Blaise Pascal

MYŠLENKY
Pensées

Blaise Pascal

Sepsáno v letech 1657—1658

Vybral a přeložil PhDr Jar. Dvořáček, 1932

Tato e-kniha je volné dílo, protože doba ochrany majetkových autorských práv textu tohoto díla uplynula a
protože obrázek obálky a formátování, jež vytvořil Martin Pokorný, lze libovolně šířit a libovolně měnit.
Portrét Blaise Pascala použitý na obálce je převzat z české Wikipedie.
 Obsah

Obsah

ÚVOD. – ŽIVOT A DÍLO BLAŽEJE PASCALA.

Poznámka k Úvodu

ČÁST PRVÁ. – BÍDA ČLOVĚKA.

1. Nepoměr člověka; dvě nekonečnosti.
2. Šalebné schopnosti: sebeláska a obrazivost.
3. Pyrrhonismus
4. Zábavy

ČÁST DRUHÁ. – VZNEŠENOST ČLOVĚKA.

1. Důstojnost člověka v jeho myšlení.
2. Víra, sázka.
3. Proti atheistům.

ČÁST TŘETÍ. – MYŠLENKY O ROZLIČNÝCH NÁMĚTECH.

Poznámky a komentáře
 ÚVOD.

ŽIVOT A DÍLO BLAŽEJE PASCALA.

V dějinách evropského lidstva jest velmi málo mužů, v nichž by se geniální nadání
rozumové tak skvěle snoubilo s vroucností citu a s hlubokou zbožností, jako v
slavném francouzském fysiku a matematikovi, theologu i filosofovi Blažeji
Pascalovi. A protože celé životní dílo tohoto genia — zase tak jako málokde jinde
— jest nerozlučně spiato s vnějšími osudy životními, ba přímo z nich vyrůstá, jest
nutno uvésti napřed aspoň nejdůležitější data z života tohoto filosofa.
Blažej (Blaise) Pascal narodil se v památném, krásném městě Clermontu (v
střední Francii, v Auvergni) dne 19. června 1623 jako třetí dítě Štěpána Pascala,
presidenta královského berního soudu. Když bylo chlapci osm let, jeho otec, muž
vzdělaný a čestný, ovdověl a brzy potom se odstěhoval z Clermontu do Paříže. Již
jako útlý hošík projevoval Blažej, pečlivě vychovávaný jenom svým otcem, přímo
zázračné nadání matematické; a třebaže ho otec, jsa znepokojen chatrným zdravím
jediného synka, vší mocí odvracel od předčasného studia, nic nepomáhalo: toto
dvanáctileté dítě si samo, bez jakéhokoli návodu a výkladu, sestavilo základy
geometrie, které obsahovaly totéž, co první kniha slavných Základů Eukleidových.
Od té chvíle otec už synovi nebránil v jeho oblíbeném badání. Když bylo
Blažejovi 16 let, udivil svět slavným geometrickým Pojednáním o kuželosečkách;
sám Descartes užasl nad touto mladistvou geniálností, ba nechtěl ani uvěřit, že by
tak zralé, originální dílo mohlo míti autorem útlého jinocha. Vědecká práce však už
tehdy vážně ohrožovala chatrné zdraví Pascalovo; přes to se nám jeví celé
jinošství i mužný jeho věk jako nepřetržitá řada skvělých, překvapujících objevů a
vynálezů v oboru fysiky, matematiky a geometrie. R. 1642 vymyslil Pascal
důmyslný počítací stroj, o čtyři léta později vyvrátil nemožnost názoru o t. ř.
„horror vacui“, vyloživ správně, že zjevy sem příslušející jsou způsobeny tíží
vzduchu; a třebaže se i nadále zabýval též studiem filosofie a četbou antických
spisovatelů, přispěl zvláště v následujících letech znamenitou měrou k rozvoji
exaktních věd: v algebře zvěčnil své jméno t. ř. Pascalovým trojúhelníkem, jakož i
studiemi v oboru počtu integrálního a počtu pravděpodobnosti, k jejichž
zakladatelům bývá právem počítán; ve fysice pak se proslavil jednak metodou
měření výšek tlakoměrem, jednak studiemi o rovnováze kapalin (Pascalovo
paradoxon hydrostatické).
 R. 1647 stižen byl Pascal bolestným a trapným ochrnutím údů a od té doby trpěl
už stále až do smrti. Aby se trochu zotavil, uposlechl na čas rady lékařů a vzdal se
namáhavého studia věd; hledal rozptýlení ve společnosti, ale jen do té míry, že se
nevzdal prací a přemýšlení úplně. Žije střídavě v Clermontu a v Paříži, pohyboval
se v elegantní společnosti mužů učených a ušlechtilých, jako byli rytíř Méré, de
Thevenot a vévoda de Roannez; zajímal se o divadlo, o básnictví, o vědy a snad i
o kratochvíle příliš světské. Nikdy však svodům rušného života společenského
nepodlehl tak, aby jimi dusil ušlechtilé vzněty svého ducha; byltě Pascal, jak
duchaplně pověděl jeho životopisec, z těch duchů nevšedních, pro něž nebezpečí
není zde dole, nýbrž nahoře. Po krátkém období světáckého života rozhodl se na
domluvy své sestry, řeholnice v Port-Roy-alu, že dá úplně výhost světu a bude žiti
co možná v samotě, v rozjímání o věcech náboženských, v hledání pravého štěstí,
jehož mu nemohl poskytnouti svět ani studium věd a filosofie skeptické. Toť jest
ono pověstné „obrácení“ Pascalovo (1654), ačli lze vskutku mluviti o obrácení u
muže, jenž nikdy nevěrcem vlastně nebyl. Přispěla prý k němu i okolnost zcela
vnější, nešťastná příhoda na mostě Neuillském v Paříži: ježto se koně, zapřažení
do Pascalova kočáru, splašili, octl se filosof ve svrchovaném nebezpečí života a
zachránil se takřka jen zázrakem. Od té chvíle, od vánoc r. 1654, jest rozhodnuto
navždy: Pascal se vzdává všeho pohodlí a všech zábav, i nejmilejších a
nejušlechtilejších studií světských věd, a oddává se zcela, výhradně životu
asketickému, náboženským meditacím, modlitbě a skutkům křesťanské charity. A
ježto se choroba stupňovala — Pascal trpíval strašnými bolestmi hlavy i nohou,
mdlobami a závratěmi — jediné bolest byla od té doby prostředníkem mezi ním a
mezi lidmi, od nichž se jinak úplně odloučil, aby se tím více přiblížil svému Bohu.
Mysticismu Pascalovu nejlépe vyhovovala přísná životní praxe jansenistů [1],
proslulých mravní opravdovostí. Proto se hned po svém „obrácení“ sblížil s
družinou pařížského Port-Royalu, jakési to prvokřesťanské poustevny,
připomínající nám Čechům asketické zásady Jednoty bratrské; také jansenisté
kladli totiž hlavní důraz na přísnost mravů a opravdovou zbožnost. V té době byli
předními členy Port-Royalu Nicole, Arnauld, Perrault a Le Maître de Saci. U nich
býval — po několika dočasných návštěvách — Pascal hostem stále častějším; tam
se utvrzoval v chmurných zásadách učených a opravdových mužů, s nimiž ho
sbližovala i nechuť k laxní a světácké morálce jesuitské, A tak, když r. 1656 bylo
třeba hájiti učení Jansenova, šířeného věhlasným doktorem pařížské university
Arnauldem, proti jesuitům, vystoupil Pascal 18 anonymními listy, tajně vytištěnými
r. 1656 a 1657. Jsou to proslulé Pascalovy Lettres provinciales vydané později
souborně s názvem Lettres de Louis Montalte á un Provincial etc. (česky: Listy
proti jesuitům). Svou poctivostí mravní, skvělým slohem, krutou ironií a sžíravým
sarkasmem způsobily nevídaný rozruch a založily slávu svého autora. V prvých
třech a v posledních dvou se Pascal zabývá podstatou pře Arnauldovy, učením o
milosti; ostatní všecky jsou namířeny proti jesuitům přímo, t.j. proti jejich volné a
zhoubné morálce, proti přílišné přizpůsobivosti a chytrácké kasuistice.
Argumentace Pascalova, založená na dokladech ze spisů jesuitských theologů, byla
tak přesvědčující a pevná, že se Tovaryšstvo teprve za 40 let zmohlo na jakous
takous odpověď; rána však, kterou mu zasadil francouzský filosof, byla tak
hluboká, že se vlastně nikdy nezacelila, ba přispěla vydatně též k dočasnému
zrušení řádu r. 1773. „V dějinách pak filosofie velevýznamnými jsou listy ty tím,
že ponejprve světu dávají velikolepý příklad, že laik u věcech mravovědných
může rozhodovati.“ (T. G. Masaryk, Blaise Pascal, str. 20.)
Ale Polemikou nevyčerpal se onen silný a bojovný duch, oživující churavé a
zemdlené tělo Pascalovo. Nesmírný úspěch Listů posílil v něm odhodlání, dříve
již osnované, věnovati se cele obhajobě křesťanského učení proti atheistům a
lidem nábožensky vlažným. Zabývaje se horlivě čítáním Písma, církevních Otců i
jiných spisů náboženských, Pascal pomýšlel na velkolepou, obsáhlou apologii
křesťanství. Ale nebylo mu dopřáno dílo dokončiti; silný duch musil zápasiti s
nepřetržitými, často strašnými bolestmi, které týraly slabé tělo zvláště v
posledních letech Pascalova života: smrt už číhala na svou mladou, vzácnou oběť.
Od počátku r. 1662 se nemoc valně horšila, časté a prudké křeče ohlašovaly blížící
se konec. Ale duch nepodlehl; s přáním „Kéž mě Bůh nikdy neopustí!“ na
bezkrevných rtech, s odhodlaností askety a mučedníka vydechl Pascal naposledy
dne 19. srpna 1662. Největší a nejslavnější jeho dílo zachovalo se nám proto
jenom jako torso, byť velkolepé. Je to spousta papírů a útržků, poznámek, sentencí,
polemik, úvah a výlevů citu, jež z literární pozůstalosti Pascalovy vydali — ne
zcela přesně — r. 1670 členové Port-Royalu s názvem „Pensées de M. Pascal sur
la religion“ (Pascalovy myšlenky o náboženství). R. 1687 uspořádáno vydání
nové, úplnější, s obšírným životopisem, jejž napsala Pascalova sestra paní
Périerová. Souborná díla Pascalova byla znovu vydána r. 1779 Bossutem, a to v
jiném, odchylném pořadí; z pozdějších vydání vyniklo Faugerovo (1844),
Havetovo (1866) a Molinierovo (1877—79). V nové době pak vyniká přesností a
úplností dvojí vydání Brunschvicgovo [2] (z r. 1904 a 1907). Posmrtné dílo
Pascalovo, ony zlomky chystané apologie, bývá uváděno někdy celým titulem jako
Pensées sur la religion et la morale (Myšlenky o náboženství a o mravnosti), jindy,
a to častěji, zkráceně Pensées (Myšlenky).
Přes to, že Myšlenky jsou jenom fragment, náčrtky a materiál k dílu
definitivnímu, tvoří chloubu francouzského písemnictví; je to jedna z nejhlubších a
nejjímavějších knih, jaké kdy vzešly z lidského ducha a srdce. Skvělým slohem
básnickým i přesností logických závěrů snaží se v ní autor dokázati pravdivost
náboženství křesťanského, vycházeje z přesvědčení, že víře jest dáti přednost před
mdlým lidským rozumem. Věrou překonává Pascal především svou vlastní úzkost
a hrůzu, kterou v jeho nitru budila představa nekonečného vesmíru. A těm, kteří se
brání podrobiti rozum víře, ukazuje přesvědčivě, že vědění naše jest nejisté,
vědoucí nejednotní. Člověk touží po pravdě, chce věděti, kam spěje, jaký jest jeho
cíl; k tomuto nejvyššímu poznání může člověk dospěti nikoli rozumem, nýbrž
citem. Cit, srdce vede nás i k poznání nejvyššího dobra, k Bohu.
Tím, že Pascal snižuje rozum a zdůrazňuje víru, blíží se francouzským
skeptikům, hlavně Montaignovi, ačkoli počítati ho k nim bylo by nesprávné. Jeho
morální filosofii jest bližší Descartes; neboť východisko cartesianismu, protiva
ducha a těla, je též východiskem filosofie Pascalovy: vznešenost a bída člověka.
Avšak to, co jsou u Descarta jenom abstraktní pojmy filosofické, tvoří u Pascala
elementy mravní: proti rozumové stránce člověka staví cit a na něm buduje celý
svůj systém. Tím, že se Pascal jeví jako výmluvný zastánce potřeb a práv lidského
srdce, stává se předchůdcem slavného J.J. Rousseaua. Zřejmý je také Pascalův
vliv na anglického filosofa Huma, jenž se právě u tohoto francouzského filosofa
naučil pokládati lidský rozum za podřízený vůli; a přímo i nepřímo působil Pascal
též na německého filosofa XIX. století Schopenhauera.

***

V krátkém informativním úvodu nelze po všech stránkách oceniti veliký význam

Pascalův. Přehlédneme-li však celé jeho životní dílo, můžeme říci úhrnem, že i
přes nedostatky, které jistě má, jeví se nám Pascal jako hluboký filosof, pronikavý
moralista, znalec lidského srdce, vynikající řečník, obávaný polemik a — jakkoli
to zní paradoxně — spolu s Corneillem největší básník své doby. A kdo pozorně
pročte a promyslí jeho Myšlenky, jistě bude souhlasiti s úsudkem, jejž o nich (na
str. 32 studie již citované) pronesl prof. dr. T. G. Masaryk: „Není spisu na světě,
který by tak mluvil k duši jako ,Pensées‘, který by z netečnosti a lhostejnosti tak
vyburcoval a záhadu žití lidského tak dojemně naučil ne-li poznávati, tož aspoň
tušiti.“ —

V Brně v červnu 1932.

Dr. J. D.
 Poznámka k Úvodu

Vliv B. Pascala jako filosofa byl u nás až do nedávná nepatrný. Máme sice
ojedinělá svědectví, že vynikající naši buditelé znali a čítali jeho spisy, jakož
vůbec Pascal působil v celé západní Evropě na osvícenské pojetí katolicismu. Ale
teprve v druhé polovici XIX. století jeví se u nás hlubší zájem o jeho díla a
filosofii. Několik jeho myšlenek — vedle aforismů z Börna, Herdera, Jeana Paula,
Shakespeara a j. — bylo otištěno už r. 1864 v Rodinné kronice, redigované Janem
Nerudou; a r. 1873 máme v Časopise Musea král. českého obšírný a pěkný článek
„Myšlenky Blasia Pascala o Bohu, víře, prvních a posledních věcech člověka“,
napsaný Josefem Fričem; podává tam vedle obsáhlého životopisu též asi 200
myšlenek Pascalových. Ale teprve mladý tehdy profesor pražské university T. G.
Masaryk zahloubal se do filosofie Pascalovy opravdu vědecky; plodem jeho studia
byla přednáška, kterou pak vydal tiskem, s názvem „Blaise Pascal, jeho život a
filosofie.“ (Sbírka přednášek a rozprav, Praha, Otto, 1883). — První úplný
překlad Pascalových Pensées máme z pera dr. Antonína Uhlíře (B. Pascal,
Myšlenky, Jan Laichter, Praha, 1909). — Pascalovy polemické listy proti jésuitům,
zkráceně nazývané Les provinciales, přeložil a r. 1926 s názvem „Listy proti
jesuitům“ vydal Vratislav Čechal. —
 ČÁST PRVÁ.

BÍDA ČLOVĚKA.
 1. Nepoměr člověka; dvě nekonečnosti. [3]

Ať tedy člověk pozoruje celou přírodu v její svrchované a plné vznešenosti, ať

odvrátí svůj zrak od věcí nízkých, které jej obklopují! Ať pohlédne na toto zářné
světlo, které jako věčná lampa osvěcuje vesmír; ať se mu země objeví jako bod
proti ohromné dráze, kterou toto těleso nebeské opisuje [4], a ať užasne nad tím, že
sama tato ohromná dráha jest jenom velice nepatrný bod proti dráze, kterou hvězdy
probíhají na obloze. Ale zastaví-li se náš zrak tam, ať obrazivost postoupí dále;
spíše se unaví chápáním nežli příroda poskytováním. Celý tento viditelný svět jest
jenom nevnimatelná čárka v širé oblasti přírody. Žádná představa se jí ani
nepřiblíží. Nadarmo napínáme svou chápavost za představitelné prostory: tvoříme
jen atomy proti skutečným věcem. Je to nekonečná dráha, jejíž střed jest všude,
obvod nikde. Konečně je to nejpatrnější znak boží všemohoucnosti, že se naše
obrazotvornost ztrácí v této myšlence.
Ať člověk, když se vzpamatuje, uvažuje, čím jest proti tomu, co jest; ať se
považuje za zbloudilce v tomto odlehlém okrsku přírody; a ať se z tohoto
nepatrného žaláře, do něhož jest vsazen — míním vesmír — naučí správně
oceňovati zemi, království, města i sama sebe. Co jest člověk v nekonečnu?
Ale — abych mu ukázal jiný zázrak, stejně úžasný: ať pátrá v tom, co zná jako
věci nejnepatrnější! Ať mu roztoč v nepatrnosti svého těla ukáže části
nesrovnatelně menší, nožky s klouby, žíly v těchto nožkách, krev v těchto žilách,
mok v této krvi, kapky v tomto moku, páry v těchto kapkách; ať potom, rozděle
ještě tyto poslední věci, vyčerpá své síly v těchto představách a ať poslední
předmět, k němuž dovede dospěti, jest nyní předmětem naší úvahy; snad si bude
mysliti, že tu jest již krajní malost přírody. V tom mu ukáži novou propast.
Vymaluji mu nejen vesmír viditelný, nýbrž i nesmírnost přírody, kterou možno
pochopiti, v okruhu tohoto atomového zlomku. Ať v něm spatří nekonečné množství
světů, z nichž každý má svoji oblohu, svoje oběžnice, svoji zemi v témž poměru
jako svět viditelný; na této zemi živočichy a nakonec i roztoče, v nichž opět najde
to, co mu ukázali ti první; a nalézaje i v druhých totéž bez konce a bez oddechu, ať
se ztratí v těchto divech, jež svou malostí jsou právě tak úžasné, jako ostatní svým
rozsahem! Neboť kdo by se nedivil, že naše tělo, které nedávno nebylo postižitelné
ve vesmíru, jsouc samo nepostižitelné v lůně všeho, jest nyní kolos, svět nebo
spíše všecko proti nicotě, k níž nemožno dospěti?
Kdo bude takto uvažovati o sobě, zhrozí se sám sebe, a vida, že tělem, které mu
dala příroda, vznáší se mezi oběma propastmi nekonečna a nicoty, bude se
zachvívati při pohledu na tyto divy; a protože se jeho zvědavost změní v údiv,
myslím, že spíše bude nakloněn tiše je pozorovati než domýšlivě zkoumati.
Neboť — zkrátka — co jest člověk v přírodě? Nic proti nekonečnu, všecko
proti ničemu, střed mezi ničím a vším. Protože jest nekonečně vzdálen chápání
obou krajností, konec všech věcí i jejich princip jest před ním nepřekonatelně skryt
v neproniknutelném tajemství; je stejně neschopen viděti nicotu, z níž jest vzat, i
nekonečno, jímž jest pohlcován.
Co jiného tedy učiní, než že bude chápati jakýsi zdánlivý střed věcí, jsa věčně
bez naděje, že by poznal jejich počátek a konec? Všecky věci vzešly z ničeho a
dosahují do nekonečna. Kdo zbadá tyto úžasné cesty? Tvůrce těchto divů jim
rozumí; nikdo jiný nemůže.
Protože neuvažovali o těchto nekonečnostech, lidé se opovážlivě oddávali
zkoumání přírody, jako by k ní byli v nějakém poměru. Jest zvláštní, že chtěli
pochopiti principy všeho a domýšlivostí tak nekonečnou, jako byl jejich předmět,
dospěti odtud až k poznání všeho; neboť není pochybnosti, že není možno pojmouti
tento úmysl bez domýšlivosti nebo bez schopnosti nekonečné jako příroda.
Je-li člověk poučen, chápe, že téměř všecky tyto věci, protože do nich příroda
vtiskla obraz svůj i svého tvůrce, mají v sobě něco z této dvojí nekonečnosti. Tak
vidíme, že všecky vědy jsou nekonečné v rozsahu výzkumů; neboť kdo pochybuje,
že na příklad geometrie má vyložiti nekonečnou nekonečnost pouček? Ty jsou též
nekonečné v množství a v přesnosti svých principů; neboť kdo nevidí, že principy,
které si stanovíme jako poslední, samy o sobě neobstojí a že jsou opřeny o jiné,
které, majíce oporou zase jiné, nestrpí nikdy posledního? Ale tvoříme poslední,
které jsou rozumu patrné, jako činíváme ve věcech hmotných, kde nedělitelným
nazýváme bod, nad nějž naše smysly nepostřehují už nic, ačkoli je do nekonečna
dělitelný i svou povahou.
Z této dvojí nekonečnosti věd jest nekonečnost velikosti mnohem zřejmější, a
proto málokdo se odvážil tvrditi, že zná všecko. „Budu mluviti o všem“, říkával
Demokritos.
Ale nekonečnost v malosti jest mnohem méně viditelná. Filosofové spíše ovšem
usilovali k ní dospěti, ale právě tu všichni narazili. To dalo podnět k oněm tak
obvyklým názvům, O základech věcí, O základech filosofie [5] a podobným,
vskutku tak pyšným, byť zdánlivě méně, jako onen, jenž bije do očí, De omni
scibili [6]
Člověk se ovšem pokládá za mnohem schopnějšího proniknouti do středu věcí
než obsáhnouti jejich obvod; viditelný prostor světa nás viditelně přesahuje; ale
poněvadž my přesahujeme malé věci, považujeme se za schopnější obsáhnouti je; a
přece dospěti až k ničemu nevyžaduje méně schopnosti nežli dospěti ke všemu;
nekonečné schopnosti vyžaduje jedno i druhé, a zdá se mi, že kdo by pochopil
poslední principy věcí, mohl by též dospěti až k poznání nekonečna. Jedno závisí
na druhém a jedno vede k druhému. Tyto krajnosti se stýkají a spojují se, stále se
od sebe vzdalujíce; a sbíhají se v Bohu a jediné v Bohu.
Poznejme tedy svůj význam; jsme něco a nejsme všecko; to, co máme života,
připravuje nás o poznání prvních principů, které se rodí z ničeho; a trocha života,
kterou máme, zakrývá nám pohled do nekonečna.
Naše mohutnost poznávací zaujímá v řadě poznatelných věcí totéž místo jako
naše tělo v prostoru přírody.
Protože jsme obmezeni v každém směru, tento stav, který jest uprostřed obou
krajností, jeví se ve všech našich schopnostech. Naše smysly nevnímají nic
krajního. Příliš mnoho hluku nás ohlušuje, přílišné světlo oslepuje, příliš veliká
vzdálenost i přílišná blízkost vadí zraku; přílišná délka i krátkost řeči ji zatemňuje,
příliš mnoho pravdy nás ohromuje: znám lidi, kteří nemohou pochopiti, že odečtu-
li od nuly čtyři, zbude nula; základní principy jsou nám příliš samozřejmé; příliš
mnoho zábavy unavuje, příliš mnoho souzvuků v hudbě budí nelibost; a příliš
mnoho dobrodiní popuzuje nás — chceme míti, z čeho bychom dluh přeplatili.
Beneficia eo usque laeta sunt, dum videntur exsolvi posse; ubi multum antevenere,
pro gratia odium redditur [7]. Nepociťujeme ani přílišné teplo, ani přílišnou zimu.
Nadobyčejné vlastnosti jsou nám nepříjemné a nevnimatelné: necítíme jich už,
trpíme jimi. Přílišné mládí i přílišné stáří překáží duchu, příliš mnoho i málo
vzdělání; zkrátka — krajnosti jsou nám, jako by nebyly, v poměru k nim
neexistujeme; unikají nám a my jim.
Toť pravý náš stav; to nás činí neschopnými věděti jistě a nevěděti naprosto.
Plujeme v širém středu, jsouce stále nejistí a kolísaví, hnáni od konce ke konci. Ať
k jakémukoli cíli snažíme se upoutati a upevniti se, chvěje se a mizí nám; a jdeme-
li za nírti, uniká nám, vyklouzne a utíká věčným útěkem. Nic se pro nás
nezastavuje. To je stav, který je nám přirozený a přece nejvíce se příčí naší
náchylnosti: hoříme touhou nalézti pevné místo a konečnou, stálou základnu,
abychom na ní zbudovali věž, která by čněla do nekonečna; ale všecek náš základ
praská a země se otvírá až do propasti.
Nehledejme tedy nižádné jistoty a pevnosti. Náš rozum je stále klamán nestálostí
jevů; nic nedovede upevniti konečno mezi obě nekonečnosti, které je svírají a
unikají mu.
Když toto dobře pochopíme, myslím, že setrváme v klidu, každý v tom stavu, do
něhož jej příroda postavila. Protože tento střed, kterého se nám dostalo údělem, je
stále vzdálen krajnosti, co na tom, že jeden člověk má trochu více znalosti věcí?
Má-li ji, pojímá je trochu s větší výše: což není stále nekonečně vzdálen cíle a
není trvání našeho života stejně nekonečně vzdáleno věčnosti, i když trvá o deset
let déle?
Vzhledem k těmto nekonečnostem jsou všecky konečné věci stejné; a nevidím,
proč zakládati svou obrazotvornost spíše na jedné nežli na druhé. Sám příměr,
který tvoříme mezi sebou a konečnem, působí nám utrpení.
Kdyby člověk studoval především sebe, viděl by, jak jest neschopen proniknouti
dále. Jak by část mohla znáti celek? — Ale zatouží snad poznati alespoň části, s
nimiž je v poměru? Ale všecky části světa mají k sobě navzájem takový vztah a
takovou spojitost, že považuji za nemožné poznati jednu bez druhé a bez celku.
Člověk — na příklad — má vztah ke všemu, co zná. Potřebuje místa k pobytu,
času k trvání, pohybu k životu, prvků k svému složení, tepla a pokrmů k výživě,
vzduchu k dýchání; vidí světlo, cítí těla — zkrátka všecko směřuje ke spojení s
ním. Ku poznání člověka je tedy třeba věděti, čím to, že k životu potřebuje
vzduchu; a ku poznání vzduchu věděti, jaký má vztah k životu člověka atd. Není
plamene beze vzduchu; tedy, abychom poznali jedno, je třeba znáti druhé.
Poněvadž tedy všecky věci jsou způsobeny a působící, podporované a
podporující, prostředeční i bezprostřední a poněvadž všecky se udržují přirozeným
a neznatelným poutem, které víže i nejvzdálenější a nejrůznější, považuji za
nemožné poznati části bez poznání celku, a rovněž tak poznati celek bez znalosti
jednotlivých částí.
A naši neschopnost poznati věci dovršuje to, že ony samy o sobě jsou prosté, my
však že jsme složeni ze dvou přirozeností opačných a různorodých, z duše a z těla.
Neboť jest nemožné, aby ta část, která v nás myslí, byla jiná než duchovní; a kdyby
někdo tvrdil, že jsme jenom tělesní, to by nás ještě více vzdalovalo poznání věcí,
protože nic není tak nepochopitelné, jako řekneme-li, že se hmota poznává sama;
není nám možno pochopiti, jak by se poznávala.
A tak, jsme-li pouze hmotní, nemůžeme poznati zhola nic; a jsme-li složeni z
ducha a z hmoty, nemůžeme dokonale poznati věci prosté, duchovní ani tělesné.
Tím se stává, že téměř všichni filosofové matou pojmy o věcech a mluví o
věcech tělesných duchovně, o duchovních tělesně. Neboť říkají odvážně, že tělesa
směřují dolů, že tíhnou k svému středu, že unikají své zkáze, že se bojí prázdnoty,
že hmota má náklonnosti, libost i nelibost — všecko to jsou věci, které přináležejí
jenom duchu. A mluvíce o duchu, chápou jej tak, jako by byl na jednom místě, a
přičítají mu pohyb z místa na místo, věci to, které přináleží jenom tělům.
Místo abychom přijímali pojmy z těchto jasných věcí, zbarvujeme je svými
vlastnostmi a svou složitou bytost vtiskujeme všem prostým věcem, které
pozorujeme.
Kdo, vida nás skládati všecky věci z ducha a z těla, nemyslil by si, že tato
směsice nám bude asi velmi pochopitelná? A přece je to věc, které rozumíme
nejméně. Člověk je sám sobě nej větším zázrakem přírody; neboť nedovede
pochopiti, co jest tělo, a ještě méně, co jest duch, a ze všeho nejméně, jak tělo
může býti spojeno s duchem. V tom jest vrchol jeho nesnází, a přece je to jeho
vlastní bytost: Modus, quo corporibus adhaerent spiritus, comprehendi ab
hominibus non potest, et hoc tamen homo est [8].
Konečně, abych dokonal důkaz naší slabosti, skončím těmito dvěma úvahami.
 2. Šalebné schopnosti: sebeláska a obrazivost. [9]

Sebeláska. Povaha sebelásky a tohoto lidského já jest milovati jenom sebe a jen na
sebe mysliti. Ale co prospěje? Nedovede zabrániti, aby tento předmět, jejž miluje,
byl pln chyb a běd: chce býti veliký a vidí se malý; chce býti šťasten a vidí se
bídný; chce býti dokonalý a vidí, že je samá nedokonalost; chce býti předmětem
lásky a úcty lidí a pozoruje, že jeho chyby zasluhují jenom jejich odporu a
pohrdám. Tento zmatek, v němž se ocitá, způsobuje v něm nejnespravedlivější a
nejhříšnější vášeň, jakou si možno představiti; neboť pojímá smrtelnou nenávist
proti této pravdě, která jej kárá a usvědčuje z jeho chyb. Přál by si zničit ji, a
nemoha zničit ji samu, ničí ji, jak může, ve svém vědomí i ve vědomí jiných, to jest
vynakládá všecko své úsilí, aby skryl své chyby i před druhými i před sebou
samým, a nestrpí, aby mu je kdo ukazoval nebo viděl.
Je to zajisté zlo, býti pln chyb; ale ještě větší zlo jest, býti pln chyb a nechtít je
uznati, protože to znamená, přičiňovati k nim ještě chybu dobrovolného klamu.
Nechceme, aby nás druzí i klamali; neuznáváme za správné, aby chtěli být námi
ctěni více nežli zasluhují: proto není též spravedlivé, abychom je klamali a chtěli,
aby nás ctili více než zasluhujeme.
A tak, když odhalují jenom nedokonalosti a neřesti, které vskutku máme, jest
patrno, že nám nekřivdí, poněvadž příčinou toho nejsou oni; a že nám prokazují
dobro, poněvadž nám pomáhají zbaviti se zla, totiž nevědomosti o těchto
nedokonalostech. Nemáme býti rozhněváni, že je znají a že námi pohrdají; neboť je
spravedlivé i to, že nás znají takové, jací jsme, i že námi opovrhují, jsme-li hodni
opovržení.
Takové city by vznikaly v srdci plném slušnosti a spravedlnosti. Co máme tedy
říci o svém, vidouce v něm náklonnost zcela opačnou? Neboť není snad pravda, že
nenávidíme pravdu i ty, kteří nám ji říkají, že jsme rádi, klamou-li se v náš
prospěch, a že chceme býti jimi uznáváni za jiné nežli vskutku jsme?
Tu je toho důkaz, jenž mi nahání hrůzy. Katolické náboženství nenutí člověka
odhalovati své hříchy před každým bez rozdílu; dovoluje, aby zůstal skryt přede
všemi ostatními lidmi; avšak vyjímá z nich jediného a přikazuje, abychom před ním
odhalili hlubinu svého srdce a ukázali se takovými, jací jsme. Přikazuje nám,
abychom jenom tohoto jediného člověka vyvedli z klamu, a zavazuje ho k
nezrušitelnému tajemství, čímž tato vědomost jest v něm tak, jako by nebyla. Lze si
představili něco milosrdnějšího a mírnějšího? A přece zkaženost člověka je
taková, že i v tomto příkazu vidí krutost; a je to jeden z hlavních důvodů, který
vzbouřil proti církvi velikou část Evropy [10].
Jak nespravedlivé a nerozumné je srdce lidské, že vidí zlo v tom, je-li nuceno
učiniti vůči jednomu člověku to, co by bylo spravedlivo učiniti nějakým způsobem
vůči všem lidem! Vždyť — je spravedlivé, abychom je klamali?
Jsou rozličné stupně v tomto odporu ku pravdě; ale možno říci, že do jisté míry
jest ve všech lidech, protože jest neodlučitelný od sebelásky. Tato zlá nedůtklivost
nutí ty, kdož nezbytně musí jiné kárati, vyhledávati tolik oklik a zmírnění, aby jich
neurazili. Musí zmenšovati naše vady, tvářiti se, jako by je omlouvali, vkládati do
řeči chválu i projevy lásky a úcty. Přes to přese všecko tento lék bývá sebelásce
přece hořký. Béře ho co může nejméně a vždycky s odporem, často i s tajnou
nevolí proti těm, kdož jej podávají.
Tím se stává, že jde-li lidem o to, aby byli námi milováni, střehou se prokázati
nám službu, o níž vědí, že jest nám nepříjemná; chovají se k nám tak, jak chceme,
aby se chovali: nenávidíme pravdu, skrývají ji před námi; chceme, aby se nám
lichotilo, lichotí nám; rádi jsme klamáni, klamou nás.
To způsobuje, že každá míra štěstí, která nás povznáší ve společnosti, ještě více
nás vzdaluje pravdy, protože lidé se bojí uraziti ty, jejichž náklonnost jest
prospěšnější a nepřízeň nebezpečnější. Panovník může býti na posměch celé
Evropě, ale on sám se o tom nedoví. Nedivím se: pověděti pravdu jest prospěšné
tomu, komu se poví, ale škodlivé těm, kdož ji říkají, poněvadž upadají v nenávist.
Ti však, kdo žijí s panovníky, mají raději svoje zájmy nežli zájem panovníka,
kterému slouží; a tak nedbají, aby mu prospěli tím, že by si sami škodili.
Toto neštěstí je zajisté větší a obvyklejší v nejvyšších vrstvách společnosti;
avšak ani nejnižší třídy nejsou ho zproštěny, poněvadž vždycky míváme nějaký
zájem, abychom si získali lásku lidí. Tak jest lidský život jenom trvalý přelud; lidé
se jenom vzájemně klamou a vzájemně si lichotí. Nikdo v naší přítomnosti nemluví
o nás tak, jak o nás mluvívá v naší nepřítomnosti. Svornost, která jest mezi lidmi,
jest založena jenom na této vzájemné šalbě; a málo přátelství by se udrželo, kdyby
každý věděl, co jeho přítel o něm říká za zády, třebaže tehdy o něm mluvívá
upřímně a bez vášně.
Člověk je tedy jen přetvářka, jenom lež a pokrytectví, i sám v sobě i k druhým.
Nechce, aby se pověděla pravda, vystříhá se povědět ji jiným; a všecky tyto
náklonnosti, tak vzdálené spravedlnosti a pravdy, mají přirozený kořen v jeho
srdci.

***

Obrazivost. Je to ona šálivá stránka v člověku, ona vládkyně bludu a nepravdy,

a tím podvodnější, že není podvodná vždycky; neboť byla by neomylným
pravidlem pravdy, kdyby byla neomylným pravidlem lži. Ale protože nejčastěji
bývá klamná, neprojevuje žádné známky své podstaty, značíc zároveň pravdu i
faleš.
Nemluvím o bláznech, mluvím o nejmoudřejších; a právě mezi nimi má
obrazivost veliký dar přesvědčovati lidi. Rozum volá nadarmo, nemůže stanovití
cenu věcí.
Tato zpupná mohutnost, nepřítelkyně rozumu, která jej ráda posuzuje a ovládá,
aby ukázala, co ve všem zmůže, vytvořila v člověku druhou přirozenost. Má svoje
šťastné lidi, své nešťastné, své zdravé, své nemocné, své boháče, své chudé; nutí
věřiti, pochybovati, zapírati rozum; ochromuje smysly, činí je citlivými; má svoje
blázny i své mudrce; a nic nás více nemrzí než vidíme-li, že svoje věrné naplňuje
mnohem úplnější a celistvější spokojeností nežli rozum. Ti, kdož jednají podle
obrazivosti, jsou sami sebou zcela jinak spokojeni nežli mohou rozumně sebou býti
spokojeni moudří. Hledí na lidi pánovitě; hádají se směle a s důvěrou; druzí se
strachem a s nedůvěrou; a tato veselost tváře dodává jim často převahy v mínění
posluchačů — tolik přízně mívají domněle moudří u soudců téže přirozenosti!
Obrazivost neudělá z bláznů mudrců; ale činí je šťastnými, vítězně závodíc s
rozumem, který své přátele může učiniti jen nešťastnými, ježto obrazivost je
zahrnuje slávou, rozum hanbou.
Kdo rozdílí dobré jméno? Kdo dodává úcty a vážnosti osobám, dílům, zákonům,
slavným mužům, ne-li tato obrazivá schopnost? Všecka bohatství země
neznamenají nic bez jejího souhlasu!
Neřekli byste, že se tento vysoký úředník, jehož důstojné stáří vnuká úctu všemu
lidu, řídí ryzím a ušlechtilým rozumem a že posuzuje věci podle jejich skutečné
hodnoty, nedbaje nicotných okolností, které porušují jenom obrazivost slabých?
Hleďte, jak přichází na kázání, k němuž s sebou přináší nábožnou horlivost a pevný
svůj rozum stupňuje horlivostí křesťanské lásky! Hle, jak jest připraven
vyslechnouti je s příkladnou úctou. Kazatel se objeví; dala-li mu příroda chraptivý
hlas a trochu divnou tvář, oholil-li ho lazebník špatně a nadto jej náhoda ještě
ušpinila: ať jakkoli vznešené jsou pravdy, jež hlásá, sázím se, že náš senátor ztratí
všecku vážnost.
Největšího filosofa na světě, stojícího nad propastí na prkně širším než je
potřebí, přemůže vlastní obrazivost, byť i ho rozum přesvědčoval, že je bezpečen.
A mnozí by nesnesli této myšlenky, aby nezbledli a nezapotili se.
Kdo neví, že pohled na kočku, na myš, rozšlápnutí kousku uhlí atd. přivádí
rozum z rovnováhy? Zbarvení hlasu působí na nejmoudřejší a měnívá dojem řeči i
básně.
Láska nebo nenávist měnívá tvářnost spravedlnosti. A oč spravedlivější vidí
při, kterou zastává, advokát už napřed dobře zaplacený! Oč lepší ji ukazuje jeho
smělé vystoupení soudcům, oklamaným tímto zdáním! Směšný rozum, jímž větřík
točí, a na všecky strany!
Nechci uváděti všecky její [11] účinky; musil bych vypočítávati skoro všecky
skutky lidí, kteří se takřka nehnou bez jejích popudů. Neboť rozum byl donucen
ustoupiti, a i nejmoudřejší béře za své zásady to, co obrazivost lidí opovážlivě
zavedla na každé místo.
Obrazivost má v moci všecko; tvoří krásu, spravedlnost i štěstí, což je na světě
všecko. Ze srdce rád bych viděl onu italskou knihu, z níž znám jenom název, který
sám o sobě jest za mnoho knih: Della opinione, regina del mondo. [12] Podpisuji
ji, aniž ji znám, vyjímaje, co by snad v ní bylo špatného.
Takové jsou asi účinky této šalebné schopnosti, která, zdá se, byla nám dána
jenom proto, aby nás zaváděla do nezbytného bludu; máme však k němu i mnoho
jiných podnětů.
 3. Pyrrhonismus [14]

Hlavní zásady pyrrhoniků (pomíjím méně významné) jsou: že nemáme žádné jistoty
o pravdě těchto principů, kromě víry a zjevení, leda v tom, co cítíme přirozeně v
sobě. Nuže, tento přirozený cit není přesvědčujícím důkazem jejich pravdy,
protože nemáme-li mimo víru nižádné jistoty, zdali člověk je stvořen dobrým
bohem či zlým duchem či náhodou, jest pochybno, zda tyto principy jsou nám dány
pravé nebo nepravé nebo nejisté — podle našeho původu. Nadto — nikdo nemá
mimo víru jistoty, zdali bdí či spí, neboť ve spánku věříme tak pevně, že bdíme,
jako ve bdění; zdá se nám, že vidíme prostory, postavy, pohyby; cítíme míjeti čas,
měříme jej, zkrátka jednáme stejně jako bdící; takže proto, že polovice života
uplyne ve spánku, ať už podle našeho vlastního tvrzení, či ať se nám to jenom zdá,
nemáme žádné představy o pravdě a všecky naše city jsou tu přeludy. Kdo ví, zdali
tato druhá polovice života, kdy myslíme, že bdíme, není jen jiný, od prvního trochu
odlišný spánek, z něhož se probouzíme, když myslíme, že spíme?
Toť jsou hlavní důvody s té i s oné strany.
Pomíjím méně významné, jako řeči pyrrhoniků proti vlivům zvyku, vychování,
mravů, zemí a jiné podobné věci, které, třebaže strhují převážnou část obyčejných
lidí, kteří dogmatisují jenom na těchto nicotných základech, bývají vyvráceny
nejnepatrnějším fouknutím pyrrhoniků. Podívejme se jen do jejich knih, nejsme-li
dosti přesvědčeni: přesvědčíme se velmi rychle a snad až příliš.
Zastavuji se u jediného silného důvodu dogmatiků, který tvrdí, že mluvíme-li
poctivě a upřímně, nemůžeme pochybovati o principech přirozených.
Proti tomu pyrrhonikové namítají zkrátka nejistotu našeho původu, která v sobě
zahrnuje i nejistotu naší přirozenosti; a na to dogmatikové dluží odpověď už od té
doby, to trvá svět.
Toť zjevná vojna mezi lidmi, které se musí každý zúčastniti a nezbytně se
postaviti buď na stranu dogmatismu nebo pyrrhonismu; neboť kdo by mínil zůstati
neutrální, byl by v pravém smyslu slova pyrrhonik. Tato neutralita jest podstatou
kabaly: kdo není proti nim, je především pro ně. Nejsou sami pro sebe; jsou
nestranní, lhostejní, nerozhodní ve všem, sebe nevyjímajíce.
Co tedy učiní člověk v tomto postavení? Bude pochybovati o všem? Bude
pochybovati, zdali bdí, zdali ho někdo trhá kleštěmi nebo pálí? Bude pochybovati,
zdali pochybuje? Bude pochybovati, zdali jest? Není možno dospěti až sem; a já
mám za jisté, že nikdy nebylo skutečně dokonalého pyrrhonika. Příroda přispívá
bezmocnému rozumu a brání mu zaběhnouti až sem.
 Řekne tedy naopak, že jistě má, drží pravdu — on, který, ať na něj jen trošku
naléháme, nemůže pro ni uvésti žádného důkazu a jest nucen vzdáti se?
Jaký přízrak je tedy člověk? Jaká to nevídanost, jaká nestvůra, jaký chaos, jaká
snůška protikladů, jaký zázrak! Soudce všeho, bídný červ pozemský, strážce
pravdy, stoka nejistoty a bludu, chlouba i odpadek vesmíru!
Kdo rozmotá tuto spleť? Přirozenost mate pyrrhoniky, rozum dogmatiky. Co si
tedy počnete, ó lidé, kteří svým přirozeným rozumem pátráte, jaký jest váš
skutečný stav? Nemůžete uoiknouti žádné z těchto sekt, ani setrvati v žádné.
Poznej tedy, pyšný, jakou záhadou jsi sám sobě! Pokoř se, bezmocný rozume;
umlkni, mdlé stvoření; věz, že člověk člověka nekonečně přesahuje, a pouč se od
svého pána o svém pravém stavu, jehož neznáš! Slyš Boha!
Neboť krátce — kdyby člověk nikdy nebyl býval porušen, požíval by ve své
nevinnosti i pravdy i blaženosti s jistotou. A kdyby člověk nikdy nebyl býval než
porušen, neměl by žádné představy ani o pravdě ani o blaženosti. Ale že jsme
nešťastni a že bychom byli ještě nešťastnější, kdyby nebylo nižádné vznešenosti v
našem stavu, máme představu o štěstí, a přece nemůžeme k němu dospěti. Tušíme
podobu pravdy, ale plně známe jenom lež; ježto jsme neschopni nevěděti naprosto
i věděti jistě, jest přece patrno, že jsme byli na jistém stupni dokonalosti, s něhož
jsme bohužel klesli!

***

Pravdu poznáváme nejen rozumem, nýbrž i srdcem; tímto druhým způsobem

poznáváme základní principy, a rozum, jenž v tom nemá účasti, nadarmo se
pokouší je zvrátiti. Pyrrhonikové, kteří mají jenom tento námět, namáhají se tu
marně; víme, že nesníme stále, ať jsme jakkoli neschopni rozumem to dokázati; tato
neschopnost nedokazuje nic jiného nežli mdlobu našeho rozumu, nikoli však
nejistotu všech našich poznatků, jak to tvrdí oni. Neboť poznání základních
principů, jako jest prostor, čas, pohyb a čísla, jest právě tak pevné jako kterékoli z
těch, které nám dává náš rozum. A rozum se musí opírati o tyto poznatky srdce a
instinktu, na nich musí založiti všecek svůj výklad. Srdce cítí, že jsou tři rozměry v
prostoru a že čísla jsou nekonečná; a rozum potom dokazuje, že není dvou
dvojmocí, z nichž by jedna byla dvojnásobkem druhé. Principy se cítí, poučky se
dokazují; a vše to s jistotou, třebaže různými cestami. A jest právě tak zbytečné a
směšné, když rozum žádá na srdci důkazy jeho základních principů, má-li s nimi
souhlasiti, jako by bylo směšné, kdyby srdce žádalo na rozumu procítění všech
pouček, má-li svolit přijmouti je.
Tato neschopnost má tedy sloužiti jenom ku pokoření rozumu, jenž by rád všecko
rozsuzoval, nikoli však k vyvracení naší jistoty, jako by jen rozum byl schopen
poučovati nás. Dejž Bůh, abychom ho — naopak — nikdy nepotřebovali a
abychom všecky věci poznávali instinktem a citem! Ale příroda nám odepřela toto
dobro a naopak nám dala jenom velmi málo takovýchto poznatků; všecky ostatní
mohou býti získány jenom rozumem.
 4. Zábavy [15]

Ukládáme lidem hned od dětství péčí o jejich čest, o majetek, o přátele a nadto i o
majetek a o čest jejich přátel. Sužujeme je prací, učením jazykům a vědám,
naznačujeme jim, že nemohou být šťastni, nebude-li jejich zdraví, jejich čest,
jejich majetek i majetek jejich přátel v dobrém stavu, a že jedna jediná věc, která
by tu chyběla, učinila by je nešťastnými. Tak jim ukládáme úkoly a práce, které je
trápí už od úsvitu. „To je, řeknete, divný způsob, jak je učiniti šťastny; co lepšího
by se mohlo podniknout. abychom je učinili nešťastnými?“ Jakže! Co by se mohlo
podniknout? Stačilo by zbaviti je všech těchto starostí; neboť pak by se
pozorovali, přemýšleli by, co jsou, odkud přicházejí, kam jdou; kdežto takto
nemůžeme je ani dosti zaměstnati a rozptýliti. A proto, když jim uchystáme tolik
práce, radíme jim, mají-li chvilku oddechu, aby jí užili k zábavě, ke hrám a k tomu,
jak by se stále cele zaměstnávali.
Jak prázdné a cele nečisté je srdce lidské!

***

Když jsem se někdy jal uvažovati o rozličných lidských kolotáních, nebezpečích

a trampotách, v něž se vydávají při dvoře a ve válce, z čehož pak vzniká tolik
sporů, vášní, odvážných a často zhoubných podniků, často jsem si řekl, že všecko
neštěstí lidí pochází z jediné věci, totiž že nedovedou zůstati v klidu ve světnici.
Muž, který má dosti majetku k živobytí, nevycházel by z domu, aby se vypravil na
moře nebo na obléhání nějakého místa, kdyby dovedl zůstati doma. Hodnost ve
vojsku si muž koupí tak draho jen proto, že se mu bude zdát nesnesitelným nehnouti
se z města; a rozhovor i rozptýlení ve hrách vyhledáváme jenom proto, že
nedovedeme rádi zůstávati doma.
Ale když jsem přihlédl blíže a když naleznuv příčinu všeho našeho neštěstí chtěl
jsem objeviti důvod k tomu, shledal jsem, že jest jeden velice podstatný, který tkví
v přirozené bědnosti našeho křehkého a smrtelného postavení, tak ubohého, že nic
nás nedovede utěšiti, když o něm důkladněji přemýšlíme.
Ať si představíme kterýkoli stav, shrneme-li všecka dobra, jež nám mohou
náležeti, nejkrásnější úřad na světě jest kralování; a přece představme si krále,
zahrnutého všemi radostmi, jež ho mohou zajímati — bude-li béz zábavy a nechají-
li ho uvažovati a přemýšleli o tom, čím jest, tato mdlá blaženost ho neudrží;
nezbytně upadne v přízraky, které ho ohrožují, přízraky vzpour, které se mohou
přihodit, a nakonec i smrti a nemocí, které jsou nevyhnutelné; takže bude-li bez
toho, co nazýváme zábavou, hle, jak jest nešťasten, ba nešťastnější než poslední z
jeho poddaných, jenž si hraje a baví se!
Odtud pochází, že hra a rozhovor s ženami, válka, vysoké úřady jsou tak
vyhledávány. Ne proto, že by v nich vskutku bylo štěstí, ani snad, že by si lidé
představovali, že pravá blaženost jest míti peníze, které si možno vyhráti, nebo v
tom, že honíme zajíce: nechtěli bychom ho, kdyby nám byl nabízen zdarma.
Nevyhledáváme totiž tohoto zchoulostivělého a klidného užívání, které nám
dovoluje mysliti na náš bědný stav, ani nebezpečí války, ani námahy úřadů, nýbrž
hledáme trmácení a klopotu, která nás odvrací od myšlenek na to a zabavuje nás.
Odtud pochází, že lidé mají tak rádi ruch a stálou změnu; proto jest vězení tak
strašným trestem; proto jest rozkoš samoty věc lidem nepochopitelná. A to jest
konečně nej větším zdrojem štěstí králů, že se lidé snaží stále je rozptylovati a
opatřovati jim všemožné zábavy.
Toť vše, co lidé dovedli vynalézti, aby se učinili šťastnými. A ti, kdož se k té
věci tváří filosoficky a myslí, že lidé jsou velmi málo rozumní, když celý den
zmaří honbou za zajícem, kterého by nechtěli mít koupeného, nevalně znají naši
povahu. Ten zajíc by nás neuchránil pohledu na smrt a na trampoty, avšak hon,
který nás od nich odvrací, chrání nás od toho.
A tak, kdyby na výtky, že to, co vyhledávají s takovou dychtivostí, nemůže jich
uspokojiti, odpověděli tak, jak by měli, kdyby o tom dobře přemýšleli, totiž, že v
tom hledají jenom prudké a strhující zaměstnání, které by je odvrátilo od myšlenek
na sebe samy, a že si proto stanoví něco vábného, co by je těšilo a náruživě
upoutalo, donutili by své odpůrce k mlčení. Ale neodpovědí jim tak, protože se
sami neznají; nevědí, že vyhledávají jenom lov a nikoli úlovek.
Jiní si představují, že kdyby dostali onen úřad, rádi by si potom odpočinuli, ale
nepozorují nenasytnou povahu své chtivosti; myslí si, že upřímně vyhledávají klid,
ale vskutku hledají jenom rozruch.
Mají skrytý pud, který je žene vyhledávati zábavu a zaměstnání venku, pud,
který pochází z pocitu jejich neustálých běd; a mají jiný skrytý pud, který jest
pozůstatkem naší prvotní přirozenosti, pud, jenž jim naznačuje, že štěstí je vskutku
jenom v klidu a nikoli v nepokoji. A z těchto dvou opačných pudů tvoří se v nich
nejasný, zmatený záměr, který se skrývá jejich zraku v hloubi jejich duše, který je
pudí k tomu, aby nepokojem směřovali ke klidu a stále si představovali, že se jim
spokojenost, jíž nemají, dostaví, jestliže překonajíce některé nesnáze, jež pozorují,
budou si takto moci otevřití bránu ke klidu.
Tak míjí celý život. Hledáme klid, zápasíce s nějakými překážkami; a když je
překonáme, klid se stává nesnesitelným; neboť buď myslíme na strasti, které
máme, nebo na ty, které nám hrozí. A kdybychom i viděli, že jsme se všech stran
dosti v bezpečí, nuda svou vlastní mocí by přece vyvstala z hloubi srdce, kde má
přirozené kořeny, a zalila by ducha svým jedem.
A tak jest člověk do té míry nešťasten, že by se nudil i bez jakékoli příčiny nudy,
už samým stavem své přirozenosti; a je tak malicherný, že, třebas je naplněn
tisícerými podstatnými příčinami nudy, i nejnicotnější věc, jako kulečník a koule,
do níž šťouchá, stačí, aby ho bavila.
Ale, řeknete snad, jaký cíl má v tom ve všem? Ten, aby se zítra mezi přáteli
pochlubil, že hrál lépe než jiný. A druzí se potí ve své pracovně, aby ukázali
učencům, že rozřešili algebraickou otázku, kterou dosud nikdo nemohl rozřešit; a
tolik jiných se vydává v krajní nebezpečí, aby se potom pochlubili pevností, které
dobyli — po mém soudu zrovna tak pošetile. A konečně jiní se moří, aby všecko
toto prostudovali, nikoli proto, aby se tím stali moudřejšími, nýbrž jediné, aby
ukázali, že to vědí; a ti jsou z celého tohoto houfu nejhloupější, protože jsou
vědomě hloupí, kdežto o těch druhých možno si pomysliti, že by hloupí už nebyli,
kdyby měli toto vědomí.
Někdo tráví svůj život bez nudy tím, že každý den hraje. Dávejte mu každý den
ráno peníze, jež může za celý den vyhráti, s podmínkou, že nebude vůbec hrát:
uděláte ho nešťastným. Řeknete snad, že ve hře hledá zábavu a nikoli zisk. Kažte
mu tedy hrát o nic — nerozehřeje se při takové hře a bude se nuditi. Nevyhledává
tedy jenom pobavení; pobavení mdlé a bez náruživosti ho znudí. Musí se při tom
rozehřát a sám sebe ošidit domněnkou, že bude šťasten, vyhraje-li to, co by
nechtěl, aby mu někdo daroval s podmínkou, že nebude hrát; musí si vytvořit
předmět své vášně a jím rozněcovat svou touhu, svůj hněv, svou obavu o věc,
kterou si vytvořil — jako děti, které se lekají tváře, kterou pomazaly.
Čím to, že tento muž, který před několika měsíci ztratil svého jediného syna a
který, jsa sužován rozepřemi a hádkami, ještě dnes ráno byl tak rozrušen, nyní už
na to nemyslí? Nedivte se tomu: je cele zaujat pozorováním, kudy poběží ten
divoký kanec, kterého psi pronásledují tak dychtivě už šest hodin. Více není
potřebí: člověk, ať jest sebe smutnější, bývá hned šťasten po tu celou dobu, jen
když ho nějak upoutáme a dáme mu nějakou zábavu.
A člověk, ať jest jakkoli šťasten, brzy bude mrzut a nešťasten, nebude-li se
baviti a za- městnávati nějakou vášní nebo nějakou zábavou, která by zabránila
rozšíření nudy. Bez zábavy není radosti; při zábavě není smutku. A to tvoří též
štěstí lidí vysoce postavených, že mají mnoho osob, které je baví, a že se mohou
udržeti v tomto stavu.
 ČÁST DRUHÁ.

VZNEŠENOST ČLOVĚKA.
 1. Důstojnost člověka v jeho myšlení. [16]

Kárám stejně i ty, kdož se odhodlávají chváliti člověka, i ty, kdož se odhodlávají
haněti jej, i ty, kdož baviti; a mohu souhlasiti jen s těmi, kdož hledají vzdychajíce.
Stoikové říkají: „Navraťte se do sebe; tam najdete svůj klid.“ A to není pravda.
Druzí zas říkají: „Vyjděte ven a hledejte štěstí v zábavě“; ani to není pravda.
Přicházejí nemoci; štěstí není ani v nás ani mimo nás; jest v Bohu, i mimo nás i v
nás.
Přirozenost člověka bývá posuzována dvojím způsobem: jednak podle jeho cíle,
a tu jest vznešený a nemá sobě rovna; jednak podlé mínění davu, jako se posuzují
vlastnosti koně a psa, podle zvyku pozorovati jejich běh a animum arcendi [17] a
tu jest mrzký a sprostý. To jsou dva způsoby, které vedou k různým úsudkům a k
tolika hádkám mezi filosofy; neboť jeden popírá předpoklad druhého; jeden říká:
„Člověk není zrozen k tomu cíli, neboť všecky jeho skutky se tomu příčí“; druhý
tvrdí: „Vzdaluje se svého cíle, když koná tyto mrzké skutky.“

Máme tak vznešenou představu o duši člověka, že nesneseme, abychom jí byli

opovrhováni a nebyli jinou duší ctěni; a všecka lidská blaženost záleží v této úctě.
Největší nízkost člověka jest usilování o slávu, ale právě to je též nejpřednějším
znakem jeho výtečnosti; neboť ať má jakýkoli majetek na světě, ať jakékoli zdraví
a skutečné pohodlí, není spokojen, není-li lidmi ctěn. Tak vysoko cení lidský
úsudek, že byť měl jakoukoli přednost na zemi, nebývá spokojen, netěší-li se
přednosti též v uznání lidí. Je to nejkrásnější místo na světě: nic ho nedovede
odvrátit od této touhy; a je to nejnevyhladitelnější vlastnost lidského srdce. I ti,
kdož nejvíce opovrhují lidmi a přirovnávají je k zvířatům, přece chtějí být lidmi
obdivováni a dojiti u nich víry; a tak si vlastním svým citem odporují, neboť jejich
přirozenost je přesvědčuje o vznešenosti člověka silněji nežli rozum o jejich
nízkosti.

Přes to, že vidíme všecky své bědy, které na nás dorážejí a drží nás za krk,
máme jakousi tuchu, kterou nemůžeme potlačiti, která nás povznáší.
 *

Vznešenost člověka je tak viditelná v tom, že se povznáší ze své bídy. Neboť to,
co jest přirozené zvířatům, nazýváme u člověka bídou čímž uznáváme, že, je-li
přirozenost jeho dnes stejná jako přirozenost zvířat, poklesl s nějaké lepší
přirozenosti, která mu kdysi bývala vlastní.
Neboť kdo se dnes cítí nešťasten, že není králem, ne-li král trůnu zbavený?
Pokládá někdo za nešťastna Paula Aemilia, že už není konsulem? Naopak, kdekdo
jej uznával za šťastna proto, že jím byl, poněvadž jeho povolání nebylo býti
konsulem stále.[18] Ale Persea když už nebyl králem — byloť jeho povolání být
jím stále — považovali za tak nešťastného; že jim bylo divné, jak je mu život ještě
snesitelný.[19] Kdo se pokládá za nešťastného, že má jen jedna ústa? A kdo by se
nepokládal za nešťastného, že má jen jedno oko? Snad nikdy nikomu nepřišlo na
mysl rmoutit se, že nemá tři oči, ale jest bezútěšné nemíti očí vůbec.

Vznešenost člověka jest veliká v tom, ze ví, jak jest bídný. Strom neví, že je
bídný. Poznati tedy svou bídu jest býti bídný; ale poznati, že jsme bídní, znamená
také býti vznešeným. Právě všecka ta bída člověka dokazuje jeho vznešenost; je to
bída velmože, bída sesazeného krále.

Ježto se bída dokazuje ze vznešenosti a vznešenost z bídy, jedni dovodili bídu

tím spíše, že za důkaz její vzali vznešenost; a protože druzí dokazovali vznešenost
s důrazem tím větším, že jí dokazovali právě z bídy, všecko, co jedni mohli uvésti
na důkaz vznešenosti, sloužilo druhým k dokázání bídy, poněvadž člověk je tím
bídnější, čím větší byla výše, s níž klesl; a druzí naopak. V nekonečném kruhu
vynášeli se jedni nad druhé; neboť jest jisto, že čím více mají lidé poznání, tím
více vidí v člověku i vznešenosti i bídy. Krátce — člověk ví, že jest bídný: je tedy
bídný, protože bídný jest; ale je také velmi vznešený, protože to ví.
Dovedu si zajisté představiti člověka bez rukou, bez nohou, bez hlavy, neboť
jenom zkušenost nás poučuje, že hlava jest potřebnější nežli nohy. Ale nedovedu si
představiti člověka bez myšlení: byl by to kámen nebo zvíře.
Bytost člověka tvoří tedy myšlenka, a bez ní nelze si ho představiti. Co v nás cítí
rozkoš?! Ruka? Rámě? Maso? Krev? Uvidíme, že nezbytně je to něco nehmotného.

*
 Důstojnost svou mám hledati nikoli v prostoru, nýbrž ve spořádanosti svého
myšlení, Nebudu míti více, budu-li vlastníkem zemí: prostorem svým mě vesmír
obsáhne a pohlt jako bod; myšlenkou obsáhnu jej já.

Člověk jest jenom třtina, nejslabší v přírodě, ale je to třtina myslící. Není
třeba, aby se celý vesmír vyzbrojil na jeho zničení; pára, kapka vody stačí ho
zabíti. Ale i kdyby ho vesmíi zničil, přec by ještě byl člověk vznešenější nežli to,
co jej hubí, poněvadž ví, že umírá. A převaha, kterou vesmír má nad ním? Vesmír
o ní neví.
Všecka naše důstojnost záleží tedy v myšlení. Odtud se máme povznášeti, a
nikoli z prostoru a z času, jež nemůžeme vyplniti. Usilujme tedy o to, abychom
dobře myslili: toť zásada mravnosti.[20]

Člověk je zřejmě stvořen k myšlení; v tom je všecka jeho důstojnost a všecka

jeho zásluha, a celou jeho povinností jest mysliti, jak náleží: nuže, příkaz myšlení
jesti začíti sebou, svým tvůrcem a cílem.
Ale nač myslívají lidé? Na to nikdy, nýbrž na tanec, na hru loutnovou, na
zpívání, na skládání veršů, na házení proužků atd., na stavby, na to, jak se státi
králem, ale nemyslívají na to, co to jest býti králem a co býti člověkem.
Všecka důstojnost člověka jest v myšlení.

Myšlenka je tedy cosi podivuhodného a svou povahou nevyrovnatelného. Jistě

měla neobyčejné chyby, že jest nyní v opovržení; ale má i takové, že nic není
směšnějšího. Jak je vznešená svou přirozeností! Jak je nízká svými chybami!

Jest nebezpečno ukazovati příliš člověku, jak jest roven zvířatům, a neukázati
mu jeho vznešenost. Jé též nebezpečno, ukazovati mu příliš jeho vznešenost a
nikoli nízkost. A ještě nebezpečnější nechati ho v nevědomosti o jednom i o
druhém; ale jest velice prospěšné, ukázati mu jedno i druhé.
Člověk nemá mysliti, že jest roven zvířatům, ani, že andělům, ani nevěděti jedno
i druhé; ale má věděti to i ono.
 *

Ať nyní člověk pozná svou cenu! Ať se miluje, neboť má v sobě přirozenost

schopnou dobra; ale ať proto nemiluje nízkostí, které v ní jsou. Ať sebou pohrdá,
poněvadž tato schopnost jest slabá; ale ať proto nepohrdá touto přirozenou
schopností! Ať se nenávidí, ať se miluje: má v sobě schopnost poznati pravdu a
býti šťasten; ale nemá pravdu ani stálou, ani uspokojující.
Chtěl bych tedy přivésti člověka k tomu, abj toužil nalézti takovou pravdu, aby
byl hotov: prost jsa vášní, jíti za ní tam, kde ji najde, věda, jak se jeho poznání
zatemnilo vášněmi; přál bych si velice, aby v sobě nenáviděl žádostivost, která ho
sama řídí, aby ho nijak neoslabovala při jeho volbě a aby ho nezdržovala, až si
vyvolí.
 2. Víra, sázka. [21]

Naše duše jest uvržena do těla, kde nalézá číslo, čas, rozměry. Rozumuje o tom a
nazývá to přirozeností, nutností, a nemůže věřiti v nic jiného.
Jednotka, přidaná k nekonečnu, nezvětšuje je o nic, právě tak jako stopa k
nekonečné míře. Konečné mizí v poměru k nekonečnu a stává se pouhým ničím.
Tak náš duch před Bohem, tak naše spravedlnost před spravedlností božskou. Není
tak velikého nepoměru mezi spravedlností naší a boží jako mezi jednotkou a
nekonečnem. Spravedlnost Boha jest jistě tak nesmírná jako jeho milosrdenství;
ale spravedlnost k zavrženým jest méně nesmírná a jistě se nám méně příčí než
milosrdenství k vyvoleným.
Víme, že jest nekonečno, ale neznáme jeho povahu. Protože víme, že není
pravda, že by čísla byla konečná, je tedy pravda, že nekonečno jest v čísle; ale
nevíme, co to jest. Jest nesprávné říči, že by bylo sudé, jest nesprávné, že by bylo
liché; neboť přidáním jednotky se jeho povaha nikterak nemění; a přece je to číslo,
a každé číslo jest sudé nebo liché (je pravda, že se to rozumí o každém čísle
konečném). A tak můžeme dobře poznati, že jest jeden Bůh, aniž víme, co Bůh jest.
Známe tedy jsoucnost i povahu konečna, poněvadž jsme koneční a rozměrní jako
ono. Známe jsoucnost nekonečna, avšak neznáme jeho povahu, protože má rozměr
jako my, ale nikoli meze jako my. Ale neznáme ani jsoucnost ani povahu Boha,
protože nemá ani rozměru ani mezí.
Ale věrou poznáváme jeho jsoucnost; slávou poznáme jeho povahu. Nuže,
ukázal jsem již, že můžeme dobře poznati jsoucnost něčeho, aniž známe jeho
povahu.
Mluvme nyní podle poznání přirozeného.
Je-li Bůh, jest nekonečně nepochopitelný: protože, nemaje ani částí ani mezí,
nemá žádného vztahu k nám. Nejsme tudíž schopni poznati, ani co jest, ani zdali
jest; je-li tomu tak, kdo se odváží dáti se do řešení této otázky? Naprosto ne my,
kteří nemáme k němu nižádného vztahu.
Kdo tedy bude haněti křesťany proto, že nemohou uvésti důvod pro svou víru,
oni, kteří vyznávají náboženství, jehož nemohou rozumem zdůvodniti? Vykládajíce
je lidem, prohlašují, že jest bláznovství, stultitia, [22] a pak si stěžujete, že ho
nedokazují. Kdyby je dokazovali, nestáli by v slovu: chybějí-li jim důkazy,
nechybí jim smyslu. — Ano, ale i když toto omlouvá ty, kdo takto vysvětlují
náboženství, a i když je zprošťuje výtky, že je vyznávají bez důkazu, neomlouvá to
těch, kteří je přijímají. Zkoumejme tedy tuto námitku a řekněme si „Bůh jest nebo
není.“ Ale na kterou stranu se přikloníme? Rozum zde nemůže rozhodnout nic; je tu
nekonečný chaos, který nás dělí. Do této nekonečné vzdálenosti hraje se hra, při
níž padne hlava nebo orel. Nač vsadíte? Rozumem nemůžete učiniti to ani ono;
rozumem nemůžete obhájiti toho ani onoho.
Nekárejte tudíž z nesprávnosti ty, kteří volili; neboť nevíte nic. —Ne; ale budu
je kárati nikoli proto, že takto volili, nýbrž, že vůbec volili; neboť třebaže ten, kdo
zvolí hlavu, i ten druhý chybují stejně, chybují oba: správné jest nesázeti vůbec.
Ano, ale jest nutno vsaditi: není to dobrovolné, není vyhnutí. Co si tedy
vybéřete? Nuže, protože musíte voliti, hleďme, na čem vám méně záleží. Máte
ztratiti dvě věci: pravdu a dobro, a dvě věci vsaditi: svůj rozum a svou vůli, své
vědění a svou blaženost; a vaše přirozenost má se vyhnouti dvěma věcem: omylu a
bídě. Proti svému rozumu se už neprohřešíte, ať zvolíte jedno či druhé, neboť jest
nezbytně nutno voliti. Tím jest jedna námitka odbyta. Ale vaše blaženost? Zvažme
zisk i ztrátu, řekneme-li: hlava, Bůh jest. Uvažujme o těchto dvou případech:
vyhrajete-li, vyhráváte všecko; prohrajete-li, neztrácíte nic. Vsaďte tedy, že jest,
bez váhání. — To je obdivuhodné: ano, jest nutno vsaditi; ale snad dávám v sázku
příliš mnoho. — Hleďme: poněvadž je stejná možnost výhry i prohry, kdybyste
měl vyhrátí jenom dva životy za jeden, ještě byste mohl vsaditi. Ale kdybyste měl
vyhráti tři, měl byste hráti (protože hráti musíte), a byl byste nerozumný, když jste
nucen hráti, kdybyste nedal v sázku svůj život, abyste zaň vyhrál tři ve hře, při níž
je stejná možnost ztráty i zisku. Ale je tu věčnost života a štěstí. A když je tomu tak,
i kdyby bylo nekonečné množství možností, z nichž jedna jediná by byla pro vás,
zase byste měl proč vsaditi jednu, abyste měl dvě, a jednal byste nemoudře, jsa
přec nucen hráti, kdybyste odmítl vsaditi jeden život proti třem ve hře, při níž z
nekonečna možností jest jedna pro vás, kdyby bylo možno vyhráti nekonečnost
života nekonečně blaženého. Ale zde jest možnost vyhráti nekonečnost života
nekonečně blaženého, možnost zisku proti konečnému množství možných ztrát, a to,
co dáváte v sázku, jest konečné. To je pravidlem v každé hře: všude, kde jest
nekonečno a kde naprosto není nekonečnost možností ztráty proti možnosti výhry,
není vůbec proč váhati, je třeba dáti vše. A tak, když jsme nuceni hráti, máme se
zříci rozumu, abychom zachovali život, spíše než dáti jej v sázku pro nekonečnou
výhru, tak pravděpodobnou jako ztráta ničeho.
Neboť nic nepomůže říci, že jest nejisto, zdali vyhrajeme, a že jest jisto, že
dáváme něco v sázku, a že nekonečná vzdálenost, která jest mezi jistotou toho, že
se vydáváme v sázku, a nejistotou toho, že vyhrajeme, vyrovná konečné dobro,
které jistě vsázíme, nekonečnu, které jest nejisté. Tak tomu není; každý hráč sází s
jistotou, aby vyhrál s nejistotou, a přece sází jistě konečno, aby nejistě vyhrál
konečno, aniž hřeší proti rozumu. Není nekonečné vzdálenosti mezi touto jistotou
toho, že se dáváme v sázku, a nejistotou výhry; to je nesprávné. Vskutku jest
nekonečno mezi jistotou, že vyhrajeme, a jistotou, že prohrajeme. Ale nejistota
výhry jest úměrná jistotě toho, co sázíme, a to v poměru možností zisku a ztráty; a
tím se stává, že, je-li stejně mnoho možností na té i na oné straně, hraje se rovným
za rovné; a tehdy jistota toho, že se dáváme v sázku, rovná se nejistotě výhry: ani
řeči o tom, že by byla od ní nekonečně vzdálena. A tak jest náš návrh nesmírně
přesvědčivý, když máme konečno dáti v sázku ve hře, v níž je stejná
pravděpodobnost výhry i prohry, a když možno vyhráti nekonečno. To lze dokázati;
a jsou-li lidé schopni nějaké pravdy, je to tato. — Přiznávám to, souhlasím. Ale
přece, což není možno viděti, co za tou hrou vězí? — Ano, Písmem i jinak. —
Ano, ale mám ruce spoutány a ústa němá: nutíte mne vsaditi, a nejsem na
svobodě; nepolevíte mi, a jsem z těch, že nemohu věřiti. Co tedy mám učiniti? —
To je pravda. Ale vězte alespoň, že vaší neschopností uvěřiti, když vás přece
rozum k ten mu vede a vy přes to nemůžete, jsou vinny vaše náruživosti. Usilujte
tedy přesvědčiti sebe nikoli rozmnožením důkazů Boha, nýbrž zmenšením svých
vášní. Chcete dojíti víry, ale neznáte cesty k ní; chcete se vyléčiti z nevěry a žádáte
léku: ptejte se těch, kteří byli spoutáni jako vy a kteří nyní dávají v sázku všecko
své dobro; tito lidé znají tuto cestu, kterou byste se chtěl dáti, a jsou vyléčeni z
choroby, z níž se chcete vyléčiti vy. Držte se toho způsobu, jímž začali oni: toho,
že konali vše, jako by věřili; žehnejte se svěcenou vodou, dávejte na mše atd.
Zcela přirozeně vás to přivede k víře a zpitomí vás. — Ale právě toho se bojím.
— A proč? Co můžete ztratiti?
Ale důkazem toho, že tato cesta tam vede, jest, že oslabí vaše náruživosti, které
jsou vám velkou překážkou.
Konec této rozmluvy. Nuže, co zlého se vám stane, jestliže se k tomu odhodláte?
Budete věrný, čestný, pokorný, vděčný, dobročinný, budete upřímným, pravým
přítelem. Nebudete arciť v otrávených rozkoších, ve slávě, v radovánkách; ale
nebudete za ně míti žádných jiných? Pravím vám, že tím získáte už na tomto světě;
a že na každém kroku, jejž učiníte na této cestě, budete vídati tolik jistoty výhry a
tolik nicoty toho, co dáváte v sázku, že nakonec poznáte, že jste vsadil na věc
jistou, nekonečnou, za kterou jste nedal nic. —
Ó, tato řeč mě uchvacuje, strhuje! —
Jestliže se vám tato řeč líbí a zdá se vám přesvědčující, vězte, že jest
proslovena mužem, který se předtím i potom vrhl na kolena a prosil onu
nekonečnou a nedílnou Bytost, jíž podrobuje celou bytost svoji, aby si podrobila
též celou vaši bytost pro vaše vlastní dobro a pro svou slávu; a že se takto síla
spojuje s touto nízkostí.
 3. Proti atheistům. [23]

Ať se poučí aspoň, jaké jest ono náboženství, proti němuž bojují, dříve než budou
útočiti. Kdyby se toto náboženství chlubilo, že jasně poznává Boha a že jej zná
zjevně a nezastřeně, boj ováti proti němu znamenalo by tvrditi, že na světě
nevidíme nic, co by jej ukazovalo tak zjevně. Ale protože naopak říká, že lidé jsou
ve tmách a vzdáleni Boha, že se Bůh skryl jejich poznání, že si dokonce takové
jméíio dává v Písmě (Deus absconditus [24]); a konečně, usiluje-li stejně zjistiti
tyto dvě věci, totiž, že Bůh zřídil viditelné znaky v církvi, aby se dal poznati těm,
kdož jej budou upřímně hledati, a že je přece zakryl tak, že bude poznán jenom
těmi, kteří ho hledají celým srdcem svým: jaký prospěch mohou z toho míti, když
nedbajíce, jak sami vyznávají, aby hledali pravdu, volají, že nic jim ji neukazuje?
Neboť právě tato nevědomost, v níž jsou sami a kterou vytýkají církvi, dokazuje
jednu z věcí, které tvrdí církev, ale nedotýká se druhé, a potvrzuje její učení, místo
aby je vyvracela.
Aby je vyvrátili, musili by volati, že vynaložili všecko své úsilí, aby je hledali
všude, i v tom, co tu k poučení podává církev, ale bez jakéhokoli uspokojení.
Kdyby takto mluvili, vyvraceli by vskutku jedno z jejích tvrzení. Ale doufám, že
zde ukáži, že nikdo rozumný nemůže takto mluviti, ba odvažuji se říci, že nikdy
nikdo tak neučinil. Jest dosti známo, jak si počínají ti, kdož jsou tohoto smýšlení.
Myslí, že na své poučení vynaložili už mnoho, když ztrávili několik hodin četbou
některé knihy Písma a když se některého duchovního zeptali na pravdy víry. Potom
se už vychloubají, že hledali bez úspěchu v knihách i mezi lidmi. Ale po pravdě
jim řeknu, co jsem často říkal, že tato nedbalost není snesitelná; nejde tu přece o
nicotný zájem cizí osoby, abychom si takto počínali; jde o nás samy a o naše
všecko.
Nesmrtelnost duše jest věc, na níž nám tolik záleží, která se nás tak hluboce
dotýká, že bychom musili pozbýti všeho citu, aby nám bylo lhostejno, zdali víme,
jak se věc má. Všecky naše skutky i naše myšlenky musí se bráti cestami tak
různými podle toho, zdali bude možno doufati ve věčná dobra či nic, že jest
nemožno učiniti rozumně a rozvážně jediný krok jinak, než zařídíme-li jej se
zřením k této věci, která musí býti naším cílem.
A tak jest náš přední zájem a naše první povinnost, abychom si ujasnili tuto
otázku, na níž závisí všecko naše jednání. A proto činím nesmírný rozdíl mezi těmi,
kteří nejsou o této pravdě přesvědčeni, a těmi, kteří žijí netrápíce se tím a
nemyslíce na to.
 Mohu mí ti jenom soucit s těmi, kdož upřímně stenají v této pochybnosti, kdož ji
považují za svrchované neštěstí a nešetříce ničeho, aby z ní vyvázli, činí z tohoto
hledání své hlavní a nejvážnější zaměstnání.
Ale na ty, kteří tráví svůj život, nemyslíce na tento poslední cíl života, a jediné z
toho důvodu, že sami nedocházejí jasného poznání, které by je o tom přesvědčilo,
nedbají hledati je jinde a důkladně zkoumati, zdali tato domněnka je z těch, které
lid přijímá z důvěřivé prostoduchosti, či z těch, které, byť o sobě nejasné, mají
přece velmi pevné a nezvratné zdůvodnění — na ty hlédím zcela jinak.
Tato netečnost ve věci, při níž běží o ně samy, o jejich věčnost, o jejich všecko,
více mě dráždí než dojímá; ohromuje mě a děsí: je to pro mne cosi obludného.
Neříkám to z nábožného zápalu duchovní zbožnosti; míním naopak, že člověk musí
míti tento cit z důvodu zájmu lidského a ze zájmu sebelásky: k tomu jest potřebí
viděti jenom tak bystře, jako vidí lidé nejméně osvícení.
Nemusíme míti ducha příliš vynikajícího, abychom pochopili, že zde na zemi
není pro nás uspokojení opravdového a trvalého, že všecky naše rozkoše jsou
pouhá marnost, že naše strasti jdou do nekonečna a že konečně smrt, která nám
hrozí každou chvíli, v několika málo letech nás neklamně a nezbytně postaví před
hroznou nutnost, býti na věky zničeni nebo nešťastni.
Nic není jistějšího než to, nic strašnějšího. Hrajme si na hrdiny, jak se nám zlíbí.
— toť jest konec, který očekává i nejkrásnější život na světě. Uvažujme o tom a
řekněme potom, zdali není nepochybné, že blaho tohoto života jest jenom v naději
na jiný život, že jsme šťastni jenom do té míry, jak se této naději přibližujeme, a že
tak, jako nebude už neštěstí pro ty, kdož měli úplnou jistotu věčnosti, není také
štěstí pro ty, kteří o ní nemají nižádné tuchy.
Je tedy zajisté veliké zlo býti v této pochybnosti; ale jest aspoň nezbytnou
povinností hledati, když jsme v této pochybnosti; a tak ten, kdo pochybuje a
nehledá, jest zároveň i velmi nešťasten i velmi nespravedlivý; a je-li při tom
klidný a spokojen, hlásí-li se veřejně k tomu, dokonce se tím chlubí a vytváří-li
právě z tohoto stavu základ své radosti a své chlouby, nemám slov, abych označil
tvora tak výstředního.
Kde je možno vzíti tyto názory? Jaký zdroj radosti nalézá kdo v tom, že nečeká
již nic nežli strasti bez konce a bez pomoci? Jaký důvod k vychloubání, ocítám-li
se v neproniknutelných temnotách, a jak je možno, že takové usuzování se děje v
člověku rozumném?
„Nevím, kdo mě přivedl na svět, ani, co je svět, ani, co jsem já sám. Jsem v
strašné nevědomostí všeho. Nevím, co je moje tělo, mé smysly, má duše, ba i ta
část mne, která myslí to, co pravím, která uvažuje o všem a o sobě samé a sebe
nezná více než všecko ostatní. Vidím tyto strašné prostory vesmíru, které mne
obklopují, a jsem připoután ke koutku tohoto nesmírného prostoru, aniž vím, proč
jsem postaven na toto místo a ne na jiné, ani, proč tato krátká doba, která je mi
dána k životu, jest mi vymezena na tento a ne na jiný úsek celé věčnosti, která byla
přede mnou a jest za mnou. Vidím na všech stranách jenom nekonečnosti, jimiž
jsem obklopen jako atom a jako stín, který trvá jen okamžik, a to nenávratný. Vše,
co vím, jest, že musím brzy umříti; ale nejméně znám právě tuto smrt, které nemohu
uniknouti.
Jako nevím, odkud přicházím, tak nevím ani, kam jdu; a vím jenom, že, odejda z
tohoto světa, upadnu na věky buď do nicoty nebo do rukou rozhněvaného Boha, ale
nevím, který z těchto dvou stavů má mi býti na věky údělem. Toť můj stav, samá
mdloba a nejistota. A z toho ze všeho usuzuji, že musím tedy ztráviti všecky dny
života svého bez pomyšlení na to, abych vypátral, co se se mnou asi stane. Možná,
že bych dovedl nalézti nějaké vysvětlení ve svých pochybnostech; ale nechci si
dáti práci s tím, ani neučiním jediný krok, abych je hledal; a potom, hledě s
opovržením na ty, kdož se souží touto starostí, půjdu bez obezřelosti a bez obavy,
abych zkusil tuto důležitou událost a povolně nechal se vésti na smrt, jsa v nejistotě
stran věčnosti svého budoucího života.“ (Ať měli jakoukoli jistotu, je to spíše
důvod zoufalství nežli marnosti).
Kdo by si přál míti přítelem člověka, který takto mluví? Kdo by si ho vyvolil
mezi ostatními, aby mu svěřil své zájmy? Kdo by se k němu utíkal ve svých
zármutcích? A — zkrátka — k jakému životnímu úkolu mohli bychom jej určiti?
Vpravdě jest chloubou náboženství, že nepřáteli má lidi tak nerozumné; a jejich
odpor jest mu tak málo nebezpečný, že naopak potvrzuje jeho pravdy; neboť víra
křesťanská zdůrazňuje takřka jenom tyto dvě věci: porušenost lidské přirozenosti a
vykupitelské dílo Ježíše Krista. Nuže, tvrdím, že nepřispívají-li svatostí svých
mravů k důkazu o pravdivosti vykoupení, alespoň smýšlením tak zvrhlým
přispívají znamenitě k důkazu, že lidská přirozenost jest porušena.
Nic není pro člověka tak důležité jako jeho stav, nic mu není tak strašné jako
věčnost; takže zjev, že jsou lidé lhostejní ke ztrátě své duše a k nebezpečí věčných
běd, není naprosto přirozený. Bývají zcela jiní vzhledem ke všem ostatním věcem:
bojí se i těch nejnicotnějších, předvídají je, cítí je; a zrovna týž člověk, který
prožívá tolik dní a nocí v zuřivosti a v zoufalství nad ztrátou úřadu nebo pro
nějakou domnělou urážku na cti, zrovna týž je to, který ví, že smrtí rázem ztratí
všecko, a přece žije klidně a bez pohnutí. Jest cosi nestvůrného, vidíme-li v témž
srdci a v téže době onu citlivost pro věci nejnepatrnější a tuto zvláštní bezcitnost
pro nejvýznamnější. Je to nepochopitelné omámění a nepřirozená bezstarostnost,
která svědčí o všemohoucí síle, jež ji způsobuje. [25]
Jistě jest jakási podivná zvrácenost v přirozenosti člověka, vychloubá-li se, že
jest v tomto stavu, v němž se zdá být neuvěřitelné, že by mohl jeden jediný člověk
žíti. A přece zkušenost mi jich ukazuje tolik, že by to bylo překvapující,
kdybychom nevěděli, že se většina těch, kdož se mezi ně hrnou, přetvařuje a že
nejsou takoví ve skutečnosti. Jsou to lidé, kteří slyšeli, že dobrý mrav společenský
záleží v této ztřeštěnosti. Říkají, že střásli jho, avšk vskutku se jen pokoušejí
napodobiti jiné. Ale nebylo by nesnadno vyložiti jim, jak se mýlí, hledají-li takto
úctu. Takto se úcta nezískává, dokonce už ne mezi lidmi dobré společnosti, kteří
rozumně soudí o věcech a kteří vědí, že jediná cesta k úspěchu ve společnosti jest
jeviti se čestným, věrnými, rozvážným a schopným prospěli svému příteli; neboť
lidé už od přírody mají rádi jen to, co jim může býti k užitku. Nuže, jaký prospěch
máme, slyšíme-li od někoho, že střásl jho, že nevěří, že by byl Bůh, který bdí nad
jeho skutky, že se pokládá za jediného pána svého jednání a že z něho míní
odpovídati jen sobě samému? Myslí, že nás tím přiměje, abychom do budoucna
měli k němu velkou důvěru, abychom od něho očekávali útěchy, rady a pomoci ve
všech potřebách života? Domnívají se, že nás velice potěšili, řeknou-li nám, že
věří, že naše duše jest jenom trocha vánku a dýmu, a řeknou-li nám to dokonce
pyšným a samolibým tónem? Cožpak je to něco, o čem by se mluvilo tak vesele?
Není to naopak věc, o níž by se mělo mluvit smutně, jako o věci na světě nej
smutnější?
Kdyby o tom přemýšleli vážně, poznali by, že je to pochopeno tak špatně, že se
to tak protiví zdravému rozumu, takový opak čestnosti a každým způsobem tak
vzdáleno oněch jemných mravů, o něž usilují, že by spíše dovedli napraviti než
pokaziti ty, kteří by měli nějaký sklon následovati jich. A vskutku: požádejte jich,
aby vám vyložili své smýšlení a uvedli důvody, proč pochybují o náboženství;
povědí vám věci tak slabé a nízké, že vás přesvědčí o opaku. Velmi vtipně jim v té
věci kdosi jednou pověděl: „Budete-li ještě dále takto dokazovati, opravdu mě
obrátíte na víru.“ A měl pravdu; vždyť kdo by se nehrozil žiti ve smýšlení, v němž
máme za druhy lidi tak hodné opovržení?
A tak ti, kdož takové názory jenom předstírají, jsou asi velmi nešťastni,
znásilňují-li svou povahu, aby se stali nejdrzejšími mezi lidmi. Jsou-li v hloubi
svého srdce rozmrzelí, že už nemají jasného poznání, ať to nezapírají; toto přiznání
nebude jim nikterak k hanbě. Hanba jest jenom nehanbiti se. Nic tak nesvědčí o
svrchované chudobě ducha, jako to, že nepoznáváme, jaké jest neštěstí člověka bez
Boha; nic tak neprozrazuje špatnou náklonnost srdce, jako to, že si nepřejeme, aby
zaslíbení věčného života byla pravdivá; nic není zbabělejšího než stavětí se
statečným proti Bohu. Ať tedy ponechají tyto bezbožné řeči těm, kteří se narodili
tak nešťastně, že jsou jich schopni; ať jsou aspoň slušnými lidmi, nemohou-li býti
křesťany, a ať konečně uznají, že jsou jenom dva druhy lidí, které možno nazvati
rozumnými: buď ti, kteří slouží Bohu z celého srdce svého, protože jej znají,
nebo tí, kdož ho celým srdcem svým hledají, protože ho neznají.
 Ale ti, kdož žijí neznajíce a nehledajíce ho, sami sebe považují za tak málo
hodny své vlastní péče, že nejsou hodni péče druhých a že člověk musí v sobě míti
všecko milosrdenství onoho náboženství, jímž oni pohrdají, aby jimi nepohrdal
tak, že by je zůstavil v jejich pošetilosti. Ale protože nás toto náboženství
zavazuje, abychom je stále, pokud budou živi, považovali za schopny milosti, která
je může osvítiti, a abychom věřili, že zakrátko mohou býti více naplněni věrou
nežli my a že naopak my můžeme upadnouti v zaslepenost, v níž jsou oni: máme
pro ně činiti to, co bychom chtěli, aby se učinilo pro nás, kdybychom byli na jejich
místě: vybízeti je, aby se smilovali sami nad sebou a učinili aspoň několik kroků
na zkoušku, zdali nenajdou osvícení. Ať této četbě věnují několik z těch hodin,
které jinde tráví tak neužitečně; ať se do ní dají s jakýmkoli odporem, snad přece
něco najdou anebo aspoň při tom mnoho neztratí. Ale ti, kdož k ní přistoupí s
dokonalou upřímností a s opravdovou touhou nalézti pravdu, doufám, že dojdou
uspokojení a budou přesvědčeni důkazy tak božského náboženství — důkazy, které
jsem zde shromáždil. [26]
 ČÁST TŘETÍ.

MYŠLENKY O ROZLIČNÝCH NÁMĚTECH.

Ti, kdož jsou zvyklí usuzovati citem, nechápou věcí rozumových, neboť chtějí hned
proniknouti věc pohledem a nejsou zvyklí hledati zásady. A naopak druzí, kdož
jsou zvyklí mysliti podle zásad, nechápou ničeho z věcí citových, protože v nich
hledají zásady a nedovedou postihnouti jediným pohledem.

Pravá výmluvnost posmívá se výmluvnosti; pravá mravnost posmívá se

mravnosti, t.j. mravnost úsudková posmívá se mravnosti ducha, která nemá
pravidel.
Neboť k úsudku náleží cit, jako vědy náležejí rozumu; jemnost je plod soudu
mravního, geometrie jest plod ducha.
Vysmívati se filosofii jest opravdu filosofovati.

Jako si kazíme rozum, tak si kazíme i cit.

Pěstujeme rozum i cit rozmluvami, rozmluvami rozum i cit též kazíme. A tak
dobré nebo špatné hovory jej pěstují nebo kazí. Je tedy nesmírně důležité umět
dobře voliti, abychom obé vypěstovali a nezkazili; a nemůžeme takto voliti,
jestliže jsme jich už nevypěstili a nezkazili. Je to tudíž kruh; šťastni jsou ti, kdož z
něho vyváznou.

Čím kdo má více ducha, tím více nalézá lidí původních; všední lidé nepozorují
rozdílu mezi lidmi.

Obyčejně se lépe přesvědčujeme důvody, které jsme našli sami, nežli těmi, které
vznikly v rozumu jiných.
 *

Výmluvnost, která přesvědčuje lahodou, nikoli převahou, je tyran, nikoli král.

Tvoříce nějaké dílo, poznáváme až na konci, co má býti na začátku.

Jest potřebí příjemna i skutečna; ale i ono příjemno má býti vzato z pravdy.

Výmluvnost jest malba myšlenky; a tak ti, kteří namalovavše již, ještě něco
přidávají, tvoří obraz a ne podobiznu.

Ti, kdož tvoří antithese tím, že znásilňují slova, jsou jako stavitelé, kteří dělají
slepá okna pro souměrnost: jejich pravidlem není správně mluviti, nýbrž tvořiti
správné obrazce.

Všecky nepravé krásy, které káráme u Cicerona, mají své obdivovatele, a to

velmi četné.

Krása básnická. Jako se říká krása básnická, tak by se mělo říkati též krása
geometrická a krása medicinská; ale neříkáme. A důvod toho jest, že dobře víme,
jaký jest předmět geometrie a že záleží v důkazech, i jaký jest předmět mediciny a
že záleží v léčení; ale nevíme, v čem záleží půvab, který jest předmětem básnictví.
Nevíme, co je ten přirozený vzor, jejž třeba napodobovati; a neznajíce ho,
vynalezli jsme jakési podivínské výrazy: „zlatý věk, zázrak našich dnů, dar osudu“
atd.; a tomuto žvastu říkáme krása básnická.
Ale kdo si představí ženu podle tohoto vzoru, který záleží v tom, že maličkosti
vyjadřuje velikými slovy, uvidí hezkou slečinku, samé zrcátko a samý řetízek, a
zasměje se tomu, protože lépe víme, v čem záleží půvab ženy, nežli, v čem půvab
veršů. Ale ti, kdo by se v tom neznali, obdivovali by se jí v takovémto vyšňoření; a
jest hodně vesnic, kde by ji pokládali za královnu; a proto znělkám, vyrobeným
podle toho vzoru, říkáme vesnické královny.

Lidé rádi nazývají krále princem, protože to snižuje jeho hodnost.

Někteří spisovatelé, mluvíce o svých dílech, říkají: Má kniha, moje poznámky,

moje povídka atd. Načichli svými měšťáky, kteří mají svůj dům a stále „v mém
domě“ v ústech. Lépe by udělali, kdyby říkali: Naše kniha, naše poznámky, naše
povídka atd. — neboť v tom bývá obyčejně více cizího majetku nežli jejich.

Chcete, aby o vás lidé dobře smýšleli? Nemluvte o sobě!

Nebyly mi po chuti tyto zdvořilosti: Velice jsem vás obtěžoval; bojím se, že vás
nudím; bojím se, že to bude příliš dlouhé. — Buďto návštěva upoutá nebo popudí.

Máme se sami poznávati: i kdyby nás to nepřivedlo k poznání pravdy, učí nás
alespoň říditi svůj život, a nad to nic není správnějšího.

Neučíme lidi býti čestnými, učíme je všemu ostatnímu; a nikdy si tak nezakládají
na tom, že znají všecko ostatní, jako na tom, že jsou čestní lidé. Honosí se, že znají
jenom jedinou věc, které se vůbec neučí.

Jsou neřesti, které se nás drží jenom jinými neřestmi, a utneme-li kmen,
odpadnou jako větve.
 *

Ačkoliv lidé nemívají naprosto zájmu na tom, co povídají, nemusíme z toho

naprosto usuzovat, že nelžou; neboť jsou lidé, kteří lžou jen proto, aby lhali.

Věci mají různé vlastnosti a duše různé náklonnosti; neboť nic z toho, co se
nabízí duši, není jednoduché, a duše se nikdy ničemu neoddává jednoduše. Tím se
stává, že pro jednu a touž věc pláčeme i smějeme se.

Čas hojí bolesti i spory, protože se mění člověk, není to už táž osoba. Ani
urážející ani uražení nejsou titíž. Je to jako národ, jejž jsme popudili a jejž bychom
opět uviděli po dvou pokoleních; jsou to zase Francouzi, ale nikoli titíž.

Naše přirozenost jest v pohybu; úplný klid je smrt.

Nic není člověku tak nesnesitelné jako býti v úplném klidu, bez vášní, bez
zaměstnání, bez zábavy, bez přičinění. Tehdy pociťuje svou nicotu, svou
opuštěnost, svou neschopnost, svou závislost, svou bezmocnost, svou prázdnotu. Z
hloubi jeho duše vyvstane ihned nuda, za- smušilost, smutek, bol, omrzelost,
zoufalství.

Líbí se nám jenom boj, ale nikoli vítězství. Rádi vídáme zápasy zvířat, nikoli
vítěze rozzuřeného nad přemoženým. Co jsme chtěli vidět, ne-li konec vítězství? A
jakmile nastane, jsme ho sytí. Tak tomu jest ve hře, tak v hledání pravdy. V
hádkách rádi pozorujeme boj názorů; ale uvažovati o nalezené pravdě — to nikoli.
Abychom na ni rádi upozornili, musíme ukázati, jak se z hádky rodí. Rovněž tak při
vášních: jest příjemné viděti, jak dvě opačné se střetnou; ale když jedna ovládne,
je to už jenom surovost. Nehledáme nikdy věci, nýbrž vyhledávání věcí. Tak v
divadelní hře klidné výjevy beze strachu nestojí za nic, ani krajní strasti bez
naděje, ani hrubá, smyslná láska, ani drsná přísnost.
 *

Maličkost nás utěší, protože maličkost nás zarmoutí.

Lidé se zaměstnávají honěním míče a zajíce; je to zábava i králů.

Jsme tak domýšliví, že bychom chtěli býti známi celému světu, ba i lidem, kteří
přijdou, až nás už nebude; a jsme tak ješitní, že úcta pěti nebo šesti osob, které jsou
kolem nás, baví nás a uspokojuje.

Ješitnost je tak zahnízděna v srdci lidském, že i voják, záškodník, kuchař i

krosnář se chlubívá a chce míti své obdivovatele; ba i filosofové chtějí je míti. A
ti, kteří píší proti, chtějí míti slávu, že dobře psali; a ti, kdož je čtou, chtějí míti
slávu, že to čtli; a možná, že i já, jenž toto píši, mám tuto touhu; a možná, že ti, kteří
to budou čisti...

Obdiv kazí všecko už od dětství. Ó, jak je to dobře pověděno! Ó, jak dobře

učinil! Jak jest moudrý! atd.

Zvědavost jest jenom ješitnost. Nejčastěji toužíme věděti jenom proto, abychom
o tom mohli mluvit. Jinak bychom necestovali po moři, kdybychom o tom nikdy nic
nevyprávěli, totiž jen pro rozkoš, že vidíme moře, a bez naděje, že bychom někdy o
tom povídali.

Pravý přítel jest něco tak prospěšného, i pro nejmocnější pány, aby o nich dobře
mluvil a aby je podporoval i za jejich nepřítomnosti, že mají vynaložiti všecko,
aby přátele měli. Ale ať volí dobře; neboť vynaloží-li všecko pro hlupáky, nebude
jim to nic platno, ať by o nich jakkoli dobře mluvili; a dokonce ani nebudou o nich
dobře mluviti, uznají-li o sobě, že jsou slabší; a tak je budou ve společnosti
pomlouvati.

Ferox gens, nullam esse vitam sine armis rati.[27] Raději mají smrt nežli mír;
druzí mají raději smrt než válku.
Každá domněnka může býti milejší nežli život, k němuž láska zdá se tak silná a
tak přirozená.

Lahoda slávy je tak veliká, že ať ji připoutáme k čemukoli, i k smrti, máme ji

rádi.

Kdo bude chtít zúplna poznat lidskou nicotu, ať jen přemýšlí o příčinách a
následcích lásky! Příčinou její jest jakési „cosi“ (Corneille) [28], a její následky
bývají hrozné, ohromné. Ono „cosi“, taková maličkost, že ji nelze rozeznati, otřásá
celou zemí, knížaty, vojsky, celým světem.
Nos Kleopatřin: kdyby byl býval kratší, celá tvářnost země by se byla změnila.

In omnibus requiem quaesivi.[29] Kdyby náš úděl byl opravdu blažený,

nemusili bychom zábavou od něho odvraceti své myšlenky, abychom se učinili
šťastnými.

Šalomoun a Job nejlépe poznali a nejlépe vyjádřili bídu člověka: prvý nej
šťastnější, druhý nej nešťastnější; jeden poznal marnost rozkoší ze zkušenosti,
druhý pravdivost běd.

Velicí i malí mívají tytéž nehody, tytéž hořkosti i tytéž vášně; ale jeden jest na
kole nahoře, druhý blíže středu, takže méně zmítán týmiž pohyby.
 *

Bezstarostně spějeme do propasti, když si dáme něco před sebe, abychom ji

nemohli viděti.

Představme si množství lidí v okovech, všechny odsouzené k smrti; protože

několik z nich bývá každý den utraceno před očima ostatních, ti, kteří zbývají, vidí
svůj vlastní osud v osudu svých bližních, a hledíce navzájem na sebe bolestně a
bez naděje, čekají, až dojde na ně. To jest obraz údělu lidského.

Když uvažuji o krátkosti svého života, pohlceného v předcházející i následující

věčnosti, o malém prostoru, který vyplňuji, o i tom, který vidím, pohříženém v
nekonečné nesmírnosti prostorů, kterých neznám a které neznají mne: děsím se a
divím, že jsem zde a ne jinde; neboť není důvodu, proč zde a ne jinde, proč nyní a
ne jindy. Kdo mě sem postavil? Z čího rozkazu a řízení bylo mi určeno toto místo a
tato doba? Memoria hospitis unius diei praetereuntis.[30]

Věčné mlčení těchto nekonečných prostorů mě děsí.

Poslední akt je krvavý, ať jakkoli krátká jest celá ostatní hra: nakonec hodí se na
hlavu trochu hlíny a je navždy konec.

Že domýšlivost jest spojena s bídou, toť svrchovaná nespravedlnost.

Mnohem více bych se bál mýliti se a zjistiti, že náboženství křesťanské je pravé,

než nemýliti se ve víře v jeho pravost.

*
 Abychom od Boha něčeho dosáhli, musí být vnějšek spojen s nitrem; to jest
máme kleknouti, modliti se rty atd., aby pyšný člověk, jenž se nechtěl podrobiti
Bohu, byl nyní podroben stvoření. Očekávati pomoc od tohoto vnějšku značí
pověrečnost, nechtít jej spojití s nitrem značí pýchu.

Jest málo pravých křesťanů, míním právě ve víře. Jest mnoho těch, kteří věří,
avšak z pověry; jsou mnozí, kteří nevěří, ale ze svévole: málo jich jest mezi
obojími.
Do toho nepojímám ty, kdož žijí v opravdové zbožnosti mravů, ani ty, kdož věří
citem svého srdce.

Skrývají se v davu a volají na pomoc množství. Hluk. Autorita. Tolik ještě

chybí, aby věc, o níž jste slyšeli, byla pravidlem vaší víry, že nemáte věřiti
ničemu, jestliže se nevžijete do stavu, jako byste o tom nikdy nebyli slyšeli.
K víře vás musí přivésti váš souhlas se sebou samými a stálý hlas vašeho
rozumu a nikoli jiných.
Věřiti je tak důležité! Sto protiv bylo by pravdivých.
Kdyby starobylost byla pravidlem víry, byli tedy staří bez pravidla? Kdyby
všeobecný souhlas, což, kdyby lidé byli mrtvi?
Nepravá pokora, pýcha.
Zvedněte roušku. Nadarmo byste se namáhali; a tak musíte věřiti nebo popírati
nebo pochybovati. Nebudeme tedy míti pravidla? Soudíme o zvířatech, že dobře
činí, co činí: nebude žádného pravidla k souzení lidí?
Zapírati, věřiti a dobře pochybovati jest člověku to, co běžeti koni.
Trest těch, kdož hřeší, blud.

Víra říká správně to, čeho neříkají smysly, ale nikoli opak toho, co ony vidí. Jest
nad nimi, nikoli proti nim.

Poslední krok rozumu jest uznati, že jest nekonečné množství věcí, které jej
přesahují. Jest jenom sláb, nedospěje-li k tomuto poznání.
 Přesahují-li jej věci přirozené, co řekneme o nadpřirozených?
Moudrost nás posílá v dětství: Nisi efficiamini sicuti parvuli.[31] Nic není
rozumu tak přiměřené, jako toto popření rozumu.

Srdce má své důvody, jichž rozum naprosto nezná; to víme z tisícerých věcí.
Pravím, že srdce miluje nekonečnou bytost přirozeně, i se- be přirozeně, jak se
čemu oddá; a zatvrzuje se proti jednomu nebo druhému — podle své volby. Zavrhl
jste jedno a ponechal druhé: milujete se z rozumu?

Boha cítí srdce, nikoli rozum. Toť jest víra: Bůh citelný srdci, nikoli rozumu.

Místo abyste si naříkali, že Bůh se skryl, vzdávejte mu díky za to, že se tolik

zjevil; a vzdávejte mu díky i za to, že se nezjevil pyšným mudrcům, nehodným
poznati Boha tak svátého.
Dvojí lidé ho znají: ti, kdož mají srdce pokorné a milují poníženost, ať mají
jakýkoli stupeň ducha, vysoký nebo nízký; a ti, kdož mají dosti ducha, aby spatřili
pravdu, ať se jí jakkoli vzpírají.

Proč mě zabíjíte? I což! Nebydlíte za vodou? Kdybyste, příteli, bydlil na této

straně, byl bych vrah a bylo by nespravedlivé takto vás zabít; ale protože bydlíte
na druhé straně, jsem hrdina a to je spravedlivé.

Na čem založí řízení světa, jemuž chce vládnouti? Snad na rozmaru každého
jednotlivce? Jaký zmatek! Na spravedlnosti? Nezná jí.
Kdyby ji znal, zajisté by nebyl stanovil tuto zásadu, nejrozšířenější ze všech,
které jsou mezi lidmi, totiž aby se každý řídil mravy své země; zář opravdové
spravedlnosti byla by si podmanila všecky národy, a zákonodárci nebyli by si vzali
za vzor rozmary a vrtochy Peršanů a Němců místo této trvalé spravedlnosti. Viděli
bychom ji zavedenu všemi státy světa a ve všech dobách; zatím však nevidíme nic
spravedlivého nebo nespravedlivého aby se jeho hodnota neměnila změnou
podnebí. Tři stupně výše k pólu převracejí všecko právo, jediný poledník
rozhoduje o pravdě; za málo let vlády mění se základní zákony; právo má svá
období, vstup Saturna do znamení Lva značí nám počátek nějakého zločinu.
Roztodivná spravedlnost, kterou ohraničuje reka! Pravda před Pyrenejemi blud
za nimi!
Prohlašují, že spravedlnost není v těchto zvyklostech, nýbrž že spočívá na
přirozených zákonech, známých v každé zemi. Jistě by to tvrdili umíněně, kdyby
nerozvážná náhoda, která zplodila lidské zákony, byla nalezla alespoň jediný
zákon, který by byl všeobecný; ale směšné jest, že se rozmar lidí tak střídal, že jich
naprosto není.
Loupež, krvesmilstvo, vraždění dětí i otců — všecko už bylo mezi skutky
ctnostnými. Může být něco divnějšího než to, aby nějaký člověk měl právo zabít
mě proto, že bydlí za vodou, a že jeho panovník má spor s panovníkem mým,
ačkoli já s ním nemám nic?
Jistě jsou přirozené zákony; ale ten porušený milý rozum porušil všecko: Nihil
amplius nostrum est; quod nostrum dicimus, artis est.[32] — Ex senatus consultis
et plebiscitis crimina exercentur.[33] — Ut olim vitiis, sic nunc legibus
laboramus.[34]
Z tohoto zmatku pochází, že jeden říká, že podstatou spravedlnosti jest autorita
zákonodárce, druhý, že prospěch panovníkův, jiný, že současný zvyk, a to je
nejjistější; neboť z téhož důvodu nic není spravedlivé samo o sobě; všecko se
časem viklá. Zvyk tvoří všecku spravedlnost, jediné z toho důvodu, že jest
uznáván; toť mystický základ jeho autority. Kdo jej převádí na jeho princip, ničí
jej. Nic není tak chybného jako ty zákony, které odčiňují chyby; kdo jich poslouchá
proto, že jsou spravedlivé, poslouchá spravedlnosti, kterou si představuje, ale
nikoli podstaty zákona: ta je cele shrnuta v sobě; je to zákon a nic více. Kdo bude
chtít zkoumati jeho pohnutku, uzná ji za tak slabou a nicotnou, že, není-li zvyklý
uvažovati o divech lidské obraznosti, podiví se, jak mu jedno století dodalo tolik
okázalosti a úcty. Umění bouřiti se, vyvraceti státy značí otřásti ustálenými zvyky,
a to tak, že pronikáme až k jejich zdroji, abychom ukázali nedostatečnost jejich
autority a spravedlnosti. Jest potřebí, říkává se, vrátiti se k základním a původním
státním zákonům, které nespravedlivý zvyk porušil. Tak se jistě všecko prohraje;
na těchto vážkách nebude správné nic. A přece lid naslouchá rád těmto řečem.
Střásá jho, jakmile je ucítí; a mocní toho využívají na jeho zkázu i na zkázu oněch
zvědavých zpytatelů uznaných zvyků. Proto nejmoudřejší ze zákonodárců říkal, že
pro dobro lidí jest potřebí často je podvádět;[35] a jiný, dobrý politik: Cum
veritatem, qua liberetur, ignoret, expedit, quod fallatur. [36] Není třeba, aby
pociťoval pravdivost násilné vlády; byla kdysi zavedena bez rozumného důvodu,
stala se rozumnou; je potřebí vydávat ji za pravoplatnou, věčnou a za- stírati její
původ, nechceme-li, aby brzy dokonala.

„Tento pes je můj“, říkaly ony chudé děti; „to je moje místo na slunci“; to je
počátek a obraz násilného zabraní celé země.

Proč se řídíme většinou? Snad proto, že má více rozumu? Nikoli, ale více síly.
Proč se řídíme starými zákony a starými názory? Snad že jsou nejsoudnějšl?
Nikoli, ale jsou jediné a zbavují nás kořene různic.

Švýcaři jsou uraženi, nazve-li je někdo šlechtici, a dokazují svůj občanský

původ, aby byli uznáni za hodny vysokých úřadů.

Jako tvoří móda půvab, tak tvoří též spravedlnost.

Spravedlnost je to, co jest ustanoveno; a tak všecky naše ustanovené zákony

budou bez zkoumání pokládány za spravedlivé, protože jsou ustanoveny.

Největší zlo jsou občanské války. Jsou jisté, chceme-li odměniti zásluhy; neboť
všichni řeknou, že mají zásluhy. Zlo, kterého možno se obávati od hlupáka, jenž
nastupuje vládu právem svého rodu, není ani tak veliké, ani tak jisté.

K řízení kormidla lodi nevolíme z cestujících toho, kdo je z nejlepší rodiny.

Svět soudí dobře o věcech, neboť jest v přirozené nevědomosti, která jest pravé
místo člověka. Vědy mají dvě krajnosti, které se dotýkají: první jest čirá,
přirozená nevědomost, v níž jsou všichni lidé při svém narození; druhá krajnost je
ta, k níž dospívají velicí duchové, kteří, prošedše vším, co lidé mohou věděti,
poznávají, že nevědí nic, a zastihují se v téže nevědomosti, z níž vyšli. Avšak to
jest nevědomost učená, která o sobě ví. Ti mezi oběma, kdož vyšli z nevědomosti
přirozené a nemohli dospěti k druhé, mají jen jakýsi nátěr tohoto dostačujícího
vědění a dělají se moudrými; ti bouří svět a všecko posuzují špatně. Lid a schopní
lidé řídí běh světa; oni lidé jím opovrhují a jsou v opovržení. Soudí o všem špatně,
ale svět o tom soudí dobře.

Slabost člověka jest příčinou tolika krás, které zavádíme, jako umění dobře hráti
na loutnu.
To je zlo jenom z naší slabosti.

Představujeme si Platona a Aristotela jenom jako pedanty v okázalých pláštích.

Byli to však praví mužové a smějící se, jako jiní, se svými přáteli; a když se bavili
psaním svých Zákonů a své Politiky, dělali to, jako by si hráli. To byla nejméně
filosofická a nejméně vážná část jejich života; filosofičtější byla žíti prostě a
klidně.
Psali-li o politice, tedy tak, jako by dělali, pořádek v blázinci. A tvářili se, že o
ní mluví jako o věci důležité, jenom proto, že věděli, že blázni, k nimž mluví,
považovali se za krále a za císaře. Vmýšleli se do jejich zásad, aby jejich
bláznovství zmírnili na zlo co možná nejmenší.

Neviděli jste nikdy lidi, kteří stěžujíce si na málo úcty, kterou jim prokazujete,
ukazují vám na lidi vznešené, kteří je ctí? Na to bych jim odpověděl: Ukažte mi
přednost, kterou jste ony osoby okouzlil, a já vás budu ctíti také.

Člověk není ani anděl ani zvíře, a stává se, bohužel, že kdo chce dělati anděla,
dělá zvíře.

*
 Co dovede ctnost člověka, nemá se měřiti jeho vznešenými snahami, nýbrž
všedními skutky.

Řeči pokorné jsou důvodem pýchy lidem schlubným, důvodem pokory

pokorným. Tak i řeči o pyrrhonismu bývají důvodem tvrzení pro tvrdící. Málokdo
mluvívá o pokoře pokorně; málokdo o cudnosti cudně; málokdo o pyrrhonismu
pochybovačně. Jsme jenom lež, obojakost, neurovnanost a skrýváme i
přetvařujeme se sami sobě.

Když se všecko hýbe stejně, nehýbe se zdánlivě nic, jako na lodi. Když všichni
tíhnou k prostopášnosti, zdá se, že k ní netíhne nikdo. Ten, kdo se zastaví,
upozorňuje na nevázanost ostatních, jako pevný bod.

Každá věc zde na zemi je zčásti pravá, zčásti nepravá. Pravda skutečná není
taková: jest cele ryzí a cele pravá. Ona směs ji zneucťuje a ničí. Nic není ryze
pravdivé; a tak nic není pravdivé, rozumíme-li tím pravdu ryzí. Řeknete, že je
pravda, že vražda je špatnost; ano, neboť dobře známe zlo i nepravost. Ale o čem
řekneme, že je dobré? Cudnost? Pravím, že nikoli, neboť svět by zhynul.
Manželství? Nikoli, zdrželivost jest lepší. Nezabíjeti? Nikoli, neboť nepořádky
byly by hrozné a zlí by pozabíjeli všecky dobré. Zabíjeti? Nikoli, neboť to ničí
přírodu. Pravdu i dobro máme jen zčásti, a obojí smíšeno se zlem a s nepravdou.

Kazatel ukazuje, že člověk bez Boha jest v nevědomosti o všem a v

nevyhnutelném neštěstí;[37] neboť chtíti a nemoci jest býti nešťasten. On však chce
býti šťasten a míti jistotu nějaké pravdy, a přece nemůže ani věděti, ani netoužiti
věděti. Nemůže ani pochybovat!

Dvě věci poučují člověka o celé jeho přirozenosti: pud a zkušenost.

*
 Pýcha, protiváha všech našich běd; buď skrývá své bědy, nebo, odhaluje-li je,
chlubí se, že je zná.

Zlo je snadné, jest jich nekonečné množství; dobro téměř jediné. Ale určitý druh
zla jest právě tak nesnadno nalézti jako to, co jmenujeme dobrem, a často
považujeme za dobro s tímto znakem ono zvláštní zlo. Ba jest potřebí neobyčejné
duševní velikosti, aby člověk dospěl až k němu, právě tak jako k dobru.

Tomu, co lidé dovedli pochopiti jenom svým nejvyšším bystrozrakém, toto

náboženství[38] učilo své děti.

Litovati nešťastných není proti žádostivosti; naopak — býváme velice rádi, že

můžeme projeviti tento důkaz přátelství a zjednati si dobré jméno, že jsme laskavi,
třebaže nic nedáváme.

Já[39] jest hodno nenávisti; vy, Mitone[40] je zakrýváte, vy ho pro to

neodstraňujete; jste tedy stále hoden nenávisti. — Nikoli, neboť jednáme-li, jako
činíme my, s každým laskavě, nikdo nemá příčiny nenáviděti nás. — To je pravda,
kdybychom v já nenáviděli jenom nelibost, která nám z něho vzniká. Avšak
nenávidím-li je, protože jest nespravedlivé, protože se činí středem všeho, budu je
nenáviděti stále.
Zkrátka — já má dvě vlastnosti: jest v sobě nespravedlivé tím, že se činí
středem všeho; jest druhým nepříjemné tím, že si je chce zotročiti; neboť každé já
jest nepřítel a rádo by bylo tyranem všech ostatních. Odstraňujete jeho
nepříjemnost, ale nikoli nespravedlnost; a tak ho nečiníte milým těm, kdož
nenávidí jeho nespravedlnost: činíte je milým jenom nespravedlivým, kteří v něm
již nevidí svého nepřítele; a tak zůstáváte nespravedlivý a můžete se líbiti jenom
nespravedlivým.

*
 Každý je sobě vším, neboť zemře-li, všecko je pro něho mrtvo. A odtud
pochází, že každý myslí, že všem jest vším. Nemáme souditi o přírodě podle sebe,
nýbrž podle ní.

Všecko, což jest na světě, je žádostivost těla nebo žádostivost očí nebo pýcha
života: libido sentiendi, libido sciendi, libido dominandi.[41] Nešťastná země
prokletí, kterou tyto tři ohnivé řeky spíše rozpalují nežli zavlažují! Blaženi ti, kdož
jsouce na těchto řekách, nikoli pohrouženi, nikoli strženi, nýbrž bez pohnutí
přebývají a utvrzeni; nikoli stojíce, nýbrž sedíce na místě nízkém a bezpečném, z
něhož nepovstávají před světlem, ale když si tam odpočinuli v pokoji, vztahují
ruku k tomu, kterýž je má povznésti, aby vzpřímeni a pevní stanuli v branách
svátého Jerusalema, kdež pýcha již nebude moci jich potříti aniž sraziti; a kteříž
přece pláčí, nikoli proto, že vidí, jak mizejí všecky věci pomíjející, jež proudy
vod uchvacují, nýbrž ve vzpomínce na svou drahou otčinu, na nebeský Jerusalem,
na nějž neustále vzpomínají za dlouhé doby vyhnanství svého!

Trojí žádostivost vytvořila tři sekty, a filosofové neučinili nic jiného, nežli že
hověli jedné z těch tří žádostivostí.

Dva zákony stačí k řízení celé obce křesťanské lépe nežli všecky zákony
politické.[42]

Pravé náboženství poučuje o našich povinnostech, o našich slabostech (pýše a

žádostivosti) i o lécích (pokoře a umrtvování).

Filosofové posvětili neřesti, přisuzujíce je i samému Bohu; křesťané posvětili

ctnosti.

*
 Člověk není hoden Boha, ale není neschopen státi se ho hodným. Jest nedůstojno
Boha spojití se s člověkem bídným; ale není Boha nedůstojno vyprostiti ho z jeho
bídy.

Zákon zavazoval k tomu, čeho nedával. Milost dává to, k čemu zavazuje.

Poznání Boha bez poznání naší bídy rodí pýchu. Poznání naší bídy bez poznání
Boha rodí zoufalství. Poznání Ježíše Krista tvoří střed, protože v něm nalézáme i
Boha i svoji bídu.

Křesťanství je podivné! Nařizuje člověku, aby uznal, že jest nízký, ba mrzký; a

nařizuje mu, aby se snažil býti podoben Bohu. Bez takovéto protiváhy by ho toto
povznášení činilo hrozně nicotným, nebo toto ponižování strašně podlým.

Dignior plagis quam osculis non timeo, quia amo.[43]

Není na zemi nic, co by neukazovalo buď bídu člověka nebo boží milosrdenství;
buď bezmocnost člověka bez Boha nebo moc člověka ve spojení s Bohem.

Příroda má přednosti, aby ukázala, že jest obrazem Boha; a vady, aby ukázala,
že jest jenom obrazem jeho.

Slaboši jsou lidé, kteří znají pravdu, ale zastávají se jí jenom potud, pokud se v
ní jeví jejich prospěch; ale jinak ji opouštějí.

*
 Sloh evangelia jest tolikerým způsobem podivuhodný; mimo jiné i tím, že nikdy
nepraví nic hanlivého proti katanům a nepřátelům Ježíše Krista; neboť u vypravěčů
není tam žádné nadávky Jidášovi, Pilátovi, ani žádnému z Židů.

V této době jest pravda tak zatemněna a lež tak upevněna, že nedovedeme
poznati pravdu, leda když ji milujeme.

Nikdy nepášeme zlo tak zúplna a tak vesele, jako když je pášeme vědomě.
 Poznámky a komentáře

[1] Cornelius Jansen (lat. Jansenius), holandský theolog, biskup v Yprech, žil v
letech 1585—1638. Své učení o milosti boží a predestinaci (předurčení člověka k
spáse nebo k zatracení) vyložil ve spise Augustinus. — Jeho nauka, nazvaná
jansenismus, nalezla hojně stoupenců, mezi nimiž byl obzvláště učený profesor
Sorbonny Arnauld a jiní theologové z Port-Royalu.
[2] Následující výbor je pořízen většinou podle menšího vydání
Brunschvicgova.
[3] Pascal, opíraje se o důkazy filosofa Montaigne, tvrdí, že člověk svými
smysly nemůže proniknouti k poznání přírody a jejího řádu. Jsa mezi dvěma
propastmi, nekonečnem a nicotou, stojí tváří v tvář bolestného dilemmatu: buďto
není pravda, co vnímáme svými smysly, a pak není pro nás pravdy vůbec; nebo nás
smysly přesvědčují, že jest nepoměr (disproportion) mezi přírodou a námi, takže ji
zase nelze poznati. Důsledek: pokořme se! —
[4] Pascal se tu přidržuje starého názoru geocentrického, že se slunce a hvězdy
otáčejí kolem země.
[5] Míní asi Descartova Principia philosophiae, vydaná r. 1644.
[6] „O všem po znatelném“, schlubný název jedné z několika set thesi, které
Pico della Mirandola ohlásil v Římě r. 1487.
[7] Dobrodiní bývají nám milá do té míry, pokud se nám zdá, že je můžeme
oplatiti; jakmile tuto míru značně překročí, splácíme je místo vděku nenávistí.
(Tacitus, Annales IV, 18.)
[8] Jakým způsobem duch souvisí s tělem, člověk nemůže pochopiti, a přece je
to člověk. (Sv. Augustin, De civitate Dei, XXI, 10.)
[9] K naší bědnosti, praví Pascal, přispívá ještě sebeláska (samolibost) a
obraznost. Obě tyto „šálivé mocnosti“ (puissances trompeuses) spikly se proti
člověku, aby mu zastíraly pravdu; obě bojují proti rozumu i u lidi nejrozumnějšich.
[10] Pascal míní protestantské církve, zavrhující ušní zpovéď.
[11] T.j. obrazivosti.
[12] O domněnce, královně světa. (Vydavatelé díla Pascalova též nevědí, o
kterou knihu běží.)
[13] Filosofická škola, nazvaná podle skeptického filosofa Pyrrhona (IV. stol.
př. Kr.).
[14] Naším údělem je tudíž blud a šalba. „Toužíme po pravdě, a nalézáme v
sobě jenom nejistotu. Hledáme štěstí, a nalézáme jenom bídu a smrt.“ A posoudiv
bystře spor skeptiků a dogmatiků o meze našeho poznání, Pascal dospívá k
slavnému, často citovanému závěru: „Pravdu poznáváme nejen rozumem, nýbrž i
srdcem.“
[15] Avšak člověk nerad myslí na tento svůj stav a „v přilnutí k věcem
vnějším“, v zábavě a rozptýlení všeho druhu, hledí zapomenouti na svůj úděl. Tato
touha lidí všech stavů vylíčena jest v následující kapitole tak bystře a s ironií tak
řezavou, že toto místo právem pokládáme za nejzdařilejší část Pascalových
„Myšlenek“.
[16] A přece — praví Pascal — člověk „má v sobě schopnost poznati pravdu a
býti šťasten“. V tom jest jeho vznešenost, jeho velikost. Ta záleží v tom, že ví, že
je bídný. — „Všecka důstojnost člověka jest ve schopnosti mysliti. Člověk jest
jenom třtina, nej slabší v přírodě, ale třtina myslící.“
[17] Pud hlídací
[18] V republikánském Římě bývali konsulové voleni jenom na rok.
[19] Perseus, poslední král makedonský, poražen Paulem Aemilieni v bitvě u
Pydny r. 168 př. Kr. Zemřel v Římě po dvouletém uvěznění;
[20] „Pascal nenapsal nic krásnějšího nežli je těchto několik řádek“ praví franc.
učenec Arnošt Havet.
[21] Protože rozumem nelze ani dokázati, že Bůh jest, ani, že není, co zbývá ?
Věřiti, byť i bez důkazů rozumových. Člověk jedná jenom na svůj prospěch a
moudře, vybéře-li si z této dvojí možnosti, uvěří-li v Boha a v život posmrtný;
neboť je to sázka velmi výhodná: vyhraješ-li, vyhraješ všecko; pakli prohraješ,
neztratíš nic.
[22] „Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům
bláznovství“. — „Nebo to bláznovství boží jé moudřeji nežli lidé — —“ (I. epišt.
sv. Pavla ke Kor., kap. I., v. 23. a 25.)
[23] Tato polemika jest namířena proti lhostejnosti k otázkám, týkajícím se
věčnosti a spasení. Pascal odsuzuje tuto netečnost zvláště ve formě tehdy módního
svobodomyslnictví (libertinage); ftiísty však — a hned na počátku — tónem
pohrdavým a pánovitým, jak správně vytýká Voltaire.
[24] „Jistě ty jsi Bůh silný, skrývající se, Bůh Izraelský, spasitel“. (Izaiáš, XLV,
15.)
[25] T.j. zatemnělost, otupělost mysli, způsobená božím dopuštěním.
[26] V rukopisné pozůstalosti Pascalově následuje za touto kapitolou tříšť
myšlenek, namnoze jenom v náčrtku; ty, které mají formu celistvou, budou zčásti
uvedeny v následujícím výběru.
[27] Národ surový, myslící, že život beze zbraně není už život. (Citát z Livia.)
[28] Je ne sais quoi. — A Často cosi v nás, co nelze vyjádřiti, nás rázem
překvapí a strhne, lásku vznítí. (Medea, II, 6.)
[29] Ve všech hledal jsem klid. (Z knihy Kazatel.)
[30] „Naděje bezbožného je jako peří, které vítr roznáší, ...... a jako vzpomínka
na hosta jediného dne, který míjí.“ (Kniha Moudrosti, V, 15.)
[31] „Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli
nevejdete do království nebeského.“ (Matouš, XVIII, 3.)
[32] „Nic více není naše; co nazýváme svým, jest umělé.“ (Cicero, De finibus.)
[33] „Z usnesení senátu a z nálezů lidu páší se zločiny.“ (Seneca, Ad Lucii,
epist. XCV.)
[34] „Jako jsme dříve strádali neřestmi, tak nyní zákony svými.“ (Tacitus,
Annales.)
[35] Podle Montaigne (Essais II, 12) filosof Platon.
[36] „Protože nezná pravdu, kterou by byl osvobozen, je pro něho dobře, aby
byl klamán.“ (Pozměněný citát ze sv. Augustina [O městě božím, IV, 27].)
[37] „Avšak viděl jsem při každém skutku božím, že nemůže člověk vystihnouti
skutku dějícího se pod sluncem. O čež pracuje člověk, vyhledati chtěje, ale
nenalézá; nýbrž byť i myslil moudrý, že se doví, nebude moci nic najíti.“ (Kniha
Kazatel, VIII, 17.)
[38] Křesťanské.
[39] Já = samolibost, sebeláska.
[40] Miton, jeden z Pascalových přátel z doby, kdy se P. účastnil života
světáckého.
[41] První epištola sv. Jana, II, 16.
[42] „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vši duše své,
a ze vší mysli své.“ — „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“
(Matouš, XXII, 37 a 39.)
[43] Třebaže jsem spíše hoden ran nežli polibků, nebojím se, protože miluji.