0044373

ELIZABETH O’ROARK

SMLOUVA s ďáblem

Přeložila Zuzana Ľalíková

A DEAL WITH THE DEVIL

Copyright © 2021. A DEAL WITH THE DEVIL by Elizabeth O’Roark

THE HONEYMOON

Copyright © 2021. THE HONEYMOON by Elizabeth O’Roark

The moral rights of the author have been asserted.

All rights reserved.

Translation © Zuzana Ľalíková, 2023

ISBN 978-80-249-5154-6

Věnováno mojí partě, Drsňáckým postarším elfským asasínkám, bez nichž bych nevydala jedinou knihu.

Dobro versus zlo.

V komiksech to vypadá jako hračka. Jeden týpek chce zničit svět. Jiný ho chce zachránit. Padouch má jizvu a chová se hnusně ke své přítelkyni. Hrdina má čelist, kterou by mohl řezat sklo, a o večeři se dělí s toulavým psem.

Skutečný život je mnohem složitější. Padouch občas skrývá pod všemi těmi jizvami srdce ze zlata. Občas oba mívají moc pěknou čelist – a často nevíte, s kterým z nich máte tu čest, dokud není pozdě.

Akorát že když se vám naskytne možnost pracovat pro samotného Satana… je naprosto jasné, koho máte před sebou.

Nabídku dostanu na kafi s kamarádem Jonathanem, na hezounké terase pod korunami palem, které nás svým stínem chrání před ostrým ranním sluncem Santa Moniky.

„Než odmítneš, rád bych ti nejprve řekl výši platu,“ dodá. Přesně takový návrh byste čekali od Satanova šéfa personálního oddělení.

Asi bych měla objasnit, že Jonathanův šéf Hayes Flynn není technicky vzato Satan – jako že nevládne podsvětí ani mu z hlavy neraší rohy. Vidle by se u něj doma sice možná našly, ovšem na základě toho, že nosí na míru střižené obleky od Toma Forda, bych tipovala, že má vlastního člověka přes vidle.

A Satan jsem mu začala přezdívat já, ne Jonathan, a dokonale se to k němu hodí. Za prvé protože je plastickým

chirurgem hvězd, což je přesně ten typ povolání, které byste u Satana čekali, pokud by Satan zrovna neměl možnost věnovat se právu.

Za druhé je to Brit. Je všeobecně známo, že jakýkoli extra kultivovaný Brit, který není James Bond, je padouch, nebo to aspoň předpokládám na základě románů Jane Austenové a jediného filmu o Jamesi Bondovi, který jsem kdy viděla.

A v neposlední řadě protože je tak nějak až moc dokonalý, což dokazuje, že se o to nejspíš postarala černá magie. Je příliš vysoký, s příliš perfektní kondičkou… hranatou čelistí, tmavýma očima a plnými rty, díky nimž představuje učiněné nebezpečí. Jen se zeptejte všech těch chudáků hereček, které jednou dvakrát vytáhne na rande a pak je odkopne, načež tyto ženské postují na Instagramu smutné fotky a neurčité citáty o osamělosti. Nemůžu říct naprosto jistě, že jsou o něm, ale určitě za sebou zanechal mnoho dam utápějících se v sebelítosti.

Ne že by mi takový osud hrozil. V průběhu tohoto velmi náročného roku jsem si vypěstovala vlastní superschopnost, tedy imunitu vůči krasavcům. Moje sestra by o mně spíš řekla, že jsem zlomená, ne imunní, avšak ta je s tím samým chlapem už od čtrnácti, tak co o tom může vědět?

„Jaká by byla náplň mojí práce?“ zeptám se a pohodlně se opřu. Ptám se čistě pro formu. Vzhledem ke své finanční situaci si nemůžu dovolit odmítnout jakoukoli práci. „Předpokládám, že když tu mluvíme o Hayesovi, bude se to týkat buď obchodu s bílým masem, nebo s heroinem.“

Jonathan se rozesměje. Působí v tu chvíli pobaveně i unaveně zároveň. „Nic tak hrozného. Nastoupila bys místo mě, zatímco budeme s Jasonem v Manile.“

Hrnek s třísknutím postavím na stůl. Lov na dočasnou náhradu za Jonathana začal před několika měsíci, hned jak se s Jasonem dozvěděli, že jim schválili adopci.

„Co se stalo?“ zeptám se. „Myslela jsem, že jste už někoho našli.“

Zakroutí hlavou. „Ukázalo se, že se na tu práci nehodí.“ Předpokládám, že jinými slovy to znamená: Hayes se choval jako vůl nebo Hayes se s ní během pohovoru vyspal. Jonathan sice nikdy o svém šéfovi neřekl křivé slovo, ovšem díky bulvárům jako TMZ a DeuxMoi vím své. Vedle Hayese vypadá můj bývalý jako svatoušek.

„No nic,“ pokračuje Jonathan. „Jen mě napadlo, že bych tu práci nabídl tobě. Potřebuje asistentku. A ty potřebuješ peníze. Dokonalá kombinace.“

Jonathan plní požadavky – buď celebrit, které očekávají, že si na ně Hayes najde ve svém nabitém programu okamžitě volno, nebo samotného Hayese, když dostane chuť na exotická jídla v restauracích, v nichž se rezervace dočkáte nejdřív za dva měsíce. Tvrdit o mně, že jsem na tu pozici ta pravá, je jako dohodit šestnáctiletého kluka devadesátileté důchodkyni a tvrdit, že se k sobě dokonale hodí, protože jsou oba hetero.

„Takže jsi zoufalý a nikdo jiný tu práci dělat nechce.“

Vzhlédne od bílkové omelety. Rty mu cukají. „Ne, Tali. Jsi diskrétní a myslím, že si navzájem prospějete. Navíc platí čtyři tisíce týdně.“

Vytřeštím oči. Věděla jsem, že se mu dobře daří – rozhodně líp než mně, která pracuju v baru Příliv, kde nosíme šátky místo čelenek a z repráků vyhrává Jimmy Buffett –, ovšem nečekala jsem, že až takhle dobře. Čtyři tisíce krát šest týdnů, kdy bude pryč, moje problémy nevyřeší, ale rozhodně je zatraceně zmenší.

„Tím jsi měl začít,“ řeknu mu. Odpoví mi mým oblíbeným jonathanovským úsměvem – laskavým a překvapeným. Připomíná mi dítě, které nečekaně dostalo pochvalu.

„To bylo snazší, než jsem čekal – vzhledem k tomu, jak se k Hayesovi stavíš,“ dodá a posune si brýle na nose. „A měla

bys vědět… Pořád věřím, že tu knihu dopíšeš. Jen mě napadlo, že by se ti ulevilo, kdybys mohla na chvíli přestat panikařit, že budeš muset vrátit zálohu.“

V tom případě ve mě věří víc než já sama. Na knihu – za niž jsem dostala pěkně tučnou zálohu, kterou jsem už stihla utratit – jsem posledního půl roku nesáhla a za několik měsíců ji mám odevzdat. Kdybych dostala nabídku, ať zaprodám duši ďáblu, asi bych na ni kývla, takže rozhodně neodmítnu, když mi zaplatí pouze za práci.

Připadá mi to ovšem až moc jednoduché. Vždyť tu mluvíme o Hayesovi.

„Takže to je všechno? Nemusím ani na pohovor?“

Přes obličej se mu mihne stín, lehký náznak obav. „Budeš muset podepsat pracovní smlouvu a dohodu o mlčenlivosti, ale to je všechno. Hayes mi věří, že vyberu správně. Všechno bude v pořádku.“

Tím si nejsem zas tak jistá, pomyslím si při vzpomínce na to, co se stalo, když jsme se s Hayesem poprvé a naposledy ocitli ve stejné místnosti. Pořád nevím, co v Přílivu dělal krom toho, že tam v tom svém drahém obleku vyčníval jak bolavý palec, ani proč se na mě v jeden dlouhý okamžik díval skoro se zájmem. Pak se mu však výraz ve tváři změnil v chladnou rezignaci a najednou byl ten tam. Nejspíš to se mnou nemělo nic společného, stejně mi to ovšem nepřipadá jako slibný začátek pracovního vztahu.

„Mám jenom jeden požadavek,“ dodá Jonathan. Nakloní se ke mně a dlaněmi se zapře o stůl. „Nevyspi se s ním. Prosím. Jestli mu skočíš do postele, sotva odjedu, budu se muset okamžitě vrátit domů.“

Rozesměju se tak hlasitě, až k sobě přitáhnu pohledy od sousedních stolů. Docela mě děsí, že Jonathana, mého nejstaršího kamaráda, něco takového vůbec napadlo.

„Trochu mi věř. Nikdy bych se s někým jako Hayes nevyspala. S muži, kterým se nedá věřit, jsem skončila.“

Ramena mu poklesnou a poškrábe se na čele. „Jenom si dělám starosti, že sis na Hayese udělala názor jen čistě na základě smyšlených drbů a vlastní živé představivosti.“ Věnuje mi soucitný pohled. „A všichni jsme mysleli, že se Mattovi dá věřit. Překvapilo nás stejně jako tebe, že vám to nevyšlo.“

Sevře se mi hruď. Jonathan mě svými slovy nijak neuklidnil. Byla bych raději slyšela, kde jsem udělala chybu. Kdyby poukázal na nějaké znamení, že mě Matt zklame tak, jak to nakonec udělal. Nicméně i teď všichni o mém bývalém můžou říct leda tak to, že to byl přece tak skvělý chlap.

Jonathan se natáhne přes stůl a stiskne mi ruku. „Zlepší se to, Tali. Až poznáš toho pravého, tak se ty hradby, kterými jsi obehnala své srdce, rozplynou.“

O tom tak trochu pochybuju – i vzhledem k tomu, že se hodlám mužům komplet vyhýbat.

Tak jako tak se ovšem Hayes Flynn k mým hradbám ani k ničemu jinému rozhodně nepřiblíží.

Zastavím na okrouhlé příjezdové cestě a přečtu si rozvrh od Jonathana:

◆ 7.30 Příjezd do Starbucksu na Highlandské. Objednej jedno venti latté (plnotučné mléko, tři cukry).

◆

7.45 S použitím kódu vejdi dovnitř. Vypni alarm. Kávu a noviny odlož na kuchyňskou linku.

◆ Pokud Hayes nesejde do 8.00 dolů, napiš mu. Pokud nepřijde ani tak, jdi ho vzbudit. Varování: Může mít společnost.

Bojím se, abych něco nepokazila, a po pravdě si ani nejsem jistá, jestli jsem ty první dvě instrukce splnila do puntíku. Už jsem si stihla polít kafem sukni a nevím, jestli ho mám osladit sama, nebo aspoň tohle zvládne Temný pán sám.

Kdyby nebylo zbytí, mohla bych se na to zeptat Jonathana, ten je ovšem na cestě do Manily a asi bych ho měla otravovat spíš ve vážnějších záležitostech. Bůh ví, že se určitě nějaká do večera objeví – pokud mě do té doby nevyhodí. Když stojím až před Hayesovým domem v Hollywood Hills, tak trochu si přestávám věřit.

Za prvé protože svého šéfa už teď nenávidím, a to je vždycky špatné znamení.

Za druhé protože se mi jeho dům fakt vůbec nelíbí. Čekala jsem něco, co bude Hayesovi podobnější: čisté linie a ostré úhly, tu a tam s náznakem ryzí krásy. Místo toho je to dům, jaký by si koupil možná tak nějaký youtuber, který se proslavil songem o pšoukání – dost velký na to, aby se do něj vešla celá vesnice, a s přehršlí všemožných kýčovitých ozdob: fontán, sloupů, klenutých oken a věžiček. A v podnebí, v kterém by se skvěle dařilo kvetoucím stromům a bugenvileím, má na zahradě jen několik pečlivě zastřižených keřů a jedinou mohutnou palmu, která naznačuje přesně tolik oduševnělosti, jakou bych od muže s jeho bulvární historií čekala.

Narovnám záda a s hlubokým nádechem vystoupím z auta. Je naprosto irelevantní, jestli se mi on nebo jeho dům líbí.

Tuhle práci jsem vzala čistě kvůli penězům. Je to první slušná šance, kterou jsem za poslední a velmi náročný rok dostala, a nehodlám si to pokazit.

Jakkoli strašný člověk to očividně je, nemusím ho mít ráda. Stačí, když budu držet jazyk za zuby a udělám, co se po mně žádá. Koneckonců se jedná jen o šest týdnů.

S novinami, kabelkou a kávou vejdu dovnitř a vypnu alarm. Vstupní halou se rozléhá klapání mých podpatků. Interiér domu mě zklamal stejně jako jeho exteriéry: mramorové podlahy, obří kusy nábytku z masivu a dvě široká zaoblená schodiště vedoucí k opačným křídlům domu. Sama ve své garsonce si připadám osaměle, nedovedu si tudíž ani představit, jak bych se cítila v tak ohromném domě. Na druhou stranu pochybuju, že Hayes spí často sám.

Vytáhnu dva mobily, které mi odkázal Jonathan – jeden na Hayesovy běžné telefonáty a jeden pro případ nouze. Zrovna se chystám přerovnat noviny, když ho uslyším scházet ze schodů. Rozbuší se mi srdce – příliš rychle a jistě slyšitelně. Většinu mé práce bude tvořit jednání s pacienty a vyřizování

pochůzek. To zvládnu. Jediné, na co nejsem připravená, je setkání se samotným Hayesem.

Pohlédnu do zrcadla na protější zdi a ujistím se, že mám novou hedvábnou blůzu pečlivě zakasanou a skvrna od kávy na sukni není příliš poznat. Celým svým tělem říkám: „malá a neškodná“ – vlasy mám upravené do culíku, z líčidel jen řasenku a balzám na rty. Ovšem moje oči působí, no, maličko vzdorovitě. Potřebuju, aby říkaly: Čím vám mohu posloužit?

Ale právě teď říkají spíš něco jako: Mám u sebe pepřák a nebojím se ho použít nebo Mám kámoše v jistém gangu.

Než s tím stihnu něco udělat, objeví se přede mnou v nažehlené bílé košili a černém obleku, ještě vyšší, než jsem tušila – a ještě pohlednější. Vlhké a lesklé tmavé vlasy má sčesané z obličeje a ostře řezané líce trochu červené, ještě horké po sprše.

A obličej, který vás nutí, abyste se na něj podívali podruhé i potřetí. Obličej, který vás varuje, ať se obrníte před jeho hlasem, nepochybně hlubokým a hrubým jako štěrk. Hlasem, z nějž vás bodne u srdce a stehna bezděčně sevřete očekáváním. Nebo teda tohle by se stalo, kdyby se na mě nedíval, jako bych se k němu domů vloupala.

„To je nějaký vtip?“ zeptá se. Hlas má přesně takový, jak jsem si představovala. Škoda, že to kazí tím, že je takový, jaký je. Musel přece vědět, že přijedu, a zatím jsem neudělala žádnou chybu.

„Ne,“ odpovím, vděčná za kuchyňský ostrůvek, který nás odděluje. „Jsem Tali. Jonathan mě požádal, abych ho během jeho nepřítomnosti zastoupila. Předpokládala jsem, že o tom víte.“

V čelisti mu zacuká sval.

„Řekl mi, že se jeho náhrada jmenuje Natalia,“ oznámí a ostře vydechne. „Neřekl mi, že je to jeho kamarádka barmanka.“

Slovo „barmanka“ ucedí, jako by to bylo synonymum pro rasistka nebo pedofilka. Člověk by si myslel, že chlap, který pije tak moc jako on, bude chovat moji profesi ve větší úctě.

„Něco vám na tom vadí?“ zeptám se. Můj tón vyzní nejspíš hrozivěji a ne tak smířlivě, jak by se asi slušelo – holt žádná situace není tak špatná, abych ji nemohla zhoršit ještě víc. Dala jsem však kvůli němu výpověď, proto nehodlám ustoupit bez boje.

„Potřebuju mluvit s Jonathanem hned, jak přistane,“ oznámí Hayes a palcem a ukazovákem si stiskne kořen nosu. „Očividně došlo k nedorozumění. Máte vůbec nějakou praxi?“

Jestli mám praxi ve vyřizování telefonátů a vyzvedávání oblečení z čistírny? Ano, hromadu. Upřímně nemůžu uvěřit, že se Jonathan bál, že bych se s tímhle chlapem vyspala. Pravda, ráda bych s ním dělala spoustu věcí, ale žádná z nich není ani trochu sexy.

„Ano,“ přisvědčím a složím si paže na hrudi. „Pokud vím, na zvedání telefonu není magisterský titul z Harvardu potřeba.“

„A ten stejně nemáte,“ opáčí.

Mohla bych namítnout, že jsem magisterské studium navštěvovala, musela bych však zároveň přiznat, že jsem to vzdala, a to by mi žádné plusové body nepřihrálo.

Vezme si kafe a při pohledu na pytlíčky cukru si povzdechne. Očividně je příliš důležitý na to, aby si sladil kávu sám. Beru to jako lekci na zítra, pokud nějaké zítra bude.

„Zavolám Jonathanovi,“ oznámí už na odchodu. „Moc si tu nezvykejte.“

Dveře se za ním zabouchnou. Pomalu a zhluboka vydechnu. O co tu sakra jde? Pochopila bych, že by mě neměl v oblibě, až by mě poznal – nebyl by první –, ovšem choval se ke mně hnusně, ještě než jsem stihla otevřít pusu.

Opřu se o kuchyňskou linku s mramorovou deskou a schovám obličej do dlaní. Jsem zklamaná. V Přílivu jsem dala hodinovou výpověď. Zpátky mě už nevezmou, což znamená, že pokud si narychlo nenajdu jinou práci, budu se muset vrátit se staženým ocasem do Kansasu tak, jak to můj bývalý přítel předpověděl.

Nejtěžší na tom je, že mi tahle práce připadala jako znamení – že všechno dobře dopadne a že se dokážu vyhrabat z díry, do které jsem zapadla. Všechno štěstí mě však opustilo ve chvíli, kdy jsem přijala zálohu na knihu. Proč by tohle mělo být jiné?

Napravo od kuchyně objevím Jonathanovu pracovnu. Je malá, prosluněná a tak stroze zařízená, až to uklidňuje. Kromě stolu a kancelářského křesla je zdobená pouze jedinou, sytě zelenou kapradinou a dvěma zarámovanými fotografiemi – na jedné je Jason a na druhé my všichni tři, něčemu se smějeme a za námi se tyčí osvětlená promenáda v Santa Monice.

Napiju se vychladlé kávy a začnu pročítat zprávy, které dorazily o víkendu, abych se při čekání na vyhazov nějak zaměstnala. Už jsem se s tou představou skoro, skoro smířila, když mi kolem poledne zavolá. Přesto se mi zhoupne žaludek. Ještě

nikdy jsem výpověď nedostala. Ani jsem jedním šmahem nepřišla o tolik peněz.

„Dnes ráno,“ spustí škrobeně, „jsem byl… zaskočený. Potřebuju si být naprosto jistý, že víte, co se od vás očekává. Není to snadná práce.“

Žíly mi zaplaví úleva, jako když ventilem upustíte páru. Nevím, proč se rozmyslel, a je mi to jedno. „To mi nevadí.“

„Očekávejte dlouhou pracovní dobu,“ pokračuje, „a budete muset dělat i… jiné věci.“

Posadím se na to.

„Teď zníte trochu jako Harvey Weinstein,“ podotknu s rozpačitým smíchem.

Odpovědí je mi naprosté ticho. Očividně se mi opět povedlo zazdít konverzaci nevhodným pokusem o vtip.

„Ne,“ odpoví po chvíli. „Některé záležitosti v mém životě vám ovšem můžou připadat nevkusné.“

„Myslíte ty věžičky na vašem domě?“ vyhrknu bez přemýšlení. V duchu se pokárám za absenci filtru v puse. „Ignorujte to. Mně jsou všemožné nevkusné věci ukradené. Vážně mi to nevadí.“

„Dobře,“ odpoví s těžkým, zklamaným povzdechem. Očividně doufal, že z té práce sama vycouvám. „Můžete zůstat, dokud se Jonathan nevrátí. A určitě vám to řekl, ale jedno musím zdůraznit: Mé osobní číslo nikomu nedáte. Nikomu.“

Jonathan mě na to už upozornil s naléhavostí někoho, kdo má na starosti kódy k jadernému kufříku. Mám přebírat vzkazy od volajících a přeposílat textovky, které mi připadají důležité, ať už osobního, nebo jiného rázu. Jediní lidé, kteří mají na Hayese přímý kontakt, jsou jeho kamarád Ben, Jonathan a teď i já… Takže pokud se jeho číslo objeví na veřejnosti, bude vědět, kdo za to nese vinu.

„Postarat se, ať vás lidi nechají na pokoji. Jonathan mě už informoval.“

„Přesně tak,“ odpoví. „A to se týká i vás.“ Bez dalšího slova zavěsí.

Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Tohle bude vážně hodně moc dlouhých šest týdnů.

Jak jsem zjistila, žádný den není tak hrozný, aby ho nedokázal ještě víc zkazit pohled na nový billboard mého bývalého přítele. Zatímco cestou do práce míjím hipsterské kavárny a bio potraviny, Mattův pohledný obličej se na mě usmívá z boku desetipatrové budovy, příhodně umístěné tak, abych se mu nemohla vyhnout, aniž bych odtrhla oči od silnice.

Matt prorazil filmem Dopisy domů zasazeným do období války ve Vietnamu, kde hrál mladého vojáka, jehož smrt nenechá jedno oko suché. Lidi zaujal svým hezkým vzezřením –s plnými rty, modrýma očima a dokonalými rysy. Domnívám se ovšem, že si je získal tím, že prostě hrál sám sebe: milého, upřímného kluka, který to se všemi myslí dobře. Muže, jemuž záleží na všech kolem sebe a jen se chce vrátit domů za svou dívkou.

Právě tuhle tvář při pohledu na billboard vidím: středoškolského druháka, který se z nějakého nevysvětlitelného důvodu zamiloval do čtrnáctileté knihomolky. Milého chlapce, který mě pozval na ples a prožil se mnou skoro všechna má „poprvé“. Neměla bych teď při pohledu na jeho obličej vidět jen lži? Vážně mě štve, že v něm žádnou proradnost nevidím. Protože pokud jsem doteď nepřišla na to, kde jsem s Mattem udělala chybu, jak mám vědět, na co si dávat pozor, s ostatními muži?

Dojedu k Hayesovi domů. S novinami v ruce vypnu alarm.

Nedovolím, aby mi Matt zkazil den.

Hayesovu kávu postavím na linku. Cukry už jsem do ní nasypala. Přece nechceme, aby si musel ty pytlíčky roztrhnout a zamíchat jejich obsah sám jako nějaký trapák.

Uslyším ho scházet ze schodů a obrním se. Očekávám příkrost, jaké se mi od něj dostalo včera. Při příchodu do kuchyně mi však stěží věnuje pohled. Navzdory viditelnému vyčerpání je stále stejně pohledný jako včera, až od něj nedokážu odtrhnout oči. Hned si sama sebe vážím o něco míň. Jeho široká ramena a plné rty z něj přece nedělají slušného člověka. Napije se kávy a zavře oči.

„Advil,“ poručí si. „Zásuvka nalevo.“ Mluví tiše, chraplavě.

Kdysi dávno by mi ho možná bylo i líto. Právě teď jsem však plně zaměstnaná sebelítostí, a navíc je dost starý na to, aby věděl, co se stane, když toho vypije přes míru.

Najdu lahvičku a podám mu ji.

„Jak jste se dostal domů?“ zeptám se.

Přimhouří oči. „Nekvalifikovaná a kritická. Kombinace k pohledání,“ ucedí sarkasticky a nasype si do dlaně víc tabletek, než by bylo zdrávo. „Existuje služba, která vás v případě, že něco vypijete, přiveze domů i s vaším autem. Kde mám dnešní program?“

Přejdu přes pracovnu a z tiskárny vytáhnu papír. Hayes obvykle mívá za týden jeden operační a jeden konzultační den. Proslavil se – tedy když pominu jeho postelové dovednosti –tím, co ho zaměstnává všechny ostatní pracovní dny a veškeré víkendy: návštěvami u klientů. Celebrity nechtějí riskovat, že je někdo vyfotí s pomlácenými a zakrvácenými obličeji, proto Hayes jezdí za nimi domů, jak to dělávali doktoři za starých časů – ačkoli tenhle se specializuje na zvětšování rtů místo amputace končetin.

Když mu program předám, zamračí se. Netuším, jestli se mračí, protože jsem udělala nějakou chybu, nebo protože se mu nezamlouvá něco v dnešním programu. Jonathan mě však varoval, že v dny, kdy jezdí za pacienty, bývá obzvlášť nerudný.

Což znamená skoro všechny dny v týdnu, proto si mohl Jonathan prostě ušetřit čas a říct: Obzvlášť nerudný je neustále. Vstane. „V mé ložnici je jedna žena. Postarejte se, aby hned po probuzení odjela.“

Zůstanu na něj zírat. Tohle je asi jedna z těch záležitostí, o kterých se včera nepřímo vyjádřil. „Vy se s ní ani nerozloučíte?“

Povytáhne jedno panovačné obočí a znovu zvedne kelímek s kávou. „Proč bych to dělal, když se o to postaráte za mě?“

„A jak ji mám dostat z domu? Nemáte tu náhodou někde příhodně připravenou střelnou zbraň?“

Uslyším vrčivý zvuk. Buď se právě zasmál, nebo mi tím třeba chtěl říct: Koukejte už sklapnout, aniž by to musel přímo vyslovit.

„Vezměte ji na snídani,“ odpoví, jako by si tím prošel už tisíckrát. „Nejlepší je neřešit to na mém pozemku. Občas pak odmítají odejít. A pošlete jí květiny.“

Protočím panenky tak prudce, až se bojím, že mi to zůstane. „Co mám napsat na kartičku?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Určitě něco vymyslíte.“

„Nečekej, že ti zavolám,“ navrhnu.

Promne si čelo. „Jak jsem mohl být tak hloupý a očekávat, že jednu věc zvládnete bez pomoci. Prostě jí poděkujte za příjemný večer, nebo tak něco.“

„Dobře. Jak se jmenuje?“

Zarazí se, zamyslí a zůstane na mě zírat, jako by se mi snad odpověď na tu otázku měla objevit na čele.

„Lauren?“ navrhne. „Nebo možná Eva.“

„Chcete mi říct, že ani neznáte jméno ženy, do níž jste v noci zasunul penis?“

Na jeden dlouhý okamžik se mi zadívá na ústa. Oči náhle odtrhne a pomalu vydechne, jako by se snažil uklidnit. „Chcete mi říct, že po vás nemůžu chtít jedinou zatracenou věc, aniž byste mi na ni sdělila svůj názor?“

Na tom něco bude, přesto to nějak nedokážu nechat být. „Jen mi nejde na rozum, že opravdu neznáte její jméno.“

„Scházím se pouze s ženami, které vědí, že ode mě nemají nic očekávat,“ odpoví a otočí se k odchodu. „Kdybych se zajímal o jejich jména, jen bych tím riskoval, že tím v nich probudím falešná očekávání.“

„Postarám se, aby odešla,“ odpovím a zamračeně se za ním dívám. Přesně takovou výmluvu bych od něj čekala. Jen jsem netušila, že ji pronese tak… nešťastně.

O hodinu později dorazí hospodyně jménem Marta. Seznámily jsme se už včera, jen jsme spolu nevedly delší rozhovor, protože jsem své omezené znalosti španělštiny získala ze sledování Dory průzkumnice s neteřinkou, což mi v současné situaci nijak nepomáhá. Nevzpomínám si na jediný díl, kde by Dora musela říct opičce Botičce, že je v ložnici nahoře nahá žena.

„Señorita,“ řeknu, ukážu přitom ke stropu a spojím dlaně, jako by to byl polštář. „Dormir.“

Zdá se, že pochopila. Existuje slušná pravděpodobnost, že si tu tím už párkrát prošla.

Dopřeju Lauren/Evě několik hodin spánku a doufám, že odejde sama od sebe. To se však nestane, a tak vzdám čekání a vstoupím do Hayesovy ložnice. Na rozdíl od zbytku domu působí zabydleně – za to může všechno to oblečení na podlaze

a úplně nahá blondýna v posteli. Opatrně k ní vykročím –

upřímně nevím, co bych dělala, kdybych tu šlápla na použitý kondom. Asi bych si uřízla nohu.

„Dobrý den,“ oslovím ji, když k ní dojdu. „Lauren? Evo?“

Nijak nereaguje.

„Abby? Gwyneth? Judy Denchová?“

Zatleskám. Bez reakce. Začínám uvažovat, jestli není mrtvá.

V tu chvíli si s tím začne můj spisovatelský mozek pohrávat.

Vidím to před očima: Uvědomím si, že je tuhá, zvednu mobil, abych zavolala policii, ovšem z telefonu se ozve Hayesův hlas:

„

Já věděl, že se vám nedá věřit,“ pronesl by. V tu chvíli by se na oknech spustily mříže a uvěznily by mě tu. „Varoval jsem Jonathana, že v mé zkoušce neobstojíte.“

Zatřesu jí ramenem a oslovím ji – stále hlasitěji, až skoro křičím.

Konečně zvedne hlavu. Make-up má rozmazaný po celém obličeji i na Hayesovu drahém povlečení.

„Proč na mě ječíte?“ zamumlá.

Hlava jí začne opět klesat na polštář. Kdo je sakra schopný takhle tvrdě usnout u cizího člověka doma?

„Omlouvám se,“ odpovím, „ale potřebuje sem uklízečka. Je půl jedenácté.“

V tu chvíli vykulí oči, vyletí z postele a ze země sebere podprsenku. „Sakra, sakra, sakra. Musím k soudu. Nestihnu to domů.“

Z podlahy zvedne mrňavé rudé šaty. „Dneska soudím případ sexuálního napadení. Panebože, tohle je zlé.“

Ještě pořád se snažím setřást šok – domnívala jsem se, že žena, která by šla s Hayesem domů, by se pohybovala spíš na té špatné straně zákona –, když náhle blýskne pohledem k mému zbrusu novému oblečení, které jsem si pořídila čistě pro tuhle práci.

Prosím, nechtěj to po mně, žadoním v duchu. Ano, pokud tu vydržím celých šest týdnů, vydělám si dvacet čtyři tisíc, ale ani to nepokryje zálohu, kterou budu nakladatelství dlužit, pokud tu knihu nedopíšu.

„Můžeme si vyměnit oblečení?“ vyhrkne. „Moc prosím. Prosím, půjčte mi svoje oblečení.“

„Nemůžu celý den nosit tohle,“ namítnu. „Zrovna jsem dostala tuhle práci a –“

„Nebude celý den u klientů?“ připomene mi. „Nic se nedozví.“

Chci odmítnout. Nikdy svoje oblečení už neuvidím, zvlášť když jí Hayes už nezavolá. Vypadá ovšem tak vyděšeně – a sama jsem se v životě mnohokrát ocitla v situacích, kde i jediná drobná chybička působí jako konec světa –, že si od ní ty rudé šaty vezmu. Stejně mě v nich nikdo neuvidí, tak co.

„Potřebuju, abyste za mnou přijela do Malibu,“ oznámí Hayes přesně o čtvrt hodiny později.

Vzhledem k tomu, jaký byl poslední rok, jsem měla takový zvrat očekávat.

„Ehm… Dobře?“ Shlédnu na rudé šaty, které mi sahají sotva po stehna.

„Je to snad problém?“ zeptá se. Vyměnili jsme si sotva pár slov, a už je na mě naježený. „Nebo to řeknu jinak: Existuje nějaká část vaší práce, s kterou byste problém neměla?“

„Žádný problém to není.“ Pokud tedy nemáte požadavky na vhodný oděv svých zaměstnanců. „Už jedu.“

Posbírám potřeby, které si vyžádal, a nasednu do auta. Cestou přemýšlím, jak mu pro všechno na světě vysvětlím, proč mám na sobě sexy večerní minišaty.

Navzdory očekávanému ponížení si jízdu po pobřežní dálnici užívám. Jak by taky ne, když mám po levici oceán a před sebou klenuté útesy tyčící se nad mořem? Se staženými okénky a horkým větrem vonícím slanou vodou a šalvějí mi najednou všechno na světě připadá v pořádku, přestože jsem na tom světě momentálně polonahá.

Čeká na mě před plážovým domem, který nejspíš stál víc, než kolik si vydělám za celý život. Z kufru vytáhnu chladicí box s botoxem a výplňovým materiálem a otočím se k němu. Stojí u svého auta jako solný sloup a zírá na mě.

„Vy… na sobě máte šaty té ženy, s kterou jsem strávil noc?“ zeptá se zaraženě.

Pozitivní věc na tom, že nemám co ztratit, je, že… nemám co ztratit.

„Líbí se vám?“ zašeptám a zvednu k němu pohled plný nervozity a naděje. „Zbavila jsem se jí, jak jste žádal.“

Ani se nehne. V očích se mu zračí zmatek a špetička počínajícího zděšení.

„Cože?“ vyštěkne.

Kousnu se do rtu a spojím ruce jako kajícné dítě. „Myslela jsem, že se vám budou líbit. Takhle spolu můžeme být už napořád.“

Zůstane na mě zírat s pusou dokořán. Je mi naprosto jasné, co se mu honí hlavou: Tohle nemůže být pravda. Panebože, co to provedla?

Nejradši bych v té hře pokračovala, místo toho se však posadím na kapotu svého auta a rozesměju se.

„Panebože, kéž byste se teď viděl. Vaše společnice spěchala k soudu a požádala mě, abych jí půjčila oblečení,“ vysvětlím.

Dlouze vydechne. „Proklatě.“ Prohrábne si ty své husté vlasy, až si je celé rozcuchá. Páni, moc ráda bych to s jeho vlasy

jednou provedla. „Počkat. Požádala vás, abyste jí půjčila oblečení, a vy jste souhlasila?“

Pokrčila jsem rameny. „Dost panikařila.“

Zírá na mě, jako by čekal další vysvětlení. Když však žádné nepřichází, převezme si ode mě chladicí box.

„To od vás bylo milé,“ poví mi s nelibostí a odejde.

Je to zvláštní, ale klidnější mi připadal, když mě podezíral, že jsem vražedkyně.

Ráda se považuju za člověka, který staví rodinu na první místo. Při pohledu na sestřino jméno na displeji mobilu zvažuju, že nechám její hovor spadnout do hlasové schránky. Až do smrti našeho otce loni v létě byla Liddie nejen mou starší sestrou, ale taky nejbližší kamarádkou. Teď se však náš vztah ocitl ve slepé uličce tak zazděné, že se z ní jen tak nedostaneme, a to poslední, co po dlouhém pracovním dni potřebuju, je další nevyhnutelná přednáška o Mattovi.

„Všichni děláme chyby,“ říká mi pokaždé, kdy spolu mluvíme, protože pro ni je Matt členem rodiny – je to nejlepší přítel jejího manžela a býval nedílnou součástí našeho dospívání. Říká to, jako by kdykoli, když jsme spolu, něco chybělo, protože tam s námi není Matt. Uvažuju, jestli ji někdy napadlo, že i mně připadá, jako by mi něco chybělo. Že vidět ji s Alexem a jejich dcerou mi připomíná, jak se mělo deset let po boku mého partnera vyvrbit.

Ani jsem ji nestihla pozdravit, a už mě zahrne novinkami o své nejnovější ovulaci, což je další věc, která mě štve. Ne že by mi vadilo, že se snaží otěhotnět – vadí mi, že je tím úplně posedlá. Občas mě napadá, že snad ani nikdy po našem tátovi netruchlila – pohřeb sotva skončil a už zas listovala seznamem jmen pro děti, jako by si nad celou záležitostí umyla ruce.

„Myslela jsem, že ovuluju, ale udělala jsem si test a podle něj ne,“ svěří se mi.

Vlezu si do postele s miskou instantních nudlí. Matt se domníval, že je od něj velkorysé, že mi dovolí nechat si náš papundeklový starý nábytek. Jenže já se po rozchodu musela přestěhovat do menšího. Naše široké letiště zabírá většinu garsonky, v které tak nezbývá místo na nic jiného, a proto mi postel slouží jako pohovka a pracovní a jídelní stůl dohromady.

„Ale víš co, doktoři říkají, že když ti zhoustne hlen děložního čípku –“

„Liddie, já jím,“ zavrčím. „A víš, co se mnou dělají slova jako hlen děložního čípku. Mluvila jsi s Charlotte?“

Naše nejmladší sestra, která je už čtvrtý měsíc v psychiatrické léčebně, tvrdí, že se tam necítí osaměle. Liddie ji bere za slovo, ačkoli to nechápu. Charlotte nám taky pořád dokola tvrdila, že se vůbec nic neděje, a pak spolykala celou lahvičku aspirinů.

„Tenhle týden ne. Mám přes den plné ruce práce s Kaitlin a večer se jí nedovolám. Jak se ti líbí v nové práci?“

Protože trvala na tom, že přijmout tu nabídku je hodně špatný nápad, nemám na vybranou než tvrdit, že mě moje práce baví, ačkoli tím trošku přeháním – Hayesovi můj dnešní výstup nepřipadal ani zdaleka tak vtipný jako mně.

„Beru doslova čtyři tisíce týdně za to, že zvedám telefony.“

„Pochybuju, že tam s tou svojí prořízlou pusou vydržíš dlouho,“ oznámí. „Pořád nechápu, proč jsi musela dávat mámě celou zálohu.“

Zavřu oči. Liddie mi nemůže s řešením finanční tísně naší rodiny nijak pomoct, rozhodně jí ovšem nevadí kritizovat mě, že se o to snažím.

„Netušila jsem, že tu knihu nebudu schopná dopsat,“ odpovím úsečně. Mámě jsem tu zálohu dala, aby mohla splatit

hypotéku. Kdybych tušila, že budu muset veškeré výdaje za Charlottinu léčbu platit kreditkami, které si nemůžu dovolit, asi bych si to dvakrát rozmyslela.

„Kdybys tu pitomou práci nepřijala, měla bys čas knihu dopsat,“ namítne. V pozadí uslyším cinkání příborů. „A kdybys Matta požádala o peníze, ani by sis nemusela práci hledat. Promluv si s ním. Je to rodina.“

Zaskřípu zuby tak silně, až je to určitě slyšet až u ní v Minnesotě. „Ne, to tedy není.“

A i kdyby mě někdo otrávil a Matt byl na světě jediný s protijedem, stejně bych jeho pomoc nepřijala. Kdybych se topila a on mi hodil záchranný kruh, z posledních sil bych mu ukázala prostředník. To, že polovina z věcí, které mi při rozchodu řekl, se ukázala jako pravda, můj vztek nijak nekonejší. Vzpomínám si, jak jsem po rozchodu dštila oheň a síru. Já mu ukážu, opakovala jsem si stokrát denně. Pořád v sobě ten oheň mám, ovšem kdykoli Matta vidím v časopise nebo v bulváru, připadá mi, jako by nade mnou vyhrál.

„Nech ho, ať to napraví,“ prosí sestra.

„To, co udělal, se napravit nedá.“ Aspoň ne jím. Nejspíš nikým. Ani omylem mu nedovolím, aby po mně házel balíky peněz, jenom aby se vykoupil z pocitu viny.

Když nazítří dorazím do práce, Hayes je už v přízemí. Dnešek stráví ve své ordinaci, kde ho čeká konzultace, výplň, konzultace, botox, konzultace… Celý dlouhý den v patnáctiminutových intervalech. Zdá se, že se na to připravil pitím velkého množství alkoholu a minimem spánku. Pracuju pro něj teprve tři dny a už jsem od něj nic jiného ani nečekala.

„Vypadáte hrozně,“ oznámím mu.

„Patří kritika mé maličkosti na seznam vašich pracovních povinností?“ zeptá se, usedne na barovou stoličku a promne si spánky. „Nevzpomínám si.“

Položím mu vedle kafe dva advily a předám mu dnešní rozvrh. Jednoho dne mu podstrčím i pojednání o funkčním alkoholismu.

„Přečetl jste si zprávu od své, hm, nové známé? Keeley?“ zeptám se.

S očima přilepenýma k rozvrhu přikývne. Pořád nemůžu uvěřit, že všem těm ženám dává číslo na svoji asistentku. Připadá mi to naprosto šílené.

„Takže vážně není nikdo, kdo smí dostat vaše číslo?“ Nejspíš zním pobouřeněji, než bych měla, vzhledem k tomu, že kdykoli jsme spolu mluvili, tvrdil, že jsem zbytečně kritická.

„Ne, nikdo,“ odpoví, „a tím myslím nikdo. Ani prezident. Ani papež. Ani moje vlastní matka.“

Překvapeně se zasměju. „To myslíte vážně? Ani vaše matka?“

Povytáhne na mě jedno unavené obočí. Zase mě kritizujete, říká mi to obočí. „Jestli zavolá, jen mi předejte její vzkaz. Pokud vám ale moje rozhodnutí vadí, klidně si s ní pokláboste.“

„Výborně. Aspoň si potrénuju britský přízvuk,“ odpovím.

„Ruku líbám, milostpaní.“

Vážně bych měla na svém přízvuku zapracovat. Zním spíš jako pirát z kresleného seriálu.

„Tohle nikdo v Anglii neříká už tak zhruba sto let.“

„Přihoď na gril krevety. Letos se našemu famfrpálovému týmu daří, což?“ Ohnu paži a rázně s ní švihnu, jako bych byla kapitán Jack Sparrow, který si zpívá se svou posádkou.

Zacukají mu koutky v náznaku úsměvu, který jsem dosud viděla jen na fotkách.

„Doufám, že se v nejbližší době nebudete ucházet o roli Britky.“

„Neucházím se o žádnou roli. Práce barmanky pro mě byla

životní sen a právě teď žiju další sen tím, že vyhazuju z postele nahé ženy a chovám v srdci naději, že si dlouze popovídám s vaší mámou.“

To už si sbírá věci a připravuje se, že na mě po zbytek dne zapomene. Mrzí mě, že jsem svými dětinskými pokusy rozesmát ho odvedla téma rozhovoru od jeho matky.

„Vím, že mi do toho nic není –“ zkusím to znovu.

Ztěžka si povzdechne. „To vám nejspíš nezabrání se zeptat.“

„Co se stalo s vaší mámou?“

Zadívá se na mě tak dlouze, až jsem přesvědčená, že mě pošle ke všem čertům, místo toho však jen pokrčí rameny.

„Pohrozila, že mě vydědí, pokud se nerozejdu se svou přítelkyní,“ vysvětlí. „Neposlechl jsem. Což se ukázalo jako chyba, protože matka svoji výhrůžku splnila.“

Slovo přítelkyně mě zasáhne silou letícího kladiva. V životě by mě nenapadlo, že ho kdy vyřkne, leda jako vtip.

„Vy jste měl přítelkyni. “

Čekám na pointu, místo toho si však jen povzdechne a prohrábne vlasy.

„Věřte tomu, nebo ne, ale většinu života jsem byl monogamní. Ale už jsem se poučil, že to byla chyba.“

V jeho hlasu slyším náznak lítosti. Vidím ji v jeho ztraceném pohledu. Sotva však mrkne, je to pryč.

Jak se z monogamního muže stane… Hayes? Co se musí přihodit, aby se někdo tak drasticky změnil?

„A ona vás vážně odstřihla?“ zeptám se.

Znovu pokrčí rameny, jako by na tom nezáleželo.

„Už jsem měl po promoci na medicíně a její peníze jsem nepotřeboval. Jenže jsem se pak přestěhoval sem, blízko táty, a to mi nikdy neodpustila.“

Docela jeho mámu teď taky tak trochu nenávidím. „Asi se nemusím ptát, ke kterému z rodičů máte blíž.“

Přes tvář se mu mihne stín.

„Hádáte špatně,“ oznámí a zvedne se k odchodu. „Protože jsem vám neřekl, co udělal táta.“

Odejde a zanechá mě tu samotnou s tupou bolestí v hrudi. Při pohledu na něj by si člověk říkal, že ten chlap má všechno, co by si kdokoli mohl přát: pěkný vzhled i peníze a ženy se mu zleva zprava samy vrhají k nohám.

Zároveň má zavrženíhodnou matku, otce, který je možná ještě horší, nemá žádné sourozence, o kterých bych věděla, a přítelkyni, kvůli níž se všeho vzdal… a která s ním nezůstala. O koho se může opřít, když se něco přihodí? Kde tráví dovolenou? Začínám mít dojem, že si nabírá práce nad hlavu, aby neměl čas přemýšlet, jestli mu bez rodiny nepřipadá život prázdný. Kdyby to byl kdokoli jiný, jen ne Hayes Flynn,

svůdce tisíců hereček, přemýšlela bych, jestli na tom, co si myslím, přece jenom něco nebude.

Malá prosluněná pracovna vedle Hayesovy kuchyně je moje oáza klidu. Nebo by byla, kdybych se nemusela věnovat práci.

Dnes jako vždy sedím u notebooku, v němž mám otevřený kalendář, a bořím se stále hlouběji do křesla, zatímco poslouchám bohaté a krásné ženy, které vyjmenovávají všechny svoje vady. Je mi z toho smutno. Připadá mi, jako by díky penězům měly víc času dumat nad tím, co na sobě nenávidí, a pak volají v slzách, že se jim u koutků očí a úst tvoří vrásky. Na plastické chirurgii není nic špatného, vadí mi ovšem jejich zoufalství a naléhavost, jako by na ničem jiném nezáleželo. Domlouvám

jim schůzky, a přitom bych jim všem nejradši řekla: Podívejte, venku je krásně. Můžete dělat, co jen budete chtít. Tak si přestaňte stěžovat cizímu člověku, že nemáte symetrický nos.

Když jsou všechny termíny zabrané, vytisknu faktury a vyrazím nakoupit věci, které si Hayes na dnešek poručil: žiletku, která se dá sehnat jen v absurdně předraženém obchodu na Melrose, a brambůrky a pomazánku marmite z jednoho obchodu v Údolí San Fernando.

Domů do své garsonky – což je velkorysé označení pokoje o velikosti skladové jednotky, s přibližně stejným přísunem přirozeného světla – se vrátím naprosto vyčerpaná.

Uvařím si nudle a konečně se posadím k tomu, co považuju za svoji skutečnou práci. K té, které podle všeho nejsem schopná.

Prvních sto stran se psalo samo. Aisling a Ewan jsou mladí milenci, kteří proklouzli prasklinou ve zdi oddělující světy víl a lidí. Měl to být jen krátký výlet, protože Aisling se musí

starat o mladšího bratra, ovšem bohatství a okázalost vílího království je uchvátilo víc, než čekali. Když se Ewan odmítl vrátit – a přitom se změnil, aniž by to na sobě poznal –, Aisling ho musí zachránit před ním samým a vrátit se s ním puklinou ve zdi dřív, než se nadobro uzavře.

Tehdy jsem si neuvědomovala, že píšu o sobě a Mattovi a že to, jak se po příjezdu do New Yorku změnil, mi vadilo víc, než jsem byla ochotná připustit. Na to jsem byla příliš vyděšená skutečností, že vůbec píšu. Na magisterském programu se po nás chtělo, abychom psali ponuré a velmi vážné příběhy – například den v životě sekretářky, která uvažuje o sebevraždě, nebo jak pět lidí zůstane uvězněných ve výtahu a postupně přicházejí o rozum. Dlouho jsem se styděla, že po večerech píšu fantasy romanci a že si to užívám. A teď ji musím psát a už to dělat nechci.

Když se slova nedostavují, když si uvědomím, že to chci prostě vzdát, zaklapnu notebook a převléknu se do běžeckého. Nerada v Los Angeles běhám po večerech, jinak to ale nejde.

Zoufalství z toho, že mi nejde psát, už dál nesnesu a běh je jediný způsob, jak ho ze sebe dokážu setřást.

Vezmu to po široké plážové cestě vedoucí ze Santa Moniky do Venice. Vyhýbám se přitom žebrákům a opilým turistům a dumám nad příběhem. Proč ho nedokážu dopsat? Text prozatím končí ve chvíli, kdy má Aisling převzít iniciativu a zachránit Ewana před ním samým, a já nedokážu pokračovat.

Zrychlím, až mi hoří plíce a nohy mám jako z olova. Bylo by všechno jinak, kdybych zůstala v New Yorku a dostudovala?

Psalo by se mi pak snadněji? Přestal by mě Matt brát jako jistou?

Akorát že Matt dostal roli v Los Angeles a chtěl, abych jela s ním. V té době jsem podepsala smlouvu na knihu a potřebovala jsem si na nějaký čas odpočinout. Tehdy mi to rozhodnutí připadalo rozumné.

Stejně jako Hayes jsem se sem přestěhovala, abych byla nablízku někomu, kdo si mě nezasloužil, a vzdala jsem se všeho, co pro mě bylo důležité, kvůli člověku, který se mnou nezůstal. Asi dává smysl, že vede svůj život, jako by mu na ničem nezáleželo.

Začínám se na ten svůj dívat stejně.