Prostitutky jsou taky lidi. Mají nárok na legalizaci a ochranu

Podle organizace Rozkoš bez rizika (R-R) je v Česku 10-13 tisíc osob poskytujících sexuální služby. Odhady staršího data hovořily dokonce až o 30 tisících, pravda bude zřejmě někde mezi. V drtivé většině jde o ženy, a budu tedy dál psát o ženách, i když se tak živí také muži a chlapci. Zároveň nelze opomenout druhou stranu mince, totiž klienty. Podle průzkumů mělo počátkem 90. let zkušenost s placeným sexem asi devět procent tuzemských mužů, do roku 2000 vzrostl jejich počet na 14 procent a v roce 2009 to bylo 20 procent. K prostitutce tedy někdy zašel každý pátý, počet klientů se tak šplhá do statisíců. Odhady Rozkoše bez rizika z terénní praxe uvádějí, že se jedná v 85 procentech o zadané muže, kteří mají doma stálou partnerku. Ano, zajisté je najdete i mezi svými manželi, otci, příbuznými, kamarády nebo kolegy.

Bez právní podpory

Přesto se prostituce v Česku nachází v právním vakuu. O prostituci jako takové zákon mlčí, takže podle principu co není zakázáno, je povoleno je považována za mlčky trpěnou. Základní překážkou k legislativnímu ukotvení je mezinárodní Úmluva o potlačování obchodu s lidmi a potlačování prostituce, ke které tehdejší Československo přistoupilo v březnu 1958.

Hnát je za město

V Česku jsou postihovány pouze jevy s prostitucí související, jako je zmíněné kuplířství, šíření pohlavních chorob, obchod s lidmi a další. Trestná je rovněž nabídka sexu v blízkosti škol a obdobných zařízení. V roce 2007 Ústavní soud také umožnil městům a obcím, aby prostitutky vyháněly z veřejných prostranství pod pohrůžkou sankcí. To ovšem odborníci nepovažují za nejšťastnější.

„Často se pak stává, že se sexuální služby poskytují v daleko nebezpečnějším prostředí za městem, skrytě. Zvyšuje se pravděpodobnost násilných aktů vůči jejich poskytovatelkám. Vyhláška neřeší problémy, kvůli kterým je uplatňována. Příkladem jsou ženy, zejména uživatelky drog, které na venkovních stanovištích zůstávají i přes opakované snahy policie,“ popsala Pazderová s tím, že případné pokuty jen prohlubují nepříznivou sociální situaci poskytovatelek. Rozkoš bez rizika jako řešení prosazuje vytvoření tzv. tipplezón, tedy zón tolerance k pouliční prostituci, které dobře fungují v cizině.

Česká cesta k legalizaci

I na tomto příkladu je vidět, že se v Česku hledí na problematiku často jednostranně, což potvrzuje také většina dosavadních pokusů o legalizaci. Padaly v nich myšlenky, aby ženy každý měsíc docházely na úřad pro osvědčení, povinně se registrovaly (v systému by o tom zůstával záznam deset let), dokazovaly bezúhonnost, měly průkazky se jménem i fotkou a absolvovaly časté lékařské prohlídky.

Podle zahraničních zdrojů se až polovina prostitutek setká ze strany zákazníků se špatným zacházením. Nejčastěji jim klienti sprostě nadávají, nutí je do nedomluvených praktik, v méně frekventovaných případech dochází k těžkým fyzickým útokům či znásilnění. Rozkoš bez rizika zaznamenala i případy skalpování nebo vražd. Sexuální pracovnice bývají napadány také majiteli nočních klubů, pasáky nebo svými vlastními partnery. Stále přetrvávající nerovné postavení žen spolu se silnou ostrakizací prostituce hraje tyranům do karet. Schovávají často svou brutalitu za výmluvy o ochraně společnosti a trestání hříšnic, jak popisují studie.

Specifická je pak otázka znásilnění. I u žen, které nikdy se sexuální prací neměly nic společného, se stává, že se vina přenáší z pachatele na oběť, která „si o to říkala“ svým chováním nebo vzhledem. V případě sexuálních pracovnic se setkáte rovnou i s názory, že „prostitutku znásilnit nelze“. Část společnosti se tak snaží tyto ženy dehumanizovat, degraduje je ze subjektů na objekty na základě jejich přístupu k sexualitě. Upírá jim nárok být obětí, čímž pro sebe pohodlně zametá problém pod koberec. Nebezpečné a skadnální je, že takové smýšlení je blízké i některým policistům či soudcům. Se zdrcující otevřeností to ukázal v roce 2006 případ romské sexuální pracovnice, kterou znásilnil bývalý policista. Soudce Aleš Dufek k tomu uvedl: „Ta žena je prostitutka a musí znát rizika. A navíc, vždyť je to Romka, taková nevzhledná, normální chlap by s ní střízlivý snad ani nešel.“ Státní zástupce Otto Pařízek tehdy pro Respekt dodal: „Já vím, že prostitutky často potkávají násilníky, ale s tím musí počítat. Jsou to kurvy, já tomu jinak neřeknu. Něco jiného je, kdyby to byla slušná holka.“

Sex bez kondomu a „norníci“

Podle expertů je ovšem největším rizikem pro sexuální pracovnice styk bez kondomu. Ženy se přitom často setkávají se silným tlakem ze strany klientů, aby k němu přistoupily. Popřípadě se jich zákazníci neptají a ochranu si sami sundají, což je mimochodem třeba na Novém Zélandu trestné. Je to poněkud ironické, když vezmeme v potaz, jak se zákonodárci snažili muže chránit před lehkovážnými prostitutkami šířícími pohlavní choroby.

Kdo by se o tom chtěl přesvědčit, může zajít na nechvalně proslulý web „Norník“. Pánové zde hodnotí jednotlivé sexuální pracovnice a věřte, že s těmito lidmi byste se setkat nechtěli. Je zde vidět, jak si řada z nich zvyšuje své vratké sebevědomí na úkor těch, které nazývají „šlápotami“, „bezgumkami“ nebo „ciginami“. Nucení k sexu bez kondomu je oblíbené a časté.

Průzkumy poukazují na to, že povinné zdravotní kontroly prostitutek by měly opačný efekt; klienty by spíš povzbuzovaly. „Požadované povinné zdravotní prohlídky jsou značně problematické. Jednak z povahy nemoci, u které mezi nákazou a diagnostikou mohou uplynout až tři měsíce. A také to může zvyšovat tlak ze strany zákazníků na poskytování sexu bez kondomu,“ varuje Pazderová.

Zákaz řízení aut i příliv chudých cizinek

Jako jediné východisko se skutečně jeví zasadit sexbyznys do právního rámce a pracovat na jeho destigmatizaci. Což se nikterak nevylučuje s tím, že by se měl stát snažit vytvořit takové sociální a ekonomické podmínky, aby se tomuto řemeslu věnovaly opravdu jen ty, které chtějí, a ne ty, co musí.