Naomi Noviková: Zlaté enklávy — ukázka by Host nakladatelství

NaoMi noviKovÁ

třetí lekce ve Scholomancii

NaoMi noviKovÁ Přeložila Veronik a Volhejnová brno 2023

The Golden Enclaves Copyright © 2022 by Temeraire LLC All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form This edition published by arrangement with Del Rey, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC Cover design and illustration by Faceout Studio / Jeff Miller Cover pictures by Rvector, Ulvur, Dn Br, Cris.Tea and Marina Santiaga / Shutterstock.com Art direction: David G. Stevenson Endpaper illustrations by Elwira Pawlikowska © 2022 by Penguin Random House LLC Translation © Veronika Volhejnová, 2023 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2023 ISBN 978-80-275-1802-9

KAPITOLA 1

JURTA

Poslední, co mi ten neskutečný hajzl Orion řekl, bylo: El, já tě tak strašně miluju. A pak mě vystrčil pozadu branou Scholomancie, takže jsem žuchla na záda v ráji, na měkké travnaté mýtině ve Walesu, kterou jsem naposledy viděla před čtyřmi lety. Jasany se zelenaly a mezi jejich listím pronikalo slunce, stála tam máma, máma, a čekala na mě s náručí plnou květin. Máky pro odpočinek; sasanky pro překonání; vratič pro zapomnění; svlačce pro nový úsvit. Kytice na uvítanou pro oběť traumatu, která má z mé mysli šetrně vypudit hrůzy a udělat místo léčení a odpočinku. A když ke mně vztáhla ruku, aby mi pomohla vstát, vyskočila jsem, zaječela „Orione!“ a rozmetala jsem kytky na všechny strany. Před pár měsíci — před celými věky —, když jsme ještě pořád horečně trénovali na překážkové dráze, mi dala jedna holka z milánské enklávy latinské přemísťovací kouzlo, jedno z té vzácné hrstky, které člověk může seslat sám na sebe a nerozporcovat se přitom na kousíčky. Pochopitelně šlo o to, že tak budu moct snáz skákat v promoční síni z místa na místo 7

a zachraňovat lidi, hlavně ty z enkláv, jako byla ona. Proto mi dala zadarmo kouzlo, které mělo cenu pěti let many. Normálně se to na delší vzdálenosti používat nedá, ale čas je víceméně totéž jako prostor a já jsem ještě před deseti vteřinami byla ve Scholomancii. Měla jsem síň vizualizovanou tak ostře a jasně jako architektonickou kresbu, i s tou strašlivou hroudou Trpělivosti a celou hordou malefikárií za ním, jak se valí k nám. Samu sebe jsem posílala za bránu, přesně tam, kde jsem stála, když do mě Orion naposledy vrazil. Ale kouzlo se nechtělo nechat seslat, bránilo se na každém kroku, mávalo výstražnými znameními — slepá ulička, zával na silnici. Přesto jsem ho protlačila, čistě tím, kolik many jsem do něj poslala. Jenomže kouzlo se mi odrazilo přímo do obličeje, jako bych naběhla do betonové zdi. Znovu jsem tedy vstala a zkusila totéž kouzlo ještě jednou a během deseti vteřin jsem dopadla úplně stejně. V hlavě mi to řinčelo a hučelo. S námahou jsem se zvedla. Máma mi pomáhala si stoupnout, ale taky mě zadržovala a něco mi říkala, snažila se mě brzdit. Ale když jsem na ni zavrčela: „Šel po něm Trpělivost!“ ruce jí ochably a sklouzly, protože se upamatovala na vlastní hrůzu. Od chvíle, co jsem vypadla ven, uběhly už dvě minuty; dvě minuty jsou v promoční síni celá věčnost, dokonce i předtím, než jsem tam nahnala všechny obludy z celého světa. Ale to vyrušení mi zabránilo mlátit opakovaně hlavou do brány. Obětovala jsem okamžik na přemýšlení a pak jsem se pokusila použít vyvolávací kouzlo, abych místo toho dostala Oriona ven. Většina lidí nedokáže vyvolat nic, co by bylo větší nebo mělo silnější vůli než gumička do vlasů. Ale já jsem za ty 8

roky bez vlastního přičinění nashromáždila pěknou spoustu vyvolávacích kouzel určených k tomu, aby mi dopravila jednoho nebo víc ječících nešťastníků, patrně určených na obětiště, které jsem z nějakého nepochopitelného důvodu zapomněla připravit. Znala jsem jich dobrých deset dvanáct variant a jedna z nich umožňovala vyhledat si někoho prostřednictvím věštecké zrcadlové plochy a rovnou ho přes ni vytáhnout ven. Obzvlášť účinné to je, když k tomu můžete použít obrovité prokleté zrcadlo zkázy. Já jsem bohužel to svoje nechala viset na stěně ložnice. Rozběhla jsem se ale po mýtině a mezi dvěma kořeny stromu jsem našla malou loužičku vody. Za normálních okolností by to nestačilo, ale do mě natékala nekonečná zásoba many, protože zásobovací kanál od promoce dosud fungoval. Vrhla jsem do kouzla obrovskou sílu, donutila jsem blátivou loužičku, aby se vyrovnala jako sklo, zahleděla jsem se do ní a zvolala jsem: „Orione! Orione Lakeu! Volám tě v…“ vrhla jsem pohled po dopoledním slunci a čistém nebi, jež jsem neviděla čtyři roky, po kterých jsem toužila čtyři roky, a necítila jsem nic než zoufalý vztek, že není svítání nebo poledne nebo půlnoc nebo cokoli, co by mi pomohlo: „V hodině přibývajícího světla, abys přišel ke mně ze síní temných stínů a uposlechl výhradně mého slova.“ Což by velmi pravděpodobně znamenalo, že až se sem dostane, bude svázaný kouzlem poslušnosti, ale s tím si budu lámat hlavu až potom, potom, až bude tady… Kouzlo tentokrát prošlo. Voda se rozvlnila a změnila se ve stříbročerný obláček, který mi pomalu a neochotně nabídl přízračný obraz; mohl to snad být Orion zezadu, jen pouhá silueta na úplně černém pozadí. Přesto jsem do tmy vrazila 9

paži, sáhla jsem po něm a na kratičký okamžik jsem měla pocit — byla jsem si jistá —, že ho mám. Strašně se mi ulevilo. Dokázala jsem to! Popadla jsem ho — a pak jsem zařvala, protože zároveň jsem ponořila prsty do těla chřtána a jeho chlemtavý hlad se obrátil ke mně. Každým kousíčkem těla jsem se toužila pustit. A vzápětí to začalo být ještě horší, jako kdyby něco takového bylo vůbec možné, protože po mně nešel jen jeden chřtán, ale dva. Ohmatávali mě z obou stran, jako by Trpělivost ještě Statečnost úplně nestrávil; zpracovat celé jedno století studentů chvíli trvá a Statečnost pořád ještě tápal kolem sebe a snažil se zahnat vlastní hlad, i když byl sám pohlcován. Už v promoční síni mi bylo křišťálově jasné, že tenhle obrovský slepenec hrůz prostě zabít nemůžeme, ani s podporou many čtyř tisíc žijících studentů. S Trpělivostí se dalo dělat jedině to, co se Scholomancií — vystrčit ho do prázdnoty a doufat, že tam navždycky zmizí. Ale Orion se mnou zjevně nesouhlasil, protože tam zůstal a pustil se do boje, ačkoli celá škola se už za ním kymácela na okraji světa. Nejspíš si myslel, že se Trpělivost stačí dostat ven, a v nějakém koutě toho svého tupého, ztýraného mozku si představoval, že mu v tom dokáže zabránit, a proto tam musí zůstat a ještě jednou dělat hrdinu. Osamělý mladý muž, který se pokouší zastavit tsunami. Jiný důvod jsem si představit neuměla a byla by to dost velká pitomost, i kdyby předtím branou nevyhodil mě, když přitom z nás dvou jedině já jsem už někdy se chřtánem bojovala. To bylo tak nevýslovně hloupé, že jsem ho potřebovala mít venku, mít ho tady, abych na něj mohla dlouze řvát a vysvětlit mu, jaký je neskutečný idiot. 10

Držela jsem se toho vzteku. Vztek mi umožňoval nepovolit, i když mi ta chřtání shnilotina zkoumavě ohmatávala prsty a štít jako dítě, které se pokouší dostat přes obal k sladkému bonbonu uvnitř. Snažila se dostat ke mně, ke každému kousíčku mě, aby mě mohla vtáhnout mezi zírající oči a ječící ústa. Vztek a hrůza, protože přesně tohle udělá Orionovi, Orionovi, který je pořád ještě s ním v té síni. A tak jsem ho nepustila. Zírala jsem do věšteckého jezírka a vrhala jsem přes jeho nejasné a jen napůl viděné rameno vražednou sílu, znovu a znovu jsem sesílala svoje nejlepší a nejrychlejší zabijácké kouzlo, pokaždé jsem cítila, jak se mi to shnilé jezero slupuje z rukou, dokud jsem při každém nadechnutí nemusela bojovat s nevolností, dokud se mi každé „À la mort!“ neskutálelo z jazyka, nerozostřilo se a nezměnilo se v dech čiré smrti. Celou tu dobu jsem Oriona držela a snažila se ho vyrvat ven. Bylo mi jedno, kdybych spolu s ním vytáhla do světa i Trpělivost, kdybych tu hltavou hrůzu vyvalila mezi chladné zelené stromy Walesu přímo mámě k nohám, do svého útočiště míru, o kterém jsem snila každou minutu strávenou ve Scholomancii. Koneckonců, pak už bude stačit jen ho zabít. Ještě před pěti minutami se mi to zdálo naprosto nemožné, tak nemožné, že jsem se té představě jen smála, ale teď, když druhá varianta byla nechat mu Oriona, to byla jenom nízká a triviální překážka. Zabíjet cokoli umím přece fakt dobře. Nějaký způsob už najdu. Racionální, spolehlivá strategická kolečka mi už ostatně tikala někde vzadu v hlavě, jak jsem se to za čtyři roky Scholomancie naučila. Dokonce už teď jsem v hlavě měla něco jako plán. Budeme s Trpělivostí bojovat společně — já ho budu po kouskách zabíjet, řekněme po deseti 11

životech, a Orion z nich může vytahovat manu a vracet mi ji, a tak společně vytvoříme nekonečný zabijácký kruh, dokud s tou obludou nebude navždycky ámen. Půjde to, půjde, přesvědčovala jsem samu sebe. Nepustila jsem. Nepustila jsem. Odstrčilo mě to. Už zas. Udělal to Orion. Určitě to musel být on, protože chřtáni nikoho nepouštějí. Mana, kterou jsem vlévala do přivolávacího kouzla, pocházela z promoční zásoby a ta stále ještě nevyschla, skoro jako by všichni studenti dosud odevzdávali manu do společného rituálu. Ale to přece nedávalo smysl. Ostatní byli už pryč. Byli ze Scholomancie venku, objímali rodiče a vyprávěli jim, co jsme udělali, vzlykali a ošetřovali si utržené rány, volali všem svým kamarádům. Rozhodně mi už neposílali žádnou sílu, a ani to tak být nemělo. Základní myšlenka našeho plánu byla přervat všechna spojení se školou: chtěli jsme ji napěchovat maly, odtrhnout ji od světa a nechat ji odplout do prázdnoty jako páchnoucí balon plný svíjejícího se zla, nechat ji zmizet ve tmě, kam takové věci patří. Všechno se to rozbíhalo už ve chvíli, kdy jsme my dva s Orionem udělali těch posledních pár kroků k portálu. Jediná věc, která teď ještě udržovala spojení školy s realitou, jsem byla patrně já; stále ještě jsem se chytala přítoku many ze školy. A jediný člověk, který ve Scholomancii zbyl a mohl mi posílat manu, byl Orion. Orion, který ji dokáže čerpat ze zabíjených malů. To znamená, že aspoň v téhle chvíli musí být ještě naživu, že ještě bojuje, že ho Trpělivost ještě nepohltil. Nejspíš cítil, jak se ho snažím dostat ven, ale místo aby se otočil a pomohl mi, aby se nechal přitáhnout, naopak ustupoval a přivolání se bránil. A odporný lepkavý pocit na ruce se 12

odtáhl s ním. Skoro jako kdyby se snažil udělat totéž, co udělal můj táta před tou spoustou let: jako by popadl chřtána, odtáhl ho a nechal se sežrat místo dívky, kterou miluje. Jenže ta dívka, kterou miluje Orion, to není jemná a laskavá léčitelka. To je čarodějka masové destrukce, které se už dvakrát povedlo rozcupovat chřtána na kusy. A ten pitomý idiot mi snad mohl zkusit aspoň důvěřovat, že to dokážu znovu. Ale neudělal to. Naopak, bránil se, a když jsem se pokusila využít vyvolávacího kouzla a prostě ho donutit přijít ke mně, ten bezedný oceán many najednou vyschl, jako kdybych ve vaně vytáhla špunt. Sdíleč síly, který jsem měla na zápěstí, v jediném okamžiku vychladl, ztěžkl a umřel. Vzápětí vyhaslo i moje divoké marnotratné kouzlo, došel mu benzin, a Orion mi vyklouzl ze sevření, jako bych se pokusila stisknout v hrsti olej. Jeho silue ta ve věšteckém jezírku zmizela ve tmě. Přesto jsem po něm dál zoufale šmátrala, dokonce i když se obraz začal od okrajů vytrácet. Máma celou tu dobu dřepěla vedle mě, tvář zkřivenou starostí a strachem; teď mě popadla za ramena a celou svou vahou mě od loužičky odstrčila. Bez ní bych nejspíš přišla o ruku až v zápěstí, protože kouzlo se zhroutilo a z mé bezedné věštecké studny už zase zbyly jen dva centimetry vody mezi kořeny stromu. Padla jsem na zem, ale jedním plynulým pohybem jsem se ocitla znovu na kolenou. Reagovala jsem bezmyšlenkovitě — koneckonců, dlouhé měsíce jsem trénovala na promoci. Vrhla jsem se zpátky k rybníčku a drásala prsty bláto. Máma se mě pokoušela objímat a zoufale mě prosila, ať toho nechám. Nechala jsem toho, ale ne proto, že bych ji poslechla. Prostě se 13

nic jiného už dělat nedalo. Neměla jsem už ani špetku many. Máma mě znovu popadla za ramena, já jsem se otočila, popadla jsem krystal, který jí visel na krku, a sípala jsem: „Prosím, prosím!“ Máma se tvářila jako ztělesněné zoufalství; cítila jsem, jak touží mě odtáhnout, ale pak zavřela oči, třesoucíma se rukama si rozepnula řetízek a podala mi ho: krystal byl napůl plný. Rozhodně to nestačilo na oživování mrtvých ani na vypálení města do základů, ale bylo to dost aspoň na kouzelnou zprávu, na to, abych mohla na Oriona zaječet, ať kouká vrátit to silové propojení a dovolit mi, abych mu pomohla, abych ho zachránila. Jenomže vzkaz neprošel. Snažila jsem se a snažila, křičela jsem Orionovo jméno pořád dokola, dokud jsem nevyčerpala krystal i svůj hlas. Stejně dobře jsem mohla křičet do prázdnoty. Ostatně tam teď nejspíš Scholomancie taky byla. Přesně jak jsme to velice chytře naplánovali. Když jsem neměla už dost many ani na křik, použila jsem poslední kapičky na kouzlo srdečního tepu, jen abych zjistila, zda je dosud živý. Je to úplně laciné kouzlo, protože je neskutečně složité a trvá deset minut, takže samo jeho vysílání vytvoří skoro tolik many, kolik se na ně spotřebuje. Vyslala jsem ho sedmkrát po sobě, aniž jsem se aspoň zvedla z kolenou promáčených blátem. Klečela jsem, poslouchala vítr vanoucí v korunách stromů a ptačí křik a vzájemné rozhovory ovcí a odněkud zdálky malý bublající potůček, k uším mi ale nedolehla ani jedna jediná ozvěna tepu. A když mi nakonec nezbyla mana ani na to, nechala jsem se od mámy odvést do jurty a uložit do postele, jako by mi bylo zase šest. 14

První probuzení mi připadalo tak moc jako sen, až to bolelo. Byla jsem v jurtě s dveřmi otevřenými, aby dovnitř mohl chladný noční vzduch, a zvenčí jsem slabě slyšela mámu zpívat. Takhle celé ty poslední čtyři roky vypadaly moje nejzoufalejší sny, ty, ze kterých jsem se vždycky probouzela otřesená a toužila v nich ještě pár minut zůstat. Nejhroznější na tomhle snu bylo, že jsem v něm zůstat nechtěla. Otočila jsem se a znovu usnula. A když už jsem spát nemohla, ležela jsem na zádech v posteli a dlouho hleděla na vzdouvající se křivku stropu. Kdyby se ještě dalo dělat něco jiného, především bych vůbec neusnula. Nedokázala jsem ani zuřit. Jediný člověk, na kterého jsem ještě mohla mít vztek, byl Orion, a na něj jsem se zlobit nedokázala. Zkoušela jsem to: ležela jsem a snažila se rozpomenout na každou urážku, na každou jedovatou poznámku, kterou jsem mu kdy řekla, jako by tu stál právě teď. Ale když jsem se na něj rozkřikla: Orione, jak tě mohla napadnout taková blbost? nedokázala jsem to říct naštvaně, dokonce ani v duchu ne. Zbyla jen bolest. A nemohla jsem po něm ani truchlit, protože nebyl mrtvý. Někde křičel a chřtán ho žral stejně jako tátu. Lidi si rádi namlouvají, že oběti chřtánů jsou mrtvé, ale to jen proto, že představa čehokoli jiného je příliš nesnesitelná. A stejně s tím nemůžete nic dělat, takže když vám chřtán pohltí někoho milovaného, je pro vás mrtvý a můžete stejně dobře předstírat, že je opravdu konec. Ale já vím, vím zevnitř, že když vás pohltí chřtán, neumřete. On vás jen pořád a pořád žere, tak dlouho, jak on sám žije. Ale tahle vědomost mi k ničemu nebyla. Stejně jsem s tím nemohla nic dělat. Protože Scholomancie byla pryč. 15

Když chvíli nato přišla máma, ani jsem se nepohnula. Nasypala do misky hrstičku něčeho, co slabounce cinkalo, a tiše řekla Miláškovi: „Tady máš.“ Myška vděčně pískla a začala louskat semínka. Nedokázala jsem ani litovat toho, že jsem si na ni nevzpomněla, že jsem ji nechala tak, malinkou a hladovou. Bylo to příliš vzdálené a já jsem byla příliš hluboko. Máma si sedla vedle mého polního lehátka a položila mi na čelo teplou a jemnou dlaň. Neřekla nic. Trochu jsem se bránila: nechtěla jsem se cítit líp. Nechtěla jsem vstát a zase ve světě fungovat, nechtěla jsem ani připustit, že je vůbec přijatelné, aby sám svět ještě fungoval. Ale jak jsem tam ležela pod máminou dlaní, v nepředstavitelném bezpečí a pohodlí, nedokázala jsem si nepřipadat hloupě. Svět půjde dál tak jako tak, bez ohledu na to, jestli mu to schvaluju, nebo ne. Nakonec jsem se zvedla a nechala si od mámy podat trochu vody v křivém hliněném kalíšku, který sama vyrobila. Pak si máma sedla na postel vedle mě, objala mě kolem ramen a hladila mě po vlasech. Byla tak malá. Celá jurta byla tak malá. U stěny jsem se hlavou dotýkala střechy dokonce i takhle vsedě na lehátku. Stačil by jeden větší skok a byla bych venku, tedy kdybych byla dost hloupá na to, abych skočila ven do neznáma, kde na mě může číhat cokoli. Jenže teď už by to vůbec hloupé nebylo. Už nejsem ve Scholomancii. Osvobodila jsem studenty a místo nich tam uvěznila maly a celou školu jsem pak odtrhla od světa, takže jsou tam namačkaní a hladoví a můžou se tam žrát navzájem až navěky. Mohla bych teď bez obav prospat dvacet hodin, mohla bych vyběhnout z jurty s písní v srdci, mohla bych dělat cokoli a jít kamkoli na světě. A všichni ostatní taky, ti všichni, které jsem 16

vyvedla ze Scholomancie, a všechny děti, které tam ani nikdy nebudou muset. Až na Oriona, který zmizel někde v temnotách. Kdyby mi zbývala vůbec nějaká mana, tak dlouho bych si představovala, že pro Oriona jde ještě něco udělat, až bych to nakonec zkusila. Ale manu jsem neměla, a tak mě nenapadala jiná možnost než jít pro pomoc k někomu jinému — možná k jeho mámě, která byla na nejlepší cestě stát se dominou newyorské enklávy, a požádat o manu ji. Jenže v té chvíli mě představivost zradila: podívat se jí do očí, člověku, který Oriona miloval a přál si ho mít doma, a požádat ji o manu na kterýkoli z těch mých nápadů — jak hloupé a zbytečné by se začaly jevit, jakmile bych musela přesvědčit někoho jiného, aby jim uvěřil. Udělala jsem tedy to jediné, co zbývalo. Zakryla jsem si tvář rukama a rozplakala jsem se. Máma seděla vedle mě celou dobu, co jsem vzlykala, seděla se mnou, chápala, že trpím, ale nepředstírala, že cítí totéž, ani neskrývala svou vlastní hlubokou radost: byla jsem doma, byla jsem živá, byla jsem v bezpečí. Celým tělem vyzařovala do vesmíru vděčnost, ale nesnažila se mě nutit, abych se přidala nebo abych potlačovala vlastní žal. Věděla, že to příšerně bolí, litovala mě a byla připravená udělat cokoli, aby mi pomohla, až o to budu stát. Jestli byste rádi věděli, jak mi tohle všechno řekla bez jediného slova, tak to jste na tom stejně jako já. Já sama bych to rozhodně nedokázala. Když jsem přestala plakat, vstala a udělala mi šálek čaje. Na přeplněných policích vybrala lístky ze sedmi různých džbánků a vodu uvařila magicky, což by normálně nikdy neudělala, jen proto, aby ještě nemusela jít ven k ohni a nechat mě 17

samotnou. Když nalila vodu na byliny, celá jurta se naplnila sladkou vůní. Podala mi čaj, znovu si ke mně sedla a volnou ruku mi podržela v obou dlaních. Na nic se mě neptala a věděla jsem, že nikdy nebude naléhat, ale vládlo mezi námi laskavé mlčení ochotné počkat, až o tom budu chtít začít mluvit. Až si dovolím truchlit pro to, co je jednou provždy pryč. A tu představu jsem nedokázala snést. Dopila jsem tedy čaj, odložila šálek a zeptala se: „Proč jsi mě varovala před Orionem?“ Znělo to chraplavě a drsně, jako kdybych si v krku párkrát nahoru a dolů přejela smirkovým papírem. „Kvůli tomuhle? Vidělas…?“ Cukla sebou, jako kdybych ji bodla jehlou, a celé tělo se jí zachvělo. Na chvilku zavřela oči a zhluboka se nadechla, pak se otočila a podívala se mi přímo do tváře tím způsobem, kterému říkala náležité vidění — používala ho, když skutečně chtěla něco vnímat —, a tvář se jí pomačkala do záhybů kolem slabých vrásek, které se jí začínaly tvořit v koutcích očí. „Jsi v bezpečí,“ řekla pološeptem, podívala se na mou ruku, znovu mě po ní pohladila a po tváři jí skáplo pár slz. „Jsi v bezpečí, holčičko moje drahá, jsi v bezpečí,“ a pak zhluboka vzlykla a rozplakala se sama. Po tváři jí stékaly čtyři roky pláče. Nechtěla po mně, abych plakala s ní; naopak, odvracela tvář a snažila se, abych její slzy neviděla. Chtěla jsem, strašně moc jsem chtěla padnout jí do náruče a cítit totéž co ona: že jsem živá a v bezpečí. Ale nemohla jsem. Ona kvůli mně plakala samou radostí a láskou a já jsem si přála plakat pro stejné věci: jsem doma, Scholomancii mám za sebou, jsem živá a ve světě, který jsem změnila k lepšímu, ve světě, kde nebude třeba házet děti do jámy plné nožů jen pro tu naději, že se 18

dostanou zase ven. Byl to důvod k radosti. Ale nemohla jsem. Jáma tam pořád byla a v ní zůstal Orion. Odtáhla jsem tedy ruku. Máma se mě nesnažila udržet. Několikrát se zhluboka nadechla a otřela si slzy. Úhledně odklidila svou radost stranou, aby mohla dál být se mnou, pak se obrátila a vzala mě za bradu. „Je mi to strašně líto, miláčku.“ Neřekla mi, proč mě varovala před Orionem. A já jsem okamžitě pochopila proč: nechtěla mi lhát, ale taky mi nechtěla ublížit. Chápala, že jsem ho milovala, že jsem ztratila někoho drahého stejně strašným způsobem, jakým ona ztratila tátu, a můj žal byl to jediné, na čem jí v té chvíli záleželo. Nebylo pro ni důležité říct mi proč nebo mě přesvědčovat, že měla pravdu. Ale pro mě to důležité bylo. „Řekni mi to,“ procedila jsem mezi zuby. „Řekni mi to. Dojela jsi do Cardiffu. Dala jsi tomu klukovi pro mě dopis…“ Její tvář se trochu nešťastně zkřivila — žádala jsem ji, aby mi ublížila, aby mi řekla něco, o čem věděla, že to nechci slyšet —, ale vzdala to. Sklonila hlavu a tiše začala: „Každou noc jsem se snažila nechat si o tobě zdát. Věděla jsem, že se k tobě nedostanu, ale stejně jsem to zkoušela. Párkrát jsem si myslela, že i tobě se zdá o mně, a skoro jsme se dotkly… ale byl to jen sen.“ Těžce jsem polkla. I já jsem si pamatovala ty sny, tu hrstku neurčitých téměř doteků, tu lásku, která se skoro dostala až ke mně i přes těžkou, dusivou vrstvu ochran obklopujících Scholomancii, blokujících každou možnou cestu, jíž by se mohlo něco dostat dovnitř — protože jinak by ji malové taky využili. 19

„Ale loni… loni jsem tě viděla. Tu noc, cos použila ten plátěný obklad,“ zašeptala a já jsem se schoulila, protože jsem se v duchu vrátila do té chvíle a viděla jsem ji jejíma očima: malou celu, které se říkalo pokoj, sebe na podlaze v louži vlastní krve s dírou v břiše, protože do mě jeden z mých obzvlášť okouzlujících spolužáků vrazil nůž. Jediný důvod, proč jsem to přežila, byl hojivý obklad, který mi sama připravila, roky lásky a magie vetkané v každé lněné niti, kterou vypěstovala, upředla a utkala. „Orion mi s ním pomohl,“ řekla jsem. „To on mi ho přiložil,“ a zarazila jsem se, protože máma se zajíkla a zkřivila tvář při vzpomínce na hrůzu horší než mé krvácející tělo na podlaze. „Cítila jsem, jak se ho dotýká,“ řekla přerývaně a už v té chvíli jsem pochopila, že jsem se neměla ptát, že toho budu litovat. „Viděla jsem ho blízko u tebe, jak na tebe sahá, tak hladový…“ a znělo to, jako by se jí z toho dělalo zle, jako by viděla mala žrát mě zaživa, ne Oriona klečet na podlaze a tisknout mi k rozbodanému tělu léčivý obvaz. „Byl to můj přítel,“ zavyla jsem, protože jsem ji musela zarazit. Vyskočila jsem tak prudce, že jsem se tvrdě zarazila hlavou o trám, vyjekla jsem, popadla se za temeno a žuchla zpátky, a pak jsem se znovu rozplakala bolestí. Máma se mě pokusila obejmout, ale já jsem ji setřásla, vzteklá a ubrečená, a znovu jsem se zvedla z lůžka. „Zachránil mi život,“ zavrčela jsem na ni. „Zachránil mi třináctkrát život,“ a zalapala jsem po dechu tou strašnou bolestí: teď už mu to nestačím oplatit. Neřekla nic, nehádala se se mnou, jen tam seděla se zavřenýma očima, tiskla si k hrudi zkřížené paže a přerývaně 20

dýchala. Zašeptala jen: „Miláčku, je mi to strašně líto,“ a já jsem cítila, že je to pravda, skutečně jí bylo strašně líto, jak mi ublížila tím, co mi o Orionovi řekla, a chtělo se mi začít ječet. Místo toho jsem se zasmála a byl to tak strašlivý smích, že i mě bolelo ho slyšet. „No neboj, už je navždycky pryč,“ prohlásila jsem uštěpačně. „O to se postaral můj geniální plán.“ A vyšla jsem z jurty. Chvíli jsem obcházela komunu, ale držela jsem se dost daleko mezi stromy, abych nikoho nepotkala. Strašně mě bolela hlava od pláče a od toho nárazu do střechy a od oceánu many, který jsem přes sebe protlačila, a od těch čtyř let ve vězení předtím. Neměla jsem u sebe kapesník ani nic podobného. Na sobě jsem pořád ještě měla špinavé zpocené legíny a tričko, to newyorské tričko, které mi dal Orion, obnošené a se čtyřmi dírami, a přesto jediné nositelné, co mi koncem pololetí zbylo. Povytáhla jsem lem a otřela jsem si s ním nos. Chtěla jsem se vrátit k mámě, ale nemohla jsem, protože jsem toužila ji požádat, aby mě asi měsíc objímala, a zároveň jsem na ni chtěla křičet, že o Orionovi neví vůbec nic. Nejvíc ze všeho jsem si ale přála, abych se jí vůbec nezeptala. Tohle bylo ještě horší než slyšet, že to všechno věděla předem, a kdybych jen uposlechla jejího varování a nezatáhla ho do svého úžasného plánu na záchranu celé školy, tak by se dostal ven úplně v pohodě. Uměla jsem odhadnout, co to máma viděla: Orionovu schopnost vytahovat manu z malů a tu prázdnou studnu v jeho nitru, když všechnu tu sílu zase odevzdal. Sílu tak strašlivě obrovskou, že ho přinutila stát se pitomým lehkomyslným 21

hrdinou, který půjde sám proti celé hordě malefikárií, protože ostatní mu celý život sugerovali, že je divný, leda by se vždycky postavil před ně. Byl to nejpopulárnější kluk v celé Scholomancii, ale jediná jeho kamarádka jsem byla já, protože ostatní neviděli nic než tu sílu. Předstírali, že obdivují ušlechtilého hrdinu, protože on sám se snažil jim do té představy zapadnout; milovali tuhle jeho podobu, protože potom jeho síla působila v jejich prospěch. Stejně tak všichni vnímali moji sílu a viděli ve mně netvora, jelikož já jsem s nimi tuhle hru odmítala hrát. Oriona milovali vlastně úplně stejným způsobem, jakým mě nenáviděli. Ani jeden z nás pro ně nikdy nebyl člověk. On jim byl prostě užitečný, kdežto já naopak ne. Ale vůbec jsem si neuměla představit, že zrovna máma — která mi nikdy nedovolila, abych ve svém zrcadle viděla netvora, přestože celý svět se mě snažil přesvědčit, že tam je — rozpozná Orionovu sílu a usoudí, že netvor je on. Nedokázala jsem snést představu, že ani ona v něm nedokázala vidět člověka. Vyvolávalo to ve mně obavu, že mi lhala a že ho neviděla ani ve mně. Mohla bych se tam vrátit a začít na ni ječet — tu noc, co mě viděla ve snu, jsem byla vůbec ještě živá právě díky Orionovi; to on zabil malefika, co mě málem vykuchal, a pak riskoval vlastní život, když v mém pokoji celou noc likvidoval nekonečný proud malů, kteří se pokoušeli dílo dokončit. Ale ve skutečnosti jsem si přála jen jedno: dokázat jí její omyl tím, že se Orion příští týden objeví na cestě k naší jurtě, jak mi to slíbil. Pak by se mohla sama přesvědčit, že není ani děsivá síla, kterou v něm zahlédla ona, ani dokonalý hrdina v naleštěné 22

zbroji, kterého z něj chtěli mít všichni ostatní. Že je skutečně člověk. Jenom člověk. Byl člověk. Než se nechal zabít u samých bran Scholomancie, protože i tam věřil, že je povinen dostat ven každého kromě sebe. Chodila jsem kolem dokola, jak nejdéle to šlo. Nechtěla jsem cítit nic tak bezvýznamného, jako že jsem unavená a špinavá a hladová, ale cítila jsem to. Svět skutečně běžel dál a já neměla dost many, abych mu to zatrhla. Konečně si pro mě přišla moje myška — když jsem se na své obchůzce znovu přiblížila k jurtě, vyběhla zpod keře a skočila mi na nohu. Odmítala se nechat vzít do ruky, vždycky kousíček poodběhla směrem k jurtě, pak si sedla na zadek a zle se na mě podívala. Její bílá srst prakticky zářila a úplně lákala tu spoustu koček a psů, kteří se víceméně volně toulali po komuně. Že je někdo pomocníček, to ještě neznamená, že je nezranitelný. Šla jsem tedy za ní do jurty a vzala jsem si od mámy talíř zeleninové polévky, která chutnala jako uvařená z opravdové zeleniny, což vám možná nepřipadá jako nic zvláštního, ale co vy můžete vědět. Nemohla jsem si pomoct a snědla jsem jí pět talířů, přestože byla okořeněná zoufalstvím a kyselým odporem, a skoro celý bochník chleba s máslem a pak jsem se nechala od mámy vlákat do lázně. Strávila jsem pod sprchou celou hodinu, což bylo jasně proti pravidlům komuny, a snažila jsem se rozpustit v horké vodě, kterou jsem tak nenasytně spotřebovávala. Dokonce jsem neměla ani trochu starost, že ze sprchové hlavice vyrazí amfisbéna. Místo ní se objevila Claire Brownová. Stála jsem pod sprchou se zavřenýma očima a najednou jsem zaslechla nepříjemně 23

známý hlas: „Tak ta Gwenina dcera se koukám vrátila.“ Znělo to málo nadšeně a záměrně tak hlasitě, abych to nepřeslechla. Nerozčílila jsem se, což bylo překvapivé a znepokojivé, protože zásoby hněvu mi nedošly ještě nikdy. Zastavila jsem vodu a vylezla ven v naději, že tam nějaký ten vztek najdu, ale nestalo se to. Ze sprch se vycházelo do velké okrouhlé šatny, jenže i ta se zmenšila, co jsem byla pryč. Komuna lázeň stavěla, když mi bylo pět, a moje chodidla znala každý nepovedený a pokřivený čtvereční centimetr podlahy. Věděla jsem tedy, že ta stísněná šatna s jedinou lavicí je opravdu stejná jako dřív, ale ani tak mi to nepřipadalo uvěřitelné. A na lavici seděly v ručnících Claire s Ruth Mastersovou a Philippou Waxovou, jako bych jim překážela, i když tu byly ještě dvě další kabinky. Všechny na mě zíraly jako na cizí a ony zas připadaly cizí mně; měly ale skoro přesně stejnou tvář i hlas jako ty ženy, které mi dohromady asi tisíckrát vysvětlily, že moje matka je světice a takové těžké břímě jako já si nezaslouží. Každý obyvatel komuny měl nějaký důvod, který ho přiměl uzavřít se tady před zbytkem světa. Máma tady žila, protože nebyla ochotná dělat kompromisy se sobectvím, ale tyhle tři a spousta dalších sem nepřišli konat dobro, přišli sem proto, aby jiní dělali dobro pro ně. A ve mně viděli naprosto zdravé dítě, na které ta magická bytost vrší lásku, pozornost a energii, a všichni si představovali, jaké by to bylo, dostat stejný bezpodmínečný dar, a já jsem přitom působila tak naštvaně a nevděčně, všechno jsem to vstřebávala, a stejně mi to zjevně k ničemu dobrému nebylo. Samozřejmě to neomlouvalo jejich odporné chování k nešťastnému osamělému dítěti, a i když jsem chápala jejich dů24

vody, nebyla jsem připravená jim odpustit. Teď se mi nabízela možnost nádherně si ty tři vychutnat. Mohla bych jim pohrdlivě říct: Je to tak, jsem zpátky a vyrostla jsem. A co vy jste za ty čtyři roky dokázaly jiného než sprostě pomlouvat? Kdyby mě slyšela máma, povzdechla by si a mně by to bylo jedno. Vyplula bych z lázně v oblaku zlé, dychtivé radosti. Ale nedokázala jsem to. Když jsem nemohla mít vztek na Oriona, zřejmě jsem nedokázala mít vztek na nikoho. Neřekla jsem nic a ty tři taky ne. Obrátila jsem se k nim zády — to mlčení jsem přímo cítila —, osušila jsem se a oblékla si šaty, které mi máma nechala na háčku vedle sprchové kabinky: opravdické nové bavlněné kalhotky, čerstvě vybalené z celofánu, lněnou košili se šňůrkou u krku, dost velkou a volnou, aby mi byla; jeden člověk v komuně takové dělal pro historické šermíře, řemeslníky a tyhle lidi. Taky tu byly ručně vyráběné sandály od dalšího z našich sousedů, jenom plochá dřevěná podrážka s koženou šňůrkou. Celé čtyři roky jsem na sobě neměla nic takhle čistého, kromě toho dne, co jsem si poprvé oblékla Orionovo tričko. Naposledy jsem si na začátku třeťáku neochotně koupila několikery lehce použité kalhotky od jedné čtvrťačky, protože na mém spodním prádle už prostě nezbylo dost materiálu, aby na ně ještě fungovalo „stvoř a sprav“. Prádlo má tam uvnitř šíleně vysokou cenu: za jedny nenošené kalhotky by člověk mohl koupit lahvičku univerzálního protijedu. Tohle tedy bylo neuvěřitelné bohatství. Ale nedokázala jsem z něj mít radost, stejně jako jsem se nedokázala radovat z povedeného rýpnutí. Oblékla jsem se, protože by byla hloupost to neudělat, a pochopitelně jsem se cítila líp, cítila jsem se úžasně, jenže pak jsem se podívala na špinavé 25

roztrhané zbytky Orionova trička, vhodné leda tak do koše, a najednou mi bylo hůř právě proto, že jsem se cítila líp. Chtěla jsem to tričko vyhodit spolu se zbytkem svých věcí, ale nedokázala jsem to. Složila jsem ho a zastrčila do kapsy; bylo vážně hrozně obnošené a napůl z magie, takže složené nebylo větší než kapesník. Vyčistila jsem si zuby — nový kartáček, čerst vá mátová pasta — a vyšla ven. Mezitím se setmělo. Máma rozdělala před jurtou malý ohýnek. Sedla jsem si na jeden ze špalků rozestavených kolem ohniště a po chvíli jsem se znovu rozplakala. Je mi jasné, že originální to nebylo. Máma ke mně přisedla a znovu mě vzala kolem ramen. A myška mi vylezla do klína. Následující den jsem otupěle proseděla vedle vyhaslého ohniště. Byla jsem čistá, byla jsem najedená, seděla jsem na sluníčku, pak krátce sprchlo — ani jsem se nehnula — a zase svítilo slunce. Máma kolem mě tiše přecházela za nějakou svou prací. Občas mi podala talíř, abych se najedla, a čaj, abych ho vypila, a jinak mi dávala prostor, ať si to v sobě nějak přeberu. Ale já jsem si nic nepřebírala. Strašně jsem se snažila nic nepřebírat, protože kromě té strašlivé pravdy, že Orion křičí někde v prázdnotě, nebylo co přebírat. Když jsem o tom přemýšlela moc dlouho, skoro jsem ho slyšela: El, El, pomoz mi prosím. El. A pak jsem zvedla hlavu, protože to volání už neznělo jenom v mé hlavě. Hned na vedlejším špalku seděl zvláštní ptáček, černofialový s oranžovým zobákem a jasně žlutými skvrnami na hlavě, a naklonil ke mně velké kulaté černé oko. „El?“ řekl znovu. Zírala jsem na něj. Natáhl zobák, vydal zvuk, jako když někdo kašle, a pak se zase narovnal. „El?“ zopakoval. 26

„El? El, jsi v pořádku?“ A ten hlas patřil Liou; tón možná úplně stejný nebyl, ale přízvuk a způsob výslovnosti ano; kdyby se to ozvalo za mnou, myslela bych si, že tam stojí. „Ne,“ odpověděla jsem ptáčkovi popravdě. Naklonil hlavu, pronesl: „Ni chao,“ pak ještě jednou: „El?“ A nato mým hlasem zopakoval: „Ne. Ne. Ne.“ Najednou vzlétl a zmizel mezi stromy. Já, Liou a Aadhya jsme uzavřely dohodu: jen se dostanu ven, seženu si telefon a pošlu jim oběma esemesku. Přiměly mě naučit se jejich čísla zpaměti. Jenže to všechno patřilo k plánu a já se teď k tomu nedokázala přinutit. Takový dobrý plán to byl. Sútry zlatého kamene jsem měla připravené, úhledně sbalené i se všemi svými poznámkami a překlady v měkkém vaku, který jsem uháčkovala z poslední tenoučké přikrývky, aby ležely pěkně měkce ve vyřezávané knižní truhličce, a tu jsem zase sbalila do nepromokavé toa letní tašky. Zavěsila jsem si je na záda, hned jak se poprvé roztočila kola. Byla to jediná věc, kterou jsem si vzala s sebou. Moje odměna — jediná skutečně úžasná věc, kterou jsem ve Scholomancii získala. Za Oriona bych je vyměnila, kdyby mi nějaká vyšší moc takovou nabídku udělala, ale možná bych si to rozmýšlela dvě vteřiny místo jedné. Představovala jsem si, že jestli se dostanu ven živá, tak asi půlmilionkrát obejmu mámu, chvíli se poválím v trávě, pak budu mámu objímat ještě chvíli a potom vyrazím do Cardif fu, kde poblíž stadionu funguje celkem slušně velké družstvo čarodějů. Nejsou ani dost mocní, ani dost bohatí, aby si mohli postavit vlastní enklávu, ale pracují na tom a já bych jim nabídla, že jim s pomocí ušetřené many postavím mimo město malou zlatou enklávu. Nebylo by to nic velkolepého, ale bylo 27

by tam dost místa na to, aby měli kam uložit na noc své děti a ochránit je tak před každým toulavým malem, který snad naší čistce ušel. Orion součástí toho plánu nebyl. Ano, říkala jsem si, že v Cardiffu by mě dost snadno našel, kdyby mě skutečně hledal. Jenže on by skončil v náruči vlastních rodičů a v širším objetí newyorské enklávy a ti by mu všichni v odchodu bránili, omotali by ho každým představitelným přilnavým šlahounem sentimentu a loajality. Upřímně řečeno jsem tedy nečekala, že by za mnou Orion přijel: v pesimismu jsem mistr. A ani jsem nepotřebovala, aby přijel: byla jsem připravená žít dál sama. A možná bych zvládla i to, kdyby nevyšel ven živý. Než jsme s tím naším objektivně šíleným plánem na únik začali, byla jsem dost přesvědčená, že na konci budu mrtvá já a tak půlka lidí, na kterých mi záleží, a na samé špici seznamu pravděpodobných kandidátů byl Orion. Kdyby se naše plány nějak zvrtly, kdyby se malefikárie vymkly z vějičkového kouzla, vrhly se po nás a my jsme museli prchat a kdyby v tom zmatku on patřil k těm, kdo se ven nedostali, nejspíš bych ho oplakala, truchlila bych, ale pak bych se vzpamatovala a šla dál. Ale tohle jsem snést nedokázala. Nesnesla jsem představu, že umřel jenom on sám, protože se nás snažil dostat všechny ven. Dostat ven mě. Nedokázala jsem to snést, přestože tam zůstal a chřtánovi se postavil o své vůli, přestože z brány mě vystrčil z vlastního rozhodnutí. I v té chvíli byl ještě pořád přesvědčený, že musí být hrdina, aby za něco stál. Nedokázala jsem snést vědomí, že jeho příběh skončil takhle. Takže ne, nebyla jsem v pořádku. Nesehnala jsem si telefon a nezkusila jsem zavolat Aadhye a Liou. Neodjela jsem do Car28

diffu. Jen jsem posedávala buď v jurtě, nebo před ní a v duchu si celou tu věc přehrávala s jiným koncem, jako kdybych mohla změnit skutečnost, jen když najdu nějaký lepší postup. Znáte takovou tu situaci, kdy vás někdo před spoustou lidí v jídelně nebo na záchodě ztrapní a vás dost rychle nenapadne žádná vhodná odpověď a potom si v duchu pořád přehráváte, jak chytře jste mu mohli odseknout? Tak vám můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že tohle bylo hodně podobné. Máma mi v dětství několikrát vysvětlovala, že se tím člověk leda víc a víc patlá ve svém ponížení, kdežto útočníka to nijak neovlivní. Měla pravdu a já jsem to chápala už tehdy, ale přesto jsem to dělala tenkrát i teď. Uvízla jsem, pobíhala jsem tam a zpátky a hledala způsob, jak vykolejit vlak, který mezitím už dojel. Ještě několik dní jsem se snažila přepsat v hlavě historii a pak jsem vymyslela úžasnou a vysoce originální věc, že bych možná mohla něco podobného rozšířit na celý svět. Vyhrabala jsem v jurtě svůj starý sešit ze základní školy, který máma schovala v krabici. Našla jsem prázdnou stránku na konci a tam jsem začala: něco něco l‘esprit de l‘escalier. Celá ta myšlenka mi připadala hrozně francouzská, přesně jako mé nejlepší a nejelegantnější zabijácké kouzlo, a pokud se vám to nezdá jako dobré doporučení, nechápu proč. To kouzlo by mi umožnilo doslova změnit tkaninu skutečnosti a nepovím vám, nač jsem myslela, když jsem ho začala tvořit. Tyhle věci nikdy nefungují dlouhodobě; ať máte sebevětší moc, skutečnost je vždycky nakonec silnější, takže vaši snahu odrazí a při té příležitosti obvykle rozloží i vás osobně. Ale předtím si docela dlouho žijete — přinejmenším z vlastní perspektivy — ve svém osobním fantastickém vesmíru, a čím 29

déle v tom pokračujete a čím větší silou ho držíte, tím větší zkázu závěrečný výbuch způsobí vám i ostatním. Kdybych se zarazila na dost dlouho, abych si to opravdu rozmyslela, tak by mi tohle všechno došlo — že to nakonec stejně nebude k ničemu i kolik škody můžu napáchat, když se o to pokusím. Ale nezarazila jsem se, jen jsem se pokoušela najít nějaký východ z té agonie, jako kdybych byla v chřtánovi a bezmyšlenkovitě toužila uniknout. Máma mě objevila, když jsem skládala další verš kouzla — a bylo skoro jisté, že se mi to povede. Já kouzla moc dobře psát neumím, leda že by jejich účelem bylo způsobit zkázu a hrůzu obrovských rozměrů, to se mi pak nevyrovná nikdo. Máma sice projevovala velkou toleranci k mému truchlení, ale i ta měla své hranice — rozhodně nehodlala jen tak přihlížet, jak se pokouším svázat celou planetu na uzel a samu sebe přitom zlikvidovat. Stačil jí jeden pohled na to, co píšu, vyrvala mi papír z rukou a hodila ho do ohně. Pak si přede mě klekla, popadla mě pevně za ruce a přitiskla si je k hrudi. „Miláčku, miláčku,“ zabroukala, pak mě jednou rukou pustila, položila mi dlaň na čelo a pevně mě stiskla mezi obočím. „Dýchej. Pusť ta slova. Pusť ty myšlenky. Nech je odejít. Už odcházejí, s každým výdechem odcházejí. Dýchej. Dýchej se mnou.“ Poslechla jsem ji, protože jsem musela. Máma na mě skoro nikdy kouzly nepůsobila, přestože jsem byla přesně ten typ bouřlivého a zuřivého dítěte, na které by každý jiný rodič-čaroděj používal uklidňovací kouzla obden. Většina čarodějných dětí se rodičovským přesvědčovacím kouzlům dokáže ubránit tak v deseti letech. Jenže když jsem ve čtyřech letech ječela, že nechci jít spát, dostala jsem tři hodiny ukolébavek, a ne kouzlo, které 30

by mě přimělo jít si tiše lehnout; když jsem v sedmi zuřila a kopala kolem sebe, dostala jsem pochopení a prostor a trpělivost, i když já bych tehdy dala přednost chvíli vzteklé ječivé hádky a potom loku uklidňujícího lektvaru. Ne že bych tenhle přístup zrovna propagovala — i zpětně si pořád myslím, že bych tu a tam kapku uklidňujícího lektvaru docela užila —, znamenalo to ale, že jsem se nenaučila mámina kouzla blokovat, aspoň ne instinktivně. A instinkt byl teď jediná věc, která mi ještě zbyla. Kromě toho je mámina magie příjemná, protože je vždycky jenom příznivá, a mně se tak ulevilo, že jsem se jí poddala. Když se mi podařilo se jí vytrhnout, už mi začátek kouzla vymazala z hlavy a taky už mi bylo o tolik líp, abych sama chápala, jak neuvěřitelnou pitomost jsem málem provedla. Ne že bych jí byla vděčná za pomoc. Spíš mi bylo hůř, protože jsem věděla, že má naprostou pravdu. Když mě pustila, byla jsem proti své vůli příliš klidná, než abych vyrazila ven do deště, ale taky jsem neměla chuť dělat nic tak nesnesitelně příšerného jako třeba mluvit o svých pocitech nebo poděkovat, že mi zabránila vyhodit do povětří samu sebe, celou komunitu a možná půlku Walesu. Musela jsem najít jiný způsob úniku, a tak jsem vylovila vak na knihy a vytáhla sútry. Máma mezitím odešla na druhý konec jurty a zády ke mně myla nádobí, aby mi dala prostor. Po chvilce se ale otočila, všimla si knihy a zeptala se chlácholivým hlasem, který jsem zároveň vášnivě milovala i nenáviděla. „Co to čteš, miláčku?“ Samozřejmě že jsem se jimi chtěla chlubit, ukazovat a předvádět je, ale místo toho jsem jen nevrle zavrčela: „Sútry zlatého kamene. Získala jsem je ve škole.“ Jenže jsem tu větu ani nedokončila, protože máma vykřikla, jako by ji někdo bodl, 31

a upustila talíř na podlahu. Zírala jsem na ni a ona zírala na mě, strašlivě ztuhlá a vytřeštěná, a pak padla na zem na kolena, zakryla si rukama tvář a doslova zavyla jako zvíře. Totálně jsem zpanikařila. Byla přibližně stejně hysterická jako já sama před půl hodinou, jenomže mně pomohla ona, kdežto ona měla jen mě a já nejsem zrovna moc užitečná, leda by na ni útočila armáda malefikárií. Neměla jsem tušení, co dělat. Doslova jsem jurtu dvakrát oběhla a divoce hledala — prostě něco. Nakonec jsem jí donesla kalíšek vody a prosila jsem ji, ať se napije a řekne mi, co se děje, ale ona kvílela dál. Napadlo mě, jestli se tím prostředkem na nádobí třeba neotrávila, tak jsem udělala rychlý test na toxiny, ale nenašla jsem nic. Usoudila jsem tedy, že jí musím dát všelék, jenže jsem na něj neměla dost many a začala jsem dělat dřepy s výskokem, abych nějakou získala. Celou tu dobu máma plakala. Vypadala jsem určitě jako idiot. Máma se musela vzpamatovat sama. Ještě několikrát polkla a pak řekla: „Ne, ne.“ Udýchaně jsem přestala, padla jsem na kolena proti ní a popadla jsem ji za ramena. „Mami, co se děje, řekni mi, co mám dělat. Promiň. Promiň.“ Odpouštěla jsem jí všechno. Odpouštěla jsem jí, že neměla ráda Oriona, odpouštěla jsem jí, že mě před ním varovala. Odpouštěla jsem jí, že mi pomohla cítit se líp. Tváří v tvář tomuhle strašnému zemětřesení nezáleželo na ničem — jako by moje jen napůl sepsané kouzlo už pode mnou začalo rozkládat celý svět. Pomaličku se nadechla, ale znělo to spíš jako kvílení, a pak řekla: „Ne, holčičko. Ty se nemusíš omlouvat, to já. To já.“ Zavřela oči, a když jsem se chystala říct něco stupidního, jako tře32

ba To nic, to je v pořádku, stiskla mi ramena. Potom promluvila: „Povím ti to. Musím ti to povědět. Ale nejdřív musím do lesa. Odpusť, miláčku. Odpusť mi to.“ Zvedla se jako stará žena, která se pomalu sbírá z podlahy, a vyšla ven rovnou do lijáku. Seděla jsem na posteli, tiskla k sobě sútry jako plyšového medvěda a stále ještě jsem panikařila. Ovládala jsem se, ale to jenom proto, že máma chodila do lesa každou chvíli, a když se vrátila, přinášela klid, léčení a péči. Nějaká část ve mně se tedy mohla držet naděje, že je přinese i tentokrát. Jenže nic takového se za celý můj život nestalo a špatné věci se v mém okolí vždycky děly mojí vinou. Máma se vrátila za pouhou hodinu, úplně promáčená, a já se div nerozplakala. Šaty se jí lepily na nohy jako zmačkané papírové ubrousky a byly vepředu zablácené, stejně jako její tvář, jako by během té doby ležela někde na mokré zemi. Strašně se mi ulevilo, že ji vidím, a chtěla jsem ji obejmout. Ona však pronesla: „A teď ti to musím říct,“ a měla ten hluboký, vzdálený hlas, jaký používá, jen když provádí nějaké velké arkánum: třeba když k ní přijde čaroděj a potřebuje vyléčit z něčeho opravdu hrozného, z těžké kletby nebo magické nemoci, a ona mu vysvětluje, co musí udělat. Jenže tentokrát mluvila sama k sobě. Vzala mě za ruce a chvilku je držela, pak se sklonila a políbila mě na čelo, jako kdybych odcházela, a já si byla napůl jistá tím, co uslyším: že se máma celé ty roky mýlila, že jsem nakonec přece jen odsouzená k tomu, naplnit proroctví smrti, zkázy a záhuby, které mi odmalička visí nad hlavou, a že ji musím navždycky opustit. Pak řekla: „Rodina tvého otce pocházela z jedné z enkláv zlatého kamene.“ 33

„Z takové, co se stavějí pomocí súter?“ zeptala jsem se zadrhávajícím šepotem. Vlastně to nebyla otázka. Věděla jsem, že otcova rodina, Sharmovi, kdysi žili v enklávě — v prastaré enklávě čisté many na severu Indie —, která byla zničena asi před dvěma sty lety, v době britské okupace. Sútry zlatého kamene jsou prastará sanskrtská kniha a já jsem věděla, že se s jejich pomocí kdysi v té části světa vystavěla celá řada enkláv, takže to sice byla řekněme náhoda, ale nijak zlá. Pořád ještě jsem byla vyděšená. Cítila jsem, že přijde něco absolutně strašného. „Enklávy se staví za pomoci malie,“ pokračovala máma. „Nevím, jak to dělají, ale když tam člověk přijde, cítí to, pokud to záměrně nevytěsní. Všechny jsou takové, kromě enkláv zlatého kamene. Tvůj otec mi o nich vyprávěl.“ „Ale tak to je dobré, ne, mami?“ řekla jsem vysokým prosebným hlasem; pozvedla jsem k ní sútry jako obětinu. „Na tyhle malie potřeba není, mami. Četla jsem to celé. Ještě to všechno neumím sesílat, ale jsem si jistá…“ Její tvář se však při pohledu na tu nádhernou knihu znovu zkřivila. Vztáhla nad ni chvějící se ruku, prsty se zastavila kousíček od desek, jako kdyby se jich nedokázala ani dotknout, pak je sevřela do dlaně a odtáhla. „Chtěli jsme s Aaronem postavit novou zlatou enklávu,“ pokračovala. „Mysleli jsme, že kdybychom mohli všem ukázat lepší…“ přerušila se a začala znovu. Tohle jsem dobře znala: máma lidem vždycky připomíná, že pokud někoho žádají o odpuštění, nemají nic vysvětlovat ani hledat žádné výmluvy, dokud k tomu nejsou vyzváni. „Chtěli jsme postavit zlatou enklávu. Chtěli jsme najít sútry.“ Myslím, že v té chvíli už jsem začínala chápat, ale v hlavě mi pořád jen neurčitě hučelo. 34

„Mysleli jsme si, že nejlepší šanci budeme mít ve školní knihovně. Miláčku, je mi to strašně líto. Seslali jsme přivolávací kouzlo. Přivolali jsme sútry a otázku platby jsme nechali otevřenou.“

KAPITOLA 2

LONDÝnSKÉ ZahRaDY

„Mysleli jsme si, že se to nepovedlo,“ vysvětlovala máma dál. „Mysleli jsme si, že se sútry ztratily nebo jsou zničené.“ Tou dobou už jsem zase seděla na lehátku a pořád ještě jsem k sobě sútry tiskla. Možná že by správná reakce byla je podpálit, ale v té chvíli mi připadaly jako ta jediná věc v celém vesmíru, na kterou se můžu spolehnout. Nejsem si jistá, jestli tohle bylo lepší, nebo horší, než kdyby mi máma řekla, že změnila názor a že jsem přece jen odsouzena stát se smrtícím zlem. Na něco takového jsem se připravovala celý život. Sice by mě to rozervalo na kusy, ale aspoň jsem s něčím takovým počítala. Nebyla jsem připravená slyšet, že máma, že ona a táta… ani jsem nevěděla, jak to vyjádřit. Přivolávací kouzla jsou něco jako „stvoř a sprav“. V každém jazyce existuje jedna základní verze, která se potom rozvíjí podle toho, o co člověk žádá a co nabízí na oplátku. Dá se tak získat prakticky cokoli — včetně nedobrovolných obětí —, pokud ta žádaná věc existuje. Ale musíš za to zaplatit — a to víc, než jakou tržní hodnotu by tomu přisoudil běžný čaroděj. Když někdo takové přivolávání podcení, nevloží do něj dost 37

many nebo nepřinese dostatečnou oběť, přijde o svůj vklad a stejně nedostane to, co chtěl. Ale tohle kouzlo se dá seslat i jiným způsobem. Člověk do něj nemusí vkládat manu ani přinášet žádné oběti, ale v tom případě nechává výši platby otevřenou. V podstatě nabízí cokoli, co má, včetně života. Nebo v tomhle případě, že on bude celou pomalou věčnost řvát v břiše chřtána a ona s pláčem vyběhne z bran Scholomancie a bude muset sama porodit a vychovat jejich dítě. A nabízí i život samotného toho dítěte, hrstky buněk tak naprosto závislé na mateřském těle, že ji matka může nabídnout, aniž si to vůbec uvědomí. Udělat z něj obtěžkanou duši, jak to barvitě popsala moje prababička ve svém proroctví. Duši hned po narození upsanou ke splácení rodinné hypotéky, nádobu, kterou lze naplnit strašlivou vraždící silou a přisoudit jí příšerný osud zkázy a masakru, aby vyvážila matčin čistý idealismus. Všichni společně platí, aby to dítě jednoho dne dostalo šanci, pouhý střípek šance povyskočit, shrábnout z poličky v knihovně výtisk té žádané knihy kouzel a dosáhnout jejich snu o štědrosti a svobodě. Ještě pořád jsem sútry objímala, bezmyšlenkovitě jsem přejížděla prsty po plastickém vzoru vytlačeném v kůži. Věděla jsem hned, že to byla šťastná náhoda, větší klika, než jakou jsem si mohla čímkoli vysloužit, ale o to pevněji jsem je držela a nikdy jsem se na nic neptala. A teď se ukázalo, že jsem za ně vlastně platila celý život, aniž jsem s tím předem souhlasila. Platila jsem v nejhorším okamžiku svého života, kdy jsem se musela v knihovně postavit tomu chřtánovi číhajícímu na konci regálů, těsně po tom, co jsem vyskoči38

la na polici a sútry popadla. Poslední splátka dluhu mých rodičů. V té chvíli jsem nejspíš měla na vybranou. Nemusela jsem s chřtánem bojovat. Mohla jsem ho nechat pozabíjet několik desítek prváků. Mohla jsem vyrovnat dluh odvahy svých rodičů vlastní zbabělostí, poslat dav křičících dětí na deset tisíc let do toho pekla a tím znovu nastolit rovnováhu. Místo toho jsem zaplatila vlastním křikem. Nechtěla jsem na to myslet, ale nemohla jsem si pomoct, třásla jsem se na lehátku, bylo mi zle a kůži jsem měla při té vzpomínce lepkavou potem. Nějaký kousek mé mysli bude v tom chřtánovi řvát až do konce života. Proto jsem řekla Orionovi, že s Trpělivostí se nedá bojovat, proto jsem si nedokázala ani představit, že to zkusím. To byl možná důvod, proč mě vystrčil z brány. Řekla jsem mu, že to udělat nemůžeme, že to já udělat nemůžu, a tak si myslel, že mě před ním musí zachránit. Před hrůzou, o níž věděl, že ji nedokážu snést. Možná i on byl součástí ceny. Podívala jsem se dolů na sútry, které mi ležely v klíně, plně splacené. Milovala jsem je, strašně moc, byla jsem připravená vystavět na nich svůj celý život, a teď i z tohohle — ze všech mých plánů do budoucnosti, z mého snu o zlatých enklávách — se stalo dědictví, ne moje vlastní volba. Chtěla jsem kvůli tomu zuřit; připadalo mi, že mám právo zuřit. A máma to taky cítila. Stála přede mnou, jako by čekala, až vynesu rozsudek. Sama by řekla, že když člověk ublíží někomu jinému, na záměru nezáleží. Pokud má mít vůbec šanci dát to s ním zase do pořádku, musí být připravený snést jeho bolest a hněv. Jenže já jsem ničeho takového nebyla schopná. 39

Ona a táta mě nenabídli jako oběť místo sebe — oba platili hůř než já a nejspíš ani nevěděli, že tam jsem a že mě nabízejí. Zuřit jsem tedy nedokázala, ale nevěděla jsem, co mám cítit. Ještě jsem tomu tak docela nevěřila, aspoň ne vnitřně. Ne že bych mámu podezírala ze lži nebo z vymýšlení si, jen jsem nedokázala úplně uvěřit, že něco takového udělala. Mohla by mi ublížit, mohla by mě rozčílit. Půlku svého dětství jsem ji otravovala, ať mě vezme do enklávy, a ona to odmítala: tenhle obchod nebyla ochotná uzavřít dokonce ani proto, aby mi zachránila život, ačkoli sebe samu by na mou ochranu obětovala bez váhání. Tohle ale udělat nemohla. Nemohla mě záměrně zavěsit na háček jako návnadu pro přivolávací kouzlo bez mého plného vědomí a souhlasu. To by si radši sama vyřízla srdce. Což samozřejmě platilo dodnes, a ostatně to víceméně udělala, ale to mi nepomohlo se s tím vyrovnat. Když vás přejede náklaďák, nezáleží celkem na tom, jestli selhaly brzdy, nebo řidič. Jenže v tomhle případě to byl spíš takový pocit, jako kdyby hvězda porušila všechny fyzikální zákony, dopadla na mou planetu a zničila ji. „Potřebuju přemýšlet,“ řekla jsem. Mínila jsem to doslova. Nedokázala jsem přemýšlet. Nedokázala jsem si to přebrat, vstřebat to jakýmkoli způsobem, který by mi dovolil něco udělat, něco říct, nebo dokonce i jen něco cítit. Milášek se vyplížila z hnízdečka, které si udělala vedle mého polštáře, a stočila se mi na rameni jako malý útěšný raneček, ale nebylo to k ničemu. Nepotřebovala jsem utěšovat, nebyla jsem nešťastná. Ztratila jsem se bez kompasu v horách. Máma to vzala jako pokyn, řekla: „Půjdu do lázně,“ a hned vyrazila. Nevěděla jsem, jestli chci, aby odešla, ale také jsem se 40

nedokázala odhodlat zavolat za ní, ať zůstane. Šla tedy a nechala mě v jurtě samotnou. Pořád ještě pršelo. Kryt nad středovým otvorem potřeboval spravit; jeden ze švů trochu prosakoval. Máma obvykle udržovala věci v naprostém pořádku, ale koneckonců, poslední čtyři roky čekala, zda její jediné dítě přežije. Sledovala jsem velké kapky, které se pomalinku sbíraly, až nakonec tiše pleskly o podlahu. Máma strávila přibližně polovinu mého dětství tím, že se mě pokoušela naučit meditovat a nacházet mír. Nikdy mi to moc dobře nešlo, ale teď se mi podařilo plnou půlhodinu na nic nemyslet a jen zírat na prosakující déšť. Mír jsem přitom ale nenašla. Hlavu jsem měla plnou neurčitého šumu, nikoli klidu. Nejspíš bych tam čistě ze setrvačnosti seděla ještě asi měsíc a snažila se začít zase něco cítit. Jenže setrvačnost nedostala šanci. „Takže ty vážně dřepíš v takovéhle díře,“ pronesl nějaký hlas. „Skoro jsem jí to nevěřila.“ Nejdřív jsem si ani neuvědomila, že se mnou někdo mluví. Do jurty za mnou nikdy nikdo nechodil; když někdo hledal mámu a ta byla pryč, nakoukl prostě dovnitř a zase odešel, leda že ji potřeboval opravdu naléhavě. V tom případě se mě občas zeptali, kde je, a já jsem je agresivně ignorovala, dokud to nevzdali. Další chvilku mi trvalo uvědomit si, že ten hlas znám a že patří Liesel. A za ještě delší dobu jsem otočila hlavu a tupě se na ni podívala. Stála ve dveřích jurty a zírala na mě. Naposledy jsem ji viděla ani ne před týdnem u bran Scholomancie, ve stejných příliš malých hadrech, jaké jsme při promoci na sobě měli všichni. Teď vypadala, jako by se chystala na večírek: měla přiléhavé šaty po kolena, boční díly byly z něčeho šupinatého, 41

co se perleťově lesklo — amfisbéní šupiny, uvědomila jsem si, ty, co jí opatřil Orion za to, že místo něj vypracovala všechny opravné úkoly. Kolem nich byl tenký stříbrný lem s malachitovými korálky, skoro určitě nějaký druh ochranného výtvoru. Světlé vlasy jí svítily jako leštěný kov, byly určitě o patnáct centimetrů delší a upravené do nepřirozeně dokonalých vlnek, které jí splývaly na ramena jako filmové hvězdě ze čtyřicátých let. Ulovila místo v londýnské enklávě — když je člověk primus, tak s tím nemá problém — a zřejmě jí dali dostatečný přísun síly, aby se náležitě vyparádila. Ušklíbla se, sklepla špinavý proužek bláta, který se jí statečně pokoušel vyšplhat na dokonale bílé boty, a vstoupila do jurty. Rozhlédla se kolem s mírně nevěřícným výrazem, který začal být mnohem důraznější, když jí pohled padl na protékající střechu. „Tak tady bydlíš?“ podotkla. Místo odpovědi jsem se zeptala: „Co tady děláš?“ I v těch hlubinách žalu a zmatku jsem si během posledního týdne rychle uvědomovala spoustu důvodů, pro které jsem jurtu nenáviděla, ovšem neměla jsem chuť se s nimi svěřovat Liesel. Ne že bych ji nesnášela, aspoň ne tak docela. Člověk dost dobře nemůže nesnášet parní válec a popravdě řečeno, za mnoha okolností je fantasticky užitečný, například když se snažíte zorganizovat kolektivní exodus pěti tisíc kluků a holek proti ještě větší přicházející vlně malefikárií — a toho se ona ujala v zájmu nás všech. Jen zrovna nestojíte o to, vést s takovým parním válcem důvěrný rozhovor od srdce, zvlášť když máte tušení, že by se snadno mohl otočit a převálcovat vás. „Co asi tak myslíš?“ zavrčela podrážděně. „Londýn je v průšvihu. Potřebujeme tě.“ 42

Vysloveně jsem neodpověděla, ale předpokládám, že můj výraz několik mých myšlenek vyjadřoval, především naléhavé doporučení, ať hezky rychle vypadne, ale taky zvědavost, o jaký průšvih může jít a na co potřebují mě — já jsem dost mocná, ale rozhodně ne mocnější než jedna z nejsilnějších enkláv na světě — a proč si myslí, že mi to nebude jedno. Liesel se trošku zamračila a pak se obtěžovala s vysvětlením. „Ten, kdo zlikvidoval Bangkok, zaútočil znovu. Zasáhl zároveň Saltu a Londýn v den promoce, když my jsme vycházeli ven. Salta je zničená úplně — dvě stě mrtvých čarodějů — a půlka ochran Londýna se zhroutila. A ty si tady sedíš v dešti,“ dodala s hlubokým znechucením. Skutečně se jí výborně povedlo podat to tak, jako by bylo naprosto absurdní, že si tiše žiju ve vlastním domově, místo abych dávala dobrý pozor na nejnovější zprávy z mezinárodních čarodějných kruhů. Jestli si náhodou říkáte, zdalipak něco důležitého neušlo i vám, tak skutečná města Bangkok i Salta byla v naprostém pořádku, a kdybych měla televizi a mohla si ji zapnout, rozhodně by tam nebylo ani slovo o nějaké katastrofě v Londýně. Enklávy obvykle vznikají a zanikají, aniž o tom všedníci cokoli tuší. Oddělit se od všedního světa je jeden z důvodů, proč se enklávy vůbec budují: když si otevřete pěkný, bezpečný, chráněný prostor v prázdnotě, je pro skutečný svět těžší se k vám dostat, a pak je snadnější budovat různé výtvory, třeba takovéhle úžasné pancéřové róby, a vyhýbat se nepříjemnostem, třeba malům, kteří si dělají zálusk na vaše děti. Abych ale byla k Liesel spravedlivá, pokud někdo zprava zleva útočí na enklávy a ničí je, jde skutečně o dost důležitou zprávu pro většinu čarodějů, dokonce i pro mě. Měla jsem 43

silné námitky proti celému systému enkláv a byla jsem pevně rozhodnutá, že nikdy do žádné nepůjdu, to ale neznamená, že by je nějaký šílený malefik měl po celém světě rvát na kusy a vrhat spoustu jinak nevinných lidí do planoucích trosek nebo do prázdnoty. Na druhou stranu ale není důvod, proč bych se měla snažit s tím něco dělat. Zůstat tady v lesích v pěkné, tiché jurtě, dokonce i s protékající střechou, mi přišlo jako mnohem lepší možnost než se do toho plést. „Je mi líto, ale Londýn se bude muset postarat sám o sebe,“ prohlásila jsem. „Proč… aby ty sis mohla obrůstat mechem stejně jako tvůj dům?“ rýpla si Liesel. „Tohle není místo pro tebe.“ „Kdo přesně se tě ptal?“ ušklíbla jsem se. „No samozřejmě Liou,“ odpověděla Liesel, která tu otázku vzala doslova, a pak mávla rukou nade mnou a i nad mou zjevně absurdní existencí. „Jak bych to jinak věděla? Všichni jsme mysleli, že jsi mrtvá stejně jako Lake.“ Civěla jsem na ni a připadala jsem si trošku zrazená, ačkoli mám-li být fér, jestli Liou chtěla najít někoho, kdo by mě násilím vytáhl z díry a nebyl přitom na jiném kontinentě, tak Liesel nebyla tak špatná volba. „Ale neřekla ti, abys mě naverbovala na pomoc Londýnu.“ „To ne,“ přiznala. „Řekla mi, že jsi živá a sedíš v komuně bez elektriky a splachovacích záchodů. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo vykládal, jaká je to pitomost.“ „To ti obvykle funguje, tahle taktika? Urážet lidi, které žádáš o službu?“ zeptala jsem se, ale moc procítěně to neznělo, spíš to byl fascinovaný dotaz. Měla kliku, dobře si to načasovala. Pořád ještě jsem nebyla schopná se vztekat, takže na mě 44

spíš udělala dojem ta její chucpe. Neuměla jsem si ani představit, co vlastně po mně Liesel může chtít, leda že by šlo o takový ten případ „jenom zloděj chytí zloděje“. „Já tě nežádám o službu,“ prohlásila Liesel. „Dneska ráno se přes ochrany dostal chřtán. Velký. Zatím ho udrželi mimo poradní síň, ale dlouho už to nepůjde. A jak se tam dostane, bude to konec Londýna. Nikdo není ochoten poslat pomoc. Všichni se bojí sami o sebe. Tak co?“ dokončila bojově a mně se žaludek doslova se obrátil naruby a sbalil se do malé kuličky, jako když člověk hněte těsto na chleba. Tohle by byla skutečná katastrofa, bez ohledu na to, co si člověk o enklávách myslí. Londýnská enkláva, jedna z největších a nejmocnějších na světě, by i s celou svou obrovskou zásobou many skončila v břiše chřtána. Po tak obrovském jídle by musel být skoro tak velký jako Trpělivost. A navíc někde pořád číhá ten malefik, který likviduje ochrany enkláv a nejspíš se chystá to zkusit znovu. To by tedy byl opravdu děsivý tým. Když nic neudělám, budou proroctví o smrti a zkáze plnit místo mě ti dva a bude už celkem jedno, jestli ho já odmítnu. Pořád ještě to nebyl dostatečný motiv, pochopitelně. Strašně se mi nechtělo bojovat se chřtánem. Neváhala bych, kdybych tím zachránila Oriona, ale to ještě neznamená, že si z toho hodlám udělat živnost. Z chřtána má strach každý, ale já jsem se toho bála na mnohem důvěrnější a konkrétnější úrovni. Pokud vím, jsem teprve druhý současný čaroděj, který to kdy přežil, a ten první je dominus Šanghaje. Ale… já jsem to nakonec přežila a ten chřtán ne. A jsem jediná, kdo kdy chřtána zabil úplně sám. Dokonce i ta legendární krakovská událost, u které je navíc pochybné, jestli se 45

opravdu stala, si vyžádala sedmičlenný kruh; a k očistě Šang haje se muselo dát dohromady přes čtyřicet čarodějů, kteří si k tomu společně šetřili manu. A já jsem vlastně zabila ty chřtány dva. Druhý, hodně malý, pronikl do školy během promoce, přilákaný vějičkovým kouzlem, a Liesel mě při tom viděla. Proto mě sem přišla naverbovat na pomoc. Takže to nebyl motiv, ale byl to pohyb: prudké vystrčení z koleje, ve které jsem uvízla. „No to je fakt úžasná nabídka,“ pokusila jsem se ji zahnat. „Přesně po tomhle jsem toužila, bojovat s chřtánem a riskovat život kvůli londýnské enklávě. Proč si rada myslí, že s tím budu souhlasit?“ „My jsme se jich na jejich názor neptali. Myslíš, že byl čas to prodiskutovat?“ odsekla Liesel. „Přišli jsme pro tebe sami.“ „Kdo my?“ „Dole jsou Alfie a Sarah. Řekla jsem jim, ať počkají.“ Liesel podrážděně mávla rukou směrem ke komuně. „Co na tom záleží? Chceš podepsanou smlouvu na platbu? Stejně si předem nevezmeš nic. Hodláš celý život poustevničit jenom proto, že je Lake mrtvý? Vzpamatuj se! Někdo likviduje enklávy po celém světě a chřtán se zrovna chystá pohltit Londýn. To není vhodná doba sedět a brečet. On by to neudělal.“ Vztekle jsem vyskočila — tentokrát jsem se nepraštila o stropní trám, ale bylo to o chlup —, ovšem Liesel jen založila ruce, hleděla mi do tváře a neustoupila ani o kousek. Byla brutální a geniální jako vždycky, protože jsem se s ní nemohla ani hádat. Orion by se samozřejmě okamžitě hnal na pomoc, kdyby byl živý a mohl to udělat. A mohl být — kdybych se já zachovala jinak, když se naposledy ukázal chřtán; kdybych nezpanikařila a nepokusila se Oriona donutit prostě utéct. 46

Neřekla jsem Liesel vlastně nic. Měla pravdu, ale stejně bych jí byla s velkým potěšením jednu vrazila. Samozřejmě poznala, že vyhrála; krátce kývla, obrátila se a vyšla na mě počkat před jurtu. Stála jsem tam chvilku sama a poslouchala nepravidelné kapání. Pak jsem se otočila a podívala se na sútry ležící na posteli. Jejich obal se v příšeří saténově leskl. Sebrala jsem je, pečlivě jsem je uložila do skříňky, chvilku jsem stála a držela je v rukou. Svezly se se mnou až sem, k tomu, kdo je původně přivolal, jenže máma by s nimi stejně nedokázala nic udělat. Tohle nebyla léčivá kouzla. K závěrečnému zaříkání byla potřeba neskutečná kapacita pro manu; neuměla jsem si představit, jak by je vůbec dokázal seslat někdo jiný než já. A udělám s nimi něco já? Už jsem nevěděla; ale rozhodně nedávalo smysl, abych je s sebou brala do Londýna, do boje. To byla taky jedna sobecká pobídka k tomu, abych tam šla: že se aspoň nebudu muset rozhodnout hned. „Nechám vás tady u mámy,“ sdělila jsem jim. Už jsem si zvykla s nimi mluvit. „Ona se o vás dobře postará, než se vrátím.“ Normálně bych toho namluvila mnohem víc — řekla bych jim, jak mě mrzí, že je musím třeba jen na minutku opustit, líčila bych jim nějaké další plány, prostě cokoli, jen aby tady zůstaly. Tentokrát jsem to ale nedokázala. Kdyby mi samy zmizely, aspoň bych se nemusela rozhodovat. Ne že bych to tak chtěla, ale zas mi na tom nezáleželo tolik, abych udělala něco víc. Ještě jednou jsem pohladila obal a pak jsem zavřela víko a položila jsem je na stůl, na místo, kde k nim déšť určitě nemohl. 47

Pak jsem ještě napsala vzkaz pro mámu: Londýnská enkláva je v průšvihu, jela jsem jim na pomoc. Málem jsem tím skončila; připadalo mi, že by to byla odpovídající pomsta za Drž se dál od Oriona Lakea. Kdykoli jsem si vzpomněla, že Orion už není a že všem kromě mě chybí jen jeho síla, ne on sám jako člověk, bolelo to jako rána nožem. Ještě víc jsem toužila napsat mámě dlouhý pubertální žvást, že po tom, co provedla ona sama, neměla vůbec právo Oriona kritizovat. Mohla bych všechno své zoufalství pěkně splácat dohromady a vyvrhnout je na papír jako jednu velkou kouřící hromadu. Ale něco takového jsem jí udělat nedokázala, i když se mi skoro zdálo, že mu to dlužím. Stála jsem nad svým dopisem ještě chvilku v kyselém odporu a rochnila jsem se ve fantazii o pomstě a pak jsem připsala: Vrátím se brzo. Mám tě ráda. El. Otočila jsem se ke dveřím. Přímo uprostřed seděla Milášek a významně se na mě mračila, srst jí zářila proti zataženému nebi. „Brát do boje tebe taky nedává smysl,“ namítla jsem, ale ona se ke mně rozběhla, vylezla mi po noze a vyskočila mi na spodní lem šatů. Pak se vyšplhala nahoru a vlezla mi do kapsy. Strčila jsem tam ruku a ona se mi schoulila do dlaně, malá, teplá a odhodlaná. „No tak dobře,“ vzdala jsem to. Nedokázala jsem se přimět vytáhnout ji ven a položit na zem. Liesel netrpělivě čekala na blátivé stezce pod něčím, co kvůli všedníkům vypadalo jako deštník, ale ve skutečnosti to byl nějaký výtvor, který ji udržoval v suchu. Pohupovalo se to nad námi a s kopce jsme sešly, aniž se k nám dostala jediná kapka. Alfie a Sarah čekali až dole u hlavních budov komuny a ze všech sil se snažili okouzlit místní. Byl to zvláštní pohled na ty jejich nepraktické, přepychové oděvy, které by se správně měly 48

zablátit dřív, než došli od parkoviště sem. Dokonce i ten jejich postoj byl divný, drželi se nepřirozeně rovně a na tvářích měli ztuhlé úsměvy. Zpočátku jsem si myslela, že to prostě přehánějí, že se snaží všedníkům zavděčit. Alfie ani Sarah se nejspíš za celé dětství do skutečného světa moc nedostali. Přítomnost všedníků značně znesnadňuje sesílání kouzel a používání výtvorů a umím si představit, že to je zvlášť nepříjemné pro lidi z enkláv; ti mají k dispozici tolik many, že používají magii i proti dešti, přestože by bohatě stačil deštník nebo taky nic. Ale když jsme se objevily, Alfie prudce obrátil hlavu a mně došlo, že se z posledních sil zoufale ovládá a ve skutečnosti úplně vibruje napětím. „El, rád tě zas vidím,“ pozdravil mě. Navenek to mohlo působit jako mírně příjemné překvapení, jenže já ho znala; na jeho poměry to bylo asi tak dva kroky od úplné hysterie. Mluvil příliš hlasitě a roztřeseně. „Řekla ti to Liesel? Omlouváme se, že vám ji takhle uneseme,“ obrátil se s úsměvem k Phillipě, která byla mezi okouzlovanými všedníky. Bylo to něco podobného, jako kdyby se v jídelně Scholomancie přihnal ke stolu plnému bezvýznamných studentů, aby mě odvlekl ke svému vlastnímu. O což se v mém případě pokusil bez úspěchu, ale pro lidi z enkláv je to obvykle poměrně spolehlivá metoda, takže to pořád ještě byl zvyklý zkoušet. A v tomhle případě u toho byla Phillipa a ta mu ochotně pomohla. Vrhla na mě mírně nevěřícný pohled — co můžou tihle absurdně nóbl lidi mít společného se mnou? — a řekla trošku pohrdlivě: „Nám to jistě vadit nebude,“ jako kdyby neměla valné mínění o jeho vkusu. Nejspíš by byla naprosto spokojená, kdyby mě odhodil někam do škarpy, až se mnou skončí. 49

Žádné další povolení Alfie nepotřeboval a celkem nikoli nepřesně usoudil, že já o Phillipinu společnost taky dvakrát nestojím. Okamžitě ke mně vztáhl ruku, aby mě odvedl. Změřila jsem si ho s odporem, ale teď už byla setrvačnost na jeho straně. Koneckonců, sešla jsem z kopce dolů. Proč bych se namáhala, kdybych neměla v úmyslu jít s nimi? Tak jsem šla. Jejich vozidlo stálo na zpevněném parkovišti a vypadalo stejně absurdně jako oni. Skuteční nóbl všedníci — a ti sem jezdili poměrně pravidelně — by dorazili v landroveru nebo velkém karavanu a na sobě by měli drahé džíny a čisté tenisky. Jejich auto se hodně snažilo tvářit jako kříženec mezi závoďákem z eduardovské éry a americkým gangsterským autem z třicátých let. Mělo absurdně dlouhý baňatý čumák a kabinu, která vypadala pohodlná tak pro jednoho. Ale závodní auto otevřelo dveře a pustilo nás dovnitř, kde s místem žádný problém nebyl, přestože jsme se do něj nacpali čtyři. Ne že bychom se okamžitě ocitli v Narnii nebo v TARDISu nebo tak něco. Skutečný prostor se vytvořit nedá, bez ohledu na to, kolik máte k dispozici many, a dokonce i kdybyste se nějak dostali do prázdnoty — která je podle všeho nekonečná —, tak to pro skutečného člověka nijak zvlášť příjemné místo k životu není. Enklávy se obvykle uchylují k tomu, že když se chtějí rozšířit, kupují velké luxusní byty v okolí a půjčují si z nich prostor, který používají pro sebe. Ale čím dál ten skutečný prostor je, tím dražší je vypůjčování. Dokonce ani londýnská enkláva nemá tolik many, aby ji marnotratně vyhazovala na stavbu a užívání auta, které by vás přesunulo do nějakého rozsáhlého fyzického prostoru bez ohledu na vzdálenost. 50

Auto se muselo spokojit s prostorem vypůjčeným z vlastní mohutné přední kapoty, v níž ve skutečnosti nebyl motor, a s trochou toho magického klamu. Když jsem nasedla, byla jsem pořád ještě jenom v autě, i když obzvlášť dobře uklizeném, s naleštěnými mosaznými doplňky a nepřirozeně čistými bílými koženými sedadly. Jedno z nich zůstalo pohodlně prázdné pro mě a měla jsem neurčitý dojem, že ostatní se dost mačkají. Pravděpodobně jsme byli nacpaní všichni a to místo jsme dostávali prostě na střídačku, kdykoli si to náš mozek začal uvědomovat. Poslední nastoupil Alfie, zabouchl za sebou dveře a okamžitě jsme vyrazili, jako když startuje řada tryskáčů. Zřejmě to bylo něco jako kdyby auto křičelo: „Jo, to je můj motor, slyšíte přece, že jezdím na skutečný motor,“ na každého, kdo by se obtěžoval si toho všimnout. Jen jsme vyjeli mezi stromy a byli jsme z dohledu, zvuk úplně ztichl. Pak jsme si to svištěli v úplném tichu a periferním viděním jsem vnímala jen šmouhy krajiny. Podívala jsem se z okna ani ne minutu po tom, co jsme vyrazili, a už jsme byli na silnici, kterou jsem neznala; auto zjevně svištělo světem nesmyslnou rychlostí. Možná proto takový zastaralý design: okna byla malinkatá a ven ani dovnitř moc vidět nebylo. „Máte dost času říct mi, co se vlastně děje?“ zeptala jsem se a podívala se jinam, abych auto nerušila v práci. „Kdybychom tak věděli,“ zamumlala Sarah. Taky se od školy vylepšila. Vlasy teď měla v tlustých copech propletených zlatým řetízkem a šaty z křížených zlatých proužků a vlajícího šifonu vyšívaného nenápadně ukrytými zlatými runami se jí rezolutně odmítaly zaplétat do nohou nebo se přinejmenším 51

zablátit či zvlhnout. Byla skoro tak napjatá jako Alfie, ovšem měřila si mě, jako by si nebyla úplně jistá, zda právě nenapochodovali z bláta do louže. Ale Alfie už byl o krok napřed a mluvil o jedné z mých nejmíň, nebo spíš nejvíc oblíbených věcí: o sdíleči síly. Byl výrazně hezčí než kterýkoli z těch, co jsem viděla ve škole. Pásek byl z tkaného hedvábí, každých pár centimetrů propletený tenkým proužkem platiny, potaženým nějakou měňavou vrstvou, a uprostřed každého z nich byl zasazený drobný surový opál. Stejně jako většina sdílečů byl navržený tak, aby na veřejnosti vypadal jako hodinky; tenhle měl dokonce i kulaté černé sklíčko, jako by to byl nějaký moderní digitální mechanismus zasazený do starožitného rámečku. Jediný rozdíl byl v tom, že Apple se ještě neumí propojit s prázdnotou, a přesně ta pod tím sklíčkem byla. Nebyla jsem zvlášť nadšená z představy, že budu po světě nosit maličkou díru v realitě, ale i tak jsem si ho vzala a snažila jsem se ho nechtít. Bez valného úspěchu. Prsty se mi okolo něj samy zkroutily jako spáry. Jen mi ho Alfie dal, ucítila jsem tu sílu na druhém konci; veškerou sílu londýnské veliké a pradávné zásoby many, bez jediné překážky na cestě. „A to teď novým absolventům dávají hned neomezený přístup?“ zeptala jsem se navenek klidně, když jsem si ho položila na zápěstí a počkala jsem, až se zapne. Proud síly, který jsem měla ve Scholomancii, vypadal proti tomuhle jako potůček. I Alfie z něj nespouštěl oči, když jsem si ho nasazovala. „Dal mi ho táta,“ řekl tiše a napjatě. Když se člověk dostane ze školy ven, obvykle se ze všeho nejdřív začne cpát jako stádo koní, ale jeho tvář neměla ještě čas se vyplnit; lícní kosti vypadaly pod kůží jako ostré tenké čáry. „Je to rodinné dědictví…“ 52

zarazil se a zoufale se na mě podíval. „Říkala ti Liesel, že je tam chřtán?“ „Jo, ale není mi jasné, proč ho vaše rada nevyřídila sama,“ pokrčila jsem rameny. „Přece už se stalo, že chřtána někdo zabil. Jestli to vůbec někdo dokáže, musí to být Londýn.“ No dobře, jediný případ v moderní historii byl ten v Šanghaji a několik čarodějů přitom umřelo. Ale vzhledem k alternativám by si člověk myslel, že za zkoušku by to stálo. „Však se snaží! Myslíš si, že jsme pitomí?“ obořila se na mě vztekle Sarah. „My nepotřebujeme, aby nám někdo vykládal, co si každý idiot může najít ve Věstníku malefikologie!“ Nejspíš měla chuť se pohádat a já bych jí ráda vyhověla, ale Liesel už zasáhla a začala mi dělat přednášku. „Tenhle chřtán se tam neobjevil jen tak zničehonic. Myslíš, že chřtáni útočí na velké, chráněné a silné enklávy plné čarodějů? Mají rozum. Už jsem ti říkala, že na enklávu nejdřív zaútočil někdo jiný. Kdyby Londýn nebyl tak starý a tak silný, byl by už taky pryč, stejně jako Salta a Bangkok. Salta nejenže ztratila ochrany; zhroutila se celá. Londýn je silnější, takže se nezřítil, ale škody jsou stejně strašlivé. Všechny zavedené divotvůrné kanály pro proudění many jsou zpřetrhané! Copak nechápeš, co to znamená?“ Popravdě řečeno, nechápala jsem to a podle toho, jak zaraženě se tvářili Alfie a Sarah, nebylo to moc jasné ani jim. Ne že by někdo z nás byl hloupý nebo tak, jenomže ten, kdo ve Scholomancii dosáhne na titul primuse, je obvykle trochu jiná liga než ostatní. Tipla bych si, že sama znám určitě deset zaříkání, která by zavedené divotvůrné kanály pro proudění many zpřetrhala raz dva, jenže přesně na tenhle typ kouzel se 53

pokud možno snažím ani nepomyslet. „No, to nezní dobře,“ podotkla jsem suše. „Můžeš se obtěžovat přihodit jednu dvě podrobnosti?“ „Ne, a ani by to nemělo být nutné,“ mávla rukou Liesel. „Je to tam cítit všude. Je to cítit i tady!“ Ukázala na sdíleč síly na mém zápěstí. Já jsem si tedy zatím všimla jen toho příšerně lákavého příslibu neomezené síly, ale položila jsem špičky prstů na prázdný ciferník, zavřela jsem oči a pokusila se trochu ucucnout — i když bych si docela ráda lokla, co by se do mě vešlo — a opravdu jsem to okamžitě ucítila. Síla tam byla, nekonečné oceány síly, ale byly to rozbouřené oceány, třicetimetrové vlny se vzdouvaly a zase padaly, stáčely se do obrovských vírů. „Vidíš?“ řekla Liesel, když jsem znovu otevřela oči. „Já jsem to sama neviděla, ale někde musejí být narušené samotné základy enklávy. Ten malefik našel způsob, jak je poškodit, aby se dostal k zásobám many.“ To samozřejmě dávalo smysl. Dokonce ani ten nejhorší malefik na světě by se nepouštěl do boje s celou enklávou bezdůvodně. Něco jiného ovšem je, jestli našel možnost, jak se dostat k tamním zásobám many. Potom čím větší, tím lepší. „Nejspíš útočí na základový bod — na to místo v prázdnotě, kde je enkláva ukotvená. Odtamtud by útok rezonoval v celé enklávě a okamžitě zničil všechno — lidi, výtvory a veškeré ochrany.“ Liesel zamávala oběma rukama dopředu a dozadu, jako by cloumala šplouchajícím kbelíkem. „A zatímco se enkláva hroutí, malefik může zaútočit na zásobu many a vysát z ní, kolik stihne. Londýn se nezhroutil, protože je dost starý a veliký, takže má víc než jeden základový bod. Ale usazovat se bude ještě měsíce. A mezitím — “ 54

„Na vás zaútočil chřtán,“ dořekla jsem. Sarah se zatím dokázala trochu uklidnit. „Tři čarodějové už se do něj vrhli, jeden po druhém, s podporou kruhu,“ vysvětlila mi ovládaným hlasem. „Všichni jsou mrtví. Všichni tři a velká část těch kruhů taky. Myslíme, že to odneslo přes tucet zkušených čarodějů.“ „Myslíte?“ „No, tak v téhle situaci se normální zasedání rady asi nekoná,“ zavrčel Alfie. „Jistě víme jen to, že první tři pokusy nevyšly… a… a čas je už jenom na jeden další.“ Trochu se mu zachvěl hlas. „Jdou do toho dneska večer, se třemi plnými kruhy, které se budou navzájem posilovat. Všichni si předem naberou tolik many, kolik udrží, aby vykompenzovali ty poruchy. Ale… Liesel si myslí…“ „Nepovede se jim to,“ dokončila bez obalu Liesel. „Samozřejmě že ne. Třikrát už to zkoušeli a každý pokus selhal ani ne za den. V Šanghaji trvalo týden, než se dostali do jádra chřtána, a stačí jediná špatná chvilka a všechno je v háji. Problikne mu štít, chřtán ho popadne a přes něj začne vycucávat kruh. Se třemi kruhy to potrvá trochu dýl, ale stejně to až do jádra stačit nebude.“ Alfie ztěžka polkl, a aniž se na mě podíval, dodal: „Je to můj otec — to on půjde dovnitř. Přihlásil se dobrovolně.“ „Naprosto zbytečná oběť,“ dodala Liesel. „Kdežto u mě to nevadí, co?“ ucedila jsem kysele. Neměla jsem chuť litovat ani Alfieho, ani jeho tátu. Liesel se ušklíbla. „Toho chřtána v promoční síni jsi zabila za pět minut a mělas k tomu jen manu party pitomých vyděšených dětí!“ 55

„Jenže ten byl menší než shetlandský poník! A chřtán, který dokázal zabít tucet londýnských čarodějů, bude tuším malinko větší, co?“ „No a co?“ odsekla pohrdavě Liesel. „I tak máš mnohem lepší šanci. Nezkusíš to?“ Zamračila jsem se na ni s obrovským nepřátelstvím, protože jsem to pochopitelně zkusit musela. Ale můj výraz zjevně nebyl úplně jednoznačný; Alfie se předklonil, popadl mě za ruku oběma svýma rukama a řekl zoufale: „El… já nevím, co za to budeš chtít, nevím, co budu moct udělat, co kdokoli bude moct udělat, aby ti to oplatil, ale… já něco vymyslím. Cokoli. Jestli ti to nějak nevynahradí rada, udělám to já. Moje slovo a moje mana na to!“ Možná to zní hloupě nebo staromódně, ale není, ani trochu. Moje slovo a moje mana na to je dost silné zaříkání, pokud to člověk vysloví správně a myslí to vážně. Je to asi něco jako přivolávací kouzlo s otevřenou platbou, kdy člověk nabídne všechno, co má nebo může mít, jen aby dostal, co chce. Jenže v tomhle případě Alfie chtěl po mně, abych mu pomohla, a právě mi nabídl jakoukoli osobní cenu za zabití chřtána. Dost mě tím vytočil. Jestli mi londýnská enkláva náležitě nezaplatí — což bude těžké, protože jsem si neuměla představit žádnou věc ani protislužbu takových rozměrů, o kterou bych skutečně stála, krom těch nemožných, například přivést Orio na zpátky k životu —, mohlo by se taky klidně přihodit, že mě bude muset celý zbytek života následovat a snažit se dluh splatit. Slíbit zlé čarodějnici, že za pomoc uděláte cokoli, není nikdy dobrý nápad: takhle si někteří malefikové opatřují své věrné poskoky, své malé Igory, kteří jsou jim otrocky v patách. 56

To by byl fakt pohled, kdyby za mnou na vodítku běhal Alfie z Londýna, ať o to stojím, nebo ne. „Neslibuj takové pitomosti,“ odsekla jsem jedovatě. „Co si o tom myslím, to ti řeknu, až tu potvoru uvidím. A to už moc daleko nebude, ne?“ Založila jsem si ruce na prsou a podrážděně jsem se zabořila do sedadla se zuřivým odhodláním mít to co nejdřív za sebou. „Je to ještě…“ začala Sarah, ale můj záměr byl silnější: auto zastavilo na velkém kruhovém nádvoří před obludně velkým, rozpadajícím se domem. Byla to obrovská ošklivá krabice; takhle by klidně mohl vypadat nějaký předměstský super market, kdyby se někdo ze stavitelů spletl a dopředu přidal falešné řecké sloupoví v domnění, že ve skutečnosti staví repliku Parthenonu. A jiný stavitel se s tím prvním zřejmě nedomluvil a dostal mylnou informaci, že je uvnitř nějaký hezký dům, a tak vystavěl kolem pozemku impozantní ochrannou zeď vyzdobenou bodci a zakončenou okouzlující pěnou ostnatého drátu a bezpečnostními kamerami. Fontána byla zanesená a příjezdová cesta zarostlá mechem a plevelem, zasypaná rozbitými láhvemi a zmačkanými plasty, a všude to ostře páchlo hnilobou a močí, jako by tu žila celá armáda krys. Z pohledu enklávy to bylo úplně úžasné místo. Londýn nejspíš jen tady v okolí vlastnil šest nebo sedm dalších takových domů, nemluvě o stovkách velkých bytů po celém městě, nebo možná i celé ke zkáze odsouzené budovy a rozpadající se skladiště, ukryté pod horami byrokratického papírování. K takovým domům se nikdy nepřiblíží nikdo než lidi toho typu, na který bdělí sousedé rádi místo vás zavolají všednickou polici. 57

A veškerý ten prostor, ta spousta prázdných pokojů a opuštěných pozemků, se dá využít. Dá se přesunout do enklávy a díky flexibilitě prázdnoty přeorganizovat tak, aby vyhovoval jim. Je to něco, jako kdyby se člověk mohl rozhlédnout po bytě a říct si, že by bylo fajn, aby se třicet metrů plochy přestěhovalo z obýváku do kuchyně, než uvaříte večeři. Kdyby do té rozpadající se ruiny přece jen strčil nos nějaký všedník, dostal by kousek prostoru zpátky, aby si, dokud tam bude, ničeho nevšiml. A pokud by byl dost šílený a chtěl by se zdržet déle a neodradilo by ho ani praskání a sténání rozpadajícího se domu a náhlé závany vzduchu, jak se kolem něj prostor vrací do reality a zase mizí, pravděpodobně by se o něj někdy nad ránem postaral nějaký hladový mal. Kolem enkláv jich vždycky číhá dost a v čarodějné hodině i všedníci na chvíli uvěří v magii. Alfie nás vedl dozadu a pak přes zahradu po cestičce z šesti úhelníkových dlaždic. Zkoumáním dlaždic jsem se neobtěžovala, ale měly v sobě vyryté nějaké runy. Vzadu v temném koutě stála malinká kamenná budova, trochu jako mauzoleum pro jediného člověka. Když jsme se přiblížili, dlaždice nám začaly trochu povolovat pod nohama, jako by půda pod nimi byla rozměklá a blátivá; byl to týž nepříjemný pocit, jaký jsem vnímala ze sdíleče síly, pocit, že je něco špatně. Alfie se před došlapem na další dlaždici na chvilku zarazil — cítil to také —, ale pak zatvrzele vykročil dál. Kamenný domek neměl dveře, ve veřejích visely zkroucené panty, takže bylo vidět dovnitř: prázdná úzká místnost s jediným rozbitým oknem a dalšími střepy z láhví na podlaze, o které by si člověk snadno rozřezal nohy na cáry. „Koukejte se 58

jinam,“ vyzval nás Alfie, a když jsme odvrátili hlavy a pak se podívali zpátky, čekaly nás tam dveře z tlustých prken, ze starého mořeného dřeva. Viselo na nich klepadlo v podobě kančí hlavy s kruhem v rypáku a uprostřed byla mohutná klika, obojí z pevného bronzu. Všimla jsem si, že mezi jizvami a rýhami ve dřevě jsou šikovně ukryté runy, staroanglická zaříkání pro ochranu a odpuzení. Starou angličtinu jsem dělala ve škole celé tři roky; nějaké opravdu užitečné kouzlo jsem dostala málokdy, ale tohle, totálně neužitečné, to jsem znala: ochrana proti bouřím na moři. Prkna pravděpodobně původně patřila k nějaké staré očarované lodi. I výtvory se po čase opotřebují, jako všechno. Ale když začnete s něčím hodně důkladným, co bylo dobře udržováno, vložíte hodně úsilí do opravy a pak původní magii ještě posílíte novými vrstvami zaříkání, může vzniknout něco mnohem mocnějšího, než kdybyste začínali z ničeho. Nikdo, kdo má vůči enklávě nepřátelské úmysly, by se skoro jistě přes ty dveře nedostal. Zámek cvakl při prvním doteku Alfieho prstů, ale dveře se nechtěly otevřít; musel se do nich opřít ramenem a zatlačit a pak povolily najednou — příliš rychle, což znamenalo, že jim z druhé strany někdo pomohl. Alfie se zapotácel a Liesel přes jeho hlavu bleskově vypálila jedno ze svých řízných útočných kouzel, které číhajícího groma rozseklo na dvě úhledné poloviny, horní a dolní. „No to jsou ty vaše ochrany opravdu v dost hrozném stavu,“ podotkla jsem a prohlédla si dokonalý řez v půli groma. Už se mu zjevně podařil úspěšný lov. Bylo v něm dosud vidět pár bohužel dobře identifikovatelných nestrávených pozůstatků, 59

včetně několika prstů i s nehty. Sarah zjevně bojovala se zvracením. Ráda bych řekla, že jsem se naučila být otrlá, protože jsem musela Scholomancii zvládnout úplně sama, jenže já jsem se otrlá už narodila, přinejmenším vůči smrti a masakrům běžné úrovně. Zvedla jsem pohled od těla, které sebou dosud škubalo. Zatímco jsme byli příhodně myšlenkami jinde, výtvor ve dveřích využil příležitosti a zapracoval na nás. Bez varování i bez posledního kroku jsem se najednou ocitla uvnitř londýnské enklávy — a to byla věc, vůči které jsem nebyla otrlá ani trochu. O londýnské enklávě jsem četla; ve Scholomancii jsem za ty roky viděla obrázky v několika knížkách z knihovny. Ale je to, jako vidět obrázek stromu a pak ve skutečnosti na ten strom vylézt: všude kolem větve, listy šustí a voní, kůra pod prsty je drsná, fouká vítr a kolem vašeho stromu jsou tisíce dalších, ani jeden není nijak výjimečný nebo dramatický, jsou to prostě stromy a váš strom je taky jenom strom. Obrázek, na který jste se dívali, byl možná jako samostatná dvojrozměrná věc výborný, dobře komponovaný, hezký a zajímavý, ale se skutečným stromem moc společného neměl. Ocitli jsme se — my a to, co zbylo z groma — na výběžku vyčnívajícím jako terasa ze skalní stěny, odkud byl výhled na velikou zvlněnou zahradu. Byli jsme v jakémsi obrovském skleníku, ale střechy jsem si skoro nevšimla. Nevypadalo to ani jako skleník, ani jako zahrada, a taky to nebylo jako někde venku v lese. Spíš to působilo jako stará ilustrace pohádkové zahrady, kde se květiny a listy a stromy nepravděpodobně vrší jeden přes druhý, všechno kvete najednou a pořád a vůbec nic nebere ohled na zákony přírody. 60

Vedle nás po skále poskakoval malý bublavý vodopád, podběhl pod naším výběžkem, vynořil se na druhé straně a hopsal dolů, k další, o něco větší plošině, kterou jsme viděli mezi větvemi. Zahlédla jsem tam nějaký stůl, na něm stříbrnou karafu, štíhlé sklenice a servírovací podnos s poklopem: naznačovalo to, že by člověku stačilo zahnout za roh a tam by si mohl dát k jídlu i k pití, co by jen chtěl. Mohli jsme být úplně sami nebo jsme taky mohli být jen v malém výklenku, zatímco za rohem byl v plném proudu večírek; když se člověk snažil, i přes vodopád zaslechl zdálky hudbu. Naše plošina měla baldachýn z bíle natřených ozdobných litinových mříží, kterými se proplétaly popínavé rostliny s hrozny žlutých květů, a na opěrných sloupech lampy z barevného skla ve tvaru trouby od starého gramofonu. Vedly odsud dvoje schody — jedny z ošlapaného vápence mezi dvěma balvany po straně a ty druhé, točité a železné, zprostředka plošiny. Kromě nich tu opačnými směry vedly i dvě obloukové cesty. Kaž dá z nich slibovala další odsud neviditelná místa, schovaná za závěsy z popínavých rostlin a vrbových větví a za zákruty samotné zahrady. Nad námi byl ještě jeden skalní výběžek se zelení a stromy a daleko nad ním skleněná střecha, navržená zřejmě někým, kdo navštívil Kew a řekl si: jak je to tady malé — miliony trojúhelníků z barevného skla zasazených v tenkých železných rámečcích. Sklo bylo mírně zdrsněné, aby vyvolávalo dojem, že na jeho druhé straně je obloha. Obloha, kde se stmívá, ačkoli venku byl jasný den. Někde nahoře musely být obrovské sluneční lampy, aby se všem těm rostlinám tak dařilo, teď však byly ztlumené na soumrak nebo úplně vypnuté. Na naší terase se sice rozsvítily dvě malé 61

lucerny, patrně kvůli nám, i ty ale zářily jen slabě a s námahou. Všechno to ve mně vyvolávalo dojem, že se připozdívá — že ubývá nejen světlo, ale i čas. Čím déle jsem tam stála, tím víc jsem vnímala, hmatatelně a jistě, že celé tohle místo se začíná hroutit. Liesel měla pravdu, bylo to znát. Hodně hluboko se něco zvrtlo. To, co celé místo ukotvovalo v prázdnotě, se rozpadalo jako ta strašná barabizna na druhé straně. A já jsem to chtěla zachránit. Nemohla jsem si pomoct, i když mi stačil jeden pohled na celý ten obrovitý nádherný zázrak a okamžitě jsem věděla, že máma má pravdu, že enklávy stojí na malii. Taky jsem ji cítila, jenomže pocit rozkladu připomínal mořskou nemoc a byl tak silný, že překonával všechno ostatní. Byla jsem si ale jistá, že tu je — na to jsem ji nepotřebovala přímo rozpoznat. Měla jsem sútry a už i trochu představu o tom, co by se s jejich pomocí dalo postavit — byla to moje brána k vlastnímu magickému útočišti. Rozhodně by nevypadalo takhle. Se skupinou odhodlaných spolupracujících čarodějů, kteří vytvoří magickou montážní linku — ta ostatně věci hodně usnadní i bez magie —, se dá vybudovat hodně. Rozhodně ale nemůžete postavit pohádkové město v prázdnotě, u něj rozlehlý odpočinkový dóm a nad tím vším rozsvítit vlastní soukromé slunce. V londýnské enklávě žije několik tisíc čarodějů, ale na to, aby postavili tohle místo a udrželi ho pohromadě, by jich muselo být desetkrát tolik. Samozřejmě že potřebovali malii. A na malii to určitě taky běží; na ten typ malie, co jako malie nevypadá. Většina čarodějů pracujících pro enklávu bydlí nejspíš tak hodinu od nejbližšího vchodu, aby se vyhnuli malefikáriím, které neustále obcházejí kolem a snaží se dostat 62

k takovému pokladu many. Skoro všechen svůj čas a sílu věnují budování many a krásy pro enklávu a pak se sotva dovlečou domů. Za to dostávají ubohou mzdu ve všednických penězích a magických zásobách, a hlavně tu lákavou, všudypřítomnou naději, že jednoho dne budou moct v enklávě zůstat. Že jejich děti tam budou moct zůstat. Není to ten typ malie, ze kterého by člověku bylo zle — ti čarodějové se nebrání a nikdo jim manu nevysává proti jejich vůli. Enklávy si našly mnohem bezpečnější způsob, jak získat, co potřebují. A stejně to dělají jejich děti ve Scholomancii — vysávají sílu a práci všech těch nul kolem sebe, aby se dostaly zase ven a vrátily se domů. Měla jsem chuť vrazit Alfiemu do té jeho smutné, úzkostné tváře jednu pěstí za to, že se toho účastní, a taky Sarah a Liesel — která dřív byla taky sama bezvýznamná, a přesto se rozhodla s tím svézt, jako by bylo v pořádku, co provádějí nám ostatním, protože ona se dokázala za zdi té zahrady probojovat. A taky jsem se chtěla těmi magickými zahradami toulat celý měsíc, celý rok; chtěla jsem projít úplně každou cestičkou a najít každý skrytý dokonalý koutek. Chtěla jsem ochutnat, co je v tom stříbrném džbánku; určitě něco nepopsatelně úžasného. Chtěla jsem vylézt až na špičku zarostlé skály a sejít podél poskakujícího potůčku až na konec tohohle skrytého světa. Vůbec se to nepodobalo tělocvičně ve Scholomancii. Tam to byla lež: imitace skutečného světa, kam jsme nemohli a který už nejspíš nikdy neuvidíme. Tohle nebyla lež. Tohle byl příběh, pohádka; nenapodobovalo to skutečnost, bylo to jen místo, které nemohlo být a nebylo, místo dokonalé krásy. A bylo mi jasné, že kdyby tohle pohltily vlny, usedla bych u řek babylonských s pláčem žalostivým, stejně jako kdokoli z těch, co tady žijí. 63

Nikdy bych si na to nedokázala pořádně vzpomenout, v hlavě by mi navždycky uvízl neurčitý obraz, který bych se pokoušela vidět zřetelně a nedokázala to. Měla jsem na ně vztek za to, co všechno udělali, aby to mohli postavit, a zároveň jsem se k tomu nedokázala prostě obrátit zády a nechat to všecko zřítit. Nic by to nenapravilo, naopak — potom by to všechno bylo ještě horší, protože zbytečné. Nebo jsem se na to možná jenom vymlouvala, abych měla důvod to tady zachránit; možná ze mě mluvila jen vlastní chamtivost. Koneckonců, mně potom určitě nezakážou sem přijít na procházku, kdykoli budu mít chuť. Na to budou mít moc velký strach. Alfie, Sarah a Liesel se na mě dívali — připadalo mi, že s nadějí, jako by si všimli, že mě zahrada zaujala. Přece jen to muselo být jedno z největších zdejších lákadel. Štvalo mě to o to víc, že to fungovalo. „Tak kudy?“ zeptala jsem se stručně. „Chřtán je u poradní síně,“ odpověděl Alfie.

KAPITOLA 3

STARÉ ZDI

Alfie nás vedl po úzkém schodišti mezi balvany dolů. Končilo ve zvláštní dutině, jejíž kvádry nám sahaly až nad hlavu. Jedna stěna byla vystavěná z kamene a mramoru a dveře v ní vypadaly, jako by vedly do starořímského chrámu. Fronton podpíraly dvě sochy v kápích, s hlavami skloněnými, aby jim nebylo vidět do tváře: muž držící otevřenou knihu a žena s pohárem v rukou. I tohle byly strážné výtvory, stejně jako ty očarované dveře, kterými jsme vešli. Když jsem je míjela, měla jsem výrazný pocit, že muž vzhlédl od knihy a změřil si mě, ale protože nás vedl Alfie, pustil nás do zešeřelého atria. Předpokládám, že za normálních okolností to byl vznešený a dramatický prostor. Podlaha byla mozaiková a bazén přes celou délku místnosti byl lemovaný sochami, na jednom konci měl fontánu a nad sebou stropní okno. Tam nahoře by správně měla být iluze oblohy, o to věrohodnější, že by člověk viděl její odraz v rozvlněné hladině, ale teď tam nebylo nic, jen prázdnota, a hladina bazénu byla nehybná a temná, protože neměla co odrážet. Z fontány pořád ještě tu a tam vyprýštilo pár kapek, jako když netěsní kohoutek, a každá ta nepravidelná kapka se 65

rozléhala příliš hlasitou ozvěnou. Tohle byla nejspíš nejstarší část enklávy, postavená v době, kdy se i samotný Londýn teprve zvolna stával městem, a zřejmě měla připomínat slávu Říma. Teď to tady ale spíš vypadalo jako v Pompejích těsně předtím, než přišly plameny: na všem už ležela tenká vrstva popela a další byl na cestě. Na vzdáleném konci stál zvýšený stupínek se stolem a židlemi, který působil jako soudcovská katedra: odtamtud zjevně skupina nejvznešenějších a nejdůležitějších činitelů enklávy obvykle shlíží z výšky na lidi, kteří přišli k audienci. Tady zřejmě přijímají na pohovor malé lidičky, zoufalé prosebníky ucházející se o místo v enklávě. Zamračila jsem se na ten prázdný stupínek; měla jsem na ně vztek, i když jsem jim přišla pomoct. Ta zahrada nahoře vypadala jako z pohádky, ale tohle byl úplně jiný příběh, takový, v němž se děti nevracejí domů a smějící se čarodějové pijí vývar z kostí. Všechny dveře z místnosti vedly do tmy a taktak zvládaly slabě naznačit, že za nimi něco je. Alfie se na chvíli nejistě zastavil, pak polkl a zamířil do jedněch dveří nalevo — doufala jsem, že sebevědomě, a ne jen se slepou nadějí. Vyrazila jsem za ním do nekonečné chodby se sloupy, pořád ještě bez sebe hněvem. Z chodby na obě strany vedly další temné průchody a občas malinké pokojíčky, podobné spíš celám: kdysi dávno to jistě byl v enklávě vrchol luxusu, ale teď byly menší než naše pokoje ve Scholomancii. Od roku 200 se standardy dost změnily. Skoro jsem neviděla na cestu. Na zdi byly svícny, ale téměř všechny zhasnuté, jen v několika ještě blikaly dohořívající svíčky; taktak jsme při nich viděli, kam šlapeme, a naše stíny 66

bláznivě poskakovaly vedle nás po zdech, velké a neklidné. Budova měla rozlohu ragbyového hřiště, ale přesto byla chodba mnohem delší, než bylo fyzicky možné, protože ji natahovala naše nejistota. Z postranních uliček jsme občas zaslechli vzdálené hlasy, ale tak tlumeně, že jsme nerozeznali slova; úzkost a strach z nich ale byly cítit jasně. Oceán many se mi pořád vzdouval pod nohama, až se mi zvedal žaludek; hněv se ze mě vytrácel kousek po kousku, dokud nezmizel docela a nezůstala jen těžká, chladná hrůza. Všechny instinkty vybroušené ve Scholomancii mi napovídaly, že za každými těmi tajemnými dveřmi číhají malefikárie. A čím dál jsme šli, aniž na nás někdo zaútočil, tím silnější ten pocit byl, protože to vždycky znamenalo jen jednu věc: před námi je něco mnohem horšího, mal toho druhu, který žere ostatní maly, a je tedy načase zmizet ze třídy a jít pracovat do knihovny. Což bylo v tomto případě dost přesné, protože jsme věděli, co tam vepředu je. To nejhorší z nejhorších a my jsme k tomu přímo mířili a každou minutou jsme byli blíž. I ostatní to věděli; slyšela jsem, jak těžce dýchají. V úzké chodbě to znělo hrozně hlasitě. A pak jsem si uvědomila, že neslyším jenom náš vlastní dech. Vzápětí si to uvědomili i ostatní. Alfie se zarazil v půli kroku. Z mumlání, které k nám doléhalo z uliček, se pomalu stávaly jednotlivé zvuky: zajíkání, fňukání, vzlyky, výdechy. „Pomoc, proboha, pomozte mi,“ vyjekl ženský hlas — ostrý vyčerpaný výkřik trval jen okamžik, přes několikero dveří k nám doléhal se strašnou ozvěnou. Musel to být někdo, koho chřtán sežral nedávno, pokud měl pořád ještě energii křičet. A Sarah tu ženu nejspíš znala: přerývaně zalapala po dechu, a když 67

jsem se ohlédla, i v tom slabounkém světle jsem viděla, že si tiskne na ústa hřbet ruky a tmavé oči má plné slz. Podívala se na mě. „Při promoci jsi toho kluka dostala z chřtána ven,“ zašeptala. Znělo to zoufale, škemravě — to mi bylo milejší její nepřátelství. „Ten ještě nebyl uvnitř celý.“ „Ale —“ „Ne,“ prohlásila jsem bez obalu, ale Sarah na mě pořád koukala a tvář se jí třásla jako želé, jako by mi to ještě nebyla ochotná věřit. „Tohle by bylo jako snažit se na jatkách dát dohromady z dílů celou krávu.“ Prudce odvrátila hlavu, jako by něco takového vůbec nechtěla slyšet. Ale na druhou stranu, proč s tím vůbec začínala? „Jdeme,“ pobídla jsem Alfieho. Byl úplně bílý a vypadal, že je mu zle, ale po chvilce sebral sílu, narovnal se a vyrazil dál. Ty zvuky byly čím dál hlasitější. Alfie postupoval rovnoměrně a odhodlaně — já bych v té chvíli docela ráda trošinku zpomalila. Měla jsem samozřejmě pravdu, že tenhle chřtán je větší než ten malý, kterého jsem zabila při promoci: nesmírně mě nepotěšilo, že jsem měla pravdu. A bude i horší než ten v knihovně. Zvuk tamtoho jsem si pamatovala až moc dobře, měkký, těžký dech mezi temnými regály a ztichlými knihami. Tamten byl dost malý, aby se protáhl větracími průduchy ve Scholomancii, a i tak byl nesnesitelně, příšerně velký. Nemohla jsem být uvnitř něj dlouho, spotřebovala jsem jenom devět krystalů many. Pro mě to bylo bohatství, ale takový Alfie by si dokonce i ve Scholomancii prohlédl mou krabici plnou krystalů, zdvořile by se usmál a řekl: „To je pěkné, El… naplnilas je všechny sama?“ A tady by jich Sarah nosila celou 68

hrst jako levnou bižuterii. Vytahovala jsem z nich manu tak prudce, že se mohly vyčerpávat tempem tak jeden za minutu. Mně to jako devět minut nepřipadalo; nepřipadalo mi to vůbec nijak. Žádný čas neexistoval. Byl tam jen ten nekonečný chřtán a ven se nešlo dostat jinak než zabíjet ho a zabíjet ho a zabíjet ho, jedna smrt za každý pohlcený život, zabíjet ho, jak nejrychleji jsem mohla. A přežila jsem jenom proto, že umím zabíjet opravdu hodně rychle. Chodba najednou skončila. Na jejím konci bylo schodiště vedoucí dolů, jehož ramena se stáčela kolem sebe ve dvojité šroubovici. Zdola se po obou schodištích nesly ty příšerné zvuky. I tady stály nad schody kamenné postavy v kápích, stejně jako u vchodu. Alfie přistoupil k ženské soše, vytáhl z kapsy špendlík, píchl se do prstu a nechal pár kapek krve stéct do poháru. Pak se otočil a krvácejícím prstem udělal šmouhu na stránkách otevřené knihy. V tom slabém světle vypadala jeho krev černě a vzápětí zmizela, vsákla se do kamene. Alfie se na okamžik podíval jinam, aby kouzlo usnadnil, a všichni jsme ho napodobili. Nic se však nestalo; podíval se po nás trochu poplašeně, ale když se znovu otočil zpátky, socha ženy vlevo se obrátila tváří ke schodům na své straně. Ztěžka a přerývaně se nadechl a vedl nás po úzké šroubovici dolů, ale teď už opatrně a pomalu, krok za krokem, dokud jsme se neocitli na kraji další místnosti s vodní nádrží. Byla obrovská, že by tudy projel náklaďák, hluboká nádrž byla plná vody a přes ni uprostřed vedl kamenný chodník k obrovským dveřím na protější straně. Dveře byly červeně nalakované, vedlo k nim dalších pár schodů a nahoře stály opět dvě sochy s manovými lampami v rukou. 69

Chřtán zakrýval dveře včetně soch. Přelil se přes celé schodiště, přes bránu i přes jediné zdejší osvětlení — dvě lampy, které se teď pokoušely svítit přes jeho tělo jako pod vodou. To tělo bylo bohužel tím pádem až příliš viditelné: něco mezi tekutinou, želé a mrakem a v tom příšerné rozpadající se části těl. Naléhavě šmátral podél okrajů dveří, jako když se kočka dožaduje, aby ji pustili dovnitř, a jeho hekání a nespokojené zvuky se mísily se sténáním a pláčem jeho mnoha úst. Chapadélky se pokoušel prolézt pod dveřmi, ohmatával okraje, šťoural do kápí těch soch, hledal jakékoli zranitelné místo, aby mohl začít tu dobrotu louskat, stejně jako se ten druhý pokoušel rozlousknout mě. Ztuhli jsme ve stísněném ústí schodiště. Chřtán převalil po svém povrchu půl tuctu očí a pohlédl na nás. Některé oči byly dost čerstvé, takže ještě plakaly nebo se na nás dívaly se zoufalým poznáním, to ale chřtánovi nebránilo je používat. Chtělo se mi zvracet; chtělo se mi ječet a utéct. Sarah za mnou vyděšeně lapala po dechu a Alfie byl napjatý jako prkno, aby se neroztřásl. „Nemá cenu tady stát,“ prohlásila Liesel rázně a příliš hlasitě. „Co máme dělat?“ Bylo od ní hezké, že tu otázku položila takhle hromadně, až na to, že nikdo z nich nemohl dělat nic, takže doopravdy tím říkala: Tak dělej, El, což by mě hodně naštvalo, kdybych taky nebyla bez sebe strachy. Liesel momentálně dělala jedinou možnou užitečnou věc — blokovala mi únikovou cestu, takže jsem doopravdy utéct nemohla. „Vytvoříme kruh a budeme tě před ním chránit, jak dlouho to půjde,“ prohlásil Alfie, aniž se po mně podíval: to by totiž 70

znamenalo, že musí spustit oči z chřtána. „Znáš to kouzlo, Liesel.“ Než jsme obrátili promoci vzhůru nohama, byli ti dva spojenci, takže měli určitě skvěle nadrilované Alfieho nejlepší obranné kouzlo, evokaci odmítnutí. To se dá použít k tomu, aby se k člověku nedostalo prakticky nic, co nechce, a jakákoli část chřtána rozhodně do téhle kategorie patří. Mně tu evokaci dal taky, jenže to nebylo obyčejné kouzlo, které člověk může seslat a zapomenout na ně; bylo to zaříkání, takže bych ho nemohla udržovat a zároveň pálit kolem sebe vražednými kouzly. Jenže kdybych vstoupila dovnitř krytá jejich ochranným kouzlem a ono by selhalo nebo se jim vymklo, tak by se chřtán přes ně dostal i k nim. I kdyby kouzlo okamžitě odmrštili, chřtán by přesto mohl dosáhnout na jejich manu a to by pak znamenalo konec pro ně pro všechny. Podle Věstníku malefikologie přesně takhle zemřeli tři čarodějové v šang hajském kruhu, a nejspíš i oběti těch pokusů, které Londýn už udělal. A nikdo z nich nebyl čerstvě po promoci. Byla to tedy upřímná nabídka skutečné pomoci, o kterou jsem je ani nemusela žádat. Takhle lidi z enkláv obvykle nejednají. Sarah sykla, protože s tou Alfieho velkorysostí tak docela srozuměná nebyla, ale dokonce ani ona neodmítla. A Liesel, to jí musím přiznat, okamžitě prohlásila: „Ano. Zakotvím kruh, ty veď zaříkání.“ Oceňovala jsem to, nebýt té dost důležité skutečnosti, že jakmile mě tou evokací zakryjí, budu muset vyrazit. Liesel ale měla pravdu jako vždycky: stát tady mi nijak nepomůže, a naopak by mi to mohlo dost ublížit, kdyby se třeba chřtán mezitím dostal k zásobě many nebo k pár tuctům zkušených čarodějů, které by mohl sežrat. 71

„Připravte se zaříkat,“ zavelela jsem chraplavě. Zhluboka jsem se nadechla, vykročila před Alfieho do chodby, a chřtán… zaútočil. Chřtána v pohybu jsem už viděla. Oni obvykle vůbec nespěchají, prostě se uvelebí na dobrém loveckém místě a čekají. Ale když se rozhodnou dát do pohybu, jsou neuvěřitelně rychlí. Tenhle odtáhl všechna chapadélka ode dveří a začal se valit k nám jako příšerná rozbouřená vlna smrti. Hlasy zevnitř spustily další zděšený křik, vzlykání a kvílení, jako by je zase rval na kusy, jako by znovu mučil i lidi už roztrhané na cáry. Oči se vytřeštily, ústa se zkřivila víc. Sarah zaječela a Alfie o půl kroku couvl — ale všichni jsme byli absolventi Scholomancie, a tak Alfie zvedal ruce ještě dřív, než se zastavil. Zakryl nás evokací půl vteřiny předtím, než k nám chřtán dorazil. Převalil se přes nás, strašlivá vířící masa, která Alfieho malou kupoli úplně pohltila, přitiskla svůj povrch tak těsně k nám, že děsivé zmačkané záhyby jeho útrob se mi válely jen pár centimetrů před obličejem. V té chvíli jsem zařvala i já a do krku mi stoupla palčivá kyselost, ovšem ve stejné chvíli jsem i přemýšlela, v hlavě mi tikaly jasné, chladné, taktické výpočty. Neměli čas ustavit kruh; Alfie tu evokaci vysílal sám. Nedokáže ji udržet víc než čtyřicet devět vteřin a ty nám teď utíkají pod nohama jako pohyblivý písek. A kdybych evokaci převzala sama, nemohla bych zase chřtána zabít a dřív nebo později by se k nám dostal. Takže jsem měla na vybranou nechat mu Alfieho, Liesel a Sarah, nebo ho nechat sežrat nás všechny, a ani jedno z toho nepřicházelo v úvahu, což znamenalo, že to obrovské monstrum musím zabít hned teď, za těch pár vteřin, po které Alfie zaříkání ještě udrží, a to nebylo dost. Ale bylo mi to jedno: 72

prostě mu nedovolím, aby je sežral, a pokud to znamená, že musí umřít absurdně rychle, tak prostě musí umřít, to je všechno. Zafixovala jsem si tu absolutní jistotu v hlavě a nadechla se, abych mu to jasnými stručnými slovy sdělila — a pak se přes nás převalil docela a byl pryč. Vyjící masa mizela po úzkých schodech nahoru a nezpomalila ani na tak dlouho, aby si aspoň zkusmo hryzla. Stála jsem tam šokovaná a roztřesená tím adrenalinem. Kupole evokace praskla a sesypala se v malém třpytivém obláčku a Alfie se rozechvěle zeptal: „Co… proč to…“ ale nedořekl, protože jsem to pochopila, všichni jsme to pochopili zároveň: Chřtán prchal. Přede mnou. „Do prdele,“ ulevila jsem si od srdce a rozběhla se za ním. Chřtán se valil pryč nejvyšší rychlostí. Než jsem se dostala po úzké spirále nahoru, nebylo ho už vůbec vidět, ztratil se někde v té dlouhatánské chodbě, jejíž sloupy v šeru vytvářely iluzi nekonečna, jako by někdo postavil dvě zrcadla proti sobě. Chvilku jsem tam stála a lapala po dechu. Nikdo jiný za mnou nahoru neběžel — ani jsem se jim nemohla divit — a mě v té chvíli taky napadlo, co to sakra dělám. Jenže pak někdo uvnitř chřtána ostře zaječel, jako když puká sklo, někdo, kdo byl lapený uvnitř jako můj táta, jako Orion, a to jsem taky nemohla připustit. Rozběhla jsem se za ním. Jedině díky tomu křiku mě chřtán nesetřásl docela, ale v chodbě se nedalo poznat, odkud přesně ty zvuky přicházejí, a výkřiky pomalu začínaly umlkat. Vystřídalo je vyčerpané namáhavé dýchání, které bylo kupodivu ještě horší, zastřený, vysílený, zoufalý zvuk se na mě valil odevšad jako sám ten chřtán, sípal z chodbiček a odrážel se od kamenných zdí. 73

Vběhla jsem do první odbočky a zpátky a pak do další a ještě další. Všechny vypadaly slepé, i když skoro jistě nebyly, pokud člověk věděl, co dělá. Bylo dost možné, že chřtán to věděl — měl koneckonců v břiše londýnské čaroděje — a někudy se dostal na druhou stranu, ale já jsem nemohla přibrzdit, najít Alfieho a požádat ho o pomoc, protože kdybych to udělala, musela bych začít přemýšlet o tom, co dělám. Místo toho jsem to zatvrzele zkoušela znovu a znovu. Pomáhalo mi jenom to, že mi to čím dál víc připomínalo ty příšerné hry na schovávanou, které jsem jako malá hrávala v komuně. Žádné z ostatních dětí mě nechtělo vzít do hry, ale jejich rodiče, kteří milovali moji mámu nebo za ní do komuny přijeli, je k tomu donutili. Pak se tedy ze schovávané stala hra Vyhni se El. Všichni utíkali a krčili se v malých šuškajících skupinkách, já zoufale běhala z místa na místo a snažila se někoho najít, kohokoli. Věděla jsem, co dělají, ale předstírala jsem, že to nevím, a hrála jsem dál, protože to byl jediný způsob, jakým jsem se mohla do hry zapojit. Kdybych se pokusila schovat sama, nikdo by mě nehledal, všichni by si prostě šli hrát na něco jiného a neobtěžovali by se mi to sdělit. Jak se hlasy vytrácely a zbylo z nich jenom nepříjemné a sotva slyšitelné šeptání a mumlání a lapání po dechu, naléhavě mi to tyhle schovávačky připomnělo. Zmocnil se mě vztek, větší a větší, podráždění se skládalo na sebe vrstvu po vrstvě stejně jako tenkrát, dokud máma nepřišla, nezastavila mě a neodvedla, protože i přes celou komunitu cítila, že už brzo začnu neovladatelně zuřit. Jenže teď tady máma nebyla, nebyl tu nikdo, jen já jsem tady honila ten výsměšný šepot v nekonečných, strašlivých, tmavých chodbách, které se záměrně 74

natahovaly a uhýbaly mi, nedovolovaly mi je najít; za chvilku se mi začnou hihňat, bavit se na můj účet, vysmívat se mi, jak jsem trapná, když si to nechám líbit. A pak jsem zahnula za další roh a byli tam — bylo to tam. Chřtán svou strašlivou masou docela vyplnil jednu ze slepých uliček, pulzoval, svíjel se a sténal a já jsem byla na kratičký okamžik ráda, že jsem ho našla. V té chvíli obluda zahnaná do kouta vyrazila proti mně a zaútočila — to ostatní děti nikdy neudělaly, protože všechny věděly, stejně jako tenhle chřtán, že kdyby mi jenom jednou daly šanci, sebemenší záminku, mohla bych jim ublížit nějakým strašlivým, nelidským způsobem. Že mám v sobě něco, proti čemu se neopováží postavit čelem. Chřtán mi ale tu záminku dal, protože věděl, že stejně žádnou nepotřebuju, a v tom okamžiku, v tom krátkém okamžiku jsem byla tak strašně vzteklá, že strach neměl šanci se mě znovu zmocnit. Zařvala jsem na něj: „No tak pojď! Jen si to zkus! Jsi mrtvý, ty pytli shnilotiny, jsi už mrtvý!“ hecovala jsem ho jako opilec v baru. Já tu hnusnou nafouklou nestvůru zničím a rozsekám a… A on se rozpadl. Nepoužila jsem vlastně ani žádnou manu, a přesto se rozpadl dřív, než se dostal ke mně. Kůže povolila, jako když magicky spravujete tričko o dva roky déle, než byste měli, a ono konečně ztratí ze své podstaty tolik, že už se ne udrží pohromadě a v jediném okamžiku se rozsype. Všude se valil příšerný proud očí a úst, končetin a orgánů, hnijící masa se rozlévala jako tropický liják po podlaze chodby a šplouchala po nohou jako vlny. Zařvala jsem, tentokrát čirou a neředěnou hrůzou. Uprostřed na okamžik vyplulo na povrch groteskně 75

zkroucené tělo, stočené jako plod v děloze — přesně jako to, které jsem viděla ve chřtánovi z knihovny. Pak se rozpadlo dokonce i to, rozložilo se a potopilo do záplavy mrtvé tkáně. Kolem mě ve výši kolen proplulo jedno vyčerpané, krví podlité oko a ústa, která s ním taktak spojoval tenký cár kůže — dost velký, aby člověk měl aspoň neurčitou představu o tváři, jíž byly kdysi součástí. Pohlédlo to na mě a zoufale zaškemralo: „Prosím, prosím, pusť mě ven, prosím,“ asi jako kdyby člověk zahlédl aspoň malou šanci dostat se z pekla, žalářníka s klíčem, jehož je možné prosit o milost. Zakryla jsem si tvář rukama, vzlykla, a přestože jsem se div neudusila, zopakovala jsem: „Jsi mrtvý, už jsi mrtvý.“ Z úst se stalo kulaté O, jako kdyby chtěla protestovat, ale pak ochabla a povolila, oko bylo najednou prázdné a vyhaslé, přesně jak jsem mu to řekla. Ta slova byla zaříkání; v mých ústech a v mém hněvu se stala zaříkáním a teď už ve mně budou žít navždycky jako brutální zabijácké kouzlo, které jsem sama vytvořila — a které se ke mně hodilo mnohem víc než chladná, povznesená elegance Le Main de la Mort. S tím určitě přišel nějaký rafinovanější malefik, nějaký muž s úzkou černou bradkou a malými ústy, v černém sametovém kabátci vyšívaném stříbrem, který hleděl na své nepřátele svrchu a s pohrdáním. Někdo, kdo nikdy nestál v slepé chodbě zmáčený kbelíky vnitřností, kdo po sobě nemusel uklidit a pozabíjet posledních pár obětí mučení, které se mu nepovedlo trefit napoprvé.

KAPITOLA 4

HOrNÍ PaTRO

Vyšla jsem z chodby celá promáčená a bylo mi zle. Brodila jsem se těmi příšernými pozůstatky a třikrát jsem se pozvracela. Vždycky jsem nenáviděla, nenáviděla kanalizaci Scholomancie, postřikovače, hlasitý kravál vysavačů, všechny ty stroje určené k uklízení nepořádku, který po sobě zanechaly malefikárie, když nás zabily. Teď jsem po nich toužila. Oceán shnilotiny, kterou po sobě chřtán zanechal, možná bude v té slepé chodbě šplouchat navěky. Neměl kam odtéct, aspoň když se uklidnil. Potůčky toho hnusu pořád ještě tekly do hlavní chodby a zanechávaly po sobě úzké lepkavé stopy. Vláčela jsem se podél nich hodně dlouho, otupělá a ztěžklá, dokud chudák moje myška, která to se mnou všechno absolvovala a třásla se mi v kapse, nevystrčila čumáček a nepískla na mě. Teprve pak mi došlo, že nijak nepostupuju; už jsem se tady motala nejmíň dvakrát tak dlouho než poprvé, když jsem tudy šla s Alfiem. Zastavila jsem se a snažila se něco vymyslet. Pořád ještě jsem měla sdíleč síly; nemusela jsem zatím vytáhnout ani kapku many. Moje nové vražedné kouzlo bylo opravdu účinné 77

a mohla bych jím pozabíjet tolik chřtánů, kolik bych chtěla. Nedokázala jsem si ale vzpomenout na jedno jediné kouzlo najdi cestu, přinejmenším ne na něco lepšího než ta dětská říkanka, kterou mě máma naučila v pěti letech: Z kopce a z údolí, z koruny stromů, z lesa a z louky, je čas jít domů. Tohle rafinované básnické dílo fungovalo, když jsem se potřebovala dostat zpátky do jurty na večeři, ale ze špičkového bludiště klamů a zmatení mě bohužel vymotat nedokázalo. Ostatně součástí toho systému pravděpodobně taky bude nějaké to kouzlo na popletení paměti. Naštěstí jsem měla ještě jednu možnost, tak jednoduchou, že jsem si na ni vzpomněla: zabila jsem chřtána, a měla jsem tedy nárok na platbu. „Alfie, ztratila jsem se, pojď mě odtud sakra vyvést,“ řekla jsem nahlas a zatahala jsem za pouto, které mi sám nabídl. Ani ne minutu nato jsem ho slyšela nejistě volat někde před sebou: „El?“ Vynořil se ze tmy jen pár svícnů přede mnou a opatrně překračoval stále ještě tekoucí smrduté potůčky. Přišla s ním Liesel; když jsem se objevila, oba na mě vytřeštili oči a Alfie se tvářil skoro komicky vyděšeně. Neměla jsem tušení, jak vypadám, a ani jsem to vědět nechtěla; chtěla jsem prostě přestat takhle vypadat, a to hned. Liesel se zaplaťpánbůh ani neobtěžovala ptát na dovolení; prostě po mně mrskla nějakým svrchovaně velitelským kouzlem v němčině — znělo to nějak jako proboha, okamžitě se dej trošku do pořádku — a to kouzlo mě popadlo a rázně se mnou zatřepalo od hlavy k patě. Připadala jsem si potom malinko jako vyklepaný koberec, ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem čistá, byla jsem čistá. Aspoň zvenčí.

„Cos…“ začal se Alfie automaticky ptát, ale v půlce té věty si uvědomil, že to vlastně nechce vědět, a tak řekl jen: „Je ten… tys ho…“ „Je mrtvý,“ potvrdila jsem stručně, což bylo pro kohokoli včetně mě víc než dostatečná debata na dané téma. „Ten čurbes už si budete muset uklidit sami.“ Ještě chvíli na mě zíral a pak mu došlo, že chřtán je pryč a že on bude dál moct žít v enklávě, a taky jeho otec bude žít a neskončí navěky v chřtání tlamě, a pak úlevou zhluboka, šokovaně zalapal po dechu, přitiskl si dlaně na ústa, odvrátil se a ze všech sil se snažil nepustit ven slzy, které měl zjevně na krajíčku. U několika z nich se mu to stejně nepovedlo. Liesel se s viditelným úsilím držela, aby mu neřekla, ať se kouká vzpamatovat. Proč se vlastně Alfie nechal sbalit někým, kdo v něm tak zjevně viděl jen šikovný kus kovu, který je třeba silou zformovat do správného tvaru? A proč se o to Liesel vůbec snažila? Byla přece primus; nemusela s ním spát, aby dostala místo v Londýně, a na druhou stranu to, že s ním spala, by jí místo v Londýně nezaručilo, kdyby primus nebyla, takže to rozhodně neměla zapotřebí. „Pojď,“ vyzvala mě. „Rada tě bude chtít vidět a poděkovat ti.“ Ve skutečnosti to myslela tak, že mě chce dovést dolů a trium fálně mě radě představit, víceméně jako svůj vlastní geniální úspěch. Naštěstí jsem se tomu nemusela podřizovat. „Díky, ale ne. Už tady nechci zůstat ani minutu. Odveďte mě odsud.“ Alfie sebou trošku trhl, protože jsem to řekla tak naléhavě, jako bych škubla vodítkem, a okamžitě kývl: „Jasně, El… Odvedeme tě ven do zahrady. Určitě potřebuješ na vzduch.“ Znělo

to upřímně, ale brzo bude litovat slibu, že mi můj zásah splatí jakoukoli cenou. Podle toho, jak se Liesel mračila, ona toho litovala už teď. Musela si nejspíš připadat jako jestřáb, kterému se právě podařilo ulovit rybu, a vzápětí se přihnal nestvůrně velký orel a vyrval mu kořist z pařátů. To má ovšem smůlu, mě to nemrzelo ani v nejmenším. Za pár dní toho litovat začnu, jestli se Alfieho nedokážu zbavit, ale teď ještě ne. Liesel ale nebyla z těch, co mlátí hlavou do zdi; udělala to nejlepší, co za té situace mohla. Obrátila se k Alfiemu, vyzvala ho poněkud nevrle: „Odveď ji ven, já jim to řeknu,“ a odplula chodbou. Alfie mě vedl opačným směrem, zahnul hned do nejbližší postranní chodby — naštěstí jsme ani nezahlédli tu, kde se patrně dosud rozkládaly zbytky chřtána — a skoro okamžitě otevřel dveře do zahrady, jako když zlatá Beatrice vede Danta do ráje, kdežto chudák Vergilius musí zůstat ve věčném zatracení. Dokonce se zdálo, že Alfiemu to ani nevadí, ačkoli jsem mu v podstatě nasadila ostruhy. Odvedl mě na místo, kde stříbrný proud vodopádu poskakoval po okraji další terasy, takže jsem do něj mohla ponořit ruce, nabrat vodu, nacákat si ji do obličeje a chladné dlaně si tisknout na tváře a do zátylku, dokud mi nepřestalo být špatně. Z kapsy jsem vytáhla Miláška, postavila ji na kraj malého důlku v kameni, ten jsem naplnila čistou vodou a ona se v něm celá vyválela; nejradši bych udělala totéž. Zabití chřtána nenapravilo škody napáchané na enklávě; dosud jsem cítila šplouchání many jak pod sebou, tak ze sdíleče síly. Uvolnilo ale aspoň kapacitu všech čarodějů, kteří se ho až do té chvíle zoufale snažili udržet, takže se teď mohli zase 80

vrátit do práce. Už teď bylo znát, že se sluneční lampy začínají rozjasňovat — v několika postupných krocích, jako kdyby někdo točil stmívačem tam a zpátky, než ho rozzáří naplno —, a samotná terasa mi připadala jaksi pevnější. Už to nepůsobilo, jako by zahrady měly každou chvíli zmizet ve vlnách; teď už to bylo spíš jako sedět u stolu, který má jednu nohu o malinko kratší a o který se nesmíte opřít, abyste ho nezvrhli. Dosud ale stál a celý tým lidí pracoval nejvyšší rychlostí na tom, aby ho opět podepřel. Když jsem se zase obrátila, zjistila jsem, že mi Alfie mezitím nalil něco ze stříbrné karafy, podobné té, kterou jsem předtím viděla shora mezi listím, takže i tohle zas fungovalo. Sice se mi nechtělo dávat si do pusy vůbec nic, ale i slabá vůně nápoje trošku zmírnila nevolnost. Opatrně jsem zkusila jediný doušek; spláchl z hrdla všechnu odpornou kyselost a konečně jsem se mohla zhluboka a čistě nadechnout. Ani jsem si předtím neuvědomovala, jak to potřebuju. Vypila jsem zbytek po malých doušcích, z nichž každý jsem poválela na jazyku, a taky Miláškovi jsem nabídla na prstě pár kapek, které myška vděčně vypila. Jak jsem se blížila ke konci sklenice, začínala jsem si připadat skoro klidná. Nemyslím jenom uklidněná, ale klidná. Sice jsem si taky připadala neur čitě opilá, ale co? Opravdu klidná jsem nebyla víc než čtyři roky. Dokonce ani mámino kouzlo mě takhle neuchlácholilo. Máma by samozřejmě řekla, že několik měsíců strávených v lesích by byl lepší způsob, jak najít klid, jenže vzhledem k tomu, že jsem místo odpočinku v lesích zabíjela chřtány tady, docela jsem uvítala pocit, který se ve mně rozléval, ten vyrovnaný poklid. Hrůza ustupovala. 81

Alfie si sedl proti mně na jednu z těch zdejších hladkých, leštěných a celkem obyčejně vyhlížejících stoliček, které jsou kupodivu pohodlné jako křesla, a zadíval se na mě se zachmuřeným a úzkostlivým výrazem v dlouhé tváři. Předpokládala jsem, že mu dělá starost to vodítko, které mi sám vložil do rukou, takže když tiše řekl: „El… je mi to strašně líto. Všechno to bylo úplně šílené, prostě jsme odtamtud vypadli rovnou doprostřed… tohohle,“ a mávl rukou kolem sebe, trochu cynicky jsem čekala, kdy se už dostane k žádosti o zproštění přísahy. Tudíž mě naprosto zaskočilo, když konec jeho proslovu zněl: „Ani jsem se tě nezeptal na Oriona.“ Byl to asi takový pocit, jako kdyby mi někdo před nosem otevřel dveře a já do nich napochodovala. „Vím, jak jste si byli blízcí,“ pokračoval Alfie a já tam seděla a snažila se udržet si ten krásný klid, místo abych se hýkavě rozbrečela nebo na něj začala vztekle řvát — jak se zrovna on opovažuje litovat Orio na, jak se opovažuje být ten první a jediný člověk, který mi o Orionovi řekl něco hezkého nebo jen normálně zdvořilého? „Je to strašná ztráta. Tohle se prostě nemělo stát, po tom všem, co udělal, co jste oba udělali.“ Byla to pochopitelně hloupost a úplná samozřejmost a slyšet to od něj by se mnou správně nemělo ani hnout. Přesto jsem krátce, ztuhle kývla, postavila sklenici, odvrátila oči a snažila se nerozplakat, napůl vzteklá a napůl vděčná. Nic to vlastně neznamenalo, a zároveň to znamenalo všechno. Věděla jsem, že mu na Orionovi doopravdy nezáleželo, že ho nijak zvlášť neznal a že říct pár hezkých slov ho nic nestojí, ale na druhou stranu ta hezká slova řekl. Byla to taková ta obyčejná, povrchní slušnost, jakou se člověk cítí být zavázán poskytnout 82

jiné lidské bytosti, když jí na dveře zaklepe smrt, a on ji mně a Orionovi poskytl, jako bychom byli opravdu lidi. Třeba ne nijak blízcí, ale přesto lidi, vůči kterým je ochoten cítit trochu lítosti. A krom toho to řekl a dál už nemluvil, jen se mnou seděl v tom nekonečném míru a kráse a kolem bublala voda. Na šlahounech kolem nás se pomalu začaly otvírat jemné kvítky podobné hlubokým zvonkům. Lístky se znovu rozprostřely a chvilku nato se objevily malé mechanické včely a začaly kolem nich bzučet. Přicházející skupinu jsem slyšela mnohem dřív, než se skutečně objevila — další pečlivě naaranžovaná zdvořilost, protože zdejší cesty nepochybně po významných činitelích nepožadují, aby chodili do zahrady dlouze a složitě. Nejspíš tu byl nějaký výtvor, který zpomaloval naše vnímání času, takže nám se to zdálo delší než jim. Sáhla jsem po své myšce a zase jsem ji zastrčila do kapsy. Samotná teráska se nenápadně rozšiřovala, aby pro příchozí udělala dost místa, a ze všech stran se jakoby nic přiloudaly další stoličky a židle a předstíraly, že tam vlastně byly celou dobu. Taky Alfie se na židli čím dál víc narovnával, a když vstoupili, zvedl se. Jeho otce jsem poznala i bez vysvětlování; oba měli hodně společného, ačkoli jeho otec byl starší, tmavší a usedlejší, a navíc mi připadal povědomý, jako bych ho už někde viděla. Napadlo mě, jestli se někdy neobjevil v komuně, když jsem byla menší. Někteří hlavouni to dělají; máma neodmítá nikoho, kdo za ní přijede kvůli léčení, na druhou stranu jí ale nedělá sebemenší potíže vést k někomu ostré kázání kvůli jeho životnímu stylu, takže obyvatelé enkláv se u ní ukážou málokdy. Měl na sobě moc pěkný oblek, smetanový, s puky nažehlenými jako ostří nože, tmavozelenou košili a na krku ozdobný šátek, 83

sepnutý opálem o velikosti drozdího vejce — na vlastní smrt se chystal v plné parádě. Byla s ním Liesel a několik dalších prudce elegantních lidí, mezi nimi i Christopher Martel, londýnský dominus osobně: byl to bělovlasý muž, který se těžce opíral o bronzovou hůlku a levé oko a kus tváře až po lícní kost mu zakrýval nějaký složitý výtvor podobný monoklu. Byla jsem si dost jistá, že oko pod ním je samo výtvor nebo iluze, ačkoli to byla skvělá práce; o to skutečné zřejmě nějak přišel, buď přímo, nebo výměnou. Čím jsou čarodějové starší, tím je pro ně léčení těžší, ale dokonce i ve vysokém věku se člověk může obvykle ještě tak na deset dvacet let zbavit nejagresivnějších forem rakoviny nebo demence, pokud se kvůli tomu vzdá něčeho důležitého, například oka, a navíc na to může ještě obětovat pár kýblů many. A ten kotník možná potkal stejný osud, protože Martel svůj úřad zastával už nejmíň šedesát let. V enklávách moc demokracie nevládne; je to něco mezi brutální mezinárodní korporací a vesnicí plnou nesnesitelných excentriků. Většině obyvatel je jedno, co šéfové dělají, pokud z jejich vlastní perspektivy všechno běží hladce, a krom toho do záležitostí enklávy mají skutečně co mluvit stejně jenom lidi, kteří si vysloužili místo v radě — ať už nějakým výjimečným činem, nebo tím, že se šikovně narodili jako potomek některého ze zakladatelů. Dominus si obvykle své místo udrží, dokud neodejde na odpočinek nebo nezemře nebo dokud enkláva neutrpí nějakou velkou katastrofu. Jako byla třeba tahle. Byla jsem si dost jistá, že Martelovy dny v úřadě jsou sečteny — a místo něj patrně nastoupí Alfieho otec, vzhledem k tomu, že se dobrovolně přihlásil k útoku 84

na chřtána; to je jedna z těch věcí, které mají svoji cenovku, a každému je to jasné. Ale bude trvat ještě nějakou dobu, než se nová situace stane oficiální — zvlášť když je enkláva ještě nestabilní —, a mezitím se pochopitelně budou všichni chovat nesmírně zdvořile. Však si taky Alfieho otec dal obzvlášť záležet, aby Martelovi naproti mně přistavil největší křeslo. Sám pak usedl na židli, která se tiše přisunula jemu. Martel se do křesla svezl s tichým heknutím, mírně nakrčil čelo a věnoval mi vrásčitý, laskavý a mírně lítostivý úsměv, jako by se omlouval, že je tak rozvrzaný. Pak vzhlédl k Alfiemu, který se trochu uklonil a řekl: „Pane, tohle je Galadriel Higginsová, kamarádka ze školy. El, tohle je dominus Martel…“ Odmlčel se, střelil pohledem po otci, který mu nějakým způsobem, příliš jemným, než abych ho zachytila já, naznačil: Ano, pokračuj, i já si teď představení zasloužím. A pak dodal: „A tohle je můj otec, sir Richard Cooper Browning.“ „Drahá Galadriel, zdá se, že jsme vám zavázáni skutečně obrovským dluhem,“ prohlásil Martel blahosklonným tónem, který by mi šel dost na nervy, kdyby mě mezitím ještě víc neštval Alfie. Už ve škole mi připadalo trochu zvláštní, že se mu říká Alfie jako dítěti ze základky; jeho kamarádi by ho měli správně oslovovat příjmením; neuvědomila jsem si ale, že to dělal záměrně a že na tom musel dost pracovat. A taky jsem přišla na to, proč mi jeho táta byl povědomý: tuhle tvář, s relativně malými změnami, jsem znala ze všech novinových článků o založení Scholomancie, které tam visely po stěnách. Ani jsem se Alfiemu nedivila, že nechtěl být známý jako kdoví kolikátá iterace sira Alfreda Coopera Browninga, i když zjevně bylo jeho osudem se jí stát: já sama jsem se taky dost 85

snažila, aby se moji spolužáci nedozvěděli, že jsem dcerou té slavné léčitelky. Tím víc jsem mu vyčítala tu jeho pitomou přísahu. To by byla fakt nádhera, vláčet za sebou jako svého osobního poskoka potomka rodiny, která vystavěla Scholomancii, když já jsem ji právě zlikvidovala. Dělat velká a potenciálně osudná gesta ve prospěch enklávy, to bude asi v rodině dědičné. „Ráda jsem pomohla,“ odpověděla jsem trochu úsečně. No dobře, aspoň trošku podráždění nad tím blahosklonným tónem jsem v sobě našla. „Rozumí se to přirozeně samo sebou, ale přesto je potřeba to vyslovit: kdybyste se někdy rozhodla usadit tady u nás, bylo by nám velkým potěšením,“ pokračoval Martel a jasně modrým okem se mi upřeně zadíval do tváře, jako by doufal, že mi nahlédne do nitra a dozví se něco o mých záměrech a nejhlubších přáních. Ani mně samotné by nevadilo tam trošku nakouknout, protože teď, když jsem odpravila chřtána, už jsem zas nevěděla, co se sebou. Tím, že se rozhodně nechci přestěhovat do londýnské enklávy, jsem si ovšem byla jistá. „Díky, ale ne,“ odpověděla jsem a několik čarodějů si za jeho zády vyměnilo nevěřícné pohledy. Pro co jiného bych koneckonců toho chřtána likvidovala? „Alfred mi říkal, že si velmi zakládáte na nezávislosti,“ podotkl sir Richard. „Doufám, že nám dovolíte oplatit vám to jiným způsobem.“ Ve skutečnosti tím vyjadřoval naději, že mu dovolím vyplatit jeho syna — a v tomhle měl kliku, protože já jsem proti tomu nic neměla a kupodivu jsem opravdu přišla na něco dostatečně velkého, aby to vyrovnalo likvidaci chřtána. 86

„Ano,“ řekla jsem. „Zahrady.“ Sir Richard nakrčil čelo; ostatní se trošku zmateně rozhlíželi, jako kdyby si mysleli, že chci, aby mi ty zahrady pěkně převázali mašličkou a darovali. „Přeju si, abyste je otevřeli. Aby v nich mohl strávit den každý čaroděj, který o to bude stát. A taky knihovnu,“ dodala jsem, protože proč ne — kdyby ten chřtán uspěl, stejně by z toho všeho nic nezbylo. „Nemyslím ty části, kde opravdu žijete, zásobu many, poradní síň a podobně.“ Mávla jsem rukou k tomu odpornému podzemnímu komplexu. „Ale to ostatní — o to se podělte. To je moje cena, pokud ji chcete slyšet.“ Všichni na mě zírali s dost smíšenými výrazy. Liesel se tvářila hlavně podrážděně, jako kdyby ode mě, husy pitomé, nic lepšího nečekala. Alfie vypadal trošku znepokojeně, ačkoli měl rozhodně větší šanci vykoupit se z dluhu, než kdyby jeho táta nebyl pravděpodobným budoucím dominem. Ostatní se většinou soustředěně mračili, jako když se člověk pokouší pochopit, oč se hraje — proč někdo žádá o něco opravdu divného a nečekaného, co nedává žádný zjevný smysl —, a někteří se nenápadně rozhlíželi po ostatních, jestli už na to někdo z nich přišel. Martel ani na chviličku neztratil ten svůj nezávazný úsměv. „To… by byl dost náročný podnik,“ začal opatrně, ale ve skutečnosti chtěl říct: Prosím, vysvětlete nám ten svůj bizarní požadavek blíž. „National Trust to zvládne spravovat docela dobře,“ řekla jsem. „Nevadí mi, když odsud vyhodíte lidi, co vám budou čurat do vodopádu.“ V té chvíli se hýkavě zasmála nějaká žena; byl to ostrý, nepříjemný zvuk, jako když kejhá husa, a všichni sebou trhli. Předtím jsem si jí nevšimla. Stála kousek stranou od ostatních. 87

Opírala se o zábradlí, ale to nebyl důvod, proč mi unikla; na sobě měla plášť z cárů strakatých látek, sešitých tak, že se na nich tu a tam třepotaly otrhané okraje. Na každém tom kousku byl drobounký výtvor vnucující divákům přesvědčení, že nic úžasnějšího a víc okouzlujícího v životě neviděli — to je typický trik laciné módy. Jenomže tady ty výtvory byly na hodně málo okouzlujících hadrech a těch hadrů byla hromada, a tím vznikl dokonale klamavý efekt — člověk je prostě přestal vidět docela. Dokonce i teď, když na sebe záměrně přitáhla pozornost, mi dělalo dost potíže pořádně si ji prohlédnout. Odlepila se od zábradlí. „Malá El. Ta nám ale vyrostla,“ oslovila mě. „Pamatuješ se na mě? Nejspíš ne. Když jsem tě viděla naposled, strašně jsi ječela a Gwen tě nesla přes rameno pryč, protože ses na mě pokusila použít spoutání. Říkalas, že se celá klepu a mám toho nechat. To ti mohly být tak čtyři, myslím.“ Vůbec jsem si na tu událost nepamatovala, ale stát se to rozhodně mohlo. Přibližně tou dobou jsem opravdu úplně sama vymyslela kouzlo spoutání; máma mě pak roky odnaučovala ohánět se s ním po lidech. Ale přesto jsem věděla, kdo ta žena je. Říkala si vždycky jenom Yancy, a kdykoli se v komunitě objevil hledat pomoc nějaký zanedbanější čaroděj, dost často prohlásil, že ho posílá Yancy a že pozdravuje. Jednou jsem se na to mámy zeptala a ona mi řekla, že kdysi Yancy pomáhala vyřešit zkomolené vnímání, které se v její fantazii zakořenilo příliš hluboko. Jestli tomu moc nerozumíte, tak stačí, když nebudete konzumovat příliš mnoho alchymistických substancí v nereálných prostorech, a nestane se vám to. 88

Neměla jsem tušení, proč je Yancy tady; z londýnské enklávy nebyla, spíš naopak. Londýn dokázal za války přežít bombardování tak, že otevřel spousty vstupů po celém městě, takže i kdyby během noci spadl víc než jeden, neodnesla by to celá enkláva. Po válce většinu z nich znovu zavřeli, ale Yancy a její parta vymysleli různé mazané způsoby, jak je zase po otevřít a dostat se tamtudy do těch nereálných prostorů, o kterých jsem se zmiňovala: to jsou takové neurčité a nedefinované kapsy mezi skutečným světem a enklávou. Byli tam chránění před malefikáriemi, měli šikovný přístup k prázdnotě a tábořili tam celé měsíce nebo někdy i roky, dokud je lidi z enklávy nenašli a nevyhodili. To pak zmizeli a našli si jiný způsob, jak se nabourat dovnitř. Měla tedy nejspíš důvod zachraňovat Londýn, aby ho nesežral chřtán, jenže proč se obrátili zrovna na ni, to mi nebylo jasné. Ale zjevně obrátili. K siru Richardovi podotkla: „Fajn, tím jsme vyřízení taky my,“ a pak ke mně: „Nevadí doufám tomu tvému okouzlujícímu plánu, když si tady na trávníku občas uspořádáme party?“ Zatvářila se spokojeně, na odpověď ani nečekala a znovu se hýkavě zasmála. „Moc mě těšilo, Galadriel Higginsová,“ řekla, jako by to byl nějaký poťouchlý vtípek mezi námi dvěma. „Musíme si někdy popovídat.“ Zavrtěla se, až se všechny její cáry zatřásly, a než jsem znovu dokázala zaostřit, už mizela po jedné pěšince, i když cestou si prozpěvovala tak hlasitě — jenom nějaké nesmysly ze staré popové písničky, ro ma ro ma ma, gaga o la la, znovu a znovu —, že vodopád musel spustit výrazně hlasitěji, aby ji přehlušil. Zanechala za sebou viditelné podráždění a kyselé pohledy na sira Richarda. Zjevně to tedy opravdu byl on, kdo ji do toho 89

zatáhl, ačkoli jsem netušila proč. On sám svůj výraz ovládal líp, nebo mu možná Yancy skutečně nevadila. Jen si povzdechl a ke mně suše podotkl: „Nebudete doufám mít nic proti tomu, když stanovíme rozumnou návštěvní dobu. Jinak tu budeme mít každou noc mejdan do sedmi do rána.“ On si s ostatními pohledy nevyměňoval, jen se tázavě podíval přímo na Alfieho a zjevně se mu z toho směru dostalo dostatečného ujištění, aby došel k názoru, že to skutečně myslím tak, jak to říkám. Martelovi se ta myšlenka zjevně polykala hůř. Od zdvořilých pohledů teď přešel k bezostyšnému zírání a úsměv byl tentam. Mně to bylo jedno. Nehodlala jsem tu sedět a handrkovat se s nimi o detaily; Alfieho přísaha bude vyjednávat líp než já. „Ptali jste se, tak jsem vám odpověděla,“ podotkla jsem stručně. „Berte, nebo nechte.“ Sundala jsem sdíleč síly — ráda bych řekla, že nebylo těžké se ho vzdát, ale to bych lhala — a podala jsem ho Alfiemu. Vzal si ho ode mě s dalším výmluvným pohledem na otce, který byl tak hlasitý, že jsem ho zaslechla i já: Vidíš, já ti to říkal. Sir Richard předání sledoval a trochu se mu přitom zachmuřil dlouhý obličej. Předpokládám, že jeho dědeček někdy kolem roku 1890 taky uzavřel s londýnskou radou obchod, aby ho dostal, výměnou za klíče od Scholomancie. Nejspíš k tomu museli přihodit ještě i trvalé místo v radě pro hlavu rodu. Hlavní část many pro dobudování školy poskytla manchesterská enkláva; Londýn to pořád ještě dostal lacino. A tentokrát taky. Měli svou enklávu; svůj obrovský oceán síly, ať už rozbouřený, nebo ne; dokonce i tajná zahrada jim pořád patřila, jen budou muset snášet, že se tu bude tu a tam procházet i někdo jiný. A dokonce i to jim zpočátku pomůže 90

uklidnit ty jejich pěnivé zásoby many: když sem přijdou čarodějové zvenčí, kteří budou na ty úžasné výtvory zírat a věřit v ně, pravděpodobně to stabilizaci celé enklávy urychlí. Vstala jsem. „Nebude vám doufám vadit, když se tady před odchodem projdu.“ „Vůbec ne,“ ujistil mě Martel, jemuž se konečně podařilo znovu nasadit úsměv, ačkoli moc přesvědčivě už nevypadal. „Chovejte se tu prosím jako doma.“ Šla jsem jen kousek. Chtěla jsem jen být někde sama a daleko od všeho a zahrada mě poslušně dovedla do malého zeleného a tichého koutku mezi popínavými rostlinami, napůl ukrytého před vnějším světem, kde bylo mezi stromy slyšet jen bublání vodopádu. Bylo to přesně to, co jsem chtěla, jenže jakmile jsem se tam ocitla, zjistila jsem, že to přece jen nechci. Nedalo se tam dělat nic než myslet, cítit nebo být, a o nic z toho jsem nestála. Nemohla jsem odpočívat; nebyla jsem unavená. Přála jsem si být unavená, ale nebyla jsem. Zabila jsem chřtána jedním dechem, chřtána tak velikého, že mohl sežrat celý Londýn, a vůbec nic to nebylo. Stačilo se rozhodnout, že to udělám, netrvat na tom, že to nejde, a nepřimět tak Oriona k tomu, aby se mu postavil beze mě. To byla hodně zlá myšlenka. O tu jsem nestála. Nechtěla jsem sedět v zahradě, kterou jsem zachránila místo Oriona, a myslet na tohle, ale mozek mi jinou myšlenku nenabízel. Myška mi vylezla z kapsy a rejdila po krásně zdobeném železném zábradlí a po větvích a já jsem se snažila ji jen sledovat pohledem a pravidelně dýchat, nadechnout se, zadržet dech, dlouze vydechnout, ale nebylo to k ničemu. Podráždění a hněv už úplně 91

vymazaly ten příjemný, měkký, omámený klid nápoje, co mi dal Alfie, a čím víc jsem se snažila zůstat ve své hlavě, tím víc jsem si uvědomovala nepříjemné houpání převalující se many pod nohama, tak příšerně podobné té ohyzdné vlně rozpadajících se chřtáních vnitřností. Zvedl se mi žaludek a já jsem to vzdala. Pomohla by práce, ale neměla jsem co dělat, a i kdyby se našlo něco, co by se pro mě hodilo, stejně bych se do toho nemohla dát. Sdíleč síly jsem vrátila a sama jsem měla prázdnou nádrž. Vstala jsem tedy a začala dělat kliky, abych si odpracovala nějakou manu. Pořád jsem ještě byla v nejlepší formě svého života, protože jsem trénovala na promoční pětisetmetrový útěk, jako by na tom závisel můj život (což závisel), a moje kondice se ještě zlepšila za ten týden, kdy jsem ve Walesu konzumovala jídlo, pití a lásku. Dělala jsem kliky správně až dolů a zase nahoru a počítala jsem je. Chudák zmatená zahrada mi výklenek pomalu po obou stranách rozšířila, abych měla trochu víc místa, a když jsem dokončila klik číslo sedmnáct, nabídla mi váhavě v koutě prostoru úhledný košík jógamatek. Tak úplně nezvyklé to pro zahradu samozřejmě být nemohlo; každý den časně ráno se určitě osm nebo devět londýnských čarodějů v drahém sportovním oblečení schází na příjemný ranní trénink s výhledem na vodopád. Samozřejmě to nedělají kvůli maně, jen pro potěšení, že si trochu protáhnou tělo. Měli by přijet na ozdravný víkend do Walesu. Ignorovala jsem košík, naopak jsem zaťala pěsti a pokračovala na holém kameni. Odpočítávala jsem kapičky s námahou získané many mířící do vypotřebovaného krystalu, který jsem měla pořád ještě na krku. Teprve při třicátém se slaboulince rozzářil. 92

Někdy v té době jsem si všimla, že tam stojí Liesel a zamračeně mě pozoruje, paže založené na hrudi. Nesnáším kliky; napůl jsem si přála, aby někdo přišel a dal mi záminku dělat něco jiného nebo mě aspoň pořádně postrčil, a Liesel byla rozhodně pro tenhle účel jako dělaná, ale pokračovala jsem až do padesátky a teprve pak jsem se zvedla. Vzdorovitě jsem stála, pot ze mě kapal na vysokánské měňavé gladioly v nejbližším květináči, a čekala jsem, že Liesel pronese něco o pitomcích. Upřímně řečeno, sama jsem si tak připadala. Bylo to podobné jako vláčet džbán deset kilometrů daleko od malého blátivého potůčku, abych zalila květinu rostoucí hned vedle velikánského jezera. Neřekla ale nic; jen si mě prohlížela zvláštním přimhouřeným pohledem. Měla jsem pocit, že jsem na nesprávné straně polopropustného skla a za ním mě pozoruje nějaké obří mechanické zařízení plné upřených objektivů, ve kterém bzučí aspoň třicet tisíc otáčejících se koleček. Nelíbilo se mi to. „Chtělas ještě něco?“ zeptala jsem se chladně. „Našlas dalšího chřtána?“ Pohrdlivě si odfrkla a řekla: „Nerozbreč se.“ Pohoršeně jsem se na ni zamračila a nadechla se k odpovědi a vtom to na mě vypálila: „Všechno ostatní fungovalo, zbývali jste už jenom ty a Lake. Co se zvrtlo?“ Nijak zvlášť se mi brečet nechtělo; ale docela ráda bych jí byla jednu vrazila. „Proč? Abys na to pamatovala, až příště budeme potřebovat pochytat všecky malefikárie na světě?“ zavrčela jsem na ni. „Je mrtvý?“ zeptala se Liesel, jako by mluvila s malým dítětem, ačkoli s dítětem, které jí nevadí krutě ranit. „Doufám,“ řekla jsem bez obalu. Ať si to přebere, jak chce. Napůl jsem si přála, aby si myslela, že jsem Oriona zavraždila, 93

nechala jsem ho ležet na podlaze Scholomancie a pak jsem odtamtud triumfálně vyplula. Jenže tohle byla Liesel, a tak to nezabralo. „Protože tam byl další chřtán,“ řekla. Bylo to spíš prohlášení než otázka. Celý život jsem děsila lidi, se kterými bych se mnohem radši spřátelila, nebo s nimi aspoň uzavřela obchod, protože jsem potřebovala kladivo nebo pero. Takže teď, když jsem naopak chtěla kapku zastrašovat, byl můj terč samozřejmě imunní. A taky neúprosný. Vzdala jsem to; nechtělo se mi ji pořád zahánět, odrážet jednu po druhé její otázky, kterými se bude trefovat do všech mých citlivých míst. „Byl to Trpělivost,“ řekla jsem. „Sežral Statečnost a schovával se někde ve škole. Chytil nás u brány, těsně než se škola utrhla. A než se zeptáš,“ dodala jsem prudce, „snažila jsem se prostě odejít. Nešel se mnou. Vystrčil mě ven, chřtán ho pak chytil a on mi nedovolil vytáhnout ho ven. Nic víc na tom není. Tak, doufám, že už jsi spokojená. A já jdu.“ Liesel doširoka rozhodila ruce. „Vážně? A kam? Sednout si zase do stanu a nechat na sebe pršet?“ „Ty si určitě myslíš, že máš lepší nápad.“ „Jo,“ kývla Liesel. „Pojď si dát večeři.“ Jen to řekla, nemohlo mi nedojít, že večeře by byla nepochybně lepší nápad než vyrazit z enklávy do nějaké neznámé části Londýna, odkud se nemám jak dopravit domů, zvlášť když nemám v kapse nic než myš. Máma si s takovými věcmi starosti nedělá. Když se potřebuje někam dostat, prostě si mávne a někdo jí zastaví. Když má hlad, zeptá se zkrátka vesmíru, jestli nemá něco navíc, a ve většině případů se u ní zastaví nějaký kolemjdoucí a něco jí nabídne nebo ji pozve k sobě na 94

večeři. V mém případě je pravděpodobnější, že si vesmír na mě bude chtít odpočítat přesnou částku, než mi neochotně dovolí koupit si lístek na autobus a tvrdou housku. A nikdy přesně nevím, za kolik z toho můžu já, protože se nevrle mračím, a za kolik ostatní lidi, kteří vidí holku s tmavou kůží, a ne mou růžovou, blonďatou a usměvavou mámu. A protože to nevím, mračím se ještě víc. A nejspíš bych skoro jistě stejně vypadla, jen abych naštvala Liesel a pak sebe. Jenže ona dodala: „Neblázni, Alfie tě potom zase odveze zpátky,“ ukázala na malé spirálové schodiště, které teď vedlo z rohu výklenku nahoru na terasu, a odtamtud zavonělo něco nezměrně dobrého. Nejlíp vám to asi dokážu popsat jako rýžový pudink, který jsem chtěla jíst. Tedy ono to vůbec nebylo cítit jako rýžový pudink; jde o to, že jsem nikdy rýžový pudink moc ráda neměla, ale ve škole jsem ho jedla vždycky, když jsem měla šanci; byla to jedna z nejlepších věcí, co se tam daly sehnat. Následkem toho by mi teď vůbec nevadilo až do smrti nesníst jedinou lžíci rýžového pudinku, ale o to voňavé nahoře bych zoufale stála, i kdyby to rýžový pudink byl. Neochotně jsem tedy zamířila za Liesel po schodech. Bylo to dost vysoko, až mě začínaly bolet nohy, a vyšly jsme na terásce před malou hobití komůrkou ve stěně enklávy. Nebylo to tady tak přepychové jako v zahradách pod námi. Dovnitř by měly vést dveře, ale místo toho tam byl jen závěs a pokojík nebyl o moc větší než postel, která v něm stála. Jediný další kus nábytku byla malá půlkruhová polička na stěně, kam se dala postavit leda tak sklenice vody na noc. Nebyla tam dokonce ani lampa. Sama terasa měla jen jednu trochu potemnělou 95

světelnou kouli zavěšenou nad malým stolkem a dvěma židlemi. Hlavní kaskády potoka a vodopádů byly hluboko pod námi, za nízkým železným zábradlím, a strop naopak tak blízko, že i přes matné sklo bylo trochu vidět neurčitý třpyt, prozrazující, že slunce je jenom magický výtvor. Liesel se sice ušklíbala nad mou protékající jurtou, ale její vlastní bydlení taky nijak přepychové nebylo. Dokonce se ani nevyrovnalo standardům jejího oblečení. I když je někdo primus a má zaručené místo v enklávě — když vyhraje hlavní cenu Scholomancie —, tak venku je jen čerstvý absolvent. V nové enklávě nemá žádné konexe, až na jednoho dva další čerstvé absolventy, kteří se ven dostali především díky jeho pomoci a nejradši by na to zapomněli. Prostě je v hierarchii na té úplně nejnižší příčce. Pro spoustu lidí, kteří celé čtyři roky nemilosrdně dřeli, aby urvali jedinou viditelnou cenu naší společné existence, muselo být dost zklamání zjistit, že vyhráli jenom lístek k stání, zatímco všichni místní spolužáci, kteří se o ně přetahovali, míří dolů do lóží nebo rovnou na jeviště. Občas se člověk doslechl o nějakém primusovi, který po promoci úplně zvadl, jako by veškeré palivo svého života spálil najednou; někteří v tom malém pokojíku nad schody zůstali a nikdy nezískali nic víc. Liesel k nim ale zjevně patřit nehodlala. Už si vytvořila lehkou markýzu, která odblokovala většinu ostrého světla shora, a nad postelí měla nebesa z propletených bílých větví, ověšená třpytivou sítí. Přesvědčila, nebo v jejím případě spíš výhrůžkami donutila několik zářivých květů, aby se jí obtočily kolem zábradlí a trochu víc jí posvítily. Ukázala mi na židli 96

u malého stolku, na němž stál další takový stříbrný džbánek, vedle něj mísa s kuskusem a malý modře glazovaný keramický tažín, z něhož to po zvednutí poklice fantasticky zavonělo. Rýžový pudink naštěstí v dohledu nebyl. Každé sousto bylo dokonalé: jedno ostré, druhé sladké a to další zase slané, přesně takové, o jaké v té chvíli moje pusa stála. Sušené ovoce zářilo jako průsvitné drahokamy a mandle byly křupavé. Každá jednotlivá zelenina přetékala chutí a byla dokonale uvařená, měkká, ale nikoli rozbředlá, a každý kousek byl tak hlaďounký, jako by je s nesmírnou péčí připravovali jednotlivě, ale zároveň to všechno dohromady tvořilo perfektní směs. I když mana dole se ještě pořád vlnila a mně se trošku zvedal žaludek, snědla jsem tři talíře, vypila dvě sklenice toho, co bylo ve džbánku, a ani Liesel nezůstávala moc pozadu. Potom špinavé nádobí zmizelo, nejspíš do nějaké účinné sady čisticích kouzel. Než jsme dojedly, dole v zahradě už se děly věci: některé klikaté cestičky se rozšiřovaly a po celé jejich délce vyrůstaly jasnější lampy a místa k sezení. Sir Richard zjevně neztrácel čas a začal odpracovávat Alfieho dluh. Dokonce se tam objevili i první hosté: hrstka mírně nedůvěřivých čarodějů zvenčí. I z téhle výšky byli okamžitě k poznání, protože byli oblečení přesně jako všedníci, ať už měli na sobě dobré obleky, šaty nebo džíny. Byli to externisté, i zdálky jsem rozeznala šedé náramky na pažích; ty až dosud nepochybně fungovaly jen na služební vchod a na dveře do dílny nebo laboratoře, v nichž celé dny dřeli pro slabou naději, že jednou se dostanou až sem dovnitř. V ohromených očích obrácených vzhůru k vodopádu se odrážely světelné koule a mě najednou zamrazilo, protože 97

mě napadlo, jestli jsem udělala dobře, jestli jsem spíš ještě nepřiživila jejich chuť se sem dostat. „Jak moc odhodlaná jsi zůstat pitomá?“ zeptala se Liesel bez obalu. „Kdežto ty si myslíš, že jsi chytrá, viď?“ odsekla jsem a mávla jsem neurčitě rukou. Nevím, jestli v tom džbánku bylo víno, rozhodně ale ta tekutina byla víc než ochotná se v mém těle jako víno chovat. „Odepsat celý život, aby ses dostala sem, jen aby sis svoji krev a manu mohla vycucat zpátky i s úroky ze stovky dalších čarodějů.“ „Takže hodně odhodlaná, koukám,“ podotkla Liesel. „Nijak nelituju toho, že jsem získala místo v enklávě, protože já pitomá nejsem. Máma se musela na lidi z enkláv usmívat celý život, jen aby mě udržela naživu.“ „A co jiného ty děláš s Alfiem?“ ušklíbla jsem se jedovatě, a navíc nespravedlivě; jak jsem to tak viděla, opravdu jsem ji nemohla obvinit z toho, že se na něj usmívá. „Nemůže se ti přece líbit.“ „Samozřejmě že se mi líbí. Chce ze sebe něco udělat. Chce být někdo důležitý.“ „A ty to z něj uděláš, to chceš říct?“ Liesel pokrčila věcně rameny; takže to tak skutečně bylo. „Má to, co potřebuju, a já mám to, co potřebuje on. Měla bych radši trvat na tom, že budu s někým, kdo mi nemá co nabídnout?“ „Měla by sis najít někoho, s kým chceš být, bez ohledu na to, jestli se ti hodí do těch tvých tabulek, nebo ne,“ odsekla jsem. Liesel mávla nad tím nesmyslným návrhem rukou. „Většina lidí je pitomá nebo otravná nebo neumí pracovat. K čemu 98

by mi to bylo? Někoho takového bych začala mít brzo dost. Ale Alfieho dost mít nebudu, protože i tak stojí za to s ním být.“ Tomu jsem se trochu roztrpčeně ušklíbla, protože její logika byla skoro podobná té mámině. Ta taky vždycky říká, že nejdůležitější věc pro člověka je zjistit, co je dobré pro něj, i když to pro většinu lidí dobré není. „Netrvá na tom, že bude nemožný, ale i kdyby byl, stejně by to byl dobrý kauf, protože má všechno a já mám jenom sebe.“ „Co tvoje máma?“ přerušila jsem ji. Liesel chvilku mlčela a pak trochu strnule odpověděla: „Umřela, když jsem byla iniciovaná.“ To zjevně nebyla náhoda; znamenalo to, že její máma si svoji smrt naplánovala. Nezaslouženou dekádu života navíc, jak to třeba udělal Martel, si obvykle můžou koupit jen lidi z enkláv, co na to můžou obětovat horu many. Ale existuje ještě jeden typ dohody, která se dá uzavřít skoro vždycky. Řekněme, že někdo má šanci tak půl napůl dožít se iniciace svého dítěte. Pak existují jistí pochybní léčitelé, kteří vám pomůžou šanci na přežití vyhandlovat za šanci na smrt, a člověk pak aspoň ví, kdy k tomu dojde. „A tvůj táta je taky mrtvý?“ zeptala jsem se trochu nevěřícně. Byla jsem pořád ještě dost opilá, abych nebyla taktní, nebo jsem se možná při jednání s Liesel o takt už přestala pokoušet. Na svou obranu musím říct, že tohle by skutečně byla hodně extrémní smůla. Už i já mám mezi dětmi čarodějů pech. Pokud se vaši rodiče dožili věku, kdy mohli stvořit vás, byli to obvykle dospělí čarodějové v plné síle, a dospělého čaroděje opravdu porazí jen máloco. Jsme ti největší netvoři ze všech. Dokonce i její máma musela mít smůlu, aby umřela 99

tak mladá, že měla ještě dítě ve škole. Nejspíš ji dostalo nějaké kouzlo, které se zvrtlo, nebo kletba, která se naopak povedla. Ztratit oba rodiče je celkem nepravděpodobné. A taky že se to nestalo. „Otec je člen rady v Mnichově,“ řekla ještě strnuleji. „Cože?“ vytřeštila jsem na ni oči. „Ale…“ „Potřebuješ to vysvětlit jednodušeji?“ řekla Liesel chladně. „Jeho manželka je dcera tamní dominy. Tak to místo v radě získal. Řekl mámě, že jestli chce, abych se jednou dostala do Scholomancie, musí mlčet a nikdy ho nekontaktovat. Nikdy jsem ho neviděla. Občas posílal peníze.“ Z těch slov odkapávalo pohrdání a ani jsem se nedivila. Peníze nejsou pro lidi z enkláv problém. Dokonce i ti nejnezávislejší čarodějové si dokážou opatřit padesátilibrovku; skutečné omezení je spíš to, že místní enkláva proti vám zasáhne, když začnete padělat peníze v dostatečně velkém měřítku, aby to zkomplikovalo život i jim. Ale na světě není jediná enkláva, která by neměla víceméně neomezené zásoby. Zaškaredila jsem se; nechtěla jsem s Liesel soucítit. Ale nechat svoje dítě venku jako šikovnou kořist pro maly, když vy sami si pohodlně žijete v enklávě… Dokonce by pro něj ani nemělo žádné velké následky, kdyby ji vzal k sobě. Nikdy nikoho nevyhodili z enklávy proto, že podvedl manželku, i kdyby o to stál dominus — tohle je totiž přesně jedna z těch věcí, které by ho mohly připravit o úřad. Lidi z enkláv očekávají, že jim — v rozumných mezích — projde skoro všechno, včetně dostatečně skrytého užití malie, pokud to neohrozí enklávu jako celek. To je jediná hranice, kterou nikdo z nich nesmí překročit; zbytek je velmi pružný. Ale Lieselin otec kvůli tomu 100

zjevně mohl ztratit místo v radě a toho si cenil víc než jejího života. „Proto jsi tedy nešla do Mnichova,“ pochopila jsem. „Ale proč ne některá jiná německá enkláva?“ „A k čemu by to bylo?“ pokrčila rameny. „Mnichov je z nich nejsilnější. Potřebovala jsem mocnější enklávu, ne slabší.“ „K čemu?“ zeptala jsem se nechápavě. Nemohla jsem si pomoct, ačkoli jsem si nebyla úplně jistá, že to chci vědět. „Přesné detaily už se nějak vyjasní,“ řekla Liesel trochu přezíravě. „Ale hodlám si opatřit takové postavení, kde budu mít větší moc než jeho manželka, a pak se postarám, aby toho litovala.“ „Čeho?“ „Že mi zabila matku,“ odpověděla Liesel. „To nebyla nehoda.“ Na ten podrážděný tón měla plné právo; jen to řekla, všechno mi to došlo. Její táta dělal všechno pro to, aby své špinavé tajemstvíčko ututlal, ale jeho žena na to stejně přišla — nejspíš když konečně neochotně zatahal za nitky, aby Liesel dostala to slíbené místo ve Scholomancii —, a než by si to vyřídila se svým nemožným manželem, šla po Lieselině matce a taky ji dostala. A Liesel se pak musela dívat, jak máma prodala zbytek života, jen aby ji dostrkala za cílovou čáru Scholomancie. Teď už mi Lieselino jednání dávalo smysl úplně, ačkoli jsem si nebyla tak úplně jistá, kolik toho chci vědět. Bylo pro mě mnohem snazší říkat si, že je to prostě trochu mrcha připravená udělat cokoli, aby se dostala do enklávy a získala tak pohodlí a moc. Ale ona si to jen spočítala a došla k naprosto správnému závěru, že jestli má dcera mnichovské dominy svých činů někdy litovat, musí se ona sama stát dominou ještě větší enklávy nebo něčím hodně podobným. A na rozdíl 101

od normálního rozumného člověka nedošla při pohledu na vyřešenou rovnici k názoru, že se tedy bude muset pomstít jen tím, že si bude žít co nejlíp. Místo toho si sestavila třicetiletý plán, který začínal krokem jedna: stát se primusem ve Scholomancii, a pustila se do něj. A pracovala na něm dál. Alfie byl krok dva. Už ve škole jsem přemýšlela, proč se Liesel tak mermomocí snaží dát dohromady s nějakým mocným klukem z enklávy, když už sama byla primus, ale teď jsem to samozřejmě chápala. Dostat se do enklávy nestačilo. Chápala, že bude začínat na laciných místech, a chtěla partnera, který tu má lepší postavení. Byl to naprosto rozumný a taky opravdu dobrý plán. Ale od ní bych ani nic jiného nečekala. „To mě mrzí,“ řekla jsem dost neochotně. Máma by se patrně pokusila přimět ji k několikaměsíční konverzaci, ale já osobně jsem jí nevyčítala, že se chce pomstít. Ještě pořád jsem mívala příjemné fantazie o pomstě tomu idiotovi, který do mě v prváku vrazil na chodbě. Ale už tak dlouho jsem Liesel nesnášela, že jsem to teď nechtěla nechat být; připadalo mi to neurčitě nebezpečné. Liesel jen pokrčila rameny. „Oni mají moc a máma ji neměla. O tom, co se stane, rozhodují mocní,“ řekla věcně. „Je tedy lepší mít moc a je hloupost nechopit se jí, když máš šanci. Přijdeš sem, zachráníš celou enklávu a nic si za to nevezmeš. Tomu říkám gesto! Co teď uděláš, když se chřtán objeví někde jinde než v enklávě a oni nebudou mít manu, kterou by ti poskytli do boje?“ „Já nehodlám dělat kariéru jako lovkyně chřtánů!“ odsekla jsem. 102

„Vážně ne?“ pronesla Liesel pohrdlivě. „A co hodláš dělat?“ Na tuhle otázku bych nejradši odpovídala až tak za rok, až se vybrečím v lese, ale za těchhle okolností jsem musela něco říct, protože jinak by mě udupala na placičku a já nechtěla být placatá. Řekla jsem tedy: „Budu stavět enklávy,“ jako bych se přece jen rozhodla, že to udělám. „Budu stavět enklávy zlatého kamene. Žádné pohádkové hrady a mrakodrapy, jen pár důkladných ložnic, kde se můžou v klidu vyspat děti, a jednu dvě dílny. A nebude k tomu potřeba ani malie, ani celé generace plánování.“ Měla bych být vlastně Liesel vděčná, protože jak jsem to řekla, stala se z toho pravda, byla to ta odpověď, kterou bych sama za sebe dolovala klidně taky rok: ano, opravdu to chci dělat. Pořád ještě je to můj sen, i když ten sen už přede mnou měl někdo jiný. Jen jsem to vyslovila nahlas, připadalo mi to správné v puse i v mysli: byl to sen, za kterým stálo za to jít. Dobré životní dílo. „Aha,“ řekla Liesel. „Kolik let bude trvat, než si lidi ušetří manu na výstavbu jedné z tvých zlatých enkláv, a kolik dětí jim mezitím sežerou malové? Proč si neřekneš Londýnu, aby ti dal deset let many, a nevystavíš s ní deset enkláv pro rodiče, kteří si to nemůžou dovolit?“ To byla skoro přesně ta otázka, kterou jsem po celé dětství vztekle křičela na mámu, takže na to jsem naštěstí měla odpověď připravenou. „Protože kdybych tohle začala dělat, tak už bych ty enklávy nestavěla,“ pokrčila jsem rameny. „Pracovala bych pro Londýn nebo pro New York nebo prostě pro toho, kdo má nejvíc many, a jen tak bokem dělala trošku té charity. Mámu se celé roky kdekterá enkláva snaží získat jako svou soukromou léčitelku.“ 103

„To není pravda,“ namítla Liesel. „V případě tvojí matky možná, ale tohle není totéž. Jak často tě bude enkláva potřebovat? A k čemu? Když tě někdo bude prosit o pomoc, protože se nějaká obluda pokouší sežrat jejich domov a jejich děti, tak stejně půjdeš, jako jsi přišla sem. Proto jsi tu odměnu neodmítla. Nic sis nevzala, protože si myslíš, že jsi lepší než oni, protože chceš, aby se za sebe styděli, takže co na tom, že bys s jejich pomocí mohla vykonat mnohem víc dobra?“ Kdyby to jen neznělo tak pravdivě! Zamračila jsem se na Liesel: „Kdežto ty pro malé lidičky vykonáš určitě spoustu dobra, viď? Ostatně, proč se snažíš přesvědčit mě, abych z Londýna vytáhla manu? Ty přece jsi z Londýna, jestli sis nevšimla, a máš Alfieho, s kterým se vyvezeš pěkně až nahoru, k funkci dominy. A neříkej mi, že to je proto, že mě máš ráda.“ Zamračila se taky. „Ty přece nejsi nepoužitelná! Ty bys ze sebe dokázala něco udělat, kdybys byla ochotná to zkusit. Ale to by ses nesměla mermomocí chovat takovým nesmyslným způsobem a být přesvědčená, že všechno bude strašlivé a zlé, sotva uděláš sebemenší kompromis.“ Zaskočila mě tím; byl to zjevně největší kompliment, jaký byla schopná složit, takže mě zjevně přece jen měla ráda. Popravdě, uvědomila jsem si opožděně, že než mě přišla pozvat na tu večeři, učesala se a upravila si šaty a záclonu uvázala stranou schválně, aby byla uvnitř vidět ta naparáděná postel. Zjevně měla někde na seznamu položku získat Galadriel za spojence a k tomu si poznamenala: připadám jí sexy, protože jí ve škole neušlo, že jsem si jí všimla. Dávala mi najevo, že by klidně vyměnila svého přítele z enklávy za mě.

104

Nebo vlastně proč vyměnila; ona by si nás klidně nechala oba, kdybychom byli pro. Ona, Alfie a já, to je recept na světovládu, natožpak na to, aby rozmáčkla pár mnichovských švábů. Jen mě překvapilo, že mi to nenavrhla přímo. Nejspíš se hodně snažila být taktní, protože Orion zrovna umřel a já možná budu chtít vyplýtvat nějaký čas žalem, místo abych se zapojila do jejího skvělého terapeutického programu, to jest do pečlivého plánování vítězné kampaně. A měla jsem absolutní pravdu: byla opravdu nebezpečná, protože jen jsem si uvědomila, že na stole vedle tažínu leží i tenhle návrh, došlo mi taky, proč ho přijal Alfie. Když má člověk všechno, když má moc a chce ji užívat — a přitom má dost rozumu, aby o sobě pochyboval, jestli to opravdu tak skvěle zvládne, a navíc je možná trochu moc opatrný —, je tohle ta nejúžasnější nabídka, jakou může dostat: nejlepší mozek na světě, s neskutečnou energií k tomu, mu přesně poradí, co dělat, na kdoví kolik desetinných míst vypočítá, jak toho nejlíp dosáhnout, a ještě ho pořádně popostrčí. Liesel z Alfieho opravdu něco udělá a on ze sebe opravdu něco udělat chce. Dokonce i ve škole nám s tím plánem pomáhal víc než kdokoli jiný z enkláv. V to nesmyslné heslo Scholomancie chtěl věřit skoro stejně tolik, nakolik mu věřila sama škola: Poskytnout útočiště a ochranu všem nadaným dětem světa. Což teď dávalo větší smysl, protože ta škola byla velký triumf jeho rodiny. Chtěl se jim vyrovnat. A nemohla jsem tou ambicí dokonce ani pohrdat, ačkoli jsem si byla celkem jistá, že si to špatně vyložil a že jeho předek byl především geniální manipulátor, který chtěl hlavně upevnit moc vlastní enklávy.

105

A jestli můj skutečný cíl je postavit co nejvíc zlatých enkláv — tak Liesel mi tím říkala, že by byla ochotná se k tomu projektu přidat, a ona by se svým mozkem, motivací a bez ohledností něco udělala i z toho. Kdybych jí dala deset let, všechny enklávy na světě by se zavázaly k darování many — řekněme jako nějaký druh pojistky. Prostě kousek ukrojíte, ne víc, než si můžete dovolit, a když se u bran enklávy objeví chřtán nebo argonet, tak Galadriel přispěchá a zachrání vás. Nebo by jim vysvětlila, jak užitečné bude mít v dosahu pár satelitních enkláv pro externisty, protože to vlastně bude ochutnávka lepšího života. Uměla jsem si ten program představit, i když já sama bych ho nedokázala rozběhnout ani za sto let. A pak by mohlo bezpečně usínat mnohem víc dětí, než když se já budu sama ploužit od jedné malé skupiny čarodějů k druhé, a ani bych pro to nemusela udělat nic víc, než co bych dělala tak jako tak. Nebyl to podfuk, to na tom bylo právě to nejlákavější. Liesel nebyla lhářka; neslibovala nic, co neměla v úmyslu splnit, a dokonce se ani netajila s tím, co to bude stát. Líčila mi to jasně: cenou je kompromis. Občas se na lidi z enkláv usmát, třeba neupřímně, chodit na jejich večírky, maličko jim usnadnit, aby mi mohli vyjít vstříc; a proč sakra ne, když pak opravdu dostanu, co chci, a když je to dobrá věc. Nemohla jsem s ní ani nesouhlasit. Domnívala jsem se, že obecně vzato má pravdu. Jenže já nejsem obecný případ, což vím od svých pěti let. Tenkrát moje prababička, světově proslulá věštkyně, nad mou hlavou odříkala proroctví zkázy a vyvěštila mi slavný osud rozsévat smrt a zkázu mezi čaroději světa, ničit enklávy a vraždit po tisících. A vím bez nejmenší 106

pochyby, že první krok k naplnění jejího proroctví by byl nepochybně proveden s tím nejlepším možným úmyslem. Nemohla jsem si ale pomoct, lákavé to bylo. Liesel to mys lela vážně; udělala mi naprosto férový návrh. Nebyly jsme už ve Scholomancii, ale i tak byla tohle nabídka aliance, nabízela mi sebe samu, a ona rozhodně taky nebyla nepoužitelná. Nemohla jsem se tedy na ni proto zlobit, ačkoli bych se zlobila hrozně ráda. Místo toho mi zbyla jen ta známá trpká pachuť, že chci věci, které mají jiní, že tisknu obličej na výlohu pekařství plného snadno dostupných sladkostí, které si nemůžu koupit. Alfie nepochybně souhlasil okamžitě, ale já jsem nemohla. Její vina to však nebyla. Postavila jsem sklenici; slabé opojení z vína vyprchalo docela. „Já si nemyslím, že by se všechno zvrtlo kvůli jednomu kompromisu,“ řekla jsem — neznělo to hrubě, jen definitivně. „Ani kvůli dvěma. Ale nebudu riskovat, že to budu zkoušet tak dlouho, až tu hranici překročím. A mrzelo by to i tebe, ačkoli si to teď nemyslíš. Jediná taktika, které jsem já schopná, je taktika spálené země. A tou to taky skončí, jestli se pustím do války. Budeš si muset tu pomstu zařídit sama.“ Liesel poznala, že to nedělám jen jí navzdory. Neřekla tedy už nic, jen si mě chvilku pozorně prohlížela, pak s mírným podrážděním pokrčila rameny a nalila ze džbánu další sklenici jako útěchu za mou zatvrzelost. Opřela se a zachmuřeně se zamyslela. Sluneční lampy nad námi temněly k večeru, ale ne tak jako předtím; výtvoru nedocházela síla, jen nabízel jinou iluzi. Kolem cestiček se začínaly rozsvěcovat jemné bledé lampy a na všech šlahounech ovíjejících se kolem zábradlí se otevřely 107

nové zářící zvonky květů. Vodopád teď neurčitě modrozeleně světélkoval. Zahradami se procházelo víc lidí a jejich tiché hlasy k nám doléhaly jen jako mumlání beze slov, které se mísilo se zvuky padající vody. A pak se někde, kam jsem neviděla, spustila divoká hudba doprovázená ječivým smíchem: nehodilo se to sem, rušilo to klid. Vsadila bych se, že to je Yancy a ta její parta. Dokud nebudou vyhlášena oficiální pravidla, tak tu nejspíš skutečně každou noc bude kravál do rána. Říkala jsem si, že bych se měla zvednout a jít, ale nechtělo se mi. Nohy jsem měla jako z olova, břicho mě tížilo a tisklo k židli jako pevné, nehybné závaží, zmocňovala se mě ospalá otupělost. Neměla jsem kam jít; nijak jsem na odchod nepospíchala. Mohla bych chvilku klímat na židli nebo si lehnout na postel a spát až do rána, nebo možná celý týden. A pak Milášek vykoukla z kapsy a hryzla mě do palce, div mi neprokousla kůži, a já jsem se vymkla spoutání a vyskočila jsem. Prudce jsem dýchala, divoce jsem mrkala a srdce mi agresivně bušilo. Podívala jsem se na stříbrný džbán a probodla jsem Liesel podezíravým pohledem, ale ona sama sebou necukla, což se stane vždycky, když se někoho snažíte spoutat a on se vám vymkne. Jen mě zamračeně sledovala a najednou byla ve střehu, protože jí došlo, že se o mě pokouší i někdo jiný. Zvedla se. Zrovna jsem si říkala, jestli se budu muset probojovat přes ni — i když mě ona sama do pasti chytit nechtěla, jediní další kandidáti byli členové londýnské rady a na ty by jistě ráda udělala dojem —, když se zdola přiřítil Alfie. Bral schody po dvou a v ruce držel malou karafu, tak studenou, že mu sražená vlhkost stékala po prstech. Udýchaně se zarazil, když mě viděl stát, vrhl pohled na dosud ustlanou 108

postel — takže na jednu otázku jsem odpověď měla, on neměl nic proti tomu, stát se součástí sbírky — a pak na Liesel. „Tys to spoutání přervala?“ „Ne! Vytrhla se sama, ani se nemusela moc snažit; kterého idiota napadlo pokoušet se očarovat entitu třetího stupně?“ utrhla se na něj. „Tvého otce?“ „Cože?“ Nic jsem nechápala. „Ne,“ supěl Alfie. „To Martel a pár dalších —“ „Gilbert, co? A Sidney? Chtějí ho udržet ve funkci domina, aby měli přece jenom později šanci sami,“ kývla Liesel. „Já nejsem žádná entita!“ ohradila jsem se hlasitě a přerušila jim ten svrchovaně důležitý rozhovor a Liesel měla tu drzost, že si mě podrážděně změřila. „Víš dobře, že nedokážeš sesílat na základní úrovni!“ pronesla poučně, jako kdyby to bylo všecko úplně jasné. „Jsi nejspíš o dva řády výš, a možná ještě o víc. Chceš se odtud dostat, nebo tu budeš stát a hádat se o terminologii, než ti pitomci zkusí ještě něco, ty se po nich oženeš jako po mouše a všechny je pozabíjíš? Jeden z nich už teď nejspíš trpí krvácením do mozku.“ Samozřejmě že jsem tam chtěla stát a divoce se s nimi hádat o terminologii, ale Alfie mi nedal šanci. „Liesel, já ale nevím, jak ji dostaneme ven. Všechny brány do zahrad jsou zablokované. Otcovi lidi se je snaží spravit a Gilbert se nabídl, že ke zbylým branám pošle svoje týmy…“ „A to tvému otci nepřipadalo podezřelé, jak je najednou nápomocný?“ rýpla si Liesel. „Neměl moc na vybranou,“ vysvětlil Alfie. „Ven se dostala nějaká úplně nesmyslná zpráva o otevření zahrad. Lidi si to 109

vyložili tak, že pořádáme otevřený konkurz na uvolněná místa v enklávě po těch, co přišli o život při útoku. Jsou tady lidi až z Francie, kteří doufají, že se dostanou k pohovoru. Už tak bylo těžké přesvědčit ochranné výtvory, aby sem pustily někoho zvenčí, a teď už zkolabovaly docela. Před všemi vchody stojí fronty čarodějů. Všedníci si toho už brzo všimnou, a až se to stane…“ Podívala jsem se dolů pozorněji: kromě pokračujících zvuků večírku zesílilo i všeobecné mumlání, a přestože převislá zeleň a větve se ze všech sil snažily ten pohled zakrýt a zachovat aspoň jisté zdání samoty, viděla jsem lidi všude — v každém kruhu světla, na každé úzké postranní cestičce. Zahrady se statečně snažily je všechny pojmout, ale zjevně už narážely na hranice svých možností. A jestli si všedníci všimnou, že před nějakým obskurním rozpadlým domem stojí fronta lidí, samozřejmě se do ní postaví také, protože budou zvědaví — budou čekat nějakou taneční party v mizerně vyzdobeném suterénu nebo nejvýš nějakou drobnou nekalotu —, a jen se k branám dostanou oni a narazí do nich celou svou neochvějnou vírou v platnost fyzikálních zákonů, půjdou ty brány k zemi. „Koukni, Alfie, vzhledem k tomu, že se tvůj otec pořád ještě snaží mě vyplatit, udělej pro mě něco a propříště si ty zatracené dramatické přísahy nech,“ řekla jsem. Začervenal se. „Spoutání už skončilo. Rozplynulo se hned, jak vstoupili první návštěvníci.“ To znamená, že mi přiběhl na pomoc prostě proto, že chtěl, ne protože musel. „Aha,“ zamumlala jsem nevděčně.

110

„Takže o tohle té Martelově klice jde,“ pochopila Liesel. „Spoutání se rozplynulo, protože tvůj otec skutečně hodlá ten požadavek splnit a začal na tom i pracovat. Jenže El nežádala, aby byly zahrady otevřené jen na hodinu nebo dvě. Když se jim povede donutit brány, aby se zase zavřely, závazek se vrátí, a kdyby mezitím oni dostali El do své moci, musel by tvůj otec vyjednávat o zrušení závazku s nimi. Tu zkreslenou zprávu určitě vypustil sám Martel — pochopitelně že tomu všichni uvěřili, když to přišlo od něj.“ Říkala to skoro pochvalně; ano, takový chytrý plán, to dává dokonalý smysl; co na tom, že chtějí Alfieho použít jako zbraň proti vlastnímu otci a mě očarovat, jen aby sobecky urvali trochu víc moci nad enklávou, kterou by bez mé pomoci a bez Alfieho oběti už vůbec neměli? „A tys chtěla, abych s někým takovým spolupracovala,“ ušklíbla jsem se na Liesel a Alfieho jsem se zeptala: „Víš, kde Yancy pořádá tu svoji party?“ Rozhlédl se po zahradách, přimhouřil oči a odfrkl si: „Mys líš ty šupáky? Ti řádí na Pamětní louce.“

111

KAPITOLA 5

NEzaPOMENuTÁ MÍSTA

Alfie nás vedl nahoru dolů zahradou, bludištěm rozvrzaných a pokroucených schodišť a po úzkých nepohodlných cestičkách, které nebyly v poslední době upravované a zjevně byly určeny k renovaci. Předpokládala jsem, že všechny ostatní cesty jsou přecpané turisty. Poslední kousek jsme museli přes obytnou část enklávy; vypadala jako kříženec mezi ulicí plnou památkově chráněných domů a školním modelem tudorovské architektury, který vyrobilo třináctileté dítě a ani se nesnažilo si opatřit moc informací. Byl tu úzký dlážděný chodník, mohli jsme jít všichni tři vedle sebe, ale ne o moc víc. Po obou stranách stály hrázděné domy, sotva širší než jejich vstupní dveře, v každém ze čtyř pater bylo vitrážové okno a úplně nahoře vikýř. Střechy protilehlých domů byly navzájem propojené dalšími trámy, na nich byly přehozené kusy plachtoviny a nad ní sluneční lampy: nebylo to zdaleka tak přepychové jako v zahradách, ale když byl člověk v některém z těch pokojů, nejspíš dokázal sám sebe přesvědčit, že zvenčí přichází sluneční světlo. Venku to ale působilo potemněle a primitivně, všechny ty příliš úzké a příliš 113

vysoké budovy se nad člověkem nepříjemně tyčily a byla jsem docela ráda, když jsme je minuli co nejrychleji. Na konci ulice jsem zahlédla zelenou louku. Jen jsme unikli do otevřeného prostoru, zhluboka jsem se nadechla a v té chvíli mě přímo do obličeje udeřil ostrý, štiplavý pach moči vytékající z člověka dost sjetého iluzorními výpary. V rohu trávníku čural chlápek v odrbaném ostře modrém županu a kromě pachu moči se k nám nesly i výpary samotné. Ty by samy o sobě nejspíš nepříjemné nebyly; v téhle kombinaci to ale bylo tak dokonale odporné, jako když někdo vylije do louže kočičích čuránek lahvičku laciného květinového parfému, aby zamaskoval smrad. Alfie se prudce nadechl. „Tak tohle ne.“ Vystřelil od boku zaříkání odpuzující tekutinu, které měl pravděpodobně naučené popředu i pozpátku, protože výborně účinkovalo na celkem obvyklou kategorii malů plivajících jed nebo kyselinu. Všechna moč, včetně té slušné dávky, která už vsákla do země, vyrazila zpátky a zmáčela čaroděje v modrém županu. Ten podrážděně zavyl, promáčený župan ze sebe strhl a kupodivu se ukázalo, že pod ním má šupinové brnění. „Já si ty tvoje zasraný koule upeču na topince, ty sráči bezkrevná,“ zařval ten chlap a zašmátral po nějaké zbrani, kterou měl asi mít na boku. Vyskytoval se zjevně tak dvě tři roviny reality od téhle, ale za chvilku by se mu už určitě povedlo zbraň přesvědčit, aby se objevila, kdyby Liesel podrážděně nezafuněla a mávnutím ruky ho neočistila — bylo to stejné kouzlo, jaké použila na mě, a pro tenhle mnohem menší úkol bylo jako dělané. Pak zavelela rázným tónem kuchařky ze školní jídelny: „Jděte si lehnout a vyspat se, jste opilý,“ přičemž 114

krátce škubla zápěstím a cvrnkla prsty a dodala tak svým slovům lehkou příchuť spoutání. Zarazil se, uvědomil si, že už není politý páchnoucí močí, a přátelsky pokýval: „Jo, jasně.“ Odpotácel se kousek stranou a svalil se na trávník. Čím víc jsme se k rozjařené partě blížili, tím víc Alfie vypadal na to, že se hodlá prát. Mně bylo celkem ukradené, jestli se Yancy a její lidi chovají neuctivě k nějakým posvátným šaškům londýnské enklávy, ale když jsem se po Pamětní louce rozhlédla líp, nelíbilo se to ani mně. Tohle nebyl politický památník. Nebyly tu žádné nabubřelé sochy a ryté plakety. Taky to nebyl hřbitov, protože ze Scholomancie se žádná těla nevracejí. Ale na samém konci zahrad Londýn záměrně vyčlenil rozsáhlou zelenou louku, přinejmenším sto metrů širokou, bez jediného stromu, který by bránil ve výhledu, a na dokonalém trávníku byl vyskládaný mohutný kamenný labyrint. Každý kámen by se víceméně vešel do dlaně, byly to ploché oblázky z nějakého mírně průsvitného křemene. Připomínaly mi máminy krystaly, ale ne jako ten, který jsem měla na krku a který mi na kůži vrhal lehkou záři many. Spíš připomínaly ty, které jsem úplně vypálila při boji s chřtánem v knihovně, ty, co postupně potemněly a umřely. Nepotřebovala jsem ani vidět vyrytá a hnědou barvou vyplněná jména, abych pochopila. Do Scholomancie ani z ní se nedají posílat žádné zprávy na papíře ani ve snu; dokonce ani odposlechnout tep srdce se na dálku nedá. Když má člověk kliku, dostane od svého potomka zprávu jednou za rok, pokud ji poslal po absolventovi, který vlastní promoci přežil. Londýn ale přišel na tohle řešení. Alfie nepochybně taky do jednoho takového kamene vyryl svoje jméno, nabil ho manou, kterou sám získal, a pak se 115

řízl do prstu a vemnul do vyrytého nápisu svoji krev, dokud ho nenaplnil. Otec a matka si ho pak nechali u sebe a každé ráno a každý večer se na něj dívali. Kdyby jednoho dne začal tmavnout, říkali by si, že to je jen divné osvětlení. Tak po týdnu by ho začínali brát do ruky a nosit si ho do tmavých koutů, aby se ujistili, že opravdu dosud svítí. Po dvou nebo třech týdnech by se k nim jejich přátelé začali chovat velice laskavě a jednoho dne by pak vzali ten matný, šedý, prázdný kámen, donesli ho sem, našli mu volné místo — moc jich nebylo a v některých částech byly čáry už zdvojené — a uložili by tam jediné pozůstatky svého dítěte, které poslali do tmy zemřít. Tahle prostá, ničím nezastavěná louka byla dražší než deset paláců. Jediné skutečné omezení v enklávě je prostor. Klikaté cestičky nejsou v pohádkové zahradě jen z estetických důvodů: musejí být klikaté, aby je výtvory mohly co nejsnadněji nechávat mizet a zase se objevovat, a to nejde, když člověk vidí z jedné na druhou. Na loučce byla Yancy a s ní asi dvacet čarodějů od čtrnácti do osmdesáti let. Rozvalovali se na trávníku a po kamenech, někteří pili, ale většina se shromáždila na jedné z cest kolem velkého litinového kotle, pod kterým hořel otevřený oheň. Z víka kotle trčely dva mohutné komíny, z nichž v nepravidelných intervalech vyrážel hustý, měnivý kouř; chytali ho do velkých rohů vyřezaných z kostí, do těch ponořili obličej a nasávali. Z mohutného reproduktoru duněl hluboký, basový rytmus a nahoře seděl hudebník s elektrickými houslemi. Žádná zásuvka tam nebyla, ale to mu zjevně nepřekáželo. Pár dalších tancovalo, někteří balancovali na řadách kamenů. 116

„Galadriel Higginsová!“ pronesla Yancy zpěvavě, jen jsme se tam objevili, a zamávala na mě stříbrnou placatkou s plastickou ještěrkou; zvíře si mě měřilo žlutým pronikavým okem. „Hrdinka dne, která skolila nestvůru a otevřela brány enklávy! Pojď se napít!“ „Díky, ale stačí jen El,“ řekla jsem a už jsem chtěla vysvětlit, proč se napít nemůžu, ale Alfie se zaťatými pěstmi postoupil o dva kroky k ní a nenechal mě domluvit: „Jen tak pro zajímavost, víte, že tady dupete po mrtvých dětech, nebo je vám to jedno?“ Musím přiznat, že jsem s ním nemohla tak docela nesouhlasit. Zčásti to ovšem bylo tím, že mi to tady silně připomínalo oslavy v komuně; nikdo mě na ně předem nepozval, a když jsem se tam objevila, lidi se začali velice rychle vytrácet a nakonec někdo řekl: „Dohlédneš na to, aby oheň úplně dohořel, viď, El?“ A pak jsem se tam sama ve tmě klepala zimou a horečně zahazovala dohořívající uhlíky hlínou, abych odtamtud mohla zmizet, než odněkud vyskočí mal a sežere mě. A kdykoli nám ve škole některý učitel dělal kázání o nebezpečích drog, významně se mračil speciálně na mě; byla jsem poloviční Indka z komuny, takže jsem samozřejmě byla objímačka stromů, ekocvok a vůbec nebezpečná osoba. Přitom i kdyby mi někdo byl ochoten nějakou drogu nabídnout, nemohla jsem riskovat ji zkusit, tedy kromě těch nudných, co zlepšují pozornost ve škole a vytrvalost při otravné dřině. I za normálních okolností je dost obtížné zahánět všechny maly v okruhu sta kilometrů; ve změněném stavu mysli bych je leda považovala za ještě silnější, což by pochopitelně znamenalo, že by silnější byli. 117

Ne že bych neměla chuť si trošku zatancovat a vyzkoušet nějakou tu zajímavou magickou drogu na večírku plném dospělých čarodějů, kteří by nejspíš dokázali pozabíjet maly i zfetovaní a ožralí jako ve Valhale; moc příležitostí k něčemu takovému nejspíš mít nebudu. Jenže se mi nijak zvlášť nelíbila představa, že to budu provozovat na hrobech dětí, které umřely ve Scholomancii. Většinu času, co jsem tam strávila, jsem předpokládala, že se mně to stane taky, až na to, že máma by ode mě neměla na památku ani ten kámen. Alfie se dočkal jenom zahihňání. „Propáníčka,“ nevyvedlo to Yancy z míry. „Za chvilku budeš stejně hrozný jako ten tvůj táta. Celá tahleta enkláva je postavená na mrtvých dětech, lásko. To jako má tenhleten trávník být tabu jenom proto, že jich tady pár vystavujete? Nevyváděj. Do příštího týdne sem stejně zakážete vstup, a taky zakážete každou zábavu, co člověk může mít, a my všichni budem do konce roku na seznamu nežádoucích. Tak si to užijem, dokud se to smí. No tak, pojďte si sednout. Napijeme se na jejich památku, jestli chceš. Gaudry! Zahraj nám nějaký ten žalm.“ Houslista okamžitě spustil Danse macabre, tanečníci se poslušně změnili v kostry — měla bych asi upřesnit, že metaforicky, protože to koneckonců byli samí čarodějové — a začali poskakovat, jako by už neměli svaly a mohli mávat jen neohrabaně kostmi v kloubech. To Alfieho pochopitelně vytočilo ještě víc, ale Lisesel se na něj utrhla: „Na tohle nemáme kdy.“ Yancy se na ni tázavě podívala: „Nemáte?“ „Ne celá rada je tak vděčná jako ty,“ vysvětlila jsem. „Martelovi se nelíbí, že sira Richarda korunují místo něj?“ pochopila Yancy, která byla zjevně dobře informovaná a nijak 118

ji to nepřekvapilo. „No, nám je to celkem jedno, ať to skončí, jak chce. Martel je pytel lasiček, ale to byl odjakživa, a slunce stejně vychází. A Richie nebude lepší, až se tam dostane. Tahle funkce člověka semele.“ „Mně je taky úplně jedno, kdo vyhraje,“ pokrčila jsem rameny. „Ale Martel usoudil, že bych byla šikovná páka, a má svoje lidi u všech dveří. Doufala jsem, že ty mě možná dokážeš někudy šikovně a rychle dostat ven.“ „Rychle? Kdepak, lásko, je mi líto,“ odpověděla Yancy. „Můžu tě vyvést ven, ale rychlé to nebude. Nejmíň půl dne, a možná pak ještě budeš chvilku vidět muziku, jestli se vůbec ven dostaneme. Ty naše šikovné vchody a východy jsou stejně napůl v prázdnotě; spousta z nich tam zapadla docela, když vybouchnul ten sklad many, a ty zbylé jsou ještě celé rozklepané. Pořád tam chceš jít?“ „Budu to muset risknout,“ odpověděla jsem bez nadšení. Moc lákavě to neznělo, jenže pořád lepší než dostat se do sporu s lidmi toho druhu, kterému naopak hodně záleží na tom, kdo bude Londýnu vládnout. Zjevně totiž nevědí, že jsem jánevímco třetího řádu a že bych tu jejich enklávu mohla úplně vycucat a z nich nadělat želé, takže přesně k tomuhle se mě budou snažit vyprovokovat. Yancy pokrčila rameny, zvedla se, vydatně si lokla z placatice a nabídla mi ji. Pochopila jsem, že to je čistě praktická nabídka; nejspíš budu muset být trochu víc odpojená od skutečnosti, abych dokázala do toho jejich nereálného prostoru projít. Opatrně jsem si ji vzala — zvlášť když ještěrka zvedla hlavu a agresivně na mě zasyčela a já jsem zjistila, že to není vůbec žádná plastická ozdoba, že si jen hraje na chameleona. 119

Milášek ovšem vystrčila čumáček z kapsy, a přestože byla oproti ještěrce tak čtvrtinová, usadila ji písknutím tak velitelským, že ještěrka utekla na druhou stranu láhve a odtamtud po ní pokukovala. „Neboj, já tě neshodím,“ ujistila jsem ještěrku a pak jsem si lokla. Chutnalo to jako světlá mořská zeleň se šmouhami leštěné mosazi a padajícího podzimního listí. Jestli vám něco takového nepřipadá vhodné k pití, mé trávicí ústrojí s vámi rozhodně souhlasilo. Yancy vztáhla ruku a položila mi ji na ústa, protože jinak bych to okamžitě vyplivla a vyzvrátila i ten zbytek, co už jsem měla v žaludku. „Ne, to v sobě musíš udržet. Dej si ještě,“ vybídla mě. S námahou se mi povedlo polknout podruhé, a než druhý doušek dotlačil ten první do žaludku, už jsem viděla pohupující se kosti hudby, jak se vplétají do tančících čarodějů a zase ven, a kameny v labyrintu se skoro ztratily, zmizely v trávě a ve smíchu, který se kolem nás vzdouval jako prošívaná deka. „Vůbec se mi to nelíbí,“ řekla jsem proti své vůli. Když o tom takhle zpětně přemýšlím, dát si v hospodě pivo k obědu by nejspíš jako první výlet do světa rekreačních návykových látek bylo lepší. „A dál to bude ještě horší,“ připustila Yancy nonšalantně. „Ještě třetí dávku a pak můžeme vyrazit.“ „Kam jdeme?“ zeptala jsem se, hlavně proto, abych poslední doušek oddálila. „Tak přibližně sto let zpátky,“ řeklaYancy „Tenkrát zbourali starou jízdárnu a místo toho tady udělali tuhle louku. A pak se uvidí, kam se odtamtud dostaneme.“ Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych do sebe ten třetí lok vůbec dostala, ale povedlo se mi to a dou120

šek doprovodil výbuch trumpet. „Tak nashle,“ řekla jsem Alfiemu a Liesel. Slova mi z úst vyletovala s modrozelenými jiskrami, jako bych v chladném dni vypila něco skoro vařícího a vydechovala teď mlhu. Alfie trochu zachmuřeně kývl a polohlasem se zeptal: „Vážně myslíš, že je v pohodě s ní jít? Yancy je možná přesvědčená, že zná cestu, ale spousta lidí už to odnesla. Jak se k ní někdo přidá, většinou nevydrží ani dvacet let.“ „Jiná rozumná alternativa není,“ vložila se do toho netrpělivě Liesel, pak natáhla ruku a sebrala mi láhev, kterou jsem vracela Yancy. „Půjdu s tebou.“ „Cože?“ Překvapilo mě to tak, až jsem si říkala, jestli už nemám halucinace. Jaký by teď mohla mít důvod mě doprovázet? Ale Liesel už upila z láhve — Alfie vypadal skoro stejně překvapený a zděšený jako já —, na chvilku pevně zavřela oči, aby to vydržela, a pak je zase otevřela. Tři loky zvládla se zatvrzelým odhodláním a rychleji než já. Pak vrátila placatku Yancy a Alfiemu vysvětlila: „Musíme dostat El bezpečně domů, jinak se o to budou pokoušet dál.“ „Já to klidně zvládnu sama, děkuju,“ bránila jsem se, ale bylo to asi tak účinné jako ve všech předchozích případech, kdy jsem se pokusila protestovat proti některému Lieselinu plánu. Vlastně ještě míň: slova ze mě vycházela jako zlatý a oranžový západ slunce a to mě tak překvapilo, že jsem ani nedomluvila. „S těmi feťáky se už nehádej.“ Liesel dělala dál kázání Alfiemu a mě si už nevšímala. „Dokud jsou tady, znamená to, že zahrady jsou otevřené návštěvníkům. Běž radši krýt záda 121

svému otci. Až Martel zjistí, že tenhle plán mu nevyšel, hádej, co ho asi napadne dál.“ „Jasně,“ kývl Alfie trochu znepokojeně. „Vy na sebe taky dávejte pozor, ano? A nevěřte Yancy,“ dodal tak tiše, aby ho neslyšela, ale o to naléhavěji. „Ona a její parta na nás měly vždycky pifku.“ To mi přišlo poměrně tvrdé, protože mi bylo dost jasné, že Yancy byla ochotná jeho otci pomoct zachraňovat Londýn. Ona i její společníci byli zvyklí zvládat nestabilní zdroje many, takže jsem předpokládala, že sir Richard je naverboval, aby mu pomohli přenášet sílu z rozbouřených zásob. Navíc Alfie při řeči vrhl vážný pohled i na mě, a já jsem se rozhodně nehodlala stát součástí žádného „my“. Nechtěla jsem, aby byla zničena celá enkláva a aby všichni její obyvatelé zemřeli strašnou smrtí, to ale ještě neznamenalo, že se k nim přidávám. „No vidíš, a vy jste je přitom vůbec pravidelně nevyháněli na ulici, že ne?“ ušklíbla jsem se a z úst se mi přitom vznesly jedovatě tmavozelené smyčky. Liesel jen podrážděně vydechla hvězdičky a řekla Alfiemu: „Brzo se vrátím.“ „Tak co, můžeme?“ zeptala se Yancy a také ona si naposled lokla. Pokynem nás vyzvala, abychom ji následovaly do labyrintu. Mezi kameny přitom poskakovala jakýmsi hopsavým tanečkem, jako by hrozně záleželo na tom, na které místo v trávě si stoupne. Liesel ji začala napodobovat skoro okamžitě a za chvilku — nebo za tři, mozek mi moc nefungoval — mi došlo, že na tom skutečně záleží. Při každém došlapu nám pod nohou vylétl obláček jiskérek, které měly na různých místech různou barvu. Yancy se hodně snažila, aby byly světle modré. Nechápala jsem, jak to pozná, a tak jsem se mohla jen snažit 122

ji co nejpřesněji napodobit, což nebylo snadné, protože tráva se okamžitě zvedala. Liesel a mně se povedlo trefit se na správnou barvu jen tak v polovině případů. Ale dokonce i Yancy občas šlápla na tmavomodrou nebo bílou, takže tak kritické to nejspíš nebylo. Přeskákaly jsme takhle přibližně po dvou cestičkách labyrintu a já jsem si začínala být čím dál jistější, že někam míříme, a to nejen do středu bludiště, ale někam mimo něj, na úplně jiné místo. Tenhle pocit jsem znala ze Scholomancie, když šel člověk do třídy oklikou; cestu znal, ale jejím trváním si úplně jistý být nemohl. Věděl jen, že se už blíží, že dveře do třídy budou napravo za příštím rohem, nebo možná až za dvěma. A když Yancy řekla: „Tak jsme tady, bacha na cestu, až půjdete dolů,“ byla jsem úplně připravená ji následovat, takže jsem za ní sešla nejen dolů, ale i ze světa. Ještě před chvilkou jsem se poflakovala v obří enklávě vybudované v prázdnotě z vypůjčeného prostoru — nemluvě o tom, že čtyři roky jsem strávila v ještě větší Scholomancii —, takže stěžovat si na nereálný prostor možná zní absurdně, ale vůbec to tak nebylo. Yancy se zmínila, že na místě louky mívala enkláva jízdárnu, a přesně v té jsme se taky ocitly. Byl to nazdobený pavilon, kde lidi sedávali s chladným nápojem a pozorovali jezdce předvádějící se na očarovaných koních. Vepředu jsem viděla jezdecký kruh, nebo spíš místo, kde býval. Nebylo to tak docela brutální nic, jako když člověk hledí přímo do prázdnoty: spíš to bylo, jako dívat se tam přes průsvitnou fólii, na kterou někdo vytiskl vybledlou černobílou fotografii starého jezdeckého kruhu. Za ním byla ještě slabší silueta stáje, asi jako kdyby divadelní výtvarník tužkou načrtl skicu na černém pozadí, aby malíři věděli, jak pracovat. 123

Pavilon sám se jen taktak dal označit za hmotný. Kráčely jsme po starých rozrytých dřevěných prknech, která vypadala jako dřevo, ale nezněla tak. Naše kroky měly podivně tlumený zvuk, jako bychom šly po koberci položeném na dřevěnou podlahu. Taková neshoda s realitou představuje obvykle důrazné varování, že se prostor kolem vás už brzo rozpadne a že byste měli co nejrychleji vypadnout. Silně mi to připomnělo tu chvíli ve škole, kdy jsem agresivně nevěřila v jednu z jejích stěn — byla jsem tehdy pod vlivem přízračných výparů —, a stěny se poslušně začaly rozpadat. Yancy to ale zjevně moc starosti nedělalo. Spokojeně se rozhlédla kolem sebe, a dokonce cestou poplácala zábradlí. „Jojo, pěkně mi tu držíš, viď?“ pochválila místo jakoby nic. „Celá enkláva by se mohla rozsypat a s tebou by to nehnulo. Tahle stará zřícenina tu bude dýl než to všechno nahoře,“ dodala přes rameno k nám. „Jednou tady byla i královna Alžběta.“ „A neříkalas, že to strhli před sto lety?“ neudržela jsem se. „Já myslím tu první,“ upřesnila Yancy. Byl to samozřejmě všechno nesmysl. Čarodějové nikdy nezvou všedníky do svých enkláv, protože pod břemenem takové nevíry by se enklávy prostě zhroutily. I v dobách, kdy všedníci ještě neměli vědu, která by jim svět šikovně vysvětlila, a spokojeně upalovali čarodějnice, doopravdy v magii nevěřili. Kdyby v ni totiž věřili, proč by vláčeli čarodějnice na hranici, místo aby je poslali vrhat ohnivé koule na nepřátele? Ale oni v magii nevěřili, takže i skutečný čaroděj by měl dost potíže se vymknout, kdyby ho upalovali před všednickým publikem. Popravdě řečeno, většina čarodějnic, které v síti uvízly, to taky nedokázala.

124

Ale už jsem se s Yancy dál nehádala. Liesel mě zezadu ostře šťouchla do ramene, a kromě toho jsem si mezitím dokonce i v tom omámeném mozku stačila srovnat, že to je hodně mizerný nápad, vysvětlovat tomuhle místu, jak vlastně neexistuje. Nedokázala jsem ale pochopit, jak je jeho existence vůbec možná. Yancy a její parta zjevně prostor podpírali, jak mohli — dalo se tu totiž schovat před smečkou londýnských malefikárií, přestože aby to vydrželi, museli být zfetovaní až po uši. Což taky byli. Nebýt Yancyina nápoje, nejspíš bych teď drásala stěny a hledala cestu ven. Ale tenhle pavilon mi připadal stejně pevný jako zbytek vesmíru kolem mě — jinými slovy, moc ne. Viděla jsem šeptání a cinkání zvonkoher — tedy ne že by tu visely nějaké obyčejné pevné zvonkohry, to by bylo v pořádku; viděla jsem zvuk zvonkoher, a nechtějte po mně, abych vám to popsala. V puse jsem měla pocit, jako bych zapomněla něco důležitého, a kůže po celém těle mě brněla barvami harlekýnského kostýmu. Tribuny se mi tudíž zdály skutečné přinejmenším se stejnou pravděpodobností jako žár slunce, který se mi s neodbytným řevem vnucoval do uší. Říkala jsem si, že za to všechno stejně můžou jen ty drogy, a až jejich účinek vyprchá, budu prostě v nějakém rozumném a reálném prostoru. Můj mozek byl tím pádem schopen věřit v to místo aspoň natolik, abych tady vydržela. Jo, někde hluboko jsem až příliš dobře věděla, že to není realita, jenomže kdo se dostal ze Scholomancie, ten umí křičet jenom v duchu. Byla to hrůza, ale stejně jsem dokázala pochopit, proč se tady Yancy a ostatní rozhodli žít. Čarodějové žijí v enklávách

125

proto… tedy čarodějové žijí v enklávách především proto, že jim tam malefikárie nežerou děti, ale druhý důvod, proč čarodějové žijí v enklávách, je fakt, že tam je magie snadnější. Veškerá magie v podstatě znamená počkat si, až se realita nebude dívat, a pak jí pod nosem nenápadně propašovat to, oč stojíte. Vystrčit si pěkný úhledný výklenek do prázdnoty samozřejmě celou věc usnadňuje, jenomže k něčemu takovému dochází přirozenou cestou jen tehdy, když jedna rodina řekněme po deset generací žije a provádí co nejvíc magie na stejném místě. Nestává se to moc často. Taky můžete spolu s dalšími svými blízkými vynaložit nesmírné úsilí a čas a enklávu si postavit — jak se o to snaží v Si-anu rodina mé kamarádky Liou — nebo, což je mnohem pravděpodobnější, dostat se do nějaké už existující. A když tam člověk jednou je, získá celou zahradu plnou rozkvetlých ohnivek za stejné množství many a času, jaké dřív potřeboval k vypěstování jediné, a bude se jim skvěle dařit, protože jiný tvořitel už přesně pro ten účel instaloval veliké sluneční lampy. Může se toulat po cestičkách zahalený zaříkáním soukromí a pozorovat let magických ptáků, které vyšlechtil nějaký jiný alchymista, a další krásné a úžasné věcí. A večer si může lehnout do postele v chráněném a štítem zabezpečeném výklenku, a dokonce i když spí na půdě nebo ve stísněné tudorovské ložnici, velké sotva jako ta postel, přinejmenším se ho nic nepokusí ve spánku sežrat. Každý čaroděj — až na velmi vzácné výjimky — chce žít v enklávě, a když se tam nenarodí a není ani dost chytrý nebo výjimečný, aby to místo šikovně vyhrál, může se tam dostat jediným způsobem: že pro enklávu pracuje. Tak vypadá život 126

většiny nezávislých čarodějů: odpromují na Scholomancii, najdou si enklávu, kde je poptávka po jejich schopnostech, a pak jí celý život odevzdávají osmdesát procent svého úsilí, protože těch zbylých dvacet procent je pořád ještě dvojnásobek toho, s čím by mohli počítat sami venku. Jenže v praxi to zase tak dobrý obchod není. Oni totiž i malové se chtějí dostat do enkláv. Jednak je tam pro ně exis tence snazší, jako je tam snazší každá jiná magie, a jednak enklávy doslova pukají ve švech chutnou manou. Každá velká enkláva na světě je tedy neustále obklopená maly. A když v enklávě pracujete, ale nemůžete tam bydlet — cesta domů pak sice není tak strašná jako promoce ve Scholomancii, ale stejně to není nic příjemného a budete to zažívat každý den. Většina čarodějů, kteří pracují pro londýnskou enklávu, bydlí nejmíň hodinu od města. Jezdí do práce spolu s všedníky, protože jim to poskytuje ochranu, podobně jako většina dětí nezávislých čarodějů chodí do všednických škol. Ze mzdy za první měsíc si můžou koupit profesionální držák na štít a za půlku každého dalšího měsíce dost many na to, aby ho udržovali nabitý. Když se tohle všechno odpočítá, jsou na tom při troše štěstí o něco líp, než kdyby žili sami, a při troše smůly naopak mnohem hůř. A když je ta smůla opravdu velká, usnou cestou domů v autobuse, ten se ještě před jejich stanicí vyprázdní a něco je sežere. Ale stejně to dělají, protože se jim pořád před nosem houpe ta sladká mrkvička, zaručené místo v enklávě pro toho, kdo jí poskytne přibližně třicet let služby. V některých novějších enklávách to je i dvacet; New York nejspíš vyžaduje čtyřicet. Většině lidí dojde pára tak v polovině, vezmou si radši 127

odstupné a usadí se na nějakém odlehlejším místě, které není tak zamořené malefikáriemi. Obvykle je to nějaká vesnička, kde se dá dohromady pár čarodějů, provozují skromnější magii v kruhu a kryjí si navzájem záda. Další — ti realističtější — se ani nepokoušejí tu lhůtu zvládnout celou; pracují jen proto, aby jejich děti mohly chodit do školy v enklávě a dostaly se pak do Scholomancie. A nás pár, kteří máme proti celému tomu absurdnímu vydírání pošetilé námitky, žije někde, kde dávají lišky dobrou noc, co nejdál od těch davů malefikárií kolem velkých enkláv, a tudíž nikoli náhodou taky daleko od ostatních čarodějů, a snažíme se získat sami dost many na to, abychom si v noci mohli vytvořit nepříliš spolehlivý štít. Za normálních okolností nás obvykle sežere některý z nebezpečnějších malů, kteří se náhodou zatoulají do divočiny a objeví nás ve chvíli, kdy nemáme na boj s nimi dost many. Úplně jsem tedy chápala, proč se Yancy a její parta na tenhle krysí závod radši vykašlou, uvaří si dávku exotických psychoaktivních drog, vloupou se do dutého podbřišku Londýna a dvacet let tam na enklávu vystrkují prostředníček. Nalijte šampus, převrhněte stoly a na všechno kašlete. Proč ne? Velkou šanci nemají, ale tu už neměli ani předtím, a než to skončí, aspoň se trochu pobaví. Nejspíš tady dokážou dělat úplně úžasnou magii, kouzla jako z horečnatých snů, která se v polovině případů sesypou nebo rovnou zvrtnou a nikdy nebudou trvalá, ale dokud drží, jsou jejich. Nebylo mi ale jasné, proč jim Londýn přenechal dost prostoru, aby se vůbec měli kam nastěhovat. Máma říkala, že Yancy a její lidi proklouzli pod enklávu přes staré vchody; 128

to mi dávalo smysl. Představovala jsem si ale, že se skrývají v prázdných místnostech nebo že si k existujícím částem enklávy připlácnou nějakou dočasnou prostorovou bublinu — prostor, který si sami půjčili z vnějšího světa. To by bylo náročnější na práci i na manu, takže takhle to bylo z jejich hlediska lepší; z perspektivy enklávy ovšem ne. Londýn strhl jízdárnu proto, aby získal prostor, tudíž každý krychlový centimetr, který jsme teď zabíraly, očekávala enkláva někde jinde. Enklávová kouzla s tím patrně musí dost složitě žonglovat, asi jako v tom Alfieho závodním autě — seberou kousíček prostoru v místech, kam žádný obyvatel enklávy právě nekouká, a vrátí ho hned, jen se někdo otočí. Musí to stát strašnou spoustu many. Alfie sice tvrdí, že Yancy a její parta mají pifku na enklávu, mně ale připadalo mnohem pravděpodobnější, že to je naopak. Uměla jsem si představit, jak Martel se svou radou počítá manu odčerpávanou tímhle pochybným veselím a skřípá zuby. Londýn tu tohle přízračné místo sotva nechal schválně, aby tam mohl kdokoli vlézt; určitě ho pečlivě a důkladně vystrčili do prázdnoty. Stejně jako my jsme to udělali se Scholomancií. Takhle popsané to vypadá docela přehledně, ale mému omámenému mozku trvalo dobrých deset minut, než se tím zmatkem prokousal. Ne že bychom celou dobu šly: Yancy nás zavedla do samého středu tribuny, na místo ověšené hustými smyčkami třpytivých praporkových girland, které tu zjevně nebyly příliš dlouho a z valné části zakrývaly průsvitný svět venku. Její parta si tady kolem nízkých stolků navršila obrovské hory polštářů, hromady dek a měkkých koberečků utkaných z věcí jako chuť čerstvě natrhaných jahod, básně nebo zlatá 129

zeleň — a nesnažím se to líčit poeticky; někdo sjetý stejným lektvarem jako já zjevně přišel na způsob, jak to, co vnímá, použít ve skutečných výtvorech. Neměla jsem ponětí, jak by ty věci vypadaly v reálném světě. Nejspíš by tam ani nemohly existovat; asi by se rozpadly, jen by se s nimi člověk příliš přiblížil k fyzice nebo i jenom ke střízlivému pohledu. Když jsme se do toho neuvěřitelného hnízda ponořily, nemusela jsem už dál předstírat, že prázdnota není tady, přímo tadyhle, a každou chvilku se do ní zřítíme. Yancyina parta si vedla skutečně chytře: závěsy neskrývaly vnější svět úplně, protože to by naznačovalo, že je co skrývat, a člověk by o tom přemýšlel tím víc, ale zase byly dost husté, aby stálo jistou námahu přes ně vidět. Polštáře a koberečky nebyly moc skutečné, ale pořád to byly výtvory určené k tomu, aby v nich člověku bylo pohodlně. Jestli jste si někdy představovali, že si lehnete na oblak a on vás udrží, tak nějak takhle to vypadalo. Smysl to nedávalo a člověk věděl, že nedává, ale zároveň také potajmu skutečně věřil, že to bude fungovat, a potěšilo ho, když se to proti veškeré pravděpodobnosti povedlo. Část tribuny přímo kolem nás byla pevnější a pod hromadami polštářů to působilo víc jako dřevo. Všude bylo zlacení, barvy a řezby, zčásti šlo o magické runy. Tohle jistě bývala stará a milovaná část enklávy. Konaly se tu oslavy a ceremoniály v dobách, kdy dopravní prostředky čarodějů ještě připomínaly víc koně než auta. Možná že Yancyina historka patří k staré tradici; možná lidi z enkláv vyprávěli dětem o královských návštěvách a královna Alžběta byla rozhodně věrohodnější než král Artuš. Vlili snad do tohohle prostoru dost víry a vzpomínek, aby zůstal, i když enkláva celou jízdárnu víceméně vyhodila? 130

„Jak jste se sem dostali?“ zeptala jsem se naléhavě, když se můj mozek dopracoval až sem. Věděla jsem, že není bezpečné položit přesnější otázku — tohle přece museli vystrčit do prázdnoty, jak jste to dostali zpátky? —, ale říkala jsem si, že takováhle otázka mi ještě projde. Yancy se rozvalila na hromadě polštářů a odněkud vytáhla stříbrný džbánek, tak podobný těm nahoře v zahradách, že ho tam určitě ukradla. Nalila si z něj něco do staromódního, bohatě zdobeného poháru na šampaňské. Tekutina bublala a šuměla a nakonec se z ní stala hustá růžová pěna. „Podej lžičku, lásko,“ řekla místo odpovědi. Podívala jsem se na stolek: měla jsem vedle sebe mírně vybledlý čajový šálek se zlatým okrajem na skleněném talířku a něco jako cukřenku, ve které byl nacpaný malý lesík zašlých stříbrných lžiček s jemnými rukojeťmi ve tvaru větviček. Jednu jsem jí postrčila a ona mi na oplátku podala džbánek. Když jsem z něj nalila do šálku já, vyšlo mi něco, co vypadalo jako crème brûlée, jenže když jsem prolomila vrchní krustičku, nebyl pod ní pudink, ale modrofialové plamínky, jako když se podpálí brandy. Strčila jsem si opatrně lžičku do úst a vzápětí mi šálek i lžička s řinčením vypadly z rukou. Zakryla jsem si obličej, snažila se dýchat a proti své vůli jsem fňukala. Byla to chuť letního deště smíšeného se slabým syčením: chuť posledního dne s Orionem v tělocvičně, toho úplně posledního dne před promocí, kdy jsem ho tak pitomě líbala v pavilonu a všude kolem nás padaly ze stropních trubek amfisbény. Byla to chuť všeho, na co jsem v té vášnivé, chamtivé chvíli myslela: že bude lepší mít ho aspoň jednou, kdybychom umřeli. Jenže tehdy jsem si spíš představovala vlastní smrt 131

a to, jak bych si vyčítala, kdybych si odepřela to poslední a jediné potěšení, které můžu ve Scholomancii získat. Nedokázala jsem toho litovat dokonce ani teď, ale doušek mě pálil v žaludku jako vzpomínka, která ve mně zůstane navždycky. Co by se stalo, kdyby mě Orion nevystrčil z té brány, kdybych mu víceméně neslíbila něco, o co stál víc než o vlastní život? Kdybych mu neřekla ano, můžeš přijít do Walesu, můžeš přijít za mnou? To by platilo jenom v tom případě, že se vůbec do Walesu dostanu, takže když se k nám řítil chřtán velký jako město, Orion nebyl ochoten riskovat, že se z nás dvou dostane ven živý jenom on. I tahle chuť v tom byla. Chuť Oriona mizejícího v břiše chřtána, chřtána, kterého jsem zjevně přece jen mohla zabít. Yancy nad mým zoufalým kvílením ani nehnula brvou. Nejspíš to byla celkem běžná reakce. Na to, aby se někdo ocitl v její partě, musí mít už vážně smůlu. Vlastní děti tu nevychovávají — ty, které tu jsou, vypadly nebo je někdo vykopl ze světa venku už předtím, než proklouzly zadním vchodem do enklávy. Když jsem se celá otřesená vynořila, Liesel zachmuřeně pozorovala vlastní šálek — velký keramický hrnek s plastickou chobotnicí, jejíž chapadla tvořila držadlo a která na ni hleděla kulatým oranžovým skleněným okem. Vzala ho ale, nalila si až po okraj, polkla lžičku vzniklého žlutozeleného želé a zavřela oči. Nezakvílela, jen seděla úplně ztuhle, ústa, tělo i ruce křečovitě sevřené, jako by se svoje pocity snažila zavřít do klece. Pak otevřela oči a prudce postavila hrnek na stůl. Chobotnice se z hrnku odmotala, vlezla dovnitř a začala zbylé želé žrát. Yancy se na nás nevesele usmála a jediným douškem do sebe hodila zbytek. Ani v jejím případě se nezdálo, že by z toho 132

byla nadšená. Možná to je něco jako mýto; tohle místo potřebuje manu, aby tu vůbec zůstalo, a Londýn se jistě snaží mu žádnou nedat; kdo se tu zastaví, musí možná zaplatit. I tohle by dávalo smysl, až na tu část, že úplně nevypadlo do prázdnoty. Yancy ale pořád ještě neodpovídala na otázky; místo toho oslovila Liesel ledabylým, neosobním, konverzačním tónem, jakým si člověk povídá při obědě s někým, koho nechce příliš dobře poznat. „Tak ty jsi tady nová, co? To máš smůlu, žes sem přišla, zrovna když celá enkláva padla naznak.“ „Smůla by byla, kdyby to enkláva nevydržela vůbec,“ namítla Liesel, jako by opravovala někoho, kdo při skupinové prezentaci udělal chybu. Tvář měla dosud ztuhlou, výraz nepřítomný a její řeč zněla spíš mechanicky, ačkoli jsem už viděla, jak jí spolu s hlasem vychází z úst i tenoučká lesklá ocelová struna podráždění — proč musím vysvětlovat něco tak zjevného — a obtáčí se jí v kruhu kolem hlavy, asi jako když v pohádce prokleté dívce začnou při řeči vyskakovat z úst žáby a brouci. „Teď už se brzo v radě uvolní místa a sir Richard bude potřebovat spolehlivé spojence. Alfiemu takhle brzo žádné postavení dát nemůže, ale mě může jmenovat tajemnicí. Jinak bych nemohla dostat funkci ještě aspoň pět let, jsem moc mladá…“ Výborný plán, ale k Yancyinu tónu se tohle líčení vůbec nehodilo. Liesel byla taky nejspíš hodně vyvedená z míry, protože by to jinak takhle na rovinu nahlas neřekla. Nebo možná ano; třeba s obrovskou úlevou zahodila všechny ty své grafy a tabulky lichotek a komplimentů, jen se stala primusem. „Ale to je hezké,“ odpověděla na to neurčitě Yancy, jako by upozorňovala je ti vidět kombiné, miláčku. „A co tvoje máma, El? Ještě obrůstá mechem v tom lese?“ 133

Neměla jsem chuť si povídat, a upřímně řečeno, uvažovala jsem ještě o troše dalšího kvílení, ale naprogramování naskočilo automaticky. „Je v pohodě,“ řekla jsem, což byla absurdní lež — jednak fakt, že jsem vůbec souvisle promluvila, a jednak to, co jsem řekla o mámě, protože ta teď nejspíš někde leží tváří v blátě, myslí na tátu, který se vrhl do břicha chřtána, a uvažuje, jestli se ještě někdy vrátím domů. „Mělas ještě potíže s tím…?“ Nedopověděla jsem; něco říct jsem musela, ale v té chvíli jsem si za živý svět nedokázala vzpomenout, s čím jí to máma pomáhala. „Nic velkého,“ odpověděla Yancy znovu tak bezobsažně. „V poslední době jsme měli docela hezké počasí.“ S každou další větou mi to čím dál víc připadalo jako nějaká podivná hra, výměna rituálních replik — jako bychom napodobovaly, co by se tady mělo dít, co se tu dělo znovu a znovu, když se na sebe lidi z enklávy zdvořile usmívali stisknutými rty a přitom se handrkovali o moc a postavení. Měla jsem něco odpovědět, hrát svou roli, ale nedokázala jsem to. Chápala jsem, oč jde: měla bych se držet a pokračovat v hovoru, přestože mám chuť ječet, to by totiž vyneslo víc many. Bylo to ale příliš těžké. Sotva jsem tam dokázala strnule sedět. Liesel ale pochopila, a tak odpověděla: „Ano, je moc hezky,“ aby Yancy mohla říct: „Nepůjdeme se projít?“ Vstala jsem a šla za nimi. Celé to mělo jedinou kladnou stránku: úplně jsem přestala myslet na to, že tohle místo je napůl v prázdnotě. To byl zřejmě důvod, proč nás Yancy mohla vést dál. Rozhrnula vzadu dva velké brokátové závěsy, a když jsme jimi prošly, ocitly jsme se

134

na úzkém betonovém schodišti, které vedlo dolů do stísněného cihlového tunelu. Musely jsme jít v řadě za sebou. Na stropě visely v klíckách slabé lampičky, které se rozsvěcovaly, teprve když pod ně vešla Yancy, a znovu zhasínaly hned mně za patami, takže jsme postupovaly v malém ostrůvku kalně žlutého světla. Všechny barvy připomínaly staré sépiové fotografie — působily matně a papírově. Jinak byla kolem nás úplná tma, která jen taktak nebyla prázdnotou; jako bychom si každý ten kousek prostoru zhmotňovaly jen na tak dlouho, abychom jím prošly; jako když člověk z prázdnoty dostane nějaký odborný text, který potřebuje jen na jednu jedinou esej, a pak ho zase hodí zpátky. Dokonce ani v kombinaci s magií to nedávalo smysl; člověk se taky nemůže vyšplhat do nebe tak, že vezme příčku žebříku pod sebou, zasadí ji výš, stoupne na ni, pak vezme tu, kterou právě opustil, a tak dál a země se bude vzdalovat a vzdalovat. To je prostě hloupost, něco jako kreslený seriál, věřit se tomu nedá. A stejně tak se skoro nedalo věřit, že tenhle prostor existuje nezávisle na nás, a za normálních okolností bych o tom asi příliš přemýšlela a pak bych patřila k těm, co se už nikdy nevrátili. Ale teď jsem nemyslela na to, že procházíme jenom krok od prázdnoty a jak moc je pravděpodobné, že tam spadnu. Dokonce jsem se ani ze všech sil nesnažila na to nemyslet. Hlavou se mi honil pravý opak: jak je to všechno mnohem skutečnější, než by mělo být, jak to existuje a jak potřebuju, aby se Yancy na chvilku zastavila, protože pak bych ji mohla popadnout za paže a třást s ní, dokud nedostanu odpovědi, které potřebuju slyšet a které docela určitě slyšet nechci. Nechtěla jsem

135

je s takovou intenzitou, že se chodba kolem nás začala protahovat, světla se rozsvěcovala ve větší vzdálenosti, odněkud se ozvalo kapání a do tváří nám zavál ztuchlý vzduch. Ze tmy se vynořil nečitelný plakát, rozmazaný vlhkem. Yancy se prudce otočila a otevřela ve zdi dveře, kterých jsem si já nevšimla. Proklouzla jimi velmi rychlým, skoro tanečním pohybem; jen jsme byly venku i já s Liesel, prudce za námi dveře zabouchla, obrátila se s rozpřaženými pažemi, popadla nás každou z jedné strany a hnala nás co nejrychleji pryč dalším krátkým a úzkým neosvětleným tunelem a pak po třech schodech nahoru. Patrně jsme si neměly v tom spěchu všimnout, že ty dveře — a možná i samotný tunel — za námi už nejsou. Vystrkala nás odtamtud dřív, než jsme si to uvědomily, a už se na stropě s bzučením rozsvítily nepříjemně ostré zářivky, až jsme musely přimhouřit oči. Byly jsme v širokém tunelu, jehož strop působil, jako by někdo udělal vafli ze železných traverz: starý podzemní protiletecký kryt. Tohle nejspíš býval jeden z mnoha pohotovostních postranních vchodů, které enkláva otevřela během bombardování; logicky aspoň jeden musel vést do hlubokých podzemních krytů. Nejspíš si tiše vyhloubili ten malý úzký postranní tunel a hned po válce ho zase zablokovali. Pořád ještě to tu působilo trochu neurčitě a měkce, jako to rozpadající se sídlo, kterým nás dovnitř vedl Alfie. Enkláva starý východ uzavřela, aby se nemusela obtěžovat hlídáním, ale vsadila bych se, že tenhle tunel si stejně koupili nebo pronajali a většinu jeho prostoru teď používají v enklávě. Rozhodně by to stálo míň než ty drahé architektonické obludnosti na nejpřepychovějších londýnských adresách. 136

Ale kryt samotný byl skutečné místo ve skutečném světě, a to bylo nesmírně útěšné. Zmizel nejistý pocit pod nohama, ze kterého se mi zvedal žaludek, a až teď jsem si uvědomila, jak strašné to celou dobu bylo. Tunel byl plný starých odstrojených koster kovových paland a na nich byly naskládané krabice s ručně psanými etiketami a agresivně nudným obsahem: byly tu prastaré videokazety, dokumentace kanalizačních průzkumů z osmdesátých let a zprávy podvýborů s dlouhými akronymy. Přistoupila jsem k té nejbližší, položila jsem ruce na chladný lepkavý kov a potom jsem k ní přitiskla i tvář. Zhluboka jsem lapala po vzduchu plném rzi, plísně, ztuchliny, prachu, dehtu, oleje, barvy a špíny; celý koktejl podzemních pachů. A když stěny a podlaha zarachotily, až člověku cvakaly zuby, protože někde na druhé straně hlučně a skřípavě projel vlak, otřásla jsem se skoro opojnou úlevou. Celý můj mozek hltal každý ten úžasný, logický, předvídatelný pocit. Byla bych se s potěšením rozplácla na špinavou betonovou podlahu a možná ji i olízla. „Tumáš, vezmi si jednu,“ vyzvala mě Yancy. Zvedla jsem hlavu. I Liesel seděla na podlaze a se zavřenýma očima se opírala o stěnu. Yancy rozdělávala balíček malých čtvercových sušenek. Vytáhla jednu, kousla do ní a balíček mi podala; voněl vanilkou. „Co to je?“ zeptala jsem se. Připadalo mi, že mám důvod k opatrnosti. „Sušenka,“ odpověděla Yancy a zachechtala se. „Jen si dej. Uklidní ti to žaludek.“ Liesel vstala a taky po jedné hmátla. Byly opravdické, úplně obyčejný cukr a mouka a umělá ochucovadla, která v porovnání s tím, co jsme zažili, byla dokonale 137

přírodní; za pár minut zbyly z balíčku jenom drobky. Lepší než olizovat rez. Yancy pozorovala, jak sušenky hltáme. Ještě jsem nestačila ani dojíst, když prohlásila trochu moc nonšalantně: „No tak tohleto bylo zajímavý. Tím tunelem to normálně trvá hodinu, i když všichni znají cestu. Nechceš mi říct, jaks to udělala?“ Sladký prášek ze sušenky měl na jazyku neurčitou pachuť. Byla jsem absolventka Scholomancie, takže to můj mozek zaregistroval a vzápětí vyhodnotil jako to tě nezabije, což znamenalo, že v krajní situaci se to mohlo bezpečně sníst. A já jsem o to stála tak zoufale jako o krajíc tvrdého chleba jen s jednou malou skvrnkou plísně nebo zhnědlý plátek jablka nebo misku nudlí vylovených z jednoho konce pekáče, na jehož opačném konci sedí pachosvíječ. Nepřestala jsem tedy jíst, ale když jsem je spolkla, bylo mi jasné, že na nich něco bylo — ne nic skutečně ošklivého, jen malé tiché pošťouchnutí, které potrvá nejvýš pár minut: No tak, pověz staré Yancy, co chce vědět. I když člověk očarování pozná, neznamená to ještě, že nebude fungovat. V tomhle případě mi ale Yancy položila skutečně nešťastnou otázku, protože mě to vytrhlo z té nesmírné fyzické úlevy ze skutečného světa a vrhlo mě to zpátky k důvodu, proč jsem se vůbec byla schopná dostat ven: k otázkám, které jsem klást nechtěla, ale položit jsem je musela. „Ono to tam bylo!“ řekla jsem a hlas se mi rozpadal jako práchnivějící hadr. „Enkláva to místo vyhodila do prázdnoty a ono tam přesto bylo. Proč není pryč?“ Yancy s úsměvem rozpřáhla paže. Vlastně ani nelhala, jen říkala: Promiň, ale svoje nejcennější tajemství ti neprozradím. „Jak to mám vědět? Vím, že tam je, a to mi stačí.“ 138

„Mně ale ne,“ zavrčela jsem a udělala krok směrem k ní. Celý tunel zalilo zelené podvodní světlo a vzduch se kolem nás sevřel jako chladná pěst. Neměla jsem žádný jasný záměr. Cítila jsem jen ten příšerný, odporný tlak chřtána, který se pokouší ke mně dostat, tepající vlhký hlad všude kolem, který nikdy nebude uspokojený ani uspokojený být nemůže, který by mě chtěl rozdrtit na živou hnilobu a věčně se sytit mými mukami. Jenže jsem to nebyla já, byl to Orion. Jestli Scholomancie není pryč, jestli ještě někde je, tak se do ní budu muset vrátit. Ne abych ho zachránila; tuhle šanci už jsem ztratila. Ale budu muset najít Trpělivost a budu se muset podívat Orionovi do očí a ty na mě budou hledět z té příšerné nekonečné drtící hmoty, uslyším jeho ústa říkat prosím, El, prosím, pusť mě ven a pak mu budu muset sdělit, že už je mrtvý, aby se to stalo pravdou, protože pro oběti chřtána se nic jiného udělat nedá. Yancy couvla o krok zpátky a zároveň ji přešel ten mírně posměšný výraz určený čtyřletému dítěti, které si pamatovala z komuny; úsměv, který nebylo těžké přenést na nedospělou čarodějku, když se svými kamarádíčky z enklávy přijde Yancy prosit o pomoc. Předtím mi to nevadilo. Vysmívala se do tváře londýnskému dominovi uprostřed jeho vlastní enklávy; předpokládám, že by se tak dívala na cokoli menšího než chřtán. Ale já jsem nebyla cokoli menšího. Byla jsem tvor, před kterým chřtáni ve tmě prchají. Možná se přede mnou schovává i ten malefik, který ničí enklávy napravo nalevo, nebo se snaží vycucat dost síly na boj se mnou, jako by vycítil můj návrat ze Scholomancie dřív, než jsem prošla branou. 139

Yancy by klidně siru Richardovi zakroutila nosem, ale nebyla hloupá. Přestala se usmívat a zvedla ruce k obrannému zaříkání; stejně by jí k ničemu nebylo, protože země pod mýma nohama sice byla skutečná, ale také to byla do jisté míry součást londýnské enklávy, a přestože sdíleč síly jsem vrátila, ani jsem ho nepotřebovala. Díky sdíleči byla mana dobrovolně nabídnutý dar, ale klidně bych mohla do toho ještě rozbouřeného moře síly sáhnout a vytáhnout odtamtud, kolik bych chtěla; nejspíš bych přitom ještě překotila celou kymácející se enklávu a z tohohle krytu udělala kůlničku na dříví. Doufám, že bych nic z toho neprovedla, ale něco bych provedla určitě, třeba jen popadla Yancy za ramena a začala na ni řvát, ať mi to řekne, řekne, řekne. Ze všeho nejvíc jsem chtěla slyšet, že něco udělali, že někdo před nimi něco udělal už tenkrát, kdysi dávno, a zachránil tak ta stará místa před vypadnutím do prázdnoty, jinak že by byla pryč. Jenomže kdyby mi to řekla, nejspíš bych jí stejně nevěřila. Naštěstí se do toho vložila Liesel. „Nech toho!“ napomenula mě rezolutně a pak vyjela na Yancy: „Odpálili jsme Scholomancii do prázdnoty. To jste slyšela, ne?“ Yancy ze mě nespouštěla oči. Ve tvářích se jí objevila růžovo fialová barva, která přes kůži trošku zářila, jako by tam něco stoupalo k povrchu. „Ten poslední týden jsem slyšela spoustu věcí. Nebyla jsem si jistá, čemu věřit.“ „A to jste si nevšimla, že přes půlku malefikárií je pryč?“ zeptala se Liesel jedovatě. Yancy pokrčila rameny. „My žijeme pod enklávou, takže žádné maly nevidíme, lásko. Bylo to lepší, to jo. To ale neznamená, že jsem byla ochotná spolknout tu představu, že Scholomancie 140

dostala kopačky ze světa. Slyšíme spoustu divných historek, posloucháme šeptandu a to, co přijde rovnou shora z enklávy, jsou obvykle jenom lepší lži. Nepřišli jsme na žádný důvod, proč by to New York nebo Londýn dělal. Jenže to nebyli oni, viď,“ dokončila ztěžka, pohled stále ještě upřený na mě. „Tos udělala ty.“ Liesel se podrážděně zamračila, a upřímně řečeno, já bych se skutečně sama tak daleko nedostala. Ale nepronášela jsem tady žádnou děkovnou řeč, a tak mě ani nenapadlo ji opravit a podělit se o pocty. Jen jsem na ni zírala a čekala a Yancy zabručela: „Tvoje máma musí být pyšná.“ Měla jsem chuť jí jednu vrazit, ale nemohla jsem; kdybych si dovolila jednat s takhle násilným úmyslem, nejspíš bych ji podpálila. Asi viděla, jak se tvářím, protočila oči a rozpřáhla ruce, jako by mě chtěla odstrčit. „Myslím to vážně, krucisakra.“ Yancy to možná myslela vážně, ale já jsem si v té chvíli představila mámu, kdyby mě viděla takhle: v podzemí Londýna s tou chladnou, zlověstnou zelenavou vlnou kolem mě, jak vyhrožuju ženě, která mi právě pomohla, a zastrašováním se z ní pokouším vymáčknout tajemství životně důležitá pro ni a pro její lidi. Zavřela jsem tedy oči a ze všech sil jsem se snažila přestat chtít Yancy podpálit a zatím se Liesel ujala vysvětlování. Proti své vůli jsem musela být vděčná za to, že šla se mnou. „Jo, udělali jsme to my. Ale jeden kluk tam zůstal. Můžete nám poradit, jak se tam vrátit?“ Yancy nejdřív nic neříkala. Znovu jsem otevřela oči. Příšeří kolem se vytratilo a zase už nás zalévalo to úžasně všední světlo zářivek. Yancy si mě prohlížela, jako by se pokoušela luštit knihu v neznámém jazyce. „Jsou tam pořád ještě ty dveře?“ zeptala se po chvíli. „Myslím ty dveře ven… ty vstupní.“ 141

„Nevím,“ odpověděla jsem a trochu jsem se uklidnila; přinejmenším už mluvila. „Stála jsem u bran, když jsem sesílala to kouzlo na odtržení školy. Nevím, jestli zasáhlo —“ „Šlas ke dveřím ve skutečném světě, rozbilas je, zazdila vchod, přes něj postavila zeď, zazdila i nejbližší chodbu a seslalas pak na to čtyři kletby zapomnění?“ přerušila mě Yancy věcně. „To ne,“ připustila jsem. Kývla. „Tak v tom případě na tom moc není. Pokud tam dveře ještě jsou, tak je prostě otevři a jdi. Jestli si to místo na druhé straně pamatuješ dost dobře a jestli tam zbylo dost many a ty ještě trošku přidáš a jestli budeš mít štěstí, možná ho přesvědčíš, aby tam zůstalo aspoň na tak dlouho, abys mohla vejít. Nebo taky ne. Když jde o Scholomancii — tak vlastně nevím. Může to dopadnout tak i tak. Buď byla tak příšerně veliká, že za pár vteřin spálila všechnu manu, co tam zbyla, a pak to prostě celé šlo do háje. Anebo byla tak příšerně veliká, že potrvá stovky let, než se rozdrolí. Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že tam chvilku vydrží, přinejmenším po kouskách. Je spousta čarodějů, kteří ji mají vypálenou v hlavě. Ale pokud se tam chceš vrátit…“ Pokrčila rameny. „Zkrátka to musíš zkusit a uvidíš.“ Pak chvilku zaváhala a dodala: „A rozmysli si dobře, jestli to vůbec chceš zkoušet. Jak dlouho už to je, víc než týden? My se snažíme vykouknout ven každých pár dní. Když to necháme dýl, začneme ujíždět sami. A to máme tadyhlety pomocníčky.“ Yancy si rozepnula kabát a ukázala na láhev zastrčenou ve vnitřní kapse, z které vykukovala ještěrčí hlava. Znovu kabát spustila. „Občas narazíme na ostatní — na 142

lidi, kteří byli pryč příliš dlouho nebo někde vypadli. Není to pěkné.“ „To je jedno,“ mávla jsem rukou. Věděla jsem, že to, co tam najdu, pěkné nebude. „Díky, Yancy. Promiň, že…“ Yancy si mě změřila a zavrtěla hlavou. „Já sama bych se neomlouvala. Dráždím hady bosou nohou: tak my tady dole žijeme, a kdybych to dokázala dělat nějak jinak, vůbec bych tu nebyla. Člověk musí počítat s tím, že občas narazí na nějaké ty zuby a drápy. Jenom pro mě něco udělej, jo? Nevracej se sem našimi vchody. Tady to není místo pro tebe.“ „A kde ano?“ řekla jsem s kyselým výrazem, otočila se k ní zády a vyrazila tunelem k šipce s nápisem EXIT.

143

KAPITOLA 6

HEATHROW

Tunelem jsme šly dobrých deset minut a pak dokola a dokola a dokola po schodech, než nás budova konečně vyplivla. Vylezly jsme s Liesel kousíček od stanice metra Belsize Park. Po dechu jsme nijak zvlášť nelapaly, byly jsme ještě pořád výborně připravené na sprint k promoční bráně, ale příjemná procházka to taky nebyla. Konečně jsme se ocitly venku na červencovém nočním vzduchu. Bylo tak pozdě, že všechny nóbl kavárny a restaurace kolem nás už měly zavřeno a nad hlavou nám slabě blikotalo světlo hvězd nebo družic. Zůstala jsem otupěle stát na rohu. Ne z nerozhodnosti: rozhodnutá jsem byla s naprostou jistotou. Co musím udělat, to bylo jasné, srozumitelné a naprosto nezbytné. Potřebovala jsem se dostat ke dveřím Scholomancie, vstoupit dovnitř a zabít Trpělivost. Neměla jsem ale nejmenší ponětí, jak se do toho projektu nějak prakticky pustit. Poslední čtyři roky svého života jsem strávila v jediné budově — sakra veliké budově, ale ani tak tam nebylo jediné místo, kam by člověk nemohl dojít pěšky. Jídlo bylo strašné, ale staral se mi o ně někdo jiný. Umím odpalovat supervulkány, likvidovat démonické bičovnice a povraždit 145

desetitisíce lidí najednou, ale nemám pas, nemám mobil a nemám v kapse ani vindru. A kromě toho ani nevím, kam mám jet. Nevděčně jsem si Liesel změřila. „Můžeš se za mě zeptat Alfieho, kde je ta brána do Scholomancie?“ „To pochopitelně nemůžu. Alfie je v enklávě, a kdybych ho kontaktovala odsud, nepřátelé jeho otce by nás vystopovali, a to by znamenalo, že všechno tohleto,“ s upřímnou nechutí mávla k nízké kulaté věžičce, ze které jsme se právě vynořily, „bylo úplně zbytečné. Ostatně k čemu by ti to bylo dobré? Yancy říkala, že na to bude potřeba mana, a Londýn pořád ještě není ve stavu, že by ti s tím mohl pomoct. Musíme do New Yorku.“ Tohle prohlášení ve mně vyvolalo několik reakcí, z drtivé většiny navzájem protichůdných. Především jsem naléhavě toužila se zeptat, odkdy ze z já stalo my a taky proč. Ale bohužel mi ta vybroušená strategická složka mé mysli připomněla, že Liesel má naprostou pravdu. Na světě existují jediní dva lidi, kteří mi můžou poskytnout dost many na to, abych se mohla vrátit do Scholomancie a zabít Trpělivost, a kteří navíc mají důvod to udělat, protože jinak by Orion křičel v prázdnotě, až dokud se škola skutečně nerozpadne: Orionovi rodiče. A ti jsou v New Yorku. A neměla jsem tušení, jak se tam sama dostat. Londýn a New York propojuje úžasný transatlantický portál, jenomže londýnská zásoba many se momentálně třese jako želé, takže bych si ani nevsadila na stabilitu toho portálu — a to i kdybych si mohla dovolit napochodovat hlavním vchodem do enklávy, ze které jsem právě s takovou námahou unikla. Zbývala prozaická, ale spolehlivá metoda — nastoupit do letadla, 146

a nebyla tudíž vhodná chvíle vyptávat se Liesel, proč to dělá. Když mi nepomůže, skončím v base za nešikovné padělání pasu a krádež letenky, pokud mě někdo rovnou nestrčí do nějaké hluboké temnice nebo tak něco. Máma samozřejmě taky nemá ani pas, ani mobil. Řekla by mi, ať se prostě vydám do světa a důvěřuju mu, že mě dovede tam, kde mám být. Jí se to daří vždycky, jenže mně už svět dal párkrát dost zřetelně najevo, že podle jeho názoru bych se měla vyskytovat v nějaké temné pevnosti na vrcholu hory a tam se v zuřící bouři a mezi práskajícími blesky šíleně chechtat. K tomuhle přístupu tím pádem velkou důvěru nemám. Pořád ještě se mi ale nechtělo přijmout pomoc od Liesel. Její plán jsem už odmítla, takže mi teď vůbec nebylo jasné, proč mě chce i přesto postrkovat po světě jako nezvladatelný hurikán, který by moc ráda někam nasměrovala. Byla jsem z toho dost nervózní; ona určitě předpokládá, že z toho bude něco mít, jenže co když to bude věc, kterou jí já dát nechci? Jo, mohlo to být úplně jednoduché, mohla se třeba chtít zavděčit Orionově mámě, která bude pravděpodobně příští dominou New Yorku, ale letět přes Atlantik mi přišlo jako celkem velká námaha pro dost malou šanci. Jenže já celý život dělám spoustu věcí s podezřením, takže to pro mě nebylo nic nového. Nechala jsem ji zavolat taxíka a vyrazily jsme na letiště. Když jsem potřebovala pomoct s přeměnou malého notýsku z papírnictví na pas, tvářila se sice jako ztělesněná nevole, ale udělala to za mě a pak si důrazně popovídala s automatem na letenky a přesvědčila ho, aby nám poslušně vydal dvě místa do první třídy. A když jsme prošly přes bezpečnostní kontrolu do haly a minuly několik 147

parfumerií, které dohromady byly cítit jako část alchymistické laboratoře, co měla zrovna smůlu, dovlekla mě do obchůdku s mobily — ve výklenku mezi obchodem prodávajícím kabelky za pět set liber a dalším obchodem s iPady, protože co kdyby nějaký kolemjdoucí zrovna iPad hrozně potřeboval — a tam mi opatřila pořádný mobil s tarifem. Nebránila jsem se. Jen mi Liesel mobil podala, zavolala jsem Aadhye. Liou mi složila takovou protivně cinkavou říkačku se svým i Aadhyiným číslem, která končila: „… a El bude mít telefooon!“ a tudíž mi nedělalo potíže si na číslo vzpomenout, když jsem ten telefon teď vážně držela v ruce. „To jsem já,“ řekla jsem, když to vzala. „Panebože, já tě zabiju!“ zaječela Aadhya. „Týden! Už jsme začaly obvolávat kdejakou komunu! Liou dokonce volala Liesel!“ Když jsem poslouchala její hlas a to, jak jí na mně vážně záleží, musela jsem se naslepo odpotácet ke stěně, přestože jsem přitom málem srazila pár lidí v proudícím davu, a otočit se ke zdi, abych se nerozbrečela. Zatímco já jsem se snažila ovládnout, Aadhye se povedlo napojit na konferenční hovor Liou, a když se ozvala i ona, byla jsem zase v háji. Kdybych zavřela oči, dokázala bych se v duchu vrátit do některého našeho pokoje ve Scholomancii, kde jsme spolu pojídaly ten šílený mišmaš poživatin ze školního snack-baru, o několik řádů hroznější než to nejhorší, co mi mohly nabídnout různé ty bufety tady na letišti. Rozhodně jsem nechtěla být zpátky ve Scholomancii, ale chtěla jsem být zase s nimi; zoufale jsem si přála cítit na ramenou jejich ruce. Dokonce jsem jim ani nemohla přesně vyložit, co se stalo: nebyl by zrovna chytrý nápad začít mluvit o malefikáriích, 148

o enklávách, dokonce ani o Orionově smrti na chodbě plné všedníků, kteří mě míjeli tak v půlmetrové vzdálenosti; kromě toho si mě už tak podezíravě měřili dva policisté, protože mě předtím viděli potácet se napříč zdejším provozem. Řekla jsem jim jen, že letím do New Yorku. „A taky… musím se vrátit do školy,“ dodala jsem. „A jde to?“ zeptala se Aadhya. „Ona není… pryč?“ „Existuje způsob,“ řekla jsem. „Potřebuju jenom…“ „Manu,“ dořekla za mě Liou. Samozřejmě, když se člověk pokouší o něco nemožného, vždycky potřebuje manu. „Jo,“ připustila jsem. Aadhya vydechla, a aniž bych musela říct ještě něco, prohlásila. „Tak jo, zavolám Chloe a zjistím, jestli by nám dokázala zařídit setkání s Orionovou mámou a tátou,“ protože přesně pochopila, oč jde. „Pošli mi esemesku s číslem letu, vyzvednu tě na letišti.“ „Díky,“ řekla jsem. A dodala jsem: „Přiletí se mnou Liesel.“ „Cože? Proč? Co ta z toho má?“ vyptávala se okamžitě podezíravě Aadhya. Byla útěcha slyšet, že se svými pocity nejsem sama. „To nevím,“ řekla jsem zachmuřeně. „Ale opatřila nám letenky a vůbec.“ Aadhye se to zřejmě nelíbilo, ale prohlásila, že pro nás přijede a ať neudělám žádnou pitomost — a její tón naznačoval, že ani nic jiného —, dokud mě nenajde. „Liou, jak rychle se sem můžeš dostat ty?“ Liou chvilku mlčela a pak tiše a nešťastně odpověděla: „Takže to ještě nevíte.“ „Co nevíme?“ zeptala jsem se se sevřenou hrudí. 149

„Peking to schytal,“ sdělila nám. „Dneska ráno našeho času; před pár hodinami.“ „Ale do prdele,“ ulevila si Aadhya. Liesel za mnou mezitím prokličkovala ke stěně a dívala se, jak telefonuju. „Další enkláva?“ zeptala se při jediném pohledu na moji tvář. Kývla jsem. „Jak zlé to je?“ „Úplně se ještě nezhroutila, ale je příliš těžce zasažená, než aby to vydržela dlouho,“ odpověděla Liou, když jsem jí otázku přetlumočila. „Požádali naši rodinu o pomoc. Máma říkala, že možná existuje způsob, jak jejich enklávu zachránit a zároveň postavit tu naši. Strýc a zbytek členů rady už jsou tam, my ostatní vyrážíme za chvíli. Je mi líto, El,“ dokončila tiše, „do New Yorku přiletět nemůžu.“ „To je v pohodě,“ řekla jsem se staženým hrdlem, ale nebylo to v pohodě. Liou totiž nemohla přiletět především proto, že než by její letadlo přistálo, mohla už klidně zuřit válka mezi enklávami a v takovém případě budou její rodina a newyorská enkláva stát proti sobě. Pravděpodobně jediný důvod, proč New York a Šanghaj nejsou ve válce už teď, je fakt, že to schytal i Londýn: nedávalo by smysl, aby New York útočil na svého nejmocnějšího spojence. Nemluvě už o Saltě, která byla založena rok předtím, než jsem nastoupila do Scholomancie, a zachovávala důslednou neutralitu. Ale smysl nedávalo ani to, že všechny ty enklávy zasáhl nějaký malefik. Kdyby se někdo opravdu snažil vycucat z nich sílu, musel by být jen rád, pokud by to enklávy házely jedna na druhou, a začaly proto válčit, poněvadž potom by nemohly honit po světě jeho. Tohle ale všechno vypadalo tak náhodně, zkáza přeskakovala po celém světě z místa na místo. 150

„Co by kdo z něčeho takového měl, kličkovat z jednoho kontinentu na druhý?“ vyslovila jsem tu myšlenku nahlas. Seděly jsme s Liesel v salonku první třídy nad čajem a sušenkami, jimiž jsem se snažila zahnat neustále se vracející chuť přízračných trumpet. Dávala jsem si pozor na to, jaké výrazy volím, přestože salonek byl většinou prázdný a kromě nás a rozsáhlé sbírky nábytku jako vystřiženého ze Star Treku tady byla roztroušená už jen hrstka dalších cestujících. Liesel bylo pochopitelně jasné, o čem mluvím. Pokrčila rameny. „Žádný zjevný důvod nevidím. Ať je to, kdo je to, jisté je jenom jedno, moc efektivně se nechová.“ Letělo nám to až ráno a potřebovaly jsme nějak zabít pět hodin. Nejdřív jsme se tedy vrhly na bufet, protože jsme koneckonců ještě nedávno hladověly — obsluha si nás s pohledem na naše naložené talíře nejdřív podrážděně měřila, jako by chtěla naznačit, že jsme moc chamtivé, ale když jsme si přišly přidat potřetí, změnil se jejich postoj téměř v jakýsi neochotný obdiv —, a pak jsme zjistily, že tam jsou dokonce i soukromé pokojíky s postelemi a sprchami. Nechala jsem Liesel osprchovat první, abych se nemusela omezovat. Zůstala jsem tam skoro hodinu, myla jsem se znovu a znovu a snažila se vydrhnout řinčivé usazeniny Yancyiných lektvarů i nežádoucí vzpomínky: pozůstatky rozpadajícího se chřtána, ztrápené oko, které se na mě dívalo, ústa prosící o život. Poslední pohled na Orionovu tvář, než mě vystrčil z brány s Trpělivostí těsně za zády. Tohle Lieselino kouzlo vyčistit nemohlo, a sprcha taky ne. Snažila jsem se o to, dokud mě to nevyčerpalo a nebyla jsem celá rozmáčená, a přesto se mi to v hlavě pořád vracelo jako nekonečná smyčka. 151

Když jsem to konečně vzdala a vyšla ven, bylo v pokoji zhasnuto a myška i Liesel spaly, jedna v hnízdě z papírových kapesníčků a ta druhá v posteli. Nad hlavou se Liesel vznášela tlumeně světélkující budicí koule a všimla jsem si taky, že dveře se slabě lesknou jako namydlené — bylo na nich dobré ochranné kouzlo. Ani bychom ho nepotřebovaly, protože můj geniální plán všechny maly zlikvidoval a výměnou za to předhodil Oriona Trpělivosti. Přesto mě mimoděk potěšilo, že ho vidím. Nechtěla jsem spát; byla jsem si jistá, že po těch drogách a po té hrůze se vzbudím s křikem a možná se pokusím změnit realitu kolem sebe. Sedla jsem si na druhou stranu postele s bezobsažným časopisem v rukou, ale vzhůru mě neudržel; opojný pocit bezpečí uvolnil svaly, které jsem se snažila nechat zaťaté, a ani nevím, jak jsem se svezla do postele a usnula. Měla jsem ale pravdu. S křikem jsem se sice nevzbudila, ale jen proto, že mě předtím probrala Liesel. Jednou rukou nad námi držela tlumicí bublinu a druhou mi třásla ramenem. Na proudu hniloby plula napůl strávená tvář, a byla to Orionova tvář, a oko se na mě podívalo a ústa řekla: „El, já tě tak strašně moc miluju,“ přesně jak to řekl u brány Scholomancie, než mě vystrčil ven, a když jsem se z toho snu vytrhla a sedla si, uviděla jsem místo něj v šeru zamračenou tvář Liesel, malý pokojík, měkkou tlumivou tíži ztišujícího kouzla. Přitiskla jsem si ruce na tvář a lapala jsem po dechu, plná bolesti a hněvu, které jsem si nemohla dovolit cítit. „Promiň,“ řekla jsem ochraptěle a s nechutí, když jsem zase byla schopná aspoň trochu normálně dýchat. „Už neusnu.“ „Usneš,“ prohlásila Liesel. Ani se nechtěla hádat, jen konstatovala fakt. „Musíš uklidnit mysl, ne zůstat vzhůru.“ 152

„Nemáš náhodou po ruce nějakou tu Vodu zapomnění? Nebo třeba Kapky Léthé?“ zeptala jsem se, navenek sarkasticky. Připouštím ovšem, že kdyby nějakou takovou lahvičku vytáhla, klidně bych si nechala nakapat do očí, i když mi bylo do puntíku jasné, co by o tom řekla máma. A to nechám stranou, jaká pitomost je přidávat ještě něco do toho šíleného koktejlu od Yancy. „Myslíš jako přimíchat je k tomu lektvaru, co jsme vypily?“ ušklíbla se Liesel a pak mi položila ruku na tvář. Byly jsme spolu samy v posteli, v malém pokojíku vznášejícím se v prázdnotě, a když jsem váhavě řekla: „Ale já nebudu,“ totiž že pořád ještě nemám zájem o tu slavnou alianci — což jsem neměla, ačkoli musím připustit, že v současné situaci to bylo mnohem lákavější —, odsekla podrážděně: „Jo, jo; a co?“ Cožmělo znamenat, že v tom ohledu vzala moje ne na vědomí a že mi i přesto nabízí šukačku bez dalších závazků. Samozřejmě jsem neměla důvod tomu věřit; Aadhya a Liou by mě seřvaly na tři doby. První věc, kterou se člověk ve Scholomancii naučí: nic, co potřebujete, nedostanete zadarmo, takže pokud vám to někdo nabízí, má k tomu nějaký důvod. Neměla jsem ponětí, jaký důvod má Liesel, ale ať to bylo cokoli, teď byla tady — její ruka na mé kůži a slabá santalová vůně zdejšího mýdla — a v hlavě už mi nezbyl ani kousek místa, kam by se mohlo pořád vracet Orion, Orion, Orion, a možná jsem hledala způsob, jak pro změnu vystrčit jeho za bránu mys li, aspoň na pár minut, protože když se ke mně Liesel sklonila a políbila mě, oplatila jsem jí to. A jak jsme začaly, už jsem nedokázala přestat. Skutečně to byla hluboká úleva, v každém představitelném smyslu. 153

Poslední zbytky těch nechutných rozostřujících drog se vytrácely před fyzickou skutečností našich nahých těl tisknoucích se k sobě, před úžasem z blízkosti někoho druhého, což byla věc mnohem neuvěřitelnější než tisíc zapomenutých míst. Nechala jsem si mozek naplnit jenom tím: doteky; vlhký teplý vzduch po mé nekonečné sprše, na hony vzdálené studeným lepkavým umývárnám Scholomancie; zvuk našeho dechu, který se zrychloval nikoli proto, že bychom prchaly před něčím strašným. Její ruce vymetaly lepivou vrstvu pavučin, která odolávala veškeré horké vodě na světě. Ústa měla teplá a zároveň mátově chladná. A nemuselo to být ani těžké. Nemusela jsem přemýšlet, mohla jsem jenom objímat a dotýkat se a líbat a nechat se dotýkat; mohla jsem přijímat slast a oplácet ji. A i tohle bylo snadné, absurdně snadné; nemusela jsem přemýšlet, co by se jí líbilo, protože mi to prostě řekla, tady nebo ještě nebo ano, takhle, a nemusela jsem přemýšlet, co by se líbilo mně, protože Liesel na mě prostě různé věci metodicky zkoušela a ptala se, co je nejlepší. A kromě toho, nejlepší to bylo všechno. Pohybovaly jsme se spolu hladce, jako bychom znovu běžely překážkovou dráhu, jako dobře naolejovaný funkční stroj. Předávaly jsme si vedení a mně v té chvíli bylo dokonce jedno i to, co za to bude chtít. Pochopitelně že za něco takhle úžasného dostanu účet, ale nezáleželo mi na tom. Čekala jsem na to, když jsme pak ležely na úzké posteli smáčknuté vedle sebe, lapaly po dechu a už zase potřebovaly sprchu. Liesel ale hned neřekla nic a já jsem si proti své vůli znovu vzpomněla na Oriona, na to, jak jsem s ním běžela překážkovou dráhu, jak jsem s ním byla v tělocvičně — před 154

milionem let a ani ne před týdnem, na amfisbény, které zlehka pršely venku kolem pavilonu, na jeho ruce na mém těle, na jeho hlas vyslovující mé jméno, jako kdybych byla to nej úžasnější v celém vesmíru. Hrdlo se mi sevřelo touhou a hněvem: on chtěl za mnou přijet, chtěl, abych mu dovolila to slíbit. Takovou cenu si účtoval on za tuhle magickou věc, tak dobrou a zdravou a prostou, a já ji zaplatila. Dovolila jsem, aby mi to slíbil, a on slib ne dodržel. Místo toho zmizel opačným směrem tak daleko, že to dál nešlo, odešel tam, kde bude nedosažitelný po zbytek věčnosti, bude navždycky křičet v břiše chřtána a někde vzadu v mé hlavě. Liesel podrážděně zavrčela, překulila se ke mně a znovu mě políbila a já jsem jí to se zoufalým vděkem oplatila a nechala jsem se z hlavy znovu strhnout zpátky do těla. Nakonec jsme se musely k bráně řítit jako šílené, i když jsme byly na letišti už tak dlouho. Chodby na Heathrow otravně trvaly na tom, že budou pořád stejně dlouhé po celou tu dobu, co jsme po nich utíkaly k letadlu; na druhou stranu to ale pořád bylo lepší, než aby se natáhly na dvojnásobek. Nastoupily jsme a ze mě se na chvíli stala naivka vykuleně sledující, jak se země vzdaluje. Létání je jedna z těch věcí, které s magií prostě nedokážete, aspoň ne mimo enklávu. Jen si představte tu úžasnou situaci — vznášíte se třicet metrů nad zemí a najednou nějaký všedník zvedne hlavu a všimne si vás, ovšem on nevěří, že by se něco takového mohlo dít, a tudíž se to vzápětí taky dít přestane. Zírala jsem tak asi deset minut, pak jsem se zhluboka nadechla a otočila se na Liesel, abych se dozvěděla, co po mně bude chtít. Jenže ona už spala, a dokonce i trošku pochrupovala, 155

jen tak, že jsem to přes bručení motoru sotva slyšela. Chvilku jsem na ni zírala, pak jsem i vlastní sedadlo sklopila do lůžkové polohy a okamžitě usnula v útěšně známém nepohodlí: úzké, chladné a tvrdé lehátko, vzduch vydýchaný a recyklovaný přes stovku jiných plic, stěna se chvěla tichými vibracemi motoru, neviditelné mechanismy někde pracovaly na tom, aby nás udržely naživu, dočasně mimo svět. Prospala jsem celou cestu. Když stevardi rozjasnili světla a začali roznášet jídlo, kterému v téhle chvíli říkali oběd, musela Milášek vylézt z kapsy — přes bezpečnostní kontrolu proběhla sama a pak zase vyšplhala zpátky — a kousnout mě do ušního lalůčku, aby mě vůbec probrala, protože já bych klidně spala dál. Tedy, zas tak o moc bych nepřišla. Jídlo nebylo tak zlé jako v jídelně Scholomancie, ale nic lepšího se o něm říct nedá. Servírovali nám ho ovšem jako vrchol kulinárního umění, s tlustými bílými ubrousky a nešikovnými příbory, které opakovaně hrozily zapadnout někam mezi sedadla, kam by člověk dostal, leda kdyby měl ruce jako plameňák nohy. Stejně jsme to ale snědly, naše standardy nebyly vysoké. Liesel po mně pořád ještě nic nechtěla a já jsem pořád ještě vnímala, že mám tělo a že existuju ve fyzickém světě, což včera občas nebylo tak jisté. Než jsme se vyhrabaly z nekonečných byrokratických front na letišti a zamžouraly na chodníku proti sluníčku nad jiným kontinentem, byla jsem už úplně uzemněná, zpátky ve fyzické skutečnosti. New York — nebo spíš New Jersey; přistály jsme ve vedlejším státě — byl rozpálený jako pec, z asfaltu stoupaly vlny žáru a k chodníku najížděly a zase odjížděly taxíky i soukromá auta, všechna stejná a každé jiné. 156

Aadhya zastavila u obrubníku v mohutném bílém vozidle, jen o něco menším než karavan, a my jsme nasedly. Klimatizace uvnitř nám připadala jako požehnaná úleva a Aadhya mi padla kolem krku a pevně mě stiskla. Byla živá, byla venku, tady, kde praží slunce, dostala se ze Scholomancie, a když je tady a objímá mě, znamená to, že jsem se ven dostala i já. Připomnělo mi to, že mám za co být vděčná, a opravdu jsem proti své vůli trochu vděčná byla, dokonce i přes všechno to kolem. Když troubení za námi začalo dosahovat horečné úrovně ale teď už to fakt myslíme vážně, Aad mě konečně pustila a vyrazila s trochu znepokojující sebejistotou: auto nebylo tak úplně magické jako Alfieho londýnský závoďák, ale zjevně mu velmi rázně vysvětlila, že umí řídit, a auto se tím pádem bude vždycky chovat tak, jak mu ona řekne. Spočívalo to hlavně v častém houkání na taxikáře a agresivním proplétání se hustým provozem. Seděla jsem vepředu a pozorovala silnici plnou aut. Připadalo mi, jako by přišel někdo s pumpičkou a úplně všechno o třicet procent přifoukl, silnici, auta, prostě všechno, a pak si klidně zas odešel. „Jsi v pohodě?“ podívala se po mně Aadhya. „Chloe říkala, že máme přijet rovnou, ale můžu jí zavolat, jestli si potřebuješ chvíli lehnout.“ Zrovna dobře jsem se necítila, ale zoufalý spánkový deficit jsem už trochu dohnala, a kdybych si lehla, ničemu to nepomůže. Jestli chci, aby mi bylo trvale aspoň trochu líp, je jediná moje šance tady v New Yorku. A věděla jsem, že to bude ještě běh na dlouhou trať. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Pojedeme hned.“

157

KAPITOLA 7

NEW YOrk, NEW YOrk

Nejely jsme do enklávy jako takové. New York byl ve stavu nejvyšší pohotovosti, a kromě toho se cizí lidi obvykle do enkláv nezvou, samozřejmě s výjimkou případů, kdy na ně útočí chřtán, takže zoufale potřebují, aby je ten cizí člověk dostal z bryndy. Chloe na nás čekala na zahrádce kavárny někde na Manhattanu, neřeknu vám kde, ale byla to postranní ulička s městskými řadovými domy. Pevnosti mrakodrapů se tyčily až někde v dálce, i když na rohu ulice někdo kus vyboural a postavil tam složitý věžák z oceli a šedého skla; působilo to, jako kdyby ho někdo omylem posadil jinam, než měl být. Chloe měla normální všednické oblečení, džíny a tričko, což bylo mnohem rozumnější než ty kupodivu stále čisťounké bílé šaty, které měla na sobě Liesel. U stolu s ní seděl starší muž, jehož oblečení tak na první pohled vypadalo také, ale když se člověk jen o malinko déle zadíval na jeho vestu, zjistil, že na ní je víc kapes, než kolik by se jich tam správně mělo vejít, každá zapnutá zlatým knoflíčkem s vyrytou drobnou runou. Vsadila bych se, že když bude něco potřebovat, stačí se některého dotknout a v příslušné kapse to najde. 159

Věděla jsem, že Orionův otec je tvořitel a že ho Chloe přivede na schůzku, takže to asi musel být on, ale i tak se mi tomu těžko věřilo. Jen jsme si ale sedly, řekla Chloe: „Pane Lakeu, tohle je El — Galadriel Higginsová,“ a já musela připustit, že ano, tohle je opravdu Balthasar Lake. Ne že by neměli s Orio nem nic společného. Nosy byly víceméně podobné, taky ta kostnatá zápěstí a ještě pár dalších detailů, jenže mi pořád nebylo jasné, jak se mu mohl narodit Orion. Bylo to něco jako taková ta hádanka s nakresleným bludištěm: začátek a konec jsou jasně označené, ale od jednoho ke druhému nevede žádná viditelná cesta. Většina lidí by pochopitelně řekla něco podobného o mně a o mámě, ale to jen ti, kdo nechápou princip rovnováhy, třeba jako hosté v komuně, kteří byli vždycky mírně překvapení a ptali se, jestli jsem adoptovaná, a ještě překvapenější byli potom, co strávili nějaký čas v mé společnosti. Ale čarodějům, kteří princip rovnováhy chápou, obvykle stačil jediný den, aby moudře pokývali a řekli: No ovšem, samozřejmě. Pochopitelně že obě ty reakce mi šly na nervy, proto jsem se ve škole tolik snažila, aby se o mámě nikdo nedozvěděl. Takže ano, byla jsem pokrytec, ale nemohla jsem si pomoct. Docela snadno jsem věřila tomu, že Balthasar je to, co je: jeden z nejlepších tvořitelů v newyorské enklávě, a tudíž i v celém širém světě. Když jsme k nim přicházeli, pozoroval tu budovu na rohu s výrazem neurčité nespokojenosti, jako když se člověk snaží něco si srovnat v hlavě. Kdybyste mi ukázali nějaký dokonale zkalibrovaný výtvor velký jako tryskáč a řekli mi, že ho vyrobil on, nezapochybovala bych o tom ani na okamžik. Že je hodně mocný, to bylo zjevné. Jenže tohle byla normální, očekávatelná 160

síla, příliš obyčejná, než aby se na druhé misce vah objevil Orion. Já rovnováze rozumím, a tohle jsem nechápala. A taky jsem si já pitomec vůbec nerozmyslela, co mu vlastně řeknu. Nepřipravila jsem si žádnou z těch zdvořilých prázdných frází, o které jsem tolik stála já. Jediná věta, kterou jsem měla v hlavě jasně srovnanou, zněla: Můžu prosím dostat nějakou manu, abych znovu otevřela školu a zabila vašeho syna? A nerozbrečela jsem se opět jenom proto, že před jeho otcem jsem na to neměla právo. Orion byl můj přítel, moje něco víc, prostě můj ani ne rok; jejich byl po celý život a do Scholomancie ho posílali s větší nadějí na jeho návrat než všichni ostatní rodiče na světě. Ve Scholomancii jsem si v duchu sestavila takovou pěknou historku o Orionově rodině a o jeho enklávě; co všechno mu provedli, aby mu namluvili, že chce být hrdina, že jím musí být, protože jinak je divný a nenormální; všechny ty různé způsoby, jak mu zabránili být člověkem. Ale když jsem teď před sebou viděla jeho tátu, lidskou bytost a žádného netvora, proti své vůli jsem pocítila osten výčitek: všechny tyhle představy byly především ohromně šikovné pro mě. Dávaly mi totiž právo chtít po Orionovi, aby opustil rodinu i domov a šel za mnou, aby se vykašlal na lidi, kteří ho vychovávali a kteří do něj vkládali naděje. A i kdyby to byly čistě sobecké naděje, Orion neumřel kvůli nějakému jejich plánu. To já jsem přišla s tím geniálním nápadem zachránit úplně všechny v celé té zatracené škole a pár dalších generací navíc, jako by se za něco takového nutně nemuselo zaplatit. Nakonec za nás všechny zaplatil Orion, a to na jejich účet — svých rodičů a své enklávy, kteří vložili úsilí do jeho výchovy a kteří si tolik přáli ho zase vidět. 161

Pan Lake ale jen neosobně podotkl: „Chloe mi říkala, že jste společně s Orionem pracovali na plánu vlákat maly do školy.“ Řekl to nesnesitelně zdvořile a neutrálně. Bylo by mi milejší, kdyby na mě křičel, kdyby chtěl vědět, co mě to sakra napadlo, co jsem to za arogantního idiota, že jsem si myslela, jak zachráním svět, a proč zrovna jeho syn byl jediný, kdo se odtamtud nedostal. Měl by mít vztek. Chtěla jsem, aby ho měl. „Byl to můj nápad,“ řekla jsem, což nebyla úplně pravda — můj nápad byl udělat něco a k tomu, abychom domysleli všechny detaily, byli potřeba Liou a Jü-jen ze Šanghaje, Aad a Liesel a C‘-suan a spousta dalších lidí. Napůl jsem ho ale chtěla vyprovokovat k reakci. „Na samém konci jsme tam už zbyli jenom my dva. Už jsme chtěli vyběhnout ven a pak se přihnal Trpělivost. Orion… vystrčil mě z brány.“ Musela jsem se zarazit a polknout celý chuchvalec zmatených pocitů. Balthasar ale nečekal, až budu pokračovat. „Určitě jste dělala, co jste mohla,“ řekl. „Orion byl vždycky hrozně statečný. Nikdy by nechtěl, aby někdo jiný trpěl místo něj.“ Přesně stejná slova mohl pronést způsobem, jenž by byl jen bezúčelnou náplastí na jednu z těch odporných, zoufalých, zlých věcí, co se ve světě dějí, jako rodič, který se snaží dodat nějaký význam jedné z nejhorších událostí ve svém životě. Za mámou lidi s takovými příběhy přicházejí pořád. Už jako malou mě musela naučit neříkat jim, že ty jejich historky nedávají smysl, i když to bylo tak jasné. Balthasar se ale nesnažil svým slovům věřit. Používal je jen jako šikovnou lávku, aby po ní přešel od jednoho kroku rozhovoru k jinému, měla pro něj asi tolik významu jako ta nesmyslná konverzace, kterou jsme s Liesel a s Yancy předstíraly v zapomenutém londýnském podzemí. 162

„Tak co pro vás můžu udělat, El?“ pokračoval. „Chloe říkala, že ve škole vám nabídli zaručené místo, ale vy jste ho nepřijala. Bohužel asi nemohu obnovit…“ Zarazil se sám, možná proto, že u stolu s námi seděly Aadhya, Chloe a Liesel a jejich výrazy ho varovaly dřív, než jsem zavrčela: „Jděte k čertu,“ protože se ve mně vzedmul strašný vztek, a všechno, co stálo před námi na stole, začalo divoce, zděšeně řinčet. „Chytil ho Trpělivost. Orion je chycený ve chřtánovi a vy si myslíte, že jsem u vás přišla škemrat o místo? Do té vaší zatracené enklávy bych nešla, ani kdybyste mi platili! To jediné, co jste tam měli dobrého, už tam není!“ Zarazila jsem se jedině proto, že jedna sklenice s vodou spadla ze stolku a rozlétla se na chodníku na střepy. Sice jsem tvrdila, jak jeho rodiče mají větší právo truchlit než já a jak se k nim budu chovat zdvořile, ale zjevně jsem lhala. Měla jsem chuť vysadit si čelist a uhryznout mu celý obličej. Bylo to skoro horší, než když o Orionovi mluvila máma. Ona ho ani neznala, kdežto tohle byl jeho táta. Musela jsem vstát a jít stranou, zatímco přiběhli číšníci s utěrkami a s košem a sklenici uklidili. Chloe mě váhavě následovala. „El, mě to strašně mrzí. Neměla jsem moc času mu… snažila jsem se vysvětlit…“ Odpověděla jsem jen mávnutím ruky, protože jsem si nevěřila, že bych dokázala promluvit. Pak jsem se vrátila ke stolu, odkud mezitím zase odešli všedníci. „Shodila jsem školu do prázdnoty,“ pokračovala jsem divoce, „ale nejspíš se neutrhla docela. Potřebuju vědět, kde jsou ty dveře, a potřebuju dost many, abych se dostala dovnitř a mohla Trpělivost zabít. To jediné pro mě můžete udělat, tedy ledaže vám nevadí, že tam 163

Orion jinak bude křičet, dokud nebudou mrtví všichni, co se na Scholomancii pamatují. A jestli vám to vážně nevadí, tak to řekněte a já se tam dostanu nějak jinak.“ Samozřejmě to vůbec nebylo fér. Proč by jeho táta neměl být podezíravý vůči nějaké cizí holce, která se tady ukáže a předvádí, jak po Orionovi truchlí? Naopak, nejspíš se to stává dost běžně, když umře někdo z enklávy: u bran se objeví jiný čaroděj ze stejného ročníku s historkami o školní lásce a o závazných slibech. Ale já jsem neměla chuť být fér. A Balthasar na mě zíral, jako by mi narostla druhá hlava. Podíval se na Chloe, která si úzkostí div neždímala ruce, a pak zase na mě. „A proto chcete…“ Do krku mi stoupala trpká žluč. „Víc pro něj už udělat nemůžu,“ zavrčela jsem. „Promiňte. Myslel jste si, že vám chci vrátit vaši dokonalou zbraň? Je pryč, stejně jako je pryč celá škola, a to napravit nemůžu. A i kdybych mohla, tak bych ho k vám stejně neposlala zpátky, když si tady sedíte a blekotáte něco o jeho statečnosti. V chřtánovi není statečný nikdo. Byl to idiot, který si myslel, že musí být hrdina, a ne lidská bytost. A je to vaše chyba, vy syčáci mizerní, vás všech!“ Nečekala jsem, že po tomhle výlevu by mi pomohl, ale stejně už jsem se naděje na jeho pomoc vzdala. Otočila jsem se a byla jsem připravená vrátit se do Aadhyina auta a jet pryč, ale on vyskočil, zastoupil mi cestu a chytil mě za ramena. Ve tváři měl za celou tu dobu poprvé nějakou skutečnou emoci: ne hněv, jen naprostý zmatek, jako by mu vůbec nedávalo smysl nic z toho, co jsem zrovna řekla. Prohlásil: „Vy jste vážně…“ a nedořekl, jako by na dalším slově ani nezáleželo; jako by mu přišlo neuvěřitelné, že někdo a Orion cokoli, a pak 164

se otočil na Chloe a řekl: „Orion vážně…?“ a slyšitelně se mu zlomil hlas. Chloe naléhavě zakývala a on mě pustil, obrátil se ke mně zády, přitiskl si zaťatou pěst na ústa, koutky mu groteskně poklesly jako klaunovi a celá jeho tvář se zkřivila, jako kdyby pro něj Orionova smrt neznamenala nic, ale tohle — to znamenalo všechno. Pořád ještě bych byla s nesmírnou chutí popadla židli a rozbila mu ji o hlavu, protože jaké měl právo být tím tak ohromený, ale aspoň na něčem mu záleželo, na něčem, co nebylo jenom absurdní a sobecké, a když se obrátil zase ke mně, měl mokrou tvář. „Omlouvám se, El… El? Omlouvám se. Prosím, pojďte se zase posadit. Prosím.“ Pokusil se na mě omluvně usmát, ale příliš se mu to nepovedlo. „Moc mě to mrzí, neměl jsem předpokládat…“ Když mě přešel ten první strašný vztek, musela jsem uznat, že rozhodně měl všechny důvody čekat ode mě to nejhorší a že mi možná teď přece jen pomůže, a tak jsem se s ním neochotně vrátila ke stolu. Jenže on se mnou nechtěl mluvit o tom, jak se dostanu zpátky do školy. Chtěl se mnou mluvit jenom o Orionovi. Jak jsme se spřátelili, každé slovo, které jsme si navzájem řekli — většinou to byly neomluvitelné hrubosti —, a všechno, co jsme kdy udělali třeba jen ve vzdálené přítomnosti toho druhého. Máma by s tím samozřejmě souhlasila. Pro mě to byla pomalá, příšerná, mučivá procedura, jako čištění zubních kořenů tupými nástroji a bez umrtvení. Bohužel teď, když Orionův otec dal skutečně najevo nějaké pocity, jsem vůči němu opravdu chovala respekt, a tak jsem to nemohla odmítnout. Ale on skoro netruchlil. Nesnesitelně šťastně hltal všechno, co jsem 165

mu řekla, jako bych mu Oriona přece jen přivedla zpátky. Hltal každé slovo, každou triviální lidskou interakci, kterou jsme kdy měli, a já jsem prostě musela myslet na to, co mi Orion kdysi říkal: jak jeho otec nechal plavat vlastní práci, jen aby ho mohl doma učit, a jak se mu snažil bránit utíkat na lov malů; jak moc jeho rodiče toužili po tom, aby chtěl i něco jiného, aby mu záleželo na něčem jiném. Nedokázala jsem to snést. V zoufalství jsem Balthasarovi dokonce agresivně vyložila svůj plán Oriona odvést; vyložila jsem mu, jak měl Orion v úmyslu odjet za mnou do Walesu a pak se mnou cestovat po světě. Chtěla jsem ho donutit, aby mě zarazil; jenomže jeho tátovi dokonce nevadilo ani tohle, už měl zase málem slzy v očích z myšlenky, že si Orion dělal nějaké plány do budoucna, a tím to všechno bylo ještě horší. Konečně už jsem to nevydržela. „Poslyšte, tak pomůžete mi dostat se tam zpátky?“ obořila jsem se na něj drze, místo abych vypravovala další příběh, který chtěl slyšet. Zarazil se a zjevně se teprve v té chvíli rozpomněl, co jsem to vlastně původně chtěla, nebo to aspoň poprvé vzal vážně; když mu to Chloe vyložila, nejspíš nad tím v duchu mávl rukou jako nad absolutním nesmyslem. Vlastně to nebral vážně ani teď, aspoň ne tak vážně, jak jsem potřebovala. „El,“ řekl s taktní laskavostí člověka, který musí někomu sdělit špatnou zprávu, „je mi to strašně líto. Ani vám neumím vylíčit, jak moc pro mě znamená, že před tím chcete Oriona zachránit, že vám na něm tolik záleží. Ale on by to po vás nechtěl.“ V tom měl skoro určitě pravdu, ale mně bylo úplně jedno, co by asi tak Orion chtěl. Podle mého názoru se práva na vlastní názor vzdal ve chvíli, kdy mě vystrčil z té 166

brány, aniž se na názor zeptal mě. „To je… ta situace je složitá. Jestli máte pravdu v tom, co se stalo…“ zarazil se, jako by se snažil promyslet si, co řekne dál. „Jestli se pletu,“ odsekla jsem, „neudělám nic, než že vyplýtvám nějakou manu. Ale já se nepletu. Chytil ho Trpělivost.“ Přinutila jsem se to říct. „Snažila jsem se ho vytáhnout. Cítila jsem, jak ho Trpělivost drží.“ Balthasar trochu zavrtěl hlavou. „Jestli máte pravdu, tak nemůžete dělat nic. Nemůžete… zabít chřtána, žádného chřtána, tím méně Trpělivost — to není jako zabíjet jiné maly, ani ty hodně silné. Ophelia, Orionova matka, zkoumala —“ „Udělala jsem to už třikrát,“ skočila jsem mu bezohledně do řeči. „Můžete se zeptat v Londýně, jestli mi nevěříte. Zrovna včera jsem jim tam zlikvidovala jednoho u vchodu do poradní síně.“ Jsem si jistá, že mu to Chloe řekla; Balthasarovi nejspíš prostě dělalo takové potíže strávit představu, že mi na Orionovi opravdu nějak záleželo, až odsunul stranou i tu druhou nestravitelnou myšlenku, totiž že půjdu zabít Trpělivost a že bych mohla mít sebemenší šanci to dokázat. A nechtěl to strávit ani teď. Když mám k němu být fér, ta představa skutečně vypadala absurdně. Liesel mu to ale potvrdila a jemu to pomalu začalo docházet; seděl na židli, zíral na mě a já jsem viděla, jak se mu mění výraz ve tváři, jak si sbírá všechny ty kousíčky a útržky informací o mně, které předtím pustil z hlavy, protože chtěl slyšet jenom o Orionovi, a jak si z nich sestavuje děsivý obrázek. Nebo možná potenciálně užitečný. Nemohla jsem už o něm přemýšlet jako o bezcitné žouželi, ale že lidi z enkláv milují své 167

děti, to koneckonců není žádný objev. Proto se vlastně většina z nich do enklávy vůbec snažila dostat nebo se o to snažili jejich rodiče nebo někdo ještě ve vzdálenější minulosti. A Orion byl jejich neporazitelný zabiják malů. Sice se teď zdálo, že pro Balthasara je důležitější Orionovo krátké štěstí než jeho dlouhodobá užitečnost, zbytek New Yorku to ale bude určitě vidět jinak. Orionova máma bude bez něj mít k funkci dominy mnohem těžší cestu a třeba by se jim hodila náhražka. Možná to ode mě nebylo fér. Balthasar možná spíš přemýšlel o tom, jestli mám šanci uspět, jestli stojí za to, mě tam posílat, jestli opravdu dokážu zachránit Oriona před těmi mukami. Ale nějaké výpočty za těmi nehybnými rysy v jeho tváři probíhaly určitě. A já jsem zrovna strávila hodinu tím, že jsem s ním mluvila o Orionovi, že jsem si krájela srdce na tenoučké plátky a servírovala mu je na talíři, a každou minutu toho vyprávění jsem strašně nenáviděla. Ale jemu na tom záleželo, opravdu upřímně záleželo, a nakonec i já jsem se pak cítila trošku líp, protože jsem mohla po Orionovi truchlit s někým, kdo ho měl taky rád. Nechtěla jsem, aby teď řekl něco, proč bych jím musela zase začít pohrdat. „To je jediný důvod, proč jsem přišla,“ prohlásila jsem dřív, než stačil promluvit. „Jestli tam Scholomancie ještě je a dá se do ní dostat, tak je tam taky Trpělivost a v něm křičí každý, koho kdy pohltil. A neskončí to, když tomu neudělám konec já. Neskončí to pro Oriona. Proto to po vás chci. Nepotřebuju kruh a nepotřebuju pomoct. Potřebuju jenom manu a mapu.“ Nezačal mi líčit další důvody, proč to nejde, a naštěstí už se taky nezmiňoval o místech v enklávě. Jen po chvilce tiše podotkl: „Měla byste si asi promluvit s Ophelií.“ 168

Věděla jsem, že New York má hlavní vchod v Gramercy Parku, soukromé oplocené zahradě, která nějak — ano, nějak, enkláva s tím určitě nemá nic společného — dosud vydržela uprostřed Manhattanu. Orion mi ho ukázal na mapě, jako by si chtěl být jistý, že ho najdu. Enkláva vlastnila neustále obměňovanou sbírku domů a bytů v okolí — tu a tam nějaký prodali a zase koupili nový, podle výkyvů realitního trhu; byl to jeden z mnoha dokonale všednických způsobů, jimiž si New York opatřil dokonce i na enklávové poměry obrovské množství peněz — a taky velký podíl na absurdně drahém hotelu na rohu, jehož pokoje si enkláva tiše vypůjčovala, kdykoli byly prázdné. Ale za těchto okolností byl patrně hlavní vchod zabarikádovaný, protože Balthasar nás místo toho vzal metrem na Penn Station — obrovské a odporné místo s nízkým stropem, kde byl hluk, špína a laciné fast foody — a v zadní části stísněné trafiky, jejíž pokladní na něj kývla, otevřel maličké dveře označené POUZE PRO ZAMĚSTNANCE . Vstoupili jsme a prošli krátkou tmavou chodbou. Celé tělo jsem měla dosud ztuhlé zoufalstvím a zbytky hněvu, a tak jsem si toho nejdřív nevšímala, ale s každým dalším krokem po chodbě to bylo silnější, až jsem toho měla plný žaludek: ten houpavý nepříjemný pocit, ze kterého se mi dělalo zle úplně stejně jako v Londýně, jenom to nebylo tak silné. Pomalu mi docházelo, že tam přece jenom nešlo o šplouchání zásob many. Jen jsem to tam vnímala silněji, možná kvůli tomu poškození. Tohle měla máma na mysli, když říkala, že enklávy se staví na malii, jenom mi nebylo jasné, jak v tom oni vydrží žít pořád. „Cítíš to taky?“ zeptala jsem se šeptem Aadhyi, ale ona se na mě jen nechápavě podívala, a když jsem jí to 169

vysvětlila, zastavila se se zavřenýma očima, chvilku se mračila a pak odpověděla: „Snad? Mně to ale nepřipadá, jako kdybych byla na lodi, spíš třeba v autě, kde běží motor.“ Chloe stála u vchodu na druhém konci chodby a nervózně na nás čekala. Zvolna jsme k ní došly. Ocitly jsme se v ohromující vstupní hale, veliké jako nádraží King’s Cross, obrovitánském klenutém prostoru podepřeném kamennými sloupy, plném lamp a oblouků. Byl to přesný protiklad pečlivě promyš lené londýnské pohádkové zahrady se všemi obratně skrytými úhly, které umožňovaly prostoru pohybovat se podle potřeby z místa na místo. Z haly vedlo dvacet šest obrovských oblouků, jako by se tamtudy procházelo na nástupiště; vypadaly jako zatažené nebe, plné světle šedých mraků překypujících možnostmi. To byly ty proslulé newyorské portály. Ten, který vedl do Londýna, byl úplně černý a vypnutý. Hala byla rozhodně imponující a dramatická, ale neměla jsem tušení, proč někdo v enklávě takhle plýtvá prostorem. Pochybuju, že by New York nevěděl, co s místem. Jenže když jsme byli v polovině a podlaha pořád zatvrzele trvala na tom, že zůstane přesně ve stejné velikosti, stejně jako ty nekonečné chodby na Heathrow, došlo mi, že je to jinak. Tohle místo bylo skutečné. Celou tu obrovskou budovu někdo skutečně postavil tam venku a oni ji sem prostě — přestěhovali. Bylo to zároveň úžasné i nehorázné: jak to dokázali, aniž si toho někdo všiml? I Scholomancie byla vystavěná ve skutečném světě, ale železná kostra celé stavby se budovala po jednotlivých malých sekcích v manchesterských strojírnách. Každou z nich pod pláštíkem tmy nenápadně přivezli do místa konečného určení, prostrčili ji skrz dveře — ať jsou, kde jsou, což se doufejme 170

brzy dozvím — a zvenčí ji přidělali ke zbytku rostoucí stavby. To celé doplnili spoustou složitých kouzel, která tyhle kousky povzbuzovala, aby dál samy rostly. Největší třídy a jídelna byly celé postavené z negativního prostoru a vnější stěny byly přinejmenším zpoloviny fiktivní. Jenže tuhle mramorovou síň nikdo nestavěl po kouskách a ani nebyla nafouknutá. Každý čtvereční centimetr podlahy byl tak dokonale pevný, že by sem člověk patrně mohl přivést všedníky a vůbec nic by se nestalo. Když jsme s Chloe spěchaly za Orionovým otcem, Aadhya sykla: „Jak jste tohle místo dostali sem dovnitř?“ „Cože?“ Chloe se rozhlédla: jako by jí ani nestálo za námahu všimnout si toho místního každodenního zázraku. „To je jenom stará Penn Station. Enkláva vyhrála tendr na demolici a pak ji přenesla sem dovnitř, zatímco navenek předstírala, že ji bourá.“ „Jaký vandal by zničil něco takového a místo toho postavil to krysí hnízdo, ze kterého jsme zrovna vylezli?“ prohlásila jsem nevěřícně. Chloe jen pokrčila rameny, ale jen jsem tu otázku vyslovila, došlo mi, že se o to nejspíš postarala enkláva — tomu ničiteli, nebo možná dvaceti ničitelům, se asi slušně vyplatilo umožnit jim všechno tohle šikovně čmajznout. Budova určená pro transport, kde pod každým obloukem prošlo asi milion všedníků rozhodnutých cestovat za přesně určeným cílem — to je tak pevný magický základ, jaký si ani ta nejbohatší enkláva nemůže vytvořit ani koupit, a nepochybně jim to značně usnadnilo budování těch portálů. Byly tu davy čarodějů, kteří tudy spěchali skoro stejným tempem jako všedníci venku na nádraží, se stejným pocitem 171

naléhavosti. U každého portálu stály malé strážnice, kouzelné boudičky z mosazi a litiny s jednou židlí, kde za normálních okolností patrně trávil celý den nějaký znuděný hlídač. Jenže momentálně vedle každého z nich stálo deset zachmuřených a po zuby ozbrojených čarodějů. U portálu mířícího do Tokia — nejspíš předpokládali, že pokud Šanghaj zaútočí, tak tudy — postávalo aspoň třicet strážných, a navíc před něj instalovali mohutnou ocelovou stěnu s bodci, která by se hodila spíš pro nějaké středověké obléhání než sem. Dokonce ji i vyzdobili zamračenými mosaznými orlími hlavami a zespodu trčely obrovské spáry. Přes zvýšená bezpečnostní opatření nikdo Balthasarovi nebránil přivést nás dovnitř. Strážné nebylo možné si splést, protože měli všichni stejnou tlustou, prošívanou zbroj — nepochybně vysoce praktickou, schopnou tlumit a vstřebávat nejrůznější typy magických útoků, jenomže v nich vypadali trochu jako vzteklá pohovka. Všichni také měli stejné zbraně, dlouhé kovové hole s úzkým ostřím jako sekerka a záměrným krystalem na špici — i tohle bylo rozumné; pokud člověk dokáže bodnout fyzickým objektem dost blízko k nepřátelskému čaroději, často tak dokáže dostat kouzlo přes jeho obranu. Tohle ovšem byli jenom pěšáci, najatí čarodějové pracující pro enklávu. Ti skutečně mocní žádné uniformy neměli. Cestou jsem jich zahlédla nejmíň půl tuctu, a to jsem se ani nesnažila, prostě jako bych z nich instinktivně vycítila potenciální hrozbu. Byl tam jeden velice krásný a velice nebezpečný muž v červených kožených kalhotách a roláku s dlouhými rukávy z měňavě černé hadí kůže, která u těžko rozeznatelných okrajů téměř splývala s jeho skutečnou kůží, a ten měl u boku jen 172

jednu krátkou dýku, dlouhou přibližně jako moje předloktí. Tiše si povídal s tlustou šedovlasou ženou v rozevlátém kaftanu z vyšívaného hedvábí, která seděla ztěžka na jedné lavici a dělala dojem, jako by ji velice vyčerpalo už to, že sem došla. Jenže když mu odpověděla, cítila jsem její hlas beze slov skrze podlahu, jako by měla v rukou celou místnost, stejně jako já při tom vulkanickém kouzlu, kterým jsem odpálila Scholomancii. O kus dál se o sloup opíral vysoký muž a četl papírový výtisk New York Times. Na sobě měl elegantní staromódní oblek, klobouk a kožené boty, na zápěstí starožitné, těžké zlaté hodinky a pod paží hůlku s vlčí hlavou; vypadal, jako by ho do enklávy přestěhovali i s tím nádražím, což byl nepochybně záměr. Možná že se pohyboval v čase? To je vynikající bojová technika, ale většina lidí ji nesnese, asi jako nesnese nereálné prostory. Pokud tomu dobře rozumím, člověk se nemůže vrátit v čase a něco změnit; může se ale vrhnout do minulosti tak rázně, že v podstatě na okamžik přestane být tady, a vzápětí se vrátit do přítomnosti na jiném místě, aniž by se musel obtěžovat s fyzickým přesunem nebo s různými otravnými překážkami, které mezi těmi dvěma místy třeba jsou, například se štíty. Na podlaze v odlehlém koutku seděla se zavřenýma očima dívka s růžovými a zelenými prameny v bílých vlasech a s nápadným obočím. Na sobě měla jen tenounké šaty z černé bavlny a neviděla jsem u ní jedinou zbraň. Připadala mi neurčitě povědomá. Po chvilce jsem v ní poznala jednu z nejlepších čtvrťaček toho roku, kdy já jsem do Scholomancie přišla — nestala se sice primusem, přesto si ale dokázala opatřit místo v enklávě; hned jak se ten rok otevřela překážková dráha, uspořádala tam předváděčku pro některé spolužáky z enkláv a úplně 173

sama ji celou proběhla. Mě tam pochopitelně nepozvali, takže nevím, jak přesně to dokázala, ale studovala alchymistickou větev a na podlaze vedle ní teď ležela malá lahvička na lektvary. Podle rukou pevně stisknutých v klíně jsem odhadla, že ať už se tam tenkrát stalo cokoli, opakovala by to nerada. Ale to je cena za to, když se člověk do enklávy dostane nějakým takovým šikovným trikem: čeká se od něj, že ho v případě potřeby zopakuje v její prospěch. I já jsem ty první tři roky ve škole měla tenhle plán, nebo jsem si aspoň myslela, že ho mám: vyměnit svou moc za vstupenku do nějaké velké enklávy, kde budu po celý zbytek života v bezpečí a kde mě přijmou, jen aby mě měli v rezervě pro případ nějaké hrozné události, třeba války mezi enklávami. A nikdo mi nemusel v holých větách vysvětlovat, že k té právě teď nemáme daleko. Nikdo z nich nás nezastavil. Když jsme míjeli tu ženu na lavici, jen kývla, zamávala a řekla: „Balthasare,“ přestože jsme mu byly v patách my. „Ruth, Grovere, zdravím vás,“ odpověděl a kývl na oba, ale ani nezpomalil. Vedl nás k úzkému schodišti z litiny a mosazi, které směřovalo kamsi dolů. Z jasného světla haly jsme sestoupili do šera, takže jsme nic neviděli a chvilku jsme znepokojeně mrkali; rozjasnilo se až dole v úzké chodbě s plyšovým kobercem, která působila jako z konce devatenáctého století. V nepravidelných odstupech se tu střídaly elegantní dveře s mosaznými klikami a nástěnné lampy ve tvaru mosazných rukou, přidržujících zelená stínidla. Tohle místo nebylo zdaleka tak skutečné jako ta hala nahoře. Stačilo pár metrů a byli jsme u dveří označených číslem 33. Balthasar je otevřel a pustil nás dál. Vstoupila jsem, udělala 174

pár kroků, pak jsem si uvědomila, kde jsem, a zarazila jsem se hned na kraji hezkého obýváku — dovedl nás do vlastního bytu. Předpokládala jsem, že nás bere do nějaké poradní síně, do zahrady, knihovny nebo něčeho podobného. Samozřejmě jsem se nemohla otočit a říct ne, moment, pusťte mě ven, ale chtěla jsem to udělat, protože tady žil Orion, tohle byl jeho domov, a já jsem tu byla a on ne. Toužila jsem okamžitě prchnout a taky jsem to tady toužila dopodrobna prozkoumat, hledat nějaké poslední zbytečky jeho přítomnosti, které bych mohla posbírat a uložit si v sobě a přidržet si ho za ně, jako bych držela některé z těch ztracených míst. Podle všednických standardů by tohle byl roztomilý byteček, jakému by se v inzerátu říkalo útulný, což znamená zdaleka ne tak velký, jak by se vám líbilo. Na poměry enklávy to byl obrovský byt a měl skoro nepředstavitelný luxus: okna. Krátká stěna obýváku byla celá z tabulí polopropustného skla, zasazených v litinových rámech, a za nimi bylo vidět zahradu, opravdovou zahradu venku ve skutečném světě. Vypadalo to jako zahrádka nějakého městského řadového domu, nejvýš tak třikrát tři metry, ale cihlové stěny porůstal břečťan a popínavé růže a celý zbytek byl plný velkých rostlin v květináčích. Okna se v žádném případě neotvírala — ve svém domově v enklávě člověk rozhodně nechce mít žádný přímý vstup do vnějšího světa, protože by se jím pokoušely dostat dovnitř desítky malů —, ale přesto to bylo sluneční světlo a skutečná zeleň. Jednu delší stěnu zabírala knihovna a krb, před ním stála malá pohovka a dvě velká pohodlná křesla a mezi nimi kobereček dost velký na to, aby se na něm mohlo natáhnout hrající si dítě. Na policích stály tu a tam fotografie; nebyla 175

jsem dost blízko, abych je viděla jasně, ale byl na nich někdo se stříbrošedými vlasy. „Buďte tu jako doma,“ vyzval nás Balthasar, což ve mně vyvolalo nesmírnou chuť se bodnout do hrudi. „Dojdu pro Ophelii. Chloe, byla bys prosím tak hodná a ukázala dívkám, jak se zachází se spíží, když budou mít na něco chuť?“ Nestála jsem o nic, co se dá opatřit ve spíži. Nechala jsem Chloe předvádět ostatním, že když se otevře elegantní starožitná skříň, jsou v ní osvětlené zásuvky, úplně jako v těch starých automatech na jídlo, které jsme si ve škole užívali každý rok o sportovním dni, tedy kdyby ty automaty byly plné úžasného a skutečně lákavého jídla a nadto dokonale naleštěné, ne zčernalé stoletou špínou. Místo toho jsem zvolna zamířila do předsíně, k zavřeným dveřím na druhém konci. Minula jsem pootevřené posuvné dveře do něčeho, co vypadalo jako garáž a dílna, patrně ta, kde se Orionův otec snažil syna něčím zaměstnat; po pravé straně byly další pootevřené dveře a v zrcadle na stěně jsem zahlédla velkou postel s nebesy, závěsy z šedého sametu a síť proti hmyzu, která se slabě třpytila. Když jsem se zastavila a líp se podívala, zrcadlo se polekaně zakalilo a zdálo se, že někdo uvnitř na mě začíná zaostřovat. Milášek ale varovně vypískla a já jsem spěchala dál dřív, než se ten kdosi stačil soustředit. Dlouho jsem stála před zavřenými dveřmi. Nechtěla jsem je otevřít. Nechtěla jsem je otevřít skoro stejně tolik, jako jsem nechtěla otevřít dveře do té údržbářské šachty ve Scholomancii a zamířit do promoční síně, protože jsem předpokládala, že tam na mě budou čekat Trpělivost a Statečnost. Tyhle dveře mě nikdo nebude nutit otevřít ani Scholomancie mě do nich 176

skoro násilím nenažene. Přesto jsem je ale otevřela, protože jsem od nich nedokázala ani odejít, a tak se nic jiného dělat nedalo. Orion tam nebyl. V žádném smyslu slova. Pokoj vypadal skoro přesně jako obrázky na stránkách křídových magazínů v letadlech, ve kterých jsou inzeráty na hračky pro chlapce: pálka a baseballový míč, další míč na fotbal, třetí na basketbal a k tomu koš na zadní straně dveří, vybavení na americký fotbal, raketa a tenisové míčky dosud v plastovém obalu. Ještě jeden míč, rybářský prut, dva různé fotoaparáty, auto na dálkové ovládání, tři sady lega a pět různých sad dětské laboratoře, televize na stěně a pod ní na policích přinejmenším čtyři různé herní konzole, na stole počítač s gigantickým monitorem, police úhledně naplněné knihami, řádka plyšových zvířat. A všechny ty věci byly tak nedotčené, jako kdyby dosud čekaly v časopise na odeslání nějakému šťastnému chlapečkovi, který je bude používat, jen co je maličko opráší. Ty laboratorní sady byly dosud v celofánu. Jediná věc kromě postele, která vykazovala nějaké známky použití, byla velká krabice zastrčená v rohu, dost odrbaná a plná zbraní. Na první pohled to taky vypadalo jako hračky: meče v dětské velikosti, stočený bič, výběr bojových cepů, palcátů a kyjů. Ale tohle nebyly hračky. Na některých byly dosud vidět jasně fialové skvrny ichoru — tak to dopadne, když člověk zabije nějakého přízračného mala a pořádně si pak nevyčistí fyzické povrchy zbraně, což mě podle stavu Orionova pokoje ve škole nijak zvlášť nepřekvapilo. Ten pohled bolel — viděla jsem, že všecko, co mi říkal, všecko, co říkala Chloe a čemu já jsem nechtěla věřit, je pravda. 177

Nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného než lovit, tvrdil mi tenkrát Orion. Chloe a ostatní čtvrťáci z New Yorku mi nabídli zaručené místo v téhle enklávě, svůj nejcennější obchodní artikl, jímž mohli naverbovat pomocníky a zbraně k promoci, jen proto, že se se mnou Orion dva týdny přátelil. Taky se mě pokusili zavraždit, z velké části omylem, protože mě podezřívali, že jsem malefika a Oriona jsem očarovala. To mi teď nevadilo zdaleka tolik jako možnost, že přece jen měli ke svým obavám důvod. Tohle byl Orionův život, tenhle příšerný nevětraný holý pokoj plný plastu a zoufalství, ty hromady obětin, jimiž se ho jeho rodiče snažili změnit v normálního člověka, a místo toho mu jen pomohli uvědomit si, že jím není. Byla bych je za to ráda pohodlně nenáviděla dál, jenže to prostě nešlo a zároveň je nešlo nenávidět ani za to, že dovolili desetiletému klukovi lovit malefikárie. Obojí dohromady jsem prostě mít nemohla a začínala jsem mít čím dál nepříjemnější pocit, že nemůžu mít ani jedno z toho. Ne, nemohla jsem jim to vyčítat, ale v tom případě se tu dělo něco, čemu jsem nerozuměla. Kde se vzala ta hrozná propast mezi Orionem, který žil v tomhle pokoji, a Orionem, kterého jsem znala? Tím klukem, který se se mnou skamarádil, protože jsem se mu nepodbízela, který se se mnou hádal u oběda, když jsem ho nutila napsat si úkoly, a samolibě si dělal čárky pokaždé, když mi zachránil život, tím klukem, který mi naslouchal, měl mě rád, miloval mě. El, ty jsi ta jediná správná věc, kterou jsem kdy chtěl, řekl mi a já jsem mu to nechtěla věřit, nebo jsem aspoň nevěřila, že ho k tomu prostě nevycvičili. Ale jestli to byla pravda, tak jsem si nedokázala dát obě ty půlky jeho života dohromady — tu, kterou měli jeho rodiče a kamarádi, 178

a tu, kterou jsem měla já. Byla to skládačka, v níž nějaký velikánský kus chyběl, a já jsem nahlížela do pokoje, jako kdybych ho přece jen mohla nějak zachránit, jen kdybych ten kousek našla; jenže i na to už bylo pozdě. „El?“ ozval se za mnou Balthasar a já se otočila. Stál na druhém konci chodby. Zavřela jsem Orionovy dveře — ani jsem po celou dobu nepustila z ruky kliku — a vrátila jsem se. Bylo to podivně těžké, moje kroky byly čím dál pomalejší, jeden, druhý, cesta se táhla, jako bychom zase byli na prodlužujících se schodištích Scholomancie. Byla to jen krátká chodba malého bytu, takže jsem ji nemohla natáhnout příliš, ale zdržovala jsem to co nejdéle; nechtěla jsem dojít na druhý konec a nechápala jsem proč, dokud jsem nevstoupila do obýváku a nespatřila Orionovu matku, jak si povídá s mými kamarádkami. Otočila se a mně v té chvíli bylo jasné, kde se to v Orionovi vzalo. Byla to malefika.

179

KAPITOLA 8

DOUPĚ MaL EfIKY

Vždycky jsem měla až neuvěřitelný nos na malefiky. Že je Jack manový upír s lidskou krví za nehty, to jsem věděla, ještě když ho všichni ostatní z ročníku považovali za docela fajn kluka, přátelského a na poměry Scholomancie i velkorysého. Věděla jsem taky, že i Liou si s tím trochu hraje — mnohem mírněji —, ačkoli ostatní ji považovali jen za trochu odměřenou a neobratnou. Malie není jako drogy. Když se s ní člověk zaplete prvně, zanechá to na něm stopy — začernalé nehty a mléčně bílé oči, nepříjemně lepkavou auru a podobné věci; máma tvrdí, že to jsou symptomy vředů na animě, což je velmi špatně definované slovo, které používáme pro to, co v sobě čarodějové na rozdíl od všedníků mají a co jim umožňuje vytvářet a udržet si manu. Je to výraz asi stejně vědecký jako éter nebo čtyři živly nebo tělesné šťávy — celkem dost čarodějů se už věnovalo medicíně a neurovědě ve snaze animu objevit, zatím bez valného úspěchu. Ale aby se to nejmenovalo nijak, to taky všem vadilo, takže se tomu říká prostě anima. Ale ať je to, co chce, jedno vím jistě: čím víc si člověk zahrává s malií, tím 181

víc si to poškodí, a tím těžší pak pro něj je získávat a udržet si vlastní manu. Lidi s poškozením tohohle druhu se občas objeví i v komuně a žádají mámu o pomoc. Pomůže jim, ale ne tak, jak by si přáli: neudělá jim duchovní očistu a neodešle je zpátky vyspravené, aby mohli dělat znovu totéž. Umožní jim zůstat tolik měsíců nebo i roků, kolik je třeba, a tam v lesích si to spolu s ní odpracovat. Většinou zase odejdou, ale pár jich to už vydrželo. Ale když člověk začne žít jako malefik naplno, když se úplně vzdá vytváření vlastní many a přejde výhradně na malii, tak se před ním najednou cesta vyhladí. Skuteční malefikové se nemusejí bát ani toho, že z nich budou mít lidi nepříjemné pocity, ani žádných dalších vnějších známek, přinejmenším dokud — za dost dlouho — nepřekročí cílovou čáru a ošoupaná vnější fasáda neopadne. Za léta nashromážděné psychické znečištění se pak jedním rázem vyvalí a oni získají svou konečnou podobu prastarých vyhublých černokněžníků a příšerných babizen, s kterými se lze potkat v pohádkách, jak v hmoždíři stloukají kosti. Nikdo zatím ještě nevyřešil hádanku, jestli tak vypadají proto, že si je lidi tak představují, nebo jestli naopak ty příběhy vznikly proto, že malefikové v téhle fázi jsou už zoufalí a útočí i na všedníky, jen aby ze svých nešťastných obětí vycucali aspoň trochu malie a nerozpadli se. Ophelia ovšem v téhle závěrečné fázi rozhodně nebyla. Kupodivu ani nebyla zvlášť krásná, což většina malefiků je, dokud se jim to nerozpadne pod rukama. Byla to obyčejná, dobře udržovaná žena středního věku, štíhlá způsobem naznačujícím každodenní cvičení a odměřované porce. Měla hladké, nakrátko ostříhané hnědé vlasy a jasné šedé oči, strašlivě podobné 182

těm Orionovým, na sobě luxusní všednické oblečení a lehký, drahý make-up. Nebo přinejmenším se tak jevila. Ženy tohohle druhu občas přijedou do komuny na jógový víkend a stálí obyvatelé se nad nimi ušklíbají; mívala jsem vždycky radost, že se pro jednou neušklíbám sama. Máma ale vždycky říká, že je dobré o sebe pečovat, ať už se to člověk rozhodne dělat jakkoli. Ale Ophelia to nedělala. Ona tuhle slupku nosila jenom zvenčí jako kamufláž. A byla to dobrá kamufláž. Aadhya, Chloe, a dokonce i Liesel se okouzleně usmívaly a připadaly si vítané, dokud neuviděly, jak se tvářím. Aadhya okamžitě strčila ruku do kapsy, odhadla bych, že tam měla nějaký ochranný výtvor, a Liesel nenápadně o krok couvla do takového postavení, aby se mohla krýt štítem a vypálit útočné kouzlo. Chudák Chloe se zatvářila skoro komicky vyděšeně. Ophelia se také usmívala, dokud se sama neotočila a nezahlédla moji tvář; pak se zarazila a úplně věcně podotkla: „No, aspoň to tedy bude jednodušší.“ Úsměv se složil a uklidil jako pláštěnka, když se změní počasí a už jí není potřeba. „Ale zdá se, že jste se vyděsila. Chcete jít na nějaké veřejnější místo?“ S každou další uplynulou vteřinou jsem stále víc chtěla jenom jedno jediné: uniknout před ní co nejdál. Nebyla jako Jack. Jack byl mrňavý, trapný parazitický červ, který se jenom pokoušel prokousat se k přežití. Ona byla sloupec temnoty na jasné obloze, hrozivý příslib atomových hřibů, a měla za sebou celou sílu New Yorku. Byla tím, čím jsem se já celý život snažila nestat, a neuměla jsem si představit nic, čím bych proti ní mohla zasáhnout. Zoufale jsem si přála mít oceán many; kdyby mi Alfie v té chvíli znovu nabídl londýnský sdíleč síly i za tu cenu, že ho za sebou budu muset 183

celý život tahat, okamžitě bych si jej vzala: jo, jo, dej mi ho; jo, prosím, honem. „Párkrát se nadechněte,“ doporučila mi Ophelia, když jsem neodpověděla. „Rozhodně nehodlám začít s nějakými spory ve vlastním obýváku. V nejhorším případě byste mi zničila enklávu. V nejlepším případě byste byla mrtvá. A já nechci, abyste byla mrtvá. Co kdybyste si sedla? Nedáte si čaj?“ To všechno říkala jako mírně uštvaná učitelka ze základní školy — ani v nejmenším ji nezarazila věta, že bych já mohla zničit New York nebo že by mě ona mohla zabít. Čaj mi dokonce nabídla přesně stejným způsobem, jakým to Američané dělají vždycky: s oním mírným náznakem, že sice nechápou, k čemu je dobré dávat si čaj, ale vědí, že je správné ho nabídnout. Dokonce to bylo zvláštním způsobem uklidňující. Rozhodně to ale nestačilo k tomu, abych si sedla, dala si šálek a předstírala, že proti mně nesedí něco horšího než chřtán. „To vy ničíte ty enklávy?“ vyhrkla jsem na samé hranici paniky. Naklonila hlavu ke straně. „Vy to myslíte vážně, co?“ Jen jsem na ni zírala. „Ne, neničím.“ Ani se to nepokoušela říct nijak přesvědčivě — neznělo to pohoršeně, dokonce ani naléhavě. Prostě to řekla, a to mě dost zchladilo a připadala jsem si jako pěkná husa; k čemu taková otázka vůbec je? Kdyby to dělala a nechtěla, abych to věděla, bez nejmenšího zaváhání by lhala. Ostatně i kdyby mi řekla, že to opravdu byla ona, mohla z nějakých svých důvodů lhát taky. Žádnou informaci z ní nedostanu; odpovídá mi jen ze zdvořilosti. A i kdyby opravdu ty enklávy likvidovala ona, tak co? Věřit bych tomu rozhodně dokázala. Ta by bez mrknutí oka roztrhla 184

Londýn vejpůl, jenom aby vypadalo míň pravděpodobně, že má New York prsty ve zkáze Pekingu. No a co? Mám snad teď začít vykřikovat, že jí ty její zlotřilé plány překazím? Kdybych ji dokázala přesvědčit, že to myslím vážně, tak v tom nejlepším případě by na mě okamžitě zaútočila a přitom jsem stála uprostřed její enklávy, v jejím vlastním domě, a v dostřelu byla i poměrně značná část té skupiny lidí, na kterých mi na světě záleží — a krucisakra, Liesel se do té skupiny nějak zařadila taky, a dobře mi tak, nemám šukat s lidmi, které nechci mít ráda. Nenapadal mě jediný způsob, jak nás odsud dostat, kdyby se nám v tom Ophelia rozhodla zabránit, nebo přinejmenším žádný takový, při kterém bych nemusela začít být stejná jako ona, nebo ještě horší. Počkala tak dlouho, než mi tohle všecko došlo, čímž mě víceméně donutila potlačit rodící se paniku, a pak dodala: „Balthasar říkal, že byste se ráda vrátila do Scholomancie.“ Ano, to jsem chtěla pořád, ale od téhle ženy jsem si nehodlala brát nic. „Já to zvládnu sama,“ prohlásila jsem. „Tak půjdeme.“ Malinko povzdechla. „Myslím, že nezvládnete. Nemáte moc času a jinde manu neseženete.“ Už jsem chtěla říct, že si nevezmu ani kapku toho, čemu ona říká mana, ale Liesel nám do toho skočila: „Proč nemáme čas?“ zeptala se, a to mě opravdu zarazilo, protože to byla jasně věc, kterou jsem potřebovala vědět. Ophelia se k nám obrátila zády, posadila se na nejbližší pohovku, vztáhla ruku a na stolku na ni čekala sklenice vody tak studené, že se orosila. „Chod Scholomancie stojí asi padesát lilimů denně na jedno místo.“ 185

To mi připadalo jako nesmyslné číslo. Na individuální úrovni manu neměříme vůbec, na to je příliš vrtkavá. Jeden den vám třicet kliků vydělá dost many na štítové kouzlo, a jindy vám nevynese ani na zapálení svíčky. Člověk se jí prostě snaží získat, kolik to jde, a když potřebuje seslat kouzlo, tak na něj buď dost many má, nebo nemá. Ale ve velkých enklávách pro vás dva tisíce čarodějů pracují celý den, každý den, a to už se zprůměruje a pak si můžete dělat rozpočet a plány. A při tomhle rozpočtu pak padesát lilimů představuje přibližně takové množství many, které si najatý čaroděj může odnést za rok — a to je dvakrát tolik, než kolik si dokáže vydělat nezávislou prací mimo enklávu. Byla tudíž řeč o úplně absurdním množství, o kádích many, které do školy každý den proudí. „A váš plán zabral,“ pokračovala Ophelia. „Každá observatoř po celém světě hlásí obrovský pokles ve výskytu malů za poslední týden od promoce. Dnes ráno zrovna přišel velký přehled z Tokia a ten ukazuje pokles o devadesát dva procent oproti týdnu před promocí. Vzhledem k těm současným útokům na enklávy chce spousta lidí školu pustit trvale a všechnu manu si nechat doma. Už patnáct malých enkláv ještě neodevzdalo svůj příspěvek na tenhle měsíc.“ Zavrtěla rozčarovaně hlavou. „Velké enklávy se z toho naštěstí tak snadno vyvlíknout nemůžou. Každý, kdo má víc než pět míst, musí podepsat dlouhodobou smlouvu a nesmí přísun many zastavit, dokud správní rada neodhlasuje uzavření školy. Ale za současné situace přibližně polovina školních zásob many bude do příštího týdne pryč.“ Dál mi to vysvětlovat nemusela: jestli Scholomancie potřebuje ke svému fungování každý den tolik many, pak bych jí sama jistě nedokázala získat dost na to, abych se dokázala 186

vrátit dovnitř. Dokonce bych to nemohla ani zkusit a neuspět, rozmyslet si to a pak se sem vrátit a přece jen ji požádat o pomoc. Dokonce ani newyorská enkláva by mi nemohla dát tolik, abych ji znovu otevřela, pokud z toho mezitím vycouvají všichni ostatní. Jenomže ani to by neznamenalo, že celá škola zanikne. Takováhle místa proti vypadnutí do prázdnoty chrání nejen mana, ale taky víra, a proto se části Scholomancie udrží ještě roky, jestli ne desetiletí. A Trpělivost se přelije do některé z nich a bude tam sedět a trávit tak dlouho, jak vydrží ta kapsa. „Snažila jsem se dát dohromady tým, který by šel dovnitř,“ pokračovala Ophelia. „Nedaří se mi to, a to už na otevřeném trhu přímo nabízím místa v enklávě. Takže s vámi opravdu nechci bojovat. Chci, abyste udělala přesně to, co stejně hodláte udělat.“ „Proč?“ zeptala jsem se. Jestli bude mít tu drzost říct mi, že je to kvůli Orionovi, že Oriona miluje a chce ho zachránit před bolestí… Neudělala to. Jen trochu naklonila hlavu jako jasnooký dravec zkoumající potenciální kořist. „Záleží na tom?“ zeptala se mě, ale ve skutečnosti se ptala: Opravdu potřebuješ, abych ti o tom vyprávěla další historku? Zvedl se mi žaludek. Přála jsem si, aby přece jenom řekla, že jde o Oriona. Mohla jsem říct: Ne, díky, dejte mi, co potřebuju, a já vyrazím, jen abych se dostala pryč od ní, od toho strašného poznání, že takhle vypadal Orionův život, že v téhle otrávené půdě musel vyrůstat. Chtěla jsem jít a udělat něco čistého a jednoduchého, jako třeba probojovat se hordou malefikárií a zabít největšího chřtána na světě. Ale nemohla jsem. 187

„Ano,“ řekla jsem. „Záleží na tom. Nehodlám vám pomáhat zakotvit znovu Scholomancii a vypustit všechny ty malefikárie zpátky do světa jen proto, aby si vaše enkláva udržela moc, kterou díky škole má.“ Vyprskla, jako bych řekla něco legračního. „Moc? Je to strašný žrout many. Vkládáme do toho dvojnásobek, než bychom správně měli, a pokrýváme všechny výpadky. Ale pořád to je velký kus zásadní infrastruktury a jediné dlouhodobé řešení, které máme. To vaše je pouze dočasné. Za šedesát let budeme zpátky na pětasedmdesáti procentech dětské úmrtnosti a pak budeme muset postavit další Scholomancii. Nechci tu hle zahodit. Přinejmenším bychom ji měli udržovat na nejnižší zakonzervované úrovni, dokud ji nebudeme znovu potřebovat. Nejmilejší by mi bylo, najít nějaký způsob, jak ji použít k pravidelnému opakování té vaší techniky, ale jak jsem slyšela,“ kývla na Chloe, „snadné to nebude.“ „Moment,“ vložila se do toho zostra Liesel. „Proč tak brzo? Vypočítali jsme, že bude trvat přes sto let, než úmrtnost stoupne k padesáti procentům. Proto to stálo za to, obětovat celou školu…“ „Předpokládám, že jste při těch svých výpočtech vycházeli z rovnoměrného rozmnožovacího cyklu malefikárií,“ pokrčila rameny Ophelia. „Ale on rovnoměrný není. Čím víc je čarodějů — a vy jste jich právě spoustu zachránili —, tím víc bude malů.“ „A proč by mělo víc čarodějů znamenat víc malů?“ namítla jsem. „My přece maly zabíjíme.“ Podívala se po mně — ne snad přímo lítostivě, protože na to v sobě dostatek lítosti neměla. „Vytváříme jich víc, než 188

jich zabíjíme. Myslíte si, že je to vždycky jenom nějaký šílený malefik, který se děsivě chechtá v tajné laboratoři, nebo nějaká neopatrná chyba? Způsobuje to každý podvod. Pamatujete? Nesmíte nikdy použít žádnou manu, kterou nezískáte sami. Jakékoli užití malie vede k vytváření malefikárií. První strana úplně každé učebnice, orientační příručka pro prváky, smlouva, kterou podepisujete před vstupem do školy?“ Pamatovala jsem se na to, a dost s trpkostí, protože nikdo jiný tomu žádnou pozornost nevěnoval. Ve škole sice nepoužíval malii skoro nikdo, ale především proto, že nebylo moc způsobů, jak ji získat. Venku skoro každý aspoň trošku podvádí; bere si manu z mravenců a brouků, usuší nějakou rostlinu nebo kus trávníku a ani nevidí škodu, kterou napáchá. Mně tyhle věci u mámy neprošly, ale většina rodičů to sama dělá taky. Ophelia kývla. „Kdykoli někdo potřebuje trošku víc many, než má, a odněkud si ji ukradne, připadá mu, že o nic nejde — ale z toho vzniká negativní proud many, a když ten negativní proud začne být dost velký, vytvoří se kolem něj malové. Není to žádné tajemství, ale lidi to přesto dělají.“ Zvedla ruce k nebesům. „To má být vtipné?“ obořila jsem se na ni s náhlým vztekem — jak si ona tady sedí a dovoluje si kritizovat všechny ostatní, všechny ty děti, které v zoufalství používají trošičku malie… Ophelia chviličku mlčela. „Proč si myslíte, že jsem to udělala?“ „Co proč jste udělala?“ zavrčela jsem. „Proč jste se stala malefikou? Předpokládám, že jste chtěla být dominou. Jste proto lepší než nějaký ztracený případ, co ve škole trošičku podvádí, 189

jen aby se dožil dospělosti?“ Zahlédla jsem koutkem oka, jak Chloe mimoděk couvla a přitiskla si dlaň na ústa; dost vyvedená z míry byla už předtím, než jsem otevřeně obvinila nejmocnější ženu její enklávy z toho, že je skrznaskrz zlá čarodějnice. Aadhya se jen mračila. Liesel nenápadně obě odsunula stranou, blíž k Balthasarovi, pravděpodobně s předpokladem, že pokud tady skutečně začnou lítat kouzla, bude lepší být tam, mimo směr Opheliiny palby. A Balthasar sám, ten zjevně nebyl překvapený vůbec; jen se na nás díval — a dokonce většinou na mě — s jakýmsi smutným znepokojením: ano, je to smůla, že jsem si všimla, že jeho manželka je netvor, smůla, že mě to tak vyvádí z míry… „Víte, El, dovolím si tvrdit, že polovinu malů z celého světa jste nedokázali přivolat jenom manou, kterou si úplně všichni žáci ve škole poctivě budovali sami,“ prohlásila Ophelia tónem dospělého, kterého už nebaví, že na něj ječí nerozumné dítě. „Někdo někoho přinutil, aby za něj udělal úkoly, nebo ucucnul trošičku many nejlepšímu kamarádovi, který usnul u stolu v knihovně. To, že vám ji potom odevzdali, pro vesmír neznamená nic. To je rozdíl jen pro vás.“ Byl to ostrý a přesný zásah; samozřejmě že to byla pravda, a já jsem to věděla a neměla jsem na to odpověď, leda ty nesprávné: to jsem nevěděla jistě, sama jsem to nedělala, cíl byl tak dobrý, že to ospravedlnil, ona je horší… Ophelia se na mě nevesele usmála, jako by odkrojila tenoučký plátek zimy. „Neudělala jsem to kvůli moci. Jsem z New Yorku, tady je many na rozdávání. Každý, s kým v laboratoři pracuji, mi dobrovolně dovoluje vytahovat svou manu a dostane zpátky dvakrát tolik.“ 190

Zděšeně jsem na ni zírala; uměla jsem si barvitě představit tu partu zoufalých nešťastníků v její laboratoři, kteří se nechají vysávat malefikou a drží si palce, aby to tentokrát nepřehnala a nevycucla je docela. „Takže vy jste se animy vzdala záměrně? Výčitky svědomí byly moc nepohodlné?“ „Anima a svědomí spolu nemají vůbec nic společného,“ prohlásila rázně, ačkoli já jsem jí to nevěřila ani na chvilku. „Ten typ malefika, který začne záměrně vraždit lidi, od začátku žádné nemá. Ale ani všichni takoví čarodějní psychopati dohromady nejsou skutečný problém. Problém je, že podvádějí všichni, a pak máme víc malů a naše děti umírají. Ale stejně to kdekdo dělá, protože ty dvě věci jsou od sebe příliš vzdálené. Můžete prožít celý život bez jediného podvodu, jak se o to snažíte vy, a přitom máte pořád stejnou pravděpodobnost, že vaše dítě něco sežere, a přitom jiný podvádí denně a jeho dítě tím propluje bez úhony. A jediné řešení, které na tenhle problém až doteď máme, jsou enklávy.“ „Enklávy, které se staví na malii,“ připomněla jsem; na té malii, jejíž nepříjemné lehké šplouchání jsem pod nohama cítila i teď. Ani se neobtěžovala to popřít. „To je statistická záležitost,“ řekla místo toho. „Možná vám připadá, že k výstavbě enklávy a k jejímu provozu je potřeba hodně malie, ale pořád je to méně, než kolik by jí použili všichni ti čarodějové samostatně, jak by se snažili přežít. Úspory z rozsahu fungují i v magii. A čarodějové v enklávách většinou nepodvádějí, protože nemusejí. Ale enklávy…“ odmlčela se, podívala se na mě a kolem úst jí zaškubalo, jeden koutek se nadzvedl. „Za enklávy je také třeba zaplatit jedinečnou cenu. A čarodějové v enklávách možná 191

nepodvádějí, ale taky se nechtějí dělit. Vedeme dlouhé spory o každé nové místo, které přidáme, a každou novou osobu, kterou najmeme, protože nikdo se nechce vzdát ani čtverečního centimetru svého vlastního prostoru. A každý rok nás přežívá víc a tím se všechno jen zhoršuje. Potřebujeme lepší řešení.“ „Takže hledáte účinnější využití malie?“ ušklíbla jsem se a zvedl se mi žaludek. Nechtělo se mi věřit, že to může myslet vážně, ale v tom všem bylo něco příšerně věrohodného. Člověk z New Yorku malii pravděpodobně opravdu nepotřebuje. Ona se tedy zbavila animy schválně, nejspíš kvůli nějakému strašlivému obrovskému dílu, nebo možná aby mohla s malií pracovat a neubližovalo jí to. A rozhodně to využití malie dávkovala stejně pečlivě jako dřív Liou, nikdy si nebrala víc, než nezbytně musela, a odmítala všechny vedlejší výhody. To vysvětlovalo, proč nevypadala jako malefika — ani v jednom, ani v druhém směru. Ona se víceméně změnila ve Scholomancii. Škole nezáleželo — nemohlo jí záležet — na nikom z nás individuálně. Jediná její neochvějná starost byla čísla, a tak nás bezohledně hnala tím nelidským tříděním a dělala, co uměla nejlepšího. Jenomže Ophelia dokonce ani nevěřila té pitomé neuvěřitelné lži, kterou škola spolkla, bláznivé tužbě vepsané až příliš účinně do její oceli a mosazi, kvůli níž se chopila šance, když jsme jí ji s Orionem nabídli: poskytnout útočiště a ochranu všem nadaným dětem světa. Ophelia se o nic takového nesnaží. Ona velmi dobře chápe, že některé děti zemřít musejí. Ophelia si povzdechla. Odložila sklenici chladné čisté vody, znovu vstala a přistoupila ke mně. Celé tělo se mi křečovitě sevřelo, ale ona se zastavila kousek ode mě a podívala se 192

mi do tváře. „El, vy jste zjevně milá dívka,“ pronesla; bylo to možná poprvé v celém mém životě, kdy mi někdo něco takového upřímně řekl, a snad bych měla dokonce být ráda, že jsem potkala někoho, z jehož perspektivy to mohla být pravda. „Jsem ráda, že vás Orion poznal. Nebudete mi věřit, ale já ho opravdu miluji. Vždycky jsem chtěla, aby byl šťastný. Kdybych mohla zařídit, aby byl šťastný… udělala bych to.“ Její tvář se podivně zachvěla, spíš zmatkem než žalem, jako by se tomu nechtělo věřit ani jí samotné. „Ale to je samozřejmě součást problému. Všichni jsme chamtiví a děti nám to ještě usnadňují. Máme pocit, že je správné dát jim všechno, co můžeme urvat, dokonce i když člověk ví, že to, čím nasytí vlastní dítě, musí utrhnout od úst někomu jinému.“ Podala mi pak malou plochou čtvercovou krabičku, velkou asi jako obal na pudřenku, kterou ještě před chvilkou v ruce nedržela. Navrch měla symbol enklávy, bránu a za ní rozlétávající se hvězdy. „Nemohu vás přimět, abyste se vrátila do Scholomancie, když sama nebudete chtít. Ale mohu vám dát manu a mohu vám dát adresu. A nikdo jiný tam nepůjde. Takže je to na vás.“ Moc dobře jsem věděla, co bych měla udělat: vrazit jí tu krabičku zpátky do ruky, utéct a celou tu myšlenku vzdát. Ale nemohla jsem. Nemohla jsem vyrvat Oriona Trpělivosti a nemohla jsem ho vyrvat ani Ophelii. Nemohla jsem přepsat celý jeho život, ukrást ho z kolébky a odvézt ho přes oceán k mámě, nebo aspoň k nějakému slušnému člověku. Nemohla jsem dokonce vzít zpátky ani každou hrubou a zlou věc, kterou jsem mu kdy řekla. Udělala bych to, kdybych mohla; vzpomínka 193

na každé slovo mě bodala v mozku jako včela. Zpočátku jsem mu byla sympatická jenom proto, že jsem se k němu nelísala, ale mohla jsem být prostě zdvořilá a nic od něj nechtít, to by určitě taky zabralo. Ale bylo pozdě. Teď už jsem pro něj byla schopná udělat jen jedinou věc, a to zabít ho a s ním i všechny ostatní, kdo v Trpělivosti uvízli. A protože jsem to udělat mohla, tak jsem i musela. Bylo to příšerné, ale nezbývalo mi než být skoro ráda, že se nedostal ven, protože by za mnou nepřijel. Ophelia by ho tady nedržela jenom láskou a nátlakem na jeho loajalitu a svědomí. Byla by ho udržela jakýmkoli nutným způsobem — spoutáním nebo obojkem nebo prostě čímkoli. Koneckonců on byl jedno z těch lepších řešení. Co by si mohli přát víc? Doslova mašina na zabíjení malů, a ještě z nich vrací manu do zásob enklávy. Nevěřila jsem jí. Nevěřila jsem, že by Orionovi dopřála štěstí, kdyby mohla. Kdybych se hodně snažila, uvěřila bych, že by mu dovolila být šťastný jen tak bokem, navíc, a mrzelo ji, že nepřišla na způsob, jak to zařídit, ani se všemi těmi hračkami a poslušnými kamarády a výukovými kartičkami. Ale kdyby se musela rozhodovat mezi jeho štěstím a tím užitkem, který z něj měla, jeho štěstí by nezvolila. Jinak by ho přece vůbec ani neměla. Zabiják příšer, který se vrhal na pomoc každému cizímu člověku v okolí, a kromě toho ještě byl hodný kluk, snažil se dělat radost mámě a tátovi a být slušný a zdvořilý k ostatním dětem, přestože ho tak zjevně využívali — byla jsem si naprosto jistá, že jeho rodiče a jeho enkláva ho tak naprogramovali, ale Ophelii zjevně na ničem takovém nezáleželo. Přece jen to všechno bylo v Orionovi samotném. Stejně jako máma za svou nekonečnou laskavost 194

dostala vzteklé, mrzuté dítě, budoucí smrtící čarodějku, Ophelii se narodil nesobecký, vznešený hrdina, který nikdy v životě neudělal jediný vypočítavý pohyb, který zachraňoval všechny bez rozdílu a bez nejmenší úvahy o tom, jak tím naruší rovnováhu, který byl vlídný dokonce i k holce, co mu div neutrhla hlavu za to, že se ji odvážil zachránit. A kdyby se dostal ven a pak nepřijel do Walesu… byla bych ho ve své sobecké a podezíravé pýše odepsala, říkala bych si, že je to jedno, předstírala bych, že mě to nemrzí. Byla bych ho opustila, nechala bych ho jí a enklávě. Nemohl by se spolehnout, že ho přijdu zachránit. Možná že někde uvnitř věděl, k čemu by se to vracel. Ophelia mu určitě zahrála slušné divadýlko, a že je někdo malefik, to Orion nikdy nepoznal ani omylem, ale s ní žil celý život. Možná že to nakonec přece jen uhodl. Scholomancie je to nejlepší místo, kde jsem kdy byl, říkal mi. Teď jsem věděla, proč to tak bylo. Děsivě mě bodlo u srdce, protože mi došlo, že když přišla ta chvíle, možná se rozhodl domů nevrátit. Zvolil poslední velikou oběť, raději se postavil nezničitelnému netvorovi, místo aby se vrátil domů k jinému, s nímž se bojovat neodvážil. Nevěděla jsem, jestli to je pravda, ale zvedal se mi žaludek; možné to rozhodně bylo a krom toho by to byla odpověď na otázku, na kterou jsem odpovědět neuměla, kterou jsem se ani neodvažovala položit: Proč se mnou neodešel? Teď už ta otázka ale stejně byla zbytečná, a snad i proto jsem si ji nekladla. Na žádném proč už nezáleželo. Nedostala jsem ho ven. Nemohla jsem ho teď zachránit. Ale stejně jsem tam musela jít a udělat pro něj tu poslední malou věc, kterou ještě udělat můžu. A potom… budu se muset rozhodnout, jestli se mám 195

vrátit sem a pokusit se porazit Ophelii. Byla jsem už víc než z poloviny přesvědčená, že ty enklávy opravdu ničí ona. Pokud se obyvatelé enkláv nechtějí dělit a je to problém, byla by výborná strategie vyděsit je všechny hrozbou nějakého neznámého malefika, který ničí enklávy bez rozdílu a bez varování. Byl by to dostatečný důvod ji zabít, pokud je zodpovědná za smrt všech těch lidí v Bangkoku, v Saltě, všech těch, co umřeli v Londýně a v Pekingu? A i kdybych si nemohla být jistá tímhle, dříve či později něco absolutně příšerného stejně udělá. Úplně jsem viděla mámu, jak mi pokládá dlaň na čelo a zahání tu myšlenku, všechny podobné myšlenky. Jenže máma se mnou nebyla a já jí nemohla ani zavolat, protože kdybych to udělala, řekla by mi, co jsem už věděla: že si nemám od Ophelie nic brát. A to jsem slyšet nechtěla právě proto, že to byla pravda, a já to věděla. Přesto jsem se ale nedokázala přinutit krabičku vrátit, protože to byla jediná šance udělat pro Oriona aspoň tu hnusnou a ubohou poslední věc. Ophelia chvilku čekala, nejspíš aby se ujistila, že jí krabičku nemrsknu na hlavu nebo že ji neprohodím oknem, ale když jsem to dost dlouho neudělala, usoudila, že si ji už nechám, což byla zjevně pravda. Zdvořile na nás všechny kývla, přistoupila k Balthasarovi, krátce ho políbila, úplně jako obyčejná milující manželka, a řekla: „Musím se vrátit do rady,“ pak bez jediného dalšího slova opustila byt a ani se neohlédla. Balthasar nás doprovodil ven; dokonce se nabídl, že můžeme použít příslušný portál. „Ne,“ odmítla jsem rázně, aniž jsem se obtěžovala otevřít krabičku a zjistit, kam vlastně mířím. Chtěla jsem jen odsud pryč, okamžitě. A jestli to znamenalo, že mě čeká třicetihodinový mezikontinentální let? No a co? 196

Chloe šla s námi a vrhala na mě úzkostlivé pohledy. Nejspíš by mi asi ráda položila spoustu otázek o své budoucí domině, neměla ale šanci. Dovedli nás k východu a tam Balthasar řekl: „Za chvilku budou uzamykat obvod. El… moc vám děkuji, že jste přišla. Jsem hrozně rád, že jsem vás poznal.“ Zaváhal a pak dodal: „Chápu, že to pravděpodobně bylo hodně matoucí…“ Obrátila jsem se k němu i ke Chloe zády a šla jsem pryč, protože jsem nehodlala poslouchat jeho vysvětlování, jak dobře to Ophelia myslí a jak důležité a skvělé plány má pro celý svět, jen kdybych mu dovolila mi je objasnit. A jsem přesvědčená, že by to všechno myslel naprosto vážně. Musel tomu opravdu věřit; v enklávě se už narodil, a v dost mocné rodině, takže si Ophelii určitě nevzal a neodporoval jí v jejích plánech proto, že se sem zoufale chtěl dostat. Liesel a Aadhya mi byly v patách, což bylo jen dobře, protože jsem se nezastavila, ačkoli jsem doopravdy nevěděla, kam vlastně na tom páchnoucím, špinavém nádraží jdu, na tom nádraží, které nahradilo mramorové síně ukradené enklávou. Mířila jsem jen k nejbližšímu červenému nápisu EXIT, dokud jsem se nedostala na denní světlo. Když jsme se konečně s mžouráním vynořily z hlubin, Aadhya nás odvedla k nejbližšímu místu, kde se dalo chvilku počkat — nebyla to dokonce ani kavárna, jen malý stánek s mraženým jogurtem a s několika rozvrzanými, nepohodlnými kovovými židlemi, rozestavenými bez ladu a skladu kolem. „Nikam ji nepouštěj,“ varovala Aadhya, jako bych potřebovala hlídače, a Liesel se na ni utrhla: „Pospěš si.“ Aadhya si šla vyzvednout auto — další šikovné kouzlo; zaparkovala bez problémů ani ne blok od nás —, a jen jsme 197

nasedly, beze slova vyrazila. Na základě nějaké instinktivní a nevyřčené dohody jsme všechny mlčely, dokud jsme neprojely tunelem zpátky do New Jersey, jako bychom potřebovaly mezi sebe a tu nestvůru na druhé straně dostat tekoucí vodu. Ale jen jsme se vynořily za řekou, Liesel se okamžitě zeptala: „Ona je malefika?“ A ve stejné chvíli Aadhya vybuchla: „No do prdele, El!“ „Jo,“ odpověděla jsem oběma najednou. „Myslíš, že oni to… vědí,“ začala Aadhya, a ještě než to dořekla, přestala to být otázka. Samozřejmě že oni to vědí, přičemž tím oni se myslí každý, na kom záleží: zbytek newyorské rady, nejvyšší čarodějové enklávy. Nepochybně to pro ně je výhoda, nikoli chyba. Temná čarodějka, která se neskutečně ovládá, je schopná čehokoli a ochotná i k horším věcem — samozřejmě že někoho takového každá enkláva popadne oběma rukama. Koneckonců, sama jsem chtěla uplatnit podobnou strategii ke získání místa v enklávě, a byla to vynikající strategie; selhala jenom na tom, že jsem nebyla ochotná ji použít. Není divu, že Ophelia má nakročeno k tomu, být příští domina; to, že jí už není, bylo pravděpodobně její vlastní rozhodnutí. Její krabičku jsem držela v obou dlaních — ne abych ji chránila, spíš abych se ujistila, že nevybuchne nebo něco podobného — a po zbytek cesty jsem na ni jenom zírala, dokud Aadhya nezastavila před něčím, co jsem zpočátku považovala za nějaký klub nebo restauraci. Bylo to obrovské sídlo z růžových cihel, které se jen o stupínek lišilo od té londýnské monstrozity, až na to, že tenhle dům se rozhodně nehroutil. Měl neuvěřitelnou zahradu, připadalo mi, že tu kvete úplně všechno. Aadhya ale nechala auto stát před domem a suverénně nás 198

vedla dovnitř, takže jsem nejistě řekla: „Ale tady nebydlíte?“ a napůl jsem čekala, že se mi vysměje, jenomže ona řekla: „Jo, promiň, předhodím tě vlkům,“ a otevřela dveře. Těmi vlky myslela svou rodinu, která se na nás skutečně kolektivně vrhla; její máma se přihnala přímo ke mně, popadla můj obličej do dlaní, dala mi pusu na obě tváře, pak mě zase kousíček odstrčila, aby se na mě mohla usmát od ucha k uchu, a oči měla vlhké. „Aadhya nám o tobě vyprávěla,“ řekla chraplavě. Ztěžka jsem polkla. Vůbec se to nepodobalo neurčitým útržkům, které jsem si pamatovala z té jediné katastrofální návštěvy otcovy rodiny. Tenhle obrovitý americký dům byl plný mírně nesprávných architektonických detailů a všech představitelných všednických vymožeností. Takhle Aadhyina rodina chránila své poslední zbývající dítě: skryli všechnu magii v malých pokojíčcích pod střechou, v dílně dole v podzemí, za zamčenými dveřmi, a zbytek domu otevřeli jejím všednickým kamarádům z místní školy, udělali z něj přátelské a lákavé místo pro všechny, aby maly ani nenapadlo se přiblížit. A dveře nezavřeli ani poté, co Aadhya odešla. Když jsme všichni seděli vzadu kolem bazénu s vysokými chladnými sklenicemi ledového čaje plného ovoce a mísou čerstvě připraveného zobání, které jsem do sebe nedokázala necpat po hrstech, zastavila se bez ohlášení všednická sousedka Anna s košíkem lesklých zralých rajčat; říkala, že jich má na záhonku moc. Překvapeně a potěšeně vykřikla, když viděla, že Aadhya je zpátky z té internátní školy a že tak vyrostla, vesele a přátelsky se pozdravila s Liesel, a když přistoupila ke mně, sice malinko zaváhala a po tváři jí přelétl neurčitě nervózní výraz, 199

ale rychle ho nahradila úsměvem ještě odhodlanějším, načež se trochu nešikovně vymluvila, že musí běžet a nemůže si s námi sednout a dát si něco k pití. Aadhyina rodina ze mě nejspíš měla podobný pocit, protože ho má každý, ale jestli ano, nedali to na sobě znát. Oni nebyli všedníci a já jsem nebyla jenom kamarádka ze školy: byla jsem Aadhyina spojenkyně, dostala jsem jejich dceru ze Scholomancie a ona dostala ven mě. Pro většinu z nás obyčejných nul, které nemají po promoci zajištěné místo v enklávě, je to ten nejdůležitější vztah v životě kromě manželství, a někdy dokonce víc. Potřebovala jsem většinu posledního roku, než mi opravdu došlo, že někdo je ochoten být mým spojencem, spojencem a kamarádem, nejen někým, kdo mě využívá a opatrně si mě drží od těla. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jaké to bude mít takový vztah potom, až se dostaneme ven. A tohle bylo ono: byla jsem tu vítaná. Přece jenom to tedy bylo jako ta návštěva v sídle na okraji Bombaje, jako ta hřejivá a zlatá vzpomínka na rodinu, kterou jsem si v sobě nesla celé ty roky, jenže tentokrát ta krása nepřestala, neřekla jsem musím vyrazit, i když jsem opravdu odjížděla, musela jsem odjet. Byl to chladivý balzám na duši bolavě popálenou setkáním s Ophelií, nahlédnutím do Orionova života. Aadhyiny babičky nás v celých vlnách zásobovaly úžasnými dobrotami. Mezi svačinou a večeří vlastně nebyla žádná pauza, jen se celá společnost přesunula z lehátek kolem bazénu k velkému stolu na zahradě pod zlatými zavěšenými lampami a domů se vrátil Aadhyin táta — pracoval ten týden pro bostonskou enklávu, ale nasedl do auta a jel celou tu cestu, jen aby s námi povečeřel — a přivezl taky jejího bratrance z enklávy 200

v Kalkatě, který v Bostonu studoval u špičkového specialisty na počítačové výtvory. Byl to hezký, urostlý kluk, dvaadvacetiletý, kterého posadili vedle mě a přitom se významně zmínili o tom, že ještě není zasnoubený, a taky se ptali na mámu, a že ji určitě musím někdy přivézt na návštěvu. Aad za maminčinými zády celou dobu dramaticky obracela oči v sloup a ústy naznačovala omluvu. Ale mně to vůbec nepřipadalo jako nějaké agresivní dohazování nebo něco podobného. Neočekávali ode mě ani od něj, že spolu najednou budeme chtít chodit, jen — otvírali dveře a naznačovali, že kdybych jimi chtěla projít, byla bych přijatelná, a to pro mě pořád byla věc tak málo očekávaná, že mi na nervy nešla. A on se na mě usmál, a dokonce i trochu flirtoval, což by mě jindy nejspíš ohromilo, nebo snad i potěšilo. Že mi tu nabídku udělala Liesel, to bylo sice překvapivé, ale ta přitom aspoň měla nějaký postranní motiv. Nebyla jsem ještě připravená na to, že by o mě mohl mít zájem někdo úplně cizí, bez jakéhokoli konkrétního důvodu. Za jiných okolností bych byla asi nejdřív nevěřila, že se to skutečně děje, pak bych asi začala nešikovně flirtovat také, třeba bych mu dala své novoučké telefonní číslo nebo bychom si naplánovali, že spolu nádherně obyčejným způsobem zajdeme na kávu. Kdyby tak byl Orion živý a já ho mohla rozhodným tónem informovat, že se ještě nehodlám vázat a že očekávám, že i on se nejdřív trochu porozhlédne, abychom se oba ujistili, že nejde jenom o školní románek nebo něco podobného; kdybych mohla udělat tohle a vůbec všechny ty další rozumné a správné věci, o kterých jsem se nikdy nenamáhala přemýšlet, protože mi nepřipadalo, že to bude potřeba. Představovala 201

jsem si, že budu buď s Orionem, nebo sama; nikdy nic jiného. A samozřejmě že by bylo dobré a zdravé a úžasné umět si představit sebe s někým jiným, třeba s Liesel nebo s Aadhyiným bratrancem nebo s někým, s kým jsem se ještě ani nesetkala, ale nedokázala jsem to a Orion to udělat nemohl, protože Orion někde mrtvý křičel. Místo abych si tedy normálně, obyčejně popovídala, musela jsem se omluvit, zavřít se v koupelně, párkrát se zhluboka nadechnout a omýt si obličej, a když jsem se osušila, konečně jsem vytáhla z kapsy Opheliinu krabičku a otevřela víčko. Rozložila se a rozkládala se dál, až byla nejméně šestkrát tak velká. Byla vyložená černým sametem a uvnitř ležel sdíleč síly. Vypadal trošku jako kapesní hodinky s řemínkem a na víčku byl vyrytý symbol enklávy, přesně jako ten, který nosíval O rion, až na to, že tenhle mi zjevně dovolí čerpat manu. Vedle něj ležel malý kousek silného papíru s nerovnými okraji, na něm byly souřadnice GPS a pod nimi nápis Sintra, Portugalsko. Milášek se trochu nejistě vysoukala z druhé kapsy — přecpala se předtím rýžovými křupkami z té směsi a doufala jsem, že jí z toho nebude zle — a vyskočila na polici vedle krabičky. Položila tlapku na sdíleč síly, jako by mi nechtěla dovolit si ho vzít, podívala se na mě jasně zelenýma očima a úzkostlivě zapištěla: Doufám, že víš, do čeho jdeš. „To jsme dvě,“ pokrčila jsem rameny. Stáhla tlapku a nešťastně se dívala, jak si sdíleč zapínám. Pak se trochu otřásla, znovu vyšplhala nahoru a schovala se mi v kapse. Zastrčila jsem papírek od Ophelie do druhé kapsy jako protizávaží a šla jsem se loučit.

202

KAPITOLA 9

SINTRA

Skoro okamžitě jsem narazila na námitky. „Tak za prvé, jedu s tebou, a za druhé, vyrazíme až ráno,“ prohlásila Aadhya, jen jsem ji odtáhla stranou. „Vypadáš, jako by tě několikrát přejeli rolbou.“ „Budeme vypadat hůř, jestli ve Scholomancii nezbude dost many, až se pokusíme dostat dovnitř,“ namítla nesouhlasně Liesel, která se do toho bez pozvání vložila, a už ťukala do mobilu. „Nejlepší spojení odlétá za čtyři hodiny. Hned teď bychom měly vyrazit na letiště.“ Když Liesel začala dokonce kreslit schémata, jaké strašné věci by se nám mohly stát, pokud by příliš mnoho enkláv stop lo dodávku many do školy a my bychom byly zrovna vevnitř, Aadhya v otázce odletu ustoupila. Trvala ale na tom, že s ní musím nahoru do jejího pokoje, než si zabalí. „Tak ven s tím: Co ta Liesel?“ obořila se na mě hned, jak začala spěšně házet věci do velkého kufru. Nebyla doma ještě ani týden, ale skříň už měla plnou šatů, a když jsem si chtěla sednout na postel, musela jsem prokličkovat minovým polem luxusních nákupních tašek a výbuchy balicích papírů. Zjevně už nakupovala 203

jako šílená. „Proč chce jet s námi? A proč je vůbec tady? Copak ona teď nežije v londýnské enklávě?“ „Jestli z ní dostaneš nějakou odpověď, tak mi dej vědět,“ pokrčila jsem rameny. „Nejspíš by ale ráda všechno trochu popohnala; v Londýně na ni čeká Alfie a ona má plán, jak se dostat do rady.“ „A přesto loví ještě tebe?“ zeptala se Aadhya. „El, to přece nedává smysl. Musí v tom být ještě něco jiného, a jestli ti to neřekla, tak se ti to líbit nebude. Máš nějaký důvod, pročs ji ještě neposlala do háje?“ To mě uvedlo do takových vnitřních rozpaků, že jsem neodpověděla hned, a to stačilo, aby se Aadhya odvrátila od kufru a přimhouřenýma očima si mě změřila. „Tak máš nějaký důvod?“ zeptala se výhružně. „No…“ začala jsem rozpačitě. Věděla jsem, že to přijde a že nemám žádnou přijatelnou výmluvu. „No to snad ne,“ vyjekla Aadhya. „Liesel?“ Zasténala jsem, padla jsem po zádech na postel a zakryla si obličej dlaněmi. „Chvilková slabost nebo tak?“ odpověděla jsem zdušeně. „Spíš chvilkové totální šílenství!“ odsekla Aadhya. „Tak tohle je ještě lepší. Alfie je přece její výtah! Dostal ji do londýnské enklávy a teď ji dostane ještě do rady. Rozhodně by ho nepodváděla, kdyby k tomu neměla sakra dobrý důvod!“ „Ona ho nepodvádí,“ připustila jsem. „On o tom ví.“ „No skvěle. Takže to je určitě nějaký plán, jak tě zaháčkovat,“ prohlásila Aadhya nemilosrdně. I když tu nabídku aliance jsem Liesel odmítla, bylo mi jasné, že Aadhya má vlastně pravdu. Stejně jsem toho ale nedokázala litovat; ještě i teď jsem byla Liesel až trapně vděčná 204

za tu hlubokou úlevu fyzického uvolnění a spánku beze snů, nemluvě už o tom, že mě dostala sem. Ale rozhodně jsem měla trvat na tom, aby mi řekla, co za to teď bude chtít na oplátku, místo abych ji prostě nechala držet se mě a pomáhat mi, jako by jí o nic jiného nešlo. Tak to nedělá nikdo, a navíc Liesel ještě ani není ten slabošský typ, který to dokáže delší dobu aspoň předstírat. Liesel je vynikající stratég a nejspíš jen čeká na nějaký můj hodně zranitelný okamžik, aby na mě zaútočila příslušně velkým požadavkem, což by mi mělo být víc než jasné. I kdyby mě to dost nenaučila Scholomancie, celý můj život byl v podstatě jedno velké školení, jak to dopadá, když se člověk předem nezajímá o cenu. „Koukej, varuju tě rovnou, že jestli se nastěhuješ do londýnské enklávy a začneš si tam trojičku s Liesel a Alfiem, tak tě odtamtud odtáhnu v řetězech,“ prohlásila Aadhya. „A nebýt toho, že Scholomancie je doslova časovaná bomba těsně před výbuchem, tak tě do těch řetězů vsadím hned teď. El. Nebyla to tvoje vina.“ Nadechla jsem se, až mě zabolelo ve stažené hrudi, a nahrbeně jsem se posadila. Aadhya si sedla na postel vedle mě a objala mě kolem ramen. „Ty za Orionovu smrt nemůžeš,“ prohlásila. „Ten plán vyšel. Byli jste u brány. Stačilo, aby vyběhl. Nevím, proč to neudělal, ale ty se chováš, jako kdybys ho tam nechala. Ani jsem u toho nemusela být a vím, že bys nic takového neudělala. A on nebyl pitomý, takže ho ani vteřinu nemohlo napadnout, že bys chtěla.“ Ušklíbla se. „Proč by tě asi tak vystrkoval, kdyby myslel, že odejdeš sama? Bylo mu jasné, že to neuděláš.“ Aadhya měla pravdu, samozřejmě že měla pravdu, a já jsem to věděla. Jenže pokud to nebyla moje vina… „Tak to 205

byl totální debil a umřel úplně zbytečně!“ procedila jsem mezi zuby. „Občas se stane, že někdo něco posere,“ prohlásila Aadhya bez obalu. „Uděláš nějakou hloupost a pak zjistíš, že to už nejde napravit ani vzít zpátky. A on ten jeden přešlap udělal v jedné vteřině uprostřed toho nejhoršího boje našeho života, kdy se na vás zrovna hnal Trpělivost. To neznamená, že byl k ničemu. Nejsi pitomá ani proto, že jsi ho milovala a že jsi smutná z jeho smrti. Pitomá jsi proto, že ses nechala v tomhle stavu sbalit od Liesel,“ dodala jedovatě. Šťouchla mě do ramene, zvedla se a začala zase pakovat. „Vždyť ji ani nemáš ráda!“ Ušklíbla jsem se. „On si na ni člověk časem zvykne. Trochu.“ „Asi jako na zbrklíky?“ Aadhya mi to zjevně nevěřila. Neměla jsem žádné oblečení kromě toho, co jsem měla na sobě — ty máminy volné lněné pracovní šaty, které i přes Lieselino čisticí kouzlo už překročily hranici toho, co jsem byla schopná snést bez vyprání; a na to jsem neměla čas. Nic z těch Aadhyiných úžasných nových věcí by mi nebylo, ale dala mi nové, ještě neotevřené balení kalhotek a pak došla pro svou mámu. Ta donesla oblečení, na němž právě pracovala, nádherný šalvar kamíz z tenkého bavlněného saténu, kolem jehož výstřihu byly zlatou nití vyšívané ochranné runy. Něco takového by správně stálo rok many, ale ona mi ho vnutila jako dárek. Její táta zase trval na tom, že nás sveze na letiště, i když jsem cestou několikrát zahlédla, jak se přes zpětné zrcátko po Aadhye s obavami dívá. Měla jsem z toho výčitky svědomí, ale ani jsem se nepokusila Aadhyu přesvědčit, aby se mnou nejezdila. Na to jsem ji tam příliš chtěla mít. Nehodlala jsem ji tahat do Scholomancie, až půjdu lovit Trpělivost — na to 206

s sebou nebudu brát nikoho —, ale se zoufalým sobectvím jsem si přála, aby byla za dveřmi. Chtěla jsem tam mít někoho, ke komu bych cítila povinnost se vrátit. Odlet byl tak pozdě, že letiště už působilo napůl opuštěně, ne snad prázdně, ale ztlumeně; většina obchodů měla zavřeno a lidi s unavenými výrazy za sebou táhli palubní zavazadla. Aadhya bez obalu odmítla nechat mě s Liesel o samotě třeba jenom na chvilku, a když jsme se znovu usadily v letištním salonku, donutila mě dokonce dojít pro kafe. Liesel to neušlo. „Co si tak asi myslíš, že jí provedu?“ obořila se na ni rázně, jakmile se domnívala, že jsem z doslechu, což jsem nebyla; obešla jsem totiž nenápadně velkou kytku v květináči, abych si poslechla jejich rozhovor a možná přistihla Liesel při něčem, co by mě přesvědčilo, že ji mám odeslat domů do Londýna za Alfiem. Aadhya ji probodávala zlým pohledem, ruce založené na prsou. „Já vím, že ty nemáš ani trochu studu, ale ona je momentálně úplně bez sebe!“ „Jo,“ kývla Liesel. „Myslíš, že jsem to ještě zhoršila? Věř mi,“ pokračovala zachmuřeně a zřejmě ze zkušenosti, „cítit se dobře ve vlastním těle pomůže, i když jsou věci jinak hodně špatné, a to jsou.“ „Jo. A já si myslím, že si chceš na El opatřit nějakou páku, dokud je na tom zle, abys ji mohla později použít.“ Liesel podrážděně mávla rukou. „Ano! Copak ty na ni páku nemáš? A proč ty páky použijeme? Aby nás bránila, zachránila nám život? To ona dělá i pro cizí lidi, a zadarmo. Co ještě? Ty jsi její spojenkyně. Chtělas někdy po ní, aby pro tebe něco udělala, opatřila ti místo v enklávě nebo tvořitelskou smlouvu? 207

A proč ne? Protože jsi taky velká mučednice, která o takové věci nestojí?“ Aadhya se na ni zaškaredila a Liesel se ušklíbla. „Ne! Nechceš to po ní, protože víš, že by odmítla. Já jsem to sama zkoušela, jenomže ona neudělá nic sobeckého ani pro sebe, tím míň pro někoho jiného. A má pravdu,“ dodala nevrlým tónem člověka, který byl proti své vůli přesvědčen. „Skutečně je příliš mocná. Jak by jednou začala, tak už by se nezastavila. Takže ty naše páky můžeme použít jenom jedním způsobem: abychom jí pomohly se zastavit. Buď spíš ráda, že něco takového mám, a ty si tu svou taky dobře hlídej.“ Přestala jsem poslouchat a pohoršeně jsem odpochodovala. Nemohla jsem popřít, že jsem opravdu bez sebe, a kdybych třeba fakt vypadla ze správných kolejí, určitě by se hodilo mít kolem sebe lidi, kteří by mě do nich mohli vrátit. Jenže kde zrovna Liesel bere právo být jedním z těch lidí? Protože jsem musela uznat, že se jí to úspěšně povedlo. Její cíl, důvod, proč mi pomáhá, je totiž zabránit, abych se stala malefikou, z čehož jsem měla zoufalý strach už od svých pěti let, a Liesel je pro tenhle projekt jako dělaná. Opatřila jsem kávu, vrátila jsem se a nevrle jsem ji rozdala. Aadhya pořád ještě na Liesel zahlížela, ale se stejným trucovitým podrážděním, jaké jsem cítila já sama: Přece jenom nám zůstane na krku. V Lisabonu jsme přistály za denního světla. Nebyla jsem v New Yorku dost dlouho na to, abych cítila pásmovou nemoc, a teď bylo slunce zase tehdy a tam, kde ho můj mozek očekával, takže by mi mělo být líp. Jenže celá ta mezihra se změnila v chaotickou noční můru a splynula s ostatními napůl zapamatovanými 208

zlými sny, které se mi zdály cestou v letadle, a ve všech se objevovala Ophelia jako neurčitý tvar na hladině kalného jezera. Měla jsem tři vzkazy v hlasové stránce a asi půltucet esemesek od Chloe, ať jí zavolám, až budu mít možnost. Chvíli jsem na to koukala a uvažovala o tom, že jí opravdu zavolám, jenže mi bylo jasné, na co se mě bude ptát — a co jsem jí tak asi měla říct? Sbal se a okamžitě prchej z enklávy? Pro ni Ophelia žádnou hrozbu nepředstavuje, leda by Chloe začala pobíhat po enklávě a všem vykládat, že jejich budoucí domina je malefika. Čím míň toho bude vědět, tím líp pro ni. Liesel nás hnala přímo na vlak do Sintry a z nádraží do přepychového butikového hotelu uprostřed města. Tam pro nás s Aadhyou vyčarovaly pokoj — pomocí peněz, nikoli magie — a já jsem zatím stála v okouzlující hale plné starožitností a sledovala armádu turistů pochodujících kolem ke starým malebným částem města. Vlna blížící se od vlaku se rozlévala po obou stranách horské silničky a uprostřed taxíky a golfové vozíky vyvážely ty, kteří nebyli ochotni funět vzhůru pěšky. Nejdřív jsem na to jen hleděla, protože jsem to měla přímo před očima, ale za chvíli jsem si začala říkat, proč vstup do Scholomancie umístili uprostřed takové turistické pasti. V New Yorku a v Londýně a vlastně ve většině největších měst světa vstupy do enkláv jsou, ale lidi si budují enklávy tam, kde už žijí, což je většinou ve městech, takže se musí smířit s příslušným nepohodlím, obtížemi a výdaji many na stavbu vstupů v místech, kde neustále hrozí kolize s všedníky. Ale Scholomancie měla být daleko od ostatních enkláv, někde, kde by ji malefikárie hůř objevily: proč ji neschovali v nějakém úplně zapadlém koutku světa? Ještě míň jsem to 209

chápala, když jsme dohledaly přesné souřadnice a zjistily, že leží uprostřed nějakého muzea ve starém historickém sídle, a vlastně ani ne tak moc historickém — bylo postaveno někdy kolem roku 1900, kdy už Scholomancie byla přes deset let otevřená. Byl to určitě záměr, ale nedávalo to smysl. Naše souřadnice byly zaokrouhlené na tři desetinná místa, a tak jsme musely prohledat celé to rozsáhlé sídlo: v rozlehlém areálu to mohlo být kdekoli. A nemohly jsme dokonce ani přeskočit frontu na lístky a proklouznout zdí, až by se nikdo nedíval; příliš mnoho lidí se toulalo malebnými uličkami kolem a dělalo si u zdí selfíčka. Dokonce i kdybychom se ocitly chvilku samy, nemohly jsme se spolehnout, že to tak zůstane: každých pár minut se za rohem vynořil další ten golfový vozíček. Místo toho jsme tedy počkaly ve frontě a koupily si lístky jako všichni ostatní a pak jsme absolvovaly dlouhou nudnou prohlídku dochovaného historického sídla, poslouchaly řeči o namyšleném majiteli a jeho architektovi a jejich fascinaci tarotovými rituály, iniciačními obřady a primitivismem — čímž se zjevně myslela příroda nepokažená nikým, kdo nevypadal jako oni; Aadhya protočila oči a pohybem úst naznačila to byl ale blbec — a o přepychových večírcích, které pořádal ve zdejších zahradách. Pořád jsme hledaly nějaké místo, kudy by se dalo aspoň trochu představitelně proklouznout, nějaký vchod, který by nás mohl vyvést ze světa, ale ten protivný devítiletý kluk z naší skupiny se prakticky úplně ke každým dveřím dostal dřív než my, lomcoval mosaznými klikami a otvíral starožitné skříně, a jeho uštvaná matka ho neustále unaveně žádala, aby na nic nesahal. Když nás prohlídka konečně vyklopila do zahrad, byla jsem už připravená věřit tomu, že nás 210

sem Ophelia poslala jen proto, aby nás svedla z cesty, ale Liesel prohlásila: „To by nás poslala někam dál a na odlehlejší místo!“ což byla pravda. Nevrle jsme se tedy vydaly zkoumat zahrady a hledat vchod do nejtajnější a nejskrytější enklávy na světě, plné mystické síly, za doprovodu celého turistického autobusu a průvodkyně mávající praporkem s Hello Kitty. Zahrady byly okouzlující, svěže zelené a tak vůbec. Taky tam bylo vedro jako v Satanově prdeli, abych to vyjádřila nejšťavnatějším možným způsobem, a ten primitivismus zřejmě znamenal kličkující a agresivně meandrující cestičky a taky spoustu schodů nepravidelně vytesaných do skály, aby vypadaly jako vzniklé přirozeně. Snažily jsme se vyhýbat největším davům a v důsledku toho se nám podařilo udělat tři kolečka, což nám došlo jen proto, že jsme už poněkolikáté míjely stejné nápadné, mechem porostlé schodiště. Byla jsem zpocená, nevyspalá a nešťastná, a když jsme na ty zatracené schody narazily po čtvrté, začala jsem se hihňat a nedokázala jsem přestat, takže mě Liesel s Aadhyou musely odvést do kavárny a probrat studenou vodou a silnou kávou. Tou dobou už zuřila i Liesel — z primitivismu zřejmě moc nadšená nebyla —, a tak rázně odpochodovala zpátky ke kase a opatřila plánek zahrady. Když jsem se sebrala, odvlekla nás na vyčerpávající systematickou prohlídku, a dokonce trvala i na tom, že musíme vystát příšerně dlouhou frontu a sestoupit do iniciační studně. Podle turistického průvodce to byla součást nějakého vymyšleného mystického zednářského iniciačního rituálu, který tady provozoval majitel a jeho přátelé. Mně to připadalo, jako kdyby jim nestačila šikana na univerzitě a chtěli v ní pokračovat i jako dospělí, a tak si nechali 211

postavit palác a vyšperkovali si jej jako nějaký těžkopádný mystický rituál, ve který nikdo z nich skutečně nevěřil. Jako kdyby se mohli přenést v čase zpátky do pohanské éry, kterou si z valné většiny vymysleli. Neměla jsem náladu být k nim fér a taky jsem někdy během té doby přestala přemýšlet o hledání brány. Připadala jsem si jako na nějakém příšerném školním výletě, kterému jsem se nemohla vyhnout ani ho zastavit. Neuměla jsem si představit, že by v tomhle Disneylandu pro dospělé mohla vůbec být Scholomancie, a tak jsem ani nepřemýšlela o tom, proč je to tady, k čemu je to všechno dobré. Podrážděná a zpocená jsem se dovlekla s frontou až do té slavné studny, což ve skutečnosti ani studna nebyla: byla to věž, kterou někdo vyhloubil v zemi, místo aby ji postavil do výšky, s dlouhým spirálovým schodištěm a prázdným prostorem uprostřed. Lidi se nakláněli přes zábradlí a fotili si ji nahoru, dolů i napříč. Když jsme sestoupily ke třetí otočce, už jsem se nepotila a taky jsem neměla nejmenší pochybnosti: Scholomancie je někde tady blízko a ten, kdo tohle místo stavěl, věděl přesně, co dělá. Hlasy turistů, desítky rozhovorů v desítkách jazyků, se odrážely tam a zpátky od stěn a splývaly v rámus beze slov, hluboký a naléhavý: něco jako řecký chór, který k nám doléhal z protější zdi a snažil se nám sdělit něco důležitého. Zřejmě nezáleželo na tom, co říkají, jestli se smějí, nebo se vyklánějí přes zábradlí a fotografují; ozvěna všechno uchopila a smísila v jedno hluboké, dunivé poselství. Svět nad námi se ztratil, pohltila ho temnota, která mezi stěnami vládla; zbyl z něj jen bílý kruh nahoře, tak jasný, že se 212

do něj odsud nedalo podívat. Nechtělo se mi dál, ale schodiště bylo příliš úzké, než abychom se mohly na dlouho zastavit, davy lidí před námi i za námi nás postrkovaly dopředu. Kromě toho jsem jít musela. Musely jsme dolů. Musely jsme dovnitř. Ve městě se člověk snaží vstup do enklávy co nejlíp ukrýt, aby se dalo snadno proklouznout dovnitř a ven bez povšimnutí. Kdyby nějaký všedník zahlédl čaroděje, jak vstupuje do enklávy a proti veškeré pravděpodobnosti prochází zdí, stálo by to enklávu nesmírné množství many, pokud by se vchod vysloveně nezhroutil. Jenže fyzickými dveřmi do Scholomancie nikdo pravidelně neprocházel. Jako studenty nás sem přitáhlo iniciační kouzlo, které naši odtělesněnou podobu za strašlivých výdajů many protáhlo branami a ochranami až nahoru do prváckých ložnic v té kratičké chvilce, kdy to vůbec šlo — kdy byla část malů přežraná po promoci a zbytek zlikvidovalo čištění. A při promoci sice těmi dveřmi projdeme, ale nevypustí nás do Portugalska; portálové kouzlo nás prostě pošle tam, odkud jsme přišli. Dveře tedy používají vlastně jen malové a tenhle natěsnaný proud všedníků jim průchod ztěžuje. Původní stavitelé začali slavnostmi a složitými obřady — majitel, nebo možná jenom architekt, musel rozhodně sám být čaroděj; v každém případě tohle místo od začátku mělo být cílem všedníků. A později obřadnost vymyšlených rituálů zaměnili za obří davy turistů. Když tak jednou za čtyři desítky let potřebují enklávy poslat něco dveřmi dovnitř do promoční síně — třeba ty newyorské golemy, kteří po válce instalovali nové vybavení jídelny —, nejspíš si celý palác pronajmou třeba jako filmový štáb, a ještě 213

při té příležitosti skutečně natočí dokumentární film. Ten dokument sem pak přivede další turisty, kteří znovu a znovu procházejí rituálem a každý z nich mezi těmi selfíčky odevzdá i trošku many: okamžik potěšení a úžasu, náznak nejistoty, půl vteřiny, kdy zavře oči a představí si, že je tady sám, kdy se dobrovolně podvolí příběhu o iniciaci, jak mu ho líčí turistické příručky a průvodci, a ochotně vstoupí, sejde dolů do té tmy. Studna končila křivým tunelem s mnoha slepými odbočkami, vyhloubenými v podivně měkkém vápenci — vypadaly, jako by je vyhryzalo něco živého. Tíže země nad naší hlavou tu byla přímo hmatatelná a děsivost místa nijak nezmenšovaly ani laciné LED pásky, které tu instalovali, aby lidi nezakopli; bylo to zčásti proto, jak zřetelně sem nepatřily. Byl to jen chabý, upachtěný pokus zahnat tmu. Dokonce ani v davu nebyly vidět tváře. Lidi mluvili a mumlali a někde vepředu se někdo ječivě zasmál. Oči jsem měla plné slz, takže oranžové světlo se rozpíjelo, a v uších jsem hlasitě slyšela vlastní dech. Chtěla jsem jít dál, k těm zábleskům světla, které jsem tu a tam zahlédla v dálce přes proudící řeku turistů. Chtěla jsem jít dál a uniknout ven spolu s nimi. To byl další důvod, proč tuhle složitou cestu postavili: aby nic netušící všedníci procházeli stejnou cestou, kterou, jak doufali, jednou projdou jejich děti: cestou do příšerné, děsivé temnoty a na druhé straně zase ven. Ale ze strany jsem od zdi ucítila lehounký proud studeného vzduchu a v něm slabý povědomý pach ozónu, železa a strojního oleje s náznakem práchnivějícího kompostu: pach Scholomancie. Vdechla jsem ho a cítila jsem v kostech, jak jsem blízko, jak jsme blízko, a udělala jsem krok stranou z té řady lidí. Nikdo z nich doopravdy nevěděl, že jsem tady. Nikdo 214

z nich mě neviděl. Byla jsem jen jeden z tisíce stínů, které se spolu s nimi pohybovaly ve tmě. nebyla jsem důležitá a ani by si nevšimli, nevšimli si, že jsem vstoupila do příštího temného postranního tunelu a už jsem tam nebyla. Prudce jsem došlápla na rozbitý, ostrý kámen a skoro jsem upadla. Nabyla jsem znovu rovnováhy tak, že jsem zaťala svaly na břiše, místo abych se rozmáchla rukama, takže jsem se narovnávala už s evokací odmítnutí na rtech a rukama připravenýma sesílat. Ale nepotřebovala jsem to. Nic na mě nezaútočilo. Neviděla jsem vůbec nic, ale měla jsem silný pocit prostoru kolem sebe a vzápětí se vedle mě z obou stran objevily i Liesel a Aadhya. Málem jsme se skácely všechny, protože obě sebou samozřejmě okamžitě trhly a zaujaly sesílací postoj stejně jako já. Podlaha pod našima nohama byla tak nerovná, že jsme víceméně padaly jedna přes druhou. Vzápětí se objevilo slabounké světlo: Aadhya vytáhla kulatou třpytnici, míček z jemně tepaného kovu s krystalem uvnitř, mosazným prstencem a maličkými vrtulkami jako dron. Vyhodila ji do výšky, koule ožila, tiše zabručela a začala se pomalu rozsvěcovat, až ozářila obrovskou jeskyni, která snad musela mít skoro stejnou rozlohu jako ty zahrady nad námi. Když jsem viděla tu vyhloubenou dutinu, začalo mi to všechno nahoře zpětně připadat hrozně nejisté. Muselo tu kdysi být veliké náměstí se sloupy a fontánami vytesanými do stěn kolem dokola — nejspíš nějaký ochranný výtvor. Teď tu zůstaly jen neurčité náznaky karyatid a lvích hlav, obalených tlustými vrstvami špíny a slizu. Shora odkapávalo něco vlhkého a zeleného. Páchlo to tu plísní, stojatou vodou a taky rzí; válely se tu staré rozházené pozůstatky 215

mrtvých malefikárií, ožehnuté krunýře a popraskané zbytky konstruktů. Do desky v samém středu kamenné podlahy vyryli známá slova vložená do srdce Scholomancie: POSKYTNOUT ÚTOČIŠTĚ A OCHRANU VŠEM NADANÝM DĚTEM SVĚTA; a kolem nich se stáčely monumentální verze týchž kouzel, ochranná litanie, která byla vyryta do brány Scholomancie. Rozeznala jsem: ZLOBA NECHŤ JE ODEHNÁNA, MOUDROSTI JE ZÁŠTITOU TA BRÁNA, hluboká písmena vyplněná zlatem, které dosud jasně zářilo i přes vrstvu řas. Jenže přímo přes slovo BRÁNA se táhla prasklina, široká tmavá puklina, která roztrhla oblouk zaříkání. Mohutné kamenné kvádry kolem byly v ostrých úhlech vyvrácené na všechny strany a mezi nimi se válely hromady rozpadlých úlomků. Po náměstí se rozbíhaly pukliny do všech stran a v jejich středu stála ve stěně jeskyně obrovská bronzová brána do Scholomancie — vyvrácená z pantů. Vypadalo to… no, vypadalo to, jako kdyby tu v nedávné minulosti vybuchl supervulkán. V celé jeskyni se nic ani nehnulo, až na tu kapající vodu, která odněkud shora každou chvilku pleskla o zem. Mezi dveřmi a zárubní byly štěrbiny tak velké, že bychom skrz ně měly vidět dovnitř, ale dokonce i když jsme si posvítily třpytnicí, nebylo tam nic než úplná tma. Mohl to být mělký výklenek ve stěně jeskyně; mohla to být neosvětlená promoční síň; mohla to být prázdnota. Mohl to být bok obrovského chřtána, pevně přitisknutý z druhé strany k bráně ve snaze dostat se ven. „Jdu tam,“ řekla jsem. Můj hlas se podivně, roztříštěně odrážel od stěn. „Vy zůstaňte tady.“

216

„Máme si počkat na Trpělivost, až před tebou bude prchat a přiřítí se sem?“ rýpla si kousavě Liesel. „Ne. Jsme bezpečnější s tebou než samy.“ Aadhya řekla jen: „Tak jdem.“ Nehádala jsem se. Možná jsem celou dobu věděla, že půjdou se mnou, a jen jsem si říkala, že jim v tom zabráním, protože by bylo strašně sobecké tahat je s sebou, a tak jsem musela předstírat, že to neudělám. Nejspíš je vždycky snadnější provést něco příšerného, když dokážete přesvědčovat sami sebe, že to neuděláte, až dokud to neuděláte.

217

KAPITOLA 10

SCHOLOMANCIE

Vstoupily jsme do Scholomancie. Neumím popsat, jaký to byl pocit, projít zpátky těmi dveřmi a vědět, co je na druhé straně. Nemyslím tím Trpělivost, nebo ne jenom Trpělivost. Na druhé straně byla Scholomancie, a to bylo mnohem horší než jakýkoli mal. Když jsme loni tak horečně hledali nějaký nápad, uvažovali jsme i o několika plánech, ve kterých by mladší děti na čas Scholomancii opustily a pak se tam zase vrátily, ale všechny jsme je zavrhli. Do Scholomancie může člověk vstoupit jenom jednou, když ještě neví, do čeho jde: nezná tu nekonečnou příšernou naději, že se zase dostane ven, naději, kterou si může koupit jen na úkor druhých lidí, zatímco oni se zase snaží si ji koupit na jeho úkor, a otevřená tlama Trpělivosti a Statečnosti na konci připomíná, že ani smrt jako únik není jistá. Jakmile tohle pochopí, jakmile byl jednou vevnitř a dostal se ven, už se vrátit nedokáže. Ale my jsme musely. Potácely jsme se a podkluzovaly po rozbité kamenné podlaze k bráně. Položila jsem ruce na pravé křídlo, které víceméně dosud viselo v horním pantu a dalo se postrčit. Nezkusila 219

jsem to hned. Zavřela jsem oči a řekla sama sobě, že škola tam pořád je, že je přímo tady za těmi dveřmi. Byla tam celou věčnost, byla tam přes sto let, zažily ji desetitisíce čarodějů; samozřejmě že tam pořád je. Je tam a taky je tam Trpělivost a mně se dovnitř strašně nechce, ale nic jiného mi nezbývá. Takže tam prostě být musí. Liesel mi položila ruku na rameno. „Dveře tady jsou, takže se rozhodně dá dostat zpátky,“ prohlásila s ocelovou jistotou. „Chce to jenom manu. Ty nás dostaneš dovnitř. Já budu mít připravené odstrašující kouzlo. Tím získáš dost času ustavit evokaci.“ Aadhya s námi v Londýně nebyla, ale pochopila, oč jde. Přivolala zpátky třpytnici, pevně ji sevřela v ruce, takže nám světlo neukazovalo, co je nebo není na druhé straně puklin, a druhou ruku mi také položila na rameno. „Vypustím světlo, jen budeme uvnitř.“ Nevím, jestli si skutečně byly tak jisté, jak se tvářily, ale na tom celkem nezáleželo; jejich jistota mi pomohla. Zhluboka jsem se nadechla a strčila do dveří. Měly aspoň skřípnout, ale ani se nehnuly. Na druhé straně mohla klidně být celá horda malů, kteří se je snaží udržet zavřené. Sklonila jsem hlavu, zapřela se patami a zatlačila víc, až mě pálilo v lopatkách. Nevytahovala jsem manu vědomě, ale sdíleč síly na zápěstí se začal zahřívat, jako by mnou mana prolétala tak rychle, že jsem ji ve vlastním těle ani necítila. „No tak, pusť nás dovnitř,“ řekla jsem tiše; zaříkání to vlastně ani nebylo; mluvila jsem nejspíš se školou, která mi dřív občas odpovídala a možná mě slyšela i teď. Dveře zakvílely a pohnuly se a mezi jejich křídly se otevřel trojúhelník tmy právě tak velký, abychom se protáhly. 220

Prošla jsem jím a Liesel s Aadhyou, které se mě pořád držely za ramena, se přikrčily a vstoupily za mnou. Liesel prudce škubla volnou rukou ještě dřív, než se narovnala; cítila jsem, jak od nás vystřelilo odstrašující kouzlo. Jestli ale něco zasáhlo, neslyšela jsem to. Čekala jsem, že na nás něco okamžitě zaútočí, ale nic se neobjevilo. Nevnímala jsem ani žádný pohyb nebo čeření vzduchu. Aadhya poslala třpytnici nahoru před nás. Byly jsme na zvýšeném stupínku v promoční síni — nebo spíš na jediném celém kousku toho stupínku. Přesně na tomhle místě jsem stála, když jsem sesílala to supervulkánové kouzlo; poznalo se to proto, že tu ještě byly vidět otisky mých nohou, nebo spíš jejich negativní obrys — od něj se na všechny strany jako paprsky přes celou síň rozbíhala změť puklin. Podlahu kolem stupínku pokrývala tlustá odporná slupka vyschlého shnilého slizu, který se na pár místech ještě leskl. Z jeho slabého známého pachu se mi zvedl žaludek: pozůstatky tisíců mrtvých, které vytekly na podlahu z Trpělivosti nebo Statečnosti, když jsem je povraždila. Kolem stupínku dosud i přes vrstvu slizu prosvítala tlustá spálená čára — tudy vedl okraj štítu, který jsem ustavila na ochranu proti té hordě. Orion stál přímo tady vedle mě, když se Trpělivost převalil přes jejich řady a narazil do štítu ve snaze dostat se ven stejně jako my. A celá síň za chřtánem byla k prasknutí nacpaná malefikáriemi. Proudily zpátky dolů do promoční síně a vyplnily každý dostupný centimetr vzduchu i prostoru. Teď byla síň prázdná. Nezbyl tu ani obyčejný aglo, který by se plížil někde v temném koutě. 221

„Kam se ti…“ začala Aadhya, ale nedořekla; slova se nepřirozeně hlasitě odrážela od mramorových stěn a pak stejně nepřirozeně zmlkla v nehybném tichu. Ani ale tu větu dokončit nemusela. Všechny jsme si kladly stejnou otázku. „Ven se dostat nemohli,“ prohlásila Liesel skoro naštvaně. „Celé Portugalsko by se hemžilo maly.“ Udělala jsem tu chybu, že jsem se ohlédla na rozbité dveře a zjistila jsem, že nevidím ven do jeskyně, odkud jsme přišly. Skuliny kolem dveří byly jen neurčitá čerň, jako by venku přece jen nebylo nic než prázdnota. Ani já jsem si nemyslela, že se malové dostali ven. Radši jsem se zase otočila, abych na to nemusela myslet. Síň pořád ještě působila dost pevně; zdaleka to nebylo tak hrozné jako ten Yancyin poloskutečný pavilon. Ale malové byli pryč. A jestli se nedostali ven… „Možná, že prostě… vypadli do prázdnoty,“ uvažovala nahlas Aadhya. „Školu udržuje mana zvenčí, ale malové tady uvnitř neměli co žrát, takže…“ Pochybovačně se odmlčela, což bylo správné; tohle by bylo trochu moc úhledné a šikovné vysvětlení. Liesel zavrtěla hlavou, aby ho odmítla, ale sama s žádným jiným nepřišla, jen se podrážděně mračila, což znamenalo, že nic věrohodného ji nenapadá. Já jsem taky žádné vysvětlení neměla a ani jsem o ně nestála. Bylo mi jedno, kam zmizeli ostatní malové. Nebyla jsem schopná se zajímat o nic kromě toho, proč jsem tady, a na to jsem zase myslet nedokázala, protože bych se okamžitě rozječela. Vyrazila jsem tedy na druhou stranu síně, Liesel a Aadhya za mnou. Mohutné údržbářské šachty na obou stranách, jimiž jsme hnali maly do školy, byly dosud doširoka otevřené. Po vnitřní stěně vedl vzhůru úzký žebřík, který v tom obrov222

ském prostoru vypadal malinký a nejistý. Chytla jsem se ho a začala šplhat. Bzučící třpytnice nám poletovala nad hlavami a ozařovala vždycky jen kousek prostoru kolem nás; nad námi i pod námi se všechno ztrácelo v čiré temnotě. Já bych byla prostě jen bezmyšlenkovitě lezla, ale sotva se podlaha ztratila ve tmě, řekla zespodu Aadhya: „Ty šachty jsou necelých dvacet metrů vysoké a dvanáct příčlí jsou tři metry. Nemělo by to být dlouhé,“ a Liesel je začala hlasitě odpočítávat jednu po druhé, čímž nás zakotvila v prostoru. A když odpočítala poslední, vztáhla jsem bez dívání ruku a nahmátla kraj podlahy. Vytáhla jsem se po posledních několika příčlích do dílny a třpytnice vyplula před námi do prostoru. Že se tudy horda prořítila, to bylo vidět. Na okraji šachty zůstaly hluboké stopy po drápech, všechny ponky byly rozmlácené a překocené, na podlaze bylo vidět spáleniny a zaschlé stopy slizu a taky pár odhozených končetin a krunýřů, většinou ohryzaných a popraskaných: když malové nemohli dostat chutné čarodějné děti, žrali se aspoň navzájem. Ale skutečný živý mal pořád nikde. Liesel dokonce sebrala od jedné výhně pohrabáč a několikrát šťouchla do stropních panelů, což by mělo vyplašit aspoň pár mladých skokanů nebo hltouních larev, ale nic. Aadhya vytáhla z kapsy Malíčka. „Co myslíš, dokázal bys vyčenichat chřtána?“ zeptala se ho. Nebyla to od ní žádná krutost; myši — dokonce i magičtí pomocníčci — jsou za normálních okolností mimo rozlišovací schopnost chřtánů. Většina by se dokonce neobtěžovala ani jedním čarodějem. Za vhodnou svačinku považují tak deset 223

z nás. Ale Malíček zaprotestoval hlasitým písknutím, vyskočil jí z dlaně a po šatech se jí vyšplhal zpátky do kapsy. Taky moje myška vystrčila růžový čumáček právě na tak dlouho, aby velmi důrazně vyjádřila souhlas s jeho postojem. „A co ty?“ řekla jsem nahlas do prostoru. Ta otázka byla určená samotné škole. „Ty bys přece měla chtít, abych Trpělivost odpravila. To by rozhodně poskytlo ochranu nadaným dětem světa.“ Jen jsem ta slova vypustila z úst, hned jsem toho litovala; zpátky jsem dostala jen pravý opak odpovědi. Zvuk mého zvýšeného hlasu utichl příliš rychle, vzduch mi najednou připadal podivně řídký, od úst nám začínala jít pára. Bylo chladno, a ne jen tak chladno jako v tunelech, když jsme do nich sestoupily z rozpálených zahrad. Dílna by měla být plná zvuků: skřípání ozubených kol, nekonečné otáčení větráků, bublání trubek a řev pecí. Místo toho byla tichá a utlumená. Scholomancie umírala. Ano, dosud ji sytila mana a víra, ale bylo znát, že už tam škola není celá. Měla jsem asi takový pocit jako v tom ztišeném okamžiku, než se v lese skácí starý, zpráchnivělý strom, v té chvíli napjatě zatajeného dechu. A v tomhle případě jsme my stály přímo pod tím sténajícím stromem. „Myslím, že bychom prostě měly začít hledat,“ prohlásila Aadhya s celkem oprávněnou naléhavostí. „Pojďte to vzít tak, jak tudy procházely malefikárie,“ vyzvala nás Liesel a ukázala na strop, na dráty propojující reproduktory, z nichž se předtím ozývala vějičková píseň a lákala maly za sebou. Tu a tam visely dolů přervané kusy drátů jako housenčí vlákna; naštěstí všechna spojení byla nejmíň šestinásobná. 224

Prošly jsme podél drátů bludištěm seminárních tříd a potom konečně po schodech do dalšího patra. Poměrně dlouhou dobu jsme po levici měly jen otevřenou prázdnotu v místech, kde by normálně byly pokoje třeťáků; ty zřejmě odpadly a vnější stěnu školy vzaly s sebou. Plížily jsme se nahoru přilepené k vnitřní stěně, a když jsme ani v alchymistických laboratořích nenašly jediného mala, udělaly jsme odbočku a do třetího patra jsme to vzaly radši po vnitřním schodišti, i když dráty by nás správně vedly po tom hlavním. O moc lepší to nebylo. Schody a chodby byly vždycky ta nejtenčí a nejpružnější část školy. Trvalo dlouho, než jsme se dostaly k jazykovým laboratořím, a tou dobou už mě od stoupání příšerně pálily svaly na nohou. Na cestu nám svítila jenom třpytnice, světla ve škole byla zhasnutá. Všechny svaly od temena hlavy po konec páteře se mi zatínaly, dobře vytrénované úzkostí: takhle to člověk odskáče, když si hloupě vybere špatnou cestu. Něco na něj vždycky čeká. Něco na něj vyskočí. Mělo na nás něco vyskočit. Jenže nevyskočilo. Ten podivný nepřirozený klid občas přerušovalo nervydrásající sténání a skřípění, které příliš nepřipomínalo práci strojů; spíš to znělo, jako kdyby se něco velkého chtělo utrhnout a padnout nám na hlavu. Konečně jsme se doškrábaly k jazykovým laboratořím, padly jsme na podlahu, lapaly po dechu a čekaly, až naše nohy přestanou hlasitě kvílet. Na schodech jsme se zastavit neodvážily; možná by se ani tak nic nestalo, ale ten, kdo ve Scholomancii přežil třeba jen půl roku, by se o tom nikdy nezkoušel přesvědčit. „To nedává smysl,“ sípala Aadhya. „Trpělivost přece nemohl sežrat všechny ostatní maly. Vždyť jich byl milion,“ což možná 225

bylo přehnané, ale tenkrát nám to rozhodně tak připadalo. „Někteří z nich by přece utekli nebo se schovali.“ „To nebyl jen Trpělivost,“ namítla Liesel. „Malefikárie jsme sem přilákali na lov. A když my jsme byli pryč, začaly se asi žrát navzájem a část jich taky pochytala škola. Od čeho má ochrany?“ Znělo to věrohodně, ale já jsem poznala, že vlastním slovům nevěří. Podávala to jen tak, jak by se člověk při zkoušce vymluvil z volné otázky, když o skutečné odpovědi nemá ponětí. „Na tom nezáleží,“ řekla jsem rovnou. „Já hledám Trpělivost.“ S námahou jsem se zvedla. „Jdeme, pojďte.“ Aadhye a Liesel se moc zvedat nechtělo, ale udělaly to. Rázovala jsem před nimi, vždycky jsem rozrazila dveře jazykové třídy, nakoukla jsem dovnitř a zase je zabouchla. Dělala jsem to agresivně, snažila jsem se, aby dveře narážely a práskaly. Rámus se sice nerozléhal, jak by měl, ale pokud jsem se snažila, skoro jsem ten těžký, vydýchaný vzduch dokázala rozechvět. Pak mě Liesel a Aadhya dohonily a Liesel mě zarazila, než jsem stačila otevřít další dveře. „Poslouchejte!“ sykla. Všechny jsme stály a tajily dech a z druhého konce chodby jsem uslyšela tiché mumlání, něco jako hlasy za zdí. Chvilku jsem ztuhle stála. Napůl jsem doufala v útok, doufala jsem, že se po nás Trpělivost vrhne, rychlý a děsivý, a že ho budu moct rovnou zabít, aniž bych měla čas slyšet cokoli, co mi některá z jeho úst řeknou. Konečně jsem se znovu donutila k pohybu. Vykročily jsme po chodbě tím směrem. Mumlání bylo pořád zřetelnější a začínalo vypadat jako jediný hlas, který bez ustání mluvil. Slovům jsem nerozuměla. Stála jsem před dveřmi ještě asi dalších tisíc let, pak jsem je otevřela a vstoupila. 226

Byla to jedna z nejmodernějších jazykových laboratoří, které mají šikovně oddělené boxy a polstrovaná sluchátka. Celou dobu jsem studovala jazykovou větev, ale výuku v žádné takovéhle třídě jsem neměla ani jednou. Skoro jistě jsem počítala s tím, že tu ve čtvrťáku budu mít nějaký pokročilý jazyk, jenomže místo toho mi škola naložila čtyři interdisciplinární semináře a ani jeden obyčejný jazykový kurz. A ano, dosud jsem kvůli tomu byla roztrpčená, nebo jsem se aspoň snažila být roztrpčená, hýčkala jsem si ten šikovný drobný pocit odporu a vzteku, jak nejvíc to šlo. Místnost nebyla na poměry Scholomancie příliš velká. Jak jsem si tak chřtána pamatovala, naplnil by ji celou. Ale to mumlání se ozývalo z temné zadní části. Aadhya poslala třpytnici prudce dopředu — celá jsem ztuhla —, ale místnost byla pořád prázdná. Došlo tady k nějaké rvačce, několik boxů bylo rozbitých a pár hlubokých paralelních vrypů poznamenalo strop, lampy na něm i protější zeď, jako by tady sebou divoce mrskal drak. Ale ať se tady rvalo cokoli, teď to bylo pryč. Mumlání vycházelo ze sluchátek zavěšených v jednom boxu a ten hlas opakoval lekci v jazyce, který jsem neznala. Aadhya prudce vydechla, čímž mi připomněla, že mám udělat totéž — až doteď jsem si ani neuvědomovala, že tajím dech. Chvilku jsme tam otřeseně stály, dokud se Liesel nenatáhla a sluchátka neodpojila, aby to nekonečné mumlání přestalo. Vlekly jsme se dál do jídelny, kde na stolech dosud ležely pozůstatky naší poslední snídaně: nikdo se neobtěžoval odnést tác. Pak jsme šly podle reproduktorů mezi regály knihovny, které byly podivně krátké: celé oddíly jako by úplně zmizely 227

a ty, co tam zůstaly, byly většinou plné základních učebnic v příšerném stavu. Knihy nejspíš mizely z polic po desítkách a odcházely tam, kde se schovávají kouzelné knihy, když nechtějí být v regálu. Instinktivně jsem se lekla při vzpomínce na Sútry zlatého kamene, které jsem nechala doma u mámy. Nevěnovala jsem jim dostatečnou pozornost. Měla jsem vyčistit desky, měla jsem jim říct, jak jsou úžasné — všechny ty věci, které jsem si během čtvrťáku zvykla dělat. A taky mě bodlo u srdce, když jsem si uvědomila, jak se mi po nich stýská: stýskalo se mi po mámě, stýskalo se mi po domově. Znovu jsem tam každým atomem toužila být, jako kdyby návrat do Scholomancie smazal všechen zmatek a trápení, které jsem cítila po mámině přiznání; mnohem větší bylo zoufalství z toho, že jsem zase tady a hledám to, co zbylo z Oriona, abych ho mohla zabít. Prokličkovaly jsme podél drátů labyrintem regálů a zamířily přes druhou polovinu školy zpátky dolů. Minuli jsme zničené auditorium malefikologie; to nenáviděné místo jsme na konci posledního roku rozebrali, abychom měli z čeho stavět, a škoda se mezitím ještě zvětšila, vnější stěny zmizely úplně. Na druhé straně by měly být vidět nové prvácké pokoje, ale nebyly tam — zůstala tam jen kostřička z několika podpěr v černé temnotě. Ze stěn na nás dosud koukalo ještě několik částí malů, jenže výukové fresky byly skoro zničené a neožily, jak to někdy dělávaly při vyučování; byly to už jen obyčejné dvojrozměrné malby. Přesto to byli ti nejreálnější malové, jaké jsme tu potkaly; nic se tu ani nehnulo. „Ten chřtán v Londýně před tebou utíkal. Že ho můžeš zabít, to věděl dřív než ty,“ připomněla Liesel, 228

když jsme se vlekly po schodišti dolů k dílnám. „Trpělivost se nejspíš schovává.“ „Jak by se mohl schovat chřtán veliký jako stodola?“ ušklíbla se Aadhya. „Chřtáni jsou slizy,“ pokrčila rameny Liesel. „Mohl se klidně roztáhnout mezi dvě patra.“ Všechny jsme se bezděky podívaly pod nohy, dokonce i Liesel. „Jenomže už jsme prolezly skoro celou školu,“ namítla Aadhya po chvíli, jako kdyby se snažila přesvědčit sebe samu. „Půlce pokojů chybí kus podlahy nebo stropu. Musely bychom ho vidět.“ Mě to nepřesvědčilo; před promocí jsme si ho přece taky nikdo nevšimli. Ale protože jsme neměly lepší nápad, vešly jsme do třídy, Aadhya vzala nohy od židle a přetvořila je v páčidla. Od té chvíle jsme začaly cestou nadzvedávat podlahové panely a posílaly dolů třpytnici. Postupovaly jsme teď doslova hlemýždím tempem. Kdybychom chtěly udělat opravdu úplný průzkum, musely bychom se správně vrátit do knihovny a začít odtamtud, ale neudělaly jsme to. Bylo to něco, jako když člověk ví, že by měl přestat číst a jít do postele, protože jinak ráno nebude schopen se probrat, ale stejně čte dál. Ostatně prohledat celou Scholomancii bychom stejně nedokázaly. Normálně se sem vešlo pět tisíc čarodějů, takže nám třem by se tady dokázala roky vyhýbat celá armáda malů, natož jeden. Ale ani tak by na tom nemělo záležet. Hledaly jsme něco, co ani jedna z nás nechtěla najít. Ve Scholomancii by to mělo znamenat, že to bude brnkačka. Správně jsme měly zahnout za roh a tam na nás měl čekat Trpělivost, s Orionovýma očima a ústy přímo v úrovni mých očí. Celé to hledání bylo tak 229

příšerné aspoň z poloviny právě pro tu jistotu, že najdu přesně to, co hledám. I kdyby se Trpělivost hodně snažil schovat, měla by nám k jeho nalezení stačit jenom mírná snaha. Jenže my jsme hledaly, a nenacházely nic. „Budu ho muset přivolat,“ rozhodla jsem konečně, když jsme scházely po posledním schodišti k dílnám. „No to zní skvěle,“ zavrtěla hlavou Aadhya. „Jak se prosím tě přivolává chřtán? To spíš zní jako věc, kterou bys mohla nabídnout na oplátku za něco dobrého. Vesmíre, pošli mi košík sómy a já se za to postavím největšímu chřtánovi na světě. Nechceš to zkusit radši takhle?“ „Nevyjde to tak ani tak,“ vybuchla Liesel a odhodila páčidlo, až zařinčelo. Obě jsme se zarazily a podívaly se na ni. „Není tady! Kdyby tu byl, už jsme ho našly. Není ve škole.“ „Jo aha, takže teď si myslíš, že se přece jenom dostal ven?“ urazila se Aadhya a taky odhodila páčidlo. Pohoršeně se zamračila a dala ruce v bok. „Ne!“ zavrtěla hlavou Liesel. „Kdyby se dostal ven chřtán, prošli by za ním i ostatní. A to neprošli. Škola tu pořád je a malefikárie ne. Prostě spotřebovávaly malii, dokud nějakou měly, a když jim došla, tak zmizely v prázdnotě. Jsou pryč a Trpělivost taky.“ Řekla to s agresivní jistotou člověka, který se snaží vesmíru vnutit vlastní pravdu, jenže v tomhle případě mi bylo víc než jasné, že se ji snaží vnutit mně. Ona doopravdy nevěřila, že celá ta horda s Trpělivostí v čele skutečně tiše zmizela v prázdnotě. Usoudila jen, že se malefikáriím a chřtánovi stalo něco, čemu ke svému vzteku nerozumí, a že tedy Trpělivost nenajdeme, ať se snažíme sebevíc. A nechtěla, abych ho zkoušela přivolávat, 230

patrně z obavy, co bych nabídla oplátkou, jen abych Oriona osvobodila. A obávala se právem, protože kdybych musela prolomit tu neznámou strašnou věc, která se stala chřtánovi a ostatním malům, musela bych patrně nabídnout něco ještě horšího, než jsou oni všichni dohromady. „Zkusím to,“ odpověděla jsem bez obalu na to, nač se ne zeptala. „Půjdeme nejdřív zpátky dolů k bráně a vy obě můžete odejít dřív, než začnu.“ „Neblázni,“ naléhala Liesel. „Poslouchej mě —“ „Promiň,“ odsekla jsem, čímž jsem myslela jdi do háje, a neposlouchala jsem. Zamířila jsem chodbou k tělocvičně, kde další údržbářská šachta čekala, až se tudy spustíme zpátky dolů do promoční síně. Věděla jsem, že Trpělivost tam nebude, ale cestou jsem stejně pořád nadzvedávala dlaždice v podlaze, a když jsem došla ke dveřím tělocvičny, otevřela jsem je taky. A měla jsem pravdu: chřtán tam nebyl. Přestože polovina školy se rozpadla a hrozilo, že zbytek bude brzo následovat, výtvory v tělocvičně pořád běžely naplno: stromy ztěžkly ovocem pozdního léta a v každém dechu byla příšerně krásná vůně dokonale dozrálých broskví, klikatý potůček bublal po kamenech a přes něj vedl okouzlující můstek. V dálce se větve splétaly kolem pagody jako rám obrazu. A na jejím prahu seděl Orion a hleděl do dálky. Nejdřív jsem jen chvíli stála ve dveřích. Možná si myslíte, že moje fantazie aspoň maličko snila o tom, že najdu Oriona živého a zdravého a že ho opravdu zachráním. Ale nebylo to tak. Scholomancie člověka naučí, že zázraky čekat nemá. Jediné zázraky, které se tu kdy odehrály, jsme si zařídili sami a zaplatili za ně předem. Nedoufala jsem v to ani trochu. 231

A těsně předtím, než jsem stačila zařvat, div bych si krk neroztrhla, a rozběhnout se k němu, popadla mě Liesel oběma rukama za paži a celou vahou se na mě zavěsila, aby mě udržela. Než jsem se jí stačila vytrhnout, visela mi na druhé paži Aadhya, a navíc mi zakryla dlaní ústa. A Liesel sykla: „To není on! To je past na tebe!“ A byla by to vážně dobrá past a já bych se do ní vzápětí vrhla, jenže než jsem je stačila setřást, Orion se obrátil a uviděl nás. Vstal a zamířil mezi broskvoněmi k nám. Liesel a Aadhya obě ztuhly jako zvěř, když si uvědomí, že ji zřetelně vidí lovec. Cítila jsem to z jejich rukou, které mě pořád ještě držely. Cítila jsem to ve vlastním sevřeném žaludku. Orion se díval přímo na mě a já si přála, aby to byla past, abych si mohla aspoň na chvilku představovat, že to není on, ale byl. Byl to on. Rozdíl byl v něčem jiném: já jsem nebyla já, aspoň v jeho hlavě ne. Díval se na mě a v očích neměl absolutně nic kromě toho vypočítavého soustředění, jaké míval, když lovil maly, když dokázal myslet jen na to, co dělat dál. Byla bych zvracela nebo křičela, ale nemohla jsem, protože mířil k nám se zjevným úmyslem nás zabít. Za mými zády Liesel tahala Aadhyu, aby mě pustila, jako by byla přesvědčená, že budu potřebovat volné ruce na boj s Orionem. A nejhorší na tom bylo, že jsem si to myslela taky. „Orione,“ řekla jsem. „Orione, to jsem já, já, El!“ Už jsem skoro ječela, ale on ani nezpomalil. Zůstal tu zavřený s nejhoršími maly ve vesmíru a zabíjel a zabíjel a zabíjel, dokud v něm nic než zabíjení nezbylo; o schopnost chtít něco, dělat něco jiného než lovit maly zřejmě přišel, přesně jak to po něm svět chtěl.

232

Neuměla jsem si představit, že bych s ním skutečně bojovala, ale taky jsem tu nemohla stát a dovolit mu, aby nás zabil. Udělala jsem tedy to jediné, co jsem mohla: vrazila jsem mu přímo do obličeje Alfieho evokaci odmítnutí. Ani jsem ji pořádně neseslala; jen jsem ji postrčila a řekla: „Ne, děkuju, nechci,“ s totálním odporem k té příšerné zabijácké mašině, která se z něj stala. Orion do ní narazil a zastavil se. Na chvilku zaváhal, protože nemohl dál, ale pak se do kupole opřel oběma rukama a mně se příšerně zvedl žaludek, protože mi připadalo, že se na mě dobývá Trpělivost. Byl to jenom Orion, jen jeho dvě ruce, ale pocit byl stejný, jako kdyby chřtán pohltil celý můj štít, pokoušel se dostat ke mně, přetékal po povrchu a hledal slabé místo. Žádné tam nebylo. Tu kupoli jsem držela celou svou bytostí, byla to pevná, neproniknutelná stěna ne, podepřená nevyčerpatelnou zásobou newyorské many. Jen jediná skulinka tu byla, přes lehký zlatý třpyt kouzla jsem hleděla na Orionovu tvář, a přece jen jsem ho chtěla. Přála jsem si, aby Orion přistoupil rovnou ke mně a nechal na sebe řvát, jaký je totální idiot, a pak jsem mu chtěla padnout do náruče a asi měsíc mu kvílet na prsou. A ten Orion na druhé straně, který zkoumal stěnu mého štítu, ten Orion, o kterého jsem nestála ani trochu, se zarazil a přimhouřil oči. Pak znovu položil obě ruce na kupoli a začal se probojovával dovnitř silou té touhy, které jsem nemohla zabránit, i kdyby na tom závisel můj život a životy všech, které jsem milovala. Což nebylo tak daleko od současné situace. „El!“ procedila Liesel skrze zuby, ale já jsem sakra nepotřebovala, aby mi

233

něco připomínala. Byla bych to slabé místo uzavřela, kdybych mohla, jenže to šlo asi tak, jako bych si mohla otevřít hrudník a na chvilku z něj vytáhnout srdce. Z newyorského sdíleče síly mnou proudila do kupole mana a ze všech sil zaháněla ten děsivý hltavý hlad na druhé straně, hlad, který neměl s Orio nem nic společného — jako kdyby zabil Trpělivost a sám se Trpělivostí stal. Vzpomněla jsem si s hrůzou na chvíli, kdy jsem k němu v den promoce vztáhla z Walesu ruku skrz věštecké jezírko — kdy jsem se ho pokoušela chytit a nahmátla jsem místo něj hrst chřtána. Orion ještě nikdy předtím s chřtánem nebojoval. Toho jediného, který se kdy ve Scholomancii dostal nahoru, jsem zabila já. On je přece schopen vytahovat z malů manu; co když ho ten proud špinavé malie přetížil? V jediné dávce dostal celá staletí trápení a zlovůle. Nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem k němu vztáhnout ruku… A on se otřásl, přitiskl celé tělo ke kupoli a proplul tou stěnou chladného medu, zaťal do ní jednu po druhé špičky prstů a dostal se jimi dovnitř. Pak se ze zlatého třpytu vynořily jeho ruce a tvář, nato se dovnitř prodralo jedno rameno po druhém a pak se tak dlouho kroutil a mrskal, až byl uvnitř celý a padl na podlahu. Nemohla jsem bojovat s Orionem, nemohla, ale když vstal a hnal se po mně, zavrčela jsem na něj plná vzteku a bolesti: „Ty hajzle, ještě krok a rozbiju ti hlavu,“ a rozpřáhla jsem se po něm páčidlem z nohy od židle, protože to jsem si představit uměla, i když bych nebyla schopná nechat ho rozpadnout na larvy, přikázat mu, ať přestane existovat, nebo mu rozpustit maso na kostech. Tyčí jsem ho ale uhodit mohla; na to jsem byla připravená skoro pořád už od chvíle, co jsem 234

ho poznala. A Orion najednou zpomalil, jako by mi to věřil, a zastavil se tak, že jsem na něj o píď nedosáhla. Celou tu dobu se tvářil klidně, neznepokojeně, jeho obličej byl nelidsky prázdný. Teď se mu ale na čele objevil maličký náznak zamračené vrásky. Stáli jsme tam proti sobě bez hnutí. Pokoušela jsem se spolykat všechen ten vztek a hrůzu a on řekl: „Galadriel,“ ale zvuk mého jména mu vyšel z úst špatně, jako by ho rozložil na příliš mnoho slabik, jako by se pokoušel rozpomenout na řeč. „Galadriel.“ Podruhé to znělo líp a pak to vyslovil ještě jednou: „Galadriel,“ ale neznělo to správně, neznělo to tak, jak mé jméno kdysi vyslovoval Orion, že se mi málem líbilo ho slyšet. Aspoň už ale mluvil skoro jako člověk. Pak toho nechal, jako kdyby byl spokojený, že to trefil. Nic víc neřekl. Taky už na nás neútočil. Jen tam stál a díval se na mě.

235

KAPITOLA 11

CHÝŠE

Všichni jsme tam stáli jako přimražení — když si na to vzpomenu, připadá mi to absurdně dlouho —, až se nakonec Orion nepokoušel nás zabít dostatečně dlouhou dobu, abychom konečně uvěřily, že s tím znovu nezačne. A i když jsme tomu uvěřily, další dlouhou chvíli jsme se šeptem radily, co s ním. Liesel ho chtěla nechat ve škole a přivést nějakou pomoc, na což Aadhya obrátila oči v sloup a já se ani neobtěžovala to vetovat nahlas. Další možnost, která se nabízela, byla odvézt ho rovnou k jeho rodičům do New Yorku, ale to by bylo ještě horší. „Jenomže když ho vezmeš kamkoli jinam, New York si pro něj přijde,“ namítla Liesel. „A jestli ne, tak přijde někdo jiný. Oriona Lakea na tomhle světě tiše neschováš nikde.“ „Aspoň to zkusím,“ prohlásila jsem zachmuřeně. „Vezmu ho k mojí mámě.“ Neměla jsem nejmenší ponětí, co máma s Orionem udělá. Podle toho, co jsem zatím viděla, nebude s ním chtít mít nic společného, jen se mě bude snažit od něj dostat co nejdál. A co bylo nejhorší, už jsem ji i chápala. Orion se nás momentálně nepokoušel zabít, ale měla jsem silný pocit, že právě jen 237

momentálně. Pořád ještě mi instinktivním odporem naskakovala husí kůže, když jsem vůbec byla v jeho dosahu. A nejen já; Liesel z něj nespouštěla oči a ruce držela tak, aby je mohla okamžitě pozvednout do sesílací pozice, a Aadhya přede mě napřáhla ruku, kdykoli jsem se na něj podívala; nejspíš to byl podobný instinkt, jako když se pokoušíte někomu zabránit vyklonit se příliš daleko ze smrtícího útesu, třeba dítěti nebo opilci, prostě člověku, kterému tak docela nevěříte, že se dokáže uhlídat sám. A nedůvěřovala mi právem. Já bych okamžitě udělala cokoli, abych ho zachránila, i kdyby to byla naprostá hloupost. Jenže někde v hloubi duše mi bylo naprosto jasné, že nic z toho, co dokážu, by k ničemu nebylo. Ať se mu stalo cokoli, ať mu Trpělivost provedl cokoli, neměla jsem šanci to napravit. Teď by na něj fungovalo jenom jedno kouzlo, to, které jsem sem přišla seslat: mohla jsem se na Oriona podívat a říct mu, že je už mrtvý, a on by mi to musel uvěřit, stejně jako by mi musel věřit chřtán. Samozřejmě že Orion byl mrtvý. Byl sám zavřený ve Scholomancii s polovinou všech malefikárií na světě, s tím vůbec nejhorším malem na světě. Když jsem sem šla, věděla jsem, že je mrtvý, a věděla jsem to ještě teď. Mohla jsem o tom přesvědčit i jeho. Jenže já jsem potřebovala, aby někdo nás oba přesvědčil, že ještě žijeme, že tam uvnitř, zavalený tíhou milionu malefikárií, pořád ještě je. A znala jsem jediného člověka, který by měl sebemenší šanci to dokázat, a to byla máma. „A jak ho tam podle tebe dostaneme?“ utrhla se na mě Liesel, hluboce podrážděná tím, že se neustále odmítám podívat do očí realitě. „To ho vezmeš za ruku a povedeš ho? Nebo ho 238

dostrkáš do letadla? Jak ho vůbec dostaneme z tohohle turistického zábavního parku?“ Byly to výborné otázky a na žádnou z nich jsem neznala odpověď. Podívala jsem se na Oriona; upíral na mě lesklé a příliš jasné oči. Udělala jsem krok ke dveřím tělocvičny. Otočil ke mně hlavu. Polkla jsem, celá napjatá jsem popošla ještě pár kroků a jen taktak jsem nezakňučela, když se pohnul; Liesel a Aadhya se hodně snažily zůstat přede mnou. Orion ale udělal jen pár kroků a znovu se zastavil tak, abych na něj nedosáhla. Musela jsem hodně dlouho zhluboka dýchat, než mi přestalo bušit srdce, a přitom jsem měla oči plné slz. To přece bylo špatně, špatně špatně špatně, stát tady a bát se Oriona. Nikdo, kdo má trochu zdravého rozumu, by na tuhle věc s jeho obličejem nebyl hrubý. „To je mi jedno,“ prohlásila jsem, když jsem zase byla schopná mluvit. „Dostanu ho do Walesu, i kdybych tam musela dojít pěšky.“ Když jsem pronesla tohle vznešené prohlášení, Liesel se — naštěstí pro mě a nejspíš pro spoustu dalších lidí — vzdala snahy přesvědčit mě udělat cokoli rozumného a místo toho věnovala svou mozkovou kapacitu řešení všech zbytečných problémů, které jsem hodlala nadělat sobě a v důsledku toho i jí. Odvedla nás zpátky do dílny a Aadhya pro ni z těch zbytků, které tam zůstaly ležet, sflikovala držák kouzla. Naštěstí tam bylo i pár pozůstatků malefikárií a Aadhya má spříznění pro práci s exotickými materiály. Dala dohromady přívěsek z očního důlku ve tvaru slzy, který pocházel ze štěbetníka, obložila ho úlomky krunýřů aspoň půl tuctu plačiček, přivázanými vábivoučí nití, 239

a Liesel do něj vložila zamlžující kouzlo. Pak mi ho podala. „Dej mu ho,“ vyzvala mě. Celou tu dobu se Orion držel za mnou v přesně stejné vzdálenosti, právě tak na délku paže. Že jsem k němu musela přistoupit, to bylo skoro stejně hrozné jako postupovat tunelem k čekajícímu chřtánovi. Ale když jsem to dokázala, když jsem se nadechla a udělala krok směrem k němu, ucouvl. Zastavila jsem se. Pak jsem to zkusila znovu a on to zopakoval, jako kdyby se ani on nechtěl víc přiblížit. Stála jsem tam a měla jsem chuť se zase rozbrečet. Pak jsem ho vyzvala: „Tak si ho vezmi sám!“ Položila jsem přívěsek na ponk vedle sebe — tedy na tu půlku ponku, která ještě stála — a couvla jsem. Přistoupil k němu, pomalu otočil hlavu a na přívěsek se podíval. Po chvilce ho skutečně vzal do ruky a pověsil si ho na krk. Pod jeho vlivem jsem ho konečně viděla jinak než předtím. Přívěsek úplně nepatřičně svítil mezi zbytky starého trička s logem Transformerů, ze kterého zbyly jen cáry mezi náplety kolem krku a na koncích rukávů, jejichž okraje zhnědly zaschlou krví. Taky kalhoty měl roztrhané od jednoho švu k druhému, odervané zadní kapsy visely v cárech. Tenisky se podobaly spíš sandálům a na nohou je držela jenom smyčka kolem kotníku a kovová špička na prstech. V tom pavilonu jenom seděl a nic nedělal; klidně si to mohl vyspravit. Zjevně ale nebyl schopen se o takové věci starat. „Ty vypadáš, Lakeu,“ pokárala jsem ho tak, jak bych to udělala za jiných okolností, jenomže jak jsem to vyslovila, znovu jsem se rozbrečela a nemohla jsem si přitom ani zakrýt obličej rukama, protože jsem z něj nechtěla spustit oči pro případ, že by se přiblížil. „Mám ti pořídit taky jeden?“ rýpla si Liesel. 240

„To myslíš vážně?“ utrhla se na ni podrážděně Aadhya, ale já za to byla vděčná. Otřela jsem si obličej oběma předloktími a vzala jsem si od Aadhyi kus hadru, abych se vysmrkala a aspoň trochu si setřela ty slzy a nudle. Pak jsme opustili Scholomancii a vrátili se do hotelu. Podrobněji to líčit nebudu, protože si z toho většinu nepamatuju. Zvládala jsem to minutu po minutě a na každou jsem zapomínala, jen uplynula, protože mě čekala další, a přitom to byla pořád ta stejná minuta. Minuta, kdy jsem cítila živého Oriona za svými zády, jen pár kroků za mnou, a byl to ten nejstrašnější pocit v celém vesmíru. Prodírali jsme se davy obyčejných všedníků na dovolené; bylo jim vedro, potili se, smáli se nebo nudili, děti fňukaly, že mají žízeň, a mně bylo jasné, že kdybych se otočila a třeba jen jednou se na Oriona podívala, kdybych ho viděla v tom ulepeném, hlučném a živém davu, pochopila bych tak naprosto jasně, že je mrtvý, až by mrtvý opravdu byl. A tak jsem se ohlédnout nemohla. Musela jsem jít dál a dovolit mu, aby se držel za mými úplně nekrytými zády. Než jsme došli do hotelu, nebyla jsem už vůbec schopná přemýšlet. Kdybych toho schopná byla, musela bych se začít hystericky chechtat představě, že se pokusím vzít Oriona do letadla; leda bychom ho zabalily do krabice a nechaly odbavit jako zavazadlo. Neurčitě jsem si uvědomovala, že o tom Liesel a Aadhya v hotelovém pokoji diskutují, ale nevěnovala jsem jejich závěrům pozornost, jako bych přestala být hlavní postavou svého života a změnila se v ozdobnou figurku v pozadí. Zachraňoval mě jedině ten krásný a zdobný hotelový pokoj, protože nedával o moc větší smysl než Orion, a tudíž v něm Orion mohl existovat a dívat se na mě. 241

Liesel s Aadhyou pak opatřily dodávku, naložily Oriona dozadu a oba nás odvezly do Walesu. Dlouhou část cesty jsme strávili na trajektu: vzpomínám si na to, jak se oceán pod námi vlnil, vlny zvenčí i vlny zevnitř se křížily a násobily, takže žaludek se mi zvedal o to hůř. Asi jsem šla na záchod a chvíli spala, nebo jsem aspoň tu a tam klimbala, ale nevzpomínám si na to. Pamatuju si jenom, jak jsem seděla na sedadle spolujezdce a zírala přes přední sklo na prázdné stěny parkovacího stání a v mlhavém odrazu na skle se vznášela Orionova tvář. Jednou mi vylezla z kapsy myška a začala mě šťouchat čumáčkem do ucha, aby mě utěšila, ale když viděla, že to nepomáhá, zase se vrátila zpátky. A pak jsme znovu jeli, Aadhya s Liesel se střídaly za volantem, až najednou začaly být silnice tak známé, že jsem je nemohla nepoznat. Zastavili jsme na parkovišti u komuny a tam ve tmě reflektory našeho auta osvítily bledou máminu tvář. Skoro jsme ještě ani nestáli, když auto oběhla, otevřela dveře a v podstatě mě vytáhla ven. Tiskla mi tvář dlaněmi, třásla se po celém těle a ohmatávala mi paže odshora dolů, jako by pořád ještě úplně nevěřila, že tam jsem a že jsem celá. Tím jsem si já sama taky nebyla úplně jistá. Aadhya a Liesel vystoupily a pokoušely se vysvětlit mámě situaci, protože já jsem toho rozhodně nebyla schopná, ale než se stačily někam dostat, objevil se Orion. Po celou cestu seděl tiše a bez hnutí; nenapil se vody, kterou jsme mu přistrčily, nic nejedl. A teď nevyrazil dramaticky z dodávky jako Hulk nebo něco podobného; prostě jen vystoupil nejpřímější možnou cestou, což v jeho případě znamenalo rozpárat bok dodávky v nejbližším švu a protáhnout se ven, jen 242

byla skulina dostatečně velká, aby se do ní vešel. Máma tiše vykřikla hrůzou a couvla a já jsem ji zoufale popadla, abych jí zabránila něco říct, něco, co bych nedokázala snést. „To není on!“ naléhala jsem. „Není to Orion. Nemůže za to,“ a pokusila se jí vysvětlit, že tam byl zavřený se všemi maly z celého vesmíru a že mu musí pomoct. Nenechala mě domluvit. „Kdo to udělal?“ zeptala se šeptem a já jsem chtěla odpovědět, že Trpělivost, že tam byl zavřený s obřím chřtánem, ale místo toho jsem řekla: „Jeho matka, Ophelia Lakeová,“ a všechna ta další slova se mi vzpříčila v krku a uvízla tam, protože jen jsem z úst vypustila její jméno, byla jsem si naprosto jistá, že to tak skutečně je, ačkoli jsem nechápala, co mu provedla nebo jak. Aadhya a Liesel zůstaly bez protestů v jurtě; obě byly vyčerpáním po cestě pobledlé a zelené. Já bych taky byla schopná spát třeba týden, ale máma nečekala ani chvilku a já jsem pociťovala stejnou naléhavost. Vedla mě a Oriona rovnou do lesa, do tmy, a přivolala měsíční světlo, aby nám posvítilo. Kdyby s námi byl nějaký všedník, pomyslel by si jen, že je nezvykle jasná noc, že si jeho oči obzvlášť dobře zvykly na tmu a že se měsíční světlo asi odněkud odráží, i když jsou nad námi stromy. Máma vždycky nechodí s kruhem na stejné místo. Kdykoli jde ven, naslouchá místu a nepracuje tam, pokud k tomu příroda nemá chuť. Nemám tušení, jak jí stromy a tráva dávají najevo, že nemají chuť, ale nějak asi ano. Má ale pravidelná místa, kam se vrací poměrně často, a pak pár takových, která si schovává pro zvláštní příležitosti. Když někoho vzala na to 243

z nich, které leželo nejdál od komuny, věděla jsem vždycky, že je na tom ten člověk hodně zle: je to taková okrouhlá loučka, kde se před lety skácel v bouři starý dub. Rozštípnutý dutý kmen tam ještě je, máma vždycky postaví pacienta do něj a kolem uzavře kruh. Čekala jsem, že půjdeme přímo tam, a zpočátku jsme opravdu tím směrem mířili, jenže tu mýtinu jsme minuli a máma nás vedla dál, ještě tak půl, tři čtvrtě kilometru do lesa, k hustému neprostupnému ostružiní. Zastavila se před trnitou stěnou, vztáhla k němu ruce a tiše pronesla: „Prosím.“ Ostružiní po chvilce zapraskalo a rozestoupilo se natolik, abychom mohli projít. Takhle jsme šli ještě další hodinu. Nebyla tu žádná cesta ani stezka, ale máma kráčela vytrvale dál, jako by přesně věděla kam, ačkoli to vypadalo, že tady nejmíň deset let neprošla lidská bytost, a možná ani jelen. Mě sem určitě nevzala ještě nikdy. Trnité šlahouny se nám tiše odplazily z cesty a za Orionem, který šel poslední, se zase uzavíraly. Mámino slabé bledé světlo tvořilo kolem nás kruh. Vůbec se to ale nepodobalo těm zapomenutým místům napůl v prázdnotě. Právě naopak, spíš jako bychom postupovali hlouběji do skutečna, na místo, které nechce povolit vůbec žádnou magii a jen neochotně nás nechává proklouznout, když se nedívá. Ostružiní nás konečně vypustilo na malou mýtinu, kde stály poslední zbytky kruhové chýše: horní polovina zdí se rozpadla, ale kulatý kamenný kruh základů zůstal na místě. Také vchod tam dosud byl, dva velké kamenné kvádry a přes ně třetí. Střecha už byla dávno pryč, ale místo ní stál hned 244

těsně vedle základů mohutný starý tis, který jako by se nakláněl přes zeď. Nad chýší byly rozestřené dvě velké větve, které ji chránily, a třetí, nízká větev zakrývala vchod a bránila vstupu. Uvnitř byla příliš velká tma, než abychom něco viděli. Věděla jsem hned, že tady kdysi dávno někdo žil a zemřel. Někdo jako máma. Mocná žena, která tu strávila celý život, která svou moc rozdávala všem, kdo přišli žádat k jejím dveřím, ale když na ně zaklepala smrt, rozhodla se tu moc pro sebe nepoužít. Žena, která nikdy nepodlehla lákání enkláv nebo možná žila ještě dřív, než enklávy vůbec existovaly. Věděla jsem to, protože to byl stejný pocit jako v jurtě, ale ještě hlubší. „Omlouvám se, že musím žádat,“ pronesla máma. Nebyla jsem si jistá, jestli mluví k tomu starému tisu, nebo k té chýši, nebo k duchu té léčitelky, která tu kdysi dávno žila. Nejspíš ke všem; bylo to místo plné síly, velkorysosti a života a ten pocit nešel rozebrat a najít jediný zdroj, to všechno bylo jeho součástí. Léčitelka vystavěla chýši a zasadila tis; a kamenné zdi a větve chránily a stínily ji i všechny, kdo sem přišli hledat léčení, a pamatovaly si ji ještě teď, kdy už se dávno vytratila ze světa i z lidské paměti. „Ale tohle sama nedokážu. Pomůžeš mi?“ Obrátila se a ukázala na Oriona. Celá mýtina jako by před ním couvla, stejně jako předtím instinktivně ucukla máma: větve a listy se odtahovaly, sám tis znehybněl, přestože tu profukoval vánek. Chvilku se nic nepohnulo a já jsem cítila to hluboké odmítnutí. Byla bych křičela, ale nebylo na koho. Chápala jsem, co tady máma objevila, jak se s tím propojila, ale já sama jsem to nedokázala. Kdybych začala křičet na strom, bylo by to pro něj jen jako náhodný lesní hluk; nechápal by mě, nejspíš by si mě ani nevšiml. To, co tu přebývalo, 245

se nedalo ukřičet ani vzít silou. Ano, kdyby se tu objevil nějaký chamtivý idiot, mohl by z místa vycucat manu, strom nechat uschnout a kameny rozpadnout, ale nedokázal by je přimět, aby vyléčilo jeho nebo někoho jiného. Máma tam však stála s rozpřaženýma rukama, hleděla vzhůru na tis a řekla jen: „Já vím. I já mám strach. Ale on si to nevybral. Udělal mu to někdo jiný.“ Nastalo další nesnesitelné, nekonečné ticho a pak větev přede dveřmi zaskřípěla, zvedla se a uhnula z cesty. Máma se obrátila k Orionovi — bylo to poprvé, co se na něj podívala od chvíle, kdy vystoupil z auta, celá tvář se jí znovu zkřivila odporem a její hlas byl sotva šepot. „Musíš jít dovnitř,“ vyzvala ho. „Nikdo tě nemůže přinutit. Musíš se sám rozhodnout, že to zkusíš.“ Orion tam stál, jako by ji neslyšel. Pořád se díval jen na mě. „Chýše!“ ukázala jsem oběma rukama. Pomalu obrátil hlavu tam, kam jsem ukazovala, a pohlédl na zříceninu mystické chýše, jako by si jí až doteď nevšiml, a když jsem přistoupila ke vchodu a dělala ještě větší gesta, že má JÍT DOVNITŘ do těch dveří, konečně udělal krok dva tím směrem. Začala jsem divoce kývat jako člověk, který povzbuzuje batole nebo štěně: Ano, to je ono! Šoural se dál, až se zastavil na prahu. Strašně se mi ulevilo, že jsem ho dostala až sem, takže jsem si neuvědomila, že se ke mně přiblížil, dokud nestál hned vedle mě a nepodíval se na mě, a vůbec to nebyl Orion. Byl to jenom hlad, hlad, který se nedal uspokojit a který si mě prohlížel jen proto, že mě chtěl pohltit a doufal v šanci: přišla teď? Ucukla jsem před ním, před tím. Mohla jsem to zničit. Chtěla jsem to zničit, hned teď, než se stačí přiblížit ke mně 246

nebo k mámě nebo k čemukoli jinému živému na světě. Jediná rozumná věc by byla to zničit, což bylo přesně to, co se mi pokoušela říct Liesel, když radila, ať necháme Oriona ve Scholomancii nebo ho pošleme do New Yorku nebo od něj prostě utečeme; ve skutečnosti tím říkala, že mám zničit tu věc, která by neměla existovat, která nikdy neměla existovat, a zahnat ji zpátky do prázdnoty, kam doopravdy patří. Měla jsem ta slova v ústech. Jsi už mrtvý. „Orione,“ oslovila jsem ho zoufale. Snažila jsem se změnit jeho jméno v jiné kouzlo, ale on tam pořád tak stál. Kdyby to bylo k něčemu dobré, postrčila bych ho dovnitř. Bylo by to jenom fér, protože stejně tak on vystrčil mě ze dveří Scholomancie. Mohla jsem vstoupit a přilákat ho za sebou. Ale nemusela jsem se mámy ani ptát, abych věděla, že nic z toho by nezabralo. Nesnažily jsme se ho fyzicky dostat do chýše, aby na něm mohla pracovat nějaká magická síla, která ven nedosáhne. Síla už tu byla, všude kolem nás. Záleželo teď na jeho rozhodnutí. Musel se sám rozhodnout vstoupit a požádat o léčení. Ta síla nemohla působit na nikoho sama, dokonce ani kdyby na tom byl tak zle, že by se sám rozhodnout nemohl. Pokud to nedokáže, pokud tam uvnitř nezbylo dost Oriona, bude volba už jen na mně, osamělá, strašlivá volba: ponechat ho ve světě, dokud opravdu nezačne zase lovit, nebo ho z něj navždycky odstranit. „Říkals, že za mnou přijedeš do Walesu,“ připomněla jsem mu. „A teď tu nejsi, doopravdy tady nejsi, tak koukej vlézt dovnitř a přijď za mnou. Slyšíš mě, Lakeu? Slíbils mi to. Dovolila jsem ti, abys mi to slíbil, ty syčáku mizerná! Tak půjdeš už do té zatracené chýše?“ 247

To už jsem ječela a v tom vzteku jsem popadla na zemi větev a švihla jsem ho přes zadek. Nadskočil a pak se po mně podíval se zábleskem čehosi lidského ve tváři: tohle byl O rion. Než jsem stačila zareagovat, podíval se na chýši — a měl strach. Nikdy jsem nezažila, že by se Orion něčeho bál, dokonce ani v situacích, kdy by člověk se zdravým rozumem měl být k smrti vyděšený; nebál se netvorů, výšek ani pozdě odevzdaných úkolů. Ale teď se díval na tu malou prázdnou chýši a byl to on, byl to Orion, a měl hrůzu z toho, co je tam uvnitř. Ten okamžik naděje jen posílil mé zděšení, a tak jsem ho přetáhla tím klackem ještě jednou. „Je to hromada kamení, ne celá škola narvaná maly, tak přestaň být takový srab a mazej dovnitř!“ ječela jsem na něj. Snad mě slyšel, protože pevně zavřel oči — bylo to vůbec poprvé, co je zavřel — a pak překročil práh. Celá mýtina úplně ztichla a znehybněla. Máma v hrůze zalapala po dechu, pak ke mně přistoupila, vzala mou tvář do dlaní, políbila mě na čelo a řekla: „Holčičko, mám tě ráda, ať se stane cokoli.“ V té divoké snaze přimět ji pomoct Orionovi mi vůbec nedošlo, že s ním budu muset nechat mámu tam uvnitř samotnou. Myslela jsem jen na to, jak bych ji přesvědčila; neuvažovala jsem o tom, co po ní chci. Nedala mi ale šanci říct: počkej, nechoď, což bylo asi lepší, než kdybych se musela rozhodnout, jestli to udělám, nebo ne. Pustila mě, vstoupila přímo chýše a tis za ní znovu spustil větev. Vůbec jsem nespala, čímž myslím, že jsem si sedla venku na zem před chýší a čekala, dvě minuty nato jsem si lehla na bok a skoro okamžitě jsem usnula. Vzbudila mě až Milášek, 248

která mě hryzla do ucha. Ještě v polospánku jsem vyskočila a instinktivně — a zbytečně — jsem zvedla ruce, připravená seslat štítové kouzlo. Tis nad námi téměř sténal a z chýše se lilo světlo: střechou mezi jehličím a větvemi, každou štěrbinou mezi kameny, všechen mech připomínal žhnoucí oharky: bylo to světlo, při kterém mi do očí stoupaly slzy a v ústech jsem měla chladnou a svěží chuť. Tohle světlo jsem za celý život viděla jenom jednou: v tom okamžiku, kdy se máma rozhodla zachránit mě z tesáků proroctví a odnesla mě do bezpečí ve svém náručí a ve svém srdci, rozhodnutá zasvětit celý život tomu, aby mě ochránila před mým strašným osudem. Nic na mě neútočilo; nemohla jsem nic dělat. „Mami!“ vykřikla jsem zoufale. Nikdo neodpověděl. Neviděla jsem ani ji, ani Oriona. Uvnitř chýše bylo jen světlo, a to zničehonic začalo zase pohasínat tak rychle, že se moje oči nestačily přizpůsobit. Najednou jsem neviděla vůbec nic, jen tmu a v očích ještě zbytky toho světla. Když jsem se konečně rozkoukala, pár světlých šmouh tu pořád bylo: tis usychal, jehličí se kroutilo a s tichým bubnováním opadávalo. Holé větve byly tenké, scvrklé, vyschlé zevnitř. A pak překlad dveří náhle praskl v půli, jako kdyby někdo vystřelil, zřítil se dolů, rozlámal zakrývající větev na třísky a rozbil práh. Vrhla jsem se k němu, přelezla do chýše a uviděla mámu ležet schoulenou na podlaze jako malé klubíčko. „Mami! Mami!“ zaječela jsem, popadla jsem ji a zvedla v náručí — schoulené tělo se mi tam vešlo celé, bylo příšerně křehké a lehounké. Ale dýchala, a když jsem ji zvedla, otevřela oči a podívala se na mě, pohled skelný vyčerpáním. Nevztáhla ruku a nepohladila mě po tváři, ale ta ruka sebou trochu 249

škubla, jako kdyby to chtěla udělat, jen to nedokázala. Potom naklonila hlavu ke mně a upadla do něčeho mezi spánkem a bezvědomím. Tiskla jsem ji k sobě a snažila se pravidelně dýchat a pak jsem se podívala na to jedno malé místo, dosud zastíněné sítí umírajících větví. A tam zády ke stěně stál Orion. Stál tam Orion: byl to on. Máma to dokázala. Měla jsem chuť křičet, měla jsem chuť se rozbrečet; místo toho jsem k němu s radostí a touhou vztáhla ruku, hned jak jsem uvěřila, že se ten zázrak skutečně stal, že jsem ho skutečně dostala ven, a on přerývaně zachraptěl: „Mělas mě tam nechat.“

250

KAPITOLA 12

L ESY

Byla bych ho v té chvíli nejradši rozškubala na kusy, ale místo toho jsem zvedla mámu a zavrčela na něj: „Tak si tady zůstaň a třeba si shnij!“ a vypochodovala jsem ven. Měla jsem chuť jít rovnou domů, ale nevychovala mě divoká zvířata, takže ačkoli se mnou lomcoval všechen ten vztek, který jsem až doteď nebyla schopná cítit, dokud ho úleva nevypustila ven, nešla jsem hned. Zastavila jsem se na kraji mýtiny, obrátila jsem se tváří k rozbitým dveřím a k tisu a řekla: „On je možná nevděčný vůl, ale já ne. Děkuju.“ Nebyla jsem si jistá, jestli můžu udělat ještě něco. Rozhodně mi připadalo, že bych něco udělat měla: chudák tis pořád ještě pouštěl uschlé jehličí jako šedý deštík a já jsem si byla jistá, že kdyby máma byla při vědomí, poradila by mi, co s tím. Mě ale nenapadalo nic, a i kdyby, měla bych podezření, že napáchám víc škody než užitku. Podívala jsem se na svou kapsu: „Ty víš, co s tím?“ Myška slezla dolů, doběhla ke stromu a začala růžovým čumáčkem očichávat kůru, až našla místo, které se jí zjevně líbilo — nízko na kmeni, hned u největší vidlice. Položila 251

na to místo tlapku a podívala se na mě. Koukala jsem na to dost pochybovačně, ale ona na mě rázně pískla. „No, jestli to víš jistě,“ pokrčila jsem rameny. Opatrně jsem mámu položila na mech, podložila jí pod hlavu suché listí a pak jsem s námahou přeměnila ulomenou větev a kámen v malou sekyrku. Tesala jsem do kmene skoro hodinu, slunce postupně stoupalo po nebi, až nakonec celá ta mohutná větev nad vidlicí skřípavě zasténala, upadla a rozlámala se jako dřevo, které už je nejmíň deset let suché a napůl zpráchnivělé. Ale tam, kde jsem ji odsekla, naštěstí z kmene vyprýštil pramínek živé mízy. Orion stále ještě nevyšel z chýše, ale když jsem odsekla vidlici, padla s ní většina větví, které ho až doteď zastiňovaly, a on tam zůstal stát mezi polovičními kamennými stěnami skoro úplně nekrytý, v celé své pochybné slávě — a jak jsem se tak koukala na stav těch jeho hadrů, brzo té slávy bude vidět ještě víc. „Tak pomůžeš mi, nebo tam radši budeš stát jako poleno?“ oslovila jsem ho chladně. Odstrčila jsem volné úlomky dveřního překladu a vyčistila práh a pak jsem začala obcházet chýši. Trochu jsem osekala podrost, sebrala jsem popadané kameny a naskládala je zpátky. Nový překlad se jen tak na zemi neválí, ale přinejmenším jsem mohla upevnit stěny. Po chvíli mi Orion opravdu začal pomáhat, ale zevnitř, jako by stále ještě nechtěl riskovat a přiblížit se ke mně. Když jsem udělala všechno, co jsem mohla, přistoupila jsem znovu k mámě, které se naštěstí mezitím vrátilo do tváří trochu barvy. Orion se sebral natolik, aby vyšel ven, ale zůstal stát kousek stranou a sledoval moje pokusy mámu nějak šikovněji uchopit a odnést. Párkrát sebou škubl, jako by mi 252

chtěl pomoct, ale nemohl, nejspíš proto, že byl tak příšerně kontaminovaný, že jsem ho tam měla nechat, a s každým tím jeho škubnutím jsem zuřila víc a víc, jelikož Aadhya měla pravdu, tohle nebyla moje vina, nic z toho sakra nebyla moje vina, byla to jeho vina, to on mě vystrčil ven, to on mi tohle všechno provedl a pořád ještě provádí, a tak jsem vstala a zavrčela na něj: „Poneseš ji ty a koukej ji neupustit.“ Po chvilce se trhavě přiblížil a já jsem tam stála se založenýma rukama a mračila se na něj tak dlouho, dokud nevzal mámu do náruče. Najít cestu zpátky k jurtě mi trvalo mnohem déle, než nám trvala cesta sem s mámou. Milášek mi seděla na rameni a občas mě štípla do ucha, abych se nevydala špatným směrem a nezabloudila někde v lesích. Ani její dozor ale tak docela nestačil. Orion mámu neupustil, a dokonce si neřekl ani o přestávku, i když jsme se ven vypotáceli až za dvě hodiny, v půlce dopoledne. Aadhya a Liesel seděly před jurtou a hádaly se, co dělat. Když Liesel uviděla Oriona, jak jde za mnou a opatrně nese mámu, zatvářila se naprosto nevěřícně. Bylo by to skoro legrační, nebýt toho, že zjevně nevěřila hlavně tomu, že by to tak kolosální idioti jako my vůbec přežili, a že si ani není jistá, jestli je to dobře. Orion donesl mámu do jurty, položil ji na postel, jak jsem mu to přikázala, a pak zase spěšně vyšel ven. Dala jsem mámě napít trochu vody ze džbánku a zabalila jsem ji do přikrývek a Orion si mezitím sedl na špalek na protější straně ohniště. S Liesel a Aadhyou zpočátku nemluvil vůbec, až jsem nakonec zaslechla, jak mu Aadhya říká: „Orione, nevykládej si to špatně, já jsem strašně ráda, že už se nechováš jako nemyslící 253

zabiják, ale pořád ještě mi připadáš dost mimo. Jsi v pohodě?“ Vykoukla jsem ze dveří — tahle odpověď mě zajímala taky —, ale on na ni jenom zíral, jako by si až do té chvíle vůbec neuvědomil, že tam je. „Jo? Ne? Co třeba celá věta?“ pobízela. „Jestli tě nic nenapadá, tak by se šiklo třeba díky, že jste mě zachránily před jistou zkázou.“ „Měl jsem tam zůstat,“ prohlásil místo toho bez obalu. Vyrazila jsem ven; o mámu už bylo postaráno a já byla připravená ho zmlátit. Ale než jsem na něj stačila pořádně spustit, Liesel podrážděně prohlásila: „Stejně bys tam nezůstal, ať bychom udělaly cokoli. Tvoje matka organizovala záchranný tým.“ „Cože?“ zarazila jsem se. Liesel netrpělivě ukázala na Oriona. „Sama jsi to říkala! Tohle udělala Ophelia, to ona mu dala tu moc. Věděla, že žádná malefikárie ho nedokáže zabít. Věděla, že je živý. Proto tak trvala na tom, že do školy musí dál proudit mana. Chtěla ho dostat ven. Věděls, že je malefika?“ obořila se na Oriona. Položila bych stejnou otázku, kdybych dokázala přijít na to, jak to formulovat. Orion ve škole moc nemluvil ani o mámě, ani o tátovi, ale ne že by o nich zase mlčel docela. Jestli měl ponětí, že jeho máma je malefika, tak si to nechával sakra dobře pro sebe. Já jsem to rozhodně nevěděla — když jsem letěla do New Yorku, neměla jsem nejmenší ponětí, co tam najdu. „Ne,“ řekl Orion; to byla divná odpověď. Buď měl říct ano, nebo se měl pohoršeně ohradit: Moje máma není malefika. „Ale teď to víš?“ uvědomila si totéž i Liesel. „Co ti udělala?“ Orion jí neodpověděl, jenom vstal a odkráčel. Nedošel ani k vedlejšímu pozemku; jen popošel pár metrů k nejbližšímu velkému stromu a posadil se k němu z druhé strany. 254

„Páni, ty jsi tak taktní, až to bolí,“ zamračila se Aadhya. „Na takt nemáme čas!“ odsekla Liesel. „Říká někdo, kdo na něj nemá čas nikdy.“ Liesel se na ni zamračila. „Jeho matka to ví! Chápeš, co to znamená? My jsme byly překvapené. Ona ne. Věděla, že Orio na najdeme a dostaneme ho ven. Její lidi už jsou nejspíš na cestě sem. Ten sdíleč síly má určitě sledování.“ Ukázala mi na zápěstí. „Ať sem klidně pošle půlku New Yorku, já jim ho nedám,“ prohlásila jsem. Liesel podrážděně rozhodila rukama. „A co asi uděláš, když ti vypne manu?“ „Tak moment! Než na sebe začnete křičet, připomenu vám, že nikdo neodvede Oriona nikam, kam on sám nebude chtít,“ skočila nám do toho Aadhya. „Mohli bychom si třeba dělat menší starosti o ďábelské plány a víc o něj? Nevím, jestli za to může jeho máma, nebo to, že zabil tolik malů, nebo že tam seděl napůl v prázdnotě, ale on není v pořádku, ať už pro něj tvoje máma udělala cokoli.“ Liesel se na ni zamračila a já jsem měla chuť udělat to taky. Mluvila příliš rozumně a laskavě, kdežto já jsem chtěla jenom jedno, vztekle na Oriona ječet a vyškrábat mu oči za to, že mě donutil tohle všechno podstoupit a teď má tu drzost… nebýt v pořádku. A to zjevně nebyl. Nevrle jsem vešla dovnitř, prohrabala skříň, nalila do misky máminu zeleninovou polévku, ukrojila k ní půl bochníku chleba a talíř s kupou nakládané zeleniny, všechno jsem to dala na tác a odnesla Orionovi, sedícímu stále ještě na stráni. „Sněz něco.“ 255

„Nemám hlad,“ řekl, ale znělo to, jako by líčil nějakou záhadnou hrůzu. A opravdu se zdálo, že vůbec nezhubl, přestože ve Scholomancii hladověl skoro dva týdny. Jako kdyby měl dost jiné výživy. Při té myšlence se mi zvedl žaludek, až jsem musela polknout. „Stejně něco sněz a uvidíš, jestli si to nerozmyslíš,“ řekla jsem a přistrčila jídlo blíž k němu. Pak jsem se posadila kousek od něj na pařez a čekala. Po chvilce vzal do ruky misku s polévkou a maličko se napil, pak do sebe nalil celý zbytek z misky a začal hltat chléb a zeleninu takovou rychlostí, že než jsem vybrala spižírnu a donesla další jídlo, zbyly na tácu jenom drobečky. Skříň se vyprazdňovala, takže když se Orion konečně zarazil asi v polovině posledního balíčku ztvrdlých sušenek, ulevilo se mi: oběd nebude ještě hodinu a mně se vůbec nechtělo jít dolů do společné kuchyně a pokoušet se vyloudit něco předčasně od lidí, kteří tam mají službu. Mámě by dali všechno, co by chtěla, ale mně se to ještě nikdy nepovedlo a měla jsem obavu, co bych provedla, kdyby odmítli. Pak si Orion opřel hlavu do dlaně a chraplavě prohlásil: „El. Je mi to líto. Je mi to strašně líto.“ Neřekl konkrétně co, ale já bych dokázala vysypat z rukávu celý dlouhý seznam věcí, kterých by mu rozhodně líto být mělo. Všechny jsem je spolkla. Místo toho jsem ho vyzvala: „Pojď si lehnout,“ protože takhle se člověk chová k někomu, kdo se právě dostal ze Scholomancie: nakrmí ho obrovskou hromadou jídla, pak ho uloží do čistého povlečení, nechá ho osprchovat a dá mu nové čisté šaty. Stejně tak to udělala máma pro mě. Stejně tak to každá rodina na světě udělá pro všechny 256

navrácené absolventy. A protože lepší plán jsem neměla, rozhodla jsem se, že to udělám i já pro něj. Už nezopakoval, že jsem ho měla nechat ve škole, a ani se nehádal. Vstal, následoval mě do jurty a nechal se uložit na moje lehátko na druhé straně, než ležela máma. Vylovila jsem myšku z kapsy a nechala jsem ji tam, aby na oba dohlédla. Příští tři dny jsem se snažila být nenápadná, chovala jsem se vzorně, pravidelně jsem dodávala jídlo a spánek a sprchu a zase jídlo a celou tu dobu jsem jako zázrakem — pro mě — dokázala Oriona nesežrat. Aadhya se zaťatými zuby odjela dodávkou do městečka — nejdřív samozřejmě vyspravila ten rozpáraný bok — a v Primarku mu koupila nové oblečení: obyčejné bílé tričko a džíny, nové ponožky a tenisky. Liesel strávila tři dny přípravou mysteriózních opevnění a obranných strategií a tichými telefonickými konzultacemi s Alfiem, protože si zjevně chtěla otevřít nějaká vyjednávací zadní vrátka, až se na nás New York vrhne a některý z toho jejího půltuctu plánů je odrazí. Opakovaně se mi je snažila vysvětlovat, až jsem to konečně u ohně nevydržela — starat se o lidi není má silná stránka a s mámou a Orionem jsem toho měla až nad hlavu — a utrhla jsem se na ni: „Liesel, do New Yorku to netrvá tři dny. Kdyby sem měli namířeno, tak už by tady byli.“ Jen jsem to dořekla, všechny jsme si uvědomily, že to je naprostá pravda, a Liesel se zatvářila skoro uraženě: jak si Ophelia dovoluje na nás neútočit? Takže se to pochopitelně ještě ten den stalo. To ráno už se máma dokázala posadit a kousíček ujít, aniž se zadýchala, ale rozhodně nebyla schopná vařit. My s Aadhyou 257

jsme se o to ten první večer pokusily, jenže to skončilo tím, že jsme si ulily oheň a všechny jsme se pokoušely dostat do sebe polosyrové fazole. „Když vaří babičky, vždycky to vypadá tak snadno,“ postěžovala si nevrle Aadhya a poraženecky odložila talíř. Musela jsem tedy nakonec stejně dojít do společné kuchyně. Teoreticky samozřejmě platilo, že jídlo je pro všechny, nikdo neodejde hladový a každý přispěje podle svých možností; všechno to bylo moc hezké a utopické. V praxi se ale návštěva kuchyně bez mámy odjakživa rovnala mé představě o očistci. Vždycky se mě nepřátelsky vyptávali, co tam dělám, kolik jídla si chci vzít a kde beru to přesvědčení, že mám na ně právo. Teď jsem ale měla spoustu jiných starostí a možná mi to bylo vidět na tváři. Po té fazolové katastrofě jsem napochodovala dolů z kopce, zapojila se do umývání nádobí, které vzadu běželo prakticky pořád, a potom jsem naložila dva naše největší hrnce rýží s fazolemi a zeleninovým karí a nikdo neřekl vůbec nic. Když jsem sešla dolů příští den ráno, dokonce se mě někdo zeptal na mámu a později se pravidelně zajímali, jak se má a jestli je jí už líp. A to třetí odpoledne vešla dovnitř Ruth Mastersová, zrovna když jsem tam byla, a řekla mi, skoro jako bych byla normální člověk, jen s lehkým odporem: „Přišel ti dopis,“ a podala mi obálku z hladkého, silného smetanového papíru s newyorskou pečetí, adresovanou Galadriel Higginsové. Odnesla jsem si ji mezi dvěma prsty do jurty a otevřela ji v lese, daleko od ostatních, a Milášek mě s obavami sledovala z odstupu, kdyby z ní náhodou začal stoupat nějaký dým nebo 258

jed. Nic se ale nestalo; uvnitř byl jen krátký dopis omotaný kolem další obálky: Milá El, jsem Vám velice vděčná, že jste dostala Oriona ven. Doufám, že se mu daří dobře. Dejte mu prosím přiložený dopis, až si budete myslet, že už je připraven ho číst. Se srdečným pozdravem Ophelia Rhys-Lakeová I rukopis měla šikmý, uhlazený a snadno čitelný. Podpis byl jen maličko ozdobný, vkusný a elegantní. Mračila jsem se na to, neschopná slova. Opravdu je to ďábelská nestvůra. Kdyby napsala, ať ten dopis Orionovi dám, tečka, s potěšením bych ho spálila; kdyby mi vyhrožovala a něco po mně chtěla, sdělila bych jí jasně, co mi může, a pak bych dopis spálila taky. Místo toho mi poskytla možnost mu dopis nedat, jako bychom byly na stejné straně, dvě kamarádky, které pečují o drahého chudáka Oriona, protože se nemůže rozhodovat sám, stejně jako ho nenechala rozhodnout ona. Byla to uhlazená manipulace, a dokonce i když jsem to jasně viděla, neznamenalo to ještě, že na mě nepůsobila. Liesel obdivně pokývala. „A když mu ho nedáš, nakonec ho k němu stejně dostane jinak, ale předtím ho pochopitelně upozorní, že sis ho nechala pro sebe.“ Domnívala se, že bych měla okamžitě otevřít Opheliin dopis a přečíst si ho bez Orio na, ale na to jsem neměla žaludek; pak navrhovala, ať mu ho dám hned a nechám si ho od něj ukázat, abych věděla, oč Ophelii jde. Ale k tomu jsem se taky nedokázala odhodlat. 259

Orion sice nebyl fyzicky vyčerpaný jako máma, ale pořád ještě nevypadal v pořádku. Kdybych mu to dovolila, seděl by celé dny schoulený u hromady dříví za jurtou jako nějaký skřet a snažil by se předstírat, že přece jen zůstal ve Scholomancii. To jsem mu ale nehodlala dovolit, a tak jsem agresivně přerovnávala dřevo kolem něj, zasypávala ho kůrou a plašila brouky, podávala jsem mu hromady polínek, aby mi je podržel, a dělala významné poznámky, že na zimu budeme potřebovat víc, dokud nakonec přece jenom něco neřekl, konkrétně: „Mám ti donést ještě dřevo?“ „To by bylo od tebe hezké,“ řekla jsem sladce a podala jsem mu sekerku. Donesl pak náruč mladých zelených stromků rozštípaných na kousky a zamíchal mezi ně zbytky úplně padlého stromu, už napůl sežraného a nejspíš plného termitů, a mně se taktak povedlo ho zarazit dřív, než to vysypal na zbytek hromady. Potom ale chodil každé ráno do lesa o vlastní vůli, což mně připadalo jako pokrok, ačkoli další slova už jsem z něj nedostala; zpátky se vracel jen najíst na protější straně ohniště, odpovídal jednoslabičně a pak si šel zase lehnout. Aadhya si opatřila dlouhou listnatou větev a šťouchala jí do Liesel, kdykoli ji napadlo začít s dalším výslechem. Ale víc než tak pětkrát za večer ji nepoužila. No dobře, občas se s ní trefovala i do mě. Kdyby máma byla schopná zůstat vzhůru déle, než jí trvalo dojít si na záchod, schválila by všechno, co jsem dělala: žila jsem v přítomném okamžiku, z hodiny na hodinu, opatřila si jídlo, vyspala se, nemyslela na budoucnost. Já jsem to nenáviděla. První noc jsme si rozložily na zem jógamatky a spaly jsme na nich. Po téhle 260

první noci sešly Aadhya a Liesel dolů do kanceláře komuny a zaplatily si místo toho pobyt v příjemných chatkách pro turisty. Opravdu jsme měly dovolenou, dopřávaly jsme si odpočinek po úspěchu naší nemožné výpravy. Ale tohle dlouho nevydrží. Dříve či později — spíš dříve — se Aad vrátí domů ke své příjemné, rozumné, milující rodině a příjemné, rozumné, zdravé budoucnosti; Lisel odjede do Londýna k Alfiemu a ke svému třicetiletému plánu a tohle pro ně bude jen krátká odbočka. A já budu…? Na konci té věty byl obrovský prázdný prostor. Neměla jsem plán, ke kterému bych se mohla vrátit. Mohla jsem si ho samozřejmě vymyslet. Mohla jsem dojít k té krabici, která ležela na mámině pracovním stole, a vytáhnout ven sútry. Mohla jsem jim říct, že už brzo začneme, že se pustíme do našeho velkého projektu. Nebo jsem si mohla začít budovat arzenál zbraní a vysávat přes sdíleč manu, pokud mám v úmyslu vrátit se do New Yorku a pustit se do boje s Ophelií. Přinejmenším teoreticky; pochybuju, že kdybych se do toho vážně dala, máma by mi to nezatrhla. Ale zkusit bych to mohla. Nebo jsem mohla slíbit Liesel, že se s ní přece jen vrátím do Londýna. Přinejmenším ona by byla spokojená. Když přišel ten dopis, odvedla si mě stranou, abychom si promluvily o budoucnosti, a já jsem jí to dovolila hlavně proto, že by na mě máma určitě hleděla zklamaně, kdybychom za těchto okolností vůbec nemluvily o svých pocitech. Já osobně jsem ovšem měla dojem, že těch pocitů v poslední době bylo až moc, a ráda bych jich spoustu potlačila. Sotva jsem začala truchlit po Orionovi a najednou zase nebyl mrtvý, a přestože jsem stále ještě intelektuálně věřila ve všechna svá nesmírně rozumná tvrzení, že by 261

bylo dobře chodit i s někým jiným, dál jsem chtěla chodit jedině s ním. Což v té chvíli nebyla ani tak romantika, spíš jsem to myslela doslova; chtěla jsem ho pravidelně vidět, dokud se ta dosud zmatená část ve mně neuklidní a konečně doopravdy neuvěří, že je živý. Kdykoli jsem se na něj podívala, pořád mi to přišlo neuvěřitelné. Taky jsem neztratila ani trošičku té vášnivé touhy mlátit ho po hlavě velkým klackem, a to rozhodně byla známka pravé lásky. Jak to tedy v takovém případě vlastně je mezi mnou a Liesel? Neměla jsem ponětí. Naštěstí to ale byla Liesel, takže řekla tónem přibližně rovným protočení očí: „Co teď záleží na nějakých pocitech? Schyluje se k válce enkláv. Co budeš dělat?“ Naprosto se netajila s tím, co bych podle ní dělat měla. „Všichni bychom se měli vrátit do Londýna a pomoct Alfieho tátovi zvládnout radu a opravit škody. Pak by za námi stála jedna z nejmocnějších enkláv na světě.“ „Víš, že to neudělám, tak to přestaň navrhovat jenom proto, jak tě štve, že se nechci chovat rozumně!“ prohlásila jsem, čímž jsem se trefila natolik přesně, že se na mě zamračila. „Koukni, Liesel, ty se můžeš klidně stát londýnskou dominou, jestli chceš, a pomstít se svému příšernému otci a jeho příšerné manželce, a je dost pravděpodobné, že nebudeš o nic horší než Christopher Martel nebo sir Richard nebo oni,“ načež vztekle zrudla a pevně stiskla rty, „ale já nemůžu, a ty to víš!“ „Tak co můžeš dělat?“ vyštěkla, a na tuhle otázku jsem pochopitelně odpovědět nedokázala, protože jsem neměla ponětí, co hodlá se sebou podniknout Orion, a připadalo mi, že bez téhle informace nemůžu ani přemýšlet o tom, co chci podniknout já. Což mě příšerně rozčilovalo. Napůl jsem chtěla 262

Orionovi ten dopis dát hned, jen aby se něco stalo, a tomu popudu jsem nedůvěřovala. Mámě bylo druhý den ráno konečně dost dobře, aby mohla s mojí pomocí dojít na nejbližší mýtinu v lese, kde několik hodin seděla se zavřenýma očima a zhluboka dýchala. Do jurty se pak pomalu vrátila sama a s dlouhým povzdechem usedla k ohni, místo aby si šla zase lehnout. Poradit mi ale nemohla. „Já nevím,“ řekla šeptem a zamnula si dlaněmi paže, jako by jí bylo uprostřed července zima. A když jsem se jí zeptala, co bylo s Orionem, co Ophelia provedla vlastnímu dítěti, aby pro New York získala nezastavitelný stroj na zabíjení malů, odpověděla: „Nevím, ale ať je to, co je to, nedokázala jsem s tím nic udělat.“ Vykulila jsem na ni oči. „Ale vždyť jsi udělala! Orion je v pořádku!“ Máma se na mě podívala, tvář stále ještě trochu nateklou vyčerpáním, modré oči malé a unavené, ale vztáhla ruku, položila mi dlaň na tvář a potřásla omluvně hlavou. „Nemohla jsem ho dát do pořádku. Mohla jsem mu dát jen naději. A nejsem si jistá, jestli to bylo správně.“ Zavřela oči a zhluboka se nadechla, pak se zvedla a šla zase do jurty spát. Druhý den, než jsem se vrátila z kuchyně s obědem, odvedla si Oriona do lesa s sebou. Šla jsem je hledat a možná jsem našlapovala trochu tišeji než obvykle v naději, že něco uslyším, jenže stejně dobře jsem mohla dusat jako stádo slonů. Klečel před ní, ona měla ruce položené na jeho hlavě a na tvářích stružky slz, a když ho pustila, pronesla: „Ne, chlapče, je mi líto. Tohle z tebe dostat nedokážu.“ Orion sklonil hlavu, jako kdyby mu někdo oznámil, že bude popraven. „Takže jsem to já.“ 263

Máma se na něj dívala s lítostí, se strašnou lítostí, jako když někomu musí sdělit, že jeho dítě zemře a ona tomu nemůže zabránit. „Ne celý ty. Není to ta tvoje část, která žádá. Ta část, která miluje El.“ Orion vstal. „Jenomže na té části záleží.“ Otočil se a zahlédl mě. „Na jaké části?“ zeptala jsem se, ale on se na mě jen chvíli díval, pak zavrtěl hlavou a šel pryč. „Lakeu, ty pitomče, tak mi to sakra řekni!“ ječela jsem za ním, ale neodpověděl mi. „El,“ řekla máma laskavě, čímž měla na mysli prosím, přestaň mého pacienta mlátit klackem, ale proč bych to neměla dělat, když to je zřejmě jediná věc, která na něj platí? Vyrazila jsem vztekle za ním a on, jako by pochopil, že se mi jen tak nevykroutí, došel až na jeden z nelákavých pozemků ve svahu, opuštěný a mimo dohled. Ohniště tu bylo zarostlé a z propadlé střechy staré jurty vykukovalo několik mladých stromků. Nepokoušel se mi utéct, aspoň myslím, ale bylo by mi jedno, i kdyby se o to pokoušel. Přinejmenším si sedl na kládu a neprchl, když jsem se posadila vedle něj. Ani v té chvíli jsem mu nejspíš ten dopis dávat neměla, ale nic jiného mě nenapadlo. Nemyslela jsem si, že je na to připravený, ale na to, že mu Ophelia zakroutí nožem v útrobách, nebude připravený nikdy, a přinejmenším budu vědět, proti čemu stojím. Po pár minutách nerozhodného váhání jsem dopis vytáhla a podala mu ho. Obracel ho v rukou, chvíli si prohlížel matčino písmo, než obálku otevřel, a já jsem viděla, jak mu zorničky skáčou po řádcích a v očích mu tancují maličké odrazy krémového papíru. Pak dopis zase složil a uhladil a zůstal dál mlčky sedět. Vztáhla jsem 264

ruku a on mi dopis bez námitek podal, což jsem pochopila, jen jsem si ho přečetla — nezískala jsem z něj ani nejmenší stopu. Můj chlapče, moje hvězdo, nevím, jestli mi dovolíš, abych ti tak ještě říkala, ale alespoň teď to udělám. Vím, že se na mě asi zlobíš. Máš na to plné právo a já se nemohu ani omluvit, protože kdybych se rozhodla jinak, neměla bych tě. Litovat toho tedy nebudu a chci, aby to nebylo líto ani tobě. Ať cítíš cokoli, ať se bojíš čehokoli, potřebuji, aby sis věřil. A jestli to nedokážeš, věř mně a tatínkovi. Milujeme tě a spoléháme na tebe, a jestli si ty sám nedůvěřuješ a potřebuješ pomoc, pamatuj, že můžeš vždycky přijít za námi a my uděláme, co bude v našich silách, abychom tě podpořili. Poznali jsme El. Je to výjimečná osoba. Jen si přeji, abych ji objevila dřív. Ale ty jsi ji místo toho našel sám. Vím, že má ze mě strach. Tebe se ale nebojí. To je dar. Snad ti nemusím říkat, aby sis ho vážil a dobře ho hlídal. Jsem šťastná, že ho máš. Neměj strach. Až budeš připravený, přijď domů. Milujeme tě. Máma a táta Když jsem to poprvé vztekle přečetla, div jsem dopis neroztrhala na kousky. Bylo mi jasné, že na něj nasazuje nějaké šikovné páky, jenže jsem je nemohla najít, protože Ophelia už ty páky držela v ruce léta, od doby, kdy jsem u toho ještě nebyla. Jako bych ji sledovala, jak veze do zahrady kolečko plné dlaždic a nášlapných min, pak ji slyšela něco kutit na druhé straně živého plotu a následně by vyšla ven a vesele se pochlubila, jakou právě položila krásnou cestičku. A já teď po ní musím jít a nemám tušení, který krok mě vyhodí do povětří. 265

„O čem to mluví?“ obořila jsem se na Oriona, ačkoli mi bylo jasné, že mi to Orion nepoví, a taky to neudělal, ani slovo. „Ty se do New Yorku nevrátíš,“ obořila jsem se na něj divoce. Dokonce ani nezvedl hlavu. Popadla jsem ho za ramena a donutila jsem ho, aby se na mě podíval. „Vezmeme sútry a pojedeme do Cardiffu,“ pokračovala jsem. „Ty se tam porozhlídneš po malech a ulovíš je a já pro tamní kruh vybuduju enklávu zlatého kamene a pak se zase postěhujeme jinam, jak jsme si to naplánovali.“ Zkřivil tvář a začal: „El…“ „Sklapni, ledaže bys měl lepší nápad.“ Zatřásla jsem s ním. „Jsi živý. Už nejsi ve Scholomancii, a to je víc, než v co může rozumný člověk doufat, než co většina rozumných lidí měla posledních víc než sto let, takže ať už si myslíš, že je s tebou špatně cokoli, ať ti v hlavě straší, co chce, nemáš důvod fňukat. Přestaň se snažit zahrabat. Jsi živý, tak sakra žij!“ Na konci jsem už vztekle vrčela a on mě objal a přitáhl mě k sobě a schoval tvář na mém rameni. Byl cítit potem a kouřem a lesem a já jsem ho objala a on se celý otřásl. Opatrně, pomalu a trhaně zvedl hlavu. Jeho tvář a rty se mi měkce a teple otřely o kůži a já jsem s nadějí tajila dech, až se dostal k mým ústům a políbil mě. Bylo to jenom maličko, nejlehčí dotek, ale s tím jsem se nespokojila; popadla jsem ho za zátylek a políbila jsem ho pořádně, líbala jsem ho a nezdržovala se dýcháním, až jsem toho musela nechat, úplně bez dechu. Ale to už pochopil i on, objímal mě a divoce líbal, líbal mě celou, na bradě a na krku, jako by po tom celou dobu zoufale toužil a jen si to nedovolil. Škubl mi za tkanici u krku, já jsem vysoukala paže z rukávů a nechala šaty spadnout k pasu; líbal mě dál, až mezi prsy, a já 266

mu vyškubla tričko z džínů a zarazila se jen na tak dlouho, než jsme ho dokázali přetáhnout přes hlavu. Zvedla jsem se a nechala ze sebe šaty spadnout úplně. Vstal se mnou a pak jsme se zase líbali a já mu přitom rozepínala džíny a shrnovala je dolů a pak přišla další pauza, kdy jsme moje šaty rozprostřeli v husté trávě na slunci a lehli jsme si na ně spolu a jeho tělo se přitisklo k mému a bylo tak neuvěřitelně teplé a příjemné, a já jsem zalapala po dechu a řekla: „Ty pitomče zatracená, já bych tě zabila,“ protože tohle jsme mohli dělat celou dobu, mohli jsme tady být spolu, na slunci a v trávě a ve světě, namísto té hrůzy, do které uvrhl sebe i mě. Zajíkl se, bylo to něco mezi vzlykem a smíchem a řekl: „El, miluju tě,“ a ačkoli to bylo nemožné, skutečně byl živý, byl tady a dostali jsme se ven; přece jen jsme se dostali ze Scholomancie. Když jsme se vrátili zpátky do jurty, změřila si mě máma s obavou a smutkem. Nebyla celkem žádná velká záhada, co jsme dělali; šaty budou potřebovat pořádně vyprat a my dva osprchovat, protože jsme se potem úplně leskli. Ale mohla jsem jí to odpustit, protože měla starost o nás oba, a dokonce se na mě pousmála, když jsem se jí zeptala, jak jí je. „Je mi líp, holčičko,“ odpověděla, a když jsem jí vyložila své plány, naše plány, pořád ještě se tvářila smutně, ale pokyvovala hlavou a neřekla mi, že to je hrozný nápad. Vzala jsem krabici se sútrami k ohni a otevřela jsem ji a pořád ještě tam byly, zlacená kůže se přepychově leskla. Položila jsem na ni ruce a sevřelo se mi hrdlo. Donesla jsem si olej na kůži, který měla máma na polici, a pár hadříků, opatrně jsem očistila a naleštila desky, každý centimetr, jak jsem jim 267

to kdysi dávno slíbila, a tiše jsem jim řekla: „Omlouvám se, že jsem vás nechala tak dlouho samotné. Už to neudělám. Brzo vyrazíme do Cardiffu — možná už pozítří…“ a pak Aadhya, která seděla u ohně proti mně a koukala do mobilu, zděšeně řekla: „El, pojď sem.“ „Něco se stalo tvojí rodině!“ Zmocnila se mě hrůza — zaútočila na ně Ophelia? Proč mě to nenapadlo? Proč… „Ne, to je Liou a něco je strašně špatně,“ odpověděla Aadhya. Oběhla jsem ohniště i se sútrami v náručí a Aadhya pustila Liou nahlas. Moc to nepomohlo. Liou jen tiše plakala, bylo slyšet drobné tiché vzlyky, ale beze slov. „Co se stalo?“ vyptávala jsem se v panice, protože jsem pořád myslela na Ophelii. „Zaútočil na vás New York? Začala válka…?“ „Tak to myslím není,“ zavrtěla hlavou Aadhya. „Mluvila jsem s ní cestou z Portugalska. To byla v Pekingu. Její rodina uzavřela tu dohodu, pekingská enkláva jim dá všechna kouzla pro stavbu enkláv, která jim ještě chybí, a oni si tu svoji enklávu propojí se zbytky pekingské a podepřou je.“ „Tak co se děje?“ nechápala jsem to. Pro rodinu Liou to rozhodně byl dobrý plán; jejich domov je sice Si-an, takže se budou muset všichni společně přestěhovat, ale to není nic v porovnání s tím, že si ušetří třicet let práce a slušnou porci štěstí, kterou by jinak k vybudování vlastní enklávy potřebovali. „Já nevím!“ zavrtěla hlavou Aadhya. „Neřekla mi vůbec nic! Za poslední dva dny jsem jí volala dvakrát, ale nebrala to. Tentokrát ano, ale jenom pláče!“ Liou pořád ještě nic neříkala. Nevzlykala nijak neovladatelně; bylo to sotva víc než dech, drobné tiché vzlyky, které 268

zněly podivně vzdáleně. A pak mi Milášek vyskočila z kapsy a ostře zapištěla na Malíčka, který vyběhl po Aadhyině paži k telefonu, natáhl tlapku a spustil videohovor. Jen video naskočilo, vyplnil skoro celý displej růžový čumáček Siao-Singa; ten pak couvl a my jsme za ním uviděly Liou. Tvář měla zarudlou a mokrou od slz a dívala se na nás. Vypadalo to, že telefon je někde opřený o stůl; seděla naproti němu na dřevěném lůžku a objímala si kolena přitažená k hrudi. Místnost vypadala holá a neobývaná, ale nepůsobila jako vězení a ona nekrvácela, nebyla v poutech a nevypadala zbitá. Pořád ještě ale neřekla ani slovo; dokonce neudělala ani gesto, ačkoli musela vědět, že tam jsme a že ji voláme. Dívala se přímo na nás a z očí jí stékaly slzy. „Tak co se to sakra děje?“ zírala na ni Aadhya. „Poutací kouzlo, to je jasné,“ prohlásila Liesel, která nám mezitím nakoukla přes rameno. „Nemůže vám nic říct ani požádat o pomoc.“ „Vždyť tam s ní ale nikdo není!“ namítla Aadhya. „Že je to tak, Siao-Singu?“ Siao-Sing mohl mluvit, nebo aspoň zapištět, a nám všem to připadalo jako souhlas; obě naše myšky nám to vzápětí svorným pištěním potvrdily. „Nikdy jsem neslyšela o spoutání, které by někomu zabránilo třeba jenom zašeptat pomoc, když pán kouzla není přímo ve stejné místnosti.“ Já jsem znala takových nejmíň sedm, ale tohle nebylo žádné z nich, protože všechna v podstatě příslušnou osobu změnila v poslušného zombíka. Jinak se ale Aadhya v základním principu nemýlila, opravdu je obtížné někoho totálně spoutat a přitom mu ponechat možnost vyjadřovat pocity. Když si udrží dostatečnou kontrolu nad vlastní tváří, obvykle ze sebe 269

dokáže vypravit aspoň zašeptání nebo třeba stisknout tlačítko a zvednout telefon nebo pouto nějak jinak šikovně obejít. Ale tady to tak nebylo. Samotný mozek Liou pracoval pro nepřítele a takové spoutání se dá získat jenom jedním způsobem. „Ona souhlasila,“ pochopila jsem. „Souhlasila předem, že nikomu neřekne nic o tom, co se tam děje.“ A jen jsem to vyslovila, pochopila jsem všechno. Enklávy se staví na malii, říkávala máma. „To ta enklávová kouzla. Peking jim dal enklávová kouzla, ale pouze pod poutem utajení a je v nich něco příšerného, ale Liou nám to nesmí říct.“ Byla jsem si skoro jistá, že by se Liou v té chvíli rozplakala víc, ale spoutání bylo provedené perfektně: nebyla schopná ani toho. Dívala se na nás a slzy a nudle stékaly stejně jako předtím. Na tom však nezáleželo; věděla jsem, že mám pravdu. Problém byl, že jsem nevěděla, co s tím. Mohla bych sednout do letadla do Pekingu, napochodovat jim doprostřed všech těch obřadů a se svým šikovným newyorským sdílečem síly jim v tom nadělat pěknou paseku, ale co pak? Peking by se zhroutil, docela určitě by vypukla válka enkláv a někdo jiný by začal někde jinde budovat nějakou jinou enklávu. Aby si už nikdy nikdo další enklávu nepostavil, to jsem zařídit nemohla. Pak mi padl zrak na sútry, které jsem držela v náručí, a řekla jsem zvolna: „Liou, s námi mluvit nemůžeš. … ale můžeš mluvit se svou rodinou? Znám jiný způsob, jak postavit enklávu. Možná bych ho mohla použít k záchraně Pekingu. Kdyby byli pro, přiletěla bych tam a zkusila to. A když to vyjde, postavím enklávu taky vám. Nebude to žádný mrakodrap nebo něco podobného, ale taky na to nebude potřeba malie. Řekneš jim to?“ 270

„Nemůže ti odpovědět, jestli souhlasí, nebo ne!“ namítla Liesel. „Tím by ti tvůj odhad potvrdila. Bylo by příliš snadné dostat z někoho informace, kdyby bylo spoutání tak neúplné.“ Podívala se na mě, zamračila se a pak rozhodně dodala: „Poletíme do Pekingu, ubytujeme se v nějakém hotelu v centru a odtamtud jí pošleme esemesku. Pokud její rodina mezitím bude souhlasit, tak už s námi bude moct mluvit.“ Nechtělo se mi hovor ukončit, když tam Liou pořád tak nešťastně seděla a dívala se na nás se slzami v očích, jenomže zírat na ni a vybíjet jí baterku v mobilu nebylo k ničemu dobré. Řekla jsem tedy: „Vydrž, letíme tam,“ a Aadhya zavěsila. Tašku už jsem měla sbalenou, a když jsem se obrátila, že si ji vezmu, stál tam Orion a držel ji v ruce: poslouchal nás. „Letíme na pomoc Liou,“ řekla jsem, přestože mě právě slyšel. Ve skutečnosti to byla otázka a on polkl a odpověděl: „Poletím s vámi,“ ale na chviličku zase vypadal vyděšeně: byl to stejný strach jako na prahu té chýše, než vstoupil dovnitř.

271

KAPITOLA 13

PEKING

Při téhle cestě jsem už fungovala výrazně líp i přesto, jak příšernou pásmovou nemoc jsem měla, a tak jsem vetovala další luxusní hotel, což vytočilo Liesel, a dokonce i Aadhya tiše protestovala. „I když to neplatíme my, tak někdo jo,“ prohlásila jsem. Neměla jsem momentálně chuť si nic brát od žádné enklávy. Jedna věc byla víceméně akademicky vědět, že enklávy se staví pomocí malie, cítit v jejich chodbách, jak se mi převaluje pod nohama; něco úplně jiného byla jistota, že jsou všechny postavené na něčem dost příšerném, aby z toho Liou byla takhle nešťastná. Pochopitelně jsem pořád ještě měla ten sdíleč síly z New Yorku, ale důslednost je jenom pro malé lidi, a tak jsem je všechny odvlekla do hostelu, což je jediný typ hotelového ubytování, do kterého mě kdy vzala máma, i když skoro nikdy jsme tam nestrávily víc než den, než nás někdo pozval k sobě. Technicky vzato se mně stalo totéž, i když samozřejmě s příslušnými rozdíly. Najali jsme si pokoj, poslaly esemesku Liou na mobil a pak jsme vyčerpaně seděli na nádvoří, pili limonádu a nedebatovali 273

o té vynikající otázce, co uděláme, když pro nás nikdo nepřijde. Ani jeden z nás nevěděl, kde je vstup do pekingské enklávy, a moje roční studium čínštiny rozhodně nestačilo na to, abych se tady domluvila. Dokonale plynně jsem uměla asi třiceti různými způsoby varovat, že se někoho něco pokouší zabít, takže kdybych náhodou zahlédla někoho, jak se chystá napochodovat pod náklaďák, byla bych za hvězdu. Ale výše zmíněný hostel se mi povedlo najít jen proto, že jsme byli v turistické zóně a každý, koho jsem oslovila, mi odpověděl anglicky. Asi naštěstí tahle otázka nezačala být aktuální. V koutě u brány usedla žena s nějakým strunným nástrojem a začala hrát tichou harmonickou melodii, bylo horko a dusno a právě jsme strávili jedenáct hodin v letadle — a tentokrát ani ne v byznys třídě — a všichni jsme začínali klimbat, jenže pak Milášek vylezla z kapsy a hryzla mě do ucha a já jsem se prudce probrala, zvedla jsem se a zjistila, že kolem nás stojí v kruhu osmnáct čarodějů ozbrojených dlouhými rourami, které vypadaly jako vodovodní potrubí. Jen mě viděli se pohnout, všichni je nastartovali a propojili s těmi proti sobě, trubky se rozevřely a začaly nad námi tkát obrovskou síť propletených světelných paprsků. Snažila jsem se setřást tíživé omámení hudby natolik, abych vymyslela, jak nejlépe je všechny nepozabíjet, jenže v té chvíli se na ně podíval Orion — nezdálo se, že by se musel vyrvat z vlivu kouzla, jen zvedl hlavu od náhodné turistické brožurky, kterou někde sebral, jako kdyby na něj melodie vůbec neplatila —, natáhl ruku, popadl síť, ta se celá utrhla od trubek a zmizela v něm, jako kdyby ji vycucnul brčkem. 274

Zírala jsem na něj přinejmenším tolik jako naši nevítaní návštěvníci. Jeden z nich pak trubku pustil a sáhl po další zbrani. Orion se zvedl a dal se… do pohybu směrem k němu a v té chvíli se to všechno příšerně zvrtlo. Vypadalo to, jako kdyby Orion udělal krok, jenomže celá ta věc byla hrozně divná: vzduch kolem něj se zkřivil, jako by skutečností prostě nějak proplul, jako by ten krok doplnil jen můj vlastní mozek, který se zoufale pokoušel vidět v tom něco smysluplného. A nereagovala jsem tak jen já; muž zezelenal a všichni ostatní čarodějové na té straně jako jeden uskočili, takže porušili dokonalou křivku kruhu. Druhá polovina na ně v panice křičela pokyny, kterým jsem bez problémů rozuměla: držte kruh, nenechte je utéct, vztyčte štít a tak dál. Jenže ti, kteří couvali, to byli ti chytří, protože nic z toho by jim nic dobrého nepřineslo. A Orionovi taky ne. Věděla jsem, že jestli se jich jen dotkne, stane se něco nesnesitelného. Dupla jsem tedy a seslala prastaré brutální kouzlo, kterým kdysi někdo chtěl utopit celou rybářskou vesnici a stáhnout ji do mořského víru, jenže já jsem ho vypustila do vzduchu a roztočila ho dokola. Síla mi proudila z dlaně a kolem se rozkvílel protestující vítr, zasáhl celý kruh, až všem prudce zavlálo oblečení a trubky jim vyletěly z rukou. Otočila jsem se a nadzvedla vítr ze země; teď už bylo jeho proudění viditelné, protože strhávalo ze země prach a listí, potom přibralo i pár židlí a při třetím okruhu vyjící vír zvedl všechny čaroděje do vzduchu a zatočil jimi a já jsem ho pak celý postrčila pryč od nás na střechu. Než se naši návštěvníci pustili do práce, postarali se patrně, aby personál i ostatní hosté byli od nádvoří co nejdál, 275

jenomže rozpoutat tornádo a hodit osmnáct lidí na střechu, to bylo prostě příliš. Všedníci začali vykukovat z oken a dveří, aby zjistili, co se to proboha děje, a v důsledku toho nikdo z čarodějů, kteří na té půvabné šikmé střeše skončili, nemohl použít kouzlo a zmírnit jím svůj pád z druhého patra. Pořád ještě to ale bylo mnohem lepší než cokoli, co by se jim bylo stalo jinak, dokonce i když dopadli na beton, takže jsem z toho žádné zvláštní výčitky neměla. „Jdem!“ vykřikla Aadhya a vláčela za sebou Liesel, která neměla myš, aby ji probrala, a tak dosud bojovala s omamujícími účinky hudebního kouzla. Orion pořád trčel na místě, a tak jsem k němu skočila a začala do něj strkat, dokud se nedal do pohybu za pomoci nohou jako normální lidská bytost. Minuli jsme jediného čaroděje, kterému se dosud nic nestalo — byla to ta žena s hudebním nástrojem, která si prudkou změnu situace ještě nestačila přebrat dost na to, aby zpanikařila —, a proběhli jsme skrz hostel na ulici. Vak se sútrami mi narážel do hrudi. Nevím, kam jsme chtěli běžet, sotva jsme věděli, kde je nejbližší stanice metra, ale nemuseli jsme o tom ani přemýšlet. Než jsme se s Orionem dostali na ulici, už na nás od čekajícího velkého taxíku divoce mávaly Aadhya a Liesel a zaháněly nás dovnitř. Naskočili jsme a zjistili, že v rohu se krčí Čeng, bratranec Liou, zjevně k smrti vyděšený, aby ho nikdo neviděl. Řidič už předem dostal pokyny k cestě, a zřejmě dost naléhavě, protože jen za námi zapadly dveře, vyrazili jsme nejvyšší rychlostí, jakou dopravní situace dovolovala, a občas i vyšší. „Kde je Liou?“ zeptala jsem se hned. „Co se děje?“

276

„Já nevím,“ odpověděl Čeng a rozplakal se tak, jako kdyby plakal docela nedávno a jenom si udělal pauzu. Otřel si tvář. „Neviděli jsme ji už pět dní.“ „Váže tě spoutání?“ zeptala se prudce Liesel. „Enklávová kouzla?“ Zavrtěl hlavou. „Já a Min jsme moc mladí a nie-nie je moc stará, takže jsme na Obřadu výměny nebyli. A nikdo z našeho domu se nevrátil. Jeden z dalších našich bratranců za námi přišel do hotelového pokoje a říkal, ať jsme jenom trpěliví a všechno bude v pořádku, ale my jsme věděli, že to není pravda. Vypadal úplně bez sebe.“ Hlas se mu lámal. „A ta majna, co si Liou vychovávala, se pořád vrací na balkon a opakuje, ať jí pomůžeme.“ „Počkej, jaks to říkal? Nikdo z vašeho domu?“ zeptala se Aadhya. „To se neztratila jenom Liou?“ „Liou a její rodiče a Ma a Baba, nikdo z nich se nevrátil,“ řekl. „Všichni ostatní ze Si-anu, zbytek naší rodiny, ti do hotelu přijeli, ale oni ne, a nikdo nám nechce říct, co se děje.“ Jeho bratr Min s babičkou na nás čekali v malém parčíku pár bloků od hotelu a majna seděla nad nimi na větvi. Když jsme se přiblížili, povyskočila výš, naklonila hlavu a upřela jasné černé oko na Oriona, i když šel až vzadu. Babička byla malá jako panenka, křehká a šedovlasá: poslala do Scholomancie šest dětí a dvě se jí vrátily — proti veškeré pravděpodobnosti, ale byly to ty dvě nejmladší. Začala pozdě, protože dlouhou dobu všechny síly věnovala práci pro rodinu, a pak narazila na politiku jednoho dítěte, takže vždycky musela počkat, až jedno dítě odešlo do Scholomancie

277

a v podstatě zmizelo z povrchu zemského, a teprve pak mohla mít další, aniž by na sebe příliš upozornila. Bylo jí tudíž přes padesát, když porodila otce Čenga a Mina, a přes šedesát, když se jí narodil otec Liou; jestli si říkáte, že v tom musí být magie, tak máte pravdu, a nepochybně proto taky teď vypadala tak křehká, byla to část ceny, kterou za to zaplatila. Ale v očích měla pořád dost ohně; vztáhla ke mně a k Aadhye zkřivené ruce, pevně je sevřela a řekla: „Tchung-č‘-men.“ Nemluvila anglicky, ale ani nemusela; výraz pro spojence jsme všichni znali v každém jazyce, kterým se ve Scholomancii mluvilo. „My Liou dostaneme ven,“ ujistila ji Aadhya. Čeng jí to přeložil a ona kývla. „Můžeš se jí zeptat, jestli má ponětí, kde Liou drží?“ požádala jsem Čenga naléhavě, ale ona zvolna zavrtěla hlavou a tiše nám sdělila, že zbytek rodiny před pár hodinami znovu povolali do enklávy, což není dobré znamení. Ten, kdo Liou zajal, už touhle dobou ví, že se mu to nepovedlo utajit, a jestli budeme mít smůlu, tak ten svůj neznámý příšerný plán urychlí. A muselo to být něco skutečně příšerného, protože proti tomu neprotestovala jenom Liou. Její rodiče poslali Liou záměrně do Scholomancie s klecí plnou myší, aby se mohla stát drobnou malefikou; ti by nad nějakým mírným užitím malie jistě neohrnuli nos. Řekla jsem to nahlas a Liesel se ušklíbla; když jsme ji s Aadhyou probodly pohledem, vysvětlila kysele, jako by to nerada připouštěla: „Proces stavby enklávy určitě vyžaduje oběť. Chtějí něco provést Liou, nebo možná někomu z těch ostatních, a zbytek bezprostřední rodiny s tím nesouhlasil. Proto je museli zavřít všechny.“ 278

Zvedl se mi žaludek, ale okamžitě jsem si byla naprosto jistá, že má pravdu. Tohleto jsem cítila, tohle bylo to strašlivé čvachtání malie pod nohama, ze kterého se mi zvedal žaludek v krásných zahradách Londýna, ve velikých nablýskaných síních New Yorku: oběť. A samozřejmě že to udělají, všichni to udělají, protože co koneckonců znamená jeden život v porovnání se všemi ostatními, které enkláva zachrání? Ophelia by ani nemrkla. Za enklávy je také třeba zaplatit jedinečnou cenu. „Ale proč někdo z nich?“ nechápala Aadhya. „To nedává smysl. Rodiče Liou jsou elita rodiny a její strýc kandiduje do rady. Dokonce i Liou — možná jim ještě neřekla, že chodí s Jü-jen, ale musejí vědět, že má kamarády v Šanghaji! Nemluvě už o tobě. Jestli potřebovali lidskou oběť, proč by si vybrali zrovna někoho z nich?“ Podle toho, jaký pohled po mně vrhla Liesel, ona nějakou představu určitě měla, ale jen pokrčila rameny a ani nezkusila hádat. „A záleží na tom?“ řekla. „Pochybujete snad, že něco strašného se stane určitě?“ Já jsem o tom nepochybovala. „Můžeš nás k ní dovést?“ zeptala jsem se čínsky majny, ale jen naklonila hlavu ke straně a pronesla: „Liou! Liou! Liou!“ třemi různými hlasy, které všechny zněly jako výkřik hrůzy. „Nepotřebujeme, aby nás nikam vodila,“ zavrtěla hlavou Liesel. „Víme, co dělají, a to můžou udělat jen na jednom místě.“ Podívala se na Čenga. „Ví tvoje babička, kde je vstup do pekingské enklávy?“ K chrámu Tchan-če to bylo daleko a nám připadala každá minuta ještě dvakrát delší, chladně a prázdně se táhla. Nevěděla 279

jsem, co udělám. Liesel to viděla jednoduše: Vrazíme prostě do brány Pekingu a řekneme, že jestli okamžitě nevydají Liou a její rodinu, tak jim tu enklávu odstřelím do prázdnoty docela. Nedokázala jsem říct ne, to neudělám. Nemohla jsem to říct, když Liou byla někde zavřená a já neměla jiný způsob, jak ji zachránit. Cítila jsem ale, jak se kolem mě úplně fyzicky, jako tenká lepkavá vrstva na kůži, svírá to proroctví. Přinese smrt a zkázu všem enklávám světa, a co když to tady právě začíná, teď, kdy je to ospravedlnitelné, kdy k tomu mám ty nejlepší důvody, a už se to nikdy nezastaví? Taxík nás vyklopil před zdobenou bránou a my jsme zamířili dovnitř, mezi hrstku turistů; byli jsme dost daleko od centra města, takže se jich tu vyskytovalo relativně málo. Chrám byl nádherně udržovaný — čerstvý lak v jasných barvách, zlatí buddhové, zlacené detaily — a taky to byl pravý opak toho pohanského hřiště v Sintře: sem se dosud chodili modlit skuteční věřící, ne lidi, kteří si na to jen hrají, všichni se snažili spojit s něčím, co přesahuje hranice skutečnosti. Jednotlivé stavby se choulily mezi prastarými stromy, a když jsme minuli největší budovy, ty novější, narazili jsme na zahradu plnou kamenných mlčenlivých pagod mezi stromy a kvetoucími keři. Nebylo to, jako snažit se najít dveře do Scholomancie. Tam jsme dostaly souřadnice od člověka, který na to měl právo, a v jistém smyslu byla Scholomancie i naše, protože jsme ji všechny absolvovaly. Tady enkláva nechtěla, abychom ji našli, protože ochrany byly nastavené přesně proti takovým jako my: proti nepřátelům u bran. Čeng se snažil ze všech sil, ale 280

ani on se nedokázal přes ochrany snadno dostat, protože také nebyl z pekingské enklávy, přinejmenším ještě ne, a ochrany se zaměřují na místní čaroděje právě tolik jako na nepřátele zdálky, jestli ne víc. Babička nám řekla, že brána se už moc nepoužívá, ale že po útoku aspoň zůstala na místě, protože tohle byl vstup do nejstarší části enklávy, té, která existuje už tisíc let. Těžiště enklávy se přesunulo jinam, stejně jako těžiště samotného města, a tady teď bylo něco jako horní patra Londýna. V téhle stísněné čtvrti patrně už žijí jenom čarodějové v nejnižším postavení, a i ti nejspíš používají radši hlavní vchod, než aby chodili tudy. Že tu vstup někde je, to jsme cítili, ale mohli jsme taky chodit dokolečka celé týdny a nenajít ho. Pod nohama v zemi nám lehce pulzovaly ochrany; mohla bych je klidně rozcupovat na kousky, jenže bylo dost pravděpodobné, že kdybych to udělala, mohla bych omylem odpálit do prázdnoty i zbylou část Pekingu včetně Liou a její rodiny. Moc dalších možností už jsem ale neviděla, jenže pak se Liesel otočila na Oriona, který se celou dobu jen mlčky a se skloněnou hlavou vlekl za námi a neřekl ani slovo od chvíle, co jsme utekli z hostelu. Kdybych nebyla bez sebe starostí o Liou i o sebe, začala bych hledat nějaký klacek, kterým bych ho přetáhla; vypadal, jako kdyby to potřeboval. „Jestli jsou tu nějací malové, budou se pokoušet prolomit ochrany a dostat se dovnitř, dokud je enkláva oslabená. Můžeš je zkusit ulovit?“ požádala ho Liesel. Zvedl hlavu a zamrkal, jako by byl mírně překvapený, že ji vidí, a pak se zeptal: „Cože?“ 281

„Ten vstup do enklávy, co se snažíme najít,“ vysvětlila mu rázně Liesel. „Mohl bys sledovat nějakého mala, který by nás tam dovedl?“ Orion na ni chvilku upřeně hleděl, pak se zamračil a řekl: „Myslíš támhleten vstup?“ Zírali jsme na něj tak dlouho, až nás obešel a zmizel za zákrutem u pagody, již jsme míjeli nejmíň dvakrát, a když jsme ho následovali, stál před úzkou a dost zarostlou stezkou vedoucí k omšelé, staré kamenné pagodě, která tam předtím rozhodně nebyla. Díval se na nás, jako kdyby pochyboval jak o našem zdravém rozumu, tak i o duševních schopnostech vůbec. „Jo,“ procedila jsem mezi zuby. „Tenhleten vstup, co se už půl hodiny snažíme najít. Lakeu, je to vážně tak moc, chtít po tobě, abys dával aspoň trochu pozor, když se snažíme bez pozvání nabourat do enklávy?“ Zamračil se na mě. „Vždyť je tady!“ „Ale nebyl!“ utrhla jsem se na něj velmi důstojně a dospěle. „Je to vážně tak moc, chtít po vás, abychom se už pokusili dostat dovnitř?“ rýpla si jedovatě Liesel. První chybka: čerstvě objevená pagoda byla vystavěná z pevného kamene a vůbec do ní nevedly žádné dveře. Byl tam jen jeden malý vytesaný otvor, něco jako okno, a ten byl tři čtyři metry od země. „Půjde to vypáčit?“ zeptala jsem se Aadhyi. „To ani není opravdu otvor, je jen vytesaný, aby to tak vypadalo,“ zavrtěla hlavou. „Vzpomínám si, že jsem o tom četla ve škole. Staročínská enklávová architektura využívala duchovní vstupy, ne fyzické. Dveřmi neprojdeš tělesně, musíš tam projít myslí. Řekla bych, že dovnitř se musíme promeditovat.“

282

Na meditaci jsem vážně náladu neměla, jenže popravdě, to jsem měla málokdy, takže nebylo zas tak obtížné se k tomu přinutit. Museli jsme vypadat jako úplní idioti, když jsme tam tak všichni seděli se zkříženýma nohama kolem bezvýznamné pagody. Kdykoli se na cestě objevil nějaký turista-všedník — když jsme se teď kolem pagody utábořili, viděli ji bez potíží i oni —, zůstal na nás zírat a my jsme tím pádem dovnitř stejně nemohli, dokud zase nezmizel. Já nejsem fanda moderních enkláv prakticky v žádném směru, ale musím uznat, že fyzické vstupy jsou rozhodně pokrok. A ani jsme si to nijak nepromýšleli, jen jsme všichni usedli a začali se o to snažit najednou, prostě proto, že vchod stál před námi a my jsme byli podráždění a unavení a trpěli jsme pásmovou nemocí a chtěli jsme se co nejrychleji dostat dovnitř, takže se pochopitelně stalo, co se stát muselo — první se dovnitř dostal Čeng. Se zavřenýma očima jsem cítila, jak si vedle mě zhluboka povzdechl, a pak prostě vstal a šel a už vedle mě nebyl. Na chviličku se mi strašně ulevilo: Dostal se tam! A pak jsem si uvědomila, že jsem právě poslala dvanáctileté dítě samotné do enklávy, která se ho velmi pravděpodobně pokusí zabít. „Čengu!“ vyjekla jsem a otevřela oči. „Počkej! Čengu, vrať se!“ Nemělo to samozřejmě jiný účinek než to, že k nám zamířilo pár všedníků, kteří byli na doslech, ale ne na dohled, aby zjistili, co to je za křik. A pak Orion řekl: „Půjdu za ním,“ a než jsem se obrátila, abych mu vynadala, proč to sakra neudělal hned, jestli mu to připadá tak snadné, byl taky pryč. Zůstali jsme tam jen já, Aadhya a Liesel a čtyři turisti, kteří se na mě

283

zle mračili, že kazím atmosféru. Postávali tam ještě několik minut a podrážděně si něco mezi sebou mumlali; zřejmě se snažili uvést nás do takových rozpaků, abychom vyklidily pole, ale když to s námi ani nehnulo, konečně to vzdali a zase odešli a já jsem znovu zavřela oči a začala hledat svůj velice unikavý zen. Seděly jsme tam a zhluboka dýchaly, v mém případě trochu vztekle, a pak mě Aadhya vzala za ruku, tiše řekla: „Pojďte pro Liou,“ a povzbudivě mi ji stiskla. Znovu jsem se nadechla a vypustila všechen hněv: ano, je to potřeba udělat, už žádné otálení, a aniž bych otevřela oči, nahmátla jsem druhou rukou dlaň Liesel a všechny společně jsme vstaly a vstoupily do enklávy. Ocitly jsme se v krátké široké chodbě, jejíž staré ošuntělé stěny někdy později omítli. Chodba končila vchodem přímo proti kamenné zdi, na které byl vytesaný trochu podivný reliéf draka. Místo aby byl vystouplý, někdo ho naopak vytesal směrem dovnitř. Šupiny byly vtisknuté do kamene, jako by se drak položil do mokrého betonu, pak zase vstal a odešel. Potom jsem se podívala na Čenga, který se u dveří tiskl zády ke stěně; lapal po dechu, tvář měl bledou a šokovanou a já si uvědomila, že z toho reliéfu skutečně něco vylezlo: vpředu na hrudi měl čtyři rovnoběžné trhliny po drápech, okraje jedné z nich zbarvilo pár kapek krve. Z toho ale tak vyděšený nebyl. Zíral na Oriona, který stál na druhém konci tváří ke stěně, celý ztuhlý. Zaťala jsem zuby a přistoupila k němu. I v podlaze bylo pár stop po drápech, jako by se něco dlouhého a hadovitého marně pokoušelo nenechat se odtáhnout směrem k němu. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se váhavě. Hrozně mi to vadilo; 284

mnohem radši bych ho pořádně praštila do paže a přikázala mu, ať přestane vyvádět, jenže jsem nemohla, protože zjevně nebyl v pořádku a já neměla tušení, co říct nebo udělat, abych mu pomohla. „Pojďte,“ vyzval nás stručně. Opatrně jsme obešli kamennou stěnu a ocitli se na nádvoří domu. V nejbližším koutě bylo kamenné jezírko a z něj přes celé nádvoří vedla úpravná stružka s můstkem — bylo to moc hezké, jenže všechna voda vyschla a z několika stromů zbyly jen na troud vysušené kostry větví. Nad hlavami jsme měli jen prázdnotu. Na to jsme všichni byli zvyklí, aspoň do té míry, jak si člověk může zvyknout, když celou svou kariéru ve Scholomancii tráví v pokoji, který má něco takového místo jedné stěny. Tady ale byla jedna zvláštní věc: dům samotný měl šedou střechu z tašek a vnitřní stěny pavilonu kolem nádvoří byly z pohyblivých panelů, jaké se dají odsunout a pustit dovnitř neexistující světlo a vzduch, jako by tenhle úhledný domeček někdo postavil venku. A přesně tak se to nejspíš taky stalo, což mi došlo po pár dalších opatrných krocích, protože tady se pod nohama žádná hrůza nepřevalovala. Tohle místo v sobě nemělo ani kapku malie. Nikdy ho záměrně nevystrčili do prázdnoty. Ne, tenhle dům si někde tady mezi chrámy postavili čarodějové, žili v něm, provozovali v něm magii, zatímco svět kolem běžel, a nakonec z něj celé to místo tiše vyklouzlo: tohle byla jedna z čím dál vzácnějších přirozených enkláv. Ale pekingským to nestačilo. Dost jsem pochybovala, že by tady vůbec ještě někdo z nich bydlel, dokonce ani nejnovější rekruti ne. Na podlaze bylo vidět čerstvé stopy v silných 285

vrstvách starého prachu a ty krabice a truhly nacpané v postranních budovách, až přetékaly ven, vypadaly jako nedávné: pokusy zachránit něco před blížící se zkázou. Sledovali jsme stopy přes nádvoří do hlavní budovy a dál — rovnou do neporušené zadní stěny. Jeden otisk byl pod ní dokonce vidět jen z poloviny. Už jsem chtěla zkusit zeď probourat, jenže pak na mě Milášek zapištěla a já jsem se obrátila. Hlavní síň byla rozdělená na tři části, a v té levé seděl u nízkého stolu starý muž s dlouhými kníry, ve složitém rouchu, které vypadalo jako kostým z historického filmu, a se štětcem na tuš v ruce a ve světle zářící koule se věnoval kaligrafii. Nezdálo se, že by se chystal vyskočit a vrhnout se po nás nebo něco takového, ale na druhou stranu mohl zase psát tu největší kletbu, jakou kdy lidstvo poznalo. „Wo-cchao,“ šeptl za mými zády Čeng. „Víš, kdo to je?“ sykla jsem na něj. „Myslím, že to je Sedmý pekingský mudrc,“ odpověděl Čeng sotva slyšitelně a nespouštěl z něj oči. Stařec klidně psal dál, jako kdyby nezáleželo ani na naší přítomnosti, ani na čase samém. „Zakladatel enklávy.“ „Vždyť je tisíc let stará!“ namítla Aadhya. „Byl to sedmý učitel, žil tady, když dům opustil svět,“ vysvětloval Čeng. „Říká se o něm, že vůbec neumřel, že dál učil každého, kdo sem přišel, a jednoho dne prostě zmizel. Prý se občas vrací, když má enkláva velké problémy, ale už stovky let ho nikdo doopravdy neviděl.“ „Aha,“ řekla jsem zachmuřeně. Neměla jsem tušení, jak mocný musí člověk být, aby něco takového dokázal zařídit, 286

ale rozhodně to znělo velkolepě. „A ví se taky něco o tom, co udělá, když se objeví?“ Čeng jen trošku bezmocně pokrčil rameny, ale stařec dokončil poslední tah na papíře, pak pečlivě odložil štětec, obrátil se a pokynul nám, ať jdeme blíž. Nikdo z nás se nepohnul, nebyli jsme pitomí, ale on tam jen seděl a čekal s tou nápadnou, záměrnou trpělivostí, jakou občas používala máma, když jsem na ni jako malá kvůli něčemu ječela. Líbilo se mi to teď asi stejně jako tenkrát, ale taky mě to trochu uklidnilo, tedy pokud se člověk vůbec může uklidnit tváří v tvář tisíc let starému čaroději, který po libosti vstupuje do skutečnosti a zase ji opouští, když se mu právě vloupal do domu. Bylo mi ovšem jasné, že jinou možnost nemám. Tady v té zadní stěně měly být dveře, my jsme jimi potřebovali projít a byla jsem ochotná se vsadit, že když si s ním nepromluvíme, nedokážeme to. Přistoupila jsem tedy k němu, ale on dál trpělivě čekal, a dokud jsem se neochotně neposadila na podlahu k stolku a taky se neuklonila — ne moc obratně, ale ten pokus ho zřejmě uspokojil, protože mi řekl něco, čemu jsem rozuměla asi tak dobře, jak by student prvního ročníku angličtiny rozuměl Chaucerovi. Ohlédla jsem se na Čenga; zřejmě ani on si nebyl jistý, ale přeložil: „Myslím, že říkal: ‚Neboj se, dcero zlatých kamenů.‘ Dává ti to smysl?“ Stiskla jsem sútry pověšené na hrudi. Sútry, o které stál můj táta, protože jeho rodina v enklávě zlatého kamene žila. V enklávě, jako je tahle, v enklávě bez malie. „Ano,“ kývla jsem. Smysl to dávalo, ale nepomohlo to; jestli něco, bála jsem se teď ještě víc. Starý muž se na mě díval až trochu moc laskavě, jako by mě litoval. 287

Řekl mi ještě něco, v čem jsem rozeznala jméno Liou, a pak mi podal velký svitek, na němž pracoval. Čeng se zajíkl: „Říkal: ‚Tohle tě dovede ke Kuo I Liou.‘“ Vzala jsem si svitek; znaky byla stylizované a nebyla jsem si jimi jistá — těch pár čínských kouzel, která jsem znala, mě Liou naučila odposlechem —, ale i tak jsem mu věřila; měla jsem pocit, jako bych se dívala na mapu, na věc, která mi má pomoct dojít k cíli. Stařec na mě kývl a pronesl větu, které jsem rozuměla i já: „Dokonči, co jsi začala.“ Pak dodal sušeji ještě něco, vztáhl ruku a dotkl se prstem zářící koule. Ta okamžitě zhasla, a než jsem se stačila rozkoukat, stařec už tam nebyl; zůstal jen stůl s tlustou vrstvou nedotčeného prachu a svitek v mých rukou. „Myslím, že říkal ‚už mám dost démonů ve svém domě‘?“ přeložil pochybovačně Čeng. „Ani se mu nedivím,“ zavrčela jsem a vstala. Rozběhla jsem se zpátky ke zdi a položila na ni svitek. Jen jsem to udělala, znaky se zlatě rozzářily a pak se papír zažehl po celém okraji a v okamžiku shořel. Pod ním se objevil úhledný úzký obdélníkový vchod do úhledné úzké uličky — byla to ulička, ne chodba, strop byl otevřený do prázdnoty — s řádkou dveří ve stínu po obou stranách. Vedle dveří byly zavěšené lucerny, ale byly zhasnuté až na jednu, která na samém konci červeně zářila. Protáhla jsem se otvorem, ještě když jeho okraje žhnuly žhavými uhlíky, a jen jsem prošla, z uličky se stala šmouha řítící se ke mně nebo jsem se možná stala šmouhou já a řítila jsem se do ní, ale potácivě jsem došlápla až přede dveřmi s rozsvícenou lucernou. Divoce jsem zamávala rukama, abych neztratila rovnováhu a neupadla; hned za dveřmi ulička po288

kračovala někam dolů úplně temným schodištěm, které vypadalo jako vystřižené z pekingského metra. Vycházelo odtamtud hluboké nepříjemné dunění a podlaha pod nohama jako by se mi ohýbala a lámala. Děsivě to v ní skřípělo. Bylo to něco jako Scholomancie: obr, který se špičkami prstů ještě taktak drží toho zakořeněného malého domečku. Rovnováha ale byla příliš porušená. Nevěděla jsem, jaká část pekingské enklávy tam dole je, ale zjevně většina. Před tisícem let mudrcův dům vyklouzl ze světa sám a stal se první základnou v prázdnotě. Ostatní čarodějové ho kousek po kousku zvolna rozšiřovali, přistavěli tuhle dlouhou uličku plnou domů, vybudovali komunitu. A potom, před několika desítkami let, přidali velkou novou čtvrť, podobnou rušnému modernímu centru Pekingu, a propojili ji s touhle částí jenom vlastní linkou metra. Na tom druhém konci budou laboratoře, knihovny, rozsáhlé obytné domy a to všechno teď hrozí zřícením do prázdnoty. A za dveřmi, před nimiž jsem stála, bylo slyšet v pravidelných intervalech těžké rytmické rány rozechvívající celou podlahu; rozhodně tam probíhalo nějaké velké arkánum, kouzlo, kterým se pokoušejí enklávu zachránit. Kouzlo, které ublíží Liou. Ohlédla jsem se k mudrcovu domku: všichni ostatní tam pořád ještě byli, Orion vepředu, ve vypáleném obdélníku, s nohou zvednutou, jako by zamrzl v půlce kroku. Ať mudrc vložil do svitku cokoli, zřejmě to stačilo jen pro jednoho; v té uličce bude nějaké zdržovací kouzlo. Měla jsem podezření, že mudrc se tu ukázal a nabídl nám pomoc jen proto, že věděl, že jinak bychom to nestihli. Rozhodně jsem se o tom ale nehodlala přesvědčovat. Dveře byly 289

zamčené, ale já jsem položila ruce z obou stran na zárubně a vyslovila zaříkání, kterým během Caesarových válek jistý římský malefik rozerval mysticky opevněné druidské sídlo, aby se dostal k tamnímu pokladu many. Rozhodně to nebylo kouzlo, které by se člověku hodilo, když se mu zasekne zámek od pokoje a on se potřebuje dostat včas do jídelny na snídani, při kteréžto příležitosti je škola nabídla mně. Ale teď jsem za ně byla vděčná, protože dřevěné dveře přede mnou okamžitě vybuchly a třísky dřeva se prudce rozlétly na všechny strany. Místnost za nimi nebyla nic moc: malá, okrouhlá, osvětlená jedinou slabou kouzlokoulí; i ta lucerna za dveřmi byla silnější a vrhala dovnitř pruh červené záře. Dopadal na rodiče Liou, její tetu a strýce. Liou mi ve Scholomancii ukazovala malou fotku, ale i bez ní by nebylo těžké je poznat, protože byli svázaní zády k sobě za lokty a zápěstí, měli roubíky a pásky přes oči. Seděli na hrubé kovové mříži, velmi nejistě položené na čemsi, co vypadalo jako obrovský kanál. Do toho vidět nebylo. Kromě nich bylo v místnosti osm dalších čarodějů — předpokládala jsem, že budoucí rada nové enklávy — a všichni hned vedle kanálu pracovali na nějakém výtvoru, Byl to kovový válec, velký asi jako malý stůl. Vnější kruh byl tenký — trochu jako větší verze dortové formy — a z lesklého černého kovu, ve spodní části měl dokola úzké štěrbiny, aby jimi mohl unikat vzduch. V prstenci byl kotouč z namodralého kovu, který stlačovala dolů váha malých cihliček. Jeden z čarodějů rady bral cihly z hromádky a skládal je po jedné na kotouč tak, aby ho úhledně vyplnil. Ostatní mu nosili další cihličky od dvířek ve stěně, která se pohupovala tam a zpátky jako 290

chlopeň poštovní schránky. Hned jak jsem vpadla do místnosti, všimla jsem si, že dvířka míří ven prázdná a vracejí se plná, jako by do nich na druhé straně vkládal cihly někdo, kdo nevidí, co se děje tady. Budoucí členové rady nezaváhali. Skoro jsem ještě nebyla ani uvnitř, už po mně začali vrhat jedno vražedné kouzlo za druhým. Větší účinky by mělo, kdyby po mně stříleli kuličkovou pistolkou; ta kouzla jsem pochytala snáz. Mohla jsem je klidně vrhnout zpátky, ale místo toho jsem je odrazila přes rameno do uličky a vyslala vlastní kouzlo, takové šikovné zaklínáníčko, které mění lidi v kámen. Jediná nepříjemná věc na tom je, že lidem to vadí, i když je potom proměníte zpátky — zjistila jsem to loni na překážkové dráze, když jsem ho použila, abych pár spolužákům zachránila život. To jsem ovšem za těchto okolností považovala za celkem mírnou cenu. Bohužel tihle čarodějové se mnou neběželi dobrovolně a z vlastní vůle překážkovou dráhu a ani nebyli vyděšenými dětmi ve Scholomancii. Jen jsem kouzlo seslala, všechny sochy se začaly protahovat a kroutit, jako by se něco uvnitř hýbalo a snažilo se dostat ven. Nikdy jsem nezkoušela ten kamenný povrch otesat, abych zjistila, jak daleko to kouzlo dosahuje, ale zjevně to nevydrží dlouho. Skočila jsem k mámě Liou, strhla jsem jí šátek z očí a vytáhla roubík. Potřásla hlavou, několikrát prudce zamrkala, aby mě vůbec viděla, a pak ucukla, ale já jsem neměla čas se rozčílit; bylo mi jedno, jestli mi výhružně září oči, nebo jestli vydávám svou obvyklou auru temné čarodějnice ve výcviku. „Liou!“ uhodila jsem na ni. „Kde je? Liou caj na-li?“ „Tam,“ vzlykla přerývaně. „Je tam uvnitř.“ 291

Znovu jsem se nechápavě rozhlédla a pak… nejdřív okamžik tupé hrůzy a potom jsem se vrhla ke kovovému prstenci, rozrazila všechny ty protahující a otřásající se sochy kolem a začala z toho klesajícího kotouče sundávat závaží. Cihlám se pryč nechtělo. Popadla jsem tu horní, ale bylo to, jako pokoušet se zvednout padesátikilový magnet ze železné podlahy. Musela jsem ji absurdně pomalu odtáhnout až k vnitřnímu okraji a pak po straně nahoru a snažit se ji nepustit dřív, než ji překlopím přes okraj a shodím na zem. Než jsem byla hotová s první cihlou, čarodějové z rady už se začínali osvobozovat. Kámen jim opadával ze špiček prstů, z nosů, ze rtů lapajících po dechu. Zaťala jsem zuby a pustila se do druhé cihly. Matka Liou se mi pokusila pomoct, ale nehnula cihlou ani o milimetr, ať se snažila sebevíc. Rozvázala tedy nejdřív manžela a ten nám přišel na pomoc, stejně jako teta a strýc, ale ani všichni dohromady nepohnuli jedinou cihlou. „Držte ty čaroděje ode mě, jak nejdéle dokážete!“ zavelela jsem. Pot mi stékal po tváři, odkapával z obočí, tekl po pažích a zádech. Dotáhla jsem k okraji druhou cihlu, mokré prsty mi klouzaly. Nešlo o fyzickou váhu. Jen jsem ty cihly vzala do ruky, bylo mi jasné, z čeho jsou: z many a z vůle. Na druhé straně té stěny nějaký čaroděj právě natěsnal třicet nebo víc let many, práce a vůle do takovéhle cihly. Vytvořil ji ze své touhy po enklávě a celkem nezáleželo na tom, že přesně neví, co se děje v téhle místnosti. Všichni totiž věděli, museli to vědět, že se tu stane něco krutého a strašného. Byli v té druhé místnosti, protože se na to nechtěli dívat. Rozhodně by byli radši někde ještě dál, ale to nešlo; kouzlo potřebovalo 292

jak jejich sílu, tak jejich záměr, a tak museli být tady, museli se toho účastnit. Proto rada našla tenhle způsob, jak jim umožnit zavřít oči a ucpat si nos. Museli být jen ochotni předat výsledky své práce těmhle osmi lidem, těm, kteří tolik dychtili po místech v radě a po moci, že byli odhodlaní si opravdu ušpinit ruce. A to byli všichni ti lidi vedle ochotni udělat, pokud to bude znamenat, že oni odsud vyjdou jako obyvatelé enklávy a budou mít zajištěnou bezpečnou a pohodlnou budoucnost. Proto si přáli, aby cihla zůstala tam, kde je, a proto jsem s ní skoro nemohla hnout. Příbuzní Liou se mezitím postavili přede mě, zády k radě, až na strýce, který si stoupl proti nim a vedl je ve složitém plynulém pohybu. Vypadalo to trochu, jako by skupina lidí dělala společně tai-či, ale s dokonalou synchronizací. Bylo to cvičení na posilování many, které zjevně společně prováděli léta a léta, pomalé a velmi přesné, a jen se některý člen rady vydrápal z kamene, kouzlo ho taky ovládlo a donutilo ho se přidat. Musela jsem se dívat jinam, protože jsem cítila, jak se pokouší lapit i mě. Sklonila jsem hlavu, soustředila se a vláčela cihlu po boku kotouče milimetr za milimetrem. Bude trvat strašně dlouho dostat Liou ven, pokud to vůbec dokážu. Vrchní část disku už vyplnili skoro z poloviny. Navíc mi připadalo, že z těch otvorů dole kape i něco vlhkého, že tam nejsou jen kvůli vzduchu, ale v místnosti byla taková tma, že jsem si tím nemohla být jistá. Měla jsem chuť se rozbrečet. „Už jdu, Liou! Vydrž!“ hekla jsem pro případ, že by mě slyšela „Už jdu. Milášku! Milášku, vidíš ji?“ 293

Myška vystrčila hlavu z kapsy, seskočila na kotouč, ale neseběhla po boku dolů. Položila na něj tlapku, naléhavě zapištěla a její bílá srst začala doslova zářit. V tom světle jsem si všimla, že disk je celý popsaný čínskými znaky. Rozeznala jsem z nich dost, abych pochopila, že to není jediné kouzlo. Podobalo se to bráně do Scholomancie — celá sada kouzel stejného účelu, jejichž působení se navzájem posilovalo. A ještě než myška přestala zářit, zjistila jsem, že v každém z nich se znovu a znovu opakují stejné výrazy: věčný život, dlouhověkost, nesmrtelnost, a pochopila jsem s úlevou a zuřivostí: Liou přece jen žije. Z tohohle se neměla dostat nijak brzo. Měla umírat pomalu, i když její tělo to drtilo a boky a ramena tříštila váha všech těch cihel, těch zasraných cihel, co se nechtějí hnout, a zavyla jsem vzteky a vyrvala druhou cihlu nahoru a přes okraj. Disk se dokonce maličko nadzvedl, snad o milimetr. Ale to byla teprve druhá cihla. Paže, záda a nohy už se mi třásly námahou a čas mi docházel. Tři z členů rady začali prozpěvovat nějaké zaříkání: sice pořád museli provádět to manové cvičení, jenže hlasem sesílat mohli, a podle těch slov, která jsem slyšela, to nic pěkného nebude. Tihle cizí lidi, kteří se pokusili zavraždit mou kamarádku, ti cizí lidi, kteří souhlasili s Ophelií z New Yorku, s Christopherem Martelem z Londýna, se sirem Alfredem Sráčem Cooperem Browningem a s vládci a zakladateli všech ostatních enkláv na světě, že je v pořádku udělat tuhle jednu příšernou věc někomu jinému, aby se v budoucnu jiné příšerné věci nestaly jim. Nevěděla jsem, co dělat, a přitom jsem to věděla přesně. Na kohokoli z nich jsem mohla prostě ukázat a jediným ledabylým trhnutím ruky ho odpálit z povrchu zemského jako 294

bezvýznamný otravný hmyz. Mohla jsem jim rozpustit morek v kostech a nechat jim ho vytéct z těla, až by se zhroutili, až by křičeli a svíjeli se tak, jak to chtěli provést Liou. Mohla bych jim vydrápnout mozek z lebky a udělat z nich poslušné poskoky, jako je oni udělali ze všech v té druhé místnosti, kteří jim ji vydali, kteří jim dovolili ji v tomhle rituálu zmrzačit. Místo toho jsem se obrátila k té stěně s otvorem, odkud přicházely cihly. Byla z kamene, takže moje římské kouzlo by na ni neplatilo, ale to bylo celkem jedno. Tady jsme byli v enklávě, takže ta stěna prakticky vůbec neexistovala. Byla to jen zdvořilá fikce, záclona, za kterou se mohli účastníci na obou stranách schovat před sebou navzájem a před tím, co dělají. „À la mort,“ řekla jsem a celou tu věc jsem zlikvidovala. Maminka Liou zděšeně vyjekla. Na druhé straně zdi bylo obrovské auditorium, skoro tak velké jako posluchárna malefikologie ve škole, a to bylo plné čarodějů. Seděli v malých organizovaných skupinkách a pár jich čekalo, až na ně dojde řada u jakéhosi lisu — magického výtvoru vyrábějícího cihly nikoli z práce jednoho, ale hned deseti čarodějů. Členové rady přestali se zaříkáním, protože nejspíš nemohli pochopit, že jsem udělala takovou zjevnou pitomost; čarodějové na druhé straně totálně ztuhli ohromením a zmatkem. Byli po tom amfiteátru rozmístění tak úhledně, že jsem je všechny měla snadno v dosahu; byla bych komukoli z nich nebo všem dohromady mohla provést, co by mě napadlo. Zaťala jsem pěsti a použila hloupoučké kouzlo spoutání, které jsem vymyslela jako vzteklé dítě a nakonec jsem ho přestala používat; kdykoli jsem to totiž zkusila, máma ho jemně zrušila dřív, než mi k něčemu bylo, a pak si mě posadila 295

naproti sobě a vedla se mnou dlouhatánský hovor o tom, proč není správné někomu vnucovat svoji vůli. Těmhle hajzlům tady zjevně něco takového chybělo. „Ať mě neznáš, nebo znáš, co ti říkám, uděláš,“ odrecitovala jsem — fakt mistrovské, velké arkánum, jenomže jsem jim ho tam postrčila spolu s pořádnou vlnou newyorské many a pak jsem dodala čínsky: „A já vám říkám, ať toho necháte a posloucháte mě, abych vás nemusela všechny zabít!“ Myslela jsem to naprosto vážně, a navíc věci značně pomohlo, že jejich záměr se shodoval s mým spoutáním: ani oni nechtěli, abych je všechny zabila. Nastalo naprosté ticho, všichni nechali práce, dokonce se neozývala ani obvyklá kulisa šustění šatů a slabého kašle. Zhluboka jsem se nadechla a ukázala jsem na válec. „Podívejte se, co děláte. Tam dovnitř jste zavřeli živou dívku, člověka, který vám věřil a chtěl vám pomoct, a vy ji teď pomalu drtíte. Jo, vy všichni, všichni to děláte, jenom abyste získali svoji enklávu. Tohleto vkládáte do samého jejího srdce. Mučení a bolest a zradu a…“ Zarazila jsem se. Chtěla jsem říct vraždu, jenomže jsem najednou pochopila tak jasně, div jsem se nepozvracela, že vražda je ta jediná věc, která není na pořadu dne. Samozřejmě že ne. Nesmrtelnost, věčný život, dlouhověkost. „Chřtána,“ dořekla jsem tiše. To slovo dopadlo do ztichlé místnosti jako kámen do studny. „Vytváříte chřtána.“ Jakmile jsem to pochopila, bylo všechno jasné. Ty malé štěrbinky dole na válci, aby jimi mohlo něco prolínat ven. Mříž nad kanálem a na ní čtyři lidé, spoutaní a s roubíkem v ústech, aby se nemohli bránit hladovému novorozenému monstru, které bude hledat první potravu. A až pak bude trávit, 296

pěkně sklouzne mříží dolů. Šikovně zařízeno. Nemůžeme přece potřebovat, aby se rozhlédl a něco si zkusil na členy rady. Kanál ho vyplivne někam do skutečného světa, třeba do ulic Pekingu, a tam začne lovit mezi nezávislými čaroději, mezi všemi těmi chudáky, co se ochomýtají kolem enklávy v naději na práci. A jen jsem věděla, co se to tu děje, pochopila jsem taky proč. Chřtán bere všechno. Vycucne veškerou manu, cokoli, co jeho oběť vytvoří v zoufalé a marné snaze ubránit se mu. Ždímá ji věčně. Nedostane jen ji a její muka, dostane všechnu manu, která by kdy z jejího utrpení mohla vzejít, půjčuje si ji předem. A k vybudování enklávy to potřebují… protože to poslední kouzlo se musí udělat najednou a musí ho seslat jen jediný čaroděj. Téhle věci jsem si v Sútrách zlatého kamene všimla už dávno: jediný hlas volající do prázdnoty jediným dechem. Kruh čarodějů se použít nedá. Sesílat musí jen jediný, musí přesvědčit prázdnotu, že ne, kdepak, tenhle kousek je pevný a trvalý, ačkoli prázdnota je pravý opak trvalosti, chce být vším a ničím zároveň. A musí do toho přesvědčování přenést obrovský proud many. Já jsem tomuhle konkrétnímu omezení velkou pozornost nevěnovala, protože pro mě to nebude problém. Horší bylo naučit se přesně a ve správném pořadí těch šestadvacet různých zaříkání, která je přitom potřeba seslat. Na tom jsem pracovala, to jsem si snažila nacvičit. Jak to zvládnu, stačí, když mi věnujete dost many, a já vám stluču dohromady enklávu, ani se nenadějete. Jenomže pro kteréhokoli jiného čaroděje na světě to pochopitelně problém je. Ona to nebyla náhoda, že se sútry ztratily. Ten dávný čaroděj, který je sepsal, který chodil po Indii 297

a stavěl pro ostatní čaroděje úplně první uměle vytvořené enklávy… ten byl jako já, entita třetího řádu, nebo v každém případě někdo, kdo to velké závěrečné kouzlo zvládl. Takže i když ho pro ostatní sepsal, nebylo k ničemu, protože nikdo jiný ho nedokázal v praxi použít. Ale ostatní čarodějové si pořád zoufale přáli vybudovat vlastní enklávu. Purochana jim ukázal, že se to udělat dá, že je možné enklávu postavit uměle, a jak jednou věděli tohle, snažili se o to a snažili, až nakonec nějaký dostatečně chytrý a krutý hajzl našel tohle řešení. Způsob, jak dostat tolik many přes jediného čaroděje, jak zaměřit takovou sílu do jednoho jediného bodu. Ten proces měl bohužel jistý nepříjemný vedlejší efekt, no ale co — toho odporného chřtána pak můžete pěkně vyhnat ven, ať se stará o sebe. A jestli přitom bude žrát děti jiných čarodějů — co má být, vy v té své úhledné novoučké enklávě jejich křik poslouchat nemusíte. Po tváři mi tekly slzy, a nebyla jsem jediná. Všichni ostatní mlčeli, ale tváře v amfiteátru na mě hleděly s hrůzou, s nevírou, s odporem. Slyšela jsem vlastní namáhavý, přerývaný dech, jak se mi vrací ozvěnou od stěn a mísí se s tím jejich — a znělo to, jako když člověk zdálky slyší blížícího se chřtána plného zdušených lidských hlasů. Chřtán je to nejhorší, co se může čarodějovi stát. To kvůli nim nemůžeme v noci spát. Nejspíš každý, kdo v tom amfi teátru seděl, absolvoval Scholomancii a musel z ní vyběhnout kolem Trpělivosti a Statečnosti, jen pár centimetrů od toho nikdy nekončícího pekla. Všichni ti čarodějové věděli, že se tady stane něco strašného, že Liou už odtud nevyjde, ale neznali celý rozsah té hrůzy. Určitě sami sebe přesvědčovali, že je 298

to jen jediná oběť ve prospěch všech. Možná dokonce losovali, aby se mohli tvářit, jak je to fér. A těch osm lidí v téhle místnosti — kteří se vyhýbali mému pohledu, kteří věděli, co doopravdy dělají — si zase namlouvalo něco jiného: to, co Ophelia. To, co si namlouval každý člen rady každé enklávy už tisíc let, od té chvíle, co někdo vybudoval první enklávu ze smrti, a ne ze zlata. Je to jejich zodpovědnost, udělat tu strašnou věc za všechny ostatní. Nést jizvy tím způsobené jako břímě, jako by to byl vznešený čin vykonat ve prospěch všech těch ostatních citlivek něco natolik příšerného, že většina lidí by to nesnesla. Měla jsem chuť je smést z povrchu zemského. Ale všichni v téhle místnosti byli koneckonců jenom obyčejní lidé. Nebyli o nic horší než spolužáci z enkláv, které jsem znala ve škole, a ti zas nebyli o nic horší než ty ostatní nuly, které jsem znala ve škole, lišili se jen tím, že se narodili v enklávě, a to nebyla jejich volba, přinejmenším ne v tom smyslu, jak volbu lidi obvykle chápou. Oni se narodili v enklávě a nuly se narodily venku a já jsem byla v podstatě jediná nula na světě, která se dobrovolně rozhodla do enklávy nejít. A ani to nebyla moje volba. Snažila jsem se tak nerozhodnout. Rozhodla to máma a já jsem věděla, že ve své podstatě je to volba soucitu, rozhodnutí odpouštět i Philippám Waxovým a Claire Brownovým tohoto světa; dokonce i Opheliím; těm nejpříšernějším, nejhnusnějším lidem, kteří si odpuštění nezaslouží. Protože jinak by si odpuštění nezasloužil nikdo. Jenomže i kdyby máma tuhle volbu neudělala — kdyby se někdy rozhodla neodpustit, kdyby někomu odmítla léčení a péči, protože je prostě moc příšerný —, stalo by se nejvýš to, že jeden 299

člověk by odešel nemocný a zoufalý. Ale já — já jsem měla jen dvě možnosti. Buď najdu způsob, jak lidem odpustit, všem těm strašným lidem, nebo vyrazím a začnu ničit úplně všechno. Protože všechny enklávy po celém světě se už tisíc let staví stejným způsobem. Enklávy se staví na malii, říkala máma a měla naprostou pravdu. Kdybych zlikvidovala tuhletu, tak proč nepokračovat? Lidi v téhle síni nejsou o nic horší než lidi v chladných naleštěných sklepeních Londýna, ti, kteří mi byli tak vděční za pomoc, když jsem zlikvidovala chřtána u jejich bran, přestože předtím sami jednoho vytvořili a vypustili do světa. Proč bych se tedy neměla do Londýna vrátit a strhnout enklávu do prázdnoty i se všemi muži, ženami a dětmi, co tam jsou? Proč potom nepokračovat do New Yorku a dál, přinést smrt a zkázu všem enklávám světa, přesně podle plánu? Jen proto, že jsem nebyla přímým svědkem jejich obřadu, že si jako oběť nevybrali mou kamarádku? To bych pak byla úplně stejná jako ti lidi v amfiteátru, schovaní za svou útěšnou stěnou. Ale já přece jsem stejná jako oni. Rozdíl je právě jen v té stěně: já ji nemám. Já bych musela držet moc v rukou a provést ten čin vlastním tělem a vlastní myslí. Nemůžu předat úhledný balíček many někomu jinému, aby za mě odvedl špinavou práci, a taky si nemůžu namlouvat, že dělám jenom to, co po mně chtějí druzí, a že když to neudělám, udělá to někdo jiný. Já jsem se vždycky a pokaždé musela svému sobectví podívat přímo do očí. A taky se mi to nelíbilo, že ne? Koneckonců, ta stěna tam přece jenom nebyla pro nic za nic. A ani to ještě neznamená, že by se i bez ní nerozhodli špatně, kdyby na to přišlo. Mohli by si koneckonců říkat, že stejnou špatnou věc udělali ve světě úplně všichni. Ale já jsem 300

se přinutila podívat se jim do tváří, vidět jejich slzy a hrůzu a věřit v ně natolik, abych jim dala šanci, jedinou šanci, která mě napadla. „Nedovolím vám to udělat,“ prohlásila jsem. „I kdybych musela zničit celý zbytek téhle enklávy a vás s ním. Udělala jsem to ve Scholomancii a udělám to i tady a nezabráníte mi v tom.“ Můj hlas se odrážel od stěn, duněl celým tím ztichlým prostorem. Nic jiného se ani nehnulo. Ukázala jsem na tu strašnou zátěž, na kruh cihel. „Nebo z ní tohle můžete sundat a já se vám pokusím enklávu zachránit. Nevím, jestli to bude fungovat. Ale když dáte manu mně, místo abyste ji použili na tohle, zkusím to.“ Spoutání vyprchalo a ozvalo se tiché mumlání, které stále sílilo, jak se lidi obraceli ke svým sousedům: Věděl jsi to, já ne, nevěděl jsem to, říkali si všichni navzájem tu poloviční lež. Znechucovalo mě to a zároveň mi to dávalo naději. Potřebovala jsem, aby té lži chtěli věřit, aby se rozhodli zkusit to jinak. Pak se ale ke mně spěšně obrátil jeden ze členů rady: „Pustíme Kuo I Liou ven a vy můžete jít…“ „Ne,“ odpověděla jsem — nebo jsem to spíš zavyla; odráželo se to od stěn malé místnosti, jako kdyby v ní seděla celá smečka vlků. „Řekla jsem vám, co máte na výběr. Nesnažte se hledat třetí možnost. Nedovolím vám, abyste to provedli Liou, a taky vám tu nenechám tu úhlednou hromadu cihliček, abyste totéž provedli někomu jinému. Jestli nechcete, abych zkusila to místo zachránit, můžete je naházet dolů do toho kanálu a evakuovat se, mně je to jedno.“ „Většina té uložené many je naše,“ namítla jiná členka rady — žena středního věku, mladší příbuzná těch ostatních. 301

„Rozhodli jsme se použít ji na pomoc Pekingu místo na vystavění vlastní enklávy. Ale nepředáme jim práci celých generací naší rodiny…“ „Práci celých generací vaší rodiny jste se rozhodli použít na vytvoření chřtána, takže sklapněte!“ odsekla jsem, ale to byla jen pěna vzteku, která přetekla z bublajícího kotle; věděla jsem, že musím odpovědět doopravdy. „A jestli Peking nemá na tu manu právo, tak vám prostě asi budou muset udělat slušnou nabídku, jestli to chtějí zkusit.“ I tak to byl jenom výbuch, ale užitečný; většinu minulého týdne, kdy Liou seděla zamčená sama v tom pokojíku a čekala, až se jí stane ta hrůza, tihle lidi nejspíš vyjednávali o takových životně důležitých otázkách, jako kolik míst v radě dostane původní pekingský tým a kolik nově příchozí, kdo bude žít v nejlepších částech spojené enklávy, kolik nových míst se v enklávě otevře a kdo bude mít právo je přidělit a podobně. To, co jsem po nich chtěla teď, byl tedy vlastně příjemně známý terén, i když jsem jim zároveň sebrala polovinu kořisti, o kterou se handrkovali. Začali mezi sebou v hloučcích spěšně diskutovat. Jenomže pak v amfiteátru někdo prudce vstal a já jsem ho poznala. Byl to Tiang-jü, čtvrťák z pekingské enklávy, který běhal v Scholomancii překážkovou dráhu s čínskou skupinou. Byl jeden z posledních, kdo se přidali — ne snad že by si myslel, že mám potajmu v plánu všechny pozabíjet, spíš proto, že se nehrálo podle školních pravidel a to považoval za smrtelný hřích. Dokonce i když se konečně rozhodl a poprvé si zkusil proběhnout překážkovou dráhou v naší příjemně malé pětiset členné skupince, přišel potom za mnou a stěžoval si, že naše 302

taktika nesouhlasí s radami v promoční příručce — která byla tou dobou už několik měsíců úplně k ničemu. Útrpně jsme si ho změřili a pak se objevil další kluk z Pekingu a s unaveným výrazem ho odtáhl. Teď ale Tiang-jü vstal a řekl bez emocí: „Chci říct, že jestli není dost místa pro nás všechny, tak jsem ochotný se svého místa vzdát, pokud bude Si-an souhlasit a pomůže Peking zachránit.“ Vedle něj seděla zřejmě jeho matka, protože ho se zděšeným výrazem popadla za ruku, jenže to už se zvedlo dalších devět lidí, všichni ostatní čtvrťáci z pekingské enklávy, a nabízelo totéž. A jako kdyby tím vyletěla zátka z láhve, najednou se to začalo v celé místnosti vařit. Lidé z pekingské enklávy vstávali, rozhlíželi se po příbuzných Liou a začali se s nimi domlouvat přímo — bylo jich třikrát tolik a při tomhle poměru musí být přece dost místa pro všechny. Pochopitelně za předpokladu, že se celá enkláva v tom procesu prostě nezřítí. Ale jestli mi dají šanci to zkusit, nebudu si tou možností lámat hlavu. Pro mě to byla jediná cesta odsud, protože jsem to myslela smrtelně vážně; nemohla bych odsud odejít s vědomím, že tohle udělají někomu jinému, ale taky jsem odtud nemohla odejít jako ničitelka světů. To jsem prostě nechtěla. Jestli budu muset tuhle enklávu zničit, pokud budu muset vyplnit první část proroctví, jen abych jim zabránila v tomhle — tak to bude taky to poslední, co udělám. A možná že ani to není řešení; Liesel by mi vynadala, že se chovám jako idiot; jestli z toho fakt hodlám nechat ostatní světové enklávy vyvlíknout, můžu to prostě říct, a ne se tady vrhat do záhuby. Jenomže já musím být idiot, protože nemůžu být nic jiného. Celý život jsem ze všech sil bojovala, abych to 303

proroctví nenaplnila, abych se nezměnila v netvora, a teď to prostě nevzdám. Členové rady se přestali dohadovat a zděšeně zírali na ostatní čaroděje, protože se jim otěže vymykaly z rukou. To ovšem taky znamenalo, že tu teď nebyl nikdo, kdo by mi mohl jednoznačně říct — dobře, souhlasíme, dej se do toho. Ale taky se z prstence ozvalo slabé skřípání: kotouč se trochu nadzvedl. Zkusila jsem znovu jednu cihličku a povedlo se mi ji uchopit: ne snadno, ne jako obyčejnou cihlu, ale řekněme aspoň jako cihlu z olova, ne z černé díry. Zvedla jsem ji, vyhodila a sáhla po další. Při té ráně sebou všichni trhli a otočili se na mě, a čím víc cihel jsem vyházela, tím lehčí byly, protože jejich tvůrci se postupně vzpamatovávali, až je nakonec uzvedla i maminka Liou a pak nám přišel na pomoc zbytek rodiny a taky Tiang-jü a pár dalších pekingských čtvrťáků a pak jsme sundali poslední cihlu a já jsem položila ruce na kotouč, který se mezitím zvedl… Nezaváhala jsem docela, ale v duchu ano. V tom mizerném světle jsem nápisy na kotouči nepřečetla, ale cítila jsem je pod prsty. Jestli už rituál příliš pokročil, jestli už ji příliš zranili, tak umře, až to z ní sundám. A dala jsem slib, takže i když kotouč zvednu a ona pod ním bude rozdrcená a zkrvavená a já už uvidím jen to, jak umírá, budu muset pomoct lidem, kteří to provedli. Stejně budu muset jejich enklávu zachránit. Pak jsem kotouč sundala a odhodila divoce stranou jako disk, až narazil do stěny, a rodiče Liou vykřikli a vrhli se k ní. Ležela na dně nahá a pevně spoutaná koženými pásy plnými run, stočená jako plod v děloze. V té chvíli se mi prudce zvedl žaludek, protože jsem si vzpomněla na to, co jsem viděla v samém středu zabitých chřtánů, to rozdrcené schoulené tělo. 304

Předpokládala jsem neurčitě, že to jsou pozůstatky nějakého malefika — někoho jako Jack, jenomže úspěšnějšího, který tak dlouho vycucával ostatní lidi, až se nakonec zhroutil a změnil v tu nekonečnou hltavost. Bála jsem se, že by se něco takového mohlo stát mně. Místo toho by to byla Liou, laskavá, tichá Liou, která se malie dotkla jen prstíčkem a jen proto, aby ochránila své mladší bratrance, a která se jí vzdala, jen dostala šanci; to ona tu měla navždycky zůstat svázaná. Paže měla obtočené kolem těla a ta ubohá ruka nahoře, ta, kterou brnkala na loutnu, byla rozdrcená a krvavá, připoutaná na rameni, a na boku měla strašlivé zarudlé pruhy, jak se kůže tiskla na žebra, tu a tam i praskla a začínala se odírat. Když ji rodiče sundali z hlavy kápi, měla v ústech krev; její ramena a boky vypadaly celé nakřivo. Oči neotevřela. Ale dýchala a nepřestala dýchat. Když rozřezali kožené pásy, aby jí mohli pohnout, slabě zasténala, ale to už z amfi teátru přiběhlo několik léčitelů a zasypali ji pěti šesti krátkými hojivými kouzly, asi jako kdyby jí dali morfin a kyslíkovou masku. Někdo proměnil jednu sedačku v čekající nosítka, několik rukou Liou zvedlo a položilo na ně. Když ji nakládali, vysoukal se z dutiny pod jejím krkem Siao-sing a vztáhl ke mně tlapičky. Vzala jsem ho a přitiskla jsem si ho k tváři, po které mi stékaly slzy. „Chtěla by, aby ses z toho dostal,“ ujistila jsem ho, ale on jenom zapištěl, vyskočil mi z dlaně a znovu se Liou stočil pod uchem, právě když nosítka zvedali. Maminka šla s nimi, ale otec se na chvilku obrátil ke mně. V očích měl slzy a rty se chvěly, jako by nevěděl, co říct; pak to vzdal, jen spojil ruce a uklonil se mi na znamení díků a já jsem to po něm 305

zopakovala, což nejspíš nebylo správně, ale na tom nezáleželo. Záleželo na Liou a ta byla živá a byla z toho venku. Ale už když se její otec narovnával, místnost kolem nás se zakymácela jako velká loď na rozbouřených vodách. „Odneste ji odsud!“ vyzvala jsem ho. Pak jsem se otočila k hromadě cihel rozházených po podlaze a chvíli jsem na ně zírala. Ne že bych vůbec nevěděla, oč jde. První půlka Súter zlatého kamene byla v podstatě manuál pro výrobu ekvivalentu těchhle cihel, jenomže v sútrách to byly oblázky a každý z nich představoval roční práci jednoho čaroděje. Myšlenka ale byla stejná: byly to stavební kameny. Tuhle část súter jsem tedy nepotřebovala, což bylo jen dobře, protože kromě té roční práce byl na samotný proces výroby potřeba týden, a ten jsme neměli. Druhá polovina súter — kterou jsem znala mnohem míň zevrubně než první — vysvětlovala podrobně, jak si během tří dnů velice opatrně otevřít otvor ze světa do prázdnoty, takovou noru Bílého Králíka. Tahle část už byla taky hotová, protože v té noře jsme právě stáli. A poslední tři stránky — ty jsem jen párkrát přelétla — se zabývaly velkým závěrečným sesíláním, kdy čaroděj všechny ty oblázky použije ve velkém díle sjednocujícím všechna ostatní kouzla, jímž se vystaví základy enklávy. Původní sanskrtský text tohle závěrečné sesílání líčil jako celkem samozřejmou věc, což by taky možná byla, kdyby člověk napřed pomalu a pečlivě probral první dvě části. Středověký arabský komentář o něm tvrdil, že to je zastaralý, rázovitý proces, který je do knihy zahrnut pouze z historických důvodů, jako kdyby řekněme moderní architektonický manuál uvedl zmínku o stavbě jednopokojové hliněné chýše: tedy věc, 306

o kterou v praxi nikdo nestojí. Zjevně tenkrát už postoupili k mnohem praktičtější technice nekonečného mučení. Nebyla jsem tedy úplně mimo, ale rozhodně jsem se pohybovala na neznámém, nezmapovaném ostrově s rozbitým kompasem a neúplnou mapou, a abych se dostala do cíle, budu potřebovat sakra velkou kliku. Nenapadlo mě ale něco takového sdělit všem těm, co se na mě s obavami dívali; nemohla jsem potřebovat, aby mi práci ztěžovaly kromě mých ještě i jejich obavy. „Než to zkusím, radši odsud všichni odejděte,“ vyzvala jsem Tiang-jüa. „Ať tu nejste, kdyby to nevyšlo. Odneste Liou a…“ Tiang-jü už vrtěl hlavou. „Nikdo nemůže odejít. Enklávu podpírá zvenčí kruh čarodějů, proto jsme se mohli vrátit zpátky a začít ji spravovat, i když jsme se předtím evakuovali. Ale varovali nás, že kdyby se kdokoli z nás pokusil ji znovu opustit dřív, než dokončíme novou enklávu, porušíme rovnováhu a opora se rozpadne, a to by se pak zřítila celá enkláva.“ No skvěle, děkuju pěkně. „Já věřím, že uspěješ,“ dodal a zjevně to myslel vážně. Fajn, to má dobré. Mně by ovšem bylo milejší, kdyby se mi posmíval, že jsem hloupá a že se mi to určitě nepovede; nejlíp se mi vždycky pracuje, když mám vztek. „Díky,“ řekla jsem kysele. Zavřela jsem oči, několikrát jsem se zhluboka nadechla a snažila si připravit čistý stůl k zaříkání, představit si cestu k němu. Přesto jsem cítila silné nutkání tuhle místnost opustit a po chvíli jsem si uvědomila, že to není jenom odpor; byla jsem skutečně na špatném místě. Rada chtěla vystavět novou enklávu a potom k ní připojit tu starou, aby ji podepřela, ale to jsem já dělat nehodlala. Sútry zlatého 307

kamene nedokážou vystavět obrovskou moderní enklávu. Moje jediná šance byla pokusit se spravit tu starou. Otevřela jsem oči a podívala se na Tiang-jüa. „Kde je základ staré enklávy? Myslím té rozbité.“ Dokonce i Tiang-jüovi dalo dost práce z členů rady tuhle informaci vypáčit; oni rozhodně nebyli tak přesvědčení o mých šancích na úspěch jako on. Stejně ale neměli moc na vybranou, což podtrhl další otřes, který proběhl podlahou a stěnami kolem. Když se utišil, členové rady se konečně přestali mezi sebou hádat a vedli mě zpátky do uličky. Pořád jsem na druhém konci viděla Oriona s ostatními, zachycené mimo čas: vypadalo to, že se ani nepohnul, koleno měl pořád stejně zvednuté. „Nevím, co to tam máte za kouzlo, ale pusťte je ven,“ vyzvala jsem tu ženu z rady, ale ona na to zírala s děsem v očích. „Tohle není kouzlo,“ řekla. „Spojení s původní enklávou se rozpadá. Oni jsou na druhé straně.“ To, co mi mudrc dal, tedy přece jen nebylo urychlovací kouzlo; svitek mě přenesl do pekingské enklávy přímo přes proluku v prázdnotě; jestli se otevře docela, tak tam poletíme všichni. Teď už neváhali. Na protější straně uličky vedle vstupu do metra stály dva impozantní činžáky a mezi nimi skulinka, sotva viditelná nad společným průčelím v přízemí. Dva členové rady k domům přistoupili, položili ruce každý z jedné strany skuliny a zatáhli. Stěna se rozevřela a odhalila krátkou úzkou chodbičku s malou komůrkou na konci. Vstupovala jsem tam se sevřeným žaludkem. Tady jim to tenkrát prošlo. Před padesáti, před sto lety se v téhle místnosti 308

shromáždila skupina čarodějů, někoho jako Liou strčila do plechovky, rozdrtila a odsoudila k nekončícímu peklu, protože potřebovali sílu k výstavbě ani ne nové, jenom větší enklávy. Musela jsem se doslova přinutit vstoupit; byla jsem připravená, že to budu cítit ze stěn, z podlahy, všechnu tu nestvůrnost, která se tu kdysi odehrála. Když jsem ale se zaťatými pěstmi překročila práh, byla to jen prázdná místnost, holá a nudná. Na podlaze byl kotouč, něco jako kryt kanálu se čtvercovou dírou uprostřed, a na něm vyrytá čtyřznaková věta. Znala jsem ji ze seznamu přísloví a rčení, která jsem se ve škole musela naučit nazpaměť: uniknu před jistou smrtí. Bylo to kouzlo mnohem jednodušší než to, které používají dnes; vždycky je zajímavé vidět v praxi, jak se výtvory a zaříkání v čase mění. Kotouč ale pukl na čtyři části a znaky se od sebe oddělily, jako kdyby do samého středu kotouče uhodil pěstí nějaký obr a rozbil ho. Zbylo tam jen duté místo, kde bývaly základy a kde se teď osvobozená prázdnota ze všech sil snažila vrátit k beztvarému chaosu. Enkláva dosud existovala jen proto, že všichni ti čarodějové v ni ještě věřili, a to na udržení celého magického města nestačí. Najednou jsem si uvědomila, že tohle je metoda, kterou ten malefik enklávy ničí. Odhalil tajemství stavby enkláv a ví, že úplně každá z nich má takovéhle ústřední slabé místo. Nejspíš se nějak potají vloudí do enklávy a zaútočí na její základ, a zatímco se enkláva rozpadá a obrany trhají, on vycucá tolik many, kolik může, a zbytek pošle k čertu. A já jsem nakonec přece jen nechtěla, aby se to stalo. Nechtěla jsem vyrvat Peking ze základů a vystrčit ho do prázdnoty. Byl tam Tiang-jü a už organizoval lidský řetěz na podávání 309

cihel; ten si to nezasloužil. Nikdo z našich spolužáků, kteří riskovali svůj skoro jistý únik ze Scholomancie jen proto, aby svět byl pro všechny bezpečnější, si to nezasloužil. Dokonce ani ostatní lidi v tom amfiteátru si to tak docela nezasloužili, protože nakonec mě nechali sundat z Liou ty cihly. A i kdyby si to zasloužili, nikomu živému by to k ničemu nebylo. Nestačilo by rozbít všechny ty mrakodrapy, zničit linku metra, skácet ty knihovny a laboratoře; musela bych se ještě postarat, aby se to už neopakovalo. Stejně pak budu muset přemýšlet, jak to udělat, aby už nikdo na světě novou enklávu nestavěl. Ale tohle místo jsem nechtěla nechat zhroutit, stejně jako jsem nechtěla, aby se rozplynuly v prázdnotě londýnské pohádkové zahrady. Sundala jsem si tedy ze zad pouzdro se sútrami, vytáhla je a otevřela na první straně, která měla iluminovaný a zlacený okraj a krásný kaligrafický nadpis, hlásající, že jde o kouzlo zlatého kamene, tedy jedno z těch, která je třeba užít v závěrečném díle. Zhluboka jsem se nadechla a vrhla se do toho. Některé části súter jsem už sesílala, ale ještě nikdy žádnou z těch skutečně velkých prací. Strávila jsem ale spoustu času tím, že jsem na ně hleděla, snila o nich a představovala si všechny ty věci, které s nimi budu dělat. Starý sanskrt mi proudil ústy jako doušek chladné vody, nadechnutí vzduchu zahřátého sluncem, chuť medu a růží a v očích mě pálily slzy, protože to vůbec nepůsobilo jako některé z mých kouzel. Působilo to jako mámino kouzlo, krásné a plné čistého světla. A v té chvíli jsem šťastně a s jistotou pochopila, že nezáleží na tom, jak se ke mně sútry dostaly ani co jsem za ně zaplatila. Tu cenu dostat zpátky nemůžu, stejně jako nemůžu napravit čin, jímž vznikla enkláva kolem mě. I tak je tohle životní dílo, 310

k němuž chci patřit. A poprvé jsem taky měla pocit, že i ono chce patřit mně; že sútry jsou opravdu moje; až doteď jsem tomu vnitřně tak docela nevěřila, i když jsem strávila tolik času tím, že jsem je pečlivě leštila a objímala a večer opatrně ukládala na noc. A sútry jako by mi to chtěly potvrdit: jejich stránky se rozzářily měkkým zlatým světlem a v malé šeré místnůstce mi samy posvítily. Chvilku nato mě kniha lehce zatahala za prsty, a když jsem je povolila, vznesla se do vzduchu a zůstala mi viset přímo před očima právě ve chvíli, kdy se stránka otočila a já jsem pro další část díla potřebovala mít volné ruce. Zaříkání ze mě proudilo skoro jako píseň. Otočila jsem se a vzala si první cihlu od Tiang-jüa, který stál na samém konci řetězu. Nepřerušila jsem zaříkání, ale klekla jsem si a oběma rukama jsem vtiskla cihlu do samého středu rozbitého kotouče. Ostré špičky trojúhelníkových kusů se ulomily. Cítila jsem, jak se tam cihla chvilku zarazila, a pak mi ji to vytáhlo z prstů a potopilo do temnoty pod kotoučem, skoro jako bych ji vtiskla rovnou do močálu. Jenže to nebyla jen temnota. Byla to sama prázdnota připravená všechno tady pohltit. Udrolil se do ní ještě kousek kotouče a tenké vlásečnice prázdnoty se začaly rozbíhat podél puklin na kotouči. Jen jsem se otočila, popadla druhou cihlu a položila ji co nejrychleji a po ní další. Snažila jsem se stihnout zachytit tu potápějící se cihlu těsně předtím, než zmizela, dát té nové nějakou podložku, na které by stála. Zpočátku to bylo snadné, jenže to bylo proto, že jsem ty cihly házela přímo do prázdnoty. Když se mi prvně povedlo spojit dvě dohromady, věděla jsem to okamžitě. Když jsem 311

položila devátou nebo desátou, dostala jsem takovou ránu, že mi to otřáslo pažemi i celým tělem, a přes ně se vlna šířila do celé enklávy — nebyla to síla; jediné slovo, které pro to umím najít, je bytelnost. Možná si myslíte, že mě to povzbudilo. Jenomže potíž byla, že jak se stalo tohle, člověk si nemohl nevšimnout kontrastu mezi tímhle a vším ostatním kolem něj, protože celou enklávu ve skutečnosti podpíral jen vílí prach a dobrá víra, nebo spíš sobecká a chamtivá víra, a to jsou sice mocné věci, ale s materiální skutečností nemají nic společného. A ta se k nám právě řítila: skutečnost s důležitým sdělením, že celá tahle enkláva je jenom pytel vylhaných nesmyslů a co že nám nasadilo do hlavy ten nápad, že v něm můžeme existovat? A všechny malé trhlinky prázdnoty toho ve stejném okamžiku využily a rozběhly se ven z malé místnosti jako rostoucí strom, nikoli jako trhliny po zemětřesení. Vypadalo to, jako kdyby enkláva byla úžasný obraz starého mistra, který vytváří iluzi bohatosti a hloubky, ale plochý povrch obrazu popraskal. Linky se šplhaly nesmyslnými směry. Jedna proběhla po podlaze úzké chodby a pak rovnou po stěně uličky, kterou bylo vidět za ní; ostatní prováděly ještě děsivější věci, třeba částečně obkružovaly některé lidi v řetězu, jako by to byly postavy v kresleném příběhu, a ne lidé ve skutečném světě. Přestala jsem se na ně dívat a soustředila jsem se jen na cihly, ale ty už byly zase čím dál těžší, těžkly jedna od druhé, ramena mě bolela a záda mi tuhla. Musela jsem to začít brát švihem, přijímala jsem každou cihlu od Tiang-jüa ve chvíli, kdy šla vzhůru, a pak jsem pohyb prodloužila až k té hromadě, kterou jsem budovala uprostřed a která rozhodně nebyla tak 312

úhledná jako ten krásně upravený kruh, který nad Liou stavěla rada. Snažila jsem se, aby cihly byly aspoň zčásti propojené, aby přinejmenším jejich konec dopadl na jinou cihlu. Na jednu stranu to fungovalo, ale na druhou jsem tím naprosto rozbíjela kotouč, který dlouhé roky nesl váhu celé enklávy, a moje náhražka nebyla právě architektonicky dokonalá. I Tiang-jü měl s cihlami potíže, ale přesto popošel trochu blíž, aby mi pomohl tu vzdálenost zkrátit, ačkoli zatínal zuby a celý se třásl. Pak jedna z našich spolužaček, která stála v řadě za ním — myslím, že se jmenovala Siao-t’iao — řekla čínsky: „Zdvojit. Musíme se zdvojit!“ a když mi Tiang-jü odevzdal příští cihlu, tu svou mu nepodala, jen udělala potácivý krok vpřed, jako by nesla těžké vědro plné vody, a naznačila mu, ať vezme cihlu za druhý konec. Společně ji dostali ještě blíž ke mně, a já jsem tím pádem měla nad celým procesem mnohem větší kontrolu: dokázala jsem položit cihlu do mezery mezi dvěma dalšími a upevnit prostor mezi nimi. Řetěz se pomalu posunoval vpřed a zahušťoval se, protože každý postupně cihlu poponesl a na konci se připojovali další lidi. A ještě než se stačila přeskládat celá řada, už Siao-t’iao naléhavě gestikulovala na osobu za sebou a příští cihlu už mi donesli tři. Než jsme skončili, stáli v řetězu všichni. Poslední cihly už se ani nepředávaly, spíš pluly davem, podpírány vždycky několika páry rukou. V úzkém vchodu se trochu zasekávaly — tou dobou se mnou bylo v malinké místnosti nacpaných třicet pomocníků a do práce se dali dokonce i členové rady, jenže k cihlám se nedostalo tolik lidí, aby je mohli podepřít pořádně. Když se ve vchodu objevila další cihla, člověk tam stojící zalapal po dechu, on a dva další klesli na kolena, cihla jim 313

vyklouzla z rukou, padla na jednu z těch puklin a byla prostě pryč, jen pavučinka prasklin po ní zůstala. Jedna prasklina se táhla přímo přes nohu toho muže, což bylo děsivé, a když zařval a pokusil se ji chytit, zbytek jeho těla se pohnul, ale ta odříznutá část ne, ta tam zůstala stát o samotě, a když se muž zapotácel a přepadl, tak tam prostě být přestala. Musela jsem pokračovat v zaříkání a nemohla jsem mluvit, ale popadla jsem Siao-t’iao a naléhavě ukázala na stěny místnosti. Došlo jí to a křikla: „Otevřete tu zeď! Rozbijte ji!“ Někdo to buď nepochopil, nebo to přehnal, takže za chvilku se zřítily všechny zdi; pár lidí vběhlo i do domů na obou stranách tajné komůrky a zbořilo postranní stěny. Celý ten dav i se zbylými cihlami se ke mně tiskl tak těsně, že jsem si je od nich ani nemusela brát. Což bylo jen dobře, protože po dalších třech už to bylo skoro nemožné dokonce i pro mě. Tu další jsem doopravdy neumístila; sotva jsem ji dopravila na prázdné místo a pak mi vyklouzla ze zpocených prstů. Nato Siao-t’iao vztáhla ruku a nenechala mě sáhnout po té další; otočila se a začala divoce mávat rukama, aby všichni přišli ještě blíž a sestoupili se kolem kruhu, který jsem vytvořila z posledních cihel. „Všechny zbylé všichni dohromady!“ zavelela, a měla samozřejmě pravdu: kdybych brala ty cihly jednu po druhé, byly by prostě těžší a těžší a já bych tam ten zbytek ani nedostala. Proto zlaté enklávy nebyly moc velké: dokonce ani entita třetího řádu nedokáže sama postavit základ tak veliký, aby unesl tíži moderních mrakodrapů a linek metra. Udělala jsem tedy krok doprostřed kruhu, abych jim nepřekážela, a jen jsem pokračovala v zaříkání a všichni kolem mě skandovali společně: san, er, i a položili cihly ve stejné chvíli, 314

čímž uzavřeli prstenec kolem ostatních cihel a rozbili pod nimi poslední kusy starého kotouče, právě když jsem vyslovila poslední slova. Celá enkláva se zatřásla, pukliny se začaly rozšiřovat a všude kolem se ozývalo hluboké skřípění. Nevěděla jsem, co ještě dělat; tohle byla poslední část zaříkání, poslední stránka se zlatým okrajem, poslední s komentáři. Zbylé stránky knihy obsahovaly pouze doslov, kde se písař rozplýval vděkem vůči svým mecenášům za to, že ho uznali za hodného místa v bagdádské enklávě, poté co celou jeho rodinu pobily malefikárie, a mě to tak vytočilo, že jsem se na to podívala jen jednou. Ale jen jsem zaříkání dokončila, posledních pár stránek knihy se začalo obracet: dolistovaly až na úplně poslední stranu a tam byla ještě jedna poslední řádka sanskrtu obyčejným černým inkoustem, jako by ji písař opsal a pak se neobtěžoval ji vyzdobit, protože si myslel, že to není součást díla. Nikdy jsem ji nečetla ani nepřekládala, ale byla tak jednoduchá, že jsem to dokázala zpaměti, a i při letmém pohledu bylo jasné, že těm znakům na kotouči se to vůbec nepodobá. Nebylo tam nic o nesmrtelnosti ani trvalosti, žádné vynucování; byla to jen žádost, toužebný výkřik: Zůstaň tady, prosím, zůstaň, buď naše skrýš, buď náš domov, buď milovaná. A když jsem to vyzpívala v sanskrtu, přeložila jsem to narychlo do čínštiny, jak nejlíp jsem dokázala, a naléhavě jsem to vykřikla. Všichni kolem mě se hroutili a lapali po dechu, mnozí z nich se chytali jeden druhého a zavírali oči nebo upřeně hleděli na zem a ze všech sil se snažili nedívat se na ty strašné pukliny, které se otevíraly kolem nás. Ale v místnosti na druhém konci uličky, tam, kde se ji pokusili rozdrtit, mě zaslechla 315

Liou a slabounce ke mně dolehl její křehký hlas, opakující stejná slova. A pak se přidali i ostatní, hlasy se ozývaly ze všech stran — slova se postupně trochu měnila, jako když si děti hrají na tichou poštu, ale na tom nezáleželo: význam byl stále stejný a všichni to říkali společně. Jak se volání šířilo, jak se lidé k zaříkání přidávali, zvolala jsem to s nimi ještě jednou a mezi volně ležícími cihlami se začalo jako malta rozlévat zlaté světlo a spojovalo je v jedinou okrouhlou mozaiku. Došlo až k samému okraji a pak náhle prudce vyrazilo ven, vyplnilo všechny pukliny prázdnoty a zalátalo je. V uličce se rozsvítily červené lucerny, takže se nad průčelími domů objevilo i první a druhé patro, neon nad vchodem do metra zablikal a probral se ke své absurdní existenci a na schodišti směrem dolů naskočila světla. Sútry se samy zaklaply, já jsem je taktak zachytila ve vzduchu a pak jsem se i s nimi zřítila k zemi, ne protože by byly tak těžké, ale protože mi nohy bez varování vypověděly službu. Lidi kolem se smáli a plakali a objímali se úlevou z vědomí, že neumřou a že jejich domov se nezhroutil. Vyhrnuli se do uličky za přáteli a příbuznými, tancovali a radovali se, jako by se tam konal obrovský večírek; někteří z nich dokonce začali do prázdnoty vypalovat rachejtličky. Já jsem zhrouceně seděla na pevně propojených cihlách, objímala sútry, tiskla je k sobě a se skloněnou hlavou jsem děkovala: knize, písaři, Purochanovi, vesmíru. Děkovala jsem za ten dar, že smím dělat tohle, tohle, namísto zkázy a krveprolití, které měly být mým osudem. A potom myška ostře vypískla a já jsem prudce zvedla hlavu. Členové rady přece jen neodešli. Pět z nich se teď postavilo 316

mezi mě a dav venku, aby mě nebylo vidět, a zbylí tři se drželi za ruce a chystali se mě zasáhnout vražedným kouzlem. Varování mi bohužel nebylo k ničemu. Nezbylo mi už nic. Nemohla jsem je ani zabít. Mohla jsem se jen dívat, jak se to blíží, ruce pevně sevřené kolem knihy, a pak se najednou všichni příšerně rozječeli — tak příšerně, že bych je byla snad nakonec přece jen zabila, jen abych je uchránila od toho, co se jim skutečně děje; jenomže než jsem se stačila vůbec pohnout, vnímala jsem nějaké škubnutí a těch osm bylo prostě… pryč. Pryč, jako by tam nikdy ani nebyli. Místo nich tam stál Orion, hned těsně za nimi. Na okamžik byla jeho tvář prázdná a úplně nepohnutá a pak se podíval na mě a v té chvíli jsem měla říct: no fajn, máš čtrnáct, tak jsme si zase kvit, ale nemohla jsem, nic takového jsem říct nemohla a on se beze slova otočil a odešel a lidi venku před ním zděšeně couvali, odstrkovali ostatní a oháněli se po každém, kdo chtěl vidět, co se děje, takže Oriona cestou doprovázela vlna prázdného místa.

317

KAPITOLA 14

DUBaJ

Dohnala jsem ho na letišti, díky Liesel, která mě viděla vylézt z enklávy málem po čtyřech a potácivě Oriona hledat v chrámových zahradách. Nejdřív se mě pokusila přesvědčit, ať se o něj nestarám a lehnu si, ale když viděla, že to k ničemu není, neochotně prohlásila: „Pochopitelně poletí do New Yorku!“ „Do žádného New Yorku nepoletíš!“ zavrčela jsem na něj a zastoupila jsem mu cestu k bezpečnostní kontrole. „Začnu křičet, že jsi terorista, a nechám nás oba sebrat, přísahám, že to udělám! Ona tě znova do rukou nedostane! To ses sakra už úplně zbláznil?“ Nehádal se, prostě tam stál uprostřed letištní haly a vypadal mnohem líp, než měl právo vypadat, pořád ještě měl na sobě to čisťounké bílé tričko a džíny, co jsme mu opatřily v komuně, a stříbřité vlasy měl umělecky rozcuchané; já jsem proti němu působila jako odrbaný uličník, oblečení jsem měla zpocené a zaprášené, na pár místech roztrhané, plné červených skvrn od cihel. Že bych ho nechala zatknout, to nepřicházelo v úvahu; každému normálnímu policistovi by stačil jeden pohled na nás dva a zatkl by naopak mě, takže bych pak strávila 319

celé týdny zavřená kdovíkde, než by mě Liesel s Aadhyou nějak dostaly ven. Tedy za předpokladu, že by to Liesel pro mé vlastní dobro nějak nesabotovala, abych zavřená zůstala. Už teď na mě lidi podezřívavě koukali. Orion ale na mě hleděl jako na sklenici čisté vody, a tak jsem se několikrát zhluboka nadechla a donutila se uklidnit. „Lakeu, já vím, že to je tvoje máma, ale je to malefika,“ prohlásila jsem vyrovnaně a s rozmyslem. „Ať je špatně cokoli, je to její vina. To ti provedla ona. A taky to nenapraví.“ „Možná je jediná, kdo to napravit může,“ odpověděl. „Kdyby to dokázal někdo jiný…“ Nedořekl a já si vzpomněla na mámu s dlaněmi smutně položenými na jeho hlavě, protože pro něj už udělala všechno, co mohla. Nemohla jsem ho dát do pořádku, řekla tenkrát. Dokázala mu dát jenom naději. Dost naděje na to, aby se vytrhl ze zoufalství, aby si dovolil věřit, že si přece jenom zaslouží žít, bez ohledu na to, co je špatně — špatně s ním, což jsem přímo neřekla, ale on to věděl sám. „Ty nepotřebuješ napravovat,“ řekla jsem a snažila jsem se to myslet vážně. „Každou minutu svého života jsi trávil tím, žes zachraňoval lidi.“ „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Každou minutu svého života jsem strávil lovem malů. Chtěl jsem…“ odvrátil nešťastně oči. „Chtěl jsem si myslet, že lidi zachraňuju. Chtěl jsem být hrdina.“ „Ale sklapni, ty neskutečný troubo, vždyť jsi hrdina!“ obořila jsem se na něj. „Vždyť jsi lidi zachraňoval. Zachránils nás úplně všechny, sakra!“ „Tos udělala ty,“ zavrtěl hlavou. „Já bych byla sežraná deset minut po začátku a se mnou všichni, co v té síni ještě zbyli, když se ta horda přiřítila shora 320

zpátky!“ odsekla jsem. „A stejně bych to ani nemohla zkusit. Nemohla bych udělat vůbec nic, kdybys tam nebyl; ani ten čisticí mechanismus bychom nespravili, kdyby ses jen tak poflakoval a občas si z nudy odpráskl pár malů!“ Zoufale jsem hledala něco, čím bych ho přesvědčila. „Vyčistil jsi celou Scholomancii! Zabils půlku malů z celého světa…“ „Snědl jsem je!“ vyrazil ze sebe. To mě zarazilo. „Cože?“ „Snědl jsem je,“ prohlásil znovu, ochraptělý zoufalstvím. „Všechny ty maly ve škole. Nezabil jsem je. Jen jsem je… vcucnul. Snažili se bránit, ale nepomohlo jim to.“ Podíval se stranou a tvář se mu zkřivila strašným napětím. „Jsem si dost jistý, že jsem to tak dělal celou dobu. Že jsem je nezabíjel.“ „Vždyť jsem tě sama viděla, jak maly zabíjíš,“ namítla jsem. „Dělal jsem to složitějším způsobem,“ vysvětlil. „Možná jsem potřeboval… dostat se jim pod kůži, nějak, myslím předtím. Ale teď už nemusím. Stačí je jen chytit a pak…“ Udělal příšernou grimasu, jako když někdo nasává nudle. „Dokážu pohltit cokoli.“ „Cože?“ zaprotestovala jsem hlasitě. „Myslíš jako chřtán?“ Zarazila jsem se a žaludek se mi propadl až někam pod podlahu. „Jo,“ kývl Orion a usmál se na mě; byl to příšerný úsměv, bez špetky radosti. „Přesně tak.“ Měla jsem chuť na něj začít křičet jednu otázku za druhou, ale když jsem viděla jeho tvář, zbavenou veškeré naděje, nemohla jsem. Jenom bych předstírala, že to nechápu. Nechtěla jsem to chápat, ale bylo mi to víc než jasné: tohle z něj Ophelia udělala. Netvora, který se nedá zabít, netvora, jehož se ostatní 321

netvoři bojí. Netvora, který ze svých obětí vysaje každý zbyteček síly. Našla nějaký způsob, jak tuhle příšernou hltavou sílu vložit do člověka — a pak toho člověka naučila získanou malii vracet zpátky do zásob enklávy, kde se navenek očistila a stala znovu manou, protože byla odevzdána dobrovolně. Krásně účinné. Připadala jsem si, že jsem zase zpátky, že jsme zase zpátky ve Scholomancii, v těch posledních okamžicích těsně před branou, kdy se k nám blížila ta nejhorší hrůza světa. Křičela jsem na Oriona, ať utíká, přesvědčovala jsem ho, že musíme utéct, a on… on celou tu dobu zíral na Trpělivost. Ještě nikdy s chřtánem nebojoval; myslím si, že dokonce žádného ani neviděl, aspoň ne takhle zblízka, na dosah. Toho, co se dostal do školy ve třeťáku, se sice vydal lovit, ale nenašel ho. Zabila jsem ho dřív, než se k němu dostal. Ale v promoční síni stál tváří v tvář Trpělivosti a viděl… něco, co poznával. Jako by před něj někdo postavil zrcadlo. A když jsem pak na Oriona ječela, že musíme utéct — že s takovou obludou se nedá dělat vůbec nic, že ta hrůza se nedá zabít, že ji musíme nechat padnout do prázdnoty —, tak se mnou souhlasil. Vystrčil mě ze dveří a zůstal tam. Jako kdybych mu řekla, ať to udělá. Díval se teď na mě stejně jako tenkrát: jako kdyby to bylo naposled, jako by si do paměti ukládal vzpomínku na mě, jako kdyby se chystal znovu mě vystrčit ze dveří. A já jsem už padala, padala jsem do té hrůzy, ale Aadhya měla pravdu. Já jsem tam Oriona nenechala. Nic takového bych neudělala. Za žádných okolností. Nemohla jsem mluvit, ale udělala jsem krok k němu a vztáhla jsem k němu ruku. 322

Orion mi však nedovolil, abych se ho dotkla. Couvl, připravený prchnout. „Nedělej to,“ varoval mě. „Nedělej to. Musím jet. Musím.“ „Poslouchej mě,“ řekla jsem ochraptěle; krk se mi svíral, takže jsem se div neudusila, ale přesto jsem ze sebe ta slova vymáčkla. „Orione, poslouchej mě. Co si pamatuju, vždycky jsem měla dost síly dělat ty nejpříšernější věci, jaké si umíš představit. A celý život jsem chtěla jenom jedno, aby mi někdo řekl, že už jsem z toho venku. Že bych nikdy neudělala nic tak příšerného, abych s tím nedokázala žít. Jenže nikdo takový neexistuje. Nikdo ti nemůže připnout medaili a všecko napravit. V pořádku můžeš být jenom tak, že se prostě snažíš být v pořádku, jak nejvíc to jde.“ „Já nemůžu být v pořádku,“ prohlásil Orion bez obalu, a to mě umlčelo. „El, podíváš se mi do očí a řekneš mi, že můžu udělat cokoli, abych byl zase v pořádku? To prostě nejde. Víš, co jsou chřtáni zač. Co lidem dělají. A já jsem to tak udělal — a ještě to dělám — těm lidem v Pekingu,“ a já v té chvíli zase klečela v té komůrce a slyšela ten křik, ten nesnesitelný křik lidí, které požírá chřtán — jenže takový chřtán, který si nepotřebuje nechávat jejich oči a ústa, protože sám má oči a ústa a ruce — ruce, které můžou dokonce sesílat kouzla. „Myslel jsem… když mi tvoje máma pomohla, myslel jsem, že to třeba dokážu ovládnout,“ pokračoval Orion. „Myslel jsem si, že budu moct prostě dál lovit maly a všechno bude v pořádku. Ale nemůžu. Nemůžu být v pořádku. Dokonce ani nevím, jestli…“ polkl. „Snědl jsem… Trpělivost. A myslím si… myslím si, že ho to ani nezlikvidovalo. Řekl bych, že všichni ti lidi jsou ještě…“ 323

Zarazil se, ale ani nemusel dokončit, protože já jsem věděla do příšerných podrobností, co jsou chřtáni zač. Všichni ti lidi, všechny ty pohlcené životy jsou pořád ještě v něm, pořád křičí, rve je to do vyčerpání, ale stejně nesmějí zemřít, protože tak to chřtáni lidem dělají. A měl pravdu, skutečně jsem nemohla nic říct. Jeden z těch křičících lidí v něm klidně mohl být můj táta. Možná mi to zděšení bylo vidět ve tváři. Doufám, že ne. Ale Orion zoufale pokračoval: „El, jestli to moje máma nedokáže zrušit…“ Nechtěla jsem ho nechat pokračovat. „Jestli nebude chtít,“ zavrčela jsem. „To je jedno,“ mávl rukou. „Jestli to neudělá…“ „Ty za to nemůžeš,“ přesvědčovala jsem ho, ale byl to jen zoufalý výkřik k vesmíru, kterému na tom záleželo asi tolik jako vždycky. Oriona se nikdo nezeptal na dovolení, stejně jako se nikdo neptal mě, ale následky jsme museli nést tak jako tak: chřtán a zabiják chřtánů. Věděla jsem, oč se mě Orion pokouší požádat, ale nemohla jsem mu to dovolit; nesnesla bych to. Nezkusil to znovu. Zavřel oči, pak udělal kratičký vrávoravý krok ke mně, tak rychle, že jsem ani neměla čas po něm chňapnout. Uchopil mou tvář do dlaní, políbil mě na rty lepkavé slzami, a když jsem ho stačila špičkami prstů zachytit za paži, uklouzla mi, protože už odcházel. Minul bezpečnostní kontrolu a byl pryč. Seděla jsem na lavičce v letištní hale a zírala do prázdna, dokud se neobjevila Aadhya a neodvlekla mě zpátky do enklávy. Ne do nové sekce; rodina Liou se usadila v domě toho mudrce a zřejmě došlo k nevyslovené dohodě, že jim ho nechají, 324

přestože zbytek enklávy byl teď poměrně přeplněný: všichni bývalí obyvatelé se museli vzdát těžce získaných pokojů v bytech a rozdělovat pracovní prostory, aby udělali místo nově příchozím, kteří poskytli všechnu manu. A Liou potřebovala být v enklávě. Pracovali na ní tři špičkoví léčitelé, čtyřiadvacet hodin denně se střídali, aby ji udrželi pod nějakým složitým léčivým kouzlem uprostřed nádvoří. Když mě tam Aadhya dovedla, nejdřív jsem se lekla. Do té chvíle jsem ničemu nevěnovala moc pozornosti, ale když jsme vstoupili, celý dům vypadal jinak: fontány byly znovu plné, voda tiše bublala přes kameny, stromy a keře obrostly novým listím; tenké šlahouny popínavých rostlin rozkvétaly a Liou se vznášela asi metr nad zemí v zářivé kukle, kterou kolem ní spřádala léčitelka. „To je v pořádku!“ uklidnila mě Aadhya, když jsem se polekaně zastavila. „To je regenerační kouzlo.“ Kukla byla spletená z vláken vody z potůčku, které se proplétaly s tenoučkými proudy jemných prášků vycházejících asi z dvaceti porcelánových nádob rozestavených po nádvoří. Některé byly obrovské, vysoké až po pás, že bych se do nich skoro vešla, jiné byly velké jen jako cukřenka. A každých deset minut jedna malá truhlička z čistého zlata vypustila maličkým otvorem ve víku jedno zářivě rudé zrníčko. Rozhodně to bylo impozantní, a když jsem přistoupila tak blízko, jak to šlo, a do průsvitné skořápky nakoukla, Liou už vypadala líp: ramena a boky se jí narovnaly, její kůže slabě rovnoměrně zářila a pohmožděniny byly pryč. Udělala jsem tu chybu, že jsem se pokusila zeptat jednoho z léčitelských učňů, jak dlouho ještě léčení potrvá, a dostala 325

jsem vyčerpávající vysvětlení, kterému jsem ani trochu nerozuměla. Vykládal mi to anglicky, ne čínsky, ale i tak mi to bylo málo platné. Pekingští léčitelé nejsou jako máma; jsou z těch, kteří vyjdou ze Scholomancie, hned nato pokračují špičkovým všednickým studiem medicíny a potom dalších deset let pracují jako učni u některého z vynikajících léčitelů. Kdo tímhle procesem projde, mluví žargonem tak spletitým, že mu nejspíš nemůže rozumět žádná lidská bytost kromě dalších čarodějných léčitelů. Když někdo z téhle sorty přijede k mámě a pokouší se pochopit její práci, obvykle to po pár dnech vzdá a vztekle zas odjede. Ale v jednom jsou úplně stejní jako máma. Konečně jsem se vzdala pokusů pochopit, co dělají, a chtěla jsem vědět konkrétně, v kterou hodinu, den, týden nebo rok Liou z té kukly vyjde, a oni mi odpověděli: Až bude připravená. Liesel a Aadhya se mě vyptávaly — s různou mírou taktu —, co je s Orionem. To jsem jim ale říct nemohla, dokonce ani Aad ne. Nedokázala jsem to prostě vyslovit nahlas. Když to neřeknu, když na to nebudu myslet, můžu se vrátit k historce, kterou jsem si připravila už před promocí: opuštěná dívka, školní láska, která nevydržela, prostě obyčejné a očekávané věci. Orion bude živý, bude žít v New Yorku a rozhodl se tak z vlastní vůle. A já přece jenom budu moct jít dál. Na nějaké úrovni jsem nejspíš věděla, že to nejde a že bych na to dost rychle přišla, i kdybych to zkusila. Nevěděla jsem ale, co by se s tím dalo dělat, a ještě míň, co bych mohla udělat já. Ophelia by si sice zasloužila vyrazit mozek z hlavy a nakrájet ho na nudličky jako zelí, ale Orion měl pravdu: když ona sama nezruší to, co provedla, nedokáže to nikdo jiný. Máma 326

to už zkoušela a byla jsem přesvědčená, že ve světě neexistuje žádný jiný léčitel, který by pro něj dokázal udělat víc. A už vůbec jsem neviděla žádný způsob, jak bych mu mohla prospět já. Mohla bych udělat jedině to, co můžu provést každému chřtánovi, a to jsem Orionovi udělat nemohla. Je živý, je, a jestli si někdo zaslouží žít, je to on. A já se mu nepodívám do očí a neřeknu mu, že už je mrtvý. Netušila jsem ale, co teď se sebou. Nakonec jsem prostě seděla na nádvoří s Čengem, Minem a babičkou, sledovala, jak se kukla zvolna otáčí, a zuřila jsem čím dál víc, jako když někde v hlubině nabírá sílu supervulkán a je jen otázka, kterým směrem vybuchne. Otec a strýc Liou odvedli Aadhyu a Liesel, aby jim pomohly dojednat podmínky se starými a novými obyvateli enklávy — mým jménem, což bylo nejspíš pro všechny zúčastněné jen dobře, protože zuřivý vztek ještě k hladkosti žádného vyjednávání nepřispěl. Za mudrcovým domkem bylo vidět slabé teplé světlo kolem okenic všech domů v uličce a červené lucerny potemněly, ale tentokrát záměrně. Všichni se v tom či onom koutku uložili ke spaní a enkláva se pomalu uklidnila a ztišila. Na nádvoří se dokonce tiše ozvalo několik cvrčků, kteří buď dovnitř proklouzli sami, nebo je někdo donesl záměrně. Nebýt toho, že Liou se stále ještě vznášela se zavřenýma očima a dosud nepřekonala následky toho, co se jí tady všichni pokusili provést, skoro by se nepoznalo, že se tu něco málem stalo. „Proběhla loterie,“ tvrdil nám Tiang-jü naprosto vážně a zřejmě ho ohromilo, když jsem se mu hýkavě vysmála do tváře. Žádná loterie to nebyla, aspoň ne poctivá. Jasně, kulisy určitě naaranžovali věrohodně, ale nic náhodného na tom nebylo. 327

Byla jsem si tím jistá, protože když jsem sesílala to poslední zaříkání, pochopila jsem, proč to byla zrovna Liou. Osoba, která se za všechny dotýká prázdnoty, ten jediný hlas, který ji žádá, aby se stala úkrytem, musí být čistá mana. Nesmí ani maličko podvádět, nemůže mít jedinou jizvu na animě. Mana musí proudit dokonale hladce. A ačkoli Liou byla po tři roky neochotnou malefikou, dělala to jen z lásky ke svým bratrancům a potom — díky mně — nečekaně prošla hodně prudkou duchovní očistou. Od té doby už zůstala skutečně čistá mana, po celý poslední rok ve Scholomancii, a dokonce i pod celou tou tíží strachu a blížící se promoce; to nejspíš bylo něco jako fyzioterapie pro animu. Členům rady to muselo připadat jako dar spadlý z nebe. Není tak snadné najít čaroděje, který je čistá mana. Skoro kaž dý tu a tam trošku podvádí. Tipla bych si, že obvykle musejí použít někoho, kdo je čistá mana spíš náhodou než schválně, třeba nějakou nulu, která se čerstvě dostala ze Scholomancie. Někoho, kdo nebyl dost silný, aby mohl krást cizí manu, když jediné dostupné cíle byly jiné čarodějné děti; kdo prolezl s odřenýma ušima jako poskok, kdo si horečně budoval vlastní zásobu many a přitom měl dost štěstí, že ji nemusel zase vyplývat a nakonec ji mohl někomu nabídnout k promoci. Ale zdejší rada se s tímhle spokojit nemusela. Měla čarodějku se skutečnou mocí, která vědomě odmítala použít třeba jen kapičku nevydělané many — což vždycky znamená ukradené jiné živé bytosti —, a tak si z ní své spojení s prázdnotou udělali záměrně. Nejspíš by jim to kouzlo v důsledku toho vyšlo ještě líp — protože Liou byla, jaká byla, a protože se jí to rozhodli provést schválně. A nikdo je nezastavil. 328

Až na mě. Já je zastavila. Zastavila jsem je, ale přitom jsem je nezabila; nezničila jsem jim enklávu. Udělala jsem to tak, že jsem obyčejným a v podstatě slušným lidem, těm, kteří se nedokázali dívat, dala jinou možnost. Nezničila jsem Peking. Zachránila jsem Peking, stejně jako jsem zachránila Londýn. Přece jen jsem se rozhodla jako máma, kdykoli na tom záleželo. Rozhodla jsem se tak tady a rozhodla jsem se tak ve Scholomancii s Jackovým nožem v břiše a rozhodla jsem se tak v chodbě knihovny, když se chřtán chystal zaútočit na stovku nevinných prváků. Rozhodovala jsem se tak znovu a znovu během celého posledního roku, kdy se každým dnem blížila promoce. Nikdy se nezměním v tu příšernou, krutou ničitelku světů, jak to prorokovala moje kdovíkolik-pra-prababička, protože kdybych to měla udělat, už by se to stalo. To znamenalo, že ačkoli mě to hodně štve a mrzí, nemůžu vyrazit do New Yorku a zničit Ophelii, i když si to zaslouží jako nikdo na světě. A postupně mi docházelo, že když nemůžu udělat tohle, tak už zbývá jen jedno: letět do Bombaje, zabušit na vrata toho sídla, kde žije Deepthi Sharmová, donutit ji podívat se mi do očí a přiznat, že se mýlila. Začala jsem tím, že jsem se pokusila na telefonu vyhledat spojení z Pekingu do Bombaje. Vzhledem k tomu, že jsem ještě před týdnem mobil vůbec neměla, šlo mi to asi tak, jak byste čekali; nakonec se Čeng na mou neschopnost už nedokázal dívat, telefon si ode mě vzal a začal mi ukazovat možné lety. Nemohla jsem si zabukovat letenku, protože jsem neměla ani peníze, ani kreditku, ale rozhodla jsem se, že prostě pojedu na letiště a nějak to vyřeším, jenže to se zrovna vrátily Liesel a Aadhya a Aad hyina první věta zněla: „Prosím tě, nezačni vyvádět.“ 329

Pochopitelně že první moje reakce byla začít vyvádět, ale než jsem ze sebe stačila vypravit slovo, vložila se do toho Liesel: „Ne, lidi z enklávy nic neprovedli!“ „No jo, tady se nic neděje,“ potvrdila Aadhya a ukázala mi svůj telefon. „Ibrahim mi poslal esemesku z Dubaje. Džamál ho požádal, ať mu pomůže tě sehnat. Prosí tě, abys tam přiletěla. Tvrdí, že příště bude napadena jejich enkláva.“ „Jak to myslíš, bude?“ Nechápala jsem to. „A odkdy si mys lí, že si mě každá enkláva na světě může jenom tak zavolat?“ „Ráda bych tě upozornila, že nevolají tebe, ale mě,“ rýpla si Aadhya. „A odkdy — od té doby, cos zachránila už dvě enklávy před zřícením, což je tak asi sedm hodin,“ dodala Liesel podobně nemilosrdně. „Ale nehodlám v tom pokračovat,“ odsekla jsem. „Jestli vědí, že to přijde, tak ať se odtamtud odstěhují a začnou žít jako normální lidi.“ „Jenže oni to neudělají,“ prohlásila Liesel. „Vyprázdní zásoby many, odnesou si nejcennější výtvory, knihy a peníze, a až bude enkláva zničená, vezmou všechen prostor, který už vlastní ve všednickém světě, a ta enklávová kouzla, co už mají, a postaví si prostě novou.“ To byla tak jasná pravda, že jsem se nemohla ani hádat. I kdybych začala vykládat pravdu po celém světě, kdybych každému čaroději řekla, co lidi z enkláv dělají, aby tu svou šikovnou kapsičku v prázdnotě získali, ničemu by to nezabránilo, nebo aspoň ne na dlouho. Lidi by se zhrozili, váhali by a pak by si postupně na tu myš lenku zvykli. Dívali by se na všechny ty enklávy vytvořené podobně příšerným způsobem a na lidi, co v nich žijí, a říkali 330

by si — proč oni ano, a já ne, a byla by to koneckonců fér otázka. Proč oni ne? Vstala jsem a vypadla z enklávy do areálu chrámu. Všichni turisti už byli pryč; dávno se setmělo. Venku bylo v porovnání s chladivým příšeřím enklávy pořád ještě vedro, ale v zeleni šeptal vánek a já jsem si našla lavičku a seděla jsem tam, vzteklá a mrzutá. Asi po čtvrt hodině vyšla ven i Aadhya a sedla si vedle mě. „Poletíš do Dubaje,“ řekla. Znělo to dost neradostně. „Nikam neletím,“ odsekla jsem divoce. „Leda tak…“ Ukázala mi telefon. Vzala jsem jí ho z ruky a podívala jsem se na poslední zprávu na displeji. Prosím, řekni El, že musí přijet, psal Ibrahim. Nikoho jiného neznáme, ale víme, že se to stane. Varovala nás Prorokyně z Bombaje. Zírala jsem na to a lomcoval mnou příšerný vztek. Tohle vysvětlovalo jejich paniku: pokud já vím, z těch mnoha a mnoha proroctví, které Prorokyně z Bombaje udělala od svých čtyř let, se dosud nesplnilo jenom jedno jediné, a to bylo to o mně. Dosud: to byl stín, pod kterým jsem žila celý život od chvíle, co prorokovala, že celému světu přinesu smrt a zkázu. Skoro jako kdyby slyšela moje myšlenky a věděla, že ji chci přijet seřvat, a tak našla způsob, jak přimět někoho jiného, aby mě popadl za kotníky a přibrzdil. Vrátila jsem Aadhye telefon. „Já tam neletím,“ prohlásila jsem. „Nechci tam letět!“ Nehádala se se mnou, jen mě vzala kolem ramen. Objala jsem ji a ona mě k sobě přitiskla a nechala mě, abych se jí přidržela.

331

„Zůstanu s ní,“ ujistila mě Aadhya a pevně mi stiskla ruku. Stály jsme a dívaly se spolu na Liou, která se pořád vznášela ve své kukle a dosud nebyla připravená vyjít ven. „Dám ti vědět, jen bude v pořádku.“ „Piš mi každý den,“ požádala jsem. Dokonce i když jsem už seděla v taxíku na letiště, pořád ještě jsem vážně přemýšlela o tom, jestli radši nemám nasednout do letadla do Bombaje. Ibrahimovi se ale podařilo z Aadhyi vyloudit moje číslo a v půli cesty zavolal přímo mně. Bylo to poprvé, co mi vůbec kdo volal, a proto jsem to vzala. Telefon se mi v kapse rozeřval naplno a v autě to znělo strašně hlasitě, a tak jsem ho vytáhla a mačkala a šmidlala po něm prstem, dokud ten kravál nepřestal, a pak se ozval plechový Ibrahimův hlas. „El?“ řekl, a znělo to, jako by měl pláč na krajíčku. Přiložila jsem telefon k uchu a neochotně řekla: „Jo.“ Neměl žádný důvod fňukat, protože z dubajské enklávy dokonce ani nebyl. Zjevně to ale byla jeho šance, jeho drahocenná příležitost dostat se tam, taková, jaká přijde jednou za život, a — přestože byl podle názoru kterýchkoli šestnácti set lidí, jež byste oslovili, mnohem sympatičtější než já a taky mnohem lepší společník — tu šanci dostal jen proto, že mě dokázal sehnat. „Děkuju, El, hrozně moc děkuju,“ vysypal ze sebe, jako kdybych mu už potvrdila, že tam letím. „Já vím, že nemáš ráda enklávy, dokonce jsem Džamála varoval, že to asi neuděláš, ale moc mě prosil, ať to zkusím. Jeho sestra čeká dítě. Už vystěhovali celý byt z enklávy, ale léčitelé venku nemůžou pracovat zdaleka tak dobře. Bude muset do nemocnice. A všichni jsou tady strašně vyděšení.“ 332

To jsem mu docela věřila. Měla jsem skoro chuť mu vysvětlit, jak vznikla ta enkláva, o jejíž záchranu mě prosí, a zeptat se ho přímo, jestli on by to za tu cenu udělal. Ale proč bych měla vyvolávat výčitky svědomí v Ibrahimovi? Věděla jsem bez říkání, že odpověď zní v každém praktickém smyslu ne; ne že by byl tak čistý a nesobecký, ale ani za tisíc let neměl šanci ocitnout se v postavení, kde by se musel takhle rozhodovat. Ve Scholomancii nikdo nemluvil o svých konkrétních budoucích plánech, ale občas jsme se o své sny a fantazie dělili nepřímo: nebylo by hezké, kdyby nebo kdyby sis musel vybrat nebo nejlepší den by byl; a všechny Ibrahimovy fantazie víceméně vypadaly tak, že poklidně sedí na nějakém krásném místě se třemi čtyřmi přáteli a čokoládovou zmrzlinou. Nikdy se ani nepřiblíží k členství v radě; mít moc ho nezajímá. Chce jenom žít. „Jestli stojí o moji pomoc, můžou ji mít,“ řekla jsem tedy, a když mi začal překotně děkovat, zarazila jsem ho: „Ale má to podmínku.“ A pak jsem mu sdělila, že jednak musejí vyhodit celou radu a pak naverbovat dost čarodějů, aby získali manu k náhradě základního kamene. Enkláva pak bude ještě přeplněnější než Peking, protože tam nikde poblíž nemají žádný šikovný rod, který si už generace šetří. „Ale můžeš jim říct, že aspoň nebudou muset hledat někoho, kdo je čistá mana,“ dodala jsem ještě vztekle. Nechápal můj hněv, ale věděl, že to myslím vážně; ani se nepokoušel hádat, jen prohlásil, že to vyřídí a dá mi vědět. Napůl jsem očekávala, že už se neozve. Kdyby ho za mnou poslala přímo dubajská rada, zřejmě by to tak taky dopadlo. Jenomže Džamálův dědeček a jeho tři manželky, jinak tým 333

stavitelů portálů, přišli do enklávy před nějakými čtyřiceti lety jako zakládající členové a to místo si dost vysoko vydražili. Nebyli přímo v radě, ale měli v enklávě velký vliv a jen tak umlčet je prostě nešlo. Předpokládám, že nejen oni, ale i všichni ostatní považovali vyhození současné rady za celkem rozumnou cenu. V každém případě mi Ibrahim poslal letenky dřív, než jsme se vůbec dostaly k přepážkám. Když dorazily, chvíli jsem na ně zírala, až mě Liesel netrpělivě pobídla: „No?“ a já jsem zaťala zuby a zase jsem se rozhodla jako máma a řekla jsem: „No dobře, letíme.“ Letenky byly přirozeně do první třídy. Liesel na mě pořád ještě byla pěkně naštvaná (a naopak), ale cestou k našim sedadlům nám letušky ukázaly taky přepychovou soukromou sprchovou kabinu. Během vzletu jsme obě seděly mlčky a ani jsme po sobě nevrhaly postranní pohledy, ale pak Liesel vstala a šla. Chvilku jsem diskutovala sama se sebou, pak jsem vytáhla Miláška z kapsy — myška si mě změřila od hlavy k patě a pak se bez dalšího komentáře zavrtala do deky — a vyklouzla jsem za ní. Byla to přesně ta pitomost, nad jakou bych obracela oči v sloup, kdyby mi to s hihňáním vyprávěl někdo jiný. Proč by se člověk měl mačkat na záchodě v letadle, když může počkat, až přistane? Ale letadlo je podivný a pomíjivý kousek světa a všechno je tu snadnější. A Liesel měla pravdu — člověku skutečně pomáhá, když se cítí dobře ve vlastním těle. Voda a její ruce mi klouzaly po těle a připomínaly mi, že jsem celá, i když jsem si tak nepřipadala. Říkaly mi, že přinejmenším zvenčí držím pořád pohromadě. 334

Liesel se potom pochopitelně pokusila ze mě dostat nějaké informace; když jsme se sušily, najednou se zeptala: „Tak řekneš mi už, co se stalo? Proč tam Orion letěl?“ A ukázalo se, že tohle byl hlavní důvod, proč jsem to udělala. Bylo snadnější říct to tady, a říct jsem jí to potřebovala. Nevěděla jsem, co můžu pro Oriona udělat, a to znamenalo, že budu muset někoho požádat o pomoc. Ten poslední rok ve Scholomancii mi to natloukl do hlavy víc než dost. Sedla jsem si tedy na zavřený poklop záchodu a všechno jsem jí vysypala. Letadlo hučelo a řvalo a já se snažila neposlouchat slova, která jsem ze sebe nutila. Zoufale jsem si přála, aby se ušklíbla a prohlásila, že jsem úplně pitomá, protože jsem přehlédla nějakou samozřejmou možnost. Jenomže když jsem skončila, Liesel si taky sedla na úzkou lavičku ve sprše, chvíli zírala na stěnu a bylo vidět, jak jí to šrotuje. Pak zavrtěla hlavou a řekla stručně a téměř obdivně: „Ophelia je fakt hodně chytrá.“ Vstala, poplácala mě chlácholivě po rameni, jako by chtěla říct: No, nedá se dělat nic než jít dál. A nahlas prohlásila: „Měly bychom se vyspat.“ Ibrahim a Džamál nás čekali na letišti, oba dva celí zděšení a rozklepaní. Moje objevení jim náladu moc nevylepšilo — to málokomu — a jen přidalo navrch tenkou slupičku nervózní naděje. Cestou jsme moc nemluvili, jen Ibrahima jsem se zeptala na Yaakova a Ibrahim sklopil oči a prkenně odpověděl: „Slyšel jsem, že je v pořádku,“ takže to už jsem do něj zřejmě mohla stejně dobře šťouchnout rozžhaveným pohrabáčem. Možná že tohle byl dokonce ten hlavní důvod, proč se tak zoufale snažil dostat do enklávy. Mně samotné to připadalo trochu moc, chtít po někom, aby opustil domov 335

a rodinu a přišel za vámi; Orionovi jsem se snažila ani nedovolit, aby mi to nabídl obráceně. Připadalo mi to, že tak vznikne příliš velký dluh, který se pak člověk musí celý život snažit splatit. A Ibrahim s Yaakovem navíc měli ještě ten problém, že kdyby nežili někde úplně sami, kdyby bydleli u jedné nebo druhé rodiny, ten druhý by se musel vyrovnávat s podezřením a možná i nenávistí okolních všedníků a snad i samotných příbuzných svého partnera. Ale kdyby Ibrahim mohl nabídnout místo v dubajské enklávě, bylo by všechno úplně jinak: je veliká, moderní a klade dostatečný důraz na toleranci, takže tam vítají každého, bez ohledu na náboženství, na národnost nebo na to, koho si bere do postele, a nechávají ho žít po svém, jen když má nějakou úžasnou moc nebo schopnost nebo dvacet let many, aby si místo koupil. Vchod do enklávy se nacházel ve středně velké kancelářské budově, odkud byl fantastický výhled na Burdž Chalífa; polovina dveří, které jsme v chodbě míjeli, nebyla označená a člověk měl pocit, že kdyby ta budova byla loď, převrátila by se pod váhou všech, kdo na druhé straně visí na zábradlí. Jenže teď všechny ty neoznačené kanceláře byly plné lidí z enklávy, kteří tam seděli potmě, zpocení a vyděšení. Vrátili do skutečného světa všechen prostor, který mohli, a přišli se do něj schovat. Ale ve vypůjčených kancelářích se samozřejmě neobtěžovali řešit vodu a elektřinu a taky museli být zticha, protože jinak by si všedníci ze zbylé části budovy mohli něčeho všimnout a začít čenichat, co se děje. Džamál mě odvedl do velké konferenční místnosti na samém konci chodby, kde se shromáždili významní čarodějové 336

enklávy — bez bývalých členů rady. V místnosti bylo strašné vedro, i když tu samy od sebe mávaly dvě řady palmových vějířů s dřevěnými vyřezávanými rukojeťmi. Přivítali mě způsobem, který zjevně považovali za ne omluvitelně odbytý. Nádherný stůl slabě, ale doslova skřípěl pod tíží jídla, které tu bylo připraveno. Takovou hostinu by shromážděná společnost nespořádala ani za týden. Nikdo ale nic nejedl; reálné riziko, že se vám zřítí enkláva, člověku asi na apetitu nepřidá. Nutili ale mě a Liesel, abychom si něco daly, a nalili mi šálek čaje z krásné starožitné konvice, která byla slabounce cítit kouzlem Buď mi nakloněna. Odstrčila jsem ho stranou a hrubě jsem prohlásila: „Nepřišla jsem plýtvat časem.“ Nato se mě samozřejmě začali ptát, jestli jsem skutečně myslela vážně to, co jsem jim vzkázala, a jestli ta či ona část plánu nemá nějakou alternativu. Jako obvykle jsem je zklamala. „A taky nemůžete ty nováčky jenom najmout,“ varovala jsem je. „Musejí budovat svůj vlastní domov.“ „Drahé dítě,“ ozvala se nejstarší manželka Džamálova dědečka — jeho babička byla třetí —, „vaše metoda by se jistě dala použít k pouhému posílení existujících základů enklávy, a to by stálo mnohem méně many.“ „Tak to udělejte beze mě,“ odsekla jsem a Liesel si významně povzdechla, vložila se do toho a vysvětlila jim, jak ty jejich existující základy vznikly. Zvedla jsem se a šla jsem mezitím na záchod, abych nemusela poslouchat ani to vysvětlení, ani všechno, co patrně následovalo: náležité předvádění šoku a hrůzy a opatrné vyzvídání, jestli jsem v tomhle ohledu skutečně neoblomná. 337

Předpokládám, že Liesel, Ibrahim a Džamál jim to zvládli dostatečně vysvětlit; v každém případě, když jsem se vrátila, už se mi nikdo další nepokoušel navrhovat žádné další chytré změny. Naštěstí si už předem připravili půdu: motivovalo je děsivé vědomí, že varování nespecifikovalo, kdy útok přijde, a ještě děsivější fakt, že pokud jde o věk a stabilitu, má jejich čtyřicet let stará enkláva mnohem blíž k Bangkoku a Saltě než k Londýnu nebo Pekingu, a je tedy dost pravděpodobné, že by se zřítila celá. Nebylo pro ně tak těžké získat pomocníky, dokonce i když ještě nevyhlásili nic určitého: existuje jistá malá šance, že budeme nabízet místa v enklávě za cenu dvou let many, to je přesně ten typ oznámení, po kterém se u brány vzápětí postaví do fronty tisíc dychtivých čarodějů, přesně jako po těch nepodložených pověstech přiběhli k bráně Londýna. Stačilo tedy rozhodnout, že do toho půjdou, což trvalo mnohem déle, než by se mi líbilo, a mnohem kratší dobu, než by se líbilo jim, protože po patnácti minutách rozvášněných debat jsem toho začala mít dost a prohlásila jsem: „Nehodlám tady sedět hodiny, než se rozhodnete, jestli se radši o enklávu podělíte s plebsem, nebo ji necháte odpálit do prázdnoty. Jestli mě nepotřebujete, tak já jdu.“ V té chvíli se rozčílila Džamálova babička — nejmladší manželka: „Musíme se přestat hádat! Útok může přijít každou chvíli a to zaříkání se dá seslat jenom uvnitř!“ Tohle byl mocný argument a kromě toho lepší alternativu stejně neměli, i když by za to nepochybně dali hodně. Konečně mě tedy vedli dovnitř, přes příšerně rozpálenou serverovnu, plnou plochých úzkých počítačů na kovových policích a nepříjemně fučících větráků, k malým zadním dvířkům, 338

na nichž bylo anglicky a arabsky napsáno ELEKTŘINA. Když se otevřela, objevil se dlouhý panel se spoustou duhových drátů, a když se otevřel i ten, bylo vidět malý otvor ve stěně, vysoký sotva mně po ramena. Musela jsem se předklonit, abych prošla, a když jsem hlavu narovnala, připadalo mi, že jsem se vrátila o sto let do minulosti. Džamálův dědeček nás vedl úzkou uličkou, domy po obou stranách měly hladké, souvislé zlatohnědé stěny. Stínicí plachty mezi budovami byly zavěšené dost vysoko a dost se překrývaly, aby nebyl vidět výtvor, který sem přivádí sluneční světlo. Do domů nebylo vidět: tmavé dřevěné dveře byly pevně zavřené, okna zabedněná okenicemi; těch několik vchodů do nádvoří, které jsme míjeli, bylo zakrytých těžkými neprůhlednými závěsy. Enkláva se sice nehroutila do prázdnoty jako předtím Peking, ale mně by to bylo milejší než cítit pod tenkými podrážkami sandálů tu odporně měkkou, propadající se oporu. Enklávy se staví na malii. Když tam člověk je, cítí to, pokud si to dovolí. A já jsem teď už věděla, co to cítím, co jsem cítila v New Yorku i v Londýně. Bylo mi strašně líto, že jsem jako malá na mámu tak křičela, když jsem po ní chtěla, ať mě odveze do bezpečí; jí by stačilo požádat a každá enkláva by se po ní okamžitě vrhla, jen aby takovou léčitelku měla k dispozici ve svých zdech. Jednou dokonce byla navštívit starou enklávu proslavenou vlastními léčiteli, ale nakonec se vrátila domů a řekla mi, že to nemůže udělat; že mi nemůže dát to, oč ji žádám. A já jsem zuřila a týdny jsem na ni ječela, protože nebyla ochotná žít na hnijící hromadě zavražděných lidí. Celou dobu mi do tváře foukal chladný, příjemný větřík s mírným náznakem vlhkosti. Nepodobalo se to londýnským 339

magickým slunečním lampám; zdejší slunce a vítr byly skutečné slunce a skutečný vítr, měly stejnou barvu a chuť jako venku. Na konci uličky jsem zjistila, jak to — přicházely do enklávy prostřednictvím větrných věží, čtvercových dutých staveb vybudovaných venku před sto lety nebo ještě dřív, které měly zachycovat a přenášet vítr do ulic mezi domy. Když přestěhovali staré budovy dovnitř, špičky nechali čouhat ven, nejspíš na střeše nějakého mrakodrapu, a přidali k nim malá kouzelná zrcátka, která dovnitř lákala nejen vítr, ale taky slunce. Kde je základní kámen, to jsem poznala dřív, než nás Džamálův dědeček dovedl k prostřední z nich a odemkl mohutné dveře okované železnými pásy. Byla to vlastně taková zvrácená ironie, že ten příjemný, chlácholivý vánek a zářící slunce sem přicházely přes tohle odporné dílo. Samozřejmě že nešlo jen o ironii. Tyhle věže nebyly samy o sobě magické, jako třeba mudrcův domek v Pekingu; nevlévalo do nich svou sílu sedm generací čarodějů. Ale když je všedníci stavěli, dělali to se správným záměrem, láskyplně a zaujatě; snažili se vybudovat úkryt, chladné a útěšné místo v poušti. Zakladatelé enklávy patrně provedli mystický průzkum a vybrali si je jako správný bod, kde prorazit díru do prázdnoty. Asi jako hledali někoho, kdo se drží čisté many, aby ho mohli strčit pod ten kámen. Nevstoupila jsem tam. „Budete muset strhnout ty zdi kolem,“ vybídla jsem je. Práce zpočátku postupovala dost pomalu; ne že by zoufale nechtěli zachránit svou enklávu, ale pořád tomu nadcházejícímu útoku tak docela nevěřili. Enkláva dosud stála, dosud byla na všech stranách pevná; bylo to jako varování před hurikánem, když je nebe modré, kam až dohlédneš. Dokonce i nej340

významnějším čarodějům, kteří už výslovně souhlasili, dělalo potíže popadnout metafyzické krumpáče a pustit se do věže. Nebo se jim možná jen nechtělo věž zbourat, aby se nemuseli dívat na to, co provedli, protože jakmile s tím trochu pohnuli, jakmile se u vchodu zřítil první velký kus a vypůjčené sluneční světlo dopadlo na železný kotouč v podlaze, takže ho všichni viděli, tempo se zrychlilo. Když se bourání blížilo k závěru, všichni už pracovali plnou rychlostí, strhávali mohutné kusy zdiva, odhazovali je na velké hromady a všude kolem stoupala oblaka prachu. Jedině na železném kotouči se neusadilo nic; ten pořád ležel mezi teple zlatými kameny, hrozivý a těžký, a nikdo se k němu nepřiblížil. Ostatní obyvatelé enklávy už začali vyrábět své stavební kameny. Na to jsem sútry vytahovat nemusela, protože na to měli speciální výtvor. Nebyl stejný jako ten mohutný buchar v Pekingu — ten byl asi hodně drahý —, spíš to vypadalo jako malá pícka, ale měli jich tam vedle sebe asi tucet: každý čaroděj k výtvoru přistoupil, nasypal dovnitř dvě hrsti prachu a rozbitých úlomků z rozbourané věže, pak položil ruce na pícku a vložil do ní manu. Když světlo zhaslo, sáhl dovnitř a vylovil plochý kámen. Byly různobarevné, menší i větší, leštěné i hrubé. Trvalo to několik stále horečnějších hodin, všichni noví přispěvatelé přicházeli jeden po druhém hlavní ulicí, aby získali stavební kameny, pak se natěsnali do dalších dvou ulic a čekali. Ibrahim si odnesl leštěný zelený kotouček, velký sotva jako librová mince — nebyl ještě ze školy dost dlouho, aby si něco našetřil, ale zřejmě ho pustili dovnitř jako odměnu za prokázané služby, totiž za to, že mě přivedl, a já jsem za něj měla proti své vůli radost. Byl tam i jeho bratr a švagrová, kteří oba pracovali 341

celé roky pro enklávu; ta nerovná a nevýhodná smlouva, kterou uzavřeli, se najednou až nečekaně vyplatila. Jeho rodiče neměli žádné další děti, které by unikly hltavým zubům malefikárií, ale teta a strýc přišli se svou desetiletou dcerou a šestiletým synem, kteří nikdy nebudou muset do Scholomancie jen pro tu malou naději na přežití. Rodina dala dohromady všechnu manu, kterou sehnala; prodali narychlo pár zděděných magických předmětů a vzali si hypotéku na celé roky své práce, jen aby mohli zaplatit dva roky many za své nejzranitelnější členy. Za místo v enklávě to byla absurdně nízká cena, tolik dokáže dát dohromady skoro každý čaroděj. Samozřejmě to mělo ještě další významnou složku: museli vstoupit do budovy, které hrozí zkáza. O tom varování všichni věděli. Tlak narůstal s každým dalším člověkem, který nervózně vešel a vyrobil si kámen, pak se postavil do fronty, napjatě čekal a hledal po stěnách první náznaky prasklin, příznaky valící se bouře. Všichni společně jsme běželi závod proti nepříteli, kterého jsme neviděli. Ale i tak by si to za těchhle podmínek risknul skoro každý čaroděj, protože cena byla dostupná a odměna zaručená, pokud se všichni dostaneme na druhou stranu. Neznamenalo to celý život dřít pro pouhý cár naděje. A musím lidem z enklávy přiznat, že kdyby vyhlásili celosvětovou výzvu a aukci, mohli dostat výrazně víc. Místo toho se rozhodli držet se lidí, které si už prověřili — svých dělníků nebo bývalých spojenců ze Scholomancie, pokud je nedávní absolventi dokázali telefonicky sehnat a pokud se sem mohli dost rychle dopravit. V jedné frontě jsem zahlédla Ibrahimovu a Džamálovu spojenkyni Nadiu, a než to celé skončilo, dorazila rovnou z letiště 342

Cora, dokonce i bez zavazadla. Rozběhla se, divoce popadla do náruče Nadiu, Ibrahima a Džamála, otřela si slzy a postavila se do fronty; pak uviděla mě, po chvilce z té fronty zas vyběhla a už se ke mně hnala. Stála jsem tam jako idiot a přemýšlela jsem, co mi chce, dokud mě taky nepopadla do náruče. Podařilo se mi zachovat se jako normální člověk, objala jsem ji taky a hrdlo se mi svíralo. Ibrahim pořád sledoval ten tenčící se proud lidí, kteří přicházeli prostřední uličkou, a přitom se snažil předstírat, že to nedělá. Obracel zelený kamínek v rukou pořád dokola, pak ho zastrčil do kapsy a obrátil se zády, když dorazila poslední skupina — do enklávy se vraceli zvenčí nejstarší čarodějové a maminky s malými dětmi a jeden po druhém házeli hrsti prachu do pecí. Dokonce i miminka si v ručičkách dobře ukrytých v mámině dlani odnášela oblázky velké jako hrášek. A jak se dovnitř nenápadně vracel poslední kus vypůjčeného prostoru ze všech těch konferenčních místností a prázdných kanceláří, domy kolem sílily, získávaly na pevnosti. Podívala jsem se na Ibrahima, který celou dobu stál u zbourané věže vedle mě. „Já počkám.“ Ibrahim nezvedl hlavu. „Nevím, jestli tu zprávu vůbec dostal.“ Hlas měl chraplavý a nejistý. A pak Nadia najednou vykřikla: „Ibi!“ a on se otočil a rozběhl se. Kličkoval, proplétal se davem napravo nalevo až k úplně posledním třem lidem; jeden z nich byl Yaakov. S ním se opatrně šoural křehký prastarý muž, sehnutý skoro do pravého úhlu. Z jedné strany ho přidržoval Yaakov, z druhé se opíral o tenkou hůlku s vyřezávanými kouzly, která ale nebyla dost mocná, aby ho sama udržela zpříma. S nimi přicházela jenom přiměřeně stará žena 343

s vyčerpanýma očima a nesla malé dítě, které jí ochable spalo na rameni. Ibrahim se zastavil před nimi, Yaakov k němu vztáhl volnou ruku a navzájem si opřeli hlavu o rameno. Zůstali tak jen chviličku: všichni byli strachy netrpěliví a toužili je popohnat. I já jsem to proti své vůli cítila: každý roztřesený krok starého muže trval zoufale dlouho, přestože ho teď z druhé strany podpíral Ibrahim, a já jsem měla pod nohama shnilou, propadající se podlahu a na ramenou tíži tisíců nevinných životů, všech těch lidí, kteří sem přišli proto, že jsem to po lidech z enklávy chtěla. Viděla jsem, jak se po mně Džamálův dědeček dívá, jak mi chce naznačit, abych se do toho už pustila, jak přemýšlí, jestli bych to udělala. Než mi ale stačil tu otázku položit a donutil mě tím na ni odpovědět, přistoupila jsem k posledním zbytkům trosek věže, uchopila jeden kus a začala jím čmárat okolo železného kotouče po zemi, kreslila jsem kruhy jako stanoviště, jako bychom se připravovali k sesílání, ačkoli to nebylo nezbytné. Vyplnila jsem tak ale čas, než i Yaakov a jeho rodina budou mít své kameny. Liesel si buď uvědomila, oč mi jde, nebo nemohla odolat tak skvělé příležitosti něco líp zorganizovat; vzala si k ruce několik lidí z enklávy a začala jim vydávat povely, kam si kdo má stoupnout a jak všechny seřadit, a pak je poslala seskupit čekající tak, aby přicházeli z jedné strany, udělali kruh a pak druhou stranou odcházeli. Když to konečně všichni pochopili, zvedli se a začali se stavět do fronty, obrátila se Liesel zprudka ke mně. „Říkalas, že když jsi měnila ty základy v Pekingu, poslední cihly ukládali všichni dohromady,“ ujistila se. Kývla jsem. „Tou dobou už bych je vůbec nezvedla.“ „A proč teda ne všechny kameny najednou?“ 344

Ani jedné stavební cihly jsem se tedy nedotkla vlastníma rukama; místo toho Liesel se svými pomocníky vypočítala přesně, kolik lidí má s kameny přistoupit z uličky ke kotouči a vytvořit kruh. Pak je nechala seslat na kameny úplně jednoduché vznášecí kouzlo; za děti, které to samy nezvládly, sesílali rodiče. Kameny zůstaly viset ve vzduchu jen pár centimetrů nad zemí. Nato všichni odpochodovali druhou uličkou pryč a udělali místo další skupině. Byl to šikovný způsob, jak zařídit, aby kameny nezačaly být nesnesitelně těžké. Nakonec pět mužů s nejsilnějšími hlasy vyřvávalo závěrečné odpočítávání, stejně jako v Pekingu, všichni své vznášecí kouzlo ukončili zároveň a kameny popadaly na zem jako obrácený výbuch: nejdřív vnější kruh a postupně ty užší jeden po druhém, až ty úplně nejvnitřnější dopadly na železný kotouč a zavalily ho někde hluboko pod sebou. Společně jsme zvolali závěrečné zaříkání — tentokrát byl překlad lepší, protože jsem ho stačila včas dát profesionálům — a zářící kouzlo vytrysklo zespodu za mohutného zpěvavého sboru hlasů volajících: zůstaň, chraň nás, buď naším domovem. Hostina se nakonec přece jen snědla. Na oslavu se vrata na nádvoří otevřela dokořán a všechny nově příchozí k sobě pozval některý z původních obyvatel. Tanec a hudba se přelévaly do uliček, bylo slyšet kdeco, od tradičních písní po moderní pop ze sedmnácti různých zemí, a lidi se rychle opíjeli alkoholem, magickými výpary a úlevou. A já jsem pro jednou byla vítaná. Ibrahim a jeho spojenci popadli mě a Liesel kolem ramen a chtěli nás s sebou odvést do sídla Džamálovy rodiny, velkého domu s nádvořím 345

na konci uličky vpravo. Tak zoufale ráda bych se k té velké oslavě připojila a konečně našla nějakou úlevu. Liesel mě vzala za ruku a pohledem mě zvala a já jsem chtěla zůstat, ale nemohla jsem. Protože to tam pořád bylo. Postavili jsme enklávě nové základy, široké kulaté náměstíčko, plné těch krásných kamenů, ale to staré tam pořád bylo, ta houbovitá hmota vespod, kterou jsem já jediná ze všech pořád cítila, příšerná verze pohádky o princezně na hrášku. „Musím pryč,“ prohlásila jsem hrubě a nezdvořile. Vytrhla jsem Liesel ruku a prodrala se uličkou mezi všemi těmi veselými lidmi, kteří pořád naléhali, abych se přidala. Tváře, které jsem zahlídla jen na chviličku, se na mě dívaly a usmívaly se, vztahovaly se ke mně ruce, ale já jsem to nikomu nemohla oplatit. Jen jsem sklonila hlavu a prorazila si cestu až na konec uličky, kde bylo stejně plno, a tam se mi povedlo čirou zoufalou naléhavostí přimět vchod, aby se mi otevřel: zabušila jsem na zeď a v ní se vyklopila malá dvířka. Proklouzla jsem tamtudy a vypotácela se do nějaké úklidové komory, schované za neosobní mramorovou halou kancelářské budovy. Když jsem proběhla kolem bezpečáka, trhl sebou a zamračeně se zvedl, jako by se za mnou chtěl rozběhnout, ale byla jsem rychlá a nic jsem nenesla, a tak nad tím mávl rukou a znovu se svezl na židli. Vyběhla jsem rovnou ze dveří do příšerného horka dubajského odpoledne. Zarazilo mě dřív, než jsem chtěla; musela jsem se dopotácet do obrovského nákupního střediska, které samo bylo velké asi jako menší městečko, sednout si u fontány a chvíli jen dýchat. Cítila jsem příliš mnoho věcí najednou: 346

pořád ještě mnou kolovala divoká radost základového kouzla a síla, touha a naděje všech těch lidí, ale taky ta hluboká hrůza pod ním, před kterou jsem couvala, a do toho se vplétala i má touha po Orionovi, který je někde tady, je ve světě, ale žije se stejnou hrůzou pod kůží a nemůže jí uniknout. Třásla jsem se po celém těle vyčerpáním a vedrem a energií a v kapse mi divoce bzučel mobil, dokud jsem ho prostě nevypnula. Seděla jsem tam čtvrt hodiny, než jsem zase popadla dech, než se všechno ostatní uklidnilo a než se z toho zmatku vynořil jediný pocit, a jestli nedokážete uhodnout jaký, tak to jste nejspíš začali číst až teď. Útok, ten prorokovaný útok nepřišel. Nepřišel dřív, než jsem se sem dostala, nepřišel během sesílání a teď už nepřijde. Proč by měl? Zranitelné místo jsem schovala pod novým základovým náměstíčkem vystavěným z many a spojeným nadějemi, sny a láskou, takže už nebude šance ukrást z enklávy manu. Proč by tedy nějaký malefik ztrácel čas pokusem o útok? To už tedy byla dvě proroctví, která se nesplnila. Jako kdybychom já a moje rozhodnutí byly to jediné, co moje praprababička správně předpovědět nedokáže; jako by její dar ode mě čekal jen to nejhorší, stejně jako vždycky všichni ostatní. Zvedla jsem se a vyšla ven na stanoviště taxíků. Cestou z letiště jsem si všimla, že spousta řidičů tady jsou zřejmě Indové, kteří sem přišli pracovat pro všednickou verzi enklávy. Tři z nich spolu stáli venku a kouřili a já je anglicky oslovila: „Potřebuju se dostat do Bombaje.“ „Taky bych se rád dostal do Bombaje,“ pronesl jeden z nich toužebně. „Ty jsi z Bombaje, krásko?“ „Táta byl odtamtud,“ odpověděla jsem mahrátsky. 347

Řekli mi, ať počkám, dokud někdo z nich nebude mít ryto na letiště, a řidič mě pak nechal posadit se dopředu k němu a svézt se taky. Když Iqbal vyložil své cestující, odvezl mě k terminálu s lacinějšími regionálními lety. Lehla jsem si na lavičku v tichém koutě a klimbala, dokud se nepřipozdilo a letiště se nezačalo uklidňovat. Když bylo u bezpečnostních kontrol prázdno, šla jsem na nejbližší záchod, kde jsem teď byla sama. Uvnitř stál vozík na úklid. Vzala jsem z něj stříkací láhev s modrým čisticím prostředkem a na stěnu jsem nastříkala kapající obrys průchodu. Pak jsem zaťala pěsti, opřela jsem je o stěnu, zavřela oči a odrecitovala užitečné moderní americké kouzlo: „Připravit, pozor, teď, teď, teď.“ Bušila jsem přitom do rytmu pěstmi, při posledním teď jsem spustila ruce a prostě jsem prošla přímo na druhou stranu, na protější záchod za bezpečnostní kontrolou. Na tabuli odletů byl jeden let do Bombaje. Došla jsem k příslušné bráně, počkala jsem, až všichni ostatní nastoupili, a pak jsem se zeptala u odbavení, jestli nezbylo nějaké volné místo a jestli bych ho nemohla dostat. Stevardka mi začala oficiálně vykládat, jak se dostat na seznam náhradníků, ale já ji zarazila. „Vím, že tam nesmím,“ řekla jsem. „Nemám letenku a nemám peníze. Jestli tam je volné místo a jestli mě na něj přesto pustíte, budu vám vděčná. To je všechno.“ Ona i další dva lidi u odbavení na mě nechápavě zírali. „To má být nějaký vtip?“ zeptala se. „Prostě se potřebuju dostat do Bombaje,“ řekla jsem. „Jak to mám udělat?“ „Zavolám bezpečnostní službu,“ prohlásila.

348

„Proč?“ zeptala jsem se. „Můžete jenom odmítnout. Já nikomu nedám do zubů a nenacpu se vám na palubu násilím.“ Myslím, že by to stejně udělala, ale jeden z lidí u stolku byl stevard toho letu; zasmál se, zarazil ji: „Počkej, ne,“ a pak se šel dovnitř poradit s kapitánem. Ukázalo se, že někdo z posádky onemocněl a nedostavil se, takže měli málo lidí, a tak mě tiše propašovali na palubu s tím, že jim během letu na oplátku vypomůžu v kuchyňce. Nějak mě to nepřekvapilo; skoro takhle to funguje mámě, když se potřebuje někam dostat. Nenapadlo mě, že za tuhle pomoc vlastně platí pořád, když rozdává vlastní práci a pomáhá všem, kdo ji požádají. A já jsem teď pomáhala taky tak; v Londýně, v Pekingu, v Dubaji. Dokonce i lidem, kterým jsem pomáhat nechtěla. A vesmír mi sice za to nenabídl dopravu soukromým tryskáčem, ale to mi nevadilo. Mně bylo milejší být v té kuchyni a pracovat s posádkou, než abych musela být zdvořilá k majiteli soukromého tryskáče, a vlastně i než sedět v první třídě a nemít na práci nic než přemýšlení. A vůbec nic se mě cestou nepokusilo zabít, což bylo mnohem víc, než se dalo říct o té spoustě údržbářských služeb ve Scholomancii. Po přistání mi stevard, který mě přivedl na palubu, řekl skoro omluvně: „Teď tě asi budu muset odvést k bezpečnostní službě a nějak vyřešit, kam vlastně patříš.“ To by nebylo tak jednoduché. Podívala jsem se mu do očí a řekla jsem: „Díky, ale bude lepší, když zapomenete, že jsem na palubě kdy byla,“ a nebylo to přímo kouzlo, ale doprovodila jsem to trochou many a to prohlášení bylo tak zjevně pravdivé, že jeho mozek se přidal na mou stranu a pomohl mi;

349

na chvilku se odvrátil a zachmuřeně se zamyslel a já jsem vyklouzla do proudu vystupujících lidí a zároveň i z jeho paměti. Cesta k sídlu Sharmových mi zabrala dohromady devět hodin. Jestli si myslíte, že jsem za tu dobu stačila vychladnout, tak to se pletete. S každým krokem těch posledních čtyř kilometrů, které jsem musela urazit pěšky, jsem byla vzteklejší a vzteklejší a v hlavě mi pořád dokola běžela litanie hněvu. Nevěděla jsem, co řeknu Deepthi nebo komukoli z nich; kromě toho, že ji označím za lhářku, příšernou lhářku, která mi celý život zatížila tím svým falešným proroctvím, a jasně jí sdělím, že už toho mám dost. Věděla jsem, kde sídlo leží, protože máma dosud měla dopis od tátovy rodiny, to pozvání, abychom k nim přijely žít. Máma ho měla schovaný v malé ploché krabičce, voskem chráněné proti vlhkosti, kde měla uložené naše rodné listy a všechny dopisy, které jí táta napsal ve škole, a taky kresbu jeho tváře, kterou načrtla po promoci. Papír byl místy vydřený, protože musela mazat a zkoušet to znovu a znovu a znovu, jak nad ním plakala; snažila se vytvořit vzpomínku, kterou by mi mohla dát, až se narodím. Ne že bych se do té krabičky dívala, až na tu spoustu případů, kdy jsem se do ní podívala, a taky ne že bych si přečetla ten dopis, až na tu spoustu případů, kdy jsem ho vytáhla z obálky a četla ty falešné sliby: budeme milovat vás i ji, stejně jako jsme milovali Arjuna, a zoufale jsem se snažila nepřát si být někdo jiný, někdo, vůči komu by ten slib mohli dodržet. A teď jsem byla někdo jiný, dokázala jsem, že máma měla celou dobu pravdu, když mě zachránila, když mě milovala tak, jak se oni rozhodli to neudělat; teď jsem jim předvedla, že se mýlili, protože já lidi zachraňuju, dokonce zachraňuju 350

i enklávy, po celém světě jednu po druhé, takže teď jim v tom pěkně vymáchám čumák a prababičku přinutím přiznat, že se mýlila, že se zas a znovu mýlí ve všem, co má něco společného se mnou. Tak jsem si to s každým krokem slibovala, když jsem funěla vzhůru k sídlu, po cestě lemované z obou stran šťavnatým štěbetáním vegetace a života, cikád a ptáků a malých opiček, které se hašteřily všude kolem, džunglí chránící před skeptickýma očima všedníků. Ve spáncích mi to bušilo vzteky a byla jsem připravená roztřískat jim tu bránu na kousky, rozervat ji a donutit je poslouchat. Jenže když jsem se přehoupla přes poslední vrchol, musela jsem se zastavit, protože jsem byla už druhá. U brány byl chřtán. Přes ochrany se ještě nedostal. Na povrchu dveří i stěn bylo vidět slabý zlatý třpyt obkružující každé roztažené chapadélko. V sídle nejspíš všichni sesílali společně a drželi štíty, jak mohli, jenže už to dlouho nepotrvá. Zlaté světlo pulzovalo a občas bledlo, byla z něj cítit námaha a rostoucí slabost. Chřtán tu zřejmě už byl nějakou dobu a trpělivě pracoval na zámku. Nikam nespěchal. Nakonec se dovnitř dostane. Člověk by si myslel, že velká prorokyně dokáže varovat vlastní rodinu, ať se přestěhují, nebo se jinak všichni ocitnou v břiše chřtána. Neudělali to z jediného důvodu — že jsem tady a zachráním je; já, dítě, které zradili pro pouhé falešné proroctví: přinese smrt a zkázu všem enklávám světa, a teď tu u brány jednoho takového měli, chřtána, kterého některá z těch enkláv vyslala volně řádit do světa, a kdybych tu nebyla a nezlikvidovala ho… 351

Dlouho jsem tam stála a tupě zírala na chřtána, jak ohmatává bránu a hledá skulinku dovnitř. Zdaleka nebyl tak velký jako Trpělivost a ani jako ten, kterého jsem zabila v Londýně, ale byl větší než ten z knihovny a mnohem větší než ten malý, kterého jsem zlikvidovala při promoci. Jenomže Bangkok a Salta byly mladé enklávy. V Saltě nebydlelo nejspíš víc než dvě stě čarodějů, když se zhroutila a všechny je vzala s sebou. Vytáhla jsem z kapsy telefon a znovu jsem ho zapnula. Začala mi naskakovat celá hora zpráv, ale já je ignorovala a zavolala Ibrahima. „El!“ zvedl to hned; slyšela jsem okamžitě, jak se kolem něj rozhučely další hlasy. „El, kde jsi? Měli jsme o tebe strach. Jsi v pořádku? Všichni ti chtějí poděkovat —“ „K tomu útoku přece jen dojde,“ skočila jsem mu do řeči. „Nevím, jak dobře to ten nový základ vydrží. Máte půl hodiny na to, zmizet.“ „Cože?“ vykřikl. „El, jak to víš? El!“ „Je mi líto,“ řekla jsem. Zavěsila jsem a znovu mobil vypnula. Sedla jsem si na kámen, počkala jsem půl hodiny a pak jsem chřtána zlikvidovala, toho chřtána, který před čtyřiceti lety vznikl ve tmě dubajské enklávy.

352

KAPITOLA 15

MaHáRáŠTRA

Když chřtán odtekl po cestě dolů, strčila jsem do brány. Otevřela se snadno. Ochrany mě nezastavily a fyzická závora na nich nebyla. To nádvoří s podloubím na druhé straně jsem si neurčitě pamatovala: bublající fontánu, záplavy květů na stěnách i v obloucích. Když jsem teď vstoupila, všechny kvetoucí popínavé rostliny byly uschlé a fontána mlčela, ale ještě jsem nestačila ani pořádně vejít, voda zachroptěla a zase se spustila, nejdřív několikrát krátce vyprskla a pak znovu začala poklidně třpytivě padat, a na popínavých šlahounech začaly vyrážet nové listy, a dokonce i květy. Nádvoří bylo prázdné, jenom na protější straně seděla ve stínu markýzy velmi stará žena a čekala na mě. Došla jsem tam a zastavila se před ní a ona ke mně vzhlédla. Oči a vrásčité záhyby ve tváři byly plné smutku, ale ne strachu; vztáhla ke mně chvějící se vyhublé ruce a v obou dlaních sevřela jednu moji, kůži měla tenkou jako papír a rýsovaly se na ní všechny kosti. Neucukla jsem. Neucukla jsem a nevybuchla, nezačala jsem na ni ječet. Nakonec jsem ji přece jen nemohla označit za lhářku. Měla naprostou pravdu. Já jsem skutečně přinášela 353

smrt a zkázu všem enklávám světa. Pokaždé, když jsem zlikvidovala některou tu nestvůru, na kterých byly postavené. „Proč?“ zašeptala jsem místo toho. Na víc jsem se ptát nedokázala. Sotva jsem ze sebe byla schopná něco vypravit. „Ty to už víš,“ odpověděla Deepthi. Zlehka mi hladila ruku, po tváři jí stékaly slzy a odkapávaly na sárí, kde po sobě zanechávaly tmavé skvrny. „Vyslovit budoucnost znamená stvořit budoucnost.“ „A tuhle jsi chtěla stvořit?“ zeptala jsem se přerývaně a snažila se pochytat poslední cáry svého hněvu. Viděla budoucnost. Věděla to, chápala, že se nestanu malefikou, a přesto to záměrně zavádějící proroctví vyslovila. „Byla jediná, ve které ses vrátila domů,“ odpověděla Deepthi. „Jediná, ve které tě nenašla dřív, než jsi byla dost velká, aby ses mohla bránit.“ „Kdo?“ zeptala jsem se, ale Deepthi měla pravdu; měla pravdu, jako ji měla vždycky. Ještě nikdy se nemýlila, a už když jsem tu otázku kladla, věděla jsem to. Poznali jsme El. Je to výjimečná osoba. Jen si přeji, abych ji objevila dřív. Tak to Ophelia napsala Orionovi. Ophelia, která vlastní dítě proměnila v chřtána, v tvora, který umí jen vraždit. „V pěti jsem chřtány nezabíjela!“ „Stejně už tě hledala,“ řekla Deepthi. „Věděla, že musíš exis tovat, někdo nebo něco jako ty.“ Zvedla si mou ruku k obličeji, přitiskla si její hřbet na tvář a na chvilku zavřela oči. Pak se narovnala a poplácala nízkou polstrovanou stoličku vedle svého křesla, spíš podnožku. Svezla jsem se na ni s roztřesenými koleny. „Vykonala velké temné dílo. Tak velké, že pro ně musela vzít životy mnoha dětem. Byl to rok, kdy se ze Scholomancie nedostal vůbec nikdo.“ 354

O tom roce jsem slyšela. Jenže v historických knihách to vypadalo jako dramatické varování, abychom si dávali dobrý pozor na malefiky mezi sebou. Asi tucet malefiků se prý tehdy dalo dohromady, ale jejich záměry se odhalily až v promoční síni, kdy odpravili celý ročník a pomocí získané malie se dostali ven. Rodiče z enkláv pochopitelně dychtili po pomstě, a tak je rychle našli a zlikvidovali; to zase bylo varování všem ctižádostivým malefikům, ať se napříště dětem z enkláv vyhýbají. A podle učebnic historie — Ophelia Rhys-Lakeová byla tehdy předsedkyní školní rady. Hon na ty brutální malefiky vedla ona. A během příštího roku byl v newyorské enklávě počat Orion. A ve škole já. Protože máma a táta chodili jen o ročník níž. „Ty jsi rovnováha,“ řekla Deepthi tiše. „Dar, který Arjun a tvoje matka dali světu, aby přinesl světlo do tmy.“ Po tváři mi stékaly slzy. Deepthi vztáhla ruku, jemně mi zastrčila vlasy za ucho a dívala se mi do tváře, jako by hledala něco, co ztratila. „Viděla jsem mnoho cest, po nichž by se Arjun ze školy vrátil,“ pronesla. „Mnoho věcí jsem mohla říct, mohla jsem ho varovat, takže by přišel domů. Ale ne nadlouho. V nich ve všech by totiž pořád miloval tvou matku a viděl její konec, a tak… by se do školy vrátil. Prošel by těmi dveřmi a nechal se od chřtána pohltit také.“ „Cože?“ zděsila jsem se. „Proč?“ „Protože chápal můj dar,“ řekla Deepthi tiše a děsivě. „Ten Arjun, který by se řídil mým varováním a přežil, ten by věděl, že jsem rozhodla. Že jsem mohla zachránit jen jednoho — a že tedy ona a s ní i ty jste zemřely místo něj. A takovou volbu 355

odmítl. Neexistovala žádná budoucnost, ve které by mi dovolil ho zachránit. A tak jsem ho nevarovala. Jen jsem mu požehnala a nechala ho jít.“ Nechala ho jít, i přes vlastní žal, aby mu dopřála krátký čas lásky nezkalené strachem a možnost stvořit dar, který se nakonec s otevřenýma očima rozhodl přenechat mámě a mně v kaž dé budoucnosti, kterou Deepthi viděla. Ona a táta a máma, všichni jeden po druhém vysílali do vesmíru lásku, odvahu a nejhlubší druh many — manu dobrovolného sebeobětování. Přece jen tedy sútry nedostali za to, že oplátkou nabídli mě. Když o ně žádali, schovaní někde mezi temnými regály knihovny ve Scholomancii, v malém kroužku světla, který si na tom strašném místě jeden pro druhého vytvořili — toužili najít jiný způsob, zastavit hrůzy enkláv postavených na chřtánech. A když se sami bez výhrad nabídli oplátkou, nedostali jen knihu kouzel — dostali to, co opravdu chtěli. Dostali dítě schopné zabíjet chřtány a stavět základy zlatého kamene. A zčásti to dostali proto, že ve stejné době v New Yorku Ophelia zatínala do světa strašlivou rozšklebenou ránu — vyrvala malii ze stovek životů a s její pomocí stvořila dokonalou a dokonale účinnou zbraň, nového vylepšeného chřtána, který vcucne každého mala roztroušeného po světě, vezme jim manu vyrvanou z čarodějných dětí a vlije ji zpátky pěkně úhledně očištěnou do její zásobárny. A který taky vcucne rady soupeřících enkláv, když na to přijde. Chřtána, kterého si mohla náležitě vychovat a vycvičit výukovými kartičkami, aby věděl, na kom opravdu záleží, které lidi sežrat nemá. „Orion,“ řekla jsem se staženým hrdlem. „Jak můžu pomoct Orionovi?“ 356

Ale Deepthi se jen trochu zachvěla a nahrbila: byl to stejný děsivý, otřesený pohled, jaký jsem viděla v mámině tváři. „Nevidím ho,“ řekla. „Nikdy jsem neviděla, co udělala. Viděla jsem jen tu tmu.“ „Já musím…“ Přitiskla jsem si ruce na tvář a setřela si slzy na obě strany. Nevěděla jsem, jak tu větu dokončit, věděla jsem jen, že musím něco udělat. „Musím jet do New Yorku —“ „Ne,“ Deephti se ke mně natočila s překvapivou prudkostí. V rukou jí moc síly nezbylo, ale popadla ty moje a sevřela je v dlaních, zatínala do nich prsty, jako by se mě mezi nimi snažila chránit celou. „Dokud ona bude naživu, nikdy už tam nesmíš vstoupit. Nikdy. To je místo její síly a teď o tobě ví. Bude připravená.“ „Nemůžu ho tam prostě nechat!“ Deepthi naléhavě vrtěla hlavou a nakláněla se ke mně; koutky měla svěšené, až se ztrácely v hlubokých vráskách. „Galadriel. Nikdy jsem ti nedokázala dát nic jiného než bolest. Ale poslouchej mě. Poslouchej: milovala jsem Arjuna. Věděla jsem, co pro tebe obětoval, nejen v tomhle životě, ale v tisíci jiných, které mohl prožít. Celým srdcem jsem toužila dát tobě a tvé matce všechnu lásku, kterou on vám dát nemohl, stejně jako my všichni ostatní. Místo toho jsem tě vlastními ústy proklela tak strašně, že nikdo z naší rodiny ti nenabídl ruku na pomoc a obě vás poslali pryč samotné uprostřed noci, žít mezi cizími lidmi.“ Cukla jsem sebou; byla to sůl do dosud živé rány, a když si toho všimla, tvář se jí zkřivila a z očí jí stekly další slzy. „Já vím,“ kývla. „Vím, že jsi žila ve strachu. Kdykoli se k tobě přiblížila krutá smrt, viděla jsem ji, každou z nich. Kvůli tomu, jakou vidinu budoucnosti jsem vyslovila nad tvou hlavou, tě 357

můj vlastní vnuk Rádžív, Arjunův otec, ještě ten večer málem vyrval matce. Byl by tě odnesl na vrchol hory a skočil dolů s tebou v náručí. Viděla jsem to. V mnoha možných cestách se to stalo. A přesto jsem promluvila. Protože to bylo lepší.“ Ta slova zazněla s absolutní, ocelovou jistotou, jako kdyby do země pronikaly železné kolíky a vytyčovaly hranice možného. Celou tu dobu mi nepouštěla ruce. „Jestli se tě tam někdy Ophelia pokusí znova přilákat,“ pokračovala, „ať udělá cokoli, ať bude vyhrožovat jakýmkoli zlem, nesmíš tam jít. Musíš se pevně držet vzpomínky na bolest, kterou jsem ti způsobila, na všechnu tu lásku a útěchu, kterou jsme ti mohli dát a nikdy nedali, a pamatovat si, že je to pravda: bylo to tak lepší. Nikdy se nesmíš dostat do její moci.“ Neřekla mi přesně, co viděla, ale ani jsem to nepotřebovala. Žila jsem s tím každý den od chvíle, kdy poprvé vyslovila slova svého proroctví. Viděla malefiku, kterou jsem mohla být, temnou královnu, již jsem se celý život pokoušela nestát. To by ze mě udělala Ophelia. A kdybych jí někdy dala tu možnost, pořád ještě by to udělat mohla. Deepthi mě požádala, abych ji v křesle odvezla podloubím do největšího křídla domu. Nejdřív jsem cítila kadidlo, pak jsem zaslechla zaříkání. Vstoupily jsme do síně, kde se všichni shromáždili v několikanásobném kruhu moci kolem vyvýšeného oltáře a společně sesílali kouzla záštity a ochrany. Stále ještě drželi obranu proti chřtánovi, který už tam nebyl. Ve vnitřním kruhu byly shromážděny děti, několik jich bylo dost starých na to, aby se bály a choulily k matkám. Když jsme vešly, všimly si nás a jedno z dětí zavolalo: „Aaji! Aaji!“ 358

Lidi se začali otáčet, ale nepřetrhli přitom kruh a nepřestali zaříkat, dokud se neobrátila jedna žena — moje babička Sitabai. Dokonce i po tom proroctví potajmu zůstala s mámou v kontaktu, celé ty roky jí mailovala a škemrala o fotografie jako o zbytky od stolu. Nikdy jsem nechtěla vidět ty, které po ní na oplátku dostávala máma, ale zahlédla jsem jich dost, abych ji poznala. Jen mě spatřila, hlasitě vykřikla a kruh se ve zmatku rozpadl. Ještě že jsem toho chřtána už zlikvidovala. Nějakou dobu se na všech stranách porůznu vykřikovalo, dokud se neuklidnili dost na to, aby chvilku poslouchali Deepthi a pochopili, že chřtán je pryč a krom toho že je načase přivítat Arjunovu dceru domů s otevřenou náručí. Dopadlo to asi tak, jako kdybyste někoho požádali, ať nabídne Pol Potovi šálek čaje; zpočátku dost nechápavých pohledů, ale postupně jim to všem začalo docházet. I oni věděli, jakou moc Deepthi má, stejně jako můj otec: Vyslovit budoucnost znamená stvořit budoucnost. Museli být zvyklí na to, že její proroctví se plní nečekanými, klikatými cestami. Ale dědeček ztuhl a znehybněl, ve tváři měl příšerný výraz, a když si toho lidi všimli a začali si mezi sebou mumlat, přistoupil k Deepthi tak na vzdálenost natažené paže a oslovil ji hlasem tak příšerným, že prořízl i sílící hluk: „Navždycky odcházíme z tvého domu.“ Babičce přikázal, ať začne balit, potom se obrátil ke mně a pronesl: „Odpusť, odpusť, odpusť,“ a pak si zakryl tvář rukama a rozplakal se, jako kdyby mu někdo vyrval všechny útroby z těla. Skoro přesně takhle, včetně těch slov, jsem si to celé roky představovala v desítkách pomstychtivých snů: triumfálně 359

vcházím do dveří jako ušlechtilá čarodějka slavné pověsti, která právě všechny zachránila před nějakým příšerným osudem a dramaticky tak dokázala, že proroctví se mýlilo. Všichni se můžou přetrhnout omluvami, že proroctví uvěřili, a prababičku odsuzují. Jenomže ve skutečnosti to byl příšerný pocit. Odtáhla jsem mu dlaně od obličeje, a když se mi to povedlo, popadl mě místo toho do náruče a babička přiběhla a objala nás oba. Vzbudila jsem se ve čtyři ráno s očima slepenýma a vysušenýma solí, a když jsem zapnula mobil, měla jsem tam třináct hlasových zpráv, sedmadvacet nepřijatých hovorů a skoro čtyřicet esemesek od Ibrahima. Začínaly zděšením a zmatkem: Jak to víš? Následovalo: Kontrolovali jsme to, ale nikdo se sem nedostal a střežíme základy, abychom si byli jistí. Div jsem nezačala na jeho minulé já ve vzteku řvát. Pak se zprávy změnily na hrůzu: Něco se děje! Celá enkláva se třese! A my jsme ještě vevnitř! A prosby o pomoc, kde jsem, prosím vrať se, jak rychle tam můžu být, a pak, jen pár minut nato: otřesy přestaly a je po všem je po všem a je to v pořádku a enkláva vydržela! Jenom pár… Tohle a zbytek zpráv jsem smazala bez čtení — nechtěla jsem vědět, co jsem zničila a kolik lidí zabila, když jsem jim pod nohama vyrvala chřtána. Taky tam byly dva vzkazy od Aadhyi. V jednom mi hlásila, že se Liou probrala a je v pořádku, a v dalším pak chtěla vědět, co se děje a co dělám v Indii; nebyla jsem si ani jistá, jak ví, kde jsem, dokud jsem si neprohlédla nastavení mobilu a nezjistila jsem, že mi někdy nenápadně zapnula sdílení polohy. Nevypnula jsem to, ale taky jsem jí nezavolala hned zpátky. Připadalo mi, že telefonem jí to sdělit nemůžu. Přinejmenším nemůžu zavolat; snad bych zvládla esemesku: Vše OK . Smířila 360

jsem se s tátovou rodinou. A BTW ten malefik, co ničí enklávy, jsem přece jen já. Zrovna jsem to zkusila v Dubaji. Ozvu se. Nepřipadalo mi to ale jako dobrý nápad, spokojila jsem se tedy jen s: To by bylo nadlouho. Brzo jsem tam. A poslala jsem jí to. A najednou jsem moc chtěla, aby to tak opravdu bylo; chtěla jsem nasednout do letadla, letět za Aadhyou a Liou a všechno jim to říct, vylít to celé ze sebe do nich a aspoň na chviličku se zbavit úplně všech pocitů. Taky tam bylo asi pět zpráv od Liesel, v podstatě všechny stejného obsahu — ať se přestanu chovat jako malá a ozvu se, jestli neležím ve špitále s úpalem. Ale ta poslední přišla s několikahodinovým odstupem a byla krátká: Tak teď už to víš. Chvíli jsem na to valila oči a pak jsem jí zavolala. „Jo,“ řekla, když to zvedla, jako kdyby na hovor čekala. Což byla nejspíš pravda. „Jak dlouho to víš ty?“ obořila jsem se na ni trochu kousavě. „Nenapadlo tě, že by ses o tom mohla zmínit?“ „Bylo lepší se o tom nezmiňovat,“ prohlásila významně a měla pravdu; opravdu jsem nechtěla, aby všechny enklávy na světě věděly, že je likviduju já. Nejspíš by jim bylo úplně jedno, že to nedělám schválně. „A stejně jsem si tím až do včerejška nebyla jistá. Co teď budeš dělat?“ „Ještě spát,“ odpověděla jsem. „A pak… musím udělat něco s Orionem.“ „Do New Yorku se vrátit nesmíš,“ prohlásila okamžitě Liesel. „Jo, to už mi někdo říkal,“ připustila jsem. „Máš nějaký lepší nápad?“ To zrovna v té chvíli neměla, a tak jsme zavěsily. Opravdu jsem se snažila znovu usnout. Pořád bylo horko, ale já jsem 361

spala v závěsném lůžku na verandě před pokojem své babičky, ověšené popínavými rostlinami a tenkou třpytivou sítí napuštěnou jemným kouzlem, které doporučovalo moskytům, ať si letí jinam, a vážkám, ať jdou blíž. Třepotaly se kolem, světlo z pohupující se lampy se jim třpytivě odráželo od tělíček, a z vedlejšího nádvoří sem tiše doléhalo bublání fontány. Vůbec se to nepodobalo Walesu a na druhou stranu to bylo úplně stejné, úplně stejné jako být v jurtě. Nikde pod nohama mi nečíhalo žádné zlo. Byla jsem pořád tak vyčerpaná, až jsem měla pocit, že mám rozedřené celé tělo, ale mozek mi bzučel, jako by mi všechny ty vážky nalezly do lebky. Skutečná odpověď na Lieselinu otázku zněla, že nemám sebemenší ponětí, co budu dál dělat. Vždyť jsem sotva pochopila, co se děje. Když jsem zlikvidovala chřtána, nezničila jsem jenom obludu, ale zlikvidovala jsem i příšernou lež nesmrtelnosti, která ho původně vytvořila, lež, která kotvila v prázdnotě základy enkláv. A tak… se zřítila i enkláva a s ní všichni její obyvatelé, od nejprovinilejších členů rady po nejnevinnější dítě. Vzpomněla jsem si, co mi loni v tělocvičně vypravovala chudák Sudarat: šla jsem na procházku s babiččiným psem, a když jsem se vrátila, všichni byli pryč. Její babička, máma a táta, mladší bratr, její domov. A způsobila jsem to já. To já jsem ji tam nechala stát na ulici s malým pejskem, úplně samotnou ve světě plném oblud, které ji chtěly sežrat. Ale nemohla jsem toho přece litovat, když druhá možnost byla dívat se, jak chřtán, který podpíral její domov, spolyká desítky stejně nevinných prváků a přidá je k té hromadě nekonečného utrpení, jež se mu už odehrávala v břiše. Chřtáni nemají nikdy dost. Nikdy nepřestanou lovit. Nic je nezabije. Jenom já. 362

Ale teď, když někdo zavolá a bude mě prosit o pomoc, budu vědět, že zároveň se zabitým chřtánem skončí i některá enkláva a všichni její obyvatelé. Ve škole jsem lidi z enkláv nenáviděla, ale i tak to byli pořád lidi, dokonce i když jejich domov je postavený na hromadě malie. K čemu by bylo dobré to všechno rozbít? Budovy za to nemohly, a dokonce ani většina lidí v nich ne. Dala jsem se okouzlit snem londýnských pohádkových zahrad, ačkoli jsem to byla já, kdo enklávu podkopal, jak jsem o promoci tak divoce rvala životy ze Statečnosti, z chřtána, kterého nejspíš do Scholomancie sami nasadili, aby měl vždycky co žrát. Nelitovala jsem, že jsem zahrady zachránila, a nelitovala jsem toho, že Peking a Dubaj dosud stojí a že je v nich teď v bezpečí víc lidí. A bylo mi líto Salty a Bangkoku, ale nelitovala jsem, že jsem zabila jejich chřtány. Lidi, co umřeli v enklávách, jenom umřeli. Nemuseli nekonečně trpět, aby někdo jiný mohl žít v přepychu na jejich hrobě. Uvnitř chřtána člověk ve smrt doufá. Smrt je jeho jediná možnost úniku. Co tedy s tím vším? Máma by určitě řekla: především nikomu neubližuj. Jenomže to pro mě nepřicházelo v úvahu. Když mě někdo bude v zoufalství volat, protože se na něj žene chřtán, sotva mu můžu odmítnout pomoc, ale když chřtána zničím — tak pošlu do prázdnoty celou enklávu a nejspíš taky všechny její obyvatele. Moje soukromé tramvajové dilema. Vzdala jsem se myšlenky na další spánek a šla jsem si sednout k fontáně, poslouchat zvuky vody. Otevřela jsem sútry, listovala jsem stránkami a dívala se na ně, aniž jsem se je pokoušela číst. Viděla jsem je jen jako umělecké dílo. Plynulé, krásné linie, lesk zlata, inkoust barev jasných jako drahokamy. 363

Blýskavý slib bezpečí, který jsou lidi ochotni vykoupit třeba vraždou. A protože jinak ho získat nemůžou, nepřestanou s tím. Nemůžu postavit enklávy všem, nemůžu ani vyspravit všechny hotové enklávy, a krom toho by o moje enklávy stejně nestáli. V Londýně, v Pekingu a v Dubaji určitě už teď jsou někteří lidi naštvaní a vzteklí kvůli prostoru, o který přišli, a síle, o niž se musejí dělit. Čarodějové, kteří znají tajemství budování obrovských enkláv, kteří mají všechna kouzla a mohou je seslat znovu. Nevěděla jsem, jak cokoli z toho zastavit. Obloha světlala k ránu, ptáci začínali zpívat a Deepthi vyšla zvolna na vnitřní nádvoří a s námahou se posadila vedle mě. Nebyla jsem si jistá, jestli s ní chci mluvit. Zformovala celý můj život pouhou hrstkou slov, a přestože to udělala, aby mě zachránila před hrůzou, nedokázala jsem jí tak docela být vděčná. Nechtěla jsem, aby to udělala znovu. Neřekla ale nic. Jen si vedle mě sedla, byla se mnou tak, jak to dělala máma, a mně postupně začínalo docházet, že tohle všechno už má za sebou. Celý život musela rozhodovat za lidi, které milovala, a věděla přitom, že tím v nich možná zabije lásku. Dědeček nakonec včera z domu neodešel, ale neodpustil jí. Věděl, že její proroctví se občas plní podivnými způsoby, ale nedokázal si představit, že by něco takového řekla, že by odsoudila jediné dítě jeho syna, kdyby to nebyla pravda i duchem, nejen slovem. Byl by tě odnesl na vrchol hory a skočil dolů s tebou v náručí. To byla jediná odpověď, kterou v sobě našel, jediná snesitelná možnost, jak přede mnou zachránit svět. Ani já jsem si nebyla jistá, že jí to odpustím. Stejně jako by Sudarat možná neodpustila mně, kdyby znala pravdu. Jako 364

čtvrťáci ze Salty, kteří unikli ze Scholomancie a našli svůj domov zničený a rodiny pryč. „Jak to dokážeš snášet?“ zeptala jsem se zprudka Deephti. „Občas jsem to nesnesla,“ připustila. „Občas jsem se snažila nechat rozhodnout ostatní, i když jsem věděla, že tím se zruší možnost volby. A když jsem to udělala… žila jsem pak s tím, co jsem viděla, když se to opravdu uskutečnilo. Pokud bych s tím žít nemohla, rozhodnu sama a pak doufám, že jsem rozhodla správně.“ Jako návod k jednání to moc nadějné nebylo. Deephti aspoň lidem jen říká slova; pořád ještě se mohou rozhodnout po svém. Kdykoli já zlikviduju chřtána, zničím tím vlastnoručně i enklávu. Můžu to vynahradit tím, že budu stavět nové? Podala jsem Deepthi sútry a nechala jsem jí je podržet v klíně; obracela stránky a její ústa nezvučně vyslovovala sanskrtská slova. „Arjun o nich snil,“ řekla. „Už jako chlapec. Od té doby, co slyšel příběh našeho dávného domova. Aaji, jednoho dne budeme znovu žít ve zlaté enklávě. Ukládala jsem ho do postele a on se ptal, jestli jsem to viděla. Odpověděla jsem mu, že ne, a on mě opravil: Zatím ne.“ „Postavím vám ji,“ slíbila jsem se staženým hrdlem. Zavřela sútry a pohladila jejich desky tak uctivě, jak jsem si jen mohla přát, ačkoli oči měla vlhké. Pak se ale předklonila a vzala mou ruku do obou dlaní. „Ale ne s tímhle,“ řekla tiše. Podívala jsem se: držela mě za levou ruku, za tu, na které jsem měla newyorský sdíleč síly. Polkla jsem. Nic jsem z něj vlastně nečerpala. Dubaj a Peking jsem podepřela jejich vlastní manou, nikoli manou převzatou od New Yorku. Do Bombaje jsem se dostala na vlastní manu. A i toho chřtána jsem zabila 365

za svoje; s tím mým novým kouzlem to nebylo těžké. Vlastně jsem mu jenom připomněla celkem zjevný fakt. Samozřejmě že je mrtvý; rozdrtili ho na kaši. A stejně samozřejmě nemůže člověk vystavět dům v prázdnotě. Obojí je tak zjevná lež, stejná lež na obou stranách: lež nesmrtelnosti. Ale… taky jsem ten sdíleč nesundala. Nechala jsem si ho pro případ, že bych ho potřebovala. Dokonce i když jsem věděla, co Ophelia udělala, jak pomohla naplnit sklad many, s nímž byl spojený. Pomalu jsem ho odepnula a sundala ze zápěstí. Držela jsem ho v rukou a pak jsem ho odcvrnkla. Nebylo to těžké. Škubnutí rukou, špetka many a přestal existovat. Deepthi si s úlevou oddechla, jako by mě viděla bezpečně překonat překážku, o níž si nebyla jistá, že se o ni vůbec pokusím. „Naše rodina má našetřenou manu,“ pokračovala. „A získáme ještě další. Až jí budeme mít dost, pak pokud to bude vůle vesmíru, vrátíš se a postavíš nám ji.“ Kývla jsem a pak mi to došlo: „A kam jedu?“ Nemůžu se pochopitelně vrátit, pokud napřed neodejdu. Ale ještě než mi stačila odpovědět, zase mi zazvonil mobil: Liesel. Podívala jsem se na Deepthi; maličko kývla. Zvedla jsem to. „To šlo rychle,“ pronesla jsem zvolna. „Válka začala,“ prohlásila Liesel bez úvodu. „Zrovna mi volal Alfie. Došlo k útoku na Scholomancii.“ „Já jsem nic neudělala!“ bránila jsem se. „Ty ne! Proč bych ti jinak asi volala?“ Úplně jsem viděla, jak podrážděně se tváří. „Singapur a Malakka poslaly týmy úplně zničit dveře, aby se zbavily závazku poskytovat manu. New York poslal vlastní tým, aby jim v tom zabránil, ale útočníci 366

se opevnili a žádají o pomoc spojence. A Šanghaj už oznámila, že do toho jde.“ Víc mi to Liesel vysvětlovat nemusela; bylo mi jasné, jak tohle bude pokračovat. Lidi z enkláv byli vyděšení, nikdo nevěděl, kdo je ničí, každý měl strach, že příště může být na řadě ta jejich, a pochopitelně podezřívali především ostatní enklávy. Enklávy byly jeden velký sud s prachem ještě předtím, než jsme šli do Scholomancie. Já jsem podpálila doutnák ve chvíli, kdy jsem zlikvidovala Bangkok, a teď přišel ten výbuch, teď se skutečně naplňuje proroctví: přinesla jsem enklávám smrt a zkázu, i kdybych už nikdy nezabila žádného dalšího chřtána.

367

KAPITOLA 16

VE STUDNI

Válka enkláv má spoustu různých formálních pravidel, kodifikovaných složitou smlouvou, jejímiž signatáři jsou prakticky všechny enklávy na světě. Každá je pochopitelně ignoruje ve chvíli, kdy jí porušení může přinést výrazný zisk. Nebojuje se o území. Člověk se těžko může nastěhovat do cizí enklávy, i kdyby se mu povedlo vyvraždit všechny její obyvatele, protože by tam pochopitelně na každém kroku zanechali mstivá kouzla. Jediný rozumný cíl útoku na jinou enklávu tedy je totálně ji zničit a odpálit do prázdnoty. Nebo pokud je útočník míň brutální a víc praktický, snaží se dostat do takového postavení, že by to udělat mohl, a potom drží nepřítele v šachu a požaduje velké výkupné v maně — tak velké, aby jeho zaplacení značně omezilo možnosti protivníka. Dělá se to různě: třeba máte tým sedmnácti tvořitelů, kteří se určitým způsobem rozmístí po chodbách enklávy; jindy stačí jediný zaříkávač, kterému se podaří získat kontrolu nad myslí soupeřova domina a donutit ho k nějakému sebedestruktivnímu manévru; můžete dovnitř nalít káď nezastavitelné

369

kyseliny nebo tam vyslat malou armádu hryzavých konstruktů; a všechny tyhle věci už někdy jedna enkláva druhé udělala. Enklávové války obvykle vedou malé skupiny čarodějů, kteří okolo sebe opatrně manévrují a vyhýbají se všedníkům v okolí napadené enklávy. Ti, kdo se pokoušejí o invazi, se snaží do enklávy prorazit a zahájit nějakou operaci a obránci jim v tom pochopitelně brání. Existuje ale taky špinavější verze enklávové války, která by se dala asi nejlíp shrnout jako: Bijte je! Celkový počet válečníků v jakékoli enklávě dosahuje obvykle nejvýš malého počtu stovek, takže síla nepřítele se dá velmi snadno podkopat tak, že svoje a jejich bojovníky dostanete na jedno místo a snažíte se jich povraždit co nejvíc; jenže oni se zároveň pokoušejí pobít co největší počet vašich lidí. A tohle bude hodně špinavá válka. New York mohl konflikt značně uklidnit tím, že by nechal na místě ty hordy turistů, protože by to mělo tlumivý efekt. Když kolem postává dav všedníků pevně přesvědčených, že vaše zápalné arkánum jsou jenom rachejtličky, tak se magická válka dost dobře vést nedá. Liesel mi ale řekla, že New York přiměl lisabonskou enklávu uzavřít celý areál muzea a evakuovat všechny okolní ulice kvůli vymyšlenému úniku plynu, což kromě toho vyžadovalo aspoň deset požárních aut zaparkovaných všude kolem s divoce blikajícími majáky a občasným zaječením sirén: skvělé krytí pro nejrůznější záhadné zvuky. Za takových okolností se mohlo stát prakticky cokoli. Byla to výzva: vytáhněte největší kanóny a vrhněte všechny síly do boje, a taky to víceméně bylo prohlášení New Yorku, že 370

i oni hodlají vytáhnout nejtěžší kalibr. No a u něčeho takového nechce chybět nikdo, kdo má jakékoli mocenské ambice. Když přistálo moje letadlo z Bombaje, vyšla jsem od výdeje zavazadel spolu s čaroději ze sedmnácti různých enkláv, kteří čekali, až pro ně přijede auto, a navzájem se podezíravě pozorovali; za chvíli se na bojišti budou pokoušet navzájem zabít. Během války nikdo nepoužívá translokační kouzla, přinejmenším ne k přepravě většiny bojovníků. Ne že by to bylo nějaké pravidlo, prostě to jen radí zdravý rozum: když vy to uděláte a druhá strana ne, bez soupeře se stejně nemůžete pustit do boje a hádejte, kdo pak má mnohem víc many, když to konečně začne? Nikoho z těch konkrétních čarodějů jsem neznala a oni neznali mě a na rozdíl od nich já jsem nenesla žádné zavazadlo podivného tvaru, ve kterém bych si vezla arzenál nebezpečných výtvorů. Prošla jsem tedy kolem nich rovnou k autobusu. Liesel byla na cestě sem, ale někde cestou měla schůzku s Alfiem a s londýnským týmem. Dubaj a Peking už oznámily, že vzhledem k nedávným událostem se účastnit nebudou. Londýn by měl stejně dobrou výmluvu, ale Martel se zjevně stále ještě udržel na pozici domina, a tak to radši risknul kvůli šanci udržet se tam ještě déle. Že Londýn přijde New Yorku na pomoc, to vyhlásil, aniž předtím vůbec svolal radu: válka se mu ohromně hodila, protože tu vždycky byla možnost, že při ní přijde o život sir Richard, nebo aspoň dostatečné množství jeho stoupenců. Taky Aadhya a Liou byly v letadle, ale ty sem měly cestu o pět hodin delší než já. Snažila jsem se jim to rozmluvit; Liou v žádném případě ještě neměla vstávat z postele, přes všechno mystické léčení, a Aadhya dokonce v enklávě ani nežije. 371

„My tam neletíme bojovat v enklávové válce,“ prohlásila Aadhya podrážděně; tou dobou už obě seděly v taxíku na letiště. „Letíme tam, abychom ti pomohly jí zabránit.“ „A co máte v plánu dělat?“ naléhala jsem. „To ti řekneme hned, jak nám povíš, co máš v plánu ty,“ odsekla Aadhya a zavěsila, a tak jsem se soustředila už jen na to, abych se co nejrychleji dostala na letiště a byla tu dřív. Popravdě řečeno, plán jsem v podstatě neměla. Kdybych se pokusila boji zabránit oznámením, že enklávy do prázdnoty odstřeluju já, skoro nikdo by mi nevěřil, leda bych jim to sdělila nějakým velmi přesvědčivým způsobem, třeba že bych vyvolala mohutné temné síly a hřímala to na ně odněkud shora zahalená apokalyptickou bouří. Ale nejlepší výsledek toho by byl, že by se pak všechny shromážděné enklávy pokusily odpravit mě, a z té myšlenky jsem vážně moc nadšená nebyla. Přemýšlela jsem sice chvíli o tom, že bych to udělala a potom utekla, jen abych je všechny odtáhla za sebou, jenže i kdyby to zabralo, bylo by to pouze dočasné řešení. Válka byla na spadnutí už předtím, než se enklávy začaly řítit do prázdnoty. Já jsem byla jenom bezprostřední spouštěč. A v každém případě to byl prakticky pravý opak toho, co chci, protože bych tím v podstatě vyhrála válku pro New York. Nejsem úplně pitomá, a tak jsem před odjezdem požádala Deepthi o radu. Položila mi ruce na hlavu a pronesla nade mnou tiché požehnání a pak zavrtěla hlavou: „Bude tam Ophelia a její stín neprohlédnu.“ V podstatě jediný neurčitý plán, který jsem skutečně měla, tedy bylo zjistit, co to Ophelia dělá, a zastavit to bez ohledu na všechno ostatní, co se bude dít. Přinejmenším to bylo aspoň jednoduché. 372

Jak to ale udělám, to byla mnohem ožehavější otázka. Deepthi, babička a prababička mě ověsily zlatými náramky: cinkaly mi na zápěstí, ztěžklé veškerou tou prací, kterou každý z nich v sobě nesl, hodinami meditace a soustředění. Byla v nich láska a síla mé rodiny — mé rodiny; pořád ještě mě pálily oči, když jsem si to uvědomila —, ale přesto se nevyrovnaly těm sdílečům síly plujícím na hladké hladině oceánu neomezené síly, jaké budou používat všichni na Opheliině straně. Ale jiný plán jsem neměla, a tak jsem vyrazila do Sintry vlakem — nejel se mnou ani jediný čaroděj; předpokládám, že všichni ostatní tam mířili luxusněji, soukromou limuzínou, nebo dokonce i helikoptérou — a nahoru do areálu jsem došla pěšky. Snadno jsem se vyhnula znuděné všednické bezpečnostní službě, kterou najali, aby hlídala hranice areálu. Dostat se do parku bylo tentokrát jednoduché: kolem nebyli žádní všedníci, aby člověku zabránili projít zdí, a na rozdíl od většiny ostatních hostů já jsem přinejmenším věděla, kam mám namířeno. Sotva jsem se protáhla dovnitř, už přisvištěla čtyři různá kouzla. Nebylo to nic osobního; předpokládám, že všem čtyřem čarodějům dala jejich enkláva za úkol hlídkovat po obvodu a dohlížet, aby se dovnitř dostali jen spojenci, a v opačném případě spustit poplach. Viděli mě vcházet samotnou a neměli ponětí, kdo jsem, a tak všichni došli ke stejnému rozhodnutí: nejdřív mě zneškodnit a pak se teprve ptát. Ani jedno to kouzlo nebylo vražedné; jedno bylo dokonce moc chytré očarování štěstí, po kterém by člověk byl se svou situací tak spokojený, že by na ní nechtěl vůbec nic měnit a zastavil by se na místě. Pak tam ještě bylo ošklivější kouzlo stejně intenzivní deprese, takže ta dvě by se nejspíš navzájem vyrušila, jen by mě zasáhla. 373

To už je riziko podnikání, když člověk kolem sebe pálí nazdařbůh v situaci, kdy to dělají všichni. Další dvě kouzla byla fyzického rázu; jedno člověka přiškrtilo, až ztratil vědomí, a potom znovu, kdykoli se začal probírat; to druhé v přesně načasovaných intervalech uzavíralo přítok krve do mozku. Všechny jsem je pochytala a už jsem je chtěla odrazit zpátky, odkud přišla, když jsem si vzpomněla na to, co říkala Deepthi: Ty jsi dar, který přináší světlo do tmy. Místo toho jsem se tedy jen pokusila vytáhnout z nich manu, kterou bych později mohla použít na něco jiného, skoro tak, jak jsem to udělala loni s tím ladičovým kouzlem v tělocvičně Scholomancie. Nezabralo to tak docela. Omylem se mi podařilo splácat všechna čtyři očarování dohromady, takže se pak zachovala jako chybně seslaná, rozpadla se na cáry a rozlétla se kolem dokola, což podle zvuku způsobilo všem čtyřem čarodějům dost nepříjemnou reakci. Pár kapek many jsem z nich ale dostala, což mě utvrdilo v přesvědčení, že kdybych pracovala vždycky jen s jedním kouzlem, zvládla bych to. Aspoň jsem se přitom dostala přes pohraniční hlídky do temných klikatých cestiček zahrady. A tam jsem skoro okamžitě zjistila, že přece jen nemám tušení, kam jdu. Když se magické setká s všedním, za normálních okolností to všední vyhrává na celé čáře. Je tak strašně těžké čarovat před očima pevné nevíry, že se o to většina čarodějů ani nepokouší. Možné to ale je, když do toho člověk vytrvale vkládá dost many nebo když je kolem dost čarodějů s naším bezpodmínečným přesvědčením, že magie skutečně funguje. A vzhledem k tomu, že takových teď bylo plné bitevní pole, svět kolem nás se začal měnit. 374

Všechny ty klikaté zahradní cestičky, na kterých měl mít člověk pocit, jako by se ztratil v divočině, se teď narovnávaly po liniích záměrů, skoro jako by byly v enklávě, a na různé strany vyrážely nové odbočky, aby se na ně vešlo stále narůstající množství čarodějů rozhazujících stále větší množství many. Stromy vztahovaly zkřivené větve se spáry na koncích nebo na nich narůstalo nepřirozené ovoce, které se člověka pokoušelo přesvědčit, ať se zastaví a sní ho; sochy slézaly z podstavců, vybíhaly z výklenků a přidávaly se k boji. Ze země vyrůstaly podivné výtvory — nemožné stavby, které vzdorují zákonům fyziky tak očividně, že za obvyklých okolností se mimo enklávu vůbec nedají použít. Kdyby teď dovnitř proklouzl jeden jediný obyčejný člověk nebo kdyby v některém tom křoví potajmu bivakoval nějaký chudák, ocitl by se uprostřed světa, který přestal dávat smysl. Obcházela jsem nenápadně kolem a snažila se najít ini ciační studnu a nad hlavou mi přitom tiše přeletovala strašlivá vražedná kouzla tak rychle a tak hustě, že by přinejmenším některá z nich musela zasáhnout nesprávný terč. Sbírala jsem ty zlé záměry takovým tempem, že jsem se přitom perfektně vytrénovala, a přitom jsem ani jednou nemusela bojovat sama. Pochytala jsem ve vzduchu vraždy, zmrzačení a muka a cpala je do svého metaforického pytle, až drahokamy na všech mých náramcích rudě žhnuly, krystal na krku byl plný a já měla pocit, že mi kůže praskne jako přezrálá švestka. Tou dobou už jsem si uvědomila, že nás všechny tady drží nějaké vyšší kouzlo, že jsme tu všichni zachyceni v nějakém větším díle, v kouzle nekonečných toulek, které nás nabádá, ať zůstaneme ztraceni. Předpokládám, že nikdo z ostatních tu 375

nikdy nebyl; žádný čaroděj, který má trochu zdravého rozumu, by se ke vstupu do Scholomancie nepřiblížil. Nevěděli, co hledají, tedy kromě nějakého soupeře, se kterým by mohli bojovat, a v těch podivných zahradách jich bylo víc než dost. Ale dokonce ani plně nabitá manou jsem se nemohla dostat ven. Přesněji řečeno, ven jsem se dostat mohla, ale dovnitř ne. Po tom, co jsem se ztratila v londýnské enklávě, jsem si vyhledala pořádné orientační kouzlo a pečlivě si ho zapamatovala — nemělo nic zabíjet ani mrzačit, takže jsem musela dost tvrdě pracovat na tom, aby mi zůstalo v hlavě —, ale když jsem ho teď zkusila, dostala jsem se jenom zpátky k hlavnímu vchodu do parku; brána byla doširoka otevřená, v dálce blikaly majáčky požárnických aut a v parku za mnou byla úplná tma — jasná výzva, ať odtud zmizím, jestli se mi tu nelíbí a nechci se té veselice účastnit. Zaťala jsem zuby, otočila se a znovu jsem se vydala na stále chaotičtější bojiště. Většinou si mě nikdo ani nevšímal; i kdyby někdo viděl nedospělou čarodějku, jak se snaží nenápadně prokličkovat bitevním polem, předpokládal by, že to je nedávná absolventka, která se neopatrně ztratila týmu své enklávy a nestojí za pozornost. Jednoho si ale bojovníci všimli určitě: toho, že žádné z jejich z nejhorších kouzel nedopadá na cíl a naopak že ani kouzla soupeřů nezasahují je. Zaslechla jsem debaty o tom, jestli New York nebo Šanghaj neseslaly na celý park nějaké tlumivé očarování. Jenže výsledkem bylo jen to, že začali být agresivnější. Dostavovalo se stále víc čarodějů a ze všech sil se snažili navzájem pozabíjet tou spoustou many, kterou si v enklávách nasyslili. Všechno jsem to neudržela, a tak jsem místo toho začala měnit 376

lidi v kámen. Kdykoli se někdo o něco pokusil, zachytila jsem jeho útok, vzala jsem příslušnou manu a s její pomocí palbu vrátila. Poměrně brzo se cestičky, po nichž jsem bloudila, začaly plnit detailně vypracovanými náhradními sochami. A měla jsem šanci obdivovat je znovu a znovu, protože jsem tu zatracenou studnu nebyla schopná najít! Bylo to dokonce horší než minule, kdy jsem tady pobíhala dokola v palčivém slunci s hordami turistů; tenkrát se aspoň nikdo záměrně nesnažil nechat mě bloudit. To očarování jsem nechápala dost dobře, abych dokázala přijít na to, co mám dělat. Se stále rostoucím vztekem jsem obešla další kruh a už jsem začínala vážně uvažovat o tom, že bych se vrátila k bráně a odtamtud celou zahradu prostě vyrvala ze země a podívala se dolů, což byl samozřejmě úplně nesmyslný nápad, ale i tak mi to začínalo připadat lepší než chodit tady pořád dokola a dokola a dokola. A pak někdo do tmy křikl: „El! Galadriel!“ — mužský hlas, a povědomý. Tou dobou už jsem měla skoro pěnu u úst, jak jste asi pochopili podle toho úžasného nápadu, co jsem dostala, a tak jsem o tom moc nepřemýšlela a vyrazila jsem tím směrem, do malého kamenného altánku u jedné cestičky. Většina enkláv měla základnu v něčem podobném, co si opevnily obrannými kouzly a štítovými výtvory. Šťourat do něčeho takového jsem se nenamáhala, protože jsem dokázala pochytat všechna kouzla, která odtamtud čarodějové vystříleli. Tahle základna se mi ale díky pozvání otevřela, a tak jsem vešla a zjistila jsem, že přede mnou stojí Khamis Mwinyi se svým týmem. Ten kromě něj momentálně tvořili ještě dva čarodějové a jedna kouzelná socha, která pomalu, ale jistě na povrchu praskala a vydávala souvislý proud 377

zdušených zvuků, jež jsem odhadla na svahilské nadávky. Svahilštinu jsem nestudovala, ale ty emoce se splést nedaly. „Co to děláš, ty babo bláznivá?“ obořil se na mě Khamis, okouzlující jako vždycky. „Proč všechny měníš v kámen?“ „Je to lepší, než aby se navzájem pozabíjeli,“ utrhla jsem se na něj. „Co ty tady děláš? Zanzibar nemá víc než pět míst a za to po vás tak moc many chtít nemůžou. Co je tobě do toho, jestli Scholomancie zůstane stát, nebo ne? Vždyť nejste spojenci ani New Yorku, ani Šanghaje!“ Podrážděně mávl rukou nad mojí pitomostí, což bylo o to děsivější, že v té ruce držel velký starý oštěp, který se vůbec nehodil k jeho nádhernému červenému obleku; při každém pohybu za sebou nechával slabé jiskřičky, jako by tam kromě fyzického oštěpu byl ještě jeden světelný, jen maličko nesynchronizovaný. Špice oštěpu byla ze starého poďobaného železa, které vypadalo na rozpadnutí, takže to nebyla skutečná zbraň, i když to tak na první pohled vypadalo. Khamis byl alchymista, a měla jsem tudíž silné podezření, že jde o metaforickou zbraň — zbraň určenou k protnutí nepřátelského štítu, aby přes něj mohl Khamis zdálky dostat nějakou sloučeninu. „No proto jsme přece tady! Proto jsou tady všichni!“ „To se jako snažíte někomu zavděčit?“ rýpla jsem si sarkasticky a v té chvíli mi došlo, že přesně tak to je. Byli jedna z těch malých enkláv, o nichž mluvila Ophelia — z těch, co nepodepsaly mystickou dlouhodobou smlouvu. Mohli tedy dodávky many do Scholomancie přerušit, a tím pádem teď měli oproti středním enklávám výhodu neodpovídající jejich velikosti. A z toho se snažili vytěžit další výhodu: získat včas

378

na bojišti nějaké šikovné postavení a to pak nabídnout, až se do toho New York a Šanghaj pustí doopravdy. „Proto jste sem přišli zabíjet lidi?“ „A co bys nám tak asi radila?“ utrhl se. „To tys chtěla zničit Scholomancii a změnit svět! Teď bude všechno jinak. To se máme držet stranou a čekat, až bude po všem a vítěz nám nadiktuje, co máme dělat? Takhle při troše štěstí aspoň budeme mít šanci do toho trochu mluvit.“ Na tom něco bylo. Khamis byl sice jako obvykle příjemný jako pytel termitů, ale v tomhle se nepletl. Už celé století a pár drobných navrch byla Scholomancie hlavním předmětem sporů mezi enklávami, zdrojem zápasů a hádek, taky to ale bylo velké společné dílo. Opravdu teď bude všechno jiné, když tu nebude něco, co by enklávy potřebovaly a chtěly, kvůli čemu spolkly skoro všechno, jen aby kousek dostaly. Pro někoho to bude změna k lepšímu a pro někoho k horšímu. Zanzibar nebyl hloupý, když si uvědomil, že tohle je jejich nejlepší šance opatřit si nějaký manévrovací prostor. A samozřejmě nejen oni — proto to venku vypadalo na boj všech proti všem. Každá enkláva tady byla sama za sebe; všechny ty malé bojovaly v zahradách, kdežto větší mocnosti se držely stranou a čekaly s rozhodnutím, které z přeživších posbírají. Nebyli jsme v zahradách zavření, každý se mohl sebrat a odkráčet pryč, kdykoli chtěl, ale dál dovnitř se člověk nedostal, dokud neprokázal svou schopnost a ochotu udělat cokoli pro pozvánku na nejlepší party pro VIP. Stejně tak si studenti z enkláv ve Scholomancii vybírali lidi do svých aliancí mezi nulami zvenčí, které se toho dožily.

379

„No jasně,“ prohlásila jsem pochmurně, protože jsem to pochopila. „Takže se tady rvete o zbytky. Nejspíš nevíš, co se děje vevnitř, co? Že existuje nějaké vevnitř, to snad ale víš?“ Zamračil se na mě — možná jsem to říkala malinko jedovatě — a pak neochotně přiznal: „Víme, že New York drží obrannou linii u vchodu do školy. Šanghaj a Džajpur chystají ofenzivu.“ „Se kterou nezačnou, dokud se to tady nahoře nevyjasní a oni se nerozhodnou, koho vezmou do klubu,“ dokončila jsem. „No, já se jim na ten mejdan radši nabourám. Nevím, co se stane, ale hezké to nebude. Sbal si radši ty svoje sochy a vrať se domů.“ Starší muž s několika jizvami, které si záměrně ponechal — dával tím veřejně najevo, že je významný bojovník —, řekl něco Khamisovi dost nevěřícným tónem, ukázal bradou ke mně a pak k soše, a aniž čekal na odpověď, švihl po mně bojovým bičem ostrého rudého světla, který by někomu jinému nejspíš dost ublížil. V zásadě se ta zbraň podobala jednomu moc pěknému kouzlu, které jsem dostala v prváku a které bylo určeno ke stětí stovky hlav najednou. Zachytila jsem tedy jeho šňůru dlaní, nechala ji dvakrát omotat kolem ruky a pak jsem ji proměnila na svoje kouzlo, které se rozlétlo zpátky k němu jako chladný modrobílý oheň. Moudře se pustil dřív, než se k němu dostalo, a já jsem ho prudce strhla zpátky i s bičem, omotala kolem ruky a smotek odhodila stranou. Potom jsem tomu zkamenělému čaroději, který se už málem prodral jednou rukou ven, přidala navrch další vrstvu kamene; aspoň ho to umlčelo. „Jestli chceš tady zůstat, zabíjet naslepo jiné lidi a nechávat je, aby se snažili zabít tebe, tak si klidně posluž,“ odsekla jsem. 380

„Ale ještě jednou to zkus na mě a taky se můžeš po celý zbytek večera pokoušet dostat ven z žulového kvádru.“ Khamis ostatním dvěma řekl něco, čemu jsem nerozuměla, a naznačil směrem ke mně gesto, které rozhodně nebylo pochvalné. Moje ukázka na ně ovšem udělala dojem, zvlášť na třetí členku té party, starší ženu, která se s mužem chvíli hádala a zjevně dosáhla svého; vytáhla zpod aby malý plochý černý sáček a hodila ho na sochu — sáček zůstal velký asi jako malá kabelka, ale socha v něm úplně zmizela — a pak bojovníkovi podala jedno držadlo. To druhé chtěla dát Khamisovi, ale ten něco podrážděně řekl a ona kývla; pak ti dva vyrazili i s váčkem pryč, Khamis se obrátil ke mně a nevrle prohlásil: „No tak jo, jdu s tebou.“ „Nepovídej,“ řekla jsem nevěřícně. „Proč bys se mnou chodil?“ „Protože jsi ženská bláznivá, které se nedá věřit,“ utrhl se: skutečně skvělý důvod držet se někomu v patách, to je snad jasné. Pak se značnou neochotou dodal: „Požádala mě o to Nkoyo.“ „Cože?“ „Když jsem jí řekl, že sem jedu, požádala mě, ať se po tobě podívám,“ vysvětlil. „Jsi její kamarádka, teda ne že by sis ji zasloužila. Slíbil jsem jí, že když tě potkám, udělám to.“ Naznačoval tím velmi jasně, že ho to sice dost mrzí, ale jeho holka bohužel má jistou šílenou kámošku, která dost potřebuje, aby jí někdo přidržel vodítko. A protože on je ze všech kluků na světě nejlepší, hodila mu to na krk. Byla bych s velkou chutí tak asi hodinu vysvětlovala Khamisovi v jednoduchých větách, jak málo si on zaslouží, aby s ním Nkoyo třeba jen promluvila, a jak totálně k ničemu mi 381

jeho přítomnost bude v každém představitelném směru, a kdybychom se zrovna nenacházeli uprostřed dost velké bitvy, skoro určitě bych to přinejmenším stručně zkusila. Takhle jsem se na něj jenom utrhla: „Vyřiď Nkoyo, že jí děkuju, a jestli chceš jít se mnou, tak se mi budeš muset snažit stačit,“ a vyrazila jsem zase do zahrady. Tou dobou už i pár dalších lidí kolem asi přišlo na to, co se děje a kdo jsem. Skoro každý už o mně nejspíš slyšel; ze Scholomancie se vyhrnuli všichni studenti najednou a sdělili jim, že iniciace je zrušená a škola taky, a to navždycky, a že půlka světových malů je tatam. Všichni se pochopitelně museli naléhavě zajímat o detaily a moje jméno tam rozhodně padlo. Jenže to, že je někdo zajímavý ve škole, ještě neznamená, že je zajímavý i venku; moje jméno se patrně ocitlo na seznamu lidí, na které je třeba dávat si pozor, nikoli na velmi krátkém seznamu těch, kteří můžou ovlivnit enklávovou válku. Když se rozneslo, co se dělo v Londýně, v Pekingu a v Dubaji, patrně jsem se na tom seznamu posunula do předních pozic, ale všechno se odehrávalo příliš rychle; většina enkláv zatím slyšela jen neurčité pověsti a připadalo jim, že teď mají jiné a naléhavější starosti. Ale Khamis nebyl z mých spolužáků na bojišti jediný. Možná si myslíte, že posílat do vážné bitvy takovou mládež není zrovna nejlepší volba, jenže osmnáctiletý čaroděj, který právě vyběhl ze Scholomancie trestnou uličkou promoce, je dost často v nejlepší bojové formě svého života. Pár z nich si mě všimlo a upozornili na mě starší členy svých týmů, a kromě toho, už jsem přepochodovala kolem jejich opevnění aspoň čtyřikrát a stále míň mě zajímalo, jestli mě někdo vidí. 382

Taky je možné, že když jsem vyrazila z toho zanzibarského koutku, trošku se pode mnou třásla země a taky se ze mě malinko kouřilo a možná jsem i zářila viditelnou nazelenalou aurou. Ale ať už byla příčina jakákoli, jen jsem vyšla ven, přiletělo jedenáct útoků a ty už byly vysloveně osobní — vlna záměrného zla a zkázy, která by mě podpálila, rozdrtila mi kosti na prášek, zacuchala mozek do blábolivých uzlů, rozštípla mi zemi pod nohama, a každé z těch kouzel bylo jen stínem, jenom bledou imitací toho, co bych jim na oplátku dokázala provést já. Cítila jsem, jak je vypálili; byla jsem připravená všechny je pochytat a rozcupovat na surovou manu, ale dostalo se jich ke mně jenom devět. Rozhlédla jsem se po těch zbylých a uviděla jsem holku, kterou jsem neznala, jak mi vysílá na záda psychický štít, a ještě kousek dál stál na cestičce Antonio z Guadalajary a držel kamenný kotouč s vyrytým obličejem s hranatými ústy, která do sebe nasávala ohnivou palbu: oba byli z našeho ročníku. A skoro ve stejném okamžiku se ze tří stran ozvali další lidi: „El!“ a mávali na mě. I ty jsem poznala. Použila jsem trochu many vycucané z útočných kouzel a vypálila jsem do výšky běžné kouzlo lux; je to nejsnadnější osvětlovací kouzlo vůbec, používají ho i lidi, co nestudovali latinu. Já jsem se ale vždycky uchylovala ke složitějším a dražším kouzlům, protože jinak to vypadalo tak jako teď: v dlaních mi vzplála úplná vatra až do nebe, pak ode mě na všechny strany vystřelily široké klikaté pruhy fosforeskujícího světla, po nichž zůstávala mlha s vůní ozónu, a světlo samo vypadalo jako oslepující, jasná koule, něco jako miniaturní slunce, které se mi vznášelo nad hlavou a zlověstně fialově a zeleně šlehalo. 383

Magicky jsem si zesílila hlas a zvolala: „Nepřišla jsem bojovat s nikým z vás, ale jestli nemáte dost rozumu, abyste šli domů, tak s tím zabíjením budete muset počkat, až budu pryč.“ Místo tečky se ozvalo hrozivé zahřmění. Žádná další útočná kouzla nepřiletěla, aspoň ne hned. Ta holka s psychickým štítem přiběhla blíž — když jsem jí pořádně viděla do tváře, poznala jsem ji: byla z enklávy v Austinu, jmenovala se Miranda a čekala s kouzelnou tranzicí až po promoci — a úzkostně se ohlédla přes rameno, jako by dělala něco proti rozkazům vlastní enklávy. Vzápětí se ke mně a ke Khamisovi seběhli i ostatní spolužáci, kteří na mě volali. „Jestli potřebuješ pomoc, El, tak ti pomůžeme,“ řekl Antonio španělsky. „Co děláš?“ Rozhlédla jsem se po nich a v hloubi duše jsem měla chuť říct ne, nepotřebuju pomoc, nepotřebuju vaši pomoc, protože byli všichni z enkláv a nijak jim to nevadilo; bojovali tady proto, aby jejich enkláva získala výhodu. Protože jsem nechtěla potřebovat pomoc. Protože jsem pomoc potřebovala, a kdybych přijala jejich nabídku, zatáhla bych je s sebou do boje, ačkoli jsem neměla ponětí, jak ho vyhrát. Ale nemohla jsem odmítnout. Přišli sem bojovat, ale rozhodli se vystoupit ze tmy a nabízeli mi pomoc. „Někde tady je věž zahloubená do země,“ řekla jsem místo toho. „Pomozte mi ji najít.“ Další půlhodinu jsme hledali cestu dolů; během té doby jsme celkem bez překážek odrazili hrstku dalších útoků. Víc jsme nedokázali. Problém spočíval v tom, že všichni moji noví spojenci byli bojoví specialisté, proto tady vlastně byli. Byl by z nás skutečně špičkový promoční tým — dokonce i kdybych v něm nebyla já osobně —, jenomže tady pracovalo nesmírně složité 384

dílo ukrytí a zmatení a to by potřebovalo zkušeného tvořitele, který by ho dokázal zvolna a pečlivě rozplést. Nikdo takový se mezi námi nevyskytoval. A kromě toho jsme byli všichni netrpěliví. Někdy po půl hodině jsme se shodli, že metoda brutální síly bude nakonec přece jen nejlepší, a postoupili jsme k debatám o tom, kterou část zahrady rozervat nejdřív. Zrovna jsme začali transmutovat několik zahradních košů na obří sochor, který by mohl posloužit jako metaforické páčidlo, když mi Milášek vyskočila z kapsy a utekla. Vrátila se usazená na rameni Liou, kterou ke mně spolu s Aadhyou přivedla. Pustila jsem páčidlo, rozběhla jsem se k Liou a popadla ji, jak nejpevněji jsem si troufla, což byla tak asi polovina síly, kterou ona popadla mě. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se tiše a ona mě stiskla ještě pevněji a taky šeptem odpověděla: „Ne,“ a když mě pustila, utírala si slzy, ačkoli se na mě usmívala. Rozhodně v pořádku vypadala: byla bych na ní strašně ráda našla něco, na co bych mohla poukázat a říct: ne, tohle musíš vynechat, ale nemohla jsem; neměla ani modřinu, ani jizvu. Spíš vypadala až příliš dobře. Vábivoučí loutnu vzala s sebou, nesla ji zavěšenou na rameni, a na sobě měla půvabné volné šaty. Krátké vlasy se jí pohupovaly v dokonalém tvaru ve výši brady a měla jsem neurčitý pocit, že jedno rameno a jednu lícní kost dřív měla maličko výš než tu druhou, kdežto teď bylo všechno dokonale symetrické, jako počítačem vylepšený obrázek z obálky časopisu. Ano, cítit se dobře ve vlastním těle a být bez bolesti skutečně pomáhá, ale tohle spíš vypadalo jako maskování, aby se ostatní nemuseli dívat na bolest, která jí v nitru pořád zůstávala. 385

„A tímhle se to zlepší?“ zeptala jsem se bez obalu. „Nebýt tady by mi ublížilo,“ odpověděla prostě a měla pravdu; já jsem sem koneckonců přijela ze stejného důvodu. „Mno, takže se snad shodneme, že tohle fakt není dobrý nápad a že se vám to všem líbilo spíš proto, že to je rychlé?“ říkala v té chvíli právě Aadhya a prohlížela si náš sochor. „Oni tu studnu nezasypali hlínou doslova. Mohli byste rozervat celou zahradu, a stejně byste ji nenašli. Abychom se tam dostali, musíme projít výtvorem.“ „Jakým výtvorem?“ chtěla jsem vědět. „Ty už jsi zapomněla, co bylo v té brožurce?“ zeptala se Aadhya. „Celá tahle zahrada je vystavěná na principu, že když se člověk nedrží správné cesty, zůstane ztracený v divočině. Navíc tady roky a roky procházeli všedníci, čímž se záměr ještě posílil. New Yorku stačilo přidat jen povrchovou vrstvu a teď se do té studny doslova nejde dostat jinak, než že projdeš všemi kroky ve správném pořadí. Nabourat se tam prostě nepůjde. Budeme muset dodržet skutečný iniciační rituál.“ Problém byl v tom, že o pravé podobě toho rituálu jsme neměli ponětí. Informační tabule rozmístěné v zahradě byly v tomhle směru značně nejasné. Pod keřem jsme našli ožehnutou jednu tu informační brožuru, ale ani ta nám moc nepomohla; uváděla sice, v jakém pořadí musíme různá místa projít a že musíme provádět vigilie a tak vůbec, ale nezmiňovala se o žádných přísahách ani zaříkáních. Vypadli jsme tedy ze zahrady, vloupali se do obchodu se suvenýry na začátku muzea a začali jsme všichni horečně listovat knihami o svobodném zednářství. Bylo to skoro jako studijní skupina ve škole, což nemá být pochvala; není nic příjemného vědět, že váš život 386

závisí na tom, jestli najdete nějakou obskurní narážku v poznámkách pod čarou tak nudné historické knihy, že po deseti minutách čtení se vám zamlží zrak i mozek. V té chvíli by se nám fakt hodila Liesel, takže ta se samozřejmě neobjevila. Dokonce jsem jí napsala i esemesku, ale neodpověděla. Tým londýnské enklávy se pochopitelně nebude tady venku pošťuchovat s malými lidičkami; ti určitě napochodovali rovnou mezi New York a další americké enklávy, Paříž a Mnichov a nejspíš taky Lisabon; bylo by asi nezdvořilé vynechat hostitelskou enklávu, i když už dnes neměla takový vliv jako kdysi. Liou začala sestavovat obřady z několika různých knih a já jsem pracovala na jejich překladu do latiny. Většina rituálů je míň citlivá, když je provádíte v mrtvém jazyce: nějak to souvisí s významy slov, které nejsou v hlavě tak jednoznačně ukotvené a ponechávají prostor pro různé výklady. Ale asi v polovině se Liou zarazila, obhlédla dosavadní práci a pomalu řekla: „El, ten rituál vyžaduje závazek předem. Vytrváš na své cestě až do skončení obřadu — musíme slíbit, že jak jednou začneme, dojdeme až na konec. To by mohla klidně být past. Kdyby nám cestu zpátky zablokovali, už bychom se nedokázali dostat ven.“ „Kdybychom se nedokázali dostat ven my, tak proč ne taky všichni ostatní?“ zeptal se Khamis. „Ano, platilo by to pro všechny,“ kývla Liou. „Nikdo by nemohl ven, dokonce ani ten, kdo zahradil cestu. Ale o to možná někomu tam uvnitř jde — pokud má zbraň, před kterou by se lidi snažili utéct.“ Liou měla víc než dost důvodů být obzvlášť nedůvěřivá vůči každému rituálu, ke kterému se člověk musí zavázat, aniž 387

by věděl, kam povede, ale tohle by bylo nebezpečné pro všechny. „Půjdu tam sama,“ řekla jsem. „To myslím nejde,“ namítla Liou. „A nepůjdeš,“ šťouchla do mě Aadhya. „Jdu s tebou.“ „Já taky,“ přidala se Miranda a pak se začalo ozývat další souhlasné mumlání a najednou Antonio skoro divoce prohlásil: „Všechny jsi nás minule dostala ven. Ty a Orion,“ a mně se stáhlo hrdlo. „Dostalas nás ven a oni se teď začínají rvát o kosti. Existuje lepší způsob. My přece víme, že existuje lepší způsob. A ty se ho snažíš najít. Jdeme s tebou všichni.“ Nastěhovali jsme se do kaple a zaujali pozice. Všichni jsme hráli nějakou roli — velmistra, členy řádu a nového zasvěcence, což jsem musela být já, protože pokud náš improvizovaný rituál zafunguje jen zčásti, může být nový zasvěcenec jediný, kdo se dostane dovnitř. A kdyby se to všechno zhatilo docela, nejvíc to schytá velmistr, takže když se o tu roli dobrovolně přihlásil Khamis, nemohla jsem nijak zvlášť protestovat, přestože jsem ho podezírala, že mu hlavně jde o to, abych před ním musela pokleknout. Zřejmě to pro něj bylo důležitější než značné riziko fyzické újmy. Ne že bych vysloveně chtěla, aby se rituál zvrtl, na druhou stranu jsem si ale říkala, že kdyby se to stalo, dobře mu tak. Všichni se postavili do kruhu, Khamis namyšleně odříkal svou roli, já jsem poklekla u oltáře a slíbila jsem, že budu hodný rytíř, a snažila jsem se nepřipadat si přitom hloupě — kouzla, po kterých člověku zůstane pachuť v puse, se dají sesílat celkem snadno, ale když se přitom cítíte jako totální cvok, je to už horší. Naštěstí byla tma, což trochu pomohlo. Pak jsme všichni husím pochodem odkráčeli do nedaleké umělé jeskyně 388

s malými kouzelnými světýlky v dlaních; vedla nás Liou se svou loutnou. Z jeskyně jsme vystoupili po úzkých schodech do jedné z těch pohádkových věžiček, kterých tu byla v zahradách spousta, a čím dál víc se kolem nás svíraly kamenné stěny a tma. Schodiště se nakonec zase rozšířilo a vyvedlo nás na další cestu, a když jsme mlčky vyšli ven, začala jsem mít pocit, že tohle není tak docela skutečnost, jako kdyby se to povedlo, jako by to fungovalo. Byli jsme už hluboko v zahradě, ale neslyšeli jsme žádné zvuky boje. Ne že by se všichni ostatní sbalili a odešli; to my jsme byli na cestě, cítila jsem to s naprostou jistotou. Zahrady možná vypadaly stejně, ale přesunuli jsme se do úplně jiné části prostoru, jako bychom vyšli do vyššího patra budovy. Pokračovali jsme po nejširší cestě čím dál výš, několikrát jsme zakličkovali tam a zpátky, míjeli jsme vyhlídkové věžičky a jeskyně se sochami, které jsem si ze svých marných obchůzek nepamatovala. Za další zatáčkou jsme zaslechli někde ve tmě vodopád; na ten zvuk jsem si vzpomínala z tunelů. Šli jsme pořád výš a mě začínala pálit lýtka, jako bychom stoupali mnohem prudčeji. Po příští zatáčce jsme už všichni těžce lapali po dechu. Vzduch houstl, byl vlhký a na kůži lepkavý; probojovávali jsme se výš a dovnitř, každý krok byl námaha — až jsme se konečně ocitli u skalní stěny, otočili jsme se a stáli jsme nad studnou. Dole byla jenom tma. Znovu jsem poklekla. Khamis mi uvázal šátek přes oči a vzal mě za ruku. Ještě že aspoň rituální meč držela Aadhya; vytvořila ho z našeho původního sochoru a sama ho nesla. Kdyby mi měl tu ostrou čepel držet na hrudi Khamis, vůbec by se mi to nelíbilo — mohlo by to být pro něj moc velké 389

pokušení. Vstala jsem, zatápala ve tmě a na ramenou a zádech jsem ucítila anonymní ruce ostatních. Začali jsme sestupovat úzkou točitou stezkou, Liou pořád tiše hrála na loutnu a naše kroky se podivně zdušeně odrážely ve tmě. Cesta dolů byla snazší, a to je vždycky špatné znamení. Když ve Scholomancii cesta ubíhala nezvykle rychle, člověk se mohl spolehnout, že ho vede někam, kde nechce být. A přesně tak to bylo teď: každým krokem jsme se blížili někam, kde jsme být nechtěli. Teď už jsme rituál nehráli. Scházeli jsme hluboko do tmy a neměli jsme žádnou jistotu, že na druhém konci bude světlo. Slyšela jsem, jak se cestou některé kroky vytrácejí, jako kdyby někteří špatně odbočili. Nijak by mě nepřekvapilo, kdybych byla jediná, kdo se dostane až dolů. Ale když se mi půda pod nohama vyrovnala, Khamis mi sundal šátek z očí, ve tváři měl tvrdý a zachmuřený výraz, a Liou a Aadhya tam byly taky. Dolů na dno studny se s námi dostali i Miranda, Antonio a kluk jménem Eman z enklávy Lapu-Lapu a chvilku nato se celá roztřesená vypotácela z chodbičky i Caterina z Barcelony. Ústí labyrintu bylo temné — žádná světélka tu teď nebyla — a nikdo nám nemusel říkat, že tohle nebude jen taková symbolická procházka na druhou stranu. Chytli jsme se za ruce, udělali řetěz a já vyrazila do chodby první. Světla nám okamžitě zhasla, a jen jsme se ocitli ve tmě, zaslechla jsem někde před námi jiné lidi, jiné hlasy. Jednou rukou jsem se přidržovala nerovné stěny, a když se otevřelo ústí postranního tunelu, hlasy byly zřetelnější a přinášely je k nám plíživé závany chladného vzduchu. Zastavila jsem se a poslouchala, ale přes zvuk našeho dechu jsem nerozpoznala 390

slova ani jazyk. Musela jsem se rozhodnout, jestli odbočit, nebo ne. Nebyla jsem si jistá, ale nakonec jsem šla dál — tohle mi připadalo příliš blízko. Minuli jsme další tunel po pravé straně a ještě jeden vlevo, na pažích jsem cítila štiplavě studené závany vzduchu. Na kaž dé další odbočce jsem měla čím dál větší chuť zahnout, ale taky jsem si byla pořád jistější, že je to moc brzo. Strop tunelu se snižoval, stěny byly stále blíž u sebe, s každý krokem nás chodba víc dusila, jako by se na nás odněkud shora tlačila celá strašlivá váha Scholomancie. Konečně jsme došli k další odbočce, úzké štěrbině nalevo, sotva tak velké, abychom se protáhli. Poprvé se mi nezdálo, že jít tím směrem by byla úleva. Proti nám se tunelem přihnal závan chladného osvěžujícího vzduchu a měla jsem neurčitý pocit většího prostoru před sebou. Nahmátla jsem strop a ten skutečně začínal kousek přede mnou stoupat. Otočila jsem se a vmáčkla se do té úzké skuliny. Hlasy začaly být skoro okamžitě silnější. Tunel zakličkoval na jednu stranu, pak na druhou a najednou nás vyplivl do další studny, přibližně stejně velké jako ta první, ale z hrubě otesaných kamenných desek a sloupů, které působily, jako by padaly jeden přes druhý a navzájem se podpíraly. Před sebou jsme měli točitou rampu, která vedla vzhůru k širokému kulatému otvoru plnému hvězd a čerstvého vzduchu, ale to nebyl náš směr. Pamatovala jsem si to místo z naší příšerné turistické návštěvy, kdy jsme se zbytečně vláčely kolem a pokoušely se najít cestu dovnitř. Tenkrát nebyla tahle studna o nic hlubší než ta druhá a končila tady. Teď ale vedla ještě hloub. Zespodu se ozývaly hlasy, duněly dutým středem temného prostoru. Začali jsme sestupovat a po třetí otočce 391

se rampa vyrovnala a my jsme se ocitli v obrovské síni přede dveřmi Scholomancie, v té, kterou jsme s Aadhyou a Liesel už jednou našly. Jenže teď byla plná čarodějů. Brána byla spravená a zasazená zpátky do rámu a střežily ji desítky lidí v opevnění, které se každým okamžikem stávalo složitějším a složitějším. Poznala jsem mezi nimi Ruth, tu ženu, kterou jsem viděla na nádraží v New Yorku. Seděla na skládací židličce přímo před branou, uprostřed hvězdice puklin na podlaze. Působila stejně vyčerpaně a uštvaně jako předtím; každých několik okamžiků zvedla ruku — dělalo to dojem, jako by to byla strašná námaha —, pak s ní maličko pohnula podobným chlácholivým způsobem, jakým člověk hladí po zádech naštvanou kočku, a další čtvereční metr země kolem ní se vyrovnal, vyrytá slova a kouzla se vracela na své místo. Jedno z nich se právě spravilo docela a zlatě se rozzářilo obnovenou silou, což byl nesmysl: takhle složitý výtvor se opravit nedá. Až na to, že ona to zjevně dokázala. Nejspíš ovládala celou podlahu do úrovně atomů. Na druhé straně síně, kde byla země míň rozbitá, stála proti New Yorku jako zrcadlový obraz druhá skupina čarodějů: tady se chystaly obléhací stroje. Samozřejmě magické, dlouhá štíhlá kopí na lehkém kovovém rámu, bodavá kouzla podobná Khamisovu oštěpu, určená k proniknutí štítem. Stavěli je po stranách dvojice červených praporců se zlatými znaky ŠANGHAJ a dvojice zlatých praporců s rudým nápisem DŽAJPUR . Zpočátku nám nikdo nevěnoval pozornost. Bylo nás koneckonců jen osm a osm čarodějů v měřítku téhle bitvy nebyl nijak významný počet. Jen za tu chvilku, co jsme tu byli, se jich na 392

každé straně objevil další tucet — těch, kteří sem nemuseli tak složitou oklikou. Poblíž džajpurských zlatých praporců stál jakýsi vodorovný kladkostroj vedoucí do velké bedny se závěsem, jako nějaký kouzelnický trik. „To je ghandára,“ řekla tiše Aadhya. „Výtvor na dálkové přesuny. Dají se tím přitahovat věci na víc než patnáct kilometrů.“ Čtyři čarodějové otáčeli rumpálem, jak nejrychleji mohli, a po každých čtyřech nebo pěti obrátkách vyletěl z té bedny čaroděj, který měl zavázané oči a pevně se držel lana. Rychle mu pomohli odpoutat se a vstát a ukázali mu, kde v těch divokých přípravách je jeho místo. Co používá New York, to jsem neviděla, ale i tam se každých pár minut odněkud objevila dávka čarodějů, jako když spousta klaunů vystupuje z nemožně malého autíčka. Vedle dveří bylo vyvýšené velitelské stanoviště, kovový stupínek s rozloženými boky, připravený zavřít se v případě nepřátelské palby znovu do podoby obrněné krabice. Na něm stála řada vysokých čarodějů, kteří to všechno řídili; zahlédla jsem mezi nimi Christophera Martela, jak mluví s nějakou Japonkou, nejspíš s Čisato Sasaki z Tokia, a s vysokým tmavovlasým mužem, o kterém Caterina říkala, že to je pařížský dominus B astien Voclain. Možná že tam někde byl i Lieselin terč — Hertha Fuchsová z Mnichova v tom davu určitě bude a její dcera a zeť možná přišli s ní. Pak tam bylo pár dalších amerických čarodějů dostatečně impozantního vzhledu, aby to taky byli domini, nebo jak zní správně to množné číslo, a mezi nimi seděla stará žena v černých šatech se stojáčkem ze safírů a diamantů a s úhledně upraveným stříbrným účesem, která nejspíš nikoli náhodou trošku připomínala Hepburnovou na staré filmové fotce: Aurelina Vanceová, domina New Yorku. 393

Na šanghajské straně bylo velitelské stanoviště míň zjevné. Vzadu stálo asi deset látkových pavilonů s ozdobnými závěsy, které zakrývaly všechno, co se dělo uvnitř. V nich se jistě radila jejich vlastní sbírka mocných. Můj plán hned na začátku utrpěl závažnou ránu: jediná osoba, kterou jsem neviděla, byla totiž Ophelia. Ráda bych věřila tomu, že se něco zvrtlo, že přišla o svou moc, ale nedokázala jsem to. Pokud tu není vidět, znamená to jedině, že provádí něco ještě strašnějšího, než si kdo umí představit, a já jsem neměla tušení, co to je nebo jak tomu zabránit. Taky jsem nevěděla, na kterou stranu se vypravit. Šanghajská frakce by mohla mít větší zájem na tom, pomoct mi Ophelii zastavit. Ale co dělá, to se dozvím spíš na americké straně. Tupě jsem tam stála a uvažovala, kam se vydat. Zdálo se mi, že tohle rozhodnutí člověk dvakrát udělat nemůže. Taky mi připadalo, že už dosahujeme kritického množství, jako kdyby síň už nedokázala zvládnout víc čarodějů ani many. Jestli jsem si to jen nepředstavovala, tak strop mizel ve stále hustší tmě, která nepatřila k tomuhle světu. Tolik čarodějů, kteří používají dohromady tolik magie, zmenšovalo reálnost tohohle místa. Zrovna jsem se rozhodla, že půjdu na newyorskou stranu a pokusím se v tom davu najít Liesel, když ze šanghajských pavilonů nečekaně přiletělo kouzlo. Sáhla jsem po něm, abych ho utrhla jako všechna ostatní kouzla, která jsem sbírala jako zralé ovoce, a naprosto jsem selhala: proklouzlo mi rukou, jako kdybych chytala naolejovaný vodní balon. Automaticky jsem sebou po zásahu cukla, než jsem si uvědomila, že mi to neublížilo; nebylo v něm vůbec nic zlého. Spíš jako by mě někdo zdvořile popadl za paži a zachránil mě před šlápnutím 394

do opravdu velkého psího výkalu a pak mi ukázal opačným směrem: „Přijďte prosím k nám.“ Kapku mě to vyděsilo: ten, kdo to kouzlo vyslal, si už zřejmě z drbů a z toho, co jsem předvedla nahoře v zahradách, dal dvě a dvě dohromady; věděl, že zlovolná kouzla na mě neúčinkují, ale neutrální kouzla zasáhnou perfektně. Mohli by snadno vymyslet nějaký způsob, jak to proti mně použít. Ani ta zdvořilost mě neuklidnila, spíš naopak; pokud se rozhodli, že za těchto okolností patřím k lidem, ke kterým je třeba se chovat zdvořile, tak mě považují za skutečně nebezpečnou. Na druhou stranu se mnou ale aspoň byli ochotní mluvit a na newyorské straně jsem neviděla ani Liesel, ani Alfieho a ani sira Richarda; jediný člověk z Londýna, kterého jsem tam znala, byl Christopher Martel, který mě rozhodně nijak nemiloval a možná se ještě tak docela nevzdal myšlenky, že by mě mohl využít k nějakým pitomým sobeckým účelům. Už tak do téhle kaše zatáhl celou svou enklávu jenom proto, aby se sám udržel u moci. „No dobře,“ řekla jsem pochmurně, „přijdu…“ a věta skončila překvapeným vyjeknutím. Jen jsem řekla to dobře, zdvořilé kouzlo mě popadlo a strhlo mě jako vrátek přes celou síň až do pavilonu, odkud původně vyšlo. Dokonce jsem ani nemusela sama chytit rovnováhu; kouzlo mě zastavilo a zároveň podepřelo ze všech stran, takže to byl skoro takový pocit, jako bych se sama ani nehnula a zbytek světa se mi maličko odkutálel pod nohama, abych se ocitla na správném místě. Hned za koleny jsem měla židli z krásně vyřezávaného dřeva s tenkýma čapíma nohama a další podobná stála přímo proti mně. Obě zřejmě byly připravené záměrně, ale nikdo tam 395

neseděl. Byli tam se mnou jen dva bojoví čarodějové v prošívaných hedvábných šatech, v rukou drželi něco, co se popravdě dost podobalo kulometu. Sice sebou necukli, když jsem se objevila, ale nejspíš jenom proto, že byli už tak napjatí, že to víc ani nešlo. Uprostřed stanu, přímo mezi židlemi, stála zvláštní věc, něco jako koš na oheň — po chvilce mi došlo, že je to držák na kouzla. Jenomže běžné držáky kouzel jsou velké asi jako přívěsek, kdežto tohle vypadalo jako hodně velký gril na dřevěné uhlí a ležela na něm celá vrstva žhnoucích uhlíků o velikosti pěsti, v každém z nich kouzlo připravené za vhodných podmínek vyrazit. Jedno z nich — to úhledné přitahovací kouzlo — právě vyhasínalo a rozpadalo se v bílý popel. Někdo ho nachystal předem, vůbec to nesouviselo s tím mým řáděním nahoře v zahradách. Na to, že žádné zlovolné kouzlo proti mně není k ničemu, přišel jeho tvůrce dřív, než jsem to pochopila sama. Chvilku mi vůbec nebylo příjemně; hleděla jsem na tu hromadu kouzel a přemýšlela, které z nich mi vybuchne přímo do obličeje. Pak se v zadní části pavilonu rozhrnul závěs a vstoupil malý Číňan v tunice, které se obvykle říká Maův oblek; látka připomínala džínovinu, knoflíky byly kovové. Strážní si mě měřili pohledem, ve kterém se mísila zoufalá touha provrtat mě deštěm kulek a ještě zoufalejší úzkost z vědomí, že by to nebylo k ničemu dobré. Také vyřezaný fénix na opěradle židle zvedl hlavu a změřil si mě s podobnou úzkostí. „Slečno Higginsová,“ začal muž, a když viděl, jak jsem se zatvářila, pousmál se. „Nebo vám smím říkat El? Já jsem Li Šen-feng.“ Dominus Šanghaje. 396

„El stačí,“ řekla jsem rázně. Nebylo divu, že ti strážní byli připravení se na mě okamžitě vrhnout. Každý dominus je mocný čaroděj, primus celé své enklávy, nejen jediného ročníku ve škole; dominus z kterékoli velké enklávy je samostatná liga. Ale Li Šen-feng stojí ještě mnohem výš. Jeho životní příběh znal ve škole každý; kromě toho, že byl neskutečně dramatický, byla to také poměrně významná součást nedávné moderní historie čarodějné komunity. Jako chlapec přežil útok chřtána na šanghajskou enklávu, který je donutil to místo opustit. Ze Scholomancie vyšel jako ten nejgeniálnější tvořitel, jakého kdo pamatoval, a dostal nabídky ze všech velkých enkláv na světě. Místo toho se vrátil domů a udělal to, o čem si všichni mysleli, že se udělat nedá: podporovaný kruhem čarodějů se vrhl do chřtána a zničil ho, aby si mohli vzít enklávu zpátky. Svůj domov pak z opuštěné poloviční ruiny přebudoval na jednu z nejmocnějších enkláv na světě. Vyvinul nové stavební techniky, které umožňovaly stavět mnohem větší a složitější konstrukce. Ten lis na manové cihly, co měli v Pekingu, byl skoro jistě taky jeho návrh. Stejně tak ty nové složité základové kotouče. Každá mocná západní enkláva platila nesmírné množství many a cenností, aby je dostala, a on to bohatství použil nejen k přestavbě Šanghaje, ale také k podpoře ostatních velkých čínských enkláv, kromě toho ještě pomohl při stavbě desítek nových a nakonec si vynutil nové rozdělení míst ve Scholomancii, aby mohli zachránit víc nezávislých čarodějů žijících poblíž jejich enkláv. Nebyl to jen příběh nepravděpodobného úspěchu, ale také ještě nepravděpodobnější velkorysosti. Velké enklávy často 397

podporovaly ty menší oplátkou za nejrůznější spojenecké a vazalské závazky, ale on rozdával víc síly, než si nechával, a pomáhal ostatním enklávám dorůst do takové velikosti, že mohly konkurovat té jeho. Takové věci obvykle enklávy nedělají; takové věci nedělají čarodějové vůbec. Teď jsem ovšem už chápala, co za tím bylo. Zachránil svou vlastní enklávu před chřtánem a pak vytvořil spoustu nových. Za každou enklávu, kterou pomohl vystavět, vypustil jednoho chřtána na bezmocné a nechráněné čaroděje světa, kteří se v žádné enklávě schovat nemohli, a věděl to; věděl, co dělá, jak to ani ten nejhorší člen rady vědět nemohl. Stál uvnitř chřtána a cítil ten hltavý, nekonečný hlad, jak se k němu pokouší dostat. Něco z toho na mě nejspíš bylo vidět, protože strážní sebou cukli — nezvedli přímo zbraně, ale chtěli. Chtěli ho chránit; chránit svého hrdinu. Podívala jsem se na něj a prudce jsem se na něj obořila: „Oni to nevědí, co?“ Šen-feng promluvil s oběma strážnými; tvářili se strašně nešťastně, ale po chvíli vyšli z pavilonu a nechali nás o samotě. „Ne,“ řekl. „Je velice těžké vylíčit to někomu, kdo to už neví. Závazek mlčení je velice silný. Se základovými kouzly je spojený velmi dlouho… řekl bych, že od samého začátku.“ Řekla bych totéž: nebyl to ten typ tajemství, který by člověk mohl udržet bez magie. Ten, kdo kdysi v mlhavé historii tenhle rozkošný způsob stavby základů vymyslel, chtěl své kouzlo prodávat tomu, kdo nabídl slušnou cenu — ale nejspíš měl přitom trošku obavu, že by se jeho chytré řešení nemuselo všem líbit. Vymyslel tedy kouzlo zaručující, že ten postup člověk nemůže předat nikomu, kdo předem nesouhlasí se spou398

táním mlčenlivosti. „Špinavé prádlo se nikomu neukazuje, co?“ ušklíbla jsem se. Šen-feng kývl, jako by to s ním nemělo nic společného. „Spoutání také vyžaduje účtovat za kouzlo správnou tržní cenu, než ho člověk může sdílet, a tato omezení se dokonce přenášejí i na jakákoli zlepšení nebo úpravy, které na kouzlech provede sám. Kouzla byla od začátku sestavená tak, aby byla ovladatelná, na rozdíl od těchhle.“ Ukázal na sútry, které jsem měla zavěšené na hrudi v ochranném pouzdře. „Posaďte se, prosím.“ Sedl si; já zůstala stát. „Pro ně máte taky v plánu nějaké vylepšení?“ rýpla jsem si jedovatě. „Určitě by toho zvládly mnohem víc, kdyby se tu a tam přidalo nějaké to masové vraždění.“ „Vidím, že jste velice rozhněvaná,“ čímž dokázal, že má přinejmenším stejně dobré pozorovací schopnosti jako suchý klacek. „A máte na to plné právo. Ale nemáme moc času. Jakmile bude Ophelia vědět, že jsem tady, bude jednat. A pak… pak se budete muset rozhodnout.“ „To tedy nemám moc na vybranou. Ona nevytvořila chřtány v hodnotě čtyřiceti enkláv,“ zavrčela jsem, ačkoli to nebyla tak docela pravda. Pokud šlo o můj vnitřní pocit, on byl lepší. Vůbec nebyl malefik. Předpokládám, že samotnou stavbu enkláv vykonávali jiní; on jim jen pomáhal. Jenže jsem na něj kvůli tomu měla absurdně ještě větší vztek, jako kdyby bylo nějak ušlechtilé, že si Ophelia aspoň ušpiní vlastní ruce. „Ophelia a já už mnoho let bojujeme ve stejné válce,“ řekl. „To přináší podobnost — a kompromis. Udělal jsem mnoho věcí, kterých lituji. Ale nejvíc lituji těch rozhodnutí, která jsem učinil bez informací. A ty vám chci nabídnout, pokud je přijmete.“ 399

„Tím chcete říct, že byste mi rád vysvětlil, jak strašná je Ophelia a o co lepší jste vy,“ odsekla jsem. Přesně pro tohle jsem sem přišla — pro informace, abych zastavila Ophelii, ale teď jsem měla větší chuť mu říct, ať skočí z mostu. To nutkání jsem ale spolkla. Co bych jinak dělala? Mohla bych vyrazit naproti na newyorskou stranu, chvíli si povídat s Ophelií, znovu se na ni naštvat, vrátit se sem a povídat si s Šen-fengem, naštvat se na něj a takhle poletovat tam a zpátky, dokud nedostanu takový záchvat zuřivosti, že nás vyhodím do povětří všechny. „Tak do toho. Povězte mi něco, co nevím.“ Jestli jsem ho naštvala, nedal to na sobě znát. Chvilku mlčel a pak velmi vyrovnaně prohlásil: „Do chřtána jsem vstupoval v brnění, které jsem si sám postavil a které se kolem mě snažil udržet kruh všech lidí, které jsem miloval — byli v něm všichni moji žijící příbuzní a přátelé a všichni čarodějové, které jsem dokázal přesvědčit, aby mi pomohli. Trvalo šest dní, než jsem zahlédl jádro chřtána. Ale celou tu dobu jsem se samozřejmě ani nepohnul. Jen jsem chřtána zmenšoval tím, že jsem zabíjel všechny lidi uvnitř dřív, než mě stačili stáhnout s sebou do svých muk.“ Odsekával slova v pravidelném rytmu, jako by je musel pečlivě ovládat. Stalo se to už před padesáti lety, ale šlachy na krku se mu napínaly a mně se v břiše všechno svíralo soucitem, protože jsem si vzpomínala na stejnou hrůzu. Měla jsem chuť začít mu ječet do tváře nebo zvracet. „Ale nedokázal jsem to,“ dodal. Vytřeštila jsem na něj oči. „Cože?“ „Byl to veliký chřtán. Když pronikl do Šanghaje, pohltil spoustu životů. Bylo jich příliš; nedokázal jsem je zabít všech400

ny a mému kruhu docházela mana,“ řekl. „Takhle je člověk ničí, že zabije každého, kdo je uvnitř, že?“ „Dřív jsem to tak dělala,“ řekla jsem bez obalu. Pořád jsem se snažila vyrovnat s myšlenkou, že celý kruh čarodějů zjevně nebyl schopen replikovat moji metodu. „Teď… jen jim řeknu, že jsou už mrtví.“ Chápavě kývl. „Ale to pro vás jistě funguje proto, že jste to už jednou udělala tím těžším způsobem. Teď víte jistě, že jsou mrtví. Já jsem to nedokázal. Tou dobou jsem už ale měl nastudovanou stavbu enkláv. Věděl jsem, co je potřeba k upevnění základu enklávy v prázdnotě. Když jsem se tedy dostatečně přiblížil k jádru chřtána, pochopil jsem, nač se dívám: na základ jiné enklávy. Na touhu čarodějů po místě, kde by oni a jejich děti mohli být bezpeční a mocní. To je ten nekonečný hlad, kvůli kterému jsme ochotni pohltit ostatní až na kost.“ Asi měl pravdu, ale nechápala jsem, k čemu by takové pochopení bylo dobré, kdyby člověk byl šest dní v chřtánovi a docházela mu mana. „Co jste tedy udělal?“ „Našel jsem jediný způsob, jak tu touhu porazit,“ řekl unaveně a v hlase mu zazněly ty roky hledání. „Tím, že jsem ji převážil tou naší. Pracoval jsem na nástroji, který upřesňuje vůli čaroděje, který ji zesiluje —“ „Ladič,“ vyhrkla jsem, protože jsem si vzpomněla, jak C’süan použil svou vlastní verzi ladiče v tělocvičně proti mně. „Ano. Měl jsem jeden s sebou. Při zabíjení mi nic platný nebyl. Zabíjení je jednoduché samo o sobě. Ale jak jsem byl v dosahu jádra, mohl jsem s jeho pomocí zesílit naši touhu, touhu celého svého kruhu mít zpátky svůj domov, mít své vlastní místo ochrany a moci. A v tom kruhu nás bylo dost na to, aby 401

za pomoci mého ladiče naše touha nahradila touhu uloženou v jádru. Postavili jsme na nový základ Šanghaje. Ale —“ „Chřtána to nezničilo,“ dořekla jsem místo něj, protože jsem to pochopila tak jasně, až se mi zvedl žaludek. „Ne. Ale byl mnohem menší. Ten proces si vyžádal právě tolik many jako založení enklávy — a tu manu jsme získali ze samotného chřtána. Já jsem vypadl ven. To, co z něj zbylo, jsme dokázali přemístit dřív, než stačil kohokoli z nás sežrat, a vytvořili jsme ochrany, aby se nemohl vrátit. Měli jsme zpátky svou enklávu, ještě silnější než předtím, se zdvojeným základem. Ale ještě ten den, kdy jsem ležel sám stranou a plakal, přišel jeden můj přítel a pošeptal mi, že byla zničena jiná enkláva. Enkláva v San Diegu — na druhé straně světa.“ Až do té chvíli mi nedošlo, jak je divné, že chřtán z Bangkoku se prodral do brány Scholomancie v Portugalsku, že chřtán z Pekingu ohryzával bránu Londýna. Ale jen to řekl, okamžitě jsem pochopila. Šen-feng to na mně poznal a kývl. „Když byla postavena Scholomancie, začalo přežívat víc čarodějných dětí, a tak se začalo stavět víc enkláv. Po druhé světové válce vznikala v Americe jedna každých pět let, někdy i každé tři roky. Jejich sousedé jim za příslušnou cenu pomáhali, ale pochopitelně nestáli o to, aby se tam kolem toulali ti noví chřtáni. Otevřeli tedy velké portály a poslali je daleko pryč, do zemí, kde příliš enkláv neměli nebo kde byly staré enklávy zničeny, rozbity nebo oslabeny a nezbyl nikdo, kdo by mohl protestovat. Třeba do Číny.“ Nechtěla jsem, aby mi to dokazoval. Bylo to úplně jasné. „Takže vy jste začali stavět tolik enkláv proto, abyste to vyrovnali, a svoje chřtány jste pro změnu poslali zpátky.“ 402

„Snažil jsem se vyjednat dohody s dalšími velkými enklávami o zpomalení tempa stavby nových,“ řekl Šen-feng. „Ale nepovedlo se mi to. Proč by měl kruh čarodějů v Dublinu, který má našetřeno dost many, čekat a umírat jen proto, aby si kruh v Kantonu mohl postavit enklávu a žít? Londýnská enkláva sice mohla nabídnout, že dublinským čarodějům otevře svoje dveře a dá jim domov, ale radši jim prodali enklávová kouzla výměnou za roky many, kterou Londýn potřeboval na splácení válečných dluhů, protože si na ochranu vystavěli pět nových vchodů a všechny ty chřtány poslali do Indie.“ „Moment,“ vydechla jsem šokovaně. „Každý vchod —“ „Ano. Každý vstup do prázdnoty musí mít základ a pod ním chřtána.“ Došlo mi, že proto se Yancy a její parta dokázaly dostat dovnitř těmi starými zavřenými vchody, nejenom kvůli maně a vzpomínkám. Chřtáni od londýnských bran pořád ještě někde byli a hltali čaroděje, jen aby zachránili londýnské pohádkové zahrady před zásahem nacistických bomb. „Všichni jsme vytvářeli co nejvíc enkláv co nejrychleji, i když jsme věděli, že společně pracujeme na vlastní zkáze,“ pokračoval Šen-feng. „A teď ta zkáza přijde ještě rychleji, protože jste zabili tolik malefikárií a chřtáni mají méně potravy. Budou tedy místo toho lovit čaroděje.“ Jako ten chřtán, který napadl londýnské poškozené ochrany, nebo ten, který se plazil po zdi sídla mé rodiny na předměstí Bombaje. Mezi světovými enklávami probíhaly závody ve zbrojení. Všechno se řítilo ke dnu a do toho jsem se ještě přimotala já a celé jsem to urychlila. Zvedla jsem ruce a shrnula si vlasy z tváře. Potřebovala jsem víc vzduchu, nemohla 403

jsem dýchat, jako by mě dusilo něco zvenčí, i když jsem věděla, že všechen ten tlak je jen v mé vlastní hlavě. „To není vaše vina,“ zavrtěl hlavou Šen-feng. „Je to naše vina. Nikdo z nás nedokázal najít způsob, jak to zastavit. Debatovali jsme a hádali se a podváděli a vymlouvali se — a enklávy vznikaly dál. A tak se Ophelia rozhodla, že tu patovou situaci musí zlomit — že nás musí donutit s tím skončit.“ Ironicky se pousmál. „Nebo k tomu donutit aspoň dostatečné množství z nás. A tak na tom začala pracovat.“ „Prostřednictvím Oriona,“ pochopila jsem okamžitě; tohle byla ta informace, kterou mi opravdu chtěl poskytnout. A já jsem věděla, že ji opravdu nebudu chtít slyšet, ale že ji nemůžu ani odmítnout. „Co mu provedla?“ „Nejdřív vám musím vysvětlit princip,“ řekl Šen-feng. „Chřtán v podstatě představuje způsob, jak v prázdnotě ukotvit bod harmonie — místo, na kterém se dá vystavět hmotná skutečnost. Základový kámen je první jádro reality; když prázdnotu přesvědčíme, aby ho udržela, můžeme na něm stavět dál. Základ nemusí být velký, může to být třeba jen jediný atom — jen se pak na něm nedá postavit moc velká enkláva. Ale Ophelia nechtěla vytvářet enklávu.“ „Chtěla chřtána,“ řekla jsem. „Chtěla dítě,“ opravil mě mírně, ale důrazně Šen-feng. Odmítl využít nahrávku, kterou jsem mu poskytla, šanci udělat z Ophelie netvora, jako kdyby to nechtěl usnadnit ani sobě, ani mně. „Nebo, řekněme, dědice. Vědomou racionální mysl, která by pokračovala v jejích cílech a přitom měla skoro nekonečnou sílu, které je k jejich dosažení potřeba.“

404

Odmlčel se — předpokládala jsem, že přemýšlí, jak to na mě vypálit, zatímco já jsem usilovně pracovala na tom, abych na něj nezačala ječet. „Vzala embryo a to obětovala, aby vytvořila velice malého chřtána,“ řekl. „Ale zatímco stavitelé enkláv vzniklou sílu používají k vytvoření základů, ona ji vrátila zpátky do dítěte, které rozdrtila. Tak ty dva spojila dohromady, aby vznikla bytost, jakou si představovala: čaroděj v přímém kontaktu s prázdnotou. Čaroděj, který je zároveň chřtánem.“ Musela jsem polknout hrůzu a nevolnost. „Jak to víte?“ zeptala jsem se — byl to ubohý pokus o odpor. „Copak vám to podrobně vysvětlila?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale my si na New York dáváme pozor, stejně jako oni si samozřejmě dávají pozor na nás. Když tehdy při promoci umřel úplně celý ročník, došlo nám, že někdo — buď z newyorské enklávy, nebo z jejich souhlasem — něco provedl. Nejdřív jsme nevěděli co. Až jsme se doslechli o dítěti, Opheliině dítěti, které dokázalo ve třech letech zabíjet malefikárie. Pak jsme věnovali dost značné úsilí dalšímu zkoumání.“ Nechtěla jsem mu věřit. „Překvapuje mě, že jste si taky rychle nevyrobili lidského chřtána,“ rýpla jsem si jedovatě. „Nenašli jste nikoho, kdo by na to měl žaludek?“ „Nemám žádnou morální převahu a nehodlám to předstírat,“ řekl Šen-feng se strašlivou, odhodlanou laskavostí. „Mám ale zkušenost, jistou informaci, kterou Ophelia neměla, protože i já, stejně jako vy, jsem stál uvnitř chřtána. Jakmile jsem tedy zjistil, co Ophelia udělala, pochopil jsem, že vůbec nenašla řešení, jen uspíšila konec nás všech. Chřtán totiž nikdy není uspokojený. Nedá se ovládat. Jak vy sama jistě víte.“

405

Vstal a přešel kolem mě ke vstupu do pavilonu. Měla jsem chuť stočit se do klubíčka, nebo ještě lépe, utéct někam na druhý konec světa. Měl pravdu, skutečně jsem to věděla. Vlekla jsem se za ním ven. Byli jsme v pavilonu jen pár minut, pár vět, ale venku se všechno změnilo. Aadhya, Liou a ostatní členové naší skupinky stáli pořád ještě na stejném místě, nebo mi to tak aspoň připadalo, a znepokojeně se dívali mým směrem, ale východ ke studni za nimi zmizel. Stěna jeskyně byla hladká a plná. Nebyla odsud cesta ven. A taky postavení obou stran se skoro vyměnilo. New York a jeho spojenci odstraňovali ochrany a na jejich místo přesunovali útočné zbraně; na téhle straně zase spěšně odstrkovali obléhací stroje dozadu a vztyčovali obranné valy. Bylo to skoro jako dvojitý bluf z obou stran; teď licitace skončila a na stůl se vykládaly skutečné karty. „Takže to byla past,“ pochopila jsem. „Tohle celé byla past.“ „Ano. Pro nás všechny.“ Šen-feng ukázal širokým gestem na celou jeskyni, na všechny shromážděné čaroděje, na všechny přítomné. „Pro Ophelii žádné strany neexistují. Všichni hladovíme, a tak jsme všichni nepřátelé. Chce zastrašit a ovládat i své vlastní spojence, nejen ty, kdo stojí proti ní. Ale věděl jsem, že past sklapne, jen tady budu já.“ „Tak proč jste to udělal?“ „Protože jste sem přišla vy,“ řekl prostě a děsivě. „El, když jsme si uvědomili, co Ophelia udělala… museli jsme volit. Rozhodli jsme se nejednat, nevydat se stejnou cestou jako ona, i když jsme věděli, že se vzdáváme možnosti ji zastavit. Zároveň nám ale bylo jasné, že svým činem vytvořila ve světě obrovskou, 406

strašlivou nerovnováhu. Celé ty roky jsme tedy hledali protiváhu — doufali jsme v ni. A už jsme začínali mít velkou starost,“ dodal suše. „A teď mě tu tedy máte?“ procedila jsem mezi zuby. „Co tak asi myslíte, že pro vás udělám?“ Nepotřebovala jsem se ptát, sama jsem věděla, co ode mě čeká: že udělám to, k čemu jsem byla stvořená, co dokážu jedině já. On chtěl, abych zabila Oriona, a já jsem ho hodlala přimět to vyslovit. Chtěla jsem, aby mi Šen-feng pohlédl do očí a požádal mě, ať zabiju svého přítele, a pak ho poslat ke všem čertům. „Ale nejde jen o vás,“ dodal Šen-feng taktně. Ohromeně jsem na něj zírala a na chviličku, na jediný nesmírně hloupý okamžik jsem si myslela, že mi dává nějakou naději, nějakou šanci se z toho dostat. „Je ještě možné něco…“ Ale nebylo to tak. „Jde o vás oba,“ řekl Šen-feng. „O vás a o to dítě, které Ophelia stvořila. O chlapce, o kterém jsme poslední čtyři roky slyšeli od všech svých dětí, které se vrátily ze Scholomancie. O chlapce, který zachraňoval životy ostatních a nic za to nechtěl, kterému bylo jedno, z jaké jsou enklávy. Ophelia nedostala hrdinu, jakého chtěla, ale hrdinu, jakého si zasloužila.“ Na protější straně se najednou prudce zablýsklo, až jsem sebou trhla: otvíral se tam příšerně drahý portál. Na pódium mezi ostatní vůdce západních enkláv z něj vystoupila Ophelia. Řeč jejího těla vyjadřovala naprostou vyrovnanost. Všichni ji začali vítat s dychtivým úsměvem, připravení podbízet se královně; první samozřejmě Martel s tím svým blahosklonným výrazem. A pak se Ophelia obrátila a vztáhla ruku a hned za ní vystoupil z portálu Orion. 407

To, co měl na sobě, by klidně mohlo pocházet ze skříně v tom falešném chlapeckém pokoji, který mu připravili Ophelia a Balthasar, jen kdyby se upravila pro příslušný věk: drahé kalhoty s puky, kožené boty a nažehlená košile. Jediné, co tady nehrálo, byly hodinky na obou zápěstích, jako kdyby si Ophelia chtěla pojistit dostatečně široký přívod do manových zásob. Ale Orion sám v tom všem vypadal úplně nesprávně: ramena měl ztuhlá napětím, na čelisti bylo vidět, že zatíná zuby, a ruce měl vražené hluboko do kapes — působil jako loutka, která drží jen na drátkách. Dominové všech těch enkláv si ho prohlíželi pohledem stejně zkoumavým, jak to v jídelně nebo v knihovně Scholomancie dělali všichni jeho spolužáci — přemýšleli o tom, jak ho přimět, aby si sedl k jejich stolu, a on jim věnoval asi tolik pozornosti jako tenkrát čili žádnou. Vlastně ještě míň; všichni na něj mluvili, viděla jsem, jak se jejich ústa pohybují, a Ophelia se je snažila navzájem představovat, ale on neprojevil ani povinnou zdvořilost. Obrátil se ke všem zády a přistoupil ke kraji pódia. Viděla jsem ho čím dál jasněji — přibližoval se. Opheliin příchod byl zřejmě signálem pro jejich stranu. Ruth se zvedla ze skládací židličky, stála s dlaněmi obrácenými k zemi, zjevně nesmírně soustředěná. Zmenšovala celou síň, přitahovala nás blíž, na dosah boje, jehož začátek se zjevně chystal. A New York si byl jistý, že se svou novou nezastavitelnou zbraní ten boj vyhraje. „Věděli jsme, že musíte existovat,“ řekl vedle mě Šen-feng. „Že ve světě musí být síla, která Opheliin čin dokáže vyrovnat. Která bude mít moc —“ „Zabít Oriona?“ vyprskla jsem a vztekle jsem se k němu otočila: přece jen jsem neměla dost trpělivosti počkat, než to 408

řekne sám. „Zavraždit někoho, kdo zachránil všechny vaše děti, každého, kdo vyšel ze Scholomancie…“ „Ten už je mrtvý,“ pronesl Šen-feng vyrovnaně a laskavě; nebyla v tom ani troška zlomyslnosti a přitom to bylo tak brutální, jako kdyby mi vrazil strašlivou facku. Zarazila jsem se. Měla jsem dojem, že místo žeber mám kolem hrudi klec, a jen dýchat byla námaha. V téhle jeskyni, na celém světě nebylo dost vzduchu. „Bylo mi šest, když náš domov přepadl chřtán,“ pokračoval Šen-feng a po tváři mu stékaly slzy a byl v ní ten strašlivý nesnesitelný soucit; ta zbraň, kterou našel proti mně. „Otec mě nesl v náručí. Matka běžela napřed a držela za ruku sestry. A pak se chřtán natáhl do chodby před nás. Otec se obrátil a utíkal opačným směrem, a já jsem přes jeho rameno viděl, jak je chřtán chytil. El, byl bych dal všechno, co jsem měl, byl bych nechal celou šanghajskou enklávu padnout do prázdnoty, jen kdybych dokázal matku a sestry zachránit. Ale nemohl jsem. Tomu, koho chřtán pohltí, už lze dát jen jedno. Dar, který můžete poskytnout jen vy.“ Měla jsem chuť začít Šen-fenga bušit do tváře pěstmi. Měl totiž pravdu. Orion skutečně byl hrdina, o jakého Ophelia nestála. Hrdina, který konečně pochopil, co provedla, aby ho stvořila — a nehodlal se s tím smířit. Který by nechtěl krmit chřtána jen proto, aby se naživu udržel i zbytek. Nemůžu být v pořádku, řekl mi. Ledaže by Ophelia napravila, co provedla. Ale ona nemohla. Ta část z něj, která mě milovala, která chtěla být hrdinou, která žádala o pomoc, se od zbytku oddělit nedala. Byla to totiž ta část, kterou chřtán pohltil na samém začátku, ta, kterou se držel prázdnoty; něco jako příšerná 409

hádanka „co bylo dřív“, až na to, že na odpovědi nezáleželo, protože nakonec stejně půjde k čertu všechno. Ophelia se trochu zamračila a s náznakem mírné starosti přistoupila k Orionovi. Uměla jsem si představit rozhovor, který se asi odehrál po jeho návratu. V dopise přece mluvila úplně upřímně. Spoléhá na něj. Věří mu. Je přesvědčená, že svou sílu využije dobře, když už zašla tak daleko, aby mu ji poskytla. Ona byla upřímná dokonce i ke mně. Skutečně chtěla to, o čem se mnou mluvila: aby čarodějové přestali podvádět, a chtěla, aby se nestavěly nové enklávy za tu jedinečnou cenu a aby se obyvatelé existujících enkláv o ně podělili. Ano, všechno to byly úžasné úmysly, jenomže ona jimi ospravedlnila ty nejhorší prostředky. A když se Orion vrátil domů a snažně ji prosil, ať je zruší, určitě mu velice laskavě, ale rázně vysvětlila, že to nejde, a pak nejspíš dodala, že má Orion přestat vyvádět a má myslet na vyšší dobro. Jako kdyby ten zatracený mizera aspoň jednou za celý život myslel na něco jiného než na to trapně malé dobro, které měl přímo před očima: na dítě, které je zrovna teď třeba zachránit, na mala, kterého je nutné zastavit. Nejspíš se s ní ani nenamáhal dlouho hádat. K čemu to bylo? Neměla nezbytné informace. Nikdy nestála uvnitř chřtána a necítila, jak se k ní snaží dostat, jak se snaží vzít si všechno. Chřtána člověk nemůže využít. Nedokáže ho vykrmit tak, aby byl spokojený. Není plný nikdy. Krmením dosáhnete jen toho, že v něm vypěstujete větší hlad. To Ophelia nevěděla. Ale já jsem to věděla a Šen-feng to věděl a Orion to věděl. Když ho tedy požádala, aby jí pomohl s tím jejím velkým plánem rozdrtit půlku enkláv na světě a ostatní vyděsit tak, aby se 410

chovaly pěkně poslušně, šel s ní; ne ale proto, aby jí pomohl. I když na něj Ophelia mluvila, rozhlížel se po síni, z jedné tváře na druhou. Hledal mě. A nejhorší bylo, že když mě v davu na protější straně rychle se zmenšující síně našel… ramena mu prudce klesla. Naše pohledy se střetly a v jeho tváři se na jediný jasný, čistý okamžik objevila… ne, nebyla to touha, dokonce ani láska ne, na něco takového by potřeboval naději. Díval se na mě a jenom na mě a já viděla… úlevu. Úlevu a důvěru, ten hajzl zatracený mi věřil, že… a pak se uvolnil, jako by dlouze vydechl a pustil nějaké příšerné břímě, které nesl. Jenže to břímě byl… on sám. Křehké střípky naděje, které mu dala máma v té malé chýši hluboko v lesích: to jediné, co pro něj byla schopná udělat. Úleva mu sklouzla po tváři jako opona a vzala s sebou všechny emoce. Zbyla už jen ta věc — chřtán, kterého jsem našla tiše sedět samotného ve Scholomancii, protože už neměl co lovit. Ale tady měl před sebou úplnou hostinu. Ophelia se zamračila a vztáhla k Orionovi ruku, jako by si všimla, že se něco změnilo, ale zarazila se těsně předtím, než se ho dotkla. Ten tvor s Orionovou tváří na ni pohlédl svítícíma prázdnýma očima a ona o krok couvla. Nešel po ní hned. Koneckonců, byla to jenom jediná čarodějka, a navíc ještě malefika, čistá malie bez vlastní many, a i množství té malie si dobře odměřovala. Podle chřtáních měřítek byla jenom malý rozmačkaný čipsík. Ale pak si Orion všiml Ruth a zpozorněl, jako když lovecký pes vyčenichá kořist. Ruth měla zavřené oči, ruce doširoka rozpřažené, zuby zaťaté; po tváři jí stékal červeně zbarvený pot: 411

přinejmenším byla chutný bonbon. Jako by vycítila jeho zájem, trhla sebou, otevřela oči a podívala se na něj; okamžitě přestala zaříkat, na tváři jí naskákaly zděšené skvrny a o krok couvla. Zároveň s ní začali couvat i ostatní čarodějové na newyorském pódiu a hrůza jim smazala z tváří všechnu samolibost, protože si najednou všimli, že vedle nich stojí opravdový chřtán připravený povečeřet. Jediný, kdo necouvl, byla Ophelia. Možná to necítila stejně jako oni nebo byla příliš odhodlaná nevidět, co provedla. Něco Orionovi řekla a ukázala na druhou stranu síně k nám shromážděným na šanghajské straně — možná si myslela, že se otočil jenom omylem a potřebuje připomenout, proti komu má bojovat? Nevím, ale chřtán si nás prohlédl a zjevně byl ochoten nechat si poradit. Sestoupil z pódia a zamířil k nám strašlivě plynulým pohybem. Ophelia nejspíš byla sama se sebou ohromně spokojená. Otočila se a pokynula Ruth, která měla dost rozumu, aby se na ni dívala s podezřením a mírně zavrtěla hlavou. Celkem vzato to ale byl dobrý nápad, nabídnout Orionovi jiné jídlo, a tak se po chvíli znovu pustila do díla. Stála jsem na šanghajské straně úplně vzadu s Šen-fengem. Orion kráčel vytrvale k nám, navíc mu země podjížděla pod nohama jako na pohyblivých chodnících na letišti, nebo jako když pohyblivý pás jede přímo do spalovací pece. První šang hajské řady už na něj začínaly přes opevnění útočit a vrhat stejná zbytečná kouzla, jaká se lidi nahoře pokoušeli vrhat na mě, a přibližně se stejnými účinky. Každé kouzlo ho chtělo rozervat a zabít a zranit a on je nechytal ani nerozplétal; tak moc se namáhat nemusel. Jen je vstřebal, ani nepřibrzdil. 412

Jak se blížil, lidi začínali couvat a horečně před sebe posunovali ochrany, celou stěnu výtvorů a bariérových kouzel. Došel k ní, zastavil se a pak — natáhl se dopředu způsobem, který nedokážu popsat. Vlastně jsem ten pohyb neviděla, spíš jsem ho cítila, stejně jako jsem dokázala cítit magii nebo lásku a hněv. Ale ačkoli to nebylo viditelné, bylo to tam, ta rozvíjející se, pátravá, hladová chapadla, do kterých vstoupilo všechno, čeho se dotkla, a rozpadlo se to s křikem skoro podobným lidskému. A pak to opravdu byly lidské hlasy, první křičící lidské hlasy, protože vzniklým otvorem sáhl dovnitř a chytil nejbližší čaroděje, ty hloupější nebo statečnější, kteří dostatečně daleko neuhnuli. Ucukla jsem s hrůzou, s každou existující, představitelnou hrůzou. Udělali jsme to všichni. Dokonce i čarodějové na newyorské straně se lekli. Zahlédla jsem tam, že se na několika místech trochu zkřivil vzduch, jak se ostatní dominové pokoušeli otevřít portály. Tohle nejspíš vidět nechtěli. Ale žádný portál se neotevřel. Li měl pravdu, to nebyla past jenom na něj. Byla to past na nás všechny. Ophelia nechtěla zlikvidovat Šen-fenga jako největší hrozbu, jediného čaroděje na světě, který by dokázal stvořit silnější zbraň, pokud by se rozhodl vydat stejnou cestou jako ona. Chtěla, aby úplně všichni obyvatelé enkláv na celém světě včetně jejích spojenců chápali, že má příšernou zbraň, kterou proti nim může použít a taky použije, takže až je odtud konečně pustí a všichni se vrátí domů, budou dělat přesně to, co jim řekne. Zoufale jsem se obrátila k Šen-fengovi a hledala jsem cokoli, jakýkoli způsob, jak dostat sebe a Oriona a všechny ostatní z pasti, kterou Ophelia vybudovala. A on mi skutečně něco 413

podával v obou vztažených rukou — řetěz s leštěným kotoučem, velkým asi jako podšálek, černostříbrné víry se svíjely v matném černém ocelovém rámečku: sdíleč many, ale desetkrát větší, než je obvyklé. Sílu jsem z něj cítila dřív, než jsem se ho dotkla. „Nemůžu vás donutit, abyste nás zachránila,“ řekl Šen-feng. „Můžu vám jen dát, co k tomu potřebujete. Všechnu manu, kterou jsme si uložili k vybudování druhé školy, dobrovolně a bez závazků.“ Mohla jsem mu to hodit na hlavu, mohla jsem na něj začít řvát, ale stejně bych se neslyšela, protože teď řvali všichni. Čarodějové se pokoušeli zachránit, ale jejich štíty už začaly jiskřit a rozpadat se. Vláčelo je to pomaličku po podlaze k Orionovi. „Ophelia vzala vlastní dítě a nakrmila jím chřtána, a aby se to neprozradilo, oblékla chřtána do kůže toho dítěte,“ pokračoval Šen-feng. „A to tady stojí. Ne chlapec, kterého jste milovala, ten, který se obětoval, aby zachránil jiné. Rozhodl by se pro tohle dobrovolně?“ „Sklapněte!“ zavrčela jsem na něj tak vztekle, že to ze mě vyrazilo zvukem mnoha hlasů, a dokonce i on přede mnou couvl. „Vám je úplně jedno, jak by se Orion rozhodl. Nezáleží vám na něm o nic víc než jí.“ Vytrhla jsem mu kotouč z rukou, otočila se a překryla všechny naše bojovníky evokací odmítnutí, třpytivou kupolí několik centimetrů tlustou, po jejímž povrchu pobíhaly duhové odlesky jako na olejové skvrně. Jekot se změnil v přerývané vzlyky, protože evokace odstrčila Oriona i jeho šmátrající ruce. Čarodějové, které předtím chytil, byli znovu volní. Upadli na zem a po čtyřech se plazili pryč, celí rozklepaní. Proběhla jsem mezi nimi až ke stěně kupole. Na celou vzdálenost jsem 414

potřebovala jenom tři kroky, protože jsem mířila stejným směrem, jakým Ruth táhla, takže naše záměry se shodovaly. Kupole kryla polovinu jeskyně, třpytivá vypouklá stěna končila přesně na zlatém nápisu uprostřed ZLOBA NECHŤ JE ODEHNÁNA a držela Oriona na druhé straně. Hleděl ale dovnitř na mě svítícíma hladovýma očima a se zjevným zájmem. Položil ruce na kupoli a tam, kam zatlačil prsty, začal povrch vířit a uhýbat mu. Ještě chvíli ho udrží, ale ne dlouho. Už jednou se naučil, jak se dostat skrz. Chřtán není jenom nemyslící hlad. Je stvořený ze společné touhy všech čarodějů, z jejich touhy žít, ze všeho umění, vynalézavosti a zoufalství, které do toho cíle vložili. A tohohle Ophelia vytvořila z horečného hladu celého ročníku studentů Scholomancie, kteří se snažili dostat z brány; zlikvidovala jak nuly, tak lidi z enkláv. Možná zvlášť ty z enkláv, kteří už cítili, že mají na dosah celý zbytek svých čarovných pozlacených životů. Ze všech vymačkala veškerou touhu po životě a vylila ji do prázdnoty prostřednictvím svého naprosto nevinného dítěte. Rozdrtila ho a potom ho znovu stvořila jako slupku kolem chřtána. A i kdyby se už Orion z vlastního obličeje nikdy nepodíval, stejně se bude snažit dál svůj výtvor využít. Nakrmí chřtána polovinou čarodějů v téhle jeskyni, potom najde nějaký způsob, jak ho zavřít, dokud ho znovu nebude potřebovat, a pak vytvoří portál a tím ho přivede na místo. A možná jí to dokonce bude i dost dlouho fungovat. Netvor s ní půjde, protože bude vědět, že ho vede na večeři. Dokáže si ho velice rychle vycvičit. A všichni ti lidi v něm budou věčně křičet, společně s tou první obětí, s tou jedinou čistou duší, kterou našla 415

a rozdrtila v prázdnotě: s Orionem. A jediný, kdo tomu mohl zabránit, jsem byla já. Neudělala jsem to. Neudělala jsem nic. Stála jsem jen na druhé straně kupole a dívala se, jak se prodírá dovnitř. Po tváři mi tekly slzy a na dosah jsem měla všechnu manu světa, ale nestačilo to. Nestačilo to, abych vytvořila jiný svět. Špičky prstů začínaly pronikat dovnitř. Pak zavřel oči, položil na kupoli tvář a tiskl ji dovnitř kousek po kousku, třpytivá vrstva se rozestoupila kolem nosu, rtů, potom i očí, a když pronikla dovnitř celá, Orion oči otevřel a podíval se na mě, Orion se na mě podíval a řekl: „El. Prosím,“ a vůbec mě nežádal, abych ho dostala ven. Chtěl po mně ten jediný dar, který jsem mu mohla dát. A když to neudělám, ta věc se dostane dovnitř a vezme si mě a všechny, kdo stojí za mnou, a pak v tom bude nejspíš pokračovat věčně, nesmrtelná, neumírající, dokud jednou nepohltí úplně poslední kousek many, a až bude všechno ostatní pryč, teprve uhryže sám sebe. „El,“ řekla tiše za mnou Aadhya; hlas měla roztřesený, vyděšený a plný slz, ale byla tam; byla tam a položila mi ruku na rameno. Za druhou ruku ji držela Liou, svírala loutnu a slzy jí tekly po tváři. Přišly ke mně, aby byly se mnou, ačkoli všichni ostatní se jen zoufale snažili dostat pryč. A pak se objevil i Khamis, vrhl se ke mně, tvář stejně zaťatou jako tenkrát, když se proti mně postavil ve škole, a zavrčel: „Udělej to! Udělej to a hni sebou, ty huso hloupá! Co jiného chceš dělat? Nechat ho takhle? Tos ho mohla Trpělivosti rovnou předhodit sama!“ Měla jsem chuť mu jednu vrazit; měla jsem chuť dát mu z vděčnosti pusu, protože se ve mně vznítila jiskřička hněvu 416

a čistým horkým plamenem spálila zoufalství. „Ne,“ řekla jsem divoce Khamisovi, Orionovi, Ophelii i Šen-fengovi. „Ne. Takhle ho nenechám,“ a bylo to jasné a ostré jako ta zlatá písmena u mých nohou, jako ta modlitba z brány Scholomancie: ZLOBA NECHŤ JE ODEHNÁNA . Ale zloba byla ve Scholomancii od samého začátku. Tuhle bránu postavili na jiném chřtánovi, na tom, který se nenechal poslat pryč, protože na světě žádné lepší loviště nebylo: na Trpělivosti. A ten tu pořád byl. Orion Trpělivost nezlikvidoval. Scholomancie dosud stála. Orion pohltil Trpělivost, stejně jako Trpělivost předtím pohltil Statečnost, stejně jako ti dva dohromady pohltili celé století mladých životů. A všechny ty děti jsou pořád tam uvnitř, dosud křičí, dosud trpí. Nemohla jsem je tak nechat. Nemohla jsem nikoho z nich takhle nechat. Musela jsem zabít Oriona Lakea. Pověsila jsem si na krk řetěz s Šen-fengovým obrovským sdílečem síly, pak jsem otočila svůj vak dopředu a vytáhla sútry. Otevřela jsem je a pozvedla, dokud se mi kniha nevznesla z rukou a zaříkání se zlatě nerozzářilo. Vztáhla jsem obě ruce k Liou a Aadhye a pevně stiskla. Ve stisku, kterým mi odpověděly, jsem cítila jejich lásku a sílu. „Držte mě,“ požádala jsem. „Nepouštějte mě. Prosím.“ Orion už se skoro prodral přes štít a já jsem vnímala i jejich hrůzu; v dlaních bylo cítit, jak jim buší srdce. Nebylo ode mě fér to po nich chtít, ale stejně jsem to udělala. „Prosím.“ „Jsme tady,“ zašeptala Liou a Aadhya roztřeseně dodala: „Nepustíme tě.“ Položily mi ruce na ramena, stejně jako když jsme začali scházet studnou dolů, a za chvilku jim na ramena 417

položil ruce Khamis a ten kontakt proběhl až ke mně jako elektrický výboj. Orion prolomil kupoli. Roztřásla se a rozlétla jako střípky ledu, které se vypařily dřív, než vůbec stačily dopadnout na zem. Zamířil ke mně a já jsem necouvla. Vztáhla jsem k němu ruce, popadla jsem ho a sevřela, jeho celého: ten příšerný zuřivý hlad a všechna díla na něm postavená, všechno, co si žádalo ten nekonečný přísun paliva. Školu, kterou sir Alfred Cooper Browning vystavěl, aby zachránil děti z enkláv; rozšíření, které vybudoval Londýn, aby se jich dovnitř dostalo o mnoho víc. Desítky enkláv, jejichž chřtáni se vplížili do Scholomancie za potravou a které zase pohltili Trpělivost a Statečnost. A Oriona. Dítě, které Ophelia obětovala, aby se pokusila zastavit sílící vlnu malefikárií. A jemu jsem řekla tiše, laskavě a z celého srdce: „Jsi už mrtvý.“ Nebyla na to potřeba skoro žádná mana. Říkala jsem mu jen zřejmou pravdu, všem těm pohlceným dětem jsem říkala pravdu: Orion a každý, kdo vstoupil do Scholomancie a už nevyšel, a ty rozdrcené oběti v jádru každého chřtána, kterého Trpělivost spolkl. Ti všichni byli mrtví a bylo to příšerné a nespravedlivé a zoufalé, ale byla to pravda a skutečně je to osvobodilo, protože chřtán, který Oriona pohltil, chřtán, který ho podpíral, mě uslyšel a pochopil, že ano, samozřejmě, i on je už mrtvý. Nikde se nic nerozteklo, nevyvalila se žádná hniloba; Opheliin vylepšený, výkonný chřtán si nepotřeboval nechávat těla, protože měl lepší — svoje vlastní. Přesto jsem cítila, jak odcházejí jako jeden obrovský výdech. A s nimi odcházela i mana. Mana vytažená ze všech těch životů, která až do této chvíle 418

držela enklávy po celém světě a Scholomancii samotnou a život jednoho chlapce; všechno to odtékalo a Orionovo tělo se mi otřásalo pod rukama jako paluba kymácející se lodi nebo vlny pod ní a země se nám pod nohama otřásala a kolébala úplně stejně. Bronzová brána Scholomancie příšerně sténala. Z pódia se ozval zděšený křik, protože všechny pukliny, které Ruth spravila, se začaly znovu otvírat a rozšiřovat a celá místnost se třásla. Shora začínaly padat kameny; síň byla propojená se Scholomancií a napůl se svezla do prázdnoty. Jestli se škola zřítí, nepřežije. Orion už mi skoro unikal ze sevření, jako bych se snažila udržet něco, co se stejně tak nedá udržet, další magický div vystavěný v prázdnotě. Ale nepustila jsem ho. Držela jsem je, Oriona, Scholomancii, všechny ty ohrožené vzdálené enklávy, které jsem neviděla, všechnu tu magii postavenou na jedné malinké buňce v prázdnotě, kde býval chřtán. „Jsi už mrtvý,“ řekla jsem. „Ale přesto zůstaň. Zůstaň s námi a chraň všechny nadané děti světa,“ a spojila jsem všechna tři kouzla dohromady: strašlivou vražednou pravdu, kterou jsem musela sdělit chřtánovi, toužebnou prosbu súter o zlatý úkryt a krásnou lež, na které byla postavena Scholomancie, a do toho díla jsem vlila všechnu manu, kterou mi Šen-feng dal, manu ušetřenou na výstavbu školy, která by zachraňovala životy dětí. Dílo, jaké si Orion přál pro sebe. Zopakovala jsem sanskrtské zaříkání ze súter, zaříkání, které vlastně ve skutečnosti znamenalo jen „zůstaň“, a pak se přidala Liou a řekla to čínsky, tak jako tehdy v Pekingu, a příště to se mnou pronesla i Aadhya anglicky: „Stay and be shelter,“ a už když jsme to říkaly, cítila jsem, jak mnou probíhají 419

další jiskry: k lidskému řetězu se za Khamise připojili Miranda a Antonio a Eman a Caterina a pak námi všemi projel výboj silný jako úder blesku: to se k řetězu přidal Li Šen-feng. Zalapala jsem po dechu, jaký to byl náraz, a zopakovala jsem to znovu, zůstaň, ačkoli jsem se už ani neslyšela; přidávalo se víc rukou a hlasů, celá šanghajská strana, síla jiskřila tou řadou až ke mně a pak všechen ten hluk překřičel silný hlas Liesel: „Ne v jedné řadě! Jděte blíž a rozprostřete se!“ a pak se prodrala až ke mně a položila mi ruku přímo na záda. Další podpůrná větev. Hned vedle ní byl Alfie, i on na mě položil ruku a za tu druhou držel Sarah, a vzápětí se do řady připojil i jeho otec. Mačkali se k nám čarodějové z obou stran a všichni jsme říkali společně: „Zůstaň,“ a bylo to hlasitější a hlasitější, i když se Scholomancie i Orion otřásali v základech. Byl stále těžší a těžší, jako kdybych kromě něj skutečně podpírala celou školu a všechny ostatní enklávy naskládané na jeho ramenou proti spodnímu proudu veškeré té odtékající ukradené many, která mu podrážela nohy. Ale všichni za mnou se pokoušeli pomoct, snažili se ho udržet — a pak se objevili i Ophelia a Balthasar a ti se nepřidali do řetězu. Místo toho přistoupili až k nám a položili ruce přímo na Oriona, vedle těch mých. A potom Aadhya, moje drahá Aad, která to se mnou tenkrát první riskla, zaťala zuby a i ona popadla přímo Oriona a pak se ho začali chytat i další lidi, rozdělovali váhu, vlévali víc many. Všichni jsme ho drželi a říkali jsme to znovu a znovu, zůstaň, ve všech jazycích světa, a pod našima nohama se v trhlinách vyrytých nápisů objevilo zlaté světlo, stoupalo a zacelovalo je, světlo bylo všude kolem nás, teplé a plné naděje, 420

a Orion klopýtl vpřed směrem k mým rukám jako člověk, kterého právě vytáhli na pevnou zem. Zalapal po dechu, vztáhl ke mně ruce, sevřel mou tvář a chraplavě přerývaně řekl: „Zůstanu, El, zůstanu,“ a tohle byla jeho volba a pak mě políbil skrz naše slzy.

421

KAPITOLA 17

SCHOLOMANCIE

Taxík dovezl mě a mámu k bráně na konci příjezdové cesty, a když jsme zastavili, vylétlo mezi stromy hejno malých zelených ptáčků. Počkaly jsme, až auto odjede, pak jsme bránu otevřely a vstoupily spolu dovnitř, mezi vysoké stěny obklopené z druhé strany zpívající džunglí. Poprchávalo, ale neotevřely jsme deštníky. V tom vedru byly jemné mrholení a vánek na kůži příjemné a chladivé. Nespěchaly jsme. Cestou v autě byla máma tišší a tišší a několikrát zavřela oči a meditovala. Teď se sice nezastavila, ale vzala mě za ruku a trochu moc pevně ji stiskla. Nebyly jsme ještě ani v polovině nádvoří, když nám naproti vyběhla babička, jako by nás vyhlížela a nespouštěla oči ze silnice: to možná ti ptáci. Zastavila se kousek od nás s rukama napůl vztaženýma, zaváhala a dívala se na mámu a na mě vlhkým a nejistým pohledem a pak jsem cítila, jak se máma zhluboka nadechla a všechno zahodila, vědomě nechala odejít strach a bolest, pustila mě, vztáhla ruce také a udělala krok vpřed. Sitabai k ní prakticky skočila a popadla ji do náruče.

423

Ten první večer nás Sitabai a dědeček pozvali na tichou večeři ve svém obýváku; druhý večer jsme přizvali hrstku dalších, vzdálenější bratrance a sestřenice, jen o pár let starší než já. A tahle shromáždění se v průběhu naší návštěvy zvětšovala a zvětšovala, až poslední večer jsme jedli na nádvoří s celou rodinou. Ten den si máma celé dopoledne povídala s Deepthi a pak šla do džungle, ke skále s malým vodopádem, na tátovo milované místo — ukázal nám ho dědeček. Strávila tam zbytek dne, a když se vrátila, její klid byl… možná ne docela nedotčený, ale připadal mi rozšířený. Objala mě a zašeptala: „Jsem ráda, že jsem sem přijela.“ Já jsem to tak určitě nevěděla, ale možná se budu muset ještě vracet, abych si byla jistá. Ale aspoň tentokrát jsem sem musela. Odkládala jsem to, jak nejdéle to šlo. Sútry jsem si teď zase v noci schovávala pod polštář jako ve škole. Ale poslední večer, když ostatní odnášeli talíře a malé děti, aby je umyli a uložili na noc, konečně jsem se přinutila vytáhnout sútry z jejich skříňky a odnesla jsem je Deepthi do chráněného kouta nádvoří, kde ve štěrbinách stěn šeptal vítr. Seděla jsem vedle ní, ona držela knihu v klíně a otevřela ji v zadní části, na úhledně vloženém dodatku, který sepsala Liesel: deset hustě popsaných stránek plných sesílacích diagramů a nových zaříkání. Skoro měsíc jsme na nich pracovaly — já, ona, Liou a Aadhya, většinou v londýnské enklávě, přestože se mi celou dobu zvedal žaludek tím příšerným pocitem ze všech jejich chřtánů, kteří jsou pořád někde venku, někde ve světě, a donekonečna požírají své oběti. 424

„S Mnichovem ti pomoct nemůžu, ale…“ řekla jsem a už jsem se chtěla zeptat, co bude chtít za pomoc, ale Liesel jen podrážděně mávla rukou, jako kdyby se právě nevzdávala letitého snu o pomstě, a prohlásila: „Dost. Samozřejmě že teď máme důležitější věci na práci,“ a tentokrát jsem to množné číslo byla ochotná přijmout. Alfie přemluvil tátu, aby nás nechal prohlédnout všechny základové kameny Londýna a sestavit plán, jak je nahradit. Ten první, ve sněmovní síni, uprostřed staré římské vily na samém dně, byl vytesaný z vápence, za ta staletí příšerně změkl a latinská zaříkání kolem okraje se setřela; pak tu byly dva další z tvrdšího vápence, jeden z doby Viléma Dobyvatele a druhý z tudorovské éry, které teď stály pod jejich obrovskou knihovnou a loučkou mrtvých dětí — přece jen to byly pouze ty mrtvé děti, které se rozhodli vystavit, ne všechny, které zemřely, aby enkláva stála. Největší byl ten ocelový v samém středu, silně deformovaný: ten, který postavili na zádech Statečnosti v roce 1908, aby mohli v prázdnotě vztyčit své pohádkové zahrady. Z toho už se mi žaludek nezvedal. Všechna vyrytá kouzla byla pryč, rozmazala se, jako by je někdo roztavil ve výhni. Ale když se člověk podíval ze strany, dokázal taktak rozeznat jediné slovo: ZŮSTAŇ. Jako kdyby se to zlaté kouzlo, které jsme všichni společně sesílali před branou Scholomancie, dokutálelo celým tím příšerným řetězcem smrti přes Oriona, přes Trpělivost a přes to, co zbylo ze Statečnosti, až sem a znovu základ v prázdnotě upevnilo. Pak tam ale ještě bylo pět dalších, základové kameny spěšně položené uprostřed války. Ty postavili s menším množstvím many, takže samy nedokázaly podepřít víc než jednu 425

dvě chodby, ale i jejich chřtáni odešli někam do světa. A pořád ještě tam jsou. Pořád hltají všechny oběti, které kdy sežrali, a hledají další. Aadhya a Liesel mi tedy pomohly rozebrat sútry a najít v kouzlech slova moci, ty krásné zlaté řádky, které jsem držela v rukou, když jsem stavěla nové základy, když jsem hovořila k prázdnotě a žádala ji, ať zůstane. A Liou vymyslela způsob, jak ta kouzla sesílat pomocí sboru zaříkačů, ne jen jediným hlasem. Pokud budou všichni čistá mana. „Sanjay a Pallavi ta zaříkání už zvládli,“ to byli dva z mých mnoha bratranců a shodou okolností oba specialisté na zaříkání ve védském sanskrtu. „Dokážou to naučit ostatní.“ Deepthi posmutněle kývla a přitiskla si můj obličej na tvář. „Jsi spokojená?“ zeptala se mě tiše. Neodpověděla jsem jí hned. Nebyla jsem si jistá. Vztáhla jsem ruku k sútrám a pohladila prsty známý obrazec na deskách; teď už bych ho dokázala nakreslit se zavřenýma očima. Pořád ještě to bylo dílo, o které jsem stála, které bych konala s radostí. Teď už toho ale byl schopen i někdo jiný a mě to muselo těšit. Potřebovala jsem najít způsob, jak to umožnit i ostatním, protože kdybych byla jediná, jako kdysi Purochana, jediný čaroděj za tisíciletí, který je schopen enklávy zlatého kamene stavět, tak až odejdu — všichni ostatní se zase vrátí k předchozím způsobům, znovu začnou tvořit chřtány. Věděla jsem to naprosto jistě, protože byli připraveni dělat to i teď, přestože jsem tu ještě byla. Během té poslední paniky u brány Scholomancie se mi na pomoc vrhli všichni, i ti nejkrutější a nejsobečtější členové enklávových rad, jenže to byli lapeni v jeskyni, která se jim 426

chystala spadnout na hlavu, takže to byla záležitost pudu sebezáchovy. Ale teď — v té jeskyni byli vládci čtyřiceti enkláv s neomezeným přístupem k zásobám many. Nevěděla jsem, kolik many se spotřebovalo na nahrazení veškeré té staré ukradené síly pod Scholomancií i pod ostatními enklávami, ale měla jsem podezření, že zásobárny dostaly dost velkou ránu. A teď je chtějí znovu naplnit. Hned druhý den ráno, když jsem seděla v nejvyšším koutku zahrady v Sintře, pořád ještě obalená prachem z té skoro zhroucené síně, ke mně přiběhli celí rozzáření Antonio a Caterina a ptali se mě, jestli bych byla ochotná stát se spolu s nimi zakládající členkou rady nové enklávy, kterou chtějí vystavět. Měli v plánu něco jako čarodějnou školku, kam by nezávislí čarodějové bez širší rodiny mohli přes týden poslat své malé děti a zase si je vyzvednout na víkend nebo na prázdniny, kdy budou mít víc času se o ně starat. Kdyby všechno šlo dobře, mohli by založit jednu na každém kontinentě! Celá franšíza enkláv! Ujišťovali mě, že by to vážně mohli udělat, protože rady jejich dvou enkláv jim nabídly enklávová kouzla za skvělou cenu. Několik minut překypovali idealismem a velkými plány, než si všimli mého výrazu a taky těch bouřkových mraků, co se mi sbíraly nad hlavou, a nejistě se odmlčeli. Kdyby to byl někdo jiný, nejspíš bych ho seřvala, až bych ho smetla z povrchu zemského; takhle jsem je jenom požádala, aby se šli zeptat Aadhyi nebo Liesel, proč je to opravdu hrozně špatný nápad, a oni kývli a honem zmizeli, takže jsem se pěkně v soukromí mohla vyzuřit z vědomí, že moje plánovaná kariéra právě zastarala. 427

Kdybych nechala enklávy být, dál by prodávaly stejná stará kouzla, protože je to pro ně snadný způsob, jak získat hory many. A čarodějové z vnějšího světa by je pořád kupovali, protože stojí o veliké moderní enklávy, a nevěděli by přesně, co si to kupují — nechtěli by to vědět —, dokud by za ně nezaplatili půlku many nastřádané za desítky let, a pak už by z toho nemohli vycouvat. Stáli by před stejným rozhodnutím jako Šen-feng: jestli nechají své děti umírat v chřtánech jiných enkláv, nebo jestli nějakého chřtána vytvoří oni sami. Pokusila jsem se to zastavit slovy, vysvětlením, jenže bylo skoro nemožné dokonce i jenom říct lidem o tom, že jejich enkláva stojí na chřtánovi. Kouzlo spoutání bylo ještě horší, než jsme si uvědomovali. Lidi, kteří mají na starost takové věci jako třeba Věstník malefikologie nebo tajnou facebookovou skupinu, ve které jsou všichni starší čarodějové, jsou prakticky do jednoho členy rad nějaké enklávy a všichni museli podepsat poutací závazek dřív, než takové vzácné postavení vůbec získali. A nešlo jen o to, že nesměli takové informace šířit, oni byli zavázáni je aktivně skrývat. Kdykoli jsme se pokusili něco zveřejnit na internetu, okamžitě to stáhli nebo změnili a naše účty byly neustále zamčené nebo smazané. A čím víc jsme se snažili, tím to bylo horší. Už jsem měla třetí telefon, protože ty předchozí záhadně vyhořely krátce nato, co jsem z nich odeslala hromadnou esemesku několika desítkám lidí. Prostě jediný spolehlivý způsob šíření těch informací byl sdělovat je lidem osobně, tváří v tvář. A i tak nás už označovali za trolly a za děti s přehnaně bujnou fantazií. Nebude zjevně těžké, aby si lidi před sebou i před ostatními znovu vystavěli tu chlácholivou zeď. 428

Zkoušela jsem to i jinak. Všem členům rad, kteří byli před branou Scholomancie, jsem vzkázala, že jsem ochotná nahradit i jejich základové kameny, jen když si k tomu nashromáždí dost many. A taky jsem rozeslala zprávu tolika nezávislým čarodějům, kolika jsem mohla: postavím jim úplně novou enklávu zlatého kamene, na kterou stačí jenom pár let many. Počet zájemců zatím byl přesně nula. Aby enklávy získaly dost many k náhradě základního kamene, většinou by musely své dveře otevřít třikrát většímu počtu čarodějů, než jaký v nich žil teď. A ta malá zlatá enkláva by nestačila na víc než na uložení dětí na noc. Bylo pár čarodějných kruhů, které si začaly šetřit manu, obvykle je vytvořili naši spolužáci. Ale těm, kteří manu už měli — těm se nechtělo ji utrácet na zlatou enklávu, když staré enklávy nabízely velké slevy na moderní stavební kouzla. Takhle to nepřestane. Nikdy to nepřestane, pokud to nechám jen na nich. To znamenalo, že práci, kterou jsem chtěla dělat, práci, která mi pod rukama zpívala, všechnu výstavbu a budování budu muset přenechat někomu jinému. Já sama budu muset jít a vykonávat to příšerné dílo, o které nestojím, ale které nikdo jiný dělat nemůže. Existovala totiž jen jediná věc, která by donutila lidi z enkláv otevřít dveře dokořán všem nezávislým čarodějům světa, nahradit své základy a změnit enklávu v útočiště pro všechny. Strach z neznámého malefika, metly enkláv, který se stále ještě potuluje po světě a chystá se je zničit. Proto to udělali v Pekingu a proto to udělali v Dubaji: neměli na vybranou. Museli se buď o prostor podělit, nebo se dívat, jak celá jejich enkláva zmizí v temnotě. A pokud jsou tohle jediné dvě možnosti, 429

tak představa dělení najednou nevypadá tak nesnesitelně. To byl taky důvod, proč Alfie přesvědčil sira Richarda a zbytek londýnské rady, že je naléhavě nutné vyměnit všech těch osm zbylých chřtáních základů: vyložil jim, že existuje nepříjemně vysoká šance opakovaného zasažení. Nemohla jsem tedy sama dělat práci, kterou jsem chtěla, ale mohla jsem pro ni ve světě vytvořit prostor: tak, že naplním proroctví Deepthi a přinesu smrt a zkázu všem enklávám světa, protože ulovím chřtány, na nichž stojí. Jakmile se k některému z nich dostanu dost blízko, že ho uvidím na vlastní oči — Deepthi a čtyři další členové otcova klanu, kteří do jisté míry zdědili její schopnosti, poznají, která enkláva se zřítí, až ho zlikviduju. Příslušnou enklávu pak budou varovat, stejně jako Deepthi varovala Dubaj, a také nabídnou, že přijedou a ještě včas jim základní kámen nahradí. Jak jsem to já udělala v Dubaji. Kdykoli tedy vyhledám nějakého chřtána, bude muset otevřít své brány další enkláva. Jedna po druhé tam vstřebají všechny čaroděje, kteří by si jinak postavili enklávu vlastní. Možná že časem dokonce víc čarodějů začne pracovat pouze s čistou manou: moje rodina bude kouzla ze súter volně sdílet a enklávy určitě budou chtít mít takovou moc doma. A čím víc chřtánů zničím, tím rychleji to půjde. Deepthi ještě čekala na odpověď: jsem spokojená? Pustila jsem sútry a nechala jsem jí je ležet v klíně. „Najdu způsob, jak být spokojená,“ řekla jsem rozhodně a myslela jsem to vážně. Vždyť jsem to tak sama v podstatě řekla Orionovi: jsem živá, dostala jsem se ze Scholomancie a se mnou i všichni, které mám ráda; neměla jsem nárok očekávat ani polovinu z toho. 430

Takže jsem se pochopitelně do Scholomancie vzápětí vrátila. Na letišti jsem objala mámu na rozloučenou; vracela se do Walesu. „Možná teď budeš mít dva domovy,“ usmála se s očima plnýma slz a dala mi pusu. „Přijeď brzo.“ Když odletěla, nastoupila jsem já sama do letadla do Portugalska. Kolem celého areálu muzea visely velké cedule REKONSTRUKCE — ZAVŘENO a u bran stály zdvořilé stráže s neutrálním výrazem a dávaly pozor, aby se dovnitř nedostal žádný všedník. V zahradách už ale bylo to nejhorší uklizeno, sochy se vrátily na svá místa — ať už tak, že je opravili a vrátili do jejich výklenků, nebo že je zase změnili v lidi. V tomto směru došlo k jedné chybě, načež několik lidí muselo prchat před palbou šípů, dokud se dotyčnou zatvrzelou Dianu nepovedlo znovu změnit v kámen. Cesta do školy byla dočasně otevřena dokořán, čímž mám na mysli, že stačilo propracovat se třemi maskovacími kouzly a pouhých deset minut se vláčet vlhkými tunely, a byla jsem zpátky v podzemní vstupní hale. Brána samotná byla ale už zase ve veřejích a opravy promoční síně skoro hotové. Z velkých údržbářských šachet doléhaly dolů ozvěny prací ve vyšších patrech, kde velké týmy tvořitelů tvrdě pracovaly na instalaci nových pokojů; ubytovna měla být skoro dvakrát tak rozsáhlá než dřív. I pokoje budou o něco větší, ale ne kvůli pohodlí: odteď budou v každém bydlet dva studenti. Když jsem vyjela výtahem nahoru, byli Šen-feng a Balthasar v dílně, a tak jsem se tam zastavila, jestli nepotřebují pomoct se zvedáním nějakých těžkých břemen; dokázala jsem jim ušetřit pěkných pár týdnů z původních odhadů jen tím, že jsem některé větší kusy nechala vystoupat údržbovou 431

šachtou nahoru. Šen-feng nahlédl do své rozsáhlé sbírky diagramů a pak zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že vaši pomoc už potřebovat nebudeme,“ ujistil mě. „Stavba běží podle plánu. V září budeme připravení.“ „A včera proběhla zkouška nových iniciačních kouzel a šlo to moc hezky,“ dodal Balthasar. Pak se odmlčel a váhavě dodal: „Domina Vanceová se rozhodla odejít na odpočinek. Místo ní zvolili Ophelii.“ Negratulovala jsem mu; místo toho jsem odtamtud vztekle vypadla. Vyvraždila celý ročník studentů Scholomancie, příšerným způsobem obětovala vlastní dítě a skoro nás všechny zlikvidovala: samozřejmě že za něco takového si zaslouží být dominou. S jistými obtížemi jsem se snažila nevidět, že se v podstatě chystám udělat přesně to, čeho se celou dobu snažila dosáhnout Ophelia: donutit enklávy, aby se přestaly množit a podělily se. Máma se mě pokoušela laskavě ujišťovat, že vůbec nejsem jako ona a že prostředky jsou stejně důležité jako cíle, ale moc to nepomohlo; tohle už jsem věděla. Jen jsem měla vztek. Chtěla jsem, aby za to Ophelia zaplatila, a ona místo toho dostala v podstatě přesně to, oč usilovala, a jestli snad něčeho lituje, já o tom nevím a ani vědět nebudu, protože Deepthi mě ještě jednou rázně varovala, že opravdu nemám letět do New Yorku a nacpat Ophelii obličej do hromady smetí. Bludiště seminárních tříd vypadalo stejně jako vždycky, což znamená, že byly na úplně jiných místech než kdykoli, kdy jsem se pokoušela dostat na některou svou hodinu. Ale pocit to byl jiný. Při opravách zmodernizovali a vylepšili čisticí zařízení a stěny smrtícího plamene projely během ladění 432

tam a zpátky nejmíň desetkrát. Dokonce i nejstarší skvrny to vypálilo, všechno bylo lesklé a čisté, a taky tady všude zavedli nové osvětlení, malinké konstrukty z LED světýlek a many, mnohem lacinější než to staré. Skutečný rozdíl ale nebyl v těch viditelných skvrnách. Nenáviděla jsem školu od chvíle, co jsem sem poprvé přišla, jako bych celou dobu cítila tu příšernou lež v samém srdci toho všeho, tu shnilotinu, kterou jsme měli pod nohama. Ale teď byla lež pryč a nahradila ji prosba, kterou jsme pronesli všichni společně: zůstaň a chraň nás. Musela jsem se snažit, abych to tu nenáviděla, a vytáhnout všechny své nejhorší vzpomínky: z tohohle nebo támhletoho kouta na mě něco skočilo, tady nebo támhle se mi někdo posmíval. Nevrle jsem se doploužila do tělocvičny. Byla jsem tak odhodlaná nenávidět aspoň tu, že jsem si dokonce ani nevšimla malinkého hltouna velkého asi jako dlaň, který se odloupl od stěny a vrhl se mi na zátylek. Byla to od něj hloupost; nebyl ani v polovině, když se ozvalo lupnutí a hltoun byl pryč. Prudce jsem se otočila. Za mnou stál Orion a poťouchle se na mě usmíval. „Tak už zase vedu,“ prohlásil. Zamračila jsem se na něj. „To tedy rozhodně nevedeš, ty pitomče; na to, abys mě aspoň dohnal, budeš potřebovat celý život.“ Nevyvedlo ho to z míry, jen se na mě zářivě usmál. Nebyli jsme si jistí, jak je možné, že pořád ještě dokáže vycucávat manu z malů, když chřtána už v sobě nemá. Jediné věrohodné vysvětlení nám podal on sám — pokrčil rameny a prohlásil: „Vždycky jsem to uměl,“ jako by moc nechápal, proč mě to překvapuje. Tenhle typ víry člověku umožní dokázat skoro cokoli. Oriona už sice nepodpíral chřtán, ale pořád 433

ještě byl přímo propojený s prázdnotou; postavili jsme mu jen pod nohama novou, pevnou zlatou půdu. Na ramenou mu jako Atlantovi stála Scholomancie a nejmíň deset dalších enkláv, ale nezdálo se, že by tu tíži vnímal. Z jeho úhlu pohledu bylo se světem zase všechno v pořádku. On se ten blbec dokonce ani nezlobil na Ophelii. Musela jsem s ním o tom přestat mluvit. Ráno po boji mi vážně řekl, že Ophelia udělala hroznou chybu a omluvila se mu a požádala ho, aby jí odpustil, a on to udělal. Zuřila jsem tak, že jsem mu málem ukousla nos. O tom, že jí odpustím, bych začala uvažovat, leda kdyby až do konce života drhla záchody rodinám všech těch mrtvých dětí, co má na svědomí, a nejspíš ani pak ne. Donutila jsem ho jet se mnou do Walesu povídat si s mámou, pracovat s jejím kruhem, dlouze se procházet v lesích a vůbec odhalovat svá traumata, jak jen dlouho bude potřebovat. Když tam byl tři dny, vzala si mě máma stranou a prohlásila, že Orion byl nešťastný z jednoho dobrého a konkrétního důvodu a ten jsem odstranila, takže se skutečně cítí dobře a je to v pořádku a nemám mu sugerovat, jak je traumatizovaný, a taky že pokud tu někdo potřebuje léčit, jsem to já. Skončilo to tím, že jsem se místo Oriona několik týdnů vláčela s mámou po komuně sama, až jsem to nevydržela a zoufale jsem napsala Liesel, ať mi najde nějakou práci. „A co tady vlastně děláš?“ dodala jsem. „Ve škole ještě není jediné dítě, které bys mohl chránit. Nemusíš tady číhat jako bubák.“ Mírně pokrčil rameny: „Líbí se mi tu. A kromě toho venku je moc horko,“ což byl absolutní nesmysl. Ne že by venku horko nebylo; v Portugalsku byl slunečný den v polovině srpna, a než 434

jsem se dostala z paláce ke studni, málem jsem umřela na úpal. Ale pro to, aby dával přednost tělocvičně, to byla opravdu chabá výmluva, i když v téhle chvíli byla plná velkých starých stromů, tiše šeptajících v lehkém vánku, přes kopeček nahoru a dolů proudil široký potok, bublající po šedých kamenech, a uprostřed přes něj vedl k pavilonu dokonalý červený oblouk můstku. Společně jsme usedli na schodech. Na stole uvnitř stál džbán chladné vody, mísa ovoce a další mísa edamame. „Co myslíš, kolik existuje chřtánů?“ zeptal se Orion. Pokrčila jsem jedno rameno. Nechtělo se mi moc přemýšlet o číslech. Když zabiju nějakého chřtána, jeho enkláva se zřítí, ale naopak to neplatí. Enklávy se můžou ztratit ze světa, být zapomenuty, vchody se zablokují, čarodějové jsou zabiti nebo se zřítí do prázdnoty, ale chřtán, kterého vytvořili, s nimi nezmizí. Ten se dál plíží po světě i se svým nekonečným hladem. A kolik enkláv bylo vytvořeno za posledních pět tisíc let? Kolik životů bylo rozdrceno do prázdnoty? Určitě stovky. A všichni ti chřtáni se přede mnou budou schovávat, jak jen to půjde. Ale teď budu aspoň mít pomoc. Aadhya vzala Liou domů ke své rodině do New Jersey, aby si ještě odpočinula — a náležitě ji vykrmili —, než začneme, ale plán zněl, že až se škola pořádně rozjede, sejdeme se v Kapském Městě, kde na nás čeká Jowani. Jen za poslední měsíc viděli v Jihoafrické republice chřtány sedmnáctkrát. Liesel nám z Londýna bude řídit síť, nebo spíš dvě. Ta první byla oficiální veřejný průzkum chřtánů, který má pomáhat lidem vyhnout se jim, když teď agresivněji útočí na čaroděje: v něm se budou scházet všechna odpovídající hlášení. Druhá síť bude malá a dobře vybraná skupina našich spolužáků 435

po celém světě a ti všichni budou vědět, o co skutečně jde. Pomůžou naší malé lovecké skupině dostat se nenápadně na místo a zase pryč, ideálně tak, aby to nikdo nevěděl, budou hlásit falešná spatření chřtánů už zlikvidovaných, kdyby si nás přece jen někdo všiml, a i jinak se budou nejrůznějšími způsoby snažit mou činnost utajit. Bylo to všechno skvěle propracované, ale stejně jsem si byla jistá, že na to lidi dřív nebo později přijdou. Tedy spíš později, protože jsme teď deset let chaosu zhustili do čtrnácti dnů a všichni toho ještě měli dost. Dokonce i většina těch, kdo se připojili k řetězu many dole v jeskyni, úplně přesně nechápala, oč vlastně šlo. Přidali se, protože viděli, že nám pomáhá Šen-feng nebo Ophelia, nebo protože se báli, že jim strop spadne na hlavu, a většinou došli k názoru, že Šanghaj s New Yorkem se smířily a součástí dohody byla společná záchrana Scholomancie. Ale pár lidí mě vidělo zabít chřtána, nebo aspoň věděli, že to dokážu, a každý člen rady si byl přinejmenším vědom, na čem jeho enkláva stojí. Nakonec si někdo dá dvě a dvě dohromady, a pokud to bude nepřítel, neměla jsem nejmenší tušení, co budu dělat. Šen-feng a Ophelia možná to moje křižácké tažení podporují, ale pro lidi stojící v čele nejmocnějších enkláv světa je to snadné. Zdaleka ne všichni obyvatelé z toho budou stejně nadšení. Navrhla jsem Aadhye a Liou, že by možná bylo lepší, aby jely domů a moc se do toho nepletly, ale Liou rázně a okamžitě odpověděla: „Ne.“ Celkem bych to pochopila, kdyby to „domů“ znamenalo Peking, ale už to tak nebylo. Šen-feng tiše uzavřel dohodu s nově zvolenou radou, že Peking přijme sedm šang 436

hajských dlouholetých zaměstnanců — kterým ještě chybělo odsloužit pár let, aby měli nárok na místo, a byli víc než ochotní spokojit se s menším prostorem —, a Liou a její nejbližší rodinu vzal místo nich do enklávy v Šanghaji. „Co Jü-jen?“ zeptala jsem se — Liou ji už zařadila na seznam lidí z druhé sítě —, ale Liou se jen pousmála se slzami v očích a odpověděla: „Možná až Šanghaj nahradí svůj základ.“ Proti tomu jsem těžko mohla něco namítat. A praktická Aadhya jen pokrčila rameny a prohlásila: „El, já nejsem šílenec, takže celý zbytek života tím strávit nehodlám. Ale aspoň část života jsem ochotná tomu věnovat, protože to stojí za to dělat, a největší pomoc budeš potřebovat teď na začátku, než se to zaběhne. Ostatně kdyby se někdo pokusil dostat tě přese mě nebo přes Liou, tak to udělá, ať s tebou jsme, nebo ne. Taková byla cena od samého začátku, když jsme psaly ta jména na stěnu. Ovšem,“ dodala významně, „jednu podmínku mám hned od začátku: žádné další hostely pro mládež. Smrdělo to tam jako na klučičím záchodě ve škole. Jestli potřebuješ dokazovat svůj asketismus, můžeš spát na podlaze v mém hotelovém pokoji.“ A když jsem to pak zkusila na Liesel, jen se ušklíbla. „Kdybys tohle všechno měla řídit sama, prozradíš se do čtvrt roku a pak budou terče z nás všech,“ prohlásila. „Pokud s tebou nehodláme přerušit veškeré styky, budeme na tom mnohem líp, když ti budeme pomáhat a přitom posilovat vlastní postavení,“ čímž naznačila, že ona se mnou styky zpřetrhat nehodlá, i když to byla zjevně nejrozumnější možnost. „Pozor, Müllerová, ještě si začnu myslet, že mě máš ráda,“ varovala jsem ji. 437

„Však už víš, že tě mám ráda,“ odsekla stručně. Dlouze a unaveně jsem si povzdechla a objala jsem ji. „Díky,“ řekla jsem. „Já tě mám taky ráda.“ „No jo, no jo, nezačni být sentimentální,“ zavrčela Liesel, ale objetí mi oplatila. Řekla jsem Deepthi, že najdu způsob, jak být spokojená, a taky že ho najdu. Možná kariéra lovkyně chřtánů nebyla zrovna mým životním snem, ale rozhodně je to věc, kterou stojí za to dělat. Dobré životní dílo. A až se do toho za pár dní pustím, budou mi pomáhat moji spojenci a přátelé. A taky Orion začne své dobré životní dílo tady ve Scholomancii. Bude střežit bránu, dávat pozor, aby vchod zůstal volný, aby se do čisticích mechanismů nedostali aglové, a spokojeně pobije všechny maly, kteří si sem přijdou pochutnat na dětech. A jeho prostřednictvím bude proudit mana do Scholomancie, aby zůstala stát a správně pracovala. Útočiště, které teď skutečně bude chránit všechny nadané děti světa. Orion slupnul poslední edamame a rozvalil se na schodech, dlouhý a šlachovitý. To nažehlené čisťounké oblečení na míru vyměnil za něco, co by mohl klidně nosit kdykoli během těch posledních čtyř let, šortky s kapsami a tričko Queen, které bylo před třemi dny úplně nové, ale teď už začínalo být mírně cítit a u okraje mělo tři malé propálené dírky po nějakém malovi, který měl smůlu. „Až se děti rozjedou na léto domů, vypadnu odsud a pomůžu ti lovit,“ prohlásil. „To bude zábava.“ Pronesl to přesně jako ten nemožný tupý pařez, který mi kdysi řekl, že Scholomancie je to nejlepší místo na světě; on se

438

snad vůbec nepoučil. „Zábava to rozhodně nebude,“ prohlásila jsem podrážděně. „Lovit chřtány není zábava.“ „Bude to skvělé,“ trval na svém a zazubil se. „Budeme cestovat po celém světě…“ „A vyhledávat ty nejstrašnější obludy a zabíjet je?“ utrhla jsem se na něj. „Jo, to budou fakt skvělé prázdniny. Kam se na to hrabe válení na pláži nebo třeba cesta do Paříže…“ Já mu nadávala a on se na mě pořád víc a víc usmíval, úplně zářil zlatým světlem, a jak se tak na mě koukal, pitomec jeden, snažila jsem se pokračovat, ale nešlo to; naklonila jsem se k němu, uchopila jeho tvář do dlaní a políbila ho. Líbala jsem ho znovu a znovu, líbala jsem ho v tělocvičně Scholomancie, kde poletovali ptáci a mezi lučními květy se třepetali drobní motýlci, a škola nám vysílala do tváře měkký, chladivý vánek, plný vůně květin a broskví. A vlastně to bylo docela hezké.

439

Obsah

KAPITOLA 1

JURTA —7—

KAPITOLA 2

LONDÝnSKÉ ZahRaDY — 37 —

KAPITOLA 3

STARÉ ZDI — 65 —

KAPITOLA 4

HOrNÍ PaTRO — 77 —

441

KAPITOLA 5

NEzaPOMENUTÁ MÍSTA — 113 —

KAPITOLA 6

HEATHROW — 145 —

KAPITOLA 7

NEW YOrk, NEW YOrk — 159 —

KAPITOLA 8

DOUPĚ MaL EfIKY — 181 —

KAPITOLA 9

SINTRA — 203 —

442

KAPITOLA 10

SCHOLOMANCIE — 219 —

KAPITOLA 11

CHÝŠE — 237 —

KAPITOLA 12

L ESY — 251 —

KAPITOLA 13

PEKING — 273 —

KAPITOLA 14

DUBaJ — 319 —

443

KAPITOLA 15

MaHáRáŠTRA — 353 —

KAPITOLA 16

VE STUDNI — 369 —

KAPITOLA 17

SCHOLOMANCIE — 423 —

444

NaoMi noviKovÁ

Z anglického originálu The Golden Enclaves vydaného v New Yorku roku 2022 nakladatelstvím Del Rey přeložila Veronika Volhejnová Redigovala Veronika Macková Odpovědná redaktorka Kateřina Šardická Technický redaktor Petr M. Dorazil Grafická úprava Zuzana Doňková Sazba písmy Kunda Book Premium a Cinzel Robert Šváb Tisk a knihařské zpracování CPI Moravia Books, Pohořelice Vydalo nakladatelství Host Radlas 5, 602 00 Brno roku 2023 jako svou 2263. publikaci První vydání. Počet stran 447 www.hostbrno.cz