JOHN GRISHAM

KNIŽNÍ KLUB

AMATÉŘI
Oscar Finley a Wally Figg rádi prohlašují, že jejich firma Finley &
Figg je právním „butikem“ – malým specializovaným podnikem pro
vybrané případy. Ale pravda nemůže být vzdálenější. Ve dvou
nahánějí oběti dopravních nehod a pochybné klienty před rozvodem,
které přilákali na reklamu na tiketech na bingo, aby schrastili pár
drobných na živobytí. Po více než dvaceti letech společného
podnikání se dohadují jako staří manželé pořád dokola o tomtéž co
včera a neustále vyhlížejí ten jeden „velký případ“, na němž
zbohatnou, aby mohli odejít do penze.
Než se jim do života doslova vpotácí David Zinc. David,
absolvent Harvardu, který jednoho dne ráno dostal cestou do velké
právní firmy Rogana Rothberga, kde dře do úmoru, záchvat úzkosti.
Utekl odtud v panice pryč a podivnou souhrou okolností se dostal až
do kanceláře Finleyho & Figga zrovna ve chvíli, kdy se Wally
rozhodl podat si obří farmaceutickou firmu a zažalovat ji za údajné
poškození zdraví jistým lékem. Zprávy o možných potížích s tímto
výrobkem se dostanou do tisku, což rozpoutá vlnu zájmu u velkých
právních žraloků. O to víc Figg věří, že kápl konečně na svou zlatou
žílu. Sní o vydělaných milionech a společně s Davidem se pouští do
velikého procesu, ač před soudcem stál jen párkrát v životě. A proti
nim vyrukuje obří korporace se zástupy renomovaných obhájců…
Spisovatel JOHN GRISHAM (* v Jonesboru ve státě Arkansas),
jehož proslavily především romány ze soudních síní, vystudoval
práva na Mississippské univerzitě a poté se věnoval advokátní praxi.
Knihy, které napsal, se vesměs staly bestsellery a řada z nich byla
zfilmována. České překlady všech jeho románů byly postupně
vydány v nakladatelstvích Knižní klub a Ikar: Firma,… a je čas
zabíjet, Případ Pelikán, Cela smrti, Klient, Vyvolávač deště, Advokát
chudých, Partner, Poslední vůle, Bratrstvo, Malovaný dům, Vánoce
nebudou!, Předvolání, Král advokátů, Trenér, Poslední porotce,
Lobbista, Odvolání, Hra o pizzu, Společník a Přiznání. V roce 2006 k
nim přibyla rovněž první Grishamova nebeletristická kniha, Nevinný
(česky 2008), v níž zpracoval skutečný životní příběh muže
nespravedlivě odsouzeného k trestu smrti, a v roce 2009 soubor
Mississippské povídky (česky 2010).
Přeložila Drahomíra Michnová

THE LITIGATORS
Copyright © 2011 by Belfry Holdings, Inc.
Translation © Drahomíra Michnová, 2012

ISBN 978-80-242-3686-5
1
Právnická firma Finley & Figg se ráda představovala jako
„butik“. Tímto nepatřičným označením nešetřila v rozhovorech
týkajících se běžné praxe, a dokonce se objevilo i v řadě nápadů, s
nimiž se partneři vytasili při vnucování svých služeb. Vzbuzovalo
představu, že firma Finley & Figg je něco víc než nějaká ubohá
tuctová kancelář. Butik, toť talent a mistrovství na malém, ale
specializovaném prostoru. Butik, to je styl a elegance s francouzskou
příchutí. Butik přece je malý, výběrový a prosperující.
Opravdu tu nebylo moc místa, ale jinak nic z toho nebyla pravda.
Firma Finley & Figg sháněla případy újmy na zdraví, ty tvořily
každodenní rutinu, nevyžadovaly žádné umění či fantazii a nikdo je
nepovažoval za zajímavé ani vzrušující. Její zisk byl stejně
nevýrazný jako její postavení. Firma byla malá, protože si nemohla
dovolit vyrůst. Byla výběrová, protože tam nikdo nechtěl pracovat,
což platilo i pro oba vlastníky. I její poloha prozrazovala, že patří do
nižší kategorie. Na levé straně sousedila s vietnamským masážním
salonem a po pravé straně se nacházela dílna na opravu sekaček.
Hned na první pohled bylo jasné, že firma Finley & Figg
neprosperuje. Hned naproti byla podobně malá advokátní kancelář –
nenávidění konkurenti – a za rohem sídlili další právníci. Tahle čtvrť
se jimi ve skutečnosti jen hemžila, někteří pracovali sami na sebe,
jiní měli podobně malé kanceláře, jako byla tato.
F & F sídlila na Preston Avenue, rušné ulici tvořené starými
bungalovy upravenými tak, aby mohly sloužit podnikání všeho
druhu. Malé obchůdky (alkoholické nápoje, čistírna, masážní salon),
služby (právník, zubař, opravář sekaček) a různé krámky s
občerstvením (mexické kukuřičné placky, sladké pečivo z listového
těsta a pizza). Oscar Finley budovu získal před dvaceti lety v jedné
soudní při. Nešlo o prestižní adresu, ale ten nedostatek zčásti
vyrovnalo umístění budovy. Jen o dva vchody dál se nacházela
křižovatka Preston Avenue, Beech Street a Osmatřicáté, chaotický
souběh tří rušných asfaltek, který zaručoval aspoň jednu pořádnou
bouračku týdně, ne-li více. Roční výdaje F & F byly pokryty z
autonehod, ke kterým docházelo o necelých sto metrů dál. Další
právnické firmy, malé i větší, často slídily v této čtvrti v naději, že
kápnou na nějaký levný bungalov, který bude k mání a odkud budou
mít jejich hladoví právníci skřípění pneumatik a kovu na doslech.
Ve firmě čítající jen dva advokáty/partnery bylo ovšem nutné,
aby byl jeden většinovým a druhý menšinovým společníkem. Tím
většinovým byl Oscar Finley, dvaašedesátník, který se už třicet let
právnicky zabýval rvačkami v drsných ulicích jihozápadní části
Chicaga. Oscar kdysi býval policejní mlátičkou, ale dostal výpověď
za rozbíjení lebek. Málem skončil ve vězení, ale vzpamatoval se a šel
studovat střední školu a potom práva. Když ho nechtěla žádná firma
přijmout, vytasil se s vlastním vývěsním štítem a stíhal žalobami
každého, kdo se objevil nablízku. Za dvaatřicet let této praxe nemohl
uvěřit, že promarnil tolik let své kariéry žalobami na neplatiče účtů,
karambolisty, že zastupoval nemehla, co si přivodila úraz na ulici,
asistoval při rozvodech narychlo. Pořád žil v manželství se svou
první manželkou, strašlivou ženskou, se kterou se chtěl denně
rozvést. Ale nemohl si to dovolit. Po dvaatřiceti letech právnické
praxe si Oscar Finley nemohl dovolit skoro nic.
Jeho menšinový společník – Oscar s oblibou prohlašoval věty
jako: „Dám to na starost svému menšinovému společníkovi,“ když
chtěl udělat dojem na soudce a jiné právníky a hlavně na potenciální
klienty – byl pětačtyřicátník Wally Figg. Wally se považoval za
advokáta tvrďase a jeho silácké reklamní letáčky slibovaly všechny
druhy agresivního chování. „Bojujeme za vaše práva!“ a „Pojišťovny
se nás bojí!“ a „Myslíme to vážně!“ Letáčky bývaly vylepené na
lavičkách v parku, v autobusech městské hromadné dopravy, v
taxících, mohli jste na ně narazit v programu fotbalových utkání
středních škol, dokonce i na telefonních sloupech, i když takové
vylepování porušovalo řadu předpisů. Nebyly vidět na dvou
klíčových místech – v televizi a na billboardech. Wally a Oscar o obě
tato odbytiště stále usilovali. Oscar odmítl utrácet peníze – oba typy
reklamy byly příšerně drahé – a Wally si to stále plánoval. Snil o
tom, jak se jeho usmívající se obličej s ulízanými vlasy dívá z
televizní obrazovky a říká hrozivé věci o pojišťovnách a slibuje tučné
úhrady zraněným lidem, kteří budou tak chytří, že zavolají na jeho
bezplatnou linku.
Ale Oscar by neinvestoval ani do billboardu. To Wally už měl
jeden vyhlédnutý. Asi šest bloků od kanceláře, vysoko nad
hemžícími se auty, na vrcholku čtyřpatrové budovy se nacházel ten
nejdokonalejší billboard v celém velkoměstě. Momentálně nabízel
levné prádlo (předváděné sličnou modelkou, to musel Wally uznat),
ale Wally tam už viděl své jméno a svou tvář zabírající celou
reklamní plochu. Jenže Oscar to pořád odmítal.
Wally získal právnický titul na prestižní fakultě Chicagské
univerzity. Oscar k němu přišel na jakési nyní již zaniklé večerní
škole. Oba dělali zkoušku natřikrát. Wally už byl čtyřikrát
rozvedený, Oscar si mohl nechat o rozvodu jen zdát. Wally prahnul
po velkém případu, který by mu vynesl miliony dolarů. Oscar si přál
jen dvě věci – rozvod a důchod.
Jak se ti dva stali partnery v přestavěném domě na Preston
Avenue, to je jiný příběh. Jak to, že jeden druhého ještě nezardousili,
je každodenní záhada.

Jejich spory rovnala Rochelle Gibsonová, statná žena černé pleti,

která získala svůj styl a fištron v ulicích, odkud přišla. Paní
Gibsonová ovládala přijímací kancelář – telefony, recepční pult,
potenciální klienty, kteří sem vcházeli s nadějí, i ty zklamané, kteří
odcházeli v hněvu, občas něco přepisovala (i když její
zaměstnavatelé už zjistili, že pokud potřebují něco napsat, je daleko
jednodušší, když si to udělají sami), zvládala firemního psa a hlavně
neustálé hašteření těch dvou.
Paní Gibsonová se před lety zranila při autonehodě, kterou
nezavinila. Pak znásobila své problémy tím, že si najala právnickou
firmu Finley & Figg, ačkoli si ji nevybrala. Čtyřiadvacet hodin po
autonehodě, pod vlivem percocetu, s dlahami a obvazy se paní
Gibsonová probudila a nad jejím nemocničním lůžkem se vznášela
usmívající se vykrmená tvář advokáta Wallise Figga. Měl na sobě
akvamarínový chirurgický plášť, na krku stetoskop a úspěšně
předstíral, že je lékař. Wally ji lstivě přiměl, aby podepsala smlouvu
o právním zastoupení, slíbil jí modré z nebe, pak se vykradl z pokoje
stejně tiše, jako přišel, a dál packal její případ. Dostala čtyřicet tisíc
dolarů, které její manžel propil a prohrál během několika týdnů, což
vedlo k rozvodu. Ten si vzal na starost Oscar Finley. Také vyřídil její
bankrot. Paní Gibsonová nebyla ani jedním z advokátů nadšená a
vyhrožovala, že na ně oba podá žalobu za procesní pochybení. Tím
upoutala jejich pozornost – nebylo by to v jejich případě poprvé – a
ze všech sil se snažili, aby si ji usmířili. Když se její problémy
znásobily, stala se součástí kanceláře a časem si na sebe všichni tři
docela zvykli.
Práce sekretářky u firmy Finley & Figg byla spíš řehole. Nízký
plat, klienti byli bez rozdílu nepříjemní, ostatní právníci v telefonu
velice hrubí, pracovní doba dlouhá, ale nejhorší bylo jednat s oběma
partnery. Oscar a Wally už vyzkoušeli zralé pracovnice, ale starší
dámy nedokázaly zvládnout ten tlak. Zkusili mladé dívky, ale
vykoledovali si tím další žalobu za sexuální obtěžování, když Wally
nedokázal dát pracky pryč od vnadných krasavic. (Dohodli se na
mimosoudním vyrovnání ve výši padesát tisíc dolarů a jejich jména
byla vláčena novinami.) Rochelle Gibsonová se náhodou objevila v
kanceláři právě toho rána, kdy stávající sekretářka sekla s prací a
rozzlobeně odešla. Telefony vyzváněly a oba partneři řvali, tak se
přemístila na druhou stranu přepážky a uklidnila situaci. Pak uvařila
konvici kávy. Druhého dne byla zpátky a třetího zas. Kralovala tam
celých dalších osm let.
Oba její synové byli ve vězení. Jejich právníkem byl Wally, ale
upřímně řečeno, ty dva nemohl zachránit nikdo. Už jako puberťáci
zaměstnávali Wallyho sérií zatčení pro různé drogové delikty. Jako
dealeři byli stále protřelejší a Wally je opakovaně varoval, že kráčejí
vstříc vězení nebo smrti. Totéž oznámil i paní Gibsonové, která
kluky nezvládala a často se modlila, aby se dostali do vězení. Po
jedné policejní šťáře na jejich kokainovou síť oba vyfasovali deset
let. Díky Wallyho pomoci, jinak by si odseděli dvacet. Hoši mu
neprojevili nejmenší vděk. Paní Gibsonová mu v slzách děkovala.
Navzdory všem problémům po ní Wally nikdy nechtěl poplatek za
právní zastoupení obou výtečníků.
Za ty roky se paní Gibsonová naplakala ještě mnohokrát, a to
vždycky ve Wallyho kanceláři za zamčenými dveřmi. Když to šlo,
tak jí radil a pomáhal, ale hlavní roli sehrál jako posluchač. Wallyho
život byl taky samé kotrmelce a karta se mohla rychle obrátit. Po
nezdaru jeho posledních dvou manželství ho paní Gibsonová
vyslechla a poskytla mu povzbuzení. Když začal pít, dívala se na věc
střízlivě a nebála se mu postavit. I když se hádali denně, jejich
šarvátky nikdy neměly dlouhého trvání a často posloužily jako
ochranná hráz.
Ve firmě bývaly doby, kdy na sebe všichni tři vrčeli nebo se
urazili jeden na druhého, obvykle šlo o peníze. Trh byl prostě
přesycen, v ulicích se to právníky jen hemžilo.
Poslední, co firma potřebovala, byl další právník.
2
David Zinc vystoupil z nadzemky na stanici Quincey a podařilo
se mu slézt ze schodů, které vedly na Wellsovu ulici, ale s nohama
nebylo něco v pořádku. Těžkly a s každým schodem kráčely
pomaleji. Zastavil se na rohu Wellsovy a Adamsovy a podíval se na
své boty, jestli jsou příčinou toho nezvyklého pocitu ony. Nic. Měl
kožené černé šněrovací polobotky, jaké nosili všichni právníci ve
firmě, nosilo je i několik žen. Dýchal namáhavě, a i když bylo
chladno, cítil v podpaží vlhký pot. Bylo mu jednatřicet, na infarkt
tedy ještě brzo. Ano, posledních pět let byl hodně vyčerpaný, ale
naučil se s tou únavou žít. Nebo si to aspoň myslel. Zabočil za roh a
podíval se na Trust Tower, lesknoucí se falický monument tyčící se
do třísetmetrové výšky, její vrcholek mizel v mracích a mlze. Jak se
zastavil a vzhlédl, bušení srdce se zrychlilo a pocítil nevolnost.
Spěchající chodci do něj vráželi. Přešel v hloučku Adamsovu a
plahočil se dál.
Atrium Trust Tower bylo vysoké a otevřené, všude spousta
mramoru a skla, nepochopitelná socha, která měla evokovat a
poskytovat teplo, ale ve skutečnosti působila chladně a nepřátelsky,
aspoň na Davida. Křižovalo se tu šest eskalátorů a unášelo unavené
válečníky směrem vzhůru k jejich kójím a kancelářím. David se
snažil, ale nohy ho k eskalátoru nezanesly. Posadil se místo toho
vedle hromady velkých natřených balvanů a pokoušel se pochopit, co
se to s ním děje. Lidé spěchali kolem, zachmuření, s prázdným
pohledem, už byli ve stresu, i když hodiny toho ponurého rána
ukazovaly teprve 7:30.
„Rupnutí“ určitě není správný lékařský termín. Odborníci užívají
elegantnější název k označení okamžiku, kdy starostmi sužovaná
osoba překročí hranici. Avšak to rupnutí je reálným okamžikem.
Může k němu dojít ve zlomku vteřiny, je výsledkem nějaké hrozně
traumatické události. Nebo je to poslední kapka, smutná kulminace
tlaku, který narůstá a narůstá, až ho mozek a tělo musí uvolnit.
Davidovo rupnutí byl ten druhý případ. Po pěti letech úmorné dřiny s
kolegy, kteří se mu hnusili, se mu toho rána něco stalo, jak tam tak
seděl u nabarvených balvanů a sledoval dobře oblečené zombie, kteří
ujížděli vzhůru za dalším dnem zbytečné práce. Ruplo mu.
„Ahoj, Dave. Jedeš nahoru?“ řekl někdo. Byl to Al z
antimonopolního.
Davidovi se podařilo vyloudit úsměv, přikývnout a něco
zamumlat, pak vstal a z nějakého důvodu šel za Alem. Al stál na
eskalátoru o schod výš a mluvil o tom, jak včera hráli Blackhawks.
David přikyvoval, stoupali atriem. Pod ním a za ním byly desítky
osamělců v tmavých pláštích, další stoupající mladí právníci, zamlklí
a zasmušilí, připomínali spíš členy smutečního průvodu při nějakém
zimním pohřbu. David s Alem se přidali k hloučku čekajícímu u
jednoho z řady výtahů v prvním patře. Během čekání David
naslouchal řečem o hokeji, ale hlava se mu točila a bylo mu zase
špatně. Rychle nastoupili do výtahu a rameny se dotýkali těch mnoha
ostatních. Ticho. Al mlčel. Nikdo nemluvil, nikdo se na nikoho
nepodíval.
David si řekl: „Tak – tohle je moje poslední jízda tímhle
výtahem. Přísahám.“
Výtah se kolébal a tiše hučel, pak se zastavil v osmdesátém patře,
na území Rogana Rothberga. Tři právníci vystoupili, tři tváře, které
už David viděl, ale neuměl k nim přiřadit jméno, což nebylo nic
zvláštního, protože ve firmě pracovalo šest set právníků na podlažích
sedmdesát krát sto metrů. Další dvě temné postavy vystoupily v
osmdesátém čtvrtém patře. Oni stoupali dál a David se začal potit,
pak zrychleně dýchat. Svou malou kancelář měl v devadesátém
třetím, a jak se k němu blížili, srdce mu bušilo stále divočeji. Další
zasmušilí vystoupili v devadesátém a devadesátém prvním a David
se s každou zastávkou cítil slabší a slabší.
Ve výtahu zbyli už jen tři pasažéři – David, Al a mohutná žena,
které potají přezdívali Kývalka. Výtah zastavil, ozvalo se příjemné
cinknutí zvonku, dveře se tiše otevřely a Kývalka vystoupila. Al
vystoupil. David se odmítal pohnout; ve skutečnosti se pohnout
nemohl. Vteřiny míjely. Al se ohlédl a řekl: „Hej, Davide, už jsme
tady. Pojď.“
 David nereagoval, měl jen prázdný, nepřítomný pohled jako
někdo z jiného světa. Dveře se začaly zavírat a Al do škvíry strčil
aktovku. „Davide, je ti něco?“ zeptal se.
„Nic,“ zamumlal David a podařilo se mu pohnout se vpřed. Dveře
se otevřely a výtah znovu zazvonil. David už byl venku, rozhlížel se
nervózně kolem, jako by tu nikdy předtím nebyl. I když odtud odešel
teprve před deseti hodinami.
„Jsi nějaký bledý,“ řekl Al.
Davidovi se točila hlava. Slyšel Alův hlas, ale nerozuměl, co říká.
Kývalka byla o několik metrů dál, zmateně na ně civěla, jako by
přihlížela autonehodě. Výtah znovu zazvonil, tentokrát jinak, a dveře
se začaly zavírat. Al zase něco řekl, dokonce natáhl ruku, aby
Davidovi pomohl. David se najednou prudce otočil a přinutil olověné
nohy k životu. Skočil k výtahu a taktak do něj stihl znovu nastoupit,
než se dveře zavřely. Zvenčí už slyšel jen Alův vyděšený výkřik.
Když výtah začal klesat, David Zinc se dal do hlasitého smíchu.
Motolice a nevolnost zmizely. Ustoupil i tlak na hrudníku. Dokázal
to! Opouští tu robotárnu Rogana Rothberga a loučí se s noční můrou.
On, David Zinc, jeden z tisíců ubohých společníků a menšinových
partnerů v té vysoké budově v centru Chicaga, on jediný a sám se
toho ponurého rána odhodlal odejít. Posadil se na podlahu prázdného
výtahu, se širokým úsměvem sledoval, jak se jasně červené digitální
číslice snižují, a usilovně se snažil zvládnout své myšlenky. Lidé: 1)
jeho žena, zanedbávaná manželka, která chtěla otěhotnět, ale bylo to
těžké, protože její manžel byl příliš unavený, aby mohl provozovat
nějaký sex, 2) jeho otec, význačný soudce, to hlavně on jej přinutil jít
na práva, a ne tak ledajaká, ale rovnou na Harvard, protože tam sám
chodil, 3) jeho dědeček, rodinný tyran, který v Kansas City od píky
vybudoval megafirmu a pořád v ní ještě ve věku osmdesáti dvou let
deset hodin denně pracoval, a 4) Roy Barton, jeho nadřízený partner,
jeho šéf, pomatený debil, který celé dny řval a nadával a byl to
nejspíš ten nejhorší člověk, jakého kdy David Zinc poznal. Když
pomyslel na Roye Bartona, znovu se rozesmál.
Výtah zastavil v osmdesátém patře a vešly do něj dvě sekretářky.
Na okamžik se zarazily, když uviděly, že David sedí v rohu na zemi,
aktovku vedle sebe. Opatrně překročily jeho natažené nohy a čekaly,
až se dveře výtahu zavřou. „Jste v pořádku?“ zeptala se pak jedna z
nich. „Jsem,“ odpověděl David. „A vy?“
Žádná odpověď. Sekretářky stály během krátké jízdy ztuhle a
potichu a v sedmdesátém sedmém spěchaly z výtahu ven. Když
David znovu osaměl, zmocnily se ho najednou obavy. Co když na
něj někoho pošlou? Al šel nepochybně hned za Royem Bartonem a
řekl mu, že se Zinc sesypal. Co Barton udělá? Na deset byla
naplánovaná důležitá schůzka s jedním rozhněvaným klientem, s
jedním důležitým výkonným ředitelem. Jak Davida napadlo, když
pak později o všem uvažoval, byla tahle otevřená konfrontace
poslední kapkou, která spustila to rupnutí. Roy Barton nebyl jen
neomalený hňup, ale taky zbabělec. Potřeboval se schovat za Davida
Zinca a ostatní, až tam výkonný ředitel vkráčí s dlouhým seznamem
odůvodněných stížností.
Roy by na něj mohl poslat ochranku. Ochranka byla obvyklá
skupina postarších vrátných, ale taky domácí oddíl špionů, kteří
měnili zámky, natáčeli všechno na kameru, pohybovali se v zákulisí
a zapojovali se do jakýchkoli tajných praktik, které měly udržovat
právníky v lati. David vyskočil na nohy, popadl aktovku a netrpělivě
hleděl na blikající čísla pater. Výtah se lehce zachvěl, když projel
střední částí Trust Tower. Když zastavil, David vystoupil a vrhl se k
eskalátorům, stále plným posmutnělci tiše směřujícími vzhůru.
Eskalátory jedoucí dolů byly prázdné a David po jednom seběhl.
Někdo na něj křikl: „Hej, Davide, kam běžíš?“ David se usmál a
zamával tím směrem, jako že je všechno v pořádku. Rychle prošel
kolem natřených balvanů a bizarní sochy a lehkým krokem vyšel
skleněnými dveřmi. Byl venku a ulice, která se mu před nedlouhou
chvílí zdála tak vlhká a ponurá, jej ovanula vzduchem slibujícím
nový začátek.
Zhluboka se nadechl a rozhlédl se. Nesmí se zastavit. Vykročil po
ulici LaSalle, rychle, bál se ohlédnout. Nesmíš vypadat podezřele.
Uklidni se. Tohle je jeden z nejdůležitějších dnů v tvém životě, říkal
si, tak to nezvorej. Domů jít nemohl, na tento střet připraven nebyl.
Nemohl se procházet po ulicích, protože by narazil na někoho
známého. Kam by se mohl na chvilku schovat, všechno si promyslet,
vyčistit si hlavu, udělat plán? Podíval se na hodinky, 7:51, ideální čas
na snídani. V postranní ulici zahlédl červenozeleně blikající neon s
nápisem U Abnera, a když k němu mířil, nevěděl, jestli je to nějaký
bufet nebo bar. U dveří se ohlédl a ujistil se, že nemá v patách
ochranku. Pak vešel do teplého, tmavého lokálu U Abnera.
Byl to bar. Boxy vpravo byly prázdné. Židle na stolech čekaly, až
někdo umyje podlahu. Abner stál za dlouhým naleštěným barovým
pultem a culil se, jako by chtěl říct: „Co ty tu děláš?“
„Máte otevřeno?“ zeptal se David.
„Byly snad dveře zamčené?“ odsekl Abner pohotově. Měl na
sobě bílou zástěru a leštil pivní půllitr. Silná předloktí měl porostlá
hustými chlupy, a i když mu tak nevybíravě odsekl, jeho tvář
působila dojmem ostříleného barmana, který už vyslechl spoustu
lidských příběhů.
„Myslím, že ne.“ David pomalu došel k baru, podíval se doprava
a na konci barového pultu uviděl nějakého muže, který očividně
odpadl, i když pořád držel skleničku.
David si sundal popelavě šedý plášť a pověsil jej na opěradlo
barové stoličky. Posadil se, přelétl pohledem řadu vyrovnaných lahví
před sebou, které se odrážely v zrcadlech, pípách a desítkách
vyleštěných a vzorně srovnaných sklenic. Když se pohodlně usadil,
zeptal se Abnera: „Co mi doporučíte před osmou?“
Abner se ohlédl na muže spícího na naleštěném dřevě barového
pultu. „Co třeba kávu?“
„Tu jsem už měl. Podáváte snídani?“
„Jo, jmenuje se Bloody Mary.“
„Tak si jednu dám.“

Rochelle Gibsonová bydlela v sociálním bytě s matkou, jednou ze

svých dcer, dvěma vnoučaty a proměnlivou skupinou neteří a
synovců. Občas se objevil i nějaký bratranec či sestřenice, kteří
potřebovali střechu nad hlavou. Před domácím chaosem často
uprchla do práce, ačkoli to tam někdy bývalo horší než doma. Do
kanceláře přicházela tak kolem půl osmé, odemkla ji, zanesla dovnitř
oboje noviny, které ležely u dveří, rozsvítila, nastavila termostat
topení, uvařila kávu a obstarala HS, firemního psa. Přitom si
pobrukovala nebo zpívala. Nikdy by to ani jednomu z šéfů
nepřiznala, ale byla docela pyšná, že je sekretářkou, třebaže v
takovém podniku, jako je Finley & Figg. Kdykoli se jí někdo ptal na
její zaměstnání, pohotově odpovídala, že je „právní sekretářkou“. Ne
nějakou obyčejnou, ale právní. Chybějící vzdělání dohnala
zkušenostmi. Po osmi letech praxe v rušné ulici se naučila o právu
hodně, ještě víc však o právnících.
HS byl voříšek, který žil v kanceláři, protože si ho nikdo nechtěl
vzít domů. Patřil stejným dílem všem třem – Rochelle, Oscarovi i
Wallymu – ačkoli starost o něj zůstala vždycky na Rochelle. Byl to
uprchlík, který si už před lety vybral F & F za svůj domov. Přes den
spal ve svém pelíšku vedle Rochelle, v noci bloumal po kanceláři a
hlídal. Byl to docela ucházející hlídač, jehož štěkot už nejednou
zahnal zloděje, vandaly a dokonce i několik rozparáděných klientů.
Rochelle ho nakrmila a dala mu do misky vodu. V kuchyňce
vyndala z malé ledničky kelímek jahodového jogurtu. Když byla
káva uvařená, nalila si šálek a urovnala si věci na stole, který
udržovala ve vzorném pořádku. Byl ze skla a chrómu, masivní, byla
to první věc, které si klienti všimli, sotva do kanceláře vstoupili.
Oscar míval svou kancelář docela uklizenou, ale u Wallyho to
vypadalo jako na veřejné skládce. Ti dva se v nich však mohli
jednoduše zavřít, kdežto na Rochellinu úřadovnu bylo při vstupu
hned vidět.
Rozložila noviny Sun-Times a začetla se do titulní stránky. Četla
pomalu, popíjela kávu, jedla jogurt a HS za ní chrápal. Rochelle
milovala tu chvilku klidu, která jí byla takhle časně ráno dopřána.
Zanedlouho se rozdrnčí telefony, dorazí oba právníci, a když budou
mít štěstí, dostaví se i klienti na sjednané schůzky, někteří i bez
předchozí domluvy.
Oscar Finley odcházel z domu každé ráno už v sedm, aby měl
pokoj od své ženy. Ale málokdy se v kanceláři objevil před devátou.
Dvě hodiny brouzdal po městě, zastavil se na jedné policejní
služebně, kde jeden z jeho bratranců zpracovával hlášení o
dopravních nehodách, zašel pozdravit řidiče odtahových vozidel a
poptat se po nejčerstvějších vracích, dal si kávu s majitelem dvou
pohřebních ústavů té nejpodřadnější kategorie, donesl koblihy na
požární stanici a poklábosil s řidiči sanitek, občas obešel své
nejoblíbenější nemocnice, prošel se po přeplněných chodbách a
zkušeným zrakem přehlížel pacienty, kteří utrpěli nějaká zranění
kvůli nedbalosti jiných.
Oscar přišel v devět. S Wallym, jehož život nebyl zdaleka tak
uspořádaný. U něj člověk nikdy nevěděl. Někdy se přihnal do
kanceláře už o půl osmé, nadopovaný kofeinem a Red Bullem a
odhodlaný podat žalobu na kohokoli, kdo mu zkřížil cestu, jindy se
dovlekl až kolem jedenácté, ještě v kocovině, oči měl opuchlé a co
nejrychleji zmizel ve své kanceláři.

Toho důležitého dne však Wally dorazil před osmou, s úsměvem

na tváři a rozjasněným pohledem. „Dobré ráno, paní Gibsonová,“
pozdravil ji a znělo to srdečně.
„Dobré ráno, pane Figgu,“ odpověděla v podobném duchu.
Atmosféra ve firmě byla vždycky napjatá, hádky na spadnutí. Slova
se volila pečlivě a byla i pečlivě filtrována. Obyčejný ranní pozdrav
podléhal důkladnému zvážení, protože mohl být spouštěčem
nějakého útoku. I oslovení „pane“ nebo „paní“ mělo svou dějinnou
váhu. Když byla Rochelle ještě klientkou, Wally udělal tu chybu, že
ji oslovil „děvče“. Řekl něco jako: „Podívejte se, děvče, udělám v té
věci to nejlepší, co bude v mých silách.“ Nemyslel to nijak zle a její
přehnaná reakce byla zbytečná, ale od té doby trvala na tom, aby ji
oslovovali „paní Gibsonová“.
Trochu ji podráždilo, že ji teď vytrhl ze samoty. Wally promluvil
na HS a pohladil ho po hlavě. Zamířil ke konvici s kávou a zeptal se:
„Co píšou?“
„Nic,“ odpověděla stručně, protože neměla chuť diskutovat o
zprávách.
„To mě nepřekvapuje,“ odpověděl. Byla to první ťafka dnešního
dne. Ona čte Sun-Times. Wally čte Tribune. Oba považovali vkus
toho druhého, pokud šlo o zprávy, za poněkud pokleslý.
Další popíchnutí následovalo za okamžik. Wally se po chvilce
znovu vynořil ze své kanceláře. „Kdo vařil to kafe?“ zeptal se.
Ignorovala tu otázku.
„Trochu řidina, nemyslíte?“
Zvolna otočila stránku, ujedla trochu jogurtu.
 Wally hlasitě usrkl, pleskl se přes rty a zašklebil se, jako by pil
ocet, pak si vzal svoje noviny a posadil se ke stolu. Než Oscar získal
v jedné soudní při tenhle dům, předchozí majitel vyboural příčky
blízko vchodu a vytvořil tak prostornou vstupní halu. Rochelle
okupovala jednu její část, hned u dveří, o pár metrů dál stály židle
pro čekající klienty a dlouhý stůl, který kdysi asi sloužil jako jídelní.
V kanceláři se pak u něj četly noviny, pila káva a dokonce přijímaly
zálohy. Wally u něj rád prodléval, protože měl v kanceláři takový
chlívek.
Teď otevřel rázně noviny, snažil se u toho nadělat co nejvíc
rámusu. Rochelle si ho nevšímala a tiše si dál pobrukovala nějakou
písničku.
Uběhlo několik minut, pak zazvonil telefon. Zdálo se, že ho paní
Gibsonová neslyší. Zazvonil znovu. Po třetím zazvonění Wally
sklopil noviny a zeptal se: „Nechcete to vzít, paní Gibsonová?“
„Ne,“ odpověděla úsečně.
Telefon zazvonil počtvrté.
„A proč ne?“ naléhal.
Nevšímala si ho. Po pátém zazvonění Wally odhodil noviny,
vyskočil a zamířil k telefonu na zdi vedle kopírky. „Na vašem místě
bych to nezvedala,“ utrousila paní Gibsonová.
Zarazil se. „A proč?“
„Je to někdo, kdo se domáhá placení účtů.“
„Jak to víte?“ Wally se pozorněji podíval na telefon. Na displeji
stálo „NEZNÁMÉ ČÍSLO“.
„Já to aspoň tak dělám. Volá touto dobou každý týden.“
Telefon umlkl a Wally se vrátil ke stolu ke svým novinám.
Schoval se za ně a vrtalo mu hlavou, který účet nezaplatili a který
dodavatel je už tak naštvaný, že se opovažuje volat do kanceláře a
ždímat z právníků peníze. Rochelle to samozřejmě ví, protože vede
účetnictví a ví skoro všechno, ale nechtěl se jí ptát. Kdyby se jí
zeptal, okamžitě by se začali hádat kvůli účtům a nezaplaceným
poplatkům a kvůli nedostatku peněz celkově, což by mohlo vyústit v
plamennou slovní potyčku ohledně běžných postupů firmy, její
budoucnosti a chyb, které dělají její společníci.
Ani jeden z nich o to nestál.
 Abner byl na své Bloody Mary velice pyšný. Přesně odměřoval
dávky rajčatové šťávy, vodky, ředkvičky, citronu, limetky,
worcesterové omáčky, tabaska a soli. Vždycky do toho přidal dvě
olivy a kousek řapíkatého celeru.
David si už dlouho nepochutnal na takové snídani. Po dvou
Abnerových porcích této lahůdky, kterou rychle slupl, se začal
přihlouple usmívat a byl pyšný na to, že se dokázal na všechno
vykašlat. Opilec na druhém konci barového pultu hlasitě chrápal.
Kromě nich dvou tu nebyli žádní další zákazníci. Abner byl správný
podnikatel, myl a leštil sklenice na míchané nápoje, kontroloval stav
alkoholických nápojů a pohrával si s pípami. Přitom se vyjadřoval k
různým tématům.
Davidovi zazvonil mobil. Byla to jeho sekretářka Lana. „Ach
bože,“ povzdechl si.
„Kdo to je?“
„Volají mi z kanceláře.“
„Člověk snad má právo na snídani, ne?“
David se znovu usmál a řekl do telefonu: „Haló?“
„Davide, kde jsi? Je půl deváté!“ ozvala se Lana. „Já mám
hodinky, zlatíčko. Právě snídám.“
„Jsi v pořádku? Slyšela jsem, že jsi skočil zpátky do výtahu. Že
ses tam doslova vrhl.“
„To jsou jen fámy, někdo to zveličil.“
„Dobře. V kolik přijdeš? Už volal Roy Barton.“
„Nech mě dosnídat, ano?“
„Jistě. Jen se ozvi.“
David odložil mobil, důkladně potáhl brčkem a oznámil: „Dám si
ještě jednu.“ Abner se zamračil a řekl: „Možná byste neměl tak
spěchat.“
„Vždyť nespěchám.“
„No dobrá.“ Abner vzal čistou sklenici a začal míchat koktejl.
„Jestli jsem to dobře pochopil, tak dnes už nemáte v plánu jít do
kanceláře.“
„Ne. Sekl jsem s tím. Odcházím.“
„Kde jste pracoval?“
 „Jako právník u Rogana Rothberga. Znáte to?“
„Slyšel jsem o nich. Je to velká firma, ne?“
„Šest set právníků jen tady v Chicagu. Po světě je jich několik
tisíc. Momentálně jsou třetí největší firmou co do počtu
zaměstnanců. Na pátém místě, pokud jde o délku pracovní doby, na
čtvrtém v zisku pro partnery, na druhém, co se týče výše výplat, a na
prvním v přepočtu idiotů na metr čtvereční.“
„Promiňte, že se do toho pletu.“
David zvedl telefon a zeptal se: „Vidíte ten telefon?“
„Myslíte, že jsem slepý?“
„Tahle věc posledních pět let ovládala můj život. Bez ní se
nesmíte nikam hnout. Firemní politika. Pořád mít telefon u sebe.
Pronásledoval mě při večeřích v restauraci. Nedovolil mi se v klidu
osprchovat. Budil mě v noci. Jednou mě vyrušil i při milování s
manželkou, kterou zanedbávám kvůli práci. Loni v létě jsem byl se
dvěma spolužáky z vysoké na baseballovém zápase, hráli Cubs, my
měli parádní místa, druhá směna šla do finiše a tenhle krám začal
vibrovat. Volal Roy Barton. Už jsem vám o něm říkal?“
„Ještě ne.“
„Můj šéf, zákeřný hajzlík. Je mu čtyřicet, pokřivené ego. Fakt
dáreček pro právnickou firmu. Vydělává ročně miliony, ale pořád mu
to nestačí. Dře patnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, protože u
Rogana Rothberga všichni úspěšní lidi pracují bez přestávky. A Roy
si o sobě myslí, že je úspěšný člověk.“
„Příjemný člověk, ne?“
„Nenávidím ho. Už ho nikdy nehodlám vidět.“ Abner mu přes
pult přisunul Bloody Mary se slovy: „Vypadá to, že jsi na správné
cestě, kamaráde. Na zdraví.“
3
Telefon zazvonil znovu a Rochelle se rozhodla, že ho zvedne.
„Právnická kancelář Finley & Figg,“ ohlásila se profesionálně. Wally
od novin nevzhlédl. Chvilku poslouchala a pak řekla: „Lituji, ale
transakce s nemovitostmi neděláme.“
Když tady Rochelle před osmi lety zaujala svou pozici, firma se
transakcemi s nemovitostmi zabývala. Rochelle však brzy zjistila, že
tento druh práce nepřináší žádné velké peníze a z velké části leží na
ní, aniž by se samotní právníci nějak zvlášť namáhali. Po krátkém
uvažování se rozhodla, že nemovitosti nemá ráda. Protože měla na
starosti telefonáty, přestala hovory týkající se této činnosti přijímat a
firma Finley & Figg přišla o jednu oblast svého podnikání. Oscar
zuřil a hrozil jí vyhazovem, ale zklidnil se, když se zmínila, že je
bude žalovat za právní pochybení. Wally vyhlásil příměří, ale napjatá
atmosféra trvala několik týdnů.
Poté, co začala filtrovat telefonáty, odzvonilo ještě dalším
specialitám, kterými se před jejím příchodem kancelář zabývala.
Kriminální práce se stala minulostí, Rochelle ji neměla ráda, protože
neměla ráda ty klienty. Řízení pod vlivem alkoholu bylo v pořádku,
protože takových případů bylo hodně, byly dobře placené, a navíc
nevyžadovaly z její strany téměř žádnou účast. Bankroty ji
otravovaly ze stejného důvodu jako nemovitosti – poplatky byly
mizerné a sekretářka se s tím hrozně nadřela. Během let se Rochelle
podařilo činnost firmy řádně zjednodušit, a pořád s tím byly
problémy. Oscar zastával teorii, kvůli které byl třicet let švorc a která
spočívala v tom, že firma by měla přijmout každého zákazníka, který
vejde do dveří, vytvořit si širokou síť klientů a pak se probírat tím
haraburdím a doufat, že se mezi ním najde nějaký dobrý případ
týkající se újmy na zdraví. Wally s tím nesouhlasil. Chtěl pořádný
úlovek. I když se musel otravovat s nejrůznějšími nudnými
právnickými úkony, kterých měl až nad hlavu, pořád snil o tom, jak
narazí na zlatou žílu.
„Dobrá práce,“ řekl, když zavěsila. „Reality jsem nikdy neměl
rád.“
 Poznámku ignorovala a vrátila se k novinám. HS začal tiše vrčet.
Pohlédla na něj, stál ve svém malém pelechu, větřil se zvednutým
čenichem, ocas měl natažený a špičatý, oči přivřené soustředěním.
Vrčení sílilo, pak se ozvalo vzdálené houkání sanitky a narušilo
jejich ponuré ráno. Wallyho tento zvuk nikdy nepřestal vzrušovat, na
pár vteřin úplně ztuhl a snažil se jej zkušeně analyzovat. Policie,
hasiči nebo sanitka? To byla vždycky první otázka a Wally na ni
dokázal bleskově odpovědět. Hasičské nebo policejní sirény pro něj
nic neznamenaly a hned si jich přestal všímat, ale houkání sanitky
mu pokaždé zrychlilo tep.
„Sanitka,“ řekl, odložil noviny na stůl, vstal a nonšalantně zamířil
ke dveřím. Rochelle také vstala, přešla k oknu, odhrnula žaluzie a
podívala se ven. HS pořád vrčel, a když Wally otevřel dveře a vyšel
na schody, pes ho následoval. Na protější straně ulice vyšel ze své
firmičky Vince Gholston a s nadějí pohlížel směrem ke křižovatce
Beech Street a Osmatřicáté ulice. Když uviděl Wallyho, ukázal mu
vztyčený prostředníček a Wally mu to rychle oplatil.
Sanitka se s ječením hnala Beech Street, kličkovala mezi
ostatními vozidly, vztekle troubila a byla zdrojem většího zmatku a
nebezpečí než to, co na ni čekalo. Wally ji sledoval, dokud nezmizela
z dohledu, a pak zašel dovnitř.
Pokračovali ve čtení novin bez jakéhokoli dalšího vyrušení –
žádné houkačky, žádné telefonáty od nadějných klientů nebo
vymahačů účtů. V devět se otevřely dveře a vešel většinový
společník. Oscar měl na sobě jako obvykle dlouhý tmavý plášť a nesl
naditou aktovku z černé kůže, jako by celou noc pracoval. Měl také
svůj deštník, jako vždycky, bez ohledu na předpověď počasí. Oscar
měl daleko k věhlasným a špičkovým právníkům, ale aspoň vypadal
trochu jako oni. Nosil tmavé pláště, tmavé obleky, bílé košile a
hedvábné kravaty. To mu kupovala manželka a trvala na tom, aby se
náležitě oblékal. Wally na sebe naopak navlékl, cokoli mu přišlo pod
ruku.
„Dobrý den,“ houkl Oscar nevrle směrem ke stolu paní
Gibsonové.
„Dobré ráno,“ odpověděla.
 „Je něco v novinách?“ Oscar se nezajímal o sportovní výsledky
nebo povodně, ani o ekonomiku nebo nejnovější události na
Středním východě.
„V Palos Heights rozdrtil vysokozdvižný vozík řidiče,“
odpověděla paní Gibsonová briskně. Byla to součást jejich ranního
rituálu. Kdyby po jeho příchodu nepřispěchala se zprávou o nějaké
nehodě, kterou by mu prosvětlila ráno, jeho rozmrzelá nálada by se
jen zhoršila.
„To se mi líbí,“ odpověděl. „Je mrtvý?“
„Ještě ne.“
„Tím líp. Spousta bolesti a utrpení. Poznamenejte to. Později to
prověřím.“
Paní Gibsonová přikývla, jako by se ten nebožák doopravdy
přihlásil jako jejich nový klient. Samozřejmě, že to tak nebylo. Ani
nebude. Finley & Figg se málokdy dostali na místo neštěstí jako
první. Bylo jasné, že řidičovu ženu už pronásleduje houf
agresivnějších právníků, o některých se vědělo, že nabízejí peníze
nebo jiné výhody, aby postiženou rodinu ulovili.
Oscar povzbuzený touto dobrou zprávou došel ke stolu a řekl:
„Dobrý den.“
„Dobrý, Oscare,“ odpověděl Wally.
„Jsou tam nějaká úmrtní oznámení od našich klientů?“
„Tak daleko jsem ještě nedočetl.“
„Tím bys právě měl vždycky začít.“
„Díky, Oscare. Ještě nějaké tipy ohledně čtení novin?“
Oscar už byl na odchodu. Ještě se přes rameno ohlédl po paní
Gibsonové a zeptal se: „Co mám na dnešek v kalendáři?“
„Jako obvykle. Rozvody a opilce.“
„Rozvody a opilce,“ mumlal si Oscar pro sebe, když vstupoval do
své kanceláře. „Potřebuju dobrou bouračku.“ Pověsil si kabát na
věšák na dveřích, deštník uložil do držáku u stolu a začal vyndávat
věci z aktovky. Wally byl za chvíli u něj, v rukou rozevřené noviny.
„Říká ti něco jméno Chester Marino?“ zeptal se. „Nekrolog. Věk
padesát sedm, manželka, děti, vnoučata, příčina smrti neuvedena.“
Oscar se poškrábal v krátce střižených šedivých vlasech a řekl:
„Možná. Mohla by tam být poslední vůle a testament.“
 „Leží u Van Easela & synové. Vystavení zesnulého dnes večer,
obřad zítra. Omrknu to a zjistím co a jak. Jestli je jeden z našich,
chceš mu poslat květiny?“
„Dokud nebudeš znát rozsah jeho pozůstalosti, tak ne.“
„Dobrá připomínka.“ Wally pořád držel noviny. „Ta věc s tasery
se vymkla kontrole. Poldové v Joliet jsou obvinění z toho, že zmlátili
sedmdesátiletého dědka, který šel do Walmartu koupit Sudafed pro
nemocné vnouče. Lékárník se domníval, že si z toho děda vyrábí
drogy, tak na něj jako poctivý občan zavolal policajty. Ukazuje se, že
si poldové obstarali zbrusu nové tasery a pět těch šašků zastavilo
toho dědu na parkovišti a zmalovali ho. Je v kritickém stavu.“
„Takže se zase dáme do záležitostí s tasery, že, Wally?“
„To si piš, že jo. Jsou to dobré případy, Oscare. Musíme jich pár
získat.“
Oscar se posadil a vzdychl. „Takže tento týden tasery. Minulý
týden to byly vyrážky z plínek – velké plány žalovat výrobce
pampersek, protože pár tisíc mimin dostalo vyrážku. Minulý měsíc to
byl čínský sádrokarton.“
„Za skupinovou žalobu už zaplatili miliardu babek.“
„Jo, ale my jsme neviděli ani cent.“
„O tom chci právě mluvit, Oscare. Musíme se začít vážně zabývat
těmi skupinovými žalobami. Právě tam jsou peníze. Firmy, které
vydělávají miliardy dolarů, platí milionové honoráře.“
Dveře byly otevřené a Rochelle poslouchala každé slovo, i když
se jednalo o rozhovor, který tu zdaleka neslyšela poprvé.
Wally mluvil hlasitěji. „Seženeme si pár takových případů, pak se
spojíme se specialisty na skupinové žaloby, něco jim přenecháme,
pak se s nimi svezeme, až to vyřeší, a dostaneme balík. Jsou to lehce
vydělané prachy, Oscare.“
„Plínková vyrážka?“
„No dobře, to nevyšlo. Ale tahle záležitost s taserem je zlatý důl.“
„Další zlatý důl, Wally?“
„Jo, já to prověřím.“
„To udělej.“
 Opilec u baru se trochu probral. Zvedl hlavu, pootevřel oči a
Abner mu naléval kávu a pořád klábosil, to vše jen proto, aby toho
chlápka přesvědčil, že už je načase odejít. Nějaký výrostek s
koštětem zametal podlahu a urovnával židle a stoly.
David s mozkem obaleným vodkou hleděl do zrcadla a marně se
snažil podívat se na svou situaci ze všech úhlů. Chvíli byl plný
nadšení a pýchy, že odvážně unikl z pochodu smrti u Rogana
Rothberga. Pak zase dostal strach o svou ženu, rodinu, budoucnost.
Ale pití mu dodávalo kuráž, tak se rozhodl, že v tom bude
pokračovat.
Jeho mobil znovu zavibroval. Byla to Lana z kanceláře. „Haló,“
ohlásil se tiše.
„Davide, kde jsi?“
„Zrovna dojídám snídani, víš?“
„Davide, nezdá se mi to. Jsi v pořádku?“
„Jistě. Jistě.“
Krátká odmlka, pak: „Ty něco popíjíš?“
„Samozřejmě že ne. Je teprve půl desáté.“
„Dobrá, jak myslíš. Podívej, Roy Barton právě odešel a příšerně
zuří. Ještě nikdy jsem ho neslyšela tak nadávat. A taky děsně
vyhrožoval.“
„Řekni mu, ať mi políbí prdel.“
„Prosím?“
„Slyšela jsi dobře. Řekni Royovi, ať mi políbí prdel.“
„Přestáváš to zvládat, Davide. Sesypal ses. Nedivím se. Viděla
jsem, jak to přichází. Věděla jsem to.“
„Nic mi není.“
„Nejsi v pořádku. Jsi opilý a sesypal ses.“
„No dobrá, možná jsem opilý, ale –“
„Myslím, že zase slyším Roye Bartona. Co mu mám říct?“
„Ať mi políbí prdel.“
„Tak proč mu to neřekneš sám, Davide? Telefon máš. Zavolej
mu.“ S těmi slovy zavěsila.
Abner okouněl opodál, chtěl z rozhovoru něco zachytit. Znovu
přeleštil pult, už potřetí od té doby, co si David přesedl k baru.
 „Volali z kanceláře,“ řekl barmanovi na vysvětlenou a ten se
zamračil, jako by to byla špatná zpráva. „Ten už zmíněný Roy
Barton se po mně shání a zuří. Chtěl bych teď být mouchou na stěně.
Doufám, že ho klepne.“
Abner přišel blíž. „Poslyšte, jak se jmenujete?“
„David Zinc.“
„Těší mě. Podívejte se, Davide, zrovna dorazil kuchař. Nechcete
něco k jídlu? Možná něco mastného? Hranolky, smažené cibulové
kroužky, pořádný hamburger?“
„Dám si dvojitou porci kroužků a velkou láhev kečupu.“
„To je ono.“ Abner zmizel. David dopil poslední Bloody Mary a
odebral se na záchod. Když se vrátil, usedl zpátky na své místo a
podíval se na hodinky – 9:28. Čekal na cibulové kroužky. Už cítil,
jak se v kuchyni smaží, slyšel prskání oleje. Opilec na konci pultu po
jeho pravici polykal doušky kávy a snažil se udržet oči otevřené.
Výrostek pořád zametal a rovnal nábytek.
Na pultě zavibroval mobil. Volala jeho žena. David se nenamáhal
telefon zvednout. Když přestal vibrovat, počkal a pak vytočil
hlasovou schránku. Helen se po něm podle očekávání sháněla.
„Davide, už dvakrát volali z kanceláře. Kde jsi? Co děláš? Všichni o
tebe mají strach. Jsi v pořádku? Zavolej mi co nejdřív.“
Helen byla doktorandkou na Severozápadní, a když ji ve tři čtvrtě
na sedm ráno dával pusu na rozloučenou, byla ještě zachumlaná v
posteli. Když předešlého večera dorazil v 22:05 domů, povečeřeli u
televize zbytek lasaní a on pak usnul na gauči. Helen byla o dva roky
starší a chtěla otěhotnět, což se zdálo stále méně pravděpodobné,
vzhledem k věčné únavě jejího manžela. Mezitím si dodělávala
doktorát z dějin umění, ale nijak na to nespěchala.
Tiché pípnutí, pak textová zpráva zase od ní. „Kde jsi? Jsi v
pořádku? Prosím.“
Nechtěl s ní teď několik hodin mluvit. Nutila by ho, aby se
přiznal, že se zhroutil, a naléhala by na něj, aby vyhledal odbornou
pomoc. Její otec byl cvokař, matka pracovala v manželské poradně a
celá rodina byla přesvědčená, že se všechny životní problémy a
záhady dají vyřešit pár hodinami terapie. Zároveň však nemohl snést
pomyšlení, že se Helen třese strachy, co s ním je.
 Poslal jí zprávu: „Nic mi není. Musel jsem na chvíli odejít z
kanceláře. Budu v pořádku. Nedělej si starosti.“
Odpověděla: „Kde jsi?“
Už dorazily cibulové kroužky, obrovská hromada zlatohnědých
koleček v těstíčku nasáklém olejem, ještě horké z pánve. Abner je
postavil před Davida. „Ty jsou nejlepší. Co takhle sklenici vody?“
„Uvažoval jsem o velkém pivu.“
„Hned to bude.“ Abner vzal půllitr a přistoupil k pípě.
„Manželka se po mně shání,“ řekl David. „Máte manželku?“
„Radši se neptejte.“
„Promiňte. Ona je fajn, chce rodinu a tak, ale zdá se, že se nám to
nějak nedaří. Loni jsem odpracoval čtyři tisíce hodin, věřil byste
tomu? Čtyři tisíce hodin. Obvykle začínám v sedm ráno a vracím se
v deset večer. To je běžný pracovní den, ale není nic neobvyklého,
když pracuju přes půlnoc. Takže když dorazím domů, jsem vyřízený.
Myslím, že jsme spolu spali tak jednou za měsíc. Těžko tomu věřit.
Mně je jedenatřicet. Jí třiatřicet. Oba jsme v těch nejlepších letech a
chceme mít dítě a tady ten velký kluk nevydrží být vzhůru.“ Otevřel
láhev kečupu a asi třetinu z ní vyplácal na kroužky. Abner před něj
postavil orosený půllitr ležáku.
„Aspoň vyděláte spoustu prachů,“ řekl Abner.
David oloupal kroužek cibule, namočil ho do kečupu a nacpal si
ho do pusy. „Ale to jistě, platí mi dobře. Proč bych se nechal tak
zneužívat, kdyby neplatili?“ David se rozhlédl a ujistil se, že nikdo
neposlouchá. Nikdo tam nebyl. Ztišil hlas a spolkl kroužek, pak řekl:
„Jsem společníkem firmy, pracuju tam pět let, loni jsem vydělal tři
sta tisíc hrubého. To je spousta peněz, a protože je nemám čas
utrácet, hromadí se v bance. Ale spočítejte si to. Odpracoval jsem
čtyři tisíce hodin, zaplaceno jsem dostal tři tisíce. Tři tisíce hodin,
extra třída ve firmě. Ten zbytek se nějak ztratil ve firemních
aktivitách a veřejně prospěšné práci. Posloucháte mě, Abnere?
Vypadá to, že se nudíte.“
„Poslouchám vás. Já jsem dřív sloužil právníkům. Vím, jak jsou
tupí.“
David se zhluboka napil a otřel si rty. „Dík za upřímnost.“
„Jen dělám svou práci.“
 „Firma oceňuje můj čas pěti stovkami na hodinu. Krát tři tisíce.
To je jedna celá pět milionu pro drahého starouše Rogana Rothberga.
A mně platí ubohých tři sta tisíc. Znásobte si to pěti sty společníky,
kteří dělají přibližně totéž co já, a pochopíte, proč jsou školy práv
nabité chytrými mladými studenty, kteří si myslí, že chtějí pracovat
ve velké právnické firmě a stát se jejími společníky a zbohatnout.
Nudíte se, Abnere?“
„Je to úžasné.“
„Nechcete kroužek?“
„Ne, díky.“
David si nacpal další velký kroužek do vyprahlých úst a pak jej
spláchl půl sklenicí piva. Na konci baru se ozval tupý úder. Opilec
znovu podlehl. Hlava mu spadla na pult.
„Kdo je ten chlápek?“ zeptal se David.
„Jmenuje se Eddie. Půlka tohoto podniku patří jeho bratrovi,
takže tu nasává zadarmo. Mám ho už po krk.“ Abner poodešel a
promluvil na Eddieho, ale ten nereagoval. Abner sklidil hrnek od
kávy a utřel pult kolem Eddieho. Pak se pomalu vrátil k Davidovi.
„Takže vy odcházíte od tři sta tisíc,“ řekl pomalu. „A jaký máte
plán?“
David se rozesmál až moc nahlas. „Plán? Tak daleko jsem se
ještě nedostal. Přede dvěma hodinami jsem napochodoval do práce
jako vždycky, teď jsem se zcvoknul.“ Další lok. „Mám v plánu,
Abnere, tady dlouho sedět a rozebrat své zcvoknutí. Pomůžete mi?“
„Je to moje práce.“
„Účet zaplatím.“
„Dohodnuto.“
„Tak ještě jedno pivo, prosím.“
4
Rochelle Gibsonová si asi hodinu četla noviny, jedla jogurt a
vychutnávala si kávu, pak se neochotně pustila do práce. Jejím
prvním úkolem bylo zkontrolovat, jestli je v kartotéce klientů
registrován nějaký Chester Marino, který momentálně pokojně
odpočíval v bronzové rakvi za skromnou cenu v pohřebním ústavu
Van Easel & synové. Oscar měl pravdu. Jejich firma připravila jeho
poslední vůli a závěť už před šesti lety. Našla ve skladě vedle
kuchyňky tenkou složku a odnesla ji Wallymu, který byl horlivě
zabraný do práce uprostřed nepořádku na svém stole.
Kancelář Wallise T. Figga, advokáta a právního poradce, byla
kdysi – ještě v původním domě – ložnicí, ale v průběhu let, kdy dům
prošel rekonstrukcí, se její obytná plocha trochu zvětšila.
Nepřipomínala už ložnici ani v nejmenším, ale taky se nijak
nepodobala kanceláři. Prostor u dveří měřil na šířku asi tři a půl
metru, a když jste zahnuli za roh doprava, ocitli jste se v prostornější
části místnosti, kde Wally pracoval za napodobeninou
modernistického stolu z 50. let, který ukořistil v nějakém výprodeji
za babku. Stůl byl zarovnán stohy papírových složek, popsaných
linkovaných papírů a bezpočtem lístečků s telefonickými vzkazy a v
každém nezasvěceném člověku, včetně případného klienta, budil
dojem, že muž, který za ním sedí, má plné ruce práce, že snad je
dokonce i důležitý.
Paní Gibsonová jako vždy pomalu proplula mezi hromadami
tlustých právnických knih a starých složek, které jí bránily v cestě a
dávala pozor, aby je neshodila. Podala mu složku a řekla: „Dělali
jsme poslední vůli pro pana Marina.“
„Díky. Jsou tam nějaká aktiva?“
„Nedívala jsem se,“ odpověděla a obrátila se k odchodu. Odešla
bez jediného dalšího slova.
Wally otevřel spis. Před šesti lety pracoval pan Marino jako
auditor pro stát Illinois, vydělával sedmdesát tisíc dolarů ročně, žil se
svou druhou manželkou a jejími dvěma dospívajícími dětmi klidně
na předměstí. Právě splatil hypotéku na dům, který byl jejich
jediným významnějším majetkem. Měli společné bankovní účty,
penzijní spoření a pár dluhů. Jedinou zajímavůstkou byla sbírka
čítající tři sta baseballových karet, které pan Marino ohodnotil na
devadesát tisíc dolarů. Na straně čtyři spisu byla xeroxová kopie
kartičky z roku 1916 s Shoeless Joe Jacksonem v dresu White Sox a
Oscar pod ni napsal: 75 000 $. Oscar se o sport vůbec nezajímal a
nikdy se Wallymu o této zvláštnůstce nezmínil. Pan Marino podepsal
jednoduchou vůli, kterou si mohl připravit sám a zadarmo, ale místo
toho zaplatil firmě dvě stě padesát dolarů honoráře. Když si ji Wally
přečetl, uvědomil si, že jejím jediným skutečným cílem je zajistit,
aby jeho dvě nevlastní děti nesáhly na jeho sbírku baseballových
kartiček. Pan Marino ji odkázal svému synovi, Lyleovi. Na pátou
stranu Oscar naškrábal: „Manželka o kartičkách neví.“
Wally odhadl hodnotu pozůstalosti na něco kolem půl milionu a
podle stávající pravomoci k ověřování závěti si právník, který se
bude zabývat posledními věcmi pana Marina, přijde asi na pět tisíc
dolarů. Pokud nedojde k boji o baseballové kartičky, a Wally
upřímně doufal, že dojde, bude ověření závěti nepříjemnou rutinou a
potáhne se asi osmnáct měsíců. Ale kdyby se dědicové hádali, mohl
by to Wally protáhnout na tři roky a ztrojnásobit tak svůj výdělek.
Neměl ověřování poslední vůle rád, ale bylo to mnohem lepší než
rozvody nebo svěřování dětí do péče jednoho z rodičů. Právě
ověřování vynášelo tolik, aby se daly zaplatit účty, a občas i něco
navíc.
Fakt, že Finley & Figg připravili poslední vůli, neznamenal nic,
když přišlo na ověřování. To mohl udělat kterýkoli právník, a Wally
v tom nepoctivém světě získal už dost bohaté zkušenosti, aby dobře
věděl, že celé houfy hladových právníků pročítají nekrology a
vypočítávají poplatky. Stálo mu za to, aby obětoval čas a podíval se
na Chestera, aby uplatnit nárok na právnickou práci nezbytnou k
urovnání jeho záležitostí. Určitě stálo za to zajet k Van Easelovi &
synům, do jednoho z mnoha pohřebních ústavů v jeho obvodu.

Wallymu měli vrátit řidičský průkaz, o který přišel za jízdu pod

vlivem alkoholu, až za tři měsíce, ale stejně jezdil. Dával si však
pozor a pohyboval se pouze v ulicích poblíž domova a kanceláře,
protože se s tamějšími policisty znal. Když měl cestu k soudu v
centru města, jezdil autobusem nebo vlakem.
Van Easel & synové sídlili o několik ulic za hranicemi jeho
bezpečné zóny, ale Wally se rozhodl, že to riskne. Kdyby ho chytili,
snad se z toho nějak vykecá. Kdyby byli policajti neoblomní, zná se
se soudci. Jel pokud možno postranními ulicemi a vyhýbal se
dopravnímu ruchu.
Pan Van Easel a jeho tři synové byli už mnoho let mrtví, a jak
jejich podnik putoval od jednoho majitele k druhému, upadal stejně
jako „důstojné a ohleduplné služby“, které stále inzeroval. Wally
zaparkoval vzadu na prázdném parkovišti a vešel předním vchodem,
jako by se chtěl rozloučit se zesnulým. Bylo už skoro deset hodin,
středa dopoledne, a Wally několik vteřin nikoho neviděl. Zastavil se
ve vestibulu a podíval se na rozpis návštěvních místností. Chester byl
ve druhých dveřích vpravo, ve druhé kanceláři ze tří. Vlevo byla
malá kaple. K Wallymu přistoupil nějaký muž v černém obleku, měl
bledou tvář a zahnědlé zuby. „Dobrý den. Co si přejete, prosím?“
oslovil ho.
„Dobrý den, pane Graybere,“ odpověděl Wally.
„Á, to jste vy.“
„Potěšení na mé straně.“ I když si Wally kdysi s panem
Grayberem potřásl rukou, neprojevil zájem udělat to znovu. Nebyl si
jistý, ale měl podezření, že je to jeden z funebráků. Ještě měl stisk
jeho měkké chladné ruky v živé paměti. Pan Grayber také neučinil
žádný pokus o podání ruky. Ani jeden neměl profesi toho druhého
rád.
„Pan Marino byl náš klient,“ řekl Wally vážným tónem.
„Tělo bude vystaveno až dnes večer,“ řekl Grayber.
„Ano, vím. Ale já dnes odpoledne odjíždím.“
„No dobře.“ Pokynul Wallymu směrem k návštěvní místnosti.
„Předpokládám, že se tu žádní jiní právníci zatím neobjevili,“
podotkl Wally.
Grayber odfrkl a obrátil oči ke stropu. „Co já vím? Nemůžu vás
pořád hlídat. Minulý týden jsme tu měli v kapli pohřeb nějakého
Mexičana, co tu načerno pracoval, rozdrtil ho buldozer,“ řekl a kývl
bradou ke kapli. „Přišlo víc právníků než rodinných příslušníků.
Tolik lásky ten chudák nikdy předtím nezažil.“
„To je pěkné,“ řekl Wally. I on se toho pohřbu zúčastnil. Finley
& Figg případ nedostali. „Díky,“ řekl a vykročil. Minul první
otevřené dveře – zavřená rakev a žádní pozůstalí. Vstoupil do druhé,
tlumeně osvětlené místnosti, asi šest krát šest metrů velké. U jedné
zdi stála rakev, ostatní tři byly lemované lacinými židlemi. Víko
rakve bylo přiklopené, což Wallyho potěšilo. Položil na ni ruku, jako
by přemáhal slzy. Jen on a Chester, poslední společná chvíle.
Bylo zvykem tady chvíli okounět a doufat, že se mezitím objeví
někdo z rodiny nebo nějaký přítel. Pokud se tak nestane, Wally se
podepíše do knihy hostů a nechá Grayberovi navštívenku s
instrukcemi, aby vyřídil Chesterovým příbuzným, že se tu s ním byl
jeho právník rozloučit. Firma potom pošle na obřad květiny a vdově
dopis a Wally té ženě za pár dní zavolá a bude se chovat, jako by
byla tak nějak povinná najmout si jejich firmu, protože Finley &
Figg připravili poslední vůli. Takhle to chodilo.
Wally už odcházel, když do místnosti vstoupil nějaký mladík.
Bylo mu kolem třiceti, sympatický, náležitě oblečený v saku a
kravatě. Podíval se na Wallyho s notnou dávkou skepse, takhle se na
něj zpočátku dívala spousta lidí, ale Wallymu to už nevadilo. Když
se dva zcela neznámí lidé setkají u rakve s nebožtíkem v prázdné
návštěvní místnosti, jejich první slova jsou vždycky rozpačitá.
Wallymu se nakonec podařilo představit se a mladík řekl: „Ano,
ehm, to je můj otec. Jsem Lyle Marino.“
Á, co nevidět vlastník pěkné sbírky baseballových kartiček. Ale
Wally mu to nemohl říct. „Váš otec byl klientem mé právnické
firmy,“ vysvětlil. „Připravili jsme jeho poslední vůli a závěť.
Upřímnou soustrast.“
„Díky,“ řekl Lyle a zdálo se, že se mu ulevilo. „Nemůžu tomu
uvěřit. Minulou sobotu jsme byli na zápase Blackhawks. Bylo to tak
fajn. A teď je mrtvý.“
„Je mi to velice líto. Takže zemřel náhle?“
„Infarkt.“ Lyle luskl prsty. „Asi takhle. V pondělí ráno byl v
práci, najednou se začal potit a ztěžka dýchat a pak spadl na zem.
Mrtvý.“
 „To je mi velice líto, Lyle,“ řekl Wally tónem, jako by toho
mladíka znal odjakživa.
Lyle hladil víko rakve a opakoval: „Já tomu prostě nemůžu
uvěřit.“
Wally potřeboval vyplnit bílá místa. „Rodiče se asi před deseti
lety rozvedli, že?“
„Asi tak.“
„A vaše matka tu ještě bydlí?“
„Ano.“ Lyle si hřbetem ruky otřel oči. „A vaše nevlastní matka.
Máte s ní dobré vztahy?“
„Ne. Nebavíme se spolu. Ten rozvod byl ošklivý.“ Wally potlačil
úsměv. Rozhádaná rodina znamená vyšší poplatky.
„To je mi líto. Jmenuje se…“
„Millie.“
„Tak. Podívejte se, Lyle, musím běžet. Tady je moje vizitka.“
Wally hbitě vyndal kartičku a podal mu ji. „Chester byl skvělý
chlapík,“ dodal. „Zavolejte nám, kdybyste potřeboval pomoc.“
Lyle si vzal navštívenku a strčil si ji do kapsy kalhot. Hleděl
prázdným pohledem na rakev. „Promiňte, jak se jmenujete?“
„Figg, Wally Figg.“
„A vy jste právník?“
„Ano. Finley & Figg, malá firma zastoupená u všech velkých
soudů.“
„A vy jste mého otce znal?“
„Jistě, velmi dobře. Hrozně rád sbíral baseballové kartičky.“ Lyle
sundal ruku z rakve a zpříma se podíval do Wallyho vychytralých
očí. „Víte, co mého otce zabilo, pane Figgu?“
„Říkal jste, že infarkt.“
„Správně. A víte, co ten infarkt způsobilo?“
„No, to ne.“
Lyle se ohlédl ke dveřím, aby se ujistil, že jsou tu pořád sami.
Rozhlédl se po místnosti a přesvědčil se, že je nikdo neposlouchá.
Přistoupil k Wallymu blíž, špičky jejich bot se teď téměř dotýkaly.
Wally čekal, že se teď dozví o nějakém důmyslném způsobu vraždy
spáchané na Chesterovi.
 Lyle se ho zeptal skoro šeptem: „Slyšel jste někdy o léku s
názvem Krayoxx?“

Vedle Van Easela bylo nákupní středisko a v něm McDonald’s.

Wally koupil dva kelímky kávy a oba muži se usadili do boxu co
nejdál od pultu. Lyle měl štos papírů – články stažené z internetu – a
bylo zřejmé, že si potřebuje s někým popovídat. Osmačtyřicet hodin
po otcově smrti byl posedlý lékem zvaným Krayoxx.
Ten byl na trhu už šest let a jeho prodej za tu dobu rychle vzrostl.
Ve většině případů snižoval hladinu cholesterolu u obézních lidí.
Chesterova váha se pomalu vyšplhala na sto padesát kilo, což
způsobilo další potíže – vysoký tlak a zvýšenou hladinu cholesterolu,
mezi jinými. Lyle otce peskoval kvůli nadváze, ale Chester si
nedokázal odepřít svou noční zmrzlinu. Překonával stres z ošklivého
rozvodu tím, že se v noci potmě cpal krabicemi mražené pochoutky.
Když přibral, nemohl shodit. Lékař mu Krayoxx předepsal před
rokem a hladina cholesterolu výrazně poklesla. Zároveň si však otec
začal stěžovat na nepravidelný srdeční rytmus a potíže s dechem.
Svěřil se s tím lékaři, ale ten ho ujistil, že o nic nejde. Výrazný
pokles cholesterolu bohatě převážil všechny tyto nepodstatné vedlejší
účinky.
Krayoxx vyráběla firma Varrick Labs z New Jersey, v současné
době byla na třetím místě v seznamu deseti největších
farmaceutických firem světa, s ročním obratem asi dvacet pět miliard
dolarů a dlouhou a nepěknou historií krvavých potyček s federálními
kontrolními orgány a žalujícími právníky.
„Varrick vydělává na Krayoxxu šest miliard ročně,“ sdělil mu
Lyle a probíral se dokumentací svého výzkumu. „S ročním nárůstem
deseti procent.“
Wally zapomněl na kávu a zaujatě naslouchal. Mlčel, ale kolečka
se mu v hlavě točila tak rychle, až pociťoval závrať.
„A teď to nejlepší,“ řekl Lyle a vzal do ruky další papír. „Už jste
slyšel o firmě Zeli & Potter?“
Wally o Krayoxxu nikdy neslyšel, ačkoli se svými sto dvaceti
kily a mírně zvýšenou hladinou cholesterolu byl trochu překvapen,
že se mu jeho lékař o tomto prostředku vůbec nezmínil. Ani název
firmy Zeli & Potter mu nic neříkal, ale vycítil, že obojí hraje velkou
roli v něčem důležitém, a nehodlal svou neznalost přiznat. „Myslím
že ano,“ řekl a vraštil obočí, jak se rozpomínal.
„Firma z Fort Lauderdale, kterou žalují ti největší žalobci.“
„Jo.“
„Minulý týden podali na Varrick žalobu na Floridě, obrovskou
žalobu za případy úmrtí způsobená užíváním Krayoxxu. Tady je
článek z Miami Herald.“
Wally jej proletěl očima a tep se mu zdvojnásobil.
„Určitě jste o tom soudním procesu slyšel,“ řekl Lyle.
Wally nepřestával nad naivitou toho prostého mladíka žasnout.
Ve Spojených státech je ročně podáno přes dva miliony žalob a ten
chudák Lyle si myslí, že Wally zaznamenal nějakou žalobu podanou
na jihu Floridy. „Jo, sleduju ten proces,“ řekl.
„Zabývá se vaše firma takovými případy?“ zeptal se nic netušící
Lyle.
„Je to naše specializace,“ oznámil mu Wally. „Nelítostně tepeme
případy újmy na zdraví nebo úmrtí. Hrozně rád bych šel po Varrick
Labs.“
„Opravdu? Už jste je někdy žaloval?“
„Ne, ale šlapeme na paty většině velkých farmaceutických
firem.“
„To je tedy skvělé. Takže jste ochoten ujmout se případu mého
otce?“
To si piš, že se ho ujmu, pomyslel si Wally, ale léta zkušeností ho
naučila nepostupovat zbrkle. Nebo se aspoň netvářit přehnaně
optimisticky. „Řekněme, že ten případ má skutečný potenciál. Budu
to muset probrat se svým společníkem, udělat nějaký průzkum,
pohovořit s hochy z firmy Zeli & Potter, sednout na to. Práce na
hromadné žalobě je velice složitá.“
A také by mohla být šíleně lukrativní, což byla v té chvíli
Wallyho hlavní myšlenka.
„Děkuji vám, pane Figgu.“

Pět minut před jedenáctou se Abnera zmocnilo jakési vzrušení.

Dál leštil sklenice bílou utěrkou, ale začal se dívat na dveře. Eddie se
zase probudil, pil kávu, ale pořád byl mimo. Nakonec Abner řekl:
„Hele, Davide, mohl byste mi prokázat laskavost?“
„Jistě.“
„Mohl byste si přesednout o dvě stoličky dál? Ta, na které sedíte,
je každý den od jedenácti rezervovaná.“
David se podíval doprava – mezi ním a Eddiem bylo ještě osm
prázdných stoliček. A po levé straně jich bylo až na konec pultu
sedm. „Děláte si legraci?“ zeptal se.
„No tak pojďte.“ Abner popadl jeho půllitr, který byl skoro
prázdný, vyměnil mu jej za plný a oba pak postavil o dvě místa
doleva. David se pomalu zvedl a přesedl si k pivu. „O co jde?“ zeptal
se.
„Uvidíte,“ řekl Abner a pokývl bradou ke dveřím. V hospodě
nebyl nikdo, samozřejmě kromě Eddieho.
Za pár minut se dveře otevřely a objevil se starší Asiat. V
elegantní uniformě, s motýlkem a řidičskou čapkou. Doprovázel
dámu mnohem starší, než byl sám. Opírala se o hůlku, ale šla bez
jeho pomoci, řidič jí byl jen nablízku a oba se pomalu štrachali k
barovému pultu. David je fascinovaně sledoval – začíná mít
halucinace, nebo je to doopravdy? Abner míchal drink a taky dvojici
pozoroval. Eddie si něco mumlal.
„Dobrý den, slečno Spenceová,“ pozdravil Abner zdvořile, téměř
s úklonou.
„Dobrý den, Abnere,“ odpověděla, pomalu se napřímila a
decentně usedla na barovou stoličku. Řidič její pohyby jistil oběma
rukama, ale nedotýkal se jí. Když se pohodlně usadila, řekla: „Jako
obvykle.“
Řidič Abnerovi pokynul, pak se tiše vzdálil a odešel z baru.
Slečna Spenceová měla dlouhý norkový kožich, na krku šňůru
velkých perel a její tvář pokrývala silná vrstva líčidel, kterým se
ovšem nepodařilo zamaskovat fakt, že jí bylo nejmíň devadesát.
David k ní okamžitě pojal obdiv. Jeho babička měla dvaadevadesát,
byla upoutaná na lůžko v pečovatelském domě, nevěděla o světě, a
tady sedí velkolepá stará dáma a popíjí koktejl před obědem.
Nevšímala si ho. Abner dokončil přípravu jejího drinku, který
obsahoval řadu záhadných přísad. „Jeden Pearl Harbor,“ řekl, když
ho před ni postavil. Pomalu zvedla sklenici, se zavřenýma očima
upila malý doušek, poválela jej na jazyku a pak Abnera obdařila
nepatrným vrásčitým úsměvem. Jako by konečně vydechl.
David sice nebyl úplně střízlivý, ale zvládal to, naklonil se a řekl:
„Chodí sem často?“
Abner ztěžka polkl a zvedl ruce s dlaněmi otočenými vpřed.
„Slečna Spenceová je stálým hostem a nejraději má při pití ticho,“
řekl vyplašeně. Slečna Spenceová se znovu napila, oči měla zavřené.
„Ona chce pít potichu v baru?“ zeptal se David nevěřícně. „Ano!“
vyštěkl Abner.
„No tak to si asi vybrala to správné místo,“ řekl David a natáhl
ruku, jako by chtěl obejmout tu okolní prázdnotu. „Tohle místo je
opuštěné. Máte tu někdy narváno?“
„Tiše,“ řekl Abner naléhavě. Výraz jeho tváře říkal: „Na chvilku
se zklidni.“
Ale David pokračoval. „Chci říct, že tu máte celé dopoledne jen
dva hosty, mě a támhle Eddieho, a oba víme, že ten neplatí.“
Eddie v té chvíli zrovna zvedal hrnek s kávou k ústům, ale
nemohl se do nich strefit. A očividně Davidovu poznámku neslyšel.
„Nechte toho,“ zavrčel Abner. „Nebo vás požádám, abyste
odešel.“
„Promiňte,“ řekl David a zmlkl. Netoužil odejít, protože nevěděl,
kam by šel.
Třetí doušek zapůsobil a trochu uvolnil atmosféru. Slečna
Spenceová otevřela oči a rozhlédla se. Pomalu a stařeckým hlasem
řekla: „Ano, chodím sem často. Od pondělka do soboty. A vy?“
„Jsem tu poprvé,“ přiznal se David, „ale pochybuju, že naposled.
Po dnešku budu mít pravděpodobně víc času na pití a víc důvodů,
abych to dělal. Na zdraví.“ Naklonil se k ní se svým půllitrem a
opatrně se jím dotkl její skleničky.
„Na zdraví,“ odpověděla. „A proč jste tady, mladý muži?“
„To je dlouhá historie a prodlužuje se. A proč jste tady vy?“
„Ach, já nevím. Asi ze zvyku. Šest dní v týdnu, jak dlouho,
Abnere?“
„Aspoň dvacet let.“
 Davidovu historii si netoužila vyposlechnout. Znovu upila a
vypadalo to, jako by si chtěla zdřímnout. David byl najednou taky
ospalý.
5
Helen Zincová přijela do Trust Tower pár minut po poledni.
Cestou do centra manželovi nesčetněkrát volala a psala esemesky, ale
bezúspěšně. V 9:33 jí poslal textovku, že si o něj nemá dělat starosti,
a v 10:42 druhou a poslední, ve které stálo: „Žádný strach. Jsem v
pořádku. Neboj se.“
Helen zaparkovala v garáži, spěchala po ulici a vešla do atria
budovy. Za pár minut ji už výtah unášel do devadesátého třetího
poschodí. Recepční ji zavedla do malé zasedací místnosti a nechala ji
čekat samotnou. Byla polední přestávka, ale u Rogana Rothberga
nebylo žádoucí, aby zaměstnanci odcházeli z budovy někam na oběd.
Dobré jídlo a čerstvý vzduch byly téměř tabu. Občas některý z
významných společníků vzal nějakého klienta na okázalý a vleklý
oběd, tím pádem patřičně drahý, a klient ho pak nakonec musel
zaplatit sám a využít k tomu složitého a léty prověřeného procesu
proplácení mimořádných výdajů a vykazování položek, kterými
vlastně okrádal firmu, ale podle nepsaných zákonů se měli
zaměstnanci spokojit se sendvičem z automatu. David obvykle snídal
a obědval u svého psacího stolu a nebylo ničím zvláštním, když tam i
povečeřel. Jednou se Helen dokonce chlubil, že vyřídil tři zákazníky,
z nichž na každého měl hodinu, a jedl přitom tuňákový sendvič s
hranolky a zapíjel ho dietní kolou. Doufala, že jen tak vtipkuje.
David od svatby přibral, nevěděla přesně kolik, ale odhadovala to
aspoň na patnáct kilo. Běhal maratón, a pár kilo navíc tedy
nepředstavovalo žádný problém. Ale špatná životospráva a téměř
naprostý nedostatek pohybu jim oběma dělal starosti. U Rogana
Rothberga se polední přestávky zkrátka nevedly, pracovalo se tam
nepřetržitě ve dne v noci.
Helen tu byla během pěti let teprve podruhé. Manželé a manželky
zaměstnanců sem sice měli přístup, ale zároveň nebyli nijak zváni.
Helen neměla žádný důvod, aby sem chodila, a vzhledem k lavině
příšerných historek, které jí David doma vždycky líčil, sem chodit
ani nechtěla a neměla nejmenší chuť vídat se s jeho spolupracovníky.
Dvakrát do roka se museli oba přemoct a vypravit se na nějaký
příšerný večírek, který Rogan Rothberg pořádal pro své udřené
právníky a jejich zanedbávané manželky a na kterých se měly
podporovat družné vztahy, i když takové akce byly pro všechny
zúčastněné utrpením. Každý takový večírek se zákonitě zvrhl v
nezřízenou pijatyku a mnozí se tam nakonec chovali tak ostudně, že
se na to dlouho nezapomnělo. Pozvěte někam stádo vyčerpaných
právníků, nuťte jim alkohol, a pak opravdu něco uvidíte.
Před rokem se ji na večírku na nějaké výletní lodi na
Michiganském jezeře Roy Barton pokoušel osahávat. Kdyby nebyl
tak opilý, možná by se mu to i podařilo a způsobilo by to vážné
problémy. Týden se pak s Davidem hádala, co s tím mají dělat.
David ho chtěl zmlátit a stěžovat si na něj na výboru firmy. Helen s
tím nesouhlasila, mohlo by to jen uškodit Davidově kariéře. Neměli
žádné svědky a Barton si nejspíš vůbec nepamatoval, co tenkrát
dělal. Po nějaké době už o tom incidentu mluvit přestali. Během pěti
let o Royovi Bartonovi doma vyslechla tolik, že se nakonec o
Davidovu šéfovi úplně přestali bavit.
A najednou se tu objevil. Vešel do malé zasedačky a vztekle
vyštěkl: „Helen, co se to děje?“
„Chtěla bych se zeptat na totéž,“ odpověděla stejně podrážděně.
Pan Barton, jak se rád nechal oslovovat, s oblibou na lidi hned zostra
spustil a snažil se je ztrapnit. Nestála ani o jedno.
„Kde je?“ štěkl na ni.
„To bych taky ráda věděla, Royi,“ odpověděla.
Do místnosti vešli společně sekretářka Lana, Al a Kývalka, jako
by byli předvoláni stejným velitelem. Roy zavřel dveře a všichni se
rychle navzájem představili. Helen s Lanou už mockrát mluvila po
telefonu, ale osobně se setkaly až teď.
Roy se podíval na Ala a Kývalku a poručil jim: „Tak, vy dva,
řekněte nám, co se přesně stalo.“ Společně vypověděli, jak jeli s
Davidem Zincem výtahem, a bez jakéhokoli zveličování vylíčili
přesvědčivý obraz ztrápeného člověka, který se prostě zhroutil. Potil
se, těžce dýchal, byl bledý a doslova se vrhl zpátky do výtahu,
skončil na zemi, a když se za ním dveře zavřely, oba slyšeli, že se
hlasitě směje.
 „Když ráno odcházel, byl normální,“ ujistila je Helen, jako by
chtěla zdůraznit, že za Davidovo zhroucení může firma, a ne ona.
„A co vy!“ štěkl Roy na Lanu. „Vy jste s ním přece mluvila!“
Lana měla své poznámky. Mluvila s ním dvakrát, potom přestal
brát telefon. „Při druhém telefonátu mi bylo jasné, že někde sedí a
pije,“ řekla. „Měl ztěžklý jazyk a dost obtížně vyslovoval.“
Roy vrhl zamračený pohled na Helen, jako by za to mohla. „Kam
mohl jít?“ zahučel.
„No, nejspíš tam, kam chodí vždycky, Royi,“ kontrovala Helen.
„Na své obvyklé místo, kam se zašije a zkáruje, když se ráno o půl
osmé zhroutí.“
V místnosti se rozhostilo tísnivé ticho. Helen Zincová si mohla
dovolit chovat se k panu Bartonovi drze, ale ostatní určitě ne.
Pan Barton se jí zeptal už klidněji: „Pije hodně?“
„Nemá na pití čas, Royi. Vrací se domů v deset nebo v jedenáct,
někdy si dá skleničku vína, ale to pak usne na gauči.“
„Chodí k psychiatrovi?“
„Proč? Že dělá sto hodin týdně? Myslela jsem, že je to tady
nějaká norma. Všichni vaši lidé by asi potřebovali chodit ke
cvokařovi.“
Další odmlka. Roy dostával kapky, což bylo velice neobvyklé. Al
a Kývalka koukali do stolu a měli co dělat, aby se nerozesmáli. Lana
působila dojmem srnky, která zkameněla ve světle reflektorů a je
připravená nechat se na místě zastřelit.
„Takže nevíte nic, co by nám v téhle situaci pomohlo?“ zeptal se
Roy.
„Ne, a vy zřejmě taky nevíte nic, co by pomohlo mně, že, Royi?“
Roy už toho měl dost. Přimhouřil víčka, zaťal zuby, zrudl.
Podíval se na Helen a řekl: „No dobrá, dřív nebo později se objeví.
Vezme si taxíka a dojede domů. Přileze za vámi a pak i za námi.
Dostane ještě jednu šanci, chápete? Chci, aby se zítra ráno přesně v
osm hlásil u mě v kanceláři. Střízlivý a s omluvou.“
Helen měla najednou oči plné slz. Dotkla se dlaněmi obou tváří a
roztřeseným hlasem řekla: „Já ho jen chci najít. Chci vědět, že se mu
nic nestalo. Můžete mi pomoct?“
 „Začněte ho hledat,“ řekl Roy. „Tady v centru jsou tisíce barů.
Dřív nebo později ho najdete.“ S těmi slovy teatrálně odešel z
místnosti a prásknul za sebou dveřmi. Sotva odešel, Al k Helen
přistoupil, konejšivě ji pohladil po rameni a tiše řekl: „Podívejte, Roy
je idiot, ale v jedné věci má pravdu. David sedí někde v baru a opíjí
se. Nakonec si vezme taxíka a přijede domů.“
Přistoupila k ní i Kývalka a řekla: „Helen, podobné případy se tu
už staly. Není to vlastně nic zvláštního. Zítra bude v pořádku.“
„A firma má svého poradce, skutečného profíka, který se oběťmi
takových nehod zabývá.“
„Oběť?“ zeptala se Helen. „Můj manžel je teď teda obětí?“
Kývalka pokrčila rameny a řekla: „Ano, ale bude v pořádku.“
Al taky trhl rameny a souhlasil: „Je někde v baru. Hrozně rád
bych tam byl s ním.“

K Abnerovi konečně dorazili strávníci k obědu. Boxy a stoly byly

plně obsazené a u barového pultu se tísnili úředníci, kteří splachovali
hamburgery pivem. David si o jednu stoličku přesedl, takže teď seděl
hned vedle slečny Spenceové. Ta pila svůj třetí a poslední Pearl
Harbor. David měl druhý. Když mu nabídla první, nejdřív odmítl,
protože neměl chuť na nějaké důmyslně míchané nápoje. Ale nedala
se odradit a Abner Davidovi jeden namíchal a přistrčil ho před něj. I
když nápoj vypadal neškodně jako sirup proti kašli, byl smrtelnou
kombinací vodky, melounového likéru a ananasového džusu.
Našli společné téma – hřiště Wrigley. Otec tam brával slečnu
Spenceovou jako malou a ona od té doby své milované Cubs
sledovala celý život. Dvaašedesát let měla permanentku, což byl
podle ní určitě rekord, a viděla hrát všechny velikány – Rogerse
Hornsbyho, Ernieho Bankse, Rona Santa, Billyho Williamse,
Fergieho Jenkinse a Rynea Sandberga. A taky s ostatními fanoušky
Cubs velice trpěla. Oči jí jen hrály, když Davidovi líčila známou
historku o prokletí Billyho Goata. Oči se jí zamžily při vzpomínkách
na velký pád roku 1969. Dlouze se napila, když zavzpomínala na
neblaze proslulé červnové šílenství roku 1977. Prozradila dokonce,
že její pozdější manžel se jednou snažil tým koupit, ale nějak ho
přechytračili.
 Po dvou Pearl Harborech už byla docela nalíznutá. Třetí ji
dorazil. Nebyla zvědavá na Davidovy problémy a raději se ujala
slova. A David, který mluvil už s velkými obtížemi, byl spokojen, že
mohl jen sedět a poslouchat. Abner se občas přišel ujistit, že slečně
nechybí nic ke štěstí.
Přesně ve čtvrt na jednu, když byl u Abnera největší shon s
podáváním obědů, se zase objevil její asiatský šofér. Přišel ji
vyzvednout. Dopila sklenici, rozloučila se s Abnerem, nenamáhala se
zaplatit účet, poděkovala Davidovi za jeho společnost, šofér jí nabídl
pravé rámě a slečna se do něj zavěsila a opírala se druhou rukou o
hůlku. Šla pomalu, ale vzpřímeně, hrdě. Však se sem zase vrátí.
„Kdo to byl?“ zeptal se David Abnera, když k němu zase přišel.
„Pak vám to řeknu. Budete obědvat?“
„Určitě. Ty hamburgery vypadají dobře. Dvojitý sýr a hranolky.“
„Hned to bude.“

Taxikář se jmenoval Bowie a byl rozeným vypravěčem. Když

opustili už třetí pohřební ústav, nedokázal dál potlačit svou
zvědavost. „Řekněte mi, kamaráde,“ zašveholil přes rameno, „co
máte s těmi pohřebními ústavy?“
Wally měl na zadním sedadle rozložené stránky s nekrology,
mapu města a lístečky s poznámkami. „Jeďte k Woodovi &
Fergusonovi na 103. ulici u Beverly Park,“ řekl a zatím Bowieho
otázku ignoroval. Už spolu jezdili skoro dvě hodiny a taxametr
ukazoval skoro sto osmdesát dolarů. Pro taxikáře to byl slušný balík,
ale v souvislosti s procesem Krayoxx tahle částka představovala hrst
drobných. Podle některých novinových článků, které Lyle Marino
Wallovi dal, právníci spekulovali, že proces týkající se protiprávního
úmrtí bude stát tak dva až čtyři miliony. Právníci si vezmou čtyřicet
procent a Finley & Figg se samozřejmě bude muset o poplatky
podělit se Zellem & Potterem nebo jinou žalující firmou, která bude
stát v čele žalujících. Přesto, že se bude honorář dělit, představoval
případ s léčivy zlatý důl. Jen bylo nutné sehnat případy. Wally byl
během rychlé jízdy Chicagem přesvědčen, že je v této chvíli tím
nejprozíravějším z milionu právníků ve městě, když takhle pročesává
ulice a hledá oběti Krayoxxu.
 Podle jiného článku bylo nebezpečí tohoto léku čerstvě objeveno.
A v dalším citovali nějakého soudního právníka, který tvrdil, že o
„fiasku Krayoxxu“ ještě lékařská obec a veřejnost nevědí. Ale Wally
to už věděl a bylo mu jedno, kolik utratí za taxík.
„Ptal jsem se na ty pohřební ústavy,“ zašveholil zase Bowie.
Nehodlal dát pokoj, chtěl znát odpověď na svou otázku.
„Je poledne,“ oznámil Wally. „Už jste obědval?“
„Obědval? Vždyť s vámi už dvě hodiny jezdím. Viděl jste mě
obědvat?“
„Mám hlad. Támhle vpravo je Taco Bell. Pojďme tam zajet.“
„Ale platíte vy, ano?“
„Jasně.“
„Miluju Taco Bell.“
Bowie si objednal plněné placky taco a svému pasažérovi velké
burrito. Když čekali v autě ve frontě, Bowie řekl: „Tak si pořád
říkám, proč ten chlápek objíždí ty pohřební ústavy, víte? Nic mi do
toho není, ale jezdím už osmnáct let a nikdy jsem nevezl nikoho, kdo
obcházel všechny pohřební ústavy ve městě. Nikdy jsem nevezl
nikoho, kdo by měl tolik přátel, víte, co myslím?“
„Máte pravdu v jedné věci,“ řekl Wally a vzhlédl od dalších
Lyleových materiálů. „Že vám do toho nic není.“
„Jé, to jste mi to dal. Měl jsem vás za příjemného chlápka.“
„Jsem právník.“
„No to je ještě horší. Ne, myslím to ze srandy, můj strýc je taky
právník. Blbec.“
Wally mu podal dvacetidolarovou bankovku. Bowie převzal
sáček s jídlem a rozdal ho. Když zase vyjeli na ulici, nacpal si do
pusy taco a přestal mluvit.
6
Rochelle si tajně četla zamilovaný románek a vtom uslyšela na
schodech kroky. Hbitě strčila harlekýnku do zásuvky a přiblížila
prsty ke klávesnici, aby to vypadalo, že pilně pracuje, až se dveře
otevřou. Dovnitř nesměle vstoupili nějaký muž a žena, těkali
pohledem na všechny strany, jako by se báli. To nebylo obvyklé.
Rochelle už viděla tak tisíc příchozích a ti skoro vždycky vešli se
zasmušilým a podezíravým výrazem. A proč ne? Nebyli by tady,
kdyby neměli nějaké problémy, a většina z nich byla v advokátní
kanceláři poprvé.
„Dobré odpoledne,“ řekla profesionálně. „Sháníme právníka,“
řekl muž.
„Rozvodového právníka,“ opravila ho žena. Ihned bylo jasné, že
ho ta žena opravuje už nějakou dobu a že toho její protějšek už
nejspíš má plné zuby. Ačkoli jim bylo něco přes šedesát, trochu staří
na rozvod.
Rochelle vyloudila úsměv a vybídla je: „Posaďte se, prosím.“
Pokynula ke dvěma opodál stojícím židlím. „Budu si muset zapsat
nějaké základní informace.“
„Je možné mluvit s právníkem i bez objednání?“ zeptal se muž.
„Myslím že ano,“ řekla Rochelle. Zamířili k židlím a posadili se,
každý si přitom svou židli odsunul o kousek dál, aby neseděli blízko
sebe. To možná bude ošklivé, pomyslela si Rochelle. Vyndala
dotazník a našla pero. „Jak se jmenujete, prosím? Plným jménem?“
„Calvin A. Flander,“ řekl muž.
„Barbara Marie Scarbro Flanderová,“ řekla žena. „Scarbrová je
moje dívčí jméno a možná si ho zase vezmu zpátky, ještě jsem se
nerozhodla, ale všechno ostatní je už vyřešeno, dokonce jsme už
podepsali dohodu o majetkovém vypořádání, našla jsem ji na
internetu a mám ji tady.“ Držela velkou zalepenou obálku.
„Vždyť se tě ptala jen na jméno,“ řekl pan Flander.
„Já to chápu.“
 „Může si vzít zpátky své staré jméno? Chci jen říct, že se
dvaačtyřicet let jmenuje takhle, a když bude najednou Scarbrová,
nikdo nebude vědět, o koho se jedná.“
„Je to mnohem hezčí jméno než Flanderová,“ odsekla Barbara.
„Flanderová zní jako nějaká země v Evropě nebo jako lehká ženská,
flundra. Nemyslíte?“
Oba na Rochelle vyčkávavě hleděli a ta se klidným hlasem
zeptala: „Máte nějaké nezletilé děti mladší osmnácti let?“
Oba zavrtěli hlavou. „Dvě dospělé,“ řekla paní Flanderová. „Šest
vnoučat.“
„Neptala se tě na vnoučata,“ poznamenal pan Flander.
„Však jsem jí to sakra sama řekla, ne?“
Rochelle se podařilo zapsat data narození, adresu, čísla sociálního
pojištění a průběh zaměstnání bez vážnějšího konfliktu. „A říkáte, že
vaše manželství trvá dvaačtyřicet let?“
Oba vzdorovitě přikývli.
Měla sto chutí se zeptat, proč se rozvádějí, co se stalo a jestli by
nechtěli svůj svazek zachránit. Ale měla dost rozumu, aby se do
takového rozhovoru nepouštěla. To ať si vyřeší právníci. „Zmínili
jste se o majetkovém vypořádání. Předpokládám, že tedy máte na
mysli rozvod bez stanovení viny, na základě nesmiřitelných
rozporů.“
„To je pravda,“ řekl pan Flander. A čím dřív, tím lépe.
„Všechno je tady uvedeno,“ řekla paní Flanderová svírající
obálku.
„Dům, auta, bankovní konta, penzijní pojištění, kreditní karty,
dluhy a taky nábytek a domácí spotřebiče?“ zeptala se Rochelle.
„Všechno,“ řekl.
„Všechno je tu napsáno,“ opakovala paní Flanderová. „A oba s
tou dohodou souhlasíte?“
„Ano,“ přisvědčil muž. „Všechno jsme už udělali. Už jen
potřebujeme, aby nám to právník sepsal a šel s námi k soudu. Žádné
potíže a hádky nebudou.“
„Jinak to ani udělat nelze,“ řekla Rochelle tónem, v němž zazněla
letitá zkušenost. „Domluvím s jedním z našich právníků schůzku,
kde projednáte další podrobnosti. Naše firma si účtuje za rozvod bez
stanovení viny sedm set padesát dolarů a požadujeme, aby byla
polovina této částky složena při prvním jednání. Druhou polovinu
pak zaplatíte u soudu.“
Flanderovi zareagovali odlišně. Paní pootevřela nevěřícně pusu,
jako by po ní Rochelle chtěla deset tisíc v hotovosti. On přimhouřil
oči a čelo se mu svraštilo, jako by přesně něco takového čekal:
prvotřídní podfuk ze strany bandy slizkých právníků. Ani jeden z
nich nepromluvil, až se Rochelle zeptala: „Nějaký problém?“
Pan Flander zavrčel: „Co to znamená? Nejdřív nás nalákáte a pak
je všechno jinak? Tato firma inzeruje rozvod bez stanovení viny za
tři sta devadesát devět dolarů! A když sem přijdeme, je cena
najednou dvakrát vyšší.“
Rochelle se hned musela v duchu sama sebe zeptat: co ten Wally
zase udělal? Zveřejňoval tolik reklam, tolika způsoby a na tolika
zvláštních místech, že nebylo možné všechno sledovat.
Pan Flander rázně vstal, vyndal něco z kapsy a hodil to před
Rochelle na stůl. „Podívejte se na tohle.“ Byla to karta na bingo, z
VFW Post 178, McKinley Park. Dole stál jasně žlutými písmeny
inzerát, který oznamoval: „Finley & Figg, právní zástupci, rozvody
bez stanovení viny snadno a rychle, 399 dolarů. Volejte 773-718-
JUSTICE.“
Rochelle zažila už tolik překvapení, že měla zůstat imunní. Ale
tiket na bingo? Už mnohokrát byla svědkem, jak se nadějní klienti
přehrabují v peněženkách, taškách a kapsách a vytahují letáčky
různých církví, fotbalové programy, lístky z tomboly Rotary klubu,
různé kupony a stovky dalších malých propagačních materiálů, které
advokát Figg rozséval po centru Chicaga ve své neutuchající snaze
pozvednout zisk firmy. A teď zase. Musela si přiznat, že je opravdu
překvapená.
Ceník poplatků firmy byl pohyblivý, sazby za zastupování klienta
se obratem měnily podle toho, o koho šlo a v jaké byl situaci. Dobře
oblečený pár, který přijel v nejnovějším modelu auta, mohl dostat od
jednoho právníka sazbu za rozvod ve výši tisíc dolarů a druhý za
hodinu naúčtoval nějakému dělníkovi a jeho ztrhané manželce za
totéž jen polovinu této částky. Součástí Rochelliny každodenní rutiny
bylo žehlit spory nad nesrovnalostmi týkajícími se poplatků.
 Tikety na bingo? Snadno a rychle za tři sta devadesát devět
dolarů? Oscar by řádil jak tajfun, kdyby to věděl.
„Dobrá,“ řekla klidně, jako by bingo tikety představovaly
dlouhou tradici firmy. „Potřebuju vidět vaši dohodu o vypořádání
majetku.“
Paní Flanderová ji předala. Rochelle dohodu rychle přeletěla
zrakem, pak ji vrátila.
„Půjdu se podívat, jestli je pan Finley ve své kanceláři,“ řekla.
Vzala s sebou tiket na bingo.
Oscar měl dveře jako obvykle zavřené. Ve firmě platil železný
zákon, že se dveře kanceláří budou zavírat, aby se právníci vzájemně
nerušili a aby se chránili před hlukem, který sem doléhal z ulice.
Rochelle ze svého stanoviště dobře viděla na všechny dveře – na
Oscarovy, Wallyho, na dveře vedoucí do kuchyňky, na toaletu, do
místnosti s kopírkou a i do malého kumbálku, který sloužil jako
sklad. Také věděla, že právníci často poslouchají za svými zavřenými
dveřmi, jak propírá nějakého slibného klienta. Wally často mizel
postranními dveřmi, když se schylovalo k nějakému problému, ale
Oscar ne. Věděla, že ho najde sedět za psacím stolem, a protože
Wally právě obrážel pohřební ústavy, neměla na vybranou.
Zavřela za sebou dveře a položila před pana Finleyho tiket na
bingo. „Tomuhle nebudete věřit,“ řekla.
„Co to zase provedl?“ zeptal se Oscar, když si tiket rychle
prohlédl. „Tři sta devadesát devět dolarů?“
„Jo.“
„Myslel jsem, že jsme se dohodli na tom, že minimální sazbou za
rozvod bude pět set?“
„Ne, dohodli jsme se na sedmi stech padesáti, pak na šesti stech,
pak to byl tisíc, pak pět set. Příští týden se určitě domluvíme jinak.“
„Nebudu dělat rozvody za čtyři stovky. Jsem právníkem
dvaatřicet let a nebudu prostituovat za tak mizernou částku. Slyšíte
mě, paní Gibsonová?“
„Už jsem to slyšela dřív.“
„Ať to udělá Figg. Je to jeho případ. Jeho bingo. Já mám dost své
práce.“
„Ano, ale Figg tu není a vy zas tolik práce nemáte.“
 „A kde je?“
„Navštěvuje nebožtíky, dnes zase dělá to svoje kolečko po
pohřebních ústavech.“
„Co má za lubem tentokrát?“
„Ještě nevím.“
„Ráno ho zajímaly tasery.“
Oscar položil tiket na bingo na stůl a zíral na něj. Zavrtěl hlavou,
něco si zamumlal a zeptal se: „Který chorý mozek by dokázal
vymyslet, že bude inzerovat na bingo tiketech v nějakém VFW?“
„Figg,“ odpověděla bez váhání.
„Asi ho uškrtím.“
„Já vám ho podržím.“
„Jen mu tu svoloč přenechejte. Sjednejte s nimi schůzku. Můžou
přijít ještě jednou. Je to vrchol, že si kdekdo myslí, že sem vleze
rovnou z ulice a nějaký právník, byť třeba Figg, se mu hned bude
věnovat. Bez předem sjednané schůzky. Dopřejte mi trochu respektu,
ano?“
„Ano, máte svou hrdost. Podívejte, mají nějaký majetek a skoro
žádné dluhy. Je jim přes šedesát, děti jsou z domu. Radím vám,
abyste je rozvedl a ji si nechal jako klientku.“

Ve tři odpoledne byl U Abnera zase klid. Eddie zmizel s

poledními stolovníky a David Zinc seděl u baru sám. V jednom boxu
popíjeli nějací čtyři muži středního věku a spřádali velké plány, jak
pojedou rybařit do Mexika.
Abner v malém dřezu vedle pípy umýval sklenice. Mluvil o
slečně Spenceové. „Jejím posledním manželem byl Angus Spence.
Říká vám to něco?“
David zavrtěl hlavou. V této chvíli mu to nemyslelo. Světla
svítila, ale nikdo nebyl doma, jak se říká.
„Angus byl miliardářem, kterého nikdo neznal. Vlastnil řadu
potašových dolů v Kanadě a Austrálii. Zemřel před deseti lety a
nechal jí pěkný balík. Byla by na Forbesově seznamu, ale nemůžou
dohledat všechna aktiva. Starý pán byl pěkný vykuk. Slečna bydlí ve
střešním bytě u jezera, chodí sem každý den v jedenáct, dá si k obědu
tři Pearl Harbory, odchází ve čtvrt na jednu, když se sem nahrnou
lidi, a myslím, že se pak z toho jede domů vyspat.“
„Podle mě je roztomilá.“
„Je jí čtyřiadevadesát.“
„Neplatila útratu.“
„Neplatí tady. Posílá mi každý měsíc tisícovku. Chce tu svou
stoličku a tři drinky a soukromí. Nikdy jsem ji neviděl s někým
mluvit. Můžete se považovat za šťastlivce.“
„Líbí se jí moje tělo.“
„No, víte, kde ji hledat.“
David si dal hlt guinessu. Rogan Rothberg se stal vzdálenou
vzpomínkou. V případě Helen si tím nebyl tak jistý, ale bylo mu to
vlastně jedno. Umínil si, že se báječně opije a užije si, to. Zítřek bude
krutý, ale to bude řešit až zítra. Nic, naprosto nic nemohlo narušit to
příjemné klouzání do zapomnění.
Abner před něj postavil šálek kávy a řekl: „Je čerstvá, právě jsem
ji uvařil.“
David si kávy nevšímal. Řekl: „Takže vy pracujete za zálohu, jo?
Přesně jako právnická firma. Co bych mohl dostat za tisíc babek
měsíčně?“
„S tímhle tempem by vám na to tisícovka nestačila. Už jste volal
manželce, Davide?“
„Heleďte, Abnere, vy jste barman, a ne manželský poradce. Tohle
je můj velký den, den, který mi navždycky změní život. Jsem
uprostřed velkého kolapsu, zhroucení, nebo jak to mám nazvat. Můj
život už nikdy nebude stejný, tak mě nechte, ať si to užiju.“
„Až budete chtít, zavolám vám taxíka.“
„Já nikam nepojedu.“

Oscar si vždy na úvodní schůzku s klienty brával černé sako a

utahoval si kravatu. Bylo důležité udat tón a právník v černém
obleku vždycky znamenal moc, vědomosti a autoritu. Taky byl pevně
přesvědčen, že jeho vzhled signalizuje, že nepracuje za levný peníz, i
když tomu obvykle tak bylo.
Pečlivě studoval návrh na majetkové vypořádání a mračil se při
tom, jako by jej sepsal párek idiotů. Flanderovi seděli proti němu u
stolu. Občas pohlédli na Stěnu slávy, kde visely zarámované
fotografie zachycující pana Finleyho, jak se usmívá a potřásá si
rukama s neznámými celebritami, a taktéž zarámovaná osvědčení
budící zdání, že je pan Finley velice studovaný a zkušený, viselo tu i
několik plaket, které byly jasným důkazem, že byl za léta praxe
náležitě oceněn. Zbývající tři stěny byly vyhrazené regálům
nacpaným tlustými právnickými knihami ve střízlivé vazbě a
různými odbornými příručkami, čili dalším důkazem, že se pan
Finley velice dobře vyzná ve svém oboru.
„Jaká je hodnota toho domu?“ zeptal se, aniž zvedl zrak od
dohody.
„Asi dva padesát,“ odpověděl pan Flander.
„Myslím, že je to víc,“ dodala paní Flanderová. *
„Dnes není vhodná doba na prodej domu,“ prohlásil moudře
Oscar, ačkoli každý vlastník domu v Americe věděl, že je situace na
trhu s nemovitostmi špatná.
Spustil ruce s papíry a podíval se přes čtecí brýle zakoupené v
drogerii do očí paní Flanderové, plných očekávání. „Vy si necháváte
pračku a sušičku, taky mikrovlnku a běžecký trenažér a televizi?“
„No, ano.“
„Vlastně si tím pádem necháváte asi osmdesát procent nábytku, je
to tak?“
„Myslím že ano. Vadí to nějak?“
„Ne, jen že on dostane většinu peněz v hotovosti.“
„To je přece spravedlivé,“ namítl pan Flander.
„Určitě.“
„Myslíte, že to je spravedlivé?“ zeptala se.
Oscar pokrčil rameny, jako by mu do toho nic nebylo. „Řekl
bych, že je to typické. Ale hotové peníze jsou důležitější než
stěhovák použitého nábytku. Nejspíš se přestěhujete do nějakého
bytu, který bude mnohem menší než váš dům, a nebudete mít dost
místa na nějaké staré krámy. A on bude mít na rozdíl od vás peníze
pěkně v bance.“
Vrhla na svého budoucího bývalého manžela rozzlobený pohled.
Oscar kul železo, dokud bylo žhavé. „A vaše auto je o tři roky starší
než jeho, takže dostanete staré auto a starý nábytek.“
 „Byl to jeho nápad,“ prohlásila.
„To není pravda. Dohodli jsme se.“
„Tys chtěl ten penzijní účet a novější auto.“
„Protože to bylo odjakživa moje auto.“
„A taky proto, že jsi vždycky měl to hezčí.“
„To není pravda, Barbaro. Nezačínej zase s tím tvým přeháněním,
ano?“
Barbara odpověděla o poznání hlasitěji: „A ty nezačínej před
právníkem lhát, Cale. Domluvili jsme se, že sem půjdeme, řekneme
pravdu a nebudeme se před právníkem hádat. Nebo ne?“
„Ale jistě, jenže jak tu můžeš sedět a tvrdit, že jsem měl vždycky
hezčí auto? Copak jsi zapomněla na Toyotu Camry?“
„Proboha, Cale, vždyť to už je dvacet let.“
„No a? Pořád je to pravda.“
„Ano, pamatuju si na ni a taky si pamatuju na den, když jsi ji
roztřískal.“
Rochelle slyšela ty hlasy a usmála se pro sebe. Obrátila stránku
svého paperbacku. HS, který jí až dosud spal u nohou, najednou vstal
a začal tiše vrčet. Rochelle se na něj podívala, pak pomalu vstala a
přešla k oknu. Nastavila žaluzie tak, aby viděla ven, a pak to uslyšela
– vzdálený zvuk houkačky. Jak zvuk sílil, sílilo i psovo vrčení.
Oscar byl taky u okna, nenuceně se díval směrem ke vzdálené
křižovatce a doufal, že zahlédne sanitku. Zvyk je železná košile, ne
že by ho opravdu chtěl nějak porušit. On i Wally a teď i Rochelle a
možná tisícovky právníků ve městě nedokázali potlačit nával
adrenalinu při zvuku přijíždějící sanitky. A pohled na tohle vozidlo
uhánějící ulicí jej vždycky přinutil ke spokojenému úsměvu.
Flanderovi se však neusmívali. Zmlkli, nevraživě na něj hleděli,
nenáviděli jeden druhého. Když houkačka odezněla, Oscar se vrátil
na svou židli a řekl: „Podívejte se, lidi, jestli se chcete hádat, nemůžu
vás zastupovat oba.“
Oba už byli jak na trní. Až budou na ulici, může si každý jít svou
cestou a najít si věhlasnějšího právníka, ale vteřinu nebo dvě
nevěděli, co mají dělat. Pak pan Flander zamrkal. Vyskočil ze židle a
zamířil ke dveřím. „Nedělejte si s tím starosti, Finley. Najdu si
opravdového právníka.“ Otevřel dveře, práskl jimi za sebou a
ráznými kroky dupal kolem Rochelle a psa, kteří se vraceli na svá
místa. Prudce otevřel dveře, taky jimi za sebou práskl a navždy
odešel z kanceláře Finley & Figg.
7
Od pěti do sedmi měla začít „šťastná hodinka“, kdy se pilo za
nižší ceny, a Abner se rozhodl, že by jeho nový nejlepší přítel měl
zmizet dřív, než k tomu dojde. Zavolal taxíka, namočil čistou utěrku
do studené vody, pak přešel na druhý konec baru a jemně do přítele
šťouchl; „Davide, vzbuďte se, kamaráde, je skoro pět hodin.“ David
už před hodinou odpadl. Abner jako všichni dobří barmani nechtěl,
aby hosté, kteří po práci zajdou do jeho podniku, viděli ležet na pultě
hlasitě chrápajícího opilce v komatu. Přiložil mu studený obklad na
tvář a řekl: „No tak, hrdino. Už je po večírku!“
David se rychle probral. Vytřeštil oči a s otevřenou pusou na
Abnera nechápavě hleděl. „Co, co, co?“ zablekotal.
„Je skoro pět hodin. Musíte domů, Davide. Venku už čeká taxík.“
„Pět hodin!“ vykřikl David ohromený tou zprávou. U baru sedělo
asi šest dalších lidí a s pochopením ho pozorovali. Zítra to můžou být
oni. David se postavil na nohy a s Abnerovou pomocí se mu podařilo
obléct si kabát a najít aktovku. „Jak dlouho tu jsem?“ zeptal se a
divoce se rozhlížel, jako by si teprve teď všiml, kde se nachází.
„Dlouho,“ odpověděl Abner. Strčil Davidovi do kapsy kabátu
vizitku a řekl: „Zavolejte mi zítra a vyrovnáme účet.“ Zavěšeni jeden
do druhého vyklopýtali ze dveří na ulici. Taxík čekal u chodníku.
Abner otevřel zadní dvířka, nacpal Davida na sedadlo, řekl taxikáři:
„Je váš,“ a zabouchl.
David sledoval, jak Abner zase zmizel v baru. Podíval se na
taxikáře a řekl: „Jak se jmenujete?“
Ten něco nesrozumitelně zamumlal a David na něj štěkl:
„Nemůžete mluvit anglicky?“
„Kam to bude, pane?“ zeptal se řidič. „No vidíte, to je dobrá
otázka. Neznáte tu v okolí nějaký dobrý bar?“
Řidič zavrtěl hlavou.
„Nemůžu ještě domů, protože je tam ona a – no, ach bože.“
Vnitřek taxíku se začal točit. Zezadu na ně někdo pronikavě
zatroubil. Řidič se zařadil do proudu aut. „Ne tak rychle,“ řekl David
se zavřenýma očima. Jeli ani ne dvacítkou. „Jeďte na sever,“ řekl
David.
„Potřebuju adresu, pane,“ řekl taxikář a odbočil na South
Dearborn. Byla právě dopravní špička, auta se vlekla ztěžka a
pomalu.
„Možná budu zvracet,“ řekl David, ztěžka polykal a bál se otevřít
oči.
„Prosím, ne v mém voze.“
Zastavili a pak ujeli dva bloky. Davidovi se podařilo překonat
nevolnost. „Adresu, pane?“ opakoval řidič.
David otevřel levé oko a podíval se z okénka. Vedle taxíku stál
autobus městské hromadné dopravy, nacpaný unavenými dělníky, z
výfuku unikaly zplodiny. Na boku měl reklamu, metr krát třicet
centimetrů, nabízející služby advokátní kanceláře Finley & Figg.
„Řídili jste opilí? Zavolejte odborníky. 773-718-JUSTICE.“ Adresa
menším písmem. David otevřel pravé oko a na okamžik uviděl
usmívající se tvář Wallyho Figga. Zaostřil na slovo „opilí“ a napadlo
ho, jestli by mu mohli nějak pomoct. Viděl tu reklamu už dřív?
Slyšel o těch chlápcích? Nebyl si jistý. Nic nebylo jasné, nic
nedávalo smysl. Taxík se zase točil, tentokrát rychleji.
„Čtyři sta osmnáct, Preston Avenue,“ řekl řidiči a pak ztratil
vědomí.

Rochelle nikdy nespěchala z práce, protože se jí nikdy nechtělo

domů. I když bylo v kanceláři někdy napjaté ovzduší, pořád tu byl
větší klid než v jejím stěsnaném a chaotickém bytě.
Rozvod Flanderových měl nejistý začátek, ale díky Oscarově
obratné manipulaci se nakonec rozběhl. Paní Flanderová si firmu
najala a zaplatila sedm set padesát dolarů zálohy.
Nakonec se to podaří a rozvedou je bez určení viny, ale ne dřív,
než ji Oscar obere o pár tisícovek. Toho ještě nepřešel vztek nad
tiketem binga a čekal na návrat svého společníka.
Wally dorazil o půl šesté, měl za sebou vyčerpávající den pátrání
po obětech Krayoxxu. Jeho výsledkem byl jen Chester Marino, ale to
Wallyho neodradilo. Byl na stopě něčeho velkého. Klienti někde jsou
a on je najde.
 „Oscar telefonuje,“ řekla Rochelle. „A je rozčilený.“
„Co se děje?“ zeptal se Wally.
„Objevila se nějaká bingo karta: tři sta devadesát devět dolarů.“
„Dost chytré, že? Můj strýc hraje bingo ve VFW.“
„Skvělé.“ Stručně mu vylíčila záležitost s Flanderovými.
„Vidíte! Funguje to!“ řekl Wally hrdě. „Musíte je sem dostat,
paní Gibsonová, to je to, co pořád říkám. Tři sta devadesát devět
dolarů je návnada, pak zatlačíte na pilu. Oscar to zvládl znamenitě.“
„A co lživá reklama?“
„Většina toho, co děláme, je lživá reklama. Slyšela jste někdy o
Krayoxxu? Léku na cholesterol?“
„Možná. Proč?“
„Zabíjí lidi a my z něj zbohatneme.“
„To už jsem myslím někdy slyšela. Už dotelefonoval.“
Wally šel rovnou do Oscarovy kanceláře, zaklepal a hned otevřel
a řekl: „Tak jsem slyšel, že se ti líbil můj bingo tiket.“
Oscar stál u stolu, kravatu nakřivo, unavený, potřeboval si dát
skleničku. Přede dvěma hodinami by se s chutí pohádal. Teď se mu
chtělo jen odejít. „Prosím tě, Wally, tikety na bingo?“
„Jo, jsme první právnická firma v Chicagu, která používá tikety
na bingo.“
„Už jsme byli několikrát v něčem první, ale pořád jsme švorc.“
„Ta doba je za námi, příteli,“ řekl Wally a sáhl do aktovky.
„Slyšel jsi o léku Krayoxx?“
„Jo, jo, moje žena ho bere.“
„Tak, Oscare, ten lék zabíjí lidi.“
Oscar se usmál, pak se vzpamatoval. „Jak to víš?“
Wally položil Oscarovi na stůl štos výstřižků. „Tady máš domácí
úkol, všechno o Krayoxxu. Velká firma na hromadné žaloby ve Fort
Lauderdale žalovala minulý týden Varrick Labs za výrobu Krayoxxu.
Tvrdí, že lék velice zvyšuje riziko srdečního infarktu a mrtvice, a
mají experty, kteří to prokážou. Varrick už na trh dodal víc svinstva
než kterákoli jiná velká farmaceutická firma a taky platil víc za
škody. Miliardy. Krayoxx jsou jejich nejnověji vyhozené peníze.
Kluci kolem hromadných žalob se teprve probouzejí. To se teď právě
děje, Oscare, a když se nám podaří urvat pár případů týkajících se
Krayoxxu, budeme v balíku.“
„To už jsem slyšel tolikrát, Wally.“

Když taxík zastavil, David byl zase vzhůru, i když jen tak napůl.
S trochou námahy se mu podařilo přehodit přes přední sedadlo
dvacetidolarovku a s poměrně větší námahou se vysoukal z taxíku.
Díval se za odjíždějícím vozem a pak se vyzvracel do kanálu.
Hned mu bylo mnohem líp.
Rochelle si uklízela na stole a poslouchala, jak se vedle partneři
hádají. Vtom uslyšela na schodech těžké kroky. Něco praštilo do
dveří, ty se pak rozletěly. Ten mladík měl krhavé oči, v obličeji byl
rudý a sotva stál na nohou, ale oblečený byl slušně.
„Co si přejete?“ zeptala se s neskrývaným podezřením. David se
na ni podíval, ale neviděl ji. Rozhlédl se po místnosti, zavrávoral a
mhouřil oči, jak se snažil zaostřit pohled. „Pane?“ řekla znovu
tázavě.
„Hrozně se mi tu líbí,“ odpověděl. „Fakt se mi tu hrozně, hrozně
líbí.“
„To mě těší. A co si –“
„Hledám práci a chci pracovat tady.“
HS vytušil problém a obešel roh Rochellina stolu. „No to je
roztomilé!“ zvolal David a zasmál se. „Pejsek! Jakpak se jmenuje?“
„HS.“
„HS. No dobrá. Ale řekněte mi, co to znamená?“
„Honič sanitek.“
„To se mi líbí. To se mi fakt líbí. Kouše?“
„Nesahejte na něj.“
V zorném poli se tiše objevili oba společníci. Stáli ve dveřích
Oscarovy kanceláře. Rochelle na ně vrhla nervózní pohled.
„Tady chci pracovat,“ opakoval David. „Sháním práci.“
„Jste právník?“ zeptal se Wally.
„Jste Figg, nebo Finley?“
„Já jsem Figg. Tohle je Finley. Jste právník?“
„Myslím že jo. Protože v osm ráno jsem byl zaměstnaný u
Rogana Rothberga, byl jsem jedním ze šesti set. Ale sekl jsem s tím,
ruplo mi, sesypal jsem se a šel jsem do baru. Byl to náročný den.“
David se opřel o zeď, aby udržel rovnováhu.
„Proč se domníváte, že hledáme pomocníka?“ zeptal se Oscar.
„Pomocníka? Spíš jsem uvažoval o tom, že se rovnou stanu
společníkem,“ řekl David a pak se rozesmál, až se zlomil v pase.
Nikdo jiný se nesmál. Nevěděli, co mají dělat, ale Wally se později
přiznal, že chtěl zavolat policii.
Když se David dosyta nasmál, zase se narovnal a opakoval: „Moc
se mi tu líbí.“
„Proč odcházíte z tak velké firmy?“ ptal se Wally.
„Ále, mám spoustu důvodů. Řekněme, že tu práci nenávidím, že
nenávidím lidi, s kterými pracuju, a že nenávidím klienty.“
„Tak to sem zapadnete,“ poznamenala Rochelle. „Nepribíráme,“
řekl Oscar.
„Ale no tak. Studoval jsem na Harvardu. Budu pracovat na
částečný úvazek – padesát hodin týdně. To je polovina z toho, co
jsem dělal. Chápete? Na částečný úvazek?“ Rozchechtal se, opět se k
němu nikdo nepřidal.
„Je mi líto, kamaráde,“ řekl Wally odmítavě.
Nedaleko zmáčkl nějaký řidič klakson, byl to dlouhý zoufalý
zvuk signalizující špatný konec. Jiný řidič prudce dupl na brzdu.
Další troubení, skřípění brzd a ve firmě Finley & Figg všichni jako
jeden muž zatajili dech. Třesk, který následoval, zaduněl silou
hromu, byl mohutnější než kdy jindy, vše nasvědčovalo tomu, že se
na křižovatce Preston Avenue, Beech Street a Osmatřicáté srazilo
hned několik aut. Oscar popadl kabát, Rochelle svetr. Vyhrnuli se za
Wallym ze dveří a nechali opilce napospas jeho osudu.
Na Preston Avenue se už vyprázdnily další kanceláře, protože
právníci a jejich úředníci a asistenti uháněli obhlédnout tu melu a
nabídnout útěchu zraněným.
Srazila se tam nejmíň čtyři auta, všechna byla zničená a na kusy.
Jedno leželo na střeše, kola se ještě točila. Ozývaly se panické
výkřiky a zdálky se blížily houkající sanitky. Wally se rozběhl k
ošklivě pomačkanému fordu. Dvířka spolujezdce byla utržená a
nějaká mladá žena se snažila dostat se ven. Byla omráčená a
zbrocená krví. Wally ji podepřel a odvedl ji stranou vraku. Rochelle
mu pomohla usadit dívku na lavičku na nedaleké autobusové
zastávce. Wally se vrátil na místo masakru hledat další klienty. Oscar
už našel očitého svědka, který bude moct označit viníka a přilákat tak
klienty. Finley & Figg věděli, jak postupovat při dopravních
nehodách.
Matka zraněné dívky seděla na zadním sedadle a Wally jí také
pomohl. Odvedl ji na lavičku na zastávce a tam se jí už ujala
Rochelle. Wally uviděl, že se na scéně objevil Vince Gholston, jejich
konkurent z protější strany ulice. „Držte se zpátky, Gholstone,“ štěkl
na něho. „Tohle jsou teď naši klienti.“
„Ať vás to ani nenapadne, Figgu. Ještě s vámi nepodepsali
smlouvu.“
„Vypadněte, vy kreténe.“
Na místě nehody se srocoval dav, přibíhali další zvědavci. Provoz
se zastavil a mnozí řidiči vystoupili z aut a přihlíželi. Někdo vykřikl:
„Cítím benzin!“ Což okamžitě vyvolalo paniku. Posádka toyoty
obrácené na střechu se zoufale snažila dostat se ven. Nějaký
hromotluk s vysokými botami kopal do okénka, ale nedařilo se mu
ho rozbít. Lidi řvali, ječeli. Houkačky se blížily. Wally obíhal buick,
jehož řidič byl v bezvědomí. Oscar všem rozdával vizitky.
Uprostřed vší vřavy najednou zahřměl hlas nějakého mladíka.
„Odstupte od našich klientů!“ řval a každý jej uposlechl. Byl to
úžasný pohled. David Zinc stál u lavičky na autobusové zastávce a
držel velký zohýbaný kus plechu, kterým mával před obličejem
vyděšeného a couvajícího Vince Gholstona.
„Toto jsou naši klienti!“ řekl David rozzlobeně. Vypadal jako
šílenec a nikdo nepochyboval, že v případě nouze svou zbraň
použije.
Oscar přistoupil k Wallymu a řekl: „V tom mládenci asi něco
bude.“
Wally Davida sledoval s obdivem. „Přijmeme ho.“
8
Když Helen Zincová zastavila na Preston Avenue před číslem
418, první, čeho si všimla, nebyla ošuntělá fasáda firmy Finley &
Figg, právní poradci, ale blikající neon hned vedle nabízející masáže.
Zhasla světla a chvilku seděla a rovnala si myšlenky. Její manžel je
živ a zdráv, jen si dal „pár skleniček“. Tak jí to alespoň sdělil nějaký
Wally Figg, docela příjemný člověk, který jí před hodinou volal. Pan
Figg „sedí s jejím manželem“, ať už to znamená cokoli. Digitální
hodiny na palubní desce ukazovaly 8:20, takže Helen se už skoro
dvanáct hodin nervovala, kde David je a jestli se mu něco nestalo.
Když teď věděla, že je naživu, přemýšlela o tom, jakým způsobem
ho zabije.
Rozhlédla se, prohlédla si okolí, vůbec se jí nelíbilo, pak
vystoupila z BMW a pomalu zamířila ke dveřím. V telefonu se
předtím ptala pana Figga, jak se její manžel dostal z mrakodrapu v
centru Chicaga do jakési dělnické čtvrti nedaleko Preston Avenue.
Pan Figg řekl, že nezná všechny podrobnosti a že bude nejlepší, když
si o tom promluví později.
Otevřela dveře. Ozvalo se cinknutí laciného zvonku. Zavrčel na
ni nějaký pes, ale nezdálo se, že ji chce pokousat.
Rochelle Gibsonová a Oscar Finley byli pryč. Wally seděl u
stolu, vystřihoval ze starých novin nekrology a večeřel sáček
hranolků a dietní koly. Rychle vstal, otřel si ruce o kalhoty a usmál
se od ucha k uchu. „Vy jste určitě Helen,“ zahalasil.
„Ano,“ přisvědčila a málem sebou trhla, když vymrštil ruku, aby
se s ní přivítal.
„Jsem Wally Figg,“ řekl a měřil si ji znaleckým pohledem. Moc
pěkná. Krátké kaštanové vlasy, oříškově hnědé oči zarámované
moderními drahými brýlemi, přibližně sto šedesát centimetrů, štíhlá,
dobře oblečená. Wally byl spokojen. Pak se otočil a ukázal směrem k
odřenému stolu. Za ním stálo u zdi staré kožené kanape a na něm
ležel David Zinc, nevěděl o světě, spal jak dřevo. Pravou nohavici
kalhot měl roztrženou – stalo se mu to při asistenci u autonehody –
ale jinak vypadal úplně v pořádku.
 Helen přistoupila ke kanapi a podívala se na něj. „Víte jistě, že
žije?“
„Ale ano, není to s ním tak zlé. Zapletl se do té bitky při
autonehodě a roztrhl si kalhoty.“
„Do bitky?“
„Jo, chlápek jménem Gholston, takový slizoun odnaproti, se nám
snažil ukrást po velké bouračce jednoho klienta a tady David ho
odehnal kusem plechu. A asi si přitom roztrhl kalhoty.“
Helen, která už toho za jeden den zažila dost, zavrtěla hlavou.
„Chcete něco k pití? Kávu, vodu, skotskou?“
„Nepiju alkohol,“ řekla.
Wally se na ni podíval, pak na Davida, pak zase na ni. To musí
být divné manželství, pomyslel si.
„Já taky ne,“ prohlásil hrdě. „Je tu čerstvá káva. Uvařil jsem
konvici pro Davida, dal si dva šálky, než si šel zdřímnout.“
„Tak ano, děkuju,“ řekla.
Pili u stolu kávu a tiše hovořili. „Pokud vím, tak mu ruplo v
bedně, když jel dnes ráno výtahem do práce,“ řekl Wally. „Sesypal
se, odešel a zapadl do nějakého baru, kde celý den popíjel.“
„To jsem slyšela,“ řekla. „Ale jak se dostal sem?“
„To zatím nevím, ale musím vám, Helen, říct, že tvrdí, že se tam
nevrátí a že chce pracovat tady.“
Nemohla si pomoct, ale když se rozhlédla po té velké, otevřené a
oprýskané místnosti, bylo těžké představit si místo, které by působilo
beznadějnějším dojmem. „To je váš pes?“ zeptala se.
„To je HS, firemní. Bydlí tady.“
„Kolik právníků pracuje ve vaší firmě?“
„Jen dva. Jsme malá firma. Já jsem menšinový společník. Oscar
Finley je většinový.“
„A jakou práci by tu David dělal?“
„Specializujeme se na případy újmy na zdraví a úmrtí.“
„Jako všichni ti právníci, co inzerují v televizi?“
„Nejsme v televizi,“ odpověděl Wally samolibě. Kdyby jen
věděla! Tak dlouho už pracoval na svých scénářích. Bojoval s
Oscarem, aby do toho investoval. Závistivě pozoroval, jak ostatní
úrazoví právníci zaplavili televizní obrazovky s reklamami, které
byly podle jeho názoru všechny ubohé. A nejvíc ho trápilo, když si
představil všechny ty ztracené poplatky ze všech těch ztracených
případů, které si nahrabali méně schopní právníci ochotní podnikat
na účet nějaké televize.
David vydal jakýsi bublavý zvuk následovaný hlasitým
zachrápáním, a i když alespoň vydával zvuky, nic nenasvědčovalo
tomu, že by se probíral z limbu.
„Myslíte, že si bude zítra pamatovat, co dnes vyváděl?“ zeptala se
a zamračeně manžela pozorovala.
„Těžko říct,“ soudil Wally. Jeho milostný vztah s alkoholem byl
dlouhý a ošklivý a Wally strávil nemálo zamlžených rán, kdy se
snažil rozpomenout, co se stalo. Wally se napil a řekl: „Podívejte, nic
mi do toho samozřejmě není, ale dělá tohle často? Říká, že tu chce
pracovat, no a my potřebujeme vědět, jestli má nějaké problémy s
alkoholem.“
„Nepije skoro vůbec. Nikdy nepil. Možná občas na nějakém
večírku, ale pořád jen dře, tak nemá čas pít. A já si málokdy dám
skleničku, takže ani doma nic takového nemáme.“
„To je zvláštní. Já měl s pitím problémy.“
„To je mi líto.“
„Ne, to je v pořádku. Už jsem šedesát dní střízlivý.“
Helen to spíš znepokojilo, než by to na ni udělalo nějaký dojem.
Wally s pitím pořád bojuje a vítězství je v nedohlednu. Najednou už
těch řečí měla dost, měla po krk i toho místa. „Asi bych ho měla
odvézt domů.“
„Asi ano. Nebo by tu mohl zůstat s tím psem.“
„A víte, že si to zaslouží? Měl by se ráno probudit tady na tom
kanapi, ještě oblečený, hlava by mu třeštila, žaludek jako na vodě, v
puse sucho a vůbec by nevěděl, kde je. To by mu patřilo, nemyslíte?“
„To jo, ale nerad bych po něm zase uklízel.“
„On už –“
„Dvakrát. Jednou na schodech, jednou na záchodě.“
„Hrozně se omlouvám.“
„To nic. Ale potřebuje jet domů.“
„Já vím. Tak ho vzbudíme.“
 Když se David probudil, vesele štěbetal na svou ženu, jako by se
vůbec nic nestalo. Z kanceláře vyšel bez cizí pomoci, sešel ze schodů
a zamířil k autu. Ještě na Wallyho halekal slova vřelých díků a
pozdravy na rozloučenou, dokonce se nabídl, že bude řídit. Helen
odmítla. Vyjeli z Preston Avenue a zamířili na sever.
Pět minut bylo ticho. Pak Helen nezávazně prohodila: „Hele,
myslím, že většinu toho, co se stalo, vím, už mi chybí jen pár
podrobností. Kde byl ten bar?“
„U Abnera. Pár ulic od kanceláře.“ Seděl zabořený do sedadla,
límec kabátu zvednutý až k uším.
„Už jsi tam někdy byl?“
„Ne, ale je to tam skvělé. Někdy tě tam vezmu.“
„Jistě. Co takhle zítra? A v kolik jsi tam ráno šel?“
„Mezi půl osmou a osmou. Utekl jsem z kanceláře, běžel přes pár
bloků a našel Abnera.“
„A začal pít?“
„No jo.“
„Vzpomínáš si, co jsi měl?“
„Počkej…“ Odmlčel se a snažil se rozpomenout. „Posnídal jsem
čtyři Abnerovy Bloody Mary. Máje fakt dobré. Pak jsem si dal talíř
cibulových kroužků a několik piv. Přišla slečna Spenceová, s ní jsem
si dal její oblíbený Pearl Harbor, dvakrát. Ale to bych už nechtěl
víckrát zkoušet.“
„Slečna Spenceová?“
„Jo. Chodí tam denně, sedí vždycky na stejné stoličce, dává si
pořád totéž.“
„A líbila se ti?“
„Byla fantastická. Hrozně roztomilá, rajcovní.“
„Aha. Je vdaná?“
„Ne, vdova. Je jí čtyřiadevadesát a má cenu několika miliard.“
„Ještě nějaké ženy?“
„Ale ne, jen slečna Spenceová. Odešla někdy kolem poledne a eh,
počkej. K obědu jsem si dal hamburger s hranolky, pak zase pivo a
pak jsem si v jedné chvíli zdříml.“
„Odpadl jsi?“
„Tak nějak.“
 Nastala odmlka, Helen řídila a on hleděl před sebe. „A jak ses
dostal z baru tam k těm dvěma?“
„Taxíkem. Zaplatil jsem čtyřicet babek.“
„Kde jsi nastoupil do taxíku?“ Pauza. „To si nepamatuju.“
„To děláme pokroky. A teď hlavní otázka: Jak ses dozvěděl o
firmě Finley & Figg?“
David začal vrtět hlavou, když nad tím hloubal. Nakonec řekl:
„Vůbec netuším.“
Helen se rojilo v hlavě spoustu otázek. To pití – mohl by s ním
být problém, i když Wallymu tvrdila něco jiného? Rogan Rothberg –
vrátí se tam? Měla by se Davidovi zmínit o ultimátu, které mu dal
Roy Barton? Finley & Figg – myslí to David vážně? Měla na srdci
tolik věcí, které chtěla říct, byl to dlouhý seznam stížností, ale
zároveň byla i trochu pobavená. Nikdy svého manžela neviděla tak
zřízeného a fakt, že utekl z velké firmy a ocitl se v nějaké zapadlé
kanceláři, se brzy stane rodinnou historkou legendárních rozměrů.
David je v pořádku a to je hlavní. A nejspíš nezešílel. Zhroucení se
dá řešit.
„Mám jednu otázku,“ řekl a oči se mu zavíraly.
„Já jich mám spoustu,“ odpověděla.
„Já ti to věřím, ale nechce se mi teď mluvit. Nech to na zítra, až
vystřízlivím, souhlasíš? Není fér mě teď mučit, když jsem opilý.“
„No dobrá. A tvoje otázka?“
„Nejsou u nás doma náhodou teď vaši?“
„Ano. Nějakou dobu už tam jsou. Mají o tebe strach.“
„To je od nich pěkné. Podívej, já nepůjdu domů, jestli jsou tam
vaši, chápeš? Nechci, aby mě takhle viděli. Rozumíš?“
„Mají tě moc rádi, Davide. Všechny jsi nás vyděsil.“
„Proč je každý tak vyděšený? Vždyť jsem ti dvakrát psal, že jsem
v pořádku. Věděla jsi, že žiju. Tak proč všechna ta panika?“
„Nechtěj mě rozčilit.“
„No tak jsem měl špatný den, co je na tom?“
„Špatný den?“
„Když se to tak vezme, byl to vlastně dost dobrý den:“
„Co kdybychom se hádali až zítra, Davide? Přece jsi to sám
chtěl!“
 „Ano, ale nevystoupím z auta, dokud vaši neodejdou. Prosím.“
Byli na Stevensonově autostrádě a provoz zhoustl. Za
oboustranného mlčení se pomalu sunuli vpřed. David bojoval se
spánkem. Helen nakonec vzala mobil a zavolala rodičům.
9
Asi jednou za měsíc se stávalo, že Rochelle Gibsonová přišla do
práce a očekávala svůj obvyklý klid, ale zjistila, že už je otevřeno,
káva uvařená, pes nakrmený a pan Figg vzrušeně pobíhá sem a tam,
protože zase dostal nový nápad, jak vystopovat zraněné lidi.
Vždycky ji to nesmírně naštvalo. Znamenalo to nejen konec těm pár
klidným chvilkám v jinak rušném dni, ale taky víc práce.
Ještě ani nevstoupila do dveří, a Wally už na ni srdečně halekal:
„Dobré ráno, paní Gibsonová,“ jako by byl překvapen, že přichází ve
čtvrtek o půl osmé do práce.
„Dobré ráno, pane Figgu,“ odpověděla s podstatně menším
nadšením. A málem dodala: „A co vás sem přivádí tak brzy?“ Raději
držela jazyk za zuby. Stejně se o jeho novém plánu dozví co nevidět.
Usadila se s kávou, jogurtem a novinami ke svému stolu a snažila
se ho ignorovat.
„Včera večer jsem se seznámil s Davidovou manželkou,“ řekl
Wally od velkého stolu na druhé straně místnosti. „Je moc hezká a
milá. Říkala, že David moc nepije, je to jen takový úlet jednou za
čas. Myslím, že je to způsobeno stresem. Já to znám podle sebe.
Pořád ve stresu.“
Když Wally pil, nepotřeboval žádnou záminku. Opil se po
těžkém dnu, dal si víno při obědě, když měl lehký den. Pil, když byl
ve stresu, pil i na golfovém hřišti. Rochelle to už všechno viděla a
slyšela. Taky sledovala skóre – šedesát jedna dní bez pití. To byl
Wallyho životní příběh – pořád něco počítal. Dny, kdy nepil. Dny,
které zbývaly, než mu vrátí řidičák. Dny zbývající do konce
některého z rozvodů. A bohužel i dny, které mu zbývaly do
propuštění z protialkoholní léčebny.
„Kdy si pro něj přijela?“ zeptala se, aniž vzhlédla od novin. „Po
osmé. Šel odsud sám, dokonce se ptal, jestli může řídit. Nedovolila
mu to.“
„Byla naštvaná?“
„Naopak, byla v klidu. Vůbec se nerozčilovala. Otázka je, jestli si
on něco pamatuje. A jestli jo, pak je tu otázka, jestli nás zase
vyhledá. Že by fakt odešel z té velké firmy, kde vydělává takový
balík? Dost o tom pochybuju.“
Rochelle měla také své pochybnosti, ale snažila se omezit hovor
na minimum. Finley & Figg nebylo to pravé místo pro někoho z
velké firmy a s titulem z Harvardu a upřímně řečeno nestála o dalšího
právníka, který by jí komplikoval život. Měla dost co dělat s těmi
dvěma.
„Ale mohl bych ho využít,“ pokračoval Wally a Rochelle věděla,
že se teď vytasí se svým novým nápadem. „Slyšela jste někdy o léku
na cholesterol jménem Krayoxx?“
„Už jste se mě na to ptal.“
„Působí infarkt a mrtvici a teď ta pravda vychází najevo. První
vlna soudních procesů už nastává, a než to skončí, můžou jich být
desítky tisíc. Právníci zabývající se hromadnými žalobami se na ty
případy vrhají. Včera jsem mluvil s jednou velkou firmou ve Fort
Lauderdale. Podali už hromadnou žalobu a hledají další případy.“
Rochelle otočila stránku, jako by nic neslyšela.
„Každopádně hodlám strávit následujících pár dní pátráním po
dalších případech kolem Krayoxxu a určitě bych využil nějakou
pomoc. Posloucháte mě, paní Gibsonová?“
„Jistě.“
„Kolik jmen máme v databázi našich klientů, kolik aktivních a
kolik v neaktivních?“
Vzala si lžičku jogurtu a vypadala podrážděně. „Máme asi dvě stě
aktivních složek,“ řekla.
U Finleyho & Figga však případ, který byl označen za aktivní,
ještě nutně neznamenal případ, kterému by byla věnována pozornost.
Velice často to byl nějaký zapomenutý spis, který se nikdo
neobtěžoval uložit do archivu. Wally měl obvykle na stole asi třicet
spisů, kterým se během týdne věnoval – rozvody, závěti,
nemovitosti, úrazy, řízení pod vlivem, spory týkající se nějakých
malých smluv – a dalších padesát, kterým se horlivě vyhýbal. Oscar,
který byl ochotnější získat nového klienta, ale zároveň taky méně
výkonný než jeho menšinový společník, míval asi sto otevřených
případů. Když se přičetlo těch pár ztracených, schovaných nebo
neobjasněných, pohyboval se jejich počet vždycky kolem dvou set.
„A uzavřených?“ zeptal se.
Další doušek kávy, další zavrčení. „Když jsem to posledně
kontrolovala, počítač ukazoval tři tisíce uzavřených případů od roku
1991. Nevím, co je nahoře.“
Nahoře bylo místo posledního odpočinku pro všechno – pro staré
právnické knihy, vyřazené počítače a klávesnice, nepoužívané
kancelářské potřeby a desítky krabic se spisy vyřešených případů
ještě z dob, kdy Oscar pracoval v kanceláři sám.
„Tři tisíce,“ řekl Wally se spokojeným úsměvem, jako by tak
velký počet svědčil o dlouhé a úspěšné kariéře. „Mám následující
plán, paní Gibsonová. Napsal jsem dopis a chci, abyste ho vytiskla
na našem hlavičkovém papíře. Ten dopis se pošle každému klientovi,
současnému i minulému, aktivnímu i archivovanému. Prostě na
každé jméno v naší databázi.“
Rochelle pomyslela na všechny ty nešťastné klienty, kteří už
opustili jejich kancelář. Na nezaplacené poplatky, nepěkné dopisy, na
hrozby žalobami za profesní pochybení. Měla dokonce složku s
nápisem „Výhrůžky“. Za ta léta asi tucet roztrpčených klientů v
hněvu vylilo své pocity na papír. Pár jich slibovalo, že právníky
přepadne a zbije. Jeden dokonce hrozil ostřelovačem.
Proč ty ubohé lidi nenechat na pokoji? Vytrpěli si dost, když se v
kanceláři ocitli poprvé.
Wally vyskočil a přinesl jí ten dopis. Nedalo se nic dělat, musela
si ho přečíst.

Vážený…!
Mějte se na pozoru před Krayoxxem! Prokázalo se. Že tento lék
na snížení cholesterolu způsobuje srdeční infarkt a mozkovou
mrtvici. Ačkoli je lék na trhu už šest let, vědecké důkazy nyní odhalují
jeho smrtelné vedlejší účinky. Pokud užíváte Krayoxx, okamžitě
přestaňte!
Advokátní kancelář Finley & Figg je v čele vedení soudního
procesu proti Krayoxxu. Brzy se připojíme k celonárodní hromadné
žalobě v nelehkém úkolu pohnat Varrick před soud.
 Potřebujeme Vaši účast! Pokud máte Vy nebo někdo z Vašich
známých zkušenost s Krayoxxem, máte asi případ. A co je důležitější,
pokud znáte někoho, kdo užíval Krayoxx a utrpěl srdeční infarkt nebo
mozkovou mrtvici, neprodleně nám zavolejte. Právnická firma Finley
& Figg vás během několika hodin navštíví u Vás doma.
Neváhejte. Zavolejte hned. Očekáváme obrovskou úhradu škody.
S úctou Wallis T. Figg advokát a právní poradce

„Už to Oscar viděl?“ zeptala se. „Ještě ne. Dost dobré, co?“
„Myslíte to vážně?“
„Až moc vážně. Tohle je náš největší okamžik.“
„Další zlatý důl?“
„A vy chcete rozeslat tři tisíce dopisů?“
„Jo. Vy je vytisknete, já je podepíšu, dáme je do obálek a odejdou
dnešní poštou.“
„To bude jen tisíc babek za poštovné.“
„Paní Gibsonová, průměrný případ s Krayoxxem přinese něco
kolem dvou set tisíc dolarů právnických poplatků, a to je ta horší
varianta. Cifra by se mohla vyšplhat až na čtyři sta za případ. Když
dokážeme sehnat deset případů, jsou to dost jednoduché počty.“
Rochelle si to přepočítala a její neochota se začala pomalu
rozplývat. V té řadě bulvárních časopisů a reklamních brožurek,
které jí prošly rukama, už četla tisíce příběhů o velkých rozsudcích a
velkých urovnáních. O právnících, kteří vydělali miliony.
Určitěji dají tučný podíl.
„No dobře,“ řekla a odsunula noviny.

Oscar a Wally se kvůli Krayoxxu pohádali podruhé nedlouho

potom. Když se Oscar v devět hodin objevil, neušel mu nebývalý
ruch u předního stolu. Rochelle pracovala na počítači. Tiskárna jela
na plné obrátky. I HS byl vzhůru a sledoval dění.
„Co to děláte?“ zeptal se Oscar.
„Kapitalismus v praxi,“ odpověděl Wally vesele.
„Co to ksakru znamená?“
 „Chráníme práva zraněných. Sloužíme našim klientům. Čistíme
trh od nebezpečných výrobků. Přivádíme firemní darebáky před
soudní stolici.“
„Honíme sanitky,“ řekla Rochelle.
Oscar se zatvářil znechuceně a pokračoval do své kanceláře.
Práskl za sebou dveřmi. Než si stihl sundat kabát a uložit deštník do
držáku, byl už Wally u jeho stolu, uždiboval vdolek a mával jedním z
dopisů. „Měl by sis to přečíst, Oscare,“ řekl. „Je to vynikající.“
Oscar četl a vrásky na čele se mu s každým přečteným odstavcem
prohlubovaly. Když dočetl, řekl: „Přestaň, Wally, tohle už ne. Kolik
jich budete posílat?“
„Tři tisíce. Všem našim klientům.“
„Cože? Pomysli na to, kolik bude stát poštovné. Pomysli na ten
ztracený čas. Příští měsíc budeš někde poletovat a žvanit o
Krayoxxu, Krayoxx sem a Krayoxx tam, a ztratíš stovku hodin
sháněním případů, které nám nic nepřinesou, a tak dále. To už tady
bylo, Wally, nech toho. Dělej něco, co vynáší.“
„Jako třeba co?“
„Běž číhat do nemocnice na pohotovost a počkej si na nějaký
skutečný případ. Snad ti nemusím radit, jak najít dobré případy.“
„Mám takových hovadin po krk. Chci vydělat nějaké peníze.
Pojďme pro změnu do něčeho velkého.“
„Moje žena ten lék bere dva roky. Miluje ho.“
„Řekls jí, ať přestane, že ten lék zabíjí lidi?“
„Samozřejmě že ne.“
Jejich hlasy nabývaly na síle a Rochelle potichu došla ke dveřím
Oscarovy kanceláře a zavřela je. Když se vracela ke stolu, otevřely se
dveře firmy. Vešel David Zinc, rozzářený a střízlivý, zeširoka se
usmíval, v elegantním obleku a kašmírovém plášti, s dvěma naditými
aktovkami, které div nepraskaly ve švech.
„No ne, snad to není pan Harvard!“ přivítala ho Rochelle. „Jsem
zpátky.“
„To se divím, že jste nás dokázal najít.“
„Nebylo to snadné. Kde mám kancelář?“
 „No, ehm, uvidíme. Nevím jistě, jestli nějakou máme. Asi
bychom se na to měli zeptat těch dvou šéfů.“ Kývla bradou k
Oscarově dveřím, odkud doléhaly hlasy.
„Takže jsou tam?“
„Ano, obvykle zahajují den nějakou hádkou.“
„Aha.“
„Poslyšte, Harvarde, tušíte vůbec, co děláte? Tohle je jiný svět.
Opouštíte nóbl svět firemního práva a vrháte se po hlavě do nižší
ligy. Můžete si tu narazit kokos a určitě si moc nevyděláte.“
„Já jsem už zažil práci ve velkolepé firmě, paní Gibsonová, a
raději skočím z mostu, než bych se tam vrátil. Dopřejte mi trochu
prostoru, kam bych se uchýlil, a já si to už vyřeším.“
Otevřely se dveře a Oscar s Wallym se vynořili z kanceláře.
Úplně zkoprněli, když uviděli u Rochellina stolu stát Davida. Wally
se usmál a pozdravil: „Dobrý den, Davide. Vypadáte překvapivě fit.“
„Díky. Chtěl bych se omluvit za své včerejší extempore.“ Všem
se při těch slovech zlehka uklonil. „Zastihli jste mě v závěru docela
neobvyklé situace, ale i tak byl včerejšek moc důležitým dnem v
mém životě. Skončil jsem dobrovolně ve velké firmě, jsem tady a
mám chuť pracovat pro vás.“
„A jakou práci byste si tu představoval?“ zeptal se Oscar.
David mírně pokrčil rameny, jako by nevěděl. „Posledních pět let
jsem dřel v jakési kobce od rána do noci, poskytoval finanční záruky
na dluhopisy, s důrazem na druhou a třetí vlnu sekundárního trhu,
především pro zahraniční nadnárodní společnosti, které nechtějí
nikde na světě platit daně. Nic si z toho nedělejte, jestli netušíte, o
čem mluvím. Nikdo neví, co to znamená. Znamená to, že náš malý
tým idiotů dřel patnáct hodin denně v místnosti bez oken a vytvářel
papíry, papíry, papíry. Nikdy jsem se nepodíval do soudní síně,
nikdy jsem nešel do soudní budovy, nesetkal se se soudcem v taláru,
nikdy jsem nenabídl pomocnou ruku člověku, který potřeboval
právníka. Ale abych odpověděl na vaši otázku, pane Finley, jsem tu a
budu dělat cokoli. Považujte mě za úplného začátečníka, který právě
vylezl ze školy a nerozezná svou řiť od myší díry. Ale učím se
rychle.“
 Dalším bodem rozhovoru měla být otázka platu, ale partneři
nechtěli mluvit o penězích před Rochelle. Ta by hned prosazovala,
aby nový zaměstnanec, ať už právník či kdokoli jiný, bral méně než
ona.
„Nahoře je trochu místa,“ řekl Wally.
„To mi bude stačit.“
„Je to jen takové skladiště,“ dodal Oscar.
„To mi bude stačit,“ opakoval David, zvedl své dvě aktovky a
chystal se k odchodu.
„Už jsem tam hrozně dlouho nebyla,“ řekla Rochelle a pozvedla
oči ke stropu, očividně nešťastná, že se firma tak nečekaně rozšířila.
Úzké dveře vedle kuchyně vedly ke schodišti. David následoval
Wallyho, Oscar uzavíral průvod. Wally byl nadšený, že bude mít
někoho, kdo mu pomůže uspíšit případy s Krayoxxem. Oscar myslel
jen na to, kolik ho nový zaměstnanec bude stát: plat, zálohy na daně
a, bože odpusť, zdravotní pojištění. Finley & Figg nabízeli málo,
pokud šlo o zaměstnanecké výhody – žádné prémie, žádný příspěvek
na důchod či důchodové připojištění, a už vůbec ne zdravotní
pojištění. Rochelle už celá léta brblala, protože si musela platit tohle
všechno ze svého, stejně jako oba partneři. Co když bude mladý
David očekávat zdravotní pojištění?
Oscar kráčel do schodů a cítil všechnu tu tíhu na svých bedrech.
Větší výdaje na kancelář znamenaly menší příjmy. Zdálo se mu, že
se vidina jeho důchodu stále vzdaluje.
Skladiště bylo temné, všude vrstvy prachu a pavučiny, starý
nábytek a krabice se spisy. „Líbí se mi tu,“ řekl David, když Wally
rozsvítil.
Je to blázen, pomyslel si Oscar.
Ale stál tu malý psací stůl a pár židlí. David viděl jen ten
potenciál. A místnost taky měla dvě okna. Sluneční světlo bude v
jeho životě příjemnou novinkou. Když bude venku tma, bude doma s
Helen pracovat na potomkovi.
Oscar otřel pavučinu a řekl: „Podívejte se, Davide, můžeme vám
nabídnout malou výplatu, ale budete si muset vytvořit vlastní
honoráře. A to nebude snadné, alespoň zpočátku.“
Zpočátku? Oscar s mizernými poplatky bojoval více než třicet let.
 „Jak se dohodneme?“ zeptal se David.
Oscar se podíval na Wallyho a Wally hleděl do zdi. Za patnáct let
ti dva nepřijali společníka, ani o tom nikdy neuvažovali. David je
svým příchodem zastihl úplně nepřipravené.
Jako většinový společník se Oscar cítil povinen převzít iniciativu.
„Můžeme vám platit tisícovku měsíčně a necháte si polovinu z toho,
co vyděláte. Po šesti měsících to přehodnotíme.“
Wally se do toho rychle vložil: „Ze začátku to bude krušné, ale
všude je spousta konkurence.“
„Budeme vám přihrávat nějaké případy,“ dodal Oscar.
„Dostanete část soudního sporu ohledně Krayoxxu,“ řekl Wally,
jako by už na tom bůhvíjak vydělávali.
„Čeho?“ zeptal se David.
„To nic,“ odpověděl Oscar zamračeně.
„Podívejte se, pánové,“ řekl David s úsměvem. Byl na rozdíl od
nich úplně spokojený. „Posledních pět let jsem si vydělával velice
dobře. Hodně jsem utratil, ale v bance ještě mám pěkný balík.
Nedělejte si se mnou starosti. Vaši nabídku přijímám.“ A s těmi
slovy natáhl ruku a potřásl si s Oscarem a Wallym pravicí.
10
David následující hodinu uklízel. Otřel prach ze stolu a židlí. V
kuchyňce našel starý vysavač a vyluxoval prkennou podlahu. Naplnil
tři velké pytle nepořádkem a odnesl je na malou verandičku vzadu za
domem. Tu a tam se na chvíli zastavil a pokochal se pohledem na
okna propouštějící sluneční světlo, něco, co si nikdy u Rogana
Rothberga nemohl dovolit. Ano, když byl jasný den, naskýtal se
odtamtud úchvatný pohled na Michiganské jezero, ale hned v prvním
roce u té firmy se naučil, že čas strávený vyhlížením z Trust Tower
se neplatí. Začínající společníci byli rozstrkaní v jakýchsi
králíkárnách, kde se hodiny lopotili a po čase zapomněli na to, že
existuje nějaké denní světlo a snění. David se teď nemohl od oken
odtrhnout. Upřímně řečeno, výhled odsud nebyl nijak úchvatný. Dole
viděl masážní salon a za ním křižovatku Preston Avenue, Beech
Street a Osmatřicáté, místo, kde pomocí kusu plechu zahnal toho
slimejše Gholstona. Za křižovatkou začínal další blok
zrekonstruovaných bungalovů.
Takže žádný nádherný výhled, ale Davidovi se líbil. Představoval
vzrušující změnu, nový podnět. Znamenal svobodu.
Wally sem zaskočil co deset minut, aby ho zkontroloval, a bylo
jasné, že má něco na srdci. Konečně asi po hodině řekl: „Poslyšte,
Davide, mám být v jedenáct u soudu. Rozvod. Pochybuju, že jste tam
někdy byl, tak jsem si myslel, že byste mohl jít se mnou a já vás
představím soudci.“
Uklízení už začalo být nudné. David řekl: „Tak pojďme.“
Odcházeli zadními dveřmi a Wally se zeptal: „To je vaše Audi
SUV?“
„Ano.“
„Nevadilo by vám, kdybyste řídil? Já budu mluvit.“
„Jistě.“
Když mířili k Preston Avenue, Wally řekl: „Víte, Davide, pravda
je, že mi na rok zabavili řidičák za řízení pod vlivem. Tak vám to
říkám, mám rád jasno.“
„Dobrá. Vždyť i vy jste mě viděl pořádně ztřískaného.“
 „To jo. Ale vaše roztomilá paní mi řekla, že moc nepijete. Zato já
mám za sebou už dlouhou historii. Teď už jednašedesát dní nepiju.
Každý den je pro mě další výzva. Chodím na schůzky Anonymních
alkoholiků a několikrát jsem se úspěšně vyléčil. Co ještě chcete
vědět?“
„Já o tom nezačal.“
„Oscar, ten si dá každý večer několik panáků. Věřte mi, že je
potřebuje, s takovou manželkou! Ale má to pod kontrolou. Někteří
lidi jsou takoví, věřte mi. Stačí jim dva tři panáky. A někteří se zase
zlijí až do němoty, něco jako vy včera.“
„Díky, Wally. Kam vlastně jedeme?“
„Na West Washington 50, do Daleyho centra. Pokud jde o mě,
nějakou dobu to teď zvládám. Už jsem s tím přestával pětkrát, víte?“
„Jak bych to mohl vědět?“
„Každopádně už dost o pití.“
„A co je s Oscarovou ženou?“
Wally hvízdl a chvíli se díval bočním okénkem ven. „Drsná žena,
hochu. Jedna z těch, která vyrůstala v lepší části města, její táta
chodil do práce v obleku a kravatě, žádná uniforma, takže ona si o
sobě myslí, že je něco lepšího. Opravdová snobka. Udělala velkou
chybu, když si Oscara vzala, věděla, že je právník, ne? Právníci
vydělávají velké peníze, že? Ani ne. Oscar nikdy nevydělal tolik, aby
byla spokojená, takže mu nedá pokoj a pořád do něj lavíruje, že chce
víc peněz. Já tu ženskou nemůžu ani cítit. Vy se s ní nepotkáte,
protože ona by do kanceláře nevkročila, což mi docela vyhovuje.“
„Proč se nerozvedou?“
„Já to taky pořád říkám. Já s rozvody nemám žádný problém. Už
jsem to udělal čtyřikrát.“
„Čtyřikrát rozvedený?“
„Jo, a pokaždé mi to stálo za tu námahu. Víte, co se říká – rozvod
je tak drahá záležitost, protože stojí za to.“ Wally se tomu starému
vtipu zasmál.
„A teď jste ženatý?“ zeptal se trochu ostražitě David.
„Ne, jsem zase na lovu,“ řekl Wally samolibě, jako by před ním
žádná žena nebyla v bezpečí. David asi neznal méně přitažlivého
muže a nedovedl si Wallyho představit, jak někde v baru nebo na
večírku svádí ženy. A tak se za necelých patnáct minut dozvěděl, že
je Wally abstinující alkoholik, má čtyři bývalé manželky, za sebou
několik odvykacích kúr a nejméně jedno odebrání řidičského
průkazu. David se rozhodl, že už se nebude na nic ptát.
U snídaně s Helen trochu pobrouzdal na internetu a dozvěděl se,
že 1) před deseti lety byla firma Finley & Figg žalována svou
bývalou sekretářkou za sexuální obtěžování, 2) při jedné příležitosti
dostal Oscar pokárání od státní advokátní komory za to, že vzal na
hůl jednoho klienta při rozvodu, 3) ve dvou případech dostal Wally
od státní advokátní komory pokárání za „nehorázné vábení“ klientů,
kteří byli zraněni při dopravní nehodě, včetně očividně choulostivé
aféry, kdy se Wally v převleku za lékaře dostal až do nemocničního
pokoje vážně zraněného výrostka, který hodinu nato zemřel, 4)
nejméně čtyři bývalí klienti žalovali firmu za údajné profesní
pochybení, ačkoli nebylo jasné, jestli utrpěli nějakou škodu, a 5) o
firmě se zmínil nějaký profesor etiky ve svém sžíravém článku v
souvislosti se způsobem, jakým oba právníci inzerovali. A to
všechno David zjistil jen během snídaně.
Helen to znepokojilo, ale David tvrdě a cynicky oponoval, že
takovým pochybným chováním nesahá firma ani po kotníky
hrdlořezům u Rogana Rothberga. Stačilo, aby připomněl případ s
řekou Strick, a měl hádku vyhranou. Řeka Strick ve Wisconsinu byla
velice znečištěna smutně proslulou chemičkou, kterou zastupoval
Rogan Rothberg, a po desetiletích urputných žalob a obratných
soudních procesů znečišťování i nadále pokračovalo.
Wally se přehraboval v aktovce.
Vynořilo se panorama města a David se díval na shluk vysokých,
majestátních budov v centru Chicaga. Ve středu se tyčila Trust
Tower. „Teď bych byl tam,“ řekl si tiše, jen tak pro sebe. Wally
vzhlédl, uviděl panorama a uvědomil si, na co David myslí.
„Která to je?“ zeptal se Wally.
„Trust Tower.“
„Já byl jedno léto v Sears Tower, jako úředník, po druhém
ročníku na právech. Firma Martin & Wheeler. A myslel jsem si, že
přesně tohle chci.“
„Co se stalo?“
 „Neudělal jsem advokátské zkoušky.“ David tenhle fakt zanesl na
rozrůstající se seznam nedostatků.
„Nebude se vám po ní stýskat?“ zeptal se Wally.
„Ne, už jen při pohledu na tu budovu se začínám potit. Nechci se
k ní ani přiblížit.“
„Odbočte doleva na Washingtonskou. Už jsme skoro na místě.“

Uvnitř Centra Richarda J. Daleyho prošli bezpečnostní zónou a

vyjeli výtahem do šestnáctého patra. Všude se hemžili právníci a
advokáti, úředníci a policisté. Buď někam spěchali, nebo stáli v
malých hloučcích zabráni do vážného hovoru. Ve vzduchu se
vznášela spravedlnost a zdálo se, že se jí každý bojí.
David netušil, kam jde nebo co dělá, tak se držel Wallyho, který
tu byl jako doma. David si nesl aktovku, ve které měl jen žlutý
linkovaný blok. Míjeli jednu soudní síň za druhou.
„Vy jste opravdu nikdy nebyl v soudní síni?“ zeptal se Wally,
když rychle kráčeli a podpatky klapaly o ošoupané mramorové
dlaždice.
„Od konce studia ne.“
„To je neuvěřitelné. Co jste celých těch pět let dělal?“
„To ani nechtějte vědět.“
„Určitě máte pravdu. Tady to je,“ řekl Wally a ukázal na těžké
dvoukřídlé dveře. Stálo na nich: „Obvodní soud – oddělení rozvodů,
Ctih. Charles Bradbury.“
„Kdo je Bradbury?“ zeptal se David. „Hned se s ním seznámíte.“
Wally otevřel dveře a vešli dovnitř. V řadách lavic sedělo několik
roztroušených diváků. Právníci seděli vpředu, čekali a nudili se.
Lavice svědků byla prázdná, žádný proces neprobíhal. Soudce
Bradbury si pročítal nějakou dokumentaci a dával si na čas. David a
Wally usedli do druhé řady. Wally se rozhlédl po místnosti, uviděl
svou klientku, usmál se a pokývl.
Zašeptal Davidovi: „Tomuhle se říká otevřený den, na rozdíl od
soudního. Obecně řečeno tady můžete získat podněty, nechat si
schválit běžné záležitosti a podobné voloviny. Ta dáma v těch
krátkých žlutých šatech tamhle je naše milovaná klientka DeeAnna
Nuxhallová a myslí si, že bude co nevidět zase rozvedená.“
 „Zase?“ zeptal se David a podíval se po ní. DeeAnna na něj
mrkla. Odbarvená blondýna, prsatá, nohatá.
„Jeden už jsem dělal. Tohle bude můj druhý. Myslím, že je první
na řadě.“
„Vypadá jako striptérka.“
„To by mě nepřekvapilo.“
Soudce Bradbury podepsal nějaké papíry. Právníci se přiblížili ke
stolici, mluvili s ním, dostali, co chtěli, a odešli. Uplynulo patnáct
minut a Wally začal být nervózní.
„Pane Figgu,“ řekl soudce.
Wally s Davidem prošli kolem lavice, stolů a přistoupili ke
stolici, tak nízké, že jim téměř umožňovala dívat se Jeho Ctihodnosti
do očí. Bradbury odsunul mikrofon, aby si mohli promluvit a nikdo
je neslyšel. „Co se děje?“ řekl.
„Máme nového společníka, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Wally hrdě.
„Toto je David Zinc.“ David se natáhl a potřásl si přes stůl se
soudcem rukou. Ten mu srdečně řekl: „Vítejte v mé soudní síni.“
„David pracoval ve velké firmě v centru. Teď se chce podívat, jak
vypadá skutečná tvář spravedlnosti,“ řekl Wally.
„Od Figga se toho moc nenaučíte,“ řekl Bradbury a zasmál se.
„Studoval práva na Harvardu,“ řekl Wally ještě pyšněji.
„Tak co děláte tady?“ zeptal se soudce a bylo jasné, že to myslí
smrtelně vážně.
„Měl jsem té velké firmy už po krk,“ řekl David.
Wally podal soudci nějaké papíry. „Máme tady trochu problém,
pane soudce. Mou klientkou je ta rozkošná DeeAnna Nuxhallová,
čtvrtá řada vlevo, ta v těch žlutých šatech.“ Bradbury se na ni
nenápadně podíval přes čtecí brýle a řekl: „Zdá se mi povědomá.“
„Ano, byla tu před rokem, druhý nebo třetí rozvod.“
„Měla myslím i stejné šaty.“
„Ano, taky si to myslím. Šaty staré, ale prsa nová.“
„Už jste si je vyzkoušel?“
„Ještě ne.“
Davidovi bylo na omdlení. Soudce a právník se bavili o sexu s
klientkou při veřejném přelíčení, i když je nikdo neslyšel.
„Jaký problém?“ zeptal se Bradbury.
 „Nedostal jsem zaplaceno. Dluží tři sta dolarů a já je z ní nemůžu
vyždímat.“
„Které partie jste ždímal?“
„Ha ha. Odmítá platit, pane soudce.“
„Musím se podívat zblízka.“
Wally se otočil a pokynul paní Nuxhallové, aby za nimi přišla.
Vstala a vlnila se mezi lavicemi, pak pokračovala dopředu. Právníci
oněměli. Dva soudní sluhové se probudili. Ostatní přítomní vyjeveně
zírali. Šaty byly ještě kratší, když kráčela. Na nohou měla boty na
vysokých jehlových podpatcích, ve kterých by se červenala i pouliční
šlapka. David se co nejvíc odtáhl, když přistoupila k mužům u soudní
stolice.
Soudce Bradbury předstíral, že si jí nevšiml. Byl velice
zaměstnán obsahem soudního spisu. „Běžný rozvod bez stanovení
viny, že, pane Figgu?“
„Tak jest, Vaše Ctihodnosti,“ odpověděl Wally způsobně.
„Všechno je v pořádku?“
„Ano, kromě té maličkosti ohledně mého honoráře.“
„Právě se dívám,“ řekl Bradbury a zamračil se. „Vypadá to, že je
tu nedoplatek tři sta dolarů, že?“
„Tak je to správně, Vaše Ctihodnosti.“
Bradbury se podíval přes své čtecí brýle a nejdřív si prohlédl
poprsí, pak se jí podíval do očí. „Jste připravena vyrovnat poplatek,
paní Nuxhallová?“
„Ano, Vaše Ctihodnosti,“ řekla pisklavým hlasem. „Ale musím
počkat do příštího týdne. Víte, v sobotu se vdávám a prostě to
nemůžu teď zaplatit.“
Soudcovy oči těkaly z poprsí na obličej. Řekl: „Ze své zkušenosti
vím, paní Nuxhallová, že v případě rozvodů se poplatky neplatí
zpětně. Očekávám, že se moji právníci postarají, aby bylo zaplaceno,
než podepíšu rozsudek. Kolik činí celková částka honoráře, pane
Figgu?“
„Šest set. Polovinu zaplatila předem.“
„Šest set?“ opakoval soudce s předstíraným údivem. „To je velice
rozumná cena, paní Nuxhallová. Proč jste ještě svému právníkovi
nezaplatila?“
 Oči jí najednou zvlhly.
Právníci a diváci neslyšeli, o čem je řeč, ale nespouštěli z
DeeAnny oči, hlavně z jejích nohou a bot. David se ještě víc odtáhl,
byl v šoku nad takovým vydíráním u veřejného přelíčení.
Bradbury se napřáhl ke smrtelné ráně. Trochu zvýšil hlas a řekl:
„Dnes vás nerozvedu, paní Nuxhallová. Zaplaťte svému právníkovi a
já pak ty papíry podepíšu. Rozumíte tomu?“
Otřela si tváře a řekla: „Prosím!“
„Je mi líto, ale jsem nekompromisní. Trvám na tom, aby byly
dodrženy všechny závazky – alimenty, výživné na dítě, soudní
poplatky. Je to jen tři sta dolarů. Vypůjčte si je třeba od kamarádky.“
„Snažila jsem se, Vaše Ctihodnosti, ale –“
„Přestaňte. Tohle tady poslouchám pořád dokola. Můžete jít.“
Otočila se a odešla, Jeho Ctihodnost sledovala každý její krok.
Wally se také díval, vrtěl hlavou, žasl, jako by po ní chtěl skočit.
Když se dveře zavřely, soudní síň znovu vydechla. Soudce Bradbury
se napil vody a řekl: „Ještě něco?“
„Ještě jedna, pane soudce, Joannie Brennerová. Bez určení viny,
majetkové vypořádání dokončeno, žádné děti a hlavně mi zaplatila
honorář v plné výši.“
„Přiveďte ji sem.“

„Nevím, jestli jsem stvořený pro rozvodové právo,“ přiznal se

David. Už byli zase na ulici, sunuli se hlemýždím tempem polední
dopravní špičkou a Daleyovo centrum nechali za sebou.
„Skvěle, byl jste u soudu poprvé, ani ne hodinu, a už zeštíhlujete
svou praxi,“ odpověděl Wally.
„Dělá většina soudců to, co právě udělal Bradbury?“
„Co? Máte na mysli to, že chrání svoje právníky? Ne, většina
soudců už zapomněla, jaké to je být kopáčem. Jakmile si obléknou
černý talár, zapomenou. Bradbury je jiný. Pamatuje si, jaká jsme
banda podlézavců.“
„A co se teď stane? Rozvede DeeAnnu?“
„Zastaví se odpoledne v kanceláři s penězi a rozvedeme ji v
pátek. V sobotu se vdá a za šest měsíců nebo tak ji tam máme zpátky
kvůli dalšímu rozvodu.“
 „Nechám svůj případ být. Nehodím se na rozvody.“
„Jo, je to pořádná otrava. Devadesát procent toho, co děláme, je
otrava. Pachtíme se tady za pár šupů, abychom měli na režii, a sníme
o velkém případu. Ale včera večer, Davide, jsem nesnil a řeknu vám
proč. Slyšel jste už o léku zvaném Krayoxx, léku na cholesterol?“
„Ne.“
„No, tak o něm uslyšíte. Zabíjí lidi jednoho po druhém, není
pochyb, že se strhne smršť žalob, a my se do toho musíme rychle
zapojit. Kam to jedete?“
„Musím si něco rychle vyřídit, a protože jsme v centru, bude to
trvat jen chviličku.“
Za minutu David zaparkoval proti předpisům před Abnerem. „Už
jste tady někdy byl?“ zeptal se.
„Ale jistě. Neexistuje moc barů, ve kterých by mě neznali,
Davide. Ale už je to nějakou dobu.“
„Tady jsem strávil včerejšek a musím zaplatit útratu.“
„Proč jste ji nezaplatil včera?“
„Protože jsem se nemohl trefit do kapsy, vzpomínáte?“
„Počkám v autě,“ řekl Wally a pak vrhl toužebný pohled na dveře
baru.
Slečna Spenceová seděla na svém trůně, pohled měla zastřený,
tváře červené, byla v jiném světě. Abner se otáčel za barem, míchal
nápoje, točil pivo, posunoval talíře s hamburgery. David ho chytil u
pokladny a řekl: „Haló, jsem tady.“
Abner se usmál a řekl: „Takže jste to přežil.“
„Ale jistě. Zrovna jdu od soudu. Máte tu někde ten můj účet?“
Abner zalovil v zásuvce a vyndal lístek. „Dělá to sto třicet
babek.“
„Jenom?“ podivil se David a podal mu dvě stodolarovky.
„Vezměte si to.“
„Máte tady tu svoji fešandu,“ řekl Abner a kývl bradou směrem
ke slečně Spenceové, která měla zavřené oči.
„Dnes není tak roztomilá,“ řekl David.
„Mám kamaráda na finančním, včera tu byl a říkal, že má cenu
osmi miliard.“
„Rozmyslím si to.“
 „Myslím, že se jí líbíte, ale měl byste sebou hodit.“
„Raději ji nechám na pokoji. Díky, že jste se o mě postaral.“
„To nestojí za řeč. Zastavte se tu někdy za mnou.“ To je velice
nepravděpodobné, pomyslel si David, když si rychle potřásli rukou.
11
Na to, že Wally neměl řidičák, byl dobrým navigátorem. Někde
poblíž Midway Airport vedl Davida řadou krátkých ulic a
pravoúhlých odboček, vyvedl je ze dvou slepých, trval na tom, aby si
o dva bloky zajeli, to vše za nepřetržitého monologu prokládaného
občasným konstatováním, že „to tady zná jako své boty“.
Zaparkovali před dvojdomkem s prohýbající se střechou, okna byla
zastřená alobalem, na verandě před vchodem stál malý gril a dveře
střežila obrovská rezavá kočka.
„A kdo tu bydlí?“ zeptal se David a obhlížel zchátralou čtvrť. Z
protější strany ulice si nějací dva nevýrazní výrostci uchváceně
prohlíželi jeho nablýskané audi.
„Tady přebývá jedna rozkošná paní jménem Iris Klopecková,
vdova po Percym Klopeckovi, který zemřel asi před rokem a půl ve
věku osmačtyřiceti let, ve spánku. Moc smutné. Přišli za mnou
jednou kvůli rozvodu, ale pak si to rozmysleli. Pokud si pamatuju, on
byl dost tlustý, ale ne tak moc jako ona.“
Oba právníci seděli v autě a povídali si, jako by nehodlali
vystoupit. Jen nějaká dvojice agentů FBI v černých oblecích a v
černém sedanu by mohla být spiklenečtější. „A tak proč jsme tady?“
zeptal se David. „Kvůli Krayoxxu, příteli. Chci mluvit s Iris a zjistit,
jestli ho náhodou Percy nebral, když zemřel. Jestli jo, tak voilá!
Máme další případ s Krayoxxem, který nám hodí něco mezi dvěma
až čtyřmi melouny. Ještě nějaké otázky?“
Byly jich desítky. Davidovi se zatočila hlava z pomyšlení, že
hodlají přepadnout paní Klopeckovou a vyptávat se jí na zesnulého
manžela. „Ví, že přijedeme?“ zeptal se. „Já jsem jí nevolal, vy ano?“
„Já ne.“
Wally prudce otevřel dvířka a vystoupil. David váhavě učinil
totéž a podařilo se mu vyslat zamračený pohled k výrostkům
obdivujícím jeho auto. Rezavá kočka se nehodlala hnout z rohožky.
Zvenku nebylo slyšet, jestli zvonek zvoní, tak Wally ještě zaklepal.
Klepal stále hlasitěji, David se nervózně rozhlížel ulicí. Nakonec
bylo slyšet, že někdo sundává bezpečnostní řetízek, a dveře se na
škvíru otevřely.
„Kdo je to?“ zeptal se nějaký ženský hlas.
„Advokát Wally Figg. Hledám paní Iris Klopeckovou.“
Dveře se otevřely a za skleněnou výplní se objevila sama Iris.
Opravdu obrovská, jak bylo předem oznámeno, a měla na sobě něco
jako béžovou cíchu s otvorem pro hlavu a paže. „Kdo jste?“ zeptala
se.
„WaHy Figg, Iris. Setkal jsem se s vámi a s Percym, když jste
uvažovali o rozvodu. Asi před třemi roky. Přišli jste do mé kanceláře
nedaleko Preston Avenue.“
„Percy je mrtvý,“ oznámila.
„Ano, vím. Je mi to moc líto. Proto jsem tady. Chci s vámi
promluvit o jeho smrti. Zajímalo by mě, jaké bral léky, když zemřel.“
„Proč na tom záleží?“
„Protože proti řadě léků na cholesterol a bolesti a antidepresivům
byla vznesena spousta žalob. Některé z nich zabily tisíce lidí. Mohla
byste dostat hodně peněz.“
Mlčky si je prohlížela. „Z domu je ruina,“ řekla. To je novinka,
pomyslel si David. Šli za ní do malé špinavé kuchyně a usadili se ke
stolu. Uvařila jim instantní kávu, kterou nalila do tří různých hrnků,
pak se k nim posadila. David seděl na chatrné dřevěné židli, která
působila dojmem, že se každou chvíli zřítí. Ta její vypadala podobně.
Cesta ke dveřím a příprava kávy ženu očividně vyřídila. Na
houbovitém čele se jí perlil pot.
Wally se nakonec dostal k tomu, že Davida paní Klopeckové
představil. „David chodil na Harvard a právě začal pracovat v naší
firmě,“ řekl Wally. Nepodala Davidovi ruku a pán z Harvardu taky
neučinil žádný pokus. Nemohlo ji zajímat, kde David, Wally nebo
kdokoli jiný studoval. Dýchala hlasitě a připomínala tím starý kotel.
Kuchyň páchla kočičími výkaly a včerejším nikotinem.
Wally ještě jednou vyjádřil falešnou lítost nad skonem drahého
Percyho a pak rychle přešel k věci. „Lék, který mě zajímá nejvíc ze
všech, se jmenuje Krayoxx, je na snížení cholesterolu. Bral ho Percy,
než zemřel?“
 Bez zaváhání odpověděla: „Ano. Bral ho spoustu let. Já taky, ale
pak jsem přestala.“
Wally byl na jedné straně nadšený tím, že Percy lék užíval,
zároveň jej zklamalo, že s tím Iris přestala.
„Je na tom Krayoxxu něco špatného?“ zeptala se.
„Ano, velice,“ řekl Wally a zamnul si ruce. Vyložil Iris elegantně
a erudované, že je potřeba vytáhnout do boje proti Krayoxxu a
Varrick Labs. Pečlivě vybral fakta a údaje z předchozího průzkumu
provedeného právníky zabývajícími se hromadnými žalobami.
Mohutně citoval z předpojaté žaloby podané ve Fort Lauderdale.
Zkrátka ji přesvědčoval o tom, že nastal čas, kdy je nezbytné, aby Iris
okamžitě vyhledala pomoc firmy Finley & Figg.
„Kolik mě to bude stát?“ zeptala se.
„Ani cent,“ odpověděl pohotově Wally. „Hradíme výlohy sporu a
dostaneme čtyřicet procent náhrady.“
Káva chutnala jako slaná voda. David si dal jeden doušek a měl
chuť ho vyplivnout. Iris si ji však podle všeho vychutnávala. Dlouze
se napila, převalovala doušek ve svých mamutích ústech a teprve pak
jej polkla. „Čtyřicet procent je asi hodně,“ řekla.
„Toto je velice složitý případ, Iris, proti společnosti, která
vydělává moře peněz a má tisíce právníků. Podívejte se na to takhle:
teď máte šedesát procent z ničeho. Za rok za dva, když si najmete
naši firmu, byste mohla mít šedesát procent z něčeho velkého.“
„Jak velkého?“
„To je těžká otázka, Iris, ale já si dobře pamatuju, že jste mi
vždycky kladla těžké otázky. To se mi na vás líbilo. Těžká otázka a
upřímně řečeno, nedokážu na ni odpovědět, protože nikdo nemůže
předpovědět, co může nějaká porota udělat. Může zjistit pravdu o
Krayoxxu, zmáčknout Varrick a dát vám pět milionů dolarů. Nebo
může uvěřit jeho lžím a jeho prohnaným právníkům a nedá vám nic.
Pokud jde o mě, myslím si, že ten případ přinese milion dolarů, ale
musíte pochopit, že vám nic neslibuju.“ Podíval se na Davida a
dodal: „No řekněte, Davide, copak můžeme něco v takových
případech slibovat? Nic není zaručeno.“
„To je fakt,“ řekl David přesvědčivě coby nový odborník na
hromadné žaloby.
 Pobryndala si pusu trochou slané vody a zlostně se na Davida
podívala. „Určitě bych potřebovala trochu pomoct,“ řekla. „Vždyť
jsem jen sama s Clintem a ten teď pracuje na částečný úvazek.“
Wally a David si dělali poznámky a přikyvovali, jako by věděli, kdo
Clint je. Nemínila je o tom informovat. „Žiju z dvanácti stovek
sociálky, takže cokoli byste mi mohli zajistit navíc, by bylo skvělé.“
„Něco vám získáme, Iris. Tím jsem si jistý.“
„Kdy by to mohlo být?“
„Další těžká otázka, Iris. Jedna teorie je, že Varrick dostane na
frak kvůli Krayoxxu tak moc, že to firma vzdá a dojedná obrovské
narovnání. Většina právníků včetně mě očekává, že se něco takového
stane v průběhu následujících dvou let. Jiná teorie předpokládá, že
Varrick vezme pár případů k soudu, aby takříkajíc prozkoumal
situaci v zemi a zjistil, co si porota o jejich léku myslí. Když dojde
na tohle, může trvat déle, než si vynutíme odškodnění.“
Už i David se svým vynikajícím titulem a pěti lety praxe začínal
věřit, že Wally ví, o čem mluví. Menšinový společník pokračoval:
„Jestli dojde na odškodnění a my věříme, že se tak určitě stane,
budou se nejdřív projednávat smrtelné případy. Varrick se pak bude
zoufale snažit vyřešit všechny případy bez úmrtí, lidi jako vy.“
„Já jsem případ bez úmrtí?“ zeptala se, celá zmatená.
„Prozatím. Vědecké důkazy ještě nejsou jasné, ale zdá se, že je
reálná šance, že je Krayoxx zodpovědný za poškození srdce u lidí,
kteří jsou jinak zdraví.“ Davidovi nešlo do hlavy, jak se někdo může
podívat na Iris Klopeckovou a považovat ji za zdravého člověka.
„No nazdar,“ řekla a oči se jí zamžily. „Jediné, co ještě potřebuju,
jsou další srdeční problémy.“
„Nedělejte si s tím teď starosti,“ řekl Wally a vůbec se ji dál
nesnažil nijak uklidňovat. „K vašemu případu se dostaneme později.
Teď je důležité podepsat smlouvu o Percym. Vy jste jeho vdova a
hlavní dědička, proto si mě musíte najmout a jednat jako jeho
zástupce.“ Vyndal z pomačkaného saka složený list papíru a rozložil
jej před Iris. „Toto je smlouva o právním zastoupení. Už jste takovou
jednou podepisovala, když jste za mnou s Percym přišli kvůli
rozvodu.“
„Nepamatuju si, že bych něco podepisovala,“ odpověděla.
 „Máme to založeno ve spisech. Musíte podepsat novou smlouvu,
abych mohl vašim jménem Varrick žalovat.“
„A víte určitě, že je to všechno právně v pořádku a tak?“ zeptala
se váhavě a nejistě.
Davidovi přišlo divné, že se potenciální klientka ptá právníka,
jestli je ten dokument „právně v pořádku“. Avšak Wally nebyl z těch,
kdo dbal na úzkostlivou etiketu. Její otázka ho vůbec nevyvedla z
konceptu.
„Všichni naši krayoxxoví klienti takovou smlouvu podepisují,“
řekl a nebyla to tak úplně pravda, protože Iris by byla po technické
stránce první, kdo by něco takového podepsal. Měli ještě další
želízka v ohni, ale nikdo zatím nepodepsal.
Přečetla si ji a podepsala.
Wally si papír zastrčil do kapsy a řekl: „A teď poslouchejte, Iris.
Potřebuju vaši pomoc. Potřebuju, abyste prověřila další případy
užívání Krayoxxu. Přátele, příbuzné, sousedy, kohokoli, komu tenhle
lék možná ublížil. Naše firma nabízí odměnu za doporučení ve výši
pěti set dolarů za případ úmrtí a dvou set dolarů za případ bez úmrtí.
V hotovosti.“
Oči jí najednou oschly. Přimhouřila je a v koutcích úst zahrál
nepatrný úsměv. Už myslela na další oběti.
Davidovi se podařilo vraštit obočí, když si čmáral do bloku
zbytečné žvásty, snažil se strávit to, co slyšel. Je to etické? Zákonné?
Úplatky za shánění dalších případů?
„Nevíte náhodou o nějakém dalším smrtelném případu, v němž
sehrál roli Krayoxx?“ zeptal se Wally.
Iris už málem něco řekla, ale včas se zarazila. Bylo vidět, že není
úplně padlá na hlavu. „Pět stovek, co říkáte?“ navrhla a najednou
těkala pohledem z jednoho na druhého.
„Platí. O koho jde?“
„O dva bloky dál bydlel muž, který hrával s Percym poker. Loni
zaklepal bačkorami ve sprše, dva měsíce po Percym. Vím určitě, že
bral Krayoxx.“
Wallymu zaplálo v očích. „Jak se jmenoval?“
„Říkali jste v hotovosti, ne? Pět stovek. Chtěla bych je vidět, pane
Figgu, než vám dám další tip. Fakt je potřebuju.“
 Wallyho to zaskočilo jen na vteřinu, pak vyrukoval s
přesvědčivou lží. „No, obvykle vybíráme z firemního procesního
účtu, tak to naši držitelé kasy mají rádi, víte?“
Založila si ruce jako špalky na prsou, napřímila se, přimhouřila
zrak a řekla: „Fajn. Tak běžte vybrat z účtu a přivezte mi ty peníze.
Pak vám řeknu to jméno.“
Wally sáhl po náprsní tašce. „No, nevím, jestli mám u sebe tak
vysoký obnos. Davide, jak jste likvidní?“
David instinktivně sáhl po peněžence. Iris sledovala s velkým
podezřením, jak oba právníci štrachají v peněženkách. Wally vylovil
tři dvacetidolarovky a jednu pěti a nadějí hleděl na Davida, který dal
dohromady dvě stě dvacet dolarů. Kdyby se nestavovali u Abnera
vyrovnat účet, mohli mít bez patnácti dolarů částku pro Iris
pohromadě.
„Myslela jsem, že právníci mají moře peněz,“ poznamenala Iris.
„Máme je v bance,“ odsekl Wally, který nehodlal ustoupit ani o
píď. „Tady máme dvě stě pětaosmdesát dolarů. Se zbytkem se
zastavím zítra.“
Iris odmítavě zavrtěla hlavou.
„No tak, Iris,“ žadonil Wally. „Jste teď naše klientka. Jsme jeden
tým. Mluvíme o velkém narovnání, ke kterému jednoho dne dojde, a
vy byste nám nevěřila, že vám dodáme nějakých dvě stě dolarů?“
„Chci to písemně,“ řekla.
David měl v té chvíli chuť zachovat důstojnost, chovat se hrdě,
shrábnout peníze ze stolu a odejít. Ale zároveň si nebyl jistý v
kramflecích a věděl, že to není jeho věc. Wally byl naopak jako
zuřivý pes. Rychle naškrábal na list ze svého bloku dlužní úpis,
podepsal se a posunul papír k Iris. Pomalu ho přečetla, nebyla
spokojena, podala ho Davidovi. „Vy to taky podepište,“ řekla.
David Zinc si poprvé od svého slavného útěku říkal, jestli dělá
dobře. Asi o osmačtyřicet hodin dřív pracoval na složité záležitosti
týkající se špičkových dluhopisů, které prodávala indická vláda. Šlo
o smlouvu týkající se částky patnácti miliard. A teď jej v jeho nové
roli pouličního právníka sekýruje nějaká dvěstěkilová matróna, aby jí
podepsal jakýsi bezcenný kus papíru.
 Zaváhal, zhluboka se nadechl, vrhl na Wallyho vzteklý pohled a
podepsal se.

Zchátralá čtvrť vypadala nápadně hůř, když pokračovali do jejích

hlubin. Ukázalo se, že muž, o kterém Iris tvrdila, že bydlel „o dva
bloky dál“, bydlel ve skutečnosti o pět bloků dál, a když ten dům
našli a zaparkovali před ním, začal se David obávat o jejich
bezpečnost.
Malý domek vdovy Cozartové připomínal pevnost – cihlová
stavba byla obehnaná dva a půl metru vysokým plotem. Podle Iris
byl Herb Cozart na válečné stezce s mladými gaunery černé pleti,
kteří se potloukali po ulicích. Většinu dne proseděl na přední verandě
s puškou v ruce, mračil se na všechny ty syčáky a nadával jim, když
se objevili moc blízko. Když zemřel, někdo olemoval celý plot
veselými nafukovacími balónky. Někdo další hodil uprostřed noci do
zahrádky pořádnou dávku petard. Paní Cozartová se podle Iris
hodlala z této čtvrti odstěhovat.
Když David vypnul motor, zahleděl se na ulici a prohlásil: „A
kruci.“
Wally ztuhl, podíval se stejným směrem a řekl: „To by mohlo být
zajímavé.“
Pět černých výrostků v náležité rapperské výstroji zahlédlo
nablýskané audi a měřili si je hodnotícím pohledem ze vzdálenosti
necelých padesáti metrů.
„Myslím, že zůstanu v autě,“ řekl David. „Tenhle případ
zvládnete sám.“
„Dobrý nápad. Vyřídím to rychle.“ Wally vyskočil z auta,
aktovku v podpaždí. Iris paní Cozartové předem zavolala a ta už
čekala na verandě.
Tlupa se blížila k audi. David se ve voze zamkl a pomyslel si, jak
by bylo hezké mít nějakou pistoli, jen tak pro pocit bezpečí. Něco, co
by mohl těm klukům ukázat a dát jim najevo, že si mají hledat
zábavu jinde. Ale byl ozbrojen jen mobilním telefonem, a jak se
hlouček blížil, David předstíral, že je plně zabraný do hovoru.
Výrostci obklopili auto a něco pořád brebentili, i když David
nerozuměl, co říkají. Minuty ubíhaly a David čekal, až nějaká cihla
prorazí okénko. Kluci se shlukli u předního nárazníku a všech pět se
jich ležérně opřelo o kapotu, jako by jim vůz patřil a oni se
potřebovali opřít. Trochu jej rozhoupali, opatrně, aby jej
nepoškrábali nebo neponičili. Jeden z nich si pak zapálil jointa a
nechal ho kolovat.
David uvažoval, že nastartuje a pokusí se odjet, ale to by
způsobilo několik problémů, nemluvě o tom, že by do nich zatáhl
chudáka Wallyho. Napadlo ho, že stáhne okénko a přátelsky hochy
osloví, udělá nějaký vtípek, ale oni se netvářili přátelsky ani v
nejmenším.
Koutkem oka zahlédl, že se dveře domku paní Cozartové prudce
otevřely a zevnitř se vyřítil Wally. Sáhl do aktovky, vytasil velkou
černou pistoli a zařval: „FBI! Zmizte ksakru od toho auta!“ Kluci se
leknutím nemohli pohnout nebo se nedokázali pohnout dost rychle,
tak Wally namířil k nebi a vypálil ránu jako z děla. Pětice sebou
trhla, rozprchla se, zmizela.
Wally nacpal pistoli do aktovky a skočil do vozu. „Padejme
odsud,“ řekl.
David už přidával na rychlosti.
„Grázlové,“ sykl Wally.
„To vždycky nosíte zbraň?“ zeptal se David.
„Mám povolení. Ano, vždycky nosím zbraň. V téhle branži se
někdy hodí.“
„Nosí většina právníků zbraň?“
„Je mi fuk, co dělá většina právníků, jasné? Nemám na práci
chránit většinu právníků. Dvakrát mě v tomhle městě přepadli a
nehodlám to zažít znovu.“
David projel zatáčkou a rychle projížděl čtvrtí.
Wally pokračoval. „Ta bláznivá ženská chtěla nějaké peníze. Iris
jí samozřejmě volala a řekla, že přijedeme, a samozřejmě jí taky
řekla o penězích za tip, ale ta stará je blázen a slyšela jen tu část o
penězích.“
„Napsal jste jí dlužní úpis?“
„Ne. Chtěla peníze v hotovosti, což je pěkná pitomost, protože
Iris by měla vědět, že jsme jí je všechny vysypali.“
„Kam jedeme teď?“
 „Do kanceláře. Ona mi dokonce ani neřekla datum manželovy
smrti, takže bychom to myslím měli vyhledat. Mohl byste se do toho
pustit, až se vrátíme.“
„Ale on není náš klient.“
„Ne, je mrtvý. A protože je jeho žena blázen, a musím říct, že je
opravdu cvok, můžeme sehnat soudem jmenovaného správce
majetku, aby schválil jeho žalobu. Existuje víc způsobů, jak to
provést, Davide. Však se to naučíte.“
„No, už se učím. Není to proti zákonu pálit ze zbraně ve městě?“
„No vida, přece vás něco na tom Harvardu naučili. Ano, to je
pravda, a taky je protizákonné střílet ze zbraně kulkou, která trefí
někoho jiného do hlavy. Tomu se říká vražda a tady v Chicagu se to
stane aspoň jednou denně. A protože je tolik vražd, policie má tolik
práce a nemá čas otravovat se se zbraněmi, které střílejí jenom
neškodně do vzduchu. Chcete mě snad udat nebo co?“
„Ne. Jen jsem zvědavý. Nosí Oscar zbraň?“
„Myslím že ne, ale má jednu v šuplíku. Oscar byl napadený
jednou, přímo v kanceláři, rozhněvaným rozvedeným klientem. Byl
to jednoduchý rozvod bez určení viny, bez jakýchkoli námitek, ale
Oscarovi se nějak podařilo ten případ prohrát.“
„Jak můžete prohrát rozvod bez určení viny?“
„Nevím, ale Oscara se na to neptejte, ano? Je to pořád ožehavé
téma. Každopádně tomu klientovi řekl, že budou muset podat novou
žalobu a projít celým procesem znovu, ten se rozzuřil a hrozně
Oscara zmlátil.“
„Oscar nevypadá, že by se nedokázal ubránit. To teda musel být
nějaký pořádný hromotluk.“
„A kdo říká, že to byl chlap?“
„Žena?“
„Ano. Velikánská a rozzlobená ženská, ale přece jen ženská.
Nejdřív popadla hrnek od kávy – keramický, ne kelímek – a praštila
ho mezi oči. Pak vzala deštník a mydlila ho hlava nehlava. Měl
čtrnáct stehů. Jmenovala se Vallie Pennebakerová, na tu nikdy
nezapomenu.“
„Kdo zasáhl?“
 „Nakonec tam vtrhla Rochelle – Oscar se dušuje, že moc
nespěchala – odtáhla Vallii pryč a uklidnila ji. Pak zavolala policii a
oni Vallii předvolali, obvinili ji z napadení s přitěžujícími
okolnostmi. Podala žalobu za profesní pochybení. Trvalo to dva roky
a stálo pět tisíc, než se všechno vyřešilo. Oscar teď má zbraň v
šuplíku.“
Co by si o tom mysleli u Rogana Rothberga? Že právníci nosí
zbraň. Že se vydávají za agenty FBI a pálí do vzduchu. Že právníka
do krve zmlátí nespokojený klient.
Už se málem Wallyho zeptal, jestli ho taky někdy napadl nějaký
klient, ale pak se kousl do rtu a nechal to být. Myslel si, že zná
odpověď.
12
Vrátili se do zdánlivého bezpečí kanceláře o půl páté. Tiskárna
chrlila listy papíru, Rochelle seděla u stolu a třídila a rovnala
hromádky dopisů. „Co jste udělal DeeAnně Nuxhallové?“ zavrčela
na Wallyho.
„Řekněme, že její rozvod byl odložen, dokud nezaplatí svému
právníkovi. Proč?“
„Volala sem třikrát, brečela a pořád vedla svou. Chtěla vědět, kdy
se vrátíte. Opravdu vás chce vidět.“
„Dobrá. To znamená, že sehnala peníze.“ Wally přelétl jeden
dopis z hromádky na stole. Podal jeden Davidovi, ten jej vzal a začal
číst. Okamžitě jej zaujala úvodní věta: „Mějte se na pozoru před
Krayoxxem!“
„Začněme podepisovat,“ řekl Wally. „Chci je dnes odpoledne
všechny poslat. Čas kvapí.“
Dopisy byly na hlavičkovém papíře firmy Finley & Figg,
odeslané Ctihodným Wallisem T. Figgem, advokátem a právním
poradcem. Pod poslední větou „S úctou Váš“ bylo místo jen najeden
podpis. „A co s tím mám dělat?“ zeptal se David. „Začněte mě tam
podepisovat,“ odpověděl Wally. „Prosím?“
„Začněte mě podepisovat. Copak si myslíte, že podepíšu tři tisíce
dopisů?“
„Takže mám falšovat váš podpis?“
„Ne, já vás tímto zmocňuju, abyste na ty dopisy napsal moje
jméno,“ řekl Wally pomalu, jako by mluvil s idiotem. Pak se podíval
na Rochelle a dodal: „A vás taky.“
„Já jich už podepsala sto,“ řekla a podala jeden dopis Davidovi.
„Podívejte se na ten podpis. I prvňáček by se podepsal líp.“ A měla
pravdu. Podpis byl ledabylou čmáranicí, začínal jakousi vlnovkou,
která měla znamenat W, pak dramaticky stoupal do T nebo snad F.
David vzal jeden dopis, který Wally právě podepsal, a srovnával
podpis s Rochelliným falzifikátem. Byly si trochu podobné, ale oba
nečitelné.
„Ano, je to dost hrozné,“ souhlasil David.
 „To je jedno, co tam naškrábnete, stejně to nikdo nepřečte,“
dodala.
„Myslím, že je to velice elegantní,“ řekl Wally a podepisoval
ostošest. „Tak se do toho dejme.“
David se posadil a začal zkoušet svůj škrabopis. Rochelle dopisy
skládala, dávala je do obálek a nalepovala známky. Po několika
minutách se David zeptal: „Kdo jsou ti lidi?“
„To je databáze našich klientů,“ odpověděl Wally s velkou
vážností. „Přes tři tisíce jmen.“
„Za jak dlouhou dobu?“
„Asi dvacet let,“ řekla Rochelle.
„Takže o některých lidech jste slyšeli už někdy hodně dávno,
ne?“
„To je pravda,“ řekla. „Někteří jsou nejspíš mrtví, někteří se
odstěhovali. Spousta lidí nebude mít z dopisu od firmy Finley & Figg
velkou radost.“
„Jestli jsou mrtví, doufejme, že je dostal Krayoxx,“ vyhrkl Wally
a hlasitě se rozesmál. Davidovi ani Rochelle to nepřipadalo vtipné.
Následovalo několik minut beze slov. David myslel na svou
místnůstku nahoře a na všechnu práci, kterou je tam potřeba udělat.
Rochelle se dívala na hodiny, čekala, až bude pět. Wally šťastně
rozšiřoval síť pro nové klienty.
„Jakou odpověď očekáváte?“ zeptal se David. Rochelle zakoulela
očima, jako by říkala: „Nula.“
Wally na okamžik přerušil práci a protřepával si ztuhlou ruku.
„Těžká otázka,“ přiznal, pak si zamnul bradu a zadíval se na strop,
jako by jen on mohl odpovědět na něco tak složitého. „Počítejme, že
jedno procento dospělé populace v této zemi užívá Krayoxx. Takže –
“
„Jak jste přišel na to jedno procento?“ přerušil ho David.
„Průzkum. Je to v té složce. Vezměte si ji dnes večer domů a
nastudujte si fakta. Tak, jak jsem řekl, jedno procento z našeho
rybníka je asi třicet lidí. Jestli z toho rybníka dvacet procent mělo
infarkt nebo mrtvici, tak jsme na nějakých řekněme pěti šesti
případech. Možná sedmi nebo osmi, kdoví. A když budeme věřit,
jakože já věřím, že každý případ, hlavně případ úmrtí, vydá pár
milionů, tak nám z toho vychází moc pěkná sumička. Mám pocit, že
nikdo z vás tady mi nevěří, ale nehodlám se hádat.“
„Neřekla jsem ani slovo,“ odpověděla Rochelle.
„Jsem jen zvědavý. To je všechno,“ řekl David. Uplynulo pár
minut, pak se zeptal: „Tak kdy podáme nějakou velkou žalobu?“
Odborník Wally si odkašlal, připravoval se na jakousi
minipřednášku. „Velmi brzy. Iris Klopecková nám to podepsala, tak
bychom mohli podat žalobu už zítra, kdybychom chtěli. Mám v
plánu získat vdovu po Chesterovi Marinovi, sotva bude po pohřbu.
Dnes odejdou tyhle dopisy, za den či dva se rozdrnčí telefony. Při
troše štěstí můžeme mít do týdne tak pět šest případů, pak podáme
žalobu. Zítra ji začnu sepisovat. U těchto hromadných žalob je
důležité postupovat rychle. Hodíme tady v Chicagu první bombu,
dostaneme se do novin a všichni, kdo berou Krayoxx, ten lék zahodí
a zavolají nám.“
„Propána,“ řekla Rochelle.
„To říkáte správně. Počkejte, až nastane náhrada škody, a pak
budeme taky říkat ‚propána‘!“
„Státní, nebo federální soud?“ zeptal se David, aby zarazil hádku
hned v zárodku.
„Dobrá otázka a já bych rád, abyste tu záležitost prozkoumal.
Když půjdeme ke státnímu soudu, můžeme taky zažalovat doktory,
kteří pacientům lék předepsali. To znamená více obžalovaných, ale
taky více mocných obhájců, se kterými budou problémy. Upřímně
řečeno, ve Varrick Labs je dost peněz, aby nám to stačilo, takže bych
ty doktory z případu vynechal. Na federální úrovni, protože žaloba
ohledně Krayoxxu se stane celonárodní záležitostí, se můžeme
napojit na síť hromadných žalob a svézt se s nimi. Nikdo ve
skutečnosti nečeká, že se tyhle případy dostanou k soudu, a až dojde
na úhradu škod, budeme potřebovat být v jednom týmu s mocnými.“
Wally zase mluvil tak zasvěceně, že mu David chtěl věřit. Ale byl
ve firmě už dost dlouho, aby věděl, že Wally nikdy žádnou
hromadnou žalobu neřešil. Ani Oscar ne.
Dveře Oscarovy kanceláře se otevřely a právník se z nich vynořil
se svým obvyklým zachmuřeným a unaveným výrazem. „Co to
ksakru je?“ řekl laskavě. Nikdo neodpověděl. Šel ke stolu, vzal jeden
dopis, pak ho zase odhodil. Chystal se něco říct, ale vtom se rozletěly
dveře a dovnitř hřmotně vdusal vysoký potetovaný hromotluk. Zařval
na celé kolo: „Který je Figg?“
Oscar, David, a dokonce i Rochelle bez zaváhání ukázali na
Wallyho. Ten měl divoký pohled a nedokázal se pohnout. Za
nezvaným hostem stála štětka ve žlutých šatech, DeeAnna
Nuxhallová od rozvodového soudu, a ječela: „To je on, Tripe, ten
malej tlustej!“
Trip šel přímo k Wallymu, jako by ho chtěl zabít. Zbytek firmy se
stáhl od stolu a nechal Wallyho, ať se brání sám. Trip zaťal pěsti,
hrozivě se vznášel nad Wallym a řekl: „Podívej se, Figgu, ty jedna
lasičko! V sobotu se bereme, takže moje holka potřebuje být zítra
rozvedená. V čem je problém?“
Wally pořád seděl, očividně se zmenšoval v očekávání výprasku.
„No, rád bych dostal zaplaceno.“
„Slíbila ti, že zaplatí pozdějc, ne?“
„Samozřejmě, že jsem mu to slíbila,“ dodala DeeAnna, aby jeho
slova potvrdila.
„Jestli se mě dotknete, dám vás zatknout,“ řekl Wally. „Nemůžete
se ženit, když budete ve vazbě.“
„Říkala jsem ti, že je to prohnanej hajzl,“ řekla DeeAnna.
Trip potřeboval do něčeho praštit, ale nebyl tak úplně připravený
vrhnout se na Wallyho, proto popadl hraničku dopisů a mrskl jimi do
vzduchu. „Zařiď ten rozvod, Figgu! Zítra tam budu, přijdu k soudu, a
jestli tu moji holku nerozvedeš, rozkopu ti tu tvoji tlustou prdel
hnedka tam na místě!“
„Zavolejte policii,“ houkl Oscar na Rochelle, která byla tak
vyděšená, že se nedokázala pohnout.
Trip potřeboval udělat ještě dramatičtější gesto, tak popadl ze
stolu tlustou právnickou knihu a mrštil jí do okna v průčelí.
Sklo se roztříštilo a s rachotem se sypalo na schody. HS zakňučel,
ale ustrašeně se stáhl do skrýše po Rochelliným stolem.
Trip měl ohnivý a zastřený pohled. „Zakroutím ti krkem, Figgu.
Je ti to jasný?“
„Dej mu, Tripe,“ pobízela ho DeeAnna.
 David se rychle podíval na pohovku a uviděl tam Wallyho
aktovku. Nenápadně se k ní přiblížil.
„Zítra budeme u soudu, Figgu. Budeš tam?“ Trip udělal zase krok
blíž. Wally se připravoval na ránu. Rochelle se pohnula směrem ke
svému stolu, což Tripa rozčililo. „Ani hnout! Nebudete volat poldy!“
„Zavolejte policii!“ štěkl znovu Oscar, ale sám se k tomu neměl.
David se pomalinku sunul k aktovce.
„Mluv se mnou, Figgu,“ řekl Trip výhrůžné.
„Ztrapnil mě při veřejným přelíčení,“ fňukala DeeAnna.
Nepokrytě toužila po krvi. „Seš slizoun, Figgu, víš to?“
Wally chtěl říct něco chytrého, ale to už Trip překročil
neviditelnou hranici. Strčil do Wallyho, bylo to spíš jen takové
drcnutí vzhledem k tomu, jak byl stavěný, nicméně šlo o napadení.
„Hele, dej si bacha!“ štěkl Wally a plácl Tripa přes ruku.
David rychle otevřel aktovku a vyndal dlouhý Magnum Colt ráže
0,44. Nevěděl určitě, jestli se někdy v životě dotkl revolveru, a nebyl
si jistý, jestli to zvládne, aniž si ustřelí ruku, ale věděl, že nemá sahat
na kohoutek. „Tady, Wally,“ řekl a položil zbraň na stůl. Wally ji
popadl a vyskočil ze židle. Pravidla hry se rázem změnila.
Trip vyjekl: „Doprdele!“ A udělal dlouhý krok zpět. DeeAnna se
krčila za ním, natahovala moldánky. Rochelle a Oscar zírali na zbraň
stejně ohromeně jako Trip. Wally na nikoho nemířil, aspoň ne přímo,
ale počínal si s ní tak, že nenechal nikoho na pochybách, že může
vyprázdnit zásobník v několika vteřinách.
„Tak nejdřív se mi omluvíte,“ řekl a přistoupil k Tripovi blíž. Ten
se už přestal naparovat. „To jste si dovolil trochu moc, když jste sem
přišel řvát a cosi vyžadovat, a přitom tady vaše dívka neplatí účty.“
Trip, který už nepochybně měl nějaké zkušenosti s ručními
zbraněmi, hleděl na kolt a zkrotle přiznal: „Ano, jasně, máte pravdu,
šéfe.“
„Zavolejte policii, paní Gibsonová,“ řekl Wally a ona vytočila
911. HS vystrčil hlavu a zavrčel na Tripa.
„Chci tři stovky za rozvod a dvě stovky za to okno,“ požadoval
Wally. Trip pořád couval, DeeAnnu za ním ani nebylo vidět.
„Uklidněte se, šéfe,“ řekl Trip a zvedl obě dlaně. „Jsem naprosto
klidný.“
 „Udělej něco, zlato,“ řekla DeeAnna. „Co jako? Vidíš, jak je to
velký?“
„Copak nemůžeme prostě odejít?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděl
Wally, „dokud nepřijede policie.“ Zvedl zbraň o něco výš, dával
pozor, aby nemířil přímo na Tripa. Rochelle se odlepila od stolu a
zmizela v kuchyňce. „Buďte v klidu, šéfe,“ žadonil Trip.
„Odcházíme.“
„Ne, neodcházíte.“

Policie dorazila za pár minut. Nasadili Tripovi pouta a usadili ho

na zadní sedadlo hlídkového vozu. DeeAnna plakala, ale nemělo to
žádný účinek, potom se s trochou úspěchu snažila s policisty
flirtovat. Nakonec však Tripa odvezli s tím, že bude obviněn z
napadení a vandalismu.
Když bylo po incidentu, Rochelle a Oscar odjeli domů a nechali
Wallyho s Davidem, aby zametli střepy a dokončili podpisovou akci.
Pracovali asi hodinu, bezmyšlenkovitě čmárali Wallyho jméno a taky
diskutovali o tom, co s rozbitým oknem. Preston nebyla nebezpečná
čtvrť, ale nikdo tu nenechával klíčky v autě nebo nezamčené dveře.
Wally se zrovna rozhodl, že přespí v kanceláři na pohovce u stolu,
vedle HS a s revolverem při ruce, když se otevřely dveře a DeeAnna
vešla podruhé.
„Co tady děláte?“ zeptal se Wally.
„Musíme si promluvit, Wally,“ řekla roztřeseně tichým hlasem.
Posadila se na židli u Rochellina stolu a přehodila nohu přes nohu
tak, že odhalila většinu stehna. Měla moc pěkné nohy a na nich tytéž
šlapkovské boty na jehlách, v jakých byla dopoledne u soudu.
„Ólalá,“ zamumlal si Wally pod vousy. Pak: „A o čempak byste
chtěla mluvit?“
„Myslím, že něco pila,“ zašeptal David, zatímco dál podepisoval.
„Nevím, jestli bych si měla Tripa brát,“ oznámila. „Je to surovec
a skutečný kriminálník, DeeAnno. Máte na víc.“
„Ale já se opravdu chci rozvést, Wally, copak mi s tím nemůžete
pomoct?“
„Tak mi zaplaťte.“
 „Nemůžu ty peníze do zítřejšího soudu sehnat. Přísahám, že je to
pravda.“
„Tak to je zlé.“
David si říkal, že kdyby to byl jeho případ, udělal by všechno pro
to, aby DeeAnnu rozvedl a měl od ní i od Tripa navždy pokoj.
Chybějící tři stovky za všechny ty nepříjemnosti určitě nestály.
Přehodila nohy opačně a sukně se jí vyhrnula ještě výš. „Říkala
jsem si, Wally, že bychom se možná mohli domluvit jinak. Víte, jen
vy a já.“
Wally vzdychl, podíval se na ty nohy, vteřinku přemýšlel a pak
řekl: „To nemůžu. Musím dnes zůstat tady, protože nám nějaký idiot
rozbil vpředu okno.“
„Tak já tu taky zůstanu,“ zavrkala a olízla si jasně rudé rty.
Wally nikdy neměl dostatek vůle takovým situacím uniknout. Ne
že by se v nich ocital často. Málokdy byla nějaká klientka tak
otevřená a přímočará. Vlastně si v tomto hrozném, ale vzrušujícím
okamžiku nevzpomínal, že by to s některou bylo tak snadné. „No,
můžeme něco vymyslet,“ řekl a žádostivě na ni civěl.
„Já už běžím,“ řekl David, vyskočil a popadl aktovku.
„Můžete zůstat,“ řekla.
Ta představa se mu v mysli zjevila okamžitě a ošklivě – šťastně
ženatý David rozdávající si to s rozkošnou šlapkou, která má za
sebou tolik rozvodů jako její tlustý a nahý právník. David uháněl ke
dveřím a zabouchl je za sebou.
***
Jejich oblíbené bistro bylo pár kroků od domova v Lincoln Park.
Často se tam sešli na rychlou večeři, než kuchyně v jedenáct zavřela.
David se tam dopotácel po dalším hrozném dnu v kanceláři. Dnes ale
přišli před devátou a v bistru vládl čilý ruch. Jejich stůl byl v rohu.
David se asi v polovině svého pětiletého pobytu u Rogana
Rothberga rozhodl, že nebude mluvit o své práci a ani si nebude
pracovní starosti nosit domů. Byla tak nepříjemná a nechutná, k smrti
nudná, takže o ní nechtěl Helen cokoli vykládat. Ona se s tím
radostně smířila, takže obvykle mluvili o jejím studiu nebo o tom, co
dělají jejich přátelé. Ale najednou bylo všechno jiné. Velká firma
byla minulostí, stejně tak její klienti, které David nikdy neviděl, a
jejich únavné a jednotvárné případy. David teď pracoval se
skutečnými lidmi, kteří dělali neuvěřitelné věci, a David o nich
musel podrobně vyprávět. Například o těch dvou přestřelkách, které
už byly na spadnutí a které David přežil se svým kumpánem
Wallym. Helen nejdřív nechtěla věřit, že Wally opravdu vystřelil do
vzduchu, aby rozprášil pouliční bandu grázlů, ale nakonec Davidovu
neúnavnému vyprávění podlehla. Taky nevěřila při prvním vyprávění
historce s Tripem. Podobně skepticky se stavěla k podfuku na
DeeAnně při otevřeném přelíčení, kterého se dopustili Wally a
soudce Bradbury. Nemohla uvěřit, že její manžel vyklopil všechny
své peníze Iris Klopeckové a ještě jí podepsal dlužní úpis na další.
Vyprávění o tom, jak rozzlobená klientka při rozvodu zřídila Oscara,
věřila o chlup víc.
David si nechal to nejlepší na konec a uzavřel své líčení prvního
dne u Finleyho & Figga slovy: „A představ si, že zatímco se tady
bavíme, Wally a DeeAnna špásují nazí na kanapi v kanceláři, s
otevřeným oknem a přihlížejícím psem, a Wally si tímhle zvláštním
způsobem vybírá ty nezaplacené poplatky.“
„To snad ne!“
„Ale jo. Ty tři stovky budou zapomenuty a DeeAnnu zítra
dopoledne rozvedou.“
„To je ksindl!“
„Kdo?“
„Vlastně oba! To takhle platí většina vašich klientek?“
„Pochybuju. Už jsem se zmínil o Iris Klopeckové. Mám
podezření, že do profilu klientky firmy zapadá líp. Vzhledem k tomu,
kolik váží, by takové kanapné zaplatit nemohla, protože by ji ta
nebohá pohovka neunesla.“
„Davide, pro takové lidi přece nemůžeš pracovat! Neblázni.
Klidně si u Rogana skonči, když chceš, ale najděme nějakou jinou
firmu. Tihle dva šašci jsou hrozní darebáci. Kde je nějaká etika?“
„Pochybuju, že by se tímhle tématem zabývali.“
„Pojďme najít nějakou pěknou středně velkou firmu s příjemnými
lidmi, kteří u sebe nenosí zbraně, nehoní sanitky a nepletou si práci
se sexem!“
„Jaká je moje specializace, Helen?“
 „Něco kolem dluhopisů.“
„Správně. Vím toho hodně o vysoce výnosných dlouhodobých
dluhopisech vydaných zahraničními vládami a společnostmi. A to je
všechno, co vím o právu, protože nic jiného jsem v posledních pěti
letech nedělal. Když to sesumíruješ, tak by zase přicházely v úvahu
podobné firmy, jako je Rogan, s podobnými lidmi a prací, jakou jsem
doteď dělal. Nikdo jiný by o mě zájem neměl, protože nic jiného
neumím.“
„Ale můžeš se to naučit.“
„To jistě, ale žádná taková firma nepřijme právníka s pětiletou
praxí a nedá mu slušnou výplatu, když ho budou muset od základu
všechno učit. Takové firmy chtějí od svých zaměstnanců zkušenosti,
a ty já nemám!“
„Takže ty můžeš pracovat jedině u Finleyho & Figga?“
„Nebo na nějakém podobném místě. Prostě to budu brát jako
takovou školu praxe, na rok na dva, a pak si třeba otevřu vlastní
kancelář.“
„Skvěle. Jsi první den v práci a už pomýšlíš na odchod.“
„Vůbec ne. Hrozně se mi tam líbí.“
„Ty ses zbláznil.“
„Ano, a je to nádherně osvobozující pocit.“
13
Wallyho plán s hromadným rozesíláním dopisů nepřinesl žádné
ovoce. Polovina dopisů se z různých důvodů zase vrátila odesílateli.
V následujícím týdnu sice telefony opravdu drnčely o něco častěji,
bývalí klienti však jen žádali, aby je firma Finley & Figg odstranila
ze svého adresáře. Wallyho to neodradilo a podal žalobu u
Oblastního soudu pro severní správní oblast státu Illinois, jmenoval v
ní Iris Klopeckovou a Millii Marinovou, s tím, že „další budou
jmenováni později“, a tvrdil, že jejich blízcí zemřeli v důsledku
užívání léku Krayoxx vyráběnému firmou Varrick Labs. Neohroženě
požadoval celkové odškodnění ve výši sto milionů dolarů a soudní
proces s porotou.
Účinek nebyl tak mocný, jak si přál. Zoufale se snažil upoutat k
chystané události pozornost sdělovacích prostředků, ale setkal se jen
s malým zájmem. Místo aby žalobu jednoduše podal on-line, navlékli
se s Davidem do svých nejlepších tmavých obleků a jeli do soudní
budovy Everetta M. Dorosena v centru Chicaga a odevzdali
dvacetistránkovou žalobu přímo do rukou soudního úředníka. Nikde
nebylo ani stopy po novinářích a fotografech, což Wallyho rozčililo.
Nakonec přesvědčil zástupce vrchního soudce, aby pořídil snímek
dvou vážně vyhlížejících právníků podávajících žalobu. Když se
vrátili do kanceláře, poslal žalobu i fotografii e-mailem do všech pěti
hlavních deníků a řady dalších periodik.
David se modlil, aby fotografie prošla bez povšimnutí, ale Wally
měl štěstí. Do kanceláře zavolal nějaký reportér z Tribune a okamžitě
jej přepojili na nadšeného advokáta Figga. Lavina publicity se utrhla.
Následujícího rána se na přední straně části B tohoto deníku
objevil titulek, který hlásal: „Chicagský advokát žaluje Varrick Labs
kvůli Krayoxxu“. Článek shrnoval obsah žaloby a tvrdil, že se Wally
Figg představil jako „odborník na hromadné žaloby“. Finley & Figg
je podle jeho slov „advokátní butik“ s dlouhou historií boje proti
farmaceutickým firmám. Novinář však zjišťoval podrobnosti a
citoval v článku dva dobře známé žalobce, kteří se vyjádřili, že o těch
dvou advokátech nikdy neslyšeli. A že neexistuje žádný záznam o
podání podobné žaloby za posledních deset let. Varrick reagoval
agresivní obhajobou svého výrobku, sliboval rázné vypořádání a
„těšil se na spravedlivý soudní proces před nestrannou porotou, který
očistí jejich jméno“. Otištěná fotografie byla dost velká. Wallymu to
lichotilo, ale Davidovi bylo trapně. Byli povedená dvojice: Wally
plešatý, kulaťoučký a špatně oblečený, David byl vyšší, elegantnější
a vypadal mnohem mladší.
Případ se díky internetu rychle rozkřikl a telefon nepřestával
vyzvánět. Rochelle to chvílemi nezvládala a David jí pomáhal.
Někteří volající byli novináři, někteří právníci, kteří chtěli
vyčmuchat nějaké informace, ale většinu tvořili lidé užívající
Krayoxx, byli vyděšení a zmatení. David přesně nevěděl, co má
říkat. Strategií firmy, pokud se to tak dalo nazvat, bylo zjistit přes
internet případy úmrtí a pak v nějakém blíže neurčeném okamžiku v
budoucnosti sehnat dohromady „nemrtvé“ klienty a přimět je ke
společné akci. Což bylo těžké někomu vysvětlovat po telefonu, navíc
když v tom David sám ještě neměl úplně jasno.
Jak telefony zvonily a rozruch pokračoval, i Oscar vyšel ze své
kanceláře a projevil trochu zájmu. Jeho malá firma takovou aktivitu
nepamatovala a možná to byla opravdu jejich velká chvíle. Wally
měl možná konečně v něčem pravdu. Možná, ale skutečně jen
možná, by tahle věc mohla vést ke skutečně velkým penězům, které
by znamenaly, že se konečně může rozvést, jak už léta vroucně
toužil, a hned potom jít do důchodu.
Všichni tři právníci se toho dne sesedli u stolu a porovnávali si
poznámky. Wally byl jako nabitý elektřinou, dokonce se potil.
Zamával linkovaným blokem a řekl: „Máme tu čtyři smrtelné
případy, zbrusu nové, a musíme s nimi ihned sepsat smlouvy. Jsi pro,
Oscare?“
„Jistě, jeden si vezmu,“ řekl Oscar a snažil se působit jako vždy
zdráhavě.
„Děkuji. A teď, paní Gibsonová. Máme tu jednu paní černé pleti,
bydlí na Devatenácté, nedaleko vás, v Bassitt Towers číslo tři. Říká,
že je tam bezpečno.“
„Nepůjdu do Bassitt Towers,“ prohlásila Rochelle. „Až k nám
domů je slyšet, jak se tam střílí.“
 „Právě proto to říkám. Ty věžáky jsou od vás jen o ulici dál.
Mohla byste se tam stavit cestou domů.“
„Nepůjdu tam.“
Wally třískl blokem o stůl. „Copak ksakru nechápete, o co tady
teď jde? Tihle lidi nás prosí, abychom se ujali jejich případů,
případů, které mají hodnotu milionů dolarů. Do roka by tu mohlo být
obrovské odškodnění. Jsme na prahu něčeho velkého a vám je to
jako vždy úplně fuk.“
„Nebudu kvůli téhle právnické firmě riskovat krk.“
„Výborně. Takže až bude Varrick platit a nám se sem pohrnou
peníze, vy se svého bonusu vzdáte. To jste nám tím chtěla říct?“
„Jakého bonusu?“
Wally přešel ke dveřím a zase zpátky ke stolu. „No vida, jak
rychle zapomínáme. Vzpomínáte na ten loňský Shermanův případ,
paní Gibsonová? Pěkné malé autíčko s nabouraným zadkem. Státní
firma zaplatila šedesát tisíc. My si vzali třetinu, pěkný poplatek pro
starou dobrou firmu Finley & Figg. Zaplatili jsme nějaké účty. Já si
pak vzal sedm, Oscar si vzal sedm a vám jsme dali bokem tisícovku.
Je to tak, Oscare?“
„Ano, a dělali jsme to tak i předtím,“ přisvědčil Oscar.
Rochelle během Wallyho řeči v duchu počítala. Byla by škoda
přijít o svůj podíl výhry v loterii. Co když má Wally tentokrát pro
změnu pravdu? Zmlkl a na okamžik se rozhostilo napjaté ticho. HS
vstal a začal vrčet. Uplynulo pár vteřin a v dálce se ozvalo houkání
sanitky. Postupně sílilo, ale co to? Nikdo nezamířil k oknu ani
nevyšel přede dveře.
Copak už ztratili zájem o svůj denní chléb? Přestala se ta malá
firma najednou zajímat o bouračky a pokročila do daleko
lukrativnější oblasti?
„Kolik bude ten bonus dělat?“
„Ale no tak, paní Gibsonová,“ řekl Wally podrážděně, „nemám
ponětí.“
„Co mám té nebožačce říct?“
Wally vzal do ruky blok. „Mluvil jsem s ní před hodinou,
jmenuje se Paulině Suttonová, věk šedesát dva let. Její čtyřicetiletý
syn Jermaine zemřel před sedmi měsíci na infarkt. Říkala, že byl
trochu silnější postavy a bral Krayoxx čtyři roky, aby snížil
cholesterol. Je to okouzlující žena a zároveň truchlící matka.
Vezměte jednu z těch našich zbrusu nových smluv o Krayoxxu,
vysvětlete jí to, nechtějí to podepsat. Není nic jednoduššího.“
„Co když se bude ptát na něco ohledně žaloby a odškodnění?“
„Sjednejte s ní schůzku a ať přijde sem. Já jí všechny otázky
zodpovím. Hlavně je důležité, aby to podepsala. Vytvořili jsme tady
sršní hnízdo Chicaga. Každý usmolený honič sanitek teď běhá po
ulicích a hledá oběti Krayoxxu. Jde nám o čas. Můžete to udělat, paní
Gibsonová?“
„Snad jo.“
„Moc vám děkuju. Tak a teď bychom měli vyrazit do ulic.“

Jejich první zastávkou byla nedaleká pizzerie s neomezenou

konzumací. Byla součástí nechvalně známého řetězce, který si prošel
smrští mediální kritiky vyvolané jejím jídelníčkem. Jeden přední
časopis o zdraví udělal analýzu jejích pokrmů a prohlásil, že všechny
představují zdravotní riziko a nejsou vhodné ke konzumaci. Ze všech
jídel tady kapala mastnota, přepálený olej a kořenící přísady, ani
stopa po snaze připravit něco aspoň vzdáleně zdravého. Když bylo
jídlo hotovo, podávalo se ve stylu bufetu za směšně nízké ceny.
Tento řetězec se stal synonymem pro hordy morbidně tlustých lidí,
kteří jako termiti likvidovali vše, co bylo na pultech. Tržby závratně
rostly.
Zástupcem vedoucího podniku byl obtloustlý mladík jménem
Adam Grand, který je požádal, aby deset minut počkali, než si bude
moct udělat přestávku. David s Wallym se usadili v co
nejvzdálenějším boxu, ale ani tak nebyli od pultů dostatečně daleko.
Box byl prostorný a široký a David si všiml, že je tu všechno jakési
veliké – talíře, sklenice, ubrousky, stoly, židle, boxy. Wally
telefonoval z mobilu, sjednával schůzku s dalším potenciálním
klientem. David si nemohl pomoct a musel pozorovat, jak se obří lidé
ládují hromadami tlusté pizzy. Bylo mu jich skoro líto.
Adam Grand si k němu přisedl a řekl: „Máte pět minut. Šéf vzadu
hrozně řve.“
 Wally neztrácel čas. „V telefonu jste mi řekl, že vaše matka před
šesti měsíci zemřela na srdeční infarkt. Bylo jí šestašedesát a několik
let brala Krayoxx. A co váš otec?“
„Ten zemřel před třemi roky.“
„To je mi líto. Taky Krayoxx?“
„Ne, rakovina tlustého střeva.“
„Máte sourozence?“
„Jednoho bratra, žije v Peru. Ten do toho nepůjde.“
David a Wally si činili poznámky. David měl pocit, že by měl říct
něco důležitého, ale nic ho nenapadlo. Byl tu jako šofér. Wally se už
chystal k další otázce, když vtom Adam hodil udičku. „Řekněme, že
jsem právě mluvil s jiným právníkem.“
Wally ztuhl a vyvalil oči. „Neříkejte. Jak se jmenuje?“
„Řekl, že je odborníkem přes Krayoxx a že by nám mohl bez
problémů zařídit milionové odškodnění. Je to pravda?“
Wally měl chuť se rvát. „Lže! Jestli vám slíbil milion, je to idiot.
My jen můžeme slíbit, že vám poskytneme to nejlepší právní
zastoupení, jaké byste našel.“
„Jistě, jistě, ale mně se líbí, když mi právník řekne, kolik bych
mohl dostat, chápete?“
„My vám můžeme zajistit víc než milion dolarů,“ slíbil Wally.
„Zatím jsou to jen řeči. Jak dlouho to bude trvat?“
„Tak rok nebo dva,“ slíbil zase Wally. Přisunoval k němu
smlouvu. „Prohlédněte si tohle. Je to smlouva mezi naší firmou a
vámi jako právnickou osobou zastupující majetek vaší matky.“ Adam
smlouvu rychle pročetl a řekl: „Žádné platby předem, je to tak?“
„Ne, poplatky za vedení sporu hradíme my.“
„Čtyřicet procent pro vás je docela dost.“
Wally zavrtěl hlavou. „To je průměr. Naprostý standard. Každý
právník, který dělá hromadné žaloby a je to člověk na svém místě,
dostává čtyřicet procent. Někteří chtějí padesát, ale my ne. Padesát je
podle mě neetické.“ Podíval se na Davida, aby to potvrdil, a ten
přikývl a zamračil se při pomyšlení na ty pochybné právníky tam
venku a jejich pokřivenou morálku.
„Taky si to myslím,“ řekl Adam a pak se podepsal. Wally
dychtivě popadl smlouvu a řekl. „Výborně, Adame, to je dobrý krok
a vítám vás na palubě. Přidáme tento případ k naší žalobě a
rozjedeme to. Máte nějaké otázky?“
„Ano, co mám říct tomu druhému právníkovi?“
„Řekněte, že jste se obrátil na ty nejlepší.“
„Jste v dobrých rukou, Adame,“ řekl David vážně a hned si
uvědomil, že to znělo jako z nějaké špatné reklamy. Wally po něm
šlehl pohledem, který jako by říkal: „Vážně?“
„To se myslím uvidí, ne?“ odpověděl Adam. „Uvidíme, až z toho
něco bude. Slíbil jste mi víc než milion, pane Figgu, a já vás beru za
slovo.“
„Nebudete litovat.“
„Nashle,“ rozloučil se Adam a zmizel.
Wally nacpal blok do aktovky a řekl: „To šlo hladce.“
„Před chvílí jste tomu mladíkovi slíbil víc než milion. Je to
moudré?“
„Ne. Aleje to tak, jak to je. Takhle to funguje, mladý Davide.
Necháš je to podepsat, získáš je pro sebe, udržuješ je v naději, a když
jsou pak prachy na stole, zapomenou na to, co se říkalo předem.
Řekněme například, že za rok bude mít Varrick toho rozruchu kolem
Krayoxxu plné zuby a hodí ručník do ringu. Řekněme, že tady ten
náš nový přítel Adam dostane míň než milion, třeba dostane sedm set
padesát tisíc. Myslíte si, že bude takový blázen, aby se kvůli
takovému balíku nějak zlobil?“
„Asi ne.“
„To se ví že ne. Bude šťastný jako blecha a zapomene na
všechno, co jsme mu dnes namluvili. Takhle to funguje.“ Wally vrhl
dlouhý hladový pohled na vystavené pizzy. „Řekněte, máte nějaký
plán na večeři?“
David žádné plány neměl, ale nehodlal jíst tady. „Jo, žena na mě
čeká, povečeříme později.“
Wally se znovu podíval na pulty a macaté jedlíky, kteří se tu
cpali. Na okamžik ztuhl, pak se začal usmívat. „To je ale skvělý
nápad,“ řekl sám sobě pochvalně.
„Prosím?“
„Podívejte se na ty lidi. Kolik tak průměrně váží?“
„Nemám tušení.“
 „Já taky ne, ale když jsem já se svými sto dvaceti kily trochu
zavalitý, musejí tihle vážit tak přes dvě stě.“
„Nechápu, proč o tom mluvíte, Wally.“
„Podívejte se na to, co je naprosto zřejmé, Davide. Toto místo je
přecpané hrozně tlustými lidmi, polovina z nich je nejspíš na
Krayoxxu. Vsadím se, že kdybych teď vykřikl: ‚Kdo je na
Krayoxxu?‘, zvedla by ruku polovina těchhle ubožáků.“
„Nedělejte to.“
„Nebudu to dělat, ale nechápete, kam tím mířím?“
„Chcete začít rozdávat navštívenky?“
„Ne, vy rozumbrado, ale musí existovat nějaký způsob, jak tyhle
lidi prolustrovat a najít uživatele Krayoxxu.“
„Ale oni nejsou ještě mrtví.“
„To nebude dlouho trvat. Podívej, můžeme je přidat k naší druhé
žalobě případů, které neskončily úmrtím.“
„Něco mi tu není jasné, Wally. Copak se od nás nežádá, abychom
v nějaké fázi dokázali, že ten lék skutečně působí nějakou újmu na
zdraví?“
„Jistě, a dokážeme to později, až si najmeme odborníky.
Momentálně je však nejdůležitější, aby nám každý podepsal
smlouvu.“
Blížila se šestá hodina a restaurace praskala ve švech. David a
Wally seděli v boxu a jako jediní ne večeřeli. K jejich stolu
přistoupila rodina čtyř sádelníků, každý držel dva velké talíře s
pizzou. Zastavili se a vrhli na oba právníky výhrůžný pohled. Byla to
vážná věc.

Jejich další zastávkou byl jeden dvojdomek ve čtvrti nedaleko

Midway Airport. David zaparkoval u chodníku, kde stál na špalcích
starý Volkswagen Brouk. Wally říkal: „Frank Schmidt, loni ve
dvaapadesáti letech podlehl rozsáhlé mrtvici. Mluvil jsem s vdovou,
Agnes.“ Ale David poslouchal jen napůl. Snažil se přesvědčit sám
sebe, že tohle opravdu dělá – prolézá se svým novým šéfem, kterému
odebrali řidičák, po setmění drsná zákoutí chicagské čtvrti Southwest
Side a dává si pozor na pouliční grázly, klepe na neznámé dveře
nevzhledných domů, aniž ví, co je uvnitř, a to všechno jen proto, aby
honil klienty, než jim je vyfoukne nějaký jiný právník. Co by tomu
řekli jeho přátelé z Harvardu? Ale David se rozhodl, že mu to bude
srdečně jedno. Jakákoli právnická práce byla lepší než ta jeho
předchozí a většina jeho přátel z právnické fakulty na tom byla
mizerně. On se naopak osvobodil.
Agnes Schmidtová se buď schovávala, nebo nebyla doma. Nikdo
nepřišel otevřít a oba právníci spěchali pryč. David řídil a řekl:
„Poslyšte, Wally, už bych opravdu rád jel domů za ženou. Za
posledních pět let jsem se s ní moc neviděl. Je načase dohnat, co
jsem zameškal.“
„Je moc roztomilá. Nemám vám to za zlé.“
14
Během týdne, kdy sepisovali žalobu, měla firma celkem osm
případů úmrtí, úctyhodné číslo, které jim určitě dopomůže k
bohatství. Wally to tak často opakoval, až se stalo obecně přijatou
pravdou, že každý případ znamená pro firmu Finley & Figg zhruba
půl milionu dolarů čistého příjmu. Jeho výpočty byly vachrlaté a
nepodložené, hlavně v tak předběžném stadiu soudního sporu, ale
všichni tři právníci i Rochelle začali uvažovat v těchto číslech.
Zprávy o Krayoxxu se rozletěly po celé zemi, žádná z nich nebyla
pozitivní, a jeho budoucnost i budoucnost Varrick Labs byla
zlověstná.
Firma pracovala tak tvrdě na získání dalších případů, že pro ni
byl šok, když zjistila, že o jeden z nich může přijít. Jednoho rána
přišla do kanceláře Millie Mannová, měla mizernou náladu a chtěla
mluvit s panem Figgem. Najala si ho, aby soudně potvrdil poslední
vůli jejího manžela, a pak taky zdráhavě souhlasila s tím, že označí
Krayoxx za příčinu jeho smrti. Ve Wallyho kanceláři, za zavřenými
dveřmi, pak vysvětlila, že nechápe fakt, že jeden právník z této firmy
– Oscar – měl připravenou závěť, která neobsahovala velké aktivum
– sbírku baseballových karet – a teď ten druhý právník – Wally –
tutéž závěť ověřuje. Podle jejího názoru jde o do očí bijící střet
zájmů a odporný podraz. Byla rozčilená a dala se do pláče.
Wally se jí pokoušel vysvětlit, že právníci jsou vázáni pravidly
mlčenlivosti. Když Oscar připravoval poslední vůli, musel se držet
Chesterových přání, a protože si Chester přál, aby o jeho
baseballových kartách až do jeho smrti nikdo nevěděl a pak je dostal
jeho syn Lyle, je to tak jak to je. Z etických důvodů nemohl Oscar
nikomu o Chesterovi a jeho závěti nic prozradit.
Millie na to měla jiný názor. Jako manželka má právo vědět o
všech jeho aktivech, hlavně o něčem tak cenném, jako jsou jeho
karty. Už mluvila s dealerem a samotná karta s Shoeless Joem má
hodnotu aspoň sto tisíc dolarů. Celá sbírka by mohla přinést sto
padesát tisíc.
 Wallymu byly baseballové karty naprosto ukradené, a nakonec i
celé dědictví. Poplatek pět tisíc, o kterém tenkrát uvažoval, byl teď
hrstka drobných. Teď tady šlo o Krayoxx a on řekne a udělá cokoli,
aby to tak zůstalo. „Upřímně řečeno,“ řekl vážným tónem, „jen mezi
námi dvěma, já bych to byl udělal jinak, ale pan Finley je ze staré
školy.“
„Co tím myslíte?“
„Je dost šovinista. Manžel je hlava domácnosti, to on drží
všechna aktiva a rozhoduje o nich, však to znáte. Když chce manžel
před manželkou něco schovat, není na tom nic špatného. To já jsem
mnohem liberálnější.“ Nervózně se zasmál a ji to ještě víc zmátlo.
„Ale je pozdě,“ řekla. „Poslední vůle je sepsaná. Už bude jen
soudně ověřená.“
„To je pravda, Millie, ale všechno se vyřeší. Váš manžel odkázal
své karty svému synovi, ale vám zase krásnou žalobu.“
„Krásnou co?“
„Však víte, tu záležitost s Krayoxxem.“
„Aha. No, z toho taky nemám velkou radost. Mluvila jsem o tom
ještě s jedním právníkem a ten řekl, že jste se zbláznil, že jste nikdy
takový případ neřešil.“
Wally zalapal po vzduchu, ale rychle se mu podařilo položit jí
přeskakujícím hlasem otázku: „Proč mluvíte s jinými právníky?“
„Protože mi včera večer volal. Zkontrolovala jsem si ho na
internetu. Pracuje ve velké firmě, která má kanceláře po celé zemi a
zabývá se jen žalobami farmaceutických firem. Uvažuju o tom, že si
ho najmu.“
„Nedělejte to, Millie. Tihle chlapíci jsou proslulí tím, že sepíšou
smlouvy s tisíci klienty a pak je ošidí. Už ho nikdy neuvidíte, bude s
vámi jednat jen nějaký nedouk někde v kamrlíku. Je to podfuk, na to
vemte jed. Mně vždycky zastihnete na telefonu.“
„Nechci s váma mluvit ani po telefonu, ani osobně.“ Vstala a
vzala si kabelku. „Prosím vás, Millie!“
„Popřemýšlím o tom, Figgu, ale nejsem z toho nadšená.“
Deset minut po jejím odchodu volala Iris Klopecková a požádala
o půjčku pět tisíc dolarů z částky, kterou dostane jako odškodnění za
Krayoxx. Wally seděl u stolu s hlavou v dlaních a říkal si, co
všechno se ještě může stát.

Wallyho žaloba byla přidělena Jeho Ctihodnosti Harrymu

Seawrightovi, kterého do funkce jmenoval prezident Reagan a který
svou funkci vykonával už skoro třicet let. Bylo mu jedenaosmdesát,
těšil se do důchodu a nebyl příliš nadšený soudním sporem, který by
mohl trvat několik let, a než se vyřeší, spolyká celý jeho kalendář.
Ale byl zvědavý. Jeho oblíbený synovec už několik let užíval
Krayoxx, a to s velkým úspěchem a bez vedlejších účinků. Nebylo
divu, že soudce Seawright nikdy o firmě Finley & Figg neslyšel.
Požádal svého asistenta, aby mu firmu prověřil, a ten mu e-mailem
odpověděl: „Dvoučlenná průměrná firma na Preston Avenue,
Southwest Side; inzeruje rychlé rozvody, řešení případů řízení pod
vlivem alkoholu, běžné případy kriminálního, domácího a úrazového
práva; žádný záznam o procesech u federálního soudu za posledních
deset let, žádný záznam o procesech u státního soudu za posledních
deset let, žádná činnost v advokátní komoře, občas jdou k soudu –
Figgovi v posledních dvanácti letech dvakrát nebo třikrát odebrali
řidičský průkaz za řízení pod vlivem alkoholu, firma byla jednou
žalována za sexuální obtěžování, spor urovnaný.“
Seawright nevěřil svým očím. Ihned svému asistentovi odepsal:
„Tito lidi nemají žádné zkušenosti se soudním řízením, a přesto
podali stomilionovou žalobu proti třetí největší farmaceutické firmě
na světě?“
Asistent odpověděl: „Správně.“
Soudce Seawright: „Šílenství! Co za tím je?“
Asistent: „Panika s Krayoxxem. Je to nejnovější nejhorší lék v
zemi, komora pro hromadné žaloby z toho doslova šílí. Finley &
Figg zřejmě doufají, že něco urvou pro sebe na odškodnění.“
Soudce Seawright: „Hledejte dál.“
Později asistent odepsal: „Žaloba je podepsaná Finleym a
Figgem, ale také ještě třetím právníkem – Davidem E. Zincem,
bývalým společníkem u Rogana Rothberga. Volal jsem tam svému
příteli – řekl, že se Zinc sesypal, před deseti dny od firmy odešel,
nějak zakotvil u FF a nemá žádné zkušenosti s vedením sporu.
Myslím, že našel to správné místo.“
Soudce Seawright: „Sledujme tenhle případ pozorně.“
Asistent: „Jako vždy.“

Ředitelství firmy Varrick Labs sídlilo v nepochopitelně

uspořádaném komplexu budov ze skla a ocele ve velkém lese
nedaleko Montville ve státě New Jersey. Komplex byl dílem kdysi
slavného architekta, který později sám svůj výtvor zavrhl. Občas
někdo toto dílo označil za odvážné a futuristické, ale mnohem častěji
jej měli za fádní, ohyzdné, připomínající nějaký bunkr či sovětskou
architekturu a dostalo se mu ještě spousty dalších nelichotivých
přívlastků. Ředitelství v mnoha směrech připomínalo pevnost,
obklopenou stromy, daleko od rušné dopravy a lidí, chráněnou.
Protože firma Varrick Labs čelila žalobám tak často, podoba jejího
ředitelství měla své opodstatnění. Firma se krčila daleko v lesích,
připravená na další útok.
Jejím výkonným ředitelem byl Reuben Massey, věrný
zaměstnanec firmy, který ji vedl už mnoho let, prožíval s ní bouřlivé
časy a dokázal, že obdivuhodně profitovala. Varrick byl v
nepřetržitém válečném stavu s advokátní komorou pro hromadné
žaloby, a zatímco ostatní farmaceutické firmy zanikly a utopily se ve
vlnách neustálých soudních sporů, Masseymu se podařilo udělat své
akcionáře šťastné. Věděl, kdy má jít do boje, kdy urovnat spor, jak
ho urovnat levně a jak nasytit lačné právníky, aby zároveň své firmě
ušetřil hromady peněz. Za jeho funkčního období Varrick přežil 1)
čtyřistamilionové narovnání za zubní krém, který vyvolával otravu
zinkem, 2) čtyřistapadesátimilionové narovnání za projímadlo, které
mělo přesně opačný účinek a působilo ještě úpornější zácpu, 3)
sedmisetmilionové narovnání za lék na ředění krve, který zničil
nejedna játra, 4) narovnání ve výši miliardy dvě stě milionů za lék
proti migréně, který údajně působil vysoký krevní tlak, 5) narovnání
ve výši dvou miliard dvě stě milionů za lék proti vysokému tlaku,
který údajně vyvolával migrény, 6) narovnání ve výši dvou miliard
tři sta milionů za lék tišící bolest, který byl silně návykový, a co bylo
nejhorší, 7) třímiliardové narovnání za pilulky na hubnutí působící
slepotu.
Byl to dlouhý a smutný seznam a Varrick Labs platil před
soudem veřejného mínění draze. Reuben Massey však neustále
připomínal svým vojákům stovky průkopnických a účinných léků,
které vytvořili a prodali do světa. Pouze v zasedací místnosti správní
rady však mluvil o tom, že Varrick měl z každého léku, který si
žalující právníci vzali na paškál, vysoký zisk. Firma tedy až dosud
vyhrávala bitvy, i když platila obrovské pokuty.
S Krayoxxem by to však mohlo dopadnout jinak. Momentálně
existovaly čtyři žaloby; první ve Fort Lauderdale, druhá v Chicagu a
teď dvě nové v Texasu a Brooklynu. Massey podrobně sledoval práci
a jednání advokátní komory pro hromadné žaloby. Každý den trávil
čas se svými firemními právníky, studoval žaloby, pročítal časopis
advokátní komory, jejich zpravodaje a blogy a hovořil se svými
právníky ve velkých firmách po celé zemi. Jedním z nejjasnějších
signálů kterékoli hrozící války byla upozornění v televizi. Jakmile
začali právníci bombardovat televizní vlny svými nechutnými
lákadly k rychlému zbohatnutí, Massey hned věděl, že Varrick stojí
před další nákladnou potyčkou.
Útoky na Krayoxx se všude množily. Běsnění začalo.
Massey se předtím o některé produkty firmy už párkrát bál. Lék
proti migréně bylo velké šlápnutí vedle a on se nepřestával proklínat,
že trval na jeho výzkumu a schválení. Lék na ředění krve ho málem
stál místo. Ale o Krayoxxu nikdy nepochyboval a ani pochybovat
nebude. Varrick do jeho vývoje investoval čtyři miliardy dolarů.
Rozsáhle jej testovali v zemích třetího světa a klinické studie
přinesly vynikající výsledky. Jeho výzkum byl důkladný a bez závad.
Jeho rodokmen bez poskvrnky. Krayoxx nepůsobil o nic víc infarktů
a mrtvic než běžná vitaminová pilulka a Varrick o tom má hory
průzkumného materiálu, kterým to dokáže.

Každodenní krátká schůzka s právníky se konala přesně v 9:30 v

zasedací místnosti správní rady firmy Varrick. Ta se nacházela v
pátém patře budovy připomínající nějaké silo v Kansasu. Reuben
Massey si potrpěl na přesnost a jeho osm firemních právníků sedělo
na svých místech už v 9:15. Tento tým vedl Nicholas Walker, bývalý
zmocněnec USA, bývalý právní poradce na Wall Street a současný
duchovní otec každé obhajoby, se kterou se Varrick vytasil na svou
ochranu. Když začaly žaloby pršet jako kazetové bomby, trávili
spolu Walker a Massey celé hodiny a rozvážně je hodnotili,
analyzovali a plánovali a zaměřovali protiútok, když bylo potřeba.
Massey vešel do místnosti v 9:25, podíval se na program schůze a
řekl: „Co je nejnovějšího?“
„Krayoxx, nebo Faladin?“ zeptal se Walker.
„Páni, na Faladin jsem málem zapomněl. Ale zůstaňme teď u
Krayoxxu.“ Faladin byl krém proti vráskám, který údajně podle
hrstky ukřičených právníků na západním pobřeží vrásky vytvářel.
Soudní spor se teprve pomalu rozjížděl, nejspíš proto, že právníci
zjistili, že je těžké měřit počet vrásek před a po použití krému.
Nicholas Walker řekl: „Nu, brána je otevřená. Sněhová koule se
valí z hory. Vyberte si, která metafora se vám víc líbí. Peklo se
rozestoupilo. Včera jsem mluvil s Alisandrosem z firmy Zeli &
Potter, jsou zavaleni novými případy. Plánuje, že se zasadí o
zbudování multidistriktu na Floridě a bude se ve věci angažovat.“
„Ahsandros. Proč se při každé krádeži vyskytují ti stejní zloději?“
zeptal se Massey. „Copak jsme jim za posledních dvacet let
nezaplatili dost?“
„Očividně ne. Zbudoval si vlastní golfové hřiště, jen pro právníky
z firmy Zeli & Potter a pár šťastlivců z řad kamarádů. Pozval mě, ať
si přijdu zahrát. Osmnáct jamek.“
„Prosím vás, udělejte to, Nicku. Potřebujeme vidět, jak moudře
tihle gauneři investují naše peníze.“
„Udělám. Včera kvečeru mi volala Amanda Petrocelliová z Rena,
říká, že už má několik klientů ohledně úmrtí, dává dohromady
skupinovou žalobu a podá ji dnes nebo zítra. Řekl jsem jí, že nám je
to opravdu jedno, jestli ji podá. Můžeme tento a příští týden čekat víc
takových.“
„Krayoxx nepůsobí mrtvice a srdeční infarkty,“ řekl Massey.
„Tomuto léku věřím.“
Osm právníků souhlasně přikývlo. Reuben Massey nebyl z těch,
kdo mluví jen tak do větru a lže. O Faladinu má pochybnosti a
Varrick nakonec ještě před začátkem procesu vyčlení pár milionů na
narovnání.
Číslem dvě v právnickém týmu byla žena jménem Judy Becková,
další veteránka ve válkách s hromadnými žalobami. Řekla: „Všichni
máme stejný pocit, Reubene. Náš výzkum je lepší než jejich, jestli
vůbec nějaký mají. Naši experti jsou lepší. Máme lepší zisk. Naši
právníci budou lepší. Možná je načase provést protiútok a shodit na
nepřítele všechno, co máme.“
„Přesně to si myslím, Judy,“ řekl Massey. „Máme strategii,
pánové?“
Nicholas Walker řekl: „Je ve vývoji, ale zatím procházíme stejné
návrhy, děláme stejná veřejná prohlášení, sledujeme to, čekáme a
díváme se, kdo kde co podává. Až budou všechny hvězdy pěkně v
zákrytu – správný žalobce, správné město, správný soudce – tak
najmeme toho nejlepšího pistolníka ve městě a vrhneme se do
procesu.“
„To se nám už vymstilo,“ řekl Massey. „Vzpomeň si na Klervex.
Stál nás dvě miliardy.“ Jejich zázračná pilulka na vysoký tlak se
měla stát slavnou, dokud nezačaly tisíce jejích uživatelů trpět
děsnými migrénami. Oni – Massey a právníci – léku věřili a vrhli se
do svého prvního soudního procesu, ve kterém očekávali rychlé
vítězství. Vítězství na celé čáře by zdusilo nadšení advokátní komory
pro hromadné žaloby a Varrieku by ušetřilo spoustu peněz. Ale
porota si myslela něco jiného a rozhodla dvaceti miliony ve prospěch
žalobce.
„Toto není Klervex,“ řekl Walker. „Krayoxx je mnohem lepší lék
a ty žaloby jsou mnohem slabší.“
„Souhlasím,“ řekl Massey. „Váš plán se mi líbí.“
15
Nejméně dvakrát do roka, a když to bylo možné, i častěji se Jeho
Ctihodnost Anderson Zinc a jeho rozkošná žena Caroline vypravili
autem z domova v St. Paulu do Chicaga na návštěvu svého jediného
syna a jeho okouzlující manželky Helen. Soudce Zinc byl vrchním
soudcem Nejvyššího soudu v Minnesotě, měl čest zastávat toto
postavení už čtrnáct let. Caroline Zincová učila výtvarnou výchovu a
fotografii na jedné soukromé škole v St. Paulu. Jejich dvě mladší
dcery ještě studovaly na univerzitě.
Otec soudce Zinca a Davidův dědeček, byl legendou jménem
Woodrow Zinc, který ještě ve věku osmdesáti dvou let tvrdě pracoval
a řídil dvousetčlennou právnickou firmu, kterou o padesát let dříve
založil v Kansas City. Zincovi měli v tom městě hluboké kořeny, ale
ne tak hluboké, aby zadrželi Andersona Zinca a i jeho syna před
útěkem z otrocké dřiny pro starého Woodrowa. Ti dva nechtěli
žádnou část starcovy firmy a z Kansas City odešli, což způsobilo
ránu, která se teprve teď začala zacelovat.
K další ráně se schylovalo. Soudce Zinc nechápal, proč jeho syn
tak nenadále změnil kariéru, a chtěl tomu přijít na kloub. On a
Caroline přijeli toho sobotního odpoledne včas na pozdní oběd a
příjemně je překvapilo, že zastihli syna doma. Obvykle býval v
kanceláři, v centru města ve vysokém mrakodrapu. Při své loňské
návštěvě ho ani neviděli. Přišel domů v sobotu až po půlnoci a za pět
hodin se do kanceláře vracel.
Dnes však stál na žebříku a čistil okapy. Seskočil dolů a spěchal
se s nimi přivítat. „Vypadáš skvěle, mami,“ řekl, zvedl ji do náruče a
zatočil se s ní.
„No tak, pusť mě,“ řekla. S otcem si podali ruku, ale neobjali se.
Muži v rodině Zincových se neobjímali. Z garáže se vynořila Helen a
přivítala se s tchyní a tchánem. Oba mladí se potutelně usmívali.
David nakonec řekl: „Máme pro vás velkou novinu.“
„Jsem těhotná!“ vyhrkla Helen.
„A vy dva starouškové budete dědeček a babička,“ dodal David.
 Soudce i paní Zincová přijali tu zprávu s radostí. Nakonec, oběma
táhlo na šedesátku a mnozí z jejich přátel už vnoučata měli. Helen
bylo třiatřicet, byla o dva roky starší než David, a to už je přece
načase, ne? Vypořádali se s tím překvapením výborně, blahopřáli a
pak chtěli vědět podrobnosti. Helen brebentila, David vyložil
zavazadla a všichni vešli do domu.
Když při obědě probrali záležitost miminka, přešel soudce Zinc
ke své záležitosti. „Řekni mi něco o té tvé nové firmě, Davide,“
vyzval syna. David moc dobře věděl, že se otec pídil po
podrobnostech a už si dávno zjistil to málo, co se mohl o firmě
Finley & Figg dovědět.
„Ale Andy, nezačínej s tím,“ řekla Caroline, jako by „to“ bylo
nějakým ožehavým tématem, kterému by bylo lépe se vyhnout.
Caroline souhlasila se svým manželem a byla přesvědčena, že David
udělal velkou chybu, ale zpráva o Helenině těhotenství všechno
změnila, alespoň pro budoucí babičku.
„Vždyť jsem ti to říkal do telefonu,“ odpověděl rychle David,
který o tuhle debatu nestál a chtěl ji mít rychle za sebou. Taky byl
připraven se bránit, bojovat, kdyby to bylo nezbytné. Jeho otec si
zvolil kariéru, se kterou starý Woodrow nesouhlasil. David teď
udělal totéž.
„Je to malá firma, dva vlastníci a běžná praxe. Padesát hodin
týdně, což mi ponechává dost času, abych mohl dovádět se svou
ženou a zachovat jméno rodu. Měl bys být pyšný.“
„Jsem rád, že Helen čeká dítě, ale nechápu tvoje rozhodnutí.
Rogan Rothberg je jednou z nejprestižnějších právnických firem na
světě. Vychovávají soudce, odborníky v oblasti práva, diplomaty a
čelní představitele firem a vlády. Jak jsi odtamtud mohl jen tak
odejít, Davide?“
„Já neodešel, tati, já jsem utekl. A nevrátím se tam. Mám na tu
firmu hrozné vzpomínky a ještě horší na ty lidi tam.“
Hovořili a přitom jedli. Atmosféra byla srdečná. Andy slíbil
Caroline, že nevyvolá žádnou hádku. David slíbil Helen, že se
nenechá k žádné strhnout.
„Takže ta nová firma má dva společníky?“ zeptal se soudce.
 „Dva společníky a teď tři právníky. Plus Rochelle, sekretářku,
recepční, vedoucí kanceláře a tak dále.“
„Pomocný personál? Koncipienti, asistenti, praktikanti?“
„To všechno zvládá Rochelle. Je to malá firma a my si většinu
psaní a papírování děláme sami.“
„A na večeři opravdu už bývá doma,“ dodala Helen. „Ještě nikdy
jsem ho neviděla tak šťastného.“
„Vypadáte báječně,“ poznamenala Caroline. „Oba.“
Soudce nebyl zvyklý, aby ho někdo jen tak umlčel nebo odbyl.
„A ti dva společníci, to jsou soudní právníci?“
„Tvrdí, že ano, ale mám jisté pochybnosti. Jsou to v podstatě
právníci, kteří se honí za sanitkami, hodně inzerují a žijí z
dopravních nehod.“
„A proč sis vybral právě je?“
David pohlédl na Helen, ta se s úsměvem podívala jinam. „To je
dlouhá historie, tati, nebudu tě tím nudit.“
„Ale není zas tak nudná!“ zvolala Helen a stěží potlačovala
smích.
„Kolik ta firma vydělává?“ ptal se soudce.
„Jsem tam tři týdny. Ještě mi neukázali účetní knihy, ale
nebohatnou. A určitě chceš vědět, kolik vydělávám já. Stejná
odpověď. Nevím. Dostanu vždycky část z toho, čím přispěju, a
nevím, co bude zítra.“
„A zakládáš rodinu?“
„Ano, a budu s ní doma u večeře, budu mít čas si s potomkem
hrát, chodit s ním do skautu a na školní zápasy, budu mít čas na
všechny ty nádherné věci, co mají rodiče se svými dětmi dělat.“
„Já to taky dělal, Davide. Jen máloco jsem zmeškal.“
„Ano, já vím, ale tys nepracoval v takové robotárně, jako je
Rogan Rothberg.“
Nastala pauza, aby se oba mohli nadechnout. David řekl: „Hodně
jsme našetřili. Bude se nám dařit dobře, jen počkej.“
„Jsem o tom přesvědčená,“ řekla matka. Naprosto tím změnila
stranu a teď stála proti svému manželovi.
 „Ještě jsem nezačala zařizovat dětský pokoj,“ oznámila Helen
Caroline. „Kdybys chtěla, mohly bychom zajít do jednoho báječného
obchodu tady nedaleko a vybrat tapety.“
„Prima.“
Soudce si zlehka otřel ubrouskem koutky úst a řekl: „Výcvik
zaměstnanců je dnes běžnou praxí, Davide. Projdi jím, pak se staneš
partnerem firmy a budeš se mít dobře.“
„Nedal jsem se na vojnu, tati, a u tak obří právnické firmy, jako je
Rogan, není život nikdy dobrý, protože ti partneři nikdy nevydělají
tolik, aby měli dost. Viděl jsem je. Nanejvýš jsou to dobří právníci,
ale mizerní lidi. Skončil jsem. Nevrátím se tam. Pusť to z hlavy.“ Byl
to první záblesk hněvu při obědě a David byl sám sebou zklamaný.
Napil se minerálky a vzal si sousto kuřecího salátu.
Otec se usmál, také si vzal a dlouho žvýkal. Helen se zeptala na
Davidovy sestry a Caroline skočila po příležitosti změnit téma.
Otec se nad zákuskem vlídně zeptal: „A jakou práci děláš?“
„Spoustu zajímavých věcí. Tento týden jsem připravil závěť pro
jednu paní, která schovává své jmění před dětmi. Ty ji podezírají, že
něco zdědila po svém třetím manželovi, což je pravda, ale nemůžou
to zjistit. Ona chce všechno odkázat svému pošťákovi. Zastupuju
homosexuální dvojici, která chce adoptovat dítě v Koreji. Mám dva
případy deportace týkající se ilegálně pobývajících Mexičanů, kteří
byli přistiženi jako drogoví dealeři. Zastupuju rodiče čtrnáctileté
dívky, která je dva roky na kokainu a neexistuje pro ni místo v
nějaké léčebně. A dva klienty, co řídili pod vlivem.“
„Vypadá to jako pěkná chátra,“ poznamenal soudce.
„Ani ne, jsou to skuteční lidi se skutečnými problémy, kteří
potřebují pomoct. To je na téhle práci krásné – setkáš se s klientem
tváří v tvář, poznáš ho, a když to dobře klapne, pomůžeš jim.“
„Pokud nezemřeš hlady.“
„Nehodlám zemřít hlady, tati, to ti slibuju. A kromě toho tihle
dva chlápci tu a tam udělají nějaké terno.“
„Já vím, já vím. Viděl jsem je, když jsem provozoval praxi, a teď
se s jejich případy setkávám při odvolání. Minulý týden jsme
potvrdili výrok poroty ve výši devíti milionů dolarů, hrozný případ
týkající se poškození mozku jednoho dítěte, které dostalo otravu
olovem z nějakých hraček. Jeho právník byl samostatný právník
provozující praxi, který matku zastupoval v případu řízení pod
vlivem. Dostal ten případ, povolal si zkušeného pomocníka a šel do
toho a teď se dělí o čtyřicet procent z devíti milionů.“
Ta čísla zůstala několik minut viset ve vzduchu. Helen se zeptala:
„Dá si někdo kávu?“ Všichni odmítli a přesunuli se do obýváku.
Helen s Caroline se za chvilku odebraly do pokoje pro hosty, z
kterého se měl teď stát dětský pokoj.
Když byly z dosahu, soudce zahájil svůj další útok. „Jeden z
mých koncipientů narazil na článek o žalobě na Krayoxx. Viděl na
internetu tvou fotku, tu v Tribune, s panem Figgem. Je to poctivý
chlap?“
„Ani ne,“ přiznal David.
„Vypadá tak.“
„Řekněme, že je to s ním složité.“
„Nejsem si jistý, jestli se bude tvoje kariéra rozvíjet, když se
pohybuješ mezi takovými lidmi.“
„Možná máš pravdu, tati, ale mě to teď baví. Těším se do
kanceláře. Mám rád své klienty, těch pár, co mám, a hrozně se mi
ulevilo, že jsem se zbavil té dřiny. Jen si potřebuju trochu
odpočinout, víš? Když to nepůjde, zkusím něco jiného.“
„Jak ses dostal k tomu soudnímu sporu s Krayoxxem?“
„Objevili jsme pár případů.“ David se usmál při představě otcovy
reakce, kdyby mu prozradil, jak své klienty hledali. Wally a jeho
čtyřiačtyřicítka magnum. Wally nabízí úplatek za tip na klienta.
Wally dělá kolečko po pohřebních ústavech. Nejsou věci, které by se
soudce neměl dozvědět.
„Už jsi udělal nějaký průzkum ve věci Krayoxxu?“ zeptal se
soudce.
„Pracuju na tom. A ty?“
„Popravdě řečeno ano. V Minnesotě se netrhnou reklamy v
televizi. Ten lék poutá hodně pozornosti. Mně to připadá jako další
tunelářský podfuk s hromadnou žalobou. Nahromadit žaloby, až
výrobce stojí před bankrotem, pak dojednat obrovské odškodnění,
aby právníci zbohatli a výrobce mohl dál fungovat. A v tomhle
humbuku se úplně ztratí otázka odpovědnosti a už vůbec to, co je
nejlepší pro klienty.“
„To je docela slušné shrnutí,“ připustil David.
„Takže ses do toho případu ještě nevrhl?“
„Zatím ne. Zatím se prokousávám hromadami stránek a hledám
nějaký přesvědčivý důkaz, nějaká průkazná fakta, že ten lék opravdu
lidem škodí. Nejsem si tím tak jistý.“
„Tak proč jsi tu žalobu podepsal?“
David se zhluboka nadechl a chvíli přemýšlel. „Wally mě o to
požádal, a protože jsem ve firmě nový, cítil jsem to jako jistý
závazek. Podívej, tati, stejnou žalobu podepsala řada mocných
právníků z celé země, taky věří, že jde o špatný lék. Wally moc
důvěry nevzbuzuje, ale ostatní právníci ano.“
„Takže ty se chceš svézt s nimi?“
„Budu se jich držet ze všech sil.“
„Jen abys nenarazil.“
Ženy se vrátily a chystaly se na nákupy. David vyskočil a
prohlásil, že půjde strašně rád vybírat tapety. Soudce se neochotně
přidal.

David už skoro spal, když se Helen obrátila a řekla: „Spíš?“

„Už ne. Proč?“
„Vaši jsou legrační.“
„Jo, a je nejvyšší čas, aby zase odjeli domů.“
„Ten případ, o kterém tvůj otec mluvil, to s tím chlapečkem a
otravou olovem –“
„Helen, je pět minut po půlnoci.“
„To olovo pocházelo z nějaké hračky a poškodilo mu mozek,
že?“
„Jestli si to dobře pamatuju, tak jo. Proč o tom mluvíme,
miláčku?“
„V jednom mém kurzu je paní, jmenuje se Toni, a minulý týden
jsme spolu byly v bufetu na svačině. Je o pár let starší než já, děti už
má na střední škole a taky má hospodyni, která je z Barmy.“
„To je skvělé. Nebudeme už spát?“
 „Poslouchej. Ta hospodyně má vnuka, malého chlapečka, který je
teď v nemocnici s poškozením mozku. Je v komatu, napojený na
dýchací přístroj, vypadá to s ním špatně. Lékaři mají podezření na
otravu olovem a požádali tu hospodyni, aby pátrala, kde k tomu mohl
přijít. Jeden ze zdrojů můžou být ty hračky.“
David se posadil a rozsvítil lampičku.
16
Rochelle seděla za svým stolem a pečlivě pročítala informace o
výprodeji ložního prádla v nedaleké diskontní prodejně. Vtom
zazvonil telefon. Nějaký pan Jerry Ahsandros z Fort Lauderdale chtěl
mluvit s panem Wallym Figgem, který seděl za svým stolem.
Přepojila hovor a vrátila se ke své práci na internetu.
Za pár minut Wally pyšně vypochodoval ze své kanceláře, v
obličeji svůj patentovaný výraz sebeuspokojení. „Paní Gibsonová,
můžete se podívat, jak to létá do Las Vegas tento víkend, konkrétně
na pátek kolem poledne?“
„Můžu. Kdo tam poletí?“
„No, ptal se na to ještě někdo jiný? Já, já tam poletím. V hotelu
MGM Grand se tam koná neoficiální setkání právníků kolem
Krayoxxu. To volal Jerry Ahsandros. Možná největší třída na
hromadné žaloby v celé zemi. Říkal, že tam musím být. Je tu Oscar?“
„Ano. Myslím, že je vzhůru.“
Wally zaklepal a otevřel dveře. Zabouchl je za sebou. „Pojď dál,“
řekl Oscar a zvedl zrak od stolu zavaleného papíry.
Wally padl do velkého koženého křesla. „Právě mi volali od Zella
& Pottera ve Fort Lauderdale. Chtějí, abych přiletěl tenhle víkend do
Las Vegas na neoficiální schůzku o strategii Krayoxxu. Budou tam
všichni velcí machři a budou plánovat útok. Je to hrozně důležité.
Bude se diskutovat o víceoblastním soudním sporu, o tom, která
žaloba bude první na řadě, a hlavně o odškodnění. Jerry si myslí, že
to Varrick tentokrát bude chtít rychle ukončit.“ Wally si při řeči mnul
ruce.
„Jerry?“
„Ahsandros, ten legendární právník přes hromadné žaloby. Jeho
firma získala sama jen miliardu kvůli fenphenu.“
„Takže ty chceš letět do Las Vegas?“
Wally pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno. „Je mi fuk, jestli
poletím, Oscare, ale někdo od nás by tam rozhodně být měl. Možná
se začne mluvit o penězích, o odškodnění, o velkém balíku, Oscare.
Tahle věc může být blíž, než si uvědomujeme.“
 „A ty chceš, aby ti firma ten výlet do Las Vegas zaplatila?“
Oscar zahrabal v hromadě papírů a našel, co hledal. Zvedl papír a
zamával jím na svého menšinového společníka. „Viděl jsi už
Davidovu zprávu? Došla včera večer. Předpokládané výdaje na náš
spor o Krayoxxu.“
„Ne, nevěděl jsem, že on –“
„Ten chlap je velice chytrý, Wally. Dělá práci, kterou bys měl
dělat ty. Musíš se na to podívat, protože z toho jde sakra strach.
Potřebujeme nejmíň tři experty už teď, ne příští týden. Ve
skutečnosti jsme je měli mít k ruce už předtím, než jsi podal žalobu.
Prvním expertem je kardiolog, který dokáže určit příčinu smrti
každého z našich milovaných klientů. Odhadem stojí najmutí
takového experta dvacet tisíc, a to je jen počáteční odměna a záloha.
Pokud bude ten kardiolog svědčit u soudu, přičti dalších dvacet
tisíc.“
„K soudu se to nedostane.“
„To tvrdíš pořád. Číslo dvě je farmakolog, který dokáže porotě
podrobně vysvětlit, jak ten lék zabil naše klienty. Co způsobil jejich
srdci? Ten je ještě dražší – pětadvacet tisíc záloha a ještě jednou
tolik, když bude svědčit u soudu.“
„To je moc.“
„Všechno je moc. Číslo tři je výzkumný pracovník, který dokáže
porotě přednést závěry své studie, která ukáže, převahou důkazů, že
je statisticky dokázáno, že když bereš Krayoxx, je mnohem
pravděpodobnější, že ti to poškodí srdce, než kdybys bral kterýkoli
jiný lék na snížení cholesterolu.“
„Přesně takového znám.“
„Je to McFadden?“
„Je to on.“
„Výborně. Napsal tu zprávu, která spustila tohle šílenství, a teď
trochu váhá, jestli se má v procesu angažovat. Ale pokud nějaká
právnická firma zaplatí zálohu na honorář ve výši padesáti tisíc,
možná se jí uvolí pomoct.“
„To je nehoráznost.“
„Všechno je to nehoráznost. Prosím podívej se na tu Davidovu
zprávu, Wally. Sepsal připomínky proti McFaddenovi a jeho práci.
Existují vážné pochybnosti o tom, že ten lék skutečně působí újmu
na zdraví.“
„A co David ví o vedení soudního sporu?“
„A co o tom víme my, Wally? Mluvíš se mnou, se svým
dlouholetým společníkem, ne s nějakým eventuálním klientem.
Děláme tady ramena, jak poženeme darebáky před soud, ale víš, jak
to je. Vždycky to nějak urovnáme.“
„A urovnáme to i teď, Oscare. Věř mi. Budu toho vědět mnohem
víc, až se vrátím z Las Vegas.“
„Kolik to bude stát?“
„Nic, ve srovnání s tím ostatním.“
„Jsme šílenci, Wally.“
„Ne, nejsme. Zatočíme s těma mafiánama a vyděláme majlant,
Oscare.“

Rochelle našla mnohem levnější pokoj v motelu Spirit of Rio.

Fotografie na webové stránce poskytovaly nádherné záběry na hlavní
bulvár Vegas Strip a bylo snadné nabýt dojmu, že hosté motelu jsou
přímo uprostřed všeho dění. Ale nebyli. To si Wally uvědomil, když
kyvadlový minibus, který ho vezl z letiště, konečně zastavil. Sice
viděl vysoké a elegantní hotely s kasiny, ale cesta k nim trvala
patnáct minut. Wally proklínal Rochelle, když čekal v hale podobné
sauně, až ho ubytují. Standardní pokoj v hotelu MGM Grand stál
čtyři sta dolarů za noc. V tomhle pajzlu sto dvacet pět, úspora za dvě
noci, která téměř pokryla výdaje za letenku. Budou počítat drobné,
když mají na dosah takový balík, říkal si Wally, když šlapal do
schodů ke svému dost malému pokojíku.
Auto si najmout nemohl, když neměl platný řidičák, který mu
sebrali. Zeptal se v recepci a dozvěděl se, že na Strip jezdí každých
třicet minut od motelu autobus. Zahrál si chvíli v hale na automatech
a vyhrál stovku. Možná je to jeho šťastný víkend.
Autobus byl nacpaný tlustými důchodci. Wally si neměl kam
sednout, stál a držel se tyče, narážela na něj kymácející se zpocená
těla, a když se rozhlédl, říkal si, kolik je tu asi obětí Krayoxxu. Samý
zvýšený cholesterol. V kapsách měl jako vždy vizitky, ale nechal to
plavat.
 Chvilku bloumal po kasinu a pozorně sledoval, jaká úžasná
směsice lidí tu hraje blackjack, ruletu a kostky, hry, které nikdy
nehrál a neměl chuť to zkoušet ani teď. Zase si zahrál na jednom
automatu a dvakrát odmítl nápoj, který mu nabízela hezká servírka.
Začínal si uvědomovat, že kasino je pro abstinujícího alkoholika
odporné místo. V sedm našel v mezaninu svůj salonek. U dveří stáli
dva členové ochranky a Wallymu se ulevilo, když našli jeho jméno v
seznamu účastníků. Uvnitř uviděl asi dvacet dobře oblečených mužů
a tři ženy zabrané do lehké konverzace u skleničky. U protější zdi byl
připravený bufet. Někteří právníci se navzájem znali, ale Wally pro
ně taky nebyl nováčkem. Zdálo se, že všichni vědí, jak se jmenuje, a
znají jeho žalobu. Zanedlouho mezi ně zapadl. Vyhledal ho Jerry
Ahsandros a podali si ruce jako staří přátelé. Ostatní postávali v
hloučcích a tu a tam bylo slyšet rozhovor. Mluvilo se o žalobách,
politice, o soukromých letadlech, o domech v Karibiku a o tom, kdo
se rozvedl nebo oženil. Wally toho neměl moc co říct, ale odvážně se
přidal tu k té či jiné skupince a ukázalo se, že je dobrý posluchač.
Slova se nejvíc ujímali soudní právníci a chvílemi mluvili všichni
zároveň. Wallymu stačilo, že se mohl usmívat, poslouchat a popíjet
minerálku.
Po rychlé večeři se slova ujal Ahsandros. Naplánoval, že se
sejdou druhého dne ráno v devět zase tady a dají se do práce. Budou
s tím hotovi do oběda. Několikrát už prý hovořil s Nicholasem
Walkerem z Varricku a firma je podle jeho názoru v
posttraumatickém šoku ze záplavy žalob. Během své dlouhé a pestré
historie soudních procesů ji nikdy tak rychle a tvrdě nezasáhlo
takové množství žalob. Je pro ni těžké se z toho vybabrat a
odhadnout rozsah škody. Podle odborníků, které Alisandros najal, je
možný počet poškozených nebo mrtvých kolem půl milionu.
Ta zpráva – o tolika bolesti a utrpení – byla u stolu přijata s
povděkem.
Podle dalšího odborníka, kterého Alisandros najal, to bude stát
Varrick aspoň pět miliard. Wally si byl jistý, že není jediným u stolu,
kdo si to rychle spočítal: čtyřicet procent z pěti miliard. Ale ostatní to
podle všeho nijak nevzrušilo. Další lék, další válka s velkou
farmaceutickou firmou, další hromadné žaloby, z kterých zase
zbohatnou. Budou si moct koupit další letadla, další domy, pořídit si
další trofeje v podobě nové manželky, všechno, oč Wally vůbec
nestál. Chtěl mít v bance balík peněz, tak akorát dost, aby si mohl
dopřát příjemný život bez každodenní dřiny.
V místnosti plné ješitných egoistů bylo jen otázkou času, kdo
další se bude chtít vykecat. Dudley Brill z Lubbocku, typický
texaský kovboj, se vložil do hovoru a zopakoval průběh svého
nedávného rozhovoru s významným obhájcem Vaničku v Houstonu,
kde právník jasně zdůraznil, že firma nemá v plánu poskytovat
nějaké odškodnění, dokud nebude riziko léku prověřeno před
několika porotami. A tak na základě tohoto rozhovoru, o kterém
nikdo z přítomných nevěděl, bude podle názoru firmy Dudley Brill z
texaského Lubbocku tím, kdo povede první soudní proces a udělá to
ve svém městě, kde mu už dali porotci najevo, že jej mají velice rádi
a stanoví obrovskou sumu odškodnění, když je o to požádá. Brill měl
očividně popito, ostatní kromě Wallyho nakonec taky, a jeho
prospěchářská analýza vyvolala u stolu bouřlivou diskusi.
Zanedlouho se schylovalo k potyčkám a rozohnění účastníci schůzky
nešetřili vzájemnými urážkami.
Jerrymu Alisandrosovi se podařilo zjednat pořádek. „Doufal
jsem, že si tohle necháme na zítřek,“ řekl diplomaticky. „Pojďme si
teď odpočinout, každý si půjde po svém, a zítra se tu sejdeme
střízliví a odpočatí.“

Následujícího rána bylo vidět, že ne všichni soudní právníci večer

odešli do svých hotelových pokojů spát. Opuchlá víčka, červené oči
a ruce dychtivě sahající po studené vodě a kávě – to vše svědčilo o
jejich nočních aktivitách. O kocovinu nebyla nouze. Taky tu už
nebylo tolik lidí jako včera a Wally si v průběhu vleklého dopoledne
uvědomil, že většina důležitých jednání už proběhla včerejší noci
někde u skleničky. Uzavřely se dohody, stvrdila se spojenectví a
dýky byly vraženy do zad. Wally jen žasl, kde se to ocitl.
Nějaký neuvěřitelně nudný odborník rozpitval finanční stav
Varrick Labs a soudil, že je firma dost silná, aby přežila velké ztráty
z narovnání za Krayoxx. Slovo „narovnání“ se tu užívalo často a
vždycky Wallymu zazvonilo v uších. Odborník byl ještě nudnější,
když začal mluvit o různých náhradách pojišťovnám, které bude
Varrick muset zaplatit.
Po dvou hodinách už Wally potřeboval přestávku. Vyklouzl ze
salonku na záchod. Když se vracel, čekal na něj přede dveřmi
salonku Jerry Alisandros. „Kdy se vracíte do Chicaga?“ zeptal se.
„Ráno,“ odpověděl Wally.
„Letíte běžnou linkou?“
No ovšem, pomyslel si Wally. Nemám soukromé letadlo, takže
jako většina Američanů musím zaplatit letenku za letadlo, které patří
někomu jinému. „Jistě,“ odpověděl s úsměvem.
„Podívejte se, Wally, letím dnes odpoledne do New Yorku.
Nechcete letět se mnou? Moje firma právě koupila úplně nový
Gulfstream G650. Poobědváme v letadle a vysadíme vás v Chicagu.“
Bude za to muset nějak zaplatit, něco projednat, ale Wally po
něčem takovém stejně prahl. Už toho tolik četl o bohatých soudních
právnících a jejich soukromých letadlech, ale nikdy ho nenapadlo, že
by si takové letadlo mohl prohlédnout zevnitř. „To je velice štědrá
nabídka,“ řekl. „Jistě.“
„Tak se sejdeme ve vestibulu v jednu, ano?“
„Platí.“

Na ploše leteckého střediska v McCarran Field stálo v řadě přes

deset soukromých letadel. Wally šel za svým novým přítelem kolem
nich a říkal si, kolik těch strojů patří nějakým dalším právníkům
zabývajícím se hromadnými žalobami. Když došli k Jerryho letadlu,
vystoupal po schůdkách, nadechl se a vkročil do nablýskaného G650.
Nádherná Asiatka mu odebrala kabát a zeptala se, co si dá k pití. Jen
sodovku.
Jerry Alisandros měl s sebou malou družinu – společníka, dva
asistenty a nějakého dalšího pomocníka. Skupinka se na chvilku
shlukla v zadní části kabiny a Wally se zatím usadil na luxusní
kožené sedadlo a přemýšlel o Iris Klopeckové a Millii Marinové a
dalších úžasných vdovách, které ho přivedly do světa hromadných
žalob a teď sem. Stevard mu podal jídelní lístek. Daleko na konci
uličky viděl Wally kuchyň s kuchařem, který už čekal na
objednávky. Když zaplatili letištní taxu, vrátil se Jerry dopředu a
usadil se naproti Wallymu. „Tak co tomu říkáte?“ zeptal se a
rozpřáhl ruce nad svou nejnovější hračkou.
„Určitě lepší než běžná linka,“ řekl Wally. Jerry zavyl smíchy –
lepší vtip asi v životě neslyšel.
Nějaký hlas ohlásil start a oni se připoutali. Když se letadlo
odlepilo z ranveje a vyrazilo vzhůru, Wally zavřel oči a snažil se
vychutnat si ten okamžik. Možná se už nikdy nebude opakovat.
Jakmile vyrovnali, Jerry ožil. Stiskl tlačítko a ze stěny se vyklopil
mahagonový stolek. „Pojďme si pohovořit o práci.“
Je to tvoje letadlo, pomyslel si Wally. „Jistě.“
„Kolik smluv podle vašeho názoru skutečně podepíšete?“
„Možná budeme mít deset případů úmrtí, zatím máme osm. U
těch bez úmrtí si nejsem jistý. Máme několik set potenciálních
případů, ale ještě jsme je neprotřídili.“ Jerry se zamračil, jako by to
nestačilo, jako by mu to nestálo za vynaložený čas. Wally si říkal,
jestli by mohl pilotovi nařídit, aby to otočil a nechal ho vystoupit.
„Uvažovali jste o tom, že byste se spojili s nějakou větší firmou?“
zeptal se Jerry. „Vím, že se moc nezabýváte hromadnými žalobami.“
„Jistě, jsem otevřený takové diskusi,“ odpověděl Wally a snažil
se nedat najevo nadšení. To měl v plánu od začátku celé akce. „Moje
smlouvy jsou uzavřené na poplatek ve výši čtyřicet procent. Kolik
chcete?“
„V našich typických případech hradíme výdaje a nejde o levné
případy. Seženeme lékaře, odborníky, výzkumníky, zkrátka koho je
potřeba, a ti stojí spoustu peněz. Bereme si polovinu poplatků, dvacet
procent, ale výdaje nám splatí před jakýmkoli dělením poplatků.“
„To je fér. A jakou roli v tom máme hrát my?“
„Je to jednoduché. Sežeňte víc případů, s úmrtím i bez.
Shromážděte je. V pondělí vám pošlu návrh smlouvy. Snažím se dát
dohromady co nejvíc případů. Dalším velkým krokem je vytvoření
víceoblastní žaloby. Soud jmenuje soudní výbor žalující strany, je to
obvykle pět nebo šest zkušených právníků, kteří budou spor řídit.
Výbor má právo na dodatečné poplatky, obvykle kolem šesti procent,
které jsou navíc a mimo plateb právníkům.“
Wally přikyvoval. Už se o to dřív zajímal a zjišťoval podrobnosti,
většinu toho věděl. „Budete zasedat v soudním výboru?“ zeptal se.
 „Nejspíš ano, obvykle tam bývám.“
Stevard přinesl další nápoje. Jerry se napil vína a pokračoval. „Až
dojde na odhalování, pošleme někoho, aby pomohl s
místopřísežnými prohlášeními vašich klientů. Není to nic těžkého.
Běžná právnická práce. Mějte na paměti, Wally, že i obhajoba v tom
vidí zlatý důl, takže se budou taky rvát ze všech sil. Seženu
kardiologa, kterému budeme moct důvěřovat, prošetří škody, které
klienti utrpěli. Zaplatíme ho z fondu soudního sporu. Nějaké
otázky?“
„Zatím ne,“ řekl Wally. Neměl radost, že se vzdá poloviny z
poplatků, ale těšilo ho, že spolupracuje se zkušenou a bohatou
firmou. Na Finley & Figg i tak zbude dost peněz. Pomyslel na
Oscara a nemohl se dočkat, až mu řekne o tom G650.
„Jaký je váš odhad časového rozmezí?“ zeptal se Wally. Jinými
slovy, kdy můžu očekávat peníze?
Dlouhý a uspokojující doušek vína a: „Na základě svých
zkušeností, které, jak víte, Wally, jsou bohaté, očekávám, že
dosáhneme urovnání během dvanácti měsíců a hned začneme
rozdělovat peníze. Kdoví, Wally, do roka možná budete mít své
vlastní letadlo.“
17
Nicholas Walker letěl s Judy Bočkovou a dvěma dalšími
firemními právníky z Varricku do Chicaga, letěli jedním z firemních
letadel, Gulfstreamem G650, které bylo stejně nové jako to, co tak
silně zapůsobilo na Wallyho. Účelem jejich cesty bylo propustit
starou právnickou firmu a najmout novou. Walker a jeho šéf Reuben
Massey propracovali detaily mistrovského plánu k vyřešení
problémů kolem Krayoxxu a první velká bitva se měla odehrát v
Chicagu. Nejdřív však potřebovali, aby své pozice zaujali ti správní
lidé.
Ti nesprávní lidé patřili k firmě, která zastupovala Varrick už
deset let a jejich práce byla vždycky považována za špičkovou. Jejich
nedostatky nevznikly jejich vinou. Podle vyčerpávajícího průzkumu,
který Walker se svým týmem provedl, ve městě existovala ještě další
firma, která byla v užším spojení se soudcem Haným Seawrightem.
A tato firma měla náhodou partnera, vlastně partnerku, která byla
nejlepší obhájkyní ve městě.
Jmenovala se Nadine Karrosová, bylo jí čtyřiačtyřicet a už deset
let neprohrála jediný soudní proces. Čím víc vítězila, tím složitější
případy dostávala a její vítězství mělo větší a větší váhu. Po
rozhovorech s desítkami právních zástupců, kteří se s ní setkali u
soudu, se Nick Walker a Reuben Massey rozhodli, že paní Karrosová
bude hlavní obhájkyní Krayoxxu. A bylo jim jedno, kolik to bude
případně stát.
Nejdřív ji ale museli přesvědčit. Během dlouhé telekonference se
zdálo, že nemá vyhraněný názor, jestli se má ujmout velkého
případu, který se denně rozrůstá. Nebylo divu, byla už i tak zavalena
prací, diář měla nabitý a tak dále. Ještě nikdy se nezabývala nějakým
případem hromadné žaloby, ačkoli to pro advokátku nebyl žádný
velký problém. Walker a Massey věděli o sérii jejích vítězství u
soudu v poslední době. Patřil k nim proces týkající se znečištění
spodních vod, zanedbání nemocniční péče, srážka dvou
vnitrostátních letadel. Jako elitní soudní advokátka by Nadine
Karossová zvládla jakýkoli případ před jakoukoli porotou.
 Byla partnerkou soudní sekce Rogana Rothberga, její rohová
kancelář se nacházela v osmdesátém pátém poschodí Trust Tower,
byl odtud krásný výhled na jezero, i když Nadine se jím kochala jen
málokdy. Setkala se se skupinkou z Varrick Labs ve velké zasedací
místnosti v šestaosmdesátém patře, a když se každý z nich chvilku
rozplýval nad vyhlídkou, usadili se ke stolu k jednání, o kterém
každý předpokládal, že bude trvat alespoň dvě hodiny. Paní
Karrosová měla na své straně stolu svou obvyklou posádku složenou
z mladých kolegů a asistentů, opravdovou družinu vážně se tvářících
nohsledů připravených zeptat se: „Jak vysoko?“, sotva řekne:
„Skočte!“ Po pravici jí seděl Hotchkin, její společník v soudních
sporech a její pravá ruka.

Nicholas Walker později v telefonu Reubenu Masseyovi hlásil:

„Je moc hezká, Reubene, dlouhé tmavé vlasy, výrazná brada a zuby,
krásné oči oříškové barvy, které se dívají tak mile a přátelsky, že
máte chuť představit ji své mámě. Moc příjemné vystupování,
pohotová, milý úsměv. Hluboký sytý hlas jako nějaká operní
zpěvačka. Není divu, že jsou z ní porotci celí vedle. Ale je to
tvrďačka, o tom není pochyb, Reubene. Ujme se velení a rozdává
povely, máte dojem, že lidi kolem ní jí jsou naprosto věrní. Hrozně
nerad bych se s takovou ženou střetl u soudu, Reubene.“
„Takže je to ta pravá?“ zeptal se Reuben.
„Stoprocentně. Přiznám se, že se na ten proces začínám těšit, už
jen proto, abych ji viděl v akci.“
„Nohy?“
„No páni! Výstavní. Štíhlá, oblečená jako ze žurnálu. Měl by ses
s ní setkat co nejdřív.“
***
Paní Karrosová byla na domácí půdě, takže hned ovládla průběh
schůzky. Kývla směrem k Hotchkinovi a řekla: „Předložili jsme s
panem Hotchkinem váš návrh našemu výboru pro honoráře. Moje
sazba bude tisíc dolarů za hodinu mimo soud, dva tisíce za hodinu u
soudu, s počáteční zálohou na palmáre pět milionů, samozřejmě
nevratnou.“
 Walker projednával honoráře se špičkovými právníky už dvě
desetiletí a nic ho nepřekvapilo. „A kolik pro ostatní kolegy?“ zeptal
se klidně, jako by si jeho firma dokázala poradit s čímkoli, co po nich
bude chtít, což byla ostatně pravda.
„Osm stovek na hodinu. A pět set pro společníky,“ odpověděla.
„Souhlasím,“ řekl. Všichni v místnosti věděli, že se cena
obhajoby vyšplhá do milionů. Walker a jeho tým už ve skutečnosti
stanovili předběžný odhad na dvacet pět až třicet milionů. Což je pár
šestáků, když vás žalují o miliardy.
Když si vyjasnili otázku platby, přešli k další důležité věci. Slova
se ujal Nicholas Walker. „Naše strategie je jednoduchá a také v
něčem složitá,“ začal. „Jednoduchost spočívá v tom, že si vybereme
jeden případ z té hromady žalob proti nám, nějakou individuální
žalobu, ne hromadnou, a budeme tvrdě vyžadovat soudní proces.
Chceme soud. Nebojíme se ho, protože našemu léku věříme. Věříme
a můžeme dokázat, že výzkum, který provádějí naši odborníci, je bez
chybičky. Jsme přesvědčeni, že Krayoxx funguje, jak má, a že
nezvyšuje riziko srdečního infarktu nebo mrtvice. Jsme si tím jisti,
tak jisti, že chceme porotu, porotu tady přímo v Chicagu, která
vyslechne naše důkazy, a brzo. Jsme si jisti, že nám porota uvěří, a až
odmítne útok na Krayoxx, až rozhodne v náš prospěch, bitevní pole
se výrazně změní. Upřímně řečeno si myslím, že se advokátní
komora pro hromadné žaloby bude třást jak osika. Budou poraženi.
Možná dojde k dalšímu procesu, ale pochybuju. Zkrátka, paní
Karrosová, tvrdě a rychle je rozbijeme v řízení před porotou, a až
vyhrajeme, odejdou s nepořízenou.“
Poslouchala, nedělala si žádné poznámky. Když domluvil, řekla:
„To je skutečně velice jednoduché a ne moc originální. Proč
Chicago?“
„Kvůli soudci. Harrymu Seawrightovi. Prozkoumali jsme
všechny soudce, kteří zatím měli co do činění s žalobami podanými
na Krayoxx, a myslíme si, že Seawright je náš člověk. Projevil málo
trpělivosti pro hromadné žaloby. Pohrdá zbytečnými žalobami.
Rychle zjistí vše potřebné a žene je k soudu. Odmítá, aby na ně sedal
prach. Jeho oblíbený synovec Krayoxx užívá. A hlavně, jeho
blízkým přítelem je bývalý senátor Paxson, který má nyní kancelář,
nemýlím-li se, tady u Rogana Rothberga v osmdesátém třetím
poschodí.“
„Navrhujete, že bychom mohli nějak ovlivnit federálního
soudce?“ zeptala se s lehce zdviženým levým obočím.
„Ovšemže ne,“ řekl Walker s nehezkým úšklebkem.
„A jaká je ta složitá stránka vašeho plánu?“
„Podfuk. Vyvoláme dojem, že máme v úmyslu ty případy
urovnat. Už jsme takové věci zažili, věřte mi, takže o hromadných
žalobách toho víme dost. Chápeme chamtivost advokátní komory pro
hromadné žaloby, je horší, než si dovedete představit. Až uvěří, že
jsou na spadnutí miliardy, tak se to běsnění ještě zhorší. S vyhlídkou
na nadcházející urovnání bude příprava na hlavní soudní proces
méně důležitá. Proč se s ní otravovat, když se mají spory urovnat?
My – tedy vy – se budete na proces pečlivě připravovat. Podle
našeho plánu soudce Seawright práskne bičem a všechno půjde
rychle. V přesně načasovaném okamžiku se jednání o urovnání
zhroutí, v advokátní komoře nastane zmatek a my budeme zírat na
datum soudu, které Seawright odmítne měnit.“
Nadine Karrosová přikyvovala, usmívala se, ten scénář se jí líbil.
„Určitě máte nějaký případ na mysli,“ řekla.
„Ano. Tady v Chicagu je jeden rozvodový právník jménem Wally
Figg, který tu podal první žalobu na Krayoxx. Není to žádné
právnické eso, mají firmu v počtu tři právníků, dělají takovou levnou
práci v Southwest Side. Téměř nulové zkušenosti se soudem a
absolutně žádné s hromadnými žalobami. Teď se spojil s jedním
právníkem ve Fort Lauderdale, jmenuje se Jerry Alisandros,
dlouholetý bůh pomsty, jehož hlavním cílem je aspoň jednou ročně
žalovat Varrick. Alisandros je síla.“
„Může si dovolit soud?“
„Jeho firma se jmenuje Zeli & Potter, mají několik
kompetentních soudních právníků, i když u procesů bývají zřídka.
Jejich specializací je nutit firmy k urovnání, přičemž si nahrabou
obrovské honoráře. V této chvíli nevíme, kdo by se ujal vedení
procesu. Možná by si najali nějakého místního právníka.“
Judy Becková, která seděla po Wolkerově levici, si odkašlala a
trochu nervózně začala: „Alisandros už podal návrh na to, aby se
všechny žaloby na Krayoxx sloučily do jednoho VSP, víceoblastního
soudního procesu, a –“
„My víme, co je to VSP,“ přerušil ji Hotchkin příkře.
„Jistě. Alisandros má jednoho oblíbeného soudce na Floridě a
jeho postup je vytvořit VSP, nechat se jmenovat do řídícího výboru a
pak kontrolovat proces. Samozřejmě dostane zvláštní kompenzaci za
to, že je ve výboru.“
Slova se zase ujal Nick Walker. „Zpočátku bychom odmítli
veškeré úsilí o sloučení žalob. Naším plánem je vybrat jednoho z
klientů pana Figga a přesvědčit soudce Seawrighta, aby ho zapsal do
své raketové procesní listiny.“
„Co když ten soudce na Floridě nařídí sjednocení všech žalob a
bude je chtít mít tam?“ zeptal se Hotchkin.
„Soudce Seawright je federální soudce,“ řekl Walker. „Ta žaloba
byla podána u jeho soudu. Jestli ji chce soudně projednávat tady,
nikdo, dokonce ani Nejvyšší soud, mu nemůže nařídit něco jiného.“
Nadine Karossová zběžně procházela shrnutí, které kolovalo
týmem z Varricku. Řekla: „Takže když na to navážu, vybereme
jednoho z mrtvých klientů pana Figga a přesvědčíme soudce
Seawrighta, aby vyňal tuto žalobu z celé skupiny. Potom, za
předpokladu, že bude soudce pokračovat, zareagujeme na žalobu
poněkud slabě, nic nepřiznáme, zveřejníme takové mírné popření,
nebudeme na zpřístupnění dokumentů reagovat nějak tvrdě, protože
nechceme události brzdit, uděláme pár svědeckých výpovědí,
poskytneme jim veškeré dokumenty, které budou chtít, a tak nějak je
uchlácholíme, dokud se nevzpamatují a nezjistí, že mají před sebou
opravdový soudní proces. Vy je zatím ukolébáte do mylného pocitu
bezpečí s představou, že je čeká další balík peněz.“
„To je ono,“ řekl Nick Walker. „Přesně tak.“

Strávili skoro hodinu diskusí o mrtvých klientech pana Figga –

Chesteru Marinovi, Percym Klopeckovi, Wandě Grandové, Franku
Schmidtovi a čtyřech dalších. Jakmile bude soudní spor pořádně
vyřešen, paní Karossová a její tým vyslechnou místopřísežné
svědectví právních zástupců těch osmi mrtvých. Až je budou mít
možnost vyslechnout a něco se od nich dozvědět, rozhodnou se,
kterého z nich vybrat a pohnat před soud.
Otázka mladého Davida Zinca se projednala rychle. Ačkoli u
Rogana Rothberga pět let pracoval, už tam zaměstnán není. Nepůjde
o žádný střet zájmů, protože v této chvíli firma Varrick nezastupuje a
Zinc nezastupuje mrtvé klienty. Nadine Karrosová se s ním nikdy
nesetkala, ve skutečnosti ho z těch jejích kolegů u stolu trochu znal
jen jeden. Zinc pracoval v oddělení mezinárodních financí, na hony
vzdáleném soudním sporům.

Zinc teď pracoval ve světě praktického práva a byl šťastný, že se

ještě víc vzdálil světu mezinárodních financí. V tyto dny se v
myšlenkách hodně zabýval barmskou hospodyní a jejím vnukem,
který utrpěl otravu olovem. Měl jméno, telefonní číslo a adresu, ale
ukázalo se, že je obtížné se s tou paní zkontaktovat. Helenina
kamarádka Toni navrhla té babičce, aby se rodina obrátila na
právníka, ale paní to rozrušilo tak, že se rozplakala. Byla citově
vyčerpaná, zmatená a v této chvíli nepřístupná. Její vnuk byl stále
napojen na přístroje.
David nejdřív zvažoval, že ten případ rozjede se svými dvěma
partnery, ale pak si to rychle rozmyslel. Wally by mohl vtrhnout do
nemocničního pokoje a vyděsit někoho k smrti. Oscar by se možná
chtěl ujmout případu jako hlavní právník a v případě urovnání pak
chtít větší podíl z honoráře. Jak David už stačil zjistit, jeho dva
partneři si nerozdělovali peníze stejným dílem a podle Rochelle se o
honoráře hádali. Ten, kdo udělal počáteční kontakt, měl víc bodů než
ten, kdo vypracoval žalobu a tak podobně. Rochelle mu prozradila,
že se při každé slušné bouračce hašteřili kvůli podílu ze zisku.
David seděl u stolu a psal na počítači jednoduchou závěť pro
nového klienta – psal si ji sám, protože Rochelle ho před několika
týdny informovala, že tři právníci, to je na jednu sekretářku příliš – a
vtom mu cinknutí e-mailu ohlásilo příchod vzkazu od úředníka
federálního soudu. Otevřel poštu a našel odpověď na jejich
pozměněnou stížnost. Pohled mu padl přímo na seznam advokátů a
rovnou na jméno Nadine Karrosové z firmy Rogan Rothberg, a měl
pocit, že omdlí.
 David se s ní nikdy nesetkal, ale dobře věděl o jejím věhlasu.
Nejslavnější advokátka v Chicagu. Vyhrála největší procesy. On před
soudem nikdy ani nehlesl. A teď jsou tady i jejich jména, vedle
tohoto slavného, jako by si byli rovni. Za žalující stranu podepsáni
Wallis T. Figg, B. Oscar Finley, David E. Zinc, firma Finley & Figg
spolu se S. Jerrym Alisandrosem za firmu Zeli & Potter. A za
Varrick Nadine L. Karrosová a R. Luther Hotchkin z firmy Rogan
Rothberg. Papírově to vypadalo, jako by David k téhle skupině patřil.
Četl tu odpověď pomalu. Přiznávala známá fakta: veškerá
odpovědnost byla popřena. Především šlo o jasnou, téměř vlídnou
odpověď na stomilionovou žalobu, a zrovna tohle nečekali. Podle
Wallyho měla být první reakce Varricku útočným návrhem na
zproštění žaloby spolu s pádnou dokumentací případu vypracovanou
vynikajícími absolventy nejlepších univerzit, kteří se dřeli ve
výzkumném oddělení firmy. Návrh na zproštění měl způsobit
značnou potyčku, ale oni by v ní zvítězili, protože takové návrhy
byly podle Wallyho málokdy úspěšné.
Spolu s odpovědí připravila obhajoba soubor otázek týkajících se
osobních informací každého z osmi mrtvých klientů a jejich rodin a
požadovala jména a všeobecná svědectví odborných svědků. Pokud
to David dobře chápal, musejí si ty experty najmout oni, i když byli
přesvědčeni, že si to vezme na starost Jerry Alisandros. Paní
Karrosová také chtěla co nejdřív těch osm záloh na honoráře.
Úředník, který vzkaz psal, ještě dodával, že vytištěnou podobu
odpovědi a další dokumenty obdrží poštou.
David uslyšel na schodech těžké kroky. Do kanceláře se dovlekl
zadýchaný Wally a řekl: „Vidíš, co nám poslali?“
„Právě jsem to četl,“ odpověděl David. „Působí to dost krotce,
nezdá se ti?“
„Kolik toho víš o vedení soudního sporu?“
„Nic moc.“
„Promiň. Něco se děje. Musím zavolat Alisandrosovi a zjistit to.“
„Je to jen odpověď a nějaká zjištění. Není důvod nějak panikařit.“
„Kdo panikaří? Ty tu ženskou znáš – je to tvoje bývalá právnická
firma?“
 „Nikdy jsem se s ní nesetkal, ale říká se o ní, že je u soudu
vynikající.“
„Jo, to je i Alisandros, ale my nehodláme jít k soudu.“ Řekl to
očividně nepřesvědčivě. Odešel z kanceláře, něco si brblal a dupal po
schodech. Od podání žaloby už uplynul měsíc a jeho sny na rychlé
zbohatnutí se rozplývaly. Vypadalo to, že přece jen budou muset
udělat trochu práce, než začnou rozhovory o narovnání.
Za deset minut dostal David od menšinového společníka e-mail.
Stálo v něm: „Můžeš začít s tím zjišťováním osobních informací? Já
musím běžet do pohřebního ústavu.“
Jistě, Wally. Hrozně rád.
18
Obžaloba proti Tripovi byla nakonec stažena pro nedostatek
zájmu, ačkoli soud vyžadoval, aby podepsal prohlášení, že se k firmě
Finley & Figg a jejím právníkům nepřiblíží. Trip vzápětí zmizel, ale
jeho bývalá přítelkyně ne.
DeeAnna přišla krátce před pátou, byla to její obvyklá doba. Dnes
byla oblečená jako kovbojka: měla upnuté džíny, vysoké boty s
ohnutou špičkou a přiléhavou červenou halenku, jejíž tři horní
knoflíčky si opomněla zapnout. „Je tu Wally?“ zavrkala na Rochelle,
která ji nesnášela. Do místnosti zároveň s ní vnikl oblak silného
parfému, HS začal frkat a vrčet a stáhl se ještě hlouběji pod stůl.
„Je u sebe,“ odpověděla Rochelle lhostejně.
„Díky, zlatíčko,“ řekla DeeAnna. Snažila se Rochelle co nejvíc
vydráždit. Vykračovala si pyšně k Wallyho dveřím a bez zaklepání
vešla. Před týdnem ji Rochelle instruovala, že se má posadit a počkat
jako každý zdejší klient. Bylo však stále jasnější, že DeeAnna je
mnohem důležitější než kterýkoli jiný zákazník, alespoň pokud šlo o
Wallyho.
Když byla vevnitř, spěchala do náruče svého právníka, který ji
objal, dlouze se políbili a po nezbytném pomazlení Wally řekl: „Moc
ti to sluší, miláčku.“
„To kvůli tobě,“ odpověděla.
Wally šel zamknout dveře a pak se vrátil na svou otočnou židli za
stolem. „Musím vyřídit dva telefony a pak odtud vypadnem,“ řekl a
div neslintal blahem.
„Jistě, kocourku,“ zavrkala, posadila se a vyndala z tašky nějaký
bulvární časopis o celebritách. Nečetla nic jiného a byla blbá jak
troky, ale Wallymu to bylo jedno. Nehodlal ji soudit. Měla čtyři
manžely, on čtyři manželky. Tak komu přináleželo někoho
odsuzovat? Momentálně byli ve stadiu divokého řádění v posteli a
Wally nikdy nebyl šťastnější.
Rochelle si uklízela na stole, už se nemohla dočkat, až odsud
vypadne, když je tu „ta štětka“ a kdoví, co tam v kanceláři s panem
Figgem provádí. Oscar vyšel ze své kanceláře s nějakými papíry.
„Kde je Figg?“ zeptal se pohledem na společníkovy zavřené dveře.
„V kanceláři s klientkou,“ řekla Rochelle. „Dveře jsou zamčené
na zástrčku.“
„Neříkejte.“
„Jo. Už třetí den.“
„To pořád projednávají ten poplatek?“
„Nevím. Musel ho zvýšit.“
Ačkoli šlo o malou částku – běžný poplatek za rozvod bez určení
viny – měl Oscar nárok na jistou část, ale nevěděl, jak se jí má
dobrat, když se polovina platila na pohovce. Chvíli upřeně hleděl na
Wallyho dveře, jako by čekal, jestli uslyší nějaké vášnivé zvuky, a
když se odtamtud nic neozývalo, obrátil se k Rochelle a zamával
papíry. „Už jste to četla?“
„Co to je?“
„Naše smlouva s Jerrym Alisandrosem a firmou Zeli & Potter.
Osm stránek, spousta poznámek a dodatků, můj menšinový společník
to už podepsal a zřejmě to ani celé nečetl. Píšou, že musíme přispět
pětadvaceti tisíci na pokrytí výdajů za proces. O tom se mi Figg
nikdy nezmínil.“
Rochelle pokrčila rameny. Nebyla to její věc, byla to věc
právníků.
Ale Oscar byl v ráži. „Dále se tu píše, že z každé žaloby
dostaneme čtyřicet procent, z nichž polovina půjde firmě Zeli &
Potter. Ale v těch poznámkách stojí, že se šest procent platí výboru
žalobců, malý příspěvek za ty jejich velké, a šest procent půjde na
urovnání a z naší části. Když to spočítám, ztrácíme šest procent za
urovnání, takže nám zbývá třicet čtyři, o která se budeme dělit s
Alisandrosem, který samozřejmě dostane kus z těch šesti. Zdá se
vám to logické, paní Gibsonová?“
„Ne.“
„Tak to jsme dva. Šidí nás na všech stranách a teď musíme
vypláznout dvacet pět tisíc za výdaje na proces.“ Oscarovi hořely
tváře a neustále se díval na Wallyho dveře, ale Wally byl bezpečně
uvnitř.
 David sešel dolů a přerušil jejich rozhovor. „Už jsi to četl?“
zeptal se Oscar rozzlobeně a zamával smlouvou.
„Co to je?“
„Naše smlouva s firmou Zeli & Potter.“
„Díval jsem se na to. Je dost přímočará.“
„Ale, opravdu? Četl jsi tu část o dvaceti pěti tisících, které
musíme zaplatit předem za soudní výlohy?“
„Ano a ptal jsem se na to Wallyho. On mi řekl, že nejspíš
půjdeme do banky, zjistíme úvěrový limit firmy a splatíme to až po
narovnání.“
Oscar se podíval na Rochelle a ona na něho. Oba se v duchu ptali:
jaký úvěrový limit?
Oscar začal mluvit, pak se otočil jako na obrtlíku a vrátil se do
své kanceláře. Dveře se za ním zabouchly. „O co jde?“ zeptal se
David.
„My nemáme žádný úvěrový limit,“ řekla Rochelle. „Pan Finley
se bojí, že nás soud s Krayoxxem převálcuje a finančně zničí. Nebylo
by to poprvé, co by se některý z Figgových nápadů obrátil proti nám,
ale tentokrát by to mohl být opravdu největší úder.“
David se rozhlédl a přistoupil k němu blíž. „Můžu se vás na něco
zeptat, jen mezi čtyřma očima?“
„Nevím,“ řekla a opatrně o krok ucouvla.
„Tihle dva už svou kancelář provozují dlouho. Oscar něco přes
třicet let, Wally přes dvacet. Mají někde uložené nějaké peníze? V
kanceláři žádné vidět nejsou, tak si říkám, že je musejí mít ulité
někde jinde.“
Rochelle se taky rozhlédla, než odpověděla: „Nevím, kam ty
peníze odsud jdou. Pochybuju, že Oscar něco má, protože jeho žena
všechno utratí. Myslí si o sobě bůhvíco a chce si hrát na velkou
paničku. A kdoví, jak je na tom Wally. Mám podezření, že je stejně
švorc jako já. Ale patří jim tenhle barák, který je bez dluhů.“
Davidovi to nedalo a musel se podívat na rozpraskaný strop.
Kašli na to, řekl si. „Je to zvláštní,“ řekl.
Z Figgovy kanceláře se ozval pištivý smích. „Odcházím,“
oznámil David a popadl kabát. „Já taky,“ prohlásila Rochelle.
 Když se DeeAnna a Wally vynořili z místnosti, v kanceláři už
nikdo nebyl. Rychle zhasli, zamkli budovu a nastoupili do jejího
auta. Wally byl hrozně rád, že má zase nejen novou kost, ale zároveň
i někoho, kdo je ochotný vozit ho autem. Do doby, než mu zase vrátí
řidičák, zbývalo ještě šest týdnů a kvůli tomu frmolu s Krayoxxem
potřeboval být mobilní. DeeAnna skočila po příležitosti získat peníze
za tip – pět set za smrtelný případ a dvě stě za případ bez úmrtí – ale
nejvíc se třásla na to, až se splní Wallyho předpovědi ohledně
porážky Varrick Labs ve velkém soudním procesu, který mu vynese
obrovský honorář (a něco z toho kápne i jí, i když o tom zatím nějak
otevřeně nemluvili). Dost často se po postelových radovánkách jejich
rozhovor stočil ke Krayoxxu a všemu, co by jim mohl přinést. Její
třetí manžel ji vzal na Havaj a jí se tam hrozně líbilo. Wally jí už také
slíbil rajskou dovolenou.
V této fázi jejich vztahu by jí Wally slíbil cokoli.
„Kam to bude, miláčku?“ zeptala se, když vyrazila na plný plyn
od kanceláře. Byla nebezpečnou řidičkou malého kabrioletu značky
Mazda a Wally věděl, že v případě nějaké srážky by moc nadějí
neměl. „Jen nespěchej,“ řekl jí a připínal si pás. „Jeďme na sever, k
Evanstonu.“
„Známe ty lidi?“ zeptala se.
„Ale jistě. Volali už tolikrát!“ A Wally nelhal – jeho mobil
neustále vyzváněl, volali lidé, kteří dostali jeho reklamní brožurku
„Pozor na Krayoxx!“. Vytiskl jich deset tisíc a zaneřádil jimi
Chicago. Vylepoval je všude možně: tam, kde se scházeli obézní
lidé, na různé sloupy a stožáry, v hernách binga, v nemocničních
čekárnách, na záchodech fast-foodů – všude tam, kde se podle jeho
inteligentní mysli mohli vyskytovat lidé bojující s cholesterolem.
„Tak kolik máme případů?“ zeptala se.
Wallymu neuniklo to „my“ v její otázce. Nehodlal jí říct pravdu.
„Osm smrtelných, několik stovek nesmrtelných, ale musejí se nejdřív
přezkoumat. Nevím určitě, jestli se každý případ bez úmrtí dá
považovat za případ. Musíme nejdřív zjistit nějaké poškození srdce,
než to budeme považovat za případ.“
 „A jak to děláš?“ Letěli po Stevensonské autostrádě, kličkovali
mezi auty, Wallymu se zdálo, že si DeeAnna většiny z nich nevšímá,
a jen se krčil, kdykoli míjeli nějaký protijedoucí vůz.
„Nespěchej, DeeAnno, máme čas,“ řekl.
„Vždycky mi kecáš do řízení,“ řekla a vrhla na něj dlouhý smutný
pohled.
„Sleduj provoz. A zpomal.“
Ubrala plyn a na několik minut nasadila trucovitý výraz. Pak se
zeptala: „Tak jak teda poznáš, jestli to těm lidem nějak uškodilo?“
„Najmeme si lékaře a ten je prohlédne. Krayoxx oslabuje srdeční
chlopně a existují nějaké testy, které dokážou, jestli našemu klientovi
lék nějak uškodil.“
„A kolik stojí ty testy?“ zeptala se. Wally si všiml, že se
DeeAnna stále víc zajímá o finanční stránku jejich žaloby na
Krayoxx, a trochu ho to otravovalo.
„Tisícovku na jednoho,“ řekl, ačkoli ve skutečnosti neměl vůbec
tušení. Jerry Alisandros jej ujistil, že firma Zeli & Potter už poskytla
zálohu několika lékařům, kteří budou potenciální klienty vyšetřovat.
V budoucnu se zkontaktují s firmou Finley & Figg, a až testování
začne, jejich seznam klientů, kteří nezemřeli, se výrazně rozšíří.
Alisandros denně létá po celé zemi a setkává se s právníky, jako je
Wally, dává dohromady velkou žalobu, najímá odborníky, připravuje
strategii procesu a hlavně tepe Varrick a jeho právníky. Wally
považoval za čest, že je hráčem v tak vysoké hře.
„To je spousta peněz,“ řekla DeeAnna.
„Proč tě pořád tak zajímají peníze?“ vyjel na ni Wally a zadíval
se jí do rozepnutého výstřihu kovbojské košile.
„Promiň, Wally. Víš, že jsem taková moc zvědavá. Je to ale tak
napínavé a bude to úžasné, až začne Varrick vypisovat ty obrovské
šeky.“
„To ještě může trvat pěkně dlouho. Teď se soustřeďme na
shánění klientů.“

Oscar se doma s manželkou Paulou díval na kabelovce na reprízu

epizody seriálu M. A. S. H. a najednou se na obrazovce objevil
horlivý obličej právníka jménem Bosch a z reklamy zazněl jeho
pronikavý hlas. Bosch nebyl neznámou tváří, v reklamách na
kabelové televizi se objevoval často. Celá léta žadonil o oběti nehod
osobních automobilů a kamionů, pak zase o případy související s
azbestem a dalšími produkty a teď se zjevně stal odborníkem na
Krayoxx. Rozohňoval se nad nebezpečným lékem a o Varrick Labs
mluvil velice nepěkně. Po celých třicet sekund reklamy běželo u
dolního okraje obrazovky jeho telefonní číslo.
Oscar to zvědavě sledoval, ale neříkal nic.
Paula se ozvala: „Oscare, neuvažoval jsi o tom, že bys měl
reklamu v televizi? Zdá se, že tvoje firma potřebuje něco podniknout,
abyste měli víc zakázek.“
Pro Oscara nebyl tenhle rozhovor ničím novým. Paula mu už
třicet let udílela nevyžádané rady, jak vést advokátní kancelář, místo,
které nikdy nevydělá tolik, aby ji to uspokojilo.
„Stojí to hodně peněz,“ odpověděl jí. „Figg to pořád prosazuje. Já
jsem v tomhle směru dost skeptický.“
„No, Figga bys asi do televize nemohl dát, ne? To by každého
potenciálního klienta jedině odstrašilo. Já nevím, ale ty reklamy jsou
tak neprofesionální!“
To byla celá Paula. Reklamy v televizi by mohly přinést další
zakázky a zároveň je považovala za neprofesionální. Je tedy pro,
nebo proti? Ani jedno nebo obojí? Oscar nevěděl a přestal se o to
zajímat už dávno.
„Nemá Figg nějaké případy s Krayoxxem?“ zeptala se.
„Jo, má jich pár,“ zabručel Oscar. Nevěděla, že Oscar i David
podepsali žalobu a byli odpovědní za zahájení soudního procesu.
Nevěděla, že firma má platit výdaje na soudní spor.
Paulin jediný zájem byl o tu mizernou mzdu, kterou Oscar každý
měsíc přinesl domů.
„Mluvila jsem o tom se svým lékařem a on říkal, že ten lék je
dobrý. Udržuje mi cholesterol pod dvě stě. Nehodlám ho přestat
brát.“
„Však ho ber,“ řekl. Jestli Krayoxx opravdu zabíjí lidi, pak si
Oscar přál, aby i nadále brala plnou denní dávku.
„Ale množí se žaloby, Oscare. Já tomu pořád ještě nevěřím. Ty
jo?“
 Nechce lék přestat brát, a přitom z něj má obavy.
„Figg je přesvědčený, že ten lék škodí zdraví,“ řekl Oscar. „Celá
řada velkých právnických firem s tím souhlasí a jdou proti Varricku.
Obecně se předpokládá, že se firma bude snažit o urovnání sporu,
aby nedošlo k soudu. Riskovali by hodně.“
„Takže když dojde k urovnání, co bude s Figgovými případy?“
„Jsou to zatím všechno případy úmrtí. Je jich osm. Když dojde k
urovnání, dostaneme pěkné peníze.“
„Jak pěkné?“
„To se zatím nedá říct.“ Oscar už spřádal plány. Pokud a až se
začne vážně jednat o urovnání, rozhýbe se, požádá o rozvod a pak se
bude snažit, aby mu na jeho peníze z Krayoxxu nemohla sáhnout.
„Ale pochybuju, že budou chtít mimosoudní vyrovnání,“ dodal.
„A proč ne? Tady Bosch říká, že možná dojde k velkému
mimosoudnímu vyrovnání.“
„Bosch je idiot a denně to dokazuje. Tyhle velké farmaceutické
firmy jdou obvykle několikrát k soudu, aby oťukly situaci. Když je
porota rozcupuje, začnou s vyrovnáním. Když vyhrají, pokračují v
kauze, dokud to právníci žalující strany nevzdají. To se může táhnout
roky.“
Nedělej si žádné naděje, drahá.

David s Helen byli zachváceni milostnou touhou skoro tak jako

Wally a DeeAnna. S Davidovou kratší pracovní dobou a jejich nově
nabytou energií jim netrvalo ani týden, aby úspěšně zapracovali na
Helenině těhotenství. David se teď vracel každý večer domů v
rozumnou hodinu a doháněli, co zameškali. Právě měli za sebou
jednu takovou chvilku a teď leželi v posteli a dívali se na televizi,
kde se zrovna objevil reklamní šot s Boschem.
Helen po skončení reklamy poznamenala: „Vypadá to jako nějaké
šílenství.“
„To jo. Wally taky teď někde běhá po ulicích a zaplavuje je těmi
svými reklamními prospekty. Bylo by snadnější dělat reklamu v
televizi, ale my si to nemůžeme dovolit.“
„Chválabohu. Opravdu bych tě nechtěla vidět na obrazovce, jak
brojíš proti Krayoxxu ve stylu Bennyho Bosche.“
 „Myslím, že bych se choval přirozeně jako televizní právník.
‚Zranili vás?‘ ‚Bojujeme za vás.‘ ‚Pojišťovny nás straší.‘ Co
myslíš?“
„Myslím, že by tvoji přátelé u Rogana Rothberga řičeli smíchy.“
„Nemám tam žádné přátele. Jen špatné vzpomínky.“
„Už jsi odtamtud pryč jak dlouho, měsíc?“
„Šest týdnů a dva dny a ani na okamžik se mi nezastesklo.“
„A kolik jsi v té své nové firmě vydělal?“
„Šest set dvacet dolarů a pořád to roste.“
„Hra, to si teda opravdu polepšujeme. Přemýšlel jsi o výdělku do
budoucna, když to takhle půjde? Vzdal ses platu tři sta tisíc ročně,
dobrá. Ale nedokážeme vyžít z šesti stovek měsíčně.“
„Pochybuješ o mně?“
„Ne, ale přece jen by bylo příjemné, kdybys mě trochu uklidnil.“
„Tak dobrá. Slibuju ti, že vydělám dost peněz, abychom byli
šťastní a zdraví. Všichni tři. Nebo čtyři nebo pět nebo kolik nás ještě
bude.“
„A jak to chceš udělat?“
„Televize. Budu z televizní obrazovky hledat oběti Krayoxxu,“
smál se David. „Já a Bosch. Co na to říkáš?“
„Myslím, že ses zbláznil.“
Smáli se a pak se zase začali objímat.
19
Té schůzce se oficiálně říkalo odhalení a šlo o běžné krátké
setkání právníků se soudcem, kde si obě strany vzájemně
zpřístupnily dokumenty a měly prodiskutovat počáteční fáze
soudního procesu. Nedělal se žádný oficiální zápis, soudní úředník
jen neformálně zapsal pár poznámek. Často se stávalo, a hlavně v
soudní síni Harryho Seawrighta, že se soudce omluvil a poslal za
sebe nějakého úředníka se soudní pravomocí, který ho zastoupil.
Dnes však schůzce předsedal sám soudce Seawright. Jako
nejvyšší soudce v Severním obvodu státu Illinois měl velkou soudní
síň, nádhernou a prostornou místnost, která se nacházela ve
třiadvacátém patře Dirksenovy federální budovy na Dearborn Street
v centru Chicaga. Její stěny byly obložené tmavým dubovým dřevem
a nacházela se tu spousta kožených židlí pro různé zástupce ve hře.
Napravo, tedy po soudcově levici, seděl tým žalobců složený z
Wallyho a Davida Zinca. Nalevo, čili po pravici soudce, se usadil asi
dvanáctičlenný tým právníků Rogana Rothberga, který se lopotil ve
prospěch firmy Varrick Laboratories. Vůdcem týmu byla
samozřejmě Nadine Karrosová, jediná žena mezi všemi, která si pro
tuto příležitost oblékla klasický kostým tmavomodré barvy od
Armaniho, jehož sukně sahala těsně nad kolena nahých nohou
obutých do značkových lodiček s deseticentimetrovými podpatky.
Wally od těch lodiček nemohl odtrhnout oči, ani od té sukně a
vlastně od celé té dokonalé krásy. „Asi bychom měli chodit k
federálnímu soudu častěji,“ zavtipkoval před Davidem, ale ten neměl
náladu na žertíky. Wally popravdě taky ne. Oba byli v soudní síni
federálního soudu poprvé. Wally tvrdil, že vyřizuje kauzy u
federálního soudu každou chvíli, ale David o tom dost pochyboval.
Oscar, hlavní partner firmy, který tam měl být s nimi a pustit se do
křížku se dvěma Goliáši v podobě Rogana Rothberga a Varricku, jim
zavolal, že je nemocný.
Nebyl jediný, kdo se na scéně neobjevil. Velký Jerry Alisandros a
jeho tým světových právnických špiček už byli připraveni vtrhnout
do Chicaga a působivě předvést svou sílu, ale na poslední chvíli
museli dát přednost nějakému naléhavému jednání v Bostonu. Wally
úplně vyšiloval, když mu zavolal jeden z Alisandrosových poskoků.
„Je to jen zjišťovací porada,“ řekl mu ten mladík. Cestou k soudu se
Wally o firmě Zeli & Potter vyjádřil dost skepticky.
Pro Davida to byly mimořádně nepříjemné chvíle. Seděl poprvé v
soudní síni federálního soudu a věděl, že neřekne ani slovo, protože
naprosto netušil, co by měl říct, a jeho protivníkem byl tým dobře
oblečených a ostřílených právníků z firmy, ke které kdysi taky patřil,
firmy, která ho naverbovala, vycvičila si ho, královsky ho platila a
slibovala mu dlouhou kariéru. A firmy, kterou pustil k vodě, odmítl
ji. Kvůli… firmě Finley & Figg? Úplně je slyšel, jak se nad svými
poznámkovými bloky pochechtávají. David se svým rodokmenem a
diplomem z Harvardu patří tam, kde se platí za hodinu, a ne na stranu
žalobců, kteří běhají po ulicích a shánějí klienty. David nechtěl být
tam, kde byl. Ani Wally ne.
Soudce Seawright se usadil na svém bidýlku a neplýtval časem.
„Kde je pan Alisandros?“ zavrčel směrem k Wallymu a Davidovi.
Wally vyskočil, úlisně se usmál a řekl: „Je v Bostonu, pane
soudce.“
„Takže tu dnes nebude?“
„Je to tak, Vaše Ctihodnosti. Už byl na cestě, ale něco
neodkladného jej přinutilo zamířit do Bostonu.“
„Aha. Je zplnomocněným zástupcem žalobce v této kauze.
Řekněte mu, aby tady byl, až se sejdeme příště. Uložím mu pokutu
ve výši tisíc dolarů za zmeškání porady.“
„Ano.“
„A vy jste pan Figg?“
„Ano, Vaše Ctihodnosti. A toto je můj společník, David Zinc.“
David se pokusil o úsměv. Skoro viděl, jak každý právník od
Rogana Rothberga natahuje krk, aby si ho prohlédl.
„Vítám vás u federálního soudu,“ řekl soudce sarkasticky.
Podíval se na obhajobu a řekl: „Předpokládám, že jste paní
Karrosová.“
Vstala a pohledy všech v soudní síni se na ni ihned upřely. „Jsem,
Vaše Ctihodnosti, a toto je druhý právní zástupce, Luther Hotchkin.“
„Kdo jsou ti ostatní lidé?“
 „To je náš tým obhájců, Vaše Ctihodnosti.“
„To tady opravdu potřebujete všechny tyhle lidi na obyčejné
předběžné poradě?“
Pošli je k čertu, pomyslel si Wally a pořád zíral na tu sukni.
„Skutečně ano, Vaše Ctihodnosti. Jde o velkou a složitou kauzu.“
„Už jsem to také slyšel. Můžete zůstat po zbytek jednání na svých
místech.“ Soudce Seawright si vzal své poznámky a nasadil si brýle
na čtení. „Tak, mluvil jsem se svými dvěma kolegy z Floridy a
nejsme si jisti, jestli tyto kauzy postoupí do víceoblastního soudního
sporu. Vypadá to, že žalobci mají nějaké problémy s tím, aby se
zorganizovali. Podle všeho mnozí z nich chtějí větší sousto, což není
nic překvapujícího. Každopádně nemáme na vybranou a musíme
pokračovat ve zpřístupnění dokumentů týkajících se této kauzy. Pane
Figgu, kdo jsou vaši experti?“
Pan Figg žádné experty neměl a neměl ani tušení, kde by je vzal.
Spoléhal na stále nespolehlivějšího Jerryho Alisandrose, že je sežene,
protože právě tohle slíbil. Wally pomalu vstal, věděl, že by jakékoli
zaváhání nevypadalo dobře. „Budeme je mít příští týden, Vaše
Ctihodnosti. Jak víte, jsme ve spojení s partnerskou právnickou
firmou Zeli & Potter proslulou tím, že se specializuje na hromadné
žaloby, a při současném návalu práce po celé zemi bylo zatím těžké
zajistit ty nejlepší odborníky. Ale úspěšně na tom pracujeme.“
„To je pěkné. Posaďte se prosím. Takže vy jste vlastně podali
tuto žalobu dřív, než jste se radili s nějakými experty?“
„Ano, Vaše Ctihodnosti, a není to nic neobvyklého.“
Soudce Seawright pochyboval, že pan Figg ví, co je obvyklé a
neobvyklé, ale rozhodl se, že toho člověka nebude ztrapňovat hned v
počáteční fázi hry. Zvedl pero a řekl: „Máte deset dní na to, abyste
určili vaše odborníky, pak je bude obhajoba smět vyslechnout bez
zpoždění.“
„Ano, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Wally a sklesl zpátky do židle.
„Děkuji. Takže tu máme osm smrtelných případů, budeme tedy
jednat s osmi rodinami. Pro začátek chci, abyste pořídili svědecké
výpovědi osobních zástupců všech osmi. Pane Figgu, kdy se můžete
s těmito lidmi sejít?“
„Zítra,“ odpověděl Wally.
 Soudce se obrátil k Nadine Karrosové a řekl: „Je to dostatečně
brzy?“
Usmála se a řekla: „Dáváme přednost rozumné lhůtě, Vaše
Ctihodnosti.“
„Určitě máte nabitý kalendář, paní Karrosová.“
„Jako vždy ano.“
„A také máte neomezené zdroje. Jen tady jsem napočítal jedenáct
právníků, kteří si teď dělají poznámky, a jsem si jistý, že ve firmě
jich jsou další stovky. Zatím jde jen o písemnou výpověď, nic
složitého, takže příští středu vyslechnete čtyři žalobce a ve čtvrtek ty
další čtyři. Na jednoho máte maximálně dvě hodiny, kdybyste
potřebovali víc času, vyslechneme je později. Pokud tam nemůžete
být, paní Karrosová, stačí, když vyberete pět nebo šest lidí z vaší
skupiny a oni určitě zvládnou pořídit písemné prohlášení.“
„Budu tam, Vaše Ctihodnosti,“ řekla klidně.
„Pane Figgu?“
„Budeme tam.“
„Můj úředník domluví čas, pořadí, podrobnosti a do zítřka vám to
pošleme e-mailem. Jakmile potom pan Figg uvede své experty,
naplánujeme jejich výpovědi. Paní Karrosová, jakmile budou vaši
experti na místě, prosím poskytněte nezbytné informace a začneme
tím. Chci mít počáteční výpovědi během šedesáti dnů. Nějaké
otázky?“ Nebyly žádné.
Soudce pokračoval: „Už jsem si prošel tři jiné žaloby na tuto
žalovanou stranu a její výrobky a upřímně řečeno nemám o
bezúhonnosti Varricku ani o jeho schopnosti plnit pravidla zjištění
příliš vysoké mínění. Firma má podle všeho značné problémy se
zveřejněním svých dokumentů. Byla přistižena při jejich zatajování.
Státní i federální soud jí už několikrát uložil sankce. Utržila ostudu
už před několika porotami a draze zaplatila velkými verdikty, přesto i
nadále tají dokumenty. Její vedoucí pracovníci už byli nejméně
třikrát obviněni z křivopřísežnictví. Paní Karrosová, jak mě můžete
ujistit, že váš klient bude postupovat podle pravidel?“
Zlostně se na soudce podívala, na okamžik sklopila zrak a pak
řekla: „V těch ostatních kauzách jsem nebyla právním zástupcem
Varrick Labs, Vaše Ctihodnosti, a nevím, co se tam stalo. Nebudu
pošpiněna soudními procesy, se kterými jsem neměla co do činění.
Znám pravidla velice dobře a moji klienti podle nich jednají.“
„Uvidíme. Je potřeba vašeho klienta upozornit, že vše bedlivě
sleduju. Při prvním náznaku porušení pravidel zjištění povolám do
této soudní místnosti výkonného ředitele a poteče krev. Rozumíte mi,
paní Karrosová?“
„Ano.“
„Pane Figgu, vy jste si ještě dokumenty nevyžádali. Kdypak to
uděláte?“
„Právě na tom pracujeme, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Wally co
nejpřesvědčivěji. „Měli bychom je mít za pár týdnů.“ Alisandros jim
slíbil vyčerpávající seznam dokumentů, které je třeba po Varricku
žádat, ale bylo ještě nutné, aby svůj slib splnil.
„Počkám si na to,“ řekl Seawright. „Je to vaše žaloba. Vy jste ji
podali, tak teď se do toho dejme.“
„Ano, Ctihodnosti,“ odpověděl Wally úzkostlivě. „Ještě něco?“
zeptal se soudce.
Většina právníků zavrtěla hlavou. Jeho Ctihodnost se trochu
uvolnila a okusovala konec pera. Soudce řekl: „Uvažuju o tom, že by
možná bylo nejlepší řešit tuhle kauzu podle místní směrnice 83:19.
Uvažoval jste o tom, pane Figgu?“
Pan Figg o tom neuvažoval, protože pan Figg nevěděl, co je to
místní směrnice 83:19. Otevřel pusu, ale vyprahlé hrdlo nevydalo ani
hlásku. David rychle převzal štafetu a pronesl svá první slova před
soudem: „Uvažovali jsme o tom, Vaše Ctihodnosti, ale ještě jsme to
neprojednali s panem Alisandrosem. Měli bychom se rozhodnout do
týdne.“
Seawright se podíval na Nadine Kámošovou a řekl: „A vaše
odpověď?“
„Jsme obhajoba, Vaše Ctihodnosti, a nikdy se do soudního
procesu nehrneme.“ Její upřímnost soudce pobavila.
Wally se šeptem Davida zeptal: „Co je to sakra směrnice 83:19?“
David šeptem odpověděl: „Takzvaná rychlovka. Zefektivnění
kauzy. Hrát o zed.“
„To ale nechceme, ne?“ sykl Wally.
„Ne. Chceme narovnání a inkasovat.“
 „Není potřeba podat návrh, pane Figgu,“ řekla Jeho Ctihodnost.
„Uděluji této kauze status 83:19. Rychlý postup, takže je potřeba se
do toho pustit.“
„Ano, Ctihodnosti,“ vypravil ze sebe s námahou Wally.
Soudce Seawright poklepal kladívkem a řekl: „Sejdeme se znovu
za šedesát dní a já očekávám, že tu bude pan Alisandros. Odročeno.“

Když si David a Wally cpali složky a bloky do aktovek a doufali,

že bleskově zmizí, přistoupila k nim zvolna Nadine Karrosová, chtěla
se s nimi pozdravit. „Těší mě, pane Figgu, pane Zincu,“ řekla s
takovým úsměvem, až Wallymu nervózní srdce prudce poskočilo.
„Nás také,“ odpověděl. David se usmál a potřásl jí rukou.
„Vypadá to, že to bude lítý boj,“ řekla. „A půjde o velké peníze.
Snažím se vždycky o profesionální přístup, hlavně ne žádnou zášť.
Doufám, že vaše firma se k tomu staví stejně.“
„Samozřejmě,“ vyhrkl Wally zaníceně a div ji už nepozval na
skleničku. David se nenechal tak snadno zmanipulovat.
Uvědomoval si, že je hezká a chová se přátelsky, ale pod touto
fasádou viděl nelítostnou bojovnici, která bude spokojeně přihlížet,
až budou krvácet před soudním tribunálem.
„Myslím, že se uvidíme příští středu,“ řekla.
„Kdoví, jestli ne dřív,“ pokusil se zavtipkovat Wally.
Když odešla, David popadl Wallyho za loket a řekl: „Padáme
odsud.“
20
Když teď Helen čekala dítě a věděla, že se zanedlouho bude plně
věnovat tomuto úkolu, nepřipadalo jí studium na Severozápadní už
tak důležité. Vypustila jednu přednášku kvůli ranní nevolnosti a
ztrácela motivaci i pro většinu ostatních. David ji povzbuzoval, aby
vytrvala, ale jen jemně. Helen si prostě chtěla oddechnout. Táhlo jí
na čtyřiatřicet a vyhlídka na to, že bude matkou, ji naplnila
radostným očekáváním, takže rychle ztrácela zájem o doktorát z
dějin umění.
Jednoho mrazivého březnového dne obědvali v bufetu kousek od
areálu univerzity a najednou se tam náhodou objevila její spolužačka
Toni Vanceová. Byla o deset let starší, měla už dva puberťáky a
manžela, který pracoval v kontejnerové lodní přepravě zboží. Taky
měla barmskou hospodyni a ta měla vnuka, který sice žil, ale
pravděpodobně u něj došlo k poškození mozku. David na Helen
naléhal, aby dojednala schůzku, ale hospodyně se tomu bránila.
David si o věci něco zjišťoval, aniž porušil zákony nebo někomu
vnikl do soukromí, a dozvěděl se, že chlapečkovi je pět let a že je
během posledních dvou měsíců v intenzivní péči dětské nemocnice,
která se nacházela v severní části Chicaga hned na břehu jezera.
Jmenoval se Thuya Khaing a narodil se v Sacramentu, takže měl
americké občanství. Pokud šlo o jeho rodiče, David neměl jak zjistit
podrobnosti spojené s jejich přistěhovalectvím. Hospodyně, která se
jmenovala Zaw, nejspíš měla zelenou kartu.
„Myslím, že by si Zaw s vámi teď promluvila,“ řekla Toni a
upíjela espreso.
„Kdy a kde?“ zajímal se David.
Podívala se na hodinky. „Ve dvě mi končí poslední přednáška a
pak půjdu domů. Co kdybyste se u mě stavili?“ David a Helen o půl
třetí zaparkovali svůj vůz za jaguárem, který stál před nádherným
moderním domem v Oak Park. Pan Vance si podle všeho vedl v
kontejnerové přepravě velice dobře. Dům byl členitý, všude spousta
skla a mramoru, nebyl však postaven v nějakém jednoznačném stylu.
Byl to takový pokus o něco jedinečného, což se opravdu podařilo.
Nakonec našli vchod a přivítala je Toni, která se už stačila
převléknout a nesnažila se vypadat jako dvacetiletá studentka.
Zavedla je do prosklené verandy, střechou bylo vidět nebe a mraky a
za chvíli vstoupila Zaw a nesla na podnose kávu. Vzájemně se
představili.
David předtím nikdy žádnou Barmánku neviděl, ale hádal jí tak
šedesát. Drobná žena v obleku hospodyně měla krátké prošedivělé
vlasy a její obličej jako by se pořád usmíval.
„Mluví velice dobře anglicky,“ řekla Toni. „Prosím posaďte se k
nám, Zaw.“ Zaw si rozpačitě sedla na malou stoličku vedle své paní.
„Jak dlouho už žijete ve Spojených státech?“ zeptal se David.
„Dvacet let.“
„A máte tu příbuzné?“
„Je tu můj manžel, pracuje pro Sears. Taky můj syn. Pracuje v
dřevařské firmě.“
„To on je otcem toho vašeho vnuka, který je teď v nemocnici?“
Pomalu přikývla. Úsměv se při zmínce o chlapci vytratil. „Ano.“
„Má ten chlapec nějaké sourozence?“ Ukázala dva prsty a řekla:
„Dva sestry.“
„Jsou taky nemocné?“
„Ne.“
„Dobrá, můžete mi říct, jak ta chlapcova nemoc začala?“
Podívala se na Toni a ta řekla: „To je v pořádku, Zaw. Těmto
lidem můžeš důvěřovat. Pan Zinc si to potřebuje vyslechnout.“
Zaw přikývla a začala vyprávět, upřeně se dívala do země. „Měl
velkou únavu pořád, hodně spaní a velkou bolest tady.“ Ukázala si na
žaludek. „Moc pláče kvůli bolesti. Pak zvracení, každý den, stal
hubený, moc. My vzali ho za doktorem. Oni dali ho do nemocnice a
tam spí.“ Dotkla se hlavy. „Oni myslí, že má problém s mozkem.“
„A lékař řekl, že jde o otravu olovem?“
Přikývla. „Ano.“ Bez váhání.
David taky přikývl a přemýšlel. „Bydlí váš vnuk s vámi?“
„Vedle. V bytě.“
Podíval se na Toni a zeptal se: „Víte, kde bydlí?“
„V Rogers Park. Je to takový starý bytový komplex. Myslím, že
tam bydlí samí Barmánek“
 „Zaw, je možné, abych si prohlédl ten byt, kde chlapec bydlí?“
Přikývla. „Ano.“
„Proč potřebujete vidět ten byt?“ zeptala se Toni.
„Abych našel zdroj olova. Mohlo by být v barvě na zdi nebo v
nějakých chlapcových hračkách. Mohlo by být ve vodě. Měl bych se
tam podívat.“
Zaw tiše vstala a řekla: „Moment, prosím.“ Odešla a za okamžik
se vrátila s malým igelitovým sáčkem, ze kterého vyndala růžové
plastové zuby se dvěma upířími špičáky. „Má rád toto,“ řekla Zaw.
„Straší sestry, dělá legraci.“
David vzal hračku do ruky. Plast byl tvrdý a trochu barvy se
odchlíplo. „Viděla jste ho, že si s tímhle hraje?“
„Ano. Mockrát.“
„Kdy je dostal?“
„Loni. Halloween,“ řekla a nevyslovila „h“. „Nevím, jestli je
špatný z toho, ale pořád hraje. Má růžový, zelený, černý, modrý, moc
barvy.“
„Takže je to celá sada?“
„Ano.“
„A kde jsou ty ostatní?“
„Doma.“
***
Když David a Helen po setmění našli tu čtvrť, drobně sněžilo.
Hranaté domky postavené v 60. letech byly z překližky a dehtového
papíru, měly cihlové schůdky, tu a tam rostlo nějaké křoví. Všechny
byly dvoupodlažní, některé měly okna a dveře zatlučená prkny,
zřejmě tam nikdo nebydlel. V ulici stálo několik aut, zastaralé
modely dovezené z Japonska. Bylo snadné si představit, že tohle
místo by buldozery srovnaly se zemí, nebýt hrdinského úsilí
Barmánců.
Zaw na ně čekala před číslem 14B a zavedla je po několik
schůdcích do 14C. Thuyovi rodiče vypadali na dvacet, ale ve
skutečnosti se jim blížila čtyřicítka. Vypadali vyčerpaně, měli
smutek v očích a byli vystrašení jako všichni rodiče v takové situaci.
Vděčně přijali fakt, že je až doma navštívil skutečný právník, ačkoli
se právního systému báli a zhola nic o něm nevěděli.
 Matka Lwin honem připravila čaj a otec, Zawin syn jménem Soe,
se jako hlava rodiny ujal slova. Mluvil dobře anglicky, mnohem líp
než jeho žena. Jak už řekla Zaw, pracoval ve firmě, která se zabývala
zpracováním dřeva. Jeho manželka uklízela v kancelářích v centru
města. David i Helen poznali, že o nich manželé už hodně mluvili.
Byt byl jen spoře zařízený, ale uklizený a čistý. Jediný pokus o
výzdobu představovala velká fotografie, na níž byla Aun Schan Su
Ťij, nejslavnější barmská disidentka a nositelka Nobelovy ceny za
mír z roku 1991. Na sporáku v kuchyni se něco vařilo a pronikavě
páchlo cibulí. Zincovi si už v autě slíbili, že nezůstanou na večeři,
kdyby je náhodou zvali. Nikde nebylo vidět ani slyšet Thuovy sestry.
Nažloutlý čaj se podával v malých šálcích. Soe se trochu napil a
řekl: „Proč s námi chcete mluvit?“
David usrkl čaje, doufal, že to bude jeho poslední doušek, a řekl:
„Protože jestli má váš syn skutečně otravu olovem a jestli to olovo
pochází z nějaké hračky nebo něčeho tady v bytě, tak můžete – a
zdůrazňuju slovo ‚můžete‘ – podat žalobu na výrobce toho
nebezpečného výrobku. Rád bych tuhle záležitost prošetřil, ale nic
vám neslibuju.“
„Chcete říct, že bychom mohli dostat peníze?“
„Možná. To je účelem kauzy, nebo žaloby, ale nejdřív musíme
hledat důkladněji.“
„Kolik peněz?“
Wally by jim hned v téhle chvíli slíbil cokoli. David ho úplně
slyšel, jak slibuje – nebo doslova zaručuje – milion či víc několika
svým klientům ve věci Krayoxxu.
„Na to vám nemůžu dát odpověď,“ řekl David. „Je ještě moc
brzy. Chtěl bych to prošetřit, zjistit, jestli dáme dohromady žalobu, a
pak postupovat krok za krokem.“
Helen svého manžela obdivně sledovala. Počínal si skvěle v
oblasti, o které nic nevěděl a v níž neměl žádné zkušenosti. U
Rogana Rothberga žádnou žalobu ani neviděl.
„Dobrá,“ řekl Soe. „Co teď?“
„Dvě věci,“ odpověděl David. „Nejdřív bych se rád podíval na
jeho věci – hračky, knihy, postel – cokoli, co by mohlo být zdrojem
olova. A za druhé od vás potřebuju podepsat nějaké papíry, které by
mi umožnily shromáždit jeho lékařské zprávy.“
Soe kývl na Lwin a ta vyndala z malé krabice uzavíratelný
igelitový sáček. Otevřela jej a položila na stolek patero upířích zubů
– modré, černé, zelené, fialové a červené. Zaw k nim přidala ty
růžové z odpolední návštěvy a celá sada byla kompletní.
„Říká se jim Strašné zuby,“ řekl Soe.
David hleděl na vyrovnanou řadu Strašných zubů a poprvé pocítil
záchvěv vzrušení nad velkým soudním procesem. Vzal do ruky ty
zelené – z tvrdého, ale ohebného plastu, dostatečně pružné, aby se
daly snadno sklapnout a rozevřít. Dovedl si představit, jak otravný
malý bratříček s těmito zuby v puse hrozivě vrčí a chňape po svých
sestrách.
„Váš syn si s tímhle hrál?“ zeptal se.
Lwin smutně přikývla.
Soe řekl: „Líbily se mu, pořád je měl v puse. Jednou s nimi i
zkoušel sníst večeři.“
„Kdo mu je koupil?“ zeptal se David.
„Já,“ přiznal se Soe. „Koupil jsem pár věcí na Halloween.
Nestálo to moc.“
„Kde jste je koupil?“ ptal se David skoro se zatajeným dechem.
Doufal, že uslyší nějaké zvučné jméno jako Walmart, Kmart, Target,
Sears, Macy’s – jméno nějakého řetězce s kapsami plnými peněz.
„Na tržnici,“ řekl Soe.
„Na které?“
„Na té velké. U Loganova náměstí.“
Helen se ozvala: „Nejspíš v Mighty Mali,“ a Davidovo vzrušení
trochu opadlo. Mighty Mail byl labyrintem plechových budov plných
přecpaných stánků a bud, kde jste našli snad veškeré zákonem
povolené zboží a spoustu věcí z černého trhu. Levné oblečení,
potřeby pro domácnost, stará alba, sportovní potřeby, padělaná CD,
hračky, hry, levnou bižuterii, zkrátka milion věcí. Nízké ceny byly
lákadlem pro davy lidí. Všechno se tu prodávalo za hotové. Nedbalo
se o účtenky nebo nějaký prodejní doklad.
„Byly v nějakém obalu nebo krabičce?“ ptal se David. Obal by
prozradil výrobce a možná i dovozce.
 „Ano, ale už není,“ řekl Soe. „Je v popelnici, už dávno.“
„Žádný obal,“ přizvukovala Lwin.
Byt měl dva další pokoje – ložnici rodičů a dětský pokoj. David
šel za Soem a ženy zůstaly v obýváku. Thuya spával na malé matraci
na podlaze vedle sester. Děti měly malou, lacinou knihovničku plnou
omalovánek a knížek v měkké vazbě. Vedle ní stála plastová bedna s
chlapcovými hračkami.
„To je jeho,“ řekl Soe a ukázal na koš.
„Můžu si to prohlédnout?“ zeptal se David.
„Ano prosím.“
David si klekl a pomalu se probíral hračkami – byly tam figurky z
akčních filmů, autíčka, letadla, pistole a želízka, obvyklá směsice
levných hraček pětiletého kluka. Když vstal, řekl: „Tohle si
prohlédnu později. Hlavně ať všechno zůstane tady.“
V obýváku sesbíral zuby do sáčku. Vysvětlil, že je pošle
odborníkovi na otravy olovem, aby je prohlédl. Jestli ty zuby
opravdu obsahují nadměrnou dávku olova, sejdou se znovu a
prodiskutují podání žaloby. Upozornil je, že možná bude opravdu
těžké vypátrat výrobce této hračky, a snažil se hned v zárodku
zadusit nějaké velké naděje na případný balík peněz. Ti tři – Zaw,
Lwin a Soe – vypadali stejně nechápavě a znepokojeně, když Zincovi
odcházeli, jako při jejich příchodu. Soe se chystal do nemocnice
strávit noc s Thuyou.

Následujícího rána poslal David expresní službou balíček se

Strašnými zuby do laboratoře v Akronu. Její ředitel, doktor Biff
Sandroni, byl předním odborníkem na otravu olovem u dětí. Zároveň
poslal také šek na dva a půl tisíce dolarů, ne firemních, ale ze svého
soukromého účtu. Ještě o případu se svými dvěma šéfy nemluvil a
nehodlal to udělat, dokud nebude vědět víc.
Sandroni zavolal za dva dny, aby oznámil, že balíček obdržel, že
obdržel i šek a že bude trvat asi týden, než se dostane k testování
zubů. Měl o případ velký zájem, protože ještě nikdy neviděl hračku,
která by byla přímo určena ke vkládání do úst. Všechny hračky, které
dosud testoval, byly předměty, které děti strkaly do pusy jen tak.
Pravděpodobnou zemí původu byla Čína, Mexiko nebo Indie a bez
původního obalu bude v podstatě nemožné zjistit dovozce a výrobce.
Sandroni byl velký vypravěč a pokračoval líčením svých
nejvýznamnějších případů. Svědčil u soudu pořád – „miloval soudní
síň“ – a bral na sebe plnou zodpovědnost za několikamilionové
verdikty. Oslovoval Davida „Davide“ a trval na tom, aby mu David
říkal „Biffe“. David poslechl a nepamatoval si, že by někdy mluvil s
člověkem, který má tak divné jméno. Doktorovo chvástání by Davida
asi znepokojilo, nebýt toho, že při svém průzkumu odborníků v
oblasti otrav olovem zjistil, že tento muž je bojovníkem s reputací
bez jediné poskvrnky.

Následujícího sobotního rána zajeli David a Helen na tržnici

Mighty Mali a zaparkovali na přecpaném parkovišti. Byl tam hustý
provoz a všude skoro plno. Venku bylo hodně pod nulou a uvnitř o
nic moc tepleji. Vystáli dlouhou frontu na pití a koupili si velké
kelímky horkého kakaa, než se začali procházet mezi stánky. I když
tržnice působila chaotickým dojmem, přece jen tam bylo jakési zdání
organizovanosti. Prodejci potravin sídlili v přední části a lákali své
zájemce na takové dobroty jako grilované klobásy, koblihy a
cukrovou vatu. Následovala nekonečná řada stánků s levným
oblečením. Další dlouhá ulička byla lemovaná stánky s knihami a
bižuterií, pak tam byl nábytek a náhradní díly k autům.
Zákazníci i prodejci tvořili pestrou směsici různých barev pleti.
Kromě angličtiny a španělštiny se tu ozývaly asijské jazyky, něco z
Afriky, nějaký silný hlas mluvil rusky.
David s Helen se nechali unášet davem, občas se zastavili a
prohlédli si něco zajímavého. Asi za hodinu a už s chladnoucím
kakaem, objevili oddělení s domácími potřebami a pak hračky. Tři
stánky nabízely tisíce důmyslných mechanismů a hraček, ale nic z
toho nepřipomínalo sadu Strašných zubů. Zincovi si byli vědomi
toho, že od svátku Halloween už uplynulo několik měsíců a že tu
nejspíš nenajdou žádné převleky a další propriety.
David vzal do ruky sáček s třemi různě velkými dinosaury,
všechny figurky byly dost malé, aby je batole mohlo strčit do pusy,
ale zase dost velké, aby se nedaly spolknout. Všichni tři byli natření
nějakým odstínem zelené. Jen vědci, jako byl Sandroni, mohli
odškrábnout barvu a testovat ji, jestli obsahuje olovo, ale po měsíci
vyčerpávajícího výzkumu byl David přesvědčen, že je většina těch
nejlevnějších hraček kontaminovaná. Dinosaury prodávala firma
Larkette Industries, Mobile, Alabama a byli vyrobeni v Číně. David
už to jméno viděl jako žalovanou stranu v několika žalobách.
Držel dinosaury v ruce a uvědomoval si všechnu tu absurditu.
Levná hračka se vyrobí za pár pěťáků někde osm tisíc kilometrů
daleko, nabarví se olověnou barvou, přiveze se do Spojených států,
projde distribučním systémem, až skončí tady, na obrovském bleším
trhu, kde se prodává za dolar devadesát devět, pak si ji koupí ti
nejchudší zákazníci, darují ji svému dítěti, které ji kouše, skončí v
nemocnici a má poškozený mozek po zbytek života. Kde jsou ti
všichni kontroloři a byrokrati se svými zákony na ochranu
spotřebitele?
Nemluvě o tisících dolarů vynaložených na léčbu dítěte a
celoživotní péči o něj.
„Koupíte?“ štěkla na něj drobná Hispánka.
„Ne, děkuju,“ odpověděl David a vrátil se do reality. Vrátil
hračky na hromadu, otočil se a odcházel.
„Viděla jsi někde Strašné zuby?“ zeptal se, když došel k Helen.
„Nikde nic.“
„Mrznu. Pojďme odsud.“
21
Podle harmonogramu soudce Seawrighta začaly svědecké
výpovědi klientů firmy Finley & Figg ve věci Krayoxx přesně v
devět ráno v tanečním sále Downtown Marriott. Protože tuto akci
sponzorovala žalovaná strana, Varrick Labs, byla tu štědrá nabídka
občerstvení v podobě různých druhů slaného i sladkého pečiva, kávy,
čaje a džusu. Na jeden konec dlouhého stolu umístili videokameru a
na protější straně stála židle pro svědky.
První svědkyní byla Iris Klopecková. Předešlého dne si zavolala
rychlou sanitku a odjela do nemocnice, kde jí ošetřili srdeční arytmii
a vysoký tlak. Nervy měla nadranc a několikrát řekla Wallymu, že to
s tou žalobou nezvládne. Wally jí více než jednou zdůraznil, že když
zatne zuby a vydrží to, brzy dostane tučný šek, „pravděpodobně na
milion dolarů“, což trochu pomohlo. Iris se taky obrnila proti
nervozitě několika Xanaxy se silnou uklidňující látkou, takže když
usedla na židli pro svědka a podívala se na tu spoustu právníků, měla
skelný pohled a byla v rozjařené náladě. Přesto v první chvíli ztuhla a
bezmocně se podívala na svého právníka.
„Půjde jen o svědeckou výpověď,“ opakoval jí Wally předtím
několikrát. „Bude tam sice spousta právníků, ale většina z nich jsou
příjemní lidé.“
Nevypadali příjemně. Po levici měla řadu mladíků v tmavých
oblecích, kteří si se zamračeným výrazem ve tváři něco rychle
škrábali do žlutých linkovaných bloků a nepromluvili ani slovo.
Nejblíž seděla nějaká půvabná žena, která se na Iris usmívala a
uklidňovala ji. Po pravici jí seděl Wally se svými dvěma společníky.
Žena řekla: „Paní Klopecková, jmenuji se Nadine Karrosová a
jsem hlavní právničkou firmy Varrick Labs. Během následujících
dvou hodin vás vyslechneme a já chci, abyste se pokusila uklidnit.
Slibuji, že se vás nebudu snažit nijak oklamat. Když nebudete
rozumět otázce, neodpovídejte. Já ji zopakuji. Jste připravena?“
„Ano,“ hlesla Iris a viděla dvojitě.
Vedle Iris seděla soudní zapisovatelka, která řekla: „Zvedněte
pravou ruku.“ Iris uposlechla a přísahala, že bude mluvit pravdu.
 Paní Karrosová pokračovala: „Tak, paní Klopecková. Vaši právní
zástupci vám určitě vysvětlili, že budeme vaši svědeckou výpověď
natáčet na video, které pak může být použito u soudu, kdybyste se z
nějakého důvodu nemohla dostavit jako svědek. Rozumíte tomu?“
„Myslím že ano.“
„Také by bylo dobré, kdybyste se při řeči dívala na kameru.“
„Ano, pokusím se, to zvládnu.“
„Výborně. Paní Klopecková, užíváte v současné době nějaké
léky?“
Iris zírala do kamery, jako by čekala, že jí napoví, co má
odpovědět. Brala denně jedenáct pilulek: měla cukrovku, vysoký
tlak, cholesterol, srdeční arytmii, artritidu, ledvinové kameny a
několik dalších neduhů, ale teď si dělala hlavu především kvůli
Xanaxu, protože ten mohl ovlivnit její duševní stav. Wally jí předtím
navrhoval, aby se o těchto tabletách vůbec nezmiňovala, kdyby se jí
na to ptali, a ejhle, paní Karrosová do toho hned šťourá.
Zahihňala se. „Jistě, beru spoustu léků.“
Trvalo patnáct minut, než je všechny vyjmenovala, prášky na
uklidnění jí při tom nijak neposloužily. Když došla na konec
seznamu, vzpomněla si ještě na jeden a vyhrkla: „A brala jsem
Krayoxx, ale už ho neberu. Krayoxx vás zabije.“
Wally zařval smíchy. I Oscarovi to připadalo legrační. David
potlačil zasmání, stačil mu jediný pohled na kamenné tváře hochů od
Rogana Rothberga, z nichž si nikdo nedovolil ani zacukat koutky.
Ale Nadine se usmála a řekla: „Je to všechno, paní Klopecková?“
„Myslím že ano,“ řekla, pořád nejistě.
„Takže neberete nic, co by ovlivnilo váš úsudek, paměť nebo
schopnost pravdivě odpovídat?“
Iris vrhla letmý pohled na Wallyho, který se schoval za blok, a na
vteřinu bylo vidět, že něco zůstává nevyřčeno.
„Nic proti depresi, stresu nebo stavům úzkosti?“
Paní Karrosová jako by četla Irisiny myšlenky a věděla, že Iris
lže. Ta se už málem dusila, když řekla: „Normálně ne.“
Ještě deset minut se potýkaly s obratem „normálně ne“ a Iris
nakonec přiznala, že si „tu a tam“ zobne Xanax. Ale neustále
odpovídala neurčitě, když se z ní paní Karrosová snažila
vymáčknout, jak často a kolik toho léku užívá. Udělala chybu, když
tyto pilulky nazvala svými „pilulkami štěstí“, ale zápasila dál. Víčka
jí klesala a jazyk měla zdřevěnělý, přesto ujistila řadu právníků po
levici, že má jasnou hlavu a je připravena pokračovat.
Následoval nudný přehled osobních údajů: adresa, data narození,
zaměstnání, vzdělání. Nadine se dotazovala na Klopeckovu rodinu, s
důrazem na zesnulého Percyho. Irisina mysl se postupně zjasňovala.
Dvakrát se zajíkla, když mluvila o svém milovaném manželovi, který
je už dva roky mrtvý. Paní Karrosová se podrobně zajímala o jeho
zdraví a zvyky – jestli pil, kouřil, cvičil, držel dietu – a podařilo se jí
dostat z Iris starcovu přesnou podobu. Percy se zhmotnil coby tlustý
nemocný člověk, který nezdravě jedl, pil spoustu piva a téměř se
nehnul z gauče. „Ale přestal kouřit,“ dodala Iris nejmíň dvakrát.
Po hodině udělali přestávku a Oscar se omluvil, že musí k soudu,
i když mu to Wally moc nevěřil. Musel použít velkého nátlaku, aby
sem dnes svého většinového společníka vůbec dostal, šlo o jakousi
ukázku síly tváří v tvář celé armádě právníků, kterou očekávali od
Rogana Rothberga, ačkoli samozřejmě přítomnost Oscara Finleyho
sotva mohla obhajobou nějak otřást. Firma Finley & Figg měla v
plném počtu tři právníky, po Oscarově odchodu tedy už jen dva. O tři
metry dál, na druhé straně, jich Wally napočítal osm.
Sedm právníků, kteří tu jen sedí a dělají si stejné poznámky, a
stejně mluví jen jeden? Směšné. Ale jak Iris drmolila dál, dospěl k
názoru, že je taková přesila vlastně dobrá. Možná má firma Varrick
dost velké obavy, a právě proto nařídili Roganu Rothbergovi, aby
nešetřil na výdajích. Možná je má firma Finley & Figg v hrsti, aniž si
to uvědomuje.
Po přestávce Nadine chtěla, aby Iris pohovořila o průběhu
manželovy léčby, a Wally úplně vypnul. Pořád ho žralo, že se Jerry
Alisandros zase vůbec neobjevil. Nejdřív měl velké plány, že se sem
dostaví se svým doprovodem, že poprvé působivě vstoupí do kauzy,
svede boj s Roganem Rothbergem a vymezí své pozice. Ale jak se
ukázalo, zase mu v tom na poslední chvíli zabránila nějaká naléhavá
záležitost, tentokrát v Seattlu. „Vždyť je to jen svědecká výpověď,“
řekl nervóznímu Wallymu do telefonu předchozího dne. „Běžná
věc.“
 Opravdu běžná. Iris právě popisovala jednu z Percyho kýl.
Davidova role byla omezená. Byl tu sice fyzicky přítomen jako
skutečný právník, který tu zabíral prostor, ale mohl si jen dělat
poznámky nebo si číst. Pročítal studii Úřadu pro kontrolu potravin a
léčiv o otravách olovem u dětí.
Wally tu a tam zdvořile řekl: „Námitka.“
Nádherná paní Karrosová vždycky přestala mluvit a počkala, a
když se ujistila, že Wally skončil, řekla: „Můžete odpovídat, paní
Klopecková.“ A Iris jí řekla všechno, co chtěla slyšet.
Přísný dvouhodinový limit, který stanovil soudce Seawright, byl
dodržen. Paní Karrosová položila svou poslední otázku v 10:58, pak
vlídně Iris poděkovala za to, že byla tak dobrou svědkyní. Iris si
došla pro kabelku, v níž měla Xanax. Wally ji doprovodil ke dveřím
a ujistil ji, že si počínala skvěle.
„Kdy podle vás bude to vyrovnání?“ zašeptala.
Wally si položil prst na ústa a vystrčil ji ze dveří.
Další svědkyní byla Millie Marinová, vdova po Chesterovi a
nevlastní matka Lylea, dědice sbírky baseballových karet a zároveň
prvního zdroje informací o Krayoxxu pro Wallyho. Millie měla
devětačtyřicet, byla hezká, zdravá, patřičně dobře oblečená a
očividně nebyla pod vlivem žádných prášků, čili pravý opak
předchozí svědkyně. Přišla vypovídat, ale ještě pořád svou žalobu
nezaregistrovala. Nadále se s Wallym hašteřili o dědictví jejího
druhého manžela. Nepřestala Wallymu vyhrožovat, že žalobu stáhne
a najde si jiného právníka. Wally jí už nabídl písemnou záruku na
milionové narovnání.
Paní Karrosová jí kladla tytéž otázky. Wally vznášel tytéž
námitky. David si dál četl zprávu a v duchu si říkal: Už jen šest.

Po rychlém obědě se právníci zase sešli k výpovědi Adama

Granda, zástupce vedoucího pizzerie, jehož matka zemřela
předešlého roku po dvouletém užívání Krayoxxu. (Byla to tatáž
pizzerie, kterou teď Wally často navštěvoval, ale jen proto, aby tajně
nechával na toaletě své letáčky „Pozor na Krayoxx!“)
 Nadine Karrosová si dala přestávku a výpověď vedl její kolega
Luther Hotchkin. Nadine mu však zřejmě půjčila své otázky, protože
se ptal svědka stejně.
David během své nesnesitelné kariéry u Rogana Rothberga toho
slyšel spoustu o právnících, kteří se účastnili soudních sporů. Byli
jakousi zvláštní kastou, drsní muži, kteří hazardovali s obrovskými
sumami peněz, riskovali a neustále balancovali na ostří nože. V
každé velké právnické firmě se v oddělení těchto advokátů
vyskytovala pestrá směsice výrazných osobností. Každopádně to
byla jen fáma. Když teď David občas pohlédl přes stůl na vážné tváře
protistrany, byl o tom skálopevně přesvědčen. Nic z toho, co dosud
během své kariéry zažil, nebylo tak jednotvárné jako sedět u
svědecké výpovědi. A to byl na řadě teprve třetí svědek. Div se mu
nezastesklo po té úmorné dřině, kterou představovalo pročítání
finančních záznamů neznámých čínských korporací.
Paní Karrosová si dala přestávku, ale nic jí neuniklo. Tohle první
kolo svědeckých výpovědí nebylo nic jiného než taková malá soutěž,
přehlídka účastníků, která měla jí a jejímu klientovi poskytnout
možnost vidět a otestovat osm soutěžících a vybrat vítěze. Dokázala
by Iris Klopecková překonat úskalí intenzivního dvoutýdenního
procesu? Asi ne. Při výpovědi byla zfetovaná a dva Nadinini
společníci už pracovali na jejích lékařských zprávách. Na druhé
straně by mohla v některých porotcích vzbudit hluboký soucit. Millie
Marinová by byla úchvatnou svědkyní, ale její manžel Chester má
možná nejsilnější spojitost se srdeční chorobou a úmrtím.
Nadine a její tým dokončí svědecké výpovědi, budou svědky
znovu a znovu sledovat a vyberou ty nejlepší. Rozpitvají se svými
odborníky lékařské zprávy osmi „obětí“ a nakonec vyberou jednu s
tím nejnižším nárokem. To bude jejich vítěz, kterého pak co
nejrychleji předhodí soudu, chladnokrevně a promyšleně, aby vše
proběhlo co nejdřív. Požádají soudce Seawrighta, aby se ujal toho
jediného případu, o který jim jde, postupoval podle té své rychlovky
a odstranil mezi ní a procesem s porotou všechny překážky.

Pár minut po šesté večer David vyrazil z Marriottu a div neutíkal

ke svému autu. Byl jako praštěný palicí a potřeboval se nadýchat
čerstvého vzduchu. Cestou z centra se zastavil v nákupním středisku
ve Starbucks a objednal si dvojité espreso. Hned vedle byl obchod s
maškarními kostýmy a karnevalovými potřebami a David se tam z
nově vypěstovaného zvyku zašel podívat. V poslední době s Helen
nevynechali jediný obchod tohoto typu, kdykoli na nějaký narazili.
Pátrali po sadě Strašných zubů, která by byla v původním balení, na
němž by našli jméno výrobce. V obchodě objevil obvyklou nabídku
levných převleků, vtipných dárkových předmětů, třpytivých cetek,
hraček a dárkového papíru. Měli tam i několik sad upířích zubů
vyrobených v Mexiku, které prodávala firma Mirage Novelties z
Tucsonu.
Tu firmu znal, měl pro ni dokonce založenou malou složku. Šlo o
soukromou firmu s obratem osmnáct milionů ročně, která prodávala
právě takové zboží, jež David nyní zkoumal. Měl už několik desítek
podobných složek o firmách prodávajících levné hračky a různé
věcičky a informací v nich denně přibývalo. Jediné, na co zatím
nenarazil, byla další sada Strašných zubů.
Koupil za tři dolary sáček upířích zubů a pak dojel k Brickyard
Mali, kde se sešel s Helen v jedné libanonské restauraci. Nehodlal s
ní u večeře rozebírat průběh uplynulého dne stejné martyrium ho
čekalo zítra – tak se bavili o její škole a samozřejmě i o očekávaném
přírůstku do rodiny. Dětská nemocnice Lakeshore byla nedaleko.
Vyhledali jednotku intenzivní péče a v návštěvním pokoji našli Soea
Khainga. Byli tam s ním nějací příbuzní, které jim představil, ale
David a Helen si nezapamatovali jediné jméno. Barmánce očividně
dojalo, že se tam Zincovi zastavili.
Stav malého Thuyi se za poslední měsíce téměř nezměnil. David
hned druhého dne po návštěvě v rodině pacienta kontaktoval jeho
lékaře. Poslal mu e-mailem formuláře, které Soe a Lwin podepsali, a
lékař svolil k rozhovoru. Chlapcovy vyhlídky byly neradostné. Měl v
těle vysokou dávku jedovatého olova, která mu vážně poškodila
ledviny, játra, nervovou soustavu a mozek. Střídavě přicházel k sobě
a zase upadal do bezvědomí. Jestli přežije, bude trvat měsíce, ne-li
roky, než bude možné posoudit rozsah poškození mozku. Ale děti
obvykle takovou dávku olova v těle nepřežívají.
 Soe je zavedl chodbou kolem sesterny ke skleněné přepážce, za
níž uviděli na malém nemocničním lůžku Thuyu napojeného na
spoustu hadiček, kabelů a monitorů. Dýchal pomocí respirátoru.
„Jednou denně se ho vždycky dotknu. Slyší mě,“ řekl Soe a otřel
si z tváří slzy.
David a Helen chlapce sledovali přes sklo, ale naprosto nevěděli,
co mají říct.
22
Jedna z věcí, kterou David v práci u velké firmy nesnášel, byly
nekonečné porady a schůze. Na nich hodnotili a shrnovali výsledky
práce firmy, diskutovali o její budoucnosti, vítali nové právníky a
loučili se se starými, sledovali nejnovější právní úpravy, školili
začátečníky, byli školeni nadřízenými, mluvili o kompenzacích,
pracovních úkolech, prokousávali se seznamem neuvěřitelně
nudných témat. Život ve firmě Rogana Rothberga představoval
nekonečnou práci a nepřetržité fakturace cen, ale zbytečných porad
bylo tolik, že je vydělávání peněz až skoro zdržovalo od schůzování.
David měl toto všechno na mysli, když zdráhavě ve své nové
firmě navrhl, aby si udělali poradu. Pracoval tam už čtyři měsíce a
dostal se do příjemného rytmu. Ale starosti mu dělal nedostatek
zdvořilosti a komunikace mezi ostatními členy firmy. Záležitost s
Krayoxxem se vlekla. Wallyho sny o rychlém pohádkovém
zbohatnutí bledly a příjmy klesly. Oscar se stal ještě popudlivějším,
pokud to vůbec bylo možné. David si z občasných hovorů s Rochelle
udělal jasný obrázek o tom, že si oba společníci nikdy nesedli ke
stolu a nepromýšleli další strategii firmy, natož aby si navzájem
sdělili své připomínky a vyjasnili vzájemné neshody.
Oscar se k Davidovu návrhu vyjádřil v tom smyslu, že má moc
práce. Wally řekl, že nějaká porada je jen zbytečnou ztrátou času.
Rochelle ten nápad připadal hrozný, ale když pochopila, že by se i
ona mohla jednání zúčastnit, byla nadšena. Jako jedinou
zaměstnankyni, která neměla právnické vzdělání, ji okouzlila
představa, že by tam také měla své slovo.
Davidovi se postupně podařilo oba společníky přemluvit a
zahajovací porada byla odsouhlasena a její termín stanoven.
Počkali do pěti, pak zamkli vchod a vypnuli telefony. Po chvilce
rozpačitého mlčení David navrhl: „Oscare, myslím si, že jako
většinový společník bys měl poradu vést ty.“
„A o čem chceš, abych mluvil?“ vyjel na něj Oscar.
 „Jsem rád, že se na to ptáš,“ odpověděl David a rychle prošel své
připravené body. Bod jedna: Ceník honorářů. Bod dvě: Vyhodnocení
kauz. Bod tři: Podávání žalob. Bod čtyři: Specializace.
„Je to jen návrh,“ řekl David. „Upřímně řečeno je mi jedno, o
čem budeme mluvit, ale je důležité, aby se každý z nás vypovídal.“
„Strávil jsi moc času ve velké firmě,“ poznamenal Oscar.
„Tak co tě žere?“ zeptal se Davida Wally.
„Nic mě nežere. Jen si myslím, že by se nám dařilo líp,
kdybychom sjednotili honoráře a vzájemně se informovali o svých
kauzách. Způsob, jakým se tady řeší žaloby, je dvacet let starý a
firma nebude vydělávat, když se každý z nás na něco nespecializuje.“
„Pokud jde o peníze,“ řekl Oscar a sáhl po svém notesu, „tak od
té doby, co jsme začali s Krayoxxem, náš hrubý příjem za tři běžné
měsíce klesl. Trávíme nad těmi kauzami příliš mnoho času a náš
výdělek se snižuje. To mě štve.“ Upřeně se zadíval na Wallyho.
„Už se nám to brzy vrátí,“ ujistil ho Wally.
„To říkáš pořád.“
„Příští měsíc urovnáme tu Groomerovu bouračku a dostaneme asi
dvacet papírů. Není nic neobvyklého, když občas nastane hubené
období, Oscare. Ksakru, vždyť to děláš už dlouho. Víš, že jsi někdy
dole a někdy nahoře. Loni jsme měli ztrátových devět měsíců z
dvanácti, a přitom pořád docela slušně profitujeme.“
Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Wally vyskočil a řekl:
„Páni, to je DeeAnna. Promiňte, řekl jsem jí, ať si dnes udělá volno.“
Hnal se ke dveřím a otevřel. Vkráčela dovnitř v upnutých kalhotách z
černé kůže, lodičkách na vysokém podpatku a přiléhavém bavlněném
svetru. Wally řekl: „Ahoj, miláčku, máme takovou krátkou poradu.
Počkáš na mě v kanceláři?“
„Jak dlouho?“ zeptala se.
„Jen chvilku.“
DeeAnna prošla kolem Oscara a Davida svou typicky vlnivou
chůzí a usmívala se na ně jako měsíček. Wally ji zavedl do své
kanceláře a zavřel ji tam. Pak se posadil zase ke stolu, tvářil se trochu
rozpačitě.
„Víte, co mě štve?“ zeptala se Rochelle. „Ona.“ Kývla bradou
směrem ke kanceláři. „Proč sem musí každé odpoledne lézt?“
 „Míval jsi po páté schůzky s klienty,“ přidal se Oscar. „Teď se
místo toho zamykáš v kanceláři s ní.“
„Nikomu přece nevadí,“ řekl Wally. „A ne tak nahlas.“
„Mně teda vadí,“ nedala se Rochelle.
Wally zvedl obě dlaně a povytáhl obočí, okamžitě byl připraven k
hádce. „Podívejte se, máme vážnou známost a nikomu z vás do toho
nic není. Je to jasné? Už o tom nehodlám dál mluvit.“
Nastala krátká odmlka, během níž se všichni nadechli, a Oscar
spustil další kolo: „Nejspíš jsi jí vyprávěl o Krayoxxu a o tom
velkém balíku, který je na spadnutí, takže není divu, že sem leze. Je
to tak?“
„Já o tvých ženských nemluvím, Oscare,“ vpálil mu Wally.
Ženských? Takže víc než jedna? Rochelle vytřeštila oči a Davidovi
proletěly hlavou všechny pádné důvody, proč nenáviděl firemní
porady. Oscar několik vteřin na Wallyho rozzlobeně hleděl. Zdálo se,
že oběma jejich ostrá výměna názorů otřásla.
„Tak pojďme dál,“ zasáhl David. „Byl bych rád, kdybyste mi
dovolili prostudovat strukturu našich honorářů, a já bych se pokusil
navrhnout systém, který by je sjednotil. Máte nějaké námitky?“
Žádné nebyly.
Davida to povzbudilo a rychle jim rozdal několik listů papíru.
„Toto je případ, na který jsem náhodou narazil a který má velký
potenciál.“
„Strašné zuby?“ řekl Oscar s pohledem na barevnou fotografii
sady.
„Jo. Klientem je pětiletý chlapec, který je v komatu z otravy
olovem. Jeho otec mu tuhle sadu upířích zubů koupil loni o
Halloweenu a kluk je měl celé hodiny v puse. Ty barvy obsahují
olovo. Na straně tři máte předběžnou zprávu z jedné laboratoře v
Akronu, kde nějaký doktor Biff Sandroni ty zuby testoval. Závěr, ke
kterému došel, je na konci – všech šest kusů plastových zubů je
natřeno barvou obsahující olovo. Doktor Sandroni je odborníkem na
otravy olovem a tvrdí, že tohle je jeden z nejhorších výrobků, s
jakým se za posledních pětadvacet let své praxe setkal. Myslí si, že
zuby byly asi vyrobené v Číně a do Států je dovezla jedna z těch
mnoha levných firem prodávajících hračky. Čínské továrny jsou
dlouhodobě neblaze proslulé tím, že miliony svých různých výrobků
barví nátěrem obsahujícím olovo. Úřad pro kontrolu potravin a léčiv
i Úřad na ochranu zákazníka proti tomu léta brojí, ale nedokážou
ohlídat všechno.“
Rochelle si také prohlížela stejnou kopii, kterou dostali Oscar a
Wally, a řekla: „Chudák dítě. Dostane se z toho?“
„Lékaři si myslí, že ne. Má vážně poškozený mozek, nervovou
soustavu a mnoho dalších orgánů. Jestli přežije, bude chudák.“
„Kdo to vyrábí?“ zeptal se Wally.
„To je právě ta otázka. Zatím jsem v Chicagu nedokázal sehnat
další sadu těchto zubů a už se o to s Helen snažíme celý měsíc. Na
internetu jsme nic nenašli. Ani v katalozích dodavatelů. Zatím
nemáme žádnou stopu. Je možné, že se to tu prodává jen před
Halloweenem. Chlapcovi rodiče obal vyhodili.“
„Musí existovat nějaké podobné výrobky,“ řekl Wally. „Jestli ta
firma vyrábí podobný šmejd, určitě vyrábí i falešné kníry a tak.“
„To si taky myslím. Mám už pěknou sbírku podobných srandiček
a hledám dovozce a výrobce.“
„Kdo tu zprávu platil?“ zeptal se podezíravě Oscar. „Já osobně.
Stála mě dva a půl tisíce.“
Tato informace vyvolala odmlku v rozhovoru a všichni čtyři se
začetli do zprávy. Posléze se ozval Oscar: „Podepsali ti rodiče
smlouvu s naší firmou?“
„Ne. Zatím podepsali jen smlouvu se mnou, takže jsem mohl
získat lékařskou zprávu a zahájit pátrání. Ale podepíšou smlouvu i s
firmou, když je o to požádám. Takže otázka zní: Převezme naše
firma tuto kauzu? Jestli je odpověď kladná, musíme utratit nějaké
peníze.“
„Kolik?“ zeptal se Oscar.
„Dalším krokem je najmout Sandroniho tým, který by šel do bytu
toho chlapce a hledal by zdroj olova. To by mohlo být obsaženo
třeba v jiných hračkách, v nátěru zdí, dokonce i v pitné vodě. Já v
tom jejich domku byl, je nejmíň padesát let starý. Sandroni potřebuje
jasně určit zdroj toho olova. Je dost přesvědčený, že už ho máme, ale
chce vyloučit jakoukoli jinou možnost.“
„A kolik to stojí?“ zeptal se Oscar.
 „Dvacet tisíc.“
Oscarovi spadla brada a zavrtěl hlavou. Wally jen hvízdl a znovu
se zadíval do papírů. Jen Rochelle se nezalekla, ale její hlas neměl
žádnou váhu, pokud šlo o finanční výdaje.
„Když nemáme koho žalovat, nemůžeme podat žalobu,“ soudil
Oscar. „Proč plýtvat penězi na šetření, když ani nevíš, na koho podat
žalobu?“
„Já toho výrobce najdu,“ prohlásil David.
„Výborně, a až to uděláš, pak možná bude žalovat nás.“
Dveře Wallyho kanceláře klaply, pak se otevřely. DeeAnna
překročila práh a řekla: „Jak dlouho ještě, medvídku?“
„Jen pár minut,“ chlácholil ji Wally. „Už končíme.“
„Ale mě nebaví čekat.“
„Ale no tak. Za minutku jsem tam.“ DeeAnna zašla zase dovnitř a
práskla za sebou dveřmi, až se zdi otřásly.
„Tak se mi zdá, že tu poradu řídí ona,“ poznamenala Rochelle.
„Nechte toho,“ usadil ji Wally a pak se obrátil k Davidovi: „Ta
kauza se mi líbí, Davide. Opravdu. Ale s rozjetou žalobou na
Krayoxx si nemůžeme dovolit utratit další velkou sumu na jiný
případ. Řekl bych, abys to sledoval, možná dál hledal dovozce, a až
vyřídíme ten Krayoxx, budeme v té správné pozici, abychom si
mohli vybírat. Ta rodina ti už něco podepsala. Ten kluk nám nikam
neuteče. Mějme ho pod dohledem a příští rok se do toho dáme.“
David věděl, že nemá cenu se hádat. Oba společníci řekli ne.
Rochelle by souhlasila, kdyby do toho mohla mluvit, ale ztrácela
zájem. „Jasně, chápu vás,“ řekl. „V tom případě bych se tím rád
zabýval sám ve svém volném čase, za vlastní peníze a v rámci vlastní
pochybené pravomoci.“
„Ty máš nějakou vlastní pravomoc?“ zajímal se Oscar.
„Ne, ale tu můžu snadno získat.“
„A co těch dvacet papírů?“ zeptal se Oscar. „Podle zdejších
finančních záznamů jsi za poslední čtyři měsíce vydělal něco pod pět
tisíc.“
„To je pravda, ale každý měsíc jsem měl víc než ten předchozí.
Taky mám něco málo ještě v bance. Jsem ochotný riskovat a pokusit
se tomu klukovi pomoct.“
 „Tady přece nejde o pomoc malému klukovi,“ utrhl se na něj
Oscar. „Jde o to financovat žalobu. Souhlasím s Wallym. Proč to na
rok neodložit?“
„Protože nechci,“ odpověděl David. „Ta rodina potřebuje pomoc
teď.“
Wally pokrčil rameny a řekl: „Tak se do toho pusť. Já nemám
námitek.“
„Já taky ne,“ přidal se Oscar. „Ale chci vidět nárůst v tvém
měsíčním příjmu.“
„Však uvidíte.“
Dveře Wallyho kanceláře se znovu otevřely a DeeAnna se vyřítila
ven. Vztekle dupala přes místnost, pak nenávistně sykla: „Hajzle!“
Prudce otevřela vstupní dveře a ještě přes rameno směrem ke stolu
hodila: „A nevolej mi!“ Zdi se znovu zatřásly, jak za sebou třískla
dveřmi.
„Ta má ale páru!“ poznamenal Wally.
„Špičkový výkon,“ utrousila Rochelle potichu.
„Přece to s ní nemůžeš myslet vážně, Wally,“ řekl Oscar téměř
prosebně.
„Spadá do kategorie mých záležitostí, ne tvých,“ odpověděl
Wally. „Je ještě něco na programu? Už mám té porady plné zuby.“
„Z mé strany už nic,“ odpověděl David.
„Schůze odročena,“ oznámil většinový společník.
23
Velký Jerry Alisandros se nakonec přece jen objevil na scéně své
vznešené války proti Varricku a jeho příjezd byl impozantní. Za prvé
tam přiletěl ve svém Gulfstreamu G650, o kterém Wally pořád ještě
snil. Za druhé s sebou přivezl takový doprovod, že mohl konkurovat
doprovodu Nadine Karrosové, se kterým se dostavila k soudu. Když
Zeli & Potter zaujali místa v přední a střední části hřiště, zdálo se, že
jsou síly vyrovnané. Za třetí měl zkušenosti, schopnosti a
celonárodní reputaci, kterou by člověk u firmy Finley & Figg marně
hledal.
Oscar se k jednání nedostavil, protože ho tam nebylo potřeba.
Wally se nemohl dočkat, až tam vkráčí se svým poradcem. David se
účastnil jen ze zvědavosti.
Nadine Karrosová, její tým a její klient si jako svého pokusného
králíka vybrali Iris, ačkoli ani její advokáti, ani ona sama neměli ani
špetku mistrovství. Varrick podal návrh, aby se žaloby řešily
jednotlivě, takže místo jedné žaloby jich bylo osm a soudní procesy
měly proběhnout v Chicagu a neměly být součástí tisíců dalších,
které se budou řešit ve zcela novém víceoblastním sporu na jihu
Floridy. Právníci žalující strany proti tomu důrazně namítali. Došlo k
ostré výměně názorů. Nálada byla napjatá, když se právnické týmy
shromáždily v soudní síni soudce Seawrighta.
Během čekání přišel úředník a oznámil, že se soudce zdržel v
nějaké neodkladné záležitosti, ale že tu do půl hodiny bude. David
lelkoval kolem stolu obžaloby a mluvil s přísedícím firmy Zeli &
Potter. Vtom se k nim přidal jeden právník z obhajoby a s falešným
úsměvem se s ním pozdravil. David si jej pamatoval, věděl, že se s
ním občas potkával na chodbách u Rogana Rothberga, ale od té doby
se snažil na ty lidi zapomenout. „Jsem Taylor Barkley,“ řekl ten
chlapík a rychle mu potřásl rukou. „Harvard, dva roky před vámi.“
„Těší mě,“ řekl David a představil Barkleyho právníkovi z firmy
Zeli & Potter, se kterým se právě seznámil. Pár minut klábosili o
tom, jak hráli Cubs, o počasí a pak se dostali k problému, který měli
před sebou. Barkley mluvil o tom, jak pracuje od rána do večera,
protože Rogan je zavalen prací kolem Krayoxxu. David tohle zažil a
přežil a netoužil to znovu slyšet.
„To bude pořádný proces,“ řekl, aby zaplnil jakousi odmlku.
Barkley se pohrdavě zasmál, jako by věděl víc než oni. „Jaký
proces?“ řekl. „Tyhle kauzy se nikdy před porotu nedostanou. To
přece víte, ne?“ zeptal se s pohledem na právníka z firmy Zeli &
Potter.
Barkley pokračoval tichým hlasem, protože síň se plnila
nervózními právníky. „Chvilku se budeme zuřivě hájit, pokračovat v
žalobě, shrábneme vysoké honoráře a pak poradíme našemu
klientovi, aby to urovnal. Na pravidla této hry přijdete sám, Zincu.
Když ji hrajete dost dlouho.“
„Už to začínám chápat,“ řekl David, který pozorně sledoval každé
jeho slovo. On a právník z firmy Zeli & Potter měli oči navrch hlavy,
poslouchali, ale nevěřili.
„Pokud jde o vás,“ řekl šeptem Barkley, „tak jste se stal u Rogana
jakousi legendou. Odvážný chlap, který dokázal odejít, najít si
snadnější práci a teď sedět na hromadě kauz, které představují zlatý
důl. My tam dřeme celé hodiny.“
David jen přikývl, doufal, že už Barkley odejde.
Soudcův zástupce najednou ožil a nařídil všem, aby povstali.
Soudce Seawright se objevil za stolcem a nařídil, aby si zase sedli.
„Dobrý den,“ pozdravil je do mikrofonu a rovnal si papíry. „Máme
toho v následujících dvou hodinách hodně k projednání a jako vždy
bude vítána stručnost vyjadřování. Budu monitorovat zjištění a zdá
se, že vše probíhá správně. Pane Alisandrosi, máte nějaké
připomínky k zjištění?“
Jerry hrdě vstal, protože všichni se na něj dívali. Měl dlouhé
šedivé vlasy sčesané za uši a vzadu sepnuté do culíku. Byl pěkně
opálený a oblek šitý na míru jeho štíhlé postavy mu nádherně padl.
„Ne, Vaše Ctihodnosti, zatím ne. Těší mě, že mohu být ve vaší
soudní síni.“
„Vítejte v Chicagu. Paní Karrosová, máte nějaké připomínky k
odhalení?“
Vstala, měla na sobě šaty ze světle šedého hedvábí
kombinovaného s plátnem, s výstřihem do véčka a zvýšeným pasem.
Obepínaly jí štíhlé nohy a sahaly až pod kolena. Na nohou měla
černé lodičky na vysokém podpatku. David se na přelíčení těšil jako
na módní přehlídku. Wally úplně slintal.
„Vaše Ctihodnosti, dnes ráno jsme si vyměnili seznam odborníků,
takže všechno je v pořádku,“ řekla sytým hlasem s dokonalou dikcí.
„Dobře,“ odvětil Seawright. „Přejděme tedy k hlavní záležitosti
dne – soud bude projednávat tyto kauzy. Žalující strana podala návrh
odložit všechny kauzy a připojit se k víceoblastnímu soudnímu sporu
u federálního soudu v Miami. Obhajoba namítá a chce nejen tyto
kauzy řešit tady v Chicagu, ale chce je i od sebe oddělit, projednávat
je jednu po druhé, začít kauzou pana Percyho Klopecka, nyní
zesnulého. Tyto případy byly důkladně a dokonale zdokumentovány.
Všechno jsem přečetl do posledního slova. V tomto bodě připouštím
připomínky obou stran, začneme advokáty žalující strany.“
Jerry Alisandros přešel se svými poznámkami k malému pultíku
uprostřed soudní síně, přímo pár metrů před soudcem Seawrightem.
Pečlivě si srovnal papíry, odkašlal si a začal klasickým: „Vážený
soude.“

Pro Wallyho to byl ten nejvrcholnější moment jeho kariéry.

Pomyšlení, že on, šejdíř ze Southwest Side, sedí u federálního soudu
a sleduje, jak se slavní právníci utkávají nad kauzami, které on našel
a podal na ně žalobu, kauzami, za které odpovídal a které sám
vytvořil – to bylo něco nevídaného. Potlačil úsměv a bylo mu ještě
líp, když si sáhl na břicho a zastrčil prst za opasek. Zhubl osm kilo.
Už sto devadesát pět dní se nenapil. Úbytek váhy a jasná hlava
nepochybně souvisely s nepopsatelnými radovánkami, které zažíval s
DeeAnnou v posteli. Bral Viagru, jezdil v novém jaguáru se
stahovací střechou (pro něj novém, ale málo používaném a placeném
za posledních pět let) a připadal si o dvacet let mladší. Když se
projížděl Chicagem se staženou střechou, neustále snil o penězích za
Krayoxx a o pohádkovém životě, který ho čeká. Budou s DeeAnnou
cestovat a ležet na plážích a on bude pracovat, jen když to bude
nezbytně nutné. Už se rozhodl, že se zaměří jen na hromadné žaloby,
hodí za hlavu tu celoživotní nudu levných rozvodů a opilých řidičů a
bude vydělávat velké peníze. Byl přesvědčený, že se s Oscarem
rozejde. Upřímně řečeno bylo na čase, po dvaceti letech. Ačkoli ho
měl rád jako bratra, Oscar nemá žádné ambice, žádnou vizi, žádnou
touhu překročit vlastní stín. Už s Oscarem mluvili o tom, jak schovat
peníze za Krayoxx, aby se o nich jeho manželka nedozvěděla. Oscar
si odbude nepříjemný rozvod a Wally ho při tom podpoří. Až bude
po rozvodu, oba partneři se rozejdou. Je to smutné, ale nevyhnutelné.
Wally začne cestovat, Oscar je už moc starý, aby se změnil.

Jerry Alisandros překonal špatný začátek, kdy se snažil

argumentovat, že soudci Seawrightovi nezbývá nic jiného než
převést kauzy do Miami. „Tyto kauzy byly předloženy v Chicagu, ne
v Miami,“ připomněl soudce Alisandrosovi. „Nikdo vás nenutil,
abyste je předložili tady. Předpokládám, že jste to mohli udělat,
kdekoli byste našli Varrick Labs, což je podle mě ve všech padesáti
státech. Dost těžko chápu, proč si federální soud na Floridě myslí, že
si může objednat federální soud v Illinois, a pak chtít kauzy převést k
sobě. Můžete mi to vysvětlit, pane Alisandrosi?“
Pan Alisandros nemohl. Udatně se snažil navrhnout, že v dnešní
době je u hromadných žalob zvykem vést víceoblastní soudní proces,
kde bude všem kauzám předsedat jen jediný soudce.
Možná je to zvykem, ale není to povinné. Zdálo se, že Seawrighta
popudilo, že si někdo – kdokoli – dovolí navrhnout, že on by měl
postoupit své kauzy. Jsou přece jeho!

David seděl za Wallym v řadě židlí za soudcovým stolcem. S

velkým zájmem sledoval drama v soudní síni, to napětí, vysoké
sázky. Zároveň byl znepokojen, protože bylo zřejmé, že je soudce
Seawright v této věci proti nim. I když je Alisandros předem ujistil,
že vyhrát tyto počáteční kroky není důležité. Jestli chce Varrick Labs
projednávat jednu zkušební kauzu v Chicagu a udělat to rychle, tak
ať. Ještě nikdy za celou svou kariéru před soudním procesem neutekl.
Jen do toho!
Soudce tomu však nebyl příznivě nakloněn. Proč si David dělá
starosti? Přece k žádnému soudnímu procesu nedojde, ne? Všichni
právníci na jeho straně hřiště tajně a vášnivě věřili, že Varrick Labs
své problémy s Krayoxxem urovná daleko dřív, než dojde k
procesům. A jestli se dá na druhé straně věřit Barkleymu, obhajoba
taky uvažuje o narovnání. Je to nějaká zmanipulovaná hra? Takhle to
snad u hromadných žalob chodí? Je odhalen špatný lék, právníci
obžaloby se zuřivě pustí do shromažďování kauz, jsou podané
žaloby, velké firmy zahájí obhajobu s nevyčerpatelnými zásobami
drahého právnického talentu, obě strany statečně bojují, dokud
výrobce léku nepřestane bavit vypisovat tučné šeky svým právníkům,
pak se vše urovná, právníci žalující strany shrábnou obrovské
honoráře a jejich klienti dostanou daleko méně, než čekali. Když se
rozruch utiší, právníci obou stran jsou bohatší a firma vyčistí svůj
bilanční arch a vyvine náhradní lék.
Copak je to jen takové napínavé divadlo?

Sotva se Jerry Alisandros začal opakovat, posadil se. Právníci

zbystřili pozornost, protože vstala Nadine Karrosová a přešla k pultu.
Měla s sebou nějaké poznámky, ale nepoužila je. Přestože bylo jasné,
že s ní soudce souhlasí, uvedla své argumenty. Vyjadřovala se v
dlouhých výmluvných větách, jako by si je zapsala po dlouhém
promýšlení. Mluvila jasně, její hlas se příjemně nesl soudní síní.
Žádné plané řeči – žádná prázdná slova, zbytečná gesta. Ta žena byla
pro svou roli zrozená. Z několika úhlů jasně vysvětlila, že neexistuje
žádná kauza, žádný předpis, žádný precedens, který by vyžadoval,
aby federální soudce postoupil některou ze svých kauz jinému
federálnímu soudci.
***
Po pár okamžicích si David říkal, jestli bude mít skutečně
možnost sledovat paní Karrosovou v akci před porotou. Ví už teď, že
žádný soudní proces nebude? Provádí jen svou běžnou práci za dva
tisíce dolarů na hodinu?
Před měsícem Varrick Labs uvedl své čtvrtletní příjmy, které
výrazně poklesly. Firma překvapila analytiky tím, že odepsala pět
miliard na předpokládané výdaje očekávaného soudního sporu,
především kvůli Krayoxxu. David to pozorně sledoval ve finančních
periodikách a prostřednictvím blogů. Názory se rozdělily na dva
tábory: jeden se domníval, že Varrick Labs bude spěchat s vyřešením
tohoto zmatku velkým narovnáním, druhý si myslel, že se firma
možná pokusí překonat tuhle bouři tvrdým soudním procesem. Cena
akcií se pohybovala mezi pětatřiceti a čtyřiceti dolary, takže
akcionáři byli celkem klidní.
David taky studoval dějiny hromadné žaloby a několikrát s
překvapením zjistil, že akcie žalovaných firem výrazně stouply, když
došlo k narovnání a firma se zbavila hromady žalob. S první vlnou
špatných zpráv a hysterie ze strany žalobců došlo k poklesu cen
akcií, ale když se bojové linie jasně zformovaly a počty ustálily,
zdálo se, že Wall Street dává přednost dobrému narovnání. Burza
neměla ráda „rozbředlé ručení“, k jakému často docházelo, když se
nějaká velká kauza dostala před porotu a výsledky se nedaly
předpovídat. Během posledních deseti let v podstatě došlo u všech
velkých hromadných žalob na farmaceutické firmy k narovnáním, a
to miliardovým.
David v tom průzkumu na jedné straně nacházel útěchu, ale na
straně druhé nenašel žádný důkaz, že Krayoxx způsobil všechny ty
hrozné věci, z kterých byl obviněn.

Po důkladné a nestranné debatě toho soudce Seawright slyšel

dost. Poděkoval právníkům za jejich přípravu a slíbil rozhodnutí do
deseti dnů. Nebylo potřeba to prodlužovat – mohl rozhodnout
okamžitě. Skoro nikdo nepochyboval, že nechá kauzy v Chicagu, a
zdálo se, že se mu líbí představa „ukázkového procesu“.
Právníci žalující strany se odebrali do Chicago Chop House, kde
pan Alisandros rezervoval zadní místnost pro soukromý oběd.
Včetně Wallyho a Davida tu bylo sedm právníků a dva právní
asistenti (samí muži) a všichni se sesedli k dlouhému stolu. Jerry
předem objednal víno, které se nalévalo, sotva se všichni usadili.
Wally a David odmítli.
„Přípitek,“ oznámil Jerry a poklepal na svou skleničku. Ticho.
„Připíjím na spravedlivého a ctihodného Harryho Seawrighta a jeho
slavné raketové jednání. Past je nastražená a ti hlupáci od Rogana
Rothberga si myslí, že jsme slepí. Chtějí soud. Starouš Harry ho chce
taky, tak jim ho spánembohem dopřejme.“
Všichni se napili a během pár vteřin se hovor stočil na rozbor
nohou a pozadí Nadine Karrosové. Wally, který seděl vpravo od
Alisandrosova trůnu, přispěl poznámkami, které byly považovány za
vrcholně humorné. Nad saláty přešli docela přirozeně ke svému
druhému oblíbenému tématu – narovnání. David mluvil co nejméně,
ale přiměli ho, aby jim vylíčil svůj rozhovor s Taylorem Barkleym
před přelíčením. Vyslechli jeho vyprávění s velkým zájmem – podle
jeho názoru až příliš velkým.
Hlavní osobou tu však byl Jerry a také mluvil nejvíc. Byl stejnou
měrou nadšený pro velký soudní proces s velkým verdiktem, s jakou
byl přesvědčen, že Varrick ustoupí a vysype miliardy na dřevo.
Za pár hodin byl David pořád ještě zmatený, ale zároveň jej
uklidňovala přítomnost Jerryho Alisandrose. Ten člověk byl ostřílený
válečník, vítězil v soudních síních i mimo ně, téměř nikdy
neprohrával. Podle Lawyers Weekly si loni pětatřicet právníků firmy
Zeli & Potter rozdělilo miliardu tři sta milionů čistého zisku. Čistý
zisk, nová letadla, firemní golfové hřiště a každý další nadměrný
výdaj byly schváleny finančním úřadem. Podle časopisu Florida
Business měl Jerry čistý příjem kolem tři set padesáti milionů.
To nebylo na právnickou praxi špatné.
David ta čísla Wallymu neukázal.
24
Kirk Maxwell zastupoval stát Idaho v americkém Senátu téměř
třicet let. Obecně se o něm soudilo, že je solidní člověk, který se
vyhýbá publicitě a raději pracuje než pózuje před fotoaparáty. Byl
tichý, skromný, jeden z nejoblíbenějších členů Kongresu. Avšak jeho
náhlá smrt byla naprosto velkolepá.
Maxwell byl v Senátu, právě se ujal slova a s mikrofonem v ruce
se plamenně dohadoval s nějakým kolegou z protější řady, když
vtom se chytil za hrudník, pustil mikrofon, hrůzou otevřel ústa a
zhroutil se na sedadlo před sebou. Okamžitě zemřel na zástavu srdce,
což bylo zachyceno na oficiální kameru Senátu a bez řádné
autorizace puštěno na YouTube do celého světa ještě dřív, než jeho
žena stihla dojet do nemocnice.
Dva dny po jeho pohřbu se jeho vzpurný syn zmínil před
nějakým novinářem, že senátor užíval Krayoxx a že rodina zvažuje
podání žaloby na Varrick Labs. Než tato zpráva proběhla každým
televizním zpravodajstvím, nebylo už pochyb, že senátora zabil tento
lék. Maxwellovi bylo teprve dvaašedesát, těšil se dobrému zdraví, ale
v rodinné anamnéze figuroval vysoký cholesterol.
Jeden rozhněvaný kolega ohlásil jednání subkomise o rizikách
Krayoxxu. Úřad pro kontrolu potravin a léčiv byl zavalen požadavky,
aby ten lék stáhli z oběhu. Varrick Labs, schovaný v kopcích za
Montvillem, to nekomentoval. Byl to další černý den pro firmu, ale
Reuben Massey už zažil horší.
Taková žaloba by byla ironií ze dvou důvodů. Za prvé senátor
Maxwell za třicet let ve Washingtonu získal miliony od Velké
farmaceutické a měl dokonalý hlasovací záznam, pokud šlo o ten
průmysl. Za druhé byl senátor horlivý reformátor hromadných žalob,
který léta hlasoval pro to, aby bylo podávání žalob výrazně omezeno.
Ale v dozvucích nějaké tragédie bývá ironie často zapomenuta těmi,
z nichž se stali pozůstalí. Jeho vdova si najala význačného právníka v
Boise, ale jen kvůli „odborné radě“.
 S Krayoxxem na titulní straně se soudce Seawright rozhodl, že by
soudní proces nakonec mohl být zajímavý. Rozhodl proti žalobcům
ve všech bodech. Žaloba, kterou Wally podal, bude rozdělena na
několik částí s tím, že kauza zesnulého Percyho Klopecka bude první
na pořadu jednání podle místní směrnice 83:19, takzvané rychlovky.
Wallyho zachvátila panika, když dostal zprávu o tomto
rozhodnutí, ale během dlouhého a konejšivého rozhovoru s Jerrym
Alisandrosem se začal uklidňovat. Jerry mu vysvětlil, že smrt
senátora Maxwella je darem z nebes – nejen proto, že fanatický
reformátor hromadných žalob byl umlčen – a že tato událost jen
zvýší tlak na Varrick, aby začal jednání o narovnání. A kromě toho,
nepřestával Jerry opakovat, on uvítá šanci být na ústřední scéně proti
té půvabné paní Karrosové v zaplněné soudní síni v Chicagu. „Vidět
mě v soudní síni, to je to poslední, co si přejí,“ tvrdil neustále Jerry.
Jeho „Klopecková soudní jednotka“ v té době tvrdě pracovala. Jeho
firma už jednala s mnoha egocentrickými federálními soudci o jejich
vlastních speciálních verzích jejich vlastních malých raketových
postupů.
„Copak tu rychlovku nevymyslel Seawright?“ zeptal se nevinně
Wally.
„Proboha, to ne, Wally. Slyšel jsem ten termín už před třiceti lety
ve státě New York.“ Jerry nepřestával Wallyho ponoukat, aby pátral
v ulicích po dalších případech Krayoxxu. „Už brzy z vás udělám
boháče, Wally,“ opakoval mu.

Dva týdny po smrti senátora Maxwella Úřad pro kontrolu

potravin a léčiv nařídil stažení Krayoxxu z trhu. Advokátní komora
pro hromadné žaloby šílela a právníci v řadě měst vydávali
prohlášení pro tisk, většinou podobného znění: Varrick bude muset
nést odpovědnost za svou neomluvitelnou nedbalost. Mělo by se
zahájit federální vyšetřování. Úřad pro kontrolu potravin a léčiv tento
lék nikdy neměl schválit. Varrick věděl, že má problémy, ale spěchal
s lékem na trh, firma na něm vydělala během šesti let třicet miliard.
Kdo ví, co ve skutečnosti Varrick tají ve svých výzkumech.
Oscar po těch zprávách bojoval s rozpornými pocity. Na jedné
straně si očividně přál, aby lék vyvolal co největší pozdvižení v tisku
a firma musela před soud. Ale na druhé straně tajně, leč vroucně
doufal, že se ten lék postará o jeho manželku. Jeho stažení zvýší tlak
na Varrick, ale zároveň manželce zmizí lék z lékárničky. Pro Oscara
by bylo nejlepší variantou, kdyby se objevily zprávy o
bezprostředním narovnání přibližně ve stejnou dobu, kdy ten lék jeho
manželku sejme. Mohl by si nechat všechny peníze, vyhnul by se
nepříjemnému rozvodu, pak by podal žalobu kvůli své drahé zesnulé
manželce a znovu by se do Varricku pustil.
Snil o tom za zamčenými dveřmi své kanceláře. Telefonní linky
nepřetržitě blikaly, ale odmítal zvedat telefon. Většinou volali
Wallyho „nesmrtelné případy“, lidi, které Wally někde vyšťoural
prostřednictvím svých rozmanitých plánů. Ať si s těmi zběsilými
klienty poradí Rochelle, Wally a David. Oscar měl v plánu zůstat ve
své kanceláři a pokud možno se vyhnout veškerému zmatku.

Rochelle byla připravená skončit a dožadovala se další firemní

porady. „Vidíš, co jsi způsobil,“ zavrčel Oscar na Davida, když se
jednoho pozdního odpoledne všichni čtyři sesedli u stolu.
„A co je na programu?“ zeptal se Wally, ačkoli to každý věděl.
Rochelle dala Davidovi nůž na krk a on musel zasáhnout.
Odkašlal si a šel přímo k věci. „Musíme ty případy s Krayoxxem
zorganizovat. Od té doby, co lék stáhli, se tu netrhnou telefony a
neustále sem volají šílení lidi, kteří už žalobu podali nebo se chtějí
přidat.“
„Není to skvělé?“ řekl Wally a spokojeně se usmál.
„Možná, Wally, ale tohle není firma zabývající se hromadnými
žalobami. Nejsme zařízeni na to, abychom mohli řešit současně čtyři
sta případů. Vaši machři na hromadné žaloby mají desítky
spolupracovníků a ještě víc asistentů, zkrátka dost lidí, kteří tu práci
vykonávají.“
„My máme čtyři sta případů?“ zeptal se Oscar a nebylo jasné,
jestli je rád nebo ho to ohromilo.
Wally se napil dietní koly a hrdě řekl: „Máme samozřejmě těch
osm případů úmrtí a čtyři sta sedm bez a ten počet pořád roste. Je mi
líto, že tyhle menší kauzy působí tolik problémů, ale až dojde k
narovnání a až se nám podaří zasadit tyhle lidi do kompenzační sítě,
kterou vytvoří Jerry Alisandros, asi se dozvíme, že každý případ bez
úmrtí vynese nějakých mizerných sto tisíc dolarů. Krát čtyři sta
sedm. Nechcete to někdo spočítat?“
„O to se teď nejedná, Wally,“ nedal se David. „Počítat umíme.
Ale tobě uniká fakt, že tyto kauzy se kauzami nemusí stát. Nikdo z
těch nesmrtelných případů zatím nemá lékařský posudek. My
nevíme, jestli doopravdy utrpěli nějakou újmu na zdraví, že?“
„Ne, zatím ne, ale taky jsme za tyhle zatím žádnou žalobu
nepodávali, ne?“
„Ne, ale tihle lidi skálopevně věří, že jsou plnohodnotnými
klienty a že se brzy dočkají kompenzace. Vylíčil jsi jim to v
růžových barvách.“
„Kdy půjdou k doktorovi?“ zeptal se Oscar.
„Brzy,“ odsekl Wally jeho směrem. „Jerry právě pracuje na tom,
aby tu najal zkušeného odborníka. Ten každého pacienta prohlédne a
napíše zprávu.“
„A ty předpokládáš, že každý má zákonný nárok?“ zeptal se
David.
„Nepředpokládám nic.“
„Kolik bude každá ta prohlídka stát?“ zeptal se Oscar. „To zatím
nevíme, dokud nemáme toho doktora.“
„Kdo ty prohlídky bude platit?“ zeptal se Oscar. „Skupina pro
proces s Krayoxxem. Zkratka je SPK.“
„Jsme v nesnázích?“
„Ne.“
„Víš to určitě?“
„O co tu jde?“ vyjel Wally vztekle. „Proč do mě všichni ryjete?
Na první firemní poradě jste mi celou dobu otloukali o hlavu mou
přítelkyni. Teď zase moje kauzy. Přestávám mít firemní porady rád.
Co to s váma, lidi, je?“
„Mám po krk těch lidí, co volají,“ řekla Rochelle. „Nebere to
konce. Každý má nějaký příběh. Někteří pláčou, protože jste je
vyděsil k smrti, Wally. Někteří sem dokonce chodí a chtějí, abych je
držela za ruku. Všichni si myslí, že mají nemocné srdce kvůli vám a
Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv.“
 „Co když mají opravdu nemocné srdce a tu nemoc jim způsobil
Krayoxx a my jsme schopni zajistit jim nějaké peníze? Copak tu
nejsou právníci právě od toho?“
„Co kdybychom si na pár měsíců najali nějakého asistenta?“
navrhl David poněkud ukvapeně a hned se obrnil proti jejich reakci.
Když ostatní tři nestihli dost rychle promluvit, honem pokračoval.
„Můžeme ho usadit nahoře ve skladě a posílat mu tam všechny
případy s Krayoxxem. Pomůžu mu se softwarem na soudní spory a
podávání žalob, aby měl přehled a zvládl každý případ. Jestli chcete,
dohlédnu na to. Všechny telefony ohledně Krayoxxu se budou
přepojovat do nové kanceláře. Rochelle se té dřiny zbaví a Wally
může pokračovat v tom, co dělá nejlíp – shánět případy.“
„Nejsme na tom tak, abychom mohli někoho najímat,“ řekl dle
očekávání Oscar. „Náš peněžní tok je daleko pod normálem, díky
Krayoxxu. A protože ty ještě neplatíš účty a ani hned tak nebudeš,
myslím, že nejsi v postavení, abys navrhoval utrácení dalších peněz.“
„Chápu,“ řekl David. „Jen jsem navrhoval způsob, jak by se dala
firma zorganizovat.“
Ty máš vlastně docela kliku, že jsme se tě rozhodli přijmout,
pomyslel si Oscar a málem to vyslovil nahlas.
Wallymu se ten nápad líbil, ale v této chvíli neměl žaludek na to,
aby se pustil do křížku se svým většinovým společníkem. Rochelle
obdivovala Davidovu odvahu, ale nechtěla se plést do problému,
který se týkal režijních nákladů.
„Mám lepší nápad,“ řekl Oscar Davidovi. „Co kdyby ses tím
asistentem přes Krayoxx stal ty? Nahoře už kancelář máš. Víš něco o
softwaru pro vedení sporu. Pořád tady vyprávíš o tom, že je potřeba
věci zorganizovat. Chceš nový systém podávání žalob. Soudě podle
tvých měsíčních výdělků to vypadá, že máš nějaký volný čas. Ušetří
nám to nějaké peníze. Co ty na to?“
To bylo všechno pravda a David se nehodlal vzdát. „Dobrá, jaký
je můj podíl na narovnání?“
Oscar a Wally se na sebe podívali, přimhouřili oči, jak jim to v
mozcích rachotilo. Ještě se nerozhodli, jak si peníze rozdělí.
Nezávazně se mluvilo o jakési mimořádné odměně pro Rochelle i
pro Davida, ale o tom, jak si budou doopravdy dělit kořist, zatím
nepadlo ani slovo.
„Budeme si o tom muset promluvit,“ řekl Wally.
„Ano, to je věc, která se týká společníků,“ dodal Oscar, jako by
být společníkem v jejich firmě znamenalo něco jako patřit k
exkluzivnímu a mocnému klubu.
„No tak si pospěšte a rozhodněte nějak,“ řekla Rochelle.
„Nemůžu vyřizovat všechny ty telefonáty a ještě k tomu veškerou
evidenci.“
Ozvalo se zaklepání na dveře. DeeAnna byla zpátky.
25
Reubenův mistrovský plán, jak vyřešit nejnovější průšvih s lékem
vyráběným jeho firmou, obrátila vzhůru nohama smrt senátora Kirka
Maxwella, pro nějž se teď na chodbách Varricku uchytila hanlivá
přezdívka Kretén Maxwell. Jeho vdova sice žalobu nepodala, ale ten
její užvaněný právník si důkladně vychutnával svých patnáct minut
před kamerou. Byl víc než ochotný poskytovat rozhovory, dokonce
se párkrát objevil v šotech na kabelové televizi, kde taky nezřízeně
tlachal. Obarvil si vlasy, koupil pár nových obleků a žil svým snem
jako tolik dalších právníků.
Kmenové akcie Varricku klesly na 29,50 dolaru, nejnižší hodnotu
za posledních šest let. Dva analytici z Wall Street, které Massey z
duše nenáviděl, vydali doporučení k prodeji. Jeden napsal: „Po
pouhých šesti letech na trhu tvoří Krayoxx asi čtvrtinu celkového
příjmu firmy Varrick. S jeho stažením z prodeje je nejbližší výhled
firmy dost nejistý.“ Ten druhý napsal: „Čísla jsou zastrašující. S
jedním milionem potenciálních žalobců Krayoxxu bude Varrick
vláčen bahnem soudního procesu dalších deset let.“
„Ještě žes to tak básnicky vyjádřil,“ bručel si Massey pro sebe a
listoval ranními finančními analýzami. Ještě nebylo osm. Obloha nad
Montville byla zatažená, v jeho bunkru vládla pochmurná nálada, ale
on byl kupodivu v dobrém rozpoložení. Nejméně jednou za týden, a
když to bylo možné, i častěji, si pan Massey dopřál to potěšení si na
někom při snídani smlsnout. Dnešní sousto bude obzvlášť příjemné.

Jako mladík strávil Layton Koane čtyři funkční období ve

Sněmovně, dokud ho voliči nezavolali domů kvůli choulostivé aféře
s jednou zaměstnankyní. Takto zkompromitovaný nedokázal v
Tennessee najít kloudnou práci, a jelikož ani nedokončil vysokou,
neoplýval žádným skutečným talentem nebo dovednostmi. Jeho
životopis byl ubohý. Rozvedený, nezaměstnaný, bez peněz a teprve
čtyřicetiletý se vrátil do Kapitolu a rozhodl se pustit se cestou
dlážděnou žlutými cihlami jako tolik odepsaných politiků. Vděčně
přijal jednu z washingtonských léty prověřených tradic. Stal se
lobbistou.
Koane se rychle stal vycházející hvězdou v oblasti vládních
zdrojů. Dokázal neomylně najít, vyčmuchat, vykopat a dodat tučné
sousto svým klientům, kteří mu byli ochotni platit jeho čím dál vyšší
honoráře. Byl jedním z prvních lobbistů, který pochopil spletitost
hry, jak dodat členům Kongresu jejich vytouženou lahůdku
zaplacenou prací nic netušících továrních dělníků. Prvně na sebe
upozornil, když dostal stotisícový honorář od jedné proslulé státní
univerzity, která potřebovala novou basketbalovou halu. Americká
vláda přispěla na projekt částkou deseti milionů, oprávnění této
částky bylo nalezeno v poznámkách psaných drobným písmem v
dodatku v návrhu zákona čítajícího tři tisíce stránek, který prošel na
poslední chvíli. Když se o tom dověděla konkurenční škola, nastal
poprask. Ale už bylo pozdě.
Ta kontroverze přinesla Koaneovi popularitu a začali se sbíhat
další klienti. Jedním z nich byl podnikatel v realitách, který plánoval
přehradit řeku, vytvořit jezero a pozemky na jeho břehu prodávat za
velké peníze. Koane si nechal od podnikatele zaplatit pět set tisíc
dolarů a nařídil mu, aby dalších sto tisíc zaplatil zájmové skupině
sponzorující kongresmana, který zastupoval oblast, kde
nepotřebovali tu přehradu. Když všichni dostali zaplaceno a byli ve
hře, Koane se dal do práce ve federálním rozpočtu a našel nějaký
rezervní peníz – osm milionů – byla to částka vyhrazená na nějakou
obhajobu ženijních vojsk. Přehradu postavili. Podnikatel ve
stavebnictví vydělal balík. Všichni až na ochránce životního
prostředí, konzervativce a lidi z měst na dolním toku řeky byli
spokojení.
Byl to byznys ve Washingtonu naprosto běžný a nikdo by si
ničeho nevšiml, nebýt vytrvalého reportéra z Roanoke.
Kongresman, podnikatel i Koane měli z ostudy kabát a
pošramocenou pověst, ale v řemesle lobbisty ostuda neexistuje a
veškerá publicita je jen k užitku. Koaneovi se dařilo. Po pěti letech
této hry si otevřel vlastní podnik s názvem Koaneova skupina,
specialisté na vládní záležitosti. Po deseti letech se stal
multimilionářem. Po dvaceti letech byl každým rokem uznán za
jednoho ze tří nejmocnějších lobbistů ve Washingtonu. (Uznává ještě
nějaká jiná demokracie své lobbisty?)
Varrick platil Koaneově skupině paušální palmáre milion ročně, a
když šlo o nějakou skutečnou práci, bylo to mnohem víc. Za takové
peníze pan Layton Koane vždycky hned přiběhl, když ho nějaký
klient zavolal.

Reuben Massey se rozhodl jako svědky toho masakru použít své

nejspolehlivější právníky – Nicholase Walkera a Judy Beckovou.
Když Koane dorazil, podle Masseyových pokynů sám, byli už ti tři
na místě. Koane teď měl soukromý tryskáč, měl šoféra a rád cestoval
s doprovodem, dnes však ne.
Po srdečném přivítání následovaly obvyklé zdvořilosti a
pohoštění v podobě croissantů. Koane v poslední době zase přibral
na váze, jeho zakázkový oblek praskal ve švech. Byl z leskle šedé
látky, podobný těm, jaké obvykle nosí evangelíci v televizi. Bílá
naškrobená košile se mu v pase pěkně vydouvala. Masitý krk se
třemi laloky přetékal ze škrtícího límečku. Jako vždy měl oranžovou
kravatu a oranžový kapesníček v náprsní kapse. I když byl tak
bohatý, nikdy se nenaučil, jak se má oblékat.
Massey Laytona Koanea nesnášel, hnusil se mu, považoval ho za
křupaná, patolízala a šejdíře, který měl to štěstí, že byl ve správnou
chvíli na správném místě. Ale Masseymu se hnusilo téměř všechno,
co nějak souviselo s Washingtonem: federální vláda a její omezující
nařízení, ta horda jejích zaměstnanců, kteří je psali, politici, kteří je
schvalovali, byrokrati, kteří je prosazovali. Aby člověk na takovém
špatně fungujícím místě přežil, říkal si, musí být tak slizký jako
Layton Koane.
„Ve Washingtonu nám dávají co proto,“ řekl Massey, což nebyla
žádná novinka.
„Nejen ve Washingtonu,“ odpověděl Koane svým nosovým
tónem. „Nezapomeňte, že vlastním čtyřicet tisíc vašich akcií.“
Byla to pravda, Varrick Labs jednou zaplatil Koaneově skupině
akciemi.
Massey vzal nějaké poznámky a podíval se na ně přes své brýle
na čtení. „Loni jsme vaší firmě zaplatili přes tři miliony.“
 „Tři miliony dvě stě tisíc,“ upřesnil Koane.
„A přispěli jsme maximálním podílem buď na znovuzvolení,
nebo na volební kampaň osmdesáti osmi ze sta senátorů, samozřejmě
včetně slavného zesnulého Maxwella, dej mu pánbůh lehké
odpočinutí. Zaplatili jsme přes tři sta členů Sněmovny. V obou
komorách jsme financovali hlavní fondy, jak se k čertu všechny
jmenují. Financovali jsme nejmíň čtyřicet volebních kampaní
kandidátů, kteří tam určitě vykonávají práci jako bohové. Navíc, dvě
desítky našich vedoucích pracovníků prováděly vlastní verzi
financování pod vaším vedením. A teď, díky moudrosti Nejvyššího
soudu, jsme schopni lít do volebního systému obrovské sumy peněz,
které nelze zjistit. Jen loni to bylo přes pět milionů. Sečteno a
podtrženo, včetně všech plateb všech typů, oficiálních i
neoficiálních, vyplacených přímo nebo bokem, vyklopili loni Varrick
Labs a její vedoucí pracovníci skoro čtyřicet milionů na to, aby naše
skvělá demokracie mohla kráčet správnou cestou.“
Massey odložil poznámky a nevraživě se na Koanea podíval.
„Čtyřicet milionů na koupi jediné věci, Laytone, na ten jeden jediný
produkt, který máte na prodej. Vliv.“
Koane pomalu přikývl.
„Tak nám, Laytone, prosím řekněte, jak je možné s tím vším
vlivem, který si léta kupujeme, že Úřad pro kontrolu potravin a léčiv
stahuje Krayoxx z trhu?“
„Úřad pro kontrolu je prostě takový,“ odpověděl Koane. „Je to
svět ve světě, imunní vůči politickému tlaku. Aspoň se nás o tom
snaží přesvědčit.“
„Politickému tlaku? Všechno klapalo, dokud nezemřel jeden
politik. Mně se zdá, že jeho kamarádi v Senátu Úřad pro kontrolu
pěkně zmáčkli!“
„Samozřejmě.“
„A kde jste teda byli vy? Copak nemáte na své výplatní listině
komisaře Úřadu?“
„Jednoho tam máme, ale musím zdůraznit, že bývalého. Už nemá
hlas.“
„Mně se teda zdá, že jste z politikaření vypadli.“
 „Možná pro tuto chvíli, Reubene. Prohráli jsme první bitvu, ale
válku ještě pořád můžeme vyhrát. Maxwell zemřel a v mžiku se na
něj zapomene. Tak to ve Washingtonu chodí – zapomenou na vás
opravdu rychle. V Idahu se už vede kampaň za jeho náhradníka.
Dejte tomu trochu času a na jeho smrt se zapomene.“
„Času? Kvůli Úřadu přicházíme denně o osmnáct milionů z
prodeje. Jen od té doby, co jste sem dnes přijel a zaparkoval, jsme
přišli o čtyři sta tisíc z prodeje. Tak mi tu nevykládejte o čase,
Laytone.“
Nicolas Walker a Judy Becková si samozřejmě činili poznámky.
Nebo aspoň si do svých žlutých linkovaných bloků něco čmárali. Ani
jeden z nich nevzhlédl, ale oba měli z té malé rozcvičky radost.
„Vy mě obviňujete, Reubene?“ zeptal se Koane lítostivě.
„Ano. Naprosto. Nechápu, jak tam to prohnilé místo funguje, tak
jsem si vás najal a platím vám sakra velké peníze, abyste mou firmu
tím minovým polem provedl! Takže ano, Laytone, jestli se něco
nedaří, obviňuju vás. Naprosto bezpečný lék byl stažen z trhu bez
jakéhokoliv opodstatnění. Můžete mi to vysvětlit?“
„To vysvětlit nemůžu, ale není fér dávat mi to za vinu. Měli jsme
tu věc pod kontrolou, když byly podány první žaloby. Všude jsme
měli dobré kontakty a Úřad pro kontrolu potravin a léčiv neměl
zájem ten lék stahovat, i když soudní právníci křičeli tak hlasitě. Nic
nám nehrozilo. A pak tak velkolepě zemřel Maxwell, v přímém
přenosu. Tím se všechno změnilo.“
Nastala odmlka, jak všichni čtyři sáhli po šálcích s kávou.
Koane nikdy neopomněl přinést nějaký drb, nějakou fámu, která
kolovala v podobě šeptandy, a vždycky se nemohl dočkat, až se o ni
podělí. „Jeden zdroj mi tvrdí, že Maxwellova rodina nechce podat
žalobu. Velice spolehlivý zdroj.“
„Kdo?“ chtěl vědět Massey.
„Další člen toho klubu, další senátor, který je velice blízký
Maxwellovi a jeho rodině. Volal mi včera. Zašli jsme na skleničku.
Sherry Maxwellová nechce podat žalobu, ale její právník ano. Je dost
mazaný, uvědomuje si, že může Varrick odstřelit. Jestli tu žalobu
podá, bude to další špatná zpráva pro firmu, další tlak na Úřad, aby
stáhl lék z prodeje. Ale když ji nepodá, tak se na Maxwella brzy
zapomene. Jedna patálie skončí, další budou následovat.“
Massey zamával pravicí. „No tak mluvte dál. Vyklopte to.“
„Za pět milionů ta žaloba zmizí. Provedu to prostřednictvím své
kanceláře. Bude to tajné vyrovnání, nikde žádné podrobnosti.“
„Pět milionů? Za lék, který nikomu neuškodil?“
„Ne. Pět milionů, aby se zabránilo velké patálii,“ odpověděl
Koane. „Byl senátorem skoro třicet let, poctivec, takž jeho
pozůstalost není moc velká. Rodina potřebuje trochu peněz.“
„Jakákoli zpráva o vyrovnání spustí lavinu žalob za újmu na
zdraví,“ podotkl Nicholas Walker. „Tohle nemůžete ututlat. Sleduje
to příliš mnoho novinářů.“
„Vím, jak zmanipulovat tisk, Nicku. Plácneme si, podepíšeme
papíry za zavřenými dveřmi a počkáme si. Maxwellova rodina a
jejich právník nebudou mít žádné připomínky, ale já se postarám,
aby se proláklo, že se ta rodina rozhodla žalobu nepodat. Podívejte
se, neexistuje žádný zákon, dokonce ani v téhle zemi, který by mohli
žalovat. Lidi celou dobu upouštějí od žalob ze všech možných
důvodů. Dohodneme se, podepíšeme papíry, slíbíme jim ty peníze do
dvou let, plus úrok. Já to zařídím.“
Massey vstal a protáhl si záda. Přešel k vysokému oknu a díval se
na mlhu a opar v lese. Aniž se otočil, zeptal se: „Co si o tom myslíte,
Nicku?“
Walker přemýšlel nahlas: „No, určitě by bylo příjemné tu
Maxwellovu záležitost smést ze stolu. Layton má pravdu. Jeho
kamarádi v Senátu na něj rychle zapomenou, hlavně když na straně
dva nebude žádná žaloba. Pět milionů v celé té věci je jen kapka v
moři.“
„Judy?“
„Souhlasím,“ řekla bez váhání. „Prioritou je dostat ten lék zpátky
na trh. A jestli to urychlíme tím, že učiníme Maxwellovu rodinu
šťastnou, jsem pro.“
Massey se pomalu vrátil ke své židli, zapraskal klouby prstů,
promnul si obličej, napil se kávy, působil dojmem člověka, který věc
důkladně zvažuje. Ale ve skutečnosti byl rozhodnutý. „Dobrá,
Laytone, dohodnuto. Zbavte se Maxwella. Ale jestli se tohle
vyrovnání obrátí proti nám, okamžitě končím naše vztahy.
Momentálně s vámi a s vaší firmou spokojen nejsem a uvažuju o
tom, že se poohlédnu po někom jiném.“
„To není potřeba, Reubene. Odklidím Maxwella z cesty.“
„Super. No a jak dlouho to bude trvat, než se Krayoxx vrátí na
trh? Jak dlouho a za kolik?“
Koane si zlehka otřel z čela několik perliček potu. „Na to nemůžu
odpovědět, Reubene. Musíme postupovat krok za krokem a
potřebujeme nějaký čas. Nejdřív zametu Maxwella pod koberec a
pak se znovu sejdeme.“
„Kdy?“
„Za třicet dní?“
„Skvěle. Třicet dní znamená ztrátu pěti set čtyřiceti milionů
zisku.“
„Umím počítat, Reubene.“
„Tím jsem si jistý.“
„Chápu to, Reubene.“
Masseyovi se zaleskly oči a zašermoval ukazováčkem směrem ke
svému lobbistovi. „Poslouchejte mě, Laytone. Jestli se ten lék nevrátí
co nejdřív na trh, přijedu do Washingtonu, vyrazím vás odtamtud i s
vaší firmou a najmu si celou bandu ‚specialistů na vládní záležitosti‘,
aby mou firmu ochránila. Můžu si domluvit schůzku s
viceprezidentem a mluvčím Sněmovny. Můžu si zajít na skleničku s
celým tuctem senátorů. Vezmu si svou šekovou knížku a kamion
peněz, a když budu muset, přivezu do Úřadu pro kontrolu potravin a
léčiv plné auto šlapek a vypustím je tam.“
Koane se nuceně usmál, jako by to byl bůhvíjak dobrý vtip. „To
není třeba, Reubene. Jen mi dejte trochu času.“
„Nemáme tu trochu času.“
„Nejrychlejší způsob, jak vrátit Krayoxx zpátky na trh, je
dokázat, že není škodlivý,“ řekl Koane klidně, aby stočil hovor od
svého vyhazovu jinam. „Máte nějaké nápady?“
„Pracujeme na tom,“ řekl Nicholas Walker.
Massey znovu vstal a vrátil se ke svému oblíbenému oknu.
„Schůzka skončila, Laytone,“ zavrčel a ani se neotočil, aby se
rozloučil.
 Když Koane odešel, Reuben se uvolnil a hned měl z jednání lepší
pocit. Výkonnému řediteli neudělá nic tak dobře jako lidská oběť.
Reuben čekal, než si Nick Walker a Judy Becková zkontrolují na
svých telefonech došlé e-maily. Když byli hotovi, Reuben řekl:
„Myslím, že bychom měli probrat naši strategii vyrovnání. Jaký
máme harmonogram?“
„Soudní řízení v Chicagu je přede dveřmi,“ řekl Walker. „Žádné
datum ještě není stanoveno, ale měli bychom se ho brzy dozvědět.
Nadine Karrosová sleduje kalendář soudce Seawrighta a ten tam má
koncem října pěkné volné okénko. S trochou štěstí by ten termín
mohl být tehdy.“
„To není ani rok od podání žaloby.“
„Ano, ale neudělali jsme nic, abychom to zpomalili. Nadine vede
tuhou obhajobu, prochází všechny podněty, ale nejsou žádné
překážky. Žádný návrh na zproštění žaloby. Žádný plán na sumární
rozsudek. Zjišťování probíhá dobře. Zdá se, že Seawrighta ta kauza
zaujala a chce soudní proces.“
„Je 3. června. Oni pořád podávají žaloby. Když začneme o
vyrovnání mluvit teď, dokážeme to protáhnout až do října?“
Judy Becková odpověděla: „To není vůbec žádný problém.
Vyrovnání za Fetazin trvalo tři roky a tam bylo půl milionu žadatelů.
Zohaven dokonce trval ještě déle. Obhajoba uvažuje jen o jediné věci
– o těch pěti miliardách, co jsme odepsali minulé čtvrtletí. Sní o tom,
až budou ty peníze na stole.“
„Tím nastane další šílenství,“ řekl Nick.
„Tak ho rozjeďme,“ navrhl Massey.
26
Wally seděl u rozvodového soudu v šestnáctém patře Daleyova
centra, uprostřed města. Na programu dnešního dopoledne byl případ
Strateová versus Strate, jeden z tuctu těch ubohých malých rozvodů,
co (doufejme) navždy rozdělí dva lidi, kteří se v první řadě nikdy
neměli brát. Aby vyřešili zamotanou situaci, najali si Wallyho,
zaplatili mu sedm set padesát dolarů za rozvod dohodou a po šesti
měsících tu teď seděli u soudu, každý na jiné straně uličky, a
nervózně čekali, až dojde na jejich případ. Wally také čekal, čekal a
sledoval procesí jizvami poznamenaných dvojic, které jsou spolu na
válečné stezce a teď pokorně předstupují před soudce, uklánějí se
mu, mluví, když je jejich právníci vyzvou, vyhýbají se očnímu
kontaktu se svým partnerem a po několika neveselých minutách
odcházejí, zase bez manželského pouta.
Wally byl ve skupině právníků, všichni netrpělivě čekali.
Polovinu z nich znal. Tu druhou polovinu nikdy předtím neviděl. Ve
velkém městě, kde se vyskytovalo dvacet tisíc právníků, se tváře
neustále měnily. Jako hejno potkanů. Nekonečný běžící pás.
Nějaká manželka před soudcem plakala. Nechtěla se rozvádět.
Její manžel ano.
Wally se nemohl dočkat, až pro něj tyhle věčně se opakující
výjevy definitivně skončí. Brzy už bude trávit čas ve své luxusní
kanceláři někde blíž centra, daleko od dřiny a potu, kterou s sebou
nese profese obvodního právníka, za širokou mramorovou deskou
psacího stolu, k ruce bude mít dvě pohledné sekretářky, které budou
zvedat telefony a podávat mu spisy, a jednoho nebo dva asistenty
vykonávající otrockou práci. Už žádné rozvody, řízení pod vlivem
alkoholu, laciné závěti a pozůstalosti, už žádní klienti, kteří nebudou
mít na zaplacení. Bude si vybírat jen ty případy újmy na zdraví, které
bude chtít, a vydělávat velké peníze.
Ostatní právníci jej ostražitě sledovali. Věděl to. Občas se zmínili
o Krayoxxu. Zvědaví, závistiví, někteří doufali, že Wally narazí na
zlatou žílu, protože to by jim dalo naději. Jiní ho zase naopak chtěli
vidět poraženého, protože to by bylo důkazem, že jsou na světě právě
jen kvůli té lopotě. A ničemu jinému.
V kapse kabátu mu zavibroval mobil. Popadl ho, podíval se na
jméno a číslo volajícího, pak vyskočil ze židle a uháněl ven ze soudní
síně. Sotva za sebou zavřel dveře, řekl: „Jerry, jsem u soudu. Co se
děje?“
„Velká novina, bratře Wally,“ ozval se zpěvavě Alisandros.
„Včera jsem hrál na osmnáct jamek golf s Nicholasem Walkerem.
Říká vám to něco?“
„Ne, ano. Nevím určitě. S kým?“
„Hráli jsme u mě na hřišti. Šel jsem na osmasedmdesát. Chudák
Nick byl o dvacet úderů za mnou. Bohužel mu golf moc nejde. Je to
dvorní právník Varrick Labs. Znám ho už léta. Princ všech kreténů,
ale ctihodný.“
Nastala pauza, kterou měl Wally nějak vyplnit, ale nic užitečného
ho nenapadlo. „Ale Jerry, určitě mi nevoláte proto, abyste se chlubil
svým úspěchem v golfu, ne?“
„Ne, Wally. Volám, abych vás informoval, že Varrick chce
zahájit dialog ohledně vyrovnání. Ne skutečná jednání, to
zdůrazňuju, ale chtějí začít hovořit. Takhle to obvykle chodí.
Pootevřou dveře. My do té škvíry strčíme nohu. Budou provádět
takové tanečky. My taky. A než se nadějete, budeme mluvit o
penězích. O velkých penězích. Chápete, o čem mluvím, Wally?“
„No ano.“
„Myslel jsem si to. Podívejte se, Wally, máme před sebou ještě
dlouhou cestu, než se vaše případy dostanou tak daleko, aby mohlo
dojít k vyrovnání. Dejme se do práce. Já dodám doktory, kteří
provedou prohlídky – to je ta hlavní věc. Vy musíte vybičovat úsilí
najít víc případů. Nejdřív asi vyrovnáme ty případy úmrtí – kolik jich
teď máte?“
„Osm.“
„Jenom? Myslel jsem, že víc.“
„Jejich osm, Jerry, a jeden je urychlený, pamatujete?
Klopecková.“
„Jasně, jasně. S tou sexy kočkou na druhé straně. Upřímně řečeno
bych se zas rád celý den koukal na její nohy.“
 „To každopádně.“
„Každopádně na to musíme vletět. Zavolám vám kvečeru a
předložím vám plán hry. Bude to spousta práce, Wally, ale jsou v
tom velké prachy.“
Wally se vrátil do soudní síně a zase čekal. Pořád si opakoval:
„Jsou v tom velké prachy. Jsou v tom velké prachy.“ Hra začala.
Konec legrace. Slýchal to celý život, ale co to vlastně znamená v
kontextu mocného soudního procesu? Hází Varrick ručník do ringu,
vzdává to tak rychle, chce si ušetřit další výdaje? Wally soudil, že
ano.
Pohlédl na ztrhané, unavené právníky kolem. Paběrkovali, celé
dny se snaží vyždímat honoráře z chudáků, kteří nemají na
rozhazování. Vy ubozí šmejdi, pomyslel si.
Nemohl se dočkat, až to poví DeeAnně, ale nejdřív musí
promluvit s Oscarem. A ne v kanceláři, kde nikdy nemají žádné
soukromí.

Za dvě hodiny se sešli na oběd v jedné italské restauraci nedaleko

kanceláře. Oscar měl za sebou těžké dopoledne, kdy se snažil
rozsoudit šest dospělých dětí hádajících se o pozůstalost mrtvé
matky, ve které nebylo celkem vzato nic cenného. Potřeboval se
napít a objednal si láhev laciného vína. Wally se bez problémů
spokojil s vodou, nepil už dvě stě jedenačtyřicet dní. Nad rajčatovým
salátem s mozzarellou Wally rychle zopakoval svému partnerovi
průběh rozhovoru s Jerrym Alisandrosem a teatrálně dodal: „To je
ten okamžik, Oscare. Konečně se to stane.“
Oscar poslouchal a pil a jeho nálada se po první skleničce
změnila. Dokonce se usmíval a Wally úplně viděl, jak ho
skepticismus opouští. Vyndal pero, odsunul salát stranou a začal
něco škrábat. „Tak si to ještě jednou spočítáme, Wally. Opravdu nám
případ s úmrtím vynese dva miliony?“
Wally se rozhlédl, jestli nikdo neposlouchá. Vzduch byl čistý.
„Už jsem všechno přece důkladně prozkoumal, ne? Podíval jsem se
na desítky vyrovnání v případech hromadných žalob za ublížení na
zdraví léky. Momentálně existuje spousta neznámých, aby se dalo
předvídat, kolik bude každý případ stát. Musíš přesně zjistit
odpovědnost, příčinu smrti, anamnézu, věk zesnulého, potenciální
příjem a tak dále. Pak musíme zjistit, kolik do toho Varrick hodlá
investovat. Ale milion babek je podle mě startovní čára. Máme jich
osm. Honoráře činí čtyřicet procent. Půlku Jerrymu, plus platba za
jeho znalecký posudek a naší firmě zbývá kolem jednoho a půl
milionu.“
Oscar si zuřivě činil poznámky, i když tahle čísla už slyšel
stokrát. „Jsou to případy úmrtí. Musí to stát víc než jeden milion za
každý,“ prohlásil, jako by takových velkých případů už řešil desítky.
„Možná dva,“ řekl Wally. „Pak tu máme všechny ty případy bez
úmrtí, teď jich je čtyři sta sedm. Řekněme, že po lékařské prohlídce
bude splňovat podmínky jen polovina. Na základě podobných
případů – s různými dalšími léky – je myslím jeden milion dolarů
rozumným číslem pro klienta, jemuž trochu poškodili srdeční
chlopeň, Oscare. Náš podíl se pohybuje kolem tři a půl milionu.“
Oscar si něco zapsal, pak skončil, pořádně se napil a řekl: „Takže
bychom se měli domluvit, jak si to rozdělíme, že? Jde ti o tohle, ne?“
„Je to jedno z několika naléhavých témat.“
„No dobrá, tak proč ne napůl?“ Všechny hádky o honorář
začínaly dělením napůl.
Wally si nacpal do pusy plátek rajčete a zuřivě ho žvýkal. „Proč
ne napůl: protože já ten Krayoxx objevil, shromáždil jsem případy a
až dosud jsem udělal asi devadesát procent vší práce. Ve své
kanceláři mám těch osm smrtelných případů. David má nahoře těch
zbývajících čtyři sta. Jestli se nepletu, tak ty nemáš ve své kanceláři
žádný.“
„Tím snad nežádáš devadesát procent?“
„Samozřejmě že ne. Mám návrh. Čeká nás spousta práce.
Všechny případy musí posoudit lékař, zhodnotit je a tak. Odložme
všechno ostatní – já, ty i David – a dejme se do práce. Připravíme ty
případy a zároveň budeme hledat další. Až se objeví zpráva o
vyrovnání, všichni právníci v zemi se na Krayoxx vrhnou jako šílení.
A až přijde šek, rozdělíme si ho na šedesát, třicet a deset. To je podle
mě fér.“
 Oscar si objednal lasagne speciál a Wally plněné ravioli. Když
servírka přinesla jídlo a zase odešla, Oscar řekl: „Tvůj honorář je
dvakrát větší než můj? To se ještě nikdy nestalo. Nelíbí se mi to.“
„A jak bys to chtěl?“
„Napůl.“
„A co David? Slíbili jsme mu taky nějaký podíl, když souhlasil,
že převezme ty případy bez úmrtí.“
„Dobrá, padesát pro tebe, čtyřicet pro mě, deset pro Davida.
Rochelle dostane pěknou odměnu, ale ne podíl.“
S představou tolika peněz bylo snadné házet čísly a ještě
snadnější se dohodnout. Častokrát se ošklivě pohádali o pět tisíc, ale
dnes tomu tak nebylo. Vyhlídka na peníze je uklidňovala, neměli
chuť se hašteřit. Wally natáhl ruku a Oscar udělal totéž. Rychle si
potřásli rukou a pustili se do jídla.
Wally se po několik soustech zeptal: „Co manželka?“
Oscar se zamračil, zašklebil a podíval se jinam. Paula Finleyová
byla naprosto zakázaným tématem, protože nikdo ve firmě ji nemohl
vystát, včetně Oscara.
Wally se nedal odradit. „Víš, Oscare, teď je ta pravá chvíle. Jestli
se jí teda hodláš zbavit, udělej to teď.“
„Zrovna ty mi radíš ohledně manželství?“
„Ano, protože víš, že mám pravdu.“
„Předpokládám, žes o tom už přemýšlel.“
„Ano, protože ty ne, a to proto, že jsi až doteď těm případům
nevěřil.“
Oscar si nalil další víno a řekl: „Tak povídej.“
Wally se naklonil blíž, jako by spolu probírali nějaké tajné
jaderné zbraně. „Požádej o rozvod, hned teď. Nic na tom není. Já to
udělal čtyřikrát. Odstěhuj se, najdi si byt, ukonči všechny svazky. Já
ti budu dělat advokáta, ona ať si najme, koho bude chtít. Sepíšeme
smlouvu s datem šest měsíců starým, ve které bude stát, že já dostanu
osmdesát procent z vyrovnání za Krayoxx, pokud nějaké bude, a ty a
David si rozdělíte dvacet procent. Musíš ukázat nějaký příjem z
Krayoxxu, jinak bude její právník šílet. Ale většina peněz může
zůstat v nějakém fondu, řekněme tak rok, dokud prostě nebude po
rozvodu. Pak se my dva spolu vyrovnáme.“
 „To je podvodný převod majetku.“
„Já vím. Hrozně se mi to líbí. Už jsem to dělal tisíckrát, i když v
mnohem menším měřítku. Mám podezření, že ty taky. Dost fikané,
co říkáš?“
„Jestli nás čapnou, půjdeme oba do basy za pohrdání soudem, bez
procesu.“
„Nedáme se chytit. Ona si přece myslí, že Krayoxx je jen můj,
ne?“
„Jo.“
„Tak to klapne. Je to naše firma a my stanovíme pravidla, jak se
dělí peníze. Naprosto dle našeho uvážení.“
„Její právníci nebudou tak hloupí, Wally. Dozvědí se o tom
velkém vyrovnání za Krayoxx, sotva k němu dojde.“
„No tak, Oscare, ty děláš, jako bychom takový balík inkasovali
pokaždé. Mám podezření, že se za posledních deset let tvoje
upravená hrubá mzda zprůměrovala tak na pětasedmdesát tisíc, ne?“
Oscar pokrčil rameny. „Asi jako tvoje. Dost smutné, že? Po
třiceti letech dřiny.“
„O to nejde, Oscare. Jde o to, že se u rozvodu budou dívat, kolik
jsi vydělal v minulosti.“
„Já vím.“
„Jestli budou peníze za Krayoxx moje, můžeme průkazně
argumentovat, že se tvůj příjem nezměnil.“
„Co s těmi penězi uděláš?“
„Schovám je, dokud nebude po rozvodu. Ksakru, Oscare,
můžeme je ulít třeba na Kajmanské ostrovy a jednou za rok se tam na
ně zajet podívat. Věř mi, že se o tom nikdo nemůže dovědět. Ale ty
musíš požádat o rozvod hned teď a vypadnout z manželství.“
„Proč ti tak záleží na mém rozvodu?“
„Protože tu ženskou nesnáším. Protože sníš o rozvodu od líbánek.
Protože si zasloužíš, abys byl šťastný, a když se té mrchy zbavíš a
schováš si peníze, tvůj život se zásadně změní k lepšímu. Jen si
představ, Oscare, být ve dvaašedesáti svobodný a v bance mít balík
peněz.“
 Oscar se neubránil úsměvu. Vyprázdnil třetí skleničku. Snědl pár
soust. Zřejmě mu něco vrtalo hlavou, tak se nakonec zeptal: „Jak jí to
mám říct?“
Wally si ubrouskem otřel koutky úst, narovnal se a nasadil
autoritativní tón. „No, existuje spousta způsobů, jak to udělat, a já je
všechny vyzkoušel. Už jste spolu někdy mluvili o tom, že byste se
rozešli?“
„Pokud se pamatuju, tak ne.“
„Předpokládám, že nebude těžké se pořádně pohádat.“
„To teda nebude. Pořád jí něco vadí, hádáme se skoro každý den,
hlavně kvůli penězům.“
„To jsem si myslel. Udělej to takhle, Oscare. Přijď dnes večer
domů a svrhni bombu. Řekni jí, že jsi nešťastný a že chceš odejít.
Jednoduše a prostě. Žádné hádky, hašteření, dohadování. Řekni jí, že
si může nechat dům, auto, nábytek, že si může nechat všechno, když
bude souhlasit s rozvodem bez určení viny.“
„A když souhlasit nebude?“
„Tak odejdi i přesto. Můžeš bydlet u mě, než ti najdeme nějaký
byt. Až tě uvidí odcházet, rozzuří se a začne kout pikle, ona obzvlášť.
Nebude jí dlouho trvat, než začne řádit. Dej jí osmačtyřicet hodin, a
stane se z ní kobra.“
„Kobra už je.“
„A je jí celou dobu. Připravíme papíry, pošleme jí to a uvidíš, jak
se do toho pustí. Do konce týdne si sežene právníka.“
„Zatím jsem tyhle rady jen rozdával, nikdy jsem si nepomyslel,
že mě něco takového taky potká.“
„Oscare, někdy to vyžaduje odvahu sebrat se a odejít pryč. Udělej
to teď, dokud se ještě dokážeš radovat ze života.“
Oscar si nalil zbytek vína do sklenky a zase se začal usmívat.
Wally si nepamatoval, kdy naposled viděl svého hlavního partnera
firmy tak spokojeného.
„Dokážeš to udělat, Oscare?“
„Jo. Dokonce si říkám, že půjdu brzo domů, sbalím si věci a
rozseknu to.“
„To je ohromné. Oslavíme to dnes skvělou večeří. Na účet
firmy.“
 „Platí. Ale nebudeš s sebou brát tu svou kočku, že ne?“
„Nechám ji doma.“
Oscar do sebe hodil zbytek vína, jako by to byla tequila, a řekl:
„Sakra, Wally, už roky jsem se na něco tak netěšil.“
27
Bylo těžké přesvědčit Khaingovu rodinu, že svou pomoc myslí
upřímně, ale po několika týdnech večeří v podobě Big Maku si
získali jejich důvěru. David a Helen každou středu vždycky nejdřív
povečeřeli něco zdravějšího, pak zajeli do stejného McDonaldu,
objednali stejné hamburgery a hranolky a zajeli do bytového
komplexu v Rogers Park na návštěvu rodiny. Babička Zaw a dědeček
Lu se přidali, protože měli taky rádi dobroty z rychlého občerstvení.
Zbytek týdne se živili především rýží s kuřetem, ale ve středu
Khaingovi jedli jako praví Američani.
Helen byla v sedmém měsíci těhotenství a užívala si to. Zpočátku
váhala, jestli má každý týden absolvovat takovou návštěvu. Jestli je v
tom bytě někde ve vzduchu olovo, měla by nenarozené dítě chránit.
Proto David všechno zkontroloval. Tak dlouho tlačil na doktora Biffa
Sandroniho, až ten nakonec souhlasil s honorářem pěti tisíc místo
původních dvaceti, s tím, že David většinu věcí zařídí sám. David
tedy prošel byt a odebral vzorky malby, vody, glazury z keramického
nádobí, šálků a podšálků, talířů, mís, vzorky z rodinných alb, hraček,
bot, oblečení, zkrátka doslova ze všeho, s čím rodina přicházela do
styku. Odvezl tu sbírku do Sandroniho laboratoře v Akronu, vyložil
ji tam, pak ji zase za dva týdny vyzvedl a vrátil rodině. Podle
lékařovy zprávy se ve vzorcích našly jen stopy po olovu, přípustné
množství, kvůli kterému si rodina nemusí dělat starosti. Helen ani
jejímu budoucímu dítěti v bytě Khaingových nic nehrozí.
Thuya se otrávil Strašnými zuby a doktor Sandroni to hodlal pod
přísahou potvrdit před jakýmkoli soudem. David měl v rukávě
slibnou žalobu, ale potřebovali ještě najít obžalovaného.
Měl se Sandronim jména čtyř čínských firem, které vyráběly
podobné hračky pro americké dovozce, ale nedokázali přesně zjistit
výrobce. A podle Sandroniho existovala reálná možnost, že ho nikdy
nenajdou. Sada Strašných zubů mohla být vyrobena i před dvaceti
lety, potom ležela deset let někde ve skladu, než ji dovezli do USA, a
i tam mohlo trvat dalších pět let, než se dostala do obchodního
řetězce. Výrobce i dovozce možná ještě svůj obchod provozují, ale
taky je mohli už před lety zabásnout. Číňané byli pod neustálým
tlakem amerických kontrolorů, kteří sledovali množství olova v
tisících různých výrobků, a často bylo nemožné určit, kdo co vyrobil,
protože v Číně existoval úplný labyrint levných továren tohoto typu a
byly roztroušené po celé zemi. Doktor Sandroni měl nekonečný
seznam zdrojů, účastnil se stovek soudních procesů, ale po čtyřech
měsících důkladného pátrání měl ruce prázdné. David s Helen
prošmejdili každý bleší trh a hračkářství v Chicagu a nashromáždili
úžasnou sbírku falešných chrupů a upířích zubů, ale ani jedny nebyly
stejné jako Strašné zuby. Své pátrání ještě neskončili, ale už ztratilo
počáteční vervu.
Thuya byl teď doma, živý, ale těžce nemocný. Mozek měl vážně
poškozený. Chodit mohl jen s pomocí druhých, špatně mluvil,
nedokázal se sám najíst a ovládat své tělesné funkce. Špatně viděl a
stěží reagoval na základní podněty. Když jste se ho zeptali, jak se
jmenuje, vypravil ze sebe něco jako „Tay“. Většinu času ležel v
postýlce s ochranným zábradlím, udržovat ji v čistotě dalo dost
práce. Péče o chlapce představovala celodenní námahu, kterou
vynakládali všichni členové rodiny a zapojovala se i řada sousedů.
Nemělo cenu přemýšlet nad tím, co s ním bude dál. Lékaři taktně
naznačovali, že se jeho stav pravděpodobně nijak nezlepší. Davidovi
po straně důvěrně sdělili, že se Thuyův mozek a tělo nebudou
normálně vyvíjet a že se s tím nedá nic dělat. A umístit ho někam
nebylo možné – žádné zařízení pro děti s poškozeným mozkem
neexistuje.
Dostával po lžičkách speciální výživu, jakousi směs mixovaného
ovoce a zeleniny doplněnou o potřebnou denní dávku živin.
Používali jednorázové pleny určené pro takto postižené děti. Výživa,
pleny a léky stály rodinu šest set dolarů měsíčně, David a Helen
slíbili, že jim budou z poloviny přispívat. Khaingovi neměli žádné
zdravotní pojištění a nebýt štědrosti nemocnice Lakeshore, chlapci
by se takové kvalitní péče vůbec nedostalo. Nejspíš by už byl mrtvý.
Jinými slovy, Thuya se stal pro rodinu neuvěřitelným břemenem. Soe
a Lwin si přáli, aby s nimi při večeři seděl u stolu. Měl speciální
židli, byl to také dar od nemocnice, do ní jej bylo možno bezpečně
připásat a podepřít, aby seděl rovně a mohl dostat po lžičkách najíst.
Rodina si pochutnávala na hamburgerech a hranolkách a Helen
chlapce opatrně krmila dětskou lžičkou. Tvrdila, že se to potřebuje
naučit. David seděl z druhé strany s připraveným ubrouskem a
během krmení mluvil se Soem o práci a o životě v Americe.
Thuyovy sestry chtěly používat americká jména, Lynn bylo osm a
Erin šest. U večeře toho moc nenamluvily, ale americké rychlé
občerstvení milovaly. Když přece jen něco řekly, bylo to vždycky
dokonalou angličtinou bez jakéhokoli přízvuku. Lwin se pochlubila,
že mají ve škole jen samé jedničky.
Možná to bylo způsobeno vyhlídkami na nejistou budoucnost,
možná jen chudobou těch zoufalých přistěhovalců, ale tyto večeře
probíhaly v slavnostně vážném duchu. Rodiče, prarodiče i sestry
často pohlédli na Thuyu a bylo vidět, že mají slzy na krajíčku.
Pamatovali si ho jako halasícího, hyperaktivního chlapečka, který se
často a rád smál, a těžko se smiřovali s faktem, že se to už nikdy
nevrátí. Soe si vyčítal, že mu ty zuby koupil. Lwin si vyčítala, že
nebyla opatrnější. Lynn a Erin si vyčítaly, že ho podněcovaly, aby si
s těmi zuby hrál a strašil je. I Zaw a Lu měli výčitky svědomí: měli
něco udělat, i když ani teď nevěděli co.
Helen s Davidem po večeři vyvedli Thuyu z bytu, šli s ním po
krátkém chodníčku k autu a celá rodina přihlížela, jak ho usazují a
připoutávají na zadní sedadlo a jedou se s ním projet. Vybavili je na
cestu malým sáčkem s náhradními plenami a dalšími toaletními
potřebami.
Jízda na břeh jezera trvala asi dvacet minut. Zaparkovali u
Námořnického mola. David vzal chlapce za pravou ruku, Helen za
levou a následovala pomalá a lopotná procházka, na kterou byl
opravdu žalostný pohled. Thuya se pohyboval jako desetiměsíční
dítě, které se snaží dělat první krůčky, ale beze spěchu a aniž by
upadlo. Došli na molo a prohlíželi si kotvící lodě. Když se chtěl
Thuya zastavit a prohlížet si malý dvanáctimetrový dvojstěžník,
udělali to. Když se chtěl podívat na velkou rybářskou loď, zastavili
se a vyprávěli mu o ní. David s Helen nepřetržitě mluvili, jako dva
pyšní rodiče, kteří si povídají s batoletem. Thuya taky něco brebentil,
byl to nesrozumitelný proud zvuků, a oba dospělí předstírali, že jim
rozumějí. Když se unavil, nutili ho, aby šel dál. Podle rehabilitačního
pracovníka z nemocnice bylo důležité, aby chodil. Aby mu nezměkly
svaly.
Brávali ho do parků, na karnevaly, do nákupních středisek, na
různá sportovní utkání, na pouliční oslavy. Středeční večerní výlety
pro něj byly důležité, zároveň představovaly jedinou dobu, kdy si od
něj mohla rodina na chvíli odpočinout. Po dvou hodinách jim ho
vraceli zase domů.
Na Davida čekaly ještě další tři nové tváře. V posledních
měsících totiž vyřídil několik menších právních záležitostí pro
Barmánce, kteří v komplexu bydleli. Šlo o běžné záležitosti
přistěhovalců a David začínal být v tomhle zvláštním odvětví práva
zběhlý. Podařilo se mu usmířit několik manželských dvojic, které se
chtěly rozvádět. Měl před sebou žalobu týkající se koupě ojetého
auta. Jeho věhlas mezi přistěhovalými Barmánci stoupal a David
nebyl tak úplně přesvědčen, že je to dobré. Potřeboval klienty, kteří
by byli schopni platit.
Barmánci vyšli na ulici a opírali se o auta. Soe vysvětlil, že ti tři
muži pracují pro podnikatele zabývajícího se budováním kanalizace.
Protože byli přistěhovalci a jejich zaměstnavatel to věděl, platil jim
jen dvě stě dolarů týdně. Pracovali osm hodin denně. Situace se teď
zhoršila, protože jim zaměstnavatel už tři týdny nezaplatil. Neuměli
moc anglicky, a protože David teď nevěřil tomu, co slyšel, požádal
Soea, aby se jich na to ještě jednou vyptal. Dozvěděl se totéž. Dvě
stě dolarů týdně, přímá platba za přesčas, žádná výplata během
posledních tří týdnů. A tihle muži nebyli jediní. Stejný osud postihl i
další Barmánce a celý houf mužů z Mexika. Všichni tu byli načerno,
dřeli jako koně a všechny zaměstnavatel takhle podvedl.
David si udělal pár poznámek a slíbil, že se na to podívá.
Když přijeli domů, vylíčil situaci Helen. „Ale má ilegální
zaměstnanec právo žalovat podrazáckého zaměstnavatele?“ zeptala
se.
„To je otázka. Zítra to zjistím.“

Oscar se po obědě už do kanceláře nevrátil. Nemělo by to cenu.

Měl spoustu důležitějších věcí na práci než ztrácet čas a v něčem se
tam vrtat. Byl trochu opilý a potřeboval vystřízlivět. Nakoupil v
jedné večerce, koupil si velký kelímek černé kávy a pak zamířil na
jih na 1-57 a brzy se ocitl mezi poli za Chicagem.
Kolikrát už radil svým klientům, aby požádali o rozvod?
Tisíckrát. Za daných okolností to bylo tak snadné. „Podívejte se, v
případě některých manželství nastane čas, kdy jeden z partnerů
potřebuje odejít. Pro vás ten čas nastal právě teď.“ Vždycky si
připadal tak moudrý, když takovou radu uděloval, býval i trochu
namyšlený. Teď to pociťoval jako podvod. Jak může někdo něco
takového radit, když tím sám ještě neprošel?
Prožili s Paulou třicet nešťastných let. Jejich jediným dítětem
byla šestadvacetiletá rozvedená Keely, která se čím dál víc podobala
své matce. Keelin rozvod byl ještě živou ránou, hlavně proto, že se
vyžívala v tom, co při něm vytrpěla. Měla špatně placenou práci,
spoustu psychických problémů, které si pouze namlouvala, ale
vydatně je léčila hromadou prášků, a její hlavní terapií se stalo
neustálé nakupování s matkou, což financoval Oscar.
„Mám jich obou po krk,“ řekl si Oscar nahlas, když míjel sjezd na
Kankakee. „Je mi dvaašedesát, jsem zdravý, můžu tu být ještě
třiadvacet let a mám právo na to, abych se snažil být šťastný. Je to
tak?“
Jistě.
Ale jak to doma oznámit? To byla otázka. Jak tu bombu podat?
Myslel na své někdejší klienty, na rozvody, u kterých asistoval.
Extrémním případem bylo, když nějaká manželka načapala svého
muže posteli s jinou. Oscar si vzpomněl na tři čtyři případy, kdy se
tak stalo. Tahle bomba fungovala. Manželství skončilo, miláčku,
našel jsem si někoho jiného. Opačným případem, který kdysi řešil,
byla dvojice, která se nikdy nehádala, nikdy nemluvila o rozluce
nebo o rozvodu a manželé spolu oslavili třicet let společného života a
koupili si na důchod domek u jezera. Pak se jednou manžel vrátil ze
služební cesty a našel dům prázdný. Zmizelo všechno manželčino
oblečení a polovina nábytku. Odstěhovala se, řekla mu, že ho nikdy
nemilovala. Brzy se znovu vdala a on spáchal sebevraždu.
Nikdy nebylo těžké vyprovokovat s Paulou nějaký konflikt; ta
ženská se strašně ráda hašteřila a hádala. Možná by se měl trochu víc
opít, přijít domů namazaný, nechat ji, aby mu za to vynadala, omlátit
jí oplátkou o hlavu to její věčné nakupování, přikládat pod kotel, až
na sebe začnou oba řvát. Pak by si mohl ve vzteku sbalit nějaké
oblečení a prásknout za sebou dveřmi.
Oscar v sobě nikdy nenašel odvahu odejít. Chtěl to udělat už
mockrát, ale vždycky se odplížil na chodbu, zašel do pokoje pro
hosty, zamkl se tam a spal sám.
Jak se blížil k Champaign, měl už plán hotový. Proč by se měl
snižovat k jakési lsti, vyvolat hádku jen proto, aby pak mohl svalit
vinu na ni? On chce přece odejít, tak se musí zachovat jako muž a
přiznat to. „Jsem nešťastný, Paulo, a jsem nešťastný už celé roky.
Nepochybuju o tom, že i ty jsi nešťastná, jinak bys mi pořád
nenadávala a nehádala se. Odcházím. Můžeš si nechat dům a
všechno, co v něm je. Já si vezmu jen svoje oblečení. Sbohem.“
Obrátil vůz a zamířil na sever.

Nakonec to bylo jednoduché a Paula to přijala docela dobře.

Trochu plakala a nadávala, ale když jí na to Oscar neskočil, zamkla
se dole a odmítla vyjít. Oscar naložil do svého auta oblečení a pár
osobních věcí a rychle odjel, usmíval se, cítil úlevu, s každou ulicí,
kterou nechal za zády, se cítil šťastnější.
Je mu dvaašedesát, brzo bude poprvé za celý život konečně
svobodný, taky co nevidět zbohatne, jestli může Wallymu věřit, a teď
mu už věřil. Ve skutečnosti choval ke svému podřízenému partnerovi
obrovskou důvěru.
Nevěděl, kam jede, ale nehodlal jet k Wallymu a přespat u něj.
Viděl se s ním dost a dost v kanceláři, navíc by se tam mohla objevit
ta štětka a Oscar ji nesnášel. Asi hodinu se projížděl a pak se
ubytoval v hotelu blízko 0’Harova letiště. Přistavil si židli k oknu a
díval se, jak v dálce startují a přistávají letadla. Brzy bude taky takhle
létat – na ostrovy, do Paříže, na Nový Zéland – s nějakou příjemnou
dámou po boku.
Už teď si připadal o dvacet let mladší. Začíná žít.
28
Následujícího rána přišla Rochelle do kanceláře brzy a těšila se
na svůj jogurt a noviny, na to, že tam kromě HS ještě nikdo nebude,
ale HS si už hrál s někým jiným. Byl tam pan Finley a vypadal
čiperně. Rochelle si nepamatovala, kdy naposled přišel dřív než ona.
„Dobré ráno, paní Gibsonová,“ pozdravil ji s vřelou srdečností a
jeho vráskami zbrázděný obličej zářil radostí. „Co tu děláte?“ zeptala
se podezíravě. „Náhodou mi to tady patří,“ odpověděl Oscar. „Proč
jste v tak dobré náladě?“ zeptala se a odložila kabelku na stůl.
„Protože jsem dnes spal v hotelu. A sám.“
„Asi byste to měl dělat častěji.“
„Ani se nezeptáte proč?“
„Jistě. Proč?“
„Protože jsem včera večer odešel od Pauly, paní Gibsonová.
Sbalil jsem si věci, řekl sbohem a odešel a už se nikdy nevrátím.“
„Proboha!“ vyhrkla a vykulila oči v naprostém úžasu. „To snad
ne!“
„Ale ano. Po třiceti mizerných letech jsem svobodný člověk. Tak
proto jsem tak šťastný, paní Gibsonová.“
„No tak to mám taky radost. Gratuluju.“ Rochelle se za těch osm
a půl roku, co pracovala ve firmě Finley & Figg, s Paulou ještě
osobně nesetkala a byla ráda. Wally tvrdil, že Paula nehodlá do
kanceláře nikdy vkročit, protože je to pod její úroveň. Neváhala se
kdykoli před známými pochlubit, že je její manžel právník, naznačit,
že má peníze a moc, ale zároveň se tajně styděla za nízkou úroveň
jeho firmy. Utratila každý desetník, co vydělal, a nebýt nějakého
záhadného zdroje peněz ze strany její rodiny, byli by už dávno švorc.
Nejmíň třikrát na Oscara tlačila, aby Rochelle vyhodil. On se o to
pokusil dvakrát. Dvakrát se připotácel do kanceláře, zamkl se tam a
lízal si rány. Paní Finleyová při jedné z těchto příležitostí volala a
chtěla mluvit se svým manželem. Rochelle jí zdvořile oznámila, že
manžel má zrovna jednání se svým klientem. „To je mi fuk,“ řekla
manželka, „spojte mě s ním.“ Rochelle znovu odmítla a řekla jí, ať
počká, než jednání skončí. Když paní Finleyová volala znovu a
Rochelle to zvedla, Paula nadávala, byla na infarkt a vyhrožovala, že
přijde a udělá v kanceláři pořádek. Rochelle jí na to odpověděla:
„Udělejte to na svou vlastní zodpovědnost. Já nejsem žádná
třasořitka, mě tak snadno nepostrašíte.“ Paula Finleyová se
neobjevila, ale manžel si to schytal.
Rochelle přistoupila k Oscarovi a pevně ho objala. Ani jeden z
nich si nevzpomínal, kdy se naposledy jeden druhého z nějakého
důvodu dotkli. „Stane se z vás nový člověk,“ řekla. „Blahopřeju.“
„Rozvod by měl být jednoduchý,“ odpověděl.
„Nebudete si k němu brát Figga, nebo ano?“
„No, budu. Je levný. Viděl jsem jeho inzerát na bingo tiketu.“
Rozesmáli se a pak si začali u stolu povídat.
Za hodinu, při třetí firemní poradě, tu novinu sdělili Davidovi,
který vypadal trochu zmateně z nadšení, s jakým se o té novince
mluvilo. Nikde ani stopy po nějakém smutku. Bylo jasné, že si Paula
Finleyová nadělala spoustu nepřátel. Oscar byl úplně štěstím bez
sebe při představě, že se jí zbaví.
Wally stručně shrnul svůj rozhovor s Jerrym Alisandrosem a
podal tu zprávu takovým způsobem, že se zdálo, že jsou šeky na
balíky peněz už doslova na cestě. Mlel dál, páté přes deváté, a
Davidovi najednou s tím rozvodem svitlo. Zbavit se manželky teď a
rychle, než se nahrnou velké peníze. Ať měl za lubem cokoli, David
najednou vycítil problém. Skrývat majetek, přesměrovat fondy, zřídit
falešné bankovní účty – úplně slyšel, o čem se spolu ti dva asi bavili.
V hlavě mu zazněly varovné signály. David bude zvídavý a bdělý.
Wally je vyzýval, aby pracovali naplno, aby dali do pořádku
dokumenty, našli nové případy, všechno ostatní odložili stranou a tak
dál. Alisandros slíbil zajistit odborníky z řad lékařů, kardiology,
všechnu logistickou podporu k přípravě jeho klientů na vyrovnání.
Každý současný případ s sebou nese velké peníze, každý budoucí
případ by mohl stát ještě víc.
Oscar jen seděl a usmíval se. Rochelle pozorně poslouchala.
Davidovi ty zprávy připadaly vzrušující, ale zároveň byl opatrný.
Wally vždycky všechno zveličoval a David se naučil brát z toho
vážně jen polovinu. Ale i ta polovina by byla úžasný balík.
 Účetní rozvaha Zincovy rodiny klesla pod sto tisíc dolarů, a i
když se David odmítal znepokojovat, myslel na to víc a víc. Zaplatil
Sandronimu sedm a půl tisíce dolarů za případ, který je
pravděpodobně k ničemu. Zavázali se s Helen, že budou měsíčně
přispívat třemi sty dolary na pomoc Thuyovi, což bude nejspíš trvat
roky. Nerozpakovali se ten krok udělat, ale realita začala dotírat.
Jeho měsíční plat od firmy rovnoměrně stoupal, ačkoli bylo
nepravděpodobné, že si někdy vydělá tolik co u Rogana. To nebylo
jeho měřítko. Až přijde dítě, předpokládal, že bude potřebovat tak sto
pětadvacet tisíc dolarů ročně, aby mohli žít v pohodlí. Krayoxx
možná jeho příjmy zvýší, ačkoli ještě s partnery o svém podílu
nemluvil.
Třetí firemní porada skončila náhle, protože do kanceláře vrazila
nějaká žena zápasnické postavy, v teplákové soupravě a pantoflích.
Chtěla mluvit s nějakým právníkem o Krayoxxu. Brala ho dva roky,
cítí, že jí srdce opravdu slábne, a chce tu firmu okamžitě žalovat.
Oscar s Davidem zmizeli. Wally ji s úsměvem přivítal a řekl: „No tak
to jste na tom správném místě.“

Rodina senátora Maxwella si najala soudního právníka z Boise

jménem Frazier Gant, muže číslo jedna v mírně úspěšné firmě, která
se zabývala převážně nehodami tahačů s návěsem a zanedbáním
lékařské péče. Boise nepatří do okruhu soudů, které vynášejí velké
verdikty. Málokdy zažije liberální odškodné, jaká jsou běžná na
Floridě, v Texasu, New Yorku a Kalifornii.
Idaho se na žaloby za újmu na zdraví mračí a zdejší poroty jsou
obecně vzato konzervativní. Ale Gant dokázal dát dohromady případ
a získat verdikt. Byl to člověk, se kterým bylo třeba počítat, a v této
chvíli náhodou dostal ten největší občanskoprávní spor v zemi.
Mrtvý senátor, kterého ranila mrtvice přímo na senátní půdě, a případ
úmrtí, z kterého vinili přímo jednu obrovskou firmu. Sen soudního
právníka.
Gant trval na setkání ve Washingtonu spíše než v Boise, ačkoli
Layton Koane byl maximálně ochotný sejít se kdekoli. Koane se
vlastně chtěl sejít kdekoli jinde než ve Washingtonu, protože tam by
ho Gant navštívil v jeho kanceláři. Koaneova skupina si pronajímala
horní patro nové elegantní desetipatrové budovy na K Street, na tom
asfaltovém pásu lemovaném skutečně mocnými obchodníky ve
Washingtonu. Koane zaplatil jednomu newyorskému architektovi
celé jmění, aby vyprojektoval prostor, který by byl ztělesněním
naprostého bohatství a prestiže. Fungovalo to. Klienti – současní i ti
budoucí – byli uchváceni mramorem a sklem, sotva vystoupili ze
soukromého výtahu. Ocitli se v samém centru moci, za kterou pak
samozřejmě platili.
Ale s Gantem to bylo přesně naopak. Lobbista přece bude
předávat peníze a Koane by dal přednost střízlivějšímu místu k
setkání. Jenže Gant naléhal, takže asi devět týdnů po senátorově
smrti a hlavně – alespoň pro Koanea a Varrick – téměř sedm týdnů
poté, co Úřad pro kontrolu potravin a léčiv zarazil Krayoxx, se
navzájem představili a usedli k malému konferenčnímu stolku na
jednom konci Koaneovy osobní kanceláře. Koane neměl zájem
udělat na klienta dojem, navíc se mu tento konkrétní úkol zdál
nechutný, takže neztrácel čas.
„Mám zdroj, který mi tvrdí, že rodina souhlasí s narovnáním ve
výši pěti milionů dolarů a nebude se soudit,“ řekl.
Gant se zamračil, byla to taková rychlá křečovitá grimasa, jako
by ho zabolel hemoroid. „Můžeme o tom jednat,“ řekl a byla to
taková nic neříkající poznámka. Přiletěl přece z Boise, aby jednal,
nic jiného jej sem nepřivedlo. „Ale myslím si, že pět je ta nižší
hranice.“
„A kolik je ta vyšší?“ zeptal se Koane.
„Moje klientka nemá moc peněz,“ prohlásil Gant smutně. „Jak
víte, senátor zasvětil svůj život službě veřejnosti a hodně toho
obětoval. Jeho pozůstalost činí jen půl milionu, ale rodina má různé
potřeby. Maxwell je v Idahu zvučné jméno a rodina by si ráda
udržela určitý životní styl.“ Koane si liboval v podvádění, docela ho
to bavilo. Teď se mu zase naskytla příležitost. Maxwellovu rodinu
tvořila vdova, velice milá a decentní šedesátnice, která neměla žádné
vysoké nároky, čtyřicetiletá dcera vdaná za pediatra v Boise a velice
šetrná, pětatřicetiletá dcera učitelka vydělávající jedenačtyřicet tisíc
dolarů ročně a jednatřicetiletý syn, s kterým byly potíže. Kirk
Maxwell mladší se od patnácti potýkal s drogami a alkoholem a
nedařilo se mu vítězit. Koane si rodinu oťukl a věděl o ní víc než
Gant.
„Tak navrhněte cifru,“ řekl. „Já řekl pět, teď jste na řadě vy.“
„Váš klient denně přichází o zhruba dvacet milionů tržby, protože
Krayoxx už není na trhu,“ řekl Gant pohotově, jako by mu sděloval
nějakou důvěrnou informaci, ke které se dostal díky svému důvtipu.
„Jde spíš o osmnáct, ale nebuďme malicherní.“
„Dvacet zní lépe.“
Koane se na něj nevraživě podíval přes brýle. Brada mu trochu
spadla. V téhle branži ho nic nepřekvapilo, ale teď překvapení sehrál.
„Dvacet milionů?“ opakoval s předstíraným úžasem.
Gant zatnul zuby a přikývl.
Koane se rychle vzpamatoval a řekl: „Tak na rovinu. Senátor
Maxwell tu byl třicet let a za tu dobu dostal nejmíň tři miliony od
Velké farmaceutické a jejích zájmových skupin, většina šla z kapes
firmy Varrick a jejích řídících pracovníků. A taky dostal milion od
lidí z Národní iniciativy za reformu újmy na zdraví a dalších skupin
usilujících o důkladné omezení soudních sporů, podvodů podobně.
Další čtyři miliony dostal od doktorů, nemocnic, bank, výrobců a
prodejců. Je to dlouhý seznam hodných vládních skupin odhodlaných
omezit škody, omezit soudní spory a v podstatě zabouchnout dveře
před každým, kdo by přišel s žalobou za zranění nebo smrt. Když
došlo na reformu újmy na zdraví a Velkou farmaceutickou, měl náš
drahý zesnulý senátor naprostý volební úspěch. Pochybuju, že jste ho
někdy podpořili.“
„Občas,“ řekl Gant nepřesvědčivě.
„No, nemohli jsme najít ani jeden záznam o příspěvku od vás
nebo vaší firmy v kterékoli z jeho kampaní. Přiznejte si, pánové, že
jste byli na opačné straně hřiště.“
„No dobrá, ale proč je to teď důležité?“
„Není to důležité.“
„Tak proč se o tom bavíme? On, stejně jako každý další člen
Senátu, získal spoustu peněz. Vždycky to bylo legální a ty peníze se
použily na to, aby byl znovu zvolen. Vždyť vy té hře určitě rozumíte,
pane Koane.“
 „Rozumím. Takže zemřel a nyní obviňuje Krayoxx. A víte, že ten
lék přestal brát? Naposledy si ho nechal předepsat loni v říjnu, sedm
měsíců před svou smrtí. Při pitvě se zjistilo, že trpěl vážnou srdeční
chorobou, překrvením, neprůchodností tepny, nic z toho nebylo
způsobeno Krayoxxem. Když s tímhle případem vyrukujete před
soudem, pohoříte.“
„Uvidíme, pane Koane. Ještě jste mě nikdy neviděl v soudní
síni.“
„To ne.“ Ale Koane měl informace. Gantův největší verdikt byl
dva miliony, polovina byla revokována při odvolání. Berní úřad
uváděl jeho loňský příjem jen něco kolem čtyř set tisíc dolarů. Hrstka
drobných ve srovnání s miliony, které shrábl Koane. Gant platil pět
tisíc na alimentech a jedenáct tisíc měsíčně hypotéky na golfové
hřiště, které se potápělo. Maxwellův případ pro něj nepochybně
znamenal záchranu. Koane neznal podrobnosti jeho kontingenčního
honoráře, ale podle jednoho zdroje z Boise by dostal pětadvacet
procent z vyrovnání a čtyřicet procent z verdiktu poroty.
Gant se k němu naklonil a řekl: „Oba víme, že tento případ se
netýká odpovědnosti ani skutečné škody. Jde tu jen o to, kolik mi je
Varrick ochotný zaplatit, abych nepodal bombastickou žalobu.
Protože když to udělám, budeme i nadále tlačit na Úřad pro kontrolu
potravin a léčiv, ne, pane Koane?“
***
Koane se omluvil a šel do další místnosti. Reuben Massey čekal
ve své kanceláři ve Varrick Labs. Nicholas Walker tam byl taky.
Měli telefony s hlasitým odposlechem. „Chtějí dvacet milionů,“ řekl
Koane a připravil se na útok.
Ale Massey tu zprávu přijal bez emocí. Věřil ve své výrobky a
právě uvedl na trh Plazid, verzi denní pilulky štěstí, kterou jeho firma
začala vyrábět. „Výborně, Koane,“ řekl klidně. „U jednacího stolu se
vám sakramentsky daří. Začal jste na pěti a už jste na dvaceti. Měli
bychom to rychle odsouhlasit, než to vyšroubujete na čtyřicet. Co se
tam ksakru děje?“
„Je to jen chamtivost, Reubene. Vědí, že nás mají v hrsti. Ten
chlap otevřeně přiznává, že nejde o odpovědnost či škodu.
Nemůžeme si dovolit, aby nás i nadále očerňovali v médiích, tak
kolik jsme ochotni zaplatit, aby Maxwellův případ zmizel ze scény?
Jde jen o tohle.“
„Myslel jsem, že máte nějaký úžasný zdroj, který vám našeptává
pět milionů.“
„Taky jsem si to myslel.“
„Tohle není vedení sporu. To je ozbrojená loupež.“
„Ano, Reubene. Bohužel.“
„Laytone, tady Nick. Kontroval jste?“
„Ne. Moje pravomoc byla na pět. Dokud neřeknete, nemůžu jít
výš.“
Walker se při řeči usmíval. „Tohle je ta nejlepší chvíle k
odchodu. Ten Gant si už počítá své penízky, uvažuje o několika
milionech. Znám tyhle typy moc dobře, mám je přečtené. Pošleme ho
zpátky do Idaha s prázdnými kapsami. Nebude vědět, co může čekat.
A ta rodina taky ne. Koane, řekněte mu, že náš limit je pět a že
výkonný ředitel je mimo. Budeme se muset sejít a všechno probrat,
což bude trvat nějaký ten den. Ale varujte ho, že jestli zahájí soudní
spor, nebudeme se už o vyrovnání vůbec bavit.“
„To neudělá,“ řekl Koane. „Myslím, že máte pravdu. Myslím, že
si už počítá své peníze.“
„To se mi líbí,“ řekl Massey, „ale bylo by pěkné, kdybychom to
už ukončili. Jděte na sedm, Laytone, ale to je vše.“
***
Koane se vrátil do kanceláře, usadil se na židli a řekl: „Mám
zmocnění na sedm. Nemůžu dnes jít výš a nemůžu se dovolat
výkonnému řediteli. Myslím, že je někde v Asii, asi v letadle.“
„Sedm je hodně daleko od dvaceti,“ odpověděl Gant a zamračil
se.
„Dvacet nedostanete. Mluvil jsem s interním poradcem, který o
tom taky rozhoduje.“
„V tom případě se uvidíme u soudu,“ řekl Gant a zatáhl zip tenké
aktovky, kterou ani nepoužil.
„To je velmi chabá výhrůžka, pane Gante. Žádná porota v zemi
vám nedá sedm milionů za smrt, která byla způsobena srdeční
chorobou naprosto nesouvisející s naším lékem. A vzhledem ke
způsobu, jakým vedeme soudní spory, dojde k soudu za tři roky. To
je dost dlouhá doba, aby člověk seděl a přemýšlel o sedmi
milionech.“
Gant prudce vstal a řekl: „Díky za váš čas, pane Koane. Nemusíte
mě vyprovázet.“
„Když odejdete, pane Gante, naše nabídka sedmi milionů padá.
Vrátíte se domů s prázdnou.“
Gant trochu zakolísal, ale pak rázně vykročil. „Uvidíme se u
soudu,“ procedil mezi zuby a vyšel ze dveří.

Za dvě hodiny Gant volal. Sdělil, že Maxwellova rodina podle

všeho znovu zvážila a přehodnotila své postoje. Samozřejmě dala na
radu svého důvěryhodného právníka a s nabídkou sedmi milionů je
nakonec spokojena. Layton Koane s ním všechno důkladně probral a
Gant na dohodu spokojeně přistoupil.
Koane pak tu novinu zavolal Reubenu Masseyovi.
„Pochybuju, že s tou rodinou vůbec mluvil,“ řekl Koane.
„Myslím, že je ujistil o pěti milionech, tady na mě zkoušel dvacet, a
je rád, že se vrátil s vyrovnáním sedmi milionů. Bude hrdina.“
„A my se vyhnuli zásahu, první kulka, která nás za tak dlouhou
dobu minula,“ řekl Massey.
29
David podal u federálního soudu žalobu uvádějící nejrůznější
porušení řádných pracovních podmínek, kterých se dopustila
kanalizační firma zvaná Cicero Pipe. Budovala velkou úpravnu vody
v South Side, za kterou měla dostat šedesát milionů. Žalobci byli tři
dělníci z Barmy a dva z Mexika, všichni bez řádných dokladů.
Nedodržení závazků ze strany firmy se týkalo mnoha dalších
dělníků, ale většina se odmítla k žalobě připojit.
Podle Davidova průzkumu dosáhlo Ministerstvo práce (DOL) a
Cizinecká policie (ICE) nesnadného příměří ve věci špatného
zacházení s ilegálními přistěhovalci. Neměnný princip neomezeného
přístupu k justici (mírně) přesáhl potřebu země regulovat
přistěhovalectví. Proto nebyl dělník, který neměl potřebné
dokumenty a zároveň měl odvahu postavit se nepoctivému
zaměstnavateli, podroben důkladné kontrole Cizinecké policie,
alespoň ne do té doby, než se dostal do sporu se zaměstnavatelem.
David toto opakovaně dělníkům vysvětloval a Barmánci
podněcovaní Soem Khaingem se nakonec odvážili podat žalobu.
Ostatní, Mexičané a Guatemalci, se příliš báli riskovat, že přijdou i o
to málo peněz, co vydělali. Jeden z Barmánců odhadoval, že ve firmě
pracuje načerno nejmíň třicet mužů a dostávají za osmdesát nebo i
více hodin těžké práce dvě stě dolarů týdně.
Potenciální poškození práv dělníků bylo značné. Minimální mzda
činila 8,25 dolaru a federální vláda zároveň vyžadovala, aby se za
každou hodinu nad čtyřicet za týden platilo 12,38 dolaru. Za
osmdesát hodin měl každý dělník dostat 825,20 týdně neboli o
625,20 dolaru víc, než mu bylo vypláceno. I když David nemohl
získat přesné údaje, měl za to, že se Cicero Pipe takhle podloudně
chová nejmíň třicet týdnů. Zákon dovoloval při likvidaci škody
dvojnásobek nevyplacené mzdy, takže každý z jeho pěti klientů měl
nárok na asi třicet sedm tisíc pět set dolarů. Podle zákona měl také
veškeré soudní výlohy a honoráře právníků platit obžalovaný, když
se prokázalo, že je za škody opravdu odpovědný.
 Oscar neochotně souhlasil s tím, aby David žalobu podal. Wally
nebyl k mání. Pročesával ulice a hledal velké ryby.
Tři dny po podání žaloby volal nějaký anonym a vyhrožoval, že
Davidovi podřízne krk, když žalobu okamžitě nestáhne. David
informoval o výhrůžném telefonátu policii. Oscar mu poradil, aby si
koupil zbraň a nosil ji v aktovce. David odmítl. Následujícího dne
přišel anonymní dopis, který vyhrožoval Davidovi zabitím a
jmenoval jeho kolegy – Oscara Finleye, Wallyho Figga, a dokonce i
Rochelle Gibsonovou.

Ten násilník rychle přešel Preston Avenue, jako by v tak pozdní

noční hodinu spěchal domů. Bylo něco po druhé ráno, konec
července, v ulicích se ještě držel dusný teplý vzduch. Muž bílé pleti,
asi kolem třiceti, byl oblečený ve stylu rappera a vlasy měl vzadu
nakrátko vystříhané. Přes rameno nesl lacinou sportovní tašku a v ní
dobře uzavřenou dvoulitrovou plastovou láhev benzinu. Rychle
odbočil doprava a přikrčil se na úzkém zápraží advokátní kanceláře.
Nikde se nesvítilo, ani uvnitř, ani venku. Preston Avenue spala, i
masážní salon už byl zavřený.
Kdyby byl HS vzhůru, možná by uslyšel tiché cvaknutí kliky, jak
gauner zkoušel, jestli někdo nezapomněl zamknout. Nezapomněl. HS
spal v kuchyňce. Oscar ležící v pyžamu pod dekou na pohovce však
byl vzhůru a přemýšlel, jak je od té doby, co se odstěhoval z
domova, šťastný.
Útočník přeběhl přes verandu, přikrčený oběhl dům a dostal se k
zadním dveřím. Měl v plánu dostat se do domu a tam odpálit svou
primitivní bombičku. Dva litry benzinu zapáleného na dřevěné
podlaze v blízkosti záclon a knih srovnají ten starý barák se zemí
dřív, než sem dorazí hasiči. Vzal za kliku – i tam bylo zamčeno – pak
rychle šroubovákem vypáčil zámek. Otevřel dveře a vkročil dovnitř.
Všude byla tma.
Zavrčel nějaký pes, pak se ozvaly dva ohlušující výstřely.
Vetřelec zařval a spadl ze zadních schůdků do zanedbaného
květinového záhonu. Oscar stál nad ním. Rychlým pohledem zjistil,
že muž je zraněn nad pravým kolenem.
„Ne! Prosím!“ škemral raněný.
 Oscar pečlivě a klidně namířil a střelil ho do druhé nohy.

O dvě hodiny později se polooblečený Oscar už u stolu bavil se

dvěma policisty. Všichni tři pili kávu. Vetřelec byl v nemocnici na
chirurgii – obě nohy měl zraněné, ale nešlo o smrtelné zranění.
Jmenoval se Justin Bardall, a když si nehrál s ohněm a nebyl
postřelený, pracoval jako buldozerista u firmy Cicero Pipe. „Idioti,
idioti, idioti,“ opakoval Oscar.
„Ale on nečekal, že bude přistižen,“ smál se jeden z policistů.
V té chvíli už dva detektivové v Evanstonu klepali na dveře
majitele firmy Cicero Pipe. Byl to pro něj začátek těžkého dne.
Oscar policistům vysvětlil, že se rozvádí a hledá byt. Když nespí
v hotelu, nocuje na pohovce v kanceláři. „Patří mi to tu už
sedmadvacet let,“ řekl. Jednoho z policistů znal a druhého tady taky
vídal. Žádný z nich se nad střelbou nijak nepozastavoval. Byl to
jasný případ ochrany vlastního majetku, i když se jim Oscar
zapomněl zmínit o tom, že gaunera střelil ještě i do druhé nohy, aniž
to bylo nutné. Ten měl ve sportovní tašce kromě dvoulitrové láhve s
benzinem i hadřík namočený v petroleji a několik kousků
nastříhaného kartonu. Šlo o jakýsi upravený Molotovův koktejl, ale
nestačil ho použít. Policisté soudili, že kartony chtěl použít na
podpal. Byl to velice primitivní žhářský pokus nevyžadující k
založení požáru žádného génia.
Během jejich hovoru zastavila před kanceláří televizní dodávka.
Oscar si vzal kravatu a nechal se nafilmovat.
Za pár hodin, při čtvrté firemní poradě, přijal David zprávu o
nočním útoku s nelehkým srdcem, ale i nadále trval na tom, že u sebe
nebude nosit zbraň. Rochelle měla v kabelce jakousi levnou pistolku,
takže tři ze čtyř byli ozbrojeni. Volali novináři. Událost se každým
okamžikem nafukovala.
„Nezapomeňte,“ opakoval Wally svým kolegům, „že jsme malá
firma, která se zaměřuje na případy s Krayoxxem. Je to každému
jasné?“
„Jo, jo,“ přitakával Oscar. „A co porušování pracovních práv
barmských dělníků?“
„To taky.“
 Porada skončila, protože na dveře zabušil nějaký novinář.
Brzy bylo jasné, že se toho dne se ve firmě Finley & Figg právem
zabývat nebudou. David s Oscarem mluvili s reportéry Tribune a
Sun-Times. Objevily se další podrobnosti. Pan Bardall podstoupil
chirurgický zákrok, teď byl zamčený ve svém pokoji a kromě svého
právníka s nikým nemluvil. Vlastník firmy Cicero Pipe a jeho dva
vedoucí pracovníci byli zatčeni a posléze propuštěni na kauci.
Generálním dodavatelem projektu byla prosperující firma v
Milwaukee, která přislíbila rychle a důkladně celou záležitost
prozkoumat. Staveniště bylo uzavřeno. Žádný nelegální pracovník se
k němu nesměl přiblížit.
David nakonec odešel před polednem, nenápadně informoval
Rochelle, že musí k soudu. Odjel domů, vyzvedl Helen, která se den
ze dne víc a víc kulatila, a vzal ji na oběd. Vylíčil jí nedávné události
– výhrůžky smrtí, noční návštěvu gaunera a jeho záměry, to, jak
Oscar bránil firmu, a vzrůstající zájem novinářů. Bagatelizoval
jakékoli nebezpečí a ujistil ji, že celý případ má v rukou FBI.
„Máš strach?“ zeptala se.
„Ani trochu,“ odpověděl nepřesvědčivě. „Ale zítra by mohlo být
něco v novinách.“

A skutečně bylo. Velké fotografie Oscara na hlavních stránkách

Tribune i Sun-Times. Ve vší úctě k novinářům, kolik článků můžete
napsat, když nějaký starý právník přespává ve své kanceláři a postřelí
vetřelce, který přinesl Molotovův koktejl, aby spálil budovu a
pomstil se tak za to, že kancelář podala žalobu na porušování
mzdových podmínek dělníků pracujících načerno a zneužívaných
firmou, která měla před lety spojitost s organizovaným zločinem?
Oscara líčili jako neohroženého pistolníka ze Southwest Side a mezi
jiným i jako předního experta na žaloby pro újmu na zdraví, který se
pustil do Varrick Labs a do jeho hrozného léku Krayoxxu. V Tribune
se objevila malá fotografie Davida a také fotka majitele Cicero Pipe a
jeho náměstků, když je vedli do cely.
V článcích se vystřídala v různých zkratkách celá abeceda – FBI,
DOL, ICE, INS, OSHA, DHS (Vnitřní bezpečnost), OFCCP (Úřad
pro vládní zakázky) – a většina těchto organizací měla novinářům co
říct. Staveniště bylo už druhý den uzavřené a hlavní dodavatel láteřil.
Kancelář Finley & Figg byla zase obležená novináři, těmi, kdo si
dělali naděje na vítězství v případu Krayoxx, a spoustou další
sebranky z ulice, početnější než kdy jindy. Oscar, Wally i Rochelle
měli své zbraně po ruce. Mladý David zůstal blaženě naivní.

Justin Bardall opustil nemocnici o dva týdny později a na

invalidním vozíku. On a jeho šéf ještě s jedním podřízeným byli
obžalováni federální velkou porotou v mnoha bodech a jejich
právníci už diskutovali o možnosti polehčujících okolností. Měl
roztříštěnou levou lýtkovou kost, čekaly ho další operace, ale lékaři
se vyjádřili, že bude za nějaký čas v pořádku. Řekl svým právníkům,
šéfovi i policii, že roztříštění lýtkové kosti nebylo nutné, že byl
postřelen poté, co už byl zraněn a nikoho už neohrožoval, ale
žádného soucitu se nedočkal. Všeobecný závěr, který vyjádřil jeden z
detektivů, zněl: „Buďte rád, že vám neustřelil hlavu!“
30
Jerry Alisandros nakonec svému slibu dostál. Měl neuvěřitelně
moc práce s organizací jednání o vyrovnání a podle slov jeho
asistenta, s nímž Wally mluvil, prostě neměl čas volat, protože se
dohadoval s desítkami advokátů. Ale ve třetím týdnu července
konečně poslal ty experty.
Jméno firmy nic zvláštního nevyjadřovalo – Allyance Diagnostic
Group neboli ADG, jak si nechávali říkat. Podle Wallyho šlo o tým
lékařských techniků se sídlem v Atlantě, kteří nedělali nic jiného, než
že jezdili po celé zemi a prováděli testy na lidech, kteří se dovolávali
zisku z Jerryho nejnovějšího útoku na hromadný občanskoprávní
delikt. Wally dle instrukcí pronajal prostor v jednom ošuntělém
nákupním středisku, kde byl kdysi levný zverimex. Najal si i
stavitele, který tam zbudoval stěny a dveře, a úklidovou službu, aby
dala vše do pořádku. Výloha vpředu byla zakryta hnědým papírem,
nebyl tam žádný nápis a nic podobného. Pronajal si pár levných židlí
a stolků, psací stůl, nechal zavést telefon a kopírku. Všechny účty
poslal jednomu asistentovi v Jerryho firmě, který nedělal nic jiného,
než vedl účetnictví týkající se soudního sporu ohledně Krayoxxu.
Když byly prostory připravené, ADG se tam nastěhovala a dala
se do práce. Její tým se skládal ze tří techniků, všichni byli oblečení
do modrozelených chirurgických obleků. Každý měl stetoskop.
Vypadali tak oficiálně, že si i Wally zpočátku myslel, že jsou velcí
experti a držitelé oprávnění k této činnosti. Nebyli, ale už otestovali
tisíce potenciálních žalobců. Skupinu vedl doktor Borzov, kardiolog
z Ruska, který vydělal spoustu peněz diagnostikováním
pacientů/klientů pro Jerryho Alisandrose a další soudní právníky po
celé zemi. Doktor Borzov málokdy viděl obézního člověka, který by
netrpěl nějakým závažným zdravotním problémem, jenž by se nedal
přisoudit léku působícímu újmu na zdraví, co byl zrovna na tapetě.
Nikdy nesvědčil u soudu – jeho angličtina měla silný ruský přízvuk a
jeho životopis nebyl nijak zajímavý – ale to vše bylo vyváženo
zlatem ve vyšetřovnách.
 David, který byl de facto právním asistentem pro všech čtyři sta
třicet klientů v nesmrtelných případech Krayoxxu, a Wally, který je
všechny sehnal dohromady, byli přítomni, když ADG spustila svůj
běžící pás. Podle rozpisu se v osm hodin ráno dostavili tři klienti.
Přivítala je káva, Wally a příjemný technik ADG v chirurgickém
obleku a nemocničních přezůvkách z bílé gumy. Papírování zabralo
deset minut a bylo zaměřeno především na zjištění, že klient užíval
Krayoxx déle než šest měsíců. Pak zavedli prvního klienta do jiné
místnosti, kde měla ADG vlastní echokardiogram a kde čekali dva
další technici. Jeden mu vysvětlil proceduru – „Jen uděláme digitální
obraz vašeho srdce“ – a druhý mu pomohl na zdokonalené
nemocniční lůžko, které ADG spolu s echokardiogramem vozila po
celé zemi. Když sonarem vyšetřili pacientovu hruď, vstoupil do
místnosti doktor Borzov a lehce pacientovi pokývl. Jeho přístup k
pacientovi nikdy nebyl konejšivý, ale on žádné skutečné pacienty
neměl. Měl na sobě dlouhý bílý plášť se svým jménem natištěným
nad levou kapsou, nesl si navíc svůj vlastní stetoskop, a když
promluvil, jeho ruský přízvuk vzbuzoval dojem experta. Pozorně si
prohlédl obrazovku, mračil se, protože se mračil vždycky, pak zase
odešel.
Útok na Krayoxx byl živen výzkumem, jehož cílem bylo ukázat,
že lék oslabuje těsnění kolem aortální chlopně, čímž působí snížení
regurgitace mitrální chlopně. Echokardiogram měřil aortální
dostatečnost a snížení o třicet procent bylo pro právníky výbornou
zprávou. Doktor Borzov okamžitě grafy prohlížel, vždycky byl
nadšený, když objevil další oslabenou aortální chlopeň.
Každé vyšetření trvalo dvacet minut, takže zvládli tři pacienty za
hodinu, dvacet pět pacientů denně, šest dní v týdnu.
Wally to místo pronajal na měsíc. ADG účtovala firmě Zeli &
Potter, Finley & Figg za každé vyšetření tisíc dolarů a účty šly Jerry
mu na Floridu.
Před touto zastávkou byla ADG a doktor Borzov v Charlestonu a
Buffalu. Z Chicaga zamířili do Memphisu, pak do Little Rock. Další
ADG jednotka pokrývala západní pobřeží, grafy četl jeden srbský
lékař. Další rýžovala zlato v Texasu. Krayoxxová síť firmy Zeli &
Potter pokrývala čtyřicet států, měla pětasedmdesát právníků a téměř
osmdesát tisíc klientů.

David se chtěl vyhnout chaosu v kanceláři, tak většinou pobýval

v nákupním středisku, klábosil se svými klienty, z nichž žádného
nikdy předtím neviděl. Obecně řečeno byli rádi, že tam jsou, měli
obavy, jak jim lék poškodil srdce, doufali, že se z toho dostanou,
všichni trpěli nadváhou a měli hroznou postavu, ale byli milí. Černí,
bílí, staří, mladí, muži, ženy – obezita a vysoký cholesterol zahrnoval
celou škálu lidí. Všichni klienti, se kterými mluvil, byli původně
lékem nadšení, výsledky je potěšily a teď si dělali starosti, čím jej
nahradí. David se postupně dával do řeči s techniky ADG a dozvěděl
se něco o jejich práci, ačkoli byli dost uzavření. Doktor Borzov s ním
téměř nemluvil.
Po třech dnech okounění mohl David říct, že tým ADG nebyl
výsledky svého testování potěšen. Provedli tisíc vyšetření a získali
málo důkazů o aortální nedostatečnosti, avšak existovalo několik
potenciálních případů.
Čtvrtého dne se pokazila klimatizace a pronajatý prostor se
změnil v potírnu. Byl srpen, teploty nad třicet, a když majitel
nereagoval na telefonáty, posádka ADG vyhrožovala, že odejde.
Wally přivlekl větráky a zmrzlinu a úpěnlivě je prosil, aby zůstali a
dokončili testování. Prokousávali se tím dál, z dvacetiminutového
vyšetření se stalo patnáctiminutové, pak deseti a Borzov už jen letmo
prohlížel grafy, když venku na chodníku kouřil.

Soudce Seawright stanovil jednání na 10. srpna, nejzazší možný

termín kteréhokoli soudce, protože pak se celý systém zavře na letní
dovolenou. Žádné návrhy k projednání se neobjevily, nedošlo k
žádným hádkám, celé odhalení proběhlo za mimořádné spolupráce
obou stran. Varrick Labs zatím až příliš svědomitě poskytoval
dokumenty, svědky a experty. Nadine Karrosová podala jen hrstku
neškodných návrhů, které soudce rychle zamítl. Na straně žalobce se
právníci firmy Zeli & Potter také horlivě činili s žádostmi a
protokoly.
 Seawright sledoval řeči o vyrovnání. Jeho úředníci důkladně
prohledávali finanční rubriky a sledovali seriózní blogy. Varrick
Labs nevydal žádné formální prohlášení, ale bylo zřejmé, že firma ví,
jak nechat informace prosáknout. Cena jejích akcií klesla na 24,50,
ale šeptanda o masivním vyrovnání ji vrátila na třicet dolarů.
Když se obě skupiny právníků dostavily, soudce Seawright zaujal
své místo a všechny přivítal. Omluvil se, že svolal jednání na srpen –
„nejtěžší měsíc v roce pro lidi, kteří mají moc práce“ – ale měl pocit,
že by se obě strany měly setkat, než se všichni rozprchnou. Rychle
prošel svůj seznam odhalení, aby se ujistil, že obě strany dělají, co
mají. Nevyskytly se žádné stížnosti.
Jerry Alisandros a Nadine Karrosová se k sobě chovali tak
zdvořile, až to skoro působilo hloupě. Wally seděl po Jerryho pravici,
jako by byl jeho tělesná stráž. Za ním seděli mezi skupinou právníků
firmy Zeli & Potter David s Oscarem. Od té záležitosti se střílením a
následnou publicitou se Oscar objevoval na veřejnosti víc, těšil se
všeobecné pozornosti. Také se usmíval a už se považoval za starého
mládence.
Soudce Seawright změnil téma a řekl: „Slyším toho spoustu o
vyrovnání, o jednom velkém globálním vyrovnání, jak se tomu v
dnešní době říká. Chci vědět, co se děje. Tento konkrétní případ se
dal dohromady rychle a nyní je ve stadiu, kdy ho zanesu do svého
soudního kalendáře. Ale jestli je pravděpodobné, že dojde k
narovnání, proč se tím zabývat? Můžete na tenhle problém vrhnout
trochu světla, paní Karrosová?“
Vstala, všechny zraky se upřely na ni, udělala několik elegantních
kroků k pultíku. „Vaše Ctihodnosti, jak asi víte, Varrick Labs se už
dostal do řady složitých soudních sporů a firma má svůj způsob, jak
přistoupit k vyrovnání, které zahrnuje mnoho žalobců. Nejsem
zplnomocněna k tomu, abych iniciovala jednání v případu
Klopecková, a můj klient mě také nezplnomocnil k tomu, abych
učinila veřejné prohlášení ohledně otázky vyrovnání. Pokud jde o
mě, připravujeme se na soudní proces.“
„Dobře. Pane Alisandrosi?“
Vyměnili si místa na stupínku a Jerry se sladce usmál. „Rovněž,
Vaše Ctihodnosti. I my se připravujeme v tomto případě na soudní
proces. Musím však říct, že jako člen Advokátního výboru žalobců
jsem měl několik neformálních a zcela předběžných rozhovorů s
firmou, které se týkaly globálního vyrovnání. Věřím, že paní
Karrosová si je vědoma, že tyto rozhovory probíhají, ale, jak uvedla,
není oprávněna o nich hovořit. Já nezastupuji Varrick, takže nejsem
zatížen takovým omezením. Ale firma mě nežádala, abych o našich
diskusích mlčel. Navíc, Vaše Ctihodnosti, pokud dosáhneme bodu
formálních jednání, pochybuji, že do nich bude paní Karrosová
zapojena. Z předchozích zkušeností vím, že je Varrick vede v rámci
firmy.“
„Počítáte s formálními jednáními?“ zeptal se Seawright.
Nastala dlouhá pauza, jak mnozí zatajili dech. Nadine Karrosová
nasadila zvědavý výraz, i když už do všeho dobře viděla. Ale ostatní
v soudní síni ne. Wallymu se rozbušilo srdce, když si přemílal slova
„formální jednání“.
Jerry několikrát přešlápl, než konečně řekl: „Pane soudce, nechci
být citován, takže zvolím bezpečnou cestu a řeknu, že si nejsem
jistý.“
„Takže vy ani paní Karrosová mi nedokážete dát žádné vodítko
ohledně narovnání?“ zeptal se Seawright s nádechem zklamání.
Oba právníci zavrtěli hlavou. Nadine zatraceně dobře věděla, že
ten případ narovnán nebude. Jerry byl téměř přesvědčen, že ano. Ani
jeden z nich však nemohl vyložit karty na stůl. A popravdě a i z
etického hlediska neměl soudce právo znát jejich strategie mimo
soudní síň. Jeho úkolem bylo rozhodnout spravedlivý proces, ne
monitorovat narovnání.
Jerry se vrátil na své místo a soudce Seawright opět změnil téma.
„Uvažuji o 17. říjnu, pondělí, jako o datu procesu. Očekávám, že
proces nebude trvat déle než dva týdny.“ Tucet právníků se ihned
podívalo do svých kalendářů, všichni se mračili.
„Jestli máte nějaký střet, měl by to být nějaký pádný důvod,“
řekl. „Pane Alisandrosi?“
Jerry pomalu vstal, držel malý kožený diář. „To by znamenalo,
pane soudce, že se proces bude konat deset měsíců poté, co byla
podána žaloba. Je to dost rychlé, nemyslíte?“
 „Opravdu je, pane Alisandrosi. Jedenáct měsíců je u mě obvyklý
průměr. Nedovolím, aby mé případy zvětraly. V čem spočívá váš
konflikt?“
„Nejde o konflikt, pane soudce, jen mám starost, abych měl dost
času na přípravu. To je vše.“
„Nesmysl. Odhalení je téměř u konce. Máte své experty.
Obžalovaný má své experty. Bůh ví, že obě strany mají dostatek
právnického talentu. Do 17. října zbývá šedesát osm dní. Pro
advokáta s vaší pověstí by to měla být hračka, pane Alisandrosi.“
To je tyátr, pomyslel si Wally. Tento případ i všechny ostatní
budou do měsíce narovnány.
„A co obhajoba, paní Karrosová?“ zeptal se Seawright.
„My máme několik konfliktů, Vaše Ctihodnosti,“ řekla. „Ale hic,
co bychom nedokázali ošetřit.“
„Velmi dobře. Proces s porotou v případu Klopecková versus
Varrick Labs je tudíž stanoven na 17. října. V jeho průběhu nebudou
žádné odklady, žádná odročení, tak se ani nemusíte ptát.“ Poklepal
kladívkem o stůl a řekl: „Jednání je ukončeno. Děkuji.“
31
Zpráva o datu konání procesu proběhla finančním tiskem a byl jí
plný internet. Byla podána různými způsoby, ale celkově to
vypadalo, že Varrick napochoduje k federálnímu soudu s rukama za
zády a bude se zpovídat ze svých četných hříchů. Reuben Massey se
nestaral o to, co se o Varrick Labs píše, ani o momentální veřejné
mínění. Před advokáty zabývajícími se občanskoprávními delikty
bylo důležité vystupovat tak, jako by jeho firma byla otřesena a
vyděšena. Vyznal se v soudních právnících.
Tři dny po jednání v Chicagu zavolal Nicholas Walker Jerrymu
Alisandrosovi a navrhl mu, aby uspořádali tajnou schůzku jejich
firmy s největších firmami zabývajícími se deliktem s Krayoxxem.
Nicholas za těch dvacet let, nebo jak dlouho už jednal se soudními
právníky, věděl, že schůzka nebude žádným tajemstvím, protože
jeden (nebo více) z právníků dá tip novinářům.
Následujícího dne se objevila ve Wall Street Journalu zprávička,
o tom, že Cymbol, hlavní pojišťovna firmy Varrick, byla firmou
upozorněna, že její fond rezerv bude brzy aktivován. Zpráva citovala
anonymní zdroj a spekulovala o tom, že jediným důvodem takové
aktivace může být narovnání „zmatku s Krayoxxem“. Prosákly další
informace a blogeri brzy prohlašovali, že spotřebitelé opět zvítězí.
Protože každý soudní právník, který za něco stojí, vlastní svůj
tryskáč, místo konání schůzky nebyl problém. V srpnu bývá New
York vylidněný, a tak Nicholas Walker zajistil velkou konferenční
místnost ve čtyřicátém poschodí jednoho poloprázdného hotelu v
centru. Mnoho soudních právníků mělo zrovna volno, utekli před
vedrem, ale nikdo pozvání neodmítl.
Velké narovnání bylo daleko důležitější než pár dní dovolené.
Když se osm dní poté, co soudce Seawright stanovil datum procesu,
sešli, bylo tam šest členů advokátního výboru žalující strany plus
dalších třicet soudních právníků, každý s tisícem případů Krayoxxu.
Takoví nýmandi jako Wally Figg o schůzce ani nevěděli.
U dveří hlídali dva hromotlukové v černých oblecích a
kontrolovali příchozí. Po rychlé snídani prvního rána Nicholas
Walker každého přivítal, jako by všichni byli obchodní zástupci
stejné firmy. Dokonce se mu podařil i jakýsi vtip a sklidil smích, ale
pod povrchem panovalo napětí. Lavina peněz byla na spadnutí a
právníci v místnosti ostřílení rváči, kteří by neváhali jít do pěstního
souboje.
Zatím existovalo tisíc sto smrtelných případů. Jinými slovy
jedenáct set případů, ve kterých pozůstalí zemřelých tvrdili, že
příčinou smrti byl Krayoxx. Lékařská zpráva nebyla úplně
neprůstřelná, ale nejspíš se pro porotu stane dostatečným důkazem.
Podle svého základního plánu Nicholas Walker a Judy Becková
téměř nehovořili o základní otázce odpovědnosti. Předpokládali
stejně jako ta horda na druhé straně, že lék je odpovědný za jedenáct
set úmrtí a tisíce dalších nemocných.
Po úvodních formalitách Walker začal mluvit o tom, že Varrick
Labs by rád přesně zjistil hodnotu každého případu úmrtí.
Předpokládali, že by se to dalo udělat, tak přešli k případům, kde k
úmrtí nedošlo.

Wally byl na břehu Michiganského jezera v malé pronajaté chatě

kousek od vody se svou milovanou DeeAnnou, která vypadala v
bikinách naprosto úchvatně. Právě připravil trochu těstovinového
salátu, vtom mu zazvonil mobil. Uviděl číslo, popadl telefon a řekl:
„Jerry, člověče, co se děje?“ DeeAnna, která se opalovala nahoře bez
na plážovém lehátku, se taky zvedla. Věděla, že jakýkoli telefonát od
Jerryho může být senzací.
Jerry vysvětlil, že se vrátil na Floridu po dvou dnech v New
Yorku, tajná schůzka a tak, mořili se se záležitostmi kolem Varrick
Labs, byli tam samí tvrďáci, jen smrtelné případy, však víte, ale
každopádně se s tím hodně pokročilo, žádná dohoda, žádné plácnutí
si, naprosto nic písemného, ale vypadá to, že každý smrtelný případ
bude něco kolem dvou milionů.
Wally dělal hm, hm, tu a tam se usmál na DeeAnnu, která přišla o
kousek blíž. „Dobré zprávy, Jerry, pěkná práce. Příští týden si
promluvíme.“
„Co se děje?“ zavrkala, když domluvil.
 „Ale nic. Jen nějaké doplňující informace od Jerryho. Varrick
podal spoustu návrhů a on chce, abych se na to podíval.“
„Žádné narovnání?“
„Ne.“
O ničem jiném teď nemluvila než o narovnání. Jistě, byla to jeho
chyba, že si nedal pozor na pusu, ale ta ženská byla narovnáním
přímo posedlá. Neměla dost rozumu, aby dělala, že ji to skoro
nezajímá. Ne. Chtěla znát podrobnosti.
Chtěla peníze a to bylo pro Wallyho varovným signálem. Už taky
pomýšlel na to, jak ze vztahu vycouvat, jako jeho nový hrdina Oscar.
Zbavit se ženských, než přijdou ty peníze.
Šestnáct milionů dolarů. Sedmnáct procent z toho odplyne do
truhlic firmy Finley & Figg, celkem 2,7 milionu, z nichž Wally
dostane padesát procent. Je milionářem.
Vyškrábal se na nafukovací matraci a nechal se houpat na hladině
bazénu. Zavřel oči a snažil se neusmívat. DeeAnna byla brzy vedle
něj, vznášela se na hladině, pořád nahoře bez, tu a tam se ho dotkla,
aby se přesvědčila, že ji ještě potřebuje. Už spolu byli spoustu
měsíců a Wally se nakonec začal nudit. Bylo čím dál obtížnější
snášet její neustálé požadavky na sex. Bylo mu koneckonců
šestačtyřicet, o deset let víc než DeeAnně, i když její skutečné datum
narození tak docela jasné nebylo. Den a měsíc už měl přesně
zjištěný, ale roku se dopátrat nemohl. Byl unavený a potřeboval
přestávku a taky měl obavy z toho, jak ji fascinují peníze za
Krayoxx.
V jeho nejlepším zájmu by bylo dát jí kopačky teď, provést
rutinní rozchod, v tom se už dobře vyznal, a dostat ji pryč ze svého
života a od peněz. Nebude to snadné a zabere to nějaký čas. Taková
strategie bude dobrá i v případě Oscara. Paula Finleyová si najala
odporného rozvodového právníka jménem Stamm a ten vykopával
válečnou sekeru. Během prvního telefonátu Stamm vyjádřil
překvapení, jak málo peněz Oscar vydělává svou právnickou praxí, a
naznačil, že ty peníze někam schovává. Pátral po informacích i v
zamlženém světě honorářů vyplácených v hotovosti, ale z Wallyho
nic nedostal, ovšem ten se na tomhle území dobře vyznal. Stamm se
zmínil i o sporu ohledně Krayoxxu, ale Wally ho úplně odzbrojil
svým dokonale sehraným popřením, že by se v tomhle směru Oscar
jakkoli angažoval.
„No, vypadá to podezřele,“ řekl Stamm. „Pan Finley je ochotný
po třiceti letech manželství odejít jen se svým autem a oblečením.“
„Ale kdepak,“ protestoval Wally. „Lépe to pochopíte, jestli
skutečně poznáte Paulu Finleyovou, vaši klientku.“ Chvilku se
dohadovali, jak to rozvodoví právníci dělají, pak se domluvili, že si
promluví později.
I když Wally zoufale prahnul po penězích, rozhodl se, že zpozdí
skutečný příjem peněz o několik měsíců. Dělej teď a v dalších
několika týdnech administrativní práci, udržuj to v tajnosti u soudu,
pak se zbav žen.

Zdálo se, že srpen bude k nepřečkání, ale nakonec se ukázal

docela produktivním měsícem. Dne 22. srpna Helen Zincová
porodila čtyřkilovou holčičku Emmu a její rodiče se pár dní chovali,
jako by vyprodukovali první dítě v dějinách lidstva. Matka i dceruška
byly v naprostém pořádku, a když přijely domů, čekali tam na ně
obojí prarodiče a dva tucty kamarádů. David si vzal týden volno a
většinou se nehnul z růžového dětského pokojíčku.
Byl odvolán zpět do akce jednou rozzlobenou federální soudkyní,
takovou, která evidentně neuznávala žádnou dovolenou a říkalo se o
ní, že pracuje devadesát hodin týdně. Jmenovala se Sally Archerová
neboli Blesková Sal, jak jí příhodně přezdívali. Byla mladá a
nezdravě ctižádostivá a právě přiváděla svůj personál do hrobu.
Jednala rychle a chtěla, aby byla každá žaloba vyřešená den poté, co
byla podána. Připadl jí Davidův případ o porušování pracovních
podmínek a ona si nebrala servítky, když se pohrdavě vyjádřila o
Cicero Pipe a jeho špinavých praktikách.
Pod velkým tlakem federální vlády a Bleskové Sal přesvědčil
hlavní dodavatel svého podřízeného, Cicero Pipe, aby dal do pořádku
své pracovní trable a právní problémy a pokračoval v práci na své
části úpravny vody. Vyřešení obžaloby proti aspirantu na žháře
Justinu Bardallovi a dalším ve firmě bude trvat několik měsíců, ale
spor o hodinovou mzdu by se mohl vyřešit rychle.
 Šest týdnů po podání žaloby se David dopracoval k narovnání,
kterému nemohl uvěřit. Cicero Pipe souhlasila s tím, že každému z
pěti klientů zaplatí paušál čtyřicet tisíc dolarů. Firma navíc zaplatí
třicet tisíc dalším třem desítkám dělníků bez dokladů, většinou
Mexičanům a Guatemalcům, kteří byli placeni dvěma sty dolary
týdně za odpracování nejmíň osmdesáti hodin.
Protože šlo o neblaze proslulý případ, jehož proslulost byla z
velké části zapříčiněna Oscarovou vehementní obranou svého
majetku a následným zatčením bohatého majitele Cicero Pipe,
přilákalo jednání před Bleskovou Sal i několik novinářů. Soudkyně
Archerová začala rekapitulací žaloby a už během toho zaručila, že ji
budou později citovat jako toho, kdo nazval zneužívané dělníky z
Cicero Pipe „moderními otroky“. Dštila na firmu oheň a síru,
vynadala jejím právníkům, což byli podle Davidova mínění vlastně
dost příjemní chlapíci, zkrátka se třicet minut předváděla před
publikem a novináři si nestačili čmárat poznámky.
„Pane Zincu, jste spokojen s tímto vyrovnáním?“ zeptala se Její
Ctihodnost. Dohoda byla v písemné podobě. Došlo k ní už před
týdnem, zbývalo jen vyplatit palmární poplatky.
„Ano, Vaše Ctihodnosti,“ řekl David tiše. Tři právníci z Cicero
Pipe se ustrašeně krčili, skoro se báli vzhlédnout.
„Vidím, že jste podal žádost o palmární poplatky,“ poznamenala
Blesková Sal a dívala se do nějakých papírů. „Padesát osm hodin.
Řekla bych, že ve světle toho, čeho jste dosáhl, a peněz, které jste
získal pro všechny tyto dělníky, to byl dobře strávený čas.“
„Děkuji, Vaše Ctihodnosti,“ odpověděl David. Stál u svého stolu.
„Jaká je vaše hodinová sazba, pane Zincu?“
„No, Vaše Ctihodnosti, čekal jsem tuto otázku a je pravda, že
žádnou hodinovou sazbu nemám. Moji klienti si nemůžou dovolit
platit mě od hodiny.“
Soudkyně Archerová přikyvovala. „A v loňském roce jste
dostával hodinovou mzdu?“
„Jistě. Do loňského prosince jsem byl většinový společník u
Rogana Rothberga.“
 Soudkyně se zasmála do mikrofonu a řekla: „Páni. Povídejte mi o
expertech s hodinovou mzdou. Jakou jste tenkrát pobíral, pane
Zincu?“
David rozpačitě přešlápl a pokrčil rameny. „Když jsem naposledy
pracoval za hodinovou mzdu, klientovi se účtovalo pět set dolarů za
hodinu.“
„Takže stojíte za pět set za hodinu.“ Blesková Sal něco pár vteřin
rychle psala. „Zaokrouhlíme to na třicet tisíc dolarů. Nějaké námitky,
pane Lattimore?“
Hlavní poradce obžalovaného vstal a zarazil se a přemýšlel, co
má říct. Námitky by neměly cenu, protože soudkyně byla očividně na
straně žalujícího. Jeho klient byl tak rozcupován, že čerta záleží na
nějakých třiceti tisících. A Lattimore věděl, že kdyby vyjádřil nějaké
pochybnosti o honoráři, Blesková Sal by se ho ihned zeptala: „A vy,
pane Lattimore, kolik vy berete za hodinu?“
„To je rozumné,“ řekl.
„Dobře. Chci, aby byly všechny peníze vyplaceny do třiceti dnů.
Jednání skončilo.“
David pak před soudní síní strávil nějakou dobu se třemi novináři
a trpělivě jim odpovídal na otázky. Když skončil, odjel do bytu Soea
a Lwin, kde se setkal se třemi barmskými klienty a sdělil jim, že
každý brzy dostane šek na čtyřicet tisíc dolarů. Moc mu nerozuměli a
Soe jim to musel několikrát opakovat, aby je přesvědčil. Smáli se a
považovali to za vtip, ale David se nesmál. Když tomu konečně
uvěřili, dva z nich se rozplakali. Třetí byl v naprostém šoku. David se
jim snažil vysvětlit, že si ty peníze vydělali vlastním potem a dřinou,
ale ani tomuhle moc nerozuměli.
David nikam nespěchal. Byl pryč od své nové dcerky už celých
šest hodin, byl to rekord, ale ta mu neuteče. Popíjel kávu a povídal si
se svými klienty, těšil se ze svého prvního velkého vítězství. Ujal se
případu, který by většina právníků odmítla. Jeho klienti statečně
vykročili ze stínu ilegálního přistěhovalectví a postavili se zlu a
David je k tomu přiměl. Tři človíčkové milion mil od domova,
zneužívaní velkou firmou se spoustou velkých kamarádů, a mezi
nimi a spoustou dalších podobně postižených jen mladý právník a
soud. Spravedlnost se svými nedostatky a nejednoznačností
velkolepě převládla.
David jel do kanceláře, sám, a naplňoval ho pocit nesmírné pýchy
a úspěchu. Doufal, že v budoucnu bude slavit ještě řadu dalších
vítězství, ale tohle bude navždycky mimořádné. Ani jednou se za pět
let u velké firmy necítil tak pyšný, že je právníkem.
Bylo pozdě a kancelář byla prázdná. Wally byl na dovolené,
občas se ozval, co je nového s Krayoxxem. Oscar se na pár dní
vypařil, ani Rochelle nevěděla kam. David zkontroloval telefonické
vzkazy a poštu, pár minut něco kutil u svého stolu, ale pak ho to
znudilo. Když zamykal hlavní vchod, zastavilo před budovou
policejní auto. Oscarovi kamarádi hlídali kancelář. David oběma
policistům zamával a zamířil domů.
32
Wallyho osvěžil prodloužený víkend o zářijovém Svátku práce, a
tak hned napsal své klientce Iris Klopeckové:

Vážená Iris,
jak víte, náš soudní proces je stanoven na příští měsíc, konkrétně
17. října, ale netřeba se kvůli tomu nějak znepokojovat. Strávil jsem
většinu minulého měsíce jednáními s právníky z Varrick Labs a došli
jsme k velice uspokojivé dohodě. Firma se momentálně chystá
nabídnout sumu asi kolem dvou milionů za bezprávnou smrt Vašeho
manžela Percyho. Tato nabídka ještě není oficiální, ale očekáváme ji
v písemné formě během následujících čtrnácti dnů. Vím, že je to o
mnoho víc než ten jeden milion, který jsem Vám slíbil, ale potřebuji
Váš souhlas s touto nabídkou, pokud bude oficiálně předložena. Jsem
docela pyšný na tu naši malou kancelář. Jsme jako David bojující s
Goliášem, ale právě teď zrovna vítězíme.
Prosím podepište přiložený formulář, kterým dáváte souhlas s
narovnáním, a pošlete nám jej zpátky.

S úctou
Wallis T. Figg
advokát a právní poradce

Podobné dopisy rozeslal i ostatním sedmi klientům ze své

báječné skupinky případů úmrtí, a když skončil, vrátil se na otočnou
židli, zul si boty, položil si nohy na stůl a znovu se v myšlenkách
obíral penězi. Z rozjímání ho však vytrhl bzučák a Rochelle mu
stručně oznámila do telefonu: „Máte na drátě tu ženskou. Laskavě si
to vezměte. Já bych se z ní zbláznila.“
„Dobře,“ štěkl Wally a zíral na telefon. Rozchod s DeeAnnou
nebude tak jednoduchý. Když se vraceli od Michiganského jezera,
vyvolal hádku, kterou se mu podařilo vytočit na vysoké obrátky,
takže došlo i na ošklivé nadávky. V nastalém varu jí oznámil, že s ní
končí, a následovaly dva klidné dny, kdy spolu nepromluvili. Pak se
objevila u něj v bytě, opilá, a on se dal obměkčit a nechal ji tam
přespat na gauči. Omlouvala se, až budila soucit, a každých pět
minut mu nabízela nějaké sexuální dobrodružství. Wally však odolal.
Teď mu každou chvíli volala, a dokonce se i několikrát objevila v
kanceláři. Ale Wally byl pevně rozhodnutý nepolevit. Už mu bylo
jasné, že jeho peníze za Krayoxx by mu s DeeAnnou po boku
nevydržely ani tři měsíce.
Zvedl telefon a příkře řekl: „Haló.“ DeeAnna už brečela.

Ve firmě Zeli & Potter budou na to větrné a pošmourné pondělí

dlouho vzpomínat ne jako na Svátek práce, ale na masakr. Žádný
svátek nedrželi – jsou přece profesionálové, a ne nějací dělníci, tak
proč by se měli něčím takovým zabývat. Budova byla otevřená brzy
a v osm hodin se to v ní už hemžilo právníky, kteří se dychtivě pídili
po různých škodlivých lécích a firmách, které je vyrábí.
Tu a tam však taková honba nikam nevedla. Honička byla
nadarmo. Studna vyschla.
První rána dopadla v devět, když doktor Julian Smitzer, ředitel
lékařského výzkumu firmy, trval na tom, že chce mluvit s Jerrym
Alisandrosem, který opravdu neměl čas, ale nedokázal říct ne, hlavně
když mu sekretářka vyřídila, že jde o „naléhavou“ záležitost.
Doktor Smitzer ukončil zářnou kariéru kardiologa a výzkumného
pracovníka na klinice Mayo v Rochesteru v Minnesotě a zamířil s
churavějící manželkou za sluncem na jih Floridy. Po několika
měsících se začal nudit. Náhodou se seznámil s Jerrym
Alisandrosem. Následovala další setkání a v posledních pěti letech
doktor Smitzer dozíral na lékařský průzkum právnické firmy a
pobíral za to roční plat milion dolarů. Což bylo naprosto v pořádku,
protože doktor Smitzer strávil většinu své kariéry tím, že psal o zlu
páchaném Velkou farmaceutickou.
V právnické firmě plné hyperagresivních právníků byl doktor
Smitzer vysoce váženým člověkem. Nikdo nezpochybňoval jeho
výzkum nebo názory a jeho práce byla mnohem cennější, než kolik
mu za ni platili.
„Máme problém s Krayoxxem,“ řekl, sotva dosedl na židli v
Jerryho nádherné kanceláři.
 Jerry se dlouze, bolestně nadechl a řekl: „Poslouchám.“
„Strávili jsme posledních šest měsíců analýzou McFaddenova
výzkumu a já jsem teď toho názoru, že jeho výsledky jsou chybné.
Neexistuje žádný věrohodný statistický důkaz, že ten lék zvyšuje
riziko mrtvice nebo srdečního infarktu. Upřímně řečeno, McFadden
své výsledky zkreslil. Je to vynikající lékař a výzkumný pracovník,
ale zřejmě byl přesvědčen, že je ten lék nebezpečný, tak přizpůsobil
výsledky svým závěrům. Lidé, kteří lék užívají, trpí spoustou dalších
potíží – obezitou, cukrovkou, vysokým tlakem, arteriosklerózou,
když uvedu jen některé z nich. Mnozí jsou v hrozném zdravotním
stavu, a tak není divu, že mají zvýšenou hladinu cholesterolu.
Obvykle berou denně celou hrst různých léků a není možné stanovit,
jaké účinky na ně taková kombinace má. Statisticky je možné,
zdůrazňuji slovo možné, že u uživatelů Krayoxxu dochází k mírnému
zvýšení šance na srdeční infarkt nebo mrtvici, ale zároveň tomu tak
nemusí být. McFadden studoval přes dva roky tři tisíce případů – jen
malý vzorek, podle mého názoru – a zjistil jen o devět procent vyšší
možnost mrtvice nebo srdečního infarktu.“
„Četl jsem tu zprávu, Juliane, už mockrát,“ přerušil ho Jerry.
„Než jsme šli do tohoto sporu, uměl jsem ji nazpaměť.“
„Vletěl jste do toho moc rychle, Jerry. Ten lék není nijak
škodlivý. Mluvil jsem s McFaddenem dost dlouho. Víte, jak ho
kritizovali, když ta zpráva vyšla. Pustil se do toho s vervou a teď od
toho léku dává ruce pryč.“
„Cože?“
„Ano. Minulý týden se mi přiznal, že měl do svého výzkumu
zařadit víc pacientů. Taky má těžkou hlavu z toho, že neprozkoumal
účinky kombinace všech léků. Má v plánu všechno přehodnotit a
pokusit se napravit svou reputaci.“
Jerry si tiskl prsty kořen nosu, jako by ho chtěl rozdrtit. „Ne, ne,
ne,“ mumlal.
Smitzer pokračoval: „Ale ano, a už chystá opravnou studii.“
„Kdy?“
„Zhruba do devadesáti dnů. A to ještě není to nejhorší. My jsme
důkladně prostudovali účinky léku na srdeční chlopeň. Jak víte,
studie z Palo Alta se zabývala spojitostí propustnosti srdeční chlopně
a užívání léku. Nyní ty výsledky vypadají velice pochybně.“
„A proč mi to teď říkáte, Juliane?“
„Protože ten výzkum vyžaduje nějaký čas a my se teď dovídáme
pár věcí.“
„Co na to říká doktor Bannister?“
„No, především říká, že nehodlá svědčit.“
Jerry si promnul spánky, vstal a nevraživě se na přítele podíval.
Šel k oknu a nepřítomným pohledem se zadíval ven. Doktor Smitzer
byl zaměstnancem firmy, proto nemohl svědčit při žádném soudním
sporu, kterého se účastnila Zeli & Potter, jak u odhalení, tak při
samém procesu. Důležitou součástí jeho práce bylo udržovat síť
svědků z řad expertů – najatých střelců ochotných za velký honorář
bojovat. Doktor Bannister byl profesionální místopřísežný svědek s
velkou reputací, kterou rád spojoval se zápalem horkokrevných
právníků při velkých soudních procesech. To, že teď chtěl ze všeho
vycouvat, vypadalo osudně.

Druhá rána přišla o hodinu později, když už byl Jerry i tak v

koncích. Dostavil se jeden mladý partner s tlustou složkou, v níž byla
zpráva, a nesl nedobré zvěsti. „Věci se nevyvíjejí dobře, Jerry,“
začal. „Já vím.“
Carlton dozíral na testování tisíců potenciálních klientů a jeho
tlustá zpráva obsahovala hrozná čísla. „Nemůžeme zjistit žádnou
újmu na zdraví, Jerry. Už jsme prohlédli deset tisíc lidí a výsledky
nejsou nijak přesvědčivé. Asi deset procent má nedomykavost
chlopní, ale není to nic vážného. Nacházíme různé srdeční choroby,
vysoký tlak, ucpané tepny a tak dále, ale nic, co by mělo nějakou
spojitost s lékem.“
„Deset milionů na testy, a nic nemáme?“ řekl Jerry, tiskl si palce
na spánky a oči měl zavřené.
„Nejmíň deset milionů, a ano, nemáme nic. Hrozně nerad to
říkám, Jerry, ale zdá se, že je ten lék neškodný. Myslím, že se dřeme
nadarmo. Řekl bych, že bychom měli jít od toho.“
„Neptal jsem se na radu.“
 „No to ne.“ Carlton odešel z kanceláře a zavřel za sebou. Jerry za
ním zamkl, natáhl se na pohovku a zíral do stropu. Nic nového pod
sluncem – opět ho doběhl lék, který nebyl tak špatný, jak o něm
tvrdil. Ještě pořád existovala šance, že Varrick je o pár kroků pozadu.
Že neví to, co teď ví on. V souvislosti s rozruchem kolem narovnání
jeho akcie rovnoměrně stoupaly a v pátek uzavíraly na 34,50. Možná
by se společnost dala nějakým trikem popohnat k ještě rychlejšímu
narovnání. Něco takového už zažil. Společnost se spoustou peněz a
očerněná v tisku se prostě chce zbavit soudních sporů a právníků.
Jak minuty ubíhaly, postupně se uklidnil. Nemohl myslet na
nějakého Wallyho Figga a jemu podobné – oni jsou přece ti mocní a
rozhodují se ve věci podávání žaloby sami. A nemohl myslet ani na
všechny ty klienty, kteří čekají na tučný šek, a brzy. Ani ho moc
nezajímalo, jestli si zachová tvář – je až hříšně bohatý a peníze mu už
dávno nechaly narůst hroší kůži.
Jerry ve skutečnosti myslel na to, jaký bude příští lék, ten po
Krayoxxu.

Třetí úder, ten, který ho vyřídil, přišel během naplánované

telefonické porady s dalším členem soudního výboru žalobců ve tři
odpoledne. Rodney Berman byl výrazný typ neworleanského
právníka, který už několikrát vyhrál a prohrál celé jmění v hazardní
hře s porotami. Díky ropné skvrně v Perském zálivu byl momentálně
při penězích a podařilo se mu dát dohromady ještě víc klientů s
Krayoxxem než firmě Zeli & Potter.
„Jsme po krk ve sračkách,“ začal pěkně. „Dneska je den blbec,
Rodney, tak jen houšť. Udělej ho ještě horším.“
„Neoficiální sólokapr od jednoho velice důvěrného a musím
dodat dobře placeného špiona, který sledoval předběžnou zprávu, co
vyjde příští měsíc v New England Journal of Medicíně. Výzkumní
pracovníci na Harvardu a Clevelandské klinice potvrdí, že náš
milovaný Krayoxx je zdravý jako pšeničné klíčky a nepůsobí
naprosto žádné problémy. Žádné poškození srdeční chlopně. Nic. A
tihle chlapci mají taková resumé, že naši chlapi budou vypadat jako
banda šarlatánů. Moji experti se zahrabávají do země. Moji právníci
se schovávají pod stolem. Podle jednoho z našich lobbistů Úřad pro
kontrolu potravin a léků již uvažuje o navrácení Krayoxxu na trh.
Varrick podmazává ve Washingtonu kdekoho. Co chceš ještě slyšet,
Jerry?“
„Myslím, že jsem už slyšel dost. Poohlédnu se po nějakém
mostě.“
„Na jeden koukám ze své kanceláře,“ řekl Rodney a dokonce se i
zasmál. „Je krásný, vede přes Mississippi a čeká na mě. Bude se
jmenovat Pamětní most Rodneyho Bermana. Jednou mě najdou v
Perském zálivu naloženého v ropě.“
Za čtyři hodiny se všech šest členů soudního výboru žalobců
spojilo na poradě, kterou Jerry řídil ze své kanceláře. Když shrnul
neveselé zprávy z toho dne, vystřídal ho Berman se svojí verzí.
Všech šest účastníků postupně promluvilo a nikdo nepřišel s žádnou
dobrou zprávou. Soudní spor se bortil na všech frontách, ve všech
teoriích, od jednoho pobřeží k druhému. Dlouze debatovali o tom,
kolik toho Varrick v současné době ví, a všeobecně se shodli na tom,
že oni, právníci, mají před společností velký náskok. Ale to se rychle
změní.
Domluvili se, že okamžitě skončí lékařské prohlídky. Jerry se
nabídl, že se spojí s Nicholasem Walkerem a pokusí se urychlit
rozhovory o narovnání. Každý ze šestice souhlasil s tím, že začnou
skupovat velké množství kmenových akcií Varrick Labs ve snaze
zvýšit jejich cenu. Je to nakonec veřejná firma a cena jejích akcií
znamená všechno. Jestli Varrick uvěří, že narovnání uchlácholí Wall
Street, možná se rozhodne rozruch kolem Krayoxxu utnout, ať už je
lék škodlivý nebo ne.
Telekonference trvala dvě hodiny a skončila v duchu o něco
optimističtějším, než v jakém začala. V následujících několika dnech
se budou snažit ze všech sil, zachovají kamennou tvář hráčů pokeru,
budou hrát dál a doufat v zázrak, ale za žádných okolností už nepustí
ani dolar na vlastní krayoxxový humbuk. Je po všem, sečtou své
ztráty a pustí se do dalšího boje.
O soudním procesu s Klopeckovou, který se měl konat za šest
týdnů, nepadlo skoro ani slovo.
33
O dva dny později Jerry Alisandros zavolal jakoby nic Nicholasu
Walkerovi do Varrick Labs. Začali o počasí a trochu o fotbale, potom
Jerry přikročil k pracovním záležitostem. „Příští týden zavítám k
vám do lesů, Nicku, a rád bych se s vámi sešel, jestli tam budete a
budete mít čas.“
„Snad ano,“ odpověděl Nick opatrně.
„Všechny naše kalkulace dobře vycházejí a děláme pokroky,
hlavně v případech úmrtí. Strávil jsem spoustu hodin se soudním
výborem žalobců a jsme připraveni zahájit jednání o formálním
narovnání, samozřejmě půjde o první kolo. Pojďme odklidit ty velké
případy z cesty, ať se pak můžeme lopotit s těmi malými.“
„Takový je náš plán, Jerry,“ řekl Walker naprosto souhlasně a
Jerry se konečně mohl nadechnout. „Reuben Massey už na to taky
tlačí, abychom to měli z krku. Probíral to se mnou dnes ráno a já měl
v plánu vám zavolat. Massey mi nařídil, abych se do toho pustil s
naším firemním týmem a s firmami na Floridě a abychom se
dopracovali k narovnání stejným způsobem, o kterém jsme právě
hovořili. Navrhuju, že se ode dneška za týden sejdeme ve Fort
Lauderdale, podepíšeme dohodu, předložíme ji soudci a budeme
postupovat dál. Případy bez úmrtí budou trvat déle, ale pojďme ty
velké uzavřít. Souhlasíte?“
Souhlasíte? Vy nemáte ani tušení, pomyslel si Jerry. „Skvělý
nápad, Nicku. Já to tady zařídím.“
„Ale trvám na tom, aby bylo přítomno všech šest členů soudního
výboru.“
„To zařídím, žádný problém.“
„A můžeme tam mít nějakého úředníka se soudní pravomocí
nebo někoho ze soudcovy kanceláře? Neodjedu odtamtud, dokud
nebudeme mít dohodu písemně a schválenou soudem.“
„Výborný nápad, Nicku.“ Jerry se usmíval jako idiot.
„Tak pojďme na to.“
Po skončení telefonátu Jerry zkontroloval situaci na burze. Akcie
firmy Varrick měly hodnotu třicet šest dolarů a jediným
hodnověrným důvodem pro toto mírné zvýšení byla ta dobrá lež o
narovnání.

Ten telefonický rozhovor nahrávala firma, která se specializovala

na pravdu a podvod. Byla to firma Zeli & Potter, která často tajně
nahrávala hovory ve snaze určit úroveň věrohodnosti druhé strany.
Třicet minut poté, co Jerry skončil hovor, vešli do jeho kanceláře dva
experti s grafy a tabulkami. Předtím se utábořili v zasedačce na téže
chodbě, měli s sebou svůj personál a přístroje. Změřili hladinu stresu
v obou hlasech a vcelku snadno určili, že oba muži lžou. U Jerryho
samozřejmě šlo o naplánované lhaní, aby vyprovokoval Walkera.
Analýza stresu ve Walkerově hlase prokázala vysokou hladinu
lži. Když mluvil o Reúbenu Masseyovi a o tom, že se firma snaží
vyhnout se procesu, mluvil pravdu. Ale když mluvil o velkém plánu
uspořádat příští týden ve Fort Lauderdale vrcholnou schůzku ohledně
vyrovnání, zcela jasně lhal.
Jerry se tvářil, že se s tou zprávou snadno vypořádal. Takový
důkaz byl u soudu nepřípustný, protože byl velice nespolehlivý. Jerry
se často sám sebe ptával, proč se zabývá analýzou stresu v hlase, ale
používal ji už léta a skoro jí věřil. Vítal cokoli, co mu poskytlo aspoň
malou výhodu. Takové tajné nahrávání bylo navýsost neetické, v
některých státech dokonce nezákonné, takže bylo snadné pustit tu
informaci z hlavy.
V posledních patnácti letech hnal Varrick z jednoho soudního
procesu do druhého. A při tom se o té společnosti hodně naučil. Její
výzkum byl vždycky lepší než výzkum žalobců. Najímala si špiony a
investovala spoustu peněz do podnikové špionáže. Reuben Massey
miloval tvrdou hru a obvykle našel způsob, jak vyhrát válku, i když
prohrál většinu dílčích bitev.
Když Jerry v kanceláři zase osaměl, napsal si krátký záznam do
svého soukromého deníku: „Krayoxx se mi vypařuje před očima.
Právě mluvil s N. Walkerem, který plánuje přijet příští týden
podepsat dohodu. 80 – 20 šance, že se neukáže.“

Iris Klopecková si přečetla Wallyho dopis společně s několika

kamarádkami a členy rodiny a bezprostředně hrozící příchod dvou
milionů už teď vyvolal problémy. Její syn Clint, povaleč a flákač,
který na ni jindy během dne nanejvýš tak něco zahučel, se najednou
div nepřetrhl samou péčí. Uklízel si svůj pokoj, myl nádobí,
vyřizoval své drahé máti všechny pochůzky a neustále o něčem
žvanil, nejčastěji o tom, jak by si přál nové auto. Irisin bratr, který
sotva ukončil druhý pobyt v base za krádeže motocyklů, jí natíral
dům (zadarmo) a každou chvíli utrousil poznámku o svém
dlouholetém snu mít prodejnu s ojetými motorkami. Věděl o jedné na
prodej, chtěli za ni jen sto tisíc dolarů. „To je za hubičku,“ tvrdil a
Irisin syn za jeho zády říkal: „No jó, ten se vyzná.“ Percyho mizerná
sestra Berta se nechala slyšet, že má právo na část těch peněz,
protože jsou přece „jedna krev“. Iris tu ženskou k smrti nesnášela
stejně jako Percy a už jí stačila připomenout, že ani nebyla na
Percyho pohřbu. Berta se teď dušovala, že byla ten den zrovna v
nemocnici. „Dokaž to,“ odbyla ji Iris a hned se hašteřily.

Adama Granda zastihl Wallyho dopis v den, kdy si zase mohl

nohy uběhat v pizzerii a jeho šéf na něj bezdůvodně hartusil. Adam,
zástupce vedoucího, mu tu laskavost oplatil a následovala ošklivá
hádka. Když smršť nadávek a kleteb skončila, Adam buď dal
výpověď, nebo ji dostal, a několik minut se ještě hádali o tom, jak to
vlastně doopravdy bylo. Ne že by na tom záleželo – Adam s prací
skončil. A i jemu to bylo fuk, protože se měl v nejbližších dnech stát
boháčem.

Millie Marinová měla dost rozumu, aby ten dopis nikomu

neukazovala. Přečetla si ho několikrát, než jí ta slova začala dávat
smysl, a na chvíli se jí zmocnily výčitky svědomí, že tak
pochybovala o Wallyho schopnostech. Pořád v ní nedokázal vzbudit
důvěru, taky se ještě zlobila kvůli manželově poslední vůli a
pozůstalosti, ale tyhle věci najednou přestaly být důležité. Chesterův
syn Lyle bude mít taky nárok na svůj podíl, proto se celou dobu
zajímal o soudní proces. Kdyby se dozvěděl, že balík peněz je už na
spadnutí, mohl by začít otravovat. Takže Millie dopis zamkla do
šuplíku a nikomu se o něm ani slovem nezmínila.
 Dne 9. září, pět týdnů poté, co byl postřelen do obou nohou,
podal Justin Bardall žalobu na Oscara a ještě jednu na firmu Finley
& Figg jako partnery. Uvedl, že Oscar použil při střelbě
„nepřiměřené násilí“ a hlavně jej třetí ranou zasáhl do levé nohy už
poté, co byl Bardall vážně zraněn a nepředstavoval žádnou hrozbu.
Požadoval pět milionů za utrpěnou újmu a deset milionů jako
odškodné s represivní funkcí za Oscarovo podlé jednání.
Právník, který žalobu podal, Goodloe Stamm, byl tentýž, kterého
si najala Paula Finleyová pro svůj rozvod. Stamm si evidentně
Bardalla našel a přesvědčil ho k žalobě i přesto, že se Bardall
dopustil trestného činu a čekalo ho vězení za pokus o žhářství.
Ukázalo se, že rozvod bude kontroverznější, než Wally nebo
Oscar čekali, hlavně kvůli faktu, že Oscar od manželky odešel s tím,
že si vzal jen své auto a oblečení. Stamm neustále šveholil o velkých
penězích za Krayoxx a netajil se tím, že jde o spiknutí a že Oscar
hodlá peníze ukrýt.
Oscar zuřil nad patnáctimilionovou žalobou a všechno sváděl na
Davida. Kdyby nepodal žalobu na Cicero Pipe, Oscar by se s
Bardallem nikdy nesetkal. Wallymu se podařilo dojednat příměří a
křik ustal. Spojil se s jejich pojišťovnou a trval na tom, aby jim
poskytla ochranu a krytí.
S nadcházejícím narovnáním bylo mnohem snadnější uzavřít mír,
usmívat se, a dokonce žertovat o tom, jak se ten grázlík Bardall
přibelhá k soudu a bude se snažit přesvědčit porotu, že by měl jako
břídil v oboru žhářství zbohatnout za to, že se mu nepovedlo zapálit
jednu advokátní kancelář.
34
Ten e-mail byl uveden standardním varováním, že jde o důvěrné
sdělení, a zabezpečen kódy. Napsal ho Jerry Alisandros a rozeslal asi
osmdesáti právníkům, jednímž z nich byl Wally Figg. Stálo v něm:

S politováním Vám oznamuji, že firma Varrick Labs zrušila

zítřejší jednání o narovnání. Dnes ráno jsem telefonicky dlouze
hovořil s Nicholasem Walkerem, hlavním firemním poradcem
Varricku, a ten mi oznámil, že se firma rozhodla jednání o narovnání
dočasně odložit. Jejich strategie se nějak změnila, hlavně kvůli faktu,
že za čtyři týdny má v Chicagu začít soudní proces s Klopeckovou.
Varrick si nyní myslí, že je moudré oťuknout situaci v počátečním
procesu, zjistit, jak se vše bude odehrávat, určit odpovědnost a
vyzkoušet si to s opravdovou porotou. I když nejde o nic
neobvyklého, nešetřil jsem ostrými slovy na adresu pana Walkera a
na poněkud náhlou změnu plánů, které jeho firma provedla. Řekl
jsem mu, že jednali se zlým úmyslem a tak dále, ale v tomto směru je
veškeré dohadování marné. Protože jsme nedosáhli dohody o
podrobnostech narovnání, nemáme nárok si něco vynucovat. Vypadá
to, že se veškerý zájem upne na dění v soudní síni v Chicagu. Budu
vás informovat. JA

Wally ten mail vytiskl – vážil snad tunu – vešel do Oscarovy

kanceláře a položil ho před něj na stůl. Pak padl do koženého křesla a
div se nerozbrečel.
Oscar si text pomalu četl a vrásky na čele se mu s každou větou
prohlubovaly. Dýchal ústy, ztěžka. Rochelle na něj zazvonila, aby si
převzal hovor, ale Oscar nereagoval. Uslyšeli její těžké kroky, došla
ke dveřím, zaklepala, a když oba právníci nereagovali, nakoukla
dovnitř a řekla: „Pane Finley, to je soudce Wilson.“
Oscar zavrtěl hlavou a řekl: „Teď nemůžu mluvit. Zavolám mu
později.“
Zavřela dveře. Minuty ubíhaly, pak zaklepal David, vešel dovnitř,
podíval se na oba partnery a věděl, že se blíží konec světa. Oscar mu
podal e-mail, David si ho četl a přecházel přitom sem a tam kolem
regálů s knihami.
„To ještě není všechno,“ řekl David.
„Co tím chceš říct?“ zeptal se Wally slabým hlasem. V krku mu
vyschlo.
„Právě jsem se díval na internet, hledal jsem listiny k odhalení a
našel jsem tam oznámení, že byl podán písemný návrh. Ani ne před
dvaceti minutami. Jerry Alisandros podal jménem firmy Zeli &
Potter návrh na své odstoupení z funkce právního zástupce v kauze
Klopecková.“
Wally se v křesle scvrkl o dobrých patnáct čísel. Oscar zachrčel,
jako by se pokoušel něco říct.
David, bledý a strnulý, pokračoval: „Volal jsem svému známému
do Zeli & Potter, jmenuje se Worley, a ten mi neoficiálně sdělil, že je
to naprostý ústup. Experti – naši experti – s tím lékem pohořeli a
nikdo nechce jít svědčit. McFaddenova zpráva před soudem
neobstojí. Varrick to už nějakou dobu ví a protahují jednání o
narovnání, aby mohli cuknout těsně před procesem s Klopeckovou.
Worley tvrdí, že partneři firmy Zeli & Potter jsou na válečné stezce,
ale poslední slovo má Alisandros. Nepřijede do Chicaga, protože
nechce mít na svém hvězdném kontě takovou neslavnou prážku. Bez
expertů je ten případ beznadějný. Worley říká, že vše nasvědčuje
tomu, že je ten lék v první řadě v naprostém pořádku.“
„Věděl jsem už tenkrát, že ty případy nejsou dobrý nápad,“ řekl
Oscar.
„Zavři zobák,“ sykl Wally.
David se posadil na dřevěnou židli co nejdál od obou partnerů.
Oscar se opíral lokty o stůl a hlavu měl vsunutou mezi předloktí jako
ve svěráku, jako by dostával smrtelnou migrénu.
Wally měl oči zavřené a v hlavě mu škubalo. Oba vypadali
neschopni slova a David cítil jako svou povinnost, aby se je pokusil
přimět k rozhovoru. „Copak může odstoupit, když už je proces skoro
za dveřmi?“ zeptal se a byl si plně vědom, že jeho dva partneři
nevědí naprosto nic o tom, podle jakých pravidel probíhá federální
soudní proces.
 „To záleží na soudci,“ řekl Wally. „Ale co budou dělat s dalšími
případy?“ zeptal se Davida. „Mají jich desítky, stovky tisíc!“
„Worley si myslí, že všichni budou jen sedět a napjatě sledovat,
jak to tam s Klopeckovou dopadne. Pokud vyhrajeme, Varrick podle
mě obnoví jednání o narovnání. Pokud prohrajeme, jsou všechny
případy s Krayoxxem k ničemu.“
Možnost vítězství se zdála na hony vzdálená. Minuty ubíhaly a
nikdo nepromluvil. Jediným zvukem byl namáhavý dech tří
zkoprnělých mužů. Na Beech Street se ozvalo vzdálené houkání
sanitky, ale ani jeden z trojice na to nereagoval.
Wally se nakonec napřímil, nebo se o to aspoň pokusil, a
prohlásil: „Musíme soud požádat o odročení, získat tak čas, a nejspíš
budeme chtít podat odpor proti návrhu na stažení případu.“
Oscarovi se podařilo uvolnit hlavu z vlastního sevření. Zadíval se
nevraživě na Wallyho, jako by ho chtěl taky zastřelit. „Ty bys měl
zavolat tomu svému kámošovi Jerrymu a zjistit, co se tam ksakru
děje. Nemůže vzít do zaječích takhle těsně před soudem. Řekni mu,
že podáme stížnost za porušení etiky. Řekni mu, že to předhodíme
novinářům – slavný Jerry Alisandros se bojí přijet do Chicaga. Řekni
mu, co chceš, Wally, ale musí u té kauzy být. Bůhví, že my to
neumíme.“
„Když je s lékem všechno v pořádku, tak proč vůbec uvažovat o
soudním procesu?“ zeptal se David.
„Je to špatný lék,“ prohlásil Wally. „A my dokážeme najít
experta, který to potvrdí.“
„Z nějakého důvodu ti už nemůžu věřit,“ řekl Oscar.
David vstal a zamířil ke dveřím. „Navrhuju, abychom šli každý
do své kanceláře, promysleli situaci a za hodinu se tu sejdeme.“
Wally řekl: „Dobrý nápad,“ a s námahou vstal. Dopotácel se do
své kanceláře, ke svému telefonu a začal volat Alisandrosovi. Nebylo
divu, že ten slavný muž byl nedostupný. Wally mu začal posílat e-
maily – dlouhé, v nevybíravém duchu, plné výhrůžek a invektiv.
David prozkoumával blogy – finanční, o hromadných žalobách za
újmu na zdraví, o dohlížecích orgánech – a jen si potvrdil, že Varrick
odvolal jednání o narovnání. Cena jejich akcií byla už třetí den nízká.
 Odpoledne firma podala návrh na pokračování a reakci na Jerryho
návrh k odstoupení. Veškerou práci vlastně udělal David, protože
Wally někam prchl a Oscar nefungoval. David o situaci stručně
informoval Rochelle a její první starost byla, že Wally někde nasává.
Už se skoro rok nenapil, ale ona zažila jeho dřívější relapsy.
Následujícího dne, neobvykle rychle, podala Nadine Karrosová
protinávrh k žádosti o prodloužení času. To, že firma Zeli & Potter
odstoupí, jí nedělalo problém, což se dalo snadno předpokládat.
Dlouhý proces proti takovému profesionálovi, jakým je Jerry
Alisandros, by pro ni byl velký úkol, ale byla si jistá, že Finleyho
nebo Figga či oba zároveň vyřídí šmahem.
Následujícího dne, úplně omračující rychlostí, soudce Seawright
zamítl žádost o prodloužení času. Soudní proces byl stanoven na 17.
října a zůstane přitom. Udělal si na něj ve svém kalendáři
dvoutýdenní prostor a vůči dalším zúčastněným stranám by bylo
nefér termín měnit. Pan Figg podal žalobu („s co největším
rozruchem“) a měl dostatek času se na proces připravit. Vítejte na
raketovém jednání.
Soudce Seawright měl pro Jerryho Alisandrose příkrá slova, ale
nakonec jeho návrh na odstoupení přijal. Procedurálně se to tak
obvykle dělalo. Soudce poznamenal, že Iris Klopecková bude mít i
bez pana Alisandrose adekvátní právní zastoupení. Slovo
„adekvátní“ by mohlo být diskutabilní, ale soudce byl nad věcí a
nijak nekomentoval naprostý nedostatek zkušeností pana Figga, pana
Wallyho a pana Zinca s tím, jak probíhá soudní pře před federálním
soudem.
Wallymu zbývala jediná možnost, a to podat návrh na zproštění
žaloby v případu Klopecková a těch dalších sedmi. Jeho vysněné
bohatství mizelo v nenávratnu a Wally neměl daleko k nervovému
zhroucení, ale i když bude stažení žaloby bolestné, nedovedl si přece
jen představit tu hrůzu, kdyby měl vkročit do soudní síně před
soudce Seawrighta, prakticky sám, na zádech tu nesnesitelnou tíhu
tisíců obětí Krayoxxu, a měl by se věnovat kauze, které se teď
vyhýbali i věhlasní právníci. Děkuji, nechci. Spadl do jámy i se
spoustou ostatních a teď se z ní škrábal ven. Oscar neoblomně trval
na tom, že by o tom měli být v první řadě informováni jejich klienti.
David byl toho názoru, že by měl Wally získat jejich souhlas, než ty
kauzy odvolá. Wally s oběma vlažně souhlasil, ale nedokázal se
přimět k tomu, aby informoval své klienty, že jejich kauzy stahuje
jen pár dní poté, co jim rozeslal radostné dopisy, ve kterých každému
sliboval dva miliony.
Už pracoval na svých lžích. Plánoval si, že Iris i těm ostatním
řekne, že firmě Varrick se úspěšně podařilo dostat ty případy od
federálního soudu a že on, Wally, a ostatní právníci zvažují, že je
předloží státnímu soudu a že to bude trvat nějaký čas. Wally
potřeboval získat čas, nechat uplynout pár měsíců, otálet, protahovat
to, lhát, svést všechnu vinu na velké a zlé laboratoře Varrick. Ať se
prach usadí. Za rok nebo tak si vymyslí další lži a postupem času se
na všechno zapomene.
Napsal ten návrh sám, a když byl hotov, dlouho na něj ve svém
notebooku zíral. Dveře byly zamčené, boty si zul, a nakonec tedy
klikl na okénko Odeslat a řekl sbohem svému bohatství.
Potřeboval se napít. Potřeboval zapomenout. Byl sám, zdeptanější
než kdy jindy, jeho sny se rozplynuly, hromada dluhů se zvětšila a
Wally se nakonec sesypal a dal se do pláče.
35
Ne tak rychle, řekla Nadine Karrosová. Její ostrá odpověď na to,
co Wally považoval za běžný návrh na stažení žaloby, jej polekala.
Začala tvrzením, že její klient trvá na soudním procesu. Podrobně
vykreslila, jak musel Varrick Labs víc než rok snášet očerňování v
tisku – většinu toho vyvolali a podporovali žalobci – a připojila ke
svému návrhu osm centimetrů tlustý kroužkový pořadač s výstřižky z
novin z celé země. Každý článek byl napsán na podnět nějakého
křiklouna z řad právníků (včetně Wallyho), tvrdě kritizoval Varrick
Labs kvůli Krayoxxu a halasně se dovolával milionů. Bylo by
vrcholně nefér, kdyby se teď těm samým právníkům dovolilo, aby s
tím sekli a utekli bez jediného slova omluvy firmě.
Její klient ve skutečnosti nechce omluvu, chce spravedlnost.
Požaduje čestný proces před porotou. Varrick Labs tento boj nezačal,
ale zcela určitě jej plánuje dokončit.
Ke své odpovědi ještě přiložila vlastní návrh, text, jaký kancelář
Finley & Figg nikdy neviděla. Byl nadepsán Návrh na sankce podle
zákona č. 11 a šel z něj strach. Jeho obsah stačil k tomu, aby se
Wally vrátil do léčebny, David k Roganu Rothbergovi a Oscar odešel
do předčasného neplaceného důchodu. Paní Karrosová
argumentovala dost přesvědčivě tím, že jestli soud vyhoví návrhu
žalující strany odvolat kauzu, bylo tedy podání žaloby především
neopodstatněné. Skutečnost, že žalující strana teď chce od žaloby
odstoupit, je jasným znakem toho, že žaloba nemá žádný reálný
základ a že neměla být nikdy podána. Byla však podána před devíti
měsíci a žalovaná strana, Varrick Labs, neměla jinou možnost než se
úporně bránit. Žalovaná strana je tedy podle zákona č. 11 Federálních
směrnic pro občanskoprávní spory oprávněna žádat náhradu nákladů
vynaložených na svou obranu.
Až dosud – a paní Karrosová bez obalu uvedla, že počitadlo stále
běží na plné obrátky – Varrick na svou obranu použil přibližně
osmnáct milionů dolarů a nejméně polovina těchto výdajů se týkala
kauzy Klopecková. Jde nepochybně o obrovskou sumu, ale
Karrosová neopomněla rychle zdůraznit, že žalobce v době podání
žaloby požadoval sto milionů. A vzhledem k povaze hromadné
žaloby za újmu na zdraví, se všemi prvky paniky s tím spojené, to
byl a i nadále je důvod, aby se Varrick úspěšně bránil u prvního
soudního procesu za každou cenu. Zákon nevyžaduje, aby si některá
ze zúčastněných stran vybrala tu nejlevnější právnickou firmu nebo
se snažila nějak ušetřit. Protože šlo o hodně, Varrick Labs si moudře
vybral právnickou firmu, jež se může vykázat dlouholetými úspěchy
v soudních síních.
Na spoustě dalších stránek uváděla Karrosová podrobnosti o
dalších neopodstatněných kauzách, kde soudce otloukl lehkovážným
právníkům, kteří podávají neopodstatněné žaloby, zákony o hlavu,
včetně i dvěma takovým, kteří vstoupili do svatyně Jeho Ctihodnosti
Harryho L. Seawrighta.
Zákon č. 11 umožňuje, aby tyto sankce nařízené soudem
rovnoměrně nesli právníci i jejich klient.
„Ahoj, Iris, hádejte, co je nového! Dlužíte polovinu z devíti
milionů,“ mumlal si David pro sebe a doufal, že najde trochu humoru
pro další depresivní den. Četl to jako první, a než dočetl, celý se
zpotil. Nadine Karrosová a její malá armáda u Rogana Rothberga to
rozjela během necelých osmačtyřiceti hodin a David si dovedl
představit, jak se ti mladí otroci dřou i přes noc a spí u svých psacích
stolů.
Když si to přečetl Wally, tiše se vyplížil z kanceláře a zbytek dne
ho nikdo neviděl. Když si to přečetl Oscar, odbelhal se k malé
pohovce ve své zamčené kanceláři, sundal si boty a natáhl se na ni,
oči si zakryl loktem. Po pár minutách nejenže vypadal jako mrtvý,
ale ve skutečnosti si smrt vroucně přál.
***
Bart Shaw byl právník, který se specializoval na to, že žaloval
ostatní právníky za profesní pochybení. Tahle malá díra v
přeplněném trhu mu získala věhlas vyvrhele mezi právníky. Ve svém
oboru měl málo přátel, ale považoval to za dobrou věc. Byl chytrý,
talentovaný a agresivní, přesně ten typ, jakého Varrick potřeboval
pro svou věc, jež vlastně ani nevybočovala z běžných etických mezí.
Po sérii telefonátů s Judy Beckovou, kohortou Nicka Walkera v
právnickém oddělení Varricku, Shaw souhlasil s podmínkami
tajného zastupování. Jeho paušální honorář činil pětadvacet tisíc
dolarů a jeho hodinová sazba byla šest stovek. Jakékoli poplatky
získané z potenciálního pochybení poplynou do jeho kapsy.
Nejdříve zavolal Iris Klopeckové, která měsíc před očekávaným
procesem střídavě prožívala jakýsi stav, který se snad i podobal
citové rovnováze. Neměla chuť bavit se s dalším právníkem, navíc
cizím, ale zároveň přiznala, že si přeje, aby se s tím druhým nikdy
nebyla setkala. Po těchto slovech rázně zavěsila a Shaw hodinu
počkal a zkusil to znovu. Po opatrném „haló“ se do toho pustil.
„Víte o tom, že se váš právní zástupce snaží váš případ odvolat?“
zeptal se. Když nedokázala okamžitě odpovědět, pokračoval: „Paní
Klopecková, jmenuji se Bart Shaw. Jsem právník a zastupuju lidi,
které jejich vlastní právníci podvedli. Jde o takzvané právní
pochybení. To je to, čím se zabývám, a váš právník Wally Figg se
vás snaží obalamutit. Myslím, že byste na něj měla podat žalobu. Má
pochybné pojistné krytí a vy máte možná nárok získat nazpátek
nějaké peníze.“
„To už jsem někde slyšela,“ řekla tiše.
Shaw byl ve svém živlu a dalších deset minut nepřetržitě mluvil.
Vylíčil jí situaci s návrhem na stažení žaloby a to, že Wally se snaží
zbavit se nejen té její, ale i dalších kauz. Když konečně promluvila,
řekla: „Ale on mi slíbil milion dolarů.“
„To vám slíbil?“
„No ano.“
„Je to velice neetické, ale já pochybuju, že si pan Figg dělá
nějaké starosti s morálkou.“
„Je to pěkný mizera,“ poznamenala. „Řekněte mi přesně, jak vám
ten milion slíbil.“
„Přímo tady u kuchyňského stolu, když jsem ho viděla poprvé.
Pak mi to ještě napsal.“
„Cože? Vy to máte písemně?“
„Dostala jsem od něj někdy před týdnem dopis. Psal, že se už
skoro dohodli na dvoumilionovém narovnání, což je mnohem víc,
než mi původně slíbil. Mám ten dopis před sebou. Co se stalo s tím
odškodněním? A jak se teda jmenujete?“
 Shaw s ní mluvil ještě asi hodinu, a když dotelefonovali, byli z
toho oba úplně vyčerpaní. Následoval telefonát s Millií Marinovou, a
jelikož ta nebyla pod vlivem žádných léků, pochopila situaci
mnohem rychleji než chudák Iris. O zhroucení plánů na narovnání
nevěděla nic, nevěděla ani o stažení žaloby a s Wallym nemluvila už
několik týdnů. Shaw ji podobně jako Iris přesvědčil, aby s Wallym
okamžitě ukončila jakékoli kontakty. Momentálně je mnohem
důležitější, aby se s ním zkontaktoval Shaw. Millii ten rozhovor
velice rozrušil, stejně jako celý zvrat událostí, a řekla, že potřebuje
nějaký čas na to, aby si srovnala myšlenky.
Adam Grand žádný čas nepotřeboval. Okamžitě spustil vodopád
nadávek na Wallyho adresu. Jak si ten šmejd dovoluje stáhnout
žalobu, aniž ho o tom předem informoval? Jejich poslední domluva
se týkala odškodnění ve výši dvou milionů. No to se ví, že Grand
půjde Figgovi po krku. „Jaké má pojistné krytí za pochybení?“ zeptal
se.
„Standardní částka je pět milionů, ale existuje spousta variant,“
vysvětlil Shaw. „Brzy to budeme vědět.“

Pátá firemní porada se konala ve čtvrtek večer po setmění a

Rochelle ji vynechala. Nedokázala už poslouchat další špatné zprávy
ani nějak přispět ke zlepšení té mizerné situace.
Dopis od Bárta Shawa přišel toho odpoledne a teď ležel uprostřed
stolu. Po úvodním vysvětlení „konzultace s šesti vašimi klienty,
kterých se týká soudní spor ohledně Krayoxxu, včetně paní
Klopeckové“, Shaw pokračoval jasným prohlášením, že si jej ani
jeden z té šestice nenajal. Zatím. Čekají, co se dál bude dít s jejich
případy. Avšak on si dělá vážné starosti s tím, že se firma Finley &
Figg snaží těch případů zbavit, aniž o tom dala svým klientům vědět.
Takové počínání porušuje všechny zásady profesionálního přístupu.
Toporným stylem, ale srozumitelně poučil jejich firmu v několika
směrech: 1) její morální povinností je pečlivě chránit zájmy klientů;
2) její povinností je neustále své klienty informovat o vývoji
událostí; 3) je neetické, aby klient platil poplatky za experty; 4) o
okamžité záruce úspěšného výsledku sporu, která pak vede klienta k
souhlasu s podáním žaloby, a tak dále a tak dále. Ostře firmu varoval,
že další pochybení v jejím postupu povedou k nepříjemným soudním
tahanicím.
Oscar a Wally už za léta své praxe čelili mnoha útokům za
neetické chování, takže tohle je zdaleka tak neznepokojilo jako děs z
toho podstatného, co jim dopis sděloval: že na jejich firmu bude
okamžitě podána žaloba za profesní pochybení, pokud ty kauzy
budou odvolány. Davida rozčililo každé slovo Shawova dopisu.
Seděli u stolu, všichni tři zdeptaní vědomím těžké porážky. David
věděl, že hlavní boj už proběhl, když tu nebyl.
Nebylo úniku. Jestli stáhnou žalobu Klopeckové, paní Karrosová
je obratem stáhne z kůže svými sankcemi a starý Seawright se k ní
jen přidá. Jejich firma bude čelit milionovým pokutám. A tenhle
žralok Shaw je ještě nádavkem protáhne martyriem žalob za profesní
pochybení a bude je ještě nejmíň dva roky vláčet bahnem.
Jestli stáhnou svůj návrh na stažení žaloby, budou s děsem v
očích sledovat v kalendáři datum procesu, do kterého zbývá jen
pětadvacet dní.
Wally si něco bezmyšlenkovitě kreslil do poznámkového bloku a
vypadal jako pod vlivem nějakých silných léků. Nejvíc mluvil Oscar.
„Takže: buďto se zbavíme všech těchto kauz a budeme čelit krachu,
nebo od pondělka za tři týdny napochodujeme k federálnímu soudu s
kauzou, kterou by se žádný právník se zdravým rozumem neodvážil
řešit před porotou, s kauzou, pro kterou nemáme žádnou záruku,
žádné experty, žádná spolehlivá fakta, s klientkou, která je napůl
blázen, napůl pod vlivem nějakých drog, s klientkou, jejíž
stošedesátikilový manžel se užral k smrti, budeme čelit na jedné
straně úplné armádě velice schopných právníků s neomezeným
rozpočtem a experty z těch nejlepších nemocnic v zemi, na druhé
straně proti nám bude stát soudce, který silně fandí naší protistraně,
soudce, který nás všechny nemá rád, protože si myslí, že jsme
nezkušení a nekompetentní a, no co ještě dodat? Na co jsem
zapomněl, Davide?“
„Nemáme žádné peníze na soudní výlohy,“ řekl David, ale jen
tím chtěl doplnit uvedený seznam.
„Správně. Zatracená práce, Wally. Jak jsi celou dobu říkal, tyhle
žaloby za újmu na zdraví jsou opravdu zlatý důl.“
 „Nech toho, Oscare,“ zaprosil Wally tiše. „Nech mě vydechnout.
Beru si to všechno na svou odpovědnost. Je to jen a jen moje vina.
Klidně mě seřež bejkovcem. Ale dovol mi, abych navrhl, že se
budeme bavit jen o něčem, co by mohlo být užitečné. Souhlasíš,
Oscare?“
„Jistě. Tak co máš v plánu? Ještě nás něčím oslň, Wally.“
„Nemáme jinou možnost, než jít do boje,“ řekl Wally. Mluvil
chraptivě a pomalu. „Pokusíme se dát dohromady nějaké důkazy.
Půjdeme k soudu a budeme bojovat do poslední kapky krve, a když
prohrajeme, budeme moct říct našim klientům a tomu prašivému
Shawovi, že jsme bojovali statečně. V každém soudním procesu
někdo vyhraje a někdo prohraje. Jistě, nakopou nám zadek, ale v této
chvíli bych raději vyšel ze soudní síně s hlavou vztyčenou, než bych
musel řešit sankce a žaloby za profesní pochybení.“
„Už jsi někdy stál před porotou federálního soudu, Wally?“ zeptal
se Oscar.
„Ne. Ty jo?“
„Ne,“ hlesl Oscar a podíval se na Davida. „A ty, Davide?“
„Ne.“
„To jsem si myslel. Tři zmatení blbečci v soudní síni s Iris
Klopeckovou, kteří nemají ponětí, co mají dělat. Říkáš, že seženeme
nějaké důkazy. Můžeš nám to nějak upřesnit, Wally?“
Wally se na něj chvíli nevraživě mračil a pak řekl: „Pokusíme se
najít pár expertů, kardiologa a možná i farmakologa.
Existuje spousta specialistů, co za honorář řeknou cokoli.
Zaplatíme jim, vezmeme si je tam jako svědky a budeme doufat, že
obstojí.“
„Není šance, že obstojí, protože by v první řadě museli vědomě
lhát.“
„Jasně, ale aspoň to zkusíme, Oscare. Aspoň zabojujeme!“
„Kolik budou ti šarlatáni stát?“
Wally se podíval na Davida, který řekl: „Dnes odpoledne jsem se
spojil s doktorem Borzovem, s tím, co testoval naše klienty. Už se
vrátil domů do Atlanty, když to testování tak náhle skončilo. Řekl, že
by uvažoval o tom, že půjde svědčit k případu Klopeckové za
honorář, ehm, myslím, že mluvil o pětasedmdesáti tisících dolarů. Je
mu dost špatně rozumět.“
„Sedmdesát pět tisíc?“ opakoval Oscar. „A ty mu ani
nerozumíš?“
„Je to Rus a nemluví moc dobře anglicky, což by pro nás mohla
být u soudu výhoda, protože možná chceme, aby byla porota
naprosto zmatená.“
„Promiň, ale přestávám to chápat.“
„No, musíte vzít v úvahu, že ho Nadine Karrosová podrobí
křížovému výslechu. Jestli mu porota bude rozumět a pochopí, jak
jsou jeho argumenty chabé, tak naše šance klesnou. Ale jestli si
porota nebude jistá, protože mu rozumět nebudou, pak možná –
možná! – nebude škoda tak velká.“
„A to tě učili na Harvardu?“
„Fakt si nepamatuju, co mě tam učili.“
„Tak jak ses stal expertem na vedení soudního procesu?“
„Nejsem expert, ale hodně čtu a dívám se na reprízy Perryho
Masona. Naše roztomilá Emmička v noci moc nespí a já bývám
často vzhůru.“
„Už je mi líp.“
Wally řekl: „S trochou štěstí můžeme najít nějakého falešného
farmakologa za nějakých pětadvacet tisíc nebo tak, ale Rogan toho
do boje moc nevložil.“
„A teď víme proč,“ řekl Oscar. „Chtějí soud, a to rychle. Chtějí
spravedlnost. Chtějí rychlý, jasný verdikt, který pak hodlají
roztroubit do světa. Spadneme jim do pasti, Wally.
Varrick začal mluvit o narovnání a hoši kolem hromadných
občanskoprávních deliktů si začali kupovat nové tryskáče. Vodili vás
za nos do té doby, než do prvního procesu zbýval měsíc, a pak
ucukli. Tvoji dobří kamarádi ze Zeli & Potter zdrhli zadními vrátky a
my tu zůstali oškubaní, finančně zruinovaní.“
„O tomhle jsme už mluvili, Oscare,“ řekl Wally rázně.
Nastala krátká odmlka, oddechový čas, než se všichni trochu
uklidnili. Pak Wally klidným hlasem řekl: „Tenhle barák má cenu
kolem tří set tisíc a není zadlužený. Pojďme do banky, zastavme ho
na dvě stě tisíc a najděme experty.“
 „To jsem čekal,“ řekl Oscar. „Proč bychom měli dávat v sázku
jisté peníze za nejisté?“
„Ale nech toho, Oscare. Víš toho o vedení soudního sporu víc než
já, což není moc, ale –“
„To máš pravdu.“
„Nestačí jen napochodovat k soudu, začít proces, vyprovokovat
porotu a pak hledat, kam se schovat, až na nás Nadine začne pálit
jako z děla. Dokonce se k soudu ani nedostaneme, když nenajdeme
pár expertů. To už je samo o sobě profesní pochybení.“
David přispěchal na pomoc. „Můžete se vsadit, že ten Shaw v
soudní síni bude a bude nás sledovat.“
„Správně,“ řekl Wally. „Když se aspoň nepokusíme tu kauzu
zvládnout, Seawright ji možná bude považovat za neopodstatněnou a
napaří nám sankce. I když to vypadá jako šílenost, můžeme si
zachránit zadky tím, že utratíme nějaké peníze.“
Oscar zhluboka vzdychl a založil si ruce do týla. „To je šílenství.
Naprosté šílenství.“
Wally a David souhlasili.

Wally stáhl svůj návrh na zamítnutí žalob a poslal kopie i Bártu

Shawovi. Nadine Karrosová stáhla odpověď a návrh na sankce podle
zákona č. 11. Když soudce Seawright oba pokyny podepsal, firmě
Finley & Figg se dýchalo lépe. Všichni tři právníci aspoň pro tuto
chvíli nebyli v jejím zaměřovači.
Banka zrevidovala jejich finance a nebyla moc ochotná
poskytnout firmě půjčku, i když zastavili budovu kanceláře
nezatíženou dluhy. David bez Helenina vědomí podepsal osobní
záruku na úvěrový limit, oba jeho partneři taky. Měli tedy k dispozici
dvě stě tisíc a pustili se do práce, což bylo složité, protože neměli
jasnou představu, co je potřeba udělat.
Soudce Seawright a jeho úředníci denně přezkoumávali žalobu a
jejich neklid vzrůstal. V pondělí 3. října byli všichni právníci svoláni
do soudní kanceláře na neformální poradu. Jeho Ctihodnost začala
sezení jasným prohlášením, že soudní proces začne za dva týdny a
nic se na tom už nezmění. Obě strany prohlásily, že jsou na to
připraveny.
 „Ponechali jste si experty?“ zeptal se soudce Wallyho.
„Ano.“
„A kdy to podle vás můžete oznámit soudu a druhé straně? Už s
tím máte několikaměsíční zpoždění, víte o tom?“
„Ano, Vaše Ctihodnosti, ale náš rozvrh narušilo pár nečekaných
událostí,“ odpověděl Wally uhlazeně jako nějaký všeználek.
„Kdo je vaším kardiologem?“ vypálila Nadine Karrosová z
protější strany stolu.
„Doktor Igor Borzov,“ odpověděl pohotově a přesvědčivě Wally,
jako by Borzov byl tím nejsvětovějším expertem na srdce. Nadine
nehnula brvou, ani se neusmála.
„Kdy se může dostavit ke svědecké výpovědi?“ zeptal se soudce.
„Kdykoli,“ řekl Wally. Žádný problém. Pravda byla, že Borzov
těžce váhal, jestli má položit hlavu na špalek, i kdyby za
pětasedmdesát tisíc.
„Nebudeme od doktora Borzova výpověď požadovat,“ řekla paní
Karrosová, dost pohrdavě. Jinými slovy, vím, že je to šarlatán, je mi
fuk, co tvrdí, protože ho před porotou převálcuju. Rozhodla se takhle
ihned, aniž se potřebovala poradit se svými poskoky nebo o tom
čtyřiadvacet hodin uvažovat. Působila chladně, až z toho mrazilo.
„Máte farmakologa?“ zeptala se.
„Máme,“ zalhal Wally. „Doktora Herberta Threadgilla.“ Wally s
tímhle člověkem sice mluvil, ale na ničem se nedohodli. David na něj
získal kontakt od svého kamaráda Worleyho ze Zeli & Potter, který
se o něm vyjádřil, že je to „magor, který za pár šupů řekne cokoli“.
Ale ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Threadgill si řekl o
padesát tisíc dolarů, aby tím vykompenzoval potupu, která ho
nepochybně u soudu čeká.
„Ani jeho svědeckou výpověď nepotřebujeme,“ řekla Nadine
Karrosová a zlehka plácla do stolu. To gesto nahradilo tisíc slov. I on
bude předhozen lvům.

Když schůzka skončila, David trval na tom, aby s ním Oscar a

Wally šli do jedné soudní síně ve čtrnáctém patře Dirksenovy
budovy. Našel na webu, že tam začíná důležitý proces. Šlo o
občanskoprávní kauzu týkající se smrti sedmnáctiletého studenta,
který zemřel na místě následkem toho, že řidič kamionu nezastavil na
červenou a čelně ho srazil. Kamion patřil nějaké firmě z jiného státu,
proto se věc řešila u federálního soudu.
Protože nikdo z firmy Finley & Figg se ještě nikdy procesu u
federálního soudu nezúčastnil, David byl pevně přesvědčen, že by se
na něj měli jít aspoň podívat.
36
Pět dní před zahájením procesu svolal soudce Seawright právníky
do své soudní síně na poslední přípravnou schůzku. Díky Davidově
úsilí tentokrát trojice komiků působila pozoruhodně spořádaným a
profesionálním dojmem. David trval na tom, aby si všichni vzali
tmavé obleky a bílé košile, kravaty nesměly být v žádném případě
nevkusné či křiklavé, obuli si černé polobotky. Pro Oscara to nebyl
žádný vážný problém, protože se vždycky oblékal jako právník, i
když jen takový obyčejný. U Davida šlo o jeho druhou přirozenost,
šatník měl plný drahých obleků z doby, kdy pracoval u Rogana
Rothberga. Ne tak v případě Wallyho. Tam nastal vážný problém.
David našel cenově přijatelný obchod s pánskou konfekcí a osobně
tam Wallyho doprovodil, účastnil se výběru a přihlížel zkoušení.
Wally se s ním po celou dobu toho martyria handrkoval a nadával a
nakonec div nevyletěl z kůže, když se cena za jeho kompletní výbavu
vyšplhala na čtrnáct set dolarů. Nakonec platil kartou a oba zatajili
dech, když ji prodavač převzal. Všechno dobře dopadlo a už spěchali
pryč s taškami košil, kravat a párem černých polobotek s prošitou
špičkou.
Na druhé straně soudní síně seděla Nadine Karrosová v
elegantním značkovém kostýmku od Prady obklopená půltuctem
svých honících psů vyfintěných do obleků značky Zegna a Armani a
všichni vypadali jako reklama z nějakého exkluzivního módního
časopisu.
Soudce Seawright podle svého zvyku neprozradil jména porotců.
Ostatní soudcové to dělávali už několik týdnů před procesem, což
vždycky vyvolalo horečný průzkum prováděný dobře placenými
porotními poradci. Čím větší případ, tím víc peněz se utratilo za
zjišťování informací o členech budoucí poroty. Soudce Seawright
takovými zákulisními manévry opovrhoval. Před několika lety byl v
souvislosti s jedním ze svých případů křivě nařčen vyšetřovateli z
nezákonných kontaktů. Budoucí porotci si stěžovali, že je někdo
pozoruje, sleduje, fotografuje, že je dokonce oslovují uhlazení
neznámí lidé, kteří o nich vědí spoustu věcí.
 Soudce Seawright zahájil jednání a jeho úředník předal Oscarovi
a Nadine Karrosové seznam šedesáti osob, které byly soudcovým
personálem předem prolustrovány, aby se mezi nimi neobjevil žádný
člen poroty, který 1) užívá nebo někdy užíval Krayoxx či jiný lék
proti zvýšenému cholesterolu, 2) by měl nějakého člena rodiny,
příbuzného či přítele, který užívá nebo někdy užíval Krayoxx, 3) byl
někdy zastupován právníkem i jen vzdáleně spojeným s tímto
případem, 4) se někdy účastnil soudního procesu týkajícího se
nějakého údajně škodlivého léku nebo výrobku, 5) četl v novinách
nebo časopise nějaký článek o Krayoxxu a soudním sporu s ním
souvisejícím. Čtyřstránkový dotazník obsahoval ještě další oblasti,
které by mohly budoucího porotce diskvalifikovat.
V následujících pěti dnech utratil Rogan Rothberg půl milionu
dolarů za zkoumání zázemí členů poroty. Až proces začne, budou v
soudní síni rozsazeni tři tučně placení poradci a budou sledovat, jak
porota reaguje na svědecké výpovědi. Poradkyně firmy Finley &
Figg stála pětadvacet tisíc a objevila se na scéně až po další bouřlivé
hádce členů firmy. Ona a její kolegové měli co nejdůkladněji
zkontrolovat, jak má vypadat vzorný porotce, a pak dohlížet na
výběr. Jmenovala se Consuelo a rychle přišla na to, že ještě nikdy
nespolupracovala s tak nezkušenými právníky.
Bylo rozhodnuto, i když s velkými potížemi a dohady, že Oscar
převezme roli vedoucího právního zástupce a bude mít na starost
většinu pobíhání po soudní síni. Wally bude pozorovatel, bude radit,
dělat poznámky a všechno ostatní, co má dělat druhý nejdůležitější
člen právnického týmu, i když nikdo z nich přesně nevěděl, co
taková role obnáší. David povede průzkum, což je obrovský úkol,
protože jde o jejich první federální soudní proces a všechno musí být
prozkoumáno. Během několika vysilujících strategických porad
David zjistil, že Oscar byl naposledy přítomen soudnímu procesu
před osmi lety u státního soudu, šlo o poměrně jednoduchou
záležitost, dopravní nehodu způsobenou tím, že řidič nezastavil na
červenou. Oscar proces prohrál. Wallyho rejstřík byl ještě skromnější
– řešil případ úrazu po uklouznutí ve Walmartu, kdy se porota
patnáct minut radila a pak se vyjádřila ve prospěch obchodu, a ještě
pak nějakou dopravní nehodu ve Wilmette, na kterou už skoro
zapomněl a s níž u soudu taky pohořel.
Když se Oscar a Wally dohodli na strategickém postupu, obrátili
se na Davida, protože nikdo další tam už nebyl. Jeho hlas byl velice
důležitý, což jej velice znervózňovalo.
Po rozdání seznamů jim soudce Seawright dal důkladné kázání
ohledně jakýchkoli nedovolených kontaktů se členy poroty. Vysvětlil
jim, že až se porotci v pondělí ráno dostaví, podrobí je důkladnému
výslechu, jestli se o kontakt někdo nepokusil. Mají porotci pocit, že
někdo slídil v jejich životě a snažil se o nich něco zjistit? Sledoval je
někdo, či dokonce fotil? Kdyby cokoli podobného zjistil, velice by
jej to mrzelo.
Pokračoval dál a řekl: „Nikdo nepodal žádné námitky podle
Daubertova zákona, takže mohu to chápat tak, že žádná strana nechce
vznést námitku proti expertům druhé strany?“
Oscar ani Wally neměli o existenci Daubertova zákona, který už
platil roky, ani tušení. Umožňoval oběma stranám zpochybnit
přijatelnost expertů druhé strany. Šlo o standardní proceduru u
federálního soudu, která se dodržovala asi v polovině států USA.
David se o ní před deseti dny dozvěděl náhodou, když se byl podívat
na jednání federálního soudu. Rychle si o tom zjistil veškeré možné
informace a uvědomil si, že Nadine Karrosová jejich experty nejspíš
vyloučí ještě před zahájením procesu. Skutečnost, že nepožádala o
jednání týkající se tohoto zákona, znamenala jedinou věc – chtěla,
aby se jejich experti dostavili k procesu, kde je bude moct
rozcupovat před porotou.
Když David vysvětlil tuto možnost svým partnerům, i oni se
nakonec rozhodli, že nebudou proti expertům z Varrick Labs podávat
žádné námitky. Měli k tomu podobně jednoduchý důvod jako
Nadine, i když úplně opačný. Její experti jsou tak zkušení a
kvalifikovaní, že by podobný krok nepřinesl žádné ovoce.
„Je to tak, Vaše Ctihodnosti,“ odpověděla Karrosová. „Je to tak,“
řekl Oscar.
„Neobvyklé, ale alespoň nemáme práci navíc.“ Soudce odložil
nějaké papíry a pošeptal svému úředníkovi: „Nemáme už žádné
návrhy k projednání, žádné další úkoly, takže proces může začít.
Porotci zde budou v pondělí v 8:30 ráno a začneme přesně v devět.
Ještě něco?“
Právníci neměli žádné připomínky.
„Dobře. Chválím obě strany za efektivní průběh zpřístupnění
dokumentů před procesem a za neobvykle dobrou spolupráci. Mám v
úmyslu dohlížet na spravedlivý a rychlý proces. Jednání skončilo.“
Tým z firmy Finley & Figg si rychle sbalil své složky s papíry a
opustil soudní síň. David si na odchodu snažil představit, jak to místo
bude vypadat za dva dny, s šedesáti budoucími a nervózními porotci,
špiony z dalších právnických firem zabývajících se hromadnými
občanskoprávními delikty, kteří budou lačnit po krvi, novináři,
burzovními analytiky, porotními poradci, kteří se do toho budou
snažit plést, namyšlenými šéfy z Varrick Labs a dalšími čumily v
soudní síni. Žaludek měl tak stažený, že se mu těžko dýchalo. „Musíš
to přežít,“ říkal si. „Je ti teprve dvaatřicet. Neznamená to konec tvé
kariéry.“
Na chodbě svým společníkům navrhl, aby se rozdělili a každý se
šel na pár hodin podívat na nějaký probíhající proces, ale Oscar a
Wally chtěli odejít. Tak David udělal to, co už dělal celé dva týdny:
vklouzl do napjaté atmosféry jedné soudní síně a sedl si do třetí řady
za právníky.
A čím pozorněji sledoval proces, tím víc jej fascinovalo umění
něco takového vést.
37
Prvním krizovým momentem v nadcházejícím procesu
Klopecková vs. Varrick Labs bylo to, že se žalobkyně nedostavila k
soudu. Když o tom soudce Seawrighta v jeho kanceláři informovali,
vůbec ho to nepotěšilo. Wally se snažil vysvětlit, že Iris byla v noci
narychlo odvezena do nemocnice, protože si stěžovala, že nemůže
dýchat, dýchala jen krátce a trhaně, měla kopřivku a pár dalších
potíží.
Když se tři hodiny předtím právníci firmy Finley & Figg horečně
u stolu v kanceláři připravovali na těžký den a svolali ještě před
rozedněním naléhavou poradu, zazvonil Wallyho mobil. Byl to Bart
Shaw, právník zabývající se profesními pochybeními, který
vyhrožoval žalobou, když zpackají případy s Krayoxxem. Vyšlo
najevo, že Irisin syn Clint našel v matčině mobilu číslo na tohoto
právníka a informoval ho, že matku odváží sanitka do nemocnice. Že
se tedy nebude moct dostavit k soudu. Volal ovšem nesprávnému
právníkovi, takže Shaw jen vyřizoval zprávu.
„Páni, díky, ty idiote,“ zavrčel Wally, když hovor ukončil. „Kdy
jste se dozvěděli, že ji odvezli do nemocnice?“ ptal se teď soudce
Seawright.
„Před pár hodinami, pane soudce. Zrovna jsme se v naší kanceláři
připravovali a vtom nám zavolal její právník.“
„Její právník? Myslel jsem, že její právník jste vy.“ David s
Oscarem měli chuť zajet pod stůl, Wally měl nervy na prasknutí a
vzal si předtím dva prášky na uklidnění. Upřel pohled na strop a
snažil se najít nějakou pohotovou odpověď, kterou by tenhle kiks
napravil. „Ano, to je pravda, ale víte, pane soudce, je to složité. Ale
ona je v nemocnici. Půjdu se na ni podívat během přestávky na
oběd.“
Nadine Karrosové sedící na opačné straně stolu se podařilo
zachovat ustaraný výraz. Věděla o tom, že se Bart Shaw pokouší
právníky z Finley & Figg zastrašit. Popravdě jej se svými kolegy
sami našli a doporučili jej Nicholasu Walkerovi a Judy Beckové.
 „To určitě udělejte, pane Figgu,“ řekl soudce Seawright přísně.
„A chci vidět nějaké zprávy od jejích lékařů. Myslím, že pokud je
neschopna svědecké výpovědi, budeme muset použít její písemnou
výpověď.“
„Ano, pane soudce.“
„Výběr porotců by měl začít okamžitě. Předpokládám, že porota
bude ustavena během odpoledne, takže ráno jste první na řadě, pane
Figgu. Nejlepší bude, když žalující strana předstoupí a pohovoří o
drahém zesnulém.“
Soudce Seawright je určitě poučil záměrně, jak v jejich kauze
postupovat, pomyslel si Wally, ale řekl to takovým blahosklonným
tónem.
„Promluvím s jejími lékaři,“ opakoval Wally. „To je to nejlepší,
co můžu udělat.“
„Ještě něco?“
Všichni právníci zavrtěli hlavou a opustili kancelář. Vešli do
soudní síně, která se v posledních patnácti minutách pěkně zaplnila.
Vlevo za stolem pro právníky žalující strany už soudní zřízenec
usazoval šedesát členů poroty na dlouhé polstrované lavice. Vpravo
se shromáždilo několik skupinek pozorovatelů, popocházeli, čekali a
něco si šeptali. Vzadu vedle sebe seděli Millie Mannová, Adam
Grand a Agnes Schmidtová, tři z dalších obětí firmy Finley & Figg,
přišli ze zvědavosti a asi doufali, že se jim tu dostane odpovědi, proč
jejich slíbená milionová výhra tak najednou zmizela. Byli tu s
Bartem Shawem, supem, vyvrhelem, největším neřádem, který se v
právnické branži vyskytoval. O dvě řady před nimi seděl Gooddloe
Stamm, rozvodový právník, kterého si najala Paula Finleyová.
Stamm už slyšel různé zákulisní řeči a věděl, že u procesu budou
zdatní právníci. Přece jen však byl na kauzu zvědavý, a dokonce
doufal, že by Finley & Figg mohla zažít nějaký zázrak a vydolovat
peníze pro jeho klientku.
Soudce Seawright zahájil a poděkoval porotcům za jejich
vlasteneckou službu. Třiceti slovy podal stručný přehled o případu,
pak představil právníky a personál v soudní síni, který se bude
účastnit procesu – soudního zapisovatele, soudní zřízence a úředníky.
Vysvětlil důvod nepřítomnosti Iris Klopeckové a představil
Nicholase Walkera, zástupce společnosti Varrick Laboratories. Po
třiceti letech praxe Harry Seawright už něco věděl o tom, jak si
vybrat porotce. Nejdůležitější bylo, aspoň podle jeho zkušenosti,
nepustit právníky příliš ke slovu. Měl vlastní seznam otázek, který
celá léta dolaďoval, a dovoloval právníkům, aby mu předali své
otázky. Ale hlavní slovo míval on.
Rozsáhlý prověřovací dotazník proces zeštíhlil. Už předem
vyloučil porotce, kterým bylo přes pětašedesát, kteří byli slepí nebo
trpěli nějakou vadou, která by jejich službu poznamenala, a ty, kteří
byli ve službě uplynulých dvanáct měsíců. Předem označil ty, kdo
prohlásili, že něco vědí o této kauze, o jejích právnících nebo o tom
léku. Když soudce procházel své otázky, vstal nějaký pilot aerolinií a
požádal, aby byl omluven kvůli svému rozpisu letů. Dostalo se mu
od soudce překvapivě ostrého ponaučení o tom, co je to občanská
povinnost. Když se zpražený pilot zase posadil, už se nikdo
neodvážil vyrukovat s tím, že mu nějaké vlastní povinnosti brání ve
službě. Byla omluvena matka dítěte s Downovým syndromem.
David během předešlých dvou týdnů mluvil s nejméně desítkou
právníků, kteří se účastnili soudního procesu vedeného Seawrightem.
Každý soudce má své zvláštnosti a osobité vlastnosti, hlavně pokud
jde o soudce federálního. Ti jsou totiž jmenováni na doživotí a jejich
počínání bývá zpochybňováno jen zřídkakdy. Každý z těch právníků
Davidovi poradil totéž: aby se v průběhu výběru poroty držel
stranou. „Ten starouš udělá těžkou práci za vás,“ říkali mu všichni.
Když se počet porotců snížil na padesát, soudce Seawright
namátkou vybral dvanáct jmen. Soudní sluha je odvedl k lavici
poroty, kde se usadili do pohodlných křesel. Každý právník si něco
rychle čmáral. Konzultanti poroty seděli na kraji a na vyvolenou
dvanáctku nepokrytě civěli.
Před zvolením poroty proběhla důležitá debata o tom, jaký je
ideální porotce pro tuto kauzu. Právníci žalující strany dávali
přednost tlustým lidem s podobně nepořádnými návyky, jako měli
Klopeckovi, nejlépe takovým, co sami bojují s vysokým
cholesterolem a dalšími zdravotními problémy způsobenými špatnou
životosprávou. Právníci obhajoby naopak upřednostňovali štíhlé,
urostlé mladé lidi, kteří nemají trpělivost s tlustými a trpícími
nějakou chorobou.
V první várce byla nevyhnutelně různorodá směsice lidí, z nich
jen pár vypadalo na to, že se často vyskytují v tělocvičně. Soudce
Seawright si vzal na mušku číslo 35, protože se ta žena přiznala, že
četla několik článků o léku. Ukázalo se však, že je nepředpojatá a že
dokáže jednat spravedlivě. Otec čísla 29 byl lékař a ona vyrůstala v
domě, kde byl výraz „soudní spor“ pokládán za vulgarismus.
Šestnáctka kdysi podala žalobu kvůli špatně odvedené práci na
opravě střechy a o téhle věci se jednalo tak dlouho, až všichni
potlačovali zívání. Ale soudce pokračoval se svými nekonečnými
otázkami dál. Když skončil, vyzval žalující stranu, aby sama položila
budoucím porotcům otázky, ale jen na to, o čem se ještě nemluvilo.
Oscar došel k pultíku, který byl otočen k lavici porotců. Srdečně
se usmál a pozdravil je. „Mám jen pár otázek,“ řekl milým tónem,
jako by to už dělal mnohokrát.
Od toho rušného dne, kdy David Zinc doslova vklopýtal do
kanceláře Finley & Figg, se Wally nechal nesčetněkrát slyšet, že
Oscara jen tak něco nezastraší. Možná to bylo způsobeno jeho
nelehkým dětstvím nebo dobou, kdy pracoval v ulicích města jako
drsný policista, či za tím byla jeho dlouholetá kariéra, kdy zastupoval
rozvaděné manžele a zraněné dělníky. Mohlo to být způsobeno jeho
horkokrevnou irskou náturou, ale ať už byl důvod jakýkoli, Oscara
jen tak něco nerozházelo. Je pravda, že si vzal na uklidnění valium,
ale když teď mluvil s dvanácti budoucími porotci, dokázal bravurně
skrýt trému, nervozitu a strach a působil klidně a sebejistě. Položil
pár neškodných otázek, dostal na ně pár nevýrazných odpovědí a pak
se zase posadil.
Firma zvládla první dětský krůček před soudem bez nehody a
David se trochu uklidnil. Utěšovalo ho vědomí, že je až třetí v pořadí
– ne že by měl nějak moc důvěry v ty dva před sebou – ale oni byli v
palebné linii, zatímco on se zčásti skrýval v zákopech. Odmítal se i
letmo podívat na gang Rogana Rothberga a také oni jevili o jeho
osobu upřímný nezájem. Bylo to jako nějaký sportovní zápas a oni
byli hráči. Věděli, že zvítězí. David a jeho partneři procházeli tímhle
soukolím, uvízli v případu, který nikdo nechtěl, a snili o tom, až
všechno skončí.
Porotce teď oslovila Nadine Karrosová a představila se jim.
Dvanáctku tvořilo pět mužů a sedm žen. Muži ve věku od třiadvaceti
do šestatřiceti ji zhodnotili a líbila se jim. David se soustředil na
ženské tváře. Helen zastávala teorii, že ženy v porotě budou mít z
Nadine Karrosové smíšené a složitější pocity. Nejdřív budou hlavně
pyšné na to, že v čele právnického týmu stojí žena, navíc si brzy
uvědomí, že je z nich nejlepší. U některých se ta pýcha brzy změní v
závist. Jak může být jedna žena tak krásná, elegantní, štíhlá a zároveň
i inteligentní a úspěšná ve světě mužů?
První dojmy byly celkově dobré, soudě podle výrazu v obličejích
porotkyň. Muži byli spokojeni všichni.
Nadininy otázky byly konkrétnější. Mluvila o soudních
procesech, o kultuře vedení sporu v naší společnosti a rutinních
novinkách ohledně skandálních výroků poroty. Už se tím někdo z
porotců někdy zabýval? Vadilo jim to? Několik z nich odpovědělo
kladně, tak Nadine sondovala do hloubky. Manžel osmičky byl
elektrikář a odborář, což povětšinou představovalo bezpečnou sázku
pro kteréhokoli žalobce žalujícího velkou společnost, a zdálo se, že
tahle porotkyně Nadine obzvlášť zajímá.
Právníci z Finley & Figg Nadine pozorně sledovali. Její oslnivý
zjev pro ně bude nejspíš jediným světlým bodem tohoto procesu, a i
ten zestárne.
Po dvou hodinách soudce Seawright vyhlásil třicetiminutovou
přestávku, aby si právníci mohli porovnat poznámky, zajít za svými
poradci a začít výběr. Obě strany mohly prosadit vyloučení
některého z porotců, pokud pro to mají pádný důvod. Když porotce
například prohlásí, že je z nějakého důvodu předpojatý nebo byl
někdy zastupován jednou z právnických firem či tvrdí, že nenávidí
Varrick, může být vyloučen, protože jde o pádný důvod. Kromě toho
má každá strana právo na tři kategorické námitky, které může využít
k vyloučení porotce z jakéhokoli důvodu nebo bezdůvodně.
Po třiceti minutách si obě strany vyžádaly další čas a soudce
Seawright odročil jednání na druhou hodinu odpolední.
„Předpokládám, že zajdete za svou klientkou, pane Figgu,“ řekl.
Wally ho o tom ubezpečil.
Před soudní síní se Oscar s Wallym rychle rozhodli, že vyšlou
Davida, aby našel Iris a především zjistil, jestli je schopná a ochotná
v úterý ráno svědčit. Podle Rochelle, která strávila většinu dopoledne
tím, že se telefonicky handrkovala s nemocničními recepčními, Iris
odvezli na pohotovost nemocnice Christ Medical Center. Když tam
David v poledne dorazil, dozvěděl se, že před hodinou odešla.
Spěchal tedy směrem k jejímu bydlišti nedaleko letiště Midway a
společně s Rochelle jí co deset minut volali. Nebrala to.
U vchodu do domu ležela schoulená do klubíčka tatáž velká
rezavá kočka jako minule a mžourala na Davida jedním ospalým
okem, když se opatrně blížil po chodníku k domu. Připomněl si
zahradní gril, který stál na přední verandě. Připomněl si okenní
tabulky zakryté alobalem. Stejnou procházku podnikl před deseti
měsíci, v den, kdy odešel od Rogana Rothberga, šel sem s Wallym a
říkal si, jestli se nezbláznil. Teď si tu otázku kladl znovu, ale nebylo
moc času na přílišné přemítání. Zabušil na dveře a čekal, že kočka
buď uhne, nebo zaútočí.
„Kdo je?“ ozval se zevnitř mužský hlas.
„David Zinc. Váš právník. To jste vy, Clinte?“
Byl to on. Otevřel dveře a zeptal se: „Co tu děláte?“
„Přišel jsem, protože vaše matka není u soudu. Právě sestavujeme
porotu a je tam federální soudce, který je dost rozčilený, že se Iris
zapomněla dnes ráno dostavit k soudu.“
Clint mu pokynul, ať jde dál. Iris ležela na gauči přikrytá
roztrhanou dekou plnou skvrn, oči zavřené, podobná velrybě, která
uvízla na mělčině. Konferenční stolek u gauče byl zaházený
bulvárními časopisy, prázdnými krabicemi od pizzy, prázdnými
lahvemi od dietní koly a také na něm stály tři lékovky s nějakými
medikamenty na předpis. „Jak jí je?“ zeptal se David šeptem, i když
obecnou představu měl.
Clint vážně zavrtěl hlavou. „Není na tom dobře,“ řekl tónem, jako
by měla každou minutou zemřít.
 David couvl ke špinavé židli zakryté kožešinou z rezavé kočky.
Neměl času nazbyt a připadalo mu zbytečné, že sem vůbec chodil.
„Iris, slyšíte mě?“ řekl hlasitě.
„Ano,“ odpověděla, aniž otevřela oči.
„Poslyšte, proces už začal a soudce potřebuje vědět, jestli máte v
plánu se tam zítra ukázat. Potřebujeme, abyste svědčila a řekla porotě
o Percym. Je to váš úkol coby dědičky jeho pozůstalosti a mluvčí
vaší rodiny, rozumíte?“
Zachrčela a vydechla, byl bolestivý rámus vycházející až z hloubi
plic. „Já o ten proces nestála,“ řekla mumlavě. „Ten vlezlý Figg sem
přišel a přemluvil mě k tomu. Slíbil mi milion dolarů.“ Podařilo se jí
otevřít pravé oko a pokusila se na Davida podívat. „Vy jste tu byl s
ním, teď si vzpomínám. Já tu seděla a starala jsem se o svoje a Figg
mi nasliboval ty peníze.“
Pravé oko se zavřelo. David pokračoval: „Ráno jste byla u
doktora. Co vám říkal? Jaký je váš zdravotní stav?“
„Všelijaký. Hlavně nervy. Nemůžu jít k soudu. Mohlo by mě to
zabít.“
David si to konečně uvědomil. Jejich kauza, jestli se tomu ještě
dá tak říkat, dopadne ještě hůř, jestli se Iris objeví před porotou.
Pravidla procesu umožňovala, že v případě, kdy svědek z nějakého
důvodu nemůže svědčit – úmrtí, nemoc, uvěznění – může být vydáno
písemné svědectví a předloženo porotě. I když to bude chabé
svědectví, nic nemůže být horší, než kdyby se Iris objevila u soudu
osobně.
„Jak se jmenuje ten váš doktor?“ zeptal se David.
„Který?“
„Nevím, jednoho vyberte. Toho, u kterého jste dnes ráno byla
nemocnici.“
„S žádným doktorem jsem tam nemluvila. Unavilo mě tam čekat
na pohotovosti, tak mě Clinton odvezl domů.“
„To už je za minulý měsíc popáté,“ řekl Clinton naštvaně.
„Tolikrát to nebylo,“ vyjela na něj.
„Tohle dělá pořád,“ vysvětlil Clinton Davidovi. „Jde do kuchyně,
řekne, že je unavená a nestačí s dechem, a pak volá pohotovost. Už
toho mám taky po krk. Vždycky ji musím odvézt do té zatracené
nemocnice a zaseji přivézt zpátky.“
„Jo, jo,“ řekla Iris, otevřela obě oči, pohled měla kalný, ale
rozzlobený. „Byl na mě mnohem hodnější, když byla naděje na ty
peníze. Div se nepřetrhl. A teď se na něj podívejte, jak je na chudáka
nemocnou mámu zlý.“
„Tak přestaň volat 911,“ řekl Clint.
„Půjdete zítra svědčit?“ zeptal se David rázně.
„Ne, nemůžu. Nemůžu se hnout z tohohle domu, jinak mi
vytečou nervy.“
„Stejně by to k ničemu nebylo, ne?“ zeptal se Clint. „Ten proces
je stejně nanic. Ten druhý právník, Shaw, říkal, že jste ho zvorali tak,
že ho nikdo nemůže vyhrát.“
David se chtěl rozčílit, ale uvědomil si, že Clint má pravdu. Ten
proces je zvoraný. Díky firmě Finley & Figg jsou teď Klopeckovi u
federálního soudu s případem, který nemá šanci, a on a jeho partneři
se ho jen účastní a těší se, až skončí.
David se rozloučil a měl se co nejrychleji k odchodu. Clint ho
doprovodil ven a na ulici mu řekl: „Hele, jestli potřebujete mě, přijdu
tam a promluvím za naši rodinu.“
Jestliže to poslední, co jejich případ potřeboval, byla přítomnost
Iris v soudní síni, tak nějaká epizodní role tohoto týpka následovala
hned poté. „Popřemýšlím o tom,“ řekl David, ale jen proto, že
nechtěl být zlý. Porota bude mít Klopeckových i tak dost, až zhlédne
videozáznam Irisiny svědecké výpovědi.
„Je nějaká šance, že dostaneme peníze?“ zeptal se Clinton.
„Bojujeme za to, Clinte. Šance je tu vždycky, ale žádné záruky.“
„To by teda bylo fajn.“

O půl páté byli porotci vybráni, posadili se, složili přísahu a

soudce je poslal domů s tím, že se mají dostavit druhého dne ráno v
8:45. Dvanáctičlenná porota se skládala ze sedmi žen a pěti mužů,
osmi bělochů a tří porotců černé pleti a jednoho Hispánce, i když se
poradci pro porotu tvářili, že barva pleti nehraje žádnou roli. Jedna z
žen byla mírně obézní. Ostatní měli docela pěknou postavu. Věkově
šlo o lidi mezi pětadvaceti a jednašedesáti, všichni měli
středoškolské vzdělání a tři vysokoškolské.
Právníci z firmy Finley & Figg nastoupili do Davidova SUV a
zamířili zpátky do kanceláře. Byli unavení, ale podivně spokojení.
Přiblížili se na dosah moci korporační Ameriky a zatím ten tlak bez
poskvrnky vydrželi. Samozřejmě, sám proces ještě nezačal. Ještě
nevypovídal žádný svědek. Nebyly předloženy žádné důkazy. To
nejhorší teprve přijde, ale zatím jsou pořád ve hře.
David jim dopodrobna vylíčil svou návštěvu u Iris a všichni tři se
shodli na tom, že ji do soudní síně vpustit nesmějí. Prvořadým
úkolem toho večera bylo získat nějak dopis od doktora, se kterým by
byl soudce Seawright spokojen.
Ještě toho měli toho večera hodně na práci. Tak si koupili pizzu a
vzali si ji s sebou do kanceláře.
38
V úterý ráno už na ten večerní krátký pocit úlevy od strachu z
toho, že budou zničeni, dávno zapomněli. Když trojice vkráčela do
soudní síně, mohla svou nervozitu přehazovat vidlemi. Toto byl
pravý začátek procesu a ve vzduchu jiskřilo napětí. „Vydrž,“ říkal si
David pokaždé, když jeho žaludek udělal přemet.
Soudce Seawright je stručné pozdravil, přivítal porotu, pak
vysvětlil, tedy pokusil se vysvětlit, proč není přítomna paní Iris
Klopecková, vdova a správkyně pozůstalosti Percyho Klopecka.
Když skončil, řekl: „Teď každá strana učiní vstupní prohlášení. Nic z
toho, co uslyšíte, nebude předložení důkazů; půjde o to, co si
právníci myslí, že během procesu prokážou. Neberte to tedy jako
důkazy. Můžete začít, pane Finley, za žalující stranu.“
Oscar vstal a kráčel se svým žlutým linkovaným blokem k
pultíku. Blok si na něj položil, usmál se na porotu, podíval se na své
poznámky, znovu se na porotce usmál a pak se najednou usmívat
přestal. Uběhlo několik trapných vteřin, jako by Oscar ztratil nit a
nevěděl, co má říct. Otřel si dlaní čelo a zhroutil se dopředu. Odrazil
se od pultíku a tvrdě dopadl na koberec, sténal při tom a vraštil
obličej jakoby v hrozných bolestech. Nastal rámus, Wally a David se
k němu vyřítili spolu se dvěma uniformovanými soudními sluhy a
několika právníky od Rogana Rothberga. Několik porotců povstalo,
jako by chtěli nějak pomoci. Soudce Seawright křičel: „Volejte 911!
Volejte 911!“ Pak: „Je tu nějaký lékař?“
Nikdo se nepřihlásil. Jeden ze sluhů se Oscara ujal a brzy bylo
jasné, že nejde o pouhou mdlobu. V nastalém chaosu, když se nad
ním všichni skláněli, někdo poznamenal: „Vždyť skoro nedýchá!“
Pobíhání se zrychlilo, volání o pomoc zesílilo. Během několika
minut dorazil zdravotník konající službu v soudní budově a poklekl k
Oscarovi.
Wally vstal a udělal pár kroků dozadu, až se ocitl u lavice
porotců. Bez přemýšlení a v nějakém neuvěřitelně stupidním pokusu
o humor se podíval na porotce, ukázal na svého partnera a řekl, tak
nahlas, že ho mnozí v soudní síni slyšeli a ostatní právníci pak ještě
mnoho následujících let jeho slova opakovali: „No vidíte, jaké
zázraky dokáže Krayoxx!“
„Vaše Ctihodnosti, prosím!“ vykřikla Nadine Karrosová.
Některým porotcům to přišlo vtipné, jiným ne.
Soudce Seawright nařídil: „Pane Figgu, okamžitě odstupte od
poroty!“
Wally pelášil od porotců. Čekali pak s Davidem na opačné straně
soudní síně.
Soudce poslal porotu zpátky do místnosti pro porotce. „Jednání se
na hodinu přerušuje,“ oznámil Seawright. Sešel ze své lavice a
postával u pultíku. Wally se k němu přiblížil a řekl: „Omlouvám se
za to, pane soudce.“
„Ticho.“
Do soudní síně vešli zdravotníci s nosítky. Připoutali na ně
Oscara a vyvezli jej z místnosti. Nezdálo se, že je při vědomí. Pulz
měl nebezpečně slabý. Právníci i diváci popocházeli po místnosti,
nevěděli, co mají dělat, a David se šeptem zeptal Wallyho: „Měl
někdy problémy se srdcem?“
Wally zavrtěl hlavou: „Ne. Vždycky byl štíhlý a zdravý. Jeho
otec myslím zemřel na něco poměrně mladý. Ale Oscar o své rodině
stejně nikdy nemluvil.“
Přistoupil k nim soudní zřízenec a řekl: „Soudce se chce sejít s
právníky ve své kanceláři.“

Wally měl strach, že sedí na rozpálené židli, a usoudil, že nemá

co ztratit. Do soudcovy kanceláře vešel už s jistým nápadem. „Pane
soudce, musím jet do nemocnice.“
„Okamžik, pane Figgu.“
Nadine tam stála, celá nešťastná. Řekla co nejuhlazeněji, jako by
byla v soudní síni: „Vaše Ctihodnosti, vzhledem k té nevhodné
poznámce, kterou pan Figg pronesl přímo před porotou, nemáme na
vybranou a musíme přikročit k soudnímu řízení bez výsledku.“
„Pane Figgu?“ Jeho Ctihodnost to řekla tónem, který jasně
naznačoval, že k soudnímu řízení bez výsledku dojde během
několika minut, ne-li vteřin.
 Wally také stál a naprosto ho nenapadalo nic, co by řekl. ‚ David
se instinktivně ozval: „Jakou újmu utrpěla porota? Pan Finley ten lék
neužíval. Jistě, byla to hloupá poznámka vyvolaná tou chaotickou
situací, ale nejde o žádnou újmu.“
„Nesouhlasím, Vaše Ctihodnosti,“ ohradila se ostře Nadine.
„Několika porotcům to připadalo vtipné a málem se rozesmáli.
Nazývat to hloupou poznámkou je příliš slabé slovo. Byla to zcela
nepatřičná a velmi předpojatá poznámka.“
Soudní řízení bez výsledku znamenalo zdržení, něco, co tým
obhájců potřeboval. Ksakru, byli ochotni to odložit na deset let.
„Návrh přijat,“ oznámila Jeho Ctihodnost. „Prohlašuji, že jde o
soudní jednání bez výsledku. Co teď?“
Wally padl na židli, byl bledý. David vyhrkl to první, co ho
napadlo: „Pane soudce, očividně potřebujeme víc času. Co třeba
odročení nebo odklad či tak něco?“
„Paní Karrosová?“
„Pane soudce, toto je určitě mimořádná situace. Navrhuji,
abychom počkali čtyřiadvacet hodin a sledovali stav pana Finleyho.
Myslím, že je čestné připomenout, že pan Figg tuto žalobu podal a
byl donedávna hlavním právním zástupcem žalobce. Určitě by se
mohl pokusit vést tuto kauzu stejně dobře jako jeho partner.“
„Správná připomínka,“ souhlasil soudce Seawright. „Pane Zincu,
myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste s panem Figgem rychle zajeli
do nemocnice a zkontrolovali stav pana Finleyho. Dejte mi vědět e-
mailem, kopii pošlete paní Karrosové.“
„Ano, pane soudce.“

Oscar utrpěl akutní infarkt myokardu. Jeho stav byl stabilizovaný

a počítalo se s tím, že to přežije, ale počáteční snímky odhalily
značnou blokaci tři koronárních tepen. David s Wallym strávili
mizerný den v čekárně jednotky intenzivní péče, zabíjeli čas, mluvili
o strategii procesu, poslali e-mail soudci Seawrightovi, dali si něco k
snědku z automatu a z nudy se procházeli po chodbě. Wally si byl
jistý, že ani Paula Finleyová, ani jejich dcera Keely v nemocnici
není. Oscar se odstěhoval před třemi měsíci a už měl nějakou novou
známost, i když samozřejmě tajnou. Povídalo se, že i Paula si někoho
našla. Manželství už každopádně šťastně skončilo, ačkoli do rozvodu
bylo ještě daleko.
Kolem půl čtvrté je sestra zavedla k Oscarovu lůžku, aby jej
mohli krátce pozdravit. Byl vzhůru, napojený na hadičky a monitory
a dýchal sám. „Skvělé vstupní prohlášení!“ řekl Wally a dostalo se
mu chabého úsměvu. Nehodlali se před ním zmiňovat o jednání bez
výsledku. Po několika rozpačitých pokusech o rozhovor si
uvědomili, že Oscarovi únava nedovoluje mluvit, tak se s ním
rozloučili a odešli. Sestra je ještě informovala, že operace je
naplánovaná na sedm hodin ráno.
Následujícího dne se v šest ráno sešli David, Wally a Rochelle u
Oscarova lůžka a ještě jednou mu před jeho přemístěním na operační
oddělení popřáli, aby všechno dobře dopadlo. Když je sestra
požádala, aby odešli, uchýlili se do bufetu na vydatnou snídani v
podobě rozbředlých vajec a studené slaniny.
„Co bude s procesem?“ zeptala se Rochelle.
David okusoval kousek slaniny a nakonec odpověděl: „Nevím
určitě, ale mám takové tušení, že žádný dlouhý odklad nebude.“
Wally míchal kávu a pozoroval dvě mladé sestřičky. „A vypadá
to, že jsme oba postoupili. Já budu ten hlavní a ty ses posunul na
druhou židli.“
„Takže představení pokračuje?“ zeptala se Rochelle.
„No ano,“ odpověděl David. „Teď už nad ním máme jen malou
kontrolu. Varrick volá do zbraně. Společnost chce proces, protože
společnost chce ospravedlnění. Velké vítězství. Palcové titulky.
Důkaz, že jejich báječný lék nakonec není tak špatný. A hlavně,
soudce je jasně na jejich straně.“ Další sousto slaniny. „Takže oni
mají fakta, peníze, experty, právnický talent a soudce.“
„A co máme my?“ zeptala se.
Oba právníci o tom chvíli přemýšleli a pak oba zavrtěli hlavou.
Nic. My nemáme nic.
„Myslím, že máme Iris,“ řekl nakonec Wally a rozesmál se.
„Rozkošnou Iris.“
„A ona půjde svědčit před porotou?“
„Ne. Jeden z jejích lékařů nám poslal e-mail, že je fyzicky
neschopná svědčit u soudu,“ řekl David.
 „Díkybohu za to,“ doplnil Wally.
Po hodině lelkování se všichni tři jednohlasně shodli na tom, že
se vrátí do kanceláře a pokusí se dělat něco produktivního. David s
Wallym měli plno práce kolem procesu. O půl dvanácté volala sestra
z nemocnice s příznivou zprávou, že Oscar už je po operaci a daří se
mu dobře. V následujících čtyřiadvaceti hodinách nesmí přijímat
žádné návštěvy, což bylo taky vítanou informací. David hned poslal
soudcovu úředníkovi e-mail s čerstvými novinkami a za patnáct
minut dostal odpověď, že soudce žádá, aby se všichni právníci
dostavili ve dvě hodiny do jeho kanceláře.

„Prosím pozdravujte ode mě pana Finleyho,“ řekla Jeho

Ctihodnost zcela bez zájmu, sotva se právníci posadili, David a
Wally na jedné straně stolu, naproti nim Nadine a její čtyři nohsledi.
„Děkuji, pane soudce,“ odpověděl Wally, jen ze slušnosti.
„Náš plán je následující,“ pokračoval Seawright a přecházel po
místnosti. „Zbylo nám třicet čtyři porotců. Svolám je na páteční ráno,
na 21. října, čili ode dneška za tři dny, a vybereme novou porotu.
Příští pondělí, 24. října, zahájíme obnovený proces. Máte nějaké
poznámky nebo připomínky?“
Ach, spoustu, chtěl říct Wally. Ale čím bych měl začít?
Ostatní právníci neměli nic.
Soudce pokračoval. „Vím, že to neposkytuje právníkům žalující
strany moc času na přeskupení, ale jsem přesvědčen, že si pan Figg
povede stejně dobře, jako by si vedl pan Finley.
Upřímně řečeno, ani jeden z nich nemá žádné zkušenosti s
federálním soudem. Když nahradíme jednoho druhým, nemělo by to
způsobit žádnou škodu na straně žalobců.“
„Jsme připraveni na proces,“ řekl Wally hlasitě, ale jen aby
reagoval na útok a bránil se.
„Dobrá. Dále, pane Figgu, nebudu tolerovat žádné vaše další
vtipné poznámky u soudu, nezáleží na tom, jestli bude porota
přítomná nebo nikoli.“
„Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Wally se zjevně
předstíranou pokorou.
 „A já vaši omluvu přijímám. Ale ukládám vám a vaší firmě
pokutu pět tisíc dolarů za takové nezodpovědné a neprofesionální
chování v mé soudní síni a udělám to znovu, když překročíte meze.“
„To je trochu přehnané,“ vyhrkl Wally.
Takže krvácení pokračuje, pomyslel si David. Pětasedmdesát tisíc
doktoru Borzovovi, padesát doktoru Herbertu Threadgillovi, jejich
expertovi přes farmakologii, patnáct doktorce Kanye Meadeové,
jejich odbornici přes ekonomii, a pětadvacet Consuele, jejich porotní
poradkyni. Přihoďte dalších patnáct, abyste všechny tyhle experty
dostali do Chicaga, nakrmili je, ubytovali je v pěkných hotelech, a
Iris Klopecková a její mrtvý manžel budou firmu Finley & Figg stát
aspoň sto osmdesát tisíc. A teď díky Wallyho prostořekosti přišli o
dalších pět tisíc.
Ale nezapomeň, opakoval si David v duchu, že tohle jsou jen
malé peníze použité na obhajobu. Jinak budou žalováni za profesní
pochybení a budou čelit mnohem horším sankcím za to, že podali tak
neopodstatněnou žalobu. Oni teď vlastně vyhazují velké peníze za to,
aby jejich neopodstatněná žaloba vypadala méně neopodstatněná.
O takovém manévrování se tedy na právech na Harvardu nikdy
nikdo nezmínil a David o takovém šílenství neslyšel ani během těch
pěti let, kdy pracoval u Rogana Rothberga.
Paní Karrosová se v souvislosti se sankcemi ujala slova: „Vaše
Ctihodnosti, teď podáváme návrh v souladu se zákonem číslo 11.“
Rozdala kopie všem u stolu a pokračovala:
„Požadujeme sankce za nezodpovědné chování, kterého se pan
Figg dopustil včera u soudu a zavinil tím jednání bez výsledku, čímž
přivodil našemu klientovi zbytečné výdaje. Proč by měla firma
Varrick Laboratories platit za neprofesionální chování žalující
strany?“
Wally se prudce ohradil: „Protože Varrick má účetní hodnotu
čtyřicet osm miliard. Můj čistý zisk je podstatně nižší.“ Vtipné, ale
nikdo se nezasmál.
Soudce Seawright si návrh pozorně pročítal, a když si to David s
Wallym uvědomili, pustili se taky do čtení. Po deseti minutách ticha
se soudce zeptal: „Tak co na to říkáte, pane Figgu?“
 Wally štítivě odhodil papír s návrhem na stůl. „Víte, pane soudce,
nemůžu se zbavit dojmu, že si tihle lidi účtují milion dolarů za
hodinu. Jsou až nemravně drazí, ale to není můj problém. Jestli chce
Varrick vyhazovat svoje peníze do luftu, tak jich asi má hodně na
vyhazování. Ale mě do toho netahejte.“
„Zřejmě jste nepochopil podstatu věci, pane Figgu,“ odpověděla
Nadine. „Nebýt vás a toho, že jste zavinil soudní řízení bez výsledku,
nemuseli bychom dělat práci navíc.“
„Ale pětatřicet tisíc dolarů? Prosím vás! Opravdu si, lidi, myslíte,
že máte takovou cenu?“
„To závisí na výsledku soudního procesu, pane Figgu. Když jste
tuhle žalobu podával, žádal jste – kolik? – sto milionů nebo tak
nějak? Nekritizujte mého klienta za to, že se hájí s takovou vervou a
dobrou právnickou základnou.“
„Takže když to řeknu na rovinu: pokud v tomto procesu vy a váš
klient uděláte něco jako habaďůru, abyste proces protáhli, nedejbože
třeba i nějakou chybu, zkrátka cokoli tomu podobného, tak já můžu
podat rychlý návrh na sankce a shrábnout nějaké peníze? Je to tak,
pane soudce?“
„Ne. Takový návrh by byl podle zákona číslo 11
neopodstatněný.“
„No jistě!“ řekl Wally a rozesmál se z plných plic. „Vy jste ale
sehraná parta!“
„Dejte si pozor na jazyk, pane Figgu,“ zavrčel soudce Seawright.
„Nech toho,“ zašeptal David. Uplynulo několik vteřin, než se
Wally zklidnil. Soudce nakonec řekl: „Souhlasím, že jsme se tomu
řízení bez výsledku mohli vyhnout a že přineslo jen výdaje navíc.
Ale myslím si, že třicet pět tisíc dolarů je částka poněkud přehnaná.
Sankce jsou v pořádku, ne však v takovém rozsahu. Deset tisíc je
rozumnější částka. Tak nařizuji.“
Wally vydechl – další podpásovka. Davida napadlo jen to, že se
musí pokusit tohle sezení urychlit, aby dospělo k milosrdnému konci.
Firma Finley & Figg si už nemohla dovolit nic moc navíc. Chabě
navrhl: „Pane soudce, potřebujeme zajet do nemocnice.“
„Odročeno na pátek ráno.“
39
Druhá porota sestávala ze sedmi mužů a pěti žen. Z těch dvanácti
byla polovina bílé pleti, tři černí, dva Asiati a jeden Hispánec.
Tentokrát šlo spíš o dělnické profese a celkově byli tlustší. Dva muži
byli nepěkně obézní. Nadine Karrosová se rozhodla využít možnosti
svých kategorických námitek a vyloučit tlusťochy ve prospěch barev
pleti, ale byla udolána. Consuelo tvrdila, že tato porota by jim měla
vyhovovat mnohem víc než ta první.
Když v pondělí ráno Wally vstal a kráčel k pultíku, David
zatajoval dech. Na palubě teď stál Wally a další infarkt by Davida
donutil čelit obrovské přesile. Ačkoli Wally zhubl několik kilo
skotačením s DeeAnnou, byl pořád zavalitý a vypadal neupraveně.
Byl mnohem nadějnějším kandidátem na infarkt než Oscar.
No tak, Wally, to zvládneš. Nandej jim to a jen proboha
nezkolabuj.
Nezkolaboval. Předvedl ucházející práci, když nastínil jejich
kauzu proti Varrick Labs, třetímu největšímu výrobci léků na světě,
„mamutí společnosti“ se sídlem v New Persey, společnosti s
dlouhou, trestuhodnou historií zaplavování trhu špatnými léky.
Námitky od paní Karrosové. Podpora z lavice obhájců.
Ale Wally byl opatrný a počínal si rozumně. Když vás nějaká
nepředložená poznámka stojí deset tisíc, zlehounka se vyhnete
čemukoli, čím si nejste jistí. O léku opakovaně mluvil ne jako o
Krayoxxu, ale jako o „tom špatném léku“. Několikrát sice odbočil od
tématu, ale většinou se ho držel. Když po třiceti minutách skončil,
David zase mohl dýchat a šeptem ho pochválil: „Dobrá práce.“
Nadine Karrosová neztrácela čas a plamenně obhajovala svého
klienta a jeho výrobek. Zahájila dlouhým, podrobným, ale docela
zajímavým seznamem všech těch skvělých léků, které Varrick Labs
za posledních padesát let uvedl na trh, léky, které každý Američan
znal a věřil jim, a některé, o nichž většina nikdy neslyšela. Léky,
které dáváme našim dětem. Léky, které s důvěrou denně
konzumujeme. Léky, jež jsou synonymem dobrého zdraví. Léky,
které prodlužují život, zabíjejí infekci, předcházejí nemocem a tak
dále. Počínaje bolením v krku a hlavy až po epidemii cholery a AIDS
byl Varrick Labs po desítky let v přední bojové linii a svět je díky
němu lepším, bezpečnějším a zdravějším místem. Když skončila s
tímhle prvním dějstvím, mnozí z přítomných v soudní síni by šli
kvůli Varricku dobrovolně na smrt.
Přehodila výhybku a zaměřila se na lék, o který tady šlo, o
Krayoxx, lék tak účinný, že je předepisován lékaři – „vašimi lékaři“
– častěji než kterýkoli jiný lék proti cholesterolu na světě. Detailně
popsala rozsáhlý výzkum, který předcházel vývoji Krayoxxu.
Podařilo se jí udělat zajímavé téma dokonce i z klinických testů.
Studie za studií dokazovala, že je lék nejen účinný, ale i bezpečný.
Jejího klienta stál čtyři miliardy a osm let výzkumu a vývoje a hrdě si
za svým báječným výrobkem stojí.
David nenápadně sledoval tváře porotců. Všech dvanáct hltalo
každé její slovo. Ze všech dvanácti se stali věřící. I David už začínal
věřit.
Mluvila o expertech, které povolá ke svědecké výpovědi.
Význačné vědce a výzkumné pracovníky z takových míst, jako je
klinika Mayo, Clevelandská klinika a Harvardská lékařská fakulta.
Tito muži a ženy strávili léta studiem Krayoxxu a znají ho lépe než ti
„amatéři“, které představí žalující strana.
Závěrem své řeči uvedla, že je přesvědčená, že až budou
vyslechnuty všechny důkazy, oni, porotci, nebudou mít žádný
problém pochopit a uvěřit, že na Krayoxxu není naprosto nic
špatného, a že se poradí krátce a vynesou rychlý verdikt pro jejího
klienta, Varrick Laboratories.
David pozoroval těch sedm mužů, když odcházela. Všech čtrnáct
očí ji bedlivě sledovalo. Podíval se na hodinky – padesát osm minut
– a uteklo to jako nic.
Technici připravili dvě velké obrazovky a soudce Seawright
během toho vysvětlil porotě, že budou sledovat výpověď svědkyně
žalující strany, paní Klopeckové, která se ze zdravotních důvodů
nemohla dostavit. Její svědectví bylo vyslechnuto a zaznamenáno na
video 30. března v jednom hotelu v centru Chicaga. Soudce porotu
ujistil, že takový postup není nic neobvyklého a neměl by nijak
ovlivnit jejich názor.
 Technici ztlumili světla a najednou tu byla Iris, mnohem větší než
v životní velikosti, mračila se do kamery, ztuhlá, bezradná,
zfetovaná. Z nahrávky byly vystříhané všechny nevhodné momenty a
handrkování právníků. Když Iris lehce proplula úvodními
biografickými údaji, dostala se k tématu Percy. Líčila, jaký byl otec,
mluvila o jeho práci, zvycích, smrti. Rodina poskytla i několik
fotografií, které se teď na obrazovce mihly: Iris a Percy s malým
Clintem se cachtají ve vodě, oba rodiče byli už tenkrát morbidně
tlustí, na další fotce byl Percy s přáteli u grilu a všichni se chystali
nacpat se hamburgery a houskami o svátku Čtvrtého července, na
další fotce seděl Percy v houpacím křesle s tou rezavou kočkou na
klíně – vypadalo to, že houpání se v křesle bylo jeho jediným
cvičením. Dokumentární snímky brzy poskládaly Percyho obraz,
který byl přesný, ale ne hezký. Byl to obrovský muž, který příliš jedl,
nikdy se nepohnul, byl to povaleč, zemřel poměrně mladý a příčina
jeho smrti byla víc než zjevná. Iris chvílemi podléhala emocím.
Chvílemi nesouvisle blábolila. Ten videozáznam nemohl vzbudit
žádný soucit. Ale její soudní tým věděl moc dobře, že ji tento snímek
představil mnohem lépe, než kdyby se tu představila osobně.
Sestříhaný záznam trval osmdesát sedm minut a všichni v soudní síni
si oddechli, když skončil.
Jakmile zase rozsvítili, soudce Seawright prohlásil, že je čas na
oběd a že se zase sejdou ve dvě hodiny. Wally beze slova někam
zmizel s davem. Původně si plánovali, že si spolu dají někde v
budově narychlo sendvič a vytyčí strategii. David po patnácti
minutách čekání vzdal a šel se najíst sám do bufetu v druhém patře
budovy.
Oscara už pustili z nemocnice a zotavoval se ve Wallyho bytě.
Rochelle za ním dvakrát denně zašla – po jeho ženě nebo dceři
nebylo dosud ani stopy. David mu zavolal a stručně ho informoval o
začátku procesu, snažil se to vylíčit pozitivně. Oscar předstíral zájem,
ale bylo jasné, že je šťastný, že je tam, kde je.

Ve dvě odpoledne už všichni zase seděli v soudní síni. Masakr

měl každým okamžikem začít a Wally vypadal nadmíru klidně.
„Zavolejte vašeho dalšího svědka,“ řekl soudce a Wally sáhl po svém
bloku. „To bude ošklivé,“ zašeptal a David zachytil neklamný odér
čerstvě vypitého piva.
Uvedl doktora Igora Borzova na lavici svědků, kde mu soudní
sluha podal bibli, aby složil přísahu. Borzov se na bibli podíval a
začal vrtět hlavou. Odmítl se jí dotknout. Soudce Seawright se zeptal,
jestli je něco v nepořádku, a Borzov prohlásil něco v tom smyslu, že
je ateista. „Žádná bible,“ řekl. „Nevěřím tomu.“
David to s hrůzou sledoval. Dělej, ty šarlatáne, za pětasedmdesát
tisíc babek můžeš aspoň nezkazit hru. Po trapném zdržení soudce
Seawright sluhovi nařídil, aby bibli odložil. Borzov zvedl pravou
ruku a přísahal, že bude mluvit pravdu, ale v té chvíli to už u poroty
prohrál.
Wally měl pečlivě připravený scénář a prováděl ho
ceremoniálem, ve kterém měl soud přesvědčit, že je kvalifikovaným
expertem. Vzdělání – střední škola a lékařská fakulta v Moskvě.
Odborná příprava – praktická stáž na kardiologii v Kyjevě a v
několika nemocnicích v Moskvě. Praxe – krátká stáž v nemocnici ve
Fargu v Severní Dakotě a soukromá praxe v Torontu a Nashvillu.
Předchozího večera to s ním Wally a David celé hodiny trénovali a
prosili ho, aby mluvil co nejpomaleji a nejzřetelněji. V soukromí
jejich kanceláře to Borzov jakžtakž pochopil. Ale na hlavní scéně a v
napjaté atmosféře soudní síně na jejich prosby zapomněl a pálil
odpovědi s tak silným ruským přízvukem, že sotva připomínaly
angličtinu. Soudní zapisovatelka musela dvakrát požádat o pauzu na
vysvětlení.
Soudní zapisovatelky dokážou skvěle zvládat mumlání, vady řeči,
cizí přízvuk, slang a technickou slovní zásobu. Fakt, že Borzovovi
nerozuměla, byl zničující. Když ho potřetí přerušila, soudce
Seawright řekl: „Já mu taky nerozumím. Máte tlumočníka, pane
Figgu?“
Díky, pane soudce. Několik porotců ta otázka pobavila.
Wally s Davidem kdysi ve skutečnosti diskutovali o tom, že
najmou ruského tlumočníka, ale ta debata byla součástí širšího plánu
zapomenout na Borzova, zapomenout na jakéhokoli experta,
zapomenout na všechny svědky dohromady a prostě se u soudu
vůbec neobjevit.
 Po několika dalších otázkách Wally řekl: „Předkládáme doktora
Igora Borzova jako odborného svědka v oblasti kardiologie.“
Soudce Seawright pohlédl k lavici obhajoby a řekl: „Paní
Karrosová?“
Vstala a se škodolibým úsměvem odpověděla: „Nemáme žádných
námitek.“
Jinými slovy, pomůžeme mu do hrobu.
Wally se zeptal doktora Borzova, jestli prošel lékařské zprávy
Percyho Klopecka. Odpověděl zvučným ano. Půl hodiny diskutovali
o Percyho neradostné anamnéze, pak začal únavný proces připuštění
těchto záznamů jako důkazů. Trvalo by to hodiny, kdyby nebylo
mimořádné spolupráce ze strany obhajoby. Paní Karrosová k tomu
materiálu mohla vznést řadu námitek, ale chtěla všechno nechat na
porotcích. Když byl na čtyři prsty tlustý spis přijat, několik z nich
bojovalo se spánkem.
Svědecká výpověď se výrazně zlepšila pomocí několikanásobně
zvětšeného obrazu lidského srdce. Objevil se na velké obrazovce a
doktor Borzov dostal velký prostor, aby jej před porotou popsal.
Přecházel před obrazovkou sem a tam a pomocí ukazovátka odvedl
slušnou práci při popisu srdečních chlopní, komor a tepen. Když řekl
něco, čemu nikdo nerozuměl, Wally to ochotně pro dobro ostatních
zopakoval. Wally věděl, že to bude snadná část jeho svědecké
výpovědi, a dával si na čas. Zdálo se, že se ten dobrý doktor ve svém
oboru vyzná, ale tohle by stejně dobře zvládl kterýkoli student
druhého ročníku medicíny. Když bylo konečně po přednášce, Borzov
se vrátil na lavici svědků.
Dva měsíce předtím, než Percy zemřel ve spánku, absolvoval
svou každoroční zdravotní prohlídku včetně EKG a echo-
kardiogramu, a tím poskytl doktoru Borzovovi něco, o čem mohl
mluvit. Wally mu podal lékařskou zprávu a oba strávili patnáct minut
diskusí o základních věcech týkajících se echo-kardiogramu. Ten
Percyho vykazoval výrazné zvýšení zpětného proudění krve z levé
srdeční komory.
David se zhluboka nadechl, když se ti dva pustili do minového
pole odborného lékařského žargonu. Byla to katastrofa od samého
začátku.
 Krayoxx údajně poškodil mitrální chlopeň takovým způsobem, že
bránila proudění krve pumpované ze srdce. Borzov se to pokusil
vysvětlit a použil výraz „zlomek levé vypuzovací komory“. Když byl
vyzván, aby to vysvětlil porotě, řekl: „Vypuzení se vypočítá jako
ventrikulární objem na koncové diastole minus koncová systola,
ventrikulární objem, lomeno celkový objem krát sto, to je poměr
vypuzení.“ Takový jazyk byl laikovi nesrozumitelný, i kdyby byl
prezentován pomalu a dokonalou angličtinou. Z úst doktora Borzova
to však znělo jako nějaké nesmyslné blábolení a působilo
politováníhodně komicky.
Nadine Karrosová vstala: „Vaše Ctihodnosti, prosím.“
Soudce Seawright trhl hlavou, jako by dostal políček, a řekl: „No
tak, pane Figgu.“
Tři z porotců na Davida nevraživě hleděli, jako by je urazil. Pár z
nich potlačovalo smích.
Wally přešlapoval na místě a opět požádal svého svědka, aby
mluvil pomalu, srozumitelně a pokud možno jednodušším jazykem.
Pachtili se dál, Borzov se snažil ze všech sil, Wally doslova opakoval
všechno, co doktor řekl, až se problém trochu vyjasnil, i když ne moc
a ne dostatečně. Borzov hovořil o odstupňování mitrální
nedostatečnosti, zpětném proudění do oblasti levé srdeční komory a
o stupni závažnosti mitrální regurgitace.
Když to porota už dávno vzdala, Wally ještě vyrukoval se sérií
otázek týkajících se vysvětlení echokardiogramu a odpověď zněla
následovně: „Kdyby byla srdeční komora naprosto symetrická a
neměla žádné nesrovnalosti v pohybu stěny nebo geometrie, měla by
tvar protáhlé elipsy. Tady ukazuje, že jeden konec plochý a druhý
špičatý a malé zakřivení, elipsoidní zlomek. Takže komora se stáhla,
pořád byla protáhlá elipsa, ale všechny stěny se hýbaly kromě roviny
mitrální chlopně.“
Soudní zapisovatelka zvedla ruku a vyhrkla: „Omlouvám se,
Vaše Ctihodnosti, ale tomuhle nerozumím.“ Soudce Seawright měl
zavřené oči a hlavu skloněnou, jako by to taky vzdal a jen si přál, aby
už Borzov skončil a vypadl ze soudní síně.
„Patnáctiminutová přestávka,“ zamumlal.
 Wally s Davidem seděli mlčky v malém bufetu, před sebou dva
nedotčené šálky kávy. Bylo pondělí odpoledne, půl páté, a oni měli
oba pocit, že v Seawrightově soudní síni strávili měsíc. Ani jeden z
nich ji už nechtěl vidět.
Když David šokovaně přihlížel Borzovovu naprosto
diskreditujícímu výstupu, myslel přitom i na Wallyho pití. Wally
nebyl opilý, ani mírně, ale jakýkoli návrat alkoholika k láhvi je
problém. Chtěl se ho na to zeptat, zjistit, jestli je v pořádku, ale
uvědomil si, že k tomu není vhodná doba ani prostředí. Proč za tak
mizerných okolností vytahovat tak hrozné téma?
Wally strnule civěl na jakousi skvrnu na podlaze, byl myšlenkami
někde jinde.
„Myslím, že porota není při nás,“ poznamenal David bez velkého
přemýšlení a bez špetky humoru. Ale Wally se usmál a řekl: „Porota
nás nenávidí a já jí to nemám za zlé. Nedotáhneme to k sumárnímu
rozsudku. Jakmile skončíme naši kauzu, Seawright nás vyhodí od
soudu.“
„Takže rychlý konec? No, nemůžeme mu to zazlívat.“
„Rychlý a milosrdný konec,“ odpověděl Wally a stále civěl na
podlahu.
„Co to bude znamenat pro další záležitosti, jako jsou sankce a
profesní pochybení?“
„Kdoví? Myslím, že o profesní pochybení nepůjde. Nemůžou tě
žalovat za to, že jsi u soudu prohrál případ. Ale sankce, to je něco
jiného. Myslím, že Varrick zaútočí na nejzranitelnější místa, bude
tvrdit, že to byla neopodstatněná kauza.“
David se konečně napil kávy. Wally řekl: „Pořád myslím na
Jerryho Alisandrose. Chtěl bych ho čapnout v nějaké temné uličce a
zmlátit ho baseballovou pálkou do bezvědomí.“
„No to je příjemná představa.“
„Měli bychom jít. Skončit s Borzovem a dostat ho pryč.“

Následující hodinu si osazenstvo soudní síně protrpělo bolestný

proces sledování videa týkajícího se Percyho kardiogramu a doktor
Borzov se jim přitom snažil popisovat, co vidí. Světla byla zhasnutá
a několik porotců začalo podřimovat. Když záznam skončil, Borzov
se vrátil k lavici svědků.
„Jak dlouho ještě, pane Figgu?“ zeptal se soudce.
„Pět minut.“
„Pokračujte.“
I ten nejaušusovější případ vyžaduje určitý kouzelný jazyk. Wally
se k němu chtěl rychle uchýlit, dokud byla porota v komatu a
obhajoba se už možná těšila domů. „Doktore Borzove, máte tedy
nějaký rozumnou měrou lékařsky podložený názor na to, co bylo
příčinou smrti pana Percyho Klopecka?“
„Ano.“
David sledoval Nadine Karrosovou, které by nedalo moc práce
vyvrátit jakýkoli a všechny Borzovovy odborné názory v mnoha
oblastech. Ale nezdálo se, že o to má zájem.
„A jak tedy zní váš názor?“ zeptal se Wally.
„Můj názor, rozumnou měrou lékařsky podložený, je ten, že pan
Klopeck zemřel na akutní infarkt myokardu neboli srdeční infarkt.“
Borzov tento názor vyjádřil pomalu a mnohem srozumitelnější
angličtinou.
„Máte nějaký názor na to, co ten srdeční infarkt způsobilo?“
„Podle mého názoru, rozumnou měrou lékařsky podloženého, byl
ten infarkt způsoben zvětšením levé srdeční komory.“
„A máte názor na to, čím bylo způsobeno to zvětšení levé
komory?“
„Podle mého názoru, rozumnou měrou lékařsky podloženého, to
bylo způsobeno požíváním toho léku na cholesterol zvaného
Krayoxx.“
Nejméně čtyři porotci kroutili hlavou. Dva další vypadali, jako by
chtěli vstát a začít na Borzova řvát nějaké sprosté nadávky.
V šest večer byl svědek konečně propuštěn a porota odeslána
domů.
„Odročeno na devět hodin ráno,“ řekl soudce Seawright.
Když se vraceli do kanceláře, Wally na sedadle spolujezdce
usnul. Uvízli v dopravní zácpě, David vyndal mobil a připojil se k
internetu. Chtěl zkontrolovat trh. Akcie Varricku vyskočily z 31,50
na 35 dolarů.
Zpráva o nastávajícím vítězství společnosti se šířila rychle.
40
Během svých prvních dvou měsíců na zemi se malá Emma ještě
nenaučila spát celou noc. V osm ji uložili a v jedenáct se obvykle
probudila, dostala občerstvení a čistou plenu. Pak ji asi hodinku
uspávali tím, že ji nosili v náručí, houpali v křesle, takže o půlnoci
zase spala, ale ve tři ráno už měla znovu hlad. Helen napřed statečně
plánovala, že ji bude kojit, ale po šesti týdnech byla vyčerpaná a
zavedla láhev. Emmin otec taky moc nespal, a tak si obvykle při
krmení nad ránem tiše povídali a máma zůstávala v posteli.
V úterý kolem půl páté ráno David jemně holčičku uložil zase do
postýlky, zhasl světlo a tiše vyšel z pokoje. Šel do kuchyně, uvařil si
kávu a přitom se díval na internetu na zprávy, počasí a na právnické
blogy. Jeden z nich podrobně sledoval žalobu na Krayoxx a proces s
Klopeckovou a David byl v pokušení si ho nevšímat. Ale nedokázal
to.
Titulek zněl: „Nářez v soudní síni 2314.“ Blogař, podepsaný jako
Oběšený porotce, neměl očividně co dělat nebo to byl jeden z otroků
Rogana Rothberga. Psal: „Vy, kdo máte morbidní smysl pro
nevídané události, pospěšte dnes do soudní síně 2314 v Dirksenově
federální budově na druhé kolo prvního a zřejmě i jediného
světového soudního procesu Krayoxx. Pro vás, kdo se nemůžete
zúčastnit, podotýkám, že je to jako sledovat srážku vlaků ve
zpomaleném záběru a obrovská psina. Včera, v den zahájení, byli
porotci a diváci počastováni příšernou videoprojekcí svědkyně a
vdovy Iris Klopeckové. Údajně se nemohla ze zdravotních důvodů
dostavit k soudu, ačkoli ji jeden z mých špionů včera viděl, jak
nakupuje potraviny u Dominika na Pulaski Road (klikni sem na
foto). Je to taková hodně tlustá paní, a když se její tvář včera objevila
na obrazovce, byl to pro všechny šok. Nejdřív vypadala trochu sjetá,
ale během svědecké výpovědi to z ní přece jen vyprchalo. Dokonce
uronila i několik slziček, když mluvila o svém milovaném Percym,
který zemřel ve věku osmačtyřiceti let a o váze sto šedesáti kilo. Iris
chce, aby jí porota darovala fůru peněz, tak se snažila ze všech sil
vzbudit soucit. Nezabralo to. Většina porotců si myslela to co já –
kdybyste, lidi, nebyli tak vykrmení, neměli byste tolik zdravotních
problémů.
Její tým snů, nyní bez jeho vůdce, který sám dostal minulý týden
infarkt, když se střetl tváří v tvář s opravdovou porotou, udělal jen
jeden geniální tah, a to, že zabránil Iris v přístupu do soudní síně a
před porotu. Jinak se už od těchto dvou nýmandů nic geniálního
neočekává.
Jejich druhým svědkem byl hvězdný odborník, certifikovaný
mastičkář z Ruska, který po patnácti letech života v této zemi zatím
neovládá její jazyk ani na té nejzákladnější úrovni. Jmenuje se Igor, a
když Igor mluví, nikdo neposlouchá. Igora by mohla obhajoba
snadno odpálkovat s tím, že je nekvalifikovaný – jeho nedostatky
jsou tak mnohočetné, že je nebudu jmenovat – ale zdá se, že
obhajoba přijala strategii, že dají žalobcům jakékoli množství
prostoru, který potřebují k tomu, aby dokázali, že o žádnou kauzu
vůbec nejde. Obhajoba chce Igora na stupínku – pomáhá jejich
straně!“
Dost! David zaklapl notebook a šel si dát kávu. Osprchoval se a
potichu se oblékl, políbil Helen na rozloučenou, nakoukl na Emmu a
jel do práce. Když odbočoval na Prestonskou, všiml si, že se v jejich
kanceláři svítí. Bylo 5:45 a Wally už pilně pracoval. To je dobře,
pomyslel si David, jeho společník možná objevil nějakou novou
teorii, se kterou vyrukují na Nadine Karrosovou a Harryho
Seawrighta a trochu zmírní tu ostudu. Ale Wallyho auto za budovou
neparkovalo. Zadní vchod byl odemčený, přední taky. HS
znepokojeně šmejdil v přízemí. Wally nebyl ve své kanceláři ani
nikde jinde. David zamkl oboje dveře a šel nahoru k sobě,
následován HS. Na Davidově stole nebyl žádný vzkaz, neměl ani
žádné e-maily. Zavolal Wallymu na mobil a ozvala se hlasová
schránka. Bylo to divné, ale Wally míval různé zvyky. Ale ani on,
ani Oscar ještě nikdy neodešli z kanceláře, aniž zamkli nebo nechali
rozsvíceno.
David se snažil projít si nějaké materiály, ale nedokázal se
soustředit. Nervy měl napjaté k prasknutí už kvůli soudu a teď se
přidal i vtíravý pocit, že tu něco nehraje. Sešel dolů a rychle obhlédl
Wallyho kancelář. Odpadkový koš vedle jeho malé skříňky byl
prázdný. David to dělal hrozně nerad, ale přece jen otevřel pár
zásuvek. Nenašel nic, co by stálo za pozornost. V kuchyni stál vedle
lednice vysoký kulatý koš, kam se házela kávová sedlina, obaly od
jídla a prázdné láhve a plechovky. David vyndal bílý plastový pytel s
odpadky, pořádně jej otevřel a našel to, čeho se obával, že najde. Na
prázdném kelímku od jogurtu ležela prázdná láhev od vodky
Smirnoff. David ji vyndal, opláchl ji ve dřezu, kde si zároveň umyl
ruce, a odnesl ji k sobě nahoru. Postavil láhev na stůl a dlouho na ni
zíral.
Wally si dal včera během polední přestávky pár piv, pak strávil
část večera v kanceláři, pil vodku a v jedné chvíli se rozhodl odejít.
Musel být opilý, protože nechal rozsvíceno a nezamkl.
Byli domluveni, že se v sedm ráno sejdou na kávu a pracovní
schůzku. Ve čtvrt na osm už měl David obavy. Zavolal Rochelle a
zeptal se jí, jestli neví o Wallym. „Ne, něco se děje?“ odpověděla
otázkou, jako by nějaké špatné zprávy o Wallym byly něčím
naprosto neočekávaným.
„Ne, jen ho sháním, to je všechno. Budete tu v osm, že?“
„Zrovna jsem na odchodu. Ještě se zaběhnu podívat na Oscara a
pak přijdu.“
David chtěl zavolat Oscarovi, ale nemohl se k tomu odhodlat. Od
té doby, co Oscarovi dali trojitý bypass, uplynulo teprve šest dní a
David ho nechtěl rozčilovat. Chodil sem a tam, nakrmil HS a zkusil
Wallymu ještě jednou zavolat. Nic. Rochelle dorazila přesně v osm a
hlásila, že Oscarovi se daří dobře a Wallyho neviděl.
„Včera večer nepřišel domů,“ řekla.
David vyndal ze zadní kapsy kalhot prázdnou láhev a řekl:
„Tohle jsem našel v kuchyňce v koši. Wally se včera večer opil, tady,
a nechal tu všude odemčeno a rozsvíceno.“
Rochelle hleděla na láhev a chtělo se jí brečet. Pečovala o
Wallyho při jeho předchozích bitvách a povzbuzovala ho, když byl v
léčebně. Držela ho za ruku, modlila se za něj, plakala nad ním a
radovala se s ním, když s potěšením počítal dny, kdy se nedotkl
alkoholu. Už to trvalo rok, dva týdny a dva dny a teď se dívají na
prázdnou láhev.
„Myslím, že ho přemohl ten tlak,“ řekl David.
 „Když padne, je to vždycky tvrdý pád, Davide, a každý je horší
než ten předchozí.“
David postavil láhev na stůl. „Ale on byl tak pyšný na to, že
nepije,“ řekl. „Nemůžu tomu uvěřit.“ Ve skutečnosti však nemohl
uvěřit tomu, že jejich tým snů (neboli tři komici) se scvrkl na
jediného muže. A i když jeho společníci měli tak žalostně málo
zkušeností s průběhem soudního procesu, byli ve srovnání s ním
ostřílení veteráni.
„Myslíte, že se ukáže u soudu?“ zeptal se David.
Ne, Rochelle si to nemyslela, ale neměla to srdce vyslovit své
přesvědčení nahlas. „Asi ano. Musíte vyrazit.“

Byla to dlouhá cesta do centra. David zavolal Helen a sdělil jí tu

zprávu. Byla z toho stejně zaražená jako David a vyjádřila názor, že
soudci nezbude nic jiného než proces odložit. Davida to potěšilo, a
když zaparkoval, byl přesvědčený, že pokud se Wally neobjeví, bude
moct soudce Seawrighta přesvědčit, aby povolil odklad. Je přece
třeba uznat, že ztráta dvou hlavních právníků v nějaké kauze určitě
vyžaduje buď soudní řízení bez výsledku, nebo odklad.
Wally v soudní síni nebyl. David seděl u stolu pro právní
zástupce sám, do místnosti zatím vcházeli členové týmu Rogana
Rothberga a diváci a zaujímali svá místa. V 8:50 se David zvedl, šel
za zřízencem a řekl mu, že potřebuje mluvit se soudcem
Seawrightem a že je to naléhavé. „Pojďte se mnou,“ řekl sluha.
Soudce Seawright si právě navlékal talár, když David vešel do
jeho kanceláře. Ten se nezdržoval pozdravem a hned spustil: „Pane
soudce, máme problém. Pan Figg je bez omluvy nepřítomen. Není tu
a já si myslím, že se neobjeví.“
Soudce zoufale vzdychl a pomalu si zapínal zip taláru. „Vy
nevíte, kde je?“
„Ne, pane soudce.“
Seawright se podíval na zřízence a řekl: „Přiveďte paní
Karrosovou.“
Když přišla, sama, usedli i se soudcem k jednomu konci jeho
dlouhého jednacího stolu. David jim řekl, co věděl, a nebral si ani
žádné servítky, když je informoval o Wallyho potížích s alkoholem.
Oba se tvářili účastně a nevěděli jistě, co to bude znamenat pro
proces. David se přiznal, že se cítí naprosto nepřipravený a
nezpůsobilý zvládnout to, co ještě zbývá udělat, ale zároveň si
nedokáže představit, že by se firma pokusila zahájit tento proces
znovu.
„Řekněme si to na rovinu,“ řekl a nic neskrýval, „naše kauza za
moc nestojí a věděli jsme to hned na začátku. Pokračovali jsme, jak
to nejdál šlo, a udělali jsme to jen proto, abychom se vyhnuli
sankcím a žalobám za profesní pochybení.“
„Vy chcete odklad?“ zeptal se soudce.
„Ano. Myslím, že je to za těchto okolností jediné férové řešení.“
Nadine řekla: „Můj klient odmítne jakoukoli snahu tuto záležitost
zdržovat a jsem si jistá, že bude silně naléhat, aby se proces
dokončil.“
Soudce Seawright řekl: „Nejsem si jistý, že odklad něčemu
pomůže. Jestli se pan Figg zase dal na pití a pije tak, že se dokonce
nedostaví k soudu, bude možná nějaký čas trvat, než zase absolvuje
léčbu a bude schopen pracovat. Nejsem pro, abychom uvažovali o
odkladu.“
David na jeho logický argument neměl co říct. „Pane soudce, já
nemám vůbec tušení, co v této situaci dělat. Ještě nikdy jsem nevedl
soudní proces.“
„Nezaznamenal jsem u pana Figga nějaké velké zkušenosti se
soudním řízením. Určitě byste to zvládl stejně jako on.“
Nastala dlouhá pauza a všichni tři zvažovali toto unikátní dilema.
Nakonec Nadine řekla: „Mám návrh. Když dokončíte proces,
přesvědčím svého klienta, aby upustil od sankcí podle zákona číslo
11.“
Soudce Seawright se rychle přidal: „Pane Zincu, jestli dokončíte
proces, zaručuji vám, že proti vám nebo vašemu klientovi nebudou
uvaleny žádné sankce.“
„Výborně, ale co žaloby za profesní pochybení?“
Nadine neřekla nic, ale soudce odpověděl: „Pochybuji, že by tady
nastal nějaký problém. Nejsem si vědom, že by někdy někdo uspěl s
žalobou za profesní pochybení na právníka, který prostě prohrál
proces.“
 „Já taky ne,“ dodala Nadine. „V každém procesu je někdo vítěz a
někdo poražený.“
Ovšem, pomyslel si David, a musí to být příjemné pokaždé
vyhrát.
„Udělejme to tak,“ řekl soudce. „Dnes jednání přerušíme – já
pošlu porotu domů – a vy se pokusíte najít pana Figga. Kdyby se tu
zítra objevil, budeme pokračovat, jako by se nic nestalo, a já ho za
ten dnešek nijak nepotrestám. Když ho nenajdete nebo nebude
schopen pokračovat, budeme zítra v devět postupovat dál. Vy se
budete co nejvíc snažit a já vám ze všech sil pomůžu. Dokončíme
proces a tím to všechno zhasne.“
„A co odvolání?“ zeptala se Nadine. „Ztráta dvou hlavních
právníků by mohla být pádným argumentem pro nový proces.“
Davidovi se podařilo vyloudit úsměv a řekl: „Slibuju, že žádné
odvolání nebude, alespoň ne z mé strany. Tato kauza může velice
snadno naši malou firmu přivést k bankrotu. Už na vedení sporu jsme
si půjčili peníze. Nedovedu si představit, že by mí společníci byli
takoví blázni a ztráceli čas s nějakým odvoláním. I kdyby se jim to
podařilo, museli by se sem stejně vrátit a vést spor znovu. To je to
poslední, co si přejí.“
„Dobrá, tak jsme domluveni?“ zeptal se soudce.
„Pokud jde o mě, dohodnuto,“ odpověděla Nadine.
„Pane Zincu?“
David neměl na vybranou. Pokračovat sám, a zachrání firmu před
hrozbou sankcí a možná i profesním pochybením. Jeho jedinou další
možností by bylo žádat odklad, a kdyby ho nedostal, odmítnout se
procesu účastnit.
„Jistě, domluveno.“
***
S návratem do kanceláře nespěchal. Pořád si připomínal, že je mu
teprve dvaatřicet a že tohle jeho kariéru právníka nezničí. Nějak ty
následující tři dny přežije. A za rok si na to už ani nevzpomene.
Po Wallym nebylo ani vidu, ani slechu. David se zamkl ve své
kanceláři a strávil zbytek dne tím, že si četl zápisy z jiných soudních
procesů, podrobně pročítal svědecké výpovědi z jiných kauz,
studoval pravidla soudního řízení a dokazování a přemáhal nutkání
zvracet.
Doma se při večeři jen šťoural v jídle a všechno přitom Helen
vyprávěl.
„Kolik advokátů má druhá strana?“ zeptala se.
„Já nevím, je jich moc. Nejmíň šest a ještě k nim patří řada
praktikantů.“
„A ty budeš u stolu sám?“
„Tak je to ve scénáři.“
Žvýkala sousto těstovin a pak řekla: „Kontroluje někdo
pověřovací listiny praktikantů?“
„Myslím že ne. Proč?“
„Jen tak přemýšlím. Možná bych se na těch pár dní měla stát
praktikantkou. Vždycky jsem chtěla vidět nějaký soudní proces.“
David se po dlouhé době upřímně rozesmál. „Neblázni, Helen.
Nechci, abys ty nebo kdokoli jiný viděla tu porážku.“
„Co by soudce řekl, kdybych se tam objevila s aktovkou a žlutým
linkovaným notesem a začala si psát poznámky?“
„V této chvíli si myslím, že mi soudce Seawright bude měřit
mírnějším metrem.“
„Můžu se domluvit se sestrou, aby pohlídala Emmu.“
David se zase rozesmál, ale už se toho nápadu chytil. Co tím
může ztratit? Určitě je to jeho první a také poslední proces, ve kterém
funguje jako právník žalující strany, tak proč si nedopřát trochu
legrace? „To se mi líbí,“ řekl.
„Říkal jsi, že v porotě je sedm mužů?“
„Ano.“
„Krátkou sukni, nebo dlouhou?“
„Ne moc krátkou.“
41
Oběšený porotce opět blogoval: „Krátký den v kauze Klopecková
– Krayoxx, protože tým snů měl problém se sejít. Říká se, že hlavní
právník, Ctihodný Wallis T. Figg, zaspal a jeho mladý poskok ho
musel jít hledat. Figg se v soudní síni neobjevil ani v devět. Soudce
Seawright poslal porotu domů s tím, že má přijít dnes ráno. Veškeré
telefonáty do kanceláře firmy Finley & Figg jdou přímo na
záznamník, žádný zaměstnanec telefon nezvedá, pokud firma
skutečně nějaké zaměstnance má. Jestlipak je Figg někde na tahu? Je
to případná otázka vzhledem k tomu, že v posledních dvanácti letech
mu byl nejméně dvakrát odebrán řidičský průkaz za řízení pod
vlivem, naposledy loni. Podle mých záznamů byl Figg už čtyřikrát
ženatý a čtyřikrát se rozvedl. Vypátral jsem manželku číslo 2 a ta mi
potvrdila, že Wally vždycky bojoval s alkoholem. Když jsem
kontaktoval včera doma žalobkyni Iris Klopeckovou, která je údajně
pořád velmi nemocná, takže se nemůže dostavit k soudu,
odpověděla: ‚Nepřekvapuje mě to,‘ když jsem jí sdělil, že se její
právník u soudu neukázal. Pak zavěsila. Proslulý právník Bart Shaw,
který se zabývá profesními pochybeními, byl včera viděn, jak slídí
po soudní síni – prý sleduje ten zmatek a možná půjde po firmě za to,
že tak zpackala kauzu. Zatím ještě kauza Klopecková zpackaná není,
aspoň teoreticky. Zůstaňte na příjmu.“
David se zběžně podíval i na ostatní blogy, seděl u svého stolu a
jedl mušli tyčinku, čekal na Wallyho, i když ho ve skutečnosti
neočekával. Nikdo o něm neslyšel ani slovo – Oscar, Rochelle,
DeeAnna ani pár kamarádů právníků z jeho bývalého pokerového
klubu. Oscar už zavolal i jednomu svému známému na policii a
neoficiálně se ho poptal, ale ani on, ani David nepočítali s nějakým
průšvihem. Podle Rochelle jednou Wally zmizel na celý týden, aniž
o sobě dal vědět, a pak zavolal Oscarovi z nějakého motelu v Green
Bay, pořádně nadrátovaný. David se o Wallym dozvídal spoustu
opileckých historek a připadalo mu to divné, protože ho znal jen jako
střízlivého.
 Rochelle dorazila brzy a vyšla za ním nahoru, což činívala
málokdy. Měla o Davida starost a nabízela mu jakoukoli pomoc.
Poděkoval jí a začal si balit aktovku. Nakrmila HS, vzala si svůj
jogurt a něco si rovnala na stole. Taky se podívala na své e-maily.
„Davide!“ zaječela.
Byl tam e-mail od Wallyho s datem 26. října, 5:10 ráno, poslaný
z jeho iPhonu. „RG: Ahoj, žiju. Nevolejte policii a neplaťte výkupné.
WF.“
„Díkybohu,“ řekla Rochelle. „Je v pořádku.“
„Nepíše, že je v pořádku. Jen píše, že je naživu. Předpokládám,
že je to dobrá zpráva.“
„Co myslí tím ‚výkupným‘?“ divila se.
„Nejspíš zase nějaký pokus o vtip. Haha.“
Než David vyrazil do města, zkoušel Wallymu třikrát volat na
mobil. Hlasová schránka byla plná.

V místnosti plné vážných pánů v tmavých oblecích přitahuje

krásná žena mnohem víc pozornosti, než kdyby šla po rušné ulici.
Nadine Karrosová využívala svého vzhledu jako účinné zbraně, když
se stala špičkovou advokátkou v elitních soudních síních v Chicagu.
Ve středu však měla konkurenci.
Nová praktikantka firmy Finley & Figg dorazila v 8:45 a podle
plánu šla rovnou za Nadine Karrosovou a představila se jí jako Helen
Hancocková (dívčí jméno) s tím, že je jednou z praktikantů u firmy.
Pak se představila několika dalším právníkům z řad obhajoby.
Všichni nechali své práce, rozpačitě vstali, podali jí ruku, usmívali se
a chovali se mile. Helen byla sto sedmdesát centimetrů vysoká a
vzala si lodičky s deseticentimetrovým podpatkem, takže o několik
centimetrů převyšovala Nadine a mnohé ostatní. S oříškově hnědýma
očima za obroučkami značkových brýlí a se svou štíhlou postavou v
sukni patnáct centimetrů nad kolena se jí podařilo mírně narušit
běžné rituály probíhající předjednáním, třebaže jen na chvilku.
Diváci byli převážně muži a všichni si ji se zájmem prohlíželi. Její
manžel si toho všeho nevšímal, ukázal na židli za sebou a řekl
právnickým tónem: „Dejte mi ty spisy.“ Pak potichu dodal:
„Vypadáš fantasticky, ale neusmívej se na mě.“
 „Ano, šéfe,“ odpověděla a rozepnula aktovku, jednu z jeho
vlastní sbírky.
„Díky, žes přišla.“
Hodinu předtím David poslal soudci Seawrightovi a Nadine
Karrosové e-mail se sdělením, že Wally dal o sobě vědět, ale u soudu
nebude. Že nevědí, kde je a kdy ho uvidí. David věděl jen to, že je
Wally možná v nějakém motelu v Green Bay a vyspává opici, ale to
si nechal pro sebe.
Doktor Borzov byl znovu uveden do procesu a zaujal své místo v
lavici s výrazem malomocného, který bude v nejbližších chvílích
ukamenován. Soudce Seawright řekl: „Můžete zahájit podrobný
výslech, paní Karrosová.“
Šla k pultíku v dalším ze svých úžasných modelů – měla
levandulové úpletové šaty, které ji nádherně obepínaly a
zvýrazňovaly její dobře tvarovaný pevný zadeček. Přepásala si je
širokým koženým opaskem, pevně utaženým a oznamujícím: „Mám
velikost 36.“ Začala tím, že se na odborníka krásně usmála a
požádala ho, aby mluvil pomalu, protože v pondělí jí dělalo potíže
mu porozumět. Borzov něco nesrozumitelně zamumlal v odpověď.
Nabízelo se jí mnoho zřejmých terčů, tak bylo těžké předvídat, na
který zaútočí nejdřív. David nemohl Borzova nijak připravit, zároveň
ani nechtěl trávit s tím člověkem třeba jen minutu navíc.
„Doktore Borzove, kdy jste naposledy léčil nějakého vlastního
pacienta?“
Musel chvíli přemýšlet a nakonec řekl: „Asi deset let.“ Ta
odpověď vedla k sérii otázek o tom, co tedy během posledních deseti
let dělal. Neléčil pacienty, nepřednášel, nepracoval ve výzkumu,
nedělal nic z toho, co by se u lékaře očekávalo. Když nakonec
vyloučila všechny možnosti, zeptala se: „Není to pravda, doktore
Borzove, že jste během posledních deseti let pracoval výlučně pro
různé soudní právníky?“ Borzov se trochu ošíval. Nebyl si tím tak
jistý.
Nadine ano. Měla fakta, všechna ze svědeckých výpovědí
Borzova u jiné kauzy z loňského roku. Vyzbrojena detaily jej vzala
za ruku a vedla ho cestičkou zničení. Procházela rok po roce, vracela
se k soudním procesům, k lékařským vyšetřením, lékům a
právníkům, a když po hodině ustala, každému v soudní síni bylo
jasné, že Igor Borzov je jen loutka, která potvrzuje to, co právníci při
občanskoprávních sporech potřebují potvrdit.
Praktikantka poslala na lístečku ze svého bloku Davidovi vzkaz:
„Kde jste toho chlapa vzali?“
David odepsal: „To je, co? A jeho honorář je jen pětasedmdesát
tisíc.“
„Kdo ho platí?“
„Ani to nechtěj vědět.“
Otázky na tělo evidentně ovlivnily Borzovovu dikci, nebo možná
sám chtěl, aby mu nebylo rozumět. Jeho projev se každopádně zase
stával nesrozumitelným. Nadine zůstávala klidná, tak klidná, že
David o svých pochybnostech nakonec vážně zapochyboval.
Sledoval mistryni a dělal si poznámky, ne aby pomohl vzkřísit svého
svědka, ale kvůli té dokonalé technice křížového výslechu.
Porotci se naopak o momentální dění vůbec nezajímali. Ztratili
nit, vypnuli a čekali, až přijde na řadu další svědek. Nadine to
vycítila a zredukovala svůj seznam problémových oblastí. V jedenáct
si už soudce Seawright potřeboval odskočit, a tak vyhlásil
dvacetiminutovou přestávku. Když porota odešla z místnosti, přišel
Borzov za Davidem a zeptal se: „Jak ještě dlouho?“
„Nemám tušení,“ odpověděl David. Doktor se potil a těžce
dýchal, pod paží měl mokré skvrny. Moc špatné, chtělo se Davidovi
říct. Ale vy to aspoň dostanete zaplaceno.
Nadine Karrosová a její tým udělali během přestávky taktické
rozhodnutí, že se vyvarují přehrávání Percyho kardiogramu. Borzov
už byl na kolenou a silně krvácel a kardiogram by pro něj možná
představoval jakési záchranné lano, protože porota nerozumí
lékařskému žargonu. Když se po přestávce Borzov pomalu vrátil na
své místo, začala Nadine po kouskách rozebírat jeho vzdělání,
obzvlášť velký důraz kladla na rozdíl mezi lékařskou fakultou tady a
v Rusku. Prošla seznam kurzů a přednášek, které tady patří ke
standardu, ale „tam“ o nich nikdo nikdy neslyšel. Předem znala
odpověď na každou otázku, kterou položila, a Borzov to už teď taky
věděl. Odpovídal váhavě a nepřímo, věděl, že Karrosová zaznamená
i sebemenší nesrovnalost, chopí se jí, rozpitvá ji a hodí mu ji na
hlavu.
Ta se dál navážela do jeho studia a několikrát se jí podařilo
podrazit mu nohy. V poledne už porotci, kteří to mrzačení ještě
dokázali sledovat, měli jasno v tom, že by si od tohohle doktora
nenechali předepsat ani balzám na rty.
Proč někdy nenapsal nějaká vědecká pojednání? Tvrdil, že v
Rusku něco psal, ale donutila ho přiznat, že jeho práce nebyly
přeloženy do angličtiny. Proč někdy nepřednášel nebo nepracoval na
fakultě? Snažil se vysvětlovat, že ho učení nebaví, ale bylo těžké si
představit, jak Borzov hovoří se skupinou studentů.
O polední přestávce spěchal David se svou praktikantkou z
budovy a zašli do lahůdkářství za rohem. Helen průběh procesu
fascinoval, ale byla šokovaná žalostným počínáním doktora Borzova.
„Jen tak pro informaci,“ řekla nad jarním salátem, „kdybychom se
někdy měli rozvádět, najmu si Nadine.“
„No jistě. Takže já si budu muset najmout Wallyho Figga, jestli
se mi podaří udržet ho střízlivého.“
„To ty jsi ochlasta.“
„Zapomeň na rozvod, miláčku, jsi moc krásná a máš velký
potenciál coby soudní praktikantka.“
Helen zvážněla a řekla: „Poslyš, vím, že teď máš plnou hlavu
jiných starostí, ale musíš myslet na budoucnost. Nemůžeš v té firmě
zůstat. Co když se Oscar už nebude moct vrátit? Co když Wally
nepřestane pít? A i když se tohle třeba nestane, proč bys tam chtěl
zůstat?“
„Nevím. Neměl jsem moc času o tom přemýšlet.“ Ušetřil ji
informace o dvojité noční můře v podobě sankcí podle zákona číslo
11 a možných žalobách na profesní pochybení a také se jí dosud
nezmínil o úvěru ve výši dvou set tisíc dolarů, za který se svými
dvěma společníky ručil. Bylo dost nepravděpodobné, že by mohl v
nejbližší době firmu opustit.
„Promluvíme si o tom později,“ řekl.
„Promiň. Jen si myslím, že přece umíš tolik jiných věcí, to je
všechno.“
 „Díky, miláčku. A vůbec – ty snad neobdivuješ, jak si vedu v
soudní síni?“
„Jsi vynikající, ale mám podezření, že ti jeden velký proces bude
možná stačit.“
„A Nadine Karrosová mimochodem rozvody nedělá.“
„V tom případě je to vyřešené. Asi to s tebou budu muset
vydržet.“

O půl druhé Borzov doklopýtal ke stupínku naposledy a Nadine

zahájila svůj poslední útok. Protože je kardiolog, který neléčí
pacienty, je víc než jisté, že nikdy neléčil Percyho Klopecka. To je
pravda, navíc pan Klopeck zemřel dlouho předtím, než si Borzova
najali jako odborníka. Ale určitě vše konzultoval s lékaři, kteří pana
Klopecka léčili. Ne, přiznal Borzov, nekonzultoval. Předstírala, že jí
to připadá neuvěřitelné, a dál rozpitvávala tohle neuvěřitelné
opominutí. Borzov odpovídal pomaleji, jeho hlas slábl, ruština zase
převládla nad angličtinou a nakonec, ve 14:45 Borzov vyndal z kapsy
saka bílý kapesník a začal jím mávat.
Něco tak dramatického těm moudrým hlavám, které sepisovaly
pravidla průběhu federálního procesu, nepřišlo ani ve snu na mysl a
David taky nevěděl, co má udělat. Vstal a řekl: „Vaše Ctihodnosti,
myslím, že tenhle svědek už má dost.“
„Doktore Borzove, jste v pořádku?“ zeptal se soudce Seawright.
Odpověď byla zřejmá.
Svědek zavrtěl hlavou, že ne.
„Nic dalšího, Vaše Ctihodnosti,“ oznámila paní Karrosová a
opustila stupínek s dalším důležitým zářezem na pažbě.
„Nějaké připomínky, pane Zincu?“ zeptal se soudce. To poslední,
co si David přál, bylo oživování mrtvého svědka. „Ne, prosím,“ řekl
rychle.
„Doktore Borzove, můžete se posadit.“
Odpotácel se za pomoci soudního zřízence, bohatší o
pětasedmdesát tisíc dolarů, ale i o další černou skvrnu na své pověsti.
Soudce Seawright přerušil jednání do půl čtvrté.
 Doktor Herbert Threadgill byl farmakolog pochybné pověsti.
Stejně jako Borzov trávil dny své kariéry snadným způsobem života,
daleko od úskalí opravdové medicíny, a nedělal nic jiného, než že
svědčil právníkům, kteří potřebovali jeho snadno ovlivnitelné názory
k potvrzení své verze faktů. Cesty těchto dvou odborných svědků se
občas zkřížily a oni se dobře znali. Threadgill váhal, jestli se má do
kauzy Klopecková pouštět, a to ze tří důvodů: fakta byla ubohá,
důkazy nedostatečné, a taky se netoužil střetnout s Nadine
Karrosovou na půdě soudní síně. Nakonec souhlasil jen z jednoho
důvodu – padesát pět tisíc plus výdaje za pouhých pár hodin práce.
Během přestávky zahlédl doktora Borzova před soudní síní a jeho
vzhled jej vyděsil. „Nedělejte to,“ řekl Borzov a vlekl se k výtahům.
Threadgill spěchal na toalety, opláchl si obličej studenou vodou a
rozhodl se prchnout. Vykašlat se na ten případ. Vykašlat se na
právníky, ti stejně nejsou hlavními hráči. Zaplaceno už dostal, a jestli
mu budou hrozit žalobou, možná jim z toho něco vrátí, možná taky
ne. Za hodinu bude v letadle. Za tři hodiny už bude se svou ženou na
terase popíjet drink. Žádného zločinu se tím nedopouští. Nedostal
žádné předvolání. Když to bude nezbytné, už se nikdy v Chicagu
neobjeví.
Ve čtyři odpoledne se David vrátil do soudcovy kanceláře a řekl:
„Pane soudce, vypadá to, že jsme ztratili dalšího. Nemůžu najít
doktora Threadgilla a ani mi nebere telefon.“
„Kdy jste s ním naposledy mluvil?“
„Během polední přestávky. Byl v pořádku, alespoň to tak tvrdil.“
„Máte ještě nějakého svědka, někoho, kdo je tady a ještě se
neztratil?“
„Ano, mou ekonomku, doktorku Kanyu Meadeovou.“
„Tak ji nasaďte a uvidíme, jestli se nám ta ztracená ovečka vrátí.“
Percy Klopeck pracoval dvaadvacet let jako dispečer pro nějakou
dopravní firmu. Bylo to sedavé zaměstnání a Percy neudělal nic proti
tomu, aby neseděl osm hodin na jednom místě a ani se z něj nehnul.
Nebyl v odborech, když zemřel, vydělával čtyřicet tři tisíc ročně a
mohl počítat s tím, že bude pracovat dalších sedmnáct let.
Doktorka Kanya Meadeová byla mladá ekonomka na Chicagské
univerzitě a občas si přivydělávala pár babek bokem jako
konzultantka – v případu Klopecková to bylo patnáct tisíc.
Matematika hovořila jasnou řečí: čtyřicet čtyři tisíc dolarů ročně po
dobu dalších sedmnácti let plus předpokládané roční navýšení
založené na dějinném trendu plus důchod založený na předpokládané
délce života patnácti let po pětašedesáti letech věku a sedmdesáti
procentech jeho nejvyšší výplaty. Doktorka Meadeová dosvědčila, že
Percyho smrt stála jeho rodinu 1,51 milionu dolarů.
Protože zemřel poklidně ve spánku, nemůže uplatňovat nárok na
nějaké bolestné.
Paní Karrosová při křížovém výslechu vznesla námitku ohledně
čísel souvisejících s předpokládanou délkou Percyho života. Protože
zemřel v osmačtyřiceti a časná úmrtí byla mezi jeho mužskými
příbuznými běžná, nebylo realistické předpokládat, že by se dožil
osmdesátky. Ale Nadine si dávala pozor, aby nestrávila moc času
debatováním o škodách. To by dodalo cifrám na věrohodnosti.
Klopeckovi neměli dostat ani pětník a ona nechtěla vzbudit dojem, že
si dělá starosti s údajnými škodami.
Když doktorka Meadeová v 17:20 skončila, soudce Seawright
odročil jednání na devět hodin ráno následujícího dne.
42
Helen neměla po náročném dnu u soudu nejmenší chuť vařit.
Vyzvedla Emmu u sestry v Evanstonu, nastokrát jí poděkovala za
hlídání, slíbila, že jí později všechno vylíčí, a uháněla do nejbližšího
rychlého občerstvení. Emma vzadu spokojeně spala, v pohyblivých
vozidlech se jí vždycky spalo líp než doma v postýlce, a Helen se
pomalu sunula k obsluze. Objednala mnohem víc hamburgerů a
hranolků než obvykle, protože měli oba s Davidem hlad. Pršelo a dny
se na konci října už krátily.
Helen pak zamířila ke Khaingovým do jejich bytu nedaleko
Rogers Park, a když tam dorazila, David už tam taky byl. Měli v
plánu s Khaingovými rychle povečeřet a spěchat domů – kvůli
Emmě, samozřejmě. David už neměl žádné svědky, které by
obhajobě předložil, a nebyl si jistý, co může od Nadine Karrosové
čekat. Před zahájením řízení si obhajoba udělala seznam
sedmadvaceti odborných svědků a David přečetl všechny jejich
zprávy. Jen Nadine Karrosová věděla, kolik si jich zavolá na
stupínek. David toho moc dělat nemohl, jen seděl, poslouchal, tu a
tam něco namítl, posílal poznámky své sličné praktikantce a snažil se
působit dojmem, že ví, co se děje. Kamarád ze školy, soudní právník
jedné washingtonské firmy, mu řekl, že je to výborná šance, aby
obhajoba žádala sumární rozsudek, přesvědčila Seawrighta, že
žalobce nezvládl prokázat, že tato kauza má alespoň nějaké základy,
a rovnou vyhrála, aniž představí jediného svědka. „Zítra by mohlo
být po všem,“ soudil, když spolu mluvili po telefonu během dopravní
špičky, on ve Washingtonu a David za volantem v Chicagu.
Od té doby, co Thuyu před pěti měsíci pustili z nemocnice,
vynechali Zincovi společné středeční večeře z rychlého občerstvení
jen párkrát. Příchod Emmy sice nakrátko tuto tradici přerušil, ale
zanedlouho ji už na návštěvu brali s sebou. Brzy byl zavedený jakýsi
nový rituál. Sotva se Helen objevila s dítětem před domem, Lwin a
Zaw, matka a babička, vyrazily ze dveří a uháněly se na miminko
podívat. Lynn a Erin, Thuovy starší sestry, seděly vedle sebe na
gauči a dychtivě čekaly, až si budou moct děťátko pochovat. Helen je
opatrně položila jedné z nich do klína a děvčata i jejich matka a
babička radostně štěbetaly a vykřikovaly, jako by nikdy předtím
neviděly malé dítě. Opatrně si Emmu podávaly z náruče do náruče.
To vždycky trvalo dlouho a muži zatím umírali hlady.
Thuya to sledoval ze své vysoké židličky a zdálo se, že ho to
baví. David s Helen každý týden doufali, že uvidí alespoň malé
zlepšení jeho stavu, a každý týden byli zklamaní. Jak jeho lékaři
předpovídali, jakýkoli pokrok byl velice nepravděpodobný.
Poškození mozku bylo nakonec trvalé.
David si k němu sedl, jako vždycky ho hladil po hlavě a podával
mu hranolky. Mluvil se Soem a Lu a ženy se zatím shlukly kolem
miminka. Nakonec se všichni usadili ke stolu a byli rádi, když se
dozvěděli, že David s Helen tentokrát povečeří s nimi. Ti dva se
obvykle hamburgerům a hranolkům vyhýbali, ale dnes večer ne.
David vysvětlil, že mají trochu naspěch a nebudou moct vzít Thuyu
na projížďku.
David byl teprve v polovině svého cheesburgeru, když mu v
kapse zavibroval mobil. Podíval se na něj, vyskočil, šeptl Helen: „To
je Wally,“ a vyšel ven přede dveře.
„Kde jsi, Wally?“
Odpověděl slabým hlasem umírajícího: „Jsem opilý, Davide. Tak
opilý.“
„To jsme si domysleli. Kde jsi?“
„Musíš mi pomoct, Davide. Nikdo jiný tu není. Oscar se mnou
mluvit nebude.“
„Jistě, Wally, to víš, že ti pomůžu, ale kde jsi?“
„V kanceláři.“
„Budu tam do pětačtyřiceti minut.“
***
Chrápal na pohovce u stolu. HC ho zblízka podezíravě pozoroval.
Byla středa večer a David správně usoudil, že se Wally naposledy
sprchoval toho jasného a časného pondělního rána, v den, kdy byl
proces odložen, šest dnů po Oscarově dramatickém kolapsu a šest dní
po svém legendárním výstupu. Nemytý, neoholený, ve stejném
oblečení, jak ho viděl naposledy – v tmavomodrém obleku a bílé
košili. Kravata chyběla. Košile byla samá skvrna. Na pravé nohavici
měl malou díru. Podrážky nových polobotek obalené zaschlým
blátem. David mu poklepal na rameno a zavolal na něj. Nic. Obličej
měl červený a opuchlý, ale žádné modřiny, odřeniny nebo škrábance.
David chtěl vědět, kde byl, ale pak ho to přešlo. Wally je v pořádku.
Na otázky bude čas později, například: „Jak ses sem dostal?“ Jeho
auto nebylo nikde vidět, což byla trochu úleva. Možná měl i v té
opilosti světlou chvilku a věděl, že nemá sedat za volant. Na druhé
straně mohl auto někde nabourat nebo mu ho ukradli či zabavili.
David ho praštil do paže a zařval na něj zblízka jménem. Hlasité
chrápání na vteřinu ustalo, pak se ozvalo znovu. HS zakňučel a
David ho pustil ven, aby se vyčůral. Uvařil konvici kávy. Poslal
textovku Helen: „Ožralý jak slíva, ale žije. Nevím, co bude.“ Zavolal
Rochelle a informoval ji. Když volal Oscarovi, ozvala se rovnou
hlasová schránka.
Wally se probral asi za hodinu a vypil šálek kávy. „Díky,
Davide,“ opakoval pořád dokola. Pak: „Volal jsi Lise?“
„A kdo by to měl být?“
„Moje manželka. Musíš jí zavolat, Davide. Ten hajzl Oscar se
mnou mluvit nebude.“
David se rozhodl zahrát habaďůru, byl zvědavý, co se dozví.
„Ano, volal jsem Lise.“
„Fakt? Co říkala?“
„Že jste se už dávno rozvedli.“
„To je celá ona.“ Upřeně hleděl na svoje boty, skelný pohled,
nedokázal se nebo nechtěl podívat se Davidovi do očí.
„Ale říkala, že tě pořád miluje,“ řekl David jen tak z legrace.
Wally se rozbrečel, jak to opilci dělají, když brečí pro nic za nic
anebo kvůli všemu. David se za sebe trochu zastyděl, ale zároveň se
bavil.
„Promiň,“ řekl Wally a otřel si rukávem obličej. „Moc mě to
mrzí, Davide, děkuju. Oscar se se mnou nebude bavit, víš. Leží v
mém bytě, schovává se tam před manželkou, vyjedl mi ledničku.
Přišel jsem domů, dveře byly zamčené a na řetěz. Hrozně jsme se
pohádali, sousedi zavolali policajty, taktak jsem utekl. Utekl ze
svého vlastního bytu, tak co to sakra je?“
„Kdy se to stalo?“
 „Nevím. Možná tak před hodinou. Z nějakého důvodu teď
nemám moc pojem o čase. Díky, Davide.“
„Není zač. Podívej se, Wally, musíme spolu vymyslet nějaký
plán. Zdá se, že se do svého bytu nedostaneš. Jestli dnes chceš
přespat tady a vystřízlivět, sednu si k tobě a budu ti dělat společnost.
HS a já tě z toho dostaneme.“
„Potřebuju pomoc, Davide. A nejde jen o vystřízlivění.“
„Dobrá, ale bude to důležitý první krok.“
Wally se najednou rozesmál. Zaklonil hlavu a smál se tak nahlas,
jak se jen člověk může smát. Otřásal se, pištěl, lámal v pase, kašlal,
ztratil dech, utíral si tváře, a když se už nemohl řehtat, seděl a jen se
tak několik minut pochechtával. Když se vzpamatoval, podíval se na
Davida a rozesmál se znovu.
„Nechceš mi něco říct, Wally?“
S námahou potlačil další smích a řekl: „Jen jsem si vzpomněl na
ten den, kdy jsi sem přišel poprvé, vzpomínáš?“
„Něco si z toho pamatuju.“
„Nikdy jsem neviděl nikoho opilejšího. Celý den v baru, co?“
„Jo.“
„Potácející se opilec, pak ses pustil do toho idiota Gholstona
odnaproti a málem jsi ho praštil.“
„Něco takového jsem slyšel.“
„Podíval jsem se na Oscara, on zase na mě a řekli jsme si: ‚V tom
klukovi něco je.‘“ Odmlka, myšlenky mu na chvilku někam odletěly.
„Dvakrát jsi zvracel. No tak kdo je opilý a kdo střízlivý?“
„Musíme tě nechat vystřízlivět, Wally:“
Už se netřásl, dlouho byl zticha. „Uvažoval jsi někdy o tom, k
čemu ses tady dostal, Davide? Všechno jsi měl, práci ve velké firmě,
velkou výplatu, život právníka na výsluní.“
„Nelituju toho, Wally,“ řekl David. Z velké části to byla pravda.
Další dlouhá odmlka, Wally držel hrnek s kávou v obou dlaních a
zíral do něj. „Co se mnou bude, Davide? Je mi šestačtyřicet, jsem
úplně švorc, ponížený, opilec, který se nedokáže ovládnout, vyřízený
pouliční právník, který si myslel, že by mohl hrát první ligu.“
 „Teď není vhodná chvíle uvažovat o budoucnosti, Wally.
Potřebuješ dobrý detox, dostat všechen alkohol z těla. A pak můžeš
uvažovat, co dál.“
„Nechci být jak Oscar. Je o sedmnáct let starší než já a já tu
nechci za sedmnáct let být a dělat ty stejné sračky, co tu každý den
děláme, rozumíš, Davide? Díky.“
„Není zač.“
„Ty tady chceš být za sedmnáct let?“
„Ještě jsem o tom opravdu nepřemýšlel. Jen se chci prokousat tím
procesem.“
„Jakým procesem?“
Nevypadalo to, že si dělá legraci nebo to hraje, tak David
nereagoval. „Ty jsi byl před rokem na léčení, že, Wally?“
Zašklebil se, jako by se s námahou rozpomínal na svůj poslední
pobyt v léčebně. „Co je dneska za den?“
„Dnes je středa, 26. října.“
Wally začal pokyvovat hlavou. „Jo, loni v říjnu. Na třicet dní,
bylo to tam báječné.“
„Kde to bylo?“
„Ách, Harbor House, severně od Waukeganu. Moje oblíbená
léčebna. Je hned u jezera, krásná. Myslím, že bysme měli Patrickovi
zavolat.“ Sáhl po náprsní tašce.
„A kdo je Patrick?“
„Můj poradce,“ řekl Wally a podal Davidovi vizitku. Harbor
House – Začátek nového života. Patrick Hale, vedoucí týmu.
„Patrikovi můžeš zavolat v kteroukoli dobu. Je to součástí jeho
práce.“
David nechal vzkaz v Patrickově hlasové stránce, řekl, že je přítel
Wallyho Figga a že s ním potřebuje nutně mluvit. Zanedlouho mu
zavibroval mobil. Byl to Patrick. Opravdu ho mrzí, že slyší o
Wallym takové špatné zprávy, ale je připraven okamžitě pomoct.
„Nespusťte ho z očí,“ řekl Patrick. „Prosím, přivezte ho teď. Sejdu se
s vámi za hodinu v léčebně.“
„Tak pojďme, hochu,“ řekl David a pevně Wallyho chytil pod
paží. Ten vstal, nabral rovnováhu a takhle zavěšeni spolu vyšli z
budovy k Davidovu SUV. Když to rozjeli po Severní 1-94, Wally už
zase chrápal.

S pomocí GPS našel David Harbor House do hodiny poté, co

opustili kancelář. Bylo to malé soukromé zařízení schoulené v lesích
severně od Waukeganu ve státě Illinois. David nebyl schopen
Wallyho vzbudit, tak ho nechal spát a vešel dovnitř, kde už ho v
přijímací kanceláři očekával Patrick Hale. Ten poslal pro Wallyho
dva zřízence v bílých pláštích a s nosítky, za pět minut jej už vezli
dovnitř, pořád v bezvědomí. David následoval Patricka do jeho
kanceláře se stolem plným papírů.
„Kolikrát už tu byl?“ zeptal se David ve snaze navázat rozhovor.
„Zdá se, že to tu dobře zná.“
„To je bohužel důvěrná informace, alespoň z naší strany.“ Sotva
Patrick zavřel dveře kanceláře, jeho srdečný úsměv se vytratil.
„Promiňte.“
Patrick se díval na nějaké papíry na psací podložce. „Máme malý
problém s Wallyho účtem, pane Zincu, a já přesně nevím co s tím.
Víte, když odsud Wally loni odcházel, pojišťovna mu hradila jen tisíc
dolarů zajeden den pobytu v léčebně. Vzhledem k tomu, že zdejší
léčba, její výsledky, zařízení a personál mají mimořádnou úroveň,
účtujeme za den pobytu tisíc pět set dolarů. Wally odsud odešel s
dluhem necelých čtrnáct tisíc dolarů. Provedl několik splátek, ale
pořád nám ještě dluží jedenáct tisíc.“
„Nezodpovídám za jeho lékařské účty nebo za jeho léčbu
alkoholismu. Nemám s jeho zdravotním pojištěním nic společného.“
„No, v tom případě ho nebudeme moct přijmout.“
„Přece nemůžete účtovat 1000 dolarů za den?“
„Do toho se nepouštějme, pane Zincu. Účtujeme, kolik účtujeme.
Máme tu šedesát lůžek a žádné není prázdné.“
„Wallymu je šestačtyřicet. Proč potřebuje někoho, aby to s ním
podepsal?“
„Normálně by nikoho takového nepotřeboval, ale neplatí řádně
účty.“
A to bylo před Krayoxxem, pomyslel si David. Měl bys vidět
jeho bilanci teď.
 „Jak dlouho si ho tu tentokrát plánujete nechat?“
„Jeho pojištění pokryje třicet dní.“
„Takže třicet dní bez ohledu na to, jaké pokroky pacient udělá.
Všechno závisí na pojišťovně, je to tak?“
„Taková je realita.“
„To je hrůza. Co když nějaký pacient potřebuje víc času? Jeden
můj spolužák ze střední se dal na kokain. Několikrát absolvoval
třicetidenní léčbu, nikdy mu to nepomohlo. Nakonec ho museli na
rok zavřít do léčebny pod zámek a teprve pak se z toho se spoustou
úsilí dostal.“
„Takových příběhů bych vám mohl vyprávět spousty, pane
Zincu.“
„To věřím.“ David rozhodil rukama. „Tak jak se dohodneme,
pane Hale? Oba víme, že ho odsud dnes večer nemůžeme pustit,
protože by si ublížil.“
„Můžeme mu prominout dlužnou částku, ale potřebujeme
někoho, aby spolupodepsal budoucí výdaje, které pojišťovna
neuhradí.“
„Takže pět set na den? Ani o cent víc.“
„Správně.“
David prudkým pohybem vytáhl peněženku, vyndal z ní kreditní
kartu a hodil ji na stůl. „Tady je moje American Express. Můžu mu
zaplatit maximálně deset dní. Po deseti dnech ho přijedu vyzvednout
a pak vymyslím co dál.“
Patrick si rychle opsal informace z kreditní karty a vrátil ji
Davidovi. „Potřebuje víc než deset dní.“
„Ovšemže ano. Už dokázal, že ani třicet nestačí.“
„Většina alkoholiků vyžaduje absolvovat tři nebo čtyři pobyty,
než jsou úplně úspěšní.“
„Deset dní, pane Hale. Nemám moc peněz a dělat právo s
Wallym se jeví jako nepříliš výnosná činnost. Nevím, co tu děláte,
ale udělejte to rychleji. Přijedu za deset dní.“

Když dojížděl na křižovatku Tri-State Tollway, rozsvítila se na

palubní desce kontrolka stavu nádrže. Už mu skoro došel benzin.
Během posledních tři dnů se na palivoměr ani jednou nepodíval.
 Motorest pro kamiony byl plný, špinavý, potřeboval zrenovovat.
Na jedné straně byla jídelna, na druhé obchod se smíšeným zbožím.
David natankoval, zaplatil kartou a šel si dovnitř koupit něco k pití.
Byla tam jen jedna pokladna a před ní dlouhá fronta, tak nespěchal,
vybral si dietní kolu a balíček buráků. Zamířil k pokladně a najednou
strnul. Jeden regál byl plný levných halloweenových hraček a dalších
cetek. Uprostřed, v rovině očí, ležela plastová krabička plná…
Strašných zubů. Popadl ji a hned se vrhl na to, co bylo napsáno
drobným písmem na obale. Made in China. Dovozce Gunderson
Toys, Louisville, Kentucky. Vzal všechny čtyři balíčky, jednak jako
důkazní materiál, jednak chtěl ten šmejd odstranit z obchodu, než z
něj onemocní nějaké další dítě. Prodavačka se na něj divně podívala,
když jí svůj nákup předložil. Zaplatil v hotovosti a spěchal zpátky do
vozu. Odjel od pump a zaparkoval pod velkým světlem kousek od
kamionů.
Pomocí iPhonu našel na Googlu Gunderson Toys. Společnost
byla čtyřicet let stará a kdysi soukromá. Před čtyřmi roky ji koupila
Sonesta Games Inc., třetí největší společnost na výrobu hraček v
Americe.
Měl o Sonestě složku.
43
Reuben Massey přiletěl po setmění firemním tryskáčem
Gulfstream G650. Přistál na Midway Airport, kde ho ihned přivítala
jeho družina a společně uháněli pryč v černých Cadillacích Escalade.
Za třicet minut už vcházel do budovy Trust Tower, kde ho výtah
rychle vyvezl do stoprvního patra. Rogan Rothberg tam měl
elegantní soukromou jídelnu, kam chodili jen ti nejvýše postavení
společníci firmy a jejich nejvýznačnější klienti. Už na něj čekali
Nicholas Walker, Judy Becková, Nadine Karrosová a Marvin
Macklow, manažer právnické firmy. Když se navzájem náležitě
představili a usadili se ke stolu, číšník v bílém smokingu přinesl
šampaňské. Reuben už řadu měsíců čekal, až se bude moct seznámit
s Nadine Karrosovou a pořádně si ji prohlédnout. Nebyl zklamán.
Překypovala šarmem a Reuben jí byl už po prvním koktejlu úplně
uchvácený. Ženy ho neustále zajímaly a byl vlastně pořád na lovu.
Člověk nikdy neví, co se může stát s nějakou novou známostí. Ona
však byla podle zpráv jeho špionů šťastně vdaná a od manžela ji
odváděla jedině práce. Nick Walker ji znal už deset měsíců a
nezaznamenal u ní nic jiného než naprostou oddanost profesionalitě.
„To nebude fungovat,“ řekl svému šéfovi už v jeho domovské
kanceláři.
Na Reubenovu počest se k večeři podával humří salát s
těstovinovými mušlemi. Seděl vedle Nadine a hltal každé její slovo.
Nešetřil chválou na to, jak zvládá kauzu a celý proces. On a všichni u
stolu už netrpělivě očekávají důležitý verdikt.
„Jsme tady, abychom si popovídali,“ řekl Nick, když odnesli
dezertní talířky a dveře se zavřely. „Ale nejdřív bych byl rád, kdyby
nám Nadine řekla, co je na pořadu v soudní síni.“
Ta bez váhání spustila stručný přehled. „Máme za to, že žalobce
nemá další svědky. Jestli se ten farmakolog ráno objeví, bude moct
svědčit, ale podle našich zdrojů se doktor Threadgill pořád schovává
doma v Cincinnati. V tom případě by žalobce svůj případ skončil v
9:00. V této chvíli pak máme na výběr. První věc, která se nabízí, je
pokročit k sumárnímu rozsudku. Soudce Seawright dovolí, aby se tak
stalo ústně i písemně. Uděláme obojí současně, pokud zvolíme tuto
cestu. Podle mého názoru, který sdílí i můj soudní tým, existuje
skvělá šance, že soudce Seawright náš návrh okamžitě přijme.
Žalující straně se nepodařilo zvládnout ani základní prvky kauzy, což
každý, včetně jejího právníka, ví. Soudci Seawrightovi se tento
případ od počátku nelíbí a upřímně řečeno, mám dojem, že se
nemůže dočkat, až ho skončí.“
„Jak je na tom, pokud jde o počet sumárních rozsudků, které
vynesl poté, co žaloba skončila?“ zeptal se Reuben.
„Během posledních dvaceti let jich udělil víc než kterýkoli jiný
federální soudce v Chicagu a ve státě Illinois. Má nulovou trpělivost
s kauzami, které nedokážou dosáhnout aspoň toho nejnižšího měřítka
důkazů.“
„Ale já chci verdikt,“ řekl Reuben.
„Pak zapomeneme na sumární rozsudek a začneme vyslýchat
svědky. Máme jich spoustu a budou nenapadnutelní. Ale mám silný
pocit, že tato porota je otrávená.“
„Naprosto,“ řekl Nick Walker, který byl v soudní síni nepřetržitě
a slyšel každé slovo. „Mám podezření, že už začali rokovat, i přes
soudcovo upozornění.“
Judy Becková dodala: „Naši poradci jsou silně přesvědčeni, že
bychom měli kauzu skončit co nejdřív, určitě už před víkendem.
Všechno kromě verdiktu.“
Reuben se na Nadine usmál a řekl: „Tak, vážená poradkyně, co
radíte vy?“
„Podle mě výhra je výhra. Sumární rozsudek je smeč. Pokud
bude záležet na porotě, je tu vždycky riziko, že se něco zvrtne. Já
bych volila to snadnější východisko, ale zároveň chápu, že nechat
rozhodnout soudce není tak napínavé jako hrát dál.“
„Kolik procesů děláte ročně?“
„V průměru šest. Nemůžu se připravit na víc, bez ohledu na
personál.“
„A jak dlouho jste už neprohrála?“
„Jedenáct let. Čtyřiašedesát vítězství za sebou, ale kdo to má
pořád počítat?“ Ta unavená poznámka vyvolala mnohem větší
výbuch smíchu, než si zasloužila, ale všichni se potřebovali zasmát.
 „Už jste si někdy byla takhle jistá procesem a porotou?“ zeptal se
Reuben.
Napila se vína a chvíli přemýšlela, pak zavrtěla hlavou.
„Nevzpomínám si na takový případ.“
„Když budeme pokračovat až k verdiktu, jaké jsou naše šance na
vítězství?“
Všichni ji pozorovali, jak opět usrkla vína. „Právník nemá dělat
takové předpovědi, pane Masseyi.“
„Ale vy nejste typická právnička, paní Karrosová.“
„Devadesát pět procent.“
„Devadesát devět,“ řekl Nick Walker se smíchem.
Reuben si dal doušek své třetí skotské, mlaskl a řekl: „Chci
verdikt. Chci, aby se porota poradila a vrátila se do soudní síně s
verdiktem pro Varrick Laboratories. Pro mě je verdikt popření,
pomsta, odveta, je to víc než vítězství. Přijmu verdikt a rozmáznu ho
po celém světě. Naši lidi z PR a reklamní agentury jsou připraveni a
jen se na to třesou. Koane, náš člověk ve Washingtonu, mě ujišťuje,
že verdikt přinese posun v patovém jednání s Úřadem pro kontrolu
potravin a léčiv a nastane obrat. Naši právníci po celé Americe jsou
přesvědčeni, že verdikt ještě víc postraší ty chlapíky přes
občanskoprávní delikty a oni se rozprchnou a schovají se. Já chci
verdikt, Nadine. Dokážete to udělat?“
„Jak jsem řekla, Reubene. Jsem si jistá na devadesát pět procent.“
„V tom případě platí. Žádný sumární rozsudek. Pohřbíme ty
bastardy.“
44
V úterý ráno přesně v devět soudní zřízenec zahájil jednání a
všichni povstali, když vcházela Jeho Ctihodnost. Jakmile se porota
usadila, soudce příkře přikázal: „Pokračujte, pane Zincu.“
David vstal a řekl: „Vaše Ctihodnosti, obžaloba končí.“ Soudce
Seawright nebyl nijak překvapený. „Přišel jste o nějaké další svědky,
pane Zincu?“
„Ne, prosím. Už jich prostě víc nemáme.“
„Velmi dobře. Nějaký návrh, paní Karrosová?“
„Ne, Vaše Ctihodnosti, jsme připraveni pokračovat.“
„To jsem se domníval. Zavolejte vašeho prvního svědka.“ David
měl stejnou domněnku. Sice se odvážil doufat, že proces toho rána
náhle skončí, ale bylo zřejmé, že Nadine a její klient cítili krev. Od
této chvíle toho nebude mít moc na práci, jen poslouchat a sledovat
skutečného soudního právníka.
„Obhajoba předvolává doktora Jesseho Kindorfa.“ David se
podíval na porotce a uviděl několik úsměvů. Čekali na setkání s
celebritou.
Jesse Kindorf byl bývalý ministr zdravotnictví USA. Zastával tu
funkci šest let a byl dokonale kontroverzní. Denně ostře kritizoval
tabákové společnosti. Pořádal velké tiskové konference, na kterých
odhaloval, kolik oblíbené pochoutky rychlého občerstvení obsahují
tuku a kalorií. Kriticky a pohrdavě napadal některé obchodní
společnosti, v něž Amerika nejvíc věřila, potravinářské společnosti,
které se na nejvyšší míru provinily tím, že jejich výrobky obsahovaly
příliš předem zpracované potraviny. V různých obdobích svého
úřadu se vydával na válečnou stezku proti máslu, sýru, vejcím,
červenému masu, cukru, nealkoholickým nápojům a alkoholu, ale
jeho nejslavnější pozdvižení nastalo, když se vytasil s návrhem na
zákaz kávy. Velice ho těšilo být středem pozornosti, a protože byl
hezký, urostlý a chytrý, stal se nejslavnějším ministrem zdravotnictví
v dějinách. Skutečnost, že se ujal role svědka v zájmu velké
společnosti, byla pro porotu jasným signálem, že tento muž léku věří.
 A byl taky kardiologem z Chicaga. Předstoupil a usmál se na
porotu, na svou porotu. Nadine zahájila úmorný proces, v němž měla
projít dlouhatánský seznam jeho kvalifikací, aby prokázala, že jde o
odborníka. David rychle vyskočil a řekl: „Vaše Ctihodnosti, rádi se
shodneme s druhou stranou na tom, že doktor Kindorf je odborníkem
v oblasti kardiologie.“
Nadine se otočila, usmála se a řekla: „Děkuji.“
Soudce Seawright zavrčel: „Děkuji, pane Zincu.“
Jádrem svědecké výpovědi doktora Kindorfa bylo to, že během
posledních několika let předepsal tisícům svých pacientů Krayoxx,
aniž měl lék sebemenší vedlejší účinky. Lék dokonale účinkoval u
devadesáti procent jeho pacientů. Výrazně snižoval hladinu
cholesterolu. Jeho jednadevadesátiletá matka jej také užívá, tedy
užívala, dokud ho Úřad pro kontrolu potravin a léčiv nestáhl z oběhu.
Asistentka načmárala na list svého bloku nějakou poznámku a
podala ji svému šéfovi: „To by mě zajímalo, kolik mu platí.“
David taky něco naškrábal, vypadalo to, že diskutují o nějaké
závažnější chybě ve výpovědi. „Hodně.“
Nadine Karrosová a doktor Kindorf pokračovali v bezchybné hře
na pálce. Servírovala mu snadno zasažitelné nadhozy a on je šikovně
odpaloval z hřiště. Porota jim chtěla hlasitě fandit.
Když se soudce Seawright zeptal: „Nějaký křížový výslech, pane
Zincu?“, David vstal a zdvořile řekl: „Ne, Vaše Ctihodnosti.“
Aby se Nadine zavděčila členům poroty černé pleti, zavolala
doktora Thurstona, elegantního, distinguovaného džentlmena s šedou
bradkou a oblekem šitým na míru, který byl taktéž černé pleti. I on
pocházel z Chicaga a pracoval jako vrchní lékař třicetičlenné skupiny
kardiologů a kardiovaskulárních chirurgů. Ve zbývajícím čase
přednášel na lékařské fakultě Chicagské univerzity. David
nezpochybňoval jeho kvalifikaci, aby nezdržoval. Doktor Thurston a
jeho skupina předepsali Krayoxx během uplynulých šesti let
desítkám tisíc svých pacientů, s vynikajícími výsledky a bez
jakýchkoli vedlejších účinků. Podle jeho názoru je lék dokonale
bezpečný, on a jeho kolegové jej ve skutečnosti považují za zázrak.
Teď ho velice postrádají a ano, sotva se zase objeví na trhu, má v
plánu ho zase ihned začít předepisovat. Ale co víc, doktor Thurston
prozradil porotě, že i on sám Krayoxx čtyři roky užíval.
Aby upoutala pozornost hispánské porotkyně, zavolali doktorku
Robertu Seccerovou, kardioložku a výzkumnou pracovnici z Mayo
Clinic v Rochesteru ve státě Minnesota. David dal zelenou
pověřovacím listinám a doktorka Seccerová, aniž se tomu někdo
divil, zpívala jako ptáček za jarního rána. Její pacientky byly
většinou ženy a lék působil na všechno kromě hubnutí. Neexistuje
žádný statistický důkaz, že ti, kdo užívají Krayoxx, jsou k infarktu
nebo mrtvici náchylnější než ti, kdo jej neužívají. Ona to se svými
kolegyněmi dlouho zkoumala a nemá pochyby. Za svou
pětadvacetiletou kariéru kardioložky se ještě nesetkala s tak
bezpečným a účinným lékem.
Barevná duha byla kompletní, když paní Karrosová zavolala na
stupínek mladého korejského lékaře ze San Franciska, který jako by
z oka vypadl porotci číslo 19. Doktor Pang lék nadšeně chválil a
vyjádřil se, že je konsternován jeho stažením z trhu. Ordinoval jej s
vynikajícími výsledky stovkám pacientů.
David neměl žádnou otázku ani na doktora Panga. Nehodlal se
hašteřit s žádným z těch renomovaných lékařů. Co měl dělat – hádat
se o medicíně s některým z nejlepších odborníků ve svém oboru?
Kdepak. Zůstával sedět a nenápadně koukal na hodinky, jejichž
ručičky se pohybovaly dost pomalu.
Nebylo pochyby, že kdyby byl mezi porotci někdo litevského
původu, Nadine by ze svého kouzelného klobouku vytáhla dalšího
odborníka, s litevským příjmením a dokonalými doporučeními.
Pátou svědkyní byla vrchní kardioložka z Feinbergské lékařské
fakulty Severozápadní univerzity. Jmenovala se doktorka Parkinová
a její svědecká výpověď byla trochu jiná. Najali ji, aby provedla
důkladnou analýzu anamnézy Percyho Klopecka. Prošla jeho
lékařské záznamy od dvanácti let, zabývala se také dostupnými
materiály týkajícími se zdravotního stavu jeho sourozenců a rodičů.
Zároveň také zaznamenala výpovědi jeho přátel a spolupracovníků,
kteří byli ochotni se zapojit. V době úmrtí Percy bral Prinzide a
Levatol na vysoký tlak, inzulín na začínající cukrovku, Bexnin na
artritidu, Plavix na ředění krve, Colestid na arterosklerózu a Krayoxx
na zvýšený cholesterol. Jako pilulku štěstí si zvolil Xanax, který si
buď vyžebral od kamarádů, ukradl Iris, nebo si jej objednal přes
internet a bral ho denně, aby zvládl stres ze soužití s „tou ženskou“,
jak tvrdil jeden z jeho spolupracovníků. Občas užíval i Fedamin, ten
nebyl na předpis a měl omezit jeho chuť k jídlu, ale zdálo se, že jeho
účinek byl opačný. Dvacet let kouřil, ale ve věku jednačtyřiceti let
dokázal přestat s pomocí Nicotrexu, nikotinových žvýkaček, které
jsou velice návykové. Žvýkal je nepřetržitě, někdy spotřeboval i tři
balíčky denně. Rozbor krve, který mu dělali rok před smrtí, ukázal,
že Percymu špatně fungují játra. Miloval gin a podle kreditní karty,
která musela být na příkaz paní Karrosové soudu předložena, si týdně
kupoval nejmíň tři sedmičky této lihoviny v prodejně Bilbo na
Stanton Avenue, pět bloků od svého bydliště. Ráno mu často bývalo
špatně, stěžoval si na bolesti hlavy a na svém odřeném psacím stole
míval nejmíň dvě velké lahvičky Ibuprofenu.
Když doktorka Parkinová skončila své dlouhé vyprávění o
Percyho zvycích a zdraví, zdálo se velice nefér přičítat jeho smrt jen
jednomu léku. Protože nebyla provedena pitva – Iris se zhrozila jen
při pomyšlení na něco takového – neexistují žádné pozitivní
indikace, že Percy zemřel na infarkt. Jeho smrt mohla být způsobena
celkovým „selháním dýchacích cest“.
Wally s Oscarem tenkrát diskutovali o tom, že by nechali tělo
exhumovat, aby získali přesnější informace, co jej zabilo, ale Iris se
hrozně rozzuřila. Navíc exhumace, pitva a opětovné pohřbení by
stálo skoro deset tisíc dolarů a Oscar rázně odmítl utrácet takové
peníze.
Podle doktorky Parkánové zemřel Percy Klopeck mladý proto, že
k tomu měl genetické predispozice, pravděpodobnost se ještě zvýšila
kvůli jeho životnímu stylu. Také ještě předložila názor, že nebylo
možné předpovědět kumulativní účinek toho udivujícího množství
léků.
Chudák Percy, pomyslel si David. Žil krátký, jednotvárný život a
zemřel poklidně ve spánku, aniž tušil, že jednou budou nějací cizí
lidé u veřejného soudu tak podrobně pitvat jeho zvyky a neduhy.
Její svědecká výpověď byla tak vyčerpávající, že se David
nechtěl vracet k žádné její části při křížovém výslechu. Ve 12:30
soudce odročil jednání na dvě odpoledne. David s Helen spěchali ze
soudní budovy a dopřáli si pěkný dlouhý oběd. David objednal láhev
bílého vína a i Helen, která pila málokdy, si s chutí skleničku dala.
Připili Percymu na lehký odpočinek.

Podle Davidova začátečnického názoru se odpoledne Nadine a

obhajoba s prvním svědkem trochu potýkali. Šlo o doktora
Litchfielda, kardiologa a kardiovaskulárního chirurga ze světoznámé
Clevelandské kliniky, kde léčil pacienty, vyučoval a prováděl
výzkum. Měl nezáživný úkol provést porotce Percyho posledním
echokardiogramem, šlo o totéž video, které porotu tak zničilo, když
se tohoto úkolu ujal Igor Borzov. Nadine vycítila, že diváci by
nepřijali s nadšením sledování tohoto videosnímku opět v jeho celé
délce, a tak šlápla na plyn a zvolila zmenšenou verzi svědectví. Závěr
– nešlo o sníženou regurgitaci krve z mitrální chlopně. Levá komora
nebyla zvětšená. Jestli pacient opravdu zemřel na srdeční infarkt,
příčina se nedala určit.
Závěr – Borzov je vůl.
David si na okamžik představil Wallyho, jak spokojeně leží v
pohodlné posteli, na sobě noční košili nebo pyžamo nebo co se v
Harbor House nosí, už je střízlivý, zklidněný sedativy, možná si čte
nebo jen tak hledí na Michiganské jezero a jeho myšlenky jsou na
hony vzdálené masakru, který probíhá v soudní síni číslo 2314. A
přesto za všechno může on. Za celé ty měsíce, kdy pobíhal po
levných pohřebních ústavech, rozšiřoval letáky v tělocvičnách a
lokálech rychlého občerstvení, si ani jednou neudělal čas na to, aby
prostudoval fyziologii a farmakologii Krayoxxu a jeho domnělých
škodlivých účinků na srdeční chlopně. Prostě jen nadšeně
předpokládal, že je ten lék špatný, a když ho pak Jerry Alisandros a
jeho kumpáni z občanskoprávních sporů vyhecovali, zapojil se do
téhle šaškárny a začal počítat, kolik mu to vynese. Jestlipak teď, když
odpočívá v léčebně, aspoň někdy pomyslí na ten proces, na kauzu,
která pak zůstala na krku Davidovi, zatímco oni s Oscarem leží a
lížou si rány? Ne, usoudil David, Wally si s tím procesem hlavu
nedělá. Má větší starosti – střízlivost, bankrot, zaměstnání, svou
firmu.
 Dalším svědkem byl profesor a výzkumný pracovník z Harvardu,
který studoval Krayoxx a napsal rozhodující článek do New England
Journal of Medicíně. David se trochu zasmál, když nezpochybnil
profesorův životopis. Řekl: „Vaše Ctihodnosti, jestliže studoval na
Harvardu, jsem si jistý, že jeho doporučení jsou vynikající. Určitě je
skvělý.“
Porotci naštěstí nevěděli, že David studoval práva taky na
Harvardu, jinak by se mu tahle hláška mohla vymstít. Absolventi
Harvardu, kteří o sobě veřejně prohlašovali, že studovali na
Harvardu, nebyli obecně v Chicagu moc uznávaní.
„Pěkně blbý,“ zhodnotila to jeho praktikantka poznámkou na
žlutém linkovaném papíře.
David neodpověděl. Už byly skoro čtyři hodiny a chtělo se mu
akorát tak odejít. Profesor monotónně drmolil o svých výzkumných
metodách. Ani jeden porotce mu nevěnoval pozornost. Většina už
vypnula mozek, byli úplně otupělí touto zbytečnou zkouškou
občanské odpovědnosti. Jestli tohle posiluje demokracii, tak pomoz
pánbůh.
Davida napadlo, jestli už o kauze diskutovali. Soudce Seawright
jim každé ráno dával lekci o nečestných kontaktech, o zákazu číst si
o kauze v novinách nebo na internetu a připomínal jim, aby se zdrželi
jakýchkoli hovorů o kauze, dokud nebudou předloženy všechny
důkazy. Existovala spousta studií o tom, jak se porotci chovají, o
dynamice vytváření skupinového rozhodnutí a tak dále, a většina z
nich zjistila, že se porotci nemůžou dočkat, až budou šířit nějaké
klepy o právnících, svědcích, a dokonce i o soudci. Porotci měli už
během procesu tendence vytvářet dvojice, nacházet si mezi sebou
kamarády, tvořit kliky a tábory a předčasně mezi sebou debatovat.
Málokdy fungovali jako celek. Častěji před sebou svá malá
soukromá sezení tajili.
David vypnul spolužáka z Harvardu a vytrhl pár stránek ze svého
právnického bloku. Začal psát koncept svého dopisu:

Vážený X,
zastupuji rodinu Thuyi Khainga, pětiletého syna barmánských
přistěhovalců, kteří jsou v této zemi legálně.
 Od 20. listopadu do 19. května tohoto roku byl Thuya pacientem
dětské nemocnice Lakeshore zde v Chicagu. Požil téměř smrtelnou
dávku olova a několikrát byl udržován při životě pomocí respirátoru.
Podle jeho lékařů, jejichž vyjádření přikládám k tomuto dopisu, nyní
Thuya trpí poškozením mozku, které je trvalé a vážné. Očekává se, že
bude žít už jen několik let, avšak existuje šance, že se dožije dvaceti
let.
Zdrojem olova, které Thuya spolykal, je hračka vyrobená v Číně
a importovaná vaší divizí Gunderson Toys. Jde o halloweenský
výrobek nazvaný Strašné zuby. Podle doktora Biffa Sandroniho,
toxikologa, o kterém jste možná slyšeli, jsou tyto upíří zuby potažené
vrstvou různých jasných barev, která obsahuje olovo. Přikládám i
kopii lékařské zprávy doktora Sandroniho, abyste si ji mohli přečíst.
Také přikládám kopii žaloby, kterou brzy podám na Sonesta
Games u federálního soudu zde v Chicagu.
Pokud byste chtěli diskutovat

„Křížový výslech, pane Zincu?“ vyrušil ho soudce Seawright.

David opět rychle vstal a řekl: „Ne, Vaše Ctihodnosti.“
„Dobrá, je čtvrt na šest. Odročíme jednání na devět hodin ráno,
pro porotu platí stejné instrukce.“

Wally seděl na invalidním vozíku, měl na sobě bílý bavlněný

župan a levné plátěné trepky, které mu stěží zakrývaly buclatá
chodidla. Zřízenec ho přivezl do návštěvní místnosti, kde na něj
David čekal u velkého okna zahleděný do tmavé vody
Michiganského jezera. Zřízenec odešel a nechal je o samotě.
„Proč jsi na vozíku?“ zeptal se David a sedl si na koženou
pohovku.
„Dostávám nějaká sedativa,“ odpověděl Wally pomalu a tiše.
„Budou mi dávat pár dní pilulky na uklidnění. Kdybych chodil, mohl
bych spadnout a rozbít si hlavu nebo tak.“
Čtyřiadvacet hodin po třídenní pitce vypadal pořád stejně. Oči
měl červené a opuchlé, ve tváři výraz smutku a porážky. Potřeboval
by ostříhat. „Zajímá tě ten proces, Wally?“
 Zaváhal, přemílal tu myšlenku a pak řekl: „Už jsem o tom
přemýšlel, ano.“
„Ty jsi o tom přemýšlel? No to je od tebe hrozně pěkné. Měli
bychom zítra skončit. My, to znamená na jedné straně já a se mnou
jen moje skvělá manželka, která předstírá, že je moje asistentka, a už
ji nebaví dívat se, jak její manžel dostává na prdel, a proti nám ten
pořád narůstající dav v tmavých oblecích, který se točí kolem
úchvatné Nadine Karrosové, a ta je, věř mi, Wally, ještě lepší, než se
o ní říkalo.“
„Soudce nebude v kauze pokračovat?“
„Proč by měl, Wally? Pokračovat dokdy a proč? Co bychom tam
asi tak dalších, řekněme, třicet nebo šedesát dní dělali? Někam šli a
najali skutečného soudního právníka, aby proces vedl? Třeba
bychom mu řekli: ‚Tak, pane, slíbíme vám sto tisíc a polovinu
našeho podílu, když půjdete do té soudní místnosti se snůškou
nějakých mizerných faktů, s nepříjemným klientem, se soudcem,
který je ještě nepříjemnější, a postavíte se proti schopnému týmu
obhájců, který má neomezené finance a talent a zastupuje velkou a
mocnou žalovanou společnost.‘ Komu bys to hodil na krk, Wally?“
„Vypadá to, že se zlobíš, Davide.“
„Ne, Wally, to není hněv, to je jen potřeba řvát a nadávat,
vypustit trochu páry.“
„Tak do toho.“
„Žádal jsem o odklad a myslím, že by to Seawright zvážil, ale
proč? Nikdo nedokáže říct, kdy se budeš moct vrátit. Oscar asi nikdy.
Dohodli jsme se, že budeme pokračovat a dokončíme to.“
„To mě mrzí, Davide.“
„Mě taky. Připadám si tam jako vůl, který tam sedí bez kauzy,
bez ponětí o tom, co má dělat, nemá žádné zbraně, nemá čím bojovat.
Je to tak deprimující!“
Wally sklopil hlavu na prsa, jako by se chtěl rozbrečet. Místo
toho začal mumlat: „Promiň, mě to tak mrzí.“
„No dobrá, Wally, mně je to taky líto. Nepřišel jsem sem, abych
tě dorazil. Přišel jsem se na tebe podívat. Mám o tebe starost,
Rochelle a Oscar taky. Jsi nemocný a my ti chceme pomoct.“
 Když Wally zvedl hlavu, oči měl vlhké a spodní ret se mu třásl,
když promluvil. „Nedokážu s tím přestat, Davide. Myslel jsem si, že
jsem to překonal, přísahám, že jsem si to myslel. Rok, dva týdny, dva
dny, pak se něco stalo. Byli jsme v pondělí ráno u soudu, byl jsem
strašně nervózní, vlastně jsem měl hrozný strach, a přemohla mě ta
zatracená chuť se napít. Víš, vzpomínám si, že jsem si říkal, no tak
pár piv to spraví. Dám si dvě rychlá piva a uklidním se. Alkohol je
takový lhář, taková zrůda. Když jsme se v poledne rozešli, vyrazil
jsem z baráku a našel jsem nějaký malý bufet, kde prodávali pivo.
Sedl jsem si ke stolu, objednal si sendvič, vypil tři piva a páni, byla
to taková dobrota. A hned mi bylo líp. A zpátky v soudní síni jsem si
ještě říkal, že to zvládnu. Můžu se napít a nebude to žádný problém.
Zvítězil jsem nad tím, víš? Žádný problém. A teď se na mě podívej.
Jsem zpátky v léčebně a podělaný strachy k smrti.“
„Kde máš auto, Wally?“
Dlouho o tom přemýšlel a pak to vzdal. „Netuším. Měl jsem
tolikrát okno.“
„Nedělej si s tím hlavu. Najdu ho.“
Wally si hřbetem ruky utřel tváře, pak rukávem nos. „Je mi to
líto, Davide. Myslel jsem, že máme šanci.“
„Nikdy jsme ji neměli, Wally. Ten lék je v pořádku. Vyvolali
jsme paniku a hnali jsme se někam do prázdna. A uvědomili jsme si
to, až bylo pozdě.“
„Ale proces ještě neskončil, ne?“
„Proces skončil, ale právníci ještě pokračují. Zítra dostane
poslední slovo porota.“
Několik minut mlčeli. Wallymu se rozjasnily oči, ale nedokázal
se na Davida podívat. Nakonec tiše řekl: „Díky, žes přišel, Davide.
Díky, že se o mě staráš, a o Oscara a o Rochelle. Doufám, že nás
neopustíš.“
„O tom teď nemluvme. Uzdrav se. Příští týden pro tebe přijedu,
svoláme další firemní poradu a rozhodneme se, co dál.“
„To bych chtěl. Další firemní poradu.“
45
Emma měla špatnou noc a oba rodiče se po hodině střídali,
chovali ji a chodili s ní po pokoji. Když ji Helen o půl šesté ráno
Davidovi předala a zamířila zpátky do postele, oznámila, že její
kariéra asistentky bohudík končí. Ty obědy se jí líbily, ale to bylo
skoro vše, navíc se teď musí věnovat nemocnému dítěti. Davidovi se
podařilo Emmu uchlácholit pomocí láhve, a když ji krmil, připojil se
na internet. Akcie Varricku se vyšplhaly ve čtvrtek odpoledne na
čtyřicet dolarů. Jejich rovnoměrné stoupání po celý týden bylo jen
dalším z mnoha důkazů, že kauza Klopecková pro žalobce nevypadá
dobře, i když žádné další důkazy už potřeba nebyly. Z obvyklé
morbidní zvědavosti se podíval na blog Oběšeného porotce, který
psal: „V procesu, který musí být nejnevyváženějším procesem v
dějinách americké jurisprudence jdou věci od desíti k pěti pro
pozůstalé zesnulého a nyní nejpomlouvanějšího Percyho Klopecka.
Jak tým obhájců firmy Varrick Labs pokračuje ve válcování
nešťastného a naprosto nekompetentního právníka Klopeckových,
člověku je toho poražence skoro líto. Skoro, ne úplně.
Otázka, která křičí po odpovědi, zní: Jak se mohl tenhle břídil
dostat k procesu u soudu, zůstat tam a klopýtat až k výroku poroty?
Pomyslete na to nehorázné plýtvání časem, penězi a talentem!
Talent, ten se týká jen obhajoby. Na druhé straně soudní síně, kde
bezradný David Zinc zvolil jedinečnou strategii, a to snažit se být
neviditelný, jakýkoli talent schází. Ještě ani jednou nepodrobil
svědka křížovému výslechu. Ani jednou nevznesl námitku. Ani
jednou se nepokusil své kauze pomoct. Jen tam celé hodiny sedí,
předstírá, že si dělá poznámky, posílá si psaníčka se svou novou
praktikantkou, barbínou v krátké sukni, kterou přivedl, aby ukázala
nohy a snažila se odvést pozornost od faktu, že žalobci nemají
žádnou kauzu a že je jejich právník nekompetentní. Porota neví, že ta
nová praktikantka je ve skutečnosti Helen Zincová, manželka toho
idiota, který sedí před ní. Tato barbínka není žádná právnická a nemá
praxi ani zkušenosti ze soudní síně, takže se k těm šaškům z firmy
Finley & Figg krásně hodí. Její přítomnost je zjevně chytrý manévr
přilákat zraky porotců a vyvážit přítomnost úchvatné Nadine
Karrosové, která je asi tou nejschopnější soudní advokátkou, jakou
Oběšený porotce kdy viděl.
Doufejme, že ten žabař dnes bude spát. A že soudce Seawright
bude mít dost kuráže uvalit za tak neodůvodněnou kauzu sankce.“
David sebou trhl tak prudce, že zmáčkl Emmu, která na okamžik
přestala pít z láhve. Zavřel notebook a nadával si, že se na ten blog
díval. Už nikdy, přísahal si, a ne poprvé.

Nadine Karrosová už měla verdikt pevně v hrsti, tak se rozhodla

trochu přitlačit. Její první svědek pátečního rána byl doktor Mark
Ulander, viceprezident firmy Varrick a ředitel výzkumu. Postupovali
podle scénáře a rychle připravili půdu. Ulander měl tři
vysokoškolské tituly a strávil posledních dvaadvacet let dozorem nad
vývojem obrovské škály léků společnosti Varrick. Krayoxx byl jeho
největším úspěchem. Uvedení léku na trh stálo společnost čtyři
miliardy. Jeho tým třiceti vědců na něm dřel osm let, aby ho dovedl k
dokonalosti a aby měli jistotu, že opravdu snižuje hladinu
cholesterolu, byl naprosto bezpečný a aby ho Úřad pro kontrolu
potravin a léčiv schválil. Ulander podrobně líčil přísné postupy
testování, platné nejen pro Krayoxx, ale pro všechny dokonalé
výrobky společnosti Varrick. Její vynikající pověst závisela na
každém vyvinutém léku a doktor Ulander to měl v každém aspektu
svého výzkumu stále na mysli. Pod Nadininým skvělým vedením
podal působivý obrázek usilovné snahy vyrobit dokonalý lék,
Krayoxx.
David věděl, že nemá co ztratit, a rozhodl se, že to riskne a zapojí
se do dění. Začal svůj křížový výslech takto: „Doktore Ulandere,
promluvme si o všech těch klinických testech, o kterých jste se právě
zmínil.“ Fakt, že na scéně teď působil David, porotci asi přijali jako
signál, že nemusejí být ve střehu.
I když bylo teprve čtvrt na jedenáct, byli připraveni se poradit a
jít domů.
„Kde se ty klinické testy prováděly?“ zeptal se David. „Na
Krayoxx?“
„Ne, na dětský aspirin. Samozřejmě, že na Krayoxx.“
 „Promiňte, ovšem. Tak tedy, jak už jsem řekl, klinické testy byly
velice rozsáhlé.“
„To jsem pochopil, doktore Ulandere. Otázka je poměrně
jednoduchá. Kde se ty testy prováděly?“
„Ano. Tak počáteční testy se prováděly s testovací skupinou
subjektů s vysokým cholesterolem v Nikaragui a Mongolsku.“
„Pokračujte. Kde ještě?“
„V Keni a Kambodži.“
„Copak Varrick utratil čtyři miliardy na vývoj Krayoxxu, aby pak
sklízela dividendy v Mongolsku a Keni?“
„Na to nemůžu odpovědět, pane Zincu. Nejsem zainteresován do
marketingu.“
„Dobře. Kolik klinických testů se provádělo tady, ve Spojených
státech?“
„Žádný.“
„Kolik léků společnosti Varrick se klinicky testuje v současné
době?“
Nadine Karrosová vstala a řekla: „Námitka, Vaše Ctihodnosti, na
základě relevance. Ostatní léky nejsou předmětem sporu.“
Soudce Seawright se zarazil a poškrábal se na bradě. „Zamítá se.
Počkejme, kam to směřuje.“
David nevěděl jistě, kam to směřuje, ale právě dosáhl mrňavého
vítězství nad paní Karrosovou. Dodalo mu to odvahy a pokračoval.
„Na tuhle otázku můžete odpovědět, doktore Ulandere. Kolik léků
společnosti Varrick se v současné době klinicky testuje?“
„Přibližně dvacet. Mohl bych je tu všechny vyjmenovat, kdybych
měl chvilku času.“
„Dvacet, to stačí. Neplýtvejme časem. Kolik peněz letos utratí
Varrick na klinické testy na všechny své vyvíjené léky?“
„Zhruba dvě miliardy.“
„Loni, v roce 2010, kolik procent hrubých příjmů firmy Varrick
pocházelo ze zahraničních trhů?“
Doktor Ulander pokrčil rameny a vypadal zmateně. „No, to bych
se musel podívat na finanční výkazy.“
„Jste viceprezidentem společnosti, ne? A jste jím posledních
šestnáct let, je to tak?“
 „To je pravda.“
David vzal do ruky tenký spis v kroužkové vazbě, nalistoval
příslušnou stránku a řekl: „Toto je vaše loňská finanční zpráva, ve
které se uvádí, že dvaaosmdesát procent hrubých příjmů společnosti
Varrick pochází z amerického trhu. Viděl jste ji?“
„Ovšem.“
Paní Karrosová vstala a řekla: „Námitka, Vaše Ctihodnosti.
Finanční zprávy mého klienta nejsou předmětem sporu.“
„Zamítá se. Finanční zprávy vašeho klienta jsou veřejnou
záležitostí.“
Další malé vítězství a David už podruhé ucítil chuť vzrušené
atmosféry v soudní síni. „Je těch dvaaosmdesát procent správně,
doktore Ulandere?“
„Když to říkáte.“
„Já to neříkám, prosím. Je to tady černé na bílém, ve zprávě,
kterou jste vydali.“
„Dobrá, tak jsou to osmdesát dvě procenta.“
„Děkuji. Kolik klinických testů z těch dvaceti léků, které testujete
nyní, se provádí ve Spojených státech?“
Svědek zaťal zuby, svaly ve tváři se mu napjaly a řekl: „Žádný.“
„Žádný,“ opakoval David teatrálně a podíval se na porotu.
Několik tváří vše pozorně sledovalo. David udělal malou pauzu a pak
pokračoval: „Takže Varrick vytváří dvaaosmdesát procent svého
příjmu v této zemi, i když své léky testuje na takových místech, jako
je Nikaragua, Kambodža a Mongolsko. Jak je to možné, doktore
Ulandere?“
„Je to prosté, pane Zincu. Právní předpisy této země brání
výzkumu a vývoji nových léků, prostředků a postupů.“
„To je skvělé. Takže vy z vaší rutinní praxe testování léků na
lidech ve vzdálených zemích obviňujete vládu?“
Paní Karrosová byla zase na nohou. „Námitka, Vaše Ctihodnosti.
To je špatná interpretace toho, co svědek řekl.“
„Zamítá se. Porota slyšela, co svědek řekl. Pokračujte, pane
Zincu.“
„Děkuji, Vaše Ctihodnosti. Můžete odpovědět na otázku, doktore
Ulandere.“
 „Promiňte, jak zněla ta otázka?“
„Prohlašujete, že důvodem, proč vaše společnost provádí své
klinické testy v jiných zemích, je to, že v této zemi existuje příliš
mnoho předpisů?“
„Ano, to je důvodem.“
„A není důvodem, proč Varrick testuje své léky v rozvojových
zemích, to, že se tak vyhne hrozbě soudního sporu, když se něco
nepovede?“
„V žádném případě.“
„A není důvodem, proč Varrick testuje své léky v rozvojových
zemích, to, že tam ve skutečnosti žádné předpisy neexistují?“
„Ne, to není pravda.“
„A není důvodem, proč Varrick testuje své léky v rozvojových
zemích, to, že je mnohem snazší najít lidské pokusné králíky mezi
těmi, kdo si potřebují vydělat pár babek?“
Za Davidovým levým ramenem se ozval šum, jak horda obhájců
zareagovala. Paní Karrosová vstala a řekla rozhodně: „Námitka, Vaše
Ctihodnosti.“
Soudce Seawright, který se opíral lokty o stůl, klidně odpověděl:
„Předložte svou námitku.“
Nadine Karrosová poprvé za celý týden hledala vhodná slova.
„Tak za prvé namítám proti tomuto způsobu dotazování na základě
relevance. To, co můj klient dělá s ostatními léky, není relevantní
této kauze.“
„Tuto námitku jsem už zamítl, paní Karrosová.“
„A také namítám proti užití termínu ‚lidský pokusný králík‘,
který právní zástupce použil.“
Ten termín byl opravdu krajně nevhodný, ale běžně se používal a
do dané situace se hodil. Soudce Seawright o něm chvilku přemýšlel
a všichni na něj civěli. David se letmo podíval na porotu a viděl
několik pobavených tváří.
„Zamítá se. Pokračujte, pane Zincu.“
„Dohlížel jste na veškerý výzkum Varricku v roce 1998?“
Doktor Ulander odpověděl: „Ano, jak jsem už řekl, je to můj úkol
už dvaadvacet let.“
 „Děkuji. Takže, prováděla v roce 1998 společnost Varrick
klinické testy na lék zvaný Amoxitrol?“
Ulander vrhl zděšený pohled k lavici obhajoby, kde někteří z
právníků už také vypadali dost zděšeně. Paní Karrosová znovu
vyskočila a energicky prohlásila: „Námitka, Vaše Ctihodnosti! O
tento lék se tu nejedná. Tato záležitost je naprosto irelevantní.“
„Pane Zincu?“
„Vaše Ctihodnosti, události související s tímto lékem jsou ošklivé
a já Varricku nezazlívám, že se o nich snaží nemluvit.“
„Proč bychom měli mluvit o jiných lécích, pane Zincu?“
„Pane soudce, já mám dojem, že tento svědek nastolil téma
pověsti společnosti Varrick. Svědčil šedesát čtyři minuty a většinu
toho času se snažil porotu přesvědčit, že jeho společnost považuje
bezpečné testování léků za velmi důležité. Proč bych to nemohl
prozkoumat? Já to považuji za dost relevantní a pro porotu to bude
myslím zajímavé.“
Na to Nadine rychle odpověděla: „Vaše Ctihodnosti, tento proces
se týká léku zvaného Krayoxx, ničeho jiného. Všechno ostatní je jen
odbíhání od tématu.“
„Ale jak pan Zinc správně připomněl, vy jste začali hovořit o
pověsti vaší společnosti, paní Karrosová. Nikdo vás o to nežádal, ale
dveře jsou teď otevřené. Námitka se zamítá. Pokračujte, pane Zincu.“
Dveře byly skutečně otevřené a historie Varricku je poctivá hra.
David ani nevěděl, jak se to stalo, ale byl v ráži. Jeho pochybnosti o
sobě samém byly náhle pryč. Hlodající strach jej opustil. Stál na
vlastních nohou, sám proti takovým ostříleným bojovníkům a sbíral
body. Představení začalo.
„Ptal jsem se na Amoxitrol, doktore Ulandere. Jistě si na něj
vzpomínáte.“
„Ano.“
David elegantně mávl směrem k porotě a řekl: „No tak o něm
porotě něco řekněte. K čemu měl sloužit?“
Ulander se na svědecké židli trochu shrbil a znovu pohlédl
směrem k obhajobě a vyslal signál o pomoc. Pak začal zdráhavě a v
krátkých větách odpovídat. „Amoxitrol byl vyvinut jako potratová
pilulka.“
 David mu chtěl pomoct dál a zeptal se: „Potratová pilulka, kterou
bylo možné vzít do měsíce po početí, takže taková rozšířená verze
postkoitální antikoncepce, je to tak, doktore?“
„Něco takového.“
„Znamená to ano, nebo ne?“
„Ano.“
„Ta pilulka měla v podstatě rozpustit plod a jeho zbytky by se
následně vyplavily s ostatními tělesnými tekutinami, je to správně,
pane doktore?“
„Zjednodušeně řečeno, ano, takto měla pilulka účinkovat.“
V porotě sedělo nejmíň sedm katolíků, takže se David ani
nemusel ohlížet, jak něco takového přijali.
„Prováděli jste klinické testy na Amoxitrol?“
„Ano.“
„A kde se tyto testy dělaly?“
„V Africe.“
„Kde v Africe?“
Ulander zakoulel očima a udělal obličej. „Nemůžu, eh, víte,
musel bych se na to podívat přesně.“
David šel pomalu ke svému stolu, prohrábl nějaké papíry a
vyndal další spis v kroužkové vazbě. Otevřel jej, a cestou zpátky
nalistoval stránku a zeptal se, jako by četl z té zprávy: „Ve kterých
třech afrických zemích prováděl Varrick klinické testy své potratové
pilulky Amoxitrol?“
„Určitě v Ugandě. Já prostě nemůžu –“
„Je správně Uganda, Botswana a Somálsko?“ zeptal se David.
„Ano.“
„Kolik afrických žen bylo k té studii použito?“
„Máte tu odpověď tam, pane Zincu?“
„Je číslo čtyři sta správné, pane doktore?“
„Ano.“
„A kolik peněz zaplatil Varrick každé těhotné africké ženě, aby
přerušila své těhotenství jednou vaší pilulkou?“
„Máte tam odpověď, pane Zincu?“
„Je údaj padesát dolarů za plod správný, pane doktore?“
„Myslím.“
 „Nemyslete, pane doktore. Mám tu zprávu přímo tady před
sebou.“
David otočil stránku, nespěchal, čekal, až soudní síň vstřebá
informaci o té žalostné odměně. Nadine Karrosová opět vstala a
řekla: „Námitka, Vaše Ctihodnosti. Ta zpráva, kterou pan Zinc
používá, není mezi důkazním materiálem. Já jsem ji neviděla.“
David vybuchl: „Ale jsem si jistý, že ji viděla, Vaše Ctihodnosti.
Jsem si jistý, že ji viděli všichni ti velcí chytráci z Varricku.“
„Jakou to máte zprávu, pane Zincu?“ zeptal se soudce.
„Je to zpráva o vyšetřování prováděného Světovou zdravotnickou
organizací v roce 2002. Jejich vědci sledovali největší světové
farmaceutické společnosti a způsob, jakým využívají lidské pokusné
králíky z chudých zemí k tomu, aby testovali léky, o kterých doufali,
že je budou prodávat v bohatých zemích.“
Soudce zvedl obě ruce a řekl: „To stačí. Nemůžete tu zprávu
používat, když není v důkazních materiálech.“
„Já ji nepředkládám jako důkaz, Vaše Ctihodnosti. Používám ji
ke zpochybnění důvěryhodnosti tohoto svědka a dobré pověsti této
skvělé společnosti.“ David už teď necítil žádné zábrany ve volbě
slov. Co mohl ještě ztratit?
Soudce Seawright se ještě víc zamračil a poškrábal se na bradě,
očividně znejistěl. „Paní Karrosová,“ řekl.
„Používá fakta ze zprávy, která není mezi důkazním materiálem,
zprávu, kterou porota neuvidí, pokud on tu zprávu nějak nepřiloží k
důkaznímu materiálu,“ řekla. Stále se ovládala, ale už byla očividně
rozrušená.
„Čili uděláme to takhle, pane Zincu. Můžete tu zprávu používat
jen za účelem zpochybnění důvěryhodnosti svědka, ale informace
musejí být tlumočeny přesně, přímočaře a nesmějí být ani v
nejmenším zkreslené tak, aby posloužily vašim účelům. Rozumíte?“
„Jistě, pane soudce. Chtěl byste kopii té zprávy?“
„To by bylo užitečné.“
David šel ke svému stolu, vzal dvě další kopie, a když tak trochu
hrdě kráčel přes soudní síň, řekl: „Mám i kopii pro Varrick, ačkoli
jsem přesvědčený, že ji už viděli. Nejspíš ji mají někde zahrabanou v
trezoru.“
 „Dost už těch nepodstatných poznámek, pane Zincu,“ štěkla Jeho
Ctihodnost.
David řekl: „Promiňte.“ Podal jednu kopii soudci a druhou hodil
na stůl před Nadine Karrosovou. Zpátky na stupínku se zase podíval
na své poznámky a pak nevraživě pohlédl na doktora Ulandera. „Tak,
pane doktore, zpátky k Amoxitrolu. Když Varrick testoval ten lék,
zabývala se vaše společnost tím, v jakém věku jsou ty mladé těhotné
Afričanky?“
Doktor Ulander nebyl několik vteřin schopen slova. Nakonec
zamumlal: „Určitě jsme se tím zabývali.“
„Výborně. Tak jaká věková kategorie byla označená za příliš
mladé? Jaké směrnice měl Varrick ohledně věkové hranice?“
„Ty subjekty musely být ve věku nejméně osmnácti let.“
„Už jste někdy tu zprávu viděl, pane doktore?“
Ulander se opět zoufale podíval na Nadine Karrosovou, která se
společně se zbytkem svého týmu jen krčila v židli a na nikoho se
nedívala. Doktor nakonec nepřesvědčivě pronesl: „Ne.“
Porotce číslo 37, jednapadesátiletý muž černé pleti vydal jakýsi
syčivý zvuk, který měl být slyšet a tak trochu zněl jako slovo
„svině“.
„A není pravda, pane doktore, že Amoxitrol byl podáván
čtrnáctiletým těhotným dívkám, aby mohly potratit svůj plod? Strana
22, pane soudce, poslední kapitola, druhý odstavec.“
Ulander neodpověděl.

Reuben Massey seděl vedle Judy Beckové v první řadě, na straně

obhajoby. Jako ostřílený veterán občanskoprávních válek věděl, že je
velice důležité udržet masku naprostého klidu a sebedůvěry. Ale
srdce mu bušilo hněvem, chtěl vyskočit a popadnout Nadine
Karrosovou za krk. Jak se tohle mohlo stát? Jak to, že ty dveře někdo
nejenže pootevřel, ale dokonce rozkopl dokořán?
Varrick mohl snadno dosáhnout sumárního rozsudku a on by už
byl zpátky u svého psacího stolu, v bezpečném úkrytu svého
ředitelství, radoval by se z vítězství a tahal za nitky, aby dostal
Krayoxx zpátky na trh. Místo toho sledoval, jak jeho milovanou
společnost naprosto převálcoval jakýsi naprostý začátečník.
 Začátečník pokračoval. „Tak, pane doktore Ulandere, dostal se
Amoxitrol vůbec na trh?“
„Ne.“
„Měli jste s ním nějaký problém, že?“
„Ano.“
„Jaké měl vedlejší účinky?“
„Nevolnost, závratě, bolest hlavy, zvracení, ale to je u většiny
nouzové antikoncepce běžné.“
„Zapomněl jste uvést břišní krvácení, že, pane doktore? Jistě jde
jen o opomenutí.“
„Docházelo k břišnímu krvácení. Proto jsme testování zastavili.“
„Zastavili jste je dost rychle, že, pane doktore? Procesy skončily
asi devadesát dní od svého zahájení, je to tak, pane doktore?“
„Ano.“
David udělal dramatickou pauzu: následující otázka byla
nejnemilosrdnější. V soudní síni bylo naprosté ticho. „Tak, pane
doktore Ulandere, z toho vzorku čtyř set těhotných žen, které Varrick
měl, kolik jich zemřelo na břišní krvácení?“
Svědek si pomalu sundal brýle a položil si je do klína. Protřel si
oči, letmo pohlédl na Reubena Masseyho, zaťal zuby, podíval se na
porotce a řekl: „Věděli jsme o jedenácti úmrtích.“
David na okamžik svěsil hlavu, pak si tu velkou hromadu papírů
odnesl ke stolu a vzal další hromádku. Netušil, jak daleko může v
tomto bodě jít, ale nehodlal skončit, dokud mu to soudce nepřikáže.
Vrátil se na stupínek, urovnal si věci a řekl: „Pane doktore,
promluvme si o některých vašich dalších lécích, které se přece jen
dostaly na trh.“
Paní Karrosová vstala a řekla: „Stejná námitka, Vaše
Ctihodnosti.“
„Stejné rozhodnutí, paní Karrosová.“
„V tom případě, Vaše Ctihodnosti, mohli bychom si dát krátkou
přestávku?“
Už bylo skoro jedenáct, soudce Seawright obvykle vyhlašoval
přestávku o půl. Soudce se podíval na Davida a zeptal se: „Jak
dlouho ještě, pane Zincu?“
 David zvedl svůj blok a řekl: „Bóže, Vaše Ctihodnosti, já sám
nevím. Mám tu hodně dlouhý seznam špatných léků.“
„Sejdeme se v mé kanceláři a promluvíme si o tom.
Patnáctiminutová přestávka.“
46
Vzhledem ke třem černým porotcům se David rozhodl pro
taktický tah strávit s doktorem Ulanderem víc času v Africe. Soudce
Seawright mu během přestávky dovolil, aby prozkoumal pozadí už
jen tří dodatečných léků. „Chci, aby porota skončila tuto kauzu dnes
odpoledne,“ řekl. Paní Karrosová stále namítala, někdy ostře, a
soudce pořád její námitky zamítal.
Přivedli porotu a usadili ji. Doktor Ulander se vrátil na místo pro
svědka. David se k němu obrátil s otázkou: „Nuže, pane doktore
Ulandere, vzpomínáte si na lék zvaný Klervex?“
„Ano.“
„Byl vyroben a uveden na trh vaší společností?“
„Byl.“
„Kdy ho Úřad pro kontrolu potravin a léčiv schválil?“
„Moment. Myslím, že začátkem roku 2005.“
„Je tedy teď na trhu?“
„Není.“
„Kdy byl stažen z trhu?“
„O dva roky později, v roce 2007, v červnu myslím.“
„Stáhla ho vaše společnost dobrovolně, nebo to bylo na příkaz
Úřadu?“
„Na příkaz Úřadu.“
„A v době jeho stažení už vaše společnost čelila několika tisícům
žalob kvůli Klervexu, je to tak?“
„Ano.“
„Laicky řečeno, o jaký druh léku šlo?“
„O lék na hypertenzi, pro pacienty, kteří trpěli vysokým krevním
tlakem.“
„Měl nějaké nepříjemné vedlejší účinky?“
„Podle právníků na hromadné občanskoprávní delikty ano.“
„Dobře, ale co Úřad pro kontrolu potravin a léčiv? Ten přece lék
nestáhl kvůli nějakým rozčileným právníkům, že?“ David držel další
zprávu a lehce jí při řeči mával.
„Domnívám se, že ne.“
 „Já vás nežádal, pane doktore, abyste se domníval. Zprávu Úřadu
jste viděl. Klervex u tisíců pacientů vyvolával velice silné migrény,
že?“
„Podle tvrzení Úřadu ano.“
„Zpochybňujete snad zjištění Úřadu pro kontrolu potravin a
léčiv?“
„Ano.“
„A měl jste dohled nad klinickými testy Klervexu?“
„Můj personál a já dohlížíme na testování všech farmaceutik,
které naše společnost vyrábí. Myslel jsem, že jsme si tohle už
potvrdili,“
„Hluboce se omlouvám. Kolik samostatných klinických testů
bylo provedeno během testování Klervexu?“
„Nejméně šest.“
„A kde se prováděly?“
Ulander věděl, že bití neskončí, dokud neskončí křížový výslech,
tak se vrhl vpřed. „Čtyři v Africe, jeden v Rumunsku, jeden v
Paraguayi.“
„V Africe, kolik subjektů tam bylo léčeno Klervexem?“
„V každém testu bylo zhruba tisíc pacientů.“
„Pamatujete si, v které zemi nebo zemích?“
„Přesně ne. Kamerun, Keňa a snad Nigérie. Nemůžu si
vzpomenout na tu čtvrtou.“
„Prováděly se ty testy současně?“
„Obecně řečeno ano. V průběhu dvanáctiměsíčního období v
letech 2002 a 2003.“
„Není pravda, pane doktore, že jste vy, a teď myslím vás osobně,
věděl téměř hned, že jsou s tím lékem závažné problémy?“
„Jak to myslíte ‚téměř hned‘?“
David přešel ke své hromádce papírů, jeden vybral a obrátil se k
soudci: „Vaše Ctihodnosti, rád bych přidal k důkaznímu materiálu
toto interní sdělení, kterou dostal doktor Ulander od jisté laborantky
Varricku jménem Darlene Ainsworthová, je datováno 4. května
2002.“
„Ukažte mi ho,“ řekl soudce.
 Nadine vstala a řekla: „Vaše Ctihodnosti, namítáme na základě
relevance a nedostatečného řádného předložení.“
Soudce Seawright rychle pročítal dvoustránkové sdělení. Podíval
se na doktora Ulandera a řekl: „Dostal jste to, pane doktore?“
„Ano.“
David přispěchal na pomoc. „Vaše Ctihodnosti, toto sdělení před
dvěma roky vynesl z Varricku interní informátor do rukou právníků
žalobce v procesu týkajícím se Klervexu. Jeho autentičnost byla
tenkrát potvrzena. Doktor Ulander to moc dobře ví.“
„To stačí, pane Zincu. Bude přijato.“
Pan Zinc pokračoval: „To sdělení je datováno 4. května 2002, je
to tak, pane doktore?“
„Je.“
„Takže asi dva měsíce poté, co Varrick začal své klinické testy v
Africe, jste dostal na stůl tohle sdělení. Podívejte se na druhou
stránku, poslední odstavec. Přečetl byste ho prosím porotě, pane
doktore?“
Svědkovi se očividně nic číst nechtělo, ale nasadil si brýle a
začal: „Pacienti užívají Klervex šest týdnů, čtyřicet miligramů,
dvakrát denně. Sedmdesát dva procent pacientů prokazuje snížení
krevního tlaku, systolického i diastolického. Vedlejší účinky jsou
znepokojivé. Pacienti si stěžují na závratě, nevolnost, zvracení a
mnozí, přibližně dvacet procent, trpí silnou bolestí hlavy, která je tak
oslabuje, že je nezbytné testování léku zastavit. Po porovnání
poznámek s ostatními lékařskými techniky tady v Nairobi důrazně
navrhuji, aby bylo veškeré testování Klervexu pozastaveno.“
„Nu, pane doktore, byly testy pozastaveny?“
„Ne, nebyly.“
„Přišly vám podobné zprávy z terénu?“
Ulander vzdychl a bezmocně se podíval k lavici obhajoby.
„Mám kopie těch zpráv, pane doktore, kdybyste si potřeboval
osvěžit paměť,“ nabídl se David ochotně.
„Ano, přišly další zprávy,“ řekl Ulander.
„A ta laborantka, Darlene Ainsworthová, je ještě u Varricku
zaměstnaná?“
„Myslím že ne.“
 „To je ano, nebo ne, pane doktore?“
„Ne, není tam zaměstnaná.“
„Není pravda, pane doktore Ulandere, že byla propuštěna měsíc
poté, co vám poslala toto sdělení o hrůzách Klervexu?“
„Já jsem ji nepropustil.“
„Ale propustil ji Varrick, že?“
„No, nejsem si jistý, jak odešla. Možná podala výpověď.“
David opět přešel ke svému stolu a vzal do ruky tlustý dokument.
Podíval se na soudce Seawrighta a řekl: „Pane soudce, toto je
svědecká výpověď doktora Ulandera ze soudního procesu o Klervexu
před dvěma lety. Smím ji použít, abych mu osvěžil paměť?“
„Tak odpovězte na tu otázku,“ obořil se soudce rozzlobeně na
svědka. „Propustil Varrick tu zaměstnankyni měsíc po tom, co
odeslala toto sdělení?“
Doktor Ulander se lekl ostrého tónu Jeho Ctihodnosti a paměť se
mu okamžitě osvěžila. Řekl: „Ano, propustil.“
„Děkuji,“ řekl soudce.
David se díval na porotu a pokračoval: „Takže i přes tato
varování Varrick pokračoval dál a v roce 2005 získal schválení
Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, ano, pane Ulandere?“
„Lék byl schválen roku 2005.“
„A když ho schválili, Varrick jej směle prodával v této zemi, ano,
pane doktore?“
„Já nemám s prodejem nic společného.“
„Ale jste ve vedení té společnosti, že?“
„Ano.“
„Pak nastalo peklo. Stížnosti na silné migrény a další vedlejší
účinky, v roce 2005 asi osm tisíc spotřebitelů podalo na Varrick
žalobu, ano, pane doktore?“
„Nemám přístup k těmto číslům.“
„Dobrá, nebudeme v tomto ohledu malicherní, pane doktore.
Pokusím se to trochu urychlit. Šla někde v této zemi vaše společnost
před soud hájit svůj lék Klervex?“
„Jednou.“
„A Varrick mimosoudně narovnal přes pětadvacet tisíc žalob na
ten lék minulý týden, že, pane doktore?“
 Nadine zase vyskočila. „Námitka, Vaše Ctihodnosti. Narovnání v
jiných kauzách nejsou relevantní pro tuto. Myslím, že pan Zinc
překročil mez.“
„O tom rozhoduji já, paní Karrosová. Ale vaše námitka se
přijímá. Pane Zincu, žádné řeči o dalších narovnáních.“
„Děkuji, Vaše Ctihodnosti. Pane doktore Ulandere, vzpomínáte si
na lék Varricku zvaný Ruval?“
Ulander si znovu vzdychl a zase upřel pohled na své boty. David
přešel ke svému stolu, přendal pár složek a přinesl další hromádku
interních sdělení vytažených ze špinavého prádla Varricku. Krátce a
stručně prokázal, že 1) Ruval měl ulevit migrénám, ale výrazně
zvyšoval krevní tlak, 2) byl testován proti migrénám v Africe a Indii,
3) Varrick věděl o jeho vedlejších účincích, ale snažil se ty informace
utajit, 4) škodlivá interní sdělení objevili soudní právníci při
následných soudních procesech, 5) Úřad pro kontrolu potravin a
léčiv ten lék nakonec stáhl z prodeje, 6) Varrick stále obhajoval
různé hromadné žaloby a ani jeden případ se nedostal k soudnímu
řízení.
V jednu odpoledne se David rozhodl skončit. Mučil doktora
Ulandera nemilosrdně skoro tři hodiny, bez jediného protiúderu od
paní Karrosové a nasbíral dost bodů. Porota, nejprve zaujatá špínou
Varricku, teď vypadala, že chce zajít na oběd, poradit se a jít domů.
„Rychlý oběd,“ řekl soudce. „Ve dvě zase tady.“

David si našel místo v prázdném koutku bufetu ve druhém

poschodí budovy, jedl sendvič a díval se do svých poznámek. Vtom
ucítil, že k němu někdo zezadu přichází. Byl to Taylor Barkley,
kolega od Rogana, jeden z těch mála, kterého David občas potkal v
soudní síni, a jen si kývli na pozdrav. „Máte vteřinku?“ zeptal se a
posadil se k němu.
„Jistě.“
Barkley těkal pohledem kolem sebe, jako by si svěřovali nějaká
veledůležitá tajemství. „Narazil jste na nějakého blogera, který si říká
Oběšený porotce?“ David přikývl a Barkley pokračoval: „Naši
technici jsou moc dobří a vypátrali ho. Je v soudní síni, tři řady za
vámi, na sobě tmavomodrý svetr a bílou košili, je mu třicet, plešatí,
má brýle, vypadá dost ulítle. Jmenuje se Aaron Deentz, pracoval pro
nějakou středně velkou firmu v centru, ale propustili ho během
recese. Teď bloguje a snaží se být důležitý, nemůže sehnat práci.“
„A proč mi to všechno říkáte?“
„Má právo blogovat, soudní síň je veřejné místo. Většina jeho
keců je neškodná, ale otřel se o vaši manželku. Být vámi, tak bych ho
sejmul. Jen jsem si myslel, že byste to třeba chtěl vědět. Uvidíme
se.“ Po těch slovech Barkley vstal a zmizel.

Ve dvě hodiny odpoledne Nadine Karrosová vstala a oznámila:

„Vaše Ctihodnosti, obhajoba končí.“ Už to s ním prodiskutovali v
kanceláři, takže to soudce nijak nepřekvapilo. Nemeškal a řekl:
„Pane Zincu, můžete oslovit porotu závěrečným prohlášením.“
David netoužil oslovit porotu a žádat od nich účast pro svou
klientku, Iris Klopeckovou, ale bylo by mimořádně trapné, aby se
právník, který vedl proces od začátku do konce, zřekl závěrečného
projevu. Stál na stupínku a začal poděkováním porotcům za jejich
službu. Pak se přiznal, že to byl jeho první soudní proces a, upřímně
řečeno, měl v plánu udělat si jen takový průzkum. Avšak události se
proti němu spikly a vrhly ho do této arény. Mrzí ho, že neodvedl
lepší práci. Zvedl nějaký dokument a vysvětlil, že je to přípravný
plán, jakýsi koncept, na kterém se obě strany dohodnou ještě dlouho
předtím, než se vybere porota. Jen pro zajímavost, na straně 35 je
seznam odborníků pro obhajobu. Dvacet sedm! Všichni mají někde u
svého jména slovo „doktor“. Obhajoba naštěstí nepředvolala všech
sedmadvacet, ale určitě si je najala a zaplatila jim. Proč by nějaký
obhájce potřeboval tolik dobře placených odborníků? Možná má co
skrývat. A proč by ten obhájce potřeboval tolik právníků? ptal se
David a mávl rukou směrem k týmu Rogana Rothberga. Jeho
klientka, Iris Klopecková, si takový schopný tým nemohla dovolit.
Síly nebyly vyrovnané. Hra byla zmanipulovaná. Jedině porota to
může vykompenzovat.
Jeho řeč netrvala ani deset minut, byl rád, že může odejít ze
stupínku. Když se vracel ke svému stolu, vrhl zběžný pohled mezi
diváky a našel si Aarona Deentze, Oběšeného porotce. David se mu
několik vteřin upřeně díval do očí, až Deentz odvrátil pohled.
 Nadine Karrosová hovořila třicet minut a podařilo se jí vrátit
pozornost poroty zpátky ke Krayoxxu a odvést ji pryč od těch
ostatních nepříjemných věcí, o kterých mluvil pan Zinc. Plamenně
hájila Varrick a připomněla porotcům to množství dobře známých a
důvěryhodných léků, které společnost dala světu. Včetně Krayoxxu,
léku, který během tohoto týdne dobře obstál, protože žalobce
naprosto pohořel při snaze dokázat, že je s lékem něco v nepořádku.
Ano, Varrick sice má ve své sestavě dvacet sedm význačných
odborníků, ale o to nejde. Mnohem důležitější je odborný důkaz
předložený žalující stranou, která podává žalobu a nese břímě
vytvoření kauzy, leč v tomto směru to žalobce naprosto nezvládl.
David sledoval její výstup s velkým obdivem. Mluvila vyrovnaně
a kvalifikovaně, její zkušenosti ze soudních síní byly vidět na všem,
co dělala: jak se pohybovala, jak mluvila, jak lehce volila vhodná
slova, jak se dívala na porotce, usmívala se na ně, věřila jim. A výraz
jejich tváří vyjadřoval bez nejmenších pochyb, že jí také věří.
David se vzdal své repliky na její řeč. Soudce Seawright hned
přešel k tomu, že přečetl instrukce pro porotu, což je nejnudnější část
každého soudního procesu. O půl čtvrté odvedli porotu ze soudní
síně, aby se mohla poradit. David chtěl odejít, tak si odnesl svou
velkou krabici s dokumenty do auta. Když se vracel výtahem do
třiadvacátého poschodí, zavibroval mu mobil. Textová zpráva:
„Porota je připravena.“ Usmál se a zašeptal si: „To teda dlouho
netrvalo.“
Jakmile soudní síň ztichla, soudní sluha přivedl porotu. Předseda
poroty úředníkovi předal písemný verdikt, ten ho předal soudci
Seawrightovi a ten řekl: „Verdikt vypadá v pořádku.“ Vrátili ho
předsedovi, ten vstal a četl: „My, porota, rozhodujeme ve prospěch
odpůrce, Varrick Laboratories.“
Nikdo v soudní síni nijak nezareagoval. Soudce Seawright
provedl potřebné zbývající úkony a propustil porotu. David se tam
netoužil zdržovat a přetrpět ty trapné kraviny typu: „Dobrá práce“,
„Skvělá fakta“, „Ať se to příště podaří“. Sotva soudce poklepal
kladívkem a ukončil jednání, David popadl svou těžkou aktovku a
vyrazil z místnosti. Předhonil dav a spěchal po chodbě, když zahlédl,
že známý modrý svetr míří na toalety. David šel za ním, uvnitř se
rozhlédl a zjistil, že je tam jen Aaron Deentz. David si umyl ruce,
čekal, a když Deentz u pisoáru skončil, otočil se a uviděl Davida.
„Vy jste Oběšený porotce, že?“ řekl David a odhalený Deentz ztuhl.
„A co má být?“ odpověděl s úšklebkem.
David zvedl ruku, vypálil pravý boční hák a ten dokonale přistál
na masité levé tváři Oběšeného porotce, který byl tak ohromený, že
se nezmohl na reakci. Jen heknul, když mu čelist křupla. David
pokračoval rychlým levým hákem mířeným na nos. „To je za tu
barbínu, ty hajzle!“ vysvětlil David, když Deentz spadl na zem.
David odešel z toalet a na konci chodby uviděl dav. Našel schody
a sprintoval do hlavního vestibulu. Přeběhl přes ulici do garáže a
bezpečně se zamkl ve svém SUV. Teprve potom se zhluboka nadechl
a řekl si: „Ty idiote.“

Po zdlouhavé cestě zpátky do kanceláře tam David dorazil v

pátek kvečeru. K jeho překvapení seděl u stolu Oscar a pil s Rochelle
nějaké nealko. Byl hubený a pobledlý, ale usmíval se a řekl, že se cítí
dobře. Jeho lékař mu dovolil chodit nejvýš na dvě hodinky denně do
kanceláře a Oscar tvrdil, že se chce vrátit do práce.
David jim ve stručnosti povyprávěl o procesu. Napodobil ruský
přízvuk doktora Borzova, což vyvolalo smích. Stejně byly všechny
vtipy na adresu Finleyho & Figga, tak proč se nezasmát sami sobě.
Když jim vylíčil, jak horečně hledal doktora Threadgilla, smáli se
ještě víc. Nemohli uvěřit, že Helen byla povolána do služby. A když
popisoval, jak se porotci tvářili během videosnímku s Iris, Rochelle
se smála, až si musela otírat slzy papírovým kapesníčkem.
„A i přes můj skvělý výkon porota rozhodla za pouhých sedmnáct
minut.“
Když je humor přešel, mluvili o Wallym, svém padlém druhovi.
Mluvili o účtech, o úvěrovém limitu, o neradostné budoucnosti.
Oscar navrhl, aby to nechali až na pondělí ráno. „Něco vymyslíme,“
řekl.
David a Rochelle se zarazili, jak je najednou pozorný a laskavý.
Infarkt a operace možná zmírnily jeho povahu, daly mu příležitost
uvědomit si vlastní smrtelnost. Ten dřívější Oscar by proklínal Figga
a hořekoval nad bezprostředním finančním krachem firmy, ale tenhle
nový se tvářil na jejich situaci zvláštně optimisticky.
Po hodince nejpříjemnějšího rozhovoru, jaký kdy David v
kanceláři zažil, prohlásil, že musí jít. Jeho asistentka ho čeká s večeří
a chce vědět, jak to dopadlo.
47
O víkendu David něco kutil kolem domu, zařídil Helen, co
potřebovala, vozil Emmu po jejich čtvrti ve sportovním kočárku,
umyl a vyleštil obě auta a sledoval na internetu rozruch kolem
procesu a velkého vítězství společnosti Varrick. V sobotních Sun-
Times o tom byl jen stručný článek a Tribune nepřinesla ani slovo.
Ale na internetu se to dozvuky případu jen hemžilo. Mašinérie
společnosti pro styk s veřejností jela naplno a verdikt byl považován
za obrovskou rehabilitaci Krayoxxu. Výkonný ředitel Reuben
Massey byl citován na mnoha místech, halasně propagoval lék,
opovržlivě se vyjadřoval o právnících, kteří podávají hromadné
žaloby za újmu na zdraví, sliboval, že ty „honiče sanitek“ rozdrtí v
kterékoli soudní síni, do které se opováží vstoupit, chválil moudrost
chicagských porotců a volal po tom, aby existovalo více zákonů,
které by chránily nevinné společnosti před takovými
neopodstatněnými žalobami. Jerry Alisandros se nevyjádřil. Vlastně
se neozval ani jeden z právníků, který žaloval Varrick Labs. „Poprvé
v nedávné historii celá občanskoprávní advokacie umlkla,“ psal
jeden z novinářů.
Telefon se ozval ve dvě odpoledne v neděli. Doktor Biff Sandroni
dostal v pátek dopoledne zásilku Strašných zubů, asi v té době, kdy
David mučil doktora Ulandera na svědeckém postu. Doktor Sandroni
slíbil, že vzorky hned otestuje. „Jsou všechny stejné, Davide,
všechny potažené vrstvou barvy obsahující olovo. Velmi toxické.
Vaše žaloba je brnkačka. Naprosto jasná, nejlepší, jakou jsem kdy
viděl.“
„Kdy můžete dokončit tu zprávu?“
„Zítra vám ji pošlu e-mailem.“
„Díky, Biffe.“
„Hodně štěstí.“
Hodinu nato uložili s Helen Emmu do sedačky v autě a vyrazili
do Waukeganu. Jeli se podívat na Wallyho, ale zároveň chtěli, aby
malá konečně usnula.
 Wally vypadal po těch čtyřech dnech střízlivosti odpočatě a
hrozně si přál z Harbor House vypadnout. David mu taky stručně
vylíčil proces, nechtěl se opakovat a humor jej už zatím trochu
přešel, takže vypustil pasáže, kterým se Oscar a Rochelle v pátek
odpoledne tak smáli. Wally se stále omlouval, až ho David nakonec
zarazil. „Je to pryč, Wally. Musíme jít dál.“ Mluvili o tom, jak se
zbavit svých krayoxxových klientů a jaké problémy to může přinést.
Opravdu nezáleží na tom, jak se všechno může zkomplikovat – jejich
rozhodnutí bylo definitivní. Skončili s Krayoxxem i s Varrickem.
„Nemusím tu už dál být,“ řekl Wally. Byli sami dva na konci
chodby. Helen zůstala v autě se spícím dítětem.
„Co říká tvůj poradce?“
„Ten chlap mi už leze na nervy. Podívej se, Davide, spadl jsem
do toho kvůli tomu presu. Momentálně se považuju za střízlivého.
Už zase počítám dny. Budu zase chodit k Anonymním alkoholikům a
doufat a modlit se, abych do toho znovu nevletěl. Poslouchej mě,
Davide. Mně se nelíbí být opilec. Máme před sebou dost práce a já
musím zůstat střízlivý.“
David si vzhledem k tomu, že ho ten pobyt stál pětistovku denně,
už taky přál, aby byl Wally co nejdřív venku, ale nebyl přesvědčen,
že desetidenní odvykací kúra bude stačit. „Promluvím s tím
poradcem – jakže se jmenuje?“
„Patrick Hale. Tentokrát mi fakt dává zabrat.“
„Třeba přesně tohle potřebuješ.“
„No tak, Davide. Dostaň mě odsud. Ten průšvih jsme si udělali
sami, tentokrát jen ty a já. Nepočítám s tím, že nám Oscar nějak moc
pomůže.“
Opomněl dodat, že Oscar byl od počátku ve věci hromadné
žaloby dost skeptický. Ten velký průšvih, který teď oba měli,
zinscenoval Wallis T. Figg. Chvilku mluvili o Oscarovi, o jeho
rozvodu, zdraví, nové přítelkyni, která podle Wallyho nebyla zas až
tak nová, ačkoli David se nepídil po podrobnostech.
Když David odcházel, Wally zase škemral: „Dostaň mě odsud,
Davide. Máme moc práce.“
David ho na rozloučenou objal a odešel z návštěvní místnosti.
„Práce“, o které Wally neustále mluvil, bylo o trochu víc než jen
nastávající úkol zbavit se asi čtyř set nespokojených klientů, uklidit
zbytky po soudním procesu s Klopeckovou, zápolit se spoustou
nezaplacených účtů a dřít se dál v budově nyní zatížené
dvousettisícovou hypotékou. Během minulého měsíce zanedbávali
ostatní klienty firmy, mnohé až tak, že si najali jiné právníky, a denní
příjmy od slibných klientů výrazně klesly.
David uvažoval o tom, že odejde, že si otevře vlastní kancelář
nebo se poohlédne po jiné malé firmě. Kdyby odešel, vzal by si
samozřejmě Thuyův případ s sebou. Oscar a Wally by se o něm
nikdy nedozvěděli. Kdyby se ta kauza nakonec vyplatila, vypsal by
firmě Finley & Figg šek na svůj podíl hypotéky na budově. Ale tyhle
myšlenky byly nepříjemné. Z jedné firmy utekl a nikdy se neohlédl.
Kdyby utekl z druhé, už by toho vždycky litoval. David ve
skutečnosti věděl, že by nemohl odejít z firmy, kde jsou dva nemocní
partneři, hejno nešťastných klientů a věřitelé buší na dveře.

V pondělí neustálé vyzváněl telefon. Rochelle ho párkrát zvedla a

pak oznámila: „Jsou to všechno lidi kvůli Krayoxxu a ptají se na své
případy.“
„Vypněte to,“ řekl David a rámus ustal. Vracel se zase starý
Oscar. Byl ve své kanceláři, dveře zavřené, hrabal se v papírech na
stole.
Do devíti hodin David složil dopis, který se měl rozeslat asi
čtyřem stům klientů, kteří si mysleli, že mají podanou žalobu. Stálo v
něm:

Vážený –!
Minulý týden naše firma vedla první soudní řízení proti Varrick
Labs ve věci Krayoxxu. Proces neprobíhal podle očekávání a nebyl
úspěšný. Porota rozhodla ve prospěch Varricku. Se všemi
předloženými důkazy je jasné, že další soudní spor proti této
společnosti by byl neuvážený. Z tohoto důvodu odstupujeme z pozice
Vašeho poradce. Neváhejte se poradit s jiným právníkem.
Varrick předložil rádoby přesvědčivý důkaz, že Krayoxx
nepoškozuje srdeční chlopně ani jiné části těla.
 S pozdravem
David Zinc
advokát a právní poradce

Když Rochellina tiskárna začala plivat ty dopisy, David odešel

nahoru k sobě a začal se připravovat na další boj u federálního soudu,
což bylo v pondělní ráno to poslední místo, kam by se mu chtělo jít.
Měl už koncept žaloby, kterou chtěl podat na Sonesta Games, a
koncept dopisu, který pošle hlavnímu vnitropodnikovému právníkovi
společnosti. Upravil oba texty do konečné podoby a čekal na
Sandroniho zprávu.
Akcie Varricku stouply to pondělní ráno na hodnotu 42,50,
nejvyšší hodnotu dosaženou za poslední dva roky. David prošel
ekonomické zpravodajství a blogy, kde se pořád spekulovalo o
budoucnosti soudního procesu s Krayoxxem. David v ní už neměl
hrát žádnou roli, tak o ty informace rychle ztratil zájem.
Prošel i okolní rubriky webových stránek – recepty – soudy –
krimi – právo, ale nenašel žádnou zmínku o tom, že by nějaký Aaron
Deentz podal stížnost za ublížení na těle. V sobotu Oběšený porotce
blogoval o ukončení procesu s Klopeckovou, ale nezmínil se o tom,
že to schytal na pánských toaletách v třiadvacátém poschodí
Dirksenovy federální budovy.
Oscar měl přítele, který měl přítele, který pracoval v rubrice
Právo, a ten by určitě o případném podání stížnosti věděl. „Tys ho
fakt sejmul?“ zeptal se Oscar Davida s nelíčeným obdivem.
„Jo, byla to blbost.“
„Neboj se. Je to jen prosté napadení. Mám kamarády.“ Když
přišla Sandroniho zpráva, David si ji pozorně přečetl a nad jejím
závěrem málem slintal: „Množství olova v barvě použité na
povrchovou úpravu Strašných zubů je na toxické úrovni. Jakékoli
dítě nebo jiná osoba, která tento výrobek používá způsobem
doporučeným výrobcem, tj. vložením do úst na pravé zuby, se
vystavuje vážnému riziku pozření velkého množství barvy obsahující
olovo.“
Doktor Sandroni ještě připsal: „Za třicet let, co testuji výrobky za
účelem zjištění zdrojů otravy, zejména otravy olovem, jsem ještě
neviděl výrobek, u nějž došlo k tak velké nedbalosti při jeho navržení
a výrobě.“
David okopíroval šestistránkovou zprávu a uložil ji do
rychlovazače s barevnými fotografiemi původní sady Strašných
zubů, které používal Thuya, a sadou zubů, kterou koupil před týdnem
v motorestu. Přidal kopii žaloby a lékařské zprávy od Thuyových
lékařů. Pak napsal slušný, ale přímočarý dopis panu Dylanu Kottovi,
hlavnímu internímu právníkovi společnosti Sonesta Games, v němž
mu nabídl možnost prodiskutovat záležitost před podáním žaloby.
Tato nabídka však platí jenom čtrnáct dní. Rodina si už vytrpěla dost,
trpí dál a má právo na okamžitou úlevu.
Když šel na oběd, vzal složku a poslal ji společnosti Sonesta
Games expresní poštou, která ji zítra doručí. Nikdo ve firmě o jeho
počínání nevěděl. Jako kontaktní adresu použil svou adresu domů a
uvedl i své číslo na mobil.
Když se vracel, Oscar právě odcházel. Jeho řidičkou byla drobná
žena nejisté etnické příslušnosti. David si nejdřív myslel, že je to
Thajka, pak se mu zdálo, že jde spíš o Hispánku. Ať už tak nebo tak,
příjemně si s ní na chodníku před kanceláří popovídal. Byla aspoň o
dvacet let mladší než Oscar a během toho krátkého rozhovoru získal
David přesvědčivý dojem, že se ti dva už znají delší dobu. Oscar,
který vypadal po nenáročném dopoledni v kanceláři trochu
vyčerpaně, se opatrně nasoukal na přední sedadlo její maličké hondy
a už byli pryč.
„Kdo to je?“ zeptal se David Rochelle, když za sebou zavřel
dveře.
„Taky jsem ji teď viděla poprvé. Má takové divné jméno, ani
jsem si ho nezapamatovala. Říkala mi, že zná Oscara tři roky.“
„Že se Wally honí za ženskými, to už vím. U Oscara mě to trochu
překvapuje. Vás ne?“
Rochelle se usmála a řekla: „Davide, když přijde na lásku a sex,
tak mě nepřekvapuje nic.“ Podala mu růžový lístek s telefonním
vzkazem. „Když už o tom mluvíme, možná byste chtěl zavolat
tomuhle chlapíkovi.“
„Kdo to je?“
„Goodloe Stamm. Rozvodový právník Pauly Finleyové.“
 „O rozvodovém právu nevím zhola nic, Rochelle.“
Rochelle se s přehnanou opatrností rozhlédla po místnosti,
pohlédla na prázdné kanceláře a řekla: „Všichni jsou pryč. Myslím,
že byste se měl rychle začít učit.“
Stamm začal sladce: „To je velice mrzuté s tím verdiktem, ale
opravdu mě to nepřekvapilo.“
„Mě taky ne,“ odpověděl David příkře. „Co si přejete?“
„No, především se chci zeptat, jak se daří panu Finleymu.“
„Oscarovi se daří dobře. Je to dnes teprve dva týdny, co měl ten
infarkt. Dnes ráno už přišel na několik hodin do kanceláře a dělá
pokroky. Předpokládám, že nejspíš voláte kvůli procesu s
Krayoxxem, a doufáte, že je ještě nějaká šance, že nám z toho
poplynou nějaké peníze. Odpověď, naneštěstí pro nás, pro naše
klienty a také pro paní Finleyovou, bohužel zní, že není nejmenší
naděje, že bychom za ty případy utržili byť jen desetník. Nebudeme
se proti verdiktu odvolávat. Právě oznamujeme všem našim klientům
s Krayoxxem, že odstupujeme jako poradci. Zadlužili jsme naši
kancelář, abychom financovali proces, který nás stál sto osmdesát
tisíc dolarů v hotovosti. Hlavní partner firmy se zotavuje ze
srdečního infarktu a po operaci bypassu. Menšinový společník si vzal
dovolenou. Firmu teď řídím já a jedna sekretářka, která toho
mimochodem ví o právu víc než já. V případě, že jste zvědavý na
jmění pana Finleyho, dovolte, abych vás ujistil, že na tom nikdy
nebyl hůř. Jak jsem pochopil, nabídl vaší klientce dům s veškerým
vybavením, její auto, polovinu hotovosti v bance, což bylo necelých
pět tisíc, odplatou za jednoduchý rozvod dohodou. On chce jen pryč,
pane Stamme. Radím vám, abyste tuhle nabídku vy a vaše klientka
přijali, dřív než si to rozmyslí.“
Stamm to všechno vstřebal a nakonec řekl: „No, děkuji vám za
upřímnost.“
„To je v pořádku. Ještě něco. Jménem vašeho klienta Justina
Bardalla jste podal žalobu na Oscara Finleyho za ten nešťastný
střelecký incident. Jak jsem si přečetl, váš klient jde do vězení za
pokus o žhářství. Jak jsem se zmínil, pan Finley je naprosto švorc.
Jeho pojišťovna odmítá krytí, protože jeho čin považuje za úmyslný,
nikoli z nedbalosti. Takže bez pojištění a bez osobního jmění pana
Finleyho soudit nebudou. Nemůžete z něj vyždímat ani pětník. Vaše
žaloba nemá smysl.“
„A co budova?“
„Těžce zadlužená. Podívejte se, pane Stamme, nemůžete získat
verdikt, protože váš klient je dvakrát usvědčený grázl, který byl
přistižen při pokusu spáchat zločin. To by byl mimořádně mizerný
výrok poroty. Ale kdyby se vám to přece jen poštěstilo, pan Finley
by druhý den ohlásil bankrot. Nemůžete na něj, je vám to jasné?“
„Pochopil jsem.“
„Nemáme nic a nic neskrýváme. Prosím pohovořte o tom s paní
Finleyovou i s panem Bardallem a vysvětlete jim to. Hrozně rád bych
tyto dvě záležitosti co nejdřív uzavřel.“
„Dobrá, dobrá. Uvidím, co budu moct udělat.“
48
Uplynul týden a Sonesta Games se neozvala. David sledoval
kalendář a hodiny. Potlačoval nutkání snít o rychlém narovnání a
hrozil se pomyšlení, že by zase podával žalobu k federálnímu soudu
na velkou společnost. Tou ošidnou cestou právě prošel. Chvílemi si
připadal jako někdejší Wally – ztracený ve snech na snadno získané
peníze.
Firma se pomalu vrátila k běžnému provozu, který svým
způsobem připomínal staré časy. Rochelle přišla o půl osmé a užívala
si chvilky klidu s HS. Pak dorazil David, pak Wally, jemuž během
jeho opileckého řádění odtáhli auto a bylo v pořádku. Oscar se
objevil kolem desáté, vždycky ho přivezla jeho přítelkyně,
sympatická paní, která udělala dojem dokonce i na Rochelle. V
některou chvíli během dopoledne se Wally postavil před každého ze
svých kolegů a řekl: „Dvanáctý den střízlivosti.“ Pak třináctý a tak
dále. Obdržel gratulace a povzbuzení a byl zase na sebe pyšný. Skoro
každý večer někde ve městě zašel na setkání Anonymních
alkoholiků.
Telefon nepřestával zvonit, neustále volali roztrpčení klienti kvůli
Krayoxxu a Rochelle hovory rovnou přepojovala Wallymu a
Davidovi. Bývalí klienti byli většinou skleslí, budili soucit, někteří
zas byli agresivní. Očekávali peníze – co se stalo? Právníci se
omlouvali a sváděli všechno na jakousi záhadnou „federální porotu“,
která rozhodla ve prospěch léku. Také zdůrazňovali, že „u soudu
bylo prokázáno“, že je Krayoxx bezpečný. Jinými slovy, vaše žaloba
je v háji, ale srdce máte mnohem zdravější, než jste si mysleli.
Podobné rozhovory probíhaly po celé zemi, když se desítky
ambiciózních právníků snažily vycouvat z podaných žalob.
Jeden právník z Phoenixu podal návrh na zproštění čtyř žalob
týkajících se klientů údajně zabitých Krayoxxem. Dostal odpověď
přímo od Nadine Karrosové, která se oháněla zákonem číslo 11.
Varrick Labs požadoval sankce za podání neodůvodněných žalob a
poskytl podrobné zprávy o vyúčtování a výdajích, aby dokázal, že je
obhajoba stála osm milionů. Právníci hromadných žalob za újmu na
zdraví se stáhli a Varrick je zuřivě pronásledoval. Válka o sankce
podle zákona číslo 11 zuřila dlouhé měsíce.
Deset dní po verdiktu zrušil Úřad pro kontrolu potravin a léčiv
svůj zákaz prodeje Krayoxxu a Varrick zaplavil trh. Reuben Massey
znovu naplnil pokladnu a jeho prioritou se stalo rozdrtit advokacii
hromadných žalob za újmu na zdraví za to, že tak pošpinili jeho
milovaný lék.

Uplynulo už jedenáct dní od verdiktu a ani slechu po Aaronu

Deentzovi. Oběšený porotce si dal pauzu i ve svém blogu, aniž to
nějak vysvětlil. David uvažoval o trestním stíhání za prosté napadení
dvěma směry. Pokud ho Deentz zažaluje, bude riskovat odhalení své
totožnosti. Jako mnoho blogerů se těšil ze své anonymity, která mu
poskytovala svobodu napsat úplně cokoli. Fakt, že David zná jeho
pravé jméno a dal mu to na vědomí těsně předtím, než ho praštil, ho
musel znepokojovat. Kdyby Deentz na žalobě trval, musel by se
objevit před soudem a přiznat, že je Oběšený porotce. A jestli je
opravdu bez práce a hledá zaměstnání, mohlo by se mu jeho
blogování vymstít. Během posledních dvou let napsal o soudcích,
právnících a právnických firmách hrozné věci. Na druhé straně
schytal dva pořádné háky. David necítil, že by mu přerazil nějakou
kost, ale zraněný byl slušně, i když jen dočasně. A protože je Deentz
právník, určitě si počká na svůj den u soudu a na svou pomstu.
David se přece jen bude muset Helen se svým útokem svěřit.
Věděl, že se jí to nebude líbit a že se bude bát, že David bude soudně
stíhán. Měl v plánují to říct, jen když Deentz podá žalobu. Jinými
slovy, hodlal jí to říct později. Možná. Pak dostal jiný nápad. V
telefonním seznamu našel jen jediného Aarona Deentze a jednoho
pozdního odpoledne vytočil jeho číslo. „Chtěl bych mluvit s panem
Aaronem Deentzem, prosím,“ řekl.
„U telefonu. Kdo volá?“
„Tady David Zinc, pane Deentzi. Volám proto, že se vám chci
omluvit za své chování po tom výroku poroty. Byl jsem rozčilený,
naštvaný a jednal jsem neuváženě.“
Pauza, pak: „Zlomil jste mi čelist.“
 Davida nejdřív zalila vlna silácké pýchy, že dokázal praštit s
takovou vervou, ale veškeré siláctví vyprchalo, když pomyslel na
civilní žalobu za ublížení na zdraví. „Opravdu se omlouvám, neměl
jsem v úmyslu vám něco zlomit nebo vám způsobit nějaké zranění.“
Deentzova další reakce hodně odhalila. Zeptal se: „Jak jste se
dozvěděl moje jméno?“
Takže se bál, že bude odhalen. David se pohotově vykroutil:
„Mám bratrance, je to počítačový maniak. Sedí u toho čtyřiadvacet
hodin denně. Neměl byste psát každý den vždycky ve stejnou dobu.
Ta čelist mě mrzí. Jsem ochoten vám zaplatit lékařské výlohy.“
Učinil tu nabídku, protože cítil jakousi povinnost, ale zároveň sebou
trhl při představě dalšího vydání.
„Snažíte se mi nabídnout nějakou dohodu, Zincu?“
„Jistě. Já vám zaplatím lékařské výdaje a vy na mě nepodáte
žalobu nebo nebudete žádat bolestné.“
„Máte strach, že vás budu žalovat?“
„Ani ne. Kdybych se musel za to napadení hájit, postaral bych se
o to, aby soudce viděl některé vaše komentáře, a pochybuju, že by z
nich byl nějak nadšený. Soudci takovými blogy, jako je ten váš, dost
opovrhují. Soudce Seawright ho sledoval denně a zuřil, myslel si, že
by mohl ovlivnit kauzu, kdyby si ho nějaký porotce náhodou přečetl.
Jeho úředníci se snažili zjistit totožnost Oběšeného porotce.“ David
lhal, jako když tiskne, ale znělo to přesvědčivě.
„Řekl jste to někomu?“ ptal se Deentz. David nedokázal
odhadnout, jestli se stydí, bojí nebo má jen problém se zlomenou
čelistí.
„Ani živé duši.“
„Přišel jsem o pojištění, když jsem ztratil práci. Léčebné náklady
mě zatím přišly na čtyři tisíce šest set dolarů. Mám to na měsíc
sdrátované, co bude dál, nevím.“
„Udělal jsem vám nabídku,“ řekl David. „Dohodneme se?“
Dlouhá odmlka. „Myslím že ano.“
„Je tu ještě jedna věc, pane Deentzi.“
„Ano, jaká?“
„Řekl jste o mé ženě, že je barbína.“
„Ano, eh, neměl jsem to říkat. Vaše žena je velice hezká.“
 „To ano, a taky je to moc chytrá dáma.“
„Omlouvám se.“
„Já taky.“

Wallyho první poprocesové vítězství bylo úspěšným doplňkem

Oscarova rozvodu dohodou. Majetkovému vypořádání nestálo nic v
cestě a obě strany si zoufale přály rozchod, takže dohoda byla
nakonec docela jednoduchá, pokud se to vůbec o nějakém právním
dokumentu dá takhle říct. Když Oscar a Wally připojili své podpisy
hned pod podpis Pauly Finleyové a Goddloea Stamma, Oscar na to
dlouho hleděl a nemohl se ubránit úsměvu. Wally vzápětí podal
dohodu k obvodnímu soudu a datum jednání bylo stanoveno na půli
ledna.
Oscar trval na tom, aby to oslavili lahví šampaňského,
samozřejmě nealkoholického, a celá firma se sesedla odpoledne u
velkého stolu. Protože všichni čtyři znali skóre – patnáctý den
střízlivosti – připili i Wallymu, nejen nejnovějšímu starému mládenci
v této čtvrti, Oscaru Finleymu. Byl čtvrtek, 10. listopadu, a i když
malá firmička čelila obrovským dluhům a úbytku klientů, zdálo se,
že si tu šťastnou chvíli hodlají vychutnat. Zranění a ponížení, ale
ještě pořád stojí a jeví známky života.
David právě dopil svou skleničku, když mu zavibroval mobil.
Omluvil se a šel nahoru.

Dylan Knott se přestavil jako viceprezident a hlavní poradce

společnosti Sonesta Games, což byla pozice, kterou zastával už
mnoho let. Volal z ředitelství společnosti, které sídlilo v
kalifornském San Jacintu. Poděkoval Davidovi za jeho dopis, za jeho
tón a uvážlivost, a ujistil ho, že balíček už zkoumají nejvyšší
pohlaváři společnosti a že jim způsobil „vážnou starost“. I on měl
starost a řekl: „Rádi bychom se s vámi setkali, pane Zincu, osobně.“
„A účel toho setkání by byl…?“ zeptal se David.
„Diskuse o tom, jak se vyhnout soudnímu procesu.“
„A jak se vyhnout negativní publicitě?“
„Jistě. Jsme hračkářská společnost, pane Zincu. Naše pověst je
pro nás velice důležitá.“
 „Kdy a kde?“
„Máme distribuční centrum a kanceláře blízko vás, v Des Plaines.
Mohli bychom se tam sejít v pondělí dopoledne?“
„Ano, ale jen jestli to myslíte vážně s tím narovnáním. Jestli máte
v plánu se nějak vykrucovat, tak na to zapomeňte. Zkusím to s
porotou.“
„Pane Zincu, prosím vás, je moc brzo začít s nějakými
výhrůžkami. Ujišťuji vás, že si uvědomujeme závažnost této situace.
Bohužel jsme něco podobného už zažili. Vysvětlím vám to všechno v
pondělí.“
„Dobrá.“
„Jmenoval soud právního zástupce toho dítěte?“
„Ano. Je jím jeho otec.“
„Bylo by možné, abychom v pondělí mohli promluvit s oběma
rodiči?“
„Jsem si jistý, že tam můžou být. Proč?“
„Carl LaPorte, náš výkonný ředitel, by se s nimi rád setkal a
jménem naší firmy se jim omluvil.“
49
Kancelář společnosti se nacházela v dlouhé řadě moderních
skladišť, která zabírala spoustu akrů a zdálo se, že se táhne od Des
Plaines a chicagských předměstí až někam donekonečna. David ji
díky svému GPS našel bez problémů a v pondělí v deset dopoledne
vedl Soea a Lwin Khaingovy hlavním vchodem do budovy z
červených cihel přilepené zboku k velkému skladišti, v níž se
nacházely kanceláře společnosti. Okamžitě se jich ujali a zavedli
chodbou do zasedací místnosti, kde jim nabídli kávu, cukroví a džus.
Odmítli. Davidovi se svíral žaludek a nervy měl napjaté k prasknutí.
Khaingovi z toho byli celí pryč.
Do místnosti vstoupili tři muži v elegantních oblecích: Dylan
Kott, hlavní firemní právník, Carl LaPorte, výkonný ředitel, a Wyatt
Vitelli, finanční ředitel. Rychle se navzájem představili a Carl
LaPorte všechny vyzval, aby se posadili, a všemožně se snažil
uvolnit napětí. Znovu jim nabídl kávu, džus a cukroví. Když bylo
zjevné, že Khaingovi jsou ze všeho tak vystrašení, že nejsou schopni
slova, LaPorte se poněkud zachmuřil a řekl jim: „Tak, nejdříve to
nejdůležitější. Vím, že máte velmi nemocného syna a že naděje na
zlepšení jeho stavu je velice malá. Mám čtyřletého vnuka, jediného, a
nedovedu si představit, čím si procházíte. Jménem své společnosti
Sonesta Games na sebe beru plnou zodpovědnost za to, co se vašemu
synovi stalo. Není to náš výrobek, ty Strašné zuby, ale vlastníme tu
menší společnost, která je z Číny importovala. Protože je to naše
společnost, je to naše zodpovědnost. Nějaké otázky?“
Lwin a Soe pomalu zavrtěli hlavou.
David to s úžasem sledoval. Při soudním procesu by taková řeč
od Carla LaPorteho znamenala férovou hru. Omluva od společnosti
by byla přípustným důkazem a u poroty by měla velkou váhu. Fakt,
že přijímal zodpovědnost a dělal to bez váhání, byl důležitý ze dvou
důvodů: za prvé, že společnost nic nepředstírá, a za druhé, že ten
případ nepůjde k soudu. Přítomnost výkonného ředitele, finančního
ředitele a hlavního právníka byla jasným znakem, že si s sebou vzali
šekovou knížku.
 LaPorte pokračoval: „Můžu říct cokoli a vašeho chlapečka vám
tím nevrátím. Můžu jen říct, že je mi to velice líto, a slíbit vám, že
naše společnost udělá všechno, co může, aby vám pomohla.“
„Děkujeme,“ řekl Soe a Lwin si otřela oči. LaPorte se na chvíli
odmlčel a díval se na ně s velkou účastí. Pak řekl: „Pane Zincu,
navrhuji, aby rodiče počkali ve vedlejší místnosti a my
prodiskutujeme vše potřebné.“
„Souhlasím,“ řekl David. Odněkud se objevila asistentka a
odvedla Khaingovy pryč. Když se dveře zase zavřely, LaPorte řekl:
„Jen takový návrh. Odložme si saka a snažme se uvolnit. Jednání
bude chvilku trvat. Máte něco proti tomu, kdybychom si říkali
křestním jménem?“
„Naprosto ne.“
„Dobře. Jsme kalifornská společnost a naše kultura tíhne k
neformálnosti.“ Všichni si sundali saka a povolili kravaty. Carl
pokračoval: „Jak byste rád postupoval, Davide?“
„Vy jste svolali tu schůzku.“
„Správně, takže by bylo užitečné vás trochu obeznámit s naší
společností. Tak tedy určitě víte, že jsme třetí největší hračkářská
společnost, náš loňský obrat činil tři miliardy.“
„Před vámi je Mattel a Hasbro,“ řekl David zdvořile. „Četl jsem
vaši výroční zprávu a spoustu dalších materiálů. Znám vaše výrobky,
historii, finance, hlavní personál, divize a dlouhodobou firemní
strategii. Vím, kdo vaši společnost pojišťuje, ale samozřejmě limity
ručení známé nejsou. Velice rád tu posedím a popovídám si s vámi,
jak dlouho budete chtít. Dnes nemám nic jiného v plánu a moji
klienti si vzali den volna. Ale abychom pokročili dál, navrhuju,
abychom šli rovnou k věci.“
Carl se usmál a podíval se na Dylana Kotta a Wyatta Vitelliho.
„Jistě, máme všichni hodně práce,“ řekl Carl. „Vy jste se s
problematikou už seznámil, Davide, tak nám řekněte, co máte na
mysli.“
David jim rozdal připravené kopie Dokladu 1 a spustil: „Toto je
přehled verdiktů týkající se poškození mozku za posledních deset let,
jde jen o případy dětí. Číslo 1 je dvanáctimilionový verdikt v New
Jersey z loňska pro šestiletého chlapce, který požil olovo tím, že
kousal do nějaké plastové akční figurky. Ten případ je v odvolacím
řízení. Podívejte se na číslo 4 – devítimilionový verdikt v Minnesotě,
který byl loni potvrzen na odvolání. Můj otec sedí v minnesotském
Nejvyšším soudu a je dost konzervativní, pokud jde o potvrzení
velkých verdiktů. Pro schválení tohoto hlasoval, stejně jako zbylí
členové soudního tribunálu. Jednohlasně. Byl to další případ otravy
olovem – dítě a jeho hračka. Číslo 7 se týká devítileté dívky, která se
málem utopila, když se jí zachytila noha v odtokové jímce zbrusu
nového bazénu ve sportovním klubu ve Springfieldu, Illinois. Porota
se radila necelou hodinu a přiznala rodině devět milionů. Na straně 2
se podívejte na číslo 13. Desetiletého chlapce zasáhl kus kovu, který
odletěl ze sekačky na trávu bez chráničů řetězu. Vážné poškození
mozku. Případ se řešil u federálního soudu v Chicagu a porota
přiznala pět milionů za skutečnou škodu a dvacet milionů penále. V
odvolacím řízení bylo penále sníženo na pět milionů. Nemusím
procházet všechny případy, myslím, že vy tuhle problematiku znáte.“
„Mělo by být zřejmé, Davide, že bychom se rádi vyhnuli procesu
a porotě.“
„Chápu, ale jde mi o to, že tento případ může mít obrovský ohlas
u poroty. Až se budou tři dny dívat na Thuyu Khainga připoutaného
ve své židličce, mohli by vyrukovat s verdiktem mnohem vyšším,
než jsou tyhle. Tuhle potenciální možnost bychom měli zahrnout do
našeho jednání.“
„Chápu. Jaký je váš požadavek?“ zeptal se Carl.
„No, narovnání by mělo zahrnovat několik oblastí kompenzace,
některé se dají spočítat docela snadno, některé už tak snadné nejsou.
Začněme finanční zátěží rodiny z hlediska péče o to dítě. V současné
době utratí šest set dolarů měsíčně za jídlo, léky a pleny. Není to moc
peněz, ale je to mnohem víc, než si ta rodina může dovolit. Ten
chlapec potřebuje ošetřovatelku na částečný úvazek a rehabilitačního
pracovníka na plný úvazek, ten by se měl aspoň pokusit znovu
rozcvičit svaly a naprogramovat mozek.“
„Jaká je předpokládaná délka jeho života?“ zeptal se Watt Vitelli.
„Nikdo neví. Je to nejisté. Neuvedl jsem to do své zprávy,
protože jeden lékař říká neoficiálně rok dva, jiný vám zase řekne, že
se může dožít dospělosti. Mluvil jsem se všemi těmi lékaři a žádný z
nich si nemyslí, že je na místě předpovídat, jak dlouho by chlapec
mohl žít. V průběhu posledních šesti měsíců jsem s ním taky trávil
nějaký čas a všiml jsem si mírného zlepšení některých funkcí,
opravdu velmi mírného. Myslím, že bychom měli jednat v tom
smyslu, že má před sebou ještě dvacet let.“
Všichni tři muži bez váhání souhlasně přikývli.
„Je zřejmé, že jeho rodiče nevydělávají moc peněz. Bydlí v
malém levném bytě se dvěma staršími dcerami. Ta rodina potřebuje
domov, se spoustou místa a pokojem, který bude vybaven tak, aby
sloužil Thuyovým speciálním potřebám. Nic složitého – jsou to
prostí lidé, ale mají sny.“ V této chvíli rozdal David kopie Dokladu 2
a všichni tři po něm rychle sáhli.
David se zhluboka nadechl a postupoval dál. „Toto je náš návrh
na narovnání. Nejdříve vidíte specifické škody. Číslo 1 pokrývá
výdaje, které jsem už zmiňoval, plus placenou ošetřovatelku na
částečný úvazek za třicet tisíc ročně, plus matčin ušlý plat dvacet pět
tisíc ročně, protože by chtěla přestat pracovat a zůstat s chlapcem
doma. Také jsem připočítal výdaje za nové auto, aby ho mohli vozit
denně na rehabilitace. Zaokrouhlil jsem to na sto tisíc ročně krát
dvacet let, což činí dva miliony. Dnes pořídíte anuitu za 1,4 milionu.
Rehabilitace je nejasná oblast, protože si nejsem jistý, jak dlouho
bude pokračovat. Dneska přijde tak na padesát tisíc ročně.
Předpokládejme dvacet let, tak anuita vás bude stát sedm set tisíc.
Dále je tu otázka nového domu v pěkné čtvrti s dobrými školami –
pět set tisíc. Další bod se týká dětské nemocnice Lakeshore. Jejich
péče mu zachránila život a byla zdarma, alespoň pro rodinu, ale já si
myslím, že by se nemocnici měly ty peníze vrátit. Váhali, jestli mi
mají dát nějaký odhad, ale tady je – šest set tisíc.“
David už byl na 3,2 milionu a žádný z těch tři mužů ani nevyndal
pero z kapsy. Nikdo se nemračil, nekroutil hlavou, nic
nenasvědčovalo tomu, že si myslí, že se zbláznil.
„Když přejdeme na nespecifika, připočítal jsem to, že dítě přišlo
o radosti života, a také citové utrpení rodiny. Je to vágní oblast, ale i
to jsou škody, které se dají podle illinoiských zákonů kompenzovat.
Navrhuji sumu 1,8 milionu.“
 David spojil ruce a čekal na nějakou reakci. Nikdo nevypadal
překvapeně.
„Kulatá suma pět milionů,“ řekl Carl LaPorte.
„A co honorář pro právníky?“ zeptal se Dylan Kott.
„Páni, na to jsem málem zapomněl,“ řekl David a všichni se
usmáli. „Můj honorář se neplatí z toho, co rodina dostane. Je zvlášť.
Třicet procent z té sumy, na kterou se díváte, čili jeden a půl
milionu.“
„To je pěkná sumička,“ konstatoval Dylan.
David jim už málem připomněl ty miliony, které si vydělali loni
oni, na výplatách i akciích, ale nechal to být. „Rád bych si myslel, že
si to všechno nechám, ale nebude to tak.“
„Šest a půl milionů dolarů,“ shrnul Carl, odložil kopii a protáhl si
paže.
„Vypadá to, pánové, že chcete udělat to, co je správné,“ řekl
David. „Zároveň nestojíte o špatnou publicitu ani o souboj s
nelítostnou porotou.“
„Naše pověst je velice důležitá,“ řekl Carl. „Neznečišťujeme
řeky, nevyrábíme levné zbraně, neodpíráme nároky na pojištění a
nešidíme vládu špatnými kontrakty. Vyrábíme hračky pro děti. Tak
prosté to je. Kdyby se o nás říkalo, že škodíme dětem, je po nás.“
„Můžu se vás zeptat, kde jste ty výrobky sehnal?“ zeptal se
Dylan.
David vyprávěl, jak Soe Khaing před rokem koupil první sadu
Strašných zubů a jak je pak on sháněl všude možně po celém
Chicagu. Carl líčil, jak se je společnost taky snažila vypátrat, a
přiznal se, že Sonesta Games v uplynulých osmnácti měsících
narovnala dva podobné případy. Velice doufali, že všechny vzorky
potažené olověnou barvou byly z trhu odstraněny a zničeny, ale
neměli jistotu. Byli ve válečném stavu s několika továrnami v Číně a
přemístili většinu své výroby do jiných zemí. Koupě Gunderson
Toys byla hrubá chyba, která je stála spoustu peněz. Vyprávěli si
další podobné příběhy, jako by si obě strany potřebovaly na chvíli
odpočinout od návrhu na narovnání, který ležel na stole.
Asi za hodinu požádali Davida, aby je nechal o samotě a mohli se
poradit v soukromí.
 David si dal se svými klienty šálek kávy a po patnácti minutách
ho asistentka požádala, aby se vrátil do zasedací místnosti. Zavřela za
ním dveře a David byl připraven na dohodu nebo na odchod.
Když se zase usadili, Carl LaPorte řekl: „Byli jsme připraveni
vypsat šek na pět milionů a považovat tu záležitost za vyřízenou,
Davide, ale vy žádáte ještě o hodně víc.“
„Nebudeme akceptovat pět milionů, protože ten případ stojí
dvakrát tolik. Naše částka je šest a půl milionu, berte, nebo nechte
tak. A já zítra podám žalobu.“
„Soudní řízení bude trvat roky. Můžou si vaši klienti dovolit tak
dlouho čekat?“ zeptal se Dylan.
„Někteří naši federální soudci používají ten místní zákon 83:19,
kterému se taky přezdívá rychlovka, a věřte mi, skutečně to funguje.
Můžu mít tenhle případ před porotou do roka. Ten minulý byl daleko
složitější a dostal se k soudu už za deset měsíců. Ano, mí klienti to
přežijí, než porota vynese rozsudek.“
„Ten případ jste nevyhrál, že?“ zeptal se Carl a zvedl obočí, jako
by všechno o procesu s Klopeckovou věděl.
„Ne, nevyhrál, ale hodně jsem se naučil. Měl jsem mizerná fakta.
Tentokrát fakta mám. Až porota všechno uslyší, šest a půl se bude
zdát jako směšná částka.“
„Nabízíme pět milionů.“
David nasucho polkl, rozzlobeně se na Carla LaPorteho podíval a
řekl: „Neposloucháte mě, Carle. Je to šest a půl milionu teď, nebo
mnohem víc od dnešního dne za rok.“
„Vy odmítnete pět milionů pro tyhle chudé barmské
přistěhovalce?“
„Právě jsem to odmítl a nehodlám o tom jednat. Vaše společnost
je pojištěná. Těch šest a půl milionu vás neožebračí.“
„Možná, ale pojistné prémie nejsou levná záležitost.“
„Nehodlám smlouvat, Carle. Platí, nebo ne?“
Carl se zhluboka nadechl a vyměnil si s oběma muži pohled. Pak
pokrčil rameny, usmál se, vzdal se a podal Davidovi ruku. „Platí.“
David podávanou ruku přijal a pevněji stiskl.
„Pod podmínkou, že je to velice důvěrné,“ řekl Carl.
 „Ovšem.“
Dylan oznámil: „Řeknu klukům z právního, aby připravili
smlouvu.“
„Není třeba,“ zarazil ho David a sáhl do aktovky. Vyndal složku,
vytáhl z ní čtyři kopie dokumentu a rozdal jim je. „Toto je smlouva o
narovnání, která zahrnuje všechno. Je naprosto přímočará a obsahuje
všechny klauzule o zachování mlčenlivosti. Pracuju pro maličkou
právnickou firmu, která má nějaké složité problémy. Je v mém
vlastním zájmu, aby se o tomto nikdo nedozvěděl.“
„Vy jste měl předem připravenou smlouvu na šest a půl
milionu?“ zeptal se Carl.
„Pochopil jste to správně. Tolik tenhle případ stojí.“
Dylan řekl: „To narovnání musí být soudně schváleno, že?“
„Ano. Už jsem zařídil tomu dítěti poručníka, jeho otec je jeho
zákonným zástupcem. Soud musí narovnání schválit a celé ty roky
bude na ty peníze dohlížet. Ode mě se vyžaduje, abych připravil
roční účetnictví a jednou za rok se sešel se soudcem, ale spis může
být zapečetěný, aby byla zaručena diskrétnost.“
Prohlédli si smlouvu a pak ji Carl LaPorte jménem své firmy
podepsal. David ji podepsal také a potom přivedli Soa a Lwin. David
jim vysvětlil podmínky narovnání a oni se podepsali pod jeho jméno.
Carl se jim znovu omluvil a popřál jim, aby se měli dobře. Byli to
pro ně naprostý otřes, přemohly je emoce, nebyli schopni mluvit.
Když odcházeli z budovy, Dylan Kott požádal Davida, jestli by
mohl ještě na slovíčko. Khaingovi šli dál a čekali na Davida u auta.
Dylan hbitě vsunul Davidovi bílou neoznačenou obálku se slovy:
„To nemáte ode mě, ano?“
David si obálku uložil do náprsní kapsy kabátu. „Co to je?“
„Seznam výrobků, především hraček, spojených s otravou
olovem. Většina se vyrábí v Číně, ale jsou tam i některé z Mexika,
Vietnamu a Pákistánu. Vyrábějí se jinde, ale americké společnosti je
sem dovážejí.“
„Aha. A nejsou ty společnosti vaše konkurence?“
„Pochopil jste.“
„Díky.“
„Hodně štěstí.“
50
Poslední firemní porada se konala téhož dne, později odpoledne.
Na Davidovo přání počkali, až bude Rochelle pryč. Oscar byl
unavený a nevrlý, což bylo dobré znamení. Jeho přítelkyně a zároveň
řidička přijela ve tři, ale poslali ji pryč, a David slíbil, že svého
hlavního partnera po poradě odveze domů.
„To bude určitě něco důležitého,“ řekl Wally, když David zamkl
hlavní vchod.
„Taky že je,“ řekl David a posadil se ke stolu. „Pamatujete si, jak
jsem vám před několika měsíci říkal o tom případu otravy olovem?“
Vzpomínali si jen matně, tolik se toho přece od té doby odehrálo.
„Tak,“ pokračoval David samolibým tónem, „nastal v něm
zajímavý vývoj.“
„No tak povídej,“ naléhal Wally a už čekal nějaké příjemné
zprávy.
David se pustil do zdlouhavého vyprávění o tom, do čeho se
pustil kvůli Khaingovým. Položil na stůl sadu Strašných zubů a
pomalu odvíjel nit svého příběhu směrem k radostnému rozuzlení.
„Dnes ráno jsem se sešel s výkonným ředitelem a dalšími vedoucími
pracovníky společnosti a dohodli jsme se o narovnání.“
To už mu Wally s Oscarem viseli na rtech a vyměňovali si
nervózní pohledy. Když David řekl: „Honorář právního zástupce je
jeden a půl milionu,“ oba zavřeli oči a sklopili hlavu, jako by se
modlili. David udělal pauzu a každému dal jednu kopii dokumentu.
„Toto je návrh partnerské smlouvy na novou právnickou firmu
Finley, Figg & Zinc.“ Oscar a Wally drželi ten dokument, ale ani
jeden se na něj nepodíval. Jen na Davida hleděli s otevřenou pusou,
oba úplně zkoprnělí a neschopni slova.
David pokračoval: „Rovnocenného partnerství, s rozdělením
celkového zisku na tři díly s měsíčním výběrem založeném na čistém
příjmu za každý měsíc. Vy si necháte budovu na své jméno. Možná
se budete chtít podívat na třetí odstavec, strana dvě.“ Nikdo neotočil
stránku.
„Tak nám to řekni,“ pobídl ho Oscar.
 „Dobrá, je tam dost jasně uvedeno, do jakých činností se nová
firma nebude pouštět. Nebude dávat úplatky nebo odměnu
policistům, řidičům odtahové služby, záchranářům nebo komukoli
jinému za postoupení případu. Nebude inzerovat své služby na
lavičkách na autobusových zastávkách, bingo tiketech nebo v
jakýchkoli levných publikacích. Naopak, veškeré reklamy a inzerci
musí schválit marketingový výbor, který bude sestávat, alespoň první
rok, pouze z mé osoby. Jinými slovy, přátelé, ta firma už nebude
honit sanitky.“
„A co je na tom špatného?“ zeptal se Wally.
David se usmál, ale pokračoval: „Slyšel jsem i řeči o reklamě na
billboardech a v televizi. To je také zakázáno. Než firma podepíše
smlouvu s novým klientem, musíme všichni tři souhlasit s tím
případem. Jinými slovy, firma pojede podle těch nejvyšších
standardů profesionálního chování. Veškeré platby v hotovosti
půjdou rovnou do účetnictví, které teď povede kompetentní
autorizovaný účetní znalec. Výsledkem bude, pánové, že nová firma
bude fungovat jako skutečná právnická firma. Tato smlouva platí
jeden rok, a jestli ji některý z vás nedodrží, partnerství se zruší a já si
najdu práci někde jinde.“
„Zpátky k tomu honoráři,“ řekl Wally. „Myslím, že jsi to
nedopověděl.“
„Jestli se dohodneme na pravidlech nového partnerství, pak
navrhuj u, abychom použili honorář z narovnání na platby bance, dali
do pořádku ten zmatek s Krayoxxem, včetně těch patnácti tisíc za
sankce uložené v průběhu procesu. To je asi dvě stě tisíc. Rochelle
dostane mimořádnou odměnu ve výši sto tisíc. Pak zbývá 1,2 milionu
pro právníky, které bychom si podle mě měli rozdělit stejným
dílem.“
Wally zavřel oči, Oscar zabručel, pak pomalu vstal, došel k
hlavním dveřím a podíval se z okna. Nakonec řekl: „To nemusíš
dělat, Davide.“
„Souhlasím,“ přidal se Wally, ne však moc přesvědčivě. „To je
tvůj případ. My jsme pro něj neudělali nic.“
„Rozumím,“ řekl David. „Ale já se na to dívám takhle: nikdy
bych tenhle případ nenašel, kdybych nebyl tady. Tak je to prosté.
Před rokem jsem dělal práci, kterou jsem nenáviděl. Náhodou jsem
se sem přimotal, seznámil se s vámi a pak jsem měl štěstí a objevil
tenhle případ.“
„Výborný postřeh,“ řekl Wally a Oscar rychle souhlasil. Vrátil se
ke stolu a pomalu se usadil na židli. Podíval se na Wallyho a řekl: „A
co můj rozvod?“
„Žádný problém. Máme podepsanou dohodu. Tvoje manželka
nemá nárok na žádné peníze, které vyděláš poté, co podepsala.
Rozvod bude definitivní v lednu.“
„Tak si to představuju,“ řekl Oscar.
„Já taky,“ dodal David.
Dlouho bylo ticho, pak HS vstal ze svého polštáře a začal temně
vrčet. Dolehlo sem vzdálené houkání sanitky a každým okamžikem
sílilo. Wally se toužebně zahleděl na okno vedle Rochellina stolu.
„Ať tě to ani nenapadne,“ řekl David.
„Promiň. Síla zvyku,“ odpověděl Wally. Oscar se začal
pochechtávat a za chvíli se už všichni tři nahlas řehtali.
Epilog
Bart Shaw přestal s žalobami a výhrůžkami za profesní
pochybení firmě Finley & Figg. Shrábl skoro osmdesát tisíc od
Varricku za své úspěšné úsilí firmu mučit a nutit ji vést proces s
Klopeckovou. Adam Grand podal ke státní advokátní komoře
stížnost na profesionální etiku, ale ta nakonec vyšuměla. Pět dalších
klientů s případem „bez úmrtí“ udělalo totéž, se stejným výsledkem.
Nadine Karrosová dostála svému slibu, že nebude usilovat o uvalení
sankcí za podání bezdůvodných žalob, ale Varrick rozjel agresivní a
někdy úspěšnou kampaň u jiných soudů, aby shrábl peníze od firem
žalující strany. Jerry Alisandros dostal obrovskou pokutu na jižní
Floridě, když vyšlo najevo, že vůbec neměl v plánu pokračovat ve
vedení sporu o Krayoxx.
Thuya Khaing prodělal sérii prudkých záchvatů a zemřel tři dny
po Vánocích v dětské nemocnici Lakeshore. Malého pohřebního
obřadu se zúčastnili také David s Helen, Wally, Oscar a Rochelle.
Přítomni byli i Carl LaPorte a Dylan Knott, kteří s Davidovou
pomocí nenápadně promluvili se Soem a Lwin. Carl jim vyjádřil
upřímnou soustrast a znovu na sebe vzal jménem společnosti plnou
odpovědnost za to, co je potkalo. Podle podmínek Davidovy smlouvy
o narovnání mají na všechny sumy nezadatelné právo a budou jim
vyplaceny, jak společnost slíbila.
Oscarův rozvod vstoupil v platnost koncem ledna. To už bydlel
se svou novou přítelkyní v novém bytě a nikdy nebyl šťastnější.
Wally zůstal střízlivý, a dokonce dobrovolně pomáhal jiným
právníkům, kteří bojovali se závislostí.
Justin Bardall byl odsouzen k jednoletému vězení za pokus
zapálit právní firmu. U soudu se objevil na invalidním vozíku a
soudce ho vyzval, aby vzal na vědomí přítomnost Oscara, Wallyho a
Davida. Bardall spolupracoval s prokurátorem, aby dostal lehký trest.
Soudce, který strávil prvních dvacet let své kariéry uplatňováním
práva v ulicích jihozápadního Chicaga a o grázlech, kteří se spikli a
pálili právnické kanceláře, měl nevalné mínění, nad Justinovými šéfy
neprojevil žádný soucit. Majitel firmy Cicero Pipe byl odsouzen na
pět let a jeho stavební dozorčí dostal čtyři.
Davidovi se úspěšně podařilo dosáhnout toho, aby byla
Bardallova žaloba Oscara a firmy zamítnuta.
Není divu, že nové partnerství dlouho nevydrželo. Oscar po
operaci srdce a po rozvodu ztratil páru a trávil v kanceláři méně
hodin. Měl nějaké úspory v bance a pobíral důchod a jeho
spolubydlící si dobře vydělávala jako masérka. (Ve skutečnosti se s
ní seznámil hned vedle.) Po šesti měsících partnerství začal trousit
poznámky o tom, že půjde do penze. Wally byl ještě zkroušený ze
svého krayoxxového dobrodružství a polevil ve svém zápalu v
honění sanitek. Měl také přítelkyni, o něco málo starší ženu s
„pěknou účetní rozvahou“, jak to nazval. A Davidovi bylo také jasné,
že ani jeden z partnerů nemá touhu nebo talent dávat dohromady
velké kauzy a předkládat je soudu, když bude potřeba. Opravdu si
nedovedl představit, že by s těmi dvěma ještě někdy vkročil do
soudní síně.
Jeho radar mu vyslal varovné signály a on si jich okamžitě všiml.
Začal si plánovat odchod.
Jedenáct měsíců po narození Emmy porodila Helen dvojčata,
chlapečky. Ta významná událost Davida ponoukla plánovat novou
budoucnost. Pronajal si kancelář nedaleko jejich domova v Lincoln
Park, pečlivě si vybral místnosti v čtvrtém patře s výhledem na jih.
Viděl odtamtud úchvatné panoráma centra, přesně uprostřed se tyčila
Trust Tower. Ten pohled ho nikdy nepřestal motivovat.
Když si vše uspořádal, informoval Oscara a Wallyho, že plánuje
odchod, až dvanáctiměsíční smlouva vyprší. Rozchod byl nelehký a
smutný, ale ne neočekávaný. Pobídl Oscara, aby oznámil svůj
odchod do penze. I Wallymu se ulevilo. Rozhodli se s Oscarem z
fleku prodat budovu a zavřít krám. Když si všichni tři podali na
rozloučenou ruce a přáli si hodně štěstí, Wally si už plánoval
dovolenou na Aljašce.
David dostal psa a taky dostal Rochelle, ačkoli se na něčem tajně
domlouvali už měsíc. Nikdy by ho nenapadlo, že ji u sebe zaměstná,
ale ona byla najednou svou vlastní paní. S vyšší výplatou a dalšími
výhodami nové pozice vedoucí kanceláře se radostně přesunula do
nového podnájmu Davida E. Zinca, advokáta.
Nová firma se zaměřila na problematiku odpovědnosti za
výrobek. Když David urovnal další dva případy otravy olovem, bylo
jasné jemu, Rochelle i jejich přibývajícím zaměstnancům, že půjde o
poměrně lukrativní činnost.
Většinou měl práci u federálního soudu, a jak jeho podnik
vzkvétal, ocital se v centru stále častěji. Když měl možnost, zastavil
se u Abnera na kus řeči a rychlý oběd – sendvič a dietní kolu.
Dvakrát si dal Pearl Harbor se slečnou Spenceovou, které už táhlo na
sedmadevadesát, ale pořád do sebe denně obrátila ty tři sirupovité
lektvary. David zvládl s přemáháním jen jeden, pak se vlakem vrátil
do kanceláře a s chutí si zdřímnul na své nové pohovce.
JOHN GRISHAM
AMATÉŘI

Z anglického originálu The Litigators,

vydaného nakladatelstvím Doubleday v New Yorku roku 2011,
přeložila Drahomíra Michnová
Obálku navrhl Vojtěch Kybal
Redigovala Alexandra Fraisová
Odpovědná redaktorka Martina Bekešová
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 384
Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub,
Nádražní 32, 150 00 Praha 5,
v roce 2012 jako svou 6406. publikaci
Sazba Olaf Snajder, Brandýs n. L.
Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica
Vydání první

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5
Zelená linka: 800 103 203
Tel.: 296 536 111
Fax: 296 536 246
objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz