Ruský slovní přízvuk. Teoretický výklad 1. Charakteristika ruského slovního přízvuku V hláskové soustavě ruštiny má velký význam přízvuk – у ар ни , který se vyznačuje některými zvláštnostmi a plní v jazyce několik různých úkolů. Ruský slovní přízvuk je stejně jako v češtině silový, tj. dynamický: vyzdvižení přízvučné slabiky se dosahuje především zesílením hlasu. Silový přízvuk se však v ruštině a češtině liší intenzitou: v ruštině je silnější, v češtině mírnější. Na rozdíl od češtiny je ruský přízvuk: a) Různomístný nebo volný, tj. není vázán na určitou slabiku jako v češtině, kde padá vždy na první slabiku slova nebo na předložku. Např.: , , ё – máma, otec, bříza. Pozn.: přízvuk v našich materiálech označujeme podtržením. b) Ruský přízvuk je v určitých slovech pohyblivý, tj. tvary téhož slova mají přízvuk na různých slabikách. Např.: tvary podstatného jména: jedn. číslo – , , , , ; množ. číslo – c , , , , , ; tvary slovesa: 1. os. jedn. čísla přít. času = přízvuk na koncovce: ; ostatní osoby = přízvuk na kmeni: , , , , . 2. Funkce ruského přízvuku Na rozdíl od češtiny je pro ruštinu nejpříznačnější a nejdůležitější rozlišovací funkce, tj. schopnost rozlišovat slova po stránce významové (věcného nebo mluvnického významu, či obou zároveň). Tuto funkci umožňují uvedené již charakteristické vlastnosti ruského přízvuku: jeho různomístnost a pohyblivost. V jazycích s pevným (vázaným) přízvukem, např. jako v češtině, přízvuk tuto funkci mít nemůže. 1 3. Nejdůležitější případy rozlišování přízvukem V přehledu uvedeme na nejdůležitějších případech z běžné slovní zásoby rozsah a rozmanitost uplatnění přízvuku jako rozlišovacího prostředku. Nejdříve uvádíme dvojice stejně psané, rozlišené po různých stránkách, dále některé případy přízvukového rozlišení slov nestejně psaných a konečně i případy, v nichž přízvuk je průvodním rozlišovacím znakem slov zvukově více nebo méně podobných. 1. Slova stejně psaná a) rozlišování věcného významu • podstatná jména, např.: (atlas, sbírka map) – (atlas, látka) (zámek, budova) – (zámek, u dveří) (muka) – (mouka) (orgán) – (varhany) • přídavná jména, např.: (dočasný) – (časový) (uhelný, od uhlí) – (rohový) (nacházející se pod vodou) – (přívodní, např. potrubí) ё (tvrdý, krátký tvar k příd. jménu ё )– (krutý, krátký tvar k příd. jménu ) • slovesa, např.: (chovat se zbaběle) – (trousit, klusat, poklusávat, vysypávat)) (otevřu, infinitiv )– (rozkrojím, infinitiv ) (pláči /-u, infinitiv )– (platím, infinitiv ) , - (stojí (o ceně), infinitiv )– ,- (stojí (o poloze), infinitiv ) b) rozlišování věcného významu i mluvnické stránky • podstatná jména s různým významem a v různém pádě (a čísle), např.: (veverku, 4. p. j. č.) – (bílku, 3. p. j. č.) (police, 1. p. j.č.) – (pluku, 2. p. j. č.) • přídavná jména, např.: (zaneprázdněný) – (zaměstnaný něčím) (zralý, šťavnatý, např. o ovoci) – (nalitý) 2 • slovesa, např.: ( ) (vynosit šaty) – (vynášet) (doběhnout) (doběhnout někam pro něco) – (sbíhat, např. dolů) • jiné slovní druhy, např.: (přechodník k )– (příslovce mlčky) (7. p. j. č. podst. jména , ale také příslovce (na koni) horem) – c) rozlišování citově různě zabarvených slov se stejným věcným významem • (říčka, zdrobnělina s kladným citovým (říčka, zdrobnělina se záporným zabarvením) – y citovým zabarvením) • (kašička, kladné hodnocení) – (řídká, odporná kaše, záporné hodnocení) d) stylistická funkce přízvuku ve spisovném jazyce jsou přízvukové dublety • – , – , – apod. e) rozlišování mluvnických významů (pádu, čísla, způsobu, vidu) při stejném věcném významu • pád a číslo: (břeh, 2. p. j. č.) – (břehy, 1. p. mn. č.) (dům, 2. p. j. č.) – (domy, 1. p. mn.č.) (okno, 2. p. j. č.) – (okna, 1. p. mn. č.) (dopis, 2.p. j. č.) – (dopisy, 1. p. mn. č.) • stupeň příd. jména: (veliká) – (větší) (pozdní, stř. rod) – (pozdější) • slovesný způsob (oznamovací a rozkazovací): (nosíte) – (noste) (díváte se) – (dívejte se) • vid (liší se v infinitivu a min. čase): (vy-, na-, rozřezat) – (vy-, na, rozřezávat) (dok. přivolat) – (přivolávat) 3 2. Rozlišování slov nestejně psaných V mluvené řeči se mohou vyskytovat dvojice slov nebo tvarů. Nestejně psaných, jejichž významové rozlišení (věcné nebo mluvnické) je umožněno jen přízvukem. Např.: • (infinitiv učit se) – (3. os. j. č. přít. času učí se) (cesta) – (drahé, draho) • (kopat) – (kapat). • 4 4. Přízvuk a přízvučná slabika Ruský přízvuk je silně výdechový, přízvučná slabika působí dojmem větší zvučnosti a jasnosti, a proto také při výslovnosti jednotlivých slov výdechová energie se rozmisťuje mezi slabikami nestejnoměrně – více je jí na slabice přízvučné, nejméně na slabice po přízvuku nebo na druhé slabice před přízvukem, silnější je první slabika před přízvukem atd. Označíme-li podle výdechu sílu nejslabší samohlásky číslem 1, nejsilnější číslem 3, můžeme ve slovech uvedených jako příklad, rozmístění výdechové energie (intenzity vydechovaného proudu vzduchu) vyjádřit následovně: 1 2 3 1 1 2 31 . 3 2 1 1 2 3 Přízvučná hláska je v ruštině objektivně delší než nepřízvučná, ale ve zvukové soustavě ruštiny to nemá význam, protože délky a krátkosti ruština nevyužívá pro rozlišování významu nebo tvaru slov. Porovnejte s češtinou: dráha – drahá, býti – bytí, kosti – kostí aj. Ruský přízvuk je různomístný, tj. není vázán na určité místo (slabiku) ve slově, může být na kterékoli slabice, např.: • na 1. slabice – (břeh), (okna), (nový) (ruka), (noha), (konec) • na 2. slabice – (předat, vyřídit) , ( dnesu), • na 3. slabice – (hlava) (přenést), (stanovit, určit, • na 4. slabice – nastolit), (překladový, převoditelný) (přeprodávali, prodávat třetí osobě), • na 5. slabice – (zajímavost, pamětihodnost, pozoruhodnost) • na 6. slabice – (přerozdělili). Ruský přízvuk je pohyblivý. Ruský přízvuk někdy v různých tvarech stejného slova mění své místo, přechází: • z kmene na koncovku, např.: – (město, mn. č. města) – (moře, mn. č. moře) – (učitel, učitelé) • z koncovky na kmen, např.: 5 – (prosím, prosíš) – (ruka, ruku) – (drahý – dráž) • z jedné slabiky kmene na jinou, např.: – (strom, stromy) – (hluboký, hlouběji) Tato zvláštnost se projevuje jen u určitého počtu starých slov základního slovního fondu, u slov slovanského původu, jen v určitých tvarech. Takový přízvuk je neproduktivní, nově vznikající slova tento pohyblivý přízvuk nemají (tj. mají stálý přízvuk). Pohyblivý přízvuk většinou také nemají slova přejatá (tj. slova cizího původu, tj. mají též stálý přízvuk), např.: Poznámka: Ve víceslabičných slovech, zvláště pak složených, mohou být také dva přízvuky – druhý v pořadí bude hlavní, tj. plný, kdežto první bývá vedlejší, tj. slabší, stojí blíž začátku slova (u příkladů níže vedlejší přízvuk označíme tučně), např.: и – strojař, е – dřevozpracující, dřevařský. Vedlejší přízvuk častěji bývá u slov knižních, nových , málo osvojených, obtížnějších na výslovnost, tj. slov delších (víceslabičných). 6