Překvapivý objev amerických vědců: Umírající člověk těsně před smrtí uslyší vaše poslední slova
Když člověk umírá, může slyšet, co mu blízcí říkají, aniž by navenek projevoval známky vědomí. Tvrdí to první ze série studií o tom, zda a jak umírající slyší a poslouchají. Nezjišťovala, zda rozumějí, co se jim říká. Příběhy lidí ale leccos naznačují.
Ze studie University of British Columbia vyplynulo, že si pacient v bezvědomí, když je na smrtelné posteli, zachovává funkci sluchu a mozek zachytává, co si kolem lidé říkají. Studie se zaměřovala hlavně na skutečně již odcházející pacienty umístěné v hospicích, nikoli na lidi v kómatu či v lékařsky navozeném spánku v nemocnicích.
Mozkovou aktivitu vědci snímali pomocí čepičky s 64 elektrodami, kterou měli pacienti na hlavách. Stejnou čepičku nasadili i kontrolní skupině mladých a zdravých lidí, aby si ověřili, jaká je odpověď mozku na škálu vysílaných zvuků v normálním stavu.
Elizabetha Blundonová, vedoucí týmu, který studii provádí, podle serveru Daily Mail uvedla, že někteří pacienti prokazovali komplexnější mozkovou odpověď než jiní. U některých se třeba prokázalo, že poznávají svoji oblíbenou hudbu. První výsledky studie prý mohou částečně vysvětlit příběhy pacientů, kteří „čekají“ na své blízké, aby mohli v klidu umřít.
Hilary Jordan mluvila na svého manžela Iana téměř 31 let. Jordan byl policista a utrpěl při nehodě vážné poranění hlavy. Hilary médiím, když manžel v roce 2018 skonal, řekla, že jeho konečnému odchodu předcházel jeden konkrétní rozhovor. Řekla mu při něm, že se na něj nikdo nebude zlobit, když se rozhodne odejít. Nikdy před tím mu prý nic podobného neřekla. Krátce nato muž zemřel.
Další z oblastí, kam se studie může vydat, je, zda si umírající lidé zachovávají smysl hmatu. Blundonová podotýká, že je přesvědčená, že chutí ani čichem lidé v bezvědomí nic nevnímají. Jisté se tedy zatím zdá jen to, že za určitých podmínek pacienti mohou slyšet. Příběhů takových, jako je příběh Jenny Boneové, která se probrala z kómatu a popisovala okolní rozhovory, je více.
Jenny upadla do kómatu, když v roce 2015 onemocněla nemocí zvanou Guillainův–Barrého syndrom. Slyšela prý, jak se manžel baví s doktorem, zda ji odpojit, pamatovala si také, jak se sestřičky koordinovaly, když ji na posteli otáčely, aby neměla proleženiny. Bylo to prý vždycky stejné. Odpočítávaly si to společně, jako na závodech - „tři, dva, jedna, teď“...
Pitomost, já když jsem zemřel, neslyšel jsem vůbec nic.