Matka Kralu - Anderson, Poul

Anderson P.
- Matka králů
Věnováno
Astrid Hertz Andersonové (in memoriam)
Karen Kruše Andersonové
a
Astrid Anderson Bear
matkám a královnám
Text copyright ©2001 by Poul Anderson
Cover copyright ©2003 by Petr Bauer
Translation copyright ©2003 by Miroslava Pólová
All rights reserved
Edition ©2003 by Luboš Falout - Perseus
ISBN 80-86481-54-9
OBSAH:
Kniha první Finové 19
Kniha druhá Bratři 123
Kniha třetí Muži ze západu 229
Kniha čtvrtá Haakon Dobrotivý 343
Kniha pátá Královna čarodějnice 475
Kniha šestá Haakon Jarl 545
Doslov 683
Osoby 689
Místopis 698
Vítr skučel a vztekle vyl. Z dlouhého ohniště stoupal palčivý kouř, vracel se
dovnitř, po síni vířily kotouče dýmu a dusily lampy. Po zdech poletovaly
mihotavé stíny a dodávaly řezbám na sloupech a dřevěném ostění rozmarný,
přelétavý život. Dny se krátily a noc padala rychle. Brzy už nebude nic než noc.
"Běž najít ten nůž, než ho smete příliv," nařídil otec Seiji. "Má dobrou čepel.
Nerad bych o něj přišel."
"Já - možná se mi nepovede." odpověděla lámaně norsky.
Otec se ušklíbl. "Jen to zkus. Copak vy Finové nemáte zrak čarodějů?"
Už byl v trochu lepším rozmaru. Dal facku roztržitému otrokovi, který na sklonku
dne čistil u vody pár ryb a nůž tam zapomněl. Několika kopanci pak zahnal
vrávorajícího nešťastníka do stájí, kde otroci nocovali společně s dobytkem, a
tím si trochu zchladil spravedlivý hněv.
"Zkusím to," zamumlala Seija. Těžko taky mohla odmítnout, prachsprostá tulačka z
lesů, kterou teprve přednedávnem přivedli na Ulfgard, otci do postele.
Ale byla nová a cizí a to Gunnhildu lákalo. "Já půjdu taky!" vyhrkla dívka.
Matka, sedící společně s otcem na výsostném místě, se nadzvedla.
"Nepůjdeš," prohlásila. "Dítě, které má za sebou teprve sedm zim? Vnučka
Rögnvalda Jarla, a bude se courat s nějakou Finkou? Kams dala rozum?"
"Já mám rozum," ozval se povzneseně bratr Eyvind. "Já bych ven nešel. Přirozeně
pokud by se na nás nechystal nějaký nepřítel."
Gunnhilda vztekle dupala do podlahy, až se udusaná hlína chvěla. "Půjdu a
půjdu."
Özur se znovu ušklíbl, i když poněkud zatrpkle. "S někým tak tvrdohlavým jako ty
nemá cenu se hádat," usoudil. "Vezmi si teplý plášť a nenamoč se, nebo se
rozčílím. Yngvare, dohlédni na ni."
Oslovený muž přikývl a šel si pro plášť a oštěp. Kráka si povzdechla a zase se
posadila. Patřila sice k těm šťastným, jež jejich manžel převážně nechával dělat
si, co chtějí, ale už dávno se naučila mu neodporovat.
Ti tři prošli předsíní a vyšli ven. Na dlažbě přede dveřmi se Gunnhilda ohromeně
zastavila. Vítr zlostně kvílel. Ochromená úžasem si nechala vyrvat z rukou
vlněný plášť. Zatřepetal se jí na zádech jako křídla. "Ach," vydechla.
Oblohy se zmocnil bouřlivý příval severní záře. Po nebi šlehaly světelné jazyky,
třepetaly se jako zmrzlé praporce, vzdouvaly se jako mrazem ztuhlé plachty, bílý
jas stříkaný pruhy ledově modré, ohnivě rudé a zelené jako kočičí oči. Jejich
mlčenlivost pohrdala všemi zvuky světa. Nízko nad jižním obzorem se třpytilo pár
osamělých hvězd.
Seija vytáhla ruku zpod šálu, natáhla ji před sebe a zkroutila prsty. I přes
běsnící vítr slyšela Gunnhilda její zpěv, vysoké, naříkavé kvílení v neznámém
jazyce.
"Co je to?" zeptala se dívky. Mráz štípal. Zachumlala se do pláště.
"Dělám ochranu. Duchové tančí. Mnoho silných duchů."
Gunnhilda vídávala severní záři, ale něco takového ještě nezažila. "Slyšela jsem
- otec nám říkal - že to jsou strážné ohně bohů."
Stránka 1
Anderson P. - Matka králů
"Podle mne to jsou ohně trollů," zavrčel Yngvar a poznamenal se znamením
kladiva.
Seija skončila se svým zaříkáváním, zmlkla a vydala se po pěšině, pryč od domu a
hospodářských stavení. Dnes měsíc na nebi neplul, a přesto bylo vidět skoro
jasně. Došli na pláž. Seija přecházela sem a tam, schýlená, s hlavou skloněnou;
s kapuci na hlavě vypadala jako hledající postava bez tváře. A snad i něco
šeptala. Příliv spláchl rybí vnitřnosti a šupiny, které by jí pomohly, zůstal
jen úzký pás hladkých kamenů, vlhkých a lesklých, po němž se plazily tmavohnědé
smotky a chuchvalce chaluh. Vítr roznášel jejich ostrý, pronikavý pach.
Gunnhilda zůstala stát vedle Yngvara. Zachvátila ji posvátná bázeň.
Příkrý břeh za nimi strmě stoupal až k místu, kde se tyčila černá střecha síně,
a vzadu se zvedaly skály a hřebeny hor pokryté jinovatkou. Napravo pod ovčínem
se táhlo úvaziště; dvě temné skvrny v jasné noci. Stejně tmavé byly kopce na
protější straně zálivu. Dokonce i tady se divoce hnaly vlny s bílou hřívou, z
nichž stříkala pěna, a pod sebou hrnuly kameny. Pak se voda vyvalila na břeh a s
dutým řevem se stáhla zpět, aby vzápětí zaútočila znovu, pokaždé dál a dál.
Bičující vítr vehnal Gunnhildě slzy do očí, upřeně se snažila proniknout zrakem
skrz běsnící živly, až dohlédla za ústí fjordu na širé moře, posedlé běsem
berserků. A nad tím vším šlehaly blýskavé jazyky severní záře.
Gunnhilda byla jako u vytržení. Tolik moci a síly!
Seija se zastavila, odložila plášť, zatížila ho botami, vykasala si sukni a
vstoupila do příboje. Vlny jí narážely do kolen a vodní tříšť stříkala do
vzduchu jako slaný déšť. Sehnula se a šátrala rukama po dně. Po chviličce se
narovnala. V ruce se jí něco zalesklo. Vyšla na břeh. Byla promáčená skrz
naskrz; šaty se lepily na malou, statnou postavu. Gunnhilda se jí rozběhla
vstříc a uviděla, že svírá nůž s kostěnou střenkou, určitě ten nůž. "Jdeme
domů," prohlásila.
Gunnhilda se užasle zastavila. Že by opravdu čarodějnické zření? A přitom se
třese zimou a proti té noci je tak maličká.
Do moře sjela ohnivá šmouha. Gunnhilda se zajíkla Ještě nikdy nespatřila padat
hvězdu září tak podobnou blesku.
"To Odin vrhl své kopí." Yngvarův hlas nezněl úplně klidně. Věří snad tomu, co
říká? Až nastane konec světa, spadnou z nebes všechny hvězdy.
Seija si zpívala. Co si jen myslí? Vyšla na pěšinu. Na konci je čeká hřejivý
lidský oheň. Gunnhilda otálela, dokud ji Yngvar nepobídl, ať už taky jde. Chtěla
ukázat běsnícím Bytostem, že se nebojí. Nedá se zastrašit.
II
Přišlo jaro a s jarem slunce. Pod jeho paprsky sníh tál, až se z horských strání
s rachotem valily dravé potoky vody; jaro přineslo přívalové deště, nebe plné
tažných ptáků letících domů, všude svěží zeleň a plno květů, opojný vánek,
příslib dlouhých dnů a jasných nocí a předzvěst slunovratu, kdy na krátký čas
nebude vůbec žádná noc. Za jasných dnů fjord jiskřil, jako by tu Ranovy dcery
rozsypaly stříbrný prach.
Na obzoru se vynořily tři lodě. Lidé se dali do křiku a zmateně pobíhali sem a
tam. Gunnhilda pádila na vyhlídku za dvorem, napůl skrytou za dvěma borovicemi.
Vyhlídka byla na mohyle předků, mohyla byla zarostlá trávou a zakázaná, ale
Gunnhilda si říkala, že Ulf Starý by se nezlobil. Ten dostával své oběti, nikdy
nikam nechodil a alespoň držel jiné duchy od tohoto místa dál.
To, co uviděla, jí svou krásou vyrazilo dech. Tyto lodě se ani trochu nepodobaly
otcovým širokým, těžkopádným knarrům napuštěným smolou. Štíhlé trupy prořezávaly
vlny, každá loď poháněna dvaceti či víc páry vesel, přídě a zádě vysoko zdvižené
jako labutí šíje či hadi chystající se k útoku na kořist. Svou barvu snad
ukradly duze, jen lesku měla víc. Ve slunečních paprscích planuly kovové
přilbice a hroty kopí. Hlava se jí zatočila a maně ji napadlo, že jí snad kynou
na pozdrav.
Vál jen slabý vítr, takže dva stěžně byly uloženy v záporách. Přední stěžeň však
byl hrdě vztyčený, byť bez plachty, a nesl bílý štít. Jak se lodě blížily,
zahlédla Gunnhilda na malé přední palubě ležet sundanou dračí hlavu. Slyšela, že
to je znamení míru.
Přesto však otec vyzval své muže, aby se chopili zbraní a šli s ním na břeh.
Dnes jich mělo práci poblíž asi jen deset; všichni ostatní, kteří by mohli
přijít na pomoc, byli jinde - na rybách či na lovu tuleňů nebo se věnovali
jarním pracím na statcích. Když to bylo nutné, byli to udatní bojovníci; cizince
by sice nezahnali; ale zatímco by umírali, mohly by ženy, děti a čeleď uprchnout
do lesů.
První loď dorazila k úvazišti, veslaři zabrali dozadu a loď zůstala stát. Loď si
Stránka 2
vyměnila s břehem pozdravné výkřiky. Ulfgardští sklonili kopí. Námořníci
vyvěsili štíty na bočnice. Další výmluvná známka přátelství.
Gunnhilda měla být v domě. Pádila k pěšině a rychle po ní zpět s čilostí svých
deseti zim.
První loď byla přitažena bokem k úvazišti a připoutána. Zaplnila skoro celé
úvaziště. Ostatní najely na mělčími. Z první vyskočil nějaký muž a šel si s
otcem stisknout ruku. Gunnhilda se zajíkla. Ještě nikdy nikoho takového
neviděla.
Byl mladý, vysoký, široký v ramenou, mrštný v pohybu. Měl protáhlou, úzkou hlavu
a ostře řezané rysy, pronikavé oči barvy vybledlé modři, zlaté vlasy a krátce
zastřižené vousy; světlou pleť mu zbarvilo mořské slunce bronzem. Musel se na
palubě převléknout, protože na sobě měl bohatě vyšívanou tuniku lemovanou kuní
kožešinou, zelené kalhoty z česané vlny, bílé kozinkové boty. Přes levé rameno
měl zavěšený meč. Dnes ho potřebovat nebude, pomyslela si Gunnhilda, ale ten má
vždycky zbraně po ruce.
"Zdravím tě, Özure Thorsteinssone." Měl jasný, zvonivý hlas. "Často o tobě
slýchám a těšil jsem se na tento den."
"A já slýchám o tobě, Eiriku Haraldssone," odvětil otec. "Vítej. Doufal jsem, že
k nám jednou zavítáš." Obrátil se ke shromážděným mužům: "Máme zde syna krále
Haralda Krásnovlasého."
Muži na něj užasle civěli a něco si mezi sebou mumlali. Gunnhilda zauvažovala,
kolik z otcových slov se zakládá spíš na dohadech a ostrovtipu. Při svých
dalekých plavbách za obchodem určitě mnohé zaslechl a uměl si to poskládat
dohromady.
Člověka by při pohledu na Özura ani nenapadlo, jak je vychytralý. Byl urostlý,
statný a už mu rostlo břicho. V obličeji byl zavalitý a brunátný, na černém
plnovousu měl zvláštní rudé skvrny. Kroužkovou košili s vycpávkami si jen
nedbale narychlo natáhl přes špinavé pracovní šaty. Ale v obchodování s náklady
kožešin, mrožích a narvalích klů a řemenů z mroží kůže si vedl obratně: po
každém návratu z jižních trhů jeho pokladnice ztučněla. Doma v zimě v létě
chodil na lov velryb a navíc lovíval na vysočině, a zároveň dohlížel na
hospodářství, rozsuzoval pře tak, že se lidé shodovali, že je spravedlivý, a
někdy čaroval pomocí run.
"Žádný jiný pán by přece na daleký sever nezavítal," pokračoval, "ale
předpokládal jsem, že když ti teď otec svěřil vládu nad Haalogalandem, budeš ho
chtít poznat lépe. Kdybys jen poslal zprávu předem, čekala by tě tu hostina."
Eirik se ušklíbl. "Stejně by ses připravil na útok a hodil bys na sebe tu
košili."
"Jo, pane, člověk si nemůže být nikdy dost jistý."
"Ty se bát nemusíš. Už je to drahně let, co můj otec v Norsku ukáznil poslední
norské nájezdníky včetně těch, kteří teď přebývají na Západních ostrovech."
Özur se maličko naježil. "Nebál jsem se."
"Ne, ne," pokračoval rychle Eirik. "Tak jsem to nemyslel. O tobě je všeobecně
známo, že jsi statečný muž."
"Asi také víš, že když jsem byl mladší, sám jsem často chodíval na viking."
Pečlivě odsekával slova, pomalu, jako když kladivem zatlouká hřebík. "V těch
letech jsem se plavíval za obchodem až dolů do Thraandlawu a tu a tam i dál."
Eirik přikývl. "Ano, už jsem říkal, že jsem o tobě hodně slyšel - velký
mořeplavec, majitel rozsáhlých pozemků a hersir." Dobrá tedy, tím uznal Özura
jako náčelníka s tímto postavením.
"Takže je ti jasné, že panovnická ruka tvého otce je v těchto krajích zatím
značně slabá. Neříkám to jako urážku, mluvím na rovinu. My se o sebe musíme
starat sami. To je důvod, proč jsme byli připraveni k obraně, dokud jsme si
nebyli jisti, kdo jste."
Napětí opadlo. Ani na jedné straně nebylo vyřčeno nic nevhodného. Nicméně Eirik
stále postupoval opatrně jako muž kráčející po tenkém ledě. "Máme namířeno kolem
Severního mysu k Bílému moři. Tam přepadneme Bjarmy, něco naloupíme a tu a tam s
nimi možná budeme obchodovat. Ale já jsem se chtěl předtím sejít s tebou,
probrat to a přirozeně ti projevit přátelství, své i krále."
Özur se rozchechtal. "Dobrá. Jaký jsem to ale mizerný hostitel, že tě tu
nechávám stát v přístavišti. Pojďme." Vzal Eirika za loket. "Dnes pro tebe
uděláme, co jen budeme moci. Do zítřka bude na břehu připraveno ubytování pro
celou tvou posádku a hodokvas se potáhne po všechny dny, po které zde budeš
chtít prodlévat."
Skoro jako by Gunnhilda slyšela, co mu táhne hlavou. Čeledíni budou stavět a
zařizovat kůlny, uklízet přístavky a podestýlat čistou slámu, aby měli ti, kdo
se nevejdou do domu, kde spát. Bude nutno porazit pár kusů dobytka, spotřebuje
se spousta sušeného a nasoleného masa a navíc by měl otec poslat na okolní
Stránka 3
statky pro další vepře a krávy. Musí mít po ruce dost piva. Žně byly slabé
-trochu ječmene a ovsa sklidili, ale převážně jen seno pro dobytek. Lidé žili ze
stád, lesů a moře. Nicméně Özur měl sudy vždycky plné.
Z lodí se vyrojili námořníci a vmísili se mezi Ulfgardovy muže. Rozproudil se
hovor. Na jihu vyslovují mnohem měkčeji - Gunnhilda poslouchala a srdce jí
bušilo. A bylo jich tolik, vpadli mezi staré známé tváře jako sluneční světlo,
které proráží skrz olověný příkrov mraků.
Otec a Eirik, královský syn, vykročili po pěšině k domu. Ostatní se trousili za
nimi a bez ustání tlachali a tlachali. Šla po straně, vedle pěšiny, po kamenech
a trsech trávy. Bylo to vhodné leda tak pro kozy, rozhodně ne pro urozenou dívku
z dobré rodiny - otec se na ni zamračil, ale pak jen pokrčil rameny a pousmál
se. Co se týkalo dětí, které měl s matkou, tedy těch, které zůstaly naživu, byl
rozhodně přísnější na její bratry než na ni. To matka Gunnhildě neustále do
omrzení opakovala, co musí a co nesmí.
O otcových levobočcích věděla málo a nestarala se o ně. Většina pravděpodobně
zemřela v raném věku jako ostatně většina malých dětí. Ostatní šli do domácnosti
nebo ke kmeni jakéhokoli Fina, který si jejich matku vzal: každá pro ně byla
párem pracovitých rukou pro přežití.
Pěšina vedla na zahradu plnou upravených záhonů. V kypré, čerstvě zryté prsti
stála voda, hladinu kaluží čeřil lehký vánek, ale cestičky mezi záhony,
vydlážděné kameny, zůstaly schůdné. Z hromady hnoje u chléva se zvedala pára a
splývala s dýmem z ohně. Budovy tvořily čtverec pospojovaný plotem z proutěného
pletiva: stodola, stáje, kůlny a dřevníky, dílna, lázeň z drnů a několika
trámků. Čekaly tu dva povozy: jeden na hnůj, druhý na všechno ostatní. Zima se
hluboko zahryzla do zásob dřeva a sena. Vzadu byly ohrady a chlévy pro dobytek,
ovce, prasata a soby, pokud nebyli na pastvinách. Mezi tím vším se volně
potulovaly kachny, husy a slepice.
Vlastní síň stála na jižní straně. Stěny byly z rovných půlených polen,
kulatinou ven, natřené načerno, s rudými runami a kresbami divokých zvířat,
které odháněly noční běsy. Když byly vnitřní okenice otevřeny, propouštělo pár
oken, vyplněných pečlivě mízdřenými blánami, dovnitř trochu denního světla.
Vypouklá střecha byla pokryta drny, zelenajícími se svěžím mechem a čerstvě
rašící trávou, a nakoso podepřená šikmými trámy. Děrami ve hřebeni stoupaly
pramínky dýmu.
Všude kolem chvatně pobíhaly ženy, děti, čeledíni a otroci. Návštěva vyvolala
hotové pozdvižení. Smečka loveckých psů se zuřivě rozštěkala a hejno vran za
posměšného krákání nadšeně tlouklo hnědočernými křídly. V pozadí rostl březový
háj a za ním se zvedaly horské stráně, kde mezi balvany porostlými lišejníkem
bojovaly o místo zakrslé vrby, a nad tím vším se tyčily hory. Nekonečnou modrou
oblohou táhly bílé chomáče mraků. A dole se třpytil fjord.
Gunnhilda rychle prokličkovala mezi dobytkem. Držela se těsně za otcem a
Eirikem. Matka je přivítala u hlavního vchodu. Když viděla, že jim nic nehrozí,
oblékla se do svátečního - ne-li přímo nejsvátečnějšího: vzala si volné,
nařasené plátěné šaty; vepředu i vzadu rozstřižené s všitými vklady jiné barvy,
na ramenou sepnuté dvěma stříbrnými sponami spojenými šňůrou jantarových korálů;
přes těžké pletence vlasů si přehodila lehký šátek barvy jantaru s nádechem
šedi. U pasu jí cinkal svazek klíčů od domácnosti. Poslední dobou sice trochu
pohubla a na vystouplých lícních kostech jí naskákaly rudé skvrny, ale přesto to
byla pohledná žena: vysoká, lepých tvarů, přímého modrého pohledu.
"Buď pozdraven, Eiriku Haraldssone," pravila bojovně. Zpráva o jeho příjezdu už
předběhla jeho kroky. "Já se zovu Kraka, Özurova žena. Buď vítán v našem domě."
Pokynula k chlapcům. "Toto jsou naši synové." Zlatovlasý Aalf a rusovlasý,
pihovatý Eyvind neohrabaně popošli dopředu, pronesli, co měli, stáhli se zpět a
vyjeveně kulili oči.
Na Gunnhildu se Kraka ani nepodívala. Dívka střídavě bledla a rudla vzteky. Ano,
nepatří ještě do společnosti, ale má snad být před oslnivým královským synem
také beze jména?
Spolkla to. Tak či onak si zajistí, aby se s ním seznámila.
"Už jsem o tobě slyšel, paní," říkal právě Eirik. "Jsi dcerou Rögnvalda
Eysteinssona, jarla Severního Moerru a náčelníka Raumsdarlu, že?"
"To jsem." Vyznělo to značně odměřeně. Její matka byla chvilkovou milenkou
jejího otce - byla z dobrého svobodného selského rodu, ale když přišel Özur
Skvrnitá brada a požádal o její ruku, musel si jarl spočítat, že to je to
nejlepší, co může udělat. Ne že by bylo zas tak špatné uzavřít svazek s hersirem
ze severu.
Odkašlala si. Gunnhilda postřehla, že se spíš zalkla, než že by měla kašel.
Eirik jí věnoval ledově chladný úsměv. "Tvůj otec mi byl vždy spolehlivým,
věrným přítelem," poznamenal. "a sloužilo mu to ku cti i ku prospěchu."
Stránka 4
Kraka zdráhavě přikývla. "Ano, to je pravda."
Eirik přešel rovnou k věci. "A také je pravda, že můj otec vykázal Rögnvaldova
syna Hrolfa Chodce na nějaké norské pobřeží; poslal ho kácet stromy. Na druhou
stranu kdekdo ví, jak dobře se Hrolf zařídil pro sebe na západě."
"A je pravda, že dva mí nevlastní bratři tvého otce upálili. Ale jeden už je
mrtvý a toho druhého můj otec král Harald vyhnal. Tvého bratra Thorira udělal
jarlem Moerru a dal mu za ženu vlastní dceru Aalofu."
A na to se usmála i Kraka. Ona to věděla dobře, ale to, že to Eirik pronesl
nahlas před její domácností, bylo projevem úcty a dobré vůle. A to tím spíš, že
to přišlo od někoho s pověstí člověka nevrlého a vrcholně nabubřelého. Jistěže
to myslel tak, že jarl se postavením řadí hned za krále. "Dovol, ať ti přinesu
první roh medoviny, a pak se vynasnažím předložit ti u nás pokrm, který by tě
byl hoden," pravila.
Gunnhilda se z pomocných prací nevyvlékla. Ale při práci se dívala, poslouchala
a přemýšlela. A těmi myšlenkami se zaobírala celou noc, celý další den a i
nadále.
Eirikova posádka byla bujará a hlučná. Slyšela od nich plno vychloubačných řečí
nejen o nich samotných, ale i o něm. Bylo mu teprve dvanáct zim, když ho otec
nechal jít na viking. On, králův nejmilejší syn, obeplul Baltské, Severní, Irské
i Bílé moře a byl v zemích Vendů, v Dánsku. Frísku, Sasku, Skotsku, Anglii,
Walesu, Irsku, Francii. Finské marce, někdy za obchodem, častěji se bít, plenit
a pálit a domů vozil bohatou kořist - zboží a zajatce na prodej. Gunnhilda si
pamatovala historky, které jí otec vyprávěl o svých loupeživých výpravách. Vedle
těchto však bledly. Srdce jí bušilo vzrušením.
Otroci se mezitím pokorně šourali po své špinavé prácí, zlomení muži, zanedbané
ženy; brzy se vyčerpají. Özur s nimi nezacházel drsněji, než bylo nutné, ale i
tak se jim od něj dostalo méně laskavosti než jeho koním. Párkrát, když byl
Špatný rok, obětoval na zimní slunovrat Odinovi nějakého, který už zeslábl -
pověsil ho na posvátný strom. Svobodní čeledíni, které si sem vzal z chudých
domů, když už je nemohly uživit, na tom nebyli o moc lépe. Vcelku dobře zacházel
Özur s předáky a naopak stroze jednal s těmi, které nazýval svými ochočenými
Finy, jejichž umění mu však dobře sloužilo jak při honitbě, tak při lovu velryb
a tuleňů. Ale jejich život byl stejně ubohý jako život všech nuzných
záhumenkářů, drobných pachtýřů a rybářů, tísnících se v drnových chatrčích, s
rukama sedřenýma od dřiny na mizerných polích či od vesel na lodích, které se
častokrát už nikdy nevrátily. Žili v trvalém strachu z hladu, bouří, nemocí;
vždyť i otce dnes napadlo, jestli ho nepřepadli vikingové.
Jak pohledný je Eirik. jak skvostný jeho oděv a zbroj. jak vznešené jeho
způsoby! Ten se nemá čeho bát; svět se bojí jej. Jakým bohatstvím musí být
naplněny jeho domy - kromě zlata a dalších cenností také válečníky, skaldy,
kupci, cizinci a příchozími odevšad! Co je pro něj Ulfgard jiného než žebrácký
zapadákov?
Host s hostitelem se odebrali na slavnost, kde se budou předhánět v předávání
darů. Věděla, že otcovy se s Eirikovými nedají srovnávat.
Možná má Eirik s sebou nějakého skalda, který složí na otcovu počest báseň. Jak
jalově by to však vyznělo.
Gunnhilda zavrávorala a rychle to vyrovnala. Nesla plný podnos a právě by ho
byla málem vyklopila. Ne, pomyslela si, já se nestanu ničí poddajnou služkou a
ani nebudu navždy nikým.
III
Seija neporodila Özurovi žádné děti. Byla-li to náhoda či její vůle a umění, na
to se nikdo neptal. Lidé se na
ni dívali jako na nějaký přízrak, který je nejlépe nechat na pokoji. Kraka
zakrátko prohlásila, že už tu čarodějnici v domě nechce. Özur ustoupil a
nařídil, aby jí zajistili nějaké bydlení dostatečně daleko od dvorce. Pověřil ji
dohledem nad vepři - v teplé polovině roku, kdy se volně potloukali a starali se
o sebe sami. Dařilo se jí to až záhadně dobře, zdálo se, že ví, kdy a kde něco
neklape. Ve volných chvílích si pro sebe pěstovala pórek, česnek a byliny a
sbírala jedlé hlízy, bobule a podobné divoce rostoucí rostliny. Chléb, mléko a
sušené ryby dostávala z usedlosti, ale jinak tam nechodila. Özur občas chodíval
za ní a tu a tam s sebou bral otlučený džbán a v něm trochu piva, ale i to se po
nějakém čase stalo vzácností. Zato Gunnhilda tam byla co chvíli.
Matce se to nelíbilo. Jenže otec jí to dovolil, pokud ovšem nebude mít nic na
práci. Zpočátku se vyptával, co ty dvě dělají. Gunnhilda po pravdě odpovídala,
že jí Seija vypráví příběhy ze své domoviny a učí ji používat byliny v kuchyni i
na léčení. Neříkala, co jiného se tam ještě děje. Nešlo sice o nic vážného, ale
Stránka 5
otec by jí to mohl zakázat jako něco, co je jí nedůstojné.
A teď, přestože už jí je třináct, měla spát. Jenže bylo prudké léto, kdy slunce
sotva nakratičko sklouzne za vodu, a hned se zase vrací. Brzy nebude zapadat
vůbec - na
krátký čas kolem letního slunovratu, kdy se sem sjedou všichni odevšad. To se
pak z Özurových pozemků stává jedno velké bujné lezem; schází se tu svobodní
sedlati, aby si mezi sebou vyřídili své spory, vyhandlovali přízi a hrnčířské
zboží, předali si výroční dary; v posvátném háji hoří obrovská hranice, krev
teče proudem a posléze se dají obětiny péct a počne hodokvas.
V období jasných nocí spal hodně jen málokdo. Času bude dost, až je zima zalehne
tmou.
Dnešního večera Gunnhilda spát nemohla, jakkoli úporně se snažila. Nakonec z
hromady ovčích kůží vstala. V místnosti bylo šero; musela chvíli šátrat kolem
sebe, než našla šaty, a oblékala se po hmatu. Dívky a neprovdané ženy, s nimiž
tu spala - ty, které zrovna nebyly venku -neklidně snily; slanuúky šustily. V
síni na lavicích chrápali muži. Otec s matkou měli svou postel, oddělenou
zástěnou, kterou si matka nenápadně přisvojila. Dveře se nezamykaly, protože
občas někdo potřeboval jít na záchod, a taky kvůli tomu, že nějaký chlapec
vždycky držel hlídku nad fjordem. Když šla Gunnhilda na dvůr pro dřevo, slýchala
z okolních křovin tu a tam nějaké žuchnuti, chroptění a hekání. Slýchala to už
dřív a občas i něco zahlédla. Tentokrát se jí při těch zvucích zrychlil tep a dů
tváří se jí vehnala horkost. Spěchala, aby už byla pryč.
Pěšina se vinula mezi břízami a borovicemi. Tu a tam rostly stromy těsně u sebe,
byť byl les hustě zarostlý křo-vinami a travou. Nad tmavým jehličím a listy,
jimž dlouhé, šikmé sluneční paprsky dodávaly zelenozlatistý nádech, prosvítala
obloha skoro bez mráčku. Hlouběji v lese světlo sláblo ve stínech, z nichž
vystupovaly přízračně bílé břízy. Na spadlých kmenech se vlhce, bujně třpytil
mech. Bylo chladno, ale vzduch byl prosycen vůní poledního přílivu, květin,
vlhké lesní prsti a borovicové smůly. Ptáci nadšeně švitořili. Na stromech čile
poskakovaly veverky a bez ustání brebentily. Kdesi v dálce něco zarachotilo,
dunivě jako hromobití - že by divocí tuři?
Stezka se rozšiřovala na malou mýtinu. Poblíž drnové chatrče, o nic honosnější
než ubohý brloh, zurčel pramínek. Skrz doškovou střechu pronikaly cáry kouře z
doutnajícího ohně. Dveře do Seřjina příbytku byly otevřené. Její majetek byl
vskutku ubohý a skrovný. Seija stála u stojanu s tkalcovským stavem, prohnutým
pod váhou těžké osnovy. Tkala z darované vlny a látku směňovala za nářadí nebo
nějakou tu zvěřinovou kýtu.
Prudce se otočila, bystrá a ostražitá jako kočka. Obě na okamžik strnuly, upřeně
na sebe hleděly a hledaly slova. Seija byla malá, plných tvarů, s širokým
obličejem, špičatým nosíkem a hnědýma očima; hnědé vlasy si zapletla do copu.
Mohla by chodit se zahalenou hlavou jako vdaná žena, ale to dělala jen
zřídkakdy. Dnes byla bosá, ve zmačkaných šatech barvy vybledlé modři.
"Vítej, dítě," pronesla nakonec. Její norština se značně zlepšila. "Tebe vždycky
ráda vidím." Pátravě se na ni zadívala. "Ale ty máš nějaké starosti."
Gunnhilda se zajíkla a přikývla. "Matka..." hrdlo se jí sevřelo.
Seija vyčkávala.
"Rychle se to zhoršuje," pokračovala Gunnhilda chvatně. "Hubne, schází a
vykašlává krvavé hleny. Otec vrhá runy." Nebylo na tom nic posvátného, Gunnhilda
ho pozorovala, když je vyřezával do klacíků, ty pak rozhodil a podle toho, jak
dopadly, z nich věštil. Když se nikdo nedíval, zkoušela to taky. "Říká, že je to
nemoc těla."
Seija přikývla. "Už jsem o tom slyšela. Tu a tam se s tím setkávám. Je mi to
líto." Nemusela dodávat: "Ona pro mne nemá ani trochu lásky." Kraka k ní
necítila zášť, jen opovržení, snad se stopou nevysloveného a popíraného strachu.
"Nic, co jsme my a ještě dvě vědmy udělali, nepomohlo. Nemůžeš pomoci ty?"
"Nenechala by mne." "Ah, ale kdybys mohla..."
Finka si povzdechla. ..Neznám žádné silné zaříkávad-lo. Znám jen pár drobností.
A ty mne stejně skoro vždy zklamaly."
..Pukala jsi mi, že tě tvůj bratr naučil víc."
"Ano, měli jsme ženy..." Seija hledala vhodný výraz. .... .něco jako vaše
jasnovidky, o kterých jsem slyšela vyprávět. Ale z mé Saami mne odvedli příliš
brzy."
"Přemýšlím o tom." Gunnhilda se pracně snažila se neklepat. "Ten tvůj bratr tam
ve Finské marce, to je mocný čaroděj?"
"Pokud by se to vůbec o někom dalo říct, tak Vuok-ko..»"
Gunnhilda ji ani nenechala domluvit. "Proč se o něm otec nikdy nezmínil?"
"Copak už jsi zapomněla? Vuokko u toho nebyl. Tvůj otec se plavil na sever..."
"Ano," přerušila ji Gunnhilda ve snaze urovnat si zmatek v hlavě. "Vzpomínám si.
Stránka 6
Ten rok bylo málo mro-žů a narvalů. Vypravil se hledat další. Já, já si jen lámu
hlavu nad tím, jestli ve skutečnosti netoužil spíš po cestování, po tak dlouhé
době, co nikde nebyl." Prokoukla ho.
A Özur narazil na pár Finů, kteří sešli z lesů, aby něco nalovili pro svůj kmen.
A mezi nimi mu padla do oka jedna dívka.
Do Gunnhildy se najednou dala zima. "Seslal by tvůj bratr na otce smrt?"
"Myslím že ne. Pomsta by byla hrozná."
Gunnhilda zkřivila rty v chabém pokusu o úsměv. "V každém případě za tebe můj
otec zaplatil. Nebo ne?"
"Ať už to bylo či nebylo přáním mého otce," odpověděla Seija suše.
"A tvým přáním to bylo?" Na tohle se Gunnhilda ještě nikdy nezeptala. Užasla
sama nad sebou.
"Smířila jsem se s tím."
Seija odvrátila pohled a zadívala se do slunečních
skvrn a stínů. Gunnhilda ji skoro neslyšela. "Ale snívám o tom, že se volně
toulám rozlehlou zemí jezer, s rodinou
a přáteli a žiji tak, jak je nám vlastní odedávna. Někdy si najdu houby, které
mi pomohou snít. V poslední době se mi dokonce zdá, že..." její slova se
vytratila do ticha.
"Kdybychom poslali pro tvého bratra..." začala Gunnhilda nejistě.
Seija zavrtěla hlavou. "Pochybuji, že by ho dokázali najít a přivést včas. A tvá
matka by o něj asi ani nestála." Po chvíli ticha, kdy bylo slyšet jen vábivé
volání kukačky - jakým právem si jen dovoluje být tak šťastná? - Finka pravila:
"A možná už jí ani není pomoci."
Vůle norn se změnit nedá, pomyslela si Gunnhilda. Ale matka, ta silná, krásná
matka, by měla takto sejít... Bezmoc je strašná. "Vyprávěj mi něco." Málem Seiju
prosila. "Vyprávěj mi o svém domově." Cokoli, jen když jí to pomůže zapomenout.
V rozpoložení, které na Seiju dolehlo, to pro ni bude pravděpodobně dost
bolestné. Dobrá, jenže Gunnhilda je zase jediná, kdo ji kdy vyhledával pro něco
jiného než milostný chtíč. Tak ať jí to teď vrátí.
Seija se žalostně pousmála. "Když si to přeješ. Když je ti toho zapotřebí."
Mávla rukou ke kládě. "Posaď se. Chceš kus chleba nebo misku kyselého mléka?"
A ve chvilce už seděly bok po boku. Seija brzy přešla do své mateřštiny.
Gunnhilda se přizpůsobila. Za ta léta pochytala z toho jazyka dost. Otec říkal,
že by se jí to někdy mohlo hodit. Sám finsky moc neuměl a to málo, co uměl, se
naučil hlavně ze svých obchodních jednání, byť byla matka jeho matky Finka. A
pokud šlo o Aalfa s Eyvindem, ti se s učením nenamáhali.
Jedno se však otec nedozvěděl, a to, že společně s jazykem jeho dcera pochytila
i pár útržkovitých znalostí z čarodějnického umění.
IV
Léto se dalo na ústup; dny se krátily; na listy bříz se vloudily první nažloutlé
skvrny; při východu slunce se na zemi čím dál častěji třpytívala jinovatka.
Úroda byla sklizena a na každém mlatu už za bujarého výskání zatančila čeleď
kolem nějaké mladé ženy, která v náručí držela Staruchu, poslední snop. Čas
zabijaček ještě nenastal, ale v lesích už bojovně troubili jeleni v říji a všude
bylo plno zralých ořechů a bobulí. Měsíc jasný jako rybí oko prodléval na nebi
do pozdní noci a vábil lovce do lesů.
Letošního roku vyrazili lovci z Ulfgardu na několikadenní mnohem vážnější lov.
Jakýsi bezvýznamný pachtýř byl nalezen mrtev, zavražděn i s ženou a dvěma dětmi,
a z chalupy byly ukradeny hlavně takové věci, jaké se dají snadno odnést: zásoby
jídla, drůbež a maso z jedné krávy. Když to Özur slyšel - od jiného pachtýře,
který se u něj zničehonic brzy poté objevil - šel rovnou na tu odlehlou malou
usedlost, pozorně si ji prohlédl zkušeným okem stopaře a vrhl runy. Pak se ještě
s dalšími muži a smečkou loveckých psů osobně pustil do pátrání po těch
zlotřilcích.
"Myslím že vím, kdo to je," prohlásil. "Začalo to před třemi roky a daleko
odtud, ve vnitrozemí, ale zvěsti o tom se roznesly široko daleko. Nějací bratři,
Kol a Mord, žili spolu sami, protože to byli mrzouti, kteří neustále někomu
vyhrožovali a s nikým se nesnesli. Když bez spravedlivé příčiny zabili jednoho
souseda a ani za něj nezaplatili, byli vykázáni, a protože se proti nim
postavili všichni, museli uprchnout do divočiny. A od té doby se schovávají, na
samotách kradou nebo ještě něco horšího a jsou příliš znali života v lese, než
aby se nechali jen tak chytit. Nenapadlo by mne, že se někdy dostanou až sem. Ti
lidé od nich z kraje se proti nim asi nakonec semkli a oni to teď zkouší někde
jinde." Dal se do smíchu. "Ale ono se nakonec ukáže, že to od nich byl holý
nerozum."
Pro Gunnhildu to zpočátku bylo vzrušující dobrodružství. Ale když se pátrací
skupina znovu a znovu znaveně vracela domů a muži uhýbali pohledem a neměli co
Stránka 7
říct, přestávalo ji to zajímat. Jako dívka se sotva dozvěděla něco víc, než co
zaslechla nebo s čím se před ní vytahovali Aalf a Eyvind. A to brzy sklouzlo do
nezajímavého: "Ano, musíme je vyděsit, aby utekli." Pak její otec se štvanicemi
skoncoval. Koneckonců měli dost práce i bez toho. Maně postřehla, jak otec
přísahá, že chudák Gisli nezůstane nepomstěn, a ani se nezajímala, co si to tak
tiše stranou domlouvá s těmi nejspolehlivějšími. Jetelinka, kočka, kterou
považovala za svou, měla koťata. Dvě byla ponechána naživu a byla právě
odstavena. To bylo něco, co ji zajímalo, na rozdíl od nudného koloběhu
každodenních povinností.
Takže za jednoho svěžího rána opustila s jedním kotětem v náručí dům a rozběhla
se přes dvůr. Kotě se k ní tulilo, rozčepýřená mourovatá kulička, která jí
chvílemi drsně olizovala zápěstí. Když běžela kolem vrátek v plotě, najednou se
vedle ní vynořil Yngvar, jeden z otcových mužů. "Kam tak rychle, panenko?"
oslovil ji.
"Jdu za svou kamarádkou, za Seijou," odpověděla Gunnhilda. "Už jsem ji dlouho
neviděla."
"My tě nemůžeme pustit ven, když se tu kolem potloukají takoví hrdlořezové."
Na to nepomyslela. Teď jí to najednou došlo a zděsila se, až jí dech uvázl v
hrdle. "Tak proč tam ona zůstala úplně sama?"
Yngvar pokrčil rameny. "Není zas tak pravděpodobné, že by se odvážili až tak
blízko, když jsme je honili. A tvé churavé matce by nijak neprospělo mít ji na
očích." Nasadil zachmuřený, strohý výraz. "Ale naši lovci našli stopy, které
naznačují, že ještě neodtáhli. Drž se od lesa dál."
Gunnhilda strnula. Všechno v ní vřelo vzteky. "Ty mi budeš něco zakazovat?" Özur
šel do fjordu na ryby a Kraka po zlé noci tvrdě usnula.
"Jo, já si to zodpovím."
"Tak se mnou někoho pošli, když se tak bojíš."
Yngvar okamžik jen mlčky stál, ale pak zavrtěl hlavou. "Ne. My - nemůžeme nikoho
postrádat."
"Teď, koncem léta? To je přece hloupost. A mně se nezdá, že bych tu a tam
nevídala někoho, muže či chlapce, někam odcházet." A taky se mlčky, beze slova
vracet domů, pomyslela si. Nevyptávala se, protože starat se o takové věci ženám
nepřísluší, pokud jim o tom někdo výslovně neřekne. Teď ji zamrzelo, že nebyla
všímavější.
"A ti mají oči otevřené. Jestli půjdeš ven, vrátí tě zpátky." Yngvar se usmál.
"Mezi námi dvěma, není ti milejší, když tě vrátím já, než aby to udělal nějaký
nevychovaný klacek?"
Gunnhilda si jen pohrdavě odfrkla a důstojně odkráčela.
Pěkná hloupost, pomyslela si rozhořčeně. A taky zbabělost. Jaké to asi je pro
Seiju, když ví, co se děje, a má k ruce všehovšudy tři svině? Ale Gunnhilda to
jen tak nevzdá. Jen to musí nějak chytře navléknout. Ostatně žena musí být
vždycky chytrá, když si chce uchovat nějakou vlastní vůli.
Třikrát obešla zahradu, jako že si chce ulevit od vzteku, a pak zamířila k
Ulfově mohyle, jako že si u ní sedne a bude trucovat. Zdálo se, že ji nikdo
nesleduje. Dvě borovice před mohylou ji skryly. Za nimi rostla tráva a dál bylo
strniště, široko daleko nebylo ani živáčka. Došla k cípu lesa a vklouzla pod
stromy. Odtud se prodírala lesním podrostem, v čemž byla značně zručná, až našla
stezku, kterou hledala.
Chatrč se tu choulila jako místo klidu a míru ve větru a poletujícím světle a
stínech a dveře byly otevřené. "Haló," zavolala Gunnhilda, přeskočila práh a
dopadla dolů do světnice částečně ponořené do země. Jak zastínila dveře, v
chatrči se náhle zešeřilo a do nastalého šera rudě vystoupila tlumená záře
skomírajícího ohně. Seija stála
u stavu. Překvapeně sebou trhla, s ostražitostí vlastní otrokům, vzápětí
zjistila, kdo přišel, a zvolala: "Ty? Vítej!"
"Jak se ti vede?" plácla Gunnhilda zbůhdarma.
"Chyběla jsi mi, drahoušku. Pojď, posaď se. Dáš si něco k jídlu nebo k pití?"
"Měla bych... No co, stejně mí to nedovolili. Nebojíš se?"
"Nijak zvlášť. Víc už se stejně bát nemůžu." Rozjařila se. "A teď tu mám stráž."
"Cože? Kde?"
"Když vzdali štvanici na ty zločince, nastražil tu tvůj otec léčku. A tak se
kousek odtud v mlází střídají mládenci na stráži. Kdyby ty lumpy uviděli, běželi
by pro pomoc. Copak jsi o tom neslyšela?"
"Ne, vůbec se o tom nemluvilo." Gunnhildu to naprosto zaskočilo a vzápětí ji
přepadla pochybnost: "Ale on přece měl vidět i mne, a - a Yngvar mi říkal, že
mne pošlou zpátky."
"Tak tos mu proklouzla." Seija se uchichtla. "Nejspíš si šel někam stranou
ulevit." Zmocnilo se jí zlé tušení. "Ale uvidí tě, až budeš odcházet."
Stránka 8
Gunnhilda pohodila hlavou. "Řeknu mu, že jestli to někomu poví, tak bude
litovat." Otci se to asi donese, ale s otcem si už nějak poradí.
"No dobrá, co se stalo, stalo se. Zůstaneme uvnitř a budeme mluvit potichu. Jsem
tak ráda, že jsi tady. Pročpak si neseš to kotě?"
Tomu mrňousovi se cesta křovinami nijak nelíbila, Gunnhilda s ním měla co dělat
a utržila pár škrábanců, ale když vyšla na pěšinu, uklidnilo se. Podala ho
Seije. "To je pro tebe. Abys měla nějakého přítele. Já jsem si nechala jeho
sestřičku. Pojmenujeme je nějak podobně."
Zaleskla se jedna dvě slzy, "Ah, Gunnhildo, jsi tak -hodná." Seija si mazlivě
přitiskla kotě k hrudi a otřela si o něj tvář.
Pak ho položila na zem a chvatně mu dávala do misek vodu, tvaroh a kousky masa.
"Poslouchej, ona přede!" rozesmála se. Sedly si na zem a začaly si s kotětem
hrát.
Dveře zastínila temná skvrna. Seija vykřikla.
Dovnitř vrazil nějaký muž a za ním druhý. Velcí, vychrtlí kost a kůže, šaty na
cáry, špinaví, obličeje k nepoznání mizelv pod slepenými, špinavými,
rozcuchanými vlasy a vousy" Smrděli, div se z toho Gunnhilda nepoz-vracela. Na
zádech si nesli srolované rance. Jeden třímal sekeru, druhý kopí.
"A hele!" záburácel první. "Copak jsme to tu našli,
Kole, co?"
"Doufám, že něco lepšího k jídlu, než máme, a koukám, tamhle je nějaký džbánek,"
zaskřehotal muž se sekyrou. Zableskly se žluté pahýly zubů. "Ale hlavně si
trochu pošpásujem, co, holky?"
Ti zločinci, pochopila Gunnhilda. To přece nemůže být pravda. To je nějaký zlý
sen, noční můra; musí se probudit. Všechno se jí v hlavě pletlo. Ale všechno
kolem je jako dřív - tkalcovský stav. kočičí misky, uhlíky v ohništi, ruce, když
je zvedla. Ale ten chlapec to ví. Už určitě pádí pryč. Jak dlouho mu to může
trvat na Ulfgard? Jak dlouho trvá mužům, než popadnou zbraně a vyrazí zpátky?
Není to tak daleko; nemůže to být daleko. Po zádech jí stékal chladný pot-
Schoulila se u zdi.
Seija popadla misku a hodila ji po nich. Rozbila se Kolovi o nos. Vrhla se na
něj a povalila ho na zem. "Gunnhildo, uteč!" zaječela.
Muž s kopím se k dívce blížil podél zdi. Cesta ke dveřím byla volná. Gunnhilda
vyrazila. Mezi nohy se jí zabodlo kopí. Přehnala se přes něj. Jediným skokem jí
zahradil cestu a vztyčil se před ní. Strnule na něj hleděla. "Dostal jsem ji,"
oznámil škodolibě.
Seija sebou zmítala v Kolových tlapách. Šla mu nehty po očích, ale jednou rukou
ji odrazil a dal jí facku, až se zapotácela. "Hlídej dveře, Morde," vyhekl a na
Seiju
zavrčel: "Měj rozum, ty čubko, nebo to pro tebe bude ještě horší." Utřel si krev
z nosu a spolu s tím i sopel,
který mu visel pod nosem, a zahrozil jí sekerou.
"Já ty dveře zavřu na závoru, aby nám kuřátka neutekla," navrhl Mord.
"Ne. Někdo by mohl přijít, my bychom si ho nevšimli a byli bychom v pasti.
Hlídej. Za chvilku tě vystřídám."
Kotě vyděšeně mňoukalo a tisklo se vedle Gunnhildy k zemi. Popadla ho, přitiskla
si ho k hrudi a vyhrabala se na nohy. Bylo to pro ni dítě, talisman pro štěstí,
či jed něco, čeho se člověk může chytit?
Kol zvedl džbán s pivem a hltavě, hlučně srkal.
"Vždycky jsi první," reptal Mord. "Já mám taky žízeň."
"Říkám ti, že se taky poměješ." Kol se rozchechtal. "Pro začátek se můžeš bavit
koukáním."
"No jo, tak jo, já teda načnu tuhle hezkou malou ja-lovičku." Mord zabodl chtivý
zrak do Gunnhildy. "Budeš na nás milá, rozumíš? Na oba. Jinak..." Natáhl se k
ní, vytrhl jí kotě z náruče, praštil s ním o zem a podpatkem mu dupl na hlavu.
Ozvalo se slabé křupnutí. Zpod boty vystříkl mozek a krev.
Gunnhilda ucouvla ke zdi. Po stehnech jí stékala moč, teplá, vlhká. Úporně
bojovala, aby se nepozvracela. Všechno se s ní točilo.
"Nenechám tě čekat dlouho," zafuněl Kol. Slova k ní doléhala odněkud z dálky,
dutá a prázdná. "Ta selka není nic moc, co? Tahle by měla být lepší." Obrátil se
k Seije. "Dolů na ty ovčí kůže, povídám."
Finku ta facka přivedla k rozumu. Zůstala před ním vzpřímeně stát a skoro klidně
odpověděla: "Proč? Stejně nás zabijete, ne?"
"Hned tak ne, jestli tu nějakou chvíli zůstaneme. Ne, hned ne. Buď hodná a možná
tě vezmem s sebou, až bu-dem odcházet. Když budeš zlobit, dostanu tě stejně a
ná-davkem ti předtím ještě zpřerážím pár kostí."
"Chápu. Dobrá, nebij mne a já budu hodná." Sei-ja sklopila oči a nasadila
hluboký, hrdelní, mazlivý hlas. ..Budu moc hodná. Nepospíchej. Ukážu ti spoustu
Stránka 9
věcí."
Hraje o čas, pomyslela si Gunnhilda. Otcovi lidé tu musí být každou chvíli,
každým okamžikem, není to daleko a jsou to statní chlapi, mají rychlé nohy a
zbraně vždy pohotově. Rychle, rychle!
..Ale já tu nehodlám stát a čekat navěky," zavrčel Mord.
"Dívej se, bude se ti to líbit," zavrkala na něj Seija. "My dva spolu později
budeme dělat ještě jiné věci."
"Hlavně nespouštěj oči z mýtiny," vyjel na něj Kol. "A neskuhrej. budeš první v
tom zajíčkovi."
"Pohleď." vydechla Seija. "My začínáme takhle." Přetáhla si šaty přes hlavu a
pustila je na zem. Gunnhilda ještě nikdy neviděla taková prsa, sněhobílou pleť s
modrými žilkami, bradavky růžové jak vycházející slunce a v klíně vlhké, tmavé
prstýnky.
Ôhó," ozval se zálibně Kol. "Óóó," doprovodil ho pochvalně Mord.
Seija se lehce pohupovala v bocích. "Co máš pro mne ty?"
"Já jsem pořádný chlap," vypravil ze sebe Kol přiškrceně.
Mord se mlsně podíval na Gunnhildu. "Já taky. Však to poznáš."
Kol upustil sekeru na zem. Gunnhildě bleskl hlavou šílený nápad - skočí tam,
popadne sekeru a rozpoltí mu hlavu. Pak Mordovi. Tak jako on jejímu koťátku. Ne.
To nepůjde. Ale otcovi muži už jsou na cestě. Proč jim to jen tak trvá?
Kol škubl za opasek a spustil kalhoty. Ten svůj kolík už měl v pozoru. Gunnhilda
si v závrati vzpomněla, co už párkrát dříve zahlédla v křoví, a napadlo ji, že
to je asi nějaké nedochůdče. Jenže stačí, úděsně stačí.
Seija se k němu přitočila, vzala mu ho do ruky a mazlivě mu ho mnula. "Óóó, ano,
ano, ano," vrkala.
Kol ji chytil za loket a stiskl ji tak silně, že jí naskáčou modřiny. "Dolů. A
hned!"
Seija si povzdechla a pomalu se natáhla na své lože. Kol si jí klekl do nohou a
roztáhl jí stehna. MOrdovi tekly sliny. Kde jen je Yngvar, kde jsou všichni?
"Á-á-á." Kol vrazil dovnitř. Dopadl na ni celou váhou. Zadek se mu dal do
pohybu, rychleji a rychleji. Seija ležela klidně, zaťaté pěsti vedle sebe.
Kol zasténal, otřásl se a zůstal ležet. "Tak co," vyjel na něj Mord, "už jsi
konečně hotov?"
"Prozatím ano." Kol vstal, natáhl si kalhoty a přepásal si je opaskem. "Jsi na
řadě." Botou šťouchl do Seiji. "Vypadni z těch kožešin. Udělej místo další."
Otče, Yngvare, Odine se svými valkýrami, kde, kdy?
Kol vystřídal Morda u dveří. Mord si došel pro džbánek a zhluboka, mlaskavě se
napil. Odložil džbánek zpět. krknul a zakýval prstem na Gunnhildu. "Tak, ty,
jdeme na to."
Strach a ohromení z ní najednou spadly. Vzplanula v ní nenávist a hněv, prudký
jak severní záře a chladný jak zimní mořský vítr. Zavřískla či snad zavyla?
Poslepu hmátla, popadla druhou misku, rozbila ji o zem a v ruce sevřela střep.
Při troše štěstí mu alespoň vydloubne oko. Možná ho donutí, aby ji zabil.
Nezneuctí nic než její mrtvolu, víc nedostane. A pak mu její duch nedopřeje
klidu, bude se na něj šklebit, bude klapat a klepat a spřádat kletbu za kletbou
na jeho bezesné noci. Jak se k ní blížil, přikrčila se ke skoku.
Kol se zapotácel a pozpátku vrávoral ode dveří dovnitř. Z břicha mu trčel šíp.
Klesl k zemi, sténal a zoufale sebou mlátil. Mord se s řevem vrhl po kopí, které
si předtím opřel o zeď. Gunnhildě se najednou v hlavě rozjasnilo a chladnokrevně
odkopla kopí stranou. Zastavil se a natahoval se po něm a v tu chvíli znovu padl
na dveře stín.
Dovnitř vpadl s taseným mečem Yngvar.
S čvachtavým plesknutím uťal Kolovi hlavu. Krev vystříkla a vzápětí se vyhrnula
proudem. Za ním se dovnitř drali další. V tom zmatku Gunnhilda ani neviděla, co
se stalo s Mordem, ale proběhlo to rychle a vzápětí už se vyhrnuly na zem jeho
vnitřnosti. Vytryskla další krev a šířil se pronikavý pach smrti.
Özurovi muži se rozestoupili. Seija popošla dopředu. Popadla Mordovo kopí a
znovu a znovu bodala do mrtvého Koly.
Yngvar chytil Gunnhildu a přivinul si ji k hrudi. "My, my jsme nevěděli, že jsi
tady," koktal. "Nevěděli jsme to, přísahám. Ah. ale Hrapp se bude těžce
zodpovídat z toho, že opustil své místo, byť jen na chvíli!"
A právě v tom okamžiku jsem prošla kolem, uvědomila si maně Gunnhilda. Bylo to
snad dílo nějaké norny?
Ale nebude plakat. Nebude. "Proč jste nepřišli dřív?" Zalapala po dechu.
"Paní, paní, vůbec jsme nevěděli, že tu jsi. Jinak bychom se sem přihnali
rychleji než vítr. Tohle si přál tvůj otec. Jestli mohlo něco ty zmetky
přitáhnout, byla to tahle osamělá chatrč. Myslel, že pak, jak dostaneme hlášení,
se nepozorováni proplížíme lesem, obklíčíme je vevnitř a dostaneme je."
Stránka 10
"Já - já vím." Gunnhilda se od něj odtáhla. Dokážu to pochopit, pomyslela si
mdle, dokážu odpustit, a hodně z toho jsem si zavinila sama. Co jen otec s
matkou řeknou... Ale později, později, tím vším se bude zabývat později.
Shledala, že je v Seijině náruči. "Ah, má drahá, jak šťastná jsem kvůli tobě,"
uslyšela.
"C-copak tys to nepředvídala? Co tvé čaroděj nické zření?"
"Nikdy bych se toho byla nenadala. A k-kromě toho jsou mé znalosti v tomto směru
dost ubohé."
"A co ty - pro tebe..."
Gunnhilda vycítila její rozpaky. "Já to hodím za hlavu. Není to horší, než..."
Seija se odmlčela. "Ale kdybys ty, Gunnhildo, kdybys ty zjistila, že to na tebe
doléhá a že tě pronásledují zlé sny, vyhledej mne. Znám pár hojivých zaříkadel.
Mohu to z tebe sejmout. Bylo by zlé, moc zlé, kdyby sis z jedné nešťastné
příhody odnesla šrámy na celý život nebo ztratila touhu po mužské lásce."
"Přinesu ti to druhé kotě." To bylo všechno, na co se Gunnhilda zmohla.
Její jazyk tvořil slova skoro sám o sobě. Rostlo v ní poznání: otec Seiju
zneužil, a to nejen jako souložnid, ale navíc jako návnadu do pasti. Tak silní
vždycky využívají slabé.
Ona, Gunnhilda, byla dnes na straně slabých. Nikdy už nedopustí, aby se to
opakovalo.
Jaká ještě kouzla síly by se měla naučit znát, aby získala vlastní sílu, kterou
by mohla či nemusela spojit se silou nějakého řádného muže. Ale kromě kouzel
bude hledat sílu kdekoli a ať už ji získá jakkoli, zosnuje vlastní sítě, kterými
si ji spoutá.
V
Kraka Rögnvaldsdottir zemřela na podzim následujícího roku. Její nejstarší
služebné ji umyly a ustrojily k pohřbu. Manžel jí zatlačil oči. Jejich děti
stály vedle něj. Jak cizí jim připadala; bolest odezněla, ale odešla i
pano-vačnost a smích, svéhlavost a srdečnost, nezbylo nic než voskově žlutá,
napjatá pleť. Vyschlá prsa nezvedal žádný dech. Šátkem jí podvázali čelisti, aby
se nerozevřely, ale stejně už nepromluví.
A je to tak lepší. Gunnhilda potlačila zachvění. Neohrožený Aalf byl zjevně
stejně vystrašený jako sebevědomý Eyvind. Drželi u ní stráž a otec u ní seděl
schoulený celou noc. Ve světle blikající lampy s lehkým úžasem zaznamenala, jak
zešedivěl.
Krakina smrt se předvídala, pohřební hranice byla připravena a hrob vykopán.
Ulf samotný tehdy nařídil, aby ho pohřbili netknutého, na lodi, i s jeho
zbraněmi a aby byla na místě, odkud vyhlížel na moře, navršena mohyla - na jihu
dosud takové zvyky panovaly, ale seveřané své mrtvé pohřbívali nejčas-těji
žehem. Měla na sobě své nejlepší šaty a za márami nesli lidé zlaté, stříbrné a
jantarové předměty společně se všemi ženskými potřebami, od přeslice po pohár z
ci-zokrajného skla; budou uloženy do země spolu s jejími kostmi. Po širém okolí
se rozběhli chlapci s pozváním na třídenní pohřební pitku. Při té příležitosti
Özur zabije koně. Až tak si považoval své Kraky.
Gunnhilda se nepozorovaně vykradla z Ulfgardu a šla skoro míli pěšky zpátky na
pohřebiště.
Pošmournou oblohou se hnaly nízké mraky a jejich stíny štvaly chladné sluneční
světlo. Vysoko nad hlavou jí kroužil jestřáb; těsné nad stromy plachtilo temné
hejno havranů. Vítr burácel, vířil hromady spadaného, šustivého listí a kýval
vrcholky borovic. V uschlých křovinách stály jako kostlivci skoro holé břízy.
Tráva kolem spáleniště zežloutla.
Gunnhilda se zastavila na mýtině u syrové hlíny čerstvě zasypaného hrobu. Přes
košili si oblékla jen volné vlněné šaty. ale chlad ani nevnímala. Vítr jí
nadouval sukni a čuchal vlasy -jako neprovdaná je nosila rozpuštěné. Na kratičký
okamžik stála mlčky. Pak ze sebe šeptem vypravila pouhé: "Matko."
Dost dobře ani nevěděla, proč tu vlastně je. Hledat porozumění? Nebo snad
dokonce klid? Za poslední dva roky nemoc Kraku změnila v zahořklou ženu.
Nepřipustila by žádný záměr nebo skutek, který by jí nebyl po vůli: vždycky
chtěla víc než jen svůj díl, dštila kletby a zlobt: po celém domě. Vyjma Özura
ji nikdo nemohl okřiknoul a Özur měl ke vzteklým výbuchům ještě blíž než ona. Je
ho synové si hledali práci tak, aby se dostali od domu cc
nejdál. Jeho dcera to však tak snadné neměla. Naučila se sebeovládání a naučila
se nestěžovat si.
"Není to tak, že bych tě nenáviděla, matko," pravila posléze do větru. "Vždyť já
jsem tě obvykle snášela, má nenávist nebyla opravdová. Kdybych znala byliny nebo
zaříkání, které by tě vyléčilo, ach, jak rychle bych tě přivedla zpět k tomu,
čím jsi kdysi bývala. Kdybych věděla, jaká čarodějnice nebo - nebo bůh to
způsobil a měla bych tu moc, pomstila bych tě. Děsivě bych tě pomstila."
Stránka 11
Byla to jen jalová, prázdná slova, nijak nebezpečná. Ale dodávala jí odvahu.
Jako by jimi přivolávala na pomoc matčinu povýšenost.
Nechme ji vzpomínat, že Kraka se narodila Rögnvaldu Mocnému, jarlovi,
válečníkovi, blízkému příteli velkého krále. Nechme ji vzpomínat, co jí matka
vyprávěla o svých nevlastních bratrech, Gunnhildiných strýcích - mezi nimi o
Einarovi, který získal jarlství na Orknejích a vyřízl do zad vraha svého otce
rodového orla, přestože tím vrahem byl syn krále Haralda; a o Hrolfovi,
vykázaném z Norska, jenž sebral loď plnou Noru a Dánů, křižoval moře, loupil a
drancoval široko daleko a na francouzském králi vyzískal vládu nad územím, kam
dosud proudí norští osadníci a jež je známo jako Normandie.
Zkázonosná byla ta dávná noc, kdy si král Harald vzal do postele Snaefrid. Přes
své norské jméno to byla finská čarodějnice. Jenže on ji miloval - příliš
vroucně. Než zemřela, porodila mu čtyři syny. I po smrti zůstalo její tělo
stejně krásné a svěží jako za života a král ji nepohřbil, leč zaklínal se, že
musí určitě brzy znovu ožít. Bylo jen dobře, že mu nakonec nějaký moudrý muž
řekl, aby ji převlékl do čistých šatů - když ji zvedli, vyvalil se kal a smrad a
Harald byl ze svého žalu vyléčen. Z jejích synů vyrostli buřiči a výtržníci,
kteří prahli po vyšším postavení, než by jim přiřkl král. Haalfdan Dlouhonohý a
Gudrod Zářivý sebrali hojnost mužů, oblehli dům, kde přebýval jarl Rögnvald, a
vypálili ho. Harald se rozvzteklil tak, že byl
Haalfdan nucen vytáhnout na viking na Orkneje, kde ho dostal Drnový Einar. S
pocitem, že to je nutno pomstít, se král Harald vydal s celým loďstvem přes
moře, ale nakonec souhlasil, že přijme jako odlkodné šedesát marek ve zlatě.
Dnes dlel Gudrod nerušené v Agdiru, Sigurd Obrovský v Hringariki a Rögnvald
Kostnatý v Hadalandu, kde ho nazývali černokněžníkem.
Gunnhilda zatínala pěsti, až se jí nehty zarývaly do dlani. Však jednou nadejde
den zúčtování.
Prudký poryv větru ji roztřásl. Chlad a bodavá bolest v dlaních přitáhly její
roztěkané myšlenky zpět. Nepřišla sem přece hloubat nad věcmi, s nimiž stejně
nemůže nic dělat - alespoň ne teď.
Vlastně by se na krále Haralda ani zlobit neměla. Otec i matka jí vyprávěli o
jeho mnoha ženách, některých urozených, jiných prostých, některé si vzal, jiné
mu byly po léta, měsíce, dny či jen na jednu dvě noci pouhými milenkami.
Porodily mu nemálo synů a dcer. A jemu se vyplatilo být k nim velkorysý. Kdyby
nebyl, tak by se přinejmenším ze synů stali vlci, kteří by království jen
odírali. V nich všech kolovala jeho panovačná krev.
Rok za rokem vyjednával, pletichaní a bojoval; počínaje dalekým jihem ve Vikinu,
kde se narodil, si podroboval krále, jarly a náčelníky a zastrašoval svobodné
sedláky, až nakonec u Hafrsfjordu tvrdě udeřil na poslední velké shromáždění
svých odpůrců a stal se králem celého Norska.
Mezi jiným zrušil svobodné vlastnické právo a zabavil všechno pro sebe; napříště
měli muži své pozemky ne podle starého zvykového práva, ale od něj. Ti, kteří
nehodlali snášet jeho tvrdé podmínky, se nalodili a hodně jich odplulo na
Orkneje, Shetlandy, do Irska nebo Normandie. Jiní se vydali hledat útočiště na
právě objevený Island.
Většina národa však zůstala doma a nebyli pod Ha-
raldem Krásnovlasým nešťastní. Když se mu člověk nestavěl na odpor, byl k těm,
kdo mu dobře sloužili, štědrý, nejvýznamnější povyšoval, ostatní bohatě
obdarovával a jeho hodovní tabule vždycky přetékala hojností. Když dosáhl toho,
že postavení krále znamenalo něco víc než jen vládu na nějakém malém panství,
svou váhou ukončil nekonečné vzájemné válčení. Sice se mezi sebou mohli svářit i
nadále, ale teď za ně bojovali jen jejich skuteční stoupenci, ne čeledíni,
odvedení svobodným sedlákům, kteří by se raději starali o svá pole. Stíhal
vikingy, kteří pustošili pobřeží, vyháněl je z jejich bašt a chytal je a pobíjel
i na moři - vysílal strážné lodě a zřizoval pobřežní hlídky, dokud od nich zemi
nevyčistil. A potom obchod jen kvetl a kvetl; Norsko se plně otevřelo vnějšímu
světu.
Pravda, Harald nebyl všemocný. Jarl z Hladi, který stál v čele Thraandlawu, mu
byl skoro roven. Kromě Hladi a Naumdoelafylki se roztahoval i v Haalogalandu,
kam král nejezdil, jen tam každým rokem posílal vybírat daně, které mu platili
ve Finech.
No dobrá, pomyslela si Gunnhilda, to by se mohlo zlepšit.
Ne že by chtěla, aby se otec někomu podřizoval. "Ne, ne," zvolala na tu, jejíž
popel zde ležel a jež možná naslouchá. Ale nebyl snad děd Rögnvald Haraldovi
Krás-novlasému věrným druhem na cestách? Neměl by nějaký jeho významnější syn v
tomto duchu pokračovat?
Říká se, že když se Harald oženil s Ragnhildou Mocnou, zapudil devět manželek.
Byla dcerou jutského krále Eirika. Brzy poté se sice prohlásil králem
Stránka 12
sjednoceného Dánska Gorm, ale s ním byla Ragnhildá spřízněná také. Dítě, které
se jí narodilo, dostalo jméno po jejím otci, Eirik. Později zemřela. Tohoto
svého syna Harald miloval nejvíce a ustanovil ho svým následníkem - právě toho
Eirika, který kdysi na pár nádherných dní zavítal na Ulf-gard.
"Nikdy se nevzdám," zvolala Gunnhilda do větru.
"Skrze mne, matko, když už ne skrz nikoho jiného, se náš rod povznese k
výšinám."
VI
Özur nezůstal vdovcem dlouho. Ulfgard potřeboval paní. Druhým nejzámožnějším
mužem v těchto končinách byl Geirmund Arnason. Helga byla nejstarší z jeho zatím
neprovdaných dcer. V zimě o ni Özur požádal a dostal ji.
Poté už za Seijou skoro nechodil. Zato Gunnhilda u ní pobývala snad ještě
častěji než dřív.
Helga byla jen o tři roky starší. Nevycházely spolu. Jenže jak by Özur uslyšel,
že propukla nějaká váda, ztropil by poprask a pak by nastalo trucovité, tíživé
mlčení. Naštěstí nebyl vždycky po ruce. A hned po obětech, konaných na den
letního slunovratu, odplul za obchody. Aalf už se po několik let plavíval s ním
a Eyvind se teď přidal taky. Ti tři tedy byli pryč a ničím nerušená chmurná
nálada, která padla na Ulfgard, ještě ztěžkla.
Gunnhilda seděla v síni, ponořená do svých myšlenek. Helga ji vykázala z
výsostného místa, jak ostatně bylo jejím právem manželky pána domu. Takže
Gunnhilda se teď rozvalila na místě určeném pro čestné hosty, přímo naproti.
Otevřenými dveřmi proudil dovnitř sluneční svit a vlahý vzduch. Ani to
nevnímala. Jak jen záviděla těm dvěma služebným, které drhly špinavé, ukoptěné
dřevěné obložení. Celou dobu tlachaly a tlachaly, měsíc za měsícem, rok za rokem
probíraly ty samé bezduché všednosti; stále stejné brebentění přerušované stále
stejným kdáka-vým smíchem. Nevěděla, proč tu vlastně vysedává, ledaže by si tím
drásala nějakou bolístku.
Zvenčí přišla dovnitř Helga. Zaváhala, zvědavě nakoukla do síně a pak ráznými
kroky zamířila k čestnému místu. Tam se zastavila a zapřela si ruce v bok.
Gunnhilda na ni vrhla nasupený pohled. A ještě navíc byla Helga o dva palce
vyšší. Zpod roušky vykukovaly žluté copy.
Břicho měla vzedmuté těhotenstvím. Znechuceně semkla
rty-
"Zase se válíš, Gunnhildo?" vyjela na ni. "Je ti snad
špatně?"
Dívka se škrobeně napřímila. "Ne," odpověděla. "Zamyslela jsem se."
"Dobrá, v kůlně máme balík mykané vlny. Přemýšlet můžeš při předení."
"Půjdu, až budu moci," zamumlala Gunnhilda.
"Můžeš hned. Jdi si pro tu vlnu."
Gunnhilda vyskočila. "Takhle se mnou nemluv!" vybuchla. "Jsem snad nějaký
otrok?"
"Ne. Otroci pracují. Ty si tady vysedáváš jako svině u koryta nebo se vlečeš
jako - jako smrad z hromady hnoje."
"J-j-jak se opovažuješ takhle mluvit s - s dcerou Ózu-ra Skvrnité brady?"
Helga se odmlčela. Trochu to s ní otřáslo. Nechala se strhnout. Po chvíli už
méně ostře pravila: "Ach ano, až se vrátí domů, budeš si mu stěžovat. Ale ode
mne se dozví pravdu."
Gunnhilda vycítila, že získala vrch. Ze strachu, aby o převahu nepřišla, spěšně
odsekla: "Nech na něm, ať sám posoudí, kdo má pravdu. Já už se od tebe osočovat
nenechám. "
A důstojně odkráčela. Helga se za ní dívala a v očích jí žhnula zášť.
Na dvoře byl Yngvar a pár dalších mužů a právě zapřahali do čistého povozu dva
koně. Přes povoz měli naskládány hrábě a vidle. Chystali se vyrazit na sena. Jak
jen toužila jet s nimi!
"Dobrého večera přeji, Gunnhildo Özurardottir," zahlaholil na ni Yngvar tím svým
vážným, vznešeným způsobem. Když byl majitel Ulfgardu pryč, byl na Ulfgardu
pánem on.
"Dobrého večera i tobě, Yngvare Hallfredarsone," odpověděla stísněně.
"Kam máš namířeno, smím-li se ptát?"
"Jdu se trochu projít."
Yngvar střelil pohledem po otevřených dveřích. "Zaslechl jsem nějaká ostrá
slova."
Gunnhilda vzteky zesinala.
"Není dobré, když se ženy hašteří," pokračoval Yngvar. ..Může to vést k tomu, že
se muži vraždí."
"I ty jsi proti mně?" zvolala Gunnhilda.
Yngvar chlácholivě zvedl ruku. "Ne, ně. Jeň je mi z toho smutno. Jdi se projít,
Stránka 13
ať vychladneš." Věděl, že v okolí nezůstali zádní darebáci ani nikdo jiný, kdo
by se jí odvážil něco udělat. "Pokusím se té - paní domu - něco říct. Až se
vrátíš, bude jen dobře, když vy dvě toho vzájemného ostouzení necháte."
Gunnhilda krátce přikývla a opustila ho.
Vřelo to v ní. Jak dlouho ještě může ta mizérie pokračovat? Neměla by požádat
otce, ať jí najde manžela, i když je ještě tak mladá?
Xe! Uvázat se na nějakého sedláka, kterému páchnou ruce hnojem, nebo na nějakého
rybáře a jeho smradlavé úlovky, navždy zůstat trčet v tomto kraji a nikdy se
nepodívat, co je dál, nikdy nevládnout nad ničím víc než několika umouněnými
čeledíny? Ne!
Les trochu zmírnil její chmury. Vzduch zhutněl bujnou zelení, tu a tam
zacvrlikal nějaký pták. Nad rašícími listy si hověla setmělá modř s nádechem
červánků a větve borovic v zapadajícím slunci zrudly. Mezi kmeny plynula tlumená
rudozlatá záře; stíny v jejím závoji bledly. Slunce v období slunovratu
neklesalo pod okraj světa, ale kroužilo, stoupalo a klesalo, večer se tajuplně
překulil do svítání a zase zpět. Lidé jen občas na chvilku zamhouřili oko, jako
by si chtěli užít co nejvíc, než přijde zima a noc.
Travnatou mýtinu u Seijiny chatrče posely květy -macešky a malé kropenaté
vstavače. Seija stála ve dve-
řích. Neuměle okudlané vlasy věnčil věnec z travin. Omšelé zmuchlané šaty a na
krku náhrdelník z lebek lumíků. "Pojď dál," pozvala ji. "Už na tebe čekám."
Gunnhilda krátce zaváhala. Užasla, až ji zamrazilo. Poslední dobou byla Seija
čím dál odtažitější, moc toho nenamluvila, často upadala do podivné strnulosti a
jen mlčky zírala do prázdna. Zhubla, ale přitom nevypadala churavě. Spíš jako by
oheň, který v ní doutnal, najednou vzplanul, živený jejím tělem - a čím ještě?
"Opravdu?" Gunnhilda se zajíkla. "Já - nějaký čas jsem tu nebyla."
"To nikdo," odvětila Seija. "Nikdo v těle."
"Co tím myslíš?" Gunnhilda slyšela, jak stísněně jí zní vlastní hlas, a v tu
chvíli na sebe dostala takový vztek, že šly pochybnosti stranou. "Přišla bych
ráda, ale v posledních dnech mám volnosti pramálo."
"Já nemám žádnou. Pojď dovnitř, popovídáme si."
Chatrč byla ponořená do země. Podkasaly si sukně a sestoupily dolů. Gunnhilda si
sedla na stoličku. Seija si dřepla na vlhkou zem. Přestože nechaly dveře
dokořán, bylo u živořícího ohně jako vždy šero. Těch pár hrnců, misek a
nejnutnějšího vybavení na vaření se krčilo ve stínu pod tkalcovským stavem.
Čarodějnické předměty, které si Seija za ta léta vyrobila -- nahrubo přiříznuté
klacíky a kosti, kameny a sobí lebka pomazaná krví už tak dávno, že zaschlá krev
zčernala, malá figurka z hlíny, ztělesňující možná člověka, možná boha nebo snad
trolla - zdánlivě pozorovaly a naslouchaly.
Seija si cosi pobrukovala, příliš tiše, než aby Gunnhilda rozeznala finská
slova, a rukama kreslila do vzduchu jakési znaky. Nápěv stoupal a klesal jako
půlnoční slunce. Gunnhildu začalo svrbět po celém těle.
Seija se vsedě předklonila. Promluvila tiše, leč dychtivě. V přítmí se zaleskly
její oči, neochvějně upřené do Gunnhildiných. "Ty jsi má jediná přítelkyně."
Gunnhilda se zdržela odpovědi a omezila se na pou-
hé: "Přeji ti jen dobré." Ona a její sny prodlévaly daleko odtud, dál a dál od
norského světa. Dětinské spojenectví a dokonce i den těch zlotřilců mohl docela
dobře zažít někdo jiný. Toto náhlé probuzení vzpomínek jí nebylo dvakrát po
chuti.
"Přeješ mi svobodu? "
..Cože?;i
Z té otázky jí naskočila husí kůže. "Pomohla bys mi dostat se domů. kdyby sis
tím sama dopomohla k velikosti."
"Co já můžu?" plácla vyjevená Gunnhilda "Svého otce nezradím."
"Copak ten se o mne stará? Nestará. A přesto mne nepošle domů. To je pro něj moc
starostí a nic z toho."
..Kdyby tě nechal jít, sama, pěšky by ses přes tu divočinu nikdy nedostala. Nebo
ano?"
"Ne. Nicméně jsem tu cestu už podstoupila. Ne pěšky, to ne. Má duše cestovala."
Gunnhilda zadržela dech. "Jak?"
"Dávej pozor. Ty víš - vyprávěla jsem ti o tom - že všechna ta léta vytrvale
vzdoruji a znovu a znovu sním o tom, že jsem doma. Příliš brzy mne odvedli z mé
Saami a od noai'de - ty bys řekla čarodějů - kteří mne učili. Musela jsem tápat
sama, sama si hledat svou vlastní cestu, jen s útržky a zlomky vzpomínek. Písně
jsem složila, tance jsem vymyslela, bušila jsem klackem do polena, když jsem
chtěla bubnovat, byliny, bobule a houby jsem zkoušela..." Hlas sejí zlomil.
Pohled se propadl kamsi do prázdna. "Nemoce, zvracení, slzy..."
Gunnhildě se rozbušilo srdce a zachvátil ji třas.
Stránka 14
Po chvíli se na ni Seija znovu podívala - oči měla suché - a vcelku klidně
pravila: "Nakonec jsem objevila bolest. Podívej." Vyhrnula si levý rukáv a
ukázala opuchlou, zarudlou mokvající ránu po těžké popálenině. "Bolest se
zpěvem, tancem, bubnováním a pokrmy čarodějů poskytla mé duši svobodu. Propadla
jsem se do noci, ale
vpřed vylétl nějaký pták, jakási vlaštovka, a letěl dál a to jsem byla já. Přes
hory letěla, přes lesy, bažiny, jezera, rychleji než vítr, až nalezla mé
milované pohoří Finské marky a tábor, kde lidé chovají stáda sobů."
" Ah..." Je snad ta žena šílená? Gunnhilda už nemohla dál, musela se odtrhnout
od těch očí.
A přesto. Ten hlas se třásl, ale jako hlas někoho, kdo se usilovně snaží popsat
zázrak příliš velký, než aby ho bylo možno vyjádřit slovy. "Bez pomoci bych to
nedokázala - sama bych ten tábor nenašla - zabloudila bych. Možná bych už nikdy
nenašla cestu zpět." Seija pokrčila rameny. "Dobrá. Myslím, že v tmavé Tuonele
to není horší než tady." Najednou se z ní slova vyhrnula jak vodopád. "Pomohl mi
můj bratr Vuokko. Ve snu mne viděl letět a přivolal si mne. Zvedl ruce své duše,
já jsem slétla dolů a uhnízdila se v jeho dlaních. Oba jsme se rozplakali. Pak
jsme si spolu povídali."
"Cos mu říkala?" zašeptala Gunnhilda.
"Moc a moc. A nakonec jsem mu řekla toto: řekla jsem mu, jak to se mnou je.
Vyprávěla jsem mu o tobě, jak nemáš stání a nejsi šťastná, a říkala jsem mu, co
jsem v tobě odhalila, jak rychle ses naučila to málo, co jsem ti mohla dát, a
jak dychtíš po dalším."
Gunnhildu posedla neodbytná touha. "Kdybych tak uměla putovat jako ty..."
"Ne, to tě naučit nemohu a ani to nebudu zkoušet. Sotva to umím sama. Myslím, že
bez pomoci bych to nedokázala. Přitáhl mne tam Vuokko."
"Ale pak..."
Seija zase našla pevnou půdu pod nohama. "Pak tohle. Vuokko přivolal na pomoc
Aima, jednoho muže z našeho kmene, jenž se mu znalostmi a sílou vyrovná. Kvůli
mně a především kvůli Saamům, kteří ve vás potřebují mocného přítele - jestli
mne tvůj otec pošle domů a tebe se mnou, přijmou tě a vyučí. Budeš jasnovidka a
čarodějnice, budeš zrnit bohy a budeš mít moc nad Bytostmi
země. vody a nebe - nad lidmi a jejich říšemi - to všechno, když mne dostaneš na
svobodu."
Gunnhilda oněměla úžasem. V hlavě jí vířil nepopsatelný zmatek, jako když se
přílivové proudy derou skrz úzké ústí fjordů.
...Já vím, co si myslíš," dolehlo k ní. "Zeptej se mne, na co chceš. Zvaž, co ti
říkám. Vyzkoušej mne. Nemáme naspěch.'"
..Ano." souhlasila Gunnhilda mdle.
Seija se trochu zklidnila a napětí z ní spadlo. Dokonce se i usmála.
..Nenapijeme se nejdřív? Nemám nic lepšího než březové pivo, nechala jsem ho
zkvasit v hliněném hrnci, ale máme tu roh z mrtvé krávy, kterou jsem kdysi
našla. Budeme se tvářit, že máme medovinu."
Gunnhilda zaječela smíchy. ,.Ne. Víno. Drahé cizok-rajné víno."
..Takže víno. které vypijeme na šťastnější zítřek."
VII
Özur se vrátil domů krátce předtím, než Helga slehla. Když přišla porodní bába
do síně a položila novorozence otci k nohám, zjistil, že je to zdravý chlapec, a
zvedl si ho na klín. Toho nepohodí v lese, nenechají ho vlkům ani havranům; to
bude syn tohoto domu. Özur sezval přátele na hodokvas. Při slavnosti polil dítě
vodou a dal mu jméno Thorstein. Pak Helga přivinula dítě k prsům a přes plameny
vrhla na Gunnhildu škodolibý úsměv.
Brzy poté našla Gunnhilda Özura při blažené zahálce a to bylo přesně to, na co
čekala. Zatahala ho za rukáv a zeptala se ho, jestli by si spolu mohli promluvit
o samotě. "Jak chceš," odvětil. Přehodili si pláště, Özur si vzal kopí a
odkráčeli na Ulfovu mohylu. Nebylo to moc daleko od hospodářství, ale nikdo je
tam nebude hledat.
Byl to den ostrého větru, pádících šedivých mraků a krátkých dešťových spršek.
Borovice u mohyly hlasitě
skučely, tráva se čeřila, zakrslá křoviska šustila. Hukot valících se vln
tříštících se o břeh se mísil se slanou vůní vznášející se nad útesem. Tu a tam
prorazil škvírou mezi mraky sluneční paprsek a krátce vzplanul na vodní hladině.
Slunce samotné, kdesi na jihozápadě, nízko a bledé, skoro nebylo vidět. Léto se
chýlilo ke konci.
Zpod rozježeného obočí se na dívku zahleděly Özuro-vy oči. "Tak co," pravil, "co
chceš?"
Srdce jí vyskočilo až do krku. "Seija..." zalapala po
dechu.
Stránka 15
Özur se zakabonil. "Vídáš se s tou mrňavou čarodějnicí nějak moc často."
Zahořklost dává člověku sílu. "A koho jiného mám? Byly doby, kdys ji vídával
často ty."
Özur si odfrkl.
"Tak co udělala?"
"Nic špatného. A i kdyby na nás uvalila nějaké zaklínadlo, odpustila bych..."
"Já bych ji zabil."
"Nic takového neudělala!" vyhrkla Gunnhilda do sku-čícího větru. "Nemůže, nemá
na to dost znalostí a ani nechce. Přísahám, že to nedělá. Ale letos..." A
vyřinul se z ní celý příběh.
Özur stál nehybně jako socha, s kamenným výrazem, kopí držel rovně vztyčené k
obloze a poslouchal. Nakonec se rozvážně zeptal: "Ty si opravdu myslíš, že je na
tom něco pravdy?" Gunnhilda přikývla. "Není to jen tvé
přání?"
Potlačila zjitřené pocity a sdělila mu, co si pečlivě, slovo od slova, předem
připravila. "Ty víš, že Seija má určité čarodějnické zření. Ne vždycky a nikdy
nedohlédne daleko, jenže než jsi ji odvedl pryč, nestihla se moc naučit. Také
víš, že Finové, kteří mají tento dar a jsou vyučení, umí vysílat své duše na
cesty - ženy stejně jako muži. Proč by se Seija po tolik let tak úporně namáhala
a nakonec se sama trýznila, jen aby mi pak v tom lhala? "
"Lidé se mohou pomátnout na rozumu a pak vidí věci, které nejsou," odtušil ózur
příkře. "Nebo mohou hledat příliš urputně a pak se může vynořit něco, co by mělo
být ponecháno v temnotě, a posednout je."" Volnou rukou se poznamenal znamením
kladiva.
"Seija není šílená," hájila ji Gunnhilda. "Ani ji nic neposedlo. Já to vím."
Chvíli stáli mlčky. Vítr kvílel, chladný proud vzduchu dorážel na tváře a čelo.
Na vzdušných proudech plachtili tři racci, pátrající, jestli moře nevyvrhlo na
břeh nějakou mršinu.
"Otče, já už jsem na to taky myslela," pokračovala Gunnhilda. "Říkala jsem jí,
že mi to musí ukázat. Nech ji, ať svou duši vyšle znovu, tentokrát na místa,
která jsem já viděla, ale ona ne, místa, o nichž jí nikdo nevyprávěl, dál než
kam kdy dosáhlo to její čarodějnické zření. Viděla jsem, co dělá - písně, tanec,
bobule a houby, ohořelá dřívka, spánek, který připomíná spíš mdloby - měla jsem
strach, že umírá. Co jiného by to mohlo být než opravdové čarodějnictví? "
"O čem jsi chtěla slyšet vyprávět?"
Gunnhilda se rozmáchla a rukou opsala oblouk zahrnující vodu a zemi za ní, na
západě míli za zátokou, plných sedm mil na jih, hory zahalené mlhou, již rval
vítr na cáry. "O dálkách." Usmála se na něj a přidala do hlasu trochu
vroucnosti. "O místech, kam mne občas bráváš, otče."
Tu a tam ji s sebou brával, někdy i bez bratrů, neboť Gunnhilda, jeho jediná
svobodně narozená dcera, po tom neklamně dychtila a roztomile se toho
dožadovala. Nepla-vívali se v knarru, ale v jeho šestiveslici, kterou používal
na plavbu kolem zálivů, když si potřeboval něco prohovořit se svými lidmi nebo
když chtěl prostě vypadnout. Jak jen milovala tu volnost a širé dálky, tu
neotřelou svěžest nových zážitků! Dokonce i když jim hrozilo, že je rozbouřené
moře překotí, jí bouřka připadala jako zázrak; nikdy
jí srdce nebušilo tak divoce; tiskla se k lavici a výskala nadšením.
Özur si rozčileně popotahoval vousy. "Hni. A ona tam byla?"
"Ano. Když se probrala a - no, když se jí udělalo lépe - obšírně mi vyprávěla o
srázech nad Velrybím útesem, vztyčených trollích kamenech, o tom, jak duní
příliv na útesech u Skalnatého pobřeží, a o tom rudém domě na Elfím útesu - ah,
mnoho, mnoho, mnoho z toho, co jsem už zapomněla, ale když o tom začala mluvit,
vzpomněla jsem si..." Gunnhilda zmlkla a lapala po dechu.
Özur podezřívavě přimhouřil oči. "Takže ty si myslíš, že uletěla celou cestu až
do Finské marky."
Vítr byl ostrý a Gunnhilda se zachumlala do pláště. "Ano."
"Krušné putování."
Gunnhilda přikývla. "A ty popáleniny. Ah, dala jsem jí pořádně zabrat. Nevěřím,
že to dělala víckrát. Nezjiz-vila by se ještě hůř. A která žena ano?"
"Ty mi říkáš, že bys k tomu byla ochotná."
Gunnhilda vrtěla hlavou tak prudce, až jí sklouzla kapuce. "Ne, ne, ne. Jenže
ona nemohla přijít na jiný způsob, jak uvolnit svou duši. Lidé od nich vědí
jak."
"A ty by ses to naučila."
"Něco z toho jsi u nich viděl sám. Viděl! Proč bychom to neměli umět my?"
Özur se zachmuřil. "Seid," pravil ponuře.
Gunnhilda na okamžik znejistěla.
"I u nás jsou tací, kteří využívají tento druh čarodějnictví," připomněl jí
Stránka 16
Özur. "Správně se nazývá seid."
"Slyšela jsem o tom něco šuškat," uznala Gunnhilda. A najednou nadšeně vyhrkla:
"No ano, vždyť ty sám vrháš runy!"
"To je něco jiného. Toto umění přinesl Odin z daleké země smrti - ochranné runy,
pomocné runy, hojivé, věštecké. Ne že bych to až tak znal. Ale seid, kvílivý
zpěv,
dunivé bubnování, vroucí kotlíky s jedovatými utrejchy -to Je mužů nehodné. Je
to zženštilost. To se hodí leda tak pro Finy."
Gunnhilda zaťala pěsti. Plášť jí vyklouzl a volně se třepetal ve větru.
Nevšímala si toho. "Já nejsem muž. A neuvalím na náš dům žádnou hanu. Ne, já nás
pozvednu výš."
Özur pevně semkl rty. Na ruce svírající kopí naběhly žíly. "Přece bys
neočarovala - Helgu?"
Gunnhilda strnula. Taková urážka. "To nikdy. To je opravdu pod mou úroveň."
Özur se zamračil, rozpačitě odvrátil pohled a upřeně se zadíval kamsi do
prázdna. Viděla, že je v úzkých, a dotírala na něj jako lovecká smečka na
jelena.
"Bylo by tak špatné mít vlastní čarodějnici, která by předvídala a včas
odvracela bouře, přivolávala dobrý vítr, srážela nepřátele - Dány, vikingy ze
západu, lupiče z vnitrozemí - dřív než nás zamoří úplně? Je nás tady tak málo.
Nebo - spíš než jasnovidka - vědma. Taková, která by uměla odhalit sudbu norn.
Taková, jakou Odin povolal, aby vyprávěla bohům o počátku a konci světa."
Avšak v duchu myslela na sílu, svobodu, bohatství a jméno, které by přežilo její
smrt.
Özur stál, rty semknuté, proti pádícím nebesům se jako mohyla tyčila hřmotná
postava. A pak se mu z hloubi hrudi vydralo: "Třikrát jsem kvůli tobě vrhal
runy, dcero má. Avšak jediné, co jsem z nich dokázal vyčíst, bylo, že tvůj osud
je jako žádný jiný. Jaký však je, to neřekly."
"Přijmu ho!" vykřikla Gunnhilda zbrkle. Nechá se jím unášet, jako se člověk
nechává nést nezkroceným koněm, popluje s ním jako loď ve vichřici.
"Nelíbí se mi ta výjimečnost."
Sebrala veškerou vůli a odvahu. "Já to přijmu, otče," prohlásila. "Jestli mne
odmítneš, sama jedné noci obejdu dvůr s pochodní v ruce a všechno, co je tvé,
shoří."
Neproklel ji, ani ji neuhodil. Po dlouhou dobu ji jen
upřeně pozoroval, jak před ním nebojácně stojí a vítr si pohazuje s jejími
dlouhými černými vlasy. Pak potřásl hlavou a zabručel: "Myslím, že bys toho byla
schopná. Ano, myslím si, že bys byla. Jsi ještě dívka, ale se srdcem vlčice."
VIII
Přemlouvala ho tak dlouho, až začal přemýšlet, jaké stanoví podmínky. Seijin
kmen by mu měl nejdříve poslat rukojmí. Ze svých návštěv krajin, kde kočovali -
byť to bylo už drahně let, co tam byl naposledy - věděl, na koho se obrátit.
Vezme si jejich děti. Finové své ratolesti vroucně milují. Bude se s nimi
zacházet laskavě a budou bydlet u místních Finů, kteří mu pasou stáda sobů a
pomáhají při lovu ryb, tuleňů a velryb. Až se k němu Gunnhilda vrátí, budou moci
jít domů a ještě je obdaruje. Jestli se jí něco stane, zemřou.
Když to Gunnhilda říkala Seiji, ta na ni jen vytřeštila oči. Pak chvíli seděla a
hloubala a nakonec co nejsmířlivěji pravila: "Ne. Já jsem jen jedna. Kolik
našich tu bude chtít držet? Vždyť by se ke mně můj kmen ani neznal. Já sama bych
sebou pohrdala."
"Otec bude zuřit," varovala ji Gunnhilda.
"Tak ho nech, ať si dělá, co chce. Třeba přijde na to, že některé činy přinášejí
smůlu. Na druhou stranu -přátelství Saamů také může mít určitou cenu."
"Cožpak tvé a mé neznamená nic? " vyhrkla Gunnhilda a vztekle vyrazila z
chatrče.
Teď musela začít Özura přemlouvat zase od začátku. Další pohrůžky by byly ještě
horší než nic. Ale zjevně nezapomněl, co říkala toho dne, kdy spolu stáli u
Ulfovy mohyly. Brzy ustoupil. Usoudila, že i její macecha Hel-ga za ni ztratila
nějaké to slůvko. Poslední dobou na ni byla mnohem méně příkrá. Helga
pravděpodobně nijak netoužila vyvolávat jakékoli potíže, které by mohly být
na překážku jejímu odchodu. Gunnhilda si v duchu představovala, co si asi ti
dva, muž a žena, říkají v soukromí hřejivé temnoty svého lože: "Ona už je z
života tady dočista mrzoutská. Jakého žalu se asi ještě dočkáme, jestli se vrátí
jako čarodějnice? Ach ano, je to tvá dcera, tobě ona z vlastní vůle neublíží,
ale svéhlavá byla vždycky. Nejlépe by bylo, kdybys jí našel manžela- na jihu.
Stejně prahne po dálkách. Proč to nesjednat už teď v létě, někde dole v
Thraandlawu?" To by ale byla pomsta, pomyslela si Gunnhilda.
Takže se jen v duchu usmívala, když Yngvar odešel v čele šestičlenné skupiny tu
Stránka 17
výměnu s Finy dojednat. Šel s nimi i její bratr Eyvind. Vždycky byl celý žhavý
vykonat něco hrdinského, hlavně aby se tím pak mohl chvástat. Odjeli na koních,
ale domů se vraceli převážně na lyžích a své střapaté dlouhohřívé koníky vedli s
sebou, protože na vrchovině, přes kterou jeli, brzy napadl sníh. Když cestou
míjeli nějakou usedlost, přenocovali tam, jinak jedli sušené maso a suchary a
spali ve spacích pytlích. Museli se na Seijin kmen dost vyptávat - jeden z
Ózu-rových Finů jim sloužil jako tlumočník - ale jakmile jej našli, byli přijati
tak pohostinně, jak je jen nuzní kočovníci mohli přijmout.
Zpátky se vrátili se zprávou, že oba čarodějové souhlasí a budou Gunnhildu rok
učit. Jestli si pak bude přát v učení pokračovat, bude muset Özur zaplatit víc,
než že jim jen odevzdá jednu ženu. S Gunnhildou se sejdou hned, jak se dny
začnou oproti nocím dloužit, na stanoveném místě na pobřeží Streamfjordu, kus
cesty na sever od Ulfgardu.
Özur i ostatní, kteří u toho byli, když získal Seiju, to místo znali. Tohle sice
nebyli námořní Finové; tihle pásli svá stáda ve vnitrozemí, ale oblast jejich
kočování dosahovala k tomuto fjordu nejblíž. Někteří tam občas chodívali lovit
ryby na háčky, číhat na tuleně a mrože, kteří tu vylézali na břeh, a obchodovat
s kýmkoli, kdo se
tam zastavil. Postavili tam jakýsi příbytek, aby měli lidé i bohové kde přebývat
- počasí tu bývalo zhusta mizerné a v zimě napadly spousty sněhu.
Gunnhilda bude až do pozdního podzimu u kmene a bude poznávat věci, které bude
muset umět pojmenovat a používat, a mnohé další. Pak, až se připlíží zima,
odejde s těmi dvěma muži na pobřeží. Znamenalo to samotu v divočině, tím spíš,
že ostatním bude zakázáno se tam byt' jen ukázat, ale její čarodějnickou výuku
nesmí nikdo rušit. Pro ni jako pro cizinku to bude daleko tSSI než pro někoho,
kdo u Finů vyrostl. Ale bude v bezpečí. Nikdo z jejich kmene se neodváží ani
přiblížit a Norové se v té době nikde poblíž plavit nebudou.
Özur brblal, že nemá nic než jejich slovo. Gunnhilda vybuchla, že kdyby
dopustili, aby se jí něco stalo, nic by tím nezískali a všechno by ztratili, a
že když už je ona připravena vydat se na cestu, má snad on méně odvahy než ona?
Pro ten kmen to byly krušné podmínky. Celé měsíce nebudou mít ani jednoho
šamana. Předem musí ten příbytek zásobit vším potřebným. Jak Gunnhildě řekla
Seija, nedělají to až tolik pro záchranu svého člena, nakolik bolestně ji
postrádají, jako spíš s nadějí, že jim budou Norové více nakloněni než dosud, a
s nadějí, že v Gunnhildě najdou přítele, který až se vrátí domů, tu a tam
prohodí pár slov v jejich prospěch.
"Ani se mi nechce pomyslet, co všechno ode mne budou chtít, aby tě tam nechali
déle než rok," prskal Özur. "Ne že bych si myslel, že se rozhodneš tam zůstat.
Žijí jako psi. Ale po pravdě jsou to v podstatě bázliví dobrati, kteří by se
báli proti tobě zvednout ruku." Zadumal se. "Nicméně - možná - to, co by to
jejich mazané čarodějnictví mohlo vskrytu způsobit..."
"Ty ses ho nijak nebál, když jsi u nich byl. Proč bych se měla bát já?" opáčila
Gunnhilda.
A popravdě se zdálo, že runy, které vrhl, věští dob-
rou sudbu, byť z nich nedokázal přesně vyčíst, co pro ni přichystaly.
Když to řekla Seiji, nebyla z toho Finka nijak šťastná. Nakonec prohlásila, že
se pokusí něco zjistit sama. Její cesta vedla skrz sny. Dlouho ležela v tom svém
strnulém spánku. Pak ani Gunnhildě neřekla, co zjistila, jen to, že Bytosti
mluvily v hádankách, jejichž význam jí není jasný, ale že to v ní vzbuzuje touhu
dohodu o svém propuštění zrušit.
Gunnhilda nejprve ječela, že taková nevíra má cenu podříznutého krku, pak se
rychle usmála, objala ji a zašeptala jí pár slůvek pro povzbuzení. Vždyť přece
sama uznává, že se ve věštění doopravdy moc nevyzná, říkala jí Gunnhilda. Jak
ví, jestli nejsou její sny zmatené nebo jestli je nechápe špatně? Či snad hrozí,
že její bratr bude varován a z celé věci sejde?
..Ta moje zlá předtucha se netýká mne," povzdechla si Seija. "Ani tebe, drahá.
Ta zhouba, ať je to cokoli, spočívá v tom, že Vuokko s Aimem mohou být
zaslepeni; nejsou všemocní." Hlava jí sklesla na prsa; sesunula se na zem a
utírala si oči.
"Všichni muži se rodí smrtelní," podotkla Gunnhilda, "a všechny ženy taky. Ale
až do konce..." dala se do smíchu, ".. .si můžeme brát všechno, nač nám síly
stačí. Však ono to dopadne dobře. Počkej a uvidíš."
Seija už to dál nezkoušela. Ale ať už to bylo či nebylo další znamení, ochořela.
Těžce - měla rozpálené čelo, vyrážel na ní smrdutý pot a blábolila z cesty.
Dostala se z toho, ale byla hodně zesláblá. Na Gunnhildin příkaz s ní zůstala v
chatrči jedna spolehlivá služebná a starala se o ni. Gunnhilda sama nikdy nešla
spát, aniž by tam v zimní tmě a sněhu nezaskočila potěšit ji dobrým jídlem a
vlídným slovem. "Vždycky jsi na mne byla tak hodná," šeptávala jí Seija.
Stránka 18
Gunnhilda se pokaždé jen usmála a pohladila ji po zvlhlých vlasech. Jak podlý
žert by to byl od bohů, trollů či čeho, kdyby ta nešťastnice zemřela, mys-
lela si. Pro ni by to znamenalo konec všech závratných nadějí!
Zimní svátky strávila nekonečnými domácími pracemi s Helgou. Ani neměly čas po
sobě štěkat. Z široka daleka se scházeli muži, aby se pod Özurovým vedením
zúčastnili obětování a strávili s ním něco veselých chvil. Zeny z Özurova dvora
dohlížely na ubytování, vaření a úklid, obsluhu u stolů a sklízení nádobí; a
samy nosily plné rohy těm, které se Özur rozhodl poctít osobně; kvůli němu
musela být Gunnhilda veselá, rozverná a příjemná na mladé nápadníky, kteří o ni
v poslední době začali projevovat zájem. Dcera nějakého významného muže - jarla
nebo krále - si rozhodně užije méně dřiny a více zábavy, pomyslela si. Nicméně
přesvědčila otce, aby kromě koně zabil ještě ovci - na Seijino uzdravení.
Odhadl to na cenu jedné staré, u níž bylo silně nepravděpodobné, že kdy bude mít
další jehňata. Přesto mu to maso, udušené na česneku a tymiánu, přišlo vhod na
hodovní tabuli. Možná jí to přineslo pomoc elfů. Ať už tomu bylo jakkoli, asi za
měsíc se Seije síly zase vrátily.
Ale zůstala uzavřená, ponořená do sebe, mluvila jen málo a to ještě jen když
byla vyzvána. Byla duchem nepřítomná a její pohled se neustále kdesi toulal. Po
nějaké době za ní Gunnhilda skoro přestala chodit.
IX
Slunce se vyhouplo a stoupalo výš a výš do nového roku. Dobytek začal rodit
mladé. Vichrné bouře metaly závoje mrazivého deště. Sníh kousek po kousku tál;
potůčky zurčely; rozbahněná zem čvachtala. Muži mluvili o orání a setí svých
nuzných polí, o tom, jaké žně se dají čekat nadcházejícího léta a co asi tak
získají z moře. Ženy už se nemohly dočkat, až vydrhnou domov a zbaví ho zimní
špíny a pachů, budou sušit prádlo volně na větru, chodit po sousedech a klábosit
s ostatními ženami.
Jak děti neměly co na práci, dováděly jak utržené z řetězu nebo hrály dětské
hry, které děti hrávají od nepaměti. Mladíci a dívky chodili jako náměsíční.
Staříci za teplých dnů vysedávali přede dveřmi a vyhřívali si prokřehlé kosti.
Özur s Aalfem se pustili do důkladné prohlídky Thor-gunny.
Starší syn domu miloval moře nadevše. Nikdy nepro-meškal příležitost vyplout na
moře, byť jen v nějakém člunu, které na usedlosti měli na drobné vyjížďky. Jak
rostl, vyplouval s posádkami, které před fjordem vrhaly sítě, pak s lovci tuleňů
a velryb a nakonec vyplouval i s otcem za obchodem. Rychle se učil všemu
potřebnému. Všechny peníze, které získal, škudlil, aby si mohl koupit vlastní
loď. Už tehdy získal přízvisko Aalf Lodník. A nyní mu Özur, jenž měl letos plno
jiných starostí, svěřil velení na knarru, který popluje do Streamfjordu.
"Dávej si pozor," nabádal ho Özur. "Je tam plno úžin, které jen lační po lidech.
Poslouchej Skegga." Ten prošedivělý námořník znal cestu z dřívějších let, hlavně
z lovů narvalů a mrožů. "Pluj co nejrychleji, ale ne zbrkle a moc se v těch
odlehlých končinách nezdržuj. Potřebujeme tady všechny ruce, které s tebou
plují."
"Udělám," slíbil Aalf. Bylo mu už šestnáct zim a byl urostlý, ošlehaný,
plavovlasý, šedooký, tak odlišný od svého hlučného, chvástavého bratra. Ještě se
neoženil; zatím si vystačil s domácími otrokyněmi a prostými, neurozenými
ženami, případně děvkami na jihu; doufal v lepší svazek, než by našel mezi svými
sousedy. Uchechtl se. "Jo, chlapi budou šťastní, že mají takový výlet, jenže
jestli kvůli tomu máme propást jarní shromáždění, o to víc pak budeme dychtiví
pít a obcovat zase tady."
Özur hýkal smíchy.
Knarr byl bachratý, uprostřed padesát stop široký, černě natřený s rudými
hranami, na zvednuté přídi a zádi vyzdobený řezbami chňapajících zvířat. Na
přídi a na zá-
di byly paluby, jinak byl trup otevřený. Směrem ke každé palubě byly dva páry
úchytů na vesla, takže celkem osm. Na nákladní lodi se veslovalo, jen když to
bylo nezbytné, a veslaři seděli na lodních bednách. Uprostřed lodi se tyčil
stěžeň nahoře s ráhnem nesoucím obrovskou plachtu z domácí látky tkané z mykané
příze, zesílené sítí z kožených řemínků a obarvené nyní vybledlou modrou. Když
vál příliš silný vítr, dala se plachta podkasat, když bylo zapotřebí křižovat,
dala se natáčet; loď dobře poslouchala kormidlo. Když plula naprázdno, jako na
této plavbě, dokázala obchodní loď vyvinout slušnou rychlost. Návrat bude
pravděpodobně pomalejší, protože se budou potýkat se západními větry.
Aalf měl v úmyslu držet se co možná u pobřeží. \ ezl sestru, a tak se rozhodl
pro chráněné vody kolem Lofoten-ských ostrovů, i když to pro něj a hlavně
posádku znamenalo víc veslování. Proto - a taky aby byl řádně vyzbrojen - si s
sebou vzal početnější posádku než obvykle; kromě něj a Skegga plulo ještě
dalších patnáct mužů, otužilých mladých rybářů a mořských lovců. Nalodila se
Stránka 19
vskutku bouřlivá, nespoutaná společnost.
Za jednoho jiskřivého dne chytili odliv a vypluli ze Saltfjordu. Gunnhilda stála
na přídi a pevně se držela předního stehu, aby neupadla. Všechno v ní jásalo
radostí.
Když se dostali na moře a obrátili na sever, země po levoboku, dosud kropenatá
sněhem, ale už projasněná jarní zelení, zmizela. Země na pravoboku se tyčila
vysoko k nebesům. Na šedozelených zpěněných hřebenech vln se měňavě třpytilo
slunce. Vlny narážely do skal a ostrůvků roztroušených široko daleko a zpěněné
vysoko vyskakovaly, ve chvatu se valily kolem lodi a loď se kymácela, kolébala,
zvedala a klesala a vytrvale plula vpřed. Lodní žebroví skřípalo a v lanoví
hvízdal vítr; Gunnhilda cítila, jak to ve výztuhách a pod nohama duní. Vál
chladný vítr a sůl trochu štípala. Nad hlavou jí pádily dešťové mraky. Kormoráni
se pohupovali na vlnách a chvílemi zlostně
mávajíce křídly vzlétali. Racci plachtili vysoko nad hladinou a z výšky se
střemhlav vrhali do vln. Když nějaký prolétl kolem, slyšela křik, jako by na ni
volal v jazyce, jemuž možná jednoho dne porozumí.
Vynořil se Aalf, postavil se na příď vedle ní a zadíval se dopředu. "Krásné
počasí a příznivý vítr," poznamenal. ..Nemohli jsme si přát lepší." Sklouzl
pohledem na Seiju. "Pomáhají jí snad ti její čarodějové dostat se k nim? To by
se nám tedy vyplatila."
Finka se choulila na dně, kolena přitažená k bradě. Přestože byla zachumlaná v
hrubém plášti, který jí půjčila Gunnhilda, celá se třásla. A taky už zvracela,
do moře, přes lodní postranice. "Doufám, že ji mořská nemoc brzy přejde,"
poznamenala Gunnhilda, "nebo alespoň že nedopluje do Streamfjordu příliš bledá a
slabá."
"Zatímco ty jsi k plavbě zrozena stejně jako já." Aalf si promnul bradu a
zamyslel se. "Ale pro ženu by nebylo dobré strávit většinu života na lodi."
Bylo zvykem do podpalubí ukládat výstroj a náklad, který by neměl ležet na
očích. Teď bylo přední podpalubí vyhrazeno Gunnhildě a Seiji a zatažené
plachtovinou. I když to tam měly stísněné, zůstaly jim věci víceméně v suchu,
měly soukromí na spaní a mohly se skryty před zvědavými mužskými zraky převlékat
a chodit na nočník. Seija nočník po každém použití myla. Jednou či dvakrát si z
ní kvůli tomu začal nějaký muž utahovat, ale kdosi ho brzy okřikl. Kdo ví, co by
byť jen nepříliš znalá čarodějnice mohla na nějakého člověka uvalit? Ať tak či
tak, to spíš před Gunnhildou se snažili skrýt, co dělají na druhé straně lodi.
Kvečeru se přiblížili k jakémusi velkému ostrovu, spustili plachty a zaveslovali
do jedné zátoky, na niž si Skeggi pamatoval. Tady mohli na noc zakotvit, vyhodit
lodní lávku a vyjít na břeh. Část nanosila dřevo na oheň, spíš drobné, aby se
nemuselo sekat, a přinesla železnou schránu, v níž se na cestách udržoval
doutnající oheň. V kotlíku
uvařili nasolené maso s nějakými bylinami a předložili ho s okoralým, zatuchlým
chlebem. Ostatní mezitím postavili rozkládací lůžko, které s sebou vzali pro
Gunnhildu, a nad ním vztyčili kožený stan. Bude spát na ovčích kůžích a péřových
polštářích, pod vlněnou přikrývkou. Sei-je hodili na zem vedle Gunnhildy nějakou
kůži a pytel. V noci tu budou dva ozbrojení muži držet stráž. Ostatní se uloží
na lodi. Od přídě po záď napjali lano, přes něj přehodili plachtu, a zakryli tak
celou palubu.
Před spaním se ještě chopili dřevěných misek a zasedli k jídlu. Aalf narazil
soudek piva; rohy kolovaly z ruky do ruky. Pro Gunnhildu měl hrnek. Usoudila, že
by mohla nabídnout trochu i Seiji, která se krčila na zemi na kraji kruhu světla
z ohně - jestli nechce ochutnat. Plameny praskaly, vysílaly spršky jisker a
doruda barvily vířící, sladce vonící dým. Ze stínů vyskakovaly záblesky zubů,
očí a kovu. Hlasy pomalu stoupaly a klesaly a chvílemi propukaly v smích. Vedly
se mužské řeči, týkající se převážně běžných denních záležitostí, proložené
drsnými žerty, avšak když začal Aalf vyprávět o svých cestách, posádka se
ztišila a pozorně poslouchala. Gunnhilda spolkla touhu, aby ji přijali mezi
sebe. Co by také měla říkat, ona, dívka, která nikdy nebyla tak daleko od
domova? Zato když mluví královny, ah, to muži špicují uši!
Noc byla úchvatně jasná. Když muži začali zívat a jeden za druhým odpadávali,
poodešla Gunnhilda od skomírajícího ohně a zadívala se na oblohu. Hvězdy a
hvězdy a hvězdy - rozháněly tmu, bylo jich mnohem víc, než znala, takže Thorův
vůz a Freyjin přeslen se mezi nimi skoro ztrácely. Zimní dráha se táhla nad
vysokými hřebeny hor a třpytící se vodní hladinou jako zamrzlá řeka. Co může
něco tak nesmírného vědět o bozích, světech, lidech a jejich osudech?
Nad horským hřebenem vábivě mrkala Vůdčí hvězda. Tam někde čeká Finská marka.
Gunnhilda se celou noc zmítala v tajuplných snech.
Vstali za úsvitu, sežvýkali studené jídlo a vyrazili. Skeggi odhadl proudy
dobře. Thorgunna vyveslovala ze zátoky a venku chytila ranní brízu. Nakláněla se
Stránka 20
na vlnách, postříbřených paprsky vycházejícího slunce, a za-kusovala se do nich,
až voda stříkala.
Tak míjely dny a noci. Kromě několika málo přeháněk bylo počasí až neskutečně
nádherné a vítr zázračně příznivý. Seija se dostala z nejhoršího. Občas, když to
bylo bezpečné, dovolil Aalf Gunnhildě chopit se na chvíli kormidla. Věděla, že
je to hloupost, a přesto - když svírala kormidlo v dlaních, zrychloval se jí tep
a v uších jí bušila krev.
Hory se zvedaly až do nebe, na kamenitých vrcholcích ležel sníh, tam, kde se z
útesů neřítil vodopád, spadaly do hlubin divoce zarostlé srázy, na ostrovech
stejně jako na pevnině. A mezi pevninou a ostrovy si opatrně hledala cestu
vodami Thorgunna. Muži v úctě a bázni ztichli tváří v tvář vznešené kráse
divočiny, která je obklopila z obou stran. Když po nebi proplul nějaký mrak,
zdálo se, že se na ně ty hory snad zřítí. Sledovali, jak se moře hemží životem,
vyhlíželi mořské ptáky, ukazovali si tuleně vyhřívající se na slunci na skalách
a velryby plující na hladině jako útesy; na šňůry, které vlekli za zádí, chytali
tresky a platýse, s obdivem se dívali na medvědy a tu a tam dokonce sešel na
pobřeží nějaký ten los. Shora k nim doléhal ptačí křik a z pevniny se občas
donesl jakýsi řev či vytí. Známek po lidech viděli málo - jen tu a tam kouř z
ohně, opuštěné rybářské a lovecké chatrče, které budou obydleny, až rok trochu
pokročí, a místy sluncem vybělené vraky lodí. Tak daleko na severu si zařídilo
živobytí jen pár Noru a neukázal se tu ani žádný Fin. Toto nebyla vhodná doba a
místo ani na obchod, ani na vybírání daní a kdo ví, co mají ti cizinci za lubem?
Dorazili do Streamfjordu.
Brzy poté, co knarr zahnul do zátoky, spustili plachtu, vytáhli vesla a Skeggi
se postavil ke kormidlu. Prostor
mezi Velrybím ostrovem na levoboku a výběžkem pevniny na pravoboku byl široký
dost, ale přesto se Thorgunna nyní držela těsně u pevniny a posádka ostřížím
zrakem prohlížela pobřeží. Mělčin bylo hodně a cloumal s nimi dravý příboj.
Hustě zalesněné pobřeží bylo čím dál nižší a rovnější. Pak hlídka cosi vykřikla,
muži se rozjásali, Skeggi zajistil kormidlo a zpocení veslaři každý po svém
vzdávali díky.
Proud se valil přímo k plochému břehu a hnal na pláž mírné, nízké vlny. V
okamžiku, kdy námořníci vyhodili kotvu, vyhrnula se z lesa asi desítka mužů.
Seija vztáhla ruce, z hrdla se jí vydral hlasitý výkřik a propukla v pláč. Jen
Gunnhilda - a snad možná Özur - ji někdy dřív viděli plakat.
Příliv byl vysoký a Aalf byl opatrný - usoudil, že nejlepší bude nepřistávat,
ale zůstat tam, kde jsou, a na břeh se přebrodit. Vyskočil z lodi jako první,
chytil Gunnhil-du, která vyskočila hned za ním, a přenesl ji na pevninu. Napadlo
ji, že takhle bude vypadat bezmocně a bezradně, ale zlost se rozplynula, když se
podívala blíž na ty, kteří jí přišli v ústrety.
Jako většina jejich druhu byli malí a zavalití, s širokými obličeji, ohrnutými
nosy a velkýma, maličko zkosenýma očima. Pod oblečením, špínou a sazemi
prosvítala světlá kůže a někteří měli vlasy a řídké vousy dokonce plavé.
Oblečeni byli v kůžích, kožešinách a šatech z plátna utkaného v Norsku. Krom
dlouhých nožů za pasem nebyli ozbrojeni. Námořníci sklonili svá kopí a sekery.
Ze skupiny se odloupli dva Finové a vyšli jim vstříc. Seija se k jednomu z nich
rozeběhla. Přitiskl ji k sobě a chlácholivě jí cosi prozpěvoval. Opřela se mu
hlavou o hruď a rozvzlykala se. Bylo mu kolem třiceti zim, měl statnou postavu,
černé kadeře a skoro bezvousou, vystouplou bradu. Muž vedle něj byl z celé tlupy
nejvyšší, o něco starší, hubený, oči měl modré a zachmuřené. Nesl si
čarodějnickou hůlku ze stehenní jelení kosti.
"Gunnhildo," ozval se Aalf, "ty se s nimi domluvíš, ne? Ta otrokyně nějak moc
brečí."
Jeho sestra polkla. "Zdravím," začala, a sama slyšela, jak neobratně ten jazyk z
jejích úst zní. "Já jsem ta, koho očekáváte." Srdce se jí svíralo.
Seija ustoupila stranou. Hlas se jí třásl, tváře měla mokré, ale mluvila
zřetelně a norsky pravila: "To je můj bratr Vuokko." Pak ukázala na toho druhého
a dodala: "Toto je Aimo, taky z našeho kmene. Přicházejí podle dohody a říkají,
že je vše připraveno."
"Řekni jim," nařídil jí Aalf, "že se půjdeme podívat na ten zimní příbytek. A
taky jim řekni, že si tu dívku vyzvedneme za rok na tomto místě. Jestli se jí
cokoli stane, běda dolehne na celý tvůj kmen."
Gunnhildě se mihlo hlavou, že by se to králi Haraldovi možná nelíbilo. Oni mu
přece platí požadovaný díl kůží, kožešin, mrožích řemenů a klů.
"Oni - to přece nebude jejich vina, jestli - onemocní - nebo něco takového,"
vykoktala Seija.
"Jsou to čarodějové, nebo snad ne? Jen ať si dají pozor, ať se jí vede dobře. A
ty jsi teď zase doma," uzavřel to opovržlivě Aalf.
Stránka 21
X
Kdysi dávno přebýval v Sygnafylki v Norsku nedalekc od Sognefjordu jistý Ulf,
Bjalfův syn. Byl bohatý, vlastni!
rozlehlé pozemky a nárokoval si postavení statkáře, významem stojícího hned pod
jarlem. V mládí vyrážel spo léčně se svým přítelem Kaarim, berserkem, na
loupežive výpravy a později se oženil s Kaariho dcerou Salbjorgou Z matčiny
strany byl spřízněn se slavným válečníkem Ke tilem Lososem, synem Hallbjorna
Půltrolla. Ulf byl dříi a muž moudrých rozhodnutí, ale měl jednu slabost - rác
po večerech poklimbával a mnoho lidí věřilo, že jeho duši se po setmění tu a tam
toulává jako vlk. Proto se mu do stalo přízviska Kveldulf, Soumračný vlk. Se
Salbjorgoi
měli dva syny, Thorolfa a Grima. V té rodině se však projevovala jakási podivná
krev.
Z Thorolfa vyrostl pohledný, veselý a štědrý muž. Když dosáhl dvaceti zim, dal
mu otec válečnou veslici. Thorolf poté trávil hodně času na Vikinzích a přinášel
domů tučné zisky, které pocházely převážně z prodeje zajatců pochytaných na
jižních pobřežích Baltu, nicméně něco si naloupíl i za Severním mořem.
Mezitím král Harald Vikinský válčil a válčil, až si podrobil celé Norsko. Poté,
co mu podlehl i Sogn a Sygnafylki, vstoupil Thorolf do jeho služeb a vedl si
skvěle. V poslední bitvě u Hafrsfjordu byl tento Kveldulfův syn zraněn, a poté
se výhodně oženil - uzavřel sňatek, který mu přinesl obrovské državy. Hojně
zahrnován královskou přízní chodil každým rokem na sever vybírat daně od Finů.
Ale měl i nepřátele. Ti ho u Haralda Krásnovlasého pomlouvali a očerňovali tak
dlouho, až mu král přestal věřit. Záležitosti nabraly rychlý spád, od zlého k
nejhoršímu. Začalo se vraždit. Nakonec sebral Harald vojsko a obklíčil statek,
na němž se sešel Thorolf se svými stoupenci v předvečer dne, kdy hodlal natrvalo
odejít z Norska, a vyhrožoval, že pokud se Thorolf nevzdá, statek podpálí.
Obklíčení se se zbraněmi v rukou prolomili ven, aby zemřeli v boji. Thorolf se
prosekal až ke štítonošům obklopujícím krále. Harald Krásnovlasý zasadil jeho
posekanému, pobodanému tělu smrtelnou ránu.
Grim se pokusil získat za svého bratra odškodné. Nic z toho nebylo. Ba naopak,
Harald zabral veškerý bývalý Thorolfův majetek. Bylo jasné, že Grim s otcem už
tam dál zůstat nemohou, a tak se rozhodli odejít na Island.
Nejprve obsadili loď plnou Haraldových mužů a posádku pobili. V této bitvě se
stal z Kveldulfa berserk. Nikdo se mu nemohl postavit; srážel je a řádil jako
smyslů zbavený. Jenže po takovém vypětí je člověk vždycky nějakou chvíli slab. I
když starý Kveldulf velel získané lodi schopně, nakonec onemocněl a na moři
zemřel. Na jeho
přání mu posádka udělala rakev a vydala ji vlnám.
Ty vlny omývaly pobřeží Borgafjordu na západním Islandu. Grim si tam zabral
pozemky s loukami, bažinami a lesy stejně jako hojností ryb a tuleňů ve vodách a
spoustou vajec mořských ptáků na skalách. Postavil si usedlost, kterou nazval
Borg, a stal se jedním z nejváženějších mužů na Islandu.
Byl statný, ale na rozdíl od svého padlého bratra byl zamlklý, nevlídný,
hašteřivý a nehezký. Brzy mu vypadaly vlasy, a tak dostal přízvisko Skallagrim,
holohlavý Grim. Za ženu měl Beru, dceru statkáře ze Sygnafylki. Většina dětí jim
zemřela v raném mládí. Žily čtyři. Prvního z nich, syna. pojmenovali Thorolf.
Pak měli dvě dívky, Saeunn a Thorunn, a nakonec dalšího syna, Egila. Thorolf se
vydařil po svém jmenovci strýci, Egil po otci.
V Sognu v Norsku žil mladý muž jménem Bjorn, syn hersira Brynjolfa. Ten při
návštěvě v Sygnafylki potkal dívku, Thoru Krumplovaný rukáv, s níž se chtěl
oženit. Její bratr, hersir Thorir Hroaldsson, to jako její poručník zamítl.
Bjorn odejel, lodí se vrátil po moři zpět a unesl ji. Byť byla dostatečně
svolná, vyvolalo to spory. Na jaře dostal od svého otce knarr a odplul do
Dublinu, kde hodlal u místních Noru najít útočiště. Bouře ho však zahnala na
Shetlandy. Tam se s Thorou oženil. Pak přišla zpráva, že ho král Harald
vypověděl, takže následujícího jara se svou nevěstou opustil starou kamennou
věž, v níž přebývali, a zamířili na Island. Skallagrim ho přijal a z Bjorna a
Thorolfa se stali dobří přátelé.
Bjorn se nicméně doufal usmířit s Thořinou rodinou. Přes moře putovaly zprávy
sem a tam. Pomohlo jim, že Skallagrim byl vychováván s Thorirem. Nakonec bylo
dosaženo dohody a stanoveny podmínky. Bjorn a Thora se vrátili do Norska.
Thorolf, který stejně neměl doma stání, šel s nimi. Aasgerda, malá dcerka Bjorna
a Thory, zůstala doma na Borgu v péci Skallagrima a Béry.
Když si tak upravil své vztahy, usadil se Bjorn na
otcově usedlosti. Thorolf tu zůstal také a byl tu vítán. Na jaře vystrojili
Thorolf s Bjornem loď, sebrali posádku a vypluli na viking na Balt. Vrátili se s
Stránka 22
dobrou kořistí. Pak se odebrali navštívit Thorira Hroaldssona.
Brzy poté dorazil Eirik, nejmilovanější syn krále Ha-ralda. Thorir býval jeho
pěstounem a Eirik ho navštěvoval, kdykoli mohl.
Thorolf s Bjornem tam dorazili v karfi patřící prvně jmenovanému. Byla to malá
válečná veslice s třinácti vesly na každé straně a zhruba třicetičlennou
posádkou. Bylo to hezké, rychlé, lehce ovladatelné plavidlo jasných barev. Bjorn
si všiml, jak často Eirik postává v přístavu a pokukuje po ní, a poradil
Thorolfovi, aby ji princi daroval. Thorolf tak učinil a Eirik se mu odměnil
přátelstvím.
Zášť krále Haralda vůči Kveldulfovu domu nikdy neopařila. S Thorolfem už se
nesetkal. Nicméně kvůli Eirikovi ho nechával na pokoji.
Thorolf setrval v Norsku několik let. Zpočátku trávili s Bjornem léta na
Vikinzích a zimy buď u Brynjolfa, nebo u Thorira.
Ale jak Harald stárnul a sil mu ubývalo, přenášel řízení království víc a víc na
Eirika - začalo to panstvím nad Haalogalandem, Severním Moerrem a Raumsdalrem.
Eirik si vycvičil vlastní silnou ozbrojenou družinu. Už tehdy probíhaly mezi
Haraldovými syny vražedné pře a Eirik byl předvídavý. Thorolf Skallagrimsson se
k jeho oddílu připojil a rychle postupoval nahoru. V létě sice ještě pobýval
převážně na Vikinzích, ale jinak byl s Eirikem.
A jednou zjara Eirik usoudil, že Bjarmaland, území na pobřeží Bílého moře, se
musel už zahojit natolik, že mu stojí za novou výpravu. Kromě toho se mu
odtamtud donesly zvěsti, které se mu vůbec nelíbily. Thorolf zaujal místo na
přídi velitelské lodě a v boji ponese Eirikovu zástavu - vypravili se do boje a
byl to těžký boj.
XI
Donekonečna kroužící letní slunce zářilo a zářilo, světlo se rozplývalo vysoko
ve větvích a kropilo lesní prsť. Listy zaplavené sluncem zlatě žhnuly. Z hustého
podrostu se zvedaly štíhlé bílé břízy a šedivé jeřáby. Ve stínech se tyčily
rovné kmeny borovic a jedlí. Poklidný, svěží, voňavý vzduch byl prosycen vlhkem.
Vuokko se zastavil na zvířecí stezce, výstražně zvedl ruku a sehnul se.
Gunnhilda se zastavila za ním a ohlédla se na Airna. Druhý šaman jen znechuceně
semkl rty.
Ti tři byli venku už dlouho, tábor opustili krátce poté, co se probudil.
Gunnhilda už necítila nohy - věčně se jen prodírali křovinami nebo se namáhavě
brodili bažinami. Pravda, bylo to lepší než každodenní dřina s Finkami, ale
mužské kalhoty a kožich se jí hnusily snad ještě víc než ten háv, který jí dali
na běžné nošení. Sice je teď nutně potřebuje, jenže jí zaváněly tou záludností,
o níž si Norové šuškali jako o seidu.
Komáři se srocovali do temných mračen. Alespoň že je ta mizerná třísla na činění
kůží, kterými si dře vlastní kůži, trochu odpuzují. Tento trik doma nikdy tak
dobře nezabíral jako tady. Když jí Vuokko tu kůru dával, říkal jí, že nad ní
zpíval.
Třísla také vypouštěla jakýsi jed, podobně jako oměj vlčí mor. Zvláštní, že
stejná věc může léčit i škodit, skýtat zdraví i smrt, napadlo ji. Učí se
tajemným věcem.
Vuokko ukázal na zem. "Podívej," vyzval ji. "Tudy prošla liška." Celkem dobře mu
rozuměla, rychle si finštinu osvojovala. Ukazoval jí nezřetelnou stopu, kterou
by jinak přehlédla. "Musíš nabýt moudrosti o zvycích zvířat stejně jako o
rostlinách - na zemi, ve vodě i ve vzduchu. To je cesta, jak nad nimi získat
moc."
"Ale to děvče pouhé stopařské umění nijak neupotře-bí," namítl Aimo.
Vuokko se narovnal. "Svět jedno jest," odvětil chladně.
"Jak dobře víme my dva, nebo bys ty měl vědět. A presto, kdo mu kdy porozumí v
celosti? A proč bych si měl úlovek přivolávat, když mi ho může polapit past nebo
vrš na ryby?"
"Já jsem jí jen ukazoval... Nech mne udělat taky něco pořádně." Vuokko vztekle
máchl rukou. "Buďte zticha, vy dva. Podívejte se tamhle."
Po větvích blízké jedle pobíhala veverka, hop a skok, tam a zpět jak mihotavý
rudý plamen. Vuokko zahvízdl. Veverka překvapeně strnula. Muži se dívali přímo
na ni. Veverka zůstala na místě jako přimrazená. Gunnhilda zalapala po dechu.
"Jestliže ty činíš z posvátného umění nástroj chlouby, to já s ním raději
zacházím příhodněji z obav, aby se neobrátilo proti nám," poznamenal Aimo. "Pusť
to zvíře."
Vuokko se zaškaredil, ale udělal jakési znamení, veverka zašvitořila a
odpelášila. Vuokko se podíval na Gunn-hildu. "To nebylo pro pobavení nebo z
pýchy," sdělil jí skoro vroucně. "Jsem si vědom toho, jak tě otravuje život u
našeho kmene. Chtěl jsem, abys viděla, že to není pro nic za nic."
Aimo si sundal z ramene krátký luk a vytáhl z toulce šíp. Než nasadil šíp na
Stránka 23
tětivu a napjal luk, něco mu zašeptal. Vuokko nespouštěl oči z Gunnhildy. Komáři
bzučeli. Někde zakejhala divoká husa.
Luk zadrnčel. Veverka se zřítila uprostřed skoku. Za ní se jako chvost létavice
snesla sprška krve.
Aimo rázným krokem došel ke křoví, kam dopadla, a veverku vytáhl. Levou rukou
zvedl rozervanou mrtvolku a pravou vytrhl šíp. "Takovou přesnost jsem v životě
neviděla!" vykřikla užaslá Gunnhilda.
Aimo se rozesmál. "To ten šíp. Podívej." Zrudlým ukazovákem přejel po značkách
vyrytých do dříku. "Ty jsem dělal já a přitom jsem nad ním zpíval. Teď zasáhne
cokoli, oč ho požádám." Promluvil k mrtvolce: "Odpusť, můj bratře. Toto jsem
učinil ve snaze naučit Vědění, kte-
ré sceluje svět. Nechť tvůj duch šťastně skotačí." Odložil ji a udělal nad ní
znamení.
"Ano, toto se také naučíš, děvče," pravil Vuokko, "ale není to nic velkolepého."
Gunnhilda si pomyslela, že by to nebylo nijak zanedbatelné, kdyby byl terčem
nějaký člověk. Po celém těle cítila mravenčení, jako by promrzla.
"Ach, já si mohu sám ulovit, co chci," pokračoval Aimo. ..Kdvž nastane zima,
dostihnu na lyžích cokoli, co běhá."
"Myslím, že mne bys nedohnal," zahučel Vuokko.
To nebylo poprvé, kdy hrozilo, že mezi nimi dojde k hádce. "Oba jste určitě
zdatní lovci," vložila se do toho chvatně Gunnhilda. ..Ale já - já jsem jen
žena. Já budu muset prorazit pouhým Věděním." Nadechla se. Zachvátil ji chlad.
"Co třeba vysílat svou duši na cesty?"
"To se také naučíš, pokud toho budeš schopná," slíbil jí Vuokko.
"Ne dřív, než získáš hlubokou moudrost," varoval ji Aimo. "A i pak budeme
postupovat velmi obezřetně. To je nebezpečná věc. Nedopustím, abys ses zapletla
do něčeho nebezpečného."
Gunnhilda přemítala o putování, o duši navěky ztracené za hranicemi lidského
světa. Potlačila vnitřní rozechvění. Nikdy před těmito dvěma nedá najevo
nejistotu nebo strach.
"Ne, ne, ne," přidal se Vuokko. "A teď pojďme, pokračujme v tom, co jsme si
předsevzali."
Zbytek procházky byl věnován převážně houbám, hlavně jedovatým. Šamani chtěli,
aby si všimla každé, kolem které prošli, ať byla sebevíc skrytá v mlází, aby
všechny pojmenovala a u všech uvedla jejich přednosti a nedostatky. Kdykoli se
zmýlila, donutili ji to opakovat, dokud to neřekla správně. Učila se o smrtelně
jedovatých druzích, o druzích, které přivodí opojení, o těch, které vyvolávají
sny, v nichž člověk vidí, co oko nikdy neuvidí,
a o těch, které jsou vhodné k jídlu - ale když zpráchniví, vylučují jed. Když se
blížili k táboru, oběma čarodějům poděkovala. Usmáli se. Jejich zloba nějak
vyprchala. Obávala se, že vzplane nanovo.
U stezky stál vysoký balvan prapodivných tvarů, obrostlý lišejníkem. Kolem
ležely roztroušené kosti ptáků a lumíků. Muži se zastavili, poklonili, vzrušeně
zatřepetali rukama a rychle odříkali jakási slova, která Gunnhilda nestačila
vysledovat. Tiše vyčkávala stranou - nevěděla, co má jako cizinka dělat, má-li
vůbec něco dělat.
Vskutku toho o místních bozích věděla pramálo. Byla všehovšudy svědkem několika
málo krátkých rituálů, nic než nějakých kouzel přivolávajících štěstí. Otec jí
říkal, že se domnívá, že Finové uctívají Thora pod jiným jménem. I kdyby tomu
tak opravdu bylo, rozhodně pro něj neporážejí koně ani krávu, jak to dělají
Norové. Je tomu tak snad proto, že jsou příliš chudí, nebo protože našli své
elfy a ti nikdy nemají dost? Ve válkách pomoc určitě nepotřebují, protože válčí
jen zřídka.
Vuokko a Aimo jí říkali, že o těch Bytostech se dozví v zimě. V duchu přemítala,
k čemu to bude dobré. Finští bohové jsou zřejmě stejně mírní jako Finové
samotní. Finští čarodějové nechrání svůj kmen dokonce ani před loupežemi. Dobrá,
jakákoli moc je k ničemu každému, komu se nedostává vůle vládnout touto mocí
proti lidským nepřátelům a opanovat válečníky, aby za ním šli. Nebo mne,
pomyslela si.
Maně si přejela rukou po hrudi, jako by hledala stříbrné kladívko, které jí
viselo mezi prsy. V chatrči, kde bydlela, ležel mezi těmi několika málo věcmi,
které si mohla vzít z lodi s sebou, malý Frey z mastku; když si ho potají
vytáhla a třela jeho vztyčené ráhno, prostupovalo jí vzrušení jako z majestátu
moci. A tak vzývala nebe a svět, aby při ní stály, když už putovala tak daleko.
Özur rovněž přislíbil velkolepou děkovnou oběť, jestliže se v pořádku vrátí.
Ale jinak byla odkázána jen sama na sebe.
Muži věnovali kameni, co mu náleželo, a dovedli ji do tábora. Tam prohlásili, že
se trochu prospí, a pak se s ní sejdou znovu. A za tu dobu ať si ve volných
Stránka 24
chvilkách mezi všemožnými přečetnými povinnostmi nezapomene důkladně projít
všechno, co se zatím naučila, aby se jí to pořádně vrylo do paměti. Dychtila jim
vmést do tváře jadrnou odpověď - ona, dcera hersira, vnučka jarla - ale pak by
asi někoho požádali, aby ji pěkně odvedl rovnou domů. A jestli počítají s tím,
že ji starost o oheň, draní peří, sbírání bobulí a všechna ta jednotvárná nuda
pokoří, pak se to jejich čarodějnické zření nezmůže ani na to, aby nakouklo
někomu do hlavy!
Šla dál ke své chatrči. Toto byl největší tábor z těch, které si tento kočovný
kmen postavil; sem po letním slunovratu shánějí soby z lesů a mokřin, kde se
stáda pasou volně. Muži a chlapci běží podél stáda a stáčejí ho k ohradě z
neloupaných kůlů. V tuto roční dobu se zvířata drží těsně u sebe, aby se
chránila před komáry, a jdou za kýmkoli, kdo je správně vede. Nicméně to jsou
polodivocí sobi a mají sklony utíkat. Pár si jich nechají na zimu, na nošení
nákladu a tahání saní; ostatní mají na mléko, maso, kůži, střeva, paroží a
kosti.
Chaty se choulily kolem mýtiny a táhly se až do lesa. Každá měla vedle sebe
njallu, dřevěnou budku na vrcholku okleštěného pně, sloužící k uchovávání jídla
a dalších zásob z dosahu zlodějských zvířat. Nahoru se lezlo po kůlu se zářezy,
něco na způsob žebře. Gunnhilda vídala podobné budky na norských statcích, i
když tam obvykle stály na čtyřech silných kmenech vykopaných ze země a stojících
na roztažených kořenech.
Drnové chatrče také znala. Jeden takový měla Seija na Ulfgardu. I když tady byly
některé větší a lepší, zdi a střechy měly z polen, spáry vymazané jílem a ucpané
mechem. Stoupaly z nich pramínky dýmu. Před nimi dřepěly na bobku ženy a dívky u
práce, která vyžadova-
la hodně prostoru a světla, a klevetily, tu a tam na sebe pokřikovaly nebo se
zvonivě smály. To nevázané veselí Gunnhildu mátlo. Možná jejich život není tak
zlý jako život norské chudiny, snad mají víc volnosti a svobody, ale jak tvrdý a
nudný život to je. Jak bezútěšný.
Blížila se k chatrči, kde bydlela. Patřila Seijině rodině a nebyla tak nuzná
jako většina ostatních. Seija ji uviděla, vyskočila od kůže, z níž si právě
stehovala nějaké šaty, a pádila jí vstříc.
"Ah, Gunnhildo!" vykřikla. I přes tu mastnotu a saze jí obličej zářil štěstím.
Chytila dívku za ruce. "Skvělá novina! Já se budu vdávat! Keino, syn..."
Gunnhilda věnovala následujícímu proudu slov pramalou pozornost. Všechno se v ní
bouřilo při představě, že má ztratit cosi, co se téměř blížilo přátelství. Ne že
by pro ni Seija znamenala něco jako sestru - spíš se na ni dívala jako na psa
nebo kočku, jejichž blízkost skýtá trochu útěchy, malou vzpomínku na domov. Od
této chvíle nebude mít Gunnhilda nic, co by jí pomohlo zapomenout na plíživé,
kradmé, leč neodbytné pohledy čarodějů, které ji pronásledují, kam se jen hne.
"Ať se ti ve všem daří dobře," zamumlala. A tím Seija z příběhu odchází.
XII
Tam, kde se Dvina široce rozlévá a pomalu plyne rozlehlými luhy mezi mokřinatými
lesy, tam došlo k boji. Rygi Přilbobijce sice měl méně dobře vyzbrojených a
schopných válečníků - Noru, Dánů, Švédů a Rusů - než Eirik Haraldsson, ale zato
měl s sebou velkou tlupu Karelů - lučištníky, kopiníky, práčata. Hodlal prince
rozdrtit pouhou početní převahou.
Když Eirik uviděl, jak se na něj valí, dal se do smíchu. "On si snad myslí, že
se nalodíme a zamíříme rovnou čarou k domovu," poznamenal.
..Soudím, že i kdybychom to nakrásně udělali, pronásledovali by nás po obou
březích a kamenovali nás jako svině hnané kotlinou," odtušil Thorolf
Skallagrimsson. "Tenhleten Rygi přece nijak nestojí o to, abychom se vrátili s
posilou a vymýtili je do posledního muže."
Eirik přikývl. "Podlec jeden. Nikdy mi otevřeně ne-řekl, abych z toho jeho
mrňavého jarlství vypadl. Ne, jen okolkoval a hrál o čas a pak se na nás
najednou vyhrne s tímhle. Možná se dožije toho, aby litoval, a možná taky ne.
Rozestavíme se na této straně řeky, tady nás nemohou napadnout zezadu a uvidíme,
co se bude dít."
Rygiho vikingové narazili na jejich štíty jako první. Za nimi se tlačili a vyli
jeho divocí, v kůži odění spojenci. Ze svahů pršela kopí a kameny. Meče řinčely,
sekery duněly. Hnědá voda v rákosí začala rudnout.
Vysoko vlál Eirikův praporec v Thorolfově levici. Nějaký přítel ho z této strany
kryl; meč v jeho pravici vyskočil, zachytil ránu, nepřátelská zbraň zakolísala.
Thorolf se maličko zkroutil a nahrbil se v ramenou. Další rána zaskřípala na
kroužkové košili. Rychlý jako rys, sekl protivníka pod zbrojí do nohy. Ucítil,
jak kost povolila. Sok zachrčel, zapotácel se a klesl na zdravé koleno. Thorolf
ho ťal do šíje. Zhroutil se na zem. Vyvalil se smrad. Ač bylo pod mrakem, krev
zazářila jasně jako oheň.
Stránka 25
Vedle bojoval stejně udatně Eirik. A stejně tak každý jeden muž z jeho pečlivě
vybrané družiny. Prudký nápor se zhoupl zpět. Přední řada narazila do Karelů za
sebou a v té tlačenici a strkání se rozpadla. "A teď na ně!" zařval Eirik.
Popadl roh, který mu visel u boku, přiložil ho ke rtům a zadul. Houkání se neslo
nad celou bitevní vřavou. Thorolf vyrazil a vytrvale, krok za krokem se prodíral
kupředu. Praporec se vznášel nad ním, vlnil se na korouhvi, orlí čerň na
jantarové žluti.
Dobře vycvičená posádka se zformovala do klínu, který rozčísl nepřátelskou hordu
ve dví. Sráželi nepřátele napravo nalevo a valili se přímo na nepřátelskou
zástavu.
Před nimi se vynořil obr s rozježeným plnovousem, řvoucí jako tur v říji. Jeho
sekera s třeskotem prorazila norský štít a sjela k zápěstí, které jej svíralo.
Pak ho sekl přes předloktí nějaký meč, vytryskla krev, naposledy se pokusil
prosekat, ale Eirik mu zasadil smrtelnou ránu. Thorolf zabil toho, jenž nesl
jeho vlajku, a hodil ji na zem.
Když takto Rygi zemřel, jeho horda se rozpadla. Bušili kolem sebe hlava nehlava,
motali se a skučeli, hnáni jak ovce na porážku, až unikli ze sevření a po lukách
bezhlavě prchali pryč, každý svou cestou. Tu měli Norové prostor pro šípy a
kopí. Pozůstalí vikingové vzdorovali tvrději, ale byli roztroušeni v malých
skupinkách po dvou, po třech. Skupinku po skupince, podle Eirikova rozkazu, je
jeho muži obklíčili a skoncovali s nimi.
"Zbytek není potřebí pronásledovat," prohlásil. "Najdeme si je později."
Vesele se ušklíbl a pohledem přelétl bitevní pole. Mrtví leželi s rozhozenými
údy, nechutní a odporní, jak právě zavraždění vždycky bývají; těžce zranění
sténali, bědovali a mlátili sebou a život z nich zvolna vyprchával. Jeho muži
mezi nimi pátrali po zraněných či padlých druzích, o něž se postarají. Jen
zřídkakdy se obtěžovali podříznout hrdlo nepříteli, pokud nevypadal, že by byl v
stavu se odvléci pryč. Už se slétlo prvních pár krkavců - posedali po
nebožtících, vyklovávali jim oči a trhali svaly. Brzy jich bude víc.
Vzadu u břehu ležela Eirikova válečná veslice. Rygiho loď se pohupovala o kousek
výš, uvázaná i s dvěma nákladními říčními čluny bez plachet k nahrubo
zbudovanému úvazišti. Nahoře se tyčila jeho pevnost. Nad kůlovou ohradou
vyčnívala střecha síně. Rygimu a jeho bandě se od dob, kdy si tu mečem podmanili
zemi, vedlo dobře. Kam nemohli doveslovat, tam vtrhli na koních, vybírali od
kmenů poplatky a verbovali bojovníky, ať se k nim přidají. Tyto odlehlé kraje
obnášely více bohatství, než by si člověk pomyslel: kůže, kožešiny, otroky a
také zlato
z Koly. Rygi vysílal své obchodní lodě na švédské trhy a dokonce až do
Aldeigjuborgu na Ladožském jezeře. Nebylo divu, že když Eirik Haraldsson, jemuž
se o tom něco doneslo, přišel zjistit, o co se jedná, zakázal mu Rygi volný
pohyb. To byla Rygiho první chyba. Mezitím potají poslal pro své Karely a s
jejich pomocí Nory napadl. To byla jeho druhá a poslední chyba.
"Dá nám spoustu práce postavit tuhle zemi na nohy," poznamenal Eirik.
..Cože"?" polekal se Thorolf. "Těžko tady můžeme prohlásit tvého otce nebo tebe
králem, když je nás tak málo a navíc je to tak daleko."
"Ne, to ne. Ale řádně to tu projdeme, pomstíme své padlé a pobereme bohatou
kořist. Ano, pořádně tomuto národu vtlučeme do hlavy, že už nám nikdy nebudou
dělat takové potíže. Kupci budou vděční - a budou platit královskému domu
příslušný díl."
Thorolf se zamračil. "To půjde pomalu. Než s tím tady skoncujeme, můžeme docela
dobře zjistit, že jsme tu zamrzli."
Eirik přikývl. "Já vím. Lodě pošleme zpátky na mořské pobřeží, s ostrahou - a
tam na nás počkají, jestli se opravdu rozhodneme zůstat na zimu." Dal se do
smíchu. "Nejdříve se podíváme, jestli nám tu Rygi nechal dost koní, saní, jídla,
dřeva na topení a piva. Jdeme."
Thorolf přikývl a odkráčel s ním ke kůlové palisádě.
Noc byla v pozdním bjarmském létě krátká a mdlá. V síni ještě bylo denní světlo,
byť slabé, Eirik se se svou družinou pohodlně usadil, muži se chopili rohů,
které jim dolévaly ženy, jež nyní patřily jim, a všichni se zaposlouchali do
veršů Eirikova skalda Daga Audunarsona. Tento jinoch se sice bitvy zúčastnil,
ale na Eirikův rozkaz se držel stranou, aby pokud možno přežil a mohl o bitvě
složit baladu. Každý člověk zemře; však sláva je věčná. Dag předstoupil před
výsostné místo a začal zpěv o Eirikovi:
"Věnujte mi chvíli ticha. Suttungovu medovinu nalévám, když vyprávím, jak krví
zrudly břehy Dviny. Labutě mu nestačily, na mořských koních Eirik přijel. Brzy z
lodních boků luny na valkýry zakývaly."
Verše to byly jen prostřední. Jen pár básnických obrazů bylo nových nebo velmi
trefných. Nicméně Eirik byl v nejlepším rozmaru, a když Dag dospěl ke konci,
Stránka 26
stáhl si Eirik z paže zlatý náramek, zlomil ho a půlku skaldovi dal. Král by měl
být vždycky štědrý.
XIII
Zima se drala dovnitř, plameny poskakovaly a stíny tančily, v koutech se
choulila tma. Do šera matně žhnul narudlý kouř z doutnající rašeliny, kroužil
kolem nízko
zavěšeného očazeného kotlíku a odtud táhl nahoru k díře ve stropě. V místnosti
nebyla zima, ale čoud se palčivě zahryzával do nosu a očí. Těch několik málo
kamenných lamp čpělo velrybím tukem.
Aimo dřepěl nad bubnem. Mihotavé odlesky pokryly jeho tvář ponurou pavučinou.
Buben duněl pod údery malé paličky. Píseň stoupala a klesala, děsivá a tajemná
na poslech. Kouzelné předměty, kterými byl buben ověnčen - kůstky, spáry, zuby,
chomáče vlny - se pohupovaly do dunícího rytmu. Gunnhilda, stojící vedle Vuokka,
jen stěží rozeznávala kouzelné kresby na bílé sobí kůži. Arpa. vyřezávaný prut,
poskočila a dopadla. Aimo věštil.
Zvuky dozněly. Aimo se předklonil a upřel zrak na větvičku - jak leží, co mu
říká. Srdce se v Gunnhildě zastavilo.
Aimo se narovnal. "Zlá věštba." pravil věcně.
Vuokko střelil pohledem po Gunnhildě, usmál se a odpověděl: "Ah, to je pro teď.
Nějaká nešťastná náhoda, může to být jen nějaká nepříjemnost. Možná se nám
nepodaří odvrátit nějakou bouřku, kvůli které budeme muset na čas zůstat doma."
Usmál se. "Já bych to neviděl tak špatně."
"Já beru výstrahy, kterých se mi dostává, vážně," namítl Aimo. "Zdá se však, že
ty tolik moudrosti nemáš."
"Ale toto přece nebylo žádné mocné zaklínání. Jen jsme Gunnhildě ukázali, jak
používat buben, a to tak, jak to může dělat kdokoli. A také to lidé často
dělávají," obrátil se k ní, "a někdy se to nepovede. Tak mne napadá," přešel k
Aimovi, jestli jsi při tom neměl nějaké obavy sám. Myslím, že nemá cenu, abych
to opakoval a vložil do toho veškerou svou moc. Ta dívka není připravena
porozumět tomu, co se u toho děje."
Přejela si jazykem po vyschlých rtech. "Ty vysíláš svou duši?" zašeptala.
"Ty jsi opravdu celá nedočkavá to zažít, že?" poznamenal Vuokko, který se zatím
nenechal vyvést z míry.
Aimo zavrtěl hlavu. "Můj druh mluví jako bloud," odfrkl si. "Vyjít mezi Mocné,
neoděná ani vlastním tělem, to je těžká a nebezpečná věc."
"A to už jsem ti říkal, jak si jistě dobře pamatuješ," připomněl Vuokko
Gunnhildě. "Něco z toho se později naučíš, ale bylo by ti zapotřebí let práce,
odříkání a, ano, útrap, než bys to mohla provádět ve větší míře než jen
povrchně."
"Tak mne v čase, který nám ještě zbývá, nauč, co můžeš. Moc tě prosím," naléhala
Gunnhilda. Hrdlo se jí svíralo.
Aimo trochu roztál.
"Toho nemusí být až tak málo. Máš vrozený dar stát se velkou šamankou. Jak bych
ti přál, abys tu zůstala a učila se dál."
Vuokko se k ní obrátil a najednou z něj vyletělo: "Ano,
věnuj tomu ta léta, Gunnhildo! Já cítím, kolik toho v tobě dříme. Nech mne, ať
to probudím!"
Přesně tohle čekala. Přesto ji ta slova zasáhla jako pěst. Vypravila ze sebe
první, co jí přišlo na jazyk: "Ne, já, já nemohu opustit svou rodinu..."
"Že nemůžeš? Provdej se za mne a já tě udělám královnou Onoho světa."
"Cože?" vyjel na něj Aimo. "Ty bys sis držel Gunn-hildu - Gunnhildu - v té své
ubohé chatrči?" Ovládl se. "Mého druha posedl nějaký divoký duch," sdělil jí.
..Chápu tvé touhy, tvá přání. Mohu ti dát moc na tomto světě: králové se před
tebou budou sklánět, nezměrné bohatství bude tvé."
Vzplanul v ní vztek. Příliš dlouho se ovládala. "Tak proč žijete takto."
A v okamžení toho zalitovala. Sice by se na ni neodvážili vztáhnout ruku, ale
mohli by s výukou skončit a ponechat ji naplano čekat na loď. A jakou smůlu by
mohli ještě zosnovat, jakmile by je pustila z dohledu?
A tak velmi uvítala, když Aimo mnohem klidněji pravil: "I my máme své rodiny,
které si žijí po svém. U vás bychom nikdy domov nenašli. Ale - vezmi si mne a já
ti dám..."
"Dá ti stařecké ohmatávání a své fakany," ušklíbl se Vuokko. "Se mnou by ses
měla lépe, Gunnhildo."
Čarodějové se na sebe podívali.
"Ne, já ti postavím dvorec a naplním ho přepychem," prohlásil Aimo.
"Se mnou," vmísil se Vuokko, "se už nebudeš muset dřít, elfové ti budou k
službám."
Gunnhildu maně napadlo, co všechno z toho jsou asi pouhé lži. Ale věděla, že
Stránka 27
zatím se není čeho bát, zatím ne, pokud to zvládne, a věděla jak, najednou to
věděla, aniž si uvědomovala, že by se to kdy učila.
Když je zapřísahala a prosila, ukáplo jí pár slziček. Zamrkala, usmála se a
tiše, rozechvěle jim sdělila: "Naháníte
mi strach. Jsem zmatena. Jste mi oba tak drazí. Ale co by si pomyslel můj otec?
Co by dělal? Ah, budeme pokračovat jako předtím; dejte mi sílu své moudrosti;
veďte mne, abych prozřela a pronikla do podstaty věcí a mohlo mi to být ku
pomoci. Přinejmenším musíme vyčkat návratu mého bratra, abych mu to mohla
sdělit. Nebo ne?"
Čarodějové mlčky stáli. Plameny se třepetaly.
"Ano. zdá se, že tak to bude nejlepší," ozval se konečně Aimo. v
"A nehádejte se," zapřísahala je Gunnhilda. "Rve mi to srdce. Nemohu snést
pohled na to, jak se kvůli mně rozbíjí přátelské vztahy."
Uplynula další chvíle mlčení a pak se ozval Vuokko: "Měli bychom se chovat tak,
jak se na takové, jako jsme my, sluší a patří, Aimo. Nikdy jsem se nechtěl
chovat jinak."
"Ani já ne," odvětil jeho druh. "Vždycky jsem se držel toho, že muž musí přísně
střežit svá slova."
Gunnhilda to dotáhla do konce jako veslař záběr veslem. "A já, já bych před vámi
nechtěla plakat nebo být ta slabá. Doufám, že vás budu hodná. Ale mohu teď být
na chvíli sama? Celá se z toho třesu, potřebuji si sebrat myšlenky, a - ah..."
Na řasách se jí zaleskly svěží slzy.
"Hm, no, ano, mohli bychom jít na lov," usoudil Vuokko. "Je krásně a jasno."
"S čerstvým masem už jsme skoro na dně," souhlasil Aimo.
"A vy jste oba tak skvělí lovci," zavrkala Gunnhilda.
Uvnitř se celá třásla. Řekla naprostou pravdu. I když bylo pod mrakem a zima bez
dnů, těm dvěma to na zraku nijak neubralo a hvězdy pro ně byly jako jiskry
seslané sluncem. Lyže je nesly přes širé sněhové pláně rychlostí větru a stejně
jako vítr se proplétali mezi stromy. Zdálky věděli, kde bude lovená zvěř, až se
k ní přiblíží. Jejich šípy nikdy neminuly cíl.
Ano, měli své chyby, jako všichni muži, jenže v jádru
to byli hroziví muži. Dosah jejich moci ještě nezjistila.
Když už se rozhodli, rychle se oblékli, vzali si výstroj a šli. Vchod byl jen
tři stopy vysoký, zato však deset stop dlouhý - aby se drželo teplo vevnitř.
Gunnhilda ucítila krátký závan mrazu a zahlédla záblesk bílého jasu. Na kratičký
okamžik zatoužila jít taky. Kdykoli mohla odejít na déle než si jen narychlo
odskočit na záchod, ostrý vzduch ji zlíbal celou tvář a cítila se nespoutaná a
volná.
Dobrá, alespoň teď byla na chvíli sama. "Sama!" zaradovala se nahlas.
Zbaven čarodějů tančil její zrak kolem. Ne že by tu bylo něco k vidění. Příbytek
byl toho druhu, který Finové nazývají gamma, drnová stavba, třicet stop na délku
a polovina na šířku, vyklenutá jako luk. Všude jinde by v něm bydlela celá
rodina a pár domácích zvířat navrch. Tento byl určen pro skupiny, které scházejí
dolů k fjordu. Vnější zdi se zvedaly sotva pět stop nad zem, ale uvnitř byl
vyhloubený tak, že by tu bylo dost místa i pro vysokého Nora. Na hliněné lavici
byly rozprostřeny kůže -tam spali ti dva. Oblečení měli v jedné bedně, do druhé
ukládali čarodějnické nástroje a potřeby. Dřevěné džbery byly uloženy společně s
miskami, dřevěnými prkénky na krájení, rohy na pití, kostěnými lžícemi a
ostatním nádobím vedle tří nízkých stoliček.
Nuzota toho všeho Gunnhildu tísnila. Zlostně si poklepávala pěstí do dlaně. Jak
pomalu se to všechno vleče kupředu! Bubnování, zpěv, houby, dokonce i pečlivé a
pracné vyřezávání značek do dřeva - to všechno by ji mohlo uvést do stavu
vytržení a odpoutat její duši - ale jak vzácně! Kdy jen získá vědomosti větší
než nějaká zaostalá čarodějova manželka? Zatím, když pominula to, co vyprávěli o
čarování, byly jejich řeči stejně ubohé jako jejich život.
Gunnhilda si povzdechla. Musí ten krátký čas, který má pro sebe, využít co
nejlépe.
Na severním konci gammy visely sobí kůže sešité ja-
ko závěs rozdělující místnost na dvě. Vzala si lampu
a vklouzla dozadu. Za závěsem měla postel, kterou jí sem přenesli z lodi, a dvě
truhly se svými věcmi. To zabíralo většinu místa.
Odstrojila se, našla si čistý hadřík, vrátila se ke kotlíku a pořádně se teplou
vodou umyla. To bylo to nejlepší, co mohla udělat. Smyje kdy vůbec ze sebe doma,
v lázni plné horké páry, všechnu tu zažranou špínu a pach?
Brzy už si bude muset znovu vyprat ručníky, popřípadě i šaty - práce pro
otrokyně. Jako by nestačilo, jak ji neustále pronásledují ty mužské pohledy,
chtivé, lačné, roztoužené, dost na tom, ještě aby větřili její měsíční krev.
Anebo i to cítí?
Stránka 28
Takto žijí ti nejubožejší všude.
XIV
Jaro přicházelo do Bjarmalandu zvolna a s bouřkami. Počasí lidi často uvěznilo
doma na celé dny. Když Tho-rolf Skallagrimsson opustil po jednom takovém období
pevnost, chtěl se nejen podívat, jak to teď venku vypadá, ale hlavně si
protáhnout nohy a nadechnout se čerstvého vzduchu. Jeho milenka šla s ním.
Fičel chladný, vlhký vítr. Třásl holými větvemi bříz a šustil v jalovci. Na zemi
dosud ležely zbytky sněhu; sněhová pokrývka na povrchu roztála, a pak zase
zmrzla, tála a mrzla, až po ní zbyly beztvaré haldy zšedlé hlínou. Pak sníh
roztál, všude byly výmoly a louže a očím se odhalilo pár lebek a kostí,
pozůstatků Rygiho bandy. Opodál ležely balvany naskládané do tvaru lodi; pod
nimi spočívali Eirikovi padlí. Po obloze se hnaly mraky. Kolem proletělo hejno
krákajících vran.
Muž a žena se zastavili na břehu řeky. Až na druhou stranu a na sever i na jih,
kam až oko dohlédlo, se táhl jednolitý ledový příkrov. Thorolf se usmál.
"Dobrá," pravil. "Sníh už skoro slezl, ale máme teď cestu pro koně, povozy a..."
dal se do smíchu, "a brusle."
Sklíčeně k němu vzhlédla, zadívala se na jeho obrovitou postavu a zvedla oči až
ke zdravím kypící drsné tváři, pečlivě upraveným zlatým vousům a modrým očím,
které léta ostrého mořského světla obroubila vějířky vrásek. "Jdeš brzy?" Hlas
se jí třásl. Byla to Karelanka, mladá, malá, buclatá, s vlasy ještě světlejšími
než on. Nevybral si ji z žen, které zajali tady, ale z tábora, který nalezli
později, když se toulali po okolí. Protože byla hezká a on doufal, že ho za
zimních nocí zahřeje, zakázal svým lidem kohokoli z nich zabít nebo vyplenit
tábor natolik, aby po-mřeli hlady. Během následujících měsíců pochytila trochu
norštiny a on se naučil pár užitečných slov z její řeči.
Přikývl. "Během několika dnů. Však vidíš, že můj pán Eirik jen hoří
netrpělivostí a nemá stání, už aby byl odtud pryč."
"Ale vaše lodě?"
"Jsou tam, kde se řeka stýká s mořem." Byl v dobrém rozmaru, a ač si nebyl jist,
jestli mu porozumí, pokusil se to objasnit. "Jsou vytaženy na břeh; takže se ten
led může táhnout široko daleko, ale my je dokážeme stáhnout na vodu." Byly to
válečné lodě, lehké a rychlé, stavěné pro takové zacházení. Z Rygiho nákladních
lodí se už dávno stalo dříví na oheň.
Vsunula mu ruku pod plášť a vzala ho za loket. "Led - ledové kry, říkáš? - se
lámou, drtí."
Thorolf pokrčil rameny. "Pravda, Eirik je až krkolomně odvážný. Ale až dosud
stáli bohové při něm a my prostě jen vezmeme rozum do hrsti a budeme kormidlovat
tak, abychom se plovoucím krám vyhnuli." Zahleděl se na západ a zamumlal: "A já
se už taky nemohu dočkat."
Polkla. "Vracíš se sem?"
"Možná." Ale nemyslel to vážně. Vzrůstala v něm touha po Borgu, otcově islandské
usedlosti.
Ruka na vzedmutém břichu se zachvěla. "Tvé dítě."
"Nejspíš ano." Thorolf jí stiskl rameno a s úsměvem na ni shlédl. "Ničeho se
neboj. My ty domy nepodpálíme,
až budeme odcházet. Ty i ostatní tu můžete zůstat. Muži
rychle zjistí, že jsme pryč, a všichni se sem seběhnou. A nějaký si tě už k sobě
vezme. Jestli se ti narodí chlapec, který vyroste v mladíka toužícího po dálkách
a bude umět norsky, pošli mi ho. Pokud budu naživu."
Zaťala pěsti. "Jak poznám?"
"Třeba se ti to donese. Čekej."
Nikdy dřív ji neslyšel promluvit jeho mateřštinou tak plynně. "Ano, žena vždycky
musí umět čekat." Semkla rty, odvrátila pohled a zadívala se na tající sníh.
XV
Xa východě prosakovalo skrz mračný příkrov a les kalné sluneční světlo. Stromy
se ztrácely ve tmě jakoby pohlceny vlastními stíny. Na zemi leželo mezi loužemi
pár flíčků starého sněhu. Vzduch se ani nehnul, ale bylo sych-ravo.
Gunnhilda vyšla z gammy na vzduch. Ovšemže ti Finové hned vylezli ven taky. Z
nečesaných, nemytých vlasů hleděly vyzáblé tváře s vpadlýma očima - za
posledních pár nocí se moc nevyspali. Ona si odpočala víc a teď se pracně
snažila nedat najevo, že je napjatá jako luk.
"Nepotřebujeme chodit na lov," poznamenal Aímo. "A navíc je teď na lov špatná
doba."
"Ale já bych tak ráda nějaké čerstvé maso," loudila. "A co třeba pár ryb?"
Vuokko se najednou dal do smíchu. "Tak jdeme!"
"Jdi si sám," odsekl Aimo.
V tu chvíli pozbyl Vuokko i té trochy veselí. "Ne," zaskřehotal. "Buď půjdeš se
Stránka 29
mnou, nebo tu zůstanu."
Oba se nasupili. Teď už by ani jeden nenechal toho druhého s Gunnhildou o
samotě.
Gunnhilda toho využívala. Během těch samotářských zimních měsíců často padávala
mezi čaroději ostrá slova,
ale nikdy nic neodpustitelného. Finové si nelibovali v otevřených hněvivých či
záštiplných projevech. Ale kdyby se ti dva doopravdy rozvzteklili, co všechno by
mohli - byť nechtě - rozpoutat?
"Ach mí učitelé, mí drazí, milovaní mistři," naléhala. Hořkost z ponížení, že
musí takto mluvit, přehlušila i její rozčílení.
Vuokkův pohled přeskakoval z Aima na Gunnhildu. "Milovaní?" zakoktal. "Tak proč
od nás chceš odejít?"
Aimo navázal ve stejném duchu: "Zůstaň, Gunnhildo. Sotva ses nohou dotkla stezky
vědění."
"Ty víš, že nemohu," odpověděla rozpačitě. Neřekla nahlas, že jí už jen to
pomyšlení nahání husí kůži. "Můj otec by to nikdy nepochopil, myslel by si, že
jste mne očarovali, a po právu by po vás šel s mečem v ruce. Jen mne za dobu,
která nám ještě zbývá, naučte, co nejvíce můžete." Až přespříliš času ještě
zbývá, přinejmenším ještě další měsíc, možná déle. "Vy a vaši Saamové ve mně
budete mít navždy přítele."
"Nikdy bychom ti neublížili." Aimo zavrtěl hlavou. "Ale věštba je varovná a
zlá."
I Vuokko se zachmuřil. "Tady tě můžeme chránit. Na dálku ne."
Dobře si pamatovala na jejich bubnování, prozpěvování a spánek vyhlížející sny,
den za dnem po celou zimní noc, a i pak, když se slunce vrátilo. Vyprávěli jí o
něčem, co věstilo špatnou budoucnost, ale co to bylo nebo komu to hrozí, jí
zůstalo neznámé. Někdy se museli dokonce přemáhat, aby ve výuce pokračovali.
Přemítala, jestli se jedná o její osud. Mohl by jí přinést zhoubu chtíč těch
čarodějů, byť by to nebylo z jejich vůle? Nemoc, ztroskotání... Už zjistila, jak
nespolehlivé je čarodějnické umění, jak snadno se nezdaří nebo obrátí proti
tomu, kdo jím vládne. Ne nadarmo vzývala většina Noru raději Thora než
tajuplného a zlověstného Odina.
Ale zaplašila ty myšlenky a povznesla se nad ně. Tako-
vé obavy ženě z urozeného rodu nepřísluší. Nikde nebylo dáno, že by se jí mělo
něco zlého stát.
"Ať je to, co chce, vy to určitě brzy zvládnete." Nucené se usmála. "Nekažme si
tím dnešní den. Přivítejme jaro."
Vuokko využil příležitosti a rychle zajásal:
"To je pravda. Ano, půjdeme se podívat po něčem na rožeň."
Aimo se zamračil. "Byl bych rád, kdybys mezitím nikam nechodila." prohlásil.
Kdykoli mohla, chodila dolů do fjordu - ven z dusné gammy. pryč od rěch šamanů a
jejich temného učení, aby byla u vody. s divokými ptáky, s výhledem na skalnatý
ostrov, za nímž se prostíralo moře.
"Proč, vždyť jste sem vložili zaklínadlo proti vlkům a medvědům," namítla.
"Jsou i horší nebezpečenství. Nenuť mne, abych tě musel mstít."
"Muži?" ušklíbl se Vuokko. "Kdo by sem tak časně zjara chodil?"
"Dnes se projít nepůjdu." Gunnhilda zažívala. "Jsem unavená. Možná si půjdu
ještě lehnout."
"Pak tě tedy necháme v klidu," pravil Vuokko.
Rychle se posbírali k odchodu. V tom, zeje lovné zvěře málo, měli asi pravdu.
Dobrá, pomyslela si Gunnhilda, až se jich budu chtít zbavit příště, mohla bych
je zase umluvit k lovu; a každý den je nabádat, aby pátrali déle a déle.
Když byli konečně pryč, chvíli jen tak stála, celá lačná denního světla. Ticho
prolomilo chraptivé havraní zakrákání. Jako by jí ten obrovitý Odinův pták
připomínal, že jestliže má vykonat, co zamýšlí, udělá lépe, když nebude otálet.
Zachvěla se, shodila tíživý plášť, složila si ho pod ruku a otevřela vnější
vchod. Z hloubi duše nenáviděla lezení tunelem, skrčená jako otrok před
bičováním. Když za sebou zavřela vnitřní dveře a narovnala se, musela po-
čkat, až si oči zvyknou na tlumený čadící oheň a mdlé světlo, dopadající dovnitř
otvorem ve stropě. Jak jen to tady všechno nenáviděla.
A ze všeho nejvíc nesnášela představu, že je navždy pokorně poslušná nějakých
dvou Finů. Ano, to, co ji naučili, by jí mohlo být ku prospěchu. Ale nic,
dokonce ani touha po vědění, nic ji neudrží v tomto brlohu, jakmile dorazí Aalf.
A že se ti dva vůbec odvažují snít o tom, že s ní líhají, v ní vyvolávalo
vzpomínku na den, kdy se u Seiji setkala s těmi dvěma zlotřilci, a do krku jí
stoupal vražedný vztek.
Skousla to. Celá se třásla pokaždé, když zahoukal výr, přeletěl kormorán,
shluklo se mračno nebo když poskakující arpa věstila neštěstí, které ti
Stránka 30
čarodějové ani nedokázali pořádně rozluštit. Ale nenechá se zastrašit. Třeba
právě ona, jakkoli neznalá věci, má v sobě schopnost vidět, k čemu jsou oni
slepí; často mluvívali o tom, že jí je čarodějnictví vrozeno, a ona sama vždycky
věřila, že jí norna u kolébky vyzpívala nevšední osud.
Popadla žhavý uhlík, rychle rozžehla dvě lampy, vzala si je za svůj závěs a
postavila je na truhlu. Poté vzala čarodějům z bedny pár sušených hub a namočila
je. Neměli by si všimnout, že nějaké chybí. Už dřív si přinesla dovnitř dlouhý
kus tenké, pevné konopné šňůry: řekla jim, že se na něm - stejně jako na
kožených řemíncích - chce učit vázat kouzelné uzlíky a - a přitom se uculovala
-že by se při své nešikovnosti raději obešla beze svědků. Šňůru svinula a
položila si ji na zem vedle lůžka a jeden dva palce vedle položila zauzlíkované
řemínky.
Otevřela druhou truhlu a pod vrstvou šatů šátrala po malém svazku per. Nasbírala
si je přednedávnem pod vlaštovčím hnízdem, když začala chodívat sama do fjordu,
a sem si je přinesla potají, zastrčené mezi prsy.
Sevřela je a najednou ji přepadl strach. Srdce se jí rozbušilo; vyrazily jí
krůpěje čpavého potu. Je opravdu připravena vyslat svou duši na cesty? Vuokko a
Aimo
říkali, že ji k tomu dovedou už brzy, a kdyby se něco
vymklo - svět na druhé straně je úplně jiný, oblíbené místo bohů tvrdých jak
křemen a číhajících démonů -budou u toho. aby ji zaštítili.
Gunnhilda rychle zdusila strach. Představa, že by mohli uzřít její obnaženou
duši, byla ještě odpornější, než kdyby hleděli na její nahé tělo - což
nepochybně často v duchu dělávali a ty jejich špinavé kalhoty se jim přitom
nestoudně tvrdě nadouvaly. Dnes se sama pokusí ponořit do světa šalb a klamů.
Může to špatně skončit. Ale mnohem pravděpodobnější je, že se jí to přinejhorším
jen nepovede. Seija dlouho tápala, než si našla svou cestu. Pravda, nakonec se
jí dostalo pomoci od bratra. Ale Gunnhilda toho zná už víc. A Gunnhilda se také
nevydá na takovou pouť jako ona, jen se proletí po okolí. Vesele se usmála. Co
by asi ti čarodějové řekli, kdyby zjistili, že se jim ta jejich neposkvrněná
panna vymkla, že se jí už nezmocní?
Dobrá, moc, kterou nad ní mají, zeslábne, z pohrůžek, že její výuka skončí, se
najednou stanou plané hrozby. Však ona už je nějak uklidní.
Ukázali jí, jak se na takové putování připravit, byť jí k tomu nenechali žádné
prostředky. V tomto kalném příšeří jí byl platnější hmat než zrak. Za zpěvu
patřičných písní vyvázala pera do hrubé ptačí podoby a provázek nechala volně
viset z hrudi. Pak ho vzala do levé ruky, roztáhla paže a tančila na místě - s
nohama na zemi a rukama vztaženýma k nebesům. Pak zakvílela druhé zaříkávání.
Soustředila se na něj celou hlavou, celou duší, celým svým bytím, vnímala jeho
stoupání a klesání a čekala, až opustí své tělo.
Pak k ní dolehlo poznání, že si má podkasat sukně, kleknout na šňůru a sníst
houby. A tak zůstala, kolébala se a zpívala...
Vůči bubnování, které používali její noai'de, měla hlubokou nedůvěru. Zatím
ještě nezjistila, kam až moc bub-
nu sahá. A Seija také žádný buben neměla. Místo bubnu prolomila pouta tohoto
světa bolestí. Gunnhilda nestála o žádné jizvy po spáleninách, které by
přitahovaly pozornost, nechtěla si na prahu života ničit kůži. Uzlíky budou
možná bude zdlouhavější, ale bolet to bude dostatečně.
Konopné pramínky se jí zahryzávaly do těla. Soustředila se na bolest, nechala ji
růst a sílit, přidala píseň, pohyby a potravu trollů, až zůstalo skutečné jen
utrpení, a ona i všechno kolem nebylo nic než pouhý stín snu.^
V hlavě jí zabzučel nezměrný roj obrovských včel. Strhl ji malstrom. Točila se a
klesala.
Zmocnil se jí vítr, a zároveň se jí nezmocnil. Ječel a hnal ji oblohou. Útočil
na ni ledový chlad, vítr ji rval na cáry jako mraky, mezi nimiž letěla, a hnal
ji dál. Daleko, daleko dole, neviditelný v ženoucích se závojích mlhy, skřípal
mohutný mlýn a zvučela píseň obryň, které jím otáčely.
Ne ona sama, ale to, co dostala do vínku, ji drželo. Natahovala se po mlžných
cárech, brala je větru a pečlivě se jimi ovíjela. Stvořila si z nich křídla,
tělo, zobák, nohy. K zemi se snesla vlaštovka.
Pod mraky najednou viděla až nesnesitelně ostře. Zrakem propátrávalalesy, hory,
ostrovy, nekonečné zvrásněné šedé moře. Plula na větru, hledala něco, nevědouc
co. Na obzoru se cosi objevilo. Střemhlav tam slétla. Na jih tam pluly čtyři
štíhlé lodě. Ta poslední byla odřená a vybledlá, snad ukořistěná nepříteli,
ostatní byly jasných, zářivých barev, příď i záď pyšně vytočenou vzhůru, na
přídi vůdce vyřezávaná dračí hlava. Plachty se napínaly; trupy nořily do vln;
výstroj se chvěla. Skoro by mohla slyšet skřípění trupu a cítit chuť slané
tříště stříkající ze zpěněných hřbetů mořských vln.
Stránka 31
Slétla blíž. Muži ji uviděli. Zůstali na ni zírat s otevřenými ústy. Jeden,
vyšší než ostatní, stál u stěžně draka. Shodil kápi. Kolem úzké hlavy a čistě
řezané tváře poletovaly plavohnědé vlasy. Nevykřikl a neukazoval jako
ostatní; upíral na ni pohled pevný a nehybný jako had. I po těch devíti letech
ho poznala. A i mezi rozházenými ostrůvky země na širém moři
nějak poznala, že se blíží ke Streamfjordu.
Vlaštovka se zhoupla na větru a stočila se k jihu. Streamfjord, volala ve svém
snu, pluj do Streamfjordu; tam tě čeká štěstí.
Lodě zmizely z dohledu. Za sebou zaslechla nějaký křik. Ulétla tomu.
Probudila se. Plameny lamp se třepetaly; temnota poskakovala sem a tam. Děs ji
sevřel do kleští.
Vzepřela se strachu a celá rozlámaná se postavila na bolavé nohy. Už nikdy
nebude převlékat tělo tak lehkovážně, a rozhodně to nebude dělat často.
Nicméně to dokázala, a nejen to, dokázala víc, než čekala. Naděje vzplanula jak
tasený meč.
Radost odložila na později. Teď, dokud je sama, si především musí pořádné
rozmyslet, co udělá, jestli se stane to, po čem tak touží.
XVI
Lodě vpluly do zákeřných úžin kolem Velrybího průlivu. Posádka skasala plachty,
uložila stěžně a ráhna do vidlic a chopila se vesel. Vítr byl příliš zrádný. A
navíc tato místa navštívilo jen pár z nich, nikdo tyto vody pořádně neznal.
Kdekoli mohly číhat útesy, kdekoli mohlo být silné příbřežní vlnobití. Té noci
spustili kotvu v záto-čině jakéhosi ostrůvku u Písčité úžiny a spali na lodi,
jak se jen dalo, stejně jako kdyby křižovali na širém moři.
Ráno dospěli k východnímu konci Streamfjordu a obrátili na západ. Mezi jakýmsi
ostrůvkem před přídí a Velrybím ostrovem na pravoboku se valil divoký proud,
takže se drželi u pevniny, což tak jako tak měli v úmyslu. I to však znamenalo
obtížnou plavbu. Zpěněné hřebeny vln kypěly a syčely. Lodě se vzpínaly; vesla v
průvlakách
skřípala, muži kleli. Pobřeží bylo po obou stranách nízké, zarostlé, vedle
trvale zelených jehličnanů trčely holé větve listnatých stromů; vpředu se země
strmě zvedala a vrcholky mizely pod sněhem. Nárazový vítr na ně útočil jako rány
kyjem. Slunce mizelo v mlze. Za zádí se nad průlivem a útesy zvedala stěna
černých mraků.
Thorolf se úkosem podíval do dálky za zádí. "Ta obloha se mi nelíbí," prohlásil.
"A na tuto roční dobu je to obzvlášť zlé."
Stál s Eirikem na palubě velitelské lodi. Dračí hlava se tyčila ve stejné výši s
nimi a hrozivě cenila zuby na všechny nepřátele či démony, kteří by se tu mohli
vyskytnout. Ostatní lodě se ploužily za nimi, dost daleko od sebe z obav, aby se
dvě lodě najednou nedostaly do stejných nesnází. Muži se celkem nevzrušeně vsedě
zapřeli, aby s nimi loď moc neházela, a co možná pohodlně se usadili, ale jejich
oči neztratily nic ze své ostražitosti.
"Zakotvíme dostatečně dlouho předtím, než to propukne," prohlásil Eirik.
"Kde?"
"Moc to tady neznám, což ostatně nikdo z nás. Ale někteří Norové občas tady
někde poblíž obchodují s Finy. Mluvil o tom Özur Skvrnitá brada i jiní." Když
jim Eirik nařídil obrátit na Streamfjord, tak se pak mezi námořníky vyptával.
Thorolf se spíš držel stranou a myslel si o tom své.
Islanďan pokrčil rameny. "No, jestli je to všechno, co víš..." Vzhledem k jejich
přátelství si vcelku mohl říkat, co chtěl. "Ale já si stejně myslím, že se
pouštíš do nebezpečné, ošemetné záležitosti."
"A já ti říkám, že ten pták tehdy bylo znamení."
"Dobré nebo zlé? Kdo kdy slyšel, aby se vlaštovka vznesla do vzduchu, když
slunce sotva dospělo k rovnodennosti? Je to stejně ošemetné jako to nebe."
Eirik si povzdechl. "A pokud jde o Streamfjord, říkám ti ještě jednou, že se mi
to jméno mihlo hlavou právě
v okamžiku, kdy ten pták letěl kolem nás. Proč bych si to jinak asi pamatoval a
cítil z toho závan štěstí? Kromě toho měla ta vlaštovka namířeno právě sem."
"Vypadalo to tak," připustil Thorolf.
Eirik se na něj úkosem, leč ostře podíval. "Nějak se mi nechce věřit, že ze
všech mužů by ses bál právě ty."
Thorolf zbrunátněl. "Nebojím se. Ale jestli je to nějaká léčka, je určitě
nastražená na tebe. Nechci se dívat, jak se slepě ženeš do pasti."
"A co s tím chceš dělat? Pokud jde o mne, já jsem pevně odhodlán zjistit, o co
jde."
"Už jsem o tom přemýšlel. Dovol mi vzít si pár mužů a jít na výzvědy." Eirik se
zamračil. Thorolf rychle zvedl ruku. "Tebe potřebujeme u lodí. Kdybych ti já
chtěl nějak ublížit, třeba zaklínáním nebo jakkoli jinak, šel bych po lodích.
Stránka 32
Zůstali bychom trčet na souši a pravděpodobně bychom už nikdy nespatřili domov.
A v tomto ohledu je posádka značně neklidná."
Eirik přikývl. Viděl na palubě už dost zasmušilých obličejů a stísněných
pohledů, dost prstových zaklínání, zaslechl dost reptání. Pohled do útrob lodi
se mu nejevil nijak lépe.
"Nikoho z nich bych nenazval zbabělcem," pokračoval Thorolf. "Ale jestli nás má
potkat něco horšího než jen nějaký útok, mohlo by je to zlomit a mohli by se
rozprchnout. Ty jim můžeš dodat odvahu zůstat a vzdorovat."
Eirik znovu přikývl. Věděl, jak dokáže strach zamést s bitevními šiky a změnit
válečníky v prchající zajíce. "Moudrá rada, to ano."
"Má skupina se vrátí dnes večer, nejpozději zítra a řekne ti, co jsme zjistili.
Jestli se nevrátíme, budeš vědět, že ten pták nebyl žádný přítel."
Eirik se drsně uchechtl. "A když nenajdete nic, no, tak možná vůbec neměl na
mysli nás." Pátravě se zadíval k pevnině a ukázal. "Tamhle to vypadá na dobré
místo, kde začít."
"Nevidím tam žádné známky po kupeckých lodích."
"Vzhledem k tvé ostražitosti - neutábořil by ses raději někde jinde než oni?"
To Thorolfovu zarputilost zlomilo. Vyprskl smíchy. Eirik je možná zbrklý, ale je
také pěkně vykutálený. Po lodích se nesly hlasité rozkazy.
Příliv se dal na ústup, lodě mohly bez úhony přistát. Kýly zadrhly o mořské dno.
Námořníci vyskákali ven a rychle vynosili na břeh výzbroj a výstroj. Byli méně
hluční, než u nich bylo obvyklé. Jejich pohledy neustále bloudily ke stinným
hlubinám či křičícím rackům. Nicméně když si Thorolf vyžádal společníky, shlukla
se jich kolem něj většina. Nikdo netoužil vypadat jako zbabělec. Vybral si tři:
Arniho, Branda a Halldora, o těch věděl, že to jsou zkušení zálesáci. On sám byl
hlavně mořepla-vec. Narychlo do sebe naházeli nějaké jídlo, posbírali si
nejnutnější věci a vyrazili.
Pátrali dlouho, zpočátku víceméně nahodile. Nikde se nedostali do vnitrozemí dál
než pár mil, divočina se táhla široko daleko. Houštiny praskaly, pod nohama jim
mlaskalo zetlelé listí, vlhká zemina a mech, ve stínech ležel starý sníh, nad
hlavou jim visela těžká olověná obloha. Slunce se pomalu stáčelo od východu k
západu, mizelo za rozlézajícími se bouřkovými mraky a všudypřítomné šero
houstlo. Mraky se zvedaly stále výš a výš, temné jako podlitiny. Vál vlhký,
mrazivý vítr. Ve vzduchu viselo tíživé ticho, občas přerušené krákáním či
skřehotáním. Arni posléze zamyšleně poznamenal, že sice našel pěšinky drobné
zvěře, ale nikde ani stopy po medvědovi či vlkovi. "Podivné," mumlal si.
"Medvědi už přece měli vylézt, a že by všichni vlci na zimu odtáhli za stády
vysoké na jih? Jako by byli očarovaní."
"Jsme ve Finské marce a vede nás nějaký přízrak," zavrčel trpce Brand.
Halldor se pokřižoval. Nechal se v Anglii pokřtít -když se společně se svými
vikingskými druhy dostal do
zajetí a před soud, a křest jim zachránil život. Arni se k němu naklonil a
pravil: "Tento bůh je hodně daleko."
"Víš, že Thorovi obětuji," odvětil Halldor, "ale v téhle začarované krajině
neuškodí obrátit se i na Krista, ne?"
Thorolf si zálibně popleskal jílec meče, který mu vyčníval za levým ramenem, a
jasně, nahlas prohlásil: "Já spoléhám nejvíc na tohle. Proti tomu nikdy nic moc
ne-zmůžou ani trollí čáry, ani nějaké modlářství."
Ostatní se vzmužili a pokračovali v pátrání. Po nějaké chvíli začali nacházet
stopy po lidech a obratem je svému veliteli hlásili - chomáč obarvené vlny,
který se zachytil na křoví, pár dřevěných uhlíků, zlomený šíp, kosti se stopami
po noži a nakonec otisky nohou, které se ještě nesetřely. Stopy je dovedly na
mýtinu. Tam stála velká gamma se záchodem a třemi njalla budkami.
Zastavili se a vyjeveně se rozhlíželi kolem. Nikde se nic nehýbalo, jen
jehličnany šuměly ve větru a ze střechy stoupaly tenké pramínky dýmu. "No ne,
museli jsme narazit na nějaký finský úkryt, zrovna když se ti jejich rybáři a
kupci šli podívat na slanou vodu," vydechl Arni.
Halldor se nevesele uchechtl. "Jestli tomu tak je doopravdy, mohli bychom být
snadno a rychle hotovi. Podívej, tamhle vede nějaká pěšinka na sever. Ta musí
končit ve fjordu."
"Asi jsme udělali dobře, že jsme nešli po ní," usoudil Thorolf. Vytasil meč,
nicméně štít si nechal viset na zádech. "Podíváme se dovnitř."
Šel první. Vnější vchod byl otevřený. Přidřepl si a kachním krokem se vkolébal
do chodbičky. Ve světle pronikajícím dovnitř kolem něj rozeznal poutko na
vnitřních dveřích. Zatáhl za něj, rozrazil dveře dokořán a vtrhl dovnitř.
Obratem uskočil stranou, aby udělal místo dalšímu, a přikrčil se do střehu.
Meč klesl. Thorolf zalapal po dechu.
U ohniště stála žena. Při pohledu na jiskru v jejím oku věděl, že něco tak
Stránka 33
krásného ještě nikdy neviděl. Ani
finský háv ani špína ani mládí - hádal by jí tak šestnáct zim - jí neubíralo na
půvabu a vznešenosti.
Byla středně vysoká, ale držela se tak zpříma, že vypadala vyšší. Útlá postava
se zaoblovala v bocích a plných prsou. Vlasy rozpuštěné po způsobu panen se jí
vinuly až do pasu, lesklé a černé jako havraní křídla vynikaly proti pleti bílé
jako mléko. Oválná hlava, výrazné lícní kosti a tupý nos snad vypovídaly o kapce
finské krve, ale stejně v ní poznal Norku. Plné, vykrojené rty nad malou, pevnou
bradou. Pod klenutým obočím velké oči, široko od sebe, s hustými brvami a - jak
zjistil, když ji uviděl na lepším světle - měňavě šedozelené.
Usmála se na ty čtyři, jak k ní vpadli, a v šeru se zableskly dokonalé zuby.
Měla hebký hlas, jen trochu chrap-těla. "Vítejte," oslovila je jejich
mateřštinou, se severskou hrdelní výslovností. "Chovala jsem naději ve váš
příchod. "
"Kdo - kdo jsi?" vykoktal Thorolf.
"Jsem zvána Gunnhilda, dcera hersira Özura Skvrnité brady. A vy jste, jak
soudím, od Eirika, syna krále Haralda."
Thorolf pomalu zasunul meč do pochvy. Jeho druzi, dosud oněmělí úžasem, sklonili
zbraně. "Správně." Představil se jménem. Halldor se znovu váhavě pokřižoval a
Thorolfa napadlo, že se jim možná nezdá, aby nějaká čarodějnice věděla, jak se
jmenují, a zatím jejich jména nahlas nevyslovil. Sám za sebe však nehodlal
vystupovat jinak než neohroženě. "Jak to víš?"
"To je dlouhý příběh a musela bych ho vyprávět rychle." Pohnula se dopředu,
pružná jako rys, a na pár kratičkých okamžiků mu položila na ruku chladnou dlaň.
S pohledem uhrančivě upřeným do jeho očí pravila: "Přála bych si nabídnout vám
něco k pití a pohostit vás. A jestli zůstaneme naživu, tak to také udělám. Ale
dnes máme času pramálo. Vyslechnete mne, Thorolfe Skallagrimssone, uvěříte mi a
uděláte, oč vás požádám?"
Maně ho napadlo, že to se už vlastně stalo. Srdce se mu rozbušilo.
"Posloucháme."
Nadechla se. Ve slovech si nebyla nijak nejistá. "Jsem tu. abych se od dvou
Finů, největších a nejznámějších čarodějů v celé Finské marce, naučila
čarodějnickému umění. Ti dva jsou nyní na lovu. Oba mne chtějí. Jsou tak
schopní, že sledují stopu zvěře jako lovečtí psi, ať je mráz či obleva, a na
lyžích jsou tak rychlí, že je nic nedohoní. Na cokoli vystřelí, to zasáhnou.
Mohou skoncovat s kýmkoli, kdo se k nim přiblíží. Když se rozzlobí, sama země se
odvrací od jejich očí a vše živé pod jejich pohledem klesá mrtvé k zemi. Nesmíte
jim vstoupit do cesty. Ale já vás skryji zde v gammě."
Nakolik byli Thorolfovi druzi otrlí, naskočila jim husí kůže. Thorolf vyčkával,
co bude následovat.
"Pak uvidíme, jestli je dokážeme zabít," pravila Gunnhilda.
XVII
Navyprávěla toho o Vuokkovi a Aimovi víc, než věděla, že je pravda, a ještě něco
navrch, o čem věděla, že
pravda není. Ale chtěla ty válečníky rozpálit k útoku, leč ne bezhlavému. Jestli
k tomu ti šamani budou mít možnost, zmrazí je pohledem, a pak do nich zabodnou
zrak, před nímž se krčí i ti nejchrabřejší. Možná by je všechny nezabili, ale
kdyby ušetřili třeba Thorolfa, musel by odejít a říci Eirikovi, že loupit tady
se nevyplácí. Rozhodně by ho nikdy dobrovolně nenechali ji odtud odvést. A až by
přišel Aalf, řekli by mu, že jí zakázali odejít pro její dobro, protože jim
věštba řekla, že na jeho lodích lpí smůla. A svým způsobem by měli pravdu;
možná, šílení touhou, mají moc vyvolat bouři, která by ho zahubila.
Ať už to bylo jakkoli, Gunnhilda je chtěla vidět mrtvé.
Po svém putování pár dní přemýšlela, co udělá, a kousek po kousku, kdykoli
nebyli nablízku, se připravovala.
Včera v noci snila, že líbá Eirika. V mrazivém vzrušení vycítila, že její kouzlo
zapůsobilo a že je nablízku. Dnešního rána na ty dva Finy sladce vrkala. Jste
úplně strhaní, řekla jim, musíte se pořádně vyspat. A ať přinesou nějaký tučný
úlovek - nějaké tetřevy, zbloudilého jelena či snad mladého tuleně; lovci jako
oni to dokážou, i když je teď zvěře málo - a jídlo by je mělo zase postavit na
nohy. Její výraz a hlas naznačoval víc. Ačkoli byli unavení, odvlekli se pryč.
Každou chvíli se vrátí.
Gunnhilda pokynula Thorolfovi a jeho skupině:
"Pojďte." Šla k závěsu z kůží a odhrnula ho stranou. "Postavte se sem. Ani
slovo, ani zakašlání či kýchnutí, jinak je s vámi konec. Čekejte a
poslouchejte."
Thorolf zaváhal.
"Jdeš na to nějak rychle."
Stránka 34
Dupla si. "Musím! Vy taky. Čekejte, poslouchejte a dávejte pozor, jestli jsem v
pořádku, nebo ne."
Jeden muž polkl. "Tak mne napadá, jestli bychom neměli raději odejít."
Gunnhildiny oči se střetly s Thorolfovýma. Usmála se. Thorolfa to vzpružilo.
"Ne," odpověděl, "dotáhneme to až do konce. Ta žena nehodlá utíkat. Měli bychom
snad my?" Zahanbení muži ho následovali.
Nicméně si přidržel závěs odhrnutý, aby viděl, co dělá. Vzala si kožený vak a
šla ven.
Obloha už skoro zčernala. Tu a tam se mezi mraky zešikma prodral nějaký sluneční
paprsek barvy bronzu. Vítr kvílel, jehličnany sténaly. Chladný vzduch se kolem
ní hnal jako ledovcová řeka. Sypala na zem popel z pytle a zpívala do větru.
Když se vrátila dovnitř, udělala to samé a pak podlahu obešla.
Právě skončila a vzápětí už je varovala: "Přicházejí!" Thorolf nechal závěs
klesnout.
Aimo s Vuokkem se nemotorně hrabali z vnitřních dveří. Na zádech měli přivázané
zabalené kusy jednoro-
čáka. Na místě ho stáhli, vyvrhli a rozčtvrtili. Ruce měli zmazané od krve.
Gunnhilda se něžně rozesmála. "Vítejte domů. Jste tu brzy. právě jsem vám
uklízela."
Stah a pátravě se rozhlíželi. "Kdo tady byl?" zeptal se Vuokko.
..Nikdo, proč?"
..To je divné," přidal se Aimo, "protože jsme nedaleko našli lidské stopy a
sledovali jsme je až sem, ale pak najednou zmizely."
Sedření a ušlí, ani jednomu to nemyslelo jasně. "No jo." usoudila Gunnhilda,
"možná šel někdo kolem, ale neodvážil se jít dál, a tak se stejnou cestou vrátil
zpátky, aniž jsem o něm věděla. Zítra ho můžete jít hledat, jestli se vám bude
chtít."
Vuokko to pustil z hlavy. "Podívej, co jsme přinesli. Očistili jsme to, abychom
tě té dřiny ušetřili."
A taky abyste měli lehčí naklaď, pomyslela si Gunnhilda. "Díky, díky. Mistři
moji, já vím, že jsem často umíněná, a omlouvám se, ale - ah, ať už mezi námi
víc není zlé vůle."
Aimo se také rozveselil. "U vás by se to zapíjelo, až byste byli namol a ještě
byste se hašteřili. My to oslavíme lépe."
Složili náklad a prohrábli oheň. Světlo se neklidně zatřepetalo, po místnosti se
mihlo pár začazených stínů, kouř zavířil a odlétl do burácejícího větru.
Gunnhilda zametla podlahu. Popel byl jemný jako prach. Sypali ho na bláto, aby
zakryli stopy, takže byly vidět jen při nejpečlivějším zkoumání; čarodějové se o
ni v tomto směru velmi strachovali. Uvnitř jí popel prokázal stejnou službu a
proutěné koště sedřelo i ty poslední šmouhy. Finové si odkrájeli vybrané kousky
masa, dle chuti. Voda v kotlíku, už předtím teplá, začala vřít. Většinu masa
naházeli do kotlíku a nechali ho vařit, nejkřehčí kousky napíchali na rožeň,
přidřepli si k ohni a dali se do pečení. Hutná vů-
ně přehlušila všechny cizí pachy, které by je snad mohly upozornit.
Gunnhilda mezitím mlčky roztahovala kůže na hliněnou lavici. Stlala lůžko pro
tři.
"Nech nás najíst," ozval se Vuokko. "Mám hlad jako vlk."
"To je nebezpečné slovo," upozornil ho Aimo. "Venku jsou divocí duchové. Mohli
by tě slyšet."
Gunnhilda se k nim vrátila. "Když jste na stráži vy dva," opáčila lichotivě, "na
co jiného by se ti ubožáci zmohli než na kvílení?"
Společně zasedli k jídlu. Misky si vzali na klín, a než si do nich nakrájeli
kusy masa a než je pak zase prsty vybrali a snědli, nepadlo ani slovo. Muži byli
příliš unavení, žena se zaměstnávala vlastními myšlenkami. Když dojedli, jen
zamumlala: "Umyji to zítra. Teď je mnohem důležitější, abyste si pořádně
odpočali. Břicha máme plná, doma je teplo a venku je slota, že by zrovna tak
dobře mohla být noc."
"Můžeme to zkusit," zaskřehotal Aimo, "i když ne-spavcům jako já není pomoci."
Houby byly na cestování, jasnovidectví a obcování s Mocnostmi.
"Myslím že je," odpověděla Gunnhilda. "Pojďte, lehneme si spolu, já vás uspím."
Vuokkovi spadla brada. "Ty - si lehneš - ke mně?"
"K nám dvěma?" ujišťoval se Aimo jako ve snách.
Vuokkovi se na ukoptěných tvářích zatřpytily dvě či tři slzy. "Už jsem skoro
ztratil naději," zašeptal. "Gunnhildo, co tak najednou?"
Zvedla se. "Nebyla jsem na vás tak laskavá jako vy dva na mne," odpověděla.
"Chci to změnit."
"Ať od ní dáš ruce pryč," zavrčel Aimo na svého druha.
"Ty taky," odsekl Vuokko.
Stránka 35
"Já jen chci, abyste se prospali," prohlásila Gunnhilda a šla si lehnout.
Vrávoravě se potáceli za ní.
Natáhla se doprostřed. "Lehněte si každý na jednu stranu," vyzvala je. Učinili
tak. Pažemi jim podložila hlavy. "Spěte. Spěte tvrdě; spěte dlouho."
: Jako unavené děti se k ní čarodějové přitulili a zavřeli oSi Oheň praskal. Po
stěnách se sunuly znetvořené stíny a stahovaly se do koutů. Kolem gammy skučel
vítr. Hučel ve větvích jako vlnobití. Gunnhilda vyčkávala. Brzy uslyšela klidné
oddechování.
Ještě než jí ruce zmrtvěly pod tou tíhou, vytáhla je. Aimo se pohnul. Vuokkovi
se z hrdla vydral vzlyk. Zne-hybněla. Propadli se zase zpátky do říše tmy.
Ještě chvíli vyčkávala. Čas se vlekl. Nakonec se posadila, popadla je za ramena
a zatřásla s nimi. Nepohnuli se. Převrátila se na kolena a klekla si mezi ně. V
duchu zpívajíc zaklínadlo, zvedla nejdříve Vuokkovu hlavu, pak Aimovu a zase je
položila zpět. Muži zůstali ponořeni do hlubokého spánku. Možná, že to
zaklínadlo ani nebylo nutné.
Teď. Celá se z toho rozklepala.
Na kolíku visely dva velké pytle z tulení kůže s koženými zdrhovadly. Lidé si do
nich balili věci, když vyjížděli na saních. Došla si pro ně. Na okamžik se ještě
zastavila a zadívala se na spící. Mohlo by jí to stát život. Toužila, aby jí ti
Norové pomohli, ale cizí dotyk by mohl Finy najednou vyburcovat ze spánku, a
kdyby otevřeli oči, stali by se Norové obětí jejich trollích čar. Zaťala zuby,
přehodila si pytle kolem krku, vplížila se zpátky na lůžko a klekla si Aimovi k
hlavě.
Opřela se o stěnu, nadzvedla ho, až se napůl vsedě zbortil, a kolenem si ho
přidržela. Trhnul sebou a prudce se nadechl. Než se stihla mlha spánku
protrhnout, přetáhla přes něj pytel, stáhla mu ho až k loktům, pevně utáhla
šňůru a na zádech mu ji zavázala. Vypravil ze sebe jakýsi bezeslovný, přidušený
nářek. Vuokko, omámený spánkem, se posadil. Spoutala ho stejně. "Gunnhildo!"
uslyšela. "Gunnhildo!"
Seskočila na zem. Kývali se, naráželi do sebe, nevidomí a zmatení. Ale rychle se
vzpamatují a osvobodí se. "Thorolfe!" zvolala.
Námořníci vyrazili. Zasvištěl Thorolfův meč. S temným křupnutím se zasekl
Vuokkovi do šíje. Dva další vrazili kopí do Aima. Třetí byl trochu váhavější, a
když uviděl, že čarodějové odešli z tohoto světa, poznamenal se na čele a na
srdci znamením kříže.
Po lůžku stékala krev a kapala na podlahu. Kde pramínek krve dospěl do světla z
ohně, křiklavě rudě vzplanul. Za krví se táhl ostrý puch. Umírající se pokáleli.
No dobrá, vraždění vídala často a tehdy v Seijině chatrči ji smrt těch zlotřilců
zachránila.
Zmocnila se jí taková lehkost, až se jí hlava zatočila. Málem by byla upadla.
Thorolf ji chytil za loket. "Je ti dobře, Gunnhildo Özurardottir?" zaslechla
jakoby odněkud zdálky.
Vítězství - jak sladce to zní. "Ano." Nahlas se rozesmála. "To byl smělý čin,
Thorolfe Skallagrimssone."
"Pro nás to bylo lehké. Ta statečná jsi ty." Obrátil se k ostatním. "Odneste ty
mršiny odtud."
Provedli to. Odtáhli mrtvoly takovým způsobem, aby většina krve vsákla do pytlů.
Thorolf si utřel meč do ovčí kůže a zasunul ho do pochvy. Pak se zpříma podíval
na Gunnhildu a zeptal se jí: "Co dál?"
"Jestli mne váš pán, Eirik Haraldsson, vezme domů, budu mu vděčná," odpověděla.
"A můj otec rovněž tak."
Vesele se zazubil. "Myslím, že i Eirik bude mít brzy své důvody k vděku."
Přistoupila k němu a vzala ho za ruce. "A ty jsi mi opravdovým přítelem,
Thorolfe," řekla tiše. "Ať naše přátelství nikdy nikdo nezlomí."
Jeho druhové nechali oboje dveře otevřené. Dovnitř pronikla záře blesku a
zaplavila místnost modrobílým světlem. Zarachotil hrom; to dunění cítili až do
morku kostí. Nebesa se otevřela a liják hučel jako vodopád. Po
zemi se rozběhly obrovské kroupy. Další oslepující blesk a další a další,
provázené ohlušujícím hromobitím. Mezi blýskáním byli jako slepí.
Skrz naskrz promáčení muži lezli zpět. Když za sebou zavřeli dveře, lomoz
utichl. Muž, který se předtím křižoval, se otřásl. "Tohle se tak časně zjara
nestává," prohlásil.
"Probudili jsme finské trolly," poznamenal jiný
"Teď je Thor vyhání," usoudil třetí.
Thorolf zůstal hrdě, vzpřímeně stát a teď se rozesmál. "O co jde - zranění přece
nejste, ne? Jestli tu budeme muset strávit noc. no co, poznal jsem už horší.
Hoďte něco na tu krev - třeba nějaké hadry z té bedny - a dejte péct další maso.
V žaludku mi kručí, mám ho scvrklý, že se mi dře o páteř. Vy ne, chlapi?"
Stránka 36
Je úžasný, pomyslela si Gunnhilda. Nebýt Eirika, těžko by našla lepšího.
A tak míjela chvíle za chvílí, až nastal čas uložit se k spánku. Medovina a víno
jim sice chybělo, ale o povídání nouze nebyla. Strach odezněl a muži bavili
krásnou mladou dívku příběhy a vychloubáním. Pověděla jim tolik, kolik
považovala za rozumné. "Já nejsem žádná čarodějnice a ani jsem nikdy být
nechtěla," prohlásila. "Přišla jsem se sem naučit něco, z čeho by mohl mít můj
lid užitek - léčení, ochranu, věštění. A kromě toho - když znáte to, co Finové,
dokážete s nimi jednat mnohem úspěšněji."
..Možná je na tom mnohem méně, než si mnozí myslí," podotkl Thorolf. "Proč by
jinak byli vůči nám tak bezmocní? A ty jsi ty dva ošálila opravdu šikovně,
Gunnhildo."
Přikývla. "Naučila jsem se tu pár užitečných věcí. Jenže jim byl najednou ten
jejich strastiplný život málo, dostali zálusk na mne." Pohodila hlavou. "A to
jsem nemohla nechat nepomstěno." Ale chvatně dodala: "Ne že by někdy dosáhli
svého."
Thorolf se uchechtl. "Já už jsem prošel řadou bitev,
ale tobě bych se nikdy postavit nepokoušel, Gunnhildo." Bouře zuřila až do
půlnoci. Ráno bylo jasné a jiskřivé. Thorolf poslal jednoho muže požádat Eirika,
ať se s loděmi přesune k tomuto břehu. S ostatními pak sbalil, co si chtěla vzít
s sebou, a odnesli to na břeh. Na chvíli se ještě v gammě zdržela, umyla se a
oblékla si ty nejlepší šaty, které s sebou měla. Když lodě připluly, čekala na
ně zářivá jako mladé jarní slunce.
XVIII
Na plné plachty křižovaly lodě přes šedivé, zelené pláně pokryté pěnou na
jihozápad. Moře se vzdouvalo a hučelo. Po většinu cesty pluli klidně, dlouze
stoupali a klesali šikmo proti vlnám. Trup skřípal a vrzal; výstroj z mrožích
kůží temně duněla. Někdy se příď zakousla přímo do vlny, vystříkla pěna, do
nekrytého trupu dopadla voda a muži ji vybírali a vylévali. Jinak pohodlně
posedávali u složených vesel, vyjma kormidelníka a těch několika, kteří drželi
hlídku. Někteří se povalovali na hromadách kořisti uložené uprostřed lodi a
zakryté přehozenými kůžemi, jiní seděli na lodních bednách, které veslaři
používali místo lavic. V malých podpalubích na přídi a na zádi žádné volné místo
nebylo; tyto prostory byly přecpány zásobami jídla, soudky s vodou, výstrojí a
dalším lupem.
Gunnhilda stála na velitelské lodi, na závětrné straně přední paluby. Dračí
hlavu ze špice sundali, aby nedráždili místní usedlíky, protože pluli podél
přátelských pobřeží; ale zpod plachtové výztuže pyšně zářily pruhy jasných
barev. Na sobě měla plášť s kapuci, ven vystrčila jen jednu ruku, aby se mohla
držet. Mořské kapky jí smáčely obličej a na rtech cítila slanou příchuť. Oči
přivřené před prudkým mořským jasem, upřeně hleděla k pevnině.
Na jasné bezmračné obloze plachtili bílí racci a černí kormoráni. Slunce se
sklánělo k západu a v podvečerních stínech ostře vystupovaly obrysy velkého,
skalnatého, rozeklaného ostrova asi míli daleko na levoboku, jednoho
z řetězce ostrovů, kolem nějž pluli. Vrcholky ještě místy pokrýval sníh, ale na
stráních už rašila první zeleň. Pobřeží věnčil zpěněný příboj.
Přišel Eirik a postavil se k ní. Srdce v ní poskočilo.
Vzhlédla. Protáhlá, ostře řezaná tvář se zvlnila úsměvem u něj tak vzácným.
"Dnes je nádherně," poznamenal, "ale než se dostaneme domů, čeká nás ještě pěkný
nečas."
"Doufám, že nás nečeká žádné neštěstí, které by stálo za zmínku," odpověděla.
"Ale mohlo by to být vzrušují-
Cl.: ;
Rozesmál se. ,.Ty nebudeš veslovat ani nosit džbery!" Hlas mu zněžněl. "Ale
stejně bych řekl, že jsi dost otužilá. Málo žen pobývá rádo na moři."
Chvilku mlčela, pak odpověděla: "Pro mne je jen dobře, že mne to těší. Docela
dobře se mi může stát, že na moři strávím valnou část svého života."
Svraštil čelo. Obočí měl vybledlé skoro doběla. "Jak jsi na to přišla?"
Odvrátila pohled. "Mám takové tušení. Nevím proč. Ale takové předtuchy se tu a
tam naplní."
Pátravě se na ni zadíval. "Možná jsi u těch čarodějů pobývala příliš dlouho,"
podotkl zamyšleně.
Pohlédla na něj a věnovala mu svůj nejhezčí úsměv. "A ty mne vezeš zpátky k mému
lidu... Ne, vždyť já už mezi svými jsem."
Jako by ho to zaskočilo, olízl si prst a nastavil ho větru. "Jestli se máme na
noc utábořit tam, kde chci, musíme brzy otočit kormidlo."
"Není na přistání ještě brzy?"
"Tady v okolí je jen pár míst, kde lze bezpečně přistát a kde jsou chráněné
zátoky."
Stránka 37
"Zajížděl bys takto každý večer, nebýt mne?" zeptala se.
"Pravděpodobně ne."
"Jsi tak hodný." Po pravdě na ni byl hodný po celou dobu. Spala ve stanu na svém
rozkládacím lůžku. Dali jí
nočník, kdyby potřebovala během dne na záchod, a zbytek skryly sukně - ošklivila
si představu, že vystrkuje nahý zadek přes roubení, jako to dělala posádka, když
m chtěla ulevit. Oni se nestyděli a ona se sice v duchu těšila pohledem na muže,
který spustil kalhoty, tvrdošíjně však vystupovala jako urozená žena.
Eirik se usmál. "Dokud jsi na palubě, nemám naspěch."
"Pobudeš na Ulfgardu jato náš host, že?" uniklo jí;
"Hm." Mnul si krátce zastřiženou bradu. "Bude se mi těžko odplouvat, když
nepopluješ se mnou."
Štěstí jí stouplo do hlavy, až by jásala. Celý svět se s ní zatočil. To bylo to,
po čem prahla, to, pro co osnovala kdejakou lest, kterou si jen dokázala
vymyslet.
Ovládla se. Teď hraje o všechno.
"Myslím to vážně," uslyšela Eirika. Mluvil vážně.
Zatajila dech. "Ty by ses mnou oženil?"
Postřehla, že ho to uvedlo do rozpaků. "No..."
"Můj otec by ti dal souhlas rád."
Eirik se zadíval na moře.
"Je to sice jen hersir," pokračovala Gunnhilda, "ale je to ten nejvýznamnější
muž v severním Haalogalandu. Dobrý spojenec."
Eirik poněkud upjatě přikývl.
Gunnhilda si povzdechla. "Předbíhám? Promiň." Zvážněla. "Neřeknu už nic než to,
že nebudu žádnému muži jen tak nějakou milenkou. Ani tobě ne, Eiriku
Ha-raldssone."
Zamračil se na ni. "Na osamělou ženu mezi vikingy si dost troufáš."
Nasadila opatrnější tón. "Nerada bych tě urazila. Ale třeba přijdeš na to, že ti
za to má láska stojí."
Eirik po ní blýskl úsměvem. "A tvá zášť je rozhodně toho druhu, o který bych
stát neměl. Mohlo by mne to stát život, že? Mám rád ducha, který v tobě tkví,
Gunn-hildo. Jsi jako já." Naklonil se blíž. "A jsi krásná na po-
hled, duchaplná v rozhovoru..." A najednou dospěl k rozhodnutí. ..Budeš z
královských manželek ta nejlepší."
Tlačila ho do kouta jako vlci dotírající na tury. "Z jakých jiných?"
Zvonivě se rozesmál. "Na rozdíl od svého otce ještě žádné nemám. Ty budeš
první."
A poslední, pokud to dokážu, pomyslela si. Rozhodně nestála o to, aby pro něj
napříště něco znamenala jakákoli jiná. s kterou se třeba vyspí. Ještě by mu
mohla porodit syny, z nichž by pro ni vyrostla hrozba.
XIX
Nakonec Ulfgard nenavštívil. Zamířil rovnou na svůj dvorec na jihu Haalogalandu
a ji vzal s sebou. Jednu loď poslal za Özurem Skvrnitou bradou, aby mu to
oznámila a pozvala ho na svatební hostinu. Když dopluli do přístavu, ubytoval
Gunnhildu poblíž své usedlosti u jednoho bohatého sedláka a ona na jeho dvorec
docházela, kdy jen mohla. Zároveň přikázal veškeré čeledi, aby se pustili do
svatebních příprav. Když něco chtěl, nebyl ochoten dlouho čekat.
Rozeslali zprávu široko daleko všem, kdo stáli za povšimnutí. Özurovci dorazili
v plném počtu. V hersirově doprovodu byli i Gunnhildini bratři, Aalf Lodník a
Ey-vind Chvastoun. Özur přinesl nejen okázalé dary - věděl, že ho čekají ještě
lepší - ale také pro ni skvostné šaty a šperky. Jeho dcera musí předvést, že
pochází ze vznešeného domu.
Jak se sjížděli další a další hosté, hodokvas bujel a bujel, až lidé zaplnili
dvůr a přelili se ven do kraje. Tlachali a vyprávěli, probírali novinky, tu
dohadovali obchody, onde se rozpoutala třenice, nicméně se neodvažovali hnát své
spory až do krajnosti - tady ne. Soutěžili - na člunech, v plavání, v jízdě na
koni, hodu kopím, střelbě z luku, zápasili pěstmi i na koních a tančili. Někteří
hráli hry -
vrhali kůstky nebo si navzájem dávali hádanky. Družina Eirikových žen, vedená
třemi, s nimiž čas od času spával, neměla chvíli oddechu - jakmile byly z prken
a koz postaveny stoly a lavice, roznesly mísy s vodou na mytí rukou a ručníky, a
pak roznášely jídlo: hovězí, vepřové, skopové, drůbež, ryby - na česneku, s
pórkem, hráškem, turíny, okořeněné bylinkami; k tomu pšeničný i žitný chléb;
máslo, sýr, med, borůvky sušené i zavařené. Když bylo sklizeno ze stolů, znovu
obcházely kolem a nalévaly do rohů víno a medovinu. Dobře zajištěný muž nebo
jeho syn pak možná nějaké, která se mu zalíbí, řekne, ať si k němu přisedne, a
ona s ním pak třeba stráví noc. V domě byla dokonce ložnice pro pár Eirikem
Stránka 38
zvlášť vybraných válečníků a pro přední hosty; ostatní si našli nějaký klidný,
čistý kout v přístavku či o kousek dál v nějakém stanu či kůlně.
Než se poslední hosté uložili k spánku, noc už řádně pokročila. Nezněly tu jen
opilecké tlachy a smích. Skald Dag předzpěvoval staré i nové verše o bozích a
boha-týrech. Eirik ze svého výsostného místa pronášel slova chvály a uznání a
rozdával dary ze svých skladů, jak se také sluší a patří na muže, jenž nese
jméno krále a čeká ho vláda nad celým Norskem.
Vyprávěl Gunnhildě o dvorcích ležících dál na jihu, větších a honosnějších, ale
Gunnhilda ještě nikdy neviděla ani nic takového jako toto.
Síň ze dřeva, natřená, řádně zastřešená, rozlehlá a mohutná, na koncích trámů
vyřezané dračí hlavy, na lome-nicích řezby znázorňující úponky vinné révy a
chňapající zvířata, z nichž šel strach. Po celé délce hlavní síně se táhly
pilíře, rovněž vyřezávané, které podpíraly střešní trámy a lemovaly Eirikovo
výsostné místo. Uprostřed byla vyhloubená tři podlouhlá ohniště, řádně vymazaná
jílem a denně čištěná. Lavice kolem zdí obložených dřevem a zakrytých
pestrobarevnými závěsy byly pokryty kůžemi, které se vyměňovaly hned, jakmile
vypadaly opotře-
bovaně. Na řetězech tu visely rozmanité lampy. Dveře vedle vchodu vedly k řadě
menších místností táhnoucích se podél severní zdi, ale nahoře v síni byla jedna
řada oken a další v jižní zdi. takže ve dne nebyla uvnitř nikdy tma.
Za domem stála hospodářská stavení, chlévy a výběh pro dobytek. Tady bylo rušno,
neustále se to tu hemžilo dětmi, psy a ostatními domácí tvory. Před vlastním
domem bylo dlážděné nádvoří a kolem něj sklady, dílny, kuchyně, koupelny a
altánky, v nichž mohly ženy příst, tkát a prostě být pospolu. Byla tu i zvláštní
podkrovní místnost, určená pro svatební noc.
Toho rána vyjela Gunnhilda ze sedlákova dvora na čtyřkolém voze, jehož výplně
byly plné proplétaných ornamentů, uprostřed s trollími obličeji. Povoz táhli dva
bílí koně v postrojích pobitých stříbrem, železné trojúhelníky cinkaly, aby
zaplašily zlé Bytosti. Seděla mezi dvěma pannami, na lavici potažené cizokrajným
hedvábím. Hedvábný měla i závoj; šaty a prádlo měla z nejjemnějšího plátna,
sepjaté těžkými sponami. Těžký byl i náhrdelník a prsteny, které dostala z
domova. Čelo jí zdobil věnec ze sasanek. Vpředu a vzadu jely na koních dvě
desítky mužů z Eirikovy osobní stráže, s Thorolfem v čele, helmy, kroužková
zbroj a vysoko držená kopí se jenjen leskly.
Na stromech pučely první malé lístky a chvěly se ve vánku plném vůně rašících
rostlin a písní ptáků, kteří se přednedávnem vrátili domů. Po nebi plulo pár
beránků. U síně zahučely rohy na přivítanou a Eirik jí ráznými kroky vyšel
vstříc, aby jí pomohl vystoupit.
Pomyslela si, že to ve skutečnosti vůbec nepotřebuje, ale dnes bylo lépe být
ostýchavou mladou nevěstou. On sám byl vyšňořen ve vyšívané, kožešinou lemované
tunice, kalhotách pod kolena, zlato na pažích, stříbro a jantar na krku - celý
se jen oslnivě třpytil, jak tam tak stál! Jako jedinou zbraň měl nůž za pasem a
jeho obvyklá strohá odměřenost se přetavila do všeobjímající lásky.
Ale pak odešel a mužský doprovod odpochodoval za
ním. Gunnhilda věděla, kam mají namířeno. Mohutný balvan v posvátném háji byl už
dávno přitesán do kvádra. Poblíž stáli uvázaní dva koně. Čekal tu muž s
kladivem, který je omráčí, až budou vzpínající se a bojující taženi ke kameni;
další tu čekal se sekerou, ten je zabije. Hořel tu posvátný obětní oheň ze
suchého dřeva rozdělaný třením dřívek, ležely tu kotle a nabroušené nože.
Slyšela jen málo o tom, co bude následovat - pravděpodobně ne přesně to samé
jako na Ulfgardu - ale bude se předkládat pokrm bohům.
Tu dobu strávila v síni s ženami. Když nepracovaly, věnovaly se většinou jí.
Eirikovy milenky byly jedovaté a plné zášti. Dala jim jasně najevo, že teď je
tady paaí ona, a od té chvíle se jí zdaleka vyhýbaly.
Den se pomalu vlekl, až konečně přinesli muži kotlíky s koninou a zasedli k
pití. Gunnhilda usedla společně s Eirikem na výsostné místo. Popíjeli drahé
cizokrajné víno ze skleněných pohárů. Ona jen usrkávala, chtěla si zachovat
jasný rozum a své čarodějnické umění. Lidé si přicházeli popovídat se svatebním
párem - Gunnhilda mluvila tiše, klidně a pečlivě volila každé slovo.
Hodovní tabule se pod jídlem jen prohýbaly. Hodo-kvas nabýval na veselí.
Ale když hostina skončila a večer zahalil síň do stínů, zadul roh a hosté byli
vyzváni, aby se ztišili. Před výsostné místo předstoupil Dag. Přednesl baladu o
Skirnirovi, která vypráví o tom, jak Frey získal za ženu Gerdu; pak pronesl
chvalozpěv na Eirika; a do třetice opěvoval Ózu-rův dům a přirovnával Gunnhildu
k Freyji. Dostal za to celý zlatý náramek.
Následoval ho Özur osobně, aby přede všemi odevzdal svou dceru manželovi. Eirik
uvedl ve známost, že jeho jitřním darem nevěstě bude dvorec a rozlehlé pozemky
dole ve Vikinu, zaopatřené veškerým potřebným služebnictvem, s truhlou plnou
Stránka 39
mincí až ze Serklandu. Gunnhilda si sňala z prstů prsteny a věnovala je manželce
Thorira
Hroaldssona. Eirikova pěstouna, jako dar od nevěsty.
Pak si vyžádali svolení promluvit Aalf s Eyvindem. Požádali Eirika, aby je
přijal do své družiny. Eirik souhlasil, vypadali na to, že se z nich stanou
udatní bojovníci, a navíc se tím ukuje mezi oběma domy další pouto.
Tu a tam přicházely další dary. Zvedaly se rohy, vyprazdňovány na počest každého
jednoho vysokého boha.
Protože si Gunnhilda výslovně vyžádala právě jeho, přinesl Thorolf
Skallagrimsson dovnitř obětní kladivo, teď již umyté a nablýskané. Položil jí ho
do klína, symbol Thora, a požádal Friggu, aby jí a jejímu manželovi požehnala.
Když si ho zase vzal, byla vdaná.
Muži se rozjásali a tlačili se kolem s blahopřáním. Přivlekli do síně sud piva,
nabírali jeden roh za druhým a pili na jejich zdraví, jeho vítězství, její
štěstí a na jejich zdatné syny.
Plameny poklesly a stíny houstly. Přinesli dovnitř borovicové větve. Každý muž
či chlapec si od skomírajícího ohně jednu zapálil a vyšel s ní ven. Později se
vrátí do siné, zažehnou lampy a budou pít až do úsvitu. Teď je však čekala jedna
radostná povinnost. Pod prvními hvězdami se zatřepetaly plameny prskajících
pochodní.
Vedení průvodu se ujal Thorolf. Za ním kráčeli ruku v ruce Eirik s Gunnhildou.
Za nimi proudili ostatní a hulákali ty nejsprostší a nejdrsnější rady, na jaké
si jen vzpomněli. Tak zaháněli noční děsy a podporovali plod-nost.
Pochodně obklopily altán. Thorolf vstoupil s novomanželi dovnitř a doprovodil je
po schodech nahoru. Otevřel jim dveře do podkroví, popřál jim příjemnou, sladkou
noc a zavřel za nimi.
Místnost osvětlovaly voskovice dovezené z jihu. Na zdech visely věnce z jalovci
a obilných klasů z posledních žní. Na stole stálo víno, chléb a jehněčí pečeně.
Podlaha byla posypána sladce vonícími bylinami. Hluk dole se najednou zdál být
kdesi daleko.
Eirik pomalu sňal Gunnhildě věneček a závoj a nechal je sklouznout na zem.
Zahleděli se na sebe v měkkém světle svící.
"Nikdy bych si byl nepomyslel, že budu tak dlouho čekat na ženu, kterou chci,"
vydralo se Eirikovi z hloubi hrdla.
"Možná za to stojím," odpověděla, plně si vědoma toho, že tomu tak je.
Přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Mohlo to snad být drsné a uspěchané, ale
Gunnhilda se k němu přitiskla celým tělem i rty a rozdychtěně ho lákala dál a
dál.
Zatahal za sponu. Rozesmála se, pomohla mu ji rozepnout a sundat, a pak další a
další. Když z ní spadl poslední kus prádla, rozevřela náruč, třikrát se zatočila
kolem dokola, jen jí černé vlasy zavlály, pak odhodila pokrývky a lehla si.
"Bylo mi řečeno, že je to neslušné," zašvitořila, "ale potřebuje snad někdo z
nás noční košili?"
"U Thorova mužství, ne!" vyhrkl Eirik a dral se z šatů jak pominutý. Přijala ho.
Nepodlehla bolesti - ostatně to bolelo méně, než čekala - ani nezatínala zuby.
Přijala bolest jako součást dění. Její duše snad dostala křídla. Když ukojil
první chvatnou touhu, její ruce a ústa bloudily po jeho těle, až jí začal
oplácet stejně. Společně začali nanovo. A tentokrát už tušila, jaké blaho ji
brzy čeká.
Když zase ulehli, pravil: "Nebýt toho, co jsem cítil, a těch krvavých skvrn,
těžko bych uvěřil, žes byla panna, Gunnhildo."
"Dbala jsem na tvé potěšení," zašeptala mu do ucha. A opravdu - léta se
vyptávala Seiji i dalších věci znalých žen; ale stejně to bylo především její
vlastní snění ve dne i v probdělých nocích.
Uchechtl se.
"Jo, ty jsi čarodějnice."
Ani netušila, kolik nesdělitelné moudrosti starší než
lidské pokolení v ní všechno to zaklínání a hledání probudilo. Bylo dobře, že
šla k Finům. A bylo dobře, že je nakonec zavraždila.
Vzpomínky se pro tuto chvíli rozplynuly ve štěstí, jako se rozpouští sůl ve
sluncem prohřáté vodě. "Pro tebe, můj milovaný," zašeptala, "se ještě zlepším."
Políbil ji s něhou, s níž se u něj ještě nikdo nesetkal. ..A jsi moudřejší, než
by se na tvůj věk slušelo. Mám štěstí. Budeme pár, na nějž svět nezapomene."
Znovu se začali laskat. A zanedlouho vykřikla: "Naplň mne zas a znovu. Naplň mne
našimi dětmi!"
Porodila mu jich devět.
Kniha druhá Bratři
Na sklonku svých let pobýval král Harald na tom či onom svém panství v jižním
Stránka 40
Norsku. Když poslední svatební host odešel domů, začal se Eirik balit na cestu,
že se vypraví za otcem ukázat mu svou novomanželku. "Určitě se mu budeš líbit,"
sdělil jí, "ale o tvém pobytu ve Finské marce budeme mluvit co nejméně, protože
otec z duše nenávidí vše, co zavání seidem."
"Co když se mu líbit nebudu?" trápila se Gunnhilda. "Nejsem žádná královská
dcera, jakou bys asi měl mít."
Eirik pokrčil rameny a pak se rozesmál. "Však si ještě nějakou takovou vzít
můžu."
Gunnhilda si jen pomyslela, že udělá všechno pro to a nebude váhat použít
jakýchkoli prostředků, aby k něčemu takovému nedošlo.
Jak tak za toho deštivého dne seděli v síni, přišel za nimi Thorolf
Skallagrimsson. Skomírající plameny v dlouhých ohništích sice vlhký, lezavý
chlad příliš nezaháněly, o to silněji však čadily a dráždily oči a nos.
Thorolfovy plavé vlasy byly v sešeřelé místnosti tím nejjasnějším, na čem mohlo
oko spočinout. "Můj pane," pravil, "vzhledem k tomu, že hodláš brzy odjet, žádám
tě o svolení vypravit se na svou vlastní cestu."
Už dříve mluvíval o tom, že po mnoha letech touží zase navštívit svou rodinu. Po
celou tu dobu mu námořníci přinášeli novinky z Islandu a on po nich jen prahnul.
Podle posledních zpráv se jeho sestra Thorunn provdala za zámožného mladíka
jménem Geir Ketilsson. Thorolf chtěl naložit knarr plný zboží, které v těch
končinách bude vždy vítáno. Eirik nebyl výslovně proti. Gunnhildě to bylo líto,
protože se s Thorolfem velmi spřátelili; občas se jejich pohledy střetly i na
déle než jen na letmý okamžik. Ale Thorolf přislíbil, že se příštího léta vrátí.
Eirik odpověděl tak hlasitě, aby ho slyšeli všichni: "Sloužil jsi mi věrně. Ať
máš tu nejpříjemnější plavbu.
A tady ti chci dát něco s sebou." Dal pokyn jakémusi chlapíkovi, který zjevně
věděl, co má Eirik na mysli, došel pro sekeru a položil ji mladému králi na
klín. Byla to mohutná a skvostná zbraň s temně lesklým břitem. ocel tepaná
zlatem a násada stříbrem. Eirik ji uchopil do obou rukou a zvedl ji. "Tady je
dar ode mne tvému otci Skallagrimovi."
Síní se nesl užaslý šepot. Eirik sice nebyl žádný skrblík, ale projevů
laskavosti či větší náklonnosti u něj bylo vskutku poskrovnu a mnozí ještě
pamatovali, jak zlá krev panovala mezi těmito dvěma domy. Bíle se zableskl
Tho-rolfův úsměv, vřelé byly jeho díky. Večerní pitka bude mít říz.
Gunnhildy se však náhle zmocnil jakýsi neklid. Ze všech těch projevů přátelství
a dobré vůle na ni najednou čišela předzvěst zla. Ne že by něco předvídala
pomocí kouzel. Prostě to najednou věděla, jako by se to odehrávalo v nějakém
snu.
Jako lovecký pes hledá stopu pátrala sama v sobě, jestli nenajde nějaký důvod.
Za plavby z Finské marky a ještě pak i tady mluvila s více Islanďany než Thorolf
a poslouchala, co si námořníci vyprávějí, když si mysleli, že je neslyší.
Kveldulfův rod, který zakořenil v Borgu, byl v jádru veskrze podivný a
nevypočitatelný. Thorolfův bratr Egil už v sedmém roce svého života zavraždil
jakéhosi svého kamaráda, s nímž se dostal do sporu. To vyústilo v šarvátku mezi
dospělými, v níž zemřelo sedm mužů. Když bylo Egilovi dvanáct, tak se ještě s
jedním chlapcem jménem Thord pustili do jakési míčové hry proti Skallagrimovi.
Starý muž prohrával, ale když padl soumrak, zesílil natolik, že srazil Thorda k
zemi tak tvrdě, že ho zabil, a pak se vrhl na svého syna.
Služebná, která se o Egila starala, na něj křičela, ať toho nechá. Jmenovala se
Thorgerda Brak, byla to statná žena, síly měla jako muž, tak trochu čarodějnice.
Předpokládalo se, že se Egil v jejím domě určitě něčemu přiučil.
Jenže když se do ní pustil Skallagrim posedlý šílenstvím, nedokázala se ubránit.
Pronásledoval ji po útesech, až po ní nakonec hodil kamenem a srazil ji do moře.
Egil ji brzy pomstil - rozťal jednomu Skallagrimovu oblíbenci sekerou hlavu. Ani
tehdy, ani nikdy později o této události ani otec. ani syn nemluvili.
A z Egila se stal skald, jehož verše byly stále lepší a lepší.
Gunnhilda nikdy neměla to srdce tyto zvěsti s Tho-rolfem probírat. A neměla to
srdce ani teď. Jen se schoulila do sebe a v duchu si přála, aby nikam
neodplouval.
Snažila se přesvědčit samu sebe, že se její obavy nezakládají na ničem než na
chvilkové nevolnosti. Vypadalo to, že čeká své první dítě.
II
Jarl z Hladi byl hned po králi nejmocnějším mužem v Norsku. Pod něj spadala
bohatá pobřeží Thraandlawu, se statky, lesy a vodami bohatými na ryby, a
rozsáhlé loďstvo kotvící ve velkém fjordu i mimo něj. Thraanďanů bylo hodně, byl
to hrdý, houževnatý lid, který se na obhajobu svých práv neváhal chopit zbraní.
Jarl žil mezi nimi, řídil tingy, na nichž se scházeli k projednání sporných
případů a ke stanovení či naopak zrušení zákonů; rovněž řídil obětování bohům a
Stránka 41
jako takový na ně měl mnohem větší vliv než kdokoli jiný. Když Harald
Krásnovlasý tvrdou rukou sjednocoval království, mohl si pokládat za štěstí, že
Haakon Grjotsson usoudil, že nejlepší bude přidat se na jeho stranu. Společně
zdolali osm nižších králů. Harald učinil z Haakona vládce nad kraji, kterým již
stejně panoval. Ti dva se často scházívali a Haakon vychovával Haraldovy syny
Gudroda a Haalfdana Černého. Když pak Haakon zemřel, převzal jarlství jeho syn
Sigurd a oba chlapci zůstali u něj, než dospějí.
Sigurd Jarl byl moudrý muž, který stál o dobré vztahy se svobodnými sedláky.
Soudil je spravedlivě, a když
potřebovali pomoc, pomohl jim, stejně jako vždy štědře obdarovával náčelníky,
když je hostil. Tak si získal jejich věrnost a díky tomu byl ještě mocnější, než
kdy býval jeho otec.
Král Harald měl mnoho dětí s řadou žen. Část synů mu zemřela v raném věku: na
nemoc, nešťastnou náhodou nebo v bitvě ať doma či v cizině. Když dosáhl padesáti
let, pokusil se udělat přítrž jejich věčným rozbrojům, tu a tam až vražedným, a
svolal na Eidsvold ting. Tam rozdělil mezi čtrnáct nejsilnějších vládu nad
nejvýznamnějšími oblastmi, nicméně si je všechny ponechal pod svou nadvládou.
Každý dostával polovinu daní a dalších požitků plynoucích z jeho území, s právem
usedat na výsostné místo o stupínek výš než jakýkoli jarl. leč v Haraldově
přítomnosti o schůdek pod ním. Většina z nich doufala, že se po jeho smrti stane
králem nade všemi, Harald však svým nástupcem jmenoval Eirika. Rozhodně to v
nich nevyvolalo lásku k bratrovi, jak ostatně Eirik dobře věděl sám. Nijak se mu
nelíbilo mít kolem sebe takovou číhající smečku.
Když Harald Krásnovlasý zplodil poslední ratolest, měl už dobře sedm křížků na
hřbetě. Zplodil ji s mladou ženou, jejíž rodina pocházela z ostrova Mostr a
která byla proto známá jako Thora, služka z Mostru. Byla z dobrého, majetného,
svobodného selského rodu, vysoká a pohledná, a vstoupila do služby na jednom
královském statku v Hordafylki. To byl celkem běžný způsob, jak si nějaký rod
získával přízeň. Když tam král čas od času zavítal a vzal si ji do postele,
nikdo na tom neviděl nic špatného.
Sigurd Jarl měl tou dobou tím směrem něco k vyřizování a stalo se, že když se
přiblížil její čas, měl zrovna namířeno k domovu. Proslýchalo se, že král je v
Saeheimu, na severu. Sigurd nocoval na královském statku v Hordafylki a Thora ho
požádala, jestli by ji nevzal s sebou, protože Harald by určitě dítě rád viděl.
Byl s tím svolný, a tak se ráno nalodila na jeho loď. Léto se chýlilo ke konci a
počasí bylo vrtkavé. Drželi se v chráněných vodách mezi ostrovy a pevninou a víc
křižovali proti větru, než pluli pod plnými plachtami. Když se přihnala bouřka,
zavčasu zakotvili pod kopcem zvaným Hellun a vyčkali, až se nečas přežene. A
právě tehdy na Thoru přišly porodní bolesti.
Ostrov bičovala vichřice, vítr vyl jako zběsilý, zima zalézala pod šaty
promáčené deštěm a mořskou pěnou. Vlny tu nebyly velké, ale štípaly jak sekery,
kovově šedivé jako obloha. V dohledu nebylo žádné přístřeší, jen tráva, křoví a
stromy, jejichž větve, na nichž ještě zbylo pár listů, se divoce zmítaly ve
větru. Pobřeží lemovaly skály. Příliv právě vrcholil: Sigurd vyhodil kotvy na
přídi i na zádi a zastavil těsně u pevniny. Odtud dosáhla lodní lávka na
mělčinu.
Thora klečela v podpalubí. Chvílemi se třásla, občas maličko zasténala. Sigurd
ji vzal za ruku, pomohl jí vstát a převedl ji přes lávku. Na rozhoupané lodi by
jim mohlo dítě snadno vyklouznout, spadnout a ještě by si rozbilo hlavu. Země je
alespoň pevná.
Thora se dobrodila na břeh a znovu se svezla na kolena. Mezi útesy přivedla na
svět chlapce. Nebyla tu žádná porodní bába, muži z posádky měli zkušenosti jen z
chlévů, ale Thora byla statná žena s širokými boky. Sigurd sám přeřízl pupeční
šňůru a zavázal ji.
Novorozenec se rozječel z plných plic a brzy začal dychtivě sát. Sigurd ho polil
vodou a dal mu jméno Haa-kon, posvém otci. Bouře utichla. Loď vyplula dál.
Král Harald souhlasil, zeje to slibné mládě. Po několik dalších let nechal Thoru
žít ve vší váženosti na jednom svém statku a Haakona nechal u ní.
III
Gunnhildin první se narodil v komnatě plné umně tkaných závěsů, planoucích ve
světle svící. Mezi nimi visely
na zdech ty nejzručněji, nejpečlivěji vypracované talisma-ny. Na pomoc tu měla
tři ženy znalé věci. Stála na zemi, ale na vysoké vrstvě slámy, pokryté čistým
plátnem. Ženy plátno vyměňovaly a rovněž převlékaly i ji. Co chvíli jí jemným
šátkem utíraly pot a šátek pak vždycky vymá-chaly v horké vodě, v níž louhovaly
byliny, a vyždímaly. Když jí docházely síly, podpíraly ji. Čas od času si ta
nejstarší navlékla rukavice z kočičí kůže, vylezla na vysokou trojnožku a
vzývala Baldrovu matku Friggu, Thorovu matku Jbrd a Ingrun, matku Freye a
Stránka 42
Freyji. Druhá měla nádherný hlas a zpívala písně radosti a naděje. Třetí se
starala o kotel s ohněm, z nějž se linul vonný dým.
Gunnhilda byla mladá a křehká. Porod se vlekl. Tonula v mlze bolesti, odtržená
od světa, odkud k ní jako troubení rohu zvoucího do boje doléhalo jen dravé,
vlčí vytí větru a bubnování lijáku. Při každém stahu měla pocit, že se jí do
útrob zařízl meč.
Nebudu křičet, zaříkala se znovu a znovu; nebudu se svíjet v křečích ani padat,
překonám to, když už se to po mně chce. A nějak si dokázala najít cestu, jak
využít své znalosti čarodějnického umění. Bolest dokáže osvobodit duši.
Kousek po kousku, jedno v duchu pronášené zaklínadlo za druhým, zatímco den
pohasínal a dovnitř se hrnula noc se od toho odpoutala - ne úplně, protože
spánek by nyní znamenal smrt, ale nakonec řídila dění probíhající na slámě jako
kormidelník svou loď. Co slyšela a cítila, nebylo pro ni ničím víc než pro
kormidelníka rozbouřené moře a nečas. Vědomí se vznášelo někde vysoko nad ní a
letělo na sever.
Měsíc plul s ní, uprostřed rozervaných, přízračně osvětlených mraků. Za sebou
nechala hory, nekonečnou tmu, protrhanou fjordy, jezery, řekami a ledovci.
Thraan-dlawské nížiny - musel to být Thraandlaw, táhly se od jeho mořských
zálivů a chobotů - byly pokryté jinovatkou ozářenou měsícem. Temně se tu
rozlézal dvorec s přileh-
lými budovami. Přes blány napjaté v oknech prosvítala třpytivá zář ohně. Muži,
kteří ještě seděli u svého piva, ji neviděli procházet střechou - nebo se snad
přece otřásli v závanu chladného vzduchu? Našla postranní ložnici a chvíli se
vznášela nad lůžkem. Nebylo tam žádné světlo, ale přesto viděla spící ženu a v
kolébce vedle ní novorozeně.
Poznala je. Na jih dorazila zpráva o Thoře, služce z Mostru, a jejím mrněti.
Gunnhilda to zaznamenala, byť jen letmo. Její čas se blížil a v současné době
pro ni znamenali hrozba Eirikovi dospělí bratři.
Teď ji však nepříjemně překvapilo, že norna zpívající nad malým Haakonem na dítě
nevložila žádné prokletí, a nejen to, nepředurčila zlý osud ani nikomu jinému,
jehož života se toto dítě dotkne. Jenže Gunnhilda byla bezmocná, dnes nebyla
dokonce ani vlaštovkou jako kdysi; její duše se zde vznášela nahá.
A jako vlečená na provaze se Gunnhilda vrátila. Nejstarší porodní bába už dítě
vytáhla; druhé dvě ji právě pokládaly na záda.
..Je to chlapec," uslyšela odněkud zdálky. Sluch se zaostřil i zrak se vyjasnil
a spatřila vřeštící červený uzlíček, svého a Eirikova syna, první z královských
dětí, jež porodí. Její muž říkal, že když to bude chlapec a zdravý, bude se
jmenovat Gamli.
Vyšlo lůžko. Ženy Gunnhildu znovu umyly, převlékly do čistého prádla, pomohly jí
do postele a daly jí napít vody. Haakon v její mysli vybledl jako zapomenutý
sen. Když se jí pak v hlavě zase rozjasnilo, zůstalo v ní jen hluboké opovržení.
Muži se vychloubají nebezpečenstvími, jimiž prošli, útrapami, jež překonali. Co
ti vědí?
IV
S podzimem hnal Skallagrim dobytek z pastvin dolů do Borgu Da porážku. Krávy se
poplašeně motaly a bučely. Rohy se míhaly, psi štěkali, muži a chlapci křičeli
a obíhali stádo, aby ho udrželi pohromadě. Skallagrim nakázal dvě odvést k domu.
Tam nařídil chlapům, aby jim překřížili hlavy a pevně je přidrželi. Osobně pod
ně položil velký plochý kámen. Ted teprve se chopil sekery, kterou mu Thorolf
přinesl od krále Eirika. Ve chvíli, kdy ji dostal, neřekl nic, jen si ji zavěsil
nad postel. Dnes se s ní rozmáchl, jen to zasvištělo. Jedinou ranou uťal obě
hlavy. Hlavy dopadly na zem, zadunělo to, vytryskla krev, jenže jak sekera
narazila na kámen, břit se odlomil a čepel praskla. Skallagrim na to chvíli beze
slova hleděl, pak ji odnesl zpátky do domu a odhodil na trám nad ohništěm. Nikdo
se ho neodvážil zeptat, co tím mini.
Ale jinak - jakkoli byl jako obvykle skoupý na slovo a špatně naložený - přijal
svého syna Thorolfa i s celou je-denáctičlennou posádkou vlídně. Však jeho dům
by mohl poskytnout nocleh i více lidem. Byl postavený z drnů, protože stromy na
Islandu byly zakrslé a vcelku vzácné a porost by se brzy vyčerpal. I když tak
majetní muži jako on si mohli dovolit kupovat stavební dříví z Norska, a na
pobřeží, kde Kveldulfův syn zakotvil, bylo také dost naplaveného dříví, protože
když první mořeplavci házeli přes palubu sloupky a podpěry ze svých výsostných
míst, vedly je k tomu i jiné úvahy než jen dostat znamení od bohů, a tak střecha
Borgu spočívala na pevných kůlech a trámech a zastřešovala dobře zařízené
místnosti, jejichž počet postupem času stoupal.
Thorolf si tam užíval vcelku dobré časy. Hašteřil se s Egilem, který se choval
mnohem zpupněji, než by se na takového mladého klacka patřilo - občas vzplanul
vzteky a řval jak pominutý, jindy zas po celé dny mrzutě vysedával ponořen do
Stránka 43
chmurného rozjímání. Ale častěji visel svému bratrovi na rtech a nemohl se
nasytit vyprávění o dalekých zemích a smělých skutcích a v tmavých očích
doutnala dychtivá touha. Ostatně Thorolf nebyl doma pořád; jezdil po širém okolí
po návštěvách.
Vyjížděk však bylo s postupující zimou stále méně
a méně a Thorolf se stále více a více věnoval rozhovorům s Aasgerdou, dcerou
svého přítele Bjorna Brynjolfssona a chráněnkou svých rodičů Skallagrima a Béry.
Tlachali, smáli se, hráli hry nebo se společně věnovali domácím pracím; sedávala
vedle něj a předla, zatímco on vyřezával lžíce nebo topůrka: chodívali na
procházky, sami, jen ve společnosti jeho kopí. Byla to šikovná, pracovitá žena,
uměla se i bavit, když se jí zachtělo; měla příjemnou tvář, modré oči, jemně
vykrojené rty, na nose pár pih, po útlých zádech se vinuly vlasy světlé jako
ten. Vražedná Gunnhildina krása ho přestala pronásledovat.
Zjara sdělil otci. že se vydá na východ. Skallagrimmu to rozmlouval. "Už máš za
sebou dost slavných cest," namítal starý muž, "a říká se, že štěstí sedá jen na
hrstku, ne na mnohé. Raději si tu zaber tolik pozemků, kolik myslíš, že by měl
vážený muž mít."
"Já tam musím," odpověděl Thorolf. "Slíbil jsem to. Ale až se vrátím, určitě se
tu usadím. A Aasgerda se mnou popluje ke svému otci do Norska. Požádal mne o to,
když jsem odplouval."
"No dobrá, jak chceš," povzdechl si Skallagrim. "Já jen mám pocit, že jestli se
nyní rozdělíme, už se nikdy nesejdeme."
Bera na to neřekla nic, jen se na syna dlouze zadívala. Egil chtěl plout také.
Otravoval a otravoval. Na bradě mu rašilo černé chmýří a ještě pořád rostl,
přestože už byl vysoký jako většina dospělých mužů. "Ne," prohlásil Thorolf.
"Když tě nedokáže zvládnout ani náš otec a doma, těžko tě mohu já vzít s sebou
na cesty. Nijak by ti neprospělo, takhle se předvádět v cizině."
Egil střídavě rudl a bledl. "Pak se ale může stát, že nepojede ani jeden z nás,"
zavrčel.
Thorolfova loď, už připravená k vyplutí, kotvila v zálivu Braky, zálivu, kde
zemřela Thorgerda Brak, Egilova pěstounka, ta čarodějnice. Té noci fičel od moře
prudký vítr. Egil vyšel za tmy ven a přeřízl kotevní lana. Loď se
uvolnila a Thorolf se svou posádkou měli co dělat, aby ji zachránili. Když Egila
hubovali, prohlásil, že jestli ho nevezmou s sebou, napáchá ještě větší škody.
Nastoupili smiřovatelé a výsledkem bylo, že Thorolf nechal bratra,
ať se nalodí.
Při odjezdu přinesl Skallagrim na pobřeží sekeru. To-půrko zčernalo od kouře a
ocel zrezivěla. Podal ji Tho-rolfovi a pravil:
"Praskla přesně v místě vady neuspěl vlk se svou ránou. Kradí a zbaběle,
prohnaně sváděla vlka k důvěře. Zpátky ať jde ten prasklý břit, ta ožehlá
dřevěná zlolajnost. Není nám ho zapotřebí, Třebas je to krále dar."
Jakmile byli na moři, hodil Thorolf zničenou sekeru přes palubu. Takový projev
zaryté zášti je od otce přinejmenším nešťastný, pomyslel si. A pak se přes celou
palubu zadíval na sedící Aasgerdu a tvář se mu rozjasnila.
A znovu stál před Eirikem a Gunubildou. Avšak nyní to bylo v Raumsdarlu, v
jednom z těch několika krajů, nad nimiž svěřil Harald vládu Eirikovi, a tento
dvorec byl větší a honosnější než ten, který si Eirik držel v Haalo-galandu. A
přece oba povstali a sestoupili na zem, aby se s Islanďanem pozdravili. Eirik mu
stiskl ruku a vřele ho přivítal, Gunnhilda mu zlehka, letmo položila ruku na
loket - jí však ruku nestiskl a ani na ni nehleděl stejně jako dřív. Stáhla se,
pozorně ho sledovala a poslouchala.
"Ano, měli jsme skoro celou cestu příznivý vítr," vyprávěl Thorolf jejímu
manželovi. "Zemi jsme spatřili u Hordafylki, pak jsme odbočili na sever a cestou
jsme se ještě zastavili v Sognu, protože jsme mému příteli Bjornu
Brynjolfssonovi vezli zpátky jeho prvorozenou dceru."
Eirik přikývl. "Slyšel jsem, že Brynjolf zemřel a jeho dědictví si mezi sebou
rozdělili jeho synové."
"Zato Bjorn je mužem v plné síle a na svém místě. Zjistil mi, kde jsi, a já jsem
tě neprodleně chvátal pozdravit." Thorolf se usmál. "Rovněž ti přináším pozdravy
od svého otce a jeho díky za tvůj dar." Otočil se a kývl na muže za sebou.
"Posílá ti toto, králi Eiriku."
Gunnhilda viděla ten nucený úsměv a slyšela, jak hluše zní jeho hlas. Zdálo se
však, že nikdo jiný si toho nevšiml. Naopak, všichni se zvědavě shlukli kolem,
když Thorolfovi druhové předstoupili s dlouhou, tlustou rolí a rozvinuli ji, jak
jen síň dovolovala. Sluneční světlo pronikající dovnitř otevřenými dveřmi
dopadlo na plachtu pro válečnou veslici, prvotřídního provedení, s rudými a
bílými pruhy, na nichž se skvěl letící havran. Zvedl se obdivný šum. Gunnhilda
Stránka 44
chvatně přelétla pohledem námořníky. I ti něco tají.
Tužila, o co asi jde. Thorolf má přece vlastní majetek a zároveň si nijak
nepřeje mít v Norsku nějaké nesnáze. Ano, ona mu také žádné nepřeje, byť ji
maličko hryzalo, že vůči ní ten vysoký, pohledný muž tak náhle ochladí. Ale
chtěla vědět víc. Král, stejně jako kočka, žije tím déle, čím více ví o tom, co
se děje mezi jestřáby i zajíci. Však ona se najde nějaká cestička, jak to
zjistit. Eirik už zve Thorolfa, ať u něj přezimuje. To jí poskytne dost času
někoho opít nebo mu jinak rozvázat jazyk.
"Díky, králi," odpovídal právě Thorolf. "Ale nejdříve si musím vyřídit ještě
jednu cestu. Jak vidíš, je nás jen pár. Loď a většinu posádky jsem zanechal u
sedláka Gudlauga Žraloka, od něhož jsem si také půjčil koně, abychom sem mohli
dojet." Široce se usmál. "A velením
jsem pověřil svého bratra Egila, protože - abych tak řekl - si nejsem jist, zda
by to byl příjemný host."
Jestli se vydařil po Skallagrimovi, pomyslela si Gun-nhilda, tak na tom
nepochybně něco je.
Eirik se tím svým úsečným, rachotívým způsobem uchechtl. "Třeba by se tu něčemu
přiučil. Ale copak to máš za neodkladnou záležitost?"
"Jedná se o Thorira Hroaldssona ze Sygnafylki, jehož dobře znáš." Neklid
Thorolfa opustil. Oči se mu šťastně rozzářily a štěstí zvučelo i v jeho slovech.
..Možná se tam nějakou chvíli zdržíme. Když jsem přivedl Bjórnovi jeho dceru
Aasgerdu, nic nenamítal proti tomu, abych se s ní oženil. Ale bylo by dobře
získat také souhlas jejího strýce Thorira."
Ach ano, pomyslela si Gunnhilda, to by bylo moudré. Když se takto spojují silné
rody, nejprve musí dosáhnout shody ve všech směrech, ohledně majetku i všeho
jiného. Pak může člověk doufat, že budou zajedno i nadále - na rozdíl od synů
Haralda Krásnovlasého. A při nehynoucí nesmiřitelnosti mezi starým králem v
Norsku a starým náčelníkem na Islandu se může stát, že budou Thorolf a jeho
Aasgerda časem potřebovat mocné přátele.
"Ať se ti všechno vydaří, jak si přeješ," pravil Eirik. "Než odejdeš, pobudeš
ještě pár dní se mnou." To nebyla otázka. "Budeme hodovat, vezmeme si sokolníky
a zalovíme si a probereme všechno, co se nám za poslední dobu přihodilo."
Bude se Thorolfa obšírně a donekonečna vyptávat na Island, pomyslela si
Gunnhilda. ale neuslyší nic, co um Thorolf nebude chtít říct. Ona možná ano. Už
vycítila, kudy vedou cestičky, jak zasahovat do vladařského řemesla. Už věnovala
pár milých slůvek, nějaký ten stříb-rňák, tu a tam trochu pomoci nuzným, mužům,
kteří jí připadali důvěryhodní. Poslíčci, slídilové, úkladní vrahové a kdoví co
ještě? Eirik je sice sdostatek nemilosrdný, ale přespříliš přímočarý a
bezelstný.
Ne že by ho neshledávala tím nejvznešenějším mužem na světě. Tyčil se nad
ostatními jako jasan nad hložím či jako jelen, který pyšně zvedá k nebesům
paroží třpytící se rosou. Prostě mu jen chtěla pomoci, stejně jako jejich synovi
Gamlimu a jejich dalšímu synovi, který už možná spočívá v jejím lůně, a všem
dětem, které ještě budou následovat. Rodu, domu, jménu.
VI
V poklidu minulo pár měsíců. Hersir Thorir přijal Thorolfa. Egila a celou jejich
posádku na svém rozlehlém statku v Sygnafylki příznivě. Byl to sice oblíbenec
krále Haralda a pěstoun krále Eirika, na druhou stranu však byl sám před
Kveldulfovým odchodem Skallagrimo-vým chráněncem. Ta roztržka ho zarmoutila; z
naděje na smír byl šťasten. Pravil, že sňatek své neteře Aasgerdy hodlá rozhodně
podpořit.
A tak se Thorolf zakrátko plavil zase zpátky za Bjor-nem. Rychle smluvili
všechny náležitosti. Ta svatba vyžadovala pořádnou oslavu, takže byla stanovena
na podzim, po žních, u Bjorna. Na tu dobu se Thorolf vrátil k Thori-rovi.
Egil se po celý ten čas držel v pozadí. Beztak s bratrem nevycházel dobře. Ba co
víc, když viděl, co se děje na protější straně zálivu, v Sognu, usoudil, že by
se tam brzy začal nudit. Thorolf mu to nerozmlouval, až příliš dobře tušil, k
čemu by to vedlo. Sygnafylki však Egilovi nabízelo hodně, pokud šlo o plachtění,
rybaření, lov, děvčata a podobné kratochvíle. A navíc si Egil našel přítele v
Thorirově synovi Arinbjfirnovi.
Člověk by se toho vskutku nenadal, tak rozdílní ti dva byli. Arinbjórn byl o pár
tet starší, poměrně vysoký a statný a přitom bystrý a rychlý. Pískově plavé
vlasy a vousy rámovaly široký obličej s nosem jako skoba a šikmýma
modrýma očima. V řeči byl obvykle rozvážný a nebyl náchylný ke vzteku, ale když
si vzal něco do hlavy, bylo rozumnější mu vyhovět.
Náklonnost mezi ním a Egilem sílila, až přerostla v opravdové přátelství.
Shodovali se, ať už se jednalo o zábavu, uličnické kousky, společnou práci na
statku či cokoli jiného. Oba byli zruční; Egil se zapojil do stavby člunu. Měli
Stránka 45
si toho navzájem hodně co vyprávět o svých otčinách a národech. Arinbjornovi se
líbilo, jak Egil přednáší verše, jak ty dávné, které se jeho mladší druh učil od
každého, kdo mu přišel do cesty, tak ty nové, které složil sám. Verše sice
skládal každý muž, kterému se dostal o alespoň trochu slušnější výchovy, ale
Egil měl osobitý dar a Arinbjorn mu naslouchal jako u vytržení.
Za těch pár měsíců Egil rychle dorostl v muže. Byl vyšší, statnější, silnější,
tyčil se nad většinou ostatních jako hora a taky je porážel. Vzhledem k tomu, že
tu byl šťasten a měl za vzor Arinbjorna, trochu držel na uzdě svou horkou hlavu
a krotil svou prchlivost. To Thorolfa přesvědčilo, aby na něj začal pohlížet
poněkud shovíva-věji.
A pak se to všechno zvrtlo tak, že byl s dalším zlepšováním konec.
Léto se chýlilo ke konci, úroda byla pod střechou, strniště na polích i senných
lukách zhnědla, břízám zežloutly listy, vítr štípal, stovky ptáků táhly na jih a
nebe se naplnilo tlukotem křídel a divokým křikem. Muži si připravovali lodě. Na
svatbu do Sognu byl pozván kdekdo, nejen Thorolf, Egil, jejich družina, Thorir,
Arinbjorn a další místní, ale i nemálo významnějších mužů z okolí. Dvorec se
lidmi jen hemžil a všude bylo plno chvatu a křiku.
V předvečer odjezdu Egil onemocněl. Zmítaly jím trýznivé záchvaty kašle a
spalovala ho horečka. Byl upoután na lože a hlasitě se všem svěřoval s touhou
najít a zabít jakoukoli zlotřilou Bytost, která ho do tohoto stavu
uvrhla. Sotva se zmohl na to, aby popřál Thorolfovi šťastnou cestu.
Během několika dní se mu udělalo lépe, jenže to už bylo pozdě. Znuděně zíval,
každému odsekával a otráveně lomozd po dvorci, který se ponořil do šedivé nudy.
Doma zůstal také Thorirův hospodář Ólvir, který měl spravovat záležitosti svého
pána. Byl to podsaditý, prošedivělý muž s tupým nosem a šrámy na tváři, nicméně
dosud Srý. Nyní potřeboval odjet vybrat pachtovné za pozemky, které Thorir
porůznu v okolí vlastnil. Vzal si na to Sun a jako posádku dvanáct čeledínů.
Egil ho požádal, jestli by mohl jet s nimi. "Jo, máme v lodi místa dost," pravil
Ólvir. "a jeden muž navíc se nám může i hodit.* A tak si vzal Egil meč, štít,
kopí a pár svršků navíc a plul s nimi.
ÍMvir měl pravdu. Ještě ani neopustili fjord a už se počasí změnilo. Když minuli
poslední výběžek pevniny a zahnuli na sever, narazili na ostrý protivítr a
rozbouřené moře. Veslovali až do večera. Konečně se před nimi vynořil ostrov
Atley. Přistáli, vytáhli člun nad čáru přílivu a zajistili ho. Ólvir věděl, že
kousek odtud ve vnitrozemí leží usedlost náležející králi Eirikovi. Muži tam
vyrazili požádat o nocleh.
A tak se Egil poprvé setkal s Eirikem a Gunnhildou.
VII
Takový král se i s celou družinou a veškerou čeledí co pár měsíců, ne-li
častěji, stěhuje z jednoho místa na druhé. Musí se všude ukázat, všude promluvit
s náčelníky, zjistit, co se děje, uklidnit nepokoje, rozsuzovat pře, vést
obětování, rozdávat dary a konat všechno ostatní spojené s panováním. Kromě toho
- takové množství družiníků a čeledi vyjí usedlost až na dno a domům nějaký čas
zabere, než se vzpamatují a zbaví špíny a zápachu po tolika hostech.
A tak Eirik s Gunnhildou zvolna křižovali zemí na jih, až dorazili na Atley.
Zpráva o jejich příjezdu je jako vždy předešla. Jejich tamní stolník a správce,
nějaký Bard, všechno zavčas připravil, a nešlo jen o neomezené zásoby jídla a
pití; na počest místních bohyň se tu budou konat i příslušné obřady. Přípravné
práce, to bylo něco vyčerpávajícího. A nadto byl Bard velký skrblík. Ta návštěva
ho přijde na hodně. To ho uvrhlo do chmurného rozpoložení, což se sice nedovážil
dát najevo, ale pronásledovalo ho to jako noční můra.
Nicméně zajistil hojnost všeho.
U obětního balvanu v blízkém háji král osobně porazil tučnou krávu - sťal jí
hlavou sekerou, jedinou ranou: přizval Barda a stařešiny k účasti na smáčení
runových snítek v krvi a stříkání věřících; když žádal bohyně o j*> moc a
požehnání, zaburácel jeho výkřik do vyjícího větru jako rozkaz. Potom se celý
ten dav odebral do Bardova * domu, pryč z toho nečasu. Ženy přinesly pivo,
mezitím se uvařilo maso, připravily ostatní pokrmy; a když bylo po jídle a stoly
byly sklizeny, začala bujará oslava nabývat na hlučnosti.
Mezitím nastal večer a vypadalo to, že pitka bude pokračovat do půlnoci, možná i
déle. Gunnhilda, sedící vedle Eirika na výsostném místě, si zadumaně prohlížela
zdi. Ve světle plamenů a lamp vyskakovaly brunátné obličeje, zuby a kov se
blýskaly, po ostění a mezi střešními trámy poletovaly neklidné stíny. V síni se
vznášel slabý závoj kouře a dosud to tu vonělo jídlem. Vítr sku-čel a sténal.
Gunnhilda přemítala, proč se do ní najednou dala taková zima. Usrkovala
medovinu, ale sladký nápoj jí hořkl v ústech.
I Eirik se rozhlížel po síni. Domácí postávali kolem, v rukou rohy s pivem.
Stránka 46
Většinu lavic zaplnili muži z jeho družiny. Maličko se předklonil a pokynul
komusi prstem. Když před něj vyzvaný předstoupil, otázal se ho: "Kde je Bard?
Nikde ho nevidím." Ti, kteří se potřebovali vy-
močit, si jednoduše stoupli mezi dveře a hned se vrátili
zpět.
..Šel se postarat o další hosty, pane," odpověděl ostrovan. "Měl by tu být
hned."
..Další hosty? Jaké hosty?"
..Vylodilo se tu asi tucet mužů, králi. Bard je odvedl do boudy, kterou tu máme
na udržování ohně," - rozdělat nový oheň nikdy nebylo jednoduché - "a nechal
řádně přiložit, aby si mohli usušit šaty. Pak jim tam nechal přinést stůl, jídlo
a pití. Pomáhal jsem mu. Teď se tam šel ještě s dvěma otroky podívat, jestli je
sklizeno a jestli mají čistou slámu na spaní."
..Kdo to je?"
...Jsou od hersira Thorira Hroaldssona, pane. Ten je teď na severu, na svatbě."
Eirik strnul. "Cože, lidé od mého pěstouna a takto se s nimi nakládá?" Jeho
slova šlehala jak rány bičem. "Vezměte je sem dovnitř. Okamžitě!"
Ostrovan vytřeštil oči na tu úzkou, strohou tvář a málem se rozklepal. "Ihned,
králi." A prchl.
Gunnhilda položila Eirikovi ruku na loket. "Nebuď na ně tak tvrdý," řekla mu
tiše, i když by ji v tom nepřehledném povyku těžko mohl slyšet někdo jiný.
"Pravděpodobně ani pořádně nevěděli, kdo to Thorir je." Jako by ji vítr a stíny
před čímsi varovaly. Plížil se po ní chlad, který by jí snad mohli objasnit ti
finští čarodějové; jenže ty 2 tohoto světa odeslala. Jen ať tu nedojde k žádnému
sporu, pomyslela si úpěnlivě, nechť ta divoká noc zůstane v zálivu a nepřižene
se až sem. Nechť je v bezpečí to dítě, které ji přednedávnem začalo kopat.
"To je možné," zavrčel Eirik, "ale jestli to neví ani Bard, tak mu to vtluču do
hlavy."
Nešťastný správce už se vracel a přiváděl s sebou nově příchozí. Bard byl
středního věku, zavalitý, neurozený, ale zdatný a pracovitý.
"Pane." vykoktal, "j-já jsem si myslel, že takoví pout-
níci, promočení a prostě odění - že pro ně na tvé slavnosti opravdu není
místo..."
Oproti cizinci, který stál za ním, vypadal ještě menší. Gunnhildin zrak sklouzl,
na toho druhého. Při pohledu na něj strnula, jako by do ní hrom udeřil. Nesl v
sobě zhoubu, věděla to, věděla to, nevědouc, jak to ví, jako by to byl nějaký
zlý sen. Na okamžik zatoužila, aby nikdy nebyla odešla do Finské marky. Zdusila
strach, nasadila klidný výraz a pořádně si ho prohlédla.
Byl mladý, ale obrovitý, s býčí šíjí, rozložitý v rame-nou a trochu se hrbil.
Široké čelo a brada, silná čelist skrytá pod hrubými černými vousy, zapadlé oči,
v nichž doutnala zášť, huňaté, rozježené obočí. I nos - sice krátký, ale
přisprostle, nechutně široký, stejně jako odulé rty rozšklebených úst. Snadno
bylo lze vidět, že plane touhou po pomstě.
Eirik pozdravil muže po jeho boku: "Poznávám tě. Olvire," pravil král. "Buď zde
vítán jako muž mého pě»^ touna." Sveřepý úsměv mu odumřel na rtech; mrazivé oči
spočinuly na Bardovi. "A pokud jde o tebe, až dosud jsem o tobě smýšlel dobře,
takže nyní ti to nedopatření prominu. Ale hleď to ještě dnešního večera
napravit!"
"Ano, pane," zamumlal Bard. "Udělal jsem chybu. Omlouvám se."
"Choval ses jako prase," zavrčel mladý obr. "Králi, nejenže nás uložil v boudě,
kterou má na udržování ohně, ale navíc nám nedal k jídlu nic než chleba, máslo a
tvaroh a k pití všehovšudy syrovátku." Obočí mu zlobně poskakovalo - tu
vyskočilo, tu se svraštilo.
"Ale my jsme byli tak hladoví a žízniví, že nám přišlo k chuti i to," vložil se
do toho Ólvir. I on by zjevně dal přednost klidu a míru.
"Kdo jsi?" zeptal se Eirik prvního.
"Egil, syn Skallagrima z Islandu a bratr Thorolfá, jehož dobře znáš," zahřměla
odpověď. "Však já toho Barda naučím, jak se má ke mně chovat."
"Už jsem řekl, že to napraví," sdělil mu Eirik stroze a obrátil se na Olvira:
"Přijmi čestné místo proti mně, tvá posádka ať si sedne dolů a užijme si spolu
příjemného večera."
Ti. kteří teď museli vstát, si před královskými zraky nedovolili nic namítat.
Egil se rozvalil vedle Olvira. Bard snaživě pobíhal kolem a dohlížel, aby rohy
nově příchozích -ale plné.
Dnešního večera se slavil svátek a připíjet na něco či někoho přinášelo štěstí.
Král začal a pozvedl pohár na Thora. Velitel jeho osobní stráže přísahal věrnost
králi. Po několika dalších obvyklých, ustálených přípitcích nastal prostor pro
kohokoli. Koho něco napadlo, ten povstal, nebo pokud stál dole na zemi, pozvedl
Stránka 47
roh do výše a hlasitě, aby ho každý slyšel, zvolal "Skaal!". Ženy pobíhaly kolem
s džbery. mísami a sběračkami a vrchovatě doléva-ly kdejakou nádobu. Muži
jmenovali každého, kdo jim jen přišel na mysl. Mohl to být přítel, dokonce i
žena, příbuzný či předek: a mohlo se pro něj žádat dobré bydlo, dobré žně doma a
dobrý zisk v cizině; mohlo se přísahat na vykonání toho či onoho. ..Skaal!"
zavyli ostatní a všichni vyprázdnili rohy až do dna.
Jak plynul čas, bjdy přípitky čím dál častější a přísahy čím dál unáhlenější.
"Já popluju do Skotska a přivezu domů loď plnou děvčat!" "Co je na tom těžkého
nebo odvážného? To já potáhnu příští rok do Dánska!" První chvastoun střelil
planoucím pohledem po druhém, ale třetí ho chytil za loket, hlavou ukázal na
krále a královnu a cosi mu zašeptal do ucha. Řeči, tlachy, hulákání, škor-pení a
útržky písní nabývaly na hlučnosti. Většina bude pravděpodobně do zítřka
zapomenuta.
Gunnhilda byla šťastná, že nemusí pít s nimi. Stačilo jen sedět, nasadit kamenný
výraz a pod maskou klidu se všemu tomu hlupáctví vysmívat. Eirik musí předvádět
to, co oni považují za projev mužnosti, ale jemu naštěstí pití nikdy nestoupá do
hlavy. Odpovídal těm, kdo za ním
chodili s opileckými řečmi, tak stručně a jasně, že se u něj nikdo dlouho
nezdržel.
Jeden z nově příchozích se vrávoravě postavil na nohy a potácel se ke dveřím.
Ještě tam ani nedošel a už se chytil za břicho, zkroutil se a dávil. Zvracející
vyvrávoral do noci a namířil si to k boudě s ohněm, kde se z toho vyspí. Další
začal skytat, přitiskl si dlaň na ústa a raději si víc pospíšil. Jistě,
pomyslela si Gunnhilda, měli těžký den a málo jedli. Její zrak co chvíli kradí
zabloudil naproti k Egilovi. Už jen ze samého pohledu na něj jí bylo nevolno,
ale nemohla si pomoci, její oči ho sle dovály samy o sobě, ostražitě, v obavách.
Neříkal skoro nic, jen se tam nevrle rozvaloval, mračil se a obracel do sebe roh
za rohem.
Další Olvirův muž byl stižen nevolností a vzápětí další a další. Bard osobně
pomáhal nosit této společnosti pití. Možná je to od něj snaha si je udobřit. Ale
mnohem pravděpodobněji, pomyslela si Gunnhilda, doufá, že s nimi bude brzy
hotov, a ráno mu budou jejich bolavé hlavy útěchou za dnešní hanu. Skrz mihotavé
plameny a závoje dýmu viděla, jak zlobně špulí-rty.
Teď už byli pryč skoro všichni, zůstaly tu po nich jen zvratky. Nějaká žena
naplnila Bardovi roh. Zanesl ho 01-virovi. Thorirův správce dopil svůj roh,
utřel si ústa, ale než stačil natáhnout ruku po nabídce smíru, skočil po ní
Egil.
Ti, kdo tu neomalenost viděli, ztichli a upřeli zrak na prázdná místa na lavici
pod místem pro čestné hosty. Dosud nikdo nenašel odvahu se tam posadit. V
nastalém tichu uslyšela Gunnhilda Bardovo posměšné: "Ty ale musíš mít žízeň."
Vyšel ven pro nový roh a přinesl ho Egilovi. Obrovitý muž ho přijal. A tu se mu
z hrdla vyřinul proud veršů:
"Lstivě jsi tvrdil odpůrci trollů -ty prachsprostý vykradači hrobů -že pití pro
hosty pochybělo.
Bohům obětuješ a přitom lžeš. Skrznaskrz hanebný si posměch tropíš i muže, jehož
jsi ani neznal. Zle ses zachoval, Barde, k nám. Proto tě podlecem nazývám."
Bard se roztřásl. "Vypij to a přestaň popichovat," vypravil ze sebe přiškrceně,
obrátil se na podpatku a prkenně odkráčel.
Egil si odfrkl, odhodil svůj roh a křičel po dalším.
Gunnhilda se naklonila k Eirikovi. "Tohle už přesahuje všechny meze," zasykla.
"Copak se nějaký takový neurvalec může takto chovat k tvému člověku?"
"Nech to být," odpověděl. "Všichni jsou opilí. Je to hrubec^ to ano, ale verše
má jadrné. A je to Thorolfův bratr."
"Zavání mi to nesnázemi."
"Ale ne, to cítíš jen ty zvratky a prdy. Pravda, je celý chtivý se porvat, ale
to tady nepřipustím."
Dítě v lůně se pohnulo. Doráželo na Gunnhildu jako příboj na útes, jinak se to
nazvat nedalo. Gunnhilda si nemohla pomoci, hlavou jí vrtal nápad. Ale jestli
bude ještě chvíli váhat, může ztratit odvahu. "Musím jít ven," sdělila mu.
Samotnou ji překvapilo, jak klidně zní její hlas.
Eirik přikývl. Sestoupila na podlahu. Shromáždění muži se před ní rozestupovali.
Když míjela Barda, zachytila jeho pohled a neznatelně na něj kývla. Byť byl
značně zaměstnán snahou vypít co nejvíc, porozuměl. Chvilku vyčkal a pak šel za
ní.
Setkali se u vchodu. U zdi stály vyrovnané zbraně. Z vnitřní chodby sem dopadalo
trochu světla a ocel se leskla. Venku za dveřmi vyl vítr.
"Je mi to líto, paní," povzdechl si Bard. "Je to pro nás potupa, že takový
neurvalec, který chlemstá jeden roh za druhým, ještě tvrdí, jakou nemá žízeň."
Stránka 48
"Ten naprosto přesně ví, co dělá," odpověděla Gunn-hilda. "Ale není to jen tak
lecjaký otrapa, tohle je mnohem horší. Obávám se, že jestli odtud dnes odejde
živý,
nemálo mužů zemře."
Bard se zachvěl. O její minulosti se sice otevřeně moc
nemluvilo, ale leccos se proslýchalo. "E-eh?"
"Jdi najít nějaký pořádný velký roh." nařídila mu Gunnhilda. "Sejdeme se v
altánu."
Vyšla ven do noci. Vítr po ní chňapl. Musela si přidržet šátek, aby jí ho
neserval z hlavy. Ale bylo jí to lhostejné, stejně jako zima a úpěnlivé skučení.
Dospěla k rozhodnutí stejně nezvratnému jako tehdy v gammě, kdy rozhodla o osudu
těch dvou Finů. Egil Skallagrimsson je jedním z těch, kterých je nutno se
zbavit.
Altán byl malý, leč útulný, určený především pro ženy a ženské práce jako třeba
tkaní. Pro ni a Eiríka sem postavili postel. V tichosti zde hořely svíce. "Jdi,"
nařídila , čekající služebné. "Pomoz v síni. Sem se vrať, až uvidíš, že odtamtud
s králem odcházíme."
Jakmile osaměla, ze všeho nejdříve si šla najít, co potřebovala. Nechat se
nachytat, jak tu dřepí na zemi jako nějaká otrokyně, by nebylo o nic méně trapné
než nechat se přistihnout, jak štrachá v nějakém neznámém, neosvětleném
přístavku. Takže se rychle sehnula a prohledala své věci. Tu malou lahvičku,
kterou potřebovala, stihla najít dřív, než Bard zaklepal.
Nemařila s ním čas. "Podrž ten roh," vyzvala ho. Když lila dovnitř jakousi
tmavou tekutinu, zadržel dech. "Teď to opatrně odnes zpátky, nech do toho nalít
pivo a odnes to Egilovi. Ale nejprve si roh označ a dej si dobrý pozor, aby to
dostal on a nikdo jiný."
Zbledl. "Nějaký smrtící lektvar?" zašeptal.
Dala se do smíchu. "Nehodné muže? Jistě, ale já jsem žena." A věcně dodala: "A
tvá královna."
"Ale..."
"Lidé umírají z mnoha příčin. Jestli ho zachvátí křeče
a dávení, tak ho prostě ze síně odnesou a zítra ho najdou studeného, no,
nevídáno, to se stává." Bard se zachvěl. "Jdi, řekla jsem ti. Jestli rozliješ
jen kapku, kletba dopadne na tvou hlavu."
Sebral všechnu odvahu a vzmužil se. "Zvládnu to. A nebudu nijak truchlit."
Zazátkovala lahvičku a zase ji ukryla. Jistým krokem kráčela potmě sama zpět.
Okna zářila do tmy jako řeřavé uhlíky. Chtěla být u toho, až k tomu dojde. Až
dosud tyto znalosti ze severu nevyužila. Je zpěv muže stejně ledově úchvatný i
ve smrtelném zápase?
Usedla na své místo vedle Eirika a zrakem pátrala po Bardovi. Ano, tamhle stojí,
u sudu s pivem. Nějaká služka mu právě nalévala roh. V druhé ruce měl ohořelý
klacík. Načmáral cosi na roh a podal jí ho. Gunnhilda viděla, že ukazuje na
Egila. Žena vzala roh a nesla ho Islanďanovi. Gunnhilda se úporně snažila
ovládnout ruce v klíně, aby se jí netřásly. Zpod masky klidu napjatě Egila
sledovala.
Ólvir, sedící vedle něj, se svalil a podřimoval. Egil do sebe musel lít všechno,
co jim dvěma nosili. Přijal roh. Žena, ničeho zlého netuše, odešla jinam.
Koutkem oka Gunnhilda postřehla, že se Bard otáčí zády.
Egil do sebe roh neobrátil. Držel ho před sebou a pozorně sledoval dění kolem.
Gunnhildou otřáslo pomyšlení, že určitě vnímá své okolí mnohem pozorněji a je
mnohem ostražitější, než jak vypadá.
Pravou rukou tasil nůž. Bodl se do bříška levého palce a hrotem nože začal na
roh cosi čmárat.
Runy, uvědomila si mdle Gunnhilda.
Zasunul nůž do pochvy, pravou rukou uchopil roh a krvácející levicí kresby
přetřel. Jako když medvěd zabručí zarachotil hřímavý hlas:
"Runami jsem roh obkroužil, rudě zbarvil jejich čáry. Do kosti, již z býčí hlavy
odťali, já slova vyryl. Bujaře my píli doušky,
jež lepé děvy nalévaly. Tento sám Bard označil -copak s námi ten udělá."
Roh praskl a rozlomil se ve dví. Pivo vyšplouchlo na lavici.
Takže se naučil z kouzelnictví přinejmenším tolik, pochopila Gunnhilda. Která že
to čarodějnice ho na Islandu vychovávala?
A už je dávno po setměni a Egil je vnukem Soumračného vlka.
Eirik se číhavě narovnal. Většina mužů už byla příliš opilá, než aby vnímala, co
se děje. Pár okolních nechápavě civělo s ústy dokořán. Jedna dvě ženy vyjekly.
Egilovy* černé oči se střetly s Gunnhildinými. Zlomyslně se ušklíbl.
Ólvir zasténal, lokty se opřel o kolena a složil hlavu do dlaní. Egil se k němu
Stránka 49
sklonil. Pouhé štěstí, pomyslela si Gunnhilda. Zmocňovala se jí závrať. Jinak by
to znamenalo, že jim dvěma je předurčen jiný osud.
Islanďan poplácal správce po zádech. "Hej, prober se," oslovil ho skoro
rozverně. "Je čas jít si lehnout, ne?" Vstal a podal mu ruku. Ólvir se zhoupl a
chytil se ho. Aniž požádal krále o svolení odejít, bez jediného slova odváděl
Egil vrávorajícího muže pryč.
Bard se potácel za nimi, sinalý strachy a studem. Uchopil nějaký roh a
pospíchal, až cestou rozléval. "Počkej," volal. "Počkej, Ólvire. Dej si se mnou
poslední doušek. Na přátelství."
Egil s Olvirem zmizeli ve dveřích. Bard rovněž. Gunnhilda ho ještě slyšela
vykřiknout "Ne..." a pomyslela si, že se Egil zmocnil rohu. Pak znovu zahřměl
ten hrůzu nahánějící hlas, v němž se ozýval děsivý smích.
"Já přiopilý a Ólvir, ten vyřízený dočista. Proud z kořene býčí hlavy hrdlem se
do břicha valí. Vratký jest poněkud tvůj krok, dobrý kopiníku, leč ve mně
Odinova bouře - umění skaldů -spustila přival veršů."
Následovalo zavřísknutí a žuchnuti. Dvě žuchnuti. Otevřenými dveřmi vtrhl
dovnitř poryv větru, z ohniště se rozlétly jiskry, pár lamp zhaslo.
Eirik seskočil z výsostného místa na zem. "Přineste světlo!" zařval. Gunnhilda
seděla jako přimrazená.
Brzy poté odcházela i ona a uviděla, co se stalo. Ólvir chrápal v louži
vlastních zvratků. Bard ležel vedle něj. Ten meč musel být Egilův, Egil ho
popadl z řady mečů vyrovnaných u zdi, rychlostí blesku ho vytrhl z pochvy a
vrazil mu ho do břicha až po kříž. Střeva splihle vyhřezla, podlaha byla celá od
krve a v chodbě se vznášel pronikavý pach smrti.
Královští strážní prohledali boudu s ohněm. Ólvirova rozespalá, vyburcovaná
posádka mumlala cosi o tom, že Egil vpadl dovnitř, vzal si zbroj a odkvačil.
"Dobrá," prohlásil Eirik, "obsaďte všechny lodě a čluny na ostrově. Rychle. Až
se rozední, uštveme ho a zabijeme."
Pokud šlo o prasklý roh, neřekl Gunnhildě ani slovo, ani tehdy, ani později.
Pravděpodobně něco tušil, ale nechtěl to vědět. Vždyť je to vlastně jedno,
usoudila Gunnhilda. Egil stejně brzy zemře.
Ale ať pátrali, jak pátrali, Egila nenašli.
VIII
Skoro dva týdny minuly, než před Eirika předstoupil Thorir Hroaldsson.
Král a královna se mezitím přesunuli na další dvorec. Hersir se sice za nimi
vydal hned, jak mohl, ale pro něj to znamenalo náročnou jízdu po souši.
Gunnhilda jejich setkání přítomna nebyla - mužské záležitosti a nijak příjemné.
Ale Eirik jí o tom později něco řekl. A další vytáhla ze strážných, které
okouzlila svou krásou a milými slůvky.
Eirikovi družiníci stáli v plné zbroji rozestavěni kolem síně. Těch pár
Thorirových zbraně odložilo. Čekali v pozadí, zatímco Thorir rázně předstoupil
před výsostné místo a krále pozdravil.
"Ukrýváš-li Egila Skallagrimssona. nejsi tak vítán, jak bys mohl být," sdělil mu
Eirik. Nikdy nezuřil; jeho zloba byla mrazivá jako zimní vítr.
"Ano, je na mém statku v Sygnafylki," odpověděl Thorir. "Doufám sjednat smír."
"Tohle bych neposlouchal od nikoho krom tebe a není právě nadějné, že získáš,
čeho si žádáš. Proč přicházíš hájit jeho zájmy? Považoval jsem tě za čestného
muže, Thorire."
Hersir zrudl, ale zůstal neoblomný jako skála. "Dané slovo se sluší ctít, králi.
Přicházím jménem Egilova bratra Thorolfa, který nejednou bojoval po tvém boku, a
jménem svého syna Arinbjorna, který je Egilovým přítelem. Arinbjorn přísahal, že
v této záležitosti ponesou oba stejný trest." Thorir se na chvíli odmlčel. Byl
pod-mračný den. Do síně se jen tu a tam prodral zbloudilý sluneční paprsek.
"Mladická nerozvážnost, mohl bys sis myslet, ale můj syn za svými přísahami
stojí, a já budu stát za svým synem. Pokal, že vstoupí do tvých služeb, pokud ho
přijmeš."
Ta nabídka jen sklouzla po Eirikově ledovém chladu. "Víš, co Egil udělal?"
"Netají se s tím. Možná je neurvalý, ale není to žádný slaboch. Králi, doplavat
při takovém moři z Atleye na ostrov Saud není nijak zanedbatelný čin."
..Načež mi na Saudu zabil tři další muže a zbytek nechal na břehu jako nějaké
ztroskotance."
Tu a tam někomu zacukalo v koutku, ale letmé úsměvy skryl knír, uchechtnutí bylo
zdušeno v hrdle. Ta událost měla i svou směšnou stránku. Thorirovi družiníci
však zůstali vážní. Dnešního dne mohou zemřít.
Eirik pokračoval:
..Pravděpodobně je ti známo, že jsem ke všem lodím a člunům umístil stráž. Když
jsme ho nikde na Atleyi nenašli, rozeslal jsem pátrací skupiny na okolní
ostrůvky. Poté jsem musel odcestovat, ale doneslo se mi, co se dělo dál. Na
Stránka 50
Saudu přistálo devět mužů. Tři zůstali u člunu, ostatní šli pátrat. Egil se
vyplížil z nějakého brlohu, kam se předtím schoval, a ty tři napadl. Jejich
přátelé je našli zavražděné a člun pryč. Strávili tam několik dnů a nocí, než
někdo uviděl jejich oheň a odvezl je. Dobytek, který tam museli porazit, aby
měli co jíst. jde rovněž na vrub Egilovi."
"Vesloval sám s tím dlouhým, těžkým člunem celou cestu zpátky až do
Sognefjordu," pravil Thorir. "Chrabrý muž."
..Silný jako medvěd nebo divoký kanec, i když já ho nazývám vlčí hlavou."' Zpod
Eirikova sluncem vyběleného obočí, z protáhlé, ostře řezané tváře se do Thorira
zabodly chladné oči. "Cos viděl osobně?"
"Den předtím jsme se vrátili domů z Thorolfovy svatby. On a jeho nevěsta přijeli
s námi. Ólvirova posádka se vrátila o něco dřív. Dobře jsi udělal, králi, žes je
nechal odejít v pokoji. Sdělili nám, co se stalo. Thorolf a Arinbjorn si z toho
dělali těžkou hlavu. Obávali se, že Egila už nikdy neuvidí. Ale příštího rána se
tam najednou objevil." _
"Řekni mi, jak se holedbal svým zločinem?"
"Řekl pravdu." Thorir se narovnal v ramenou. "Nic před tebou netajím." Nato si
Gunnhilda pomyslela, že se ten příběh stejně roznese. Lidé potají vyslechnou
kdeco.
Ne že by byl Egil nějak plachý. "Složil o tom verše. Je to skald, králi, a to
skald, v němž spočívá zárodek velikosti."
Eirik se pohodlně opřel a spojil prsty. "Řekni mi ty verše."
A tak hersir přednášel, nešťastně, leč srdnatě:
"Tak unikl jsem na svobodu ze strážce Norska domu, z Gunnhildina domu, když tři
muže, jenž tomu thénu Odinovu patřili, já zabil - už přímou cestou putují do
síní Heliných."
Eirik pomalu přikývl. Verše uchovají věhlas při životě - jako vítr, který
roznáší chmýří pampelišek, rok za K>- * kem a další rok zas - spíš než runy
vytesané do kamene. A Egilovy verše jsou vůči němu alespoň zdvořilé.
Nicméně rozhovor pokračoval ještě dlouho. Eirik by nepřistoupil jen tak snadno a
ochotně na nějaké podmínky. "Pravdou je, co mi říkal můj otec," pravil, "a to,
že u této rodiny člověk nikdy neví."
Jenže celého případu se osobně ujal Thorir, který byl jeho pěstounem. Arinbjórn
mu byl jako bratr - byl jen o pár let mladší a jako chlapci se někdy poškorpili,
ale než Eirik tuto rodinu opustil, stali se z nich dobří přátelé. Na velkého
muže se sluší mít velké srdce.
Na závěr tedy prohlásil: "Snad se nějak dohodneme. Rozhodně však trvám na tom,
že Egil nebude nadále prodlévat v mém království. Ale kvůli tobě, Thorire,
přijmu odškodné za Barda a ostatní zabité i za ten dobytek."
Šel s cenou hodně vysoko. Thorir si s sebou přinesl marky stříbra a teď na místě
zaplatil. Toho večera společně pojedli a popili a ráno rovněž, byť to nebylo
příliš vřelé posezení. Pak se Thorir odebral domů.
Jakmile Gunnhilda uslyšela, že přijel hersir, hned uhodla, co je účelem jeho
návštěvy, a nejdříve naléhala na Eirika, aby byl Egil zabit" a stejně tak každý,
kdo se na stranu toho Islanďana postaví. Teď už však Eirika dál nepoštívala. Jen
by ho tím dráždila. Ale on si to bude pamatovat a později se jí bude ptát na
radu předem. A s dalším synem na něj bude mít ještě větší vliv. Když jedné noci
osaměla, zpívala písně nad čímsi, co bez manželova vědomí koupila od jakéhosi
penězchtivého chlápka - nad moudím z vykastrovaného hřebečka. Tak si zajistila,
že to druhé dítě, které od ní dostane, bude další syn.
IX
Zimní svátky strávili Eirik a Gunnhilda s králem Ha-raldem Krásnovlasým v
Hadalandu. Tam si také vyslechli celý příběh o tom, co se mu přihodilo v létě.
Harald dlel právě ve Vikinu, na své usedlosti v Oslo-fjordu, když tam přibyla
jakási loď z Anglie. Kapitán oznámil, že přiváží dar od anglického krále
Aethelstana. Jejich jazyk byl natolik podobný tomu, jímž se mluvilo v severských
zemích, že se lidé s trochou snahy mohli dorozumět docela dobře. Když se to
doneslo Haraldovi, vyzval posádku, ať se k němu neprodleně dostaví, a vlídně je
přijal.
Aethelstan byl zván jednak Zbožným, jednak Vítězným. Zasloužil si obě přízviska.
Jeho dědem byl Alfréd Veliký. Jeho otec Edward a Edwardova sestra Aethelflaed,
vdova po hraběti z Mercie, společně vedli válku za odražení posledního náporu
Dánů a pokračovali ve snaze dostat Dány ve Východní Anglii pod anglickou
nadvládu. Po Aethelflaedině smrti připadla Edwardovi vláda nad Mer-cií a rovněž
i Wessexem. Princové z Walesu mu přislíbili věrnost a odváděli mu daně. Po
Edwardově smrti získal Aethelstan Northumbrii a donutil krále Skotska a
Strath-clyde, aby uznali jeho svrchovanost. Ten by neposílal posly do Norska pro
nic za nic.
Stránka 51
Jejich velitel před sebe zvedl jakýsi meč. Zaskvěl se pozlacený jílec, pochva
vykládaná zlatem a stříbrem a posázená drahokamy. "Toto ti posílá král
Aethelstan a žádá tě, abys to přijal," pravil hlasitě. Potěšený Harald se meče
chopil. "Nyní jsi přijal králův meč dle jeho vůle," pokračoval mluvčí, "a tak
jsi jeho vazalem; neboť kdo přijme králův meč, stává se jeho poddaným."
Na té lodi plul také nějaký kněz a Angličanům bylo předem umožněno očistit se od
hříchů. Přesto se asi v nitru třásli, když obličej krále Haralda Krásnovlasého
střídavě brunátněl a sinal. Ale nakonec jen meč odhodil a chladně nařídil, aby
je ubytovali někde jinde než u něj.
Nemíval ve zvyku propadat záchvatům vzteku. Spíše se uzavřel do sebe, vyčkal, až
hněv vyprchá, a pak si rozmyslel, co dál. Následujícího dne si promluvil s
nejmoudřejšími přáteli. Všichni mu radili cizince bez úhony propustit a nechat
je odplout domů. To také učinil a nesvěřil jim pro krále Aethelstana jediné
slovo v odpověď.
Během zimy nad tou lstí mnohokrát dumával. Nemohlo to přece být míněno jako
uplatnění nějakých skutečných nároků. Ani to nemohl být pouhý výsměch. Usoudil.
že to bylo varování, aby Norové raději opustili Anglii dobrovolně. Harald byl
stár a nadmíru uspokojen, ale jeho synové nikoliv. Přemýšlel, jaká by byla
náležitá odpověď.
Gunnhilda mezitím přivedla na svět dalšího syna. Tento porod proběhl snadněji
než první. Eirik vyhověl jejímu přání a pojmenoval ho Rögnvald po jejím dědovi.
Zakrátko byla opět samodruhá. Hodně ratolestí znamená větší pravděpodobnost, že
její a Eirikova krev bude vládnout. Děti předávala kojným, aby jí prsy nezačaly
příliš brzy uvadat. Uchovat si mladistvý zjev byla jedna možnost, jak si udržet
Eirika pro sebe. Najít svěží, neotřelé způsoby, jak v něm roznítit vášeň, byla
další. Někdy, když se nikdo nedíval, také vázala obmyslné uzlíky na spletené své
a jeho vlasy - jeho kadeře nenápadně posbírala, když se stříhal - a mumlala
přitom finské zaklínadlo; nebo tře-
la svou malou sošku Freye kozím sádlem a provozovala další podobné čáry.
Ale především se zaměřila na to, aby se mu stala nepostradatelnou družkou při
panování. Byl silný, srdnatý, krutý, lstivý, ale příliš velký myslitel to nebyl.
Gunnhilda byla přesvědčená, že mu bude schopná dobře radit. A jestli na její
rady dá, ať se pak má svět na pozoru!
Nejdříve však musí vědět, co se děje. Platila si pár špehů. Ale hlavně jí kdeco
dobrovolně vykládali muži, kteří něco věděli, ať už si uvědomovali, co dělají,
nebo ne, zmámeni jejím úsměvem a slůvky. Zručnosti v tomto umění nabyla snadno,
ostatně při jejich mužské ješitnosti a omezenosti na tom ani nic těžkého nebylo.
Takto - mimo jiné - zjišťovala, co se děje s Egilem. Zimu strávili s Thorolfem u
Thorira. Zjara nabrali posádku a vypravili válečnou veslici. Odpluli na viking:
zamířili podél Norska na jih a skrz Dánský průliv na Balt.
Thorolf, pomyslela si, Thorolf, který ji vysvobodil od těch čarodějů, který s ní
jednal tak bezprostředně, srdečně a laskavě, jehož hlava tak jasně zářila na
slunci, v jehož očích kdysi snad sídlila nevyřčená touha, ten Thorolf je nyní
nejen bratrem - což se mu těžko dá vyčítat - ale i bratrem ve zbroji toho
odporného, záštiplného Egila. Čím více na to myslela, tím palčivěji v ní
vzrůstala hořká zloba.
O něco později se doslechla, že král Harald poslal na sever pro svého syna
Haakona, kterého měl s Thorou, služkou z Mostru. Nikdo nevěděl, zda matka
rozloučení oplakala. Kdysi se provdala za nějakého tamního sedláka, později pak
ochořela a zemřela.
Harald poslal Haakona do Anglie lodí, jíž velel jistý Hauk, zvaný Vysoké kamaše,
králi blízký udatný válečník. Norové zastihli krále Aethelstana v Londýně ve
víru velkolepých oslav. Hauk poučil ty muže z posádky, kteří s ním vystoupili na
břeh, jak se mají chovat. Ten, kdo vstoupí do síně jako první, by měl vyjít jako
poslední.
Všichni se rozestaví u stolu do řady stejně daleko od sebe. Všichni budou mít u
levého boku meč, ale budou mít
přehozený plášť tak, aby ho zakryli. Nato tam vstoupili, třicet vysokých,
statných mužů.
Rozhostilo se napjaté ticho. Angličané vyčkávali. Hauk rázným krokem předstoupil
před krále a vzdal mu náležitý hold. Aethelstan jej přivítal.
Všichni se podivovali při pohledu na malého chlapce, kterého měl norský náčelník
s sebou. Nyní ho Hauk zvedl a posadil ho králi na klín. Aethelstan se otázal, co
to má znamenat. "Král Harald tě žádá, abys toto jeho dítě svěřil do péče nějaké
své služebné," sdělil mu Hauk.
Síň se zajíkla. Aethelstan sáhl po meči, který měl ležet vedle sebe, a tasil.
Stránka 52
Takto pravil Hauk: "Již jsi ho vzal na svá kolena a nyní ho můžeš zavraždit,
chceš-li; ale tím neučiníš konec všem synům krále Haralda."
Obrátil se a vypochodoval ze síně. Jeho muži ho husím pochodem následovali.
Aethelstan posunkem naznačil, ať zůstanou všichni v klidu, a dokud nebyl Hauk se
svou posádkou pryč, nikdo se ani nehnul. Norové zamířili rovnou zpátky na loď,
odveslovali po řece k moři, napjali plachtu a odpluli do Norska.
Král Harald byl navýsost potěšen. Dobře odpověděl na anglické poselství, protože
ten, kdo opatruje někomu dítě, je pokládán za níže postaveného. Takže ti dva
králové byli nyní vyrovnáni.
Aethelstan neměl to srdce zabít nevinné mládě, které mu tak beze strachu sedělo
na klíně. Přijal Haakona na svůj dvůr, nechal ho pokřtít a vychovával ho jako
vlastního.
Nepřátelství mezi Eirikem a jeho bratry sílilo.
Na podzim se Gunnhilda dozvěděla, že se Egil s Tho-rolfem vrátili, a také se jí
doneslo něco o jejich putování. Plenili široko daleko, dokonce až v Kuronsku.
Tam na skupinu vedenou Egilem narazila nějaká větší banda a po tuhém boji je
zajala. Vikingy spoutali a hodili je do jed-
né kůlny na jakémsi statku. Padla noc. Ráno se chystali vězně umučit k smrti.
Egil se vyvlékl z pout a rozvázal ostatní. S pomocí nějakého Dána zvaného Aaki,
kterého tam rovněž věznili, uprchli. Příběh končil tak, že Kuronci byli
povražděni a statek vydrancován a zapálen.
Aaki se i se svými syny přidal k Norům. O něco později uspořádali nájezd na
dánské obchodní město Lund, jež taktéž opustili vydrancované a lehlé popelem. Na
ostrově Fyn se zastavili na Aakiho rozlehlém dvorci a po náležitém hodování a
oslavách se s ním rozloučili.
Pak už bratři všude přistávali jen jako mírumilovní návštěvníci, až nakonec
dorazili k Thorirovi domů. Gun-nhildě se donesly také některé verše, které Egil
cestou složil. Zvonivé a úderné; ty přežijí mnoho lidských věků. Moc jeho však
bude krátká.
Další zprávy: Thorirův syn Arinbjorn pozval Egila, ať u nich stráví ještě jednu
zimu. Thorir je varoval, že to nebude králi Eirikovi po chuti. Arinbjorn pravil,
že by se to třeba vyřešilo tím, kdyby u nich zůstal i Thorolf - koneckonců tam
je i jeho žena. Gunnhilda znechuceně zkřivila rty a vztekle zkroutila prsty.
Pod stejnou střechou s mořeplavci pobývali také dva bratři z Thorirovy přízně,
Thorvald Prchlivec a Thorfinn Kormidelník. Ti se sblížili s Thorolfem
Skallagrimssonem stejně jako Arinbjorn s Egilem. Ty zimní měsíce ponořené do
noci viděly mnohý vydařený hodokvas.
Nicméně nejprve vyhledal Thorir krále Eirika. Jeho chráněnec jej přivítal
laskavěji než posledně. "Nevyčítáš mi, že hostím Egila i tuto zimu?" otázal se
Thorir.
"Nechť je po tvém," odvětil Eirik, "i když držet nad ním ochrannou ruku někdo
jiný, dopadlo by to jinak." Byl v dobrém rozmaru.
Gunnhilda se k tomu nemohla nijak otevřeně vyjádřit, dokud nebyla s manželem o
samotě. Zato pak se na něj vrhla jako nikdy předtím.
"Vidím, Eiriku, že je to s tebou pořád stejné. Nechal ses umluvit a zapomněl
jsi, co všechno ti provedli. Ty budeš ty Skallagrimssony šetřit, až z toho
nakonec budou mít smrti i tví nejbližší. Jestli je tobě jedno, že ti zavraždili
Barda, tak mně tedy ne."
Dobrá nálada Eirika opustila. "Gunnhildo. nikdo mne nenutí ke krutostem víc než
ty. Byly doby, kdy jsi mívala Thorolfa raději. Jednou jsem ohledně těch bratří
něco řekl a zpátky svá slova nevezmu."
"Thorolf byl dobrý člověk, dokud ho nezkazil Egil," zaprskala. "Teď jsou ti dva
jeden jako druhý."
Eirik vztekle máchl rukou. Tak dost, znamenalo to. Gunnhilda se s ním více
nepřela. Věděla, že musí vyčkat na pravý okamžik a mezitím snovat své sítě, jak
je ostatně údělem žen.
X.
Každého roku se koncem jara konalo v Gaule v Syg-nafylki mohutné obětování za
dobré léto a žně. Muži se
sem sešli z široka daleka a zůstali po celé dny - rozmlouvali, pili, soutěžili a
smlouvali. Gunnhilda soudila, že by se mohlo udělat něco víc. Území a usedlost
náležely králi Haraldovi, ale ten tam sotva kdy pobýval. Eirik tam tentokrát
bude a ona s ním, hlavně proto, že si odlehčila o chlapce jménem Guthorm.
Mladý král si začal vysoce považovat jejích bratrů, Aalfa Lodníka a Eyvinda
Chvastouna, schopných námořníků a udatných bojovníků. Naneštěstí byli díky
zpupnému vystupování u ostatních svobodných pánů značně neoblíbení. Sešla se s
nimi v podkrovní světnici. "V takovém davu se může docela dobře stát, že je ten
či onen zabit," pravila. "Byla bych ráda, kdyby to byl jeden ze Skallagrimových
Stránka 53
synů, či nejlépe oba dva."
"Ne na této usedlosti!" prohlásil Aalf. "Toto je po dobu trvání shromáždění
posvátná půda."
...Já vím." souhlasila Gunnhilda, "ale muži budou tábořit a potulovat se široko
daleko po okolí."
Eyvind jen pohodil tou svou zrzavou hlavou. "Pak je to hotovo." rozesmál se. Ten
měl lehkomyslnosti za oba.
..Budeme se snažit ze všech sil." slíbil Aalf. Oba synové Özura Skvrnité brady
znali Thorolfa jen letmo a Egila vůbec, ale sestřina zášť jim byla dostatečným
důvodem. Ona se postará, aby byli náležitě odměněni, a její muž určitě také bude
dalek nelibosti.
A tak se Eirik se svou královnou, družinou a služebnictvem nalodil na loď do
Gauly. Cesta jim ubíhala příjemně, jako by samotný vítr i moře byli zajedno v
tom, jak její pomsta chvátá. S každým večerním přílivem zastavili tam, kde
alespoň velitelé mohli přenocovat pod střechou. Konečně vpluli do Sognefjordu,
mezi stoupajícími břehy, kde se vodopády řítily do zalesněných hlubin a statky
lnuly k útesům, pokračovali do vnitrozemí, až dospěli k úvazištím, kam měli
namířeno, a jejich cesta byla u konce. Už zde kotvila řada lodí a mnohé menší
čluny, ale přístavní molo čekalo na krále. Jednoho poskoka poslali napřed a
zanedlouho se už pro ty nejvznešenější přiváděli koně, na nichž vyjeli na
usedlost.
Síň byla jasně osvětlená, závěsy jen zářily, sloupy tu byly vyřezány do podoby
dvanácti nejvyšších bohů. Večerní hodokvas stál za to. Gunnhilda nabízenou
medovinu ochutnávala jen opatrně. Muž za mužem předstupovali před krále a
vzdávali mu hold.
Srdce se v ní sevřelo. Nyní předstoupil Thorir, po jeho boku Thorolf, Thorolf,
který neměl žádné právo vypadat tak skvěle. Kdyby jen byl tak odpudivý jako
Egil!
Eirik odpověděl hersirovi na pozdrav úsměvem a na Islanďana kývl. Thorolf se
maličko zachmuřil a střelil pohledem po Gunnhildě. Pak se oba odebrali na svá
místa. Z toho, co se s nimi dalo potom, nezachytila než pár letmých pohledů.
Veselil se snad méně než ostatní, či bylo to snad jen jejím přáním? Té noci
spala špatně.
Druhého dne v poledne ji podle dohody navštívil v al-tánu Aalf. Postarala se o
to, aby byla sama. A rovnou po něm sekla otázkou: "Je tu Egil?"
"Ne," sdělil jí. "Vmísil jsem se mezi lidi, kteří jsou odtamtud, a poslouchal
jsem. Když se Thorir připravoval k odjezdu, sdělil svému synovi Arinbjornovi, že
Egil musí zůstat doma. S Egilovou náturou, tvými pletichami a královskou mocí -
to jsou jeho slova - by prý bylo příliš těžké udržet klid. A Egil na to, že
zůstane doma jen v případě, že zůstane i Arinbjorn. Což Arinbjorn kvůli jejich
přátelství udělal. Říkají, že by se jednou rád zařadil do válečné družiny tvého
muže. Myslím, že by stálo za to mít někoho tak spolehlivého."
"Možná, pokud se ovšem někdy vymaní z Egilových osidel," odfrkla si Gunnhilda.
"Dobrá, tak tedy odešli do Helheimu Thorolfa. To možná vyláká bratříčka z toho
jeho pohodlňoučkého, bezpečného bydla. "- «
Aalf svraštil čelo. "To nebude tak jednoduché. Thorir s Thorolfem se od sebe
nehnou. Kromě toho jsou na nich přilepení ještě dva další muži, obrovití chlapi,
statní jak býci. Slyšel jsem, že jsou z Thorirovy přízně a že byli s Egilem a
Thorolfem na vikingu." Rozpačitě se ošil. "Budeme muset pouvažovat, jak to
udělat."
Gunnhilda si vztekle hryzala rty.
Dny se trýznivě pomalu vlekly. Nemohla dělat nic než být královnou, ať už
laskavou a srdečnou nebo nade vše povznesenou. Po polích mezi dřevěnými boudami
jako kloboučky hub vyskákaly stany. Davy se přelévaly a strkaly, lidé se
scházeli a tlachali, zpocení a smradlaví. Konečně nadešel rozbřesk onoho velkého
dne. Bylo pod mrakem a větrno, tu a tam krátce sprchlo, ale obětní kamen byl pod
střechou a nezáleželo na tom, jak páchne mokrá vlna či provlhlí muži. Poté
zaplnili síň, v níž předem sňali závěsy, protože koňskou krví se vystříká vše.
Pojedli vařené maso a vypili vývar.
Gunnhilda se držela stranou, stejně jako pár dalších
neslužebných žen. Chvílemi by dokonce i mohla odejít, jenže co může - o samotě
rázovat sem a tam v nějaké světnici a hrýzt se svými chybami. Nic jiného. Byl by
holý nerozum vnášet sem nějaké další čáry - a ještě navíc by to mohlo vyvolat
zlobu bohů.
Příštího rána začali odjíždět ti, kdo to měli domů nejdál. Během několika málo
dní bude všemu konec. Jak šla Gunnhilda přes dvůr, zahlédla Eyvinda a kývla na
něj. Poodešli stranou a ztišili hlasy. "Proč jste ještě nic neudělali?" zasyčela
Stránka 54
na něj. "Bojíte se snad?"
Obličej posetý pihami zbrunátněl. "Už jsem ti říkal, že k tomu nebyla
příležitost. Thorir si Thorolfa dobře střežL"
Povzdechla si. "Dobrá, snad bys mohl zabít alespoň někoho z jeho družiny. I to
by bylo lepší, než je nechat všechny jen tak odejít." Alespoň malá, maličká
náplast na bolest a hněv, jejž v sobě nosila.
"To by se mohlo podařit," odpověděl už veseleji. "Chovali jsme se k nim s Aalfem
přátelsky a doufali jsme, že k němu pronikneme dostatečně blízko. On už to
víceméně vzdal, ale já mám pořád oči na stopkách."
Eyvind se považuje za protřelého a mazaného, pomyslela si Gunnhilda. Skoro ji
zamrzelo, že po něm vůbec něco takového chtěla. Ale jak by to teď mohla vzít
zpět, aby to nevypadalo, že ji hryžou výčitky svědomí, což by navíc oslabilo
vliv, který na své bratry má.
Uviděl nějakého známého, zavolal na něj a opustil ji.
O dvě rána později si na svou prchavou lítost vzpomněla znovu.
Eirik už jen čekal na závěrečné obětování na rozloučenou, které vrátí Gaulu zpět
do všedního života. Mezitím chodil na honitbu či sokolničit, nebo poslouchal, co
mu potřebovali sdělit ti význační muži, kteří zde rovněž ještě setrvali. Už
nemusel dlouho do noci vysedávat s pijáky, stejně jako statkáři, kteří pro krále
Haralda spravovali vlastní rozsáhlé pozemky, nebo hersirové, kteří udržovali
pořádek ve svém okolí, či starší svobodní sedláci. Gunn-hilda byla vděčná
alespoň za toto. Netěšilo jí jeho laskání, když se s ní miloval a táhl z něj
chlast, byť se tvářila, že po něm touží.
Toho dne vstal dříve než obvykle. Když vylézal z postele, probrala se taky. Ve
světnici bylo ještě šero. Byl nějaký nasupený. "Něco se děje," poznamenal. Když
se zaposlouchala pozorněji, zachytila jakýsi rozčílený šum hlasů. Rys ví, co
dělá, když spí s ušima nastraženýma.
Eirik se nacpal do kalhot, vklouzl do bot a natáhl si košili. Přes rameno si
zavěsil meč a rázně vyšel ven. Gunn-hildě to trvalo trochu déle, protože ona se
musela obléci, jak se sluší na královnu, což v duchu proklínala. Vyšta ven. Na
východě byla obloha kovově šedá. Na západě ještě byla noc a blikala tam jakási
opožděná hvězda. Ranní rosu zahalil mlžný závoj. Z mlhy se nořily stíny stromů a
budov. Bylo chladno. Nikdo nemluvil nahlas, a přesto se slova dutě rozléhala do
ticha.
Šla a postavila se Eirikovi po bok. Stál před skupinou mužů. Kromě kopí, jež se
jim matně leskla nad hlavami, netřímali v rukou žádné zbraně, někteří však byli
opásáni mečem. Vyčerpaný vzhled a zapadlé oči vypovídaly o neprospané noci. V
popředí stál její bratr Eyvind, pěsti zaťaté, pravou ruku zkroucenou. Vedle něj
stál zachmuřený Aalf. Kousek stranou stáli Thorir, Thorolf a jakýsi rozcuchaný
bojovník medvědího vzhledu s rudě žhnoucíma očima. Thorfinn Kormidelník, jak
slyšela, Egilův druh na moři, další host ve stejném domě. Skupiny držela od sebe
sevřená řada mužů: sedláci, kteří přebývali v okolí, vedeni statkářem Skoptim
Sveinarsonem.
Skopti právě mluvil: "...dobře, žes tady ještě před sluncem, pane. Byla to
dlouhá noc a nálada je napjatá k prasknutí." Krále by nikdo nebudil, pokud by to
nebylo krajně nutné. Možná měl Eirik nějaký jasnovidný sen.
"Ihned si ten případ vyslechneme, ale dle zákona,"
odpověděl Eirik. "Do síně!" Cestou tiše poznamenal ke Gunnhildě: "Vypadá to, že
Eyvind Chvastoun spáchal nějakou vraždu."
"Cože?" Svět se zakymácel. Hrdlo se jí sevřelo. Tak tohle jí vyrazilo dech.
"Ano, vyslechneme si^to."
I když to pro ženu nebylo tak zcela pravidlem, zaujala výsostné místo spolu s
ním. "Nebudeme se tady handrkovat o hlouposti," pravil Eirik. "Nechť mluví jako
první postižení."
Ozval se Thorir. "V noci Eyvind zabil jednoho mého muže a k tomu na posvátném
místě."
"Mého bratra," zavrčel Thorfinn. "Mého bratra Thor-valda, který mu nijak
nevyhrožoval. Králi, já jsem to viděl."
"Tak mluv dál," vybídl ho Eirik.
"Popíjeli jsme tady." Thorfinn, bez sebe vzteky a žalem, blábolil jako šílený.
Ostatní svědci předkládali mnohem užitečnější svědectví. Kousek po kousku, jako
pohled na mys za bouře, vystoupil celý příběh.
Něco mužů setrvalo u pivních rohů dlouho do noci. Thorir s Thorolfem si už šli
lehnout, ale Thorfinn s Thorvaldem byli ještě bdělí. Eyvind s Aalfem rovněž, a
tak se k nim přidali. Zdálo se, že zábava plyne v dobrém duchu. Özurovi synové
se prostě chtěli s těmi dvěma dobře pobavit. Zpočátku šlo všechno dobře. Pili ve
čtyřech jako o závod, podávali si roh z ruky do ruky, až byl prázdný, a pak
křičeli po dalším. Po chvíli, už značně rozjaření, se rozhodli utužit své
Stránka 55
přátelství pitím ve dvojicích, Aalf s Thorfinnem, Eyvind s Thorvaldem.
Gunnhilda v duchu zasténala. Jak často slýchala, kam tohle vede. Když se pijáci
opijí, chvástají se víc a víc, pak se holedbají svou mužností a nepřipustí nic,
co by ji mohlo jakkoli zlehčit. A někdy nakonec jeden řekne ještě předtím, než
předá roh, že ten druhý pije víc, než má, ten druhý vybuchne vzteky a skončí to
tvrdými slovy nebo ještě něčím horším.
"Nazval mne kobylou a ptal se, jestli by mi má sestra, ta čarodějnice, dodala
jako hřebce nějakého trolla," zasípal Eyvind, když mu dal Eirik slovo. "Tohle
přece nemůže žádného chlapa nechat v klidu, no ne?"
Nedali Thorvaldovi přízvisko Prchlivec pro nic za nic, pomyslela si Gunnhilda.
Ale musí ten Eyvind tak rozhořčeně hulákat?
Eirik šel rovnou k jádru věci. "Kdyby sis své rozumy nechal pro sebe, mohl být
klid. Jestliže ses dnes rozezlil, mohl jsi přednést stížnost na příštím tingu
nebo jsi ho měl vyzvat na souboj mimo sněm, na místo vyhrazené soubojům," (čili
na soubojovém ostrůvku, na půdě vymezené vrbovými kolíky, kde se rány dávají
střídavě, a ten, kdo překročí vytyčenou půdu nebo upadne, prohrál.) "Ale ty jsi
měl s sebou dlouhý nůž," uzavřel to Eirik.
"Jak jsem si mohl být jist, že takoví rváči mají počestné úmysly?" bránil se
mrzutě Eyvind.
Dokonce i jeho bratr Aalf na něj vrhl zkoumavý pohled. Na posvátnou půdu nikdy
nikdo žádné zbraně nenosí. Obyčejné nože se považují za pomůcku. Jenže Eyvind
měl pod pláštěm po celou dobu schovaný dlouhý nůž, vlastně krátký meč, pak ho
zničehonic vytasil a vrazil do Thorvalda. Ten muž ani moc nekrvácel, jen
několikrát zalapal po dechu a zemřel. Byl to zkušený, dobře provedený zásah.
A já jsem ho k tomu navedla, uvědomila si Gunnhilda. Jenže jak jsem mohla vědět,
že si povede tak nemožně hloupě.
"Muži z tvé družiny, králi, a muži z Thorirovy družiny se málem servali," pravil
Skopti. "Ale jsou tu ještě jiní, ti měli zdravý rozum a odtrhli je. Nyní vše
spočívá v tvých rukou."
"Vedl sis dobře," pravil zachmuřeně Eirik. "Eyvinde, zákon je zákon. Protože se
vražda stala tam, kde se stala, a tvou rukou, nazývá tě zákon vlkem na posvátné
půdě a vyvrhelem. Budu nad tebou držet ochrannou ruku
jen tak dlouho, jak dlouho trvá odejít z Norska." Obrátil se na Thorira. "Ale
abys projevil dobrou vůli - přijmeš odškodné za svého muže a Thorfinn za svého
bratra? Nechávám na tobě, kolik to má být. "
"Ne," zasípal brunátný Thorfinn. "Já toho vraha za-biju, ať se vrtne, kam chce."
Thorir zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem si za žádného muže zaplatit nenechal," pravil
sklíčeně, "a neučiním tak ani teď."
A tím po chvíli, která se Gunnhildě táhla jako věčnost, zasedání skončilo. Král,
ona a její bratři vyšli do ranního slunce a na kratičkou chvíli osaměli.
"Řekl bych, že ti něco nevyšlo tak dobře, jak jsi chtěla, Gunnhildo," podotkl
Eirik.
Ztuhla. "Bylo by snad to, co jsem chtěla, tak špatné?"
"Nech to být. Co se stalo, stalo se. Eyvinde, tys mi zavázán přísahou a Aalf
rovněž. Té vás nezprostím. Odejít musíš, ale odejdeš s válečnou veslicí a
posádkou a s poselstvím ode mne k mému příbuznému v Dánsku."
Eyvind ztěžka polkl, rukou si promnul oči a vykoktal: "V-vždycky ti bude věrně
sloužit, pane, a po tobě tvým synům."
U synů by s tím měl možná počkat na zítřek, pomyslela si Gunnhilda,
Zanedlouho poté k ní dospěla zpráva, že král Harald Modrozub přijal Eyvinda i s
jeho doprovodem v Dánsku příznivě. Eyvind byl pověstný jako vynikající bojovník.
Harald Modrozub mu přiřkl nějaké pozemky a přidělil ho k pobřežní stráži
střežící Dánsko proti vikingům.
Mezitím už měla jiné starosti.
XI
Král Harald Krásnovlasý nenáviděl seid. Eirik sice vůči němu tak výrazný odpor
neměl, ale i on choval k těmto věcem hlubokou nedůvěru. Gunnhilda poznala, že
tento
vztah je vlastní většině urozených mužů. Nikdy nemluvila o svém pobytu ve Finské
marce víc, než musela. Spíš nechala posluchače při domněnce, že to byla jakási
mladická nerozvážnost, která by se jí stala osudnou, kdyby nebyla včas
zachráněna. Ano, naučila se tam pár věcí, převážně o léčení a pomoci, ale nic
velkolepého ani nic, co by někoho ohrožovalo.
Když se setkala se starým králem, vynaložila všechny síly na to, aby tomu uvěřil
i on. Milá slůvka, vlídné úsměvy, zbožňující pohledy, k tomu pár nepatrných
zhoupnutí v bocích a rychle dosáhla svého. A pokud šlo o Eirika, ten se neptal,
jakými cestičkami si snad tu a tam prosadí svou, ať už šlo o cokoli.
Popravdě řečeno těch prostředků až dosud mnoho nepoužila - značně omezené
Stránka 56
věštění a jasnovidectví, přání zlého či dobrého, u nichž si nikdy nebyla jistá,
nakolik vůbec působí, kouzla, která jí udržovala jeho lásku -i když věděla, že s
tím mají víc co do činění její světské prostředky. Její duše se znovu uvolnila a
putovala jen při prvním porodu, snad protože ty následující byly snazší. Když
byla na dostatečně dlouhou dobu sama - což se však stávalo jen zřídkakdy -
uvařila si pár lektvarů a připravila pár dalších věcí a všechno pak pečlivě
schovala. Jinak si v takových chvílích jen opakovala, co zná, aby to
nezapomněla: tančila, zpívala, kreslila znaky nebo nad nimi dlouze dumala a
snažila se jim přijít na kloub. Nic víc.
A teď najednou bude své umění potřebovat.
Králi Haraldovi se do Vikinu donesla zpráva o nějakém muži z Hordafylki, který
proslul jako čaroděj. Tento Vitgeir předpovídal budoucnost, do srdce panny
vkládal lásku k muži, přivolával mor či požehnání a podobně se činil za úplatu.
Harald soudil, že kdyby Vitgeira rovnou zabil, vyvolalo by to v kraji příliš
mnoho zloby. A tak za ním raději poslal posla se vzkazem, že král nařizuje této
činnosti okamžitě zanechat.
Posel se vrátil zpět s odpovědí ve verších:
..Když tací jak my,
z muže a ženy zrozeni,
seid provádějí,
divné to má být.
Však Rögnvald Kostnatý,
Haralda Krále syn
se v Hadalandu činí čile.
To v pořádku je?"
Král zesinal. Verše mají svou vlastní moc, ať už samy o sobě jsou či nejsou
zaklínadlem. Dotýkají se duše
samotné.
Když to uslyšela Gunnhilda, bylo jí jasné, co to znamená. Haraldovi bylo
připomenuto, že Rögnvald Kostnatý se řadí mezi syny, které měl se Snaefrid, což
byla čarodějnice či snad ještě něco horšího. Časem jim to odpustil a ty. kteří
zůstali naživu, jmenoval místokráli. Ale Rögnvald si vypěstoval vlastní
čarodějnické umění, stal se mocným a shromažďoval kolem sebe další. Pár mužů
jeho otci vyprávělo, jak to pokračuje - jen pár jich bylo hodnověrných z těch
málo, co k tomu sebrali odvahu - ale lidé z Uplandu, kde měl sídlo, vůči němu
pojali hlubokou bázeň a prosakovaly odtamtud temné zvěsti. Až dosud k nim byl
Harald slepý a hluchý. Dosud se tím ani zabývat nemusel. Když mu však nyní byly
vmeteny tyto verše tak, aby je všichni slyšeli, vypadali Vitgeirovi přívrženci
vedle Rögnvalda Kostnatého jako komáři, kteří snad ani nestojí za to, aby je
člověk rozmáčkl.
Král Harald zachoval mlčení. Nicméně brzy poté se s Eirikem odebrali do
světnice, kde je nikdo nemohl slyšet.
Než se Eirik vrátil do domu, v němž na tomto otcově panství přebýval, padla noc.
Gunnhildu našel bdící v ložnici. Dosud oblečená seděla na vysoké trojnožce a
hleděla do plamene jediné rozžaté lampy. Chvílemi její oči sledo-
valy kouř stoupající vzhůru. Pramínek kouře se podivně vinul a kroutil, protože
noc byla horká a bylo bezvětří. Kalné světlo jen tu a tam letmo zavadilo o její
tvář. Světnice byla ponořená do šera a za nezataženým oknem ležela tma.
Jak vstávala, do ztichlé místnosti zašustily sukně. Pát-ravě se mu zadívala do
očí. Její oči se zdály být obrovské, panenky rozšířené jako u kočky plížící se
za kořistí, bělmo se lesklo. "Myslím, že přinášíš nějaké zprávy," řekla tiše.
Eirikův úšklebek měl k veselí daleko. "Dobře víš. že ano."
"Mohu je slyšet?"
"Jo, hned. Chystám se udělat něco, po čem už dlouho prahnu. Král Harald mi
konečně dal souhlas. Zítra shromáždím muže a zásoby na těžkou cestu.
Následujícího dne vyrážíme učinit Rögnvaldu Kostnatému konec." "Měla jsem -
tušila jsem to."
V Eirikově pohledu se mihly chmury; ale odsunul všechny otázky stranou a hluše
pravil: "Pěstuje to své trollí umění už příliš dlouho. Je to prostě jen vzdor
vůči otci. Ale ať už tím sleduje, co chce, uděláme lépe, když s tím skoncujeme."
"Myslím, že to docela dobře může souviset s tebou." Eirik přikývl. "Pokud bude
naživu, až otec zemře, pravděpodobně se bude domáhat vlády nad celým Norskem, tu
však chce otec přenechat mně."
A co by se stalo s jejich syny, kdyby vyhrál? Gamli, jiskrný, veselý, s vlasy
jako len, neposedný, brzy ho bude možno dát na vychování do nějakého vstřícného,
laskavého domu; Rögnvald, jmenovec - avšak velkého jarla, nikoli krále-čaroděje,
se batolil kolem a soustředěně se snažil o první slůvka; Guthorm, který právě
opustil kolébku, a další na cestě a další, její a Eirikova krev, život a sláva,
Stránka 57
která přesáhne smrt. Venku houkal výr, hlas tmy a zapomnění.
"K této úvaze dospělo více tvých bratří, nejen on,"
namítla Gunnhilda. Ti. kteří měli svá panství, si snažili získat svůj lid sliby.
Ostatní putovali z místa na místo a hledali štěstí na loupeživých nájezdech či
ve válkách v cizích zemích, které však nevedli, aby si vybili vztek, nýbrž aby
získali stoupence. Gunnhilda s Eirikem už to probírali dřív.
Pokrčil rameny. "No jo, je to jen začátek."
Výr zahoukal znovu a ještě jednou. Jako by se jí výří spáry zarývaly do živého
masa. Popadla Eirika za ruce. "Něco z toho, co zná Rögnvald Kostnatý, znám i já.
Myslíš, že nepozná, že jste proti němu vytáhli? Ze si tam bude jen tak sedět?"
"Nebude mít čas sebrat proti nám vojsko."
"Ale přivodit ti smrt - lavina, úbytě, děsivé přízraky, zaslepující strach...
Ne, méně spěchej a lépe se připrav. Nech mne, pomohu ti."
"A jeho nechám, aby se to dozvěděl. A potupil mé jméno jako jméno někoho, kdo
použil seid. Ne! V Gaule ti ta tvá lest moc nevyšla, co?"
Protože Thorir Hersir je chytrý a Eyvind Chvastoun hlupák, pomyslela si hořce.
Nebo možná proto, že norny propletly její osud s osudem Egila Skallagrimssona.
Spolkla všechno další naléhám. "Ty jsi muž," povzdechla si. "Já nemohu než
poslat s tebou své naděje."
Trochu ji překvapilo, když rozvážně odvětil: "Ne že bys nebyla chytrá,
Gunnhildo. To ani zdaleka ne." Chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž. "Jak
dobře já tohle vím!"
XII
Třetího dne po jeho odchodu řekla Gunnhilda svým děvečkám a čeledínům, že chce
strávit noc o samotě. Ať si jdou spát kamkoli jinam jen ne do jejího domu.
"Musím přemýšlet a možná mi přijde na pomoc nějaký sen," sdělila jim. "I
kdybyste náhodou něco viděli či slyšeli, nechoďte sem." Výhružně přimhouřila
oči. "A bude pro vás jen dobře, když o tom nebudete roznášet žádné drby."
Když se večer nachýlil, zavřela okenice a zašoupla zástrčku na dveřích. Počasí
se změnilo. Kvílel vítr a šuměl déšť. Plameny lamp se třepetaly a po světnici
vířily pramínky kouře. Tma se hloubila a stíny se pohybovaly, znetvořené podoby
trollů. Odemkla truhlu. Zpod drahého hedvábí vyndala, co potřebovala, a odnesla
si to do ložnice. Pak i tyto dveře pečlivě zavřela.
Zatímco se v misce s vodou máčely sušené houby toho druhu, jakému se většina
lidí vyhýbá, rozložila si všechno ostatní a svlékla se. Sychravé vlhko ji lehce
zlíbalo kůži. Rozpustila si vlasy svázané do uzlu a nechala černé lokny volně
splývat po ramenou a po zádech. Rouchem se jí stal náhrdelník z orlích per,
vlčích zubů a drápů divoké kočky. Stálo jí roky času a spoustu peněz a
opatrnosti, než to všechno sehnala, kousek po kousku, povětšinou od lovců
dostatečně chudých na to, aby to pro ni za úplatu hledali, a dostatečně
bojácných, než aby o tom někde vykládali. Vlastníma rukama to splétala,
navlékala a vyřezávala.
Až dosud nevěděla, kdy či zda to vůbec bude potřebovat. Jen se zapřísáhla, že
její práce a útrapy ve Finské marce nebyly nadarmo a že už nikdy nebude tak
bezmocná jako tehdy v Seijině chatrči. Ani dosud nevěděla, co ze svých znalostí
dokáže vytěžit. Všechno to bylo nevyzkoušené, jen výsledek úvah, snů, pocitů
slovy nesdělitelných. Zpola věřila, zpola doufala, že by to tak být mělo. Pokud
se mýlí, může to znamenat smrt nebo ještě něco horšího než smrt.
Ukázala všem obavám zuby. Pro Eirika a jejich krev znovu a znovu rodí, tak jako
on chodí do boje. Dnešní noci se vydá na cestu, která může vést přímo do pekel.
Jenže bez ní by mohl být tam někde v dálce ztracen. Její synové jsou malí. Dosud
ještě otce potřebují.
Nikdy se jich ani jej nevzdá.
Bubnování by ji mohlo prozradit. Pojídala houby, tleskala a tančila kolem lampy
postavené na jasnovidecké stoličce. Upírala zrak do plamene. Když se tělo
poddalo ryt-
mu, zdálo se, že se maličký ohýnek zvětšuje jako brána, skrz niž začínala vidět
tam, kam zrak nedosáhne. Když věděla, že nastal pravý čas, zastavila se, vzala
do rukou dvě jelení stehenní kosti s vyřezanými runami a poklekla na
zauzlíkovanou šňůru. Potřásala kostmi, kývala se na kolenou sem a tam a s očima
upřenýma do plamene zpívala.
Déšť zesílil. Šumění padající vody ji pohltilo. Vítr kvílel. Zvedl ji na
křídlech bolesti a závratě. Ale nesmí opustit své tělo. Ne úplně. "Rögnvalde
Snaefridarsone," vplétala do svého zpěvu, "zřím tě, slyším tě, já, noční vítr,
já, novoluní, já, stín, jenž je ti stále v patách. Neznáš mne, nevíš, co jsem,
já, tvá zhouba, Rögnvalde Snaefridarsone. Hledám tě, hledám tě, hledám tě..."
Plamen se rozevřel. Jednou svou polovinou do ně vlétla, vylétla k obloze a
zamířila na sever. Druhou polovinou zpívala zaklínání. Závrať v místnosti a v
Stránka 58
těle, ostří nože ve vzduchu a v duši, obé v obem.
Dole se valily šedobílé mraky, nahoře se třpytily hvězdy. Měsíc už dávno klesl
za obzor, ale dnes byla noc prvního novoluní po letním slunovratu, kdy po celém
kraji hoří mohutné ohně. Vpředu se kolem Severky - o níž se říkávalo, že je to
oko, kterým Odin zaplatil za svou moudrost -otáčel Thorův vůz. Měsíc patřil
starším Mocnostem, zemi a moři, plodnosti a úrodnosti, čarodějům a čarodějnicím.
Seveřané obětovali bohům v naději, že si je nakloní. Eirik vzýval Odina, ten
zajišťoval vítězství či smrt, jak uznal za vhodné. Dnešní noci vzývala Gunnhilda
samu sebe.
Déšť nechala za sebou. Krajina pod ní stoupala, drsná a rozeklaná. Vísky,
usedlosti, pole utopená v tmavé divočině. Pak na obzoru zazářily rudé hvězdy.
Slétla dolů. blíž. Po kamenech tu zurčel potůček, stříbrné se třpytil do tmy a u
něj se choulila stavení. Věděla, že tam je Rögnvald. Seděli uvnitř do pozdní
noci. Prolétla střechou a zastavila se v závoji dýmu pod krokvemi.
Po celé délce síně hořel a praskal oheň, o nějž se starali
otroci, nechutně nahrbení a přikrčení, div se neplazili po zemi. Odlesky plamenů
poskakovaly po mužích rozesaze-ných na lavicích. Pár vypadalo na bojovníky.
Některé stáří zkroutilo, jiní prošedivěli, někteří byli mladí, ale v očích mládí
neměli. Oděni byli prostě, leč dobře. Černokněžníci jen zřídka vystavují na odiv
své bohatství. Tady se sešli z široka daleka.
Na výsostném místě seděl vysoký muž s vyzáblým obličejem, pod tmavým vousem
čelist výbojná jak rádlo. Právě hovořil. "Půjde o něco víc než jen odrazit
nějakého nepřítele. Rozumějte. My nemůžeme vyvolat povstání proti králi
Haraldovi - nikoli teď - ale můžeme se proti němu na Uplandu opevnit." Rögnvald
se vesele ušklíbl. "Může se stát, že onemocní a zemře, nebo jeho život. beztak
již příliš dlouhý, dospěje ke konci jinak."
"Nejprve se musíme vypořádat s tím, co nám od něj hrozí," poznamenal kdosi.
Rögnvald trhl hlavou. "Cožpak jsem vám to už ne-objasnil? Jedna mrtvá žena mne
varovala..."
Gunnhilda z masa a kostí, zpívající na královském dvorci, se otřásla. Třeba říká
Rögnvald pravdu. Možná že ta, kterou ruší v hrobě, je dokonce jeho matka. Ať to
však udělal, jak chtěl, dostalo se mu včasného varování, že ho vlastní otec
zapřel. Proto obeslal nižší čaroděje. Byť byli mnozí z nich slabí a prostého
původu a žádný nebyl rozhodně tak učený jako on, společně by mohli napáchat
nepopsatelnou škodu. A Eirikovy oddíly už musí být blízko. Odhadoval, že mu to
nezabere ani čtyři dny.
"Nesmíme marnit čas," usoudil jeden.
"Přesně tak," souhlasil Rögnvald. ..Teď, když jsme se tu sešli, zjistíme, co se
chystá a kde, a připravíme se."
Takže on sám nemá schopnost vidět do dálky. Takže není tak hrozný. Zmije však
může kousnout, ještě když ji člověk drtí pod botou.
Rögnvald si zimomřivě přitáhl tuniku k tělu. "Stalo se něco, králi?" zeptal se
ho muž vedle něj.
"Ne," zamumlal Rögnvald. "Jen se tu nějak ochladilo, nezdá se vám?"
Gunnhilda se stáhla.
Teď je musí oslepit. Nebyla tak znalá věci, aby uměla poslat na nějakého
norského kapitána pytel větrů nebo rozpoutat bouři, která by ho zničila. Ale
dnešní noci byla zpoloviny součástí světa a jeho počasí.
Ve světnici na dvorci krále Haralda zpívala a kývala se. Nad síní v Hadalandu se
vznesla do vzduchu a přeměnila se ve vodu. Hvězdy začaly mizet za mlžným
závojem. Za chvíli byla usedlost zahalená mlhou tak hustou, že by nikdo nevyšel
tápat ven do noci. Čarodějnické zření by našlo jen beztvaré stíny. Vyslaná duše
by mohla přeletět horem, ale co by uviděla dole? Ze všeho nejpravděpodobněji to
černokněžníci vezmou jako náhodu a počkají, až se vyjasní. Nevědí, jak málo času
jim zbývá.
Gunnhilda se neodvažovala vyčkávat. Mohli by ji zvět-řit. A taky už byla se
silami na dně. Sotva si ještě něco uvědomujíc, letěla z Uplandu zpátky jako řeka
pádící k moři.
Na nebi zapraskala střecha a zavřela se. Byla sama s blikající lampou. Jako ve
snách sklidila a pozamykala své věci, doklopýtala do postele a padla únavou.
Druhý den se sotva vlekla.
Avšak síly se jí vrátily. A pak i Eirik se zprávami. Za rozbřesku jim přestala
mlha bránit. Jakmile se přiblížili k dvorci, zvedla se. Chopili se kopí,
obklíčili síň a podpálili ji. Ženy a čeleď nechali vyběhnout, ale každého
válečníka, který se pokusil uprchnout, zabili. Rögnvald a jeho čarodějové
uhořeli.
Eirikovi se za jeho čin dostalo vysokého uznání. Gunnhilda se o své účasti
nezmínila. Králové by se na to dívali silně nedůvěřivě. A skaldové, ti
Stránka 59
neskládají verše ani o porodech.
Rögnvaldovi bratři, zrození ze Snaefrid, se možná budou chtít mstít. Nejblíže
žil Gudrod Zářivý, v Agdiru.
Během následujících měsíců mu Gunnhilda usilovně posílala jedno přání zla za
druhým.
XIII
Tu zimu trávil Gudrod u svého pěstouna, skalda Thjo-dolfa z Hvini. Ještě před
příchodem jara ho však zachvátil takový stesk po domově, že nařídil vypravit
loď. Thjodolf ho zrazoval, že teď není vhodná doba na plavbu. Dokonce o tom i
složil verše. Ale Gudrod ho neposlechl. Jakmile obeplul jižní výběžek Norska,
přihnala se od Jadaru divoká bouře. Loď šla ke dnu i se vším, co bylo na palubě.
Takže má Eirik o jednu starost méně, pomyslela si Gunnhilda, když to uslyšela.
Těžko mohla posoudit, nakolik s tím má ona něco společného, ale rozhodně udělala
všechno pro to, aby svému muži pomohla. Třeba se jí příště podaří najít
prostředky méně nevděčné.
0 něco později se dozvěděla, že Egil s Thorolfem jsou zase na vikingu, že se
čtyřmi loděmi vypluli směrem na Balt. Mohla jen doufat, že dopadnou špatně;
vypadalo to, že na syny Skallagrima Kveldulfssona žádné její zaklínadlo
nezabírá. Ale jednoho dne se jí snad, pokud je nesrazí sami bohové, něco proti
nim spáchat podaří.
Zatím měla práce dost i tak. Paní každého velkého domu musí den co den řídit
domácnost, sledovat všechno, co jde dovnitř i ven, honit čeleď do práce,
zařídit, aby měli to, co potřebují, řešit jejich malicherné škorpení, dohlížet,
aby se s každým hostem jednalo, jak přísluší jeho postavení a zásluhám, vědět o
všem, co se děje, o čem možná manžel neví, a radit mu, vynikat v ryze odborných
ženských pracích jako třeba v tkaní - a tak to jde pořád dokola. Když pán domu
odchází pryč, pověří řízením domu některého spolehlivého muže; pak je dobře,
když paní domu dohlédne na to, aby se ten muž činil, jak ona uzná za vhodné. A
královna je paní mnoha domů a nad tím vším celého království.
Ne že by Harald Krásnovlasý někdy doopravdy vložil otěže domácnosti do rukou
nějaké ženy. Jenže on jich měl celou řadu. Kdykoli se ženil, činil tak hlavně s
cílem utužit vazby s příbuzenstvem. Eirik má jen Gunnhildu. Ty ostatní, to jsou
pouhé náhodné zálety, tu a tam. Žádnou si nikdy nepřivedl otevřeně a natrvalo
jako milenku. Což je pro ně jen dobře, pomyslela si Gunnhilda. A ona je ta, s
níž žije doopravdy. A víc a víc se jí svěřuje s tím, co mu leží v hlavě, a
poslouchá její rady.
A to zase naopak přivádí za ní víc a víc mužů, kteří hledají pomoc v tom či
onom. To, co pro ně dělá, může u jiných vyvolat vztek, a takový vztek může
snadno přerůst v zášť. Ale takový už je svět a Gunnhilda si ze všeho brala dobré
ponaučení.
Jaro se rozplynulo v létu, dohořely hranice na oslavu kroužení slunce, rok se
nachýlil k podzimu a Gunnhilda byla opět samodruhá. Eirik, který neměl nikde
stání, odplul na nájezd do Irska. Když se vrátil domů, byla Gunnhilda ledový
chlad sám, zato uvnitř soptila vzteky. Přednedávnem dostala zprávu z Dánska.
Mnohá novina plynula do královského domu, a to nejen z Norska. Lodě brázdily
moře po celém severu, povětšinou za obchodem, i když jen pár obchodníků váhalo
loupit, pokud se to obešlo bez nebezpečí. Na západ se plavívali až na Island, na
východ až do Aldeigjuborgu na Ladožském jezeře a na jih až do zemí Maurů. Muži
putovali i na koních či po řekách a vozili do Svaté říše římské stejně jako do
rozlehlé Gardariki na prodej kožešiny a jantar. Někteří dospěli dokonce až do
zlatého Miklagar-du, sídla byzantského císaře, nebo do Serklandu, až za jeho
říší.
Pokud se po návratu zastavili u norského krále, a to dělávali často, přinášeli s
sebou své příběhy a novinky.
A tak kousek po kousku, měsíc po měsíci Gunnhilda vyslechla, co se udalo s
Egilem a Thorolfem. Odchýlili se od svého původního záměru a zamířili na
jihozápad do
Jutska. Po rabování v Jutsku zamířili do Fríska, kde zůstali až do podzimu. Byla
to země jim až dosud neznámá a oni měli zřejmý zájem se s ní řádně seznámit.
Nakonec vyrazili zpět, pravděpodobně s úmyslem se bez ohledu na Eirika usadit na
zimu u Thorira. Nejrychlejší byla Egilo-va loď. Chytila správný vítr, předehnala
ostatní, a když doplula na hranici mezi Frískem a Jutskem, kázal Egil zastavit a
čekal na svého bratra.
Poblíž tam na útesu tábořilo několik mužů. Dva z nich přišli za Egilem až z
lužních lesů. Poslal je Aaki, Dán, kterého Egil zachránil v Kuronsku, aby ho
varovali. Ey-vind Özurarson na Islanďany nezapomněl. Když se přiblížil čas, kdy
se pravděpodobně měli vracet, zamířil se silnou flotilou k západnímu pobřeží.
Číhali severně odtud a chtěli je dostat, až poplují kolem. Eyvind se se svou
Stránka 60
žhavou touhou po pomstě nijak netajil, spíš naopak, a král Harald Modrozub s
nimi měl své vlastní účty.
Nicméně, pravili muži, oni vše ostražitě sledují a vědí, že Eyvind nakrátko
odplul, neboť ho to nečinné čekání už zmáhalo. Kotví nedaleko odtud s pouhými
dvěma loděmi, a to jsou ještě jen karfi, co to je proti Egilovu drakovi.
Egil nařídil okamžitě skasat plachty a co nejtišeji veslovat. Veslovali celou
noc. Za rozbřesku ony lodě našli. Rovnou zaútočili - kameny, kopími, šípy.
Nemálo Eyvin-dových mužů padlo. Na zbylé se Egilova posádka vrhla v boji muže
proti muži; bojovali, ale neměli naději. Eyvind ze sebe nakonec strhl kroužkovou
zbroj, skočil přes palubu a plaval na břeh. Stejně se zachovali ti z jeho
posádky, kteří toho ještě byli mocni. Ty dvě lodě si Egil vzal s sebou i s
veškerou výstrojí a zbraněmi.
Dorazil Thorolf. Aakiho poslové to všechno sledovali, a když se dostali domů,
vyprávěli to Aakimu i dalším. Aaki měl rozlehlé pozemky a stálo za ním nemálo
mužů. Vážnost krále v těchto dánských končinách byla dosud příliš slabá na to,
aby Aakiho oblibu nějak snížila. Z jeho síně na Fynu se zpráva šířila od úst k
ústům - a předává-
ním se změnila jen málo, spíš vůbec, protože úctyhodní mužové poslouchají
významné novinky pozorně a dobře si je ukládají do paměti - až dospěla ke
Gunnhildě.
Egil vyprávěl Thorolfovi, jak přišel ke své kořisti, a na závěr dodal:
,,Nu. tak tedy dánský strážce vytáh' proti nám do války. Tvrdě jsme naň udeřili,
tady hned u Jutska. Nakonec ten Eyvind Chvastoun prchl, hledaje, kde by se
skryl, chytře činil - s muži svými odplaval na východ."
I sám výsměch bodá jako nůž. "Myslím, že po tom, cos učinil, můžeme plout do
Norska jen stěží," usoudil Thorolf. Egil se rozchechtal a odvětil, že on si s
tím starosti nedělá. On doma žádnou ženu nezanechal.
Král Eirik jen zatínal zuby, když to slyšel. "Thorolf měl pravdu," pravil.
"Dokonce ani Thorir Hersir už teď mou ruku nezadrží. Musíme jen vyčkat na
vhodnou příležitost."
Gurmhilda pomyslela na Thorolfovu manželku a tu malou dcerku. Ale ne, vyřizovat
si to nimi by nemělo žádnou cenu, to by bylo k ničemu. Ba co hůř, to by
znamenalo nenapravitelnou roztržku s Thorirem, Bjornem Brynjolfssonem a jejich
rodinami.
Ucítila, jak ji syn v lůně kope.
Narodil se těsně před zimními svátky, když byli s Eiri-kem u Haralda
Krásnovlasého v Haddingjadalaru. Vý-sostný král byl těžkopádný a nemotorný,
vlasy a vousy mu zbělely; ale dovlekl se k vřeštícímu novorozenci jako medvěd do
včelína, vlastní rukou ho polil a velkoryse mu poskytl své vlastní jméno.
Gunnhildu přitom maně napadlo, že tady přechází dar síly a moci přímo ze starce
na novorozeně.
XIV
Během následujících dvou let, a i později, se jí čas od času o Egilovi něco
doneslo.
Z Dánska se bratři se svými stoupenci plavili podél Saska a Flander na jih. Tam
někde zjistili, že anglický král Aethelstan potřebuje válečníky a že v jeho
službách kyne velký zisk. V drsném lijáku a za sychravého počasí přepluli průliv
a po Temži doveslovali do Londýna, města čítajícího silou přes tři sta mužů.
Když byli králi oznámeni, s radostí je přijal. Po rozhovorech o platu, postavení
a dalších podmínkách se mu zavázali. Během zimy se z nich stali dobří přátelé.
Gunnhilda to chápala. Thorolf byl příjemného vzhledu, uměl mluvit, rychle mu to
myslelo a zároveň to byl příjemný společník - což nijak neplatilo pro toho jeho
bídáckého bratra. Když však Egil chtěl, určitě uměl být svým drsným způsobem
nějak přijaté^ ný, jinak by s takovými lidmi jako Thorir Hersir nemohl vyjít; a
k tomu tu bylo jeho skaldské umění. Oba navíc přinesli příběhy z dalekých krajů
a vzrušující vyprávění o hrdinských činech.
Aethelstan si však stanovil jednu podmínku. Veřejně pod svou zástavu nepřijme
žádného pohana. Thorolf, Egil a řada dalších nechtěli přijmout křest, ale
nakonec přistoupili na primsignování. Tímto obřadem projevili Kristu sdostatek
úcty, aby s nimi křesťané mohli bez zábran jednat, a přitom se nezřekli svých
vlastních bohů.
A tak se Egil stále obracel především na Odina, boha války, otce kouzelnictví,
toho, jenž visel devět nocí na stromě—světu Yggdrasilu, aby získal runy
znamenající moc a sílu, ale zároveň toho, jenž přinesl světu medovinu poezie. A
tak to s Egilem bude i nadále, pomyslela si Gunnhilda. Pokud Thorolf kdy v její
přítomnosti vůbec nějakého boha jmenoval, byl to Thor, rudovousý vrah trollů,
vládce hromu a blesku a životadárného deště.
Ona sama by měla mít blízko k jednookému Poutníkovi. Křísil mrtvé, aby mu
Stránka 61
věštili zítřek; a sám chodíval do
světa mrtvých a sestupoval do hlubin pekelných. Přesto však stále pobýval na
nebesích. Když sjížděl dolů na svět, lidé ho nejčastěji znali jako vůdce
aasgardské jízdy, jízdy mrtvých mužů na koňských kostrách, s vražedně tichými,
divokými psy, jak se tryskem ženou na nočním větru jako přízrační lovci štvoucí
kořist. Když se bojovalo, rozhodoval, kdo zvítězí, a kdo zemře.
Frey, fteyja a NjSrd - Vanové, bohové země a moře nabízejí ženám víc. Ale pouhé
uctívání, i když to je docela dobré při porodu nebo pro hojné žně, je jako vzdát
se sama sebe. Jsme však vždycky bezmocní? Ve Finské marce věří, že člověk, ať
muž či žena, je středem světa, který je jedním velkým celkem. Člověk, neméně než
bohové, ho může ovládat, je-li mu to skutečně k životu zapotřebí. A zaklínadla
ji vymanila z vlastního těla.
Nicméně šamani nedokázali zahnat Nory a Švédy, kteří na ně uvalili těžké břímě
daní, pakliže je rovnou neokrádali. Ani to, co se od nich Gunnhilda naučila,
nebylo nic ohromujícího. Neslo to určitý užitek, to ano, ale to, co nakonec
vládne, je stejně jen hrubá síla.
Ne, pomyslela si Gunnhilda, není to tak úplně pravda. Obratné lichotky a lsti
ukážou, kam by měl meč udeřit a jak. A to je to, co může žena dát svému muži a
synům.
A co se týče Thorolfa, třeba se z něj po nějaké době pobytu v Anglii stane
křesťan. Skoro všichni Dánové, kterými se to tam poslední století jen hemží a
kteří si tam zabrali pozemky, už křesťané jsou. Křesťanský svět je rozlohou a
bohatstvím mnohem větší než Norsko. Ale Egil, to bude vždycky paličák.
Ona sama nad tím dlouze přemítala. Setkala se s křesťany - jak cizími, tak Nory,
kteří v cizině přijali křest -ale ti toho o své víře moc nenamluvili, alespoň
ne, když mluvili s ní. Nepřipíjeli svým bohům a se vším, co se týkalo uctívání,
chodili do ústraní. Otroci zajatí za mořem toho namluvili ještě méně a nikdo se
o ně v tomto směru nezajímal, vyjma snad jejich žen, pokud se staraly o děti.
Zatímco do Dánska proudili knězi již dlouho, dál na sever jich zatím přišlo jen
pár, skoro nikdo.
Domýšlela se, že křesťané věří, že bůh je jen jeden, že se rozhodl zrodit se
jako člověk a chodit po světě, až byl nakonec zabit a šel zpátky na nebesa.
Nezemřel proto, aby získal moc nebo znalosti jako Odin; šlo o jakýsi druh
odškodného za nějaké prastaré hříchy. Ti, kdo tomu Kristu poctivě slouží, jdou
po smrti za ním a navěky žijí v blaženosti. Ale na tento svět si pamatují; často
přicházejí zpět a pomáhají lidem, kteří jim obětují - víceméně jako elfové nebo
Bytosti. Anebo alespoň tak nějak to pochopila.
Zaskočilo ji na tom však to, že křesťané, i když jsou doma, zřejmě neprovádějí
své modlení kdekoli a jakkoli by se jim zlíbilo. Všechno se to řídí z dalekého
Romaborgu skrz náležitě rozmístěné zodpovědné muže, kteří se nazývají biskupové
a tímto způsobem vládnou se stejnou váhou jako hersirové nebo dokonce jarlové.
Možná, že s nimi by si král konečně mohl na své náčelníky pořádně došláp-nout.
Byl to jen takový nápad.
Přemítala, jestli se Thorolf a Egil setkali s Haakonem Haraldssonem, chráněncem
Aethelstanovým. Při vzpomínce na své dávné vidění se zachvěla.
Pak dorazily čerstvé zprávy.
Anglický král sbíral válečníky kdekoli a jakkoli, protože na porobených územích
- Walesu, Skotsku, Dánské Northumbrii - to vřelo. Následujícího léta bouře
propukly. Skotský král Constantine vytáhl na jih a kam přišel. všude pustošil.
Olaf, norský král v Dublinu, se k němu připojil i s celým vojskem, a stejně tak
velští páni. Nor-thumbriané povstali, muži táhli do boje po boku cizinců.
Vyrojili se tam i Vikingové z Norska a západního Islandu. Tisíce mužů se s řevem
hnalo do Mercie a rozdrtili každého, kdo se jim pokusil postavit do cesty.
Aethelstan soustředil svá vojska - žoldáky i odvedence
- ve Wessexu. Jakmile se vydali na sever, vyslal nepřátelům vstříc posly.
Zapřísahal je, že než aby Anglii zničili, ať se s ním raději sejdou na jím
stanoveném místě. Tam by mohla proběhnout bitva a ten, kdo vyhraje, bude v
království vládnout. Žádný muž dbalý své pověsti na to dost dobře nemohl říci
ne. A tak se ta dvě vojska utábořila na Brunanburhských blatech.
Po několik dní se nic nedělo, jen poslové putovali tam a zpět. Aethelstan nabídl
útočníkům stříbrný šilink na každý pluh v zemi, pokud se v klidu a míru odeberou
domů. Když to probrali, řekli, že chtějí víc. Aethelstan přislíbil peníze pro
každého jejich svobodně narozeného muže. Constantine odpověděl, že on by to
přijal a Northumbrie rovněž. Pak jim Aethelstan sdělil, že mohou odejít bez
boje, jen když vrátí všechen lup a Constantine se stane jeho poddaným.
"Tou dobou už ty válečníky určitě sotva drželi na uzdé." podotkl Eirik, když to
slyšel.
"Myslím, že obě strany hrály o čas, než se na bitevní pole dostanou všechny
Stránka 62
jejich voje," usoudila Gunnhilda.
Než přikývl, dlouze se na ni zahleděl. "Ano," odpověděl nakonec. "Bystrý
postřeh.'1
Vetřelci zaútočili první. Angličany porazili, ale nezlomili je. Druhého dne za
rozbřesku pochodovaly voje sem a tam, štíty zářily, přilbice a hroty kopí se
leskly, praporce se ve svěžím větru třepetaly, ozývaly se rohy a výkřiky. Pak se
na sebe vojska vrhla znovu.
Bitva zuřila celý den. V zabíjení všechny předčili Thorolf s Egilem. Nakonec se
nepřátelské šiky rozpadly a roz-prchly. Egil vedl štvanici, jeho meč zvaný Zmije
srážel jednoho vyděšeného muže za druhým. Mrtví byli naházeni na hromady a
naskládáni do řad táhnoucích se po celých blatech. Do nářku a sténání raněných
se ozývalo drásavé krákání ptáků kroužících nad bitevním polem, kteří se houfně
slétali za krvavou krmí.
Egil našel zabitého Thorolfa.
Ne, pomyslela si Gunnhilda, to nemohl být Thorolf. Nečekala, že ji to zasáhne
tak bolestně. Srdci jen málo ulevilo, že i Egil trpěl.
Vyprávěl jí o tom nějaký Islanďan, který u tobaiqrl.
Egil tělo odnesl, a než vykopali hrob, omyl ho a upravil. Uložil Thorolfa do
hrobu oblečeného a se zbraněmi a na obě paže mu navlékl po zlatém náramku. Jeho
muži hrob zaházeli a nahoru navršili kameny. Nad hrobem Egil pronesl verše:
"Směle do bitvy, vstříc zhoubě své Thorolf Jarl šel. Nejsmělejší z
nejsmělejších, padl, když Odin zavelel. Na jeho rovu, na břehu říčky zelená
tráva vyroste. Hořký je žal jeho bratra - lépe, když zůstane skryt."
Co si myslel jiného, to si nechal pro sebe.
Nakolik to mohla Gunnhilda vypočítat, došlo k iátvě
u Brunanburhu přibližně ve stejnou dobu, možná v ten samý den, kdy dala život
synu Ragnfrodovi. A tak mohla snít o tom, že část Thorolfova bojovného ducha
přešla do něj.
Žal Egilovi nezabránil chodit za Aethelstanem a zachmuřeně na něj dotírat, až mu
král přiřkl bohatou odměnu za jeho činy a zároveň mu vyplatil odměnu, kterou měl
předat otci a příbuzným. To Egila ohromně povzbudilo. Složil báseň, v níž to
vylíčil. Vždycky byl lačný, i když lakomý nebyl. Když o něm Gunnhilda toho roku
slyšela naposledy, trávil zimu na Aethelstanově dvoře a byl vysoce vážený a
ctěn.
Další zprávy přišly od Ónunda, syna Thorgeira Trnité nohy, který měl statek na
Askeyi, ostrově u břehů Horda-
fylki. Ónund byl největší ze tří bratrů, a to o tolik, že se mu říkalo
Hora-Ónund. Po smrti Thory Krumplovaného rukávu si vzal Bjorn Brynjolfsson novou
ženu a měl s ní další dceru. Když tas dosáhla přiměřeného věku, Hora-Ónund se s
touto nevlastní Aasgerdinou sestrou oženil.
Spřátelil se s králem Eirikem a kdykoli mohli, navzájem se navštěvovali. A právě
on první přinesl zprávu, že Thorir Hroaldsson zemřel. Usedlost převzal Thorirův
syn Arinbjorn. Eirik mu přiznal postavení hersira, čili stejné, jako měl jeho
otec. "Já vím, že se ti nelíbí, že se přátelí s Egilem Skallagrimssonem," řekl
Eirik Gunnhildě, "ale jinak je to dobrý chlap, naprosto spolehlivý, jakmile
jednou dá slovo, můžeš na to vzít jed. Takových jako on je vskutku málo."
Teď v létě měl Hora-Ónund něco k vyřizování na jihu a tak vyhledal Eirika s
Gunnhildou na dvorci v Agdiru. Jakmile se odebrali do síně a nechali si nalít
pivo, zeptal se ho Eirik, co se děje v Sognefjordu.
Hora-Ónundova obrovitá postava se na čestném místě neklidně ošila. Nesouměrný
obličej se svraštil. "Rozezlí tě to," zahučel, "ale Egil je zpátky v Norsku."
Gunnhildě zaskočilo. Prsty se jí v klíně zahnuly jak dravci spáry. Ale raději na
to nic neřekla. Teď nebyla vhodná chvíle.
"Řekni mi všechno, co víš," vyzval ho chladně Eirik. "Mluvil jsem s nějakými
chlápky od něj a pak jsem se šel do Sygnafylki přesvědčit na vlastní oči,"
pokračoval Hora-Ónund. "Koneckonců nás teď pojí, mne a Arinbjor-na, s Bjornem
Brynjolfssonem stejné pouto." A ten také zanechá dědicům pěkný majetek,
pomyslela si Gunnhilda. "Vypadá to, že král Aethelstan chtěl, aby tam Egil
setrval až do smrti. Egil odpověděl, že nejprve se musí postarat o Thorolfovu
vdovu Aasgerdu a všechny jejich děti. Měli jedno, které zůstalo naživu, dívenku
jménem Thor-dis. V Angli i to Egil nevěděl. Mluvil o dědictví, které by mu
připadlo, kdyby Thorolf zemřel bezdětný." Horu-
Onunda to pěkně dráždí, pokukuje po tom bohatství sám. postřehla Gunnhilda.
"Mnozí Egilovi muži tam zůstali, ale asi stovka šla s ním, dost na posádku pro
velkou válečnou veslici. Arinbjorn ho přijal srdečně a ubytoval ho u sebe na tak
dlouho, jak si jen Egil bude přát. Slyšel jsem, že Aasgerda byla hluboce
nešťastná, když se dozvěděla o smrti svého muže, ale celkem se drží dobře."
"Troufám si tvrdit, že Egil bude mít dost rozumu a nebude se od Arinbjornů
Stránka 63
vzdalovat," zasykl Eirik. Gunnhilda to chápala. Těch, kteří by se tomuto králi
rádi pomstili. už bylo dost i tak. A Eirik přece nesebere družinu a nepůjde
zabít statečného muže, jemuž důvěřuje, jehož má dokonce rád, jenže přesně to by
udělat musel, kdyby se rozhodl dostat jeho přítele a hosta. Její roztrpčení
trochu polevilo, když dodal: "Ale hlídej, jak můžeš, Ónunde, a řekni mi, jakmile
by se něco dělo."
Ona to bude sledovat ještě pozorněji než on.
A tak jí její síť špehů během následujících měsíců co chvíli donášela nové a
nové zprávy. Ale nedělo se nic, čeho by se mohla chytit. Egil tam přebýval v
klidu.
Nicméně s podzimem byl nějaký skleslý. Seděl, nemluvil, hlavu sklopenou, bradu
zabořenou do pláště. Arinbjorn se ho nakonec zeptal, co ho trápí. Ano, ztráta
milovaného bratra je krutá a tíží, ale člověk by měl kráčet životem dál. Egil
odpověděl ve verších hustě prošpikovaných básnickými obraty a podobenstvími.
Zjevně mu to však dodalo odvahy, protože pak řekl přímo a na rovinu, že touží po
Aasgerdě.
Společně jí to oznámili. Nebyla proti, ale nechala to na svém otci a bratranci.
Brzy poté se Arinbjorn s Egilem odebrali k Bjdrnovi, a ten byl svolný. Vrátili
se z té cesty nějak brzy, pomyslela si Gunnhilda.
A tak se v zimě u Arinbjornů konala svatba. Ničím na oslavách nešetřil. Egil se
zase rozjařil. Vypadalo to, že je ke své ženě vlídný, protože se znovu začala
usmívat.
Zjara je však Arinbjorn varoval, ať se v Norsku už déle nezdržují. "Gunnhildina
moc stále roste," podotýkal. "Ona tě nenávidí a po tom vašem střetu s jejím
bratrem Eyvindem u Jutska se to ještě zhoršilo." Egil vypravil knarr, najal
posádku, naložil zboží a vyčkal na příznivý vítr. Když se dočkal, tak se i s
Aasgerdou a malou Thordis nalodil a vyplul na moře.
Mezitím už se zase schylovalo k podzimu a plavilo se jen pár lodí. Proto nějakou
tu chvíli trvalo, než se Gunnhilda dozvěděla, že plavba na Island proběhla dobře
a rychle a že se usadil na otcově statku Borgu.
Tou dobou už jí na tom tolik nezáleželo. Porodila dceru Ragnhildu. Toto dítě si
podrží doma, bude ji kojit, opatrovat, bude jí zpívat a vychová z ní ženu podle
svých představ. Své syny svěřila pěstounům příliš brzy. Děsilo ji, že budou
vyrůstat každý zvlášť jako většina synů Haraldových. S Ragnhildou si vytvoří
láskyplné pouto.
Ta něha jí bude vítaným osvěžením jako chladný zurčící pramínek tomu, kdo se
dlouho toulal žíznivější, než poznala ona. Mezitím však už Gunnhilda cítila, že
se v Norsku schyluje k novému krveprolití.
XV
Cestou z letních nájezdů na Baltu zajel Eirik s loděmi do zálivu u Oslofjordu a
vplul Tunsbergu. Toto město přitahovalo obchodníky nejen z Vikinu a okolí, ale i
ze severního Norska, z Dánska a Saska. Leželo ve Vestfol-du, v němž ustanovil
král Harald místokrálem svého syna Bjorna. Tento muž táhl do války jen
zřídkakdy, raději vysílal široko daleko obchodní lodě a bohatl tímto způsobem.
Tak také přišel k přízviskům Kapitán nebo Kupec.
Jedna za druhou proveslovaly Eirikovy lodě bránou v palisádě, která chránila
nábřeží a na obou koncích navazovala na pevninskou kůlovou hradbu. Přirazil k
přístavní hrázi a v čele posádky vystoupil na břeh. Ostatní
lodě zakotvily o kus dál na vodě, protože v docích hyk)
i v tuto pozdní roční dobu rušno. Prkna jen duněla pod nohama nakládajících a
vykládajících mužů, kopyty nákladních koní a rozvrzanými koly volských povozů.
Nad přístavem poletovaly stovky křičících racků. Hladinu zálivu čeřil ostrý
vítr. Bledé slunce stínily spěchající mraky. Eirik rázným krokem procházel mezi
domy s doškovými střechami, roubenými i z proutí vymazaného hlínou. Po včerejším
dešti bylo všude plno bahna. Muži i ženy při pohledu na něj zpozorněli, děti na
muže v kroužkové zbroji vytřeštily oči a daly se do křiku. Všude plno pachů,
kouře ze dřeva i rašeliny, vůní z kuchyní, zápachu z chlévské mrvy a barviv.
Otevřenými dveřmi kovárny byla vidět do-běla rozžhavená výheň a neslo se odtud
řinčení kladiva. A nad tím vším se tyčil královský dvorec.
Zpraven o Eirikově příjezdu zaujal Bjorn své výsost-né místo v síni. Jeho stráže
ho obklopily z obou stran. Příchozí sice odložili kopí, sekery a štíty na
určeném místě u vchodu, ale meče si nechali zavěšené přes ramena a sami se jen
blýskali, kolik na sobě měli kovu. Bjorn ani nepovstal, aby svého nevlastního
bratra přivítal; pozdravil ho spíš chladně a nabídl mu jen místo pro čestné
hosty naproti sobě. Přinesli jim pivo a medovinu. Bez valného nadšení se napili.
Řeč vázla, jen tu a tam někdo prohodil pár slov o tom, co se kde děje, a pak se
Bjorn zeptal: "Proč ses tu zastavil?"
"Toto je období, kdy našemu otci, králi Haraldovi, posíláš svou půli
Stránka 64
vestfoldských daní a pachtovného," odvětil Eirik.
"Ale já mu to dopravím sám."
"Já vím. Nevadí, dej to mně a já ti ušetřím cestu."
Bjorn zbrunátněl. Chvíli seděl mlčky. Síní se neslo jen těžké oddechování.
"Ne," prohlásil posléze. "To je moje práce. Na to si vždycky dohlédnu sám."
Eirik se zamračil. "Ty mi snad nevěříš?" otázal se hebce.
Bjorn se vyhnul přímé odpovědi. "Kromě toho si to
považuji za čest. A to mi nikdo nevezme."
"Opravdu mi tak málo věříš?" ušklíbl se Eirik.
Bjorn zrudl ještě víc. "Ne a nemám nic ani proti ostatním, ale v určitých věcech
nejsem přehnaně důvěřivý."
Možná se mu doneslo, možná si teď vzpomněl, jak byl Thorolf Kveldulfsson očerněn
ve věci vybírání finských daní a skončil smrtí vlastní rukou krále Haralda. Jeho
paže ťala jako topůrko od sekery. "Udělám to tak, jak jsem zvyklý, a dál už se o
tom nebudeme bavit."
Eirik zbledl, že to bylo vidět i pod opálením. "V každém případě jsem přišel
kvůli důležitější věci. Měli jsme dlouho, těžkou cestu a dochází nám všechno -
kromě kořisti a zbraní. Někteří z pochytaných otroků onemocněli, a jestli si
brzy neodpočinou a nedostanou pořádně najíst, mohli by nám pomřít. Na pár dnů se
tu utáboříme. Dej nám jídlo, stany a pitL"
Bjorn opět chvíli seděl mlčky a zvažoval to, ale nakonec zavrtěl hlavou. "Ne. Já
tu takovou spřež nechci a lidé z města také ne. Je nasnadě, že by došlo k
šarvátkám a zabíjelo by se. Bude nejlépe, když odejdeš, a to nejpozději zítra.
Beztak už to nemáš nijak daleko."
Eirik vztekle přivřel oči. "Tak ty odpíráš svému bratru pomoc?"
"Kdybych si myslel, že jsi v nouzi, byla by to ode mne zbabělost," zavrčel
Bjorn, "ale za těchto okolností by bylo zbabělé ti ustoupit."
"Takže ty mne vykopneš jako psa?"
"Ne. Ale toto je mé království. Ty máš své."
A tak se škorpili, div že se na sebe nevrhli, Bjorn řval čím dál víc, až se
začal dusit, zatímco Eirik byl čím dál tišší a úsečnější. Nakonec se zvedl k
odchodu. "Nebudu se dál ponižovat. Nezůstanu," prohlásil. "A nemám žádné díky
pro hostitele tak lakotného a neurvalého." Provázen
mužskými pohledy důstojně vypochodoval se svou družinou ze síně.
Zamlkle kráčel Tunsbergem zpět. Ani válečníkům nebylo do řeči. Měšťané a čeleď
jim ustupovali z cesty, a kdo jim pohlédl do tváře, rovněž umlkal.
Když byl zase zpět na palubě, nařídil loď přesunout a zakotvit u ostatních. Pak
poslal pro kapitány. Připluli k němu na člunech - většina lodí za sebou nějaký
člun vlekla. Proslov měl krátký a strohý. "Kdyby byl Bjorn tak mírumilovný, jak
se o něm říká," prohlásil, "nebyl by mi vyťal takový políček. Určitě proti mně
něco chystá." Nikdo se nahlas nezeptal, co tím Eirik míní.
Ostříží zraky sledovaly skupinu mužů projíždějící bránou a mířící podél vody na
sever. "Tamhle jede král." poznamenal jeden voják, který pocházel z těchto
krajů. "Pravděpodobně odjíždí do svého domu v Saeheimu, je to tak dvě tři mfle
odtud."
"Prchá pro případ, že by došlo k boji?" otázal se další.
"Nebo mu něco vrtá hlavou a on si to chce řádně rozmyslet," uťal ty řeči Eirik.
"Mohli bychom být zákeřně přepadeni a pobiti. K takovým věcem dochází celkem
často. Bjorn v koutku duše doufal, že zbaběle prchneme. Protože získá-li někdo
pověst slabocha, nakonec se slabým stane; muži se dávají k těm, které považují
za silné. Tohle mu nevyjde."
Se všemi loděmi vyvesloval z přístavu, odplul ze zálivu na fjord a plul dál, až
město zmizelo z dohledu. Tam, kde mělčina přecházela v dlouhou pláž, tam
přistáli. Poblíž ležel nějaký statek. Válečníci vyskákali na břeh a rozběhli se
k němu. "Jestli nás vezmete dovnitř dobrovolně, neublížíme vám," sdělil velitel
domácím. "Jinak jste mrtvi."
Slunce zapadlo. Pár mužů tu nechal Eirik na stráži a s ostatními vikingy vytáhl
na sever. Mezi prchajícími mraky vykukoval srpek měsíce. Vítr ječel a šlehal,
strhával z temných stromů suché listy; široko daleko se táhla šedivá strniště
rozrytá stíny; chvílemi odněkud zavyl pes.
Obešli temný stín, který značil Tunsberg, za ním našli cestu a běželi po ní, jak
rychle jen to přes výmoly šlo. Brzy už se před nimi vynořilo pár schoulených
domů, víska Saeheim. V největším jasně zářila okna. Bjorn a jeho stoupenci tu
popíjeli.
Eirik pokynul nalevo a napravo. Dobře vycvičení muži se rychle rozvinuli do
rojnice a v tichosti dům obklíčili. Trochu hluku však přitom přesto nadělali.
Problesklo světlo z ohně - to kdosi otevřel dveře, aby ti uvnitř viděli ven.
Eirik rázně vkročil do dveří. "Řekněte králi Bjor-novi, že je tu král Eirik a
Stránka 65
hodlá pokračovat v načatém rozhovoru," nařídil.
Zvedl se řev. Zařinčely zbraně. "Přece nás nevypálí, ta hlava vlčí!" vykřikl
Bjorn.
Nikdy nebyl bojechtivý, ale své si také vybojoval a dokázal uřídit loď v bouři.
Nařídil strážným, ať se derou dveřmi ven hlava nehlava. Ti první v okamžení
zemřeli, ti za nimi se prolomili na svobodu a vrhli se na útočníky. Zařinčely
meče, zaduněly sekery, ke chvátajícímu měsíci vylétly výkřiky. "Za Bjorna!"
křičeli někteří, a "Za Eiri-ka!" jiní. Jinak by v té tmě těžko od sebe rozeznali
přítele a nepřítele.
Nicméně Eirikovi muži byli na boj lépe vybavení a dobře věděli, co dělat. Bjorn
ani neměl čas své muže sešiko-vat. Umírali po jednom i ve skupinkách. Boty
rozdupaly raněné svíjející se bolestí, kosti praskaly, nohy se smekaly ve
vyhřezlých vnitřnostech a pach smrti houstl.
Když se rozhostilo ticho rušené jen těžkým funěním a tu a tam zasténáním, našel
Eirik Bjorna. Na ležícího nebožtíka dopadly kapky krve z Eirikova štítu.
"Bojoval jsi dobře, bratře můj," pravil Eirik. "Nechť nic neruší tvůj hrob."
Ušklíbl se. "Ale budeš souhlasit, ne, že teď už máš trápení méně."
Jeho družina vyplenila dům, pobrala pěkný lup a šla zpátky na lodě.
Ráno vypluli k domovu. Harald Krásnovlasý si po-
vzdechl, ale řekl na to jen tolik, že by se mělo vyplatit náležité odškodné a
sjednat mír.
Lid na pobřežích Vikinu se bouřil. Měli krále Bjorna rádi. Ten čin v sobě nesl
předzvěst zlých časů. Bjórnův nevlastní bratr a přítel král Olaf ze sousední
Vingulské marky přísahal pomstu. Přijal k sobě Bjornovu vdovu a syna a vznesl
nárok na vestfoldské panství zavražděného. Od těch dob nesl Eirik přízvisko
Krvavá sekyra. Jak jemu, tak Gunnhildě se to vcelku zamlouvalo.
XVI
Čas nečas, té zimy si vzal loď a odplul se do Moerru podívat na své državy a
zjistit stav svého vlivu na těchto dvou panstvích. Přistál u ústí
Thraandheimsfjordu a i s družinou se ubytoval na svém dvorci v Solvi. Odtud bude
vyjíždět na obhlídky po zemi i po vodě a tady tabé povede zimní obětování.
Gunnhilda zůstala na jihu, neboť její čas už se opět nachýlil.
Ta zpráva se velkým zálivem rychle šířila a brzy dospěla až do Thraandheimu.
Země této bohaté, zvlněné krajiny se táhly podél moře daleko na jih i na sever,
na východě hluboko do hor. Místní lid byl silný a houževnatý, s vlastními zvyky
a právem. Král Harald rozdělil vládu nad těmito zeměmi mezi své syny Haalfdana
Bílého, Haalfdana Černého a Sigroda. Haalfdan Bílý však padl na jednom vikingu
na západě. Zbylí dva spolu vycházeli dobře, oba byli chráněnci Haakona, mocného
jarla z Hladi. Po Haakonově smrti zůstali v dobrých vztazích s jeho synem
Sigurdem, který byl přibližně stejného stáří. Sigrod byl z těch tří nejmladší a
trochu se držel v pozadí.
A Sigurda teď navštívil král Haalfdan Černý. Jarl ho náležitě přivítal. Hladi se
tyčilo vysoko nad vnitřním fjordem a jarlovo území se táhlo dál, než kam by oko
dohlédlo: obilná pole, pastviny, lesy, osamělé usedlosti i vísky. Jeho lodě
zaplnily mnoho doků a v létě lemovaly řady úvazišť.
Hladský dvorec byl rozlehlý a vznosný, pyšně se vypínala jeho střecha, místnosti
měly vysoké stropy a byly vyzdobeny umnými řezbami a skvostnými závěsy, stejně
skvělými, jako měl král. S přilehlými budovami vypadal skoro jako malé městečko.
Lidmi se to tu jen hemžilo -řemeslníci a čeleď, válečníci, ženy, děti a časté a
početné návštěvy. Ti nejváženější hosté od něj dostávali skvělé dary. Truhlice a
komory přetékaly bohatstvím. Králové přicházejí a odcházejí, ale jarlové z Hladi
zůstávají, život za životem, ti, jimž patří srdce Thraanďanů.
"Musím s tebou mluvit o samotě, a to co nejdříve," zašeptal Haalfdan Sigurdovi,
jen co se pozdravili.
Jarl přikývl. "Myslel jsem si to. A také asi vím, o čem. Dobrá, jen chviličku
strpení, než se tvá družina usadí."
Vydal pár rozkazů a vzápětí se už spolu odebrali ven, s půltuctem strážných v
zádech, patřičně z doslechu. Vyšli na stezku nad vodou a dvorec nechali za
sebou. Schylovalo se k večeru a na západě se hrozivě rýsovaly těžké olověné
mraky. Bylo sychravo a chladno. Loňskou trávu tečkovaly flíčky posledního sněhu.
V holém, bezlistém březovém háji se jako zvěstovatelky padající noci tyčily
temné jedle. Vrány krákaly.
"Takže?" otázal se Sigurd tiše.
Haalfdan šel rovnou k věci a vybuchl stejně ohnivě jako vždy. "Určitě ses
doslechl, že Eirik Krvavá sekyra je v Solvi."
"Jistěže." Sigurd střelil pohledem po králi. Musel maličko vzhlédnout, protože
král ho o půl hlavy převyšoval. Sigurd sice moc vysoký nebyl, ale byl rozložitý,
urostlý, šlachovitý, šedé oči hleděly z ostře řezaného obličeje s velkým tupým
Stránka 66
nosem. Vlasy a vousy měli oba tmavé. "Odpovím, ani se nemusíš ptát. Ne, nemá
velkou družinu. Ty máš větší. Ale ta jeho, to jsou do jednoho všechno vybraní a
zkušení bojovníci."
"Ale návštěvu nečekají, že ne?"
"To si nemyslím a ani nevěřím, že pomýšlejí na nějaké
špatnosti. I když, kdoví. Když člověk pustí z řetězu psa, nikdy neví, kam poběží
nebo co roztrhá."
"Eirik už tu bestii vypustil," zavrčel Haalfdan. "Rogn-vald, Bjorn - kdo bude
další? A co hůř, náš otec ho kryje."
"Myslím, že král Harald se hlavně obává, že až tu nebude, roztrhají jeho synové
na kusy království, které tak pracně lepil dohromady."
"Ale musí výsostný král podporovat právě Eirika? Je pravděpodobné, že tohle
přežije jen pár jeho bratrů. A Thraanďanům ke štěstí úplně stačí, že na ně
dohlížím já."
Sigurd Haalfdanovi raději nepřipomínal, v jakém postavení jsou Haalfdan a Sigrod
vůči němu, svému jarlovi. který stojí mezi nimi a nadřazeným Haraldem. "Jiný
kraj, jiný mrav," zabručel si pod vousy a nahlas pravil: "Jsi tu proto, abys mne
požádal o radu ohledně útoku na Eirika? Má odpověď zní ne."
Haalfdan se zakabonil a nevrle rázoval sem a tam. Sigurd Jarl je stejně moudrý
jako mazaný. A také velkoryse obětuje bohům, kteří na něj tímpádem musí hledět
příznivě. Nicméně... Nějaká vrána výsměšně zakrákala. "Co když má odpověď zní
ano?" vyštěkl na něj.
"Nepomohu ti," odpověděl Sigurd. "Zdá se mi, že tady na severu se to ještě
nevyhrotilo na ostří meče a že jsi zbrklý. Ale ani ti nebudu bránit. Ať to
povede, kam to povede, já a Thraanďané budeme stát při svých králích, dokud
budou stát oni při nás."
"Tak proč ne teď? "
"Protože později bude mých sil možná zapotřebí více."
Kráčeli a rozmlouvali, až je neviditelný západ slunce obrátil zpět. Toho večera
skončila hostina brzy. Haalfdan bude pokračovat v cestě a vyrazí za úsvitu. V
létě by to odtud do Solvi znamenalo jízdu na celý dlouhý den, jenže teď se dny
zkrátily, až z nich zbyl jen krátký záblesk. Jak rychle se dá jet za tmy v
takové slotě?
A stalo se, že se Eirik druhé noci Haalfdanovy cesty probudil.
Možná to bylo štěstí, možná píseň, kterou ani norny pěly u kolébky, a třeba to
bylo Gunnhildino výstražné zaklínadlo. V domě v Solvi to zvečera nějak odporně
páchlo; příjemné vůně, které tu měly být, vyprchaly. Jeho vojákům to nevadilo,
ale Eirik šel ven, nanosil si do dřevníku hromadu slámy a spal tam.
Ze snů ho vytrhl dusot kopyt, lomoz a volání. Okamžitě byl na nohou. Jeho ruka
sama potmě nahmátla kopí, které si zvečera položil vedle sebe. Ostražitý jako
kočka pootevřel dveře a opatrně vykoukl. Na nebi zářil úplněk orámovaný
krajkovým prstencem. V mrazivém měsíčním světle viděl, jak mu od úst stoupá
pára. Mezi stíny se blýskaly přilbice, brnění a meče. Dům byl obklíčen. Příchozí
seskákali z koní, tasili meče, zvedli sekery, napřáhli kopí. Eirik pochopil, že
jejich špehové museli v tichosti přepadnout jeho předsunuté hlídky, a ps*,
poslední míli, celá ta horda běžela jak o závod.
A právě v okamžiku, kdy to sledoval, se ze dveří vyhrnuli jeho válečníci.
Nabroušené břity je v okamžení skosily. Ostatní útočníci se rozvinuli do
rojnice, aby zahradili všechny únikové cesty. Vzplanula jakási pochodeň,
zapálená od troudu.
Jdou po něm. To bylo Eirikovi jasné. Jestli ho dostanou, jsou jeho synové
odsouzeni k bídě či brzké záhubě. Pět jeho družiníků si večer rozložilo spací
pytle do řady na zem u dřevníku. Nepovšimnuti v tom ošidném světle se k němu ted
připojili. "Můžeme se vrhnout do boje a zemřít s našimi chlapy," pravil Eirik,
"ale lépe je uprchnout a pomstít je." Tápavě si v tom přítmí oblékl šaty,
vatovanou vestu a kroužkovou zbroj. Než se vykradli ven, pečlivě se zahalili do
plášťů. Lodě neměl daleko, s nepočetnou hlídkou ležely hned opodál na pláži.
Jednu si vybral a všichni vylezli na palubu. Bylo jich na veslování málo, ale
přesto se pomalu šinuli směrem k moři. Za
nimi vyšlehly ke hvězdám plameny jasné jak severní záře a jako vzdálené dunění
příboje k nim doléhal hukot ohně. Na zpáteční cestě Eirik zjistil, kdo přepadení
vedl. Když to uslyšel král Harald, rozčílil se k nepříčetnosti, ostatně jako
vždy. S Eirikem okamžitě povolali bojeschopné muže do zbraně a vytáhli na sever.
Haalfdan Černý se to dozvěděl a sebral své vojsko; Thraanďané se houfně scházeli
pod jeho zástavu.
Ale s nadějí, že se podaří sjednat smír, vstoupili do děje další, mezi nimi i
skald Guthorm Trpaslík. Přebýval u Haalfdana, ale předtím žil u Haralda a dosud
se přátelil s oběma. Vlastně kdysi složil na jejich počest baladu. Když mu tehdy
Stránka 67
nabízeli odměnu, chtěl jen, aby mu jednou, někdy, dali, o co požádá. Slíbili.
Jen málokterý dar je větší než dobře napsané verše chvály a čestný muž nemůže
dát na oplátku méně. Nyní žádal Guthorm smír. Kvůli němu a i kvůli dalším,
především asi Sigurdu Jarlovi, se králové dohodli na podmínkách. Když náležitě
zaplatil za to vraždění, mohl si Haalfdan království podržet a s Eirikem se
nechali na pokoji.
. Gunnhilda přivinula k prsu novorozeného syna Erlin-ga. Haalfdan Černý se jí
pokusil zabít muže. Málem se mu to povedlo. A za to zasluhuje smrt.
xvn
Vojsko proti vlastnímu synovi bylo posledním vojskem, které Harald Krásnovlasý
sebral. Nešel s ním, na tak těžkou cestu už byl příliš stár. Když bylo posléze
dosaženo jakéhosi smíru, jako by si v něm cosi oddechlo a síly ho opustily. Poté
povětšinou už jen posedával, v zimním chladu řádně zabalen do kožešin, v duchu
snad rozmlouval s přáteli či nepřáteli nebo dávno mrtvými láskami, možná znovu
bojoval staré bitvy a znovu naslouchal vítěznému
řevu.
Eirik s Gunnhildou se s ním zúčastnili jarního obětování, které se konalo na
jihozápadě, na jeho rozlehlém
dvorci na ostrově Konat, hned u břehů Rogalandu. Stál na mrazivém větru v
závojích deště, kdy plameny syčely a kouř se táhl při zemi; bílou hlavu hrdě
vztyčenou, ale ramena nachýlená, jako by je tížilo velké břicho, které ztuhlé
nohy už nemohly unést. Když se vraceli zpátky do síně, sotva se vlekl. Přestože
vousy skryly hodně, Gunnhilda si všimla, že co chvíli bolestí zatíná zuby.
Toho -večera po jídle vyzval velitele svých stráží, ať zjedná ticho. I plameny
snad praskaly tišeji. Jako bílá ocel se leskly jeho pronikavé oči. Hlas měl
stále mocný, ale zubů už měl pomalu, a tak mu bylo špatně rozumět. "Slyšte
pozorně. Já, Harald Haalfdanarson, vás král, promlouvám, já, který jsem zlomil
všechny krále a náčelníky, jež se mi postavili, a podřídil si celé Norsko. Já,
který jsem vyhnal všechny vikingy a lupiče, já, který jsem dal Norsku řádné,
dobré zákony, já, který jsem přitáhl do Norska obchod a díky mně sem proudí
bohatství, já, který jsem nás udělal mocnými v tomto světě. Avšak Elli, jež
srazila Thora na kolena, už i po mně natahuje ruku. Ale dokud nejsem pod zemí,
zařídím, aby se mé dflo nerozpadlo vniveč, až tu nebudu, a předám ho do silných
a schopných rukou. Vyzývám vás, abyste se toho stali svědky, a vyzývám tingy po
celé zemi, aby mu vzdali čest, až se s ním příště setkají. Eiriku, od této
chvíle seď po mém boku."
Sesul se zpět. Chrčel a dusil se. Povstal Gunnhildin muž, vysoký, vzpřímený,
pružný jako kočka prošel mezi plameny a usedl vedle svého otce. Jásot zaburácel
jako moře bouří hnané proti útesům.
Gunnhilda se usmívala a po zbytek slyšení byla laskavost sama. Ale už přemýšlela
dopředu. Toto jmenování nebylo žádným překvapením. Takže nijak nepřekvapí ani
Eirikovy bratry.
Během léta o nich přicházela jedna zpráva za druhou. Olafa z Vingulské marky,
který šel po smrti Bjórna Kupce do Vikinu, provolalo lidové shromáždění z
vlastní vůle králem a zaujal tam výsostné místo. Žil s ním jeho syn
Tryggvi a Bjornův syn Gudrod, oba dva rychle dospívající mladíci, z nichž brzy
vyrostou muži, ™ bude nutno počítat. A ještě hůř se věci vyvíjely v
Thraandheimu, kde byl panovníkem potvrzen Haalfdan Cerny.
Eirik si podržel vládu na jihu, na západě a na severu až k Moerru. To nebylo tak
málo, jak rozlohou tak bohatstvím. Nicméně jeho bratři si ponechávali vsechn>
daně a pachtovné plynoucí z jejich uzenu. P^^JJf. ré k nim vysílal, přinášeli
stále sf ^^T^S Krásnovlasý jen mumlal, že jakoukoli dalsi válku ma Eirik předem
prohranou. Ponechme ho s jeho vzpomínkami
Ano vyhaslý a vyčerpaný, to tedy je," pravila Gun-nhiída sklíčeně, když osaměli
ve světnici, kde je nikdo nemohl slyšet.
, , u
"Ale v něm pro tuto válku nikdy moc nadšeni nebylo,
"Má snad tvé také pohasnout?" Gunnhikda ho pohladila po paži, pod prsty cítila,
jak je šlachovitá a ztvrdla zlaté chloupky ji zasvědily, tep se ji zrychlil.
"Ne, to ty
nedopustíš.'
"Nejprve si musím pořádně zajistit to, co mám. Příliš mnoho svobodných sedláků
reptá a žehrá."
"Já vím. Ale stejně by se dalo dělat víc."
"Co máš na mysli?"
"Ale to může počkat," zavrněla a stočila jeho myšlenky jinam.
V sázce bylo víc než peníze. Kdykoli by král Olaf ve Vikinu uznal za vhodné,
mohly by jeho lodě uzavřít cestu na švédské trhy, na Balt a možná i do Dánska.
Stránka 68
Haalfdan si držel vládu nad Finskou markou a nejlepšími rybářskými oblastmi a
stejně tak svobodu kořistit z obchodních lodí plujících přes moře na západ,
pokud by se k tomu rozhodl. Za oběma stáli bojeschopní muži, kteří by přece měli
patřit Eirikovi. Oba měli syny, kteří se - pokud zůstanou naživu - pro ni jednou
stanou hrozbou.
Rok se pomalu vlekl. Eirik býval často pryč. Tu dobu
trávila převážně na královském dvorci v Hordafýlki, na začátku rozlehlého
Byfjordu. Otevřený k moři, ale chráněný přilehlými ostrovy skýtal dobrý přístav
a snadnou obranu. A proto sem neustále proudili obchodníci, malé město se
rozrůstalo podél nábřeží a do vnitrozemí se vinuly dobře udržované cesty. Bylo
tam však málo hospodářství a v okolí jen pár pastvin, protože hned poblíž už se
zvedaly kopce, hustě zalesněné díky mírným teplotám a častým dešťům. Mezi
stromy, přilepený ke královskému dvorci, měla altán, kde mohla být sama, kdykoli
se jí zachtělo.
Její čtyři starší synové žili už u svých pěstounů a Gun-nhilda je vídala jen
zřídka, ale Erling teprve žvatlal. Ragnhilda svižně pobíhala, jen za ní světle
hnědé vlasy vlály. Bylo to svéhlavé dítě, nedbající na to, co si kdo pomyslí,
ale od své matky se učila, že když něco chce, dosáhne toho i lepší cestou, než
sebou jen vztekle mlátit.
Pozorovala Gunnhildu, jak řídí chod domácnosti a jedná s muži, mimo jiné i s
obchodníky zvenčí - odjinud z Norska, ze zemí Gótů a Švédů, z Dánska, z krajin
Vendů, Gardariki, západních zemí, Islandu a někdy ze samotné Říše. Všichni, jak
cizí, tak místní, královně pozorně naslouchali a plnili její příkazy, a to nejen
proto, že jejím manželem byl Krvavá sekyra; uměla moudře poradit a zdálo se, že
ví o dění ve světě víc než kdokoli z nich.
Jen letmo či spS vůbec však bylo vídat jiné, s nimiž se tu a tam nakrátko
setkala, uboze oděné a opěšalé. Bylo divné, co asi chce od takových pocestných a
co má za lubem, když se zavírá sama ve svém altánu nebo se bez doprovodu
strážných prochází po lese. Nakolik byla krásná a podmanivá, tak byla i
zlověstně záhadná.
Domácí čeleď věděla, kdy sem z východních kopců přišla Geira, a rovněž věděli,
že ji Gunnhilda přijala vstřícně. Jen šeptem se dohadovali proč. I když seděla
Geira na vzdáleném konci síně, mezi těmi nejnižšími, kteří se s ní sotva
odvážili prohodit slovo, jedla stejně dobře jako ja-
kýkoli muž, pila za dva a té noci spala na péřové matraci v soukromí za
zástěnou.
Byla tu viděna už párkrát předtím a par povídaček o ní prosáklo z kopců až sem.
Ani panna, ani zena, ani vdova přebývala v opuštěné chatrči u maličké visky, len
záhumenek obstarával nějaký stařík, kterému cukalo v obličeji a mumlal si sám
pro sebe. Ona žila z toho, co ji kdo dal. Báli by se jí nedat. Kromě toho se
trochu vyznala v lékařském umění, léčení dobytka či obilnýsneti. hledaní
ztracených věcí, vykládání snů a podobné. Tvrdila, ze se vyzná v jasnovidectví a
věštění. Cas od času na cele týdny odcházela, rázovala si to se svou poutničkou
holi a rancem na zádech, vysoká jako muž, kostnatá avy-záblá žena, v jejíchž
nezahalených, nečesanych, tvrdých šedivých vlasy se čile hemžily vši, které
nijak nemiloval* prsty, jež je vybíraly. Při pohledu na tu drsnou, rozrytou,
svraskalou tvář ji i ti nejotrlejší rváči nechali byt a i u nejchudší chalupníci
jí poskytli nocleh Tech par drobností, které na cestách dostala za sve
carovaní, směnila,
kdy potřebovala.
Ráno si ji Gunnhilda odvedla do altánu. Vítr ječel. Po těžké šedivé obloze se
hnaly rozervané cáry mraků.
V korunách jehličnanů skučel vítr a vztekle honil závěje nedávno opadaného
žlutého listí z bříz. Nedalo se říci, že by bylo v domě nějak teplo, ale alespoň
tam nefoukalo.
V ohništi zlostně žhnul oheň. Gunnhilda poslala pryč dívku, která se o oheň
starala, nabídla Gejtfe židli a vlastní rukou jim nalila, nikoli však pivo, ale
jižní víno.
Posadily se tváří v tvář a pozorně se na sebe zadívaly. "Co chceš?" zeptala se
Geira hrubě a bez okolků- "Tvůj člověk nic neříkal."
"Tak mne napadlo, že bych ti mohla dát pár stříbrných," odpověděla Gunnhilda.
"Mohla bys mít vystaráno až do konce svých dnů."
"Měla jsem na mysli, co chceš ode mne?"
Gunnhilda sklopila oči a ztišila hlas. Ta nevrla, med-
vědí nebojácnost byla přesně to, co o ní slyšela a v co doufala. "Řeknu ti to na
rovinu a pak si promluvíme o tom co, jak a zda. Ale jestli ti jen slůvko unikne
ze rtů, budeš svůj podnik provozovat na cestách pekelných."
"To jsem věděla už v okamžiku, kdy tvůj člověk řekl. co řekl. Pokračuj." Geira
Stránka 69
do sebe hodila řádný lok vína.
Gunnhilda si usrkla svého. "Víš něco o muži nahoře na severu, který si říká
král? Haalfdan Černý? Chci, aby zemřel. Připravila jsem lektvar, který to
zařídí. Potřebuji jen někoho, kdo to do něj dokáže vpravit."
Geira maličko strnula. Trochu jí to vyrazilo dech. "Já
- já nejsem člověk, který by se kdy dostal do blízkosti nějakého krále, paní."
"Na to jsem už myslela. Ano, je to pro tebe nebezpečné a můžeš zemřít, ale když
to dopadne dobře, můžeš hodně získat." Na takovou ubožačku opravdu hodně,
pomyslela si Gunnhilda. Nicméně ubožačku, která se od úděsných učitelů naučila
pěkně zlovolným kouskům. "Podívej, já tam zakrátko vyšlu loď s posádkou, na niž
se mohu plně spolehnout. Povezou králi Haalfdanovi dary a návrhy na sjednání
dohody s králem Eirikem. Já vím
- já mám své cestičky, jak si to zjistit - že Haalfdan bude v přístavu, kde se
Nid vlévá do Thraandheimsfjordu; přijede tam na obětování a slavnosti, které se
konají na závěr léta. Ovšemže tou nabídkou pohrdne. Nicméně mu nezbude, než
posádku alespoň pohostit. Ty popluješ s nimi. Mí lidé vědí jen tolik, že
popluješ proto, abys tam předala můj vzkaz někomu nejmenovanému, kdo ho vyřídí
mému otci v Haalogalandu. Dosud máme spolu pár tajemství, je to znalec run. Toto
sdělím svým lidem."
"Co je mým pravým úkolem?"
"Vmísíš se do davu prostých v síni, dáš se do řeči s ženami - třeba s
otrokyněmi, to by mohlo jít - a v nějaké vyvoláš úctu a strach vůči své osobě.
Kdo z urozených si něčeho takového vůbec všímá? Dáš jí lahvičku, kterou ode mne
dostaneš. Musíš si sama vymyslet, jak to všech-
zařídit. Ale jestli jako čarodějnice vůbec za něco stojíš, dokážeš na
prostomyslnou dívku vložit nějaké to nedomr-lé zaklínadlo, které ji přesvědčí,
že to je jakýsi úžasný nápoj hodný krále. Třeba si může myslet, že jí to přinese
jeho lásku - nebo cokoli soudného tě napadne. Poté se odebereš zpátky na loď,
schováš se na palubě a počkáš. Pokud všechno proběhne tak, jak doufám, měla by
loď vyplout s ranním přílivem zpět."
"Bolehlav je hořký - pokud chceš použít utrejch z bolehlavu. Med ho nepřerazí."
"Připravila jsem - já vím, jak se to dělá - lektvar z jedovatých hub, který
chuťově splývá s pivem."
Ta Geira snad dostala strach? "A co když královští strážní tu služku chytí a
budou z ní páčit pravdu? Pak by se tvá posádka už nikdy domů nevrátila."
"Musíš si to zosnovat na místě, až zjistíš, co všechno hrozí. Ale já si myslím,
že bys ji měla přesvědčit, aby přinesla Haalfdanovi plný pohár, až čas natolik
pokročí, že budou on i všichni ostatní už příliš opilí, než aby si jí vůbec
všimli nebo si dokonce pamatovali, která to byla. On účinky toho jedu nepozná
hned. Ona se bude bát o život a neřekne nic. A i kdyby ji nějak našli později,
budě do té doby moje loď už dávno na moři,"
Chvíli seděly mlčky. Kolem malého domku skučel vítr. Po chvíli Gunnhilda dodala:
"Poletí s tebou mé vlastní zaklínadlo."
Pak hovořily ještě dlouho.
Mezitím ji trápila ještě jiná záležitost. A ta se dříve či později donese i
Eirikovi a on se s ní bude muset vypořádat. Doneslo se jí, že Egil
Skallagrimsson je zpátky v Norsku.
XVIII
Skrz blány v oknech chabě pronikalo poledne. Kromě
toho síň osvětlovaly lampy - dveře byly zavřené kvůli zimě a ohně ještě nikdo
neoživil. Léto vyprchalo a závěr léta
byl chmurnější než obvykle. Přesto se Arinbjorn vydal na
plavbu na jih do Rogalandu.
V tuto denní dobu tu nebylo moc lidí, ani svobodných, ani obroků. A ti, co tu
byli, se zamlkle drželi po koutech, jako by jim pochmurné šero potáhlo i duše.
Arinbjorn stál, ne seděl, před výsostným místem. Šikmé oči v tváři, jíž vévodil
zahnutý nos. se zpříma střetly s očima krále Eirika a královny Gunnhildy.
"Ano, jsem zde v zájmu svého přítele," sdělil jim. "Určitě se vám o něm donesly
nějaké zvěsti, ale soudím, že celou pravdu neznáte."
"Řekni, co říci chceš," vybídl ho Eirik. Gunnhilda spolkla vztek. Ruce, položené
v klíně, měla jak led.
"Jak víš sám, králi," začal Arinbjorn, "loňského roku zemřel Bjórn Brynjolfsson,
můj strýc. Hora-Ónund si vzal vše, co po něm zůstalo; pokladnici, domácnost,
dobytek; na všech bývalých Bjornových statcích má své vazaly, pachtovné jde
jemu. Egilovi se to doneslo na Island. Zjara odplul do Norska nárokovat svůj
dědický podíl. Myslí si, že by mu mělo připadnout všechno, ale rozhodně alespoň
polovina. Jeho nárok je stejně platný jako Ónundův, ne-li více. Oba se oženili s
Bjórnovými dcerami a Egilova žena Aasgerda je starší. Připlula s ním. Přišli ke
Stránka 70
mně a já jsem je přijal a ubytoval, jak se sluší a patří.
Varoval jsem ho, že Onund je chamtivý, podlý a zpupný. Ba co víc, má k tobě
blízko a tvá paní je Egilovým největším nepřítelem." Eirik se zachmuřil, ale
nechal Arin-bjorna mluvit dál. *Ale ať tak nebo tak, Egil neustoupil.
Přesvědčoval jsem ho, ať se s Ónundem sejde a probere to přímo s ním." Arinbjorn
se trpce ušklíbl. "Nebylo to snadné. Ale nakonec to udělal. Aby dal najevo
smířlivost, plul tam dokonce ani ne na lodi, ale na prosté skutě." Gunnhilda
dobře věděla, že to je člun, v němž má každý veslař dvě vesla a že unese asi dvě
desítky mužů.
"Hora-Ónund ho přijal na Askeyi, nevrle, a jeho ná-
rokům se vysmál. Když Egil pravil, že jeho žena je narozením nad Onundovou,
Ónund mu jízlivě sdělil, že ne, že se narodila jako otrokyně." Až dosud mluvil
klidné, ale teď se mu najednou hlas třásl vzteky. " Aasgerda, má sestra! Přece
si králi dobře pamatuješ, že její rodiče uzavřeli zákonný sňatek."
Gunnhilda se už neudržela. "Já si pamatuji, že král Eirik Egila z Norska
vykázal," vyštěkla.
"Pomáháš mu už léta," pravil Eirik rozvážně, "a stejně tak i teď, nicméně jsi
prohlásil, že mi řekneš pravdu."
"To také dělám, pane," odpověděl Arinbjorn. "Vždyť jsme spolu vyrůstali jako
bratři. Jde jen o to, že já jsem upřímný i ke svým přátelům."
"Pokračuj."
"Ónund nechutně běsnil. Je s podivem, že ho Egil na místě nezabil, myslím pěstí,
protože ozbrojeni nebyli."
"Jeho touha po zlatě překonává i jeho mužskou 5est,s poznamenala Gunnhilda.
Arinbjorn si hryzal ret. "Místo toho tam přede svědky předvolal Ónunda na Gulský
ting. Že tam ten případ předloží a nechá posoudit podle zákona. Onund řekl, že
přijde a doufá, že odtamtud Egil živ neodejde. Poté ho Egil opustil. A já jsem
usoudil, že bych měl zajít za tebou, králi, a hned jsem začal zjišťovat, kde
jsi. A to mi chvíli trvalo."
"Ten Egil má ale drzost, takhle veřejně vystoupit, když jsi ho vykázal,"
poznamenala Gunnhilda.
"To už je let," namítl nebojácně Arinbjorn. "Skrz svou ženu je spřízněn s vysoce
postavenou rodinou. Má zákonný spor, který chce přednést před sobě rovnými."
"Pročpak ho máš tak rád. Co kdy pro tebe udělal?" Měla co dělat, aby se ho
nezeptala, jestli dělá hřebce Arin-bjornově klisně. Taková urážka by byla
neodpustitelná. To by ji postavilo do horšího světla než jeho. Samotného Eirika
by to rozlítilo.
Protáhlá královská hlava přikývla. "Sám se tomu občas také podivuji," přiznal.
Arinbjorn zrudl. "Padli jsme si do noty už při prvním setkání. Byl jsem tehdy
mlád a on je ještě mladší než já. Jednou jsme v lese na lovu narazili na
medvědici s mláďaty. Vrhla se na nás. My jsme šli na ptáky a na zajíce, takže
jsme s sebou neměli žádné lovecké psy - ti by nám byli pomohli - a ani jsme si
nevzali žádné zbraně, jen kopí. Společně jsme ji kopími mlátili, až nás nechala
a odešla. Nato jsme si přísahali přátelství - pokrevní bratrství, protože jsme
krváceli a krev jsme nechali vzájemně ukápnout do svých šlépějí. Já jsem zůstal
naší přísaze věrný a vím, že on mne nezklame, kdybych něco potřeboval."
Ano, povzdechla si Gunnhilda v duchu, muži už jsou takoví.
ArinbjSrn se zpříma zahleděl Eirikovi do očí. "A o tobě vím, králi, že nám
přiznáš právo zákona."
Šikovný tah, pomyslela si Gunnhilda Dotýká se přímo Eirikovy cti. Po tom, co
udělal ve Vikinu - byť to bylo nutné, usoudila - na něj mnozí hledí úkosem a
považují ho za vysloveně krutého. Měl by projevit více dobrosrdečnosti.
"Musím si to rozmyslet," pravil Eirik vyhýbavě.
Gunnhilda předpokládala, že nakonec svolí. "Pokud budeš souhlasit," řekla mu,
"bylo by nejlépe, kdyby ses tingu zúčastnil osobně, ale vezmi si silný
doprovod."
"Já bych tě nikdy nenapadl, můj pobratime a králi," zvolal Arinbjorn.
"Dobrá, ať tak nebo tak, válečníky budu muset svolat stejně," prohlásil Eirik.
"A jsi-li mi opravdu věrný, možná mi to budeš moci příštího roku dokázat."
Toho večera Arinbjorna hostil, byť nijak vřele. Ráno se hersir odebral domů, kde
na něj čekal Egil.
Gulský ting se měl sejít na jaře. Gunnhilda se rozhodně nedopustila té chyby,
aby v této věci Eirika otravovala neustálým popichováním, nicméně čas od času v
rozho-
voru utrousila nějaké to slovo, bodající jak dýka.
Zima pobělila zemi dřív, než se Gunnhildě donesl celý příběh o tom, jak se
Haalfdan Černý zničehonic zlomil v pase, začal se dusit a pak se skácel. Než
zemřel, třeštil jako šílený.
Stránka 71
Ale v Thraanďanech to vřelo - posadili na tingovní kámen jeho bratra Sigroda a
provolali ho králem. Nebyl ochoten podřídit se Eirikovi o nic víc než Haalfdan.
A za ním v tichosti stál Sigurd Jarl.
V Gunnhildině lůně se pohnul nový život.
Od dvorce k dvorci, z jednoho konce Norska na druhý se nesly zvěsti, že to ona
poslala nějakou čarodějnici otrávit krále Haalfdana. Její přátelé a Eirikovi
přívrženci vášnivě prohlašovali, že to je lež. Tvrdili, že kdykoli nějaký
význačný muž na smrt onemocní, zlé jazyky hned roznášejí nějaké nesmysly; ale
kdoví, z čeho všeho může pocházet takové neštěstí? Nikdo než její špehové a
poslíčci jí neřekl, co se šušká, ani Eirik o tom nikdy nemluvil. Ten se teď
spolu s náčelníky svých krajů hotovil k válce a veškerý čas trávil ve víru
válečných příprav.
XIX
Jejich syn Gudrod se narodil v době, kdy byl král Ha-rald Krásnovlasý upoután na
lůžko na své usedlosti na Kormtu. Po celé dny a noci bojoval svůj poslední boj,
ale
život z něj ve smrtelném chroptění pomalu unikal. Jednou řekl, že to není
špatné, že když zavře oči, představuje si, že je zase na mořském pobřeží,
poslouchá příboj a vyhlíží lodě. Ale pak se propadl do zamlklé tmy, svaly se
ztrácely před očima, až z těla zůstaly jen vystouplé kosti potažené kůží, a
podlehl smrti. Pohřbili ho nedaleko, na hrob navršili obrovskou mohylu a nahoru
umístili náhrobní kámen zvící výšky dvou mužů.
Nyní byl Eirik výsostným králem sám, s tím, že polovinu království si musí
teprve vydobýt.
Nejprve se vypořádá s menšími případy, i když jen proto, že se rozhodl začít na
severu. Jih, jihozápad a střed Norska má víceméně pevně v rukou. Zajistí si Sogn
a okolní kraje, soustředí jejich vůdce pod sebe a zvýší daně. Ti budou na jaře
na svém Gulském tingu v ústí Sognefjordu.
Tam se plavil se sedmi válečnými veslicemi s plnou posádkou. Po cestě se k nim
přidali Hora-Onund a jeho bratři, rovněž s velkým doprovodem. Na místě už našli
rozličná plavidla, vytažená na břeh nebo zakotvená. Mezi nimi poznal i
Arinbjornova draka. Kolem něj ležela malá flotila karfi, skut a menších veslic.
I Arinbjorn přivedl silnou skupinu statkářů, kteří mu jako hersirovi podléhali.
Vzhlíželi k němu s úctou: kdyby si někdy museli vybrat, za koho bojovat, byl by
to on. Hned od břehů se vlnily zelenající se kopce, na stráních se pásli
chundelatí koně, dosud se zimní srstí, na nichž sem přijeli ti z vnitrozemí.
Sněm kypěl a hlučel. Z nespočetných ohňů se valil dým. Všude kolem vlastního
shromaždiště stály stany a chatky. Eirikovi připravili chatku předem -
prostornou a pohodlně zařízenou. Rudý plášť se na něm ve větru třepetal.
Gunnhilda kráčela vedle něj. Zena na tingu, to bylo něco téměř neslýchaného,
ledaže by přišla přednést vlastní při. Ale Gunnhilda byla královna a rozhodla se
sem jít z vlastní vůle.
Tři dny však strávila jen čekáním a snažila se nějak přežít trýznivou nečinnost.
Muži, kteří ji přišli pozdravit, se nijak dlouho nezdrželi. Eirik byl pořád pryč
- buď na shromáždění, nebo šel za těmi, s nimiž si potřeboval promluvit, a někdy
býval pryč dlouho do noci. Její dvě služebné brzy zjistily, že jejich paní
shledává jejich štěbetání únavným. Pro ni se nehodilo odjet nebo odejít do lesů,
které se právě začínaly zelenat, a pošetilé by bylo používat tu kouzla. Mohla si
leda tak v duchu pobrukovat zlovolné písně.
Takže v ní sice srdce poskočilo úlevou, když nastala ta chvíle a ona vyšla s
králem ven, ale zloba jí spalovala
hrdlo. Navenek klidná a chladná, její myšlenky však byly
ostří samo.
Tento ting byl nad zákon - nepochybně bude mít dlouhodobý a široký dopad a
potvrdí všechny změny, k nimž zde dojde. Přetřásal rovněž otázky království. Pár
mužů se ozvalo, že by se tyto kraje měly držet stranou všech půtek, ale nakonec
odhlasovali, že Eirika Haraldssonapédí poří. Nyní si vyslechnou soudní pře.
Pře se soudily na vyhrazeném místě. Muži vymezili prostor a zaplnili ho do
posledního místečka - statkáři a rybáři v modré či šedivé plsti, ti zámožnější
ve vlně a lnu, na většině hlav klobouky či kukly. Výhled na vodu jim stínil
kopec. Modrá obloha, putující bflé mráčky, odněkud zdálky závan svěžího vzduchu.
Kůly z lísek zatlučené do trávy a svázané lany - posvátnými lany - vyznačily
kruh. Uvnitř na lavice zasedlo šestatřicet mužů středního věku a důstojného
zjevu - soudci. Arinbjorn vybral dvanáct ze Sygnafylki, Thorf z Aurlandu dvanáct
se Sognu; ti z Hordafylki seděli trochu stranou.
Čelem k nim, vně posvátného kruhu, byly lavice pro ty, kdo přednášejí spory, a
pro výše postavené. Za nimi se tísnili jejich přívrženci a ti, které si vybrali
ze svých družin. Nikdo nebyl ozbrojen, pokud by se nepočítaly nože, ale zlobnými
Stránka 72
pohledy se nešetřilo. Když si soudce vyžádal klid, rozhostilo se naprosté ticho.
Gunnhilda slyšela v zádech těžký, napjatý dech.
Lavici pro ni a Erika pokryli ovčími kůžemi. Brzy jí začalo být v těžkých šatech
horko. Nemohla s tím nic dělat, musela sedět nehybně, rovně, vznešeně. Jen očima
mohla těkat kolem sebe a mohla trochu pootočit hlavu. Tam - přímo ji to praštilo
do očí - byl Arinbjorn a s ním Egil. Hersir ji krátce přelétl pohledem. Islanďan
měl dost rozumu na to, aby se držel zkrátka.
To husté, srostlé obočí, silný nos, ústa jak sečnou ránu, vystouplé čelisti,
býčí šíji by poznala, i kdyby byli spolu v Helheimu. Ta obrovitá postava ještě
nabyla na objemu,
zato vlasy prořídly a rozježený vous bíle prokvetl. Slušný oděv, ale neseděl mu.
Zjizvené ruce svíraly kolena. Věděla, že jeho oči, černé díry v jeskyni z kostí,
metají pohledy sem a tam jako oči divoké šelmy.
I Eirik seděl jako socha a v jeho ostře řezané tváři se nepohnul ani sval.
Gunnhilda byla šťastná, že za ní stojí Aalf Lodník, který ji dopravil do Finské
marky a provázel ji pak na jih.
Soud zahájil projednávání případu. Egil a Arinbjorn vstali a šli si stoupnout na
určené místo mezi králem a soudci. Hora-Ónund se nemotorně vyhrabal na nohy a
vzápětí se už hrozivě tyčil na protější straně, téměř stejně ohyzdně a zlobně
jako Egil. Všichni věnovali Eiri-kovi pár patřičně uctivých slov. Gunnhilda by
těžko dokázala odhadnout, nakolik byla Egilova slova pokrytecká či nadějeplná.
Rozhostilo se ticho. Kdesi zaržál kůň. Nad hlavami jim přeletěl sokol. Pak Egil
pokročil dopředu. Jako ten, který se sporem přišel, bude mluvit první.
Přes shromaždiště a zeď přihlížejících se převalil hluboký hlas. "Já, Egil
Skallagrimsson, vyzývám Onunda, syna Thorgeira Trnité nohy, nebo jťdcéhokoli
muže, který může vystoupit na jeho obranu, aby vyslechl mou přísahu, mou
stížnost a žalobu, již proti němu vznáším, se všemi fakty a zákonnými důvody,
které vyložím. Vyzývám ho právoplatně před tímto shromážděním, aby mne mohli
soudci v úplnosti vyslechnout.
Vypovídám, že tímto dle zákona přísahám před bohy práva a spravedlnosti,
Njordem, Freyem a všemocným Thorem, že přednesu svůj spor po pravdě, důvodně a
podle zákona, podle svého nejlepšího vědomí; že uvedu veškeré své důkazy a
svědky patřičným způsobem a budu vypovídat poctivě po celou dobu, kdy budu v
tomto sporu."
To je špatné, že má tak zvučný hlas, hebký i vzletný, zpěvný i hřímavý, jako
vítr a vlny, pomyslela si Gunnhil-
da. A ještě k tomu ví kudy kam mezi právními kličkami. Dobrá, ale zase musí
držet na řetězu tu svou vlčí duši. A ta se mu v hrudi vzpíná, běsní a cení zuby.
Kdyby jí
někdo - třeba ona - vypustil, vrhla by se na svou oběť a lid by si připamatoval,
proč byl Egil vykázán z Norska. Znajíc obsah jeho slov poslouchala jen na půl
ucha. V duchu přemítala, jak ho zničit. Předložil své důkazy ohledně nároku na
dědictví Bjórna Brynjolfssona v tom smyslu, že na ně má právo jeho žena
Aasgerda, Bjorno-va dcera, že je svobodně narozená po obou větvích svých předků,
mezi nimiž byli hersirové a dokonce i králové, a že tudíž žádá soudce, aby mu
přiřkli polovinu Bjomovy pozůstalosti, movité i nemovité, pozemků i dobytka.
Byla to přímá, jasná řeč, která tak dobře sedí věcným, střízlivým, zákona dbalým
mužům.
Skončil a ustoupil na své místo. Do popředí vystoupil Hora-Onund. "Má žena
Gunnhilda," začal s letmým pohledem na královnu, jež nesla stejné jméno, ,je
dcerou Bjorna a jeho ženy Aalofy, již si Bjorn zákonně vzal. Gunnhilda je
Bjornovou právoplatnou dědičkou, a proto jsem si vzal vše, co po něm zůstalo,
neboť jsem věděl, že Bjornova druhá dcera nemá na dědictví nárok. Její matka
byla proti vůli své rodiny unesena a jako pouhá milenka vláčena z jedné země do
druhé. Ty si snad, Egile, myslíš, že se zde můžeš chovat stejně jako všude
jinde, zpupně a zlotřile. To ti tady však nepomůže, protože král Eirik a
královna Gunnhilda přislíbili, že se mi dostane práva a spravedlnosti všude, kam
jejich moc sahá."
Z jeho řeči se stala jedna dlouhá řada jízlivostí. Měl svědky, kteří prokázali,
že Thora Krumplovaný rukáv se potulovala s vikingy a že se Aasgerda narodila v
cizině ve vyhnanství. Egil sám byl vypovězen, a tak málo ctí králova slova, že
se vrátil, a ještě lže o tom, že jeho otrocká žena je nějaká dědička. Soudci by
měli Onundovi přiřknout celou pozůstalost a Aasgerdu přiznat králi jako pokutu.
Egilovi naběhly svaly na čelistech, prsty se mu zkroutily, široké čelo orosily
krůpěje potu. Ale jinak zůstal klidný a nehybný jako skála. Když Ónund skončil,
byl Arin-bjorn bílý jako křída, a když se ujímal slova, hlas se mu třásl.
"Přivedli jsme svědky, králi Eiriku, a na to přísaháme, že když skončil spor
mezi mým otcem Thorirem a Bjor-nem Brynjolfssonem, bylo jasně dohodnuto, že
Stránka 73
Thořina dcera Aasgerda bude mít po svém otci Bjornovi právo dědit. Ba co víc,
přivedli jsme svědky na to, co je všeobecně známo, pane, že ty sám jsi zrušil
Bjórnovo vyhnanství, čímž se celý spor, byť dospěl až sem, stává bezpředmětným."
To se týkalo krále přinejmenším stejně jako soudců. Gunnhilda se chvěla napětím,
co asi Ěirik odpoví. Ale Eirik seděl nevzrušeně dál s kamennou tváří. Věděla, že
na jednu stranu Egila nenávidí a Ónund je jeho přítelem. Na druhou stranu však
vyrůstali s Arinbjornem jako bratři a navzdory všemu se zdálo, že je mu stále
tak blízký, jak jen může nějaký muž jeho zatvrzelému srdci být. A také to
všechno bylo záležitostí práva a neméně důležité bylo, jak budou na to, co král
udělá, hledět ty stovky mužů. Gunnhilda zatínala zuby.
Znovu vystoupil Egil. Postavil se před její lavici, jeho oči se zabodly do
Eirikových, ledově chladných. Nikdo se ani nepohnul. Ticho zhutnělo. Přednesl
Egil:
"Ten zlodějský syn Trnité nohy
zove mou ženu rodem otrokyní. Oplzlý ónund, chamtivý, sahá po tom, co jeho není.
Válečníci, slyšte mé přání. Má žena se domůže svých práv. Syne králů, my budeme
mluvit a přísaháme, že nic než pravdu."
Ticho se tíživě vleklo. Gunnhilda měla co dělat, aby nezačala vřískat. Bezmocné
tu seděla, ona. která srážela krále na kolena, zatímco Egil přímo před m volné
vládl čarodějným uměním skaldů. Tak umně skládat verse -vpletené básnické
obrazy, 'kopitřas' místo 'válečníka-, pi-volijka' či 'bohyně jehly' místo 'ženy
- tak rychle na místě tvořit, to vzbuzovalo úctu. Báseň přináší svým způsobem
nesmrtelnost, vzpomínka na muže žijícího ve slavě či opovržení přetrvá až do
skonání věků.
Z výšky sokola vznášejícího se na větrných proudech sledovala Árinbjórna, jak
předvolává své svědky, dvanáct mužů, všechnv do jednoho význačné muže. Ano. pres
vichřici v duši slyšela, že byli u toho. když si Thorir a Bjorn dohadovali
podmínky. Nabídli se. že odprisan-nou, že to, co Arinbjorn říká, je pravda.
yjjš
Soudci dali hlavy dohromady a tiše se spolu dohadovali. Vítr zesílil-
'í-ž8i5 --^
"Ano," slyšela jejich mluvčího, "jsme ochotni tyto přísahy přijmout, pokud to
král nezamítne." ..-,j
Jistěže to král zamítnout chce. Jistěže jen prahne zabit zločince, který mu
odpravil jeho poddané, přivedl královnina bratra Evvinda do hany a vyhnanství a
ostudné ho porazil, pohrdal jeho rozkazy, a jako by se nepokryté vysmíval
královské moci, přišel až sem. K vichřici v dusí se přidaly bičující ledové
kroupy.
"Neřeknu na to ani ano, ani ne," odpověděl Eink
chladně. .
.
Egil nesmí vvváznout se zdravou kůží. To by bylo strašné ponížení. To by bylo
nebezpečné. Najednou se uklidnila, vzpamatovala a v tu chvíli plně,
chladnokrevné při vědomí věděla, že dokáže vyburcovat mužnost svého manžela
natolik, že odhodí i svou opatrnost.
Obrátila se k němu a klidně, leč ostře pravila. "K nevíře, pane, že strpíš
Egilovu tak nehoráznou nestoudnost Pravděpodobně bys nezarazil jeho ústa, ani
kdyby lacml po tvém království. Ale jestliže ty neuděláš nic, abys po-
mohl Ónundovi. já nedopustím, aby Egil pošlapával čest mých přátel a kradl, co
náleží Ónundovi.'; Prudce vyskočila. "Aalfe Lodníku, kde jsi?" zvolala. "Předveď
svou posádku před soudce a zařiď, ať nevynesou rozsudek tak nespravedlivý!"
Tohle s Aalfem probírala předem. Nevěda, co se bude dít, přislíbil jí pomoc v
čemkoli bude potřebovat. Vynesla ho tam. kde je. je to jeho sestra a královna.
Hvízdl na muže kolem sebe. Vrhli se na kruh. Zableskly se nože. Ostří prořízla
posvátný kruh. Lískové kůly dopadly na zem. Těch šestatřicet ohromeně,
rozhořčeně křičelo. Válečníci je vytlačovali. Ustoupili. Kruh ovládl Aalf a jeho
skupina.
Propukla nepřehledná vřava. Muži zmateně pobíhali sem a tam a křičeli. Mnozí
tasili nože - ty se nepovažovaly za opravdové zbraně. V tom zmatku však nikdo
nenapadl ty, kdo stáli bok po boku uprostřed.
A do toho virválu zahřímal Egil: "Slyší Hora-Onund má slova?"
"Slyším," zařval oslovený.
"Pak tě vyzývám na souboj. Vybojujme ho teď a tady, na tingu.Nechť ten, kdo
vyhraje, dostane vše, o co se zde přeme. Jestli se z toho vykroutíš, stane se z
tebe navždy všemi opovrhovaný nikdo."
Ónund zavyl jako honicí pes. Arinbjorn užasle chytil Egila za rukáv a škubl.
Gunnhildu zaplavila škodolibá radost. Konečně nad sebou její nepřítel ztratil
vládu.
Stránka 74
A snad tu samou mrazivou radost vycítila z krále. Pokud šlo o zákon, to se
vyřídí později - Egilova proměna způsobila stejně obrovský zvrat jako Aalfův
výpad, ne-li větší - ostatně lidé byli tak otřeseni a zmateni, že král může o
předchozím dění na sněmu pomlčet úplně. Ale teď konečně dospěly věci až tak
daleko, že nastal čas Eirika Krvavé sekyry.
Důstojně vystoupil do popředí, v jasných barvách, mrštný jako kočka, a postavil
se proti hnědočernému hro-
motlukovi, a vlastně proti oběma mužům, kteří si byli výškou a možná i sílou
rovni. Ušklíbl se. "Prahneš-li po
boji, Egile," pravil, "můžeme ti ho dopřát."
Islanďan spustil pěsti a nahrbil se v ramenou. Tepna na spánku mu naběhla.
"Nebudu přece bojovat s tebou a s celým vojskem naráz," zasupěl, "ale jestli
dostanu tu možnost, nebudu se zdráhat se s vámi střetnout s jedním po druhém,
lhostejno s kým."
Eirik strnul. Na okamžik kratičký jak srdeční tep ti, kdo byli v doslechu,
rovněž strnuli. Egil snad vyzývá samotného krále.
Arinbjorn porozuměl. Zpoza lavice vystoupila jeho družina a semkla se kolem něj.
Ostatní muži, kteří ho chovali v úctě, mu už dělali cestu rozvášněným davem.
Chytil svého přítele za loket a táhl ho pryč. Tvrdě zazněl jeho hlas. "Uděláme
lépe, když půjdeme, Egile. Tady už ničeho nedosáhneme. "A ještě s dvěma dalšími
napůl vlekli, napůl strkali Islanďana pryč.
Ušli sotva pár yardů, když se jim Egil vykroutil. Prudce se otočil, zahrozil
pěstí a zařval na celý sněm: "Beru si vás za svědky, Arinbjorne a Thorde, a vás
všechny, kdo slyšíte má slova, náčelníky, soudce, svobodné sedláky, že uvaluji
kletbu na veškerou bývalou Bjornovu půdu. Nikdo nechť tam nežije, nestaví,
nepracuje. Já ti ji zapovídám, Horo-Onunde, a rovněž tak všem ostatním, místním
i cizincům, vysoce postaveným i prostým. A každého, kdo to poruší, nazývám
mužem, jenž porušuje právo a mír a uráží bohy."
Obrátil se. Skupina přešla přes hřeben a zmizela z dohledu.
Vřava utichala. Muži se shlukovali do chumlů, rozhlíželi se a šeptali si.
Náčelníci se rozešli do davu a uklidňovali je. Nikdo neměl nejmenší chuť
přiblížit se k soudnímu kruhu, kde se shromáždili Eirikovi a Onundovi stoupenci.
Mezi nimi vysoko vyčníval Aalf. Vyměnili si s Gunnhildou úsměv.
Eirik kývl na své válečníky, ať před něj nastoupí. "Arinbjornovci odešli ke svým
lodím," pravil. "Jděte k našim. Řekněte hlídkám, ať stáhnou ochranné plachty a
připraví lodě ke spuštění na vodu. Přijdeme co nejdříve."
Gunnhildin pohled zalétl ke slunci. Neposunulo se po nebi ani o tolik, aby to
bylo znát. Uplynulo opravdu tak málo času? Když se Eirik odlepil od skupiny
mužů, pospíšila si mu vstříc. "Kam máte namířeno?" zeptala se ho.
Ale předem věděla, co jí odpoví. "Najít Arinbjórna a Egila, a pokud to dokážeme,
Egila zabít," blesklo jí hlavou. Konečně, pomyslela si, konečně.
XX
Jen kousek po kousku, v kusých útržcích se během následujících měsíců dozvěděla,
jak ta štvanice dopadla. Ti, kdo to zažili nebo o tom slyšeli, se na svých
cestách občas zastavili u ní a vyprávěli. Často to, co řekl jeden, nebylo úplně
stejné jako to, co řekl jiný, který u toho rovněž byl. Viděli to různě nebo sř
to snad jinak pantátovali anebo to zčásti zapomněli. Jak jí přicházely do rukou
jednotlivé útržky, skládala si je dohromady, až konečně držela v rukou celek.
A nikdy na to nezapomene. Nikdy.
První část k ní dospěla brzy a vcelku. Eirikovy válečné lodě rychle propluly
úžinami mezi pevninou a ostrůvky a vpluly do Sognefjordu. Tam spatřili
Arinbjórnovu dlou-hou válečnou veslici. Zahnula do nějaké zátoky. Eirik plul za
ní, dostihl ji, přirazil a tázal se, je-li Egfl na palubě. Arinbjorn řekl, že
ne, jak ostatně může král vidět sám. Na další dotazy nemohl hersir než
odpovědět, že si Egil s dvaceti devíti dalšími vzali skutu a odpluli do
Steinské-ho zálivu, kde Egil zanechal svůj knarr.
Bodejť, ten čekal, že bude mít na tingu nepříjemnosti, pomyslela si Gunnhilda; i
kdyby si nikdo jiný starosti nedělal, on ano.
Král si všiml, že se tím směrem už několik lodí vydalo. Nařídil veslovat tam
také. Když se blížil k zátoce,
už padala noc. Spustil kotvy. Za svítání vpluli do zátoky. V ranním oparu se
před nimi vynořily obrysy nákladní lodi.
Její posádka uviděla, jak se na ně žene šest válečných veslic. Egil svým mužům
nařídil nastoupit do skuty. Osmnáct tak učinilo. Zbytek usoudil, že je
výhodnější zůstat tam, kde jsou. Všichni se rychle chopili zbraní. Egilova skuta
veslovala podle Egilova rozkazu mezi zemí a dra-karem plujícím nejblíž zemi, což
Stránka 75
byl zrovna Eirikův. Tak nabraly věci přímo krkolomný spád.
V ranním šeru si nikdo z královské posádky skuty nevšiml, dokud je nemíjela.
Egil vstal a vrhl kopí. Zasáhl muže u kormidla, což byl zrovna kdosi z Eirikovy
blízké přízně. Kopí mu probodlo hruď. Klesl a v kaluži krve zemřel.
Nad třpytící se hladinou letěly královy rozkazy. Tři jeho lodě obrátily, až pěna
stříkala, a pustily se do pronásledování skuty. Ostatní dopluly ke knarru,
obklíčily ho, posádky popadly meče a sekyry a vylezly na palubu. Část Egilovců
unikla na svobodu - dostali se na břeh a uprchlí do vnitrozemí. Deset jich
zemřelo. Útočníci odnesli z lodi vše, co mělo nějakou cenu, a knarr zapálili.
Vstříc vycházejícímu slunci vyšlehly burácející plameny a dým.
Ty tři lodě pronásledující Egila měly dva muže na každé veslo, zatímco na skutě
byl veslařů nedostatek. Začaly ji dohánět. Ale mezi dvěma ostrovy byl úzký mělký
kanál a právě nastával odliv. Člun proklouzl tam, kam lodě nemohly, a než
ostrovy obepluly, pronásledovaní se jim ztratili. Rozzuřený Eirik se vrátil na
ting.
A tam přede všemi prohlásil Egila naprostým vyvrhelem, jehož může kdokoli
beztrestně a bez pokuty zabít.
Hora-Onund se znepokojeně ptal, jestli by mohl zůstat doma, až bude král odvádět
bojeschopné muže. Po-
važoval za riskantní opouštět svůj statek, dokud je Egil na svobodě. Eirik mu to
dovolil.
Poté vypluli na jih. Nocovali na Aarstadu, královské usedlosti poblíž Askeye, a
král nařídil místnímu správci Frodimu, ať je v případě potřeby připraven
Onundovi pomoci. Tento Frodi byl pohledný mladík z královy přízně. Žil u něj
Eirikův a Gunnhildin syn Rögnvald.
Chlapci bylo jedenáct let. Značně se vytáhl od doby, co ho jeho matka viděla
naposledy, rychle dorůstal do mužné dospělosti. Vystupoval zpříma a rozhodně.
Zpod čupřiny vlasů světlých jako len vyhlížela tvář podobná spíš otci, ale
mnohem víc než on byl náchylný kdykoli se smát. A taky se často smál - průzračně
jasným, vysokým smíchem, protože se mu ještě hlas neusadil. Jednal pyšně,
nicméně na svůj věk moudře.
Gunnhildu zaplavila vlahá vlna pýchy. Toužila sevřít ho v náručí. Byla by ho u
sebe chtěla mít po celý jeho nedlouhý život, dívat se, jak roste, a milovat ho.
Jenže pochází z významného rodu.
Zrána vypluly lodě dáL
Eirik přivedl svou královnu na usedlost v Byfjordu. Prožili spolu pár vášnivých
nocí, pak se odebral do války. Gunnhilda zůstala s Ragnhildou, Erlingem a
Gudrodem. Ti ji zaměstnávali dost a dost. Čas od času přišly zprávy ze severu.
Egil zajel za Arinbjornem domů. "Nečekal jsem, že by z tvého jednání s králem
pošlo něco lepšího," sdělil mu Arinbjorn, když ho vyslechl, "ale nedostatkem
peněz trpět nebudeš. Zaplatím ti škody a seženu další loď." Egil mu rozmrzele
vyjádřil dík.
Když na dvorec dorazily trosky Egilovy družiny, byla > loď připravena. A tak měl
skoro třicetičlennou posádku. Všechno to probíhalo v určitém chvatu díky tomu,
že ani Arinbjorn neměl v úmyslu se tu dlouho zdržovat.
A tak se Aasgerda nalodila a její manžel a bratr se mezitím loučili. Egil věděl,
že se jeho přítel přidá ke králi,
a nebyl z toho nijak nadšen. Musel hluboce dumat nad verši, které mu nyní rval
vítr od úst:
"Vy všichni bohové a Odine
vyžeňte Eirika z této země!
Zlým osudem a záští
ať trpí ten, jenž mne oloupil.
Preyi a Njorde, nechť navždy na útěku
strádá tento nepřítel vší svobody.
Dej vzplanout svému hněvu, Thore, a odejmi
tomu zhoubci posvátný háj."
Nejen čeleď, i otrlí válečníci se zachvěli. Takové prokletí je hrůzostrašná věc.
Arinbjorn se zamračil. "Neštěstí nemusí postihnout jen toho, komu je určeno, ale
i další," zamumlal. Nicméně stiskl Egilovi ruku a popřál mu hodně štěstí. Stál
na přístavní hrázi a díval se za lodí, dokutí mu nezmizela z dohledu.
Egil nezamířil na Island hned. Zakotvil u útesu nazývaného Vitar, kousek za
krajním ostrovem Aldenem. Tudy proplouvalo jen málo lodí, sem jezdili pouze
rybáři. Tady se dozvěděl, že ho Eirik prohlásil naprostým vyvrhelem. Rozkacený
na nejvyšší míru zlostně hleděl na moře, až najednou vstal a vrhl na východ
další verše.
"Božstva země, dlouhá je cesta, na niž mne poslal ten právakaz Krvavá sekyra,
zhouba svých bratří, jenž ke zlu je svou ženou naváděn. Gunnhilda - to je ten,
Stránka 76
kdo mi dal důvod se mstít. Kdysi bych s pomstou chvátal, teď vyčkám, až přijde
můj čas."
Muž, který to královně sděloval, před ní stál škrobeně, ztuhlý jako prkno. V
síni se rozhostilo otřesené ti-
cho. Gunnhilda pevně semkla rty. Upřeně hleděla skrz zeď kamsi do dálky. Posléze
mu věnovala milostivý úsměv a pravila: "Zprávy jako zprávy. Ty sis vedl dobře,"
a věnovala mu půl zlatého náramku.
Na Vitaru bylo chladno, v noci vál vítr z hornatého vnitrozemí, ve dne od moře.
Jednoho večera Egil napjal plachty a vyplul na západ. Rybáři měli nařízeno ho
hlídat, takže teď část z nich doveslovala k pevnině a oznámila, kam odplul. Ta
zpráva brzy dospěla na Askey. Hora-Ónund pocítil zlomyslné uspokojení. Nejdříve
poslal domů muže, které si tam držel jako stráž; bylo mu drahé je dál živit. Pak
odvesloval na Aastard a vyzval Prodiho, ať mu to pomůže zapít, že má spoustu
piva. Frodi sebral pár svých mužů a vrátil se s ním.
Rögnvald zůstal doma. Usoudili, že je na to příliš mladý. Ale neměl stání,
sebral tucet mužů, kteří s ním jako s královským synem zůstali, vzali si
šestiveslici a vyrazili na blízký ostrov Herdlu. Gunnhildu poté už navždy
pronásledovala vidina toho lodního trupu natřeného jasnými barvami, těch vesel
tančících na jiskřivých vlnách, bílých racků, Ropivaldových plavých vlasů
vlajících na přídi jako zástava. Eirik vlastnil na Herdle velký statek. Místním
správcem byl nějaký Thorir, zvaný Vousatý, který Rogn-valda svého času
vychovával a nyní ho srdečně přivítal. Ani on neměl nouzi o pití.
Egil se mezitím nechal po několik nocí unášet proudem. Když se pak zvedl silný
vítr od moře, řekl posádce, že by bylo lépe někde přistát dřív, než zjistí, že
musí loď od závětrného břehu odvrátit. Přistáli v mělkém zálivu poblíž Herdly.
Po setmění vyrazil Egil v malém člunu ještě s dvěma muži na samotnou Herdlu a
jednoho vyslal na břeh na výzvědy. Tento muž se vrátil se zprávami o těch dvou
oslavách - nějaký místní opilec s ním bez zábran pohovořil - a říkal, že Ónund,
Ónundův bratr Hadd a Frodi jsou na Askeyi s ne více bojovníky, než je těch pár,
co má Frodi.
Egil se vrátil na svou loď, zakotvil kus od pobřeží a řekl posádce, ať se
ozbrojí.
Dvanáct jich nechal na stráži. Sedmnáct s ním plulo v skutě, kterou si vlekli za
lodí, skrz úžinu na Askey. S večerem obalili vesla, aby ztlumili šplouchání,
vpluli do ústí malé říčky a zajeli do rákosí. Tam Egil ostatní zanechal a odešel
do lesa. Měl na sobě přilbici, přes rameno meč, na paži štít a v ruce harpunu.
Potkal nějaké pasáčky krav a namluvil jim, že našel medvěda, který v poslední
době pustoší usedlost. Je tam, opodál, v tom mlází, tvrdil jim. Jeden chlapec to
běžel říct do domu. Jak už měli ve zvyku, byl tak pozdě vzhůru jen Ónund, Hadd a
Frodi. Popadli zbraně a šli za chlapcem. Ve světle hvězd a srpku měsíce je
dovedl na kraj lesa a ukázal na houštinu, o níž jim řekl ten cizinec, který pak
pravil, že jde domů. V přízračné záři viděli pohybující se větve a listy, Hadd s
Frodim se rozběhli ke křoví ze stran, Ónund vyrazil přímo na křoví. A narazil na
Egila.
Vrhl kopí a Egil harpunu. Egil natočil štít a kopí po něm sjelo. Harpuna šla do
Ónundova štítu. Ratiště ho nešikovně táhlo, a tak Egil vytasil meč první. Vrazil
ho Ónundovi do břicha. Ónund zavrávoral, Egil ho sekl do krku a málem mu uťal
hlavu.
Hadd s Frodim to uslyšeli a vrhli se do boje. Egil vytrhl harpunu a hodil ji
znovu. Prošla Frodiho štítem i hrudí a špička vyšla na zádech ven. Haddův meč
jen třeskl o Egilův a vzápětí Egil Hadda sťal.
Pasáčci se strachy bez sebe připlížili blíž, připraveni kdykoli z místa boje
prchnout. Egil uhodil rukou do nebožtíků. "Teď si střežte svého pána Ónunda a ty
jeho chlápky, ať jejich mrtvoly nervou divocí ptáci a divá zvěř," zasupěl.
Odebral se zpátky k člunu pro posádku. Vlámali se do domu, čímž naprosto
překvapili každého, kdo se náhle
probudil, a povraždili všechny, kdo neuprchli. Vyplenili dům a co nemohli
pobrat, zničili. Dobytek zahnali dolů do zálivu, do posledního kusu pobili a
vzali si tolik masa, kolik člun unesl. S Egilem u kormidla veslovali zpět. Dosud
ho neopustilo vražedné šílenství. Nikdo se na něj neodvážil promluvit. ;
Na hladině se zachvělo svítání. Nad ostrovem ponořeným do šera se rýsovaly
stinné vrcholky stromů. Zpoza mysu vyplula jakási karfi, plující proti nim. "Ta
patří Rögnvaldovi Eirikssonovi," pravil zvěd.
Později vyšlo najevo, že někdo Egilovu loď viděl a podal o tom zprávu na Herdlu.
Královský syn neprodleně vyrazil varovat Ónunda.
Eirik povstal. "Veslujete!'' řval. "Opřete se do toho, chlapi! Veslujte!"
Skuta poskočila. Příď se zařízla do vln, jen to zasyčelo. Muži na karfi na to
zírali s otevřenými ústy. Vesla jim vyklouzla z rukou. Všechno to proběhlo
Stránka 77
příliš rychle. Egil vrazil se skutou přímo doprostřed karfi. Ač byla větší,
zvrátila se. Přes postranice se přelilo moře. Zase se napřímila, ale už se jen
bezmocně kolébala. Egilovi veslaři zvedli vesla na pravoboku. Výztuhy na
postiženém plavidle slyšitelně zapraskaly, když k němu z levoboku veslaři
přirazili. Egil vyskočil na palubu. Jeho muži se vyrojili za ním. Bylo jich víc
a byli po zuby ozbrojeni. Brodili se ve vodě, která se rychle barvila krví, a
povraždili všechny na palubě.
Poté karfi opustili, bezmocné lodi se zmocnil vítr a proud a začali se slétat
racci.
Když to Gunnhilda uslyšela, svět jí před očima zčernal.
Vyplula zpět z vířících černých hlubin a zahleděla se zpříma do dne až
nemilosrdně jasného. Rögnvalde, naříkala v duchu. Ah, Rögnvalde, muži umírají a
příliš často se stává, že to jsou právě jejich matky, jež je porodily, kdo je
ukládá k věčnému spánku a zatlačuje jim oči. Ale tak
brzy, Rögnvalde, tak brzy? A ona tak daleko, on vydán napospas mořským ptákům.
Zprávy následovaly jedna za druhou.
Egil přistál na Herdle a zamířil se svou posádkou přímo na usedlost. Thorir
Vousatý je zahlédl přicházet. Domácnost se rozprchla. Příchozí usedlost
vyplenili, vrátili se na loď a připravili se k odplutí.
Zatímco čekali na příznivý vítr, Egil cosi kutil.
Když zavál očekávaný vítr, vyšel na skalní výběžek vyčnívající k pevnině. V
jedné ruce nesl dlouhý, silný Oskbvy kůl. V druhé koňskou hlavu. Stál na skále,
dole úpělo moře, po nebi se hnaly cáry mraků, píedvoj blížící se bouře. Egil
nabodl koňskou hlavu na kůl a zvedl ji. "Zde pozvedám hůl zmaru a obracím její
kletbu proti králi Eirikovi a královně Gunnhildě," zvolal. Namířil hlavou na
kopce, které se tyčily z oparu za úžinou. "A obracím tuto kletbu proti všem
Bytostem země, které tuto zemi opatrují, ať zmateně bloudí a nenajdou cestu
domů, dokud ze země nevyženou krále Eirika a královnu Gunnhildu."
Zarazil hůl do skalní pukliny tak, aby hlava hleděla k pevnině. Nožem na ní
vyřezal runy. Nato sešel dolů ke své lodi a ke své ženě. Bouře nebouře vyrazila
jeho posádka na Island.
Gunnhilda věděla, že zaklínadlo, které na ně uvrhl, je temné a mocné. Kůň je
nejvýznamnější obětina, hned po člověku, a mnoho bylo mužů, jejichž krev ulpěla
na Egilových rukou. Považovala za pravděpodobné, že těmi runami zaznamenal dvě
básně, v nichž žádá bohy o pomstu. Každé půlverší zabere třikrát počet všech
run, pro něž Odin po devět nocí visel na stromě světa.
Ale znala i jinou moc, moc bubnů, zpěvu, tance, hub a bobulí nasbíraných v
divočině a lektvarů připravovaných v osamění, moc plynoucí z vlhké tmy země a
prýštící z měsíce, jež osvobozuje duši a dává směr zbraním, které pak neminou
cíl. Zbývá jí šest synů a sedmý čeká v lůně. Její muž má království. Jednoho dne
dojdou své pomsty.
XXI
Po březích Boknafjordu se kam jen oko dohlédlo táhly řady lodí. Den po dni
přicházeli další a další muži, pěšky i na koních, a lodě obsazovali, pokud
nepřipluly plně obsazené už sem - obyčejní muži z lesů a polí, svobodní sedláci
vedení těmi největšími statkáři, jen pár mělo lepší zbroj než přilbu, štít a
kožený plášť a většinou ani to ne, ale nesli si kopí, sekyry, meče, luky, praky.
Byl to tak obrovský odvod a z tak rozlehlé oblasti - ze všech Eiriko-vých držav
- jaký jen mohl ze zákona vyhlásit, neboť si to vojsko bude moci držet je po tu
dobu, pokud ho bude schopen živit.
Jarlové, statkáři, hersirové a jejich družiny byli v plné zbroji, jen se leskli.
Nákladní koně se sotva vlekli, povozy skřípaly. Na pobřeží, mezi vaky a
pokrývkami'těch mnoha, kdo spali pod širým nebem, vyskakovaly stany. Z
praskajících ohňů se valil dým, maso na rožních prskalo, další se vařilo v
kotlích, udily se klobásy a sušily ryby. Čas se pomalu vlekl, den za dnem, hmk a
neklid bobtnal, až se zdál pohltit i hory samotné.
Pak zaduly rohy, lodě sklouzly na vodu, muži lezli na paluby, vzhůru vyskakovaly
stěžně s ráhnovím. Venku na širém moři se rozvinuly plachty; rozstříkly se po
hladině jako pestrobarevné skvrny. Zvedl se vítr příznivý pro plavbu na
jihovýchod. Sílil a pronikavě ječel. Moře hučelo a z bílých hřebenů vln
odletovaly spršky slané vody. Plachty se nadouvaly; ráhnoví klapalo; lodní kýly
se zvedaly a klesaly. Mraky se roztrhaly a vítr je rozvál. Noci byly světlé a i
za té krátké, stříbřité tmy se dala snadno rozpoznat země, ostrovy, útesy. Do
druhého rána se v dohledu objevil konec pevniny a muži přehodili kormidla.
Vítr se zmírnil, stejně jako oni se stočil západně a v dlouhých, zpěněných
obloucích je hnal směrem na Skagerrak; plachty povolili, ale nebylo zapotřebí je
svinovat. Pokud by se vůbec dalo mluvit o nějakých strastech,
tak snad jedině o tom, jak ubrzdit rychlejší lodě, aby neunikly těm pomalejším.
Stránka 78
Draci, hřebci, labutě na přídích - všichni se hnali k Oslofjordn. ,
"Tak mne napadá, jestli nám to počasí nepřičarovala královna Gunnhilda,"
zamumlal si jakýsi muž pod vousy.
"Bylo by to snad tak špatné?" opáčil druhý. Ale jeho smích nezněl příliš klidně.
Když dospěli do zálivu u Tunsbergu, vítr polevil a posléze ustal úplně. "Tady
zastavíme." prohlásil Eirik, ..trochu se prospíme a pak vytáhneme do války,.">
Nikdo neprojevil zájem o stavění tábora. Odpočívali na palubách pod plachtami
nebo na břehu pod širým nebem. Široko daleko kolem, na polích i hřebenech kopců
hořely ohně, obrovské vatry, protože dnes se slavil předvečer letního
slunovratu.
Arinbjorna našel Eirik dole na břehu u jeho lodi. V soumračném šeru, ve třpytu
několika málo hvězd, se vysoko tyčily stěžně a figury na zobácích lodí. Na
lesklé hladině se rýsovaly nehmotné stíny mohutných lodních trupů. Do nočního
ticha lehce šplouchala voda. Útes na protější straně byl jako temná skvrna na
východě, nad níž si vrcholky stromů už ukradly slabý jas. Slavnostní hranice
hořely do tmy jako plamínky svíček či blikající rudé tečky. Na trávě se třpytila
rosa. Vlahý vzduch voněl trávou a listím. Břízky se bělaly jako dívčí kůže, s
korunami světlými jak dívčí vlasy. V lese znovu a znovu houkal výr.
"Zdravím, králi," pozdravil tiše Arinbjorn. "Dobrá cesta, ne?"
Eirik přikývl. "Myslím, že jsme předběhli zvěsti, které
se o nás šíří."
"Místní usedlíci uprchlí, částečně určitě do města." "No a co? Nepřítel beztak
neměl na přípravu moc času. Pravděpodobně sem ještě nedorazili ani všichni
jejich
bojeschopní muži."
Král Olaf z Vikinu a král Sigrod z Thraandheimu dobře věděli, co jejich bratr
chystá. Sigrod přitáhl na jih se
všemi muži, co jich jen dokázal sebrat. To však bylo pouhých pár stovek. Vážili
ze svého království dalekou cestu, nemohl mužům slíbit, že se dostanou domů včas
na žně, a zákon pravil, že žádný muž nesmí být odveden, pokud ho potřebuje jeho
půda. A Olafovo království zase bylo menší a všech bojeschopných sil by bylo
příliš, než aby je mohl nepřetržitě po celé týdny živit, takže svolání
lu-čištníků odkládal až do poslední chvíle. On a Sigrod teď byli společně v
Tunsbergu. Město nyní určitě ožilo křikem a pochodněmi a do všech směrů se
tryskem rozjeli poslové na koních, aby přivedli ty, co vyšli ven k ohňům
požehnat skotu a přivítat tancem léto.
..Jsem opravdu rád. že tě mám zase na své straně, pobratime," pravil Eirik.
..Nikdy jsem na jiné nebyl." odtušil Arinbjorn.
..Dost nebojácně jsi stál s Egilem Skallagrimssonem proti mně," poznamenal Eirik
o poznání drsněji.
"Už jsem ti řekl, králi, že jsme si přísahali přátelství. Vaše roztržka mne
hluboce rmoutí. Není to zlý člověk. Tvrdohlavý, těžko mu odporovat, to ano."
Arinbjorn se usmál. "A jsou tací, kteří říkají to samé o tobě, králi." O
Gunnhildě se nezmínil. "Ale svým drsným způsobem je Egil ke svým přátelům
upřímný a jedná s nimi čestně. Možná bude tím nejlepším skaldem, který kdy žil.
Jeho žena, s níž jsem spřízněn, je šťastná."
"Ty víš, že chci jeho smrt."
Arinbjorn si povzdechl. "Tak tohle je mezi vámi dvěma, ledaže bych nějak dokázal
sjednat smír."
"To se nikdy nepovede ani tobě, ani nikomu jinému."
"Pak nechť je celá záležitost promlčena, králi. Egil Norsko opustil - navždy,
doufejme, i když mi bude chybět. Ty teď máš před sebou jiné a větší nepřátele.
Myslel jsem, že bychom si mohli promluvit o tom, jak se s nimi střetneme."
Eirik maličko roztál. "Ano, to je taky důvod, proč jsem tě vyhledéd. Navzdory
všemu je tvá paže silná a já
vím, že ať se přihodí cokoli, dané slovo dodržíš."
..Nahá máš záda. nemáš-li bratra.- Arinbjorn neřekl králi, že to rčení má od
Egila. Ponořili se do probírání válečných záležitostí, které měli před sebou.
Rozednilo se. Vojáci nevrle vstávali a zanechavše na lodích hlídky se s reptáním
kodrcali nahoru k Tunsbergu. Zvedal se prach. Kde se vojsko rozlilo z cesty do
polí, obilí polehlo. Ze statků nestoupal ani pramínek dýmu. ohrady byly prázdné.
Jen ptáci a motýli vzlétali, zářivě jasné útržky strachu.
Zanedlouho se v dohledu vynořila palisáda, brány zavřené a zahrazené břevnem,
přístaviště a lodě opuštěné. Eirik jedoucí na koni, kterého si za tímto účelem
vezl s sebou, je vedl okolo, směrem k východní straně. Pozlacená přilba planula,
rudý plášť hořel v ranním slunci. Po jeho pravici se zvedl táhlý hřeben. Zčernal
vyrovnanými řadami mužů. Hroty kopí se leskly. Ve větru se zatřepetaly praporce.
Eirik se rozesmál, přitáhl koni uzdu a kývl na své velitele. Řvoucí a dupající
Stránka 79
se jeho vojsko sešikovalo do tří klínů. Eirikův byl ten prostřední, prošedivělý
Hauk Vysoké kamaše měl levé křídlo, Arinbjorn pravé. Uzdu předal nějakému
chlapci a seskočil z koně. Zaduněly rohy. Zvedl se válečný pokřik. Eirik se
chopil sekyry. Jeho družiníci kolem něj zvedli stěnu ze štítů, ale on sám bude
také bojovat. Jeho klín se dal do pohybu. Olaf a Sigrod sice hájili výše
položené místo, ale Eirikovo vojsko bylo mnohem početnější.
Postupoval blíž a blíž. Zasvištěly šípy. Začalo pršet kamení. Postupoval dál.
Letěla kopí. Zranění muži sténali, bolest byla příliš velká, než aby pamatovali
na svou mužnost. Na nebi kroužily vrány a slétali se první krkavci.
Ozbrojené šiky se střetly. Zařinčela ocel, zaduněly štíty, ostří se zahryzlo do
svalů, kosti se lámaly. Muži se drah dopředu, klopýtali, tlačili se, padali
zatlačováni zpět, po padlých zadusaly další nohy a žebra praskla. Uvnitř dr-
žely klíny semknutý tvar. Střet je ztupil, po stranách se zbortily a navzájem
splynuly, jak kolem nich kypěl boj. Ale zkušený válečník nespouští z očí
praporec svého vojevůdce, kymácející se nad bitevní vřavou. On ví, kde je, a
dělá, co může, aby tam zůstal. I nezkušení mladíci a necvičeni venkované
praporec vidí a v tom davu se neztratí. A tak vědí, koho z těch. kdo se na ně
valí, se varovat a po kom sekat.
Podle rozkazu krále Eirika se držel jeho skald Dag trochu stranou: sedě na koni
poklusával sem a tam a sledoval bitvu, jak se jen dalo. Jestli to přežije, budou
jeho verše světu vyprávět, jak to proběhlo. Ti uvnitř vidí jen to, co se přímo
týká jich. Vše ostatní je jen beztvarý chaos, hněv, msta a smrt.
A tak Dag uzřel, jak zástava krále Olafa padla k zemi, jak byl korouhevník
zabit. Nový muž ji zvedl na jeho místě. Ale Moko už se kolébal Arinbjornův
praporec. Když Olafův padl podruhé, znovu už se nezvedl. Arinbjorn se dral
dopředu. Řady před ním se rozpadly. Část vojska odhazovala zbraně a dávala se na
útěk. Jiní zůstali, osamoceni nebo v malých skupinkách, které neměly naději.
Arinbjornovd je obklíčili.
Eirik prorazil nepřátelským vojskem až do týlu. Otočil se a napadl ho zezadu.
Haukovo křídlo pohltilo Sigrodovy voje. Držel je v pasti, zatímco Eirik se do
nich prosekával zezadu.
A najednou bylo po bitvě. Muži ze dvou menších království se rozprchli do všech
stran, pádili z kopce, prchali po travnatých loukách, zaslepení strachy.
Eirikovci je štvali jako lovečtí psi.
Těžce ranění se plazili pryč nebo jen zmateně sledovali, jak z nich život uniká,
leželi a chroptěli, naříkali či mlčky zatínali zuby. Všude se váleli mrtví,
ohyzdní, po-pelavě sinalí a s ústy zejícími dokořán, potřísnění krví. Rozrytá
zem se naplnila kalužemi krve, z nichž stoupala pára. Všude se vznášel odporný
smrad. Slétali se ptáci. Ti
nejtroufalejší už sedali na zem a začínali klovat a trhat.
Eirikovy voje už se rozpadly; muži výskali, hulákali, smáli se jako blázni,
poplácávali se po zádech, poskakovali a tančili nadšením, živí, živí. Sílící
vítr rozvinul pestrobarevné vlajky se všitými krkavci, orly, vlky, šklebícími se
trolly vysoko k nebesům.
Únava si však brzy vyžádala klid a svěšená ramena. "Podíváme se, jestli se nám
město vydá dobrovolně." řekl Eirik Arinbjornovi, Haukovi a dalším velitelům.
..Jestli ne, rozbijeme tábor a den dva vyčkáme. Když to bude nutné, podpálíme
ho, ale raději bych ho dobyl nepoškozené. "
"Nejprve bychom měh' někoho poslat najít Olafa a Sig-róda, králi," poznamenal
Arinbjorn. "Myslím, že padli.-'
"To ano," souhlasil Eirik. "Postavíme jim řádnou mohylu. I oni byli syny Haralda
Krásnovlasého."
"A co dál?" otázal se Hauk.
"Odvedence pošleme domů," odpověděl Eirik. "Naše vojenské družiny nám budou na
to, co zbývá udělat, stačit. Vikinští provolali svým králem Olafa proti vůli
mého otce i mé. Potáhneme jejich zemí a přivedeme je k rozumu."
"Myslím, že nás čeká hodně bojováni," varoval ho
Arinbjorn.
Eirik se rozchechtal. "Jistěže. To je poučí nejvíce, ataky ohně a drancování
tam, kde toho bude zapotřebí."
Zpřísněl. "Norsko bude zase sjednoceno."
Léto už se chýlilo ke konci, když se vrátil k Gunnhildě a oznámil jí své
vítězství.
XXII
Hrdlem Thraandheimsfjordu se hnal severní vítr a vztekle burácel nad rozlehlou
vodní plání. Ocelově šedivé vlny se valily zpěněné a divoké, hnané vichřicí
vysoko stříkaly tam, kde narážely do skal, a lámaly se na
plážích. Déšť jako vodopád šikmo bičoval hladinu, ostrý jako šípy se spolčil s
Stránka 80
ledovými kroupami, poskakujícími po zemi zaplavené proudy vody. Mraky co chvíli
rozčísl blesk a dunění hromu se znovu a znovu valilo zataženou oblohou.
\ hladské síni hořely ohně a plameny vytlačovaly šedivé stíny do koutů. Síní se
táhl palčivý kouř. V šeru ožívaly postavy vyřezané do dřeva a vetkané do závěsů.
Sigurd Jarl tu seděl se svými hosty. Nepopíjeli z rohů, ale ze skleněných a
stříbrných pohárů. Přesto se tu však nekonala žádná slavnost. Bylo jich jen pár.
A kromě nich nikdo než nejspolehlivější strážní. Před každým stál na stole
džbán, aby sobě mohl dolévat sám. Když byl prázdný, naplnil mu ho nějaký voják.
Síň působila prázdně.
Nebylo to míněno nijak neuctivě. Později přijdou mnozí další, stoly se budou
prohýbat pod jídlem a pitím, nějaký skald odříká své balady, Sigurd bude štědře
obdarovávat. Těchto pár, to byli ti vysoce postavení - hersirové, bohatí
statkáři jako třeba Narfi ze Stafu a Blotolf z 01-vishaugu z vnitrozemí
Thraandlawu, Kaari z Grytingu a Aasbjorn z Medalhusu z hranic Thraandlawu. O čem
hovořili, se nemělo dostat za tyto stěny - alespoň ne prozatím.
Už věděli, že jejich král SigrSd padl na jihu, společně se svým bratrem, králem
Olafem. Sigurd měl pro příchozí další zprávy. "Jejich věrní uprchlí na Vrchovinu
i s Olafo-vým synem Tryggvim a Gudrodem, synem Bjorna Kupce, jehož Olaf
vychovával," oznamoval. "Slyšel jsem, že to jsou slibní chlapci, ale teprve
chlapci. A kdo ví, jak dlouho budou v těch horách bezpečni? Eirik Krvavá sekyra
táhne Vikinem, a kdekoli ho ihned neprovolají pánem, nechává za sebou spoušť."
"Stejně by to asi dopadlo na jihozápadě, kdyby padl Eirik," poznamenal suše
Blotolf.
"Jestli neustoupíme, bude to tak příštího roku u nás," odtušil Sigurd.
"Jen ať si to zkusí," odsekl Narfi.
Náčelníci se vsedě napřímili. Rozlehlý a bohatý byi Thraandlaw, domov bájných
reků. Sem kdysi dávno přišel Hadding z jihu porazit obra a získat královskou
dceru. Odtud odešel na jih Bjarki, ten, který se stal pravou rukou
"Odváží," předvídal jarl, ,a zvítězí, pokud proti němu nepozvedneme celou zemi.
Ani Sigrod, ani jeho bratr Haalfdan Černý nám tu nezanechali nikoho, s kým
bychom mohli počítat. Sigurd Obrovský, poslední žijící syn Haralda Krásnovlasého
a Snaefrid, je ochoten v tichosti sedět jako místokrál v Hringariki a odvádět
daně komukoli, kdo je u moci. Nicméně lid by byl vůči němu pravděpodobně příliš
podezíravý kvůli jeho matce. Eirik bude mít za sebou celé Norsko - kromě toho,
co je naše. Ja bych dokonce nedoufal ani v Haalogaland. Özur Skvrnitá brada je
tam dosud mocným mužem - a to je otel; královny Gunnhildy."
,
"Možná, že s námi by Eirik kvůli tobě jednal mene tvrdě," usoudil Aasbjorn.
"Tvůj otec byl u Haralda Krásnovlasého zapsán velmi dobře. A po něm i ty."
,To nám pomohlo. Nicméně i on nám upřel stará pravá. Víš stejně dobře jako já,
ne-li lépe, jak Thraanďané reptají a jak to v nich vře. Eirik Krvavá sekyra bude
ještě horší; krutý, nelítostný, chamtivý. Já ho znám, já ho znám. Potřebujeme
lepšího krále."
Vítr kvílel. Déšť bičoval střechu a zdi. Udeřil blesk,
zaduněl hrom.
"Koho máš na mysli?" otázal se Kaari z Grytmgu.
Sigurd Jarl se naklonil dopředu. "Ne všichni ostatní synové Haralda
Krásnovlasého jsou mrtvi nebo porobeni," sdělil jim. "Jeden žije na svobodě.
Viděl jsem, jak se narodil, lil jsem na něj vodu a dal jsem mu jméno svého otce.
Říkám, že bychom měli poslat do Anglie."
Kniha třetí Muži ze západu
Po svém triumfu v Cumbrii se král Eadmund na zpáteční cestě do Winchesteru
zastavoval všude, kde považoval za vhodné promluvit se šlechtou, přijmout prosté
občany a soudit, byHi o to požádán. Celtou se ke královskému průvodu přidávali
dvořané, kteří s ním nešli do války, ale odebrali se domů, popřípadě rodiny těch
dvořanů, kteří do války šli. Mnozí z nich na něj čekali v Londýně. Hned po tomto
velkém městě následovala další zastávka na Temži - v Readingu. Ten sice nečítal
ani čtyři desítky domů, ale bylo to místo významných schůzek a opěrný bod v
bohatém, hustě osídleném hrabství; sídlo hraběte, jehož panství bylo schopno
takovou družinu pojmout. A právě tam ho nalezli poslové z Norska.
Brzy zrána druhého dne vyšli z hraběcí kaple dva mladíci. Na mši ani nikdo jiný
nebyl; šlechta se ještě neprohrála po dlouhém večeru, prostí už museli jít po
své práci. Tito dva se po mši v kapli ještě zdrželi na modlitbu. Když pak vyšli
ze šera protrhaného jen světlem svící do jasné modři, oslepené zamrkali a na
chvíli se u dveří té malé budovy zastavili.
Když teď dánská hrozba pominula, přelilo se město přes tísnivé náspy a palisády
a statky se volně táhly až k řece. Za kaplí se zvedaly zdi a střechy, stoupal
tam kouř a nesly se odtamtud tlumené lidské i zvířecí zvuky a tu a tam se ozvalo
Stránka 81
vtíravé kuropění. Před kaplí se až dolů k řece táhl travnatý svah rozrytý křížem
krážem vyšlapanými a vyježděnými cestičkami, na trávě se třpytila rosa a dole u
vody se ještě válely cáry mlhy. Napravo se v dálce nad stromy zvedalo ranní
slunce a po krajině se táhly dlouhé stíny. Léto se chýlilo ke konci, na zemi
ležela roztroušená stébla slámy po žních a zeleň začínala uvadat. Bylo sice
jasno, ale chladno.
"Dostalo se ti nějakého znamení?" Brihtnoth skoro šeptal.
"Ne," odpověděl Haakon. "A tobě?~
"Proč mně? Ty jsi ten povolaný..." Brihtnoth polkl. "Ten, koho povolalo jeho
království."
Haakon se na něj nedíval, upíral pohled kamsi do dálky.
"Jen mne tak napadlo," řekl rozpačitě, "jestli třeba -skrz tebe - nemůže nějaký
svatý; jestli nemůže promluvit skrz tebe."
"Ale proč skrz mne, co jsem já?"
"Můj nejlepší přítel."
Oba zmlkli. Světlá pleť zrudla. Ani jeden neměl důvod se v tom rozebírat, v
nitru se jich to však dotýkalo a v myšlenkách na tuto skutečnost občas narazili.
Ano. Haakon byl královským chráněncem, ale Brihtnothův otec ho povýšil na
velitele královských stráží. Haakonoví bylo patnáct, byl o pár měsíců starší a
jeho ostře řezaná tvář a dlouhé plavé lokny se zvedaly o dobré dva palce nad
Brihtnothovu hnědou čupřinu a obličej s hnědýma očima, tupým nosem a tvářemi
dosud téměř dívčími. Nicméně spolu lumpačili, hráli si spolu, závodili spolu a
společně se prodírali k mužství a jen zřídkakdy měli mezi sebou nějaké
tajemství.
"Ty - ty máš mnoho přátel," pokusil se nakonec Brihtnoth. "Tebe má každý rád. I
samotný král..."
Haakon prudce nasál vzduch do plic a uklidnil se. Jeho modré oči se zpříma
střetly s hnědými. "Král je ke mně laskavý, to ano," odpověděl.
Eadmund jako pěstoun nebyl norskému chlapci tak blízký jako býval Aethelstan.
Aethelstan, který před pěti lety tak nečekaně zemřel. Za prvé, Aethelstan se
nikdy neoženil a nebylo známo, že by měl nějaké děti, zatímco jeho nevlastní
bratr přežil svou první ženu a oženil se podruhé. Za druhé, Eadmund hojně
pobýval mimo domov. Nicméně na výchovu cizího prince dohlížel.
Haakon si povzdechl. "Doufal jsem, že se brzy zařadím do jeho družiny,"
poznamenal.
..To bychom mohli oba!" vykřikl Brihtnoth k vycházejícímu slunci.
..Ale teď..."
Brihtnotha posedl záchvat upřímnosti. Vždycky byl nadmíru zbožný. Právě on
včerejšího večera, poté, co poslové vzrušujících zpráv zasedli k hodokvasu, po
straně utrousil, že Haakon by měl časně ráno vstát a jít se modlit, aby ho Bůh
vedl v jeho činech. A zčistajasna mu slova plynula ze rtů mnohem snadněji. "Tebe
povolali. Cožpak to není dostatečné znamení? Má ti to snad Bůh říkat ještě
jinak? Není to snad svaté dílo. osvobodit svou vlast od tyrana a přivést ji k
víře?"
Haakon upjatě přikývl. "Tak to řekl král."
"A také si myslí, že to dokážeš. Slíbil ti družinu, která tě doprovodí. Proč
váháš? Půjdeš?"
"Jsem toho hoden? " Haakonovi vázl hlas v hrdle.
"Koluje v tobě královská krev. Spočívá na tobě Boží ruka. Tvé jméno bude žít
věčně."
Haakon znovu odvrátil zrak, zadíval se na řeku, kde kotvily tři lodě, které
přivezly ty posly. Jejich dlouhé, štíhlé trupy se zdály splývat s posledními
kotouči mlhy. "Jak jsou krásné," zašeptal. "Ano. nebyl bych mužem, kdybych se z
toho vyvlékl." Pohlédl na Brihtnotha. "Ale Anglie mi bude chybět. Ty mi budeš
chybět."
"A-a ty mně."
Na Haakonově pravém prsteníku zářil stříbrný kroužek, ověnčený řadou křížků,
okraje posázené perličkami. "Na," vyhrkl. "Vezmi si to ode mne."
Jeho přítel zatajil dech. "Cože? Ty - to ti dal král."
"Ano. Takže je to mé a já to mohu dát komu chci, ne? Ale nechci z toho dělat
žádné představení. Z tohohle ne. Nikde. Ani ty to nepředváděj. Když se tě někdo
zeptá -dobrá, můžeš říct, že je to ode mne. Ale nedělej kolem toho žádný
rozruch."
"Já - nebudu."
Brihtnoth přijal prsten a celý rozechvělý si ho navlékl
na levou ruku - tam bylo méně pravděpodobné, že si ho někdo všimne. "Ale já pro
tebe nic nemám. Jen své díky." "Ah, vždyť je to jen drobnost, nic zvlášť
cenného, i když je to skvělá řemeslná práce. Je to jen něco na památku, toť
Stránka 82
vše." Haakon se usmál. "Jestli mám být králem, budu muset rozdávat cennější
dary."
"Já vím, že budeš velkorysý. Tos byl vždycky. " A znovu se na chvíli ponořili do
ticha, nevěda, co by si řekli. Zabučela jakási kráva; kdesi zařval nějaký muž.
"Co budeš dělat ty?" zeptal se Haakon. Brihtnoth upřel zrak na zem. "Nevím.
Ještě nevím. Možná - možná složím řádový slib a stanu se mnichem." "Chtěli jsme
se stát válečníky a zůstat spolu." "Myslím, že by se mi to až tak nelíbilo. Už
ne." Kdoví, odkud se to vzalo, ale Haakona najednou přemohlo srdečné, upřímné
nadšení. Plácl Brihtnotha po rameni. "No a co, jestli se staneš knězem, pošlu
pro tebe!" zvolal. "Co? Na to Boží dílo budu potřebovat duchovní."
II
Podzim toho roku už značně pokročil, noci se rychle dloužily, vítr byl
mrazivější a mrazivější, tráva vadla a většina stromů už odhodila listí, když
Haakon na Frostském tingu vystoupil na sněmovní kámen. Ale toho dne slunce
svítilo a vody Thraandheimsfjordu, šplouchající kolem útesů, se v jeho záři
třpytily a leskly. Stejný jas pozlatil křídla jakéhosi orla vznášejícího se
vysoko na nebi. Vzduch byl vlahý, jako by si počasí vzpomnělo na poslední jaro
či vyhlíželo to budoucí.
Sigurd Jarl rozvláčně a dlouho vykládal, proč všelido-vý sněm svolal. Uměl dobře
využívat moc slov a jeho hlas se nesl tak, že ho dobře slyšeli i ti
nejvzdálenější posluchači. Odpovědí na jeho proslov o ukrutnostech a násilí a
varovnou řeč, že bude ještě hůř, bylo zlostné hučení a tu
a tam vzteklé výkřiky. Ale když sestoupil z kamene a nahoru vystoupil Haakon, na
kratičký okamžik se rozhostilo ticho.
Dost dobře nevěděli, co si o něm mají myslet, tito statkáři, hersírové, svobodní
sedláci, lodníci, řemeslníci, rybáři, lesáci. Ostražité hleděli na mladého
výrostka. Zřejmě ještě ani úplně nevyrostl, ačkoli už teď byl silný, v ra-menou
rozložitý, se šlachovitými, silnými pažemi a mohutnýma rukama. Oděv měl ze
stejné látky a stejného střihu jako Angličané, kteří přijeli s ním a nyní upjatě
postávali stranou. Ale přestal se holit a byť to, co měl na bradě, se dalo zvát
spíš jemným a řídkým chmýřím, ladilo to s plavými kadeřemi, které si po norském
zvyku ostříhal. Sic nebyl ozbrojen, jak se také na tingu patřilo, ale ti. kdož
se s ním setkali předtím v hladské síni, viděli, že nosí meč s pozlaceným
jílcem, dar krále Eadmunda, nádherné, měňavě lesklé dílo z oceli, a slyšeli
vyprávět, jak s ním Haakon rozštípl mlýnský žernov od kraje až ke středu. Nebylo
známo, že by se na Severu nacházela lepší čepel. A nemůže to přec být žádný
slaboch, když ji přivezl přes moře, aby ji tasil proti Eirikovi Krvavé sekyře.
Stoje před nimi. hleděl přes natěsnaný dav. Pár mužů se vyšňořilo do jasných,
pestrých barev, kožešin a nablýskaného kovu, ale většina měla oděv z plsti,
modrý, šedivý či v barvě neurčité hnědi, stejně hrubý, silný a odolný, jako byli
jeho nositelé. Povšechně působili Norové - vyjma ty zámožné - oproti Angličanům
neupraveně, nikoli však zpustle či špinavě. Jakási povýšená bohorovnost, vědomí
samozřejmé svobody čišelo i z těch nejposlednějších a skýtalo jim sebevědomě
rovná záda. Stany, chatky a koně na břehu a lodě a čluny na mělčině vypovídali o
dlouhém putování a pevné vůli. Zbraně odložili opodál.
Haakon pozvedl pravici. Jako vrcholící příliv davem zašuměl povzdech.
Z plných plic zahřměl jeho dunivý hlas. On a Sigurd to probírali celé dny, jak
spolu, mezi čtyřma očima, tak
s moudrými rádci. Jarl rozuměl nejen svým Thraanďa-nům, ale dobře chápal i
veškeré dění v Norsku. "Ano," zamumlal nakonec Sigurd, když položil Haakonovi
řadu zkoumavých otázek, "udělali jsme dobře - více než dobře - že jsme tě sem
dostali," a začal neznalému mladíkovi udělovat hlubokomyslné rady a školit ho,
jak nejlépe se chovat.
"Muži této země, jež je i mou zemí, slyšeli jste slova svého mocného jarla a
zvážili jste je. Nyní slyšte mne. Já vím, že dosud vyslovuji po způsobu
Angličanů, přesto však hovořím ryzí norštinou." Po pravdě bylo Haakonovi rozumět
celkem dobře, jeho výslovnost nezněla tak cize jako výslovnost lidí z Vikinu
nebo Svithjodu, Dánska či Islandu. "A to je srdcem. A má krev je krví vašeho
královského domu, jsem bratrem vašich králů Haalfdana a Sigroda. Můj nárok je
stejně platný jako jejich, avšak Eirik jim ho upřel stejně jako život. Můj nárok
je nad jeho, protože on nezná právo a jedná krutě, zatímco já vám přiznám dávná
práva a zákony. Já budu soudit spravedlivě a budu šetrně brát a štědře dávat. Na
to přísahám na svou čest a život tady, na vašem sněmovním kameni, a stejně tak
učiním na každém tingu v Norsku."
Starší muži v davu se užasle rozhovořili. "No ne, vždyť toto je samotný Harald
Krásnovlasý, vrátil se k nám a zase mlád." Vzpomínali na to dobré, čeho se jim
od velkého krále dostalo, stejně jako na to zlé.
"Prohlaste mne svým pánem. Poskytněte mi pomoc a propůjčte mi svou sílu, abych
Stránka 83
si dobyl a udržel, co jest mé. Protože jen pod právoplatným králem může země a
lid prospívat."
Sigurd Jarl byl toho názoru, že nejlépe je mluvit otevřeně a na rovinu, a tak
zanedlouho Haakon pravil: "Je pravda, že vám můj otec odebral právo na soukromý
majetek. Dnes jste jen královi pachtýři. Ale až bude království mé, vrátím vám
toto právo. Všichni muži po celém Norsku budou plně a svobodně vlastnit půdu, na
níž žijí,
tak jako před nimi jejich otcové a po nich jejich synové a vana."
Na okamžik zadrželi dech, a pak zaburácel řev. Vyskakovali, křičeli jako
zběsilí, mávali rukama nad hlavou, jako by třímali tasené meče, pobíhali,
objímali se, dupali a výskali. Haakon tam stál, zaplaven sluneční září, a
usmíval se.
Chvíli trvalo, než se zákonopravcům podařilo sněm uklidnit. Poté už se věci daly
do pohybu. Haakon řekl ještě pár slov, převážně o nutnosti šířit tuto zprávu dál
a připravit se na boj. Pak se ujal řízení sněmu Sigurd a dal záležitostem
zákonný rámec. Shromáždění jako jeden muž provolalo Haakona králem.
..A nyní." sdělil mu Sigurd, když konečně měli chvilku pro sebe, "jsme se trochu
předběhli. Těch tvých Angličanů je jen pár a stejně tady nezůstanou. Musíme
získat spolehlivé bojovníky pro tvou družinu. Pár jsem jich našel, ale budeš
jich potřebovat víc. Mimoto budeš potřebovat čeledíny, služebné a všechno
ostatní. A dary na rozdávání - dobrá, má pokladnice je tvá, dokud neuchvátíme
Eiri-kovu. Už tuto zimu bychom měli vytáhnout na jih a na východ a získat si
zpět náčelníky i lid. Nedávej mu žádný čas se na nás připravit. Ani - a to tím
spíš, řekl bych -té jeho čarodějnické královně Gunnhildě."
Haakon jarla upřeně pozoroval. Seděli v podkrovní světnici a jarlovi po tmavých
vlasech a vousech poskakovalo mihotavé světlo z lampy, vrásky na tváři skryl
stín. Zvedal se vítr a i za zavřenými okenicemi bylo slyšet, jak kvílí. Dovnitř
táhl chladný průvan.
"Ty. ty mi tak pomáháš," vykoktal Haakon. "Ani nevím, zda ti to kdy budu moci
splatit."
Sigurd se trpce ušklíbl. "Ah, já hledím na zítřky svého domu. Eirik s Gunnhildou
mu nejsou nakloněni." Trpký humor, který tak často předstíral, ho opustil.
Maličko se předklonil, kolem oprýskaného hliněného džbánu a picích rohů se
natáhl přes stůl a položil své ruce na Haakonovy.
"Ať jsme navždy přáteli, ty a já, králi. Ať jsou naše domy
vždy spřáteleny." Pustil ho. opřel se a zadíval se do stínů. "Dobrá," řekl tiše,
"to však záleží na bozích, že? Nebo na nornách, ale těm nemá smysl obětovat."
III
Zimní svátky nebyly toho roku na Arinbjornově usedlosti v Sygnafýlki nijak
veselé. A zima se vlekla, ponurý, kalný, uspěchaný den mezi dvěma nekonečnými
nocemi: pokud přímo nezuřily vichřice, bylo sychravo: svět zbělal až na místa,
kde byl sníh rozdupán na kaši, která vzápětí zmrzla. Nad olověně šedivými
vodními pláněmi poletovali křičící racci; v lese drsně krákaly vrány; když
zapípal nějaký vrabec, znělo to jako vyděšené přání, že se snad někdy, jednoho
dne léto vrátí.
Tady zanechal Eirik Gunnhildu na podzim. Když dostal zprávy z Thraandheimu,
vyrazil s vojskem na drsnou jízdu křížem krážem po zemi, zatímco Gunnhildě opět
rostlo břicho. Arinbjorn měl na její ochranu ozbrojenců dost. Hersir se svou
ženou pro ni dělali, co mohli. Přesto se Gunnhilda usmívala jen zřídka a často
se jim vyhýbala a stahovala se do ústraní.
Když ji toho dne vyhledal, dlela právě v altánu. Byly tam s ní ještě dvě
služebné; předly a tkaly. Vycítily; v jakém je rozpoložení, a byly stejně
zamlklé jako ona. Slunce pomalu klesalo, až zůstala jen pošmourná obloha. Skrz
blány na oknech pronikalo dovnitř jen chabé světlo a do šera mdle zářily žluté
plameny lamp. Bylo tak chladno a sychravo, že by možná bylo lepší zavřít okenice
a odebrat se k ohňům do síně. Královna však nic neříkala, a tak služebným
nezbylo než zůstat. Seděla v křesle - ve světnici měla křeslo a pár stoliček -
zachumlaná v kožešinovém plášti a dumala.
Dveře vrzly, otevřely se a na okamžik poskytly bez-útěšný pohled ven. Vzápětí je
zaplnila Arinbjornova mo-
hutná postava, zahalená do chlupatého pláště. Vkročil dovnitř a střelil pohledem
po neurozených ženách. "Ven," nařídil jim. Chvatné odsouvaly stavy ke stěnám.
Vyčkal, až budou pryč. zabouchl dveře a obrátil se na Gunnhildu.
..Proč?" otázala se. ..Jsou to jen děvečky."
"Přesto, královno. Soudím, že toto bys raději probrala mezi čtyřma očima."
Její hlas zůstal lhostejnost sama. "Co mi chceš říct?"
"Ta poslední zpráva..." Před chvílí přijelo na dvorec několik mužů, koně
schvácené k padnutí. "Ty se o své myšlenky nepodělíš, má paní, ale přitom se
Stránka 84
zdá, že pozorně nasloucháš. Jak moc jsi sledovala dění posledních měsíců? "
Zvedla hlavu a zadívala se mu zpříma do obličeje. Její slova bodala jako ostrý
nůž. "Tak dobře, jak jen nějaká žena může."
Oplácel jí stejně upřeným pohledem. Zpod vyšívaného šátku vyklouzlo pár vlasů.
Věděl, jak jsou černé, jak se lesknou. Mléčně bílá kůže, pevná a bez vrásek jak
na lícních kostech, tak na štíhlém hrdle. Zpod klenutého obočí zářily šedozelené
oči, rty rudé jako červánky skrývaly dokonalé zuby. Seděla tu ve střehu, jakoby
připravená se bez ohledu na tíhu vzedmutého břicha každým okamžikem vymrštit.
Vždyť ale toto dítě už bude její deváté. Zaslechl, co se o ní šeptá - zlolajné
řeči, že ta nikdy nezestárne, ani v hrobě.
"Tobě to bude srozumitelnější než většině mužů," poznamenal - nemínil to jako
chválu, prostě to suše poznamenal. "Nicméně..."
Gunnhilda pochopila, že poslové by zprávy nesdělili jen tak někomu. Byly určeny
hersirovi a na něm je, aby rozhodl, komu je vhodné je sdělit. "Je to ještě horší
než obvykle." přerušila ho.
Arinbjorn ztěžka přikývl. "Ano."
Už tak to bylo zlé ažaž. Zpráva o Aethelstanově chrá-něnci a jeho slibech se
šířila zemí jako oheň v suché trávě.
Když vedl své thraandské válečníky na Upland, opouštěli místní sedláci své
domovy a přidávali se k němu, jiní mu přísahali věrnost a podporu a on to
všechno přijímal s povděkem, který mu už sám o sobě získával další přízeň. Jeho
vojsko táhlo dál a dál, valilo se od tingu k tingu a na každém ho provolali
králem. A tak postupoval až do Vikinu. I zde byl přijat nejinak než vstřícně.
"A ted?" Z Gunnhildiny otázky zavanula kamenná tvrdost.
Arinbjorn zaťal pěsti. "Sešli se s ním jeho synova Tryggvi Olafsson a Gudr5d
Bjarnarson a on z nich udělal mí stokráte v zemích, jež jejich děd Harald
Krásnovlasý propůjčil jejich otcům - Ranriki a Vingulská marka připadly
Tryggvimu, Vestfold Gudrodovi - za stejných podmínek: že uznají jeho
svrchovanost, budou mu odvádět polovinu daní a poplatků, které vyberou, a v
případě potřeby mu pomohou. A oni to odpřísáhli."
Gunnhilda se znechuceně ušklíbla. Hlas se jí však nijak nezachvěl, když
poznamenala. "Už jednou byl jeden král Gudrod, s nímž jsme měli spor, a nebyl to
jen on- To byli dospělí muži. Nyní jsou mrtvi. Tihle dva, to jsou jen nezralí
mladíci."
"Tak snadné to zas není," varoval ji Arinbjorn. "Král Haakon jim určil schopné
rádce, kteří převezmou řízení panovnických záležitostí do doby, než tihle dva
vyspějí v muže. Posel mi sdělil jména těch rádců a já o nich vím dost. Takže,
jejich lid..." Znovu se pátravě zadíval na královnu. "Výsledkem je, že norské
državy krále Eirika se smrskly asi na polovinu."
Střetla se s jeho pohledem. "Zjara na něj Eirik udeří," prohlásila.
"Stejně tak udeří Haakon," odpověděl Arinbjorn. "A v celé zemi to vře."
Chvíli tam ještě stál, nahrbený, skleslý. Za okny houstla tma. Pak si povzdechl.
"Dobrá, královno, zvážil jsem to a myslím, že bych se měl brzy vydat na cestu -
shro-
máždím co největší počet našich stoupenců a vydám se za králem Eirikem. Ty přece
víš, ne, že je na jihu v Ro-galandu," čili na dvorci, kde zemřel Harald
Krásnovlasý. ,.Taková přehlídka síly by měla ostatní přesvědčit, aby mu raději
zůstali věrní. A o to bude Eirik ve válečných přípravách napřed."
Gunnhilda vstala. Zmítala s ní pustá touha. "Celou dobu nedoufám v nic jiného."
..Předpokládal jsem, že to řekneš," odpověděl jí tím svým klidným, vyrovnaným
způsobem. "Eirik by tě určitě uvítal - mám na mysli tvé vědomosti a moudrost.
Ale kvůli svému nenarozenému a sobě samé by ses raději neměla vydávat na moře.
Pomalá, náročná cesta v tuto chladnou roční dobu — to není nic pro tebe."
"Mám se snad bát toho, co dokázala ta běhna, Haa-konova matka?" odsekla
Gunnhilda.
"Zvaž to, má paní. Podle toho, co jsem o králi Haa-konovi slyšel, by nechtěl,
aby se ti něco stalo. Máme ještě několik dní. Zvaž to."
"Myslíš si snad, že jsem o tom ještě nepřemýšlela? "
"Ne," odpověděl Arinbjorn něžně. "Aby ne."
"Cítila jsem z Haakona zhoubu od samého začátku," zavrčela Gunnhilda. "Měli jsme
ho nechat zabít už v kolébce."
Arinbjorn se nad jejími slovy zachmuřil, ale pak jen poznamenal: "Král Harald by
k něčemu takovému nikdy nesvolil."
"Ale ano, Harald Krásnovlasý zplodil mnohé zvěrstvo."
Hersir se zdržel nápadu přiřadit k tomu i Eirika.
"Takže..." Gunnhilda se zhluboka nadechla. "Choval ses ke mně dobře, Arinbjorne,
držel jsi slovo, ale já už jen toužím dostat se odtud. Nikdy bych nemohla být
šťastná pod střechou, která hostila Egila Skallagrimssona."
Stránka 85
Vzdorovitě stál před ní, ale své přátelství ani nebránil, ani se za něj
neomlouval.
Vytryskla z ní zášť. "Egil! Ten, který mi zavraždil syna a uvalil na mne a mého
muže černé zaklínadlo. Co jiného na nás ty strasti přivolalo?"
'
Neřekla, že by se o něco proti Haakonovi pokusila. Zabránil jí v tom snad ten
jeho Bflý Kristus? Kdo ví?
"Jsou tací, kteří by asi řekli, že to souvisí se zpupností krále Eirika,"
odpověděl ArinbjOrn rozvážně. Už však nedodal: "A s tebou samotnou."
Zalapala po dechu. "Ty se opovažuješ..." ^
Tyčil se nad ní jako hrozivý stín a s pochmurným úsměvem jen zvedl ruku ke
smíru. "Ah, nikdy bych něco takového nevypustil z úst před nikým jiným,
královno, a ani bych nedopustil, aby něco takového říkal někdo přede mnou."
Spustil ruku. "Ale tady, mezi čtyřma očima... Má paní, ty jsi moudrá žena. Myslí
ti to. Jako málokomu. A my teď zoufale potřebujeme chladnou hlavu, jasnou,
otevřenou řeč a bystrý rozum."
Napětí maličko polevilo. "Ano. V tom máš pravdu,"
Byla dost chytrá na to, aby se s ním nehádala. Věrných a spolehlivých stoupenců
ubývalo. Nestačí jen doufat ve vítězství. Ona si musí předem rozmyslet, jak se
zachová v těch nejhorších případech - kvůli svým synům, své dceři, krvi, jež v
nich koluje.
IV
Na jaře povolali králové svá vojska; Eirik do vnitrozemí a na jihozápad, Haakon
do Thraandheimu. Leč Haa-konovy voje byly mnohem početnější: vikinští stejně
jako horalé z Uplandu se vzbouřili a byli rozhodnuti bojovat za něj a nemálo
náčelníků z Eirikových krajů vedlo své družiny nikoli k němu, ale k Haakonovi.
Eirikovi se do té doby nezdálo, že by měl - byť ho k tomu Gunnhilda tlačila -
vyslat posly žádat o pomoc v cizině, ale nakonec ustoupil a zimní moře přeplula
nejedná neohrožená posádka. Nyní musel uznat, že Gunnhilda měla pravdu.
Thorfinn Jarl z Orknejí ho přijme pod svou střechu. Jinou naději neměli.
Ti, kdo byli ochotní jít s ním, se shromáždili v Byfjor-du. Lodí, které je
povezou - někdy s celými rodinami -byla celá flotila. Den po dni míjely v čekání
na další. Gunnhilda to cítila jako výsměch bohů, že se to koná právě tady. V
tomto městě, u těchto břehů, v těchto kopcích a lesích žila, tady viděla svého
syna Erlinga dělat první krůčky, tady se sbližovala se svou dcerou Ragnhildou,
odtud přivodila smrt králi Haalfdanovi Černému a tady vítala Eirika domů z
války, která mu dala celé Norsko -jak nakrátko však!
"Ještě nejsme poraženi," sdělovala hvězdám. "A nikdy nebudeme."
Jenže zvědi hlásili, že Haakon táhne na jih a jeho voje cestou sílí. Čas. po
který tu mohli ještě prodlévat, se rychle krátil. Brzy nadejde den, kdy Eirik se
svou pověstnou rychlostí válečné sekyry v okamžení nařídí vyplout.
Došlo k tomu jednoho mrazivého rána po dešti; pod nohama jim čvachtala mokrá
tráva a vysoké vrcholky stromů se leskly. Po nebi se hnalo pár bílých mraků. Nad
vodou kroužila nesčetná hejna vřískajících racků. Na zče-řené hladině se
pohupovaly lodě. Příliv vrcholil a vál vítr příznivý pro plavbu na Orkneje.
Na přístavní hrázi se s ní Eirik rozloučil. On se po-plaví na drakaru, ona na
bachratém knarru, ten je pro ni vhodnější. "Sejdeme se tam." To bylo všechno, co
řekl. "Tvá loď není tak rychlá, to víš sama, ale nebudeš trpět na moři déle než
dvě tři noci, nanejvýš Čtyři. Já pro tebe i děti připravím nějaké slušné
ubytování."
Ani mu mezi všema těma očima a ušima nedokázala říct víc než: "Tys už začal
připravovat naši pomstu. Však my pro ně dobudeme tvé království zpět."
Věnoval jí nepatrný úšklebek. Vítr mu čechral vlasy, jejichž zlato už léty
bledlo a měnilo se v ocelovou šeď. Čas zbrázdil protáhlou tvář a vyryl vějířky
vrásek kolem
očí, jejichž modř, už tak odjakživa bledou, ještě vybělilo počasí a ostré mořské
světlo. Ale stále se držel zpříma a pohyboval se skoro stejně pružně jako tehdy,
když ho uviděla poprvé, jen strohosti mu přibylo. "Taková je má Gunnhilda,"
pravil.
Pak se odebral na svou loď a ke Gunnhildě přistoupil Arinbjorn. Vzal ji za ruku.
"Dobře dopluj, má paní." řekl. "S tebou plují naše zítřky."
A pak i on byl pryč.
O chviličku později za ní dorazil její bratr Aalf. Čas jeho obrovitou postavu
ještě zaplnil a setřel jeho půvab, ale zpod čapky dosud vykukovala plavá hříva a
hrud byla natolik široká a mocná, že se na něm košile napínala, až se rozvírala
a chvílemi skýtala letmý pohled na zarostlá prsa. "Naše loď je už připravena,"
sdělil jí. "Pojď." Družiníci jim udělali cestu a mlčky nechali jejich skupinu
projít. Kolem se tísnili lidé z města a vyjeveně na to zírali.
Stránka 86
Aalf vykročil po lodní lávce jako první. Když seskočil na palubu, natáhl ke
Gunnhildě ruku, aby jí pomohl nastoupit. Nedbala na to - podkasala si sukně a
vystoupala po příkré lávce sama. Pousmál se. ..Neztratila jsi svůj námořnický
krok, sestřičko," poznamenal. Pak jeho úsměv odumřel. "Ale už když jsem tě vezl
do Finské marky, říkal jsem ti, že pro ženu není dobré strávit většinu života na
lodi."
Pamatovala si na to. Jak dávno tomu bylo. "Nevíme, co nám osud přinese, než s
námi skoncuje," odpověděla. Vzedmula se v ní vlna nevýslovného rozhořčení. Je
opravdu všechno dáno předem? Šamani ji učili něco jiného - že člověk může vnutit
světu svou vůli, pokud ví, jak na to, pokud má odvahu a pokud nikdy nesejde z
cesty.
Obrátila se, aby přivítala své děti.
Synové se nalodili podle věku. Gamli šel sám. Jelo s nimi pár jeho čeledínů, ale
ti poplují na jiné lodi, a jeho pěstoun patřil k těm, kteří se rozhodli zůstat v
Norsku. V Gunnhildě poskočilo srdce. Od té doby, co jí jejího
prvorozeného odňali, ho vídala tak zřídka. Měl za sebou už patnáct zim. rychle
se vytáhl do výšky, byl štíhlý, ale už silný a ještě hodně poroste. Vlasy jako
len poletovaly kolem obličeje stále podobnějšího otci. Už si pěstoval vousy.
Prohodil k ní jen pár slov, i když slušně, a vzápětí už odkráčel k námořníkům,
kteří tu stáli v uctivém předklonu. Při chůzi se nedbale klátil, až se mu meč na
rameni pohupoval.
Guthorm. čtrnáctiletý, jí začal připomínat děda Ozu-ra. Nakolik byl zatím
hubený, vytáhlý a neohrabaný, už teď viděla, že z něj bude pěkný pořízek,
statný, s rukama jako kovář. Na bradě mu rašilo černé chmýří, zatím jen řídké, a
z malých očích Gunnhilda viděla vykukovat známou lišáckou prohnanost.
Harald. jedenáctiletý. dával tušit statnou, leč mrštnou postavu, zdravý chlapský
vzhled a jako kopí pronikavé modré oči, oči Haralda Krásnovlasého, krále, jenž
mu dal své jméno. Husté, bohaté, lesklé kadeře. I on opouštěl domov pěstounů.
Jenže ať si myslí, co chce, usoudila Gunnhilda, bude potřebovat dospělého,
soudného muže, který by mu po několik příštích let šel příkladem, a Eirik má
příliš málo trpělivosti. Proč by ne Arinbjorn?
Ragnfrod, devítiletý, byl zrzavý a pihovatý. Ohlédl se, chvatně s ní prohodil
pár slov a svižně zmizel s neomale-ností tak podobnou nevycválanosti svého
bratra Eyvinda, který pobýval v Dánsku.
Erlingových pět let ustálilo batolení, na něž s takovou něhou vzpomínala, do
jistého kroku. Připadalo jí, že se na takové dítě nese nějak moc sebevědomě.
Zaplašila tísnivý dojem. Bude z něj pravděpodobně panovačný muž.
Jedna žena vedla za ruku Gudroda, tomu byly teprve tři, buclatý, tmavovlasý,
hnědé oči užasle těkaly nalevo napravo. Vzpomněla si na krále Gudroda, muže,
jemuž ukládala o život a jenž utonul; vzpomněla si na krále Gudroda mladšího,
jenž nyní seděl ve Vestfoldu jako vazal Haakona, chráněnce Aethelstanova - ale
to jméno se
v tomto rodu používalo už od pradávna. Snad její chlapec zase vzkřísí jeho
slávu.
Sigurd se nesl v náručí kojné, přisátý k prsu, nevěda nic o svém jmenovci,
thraandském jarlovi. z něhož sestál její smrtelný nepřítel. Padla na ni únava.
Ještě nejsem stará, říkala si, pro toho devátého budu mít vlastní mléko - ah,
Rögnvald, Rögnvald, jehož Ega zabil a neefcala napospas rackům! - ale kojnou pro
Sigurda potřebovala, pomůže to jejímu poslednímu. Přirozená lidská síla i ze
země zrozené čarodějnictví má přece jen své meze. Ona si nemůže dovolit, zejména
ne teď, zeslábnout či zestárnout a zošklivět.
Vzepřela se. Dost na tom. jestli se dožije toho. že tito přežijí a dostanou
zpět, co jim podle práva jako dědictví náleží.
Na palubu přišla Ragnhilda a zármutek se rozplynul. Její sedmiletá dcera šla
rovnou k ní a beze studu, bez ohledu na zvědavé oči všude kolem ji objala.
"Matko, matko! Plujeme ke slávě. Že?" Drobnou postavičku halila záplava
rudohnědých vlasů, kterým ranní slunce dodalo lesku. Ke Gunnhildě se zvedly šedé
oči, řasy zamžikaly a potlačily slzy. Zachvěl se úsměv. Ale za ním nechybělo
srdce - ano, ale ani paličatost a lstivost, pomyslela si Gunnhilda s nádechem
trpkosti. Věnovala dívce pár vřelých okamžiků ve své náruči a pak ji odeslala na
záď.
Následovalo ještě několik dalších. Aalf vykřikoval jeden rozkaz za druhým. Lodní
lávka byla vytažena, uva-zovací lana svinuta. Veslaři si udělali místo na přídi
i na zádi; vesla zabrala a knarr se zvolna sunul z mělčiny. V ráhnoví to
zaskřípalo. Plachta se nadmula. Město a kopce nechali za sebou. Loď hladce
proplula fjordem, vyplula na moře a zamířila na západ.
V
O něco později toho roku táhl král Haakon přes celou zemi na sever. Šlo to
Stránka 87
pomalu, ani ne tak kvůli krátícím
se dnům a horšícímu se počasí, jako proto, že co chvíli zastavoval, aby si
promluvil s lidmi, urozenými i prostými, vyslechl je. a pokud ho požádali,
rozsoudil je. Zimní svátky už byly za dveřmi, když dospěl do Thraandheimu.
Sigurd Jarl mu vyjel v ústrety a přivítal ho. Bude mu lépe na Hladi než na
přestavěném královském dvorci v Solvi, který byl v ústraní a mnohem menší. A
tady se také bude konat to významné shromáždění. Nicméně - na královu žádost,
kterou Sigurdovi vyřídili předem vyslaní poslové - brzy zrána druhého dne, když
ještě většina hostů spala, odvedl Sigurd Haakona do zastrčeného domku za síní.
Sokolníka a jeho rodinu, kteří tam bydleli, ubytoval jinde, a vnitřek nechal
patřičně vybavit závěsy, skleněnými a stříbrnými poháry a vším ostatním. Snadno
pojme Haakona, další půltucet mužů, které si osobně vybral, a služebnictvo,
které už tam na ně čekalo. Zbytek královské družiny byl uložen porůznu po
dvorci, jak ostatně bylo obvyklé.
Jak král s jarlem kráčeli po zemi, která přes den roztála a pak v noci zmrzla,
křupal jim pod nohama ledový škraloup. Nízko visely temné, ponuré mraky. Od úst
se do sychravého, nehybného vzduchu zvedaly obláčky páry. Fjord byl matný jak
zašlé stříbro. Ohně v krbech a zapálené svíčky dům rozveselily. Haakon řekl svým
družiníkům, ať se ubytují. On a Sigurd si pověsili pláště a posadili se do
křesel, které sem i s polštáři nechal Sigurd přinést ze síně. Křeslo pro krále
podložili kládami, čímž ho o pár palců zvedli nad ostatní. Nějaká žena jim
přinesla medo-vinu. Medovina byla mimořádně dobrá - suchá a správně okořeněná.
Haakon se rozhlédl, nasál sladkou vůni hořící borovice a usmál se.
"To bude dobré," prohlásil.
"Není tě to hodno," prohlásil otevřeně Sigurd. "A mne není hodno, že nehostím
krále pod vlastní střechou."
Haakon zvážněl. Pak zrudl. "V jiných časech snad."
"Přichází sem hodně lidí. Budou se podivovat, že se král nepodílí na poctě
bohům."
"Však vědí proč!"
"Myslím, že většina ne. můj pane. Zatím to nevědí."
"Pak jim to řeknu sám, když se nechce tobě," odsekl Haakon. "Z obětování budete
celí od krve. Síň bude od krve. Budou pít na pohanství a jíst nečisté jídlo."
Sigurd si povzdechl. "Dobrá, králi, ty jsi křesťan. Nech každému jeho bohy."
Prošedivělou temnotu vousů zvlnil lehký úsměv. "Tu a tam se setkávám i s
nějakými cizími."
"Jen jeden je ten pravý Bůh." Haakon se předklonil. Hlas se mu chvěl. "Ah,
příteli, příteli, kdybych tě tak jen k němu mohl dovést!"
"Nejlépe bude tuto záležitost dočasně odložit, králi. Teď bychom měli probrat
jiné věd." Přes okraj poháru se jarl zahleděl do té mladistvé tváře. "Sejde se
tu přehršel lidí, kteří si s tebou budou chtít promluvit."
Zimní svátky znamenaly pro Hladi obrovské shromáždění, o to větší, že Sigurd
nesl veškeré náklady na slavnosti sám. To však pozvedalo jeho vážnost v těchto
krajích ještě výš než moudré panování, a jak věřil, udržovalo mu přízeň bohů.
"Myslím, že až třídenní slavnost skončí, někteří náčelníci se tu ještě na čas
zdrží," pokračoval. "Doufám, že si k nim pak sedneš."
"Ano, jistě." Haakon se jen třásl touhou po družnosti. "Já, já se tam vrátím
hned, jak bude síň umyta... Ale hlavně chci znovu a znovu mluvit s tebou. Mám na
tebe tolik otázek - právě na tebe, na toho, kdo mne povolal do Norska, ukázal
mi, co dělat, a poskytl mi všemožnou pomoc..."
Sigurdův úsměv zněžněl. "Já jsem to dělal rád. můj pane. Učiním pro tebe cokoli,
stačí jen požádat."
Chvíli seděl Haakon mlčky. Oheň praskal, jiskry tančily, síní se táhly šedé
pramínky kouře. Pak se zhluboka napil, položil si pohár na koleno a vypravil ze
sebe: "Mys-
lel jsem na to - snažím se to promyslet - dokud je Eirik
Krvavá sekyra naživu - je naděje na nějaký trvalý mír? "
Sigurd byl najednou překvapivě strohý. "O tom po-
chvbuji. Ale tak jako tak se musíme vypořádat ještě s Dá-
Haakon se zarazil. ..Ano. Už jsi mi říkal, že bych se měl zdržovat co nejvíce na
jihu a ve středním Norsku, abychom si na ně mohli dávat pozor."
Sigurd přikývl.
"A sever pro tebe budu držet já."
..Zatímco budu tady. uvedu ve známost, že tobě jako muži, jenž je mi přísahou
zavázán, dávám plnou moc nad těmito zeměmi: Moerrem. Thraandheimem a kraji odtud
na sever. Řekneš mi. jak to udělat podle zákona?"
Sigurd znovu přikývl, tentokrát mnohem horlivěji, než u něj bylo obvyklé. Jarl
si nejčastěji nechával své myšlenky pro sebe tak dlouho, dokud nebyl hotov je
Stránka 88
uskutečnit - i když vzhledem k tomu, jak rychle mu to myslelo, to nemuselo být
zas až tak dlouho. "Takže ty chceš znát naše zákony a jednat podle nich,"
zhodnotil to. "Ano, teď jsem opravdu rád tomu, co jsem učinil."
A ponořili se do rozhovoru.
Nakonec to jarl uzavřel slovy: "Udělali jsme kus dobré práce, králi." Protáhl
se. ..Teď se vraťme do síně najíst se a napít, dokud je ještě denní světlo."
Zimní svátky začínaly nazítří.
Haakon vstal, čímž svému hostiteli dovolil rovněž se zvednout, ale na pozvání
jen zavrtěl hlavou. "Díky, ale dnešního večera ne."
Sigurd nedal najevo žádné překvapení. To by však u něj bylo vskutku mimořádné.
"Proč, králi?"
..Pokud jsem neztratil pojem o čase, je dnes pátek. Nezaznamenal jsi, že jsem si
vzal jen kus chleba? Tito muži a já," - čili ti z jeho družiny, kdo byli
křesťané -"budeme páteční půst dodržovat, jak jen to půjde."
Během uplynulých měsíců přijalo křest asi šest desítek Noru A to společně s
rodinami a čeledí. Některé přesvědčil skutečně. Jiní mu chtěli jen udělat radost
a kromě toho tušili, že noví bohové by mohli být dost silní. Pokřtil je nějaký
kněz z Anglie, žijící v Norsku. Jinak bylo málo času kázat někomu o víře. Haakon
musel mít s pohany strpení, přičemž jich měl mnoho dokonce ve vlastni družině
Snažil se jednat se všemi stejně. Někdy, když ho nemohli slyšet, se modlil, aby
jim byly oči otevřeny a oni prohlédli dřív, než bude pozdě.
"Ach ano, zapomněl jsem," odvětil jarl. "No jo, tamhle v komoře jsou solené a
uzené ryby, jak sis přál. a také je tam něco lepšího na ráno a na potom." Do očí
mu vstoupila nezvyklá něha "Ale já nesnesu pomyšleni na to, že tu jsi sám,
zatímco my se vesenme." "Já se poveselím dost se svými křesťany." "Samí muži."
Sigurd se ušklíbl. "Co třeba nějaké děvče, nebo i dvě či tři, že by ti zahřály
postel? To se da snadno zařídit."
Krev se vehnala Haakonovi do tváří. "Ne!" vykřikl. "Cože? To přece nemáš
zakázané, nebo snad ano? Copak jsi po cestě žádnou nepovalil?"
Haakon jen strnule stál a mlčel jako zařezaný. Sigurd přemítavě přimhouřil oči.
"Chápu. Máš moc práce. Nicméně jsem ještě neslyšel, že by byl nějaký syn Haralda
Krásnovlasého v tomto směru nějak zdrženlivý. Tak či tak, teď už přece nemáme
tak nakvap jako doposavad."
Haakon prudce zavrtěl hlavou. Medově zbarvené kadeře se zhouply "Ne. Já... Ne.
Odpusť, děkuji ti za tvou péči, ale - ale byla by to pohanka, že, a..." hlas se
mu
zlomil. v .
"
Sigurd maličko roztrpčeně trhl rameny. "Jak si přeješ, králi." Ztišil hlas kvůli
těm, co seděli v místnosti s nimi, byť se drželi v pozadí, dál od mocných, kteří
zjevně o jejich blízkost nestáli. "Ovšem - my potřebujeme, abys měl
syny, kteří udrží právo tvého rodu, až odejdeš. Čím dříve, tím lépe, králi."
"Já... královna... křesťanka... později, později. Nejprve je tu toho tolik..."
Sigurd přehodil kormidlo a stočil řeč jinam. "No, málo toho vskutku není, můj
pane." Nechá mladíka vydechnout. Stačí pár okamžiků; Haakon už se předvedl jako
bystrý a vnímavý. "Ale když už jsme u takových záležitostí - pane. tys viděl,
jak mé ženě Bergljot roste břicho. Přijde to na ni už brzy, možná už během
zimních svátků."
..Ať proběhne všechno hladce," popřál mu upřímně a přátelsky Haakon. "Budu se za
ni modlit. I za to dítě."
"Můžeš učinit víc králi, pokud budeš chtít."
"Co?"
"Jestli to bude chlapec a bude k světu, dáš mu své jméno, jako jsem dal já tobě
na tom skalnatém břehu na Stordu jméno svého otce?"
Haakon o krok ucouvl a zvedl ruku, jako by se něčemu bránil. "Lít, lít na něj
vodu?" vykoktal. "Ale já nejsem kněz a - ta voda nebude svěcená - pohanský
obřad. .." Vzpamatoval se a zase se narovnal. Dech mu hvíz-dal v hrdle.
"Hodně by to znamenalo, králi, nejen pro mne samotného, ale i pro všechny
Thraanďany."
Haakon porozuměl. Byl v tak vysokém postavení, že by těžko mohl chlapce
vychovávat, ale toto by vytvořilo pouto skoro stejně silné. A bylo by to
vznešenějším vyjádřením vděku než nějaký zlatý náramek nebo meč či loď, byl by
to dar srovnatelný s nesmrtelným chvalozpěvem od nejlepšího ze skaldů.
Poklepával si pěstí do dlaně. Rty se mu bezhlesně pohybovaly. Sigurd vyčkával.
Haakon polkl. "Ano," pronesl. "Udělám to."
Většinu následující noci strávil na kolenou v neproniknutelné tmě ve své ložnici
a žádal Boha o odpuštění. Či snad o shovívavost? Toto by přece mohlo být známe-
ní, předzvěst dobytí severských zemí pro Krista. Ale také by to mohla být
Stránka 89
ďáblova tenata - či Odinova, jenž visel jako hrozivý temný přízrak nad celým
širým královstvím a brzy vyjede na nočním větru pít jateční krev?
Tady, kde ho nemohl vidět nikdo než svatí. Haakon plakal. Ví toho tak málo.
Kdyby tu tak jen byl jeho kněz, aby mu poradil, vyzpovídal ho a dal mu
rozhřešení. Ale Leofric zůstal na cestě - kašlal, třásla s ním zimnice, a přitom
byl celý rozpálený. Teď už je možná mrtev.
Brihtnoth by neochořel. Je mladý a silný a přitom moudrý dost a dost. Umí číst a
psát. má znalosti, s nimiž se Haakon nijak nezatěžoval - taky se to od něj ani
nečekalo, když ho volali koně a psi, čluny a zápasy. Pro Brihtnotha byla
Kristova láska jako letní slunce. Přesto si tak radostně užíval života, ti dva
spolu zažili mnohou šťastnou chvíli, dováděli jako děti, zkoušeli své chlapecké
svaly a vedli dlouhé, klackovské řeči mladíků, takže Haakon předtím nikdy
nepocítil, jak neduživé a slabé může slunce být. Kdyby sem do tohoto domu přišel
Brihtnoth, přinesl by na ramenou jaro.
Krůček po krůčku, klopýtavě vedl Haakon své noční putování zpátky k naději.
Nesmí zapomínat, že je králem Norska, že je tím, kdo zastavil Eirika Krvavou
sekyru a čarodějnici Gunnhildu. Nejenže se patří, aby se choval jako muž, zemře,
jestli se tak chovat nebude. Obdarovat Sigurda tímto způsobem je jen malá služba
prokázaná věrnému příteli, vždyť se jedná jen o pouhé věnování jména nějakému
neviňátku. Byť to je pohanský čin, proč by z něj nemohlo vzejít dobro? Posílí to
jeho postavení v Thraandheimu a tím v celém Norsku.
Ano, v nadcházejícím roce bude moci poslat na západ pro další kněze a pak každým
rokem pro další a další. Bude nad nimi držet svou ochrannou ruku, a jak budou
putovat za svým svatým dílem, bude jim stavět kostely. A nakonec - možná -
bude-li to Boží vůle, tak ten den nebude příliš vzdálen dnešní noci - by mohl
přijít i Briht-
noth, ať už jako pouhý věřící, či jako kněz. A Haakon mu bude moci otevřít své
srdce.
Uklidněn, upadl král do spánku.
VI
Jako rozverný smíšek poletovaly po drobných vlnkách odrazy světla, třpytivé a
měňavé, stovky odstínů teteli-vých barev; modrých, zelených, žlutohnědých,
stříkaných bělavou pěnou. Vlnky si špitaly, chichotaly se a hrály si na
schovávanou se stíny chvátajících sněhobílých beránků. Ptáci kroužili, stoupali,
střemhlav se vrhali do vln, plavali a znovu vzlétali, tisícihlavá hejna racků,
alkounů, kormoránů. alek, kolih a buřňáků. Jejich křikem ožíval lehký vánek, v
němž něco z letního tepla přetrvalo až do podzimu.
Gunnhilda už nemohla vydržet doma, uvězněná mezi čtyřmi zdmi, a nakonec řekla
služebným, ať si doma zůstanou, a šla ven sama. Nedoprovázel ji ani žádný muž,
ti už zakusili, co to znamená, když je ve špatném rozmaru. Dokud zůstane na
dohled, nic jí nehrozí - a vlastně ani kdyby jim zmizela, protože Thorfinn Jarl
udržoval na svých Orknejích pořádek a nikdo by si nic nedovolil.
Jeho dvorec stál na místě, kde se Mainland, největší ostrov úžil do šíje a pak
se zase rozšiřoval. Byl odtud výhled na chráněný záliv, který se otvíral do
Široké zátoky. Daleko do vody se plazily přístavní doky a loděnice. Kolem dvorce
a přilehlých budov se tlačily menší domky, skladiště, dílny, stáje a podobně: už
ne vesnice, ale ještě ne město. V tuto denní dobu byli místní rybáři venku na
moři a nábřeží zelo prázdnotou.
Gunnhilda si to rázovala po břehu na sever, po ze-žloutlé trávě, po příkrém
svahu. Měla už dost páchnoucího mužského potu, kouře, smradlavého hnoje, hluku,
lidí tísnících se v uzavřených místnostech a především ženských tlachů. Aspoň
chvíli být sama pod širým nebem. Snad nebeský jas rozežene temnotu v jejím
nitru.
Rok a půl, pomyslela si, rok a půl v této pustině plné močálů, skal, drnových
chýší schoulených u záhumenků,
kde obilí roste poskrovnu a ovce a dobytek se sotva napa-se. Pravda, tato země
rodí skvělé mořeplavce. Dokud si Harald Krásnovlasý nepodrobil Orkneje.
Shetlandy, Heb-ridy a ostrov Man, vyplouvali orknejští Vikingové rabovat
samotnou Matičku Norsko. A ještě i teď loupili široko daleko. I z obchodních
lodí jim proudilo bohatství. Přinejmenším jarl si žil dobře. Ale ta jednotvárná
nuda! Když se přesouval z jedné usedlosti na druhou, bylo to z jednoho holého
ostrova, bičovaného větrem, na druhý: a hustá, neproniknutelná mlha nebo ničivá
vichřice ho častokrát věznila za zavřenými dveřmi po řadu nekonečně dlouhých
dnů.
Ach ano, Thorfinn Lebkobijce přijal Eirika Krvavou sekyru a jeho družinu
vstřícně. Ubytoval je, živil je, všemožně jim pomáhal. Koneckonců, on a
Gunnhilda byli z jedné přízně. Jeho otec Einar a její matka Kraka pocházeli z
beder velkého Rögnvalda Jarla. Když Einar bojoval o vládu na Orknejích, chytil
Stránka 90
Snaefridina syna Haalfdana Dlouhonohého a vyřezal mu do zad krvavého orla tak.
že otevřel hrudní koš a roztáhl mu plíce jako křídla. A tak naplnil pomstu za
Haalfdanovu účast na upálení Rögnvalda. Sama Gunnhilda měla co do činění s pádem
Haalfda-nova černokněžnického bratra; nemluvila o tom, ale určité zvěsti o její
účasti pronikly dokonce i přes Severní moře.
Haakona, chráněnce Aethelstanova, Thorfinn za svého krále neuznal. Pro něj byl
králem stále Eirik. Vládu na Orknejích měl pevně v rukou a mohl by si povolat
množství bojeschopných mužů, nicméně nijak netoužil utkat se s nově příchozími
válečníky. Spíš stál o to získat jejich vděk a případně si dopomoci k bohatství.
Brzy se s Eiri-kem spřátelili. Už toho prvního léta odpluli Thorfinnovi bratři
Arnkel a Erlend se svým hostem plenit Skotsko a severní Anglii.
A s nimi plul i Gunnhildin syn Gamli.
O rok později, letošního roku, s nimi plul i její druhý syn Guthorm.
A ona zůstala doma. Ona, která se stýkávala se šlechtou z celého Norska, se
světoběžníky z celého známého světa, a, ach ano, se svými špehy a s
čarodějnicemi - ona, která kdysi sedávala oděná ve zlatě, hedvábí a nejjemnějším
lnu a popíjela víno. zatímco skaldové pěli své balady, vypravěči vyprávěli o
bozích a recích, náčelníci zvažovali, jaké že hrdinské činy by měli vykonat -
ona teď přebývá ve světnicích, kam táhne, namísto altánu má drnovou chýši, žije
mezi zaostalou lůzou, obhroublými venkovany a ženami duchaplnými asi jako chovné
kobyly. Nebýt dětí, snad by z toho zešílela. Ale musel její život tak upadnout?
Kdyby mohla cestovat jako muži, sama by vedla vojáky do války a bojovala by v
přední řadě jako dávná Hervor - ale to bylo jen vyprávění na dlouhé večery u
krbu. Mohla by sice vyslat svou duši střežit Eirika a sama snovat lsti proti
jeho nepřátelům, jenže tu nikde neměla žádné útočiště, žádnou světničku, kam by
mohla na libovolně dlouho zmizet z dosahu zvědavých očí, uší a jazyků. Jezdila
na vyjížďky, na kamenné věže a náhrobky - bro-chy, cairny, kromlechy, menhiry a
mohyly, kterými se to kolem jen hemžilo. Až do morku kostí ji mrazilo, jakou
úctu v ní ty věkovité stavby vyvolávaly. Jako touha po milenci jí zmítala touha
zjistit, zda by dokázala vzkřísit ty duchy, probudit, oživit tu moc. Ale sama by
s nimi nikdy nešla.
Jakkoli černá a divoká byla tato zima, alespoň že tu byl Eirik. Měla svého
hřebce a nejen to, měla muže, který ji ctil. Jeho přítomnost stejně jako zprávy,
které přinesl - a kořist - zažehla v Thorfinnovi Jarlovi jiskru zájmu. Horlivě
to probírali. Když to Gunnhilda považovala za vhodné, vyptávala se. Když si
promyslela, co na to odpovědět, promluvila si o tom s manželem.
A tak věděla, že mladý anglický král Eadmund zemřel, zavražděn přibližně ve
stejnou dobu, kdy s Eiri-
kem připluli na Orkneje. Předtím ještě stačil vyhnal ty dva Seveřany z Irska,
kteří se zmocnili vlády nad jizni Northumbrií, bývalým dánským království
Yorkem. Trn
se nyní zmítal v krvavých nepokojích. Na trůn nastoupil Eadmundův bratr Eadred a
York zase ovládl. Jenže ten se neustále bouřil. Mnoho tamních pocházelo z Norska
a Dánska. Ve skutečnosti nikdo z nich nikdy nepoznal mír, který Aelfred a
Aethelstan vnutili jižnějšímu Danelawu.
Vyhledej jejich náčelníky, říkala Gunnhilda Erikovi Slibuj, vyjednávej. Zajisti
nám nějakou vlastní pevnost. A podsouvala mu, jak na to.
Jenže to znamenalo, že znovu odplul, on a Einarsso-nové, s celou flotilou,
zrovna v tyto nudné, únavné měsíce. A s nimi i Gamli, a Guthorm jakbysmet. Ona
může jen čekat.
Ne dnes půjde někam, odkud uvidí mnohem dál než jen na konec zálivu. Volné, širé
moře však nikde poblíž nebylo. Vnitřní vody zálivu lemovaly ostrovy, ostrůvky a
útesy. Ale na Vraním útesu se pobřeží stáčelo na západ. Když se dívala odtud,
táhl se po pravici východní mys a vzadu za průlivem ležel Shapinsay, ale na
severu mizela většina ostrovů pod obzorem. Na Vraním útesu bude moci hledět na
vlny, pod pláštěm se pohupovat tak zlehounka, aby si toho žádný případný
přihlížející nevšiml, zpívat tak tichounce, aby to nikdo neslyšel, nechat si oci
oslepit jiskřivými odlesky z vln a v duchu tančit, až možná, na kratičkou
chvíli, se stane jednou z nich. Pak by snad mohla vyslat svá přání a možná i
letět na větru jako stín zaklínadla a zašeptat mu slůvko pro štěstí.
Když se přiblížila k vyhlídce, naděje, už tak chabá, se rozplynula vniveč. Pod
vysokým hlodášovým keřem tam seděl jakýsi člověk. Teď namáhavě vstal - hubený
muz s chromou nohou, opírající se o hůl. I když ještě nebyl stár, tváře měl
propadlé a vlasy šedivé. Znala Daga Au-dunarsona, Eirikova skalda, který s ním
putoval po mnoho let a rozhodl se následovat ho i do života bez domova.
Když toho posledního roka bojoval po boku krále, dostal do levé nohy takovou
ránu mečem, že už byla skoro
Stránka 91
nepoužitelná.
"Zdravím tě, královno?a oslovil ji tím svým vážným,
téměř slavnostním způsobem. "Stalo se něco zlého, že jsi sama? Mohu nějak
pomoci?*
Gunnhilda neměla to srdce říci tomuto muži, aby šel pryč. Potlačila hořkost a
odpověděla: "Jen jsem toužila nadechnout se čerstvého vzduchu. Co sem přivádí
tebe?" "Hledal jsem klid a mír. Báseň, kterou právě skládám, mi jde hůř než jiné
a já nevím proč." Z jeho postoje a způsobu řeči Gunnhilda poznala, že dnes musí
mít velké bolestí. ílicméně se usmál. "Ale tvá přítomnost zas dodá rozlet mým
myšlenkám, královno. Nicméně nemusím zde setrvat, pokud nestojíš o mou
přítomnost."
Projel jí záchvěv vzrušení. Báseň je někdy víc než pouhá slova. ňK jaké
příležitosti bude?" zeptala se do křiku mořských ptáků.
"Na počest mého krále, až se vrátí." Co jiného? Pokud se ovšem vrátí. Ne, ne,
pryč s těmi neblahými myšlenkami. Bude poslouchat a toužit, aby ho ta slova
přivolala. "Řekni mi ji."
"Ještě není hotová, má paní. A vlastně ani nemůže být, dokud nezjistím, co se
udalo..." hlas se mu maličko zachvěl, "..., já, který u toho nemůže být." "Řekni
mi, co už máš." "Není to hotové, královno. Nestojí to za to." "Ale já si tento
den uchovám v paměti, Dagu Audu-narsone." Bude si pamatovat, zda ji poslechl, či
ne.
"Jak si královna přeje. Mám začátek, byť jen zhruba a neumělý."
Nedíval se na ni, hleděl přes zátoku do dálky, tam, kde se moře stýkalo s
oblohou. Na obzoru se zvedaly mraky, roztahovaly se do šíře, tmavé proti nebi
nad hlavou, zřejmě poslové deště. Nejprve přišly verše toporné a neohrabané.
"Slyšte, vy, kdo nasloucháte. Ten, kdo krmí vlčí smečku vydatně jak družinu
svou, jež hoduje a blaze žije, kdo krev dává Odinovi -Eirik se nám vrací domů."
Verše ho strhly a začal zpívat.
"Požár bitvy vzplál, vstříc lodním lunám..."
Ano, pomyslela si Gunnhilda, bez pravdy, která by verše naplnila a dala jim
tvar, je to jen osnova a útek obrazu. Ani v nejlepším případě však nebudou lkát
s větrem a burácet s mořem. Dag je celkem schopný, ale Egil Skallagrimsson to
není.
Egil!
Hlas i slunce potáhl černý pnkrov. Egil, který jí zavraždil syna, přivolal zmar
na její dům, pohrdal jí a po-škleboval se jí, obral ji o ty věrné, kteří přece
patřili jí, zavraždil poddané patřící jejímu muži, zlehčil zákon jejího muže,
vysoko stál v očích Aethelstana, který vychovával Haakona Haraldssona, Egil
ohyzdný jak troll, pro něhož ji opustil ten pohledný a milý Thorolf, tento
smrtelný nepřítel si chodí na svobodě, z dosahu pomsty, která jediná by mohla
obnovit na světě řád, zchladit její zášť a utišit její žal, Egil, Egil.
Dag se náhle odmlčel. Volání rohu vytrhlo ze zamyšlení i Gunnhildu. Roh zněl dvě
míle daleko, na výdiodním mysu, ale trubač troubil z plných plic a zvuk se nesl
po větru a přes křik ptáků jim hluboké dunění oznamovalo, že hlídka na východním
mysu spatřila loď.
Královně nepřísluší běhat. Gunnhilda tedy co nejrychleji kráčela. Nesmí dát
najevo, jak jí tluče srdce, musí být připravená beze slz vyslechnout špatné
zprávy. Dag se
belhal za ní a co chvíli se zastavoval, opřen o hůl lapal po dechu a opožďoval
se víc a víc.
Když dorazila na přístavní hráz, Thorfinn a jeho strážní už tam stáli v plné
zbroji. Zatlačovali zpět prostý lid, který se tam napůl dychtivě, napůl v
obavách sbíhal, ale před ní se rozestupovali. Dopředu se protlačili dva starší
synové, kterým otec nařídil zůstat doma, plavovlasý Ha-rald a rusovlasý
Ragnfrod. A nějak sem proklouzla i její dcerka Ragnhilda. Rozběhla se k matce.
"Je to král?" ptala se. Gunnhilda nedokázala než chytit dívenku kolem drobných
ramen a pevně ji k sobě přitisknout. Světlo, které tak jasně a divoce zbarvilo
zátoku, zažehlo oheň i v těch nespoutatelných bronzových kadeřích.
Gunnhilda poznala dlouhou válečnou veslici, která lehce vyklouzla z průlivu
zvaného Tětiva a plula teď zálivem k ní, čtyřicet vesel jednotně zabírajících do
rytmu, poznala tu půvabnou křivku lodního trupu, štíty zavěšené na bocích -
lodní luny — a nidočernozlatý nátěr, snad trochu vybledlý a ošlehaný počasím,
což mu však nijak neubralo na křiklavosti. Hrozivou figuru z přídě sňali, aby si
nerozezlili Bytosti země, ale přesto to bylo plavidlo Eiri-kovo.
lidé se rozjásali. Loď se rychle přiblížila, vesla na le-voboku se v posledním
okamžiku zvedla a plavidlo bokem přirazilo k hlavnímu doku. Muži na hrázi
chytili hozená lana a loď připoutali. Muži na palubě vyhodili lodní lávku.
Do Gunnhildy jako by hrom udeřil. Kde je mezi muži na palubě její manžel?
Stránka 92
Gamh, jejich prvorozený Gamli, byl venku první. Vousy mu zhoustly - nakrátko
přistřižené zářily v perutích jeho vlasů. Jak jen se podobal svému otci
Eirikovi, když ho poprvé uzřela mladá dívka Gunnhilda. I když si nenašel čas na
to, aby se převlékl - nechal si na sobě plsť a kůži se skvrnami od mořské vody -
jak jen se podobal svému otci, když pyšně vykročil - dočista jako Eirik.
Náležitě se pozdravil s Thorfinnem. Skrz bzukot hlasů slyšela, že jarlovi bratři
rovněž připlouvají; on je předstihl. Pak, pak už zamířil razným krokem k ní.
"Buď pozdravena, matko a královno.- pravil co nej-slavnostněji. Ah, pod tou
mužností je ještě tak mladý. "Přináším ty nejlepší zprávy. Otec jednal s
Northumbria-ny z Yorku. Dal jim najevo, že bude lepší, když je bude střežit než
plundrovat. Nyní sedí v Yorku městě jako jejich král. Posílá pro svou čeleď.
Během měsíce tě k němu dopravím."
Ragnhilda se nadšeně rozječela a poskakovala kolem jako kůzle. Pak si
zčistajasna vzpomněla, co se sluší na královskou dceru, a znehybněla.
Gamliho slova poněkud sklouzla do neohrabanostije-mu tak vlastní. "Nepřijmou
však nikoho, kdo není křesťan. Otec dovolil těm jejich kněžím, aby ho pokřtili.
To samé jsem učinil já i Guthorm a většina ostatních. To samé musíš učinit ty a
ostatní sourozenci. Kristus je silný. matko. V Anîi jsem viděl, jakou sílu jim
dává."
Vždyť je to jen drobnost, mihlo se Gunnhildě hlavou. Možná později přijdu i na
to, že to je něco velkolepého. Dobrá, stejně už o tom přemítám dlouho. Tady na
přístavní hrázi však věděla jen tolik, že Eirik - dbaje mých zimních rad,
pomyslela si, ale neřekne k tomu nic, až jemu samotnému - Eirik pro sebe a svou
rodinu získal území a vládu. Odtamtud může zaútočit a dobýt zpátky Norsko.
Jakmile si Gunnhilda zjistí o Anglii víc, bude jí jasnější, co může očekávat a
co dělat.
Pokud jde o ni - ona by pro začátek zase mohla dostat vlastní světnici jen pro
sebe, kde by mohla odemknout truhlu s bylinami, kostmi a vším ostatním.
A hlavně, hlavně teď bude moci uvalit kletbu na Egila Skallagrimssona.
VII
Kostel v Sogneíjordu ještě voněl čerstvým dřívím. Stál společně s příbytkem
anglických kněží dost stranou, napůl skryt za jedlovým porostem. Thorleif Moudrý
řekl králi Haakonovi. že to tak bude nejlepší. Na tak malé a pokorné svatostánky
a jejich věřící se nepatří lepit se na velkou síň a prostorné domy pro správce a
vysoce postavené muže. A co horšího, někteří pohané by si mohli myslet, že
každodenní pohled na ně může přinášet smůlu. Ještě by je napadlo, že jakmile
král se svou družinou vytáhne paty, kostel strhnou. A i kdyby ne. tak by stejně
ti, kteří by jinak možná byli ochotni Zvěstování naslouchat, mohli mít pocit
studu, kdyby vstupovali dovnitř před zraky svých přátel, a následně by se ještě
mohli dočkat výsměchu.
Z kostela vyšel Haakon se svými křesťanskými družiní-ky a vydali se k síni.
Nízko visely těžké mraky. V temném větvoví skučel mrazivý vítr a na ocelově šedé
hladině čeřil bílé hřívy vln. Vedle krále kráčel šedovousý, schýlený muž
kradmých pohledů, leč bohatý a vážený, k němuž všichni s úctou vzhlíželi a
nazývali ho Thorleifem Moudrým.
Mše po tak dlouhé době Haakona vzala u srdce. "Kdyby tam tak jen byli všichni!"
vydralo se mu z hrdla.
"Už jsi začal, pane," odvětil Thorleif.
Letošního léta to znamenalo tři lodě ze zámoří, které přivezly celkem půl tuctu
knězi. Tři kostely, které se zatím postavily. Tu a tam hrstku těch, co se
obrátili na Víru, ne všichni však přestali obětovat Bytostem země. Haakon sám se
naučil nebrat si s sebou na cesty po Norsku kněze. Nikdy by takového člověka
nenechal jíst někde v koutě síně a spát ve stáji jako potulného žebráka. Jenže
náčelníci na většině usedlostí by někoho takového mezi sebe nepřijali. Země by
se brzy začala zase bouřit.
"Je toho příliš málo," zaúpěl Haakon. "Jde to příliš pomalu."
"Lovec našlapuje měkce, tiše a nespěchá, pane. Často se zastavuje a vyčkává, až
se jeho kořist sama přiblíží."
"Tady přece nejde o žádný lov: tohle je spása. Kolik těch, kdo by mohli být
spaseni, kdyby se jim dostalo Slova zavčasu, půjde do pekla?"
"Doposud ho vyslechlo nemálo lidí," odtušiT Ťhorleif suše.
"Nerozuměli tomu!"
"Něco tak nového a cizího se zřídkakdy dá snadno pochopit. Ty víš, že i já sám
jsem o tom přemýšlel celé měsíce, než jsem se rozhodl. A moc se s tím nechlubím
ani nezakazuji nikomu ze svého domu uctívat, koho a jak se jim zlíbí. To by mi
vyneslo jen zlobu, já bych v jejich očích poklesl a to by zase uškodilo tobě,
neboť má váženost pracuje v tvůj prospěch, králi."
"Ale my nemůžeme nechat všechno na několika málo osamělých bohabojných mužích.
Stránka 93
Musíme sami přiložit ruku k jejich svatému dílu."
"Dílo panovníka je z tohoto světa. Lidé tě podporují
- a přestupují na tvou víru - protože si vedeš dobře."
"Ach ano, klid a mír doma, vojsko proti cizozemcům, zákon - Zákon." Haakon
vytřeštil o&, až mu v prudkém větru zaslzely. Hlas se mu zachvěl. "Já jsem přece
král. Mohu ustanovit nový zákon."
"Svého druhu nový zákon, můj pane, zákon, na nějž bude lid připraven. Je tu
třeba ta věc, o níž jsi již mluvil
- že máme celou neděli odpočívat. Všichni se budou vyptávat, co s prací, která
se musí dělat denně, jako třeba krmení dobytka. A kromě toho - jak si budou
zaopatřovat živobytí, když budou jeden celý den ze sedmi nečinně sedět?"
Haakon si povzdechl. Chvíli kráčeli dál mlčky. Před nimi se tyčila síň s
přilehlými budovami. Ve fjordu plulo pár rybářských člunů. Vracely se domů. Na
dně se stříbřitě třpytily úlovky. Bylo to namáhavé veslování, posádka mrzla,
propocená a zmáčená mořskou pěnou.
"Stejně," namítl Haakon, "určité změny udělat mohu. Nebo ne? Přemýšlel jsem o
tom. A otec Eadwin, kněz,
který je nyní dole na jihu v Rogalandu, mi dal radu. Vánoce..." Když si vybavil
loňský rok na Hladi, v nitru se celý otřásl. Ťhorleif to zaznamenal a rovněž si
všiml, že se král obratem zase vzpamatoval.
..Letos je nepřiměješ, aby přestali obětovat, králi," varoval ho starší muž.
..Příliš mnoho lidí by se bálo, že se slunce nevrátí. Kromě toho - co dělat v
temných hlubinách beznaděje bez jiskřičky radosti?1*
Haakon přikývl. "Já vím. V Anglii je to stejné. Ale -ale kdybychom udělali
slavnost delší než tři dny, nelíbilo by se jim to snad? A měli by čas na víc než
jen porážky, žranice a chlast. Čas na -^ na smír a - svátost - objevit to."
"Hm." Ťhorleif si uhladil rozcuchaný vous. "Není to špatný nápad, pane, ne, není
špatný. Kdyby, řekněme -hm - byl zákon, že každý muž musí uvařit sud piva a
světit zimní svátky po celou dobu jejich trvání... Uprostřed zimy moc co na
práci není. Zákon, že mají nejen obětovat bohům, ale také se veselit po svém,
ano, myslím, že většina by uposlechla."
"Pak tedy," pravil Haakon šťastně, "by měli souhlasit s nařízením, že zimní
svátky nezačínají v den zimního slunovratu, ale v den narození Krista. Otec
Eadwin si myslí, že to zašije semínko alespoň do některých srdcí."
"Dobrá - možná, uvidíme, jak daleko jsou ty dny od sebe. Pohané budou ctít jen
prodloužené zimní svátky. Pouvažujme o tom a zjistěme, co si o tom myslí
ostatní." Na pár kroků se Ťhorleif odmlčel. "Můj pane, jsi mlád. Máš před sebou
mnoho let, hm-m, dá-li Bůh. Čím silnější budeš, tím více dokážeš. Ale zatím
teprve pokládáš základy své moci - dokonči to a nech ji samu růst."
Na rozdíl od svých předchůdců Haralda Krásnovlasé-ho či Eirika Krvavé sekyry se
Haakon nad takovou otevřeností ani nepozastavil. Teď k němu mluvil přítel.
Nepřátel měl dost a věděl, že jich bude mít ještě víc. "Dbám na obranu státu,
jak nejlépe umím."
Thorleif přikývl. "Já vím, pane. Ale opravdová síla krále spočívá v lásce, jež k
němu chová jeho lid Král
Eirik si ji nezískal. To, co ho srazilo, nebyla jeho slabost. to byla jeho
svévole. Neporušuj zákon, pane. Stanov ho. Jenže ta záležitost se zimními svátky
sice může pomoci, ale pro život to moc platné není."
Haakon zrudl. Thorleif k němu hovořil, skoro jako by mu byl roven.
Dobrá, ale teď nestojí na veřejnosti před nějakým shromážděním, teď spolu
kráčejí ve větru, jenž odnáší jejich slova pryč od strážných, kteří jdou v
přiměřeném odstupu za svými pány. A jak tak často, i teď Haakon cítil, jakým je
v Norsku nováčkem, jak vzdálená Anglie - dva tři dny plavby rychlou lodí, a
přesto nedosažitelná jako sen. "Co máš na mysli?" otázal se.
"Jedno dvě semínka jiného druhu, králi, které můžeš zasít a nechat klíčit,
budeš-li chtít. Nemáme záruku, že to půjde snadno.
Lidu valem přibývá. Jeho život se mění také v jiném smyslu. Některé staré zákony
by měly být upraveny či zrušeny. Měly by se zavést některé nové. Zatím si lidé
žijí každý jinak - od lovců a lesáků ze severu po statkáře a kupce na jihu.
Každý kraj potřebuje ting se zákony vhodnými pro místní usedlíky. Tvůj děd král
Haalfdan zavedl své Eidsvoldské zákony, které se tam na jih hodily. Jenže
jinde... My tady v Sognu bychom si měli na Gulském tingu najít čas na úpravy."
Haakon se rozzářil. "Ano!" zvolal.
"Pomalu, pane, opatrně," zchladil ho Thorleif. "Dokud tu budeš, můžeme se nad
tím zamyslet hlouběji. Ale ty bys měl znát i dobře míněné rady od moha dalších.
A pak je tu ještě na severu v Thraandheimu ten jejich Frostský ting... Proto by
bylo dobře spolupracovat ještě se Sigurdem Jarlem a dalšími rozumnými
Thraanďany. Bude to trvat celá léta."
Stránka 94
"Ale nakonec..." Haakon se zahleděl do dálky nad bu-
dovy, do nebes, skrz mraky a vítr ke slunci a hlasitě se rozesmál jako kluk,
který se z čirého štěstí dá do smíchu.
Nadšení mu vydrželo po celou odpolední hostinu, kde s ním k jídlu a pití zasedli
přední muži z okolí. Medovina mu plynula v krvi jak žhavý proud.
Poté se zvedl Eyvind Finnsson, předstoupil před něj a spustil. Tento skald byl
už u Haralda Krásnovlasého: když pak Eirik Krvavá sekyra odsunul starého krále
do pozadí, odešel do ústraní, ale teď znovu vystoupil; byl mezi témi. kteří
viděli v novém mladíkovi Haraldovo znovuzrození. Byl vysoký a štíhlý, tmavé
kadeře mu už začínaly prokvétat, ale hlas měl zvučný.
..Zatím nemám, králi, nic nového, co by tě bylo hod-no," pravil. ..Nicméně se mi
doneslo jedno nedávné dílo z Islandu. Částečně těží ze starých věcí, částečně je
nové a svěží. Celek je úchvatný. Nevím přesně, kdo to skládal, ale nadaný je."
Zešeřilo se. Lampy zářily. Plameny v dlouhých ohništích poskakovaly, praskaly a
jiskřily. Jejich světlo se potýkalo se stíny plížícími se skrz táhnoucí se závoj
kouře. Teplo, chlad a vůně hořícího borovicového dřeva.
Haakonovi, který možná pil trochu víc, než by měl, se zdálo, že se Eyvind
pohybuje někde na hranici lidského světa jako postava napůl z tohoto světa a
napůl z onoho. "Pojednává o tom, jak se všechno jednou naplní a jak to skončí,"
pravil skald. "Jsou to slova vědmy, již Odin vzkřísil z mrtvých, aby věštila
bohům."
Ne, pomyslel si Haakon v mlžném opojení, on, král, to nemůže zakazovat, zkazit
jim náladu, znepřátelit si je. A tak se raději uvolil naslouchat a učit se.
V síni se rozhostilo naprosté ticho. K jejich uším doléhalo jen praskání ohně a
kvílení větru za okny - to a ty verše.
"O pozornost žádám nebeskou rodinu
i potomky Heimdallovy, urozené či prosté."
Ano, upamatoval se Haakon, není to příběh o tom, jak Heimdall, strážce Aasgardu,
kdysi sestoupil na svět, aby stvořil první otroky, svobodné muže a jarly? Dosud
z toho slyšel jen útržky. Jak málo ví, jak cizí je mu země, kterou získal.
"Otče války, ty mne žádáš,
abych řádně přednesla vše, co mohu vypovědět o dobách pradávných."
Odin, Otec války, Otec zabitých, těch, jež valkýry provázejí do jeho Valhally
hodovat a bojovat, dokud Rag-
narok neskoncuje se vším, co je.
"A tak mi utkvěli
v paměti mocní ti
z nichž kdysi dávno
já zrodila se.
Devět domovů, devět světů
já poznala na stromě,
jehož kořeny hluboko plazí se
do útrob země."
Verše pokračovaly, plné podivuhodných, nesrozumitelných výrazů, letmých záblesků
porozumění v závojích stínů.
"Já vím, kde je skryt roh Heimdallův, pod stromem vysokým, posvátným.
Přes něj se valí
proud, z nějž pil Otec^áíky.
Chceš znát víc?"
Ano, slyšel Haakon, Odin se vzdal jednoho oka za to, aby se mohl napít z pramene
moudrosti. A burcující roh čeká na den, kdy povolá bohy k poslednímu boji -
bohy, kteří o sobě vědí, že jsou předem odsouzeni záhubě, ale neztrácejí odvahu.
Jak silní jsou ve své domovině?
Harald Krásnovlasý, největší norský král, Haakonův otec, je ctil. Nyní odpočívá
ve své vlastní nehynoucí cti.
VIII
Severní vítr zabloudil do křivolakých uliček Yorku, točil se a bloumal mezi zdmi
a hvízdal pod převislými okraji střech. Většina zápachu se rozváta rozptýlila
dřív, než mohl zhutnět. Došky a drny stínily výhled na ranní slunce, ale z
vybledlé modři se linul jas. Divoké husy táhly oblohou a jejich kejhání zanikalo
v klapotu kopyt, dusotu nohou, skřípání, vrzání, řinčení, hlasech - ve všem tom
pestrém, rozmanitém povyku na zemi.
Dvorec opustil průvod jezdců na koních - urození si nepotřísní nohy blátem a
splašky ulice. První jela desítka vybraných strážných v čele se svým velitelem
Arinbjčir-nem. Přilby se leskly, pláště duhových odstínů se vlnily a odkrývaly
řinčivé košile vyleštěné do posledního kroužku. Následovali bok po boku král
Eirik a královna Gunn-hilda. Král měl na sobě černou, zlatem vyšívanou tuniku,
lemovanou kuní kožešinou, modré nařasené kalhoty, dole zasunuté do vysokých
Stránka 95
kozinkových bot, klobouk s širokou krempou ovinutý hedvábnou stuhou, hrdlo a
paže obtěž-kané zlatem. Královna měla kamaše a přes ně nabírané šaty z bílé
vlny. Těžký jantarový náhrdelník spojoval spony ve tvaru želvího krunýře,
kterými byl sepnut svrchní šat z látky s vetkanými vzory lupenů, úponků révy a
divých zvířat. Tmavé vlasy halil závoj z rudého hedvábí.
Za nimi jeli jejich synové a dcera, malý Sigurd na rozsoše jezdeckého sedla
jednoho válečníka. Ragnhildě vyklouzly zpod stříbrné granátové čelenky kaštanové
copy. Tucet dalších strážných průvod uzavíralo. Dnes sice nebude nikdo
potřebovat zbraně, ale svého pána by nikdy nenechali jet jako pokorného vazala
beze zbroje.
Město, jehož ulicemi projížděli, nebylo nijak ubohé. Přes válku a bídu, která se
tudy přehnala, se pod Dány mohutně rozrostlo.
I v tomto pozdním ročním období byla úvaziště na Ouse plná lodí a na západní
straně řeky, už od zálivu Humber a Severního moře, nyní rovněž rychle přibývalo
skladišť přecpaných zbožím a ležely tu hromady nákladu připraveného k rozvezení
na místo určení. Hustě tu byly natěsnány domy, často dvě tři podlaží vysoké či s
ochozy vystupujícími do ulice, některé celé ze dřeva s bohatě vyřezávanými
sloupky a mezi nimi se proplétaly plně naložené povozy a razily si cestu davem
dělníků, podomních obchodníků, námořníků, rybářů, rolníků, pastevců, žen, dětí,
pouličních prodavačů, knězi, otroků a žebráků, mezi nimiž se tu a tam mihla
nějaká ta děvka či ošuntělý potulný zpěvák, bezpochyby pěkná řádka zlodějů a
kdoví kdo ještě. Dveře do dílen byly otevřené, kde to nesmr-dělo jirchářstvím a
barvířstvím, tam se nesl hluk a kouř z kováren či kovotepeckých dílen, kde se z
drahých kovů a kamenů vyráběly zázraky. Hospody hlučely. Prase, které se
vyrazilo porýpat v odpadcích, jen zřídkakdy zůstalo hladové.
A to bylo srdce Yorské Northumbrie, jejíž širé lány a louky, hluboké lesy a
rozlehlé vodní hladiny rodily houževnatý lid - Dány, Nory a Angličany promísené
do jednoho národa, skvělé podhoubí pro královské sídlo.
A Eirik ze sebe toho krále udělal. Jistě, Eadred, který v Anglii panuje, o něm
mluví jen jako o nějakém hraběti, jenže Eadred se sem ani neodvážil přijít.
Eirik skládal přísahu jen před nějakým radním. Žádný lord by se na
to nedíval jako na něco závazného. Jediný, kdo nad Jižní Northumbrií držel otěže
vlády, byl právě tento )sál z Norska.
Poslední ulice, po níž Gunnhilda jela, vedla na tržiště. Prodávající i kupující
ustupovali před projíždějícími koňmi ke stánkům. Shon a handrkování odumřelo.
Stejně jako všude jinde i tady všichni jen zírali s otevřenými ústy, nedůvěřiví
a podezřívaví vůči přistěhovalcům. Gunnhilda však neviděla žádnou zášť a pár
jich dokonce zvedlo ruku - ostýchavý pokus o pozdrav. Arinbjorn říkal, že u
prostých lidí je to pochopitelné; po takových bojích, jaké zde co chvíli
proběhly, po tom rabování, požárech a vraždění po celém kraji. Modlili se ke
svému bohu, aby jim tento nový pán zajistil mír, který by vydržel aspoň na
chvíli, a aby nebyl příliš krutý. Stane-li se tak, pravil Arinbjorn, dočká se
Eirik jistě i nadšených ovací.
Na protější straně tržStě se táhla nízká kamenná zídka, která oddělovala tržiště
od velkého nádvoří. Tam, za katedrálou, stála většina románských staveb, které
zde po sobě Římané zanechali. I když zub času v kamenných a cihlových zdech
zahlodal, dosud je církev a městští radní používali. Napadlo ji, jak pohrdavě
musí tyto stavby hledět na hliněné valy a dřevěné palisády dnešního opevnění.
Lze vůbec ještě někde něco takového uvidět?
Zvedla hlavu. Dávní stavitelé se obrátili v prach. Slyšela, že jejich Romaborg
chátrá a rozpadá se. Jejich Mik-lagard dosud září, bohatý a silný, na východním
konci Středozemního moře, ale tamní národ dokonce ani nehovoří stejným jazykem.
Tady, dnes, je dost života a síly vyšvihnout se znovu k velikosti.
Obrátila pozornost ke katedrále. Průvod vjel na nádvoří a na dláždění zazvonila
kopyta. Kamenný - z nažloutlého yorského vápence - byl i tento chrám. Po
stranách stály tři hezké budovy, ale vedle chrámu vypadaly takřka skromně. Nikde
v Norsku, Dánsku či Svithjodu nepovstalo nic tak vznešeného ani tak úchvatného
jako
toto. Pilíře portálu tu stály jako menhiry vztyčené obry. jen ohlazené byly,
jako by byly ze dřeva. Za sloupy vchod klenutý do půlkruhu, mohutné dveře
otevřené dokořán. Gunnhilda postřehla úponky s listy vytesané do zárubně a
viděla věž sahající k nebesům.
Eirik přitáhl uzdu, seskočil ze sedla, natáhl k ní ruku a pomohl jí dolů.
Přijala, opřela se o svého silného manžela a v tu chvíli se jí zmocnilo
rozechvění nikoli nepodobné milostné touze. Vesele se zazubil. "Ale nebojíš se,
že ne?" pošeptal jí. "Nebolí to a mně to nijak neublížilo."
Oplatila mu úsměv, vlčice svému vlku. "Ani po tom nikdo, koho znám, nijak
nezměkl," odpověděla. "Opravdu jsi vykládal tomu knězi své hříchy? Myslela bych
Stránka 96
si, že se jimi spíš holedbáš."
"Vyzpovídal mne a dal mi rozhřešení. Má rozum. Ostatně - ne že bych k němu šel
více než dvakrát."
A to podruhé bylo včera, protože arcibiskup trval na tom, že Bůh by byl
pohoršen, kdyby král nepřišel, když už se královna a královské děti chystají
nechat se pokřtít. Eirik nakonec usoudil, že odmítnutí by vyvolalo svízele,
které mu za to nestojí, a možná by to ještě přineslo sm&-lu.
Za Gunnhildinou kamennou tváří se tetelila rozechvělá duše. Ten, jemuž jde vzdát
poctu, není žádný malý bůžek. Všechny země na jih až ke Středozemnímu moři a k
Maurům a na východ k hranicím krajů osídlených Vendy jsou plny jeho věřících. I
na severu jich bylo vídat stále víc a víc. Pravda, Vikingové plenili jeho
svatostánky a pobíjeli svaté muže, avšak ti svatí netrpěli víc, než je nakonec
dříve či později souzeno všem. A křesťané bojovali neméně dobře; tady v Anglii
nejdříve zastavili Dány a pak bitvu po bitvě podřídili bývalé cizince svému
králi a své církvi. Jejich obchodní styky a bohatství, které jim z toho
proudilo, k nim přitahovaly mnohé další. Všechny vynikající meče pocházely z
jejich kováren. Vědění těch nejmoudřejších křesťanů dosahovalo rozměrů, které
přesahovaly její chápání. Už za tu krátkou chvilku, co tu byla, viděla a slyšela
dost na to, aby pochopila alespoň toto.
Přece se nezalekne nějakého nábožného uctívání. Najde si vlastní cestičky, jak
se prodrat kupředu. Dokud však neporozumí tomu Bílému Kristovi lépe, nebude
proti němu otevřeně brojit ani veřejně porušovat jeho zákony. Vždyť se může
nakonec stát, že největší naděje pro její rod bude spočívat právě v něm.
Nicméně už poznala z neznámého dost, aby nebyla pouhou loutkou kráčející vedle
manžela ke Kristovu domu.
Za nimi šly jejich děti, nezvykle tiché. Stráže nemohly sejmout přilbice a
zbroj, aniž by tím tu okázalou slavnost narušili. Arinbjorn je rozestavěl podél
zdí a sám si se vztyčeným kopím stoupl ke vchodu. Prostému davu nebylo umožněno
obřad sledovat.
Na královskou rodinu tu čekali tři kněží v bílých rouchách. Usmáli se na
přivítanou a zvedli ruce v žehnajícím gestu. A tu si Gunnhilda najednou, jako ve
zlém snu, vzpomněla, jak vlákala ty Finy do náruče smrti. Kéž by tu tak jen byl
Thorolf- ne, Thorolf je také mrtev, padl tady, v té samé Anglii, pohřben svým
zlotřilým bratrem Egi-lem. Pak tedy Aalf. V zádech má Gamliho a Guthorma, své
syny, teď už zkušené válečníky, ale jak mladí teprve jsou! Kéž by tu byl její
bratr Aalf, ten chrabrý a věrný Lodník. Ale ten zůstal na Orknejích; říkal, že
se tam už zařídil vcelku dobře. Kromě toho tam král potřeboval mít někoho, kdo
by vystupoval v jeho zájmu a měl tam vlastní družinu pro případ, že by se
Thorfinn Lebkobijce začal nějak vyvyšovat.
A - což už neřekl - někoho, kdo by byl v případě, že by se jí a její rodině
nedařilo, schopen je tam odvézt a pomoci jim.
Gunnhilda vykázala tuto pochmurnou myšlenku zpět do temnoty, odkud se vydrala.
Jak ji to jen mohlo nápad-
nout? Proč? Ledaže by to byla čirá zlomyslnost od Odina. otce čarodějnictví.
Potřebuje snad dnes jiného muže než toho, kterého má po svém boku? Společně
překročili práh.
V chrámové dvoraně si Eirik a jeho synové sňali meče a vyrovnali je do stojanů.
Dohlížel na ně jakýsi anděl, namalovaný na omítnuté zdi, s mečem taseným jako
nějaký vítěz. Když vcházeli pod vysokou klenbu hlavní chrámové lodi, rozezněl se
chór - latinská píseň, která mohutněla a slábla a naháněla jí hrůzu stejně jako
finské čarodějnictví. Zahřměly a zasténaly varhany. Jako by se moře a kámen
samotné staly Kristovými skaJdy.
Zaskleným oknem proudilo dovnitř tolik světla, že svíce rozžaté na třiceti
oltářích byly vlastně zbytečné. Ze zdí strnule hleděli svatí. I když venku
burácel vítr. z kamenů čišelo mlčenlivé ticho a chlad. Vzduch byl plný sladké
vůně z kadidla. Přední muži z města i venkovských krajů se dívali, jak kolem
nich zvolna prochází nový král a jeho rodina. Někteří se usmívali. Nebylo jim
proti mysli pomoci chopit se moci druhovi ze severských krajin, namísto nijakému
vzdálenému Angličanovi, pro něhož jejich zákony a práva znamenaly pramálo. Ještě
dnes uspořádá Eirik pro tyto svědky hodokvas a obdaruje je. Gunnhilda se na to
těšila. Ona, žena, se s nimi zatím neměla možnost setkat.
Po obou stranách příčné lodi stah ve špalírech knězi a mniši, ministranti a
novici. Proti jejich šedi zářivě vynikalo Wulfstanovo roucho. Arcibiskup z Yorku
stál před hlavním oltářem. Jeho letitá ruka se chopí svěcené vody a poznamená
Gunnhildu a její potomstvo znamením svatého kříže.
Pronášel velebná slova, v nichž nenacházela příliš smyslu. Její bouřliví,
nevázaní synové zpozorněli. Ta majes-tátnost a vážnost zasáhla jejich neotrlá
srdce jako příliv. No dobrá, pomyslela si, však z nich ta slova nevyplaví krev
Stránka 97
Eirika Krvavé sekyry. On a ona už na to dohlédnou.
Pohledem těkala kolem. Mezi duchovními napravo zahlédla mladého muže. s nímž se
už setkala. Brihtnoth, tak se jmenuje. Středně vysoký, statný, dosud působí
chlapecky s těmi svými růžolícími tvářičkami, kudrnatými hnědými vlasy a tím.
jak stydlivě s ní mluví. Jinak na něm nebylo nic pozoruhodného, pokud si člověk
lépe neprohlédl jeho prsten - drobnou, leč hezkou šperkařskou prácičku.
Arcibiskup Wulfstan chtěl, aby si Eirikovy děti, dříve než je pokřtí, vyslechly
něco o víře. To nebyli vikingové poražení Angličany ani kupci hledající výnosný
obchod. Toto byla panovnická rodina. V nadcházejících letech mohou dát lidským
životům nový směr. S potěšením přijal, když mu jejich matka řekla, že i ona
dychtí po poznání. Neřekla mu, že kdysi strávila rok plný útrap u Finů, aby se
naučila jejich vědění a získala veškerou moc, kterou jí mohli poskytnout.
Vrcholný závěr její krátké výuky proběhl s Brihtno-them. Jako nejbystřejší
student chrámové školy, který tam nastoupil už se znalostí čtení a psaní a
slušnou znalostí latiny, byl vybrán, aby jí na její žádost ukázal skriptorium a
knihovnu.
Knihy, knihy... Byla jimi přímo posedlá; vtahovaly ji do sebe jako malstrom tím
silněji, že byly tak tiché - oslnivý chaos propletenců, obrazů z tisíců příběhů
z tisíce či více let, a mezi nimi ta těsně vedle sebe řazená písmena strohých
tvarů tvořící slova, jež neuměla přečíst - nekonečno slov. Ona předtím viděla
jen jeden dva potrhané listy, které se k ní dostaly jako uloupená zvláštnost,
něco, co se předvede, a pak vyhodí. Tady byl živoucí Strom.
Ach, ona vrhala runy - stejně jako její otec - a čarovala s nimi; vytesané do
kamene byly připomínkou zemřelých, ale bylo jich málo a byly chudé. Jaká
zásobnice moudrosti a čarodějnictví je toto, co má před očima, a přitom je to
mimo dosah jejího chápání?
To tak nemůže být navěky.

Když Brihtnoth viděl, jak je zmatená a zaskočená,
strávil celé hodiny obracením stránek a snahou zodpovědět její dotazy. Přerušil
je až soumrak. Tu a tam se jí na něco zeptal on, hlavně o Norsku. Líbil se jí. I
když v něm byly ještě stopy dětinskosti, byl hezký.
Zjistila, že je synem jakéhosi šlechtice z jihu. Když se podivovala, proč šel na
další studia tak daleko, odpověděl: "Toto je proslulá škola," a pak celý rudý
odvrátil pohled a tiše dodal: "A tady, tady také mohu lépe poznat ten. ten
norský lid."
Jak teď stál v rozlehlém kostele, jejich oči o sebe letmo zavadily. Málem se
usmála. Ale ne, to nemůže.
Začal obřad se vší vážností a ona na něj zapomněla.
Klečíc před oltářem a cítíc znamení, kterým jí požehnali, sklouzla pohledem
kolem velekněze na to, co viselo za ním, na zpodobnění Muže na kříži. Nebylo to
tak umně vypracováno jako mnohé jiné řezby, které vídala doma, ať jako postavy,
vlysy či hrůzu nahánějící řezby na lodích s dračí hlavou. Ale bylo v tom něco,
čemu dosud neporozuměla, ale bude muset, pokud nemá upadnout do bezmoci ze
zmatku a tupého úžasu. Nejen zpěv a bubny, ale i bolest může uvolnřt šamana z
tělesných pout. Odin. zraněný kopím a obětován sám sobě. visel devět nocí na
větrem bičovaném Yggdrasilu, aby získal runy; a od té doby křísil z mrtvých
vědmy, aby mu předpovídaly budoucnost. Jakou moc získalo utrpení a smrt
Kristovi? Jak může ta moc posílit její dům?
Musí navazovat vztahy ostražitě, učit se za pochodu. A zatím, ať už bude říkat
takovým jako Wulfstan cokoli, nepopře svými slovy staré bohy. Stejně tak Eirik,
to věděla, ačkoli ten se o tyto věci v hloubi duše nijak zvlášť nestaral. Ale
ona měla také finský způsob uvažování - věřila, že člověk není zúplna podroben
nějakým bohům či nornám, ale pomáhá udržovat chod světa a když ví jak, může
uchopit otěže doby do svých rukou.
Po křtech vedl arcibiskup mši. Gunnhildy s dcerou se to netýkalo, stály stranou,
přesto se však rozhodla mši po-
zorně sledovat. Učit se. neustále se učit; vědění je zbraň. Ale slova byla cizí
a hudba rovněž. Půjde na mši znovu. Teď jí myšlenky odbíhaly k tomu, co je
zapotřebí učinit na tomto světě.
Avšak nejen zde. Nejprve musí vykonat pomstu. Haa-kon, chráněnec Aethelstanův,
musí chvíli počkat. Ale ona má znovu velký domov. Tu a tam bude moci zmizet z
dosahu všech zvědavých očí, našpicovaných uší a hbitých jazyků. Bude mít nějakou
světnici někde stranou, kam nikdo bez jejího svolení nevstoupí. Shromáždí
všechno potřebné.
Bude jí to trvat celé měsíce a bude muset okrádat královnu o hodiny času, a ano,
i Eirika, když to bude nutné. Koneckonců to dělá pro něj. A snad se jí podaří
připravit se do zimních svátků.
Stránka 98
Ještě nikdy neposílala zaklínadlo ani svou duši tak daleko, jak zamýšlela teď.
Ale křičela na ni ztráta Norska a syna. Z bolesti a smrti se rodí síla a moc.
Okamžik, kdy se slunce obrací, ať na jih či na sever, je okamžikem, kdy se dveře
mezi lidmi a bohy, světem a podsvětím, otevírají dokořán. Uprostřed zimy bude
volat Egila Skallagrimsso-na, ať sem přijde.
IX
Brzy poté, co se Egil vrátil na Borg, jeho otec na smrtelném loži dokonal. Egil
osobně připravil tělo k pohřbu a i všechno ostatní zařídil, jak náleží. Pak
prorazil do jižní zdi díru, která bude poté, co tudy bude nebožtík vynesen,
zazděna. To proto, aby Skallagrim nenašel cestu zpět do domu. Pohřbili ho na
konci mysu Digra, i s jeho koněm, zbraněmi a kovářským náčiním. Mohyla, kterou
na hrob navršili, bude námořníkům ukazovat cestu.
Egil převzal půdu, dobytek a budovy a se svou ženou Aasgerdou a nevlastní dcerou
Thordis se na Borgu usadil. Jeho věhlas a bohatství ho vyneslo mezi přední
islandské
muže. Dokud se král Eirik s králem Haakonem v Norsku svářili, nebylo žádné lodi
dovoleno z Norska odplout. Ale později přicházelo zpráv dost a Egil poznal, že
jeho kletba působí.
Nicméně druhou zimu po Skallagrimově smrti propadl trudnomyslnosti. A jak temné
roční období postupovalo, byl čím dál zachmuřenější. Na jaře uvedl ve známost,
že hodlá odjet do Anglie. Král Aethelstan zemřel, ale jeho nástupce by přece měl
vstřícně přijmout muže, jehož si ten velký panovník tak vysoce považoval, a
možná by mohl dostát i některým zářným slibům. Tato naděje Egila vytáhla ze
zádumčivého rozpoložení. Vypravil loďs třice-tičlennou posádkou. Kromě tuleních
kůží a narvalích km určených na prodej naložil také množství zlata a cenností
pro případ, že by bylo zapotřebí projevit štědrost.
Jenže to byl rok mizerného počasí. Egil mohl vytáhnout plachtu, teprve když se
léto chýlilo k podzimu. Zanechav Borg v Aasgerdině péči křižoval proti větru
stále zuřivějšímu a zuřivějšímu. Obloha byla převážně skrytá za těžkými
bouřkovými či dešťovými mraky, jasno bylo jen vzácně a udržet kurs vyžadovalo
značné námořnické umění.
Když konečně doplul k Orknejím, raději ostrovy ze severu obeplul. Ruka krále
Eirika by mohla sahat až sem. Pak znovu stočili kormidlo na jih a u skotského
pobřeží se dostali do bouřky. Nikde nezahlédli břeh, kde by jim nebránil přistát
dravý, vzpínající se příboj, a jestli nějaké takové místo minuli, bylo to v
noci, kdy ho před jejich zraky skryla tma. Zdálo se, že ta bouřka snad nikdy
neskončí. Vesla a vědra, vesla a vědra se prodírali podél severovýchodní Anglie.
A pak, když padal další soumrak, napůl oslepení a zbičovaní mořskou pěnou, napůl
ohluchlí od burácení větru a hukotu vln, zčistajasna zahlédli jak před přídí,
tak na moři příboj. Teď už se nedalo dělat, nic než plout k zemi. V ústí Humbru
loď najela na břeh a rozbila se.
Zachránili se a zachránili i většinu nákladu. Promáčení, promrzlí na kost,
rozedraní a vyčerpaní nepřipadali těm několika málo místním usedlíků, kteří je
zahlédli a slezli k nim, nijak nebezpeční; na druhou stranu však by byl od
místních holý nerozum útočit kvůli lupu. A tak jim nabídli přístřeší. Od nich se
Egil dozvěděl, kde je a že král Eirik a královna Gunnhilda sídlí nedaleko, v
Yorku.
Poněkud lepší zprávou bylo, že je s nimi Arinbjorn, a to ve vysokém postavení a
úzkých přátelských vztazích. Egil se rozhodl. Šance na únik byla pranepatrná, to
by nešlo ani v přestrojení, protože co s těmi mnoha mílemi napříč Northumbrií,
které by musel ujít a počítat s tím, jak snadno by ho poznali. Nechat se chytit
na útěku, o takovou ostudu vskutku nestál. Na místě koupil koně a ještě před
rozbřeskem byl na cestě do Yorku.
Dostal se tam následujícího večera. Ozbrojen, ale s širákem naraženým přes
přilbu a v plášti, kterým zakryl meč, vjel rovnou do města a vyptával se na
cestu k Arin-bjórnovu domu.
X
Král Eirik zasedl k jídlu, královna Gunnhilda po jeho boku.
Toto nebyla síň norská, leč anglická.Výsostné místo bylo na kratší straně dlouhé
místnosti naproti vchodu a tabule a lavice byly umístěny tak, aby ti dva seděli
v čele. Po pravé straně usedal nejstarší syn Gamli, nalevo Guthorm. Ostatní
místa v čele byla vyhrazena čestným hostům, ale zrovna tu žádní nebyli. Po obou
stranách tabule, rozesazení podle hodnosti, seděli členové královské družiny. V
Anglii nebylo zvykem stavět podél stěn strážné, ale Eirik tomu tak chtěl.
Sklepmistr osobně dohlížel na to, aby stolovníkům nevyschly poháry.
Na stolech stály svícny se svícemi. Pach loje se mísil s vůní vepřové pečeně
předkládané na deskách na porco-vání masa. Když šero zhoustlo a nastávala tma,
rozžehli
Stránka 99
lampy, zavěšené na stropních trámech. Na stěnách visely honosné závěsy. Namísto
ohnišť, zahloubených do země, byl uprostřed síně mohutný kamenný krb, patřičně
chráněný, aby pojal dlouhá praskající polena a unesl jejich žár. Díky tomu mohli
podlahu bez obav poházet čerstvým ja-lovčím. S příchodem zimy bude sin
chladnější a vlhčí než útulný panský dům v Norsku, pomyslela si Gunnhilda. ale
je to dům hodný královského majestátu a ona se zahalí do těch nejjemnějších
kožešin.
Dveře se otevřely. Domovní dveře pravděpodobně zůstaly dokořán - dovnitř pronikl
závan chladného vzduchu a plameny se zatřepetaly. Do síně vkročil muž, který
právě držel stráž. "Pane," hlásil, "je tu velitel družiny Arinbjorn a chce s
tebou mluvit." Polkl a dodal: ..Musí to být něco důležitého. Má s sebou veškerou
svou čeleď do posledního muže a všichni jsou ozbrojeni."
Jako plameny ohně vyskočilo Gunnhildě srdce až do krku. Na Eirikově hubené,
protáhlé tváři se nepohnul ani sval. "Ať vejde," pravil klidně.
Z pohledu odtud byl protější konec síně ponořen do stínu. Gunnhilda rozpoznala,
že Arinbjorn vchází v čele jedenáctičlenné skupiny ozbrojenců. V šeru se matně
blýskaly přilbice a kroužková zbroj. Arinbjorn rázným krokem prošel síní. On sám
kroužkovou zbroj neměl, ale přes rameno mu visel meč. Došel ke králi, zastavil
se po jeho pravici a zůstal stát, nehybný jako socha.
Eirik se poněkud stroze pousmál. "Vítej. Co chceš?"
Odpověď se přihnala jak stoupající příliv. "Přivedl jsem s sebou někoho, kdo
vážil dalekou cestu, aby se s tebou usmířil. Slouží ti ku cti, pane, když tví
nepřátelé o vlastní vůli přicházejí z dalekých krajů, neboť nedokážou unést tvůj
spravedlivý hněv. Nalož s tímto mužem, jak se patří na šlechtice. Dej mu své
odpuštění, ježto natolik zdůrazňuje tvou čest, on, jenž opustil domov a
překročil rozlehlé mořské pláně nemaje jiné důvody k cestě než touhu po projevu
tvé dobré vůle."
Eirik přimhouřil oči a vyčkával. V Gunnhildě vzplanula zlomyslná radost.
Arinbjornova družina se přiblížila. Vysoko nad hlavy ostatních čněl jeden
neozbrojený muž, jehož znala, znala, znala. Vylysal a prošedivěl jako vlk, Egil,
ale byl stále mohutný, v obličeji stejně obhroublý a ohyzdný jako vždy. Na
okamžik kratičký jak úder srdce se jejich pohledy střetly; pak černé oči
vyhledaly mrazivě modrý zrak krále.
Jako když tasí meč Eirik zasyčel: "Jak se opovažuješ se přede mnou vůbec ukázat?
Když jsme se viděli naposledy, bylo nad slunce jasné, že z mé strany už není
jiné naděje než smrt."
Islandan se beze slova odlepil od skupiny a zvolna kráčel kolem stolu. Gunnhilda
slyšela, jak její synové zadrželi dech. Dosud se s ním nesetkali, ale dobře
věděli, kdo to je. Muži seděli na lavicích jako přimrazení. Islanďan je zvolna
míjel. Jeho mohutná postava zastínila oheň. Gunnhilda maně sáhla po porcovacím
noži, který měla ležet vedle pečené. V poslední chvíli ruku zadržela. Bylo by k
ničemu vrazit do něj něco tak titěrného. Však on Eirik vykoná pomstu, pro niž
letěla její zaklínadla přes moře a zahryzla se Egilovi do mozku.
Egil si klekl. Ve světle svící se zaleskla lysá lebka. Rukama objal Eirikovi
kolena. Král zůstal strnule sedět.
Zahřímal Egil hlasem tak nespravedlivě sytým a vemlouvavým:
"Na vlnách jsem se dlouho zmítal, kdy ukrutný a zlostný vítr vál,
ostruhou koně mořského krále hnal, až tebe, pane, v Anglii jsem vyhledal. Ten,
kdo se zbraně chopil, věda, jak zbrklým byl, teď dosáhl cíle, neb nalezl
nejpřednějšího z Haraldova rodu."
To Arinbjórn mu řekl, co má dělat, mihlo se Gunnbil-
dě hlavou, Arinbjórn, který nikdy neporuší dané slovo.
Egil pustil Eirika. zvedl se. ucouvl a zůstal stát vedle něj.
Eirik promluvil tiše, ale jeho hlas řezal jak ocelový nůž. Vyjma něj nezaslechla
Gunnhilda po celou dobu ani dechu zavanuti, jen praskám ohně. "Nemám zapotřebí
sčítat skutky, jimiž ses proti mně prohřešil. Je jich tolik a jsou tak závažné,
že každý jeden stačí na to, abys ho zaplatil životem. Tady tě nečeká nic než
smrt. Měl bys předem vědět, že ode mne se žádného odpuštění nedočkáš."
Už to nevydrží, nesmí dopustit, aby Arinbjornovi jeho záměr vyšel, musí
zasáhnout. Pootočila se a naklonila se ke svému muži. "Proč neodpravit Egila
hned?" vyhrkla. "Cožpak už jsi zapomněl, králi, co Egil učinil, zapom-něPs, že
ti povraždil přátele a příbuzné a dokonce i syna ti zabil a pozvedl proti tobě
hůl zmaru? Kdo kdy slyšel o podobném činu proti králi?"
"Jestliže Egil způsobil králi škodu," ozval se Arinbjórn, "zaplatí za to verši
chvály, které budou žít navěky."
"Nebudeme naslouchat jeho velebení!" zaječela Gunnhilda. "Pane, nech odtud Egila
vyvést a štít mu hlavu. Nevyslechnu už od něj jediného slova a nesnesu už
jediného pohledu na něj!"
Stránka 100
Na to jí Arinbjórn mrazivě sdělil: "Král se nenechá nikým dohnat k žádnému dílu
zkázy, nikým, ani tebou ne. Nedopustí, aby byl Egil dnešního večera zabit,
protože zabití po setmění je jako vražda."
A to nejen zabití, to Gunnhilda věděla. Žluč jí spalovala hrdlo, když Eirik
pravil: "Stane se, jak si přeješ, Arinbjorne. Dnešní noci Egil může žít. Odvedši
ho domů a ráno ho přiveď zpět."
"Díky budtež králi za jeho velkodušnost." Arinbjórn se na chviličku odmlčel, a
pak pokračoval: "Doufáme, pane, že zítra budeš na Egilův případ nahlížet v
lepším svět-
le. Egil ti, pravda, učinil mnoho zlého, ale měl k tomu své
důvody - zlo, které vytrpěl od tvého rodu. Tvůj otec připravil o život jeho
strýce Thorolfa, dobrého člověka, pro nic víc než pomluvy nějakých darebáků. A
ty, králi, jsi Egilovi odepřel jeho právo ve sporu s Horou-Onundem, ukládal jsi
mu o život, zabil jeho věrné, obral ho o majetek, a dokonce ho postavil mimo
zákon a vyhnal ze země. Egil není muž, který by se nechal pokorně štvát. Kdo
někoho soudí, měl by pomyslet na to, co ten někdo podstoupil. A nyní si Egila
odvedu na noc s sebou domů."
"Můžeš jít," vydechl Eirik, Teď už jen sípal.
Arinbjórn se svým hostem a doprovodem odešel. Odcházeli tak, jak se sluší a
patří, když se odchází od krále, ale mezi stíny se v odlescích plamenů blýskaly
kovové kroužky.
Eirik seděl mlčky. Nikdo se neodvážil ani pohnout.
Odlákám ho někam, kde budeme sami, vířilo Gunnhil-dě hlavu, vyčiním mu, budu na
něj naléhat, využiji všech lstí a svodů, které na něj mám.
Ne, musí být opatrná. Jeho tvář je nehybnost sama, ale ona ví, jak je vznětlivý.
Kdyby na něj tlačila přes míru, ten chladný vztek by se mohl obrátit proti ní a
dlouho by trvalo, než by ji zase poslouchal. Nejlépe bude si přes noc rozmyslet,
co a jak udělá ráno.
Teď hlavně nesmí dopustit, aby ji ovládl vztek. Arinbjórn mluvil tom, že EgU
vykoupí svou hlavu nějakými úchvatnými verši chvály. Ano, Egil nad tím určitě
stráví noc. A žádný skald není nadanější.
Obrátila se zpátky k Eirikovi. "Můj pane," řekla jemně a vložila do svého hlasu
veškeré rozechvění, kterého jen byla schopna, "ta záležitost mne hluboce
znechutila. Mohu odejít do své komnaty?"
Přikývl - stejně ji poslouchal jen na půl ucha. Zvedla se a odešla. V síni
viselo hrobové ticho.
To, co dokáže zaklínadly, má zjevně tady, v křesťanské zemi, své meze. Ale snad
bude i to málo stačit.
XI
Kolem půlnoci zanechali Arinbjornovi muži popíjení, stejně se nečekaně protáhlo,
a odebrali se k odpočinku. Arinbjórn vyšel po schodech do podkroví, do Egilovy
světnice.
Ta jediná lampa tu už skomírala. Škvírami se dovnitř plížil chlad. Obrovitý muž
se hrbil na malé stoličce. Jako by sám splynul s tím rozháraným, sklíčeným
šerem.
Uslyšel zavrzat prkna v podlaze a vzhlédl. "Jak jdou ty verše?" zeptal se ho
Arinbjórn. Egil mu předtím říkal. že by nikdy neuvěřil, že bude vychvalovat
krále Eirika, ale Arinbjórn mu na to odpověděl, že jiné cesty, jak z toho ven,
není.
"Nemám nic," odpověděl sklesle. "Celou tu dobu sedí u jedné škvíry nějaká
vlaštovka a švitoří. Nedopřeje mi ani chvilku klidu."
Vlaštovky přece nejsou noční ptáci.
Arinbjorna zamrazilo, ale hrdinně prohlásil: "Půjdu se na to podívat." Přešel do
světnice, z níž vedly dveře na ochoz, a vyšel ven. Venku zářily hvězdy a
dorůstající měsíc. Přízračné měsíční světlo zaplavovalo střechy a postříbřilo
řeku. Jak se plížil podél zábradlí směrem k Egilově světnici, najednou se v
měsíčním světle mihla křídla. Nějaký pták či cosi, co se zdálo být ptákem, se
zatřepetalo a odlétlo. Posadil se, opřel se o zeď a čekal, až vyjde slunce. Pták
se nevrátil.
XII
Byl to den nedomrlého slunce a slabého, nijakého větru. Královská domácnost byla
na nohou už od časného rána. U síně se shromáždila skupina ozbrojenců; rozpačitě
tam postávali a neprohodili ani slovo. Eirik pojedl jen málo a rovněž nemluvil.
Gunnhilda si nevzala nic. Nedokázala by do sebe vpravit ani sousto.
Stoly, podstavce pod stoly a lavice byly vyneseny. Slunce stoupalo výš a výš a v
síni se rozjasňovalo. Se zjitřenými pocity poslouchala Gunnhilda lomoz zvenčí,
dusot nohou, cinkání kovu. Arinbjórn byl zde, opět v plném pocto.
Strážný ho oznámil. "Může vstoupit a s ním kdokoli, koho tu chce," rozkázal
Stránka 101
Eirik.
Což byl Egil a polovina mužů z Arinbjórnova domu. Ostatní čekali na nádvoří.
Někteří určitě mají kopí, a ta teď stojí vzpřímeně jak štíhlé kmínky s lesklou
korunou, pomyslela si Gunnhilda. Ti, kteří vstoupili dovnitř, zůstali stát
natěsnáni v chumlu hned u dveří. Jako černá věž se nad nimi tyčil ohyzdný Egil.
Dolehla na ni únava po těžké noci a tížila ji jako kámen. Za vyslání duše se
těžce platí. A pak si Arinbjórn vyjde ven. Nezbylo jí než vklouznout zpátky do
sebe. Pak už jen ležela, hleděla do tmy a užírala se záští.
Nepoddá se žádné slabosti. Nepoddá. Zahnala únavu a narovnala se. Sedí na
výsostném místě vedle svého muže. Eirik seděl nehybně, leč ostražitě.
Volným krokem před ně Arinbjórn předstoupil. Stejně jako včerejšího večera byl
ozbrojen jen mečem. Oděv měl slušný, leč nijak okázalý - projev úcty, usoudila
Gunnhilda. Zastavil se, zvedl ruku a pravil: "Zdar a pozdravení, králi."
"Buď vítán, Arinbjorne. Tys vždycky vítán," odpověděl Eirik, sice ne tak vřele
jako obvykle, ale přesto - jak Gunnhilda věděla - to býk) míněno naprosto
upřímně. "Řekni přímo, co chceš."
Šikmé oči v hranatém obličeji se střetly s královými. Jeho slova plynula klidně,
vyrovnaně. "Jsem tady s Egi-lem. V noci se nesnažil uprchnout. Nyní si přejeme
vědět, jaký bude jeho osud. Věřím, že si od tebe trochu uznání zasloužím,
protože jsem si nikdy neušetřil žádné strasti ani ve slovech, ani ve skutcích ve
tvůj prospěch. Vše, co jsem v Norsku vlastnil, i rodinu a přátele, jsem opustil
a šel jsem s tebou ve chvíli, kdy se od tefeé kdejaký bohatší majitel půdy
odvrátil. Byla to má povinnost vzhledem k tomu, cos udělal ty pro mne.*
Gunnhilda využila prvního okamžiku, kdy se nadechl, a skočila mu do řeči.
"Zadrž, Arinbjorne," zvolala, "a nemluv o tom více: Král EStik tě dobře
zaopatřil a dobře se ti odměňuje. Králi Eirikovi vděčíš za mnohem víc než
Egilovi. Ty nemáš co žádat, aby Ega po všem tom zlu. které napáchal, králi
Eirikovi bez úhony vyklouzl."
Její manžel se zamračil. Semkla rty. Ale snad může doufat, že mu připomněla,
jaká je skutečná pravda.
"Jestliže jste se ty, pane, a ty, královno, shodli, že se Egilovi nemá dostat
smíru," pravil Arinbjorn, "pak je čestné poskytnout nepříteli týden odkladu,
dobu, za jakou se může zachránit. Egil sem přišel o své vlastní, svobodné vůli.
Měl by od tebe dostat alespoň toliko. Nech ho jít. Pak ať už to dopadne, jak
chce."
Ne, to se nesmí stát. Gunnhilda to tak přece nemůže nechat. Byla znalá umění,
jak jen maličko popíchnout a nezajít příliš daleko, a přitom se z jejích slov
plížil led. "Jak snadné nahlédnout, Arinbjorne, že jsi lepším přítelem Egilovi
než králi Eirikovi. Jestliže Egu dostane týden náskok, za týden dojede ke králi
Eadredovi." Musí se dotknout mužnosti svého manžela, aniž by se však za to na ni
rozezlil. "Ale král Eirik si nemůže sám před sebou tajit, že se stal méně mocným
než jiní králové. Není tomu tak dávno, co by nikoho ani ve snu nenapadlo, že
králi Eirikovi chybí vůle a moc se pomstít takovým jako Egil."
Opravdu cítí, jak muž po jejím boku strnul?
Na Arinbjorna padly chmury. "Nikdo nebude Eirika považovat za lepšího jen proto,
že zabil syna nějakého cizího sedláka, který se přišel vydat jeho soudu,"
prohlásil ledově. "Avšak pokud by si tím chtěl zvýšit věhlas, pak ano, to se
roznese široko daleko. Protože od nynějška napříště, co se stane Egilovi, jako
by se stalo mně. Draho zaplatíš Egilův život, králi, než padneme, muži, jež jsou
mi zavázáni přísahou, a já. Nečekal jsem, že bys mne raději viděl ležet mrtvého,
než dal jednomu muži život, o nějž žádám."
Síň se zajíkla zděšením. Domácí stráže a příchozí ozbrojenci se na sebe
podívali. Ruce vyjely ke zbraním. Hruď se Gunnhildě sevřela hrůzou. Dokončí Egil
své trollí dílo tím, že pod její střechou rozpoutá válku?
Promluvil Eirik a ruce klesly. V protáhlé tváři s ostře řezanými rysy se
nepohnul ani sval, hlas jako chladný kov. Ale ona, která ho znala, slyšela ten
bolestný spodní tón.
..Dáváš hodně v sázku. Arinbjorne, když stojíš při Egilovi. Zarmoutilo by mne.
kdybych ti ublížil, kdyby věci došly tak daleko, že bys zemřel dřív, než bys ho
viděl mrtvého." Hlas se mu zlomil. "Ale Egil je vinen, cokoli jsem mu snad
učinil."
Rozhostilo se tíživé ticho. Gunnhilda slyšela zvenčí slabě šumět vítr. Eirik
upíral zrak zpříma na Egila. Když mu pokynul, jako by ťal mečem.
Jenže to udělal. Vyslechne si ty verše. Gunnhilda si zarývala nehty do dlaní.
Její poslední naděje se upínala k tomu, že to bude dílko ubohé, jako omluva
naprosto bezcenné - a Arinbjorn bude souhlasit a odvrátí se od muže, v němž se
zklamal. Pokusila se. Bohové a všechny temné Bytosti vědí, jak se v noci
snažila, co obětovala, aby bylo zlo napraveno a Rögnvaldovi se dostalo krve za
Stránka 102
krev.
Egil zvolna kráčel dlouhou síní, krok za krokem, minul Arinbjoma a zastavil se.
I on byl slušně oblečen, byť mu byly vypůjčené šaly těsné. Zpod vystupující
římsy nad-očnicových oblouků zabodl zrak do Eirikových očí. Král seděl strnule,
rovný jako kopí, vysoko pozvedl protáhlou hlavu, pohled nehybný jako had. Šedivá
brada se pohnula; zející jizva úst se otevřela; vyřinula se slova hlasitá a
zvučná.
"Přes daleké vodní pláně
dubové vzal jsem si saně. Ledy pukly, loď spustil jsem, s nákladem plul za
sluncem. Z pokladnice Odinovy přivezl jsem náklad cenný, verše vzletné přináším
ti, verše chvály, verše cti."
Gunnhildou otřáslo hrůzné poznání. Toto byla dvorská drapa, to nejúchvatnější,
co může nějaký skald věnovat králi, a to naprosto nového druhu, kdy verše
nejenže aliterují, ale dokonce se i rýmují, něco v norském světě dosud
neslýchaného, něco, co nebude nikdy zapomenuto.
Chtělo se jí jízlivě podotknout, že Anglie leží na východ od Islandu, tak jaké z
sluncem. Ne, takové porušení pravidel slušnosti by otřáslo jejím postavením. Ale
což, ona jeho už přece dokázala vyvést z míry natolik, že se dočista přestal
ovládat.
"Příkaz jsem splnil před králem tu stojím jak vážený host, jenž vyplnil žádost a
králi přináší ze svého to nejlepší: verše, které budou světu hlásat jeho
velikost."
Jaký jen je to lhář! Ale jak mazané, nazvat sám sebe Eirikovým hostem. Říci na
to ne by mohlo vypadat nezdvořile. A život hosta je posvátný.
Ne, ne vždycky. Někdy se i z pohostinnosti stane past.
Jenže pak by mnozí vzpomínali na Eirika jako na muže nikoli tak šlechetného,
jako ho líčí tyto verše.
"Dej na ty, můžeš-li,
mužů. jenž dbalí dobrých mravů, vědí, že když se vypráví o těch. jež jsi zabil,
mlčet mají. byť to znají. vždyť jen Odin ví. kde padlí vítězí."
Nebylo mu zapotřebí vyžádat si ticho. Připoutal si uši všech. I ona vnímala
zpěvnost a hřímání veršů, jako by moře samotné vzdávalo Eirikovi čest.
"Když krkavce sytil, meč krví se třpytil. Kam vánice šípů padla, měli vlci svůj
díl žrádla. Kde kopí sála krev z krutých běd a kam stoupla Hel, sklízeli orli
žeň."
Hrnul se verš za veršem a posluchači byli uchváceni. Ano, toto je kouzlo poezie.
Jak dobře to znala. A Egil vládl tímto uměním proti ní.
"Valkýry vstávaly, když rány vířily na štítech válečníků; on štval je bez
soucitu. Meč sekne a srazí, setne a skolí. Šípový tis metá štípance mučivé."
Tyto řízné, mazaně snované obrazy byly kostrou celého zaklínání. Ze světa a času
vytvářely pozadí pro královu
velikost. Egil vlastně neřekl 'štíty', ale 'plot lyže Haakiho skály.' Haaki byl
pradávný bůh moře. takže moře bylo jeho skálou. Loď byla mořskými lyžemi, takže
její plot byl
řadou štítů visících na bocích. Všechno toto Egil spletl dohromady a spojil s
Eirikem.
Jestlipak celá ta záležitost nejsou jen planá slova o síle a chrabrosti, břitech
a krvi, bez jakékoli jmenovité zmínky o místě, kde Eirik bojoval, či nepříteli,
jehož porazil? Postrádá snad Egil znalosti o těchto hrdinských činech či
skrývají snad zvonivé verše výsměch příliš vychytralý, než aby jej slyšel někdo
jiný než ona? Dokázala by je přesvědčit, aby jí uvěřili?
Ale už zanechal válku za sebou. Jeho přednes se zpomalil a zjemněl. Vybavila se
jí sluneční záře proudící skrz mraky, když bouře odumírá.
"Avšak nutno říkat zvučně
- je to známo, tak jen stručně -
že zemi vládne pevně, však se zlatem volně,
hýřivě nakládá, hojně ho rozdává, za to dobrodiní
díky nečeká."
Ah, jak trefně řečeno. Vypráví o tom, co je na Eiriko-vi nejlepší, proti čemu
nemůže nikdo nic namítat, nejprve o udatnosti, pak o štědrosti. Neměla, co by
nazvala nepravdou.
V hlubokém tichu se verše chýlily ke konci.
"Co na duši jsem měl, můj pane, to jsem děl. Díky vám, že jste mne vyslechli
pozorně. Já Odinovým mokem
opájel se s cílem
vzdát chválu tvým schopnostem
- toť vše, co jsem chtěl.
Do ticha padala
Stránka 103
slova má pochvalná. Vyslechli muži tví verše mé a vědí o slovech, která dím
slavným tvým vítězstvím. a v paměti podrží
vše. co jsem pravil."
Jako západ slunce padlo na síň ticho. Egil s Arinbjor-nem vyčkávali.
Když Eirik odpověděl - byť odměřeně - Gunnhilda věděla, že je poražena. "Verše
by nemohly být lepší. A tak, Arinbjorne, jsem se rozhodl, co učiním ve věci sebe
a Egi-la. Tys dovedl jeho případ ke konci. A tak tobě k vůli ti splním tvé
přání, aby odtud odešel bez úhony. Ale ty, Egi-le, hleď, abys mi už nikdy
nepřišel na oči a stejně tak abys nikdy nepřišel na oči mým synům a nikdy se
nepřiblížil ke mně či mým mužům. Tentokrát ti tvou hlavu ponechám, poněvadž ses
sám vydal do mých rukou a já bych vůči tobě neudělal nic hanebného. Ale věz, že
nedojdeš smíru ani se mnou, ani s mými syny a nikým z mé přízně, kdo má vůči
tobě právo msty."
Egil je příliš chytrý, než aby se usmál, pomyslela si Gunnhilda plná hořkosti.
Nicméně jeho hlas zaburácel bez bázně.
"Dík vzdávám s radostí za dar, jenž tě vskutku ctí - za přilbonos svůj, byť
nestvňrný, přec můj.
Kde najít někoho
kdo má co lepšího,
koho kdy hojněji král, honosněji obdaroval? "
Ano, koho vlastně, pomyslela si Gunnhilda. Budiž prokleta ta natvrdlá,
zatrachtilá mužská čest! Arinbjorn vyjádřil svůj nekonečný vděk. On, jeho
družina a Egil svobodně vyšli do poklidného dne.
A ani na to nemůže Eirikovi nic říci. To by bylo horší
než nic.
Nebudu plakat, pomyslela si, ani řvát, dokud nebudu
sama.
XIII
Tady neměla žádnou síť špehů jako v Norsku. Splést nějakou v této zemi jí jako
cizince zabere celé roky. Jenže král potřebuje zprávy a ona tu je od toho. aby
vyslechla vše, co jen žena může. Nesmí dát najevo, jakou má zlost. Kdyby se k
němu obrátila zády, jako by se tím obrátila zády i ke svým synům a k Ragnhildě.
A tak si jen vyslechla, jak Egilova posádka, pro niž Arinbjorn mezitím poslal,
dospěla i se svým zbožím do Yorku právě v den, kdy si jejich velitel vykoupil
hlavu. Arinbjorn jim poskytl přístřeší a svou ochranu. Čili, pomyslela si hořce,
získali svobodu zde beztrestně zůstat a prodávat. Arinbjorn mezitím shromáždil
stovku ozbrojenců na koních. Celý oddíl doprovázel Egila ke králi Ead-redovi.
Neměli to daleko. Byl známo, že se Eadred odebral
na sever.
Gunnhilda se rozhodla vyčkat. Dlouho a usilovně přemýšlela a za pomoci léčivých
zaklínadel pomalu zchladila
vztek na Eirika a uhasila svou zášť. Ve skutečnosti se nezachoval jako úplný
hlupák. Byl vehnán do úzkých a to, co chápal jako svou čest a dobré jméno, mu
nedovolilo jednat jinak.
Arinbjorn s družinou se vrátili za několik dní. Odebral se rovnou ke králi. Bylo
to jednoho pošmourného dne, kdy vál ostrý, mrazivý vítr. Většina stromů kolem
města už shodila Ústí. Eirik měl právě cvičný souboj na nádvoří. Jeho soupeř byl
mladý; Eirik mu řekl, ať se nijak neostýchá, ať bojuje ze všech sil. Ani se nedá
vylíčit, jaké úsilí stojí muže Eirikova věku, aby se udržel při síle a
obratnosti. Většina nepřátel, s nimiž se střetne, bude jako tento bojovník. Meče
byly dřevěné, ale těžké. Dalo se s nimi tvrdě udeřit.
Arinbjorn vstoupil králi do zorného pole, král souboj ukončil a odvedl
Arinbjorna do síně. Když si sundal přilbu a čapku, objevily se zvlhlé, zplihlé
vlasy. Po tvářích mu stékaly čůrky potu. Kroužkovou košili si nechal na sobě.
"Tak jak to šlo? " vyštěkl.
Gunnhilda je zahlédla a vklouzla do síně za nimi. Kývla na sluhu, ať přinese
pivo a pak se stáhne, ale ať zůstane na doslech. Oheň skomíral, lampy ještě
nikdo nerozžal a Gunnhildu nebylo v závoji šera skoro vidět.
"Krále Eadreda jsme nalezli celkem snadno," odpovídal právě Arinbjorn. "S
ohledem na svého bratra Aethel-stana nás přijal vstřícně, i když vůči mně se
nijak vřele nechoval. Pane, sebral veškeré své stálé vojsko a k tomu řadu oddílů
z Wessexu, soustředil je v Dánské Mercii a cestou nabral ještě další. Já jsem se
tam déle nezdržoval, protože Eadred tam připravuje odvody. Jeho cílem zjevně
není nic menšího než znovudobytí Jižní Northumbrie."
"To jsem předpokládal, i když jsem doufal, že ještě chvíli počká," poznamenal
Eirik. "Řekni mi vše, cos viděl, vše, cos slyšel."
Ani neusedl na své výsostné místo; posadili se s Arin-bjornem na lavici a
Stránka 104
zabrali se do rozhovoru, tiše a chvatně.
Gunnhilda jim osobně přinesla plné rohy. Arinbjorn ji obdařil letmým úsměvem.
Neudržela se. "Co Egil?" vyletělo z ní.
"Král ho zval, ať zůstane u něj, ale Egil se rozhodl
odejít na jih a strávit zimu tam," sdělil jí Arinbjorn.
"Rozumné pro oba dva," zhodnotil to věcně Eirik. "Být Egil v té smečce, neměl by
Eadred ode mne pokoj, dokud bych nedostal tu jeho hlavu, co jsem mu ponechal."
Nechce, abych se vyptávala podrobněji, pochopila Gunnhilda. Dnes ne. Nechce se
rozčilovat, když je válka na spadnutí. Ah, ale ona si uměla dobře představit
Egi-la, jak přednáší ty své verše plné nepokrytého výsměchu. A těch štědrých
darů a laskavých slov co muselo padnout, když se loučil s Arinbjornem.
Ale přijel zpět, jak nejrychleji mohl. Eirik by ho bolestně postrádal. Stáhla se
do stínu.
A od té chvíle denně přijížděli zvědi a poslové. Ano. Eadred je v Yorské
Northumbrii. vraždí, loupí, pálí. A neustane, dokud se mu hrabství nepoddá.
Eirik vyslal šíp války. Do města se začali stahovat muži z široka daleka. Nebyl
na ně nijak úchvatný pohled, tábořili sotva tak s nějakým stanem proti přeháňkám
a déšť rozmáčel zemi a dusil jim ohně. Jen pár mělo lepší zbroj než kožený
kabátec, prostou přilbici a sekeru či kopí. Reptali a žehrali. Provlhlá vlna
odporně páchla. Ale byli to Seveřané, měli tu domov a chtěli ho bránit.
Zásoby jídla se rychle tenčily. Brzy však dorazila zpráva, že Eadredovy hlavní
voje leží v Chestefordu. Vypadalo to, že tam chtějí přezimovat; číhající hrozba,
která se zjara naplní. Král sám táhl s menším vojskem zpátky na jih a za sebou
nechával zpustošenou zem.
"Střetneme se s ním," prohlásil Eirik. Rohy zatroubily; ozvaly se halasné
výkřiky; zavlály praporce; mužstvo se dalo na pochod.
Gunnhilda stála s pěti mladšími syny na strážní věži, dokud vojsko nezmizelo z
dohledu. Harald se nasupeně mračil, byl v černé náladě. Rychle rostl, byl
pohotový, celý divý do soubojů a hraní na válku. Považovala ho za toho
nejslibnějšího. Byl celý žhavý jít taky, ale jak otec, tak pěstoun řekli že ne,
že musí ještě dva tři roky počkat.
Gunnhilda věděla, že je to pro něj chabá útěcha. Alespoň že ho nestihne osud,
který stihl Rögnvalda. Alespoň že ne v tak raném mládí. Jeho bratři halekali své
sbohem. Vítr rozptýlil jejich slova. Gunnhilda zahlédla plachtit na větru dva
krkavce, tmavé skvrny na obloze, po níž se hnaly rozervané cáry mraků, nad
šedivou, ponurou zemí a kalnou řekou. Je to snad předzvěst? Bude se jich slétat
víc?
..Vyhrajeme, vyhrajeme." halekal malý Sigurd.
To je docela dobře možné, pomyslela si Gunnhilda. Toto není jen nějaká banda
venkovanů. V čele jel Eirik, Gamli po jeho pravici a Guthorm po levici.
Následoval Arinbjorn v čele své gardy a družiny mužů, kteří přísahali věrnost
jemu. Rázovali v sevřeném železném šiku. Za nimi šli yorští šlechtici se svými
válečníky, vyzbrojeni téměř stejně dobře. Voj sedláků a pastevců lemovala
pochodující zeď kroužkových košil. Až dojde ke střetu, tito ostřílení válečníci
dají oddílu pevnost a venkovanům odvahu. Kopí se kolébala, jako by jimi zmítal
vítr, kolem třepetajících se praporců jasných barev se leskly kovové hroty.
Vítězství bude Eirikovo. V nic jiného neuvěří.
Jenže jednou přijde den, kdy na něj bude čekat marně.
Kdyby tak mohla pomoci, kdyby tak jen mohla sežehnout Angličany bleskem nebo
skolit Eadreda kletbou. Ale ona nemůže své čarodějnické umění ani vyzkoušet.
Musí zůstat bdělá, plně při vědomí, královna dohlížející na pevnost svého pána.
Jediné, co mu mohla dát, byla vzpomínka na poslední noc, jenže i to bylo méně,
než po čem toužila. Potřeboval se vyspat.
Nad severním obzorem začal stoupat dým. Vítr ho roznášel. Tam v dálce vzplál
požár. Ano, to musí být Ri-pon, město asi dvacet mil proti proudu. Eadred ho
plení. Eirik se s ním střetne někde poblíž buď ještě dnes, nebo zítra brzy
zrána.
"Pojďte," vybídla děti. "Vrátíme se dolů."
Trpělivě čekali celou noc a následující den. Bylo jen dobře, že ji zaměstnával
chod domu.
Vrátil se následujícího večera. Před ním tryskem dorazil posel s jakousi

rozplizlou historkou o bitvě, velkých jatkách a zahnání Angličanů. Ihned
pochopila, že se nejedná o skutečné vítězství. Eirik jí o tom všechno vyprávěl
sám. Jeho voje značně prořídly a mnozí z těch, kdo zůstali naživu, se jen
namáhavě vlekli, těžce zranění. Dobře věděla, jak často taková zranění končívají
smrtí.
Stránka 105
Gamli s Guthormem utržili pár lehčích ran, které hrdě předváděli a zároveň se
snažili, aby to nevyznělo jako chlubení. Jejich otec odbyl své podlitiny jen
pokrčení ramen. Tváře mu propadly. Mluvil znaveně. "Tvrdě jsme zaútočili a bili
jsme se, až se stáhli. Jenže se stáhli ve spořádaném šiku a my jsme utrpěli
stejně těžké ztráty jako oni. A já navíc už nemohu vojsko dál živit. Budou muset
jít domů." Když se skald Dag ozval, po jakémže úchvatném chvalozpěvu to volá -
žárlivý na to, co vyloudil z hlubin svého hrdla Egil - věnoval mu Eirik jen
útrpný úšklebek a odpověděl: "Počkej s tím chvíli. Já si teď musím rozmyslet
spoustu jiných věcí."
A Gunnhildě, když osaměli, sdělil: "Na jedno si raději dohlédnu sám; měli bychom
si v tichosti připravit lodě." Ve zšeřelé komnatě se před ní vynořily ponuré
Orkne-je. "Čekáš, že nás odtud vyženou?"
A znovu sekl jeho hlas jak obnažený meč. "Těžko teď říct. Ale pokud ano, bude
toho Anglie litovat."
Meč vykřesal jiskru. "Však nemusíme odejít navždy." Vzplanul v ní oheň. Prudce
manžela objala.
Ta rána na ně dopadla brzy. Právě spolu seděli na výsostném místě, když se za
ním jako jeden muž dostavili přední muži Yorské Northumbrie. Někteří bojovali po
jeho boku, jiní na to byli příliš staří, nicméně dosud požívali vážnosti.
Dopředu předstoupil jejich mluvčí. "Pane," pronesl zvolna, "je to těžká věc, ale
je to nutné. Teď už víš, že král Eadred se po bitvě vrátil ke svému vojsku a
slavnostně přísahá, že bude plenit celou zemi, dokud ji nezbaví všech až na ty,
kdo se mu vzdají. Zničil nejen
město Ripon, ale i chrám a klášter, i když to bylo hrubě nekřesťanské, protože
tam má své sídlo arcibiskup Wulfs-tan. Král Eadred se domnívá, že ho Wulfstan
zradil, když se s tebou spolčil, místo aby na tebe uvalil církevní klatbu. Pane,
my se musíme s celými rodinami vzdát, jinak zemřeme."
Eirik přikývl. "Nechť se tak stane," pravil.
Nakolik dlouho a dobře ho znala, nebyla si Gunnhil-da jistá, jak velká bolest se
skrývá za těmito prázdnými slovy. Pomyslela si však, že určitě menší než její.
On se ještě může potloukat po světě a bojovat.
"Pravděpodobně se ještě uvidíme," poznamenal k nim Eirik. Zatvrdila se. Ano, om
dva se musí na chvíli stáhnout, ale nikdy se nevzdají. Kromě toho pro ni
Northumbrie neznamenala nic víc než prostředek ke znovuzískání Norska.
"Můžete jít," pravil Eirik. Očividně se jim ulevilo, že z toho vyváznou s pouhým
pohrdáním. Poté se zabral do dlouhého rozhovoru s Arinbj&nem a dalšími.
A tak se nakonec nalodili, po Ouse doveslovali do Humbru a odtud pluh přes zimní
moře na Orkneje. A zase lodě, pomyslela si Gunnhilda. Měl snad Aalf záblesk
jasnozřivosti, když ji kdysi dávno varoval?
Když za té orknejské sychravé sloty vstoupila na lodní lávku, čekal tam na ni
Arinbjorn. "Buď dobré mysli, má paní," řekl tiše. "Máme před sebou ještě mnoho
zítřků."
Ať už učinil pro Egila cokoli, nedokázala by ho nenávidět. Neodvážila by se.
XIV
Zvolna se vlekly další dva roky, na Orknejích zastavovaly lodě a každá kromě
nákladu přivážela i novinky -řeči, řeči, řeči. Gunnhilda si ty útržky skládala
do celku.
Özur Skvrnitá brada zemřel. Král Haakon zabral jeho državy. Což přinejmenším
znamená, že jeho vdova Helga
a ti její fakani už na Ulfgardu nejsou, usoudila Gunnhilda. A pokud jde o otce,
ten by opovrhl proléváním slz a vysmál by se křesťanským modlitbám. Ostatně - ne
že by tu byl nějaký kostel nebo kněz. A tak si vyšťárala volnou chvilku o samotě
a vyslala zaklínadlo, které mu pomůže na cestě do Heliny říše.
Něco podobného se stalo rovněž muži jménem Thor-stein, z Arinbjornovy přízně,
který odešel s Arinbjornem na západ. Krátce předtím, než král Eadred vtrhl do
Třbrk-ské Northumbrie, zjistil, že jeho otec v Norsku zemřel a král Haakon
zabral jeho majetek. Arinbjorn mu radil, ať jde domů a pokusí se dostat ho zpět.
A že by udělal dobře, kdyby nejdříve požádal o pomoc anglického krále. Na jihu
se setkal s Egilem, jehož posádka mezitím rozprodala své zboží, a přidal se k
němu. I Egil měl v úmyslu vydat se na východ a zjistit něco o dědictví své ženy.
Podle něj mu jeho dědictví král Eirik a Hora-Ónund ukradli a dosud na něm seděl
Atli Krátký, poslední žijící syn Trnité nohy. Protože se oba úzce přátelili s
Arinbjornem a Egil nadto dobře vycházel s králem Eadredem, dali to s Thorsteinem
dohromady.
Zjara nalezli krále Eadreda v Londýně. Vývoj na severu ho navýsost potěšil. Dal
jim pro krále Haakona dopis a Egilovi nákladní loď plnou pšenice, medu a dalšího
zboží. Ti dva rychle přepluli přes moře, propluli Oslofjor-dem a na koních
dojeli na rozlehlý dvorec Thorsteino-va zesnulého otce. Tam Thorstein vznesl
Stránka 106
svůj nárok před královskými zástupci. Sousedé ho podpořili. Po několika sezeních
se odsouhlasilo, že záležitost bude předložena samotnému králi Haakonovi. A do
té doby že si Thorstein usedlost podrží. Trávili tu s Egilem veselé dny.
Mezitím dospěly na Orkneje závažné zprávy z Anglie. Gunnhilda musela zapátrat
hluboko v paměti, aby jim řádně porozuměla.
Byl jeden muž zvaný Olaf, přízviskem Opánek, ze severu z Deiry, kde panoval jeho
otec Sigtrygg. Po Sigtryg-
gově smrti si toto území nárokoval král Aethelstan. Olaf odešel do Skotska -
oženil se s dcerou místního krále. Později odešel do Irska, neboť byl spřízněn s
králem Noru z okolí Dublinu. Do Anglie se vrátil jako jeden z velitelů spojenců,
které král Aethelstan porazil u Brunanburhu. Tudíž musel znovu uprchnout do
Irska.
Ale když Aethelstan zemřel, odmítli Jihonorthumbria-né wessexskou dynastii
uznat. Vedeni arcibiskupem Wulf-stanem, v jehož žilách kolovala norská krev a
vždycky byl Norům příznivě nakloněn, poslali pro jiného Olafa, syna dublinského
krále Gudfrida. Olaf Opánek se odebral do Anglie s ním. Po určitém boji a
vyjednávání získal Olaf Gudfridarson území kolem Lincolnu. Z této základny
ovládl území pěti měst severně od Teesy. Když pak padl v bitvě, zmocnil se vlády
Olaf Opánek.
Jenže to Pětiměstí bylo dánské a křesťanské. Tomu nemohl vládnout nějaký norský
neznaboh, i města ho svrhla. Jeho příbuzný Rögnvald Gudfridarson dospěl ke
smírnému řešení: oba byli pokřtěni. Ale i tak se za rok nepohodli s králem
Eadmundem, ten přitáhl s vojskem do Yorku a donutil je opět odjet do Irska.
Ale Jihonorthumbriané stejně zuřili. Jejich náčelníci mudrovali o svobodě a
norském králi, člověku jejich ducha. Když Eadmund zemřel, probodnut u
Pucklechurchu vypovězeným lupičem, který se nikým nepoznán vrátil, neklid na
severu vzrostl natolik, že se s tím nový král Eadred rozhodl něco udělat, a tak
si vynutil od šlechty a arcibiskupa Wulfstana přísahy věrnosti.
Ty porušili a přijali Eirika Haraldssona.
Přespříliš brzy se však na ně Eadred přihnal s ohněm a mečem. Zakrátko museli
Eirika požádat, aby včetně celé své družiny odešel.
Ale během té zimy se to yorským Northumbrianům v hlavě rozleželo. Měli se hodně
za co mstít. Jejich země byla natolik zpustošená, že by další anglickou armádu
dost dobře neuživila. Už nevynášela ani tolik, aby to ně-
jakým srdnatým válečníkům stálo za lup. Skrzevá církev
měl arcibiskup Wulfstan široké styky všude možně. Po nějaké době jim sdělil, že
by měli povolat z Irska Olafa Opánka.
Když Olaf dorazil, provolali ho králem. Nyní mohl Eadred leda tak poslat dopis
nabádající Wulfstana, aby pamatoval na své přísahy. Jinak mu nezbylo než čekat,
až se York včetně venkova zase vzpamatuje.
"Tak se na to podíváme," prohlásil Eirik, když se na podzim vrátil ze svých
vikingských výletů. Přes rty mu přelétl ten jeho vlčí škleb. "Olaf pravděpodobně
nesedí v sedle tak pevně, jak si myslí. Až dosud se mu v Angín zas až tak dobře
nevedlo."
"A určitě je řada těch, jimž ublížil, a ti se budou chtít pomstít," podotkla
Gunnhilda. "A v Irsku také nebude bez nepřátel. Kdyby ses s nimi spojil..."
Přemýšlela o tom od první chvíle, kdy se to dozvěděla.
Eirik přikývl. "Zjistíme si o tom všechno, co se dá, a probereme to spolu. Budu
potřebovat tu tvou lstivost." A možná i čarodějnictví, pomyslela si a roztřásl
ji chlad. Buď jak buď, šance pro její rod znovu stoupaly. Přimhouřila oči a skrz
plameny se na něj usmála. "Mám ti pár kousků ukázat už dnes v noci?" zavrněla.
Zjara už byl zase pryč, ale vzal si s sebou méně lodí než předtím a "uvažoval o
méně nájezdech než bylo dohodnuto. S ním vypluli také synové Drnového Einara
Arnkel a Erlend, bratři Thorfinna Jarla. To, že nyní stojí při králi, jim časem
možná něco vynese. Také s ním odpluli jistí muži bystrého rozumu a úlisného
jazyka, které vybrala Gunnhilda. Ti budou získávat spojence mezi vikingský-mi
náčelníky a mořskými králi roztroušenými ve Skotsku, západním Islandu a samotném
Irsku.
Gunnhilda zůstala doma a dál sháněla zprávy z Jižní Northumbrie. Nemálo tamních
shledalo, že nejsou s králem Olafem až tak šťastni. Byl chamtivý, často se
dopouštěl ukvapených úsudků a otálel se stíháním příkoří, k nimž
po válce bezuzdně docházelo. Ani se nijak nechystal na další střet s Angličany;
naopak, uznal krále Eadreda svým panovníkem a odváděl mu ve zlatě i zboží daně,
které by našly lepší využití doma.
Jako stoupající sokol vzrůstala v Gunnhildě naděje. Za pomoci písaře a
spolehlivého kapitána poslala Eiri-kovým jménem dopis arcibiskupovi Wulfstanovi.
Vypadá nepravděpodobně, že? - psalo se v dopise - že Olaf jen čeká na
příležitost, aby se mohl zbavit anglického jha. Nebylo by moudřejší povolat
Stránka 107
krále, který to už jednou udělal a udělá to znovu a nyní má mocné spojence, s
nimiž se postaví proti válkou unaveným Angličanům?
Mezitím se také dozvídala o vývoji událostí v Norsku. Egil s Thorsteinem během
zimy přeputovali celou zemi. aby našli krále Haakona a předložili mu své
případy. Haakon dosud pobýval nejčastěji v Thraandheimu. To byl nejsilnější
norský kraj a domov Sigurda Jarla, jeho nejbližšího přítele. Thorsteinův nárok
král uznal. Egilovi sdělil, že vztahy mezi ním a jeho bratrem Eirikem se sice
nevyvíjejí nejpříznivěji, ale přesto považuje za nejlepší s touto záležitostí
posečkat.
Egil se nabídl, že vstoupí do jeho služeb, stejně jako vstoupil do služeb krále
Aethelstana. "Nebyl bych nijak překvapen, kdybyste se ty a král Eirik brzy
střetli znovu, a pak zjistíš, že ho Gunnhilda obdařila mnoha syny." Když to v
dáli na Orknejích Gunnhilda uslyšela, jen se pousmála.
Po tom všem, co Egil učinil jeho rodině, od toho dá Haakon ruce pryč- Ani ho
nechtěl mít dál v Norsku. Nicméně kvůli památce krále Aethelstana udělil
Islanďanovi svolení dovést svůj případ v rámci zákona až do konce.
Cestou zpátky na jih využil Egil pohostinnosti hersira jménem Fridgeir, který
měl za ženu Arinbjórnovu sestru. Jejich dcera byla v žalostné situaci. Ukázalo
se, že ji chce obávaný berserk Ljot Sinalý. Jí se hnusil, ostatně stejně jako
většině lidí. Vyzval jejího otce na souboj, který to
měl rozhodnout. Egil se do toho vložil - vyzval Ljota, ať bojuje nejprve s ním,
a zabil ho. S nezměrnými díky pak
pokračoval v cestě.
Ljot pocházel ze Svithjodu. Podle zákona platilo, že když nějaký cizinec zemře v
Norsku bez dědiců, všechen jeho majetek - což u Ljota nebylo málo - připadne
králi. Jak Gunnhilda zjistila později a značně ji to překvapilo, Egil jakékoli
úvahy v tomto směru zavrhl.
Vyhledal však Atliho Krátkého a ten prohlásil, že jestli někdo někomu něco
dluží, tak Egil jemu za to, že mu zabil dva bratry. Egil proti němu vznesl
žalobu. Předstoupili s tím před Gulský ting. Když Atli předvedl dvanáct svědků,
kteří odpřísáhli, že dědictví Bjorna Brynjolfssona je právoplatně jeho, Egil se
vytasil s jedním starším zákonem, podle nějž by měl rozhodnout souboj. Atli
zvolal, že to chtěl právě navrhnout sám, aby pomstil ty vraždy. Však vyhrál už
jiné souboje.
Nejprve společně koupili obrovitého starého býka. Bylo zvykem, že ten, kdo
vyhraje, obětuje bohům býka. Pak se chopili zbraní a pustili se do toho: ostatní
to sledovali z vně vykolíkovaného prostoru. Obě kopí minula. Sekali po sobě
meči, až měli oba štíty na třísky. Bojovali dál. Egilův meč ne a ne zasáhnout.
Tady působilo nějaké zaklínadlo, pomyslela si Gunnhilda. Přála by si, aby bylo
její. To by možná působilo lépe.
Nakonec Egil odhodil meč a zaútočil holýma rukama. Svou váhou srazil Atliho
Krátkého na zem. Vlastními zuby mu prokousl krk. A tak zemřel poslední syn
Thorgeira Trnité nohy.
Posedlý vražedným běsem se Egil vrhl na býka, pravou rukou ho popadl za tlamu,
levicí za roh a zlomil mu vaz.
A tak získal zpět dědictví své ženy. Nějakou chvíli strávil ještě v Sognu, kde
dohlédl na půdu a statky a pak odplul domů na Borg.
Po pravdě řečeno, Gunnhilda se v myšlenkách zabývala touto záležitostí méně, než
by asi činila jindy. Měla jiné starosti, splétala své sítě.
Mezitím se jí vrátil Eirik. Jeho lodě přistály jednoho jasného podzimního dne,
kdy na vlnách tančily sluneční skvrny a divoké volání tažných ptáků se neslo
jako vzdálené dutí válečných rohů. Zprávy, které přinášel, odpovídaly těm, které
dospěly k ní, a byly plné naděje.
XV
Do Thraandheimsfjordu vplul plně naložený knarr. Náležel Ranulfu Aasgeirssonovi,
místnímu usedlíkovi, který často vyplouval za obchodem na západ. Zimu strávil v
Anglii a brzy zjara se vydal domů. Lidé jeho loď znali, neprodleně to oznámili
Sigurdu Jarlovi a ten vyslal člun vyzývající Ranulfa, ať přistane u Hladi a
pobude tam, jak dlouho se mu zlíbí.
Rozlehlý dvorec se jen hemžil válečníky - obsadili každou budovu, která jim
mohla poskytnout přístřeší, a na polích stavěli stany. Schylovalo se k západu a
služebnictvo se chystalo vynést ven hlavní jídlo dne. Lavice v síni zaplnili
urození muži. Jarl neseděl na výsostném místě, to obsadil plavovlasý mladík, ale
na čestném místě naproti. Ranulf přivedl do síně svou posádku a pozdravil ho.
"Buď pozdraven a vítej, Ranulfe," pravil Sigurd přívětivě. "Přišel jsi v
příznivou dobu. Jak už jsi jistě slyšel, je tu král. Pane," obrátil se ke králi,
"toto je Ranulf Aas-geirsson, významný místní statkář a mořeplavec."
Kupec a námořníci se obrátili a složili králi poklonu. Byl mezi nimi i jakýsi
Stránka 108
pocestný v plášti s kápí, která mu stínila tvář, nicméně podle šatů a oholené
brady Angličan.
Haakon nasadil svůj podmanivý úsměv. "Jsem rád, že se s tebou konečně setkávám,"
pravil. "Slýchávám o tobě, ale zdá se, že jsi pryč vždycky, když..." Cizinec
shodil kápi. I on byl mlád a měl tupý nos a ruměné tváře. Vyholené
temeno hlavy, na němž během cesty vyrostlo nízké strniště, věnčily kudrnaté
hnědé vlasy. Pntemaý dav-vyjeveně zasykl. Věděli, co to znamená.
Haakon zalapal po dechu. "Brihtnothu!" zvolal. ..Sním či bdím?-'
Příchozí vystoupU dopředu. "Ne, králi," odpověděl tiše. S norštinou se jeho
jazyk vypořádal dobře. "Ale já sním o tomto dni už dlouho." Maličko pozvedl
levici. Na prsteníčku se zaleskl úzký stříbrný kroužek.
"Ah, buď vítán, buď tisíckrát vítán!" Haakon seskočil na zem, rozběhl se ke
knězi a popadl ho za ruce. Rozhostilo se užaslé ticho. Služebnictvo strnulo.
Haakon se rozhlédl kolem. V pruhu světla, dopadajícím dovnitř dveřmi, se
zableskly jeho oči. "Je zde Brihtnoth, Gyricův syn. který stál vysoko v přízni
mého pěstouna krále Aethelstana a později Aethelstanova bratra krále Eadmunda.
Vyrůstali jsme spolu. Jsme jako bratři."
"Jaká čest a chvála," pravil Sigurd. Jeho hlas se rozlehl do všech koutů dlouhé
síně. "Buď mezi námi. Brihtnothu, vítán tak, jak jsi vítán našim králem."
Brihtnoth se začervenal. "Král, král je příliš laskav," vykoktal.
"Jaký požehnaný vítr tě sem zavál?" otázal se Haakon.
"Ty jsi říkal - předtím, než jsme se rozloučili, Haako-ne..." Brihtnoth se
vzpamatoval. "Než jsme se rozloučili, pane, říkal jsi, že jestli se někdy nechám
vysvětit na kněze, pošleš pro mne. No, a tak jsem nechtěl čekat."
Sigurd svraštil čelo. Ostatní jen vyjeveně zírali.
Haakon pohodil hlavou a rozesmál se. "Dnes nebudeme mluvit o víře," zvolal
rozjařeně. "Budeme se všichni spolem veselit!"
Kapka po kapce napětí polevovalo. Pomohlo, že se Brihtnoth tiše odebral s dvěma
třemi mladíky od Ranulfa na nejvzdálenější konec tabule. Zbytek posádky sice
musel odejít ven, ale Sigurd nařídil, aby i o ně bylo dobře
postaráno. Ranulfa si jarl posadil vedle sebe. Ženy přinesly rohy s čerstvým
pivem.
"Měli jste dobrou plavbu?" otázal se Sigurd. "Jaké novinky přinášíš?" A šum v
síni znovu odumřel, leč nyní proto, že všichni nastražili uši.
..Mnohé se udalo." odpověděl Ranulf. "A tím nejvýznamnějším je toto." Zadíval se
směrem k Haakonovi. "Přezimovali jsme v Anglii a krátce předtím, než jsme
odpluli, jsme se doslechli, že král Eirik Haraldsson je zase zpátky v Yorku."
Zvedly se pobouřené výkřiky a hrozilo, že propukne nezvladatelná vřava. Sigurd
si pokynem ruky vyžádal ticho. Rudá a bOá se stíhaly na Haakonově tváři. Nikdy
neuměl pořádně skrývat své pocity. Během jídla to v jeho okolí vřelo dotazy,
odpověďmi a řečmi, ale on mluvil jen stručně a jedl rychle-; -;.=? ^;
Ať už se stolovníci stihli či nestihli nasytit, jakmile vstal, hostina skončila.
Prohlásil, že dokud je venku ještě světlo, chce se projít s Brihtnothem a
promluvit si s ním mezi čtyřma očima. Nikdo zjevně netoužil se k tomu jakkoli
vyjadřovat. Ti dva spolu odešli bok po boku. Za nimi, v dostatečné vzdálenosti,
aby byli z doslechu, pochodovalo asi dvacet strážných.
Po nějakou chvíli kráčeli beze slov. Slunce zmizelo za hřebeny pobřežních hor,
ale obloha byla ještě světlá a hladina fjordu se třpytila. Svěže zelená tráva a
rozvité mladé listy dodávaly dloužícím se stínům měkký jas. Povíval slabý vánek,
přinášející z lesa vůni prsti a ptačí švitoření. Haakona zalila vlna vřelosti.
"Řekni mi o sobě všechno, co se stalo, všechno," požádal.
"Nic moc, pane..." začal Angličan.
"Tady jsme sami. Dovol mi být jen pouhým Haako-nem."
Brihtnoth se na něj podíval, sklopil zrak a začervenal se.
"Často mívám pocit osamění," pokračoval král. "Jen
zřídkakdy jsem doopravdy sám, ale uvnitř sám jsem. Poděl se se mnou o ta léta.
která jsme trávili každý zvlášť.""
"Se mnou - se nic zvláštního nedělo - Haakone - až do dnešního dne, kdy jsem se
s tebou zase shledal."
Král užasle potřásl hlavou. "Ty a kněz. Boží člověk."
"Můj biskup souhlasil, že toto je Boží dílo, poslal mne sem a dal mi své svolení
a požehnání." Brihtnoth si hryzal ret. "Ale, Bože, odpusť mi, nepřišel jsem tak
docela jen kvůli tomu."
"Hlavně žes přišel. Budeš mým kaplanem a půjdeš všude se mnou. A nebudeš sedávat
a spávat mezi obyčejným lidem. Zatím tu sedím v sedle dost pevně na to, aby mi v
takových maličkostech nikdo neodporoval."
"Já nejsem významný."
"Jsi. Pravil jsem."
Stránka 109
Nad nimi přeletělo hejno havranů, černý, krákající mrak. Jako by se té
záležitosti ostýchal, Brihtnoth se otázal: "Jak se ti vlastně vede? Tam za mořem
jsme o tobě slyšeli tak málo."
"Na tomto světě bohudíky docela dobře. Má duše však... Ale v tomto ohledu je
vždycky práce dost a dost." Haakon nasadil strohý výraz a hlas mu zdrsněl. "A do
toho všeho ještě ten Eirik Krvavá sekyra. Víš něco, o čem se v síni nemluvilo?"
Brihtnoth se zhluboka nadechl. Když pak promluvil, stroze odsekával slova, jak
to dělával jeho otec. "Jen to, že když jsem studoval v Yorku, byl tam. a tam
jsem se setkal s ním i s královnou - je to podivná žena, Haakone, podivná - a
oni pak odešli a já jsem tam zůstal. Kdybych věděl, co jsou ti dva zač a jak moc
se tě to týká, měl bych oči i uši co možná otevřené. Všiml jsem si, že mezi
Yorkem a Orknejemi pluje hodně lodí. Slyšel jsem, že se nějací muži od nich
sešli za zavřenými dveřmi s nor-thumbrianskými předáky, ale jejich rty zůstaly
zamčeny. Prostí lidé snad měli své důvody nenávidět Olafa Opánka, ale mně
připadá, že většina klepů, které o něm kolovaly
- jaký je to ničema, lakomec a hříšník - mu křivdila. Ve skutečnosti nebyl tak
zlý."
"Umím si představit, kdo ty povídačky vymyslel a nechal je roznášet po domech a
hospodách," poznamenal chmurně Haakon.
"Nepřísluší mi říkat, kdo, ale... Jako člen církve, neboť jsem byl čerstvě
vysvěcen, jsem rovněž postřehl, že arcibiskup Wulfstan přijímá tajné posly krále
Eirika i nespokojené náčelníky z Yorské Northumbrie. Doneslo se to i králi
Eadredovi. Jakmile se zima dala na ústup, vyslal vojenský oddíl, který Wulfstana
zajal a dopravil do vězení - proslýchalo se, že do Jedburghu. To se však
místnímu lidu nijak nelíbilo! A vzápětí se mi donesly zvěsti o tom, že si muži
brousí zbraně. A na Orknejích zrovna tak. Já jsem nebyl... Haakone, já jsem se
tě nerozhodl vyhledat ze zbabělosti. Myslím, že královně Gunnhildě jsem se
dokonce zamlouval. Ale mohl bych se tam dostat do pasti."
Haakon přikývl. "Ovšemže. A tak jsi odplul s Ra-nulfem."
"Nejprve - pamatuješ - plul na jih, pro nějaké zboží na obchodování. Ne daleko
na jih. Ty zprávy se tam dostaly dřív, než se vydal za moře." Zprávy, že Eirik a
jeho spojenci připluli s celou flotilou a že když přistáli, došlo k povstání a
Olaf Opánek se svou družinou uprchl zpátky do Irska.
"A to je všechno, co vím, pane - synu - Haakone." Brihtnoth se posmutněle usmál.
"Jaký to podivný pocit, že bych tě kdy měl nazývat synem."
Haakon to přešel mlčky. "Řekl bys, že Eirik byl předtím dobrým králem, a proto
ho povolali zpět?"
"Nebyl horší než většina ostatních, řekl bych," odpověděl Brihtnoth obezřetně.
"A na rozdíl od Olafa neposílal králi Eadredovi žádné daně a ani nedopustil, aby
někdo od Eadreda učinil něco takového jako svrhnout arcibiskupa. A věřím, že
něco takového nedopustí ani teď."
"Hm." Haakon si zamyšleně mnul krátkou zlatou
bradku. "Co myslíš, o co se teď Eadred pokusí?"
"Jsem si jist, že se s tím jen tak nesmíří. Co jinak k tomu mohu říci, já,
prostý kněz?"
Haakon se nevesele zachechtal a poplácal svého přítele po rameni. "Kněz, to ano,
ale prostý ne. Na to tě moc dobře znám."
Brihtnoth se usmál, potřásl hlavou a zůstal zticha. Kráčeli dál. Stínů přibývalo
a obloha na východě tmavla.
Haakon se zase zatvrdil. "Myslíš, že se Eirik spokojí s tím, co má ted?"
"Nevím. Ale pochybuji o tom. A jeho synové nemají nijakou zálibu v míru."
Haakon se skrz jedlový les. který se před nimi tyčil, zadíval kamsi do dálky. "A
proto se musím mít neustále na pozoru před útokem ze západu," řekl tiše. "A země
zatím krvácí. Král Tryggvi a král Gudrod na jihu jsou mi věrní, ale na vedení
války jsou příliš mladí, jenže zároveň už nejsou tak mladí, aby mohl jejich
jménem jednat někdo jiný. Vikingská loďstva pustoší tyto břehy stále častěji a
častě-ji. My Norové s nimi můžeme leda tak na místě bojovat, jenže i když bitvu
prohrají, uklouznou nám a prchnou. Kvůli Eirikovi mi už nezbývají sily na to,
abych šel po kořenech toho zla. A kořeny jsou v Dánsku. Král Harald Modrozub
vůči nám necítí ani závan vlídnosti. Modli se za mne, Otče."
"To dělám pořád. Cos odešel, modlím se za tebe neustále. Jak jen jsem chvátal
vždycky, když připlula z Norska nějaká loď, jen abych se dozvěděl, co se děje!"
Král to v zajetí myšlenek zřejmě ani neslyšel. "Celkem vzato, můj národ mne
miluje. Ale to s těmi lupiči -to, že nevedu žádnou válku, že jsem si nedobyl
žádných vítězství - nad tím se pozastavují," povzdechl si. "A také, jak mi bylo
řečeno, se jim nezdá, že jsem si ještě nevzal žádnou královnu, jejíž rod by nám
mohl pomoci. A nejhorší je asi to, že nehodlám mít nic společného s těmi jejich
pohanskými rituály. Z Boží milosti měli až dosud
Stránka 110
sklizně a rybolov dobré, dokonce nadmíru. Ale jakmile to nevyjde, Norové usoudí,
že se na mne jejich bohové rozzlobili."
Brihtnoth se pokřSoval. "Nechť dobrá léta pokračují - a ty nechť zvítězíš."
"Kdybych se tak jen zbavil té hrozby Eirika..."
"I v tom ti Bůh pomůže, v hodině, kterou sám zvolí. Protože tys jeho apoštol."
Haakon propadl žalostiplnému rozpoložení. "Nepříliš šťastný."
"Proč. dokonce i v Anglii slýcháme o těch, kdo byli obráceni na Víru."
"Ah ano, tu a tam těch pár kněží někoho pokřtí. Povětšinou se však obávám, že
přijímají křest kvůli mně nebo v naději, že ode mne něco získají. Jen nemnoho
jich skoncuje s obětováním. Já je přece za to nemohu zatratit, ne? A každým
rokem bude těch, kdo uznají Krista, méně a méně. Myslím - doufám, že to není
hřích beznaděje..." Haakon se rovněž pokřižoval. "Myslím, že zbylo jen pár těch,
kteří opustí staré bohy bez vážnějšího důvodu, než jim jsem zřejmě schopen dát
já. Je to umíněné plemeno, tihle Norové." Narovnal se v ramenou. Zvedl hlavu.
Před sebou uviděl zářit večernici. "Ale stateční, tvrdí, čestní. Nemohu je
nemilovat."
Brihtnoth se zdržel poznámky, že ne všichni ze západu by s tím souhlasili. "Ten
Sigurd Jarl, náš hostitel, je zjevně mocný muž. Kdyby se podařilo přesvědčit
jej, matička církev by získala syna skoro stejně silného jako ty."
Haakon si povzdechl ještě smutněji než předtím. "Kéž by se tak stalo. Jenže on
stojí při svých bozích stejně pevně jako při svých přátelích. Nikdo jim
neobětuje tolik jako on."
Soumrak se plížil z lesů a táhl přes Hladi. Vánek se ochladil. Večernice zářila
čím dál jasněji. Začaly vyskakovat další a další hvězdy.
"A já tomu rozumím," prohlásil Haakon, víceméně
sám pro sebe. "Slýchám ty příběhy, ty balady už odedávna. Velikost, hrdinná
srdce..." Trhnul sebou a zastavil se. Znovu a znovu se křižoval. ..Ne! Ne!"
Brihtnoth se rovněž zastavil. Šero houstlo. Brzy se budou muset vydat zpět.
..Ale Sigurdovo přátelství si musíš udržet tak jako tak," pravil pomalu.
"Myslím, že bez něj bv se mi otěže vládv wmkly z rukou."
"To se nesmí stát. Ty jsi král. který přináší Víru."
Haakon popadl Brihtnotha kolem ramen. ..Tomu jsem věřil, když jsem sem přišel."
vyhrkl. ..Ale má Mra slábne. Tobě, otče, se doznávám, že můj zápal už umdlévá.
Ale nyní, když jsme spolu... Pomoz mi. dodej mi odvahy, buď se mnou... Já půjdu
dál. My půjdeme."
X
První léto a zimu po návratu strávil Eirik víc na koňském hřbetě než na lodní
palubě. Objížděl celou Yorskou Northumbrii a stíhal zločince, nezřídka i za
pomoci loveckých psů. Rozsuzoval pře a obdarovával náčelníky. Připravoval je na
boj, pokud to bude nutné, za zemi. která se teprve vzpamatovávala z předchozích
válek. Jeho odměřenost a příkrost mu vynášela pramalou oblibu, ale v jejich
očích stál vysoko, znamenal pro ně naději na lepší časy. A to mu stačilo.
Podobně to probíhalo v samotném městě Yorku. K těm, kteří ho poslali pryč, sice
ochladí, ale netrestal je ani jimi veřejně neopovrhoval. A pokud šlo o ně, ti
bez váhání udělali, o cokoli je požádal. Dokonce ani kněží a biskupové mu ani
slůvkem nevytkli pohanské obětiny, které konal jak on, tak řada jeho stoupenců.
Prováděli je dostatečně v ústraní, na venkově, a ne více než dvakrát třikrát do
roka. Na mše chodil kapánek častěji než obětoval, i když nikdy neustoupil
natolik, aby se vyzpovídal a přijal hostii. Koneckonců, říkali si mezi sebou
horliví
to král Eadred přece vztáhl ruku na našeho arcibiskupa.
Ale především přijímal návštěvy: kupce z ciziny, her-siry a válečníky z Orknejí.
vikingy. kteří se zastavovali na přátefikou návštěvu. Mezi posledně jmenovanými
byli i mořští králové, muži. kteří se tímto přízviskem pyšnili, protože měli
jednoho dva předky z královského rodu, ale jejichž majetek se omezoval jen na
nějaký ten statek či pevnost někde v západních krajích a kromě toho měli už jen
lodě se svéhlavou, nezvladatelnou posádkou. A to všechno Eirik bohatýrsky
hostil. Prolomili místní šedivou nudu. dali jeho neklidné duši pohlédnout za
místní hradby, přinášeli novinky, brali s sebou jeho posly a mluvčí. Gunnhilda
je vítala stejně dychtivě.
Jinak byla - odhlédnuto od Eirika a dětí - osamělá. Jenže, jak ji maně napadlo,
to byla vždycky.
Skrz tyto návštěvy sledovala, byť útržkovitě, dění ve světě. Jak zjistila, král
Eadred nebyl plně připraven na další válku na severu. Ale v tom roce povolal
Olafa Opán-ka k návratu z Irska a pověřil ho dohledem nad Cumbrií, hrabstvím na
severozápadě a západě Yorské Northumbrie. Když to Eirik uslyšel, vybuchl smíchy.
"Teď tam máme alespoň o starost méně." poznamenal.
..Stejně." varovala ho Gunnhilda. když osaměli, "bude nutné to pozorně sledovat.
Stránka 111
Není to žádný ustrašenec." Na chvíli zůstala ustaraně stát. Lampa blikala.
"Nicméně," zamumlala, "by to pro nás mohla být vhodná příležitost."
Eirik napjal všechny svaly jako vlk větřící kořist. Pomalu mu docházelo, v jakém
je Gunnhilda rozpoložení. "Co tím myslíš?"
"Králové z Dublinu po sobě zanechali ještě další syny. Když ti teď mají Olafa z
cesty, budou se snažit získat víc, než mají teď. Co kdy'bychom jim ukázali, že
se jim vyplatí vrhnout se ne na York jako předtím, ale na Anglii?"
"Thore, bac mne, to je ale nápad," zašeptal Eirik. Oči mu vzplály. "Jakou já to
mám ale královnu!" Strhl ji do
náruče jako nějakou kořist a odnesl ji sa postel. Jeho ruce strhly sukně a
kamaše.
Takhle to bylo uspěchané a hrubé. Přece není nějaká samice v říji, chtěla být
laskána. Jenže jako vždy jen blýskla úsměvem a přirážela svými boky proti jeho.
To byla jedna z drobných lstí, kterými si ho držela pro sebe.
Nechat ho, ať si povalí jakou chce. hlavně když to není doma, ale nedopustit,
aby se zajímal o nějakou děvku blíž či si dokonce posadil na kolena nějakého
jejího spratka. Nedopustit, aby si přivedl domů nějakou milenku, obdaroval ji
zlatem a dal jí její domácnost. Gunnhilda věděla, že hodně z úcty, kterou
vzbuzuje, ruku v ruce s mocí, která k úctě vede, pochází z toho, že je jeho
jedinou manželkou a že si je s Eirikem Krvavou sekyrou rovna téměř ve všem.
Kromě toho se ho nemohla nasytit.
Zatímco přirážel, počítala pozpátku dny, kdy naposledy krvácela. Dnes by to mělo
být bezpečné dost. Měla odpor k bylinám a tajnému zabíjení života v obavách, že
možná zakořenil v jejím lůně. Ostatně i pro ni to znamenalo určité nebezpečí. No
nic, docházelo k tomu jen zřídka. Zjevně ji převážně ochránila zaklínadla, která
vysílala rovněž potají.
Protože další děti už nechtěla. Byla dosud štíhlá a pružná, s vlasy černými jako
havran a kůží mladistvě napjatou a pevnou. Nebyla si jistá, jestli jí i v tom
pomáhá zaklínání. Ale prsa už jí trochu ochabla a břicho už také nebylo úplně
ploché. Nic nemůže přemoci Elli, stařenu, která srazila na kolena samotného
Thora. Ona to může jen na čas oddálit. Potom už bude většina mužů hledět jinam.
Sedm žijících synů musí stačit na udržení království, které si zase dobudou
zpět, a rodu přes všechny bouře nadcházejících časů. Svým způsobem bylo dobře,
že Eirik Norsko ztratil - když už se to muselo stát. Tito synové buď opustili
domovy svých pěstounů v raném věku, či ni-
kdy ani u žádného nebyli. Od té doby vyrůstali všichni pod jednou střechou;
Arinbjorn jim nebyl ničím víc než učitelem a rádcem. Ano, jsou domýšliví a
nedůtkliví, jak se na ně také patří, ale díky tomu, že se vídají den co den a
navzájem se znají, dobývají svět spolu. Ti nepropadnou vražedným svárům potomků
Haralda Krásnovlasého. Společně si dobudou bohatství, moc a slávu.
A Gunnhilda, aniž jim to říkala, je k tomu vychovávala. Vychovávala tak i toho
nejmladšího v době, kdy má matka pro děti mnohem větší význam, než vědí. A ti
starší se možná hádají, ale nakonec se vždycky v klidu dohodnou. A když to
nedokážou sami, ptají se jí, co si myslí. Někdy ji napadalo, zda jejím
největším, nejtoužeb-nějším, jejím jediným opravdovým přáním není právě to, aby
pouto mezi nimi přetrvalo.
Eirik vykřikl, otřásl se a sesunul se z ní. Pobrukovala mu a hladila ho po
vousech a v duchu doufala, že teď už se svléknou a sfouknou lampu.
XVII
Zprávy mezi Yorkem a Dublinem putovaly pomalu, nepravidelně a nikdy se přímo
netýkaly věci. Eirik se rozčiloval, že tam nemůže odejít a jednat osobně.
Gunnhilda tomu byla ráda, nahlížela, že by dost dobře nemohla jít s ním a být
při tom. Alespoň že zatímco se to vleklo a pravděpodobně ještě rok dva povleče,
nevměšují se do toho irští Norové.
Vypadalo to, že klid bude i v Severní Northumbrii, anglickém hrabství
rozkládajícím se na východ od Cum-brie, podél severních hranic yorských zemí a
na sever k zálivu Firth of Forth. Za války pomohla Eadredovi. Eirik tam poté, co
se stáhl na Orkneje, nejednou loupil. Ale od té doby, co se sem vrátil, byla
stejně klidná jako anglický král sám. Špehové neobjevili žádné přípravy na
válku.
Zima se chýlila ke konci a s ní i pošmourné šero, sníh a rozbouřené moře. O
Vánocích hořely na temenech kopců po celé zemi vysoké hranice a v domech teklo
pivo proudem, ať už se jejich obyvatelé pokládali za křesťany, nebo ne.
Velikonoce byl čas, který slavili jako svátek skoro všichni. Žádný pohan by
nepovažoval za nešťastné obětovat svému bohu a Kristus, ten sestoupil do náruče
smrti a zase vítězně povstal. Nicméně mnohé z toho, co lid dělal, připadalo
Gunnhildě dávno zastaralé. Xa Velký pátek lidé na venkově a dokonce i někteří ve
městě obcházeli s planoucími pochodněmi a křikem zaháněli čarodějnice a zlé
Stránka 112
duchy. Na Bílou sobotu si nosili Kukuřičnou Matku. A v neděli rozdělávali u
kostelů ohně proti zlým duchům. V pondělí hodovali, zpívali a tančili kolem
ověnčeného kůlu a modlili se ke svým svatým za bohaté žně.
Při velikonoční mši cítila Gunnhilda až do morku kostí něco z moci prýštící z
Bílého Krista. Ona by o ni mohla jen prosit, a to neudělá. Stejně jako Eirik
byla u svatého přijímání, protože nejít tam v nejvýznamnější den církevního roku
by se v Yorku považovalo za zvrhlost. Jejich zpovědníkem byl neprůbojný, tichý,
starý muž, jemuž se svěřila s některými svými bolestmi, aby v něm vyvolala
strach ze své osoby. Měl-li nějaké tušení, kolik si toho nechala pro sebe, nic
neřekl, a když jí udílel rozhřešení, nakázal jí jen odříkat pár modliteb.
Nevěřila, že by to Krista ošálilo. Snad porozuměl a odpustil. A jestli ne, možná
si to s ním jednoho dne, až skončí své dílo, vyjasní. Teď bude věnovat veškeré
své síly a schopnosti ve prospěch svého rodu a svých dětí.
Kromě toho jsou ve hře ještě jiné síly. Kdo může říci, která svými kořeny
zasahuje nejhlouběji do útrob světa a táhne se pod zemí nejdál?
Mezitím se opět připlížilo jaro, zpočátku ostýchavě, pak škádlivě, zářivé i
pošmourné, hřejivé i mrazivé, slunce i déšť, až najednou na trávu, kde už
skotačila zim-
ní jehňata, vyklopýtala čerstvě narozená hříbata a telata a hejno po hejnu sě
odevšad vraceli domů tažní ptáci. Muži vytáhli z krytých doků lodě a dali se do
práce -utěsnit spáry koudelí, vysmolit je a vůbec připravit lodě na plavbu.
Na tyto práce dohlížel Eirik osobně. Letošního léta znovu vypluje na viking.
Nejenže chtěl; musel. Jeho družina začínala reptat. Jeho truhlice zely
prázdnotou. A král, který není štědrý, co se týče jídla, pití a především
hojných a cenných darů, ztrácí pověst a dává v sázku i království. Příliš mnoho
sedláků ještě nemělo znovu postaveno a zaseto, nebylo na daně. Pomohlo vybírání
poplatků za obchod, král Ead-red však nyní clo s Yorkem zakázal. Veškeré zboží,
které odtamtud přicházelo, umístili jeho úředníci, kam se jen dalo.
Ba co víc, islandští náčelníci, kteří byli připraveni Eiri-ka v případě potřeby
podporovat, by v něj ztratili víru a odpadli by, kdyby jim to spojenectví nic
nevynášelo. A tak usoudil, že sedí na svém trůnu sdostatek pevně, aby mohl
vyrazit za lupem.
Z jeho synů dospěli už čtyři do věku, kdy mohli plout s ním, a byli do toho celí
žhaví - Gamli a Guthorm stejně jako předtím, Harald s vlasy jako len a Ragnfrod
s vlasy jako rudý plamen tentokrát prvně. Gunnhilda stála se svými ženami a
strážemi na molu a hleděla za loděmi, jak veslují po řece, až jí zmizely z
dohledu. Pak se vrátila zpět řídit chod království.
Zanedlouho přišel ze severu dopis. Doručitelem byl jakýsi nemluvný Angličan.
Uveden ke Gunnhildě jí sdělil, že obsah dopisu nezná, ale že dopis nemá být
otevřen v přítomnosti nikoho, na jehož mlčenlivost se nedá spolehnout. Byl
nešťastný, že ho nemůže předat králi Eirikovi. Gunnhilda ho stroze vyzvala, ať
ho předá jí. Kolem stáli ozbrojení strážní; Eirik jim nařídil poslouchat ji
stejně, jako by to byl on sám. Posel porozuměl.
Když osaměla, neustále dopis převracela v rukou. V prstech cítila pergamen
chladný a suchý jako hadí kůži. Co tu jen spočívá, jaká rána tu číhá? Kdyby si
ho tak jen mohla přečíst! V křesťanském písmu spočívá moc a tajemství, na něž
její runy nedosáhnou. Kolik moci jen z něho křesťanský svět těží?
Poslala pro svého poslušného kněze.
To, co jí nahlas předčítal, bylo od nějakého Oswulfa, vysokého úředníka krále
Eadreda v Bamburhu na severním pobřeží Northumbrie. Jako čerstvě jmenovaný do
svého úřadu sděloval v dopise své přání uchovat mír a dobrou vůli. Domníval se,
že by mohl králi Eirikovi - ano, on či jeho písař opravdu psali 'král' - sdělit
něco, co by rád slyšel. Navrhoval, že si o tom přijde promluvit do Yorku.
Gunnhilda svraštila čelo. Bylo to nějaké podivné. Ví to vůbec Eadred? Možná že
ne. V takových odlehlých končinách mu často nezbývá, než nechat své lidi dělat
to, co sami považují za nejlepší, přičemž nelze ztrácet čas zasíláním zpráv do a
z Wessexu.
Poslala po poslovi odpověď- Eirik je v cizině, ale koncem léta nebo začátkem
podzimu by měl být zpět a před odjezdem říkal, že na této výpravě nehodlá
pustošit anglickou půdu. Byla to pravda. V tomto na něj naléhala. Nemělo žádný
smysl rozdmýchávat pohasínající plameny hněvu, když mohl jít zrovna tak dobře
jinam.
Z toho roku se vyklubal rok špatného počasí. Zemi bičoval déšť a kroupy; dlouhé
vlny hnané vichřicí se tříštily o pobřeží, až vysoko stříkala pěna. Gunnhilda
toužila vyslat svou duši na pátrám po manželovi. Ale ne, to je vždycky
riskantní, a tady, kde chovají kříž v hluboké úctě, pravděpodobně ještě
riskantnější. Kromě toho - ať už by našla cokoli, stejně by nemohla nic dělat.
Nezbylo jí, než zatnout zuby a neustále si připomínat, jak je Eirik udatný-
Stránka 113
Jednoho horkého dne se zničehonic udělalo dusno a obloha se zatáhla. Parné horko
sílilo hodinu od hodi-
ny, až šaty ztěžkly vlhkem a páchly potem, jazyk se lepil na patro a ani se
nedalo pořádně dýchat. Všichni byli podráždění a nedůtkliví a o ostrá slova
nebyla nouze. Konečně se zvedl lehký vánek, který rychle zesílil do západního
větru. V dálce se setmělo a tma postupovala na východ. Tmu prořízl blesk.
Zarachotil hrom.
Gunnhilda se právě procházela po nádvoří - potřebovala přemýšlet a chtěla se
trochu nadechnout. Cestou zpátky k síni míjela ženský altán. V tu chvíli se
dveře rozletěly a ven vyklopýtala nějaká služebná. Tiskla si dlaň k tváři a
vzlykala.
"Stůj!" vykřikla Gunnhilda. "Co se tu děje?"
Děvče sebou trhlo a zastavilo se. "N-nic, královno. Já-já..."
"Sundej tu ruku." Gunnhilda uviděla zarudlý otisk, který se vybarví v pořádnou
modřinu. "Jdi si po svých." Nebude se před zraky čeledi shazovat výslechem
nějaké děvečky. Ale uvnitř je přece její dcera Ragnhilda. Gunnhilda po ní
chtěla, aby tam denně po několik hodin pracovala. Každé dámě přísluší umět tkát
jemné látky. Děvče uteklo. Gunnhilda vstoupila do altánu. Na nebi se rozvětvil
blesk, zaduněl hrom, zarachotila Thorova kola, zana-říkal vítr.
Uvnitř byla tma, ale v parném dusnu se vznášela omamně svěží vůně bylin
smíchaných se sušenou sítinou. Stojan se stavem se tyčil do výšky muže, na sáh
široký. Ragnhilda se prudce otočila. Závěs, který právě tkala, už dostával
podobu. Když uviděla, kdo přišel, ostražitě se nahrbila. V koutě se ustrašeně
krčila jiná služka.
"O co jde?" otázala se Gunnhilda. "Proč ta dívka utekla?" Sebemenší drobnost
může pošpinit pověst domu.
Ragnhilda se napřímila a nasupila se. "Řekla jsem jí, že je špindíra, a dala
jsem jí facku," odpověděla vzpurně. ..A taky je."
"Co udělala?"
"Namotávala další člunek a upustila klubko." Ragn-hilda jí ho ukázala. "Podívej,
rozmotalo se a příze je umazaná. "
"To přece nebyl důvod ji udeřit. A navíc jsi ji ani neuderila rukou. Vzala sis
na to naklepávač na meč, co?"
"Měla jsem vztek. Dneska je hrozný den. Nic se nedaří."
"Vypadni," nařídila Gunnhilda služce. Děvče vyběhlo ven. Gunnhilda za ní
zavřela. Okenice zůstaly otevřené a za oknem se blýskalo a blýskalo, skrz
burácení větru rachotil hrom; bylo slyšet šuměni blížícího se deště. Gunnhilda
se otočila zpátky ke své dceři. "Jen hlupák vyletí vzteky nad takovou
prkotinou." A takový se taky jen zřídkakdy dožije vyššího věku. "Nikdy nikomu
nečiň bolest, pokud z toho nemáš nějaký užitek. To je pusté mrhání silami. Ať už
nikdy o ničem takovém neslyším."
"Dobře. Půjdu." Ragnhilda škrobeně vykročila.
"Stůj!" zazvonil jasně Gunnhildin rozkaz. Dívka sebou cukla a zastavila se.
"Nebudeš vysedávat, trucovat a litovat se. Poučíš se z toho, co se stalo.
Přidělím ti nějakou práci v síni."
"Ale!" vyjekla Ragnhilda.
Na chvíli tam stála, zaťaté pěsti u boků, ve světle blesku se mihly bělma očí.
Vždyť je ještě tak mladá, pomyslela si Gunnhilda. Ale roste před očima - pružné,
štíhlé boky, ale přesto boky, a pod šaty možná maličko těsnějšími, než by se
slušelo, se nalévají prsy - ráda se předvádí, laškuje a koketuje s mladíky ve
službě - a kaštanově hnědé vlasy jí splývají kolem obličeje tajemného jako
Gunnhildin.
Rozechvěle se nadechla. "Ach, kdybych tak byla volná, tak bych - bych..." marně
hledala další slova.
"Nikdo nikdy není volný," prohlásila Gunnhilda. "Nikdo nemůže uniknout svému
osudu. Ani žena ne. Bude se na nás vzpomínat podle toho, jak se s ním
vypořádáme. Nezneucti krev, která v tobě koluje."
Vytryskly slzy. Nakolik Gunnhilda toužila dívku obejmout, jen si založila ruce
na prsou a zahleděla se na ni.
Ragnhilda potlačila vzlykání, utřela si oči a strnule zůstala stát vedle stavu.
Po chvíli ze sebe zajíkavě vypravila: "Ach, matko, já chci být jako ty."
Teď už se Gunnhilda usmála a natáhla k ní ruku. "Tak je to lepší. Vítej zpátky."
Ragnhilda ruku přijala. Jak má útlou a jemnou dlaň, pomyslela si Gunnhilda.
"Já, já chci být také královna," vykoktala Ragnhilda. ..A mít krále jako je
otec."
Jistě, pomyslela si Gunnhilda, jak by si nějaká dívka s takovým otcem, jako je
Eirik, mohla přát něco méně?
Ragnhilda se narovnala - napůl ještě dětinská domýšlivost sama. "A taky budu.
Stránka 114
Nic mne nezastaví. Nic."
I když ji to její dnešní smělé a bezstarostné srdce dovede k mnoha přehmatům,
čas ji naučí, pomyslela si Gunnhilda. A nakonec jí pomůže domoci se dobrého
postavení. Křesťanky se mohou odplížit ze světa do kláštera, žít jalově a
bezmocně. Ale to není nic pro nikoho, kdo nese krev Özura Skvrnité brady,
Rijgnvalda Jarla a Haralda Krásnovlasého - Eirika Krvavé sekyry.
"Dobrá," pravila Gunnhilda. "Tak pojďme, ať jsme v síni dřív, než se rozprší."
XVIII
Dříve než to čekali, přijel do Yorku tryskem jezdec vykřikující, že po řece
veslují královské lodě.
I když byl Eirik rád, že zase vidí svou ženu, ať jich měl během cesty, kolik
chtěl, jinak moc šťastný nebyl. Po celé dny se za té sloty jen snažil udržet
směr. Pobřeží Skotska, Irska a Walesu nalezl už vyloupená, a dokonce i když táhl
s posádkou dál do vnitrozemí, získali méně, než doufal -sotva tolik, aby to jeho
orknejské spojence přesvědčilo, že
to vůbec mělo cenu, a jeho domácnost přežila do příštího
roku.
Nad Oswulfovým vzkazem se celý rozjařil. Zavolal kněze a obratem měl napsaný
dopis, v němž se říkalo, že by se s vysokým úředníkem z Bamburhu také rád setkal
a že mu zaručuje bezpečí bez ohledu na to, co z jejich setkání vzejde.
Oswulf přicestoval v den, kdy severní vítr vířil po nádvoří závěje suchého
listí. Eirik ho přijal vstřícně. Vyměnili si dary. Eirik na jeho počest
uspořádal hodokvas, na nějž byli pozváni i přední muži z Yorku.
Gunnhildě se od první chvíle nelíbil, jenže by dost dobře nedokázala říci proč.
Byl to statný muž s řídnoucími nazrzlými vlasy a všetečnýma očima. Zuby měl
prohnilé už od kořenů a díky tomu šišlal. V řeči bystrý a obezřetný, pil jen
střídmě. Jeho slova přetékala přátelstvím.
Později si pohovořili s Eirikem o samotě. A ještě později hovořil Eirik o samotě
s Gunnhildou a sdělil jí, o co jde.
Do chladného, ošidného šera v komnatě se zableskl jeho úsměv. "Jistěže otevřeně
nic proti králi Eadredovi neřekl. Ale naznačoval - a to ostřeji, než se mi dosud
z Dublinu doneslo - možnost spojenectví mezi námi dvěma: on bude vládnout
Severní Northumbrii jako já Yorku a společně budeme odrážet všechny útoky z
jihu. Nejprve však - a v tom měl pravdu - budu potřebovat hmotné zajištění,
abych si mohl držet víc válečníků, než mám teď. Rozeslal špehy. Řekl mi, jak
nejisté postavení vlastně Olaf Opánek v Cumbrii má. A za cumbrijskými hranicemi
se snad vůbec neloupilo."
Gunnhildě naskočila husí kůže. "Ty věříš pouhým slovům?" zeptala se rozvážně.
"Ne, ne. Věřím ve vlastní sílu. Toto je mizerný rok. Ale během zimy si to
prověřím osobně. Jestli zjistím, že Oswulf mluvil pravdu, tak s nástupem jara
seberu silné loďstvo - jak své, tak to, co mají bratři orknejského jarla
a mořští králové odevšad. Budeme rabovat na místech zatím víceméně netknutých.
Napěchujeme si lodě kořistí. Pak ať si Eadred zkouší, co chce."
"Je to velké riziko," poznamenala Gunnhilda.
"A šance na velký zisk." Eirik pohodil hlavou. "Co jiného mohu dělat?"
Věděla, že nemá smysl ho dál přemlouvat. Léta soužití s ním ji naučila poznat,
kdy to nemá smysl. Ostatně by to mohlo dopadnout dobře. Jen to neblahé tušení...
"Myslím, že bude lepší, když všichni naši synové zůstanou doma," prohlásila.
"Kdoví, co může král Eadred natropit, zatímco ty budeš pryč a s tebou tolik
našich kopí, a navíc se mu otevřeně vzepřeš. A pak se nám tu velitelé můžou
hodit."
Pravděpodobně jí zabere celou zimu, než s tím bude souhlasit. Pak ještě bude
muset své rozhodnutí sdělit těm mladým vlkům. Ale ať tak či onak - tentokrát jim
v odjezdu zabrání.
XIX
A znovu přišlo jaro s pleskáním křídel a probouzelo pole, lesy a toulavé touhy.
V den, kdy zelenající se zemi posely bílé květy hlohu, dala Gunnhilda svému muži
sbohem.
Na břehu řeky to kypělo válečníky a jejich rodinami a lidmi z města, vesničany a
pastevci, kteří se tu sešli na čumendu. Kov se blýskal; mezi nudnou šedí a hnědí
se chvástaly jasné barvy. Hluk se valil po břehu jako příboj a stoupal jako křik
mořských racků. Východ slunce zatím stínily zdi a střechy, ale obloha už nabrala
pomněnkovou modř. Hladinu čeřil vítr, po noci ještě chladný. Zakotvené lodě se
maličko pohupovaly. Žebroví a výstroj sténaly.
Stráže prorazily davem cestu králi a jeho družině a uvolnily molo, kde čekal
jeho drak. Posádka už byla na palubě. Vstoupil na lodní lávku. Z nevyspání se
vrásky
na protáhlém obličeji snad trochu prohloubily, ale únava
Stránka 115
nezanechala žádné stopy na pružném kroku a hrdě napřímených ramenou. Úkosem se
na ni ušklíbl. "Ať se tě štěstí drží," řekl jí. "Ale myslím, že o to se už
postaráš sama."
Gunnhilda vzhlédla, zadívala se do těch chladných, bledých očí a odpověděla: "S
tebou plují naše naděje a touhy." Co víc si mohli říci před čeledí a prostým
lidem?
"Naše modlitby," přidal se Gudrod a pokřižoval se. Nebyl tu žádný kněz, který by
vyplouvajícím lodím požehnal. Eirik sice byl včera na ranní mši, ale na temeni
kopce ještě mezi zaschlými kalužemi krve ležel popel a kosti po předvčerejším
obětování.
Ostatní synové tu a tam něco zamumlali, avšak nic veselého. Tři ze čtyř
nejstarších, kteří s ním byli loňského roku, ani netajili svou rozmrzelost.
Ostatní se jejich na-bručenou náladou nakazili, dokonce i devítiletý Sigurd -až
na Haralda. Ten zřejmě byl ochoten otcovo rozhodnutí uznat, byť nijak radostně.
Eirik na ně kývl, otočil se a seskočil z lávky do lodě. Námořníci loď odvázali a
odrazili. Vesla se zvedla, napřáhla a zabrala. Drak vyrazil po proudu. Jedna po
druhé následovaly další a další a další. Gamli se za nimi upřeně díval, nehnutě,
jen pěstí si poklepával do dlaně, znovu a znovu, mladý Eirik Krvavá sekyra
spoutaný v okovech.
Na Gunnhildu dolehla únava. Bolela ji záda, bolelo ji celé tělo. Této noci si
ani ona, ani její muž vskutku neodpočali. Nyní musí ztlumit vášeň a čekat.
Musí být královnou. "Udržet pro něj jeho království," sdělila synům.
"Třeba si tak získáme slávu!"
Hlas Erlingovi přeskočil a chlapec zrudl. Bylo mu třináct, už mohl jít také.
"Protože nás nenechá získat si ji jinak," zamumlal tmavý Guthorm, celý Özur.
"Letos," prohlásil Harald. "Jen letos. Budou ještě další roky."
Gunnhilda věděla, jak těžce vydobytá je ta neochvějná víra. Ano, pomyslela si, z
nich všech právě on zdědil nejvíc z děda, jehož jméno nese.
Stáli tam, dokud jim poslední záď nezmizela z očí. Pak je odvedla domů.
Týdny se pomalu vlekly. Počasí bylo mnohem lepší než předtím. Gunnhilda se tiše
kojila nadějí, že to je pro Vikingy dobré znamení. Měla dost práce, která jí
nedovolovala utápět se v obavách, unavená uléhala na lože a usínala, ale často
mívala zlé sny. Když synové zrovna nepořádali cvičné souboje, tak lovili,
zápasili, závodili v běhu, pořádali klání na koních a těch prvních pět střídalo
ženu za ženou. Jinak projevovali sklony k zádumčivosti a vyvolávali sváry. Sama
matka musela někdy zakročit, aby hádka nepřerostla ve smrtelně vážný spor. Tady,
v Yorku, opravdu nepotřebovali žádné rozbroje.
Asi po měsíci přivezla konečně nějaká loď ze severu první zprávy. Eirikovo
loďstvo vyplenilo východní pobřeží Skotska, a to s určitým ziskem. Když dopluli
na Ork-neje, na nějaký čas tu zakotvili, než se shromáždily lodě bratrů
Thorfinna Jarla - Erlenda a Arnkela. Na Hebri-dách se Eirik sešel s neméně než
pěti mořskými králi. Odtud vypluli všichni společně dál. Brzy poté však padla na
ostrovy hustá mlha a od té chvíle jako by všechny zprávy pohltilo oslepující
šedivé ticho.
Ani z jihu nedokázala vyzjistit víc než pár kusých zpráv. Nevěstily však nic
vážného a synové z toho byli ještě podrážděnější a svárlivější. Nebýt toho, že
jak ji, tak svého otce chovali ve značné úctě, jen bohové vědí, co zbrklého by
natropili. I na ni čas od času dolehla tíseň.
Jaro míjelo ve slunci a přeháňkách, plození, rašení a bujení, stromy obrostly a
naplnily se ptačím štěbetáním. Každý den byl delší než předchozí.
Přišly zprávy - z Wessexu. Dánský kapitán Ivar Kři-
vonos tam byl za obchodem. Ale místo aby pak zamířil rovnou domů. plul nejprve
do Yorku, kde mohl draho prodat anglické zboží, které se král Eadred snažil
nevpustit na jeho území. Ivar na královské tresty nedbal. Vlasy už měl bílé a po
této plavbě se hodlal v klidu usadit doma.
Jako obvykle se tři ze čtyř starších Eirikových synů vypravili na lov a jeden
zůstal doma - v tom se střídali. Stalo se. že to byl právě Harald. Přijal Ivara
vlídně.
Na druhý den vyhledal Gunnhildu a požádal ji, jestli by si spolu nemohli
promluvit o samotě. Síň zavrhli a odebrali se do podkroví. Venku mrholilo. Lampy
ani nestačily podkrovní světnici řádně osvětlit. Pach spáleného velrybího tuku
nebyl v tomto vlhku a chladu nijak
příjemný.
Na sezení tu byly dvě stoličky. Matka se synem se posadili. Ustaraně se na ni
zadíval. "Co víš o vývoji událostí na jihu?" zeptal se stroze.
Pomalu jí docházelo, kam míří. Tenhle je opravdu ze všech jejích potomků ten
nejbystřejší. A k tomu tak hezký; tunika lemovaná kožešinou zdůrazňující široká
ramena, vlasy a první vousy světlé jak slunce před východem. Nebýt toho, že pro
Stránka 116
něj ženy znamenaly méně než jeho lovečtí psi a koně, snad by byla i žárlila. "Co
po mně chceš?" otázala se. "To ty ses Ivara tak obšírně a do nekonečna vyptával.
Já jsem jen poslouchala, jak se také na ženu sluší a patří."
"Dobře víš, že bychom tě vyslechli, kdybys promluvila, ty, královna. Divím se,
žes to neudělala." Věnovala mu milý úsměv.
"Vedl sis dobře." Učí se, to však nahlas neřekla. "Jsem si jistá, že zrovna tak
dobře sis vedl dnes ráno, když sis ho vzal stranou."
"Nedozvěděl jsem se o nic víc než včera. Nevypadá to, že by král Eadred chtěl
letos v létě válčit, ale Ivar slyšel, že jeho jezdci objíždějí Wessex křížem
krážem. Určitě místokrálům vzkazuje, že se něco chystá, ať jsou připra-
veni. Ivar mluvil s nějakým úředníkem, který si myslí, že se asi potáhne na
Welšany."
Gunnhilda přikývla. "Možná chce vzbudit toto klamné zdání a přitom zamýšlí něco
jiného - to mu mohl docela dobře někdo chytře a důvěrně poradit."
"Vidíš do těchto záležitostí stejně dobře jako otec," poznamenal Harald spíš
chmurně než šťastně. "Máš uši všude."
Povzdechla si. "Kéž by tomu tak bylo. Ale toto není Norsko. Tady je sotva pár
nějakých ubožáků, o nichž se dozvím víceméně náhodou, a pak si je nechám
přivést. Potulní kramáři, dráteníci, vandráci, čarodějnice - ano, ti se toulají,
mnohé vyslechnou, jenže to není z vysokých míst, takže to jsou převážně jen
klepy. Z toho, co jsem dala dohromady, lze usuzovat, že letos nás král Eadred
nenapadne. Potřebuji čas, abych mohla splést pořádnou síť."
"Otázka je, jestli vůbec nějaký čas máme. Ale toto je užitečné, ne? Na podzim se
vrátí otec s loďstvem a válečníky - a orknejští nejsou až tak daleko - že?"
"Já nevím," odpověděla Gunnhilda do šera.
Jeho hlas zpřísněl. "Vrhala jsi runy?"
Seděla mlčky. Ano, a nic z nich nevyčetla. To bylo samo o sobě znepokojující, i
když, po pravdě, runy často klamávají.
Harald se zamračil. "Pohanská záležitost. Jako ty tvoje styky s čarodějnicemi."
"V hadrech, bez domova, hladovými. Nemají dost síly konat dobré či zlé."
"A tak to také má v křesťanské zemi být."
Gunnhilda podezřívavě přimhouřila oči. "Před odjezdem jsi šel obětovat s otcem."
"Protože to po mně chtěl, stejně jako po ostatních. Nechtěli jsme ho rozčílit.
A... možná .. .jsme si nechtě-.1 moc rozezlít staré bohy. Ale myslím, že horší
by bylo znepřátelit si Krista." Harald zvážněl. "Matko, přál bych
si, abys chodila na mši častěji. Pamatuj, svátek svatého Jana se blíží."
"Jak chceš," odpověděla hluše Gunnhilda. Odvrátila pohled a zahleděla se oknem
skrz déšť kamsi do dálky.
Naklonil se k ní. "Co se děje?"
Slyšela v jeho hlase obavy, strach o ni, jeho lásku, ale jako by to k ní
doléhalo přes rozbouřenou řeku. "Nic," odpověděla. "Až tady skončíme, půjdeme
dolů ke krbu?"
Uvnitř se celá třásla: Už brzy přijde předvečer letního slunovratu, kdy bohové,
duchové, elfové, nadpřirozené bytosti země, všechno nadpozemské vyjde do kraje,
zatímco lidé vyjdou se zpěvem a zaříkáváním do lesů, aby přivolali na zem
požehnání a zahnali bědy. A tehdy, pokud vůbec někdy, má čarodějnictví moc.
Klečela před Mužem na kříži. Dávala dary jeho církvi, modlila se, aby jí poradil
a aby jí jeho svatí pomohli. Nikdy jí neseslal ani sen. Možná je chyba v ní.
Nikdy se plně nevyzpovídala, nikdy se plně nevyznala ze svých hříchů a v hloubi
duše nepokořila, jak po ní chtěli. Nemohla.
Jednou, jen jedinkrát, pocítila před Kristem posvátnou úctu, a to když jí mladý
Brihtnoth ukazoval svaté knihy. A taky ji maličko pocítila, když jí svěcená voda
skropila čelo. Ale to pominulo. Brihtnoth odešel - sloužit Haakonovi, jak
zjistila, Haakonovi do Norska. Od té doby s ní nikdo tak otevřeně nemluvil,
nikdo nebyl tak ochotný odpovídat jí na dotazy o víře. Kněží se o to možná
pokusili u Eirika a zřejmě měli určité štěstí u jejích synů, ale ženě podle nich
stačí jen věřit.
Ano, možná je chyba v ní. Nicméně velký bůh by měl své stoupence odměňovat tak,
jak odpovídá jeho velikosti. Odin jim dává vítězství nebo smrt, ale nechce od
nich více než oběti a odvahu, a až do skonání věků je bude hostit ve své
Valhalle. A ať už to je, jak chce, zůstanou po mužích a ženách nesmrtelná jména.
V podkrovním příšeří, za deště se jí zdálo, že vidí toho Muže na kříži a Muže
visícího na stromě, ale mezi těmi
dvěma dlouhými stíny vystupoval ze tmy Muž s bubnem. Buben duněl, jeho píseň
lkala.
V předvečer letního slunovratu znovu vyšle svou duši, najde Erika, zjistí, jak
se mu daří a dá mu víc než své
tužby.
Stránka 117
XX
Upravili pro ni malý domek vedle síně, v němž dříve bydlel jeden podsprávce. V
něm měla místnost sama pro sebe. Odeslala pryč služebnictvo a zakázala všem
vstoupit, dokud jim neřekne. Nebylo to poprvé. Ze strachu o tom ani moc
nemluvili. A dnes byli rádi, že dostali volno a mohou se zúčastnit oslav. Ale
přesto dřív, než odemkla truhlu, raději zavřela dveře na závoru.
Západní Anglie není tak daleko jako Island, ale dnes večer nevysílá pouhé
zaklínadlo, ale sebe samu. Potřebovala silné zaklínadlo. Nechala máčet sušené
houby a zatímco soumrak pomalu přecházel v noc, připravovala si ostatní.
Přivřenými okenicemi pronikal dovnitř veselý křik slavících a vlahé pachy a kouř
ze slavnostní hranice u síně. Znamenalo to pro ni méně než můra, která vletěla
oknem dovnitř a třepetala se kolem jediné lampy, až vlétla do plamene a shořela.
Svlékla se. Oděla se do peří, zubů a dravcích spárů.
j Pojedla. Postupně se jí zmocňoval pocit odtržení a ona
- :.čila, zpívala, potřásala kostmi a chřestidly, až je nako-
| nec odložila a vzala si malý bubínek a bubnovala, všechno
; tichounce jako šepot, tady, ve stínu kříže, ale odtržení sí-
f Bio a ona stoupala výš a výš a vítr kvílel a kvílel. Chladný
vzduch na zpocené nahé kůži ji dohnal až k zimničnému
¦:ťsu. Nebylo zapotřebí další bolesti. Jako by ji sama její
Í--e zvedala. Okno už zčernalo, postříbřené závojem měsíčních paprsků. Venku
zářila osamělá hvězda. Začala se jí před očima točit, kolem a kolem, mlýnský
kámen, je-f hož drcení otřásá kostmi světa. Odsunula buben stranou,
popadla ptáka z peří, lehla si na postel, ruce s ptákem
v dlaních zkřížila na hrudi, zavřela oči a odplula.
Oheň venku skomíral. Lapila kotouč těžkého, hustého kouře, ovinula se jím a
vdechla mu život. K nebi vzlétla
vlaštovka.
Z té výšky vypadal York jako neuspořádaná změť posetá jiskrami, Ouse jako matně
stříbrný had, Foss jako niť vinoucí se rozlehlou grošovanou tmou. Široko daleko
ve tmě žhnuly ohně. Toto nebyla letní noc jako bývaly v Norsku, kde se sotva
zešeřilo a dál už nic, chyběla tu tajemná záře půlnočního slunce jako ve Finské
marce. Hvězdy jiskřily, v černi se třpytila Zimní dráha. Okrojený měsíc, maličko
za úplňkem, stál už vysoko. Nedaleko od něj zářil Velký poutník, jemuž lidé
dávají tolik různých jmen; křesťané ho nazývají Jupiterem. Obrátila se k nim
zády. Eirik je někde na západě.
Letěla dál a dál. V této podobě neznala únavy. Zaplatí za to, až se vrátí do
svého těla, a zaplatí o to víc, pokud se nevrátí. Nemyslela na to. Celou svou
bytostí se upjala na pátrání.
Nakolik byla tma, noc byla krátká. S rozbřeskem bledla Jitřenka; východ slunce
zahnal její jiskřičku. Křiklavý jas táhl Irským mořem. Tisíce odstínů zeleně se
valilo do vnitrozemí.
Na sever nebo na jih? Spíš na sever. Zhoupla se na větrném proudu, zahnula,
letěla nad pobřežím a pátrala a pátrala. Neznala žízeň ani hlad a i za to její
tělo zaplatí - nebo její duše, pokud nenajde cestu domů.
Zahlédl ji jakýsi sokol, který si zřejmě přivstal, a zastavil se, až to
zasvištělo. Letěla dál. Přiblížil se k ní, zděsil se a vyhnul se jí, že se až k
ní donesly mocné údery křídel. Kromě něj viděla jen mořského racka a tu a tam
toulavý bílý oblak.
Napravo stoupalo slunce, výš a výš, nalevo klesal měsíc.
Letěla dál.
Země na západě se začala stáčet do tvaru širokého zálivu.
Na pláži u vody jako vyrovnané meče ležely řady a řady lodí. Další kotvily
poblíž. Na břehu se to hemžilo lidmi, jedni pobíhali či cvičně zápasili, druzí
dřepěli u ohňů a připravovali jídlo. Na slunci se leskla ocel. Racci kroužili,
pištěli a kradmo se vrhali po odpadcích. Byla větrem, kouřem, přízrakem,
necítila ani štěstí, ani strach, ale věděla, co našla. A vědoma si svého cíle
jako šíp střemhlav zamířila dolů.
Ano, toto jsou Eirikovi muži, tam v dálce leží jeho loď, ale tady jich táboří
jen pár, jen ti, co zůstali střežit lodě. Někteří se nad ní letmo pozastavili -
vlaštovka v tuto denní dobu? Maličký pták s křídly špičatými jako nůž se jim
mihl nad hlavou a zase vzlétl. Na okamžik se zdálo, že se rozhlíží, a nakonec je
opustil a zamířil na východo-severovýchod.
Říkal, že vtrhne do Cumbrie pěšky a jestli najde nějaké slabé místo, udeří.
Nenašla jedinou známku po boji. Zato stopa, kterou po sobě zanechalo jeho
vojsko, byla zřetelná - zdupaná tráva a obilná pole, vyrabované a vypálené
vísky. Letěla dál.
Krajina stoupala, dole se vlnila pahorkatina a oblé kopce. Na stráních se pásly
Stránka 118
ovce, v údolích ležely statky. Zdola stoupaly teplé větrné proudy. Než se na
nich naučila plout, házely s ní. Vikingská stopa ji vedla dál a dál. Plenili
statek za statkem, tři panství, zabíjeli dobytek, aby měli co jíst, brali koně,
aby jim nesli lup, a mladé zajatce, jimž svázali ruce a nasadil ohlávky, na
prodej. Teď už viděla stoupat kouř z doutnajících trosek. Nikde nenarazila na
známky nějaké skutečné bitvy.
Od nejvyšších hřebenů spadala krajina zase dolů k široké řece. Řeka a údolí se
táhly, kam jen oko dohlédlo, až k obloze. V nížině zeleně planuly lesy a louky a
jantarová žluť dozrávajícího obilí. V dálce stoupal kouř z ohnišť do-iud
netknutých, poklidných domovů, z tavičích pecí a řa-
dy kováren. Samoty, vísky, kostely kam se jen podívala, v dáli se zvedalo jakési
městečko či snad velký klášter. Bezmezné bohatství tu čekalo, stačilo jen si ho
vzít.
V kopcích na této straně řeky, poblíž dosud netknuté vsi, se bojovalo.
Přes dlouhé hřebeny zarostlé křovím, zvedající se po stranách vyježděné cesty,
přišli Angličané. Už jejich šiky tísnily Nory zepředu i zezadu. Už tráva zrudla,
mrtví rozsekáni na kusy a rozdupáni na krvavou kaši. Meče řinčely, sekery
duněly, koně řičeli, z hrdel se dralo vytí. Ze svahů létala kopí, šípy a kameny.
Norové se drželi. Jejich praporce ještě hrdě vlály, majáky živoucí bašty. Už
poznala Eirikova krkavce, ach, jak by ho nepoznala, a tam je on sám, vysoký,
září v přilbici a kroužkové zbroji a zarytě bojuje o každou píď. Slétla níž, až
do bitevní vřavy mezi svištící kopí. Bude létal nad ním, bude nad ním kroužit a
kroužit a kroužit a zpěvem zahánět smrt od té milované hlavy, ať ji to stojí, co
to stojí, tak dlouho, jak bude zapotřebí, aby zvítězil.
Cosi ji uchopilo a mrštilo s ní, ale nebyl to vítr. Cosi, co neslyšela kvílet.
Cosi, co v aí nevyvolávalo mrazivý pocit, že jí projíždí led. Bezmocná se
převrátila a padala. Málem by se byla rozbila o balvan. Jen tak tak vyklouzla.
Zkoušela to znovu a znovu. To cosi ji strhávalo zpět. Boj zuřil dál, ničeho
nedbaje.
Zachytila stoupající vzdušný proud a nechala se vynést k obloze. Tam kroužila.
Odtamtud sledovala dění dole. Mohla se jen dívat.
Masakr, pochopila, rozhněvaní noví mrtví, valící se ze světa. Nic takového jako
ona jim nemůže zkřížit cestu tam, kam mají namířeno, do Valhally s valkýrami či
na cestu do pekel či co to je. Muži věřili, že to vědí, tolik a tolik víry. Ona,
nahá duše, oděná ve zdání ptáka, věděla, že to neví.
Sem a tam poletovala vlaštovka po nebi. Slunce se sklánělo k západu. Pozlatilo
jakéhosi orla, který číhal ve
výšinách. Vrány a krkavci se slétali dolů, až země zčernala, další a další
dosedali na zem, aby si vyklovli oko či odtrhli cár masa. Eirik je vždycky dobře
krmil.
Sledovala bitvu.
Zpočátku Norové všechny anglické útoky odráželi. Ei-rikův praporec brázdil řady
anglických padlých. Držel své oddíly v šiku tak, aby měly všechny zbraně prostor
sekat a všichni lučištníci, kopiníci a práčata prostor pro své. Prosekávali si
cestu kupředu. Tu a tam, sotva se stačili nadechnout, se roztroušené nepřátelské
šiky najednou přeskupily. S řevem se na ně vikingové vrhli znovu.
Ale blížili se další Angličané, řeka ozbrojenců, valící se přes kopce, svěží
posily, zatímco Norové umdlévali a vojsko řídlo. Jako by za každého muže, jehož
Eirikovci srazili, povstali tři noví. Prolomili jeho pravé křídlo. Eirik a jeho
náčelníci se nechali krýt hradbou štítů. Kopí už neměli, ale ještě se drželi,
skála uprostřed divokého příboje.
Kousek po kousku se skála drolila.
Slunce vrhalo kosé paprsky a ze západu se plížily dlouhé stíny. Černá hejna ve
vzduchu i na zemi houstla.
Zadul roh, zvedl se stonásobný pokřik, zařinčela ocel a Angličané vyrazili. Z
víru bitvy se stal ničivý malstrom.
Nakrátko se ještě Eirikův praporec zakolébal nad bitevní vřavou. Pak padl. V
kypícím, přelévajícím se davu ho už nenajde, zmizel jí z očí, ale nad bitevní
vřavu se zvedl vítězný řev a ta nejhrůznější z vražd byla dokonána.
Nemohla truchlit, nebude truchlit, dokud zase nebude člověkem. Chvíli ještě
poletovala nad bitevním polem. Třeba ho uvidí. Třeba z něj bude moci zahnat
krkavce.
Boj se rozpadl do klubek mužů, kteří po sobě sekali ztupenými břity, třesoucíma
se rukama a některým No-rům se podařilo uniknout na svobodu. Povětšinou prchali
jednotlivě - běželi, klopýtali, supěli, naslepo, kamkoli. Ti budou určitě štváni
jako vlci. Dva velitelé sehnali dohromady skupiny ani ne dvou desítek mužů. Ti
odráželi každého, kdo je napadl. Ale Angličany buď ještě plně za-
městnávala bitva, anebo už byli bojem znaveni. Jedna skupina uniknuvších se
Stránka 119
vydala k moři, druhá zamířila do vnitrozemí. Brzy je pohltily temné stíny v
proláklinách mezi kopci a vzápětí zmizeli z dohledu.
Už se tu neodváží zůstávat déle. Než by mohla dosednout na zem, chodit po
bitevním poli a pátrat mezi mrtvými, padla by noc a ona není sovou. A jestli se
nedostane do rána do své světnice, budou se o ni její synové natolik bát, že
vyrazí dveře. A jestli ji najdou ležet, jak lehávali finští šamani, a nahou,
bude s nimi nakonec ještě mít stejné trampoty, jako má s prostým lidem. Něco
takového nesmí dopustit. Je přece královnou.
Spustila se tak nízko, jak jí jen slábnoucí vánek plný smrti dovolil, jen
jedinkrát, pak vzlétla zpátky k nebi a plachtila směrem ke sbírající se noci.
XXI
Po třech dnech dorazil do Yorku Arinbjorn s troskami své družiny. Vlekli se
pomalu, zranění a hladoví, pili
z každé blátivé louže, na kterou narazili, skrývali se, aby je nikdo nevyšlídil
a neoznámil to nepřátelům, až se dostali do kraje, který pokládali za přátelský.
Čtyři zemřeli po cestě. Horkost a hnis zabijí dva další.
Vykoupaný, naježený, s převázanými ranami se svalil na čestné místo a vypověděl
Gunnhildě a jejím synům svůj příběh.
"Viděli jsme na temenech kopců signální ohně," vykládal sklesle, "ale mysleli
jsme si, že to je jen varování, protože nikde nebylo žádné vojsko a dokonce ani
žádná skupina ozbrojenců. Vpluli jsme do zálivu Morecombe a tam jsme přistáli,
hotovi k boji. Nikdo se nám nepostavil. Podle krále Eirika to znamenalo, že Olaf
Opánek je ještě bezradnější, než si myslel. Ze je Cumbrie volná a nechráněná až
k Rajskému údolí a dál do naší Northumbrie. Tak jsme se tím směrem vydali a
zpočátku šlo všechno
hladce, až příliš hladce, napadalo mne, jenže to se nedá říkat nahlas, že?
Počíhali si na nás u Stainmoru."
Ano, pomyslela si Gunnhilda, když ze sebe ta slova ztěžka vypravil, tam Olaf
čekal. Musel mít na moři hlídky s rychlými čluny, ty uviděly, jak k jeho pobřeží
míří vikingské loďstvo, a neprodleně ho o tom zpravily. Vzápětí sebral válečníky
a povolal bojeschopné muže z celé země.
Ale tak lstivý a chytrý přece není, a i kdyby byl, sám by to nezvládl. Tohle
musel vymyslet Oswulf z Bambur-hu, ten je ve spojení s Eadredem a Olafa naváděl,
zatímco jejímu muži lhal a nakonec ho vlákal do pasti. Ah, Eirik nebyl žádný
hlupák, vyslal své špehy a zvědy pátrat. Jenže Olafovi a Eadredovi se tu léčku
podařilo uchovat v tajnosti, a pak nebylo těžké špehy oklamat.
Dosud byla zemdlená k padnutí. Z posledních sil dokázala sedět zpříma, to bylo
vše, na co se zmohla. V nitru byla tak otupělá, že ani necítila vůči Oswulfovi
nějakou zášť. Později to přijde, dostaví se zhoubné, jeduplné moře zášti. Pak se
na něj pokusí uvalit kletbu, jenomže to už bude pravděpodobně někde, kde jí
budou chybět prostředky. Později bude pro Eirika truchlit, až bude sama, bude
pro něj plakat, ale dohlédne na uctění jeho památky a zítřky jeho dětí. Dnes
může jen poslouchat:
"Viděl jsem svého krále padnout. Kroužková košile na něm visela v cárech. Tělo
zčernalo podlitinami a zrudlo jeho krví. Přesto ještě bojoval. Vojáci kolem něj
klesali mrtvi k zemi, nepřítel dotíral ze všech stran, nějaká sekera ho zasáhla
do šíje. Naše řady se rozpadly, naše poslední naděje se rozplynula. Shromáždil
jsem hrstku mužů a prosekali jsme se ven. Raději jsme se vydali sem než k lodím
- jak možná učinili jiní - protože plavba kolem Skotska je dlouhá a já jsem tě
chtěl zpravit co nejrychleji."
"Tos udělal dobře," pravil Harald.
Ano, pomyslela si Gunnhilda, na Arinbjorna bylo
vždycky spolehnutí. A teď mu plně odpustila to jeho přátelství s Egilem.
"Varoval jsi nás," pokračoval Harald. "Jakmile se to král Eadred dozví, co udělá
jiného, než že vytáhne na sever a půjde po nás? Sice se to dá předvídat stejně
těžko jako otcova smrt, ale bez otce a jeho válečníků tu stejně zůstat nemůžeme.
Musíme se dát na ústup."
A znovu na loď, pochopila Gunnhilda. Zpátky na Or-kneje.
XXII
Zakrátko poté, co tam dorazili, doveslovaly do přístavu v Široké zátoce tři
válečné lodě. Posádky bylo žalostně
málo a někteří byli tak zranění a zesláblí, že ani nemohli veslovat, ale přesto
se jim podařilo odplout z Morecomb-ského zálivu - natolik jim ještě štěstí
přálo. Kapitánem Eirikova draka byl její bratr Aalf Lodník. Thorfinnovi bratři
Arnkel a Erlend padli u Stainmoru společně s mnoha dalšími orknejskými.
Královnu a její syny hostil jarl osobně a našel také ubytování pro muže, ženy a
děti, kteří přišli s nimi. Aalfa přijal rovněž dobře, byť ne s valným nadšením.
Když mu zachránění vyprávěli o bitvě, o tom, jak vyvázli a spálili lodě, na něž
Stránka 120
neměli posádku, a o plavbě domů, neříkal skoro nic, jen nad čímsi mlčky
přemítal. Gunnhilda by ráda věděla, nad čím.
"Teď, když jsem zpátky," povzdechl si Aalf, když vyprávění dospělo ke konci,
"přirozeně vás, má sestro a synovci, zvu, abyste se ubytovali u mne, i když můj
dům není tak velký a pohodlný jako tento."
Poděkovali mu a odpověděli, že k němu tu a tam rádi zajdou na návštěvu, ale
jinak že zůstanou bydlet, kde jsou. "Odtud člověk lépe sleduje vývoj událostí a
spíš může dění ovlivnit," prohlásil Gamli. "Brzy budeme mít vlastní sídlo - a
časem více než jedno - důstojné králů."
"Až získáme své vlastní opravdové království," dodal Guthorm.
Gunnhilda postřehla, jak Thorfinn s nevůlí svraštil obočí. Ale rychle zase
nasadil původní výraz. Předvídala, že s ním budou nesnáze. Dneska s tím však nic
nenadělá.
"Čekali jsme s Erikovou pohřební hostinou na tebe a doufali, že dorazíš,"
sdělila Aalfovi. "Nyní uctíme jeho památku."
Přemítala, zda ještě někdy bude mít něco smysl. Prázdno v místech, kde býval, se
nedalo nijak zaplnit. Ale jeho sláva bude žít a skrz jeho syny bude žít i jeho
moc. To je od této chvíli jejím životním posláním. Přelstít každého, kdo se jí
postaví do cesty, přečkat všechny překážky, a možná pak najde něco, co zmírní
její bolest a nakonec snad i ránu v srdci zacelí.
Přípravy na pohřební hostinu už začaly. Bude trvat dlouho, bez omezení. Mají
přijít všichni muži z celých Orknejí, všichni, kdo přežili. Budou pro ně
připraveny královské dary: zlato, zbraně, skvostné šaty, dokonce i pár lodí.
Kromě toho, že je to tak správné vůči Eirikovi, se tím zajistí dobré vztahy k
jeho rodu a důvěra v sílu jeho domu. Obého bude po tom, co se stalo, bolestně
zapotřebí. Jistě, jeho pokladnice se vyprázdní. Ale jeho vikingští synové
dokážou vydobýt víc, než se vydá, a přitom ho krvavě pomstí.
Během slavnosti se přihnala bouře. Vítr fičel, déšť bičoval zemi, moře řvalo.
Gunnhilda to považovala za dobré znamení. I živly pro něj truchlí.
Z dlouhých ohnišť se po celé síni táhl štiplavý kouř, v mihotavém světle lamp se
blýskaly oči a náramky a skald Dag Audunarson předstoupil s baladou, kterou
složil pro svého pána. Do řvoucích živlů běsnících za zdmi zazněly verše.
"Valhallu já ve snu viděl jsem, otvírala se - a to den ještě nevzešel."
Teď se vtělil do Odina.
"Lavice slámou pokrýt
jsem nakázal a picí rohy umýt.
Ti, kdož vejdou, hodni jsou vína od valkýr. Vřele já teď vítat budu válečníky
zemřelé.
"Bragi, dusot nohou desítek se sem nese."
Dag předal slovo bohu poezie:
"Kraj se třese, že by sám Baldr kráčel k nám?"
Odin: "Pošetile, Bragi, mluvíš. To dunění, jak sám dobře víš, toť Eirik, ta
Sekyra krvavá, ten k nám do Valhally spěchá.
"Sigmunde a Sinfjotli. spěchejte s poctami přijmout hrdinu, je-li to Eirik,
je-li to ten, jehož čekám."
Bragi: "Proč ze všech králů má to právě Eirik být?"
Odin: "Svůj břit tolikrát zkrvavil v bitvách v tolika zemích."
Bragi: "Tak proč's ho nechal skonat, byl-li vždy tak statečný?"
Odin: "Nechápeš, proč Vlk dostane volnost? Bohové vítají takové jako on.
Stůj, Eiriku! Tvou chytrost a chrabrost
chválíme a chcem.
Však kdo jsou ti váleční kanci,
jež v patách ti kvapí?
A Eirik sám, ten hrdý, domýšlivý Eirik odpověděl na závěr:
"To pět vládců následuje svého pána, šestého, mne."
Všichni baladu vychvalovali. Synové skalda bohatě odměnili.
Nebylo to špatné, pomyslela si Gunnhilda. Jenže -kdyby tak jen Egil
Skallagrimsson nebyl naším nepřítelem!
XXIII
Kdosi od Thorfinna Gunnhildě sdělil, že si s ní jarl přeje mluvit ve velmi vážné
záležitosti. Odpověděla, že se s ním sejde ve své komnatě. Měla pokoj v patře
nad síní, ne velký, ale po dobu, co tu pobývala, byl jenom její. On by měl
přijít ke královně, nikoli ona k němu.
Bylo jasné, vlahé ráno. Nechala dveře na terasu otevřené, kvůli čerstvému
vzduchu a výhledu na jiskřící záliv. Thorfinn vešel sám, lépe oděný než míval
přes den ve zvyku. Gunnhilda oblékla dlouhou bílou nabíranou lněnou košili a
vyšívaný svrchní šat a vlasy zakryla cizokrajným hedvábným závojem.
"Zdravím, má paní," zaburácel.
Stránka 121
Věnovala mu chladný pohled. Stál tu statný a hrdý, prošedivělý, s obrovským
nosem a mhouřil na ni oči. "Bud pozdraven, jarle," odpověděla tónem, který ho
odkázal do
patřičných mezí. "Přijmi místo." Dali jí tam křesla. "Dáš si pohár piva?"
"Hlt si dám." Ani jí nepoděkoval - rovnou se usadil proti ní, jako by jí chtěl
připomenout, že je to jeho pivo. Ale pak dodal: "Královno."
Gunnhilda kývla na děvečku, kterou jí dali k ruce, ta přikývla a odešla. Něco
lepšího než malé pivo by vskutku nebylo k zahození. Znovu jí vytanuly na mysli
poslední zprávy z Anglie - král Eadred jmenoval OswuHa hrabětem z Yorku,
hrabětem všeho, co tam v té dálavě bývalo Eirikovo. A stejně jako předtím jí do
hrdla stoupla žluč. Pivo ji snad spláchne. "Co máš na srdci?" otázala se.
"Promluvím si o tom s tvými - se syny krále Eirika, to je jasné," začal pomalu
Thorfinn. Âle zdá se mi, královno, že jako jejich moudrá matka - pokud se
shodneme my dva, oni se k tomu přikloní. Ne že bych u nich předpokládal něco
jiného. Ale nerad bych, aby vznikly nějaké rozepře mezi námi dvěma."
Přikývla. "Jednáš s námi, jak se sluší na čestného muže z našeho lidu."
Zbrunátněl. Nasadil drsný tón. "Jsem orknejský jarl."
"A mí synové jsou orknejští králové."
"Myslím, že Haakon Haraldsson v Norsku mluví jinak. My jsme však nezapomněli, co
učinil jeho otec našim otcům. "
Gunnhilda vyčkávala. Ať si klidně začne po svém.
"Já jsem stál při králi Eirikovi. To byl právoplatný král. Ale ten je pryč a
valná většina jeho moci odešla s ním."
"Jeho synové ji budou mít zas."
Thorfinn povytáhl rozježené obočí. "Vskutku? Oni to dokážou? I Orknejští
ztratili hodně. Ty trápí, jak jsme proti králi Haakonovi bezbranní."
"Zato Thorfinn Lebkobijce, ten z Haakona, chráněnce Aethelstanova, strach nemá,
co?"
Muž zaťal zuby. "Královno, nechápej to tak, že by-
chom ve vás nevěřili," pravil, každé slovo jako úder kladivem. "Mí dva bratři
položili za krále Eirika život." Za naději na dobrý lup, ale zdržela se
poznámek. "Teď si jeho synové činí na nás stejný nárok, na jaký měl právo on, a
chtějí od nás stejné daně."
"Rád bys něco na oplátku," zamumlala.
"Pro všechny bude nejlepší, když se naše rody spojí, a to tak, aby to viděl celý
svět."
Gunnhilda tušila, co přijde. Od zálivu vtrhl do komnaty náhlý poryv chladného
větru.
"Takže, královno - jak bych to řekl..."
"Kam míříš?"
"Ty víš, že můj syn Arnfinn je vdovec. Je to můj nejstarší; zdědí po mně
jariství. Kdyby si vzal tvou dceru Ragnhildu... Rozumíš mi?"
"Pokračuj.1'
"Žena mu nezanechala žádného syna. Jeho a Ragn-hildin syn získá jariství po něm.
A já a my všichni uděláme všechno pro to, abychom tvým synům pomohli zpátky na
norský trůn."
Tato pomoc nebude stačit, to věděla. Nebude. Jenže když Thorfinna odmítne,
veškerá jeho pomoc bude přinejlepším vlažná, a kdyby sem přišel Haakon, Thorfinn
se mu pravděpodobně vzdá bez boje. Z Eirikových synů se pak stanou jen nějací
mořští králové, nic víc.
"To stojí za delší rozhovor," odvětila Gunnhilda.
Služebná jim donesla dva poháry.
XXIV
Toho odpoledne se ochladilo a zatáhlo. Mezi letícími mraky tu a tam pronikl
sluneční paprsek. Z bílých hřebenů vln stříkala pěna. Na nebi dosud kroužily a
vřeštěly tisíce mořských ptáků. Gunnhilda ráda chodívala za takového počasí ven;
její srdce splynulo s větrem a táhlo do dálav. To bylo Eirikovo počasí.
Znajíc svou dceru, vzala ji ven do toho nečasu a strážným nařídila zůstat doma.
Mlčky kráčely k Vranímu útesu, tam se zastavily a zůstaly stát. Ragnhilda se
pozorně zadívala na matčinu přísnou, stísněnou tvář, maličko se otřásla a
zachumlala se pořádně do pláště. "O co vlastně jde? " otázala poněkud
netrpělivě.
"Jde o něco, co bys, myslím, raději slyšela nejdříve ode mne."
Ragnhilda napjala všechny svaly. "Tak to řekni."
"Thorfinn Jarl chce, aby ses provdala za jeho syna Arnfmna."
Ragnhilda uskočila. "Ne!" Její výkřik splynul s křikem ptáků.
"Ano. Je to ten nejlepší svazek, jaký můžeš udělat." Teď Gunnhilda nekřičela.
"Arnfinn ti dá bohaté jitřní věno. Budeš paní rozlehlých držav v Caithness a až
Stránka 122
přijde čas, manželkou orknejského jarla."
Volnou rukou šermovala Ragnhilda do větru. "Toho ne," prskala. "Takové prase."
Gunnhilda si v duchu vybavila tmavého, zarostlého Arnfmna. Nemírné pití a
nevymáchaná huba mu vynesly nejeden souboj, ale on je vyhrával. Tvrdil, že
nemohl jet se svými strýci a Eirikem, protože musel dozírat na Skoty. Asi to je
pravda. Odvaha mu nechybí.
"Kanec, když už," podotkla Gunnhilda. "A to bojovný kanec, jako byl tvůj otec."
Ragnhilda zbledla a pod ledově bílou pokožkou ostře vystoupily lícní kosti. "Ale
já chci muže jako on, jako otec!" zaječela.
"I já bych si ho přála mít zpátky. Neseme břímě, jaké musíme, a bereme, co
můžeme dostat."
"T-to..." Ragnhilda si dlaněmi zakryla oči. Vítr se zmocnil jejího pláště a rval
jí ho z ramen, šaty se těsně obepínaly kolem útlé postavy. Do vzduchu stříkala
pěna slaná jako slzy.
Gunnhilda sebrala všechnu sílu a zatvrdila se. "Tví
bratři s tím budou souhlasit. Je to pro náš rod. Za ten oni bojují, za otcovu
krev a její zítřky. Ty můžeš učinit toto. Učiníš to." Bolestně toužila
přitáhnout si dívku k sobě, sevřít ji v náručí, zaštítit ji, odnést ji někam
pryč, kde by byla šťastnější.
Ragnhilda spustila ruce, zaťala pěsti a nechala si větrem osušit líce. "Co když
zemřu?" prohlásila.
Pod kápí zavrtěla Gunnhilda hlavou. "Ne. Ty nás nezradíš."
Ragnhilda se zahleděla přes moře kamsi do dálky. ..Dobrá," pravila nakonec,
"já..." rozevřela dlaně a pohlédla na matku. "Ano," prohlásila tvrdě. "Ať se tak
stane. Budu žít. A najdu si svou cestičku - všady, kudy půjdu. Ano."
XXV
Do svatby už spolu o samotě nepromluvily. Ragnhilda se stáhla do sebe. S nikým
nemluvila víc, než bylo nutné. Často chodívala na procházky sama, jen s jedním
dvěma strážnými.
Provdala se uprostřed podzimu, brzy po návratu starších bratrů. Měli jen čtyři
lodě a posádku jen na krátkou cestu do Irska, ale nájezd dopadl celkem dobře.
Takže se vrátili v bujaré náladě a během svatebních oslav štědře hýřili dary.
Byla to velkolepá slavnost. Mezi hosty byli i náčelníci. Ragnhilda však jen
upjatě seděla, ověnčená a vyšňořená, dokud nenastal čas odejít. Arnfinnův bratr
Haavard, který zaséval své semeno tak široko a často, že ho muži nazývali
Rozsévačem, kráčel v čele průvodu otevřít novomanželům dveře do ložnice a zavřít
za nimi. Za nimi šli světlonoši, do tmy se míhaly rudé a žluté plameny a
zaháněly zlé bytosti. Vykřikovali oplzlosti, které měly pomoci zplodit děti.
Arnfinn, opilý namol, jim stejným způsobem odpovídal.
Ženich s nevěstou odplouvali s posledními hosty -
chtěli překročit zrádný Pentland Firth, dokud počasí vydrží. Byl chladný,
olověný den. Vlhký chlad zalézal pod nehty. V horečnatém shonu uviděla Gunnhilda
svou dceru jen tak nečinně postávat - zjevně ani po žádné práci netoužila.
Proklouzla k ní a zatahala ji za rukáv. "Pojď." zašeptala jí. "Než se
rozloučíme, chci si s tebou trochu pohovořit."
Ragnhilda beze slova, bez úsměvu uposlechla. Gunnhilda věděla, jak důstojně
projít davem a zpražit pohledem každého, kdo by snad chtěl něco říct. Nemohly
jít daleko, sotva tak za dvorec, ale na břehu našla klidné místečko. Kolem se
táhla uschlá zežloutlá tráva, před nimi šedivá vodní pláň. Na hladině přistávali
mořští ptáci, jiní plachtili pod nízkým mračným příkrovem, ale dnes jich nebylo
mnoho a i ptačího křiku bylo méně.
"Já nevím, kdy a jak se zase uvidíme," řekla Gunnhilda. I když ji Arnfinn bude
tu a tam navštěvovat, jeho žena bude zůstávat doma. "Ale přesto mám pocit, že se
ještě uvidíme."
Ragnhilda vytrvale upírala zrak na moře. "Ano, možná."
"Vždycky budu doufat, že se ti vede dobře."
"Stejně jako já tobě." Gunnhilda v tom nezaslechla sebemenší vřelost.
"A že jsi šťastná," přiměla se dodat.
"To si budu muset zařídit sama, pokud to půjde."
"Zatím nejsi?" otázala se Gunnhilda otevřeně.
Ragnhilda se obrátila a zpříma se na ni zadívala. Takhle se Eirik Krvavá sekyra
díval na Egila Skallagrim-ssona. "Nenávidím ho," zasyčela.
Pohubla a zprůsvitněla, tváře měla propadlé. To dalo vyniknout velkým, zářivým
očím a obrysu lícních kostí. Slova pečlivě odsekávala, hlas jako dobře
nabroušený nůž. "První noc mne prostě povalil na postel, vytáhl mi sukně,
chvilku se na mně zlomyslně pásl pohledem a oplzle
Stránka 123
si pomlaskával, pak si spustil kalhoty, roztáhl mi nohy a padl na mě. Když
skončil, odvalil se a začal chrápat. Ráno vstal, vyzvracel se do kýble, a pak se
na mě rovnou vrhl znovu. Vdechovala jsem jeho dech. A tak je to pořád."
Bylo to opravdu tak zlé, jak se Gunnhilda obávala. ..Před lidmi se k tobě chová
vcelku slušně, ne?" otázala se rozpačitě.
"Jistě. Jsem tvá a Eirikova dcera. Jako paní v Caith-ness bych přece neměla být
terčem posměchu. Ale potomky s ním mít nechci. A ani žádné mít nebudu, to
přísahám."
Gunnhilda ji nenaučila nic z bylin a zaříkávadel. Ale jsou i jiné cesty. I kdyby
nic jiného, novorozeňata často umírají bez zjevného důvodu, aniž kdo zjistí
proč.
"Teď si za sebe rozhoduješ sama, drahá. A v tvých žilách koluje mocná krev." To
bylo vše, na co se Gunnhilda zmohla. Jak by mohla zašeptat té zatvrzelé oceli
před sebou: 'Mám tě ráda.'?
Rudé kadeře spoutané síťkou vdané ženy, Ragnhilda bojovně zvedla hlavu. "Ah,
nedělej si o mne starosti. Ani kvůli mně o sebe či mé bratry. Já si dám pozor."
Bledé rty zkřivil nepatrný úsměv. "Vezmu to jako výzvu."
Ze dvorce vyběhl jakýsi pacholek. "Všichni jsou připraveni se nalodit, paní,"
zahalekal. Ženy se vydaly k čekajícím lodím.
Kniha čtvrtá
Haakon Dobrotivý
I
Do Norska dorazila zpráva, že Eirik Krvavá sekyra padl a jeho synové a žena se
zbylými stoupenci uprchlí na Orkneje. Když to uslyšel král Haakon, v očích mu
zablesklo a udeřil pěstí do stolu. "A teď máme konečné možnost vymýtit to zlo od
kořene," prohlásil. Takto ho Brihtnoth ještě nikdy mluvit neslyšel; tak tiše,
chladně, rozhodně, jako když sekne mečem.
"Co máš na mysli - můj synu?" otázal se kněz. Zpráva sice vyvolala v síni
rozruch, ale okolosedící muži je poslouchali.
"Co jiného než dánské vikingy, kteří už tak dlouho týrají naše jižní kraje?
Harald Modrozub mne určitě pokládá za slabocha. Vsak já ho naučím. Celé Dánsko
pozná, co jsem zač." A stejně tak i všichni Norové, kteří si myslí, že Víra
vysála synovi Haralda Krásnovlasého sílu.
Brihtnoth, sedící o stupínek níž po králově pravici, se vsedě napřímil. "A já
budu u toho!" zvolal.
Oheň v Haakonových očích pohasl. "Ty nejsi muž do války," poznamenal uvážlivě.
"Nechci, aby tě skolil nějaký loupeživý rabiák."
"Což si už nepamatuješ, pane - když jsme ještě byli chlapci, v Anglii, doufali
jsme, že z nás obou jednou budou válečníci? Však já se všemu potřebnému naučím."
Haakon nemohl než přikývnout a vbrzku nařídil, aby - jeho přítele vzali do práce
ti nejlepší učitelé boje. Bě-i hem zimních měsíců strávil Brihtnoth urputným
výcvikem tolik času, kolik mu jen jeho kněžské povinnosti a nej-\ nutnější
spánek dovolovaly.
I král brousil své válečné umění v každé volné chvíli. i Stržen vírem nadšení
bojoval jako posedlý. Rval se ja-.-: divoká kočka. Jako by v jeho rukou svištěly
tři meče. | Chechtal se nadšením. A přesto zacházel se štítem tak [ svižně a měl
tak hbité nohy, že sám byl zasažen jen zřídkakdy, zatímco jeho rány zasahovaly
tak, že by ve skuteč-
ném souboji napáchaly vážná zranění. Brzy většinu ostatních porážel, a nebylo to
proto, že by soupeřům chyběl cvik - prostě cítili, že před sebou mají vůdce
zrozeného
k vítězství.
Nicméně často usedal k tichým, rozvláčným rozhovorům s kdekým trochu
rozumnějším, jako byl třeba Sigurd Jarl, nebo s těmi, kdo dobře znali dánské
země a vody. Nemínil se slepě vrhnout do neznáma.
"Až tvůj lid uvidí, co dokážeš na bitevním poli, bude ochotnější poslouchat tvá
kázání o pravém Bohu," prohlásil Brihtnoth v jednom z těch mála okamžiků, kdy
byli o samotě. "Takže to, do čeho se pouštíme, je vlastně Boží
dílo."
"Protože tys mu požehnal," zašeptal Haakon. A rychle
stočil rozhovor na běžné záležitosti.
Zjara rozeslal válečné šípy. Když už bylo zaseto, povolal k odvodu bojeschopné
muže a lodě. Mocné bylo loďstvo, s nímž vyplul na jih.
Hlídkové čluny Dány varovaly. Haakonovi zvědi přinesli zprávy, že se Dánové
rozprchli; někteří utekli na Sjaelland, někteří do Hallandu ke Kattegatu,
někteří až do Jutska. A tam právě Haakon vyplul. "To je páteř království, "
prohlásil. "Uvidíme, jestli se nám ji podaří zlomit."
Brzy uviděli stoupat k nebi pramínky kouře a vzápětí už se na dohled ukázalo
Stránka 124
nízké zelené pobřeží. Zazněly výkřiky, vesla zabrala, až se voda zpěnila, loď
poskočila
vpřed.
To malé městečko podlehlo bez boje. Část lodí se teprve blížila ke břehu a už se
z prvních norských lodí, jejichž kýly zadrhly o mořské dno, rojily posádky.
Norové vyskákali na břeh, prorazili slabé palisády a vzápětí už byli mezi domy -
vraždili, loupili, zajímali, podpalovali doš-kové střechy. Haakon se až do konce
držel stranou. Když jeho posádka reptala, řekl jim, že toto vítězství jim nijak
ke cti neposlouží. Ale že se jim už brzy dostane pořádné
bitvy. A co se týče kořisti, ta je jeho a on ji později rozdělí sám.
Ostatně tam nic moc cenného nebylo, vyjma snad nějakých těch mladíků a dívek,
které prodají jako otroky. Brihtnoth, který vystoupil na břeh s králem, sebou
bolestně trhl, když je viděl zbité a svázané klopýtat k lodím, kde byl pro tento
úlovek vyhrazen prostor. Trávník nad pláží se hemžil muži, kteří střídali jednu
ženu za druhou. Mrtví upírali skelný pohled k nebesům. Nad vyhřezlými útrobami a
kalužemi sražené krve bzučela hejna much. Kde racci uviděli nějakou skulinku,
slétli dolů urvat si taky kus. A za tím vším burácel požár. Kde praskla zeď z
proutí vymazaného hlínou, vyrazil skrz plameny do hustého, páchnoucího dýmu
vějíř jisker.
"Cožpak se něco takového vůbec dělá?" mumlal kněz a znovu a znovu se křižoval.
Haakon pokrčil rameny. "To samé dělají oni nám."
"Ti chudáci přece ne!"
Haakon po něm střelil ponurým pohledem. "Lituješ, ie jsi šel s námi?"
Brihtnoth polkl. "Ne, ne, jistěže ne. Však uvidíš, jak -jak si já povedu v
bitvě. Ale toto - prdele šoustající jako divá zvěř v říji - je to vůbec hodné
mužů?"
Haakon nepatrně svraštil čelo. "To je mi taky fuk.
řtatně - copak jim můžu zakazovat tu trochu zábavy,
.-: iyž si ji zasloužili? Říkal jsi, že bojujeme za Boží dílo."
Na to Brihtnoth neměl odpověď.
Loďstvo veslovalo dál na jih, loupilo, tu a tam vysílalo skupiny mužů do
vnitrozemí páchat další hrůzy a Briht--: :h se vůči tomu postupně zatvrdil.
Válka byla možnost, .-._-: ztrestat Haralda Modrozuba. A tady určitě žije i
nemálo dánských vikingů.
Sám se toho nezúčastnil a Haakon jen málo, vlastně
í jen v den, kdy znenadání narazili na velké vojsko. To se
Jutové shromáždili na obranu své země. Měli jen pár lodí
a člunů - ty mohli Norové klidně pominout. Haakon se
rozchechtal. "To je přesně to, v co jsem doufal!" zvolal.
Brihtnothovi se zatočila hlava. Chytil se pažení, aby neupadl.
Norové zakormidlovali na mělčími, vyskákali a pod vlajkami svých velitelů se
sešikovali. Už na ně dopadaly kameny a šípy. Kromě zasažených si toho však nikdo
nevšímal. Bylo bezvětří, horko a dusno. "Přece se nebudu pařit v kroužkové
zbroji," prohlásil Haakon s okázalým veselím. "Než by na mne vůbec nějaká sekera
dopadla, koupal bych se ve vlastním potu." A dokonce i bez přilbice -
prostovlasá hlava zlatě zářila - jen se štítem a mečem Mlatohryzem si to
provázen užaslými vzdechy rázoval v houfu osobní stráže do čela svého šiku.
Brihtnothovi daroval úplnou válečnou zbroj. Angličan nemohl takovým darem
pohrdnout a odložit ho. Kdysi dávno si myslel, že si jeho král zvolil lepší
osud.
Vojska se srazila. Byla to velkolepá bitva. Později se říkalo, že se Haakon hnal
kupředu tak rychle a dravě, sekaje kolem sebe jako zběsilý, že mu jeho
vlajkonoši ani nestačili. Pro Brihtnotha to byla nepřehledná vřava, jeden velký
zmatek. Neměl ani čas se bát, modlit, nic než držet se na svém místě v řadě,
krýt se a bít se. Jako by se jeho duše oddělila, chladnokrevně sledovala boj a
tu a tam mu říkala, co má dělat. Oddechoval, supěl, funěl. Ani necítil rány,
které utržil. Bylo to podivné, hledět do očí muže, neznámého muže, který by ho
zabil, pokud ho on sám nezabije dřív - jakýsi tajuplný, až osudový druh lásky.
Ale Brihtnoth jen zřídkakdy věděl, co z toho střetu pošlo. Táli po sobě a
vzápětí je strhl vír boje a oddělil od sebe. Jednou viděl, slyšel, cítil, že
jeho čepel zajela hluboko do stehna. Vytryskla krev, protivník se zhroutil,
knězi pod nohama křuply kosti.
Jutské šiky se rozpadly. Jutové se rozprchli všemi směry. Norové je štvali
hluboko do vnitrozemí a koho dostihli, zabili. Haakon mezitím řídil ošetřování
raněných - o podřezávání hrdel zraněným nepřátelům neříkal nic - a pří-
pravy na nový boj. Pár lodí poslal domů s kořistí a s těmi, kdo sice přežili,
ale pro další bitvu už se nehodili.
Brihtnoth zvracel, třásl se jako nahý uprostřed zimy, seděl, rukama si objímal
Stránka 125
kolena a tiskl si je k hrudi. Nebyl sám. Po chvíli se však jemu a podobně
postiženým udělalo lip.
Když se zase všichni shromáždili, zavelel Haakon nabrat kurs na východ, na
Sjaelland. Teď už se vydal pátrat přímo po Vikinzích. Občas opouštěl flotilu a
jen s pár malými, ale o to pohyblivějšími plavidly se vydával na výzvědy po
okolí. Jednou takhle právě veslovali s dvěma loděmi Soundem, když narazil na
jedenáct lodí plně obsazených válečníky. Rovnou je napadl a boj skončil tím, že
jim lodě zabavil.
Poté už jen táhl křížem krážem po celém velkém ostrově, raboval, pálil, vraždil,
bral zajatce. Ty, kdo mu zaplatili nehorázné výkupné, nechal na pokoji. Podobně
se činil na skaaneyské straně Soundu. Veškeré vikingy, které našel, ať Dány, či
Vendy, bez váhání povraždil. Když mu nějaká obec nemohla zaplatit výpalné,
zpustošil ji. A tak pokračoval až na bohatý ostrov Gotland v Baltském moři. Po
několik příštích let se bude na jeho proslavených : rzích obchodovat jen
poskrovnu.
Koncem léta se vrátil do Norska, lodě přecpané lupem, posádky nevázaně bujaré.
Lid ho všude vítal nadšenými ovacemi. Zimu strávil ve Vikinu, kdyby se snad
přitáhli mstít pozůstalí Dánové. Nikdo nepřišel.
Král Tryggvi Olafsson, jeho mladý synovec, strávil tuto dobu loupežemi ve
Skotsku a Irsku a předváděl se jako chrabrý válečník. Než Haakon zjara
odcestoval na sever, ustanovil Tryggviho panovníkem nad celým vikinským krajem,
pověřil ho obranou území a nařídil mu, aby se pokud to bude jen trochu možné,
udržel na těch dánských územích na této straně, na něž Haakon uvalil daně.
Během temných měsíců pořádal velkolepé slavnosti a vyhříval se na slunci chvály
za své činy. Guthorm Sindri,
jeho skald - přízvisko dostal po trpaslíkovi, který bohům tepal zlaté předměty -
složil na jeho počest verše.
"Nebojácně po vlnách
ten smělec putoval. Do bědy Juty uvrhl, valkýry ho již čekají."
Haakon nadšeně poslouchal a odměnil verše zlatým náramkem. Brihtnoth se vedle
něj nevrle ošíval. Chápal, že král musí pohanství strpět - zatím, zatím - ale
cítil, že Haakon ani nebude žádat rozhřešení. A pokud šlo o něj, na jednu stranu
byl šťasten, že byl s přítelem a dokázal svou mužnost, ale na druhou stranu
neměl chuti se k tomu nějak vracet. Raději se modlil, aby ho Kristus zbavil
nočních můr.
II
Za Severní moře, na východ se pachtily trosky toho, co kdysi bývalo loďstvem
Erika Krvavé sekyry a jeho mužů. V čele plul zářivý drakar jasných barev krále
Haralda Gormssona, který za nimi připlul na Orkneje a doručil jim jeho
poselství.
Takto časně zjara bylo chladno a větrno. Moře se převalovalo a vzpínalo, z
hřebenů vln odletovaly kusy bílé pěny. Vesla v průvlakách vrzala, z věder cákala
voda. Ať se posádka snažila udržet královnu v suchu sebevíc, ani Gunnhilda vodě
neunikla. Přesto vytrvale popoháněla posádku k většímu spěchu a její synové své
lodě rovněž tak. Jako první stála na palubě, přidržovala si třepetající se plášť
a snažila se rozeznat nízké pískovcové útesy západního Jutska.
Její dílo a vůle, její vzkazy, doručované odvážnými námořníky po celou zimu,
zapustily kořeny. A na blínu vyrašily první listy.
Neslyšně, v duchu se smála. Za mnohé z toho vlastně vděčí Haakonovi, chráněnci
Aethelstanovu. Po jeho loňském válečném tažení je dánský Harald navýsost
vstřícný možnostem získat nové spojence, s nimiž rovněž cloumá vztek.
Flotila se stočila kolem rozlehlých bílých pláží mysu Skaw, obeplula ho a vydala
se podél východní části poloostrova na jih. Tady vál příznivý vítr; plachty
vyjely na stěžně a lodě nabraly rychlost. Té noci se utábořili na břehu.
Eirikovy syny to rozčilovalo; tvrdili, že by se dalo docela dobře plout i za
měsíčního světla. Gunnhilda je požádala, ať se uklidní. Tady alespoň mají
možnost dát se dohromady a předstoupit před svého hostitele jako významní muži,
a ne jako zmáčené vodní krysy. A pokud jde o mne, pomyslela si, já už jsem si
zvykla čekat.
A tak až k večeru následujícího dne rozrazily přídě vody Vejlefjordu. Zvolna
proplouvali podél doků až na konec. Její bratr Aalf Lodník vyskočil na břeh mezi
prvními. Na břehu stály nastoupené stráže v čele s nějakým mužem, dosud štíhlým,
leč zrzavé vlasy už mu pokropily řediny a vousy měl jak starý sníh. Aalf šel
rovnou k němu. Poplácali se po ramenou. I přes propast yardů a let poznala
Gunnhilda svého druhého bratra, Eyvinda Chvas-• )una.
Přivítal ji s veškerou úctou. A vzápětí už jí rozvláčně vykládal o svých
velkolepých hrdinských činech a vysokém postavení. V tomto se nijak nezměnil.
Ale bylo jasné, že si u svého pána, krále Haralda, vede dobře a ten se zas na
Stránka 126
oplátku dobře chová k němu. Už tu na ni a její doprovod nějakou chvíli čekali.
Teď jim přivedli koně a doprovodili je pár mil do vnitrozemí, do Jellingu, kde
dlel král.
Krajina se povlovně zvedala a přecházela do zvlněné, úrodné země poseté černými
skvrnami zoraných polí, kde už stydlivě dýchaly první zelené klásky, temně se
zelenaly bujné louky poseté dubovými a bukovými háji a na
severovýchodě, kam až oko dohlédlo, se táhly hluboké lesy. Podél dobře
udržovaných cest se mírumilovně choulily vísky. Norský Haakon se až tak daleko
neodvážil: zde bylo srdce moci jeho protivníka. Slunce už se klonilo k západu a
večerní paprsky pozlatily trávu a mladé listí. Havrani, táhnoucí k domovu,
krákali, černé skvrny na velkých, nadýchaných oblacích. Bylo chladno a bezvětří.
Vzduch sladce voněl a místy byl cítit kouř z ohňů.
Kolem jellingské síně se táhlo budov, že dvorec vypadal skoro jako nějaké město.
Nade vším se tyčily dvě obrovité mohyly. Pod jednou, zarostlou křovím a posetou
prvními květy, byl pochován otec krále Haralda, král Gorm Starý. Králova matka
Thyri spala věčným spánkem po jeho boku. Thyri národ miloval; ujala se
dobudování Danevirke - hliněných valů, příkopů a palisád táhnoucích se podél
jižních hranic jako obrana proti Germánům. Druhou mohylu, na níž prsť skoro
ještě neoschla, nechal nedávno navršit na jejich počest jejich syn král Harald.
Asi si tím snažil získat lásku svého lidu. Jeho starší bratr Knut byl hezký,
štědrý a bezstarostný, všichni v něj skládali naděje. Jenže jednou spolu byli na
nájezdu v Irsku a Knuta zasáhl nějaký šíp. Říkalo se, že Gorm, tehdy už hodně v
letech, žalem nad ztrátou syna zemřel. A tak přišel Harald před pár lety ke
kralování.
Mezi mohylami stál posvátný háj, v jehož stínu se konaly krvavé oběti bohům.
Gunnhilda však slyšela, že se v Dánsku široce rozmáhá i křesťanství, a to
především v jižním Jutsku. Král Gorm, byť sám pohan, nikdy misijní činnost
nezakazoval. Kromě toho jezdilo nemálo Dánů do ciziny a mnozí se vraceli
obrácení na Víru; když pro nic jiného, usnadnilo jim to obchod s cizozemci. A
tak byli v tomto království kostely, kněží a dokonce i tři biskupové.
Síň krále Haralda byla stejně velkolepá jako síně v Norsku. Král sám jim vyšel
vstříc; osobně přivítal Eiri-kovy syny a jejich rodiny tak srdečně, jak mu jen
jeho
postavení dovolovalo. Byl vysoký, poměrně břichatý, tma-vovlasý, v obličeji
zavalitý. Zuby měl zašlé a jeden mu vyčníval nad horním rtem - odtud jeho
přízvisko. Gunnhilda o něm slýchala říkat, že je bezcitný, chamtivý a závistivý,
ale dost chytrý na to, aby skrblil příliš okatě. Jeho plachá žena, rovněž
Gunnhilda, byla dcerou jednoho nižšího krále, kterého si Gorm, jako řadu jiných,
podřídil. Královně z Norska, Yorku a Orknejí připadala poněkud poddajná a
krotká.
Přes to všechno Harald příchozí pohostil a poskytl jim ubytování s tím, že
jakmile se roznese zpráva o jejich příjezdu, čeká je ještě něco lepšího. Již
následujícího dne si pozval Gunnhildu Özurardottir na soukromou schůzku do
podkroví a vážně si s ní pohovořil.
"Jestli jsi, paní, po cestě příliš unavená, tak to může počkat," začal. "Ale
mezi námi, i když jsou tví synové lem králové - a rozhodně králové budou, pokud
jim dokážu pomoci - přesto naslouchají tvým moudrým úvahám a právě v tom spočívá
jejich moudrost."
Zjišťoval si o nich, co se dalo, zaznamenala. "Díky, pane. Jsi převelice

laskav."
"Myslím, že naše potřeby a požadavky mají podobný cíl. Tady, mezi čtyřma očima,
snad můžeme mluvit otevřeně?"
Spřízněná duše, pomyslela si Gunnhilda vzrušeně. Nicméně o případném spojenectví
je nutno vyjednávat opatrně a vážit každé slovo. "Jak si král přeje. Poskytneme
ti schopné muže, právoplatné dědice Haralda Krás-novlasého, a jejich družiny.
Ochotně pomstí, co Haakon, chráněnec Aethelstanův, napáchal tobě i jiným."
"Hm." Harald Modrozub si promnul vous. "Mohu se tě zeptat, jak si stojíte s
místem, které jste opustili?"
"Jsem si jista, že to král ví. Přivdali jsme se do rodu orknejských jarlů. Když
jsme odplouvali, dali jsme Thorfinnu Lebkobijci plnou moc nad ostrovem a všemi
poplatky, které vybere. Takže to jsou naši přátelé. V pří-
pádě válečného tažení se orknejské loďstvo pravděpodob-
ně přidá k mým synům. Ať už to však bude jakkoli, ty se z jejich strany nemáš
čeho obávat."
"Dobrá, dobrá. Tví synové - hm - příjemní mladíci, stejně příjemní jako všichni,
s nimiž jsem se kdy setkal. Mezi nimi vyniká - mohu-li to tak říci - můj
jmenovec Harald. Být to dítě, posadil bych si ho na kolena a přijal ho jako
Stránka 127
svého chráněnce. Tak, jak to je, dohlédneme na to, abychom jim všem poskytli
půdu a přiměřený majetek na udržení chodu jejich domácností - a, hm, poskytli
jim prostředky na vedení války." Harald Modrozub se k ní naklonil. Ucítila závan
jeho dechu. "Války s naším společným nepřítelem, eh, paní?"
Rozuměla mu naprosto přesně. Pokud by s jeho pomocí porazili Haakona a dobyli
Norsko, učinili by to jako jeho vazalové.
V tomto ohledu se jednou možná ještě dočká překvapení, pomyslela si Gunnhilda.
Po chvíli se oba vrátili dolů do přeplněné síně, oděni v nejjemnějším lnu a
vlně, kožešinách, zlatě, stříbře a jantaru, král s královnou. Ta druhá Gunnhilda
vypadala jen jako bezvýznamný stín.
Tři dny poté nalezl Arinbjorn Gunnhildu, matku králů, stranou všeho dvorského
shonu a ruchu, jak se jde nadýchat čerstvého vzduchu. Vítr jemně ševelil a
rozví-val smrad z odpadků, chlévské mrvy a kouře. Po nebeské modři táhly
beránky. "Královno," oslovil ji, "veřejně s tím vystoupím později a učiním tak
náležitým způsobem, ale rád bych si nejprve promluvil s tebou."
Ten si je dobře vědom toho, kdo drží ochrannou ruku nad mými syny, pomyslela si,
a na koho dánský král nejspíš dá. Zahleděla se do té široké, větrem ošlehané
tváře se šikmýma očima, ověnčené prošedivělými vlasy a vousy, a odpověděla:
"Ano, se mnou můžeš vždycky mluvit otevřeně."
"Jde mi jen o toto: Nyní, když nalezli dědicové krá-
le Eirika bezpečné útočiště, se já mohu vrátit do Norska a dohlédnout na pozemky
a rodinu, na vše, co jsem opustil, když jsem odcházel s králem Eirikem. Mohu
dostat svolení?"
Udělalo se jí mdlo. Už přivykla, že jí tato klidná, nehybná skála stojí neustále
po boku. Hlavou jí vířily myšlenky. Musí hrát na jeho čest. Napřímila se a
nasadila ledový tón. "Dobře víš, že toto pro nás není domov a že si
neoddechneme, dokud si Eirikovi synové nedobudou zpět, co mu právem náleželo.
Ale asi bych se neměla pozastavovat nad tvým dnešním jednáním, neboť jsem už
zažila, jak zapomínáš na přísahu, kterou jsi mu dal, a dokonce se hotovíš s ním
bojovat kvůli muži, jenž je jeho nepřítelem na život a na smrt."
Strnul jako kopím probodený. Když konečně promluvil, tonul v rozpacích.
"Královno, mezi mnou a ním bylo - mezi mnou a Egilem Skallagrimssonem je
bratrství posvěcené krví. A toho dne krále nijak neohrožoval. Naopak, on se
králi vydal do rukou, a zabít ho - tím by král Eirik poskvrnil své jméno. Já, já
jsem přesvědčen, že jsem se k oběma zachoval čestně. Stál jsem při svém pánovi
až do jeho smrti, a stejně tak budu následovat jeho syny a tebe, královno..."
zajíkl se, "budeš-li to po mně chtít."
Odměnila ta slova nejvřelejším úsměvem a nejlaskavějšími slovy: "Dobře mluvíš.
Ano, můžeš jít domů na tak dlouho, jak potřebuješ. Zařídím to. Protože já ti
věřím, příteli starý."
Zaleskly se to snad slzy? Stěží dokázal zamumlat díky.
Když se později toho léta doslechla, že se do Norska vrátil rovněž Egil a že ho
Arinbjorn vstřícně přijal, jen se pousmála, i když trochu stísněně. Třeba se
tomu Islanďa-novi nezdaří to, pro co přijel, ať už je to, co chce. Ale na tom už
dál nezáleží. Nakonec je Arinbjorn stejně její.
III
Nebyl tak hloupý, aby přivedl Egila před Haakona, chráněnce Aethelstanova. Ale
na jaře krále osobně vyhledal; dlel právě v Rogalandu. Jejich rozhovor probíhal
přátelsky až do chvíle, kdy Arinbjorn řekl, proč vlastně přišel. Sám měl ohledně
té záležitosti neblahé tušení a Egil kvůli tomu během zimy tak poklesl na duchu,
až se mu ArinbjĎrn nakonec nabídl, že půjde králi jeho případ předložit a bude
ho zastupovat. Šlo totiž o to, že král dostal bohatě majetku po Švédovi Ljotovi
Sinalém, jehož Egil zabil. Islanďan soudil, že ten majetek po právu patří jemu.
A to byl hlavní důvod, proč připlul do Norska.
Arinbjorn viděl, jak Haakon ztuhl, nicméně pokračoval: "Lze snad říci, králi, že
Egil má sice právo na své straně, ale tví správci uchvacují vše a prohlašují to
za tvé. A já tě, pane, žádám jenom o svolení, aby Egil mohl dovést svůj spor v
rámci zákona až do konce."
Haakon dlouho seděl mlčky, a nakonec odpověděl: "Nechápu, proč se Egilovy
záležitosti ujímáš ty. Setkal se se mnou jen jednou a já jsem mu tehdy řekl, že
ho v této zemi nechci z důvodů, které dobře znáš sám. Egil nemá právo po mně
cokoli požadovat a už vůbec ne uplatňovat nároky, které vznášel vůči mému bratru
Eirikovi. Ale tobě, Arinbjorne, říkám, že ani ty už dál v Norsku nezů-staneš,
pokud budeš více dbát na věci cizozemců než na mé záležitosti a má slova. Já
dobře vím, že se tvé myšlenky točí kolem tvého chráněnce Haralda Eirikssona.
Udělal bys nejlépe, kdyby ses teď vrátil ke Gunnhildiným synům. Pokud dojde k
válce mezi mnou a Eirikovci, stejně se na tvou pomoc spolehnout nemohu."
Arinbjorn zbrunátněl. Mohl jen hořce poznamenat, že přece není žádný zrádce. Nic
Stránka 128
dalšího už řečeno nebylo. Co nejrychleji se sbalil k návratu.
Král zůstal zdrženlivý a uzavřený, a to se nezměnilo, ani když se loučili.
Později, když osaměli, si Brihtnoth povzdechl: "Možná ses nezachoval
nejrozumněji. Tak čestných a poctivých mužů je málo."
"Jenže on dal slovo tomu pohanovi Egilovi a té čarodějnici Gunnhildě," odsekl
Haakon. Ponořil se do rozjímání. "Všude jen tma, Helina tma."
"Však my ji rozeženeme," zapřísahal se slavnostně Brihtnoth. Haakon se ani
neusmál. Kněz položil králi ruku na rameno. "Ano, je to těžké, věrnost a
nepřátelství navzájem tak propletené, spory ve vlastní rodině a s vlastním
národem. Tvé srdce je rozerváno na kusy."
"Ty to chápeš," zašeptal Haakon, "ty, ty jediný na celém světě, kdo je plně na
mé straně."
Pokud jde o Arinbjorna, ten se vrátil do Sygnafylki. Egil přijal jeho zprávy
nevraživě.
Krátce poté si Arinbjorn svého hosta zavolal do světnice, kam pozval ještě pár
svědků. Otevřel truhlu a z ní mu vyplatil čtyřicet marek ve stříbře. "Vezmi tyto
peníze, Egile, jako náhradu za majetek Ljota Sinalého," pravil. "Zdá se mi
správné, aby ses zahojil na naší rodině, na Fridgeirovi a mně samotném, protože
jsi ho zachránil před Ljotem. Vím, žes to udělal kvůli mně. A tak je na mně
zařídit, abys nebyl ve svých právech zkrácen."
Egil peníze s díky přijal. Oba byli spokojení a začali spolu plánovat vikingské
tažení na příští rok.
IV
Západ slunce rudě planul skrz rozervané cáry mraků šedivých jak vlčí kožich.
Hladina v Thurském zálivu se vzdouvala, dlouhé vlny se tříštily, zdivočelé moře
dunělo a řvalo, a kde se tříštilo o skály či útesy, vysoko stříkala pěna. Z
východu se přes blata kradla k Arnfinnově síni a přilehlým budovám tma.
Ragnhilda Eiriksdottir stála venku u úvaziště, čluny byly vytaženy na souš a
převráceny dnem vzhůru, lodě zataženy do krytých doků.
Stál tam s ní otrok Heth. Opodál se opírali o kopí dva strážní z družiny jejího
manžela, brblali pod vousy a přemítali, kdy se paní konečně půjde před tou
slotou schovat. Všichni už si zvykli na její potulky za nečasu, ale toto už bylo
trochu moc. Neslyšeli, co si ti dva povídají, protože vítr jim rval slova od úst
a odnášel je do dálky. Kromě toho mluvili napůl gaelsky, což se v Caithness
obtěžovalo naučit jen pár Noru.
"Je ti jasné, co máš zítra v noci udělat a jak?" ověřovala si Ragnhilda.
Heth se zajíkl. "Já - já doufám, že ano, paní." Přes svištění větru ho skoro
neslyšela.
Zpod pláště s kápí se na něj pronikavě upřely planoucí oči. Kápě jí stínila
tvář, ale velké oči ve skomírajícím světle dravě žhnuly. "A je ti jasné, že
jestli se ti to nepodaří - nebo, v horším případě, jestli mne zradíš - zle se
povede nejen tobě, ale i tvé sestře?"
"Já tě nezklamu, nezklamu!" vykřikl. Pihovatý, ochmýřený obličej vypadal mladší
než na těch patnáct šestnáct zim, které měl za sebou. Chlapec zabalený v hadrech
a záplatované plsti, vyzáblý, ale šlachovitý.
"Dobrá." Ragnhildina strohost roztála do úsměvu. Vysunula ruku zpod pláště a
skoro se ho dotkla na lokti. "Věřím ti, Hethu, věřím. A svůj slib dodržím. Ty a
Gruach dostanete svobodu, koně a jídlo - budete moci odejet domů."
Rozprávěla s ním, přemlouvala ho, kousek po kousku ho lámala, kdykoli spolu
mohli nerušeně prohodit pár slov. Jako paní Arnfinnových držav bude panství
řídit, dokud se nedostaví jeho bratr z ostrovů. Jako křesťanka nemůže dost dobře
uctít manželovu památku pohanskými oběťmi, ale může propustit na svobodu někoho,
k němuž býval jeho pán hrubý, kdo však jí prokázal dobré služby. Všichni věděli,
zeji Heth slepě zbožňuje. Když dostala Arnfinna do rozpoložení opilecké
štědrosti, souhlasil, že jí toho otroka dá - na drobné pochůzky, hřebelcování
ko-
ně a vůbec jako poskoka pro všechno. Marní sice spoustu času, když z něj tahá
kdejakou vzpomínku na jeho domov, ale což. alespoň není tak nevrla a úsečná jako
dříve a třeba mu to jejich tlachání někdy k užitku přece bude. A o nějakých
nepřístojnostech nemohlo být ani řeči; ti dva byli vždycky někomu na očích.
Jenže čím dál víc byl ten někdo z doslechu. Ale co. Konečně, co znamená nějaký
Heth? Poloviční Pikt, kluk, jehož Arnfinn chytil před pár lety společně s mladší
sestrou, když vyrazil potrestat loupeživé nájezdy na svá stáda a s ohněm a mečem
táhl hluboko do vnitrozemí. Dívku dali k ruce db domácnosti, na tu nejhorší
dřinu. V poslední době se už rozvíjela do ženství a Arnfinn si ji brával do
postele nebo ji půjčoval hostům, i když jen zřídkakdy, protože chodila nemytá a
nevzhledná. Heth, než s ním Arnfinnova nová žena poprvé krátce promluvila, byl
převážně k ruce ve stájích, ale zjevně v něm našla určité zalíbení, asi jako v
Stránka 129
některých manželových koních a psech.
Heth znovu polkl. "Já - paní, odpusť, ale - Bude to úžasné, jestli pošleš domů
Gruach, ale já - já si nejsem jist, jestli tě chci opustit..."
Ragnhilda zamávala dlouhými řasami. "Však ještě uvidíme," odpověděla líbezně. A
s povzdechem dodala: ..Tak, a teď uděláme nejlépe, když se vrátíme dovnitř."
Trocha vlídnosti udělá u takového ubožáka zatraceně hodně. A po nějaké době...
Ti okolo nezaznamenali dlouhé, upřené pohledy, milý hlas, špičku prstu, která
letmo zavadí. Nenapadlo je, co může napáchat pohled na paní, když jen nedbale
zahalená vychází z lázně, či jiná nahodilá setkání.
Znovu si povzdechla a s nechutí, co noha nohu mine, kráčela zpátky do síně.
Stráže ji následovaly. Heth od-klusal do chléva, kde spával se sobě rovnými.
V mihotavém světle plamenů viděla Arnfinna sedět na výsostném místě a popíjet.
"Tady jsi!" vybuchl. "Cos sakra dělala tak pozdě venku v takové slotě?"
"Dýchala," odpověděla ostražitě. "A pak jsem si vzpomněla na pár věcí, které
potřebuji na zítřek, a musela jsem říci tomu svému poskokovi, co má zařídit."
Poťouchle se na ni zadíval. "Za chvíli budeš mít na přemýšlení něco lepšího."
Škytl.
Ve slepé tmě manželského lože ho nejenže strpěla, ale i přirážela a vzdychala.
..Tak vidíš, věděl jsem, že té rozpálím," zafuněl, svalil se z ní a usnul. Táhlo
z něj pivo a smrděl starým potem. Úděsně chrápal.
Na druhý den se celá domácnost vydala na cestu. Arn-finn měl ve zvyku přesunout
se v tuto roční dobu na svou usedlost ve vnitrozemí a ponechat tu v zimních
mořských větrech jen nejnutnější osazenstvo. Nebylo pravděpodobné, že by se tu
před jarem zastavila nějaká loď. Síň i ostatní budovy se mezitím vyvětrají.
Se vším tím nákladem a dobytkem, které bral s sebou, vždycky vyrážel až pozdě
dopoledne. A co víc, dny byly krátké. Proto nocoval na místě zvaném Murkle, kde
měl statek s dostatečně velkým domem. Stejně jako dříve ho celé zabere pro sebe,
svou ženu a osobní družinu a služebnictvo a správce nechá, ať si hledá
přístřeší, kde chce. Ragnhilda si od loňska pamatovala, jak to v domě vypadá.
Cesta, pokud by se tomu tak vůbec dalo říkat, byla samý výmol, klikatila se
podél Thorovy řeky a nesourodá, nemotorná skupina se pohybovala pomalu. Jednoho
jezdce poslali napřed, aby je ohlásil. Než se dostali na statek, už padl
soumrak. Arnfinn slezl z koně a hnal se rovnou dovnitř za světlem, vepřovou
pečení a pivem. Ragnhilda ho následovala mnohem pomaleji. V šeru zachytila
Hethův pohled a přikývla. Ztěžka polkl, ale také přikývl.
Padla noc. Nějaký otrok uhasil oheň a odešel na svou hromadu slámy. Arnfinnovi
muži se natáhli na lavice nebo na podlahu. On sám se rozvalil v jediné posteli
oddělené zástěnou. Zase opilý se ani nestaral, aby se převlékl, a Ragnhilda tu
neměla jediný kout, kde by se mohla v sou-
kromí převléknout ona. Jak jen nesnášela spát v šatech,
které na sobě měla celý den a bude v nich ještě zítra. Pověsila si plášť na
kolík a zalehla k němu. Zašátral po ní, ale vzápětí upadl do těžkého, hlubokého
spánku. Ležela v husté tmě a smradu a čekala.
Kristus - či Freya, ta je i bohyní smrti - nebo někdo či něco jiného - rozhodli,
že tato noc je poslední.
Neměla jak jinak počítat hodiny než znovu a znovu šeptem odříkávat Zdrávas a
Otčenáš, které se naučila y Yorku. Dlouhá stovka od každého by měla stačit.
Šeptajíc poslední Amen se na šustivé matraci posadila a odsunula záštěmi. Dech a
bušící srdce se uklidnily, strach a nejistota rozplynuly. Jako by stála stranou
a chladnokrevně pozorovala sebe samu.
Pachy a zvuky spáčů se mísily se slabě palčivým kouřem. Po tmě v posteli za
zástěnou si snadno našla cestu podle žhavé záře v koši s ohněm. Pod nohama
cítila chladnou, udusanou jílovou podlahu. Vklouzla do bot, přes ramena si
přehodila plášť a mezi rozvalenými těly spících se propletla ke dveřím. Odsunula
závoru, vykradla se ven a pomalu, tiše za sebou zavřela.
Do zrádné tmy plné temných stínů žalostně kvílel vítr. Mezi cáry mraků plul
srpek měsíce. Nedaleko se matně leskla říční hladina. Nikde se nic nehýbalo,
lupičům by se však sotva podařilo překvapit takové množství nocležníků naráz.
Jestli je někdo vzhůru, tak ji jen letmo zahlédne, jak kráčí na záchod. Neodváží
se přiblížit. Koneckonců, paní přece musí nechat otevřené dveře, aby v té tmě
viděla, co dělá, a všichni už zjistili, jak je nebezpečné ji rušit.
Budka se před ní krčila jako černá skvrna. Od skvrny se odlepil nějaký stín.
Před Ragnhildou se hrbil Heth. Zvedl k ní tvář strhanou a bledou jako sinalá zář
na mracích a Ragnhilda uslyšela, jak se zajíkl. "Máš dost odvahy?" vyhrkla. "Máš
ten nůž?"
"Ano, ano..." V jedné ruce svíral pochvu, druhou po-
vytáhl nůž. Čepel se zaleskla a vzápětí nůž zase zmizel
v pochvě.
Stránka 130
"Tak jdi," vyzvala ho. "Když si dáš pozor, tak dveře ani nevrznou. Á ti uvnitř
chrní jako prasata. Bud tichý jako myš a buď rychlý."
Byl to lovecký nůž, těžký a ostrý. Ukradla ho Arnfin-novi už před týdny,
schovala ho a Hethovi řekla, kam. Než včera odjeli, vzal si ho a zastrčil pod
košili. Trvalo dlouho, než ho k tomu, krůček po krůčku, přemluvila.
Otřásl se. "Já jsem nikdy - je to vražda - snad mi Bůh odpustí..."
"Já ti neodpustím, jestli nepůjdeš. A jestli chceš, tak to pak můžeš vykládat
nějakému knězi, až se vrátíš domů. Jde ti o svobodu - a teď i o život - a Gruach
taky. Jdi."
Odběhl přikrčený k zemi jako lasička ženoucí se za kořistí. Nepotřebovala na
záchod, ale muselo to ve všech ohledech vypadat věrohodně. Ani si nezvedla
sukně, jen se v tom smradu posadila a v duchu odříkávala další modlitby. Část
jejího já přemítala, jak by se asi na jejím místě zachovala matka.
Nastal čas. Vyšla ven, šťastná, že je zase na čerstvém vzduchu, a kráčela zpátky
do domu. Celá se zimničně třásla. Za dveřmi čekají její naděje.
Dveře byly zavřené. Buď dostal Heth strach a vůbec dovnitř nevstoupil, nebo měl
tolik rozumu, že když utíkal, zase je za sebou zavřel. Otevřela a vešla dovnitř.
Došla k posteli a rozječela se.
Muži se zmateně probouzeli. Když se v přítmí konečně rozkoukali, uviděli zástěnu
odsunutou. Krev, v šeru černá, prosákla skrz matraci a rozstříkla se po zemi.
Arnfinn Thorfinnsson tu ležel s ústy dokořán a nevidomé oči třeštil do prázdna.
Na hrdle se jako druhá ústa šklebila řezná rána.
Ano, Heth odvedl dobrou práci, pomyslela si Ragnhil-da. Dal na její radu -jednou
rukou přitiskl jejího manžela k loži a na tu kratičkou chviličku smrtelného
zápasu mu
ucpal ústa. Pak zmizel stejně tiše jako přišel. Ale všimla si vlhkých šlépějí,
které tu po sobě zanechal.
Ječela a ječela. Ti okolo netušili, že je to vítězný pokřik nevázaného štěstí. V
tom zmatku si uvědomovala, jak strašlivé napětí prožívala. Teď, když z ní
spadlo, jako by se probudila ze zlého snu.
Kolem se shlukly stráže. Velitel ji vzal za ruku a plácal cosi, co ji mělo
uklidnit. Sebrala všechny síly, ovládla se a vztekle se na něj obořila: "Jak jsi
to jen mohl dopustit? Jste všichni k ničemu, všichni!"
Už poznala, že stud a šok z nich dělá poslušné loutky. Cítila, že je má v rukou,
a z té moci se jí zmocňovala závrať. Skoro tomu propadla. Ale ne, je přece
potomkem Eirika Krvavé sekyry a jeho Gunnhildy. "Copak nedokážeš alespoň chytit
vraha?" ječela na něj. "Podívej, jdi po stopách!"
"Ale, ale na trávě a - a to bláto venku, určitě si nohy utřel," blábolil muž.
"Přiveďte psy! Zapalte pochodně! Ať se obě dvě domácnosti dají do pátrání!"
A teď, hned teď jim vtluče do hlavy a s nimi celým Orknejím, že ona je ten, koho
budou poslouchat.
Muži do sebe vráželi a křičeli. Většina pobíhala kolem jako bezhlavé slepice, to
jistě, ale několika řekla - a dala si záležet, aby se jí třásl hlas - že vrah
mohl docela dobře běžet k řece, kde zahodí zbraň a smyje ze sebe stopy svého
zločinu. A k tomu také Hetha nabádala.
Chlapce dopadli, jak míří zpátky na statek, kde by v tom zmatku bez povšimnutí
zmizel. Světlo z pochodní se mihlo na šatech, z nichž kapala voda. "To je on!"
zavřískla Ragnhilda. "Zabte ho!"
"Ale, paní, měli bychom se zeptat..." začal velitel.
"Právě díky té tvé lenosti pán zemřel," zavřískla. ..Cožpak se nezmůžeš ani na
pomstu? Zab ho!"
"Paní, ah, má paní..." zakvílel Heth. Mihlo se kopí, zasvištěl meč.
Heth se jí zhroutil k nohám jako beztvará hromádka.
"Muselo se mu to v hlavě nějak zašmodrchat, až zešílel," prohlásila Ragnhilda do
nastalého ticha. Jen plameny pochodní praskaly a vysílaly spršky jisker. "Ale
byl to mazaný šílenec. Já sama jsem mu uvěřila..." Vydala ze sebe vzlyk, nechala
oči uronit pár slz, pak najednou strnula a nařídila: "Má sestru. Najděte ji a
zabte ji také." Gruach se sice neměla nic dozvědět, ale docela dobře mohla něco
vyčmuchat. Kromě toho - přesně to by přece chtěla těžce truchlící, právě
ovdovělá žena. "Pak bude můj Arnfinn odpočívat mnohem pokojněji."
Ještě jedno se muselo udělat, zatímco měsíc klesal pod obzor a na nebesa se
vkrádal šedivý den. Za pomoci svých služebných zatlačila Ragnhilda manželovi oči
a upravila ho k vystavení. Jeho družina ho odnese do vnitrozemí na jeho dvorec,
pohřbí ho s veškerými poctami a klenoty a uspořádají tak velkolepou pohřební
hostinu, jak jim jen místo a roční období dovolí. Ta zpráva k Thorfinnu Jarlovi
na Mainland hned tak nedospěje. Ragnhilda se mezitím chopí vlády nad
caithnesskými državami. Jako poklad střežila nápady, co všechno by se mělo
udělat. Arnfinn ji nikdy neposlouchal, ale ona teď všechno řádně uspořádá a až
Stránka 131
se Orknejští dostanou přes úžiny, bude jim mít co ukázat.
Od začátku jí bylo jasné, že její jméno nezůstane neposkvrněno. Až se o tom bude
mluvit, lidé si všimnou podivných nesrovnalostí. Vzpomenou si, že ti dva spolu
nikdy nevycházeli. Dobrá, ať si dumají. Byla však pevně rozhodnuta si řádně
došlápnout na každého, kdo by se odvážil se nad tím podivovat nahlas, nevyjímaje
dokonce ani jeho blízkou rodinu.
Thoríinn je starý a churavý. Po Arnfinnově smrti je nejpravděpodobnějším dědicem
další syn, Haavard Rozsévač. Všimla si, jak mlsně se na ni dívá. Když o něm
slyšela naposledy, tak stejně jako předtím jeho bratr čerstvě ovdověl a zatím se
znovu neoženil. Nechá ho, ať si
všimne, jak dobře si ona vede, a pak mu dovolí, ať si ji na chvíli získá.
V
Za Haraldem Modrozubem přišel do Jellingu muž jménem Poppo s nemalým doprovodem.
Byl'to biskup, ale ne jeden z těch tří z Jutska. Tento přicházel přímo z jihu na
rozkaz císaře Otty a jeho mise měla obrátit na Víru celé Dánsko.
Král ho přijal dobře. Těžko mohl jinak, na to byl německý panovník příliš mocný,
o obchodování se vzdálenými říšemi nemluvě. Harald ubytoval Poppa a jeho
zpovědníka v domě poblíž síně a družině poskytl skrovnější, nicméně nijak
chatrné přístřeší. Uspořádal pro ně hodokvas a mezitím poslal pro jarly, hersiry
a další, jejichž rady stály za vyslechnutí. Dorazili obratem.
Pět nejstarších Gunnhildiných synů mezi nimi nebylo, byť jim král věnoval
rozlehlé pozemky a řekl usedlíkům, aby tyto nově příchozí ctili. Byli daleko, u
moře, právě pustošili pobřeží Vikinu. Pro Erlinga to bylo prvně; později se
doslechla, že se projevil jako nejkrutější ze všech. Gudrod a Sigurd zůstali
doma s ní.
Biskup Poppo byl statný muž s hranatou čelistí a dánsky mluvil plynně, byť
trochu těžkopádně. Zatímco čekal na slyšení, kázal pouze místním křesťanům,
nicméně na otázky o víře odpovídal mužům ochotně. Sám kladl řadu zkoumavých
dotazů a brzy dobře věděl, jak si záležitosti v království stojí. Gunnhilda by
si s ním ráda obšírně popovídala. Měla na srdci hodně toho, co chtěla či spíše
potřebovala zjistit. Jenže on s ženami nemluvil víc, než musel. Na druhou stranu
ona ve svém postavení pohrdla kněžími, které si přivedl s sebou.
Byla však královnou spřízněnou s místním králem a její synové byli jeho
spojenci. Toho dne, kdy se muži sešli k rozhovorům o bozích, jí vstup neodmítli.
Shromáždění se konalo ve velké síni. Dostala čestné místo, nedaleko od krále a
jeho vysoce vážených hostů, o maličko níž než on, ale o stupínek výš nad
lavicemi, které obsadili přední dánští muži. Po její levici usedla její
jmenovkyně, Haraldova žena, co možná vzpřímeně, aby všichni viděli, jak je
vysoká. Po pravici Gunnhildy Ózu-rardottir seděl její syn Gudrod. Ve svých
čtrnácti přítomen být mohl, nicméně ho důrazně varovala, ať je zticha. Hnědé oči
pod vzpurnou hnědou čupřinou však hleděly ostražitě jako oči jestřába.
Sigurd, dvanáctiletý, byl ještě moc malý. Kromě toho byl tak ztřeštěný a
vychloubačný, že mu lid přezdíval Sigurd Velkohubý Poslala ho na ten týden na
venkov, ze strachu, aby nedostal záchvat vzteku a neztropil virvál, za který by
se musela stydět.
Není nepodobný mému bratru Eyvindu Chvastounovi, napadlo ji přitom. Ten tu však
nebyl; někdo musel střežit dánské pobřeží, protože Haakonův místokrál Tryggvi z
Vikinu znamenal pro Dánsko stejnou hrozbu jako Gun-nhildini synové pro Norsko.
Ale jednou přijde čas, pomyslela si, kdy z nich bude něco víc než jen vikingové
- ah, mnohem víc. Pak bude Tryggvi svých nájezdů želet.
Její bratr Aalf, muž vážený a ctěný, seděl blíž ke králi Haraldovi než ona. V
době, kdy s Eirikem pobývali v Anglii, dlel na Orknejích a dosud nebyl pokřtěn.
Ale teď už obětoval jen zřídka, leda tak před nějakou delší cestou, a to ještě
převážně jen proto, aby učinil zadost posádce.
S některými Dány se to však mělo jinak. Zachmuřeně mlčeli, když král nahlas
vysvětlil, proč se vlastně sešli -což už stejně všichni věděli - a požádal
biskupa Poppa, aby se jako první ujal slova. Klouby na rukou zbělely, jako by
ruce svíraly picí rohy, které jim ještě ani nepřinesli.
Venku zuřil vítr. Otevřenými dveřmi byly vidět stíny mraků ženoucích se přes
slunce.
Poppo vystoupil do popředí. Zaduněl jeho hluboký
hlas. "Zdravím vás a žehnám. Přicházím na rozkaz svého císaře - ale ještě víc na
rozkaz svého pána Krista, pána všeho lidstva - abych vaší zemi přinesl pravdu a
vám spásu. Dovolte mi hned na začátku říci, že nemám nic proti vašim otcům.
Vykonali velké skutky, jen nebyli osvícení, jako ostatně nebyl nikdo předtím,
než přišel na zem Spasitel, a jako tolik Adamových dětí dosud není. Jen v
Kristu, Mariině synu, spočívá věčná blaženost..."
Nepokračoval v tomto duchu tuze dlouho. Brzy už hovořil o křesťanství jako o
Stránka 132
celosvětovém společenství, o náklonnosti císaře, o rozšíření obchodu -
každoroční tah sledů Soundem by našel obrovský nový odbyt - a konečně, a tím si
buďte jisti, o všem, co by mohli křesťanští bojovníci získat vítězstvím nad
pohany - Maury, kteří kdesi daleko na jihu sedí na nevýslovném bohatství...
Chytré, pomyslela si Gunnhilda. Přála si, aby vyšlo najevo víc z toho ohně,
který doutnal biskupovi v očích. Kde je vlastně pravda? Kde je tedy Eirik? Ve
Valhalle, smaží se v pekle, v hrobě - nebude mu dopřán klidný odpočinek - ale
ne, vždyť nebyl nikdy pohřben; vítr pro-vívá jeho vybělenou kostru a možná i on
sám je pouhým větrem.
Kdyby to tak jen mohla zjistit!
Když Poppo skončil, obrátil se Harald - jak bylo předem dohodnuto - na Sveinna
Řečníka z Fynu. Stařec povstal.
"Vyslechli jsme svého hosta," začal. "Připouštíme, že Bílý Kristus je bůh. Jeho
stoupenců je mnoho a jsou silní, jeho dflo je vidět všude. Ale jak velký bůh to
je? Má moudrost Odinovu, je tím, kdo nám dává v bitvě nadlidskou sílu, zplodil
on našeho prvního krále? Když bouře přinášejí déšť, který dává život zemi, není
snad to, co vidíme létat, Thorovo kladivo, neslyšíme snad rachot jeho kol, a kdo
jiný než on zahání trolly a drží je na okraji světa? Aegir přináší mořeplavcům
štěstí a plody moře; když :.amořníci klesají do hlubin, to Aegirova žena Ran je
ví-
tá. Frey ploditel, Freyja milostnice, Frigga matka života samotného..."
Ani z jedné strany nic o tom, co může člověk dokázat sám, pomyslela si
Gunnhilda.
Muž a i žena se musí střetnout se vším, co je už předem dáno. Ano, pohan si svou
udatností může vydobýt místo ve Valhalle - nebo přinejmenším nesmrtelné jméno.
Křesťan může jít na nebesa, která moc nechápala, za to, že bojuje za Krista,
nebo jen za pouhopouhou pokoru, čemuž rozuměla ještě míň. Nikde nezaslechla nic
o propojení a celistvosti člověka se světem, o tom, jak společně vybubnovávají
tok času - ne že by tomu až tak rozuměla, ale něco málo z toho poznala a ne
vyprchalo to z ní.
Ani by to nedopustila. Nenechá si vyklouznout moc, která jí pomůže udržet rod
Eirika Krvavé sekyry.
Pokračovala výměna názorů - srdečných, upřímných a klidných, i výbušných,
hněvivých, ostrých a nepřátelských. Harald Modrozub mluvil málo a spíš pozorně
naslouchal. Sluneční paprsky se dloužily.
Nakonec se do houstnoucích stínů vztyčil sám Poppo a pravil jim: "Dost. Takto se
nikam nedostaneme. S královým svolením přivedu zítra svědky a dokážu vám nade
vši pochybnost Kristovu všemohoucnost. Rozpal železnou tyč, až bude žhnout, jak
jen ti bude libo, pane. Vezmu ji holou rukou a nespálím se. Pak všichni
uvěříte?"
Z jeho tváře a hlasu vyčetla Gunnhilda naprostou jistotu. I přes nastalý povyk
uslyšela, jak se Gudrod ostře nadechl. Dobrá, pomyslela si, zdatný šaman by
pravděpodobně dokázal totéž. Ale to nemůže vyslovit nahlas, ani teď, ani nikdy
jindy. Koneckonců, sama si nechala skropit čelo svěcenou vodou.
Následoval hodokvas, víceméně klidný, a netrval dlouho. Muži byli hluboce
zamyšlení. Té krátké, jasné noci spala Gunnhilda jen na půl oka. Rozdíraly ji
vzpomínky, zármutek, naděje: Eirik, jejich děti, když byly malé, její otec a
Ulfgard, Eirik, Finové, Thorolf, Stainmore a kr-
kavci, přízračný, úděsný Egil, smrt Rögnvalda Kostnatého a Haalfdana Černého,
Eirik, Thorolf... Bedra měla v jednom ohni. Ale to teď musí jít stranou, ona
musí hledět na zítřky svých a Eirikových synů. Ne?
Příštího dne si vyslechla klepy z domu, který obýval Poppo. Podle toho, co se
dozvěděla, odsloužili mši, on se vyzpovídal, bylo mu odpuštěno a přijal tělo a
krev Krista.
Ven vyšel oděný v bohatém rouchu krumplovaném zlatem a v ruce svíral zavinutou
biskupskou hůl. Dánové stáli napjatě a tiše kolem nádvoří. Uprostřed žhnuly
do-běla rozpálené uhlíky. Nad uhlíky poletovaly namodralé plameny, nebesa byla
bez mráčku a bylo bezvětří. V ohni ležela železná tyč, sama skoro bílá. Poppo se
pokřižoval, pronesl latinskou modlitbu a vztáhl před sebe holou ruku otevřenou
dlaní nahoru. Kovář zvedl kleštěmi tyč a vložil mu ji do dlaně. Sem a tam, před
upřenými pohledy a zajíkavými dechy, přecházel Poppo. Tyč mu v dlani pomalu
pohasínala. Gunnhilda si nemohla nevšimnout, jak se muži kolem ní tlačí, aby
viděli, a jak čpí vzrušením.
Poppo odhodil železo, teď už jen teplé, na zem. Zadunělo to. Strčil svou dlaň a
prsty králi Haraldovi rovnou pod nos. Ani na ruce, ani na rukávu nebyly
sebemenší známky ožehnutí.
"Vidíš?" otázal se biskup.
Král padl na kolena. Jeden po druhém ho dav mužů následoval. Gunnhilda zůstala
Stránka 133
stát.
"Máš pravdu," prohlásil král pevně a nahlas. "Kristus má pravdu, Kristus je
pán." Vstal a rozhlédl se kolem sebe. "Všichni tady se nechají pokřtít, uznají
Krista a zřeknou se pohanství. Udělám křesťany ze všech Dánů."
To by asi dříve či později udělal stejně, pomyslela si Gunnhilda. Její pohled
zalétl k nedalekému posvátnému háji. Začínal se zvedat lehký vánek; jako
požehnání. Sluneční světlo se tetelilo a listy na stromech ševelily. Teď budou
poraženy. Možná bude z jejich kmenů postaven na místě, kde stávaly, kostel.
Podivné takto přemýšlet. Dnes
je všechno nějaké podivné. Musí se s tím nějak vypořádat, ale sama, ve svém
nitru, neboť tu není nikoho, kdo by jí pomohl.
VI
Brihtnoth přijal zprávy z Dánska jako znamení z nebes. "Navršil se čas dovést
tvůj národ k víře," prohlásil.
Haakon přikývl. "Jistě, neboť jaká jiná síla proti mně bude Haraldu Modrozubovi
dána?"
"Takhle bys neměl přemýšlet," pokáral ho Brihtnoth.
"Král musí," odtušil Haakon tiše. Uražený Brihtnoth odešel.
Nicméně později králi pomohl sestavit řeč na Frost-ský ting. Kdyby se podařilo
získat ty chrabré, oddané, tvrdohlavé Thraanďany, ostatní by je zanedlouho
následovali. A jejich vůdce, Sigurd Jarl, který z Haakona udělal krále, je přece
Haakonovým přítelem od narození.
A tak se tam Haakon vydal, s družinou a vojskem. Když Sigurd zjistil, co má v
úmyslu, nebyl z toho nijak nadšen. "Riskuješ všechno," varoval ho. Haakon ho
stejně neposlouchal. Jarl se zachmuřil a suše pravil: "Tak tedy dobrá, budu stát
při tobě, jak jen to půjde, ale jestli neuposlechneš mých rad, může to dopadnout
ještě hůř, než se obávám."
Když nadešel čas, vystoupil syn Haralda Krásnovla-sého nijak nezkrušen na kámen
a zvučným hlasem sdělil shromážděnému davu své poselství.
Začal tím, že jim oznámil, že je jeho přáním a rozkazem, aby se všichni, sedláci
i pachtýři, chudí i bohatí, mladí i staří, svobodní i otroci, muži i ženy,
všichni do jednoho nechali pokřtít a věřili v jednoho Boha, jehož synem a
ztělesněním byl Kristus, skoncovali s oběťmi a pohanskými bohy, ctili svátky,
každého sedmého dne odpočívali a v pátky drželi půst. Při těch slovech začal dav
reptat. Mručení sílilo, výkřiky byly čím dál hlasitější.
Svobodní sedláci byli toho názoru, že jim král chce ztížit práci a že se takto
rozhodně nebudou moci starat o své statky. Robotníci a otroci shodně naříkali,
že je chce král obrat o jídlo, a bez jídla že neudělají nic. Ale, říkali mnozí,
to je celý král Haakon a jeho otec a celý jejich rod - nešetřit jejich zlatem,
ale skrblit na jejich jídle.
Haakon zbrunátněl. Jeho jídelníček byl vskutku střídmý, avšak to jen díky tomu,
že nenáviděl obžerství a pija-tyky, které tak často kolem sebe vídal. Sigurd ho
zespodu tahal za plášť. Haakon zaťal zuby a zůstal mlčky stát. Jarl mezitím řval
na dav, ať jsou všichni zticha. Povyk postupně utichl a rozhostilo se ostražité,
napjaté mlčení.
Do popředí vystoupil jeden vážený muž, Aasbjorn z Medalhusu, z Gauldalu.
Promluvil pádně a důrazně, jako když se příliv žene do fjordu.
"Králi, tehdy, když jsi tady v Thraandlawu vedl svůj první ting a my jsme si tě
vybrali za svého krále a tys nám vrátil naše statky, tak se nám, svobodným
mužům, zdálo, že se rukama dotýkáme nebes. Ale teď nevíme, jak si stojíme - zda
ještě máme svou svobodu, nebo zda nám nasazuješ nová pouta, a to způsobem
neslýchaným: máme se prý vzdát víry svých otců a dědů, která se táhne od věků,
kdy své mrtvé spalovali, až do dnešních dob, kdy my je pohřbíváme. Byli to lepší
muži než my a nám jejich víra zůstala.
Máme tě tolik rádi, že jsme tě nechali spolu s námi ustanovit právo a zákon. My
svobodní jsme stále připraveni podpořit zákony, které jsi nám dal tady na
Frostském tingu a s nimiž souhlasíme. Budeme tě následovat a pomůžeme ti udržet
vládu tak dlouho, dokud v posledním z nás, kdo jsme dnes tady na tingu, bude
doutnat jiskřička života - pokud jen ty, králi, nebudeš chtít víc, než ti můžeme
či chceme dát.
Pokud však máš naopak v úmyslu provést svůj záměr silou a hrozbami, pak jsme se
my svobodní shodli, že s tebou skoncujeme a najdeme si jiného pána, takové-
ho, který nám ponechá svobodu víry. Nyní si, králi, musíš
vybrat a ting neskončí, dokud se ty nerozhodneš."
Ustoupil zpět. Shromáždění zařvalo na souhlas. Haa-konovi družiníci sice měli
zbraně, ale Thraanďané, byť neozbrojeni, je jednak početně převyšovali a jednak
by si mohli rychle doběhnout pro své.
Sigurd Jarl syčel na Haakona, ať sestoupí dolů. Král, celý roztřesený, tak
Stránka 134
učinil. Sigurd vystoupil na kámen a zvedl ruce. A rozruch znovu opadl.
"Přáním krále Haakona, svobodní muži, je nikdy se s vámi nešvařit," zvolal. "Ani
za nic by nechtěl přijít o vaši přízeň."
Byl kým byl, a tak na něj Thraanďané dali. Po chvíli prohlásili dva tři mluvčí,
že s tím budou srozuměni, pokud však král na oplátku bude společně s nimi
obětovat za mír a dobré živobytí, jak činíval jeho otec. Sigurd to přislíbil.
Nato dav víceméně uspokojeně zařval a zákonopravce ting ukončil. A jako vždy
uplynulo několik dnů, než poslední muž odešel domů.
Haakon vyhledal Sigurda o samotě a rovnou se na něj vrhl: "Neřekl jsem nic, když
jsi to tak ostudně a hříšně mým jménem vzdal. Já jsem ti důvěřoval, i když jsi
pohan..." rozhořčením se zalknul.
"Troufám si doufat, žes učinil správně," odpověděl jarl velmi mírně. "Věř mi,
tys drahý mému srdci, ty, kdos dal své jméno - jež je jménem mého otce - mému
synovi."
"Ale tys to všechno připravil předem - to s Aasbjor-nem a ostatními - že?"
"Ano, do té míry, nakolik může člověk něco předem připravit, což není mnoho.
Víš, králi, rozhodl ses jim říci, cos řekl. Čekal jsem, že to jednoho dne
uděláš. Ale rovněž jsem předvídal vzpouru - možná tvou vraždu -a my bychom
zůstali bez vládce, vydáni napospas Haral-du Modrozubovi a Gunnhildiným synům.
Považoval jsem za nejlepší tomu předejít a zařídit co nejhladší průběh: raději
slova než kopí."
"Tys jim slíbil, že se zúčastním pohanských slavností!"
"Což je také to nejlepší, králi, co můžeš udělat, chceš-li si království udržet.
Zatím jiné cesty nevidím. Ale určitě dokážeme něco vymyslet."
Sigurd chviličku vyčkával. Seděli v podkrovní světnici, lampa skomírala. Nakonec
se tiše zeptal: "Je to opravdu tak hrozné? Myslím, že jsem s tebou jednal
slušně, a přesto jsem zůstal věrný starým bohům. Zdá se mi, že jsou toho hodni.
Neměl bych se já snažit, abych byl hoden jich? Ten tvůj Kristus je cizinec.
Kromě toho, králi, vzpomeň si na své stoupence, ty z tvé družiny i ty po celé
zemi, kteří jsou připraveni pro tebe zemřít. Je věrnost vždycky tak špatná? A co
pak tedy s věrností bohům?"
Po chvíli pokračoval, skoro šeptem: "A není snad svět bohů úchvatný? Zelenající
se Yggdrasil, na němž roste a září vše, co je, a zároveň strom, na němž Odin
visel zavěšen, aby získal moudrost, která leží za světem živých; Thor, držící
trolly a jejich temnotu dál od nás, dokud nepadne poslední zima... A ti jsou
naši, králi, není to něco zvnějšku, z Romaborgu a Říše, ale naše. Jak dlouho
zůstaneme bez nich sami sebou?"
Maličko se otřásl a přidržel si ruce nad plamenem lampy; s večerem se ochladilo.
"Dost. Ale přemýšlej, o to tě králi žádám, přemýšlej."
Na to Haakon neměl co odpovědět. Jen pořád dokola vrtěl hlavou. Trápilo ho, že
se to Brihtnothovi nebude zamlouvat, ale pak usoudil, že to ve skutečnosti
Brihtnothovi ani říkat nemusí. Nakolik může nějaký kněz rozumět tomu, co to
znamená být králem?
VII
Po této události Haakon často přemítal, zda blížící se zimní svátky věstí jeho
pád nebo vzestup. Či snad obojí? Navíc ani nemělo smysl se ptát svého
zpovědníka; věděl, co by uslyšel - jen neužitečná slova, která by měla smysl,
jen kdyby opustil Norsko, všechny, kdo mu věřili, a všechny své naděje, které do
nich vkládal. Toto bylo jasné a jednoznačné - buď duch, anebo meč.
Jak slíbil, šel na Hladi a nevzal si s sebou žádného kněze. Thraanďané byli v
tomto ohledu velmi nedůtkliví. Tentokrát přebýval na Hladi přímo v síni. Sigurd
Jarl ho přijal navýsost vstřícně, ale mluvil málo a vůbec se neusmíval. Měl
plnou hlavu starostí - co se bude dít, co dělat - a král by neměl vystupovat
nejistě.
Na samotném porážení dobytka král nebyl a většina pohanů si ani nemyslela, že by
tam být měl. Bohové by to mohli přijmout špatně.
Kromě toho nijak nestáli o to, aby jim nějaký nevrlý nezasvěcenec kazil náladu.
Haakon věděl, co se bude dít dál. Lidé se sem sešli z široka daleka, vzali si s
sebou všechno potřebné a přivedli veškerý dobytek, který měl být obětován.
Nejvýznamnější ze zvířat byli koně. Plašili se, vzpínali, divoký byl křik a
řičení. Zaduněly sekyry, zableskly se nože, vytryskla krev a vyřinula se
proudem, posvátná krev zvaná hlaut. Většinu zachytili do hlautových kotlů. Do
nich se namáčely hlautové pruty s vyřezanými runami, na koncích roztřepené, a
jimi se pak vystříkal posvátný háj a postříkali všichni shromáždění. Ohně
hučely, z kostí se ořezalo maso a dalo se vařit. Byly přivaleny sudy s pivem a
naplněny rohy. Sigurd vedl žehnání. Nejprve vyprázdnili Odinův pohár na
vítězství a moc krále, pak Njordův a Freyův na mír a dobrou sklizeň. Pak mnozí
připíjeli Bragimu a vykřikovali přemrštěné sliby, kterých později litovali.
Stránka 135
Poslední přípitek patřil památce zemřelých přátel a milovaných osob.
Časně se připlížil soumrak, v holých větvích lomozil mrazivý vítr, neurození se
uchýlili do svých přístřešků, urození se sešli v síni. Král už zaujal své
výsostné místo. Zdravili ho s ostražitostí v očích a usazovali se podél zdí. Po
síni se míhaly rudé odlesky plamenů, záhyby šatů
ztěžkly tmou, krvavé skvrny v rudém světle zčernaly, kov se blýskal.
Sigurd Jarl, sedící vedle krále, jen o stupínek níž, si vzal první pohár - z
jiskřivého skla z jižních zemí po okraj naplněný jižním vínem. Povstal a do
nastalého ticha, kdy jen z ohně šlehaly plamenné jazyky, pravil: "Požehnán budiž
tento doušek života, štěstí a víry. Ve jménu Odina, otce všeho, připijme našemu
králi."
Přiložil pohár ke rtům, zhluboka se napil a podal pohár Haakonovi. To, že jej
sdíleli, bylo projevem přátelství, skoro bratrství. Kdyby Haakon nepřijal, to by
ho mohl zrovna tak dobře vychrstnout jarlovi do tváře či plivnout na všechny
kolem.
Král sevřel pohár v levici. Pravicí nad ním udělal znamení kříže a teprve pak se
napil.
Shromáždění ohromeně zasyčelo a ozvaly se vzpurné hlasy. Nějaký muž vyskočil na
nohy. Haakon ho znal, byl to Kaari z Grytingu, bohatý a mocný muž, na jehož
slovo dali po celém Thraandlawu. Jako by se šedé vlasy a vousy naježily, když
vykřikl: "Co to král učinil? Takže přece nebude obětovat?"
Sigurd bez váhání odpověděl: "Král učinil to, co učiní každý, kdo věří ve svou
moc a sílu. Zasvětil přípitek Thorovi. Učinil nad ním znamení kladiva."
Haakon se nezmohl na slovo. To, co by řekl, by se mu mohlo stát osudným. Ani
nemohl být jarlovi nevděčný, neboť jeho duchapřítomnost ho zachránila před tím,
na co by se Sigurd určitě díval jako na pouhopouhou zbrklost. Palčivý oheň mu
spaloval jícen. Částečně ho zchladil pivem, zaťal zuby a zůstal, kde byl, a
dokonce mluvil, když byl vyzván, a tak to šlo, až nastal čas jít spát.
Příštího dne, když se sešli k hodokvasu, přinesli nejváženější muži dovnitř
hlautový kotel plný vařené koniny: pohanské svátky ještě neskončily. Postavili
ho na zem před výsostné místo, předstoupili před krále a požádali ho, aby jedl.
Celou předešlou noc se - o samotě v lůžku za zástě-nou - zmítal v pochybnostech,

co musí a nesmí udělat. "Ne," prohlásil teď. "To nemohu ani za nic. Toto jídlo
je zapovězené."
Jeho osobní stráže, sedící mezi hosty, se ostražitě narovnaly. Ostatní
zpozorněli. Jestli dojde k bitce, Haakon pravděpodobně padne, ale předtím budou
ještě mnozí posláni do pekel.
Thraanďané mu upřeně hleděli do tváře.
"Dobrá," prohlásil nakonec jejich mluvčí, "napiješ se vývaru, králi?"
"Ne."
Muži vstávali a tlačili se blíž. Planuli hněvem.
"Naši králové dosud zatím vždycky vzdávali bohům čest. Alespoň kousek tlustého
přijmi, pane."
"Ne."
Nikdo v síni nebyl ozbrojen, ale s Thraanďany už lomcoval vztek a hrozivě
mručeli a tu kdosi zvolal: "Na něj!" Z předsíně, kde byly vyrovnány zbraně,
zaznělo řinčení. Strážní si vyměnili pohledy a vyskočili do střehu.
Do toho povyku zahřměl Sigurdův hlas:
"Klid! Klid, říkám vám já, váš jarl! Složili jste králi přísahu. Žádná tráva
neporoste na hrobě toho, kdo přísahu poruší. Klid!"
A Haakonovi do ucha chvatně zašeptal: "A ty sám jsi jim řekl, že budeš obětovat.
Přišel jsi sem kvůli tomu. Cožpak tvůj Bůh nechce, aby lidé plnili své sliby?
Nech mne to urovnat, králi. Nechci o tebe přijít."
Teď už byli oba na nohou. Haakon stál mlčky. Hluk odumíral jako ustupující moře,
které se ve svůj čas zase vrátí jako příliv. "Králi," oslovil ho hlasitě Sigurd,
"smiřme se. My víme, žes byl vychován v cizině, kde uctívají jen Krista. My to
strpíme, protože tys dobrý král, jenž nám vrátil svobodné državy a dal nám
moudré zákony a pomstil nás na Dánech. Ale naproti tomu se ty smiř se svým lidem
a strp jeho zvyky, králi, a věci mezi námi
se urovnají. Pojď, vdechni posvátný pokrm, jen vdechni. To bude stačit na to,
aby mezi námi zůstal mír a dobrá vůle." Rozhlédl se po shromáždění. "Já osobně
se svými muži udeřím na každého, kdo tento mír poruší."
V Haakonovi cosi povolilo. Co získá Víra, když on zemře v potyčce se svým - když
se to tak vezme - kmotrem, s přítelem, který je mu po Brihtnothovi nejvěrnější?
"Ano," sdělil davu.
Kráčel ke kotli a muži mu ustupovali z cesty. Z jednoho stolu, prostřeného pro
Stránka 136
hostinu, strhl lněný ubrus, ovinul ho kolem mastného, kluzkého ucha, kotel
naklonil, nahnul se a rychle otevřel ústa. Poté se prkenně vrátil na své
výsostné místo.
Nato už se celá síň dala do jídla a pití, i když snad ne tak bujaře jako za
starých časů. Na další den se král připravil k návratu na jih. Z toho, jak
slavnost dopadla, nebyl šťastný nikdo.
VIII
Harald Modrozub věnoval Haraldu Eirikssonovi roz-
j lehlé državy v severním Jutsku poblíž Aalborgu. V tomto
, městě, které se rozkládalo na jižních březích Limfjordu,
bylo rušné tržiště a sídlo biskupa. Směrem na západ se
vody rozlévaly z úzkého fjordu do slaného přílivového je-
zera, vroubeného mokřinami, a dál se vinuly mezi mno-
fca ostrůvky a skrz mnohou úžinu, až nakonec ústily do
ř-verního moře. Dvorec věnovaný dánským králem ležel
: ohledu od města a dosahu jeho kouře, ale zprávy mezi
oběma místy putovaly rychle.
To léto po Poppově zázraku strávila Gunnhilda jako kost u tohoto svého syna.
Jeho bratři měli své vlastní no-wyé domovy, roztroušené všude možně. Když s nimi
Harald fcdjížděl na viking, nechal ji řídit chod svého domu. A ještě ¦tam
vládla, když nastal podzim. Seděla zrovna v altánu. ¦Srdce v ní poskočilo, když
dovnitř vběhl jeden chlapec
a křičel, že sem z východu veslují dvě dlouhé válečné lodě plné mužů a zjevně
přecpané lupem. "Patří králi Haral-dovi?" otázala se, očividně majíc na mysli
svého krále Haralda. Odplouval se třemi, ale jednu mohl někam odeslat, třeba aby
vysadila válečníky blízko jejich domovů, nebo možná ztroskotala, nebo..."
"Ne, paní," vyhrkl chlapec. "Potloukal jsem se v davu na přístavní hrázi a
poslouchal. Pak jsem usoudil, že udělám nejlíp, když půjdu sem a řeknu ti to."
Pátravě se na něj zadívala. Právě dohlížela na tkaní závěsu. Kromě zvířat a
propletených větví tu byly ve-tkány nějaké znaky, kterým nerozuměl nikdo kromě
ní. Stejné byly na bubnu ve finské chatrči.
Střetl se s jejím pohledem napůl domýšlivě, napůl zlomyslně. Kisping se
jmenoval, syn jakéhosi chudáka z močálů. Přišel sem sám jako třináctiletý před
pár měsíci zkusit své štěstí. Něco v něm ji oslovilo, a tak mu řekla, že to může
zkusit u ní. Čiperný, rychle se učil, schopen tlachů, brebentění a drobných
rošťáren, ale když to bylo zapotřebí, uměl držet jazyk za zuby lip, než by se v
jeho věku dalo čekat, a tak ze spaní po chlévech a jídla s těmi nejubožejšími
povýšil na jejího poskoka, který sedával na konci síně a dostával to, co domácí
čeleď. Zatím na něj spoléhala jen málo - pověřovala ho drobnými pochůzkami jako
jít do města a smlouvat o jemnou vlnu - ale věřila, že brzy dokáže zvládnout
víc. I když nebude nikdy vysoký, jeho vychrtlost se změní ve pružnou štíhlost, a
pak mu konečně padnou ty šaty, které mu dala, když mu nechala ostříhat
rozježenou černou kštici a pořádně umýt úzký obličej s vystouplou bradou a
ostrým nosem. "Tak kdo to tedy je? " zeptala se. "Arinbjorn Thorisson, královno,
z Norska. Myslím, že s sebou má dobré dvě stovky mužů."
Jak jen ten kluk ví - no ano, on to zcela jistě ví - co to pro ni znamená? Za tu
dobu, co je tady, o tom nikdy nemluvila. Ale určitě o tom mluvili lidé, kteří u
ní byli už
předtím, poznámky, tlachy a drby, které si bystrý, všemi přehlížený posluchač
poskládá dohromady.
Ovládla se, uklidnila se a přikývla. "Určitě se chce setkat s králem Haraldem.
Připravíme dům, abychom je mohli přijmout."
Dorazili kvečeru. V kosých paprscích planula zbroj a prach, který na cestě
vířila kopyta a nohy, v zapadajícím slunci zrudl. Gunnhilda se odebrala do síně
a usedla na výsostné místo. Povyk na nádvoří utichl. Rázným krokem vstoupil
dovnitř Arinbjorn, sám. Zdálo se, že se nijak nezměnil, hranatý, zavalitý,
rozvážný v řeči. "Zdravím, královno," zaburácel, když došel před ni. "Ať se vše
dobře daří tobě i tvému synovi, mému chráněnci králi Haraldovi."
"Vítej jeho jménem." Zachovala si klidný, vyrovnaný hlas. "Pobuď zde, než se
vrátí. Vrátí se už brzy. Co nám přinášíš?"
"Královno, dalas mi svolení odejít si dát do pořádku svou domácnost a další
soukromé záležitosti v Norsku. To je vyřízeno. Toto léto jsem byl na nájezdech v
Sasku a Frísku. Když jsme dopluli na východní konec Limfjor-du, k Haalsu,
vyhlásil jsem, že odplouvám vyhledat syny krále Eirika, neboť se k nim hodlám
připojit. Kdokoli chtěl pokračovat do Norska, mohl tak svobodně učinit. Na jedné
z našich tří lodí se tací našli, ale ta byla spíš iiabě obsazená, protože
většina se rozhodla následovat mne. Jsou to dobří válečníci."
A hned nám přibylo sil, pomyslela si. Ale zatajila svou radost a vyčkávala. Do
Stránka 137
houstnoucího šera zapraskaly oživené ohně, zvedl se palčivý kouř.
"Ano," dodal zarputile Arinbjorn, "Egil Skallagrim-sson byl se mnou. To on velel
té třetí lodi."
"O dalším si s tebou chci pohovořit mezi čtyřma očima," sdělila mu. "Teď přijmi
čestné místo a popij, než čeleď ubytuje tebe a tvou družinu."
Až do pozdní nocí síň hlučela bujarým veselím a chvá-
stavými řečmi. Gunnhilda vyslechla vyprávění o divoké plavbě a boji. Znovu a
znovu se vraceli k Egilovi, k jeho odvaze, která se vyrovná neohroženosti
berserka, k tomu, jak přeskočil příkop, který nikdo jiný přeskočit nedokázal, a
na kusy rozsekal hordu venkovanů, skrz další houf se prosekal zpátky k lodím a
tede zvrátil výsledek bitvy ve prospěch Seveřanů, k veršům, které se mu jen
hrnou, linou a zvoní ze rtů, k němu, nejpřednějšímu ze všech skaldů, kteří kdy
žili. Sama prohodila jen pár slov, a to ještě jen, když byla oslovena.
Častěji a častěji spočívaly její oči na Arinbjornovi. Seděl naproti ní, zářil
jak oheň sám, jeho smích burácel, byl ztělesněním mužství. Spalovala ji touha.
Tolik let osamělých nocí. Spoutala svou vášeň a uzamkla ji ve svých bedrech.
Klepy a úsměšky by jí ubraly na vážnosti, a to vskutku nepotřebuje.
Ráno ho požádala, ať se s ní jde projít, že to bude lepší než jít do podkroví.
Tak si lidé budou myslet, že je všechno jaksepatří. Popravdě ji to udrží v
bezpečí před ním - či jeho před ní, pomyslela si trpce.
Kromě toho se jí v chůzi lépe přemýšlelo. Pobývala venku hodně, ať už chodila
pěšky či jezdila na koni, a těch pár strážných, co ji doprovázelo, se naučilo
nerušit její zamlklost.
Nad hlavou nekonečně modrá obloha posetá mraky a pod mraky hejna křídel; křik
tažných ptáků snášejících se k zemi jako uschlé listí padající ze stromů.
Povíval sychravý vánek, vonící vlhkou, tlející prstí. Na východě stálo bledé
slunce a chabě osvětlovalo rozlehlou nížinu. Při pohledu na hladinu fjordu se
zdálo, že se v dáli na obzoru hladina tetelí. Kolem se táhly požaté lány a
zhnědlé louky se stohy sena, lesy už zhnědly a zežloutly. Mezi stromy tu čněly
tři dolmeny. Lidé se tohoto obřího díla báli už od věků dávno zapomenutých a
přinášeli sem oběti, aby ukonejšili veškeré spící, kteří by je mohli
pronásledovat. Obávaný byl i močál opodál. Kalnou vodu a zarostlé
ostrůvky lemovalo rákosí a vrbiny a nad močálem se neustále plížily kotouče
těžké mlhy. Tam už zabloudilo mnohé zvíře a i pár lidí a už je nikdo nikdy
neviděl. Někdy, za horkých letních dnů, se nad močálem mihotalo cosi tajemného,
jako pokřivený pohled na cosi odjinud či cosi zcela neznámé. V dálce na jihu se
temně rýsoval prales.
Ode dne, kdy to všechno Gunnhilda uzřela poprvé, v ní stoupala naděje. Toto je
snad země, kde znovu dokáže víc než jen pouhá obyčejná žena, víc než královna
-kde bude moci být čarodějnicí, která mění běh světa ve prospěch svého rodu.
Chvíli kráčeli s Arinbjornem po pěšině mlčky, čtyři strážní v dostatečné
vzdálenosti za nimi, a teprve po nějaké době promluvila: "Teď mi řekni, jak to
je s tebou a Norskem doopravdy."
"Paní..." Odmlčel se.
Její šedozelené oči, jež v tomto světle dostaly barvu kočičí žluti, se upřely do
jeho. Nasadila hřejivý tón. , .Řekni mi to zúplna a popravdě, příteli starý. Já
se zlobit nebudu. Ty už jsi svou pravdomluvnost prokázal."
"Dobrá..." Odkašlal si a upřel zrak přímo před sebe. "No, pokusil jsem se pomoci
Egilovi v jeho sporu, ale s králem Haakonem to nijak nehnulo. A tak jsem Egilovi
zaplatil já. Po tom všem, co udělal pro mou rodinu, to bylo správné. Jak už jsi
slyšela, vypluli jsme letošního léta společně na viking. Teď odplul zpátky do
Norska. Přezimuje u mého synovce Thorsteina, s nímž se setkal v Anglii, a pak -
podle toho, co říkal - se vrátí domů na Island. Myslím, že se už nesetkáme."
Slyšela ten smutek v jeho hlase a pomyslela si, jak přátelské rozloučení to
muselo být a jaká slova - ovšem, z Egilovy strany verše - budou putovat přes
moře mezi :émi dvěma. Pokud se ovšem Egil někdy domů dostane. Možná v tom ještě
dokáže něco udělat. Prozatím však idsunula tuto záležitost stranou a vrhla se na
to, co bylo v pozadí.
"Nech minulost minulostí. Co ty?"
Pokrčil rameny, svalnatý a rozložitý. "Vztahy mezi
králem Haakonem a mnou nejsou nejlepší. Nejsem vykázán, ale kvůli Egilovi už mi
nevěří." A s povzdechem dodal: "Obávám se, že i Thorstein v očích krále Haakona
poklesne."
Později, pomalinku, kousek po kousku mu objasní, jaké má on - kromě přísah
věrnosti - pohnutky k tomu, aby pomohl jejím synům získat jejich dědičná práva.
Dnes se však jen otázala: "A co Haakon sám? Tu a tam se o něm něco dozvídáme,
ale ty jsi určitě obeznámen lépe."
"Ten má svých starostí dost a dost, královno. Možná i to je částečně důvod, proč
Stránka 138
je vůči Egilovi tak tvrdý. Jestli je to tak, jak se říká, pak mu ty jeho - hm -
apoštolské snahy? - činit ze svého lidu křesťany, stejně jako, jak jsem se
doslechl, se snaží král Harald Modrozub u svého lidu - moc nevycházejí. A už
vůbec ne letošní zimu v Thraandheimu."
Ty zvěsti kolovaly po celém Norsku. Jak mu naslouchala, jak se vyptávala
Arinbjorna víc a víc na to, co se stalo, kdo byli ti, co se Haakonovi postavili
a co by mohli dokázat, její myšlenky dostaly křídla.
Ti pohanští hersirové a bohatí svobodní sedlati by těžko stáli o to, aby tam
přišli její synové - synové Eirika Krvavé sekyry, a navíc křesťané. Ale zdálo
se, že jsou velmi náchylní bojovat za to, na co se dívají jako na svá práva.
Nedalo by moc práce je k tomu popostrčit. Jedno dvě znamení, jakoby od bohů.. -
Až se syn Harald vrátí vítězně domů - a to bude určitě už brzy, určitě je naživu
a zvítězil - přesvědčí ho, aby jí dal nějaký malý domek, kde bude'sama. Mezitím
by se mohla potajmu připravit. Její pohled přelétal od dolmenů k močálu. Ano, v
této zemi sužované přízraky a duchy bude moci dobře snovat své finské pavučiny.
IX
Těch osm, kteří se v pozdním podzimu sešli, byli samí náčelníci - Kaari z
Grytingu, Aasbjoni z Medalhu-su, Thorberg z Varness, Orm z Ljoxu z odlehlých
pobřeží, Blotolf z Ólvishaugu, Narfi ze Stafu z Vaerdale, Thraand Hák z Eggju,
Thorir Vousatý z Husabo z vnitrozemí Thraandlawu. Toho dne byla venku tma a do
zdí dutě pleskaly poryvy deště. Uvnitř poskakovaly plameny, lampy čadily, z šera
mezi stíny a závoji kouře přízračně vstupovaly zachmuřené obličeje. Muži zasedli
na lavice kolem stolu, na němž už čekaly džbány s pivem. Kromě nich už v
místnosti nikdo jiný nebyl; do rohů si nalévali -a mi.
Jako první se slova ujal Blotolf. On tuto schůzku svolal, on, jehož jméno
znamenalo Vlk krvavé oběti. "Dost vítání, pozdravů a podobných hloupostí. Pojďme
rovnou k věci. Když jsem vás obesílal, nesvěřil jsem poslům žádné podrobnosti,
ale sami víte, o co jde. Všem vám to leží v hlavě. ""Ano," ozval se tím svým
rozvláčným způsobem Aasbjorn, ten, jenž na loňském Frostském tingu mluvil za
svobodné sedláky. "Král nám sahá na naši svobodu. Ale přesto - přesto je to v
podstatě dobrý král."
"Asi jsi neslyšel o tom, jak se chová k příbuzným Tho-rlra ze Sygnafylki,"
zahučel Thorirův jmenovec Thorir Vousatý.
Orm pokrčil rameny. "To je dole na jihu."
"Ale to věstí to, co může čekat nás, jestliže nepovsta-zeme," prohlásil Blotolf.
"Mám zlé sny, dotírají jako noční můra. Pořád a pořád to samé, pořád dokola.
Klopýtám xtracený v šedivé, chladné, holé pustině. Všude jen kos-:: mrtvých,
ohryzané trolly. V nekonečném sténání větru slyším výsměch: Opustil jsi bohy. A
tak bohové opustili tebe." Otřásl se. Takhle ho ještě nikdy nikdo neviděl. "Co
jiného to může být než znamení?"
Kaari, který v Sigurdově síni křičel proti Haakonovi,
svíral roh tak křečovitě, až mu klouby zbělely. "Takže jsme odsouzeni k záhubě?"
"Ne," zavrčel Thorberg. "Dostalo se nám varování. Já jsem měl ten sen také,
Blotolfe. To nemůže být náhoda."
"Ať už má být naší zkázou, co chce, postavíme se tomu jako muži," prohlásil
Narfi.
"Ale - ale i mně se dostalo znamení - myslím," ozval se Thraand. "Krátce
předtím, než ke mně dojel tvůj posel, Blotolfe, jsem pro EYeye porazil ovci.
Není to velká oběť, ale má dcera se bude vdávat, a tak jsem si myslel... No, byl
takový jasný, svěží, mrazivý den. A zničehonic se mi nad hlavou mihla vlaštovka.
Třikrát nade mnou zakroužila a pak odletěla na jih. Vlaštovka, a v tuto roční
dobu?"
"No ale skoro to samé se stalo mně!" vyhrkl Orm. "Vypadalo to - nevím - podivně,
a přece... Ale pak přišlo tvé pozvání, Blotolfe."
Vyjeveně zírali jeden na druhého.
"Znamení naděje," zašeptal Aasbjorn. "Ale, ale koho máme jiného kromě Haakona,
chráněnce Aethelstanova? Synové Eirika Krvavé sekyry na nás uvalí těžší jho."
"A křesťanské zákony taky, že?" opáčil Orm.
"A země bez právoplatného krále - krále z božské krve - bude stejně nešťastná
jako země bez svých bohů," uzavřel to Aasbjorn.
Blotolf se opět ujal slova. "A to je právě to, proč jsem se chtěl s vámi sejít.
Myslím, že všichni vědí, že král je opět na Hladi u Sigurda Jarla. Půjdou na jih
do Moerru a zimní svátky oslaví tam. On si myslí, že to nebude taková pohroma
jako posledně. Dobrá, já si myslím, že dokážeme zařídit, aby to pohroma byla, a
to ještě horší. A že musíme."
Rozhostilo se ticho. Z ohně vylétl sloupec jisker. Aasbjorn se na chvíli
zahleděl do plamenů a pak zašeptal: "Nejde o to našeho krále svrhnout - ne, ne -
ale ukázat mu, že chceme zůstat svobodni."
Stránka 139
"Možná to přijme špatně," řekl stísněně Narfi. "Potomci Haralda Krásnovlasého
nesnesou vzdor."
"Jsme přece muži. nebo ne?" zvolal Blotolf.
"A ty sny, ti ptáci..." Thraand se na hrudi poznamenal znamením kladiva.
Zhluboka se napili a dali hlavy dohromady.
Nakonec se odhodlali a dohodli. První čtyři budou pracovat na vymýcení
křesťanství v Norsku a začnou podněcováním svobodných sedláků v Moerru. Ostatní
vezmou lodě a brzy po zimních svátcích odplují na jih vypá-iit ty tři kostely,
které tam Haakon postavil, a pobít tamní kněze, pak se vrátí sem pomoci
připravit Thraandlaw na cokoli, co bude následovat. Připili si na to a přísahali
při l Odinovi, bohu ohně, Thorovi, bohu bouře, Freyovi, bohu země, a Njordovi,
bohu moře. Zrána bohům porazí koně.
X
K Thorsteinovi, u něhož právě přebýval Egil, dorazilo ) Vikinu poselství od
krále Haakona. Zachmuřeně si ho vyslechl.
V divokých rozeklaných horách na východě roste pra-les Eidskog, skoro
liduprázdný. Dál za ním leží Varmland. Místní usedlíci jsou sice spíš Švédi než
Norové, ale král Harald Krásnovlasý si je stejně podrobil a každoročně od nich
vybíral daně. Když Harald zestárl, učinil jarlem ¦.-•? Varmlandu nějakého
Arnvida. Poplatky se scvrkávaly. A v bouřlivém období po Haraldově smrti ustaly
docela. Žádný z jeho synů si nenašel čas na to dohlédnout. Nicmé-aě jakmile se
Haakon, chráněnec Aethelstanův, v Norsku pevně usadil, vyslal do Varmlandu
posly, kteří mu měli ianě přinést. Cestou zpátky přes Eidskog je však přepadli
aějací lapkové a zavraždili je. Příští skupině se přihodilo to samé. Kolovaly
zvěsti, že za tím je Arnvid Jarl, který ¦ tak bere zpátky, co mu patří.
Teď vyslal Haakon třetí skupinu poslů. Ti měli vyhle-
Thorsteina a nařídit mu jít poplatky vybrat. A jestli
h
prý to neudělá, bude muset Norsko opustit, a to z toho důvodu, že král zjistil,
že Thorsteinův strýc Arinbjdrn si s sebou vzal do Dánska nemalou družinu, která
se přidá k Eirikovým synům. Haakon prostě jednal se všemi Arinbjornovými
příbuznými a přáteli značně tvrdě.
S tím příkazem přijel jeden posel, který jel napřed. Když to uslyšel Egil,
prohlásil: "Je snadné nahlédnout, že král chce, abys i ty opustil zemi. Ale toto
není úkol hodný vysoce urozeného muže, jako jsi ty. Radím ti pozvat posly sem, a
až s nimi budeš mluvit, chci být u toho."
Thorstein souhlasil. Poslové se vytasili s královským nařízením. Buď půjde
Thorstein do Varmlandu, nebo bude postaven mimo zákon a půjde do vyhnanství.
"A jestliže pro daně nepůjde on," opáčil Egil, "pak pro ně půjdete vy."
To byla pravda, a oni to celí nešťastní přiznali. "Dobrá, on nepůjde, protože to
je záležitost nehodná jeho postavení. On dostojí svým přisahám a ty ho zavazují
jít kamkoli s králem. Ale na tu cestu vám dá doprovod, koně - cokoli, co
potřebujete."
Poslové dali hlavy dohromady. Pak jejich velitel pravil, že by to šlo, půjde-li
s nimi Egil.
Nebylo těžké proniknout do jejich postranních myšlenek. Král by byl rád, kdyby
byl Egil na té výpravě zabit. Pak by mohl s Thorsteinem naložit, jak se mu
zlíbí. "Tak tedy dobrá," odpověděl Egil.
Thorsteinovi se nezdálo, že by mél to břímě svalit na svého hosta, ale Egil už
nic víc neposlouchal. Brzy odejel -s osmi posly a třemi muži ze své lodní
posádky. Thorstein jim dal jak koně, tak saně, protože toho roku napadl sníh
časně. Skupina se vydala do divočiny.
XI
Nízko visela olověná šedivá obloha, bylo chladno, zemi oblékla zima, tmavé byly
jen hory kolem úzkého fjordu.
porostlé jedlemi. Na dvorci, který hostil krále Haakona, panoval horečnatý shon
a ruch, dvorec byl ve víru příprav na zimní slavnosti. Král samotný zatím
bezstarostně vysedával a popíjel se dvěma muži, kteří mu byli nejbližší.
Sigurdem Jarlem, který ho hostil na Hladi předtím, než odešli do Severního
Moerru. A tentokrát vzal král s sebou i Brihtnotha; kněz měl s ním a těmi
několika málo věřícími sloužit Kristovu mši svatou. Letos by to mělo probíhat
jinak než loni.
Hluk venku najednou zesílil. Ode dveří přispěchal jeden strážný a hlásil pánům:
"To přijeli na svátky svobodní sedláci. Vypadá to, že přijeli všichni společně.
Určitě se někde sešli předem."
Sigurd strnul. "Cože?"
"Jsou ozbrojeni, jarle, králi. Všichni mají kopí, sekeru a meč nebo luk. A ti,
kdo měli doma štít, přilbici, kroužkovou košili, si vzali i to."
Stránka 140
"To nevypadá dobře." Sigurd se obrátil na Haakona. ..Promluvím s nimi, přeješ-li
si. Mne znají lépe." A on zná lépe je, to už však nedodal.
Haakon se prudce vymrštil. "Povolám svou družinu." Jeho vojáci byli ubytováni
nedaleko.
I Sigurd povstal. "S tím raději počkej, králi, nejdříve zjistíme, o co jde.
Jestli se však pokusí protlačit takovým davem... Ty hlasy znějí nějak hrozivě."
Haakon běžel krok za ním. Zpoza pomenšího jarla, . id černými prošedivělými
vlasy a bílými vousy, vyčnívala jeho plavá hlava a i v tom kalném světle zlatě
zářila. Brihtnoth se jim hnal v patách a v běhu se křižoval.
Hlava na hlavě se tísnily u vrat desítky a desítky užů. Ti. kdo měli kroužkovou
zbroj, stáli po stranách, aby zachytili hlavní nápor případného útoku. Ostatní
byli v hrubých šatech, celí zablácení. Za nimi zůstávala široká, tmavá blátivá
stopu. Jejich kopí se ježila jako houština s ocelovými listy.
Mumlání a mručení utichlo. Na několik tíživých oka-
mžiků všichni strnuli. Pak vykročil do popředí jakýsi muž středního věku, podle
vystupování, zbroje a kožešin zámožný. Sigurd mu vyšel vstříc. Ticho prolomily
jejich hlasy. Tu a tam zakrákal jakýsi krkavec.
"Buď pozdraven, Sigurde Jarle," zavrčel nevrle příchozí. "Buď v Moerru vítán a
doufejme, že ty i král zde budete vítáni i nadále."
"Buď pozdraven, Bui Styrkaarssone," zněla chladná odpověď. "Podivným způsobem
jsi přicestoval. Kdo tě k tomu navedl?"
"Na tom málo záleží, jarle. Řekněme jen, že my v Moerru jsme měli rok na to,
abychom si promysleli, k čemu došlo o loňských svátcích na tvém dvorci. My
nepřipustíme, aby král znovu takto opovržlivě vystupoval vůči bohům přímo v naší
domovině."
"Král uctívá svého boha a ten je mocný."
"Ale cizí, jarle. Ani král po nás nemůže chtít, abychom si znepřátelili své
bohy, bohy, kteří střežili naše otce a otce našich otců po tak dlouho, jak
dlouho žijí lidé v Norsku. Má snad na nás Thor seslat krupobití a blesky, Frey
sněť na naše pole, Njord zahnat ryby z našich moří, Frigga nechat naše ženy
neplodné? Ne, teď bude král obětovat tak, jak král má a musí."
Haakon se zalkl. "Nikdy!" zařval. "To raději zemřu!"
Bui na něj upřel zlobný pohled. "Pak tedy, králi, ne-uděláš-li, co se sluší a
patří, zemřeš."
Na ta slova se davem převalilo temné zahučení. Těch pár strážných, co byli po
ruce, pevně sevřelo zbraně a přesunulo se blíže ke svým pánům.
"Je to příliš náhle, hersirové a svobodní sedláci," pravil Sigurd. "Pochopte to.
My se nyní odebereme dovnitř a tam si o tom pohovoříme."
Bui to měl určitě promyšlené předem. "To můžete," odpověděl, "ale nenechte nás
čekat do tmy."
Zimní dny jsou velmi krátké.
"Nenecháme. Pane, prosím."
Dveře za králem a jeho muži zaklaply. Čeleď v síni zbaběle zalezla do koutů, do
houstnoucího šera. Pohasí-nající oheň vrhal rudé odlesky na bohy, zvířata a
hadovitě zkroucené úponky révy vyřezané do sloupů. Bylo tu snad stejně zima jako
venku.
Haakon se Sigurdemse na sebe podívali. Brihtnoth se úpěnlivě držel svého kříže.
"Oni to myslí vážně, králi," řekl Sigurd tiše. "A je jich víc, než čítají obě
naše družiny dohromady. Stejně je to jedno, nedokázali bychom je sem přivolat
dřív, než se na nás ta vlna navalí."
Šero nešero bylo vidět, jak Haakon zbledl. Chřípí se mu zachvělo. Ruka mu sjela
k jílci nože, zastrčeného za opaskem, jako by to byl meč. "Stal se snad z tebe
zbabělec?"
Sigurd potřásl hlavou. "Jestli dojde k boji, králi, zemřu po tvém boku," odvětil
tiše. "A mnohé vezmeme s sebou dolů na cestu do Heliny říše. Ale nikdo z nás
dnešní den nepřežije. Thraandlaw a celé Norsko zůstane bez panovníka, volně
přístupné tvým nepřátelům."
Haakonovi klesla ruka. "Je to smrtelný hřích," zasténal.
Brihtnoth k němu přistoupil, vzal ho za rameno a zadíval se mu do očí. "Musíš,
protože je to nutné." Hlas se mu třásl. "Bude ti odpuštěno. Já tě zprostím viny,
synu. Kristus tě zprostí, abys - abys mohl pokračovat v jeho díle jako jeho
apoštol."
"Ne," zaskřípalo jako kýl o útes. "Navždy bych se cítil - potupený..."
"Protože jsi učinil něco, čím ses zachránil, abys mohl pokračovat ve svatém
díle, ano, abys hájil církev samotnou? " A ostře dodal: "Nebo kvůli své pýše?"
Haakon zkřivil rty. "Jsi na mne stejně tvrdý jako ti pohané."
Brihtnoth toho nechal. Ve vrtošivém světle, skrz palčivý závoj kouře se mu na
řasách zaleskly slzy. "Ah, můj
Stránka 141
bratře, můj pobratime, nechci, abys zemřel!"
Vzpamatoval se a obrátil se na Sigurda. "Jarle."" vypravil ze sebe, "uspokojilo
by je, kdybych se jim vydal já, na ta jejich - jejich jatka a jejich dablům?"
Sigurd uznale hvízdl. "Možné to je," vydechl. "Člověk, ne kůň, ale člověk,
pověšený a probodaný... Ano, myslím, že ano."
"Ne!" zařval Haakon. "Dát jim kněze? Co si to o mně myslíš?"
Brihtnoth nabýval odvahy. "Tebe to spasí od hříchu," prohlásil. "A já získám
mučednickou korunu."
"A já budu ten nejhorší z nejhorších," odsekl Haakon. "Co mi pak zbude jiného
než nalehnout na meč?" Zajíkl se a otřásl se. "Ne, Sigurde, já ustoupím."
Jarl se málem usmál. "Udělej to, snažně tě prosím. To je jediná rozumná věc.
Nejprve mne nech s nimi promluvit. Myslím, že budou souhlasit s tím, abys jen
dal najevo, že bohy neopovrhuješ." Pečlivě volil slova. "Ty bys přece
neopovrhoval statečným nepřítelem, že? Ty bys mu mohl ustoupit bez ztráty cti,
abys s ním bojoval později. Mám se pokusit o takovou dohodu?"
Haakon trhnul hlavou na souhlas.
Sigurd odešel. Haakon s Brihtnothem stáli jako při-mrazení. Nikdo se neodvážil
ani pohnout. Jen oheň tančil a pěl svou suchou píseň.
Dovnitř proniklo trochu našedlého světla a závan čerstvého vzduchu. To Sigurd
otevřel dveře. "Tak, králi," pravil, Je to dohodnuto. Pojíš-li pár soust a
vypiješ-li všechny posvátné přípitky na slavnosti, zachovají klid."
"Budiž tedy. Prozatím." Slovo po slově, ztěžka, jako když hází kameny.
"Já - jsem tak šťasten," zašeptal Brihtnoth.
Sigurd významně povytáhl obočí. "Přestože neodlét-neš rovnou na ta svá nebesa?"
"Raději bych tam šel s Haakonem - se svým králem -když Bůh dovolí... Ale..." A
najednou se Brihtnoth roz-
plakal. "Odpusť. Nesnesu tu podívanou. Dovol mi zůstat v ústraní... V tom domku,
co nám půjčili... Dovol mi modlit se za slitování."
"To bude bezesporu to nejbezpečnější," usoudil Sigurd.
A tak došlo k tomu, že král, jehož vychovával Ae-thelstan, vzal do úst pár soust
z jater obětovaného koně a spolkl je. Vyprázdnil každý pohár, pozvednutý na
počest nějakého boha, aniž jej předem pokřižoval. Nikdo se nedopustil té
neuváženosti, aby mu řekl víc, než bylo vhodné. Na slavnosti nepanoval obvyklý
povyk a bujaré veselí. Jen plameny rozjařeně poskakovaly.
Tady na dalekém severu věděli muži o krvi rodu Ha-ralda Krásnovlasého méně než
jejich soukmenovci na jihu.
XII
Budovy Hladí už byly na dohled. Byl jasný, bezmračný den. Slunce se klonilo k
západu a vodní hladina se v šikmých paprscích rozhořela. Bylo tak chladno, že
člověk cítil v nose každý mrazivý vdech. Cesta byla protažená, po závějích sněhu
po obou stranách cesty se plazily namodralé stíny. Tady už saní nebylo
zapotřebí, ani jejich pohanských řezeb a kovových chřestidel, které měly děsit a
zahánět zlé bytosti. Kopyta zvonila. Za králem Haakonem, Sigurdem Jarlem,
veliteli a Brihtnothem, kteří jeli na koních, se utrmáceně plahočili pěší
válečníci.
"Tak jsme tady," prohodil Sigurd co možná nejveseleji. "Nyní si užijeme něco
šťastnějších dnů."
"Ne nadlouho," odtušil Haakon mdle. "Chci být mezi svými."
Cestou zpátky na sever toho moc nenamluvil, a když, tak nijak šťastně. Sigurd
maličko svraštil čelo a podíval se přes krále na Brihtnotha, který jel po
králově levici -cesta byla sdostatek široká - a zpříma, což nikdy předtím
neudělal, se ho zeptal: "Knězi, cožpak jsi nepřesvědčil
svého boha, aby mu odpustil to, co musel chtě nechtě učinit?"
"Vyzpovídal jsem ho a dal mu rozhřešení, jak jen to šlo, jarle," odpověděl
Brihtnoth, který toho cestou sám moc nenamluvil a sám se trápil. Pak. víceméně
ke králi, dodal: "Až budeme zase na jihu, napíšu biskupům do Dánska a zjistím,
jestli se požaduje další pokání."
Tohle ještě nahlas neřekl. Celou dobu si to jen znovu a znovu převracel v hlavě.
Haakon se vztyčil v třmenech. Obláčky dechu mu vyletovaly z úst jako střely. "Do
Dánska?" zaječel. Velitelům ztuhly rysy.
"Blíž nikdo není, synu. A přes zimní moře..." Briht-nothovy buclaté tváře pod
kápí zrudly. "Žádný strach. Kajícné srdce je vždyckv pro Krista ta
nejpřijatelnější oběť."
"Prosit se Dánů..." Biskupů Haralda Modrozuba, přátel Eirikových synů.
Z dvorce jim tryskem přijížděl vstříc jakýsi muž. Před nimi přitáhl koni uzdu a
zastavil. I oni zastavili. Sigurd v něm poznal strážného, jemuž svěřil do
opatrování EQadi na dobu, co bude pryč. "Co je, Ketile?" zvolal.
"Špatné zprávy, králi, jarle," odpověděl muž. "Když jsme zjistili, že
Stránka 142
přijíždíte, považoval jsem za nejlepší vyjet vám vstříc a oznámit ti to
okamžitě." "Takže?"
"Lodí přišla zpráva." Dokonce i v zimě, pokud vál příznivý vítr a bylo dobré
počasí, na což se nedalo spoléhat, bývala loď rychlejší než trmácet se po souši.
"Králi, tobě se to nebude líbit. Brzy poté, co jste vyrazili sem, připluly do
Moerru čtyři plně obsazené lodě. Vypálili tam všechny tři tvé - tvé svatostánky
a povraždili obětující."
Brihtnoth se znovu a znovu křižoval. "Kostely?" vykřikl. "Jejich kněze? Ach
Bože..."
"Vikingové v tomto ročním období?" podivil se věcně Sigurd.
"Ne, jarle. Netajili se se svými jmény. Thraanďané,
králi, vedení náčelníky Kaarim, Aasbjornem, Thorbergem a Ormem. Ostatní, soudím,
mezitím objížděli svobodné sedláky a podněcovali je proti tvému bohu."
"Přece se nechystají povstat, nebo snad ano? Řekni jim, že král obětoval."
Haakon si povzdechl. "Ano, to se nedá popřít." Napřímil se v ramenou a promluvil
chladně jako zima sama. ..Sigurde, nebudu dál setrvávat v tomto zmijím hnízdě.
Zítra se odeberu domů. A až přijdu příště do Thraan-dlawu, přijdu s vojskem,
které je donutí platit za jejich zlobu a zlé činy."
Jen zřídkakdy kdo viděl, že by se jarl zachvěl. "Ne, pane!"
"Odpusť těm, kdo ti učinili zlé," naléhal Brihtnoth.
"Bylo by šílenstvím jim vyhrožovat, králi, vést válku se svými vlastními
Seveřany," pokračoval Sigurd. "A nadevše tady, v Thraandlawu. Tady spočívá srdce
norské síly."
"Sklapni," odsekl Haakon. "Už nechci nic slyšet."
Pobídli koně a jeli dál k síni.
XIII
Sněhová pokrývka zestárla, ale nedávno se začaly znovu hustě sypat vločky. Byl
tak pošmourný den, že brzy i.ebylo vidět na krok. Ve vzduchu viselo tíživé ticho
a by-
vlhko a sychravo. Z Gunnhildina domu vypadala síň jejího syna krále Haralda a
okolní budovy jen jako tem-
skvrny. Měla malý domek z kulatiny, spáry utěsněné mechem, střecha z drnů. Chlév
a tři kotce byly prázdné. Harald ubytoval chalupníka, který tu bydlel, i s celou
rodinou jinde.
Ale pro ni to vybavil přepychově a ona se tu nyní sešla s ním a s jeho bratry -
sedm králů pospolu. Svému podomkovi a služebným řekla, ať se na tu chvíli uchýlí
do síně. Nijak je to nepřekvapilo. Posílala je pryč už předtím,
kdykoli chtěla být sama, nikým neviděna. Mladý Kisping celé to stádečko odvedl.
Už se pěkně naparoval, pokud ovšem zrovna nepředváděl lišáckého tajnůstkáře,
který je pro ni nepostradatelný.
Hořela tu jen rašelina, nízký modrý oheň v kamenném ohništi, ale vydávala dost
tepla a kouř byl jemnější než ze dřeva. Kromě kamenných lamp nechala zapálit i
svíce - voskovice v mosazných svícnech. Světlo se rozlévalo po rohožích na
podlaze, závěsech na zdech, křeslech a židlích, které sem nechali přinést a
rozestavěli kolem ohně, kožešinách a výšivkách, jantaru, stříbře a zlatě.
Muži měli pivní rohy z pratura, ona si vzala skleněný pohár. Soudek měli po
ruce. Dnes však nepřišli popíjet, i když Ragnfrod už svůj roh vypil a nalil si
další.
Gamli se jako nejstarší ujal slova. "Takže, matko," otázal se tím svým strohým
tónem, "proč jsme tady?"
Na chvíli na něm spočinula pohledem - ah, jak moc se podobá Eirikovi - a pak
přelétala očima po ostatních. Guthorm jí připomínal jejího otce, avšak bez
Özurových znalostí run. Harald, skoro znovuzrození svého jmenovce děda.
Rusovlasý Ragnfrod. Erling s vlasy jako len a ostře řezanými rysy, jako obvykle
ostražitý a strohý. Hnědé kadeře a oči - statný, zavalitý Gudrocl. Podsaditý
Sigurd s bílou pletí, místo vousů zatím jen plavé chmýří, ale první vikingskou
výpravu už má za sebou.
A ona... Na ní zatím nejsou vidět léta. Nijak zvlášť.
Ragnfrod se uchechtl. "Protože nás tu prostě chtěla mít. Pro co jiného?"
Usmála se a odpověděla jim všem zároveň: "Souhlasili jste se svým bratrem
Haraldem, že by bylo dobré se sejít a že nejvhodnější je pro to jeho dvorec."
"Ne tak přesně," bránil se Gamli, který sídlil na Fynu. "Ale když si to přál..."
Pokrčil rameny.
"A vzhledem k tomu, že nás bude všechny hostit a má tu spoustu holek..." přidal
se poťouchle Sigurd.
"Tak k věci," vložil se do toho Harald. Zpozorněli.
Nakolik se narodil až jako třetí, nějak mlčky mu bylo nejčastěji přiznáno
velení.
Stránka 143
"Ano, jak jste určitě uhodli, byl to matčin nápad," pokračoval. "Ale moudrý jako
vždy."
GudrSd, který k ní z nich všech choval největší úctu, se tiše zeptal: "A teď nám
řekneš, co zamýšlíš, královno?"
"Harald to samozřejmě ví," odpověděla. "Nechali jsme si to však pro sebe. Zde, v
mém domě můžete mluvit nikým nerušeni, neslyšeni, bez obav, že se to roznese."
Ragnfroda opustila bujará nálada. Celý rozechvělý se vsedě předklonil.
"Pokračuj, prosíme pěkně."
Erling do něj zabodl planoucí, zlostný zrak, jak by neschvaloval, že někdo mluví
za něj. Pravděpodobně neschvaloval. Věděla, že kromě ní neustoupí žádné ženě,
leda snad jednou vlastním dcerám, a jen málokdy nějakému muži.
"Ne, první bys měl mluvit ty, Haralde," prohlásila.
"No, je to vcelku prosté," sdělil jim hostitel. "Uvědomte si, že my a král
Tryggvi ve Vikinu pořádáme pořád dokola na sebe nájezdy a nemáme z toho nic než
nějaký ten !up, a čím víc jsou pobřeží vypleněna, tím je lup chudší a chudší.
Kdyby krále Haralda Modrozuba tak nezaměstnávalo šíření Víry v Dánsku, to bychom
si toho od něj •.-.•sledili - proč že to děláme, když nám toho tolik dal. Dlouho
už to trpět nebude."
"To já dobře vím," odsekl Erling. Z nich všech se i s dánským králem viděl jako
poslední. "Jeho lid se bouří." A s ledově chladným vztekem dodal: "Tahle chátra
se odvažuje bouřit proti Bohem pomazaným!"
"Jenže s tím je nutno počítat, jestli to dojde tak dale--:j. že už to ta chátra
neunese," poznamenal suše Harald.
"Pozabíjíme je."
"To není zapotřebí," vložil se do toho Sigurd. "To za [ nás dělá král Tryggvi."
Rozchechtal se. Nikdo se k němu I nepřidal.
"To ovšem Eirikovým synům na dobré pověsti nepřidá, že?" zamumlala Gunnhilda.
Ti statní, urostlí muži upadli do zamlklých rozpaků. Ruce pevně stiskly rohy.
Gunnhilda na ně dotírala dál. "Nikdo z vás se zatím
neoženil."
Levobočků s neurozenými ženami jim nechybělo a o některé bylo slušně postaráno.
Ale urození muži jako oni se zdráhají jen tak uzavřít tak vážný svazek. Třem
svým ratolestem už rozmluvila pokus hnát se do nerozvážného, zbrklého sňatku.
Nemohli si dovolit žádnou ostudu, ať by to bylo přímé odmítnutí nebo vleklé
zá-štiplné spory.
Než měli čas se rozčílit, pravila: "Myslím, že je to dobře, nebo snad ještě lépe
než dobře. Až budete králi nejen podle jména, budete si moci vybírat a
rozhodovat se mezi královskými dcerami z Dánska, Svithjodu, Gardarílri a možná i
samotné Říše."
Nechala jim chviličku na rozmyšlenou. Plameny se třepetaly. Po světnici
poletovaly stíny.
Řekla 'vy'. 'My' nebo 'já' by byla chyba. Snad nikdo z nich nepostřehne podstatu
toho jemného rozdílu.
Dokud bude žít, udělá všechno pro to, aby rod Eirika Krvavé sekyry prospíval.
Jeho synové - a později jejich synové, a ovšem, i jejich dcery, které jim porodí
ženy, jež mají na tomto světě vysoké postavení - budou vlci, ne ovce. Hlavou jí
prolétla vzpomínka - Seijina chatrč a ti lumpové, naprostá bezmoc.
Muži neslyšeli, jak se zalkla. Zahnala vzpomínku zpátky do tmy.
"Myslím, že se svého postavem můžete domoci brzy," sdělila jim.
"Pokračuj, matko," zahřměl Haraldův hlas.
Jak mluvila, rostla v ní síla a naděje a dostávala tvar jako meč pod kovářským
perlíkem.
"V Norsku, které patřilo vašemu otci, sedí nyní Haa-
kon, chráněnec Aethelstanův. Ale nesedí tak pevně jako dříve. Už jste určitě
slyšeli o tamních bouřích."
Gudrod dychtivě přikývl. "Jak ustoupil těm thraan-ďanským pohanům."
"To bylo o předposledních zimních svátcích. Já mám pro vás novější zprávy."
"Jaké?" vyhrkl Gamli.
"Prosakují určité zvěsti," ozval se Harald. Gunnhilda věděla, že sám nestál o
to, vědět o moc víc. "I během letošního roku už přeplulo pár lodí Sound, dánské
úžiny i Kattegat samotný. Naše matka má cestičky, jak zachytávat rozličné zvěsti
a skládat si útržky dohromady."
"To je všechno, královno?'' otázal se napjatě Ragn-frod. "Kolikpak jsi toho za
zimu ještě zjistila?"
"Harald vám řekl, že mám své cestičky," odpověděla Gunnhilda. Postřehla, že se
Erling a Gudrod pokřižovali. Ale stejně jako ostatní zůstali sedět jako zmámení,
s očima nehybně upřenýma na ni.
"V úplnosti to uslyšíte, až zase ožije námořní obchod, a pak pochopíte, že mám
Stránka 144
pravdu," sdělila jim. "Ale do té doby bychom se měli připravit." A nyní vědomě
použila my'.
"Stalo se to, že o minulých zimních svátcích dali svobodní Seveřané Haakonovi
nůž na krk, přesněji řečeno ho postavili před hroty kopí, a donutili ho
zúčastnit se jejich obřadů. Vypálili tři kostely a kněze povraždili."
Harald seděl klidně. Ostatní slyšitelně zadrželi dech.
"Haakon je vzteky bez sebe." Přes rty jí přelétl úsměv. ..A jak by nebyl? Odešel
na jih, kde lidé nejsou tak vzpur-ní. Ale po setbách míní povolat bojeschopné
muže a s vojskem a vlastní družinou táhnout zpět a ztrestat je."
A pak už nechala slovo tomu jestřábu Haraldovi: "Kdy by byl lepší čas udeřit?
Jestliže se Haakon pustí do války s lidem na severu, obere jih o spoustu mužů.
Tu a tam děláme nájezdy do Norska, hned tu, hned onde, vždycky dva tři společně,
ti, kdo zrovna nejsou v zemích Vendů ne-
bo někde jinde. Teď však můžeme udělat to, že potáhneme všichni naráz, se všemi
loděmi, které máme, se všemi muži a žádný Modrozub nám v tom nezabrání."
Gunn-hilda pomyslela na své bratry Aalfa a Eyvinda. I oni se určitě přidají.
"Svrhneme Tryggviho, obsadíme Vilrin -a tím získáme opěrný bod, odkud si celé
své království dobudeme zpět!"
Sice teď neseděli v síni plné válečníků a pili jen střídmě, ale přesto povstali
a zařvali.
Gunnhilda se opřela a ponořila se do stínu. Nechala syny, ať pokračují sami.
Brzy uvěří, že to všechno byl jejich nápad.
XIV
Počátkem jara vyhledala krále Haakona v Jižním Moerru družina mužů. Od té doby,
co opustil Thraand-heim, přebýval tam a krotil ničivý požár pohanské
vzpur-nosti, aby se nešířil ze severu dál. Tu družinu za ním poslal Thorstein, z
jihu, z Vikinu. Když se král dozvěděl, že mu přivážejí poplatky z Varmlandu,
přijal je vstřícně.
Jejich příběh, to bylo vskutku dlouhé vyprávění. Egil a jeho družina si prožili
těžké putování přes lesy a hory. Po cestě je přepadla nějaká tlupa, kterou na ně
poslal jakýsi rozzuřený sedlák, který se domníval, že se ho Egil pokusil
otrávit, ale Egil dva muže zabil a zbytek uprchl. Když se dostali k Arnvidovi,
jarl jim řekl, že odevzdal, co odevzdat měl, a neví, co se s tím stalo dál.
Jenže Egil měl královské pověřovací pečetě. Nakonec - a ani to tak dlouho
netrvalo - přece dostal množství kožešin a stříbra, ať si je odveze s sebou.
Egil reptal, že je to méně, než mělo být, a navíc že nedostal žádné odškodné za
ty posly, kteří byli předtím zavražděni. Jarl pravil, že s tím nemá nic
společného.
Ale cestou domů Egila a jeho družinu dvakrát přepadli Vármlanďané. Egil se v
šarvátce ujal velení. Nejenže se
ubránili, ale Vármlanďany pobili, zatímco on a jeho muži utržili jen pár
zranění, nic tak hrozného, aby nemohli pokračovat v cestě.
Nezvítězil však jen díky vlastní síle, ale také díky tomu, že se mu dostalo
varování a další pomoci od místních sedláků, k nimž se zachoval přátelsky a
pomohl jim - dcera jednoho už před nějakou dobou ochořela, Egil se na tu
záležitost podíval a v její posteli našel kus velrybí kosti-ce s vyřezanými
runami. Přečetl si je, znaky seškrábal do ohně, celou kost opálil, vyřezal na ni
jiné runy a ty pod ní položil. Ráno jí bylo dobře. Ukázalo se, že ty první
vyrobil jeden roztoužený venkovan, nemocný láskou, v naději, že ji získá, jenže
to zbabral.
Brihtnoth, kněz krále Haakona, se zamračil. "Pohanské čáry," zamumlal.
"A přesto je Egil použil v dobrém," odtušil Haakon. "Jak podivná směsice dobrého
a bezbožného ten člověk je."
"To jsou všichni lidé, synu."
Zdálo se být jasné, že za vším tím zlem se skrývá Arnvid Jarl. A Egil měl
pravdu, poplatky, které přinesl Thorsteinovi, ani zdaleka neodpovídaly. Haakon
slavnostně slíbil, že hned jak bude moci, tak si to s Arnvidem vyřídí.
Thorsteinovi s Egilem se vedlo dobře. Král poslal družinu zpátky se vzkazem, že
Thorstein může zůstat v Norsku a žít v klidu. Ohledně Egila neřekl Haakon nic
ani pro, ani proti. Koneckonců, Islanďan prohlašoval, že jakmile zase začne
námořní sezóna, popluje domů.
A to také učinil, a to s plně naloženým knarrem. Usa-iil se na Borgu, bohatý a
mocný, a nijak už netoužil vydat se někdy znovu do ciziny.
Haakon měl vícero důvodů odpustit Arinbjornovým příbuzným v Norsku než jen to,
že mu Thorstein zajistil daně. Těžko si mohl dovolit mít na jihu nepřátele či
konce rozezlené náčelníky, neboť právě v těchto kra-
jích zamýšlel sebrat vojsko a ztrestat Thraanďany ohněm a mečem.
Už se skoro ani neusmál. A když ano, tak se mu jen podivně zkřivila pevně
Stránka 145
semknutá ústa. Když už něco řekl, bylo to jen pár strohých, věcných slov. Už
kolem něj nebývalo veselo. Udělal, o co byl požádán, ale nikdy se neptal na
radu. Když pro něj jeho skaldové Guthorm Sindri nebo Eyvind Finnsson či někdo
jiný složili báseň, patřičně je odměnil, ale takovým způsobem, že všichni
přemítali, jestli je vůbec poslouchal. I Brihtnoth cítil, že vůči němu král
ochladí.
Ale když nakonec kněz, jenž byl králi duchovním bratrem, sebral odvahu a požádal
krále o soukromý rozhovor, nemohl ho král dost dobře odmítnout. Odebrali se
osamoceni do kaple, kterou Haakon přednedávnem nařídil postavit. Shora nad
oltářem shlížel do zšeřelé prázdnoty maličké místnosti Kristus na kříži. Venku
skučel vítr a vrhal o zdi spršky deště.
"Chtěl jsem s tebou mluvit kvůli tobě, Haakone." Brihtnoth skoro prosil.
"Uběhnou celé týdny, neděle za nedělí, mše za mší, než na nějakou přijdeš."
Král se vyhnul jeho pohledu, avšak ani ne tak ze studu jako spíš proto, že sám
měl oči plné sklíčenosti a beznaděje.
"Nemám čas," odfrkl si. "Valí se na mne větší události, než bys vůbec dokázal
pochopit."
"Zato na hersiry a další pohany, kteří za tebou přicházejí, ti nikdy čas
nechyběl..." Brihtnoth snížil hlas. "Haakone, kdy jsi naposledy přijal krev a
tělo?"
Král nasadil svůj zachmuřený úšklebek. "Nemá cenu se zpovídat, dokud s touto
záležitostí neskoncuji. Pohany? Ano, a mnohé další, den po dni. Je to nutné."
"Nade vše je nutné spasit tebe..."
"Dost! Máš ještě něco dalšího?"
Brihtnoth si se sklopenou hlavou hryzal ret. Do střechy zabušily kroupy. "Synu,"
otázal se po chvíli, zatímco
král neklidně přešlapoval, "tys zatvrdil své srdce proti žalu, že?"
Na okamžik kratičký jako úder blesku tvrdá skořápka praskla. "Musím vést válku
se Sigurdem!" zařval Haakon.
A vzápětí se kovový štít zase obnovil. "Není jiné cesty. Není, pokud si mám
uchovat své království a svou čest."
Brihtnoth se pokřižoval. "No, ovšem, buduješ Boží dílo..."
Haakon se prudce otočil a vyšel ven do deště.
Od té doby se Brihtnoth stáhl. Snažil se nedat najevo, jak ho to zranilo.
Už s nimi nikdy nešel, jako šel tehdy do Dánska. Bylo I mu z toho tenkrát příliš
špatně. A nyní mu hlavou vrtalo i vše, co kdy slyšel o Haakonově bratrovi,
Eirikovi Krvavé sekyře.
Pršelo, sníh tál a všude zurčely proudy vody. Země se zazelenala, vypučely
listy, tažní ptáci se vrátili domů, :: čerstvě zryté a oseté půdy pražilo teplé
slunce. Kraj od kraje, dům od domu putoval válečný šíp. Muži políbili - ženy či
milenky, vzali si zbraně, pokud nějaké měli, z. jeli či se plahočili pěšky do
Jižního Moerru. Lodě, čer-
ě oškrábané, natřené, utěsněné, vysmolené a vystrojené lanovím, sjížděly na vodu
a mířily do Jižního Moerru. V Moerru samotném to vřelo. A pak, právě když se
Haakon naloďoval, vplula do fjordu jiná loď. Posádka veslovala ze všech sil, jen
aby se sem dostala dřív, než bude pozdě, a teď padala únavou. Kapitán měl
pověřovací pe-•? a přivážel zprávy. Z Dánska přijíždějí Eirikovi synové s
obrovským loďstvem. V bitvě u Sotaness vyhnali krále Iryggviho Olafssona z jeho
vlastních lodí. Vikin zůstal ¦echráněný, volně přístupný rabovaní. Prohlašují,
že toto je jen zlomek toho, co chtějí. A už k nim přeběhlo nemálo Vikiňanů, ať
už ze strachu či z upřímné touhy, kterou až dosud tajili.
Když to král uslyšel, zaváhal jen na okamžik. A když pak promluvil, jako by v
něm najednou pukly ledy. "Ne-
prodleně pošlete k Sigurdu Jarlovi a všem náčelníkům, kteří zde dnes nejsou.
Společným nepřátelům musíme čelit společně. Počkám."
XV
Během pěti dnů už se k Haakonově lodi hnala plavidla
všeho druhu, k prasknutí plná válečníků. Zpočátku žasl. Pravda, poslové, které
vyslal na sever, měli lehkou karři, pluli bez zastávky, u vesel se střídali a
pluli dostatečně vzdáleni od břehu, aby za tmy nenarazili na skálu. Ale z nově
připluvších lodí bylo dlouhých válečných veslic jen pár, ostatní byla plavidla
všeho druhu, od knarru po rybářský člun. Takže nejenže se posádky těch
pomalejších musely dřít jako tuři; ale určitě se také sešly dřív, než se k nim
dostal jeho vzkaz.
Kopí a přilbice se leskly jasněji než mořská hladina. V Haakonovi se všechno
sevřelo. Ovšemže Sigurd Jarl má své špehy a zvědy. Věděl, že král přijde a v
jakou dobu ho asi má očekávat. A tak v dostatečném předstihu rozeslal své
válečné šípy.
Stránka 146
Za zády Haakon cítil ostražité napětí. Cinknutí kovu, šoupání nohou, mumlavé
hlasy. Má to být útok?
Seveřané propluli ústím fjordu. Jeden drakar zamířil k pevnině. Figuru z přídě
sundali, stěžeň sklopili, na přídi visel bílý štít. V Haakonovi se vzedmula vlna
radosti. Tajil to, jak jen mohl, nehybně stál na přístavní hrázi před svými
strážemi, s rukama založenýma na hrudi. Nad ním se třepetala královská zástava.
Loď přistála. Bouchla lodní lávka. Sigurd Jarl vyšel králi vstříc.
"Zdravím, pane," pravil obezřetně, leč hrdě. "Na tvou výzvu jsme ti připluli na
pomoc, pokud o ni však budeš stát."
"Zdravím," odpověděl Haakon. "Jak si to mám vyložit?"
..Myslím, že chápeš, králi. Toto jsou bojeschopní muži z Thraandlawu, Severního
Moerru a z tak daleka z Haa-logalandu, odkud jen byli schopní k nám dojít.
Mnohem raději budou bojovat po tvém boku než proti tobě. Ale nejprve musí mezi
námi všemi nastat smír. Jinak... Doufám, že bych je v opačném případě dokázal
přesvědčit, aby obrátili směrem k domovu a nezaútočili."
Haakon přikývl. "Tak se na to podíváme."
Sigurdovy oči pátravě spočinuly na jeho tváři. "Králi, je zde Aasbjorn z
Medalhusu, Kaari z Grytingu a další, kteří přísahali podporovat naše bohy všemi
prostředky. Jsou zde svobodní sedláci, kteří nechtějí slyšet nic než to, že ty,
králi, sám bohy ctíš. Ano, jsou zde i ti, kdo vypálili kostely a povraždili
kněze. Ti žádají, aby se udělal konec obavám, které je k tomu dohnaly. Řekl jsem
jim, že nevím, co pro ně ty, králi, budeš ochoten učinit."
Haakonova slova se valila neochvějně jako nárazy příboje. "V posledních dnech
jsem o tom hodně přemýš-
Pokud ustoupím, nesmí to brát jako projev slabosti. A takto to musí šířit dál a
musí přísahat, že mne budou věrně následovat a řídit se mými zákony, od nynějška
r.apořád, dokud bude někdo z nás žít. Pak jim za sebe přislíbím smír a
odpuštění. Každý muž v Norsku musí mít irivo modlit se, jak sám uzná za vhodné,
pakliže nebude hům obětovat lidi a nepozvedne ruku proti křesťanům, •::eří mu
neublížili, nebo proti jejich svatostánkům."
"Králi," pronesl Sigurd rozvážně a hlasitě, "tvá na-i bídka je ušlechtilá a
velkorysá, je to vše, v co doufali ti i nejsmělejší z nás, a víc, než v co
doufala většina. Já ji [ přijímám s nejhlubšími díky a vím, že muži, kteří tu
jsou se mnou - tví muži, pane, od nynějška již napořád - se zachovají stejně a
od této chvíle za tebe rádi položí život. Norsko nikdy nezažilo šťastnější den
než ten, kdy jsme zvolili Haakona. syna Haralda Krásnovlasého, svým králem."
Zdálo se, že se mu snad v očích zaleskly slzy. "Ale teď už jsi to zase ty, ty,
jemuž jsem dal jméno a kdo dal
jméno mému synovi. Skoro bych žehnal nepříteli, který nás opět svedl dohromady."
Sevřeli se v náručí a chvíli zůstali stát v objetí. Ti z protějšího břehu je
viděli přes sluncem ozářenou vodní hladinu. Vánek povíval Haakonovou zástavou a
čechral mu zářivé kadeře.
Pak se pustili, Sigurd se tiše zasmál a jeho smích zapraskal jako oheň. "Ale
naším prvním cílem je vyhnat nepřátele a pobít jich tolik, až se krkavci
přežerou. Promluvíme si o tom, králi, o samotě, pokud si přeješ, jakmile budou
složeny přísahy."
To však nějakou tu chvíli zabralo. Posádky ze severních lodí nejdříve musely
vystoupit, utábořit se, upéct maso, najíst se a popít a zhusta obnovit
přátelství s Haa-konovými muži, a tak se dlouhý letní den zvolna překulil do
soumraku. Zatímco družení pokračovalo, velitelé se sešli v ústraní, aby si
navzájem svěřili poznatky a nápady. Záhy dospěly ke králi zprávy, že Eirikovi
synové opustili Oslofjord a plují směrem k Agdiru, na jihozápad Norska. Tryggvi
Olafsson se před jejich drtivou přesilou stáhl. Možná se nyní snaží znovu získat
nějaký vliv ve Vikinu, ale kromě toho nijak pomoci nemůže.
Zrána Sigurd posvětil jeden kámen krví z černého kohouta, kterého přivezl s
sebou. Poté na něj položil těžký zlatý náramek. Ano, byl předvídavý. Nad náram
torní náčelníci přísahali Haakonovi věrnost při Njordovi, Freyovi a velkém
Thorovi. On na oplátku přísahal na svou vlastní čest, že jim odpouští. Těžko od
něj teď mohli žádat něco víc.
Jak král, tak jarl dohlíželi na to, aby se na lodě naložilo dostatečně jídla,
vody, piva a dalších zásob. Toho odpoledne vypluli. Byla to pomalejší plavba než
sem, celou cestu museli veslovat, aby se nikdo neoddělil od loďstva; kdykoli to
bylo možné, nocovali na břehu, protože válečníci si musí uchovat síly pro bitvu.
A tak zvolna pokračovali podél řady ostrůvků a hornaté pevniny dál na
jih. Za Stádem se setkali s výzvědnou karfi, která jim sdělila, že Eirikovi
synové se už o nich dozvěděli a zamířili na sever. Před Stordem, na jehož vlnami
omývaných skalách se Haakon narodil, u ostrova Kormt se loďstva setkala.
Stránka 147
Tam, naproti Haugaru, kde ležel pochován Harald Krásnovlasý, na Ógvaldnessu obě
vojska přistála a seši-kovala se. Jedno jak druhé bylo obrovské. Jedno jak druhé
utrpělo v bitvě těžké ztráty. Král Haakon se držel v čele, řval a máchal
sekyrou; v boji zapomínal na všechny pochybnosti a obavy. Královská zástava se
houževnatě držela s ním. Když se voje srazily, nastala divoká bitevní vřava,
sekery se míhaly, rány pršely, dav se přeléval přes padlé, dech hvízdal v hrdle
a nebylo slyšet vlastního slova, a v tom zmatku Haakon najednou zahlédl
rozložitého, zamračeného muže s černým plnovousem a pozla-enou přilbicí, který
se zuřivě oháněl sekerou, obklopen stěnou ze štítů, kterými ho chránili strážní.
Ale nebyl to - ale jen taktak, že nebyl - Haakon, kdo mu zasadil smrtelnou ránu.
To jeho sekerník srazil štíty stranou a čísi ôel se zasekla tomu muži do šíje.
Vytryskla krev. Muž 5í zhroutil na zem. Na něj dopadla jeho zástava.
Nato se jeho šik rozpadl. Nastalo zděšení, a jak už to v bitvě bývá, hnalo se
řadami jako kosa. Část po části voje Eirikových synů ustupovaly a dávaly se na
útěk, jen někteří z posledních sil bránili vojsku v ústupu k lodím.
Vojáci s námahou stahovali plavidla na vodu a lezli dovnitř. Vesla zabírala.
Lodě Eirikovců jedna přes druhou -ilouvaly na moře a teprve cestou se řadily,
jak jen to šlo.
Sigurd Jarl se rozhlédl po bitevním poli. "Tak tohle i se ti vskutku podařilo,
králi. Až ostatní tví synovci zví,
prohráli, tak z obav, aby se strach nešířil jako požár, nechají většinu těch, co
přeběhli k nim, bez úhony odejít." Přes rty mu přelétl trpký úsměv. "No, jsou to
vnukové tvého otce. Neviděli jsme je naposledy."
"Kéž bychom jich pobili víc," odpověděl Haakon. Do-
sud byl celý sinalý, jak ho posedl bojový běs. "VS, kterého z nich jsme
dostali?"
"Myslím, že to byl Guthorm, pane."
Haakon si matně vybavil, co se sluší a patří. "Byl to král. Necháme tu několik
mužů, ať ho pohřbí. Jo, a jeden dva z nich by měli být křesťané. My ostatní
vyrazíme za tou vlčí hordou a dostaneme je."
Ale tak to nakonec nedopadlo. Haakonovi muži veslovali ze všech sil, ale všichni
byli umdlení a mnozí zraném, a tak se dokázali jen marně štvát v nepřátelských
brázdách. U východního Agdiru chytili Eirikovci příznivý vítr, vytáhli plachty a
zamířili přes Skagerrak do Dánska. Nemělo žádný smysl pronásledovat je dál.
Přesto se však Haakonovi za to vítězství dostalo věhlasného uznání. Když se jeho
muži zase vrátili na břeh, nahrnuli se kolem něj, ozvěna odrážela od kopců
nadšené výkřiky až daleko nad mořské pláně; vysoko planuly ohně; rohy, ruce a
zbraně se zvedaly králi na pozdrav, muži volali unáhlené sliby, všude kolem něj
žhnula hřejivá, zbožňující láska. Cítil to až do morku kostí, hřálo ho to víc
než slunce.
Sigurd Jarl si našel vhodnou chviličku a zeptal se ho: "Co zamýšlíš nyní,
králi?"
"No," pravil Haakon do bujarého soumraku, osvětleného plameny ohňů, "většina
mužů by šla nejraději domů, co? Tato země je nemůže dlouho živit a oni mají své
práce dost."
"Ovšemže, králi. Přesto - slyšel jsem o nějakých nepokojích ve Varmlandu."
"Ano." Zajiskřila vznětlivá řevnivost. "Dostaňme Vi-kin zpátky pod Tryggviho, ať
to je, jak to má být, a pak se vydejme na východ. To nebude vyžadovat příliš
mnoho mužů, ne?"
"Myslím že ne, králi. Ale promyslíme to a promluvíme si o tom zítra v klidu,
mezi čtyřma očima."
XVI
V ústí zálivu na jutském pobřeží, hledící na východ přes Skagerrak a na
jihovýchod k Fynu a Sjaellandu, se z Aarhusu stalo město přístavních hrází,
skladišť, tržišť dílen, největší a nejbohatší v dánských zemích na sever od
Hedeby. Král ho nechával dobře střežit a často ho :. ivštěvoval. Navíc se Aarhus
stal sídlem jednoho ze tří - iíkupů v Dánsku dokonce ještě dřív, než se obrátil
na Víru král.
A právě do domu tohoto muže měla Gunnhilda namířeno. Jela na koni, protože
královna by po zaneřáděných ulicích neměla chodit pěSky. část doprovodu s ní
jela už z Aalborgu, ostatní z královské síně, kde se ubytovala.
i domem sesedla a do domu vstoupila sama.
Dům se skládal ze dvou menších stavení, k nimž byl přilepený kostel. Kostel byl
ze dřeva, malý, když si člověk připomněl velké kamenné stavby v Yorku, ale měl
trojitou střechu a plaňkové stěny se vypínaly vysoko k nebesům. Kolem štíhlé
věže kroužili černí havrani. Po modré, pozdně letní obloze pluly beránky. Vánek
rozvíval hluk a pachy města.
Na Gunnhildu čekal kněz a dva nižší duchovní. Od-
Stránka 148
i ji do místnosti, kde si mohla s biskupem promluvit
beze svědků. Požádala o přijetí; bylo to lepší než ho zvát
k sobě. Když tohle nějaká královna, neřkuli tato, udělá,
musí to znamenat něco velmi závažného.
Byla to příjemná světnice, obložená dřevem a dobře osvětlená dlouhými
voskovicemi. U malého stolku stála . • křesla. Pod umně vypracovaným, pozlaceným
a po-Ftříbřeným krucifixem, dovezeným z Říše, seděla vychrtlá postava zahalená v
bílém rouchu - biskup Reginhard. Když Gunnhilda vstoupila, zvedl ruku. Pod
nohama mu zašustily rohože.
"Zdravím, královno." Jeho hlas, na tak starého muže silný, ztratil za léta
pobytu v Dánsku hodně z germánské
mateřštiny. Vlasy měl jako padlý sníh, tvář pokrytou pavučinou vrásek, ale hlavu
držel zpříma a ještě mu zůstalo dost zubů, aby rty udržely pevný tvar. "Buď
vítána ve
jménu Boha a s Božím požehnáním."
Zastavila se, sklopila řasy a zamumlala: "Ponížené díky, ctihodný otče." Stářím
zakalený zrak, který se na ni upíral, na ta slova zaostřil. "Jsi velmi laskav,
žes mne přijal. Navždy budeš v mých modlitbách."
"Královna je laskavá," pravil. "Usedni a přijmi občerstvení. "
Ve skvostných skleněných pohárech přinesli klerici víno, na tácu medové koláčky
a ubrousky. Dveře nechali otevřené, neboť by se neslušelo je zavírat - Gunnhilda
se v duchu jen ušklíbla - ale nikdo nebyl tak blízko, aby slyšel něco víc než
křik. Popila a pojedla stejně střídmě jako Reginhard. Tázal se jí, jakou měla
cestu. Řekla mu, ie ne zlou. Raději mu neříkala, že kdyby bylo po jejím, byla by
vsedla na koně - už jen proto, že jízda na koni člověku ulevuje od vnitřní tísně
- a jela by dvakrát třikrát rychleji než na tom těžkém voze, který však
vyžadovalo její postavení a účel návštěvy. Rovněž jí bylo svízelné usmívat se a
rozprávět se zámožnými muži, kteří ji cestou hostili. Alespoň že včerejšího
večera byli v královské síni jen bezvýznamní poddaní, kteří ji nechali v klidu
přemýšlet.
"Osmdesát mil to je či devadesát nebo snad sto? " otázal se Reginhard. "Únavná
cesta. Kdybys pro mne byla poslala, přijel bych hned, jak bych mohl."
"Na tvých bedrech toho spočívá tolik, pane, rozsáhlé dílo budování církve a
šíření Víry. A já jsem opravdu neměla odvahu čekat." Mohl by se mezitím něco
dozvědět, mohlo by ho něco napadnout a ještě by se zatvrdil jako bronz v
kadlubu, zatímco ona doufá jeho myšlenky utvářet ke svému obrazu.
Reginhard přikývl.
"Jednala jsi statečně, královno, tím spíš, když teď truchlíš pro udatného syna."
A to jí náhle, nečekaně, přivolalo Guthorma zpět -dítě, které chovala v náručí,
mladíka dospívajícího v muže tolik připomínajícího jejího otce, nevrlou
umíněnost, bouřlivé, bujaré veselí a, ano, tu a tam dobrosrdečnost, krev její
krve, dítě jejího Eirika. Dech se jí zatajil. Oči ji pálily. Mrkala a pronášela
předem připravená slova. "Já, jeho bratři a já zaplatíme mše za klid jeho duše."
Spíš plánovali, jak ho pomstí.
Ještě nikdy ji nepřepadly vzpomínky tak živé. Stejně ako v Norsku, stejně jako v
Anglii a na Orknejích, i tady si utkala pavučinu na sbírání zpráv a zpráviček.
Kupecké lodě putovaly sem a tam vždy, když nehrozilo, že se zapletou do nějaké
války. Námořníci hovořili s námořníky, děvkami, s kýmkoli. Kdosi prostý,
nepovšimnutý, kdo se-¦ dá v koutku hospody, pro ni naslouchal a ty zvěsti jí pak
[ přinášel. Někdy se také sešla s nějakým kupcem a vyzvídala od něj. Lidé si
zvykli na její všetečné dotazy. Ne vždy všeobecně vědělo to, co si vyzjistila
jinde než na dvorci či na co se poslední dobou vyptával Kisping. A byly tu řště
další prostředky, jak si zjistit, co chce, i když je bez úhony mohla používat
jen málo.
A tak už slyšela verše, které skald Guthorm Sindri -juthorm! - složil pro krále
Haakona, chráněnce Aethel-stanova, po vítězství na Kormtu.
"A tak když se Eirikovci s mocí pána tětiv střetli - dobře si to pamatuji -vidno
bylo, jak jsou slabí. Zbití, bratři usoudili, že je lepší spěchat jinam. Štval
je jako zvěř lovenou, jež hledá, kam se skrýt."
Žal z ní vyplavil vztek chladný jako zimní moře. Skrz évoj hněvu slyšela
biskupův jízlivý tón: "Ale já jsem se
doslechl, že se nezřekli svých světských tužeb. A myslím, že ani ty, jejich
matka, ses jich nevzdala."
Gunnhilda se opět ovládla, tvrdá jak ocel. "Ne, oni musí dostat, co jim právem
náleží. A o tom jsem si s tebou přišla promluvit, ctihodný otče, neboť můj syn
král Harald a já dlíme v tvém biskupství."
Zaznamenala lehké znepokojení. "Já nemohu v této při nikomu stranit, paní."
"A to ani v zájmu Krista?" sekla. Zachoval klid, on, jehož stádo nebylo o nic
Stránka 149
méně vál-kychtivé než jeho nekřesťanští sousedé.
"Arcibiskup v Hamburku v tomto případě žádný soud nevynesl. Matka církev se může
jen modlit, aby se její děti usmířily."
"S pohany?" odfrkla si. "Nebo dokonce s tím, kdo se jí zřekl?"
Překvapeně sebou trhl.
"Co tím myslíš? Král Haakon..." Poprvé za jejich pár setkání zaslechla v jeho
hlase stařecký třas, "... se ze všech sil snaží přivést své... přivést Nory do
křesťanského stáda."
"To platilo možná zpočátku, ctihodný biskupe, i když už tehdy se činil značně
ledabyle. Král Harald Gormsson se ze všech sil snaží získat pro Víru všechny
Dány a nedopustí, aby mu cokoli jeho snahy mařilo." Dobrá, z mnohých už křesťané
jsou a jen pár, zdá se, se bude držet starých model tak úporně jako většina
Noru. Třeba to má něco společného s tím, že Dánsko je nížinatá země, otevřená
vnějším vlivům. Bezcenné úvahy; zahnala je. "Ale ty víš, že Haakon dvakrát
pohanům ustoupil a že se zúčastnil jejich obětování.11
Reginhard upjatě přikývl. "Ano," přiznal neochotně. "Jenže jinak by zemřel nebo
přinejmenším ztratil království. Těžká volba. Mohl jít přímo na Nebesa, jako
mučedník. Ale... Já a mí druhové v Ribe a Hedeby jsme dospěli k závěru, že vypít
ten nechutný vývar byla svým
způsobem oběť Kristu. Přes jeho kaplana jsme mu uložili pokání."
"Nepříliš přísné, jak jsem slyšela."
"Ne. Modlitby a pozemkové dary církvi. Jeho břímě je už tak dost těžké." Krev
bojovných předků vzkypěla. _Ba co víc, letos si uložil za cíl zlomit ten
pohanský odpor [ vůči víře."
"Či snad vůči sobě, pane?"
Reginhard si povzdechl. "Ano, obávám se, že tento rod : iycky byl a stále je
nezkrotně pyšný. Nicméně buduje Boží dílo a já věřím, že tvým synům jde o
totéž."
"Troufám si žasnout, ctihodný biskup zřejmě dosud I neslyšel ty zlé zprávy?"
Vytřeštil oči, polkl a pravil: "Mluv, královno."
"Když mí synové - synové krále Eirika - nedávno vytáhli do boje s cílem svrhnout
krále Haakona, učinil Haakon - jen aby se smířil se vzbouřenci a získal jejich
podporu pro svou bezbožnou vládu - ještě něco horšího. Slíbil jim, že od
nynějška napříště mohou beztrestně provozovat ;: své ďábelské modloslužebnicí
ví."
"Já... Něco se mi doneslo, královno. Jen zvěsti. Ne-:. :?í to být pravda."
"Odpusť, tvrdím-li něco jiného. Ctihodný biskup se r-;ně dozví pravdu během
několika týdnů. Myslela jsem «:. že bude lepší, dozví-li se ji dříve."
"To je však - vážná věc."
..Ctihodnosti, nechceš-li ztratit Norsko pro věc Víry íplně - přirozeně do doby,
než ho získají zpět jeho právoplatní králové - tak vy všichni biskupové uděláte
lépe, date-li Haakonovi jasně na srozuměnou, jak těžce zhřešil."
"Je-li to ovšem pravda, královno. A je na církvi, jaké podmínky pro rozhřešení
stanoví."
"Ovšemže, ctihodný otče. Ale zatímco budeš čekat, wež se dozvíš víc, nebylo by
moudré spojit se se svými k:5kupy a zvážit, co budete dělat, jestliže je Haakon
vi-r.řn? Přísahám, že je. Buď připraven dát neprodleně na-
jevo, že církev není slabá a nedopustí, aby se někdo Bohu vysmíval."
Gunnhildin hlas plynul jak med.
"Prosím o odpuštění, jestliže já, žena, věci neznalá, příliš předbíhám. Nicméně,
ctihodný biskupe, musím říci, že znám Nory dobře. Rok od roku shromažďuji o
Haako-novi zprávy a přemýšlím o něm." A jak o něm přemýšlí! "Nestojí ti snad má
rada za to, abys ji vyslechl? Jen vyslechl, ctihodný otče, slova, která pokorné
kladu k tvým nohám."
Těžko mohl odpovědět něco jiného než: "Mluv dál, královno. Tvá moudrost je
proslulá."
Bude stačit pár dnů, pomyslela si, pár kouzel a něco slov a bude souhlasit, že
udělá to, co ona chce, a začne přesvědčovat druhé biskupy k témuž.
XVII
Břízy už zežloutly, když se král Haakon vrátil. V korunách stromů skučel chladný
vítr, mraky letěly rychleji než divocí ptáci a jejich stíny se jenjen míhaly
přes povadlé louky a tmavá strniště. Nahoře se tyčila síň a draci vyřezaní na
koncích trámů se zdáli hrozit nebesům stejně jako sousední trollové a noční
běsi. Toto byl ten dům v Roga-landu, kde zemřel Harald Krásnovlasý. Nedaleko
odtud stála jeho mohyla s vysokým runovým kamenem a hleděla přes úžinu k mysu,
kde jeho nejmladší syn tak tvrdě porazil jeho vnuky.
Na nádvoří halasně vjela Haakonova družina. Rohy duly, hroty kopí se blýskaly,
ve větru se třepetala zástava. Přiváželi víc než kořist, přiváželi domů
Stránka 150
vítězství. Teď se těšili na oslavy, klání, ženy a hojné dary od krále.
Kolem se vyrojili lidé a nadšeně ho vítali. Kolik měsíců byl pryč! Jak skvělé je
ho zase vidět, a v tak dobrém rozmaru! Ovšemže ho zprávy o jeho příjezdu
předstihly a všechno už je připraveno. Přišly zprávy o jeho putování
za znovudobytím Vikinu, pak o cestě do Varmlandu, odkud vyhnal Arnvida Jarla a
na jeho místo dosadil kohosi jiného, o tom, jak dostal tučné odškodné od těch
sedláků, kteří - jak mu sdělili svědci - zadržovali či vraždili jeho posly, a
jak pak propustil rukojmí a táhl dál. A což teprve ve Vastergótlandu, jehož
obyvatele v bitvě rozprášil a navíc jim uložil platit daně. A ve Vikinu zbudoval
či přinejmenším položil základy ochranného valu proti dánským •:rajům, které se
rozkládají na jihu téhož poloostrova.
Teprve pak obrátil nazpět. V Oslofjordu se rozloučil
Sigurdem Jarlem. Thraanďané se vydali domů. Ostatní
eřany, až na vlastní družinu, Haakon propustil a za-I mířil na usedlost, kde
mínil přezimovat.
Když uviděl v davu Brihtnotha, zařval radostí. Ale pak postřehl, jak je kněz
zasmušilý, a jeho nadšení opadlo.
Když se slavnost rozproudila a síň hlučela, mohli si ti dva konečně narychlo
vyměnit pár slov. "Jsi nějaký ¦staraný," poznamenal Haakon.
Brihtnoth přikývl. "Abych nebyl, králi, jako křesťan."
Haakon, dohnán do úzkých, se vzepřel. "No, bude lépe, když si promluvíme zítra,
v klidu."
Příštího rána se sešli v podkroví. Bylo tu ponuré šero i zima. Venku zuřila
vichřice a dovnitř táhlo. Vítr ječel a burácel. Na střechu bubnoval déšť a
narážel do zdí. Co drvili přišla sprška krup jako vzteklé klepání.
Ani jeden si nesedl. Rozpačitě stáli proti sobě, král t tunice lemované
kožešinou a silných vlněných kamaších, zápěstí ovinutá zlatem, kněz v hrubé
hnědé kut-¦ě a opáncích naboso, na prsou kříž. Nikým neslyšeni tu - hli
rozmlouvat otevřeně jako dva svobodní mužové.
Haakon se ujal slova. Hovořil klidně, ale v jeho hlase zazníval tvrdý spodní
tón. "Nejlépe bude jít rovnou kvěci."
"Hlavně kvůli tobě," odpověděl Brihtnoth. Choval se sebejistě, nicméně zdvořile.
V šeru vypadal dvakrát tak fcledší; většinu času trávil zavřený doma. "Vím, že
si na
tvůj čas dělá nárok bezpočet lidí, ale toto je nejpřednější."

Haakon se pokusil o úsměv. "Na tebe mám čas vždycky. Co se ti honí hlavou?"
"To určitě víš sám. Tvoje spása."
Haakon semkl rty. "Vyzpovídám se ti hned, jak jen to půjde."
"Jen zřídkakdy se spěcháš vyzpovídat. Ale to není důvod, proč s tebou dnes musím
mluvit."
Haakon přikývl. "Tuším, o co jde. Věděl jsem, že nebudeš schvalovat to, co jsem
přísežně slíbil Thraanďanům. Poslouchej. Kdybych s nimi válčil, vítězi by se
nakonec stali synové Eirika Krvavé sekyry a té čarodějnice Gun-nhildy. Takhle to
dopadlo tak, že Kristus přiřkl vítězství
nám."
Oplátkou přilétla otázka: "Kristus či Odin? Satan často pomáhá lidem ke světským
statkům a svádí je do věč- I ného zatracení."
"Ano, nechal jsem je, ať si uctívají, koho chtějí. Jinou možnost jsem neměl. Ale
křesťany nechají na pokoj a nechají je svobodně kázat."
"Kázat zacpaným uším a u zavřených dveří. Haakone. muži, kteří se vrátili domů
před tebou, vyprávěli úděsné! věci. Říkali, že kdykoli tví pohanští válečníci
obětovali těm démonům, byl jsi u toho."
"Výstižně řečeno. A co jiného jsem měl podle tebe dělat? Naše vztahy byly ještě
vratké. Musel jsem je upe\ -nit."
Blýsklo se - zvláštní v tuto roční dobu. Skrz blánj v okně pronikla dovnitř
modrobílá záře. Jako obří kola valící se oblohou zarachotil hrom.
Brihtnoth si skousl ret. "Chápu. Z té zprávy mne mrazí i spaluje, ale ano,
chápu, žes to možná považoval za nutné."
Haakonovi se trochu třásl hlas. "Příteli starý..."
Brihtnoth zvedl dlaň, jako by ho chtěl zarazit. Zableskl se prsten, jeho dar.
"Já nemluvím za sebe. Ani za - nás. Já přináším slovo samotné církve svaté."
"A to je co?" otázal se Haakon zpříma. "Držel jsem to v tajnosti, ale nyní..." A
spěšně pokračoval: "Jako tvůj kaplan jsem učinil to, co jsem činíval už předtím
- napsal jsem biskupům do Dánska, že pro tebe dám odpuštění. Snažil jsem se
objasnit, v jak choulostivé situaci jsi byl. Letos jsem to musel udělat dvakrát,
'řednedávnem mi přišla odpověď na můj druhý dopis, podepsaná a opatřená pečetěmi
Stránka 151
všech tří biskupů." "Z Dánska."
"Ti jsou nejblíž, jak dobře víš. Ale nepochybuji o tom, - jejich arcibiskup bude
souhlasit." Přerušil ho blesk : r.rom. "Haakone, tentokrát jsou neoblomní.
Říkají, že si těžce zhřešil - a to je pravda, Haakone - tak těžce, e ti může dát
rozhřešení jen svatý. Musíš se vydat na kjícnou pouť."
Král o krok ustoupil. "Ne!" zařval do vyjícího větru. "Ano. Řekl jsem ti, že ty
dopisy byly dva. První odpověď tě poslala na pouť až do Říma. Napsal jsem zpět,
jsem tě hájil a prosil, řka, že to není možné, leda-k bys opustil Norsko navždy.
Snažil jsem se vysvětlit, ;- oostupně a s nekonečnou trpělivostí dokážeš tuto
ze-mi obrátit na Víru skrz lásku, kterou k tobě tvůj národ lová, zatímco - jiní
- to nedokážou."
Haakon vyčkával. Blesk stíhal blesk, hrom stíhal porn, než by člověk
chvatně odříkal Otčenáš. Slyšet to nemohl, ale viděl, jak si Brihtnoth
povzdechl. rá, mám tady druhou odpověď a ta už nepřipouští idvolání. Ale můžeš
jít do Anglie, ke hrobu Svatého Edmunda." Když Haakon neodpovídal, kněz se
pousmál. "Je to ku příhodné. Věřím, že je to znamení Božího mi-Brdenství."
Nemusel říkat, co už oba věděli od dětských let. Před : lety zajali Dánové pod
vedením Ivara Bezpáteřného
Eadmunda, krále Východní Anglie. Když se nezřekl Krista ani se nestal vazalem
pohanů, přivázali ho ke stromu a udělali si z něj terč pro své lučištníky. V
tyto dny pocházelo nemálo těch, kdo putovali k jeho hrobu, z Dánska.
Haakonovi vstoupil do očí zasněný pohled. "Anglie..."
"Půjdeme spolu." Brihtnothova horlivost ustoupila svědomitosti. "Musíš také
přísahat, že až se vrátíš, už se nikdy nezúčastníš ani nebudeš přítomen nějakému
bezbožnému modloslužebnictví a budeš se ještě usilovněji než dosud snažit
přivést Seveřany k víře."
Haakon se zatvrdil. "Ne. To nejde."
Zaburácel hrom. Jako by kladivem zasáhl Brihtnotha do břicha. "Haakone,"
vykřikl, "dokonce ani toto?"
Zvláštní, teď to skoro vypadalo, že to král je ten, kdo se doprošuje. "Copak to
nechápeš? Zapomněl jsi, v jakém světě žijeme? Kdybych odešel, kdykoli a jakkoli
nakrátko - zatímco budu pryč, bude Norsko bez velení a proti Gun-nhildiným synům
bezbranné. No jistě, to ona v tom má určitě prsty. Ano, a Harald Modrozub
jakbysmet. Může snad kovář opustit meč napůl ukutý? Norsko není stmeleno víc než
železné tyče na kovadlině. Sigurd Jarl a já jsme mluvili o nových zákonech,
které potřebujeme pro obranu. To je teď to nejpřednější."
Brihtnoth se k němu naklonil. "Haakone, Haakone. nejpřednější je tvá duše. Dokud
se nesmíříš s matkou církví, jsi vyobcován. Já ti nemohu dát rozhřešení."
"V Anglii budu zavražděn," pravil Haakon. Hlas se mu třásl. "Stejně jako
jmenovec toho světce, bratr mého pěstouna Aethelstana. Gunnhilda má své
cestičky."
Brihtnoth se zatvrdil. Použil výsměch jako bič na koně. "Bojíš se jí snad víc
než pekla?"
Haakona zamrazilo.
"Být na tvém místě kdokoli jiný, tasil bych teď na něj meč."
Chvíli stáli mlčky. Blesků ubývalo. Rachotivá hromová kola se vzdalovala. Vítr
trochu polevil, déšť slábl.
"Máme tolik společného," ozval se nakonec Brihtnoth. ..Neber mi to."
"Já neporuším slovo dané těm, kdo šli do boje pod mou zástavou," prohlásil tiše
Haakon.
"Ty stavíš svou - svou čest v jejich očích nad to, co o tobě soudí Bůh?"
"Pevně doufám, že Bůh chápe, co je to věrnost." Slabě r- zablesklo, v dálce
zaduněl hrom. "Arinbjorn Thorisson to pochopil." Haakon se narovnal v ramenou.
"Buď jak buď, jsem tu králem."
V Brihtnothovi najednou vybuchla veškerá potlačova-hořkost. "A ty jsi rozhodnut,
že zůstaneš králem až do mce svých dnů? Ty, muž bez syna?" Haakon stál, jako by
do něj hrom udeřil. Vztek z Brihtnotha vyprchal. Zaleskly se slzy. "Jest-iestli
ano, nemohu tu zůstat a dívat se, jak propadáš ěčnému zatracení," vykoktal.
"Bože, odpusť mi, nemám to snášet. Budu muset odejít." Haakon zachmuřeně hleděl
do šera. ..Vždycky se za tebe budu modlit. Vždycky." Kněz na kolena. Třesoucíma
se rukama sevřel kříž a zvedl ke králi. "Ale prosím tě, dnes..." .Urozenému muži
nepřísluší prosit," odpověděl Haa-.. Rázným krokem vyšel ven. Brihtnoth se
zhroutil na
tru. Bouře utichla stejně rychle, jako se přihnala. Pršelo Král si přehodil
plášť s kápí a vyšel ven do deště, bloumal po mokrých lesních pěšinách, pak
vyšel ven a zamířil k moři, k mohyle Haralda Krásnovla-:¦. kde dlouho nehybně,
mlčky stál. Strážní, kteří krá-za ním, se třásli, popotahovali a kýchali.
Neodvážili >ho zeptat, proč; už něco o jeho náladách věděli.
Stránka 152
XVIII
Když zemřel Thorfinn Lebkobijce, stal se orknejským jarlem jeho nejstarší žijící
syn Haavard Rozsévač. Pod ním žily ostrovy v míru a dobře prospívaly.
Jeho sestra měla syna jménem Einar, jemuž záliba v jídle vynesla přídomek
Jedlík. Nicméně to byl náčelník s početnou družinou a chrabrý válečník, který v
létě chodíval na vikingy. Když tohoto podzimu zamířil do Široké zátoky, pobýval
jeho strýc právě na dvorci na šíji Main-landu a pořádal hodokvas trvající řadu
dní.
Nikdo nenaslouchal Einarovu vyprávění o jeho činech nadšeněji a nikdo se
nevyptával dychtivěji než Haavardo-va žena Ragnhilda Eiriksdottir. Házela
jiskrnými úsměvy, zvonivě se smála, nad rozzářenýma očima se míhaly dlouhé řasy
a pod šaty z jemného lnu se při chůzi svůdně pohupovaly boky. Muži si po straně
říkali, že než sem přišla a provdala se za bratra svého zesnulého manžela
Arnfinna, ještě neviděli ženu tak okouzlující.
Vztah mezi ní a jarlem brzy ochladí. Mimo jiné mu nedala žádné dítě. A jako by
si chtěl utvrdit své přízvisko, teď ještě častěji spával s prostými děvečkami a
otrokyně-mi. Ona byla bystrá a duchaplná, ale měla také břitký jazyk a byla dost
uzavřená. Za dnů a večerů této veselíce však zase rozkvetla.
S Einarem už od začátku vedli nekonečné rozhovory. A brzy se začali stranit
ostatních. Vždy však byly nablízku nebo alespoň na dohled jedna dvě služebné,
nicméně ty si vybírala ona sama - mladé dívky zajaté při nájezdech nebo ty,
které si sebou vzala z Caithness. Dohlédla na to, aby se moc nenaučily norsky, a
vtiskla jim takový strach z jejího vzteku a takový vděk za sebemenší laskavost
či vlídné slovo jako nějakému zaběhnutému psovi.
Znovu a znovu Einarovi říkala, jaký jen je švarný a urostlý, hotový velitel.
Einar se tomu jen smál, ale vykračoval si jako páv. Když jednoho dne dodala, že
by byl
mnohem lepším jarlem než Haavard a že ta, která si ho vezme, bude šťastná, byl
pohoršen. "Takové věci neříkej," plísnil ji, avšak spíš rozpačitě než přísně,
"ty, tak úchvatná žena a manželka nejvýznamnějšího muže na Orknejích." Zkoumavě
se na něj zadívala. Na svůj věk měl velký břich, ale byl také rozložitý v
ramenou a měl svaly. "Myslím, že s Haavardem už dlouho žít nebudu," odpověděla.
A abych byla upřímná, jestli nestojíš o moc a slávu ty, mnozí nebudou tak
šlechetní."
Zakoktal se, ale už ji dál nehuboval a ani neodešel.
Její úsměv kolem něj plynul jako vlahá vlna. "A právě ta
tvá šlechetnost by z nás všech na Orknejích brzy učinila
šťastné lidi - pod tebou bychom byli opravdu šťastni,"
I xavrněla.
Dotírala na něj po celou dobu, co tam byl, netlačila na
j příliš tvrdě, ale ani na chvíli nepolevila. Někdy se mu
prostě jen zmínila, jak bídný je život s takovým prasetem
¦Jako Haavard. Jindy mluvila mnohem rozvláčněji o tom,
lie přestože navenek působí Haavard jako marnotratník
a hýřil, ve skutečnosti je to hňup a zbabělec, schopný na
-é všechny ještě přivolat neštěstí, jestli se tu nepřestane
¦notát. A nakonec špitla cosi o tom, že i ona by byla
nápomocná s tím skoncovat.
A tak zažehla v Einarovi chtivost a smyslný chtíč, ta pak ji v něm živila, až
vzplála plamenem. Než odešel iomů, už byli dohodnuti, že on svého strýce zabije
a ona si ho vezme.
XIX
Do biskupova domu v Aarhusu se dostavil hubený, str-
:.v mladík a žádal o schůzku se ctihodným otcem. Když
L_írikům sdělil, že přichází od krále Haralda Eirikssona
m Haraldovy matky Gunnhildy, bez prodlení ho k Regin-
¦ardovi uvedli. Náležitě poníženě se představil jako Kis-
¦íng a sdělil účel své návštěvy. Jeho pán a paní slyšeli,
že sem nedávno přicestoval jakýsi anglický kněz z Norska, nějaký Brihtnoth. S
blížící se zimou vyvolá každá loď z ciziny zvědavost a ten knarr, který ho
přivezl, patří přece králi Haakonovi Haraldssonovi a posádka je vybraná z jeho
osobní družiny. Říká se, že kněze vyložili a hned další den už zase byli na
moři.
Biskup přikývl. "Ano," odvětil tiše. "Královna Gunn-hilda se to dozvěděla brzy."
A hlasitěji dodal: "Co to má společného s Aalborgem?"
"Nutně jim to vrtá hlavou, ctihodný otče," odpověděl Kisping, úlisně se
usmívaje. "A to tím spíš, že královna Gunnhilda si na Brihtnotha pamatuje ještě
z Yorku. Učinil víc, než možná sám ví, aby jí otevřel oči ve věci Víry. Pokud se
Stránka 153
rozešel s nepřítelem jejích synů, velmi ráda by se s ním zase viděla."
"A donekonečna se ho vyptávala a slídila po čemkoli, co ví, jako fretka po
myši," povzdechl si Reginhard. "Já ji znám."
"Odpusť mi, pane, přílišnou smělost, ale není snad král Haakon v církevní
klatbě? Je toto důvod, proč ho Brihtnoth opustil?" Když biskup neodpovídal,
Kisping se znovu usmál. "Má královna - a to nepatří do poselství, s nímž jsem
přišel, pane, ale má královna podotkla, že nyní by se možná dalo dosáhnout
všeobecného smíru. Jenže synové krále Eirika přirozeně musí nejdříve plně
porozumět dění v Norsku."
"Jak chvályhodně znějí ta pokrytecká slova." Starci vyschlo v krku a sípal.
"Dobrá, zoufat si je hřích. A jejich přání je rozhodně nutno zvážit. Přijď
zítra, posle, a promluvíme si s Brihtnothem."
A tak dalšího dne viděl Kisping kněze, k smrti vyčerpaného, nevyspalého, oči
zarudlé, vpadlé, pod očima temné kruhy. Zemdleně vyprávěl, že mu král Haakon
nabídl, že ho nechá převézt do Anglie, ale nebránil mu, když se rozhodl plout do
Dánska. Tady se pokusí ze všech svých ubohých sil obměkčit biskupa.
"To nepůjde," pravil Reginhard, jak už učinil předtím, pochmurně, leč nezvratně.
"Zeptám se tvým jménem..."
"Ctihodný otec je milosrdný," zašeptal Brihtnoth.
"Ale ty přece víš stejně dobře jako já, že matka církev ustoupila až do
krajnosti a přesto shledává, že na Haakonovu pýchu je to příliš málo."
"Haakon je v nouzi, pane. Mohl-li Šalamoun obětovat na kopcích..." Pod tím
pohledem z křesla, byť napůl slepým, se Brihtnoth celý schoulil. "Ne, omlouvám
se, Spasitel to navždy změnil."
"To učinili už proroci." Reginhard seděl chvíli mlčky. Tíživé mlčení houstlo.
..Dobrá," pravil nakonec do ticha, | je to sice zbytečné, ale i tak - mé
dopisování si stejně vyžádá určitý čas. Mezitím se přestane vyplouvat na moře a
ty Brihtnothu, budeš muset přezimovat tady v Dánsku. ál Harald Eiriksson tě
laskavě zve, abys strávil zimu u něj. Ano, vím, že stále přeješ králi Haakonovi.
Ale mys-.1. že bys tam měl jít. Uvažuje o smírných rozhovorech, a to bude
vyžadovat prostředníka. Ať už z toho něco vzejde nebo ne, budeš sloužit Kristově
věci."
"Králova matka, královna Gunnhilda, bude nadmíru potěšena," přidal se Kisping.
"Doufá, žes na ni nezapomněl. Řekla mi..." snížil hlas, ".. .že jí rok od roku
přibývá věcí, nad nimiž marně přemítá a které bys jí pravděpo-. bně mohl
objasnit spíš než kdokoli jiný."
Brihtnoth se maličko rozveselil.
XX
Během léta spolu král Haakon a Sigurd Jarl prohovořili vše nutné pro lepší
obranu. Nepřítel se už nesmí vynořit jakoby odnikud a pustošit široko daleko,
zatímco se muži teprve zdlouhavě shromažďují, než proti němu vytáhnou. Král
vyhlásí nový zákon. Celé pobřeží a po řekách tak daleko proti proudu, kam až
doplavou lososi, bude podle toho, kolik lidí v tom kterém kraji žije, rozděleno
do obastí spadajících k jednotlivým námořním tvrzím. Každá
taková oblast musí mít neustále připravené lodě tak, aby mohly kdykoli vyplout
tam, kam budou bojeschopní muži povoláni, a bude stanovena velikost těchto
plavidel stejně jako jejich počet. Dále, na kopcích budou navršeny vysoké
hranice tak daleko od sebe, aby lidé viděli od jednoho ohně na druhý. Takto,
odhadoval Sigurd, by válečná výstraha běžela z jižního konce Norska až na
nejsevernější shromaždiště tingu v Haalogalandu nanejvýš sedm dnů.
Ještě než zimní bouře a sněhové vánice znemožnily cestování, rozeslal král po
celém Norsku posly. Až se sejdou příští tingy, jejich náčelníci a zákonopravci
vyloží jeho nařízení a začnou ho naplňovat. Nepředpokládal, že by se někdo
vzepřel. Byl to jen další z jeho zákonů, které lid shodně považoval za moudrý.
Kromě toho byl až dosud za jeho vlády v Norsku obvykle mír a pořád bylo příznivé
počasí, dobré sklizně a bohatý rybolov. Nikdo proti němu nechtěl povstat ani se
mu stavět na odpor, a už vůbec ne teď, když se navíc sblížil s bohy.
Nicméně nemohl neslyšet řeči, že nemá syny. Bodejťže vypadalo divně, že nechává
ženy na pokoji. Křesťanský kněz se žen stranit může nebo nemusí. I v zemích, kde
vládne církev, se často ožení. Proslýchalo se, že by mu sňatek mohl bránit v
cestě vzhůru, ale tady stejně nebyl prostor pro příliš mnoho biskupů. Jenže na
druhou stranu, všichni králové mají královny nebo alespoň milenky. Každý norský
rod by si takový svazek kladl za čest. Co vlastně sužuje tohoto jinak
vynikajícího muže? Co bude se zemí po jeho smrti?
Rozesílaje svou zprávu objel král Haakon osobně Ro-galand. Poctil návštěvou
význačné muže, vyslechl, co mu chtěli říci, a v síni na Haugaru se mezitím
uklízelo a větralo. Mezi jeho hostitele patřil i hersir Aaslaug Thorkelsson. Ten
měl dceru Gydu, dobře rostlou pannu, s níž bylo radost pohovořit, a ta padla
Stránka 154
králi do oka. Neřekli si toho mnoho, ale byl to příjemný rozhovor. Brzy poté
vyvolal u mnohých úžas, neboť vyslal poselstvo požádat o její
ruku. Jako jitřní dar přislíbil nejen zlato a stříbro, ale i jeden svůj velký
statek.
Svatba se konala o zimních svátcích, když se lidé sjeli do Haugaru obětovat
bohům u mohyly krále Haral-da Krásnovlasého a veselit se. Sňatek byl tak
posvěcen tím nejlepším starobylým způsobem. Slavnost byla bujará a táhla se po
celý týden.
Na loži s Gydou se Haakon činil, jak náleží. Miloval pohled na její vlnité hnědé
kadeře a oválnou tvář s tupým nosíkem.
XXI
Dny se krátily, pochmurné a kalné, počasí se převrátilo k zimě. Dvorec Haralda
Eirikssona kypěl životem po
| celý rok, ale Brihtnoth se držel stranou jako mrtvý strom na břehu řeky. Mladý
král ho přijal stejně dobře, jako by přijal jakéhokoli sedláka, který by k němu
pozván zaví-
[ tal, a pak po něm metal dotazy o přednostech a slabinách Haakona, chráněnce
Aethelstanova. Brihtnoth se odvolával na to, že on, kněz, o takových věcech nic
neví. Harald
i se zaškaredil a přestal si ho všímat. A jako duchovního j tu rovněž nebylo
zapotřebí. Když šla královská domácnost do kostela, což beztak nebývalo často,
šli do města,
i do Aalborgu.
Nicméně s ohledem na svou matku poskytl král Angličanovi jídlo a přístřeší. To
druhé mu vybavila Gunn-hilda; nechala uklidit odlehlou boudu nedaleko vlastního
domku, nově ucpat škvíry a skrovně, leč dostatečně ji za-r.iit. Tam se mohl
skrýt před drsným světem, dumat, o čem chtěl, a modlit se, jak chtěl.
Ale víc a víc času trávil s ní. Neskrývali, že ona si žádá duchovního vedení.
Lidem to snad přišlo zvláštní, ale před aí se tomu nikdo nahlas nedivil. A
stačilo pár mrazivých z ohledů a nikdo ani moc neposlouchal, o čem spolu ti dva
mluví. Ale bylo jasné, že je řeč o víře. Jak Norové,
tak Dánové si zvykli vídávat je u jídla a na podobných shromážděních trochu
roztržité a stejně tak si zvykli vídat je, jak kráčejí míle a míle přes zpustlá
pole. A tak jim ani nepřišlo nepatřičné, když ti dva za sebou občas zavřeli
dveře. Nebyl-li snad Brihtnoth přímo jejím zpovědníkem, i tak jsou věci, které
člověk nemůže svěřit nikomu, jen knězi. Kromě toho - cožpak by kdy královna
Gunnhilda obnažila svou duši veřejně?
Ostatně to neučinila ani teď. Několika uhlazenými slovy mu sdělila, že mu nemá
za zlé, že si je s Haakonem tak blízký. Je to vztah z dětství a muž, který se ke
svému příteli obrátí zády, si nezaslouží být zván mužem. Ano, koneckonců dělá
dobře, že nosí prsten, který - jak jí řekl, když se ho ptala - mu Haakon dal.
Ale doufá ho přesvědčit, že ona a její synové nejsou žádní ďáblové. Vždyť sám
musí uznat, že jsou v právu. Ať tak či tak, ona ráda vzpomíná na York a doufá,
že on jí ve své laskavosti a trpělivosti možná osvětlí řadu věcí. Tolik jí toho
vrtá hlavou. I když je v této baště učenosti královnou, žádný duchovní ji ani
pořádně nevyslechne. A když už, pak přinejlepším cosi zamumlá a řekne, že už
musí běžet.
Brihtnoth se pousmál. "Obávám se, jestli jsi je nezastrašila, paní."
Povzdechla si. "To bych nechtěla. Říkají mi však, že stačí věřit, modlit se a
dobře činit. To že je pro ženu dost. Ale ty, ty dokážeš být sdílnější, že?"
Byl tak zkormoucený a osamělý a tak se nudil - neměl co na práci, jak si sám
přiznal - že se zakrátko dychtivě snažil. Také uznal, že je na ni příjemný
pohled, léta jsou na ní málo znát a poutavě hovoří.
A tak hned na začátku: "Bůh je jeden a trojjediný - to je pravda, s níž zápasím
a nedokážu ji pochopit. Protože jestliže je jako Otec na Nebesích a jako Syn
chodí po zemi, k čemu ten Duch Svatý? Vyslal snad sám sebe jako finští
čarodějové?"
"Má paní!" zasténal Brihtnoth. "Ani zdání!"
"Odpusť. Jsem slepá. Tápu. Veď mne."
Jak se jí snažil odpovědět na další a další dotazy, zjišťoval, že ví méně, než
si myslel. Nedotírala na něj jako nějaký pohan na římského filosofa. "Proč
bychom my, ubozí smrtelníci, měli rozumět všemu?" tázala se. "Bůh, my a svět,
jenž jest nad naše chápání, jedno jsme."
"Ne, královno, znovu ses vydala špatnou cestou. Bůh a to, co stvořil, to není to
samé."
"Já vím. To, co jsem se naučila ve Finské marce, ve mně, zdá se, zůstává. Pomoz
mi se toho zbavit."
A od té chvíle po řadu dalších dní směřovaly jejich rozhovory čím dál častěji k
Stránka 155
náboženství té daleké divočiny. "Musel jsi slyšet o mně a o tom, co jsem si
odtamtud přinesla, mnohou odpornou zvěst," poznamenala. "Většinou -3 není
pravda. Všechno je to podlost."
Zaujalo ho, co o tom vyprávěla. "Pohanství, to ano," zamumlal, "ale - skoro
roztomilé pohanství, že? Láska k božím tvorům může být počátkem lásky k Bohu."
Gunnhilda, která si svá slova dlouho a dobře rozmýšlela, se líbezně usmála. V
duchu se ušklíbla.
A tak v něm pěstovala důvěru k sobě, a když byli : >polu, bylo v ní z královny
méně a méně. Jako by plaše vylézala ze své osamělosti.
Až konečně začali mluvit otevřeně.
Z nebes se valily proudy chladného deště, že nebylo vidět na krok, a vyrývaly do
bláta dravé strouhy. Sešli se u ní v domku. Měli tam ještě služebnou, dívku,
která už pochopila, že má mít rozum a netrousit o své paní klepy - ne že by se
dělo něco nepřístojného. Gunnhilda ; Brihtnothem seděli v křeslech proti sobě.
Hořel nízký oheň a kouř voněl letním horkem, lampy pohasínaly, stíny se hýbaly.
Zavedla řeč na domov.
"Umím si představit, jaká rána tě potkala," řekla tiše. "fiaakon byl tvůj
přítel."
Maně zaťal pěsti. "Je."
"Ale Kristus je ti dražší."
Pokřižoval se. "Ovšemže. Ale za Haakona se modlím."
Přikývla. "A to by také opravdový přítel měl. Nicméně nevěřím, že stojíš o to,
aby se on modlil za tebe - tedy teď ne - že?"
Zachvěl se a zavrtěl hlavou.
"Brihtnothu," pokračovala vážně, "slyšel jsi, ale možná jsi zcela neporozuměl,
jak hluboce mně a mé rodině Haakon uškodil. Vyštval mého milovaného muže Eirika
z království, které mu po právu, dle vůle jejich otce náleželo, a odsoudil ho
bloumat světem mezi cizáky a snášet jejich nevraživost. To zapříčinilo, že Eirik
zemřel kdesi v dáli a ani se mu nedostalo rozhřešení. Jeho kosti leží nepohřbeny
na neposvěcené půdě. A poté Haakon přivodil podobnou smrt našemu milovanému
synovi."
"Ale, ale on ho pohřbil. Řekl mi, že ho pohřbil."
"Bez kněze, který by tam odsloužil mši. Nejenže je Haakon bezbožný na tomto
světě, on škodí i Kristu."
"Ne... On to myslí dobře. Vždycky to myslel dobře. V srdci dosud miluje..."
Brihtnoth polkl. Sklopil zrak. "Miluje spravedlnost," pravil.
"Příliš se ho zastáváš. Jenže ty jsi zřídlem křesťanské lásky. Kéž by alespoň
kapka vyprýštila ze mne."
"Ah, královno, takové přání je samo o sobě - je projevem Boží milosti."
"Obávám se že ne. Obávám se že ne. Já si to jen přeji, jen přeji." Gunnhilda se
k němu naklonila. Na obličej jí dopadlo světlo, stín zdůraznil plnou křivku
prsou. "Slyšel jsi, viděl jsi, jak jsem zaostalá, jak moc na mně dosud pohanství
lpí."
"P-paní, tady na Severu - většina těch, co se nechali pokřtít - ti nejsou nic
víc než pokřtění, jsou to křesťané jen jménem. Ale ty, ty chceš znát,- ty hledáš
pravdu."
"Pomoz mi, Brihtnothu, moudrý muži, svatý muži."
"Ne, ne, to nejsem."
"Tak tedy klopýtejme vpřed bok po boku. Ty přece
jen znáš cestu mnohem lépe než já. Možná - nakonec -možná mne dokážeš přivést
tam, kde - se i já budu moci modlit za Haakonovu duši."
"Ah, paní."
Nechala na chvíli padnout zbožné ticho a pak s naprostou samozřejmostí svedla
rozhovor na běžné věci. Věděla, že od tohoto okamžiku ho má v hrsti.
Přišly svátky. Na dvorec se sjížděli lidé z široka daleka, setkat se, slavit,
hodovat, veselit. Jen Brihtnoth všeobecné veselí nijak nesdílel. Jako by mu
zimní tma pronik-
pod kůži a vyplnila ho do posledního místečka, bez sebemenší jiskřičky prchavého
denního světla. Jako paní královské domácnosti neměla Gunnhilda čas ho nějak
zptylovat. Sedával u ní v síni, ale i tak si pro něj našla sotva pár slov. A tak
skoro nemluvil, zato nezvykle mnoho pil.
Den, jenž následoval po mši Kristova narození, brzy ustoupil noci. Jídlo snědli,
stoly sklidili. Kouřem se ještě vinula vůně dobrého jídla. Hořící borové šišky
přidávaly svou vůni a vesele praskaly. Světlo lamp dodávalo krásu i: vám závěsů,
lesku zlata, stříbra a jantaru a oblévalo ženy, které přecházely sem a tam a
nosily plné rohy piva. Tu a tam se do příboje mužských hlasů ozval výbuch
smíchu.
Gunnhilda zavolala přes celou síň na svého syna: "Na tvou matku se už
Stránka 156
připozdívá, Haralde."
Urostlý mladík, tak podobný svému dědu, povytáhl ;.čí. "Jak to, vždyť jsme sotva
začali pít."
Vrhla na něj žalostný úsměv. "Už nejsem, co jsem bývala."
..No dobrá, tak dobrou noc, matko." Vyznělo to, jako by se mu spíš ulevilo.
Stejné známky vzpruhy se objevily i na dalších tvářích. Muži ji chovali ve velké
vážnosti či se jí dokonce i trochu báli a teď se budou moci nevázaně veselit,
jak se jim zlíbí.
"Chudák Brihtnoth." Gunnhilda se obrátila ke knězi.
Seděl tam skleslý, s pohledem upřeným do picího rohu. Když se ho dotkla,
překvapeně sebou trhl a narovnal se. "Pojď, nejlépe uděláš, když i ty teď
vyhledáš svou postel." Tupě zamrkal a pomalu přikývl. "Venku už je tma. Dám ti
doprovod." Zvedla ruku. Kisping, sedící v koutě na lavici s těmi nejprostšími,
přispěchal. Řekla mu, aby s tím počítal, a řekla mu i, co má dělat.
Když kněz sestoupil na podlahu, vzal ho Kisping za loket. "Já nejsem opilý,"
bránil se Brihtnoth. "Je to -to ale svinská věc - být." Ti, kdo to slyšeli, na
něj jen vytřeštili oči, ale nikdo nedal najevo žádné rozhořčení nad tím, jakého
společníka pro rozhovor si královna zvolila.
"Jistěže ne, otče," odpověděl Kisping a shovívavě se usmál. "Nicméně by sis
neměl dělat světlonoše sám."
Vyčkali, až královna odejde. Noc byla chladná, nebe plné hvězd, země pokrytá
šedivou jinovatkou. Pod nohama jim praskal ledový škraloup. Gunnhildu
doprovodili k jejím dveřím dva strážní. Dovnitř ji vpustila služebná. "Jdi s
nimi zpátky," řekla jí Gunnhilda. Nebylo na tom nic překvapivého. Častěji
služebnictvo večer pryč posílala, než neposílala. Nikdy to nevysvětlovala,
prostě si to tak přála. Někteří lidé si mysleli, že nestojí o to, aby jí nějaký
nemotora rušil sny. Ty její mohou být docela dobře významnější než sny nějakého
krále. Jiní si šuškali, že si možná ne vždy jde hned lehnout.
0 samotě vyčkávala. Po chvíli uslyšela zaklepání a pootevřela dveře. Zíral na ni
ohromený Brihtnoth. Za ním prskal třepetavý plamen Kispingovy pochodně. "Dobře.
Teď to zhasni a zůstaň tu hlídat, dokud tě nepošlu pryč," nařídila svému
nohsledovi. "A nikoho nepouštěj dovnitř." Hlava pod kápí přikývla. Gunnhilda
jemně vtáhla Briht-notha dovnitř. Zavřela dveře a zasunula závoru.
"Co je zas tohle, královno," vykoktal. "Vedl mne do mé boudy, a pak najednou...
Proč?"'
Její úsměv se vinul a rozléval, hřejivý jako teplo z nízkého, žhavého
namodralého ohně. "Žádný strach," odpo-
věděla tiše. "Je to jen takový můj rozmar, nic víc. Všimla jsem si, jak jsi
zesmutněl. Ano, toto je špatné období na
pobyt v cizině. Mohl by příteli pomoci klidný soukromý rozhovor? A pak možná
společná modlitba za mír tvé duše?"
"Příteli? " zvedl chvějící se ruku. "Královno..."
"Ne, dnes večer jen tvá přítelkyně. Určitě už jsi jich :..él mnoho."
"To ne... Přátelil jsem se vždycky s muži. Většinu z nich jsem poznal v dětství.
A to je už dávno..." Narovnal se v ramenou. "Odpusť, paní. Blábolím. Chovám se i
změkčile."
"Ale ne. Měl jsi odvahu, žes přišel sem, přestože jsi vlastně odešel do své
Anglie. Ale myslím si, že v tobě náš hodokvas probudil vzpomínky, kterých teď
máš plnou [ hlavu. Takové svátky jsi v Norsku nezažil, že?"
"Ne. Nás křesťanů tam bylo jen pár a světili jsme svát-| ky sami. Ale..."
zaraženě se odmlčel. "Ale ono nejde o to, že by se mi stýskalo po radovánkách,
škádlení a skotačení, I na které jsem byl zvyklý doma... Prostě si myslím..."
Lehce mu prsty přejela po ruce. "Řekni, co chceš. Nebudeš mi proto méně drahý."
"Haakon teď stojí u pohanských obětin!" zařval. Vytryskly mu slzy. "Pojídá
koninu, připíjí démonům..."
"Vzmuž se, Brihtnothu. Ještě přece není ztracen, ne? Není, dokud žije a může se
kát."
"To ne, ale..."
"My ho můžeme k pokání dovést," poznamenala Gunnhilda tiše.
Brihtnoth to přeslechl. "Poskvrněn krví zabitých zvířat... Ty, kterás ke mně tak
laskavá, tví synové - jestli ho srazíte do pekel v takovém hříchu..."
"Brihtnothu, tohle přece víš od začátku." Její hlas ne-plísnil, naopak,
konejšil. "Co to je, ten nůž, který se v tobě otáčí? Myslím, že naše dánské
oslavy opravdu vyvolávají příliš mnoho vzpomínek."
"Přízraky, Bože pomoz," zasténal. "Vánoce v Anglii, radostné, nevinné, Haakon,
já a všichni naši přátelé... Všichni ho měli rádi."
"Stejně jako tebe." Vzala ho za ruce.
Sklopil pohled k jejím dlaním. Oči se odvrátily od prstenu, který nosil. Zase
Stránka 157
vzhlédl, slepě se na ni podíval. "Ne, ne... královno..."
"Brihtnothu," vydechla, "poskytl jsi mi víc rad a útěchy, než vůbec víš. Dovol,
ať ti dnes večer pomohu já a utěším tě."
Položila mu ruce kolem krku. Ucukl. Usmála se, ale nepustila ho. "Neboj se,"
zašeptala. "Jsme sami. Můžeš si dovolit plakat."
Hlava mu klesla na její rameno. Tělem otřásly vzlyky. Přitiskla ho k sobě a tiáe
mu pobrukovala.
Od té chvíle nabraly věci rychlý spád. Kněz, a někdy také válečník a králův
rádce, byl jinak chlapcem.
Zpočátku v posteli sotva věděl, co se vůbec děje a jak k tomu došlo. Osedlala si
ho. Pak znovu plakal. Utěšila ho a vzápětí už ho zase učila. Konečně usnul.
Ležela vedle něj a přemýšlela. Bude lépe, když odejde před rozbřeskem.
Kispingovi věřit může. Ten kluk dobře ví, kde mu pšenka pokvete a jak snadno
může člověk přijít k podříznutému hrdlu. Brihtnoth bude taky zticha, nesvěří se
dokonce ani zpovědníkovi, přinejmenším dokud se nenalodí na loď do Anglie. To
bude muset zajistit raději sama a také mnohé další. Nebylo by dobré, aby se jí
lidé smáli. Ona a její synové nejsou tak silní, aby to mohli odbýt pokrčením
ramen.
Není to Eirik - ach, Eirik! Ale je statný, jí se celkem líbil a už jí byly
dlouhé roky, kdy neměla nic než své prsty a hrátky.
A také, pomyslela si ve světle skomírajícího ohně, i když on Haakona nikdy
vědomě nezradí, ona si ho může proklepat a vytáhnout z něj řadu drobností o svém
nepříteli, jež složeny dohromady jí možná ukážou, kam příště
udeřit. Využila proti Haakonovi pohanství, pak proti němu obrátila církev, a
přesto ho nepokořila. Musí přece být nějaký způsob, jak ho dostat.
XXII
Haavard Jarl měl ještě jednu sestru, která měla syna jménem Einar. Tento však
byl vychrtlý, hrubý a chamtivý, a proto známý jako Einar Paličák; ale stejně
jako jeho bratranec byl náčelníkem a stačilo mu vydat pokyn a měl své válečníky
a lodě. Když byl u nich o zimních svátcích hostem, Ragnhilda se mu vlichotila a
vedli spolu nejeden dlouhý rozhovor. Nebyl sice tak důvěrný jako ten, který
vedla s Einarem Jedlíkem, neboť tento Einar byl odměřený a nemluvný, ani nikdy
nebyli o samotě a před ním mluvila o svém manželovi dobře. Nicméně když se
vracel domů, měl jí plnou hlavu, i když by mu ani na mysl nepřišlo, jak pečlivě
si ho prověřovala.
Zjara se Haavard odebral na svou usedlost Stennes na Mainlandu. Ten nápad mu
podsunula Ragnhilda. Pravda, usedlost je poněkud na samotě, ale může si tam
vyslechnout, co mají na srdci muži, kteří se s ním jinak nemohou :i tak snadno
sejít. A tam - protože všichni o jeho stěhování věděli dávno předem - přijel
Einar Jedlík s družinou r-.užů početnější než Haavardovy stráže.
Haavard jim vyšel vstříc. Boj byl krátký. Haavard padl, načež se jeho strážní
rozprchli a Einar dobyl místo od té doby známé jako Haavardovo pole.
Avšak ještě než se stačil odebrat na strýcův dvorec, sebrala Ragnhilda své
služebnictvo a hrstku ozbrojenců a prchla zpátky do Širokého zálivu. A okamžitě
poslala 3 Einara Paličáka.
V Orknejských to vřelo. Svého jarla měli bezvýhradně
rádi a pokud věděli, nijak svému synovci neublížil. Čin Ei-
: nara Jedlíka vypadal naprosto nesmyslně a ničemně a tím
apíš kolovaly klepy, že to celé vymyslel s Haavardovou že-
¦ou. Když se to doneslo Ragnhildě, rozhořčeně vybuchla,
že je to lež. S vrahem nechtěla mít nic společného. A snaživě přihazovala
polínka do ohně řevnivosti, který proti němu vzplanul.
Na její výzvu za ní přišel Einar Paličák. Přede všemi mu řekla, jak je ostudné,
že Haavarda nikdo nepomstil, a že by udělala cokoli, aby to napravila. "Muž,
který řádně konal svou práci, si zaslouží, aby ho všichni řádní lidé ctili,"
prohlásila, ,,a toto jarlství bv ho mělo ctít rovněž tak."
Einar přimhouřil oči. "Říká se, paní, že ne vždy říkáš nahlas to, co se ti honí
hlavou. Kdokoli se toho ujme, může chtít víc než jen jarlství. Může čekat tebe,
a to není o nic méně."
Věnovala mu líbezný, byť cudný úsměv. "Ten toho bude hoden," odpověděla.
Brzy nato odejel zpátky a pustil se do příprav. Ragn-hilda poslala pro
Arnfinnova a Haavardova bratra Ljo-ta Thorfinnssona a požádala ho, aby jí pomohl
ukáznit Einara Jedlíka. Ljot byl vysoký, pohledný a po celých Orknejích se těšil
dobré pověsti. Ragnhilda se rozhodla seznámit se s ním blíž.
XXIII
Brzy zjara obeslal Harald své bratry a požádal je o další schůzku. Přišli i jeho
strýcové Aalf Lodník a Eyvind Chvastoun. Když se všichni sjeli, pojedli a
popili, sešli se následujícího rána v Gunnhildině domku, z dosahu zvědavých uší.
Stránka 158
Podrobně jim sdělila, co se dozvěděla o Haakonovi, chráněnci Aethelstanovu. To,
že se bije neohroženě, už věděli. To, že si chce udržet své království, to se od
syna Haralda Krásnovlasého dalo čekat. Proto šla u něj stranou dokonce i Víra,
proto se účastnil pohanských obřadů. A také už má královnu. A tak ustoupil svému
lidu natolik, že už žádnou další vzpurnost nepřipustí. Ostatně
narážel na nějaký vzdor jen málo, či spíš vůbec. Seveřané považovali jeho zákony
za moudré, jeho soudy za spravedlivé. Země žila v míru, obchod vzkvétal. Roky
plynuly za hojných žní ze země i z moře a to je utvrzovalo ve víře, že ho bohové
milují stejně jako oni.
Nicméně tu jsou určité slabiny. Silně spoléhá na Sigur-; Jarla z Hladi, na jeho
rady a podporu, a Sigurd stárne. Pod maskou neohroženosti a dobré nálady bije
žalostně ustarané srdce - trápí ho, že opustil Boha, byť se ho úplně r.ezřekl,
že se ho křesťanští kněží straní a věřící vůči němu : chladli, trápí se i kvůli
své ženě. Koneckonců si vzal tu první lepší, na kterou narazil; moc času spolu
netrávili a teprve nedávno otěhotněla a on se dosud ani slůvkem nezmínil, že by
si přibral nějaké další, které by ho připoutaly k mnohem mocnějším rodům než k
rodu nějakého hersira. V řeči i činech je stále neuváženější a zbrklejší. Vyjma
Sigurda všechny, kdo by mu chtěli byť jen náznakem něco vytknout, tvrdě odráží.
Tyto záležitosti ho : ¦stě nezajímají, ale právě na ty se dá hrát.
..To jsou zajímavé postřehy, matko," řekl tiše Gudrod.
"Je to pravda," odpověděla.
"Jak jsi to zjistila, sestro?" otázal se příkře Eyvind. .To zavání
čarodějnictvím."
..Klid, bratře," zavrčel Aalf. "Vždycky střečkuješ jako slepý kanec."
"Však víš, že královna matka sbírá kdejaký klep od-kndkoli, a pak si z toho
skládá obrázek," mírnil ho Harald.
.^Nestrávila jsem celé hodiny, den po dni s jeho bývalým kaplanem pro nic za
nic," prohlásila Gunnhilda. "Ani í kýmkoli jiným, kdo mi měl co říct. Dlouho a
usilovně Lem promýšlela vše, co jsem slyšela." A přivolávala si sny iqnisobem, o
němž nehodlá hovořit.
"Co tedy radíš, matko?" otázal se Gamli, stejně dychtivě jako kdysi Eirik.
"Hlavně ho nezkoušejte znovu porazit moc brzy," pro-
ila.
m
Harald přikývl. "Ne, letos těžko. Musíme nejdřív znovu načerpat síly." "Ani
příští rok..." "Zadrž!" přerušil ji Sigurd. "Jak dlouho vlastně máme
čekat?"
Jeho drzost mu vynesla zakaboněné pohledy a povytažená obočí. Ale než mohli
začít marnit čas nějakým hašteřením, rychle pravila: "Ale ani neseďte nečinně.
Udělejte tu a tam pár drobných nájezdů, dvě tři lodě naráz, rychle udeřte a hned
odplujte. Ale hlavně se ukazujte, nechtě se vidět v drakarech, jak proplouváte
kolem. Zapálí ty své výstražné ohně a království povstane do zbraně, jen aby
vzápětí zjistilo, že to bylo pro nic za nic, a takhle to dělejte znovu a znovu.
Drobné nájezdy dodají Seveřanům kuráž vyrážet na vlastní a břímě obrany je bude
tížit čím dál víc. Nikdy nebudou předem vědět, že to jsou maličkosti, kvůli nimž
se nevyplatí povolávat do zbraně celé kraje. A za nějaký čas Haakona unaví
zbytečně se honit. Řekla jsem vám, že už není tak trpělivý, jak býval. Kromě
toho si myslí, že má na práci důležitější věci."
"Jako třeba co?" ušklíbl se jízlivě Ragnfrod Rudý.
"Nastolit zákony a spravedlnost, sjednotit Norsko, ustanovit pevné království."
"A nechat ho v rukou Satana," zavrčel Erling.
"Na to se vykašli," vyjel na něj Harald. "Nejdříve ho musíme porazit."
"A pomstít Guthorma," připomněl Ragnfrod.
"Tak jak dlouho máme čekat?" vykřikl znovu Sigurd.
"Dokud čas nenazraje," odpověděla mu Gunnhilda. "Uvidíme, kdy nastane ta správná
chvíle."
Harald potřásl hlavou.
"Ne, matko. Jsi moudrá a letos uděláme, co chceš, a svým způsobem možná i ten
příští. Ale déle dost dobře čekat nemůžeme."
"Nebudeme," prohlásil Gamli, více než kdy jindy podobný Eirikovi.
"I kdyby nic jiného," pokračoval Harald, "nebylo by k vydržení s muži. Jo,
vytáhneme na Vendy, půjdeme plundrovat Irsko nebo cokoli, myslím ti z nás, kdo
zrovna nebudou dotírat na Haakona. To pomůže. Ale příliš mnoho našich tam má
domov a doufá v návrat a odměnu. Pak je tu ještě můj jmenovec Harald Modrozub.
Raději bychom mu neměli brát naděje, které v nás skládá."
Ano, pomyslela si Gunnhilda, dánský král přijal nezdar u Agdiru velmi špatně.
"Zajdu za ním," navrhla. Myslím, že ho dokážu přesvědčit, aby vyčkával tak
dlouho, jak bude zapotřebí."
Stránka 159
Ragnfrod se najednou překvapivě líbezně dotázal: _A dokážeš přesvědčit i nás,
matko?"
"Ten, jenž běží příliš rychle, se uštve dřív, než štvanice učí, pokud rovnou
neklopýtne a nepadne." ..Rada pro rysa, sestro má," zvolal Aalf. "Vlci se za
Jsvou kořistí neplíží ani na ni nikde dlouho nečíhají."
Gunnhilda dobře věděla, že nahlas vyjádřil svůj názor léta, kdy její syny a jim
podobné dobře znal. Ostatně ftoto nebyl ani styl Eirika Krvavé sekyry.
..Dobře," pravila, "alespoň jeden rok si necháme čas
uvidíme, jak to půjde." Povstala a s trpkým úsměvem
Jéodala: "Nyní vás opustím - můžete se tu dohadovat až
večeře; uvidíme se u jídla. Měla bych na to dohlédnout,
alde."
Mladý král se na ni vesele usmál. "Jak si přeješ, mat-
" Gunnhilda rozhodně nestála o to, aby nad ní někdy
a vrch nějaká z těch jeho milenek, které si držel na
rci. "Díky za vše, cos pro nás udělala." To samé zahu-
po celé místnosti. Než překročila práh, už zase byli
ořeni do svých vlčích záležitostí.
Nešla k síni přímou cestou mezi domy, rozhodla se pro
ranní pěšinu. Strážných nebylo zapotřebí, muži byli
oušeni široko daleko kolem dvorce - obdělávali pole
a všichni svobodní měli kopí neustále po ruce. Často ji
Hádali tudy kráčet a v duchu se probírat úvahami, jichž by
se oni zdráhali vůbec jen v myšlenkách dotknout. Cesta vedla přes louku, na níž
se pásl dobytek, a odtamtud už ji používalo jen pár lovců, když šli na zajíce či
na tetřevy na vřesoviště, protože se stáčela kolem dolmenů a pokračovala dál
podél strašidelného močálu.
Toho dne bylo vysloveně jaro. Sluneční paprsky pronikaly kolem vysoko letících
bílých oblaků a mezi nesčetnými křídly proudily dolů na zem. Vzduch byl vlahý,
plný vůní a ptačího zpěvu. Závoj zeleně, který značil zemi a lesy, přecházel do
bělavé pobřežní pěny a dál už se táhlo širé moře. Na křovích se třpytily kapky
deště. Nečas nerozmáčel málo používanou pěšinu úplně na bahno, ale tu a tam se
leskly kaluže vody. Pod dubem, na němž už rašilo mladé listí, stál nějaký muž.
Mezi vystouplými kořeny zahlédla Gunnhilda trsy sasanek.
Většina lidí by chvátala dál. Na blízkém vršku se hrozivě tyčil dolmen porostlý
lišejníkem - kamenné zdi a střechy zlověstného brlohu. Kdokoli se tu odváží dát
si schůzku, bude stát všem na očím, a přesto bude sám. Tu a tam, na procházce,
zabráni do rozhovoru, sem zabrousila i Gunnhilda s Brihtnothem.
Když ji zahlédl, jen rozechvěle zvolal: "Paní!" napůl s radostí, napůl jak
žebrák, prosící o almužnu.
Zastavila se u něj a usmála se. "Zdravím. Příjemné
shledání."
"Čekal jsem - vzpomínal - doufal..."
Možná je to tou písní, kterou doma zpívala těsně předtím, než přijeli synové.
Ale věděla, že on by doufal stejně.
"Neostýchej se hovořit, můj drahý," vybídla ho.
",S - s tebou... Vidíme se naposledy?" vykoktal.
Přikývla a nasadila roztoužený, posmutnělý tón.
"Ano. Už jsem ti říkala, že nelze vyvozovat něco z jednoho večera, že pro nás
není..."
"Ano. Jistě... Tvá počestnost.
Nazítří odchází s družinou aalborgských mužů, která má namířeno do Aarhusu. Tam
kotví kupecký knarr s ná-
kladem pro Anglii, letos první. Už přiměla Kispinga, aby mu zajistil místo na
palubě.
"A tvá. - Povzdechla si. ..Ukradli jsme si pro sebe alespoň pár milostných
hodin, plných rozkoše, ne?"
Jeho pohled říkal: Ty ano. Co mohu já? Co kdy budu moci dělat jiného než plnit
tvou vůli, má paní, má paní, s duší plnou vděku?
"Tak, a to skončilo," pokračovala. "Nevymyslela jsem nic, čím bych mohla tvůj
další pobyt tady ospravedlnit." Vzpamatoval se. ..Ani já ne,'; povzdechl si.
"Ne, mu-i zpátky do Anglie a musím se usmířit s Bohem." Přísahal jí, že jeho
tamní zpovědník tajemství zachová. Mezi jiným pocházel Brihtnoth z vysoce
postavené rodiny. .A ty, Gunnhildo, ty bys také..."
"Ale nebyl to příliš hrozný hřích, ne? To se přece stává a Kristus to ve svém
milosrdenství ví. Byli jsme šťastní i nikomu jsme neublížili." Postřehla, jak
ztuhl, a rychle dodala: "Ah, já se zachovám, jak se sluší a patří." Sama »šak
posoudí, co je a není správné. "Ať se ti vždycky i^šechno daří, Brihtnothu,"
Stránka 160
vydechla.
Po chvíli, kdy se lesem nesl jen ptačí zpěv a štěbetání, -- zeptala: "Proč ses
se mnou chtěl dnes sejít?"
Krunýř praskl. "Já... abych se s tebou rozloučil a -fa poděkoval ti. Opravdu
jsme udělali chybu? Zpočátku Érem tomu věřil - ale teď už ani nevím, čemu věřit.
Bože faomoz." Nevědomky se pokřižoval. "Mám pocit, jako bys ^mne vyléčila... Ale
jak jsem byl vlastně nemocen?"
Já to vím, pomyslela si. Nicméně by byl holý nerozum B> říkat nahlas. Ještě s
ním úplně neskončila. "Možná ¦m ti pomohla začít se těšit na další život na
zemi. Jdi, ¦tihtnothu, jdi s mým požehnáním. Stoupej k výšinám, Bteré jsou tebe
hodný, církevním či světským, jak sám Hfcceš. Najdi si slušnou anglickou dívku,
ožeň se s ní, zploď ^pti, buď šťasten. Ať je ti vzpomínka na mne jen malým
kamínkem v duši."
"Ach, má královno..." Hlas se mu zlomil.
"Věz, že na tebe nikdy nezapomenu. Bez tebe budu osamělá." Myslela už na to, že
si svede někoho dalšího. Ale ne, tak brzy ne. Jakkoli byli s Brihtnothem
opatrní, zlé jazyky si určitě něco najdou. Bude nejlépe je nechat odpočinout.
Zmocnila se ho, protože z něj mohla mít víc než jen potěšení, byť vítané. Zase
vyčká na příhodný okamžik.
Sekla hbitě jako kočka. "Kdybych tak jen měla od tebe něco na památku, něco, co
bych si mohla občas vytáhnout, držet to, dívat se na to, a - ach ano - modlit se
nad tím, modlit se za to, ať se ti dobře daří."
"Nemám nic, co bych ti mohl dát," řekl žalostně. "Kéž by tak Bůh dal, abych pro
tebe něco měl."
Zvedl se lehký vánek.
"Ale vždyť máš," zvolala. "Podívej, co ten prsten, který nosíš."
Pohlédl na stříbrný kroužek. "Toto? Ale, ale to mi dal Haakon, kdysi, před léty,
než odjel z Anglie..."
Přitlačila. "Já vím. Vyprávěl jsi mi o tom. Chápu, jak moc pro tebe ten prsten
znamená, přes to všechno, co se od té doby stalo. Ale copak nechápeš, jak moc by
znamenal takový důkaz lásky pro mne?" Pohledem vyhledala jeho oči a už je
nepustila. Pronášela slova tvrdá jako kámen. "A byl by to důkaz, žes toho
odpadlíka Haakona konečně opustil.".
Bojoval za svého krále, viděla, jak se zmítá v rozpacích. "Ne, já, já se za něj
budu vždycky modlit."
"Jako správný křesťan ano," poznamenala, a vzápětí mnohem vřeleji dodala: "Ale
ty odplouváš pryč. Ten prsten najde v mém srdci domov."
Nešikovně se ho snažil stáhnout z prstu. "Budiž tvůj, Gunnhildo - má paní..."
Přijala jej. "Neskonalé díky, drahý."
"Možná - třeba nějak pomůže nastolit mír mezi tebou - a jím..."
"Možná," odpověděla. "Kdo ví? Avšak já si myslím,
Brihtnothu. že toto byly ty okovy, které ti spoutávalv duši."
"Já nevím," řekl zmateně. "Jsi tak zvláštní, tak nádherná..."
"Dost," zarazila ho něžně. "Hleď dopředu, říkám ti; hleď vstříc novému životu.
Teď bude lepší se rozejít a nesedět spolu ani večer." S tím ostatně přestali už
před ¦-, dny. Nikdy se nedokázal udržet, aby se na ni co chvíli nezadíval. "Ráno
tě uvidím odjíždět, kradmo si vyměníme poslední pohled a úsměv. Ať jsou tvé
cesty vždy šťastné."
Obrátila se a šla zpátky k síni. V pěsti pevně svírala i prsten. Podstrčí ho
Kispingovi a zašeptá mu, aby jí ho ; zítra přinesl.
Jeden z těch snů, které si sama přivolávala, jí řekl, aby se zmocnila prstenu.
Nevěděla přesně proč, jen snad že je :: nějaké malé, tajné vítězství nad
Haakonem. Ale měla z ocit, že by mohl mít cenu daleko větší.
XXIV
Západní ostrovy sice obsadili Norové, ale přesto mezi nimi a Dánskem čile
křižovaly lodě. Gunnhilda mohla sledovat dění na Orknejích a ani k tomu
nepotřebovala žádné čáry.
A tak během léta zjistila, že Einar Paličák vytáhl s ce-. družinou proti Einaru
Jedlíkovi, který trucoval doma, -. zavraždil ho. Nakrátko to vypadalo, že se
jarlem stane Einar Paličák, ale pak se jeho strýc Ljot nakvap oženil s
Ragnhildou Eiriksdottir, což mu poskytlo nárok na državy a družiny jeho
zemřelých bratří, jejích bývalých manželů. Gunnhilda se při těch novinkách
vesele uchech-távala. Snadno uhodla, kdo to všechno zařídil.
Einar Paličák se vrátil na svůj ostrov a snažil se shromáždit válečníky. Tvrdil,
že byl ošizen o jarlství, které mu po zásluze patří, a nyní si ho taky vezme.
Nicméně nemohl skoro nikoho sehnat. Orknejští by nad sebou měli
raději syna Thorfinna Lebkobijce, takže se nedali nalákat na žádné sliby o
odměnách. Kromě toho považovali Ljota za dobrého náčelníka. Říkalo se, že on a
Stránka 161
Ragnhilda spolu vycházejí dobře a on jí brzy začal dávat přednost před ostatními
svými ženami, protože shledal, že její rady stojí za pozornost.
Ty zprávy dospěly ke Gunnhildě zároveň s vyprávěním o tom, jak se Ljotovi
Jarlovi konečně podařilo polapit a nechat předvést Einara Paličáka, a jak mu
vzápětí nařídil setnout hlavu.
Další dva Thorfinnovi synové byli pryč. Skuli, nespokojený s výsledkem dění,
odplul do Skotska. Gunnhildě vyvstaly v paměti letité spory mezi syny Haralda
Krás-novlasého. Dobrá, s tím se musí Ragnhilda vypořádat co nejlépe sama. Dokud
bude Gunnhilda naživu, její synové, Eirikovi synové, si po krku nepůjdou.
Mezitím - nepříliš nadšeně - vyhledala Haralda Mod-rozuba. To už bylo pozdní
léto, protože předtím objížděl království: Fyn, Sjaelland a další ostrovy a
rovněž Jutsko a Skaaney. Aalborg byl jednak příliš severně a jednak byl v těchto
krajích vcelku pořádek, takže tam nezavítal. To jinde se potřeboval sejít s
vysoce postavenými muži, vyslechnout je, obdarovat je a dát jim na srozuměnou,
jak je silný.
Po návratu do Jellingu zjistil, že tu na něj čeká spousta neodkladné práce.
Jenže Gunnhildu, která ho žádala o schůzku a rozhovor, odmítnout nemohl.
Sešli se ve světnici nad síní, za přítomnosti pouhých několika strážných a
sloužících, a to ještě jen proto, že by se neslušelo, aby byli úplně sami.
Oblečeni byli v kožešinách, protože na střechu bubnoval déšť a bylo lezavo a
chladno.
"Mohl bych se docela dobře poučit z tvé moudrosti, královno," pravil. Rty
odhalovaly zkažené zuby; zneklidňující úšklebek. "Jsou to ale občas ošemetné
záležitosti, eh, eh. Především to s těmi novými biskupy."
"Vím, o co jde, králi," odpověděla. "Byli ti přiděleni z řad Dánů, aby to nebyli
Germáni, takže nejsou nižádným způsobem zavázáni císaři. Jenže taky to znamená,
že jsou z význačných dánských domů, jež pamatují dny, kdy ještě nepodléhali
tvému otci králi Gormovi."
Církev je zbraň, pomyslela si, či nástroj moci, jímž může král donutit ke klidu
nepoddajný lid, ale stejně jako trpaslíky ukutý meč Tyrfing se může stát zhoubou
toho, komu patří. A příští král by mohl být docela dobře ovládán mocnými
rodinami biskupů.
Jenže bez církve, pomyslela si hořce, se král vždy musí obávat vzdoru ze strany
svobodných sedláků.
Harald se pleskl do kolene.
"Ho, ho, měl jsem pravdu! Jsi opravdu tak chytrá, jak se říká. Na to se napiju."
Jeho pokus o veselí vyšel naprázdno. Gunnhilda se jen usmála a zavrněla:
"Díky, pane. Ať ti mé úvahy vždycky tak snadno po-I mohou dospět k vlastnímu
rozhodnutí," a začala na něj I dotírat ve věci svých synů.
Po ztrátách, které jak oni, tak vojsko, které s nimi po-1, utrpěli v Norsku,
nechtěl znovu riskovat. "Uvidíme,
lovno, vyčkáme a uvidíme." Ale Gunnhilda mu neposkytla jedinou záminku, kdy by
ji mohl odmítnout přímo. Mluvila o jeho cti, o tom, jak nedokáže uvěřit, že by
to po jediné prohrané bitvě vzdal. To by na něj Dánové asi :ěžko hleděli jako na
všemocného, že? Dosud ještě ani nejsou pomstěny Haakonovy nájezdy na dánská
pobřeží. Ne že by ji byť jen ve snu napadlo, že by to vzdal, ach ne, to nikdy.
Nicméně čím dříve, tím lépe, není-liž pravda? Jeho předkové přece nejsou žádní
uhlíři z lesů, celý svět *í, jaká že krev koluje v žilách Haralda Gormssona.
Mátala před ním daněmi, které teď vybírá Haakon, kůžemi, mrožími a narvalími
kly, rohy, stříbrem, zlatem, mluvila o té spoustě zahálejících válečníků, které
by měl povolat do války. A to snad nejdůležitější, soudila, je to, že
Haakon zradil Víru, Norsko není osvícené a její lid je odsouzen k ohňům
pekelným. Přivést je do stáda znamená přece spásu i pro ty, kdo konají svaté
dílo. Matka církev a její biskupové určitě podpoří krále, který tomu věnuje
své síly.
"Ale - dobrá, ale co když zase prohrajeme, královno? A to se může stát. Odin -
Kristus rozdílí vítězství, jak se
mu zachce."
"Pak se ovšem, pane, ty a Eirikovi synové budete muset stáhnout a po dlouhý čas
se držet v pozadí. Ano, to se může stát." V duchu se Gunnbilda zachmuřila při
vědomí, jak jsou její synové zbrkli. "Na druhou stranu se to může zdařit. A
Kristus se nikdy nevzdává, že?"
A tak, kousek po kousku, den po dni Haralda Modro-
zuba přesvědčila.
Na podzim se její synové, po jednom, po dvou vraceli domů z vikingských výprav.
Pomalu se vlekla zima.
XXV
Koncem příštího léta vypluli z Dánska s posádkami z předešlých výprav, se svými
Stránka 162
družinami a navíc s velkým počtem Dánů, které poskytl král Harald Modrozub.
Vál vítr příznivý pro plavbu do Norska, takže rychle dopluli k Agdiru a odtud se
bez oddechu ve dne v noci plavili podél pobřeží na sever. Žádné výstražné ohně
se neobjevily. Jednak proto, že útok se obvykle vedl z východu na západ, zatímco
nyní byl veden novým směrem. A jednak proto, že po tolika poplachách o celých
válečných hordách, které se nakonec ukázaly jako plané, lidé hlasitě reptali a
král Haakon se rozhodl udělit těžké pokuty každému, kdo bez vážné příčiny první
zapálí výstražný oheň. A tak lodě dopluly do Vlčího průlivu dřív než hlášky o
nepříteli a v klidu a závětří si tam na sedm dní zakotvily. Ti, kdo je zahlédli,
o tom spěchali zpravit krále. Nalezli ho na ostrově Fraedi u pobřeží Severního
Moerru
na dvorci Birchstrand. Měl s sebou jen svou osobní družinu, a kromě toho tam
bylo už jen pár svobodných sedláků ; okolí, které hostil.
Zavolal si ty, které pokládal za nejmoudřejší, a tázal se, zda by měl vytáhnout
do bitvy s Eirikovci i přesto, že ho početně silně převyšují, nebo zda by se měl
stáhnout
sever a sebrat víc válečníků. Nato povstal jeden leti-tý svobodný sedlák zvaný
Egil Vlněná košile. Odhlédnuto od jména a zavalité postavy se nijak nepodobal
Egilovi Skallagrimssonovi, ale v mládí býval skvělým válečníkem, který často
nosíval zástavu Haralda Krásnovlasého. Obli-:ej měl zbrázděný vráskami, vlasy a
vousy bílé. Ale jeho zdpověď byla jasná. "Tu a tam jsem s tvým otcem, krá-•?:::
Haraldem, šel do bitvy, a ten měl někdy více, někdy
Eně vojska než nepřítel. Ale vždycky vyhrál a já jsem ho dy neslyšel ptát se
přátel, jestli má prchat. Ani nám ú po chuti učit tě takovým dětinskostem,
králi, proto-nám připadá, že máme neohroženého vůdce a všichni posledního tě
hodláme věrně následovat." Kolem Haakona se zvedla vlna divokých výkřiků; ta
siova přesně vystihla, co všichni cítili. Tváře mu hořely, ě se zvedla zlatá
hlava a Haakon pravil, že jeho touhou vytáhnout do boje s takovým vojskem, které
má. Neprodleně nařezal válečné šípy a rozeslal je do širého li. Kam až byly šípy
doneseny, všude se muži chápali í a chvátali k němu. Pak pravil Egil Vlněná
košile: vili jsem se obával, že ten dlouhý mír nikdy neskončí že zemřu doma v
posteli. Mnohem raději budu následo-svého vůdce a padnu v boji. A možná se tak i
stane." Jakmile Eirikovi synové chytili příznivý vítr, vytáhli ty a zamířili na
sever ke Stádu. Tam zjistili, kde je Haakon, a vyrazili mu vstříc. Haakon s
devíti loděmi il v průlivu u ostrova Feeyjar pod Fraedarbergem. :ovci s více než
dvaceti loděmi zaujali postavení ma-jižněji. Král Haakon k nim vyslal posla a
vyzval je, se vylodí u Rastarkaalfu, kde lískovými pruty vyznačil
bitevní pole. Bylo rovné a rozlehlé, pod dlouhým a víceméně úzkým návrším.
Eirikovci souhlasili, převedli své voje pěšky přes šíji u Fraedarbergu a na
daném místě se sešikovali.
Ještě před začátkem boje požádal Egil Vlněná košile krále Haakona o deset
praporců a deset vlajkonošů. Ty dostal. Vzal si je za návrší a tam vskrytu
vyčkával. Haakon vyvedl své oddíly na Rastarkaalf, pozvedl svůj praporec a
vykročil seřadit své vojsko. "Postavíme dlouhou linii," prohlásil, "aby nás
nemohli obchvátit z boku, i když jich je mnohem více než nás."
Ze srážky se stal lítý boj. I když se Haakonovi lidé drželi zuby nehty, byli
pomalu drceni. Ranění sténali, mokrá, zkrvavená zem byla posetá mrtvými.
Egil mezitím rozestavěl svých deset vlajkonošů do jedné řady, dost daleko od
sebe, a společně pak stoupali po svahu, až se zástavy vynořily nad hřebenem.
V tu chvíli boční řady Eirikovců uviděli, jak mezi kroužícími krkavci vlají
vlajky a blíží se k nim. Uprostřed bitevní vřavy přemýšlí chladnokrevně jen málo
mužů. Připadalo jim, že sem pochodují voje mnohem větší než jejich, že je
hodlají napadnout z týlu a odříznout od lodí. Řvali to dál a jejich řev se nesl
nad řinčením zbraní a válečným pokřikem. Strach se šířil jak požár hnaný větrem.
Někteří se otočili a prchali. Nato začali prchat všichni vyjma osobních stráží.
Když mladí králové viděli, že se jejich šiky rozpadají, dali se také na ústup.
Muži krále Haakona spustili vítězný řev a s králem v čele se hnali za nimi.
Králův meč Mlatohryz se jenjen míhal a kosil a kosil.
Když se Gamli Eiriksson dostal na návrší na šíji, ohlédl se a uviděl, že
pronásledujících není víc než těch. s nimiž bojovali. Zařval rozkaz zadout na
válečné rohy a znovu šikoval své voje. Podobně se zachovali jeho bratři a jejich
Seveřané. Dánové prchali. Toto nebyla válka, pro niž by jejich srdce tlouklo.
Král Haakon se svými muži Eirikovce dostihli. Teď už měli Haakonovci početní
převahu. Znovu začal lítý boj. Skončil tím, že se vetřelci opět dali na ústup, s
králem Haakonem v patách.
Východně od návrší se podél bitevního pole táhl řetězec kopců, na západě se
zvedaly strmé hory. Většina Gamliho mužů šla tudy. Král Haakon je štval a
pobíjel, až i poslední padl mrtev. Gamli sám vedl ty válečníky, kteří zůstali s
Stránka 163
ním, na jih od návrší. Na rovině se obrátil a řadil vojsko k novému boji.
Sbíhali se tam i další. Přidali se k němu i jeho bratři se svými družinami a
vikingy. A tady šel Egil Vlněná košile v přední řadě vojska ále Haakona, sekerou
se rozháněl nalevo napravo, až nakonec stál tváří v tvář proti Gamlimu.
Zaútočili na sebe. Gamli utržil hluboké rány. Egil padl a s ním mnoho dalších.
A pak se tam přihnal Haakon. Boj vzplanul nanovo, s Haakonem v čele. Pod jeho
mečem klesali nepřátelé k ze-; mi jeden za druhým.
Zakrátko Eirikovci poznali, že nemají naději. Zbití a vyčerpaní ustupovali k
moři. Ti, kteří prchli už dříve, mezitím stáhli většinu lodí na vodu. Zbytek
lodí však zůstal na souši a moře ustupovalo. Nebylo jak sesunout iě na vodu
dřív, než k nim dorazí Haakonovy vyjící voje. Eirikovci se s troskami svých
oddílů vrhli do vln - plavali k těm lodím, které už volně pluly na hladině.
Nemálo se jich utopilo, tíženo zbrojí a únavou.
Krvácející, zdrcený a vrávorající Gamli se tak daleko ; ani nedostal. Ztupený
meč mu vypadl z ruky. Zachrčel ¦ a zemřel na mělčině.
Vesla zaskřípala a zabrala. Jeho bratři vypluli do Dán-láa.
Z pevniny zazněl drsný řev. Zbraně, z nichž ještě kapala krev, vztekle hrozily.
Jinak však Haakonovi muži netou-KLli po ničem víc než si sednout a na chvíli dát
spočinout laemdlenému tělu.
Poté ještě udělali, co se dalo, pro své těžce zraněné, dorazili nepřátele, kteří
se ještě hýbali, a odtáhli lodě z měl-činy nad čáru přílivu. V některých
pochovali své mrtvé. Egil Vlněná košile a ti, kdo padli po jeho boku, dostali
jednu loď sami pro sebe. Stráže celou noc zaháněly ptáky. Příštího dne byly
pohřební lodě odvlečeny na bitevní pole a zakryty zemí a kameny. Vysoko se
tyčily pamětní kameny na mohyle Egila Vlněné košile.
Snad odešel domů ke svému Odinovi, pomyslel si Haa-kon, a to pomyšlení jím
otřáslo, protože sám už nevěděl, jaký osud čeká jej ani kohokoli jiného.
XXVI
Vítr a déšť lkaly nad Gunnhildiným domem. Svíce a hořící rašelina nestačily na
dotírající tmu. V koutě, kde dřepěl Kisping, ležel temný stín. Ze tmy jako
kousky ledu svítily jeho oči. Byl to jediný sluha, kterého v domě nechala, když
přijala Arinbjorna Thorissona; věděla, že tento dokáže držet jazyk za zuby.
Žena a válečník seděli v křeslech proti sobě, on ztuhle, upjatě, ona uvolněně,
leč ostražitě jako kočka. "Chtěla jsem s tebou mluvit o samotě, protože ty jsi
ten nejspolehlivější muž, kterého znám," pravila.
Pevně sevřel pivní roh. "Královna je příliš laskavá," zamumlal.
Povytáhla obočí. "Tak královna? " Upila z poháru doušek vína a hlubokým,
hrdelním hlasem pokračovala: "Tys byl na Rastarkaalfu. Ty sis zachoval chladnou
hlavu, zatímco skoro všichni ostatní hlavu ztratili. Řekni mi. co se tam dělo."
"O králi Gamlim ti mohu říci jen málo, královno," zahučel. "Já jsem byl s králem
Haraldem a jeho družinoi. kus dál napravo. A byl tam strašlivý zmatek."
"Ne," přerušila ho, "já jsem neměla na mysli Gamliho smrt." Gamli, Gamli, tak
podobný svému otci, dokonce
i tím, že jeho kosti zůstaly mezi cizími, Gamli odešel navždy. Dobrá, pět synů
žije a ti ho pomstí a dobudou si práva, která bývala jeho a Eirikova. "Popiš mi
celé tažení, vyprávěj, cos viděl cestou, cos poznal v bitvě, co si o tom
myslíš."
"Král Harald mne požádal víceméně o to samé a stejně :ak mí chlapi. On je ze
všech bratrů nejváženější a..." Arinbjorn se odmlčel, aby našel vhodná slova,
"pokud to ¦ -.k mohu říci, vždycky byl tím nejhloubavějším."
Gunnhilda se ve vzpomínkách vrátila k mužům jako Brihtnoth, biskup Reginhard a
dokonce až k dávným dotkám ve finské chýši, k Vuokkovi a Aimovi. "Nikoho ze
j*vých synů bych nenazvala velkým myslitelem," pozna-¦—malá suše, "i když Harald
celkem rychle chápe a vidí si špičku nosu."
Arinbjorn opatrně pokračoval. "Řekl mi, královno, jen iě, stranou všech - řekl
mi, žes měla pravdu, že jsme řili příliš brzy a že uděláme lépe, když se budeme
řídit mi radami a vyčkáme tak dlouho, jak to bude nutné." ...Jak dlouho si mí
synové myslí, že to bude?" ..Nezávisí to především na králi Haraldovi
Gormssono-ri1 Já ho osobně neznám, ale hádám, že to bude nějakou .: trvat, než
nám zase poskytne pomoc." To jistě," odfrkla si Gunnhilda. Modrozub teď určitě
uje, jestli nebyla chyba, že pro ně vůbec něco udělal, le ho muset zase
přemlouvat, jako předtím, a to si iádá více než jednu schůzku. Potlačila vztek,
naklonila se do světla ohně a ztišila "Arinbjorne, ty ses mnohého vzdal, aby ses
vrátil ;al se syny toho, komu jsi přísahal. Netoužíš jít ještě ly domů?"
Na kratičký okamžik, jen co by se plamen zamihotal, "?m cosi prasklo. "Ach,
paní..." Obrátil do sebe roh id se mu vrátil. "Jednou se tam přece dostaneme."
.A pak shledáš, že rod Eirika Haraldssona není ne-ý. Ale nejprve se tam musíme
dostat." Povzdechla
Stránka 164
si. "Dobrá, válečné tažení pro mne, pro ženu, není. Ani, jak "se říká, válečné
přípravy. Jenže žena prostě vidí svět jinak než muž. Někdy může vidět, co muž
nevidí."
Na Arinbjornově hranatém obličeji se objevila nezvyklá ostražitost. "A tys ta
nejmoudřejší z žen, královno. Ty znáš mnohem více než většina z nás."
Věděla, že má na mysli čarodějnictví. Nejlépe bude jeho myšlenky od toho
okamžitě odvrátit. "To, co se dnes doufám od tebe dozvědět, není to, v co
bezpochyby doufal můj syn král Harald - názory na uspořádaní bitevních šiků,
výzbroj, výstroj a podobně. Ani nechci poslouchat vyprávění o bitevní řeži a
nějaké chvástání. To přenech skaldům. Mne zajímá pocit, jaké to bylo tam jít a
být." "Já - není mi přesně jasné, co máš na mysli." Usmála se. "Uklidni se,
Arinbjorne, uvolni se. Zasloužíš si chvíli oddechu." Kývla na Kispinga, ať mu
dolije roh. "Vzpomínej nahlas. Nech slova, ať sama plynou Možná se ti vybaví
něco..." ztišila hlas do šepotu ".. .něco, čeho si jiní nevšimli, leda jen někdo
pozorný, něco takového, co k nám přichází ve snech."
"No, já..." Arinbjorn si vzal od chlapce roh a zhluboka se napil. "Bohové, ah,
svatí vědí, že nejsem žádný jasnovidec ani čaroděj, jen člověk."
"To stačí." Člověk, který si byl tak blízký s Egilet. Skaílagrimssonem, ten
musí, byť nevědomky, cítit der: vanoucí z onoho světa - elfí či ďábelský či jaký
jen -a ten zanechá na jeho sklíčené duši stopy jako jizvy po omrzlinách, v nichž
se ozve hlodavá bolest vždy, kdy: na ně dopadne světlo, protože živé maso to
vnímá. "To. co hledám, není žádné čarodějnictví, nic zakázaného, jei plné
pochopení toho, jak se věci mají." A jak s tím pozdějB naloží, to už není jeho
věc. "Když už nic jiného, tak mil synové putovali do dáli a jeden můj syn padl.
Poděl sí o to se mnou."
"Jak, má paní?" opáčil zmateně. "Poshov si, příteli starý. Popij. Povídej."
A tak ho přiměla k řeči, sama si nejistá, o čem chce vlastně slyšet: o hornaté
pevnině a fjordech, čekání na vítr, oboustranných výzvách, o průběhu bitvy...
Pomalu začínala nahlížet, začínala vidět pravdu tam, kde se jen tápavě
dohadovala - jak Haakon vdechl svým rr.užům své nadšení pro bitvu a jak ho
zbožňují. To ne-íde jen tak. vyhnat ho ze země. jako byl vyhnán Eirik. Z kud
bude naživu, Norové se nepoddají žádnému jiné-:: i králi. Takže by je rozeštvala
až jeho smrt, to je to, : kud to však bude možné zařídit.
Kletby, jed - ne, z dálky, ne, toho určitě střeží norské rodéjnice a snad i
dokonce norští bohové, ať už o to stojí
0 ne, či o tom vůbec ví. Kromě toho by lidé odmítli jí syny uznat a oni sami by
se nechtěli znát k ní, kdyby
kdy spojila jejich jména se seidem. Zatajila své úvahy a vybídla Arinbjorna, ať
vypráví 1. Už byl skoro čas odebrat se do síně k jídlu, když ho opustila.
"Nejenže jsi mi pomohl," řekla mu. "Také jsi trochu ulevil v mém žalu." _Rád
jsem to udělal, královno," zamumlal. Přehodil si plášť a vyšel ven do deště.
Gunnhilda se zase posadila a zadumala se. Jako by tropadala do tmy. Haakon musí
padnout v bitvě, tak Guthorm a Gamli. Ale jak, když zdá se, stejně jako tec má
vítězství v krvi? Venku kvílel vítr. Kde na onom světě jsou teď ti, kteří . jako
nemluvňata leželi u jejích prsů? Zemřeli v hří-a to nemalém, stejně divoce, jako
žili. U Odina by vítáni. Trýznila ji Dagova poslední balada pro Eirika. toto
byli křesťané. Nebo ne? Kdyby je tak jen píseň en mohly spojit v jedno se zemí a
nebesy - ale toto íopustila. Nebo ne? Měla by se odebrat do síně. Brzy bude
večeře a ona musí usednout jako paní. Alespoň že se sem může až neviditelné
slunce zapadne.
1 tmy na onom světě se sneslo mlžné vlákno myšlen-
ky. Chňapla po něm. Prsty se sevřely do prázdna. Ale...
Vsedě se narovnala. "Kispíngu." zvolala. _ ^^
Vychrtlá postava se vymrštila a vzápětí už stal před ní. "Ano, královno?"
Chci, abys ses začal učit střílet z luku.
Jen zřídkakdy viděla, aby na ni třeštil oči a zíral s ústy dokořán. "Cože? Ale
královno, já nejsem válečník."
Však to nespěchá. Já tě zaměstnám, žádný strach. Nicméně ve volných chvílích se
budeš učit střelbě. Jednoho dne se to může hodit."
Přivřel oči. "Jak si královna přeje."
Jí ani v nejmenším nebylo jasné, co si vlastně přeje. Měla jen chvilkový,
beztvarý záblesk jasnozřivosti, který mohl, ale nemusel mít zvláštní význam.
Avšak tak nějak cítila, že až její synové zase půjdou Haakonovi po krku, v
tajnosti je podpoří její čarodějnické umění.
XXVII
Cas plynul. Gunnbildini synové střídavě vyplouvali na
nájezdy a sužovali Norsko. Jinak se starali o své dánské usedlosti a domácnosti,
koně, sokoly, psy a především lodě Chodili po návštěvách, hodokvasech, kláních,
Stránka 165
veselil: se a plodili levobočky, které, dbajíce jejích varování, = nikdy nebrali
na kolena. r _
Ten krouživý čas jí ani nepřipadal nijak jednotvárný, přestože už s nadějí
hleděla vpřed. Často jezdívaUB po Dánsku, na voze či po vodě, navštěvovala syny,
kráH Haralda Modrozuba a další muže, kteří v této zemi ne znamenali. Některé se
jí podařilo okouzlit, jiní se ji troch báli, i když to tajili, jak jen se dalo,
ale všichni budou * a Eirikovy syny podporovat, anebo - přinejhorším - "-budou
na radě a na tinzích vystupovat proti nim.
Z dvorce u Aalborgu se táhla vlákna pavučiny, d< zachytávala zprávy z široka
daleka, ale stejně tak zisk vála zprávy i přímo. Novinky proudily obchodními
ces: mi, které vedly na západ na Island, na sever do Fin«
marky a Bjarmalandu, na východ přes Svithjod do Al-deigjuborgu a Holmgardu, na
jih ke Středozemnímu moři a Serklandu, na jihovýchod do Kyjeva a Miklagardu na
Zlatém mysu a jeho říše hluboko v Asii. Sála ty poznatky - celý ten nádherný
svět - stejně žíznivě jako rekové ve Yalhalle pijí pivo Ásů. To nebylo kvůli
moci, to pro sebe samu, aby se její duch volně rozletěl.
Zatím se zdálo, že je Ragnhilda v dáli na Orknejích se svým novým manželem,
Ljotem Jarlem, šťastná, i když rr.u neporodila dítě. On však musel často pobývat
mimo :: mov. Jeho bratr Skuli odešel do Skotska a skotský král í mu přiznal
postavení hraběte. Odtud se vrátil do Caith--ess, kde sebral vojsko a vytáhl s
ním přes mořský průliv na Ljota. Došlo k tuhému boji. Ljot zvítězil a Skuli
uprchl ¦ do Skotska. Ljot ho pronásledoval a cestou se zastavil Caithness, aby
si doplnil síly. Skuli jel zase na sever, s armádou, kterou mu půjčil ský král,
a s nějakým hrabětem, který mu byl přízni-r.akloněn. Bratři se znovu střetli v
Caithnesských do-Ljot šel v čele svého vojska a bili se, až se skotské .-¦•
rozpadly a Skotové byli rozprášeni. Skuli se s hrstkou držel do poslední chvíle.
Ti byli pobiti. Ljot ovládl celý Caithness. To mu však vyneslo nevůli Skotů.
Bylo jasné, že ho čekají pohnuté zítřky. Král Eadgar vládl pokojné Anglii od
Severního moře rlšské hranice. Jen pár vikingů bylo tak hloupých, aby . -stě
loupilo. Lepší lup je čekal v Irsku, kde se dávná i-ství věnovala víc válkám
mezi sebou než Norům, navíc těžili z toho, že s nimi vychytrale uzavírali
-r.ectví, a mezitím zůstaly pobřeží a řeky nestřežené
tupne.
r!: If Chodec, muž z Gunnhildiny přízně, prorazil se-
osadníkům cestu do kraje nyní nazývaného Nor-
ie. Jeho vnuk, mladý vévoda Richard, se oženil
du francouzského vévody Huga. Normanští páni si-
rii vazaly francouzského krále, ale své panství si ří-
dili po svém, ze severských zákonů a práva nezbylo nic a v sedlácích to začalo
vřít.
Zpupnost sice vynesla Egilovi Skallagrimssonovi řadu nepřátel, ale přesto měl na
Islandu vysoké postavení. Jeho žena Aasgerda mu dala děti: dva syny a dvě dcery,
a nedávno mu porodila třetího syna, ale pak druhý nejstarší onemocněl a zemřel.
Dobře mu tak, pomyslela si Gunnhilda. Jen ať ví, co to znamená, někoho ztratit.
V nížinách táhnoucích se na jih od zemí Vendů zabral všechno mezi Odrou a Vartou
Mieszkoi ze starobylého rodu Piastovců. A tak se stal prvním polským králem.
Přijímal křesťanské misionáře.
Na sever od dánského Skaaney, v Blekingu a Hallandu, vládl pevně a klidně král
Švédů. Každého jara vozila po kraji kněžka uzavřenou schránu se symbolem Freye,
aby požehnal zemi. Dvakrát ročně, když se slunce obracelo, se lidé scházeli v
obrovském posvátném háji v Uppsale, kde hořely vysoké ohně a na stromy se věšeli
lidé a zvířata, probodáni kopími a obětováni bohům. Přes tržiště jako Birka a
Helgo proudilo nezměrné bohatství. V Gardariki, na druhé straně Baltu, se
obchodníci plavili po řekách do Kyjeva či dokonce až do dalekého Miklagardu.
Kyjev, to bylo mohutné srdce státu, který rostl a rostl. Novým králem se zde
stal Svjatoslav. V Kyjevě se však příliš nezdržoval, většinu času trávil válkami
s bohatými Chazary, s divokými Pečeněhy a dalšími kmeny. A tak z Kyjeva vládla
zemi jeho ovdovělá matka královna Olga. Krvavě se pomstila Drevljanům za smrt
svého manžela Igora. Pomalé a neprůhledné vybírání dávek změnila na systém daní.
Za její vlády se rozmach a vliv Kyjeva rozšířil na sever až do Holmgardu, který
nazvala Novgorodem, a na jihu dosahoval až k hranicím Byzantské říše. Osobně
navštívila Miklagard, přijala křesťanství a snažila se obrátil na křesťanství
svůj lid - ale nadřazenost byzantského panovníka uznat nehodlala, takže raději
posílala pro misionáře na západ do Německa. To byla jediná chyba,
které se dopustila. Lidé odmítali Víru přijmout. Když přijel biskup Adalbert,
Svjatoslav ho vykopl. Několik členů biskupova doprovodu bylo cestou domů
zavražděno.
Gunnhilda utrpěla horší porážky. Přála by si se s královnou Olgou setkat.
Stránka 166
Sasky král Otto byl korunován na císaře Svaté říše římské a pustil se do
rozšiřování svého území. Jeho jednání s králem Haraldem Modrozubem neprobíhala
nijak klidně.
A pokud šlo o dění na jihu: v Hispánii se rychle rozrůstalo Kastilské
království, zatímco nový córdobský cha-lífa se se svými Maury opevňoval. Řekové
vyrvali Arabům zpátky Krétu. Maďaři pořádali pohraniční nájezdy do Bulharska a
za sebou nechávali zpustošenou zem. Pak zemřel neschopný byzantský císař a po
určitých zmatcích nastoupil na trůn Nikéforos Fokas. Byl to muž války a železné
vůle. Brzy znovu dobyl Kypr.
Mezitím Angličané přemostili v Londýně Temži. Alpští mniši založili hospic na
pomoc pocestným putujícím přes hory. A kolem Gunnhildy se mihla spousta dalších
zpráv, které někdo slyšel a náhodou si zapamatoval - pár slov o Arabech, kteří
psali o hvězdách, a Židech, kteří psali o řeči samé... Její touha po poznání
byla neukojitelná.
A pokud šlo o Norsko, kupci mluvili o míru a příznivých letech. Ale občas tam do
té dálky létala vlaštovka.
XXVIII
Král Haakon a Sigurd Jarl zůstávali stále ve styku. Poslední zimní svátky, které
strávili společně, byl Haakon na Hladi. Pak objel Thraandlaw a předvedl svou
moc, ale hlavně rozdával dary, napravoval křivdy a dělal všechno pro to, aby mu
lid a náčelníci zůstali nakloněni. Poté se vrátil na Hladi a tam setrval v
srdečné družnosti až do jara. Když se nakonec rozhodl vrátit zase na jih, plul s
ním nejstarší žijící jarlův syn, ten, jemuž jako novorozenci dal král své jméno
a vlastní rukou ho postříkal vodou.
Teď už z něj byl mladý muž, bystrý, pozorný a duchaplný, který už v klidu a míru
objel celé Norsko a jezdíval na vikingy do ciziny. Přesto Sigurd Haakona
požádal, aby ho vzal s sebou. "Ještě se potřebuješ trochu otrkat," pravil synovi
s otcovským úsměvem, "a bude ti jen ku prospěchu vidět něco z panovnického
řemesla zblízka." Zvážněl. "Vy dva se musíte poznat a navzájem si porozumět,
abyste až tady nebudu, mohli s důvěrou spolupracovat a společně bojovat."
Už teď si Haakon král a Haakon jarlův syn rozuměli. Cesta podél pobřeží na jih
proběhla bezstarostně a vesele.
Když posádka uviděla tyčit se proti nebesům mohylu Haralda Krásnovlasého,
zakormidlovali z otevřeného moře k pobřeží a přistáli na Kórmtu. Předem vyslaná
karfi, hlásající příjezd krále, veslovala ze všech sil, takže pro ně bylo vše
připraveno. Stráže, nastoupené a čekající na místě přistání, nejdřív pozvedly
kopí a zařvaly na pozdrav a poté královskou loď přitáhly k úvazišti. I když síň
nebyla daleko, přijeli tryskem další muži, přivádějící pro nejváženější příchozí
koně.
Byl to chladný, svěží den. Všude se zelenala mladá tráva. Ve větvích borovic
kvílel vítr, obtěžkaný vůní čerstvé prsti a mořských řas. Nebeská modř se
zaplnila tlukotem křídel a ptačím křikem. Než Haakon vystoupil na břeh, vytáhl
si z truhlic lepší oděv, ale honáci koní přinesli králi zlatem vyšívanou tuniku
a pro jeho hosta červený kabátec lemovaný kunou.
"To byl skvělý nápad, pane," poznamenal mladík, když pod nimi zavrzala kožená
sedla. "Ty musíš mít ale schopného správce."
"To zařídila určitě moje královna," odpověděl oslovený a lehce pokrčil rameny.
"Věděla, že se sem vrátím, a řekla mi, že sem přijede v dostatečném předstihu."
"Takže pozorná paní, hodná svého pána."
Byť to byly jen zdvořilosti, stejně se ta slova krále Haakona trochu dotkla.
Cožpak on své Gydy hoden ne-
ní? V duchu se probíral vzpomínkami a uvědomil si, jak zřídka s ní pobývá. On
příliš mnoho cestuje a je to těžké putování - z jednoho konce království na
druhý.
Na nádvoří se vyrojili muži a halasně příchozí zdravili. Pozvala na slavnost
kdekoho z širého okolí, kdo něco znamenal. Když seskočil z koně a rázným krokem
vykročil vpřed, už ji viděl u vstupních dveří mezi dvěma pilíři nesoucími
střechu, všude umně vyřezané révové úpon-ky a chňapající zvířata. Dlouhou
nabíranou košili měla z nejjemnějšího bílého lnu, na něm pestrobarevný vlněný
svrchní šat, přes vlasy vyšívaný závoj. Nahé paže ovinuté zlatými náramky. A u
pasu jí jako paní domu visel svazek klíčů. Jak se k ní Haakon blížil, baculatá
tvář se rozzářila.
Z obou stran ji obklopovali nejváženější hosté. Nejblí-: že po pravici stál
schýlený šedivý muž, jehož hlas pronikl i přes všudypřítomný virvál. "Buď
pozdraven a vítej, krá-1 E!"
"Ach, vítej nastokrát," vydechla Gyda tak tichounce, že ji skoro nebylo slyšet.
"Přivádím s sebou jednoho význačného muže," pravil král, "svého jmenovce
Haakona, syna velkého Sigurda Jarla."
Stránka 167
Všichni se na cizince zahleděli. Stejně jako jeho otec byl středně vysoký, ale
statnější, s širokými rameny a svalnatými pažemi. V obličeji byl hezký - široké
čelisti, vystouplé lícní kosti, zahnutý nos, úhledně zastřižené vlasy a vousy
barvy půlnoční černi. Pohotový úsměv a šedozelené oči stále ve střehu.
"Tak toto je naše královna." V řeči stejně uhlazený jako v pohybech. "Jak jsem
šťasten, že se s tebou setkávám, má paní - vskutku královská."
Gyda se zapýřila. "To na počest svého pána," vypravila ze sebe. Většinou se
oblékala jako to, čím byla, jako iena váženého, zámožného svobodného sedláka.
"Těžko ti představím všechny naráz," pravil král. .Nicméně tady je..." Prošel
mezi shromážděnými, kte-
ří opětovali jeho pozdravy, až došel k šedovlasému muži. "Toto je Eyvind
Finnsson."
"Ovšemže!" zvolal mladý Haakon. "Ten proslulý skald. Byl jsem teprve chlapec,
který se dívá z kouta, když jsi byl na Hladi, ale nikdy jsem na to nezapomněl.
Později jsem už neměl tolik štěstí - vždycky, když jsi přijel, jsem byl zrovna
někde jinde, ale jak jen já znám tvé verše. Kdekdo je zná,"
"Tentokrát jsem s králem cestovat nemohl: když odjížděl, byl jsem nemocen,"
povzdechl si Eyvind.
"Ale teď už jsi, doufám, zdráv a stejně tak doufám, ze si vyslechnu verše, které
jsi nepochybně složil."
"Co jiného bych dělal, než velebil svého krále?"
Guthorm Sindri, další skald, který v5ak s králem jel, se naježil a zavrčel:
"První budu já vyprávět o tom, jak putoval v lesku slávy."
Eyvind strnul. "Králi," pravil, "ty víš, že já jsem byl u tvého otce krále
Haralda Krásnovlasého už v době, kdy byl Guthorm ještě čeledínem na nějakém
statku."
Starší Haakon se uchechtl. "Mít dva skaldy, to je jako mít dvě kočky v jednom
domě." A pak vážně dodal: "Oba jste dobří. Jak bych mohl povyšovat jednoho nad
druhého?"
Haakon Sigurdarson se rychle chopil slova. "Pokud smím, pane, dovol mi
navrhnout, jak z toho ven. Vzhledem k tomu, že oba naráz své verše přednášet
nemohou, proč nenechat rozhodnout náhodu? Tak se ani jeden z nich nebude moci
cítit uražen." Všichni se na něj upřeně zahleděli. Nádvoří zašumělo. Schoval
pravici za zády. "Kdo stojíte za mnou, dívejte se. Vztyčil jsem buď dva, nebo
tři prsty. Eyvinde, jako starší, uhodneš to? Když budeš hádat správně, vystoupíš
první, v opačném případě bude první Guthorm; ale oběma se dostane stejné cti a
darů stejně hodnotných a ten, kdo dnes bude druhý, nechť je zítra první. Králi,
je to tvá vůle?"
"Je," souhlasil Haakon, chráněnec Aethelstanův.
Zvedly se souhlasné výkřiky. Dokonce i skaldové přikývli a usmáli se. Eyvind
prohrál, ale přijal to dobře. "Je možné, že zítra budu mít co přednést také o
tobě, Haa-kone Sigurdarsone, pokud král dovolí."
"Já také, než nás opustíš," dodal kvapně Guthorm.
A vzápětí už hosté proudili do síně, kde na ně čekaly sudy piva. Než bude
prostřena tabule, popijí, a až bude sklizeno, budou popíjet dál. Když vcházeli
dovnitř, vzal ;i král Haakon Haakona Sigurdarsona stranou. Královna Gyda zůstala
poblíž.
"To bylo chytré," poznamenal král. "To si musím pamatovat."
Mladík se vesele zazubil. "Víš, králi, dospěl jsem k názoru, že urazit skaldase
nevyplácí. Král Eirik a královna Gunnhilda se dopustili těžké chyby, když
potupili Egila ír.allagrimssona, ne?"
"Měl bych tě nějak odměnit - ne moc okatě, protože
1' bode lépe, když to zůstane mezi námi dvěma, že, ale co by se ti tak líbilo?"
Jazyk zvlhčil rty. "Abych byl upřímný, pane, nějaká |iena do postele na dobu,
kterou tu pobudu. To je to je-ié, co jsem cestou na jih postrádal." No jo, je to
vilný mladík, pomyslel si starší Haakon, kolik je na svůj věk vyzrálý a moudrý.
Král se obrátil na du ženu. "Gydo, můžeš to zařídit?" požádal ji. "Nějakou
ebnou, ale ne otrokyni - svobodnou a svolnou." "Budu s ní zacházet slušně, pane
a paní," sliboval mla-Haakon.
"A dočká se i mého vděku," pravil král, "a také něčeho - mu." Co by neudělal pro
potěchu syna muže, který něj udělal to, co je, radil mu, pomáhal mu a stál při
i, ať se dělo, co se dělo.
Gyda zčervenala a rozpačitě si hryzala ret, ale přikýv-Příliš pozdě si její muž
uvědomil, že zařizovat něco tak řádného se pro ni nehodí. Ale brzy se zase
objevila a usedla vedle něj na výsostné
místo. Haakon Sigurdarson seděl naproti nim na čestném místě. Lavice byly plné.
Ženy chodily sem a tam, přinášely pití a rozproudil se hovor.
"Co se dělo v poslední době na jihu?" otázal se král.
Stránka 168
Krajský zákonopravce, sedící poblíž, mu sdělil: "Před několika dny propluly
kolem Lidandisness tři válečné lodě, jen tři, zato však drakary a plně obsazené.
Takto časně zjara musely připlout z Dánska. Nejspíš z Jutska, protože kdyby
vypluly ze Skaaney nebo Sjaellandu, tak by je někdo viděl, když by míjely Vikin.
Hned byli povolám do služby námořníci, jenže než se sešli, byly lodě pryč."
Haakon Sigurdarson ho pozorně sledoval a teď se dychtivě předklonil. "Mohli to
být Eirikovci?" zauvažoval nahlas.
V Haakonovi králi se vzedmula vlna žhavého vzteku. Pro tohle se přece domů
vrátit nechtěl. "No co, vždyť nic neudělali!" zahřímal.
"Třeba chtějí Seveřany ukolébat," odpověděl opatrně jeho jmenovec. "Tví králové
Trygvi a Gudród teď jsou po nějaký čas překvapivě málo sužováni, ne?"
"Mám plné zuby toho, když je lid vyplašený jako kuřata. Už toho bylo dost."
Gyda ho jemně pohladila po lokti. "Všechno jde dobře, opravdu," řekla mu, "až na
to, žes mi chyběl." Rozzářila se. "Počkej, až uvidíš naši dceru. Malá Thora -
jak ta jen vyrostla! Je veselá a roztomilá..." Ale to nebyly řeči pro mužské
uši. "Zajdi za ní, až se ti bude chtít. Bude tak šťastná."
Veselí v síni stoupalo. Haakonovi Sigurdarsonovi přinesla plný roh jakási kyprá
děva. Naklonila se k němu, až jí bylo vidět hluboko mezi prsy, a tiše, leč beze
studu mu cosi říkala.
Dal se do smíchu. "Takže ty? Jakpakže ti říkají? Thor-gerda? Ale, jaké to
šťastné jméno."
"Proč?"
"Thorgerda Věčná nevěsta mne střeží."
Král Haakon to zaslechl. Na severu zachytil pár poznámek o Thorgerdě Věčné
nevěstě. Nižší bohyně, valkýra, přízrak či co to bylo - no, skrz znamení nebo
sen mohl nějaký thraandský chlapec docela dobře uvěřit, že ta bytost je jeho
božským pomocníkem, stejně jako křesťané by asi někoho takového považovat za
svatého.
"Posaďse," řekl mladý Haakon. "Sedni si ke mně, budeme pít spolu." Objal ji
rukou kolem pasu a přitáhl si ji ídle sebe. "Později dojde i na víc."
Zachichotala se.
Je to skrznaskrz pohan, pomyslel si král. Co naplat, ..espoň se nikdy nezřekne
Krista.
"Nějak jsi zesmutněl, pane," ozvalo se šeptem u jeho i achá.
Probral se. "Ne, ne. Jen jsem si na něco vzpomněl." Donutil se k úsměvu, chopil
se poháru a pozvedl hlas. I nešního dne se veselme!" "Ach ano," zašeptala Gyda.
A najednou z ní vycítil touhu žhavou jako žár z ohně
•A ztlumeného, ale přesto žhnoucího. Pohledem přejel po
Mlných prsou a bocích, zvedl zrak zpátky k očím s chvěj í-
I čími se řasami a k pootevřeným rtům. Ano, uvědomil si
I jkoro udiveně, bude skvělé, až budeme v noci sami.
řVyjma matky dosud nebylo ženy, která by ho doo-vdy milovala. XXIX
Konečně se král Harald Modrozub zase vzchopil a uká-:í. tvrdou vůli. Zapracovali
na něm mnozí a mnohé -Gunnhilda, její synové, její bratři, Dánové, kteří doufali
ve slávu a bohatý lup, kněží zdůrazňující, že dokud je Haakon Odpadlík naživu,
nemůže se Víra šířit dál na se----:. jeho osobní touha po pomstě a touha ukázat
světu rvou moc, bohaté zisky, které by mu plynuly z daní, se-werní spojenci,
kteří by mu pomohli udržet německého ¦císaře jižně od Danevirke. A tak souhlasil
s třetím útokem, do nějž se zapojí jeho lodě a vojsko a který bude
drtivý a rozsáhlý. Aalf Lodník a Eyvind Chvastoun povedou jeho vojsko, jejich
synovec Harald povede své bratry a jejich družiny a stoupence.
Dal na Gunnhildiny rady a přípravy se konaly potajmu, aby se nic neprozradilo
předem. Každý náčelník musel v tichosti zařídit, aby byli jeho lidé připraveni
na povel vyrazit. I kdyby z toho nabyli dojmu, že král zamýšlí vytáhnout na
nějakou vikingskou výpravu mnohem většího rozsahu, než je obvyklé, vypadalo by
to vcelku věrohodně. Dánské svobodné sedláky stačí jen povolat a dopravit k
lodím, které na ně budou čekat. Až se čas nachýlí, žádným kupcům, ať dánským či
cizím, nebude dovoleno opustit Dánsko, dokud se flotila neshromáždí u ostrova
Hlesey v Kattegatu a nevypluje na Norsko.
A tak když šla Gunnhilda k místnímu kováři Bersimu, nebylo ještě na usedlosti
Haralda Eirikssona nijak rušno. Za ta léta si už kováře proklepla. Prostý,
neženatý, ohyzdný a mrzoutský jako troll, nevěděl, co má dělat ani co si má
myslet, když po něm v jeho osamělosti občas hodila nějakým tím úsměvem či milým
slůvkem. A jindy prohodila jakoby mimochodem i jiná slova, těch však jakoby se
zmocnil chladný vítr a zmrazil je dO tvaru, do jakého chtěla. A on jednak slyšel
zvěsti o jejím čarodějnickém umění, a jednak se ho to, že byl pokřtěn, nijak
nedotklo. Za určitých nocí vycházel samojediný ven na vřesoviště a rozdělával
oheň, malý a rudý. Vedle slamníku měl ležet bleskovec. Šuškalo se, že ho vzal z
Stránka 169
jednoho pohřebiště, že to je kus dolmenu a že když je za tmy sám, tak ho
vytahuje a uctívá.
Když rázným krokem vstoupila do kovárny, právě se oháněl kladivem. Dveře měl
sice otevřené, ale stejně tu bylo šero a dým. Zvedl ukoptěný obličej a užasle
otevřel ústa.
"Paní," zamumlal. "Eh, eh, paní."
"Chci s tebou mluvit o samotě," sdělila mu Gunnhilda.
"Eh, ano. Jistě. Zmiz!" zavrčel Bersi na kluka, který mu tahal za měchy. "A
pořádně daleko. Ale ne tak daleko, abys mne neslyšel, až na tebe budu křičet, že
máš jít zpátky, že tě potřebuju." Chlapec vytřeštil oči a prchl. Kladivo
utichlo, žhavé uhlíky začaly blednout. Nešť, stejně koval jen podkovy. Z
houštiny vlasů a vousů se na ni upíraly pronikavé oči - hleděl na ni zdola,
protože nakolik byl širokoplecý a zavalitý, díky křivým nohám byl menší než ona.
"Co ode mě paní chce?"
"Dnes sebou musíme hodit." Její hlas bodal jako nůž. ..Vykováš mi hrot na šíp."
"Uh - ub?"
"Nafleinn."
"Paní takové věci zná?" zeptal se užasle.
"Znám. Je to nejvražednější druh, s ostrými zuby. A musí to být tvé nejlepší
dílo, vložíš do něj veškeré své umění a péči stejnou, jakou věnuješ mečům. Ba co
víc - a ať to nikdo nevidí - kromě železa tam dáš ještě ně-«o jiného." Rozevřela
dlaň a ukázala mu stříbrný prsten. "Toto vkovej do hrotu."
"Šíp na krále?" podivil se.
Přes semknuté rty se mihl úsměv. "Ano, na krále. Ale
pozor, ať to stříbro není vidět. A až ho dáš šípaři, aby ho nasadil na dřík a
šíp opatřil peřím, nedovol, aby ho čímkoli ovázal či na něj udělal nějaké
značky. Tyto věci 5: zařídím sama."
Polkl a otřásl se. "Rychle, hned, jak jsem řekla, dřív než si toho někdo
všimne," nařídila mu. "Vezmi si ten prsten." Vztáhl nejistou ruku. Vložila mu
prsten do natažené pracky - krátce zazářil na černé kůži a vzápětí se kolem něj
zavřely prsty.
"Bude se vědět, že jsi sem přišla. Tomu nezabráníš."
"Tak řekneš to samé, co budu říkat já, kdyby se mne někdo ptal - že mi máš
udělat nějakou zamykací skříňku." Nahrbil se, asi se bál hádat, co bude ve
skříňce schovávat. .Abys rozuměl, je to jen výmysl pro zvědavé uši. Budeme
říkat, že jsem byla ochotná ti s tím poshovět, že ta práce chvilku počká, že máš
teď věci, které spěchají víc."
"Ten šíp..."
"Ten uděláš co nejrychleji a ani necekneš, co v něm je nebo komu je určen. Cím
dříve ho budu mít, tím lépe se ti odměním." Znovu se zlověstně usmála.
"Předpokládám, že na tu skříňku si nikdy čas nenajdeš, protože zakrátko budeš
zaplaven zbrojířskými pracemi.
Předtím však ještě uděláš, o co jsem tě žádala a jak jsem tě žádala, a ať se to
nikdo nedozví." Němě přikývl. "Kletba tě stihne, jestli něco zkazíš. Dodrž slovo
a já slibuji, že budeš rád, žes to udělal."
Opustila ho ve víru modrého pláště a sněhobílého roucha. Hleděl do jasného dne,
pak se několikrát poznamenal a zamumlal něco zaříkadel proti smůle a zlým
bytostem. Poté vyňal svůj bleskovec, potřel si jím dlaně, prsa a bedra, objel s
ním prsten a zas ho odložil. Nakonec šel ke dveřím a zařval na mladého otroka:
"Hej, pohni těma svýma špinavýma nohama, máme práce až nad hlavu!"
Druhého dne pověřil svého pomocníka nějakou pochůzkou. Prsten rozklepaný
naplocho a potřený kolomazí a mourem z dřevěného uhlí byl mezi kousky kovových
tyčí, které si nasekal, že z nich vyková to, co ta čaro-dějnická paní chtěla, k
nepoznání. Nikdy chlapci neříkal, co se chystá dělat - ostatně ani s ničím jiným
se mu moc nesvěřoval - takže chlapec neměl žádný důvod roznášet drby.
A tak netrvalo dlouho a na Gunnhildiny dveře zaklepal nějaký sluha. Říkal, že ho
Bersi zastavil a požádal ho, ať paní sdělí, že Bersi prosí za odpuštění, ale že
má nějaké dotazy ohledně té zamykací skříňky. "Zajdu za ním," odvětila lhostejně
a vypravila se přes nádvoří do kovárny.
Bersi chlapce znovu někam poslal. Lidé si všimli, že vchází dovnitř, ale to ji
vídali už dřív, vždycky jen na chvilku. Jiné ženy by to neudělaly, ale ona není
jako jiné ženy a lidi si pamatovali i na věci mnohem méně pochopi-
telné. Možná chce nechat na skříňku vytepat nějaké runy. Dva tři zbožnější se
pokřižovali.
"Tady to je," oznámil Bersi a zvedl šíp. "Je to tak, jak si to paní
představovala?" Málem se před ní plazil, on, který vycházel sám do noci obětovat
duchům země či čemu to vlastně.
Vzala si šíp a prohlédla si ho. Dřík byl štíhlý a hladký jako hadí kůže.
Stránka 170
Převracela ho v prstech, znovu a znovu přejížděla po dříku od šedých husích per
po úzký, modravě hnědý hrot. Přejela palcem po špici a zubech a ujistila se, že
jsou ostré. -
"Udělal jsi to dobře, Bersi." Její úsměv ho zalil jako sluneční svit, když
slunce vykoukne zpoza mraků. Sklopil oči. ale narovnal se, jak jen toho byla
nachýlená záda achopna.
"Oplátkou," zamumlala Gunnhilda, "bych ti mohla dát zlato, ale těžko říct, jaký
bys z toho měl užitek. Chtěl bys místo toho nějakou otrokyni - ne něco jako je
ten kluk, kterého ti dali k ruce, ale otrokyni jako ženu pro sebe?" Do jeho
chraptivého zafunění dodala: "No, Drumba ní zrovna nejkrásnější." Ale pasovala
by k němu, byl tak hrbatý a přisprostlý. "Ale dát ti jinou by asi vypadalo divně
a navíc bys měl trápení s jinými muži. Drumba - statná, víceméně pracovitá,
vcelku mírná a poslušná - pokud jí tu a tam nějakou vrazíš - a vyzná se v tom,
co se dá dělat s mužem." Gunnhilda takové věci vždycky zařídila tak. aby nikdy
nevyšlo najevo, že v tom snad má prsty. Chtělo to jen zjistit, co se její čeledi
líbí, a pak čas od času popostrčit ty pravé k sobě. "Nikoho to neudiví. Ja už
jsem se tu a tam zmínila, jak je špatné, že si tak achopný muž jako ty nežije
trochu lépe."
Bersi se zmohl na polknutí a nakonec zmateně zakoktal: "Rozmysli si to a dej mi
vědět," uzavřela to Gunn-.....ia a s šípem schovaným pod pláštěm odešla.
Toho léta bylo mnohem tepleji než obvykle. Následujícího dne bylo přímo
neslýchané vedro a dusno. Gunnhil-
da poručila služebným a strážím zůstat doma a stroze jim sdělila, že si vyjde
ven, že chce rozjímat a že bude zle, jestli ji nějaký trouba vyruší. Lhostejně i
bázlivě, zemdlení horkem ji poslechli. Jistě, strážní ji budou zdálky sledovat,
ale jestli se jim na chvilku ztratí z očí, nešť, když to nebude trvat moc
dlouho, nebudou si dělat starosti, tady žádní lapkové nejsou.
Kráčela s pevným odhodláním a přesto s duší lehkou a volnou jako pták. Obloha
byla bez mráčku, slunce pálilo jak kovářská výheň. Jen pár ptáků se vznášelo na
nebi, jen tu a tam se šustl v suché trávě nějaký brouk. Ve vzduchu bylo cítit,
jak je půda vyprahlá a spálená. Vpravo se na obzoru tetelilo namodralé chladné
světlo, odraz fjordu. Minula osamělý dub, kde se sešla s Brihtnothem. A dál už
se tyčil nejbližší dolmen. Zašla za mohylu a zmizela za obrovitými kameny. Odtud
viděla - jen jakoby koutkem oka - zář a mihotám nad strašidelným močálem, letmé
vidiny stromů, vody a kopců, které nikde kolem nebyly, onen svět viděný za
pravého poledne.
Vytáhla ze skrýše šíp a nůž, na chvíli je ještě odložila, rozhalila si šaty a
rozpustila vlasy. Hrnuly se jí po zádech jako černý vodopád s pramínky šedi.
Odložit více šatstva tady, pod širým nebem, by bylo příliš riskantní. A navíc se
nechtěla vystavovat nahá slunci. Už ne. Zrcadlo jí ukázalo vraní nožky kolem
očí. Prsa začínala povadat, i břicho ochabovalo. I když ještě ne nějak zřetelně,
rozhodně ne moc. Ještě nebyla připravená poddat se stáří.
Tančila a zpívala na vyschlé zemi pod modrou oblohou. Do dříku vyřezala své
značky a přitom nad nimi odříkávala, co mají dělat a proč. Nakonec si zase, jak
jen to sama zvládla, svázala vlasy, přehodila přes ně šátek, a než se vydala
zpět, věnovala ještě krátkou modlitbu Kristovi. Cožpak snad nechce rozšířit svou
Víru do Norska?
Kisping vypluje s jejím synem Haraldem proti Haako-novi jako lučištník. Věděla,
že se to ani jednomu z nich nebude zamlouvat, ale to ona už zvrátí. Nejprve si
však
musí o samotě pohovořit s Kispingem, a to asi více než jednou.
Možná tam popluje zbytečně. Pokud ne, možná z toho stejně nic nebude. Ale ona
bude alespoň vědět, že pro své a Eirikovy syny udělala, co mohla.
XXX
Na cestách křížem krážem po jižním Norsku zavítal král Haakon i do Hordalandu.
Na Stordu, velkém příbřežním ostrově, ležel dvorec zvaný Fitjar. Zde se usa-4R i
s družinou, obeslal svobodné sedláky z širého okolí a pozval je na hodokvas a na
kus řeči. Kolem jeho váleč-Mho plavidla, které používal i na běžné cesty po
vodě, x vbrzku shlukl houfec člunů a malých lodí. Na nádvoří v domech bylo rušno
a všude se to lidmi jen hemžilo. Bylo těsně po letním slunovratu, kdy se mezi
dvěma tuhými, předlouhými dny sotva na chvíli smrkne. Přes -dne zašel král se
svými hosty dovnitř k jídlu a u jídla
vždycky nějakou tu chvíli setrvali.
Kolem bílých mraků a mezi stovkami poletujících, kři-
:ch mořských ptáků proudilo na zem slunce. Vál prud-
slaný vítr a trochu ochlazoval horký vzduch. Menší
ovy sice poněkud stínily výhled na západ, ale ze se-
o výběžku Stordu viděly hlídky na celý fjord a měly
Stránka 171
rý výhled i na moře. Zpěněné hřebeny vln zeleně jisk-
Tu a tam se v dáli zvedl nad hladinu mohutný velrybí
: . Podél jižního okraje usedlosti se táhl vysoký prales
tajemných šumů. Lány obilí se vlnily. Na pastvinách
pásli koně, krávy a ovce; mezi domy se potulovali vepři,
a kuřata. Země dřímala a úroda v poklidu dozrávala.
y trochu brblaly, že přijdou o jídlo a pití, ale nebraly
-.5 až tak vážně. Však na ně také dojde. A mají se na
těšit. Jako všichni Norové.
A pak se nad obzorem vynořila plachta a za ní další další a další. Z jihu sem
pod plnými plachtami a za
příznivého větru rychle pluly nějaké lodě. Chvilkami se zablýskla jasná
jiskřička - pozlacená figura na přídi? To se ještě nedalo říct.
Shodli se, že by se to mělo říci králi, ale nikomu se za ním s tou zprávou
nechtělo; tak přísně trestal každého, kdo vyvolal falešný poplach. Zatímco se
dohadovali, vynořovaly se další lodě. Tak to už tedy král vědět musí. Jeden,
jemuž to zapalovalo rychleji než ostatním, rychle pádil do síně. Síň se právě
plnila hosty, do toho se všude motali královští družiníci a všichni tlachali,
popíjeli a hledali si místa na lavicích. Mezi nimi se prodírali sluhové a
přinášeli desky, aby postavili jídelní stoly. Muž z hlídky našel v davu Eyvinda
Finnsona, zatahal ho za rukáv a zasípal, jestli by se skald nemohl jít ven na
něco podívat a že není času nazbyt. Eyvind neotálel a šel se strážným rovnou na
vyhlídku. Teď už byla řada lodí na dohled.
Eyvind se hnal zpátky do síně. Muži už se mezitím rozesadili podle svého
postavení. Eyvind předstoupil rázným krokem rovnou před krále a do změti hlasů
jasně prohlásil: "Nachýlil se čas k dílu, na jídlo je času dost."
Rozveselený Haakon strnul. "Co se děje?" zavrčel. V místnosti se rozhostilo
ticho. Eyvind odpověděl:
To synové Krvavé sekyry nás vyzývají sejít se na ting v plné zbroji. Nám netřeba
teď sedět nečinně, nutno je hned se do pohybu dát. Varovat tě, že válka hrozí,
je o strach; leč já tu zprávu vyřknout musím. Pane, neměli bychom déle otálet,
vyskočme a chopme se zbraní."
"Tys příliš moudrý, Eyvinde, než abys za námi přišel s nějakým nepodloženým
výmyslem o válce," pravil král. Povstal a vztyčil se na výsostném místě jako
věž. "Složte stoly!" zařval. "Jdeme se podívat."
Muži se shlukli na vyhlídce a uzřeli, co se na ně žene. Nesmírná byla ta
flotila. Na všech lodích se leskla zbroj a kopí.
Haakon svolal svou družinu k poradě. Mají tomu útoku čelit tak, jak jsou, nebo
naskákat do lodí a prchat? _Snadno nahlédnout," sdělil jim, "že dnes stojíme
proti mnohem větší síle než kdy dříve, avšak na druhou stranu, když jsme se
předtím střetli s Gunnhildinými syny, i vypadalo to podobně."
Váhali, zdráhali se, nikdo nechtěl promluvit první. I Vítr vzdychal, vlny
šuměly. Nakonec prolomil ticho Ey-vind:
"U Njorda, chlapi, zamířit na sever byl by od nás holý nerozum, teď, když
vidíme, jak z jihu
připlouvá flotila krále Haralda.
Je lépe směle jít
do boje hned, velký pane moří,
se štíty v rukou,
spěchat nepříteli vstříc."
L.To je rada muže a je podle mého gusta," pravil Haa-. "Přesto si ještě
vyslechnu, co si myslí ostatní." Už nebylo pochyb o tom, co si král přeje
slyšet, a vět-Koa honem prohlašovala, že by raději padli jako muži, než i"v před
Dány prchali. Nebylo by to poprvé, říkali, kdy - ::. je jen pár proti mnoha, a
stejně vždycky vyhráli.
Král jim poděkoval za jejich oddanost a vyzval je, ať
¦e jdou ozbrojit. Když se to dozvěděli svobodní sedláci,
: .ováli se stejně. Věděli, že jinak jejich domy lehnou
popelem, dobytek bude pobit a všechny ženy a děti, které
k něco stojí, budou odvedeny v poutech.
Haakon si oblékl zbroj, opásal se mečem Mlatohry-pan, na hlavu nasadil přilbici
a uchopil kopí a štít. Na-k odvedl své válečníky na louku u pobřeží, svou druzi-
nu a svobodné sedláky společně sestavil do jednoho šiku a pozvedl své praporce.
Po jeho pravici se hrozivě tyčil Thoraalf Skaalmsson, který proslul jako Udatný,
byť mu bylo teprve osmnáct; říkalo se, že on a král Haakon vládnou stejnou
silou. Eyvind Skald se držel opodál.
Nepřátelé už mezitím dopluli do úžiny mezi ostrovy, najížděli s loděmi na
mělčinu či na břeh, šikovali se a zvedali praporce svých velitelů. Brnění se
Stránka 172
lesklo, malované štíty zářily, kopí se ježila proti obloze jako les: nepřátelské
řady se jako klín táhly od vody až k borovicím a počtem převyšovaly Nory snad
šestkrát.
Král Haakon dal Thoraalfovi podržet své zbraně, stáhl si zbroj a odhodil ji. Za
jeho zády se zvedl nadšený jásot. Muži v tom viděli ani ne tak lehkomyslnost,
jako spíš nebojácnost; a to v nich rozdmýchalo naději.
Zaduly válečné rohy, zahřměl válečný pokřik, mořští ptáci poplašeně, s vřískotem
vzlétli. Země temně zaduněla; to se daly nepřátelské voje do pohybu. Hustě
pršela kopí, šípy, kameny. První muži padli, vytryskla první krev. Norové se
udrželi. Vzápětí už zařinčely meče a sekery, zbraně se míhaly a zajížděly do
svalů.
Sem a tam se přeléval boj, divoký a krvavý. Nakolik jich bylo méně, rozdávali
Norové stejně ran jako přijímali. U nohou jim ležely řady mrtvých Dánů. Pak
Haakon zařval a vyrazil. Rada přeď ním se rozpadla. Mezi nepřátelskými chumly se
začala objevovat tráva.
S Thoraalfem po boku se dral dopředu před svým praporcem, sekaje napravo nalevo.
Vždycky byl mezi ostatními snadno k poznání a dnes zářila jeho zlatá přilbice
jako slunce. Víc a víc zbraní směřovalo k němu.
Uvážlivý Eyvind skald si na odchodu ze síně zastrčil za opasek čapku. Teď se
protlačil blíž a hodil čapku přes přilbici. Haakon si toho ve víru vraždění ani
nevšiml.
Do bitevní vřavy hlasitě zazněl výkřik. To Eyvind Chvastoun, Gunnhildin bratr
ječel: "Zalezl snad norský král do nějaké díry či snad uprchl? Kampak se poděla
zlatá přilbice?" Rozchechtal se a skokem se vrhl vpřed. Aalf Lodník vyrazil s
ním. Jako bloudi či snad šílenci se >m sebe slepě rozháněli mečem. "Postupujte
dál," zařval Haakon, "a najdete toho nor-«keho krále!"
Netrvalo dlouho a Eyvind Chvastoun se k němu prosekli!. Rozmáchl se po Haakonovi
mečem, ale Thoraalf proti němu vyrazil štítem tak tvrdě, až zavrávoral. A v ten
jkamžik Haakon pustil svůj štít, oběma rukama sevřel jílec Mlatohryza a jedinou
ranou rozťal Eyvindovi hlavu i f přilbicí až k ramenům. A ve stejném závanu času
zabil Bnoraalf Aalfa Lodníka.
Dál přes jejich těla postupovali Haakon s Thoraalfem.
V sevřeném šiku kolem nich a jim v patách dotírali Noro-
¦é dál a dál. Drželi se mnohem těsněji u sebe než Dánové.
ak prudký byl jejich útok, že rozprášili nepřítele, jako
:iyž pevnou rukou vedená loď divoce rozráží vodu, až
léna stříká. Strach posedl řady Eirikových synů. A jak to
v.tvách bývá, šířil se mezi nimi jak dravý příliv. A na-
ednou byli všichni na útěku a jako o závod prchali ke
l»ým lodím.
Haakon je v čele svých mužů pronásledoval a neochvěj-
:- vytrvale srážel jednoho za druhým. Po celém bitev-
- —; poli se povalovaly hromady mrtvých a umírajících.
Jen pár nepřátel se vzchopilo, vlci zahnáni do úzkých.
astavili se a postavili se do střehu. A znovu pršela kopí
išípy.
A z jedné takové skupiny najednou vyskočil vychrtlý v lučištník. "Udělejte cestu
králově zhoubě!" zaječel a vypustil šíp.
Šíp se Haakonovi zabodl do levé paže, hluboko do sváli pod ramenem. Haakon klesl
na koleno. Ti z jeho dru-:_:.;.-. kdo to viděli, se okamžitě shlukli kolem něj.
A nato :ť.v norský nápor zakolísal.
To poskytlo poraženým kratičký okamžik dostat se pryč. Lučištník prchal rovněž.
Nikdo jim nenařídil ústup.
Mnozí, odříznuti od lodí, se vrhali do vln. Ale mnohým
se podařilo stáhnout lodě na vodu a nalézt dovnitř. Mezi těmi byli i Eirikovi
synové. Vesla se zakousla do vln.
Haakon se vrávoravě zvedl na nohy a opřen o Tho-raalfa zařval: "Vpřed!" Norové
se vzpamatovali. S Haa-konem v čele se rozběhli pro své lodě, aby se dali do
pronásledování.
XXXI
Haakon silně krvácel. Pomohli mu na palubu jeho válečné lodi, tam ho uložili do
předního podpalubí a jeden muž znalý věci ho ošetřoval. Šíp s tak krutými trny
vytáhnout nešlo, bude nutno ho vyříznout. Jenže ať se felčar snažil, jak se
snažil, nedokázal zastavit krvácení.
Mezitím posádka zasedla na lavice a pustila se do veslování. Haakon chvíli
hleděl na zrudlé, mokvajíci plátno, jímž byl obvázán. "Ne," vydralo se mu ze
sinalých rtů. "Skončete s tím. Nechtě jít všechny v míru domů."
Jeho slova letěla z lodě na loď. Norové bez zármutku uposlechli a obrátili zpět;
Stránka 173
byli zemdlení a pár z nich přišlo o přátele či příbuzné, pro něž budou truchlit.
A nebyli ani nijak šťastni a ani nemohli být, když nevěděli, jak to dopadne s
jejich králem.
"A pokud jde o mne," nařídil, "mne dopravte na Aal-rekstad." To byl jeho dům
kousek odtud na sever, tam čekala královna Gyda.
Když doveslovali do otevřeného fjordu, zahlédli poslední Dány, jak jim rychle
mizí z dohledu, a rozvzteklili se, ale rychle se znovu sklonili k veslům,
protože je čekal ošidný úsek mezi ostrovy, kde často vane vítr příliš zrádný na
to, aby se daly vytáhnout plachty.
Slunce se klonilo k západu. Po hladině se táhly dlouhé kosé paprsky, po horách
se plížily stíny. Haakon mlčky ležel a hleděl na oblohu a felčar mu vyměňoval
krví nasáklé obvazy za čisté. Nikdo nemluvil. Do ticha se neslo
jen skřípání vesel a křik racků. Ochladilo se a vál studený vítr.
Pokračovat v plavbě mezi útesy po setmění bylo příliš bezpečné. Před západem
slunce zakotvili pod nějakým - .vrším. Na břehu mu připravili to nejlepší lůžko,
které jen dalo udělat z kůží a kožešin, a přenesli ho tam. Kolem něj poklekli
jeho nejbližší přátelé. Skoro neslyšeli, co tá. Šplouchání vody přes kameny
přehlušilo tichá slo-Ostatní posádka stála kolem se sklopenými hlavami, í
skloněná hrotem k zemi.
K zarostlým, ošlehaným tvářím se zvedly zakalené.
hasínající oči. "Toto je poslední rozkaz, který ode mne
tanete," vydechl. "Mějte na paměti přísahy, kterými
se mi zavázali, a splňte jej, jak náleží." Zalapal po
u. "Vy víte, že nemám jiných dětí než malou holčičku.
lete zprávu synům Eirikovým, že teď se stanou králi,
požádejte je, aby mým přátelům a mé rodině poskytli
škerou úctu a přízeň."
..Pane," vyhrkl Thoraalf, "ještě jsou tu jiní z tvého
u."
..Synové Gunnhildy... se nikdy nevzdají... a já si mys-,.. že Gudród a Tryggvi
je odrazit nedokážou ... Ušetř-Norsko jejich hněvu."
..Ale králi," řekl Eyvind Skald tiše, "možná budeš žít." Haakon chabě zavrtěl
hlavou. V zapadajícím slunci se řpytily krůpěje potu. "Kdyby mi bylo dáno... žít
dé-odešel bych od vás... do křesťanského světa... a hle-odpuštění... za to, co
jsem učinil... proti Bohu." Se tným úsměvem hleděl na jejich žal. "Ale protože
ze-
řu... v této pohanské zemi... pohřběte mne, jak chcete
Zavřel oči. Dech mu hvízdal v hrdle. Padala krátká, tlá noc, jen šerý soumrak
skoro bez hvězd, nic neskrylo bý smrtelný zápas.
Jeho druhové se rozplakali, drsný, štkavý vzlykot mu-kteří neplakali od dětských
let.
Jak se ta zpráva šířila, truchlili přátelé i nepřátelé. Říkali, že už nikdy
nebude mít Norsko tak dobrého krále. Jeho tělo bylo přeneseno do severního
Hordalandu do Saeheimu a uloženo k odpočinku v plné zbroji, s mečem Mlatohryzem
po boku, a na něm byla navršena velkolepá mohyla. Po pohřbu se muži shromáždili,
aby si pohovořili, vychválili jeho činy a popřáli mu dostat se do Valhally.
O řadu měsíců později složil Eyvind báseň o tom, jak se to stalo. Začínala jmény
dvou valkýr.
"Gondulu a Skogulu gótský bůh vyslal povolat ze všech králů prince z krve
anglosaské, za Odinem se vypravit do domova ve Valhalle."
Pokračovalo to vyprávěním o tom, jak se Haakon smál, když kosil nepřátele. Verše
zvonily a třaskaly. Když si pro něj valkýry přišly, podivil se, proč. Řekly mu,
že to Odin ho obdařil vítězstvím. Nyní se mu dostane poct mezi bohy, dokud bude
svět světem a nebesa nebesy. Přivítali ho Bragi a Hermod. Zpočátku ostražitý
řekl, že mu Odin připadá zlovolný a on že si raději své zbraně ponechá. Ale když
ho dovedli dovnitř, nalezl radost. Šťastný byl den, kdy se narodil; po smrti se
na něj bude stále vzpomínat.
Končilo to:
"Fenri, ten vlk, zbaven pout, bude kořistný běs šířit světem, než na místo
Haakonovo usedne král takový jenž mu bude roven.
Dobytek mře,
národ vymírá
země se zmítá v bědách.
Co Haakon odešel
k pohanským bohům,
z mnohých se otroci stali."
I když ta báseň nebyla nikdy zapomenuta, říkalo se, že Eyvind verše vykradl z
jedné básně složené pro Eirika Krvavou sekyru. A proto na něm ulpěl přídomek
Stránka 174
Skal-
Íiaspillir, Vykradač skaldů. Zato krále už navždy nazývali
Kniha pátá Královna čarodějnice
I
Gunnhildini synové se ještě naposledy, než odjedou z Dánska, sešli u ní doma.
Poté se rozejdou do svých • domovů, shromáždí družiny a lodě, sejdou se na
ostrově [Jflesey a pak se znovu vydají do Norska.
Pohledem spočinula na každém jednom z nich, jak tu | seděli v půlkruhu kolem ní,
od Haralda, nyní skoro třicetiletého, stejně rozhodného a vytrvalého a občas
hlouba-¦eho jako děd Krásnovlasý, jemuž se tolik podobal, až ke 3rému,
zlatovlasému Sigurdovi, snad příliš domýšlívé-a chvástavému, než by se slušelo
na těch devatenáct t. Mezi nimi seděli křehký, pihovatý a zrzavý Ragnfrod, létly
Erling s ostře řezanými rysy a neméně ostrým ja-em, zavalitý Gudrod s hnědými
kudrnami a hnědýma aa a ti všichni na ni dnes s úctou hleděli. Tito, alespoň
tito jí zůstali. Zabručeli cosi na pozdrav a naplnili si rohy. A teď se
ř?.l Harald: "Matko, nejlepší bude, když si vezmeš slovo ) první." _Ano, co nám
můžeš říct?" vyhrkl dychtivě Gudrod. "Toho, co netušíte sami, jen málo,"
odpověděla. "Nic-gMÉně jste tu, abyste se dohodli, co dál. A než abyste se zájem
překřikovali, zkuste se zamyslet, jestli třeba já jkážu rychleji vyložit, o co
jde, a objasnit, co je ro-lé."
"O co jde jiného než o to, že jsme norští králové, že le Norsko dostat a že nemá
cenu s tím otálet?" za-iel Sigurd.
_Klid, bratře," vstoupil do toho Harald. "Otázkou je, A ty matko, máš přece své
cestičky, jak si zjistit, co řWeděje." Erling se zakabonil. "A cestičky, jak si
zajistit, aby se Jo," zamumlal. _Ticho," vyjel na něj Harald. "Nechci slyšet ani
slovo lecjakých hloupostech, které kolovaly po Fitjaru - a to hfatí pro vás
všechny."
"Souhlasím, já taky ne," přidal se Ragnfrod. "Ty lži nás ostouzejí všechny."
Gunnhilda se usmála.
"Díky, synové mí milí. Ano, my si svá jména uchováme neposkvrněná jako
vyleštěnou čepel meče." Na pár okamžiků se odmlčela. Oheň pohasínal, šero
houstlo. , ,Ale právě proto a taky z obav o váš život," sdělila jim, , ,vás
varuji: nežeůte se vpřed jako zdivočelí kanci, ale vždy nejdříve přemýšlejte."
Věděla, že je zaujala, že ji poslouchají pozorně jako bohové věštkyni, která
předpovídá konec světa.
"Jednou a provždy," pokračovala, "držte pospolu. Stejný otec vás počal, stejná
matka vás porodila, pod stejnou střechou jste dospěli v muže. Ať nic nezlomí
pouta, která vás spojují, nic, ani zloba, zášť, chtivost, lsti a pomluvy
závistivců, sama pýcha. Pevně se spolem za-štiťte hradbou štítů, protože mnozí
vás budou chtít vidět
mrtvé.
Směřujeme do království, které se na nas netesi, do království, které je vaše
jen díky tomu že vam ho zanechal muž, jehož jste zabili." Nechá je při tom, ze
ho zabili oni. "Většina těch, kdo vás uznají, tak učiní jen proto, ze to bylo
jeho posledním přáním. A ostatní vás neuznají.
Vydejte se do středního Norska, Hordalandu, bogn přilehlých krajů. Usaďte se
tam, protože právě tam vas bude podporovat a ve váš prospěch mluvit většina
náčelníků, silných, mocných, oblíbených múzu jako je třeba Arinbjorn Thorisson,
který se teď vrátil domu na sví statky. Jednejte s nimi čestně a poctivě;
budou-h vam ne kdy odporovat, snažte se s nimi vyjit po dobrem; ucínU si z nich
přátele. ,._
Ode všech ostatních krajů se držte dal. V Thraand lawu to určitě vře. Sigurd
Jarl sice dokáže lid zvládnout, takže se nevzbouří úplně, ale v srdci chová
touhu po pomstě a tiše vyčkává, až nadejde jeho čas. A to zase nai*
poskytne čas vymyslet, jak uklidníme sever," obdařila je mrazivým úsměvem.
"A rovněž tak jih. Král Tryggvi a král Gudrod budou připraveni povolat své
vojsko. Nedávejte jim k tomu důvod. Nijak nevyhrožujte. V těchto krajích se
prostě vůbec r.eukazujte."
Erling se naježil. ..Cože9" zařval. ..To máme nečinně aedět s rukama v klíně na
pouhopouhé polovině toho, co Hám právem patří?"
Sigurd přikývl. "Brzy by nás všichni považovali za nějaké ustrašené změkčilce."
"A brzy by se na nás vrhli." Ragnfrod ohrnul rty. hat zpátky na Orkneje... To
ne!"
..Ovšemže ne," uklidňoval ho Harald. "Poslechněte si, :: vám říká moudrá žena."
..Budete mít, co vaše jest," slíbila jim Gunnhilda. "Ale
e si za svým opatrně, krůček po krůčku. Ani Harald novlasý nezískal celé Norsko
přes noc, ani vy ho ne-
udete zpátky hned. Ale čiňte se tak, abyste ho dosta-
Stránka 175
Její pohled a hlas zpřísněl. "A vy svého dosáhnete,
ete-li vytrvalí, neochvějní, nezlomní. Nikdo z vás ne-
zí sám. Ta cesta vede ke smrti. Musíte si vybrat jed-
5. kdo vás povede, tak jako loď má jen jednoho kapi-
A měl by to být Harald, ten nejstarší z vás." A pro
ý úkol ten nejbystřejší a nejschopnější, ale to už na-
neřekla.
Sigurd zbrunátněl. "Já, a nějaký mrzký místokrál od-
iéjící daně?" zaječel.
Harald pozvedl ruku. "Ne. Už jsme o tom přemýšleli,
a já. Každý z nás bude nazýván králem. Každý
e mít své državy a své vojsko. Stejně nemůžeme pře-
všichni pod jednou střechou; tolik lidí by jeden kraj
• vyjedlo na až dno. Přesto však musí jednat se světem
I jeden z nás a svět musí vědět, kdo to je."
^Gunnhilda povstala. Stála tu v tom přelétavém světle
uprostřed půlkruhu, drobná žena před hřmotnými chlapy, pány zemí a lodí,
válečníky, kteří tak často vraždi jme muže a líhají s mnohými ženami. A v tu
chvíli je všechny převyšovala.
• ¦ .
Zde, mezi sebou, kde vás nikdo jiný neslyší, pravila, zde přísahejte Haraldovi
na svou čest - ne že se budete považovat za jeho poddané nebo mu odvádět dané,
ale ze při něm budete věrně stát, až bude vládnout Norsku pro dobro nás všech a
trvání našeho rodu."
Chvíli seděli mlčky. Vlastně je to vůbec nepřekvapilo. Povídala si s nimi, učila
je, rok za rokem. Po chvíli rozvážně promluvil Erling: "Já budu přísahat, pokud
však Harald a ostatní odpřísáhnou, že se před term pohany neskloní, ale naopak
je rozdrtí. " _
. "Ani to se nedá udělat přes noc," odtušil Harald. Nicméně ano, v této věci se
budeme usilovně snažit všude, kde to jen trochu půjde. Nijak netoužím smažit se
v pekle vedle Haakona, chráněnce Aethelstanova."
Gunnhilda usedla. Dosáhla toho, čeho dosáhnout chtěla. Od teď to musí vypadat,
že jim jen radí, co mají dělat, nikoli nařizuje.
__
"Takže," začala, "kromě spásy nabízí církev kralum cestu k získání větší moci,
než kdy dosud na Severu měli. Podívejte se na Anglii, podívejte se na říši.
Harald Mod-rozub se touto cestou vydal."
Harald Eiriksson vzdorně zvedl hlavu. "Harald Mod-rozub nám vládnout nebude."
Ostatní souhlasně zamručeli.
tt ,
"Nebude, ale s tím se netřeba holedbat předem, zkrotila'^ Gunnhilda. "Jak víš,
mluvila jsem s ním. Po tom všem, co vám poskytl, si myslí, že byste měli být
jeho vazaly. Ale teď má starostí až nad hlavu tady v Dánsku. Navíc si v tuto
chvíli hledá vztahy na východ. Ted, když mu zemřela královna - moje jmenovkyně -
si dohaduje sňatek s dcerou nového polského krále. Takže vam na chvíli ponechá
volnou ruku, a to je pro vás ten pra-
vý okamžik sebrat síly. A jestliže se budete snažit udělat z Norska křesťanskou
zemi, budete o to silnější. Modro-zub nebude stát o to, aby něj císař hleděl
jako na někoho, kdo se staví do cesty Božímu dílu."
"Tak toto je rada, která stojí za to!" zvolal Erling. Věděla, že velká část jeho
nadšení prýští ze záblesku naděje, že ona, jeho matka, přece jen není pohanská
čarodějnice.
Harald se rozesmál. "A kdo ví, co bude později?"
Gunnhilda nechala rozhovor volně plynout a slova se přelévat tam a zpět, až si
nakonec znovu naplnili rohy, tasili, připili si, zkřížili meče a zahulákali
přísahu Haraldovi i sobě navzájem.
A poté se sebrali a šli do síně. Očekávali je ti nejvýznamnější muži z jejich
družin. Velkolepá bude ta pitka, velkolepé bude chvástání a sliby, než začne
obloha za úsvitu blednout.
Ještě se tu zdržela; chvilka oddechu a přemýšlení. Když se pak zvedla a odebrala
se za syny, nechala otevřené dveře, aby dovnitř vpustila večerní vánek, a na
chvíli se u dveří zastavila.
Vánek ji lehce zlíbal. Přinášel sladkou vůni senoseče. Slunce už bylo nízko. Pár
mraků vzadu za vřesovištěm zahaleným do šera získalo jeho zář. A stejně tak
mlha, Která se přízračně vinula nad močálem. Poblíž zářily koru-nv stromů plné
tajemných stínů. Havrani, hejna černých teček na nebi, dnes krákali nějak
hlasitěji, přehlušovali : pestrý ruch na dvorci krále Haralda.
Sbohem, pomyslela si. Tuto zemi už možná nikdy neuvidím. Ale poskytla jí a její
Stránka 176
rodině útočiště a svým způsobem je krásná. Možná, pomyslela si, si někdy
vzpomenu a zasteskne se mi. Kdo to může vědět předem?
"Královno..." proniklo jí do myšlenek.
Obrátila se. Odnikud, jako už tolikrát předtím, se na-ednou vynořil ten její
nohsled Kisping. Byl vykoupaný, čistě, úhledně oblečený, čerstvě oholený - měl
dost rozumu na to, aby si na úzké, nezdravě bledé tváři nepěstoval
řídké, černé vousy. A jeho vychrtlá postava se jato obvykle pod jejím pohledem
maličko nahrbila.
"Odpusť, královno, ale moha s tebou mluvit?" zeptal
se.
Ten ufnukaný tón ji na něm vždycky dráždil. Jenže nikdy neměla pro své pletichy
nikoho lepšího a spolehlivějšího. "Můžeš," odvětila, "ale krátce. " "Královno,
brzy z Dánska odejdeš." A znovu na palubu, blesklo ji hlavou a u srdce jí
píchlo: stěsnaná, bez soukromí, bude se zoufale snažit neupadnout, aby se
nezesměšnila, a bude jíst jídlo slané jako voda, pít z rohu, který se nedá
pořádně přidržet u rtů, a přestože budou muži ctít její královskou důstojnost,
stejně ji vzdouvající se moře a rezavý vítr pokoří. Život na moři, to není nic
pro ženu. Něco takového jí řekl její bratr Aalf Lodník kdysi dávno, dávno, když
ji vezl do Finské marky. A stejně tak dopadla.
Aalf, statný a spolehlivý; Eyvind, bouřlivý a rozesmátý: zabiti u Fitjaru,
jejich kosti s největší pravděpodobností ani nejsou pohřbeny, jen doběla obrány
ptáky mr-chožrouty stejně jako Eirikovy.
Silou vůle zaplašila žal. Ještě má syny, na něž musí myslet, na ty, kteří jí
zbyli. ..Ano. všichni to vědí," uslyšela se říkat. "Uvítám, když půjdeš se mnou,
ebceš-li. Sloužil jsi mi dobře." A nemálo už jen tím, že má ústa na zámek. Něco
takového se vidí zřídkakdy.
"Bylo mi štěstím ti sloužit, paní." To se ted* Kisping opravdu tak nepokrytě
uchechtl? "A získal jsem tím. Ah, ano. Nikdo jiný by se ke mně nechoval tak jako
ty, paní.
a já jsem vděčný."
"Tak pojď se mnou," opakovala. "V Norsku tě budu I moci odměnit mnohem
otevřeněji než tady."
Sklopil oči k zemi a úlisně si mnul ruce. "Žádám paní o prominutí, ale to by
možná nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Myslím to, že mnohem otevřeněji."
"Pokračuj."
No, královno, kolují takové zvěsti - o mně a té bitvě " Ah, nic určitého nikdo
neví. Byl to lítý boj, byla
•n nepřehledná vřava. Nikdo s jistotou neví, co se dělo
- opravdy. Jediné, co vím já, a jediné, co jsem také všem
-^1 je ovšem, že jsem si vedJ co nejlépe, i když jsem
první kdo by přiznal, že jako válečník za moc nestojím.
jenže' ty zvěsti jednou proniknou i k Norům. Mnozí bu-
\ určitě celí žhaví - ah, jak nespravedlivé - toho svého
. -le Haakona pomstít. Ať už ale těm drbům uveri ne-
:•; ne, stejně mne někdo z nich může nachytat o samotě
vlít si na mně vztek." ,_..,, «_,.,
Má pravdu, uvědomila si Gunnhilda. Tezko zařídit,
.v tu a tam něco neprosáklo mezi lid, a těžko zabránit,
abv se nad tím lidé nepozastavovali a nemudrovali. Neja-
. sekera či meč číhající ve tmě, a jestli ten čm vyjde na
s««tlo nu což, odškodné zamaže tak bezvýznamného je
"zanedbatelné. "Tak o co ti vlastně jde, ty liško?"
No královno, kdybych až přistaneme, vystoupil na i břeh pód jiným jménem, tak
se o to ti od krále Haral-«fc> kdo mne znají, budou pramálo starat, pakliže si
toho pc někdo všimne. Pár z nich se možná ušklíbne a oděvné si." Kisping pokrčil
rameny. "Ale posměšky pominou. Takže tě žádám, paní, nazývej mě nějak jinak nez
'Sinalo to být směšné. Ale hloupé to nebylo. Gunn-- na se usmála. "Pro mne
budeš vždycky Kispingem, ty = čmuchálku." odvětila. ..Ale nech mne chvíli
přemysli - hm - Ógmund? Toto jméno je v Norsku častější nez -Dánsku. Nebudeš
nápadný." V duchu mu poděkovala,
I spon na chvilku tím svým kňouráním odvedl její mys-fcnky od zármutku směrem k
naději. "Ano, nerada bych té ztratila, budoucí Ogmunde. Už jsem si na tebe
zvykla."
II
Harald usoudil, že nejvíce bude pobývat na dvorci T Byfjordu. To je srdce země,
tam bude pro něj i jeho
bratry nejbezpečněji, v tom rušném, rostoucím přístavu. přes nějž proudí lidé i
bohatství a jehož vody poskytnou chráněné přístaviště tolika válečným lodím,
Stránka 177
kolika se mu jen zamane. Tam najde jeho matka domov. Nařídil strhnout starou
chalupu, vykácet kus lesa a postavit ji dum. Nějaký čas to trvalo, protože i
když to nebyla přímo srn, byl to dům prostorný, podle jejího přání stranou
dvorského ruchu, bohatě vyzdobený a přepychově zařízený a měla tam i své
výsostné místo.
Na podzim, v zimě a vlastně až do jara byl Harald převážně pryč. Eirikovi synové
museli cestovat široko daleko, ukázat se, předvést svou moc. seznámit se s
význačnými muži, nechat se provolat králi na tinzích - což se stalo, byť nijak'
radostně - a jeden po druhém se usadit v zemích, které jim měly patřit.
Harald pracoval na smíru s místokráli, kteří mu zůstali po Haakonovi. Sem a tam
putovali vyjednavači, měsíc za měsícem. Jeho postoj byl strohý a neústupný, byť
ne přehnaně tvrdý. On a jeho bratři nebudou přisahat při pohanských bozích a
jakékoli snahy nutit je zúčastnit se nějakých pohanských obřadů by znamenaly
válku. Jinak jsou ochotni vyjednávat. Postupně se dosáhlo dohody. Gudrod
Bjarnarson z Vestfoldu a Tryggvi Olafsson z Vikinu si podrží titul krále a
všechen svůj majetek ve stejném rozsahu jako za krále Haakona.
Při vyjednávání značně pomohly Gunnhildiny názory Prohlásila, že není žádný
důvod stíhat vdovu a dceru po Haakonovi, chráněnci Aethelstanovu. Laskavý
přístup bude mnohem moudřejší. Milými slovy a nepříliš drahými dárky dosáhla
toho, že se Gyda provdala za letitého věrného stoupence Gunnhildy a jejich synů.
Přepsali na něj nemalé državy a udělali ho hersirem. K bývalé královně se choval
vcelku slušně a své nevlastní dítě svěřil do pěstounské péče nejbohatšímu
sedlákovi z kraje. Žili na Uplandu a příliš se s lidmi nestýkali.
S Thraandlawem bylo jednání těžší a delší. Tyto kraje
nyní neodváděly vůbec žádné daně a neuznaly žádného nového krále. Ale nakonec se
i tady dosáhlo shody. Si-gurdu Jarlovi byla ponechána stejná moc jako předtím a
Thraanďané budou mít své vlastní zákony; na oplátku nebudou činit Eirikovcům
žádné nesnáze. Eirikovi synové a Sigurd na to přísahali každý při svém Bohu či
bozích a Gunnhilda soudila, že tuto dohodu lze, až přijde vhodný čas, snadno
porušit.
Mezitím se stala paní na dvorci v Byfjordu. Lid se na ni díval s očekáváním i
nedůvěrou. Přijímala návštěvy, hostila je. vyptávala se jich: ty, které mohla
okouzlit, okouzlila, a do těch, kdo vůči ní zůstali chladní, zasela jemínko
strachu. Ostatně si na ni v tomto kraji i po těch letech pamatovali.
I pro ni to byla země plná vzpomínek - čekání na
Eirika, vítání, když se vracel, její nejmladší synové a její
-kvétající dcera, smrt Haalfdana Černého, Eirik, jak se
I vítězně vrací z tažení na jih, a nakonec loď, na níž prchali
- a Orkneje, vstříc událostem, které je čekaly tam.
Tak dobře, pomyslela si, když už máme začít znovu zapouštět kořeny, ať je to
tady.
Koncem jara se Harald vrátil; předtím se tu zastavil vždycky jen na skok. Nyní
zamýšlel chvíli pobýt a upev-- svou vládu v těchto krajích. Jeho nejpřednější
skald ¦jm Geirason na něj složil oslavnou báseň, která opěvovala Haralda za to,
jak se rodině Haakona, chráněnce
thelstanova, pomstil za Gamliho a Guthorma. Báseň šla od úst k ústům, až se
dostala k Eyvindu Finnssonovi. Nato starý skald vztekle složil báseň o tom, jak
Haakon : remohl Gamliho. Do té doby vyprávěl jen o tom, jak Haakon odešel do
Valhally.
Ti, kdo se snažili vlichotit králi Haraldovi do přízně,
mu tu novinku zateplá přinesli. Rozezlený Harald Eyvin-
da postavil mimo zákon. Kdokoli ho teď mohl bez úhony
zabít, ba co víc, král dokonce mohl vraha ještě štědře
[ obdarovat.
Gunnhilda si spěšně vzala syna stranou. Z toho, že nějakého skalda takto pošle
na smrt, jim žádné štěstí ne-kyne. Skaldové vládnou kouzlem slov a ta slova je
přežijí. Připomínala mu, co zlého pošlo ze zášti Egila Skallagrim-ssona. A to
ještě škody, které ten ďábel napáchal vlastní rukou, byly menší než špatná
pověst, která ulpěla na ní a jejím muži, Haraldově otci. Kromě toho jsou tady
ještě příbuzenské vazby - po přeslici je Eyvind pravnukem Ha-ralda
Krásnovlasého. A teď je ta nejvhodnější chvíle, kdy se může Harald Eiriksson
zachovat šlechetně. Lidé o něm pak budou smýšlet lépe.
A tak se Eyvindovi dostalo ujištění, že se mu nic nestane, Eyvind se odebral do
Byfjordu a mezi ním a Haraldem začali putovat jejich přátelé. Harald nakonec
vyobcování odvolal za podmínky, že odnynějška bude Eyvind jeho skaldem, tak jako
býval skaldem krále Haakona. Eyvind přijal a v síni před očima urozených i
prostých jasně prohlásil:
"Vždy jsi pevně odhodlán byl
Stránka 178
do války táhnout, hordalandský králi,
kde tětivy se napínají
šípy se o zbroj lámají,
však, Haralde, třímaTs pevně
svištící meč válečný.
Jak často, přečasto nabízíš
krmi převydatnou vlčici."
Muži zhodnotili báseň jako skvělou a Harald sám byl potěšen. Gunnhilda ji
shledala zcela bezduchou a prázdnou - a co tím vlastně ten skald mínil, když
mluvil o 'vlčici' - ale nahlas neřekla nic.
Eyvind šel domů a byť nyní patřil králi Haraldovi, pobýval s ním jen zřídka.
Přesto však - jak Gunnhilda předpověděla - jim to vyneslo určitou náklonnost či
přinejmenším nedůvěra vů-
či nim trochu polevila. Bratři mohli postoupit dál směrem k neomezené nadvládě.
Na kopci pár mil za městem se od věků dávnějších, než kam lidská paměť sahá,
rozkládal posvátný háj. Kolem udržované, nezarostlé mohyly rostly vysoké stromy,
na vrcholku mohyly se tyčil kámen, nakloněný a obrostlý lišejníkem. Zastřešeny
kamenem tu nalezly útočiště dřevěné sošky Thora, Freye a Njorda, pravidelně
omývané a čerstvě natřené. Hleděly na kus země zčernalé od ohňů a skálu černou
od krve zabitých obětí. Sem chodívali dvakrát ročně svobodní sedláci, rybáři a
čeledíni i se svými ženami a dětmi požehnat zemi, když se slunce otáčí a vrací.
Dříve sem přicházívali i Kde z města a pár jich sem ještě chodilo, ale příliv
cizozemců a nových myšlenek udělal z mnohých křesťany a víra ostatních slábla.
Ten malý kostelík, který král Haakon postavil za raných dnů své vlády, přetrval
až do posledních let. Jako kněz zde sloužil jeden místní rodák, který se sotva
tak naučil sloužit mši a přijmout zpověď; živobytí mu skýtal jeho statek, ale
když rozhoupal kostelní zvon, nesla se jeho píseň nad městem a do dáli až k
vodám.
A tak když Harald těsně před letním slunovratem vytáhl se svou družinou do boje
proti Thorovi, nenarazil na žádný odpor.
Svrhli vztyčený kámen, pokáceli háj, před oltářem navršili hromadu dřeva a
spálili bohy. Celou tu jednu jedinou, krátkou, jasnou noc planuly vysoké,
praskající plameny. K ránu plameny poklesly, až nakonec zůstaly jen žhavé uhlíky
a popel, a to vše příštího dne spláchl déšť.
Haraldovi bratři v tu dobu dělali to samé, kdekoli jen to šlo.
Většina národa byla naprosto otřesena. Připadalo jim to úděsné. V předvečer
slunovratu však už nemohli udělat nic víc, než zapálit své ohně. Snad později.
Nejlépe bude vyčkat a pak se uvidí.
Ve Vikinu a Thraandlawu nepokrytě zuřili.
Nadešlo chmurné léto. Bouře a krupobití potloukly úrodu a rybolov byl ubohý.
Gunnhilda sice neustále sledovala veškeré dění. ale už se na to neupínala celým
svým srdcem. Přišel Hnit Herjolfsson.
m
I když měla všude kolem sebe urozené i prosté, kteří byli vůči ní pozorní a
dbalí, i když ji král Harald i ostatní synové vyslechli, když přišli na
návštěvu, tížila ji samota. Trochu pomáhaly procházky pod širým nebem, voda,
země, prales, hledání jednoty s živly a světem - o to se však snažila už ve
Finské marce, ale kýžené jednoty nikdy nedosáhla. Nemohla se o to pokoušet
příliš často ani chodit moc daleko; stráže by se o ni strachovaly a začaly by ji
hledat. Ani nemohla moc často posílat služebnictvo pryč, z toho by povstalo
příliš mnoho divení a řečí, co tam asi sama tropí. Ani nemohla tak úplně odmítat
kněze; kdyby se začal vyptávat a poštívat, byly by z toho jen starosti.
Jednoho večera vyhnala na noc všechny z domu řkouc, že zase jednou potřebuje
klid na modlení a rozjímání. Odemkla truhlu, vytáhla si buben, byliny, runové
kosti; věci tajně schraňované po celá léta. Pojedla, zazpívala, zatančila kolem
lampy s pohledem upřeným do plamene, až k ní jako temný příliv přišel spánek a
ona se propadla do snu.
Snem kráčel jakýsi muž, vysoký, statný, zlatých vlasů a vousů, s tváří ne
nepodobnou Eirikově, i když modř očí byla temnější a ústa postrádala tu tvrdost.
Touha roznítila chtíč, zažehla horkost v srdci a bedrech. Zvedl se vítr. A ten
vítr měl hlas a ten hlas vysoko kvílel v řeči Finů, ale jí řekl mnohé.
Probrala se, oslepené mrkala do noci, třásla se chladem. Když se na východ
vkradlo první bflé světlo, vyšla
ven a nadechla se mrazivého, svěžího vzduchu. Rosa jí omyla nohy. Teď ji
zachvátilo vzrušení, teď se jí zmocnila naděje. Přece neudělala nic víc než
kouzlo jasnovidectví či věštění. Musí popřemýšlet, jak s tímto poznatkem naloží.
O nějaký čas později, v pozdním létě, kdy se na břízách objevil první nádech
žluti, se doslechla - žádná zpráva nebyla tak pomalá, aby se k ní nedostala - že
Stránka 179
sem připlouvá nějaká velká loď. Loď a pevnina už si mezitím vyměnily pozdravy a
první návštěvy. V Gunnhildě vzkypěla krev. "Jsou na palubě nějací Islanďané?"
otázala se. Ano, bylo jí řečeno, ta loď je původem z Islandu. Patří nějakému
kupci jménem Özur, který má s sebou svého synovce Hruta HerjoHssona. "Já vím,
proč připlul," pravila. "Hrut přišel uplatnit nárok na dědictví, které mu mělo
připadnout a které zabral muž jménem Soti." Kle-vetník, který za ní s tou
zprávou kvapně přiběhl, na ni zůstal zírat s otevřenými ústy a maličko se
rozklepal.
Poslala ho pryč a nechala si zavolat Kispinga - Óg-munda. "Jdi dolů do
přístavu," nakázala mu. "Najdi Ozu-ra a Hruta. Řekni jim, že je zvu na tuto zimu
k sobě. Řekni jim, že jim budu přítelkyní a jestli se Hrut bude řídit mými
radami, postavím se za něj, až bude vznášet své nároky, podpořím ho i v čemkoli
jiném, co chce, a podpořím jeho zájmy u krále."
Ógmund odkvačil. Když Islanďané zjistili, že přichází od královny, přijali ho
vstřícně. Odtáhl je kousek dál od ruchu na úvazišti a vyřídil jim vzkaz.
Poodešli stranou a tiše spolu mluvili. Ógmund celkem snadno uhodl, že Özur
synovce varuje, aby Gunnhildu odmítnutím neurazili. Ke královně se vrátil s
jejich souhlasem. "To jsem čekala," pravila. "Slyšela jsem, že Hrut je moudrý a
dobře vychovaný muž. Teď je nespusť z očí a dej mi vědět, jakmile vstoupí do
města."
Özurovi přátelé a příbuzní sešli dolů do přístavu ty dva přivítat. Özur s Hrutem
se s jedním z nich dohodli,
že u něj přespí. Cestou k jeho domu znovu narazili na Ógmunda. Přinášel jim
pozdravy od Gunnhildy a sdělil jim, že je královna nebude moci přijmout dříve,
než se setkají s králem. "Jinak budou kolovat drby, že si vás má paní nějak moc
považuje," dodal ten poskok. ..Ale nechtě všechno na ní. Hrut si musí jen
otevřeně pohovořit s králem a požádat ho o svolení vstoupit do jeho družiny.
Zatím vám tady Gunnhilda posílá oděv." Předal Hrutovi balík. "Oblečte si to, až
půjdete před krále."
Následujícího dne šli Hrut s Özurem do síně a s nimi deset jejich přátel. Hrut,
skvostně oděn, vkročil dovnitř první. Král Harald seděl s pár přáteli u stolu a
popíjel. Jeho matka seděla naproti němu ve společnosti žen. Při pohledu na
příchozího se v ní srdce zastavilo. Jak jen byl krásný!
I král se na něj pozorně zadíval a zeptal se ho, kdo je. Hrut mu sdělil své
jméno, odkud je a v jaké záležitosti přichází. "Žádám tě, pane, abys mi pomohl
domoci se svých práv."
"Slíbil jsem, že každý muž v této zemi bude mít svá práva podle zákona,"
odpověděl král. "Přeješ si ode mne ještě něco?"
"Ano, pane," odvětil Hrut. "Žádám tě, abys mne přijal do své družiny a jednal se
mnou jako se svým mužem."
Král Harald zvážněl, nasadil kamenný výraz a ponořil se do mlčení.
Slova se ujala Gunnhilda. "Připadá mi, že ti tento muž projevuje velkou čest.
Bylo by dobře, kdybys měl v družině více takových jako on."
Král zjihl. "Je to moudrý muž?"
"Moudrý i schopný zároveň," odpověděla.
Král se obrátil na Hruta. "Myslím, že má matka by tě ráda viděla zařazeného do
družiny, jak žádáš," pravil. "Ale ze slušnosti, a abychom dodrželi zvyklosti, se
sem půl měsíce nevracej. Až ta doba uplyne, staneš se mým družiníkem. Má matka
tě mezitím zaopatří vším, co budeš
potřebovat. Pak přede mne předstup znovu." Za tu dobu si může zjistit, co se o
Hrutovi ví a co si o něm jeho muži myslí, ale není pravděpodobné, že by
Gunnhildin názor znevážil.
Kývla na Ógmunda - postával poblíž, ostražitý jako veverka. "Odveď ty dva ke mně
domů a chovej se k nim uctivě," nakázala mu. Odvedl Hruta a Özura pryč. Jejich
přátelé projevili králi povinnou úctu a odebrali se domů.
Gunnhildin dům, dřevěný, s kamennými základy, stál osamocen nějakých tři sta
yardů od síně a dvorce. Trámy byly natřené tmavou rudohnědou barvou a splývaly
tak s okolními kmeny borovic. Kolem horního podlaží se táhla terasa, zastřešena
převislou šikmou střechou z cedrových došků. Na přečnívajících koncích hřebene a
hlavních krokví byly vyřezány zvířecí hlavy, které zaháněly všechny trolly,
přízraky a noční běsy a na pilířích na terase a před vchodem byly vyřezány
úponky vína s listy. Bylo chladno, pod olověným příkrovem se hnala kouřová
oblaka, den stejný jako mnoho dalších takových od slunovratu. Vítr zmítal
temnými větvemi a ševelení v korunách stromů znělo jako příboj.
Nicméně uvnitř bylo teplo, z ohně v krbu se šířila vůně bylin, od závěsů se
měkce odráželo světlo lamp a svící. Překrásně tkané závěsy vypadaly jako prales
sám, mezi stromy a květinami, které svět neviděl, plno čtyřnohých či okřídlených
tvorů. Jezdci na koních a lovečtí psi štvali jelena, Sigurd zabíjel draka
Stránka 180
Famiho, jeli tu válečníci, nad nimi táhli krkavci a za nimi se hnali vlci a tu a
tam byly znaky Norům neznámé.
Ogmund prováděl Islanďany dlouhou chodbou. Pod nohama jim šustilo jalovci. "Teď
vidíte, že co jsem vám od Gunnhildy vzkázal, byla pravda," poznamenal a víceméně
zpříma se podíval na Hruta. "Zde je její výsostné místo. Přijměte jej a podržte
si jej, i když vstoupí ona sama."
Özur a Hrut si vyměnili užaslé pohledy. Starší z nich pokrčil rameny, vyloudil
na rtech jakýsi úšklebek a roz-
hodí se pro nižší sedátko napravo. Hrut chvíli stál a přemýšlel, a pak učinil, k
čemu byl vyzván. Ógmund nakázal sloužícím přinést jídlo a pití.
Nečekali dlouho a královna dorazila. Hrut povstal. "Ponech si to místo," vybídla
ho pohotově. "Dokud u mne budeš pobývat, bude tvé."
Vystoupila na stupínek a usedla vedle něj. Přinesli jim další pití - jak
medovinu, tak víno. Poháry měli stříbrné, zdobené stejnými figurami, jako viděli
na závěsech.
Özur co možná mlčel. Rozhovor probíhal mezi Gun-nhildou a Hrutem. V řeči nebyl
Hrut nijak neobratný a rovněž nebyl mdlého rozumu. Vyslechla si podrobnosti o
jeho původu: o jeho předcích - mezi nimi o hrdinném králi řtagnarovi Chlupatých
kalhotách a slavné ženě Audě Hlubokomyslné, o jeho domovu západně od údolí
Široké zátoky, pak tu záležitost s dědictvím, o stovce marek, které mu připadly
společně s touhou jít do ciziny a vydobýt si jméno. Neměli příznivý vítr, a tak
jim plavba do Norska trvala tři tý dny. Na očích mu viděla a v jeho hlase
slyšela, že jenjen prahne po cizině.
Pokud šlo o ni, měla nekonečně mnoho co vyprávět o svém životě a o světě.
Zajímalo ho to.
Özur brzy oznámil, že je ospalý. Ógmund ho odvedl do nitra domu, kde dostal Özur
svou postel se zástěnou. Gunnhilda s Hrutem si povídali dál.
A nakonec, plně si vědoma svých činů a své moci, pravila: "Dnešní noci půjdeš
nahoru se mnou, strávíme noc spolu."
"Stane se, jak si přeješ," odpověděl nepříliš sebejistě. Ale když se na něj
usmála, úsměv ji oplatil. V tomto osvětlení nevypadala příliš staře.
Vzali si s sebou trojramenný svícen. Jakmile se ocitli v její ložnici, zavřela
dveře na závoru a obrátila se k němu. Odložil svícen a vzal ji do náruče. Když
jí sklouzl závoj, zaleskly se prameny vlasů, černé jako noc, ojíněné jen slabým
popraškem stříbra. A když se beze studu svlékla,
nebyla nijak ošklivá a stará, ještě ne, ještě ne.
Byl divoký, vášnivý, silný jako býk a rychle se učil, co se jí líbí. Brzy ji
posedla vášeň skoro stejně divoká, jako když byla s Eirikem. Nakonec usnuli.
Když se probudili, oblékli se a sešli dolů posnídat a popít. Jako obvykle tu
byli dva strážní. Gunnhilda se u nich zastavila, vzhlédla, zadívala se jim do
očí a roztomile jim sdělila: "Jestli se někomu jen zmíníte o Hrutovi a o mně,
nebude vás to stát nic míň než život."
Strnule přikývli. Jistě, služkám, čeledínům, otrokům a podobným nezabrání, aby
neklevetili, ale ti klevetí vždycky. Urození takovým drbům ani nepopřejí sluchu,
natož aby jim věřili.
Özur požádal o svolení bydlet u příbuzných, že prý se mu po nich stýská.
Gunnhilda svolila. Dalšího půl měsíce trávili ona a Hrut veškerý čas převážně
spolu.
Musel vyložit zboží z lodi. Když se jejich čtrnáct dní chýlilo ke konci, nařídil
přinést jí dar - sto loktů plsti a dvanáct plášťů z ovčí kůže, islandské zboží -
oplátkou za její laskavost, jak jí řekl před ostatními. Poděkovala mu. Uchvátili
si pak krátkou chvilku o samotě, a to ji pak políbil a vyjádřil jí díky po svém.
Polibek ji pálil na rtech jako oheň.
"To není sbohem," zašeptala. Teď sice budou muset spát každý zvlášť, ale na
nejbližší čas byla její touha ukojena. Ostatně už jen při cestě do síně ji
všechno bolelo. Když šel předstoupit před krále, doprovázelo ho na její příkaz
třicet mužů.
"Dobrá, Hrute," pravil Harald, "pravděpodobně po mně chceš, abych dodržel svůj
slib."
A tak se stal Hrut královským družiníkem. "Kde budu sedět?" otázal se.
Král si povzdechl. "Ať to nějak vyřídí matka."
A tak mu Gunnhilda přidělila místo mezi nejpřednějšími. Muž takového postavení
ji naprosto samozřejmě může tu a tam navštěvovat, aby ji mezi čtyřma očima
požádal
o radu v tom či onom. A pokud tu a tam povalí nějakou tu děvečku, bude to
všechno vypadat ještě mnohem přirozeněji.
Hrut prokázal, že je opravdu tak schopny, jak říkala, a dobře se všemi vycházel.
Zimu strávil na bujarých hodokvasech, v dobrém rozmaru a všemi ctěn.
Stránka 181
tv
Sněhové vánice a divoké bouře znemožnily cestování. Takže teprve na jaře Hrut
zjistil, že Soti odplul do Dánska a většinu peněz z dědictví si vzal s sebou.
Neváhal a šel za Gunnhildou. Zalahodilo jí to. "Dám ti dvě válečné lodě s celou
posádkou," pravila, "a k tomu toho nejneohroženějšího muže, kterého máme. Ulfa
Nemytého, hostujícího velitele." Hrut věděl, co tím míní - velitele stráží,
kterého král posílá najít a zabít své nepřátele a pověřuje ho i jinými
nebezpečnými úkoly. "Ale nejprve jdi přirozeně za králem."
Hrut tak učinil, a jakmile dostal svolení krále navštívit, sdělil mu, jak se
věci mají. "Nyní mám v úmyslu ho pronásledovat," uzavřel svou řeč.
"Jakou pomoc ti poskytla má matka?" otázal se Ha-rald.
"Dvě válečné lodě a Ulfa Nemytého, který válečníky povede."
"Výborně. A já ti přidám dvě další, podobně obsazené. Ale i tak se obávám, že to
proti Sotimu není nic moc."
Přípravy proběhly rychle. Král Harald osobně sešel do přístavu Hruta vyprovodit.
Gunnhilda stála ve větru na úvazišti a hleděla za ním, dokud jí poslední loď
nezmizela z dohledu. Pak se v hlubokém zadumání vrátila domů. Může pro něj
udělat ještě mnohem víc, může pro něj udělat, co nikdo jiný neumí a ani by se
neodvážil. A znovu se chystala vzlétnout vlaštovka.
K mnohým jiným byl král daleko méně přátelský. Mnozí jiní ostatně v sobě chovali
pramalou náklonnost
k jakémukoli Eirikovu synovi. A jak Gunnhilda znovu splétala své sítě, čím dál
častěji chodily znepokojivé zprávy. První toho roku přišly, když roztál sníh a
králové se mohli vydat na cesty po krajích. Harald se svou družinou jel ke
statkáři Gislimu Gunnarssonovi, jehož dvorec ležel na východě, v
Haddingjadalaru. Déšť je promáčel na kůži, bičovaly je kroupy, byli promrzlí na
kost. Předem poslali zprávu o svém příjezdu a síň a přilehlé budovy byly na
příjezd hostů připraveny. Přesto je však Gisli přijal nevrle. Ani u jídla a pití
nebylo nijak veselo.
"Co vás tady všechny trápí?" otázal se Harald nakonec.
"Dá se čekat další špatný rok, pane," odpověděl Gisli. "Tak přemítám, jak dlouho
to takhle ještě může pokračovat."
"Tak dlouho, dokud bude Bůh chtít."
"Říká se, že se bohové rozlítili za to, co se stalo s jejich posvátnými háji."
"Pohanské tlachy!" vybuchl král. Hned však vztek zkrotil. ..Kdyby lidé vpustili
Kristovo světlo do svých srdcí, hned by bylo vše dobré."
"Předtím vše dobré bylo," odtušil statkář. Uzlovitá pěst v klíně ležela jako
zarputilost sama. "Jsou i tací, kterým se stýská po králi Haakonovi. To je čistá
pravda, pane. Mohl bych ti lhát, ale to by tě nebylo hodno, že?"
To je pravda, pomyslela si Gunnhilda, většina Noru, kteří za Haakonovy vlády
přestoupili na Víru, to zjevně učinila jen kvůli němu, protože byl tím, kým byl.
Ale bylo jich jen pár a Haakon nakonec své snažení vzdal, protože byl tím, kým
byl.
Její synové se však nevzdají tak snadno jako on. Jenže těžko by se někdo nechal
pokřtít jen proto, aby potěšil je, ať už by za jejich zády v obětování
pokračoval nebo ne. Přivést sem nové misionáře, to by bylo skoro jako přivést je
na smrt. A smrt byť jen jednoho by mohla vyvolat válku mezi králi a svobodnými
sedláky. Ne, napříště, a to
po dlouhý čas, bude lépe, když její synové nebudou dál ničit pohanské svatyně a
budou jednat se všemi stejně bez ohledu na víru.
Což je možná tak jako tak to nejrozumnější, usoudila Gunnhilda. Svět je temnější
a podivnější, než lidé vědí -než lidé mohou vědět. Ostatně ani ona sama by se
nevzdala moci, kterou čerpá ze stínů světa. Nikdy nezapomene na ty zloduchy v
Seijině chatrči.
Nemluvila o tom. Dost na tom, že to z ní lidé cítí. Jejím synové neustupovali
tak snadno. Král Harald odplatil Gislimu nevrlost chladem. Když odjížděl, dal mu
Gisli s kyselým obličejem dobrého koně se sedlem a ohláv-kou, obé vykládané
stříbrem, král mu dal na oplátku jen prsten. Nikdo nikdy neviděl, že by Gisli
ten prsten nosil. Po pravdě řečeno si všichni Eirikovi synové získali pověst
lačně beroucích a skrblicky dávajících. Gunnhilda přemítala, jak lid přesvědčit,
aby to pochopil. Každý král přece má svou ozbrojenou družinu a nejeden si ještě
vydržuje dvůr, velký a nákladný, byť nejsou jeho državy rozlehlé a daně, které
by měl dostat, se ve špatném roku ještě scvrknou. Proč by měl obdarovávat ty,
kteří před ním jen ztěžka tají svou zášť?
A tak se začalo říkat, že zlato a stříbro, které si Gunn-hildini synové
nahamounili, zakopávají do země. Eyvind Vykradač o tom složil báseň
připomínající, jak z ruky krále Haakona Dobrotivého plynula hojnost, leč už
neplyne.
Stránka 182
Jak mohl očekávat a možná i očekával, dospěly ty verše až ke sluchu krále
Haralda. Král pro Eyvinda poslal, a když Eyvind přijel, obvinil ho ze zrady a
zahájil proti němu soudní řízení.
"Špatně to s tebou dopadne," varoval ho Harald z výše svého výsostného místa,
když před něj Eyvind předstoupil, Jestli se ještě i poté, cos vstoupil do mých
služeb, budeš chovat jako můj nepřítel."
Stráže ponuře naslouchaly.
Šedovousý muž se králi zpříma zadíval do očí a do nastalého ticha odpověděl:
"Jen jednomu pánu jsem přísahal, tomu, jenž před tebou kraloval. Teď, když se
stáří plíží, já po třetím netoužím. Při prvním jsem věrně stál. Však dva štíty
já nikdy nenosil. Dnes tobě se vydávám, neb už mne zmáhají léta."
Harald měl na paměti matčina slova, přesto však nemohl dopustit, aby to skaldovi
prošlo jen tak. A tak vynesl rozsudek. Eyvind nosil velký, nádherně tepaný zlatý
náramek zvaný Zemní, protože před dávnými věky byl nalezen v zemi, ztracen či
odhozen nějakým dávno zapomenutým náčelníkem. Harald prohlásil, že ten náramek
přijme jako odškodné. Eyvind neměl na vybranou. A takto děl, když náramek
odevzdával:
"Doufal jsem, že ty,
kdo mořské koně krotíš,
a já budeme přáteli,
že mezi námi nastane smír.
Leč nyní jest tvým
náramek, jenž býval mým,
přede mnou míval ho otec můj,
a před ním mí předkové od věků."
Nikdy více už se ke králi znovu nepřiblížil. Ale jak varovala Gunnhilda, jeho
verše letěly z jednoho konce Norska na druhý a nikdy nezemřou.
Přesto nebyl Harald tvrdší, než považoval za nezbytné. Naopak, když mu lidé
projevili dobrou vůli, oplácel jim stejně a často i celkem štědře.
Jednu dobu v tom ponurém létě dlel král právě na Hardangeru, když tam připlula z
Islandu kupecká loď. Vezla ovčí kůže. Kapitán slyšel, že tady žije hodně lidí.
Jenže se zdálo, že kůže, které nabízí, nikdo nechce. S králem se kupec setkal
již předtím, a když teď zjistil, že je tu, vyhledal ho a naříkal, jak těžce jdou
obchody. Harald se usmál a přislíbil, že se přijde podívat. Plně obsazená karfi
doveslovala s králem ke kupecké lodi, kotvící ve fjordu. Když král viděl, že na
zboží není nic špatného, otázal se, jestli by mu kupec jednu kůži dal. "Ano,
pane, i víc, chceš-li."
Harald si vzal jedno huňaté šedivé rouno, přehodil si ho přes ramena a vrátil se
na karfi. Ještě než karfi odrazila, celá posádka si nakoupila po ovčí kůži.
Během několika příštích dnů si pro kůže přišlo tolik dalších, že na polovinu z
nich se nakonec ani nedostalo.
A od těch dob už napořád nesl tento král přídomek Harald Šedé rouno.
Gunnhilda mezitím sledovala - když byla sama - co se stalo v úžinách a na moři.
Hrutovy lodě se střetly s loděmi jakéhosi vyhnance jménem Atli. Začal lítý boj.
Atli sice zabil Ulfa, ale Hrut nakonec smrtelně zranil Atliho. Vítězům se
dostalo bohaté kořisti, nádavkem získali dvě skvělé lodě a následně vypluli přes
Balt na viking.
Sotiho nenašli. Ten otočil lodě a vrátil se zpátky do Norska. Vlaštovka to
viděla.
Jako každý jiný urozený majitel velké domácnosti se i Gunnhilda čas od času
potřebovala přesunout někam jinam, aby se v jejím domě mohlo uklidit a vyvětrat.
Tentokrát jela na Limgard, kde přebýval její syn Gudrod.
A právě u Limgardu přistál Soti. Přišel k němu Óg-mund, ani neřekl, od koho je,
a rovnou spustil: "Budeš tu dlouho?" zeptal se ho.
"Myslím, že tak tři dny, než se dám dohromady," odpověděl Soti. "Pak odplujeme
do Anglie a dokud Norsku povládne Gunnhilda, nikdy se nevrátíme."
Gunnhildin poskok prohodil pár nicneříkajících slov a odkvačil ke královně.
Sdělil jí, co Soti zamýšlí. Požádala Gudróda, aby Sotiho chytil a zabil. Těžce
poškodil jednoho mého přítele, tvrdila mu. Gudrod se vcelku ochotně vydal se
skupinou válečníků za Sotim, chytil ho, odvedl na pevninu a pověsil.
Veškerý náklad poslala Gunnhilda do Byfjordu.
V době žní - a znovu to byly hubené žně - se vrátil Hrut obtěžkán lupem. Král
Harald ho přijal vstřícně a se zájmem si vyslechl vyprávění o jeho činech.
"Pane," uzavřel to Hrut, "vezmi si z toho, čeho jsem nabyl, co se ti zlíbí."
Rozjařený král si vzal třetinu. Teď už měl Hrut na jeho dvoře vskutku vysoké
postavení.
Gunnhilda Hrutovi sdělila, jak se jí podařilo odstranit Sotiho a jak Hrutovi
zachránila dědictví. Velmi jí děkoval a daroval jí polovinu toho, co mu zbylo.
Stránka 183
Když později osaměli, vyjádřili si vzájemně ještě další díky.
A tak minula zima.
V
Ale jak se dny dloužily, padly na Hruta chmury. Stále častěji vysedával mezi
svými druhy, ponořen do mlčení, a dokonce ani s Gunnhildou už toho moc
nenamluvil.
Sníh roztál, potoky hučely, v záplavě jasné zeleně se rozvíjely pupeny, na vlhké
trávě jiskřilo slunce, nebe se zaplnilo tlukoucími křídly a křikem tažných
ptáků. Kdykoli se Hrut mohl uvolnit od svých povinností, chodíval ven.
Po týdny to Gunnhilda jen pozorovala, aniž k tomu něco řekla. Tohle předvídala
už od začátku, myslívala na to se smutkem v duši, den ode dne sklíčenější, ale
nepřiznala to ani sama sobě. Tady působily jiné čáry než ty, jež byly vlastní
jí.
Jestliže se však dál bude chovat, jako by se nic nedělo, stane se to, co se má
stát, bez ní, a takovou porážku
a pohanu nestrpí. Přišel den, kdy spolu s Hrutem seděli na jejím výsostném místě
a kolem nebyl nikdo než služebnictvo. Ti to uslyší a co uslyší, to také
roznesou, ale v tuto chvíli jsou pro ni svědci dokonce lepší. Jen ať nikdy
nikomu ani náhodou nepřijde na mysl, že snad plakala či žadonila.
Seděl a zíral do ohně. v ruce netknutou číši medoviny. Venku burácel vítr a
šuměl déšť. Vzchopila se a sebrala veškerou sílu. "Máš nějaké trápení?" otázala
se.
Dál upřeně zíral do poletujících plamenů, ani nevzhlédl. "Jak praví jedno rčení:
Špatně jí ten, kdo cizí chléb jí"
"Chceš se vrátit na Island?"
Teď se na ni konečně podíval. Tvář i hlas ožily. "Ano!"
Musela zhluboka nabrat dech, než se zeptala: "Máš tam nějakou ženu?"
Viděla, jak ztuhl. ..Ne." odpověděl přiškrceně. "Nic takového."
Na kratičký okamžik měla pocit, jako by dostala facku. Jeho posádka přece ví a
odtud i ona sama skoro od začátku věděla, že je na Islandu zasnouben s krásnou
dívkou, Unnou Mórdardottir. Svatba byla odložena o tři roky - právě o tu dobu,
co bude v cizině. Zatajila mu, že to ví. Dalo se pochopit, že se jí to stydí
říci. Jenže dnes, kdy ještě neuplynula ani polovina stanovené doby, jí lže.
Nechce si rozzlobit královnu, která je pro něj tak užitečná? Nebo se mu nechce
takové staré čubce svěřovat svá nejtajnější přání?
"Tomu ani nemohu uvěřit," řekla chladně. Pak už mluvili jen poskrovnu, on značně
rozpačitě a brzy odešel. Po celou noc sotva oka zamhouřila.
Zrána předvedla světu kamennou tvář. Hrut byl rozhodnut vyhledat krále. Bude
muset počkat, až se zase začne vyplouvat na moře, a jejich včerejší rozhovor na
něj těžce doléhal. Gunnhilda si zajistila, aby u krále byla rovněž.
Počasí bylo nádherné. Otevřenými dveřmi proniklo dovnitř slunce a pozlatilo mu
vlasy. Rázným krokem předstoupil před krále a pozdravil ho: "Dobré ráno, pane."
"Copak chceš teď, Hrute?" otázal se s úsměvem Ha-rald.
"Přišel jsem tě, pane, požádat o svolení odplout na Island."
Král svraštil čelo. "Jsi tam snad váženější než tu?" zavrčel.
"To ne," nenechal se Hrut zastrašit, "ale každý musí přijmout osud, který mu byl
přisouzen."
"Je to jako přetahovat se o lano s těžkým chlapem," ozvala se ze svého místa
Gunnhilda. "Nech ho, ať si dělá, co chce*"
Harald nemohl než svolit. Ostatně věděl, že Hrut nikdy neměl v úmyslu se v
Norsku usadit. I já jsem to věděla, pomyslela si Gunnhilda, i já. Jen jsem
nečekala, že konec nastane tak brzy, vlastně jsem si konec vůbec nepřipustila.
Hrut králi a královně poděkoval. Slíbil, že bude vždycky velebit jejich
laskavost a štědrost. "Dohlédnu, abys na cestu dostal tolik zásob, kolik budeš
potřebovat," slíbila mu Gunnhilda. Muži se na ni udiveně podívali. Po dvou
nuzných žních truhly se zrním rozhodně nijak nepřetékají. Ale nikdo se nedovážil
něco namítnout.
Na tohle nikdy nezapomene, pomyslela si Gunnhilda.
A, ano, pomyslela si vztekle, až zaskřípala zuby, taky pošlu něco na památku té
dívce, pro niž tak zahořel.
Hrut se strýcem Özurem se začali kvapně chystat na cestu. Özurovi se sice dařilo
dobře, leč i on cítil, že ho to táhne domů. Během několika dnů byla loď i
posádka připravena.
Hrut právě procházel městem - šel se rozloučit s králem a přáteli - když se
davem propletl Ogmud, přitočil se k němu, zatahal ho za rukáv a zašeptal, že si
královna přeje, aby ji navštívil. Nebude to prý trvat dlouho. Královna
ví, že chce chytit odliv. Přikývl - ani ho to nepřekvapilo - a šel s ním rovnou.
Stála sama v dlouhé komnatě mezi těmi podivuhodnými závěsy. Na okamžik se na
Stránka 184
sebe zahleděli. Pak zvolna vykročila. Do ticha slabě zašustily sukně. Na lavici
cosi leželo - zvedla to a přinesla mu to. "Tady máš ode mne dárek, zlatý
náramek," řekla. Náramek byl silný a krásně tepaný. Vzala ho za ruku a přetáhla
mu ho přes zápěstí.
"Mám od tebe už mnoho skvostných darů," poznamenal.
Zvedla ruce, objala ho kolem krku a přitáhla si jeho hlavu. Voněl solí a mořským
větrem. Knír dal polibku slanou příchuť. Ale jeho rty se nepohnuly. Pustila ho,
o krok ustoupila a tiše řekla: "Je-li moc, kterou nad tebou mám, tak velká, jak
si myslím, pak tě zaklínám, aby ses nikdy nestal mužem té ženy na Islandu, za
níž tě tvé srdce žene. Ale s jinými ženami budeš možná vycházet vcelku dobře. A
teď bude zle nám oběma, neboť tys ve mne neměl důvěru."
Pokusil se o úsměv, potřásl hlavou, zamumlal pár zdvořilostí a odešel. Když
vyšel ven, uslyšela jeho smích. Tolik se radoval ze své svobody, že nic nedal na
zlou sud-bu. Gunnhilda osaměla.
Od ní si to Hrut rázoval rovnou do síně a znovu poděkoval králi Haraldovi. Král
mu popřál šťastnou cestu. Nato se Hrut vrátil na loď.
Ona bude sledovat, co se děje, lapat zprávy z Mandu, jako chytá zprávy odevšad.
Mezitím své myšlenky odpoutala od Hruta - víceméně - a zaměřila se na podporu
snah svých synů.
VI
Hořký žal však ještě zcela neodezněl, když se s nimi sešla. Přišli do Byfjordu a
- jak byli zvyklí z Dánska a ona doufala, že v tom budou pokračovat - sešli se u
ní doma.
Za zdmi burácela další bouře dalšího špatného roku, na střechu bubnoval déšť a
kroupy. Blesky se jenjen míhaly, po neviditelné obloze rachotila hromová kola.
Vyřezávaní draci na to mohli jen cenit zuby.
Povstala a postavila se před ně, jiskřička ohně v šeru. Její slova šlehala jak
bič: "Co hodláte dělat s tím vaším kralováním v Thraandheimu? Nosíte jména králů
jako vaši dávní předkové, ale máte jen pár mužů a nemnoho země, zato mnozí se s
vámi dělí o sklizeň. Na východě ve Vikinu sedí Tryggvi a Gudród. Ti snad mají
určitá práva, jsou z rodiny. Ale Sigurd Jarl vládne celému Thraandlawu. Nechápu,
jak jste mohli dopustit, aby tak rozlehlému království vládl někdo jiný než vy.
Připadá mi podivné, že se v létě vydáváte na vikingy do ciziny a tady doma
necháváte nějakého jarla rozkrádat dědictví po vašem otci. Pro vašeho děda
Haralda," - podívala se na svého nejváženějšího syna - "po němž se jmenuješ, by
bylo maličkostí obrat nějakého jarla o zemi a život; ten sjednotil celé Norsko,
vnutil mu svou vládu a udržel si ho až do staří."
Mladší muži se zakabonih. Harald Šedé rouno rozvážně pravil: "Matko, není tak
snadné podříznout Sigurda Jarla jako nějaké dobytče. Je z urozeného rodu, má
řadu mocných příbuzných, je oblíbený a moudrý. Myslím, že kdyby zjistil, že mu
od nás něco hrozí, povstali by Thraanďané jako jeden muž. My bychom tím nic
nezískali, jen by nás to poškodilo. A pochybuji, že by se tam někdo z nás mohl
usadit, aniž by se musel strachovat o život."
Gunnhilda měla řešení i pro takový případ. "Pak se do toho pustíme jinak,
nebudeme se tam tlačit tak zhurta. Až přijde podzim, Harald a Erling pojedou do
Severního Moerru. Já pojedu s nimi. Tam zjistíme, co se dá dělat, a pak se
společně poradíme."
Probrali to ze všech stran a nakonec to odsouhlasili.
VII
Sigurd Jarl měl bratra jménem Grjotgard. Ten byl mnohem mladší, mnohem méně
vážený a neměl ani žádné významné postavení. Nicméně měl celkem početnou družinu
válečníků a každé léto vyrážel na nájezdy.
Král Harald poslal k Sigurdu Jarlovi poselstvo s hojnými dary a slovy plnými
přátelství. Vzkazoval, že jeho přáním je navázat s ním stejně dobré vztahy, jaké
panovaly mezi jarlem a králem Haakonem. A tak zve král Harald Sigurda na
návštěvu, ať se jejich přátelství upevní.
Jarl přijal poselstvo dobře, ochotně převzal dary a nazpátek poslal dary stejně
cenné a slova stejně vlídná. Nicméně pravil, že ke králi jít nemůže, protože má
příliš mnoho práce.
Od Sigurda Jarla se poselstvo odebralo za Grjotgar-dem, přineslo mu stejné dary
a stejné pozvání. Grjotgard odpověděl, že on na návštěvu přijde.
Jistě, pomyslela si Gunnhilda, když se to dozvěděla, Sigurd je stejně protřelý a
ostražitý jako vždy. Jenže zestárl a bezohledné mládí mu šlape na paty.
Již na sklonku téhož dne dorazil Grjotgard do síně v Severním Moerru. Král
Harald, král Erling a královna Gunnhilda ho pozvali dál tak srdečně, že to tak
bezvýznamného muže dočista zmohlo. A k tomu všemu - jako by ho shledávali
moudřejším ostatních - ho přizvali na poradu, kde probírali mnoho velkolepých
počinů.
Stránka 185
Netrvalo dlouho a byl zralý na to, co tím celou dobu sledovali. Znovu a znovu mu
říkali, jak nespravedlivě ho Sigurd Jarl omezuje v jeho konání, jak mu brání v
rozletu... Ale kdyby se Grjotgard spojil s nimi, stal by se jarlem namísto svého
bratra a patřilo by mu vše, na čem zatím sedí Sigurd.
Výsledkem bylo, že Grjotgard šel domů obtěžkán dary, s tím, že nespustí Sigurda
z očí a dá králi vědět, až se naskytne nějaká vhodná příležitost.
A znovu Gunnhilda vyčkávala.
Ve srovnání s tím, co všechno už za svůj život učinila, jí toto připadalo
naprosto nicotné. Ještě než napadl první sníh, přišla od Grjotgarda zpráva.
Sigurd Jarl si sice dříve vydržoval velkou družinu, jenže je to nákladné, takže
když mu teď Eirikovi synové nabízejí přátelství, vystačí si s několika málo
strážnými. Nyní objíždí své državy. Zakrátko bude v Óglo dole ve Stjoradale.
Není lepší příležitost, kdy ho přepadnout.
Král Harald s králem Erlingem a čtyřmi plně obsazenými válečnými veslicemi se
vydali na cestu. Dopluli k Thraandheimsfjordu a za svitu hvězd pokračovali dál.
Grjotgard a jeho Vikingové se s nimi sešli na místě, kde králové přistáli, a
vedli je dál.
Pozdě v noci dospěli na dvorec, kde jarl nocoval. Psi se rozštěkali a muži se
probudili, ale tou dobou už to bylo jedno. Dům obklíčili válečníci vyzbrojení
kopími a pochodněmi a zapálili ho. Zeny, děti a otroky nechali vyběhnout, avšak
všechny svobodné muže, kteří se pokusili uniknout, povraždili.
Vysoko burácel ten oheň. Světlo plamenů se odráželo na kovu a míhalo se na
vlnách dýmu, překrylo blednoucí hvězdy a vytratilo se až ve tmě borovicového
lesa. Trámy praskaly a propadaly se a k nebi létaly vějíře jisker. Než přešlo
dopoledne, plameny pohasly a nakonec zůstal jen popel, uhlíky a pár ohořelých
kostí. A odporný zápach.
Harald s Erlingem se vrátili do Severního Moerru. Grjotgard považoval za
nejmoudřejší jít s nimi.
VIII
Nebylo zapotřebí žádného věšteckého umění, aby se dalo očekávat, že se
Thraanďané rozzuří, až se dozvědí o Sigurdově smrti. Jenže oni se nejen bouřili,
oni se rychle a řádně připravovali na válku, a to Eirikovy syny zaskočilo. Ze
všech krajů se scházeli muži vybavení zbraněmi
a jídlem. Na vodu byla spuštěna kdejaká loď, která se jen dokázala udržet na
hladině. Shromáždění muži provolali svým jarlem a vůdcem Sigurdova syna Haakona.
Ten vyrazil s vojskem a loďstvem rovnou na jih. Haraldo-vi, Erlingovi a
Grjotgardovi nezbylo než se stáhnout do Raumsdalru a Jižního Moerru.
Harald s matkou se shodli, že nebýt Haakona, nic takového by se nemohlo stát.
Vypadalo to, že nový jarl má znalosti, moudrost, schopnosti i podmanívost svého
otce a oheň mládí z něj dělá nepřítele ještě nebezpečnějšího. "Ten stojí za to,"
poznamenal s hraným úsměvem král. Gunnhíldě uklouzl lehký povzdech. "Přála bych
si mít proti sobě někoho, kdo by za to stál méně." Zvedla hlavu. "Nu což, takové
vojsko si nemůže držet příliš dlouho. Brzy se budou muset rozejít do svých
domovů. Budeme vůči němu postupovat stejně jako vůči jeho jmenovci - bederně
pustošit Thraandlaw ve vnitrozemí stejně jako z moře a nedáme mu pokoje, dokud
se Haakon buď nevzdá, nebo neskončí stejně jako otec."
Haraldovi ani nepřišlo divné, že použila slůvko 'my'. A tak plynuly měsíce,
přešla zima, znovu nastalo jaro - už to byl rok, co Hnit odešel - a pak přišlo
léto a s ním další ubohé žně i rybolov, podzimní bouřky a vichřice a s nimi
ztroskotané lodě a utopení lidé, další zima, tentokrát třeskutý mráz a další rok
stejně nuzný a bezútěš-ný jako ten předcházející. Nemálo šarvátek proběhlo mezi
královskými a jarlovými vojáky, větších i menších, krev, rabování, požáry, a nic
moc z toho.
Ty nájezdy často vedl ten či onen Eirikův syn, ale ne vždy. Měli každý dost
svých starostí. A kromě toho měli ve zvyku jezdit v létě na vikingy. Do ciziny
je hnalo něco víc než jen vztek a nutkání být v pohybu. Potřebovali lup,
potřebovali zajatce na prodej, potřebovali cokoli, co se dalo ukořistit. Nikdo z
nich neměl tak velké území, aby z toho mohl uživit svůj dvůr a družinu, o
honosném královském vystupování nemluvě, a o to horší to bylo v těch
zlých letech. Daně od krále Gudroda a krále Tryggviho jim trochu pomohly, ale
nestačily. A pod vládou Haakona Jarla Thraandlaw nejenže nic neplatil, ale navíc
odřízl Eirikovce od Haalogalandu, lofotenských rybářských oblastí a Finské marky
se vším, co se tam dalo vytěžit.
Pravda, oni sami taky neposílali nic Haraldovi Mod-rozubovi, ani neuznali jeho
svrchovanost. Dánský král byl sice rozezlen, ale zatím nezasáhl. Měl plnou hlavu
jiných starostí: své království, postupující křesťanizaci, šlechtu a svobodné
sedláky, kteří se mu vzpírali, vztahy a obchody s Polskem a územím ovládaném
Vendy, kvůli nimž zbudoval pobřežní pevnost obsazenou nejlepšími válečníky, Góty
Stránka 186
na hranicích Hallandu, Skaaney a Blekingu a za nimi mocného švédského krále a k
tomu Ottu, císaře Svaté říše římské, který sice zestárl, ale jehož průbojný syn
stejného jména byl nedávno korunován spolucísařem a choval dalekosáhlé mocenské
touhy. Modrozub může docela dobře jednoho dne shledat, že potřebuje Norsko jako
spojence.
Rod Eirika Krvavé sekyry už na tom byl hůře než teď, pomyslela si Gunnhilda. A
bude lépe.
Vedla svou domácnost. Když byla doma a Harald Šedé rouno pryč, řídila HSrdaland.
Cestovala. Radila synům, opatrně, aby to nepřeháněla. Snovala své sítě donašečů,
špehů a vyzvědačů do hloubky i do šířky, hustěji a hustěji.
Ne všichni ti. kdo ji zpravovali, byli prostí a nuzní, ne všichni přicházeli
potají, dokonce ani většina ne. Moře-plavci, svobodní sedláci, kupci,
řemeslníci, pastevci, lovci jí často donášeli drby, protože znala způsob, jak je
odměnit. Královští správci, hersirové, bohatí statkáři a někdy jejich ženy jí
hodně řekli, ať už ji měli rádi nebo ne, protože věděla, jak s tím každým vést
rozhovor či jak mu dát na srozuměnou, že její zášť by jim vynesla jen žal. A
lidé všeho druhu a postavení jí sdělovali novinky, protože si navzdory všemu
mysleli, že pro zemi bude nejlepší jí to říci.
A tak koncem toho druhého léta zakotvil v Byfjor-du Arinbjorn Thorisson a s
celou posádkou se odebral do síně. Byl chladný, pošmourný, větrný den, borovice
hlasitě sténaly, vrány létaly nízko. Předem byli vysláni poslové a Gunnhilda se
rozhodla hosty přijmout. Usedla na výsostné místo, ozdobená zlatem, stříbrem a
jantarem, a usmála se na větrem ošlehané muže, kteří před ni předstoupili.
"Vítejte," pravila co možná nejvřeleji. "Muselo se vám už donést, že se král
Harald ještě nevrátil ze západního vikingu. Zatím tu zůstaňte, udělejte si
pohodlí, odpočiňte si a nasyťte se, neboť shledávám, že máte za sebou těžkou
cestu. Je od vás hezké, že jste přišli." - tak daleko na jih od Sygnafylki. V
minulých dnech Arinbjorn pobýval tam, na svém panství. Cestou ze severu plul
kolem, a tak zaptel rovnou tohoto fjordu.
Na ostře řezaném obličeji naskočily ustarané vrásky. "Obávám se, že mám pro
krále špatné zprávy. Snad Thor - Kristus dali, aby ho nestihlo neštěstí.''
Ukazovák udělal na mohutné hrudi znamení podobné kříži, i když to mohlo být
zrovna tak dobře kladivo.
Myslí to vážně, uvědomila si Gunnhilda. Arinbjorn dostál svým přísahám a stojí
při svém pánovi. Ano, věděla i to, že se nezřekl svého islandského přítele a že
mu Egil Skallagrimsson poslal dlouhou báseň plnou chvály a díků. Vlastně ji sama
slyšela od jednoho mořeplavce, kterému nařídila verše přednést a slíbila mu, že
se mu nic nestane. Když je přednášel, prožíval je celým srdcem. Byl to ten
nejcennější dar, jaký kdo může někomu dát, protože tento dar přetrvá a
Arinbjornovo jméno s ním,' dokud se verše budou vyprávět. Ale tohle teď musí jít
stranou. Musí, i kdyby jen kvůli synům. Na její radu nechával Harald Arinbjorna
převážně doma. Tak měl král v těch krajích silného náčelníka, o němž se všude
dobře smýšlelo, který ho podporoval a hovořil v jeho prospěch.
"Nestihlo," sdělila Gunnhilda Arinbjórnovi. "Vydobyl
si bohatou kořist, ale pak ho zdrželo počasí. Ted je na moři a zakrátko by měl
dorazit."
Arinbjorn se na ni úkosem podíval. Svaly na mohutném těle se maličko napjaly.
Bylo zjevné, že přemítá, jak se to dozvěděla. "To rád slyším, královno,"
odpověděl rozvážně.
Jen mávla rukou. "Pojďte, posaďte se všichni. Oslavíme to." I když byl tento rok
stejně nuzný jako léta předtím, vždycky si zajistila, aby měla ve špižírnách
dostatek. Ženy přinesly pivo a medovinu. Královi muži a hosté si posedali na
lavice a vyptávali se jeden druhého, co se kde děje, a Gunnhilda nechala
rozhovor volně plynout, až byly rohy vypity a znovu naplněny. Nato stručně
nařídila: "Vyprávěj mi svůj příběh od začátku až do konce, Arinbjbrne."
Sedě na čestném místě, maličko se nadzvedl. Námořníci, lesáci, sedláci,
válečníci, velitelé a soudci - jeho skrovné řečnické umění na to stačit bude.
"Dobrá, královno," odpověděl, jak mi král nakázal, sebral jsem vojsko a lodě.
Hádám, že královna ví, že jsme měli na Thraanďany tvrdě udeřit na zemi i na
moři. Přísahám, že na mé lidi je spolehnutí. Myslel jsem si, že Thraanďany
překvapíme. Ale Haakon Jarl musel mít někde špehy."
Ano, to určitě má, pomyslela si Gunnhilda, i když netušila kolik a jak bystré.
Je to lišák - ne, havran, Odinův černý pták, zlověstně chytrý, pronikavého zraku
a bleskurychlý, když jde o to, varovat své hejno.
"Táhli jsme údolím horního Dalu na sever a najednou nás napadli," pokračoval
Arinbjorn. "Nebylo jich příliš mnoho. Svobodní sedláci z okolí, jak jsme
usoudili. Odrazili jsme je bez nějakých ztrát. Oni se dali na ústup a my jsme je
Stránka 187
pronásledovali. A najednou jsme se ocitli v nějaké roklině. Oni tu krajinu
znali, my ne. Ze zalesněných svahů se na nás vyhrnuli jak včelí roj. Jen taktak
jsme se prosekali ven a ti, kdo přežili, uprchlí. Držel jsem chlapy pohromadě,
jinak by se naslepo rozprchli a oni by je štvali
jako zajíce. Nakonec jsme se dostali na pobřeží. Tam na nás měly čekat lodě - až
splní svůj úkol. Avšak polovina lodí byla ztracena. Haakonovo loďstvo je
polapilo v úžině mezi dvěma ostrovy, stejně jako jeho pěší sekerníci chytili
nás."
Zprudka vydechl, až to zasyčelo jako vítr hvízdající kolem střechy. "Je mi líto,
že ti přináším takové zprávy, paní, ale pravda je pravda."
"Je dobře, když muž hovoří otevřeně a jasně," odvětila Gunnhilda. "Zítra si
možná pohovoříme chvilku o samotě."
Nečas polevil, ale když se u ní doma sešli, mlha ještě vířila a srážela se.
Plameny zápasily s vlhkem a tmou. Pokynula mu ke křeslu a sama usedla proti
němu. Na stolku mezi nimi stály skleněné poháry a láhev cizokrajného vína.
Chvalořečila mu, velebila jeho chrabrost a věrnost a tak mu lichotila a dorážela
na něj, až z něj zábrany spadly.
"Královno," začal ztěžka, ,já nevím, jestli dokážeme Haakona Jarla porazit.
Opravdu nevím."
"Udoláme ho," odvětila, aby ho povzbudila k další řeči.
"Dřív to udolá nás. Ano, Thraanďané trpí, ale stejně tak zbytek Norska."
"Svobodní sedláci reptají, ale ti reptali vždycky a vždycky budou."
"Jde o něco víc. Chtěl jsem králi říci..." Arinbjorn se odmlčel.
"Řekni, ale nejdříve to řekni mně. Tady k sobě můžeme být upřímní. Myslím, že ti
mohu pomoci vymyslet, jak mu to nejlépe předložit před stovkami zvědavých uší."
Arinbjorn přikývl, narovnal se v ramenou a chvatně, až se zajíkal, ze sebe
vysypal: "Letos na Gulském tingu... Totiž - jasně a přede všemi nebylo řečeno
nic. Ale mezi lidem se toho napovídalo. Tu a tam, tady a onde jsem něco málo
pochytil. A mluví o tom všichni! Týká se to -
snad povstání? A co všechno jsem asi ještě neslyšel díky tomu, že se ví, že jsem
člověk krále Haralda."
Nicméně alespoň něco, alespoň natolik mu důvěřují, pomyslela si Gunnhilda. Tím
lépe. "Kohopak by tedy chtěli za krále? Haakona Sigurdarsona?"
"Ne, jistěže ne. Tuto výsadu přiřkl bůh rodu Haralda Krásnovlasého. Ale, no,
povídalo se, že na jihovýchodě žijí dva jeho vnuci a že ještě více v klidu si
žije v Hrin-gariki Sigurd Obr ... Královno, já nemám nic proti králi Tryggvimu
nebo králi Gudródovi, nic. Říkám jen, co jsem slyšel, nad čím se lidé
pozastavují."
Gunnhilda přikývla. Nijak ji to nepřekvapilo. Smutné na tom bylo to, že to říkal
právě tento muž. "Je to určité varování, to ano," poznamenala, "stejně jako
kašel může věstit něco horšího."
Arinbjorn si dodal kuráže a mluvil dál. "Řekl bych, že nejspíš zhoubnou nemoc,
královno. Příliš mnoho Norska živoří, hladoví, truchlí, zuří. Dokonce jsem
slyšel říkat, že se na Eirikovy syny lepí smůla, že se jim pohanští bohové
mstí."
Nedokázala potlačit zlost a spolknout hořkou žluč. "Jak se jen opovažují!"
Arinbjorn se ztěžka pachtil dál houštinou slov.
"A mluví tak nejen ti prostí, královno. I urození. To ostatně ty a tví synové
určitě víte lépe než já." A pak to z něj najednou vyletělo: "Proč dosud ani
jeden nemá královnu? "
"Dosud nenašli žádnou, která by byla této cti hodná," odpověděla Gunnhilda. Co
jiného taky na to říct?
"Žádný dům neshledali tak důvěryhodným," odtušil ten, kdo tak často riskoval
život. "Není-liž pravda, královno? Kolika velkým domům mohou ještě důvěřovat?
Byl by holý nerozum dvořit se dívce, jejíž otec nápadníka nenávidí."
"Já vím," odvětila vyrovnaně Gunnhilda. Stejnými slovy varovala své syny ona.
"Odpusť, královno. Přehnal jsem to."
Uštědřila mu žalostiplný úsměv. "Ty ne. Naopak, tobě děkuji za upřímnost. Tvá
slova se nedostanou za tyto zdi. Ale já na to nezapomenu."
Povzbuzen, šel přímo k věci. "Královno, na obou stranách znám muže, kteří by
ochotně dělali prostředníky při smírném vyjednávání."
"Uvidíme," odpověděla Gunnhilda.
Promyslí si to.
Ještě než se Harald vrátil, připlula do přístavu loď z Orknejí, tuto sezónu
pravděpodobně poslední. Kapitán Gunnhildě sdělil, že Ljot Thorfinnsson Jarl je
mrtev.
Skoti o to usilovali dlouho a vytrvale. Když Ljot objížděl Caithness, vytáhl
jich na sever proti němu celý houf. I když byli v přesile, Ljot svedl bitvu a
Stránka 188
zahnal je na útěk. Mnoho jeho mužů - pokud vůbec přežili - však utrpělo vážné
zranění, jeho samého nevyjímaje. Zpátky na ostrovy ještě doplul, ale rány se mu
podebraly, zachvátila ho horečka, nějaký čas blouznil na lůžku a brzy zemřel.
A znovu se Gunnhildina dcera stala vdovou. Nikdo další ji už o ruku nežádal.
Muži si mezi sebou šeptali, že s ní kráčí zhouba.
IX
Gunnhilda přemítala, zda bohové bojují mezi sebou o moc nad člověkem nebo o
vlastní přežití.
Kristus, vítězící všude až po území Maurů a Arabů, je teď vyhnal z Dánska a
dotíral na východ. Ano, za jeho zády ještě přežívali na západních ostrovech, ale
jakmile jejich mateřská země padne, budou ztraceny i tyto výspy, a možná ještě
dříve. Ano, Gótové o něm zatím vědí jen málo a Švédové ještě míň. Jenže tyto
národy on může v klidu nechat v jejich posvátných hájích, u těch jejich krvavých
kamenných oltářů a beze spěchu si je obklíčit
přes Norsko. A jen co si obsadí tuto tvrz, bude mu zbytek Severu už volně
dostupný. Drobné pevnůstky tu už má.
Bohové se brání ze všech sil, za zbraně mají počasí a své uctívače. Zastavili
ho. Na jak dlouho však? Ale na druhou stranu - je-li Kristus všemocný, proč jeho
válečníci nesmetou všechno, co se jim postaví do cesty?
Pravda, její synové nejsou svatí. Bojovali za církev hlavně proto, že viděli -
to ona je to naučila vidět - jak dokáže srazit hrdé. svobodné muže na kolena
králi k nohám a sklonit hlavu. Erling z nich všech ctil Boha nejvíce, ale i jeho
zápal ochladí, když zjistil, jak mizivého vítězství zatím dosáhli. Co když je to
tak, že Kristus odmítá takovým křesťanům pomoci? Jenže proč by pak pomáhal
takovým, jako je Harald Modrozub? Znala dánského krále příliš dobře na to, aby
věřila, že jeho víra je ryzejší než víra Haralda Šedého rouna.
A co když mají pravdu ti pohané? Ti by byli klidně ochotní začlenit Krista do
Aasgardu a obětovat mu stejně jako všem ostatním. Je možné, aby byl s těmi bohy
spřízněn, ale jako někdo, kdo usiluje o jejich svržení - jako další Loki?
Gunnhilda už zažila tolik podivného, že věděla, že nic neví. Otřesné však bylo
pomyšlení, že nikdo neví a nikdy vědět nebude. Nešť, nenechá se tím oslabit,
naopak, bude svůj boj bojovat dál. Cítila v zádech, že ji tlačí čas, který jí na
vlasy vdechl jíní.
Proti Haakonovi Jarlovi selhal jak meč, tak žalm. Ona má svou cestu, starodávnou
cestu.
Před více lety, než aby se jí to chtělo počítat, touto cestou vyhledala
Rögnvalda Kostnatého a zařídila, že zemřel. A to byl čaroděj. Haakon je jen
pohan. Bude ho stíhat stejně jako Rögnvalda, jen ne jako vlaštovka, ale jako
stín, zatímco ona sama bude bdít v těle z masa a kostí připravená čarovat.
Slunce už se začínalo stáčet: předzvěst krátících se podzimních dnů. Nadešla
noc, kdy vycházejí přízraky
a tajemné bytosti do kraje. Lze je slyšet ve větru, zahlédnout v přítmí.

Mihotají se studené modré plamínky, úpějí hroby, lidé pokládají na prahy
křesadla, zalézají do domu a zavírají dveře na závoru.
A znovu Gunnhilda vykázala všechny z domu řkouc, že se zase jednou bude modlit a
rozjímat o samotě. Jestli někdo zaslechne tichou píseň či bubnování, nu což,
jistěže se za takové noci nesou tmou tajemné zvuky. Avšak kdokoli by nad tím
snad hloubal, ať raději drží jazyk za zuby.
A znovu namočila sušené houby. Opět svlékla šaty. Zdálo se jí, že je nějak
chladněji, než bývalo dříve. Ale ona už není tou dívkou s hladkou kůží, vysoko
posazenými prsy a pevným břichem. Rozpustila si vlasy; prošedivělé prameny
zakryly, co se dalo. Přioděla se orlími pery, kočičími spáry a vlčími zuby.
Pojedla posvátný pokrm. Bubnovala a zpívala, tančila a tančila kolem troj nožky,
na níž hořela lampa, s očima upřenýma do plamenů. Když Vidění přicházelo,
odložila bubínek, uchopila stehenní kosti s vyřezanými runami, usedla na
podlahu, kolébala se a vy-zpěvovala: "Haakone Sigurdarsone, zřím tě, slyším tě,
já noční vítr, já zvedající se vítr, já tvá smrt. Neznáš mne, neznáš mne,
protože nevíš, co jsem, já, tvá zhouba, Haakone Sigurdarsone. Hledám tě, hledám
tě, hledám tě..."
Prolétla plamenem.
Po nebi stoupal tenký srpek měsíce, nedaleko zářila bílá bludná hvězda jitra či
večera. Kolem se hnaly cáry mraků. Tu a tam mezi nimi zahlédla pár dalších
hvězd, nevýslovně vzdálených a chladných. Dole se valila země, rozlehlá,
nesmírná a temná, do níž se jako ocelové nože zakusovaly fjordy. Na západě se
třpytilo nepokojné moře. Letěla celou věčnost a přesto čas neplynul, zatímco
Stránka 189
doma se kolébala a zpívala a svíjela se v bolestech.
Před ní se zvedla hradba černých bouřkových mraků. V dáli se leskl velký
Thraandheimsfjord. Slétla dolů k Hladi.
v
Zpoza bouře jí vyjel kdosi vstříc. Černý hřebec s očima jako řeřavé uhlíky tu
cválal na větru, jen za ním hříva vlála. Plášť se za jezdcem třepetal jak
jestřábi křidla. V prchavém světle se zaleskla přilba a brnění. Z kopí kapala
krev. Oblohu prořízl ženský výkřik.
Stín se otočil a zmizel.
Schoulená na podlaze ve svém těle si Gunnhilda později když šedivý úsvit
zaplašil nejhorší děs, vzpomněla, že Haakon Jarl nejčastěji vzývá Thorgerdu
Věčnou nevěstu Rozhodli se snad ti jeho pohanští čarodějšti bohové vyslat toho,
kdo rozhoduje o vraždě, aby střežil posledního člověka, který je ještě chrání?
Zatvrdila se, sebrala sílu a vstala. Chlad ztupil i bolest v kostech. Bez ohledu
na to, jaká pravda se skrývá mimo tento svět, teď nelze jinak než uzavřít mír.
To musí poradit svým synům, a pak je bude učit znovu čekat.
Po celou zimu a ještě i na jaře chodili význační muži, mezi nimi i Arinbjorn,
sem a tam mezi severem a jihem. Jejich vyjednávání nakonec vyústilo v dohodu,
která svár ukončila. Haakon Jarl si v Thraandlawu podrží stejná práva a moc,
jako míval jeho otec Sigurd, a králové budou mít stejnou svrchovanost a daně,
jako míval král Haakon. K tomu se obě strany zavázaly nejsvětějšími přísahami.
Následovala úvaha, že ještě více dobrého by mohlo vzejít ze setkání tváří v
tvář. Jeden z poslů krále Haralda, jakýsi chlápek mrštného jazyka jménem Ógmund,
si vzal Haakona Jarla stranou. Ovšemže žádný Eirikův syn se neobává tu ukázat.
Nicméně řadou Thraanďanů dosud zajisté zmítají zjitřené pocity. Nepomohlo by je
uklidnit a nebylo by ku všeobecnému prospěchu, kdyby naopak velký jarl sešel
dolů, kde bude zahrnut dary a poctami?
Haakon se chvíli zdráhal, ale nakonec vyjádřil souhlas. Od svých zvědů věděl, že
bratři krále Haakona se připra-
vují na další vikingské výpravy, částečně na východ, částečně na západ. A
nejstarší král si u sebe neponechává víc mužů, než nutně potřebuje. Kromě toho
by jakákoli zrada stála Eirikovce všechno, co právě získali. Rychle, aby jim
neposkytl čas na snování nějakých lstí, vyrazil na cestu s dvacítkou rychlých,
dlouhých, plně obsazených veslic.
V Byfjordu shledal všechno připraveno na přijetí tak vznešené, jak bylo
přislíbeno. Až na jednu maličkost - na výsostném místě seděla jen královna
Gunnhilda. Rozvláčně mu vysvětlovala, jak toužebně její syn Harald vyhlížel
tento den a jak krále mrzí, že ho nečekaně odvolaly neodkladné záležitosti. Jeho
jménem však udělá vše, ca je v její moci, aby se urozenému hostu ta cesta
vyplatila.
Haakon měl na paměti, jak velká je její moc, a nebral její slova nijak na lehkou
váhu. Její dům naopak velebil jarla za to, jak jim důvěřuje, když tam Haakon
vstoupil s menším počtem válečníků, než s jakým přicestoval. Ostatně více mužů
by síň ani nepojala. Hodokvas však patřil k těm, na něž se bude dlouho
vzpomínat.
Nikoho nepřekvapilo, když zdrženlivě poznamenala, že pokud mu to bude vyhovovat,
sejdou se zítra mezi čtyřma očima a čas od času se tak mohou scházet i nadále.
Když pak zašel za ní domů, byla obloha bez mráčku, a přesto se vyleštěné stříbro
blyštělo ve světle dlouhých voskovic a na dřevěném tánování se odrážely plameny
hořících svící, v nichž jasně vystupovaly barevné odstíny na závěsech. Dům byl
provoněn hořícími borovicovými šiškami, kterými topili v malém ohništi, a z
ohřívací pánve se navíc šířila vůně kadidla. Víno ve skleněných pohárech jim
přinesly mladé a pohledné služebné. Haakon s úsměvem přijal čestné místo.
"Královna je převelice laskavá," poznamenal. "Její královští synové by mne sotva
pohostili lépe."
"Ostatně soudím, že tě zatím nepohostili nijak," odvětila, hlas jako když kočka
přede.
Na kratičkou chviličku jen mlčky seděli a ostražitě se
na sebe dívali, žena, jíž zůstala v hrdém držení těla, velkých šedozelených
očích a rysech v tváři andělská krása, mladík s orlím nosem, v jehož krátkých
černých vousech se vlnila živá, rozmarná ústa.
"Po pravdě řečeno," ozval se posléze Haakon, stejně opatrný jako ona, "krev, jež
byla prolita... Ale odpusť, tu přece prolili oni."
"I jejich bratři - bratři a mí synové - padli. Ale nyní chovám naději, že mír
mezi námi přetrvá." Gunnhilda oplatila Haakonovi líbezný úsměv, s nímž vstoupil.
"A doufám, že tu naději chováš i ty."
Uchechtl se. "Měli pravdu ti, kdož mi říkali, že jsi pohotová a duchaplná,
královno." Dal si doušek vína a o něco přátelštějším tónem pokračoval: "Tak mne
Stránka 190
napadlo, nemáš-li něco společného s tím, že tu král Haakon najednou není."
"Už včera jsem ti řekla, že se jedná o jakousi záležitost, kterou musel narychlo
vyřídit, neboť tu jsou obavy, aby nepropukl nějaký rodinný svár a nezemřelo
mnoho dobrých mužů a k jeho uchu to dolehlo právě v tuto dobu."
"Hm. Jsem dalek toho zkoumat pravdivost jeho či tvých slov, královno. Sváry
propukají stále a rozhodně je moudré jim učinit přítrž dřív, než přerostou v
krvavé spory, k nimž tak snadno dochází na Islandu. Jak rychle je však ten který
nutno vyřešit, to je přirozeně věc názoru." Podíval se Gunnhildě zpříma do očí a
povytáhl obočí. "I tak se, královno nemohu zbavit dojmu, zda jsi královu úsudku
trochu nenapomohla."
Gunnhilda se dala do smíchu. On rovněž.
"Myslím, že si začínáme rozumět," poznamenala. :,Zde můžeme hovořil otevřeně a
bez zábran."
Přikývl. "Je to lepší než hovořit mlhavě na veřejnosti, kde bychom král či já
nebo oba dva mohli zničehonic shledat, že jsme se dopracovali do bodu, kde
bychom raději nebyli, ale dost dobře už nemůžeme couvnout."
Je stejně chytrý, jak se říká, a možná ještě prohnanější, pomyslela si
Gunnhilda.
"Nemohu popřít, že mí synové jsou tvrdí muži." Do-mýšliví, tvrdohlaví, vzpurní.
"Nemohu mluvit za ně. Ale mohu tě vyslechnout, pokusit se nahlédnout na věc z
tvé strany a v příhodné chvíli... je nasměrovat způsobem, který zná jen žena."
Znovu mu obočí povyskočilo, i když rty zůstaly přísně stažené. "V příhodné
chvíli jim řeknu, o čem jsme jednali, a nabídnu jim svou radu, neboť se jim může
hodit."
"Doufejme, že tě poslechnou," pravil Haakon.
Vyměnili si letmý úšklebek.
Nepustili se rovnou do otázek dosud nevyjasněných jako rybolov a lov tuleňů v
lofotenských vodách, vybírání a dělení finských daní nebo poskytování pomoci a
přístřeší lidem, které buď král, nebo jarl, ale ne oba, vykázali ze země. Pro
dnešek bylo dost na tom se takových záležitostí jen letmo dotknout, a jinak
nechali rozhovor plynout volně jako přátelé, kteří se dlouho neviděli.
"Za léta strávená v Anglii a Dánsku ses hodně naučila, že?" poznamenal Haakon
během rozhovoru. "Skoro bych si přál, aby i mně osud něco takového dopřál - na
chvíli!"
"Jak jsem slyšela, sám často pobýváš v cizině," odtušila Gunnhilda.
"Ach ano, a setkávám se s kdekým od králů po ženy rybářů." A jejich dcery,
pomyslela si Gunnhilda. Kdykoli jim nějaké děvče přišlo nalít, zabloudil
Haakonův pohled k dívčí postavě. "Ale nikdy jsem nepobýval mezi váženými
křesťany jako ty. Nikdy jsem zevrubněji nemluvil s nějakým křesťanským učencem.
A knihy..." Povzdechl si. Možná to bylo upřímné. "Takové zázraky jsou mi
uzamčeny. Učení, které zahrnuje celý svět a sahá zpět až k počátku věků... Ale
ty, ty jsi jednala s biskupy." Do hlasu se mu vkradl úlisný tón. "Sblížila ses s
tím knězem, který si byl tak blízký s mým jmenovcem králem Haakonem."
Kolik toho ví a kolik jsou jen jeho dohady, blesklo jí
nlavou. Zdálo se jí, že v těch očích, skoro stejně měňavých ;ako její, vidí
tančit zlomyslnou radost. "Otec Brihtnoth ; ústil Norsko, protože se král Haakon
odvrátil od Krista." pravila klidně. "Nicméně o tvém otci vždycky dobře smýšlel.
Jako všichni, mé syny a mne nevyjímaje. Zlovolná byla norna, která vstoupila
mezi nás.""Gunnhildo," pravil Haakon s hranou upřímností, "nevytahujme staré
křivdy a chyby, ani teď, ani nikdy jindy, budeme-li ještě někdy mít to štěstí
spolu hovořit. Co kdybychom pokra-: ivali v rozhovoru jako předtím, v klidu a
míru?"
"Ráda." Myslela to vážně.
Ještě ten večer řekla Ógmundovi, ať pro Haakona zajistí do postele na každou noc
nějakou novou, pohlednou dívčinu. Veškeré vlastní touhy potlačila.
Dny míjely a jejich rozhovor se rozvíjel do šíře. Haakon chtěl znát vše, co
věděla o křesťanských zemích a křesťanském učení. Když se ho ptala, pročpak je
vlastně tak silně zaujatý proti Kristu, zachmuřil se: "Vidím, co ta jeho církev
dokáže, paní. Ty to víš taky. Jenže se na to nedíváme stejně."
Nenapadlo ji, že má až takovou starost o stará práva svobodných mužů. Bylo to
prostě tak, že na nich a na starých bozích stojí jeho moc. Ale také, pomyslela
si, jsou pro něj ti bohové stejně významní, jako by si přála, aby byli její pro
ni - kdyby však ještě věděla, co to je, ti její.
"Andělé či Ásové," zamumlala. "Tak přemýšlím, jestli spolu neválčí - ne na
nebesích, ale v našich duších."
Haakon pokrčil rameny.
"Řekl bych, že pro nás, co žijeme na tomto světě, nemají takové otázky žádný
smysl."
Stránka 191
Gunnhilda se ve vzpomínkách vrátila zpátky k jedné loňské noci a usoudila, že
není úplně upřímný.
Ať už si o tom v duchu myslel, co chtěl, občas mluvili i o těch tajemných
věcech. Ona doufala nenápadně zjistit, co jsou ve skutečnosti Mocnosti zač, když
zjevně stojí za ním, a jak by je bylo lze přemoci či přelstít. A on
nepochybně choval podobné naděje ohledně ní. Ani jeden z nich nezjistil nic, co
by mu pomohlo. Přesto si měli dost co říci.
On měl vcelku jasno: Lidé, kteří uvidí svůj vlastní přízrak, vědí, že propadli
smrti, a tímpádem vskutku brzy umírají. Tajuplné písně, které v záři měsíce
kvílí nad mořskou hladinou, ale po zpěváku ani stopy - lidové pověry? Zvuk
dujících rohů, štěkot loveckých psů, dusot koní cválajících na nočním větru -
aasgardská jízda?
Ale zavzpomínali si také na drobné příběhy ze života. Některé, které Haakon
vyprávěl, byly veselé. Při jeho slovech před ní vyvstával děj, jako by tam byla
- jak opilý irský bard spadl do kádě s pivem, a když se konečně vyhrabal na
nohy, z úst mu při zpěvu stříkala pěna. Ale jak přišlo na záležitosti mezi
jejich dvěma domy, byl Haakon zarytě neústupný.
Rozloučili se vesele. "Věřím, že se budeme vídat čas-těji, Gunnhildo," řekl.
"Já také," odpověděla.
Ah ano, pod hranou srdečností si oba toho druhého oťukávali, zkoumali a
hodnotili. Nicméně se ještě nikdy s žádným mužem tak příjemně nepobavila. A jeho
to setkání zjevně těšilo zrovna tak.
XI
Nedlouho poté, co Haakon odešel a Harald se vrátil, zakotvila v byfjordském
přístavu loď z Islandu. Patřila nějakému Arnimu, který sice byl členem královské
družiny, ale často odplouval na Island. V síni vyšlo najevo, že s sebou přivezl
syna jednoho vysokého náčelníka, který si přeje složit králi poklonu. Král
pravil, ať sem toho muže tedy rovnou přivedou. Ogmund, který jako obvykle
postával v koutě a poslouchal, nelenil a pádil to říci Gun-nhildě. A tak když ti
dva vstoupili, seděla na výsostném místě i ona.
Když ten vysoký, širokoplecí mladík v rudé kytlici, modrých kamaších a plášti
lemovaném sobolí kožešinou pružně jako kočka vykročil dopředu, s hlavou hrdě
zdviženou a kadeřemi jantarové žluti vlnícími se kolem obličeje, jejž matně
poznávala, měla už oči jen pro něj. Přinutila se k úsměvu, ale srdce se v ní
sevřelo.
"Olaf Hoskuldarson," uslyšela. "Jeho otec je synem Kola Dalského. Jeho bába z
této strany byla Thorgerda Thorsteinsdottir. Po smrti Kola Dalského se provdala
za Herjolfa a stala se matkou toho Hruta, jehož král a královna znají a jenž
žádal, abychom vyřídili jeho pozdravení."
"Stejně jako mnozí další významní muži, pane," dodal Olaf.
Hrut!
"Buďte vítáni kvůli své rodině i pro vás samotné," pravil král Harald.
"Přátelské jsou vztahy mezi našimi domy." Když chtěl, uměl být stejně zdvořilý a
hovořit stejně vybraně jako každý jiný.
"Ach ano, vítejte," vydechla Gunnhilda.
"Buďte našimi hosty, jak dlouho se vám jen zlíbí," pokračoval král. "Rádi se
dozvíme vše o vás, účelu vaší návštěvy a o tom, jak se vám daří na Islandu."
Gunnhilda se ponořila do vzpomínek. Sbírala novinky odtamtud stejně jako odevšad
jinad. Hrut pojal Unnu Mordardottir za manželku na podzim toho roku, kdy se
vrátil domů. I když s ní jednal laskavě a nechal ji řídit domácnost, jak se jí
zlíbilo, lidé si všimli, že je stále nešťastnější. Mezi sebou se podivovali
proč. Gunnhilda to věděla. Ale navzdory tomu, co jí nakonec provedl, mu nepřála
žal na celý život. Jen ať si časem vezme jinou a s ní ať se mu daří lépe.
"Přijmi čestné místo," pronesl král Harald. Nemusel se na Olafa ani podívat, aby
bylo jasné, koho tím míní. "Popijeme, pojíme a pak..." rozesmál se, "budeme pít
dál."
"Mé nejhlubší díky králi a královně," pravil Olaf
a blýskl úsměvem. "Vždycky jsem slýchal chválu na vaši pohostinnost a
srdečnost."
Gunnhilda si nebyla jistá, jak dalece může jeho slovům věřit. Možná je příliš
mladý na to, aby věděl, jakých přívlastků se jejím synům dostává z mnohých
norských úst. Ať ano nebo ne, nevypadal jako někdo, kdo by se chtěl vlichotit do
přízně. Měl prostě jen dar řeči - možná po matce, lhostejno, kdo to byl.
"Má posádka..." začal Arni.
"I ty samozřejmě ubytujeme dobře," přerušila ho Gunnhilda. Kývla na správce a
Stránka 192
ten se o to obratem šel postarat.
Den se zvolna chýlil k večeru a dvůr poslouchal Olafův příběh.
Ještě za dob krále Haakona přišel Hoskuld do Norska nakupovat stavební dříví.
Islandské lesy, které nikdy nebyly husté, rychle padaly pod sekyrami. Příštího
jara zjistil, že král odešel i družinou na Brennské ostrovy, aby upevnil mír v
zemi, protože podle zákona se norští náčelníci každé třetí léto scházeli k
vyřízení těch záležitostí, které vyžadovaly královský rozsudek. Hoskuld tam šel
taky, stejně jako mnozí jiní. Ze sněmu se stal svého druhu trh, kde se rychle
vyřizovaly všeliké obchody. Hoskuld chtěl nějakou ženu, a tak si jednu koupil od
jakéhosi obchodníka s otroky z Gardariki, který požadoval vysokou cenu, protože
byla krásná, nicméně upozorňoval, že je němá, že nikdy nepronese ani slovo.
Hoskuld si ji vzal s sebou domů. Vyšlo najevo, že byť je němá, je celkem bystrá
a podle toho, jak se chovala, byla z dobrého rodu. Tu zimu mu porodila syna,
jehož po nedávno zemřelém dědovi pojmenoval Olaf. Jinak spal se svou ženou Jorun
a své milenky si moc nevšímal. Dítě jí však ponechal. Avšak už ve dvou letech
-jak poznamenal Arni - Olaf mluvil a pobíhal jako čtyřletý chlapec.
Jednoho dne uslyšel Hoskuld zvenku mluvit ještě někoho jiného. U potoka však
našel jen matku a dítě. A tak
vyšlo najevo, že ve skutečnosti němá není. Posadili se spolu a ona mu vyprávěla,
že se jmenuje Melkorka a je dcerou krále Mykjartana z Irska - nebo tak nějak ta
jména v norštině zněla. Když jí bylo patnáct, chytila ji nějaká vikingská
posádka. Hoskuld jí na to řekl, že o svém původu neměla mlčet tak dlouho.
Jorun a Melkorka spolu nevycházely dobře. Když se nakonec servaly, postavil
Hoskuld kousek od své usedlosti malý domek a Melkorka s Olafem pak žili tam.
Hoskuld je zaopatřil dobře.
Když bylo Olafovi sedm, vzal si ho na vychování jakýsi starý, ale vysoce vážený
muž jménem Thord Býk a oblíbil si ho. Už ve dvanácti letech jel Olaf na ting.
Vždycky chodil tak okázale oděn a měl tak skvělé zbraně, že ho kdekdo poznal už
zdálky. A tak - rozesmál se Arni - dostal přídomek Olaf Páv. Přes to prese
všechno byl oblíbený a obdivovaný.
Pak se dozvěděli, že se Arni, který byl zase jednou na Islandu, chystá k
návratu. Melkorka řekla Olafovi, že by se měl vydat přes moře najít své urozené
příbuzné. Hos-kuldovi se to moc nezamlouvalo; majetek Olafova pěstouna Thorda
spočíval převážně v půdě a dobytku, ne ve zboží, které by se dalo vzít do
ciziny. Na to Melkorka Olafovi řekla, že dostane všechno, co na cestu potřebuje,
od nějakého Thorbjorna, bohatého souseda, který je do ní bezmezně zamilován. A
ona že si ho vezme, pokud jí slíbí rozdělit se o svůj majetek s jejím synem.
Když jel Hoskuld na ting, Olaf se z cesty vymluvil, řka, že má mnoho jiné práce,
a konala se svatba. Když se to Hoskuld dozvěděl, nebyl nijak nadšen. Ale protože
se to týkalo jeho blízkých a on netoužil po svárech, spolkl
to.
Před cestou dala Melkorka synovi zlatý náramek, který dostala od svého otce jako
kroužek na prořezávání prvních zoubků. Vikingové i otrokáři jí ho ponechali,
protože to trochu zvyšovalo její cenu. "Myslím, že ho pozná," řek-
la mu. A také mu dala opasek a malý nůž; obé dostala od své chůvy v Irsku a její
vlastníci jí to rovněž ponechali, když viděli, jak moc to pro ní znamená.
Nestáli o to, aby se usoužila. Ta stařenka by měla ty věci poznat. Melkorka
navíc myslela daleko dopředu a naučila Olafa irsky.
Vytáhl ty věci z měšce zavěšeného na opasku a ukazoval je kolem. Gunnhilda je
chvílí obracela v rukách, pak mu je vrátila a řekla: "My dva bychom si spolu
měli promluvit. Možná ti poradím něco, co ti v tvém pátrání pomůže."
"To je pravděpodobné," vmísil se Harald Šedé rouno. "Matka mnohé zná a je velmi
moudrá." Ten spíš ví než tuší, na co myslím, pomyslela si trpce Gunnhilda.
Byl to veselý večer. Gunnhilda se snažila okouzlit všechny, nejen nové hosty.
Když přišel na druhý den k ní domů, byl dům upraven stejně jako pro Hruta a
Haakona. Možná měla i něco málo společného s tím, že se nebe zatáhlo, burácel
vítr a zemi bičoval déšť - ne že by bylo v Norsku v posledních letech nějaké
léto opravdu pěkně. Dům však je v takové slotě dvojnásob příjemný a světlo lamp
je k ní tak milosrdné. Dlouho spolu o samotě rozprávěli, on vedle ní na
vý-sostném místě, a přitom popíjeli víno, až se mu do tváří vehnal žár. A pak se
mile otázala: "Co o mně říkal Hrut, Olafe? Avšak pravdu, snažně tě prosím. Žádný
strach."
"Já se bát nemusím, královno. Pro tebe a všechno, cos pro něj udělala, nemá než
slova chvály."
Gunnhilda cítila, že to asi není úplně pravda. Jenže Olaf se zřejmě nevídal s
Hrutem příliš často a Hrut by zas nikdy nepřipustil, že mu přičarovala zlo.
"Ráda udělám stejně tolik pro tebe, Olafe," zašeptala, "nebo i víc."
Byť dobrých mravů, nebyl nijak stydlivý. Bylo snadné probudit v něm chtíč. Byl
Stránka 193
to vášnivý milenec a rychle se učil.
Přešlo pár šťastných týdnů. Ve společnosti mužů Olaf soutěžil, pil, mluvil,
veselil se, přátelil se napravo nalevo.
V síni měl milenku, pohlednou, svobodně narozenou dívku, velmi vstřícnou. To
pomohlo zaplašit řeči, že nějak moc často pobývá v královnině domě.
Ale jak plynul čas, byl Olaf čím dál zachmuřenější. Jednoho dne seděl s Arnim
venku na lavici a užívali si slunce tak zřídka tu vídaného. Ostatní pobíhali sem
a tam, pár mužů se jen tak poflakovalo kolem. Gunnhilda ty dva uviděla a volným
krokem vyrazila přes dlážděné nádvoří k nim, aby je pozdravila. Jak se blížila,
zaslechla Arniho, jak se ptá, co se děje tak zlého.
Olaf si povzdechl. "Musím odejet na západ. Potřebuji, abys mi pomohl dostat se
odtud co nejdříve."
"Jen žádný spěch," nabádal ho Arni. "Stejně teď nevím o žádné lodi, která by tam
měla namířeno. Počkej do příštího léta."
Gunnhilda si vzpomněla na Hnita. Toto toužebné přání však může splnit bez
bolest. Když ji muži uviděli a povstali, pravila: "Zdá se, že mluvíte nějak
jinak než dřív. Toto je poprvé, co vidím, že spolu máte spor."
Arni upadl do rozpaků a zůstal zticha, zato Olaf otevřeně prohlásil, že od té
doby, co ví, že jeho dědem je král Mykjartan, tak nemá nikde stání. Kromě toho,
že vyplní matčino přání, může doufat v uznání a bohatství. Gunnhilda se
zahleděla do těch upřímných modrých očí, usmála se a řekla mu: "Na tu cestu tě
po zásluze vybavím vším potřebným."
Olaf jí znovu a znovu děkoval. Poté se zase rozjařil. Kdykoli si mohli pro sebe
ukrást chvilku, vyjádřil jí díky něžnostmi, které milovala nade vše.
Král Harald byl jeho záměru nakloněn, a tak nabraly věci rychlý spád. Olaf
požádal o šedesátičlennou posádku a dostal ji. Gunnhilda do posádky zařadila i
Arniho a dohlédla, aby měli vše potřebné pro plavbu na moři, válčení či honosné
vystupování hodné panovníků.
Toho dne, kdy vyplouvali, sešla s Haraldem dolů do přístavu, aby se s Olafem
rozloučili. "Přátelství jsme vám
již projevili, nechť vás tedy provází i přání štěstí," pravil král. "Nečiní nám
to žádné potíže, neboť v nikoho, kdo k nám z Islandu zavítal, nemáme větší
důvěru než v tebe." Opravdu měl toho mladíka rád a byl šťastný, když viděl, jak
matka zase rozkvetla. "Mimochodem," otázal se ještě, "kolik ti vlastně je?"
"Osmnáct, králi," odpověděl Olaf.
Harald Šedé rouno se rozesmál. "Úžasné! Takže ty jsi sotva odrostl dětství.
Zastav se u nás, až popluješ zpátky."
"A ať tě vždy provází naše nejupřímnější přání všeho dobrého," dodala Gunnhilda.
Po mnohých projevech díků se mořeplavci nalodili. Uvolnili kotvu, vesla zabrala,
dlouhá veslice se sunula fjordem k moři. Gunnhilda s Haraldem stáli a hleděli za
lodí, dokud jim nezmizela z dohledu.
Mraky visely nízko a kovově šedá hladina se vzdouva-la. Vál ostrý vítr.
Gunnhilda byla rozhodnuta udělat vše pro to, aby ta cesta byla šťastná.
Kromě obav o Olafa, a ty nebyly nijak velké, necítila žádný smutek. Její touha
byla na chvíli ukojena. Ostatně ji bolelo celé tělo a potřebovala si odpočinout.
Už není mladá.
A ze všeho nejvíc teď chtěla přemýšlet a znovu se zapojit do dění. Teď není čas
na lenošení.
Kráčela zpět a vítr ji poháněl. Léto sice ještě neskončilo, ale zima už se
vtírala s mrazem. O to budou další hubené roky ještě hubenější. Harald Šedé
rouno sice ještě bude moci hosty jako Olaf Páv přijmout náležitě na úrovni a
zachovat si před nimi zdání důstojnosti, ale jídlo pro královský dvůr podražilo
a zemí se plížil hlad. Ostatní synové na tom byli ještě hůř.
Svolá je a sdělí jim, co se musí udělat. Reptající svobodní sedláci mají svým
způsobem pravdu. V Norsku je příliš mnoho králů.
XII
Na podzim nabraly události ještě větší spád. Od svých špehů a poslů se
dozvěděla, že Haakon Jarl se na svých cestách po Uplandu setkal v Heidské marce
s králem Tryg-gvi Olafssonem a králem Gudrodem Bjarnarsonem. Na tuto schůzku
přišel i Gudbrand Dalský, mocný náčelník povodí Dalu východně od Raumsdalru a
Jižního Moerru. Veřejně oznámili, že se sešli jen kvůli prohovoření běžných
záležitostí, jako jsou lovecká a pastevecká práva, nepřišli s žádným velkým
doprovodem, ze schůzky se odebrali domů, žijí v míru a daně platí, jak náleží.
Ale kdo ví, co tam kuli za pikle?
A proto se bratři Haralda Šedého rouna na zimní slavnosti sjeli k němu a
nejednou se sešli s ním a s matkou u ní doma. Dospěli k věcné dohodě a
naplánovali si další postup.
Situace se vůbec nevyvíjela tak, jak si představovali, ale to se nevyvíjí nikdy.
Stránka 194
Vrátilo se jaro a tažní ptáci, tma se dala na ústup, sníh a led roztál a zmizel
v proudech vody, pupeny pučely, tráva rašila, celá zem se pokryla zeleným
chmýřím. Gunnhildini synové král Harald a král Gudrod rozhlásili, že brzy zjara
- ostatně jako obvykle - vyplují na viking někam do ciziny, ať na západ či na
východ. Ragnfrod, Erling a Sigurd zůstanou doma a na dobu, co budou ti dva pryč,
převezmou řízení norského království. Povolali posádky, spustili lodě na vodu,
naložili zásoby a vyrazili.
Všichni se sešli na Kormtu, kde si uspořádali před začátkem tažení hodokvas.
Pivo teklo proudem. Muži se chvástali a holedbali jako o závod. Hlučně se
vadili, kdo je lepší. Nakonec to zašlo tak daleko, že někteří začali srovnávat
krále mezi sebou. Jeden strážný plácl, že král Harald předčí své bratry ve všech
ohledech. Nato Gudrod vzplanul spravedlivým hněvem a vyletěl. Rval, že mu :iikdo
nebude říkat, že je v jakémkoli ohledu méně než Harald, a že je hotov to
dokázat.
Propukl nepřehledný zmatek. Stoupenci jednotlivých králů se chápali zbraní.
Naštěstí se našli i nějací méně opilí, kteří vrazili mezi rozzuřené hloučky a
uklidnili je. Harald sám ostře řval, ať se pod trestem smrti všichni zklidní.
Gudrod trochu zdráhavě učinil to samé.
Ráno se všichni nalodili a vypluli na moře. Na společnou plavbu však už nebylo
ani pomyšlení.
Gudrod vyplul na jih a pak zamířil podél pobřeží na východ. Harald obrátil na
západ, ale jakmile se dostal z dohledu z pevniny, otočil kormidlem rovněž směrem
na východ a stranou ostrovů a útesů plul skrz Skagerrak do Vikinského zálivu.
Král Gudrod Eiriksson zakotvil ve Foldenu a poslal přátelský vzkaz králi Tryggvi
Olafssonovi. Proč by nemohli táhnout na vikingskou výpravu po Baltu spolu?
Tryggvi nadšeně odpověděl, že by si o tom rozhodně měli pohovořit. A že se
sejdou ve Vegginu, východně od So-taness. Ničeho se neobávaje přijel jen s
dvanácti muži doprovodu. Gudrod ho přívětivě uvítal, ale sotva si sedli, vrhl se
na krále Tryggviho a jeho malou družinu Gud-rodův oddíl. Pochovali ho na místě.
Téhož dne navečer dorazil král Harald do Tunsbergu. Když se dozvěděl, že král
Gudrod Bjarnarson dlí kousek odtud směrem do vnitrozemí na nějakých hodech,
potmě dovedl svou posádku až na místo. Dům obklíčili. Král GudrSd vyběhl ven a
jeho stráže za ním, ale boj byl krátký, Gudrod brzy padl a s ním řada dalších.
Před dávnými lety zavraždil otec Haralda Šedého rouna, Eirik Krvavá sekyra,
Gudrodova otce Bjorna Kupce nedaleko odtud víceméně stejným způsobem.
Teď se napjaté ovzduší mezi Haraldem a jeho bratrem Gudrodem vyčistilo a vztahy
se uklidnily. Sešli se, spojili své družiny v jednu a během léta ovládli celý
Vikin.
Když se to doneslo do Byfjordu Gunnhildě, přijala ty zprávy navenek klidně, jen
se tázala, na co dalšího se ještě může těšit. Ale v srdci jí planul skrytý žár.
Ti dva
už měli hodně blízko k podobně vražednému sporu, jaký srážel jednoho syna
Haralda Krásnovlasého za druhým, ale pouta bratrství, kterými je ona spojila,
když vyrůstali, držela pevně.
Zůstala však ostražitá jako rys. Ještě nedosáhli svého cíle.
XIII
Gudrod Bjarnarson měl syna rovněž jménem Harald, slibného mladíka. Vychovával ho
statkář Hroar Bílý z Grenského kraje, pročež byl zván Harald Grenska. Když se
doslechl o otcově smrti, bylo mu jasné, že jestli ne-uprchne, čeká ho brzy
stejný osud. S Hranim, synem svého pěstouna, a několika málo muži uprchl a
přežíval mezi horaly v Uplandu. No dobrá, pomyslela si Gunnhilda, až bude
podroben Vikin, tak si ho můj Harald najde, a udělá mu konec.
Král Tryggvi měl za manželku Aastridu Eiriksdottir, pohlednou mladou ženu, která
nyní chodila s outěžkem. Když Harald Šedé rouno poslal své muže prohledat
Tryggviho síň a usedlost, zjistilo se, že společně se svým starým pěstounem
Thorolfem Všivou bradou uprchlá a peněz že pobrali, co mohli. Nikdo nevěděl, kam
šla. Ale vypadalo to, že nějací lidé, jimž důvěřuje, sledují, co se děje, a mají
možnost jí dát vědět, co její nepřátelé chystají -proto Haraldovi muži naprosto
selhali a nevystopovali ji.
Na Gunnhildu padly chmury. Pronásledovaly ji tíživé sny o tom nenarozeném
dítěti. Jak jen bude moci, řádně zváží, co by se s Aastridou dalo dělat.
Alespoň že Haakon Jarl je v klidu. Ba co víc, odplul na jih navštívit krále
Ragnfroda, který po dobu Haral-dovy nepřítomnosti vedl dvůr v Byfjordu, a
dojednat si s ním všechno, co ještě spolu ještě mají nevyjasněného. To aspoň
tvrdil. Většinu času však strávil rozhovory s Gunn-híldou. Oťukávali se se
stejným potěšením jako předtím.
Občas si vyměňovali názory na závažné záležitosti či na věci onoho světa. Jedné
jasné, bezměsíčné noci vyšli na chvíli ven a mlčky postáli, hledíce s úžasem na
Stránka 195
záplavu hvězd a zářivou, ledově bílou Zimní dráhu.
Vyprávěl jí, jak byl předloni na návštěvě u jakéhosi hersira v Uplandu a spal
tam s nějakou ženou. Ten náčelník mu ji přednedávnem poslal na Hladi i se synem,
který se jí narodil. Haakon chlapce uznal, pojmenoval ho Eirik a dal ho na
vychování svému dobrému příteli Thorleifu Moudrému. Při těch slovech se jarl na
Gunnhíldu usmál a řekl, že by to mělo být šťastné jméno, podle toho, jak velký
muž ho kdysi nosíval. Úsměv mu oplatila. Je ten jeho Thorleif ten samý Thorleif,
který v Thraandheimu podporoval Haakona, chráněnce Aethelstanova, a pomáhal mu
vypracovat zákony na onen Gulský ting? Neřekla na to nic. Rozešli se přátelsky a
v míru.
Haakon Jarl se odebral domů a následující noc strávila Gunnhilda o samotě. K
nočnímu nebi vzlétl stín. Ze stínu se stala vlaštovka, střemhlav slétla dolů,
mihla se nad střechou, která skrývala Haralda Grensku, a pak pozorně sledovala
cestu přes hory, aby ho bylo lze najít. Ale když pátrala po Aastridě, vdově po
králi Tryggvim, narazila na mlhu, která ve svitu měsíce zahalila krajinu jako
oslepující bílý příkrov. Úsvit hledání ukončil. Gunnhilda nemohla riskovat, zeji
najdou nahou mezi čarodějnickým i pomůckami.
Její letící duši svíral ledový chlad a to jí potvrdilo, že pravá zhouba spočívá
v Tryggviho dítěti. V čem však ta zhouba spočívá, to nevěděla, stejně jako
nevěděla, co dítěti předzpívala norna.
Možná to později, až budou noci delší, zkusí znovu.
Ze zadumání ji vytrhly šťastnější zprávy. Harald Šedé rouno obsadil v Ranriki
síň, dvorec a celé město. Tento kraj se táhl podél východního pobřeží
Skagerraku, síň ležela na Královské výspě, kousek od ústí Goty. Tam měl král
kotviště pro celou flotilu a výhled na úžiny i na mo-
ře. Jeho poslové či válečníci mohli rychle rozhlásit jeho vůli po celém čerstvě
dobytém Vikinu a Vikin byl vedle Thraandheimu nejbohatším a nejsilnějším norským
kra-;em. Kousek dál na jih, oddělený jen úzkým pruhem kraje Hising, začínal
dánský Halland. Tady norský král snadno a rychle zví, co chystají jak Dánové,
tak západní Gótové. Královská výspa byla díky své poloze bránou do celého světa.
Takový Byfjord nikdy nebude.
Harald chtěl, aby se tam matka přestěhovala a žila. Nabídl jí mnohem lepší dům a
cokoli, co si jen bude přát.
Gunnhilda se procházívala v lesích, sama se svými vzpomínkami. A znovu na loď.
Harald ji přivítal, jak se sluší a patří. Pod strohým vystupováním, kterým
zakrýval své chmury, však viděla, cítila lásku.
Nový domov měla zařízený podle svého vkusu. A ledva se usadila, přijela družina
jezdců. Ten, co jel v čele, měl na sobě bohatě vyšívanou kytlici. Za kolenem mu
visel rudý štít se zlatým lvem. Ve slunci se leskl pozlacený jílec meče a
pozlacená přilbice. Olaf Páv se vrátil z Irska.
XIV
Ovšemže by nešel z přístavu pěšky, ten by ani neposlal nějakého běžce žádat o
koně. Koupil je na místě. Král Harald ho přivítal vřele, královna Gunnhilda
ještě vřeleji. Mnoha milými slovy ho zvali, ať zůstane. Vděčně přijal. Když
vyložil náklad, putovaly oběma směry velkolepé dary. Olaf byl nyní boháčem.
Jeho vyprávění zaplnilo večery celého týdne. Plavba na západ byla těžká, měli
hustou mlhu a mizerný slabý vítr a nakonec se ztratili. Cestu do Irska našli jen
díky Arniho mořeplaveckému umění. V Irsku je lidé zpočátku považovali za lupiče
a chtěli po nich, ať vystoupí na břeh neozbrojeni. Když Olaf odmítl, brodili se
Irové k lodi, že zaútočí, ale Olaf seřadil posádku na boku lodi a tvářili
se tak výhružně, že se Irové rychle drali zpátky a poslali pro krále
Myrkjartana. Olaf králi řekl, jak se věci mají, bylo mu dovoleno vystoupit na
břeh i se zbraněmi a na břehu ukázal památeční věci, které dostal od Melkorky.
Na to Myrkjartan zjihl a řekl Olafovi, že má vlasy jako jeho dcera. Že ho uzná
za vnuka. Norové a Irové odešli spolem v nejlepších přátelských vztazích.
"A našel jsi její chůvu?" otázala se Gunnhilda mile, když pak osaměli.
Světlo svící dopadalo na postel, kde leželi a odpočívali, ona s hlavou na jeho
rameni. Zalilo jeho kůži zlatem a jí snad vyhladilo vrásky a ochablé křivky.
Milostná cedrová vůně se mísila s jemnou sladkou vůní rozsypaného jalovci.
Cítila se žádoucí jako dívka.
Přikývl. "Ano. Je už stará a upoutaná na lůžko, ale když jí král řekl, kdo jsem,
vstala. Vzal jsem ji do náruče, posadil jsem si ji na klín - je tak malá, tak
shrbená, jen věchýtek - a vyprávěl jsem jí, jak dobře se její chráněnce na
Islandu vede. Když jsem jí předal nůž a opasek, který dala mé matce, propukla v
pláč. Stkala, že jsem skvělý muž na to, v jakých podmínkách jsem se narodil a
byl vychován. Za tu zimu se zase postavila na nohy a byla čilá a veselá."
Gunnhilda ho pohladila po tváři. Vousy měl jemné jak hedvábí. "To je tebou,
Olafe."
Stránka 196
"Když jsem se chystal k odjezdu," pokračoval, "nabídl jsem jí, že ji vezmu s
sebou. Má matka by ji tak ráda viděla. Ale král byl proti, namítal, že má příliš
chatrné zdraví. Bylo to bolestné loučení."
Gunnhilda sebou trhla. "Nemluv teď o loučení." Převalila se a políbila ho. Po
hrudi se mu rozlily její rozpuštěné šedivé vlasy.
Olaf se svému irskému dědovi skvěle odměnil. Toto malé království zle týrali
vikingové z moře a lupiči z hor. Když se k Myrkjartanovi přidal Olaf se svou
družinou a vytáhli proti nim společně, mnoha se zbavili navždy. Ti,
kdo přežili, se hned tak nevrátí. A Arni k Olafovu příběhu ještě přidal
vyprávění o tom, jak král si pak zvykl žádat své norské přátele o radu a pomoc i
v jiných záležitostech. Nakonec svolal všelidové shromáždění, na němž Olafovi
nabídl, ať po jeho smrti převezme jeho království. Olaf mu jak náleží poděkoval,
ale odpověděl, že nechce Myr-kjartanovy syny obrat o jejich práva. Lépe být
nakrátko ctěn než nadlouho znevážen.
"Kromě toho - kdybych se nevrátil k matce, byla by napořád nešťastná," dodal ke
Gunnhildě, když zase jednou osaměli.
"Jistě - chceš-li, jdi, máš mé požehnání," předběhla ho. "Ale zůstaň tu alespoň
přes zimu. Zůstaneš?"
Usmál se. "Po ničem netoužím více, paní." Přitáhl si ji k sobě.
A stejné jako předtím si tam, kde bydlel, veřejně držel nějaké děvče. Gunnhilda
proti tomu nic neměla. Zamezí to klepům a, pomyslela si posmutněle, jí to tu a
tam poskytne chvíli oddechu. Přesto bylo Gunnhildě té dívky trochu líto.
Očividně se do něj zamilovala a nebyla připravená na samotu, která ji čeká.
Jak se na muže sluší, pobýval Olaf převážně mezi muži. Každý ho měl rád. Král
Myrkjartan ho zahrnul poklady, takže v Norsku byl Olaf štědrý. Král Harald ho
přijal do své družiny a přidělil mu vysoké postavení.
Ale nebyl v družině jen tak na ukazování. Harald Šedé rouno a jeho bratr GudrQd
často objížděli Vikin, zklidňovali bouře, vynášeli rozsudky, upevňovali svou
vládu v těchto končinách.
Občas svrhli nějakou modlu nebo spálili posvátný háj. Olaf se v takových
případech držel stranou. Byl sice prim-signován, ale pokřtěn nebyl. Když na to
přišla řeč, pravil se svou obvyklou bodrostí, že by to na Islandu nedělalo
dobrotu a že kdyby přestoupil na křesťanskou víru, bylo by pod jeho důstojnost
se s tím tajit. Král Harald to strpěl - ostatně ani u mnoha jiných pohanů mu nic
jiného
nezbylo - a dokonce pravil, že Olafovi rozumí. Více o tom Islanďan nehovořil.
Mladého Haralda Grensku při žádném nájezdu nedopadli. Gunnhildina síť se jenjen
třepetala zprávami, že už bylo pozdě. Tento Harald se nakonec ukryl ve
Svithjodu. Spřátelil se tam s nějakým Tostim, vedle královského rodu
nejmocnějším švédským pánem, který trávil tolik času na válečných taženích, že
mu bylo přiřčeno jméno jedné valkýry: Skogula-Tosti. Harald Grenska byl z dosahu
Haralda Šedého rouna.
Gunnhilda myslela na Haakona Jarla a Věčnou nevěstu, kterou uctíval.
Jímala ji neblahá předtucha; ani ne tak o Haraldovi Grenskovi jako o semeni,
které může vytrysknout z jeho beder. Ale zatím má let pomalu. Jakákoli zhouba v
něm spočívá, nevyjde najevo po celý jeden lidský život, ne-li déle.
To nebezpečnější byla Aastrida, vdova po králi Tryg-gvim, a dítě, které se
mezitím určitě narodilo. Je-li to syn, mohl by se v dospělosti postavit proti
jejím synům či vnukům a činit si nárok na Norsko. Hlodal v ní nepříjemný pocit,
že by mohl uspět.
Nicméně na další pátrací let se nevypravila. Když byl Harald Šedé rouno a Olaf
Páv pryč, měla práce až nad hlavu. Ne, není tu králem, ale je matkou králů.
Muži, kteří vědí, kde jim kyne prospěch, ji ctí.
Když měla možnost - a to bývalo jen zřídkakdy - být o samotě, toužila jen po
tom, nechat své myšlenky volně bloumat vzpomínkami a sny. Její otec, matka,
Seija, ti zločinci a ten hrůzný den, ti dva Finové, Eirik, děti, ach, rozzářený
Rögnvald zavražděný v rozpuku mládí, šarvátky, létání, další neradostné dobývání
toho, co ztratili, znovu a znovu, pak viděla Eirika padnout, všechno se rozpadlo
a ona musela sbírat střípky... Ne, její duši už se nechce létat. Jak chladná je
obloha.
Její světští špehové určitě zjistí sami, co se děje s Aas-
tridou. Vždyť netřeba spěchat. Však ono ji štěstí brzy opustí. Pak se možná sama
vydá do rukou domu Eirika Krvavé sekyry.
I když jak Gunnhilda, tede Harald museli přimhouřit oko nad pohanskými oběťmi a
jít sami na mši k jednomu jedinému knězi do jediné mrňavé kaple, která tu byla,
stejně to byly veselé zimní svátky. Síň se zaplnila lidmi, stoly přetékaly
jídlem a pitím, všude zvonil smích. Král dal Olafovi soupravu šarlatového prádla
dovezenou z jihu. Mezi hodokvasy si Olaf s Gunnhildou užili i trochu rozkoše.
Stránka 197
Či spíše, jak dobře věděla, si užila ona, ale nikomu by o tom slova neřekla a
sama si to taky moc nepřiznávala.
Pod nohama křupal sníh a nad sněhovými pláněmi se třepetala severní záře. Z
větví visely třpytivé rampouchy, ostré a špičaté jako nože. Zně byly opět
mizerné, jak na zemi, tak na moři.
Kdysi věnoval Eyvind Vykradač Islanďanům dlouhý oslavný chvalozpěv. Odhlasovali
mu jako odměnu tři stříbrné od každého svobodného muže. Z mincí byla vyrobena
sada spon v hodnotě padesáti marek. Když nastala v Norsku hubená léta, musel
jednu po druhé prodat, aby měl na jídlo. Loňského jara byl silný tah slanečků.
Vzal člun, vyplul na moře s celou čeledí a podařil se mu takový zátah, že o tom
složil nadšené verše. Jenže úlovek brzy snědli. A nakonec za jídlo směňoval své
šípy s kýmkoli, kdo mohl postrádat solenou rybu.
Stál na útesu, pod sebou zemi tvrdou jako železo, hleděl na šedivé vlny a oblohu
a chlad mu zalézal pod plášť. A veršoval:
"Za stříbro od lidu
z ostrova ledu z dálného západu koupil jsem rybu. Šípy jsem vystřílel,
za lesklé šipky směnil. Lepí se na tuto zem smůla rok za rokem.
XV
Jaro přineslo rezavé větry a mrznoucí déšť. Jakmile byly cesty aspoň trochu
sjízdné, vyhnala Gunnhilda své
muže znovu prohledávat zemi a pátrat po Aastridě.
Někoho napadlo, jestli třeba neodešla ke svému otci, velkému náčelníkovi v
Oprostadu. Slídili a vyzvídali kolem a zjistili, co už se stejně nedalo utajit:
že je to pravda. Od užvaněných sousedů se dozvěděli drby, s nimiž neprodleně
běželi zpátky za královnou.
Aastrida, Thorolf Všivá brada a pár nejvěrnějších uprchlí do lesů. Došli k
nějakému jezeru, půjčili si od jakéhosi rybáře člun, od veslovali na jeden
opuštěný ostrůvek a sroubili si hrubé přístřešky. Tam Aastrida přivedla na svět
chlapce. Thorolf ho postříkal vodou a Aastrida ho pojmenovala Olaf, po Tryggviho
otci. Za pomoci rybářů a lovců, jimž za pomoc platili penězi, tu zůstali, dokud
nezačal sychravý podzim. Pak se postranními pěšinami plahočili dál, každou noc
se skrývali, až se dotrmáceli do Oprostadu. Aastridin otec jim tam zařídil
nějaké odlehlé bydlení. Až na Thorolfa, jeho malého synka a dvě služebné poslala
po čase své věrné druhy domů.
Gunnhilda nelenila a dala dohromady skupinu čítající třicet ozbrojenců na
koních. Vedeni jakýmsi Haakonem -Haakonem, na nějž se mohla spolehnout! - odjeli
s rozkazem přivést syna krále Tryggviho.
Olaf Páv tou dobou náhodou odjel s několika přáteli si na pár dnů zalovit se
sokoly. Gunnhilda tomu byla upřímně ráda.
Jenže až se vrátí, určitě si všimne, co mužů je pryč. A jestli mu zalže, pokud
jde o cíl jejich cesty, urazí se. Takže mu to raději při první příležitosti, kdy
osaměli,
řekla. Zachmuřil se. "Připadá mi špatné, paní, pořádat štvanici na nějakou
vdovu, abyste jí vyrvali její jediné dítě."
"Ach ne," vyhrkla Gunnhilda, jako by to s ní otřáslo. "Cožpak si myslíš, že bych
zavraždila bezmocné novorozeně?" Dala jim sice s sebou kojnou, ale stejně se v
ní při vzpomínce na vlastní kojence všechno sevřelo. "Ne, Aastrida bude žít v
klidu a on dostane domov přiměřený dítěti jeho původu."
Sama doufala, že to myslí vážně. Dá Olafovi Tryggva-sonovi pěstouna, který je jí
blízký, třeba někoho jako její Haakon, který bude dítě vychovávat tak, aby se z
něj stal muž vázaný přísahou jejím synům. Jestliže i přesto bude dychtit po moci
- nu což, to bude až někdy, po její smrti a Harald Šedé rouno se s tím už
vypořádá. Bude muset krále varovat, aby si na toho chlapce pořádně dohlédl.
"Hm, možná," odtušil Olaf Páv.
Chytila ho za ruku. "Nemluvme o starostech. Teď ne. Zbývá nám už tak málo času."
Přikývl. "Ano, brzy budu pryč." Slyšela, jak se snaží, aby to vyznělo lhostejně,
a jak jím přitom zmítá touha, jako zmítá jarní vítr mladou břízkou, na níž sotva
vyrašilo listí. Natáhla se, vzala ho kolem krku, prohrábla mu vlasy jemné jako
husté hedvábí, přitáhla si jeho hlavu a políbila ho.
Nebyl jediný, jehož pohled se stáčel k moři. Každý týden byly na pořadu nájezdy
tam či onde, lodě se vymazávaly smolou a utěsňovaly, mluvilo se o válce. Když
teď Gunnhildini synové ovládli Vikin, chtěl Harald Šedé rouno táhnout na sever
do Bjarmalandu, stejně jako kdysi jeho otec, a cestou zpátky se sejít s matkou.
Tam se dalo získat bohatství a sláva. I když teď bratři vybírali ve Vikinu
všechny daně, pořád to bylo málo.
Gunnhildin Haakon se vrátil i s celou skupinou, zablá-cení a znavení. Dítě s
sebou nepřivezli. Prohledali dům Aastridina otce, ale nenašli žádné stopy ani po
ní, ani
Stránka 198
po těch, kteří uprchlí s ní. Náčelník jim stroze sdělil, že jeho přátelé včera
Haakonovu skupinu zahlédli, uhodli, po čem jdou, a utíkali ho varovat. Ještě v
noci ji odeslal
pryč, s doprovodem a s radou, ať se usadí ve Svithjodu, kde má jednoho mocného
přítele. Ale kudy se tam jeho dcera vydala, to neví.
Haakonovi válečníci se rozběhli po okolí. Stopy byly slabé, nezřetelné a brzy je
spláchl déšť. Následujících několik dní se vyptávali široko daleko. Zjistili, že
nějaký svobodný sedlák těm poutníkům otevřel, ale když se od kohosi, kdo je
potkal na cestě, dozvěděl, koho má doma, probudil je a poslal je pryč. Ale
určitě jim dal jídlo a půjčil jim nějakého čeledína, který se dobře vyznal v
lesích, protože opět beze stopy zmizeli. Haakon toho sedláka vztekle vyzval, ať
je vede. Udělal to, ale Haakon se domníval, zeje záměrně vedl špatnou cestou,
protože skončili s prázdnýma rukama. Nakonec Haakon odejel zpět na Královskou
výspu.
Gunnhilda potlačila hněv. Kárat někoho, kdo se ze všech sil snažil, tím by ho
jen urazila a lidí, na něž je spolehnutí, má jen pár. "Vedl sis dobře v močálu
zrad a proradností," pravila klidně. "Příště snad budeme mít více štěstí."
Věnovala mu nádherný plášť a jeho druhy obdarovala penězi.
Nebude se mstít Aastridinu otci ani jeho sousedům. Žádný zákon neporušili a ani
otevřeně nepohrdli královskou vůlí. V Norsku to vře. Byl by holý nerozum bez
vážného důvodu roznítit požár.
Aastrida se nemůže skrývat navždy a Gunnhilda ví, kam má namířeno. Skrz svou síť
poslala zprávu. Lovci, dřevorubci, uhlíři, poutníci bez domova její slova rychle
přenesou přes Keel.
Mezitím se Olaf Páv rozhodl vrátit domů.
Nejdříve musel požádal krále o svolení, a to také učinil.
"Byl bych raději, kdybys tady zůstal s námi, dostal
bys usedlost, jakou by sis vybral," nabídl mu Harald Šedé runo.
Olaf mu za to poděkoval, rovněž tak mu poděkoval za projevenou čest, ale řekl,
že si přesto přeje odjet na Island, pokud s tím ovšem bude král svolný. "Našeho
přátelství se to nijak netkne, Olafe," pravil Harald. "Ano, můžeš odplout již
toto léto, neboť vidím, jak tě to tam táhne. S přípravami si nelam hlavu. Já se
o všechno postarám."
Nechal vystrojit knarr a naložit ho jantarem. "Tato loď je tvá, Olafe," pravil.
"Neopustíš Norsko v nějaké pronajaté kocábce."
Olaf mu vyjádřil nevýslovné díky. Když byl později 5 Gunnhildou o samotě, tiše
podotkl: "Král je ke mně velmi laskavý, ale já si myslím, že ještě více jsem
zavázán tobě, paní.""Cokoli jsem snad učinila, učinila jsem ráda," zašeptala.
"Přišel jsi ke mně jako svěží mořský vítr."
Eirik, to byla vichřice, pomyslela si. Brihtnoth, to byl vlahý vánek, šepotání
jižních zemí. Hrut, to byl prudký poryv vichru, který pominul. Tehdy to
nepochopila, a tak mu ukřivdila. Olaf by neměl trpět za to, že ji poznal.
Stejně jako předtím sešel král Harald do přístavu a královna Gunnhilda s ním.
Král Olafovi ze srdce popřál, ať se mu dobře daří. Královna nemohla pronést víc
než: "Šťastnou cestu. Ať je tvé putování vždy šťastné."
Jak čile vyskočil na palubu.
Byl to den modré oblohy a bílých mraků. Vlnky tančily, třpytily se a chichotaly
se. Na stěžeň vylétla plachta s jasnými pruhy, na vrcholku se jako křídlo
zatřepetal praporec, loď vyplula na moře a s sebou odvážela Gunnhildin poslední
závan mládí.
Neoplakávala smrt svého pána, svých bratrů ani svých synů. Rozhodně ne tak, aby
to někdo viděl. A nebude plakat ani teď. Čeká na ni spousta práce.
Když odplula Haraldova flotila - hrozná, krutá, udatná už od pohledu - cítila,
že je nezbytné něco udělat s dvorcem. Síň bylo nutno umýt a vyvětrat. Kromě slu-
žebnictva a několika málo strážných zůstane až do návratu krále prázdná. Její
dům, menší a nikdy plně obsazený, zůstal svěží a voňavý, ale v době, kdy bude
král pryč, se tu zastaví pár význačných mužů.
Pravda, jakýkoli jeho bratr by ji rád uvítal. Jenže ti jen zřídkakdy setrvají
déle na jednom místě. Museli živit svá vojska a čeleď, přičemž jim chyběl
Haraldův přísun peněz z nákladních lodí, a tak se stěhovali po svých krajích a
vyjídali statkáře a hersiry. Na takový život už je stará. Kromě toho by pak bylo
svízelné udržet lid v patřičné úctě a bázni.
Odplula na Kórmt. Když tam dorazila, byl na velkém dvorci právě Ragnfrod, ale
brzy odejel. Na čas se tedy usídlila blíž středu království.
Brzy připlul rychlý člun a přinesl zprávu, že Haakon Jarl je na cestě na jih.
Připravila domácnost na přijetí hosta - a rovněž pro jistotu upozornila stráže,
byť bylo nepravděpodobné, že se jedná o nějaký útok. Co by tím získal? O pár dnů
později dorazil s dvěma loděmi. Posádky byly po zuby ozbrojené, ale figury z
Stránka 199
přídě sňali a na vrcholcích stěžňů visely bílé štíty.
"Když jsem se doslechl, že jsi tady, královno, napadlo mne, že by bylo dobře si
s tebou pohovořit," pravil. Ve tmavém vousu se zablýskly zuby - letmý úsměv. "Ne
že bych znevažoval tvé syny. To nikdy! Ale ty pochopíš, že nemám nijak v úmyslu
dělat nějakou neplechu, a sdělíš jim to."
Ah, co ten by všechno provedl, mít k tomu příležitost, pomyslela si. Pravda,
odškodné dostal a nádavkem byl bohatě obdarován, ale smrt jeho otce zůstala
nepomstěna. A navíc těžko uvěří, že její synové nemají zálusk na jeho
Thraandlaw. A má naprostou pravdu.
Oplatila mu úsměv.
"Takže jsi mne vyhledal jen v upřímné touze předvést mi, jak dobré máš srdce,
jarle," zavrkala.
"Doufám v následující," pravil. "Musíš vědět - a krá-
lové určitě vědí - že jsem Thraanďanům řekl, ať zůstanou v pohotovosti, a že mé
válečné loďstvo je připraveno na můj rozkaz kdykoli vyplout. Chci, aby králové a
ty, královno Matko, chci, abyste věděli, že to není nijak namířeno proti vám.
Mým nejtoužebnějším přáním je zachovat mezi námi mír."
"Mohu se zeptat, jarle, pročpak tedy pořádáš takovou, řekněme, přehlídku svých
sil?"
"Dovol mi být upřímný, královno. Jsem si plně vědom toho, že tví synové jsou
čestní a nezáludní. Ale v řadě Thraanďanů přetrvává zášť a nevraživost. Když
král Ha-rald sebral své vojsko a vyplul na sever, podivovali se tomu. Reptají a
jsou podráždění. Stačí málo a vybuchnou. Špatné by mohlo vést k ještě horšímu.
Když budu udržovat svůj lid v pohotovosti, nebudou mít takový strach. A tak
zůstane mír zachován."
A tak varuje mne a mé syny, pomyslela si Gunnhilda. Nebo to má být začátek
válečných příprav?
"Chápu," odpověděla. "Později si o tom ještě promluvíme. Ale nejdříve si
uspořádáme hostinu. Odpusť staré ženě, půjde-li si brzy lehnout. Nechť si tím
nikdo nenechá kazit veselý večer."
Během několika příštích dnů se tu a tam sešli mezi čtyřma očima. Jejich jednání
se nepohnulo dál než ke snaze přesvědčit druhou stranu, že jí nic nehrozí - jako
když třeba vyprávěla Gunnhilda Haakonovi, že poradila Haraldovi Šedému rounu,
aby se do záležitostí Thraand-lawu nijak nevměšoval, a sdělila mu, že s ní král
souhlasil. Haakon se naproti tomu zapřísahal, že dokud se Harald nevrátí domů,
nepřipustí žádnou vikingskou výpravu větší než tři lodě. Chodili kolem toho
pořád dokola jako dvě divoké k očky, které se navzájem měří.
Ale občas odbočili i jinam. "Někdy si přeji mít někoho, kdo umí psát jako
křesťanští učenci," poznamenal jednou. Odpustila si poznámku, že i ona je
pokřtěná, jak on jistě dobře ví. "Runy jsou dobré leda tak na posmrtné
paměti a čáry, jinak jsou k ničemu." Úkosem na ni mrknul. "Viděl jsem západní
knihy, které ukořistili nájezdníci. Je mi potěšením se s tebou vídat, paní. Ale
kdybychom měli ty listy, ta písmena, ten inkoust, mohly by zprávy mezi námi
běhat mnohem rychleji, snadněji a častěji." Povzdechl si. "A co teprve všechny
ty příběhy, události a cestopisy v takových knihách."
Nahlížela na to stejné. "Jenže nejdříve bychom se to museli naučit," poznamenala
hořce. "Nebo alespoň mít oba po ruce někoho, kdo to umí. Kněze? Někteří to umí."
Na mysli jí vytanul Brihtnoth, roztoužený přízrak. Strnul.
"Dokud já budu jarlem z Hladi, nebude v Thraand-lawu křesťanských kněží." Ten
kostel, který postavil král Haakon Dobrotivý, sice osobně nevypálil, ale přesto
křesťanství potíral, jak se dalo. Hned se však ovládl a jakoby nic pokračoval
dál. "Ale nemluvme o tak neblahých věcech. Věnujme se tomu, co se děje u nás a
co jsme slyšeli ze světa."
S tím byla Gunnhilda nanejvýš svolná, přirozeně v rámci určitých mezí.
Poslouchala, vyprávěla, vyměňovala si s ním názory. Na chvíli skoro zapomněla,
jak se jí stýská po Olafu Pávovi.
Jenže když se dívala za Haakonovými loděmi, jak odplouvají na západ, znovu si
uvědomila, jak chatrné je toto přátelství. Ale vždyť i hrdinové z Valhally se
společně pověšeli, než vyjdou ven spolu bojovat.
Hlavou jí táhlo, co se kdy dozvěděla o křesťanském posmrtném životě. Maličko se
zachvěla. Ať už se mimo tento svět nachází cokoli, stejně ona a Haakon nikdy
nepovsta-nou k novému hodokvasu ani nevykročí bok po boku do poslední bitvy.
V jádru je Haakon Jarl, zastánce starých bohů a starého práva, jejím nepřítelem.
Krátce poté zakotvila v přístavu další loď, plná zboží a novinek z Islandu. Olaf
Páv v pořádku přistál a byl
nadšeně přivítán. Hrutova manželka Unna svého muže opustila. Podporována svým
otcem veřejně prohlásila, že od svého muže odchází, odjela s Mordem na alting a
na Pahorku práva uvedla rozluku ve všeobecnou známost. Ostudné důvody, které ji
Stránka 200
k tomu vedly, nezůstaly dlouho utajeny. Gunnhilda předvídala, že zraněné city
povedou k roztržce a krveprolití. Nešť, ale Olafovi nic takového nepřála. U něj
si byla předem plně vědoma, že si ho nemůže udržet.
Ona se navždy provdala do Eirikova domu.
Přes hory přišla další zpráva. Aastrida se dostala do Svithjodu a u otcova
přítele Haakona Starého nalezla přístřeší a vlídné přijetí. Gunnhilda tam
poslala dvě desítky mužů s Haakonem v čele - nějak moc Haakonů, pomyslela si a
znechuceně se nad tím v duchu ošklíbala. Měl za úkol sdělit přes švédského krále
pěstounovi Olafa Tryg-gvassona Gunnhildinu nabídku převzít Olafa na vychování.
Švédský vladař se teď musí mít natolik na pozoru před Dány a Vendy, že si nebude
chtít norskou přízeň pohoršit.
Slunce se stáčelo pod obzor. Břízy žloutly a Gunnhilda se přesunula zpátky na
Královskou výspu. Už tam byla, když do zálivu vplul Harald Šedé rouno. Skvěle a
udatně bojoval v Bjarmalandu; kolem Dviny ležely hromady mrtvých, lodě byly
přecpány kořistí. Na chvíli nás to podrží, pomyslela si - dary přátelům a
hostům, kožešiny a otroci na prodej, budou mít na jídlo - ale jen na chvíli.
Na sklonku roku se vrátil její Haakon. Snažil se u švédského krále, seč mohl,
pak to zkoušel u náčelníka Haakona Starého. Mluvil vlídně, říkal mu, jak dobré
by to pro chlapce bylo. Aastrida to zamítla a Haakon Starý stál při ní. Haakon
posel odjel zpátky ke švédskému králi a půjčil si od něj něco vojáků. S nimi se
vrátil k Aastridě a promluvil strozeji. Znovu odmítla. Ani nestačil začít
vyhrožovat - najednou na něj vyrazil nějaký otrok Haakona Starého, mohutný muž
věrný jako pes, a vrčel na něj, ať táhne. Ten otrok mával těžkou holí, kterou by
dokázal od-
razit meče a přerazit člověku šíji. Za ním se srotili ostatní otroci a čeledíni
a vztekle hlučeli. Haakon Starý s nimi zřejmě vždycky zacházel slušně. Nevěda,
co jiného by se ještě dalo dělat, dal se Haakon posel na ústup, jinak by je snad
zmlátili. Jel zpět do Uppsaly, leč tam mu švédský král sdělil, že jakékoli další
snahy v této záležitosti jsou marné. Gunnhildinu Haakonovi nezbylo než obrátit k
domovu.
Budiž, pomyslela si, alespoň prozatím. Ale byl to trpký konec roku, který začal
tak šťastně.
Zima zahalila zemi tmou. Gunnhilda vyčkávala.
Často s Haraldem o lecčems rozmlouvali, mezi jiným i o Haakonovi Jarlovi a
Thraanďanech.
Slunce se vykolébalo vzhůru, dny se dloužily, led tál, země se zazelenala, lodě
opět brázdily moře. Jeden island-ský kapitán jim v královské síni vyprávěl, jak
se Olaf Hos-kuldarson oženil s Thorgerdou Egilsdottir. Obě strany to považovaly
za skvělý svazek.
Olaf Páv se oženil s dcerou Egila Skallagrimssona.
Gunnhilda neřekla ani slovo. Seděla jako přimrazená.
Kniha šestá
Haakon Jarl
I
Ve větvích sténal vítr, příliš studený na tento jarní čas. Znamenalo to další
špatné žně.
Mezi spěchajícími mraky místy pronikly sluneční paprsky a skrz blány na oknech
se draly dovnitř. Zvenčí sem doléhal hluk, ale uvnitř příjemně praskal oheň a po
místnosti se rozlévalo teplo. Co chvíli puklo nějaké poleno, odlomil se ohořelý
kus dřeva a do vzduchu vylétla sprška jisker.
Ti statní chlapi usazení kolem pijáckého stolu nevěnovali svým pivním rohům
valnou pozornost. Jejich zraky se upíraly na ženu sedící po pravici svého
nejstaršího syna.
Když započal vážný rozhovor, ujal se jako první slova Harald Šedé rouno. "Teď,
když jsme spolu sami, se nebudu tajit s tůn, že ten, kdo mne přesvědčil, abych
nás opět svolal, byla naše matka."
Zrzavý Ragnfrod pohodil hlavou. "To pro nás není žádným tajemstvím," rozesmál
se.
Harald se zamračil. Gudrod se do toho kvapně vložil: "Dobře víme, jak je moudrá.
Nicméně konečné rozhodnutí nás svolat bylo stejně na tobě."
"A ochota přijít zase na nás," zavrčel Erling.
"A stejně tak je na nás, co učiníme," zahulákal Sigurd, pozvedl roh a zhluboka
se napil.
Harald se uklidnil. "Pravděpodobně jste uhodli, o co jde."
"Nicméně doufám, že jste si to nechali pro sebe," podotkla Gunnhilda.
Erlingova ostře řezaná tvář se zachmuřila. "Jak by se to před ním dalo utajit?"
"Ovšemže nadlouho ne - jakmile se začnete otevřeně připravovat," souhlasila
Gunnhilda. "Ale zatímco v době, kdy byl Harald v Bjarmalandu, byl ostražitý jak
Stránka 201
rys, teď jeho pozornost ochabla. Nedopusťme, aby se mu dostalo předem více
výstrah, než je nezbytné."
Zavalitý Sigurd se dychtivě předklonil. "Tedy on -Haakon Jarl z Hladi - kdo jiný
by to mohl být?"
Gudrod si odkašlal. "Myslel jsem si... Matko, já jsem si myslel, žes ho
přesvědčila... no, aby vůči nám nechoval zášť."
Harald se usmál. "To také učinila, se šarmem srovnatelným s jeho, a tím pro nás
získala čas. Ona a já si dnes myslíme, že nám získala času dost."
Ragnfrod nezvykle nejistě poznamenal: "Pokud jde o něj, tak jsme se zatím moc
daleko nedostali."
Hořkost stoupla Gunnhildě do krku, jako už nejednou od chvíle, co dostala zprávy
z Islandu. V ústech chutnala po krvi. Její slova mrazila jak chladný vítr. "Ano,
on a ti jeho nadutí Thraanďané. Jestli někdy nějaký lid potřeboval zkrotit, tak
to jsou oni. Pravda, naposledy jsme je podcenili. Ale vždyť jsme se do Norska
sotva vrátili. Moc jsme toho nevěděli. Ale naučili jsme se.
Nyní jste ovládli Vikin a všechny jižní kraje. Jsou vaše a odtud můžete čerpat
bojeschopné muže. Seberte každý své vlastní odvedence a vytáhněte na sever
společně. Cestou přibírejte další. Vaše vojsko bude nepřemožitelné."
"Dodržuje mír a platí daně," zamumlal Ragnfrod.
"Čeká jen na vhodnou příležitost. Nescházela jsem se s ním tak často a
nepotýkala se s jeho vtipností a hladkým jazykem pro nic za nic. Říkám vám, že
jak jen by mohl, skoncoval by s námi. I teď podrývá vaši moc - už jen tím, že
vládne rozlehlému Thraandlawu jako nějaký král - to je přece pustý výsměch
vašemu postavení."
Erling zbrunátněl. "A z Thraandlawu je pod jeho vládou navíc pevnost pohanství.
Nerozdrtíme Thora, dokud nerozdrtíme Haakona."
"A Thraanďany!" zaječel Sigurd.
A tak se rozhovor přeléval sem a tam. Jako vysoké plameny slavnostních hranic
vyskakoval bojový zápal výš a výš.
"Je tu ještě jedna věc," poznamenal nakonec vcelku
klidně Harald. "Matko, ty chceš, aby nás pět táhlo na sever společně jako jedno
lodstvo. Ale nemůže se za naší nepřítomnosti stát něco tady?"
"Budu zde já," odpověděla Gunnhilda.
Harald přikývl. "Nikdo není moudřejší ani zasvěcenější - či odhodlanější, když
je to nutné. Ale přesto, matko
- jsi žena. Některé muže by mohlo napadnout, že by jim mohlo to či ono projít.
Trestat je, až se vrátím - vrátíme
- by mohlo být značně svízelné. A navíc by to mohlo mezi jejich přáteli vyvolat
proti nám zlobu."
Gunnhilda povytáhla obočí.
"Na to jsem už myslela."
"Jistěže. Říkalas mi o tom. Měli bychom do toho zasvětit mé bratry."
Ano, on je svým způsobem moudrý. Kdyby tak jen měli trochu rozumu i ti ostatní.
"Nařiďte nějakému mocnému, oblíbenému, váženému muži, ať sem na tu dobu přijde.
Vyhlaste, že bude jednat vaším jménem a že vás bude ve všem podporovat."
Gudrod se zašklebil. "A ty - ty mu budeš radit, dá-li se to tak říci." '
Dotklo se jí to, ale vzápětí si uvědomila, že tento syn to rozhodně nemyslel
nijak posměšně, prostě se jen domnívá, že pokud má ten muž být lodí a proplouvat
každodenními záležitostmi panování, tak kormidlo bude třímat
její ruka.
"Koho máš na mysli?" otázal se Ragnfrod.
"Arinbjorna Thorissona ze Sygnafylki," odpověděl Harald. "Není spolehlivějšího
nad něj." Usmál se. "Pravda, zpočátku se možná bude cítit pokořený, že ho
nebereme s sebou. Musíme dát všem jasně na srozuměnou, že ho nepovažujeme za
nějakého slabocha, byť už to není žádný mladík, ale že ho naopak shledáváme
natolik silným, že to pro nás může udělat."
To sama Gunnhilda navrhla právě jej. Ona a on se už dokázali přenést přes jeho
přátelství s Egilem Skallag-
rimssonem. A práce s ním a skrz jeho osobu snad zažene chmury, které na ni
poslední dobou padly.
Jen ať si Egil - jen ať si Olaf Páv - klidně sedí tam
na tom svém nevlídném šedivém Islandu. To ona první vrhne kopí.
II
Brzy poté, co Arinbjórn přijel na Královskou výspu, se mu Gunnhilda zmínila, že
se jí nedávno donesly nějaké divné zvěsti a že jí to dělá starosti. Ti, kdo je
sem přinesli, toho moc neviděli, zachytili jen podezřelé poznámky a náznaky.
Cosi se dělo mezi svobodnými sedláky a rybáři v okolí Sotaness, na pobřeží na
sever odtud, což bylo vcelku blízko, ale jen zřídkakdy tam někdo zavítal.
Stránka 202
Gunnhilda ArinbjOrnoví řekla, že by se měla vyslat nějaká skupina zjistit, o co
vlastně jde. Prohlásil, že se toho ujme sám, vzal si s sebou několik málo mužů
ze strážné družiny, která jim tu zůstala, a odejel. Dalekou cestu, pravda,
neměli, a přesto byli pryč déle než týden.
Vrátil se těsně před večeří. Gunnhilda už seděla na vý-sostném místě. Arinbjórn
předstoupil před ni a zaburácel: "Pozdravení a čest tobě, královno."
Usmála se na něj. Vlasy a vousy už mu dočista zešedi-věly, drsnou tvář svraštily
vrásky, ale statnou, rozložitou postavu, oděnou v prostých šatech, stáří ještě
nenachýlílo. "Vítej zpátky," oplatila mu pozdrav. "Jak jste dopadli?" "Žádný boj
jsme nezažili, královno." Hlas se mu maličko třásl. "Ale teď jsme dole v
přístavišti narazili na nějakou cizí karfi a místní hlídky nám sdělily, že
přivezla zprávy z dalekého severu. Posádka jim neřekla, o co jde, protože
kapitán se domníval, že nejdříve by ses to měla dozvědět ty."
"Přesně tak." Gunnhilda pokynem ruky upozornila na muže sedícího na lavici vedle
ní. "To je on, Valgard Hjorvardarson."
Arinbjňrn přikývl. "Známe se z dřívějška z královských oddílů. Dobrého dne
přeji, Valgarde. Co za zprávy nám přinášíš?"
Gunnhilda se rozesmála. "Ah, posaď se nejdřív. Tady, na výsostné místo vedle
mne. A tví muži ať si najdou místa na lavicích. Pijte, pijte všichni, neboť
musíte být velmi vyprahlí."
Arinbjórn uposlechl.
"Zdá se, že to jsou dobré zprávy."
"No, mohly by být i horší. Mnohem horší."
Valgard to vyložil celé znovu od začátku. Arinbjórn pozorně poslouchal a
chvílemi přikládal dlaň k uchu, protože mu už trochu slábl sluch.
Cestou na sever Eirikovi synové za pomoci vyzvědačů zjistili, že Haakon Jarl
povolal Thraanďany a shromáždil válečné lodě. Ale když zjistil, jaké vojsko
proti němu táhne, vyhnul se střetu, táhl do Moerru, Severního i Jižního, a
Raumsdalru a všude raboval, pálil a vraždil z obav, aby jeho nepřátelé v těchto
krajích nezískali další posily a potraviny. Nakonec poslal většinu Thraanďanů
domů a jen s malou, leč plně obsazenou flotilou se vydal na moře.
"A to bylo naposledy, co jsme o něm slyšeli," uzavřel to Valgard. "Když jsem
odplouval, byli králové v Sygna-fylki a čekali na příznivý vítr. Vítr pro ně
nepříznivý byl však naopak příznivý pro mne, pro posla."
Arinbjórn se zprudka nadechl. "Sygnafýlki! Je tam všechno v pořádku?"
"Ano. Jak jsem řekl, Haakon se k nim nakonec ani nepřiblížil a oni ho zatím
nenašli. Musel odplout někam na širé moře."
"Chytit do pasti takovou lišku není jen tak," poznamenala Gunnhilda, "ale nám se
to podaří. Jeho zločiny by krále neměly zas až tak zdržet. Pravděpodobně už se
vydali na cestu, neboť Thraandlaw je jim otevřen."
Pohlédla na Arinbjorna. "Vyprávěj nám, jak jste se činili vy."
Valgardovy zprávy ho zjevně nijak nerozveselily. "Myslím, že by bylo lépe
promluvit si o samotě, královno," odpověděl rozvážně. "Ne že bych chtěl někoho
urazit. Ale soudím, že bys byla raději, aby se nešířily nějaké drby."
Požár v suchém lese, zhodnotila to střízlivě. "Jak si přeješ. Přijď za mnou před
polednem." Zahalila se do pláště veselí. "Dnes budeme hodovat a pít na vítězství
Eirikových synů."
Vzhledem k tomu, že tu mohla v roh hostitele zanechat Arinbjorna, mohla si jít
brzy lehnout, aniž by tím zkazila bujaré veselí v síni. On měl na hřbetě více
křížků než ona, a přece se zdálo, že ji ty její tíží víc. No dobrá, jistě, ty
její byly naplněny láskou, ztrátami, štěstím, žalem, touhami, hledáním a
novotami víc, než by on vůbec dokázal unést. Přesto však nemohla dlouho usnout.
Ráno se přihnaly dešťové přeháňky. Nad řídkým obilím a ubohými pastvinami s
vychrtlým dobytkem hvízdal vítr. Pro Arinbjorna upravila doma stejně útulné a
prozářené hnízdečko, jako to dělávala pro své syny.
"Mé políčko," nazývala občas v duchu svůj dům, trpce, když pomyslela, jak v
tomto domě či v tom v Byfjordu zašívala, co mohla, a jak často ona tvořila
majestát norského panování.
Vstoupil Arinbjorn. Usadila se s ním ke stolu, nechala přinést poháry a medovinu
a poslala služebnictvo pryč. "Mluv bez obav," vyzvala ho.
Šikmé modré oči se zabodly do jejích. "Pamatuješ si, královno, že jsem odcházel
sám, jen s hrstkou mužů a pár čeledíny, které jsem si vybral proto, že mají tady
v okolí rodiny."
Přikývla. "A ty si zajisté pamatuješ, že se mi to moc nezamlouvalo, vzhledem k
tomu, jaký tam byl údajně rozruch. " Nicméně mu to nezakázala. On měl ke
svobodným sedlákům blíž a lépe je znal, než by ona byť jen toužila znát.
"Myslel jsem si, že zastrašováním by se situace jen
zhoršila."
Stránka 203
"Jenže kdyby se chopili zbraní..." Gunnhilda se raději
odmlčela.
"To jsem považoval za nepravděpodobné, královno, a to tím spíš, že jsem měl s
sebou jejich krajany, někteří byli dokonce z jejich přízně. Kromě toho, mně
samotnému už tak jako tak mnoho času nezbývá. Má žena je mrtvá a já si další
brát nebudu; děti, které zůstaly naživu, se povdávaly a poženily, má vnoučata
vyrostla či už ?e k dospělosti chýlí. To není špatná chvíle, kdy se muž může
rozloučit."
"Ale právě teď by byla," namítla Gunnhilda tiše, "teď tě potřebujeme."
Maličko mu zacukalo v koutku úst, ale vzápětí pokračoval: "Takže - dojel jsem do
Sotaness, vyptával se a zjišťoval, co se skrývá za těmi zvěstmi, kterých si tví,
hm, ostražití stoupenci povšimli. A celou situaci jsem zklidnil."
Plameny zasyčely. "Řekni mi o tom všechno," vyzvala
ho Gunnhilda.
Arinbjorn se vsedě napřímil. "Jak si královna přeje. Nebylo to nic příjemného.
Ti sedláci, rybáři a jim podobní se sešli z široka daleka, aby obětovali na
mohyle krále Tryggviho."
Gunnhilda měla co dělat, aby zůstala klidně sedět. Tryggvi Olafsson, jehož tam
její Gudrod přilákal a zabil - a jí se dosud nepodařilo polapit Olafa
Tryggvasona, který - pokud se dožije dospělého věku - to bude muset pomstít.
Vyčkávala.
Arinbjorn se znaveně plahočil dál. "Říká se - já ne, královno, ale mezi lidem se
říká, či říkalo - že král Tryggvi nezemřel v poctivém boji, že to byla podlá
vražda. Říká se, že právě takové činy - vedle ničení posvátných hájů -uvrhly
zemi do bídy. Že pod dobrým králem Haakonem se jim dařilo dobře. A také se říká,
že je noví králové odí-
rají až na kost a že jim jsou práva svobodných mužů jen k smíchu. Na mohyle
porazili nějaký dobytek, přitom už skoro žádný nemají, bude jim zatraceně
chybět, a doufají, že jim ten v mohyle třeba nějak pomůže. Nu, říkám ti to na
rovinu, královno, ne tak, jak by to mělo být, ale jak to bylo."
"Nijak mne to nepřekvapuje a ani se na tebe nijak nezlobím." Gunnhilda to
myslela vážně. "Co jsi s tím udělal?"
"Poslal jsem jejich předákům - mí muži věděli, kteří to asi jsou - vzkaz, aby si
se mnou přišli promluvit."
"Tys je umlčel navždy?"
Hranatá hlava se zamítavě pohnula. "Ne, královno. Můj dávný pán - i tvůj - král
Eirik Krvavá sekyra, by to udělal, to je pravda. Jenže nás bylo málo. A hlavně
jsem usoudil, že kdybych vyhrožoval nebo zabíjel, mělo by to za následek jen to,
že by se bouřili další. A ani by to nebylo správné, královno," řekl umíněně.
"Oni trpí. Kdyby na tom byla má domácnost tak uboze jako oni, kdybych se cítil
tak utlačován, no..." Odkašlal si. "Varoval jsem je, co se stane, jestli v tom
budou pokračovat. A slíbil jsem jim, že jestli s tím přestanou, zjistím, jestli
by se jim nedalo nějak pomoci."
Teď strnula Gunnhilda. "Překročil jsi své pravomoci, Arinbjorne. A to hodně."
Jeho netečným klidem to nijak neotřáslo. "Královno,
za života krále Eirika jsem byl členem jeho družiny. Dokud bude žít tvůj syn
Harald, a nechť je to ještě dlouho, budu náležet jemu. Kvůli němu jsem ti řekl
pravdu. Radím, aby byl král na lid mírnější. Rozhodnutí však spočívá na něm..."
Plameny zapraskaly a Arinbjorn se na okamžik odmlčel, ".. .a na tobě."
Donutila se jakoby nic opřít a násilím vykouzlila na tváři úsměv, nicméně sama
cítila, jak stísněný. "Chápu. V síni oznámím, že sis vedl dobře, a odměním tě."
Ale ne tak, že by nějakého skalda nechala na něj složit
báseň. Už jednu má, od Egila Skallagrimssona.
Na to je lépe zapomenout a těšit se z toho, že Arin-¦bjorn zůstal věrný. Věrných
je tak málo.
Koncem léta zajel na Královskou výspu Harald Šedé rouno. Válka byla snadná.
Thraandheim si podrobili rych-Ple. Od té doby objížděli jednotlivé kraje
Thraandlawu, vybírali daně a poplatky a sedlákům, kteří se jim vzpírali,
ukládali těžké pokuty. Harald, Erling a Ragnfrod se nakonec s většinou vojska
vrátili a Gudroda se Sigurdem I tam nechali vládnout.
Štěstí to bylo nesmírné. Přesto se slavilo méně, než by se mělo. I tady se
zásoby jídla tenčily.
III
A pak, když se podzim šeřil k zimě, přihnala se vichřicí zmítaná loď se zprávami
ze severu. Haakon Jarl je zpátky
na Hladi.
Zatímco plynuly temné měsíce, dospěl ke Gunnhildě :elý příběh o tom, co se
vlastně stalo, zpráva za zprávou, poutník za poutníkem. Haakon vedl své loďstvo
Stránka 204
na jih, dostatečně 2 dohledu od pevniny, a pak stočil lodě na východ a zamířil
do Skagerraku. To není v mořeplavectví nijak zanedbatelný výkon, připustil
zdráhavě Harald. Propluli do Kattegatu, stočili se po větru do Dánska a tam se
řádně vyzbrojili a zásobili. Ať už se dánský král s jarlem sešel či nesešel,
nechal je na pokoji a oni po nějaké - nijak dlouhé - době pokračovali dál přes
úžiny na Balt a tam křižovali sem a tam a loupili. Když nastal podzim, pluli na
západ do Svithjodu, kde v Helsinglandu našli útočiště. Tam dal Haakon lodě na
starost jednomu známému náčelníkovi a s posádkou na koních i pěšky putovali přes
Jamtland - přes pole, louky, divočinou, až vyšli do hor. překročili Keel a došli
do Thraandlawu.
Zprávy o jeho příchodu letěly před ním jako na křídlech krkavců. Všechny kraje
povstávaly do zbraně. V každém fjordu, na každém ostrově zvedali kotvy a lodě,
které
už uložili, rychle zase spouštěli na vodu. Muži se k němu sbíhali, halasně ho
vítali, nadšeně mávali nad hlavou noži a sekyrami, bušili do štítů.
Gudrodovi se Sigurdem nezbylo než se i se svými stoupenci nalodit a dát se na
ústup. Usadili se v Moemi, kde se sice žilo nuzněji, ale alespoň tu byl lid po
té spoušti, co tu napáchal Haakon, na jejich straně.
Během zimy najížděly sem a tam, tu i onde jak královské oddíly, tak skupiny
Thraanďanů, ale škody napáchaly jen v pohraničí. Haakon Jarl seděl, kde seděl, v
míru vládl a obětoval těm svým pohanským bohům. Jenže i když pak zase nastalo
jaro, zjistilo se, že Gunnhildini synové zaryli loňského roku tak hluboko do
sýpek a stád ve svých krajích a natolik již znechutili obyvatelstvo, že už
nemůže být ani řeči o tom, že by snad proti Haakonovi vytáhli nanovo.
Prozatím ne. A ona musí znovu čekat, hlídat a splétat své sítě.
IV
Moerr a Raumsdalr byly tak vyrabované, že nemohly živit královskou družinu
dlouho. Cokoli, co se získalo na loupeživých nájezdech v Thraandheimu, se
vyrovnalo tím, co Thraanďané nakradli na svých nájezdech. Dny ještě nezvítězily
nad nocemi a Gudrodovi se Sigurdem už nezbylo než se stáhnout zpátky na své
statky na jihu.
Haakon Jarl držel lodě a válečníky trvale v pohotovosti. A rychle mohl povolat
mnoho dalších. Poslední léta nebyla v Thraandheimu ani pro sedláky, ani pro
rybáře zdaleka tak zlá jako všude jinde v Norsku, takže lidé neměli nouzi a
mohli v případě války zajistit zásobování. Eirikovci se neodvažovali na sever
dál než do Sognu. A Haakon si byl natolik jist svým postavením, že v létě i s
vojskem odejel, projel Svithjodem, dojel si pro lodě
Helinglandu a celé týdny strávil na Vikinzích. Gun-
ida to chápala jako výsměch, jako snahu potupit své
iřátele.
Harald Šedé rouno, který si rad své matky cenil stejně j»ko vlastních úvah,
dělal vše pro to, aby si strachuplnou ::tu svého lidu udržel. Ano, říkal
bratřím, království utr-: -.o rány, ale ne smrtelné. Však se mu síly zase vrátí.
Oni :ed musí předvést, že je to nezkrušilo, že jsou stejně udat-
a tvrdí jako vždy a že jim stačí jen kývnout a budou
:.- spolehlivých válečníků dost a dost. Nějaké povstá-
I aí je navýsost nepravděpodobné. Koneckonců, kdo jiný
z královské krve v Norsku ještě zbyl? Jen ti peciválové
>v Hringariki, kteří vyrašili z nešťastného spojení Haral-:a Krásnovlasého se
Snaefrid, a ti nikdy nebudou mít vyšší mocenské touhy než vlastnit půdu a zůstat
místo-křáli, kteří platí své daně. Ale oni, Gunnhildini synové, -: je něco
jiného. Oni si vydobudou nové bohatství v ci-[ zině a - bude-li to nutné - část
ho smění za obilí třeba ! i z ciziny. Však přijde čas, kdy vytáhnou proti
Haakonovi l stejně mocní jako dříve, a pak si to s Haakonem a jeho Thraanďany
vyřídí.
Ostatní mu na to říkali, že má nepochybně pravdu, ale dřívější lehkomyslnost je
už přešla. Nejhůře nesl porážku Sigurd; pil za tři a znovu potvrdil, že si
přízvisko Yelkohubý plně zasluhuje.
Jednoho dne, když byl na objížďce v Hórdalandu, přijel k domu hersira Klyppa
Thordarsona. Zrovna v tu chvíli bylo nádherně. Obloha byla bez mráčku, modrá,
jasná. Vál teplý vánek plný lesních vůní - okolní kopce byly porostlé listnatými
lesy. Obilí na polích bylo sice řídké, ale na nebi zpíval skřivan a všude, nad
poli i v lesích, bylo plno divokého ptactva. Kolem rozlehlého dvora se táhly
hospodářské budovy; vysoký dům se tu hezky vyjímal. Klypp byl váženým mužem.
Sigurd se svými válečníky vjel na dvůr a kopyta zazvonila na dláždění. Předem
vyslali posla - a tak už v ku-
chyni planuly ohně a připravovala se hostina, na niž přišlo i nemálo sousedů.
Vyšli mu vstříc, aby ho pozdravili. V jejich čele vyšla ven mladá žena. "Buď
Stránka 205
vítán, králi," zvolala. "Klypp naneštěstí na pár dnů odjel, ale já, jeho žena
Aalofa Aasbjarnardottir, ti nabízím vše, co máme." Ačkoli se dosud nesetkali.
Sigurd věděl, že ona je stejně jako její manžel z vysoce vážené rodiny. Přejel
ji pohledem, pak na ní ulpěl očima a pozorně, pomalu si ji prohlížel znovu. Byla
vysoká, plného poprsí, zpod šátku vykukovaly prameny vlasů barvy jantaru - byl
na ni příjemný pohled. "Vše?" opáčil. Mlsný úšklebek se vzápětí přelil v úsměv a
Sigurd jí zdvořile poděkoval.
Jakmile však usedl na výsostné místo, začal nasávat tak rychle, že mu služebné
skoro nestačily nalévat. S muži kolem sebe pohovořil o tom, co se děje v okolí,
co se zha-tilo, co chtějí, aby urovnaT, co mají v úmyslu přednést na příštím
tingu - ale stižen škytavkou a říháním blábolil víc a víc. Jeho oči visely na
Aalofě, kam se jen hnula. Když bylo prostřeno a přineslo se jídlo, poplácal na
místo vedle sebe a zařval na ni: "Pojď, sedni si vedle mne."
Začervenala se. "Sluší se to, pane? Usednu naproti tobě."
"Ne, ne, budeš tady, se mnou, a budeme pít společně. Já určuji, co se sluší.
Cožpak nejsem král?"
Muži vytřeštili oči. Někteří si mezi sebou cosi šeptali. Jenže nemohli nic
dělat, mezi nimi seděli královští strážní a další hlídkovali venku. Večeře
nebyla tak veselá, jak se čekalo.
Sigurd dotíral na Aalofu, aby se s ním poměřila v pití, roh proti rohu. Zdráhala
se a na všechny jeho další narážky odpovídala sotva na půl úst. On se halasně
chvástal svými udatnými činy - těmi, které již vykonal, i těmi, které se teprve
chystá vykonat; ah Haakon Jarl a ti jeho Thraanďané budou ještě litovat, že se
vůbec narodili! Těm dává sílu jen to pohanské čarodějnictví a ti jejich trolí
bohové, nic víc. To však skončí. Sigurd svrhne i sa-
motného Thora a nakonec bude popíjet na Hladi. Rád
tam Aalofu pohostí. S potěšením jí oplatí dnešní pohostinnost a ukáže jí, že ji
má stejně rád jako ona jeho.
Když se dostal k tomu, jaký je skvělý milenec, tiše se ho zeptala, jestli by
chtěl na noc do postele nějaké děvče. "Cože, nějakou otrokyni?" vybuchl.
"Olezlou, špinavou a smradlavou holku z chlíva? Ne, ne, král by měl mít něco
lepšího."
Začal ji osahávat. Vstala. "Odpusť, pane," pravila nanejvýš pevně a zřetelně.
"Jsem jen pouhá žena, manželka Klyppa Hersira, a jsem již unavená. Ráda bych si
teď šla lehnout, abych byla svěží, až se s tebou budu ráno se všemi náležitými
poctami loučit." Než mohl něco říci, sestoupila ze stupínku a mezi lavicemi
rázně odkráčela pryč. Jak míjela své sousedy, rozpačitě se na ni usmívali.
Rozproudil se tichý, zmatený rozhovor. Sigurd zuřil, klel a pil. Padla noc. Když
přišli čeledíni přiložit, zvolal: "Ne, dost, jdeme do postele." Zdálo se, že
vyjma jeho dru-žiníků to potěšilo snad všechny. Pár strážných si vyměnilo
poťouchlé úšklebky.
Pro váženější návštěvy se rozložily slamníky na lavice, pro méně vážené na zem.
Všichni se šli mezitím vymočit. Za hlavní světnicí byla ještě jedna, menší, se
dvěma postelemi se zástěnami - pravá, jejíž zástěna byla už zatažena, patřila
Klyppovi a jeho ženě, levá tu byla pro urozené hosty.
Tam odvedl správce krále Sigurda, popřál mu dobrou noc a zavřel dveře. Slabě,
žlutě tu poblikával plamínek v lampě a ukazoval, kde je nočník. Do ticha sem
pronikalo hlučné chrápání spáčů.
Zástěna se odsunula a Aalofa se probudila z neklidného spánku. Nad ní se skláněl
Sigurd, černý stín vroubený slabým světlem. Kolem stínu se ježily chlupy - byl
nahý. Šátral po ní, až sevřel ňadro. "Buď vděčná za takové štěstí, má drahá,"
zachrčel. Páchlo mu z úst. "Dnes v noci ode mne dostaneš dar cennější než
zlato."
Jenomže to znamená vyvolat to, co leží mimo lidský
Choulila se a odtahovala, až narazila na stěnu. Bušila do něj rukama, leč marně.

"Ne, pane, ne," sípala.
"Ano, paní, ano. Užiješ si víc, než by sis kdy byla pomyslela. Zítra budeš
chodit s nohama jako luk."
"Pošlu ti pro nějakou ženu, pohlednou a mladou..."
"Proč, já už tady jednu mám." Nacpal se k ní. Postel pod tou váhou zasténala.
"Ale, ale, snad bys neodmítla svého krále?"
"Budu křičet..."
Neobratně tápal, až jí připlácí dlaň na ústa. "Jestli budeš křičet, řada mužů v
tomto domě zemře a já tě stejně dostanu. A ani tvůj drahý Klypp pak asi nebude
žít dlouho."
Převalil se na ni, vytáhl jí noční košili a vecpal jí stehno mezi kolena.
Stránka 206
"Achr," zachrčel a vrazil dovnitř.
Vyčkala. Když se jí posléze zeptal: "Tak co, nebylo to jako Frey sám?"
neodpověděla. Když si ji vzal podruhé, ležela jako mrtvá. "Chladná čubka,"
zhodnotil to, slezl z ní, odvrátil se a začal chrápat.
Ta záležitost se nedala utajit. Lidé tu a tam něco zaslechli, na denním světle
uviděli víc a pochopili. Ranní chléb se lámal za tíživého ticha. Aalofa byla
nejsklíčenější ze všech a nejvíce odtažitá. Král mluvil jen málo, měl kocovinu.
Když jí poděkoval za pohostinnost a věnoval jí zlatý náramek, přijala ho chladná
jako kámen. Když se svou družinou vyjížděl z vrat, ani nevolala pozdravy na
rozloučenou. Ale jakmile byl pryč, rozplakala se.
Gunnhildě se to nedoneslo hned. Ostatně měla plno jiných starostí.
V
Švédové a Gótové jí dělali pramalé starosti. Jednak měli bohatá tržní města,
jednak se zaměřili na východ - obchodovali a usazovali se na druhé straně Baltu
až
daleko po proudu řek v Gardariki. Vlastně by se dalo říci, že to oni založili
královský dům v Kyjevě.
Ale ve Vikinu měli její synové blízko k Dánsku. Na obou stranách to vřelo. Tahy
sledů Soundem byly dosud silné a střetů mezi rybáři z těch dvou království bylo
stále víc a víc, někdy i krvavé. Dánští vikingové tu a tam napadali a okrádali
norské kupecké lodě plující v těchto vodách. Král Harald Modrozub s tím nic
nedělal. Zřídkakdy od něj přišla nějaká zpráva. A když už nějaká přišla, tak
stručná a chladná.
"My s ním potřebujeme mít dobré vztahy," řekl Harald Šedé rouno Gunnhildě. "Co
kdybychom ho nějak přesvědčili, že on potřebuje mít dobré vztahy s námi. Slyšel
jsem. že jeho vztahy s německým císařem Ottou jsou stále napjatější."
Na její radu poslal Harald Šedé rouno dánskému králi tři lodě plné darů.
Nejcennějším byl chvalozpěv od Haral-dova nejpřednějšího skalda Gluma Geirasona,
který plul s sebou jako hlavní mluvčí. Měl také vzkřísit myšlenku, která již
zřejmě hynula na úbytě - možnost spojení těchto dvou domů manželským svazkem,
možná dokonce i s Modrozubovou dcerou Thyrou; rozhodně však s nějakou ženou z
blízké přízně. "Čas, aby sis vzal opravdovou královnu, už pominul," prohlásila
Gunnhilda. "Chceme však ženu, která za sebou bude mít takovou moc, aby - až tu
nebudeš - mohl její syn udržet tvůj rod. Jinak se budou tví levobočci o Norsko
mezi sebou rvát, až ho roztrhají na kusy. Až vyřešíme toto, postaráme se o tvé
bratry."
Takže když se Glum vrátil, přijali ho - ona a Šedé rouno - navýsost dychtivě a s
velkým očekáváním. Ale už z výrazu jeho tváře vyčetli, že cesta nedopadla dobře.
Gunnhildu zamrazilo. Ostatní synové ho asi zasypou dotěrnými otázkami. Když
Harald poutníky přivítal, usadil je, nechal jim přinést pití a věnoval skaldovi
a veliteli doprovodné družiny po zlatém náramku, cítila Gunnhilda,
jak to v navenek chladných mužích vře. A pak je Harald vyzval: "Řekni mi rovnou,
jak to dopadlo, Glume. Neplýtvej dechem na sladké řečičky. Celé vyprávění od
začátku až do konce si vyslechneme později."
Glum znal svého pána příliš dobře a příliš ho ctil, než aby se nějak vytáčel.
"Budiž, jak chce král," odpověděl. "Krále Haralda Gormssona jsme nalezli v
Aarhusu. Patřičně nás pohostil a mluvil převelice uhlazeně, takovým tím svým
kluzkým způsobem, takže trvalo celé dny, než jsme zjistili, co doopravdy míní
vážně. Děkuje ti za dary a posílá po nás zpět své, i když upřímně, pane, já bych
je nazval méně hodnotnými, než byly tvé. Řekl, že v Dánsku mu byli synové krále
Eirika a královny Gunn-hildy drazí, jak si zajisté pamatují. Dosud jim přeje jen
to nejlepší. Nicméně se nemůže zbavit dojmu, že projevujeme malý zápal pro víru
a navíc jsme ještě neuznali jeho práva, co se týče Norska."
Síní zašuměl vzrušený šepot. "Pokračuj," vyzval ho Harald Šedé rouno.
Glum uposlechl. "Král Harald Gormsson říká, že chápe, že to pro tebe a tvé
bratry není lehké. Norové jsou svéhlavé plemeno a toto jsou pro ně léta strádání
a útrap. Ty máš plné ruce práce a plnou hlavu starostí a asi zatím nejsi schopen
uvolnit peníze na patřičné poplatky. Prozatím tedy s tebou bude mít trpělivost."
Muži, kteří s ním byli v Dánsku, rozpačitě přikyvovali. Ti, kteří zůstali doma,
zalapali po dechu a vytřeštili oči. "Pokračuj," vyzval ho znovu Harald.
"Králi," sdělil mu Glum, "nikdy to neřekl přímo, on ví, jak kličkovat, jak jen
tu a tam něco naznačit, den po dni, jedno úlisné slovo za druhým." To, že se
Glum o jiném králi vyjadřuje tak troufale, jen potvrzuje, jak je věrný a
spolehlivý, pomyslela si Gunnhilda. Kdyby tak jen takových jako on bylo víc.
"Soudí, že ty a král Gudrod jste se zachovali ke králi Tryggvimu Olafssonovi a
králi Gudródu Bjarnarsonovi špatně." Ano, pomyslela si Gun-
nhilda, Modrozub na ty dva hleděl jako na protiváhu Eiri-kových synů. "Je nucen
hluboce zvažovat - řeknu to na rovinu, pane - smysl či rozumnost takového
Stránka 207
manželského svazku, jaký jsem mu navrhl." A kvapně dodal: "Nicméně, králi, řekl,
abych ti vyřídil, že ti za ten návrh děkuje, že je to pro něj čest a že se nad
tím zamyslí."
Takže otevřená urážka to není, usoudila Gunnhilda. Ne tak úplně. Na to je Harald
Modrozub příliš protřelý. Harald Šedé rouno zesinal. Naklonila se k němu a
zašeptala:
"Zlehči to. Nedělej zbytečný poprask. Řekni všem, že si musíš rozmyslet, co
odpovíš. Pak nech rozproudit zábavu, jako by na tom nijak zvlášť nezáleželo."
"Záleží," odtušil koutkem úst.
"Ano." Co když pošle k Haraldu Modrozubovi poselstvo i Haakon Jarl, až se vrátí
z vikingu? "Sekera nemá dopadnout předčasně. Měj se na pozoru, vyčkávej a
připravuj se, ale ať ti neunikne ani jediný varovný náznak." Povzdechl si.
"Moudrá jako vždy, královno Matko." Nato propukl v smích. "Budiž!" zvolal.
"Dobře řečeno, Glume. Tak se tedy podívejme, co nám náš příznivec z Dánska
poslal, a veselme se až do půlnoci."
Gunnhilda zaznamenala, že napětí v síni opadlo, a vyvolalo to v ní vzpomínku na
časy, kdy byla ještě dítě a dívala se ve fjordu na rychle ustupující odliv. Teď
udělá nejlépe, když odejde, než se začne někdo podivovat nad tím, proč tu
vlastně sedí. Kromě toho ji nesmyslné, rozmáchlé opilecké řeči nezajímaly.
Sdělila, že je unavená -cítím na sobě ta léta, řekla s úsměvem - a odešla.
Slunce už kleslo za obzor; kameny na nádvoří zahalil šedivý příkrov beze stínů.
Svištěl ostrý vítr. Zachumlala se do pláště. Jak chladno je asi na severu?
Slýchala, že na severu a v Uplandu nechávají sedláci dobytek ve stájích i v létě
a krmí ho, čím se dá, jako Finové. Rybářství upadá, ryb je čím dál méně. Jenže
ještě o kus dál na sever, v thraandlawských krajích, není tak neúnosně
zle. A v Dánsku země i moře dosud nesou dobře. Zlobí se snad Bůh, že její synové
šíření víry v Norsku víceméně
vzdali? Tak proč ale ti pohané ve Svithjodu jen kvetou? Děje se snad něco zlého
se světem samotným, s jednotou člověka se starými Mocnostmi země, moře, oblohy?
Zezadu na ni někdo zavolal. "Královno," zakňoural ten hlas, "mám nějaké novinky
a možná tě potěší."
Stál tam Ógmund, nezdravě bledý, vychrtlý, schoulený a nahrbený. Byť na něm
nijak neskrblila, stejně se oblékal jak vandrák. Oblékal se tak víceméně
vždycky, když jí šel něco zařídit, aby byl méně nápadný. Už se tu musí pěknou
chvíli klepat - nicméně to od něj bylo rozumnější než rušit Haralda Šedé rouno.
Všechno se v ní napjalo. Uhlazeně opáčila: "Ano?"
"Přišel jeden tvůj zvěd, královno. Sveinn Liščí čenich. Říká, že přináší nějaké
zprávy. Dovolil jsem mu, ať si ustájí koně - je to utýraný chodící pytel kostí,
ta herka -a počká vedle v teple. Přeje si ho královna vidět?"
Sveinn Liščí čenich, vybavila si ho. Neměl žádné další jméno, ani se nevědělo,
kdo byl jeho otec, a matku pustil z hlavy v okamžiku, kdy ji nechal doma s
mladšími spratky. Lesák, lovec, stopař, bezpochyby i zloděj, ale chlápek, který
se brouzdal široko daleko, mnohé slyšel a vždycky, když jí přinesl nějakou
novinku, která stála za to, od ní něco dostal. Jako by jí mezi žebra pronikl
vítr. "Přiveď ho za chvilku ke mně," nakázala mu a kráčela dál.
Než přišli, už se usadila. Na její pokyn je Ógmund nechal o samotě. Sveinn
nemotorně přešlapoval, vyzáblý a umouněný, v záplatované plsti a umaštěné kůži.
Většinu života však trávil venku, takže i když kolem sebe šířil určitý zápach,
doopravdy nesmrděl. Ukázala na pohár na stole. "Buď vítán a napij se," vybídla
ho. "Řekni mi, cos mi přinesl, a Ógmund tě pak odvede někam, kde ti dají najíst
a dají ti lepší střechu nad hlavou než stáje."
"Já, uh, díky..." Zvedl kameninový pohár a zhluboka se napil horké medoviny.
"Aách!" opřel se. "Královno,
mám to od tvého špeha Visbura Snědého, který jel bez oddechu přes celý Svithjod
a hledal někoho, kdo ti to vyřídí. Já jsem zrovna zaskočil k chalupníkovi
Gellirovi..." Gunnbilda trpělivě poslouchala. V duchu sténala. Aastrida, vdova
po králi Tryggvim Olafssonovi, jehož zavraždil Gunnhildin syn Gudrod, tak ta
Aastrida měla pocit, že se u náčelníka Haakona Starého ukrývá už dost dlouho. Od
začátku měla v úmyslu vypravit se přes Balt a najít svého bratra Sigurda. A teď
se rozhodla vydat se na cestu.
Gunnhilda si tak doplnila, co zjistila už předtím. Si-gurd žije v Gardariki a
vede se mu velmi dobře. Dnes je mimo jiné vysoce postaveným členem osobní
družiny knížete Vladimíra Svjatoslavssona v Holmgardu. Vladimírovi je sice
teprve nějakých dvanáct třináct let, ale už má svou vlastní marku. Při troše
štěstí by časem mohl docela dobře následovat - nebo možná porazit - svého bratra
Svjatopolka, velkoknížete v Kyjevě. Zatím sahá jeho vláda až k Ladožskému
jezeru, daně vybírá až z Estonska a Sigurd požívá jeho přízně.
Gunnhilda domýšlela, jaké může mít Aastridina cesta za bratrem důsledky.
Stránka 208
Přemítala, co by tak mohli vymyslet - a možná i společné s Haraldem Modrozubem,
jehož nova královna je Polka, nebo dokonce s Haakonem Jarlem. Své dítě si
Aastrida vzala s sebou.
Žádná loď vypravená odtud není tak rychlá, aby si na ni někde mohla počíhat. Nic
než čarodějnictví nemůže zastavit Aastridu a zkázu, kterou Gunnhilda větřila v
Olafu Tryggvasonovi.
To však nebude ani snadné, ani bezpečné. Za ta léta využila to, co se naučila ve
Finské marce, aby se naučila víc. Čarodějnice a muži znalí seidu, s nimiž se
setkala v Norsku, měli malou moc, mnohem menší než ona, ale od každého se něco
málo přiučila. A nakonec uměla opustit své tělo nejen jako pták a nejen na
výzvědy.
Jenomže to znamená vyvolat to, co leží mimo lidský
svět a navíc za úplňku, za slunovratu nebo v nějaký jiný cas, kdy tajemno volně
vychází do noci. Jenže kdyby měla cekat na takový okamžik, přišla by pozdě. Musí
tedy vyvolat z temnot něco jiného.
n./wi 'teJně--;,VzPom»ěla si, s čím se její stín setkal nad Hladí, a potlačila
zachvění.
Zatvrdila se a zadoufala, že tam, kam má namířeno, zadna taková Bytost na stráži
nebude.
Když Sveinna odesílala s několika drobnými v umou-nene pěsti pryč, přikázala mu:
"Až se o tebe Ógmund postará, řekni mu, ať přijde sem, ale řekni mu to tak aby
vas nikdo jiný neslyšel, a řekni mu, ať drží jazyk za zuby."
Ogmund, ten se kradí vplíží kamkoli a dokáže jí to najit - Ogmund Kisping, ten,
kdo vystřelil na Haakona, chraněnce Aethelstanova, smrtící šíp.
VI
, Ji^ruhého dne za soumraku jí přinesl, co chtěla. Protože slíbil, ze to bude
takto rychle, předem odeslala služebnictvo pryč. "Kliďte se odtud a nevracejte
se, dokud pro vas nepřijdu " nařídila jim. "To může být docela dobré az zítra
pozdě večer nebo dokonce až pozítří "
Doneslo se to Haraldovi, Harald za ní osobně zašel a zeptal se ji co to má
znamenat. "Jako vždy se postím a budu se modlit a rozjímat," odpověděla
Podezíravě se na ni zadíval. "A nebylo by to lepší v kapli a nebylo by lepší se
nejdříve vyzpovídat knězi?" "Kdy jsi byl naposledy u zpovědi ty?" neodpustila si
A pak o něco mírněji dodala: "Řekla jsem ti, že musím rozjímat. A modlit se za
hluboké porozumění událostem za bezpečné stezky svých synů skrz nebezpečenství,
která na ne číhají." ,
«=*«
^ Rozmrzele našpulil rty, ale řekl na to jen: "Jak si přeješ, matko, "as tím ji
opustil.
Věděla, že více ví než tuší o tom, co ona dělá, když je takto sama, a že se mu
to nelíbí. Přesto - ušklíbla 5e chladně - je dostatečně svolný smířit se s ní i
s jejím světem, když mu z toho kyne nějaký prospěch.
A tak když Ógmund zaklepal na dveře, otevřela mu osobně. Proti nebi temnému jako
podlitiny se rýsovaly černé stromy a domy. Čeledínům skončil pracovní den a teď
se vraceli domů. Vánek, na tuto roční dobu nezvykle chladný, tiše ševelil. Kdesi
v dálce zavyl vlk. Královští lovečtí psi se rozštěkali.
Ógmund překročil práh a protáhl se dovnitř. Zabouchla za ním dveře. Zpod pláště
vyňal nevelký kožený vak. "Tady to je, královno," řekl jí.
"Polož to na stůl," nařídila mu. "Odkud to je?"
"Daleko z lesa, královno. Našel jsem to poblíž trosek, které zbyly z jakési
chatrče. Říká se, že tam kdysi živořili nějací dva vyhnanci. Jeden onemocněl a
zemřel. Jeho přítel ho pohřbil, ale toho pak chytili a zabili. Dosud se tomu
místu všichni vyhýbají."
Na okamžik kratičký, že by se člověk sotva stačil nadechnout, se ocitla v jiné
lesní chatrči, malá, bezmocná, s dvěma lumpy.
Zavrčela na ten strach, vycenila na něj zuby, pohrozila mu, dupla na něj, až se
stáhl zpátky do podsvětí. I tamti dva jsou dávno mrtvi, zabiti přímo před jejíma
vytřeštěnýma očima plnýma slz a ona je pevně rozhodnutá nebýt už nikdy bezmocná.
"Paní?" Nevídala Ógmunda často vyvedeného z míry.
"To nic," odpověděla lhostejně. "Jen se mi hlavou mihla jedna vzpomínka a trochu
mne to zaskočilo. Tys měl odvahu tam kopat?"
"Královna mne poslala. Pořád jsem si opakoval, že nade mnou drží ochrannou ruku
má královna."
"A bude i nadále, jestli jí zůstaneš věrný. A ne aby ses o tom někomu byť jen
slůvkem zmínil. To bych přijala opravdu špatně."
"Královna ví, že dokážu zachovat tajemství." Samolibě se uculoval. "Královna a
já už spolu máme mnoho tajemství, že?"
Zapřemítala, jak to asi myslí. Je to ale pěkně kluzký had.
Stránka 209
"Má paní mě vždycky odměňovala dobře," poznamenal. "Když jsem se vrátil z války
s králem Haakonem... Připouštím, že tentokrát jsem se musel hodně přemlouvat,
abych to nevzdal. Žádný poklad tam sice není, ale člověk slýchá o tom, jak se i
ti nejchudší mrtví dokážou rozvzteklit, když se s nimi pohne, a přivolat kletbu
na toho, kdo to udělal. Ale pro svou královnu jsem se toho odvážil."
Ano, tlačí na ni, a pořád tak záludně. Nicméně teď raději nebude ztrácet čas
nějakým peskováním. Těžko mu může vyčítat chtivost, ostatně pro ni dělá to, co
by většina lidí odmítla.
Nasypala mu plný měšec mincí nejen z Anglie, ale některé až z dalekého
Serklandu, mezi nimi i ražený říšský stříbrňák. Pustila mu měšec do rukou, aniž
by o něj jen zavadila. "Tu máš," řekla a kývla hlavou ke dveřím. Porozuměl.
Cestou ven jí ještě nechutně podlézavě děkoval.
Zavřela dveře na závoru. Na kratičký okamžik jí ještě utkvěl v mysli. Odporná
pachuť. Jaký je vlastně doopravdy? Za tu dobu si už určité nashromáždil slušný
majetek a stejně žije mezi sluhy a nezdá se, že by si dopřál něco jiného než
šaty na parádu, v nichž si pyšně vykračuje, když jde do města, a - jak
předpokládala - čas od času nějakou tu děvku, i když je možné, že má jiné
záliby. Měla by si s tím dát tu práci a zjistit si o něm víc; je dobře znát to,
s čím člověk zachází. Ale ne, to by bylo ponižující.
Tak dost.
Stejně ještě otálela. To, co teď měla v úmyslu učinit, byl ten nejhorší druh
seidu. Kristus ji uvrhne do věčného ohně, jestli to řádně neodčiní - pokud se
ovšem Kristus stará o to, co se stane s nějakými pohany. Bohové
v Aasgardu se zachmuří, jestli si toho všimnou. Seija by se trápila a
hořekovala, kdyby se to dozvěděla. Je vůbec ještě naživu?
To všechno pro Eirikův rod.
Sebrala odvahu, váhavě přistoupila ke koženému vaku a rozvázala šňůrku. Sáhla
dovnitř, chvatně chňapla, co bylo vevnitř a povytáhla to ven.
Ta lebka jí připadala nějaká těžká. Na žlutohnědých kostech ulpěly škraloupy
zaschlé hlíny. Vlhký, zatuchlý pach a pár zčernalých pahýlů po zubech. Vytáhla
ji a zahleděla se do prázdných děr, kde kdysi bývaly oči. Jaké sny asi snili ti
červi, kteří vyžírali tuto hlavu, až z ní zbyla jen prázdná dutina?
Pravděpodobně úděsné, pokud červi nějaké sny mají.
Odložila ji a znovu sáhla do váčku. Prsty narazily na spodní čelist. Výborně.
Říkala Ogmundovi, aby si na to dal pozor.
Jakýmsi mrazivým způsobem ji to povzbudilo. Noc nebude moc dlouhá. Musí se dát
do práce.
Přenesla si obě části do podkroví, složila je k sobě a postavila lebku na
vysokou trojnožku. Od lampy si zapálila svíci a horkým voskem ji upevnila na
lebku tak, aby stála na hlavě jako roh. Sfoukla lampu. Všechno ostatní už měla
připraveno. A znovu se svlékla, roztřásla si vlasy, oděla se peřím, drápy a
tesáky. Znovu pojedla posvátný pokrm - a snědla ho dvakrát tolik než kdy dříve.
A znovu bubnovala, tančila a zpívala. Když nakonec se zkříženýma nohama usedla a
kolébala se, neupírala tentokrát oči do plamene svíce, ale do prázdných očních
dutin.
"Ty mrtvý, ty, kdos kráčel do podsvětí, ty, kdos putoval daleko; vyzývám tě:
půjč mi svou sílu mrtvého. Xepůjčíš-li, ať hraboši hryžou tvé kosti, ať mravenci
hnízdí v tvých žebrech, ať tě trollové vykopou a roznesou. Půjčíš-li však, pak
můj člověk odnese tvou hlavu domů a na tvém hrobě vykoná krvavou oběť. U
Mocností noci a větru, u země a ohně a podzemních vod, to ti přika-
zuji já, královna Gunnhilda, já, matka králů. Slyš mne a poslušně mne provázej,
ven a dál, i kdyby až na konec světa..."
Lehla si. Vzlétl stín.
Mezi chvátajícími mraky, z nichž vítr rval cáry, probleskovalo pár hvězd. Pod ní
byla černočerná zem a v té černi se lesklo jezero Vánern a další vodní plochy.
Jak se nesla na severovýchod, brzy je nechala za sebou. Netečně vnímala moře,
zářivou plochu pod nekonečnou oblohou plnou hvězd, která na východě mdle bledla.
A tady se na vlnách pohupovala loď a čekala, až se rozední. Stín střemhlav
sklouzl níž a mihl se nad lodí. I když se Gunnhilda s Aastridou nikdy nesetkala,
poznala ji i to dítě a věděla, jak to s nimi nyní vypadá.
Haakon Starý jí zajistil plavbu na dobře vybaveném knarru, který vezl zboží do
Holmgardu. Plul s ní její pěstoun Thorolf Všivá brada se svým nejmladším synem;
měli jí pomoci se bez úhony dostat k bratrovi. Ona s dětmi spala v jakémsi
stanu, který jim vztyčili na přídi. Stín hladce prošel skrz plachtovinu, uviděl
na jejích rtech pohrávat lehký úsměv a odlétl.
Nalezl nízké estonské pobřeží. Lidé na statcích se právě začínali probouzet.
Rovněž i posádka dlouhé veslice, která zde přistála a utábořila se na noc. Byli
Stránka 210
to Eston-ci, převážně malí, podsadití, s vystouplými lícními kostmi a šikmýma
očima, nicméně světlé pleti a plavovlasí. Jeden z nich vystupoval jako kapitán.
Stín mu vklouzl do hlavy.
Gunnhilda neznala jazyk, jakým mluvil. Byl víceméně stejný jako jazyk v jižním
Finsku, kde podle toho, co věděla, ta samá rasa - Norové je nazývali Kvaenové
-mýtila a orala zemi a vytlačovala Finy, ty honáky sobích stád, na sever do
pusté divočiny. Estonsko odvádělo daně Holmgardu, ale jinak si žilo víceméně po
svém. Tito muži, to byli Vikingové na výpravě.
Kapitán a ještě pár dalších umělo norsky. On se jmenoval Klerkon. Stín mu cosi
našeptával. Kapitán zne-
klidněl, začal přecházet sem a tam, zadíval se nahoru na první racky a
kormorány, olízl si prst a nastavil ho větru a nakonec prohlásil, že má pocit,
že by mohli mít štěstí, kdyby vypluli přímo na západ, i když to znamená pracně
křižovat proti větru. Posádka trochu reptala, ale nikomu se nechtělo přímo
odporovat. Spolykali suchary, stáhli loď na vodu. veslovali, dokud se nedostali
z moci stoupajícíh o přílivu, a pak vytáhli plachtu.
Stín to pozorně sledoval. Denní světlo oslabilo Gunn-hildě zrak a bude to pro ni
bolestivé, ale ona musí vidět, jak to probíhá.
A tak Vikingové nalezli plující knarr a skoncovali s ním. Přirazili k boku,
odrážejíce rány posádky se připoutali a nahrnuli se na palubu. Nikdo z nich
neutržil vážnější zranění, zato Švédové padali jako dobytek na porážce, až
nakonec ti, kteří ještě zbyli, odhodili zbraně a vzdali se.
Rozjaření vikingové je svázali a rozdělili si je, že je prodají jako otroky.
Mladá žena, stojící s bledou tváří uprostřed mrtvých, měla připadnout
Klerkonovi, ale ten byl jinému muži dlužen z minulosti za pomoc, a tak mu ji
přenechal. Pro sebe, neboť byla jasně z urozeného rodu, si vzal chlapce, kterého
držela za ruku - vytrhl jí ho a odvedl ho pryč. K tomu dostal starého chlápka,
který se držel u ní, a toho nejmladšího s ním.
Změřil si Thorolfa Všivou bradu a odfrkl si. "Ty už nebudeš k ničemu, dědku,"
zhodnotil ho norsky. Vzduchem se mihla sekyra, mlaskla rána, Thorolf se
zhroutil, z rozštípnuté lebky se vylil mozek a stekl do krvavých kaluží na dně
lodi.
Malý Olaf se rozplakal. A pak najednou přestal. Slzy vyschly, zarudlé oči se
zabodly do Klerkona. Tři roky mu byly, a nechtěl zapomenout.
Ze západu se přihnal déšť. Zatáhlo se. To umožnilo stínu odletět. Gunnhilda se
vrátila do sebe.
Byla vyčerpaná a celá rozbolavělá, a přitom ani ne-
mohla zůstat na lůžku. Musela vstát, schovat čarodějnic-ké pomůcky, obléknout
se, jít ven a být královnou, dokud ji soumrak nevysvobodí a nedovolí jí jít
spát.
Udělala, co mohla proti zhoubě mlhavé a vzdálené. Hrozivě blízko však byla
hrozba jménem Haakon Jarl.
VII
Do Vikinu dospěly zprávy z Hordalandu. Tamní sedlá-ci se bouří kvůli tomu, co
provedl Sigurd Velkohubý paní Aalofě. "Raději tam zajdu a prověřím to," usoudil
vztekle Harald Šedé rouno. "Pošleme pro Gudroda, bude v těch krajích vládnout
on. Doufám, že ten má v hlavě aspoň trochu rozumu."
Na chvíli se zamyslel a pak zadumaně pokračoval: "Tak jako tak bude jen dobře,
když se v těch krajích ukážu - ano, a přezimuji tam. Nejenže to vzpurné muže
přivede k rozumu, ale taky upevním naši vládu na západě. Navíc je to blíž k
Thraandheimu. Můžeme sledovat Haakona Jarla mnohem snadněji a pozorněji a začít
pracovat na tom, jak se ho zbavit." Obrátil se na Gun-nhildu. "Matko, proč bys
nešla taky. Správcův dům na dvorci v Hardangeru je větší a lepší než ten, co máš
tady. Správce a jeho rodinu přesunu jinam a budeš tam bydlet ty. Tvé rady jsou
vždy vítány." Usmál se. "Cožpak nemáš ráda změnu?"
A další cesta po moři. Už teď její kosti sténaly. Ale tato bude příjemně krátká.
A kam půjde Harald, tam půjde i srdce norského království a on ji může
potřebovat. "Ráda, synu můj, když o to tak stojíš," odpověděla.
Během několika málo dnů se nalodili. Jí a sloužícím. které se rozhodla vzít si s
sebou, přidělili jednu celou loď. Ógmund dostal strašlivou mořskou nemoc. Smála
se sama pro sebe, když zvracel a pak ležel v provlhlých pokrývkách, klepal se a
snažil se nekutálet, jak se loď kymácela. Třeba mu to prospěje. Poslední jeho
narážky, že by měl
opravdu dostávat víc, už měly blízko k vydírání. Nechtěla by o něj přijít, ale
ještě horší by bylo nechat si ho přerůst přes hlavu.
Dvorec stál v Leirviku na jižním konci Stordu, velkého ostrova v ústí
Hardangerfjordu, kde bojoval Haakon, chráněnec Aethelstanův, svou poslední
bitvu. Ale ten zemřel na severu ostrova, kde byla hornatá krajina, zalesněná a
Stránka 211
plná zvěře, vhodná pro královské hony. Eirikovci si však mysleli, že by jim
Haakonův statek mohl přinést smůlu, že by je Haakon chodil strašit, a tak statek
spálili. Kromě toho nabízel Leirvik lepší kotviště a k tomu zázemí pro
hospodářství, obdělávání půdy a dobytčí pastviny. Malá víska se už dříve
rozrostla do městečka, které kdysi navštěvoval i král Haakon. Král Harald tu
však chtěl mít pevnost. Nařídil postavit celý dvorec - síň i s přilehlými
budovami. Když tu nebyl zrovna on nebo jeho bratři, udržoval jim ho jeden
spolehlivý jarl, který střežil celý fjord.
Ten jarl byl křesťan. Tady a na okolních ostrovech žilo křesťanů poměrně dost.
Většina těch, kdo se nechali pokřtít, už u víry, kterou jim přinesl král Haakon,
zůsta-í la a přenesla ji na své děti. Jarl postavil kostel a usadil v něm
nějakého kněze z Anglie, ho vedl společně s hospodářstvím, jež mu skýtalo
obživu. Eirikovci považovali za moudré nechat ho na pokoji a dávat mu pro kostel
dary. Gunnhilda mu zpočátku věnovala pramalou pozornost. Měla plné ruce práce s
tím, jak se tu zabydlet, a navíc měla plnou hlavu jiných myšlenek.
Harald Šedé rouno poslal předem Sigurdovi Velkohu-bému vzkaz, že se tu sejdou,
takže když prvně jmenovaný : řijel do síně, ten druhý už v síni kolem sebe metal
nasupené pohledy, zjevně ve špatném rozpoložení. Harald si při první
příležitosti odvedl bratra i matku do podkroví.
"Já si to s tebou vyřídím," vyjel na něj Harald. "Co to do tebe jen vjelo,
takhle ublížit ženě takového muže?"
"Sváděla mne, dráždilo mne, jak se na mě dívá," od-
sekl podrážděně Sigurd. "Měl bys vidět, jak se pohupovala v bocích."
"Tos viděl leda tak ty, byl jsi pěkně nametený," zarazila ho Gunnhilda. "Já tě
znám, synu."
"No jo, ale vždyť to pro ni byla čest, ne? Spát s králem. A pro jejího manžela
jakbysmet. Měl by si toho vážit, ale on ne, je to zaslepený, domýšlivý venkovský
křupan. Když jsem odjížděl, dal jsem jí zlatý náramek hodný skalda."
"Copak jsi nic neslyšel?" zařval na něj Harald. ^á ano." Střelil pohledem po
královně, od níž to slyšel vyprávět. Neptal se, jak to zjistila. "Jakmile jsi
byl pryč, šla k bažině, náramek do ní hodila a s náramkem letěla i její kletba."
Sigurd se naježil. "Copak se budeme bát nějaké pohanské čarodějnice?"
"Ne. Tedy ne že bych si myslel, že je to čarodějnice. Ale to, cos nám natropil,
bratře, může brzy přerůst v povstání. A pod tenhle požár nemusí Haakon Jarl ani
přikládat!"
Sigurd cosi zavrčel. "Raději si dávejte pozor na jazyk, oba dva," pokárala je
ostře Gunnhilda. Trochu je to zchladilo. "Vlk a krkavec mohou společně udržet
medvěda v mezích, ale jakmile se rozkmotří, tak bude medvěd ohryzávat jejich
kosti."
Sigurd se pohodlně uvelebil, ale rty mu povážlivě cukaly. Harald potřásl hlavou,
zamlaskal a rozvážně pravil: "No, co se stalo, stalo se. Musíme se s těmi lidmi
sejít, uklidnit je a zároveň jim vtlouci do hlavy, že s nimi nejednáme slušně z
nějaké slabosti. Musíme mít krytá záda, až příště vytáhneme na sever proti
Haakonu Jarlovi."
Sigurd vyletěl. "To je konečně řeč, bratře!" zvolal a popadl ho za loket.
Gunnhilda rychle svedla rozhovor na možnosti a prostředky.
Druhý den rozeslali posly svolávající svobodné sedláky na ting do Vorsu,
prastaré to shromaždiště na pevnině. I když zrovna nastávaly žně, tráva začínala
žloutnout
a den ode dne se šeřilo dřív, přesto přijdou. Mimo jiné i proto, že mají méně co
sklízet, než by si přáli.
Harald se Sigurdem se chystali k odjezdu a dvorec byl vzhůru nohama. Pak i se
svými družinami odveslovali přes úžiny, odkud pojedou na koních do vnitrozemí. A
síň se najednou ponořila do ticha.
VIII
A teď měla Gunnhilda konečně čas seznámit se s tím knězem. Bude to jen dobře,
protože si ho tady v okolí velmi považují. Dokonce i nekřesťané na něj hledí s
určitou úctou.
Aelfgar z Wessexu byl vysoký, štíhlý, zpod bílých vlasů pronikavě hleděly
kouřově černé, hluboko zapadlé oči. Vcelku ochotně vyhověl její žádosti a přišel
za ní domů. Nablízku byly jen dvě služebné. Medoviny, kterou mu nalily, si sotva
usrkl, a rovnou spustil: "Královno, slýcháme o tobě odevšad. Plně si svůj věhlas
zasloužíš. Ale - nemyslím to nijak neuctivě, královno, modlil jsem se, aby mi
Nebesa pomohla najít vhodný způsob, jak to říci -královno, mohu ti poradit jako
kněz našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, mohu ti poradit pro spásu království
a tvé duše, abys projevovala více zbožnosti?"
Tak trochu to očekávala. "Těžko jsem se kdy mohla oprostit od světských
starostí, otče Aelfgare," odpověděla klidně, leč nijak pokorně, a přitom mu
Stránka 212
zpříma hleděla do očí. "I král Haakon Haraldsson, který tě sem umístil, učinil
pro víru méně než já a mí synové, ba dokonce se nakonec od víry odvrátil."
Aelfgar se pokřižoval. "Bůh je milosrdný. Slyšel jsem, že se ve chvíli smrti kál
a zemřel plný lítosti. Denně se modlím, aby tomu tak bylo doopravdy, aby se
nesmažil v pekle navěky, aby byl očištěn od svých hříchů a spasen."
Vsedě se předklonil. Ne, ten nemá strach, pomyslela si Gunnhilda. "Královno, já
nemám nic proti synům krále
Eirika. Ti se nezřekli Krista. Co činí na tomto světě, to leží mimo můj skrovný
obzor. Já mohu žádat nanejvýš
trochu vlídnosti vůči svému stádečku/' Jeho hlas náhle nabyl na útočnosti. "Ale,
královno, oni chodí na mši, kdy mohou. Je-li to jen zřídka, budiž, muži mají
svou práci, králové také. Avšak ty, královno - slyšel jsem o tobě věci, které
zajisté nejsou pravda. Nemůže to být pravda. Přesto však - jak často chodí
královna na mši?"
Gunnhilda lehce pokrčila rameny. "Jdu, když mohu," odpověděla.
"Mohl bych doufat... Královno, pro tvou spásu, mohu se zeptat, kdy jsi naposledy
přijala hostii? Kolují, jak říkám, ošklivé zvěsti. Pravda by jim snad učinila
přítrž." Dobrá, na tohle stejně jednou muselo dojít, dříve či později. "Pravda
je," řekla Gunnhilda stále klidně, "že král musí někdy dělat věci pro záchranu
království, které - odpusť neznalé ženě - by Kristus myslím nikdy neudělal. A
stejně tak i matka králů."
"Tví synové chodí ke zpovědi, královno. Odříkají své Zdrávasy a Otčenáše,
dostanou rozhřešení a jsou očištěni."
Většinou tak činí, pomyslela si Gunnhilda. Ale kolik to pro ně znamená? Zabít
někoho v zájmu panování je jim zákonem dovoleno, a pokud jednají s pohany stejně
jako s křesťany, jakého hříchu se tím vlastně dopouštějí? "Může být, že já,
slabá žena, jsem příliš bázlivá," pravila. "Jenže jak ti mohu tvrdit, že jsem se
očistila od všech hříchů, kterých jsem se snad dopustila, když dobře vím, že to
budu muset udělat znovu?"
Kněz ucukl. "Nemohu uvěřit, že jsou příliš závažné, královno. Neměly by být."
"Neřekla jsem, že jsou, otče Aelfgare. Řekla jsem jen, že bych raději vyčkala,
až budu mít své dílo za sebou. Pak se budu moci usmířit s Bohem."
Zatajil dech. "Paní, paní, já tě prosím, tobě hrozí strašné věci. Kolik
povinných svátků jsi už zmeškala?"
Nasadila chladný tón. "Teď už jsi zašel příliš daleko, knězi. Jsem královna.
Více o tom dnes mluvit nebudeme."
U jídla toho moc nenamluvil a brzy po jídle odešel. Ale Gunnhildě bylo jasné, že
o něm neslyšela naposledy.
A vzápětí zjistila, že rozesílá pozvání. Příští neděli byla v kostele hlava na
hlavě. Byli tu nejen lidé z celého Stordu, už večer přijeli i ze sousedních
ostrovů a přenocovali u přátel nebo ve člunech. Bylo by neuvážené tam nejít.
Měla tam vyhrazené místo, odpovídající jejímu postavení, ale stejně jako ostatní
ve smradu z vlhké vlny a provlhlých lidí. Tady kadidlo nepomůže.
Kromě toho, že odzpíval mši, držel otec Aelfgar také kázání. Stál před nimi,
vysoký, oči mu planuly víc než těch pár svící. Od Yorku neslyšela takový hlas,
hřímavý i zvučný jako příboj, silný jako spodní proud. V Dánsku nikdo takový
hlas neměl - Brihtnoth, chudák Brihtnoth by lidi snad uspal - a tady v Norsku...
Jak dostal Haa-kon, chráněnec Aethelstanův takového kněze právě sem? Shledala,
že přemítá - a po zádech jí přitom běhal mráz - jestli už tehdy, před těmi dávno
uplynulými lety, neza-působila něj aká norna.
"...hřích proti Duchu Svatému, který se neodpouští, hřích, který ulpí na duši
jako škraloup, hřích, který duši hlodá jako červi, až ji obtíží a nechá klesnout
tam, kde už není spásy... Na dně toho maelstrómu je jáma a dole oheň, který
plane a žhne navěky...
...litujte, dokud je ještě čas, očistěte se od hříchů a čiňte pokání, buďte
očištěni, ať můžete přijmout Tělo a Krev našeho Pána... Nevíte, nikdo neví,
kolik času mu zbývá, než bude pozdě..."
Svobodní sedláci, rybáři, řemeslníci, čeledíni, pár otroků se třáslo a
křižovalo. Také Gunnhilda udělala Znamení, zatímco její oči vyhledaly Krista na
kříži nad oltářem. Viděla už lepší řezby, na sloupech i na přídích lodí, ale
tento řezbář vložil do svého díla veškeré své umění a srdce a skrz jeho prsty
plynulo cosi jako strach a cosi neznámého.
Kristus žije. Učení muži to říkají a země, které se před ním sklání, bohatnou
více než Norsko. Ale cožpak není Odin opravdu nic víc než ďábel či zlý duch?
Mnohým poskytl vítězství. Devět nocí visel na stromu-světě, pro-bodán kopím -
stejně jako Kristus - pro sebe obětoval sám sebe, aby získal runy vědění a
léčení. A v zemi, moři, obloze, větru a lesích, v dešti a slunci, v prvním
pučení jara i hlubinách zimy ona cítí Staré Mocnosti.
Stránka 213
Zvedla hlavu. Ano, je čarodějnice. Kdyby nebyla, byli by teď z jejích synů,
Eirikových synů, pravděpodobně pouzí Vikingové. Jak by se mohla vzdát sQy,
kterou vládne pro ně, v jejich prospěch? Dcera Özura Skvrnité brady, žena Eirika
Krvavé sekyry se nevzdá. Ještě ne. Možná až skončí své dílo. Pokud ho někdy
skončí. Možná. Nebo ji možná vezmou do síní bohů, nebo se možná stane někým ve
světě živých, anebo bude možná klidně ležet v hrobě. To nelze předem znát. A jak
by mohla být jiná, než je?
Když bohoslužba skončila, šli se lidé ještě projít po okolí. Gunnhilda šla
rovnou domů.
O chvíli později jí služebná sdělila, že u dveří stojí ten její poskok Ógmund a
chce se s ní sejít o samotě, pokud ona souhlasí. Tušila, o co jde. "Pošli ho do
severního podkroví," odpověděla, za šustotu sukní vyšla po schodech nahoru a
usedla do křesla.
Vplížil se dovnitř skoro v předklonu a úlisně si mnul ruce. "Co je?" vyjela na
něj. "Pospěš si."
"Královno," zakňoural, "velká královno, vděčím ti za vše..."
"Vyzývám tě, abys byl stručný."
"Královno, nemohu si pomoci, vrtá mi to hlavou. Co jsem jen všechno udělal na
tvůj příkaz... Ah, jsem ti cele oddán, královno, tím si buď jista. Ale pro spásu
našich duší..."
"Ty chceš jít ke zpovědi a být očištěn? "
Číhavě se na ni zadíval. "Ano, královno. Všichni musí, jinak shoří..."
"Zakazuji ti to." Zhoupl se na patách.
"Budeš moci jít, až ti dám svolení," pokračovala. "Dřív ne. Ani slovo, ani
náznak šeptem, jinak jsi mrtvý. Já mám své cestičky, jak si tě najít, víš to
sám."
"Ale královno," zakvílel, "zpověď je - je mezi mnou a knězem - mnou a Kristem.
Nikdo jiný se to nedozví."
"Kispingu," pravila, "napáchal jsi mnoho zlých skutků. Ne všechno jsi dělal pro
mne. Zůstat sám, nevynesla by ti ta tvá hříšnost víc než psovi. Máš štěstí, že
jsem tě vytáhla z bahna."
"Kispingu," tlačila na něj dál, "ty jsi to, co jsi, a na tom jsi nic nezměnil
tím, že sis změnil jméno. Ani nezměníš. Žij s tím. Jestli se vyzpovídáš knězi
dřív, než ti to dovolím, dozvím se to. A pak zakusíš peklo, to tedy ano."
Nasadila něžnější tón. "Kdežto jestliže zůstaneš spolehlivý a věrný, povede se
ti dobře, jako se ti u mne vždycky vedlo. Na světě, a až přijde čas, na
Nebesích."
Vsedě se napřímila. "A teď jdi," přikázala mu.
Odplížil se jako zpráskaný pes. Co to však zahlédla v jeho pohledu? Nenávist?
Bude si na něj muset lépe dohlédnout. Ale užitečný pro ni je, nebylo by lehké ho
odvrhnout.
Jenže ta záležitost se zpovědí... Otec Aelfgar by Kis-pingovy historky nešířil.
On ne. Ale zavolal by si kvůli tomu ji. Pokud by se nevzdala svých snah a nekála
se - a bylo by to velké pokání, znamenalo by to veřejně se pokořit a
pravděpodobně se vydat na dlouhou pouť do nějaké svatyně někam do ciziny - mohl
by klidně napsat biskupovi, jakého že má u sebe zatvrzelého a strašlivého
hříšníka. Církev by ji mohla uvrhnout do klatby.
A to si ona nemůže dovolit. To si nemohou dovolit její synové.
Brzy poté se vrátil Harald, zachmuřený jako zima sama a rozhořčený na nejvyšší
míru. Sotva se Sigurdem
dorazili do Vorsu - na tingu v tu chvíli ještě nebyl vyhlášen posvátný klid a
mír - už se na ně shromáždění sedláci hnali s řevem, vytím a zbraněmi v rukou.
Byli v těžké přesile a králové si se svými družinami jen taktak z toho davu
prosekali cestu. Desítka mužů tam zůstala, sražena sekyrami, probodána kopími,
dobita na krvavou kaši kyji a cepy a rozdupána.
"To nebyl žádný chvilkový výbuch vzteku," prohlásil Harald. "Tu past někdo
vymyslel a připravil a zburcoval ty venkovany. Klypp Hersir..."
"Z toho, co jsem byla schopná o něm vyzjistit, si myslím, že on to nebyl,"
odpověděla Gunnhilda. "On není záludný. Zjistila jsem si, co je zač. Klypp ovšem
rozhořčen je, jinak by přijal odškodné a tu pohanu spolkl. Kde jeteďSigurd?"
"Shodli jsme se, že se na čas uchýlí do ústraní, aby to nevypadalo, že ho
zastrašili. Má namířeno na Aalrek-stad."
V hlavě se jí vynořila vzpomínka. Kdysi slyšela, že to je ta pevnost - kousek
odtud na sever - kam byl na své přání odvezen umírající král Haakon. Věstí to
něco?
Rychle ten nápad zaplašila. "Oba uděláte nejlíp, když se v klidu stáhnete, dokud
se ten povyk nepřežene, jinak se ti sedláci vzbouří nanovo," prohlásila. "Pak
můžete začít s obnovováním zákonného stavu. A mezitím - vždyť nejsme v
Stránka 214
Hordalandu bez přátel. Můžeme je sem pozvat, můžeme je navštívit, obdarovat,
vlídně s nimi pohovořit -no dobrá, tak tedy poveselit se, když to půjde - a
hlavně ukázat, že stát při Eirikových synech se vyplatí. No ano, vždyť jedno
pozvání na hody přišlo právě přede dvěma dny."
"Těžko si s sebou přibalím k šatům rozvernou náladu, matko."
"Ale jdi! Proč se netěšit z toho, z čeho můžeme? V tom pozvání se říkalo, že na
tom dvorci je nějaký význačný Is-lanďan, který vypráví úchvatné příběhy ze svých
námoř-
ních cest. Přijel do Norska uplatnit nějaké dědické nároky. Když mu, Haralde,
pomůžeš, vylepšíš si tím pověst."
V koutku úst mu zacukal jepicí úsměv. "Tak se mi zdá, že by ses s tím chlápkem
ráda seznámila."
Gunnhilda pohodila hlavou. "Měl by ses na to také těšit. Proč pobývat na tomto
světě a být vůči němu slepí a hluší?"
A tak se stalo, že král, jeho matka a doprovodná družina odjeli. Do odjezdu se
zlepšila nálada i Haraldovi.
To, co se tam stalo, však Gunnhildu zranilo víc, než by byla s to uvěřit.
A zprávy, které dostali, když se vrátili na Hardanger, byly ještě horší. Když se
Klypp doslechl, kde je Sigurd, začal podněcovat své příbuzné. Vůdce ostatních
svobodných sedláků, nějaký Vemund, sedláky zčerstva znovu vzbur-coval. Vytáhli
na ten dvorec a zaútočili. Královské stráže je odrazily, způsobily jim těžké
ztráty a sedláci nakonec ustoupili. Ale Klypp šel neochvějně přímo po Sigurdo-vi
a nezastavil se, dokud ho neproklál mečem. Vraha při činu zabil jakýsi strážný,
takže Klypp klesl mrtev vedle padlého Gunnhildina syna.
Tak moc miloval Klypp svou Aalofu.
IX
Alespoň že ti Islanďané přivezli nějaké novinky ze svého ostrova, člověku to
dodá mrazivý závan radosti a přinese to alespoň trochu rozptýlení a útěchy,
pomyslela si Gunnhilda. Egil Skallagrimssom zažil podobnou ztrátu.
Jeho žena Aasgerda mu porodila tři syny a dvě dcery. Dcerám se dostalo dobrých
manželů. Pokud šlo o syny, druhorozený Gunnar zemřel na nemoc. O nejmladším
Thorsteinovi neměl Egil valné mínění. Ale nejstarší, Bod-var, byl velmi slibný
mladík - urostlý, pohledný, silný jako býval v jeho věku Egil či Thorolf. Egil
ho bezmezně miloval a Bodvarovi byl otec rovněž velmi blízký.
Toho léta připlula po Bílé řece loď se stavebním dřívím. Egil nějaké koupil.
Jeho čeledíni mu dříví převáželi na osmiveslici, takže to vyžadovalo hodně cest
k lodi a zpět. Jednoho dne se jich Bodvar zeptal, jestli může jezdit s nimi, a
oni souhlasili. Dohromady jich bylo šest. Když konečně mohli vyrazit na zpáteční
cestu, zaskočil je odliv. Veslovali proti proudu, ale s večerem byli pořád ještě
venku na fjordu. Znenadání se z jihozápadu přihnala vichřice. Zvedly se divoké
vlny. Loď se převrhla. Všichni, co byli na palubě, utonuli. Příštího dne je moře
vyplavilo na břeh.
Když se to doneslo Egilovi, jel rovnou hledat mrtvé a hned ten první, na koho
narazil, byl právě Bodvar. Držel ho na klíně celou cestu na mys Digra, kde
odpočíval Skallagrim. Nechal mohylu otevřít, syna uložil vedle svého otce a zase
nechal hrob zaházet. Práce se vlekla; ještě při západu slunce nebyli čeledíni
hotovi. Za tu dobu se nebožtík nadmul tak, až na něm kytlice a kalhoty prask-
ly.
Egil se vrátil na Borg, rázně odkráčel rovnou do světnice, kde spával, a zamkl
se tam. Zůstal tam po celý den a noc, ležel na lůžku, nejedl, nepil. Nikdo se na
něj nedovážil promluvit. Třetího rána hned za rozbřesku nařídila Aasgerda
jednomu muži, ať vezme koně a tryskem, co mu síly budou stačit, jede na
Hjadarholt do údolí Široké zátoky, kde žila jejich dcera Thorgerda a její manžel
Olaf Páv. Ať jí řekne, co se stalo, a požádá ji, ať přijde. Odpoledne tam
dorazil. Thorgerda okamžitě nechala osedlat koně. V doprovodu dvou mužů jela po
zbytek dne a ještě celou tu krátkou, světlou noc zpět.
Když dorazila na Borg a vešla do domu, zeptala se jí Aasgerda, jestli něco
jedla. "Ne, nejedla," odpověděla Thorgerda, "a ani jíst nebudu, dokud nebudu u
Freyji. Nevím, co lepšího bych měla udělat, než to, co činí můj otec, neboť
nechci přežít ani otce, ani bratra."
Thorgerda šla za Egilem do ložnice. "Otevři dveře, ot-
če," zvolala. "Vydáme se oba na stejnou cestu." Otevřel. Vstoupila dovnitř,
dveře zase zamkla a lehla si na druhou postel.
"To je od tebe hezké, dcero, že chceš následovat svého otce," pravil sklesle
Egil. "Je to projev velké lásky. Jak by se taky hledělo na to, kdybych takový
zármutek přežil?"
A tak tam spolu v tichosti leželi.
Po chvíli se Egil otázal: "Copak to žvýkáš, dcero?"
Stránka 215
"Žvýkám mořské chaluhy," sdělila mu, "protože jsem slyšela, že po nich člověk
ochoří. Bojím se, že jinak bych umírala příliš dlouho."
,.Takže jsou zhoubné?"
"Velmi. Chceš nějaké?"
"Proč ne?" Vzal si od ní trochu a schřoupal to.
Po chvíli vstala, pootevřela dveře a zavolala, ať jí přinesou vodu. Přiběhla
nějaká služebná s plným rohem. "Tohle mořské řasy dělají," souhlasil Egil.
"Člověk má po nich hroznou žízeň."
"Chceš se napít, otče?"
Posadil se, vzal si roh a obrátil ho do sebe.
"Oni nás oklamali otče," zašeptala Thorgerda. "To bylo mléko."
V ten okamžik Egil vzteky ukousl kus rohu, kam jen zuby dosáhl, a pak s rohem
rozzuřeně mrštil o podlahu.
"Co teď budeme dělat, otče?" otázala se Thorgerda. "Připadá mi, že z našeho
rozhodnutí sešlo." Omráčeně se posadil. Zhluboka nabrala dech. "Dobrá, otče,"
prohlásila, "myslím, že bychom měli žít tak dlouho, dokud na Bodvarovu památku
nesložíš báseň. Pak můžeme zemřít, budeš-li ještě chtít. Kdyby měl tu báseň
složit tvůj syn Thorstein, to by se lidé načekali. A Bodvar by neměl zůstat
neopěvován, a to tím spíš, že tu na pohřební pitku už nebudeme."
Egil zavrtěl tou svou velkou lysou hlavou. "Nemohu," zamumlal, "i kdybych to
nakrásně zkoušel." Nespustila z něj pohled. Nakonec pravil:
"Dobrá, snad abych přece jen zkusil, co dokážu." Ulehl, upřel zrak kamsi do
prázdna a začal skládat verše.
Zpočátku přicházely pomalu jako lidé, kteří nesou rakev na pohřebiště, ale
kousek po kousku se do nich vléval život.
"Přetěžké je jen pohnout jazykem. Na prsou kámen mne drtí, v hrudi klame mne
dech. Svízelně se svírá slovutné kouzlo slov, když malstrom pohltil příbytek
myšlenek.
"Dar skaldů dar hodný bohů, dar nad dary od pradávných dob, uzamknut mi byl;
utrpení a bol ho donutí zůstat v duši zavřené.
"Svižně a výstižně mi slova hold vzdávala; břitkost důvtipu jak břitva sekala.
Leč příboj teď doráží na můj dům, hrnou se vlny na otcův hrob.
A teď se má krev ke konci kloní,
jak lesnatý porost jenž pustoší vítr. Ten, kdo své nejdražší v náruči držel
zesnulé - ten navždy ztrácí touhu žit.
Nejprv mne postihlo, že otec odešel. Poté i o matku přišel jsem. V hlubinách
srdce hlídám a střežím věčnou a něžnou vzpomínku na ty dva.
Ta dávná trhlina
v otcově tvrzi, v hradbách rodu, toť bezbřehé hoře mé. Jenže smrt syna, jehož mi
voda vzala, toť rána navždy, navždy otevřená.
0 kolik mne jen obrala mořská Ran. Sám bývá, kdo nemá nikoho, kdo by ho miloval.
Přervala Ran pouta rodinná, v mých prsou přetrhla života nit.
Kéž bych se mohl tak kopím práv domáhat,
to bych s tím strůjcem zla rázem skoncoval. Kéž by tak bylo lze vodního zloděje
ocejchovat - ochotně do boje bych táh.
Však shledávám že na souboj s tím, co syna mi zabilo, sil se nedostává. Všichni
mne vidí jak uboze sedím tu, bezmocný stařec, pln strasti a zármutku.
O kolik mne jen obrala mořská Ran. Naplnila se kletba, ten nejmilejší skonal.
Naději našeho rodu v rozpuku sil odtud do šťastnějších míst odvádějí.
Jak dobře jsem svého drahého syna znal. V něm nebylo stopy po slabošském či
podlém. Jen poctivost a odvaha by v něm povstala, kéž by jen Odin naň ruku ne
vložil.
Já a on, my jsme vždy jak jeden byli,
ať si ostatní
činili, co chtěli. On byl oporou mého domu
on byl pilířem všech pilířů.
Přečasto chybí mi ten chrabrý druh. Nahá máš záda nemáš-li bratra. To na mysli
vždy tane mi, když vyvstanou strasti; sklíčeně hledí oči toho, kdo zůstal sám.
Převrať kraj naruby,
chceš-li, a pátrej, však živ není jediný věrný a žádaný. Druha dnes ocení
darebným odškodným, však majetek žádá si krvavé msty!
Lidé praví - a pravdu dí -že náhrady není. za syna ztraceného, leda zplodit
druhého. Však prázdnota po bratru zaplnit nedá se; tu ránu zacelit naděje není.
Lhostejný je mi lidský dav lhostejné jsou mi zástupy.
K čemu však pokoj a klid, když z něj jen pýcha povstání Dílem matky, dílem mé
dítě, jež mrtvé je, teď odtud putuje do domova pradědů.
Ten zloděj lodí, záludný a lačný, ten prachsprostý zabiják, proti mně se zvěd.
Stiženy smutkem síly odplývají, bolestně klopýtá břímě myšlenek.
Stránka 216
Druhého syna, choroba stihla, chřadl a slábl, až opustil svět. Byl to hoch bez
vady, kdo by ho haněl, kdo by naň ve zlém kdy vzpomínal.
S pánem života já ve smíru žil, já dbalý byl snah dostát té smlouvě. Až Odin sám
smlouvu odvrhl; to pán smrti stál o to s přátelstvím skoncovat.
Jak ochotně já obětoval Odinovi, Otci všeho,
prvnímu z nejvyšších,
vše, co na prosté se patří. Přesto jsem právě já, pokorný prosebník, nucen
obětovat otci skaldů, co nelze dát.
Z té kletby vlčí, věčné a krvelačné, já zdědil duši bohatýrů. Však zrodila se
díky ní - z nepřízně, již kradí nepřejícnost krmí -netajená zášť, zloba
nepokrytá.
Těžce mne osud stíhá. Teď na ostrohu stojí hrdě a nesmlouvavě
nemilosrdná Hel.
A přece hodlám beze vzdoru,
byť s hlavou hrdě vztyčenou,
leč duší prostou hněvu
vyhlížet den, kdy dokonám i já."
Když byla báseň hotova, přednesl ji Egil Aasgerdě a Thorgerdě a celé domácnosti.
Pak vylezl z postele a usedl na své výsostné místo. Brzy poté nařídil uspořádat
pohřební pitku, která proběhla podle všech starých dobrých zvyků. Thorgerdu
obdaroval, poslal ji domů a žil si svůj život dál.
Čím víc na to Gunnhilda myslela, tím víc ji opouštěl mrazivý pocit
spravedlnosti. Ano, Egil také přišel o syny. Ale pomník, který jim stvořil,
přetrvá jejich kosti. Co zůstane po jejích?
X
Jak ona, tak Harald dali Otci Aelfgarovi tolik peněz, kolik jen mohli z místní
pokladnice postrádat, a zaplatili mše za klid Sigurdovy duše. Další peníze
zamýšleli věnovat jinam. Kněz pronášel slova útěchy a hovořil o naději, která
žije v Kristu, ale Gunnhildě to znělo prázdně. Musí přece tušit, že Sigurd si za
svou smrt může sám. Nahlas však neřekla nic. Koneckonců se to dalo čekat. Sigurd
byl vždy lehkomyslný a nikdy nemyslel na nikoho jiného než na sebe.
Ne, kroutilo se to v ní jako nůž, není to pravda. Ne docela.
Šla do kostela - vyčíhla si okamžik, kdy tam bude prázdno. Slabě pršelo. Bylo
sychravo, mlha zahalila zdi a střechy, válela se po zemi a tlumila zvuky. Stráže
zanechala pod stříškou před vchodem s příkazem, ať dovnitř nikoho nepouštějí, v
předsíni si pověsila mokrý plášť a sama vešla dovnitř.
V kostele bylo zima a šero skoro jako v noci. Na oltáři hořely dvě svíce. Světla
dávaly málo, ten na kříži byl sotva vidět, víc stín než tvar. Nevzala si žádnou
podušku, poklekla přímo na holou podlahu. Budou ji bolet kolena - to se snad dá
brát jako oběť. Pokusila se zaplašit vzpomínky na samu sebe, jak klečí na
zauzlíkované šňůře, ale vzpomínek se stejně nevystříhá, budou se plížit po
okraji vědomí, zatímco ona se bude usilovně modlit.
"Pane," zašeptala do ticha, "já nevím, jestli víš, co všechno je v mém srdci.
Kdybys chtěl, jistě bys to věděl a tvůj Otec to určitě ví, protože mi řekli, že
ten ví vše. Jenže proč by to měl říkat tobě? Je toho tolik, co je určitě mnohem,
mnohem důležitější. A proč by ses do mého srdce díval ty? Pro tvé oči by mohl
být pohled do srdce tak krutého a pohanského odporný. Sama neznám vše, co se v
mém srdci skrývá.
Já žiji podle jiného zákona než tvého. A budu, dokud budu muset. Poté, budu-li
ještě na světě... Nemohu
předvídat, co bude pak, protože nevím, co je pravda, v co věřit či dokonce
jestli je jen jedna jediná pravda.
Ale vidíš, Pane, že tě alespoň neurážím tím, že bych ti lhala nebo ti říkala
bezvýznamné lichotky. Mnohé jsem ošálila a obelhala, ale před tebou tu stojím
upřímná. A nežádám více než laskavost, kterou snad může mocný král prokázat
bezvýznamné královně, aniž by tím jeho čest utrpěla.
Dovol mi, prosím, na chvíli, jen na chviličku promluvit s tvou matkou. Pro tebe
je přece snadné jí říci, ať poslouchá, ne, Pane? Myslím, že by ji to potěšilo.
Také to kdysi byla žena. Vždycky jsem o ní slýchala jen to, že je zřídlem
milosrdenství, že dobře ví, co je to žal. Uděláš to pro mne, Pane?
Nic se neozvalo, nic se nepohnulo. Plameny svící se ani nezachvěly. Gunnhilda
oddrmolila Zdrávas. Bylo jí zima a byla unavená. Soužila ji rozbolavělá kolena a
týrala ji vzpomínka na hořící svíci na lebce. Ale neděsilo ji to, ani to v ní
neprobudilo výčitky svědomí. Jen jí vadilo, že se toho nemůže zbavit.
No dobrá, královnu Nebes by neměla nechat čekat.
"Svatá Marie," začala tiše, "vyslechneš pár slov od ženy, která je také matkou?
Ach ano, tvůj syn je Synem Božím a ty jsi neposkvrněná panna. Já jsem své děti
-muže a jednu ženu - získala v chlípné touze; hřích jim je vrozen. Napáchali
Stránka 217
svůj díl zlého, nebo možná víc než svůj díl. Ale často k tomu byli dohnáni,
nutnost je štvala a krev, která v nich koluje, jim nedovolila sklonit se pod
knutou. Ne, ti bojovali. Ale nikdy nebyl nikdo tak zlý, jak si asi budeš myslet
o mně. Cokoli, co učinili, je možná špatné, ale nikdy nevzývali pohanské bohy,
nikdy neprovozovali černá kouzla." Hlas se jí zachvěl. Zahryzla se do rtu. ..A
jestli to snad dělá má dcera Ragnhilda, tak maličko jen, jen zřídka - já nevím,
jestli to dělá - a nezapomeň, že byla zanechána v nekřesťanské zemi, kde není
žádný kněz, který by ji vedl."
Zvedla hlavu. "Svatá Marie," pokračovala, "pro sebe
od tebe nežádám nic. Přišla jsem sem hájit svého nedávno zemřelého syna Sigurda.
Ano, byl z nich nejdivočejší. Znovu a znovu porušoval Boží přikázání, pošlapával
práva těch, kdo stáli pod ním, a nakonec doplatil na svůj zločin a padl, aniž se
mu dostalo rozhřešení, a já mám strach, že nikdy ani nevěřil tak upřímně, jak
mohl. Podívej, Svatá Marie, jak se ponižuji pro jeho spásu. Neodpustím těm, kdo
ho skolili. Leč to je můj hřích. Tobě to musí všechno připadat ještě o to horší,
že se nedokážu přimět k tomu, abych to považovala za špatné. Říkám ti to
otevřeně, abys věděla, že jsem upřímná, když říkám, že to se Sigurdem nijak
nesouvisí. On mne, svou matku, vždycky miloval á ctil. Nedalo by se mu to
přičíst k dobru?
Ty to chápeš. Ty jsi matka. Ach, tvůj syn byl svatý." Gunnhilda se plaše
zasmála. "To mí synové těžko jsou. Ale byli a jsou mi drazí jako tobě ten tvůj.
A cožpak ti ten tvůj nikdy, nikdy nedělal starosti? Což jako dítě neprováděl
žádné neplechy, nedělal žádné chlapecké pošetilosti, nic, co by tě rozčílilo
nebo třeba jen maličko podráždilo? Byl to Bůh, ale také byl z masa a kostí jako
člověk, ne?"
Povzdechla si. "Nám bylo řečeno jen tolik, že jsi truchlila, když jsi ho viděla
umírat na kříži, když ses dívala, jak ho ukládají do hrobu. Proč, když jsi
věděla, že brzy vstane a bude žít navždy? Protože trpěl, v tom to je, že? Musela
jsi tam stát a vzpomínat, jak bezstarostně a vesele kolem tebe doma skotačil,
když byl malý. Já nevím, co se Sigurdem bude, ale mám strach o jeho osud. A
pamatuji si ho - byly mu tři - jak nebojácně přešel lodní lávku, když jsme
nastupovali na loď, která nás odvážela z našeho království na Orkneje.
Svěřoval se mi se svými radostmi i strastmi. Tu a tam jsem ho na chvíli objala a
kolébala v náručí. Jistě, zakrátko to začal považovat za nehodné muže. A jaký
domýšlivý
klacek to byl! A jaké to bylo potěšení vidět ho vyrůstat, dovádět, soutěžit,
učit se jedno za druhým, až se z něj stal opravdový mladý muž, vědomý si toho,
že se narodil, aby byl králem... Bylo to pro tebe stejné, svatá Marie?
A tak se modlím, abys pochopila, že můj Sigurd nebyl zlý. V srdci ne. Byl
ztřeštěný, neposedný, potrhlý a zbrklý. Nic si nepromýšlel, prostě se hnal vpřed
hlava nehlava, rovně jako letící kopí, a nepřemýšlel, co z toho může vzejít. Moc
pil a to mu přivodilo smrt. S léty by přišel k rozumu, ale ta léta mu už nebyla
dána. Přesto jsem ho milovala. A vždycky budu. Svatá matko Marie, můj syn
potřebuje dostat za vyučenou, ale jeho duše není špatná. Nezaslouží si věčný
oheň. Žádám tě, abys to zvážila, a pak, budeš-li ochotná, ztratila za mého
Sigurda slovo na Nebesích.
Teď už jsem tě zdržela dost. Děkuji ti za to, žes byla tak laskavá a vyslechla
mne. Sbohem, Matko Boží."
Gunnhilda sklonila hlavu nad sepjaté ruce a odříkala další Zdrávas.
Po chvíli ještě odříkala tři Otčenáše, nato zvedla oči ke Kristu a nahlas
pronesla:
"Pane, dovol mi na závěr ještě jednou promluvit s tebou ne jako prosebnice, ale
jako tobě poddaná královna. Zkrátím to na pár slov, nebudu pokoušet tvou
trpělivost.
Vláda nad Norskem patří rodu Haralda Krásnovlasé-ho. Tak jsi rozhodl ty, když
jsi dopustil, aby si podrobil celou zemi a vybudoval silné království. Eirikovi
synové jsou jeho právoplatnými dědici. Kdo jiný ještě zbývá? Sigurd Obr nikdy
nevystrčil paty ze svého kraje, z Hrin-gariki, jeho syn Haalfdan stárne a
leniví, z jeho vnuka Sigurda asi nebude nic víc než statkář, který si obdělává
svá pole a nikoho neobtěžuje. Dokázali by takoví lidé vůbec udržet království
pohromadě, i kdyby nakrásně chtěli? Udělali by vůbec něco pro Víru?
Ano, stalo se nanejvýš žádoucím některé další odstranit." Gunnhilda svraštila
čelo, jak hledala slova, a trpce
se přitom ušklíbla. "Dobrá, pane, řekla jsem, že ti nebudu lhát. Můj muž Eirik a
mí synové tak činili s pramalou lítostí. Ať tak či tak, co se stalo, stalo se.
Harald Grenska uprchl, aby si zachránil život - nemá v Norsku žádné vojsko a
kromě toho je to skoro ještě chlapec." Málem už by byla dodala, že Olaf
Tryggvason je dítě, a pokud žije, tak jako otrok někde v cizině, ale jazyk se jí
Stránka 218
na tom jméně zadrhl. Spěšně pokračovala dál:
"Dopustili jsme se chyb, Pane. Nejhorší byla ta, kterou udělal můj Sigurd.
Zaplatil za to. Musíme platit i my ostatní? Musí za to trpět království? A co
Víra mých synů, která by v království jednou pevně zakořenila? Kdo jiný by z
neúspěchu mých synů těžil než ti samolibí Thraanďa-né a ten jejich ďábla
uctívající jarl? Nebylo by lepší, kdybys pomohl nám, kdybys nás osvítil a dovedl
nás k úplnému vítězství?
Pane, a tady je má nabídka. Považuješ-li ji za bezcennou, rozhněvej se na mne,
ne na mé syny. Ti o tom nic nevědí. Ale jestli překonají všechny nesnáze,
společně porazí všechny své nepřátele, nastolí mír, který přichází s
neotřesitelnou mocí, a jestli - jestli budeme mít zase hojné ženě a bohaté
úlovky - pak budu vědět, že jsi Bůh, ten jediný Bůh. Zřeknu se pohanství, své
kouzelné pomůcky zahodím do moře nebo je vhodím do ohně, vyzpovídám se z každého
hříchu, na který si jen vzpomenu, a vykonám veškerá pokání, která mi budou
uložena.
Pane, já myslím méně na svou duši - opravdu méně - než na to, co užitečného bych
mohla vykonat pro Víru. Znám mnoho věcí, mnoho lidí a mnoho temných cest. Mohu
navést tvé lovecké ohaře na stopu. Mé světské postřehy jsou také často bystré.
Nebo ne? Co kdybych radila kně-žím a biskupům tvé církve? Chudák Haakon,
chráněnec Aethelstanův, kdeco zbabral, až nakonec od Víry odpadl. S Eirikovými
syny a jejich matkou by to bylo jiné.
A to je to, Pane. To je pomoc, kterou mohu poskytnout tobě a tvým stoupencům.
Myslím, že to je slušná
nabídka. Tak jako tak je to to nejlepší, co mohu udělat. Je-li pravda, co se
říká, přijmeš mne takovou, jaká jsem, a jako takovou mne dokážeš pochopit. Učiň,
jak uznáš za vhodné, Pane. Teď tvá poddaná královna půjde."
Pokřižovala se, odříkala poslední Otčenáš a vyšla ven do deště.
XI
Když cestou zpět kráčela přes dvůr, uslyšela najednou nějaký povyk. Ohlédla se a
v závoji deště a mlhy matně rozeznala nějaké pobíhající mužské postavy. Kdosi
zaječel. Následovalo tupé žuchnuti, řev a zmatené brebentění vzápětí utichlo.
Vypadalo to na rvačku, ale bylo tam nanejvýš tak deset mužů, možná se jen
servali dva čeledíni a někdo nadřízený na ně řve, ať toho nechají - nic, co by
stálo za nějaké zdržení.
Rázně kráčela dál. Bolesti ustupovaly a do žil se jí vlévala nová síla. Těžko
soudit, jestli něčeho pro Sigurda nebo vůbec pro své děti dosáhla. Ale hlavně že
se vůbec o něco pokusila a povznesla své srdce.
Jak vítané bylo teplo, oheň, bohatství řezeb a závěsů, jemné, svěží vůně.
Služebná jí sňala plášť, další jí podala pohár svařeného, okořeněného piva.
Gunnhilda se sesunula do křesla.
Ozvalo se klepání na dveře. Ted? "Pusťte ho dovnitř," povzdechla si. Sluha,
který byl právě po ruce, otevřel. Dovnitř pronikl sychravý, vlhký chlad.
Ve dveřích stál Arinbjorn Thorisson. Harald Šedé rouno ho sem ze Sygnafylki
povolal na schůzku, na níž se sejde řada věrných náčelníků. Pohovoří si o tom,
co dál, pak se rozjedou domů a budou se snažit zklidnit nepokoje, aby se
nešířily za hranice Hordalandu, a potlačit vzpoury v kraji.
Zpod šedivé hřívy na ni hleděla Arinbjornova tvář, rozrytá jako maska hněvu.
Před ním se klepal Kisping-Ógmund. Arinbjorn ho držel za loket - svíral ho pevně
jako kovářské kleště. Chlápek kňučel bolestí. Ulámané zuby mu cvakaly. Na lícní
kosti se vybarvovala podlitina, po spánku stékal pramínek krve.
Gunnhilda strnula. "Co je? "
"Tohle je jen pro tvé uši, královno," zahřměl Arin-bjórn. "Všichni ostatní ven."
Čeleď se na ni vyděšeně podívala. Přikývla. Vypadli. Arinbjorn Kispinga pustil a
nakopl ho do zadku, až se ten její poskok rozplácl na zemi. Arinbjorn vešel
dovnitř, zabouchl za sebou dveře, zasunul petlici, jen to prásklo, a kopl ho do
žeber. "Zvedni se, lumpe."
"Zadrž," nařídila mu tiše Gunnhilda. "To je můj člověk, jak jistě víš."
"Ano, královno, ano," koktal Kisping. Vyhrabal se na nohy a roztřesený a
schoulený zůstal před ní stát. "V-vždycinky tvůj, velectěná paní. Tenhle -
tenhle - tenhle pán - mě špatně pochopil, když - když jsem tě vychvaloval..."
"Buď zticha," nařídila mu Gunnhilda.
"Ale, královno.. .""Buďzticha, nařizuji ti." Kisping se zbaběle přikrčil.
Gunnhilda se zpříma podívala Arinbjor-novi do očí. "Vysvětli mi to."
Zachmuřil se ještě víc. Do ticha těžce dopadla tvrdá slova. "Královno, šel jsem
právě ze zadní budovy do síně, když jsem uviděl skupinku čeledínů. Nevšimli si
mne, protože naslouchali tomuhle mizerovi, jak si z tebe tropí žerty, a smáli
se. Srazil jsem ho pěstí k zemi, zjistil jsem si, jak se jmenují ti ostatní,
ujistil jsem je, že se jim zle povede, jestli budou něco z toho trousit dál, a
Stránka 219
toho hada jsem přitáhl sem."
"O co šlo?"
Zbrunátněl. "Královno, nerad bych si tím špinil ústa. Ať ti to řekne on."
Kisping vzal rozum do hrsti. Ještě se klepal, div mu kosti nechřestily, ale
roztáhl ruce, rozechvěle se usmál a rozpačitě po ní mžikal očima. "Velká
královno," sypal
ze sebe, "vždycky ses ke mně chovala dobře, jako bohyně, jako - jako anděl. A já
jsem se vždycky, seč mi mé skrovné síly stačily, snažil být toho hoden. Nikdy
jsem neváhal plnit tvou vůli, jakkoli by mne to snad mohlo stát život či..."
ztišil hlas, "duši." A hlasitěji, skoro směle pokračoval. "Já jsem tě vždycky
ctil, královno, tebe i tvé královské syny, a vždycky jsem tvou čest přede všemi
hájil -cožpak není lepší, když lidé vědí, jací jste skvělí?"
"Já vím, jak hladký je tvůj jazyk," odtušila Gunnhilda. "K čemupak jsi ho použil
dnes?"
"No, královno, dal jsem se s těmi čeledíny do řeči a oni se ptali, co se dělo na
návštěvě v té síni, odkud se královna a král Harald nedávno vrátili. V tom všem
zmatku a truchlení nad strašlivou zprávou o zesnutí milovaného krále Sigurda -
nechť je mu brána nebeská otevřená dokořán - a určitě bude - nějak uniklo pár
útržků, nějaká ta narážka a mezi prostými lidmi jejich druhu kolují ošklivé
zvěsti. Nebudu před královnou tajit, že jsem byl otřesen, když jsem to slyšel.
Strašné lži! Ten, kdo je vypustil ven první, musel být tehdy namol, pokud u toho
vůbec byl. Bylo mou povinností to okamžitě uvést na pravou míru. A tak jsem
vyprávěl, jak se to udalo doopravdy." Kisping vytáhl krk dopředu jako nějaký
pták. Nasadil úlisný úšklebek. "A teď, královno, bude-li to tvá vůle, budu
pátrat po tom, kdo byl ten, kdo první s těmi žvásty začal. Královna pak rychle
zjistí, zda to učinil z hlouposti nebo ze zlé vůle a po zásluze rozhodne, co s
ním."
ArinbjSm zatínal pěsti a něco si brumlal do vousů. Gunnhilda na něj kývla, ať je
zticha. Zabodla pohled do Kispinga "Pokračuj," nařídila mu přísně. "Řekni mi to
celé."
Do hrdla jí stoupala hořká žluč. Sama sebe přesvědčovala, že má tu hanbu a
utrpení už za sebou, že je to pryč, že to kleslo do zapomnění jako Aalofin
náramek do bahna. Ale ne, ta hanba se jí lepí na paty a šíří se jako na křídlech
větru.
Kisping kvapně pokračoval:
"Řekl jsem té chátře pravdu - vždyť jsem to viděl na vlastní oči, královno - aby
to říkali dál. Vyprávěl jsem jim, jak jste ty a král uviděli nějakého Islanďana
jménem Thorgils, který už tam byl, když jste přijeli, a ptali jste se, kdo to
asi je, takový pohledný muž. Když jste uslyšeli, na jaké dědictví ten Thorgils
vznáší nárok, pravil král, že to je nyní v moci královny matky, a poradil mu, ať
si ji nakloní, a on že to pak jen vyřídí. Královna matka s ním mluvila vlídně,
říkal jsem. Řekla mu, že -jak bývá zvykem, ne? - že by měl vstoupit do královské
družiny a prokázat, že je toho dědictví hoden. Ráda mu poradí, jak nejlépe v
jeho případě postupovat. A že si o tom posléze mohou promluvit. Jak šlechetné od
ní! Ale Thorgils, tupec, hulvát, řekl, že takto si to on nepředstavuje. Nato ho
královna odvrhla a po zbytek doby, co tam královna a její královský syn
prodlévali, si ho nikdo nevšímal. Což ostatně také bylo vůči takovému hrubiánovi
správné." Zamnul si ruce. "Královno, jestli jsem to nějak špatně pochopil a
špatně vyložil, nemohu než žádat o odpuštění a dovolávat se toho, že jsem neměl
v úmyslu nic jiného než chránit tvou královskou čest. A to je celé, královno."
"Lže!" zařval Arinbjorn. "Slyšel jsem, co tam žvanil, slyšel jsem, jak se
uchechtával."
Kisping se vinul blíž ke Gunnhildě. "Královno," vyři-nulo se z něj, "já nemám
nic proti tomuto mocnému pánovi. Je svědomitý a pravdomluvný, to nepochybně. Ale
je známo, že mu slábne sluch. Nevyslechl víc než zlomek. Pochopil to úplně
špatně. Královna dobře ví, jak často se i ti nejpoctivější svědkové mýlí v tom,
co slyšeli na vlastní uši. Královno, můžeš-li, pomysli jen, jak dlouho jsem,
mohu-li se to odvážit tak říci, tvou pravou rukou, kolik jsem toho pro tebe
udělal a kolik jsem toho pro tebe zjistil. Cožpak bys to vše pominula jen proto,
že nějaký muž, který sem právě přišel - ah jistěže poctivý, to všichni vědí,
a obvykle velmi moudrý, jenže dnes už možná neslyší tak dobře a pochytil jen pár
slov, krátké zasmání - protože, královno, jsem si z toho hlupáka tropil
žerty..."
"Mám pořád ještě dost dobrý sluch na to, abych té slyšel naprosto přesně,"
přerušil ho Arinbjorn. "Stál jsem tam a poslouchal, protože jsem zpočátku ani
nemohl uvěřit, že by někdo něco takového říkal, až už jsem to nemohl déle
vydržet. Královno, chceš-li, půjdu pro ty čeledíny, vezmu si je stranou jednoho
po druhém, a vymáčknu z nich pravdu. Jednoho po druhém, aby se nemohli zaštítit
Stránka 220
hradbou lží. Ty sama, královno, budeš u toho, nebo někdo, koho sama určíš,. To
posuď sama, královno." Třásl se vzteky.
..To nebude nutné." odpověděla Gunnhilda. "Ógmun-de, kterýs býval Kispingem,
řekni poctivě, co se dělo."
"Nic víc, než už jsem řekl!" vykřikl. Rozčíleně přešlapoval, mával rukama, oči
mu poskakovaly sem a tam, po tváři mu stékaly pramínky potu a košili měl v
podpaží skrz naskrz mokrou.
"Pak mi to tedy řekni ty, Arinbjorne," vyzvala Gunnhilda hersira.
"To je nechutný úkol, královno." Hersir skřípal zuby. "To bych raději čistil
chlévy."
"Tak zlé to přece nebylo!" zavřískl Kisping. "Bylo to -bylo to..."
"Drž zobák, nebo tě nakopnu, že se tady rozplácneš ještě jednou," zavrčel
Arinbjorn. Kisping se schoulil a zmlkl. Arinbjorn upíral oči do těkavých stínů a
ztěžka ze sebe soukal slovo za slovem: "Jestliže tedy královna chce. Před Bohem
přísahám, že takové hanebnosti nikdy nevypustím z úst ani před knězem na
smrtelné posteli, ani před nikým, pokud ty sama..." zajíkl se. "Ten tvůj poskok
vyprávěl, jak... říkal, jak jsi na toho Islanďana valila oči a - a jaká vilnost
kapala z tvých slov, když jsi s ním mluvila, ale že on..." Arinbjorn se zalkl.
"Snes to se mnou, královno. Ógmund pak vyprávěl o tom, jak -
když ti Thorgils řekl děkuji, nechci - všichni pochopili, že nechce nic takového
dělat s - s takovou starou bábou, řekl Ógmund - a jak tam Thorgils stál před
tebou, ty jsi seděla na výsostném místě a on řekl ne, a ty - jsi vybuchla vzteky
a nakopla ho, že zavrávoral a pozadu spadl ze stupínku... Ta stará chlípná
kobyla nakopla hřebce, kterému se nechtělo, řekl Ógmund. A oni se smáli s ním,
ta ožrala prasata, co leda tak čistí chlívy a šukají ovce. Aargh!"
"Ne, ne, ne!" Kisping padl na kolena a pažemi se jí ovinul kolem kotníků. "Tak
to nebylo... To byl jen žertík, královno, jen - jen abych jim ozřejmil, jak
směšná je to lež..."
Toužila ho nakopnout a vyrazit mu zuby. Ale něco takového se pro ni přece
nehodí. "Umlč ho, ArinbjĎrne," vyzvala hersira.
Jeho bota znovu zasáhla žebra. Neslyšela snad něco prasknout? Kisping se od ní
odvalil a zkroutil se na podlaze. Sténal. Plameny zatančily a zachichotaly se.
"Odtáhni ho ven, Arinbjorne," nařídila Gunnhilda. "Odveď ho a pověs ho."
Hersir se uklidnil. Věděla, co se mu honí hlavou, když se na ni tak dlouze,
upřeně dívá. Ach, on pochopil. Opravdu? Může vůbec nějaký muž rozumět návalu
lásky a touhy - na poslední, krátké, ukradené jaro - může vůbec pochopit, jak
bodne špatně skrývaná nechuť pohledného mladíka?
Ano, měla to přijmout klidně a chladně. V hloubi duše už snad přece ví, jak nad
ní čas vítězí. Křesťanka by to měla vědět, Finka by to věděla. Ale nečekaně
zaskočená dcera Özura Skvrnité brady a vnučka Rögnvalda Jarla uraženě vybuchla.
Teď s tím musí žít a překonat to.
Kisping se vrávoravě vyhrabal na nohy. Sípal a ňafal, lasička lapená do pasti.
"Já jsem zachoval tvá tajemství, královno. Nechci mluvit o očarovaném šípu, ani
o tom mrtvém, ani o ničem jiném, ale..."
"Umlč ho," nařídila Gunnhilda.
Vyletěla Arinbjórnova pěst. Vyzáblá postava zavrávorala a zhroutila se na zem.
Ta čelist je nějak nakřivo, všimla si. Z úst vytryskla krev.
"Udělej, co jsem ti řekla," vyzvala Arinbjorna. "Pak se sem vrať. Dobře se ti
odměním."
"To není nutné, královno," zamumlal. "Přijdu, to ano, chceš-li, ale toto je - je
to jen má povinnost, nic víc."
Slyšela v jeho hlase, jak se mu celá ta věc hnusí. Složil přísahu Eirikovi
Krvavé sekyře, poté Haraldovi Šedému rounu, skrz ně i jí, a to bylo vše.
"Kde ho pohřbíme?" otázal se.
"Někde, kde tady pohřbívají zločince. Teď chci být na chvíli sama."
Dlouho pak seděla sama se sebou. Než šla do kostela, přinesli jí do síně večeři.
Sdělila jim, že drží půst. Dovnitř už se plížil soumrak, a přesto necítila hlad.
A tak se jí Kisping obrátil v rukou a bodl. Měla to čekat, vybrala si ho přece
právě kvůli té jeho úskočnosti, jenže pak mu, pokud ho zrovna nevyužívala,
nevěnovala více pozornosti než by věnovala nějakému jinému nástroji. A to byla
asi chyba. Když mu zakázala zpověď, vyvolalo to v něm zášť - či snad jen náhle
vzplanula dlouho doutnající nenávist? Jaké štěstí, že ho Arinbjbrn včas načapal,
jak ji zesměšňuje. Nicméně jí bude chybět ta jeho podlézavá ochota, prohnanost
a, ano, i ty jeho úšklebky.
Dobrá, když už nelze věřit, je nutno sprovodit ze světa. Vybere si nějakého
muže, kterého má pevně v hrsti, přikáže mu najít, co si Kisping nahrabal a
poschovával, a přinést jí to.
A pořád se před ní jako přízrak hrozivě tyčí Haakon Jarl. Během podzimu a zimy
Stránka 221
společně se syny, kteří jí ještě zůstali, s Haraldem, Ragnfrodem, Erlingem a
Gudrodem promyslí, jak se ho navždy zbavit.
XII
Začátkem léta vytáhli králové do války. Erling zůstal ve Vikinu a Ragnfród v
Hardangeru. Hórdaland se vcelku zklidnil, ale potřebovali bezpečně udržet jih a
západ. Ha-rald Šedé rouno a Gudrod sebrali ve východních krajích vojsko a
vytáhli na sever na Thraandlaw.
Když Haakon Jarl zjistil, jak drtivá síla se na něj zase žene, udělal něco
jiného než naposledy. Kdyby povolal svobodné sedláky, byl by zákonem zavázán
propustit je domů na žně, a on dospěl k závěru, že jeho nepřátelé by bojovali
déle a že by zemi dočista zpustošili. Lodí a válečníků, jež sebral, bylo jen
pár, ale tito muži mohli a také zůstanou s ním v cizině, dokud se on nerozhodne
pro návrat.
Zamířili podél pobřeží do Jižního Moerru a tam začali rabovat. Nebylo to z pouhé
svévole. Z Gunnhildina popudu sem byl poslán Haakonův strýc Grjotgard, který se
zúčastnil upálení vlastního bratra Sigurda, Haakonova otce a který měl tento
kraj spravovat. Takže teď Grjotgar-dovi nezbylo, než se s Haakonem střetnout.
Byl to krvavý boj. Kromě vlastního vojska s sebou Grjotgard přivedl ještě dva
další jarly s vlastními vojsky. Než se jejich šiky rozpadly a rozprchly, všichni
tři padli a s nimi spousta jejich vojáků.
"Dlouho jsi na to čekal, otče," pravil Haakon do chroptění raněných a krákání
krkavců. "Já také, já také. A ještě nejsem hotov."
Postaral se o zraněné druhy, pohřbil své mrtvé, zdravé nechal den dva odpočinout
a pak vytáhl dál. Ten boj si sice u jeho družiny vybral svou daň, přesto to však
stále byla družina, kterou bylo nutno brát vážně. Haakon se ale držel daleko na
otevřeném moři a neviděn nikým než velrybami a buřňáky plul na jih.
A tak byl Thraandlaw Haraldovi a Gudrodovi otevřen. Jejich bratři se k nim teď
rozhodli přidat, protože
toto vítězství - byť snadné - bude mít hluboký dopad na celé království. Nikým
neobtěžováni bezstarostně objížděli zemi. Na každém tingu, který svolali, se jim
svobodní sedláci zasmušile podrobovali. Králové vybírali daně a poplatky a
ukládali těžké tresty za vzpurnost a neuhrazené platby. V těchto chudých časech
to bylo trojnásob bolestivé. "To by je mělo zkrotit," usoudil Erling, "a všechny
Nory přesvědčit, aby se měli na pozoru."
Š podzimem se bratři vrátili na jih, jen Erling tam zůstal. Zdálo se, že má dost
válečníků na to, aby udržel Thraanďany na uzdě. Krutě vládl král Erling. Spálil
svatyni Haakona Jarla na Hladi a všechny posvátné háje, které našel. Bral lidu z
chudých zásob, kolik chtěl, pro svůj dvůr a vojsko, které živil dobře. Když měl
rozsoudit nějakou při, soudil tvrdě. Jakékoli slovo či čin, které považoval za
namířené proti sobě, znamenalo smrt.
Thraanďané to přijali špatně. Mezi sebou reptali. Muži se začali potají scházet.
Harald Šedé rouno se mezitím dostal šťastně a bez úhony domů. Hodokvas, který
uspořádal, se táhl po několik dnů. Mezi urozenými seděla osamělá královna
Gun-nhilda, roztržitá, ponořená do myšlenek.
Nedosáhli toho, v co doufala nejvíce. Haakon Jarl je dosud naživu.
XIII
Zprávy o něm dostala až po několika měsících, společně s jinými novinkami, které
přivezli kupci a námořníci. Stejně jako předtím se zastavil v Dánsku a odtud pak
pokračoval dál drancovat východní země. Na podzim se vrátil do Dánska. Harald
Modrozub právě dlel na dvorci v Roskilde na Sjaellandu. Haakon vstoupil do síně
s drahými dary - zlatem, jantarem, kožešinami, zajatci -a lichotivými slovy.
"Buď vítán," pravil král. "Hodlám se k tobě chovat lépe, než se k tobě chovají
Gunnhildini synové."
Haakon se pousmál:
"Jakož i já k tobě, pane," odtušil.
Haraldovi naskočily na tvářích rudé skvrny. Teď už byl šedivý, břichatější než
dřív a měl méně zubů, nicméně proslulý tesák mu z úst čněl stále. "O tom dnes
mluvit nebudeme," zaprskal. Ovládl se, znovu nabyl uhlazené přívětivosti a
pokračoval: "Ne, dnes budeme slavit a hodovat. Ty a tví muži u mne pobuďte, jak
dlouho se vám zlíbí. Všichni říkají, že jsi člověk moudrý a důvtipný a rovněž že
jsi chrabrý bojovník. Je tu ještě jeden host. Zatím jste se spolu nesetkali, ale
určitě si máte navzájem mnoho co říci."
Byl to urostlý muž, který měl za sebou nějakých třicet zim. Měl příjemnou tvář s
čistými rysy, jakoby ulitou z bronzu, vlasy a vousy tříslově hnědé. Na sobě měl
skvostný oděv a nosil ho se samozřejmostí, kterou lze nabýt jen letitým zvykem.
Měl okouzlující úsměv. Byl to králův synovec a rovněž se jmenoval Harald.
Král Gorm Starý měl dva syny, kteří se dožili dospělosti, Knuta a Haralda.
Knuta, toho staršího, pohledného, vtipného, oblíbeného vybral otec jako toho,
Stránka 222
kdo bude vládnout po něm, a lid ho nazýval Knut, Skvost Dánů. Jenže když jednou
vyplul s bratrem na nájezd do Irska, zasáhl ho nějaký šíp. Říkalo se, že když se
Gorm o jeho smrti dozvěděl, zemřel žalem. A tak se stal králem Dánska nevrlý
Harald. Vztyčil velké mohyly a nechal vytesat velké runové kameny - pomníky otci
a matce; poté se nechal pokřtít a zakládal kostely; ale nikdy nebyl milován.
Knut po sobě zanechal syna Haralda, z něhož vyrostl zdatný viking. Získal tolik
kořisti a vedl si tak dobře v obchodování se svým lupem, že se mu dostalo
přízviska Zlatý Harald. Teď se chtěl usadit. Strýc ho však přijal spíš chladně.
Silný a ctižádostivý muž, jemuž v žilách koluje královská krev, může vždycky
přinést starosti. Nicméně Zlatý Harald a Haakon spolu od první chvíle vycházeli
skvěle. Potulnému námořníkovi se zalíbil jarlův bystrý
ostrovtip, který ho však zároveň přiváděl na různé myšlenky.
Krátce poté se král s celým dvorem a hosty přesunul do Jutska, do Randersu, kde
mínil přezimovat. To město leželo na konci úzkého, mělkého fjordu s nízkými,
písčitými břehy, který ústil do Kattegatu a tím se otevíral světu. Haakon dostal
pro sebe poblíž síně dům i se služebnictvem. Jeho přátelství se Zlatým Haraldem
se utužovalo, nicméně - byť zřejmý pohan v nyní křesťanské zemi -setrval v
dobrých vztazích i s Haraldem Modrozubem.
Brzy však začal trávit většinu času v posteli, přičemž nejedl a nepil víc, než
bylo nutné pro uchování sil. Oznámil, že není nemocný, ale že potřebuje
přemýšlet, do šířky i do hloubky, povšechně i podrobně, často ležel a bděl po
celé dloužící se noci, kdy se nezabýval ničím podružným a netrápily ho dokonce
ani vilné touhy. Občas přijímal návštěvy, mezi nimi i Zlatého Haralda.
Návštěvníci vstupovali plni zvědavosti a odcházeli plni hluboké úcty. Toto bylo
něco neslýchaného. Jakékoli byli víry, vracel i se ve vzpomínkách zpět k
Mimirovi, s jehož hlavou se radíval Odin.
Tolik ještě mohla Gunnhilda vysledovat, tolik sejí doneslo. Dál se však tyčila
zeď a všechny dveře byly zavřeny na závoru. Vlaštovka nebyla s to ani vidět, ani
slyšet, co se děje pod střechami. Stín se nedokázal proplížit kolem Mocností
stojících na stráži, ať už to byli svatí Haralda Modrozuba, kteří nenávidí
čarodějnictví, či valkýra Haa-kona Jarla. Co zjistila, zjistila ve snu, který si
vybubno-vala a vyzpívala z temnot. Když vrhala runy, neukázaly nic významného.
To samo o sobě věstilo zlo.
Pravdu se dozvěděla, až když bylo pozdě.
Vody mezi těmi dvěma královstvími ještě stále brázdily lodě. Haakon vyslal jednu
svou zpátky do Thraand-heimu, s posádkou nejvěrnějších, s veliteli z význačných
rodin. Loď v tajnosti vplula do jednoho malého zálivu a v skrytu zakotvila.
Mluvčí si od místních - velmi ochot-
ných pomoci - koupili koně, začali objíždět kraje a usedlost po usedlosti se
setkávali s těmi svobodnými muži, jejichž slovo tu mělo největší váhu.
Slýchali, jak jsou Thraanďané pod králem Erlingem nešťastní. Vyzývali lid, ať se
tuto zimu spojí a zabije ho. Než ho budou moci jeho bratři pomstít, přijde léto,
Haa-kon Jarl se vrátí a osvobodí je.
A tak to také dopadlo. Když se blížily novoroční svátky a Erling byl právě ve
vnitrozemí na hodech u nějakého jarla, který se přísahou zavázal jemu, oblehlo
tuto výspu vojsko sebrané z celého z Thraandlawu a vzalo síň ztečí. Boj zuřil
jako vzteklý příboj narážející na skály, sedláci umírali, ale ještě víc zemřelo
královských strážných a s nimi i jejich král.
V těchto hubených letech bylo jen málo co obětovat bohům. Nepřátelé, které
svobodní sedláci ušetřili, pak viseli na stromech a kolem planuly mohutné
hranice - oběť v naději na lepší zítřky.
Tyto zprávy letěly na jih ke Gunnhildě rychleji, než by je mohla přinést koňská
kopyta či lodní kýly. Probudila se uprostřed noci a zdusila výkřik. Už neusnula.
Ale nebude plakat, ještě ne. A možná už nikdy. Už jí možná slzy vyschly.
Ráno požádala Haralda Šedé rouno, aby k ní přišel, a sám. "Erling je mrtev,"
sdělila mu, jakmile za sebou zabouchl dveře.
Vytřeštil oči. "Cože? Jak to víš?"
"Ze snu."
Svraštil čelo. "Nějaká noční můra."
"Ano, ale tato říká pravdu."
Pokřižoval se. "Matko, ty znáš věci, které..." Odmlčel se. "Co ti ten sen
ukázal?"
"Smečku vraždychtivých krajanů, příliš velkou, než aby se dala zmoci. Zemřel
jako váš otec, přemožen, leč nezlomen. Ječeli cosi o Haakonu Jarlovi. Ostatně -
kdo jiný by je k tomu asi navedl? "
Harald podezřívavě přimhouřil oči. "Musíme počkat, až přijde skutečná zpráva,"
pravil rozvážně. "Jenže to nebude hned. Zatím můžeme ještě doufat, že tvůj sen
neměl pravdu."
Stránka 223
"Měl," odtušila Gunnhilda. "Říkám ti to hned, aby tě ta zpráva nezasáhla jako
divoká boční vlna. Už teď bychom měli začít přemýšlet, co uděláme."
"No dobrá, mše..." Harald se trhaně nadechl. "Společně se mšemi za Sigurda."
Ano, pomyslela si Gunnhilda, Erling odešel dočista stejným způsobem jako Sigurd,
stejně jako před nimi Gu-thorm a před ním Gamli a kdysi dávno Rögnvald. Erling z
nich byl ten nejkrutější, nejnesmiřitelnější, nejméně sdílný vůči ní i komukoli
jinému. Jenže i on jí kdysi ležel v náruči jako malý a teplý uzlíček, mokrý a
uplakaný, i on se kdysi batolil kolem, pak jí před očima dorůstal do mužnosti,
běhal a skákal, jezdil bláznivě rychle, div, že se nepřerazil, plachtil za
prudkého větru a na divokém moř i o závod s bílými, zpěněnými hřebeny vln.
Nakonec z něj byl ten nejupřímnější křesťan z nich všech a ona někdy přemítala,
jestli to nakonec nebude ten, který si vezme tu nejkrálovštější ženu, dánskou,
švédskou, německou či anglickou, a nezplodí krále, který pevně sjednotí Norsko.
Bude lépe, když se za něj nebude modlit, jako se modlila za Sigurda. Už nemůže
trávit tolik času truchlením. Bůh dá spočinout jejich duším. Tři synové jí ještě
zbývají.
"Musíme se připravit na to, co Haakon udělá příště," poznamenala.
Jenže co to asi bude?
XIV
Dánské zimy sněhem obvykle příliš neoplývaly, zato dešťů a skličující tmy byla
hojnost. Nicméně rozhovory s Haakonem vnášely do duše Zlatého Haralda světlo.
Navštěvoval jarla čím dál častěji, až se z nich stali ti nejlepší
přátelé. A nakonec, jednoho dne, kdy seděl u lůžka, světlo lamp a svící bojovalo
s tmou a hořící rašelina zaháněla chlad, začal mluvit o něčem, co se Haakonovi
plíživě vtíralo na mysl již déle. Všichni věděli, že chce skončit s touláním.
Jenže nijak netoužil žít jako prostý vazal. Co si Nor Haakon myslí, že by král
Harald řekl, kdyby Zlatý Harald vyžadoval podíl na panování?
"Nemyslím, že by ti král Dánů upřel dědická práva," odpověděl Haakon. "Ale víc
se dozvíš, když si promluvíš s králem samotným. Nemůžeš získat titul krále,
pokud ti ho on nepotvrdí."
Zlatý Harald odešel pln nedočkavosti. Haakon se pohodlně uložil do polštářů a
sám pro sebe se vesele šklebil.
Krátce poté nadhodil Zlatý Harald tuto otázku před králem Haraldem. Bylo u toho
mnoho význačných mužů. Zlatý Harald směle pravil, že by mu král měl dát polovinu
království, jak mu přísluší dle původu, neboť jeho otec by měl království celé.
Nato se král Harald spravedlivě rozlítil. Řval, že nikdo by se neopovážil vyzvat
jeho otce krále Gorma nebo jeho děda Horda Knuta či jeho předky Sigurda Lstivé
oko nebo Ragnara Chlupaté kalhoty, aby byli dánskými králi jen napůl! Tak zuřil
Harald Modrozub, že se s ním po zbytek večera vůbec nedalo mluvit. Zlatý Harald
raději rychle vypadl, byť odcházel s hlavou hrdě vztyčenou.
Teď to pro něj vypadalo ještě hůř než předtím - panování se mu nedostalo o nic
víc než dřív, zato královského hněvu si vysloužil požehnaně. Příštího dne znovu
zašel za přítelem Haakonem Jarlem a zeptal se ho na radu -i když je v této věci
dobrá rada drahá. Byl však rozhodnut dosáhnout svého, i kdyby se musel chopit
zbraně.
Haakon ho varoval, ať to hlavně nikomu neříká, aby se to nerozneslo dál. "Toto
je otázka života a smrti a ty musíš opatrně zvažovat, na co máš. Takové dílo si
žádá mužů, kteří jsou jak stateční, tak věrní, kteří když dojde na věc, vytrvají
v dobrém i zlém. Ale ten, kdo si vytyčí
vysoké cfle, a pak se mu to vymkne z rukou, sklidí jen posměch."
"Jestli mi upře, co je po právu mé, nebudu se štítit zabít ho vlastní rukou,
nebude-li zbytí," zavrčel Zlatý Harald. Nato vstal a odkráčel.
Nedlouho poté hledal u jarla radu král Harald. Sdělil mu, co po něm Zlatý Harald
chce a jak se na to on dívá. Za žádnou cenu se nevzdá ani kousku svého
království, "a" - snížil hlas - Jestli bude Zlatý Harald na svých požadavcích
trvat, nebudu se rozpakovat ho zabít, protože dokud se tu bude potulovat s
takovými nápady, co se mu zjevně líhnout v hlavě, nedá se mu věřit."
Haakon se zpříma zahleděl do těch zlostně přimhouřených očí a klidně, budě ve
všech směrech zdání upřímnosti, pravil: "Vskutku se domnívám, že se Zlatý Harald
pustil do této záležitosti s takovou vervou, že se jen tak nevzdá. A jestli ti
bude dělat v království rozbroje, budeme se muset mít na pozoru, protože získá
značnou podporu tím spíš, že se na jeho otce vzpomíná s láskou. Zabít ho by ti
vyneslo jen ostudu, protože je to syn tvého bratra a lidé se budou domnívat, že
vina není na jeho straně." Král strnul. Haakon zvedl ruku. "Rozhodně však na
tebe nenaléhám, aby ses stal něčím méně než tvůj otec Gorm, který své království
a moc vždycky rozšiřoval a nikdy nezmenšoval."
"A co tedy radíš, Haakone, jestliže království nemám dělit a ani se nemám zbavit
toho zmetka? "
Stránka 224
"Vyspíme se na to," navrhl jarl, "a sejdeme se zase za pár dnů. Musím
popřemýšlet, jak z tak spletité záležitosti ven."
Nato král v doprovodu svých strážných, kteří na něj čekali přede dveřmi do
ložnice, odešel.
Haakon poslal většinu své čeledi pryč a těm několika, které si u sebe ponechal,
nařídil nikoho nepouštět dovnitř. Potřeboval být sám se svými myšlenkami a
hloubat.
Krajinu zahalil šedobílý oslepující závoj a všude víři-
la a srážela se mlha, když se král vrátil. Plameny mdle skomíraly. Harald se
zimomřivě posadil a zachumlal se do kožešin. Haakonovi ve vlněné noční košili s
pokrývkou přes nohy zjevně zima nebyla. "Tak dobrá," zasípal Harald, "přišel jsi
na nějaké řešení?" Trčící špičák se vlhce zaleskl.
Tmavá hlava se pohnula. Jarl přikývl. "Probděl jsem den a noc," odpověděl, "a
nepřišel jsem na nic lepšího, než že si podržíš moc nad celým královstvím tak,
jak mu vládl tvůj otec, a svému synovci Haraldovi dáš jiné království, a v něm
bude požívat vytoužených poct."
Harald Modrozub po něm úkosem zašilhal. "A jaké království by to mělo být,"
opáčil rozvážně, "abych v něm mohl Haraldovi udělit právoplatný titul, a přesto
se Dánsko nerozštěpilo? "
"Země zvaná Norsko. Králové, kteří mu nyní vládnout, zle týrají lid. Všichni
Norové touží se jich zbavit."
Harald Modrozub svraštil čelo, popotáhl se za vousy, chvíli seděl mlčky a
nakonec pravil: "Norsko je velká zem a jeho národ je značně popudlivý; pro cizí
vojsko není snadné tam přijít a opanovat ho. To jsme zjistili, už když tu zemi
hájil Haakon, chráněnec Aethelstanův; stálo nás to mnoho mužů, ale vítězství
jsme nedosáhli. Kromě toho jsem dnešnímu králi, Haraldu Eirikssonovi, přiznal
postavení svého chráněnce."
"A dále vím," odvětil suše Haakon, "že jsi Gunnhildi-ným synům pomáhal znovu a
znovu a že se ti neodvděčili ničím než nevděkem." Vzepřel se na levé ruce a
natočil se ke králi. Slova mu ze rtů plynula jako horská říčka. "My však v
Norsku zvítězíme mnohem snadněji, na to nám není zapotřebí celého dánského
vojska. Pošli pro toho svého chráněnce a nabídni mu jako léno ty državy, které
měli Eirikovci po dobu, co byli tady v Dánsku. Urči místo schůzky. Pak udělá
Zlatý Harald této záležitosti rychlý konec a království Haraldovi Šedému rounu
vyrve." Harald Modrozub na něj zíral s vytřeštěnýma očima a otevřený-
mi ústy. Pak ústa zavřel a polkl. "Zradit chráněnce by se považovalo za podlý
čin," vydechl, leč neznělo to úplně přesvědčeně.
"Věřím," odpálil Haakon sebevědomě, "že Dánové lépe přijmou zabití nějakého
norského vikinga než Dána, syna tvého bratra."
Mluvili ještě dlouho, jarl klidně a přívětivě, leč pevně a neústupně, král víc a
víc zviklán. Výsledkem bylo, že se dohodli.
Zlatý Harald se o jejich schůzce dozvěděl a užíral se zlostí. Když však posléze
do jarlova domu přišel, otevřely se mu dveře dokořán. Haakona našel na nohou a
oblečeného. Sotva se začal dotazovat, co to mělo znamenat, stiskl mu Haakon
rameno a řekl mu, že se činil v zájmu svého přítele tak dlouho, až dosáhl toho,
že na něj čeká lehce získatelné království v Norsku. "A poté," pokračoval,
.,uspořádáme hodokvas na oslavu našeho přátelství. Já ti budu v Norsku tou
největší oporou. Nejprve zaber toto království. Vždyť nemusí být všem dnům
konec. Tvůj strýc král Harald stárne a má jen jednoho syna, a toho má navíc s
nějakou milenkou, kterou ani nemá rád." Pravda, tohle nebylo nic, co by se
někomu říkalo do očí. Ale netrvalo dlouho a Haakon Zlatého Haralda přesvědčil,
že do toho spolu půjdou.
Poté se začali scházet ve třech a potajmu snovali svou lest.
XV
Jutsko opustily tři velké lodě, přepluly Skagerrak a podél Norska zamířily na
sever. Byla pozdní zima, doba, kdy sotva někdo dobrovolně vyplouvá na moře, ale
velitel Fridleif Ivarsson byl zdatný námořník a k tomu vládl bystrým rozumem i
mrštným jazykem.
Plavbu jim ztěžoval nepříznivý vítr a cesta se vlekla. Nejednou donutila
vichřice posádku zakotvit. V takových
případech, stejně jako když se na noc utábořili na břehu, získali podrobnější
představu o tom, co se v zemi děje. Už tady na jihu viděli hlad. Dobytku bylo na
statcích pomalu, většinu lidé už dávno snědli, a co zbylo, bylo kost a kůže.
Lidé byli vyhublí, šaty se na nich rozpadaly. Opravdu mladých a starých bylo jen
pár, těžké roky je smetly.
Obyvatelé města Leirviku na Stordu v Hardangeru nebyli o nic šťastnější. Když
přišel Fridleif se svými muži do velké síně, našli lavice poloprázdné a mdlý
ruch a shon královského domu v nich vyvolával dojem, že jsou snad na dvorci
Stránka 225
nějakého hersira. Nicméně strážní a čeleď byli zjevně živení dobře. Král Harald
Šedé rouno a jeho matka seděli na výsostném místě, skvostně oděni, vznešeného
vystupování.
U dveří se představil a sdělil účel návštěvy, následně byl vpuštěn a předstoupil
před ně - chrabrý, kudrnatý muž se širokým, srdečným úsměvem. Po výměně
příslušných pozdravů pravil: "Můj pán, dánský král Harald Gor-msson zdraví své
vroucně milované příbuzné, syny krále Eirika, krále v Norsku, a..." jeho pohled
přeskočil na ni, Jejich matku královnu Gunnhildu. Jako projev dobré vůle od něj
přináším tyto dary."
Vytasil se s dary a v dlouhé síni se zvedl obdivný šum: francký meč, dva zlaté
náramky, zlatá přilbice s maskou v podobě medvědí hlavy, stříbrná číše, jemně
tepaná a posázená granáty, plášť z hrubého hedvábí lemovaný herme-línem a další.
S Haraldem a Gunnhildou to ani nehnulo.
"Štědrý je můj jmenovec král Harald," pravil Sede rouno, jeho hlas však
postrádal sebemenší stopu vřelosti. "Vezmeš mu zpátky mé díky - podobného
druhu." Ta poslední slova se mu nějak vzepřela v ústech. Cest si to žádala, ale
uživit tolik hostů bude samo o sobě těžké.
"Nečekali jsme to," dodala Gunnhilda. "Od krále Ha-ralda..." Modrozub, pomyslela
si opovržlivě, "přichází po léta tak málo zpráv a navíc ne vždy
nejpřátelštější."
"Můj pán mi naznačil, že tu zřejmě došlo k nějakému nedorozumění," odpověděl
zdvořile Fridleif. "Přál by si, aby k němu nikdy nedošlo, a chce to urovnat."
"Přesto poskytl přístřeší a pomoc našemu nepříteli Haakonu Sigurdarsonovi." I
když to Gunnhilda pronesla tiše, jen jako by jí uklouzl povzdech, muži v síni
zostra-žitěli.
"Králi, královno," plynula hebká slova, "tuto záležitost, jak můj pán doufá, vám
dokážu objasnit. Když krále vyhledá urozený a proslulý muž, musí mu král
nabídnout pohostinství, nebo snad ne?" Gunnhilda se v duchu vrátila k Egilovi a
Arinbjornovi. Ale ti dva byli přátelé. "Pohostinnost je posvátná a v tomto
smyslu byl, přirozeně, Haakon Jarl také přijat. Nicméně si, králi, myslím, že
tato starost je již za námi. Když jsem odplouval, byl Haakon na smrt nemocen,
upoután na lože a blouznil v horečkách. V tuto chvíli už je pravděpodobně
mrtev."
Lavicemi se přehnala vlna překvapení. Gunnhilda se na Dány pátravě zahleděla.
Povětšinou to byli drsní námořníci a válečníci, kteří by před jejím pronikavým
pohledem nic neutajili. Stáli klidně. Někteří přikyvovali.
"To je pro nás vítaná zpráva," pravil Harald, ale přesto zachovával ostražitost.
"Přijmi čestné místo, Fridleife, neboť mluvíš jménem svého krále. Nechť tví muži
usednou mezi mými. Ať se přinese pití. Brzy budeme jíst. Mezitím správce
dohlédne na vaše ubytování."
"Mám toho na srdci víc, králi."
"Vyslechneme si to zítra, až si odpočinete po cestě." Gunnhildě bylo jasné, že
Harald před nimi nechce vypadat ustaraně. Stejně ale nepůsobil nijak vesele. Ona
odešla brzy, skoro celou noc však ležela a bděla, rozvažovala, přemýšlela,
chystala se k boji a chystala si zbraně, které byly vlastní jen jí.
Ráno, když Fridleif vyřizoval poselství, už byla zase u toho. Jinak tam Harald
měl jen pár strážných, ty nejspolehlivější, takže se mohlo mluvit přímo a bez
obalu.
Král Harald Gormsson si pamatuje, jaké přátelství panovalo mezi ním a Eirikovými
syny v Dánsku, začal Frid-leif. Želí toho, že později odumřelo. Když pak slyšel,
že je v Norsku sužují špatná léta a další bědy, dospěl k pochopení, jak může
dojít k tak nešťastným skutečnostem, jako je neodvádění poplatků. Nakonec
usoudil, že by jim měl pomoci. Dobrý úmysl a dobrá vůle mohou napravit každou
rozepři.
Ba co víc, pokračoval Fridleif, když viděl jejich pochybovačné pohledy, upřímně
a na rovinu: jeho pán by byl šťasten, kdyby získal silného spojence. Vztahy mezi
ním a říší jsou napjaté. Na hranicích dochází k územním sporům. Z obou stran se
pořádají loupeživé nájezdy. Eirikovi synové jsou bojovníci, jimž rovno není, a
mohou povolat velké vojsko.
"Hm," zhodnotil to Harald Šedé rouno. "Co tím dánský král míní? "
"Králi, nabízí ti jako léno ta území, která jste již ty a tví bratři v Dánsku
užívali, s tím, že mu budete odvádět mírné poplatky a jinak je vše, co na nich
vyberete, vaše. Tak budete žít vy a on ve shodě." _
"To je... úžasné," řekl Harald Šedé rouno nejistě.
"To je nutno řádně zvážit," vstoupila do toho Gunn-hilda. "Můj synu, pošli pro
moudré a důvěryhodné muže, poraď se s nimi."
"Jistěže. Fridleife, ty a tvůj doprovod zde vyčkáte, dokud od nás nedostanete
odpověď." Harald se usmál. "Do té doby by se mělo zlepšit i počasí na plavbu."
Stránka 226
I Gunnhilda se sladce usmála. "Užijeme si veselé chvíle," slíbila.
Ano, dobré jídlo a pití, i když špižírny málem zejí prázdnotou. Hry, lov a
sokolničení, ženy... Zachovat zdání. Hlavně ať nevidí všechnu tu bídu vespod.
XVI
Když dorazil i ten poslední, sešli se u ní - statkáři, náčelníci a jeden jarl,
ti, kteří byli spolehliví, důvěryhodní a schopní se sem poměrně rychle dostat.
Mezi nimi čněl Arinbjorn ze Sygnafylki.
"Tak," pravil Harald, "slyšeli jste. Co radíte?"
"Co si myslí král?" otázal se Orm Jarl.
ArinbjSrn se rozchechtal. "Kdyby měl jasno, nepili bychom toto pivo."
Orm se zakabonil nad takovou troufalostí od nějakého hersira a otevřel ústa.
Harald ho pokynem ruky umlčel a pak - sám zamračen - pravil: "Nelíbí se mi mít
nad sebou dánského krále, byť jen na těch lénech, která nabízí."
"Ale jsou bohatá, králi," ozval se zákonopravce Bui Gizurason. "Dánsko není
postižené jako Norsko. Mají hojnost jídla, šatů a všeho dalšího, co my tak
žalostně potřebujeme a co by nám mohli dodat."
Gunnhilda proti tomu brojila, už když byla se svým synem o samotě, nicméně se
neodvážila na něj tlačit moc tvrdě. Nyní, před shromážděnými náčelníky, pravila:
"Letos máš v úmyslu pomstít svého bratra Erlinga a opět si podrobit Thraanďany."
"To může počkat," vyjádřil otevřeně svůj názor statkář Ranulf Kaarason, posetý
jizvami z bitev. "Hladoví muži nebojují dobře. Nejdříve musí jíst lépe naši než
oni."
"Jít do Dánska není možná dvakrát bezpečné," poznamenal Arinbjorn.
"Hladovění taky ne," podotkl jeho druh hersir Ketil Rudý.
"Mám z Haakona Sigurdarsona špatný pocit," sdělila jim Gunnhilda. "Připadá mi
jako příliš velké štěstí, že by měl zničehonic uchřadnout."
"Slyšeli jsme už před měsíci, že polehává, královno," připomněl jí Bui.
"A také jsme slyšeli, že prohlásil, že není nemocen."
"A co jiného by měl říkat, královno?" podivil se Ra-nulf. "Těžko si může dovolit
dát najevo slabost."
Ketil přikývl. "Ne často se stává, že lidé po týdnech strávených na loži zase
vstanou. A pokud ano, zřídkakdy je to nadlouho."
"Takový lišák snadno předstírá, že umírá," odtušila Gunnhilda.
"Proč by to dělal, královno?"
"Aby přilákal zajíce na dosah."
A v tu chvíli si uvědomila, že udělala chybu. Harald Šedé rouno neprojevil žádné
pochopení pro to, že je přirovnáván k zajíci. "A to se ho budeme bát?" vyplivl.
"U všech svatých, jestli je mrtvý, je mi to skoro líto. Chtěl jsem ho zabít
sám." Cloumal s ním vztek. "Já bych mohl. Já jsem mu přístřeší neposkytl."
"Já bych byl vůči tvému jmenovci Haraldovi Mod-rozubovi podezíravější,"
poznamenal vážně Arinbjorn. "Známe ho a víme o něm dost a dost. V Dánsku jsou
takové bažiny, že když se je člověk pokusí přejít, vtáhnout ho a zabijí."
Gunnhilda věděla, že v jejím Haraldovi doutná skrytý oheň. Vždycky však doufala,
že ho dokáže uhasit nebo že zhasne sám. Dnes však vzplanul. "Ano, zůstaňme
ostražití." A najednou se z něj slova hrnula jak o závod. "Nicméně jsme s ním
kdysi vycházeli dobře a on nás potřebuje. Totiž - často jsem tam dole na jihu
pobýval. Blízko všemu dění. On stárne. Se svým synem nemá dobré vztahy. To
království by se možná dalo získat."
"Nebo jiné ztratit," poznamenala Gunnhilda. "Pane, jestli přijdou další zlé roky
a nic se s tím neudělá, mohl bys ztratit své království tady doma," vyhrkl
Ranulf. Z několika hrdel se ozvalo souhlasné mručení.
Orm se pokřižoval. "Třeba se srdce dánského krále dotkl Bůh."
"Tak to bych považovala za to nejméně pravděpodobné ze všeho," odfrkla si
Gunnhilda. Obrátila se k Haral-
dovi. "Jít tam je hluboce nerozvážné, můj synu." Sama slyšela, jak beznadějně to
zní.
Vzepřel se. "Nikdo o mně nebude říkat, že jsem couvl ze strachu."
Rozhovor pokračoval. Gunnhilda zůstala zticha. Věděla, že její boj je marný.
"Dobrá, králi," prohlásil Arinbjorn ve chvíli, kdy už se rozhovor nekonečně
vlekl, "když tedy jsi rozhodnut jít, já půjdu s tebou."
Harald maličlco zjihl. "To je od tebe hezké, ale nutné to není. Na mírovou cestu
si nemůžeme brát válečnou flotilu."
"Můžeš si vzít všechno, co přísluší tvému postavení." Pod Arinbjórnovou
strohostí vycítila Gunnhilda obavy. "Kromě toho, že jsi můj král, jsi mi drahý
jako nevlastní bratr. Dovol, ať zůstanu věrný svým přísahám."
A na tom to skončilo. Harald to sdělí svým bratrům a na dobu, kdy bude pryč, jim
předá správu království. On sám odpluje počátkem léta, v danou dobu a na dané
místo v Jutsku, kde se s ním má Harald Modrozub sejít. "To bude pro mého pána
Stránka 227
šťastný den," pravil Fridleif a s tím je opustil.
XVII
Tažní ptáci se začali vracet domů. Chlad ještě číhal nad rozmáčenou zemí a zrána
pod nohama křupaly zamrzlé louže, ale špačci, čejky a jim podobní už doletěli do
Dánska. A oteplovalo se dál, dny se dloužily, mezi bílými, vysoko letícími mraky
se jako hroty kopí nesla hejna hus a jejich kejhání se osaměle honívalo nad
mladou trávou a rozkvetlými stromy. Dobytek byl vyhnán na pastvu, chundelatý,
protože ještě neshodil zimní srst. Listí pučelo a ve větvích poletovali a
švitořili zpěvní ptáci. A pak tu najednou jednoho jasného dne byli čápi, poslové
znovuzrození; mocné údery křídel je vracely do hnízd na vrcholcích stromů a
hřebenech střech. Lidé je vítali velkými
ohni a tancem až hluboko do noci a nemálo dětí bylo v tu dobu počato.
Noci byly stále kratší a světlejší. Jaro se přelilo do léta. Bude to dobrý rok:
pole se žírně vlnila, u břehů se leskla hejna ryb.
Už po celé měsíce neměli námořníci stání. Obcházeli a prohlíželi své lodě a
čluny, utěsňovali je, vymazávali smolou, opravovali lodní výstroj a rybářské
náčiní a víc mluvívali spolu než se svými ženami. Rybáři a lovci tuleňů vypluli
jako první. Brzy po nich začali nakládat zboží na lodě první kupci a odplouvali
do Hedeby, na Gotland či na jakékoli trhy, které zase ožily. Pár dalších ostřilo
zbraně, olejovalo kroužkovou zbroj, pokud nějakou měli, a v oslepujícím slunci
pošilhávalo po moři. Mezi nimi i Zlatý Harald a jeho Vikingové.
Pro Haakona Sigurdarssona bylo těžké zůstat zavřený doma. Jenže teď, když se
námořní cesty zase otevřely, kupci plavící se do Norska rozhodně nesmí roznášet
řeči, že on je po tom všem zase na nohou. Jestli se v Norsku dozvědí, že žije,
jen ať si myslí, že má na kahánku. Občas po západu slunce vycházel ven, v plášti
s kapuci, projít se nebo se tryskem projet. Za těchto světlých nocí to bylo
snazší. Občas se v dobře střeženém domě scházel s oběma Haraldy. Občas přijímal
u sebe doma hosty, jimž mohl důvěřovat, a své sloužící si osobně a pečlivě
vybral, dobře jim platil a navíc se ho k smrti báli. Někdy nechával svůj jazyk a
myšlenky volně bloumat, jindy sršel jedovatým vtipem. "Příliš dlouho leží na
Norsku tíha té drahé královny Gunnhildy. A leží a leží..." Když byl sám, trávil
hodiny a hodiny snahou obnovit síly, o které ho obraly týdny polehávání v
posteli, a v úzké světnici se míhaly zbraně, jak skákal sem a tam mezi zdmi. A
přemýšlel a přemýšlel.
Tu a tam ho přepadla chmurná zádumčivost a pak přemítal o knihách, které vídal,
a o mnohém, co mu kdysi vyprávěla Gunnhilda. Kdyby tak jen ty knihy měl, kdyby
tak ještě uměl číst. Vzdorně vyprázdnil roh na počest bohů a Věčné nevěsty.
Když usoudil, že je to bezpečné, povolal si kapitány lodí, které ho doprovázely
na cestě z Norska. Už jsem zase zdráv a při síle, sdělil jim a předvedl jim to.
Zakrátko vytáhneme na viking, protože to, co jsme si přivezli s sebou, jsme tu
už spotřebovali, a přece z nás nebudou jen nějací příživníci, kteří visí na krku
dánskému králi, oznámil jim. Sami už neměli stání, a tak se začali rychle
připravovat.
Uslyšel to Harald Modrozub a šel se na to jarla přeptat. "Tobě nic nehrozí,
králi." Haakonův hlas jenjen zvučel přátelstvím. "Jak by mohlo a proč by také
mělo, když jsi ke mně tak laskavý? Pravda, je za tím něco víc, než jsem
prozradil. Něco mne napadlo a musím si to řádně rozmyslet. Kdybych ti to však
řekl teď, mohlo by se to roznést a naše plány by ztroskotaly. Mohu tě, králi,
požádat, abys pár dnů posečkal? Pak dáme hlavy dohromady, neboť se beztak jedná
o neodkladnou záležitost."
Harald se nechal přemluvit, ale raději dal Haakona střežit. Haakon ostatně ani
nic jiného nečekal.
Do Randersu přijel zvěd. Strhal všechny koně, které mu po cestě rozmístili.
Přijíždí Harald Šedé rouno. S třemi loděmi zakotvil v Haalsu, vesnici ve
východním ústí Limfjordu. Přes Fridleifa bylo sjednáno, že toto bude to místo,
kde se s ním přibližně v tuto dobu dánský král setká.
Zlatý Harald sebral své muže a s devíti loděmi odplul na sever do Skagerraku.
Sotvaže odplul, zašel Haakon za Haraldem Modrozu-bem. Zavřeli se v podkroví.
"Teď," pravil jarl, "si nejsem jist ničím vyjma toho, že vytáhneme do války a
budeme hradit válečné náklady. Zlatý Harald pluje zabít Haralda Šedé rouno a
uchvátit norské království. Ale ty opravdu věříš, že dodrží, co ti slíbil, když
jsi mu dal takovou moc? V zimě mi říkal, že kdyby mohl, zabil by tě."
Haraldem Modrozubem to nijak neotřáslo. Od počat-
ku choval vůči svému synovci značné pochybnosti. Poslední požadavky Zlatého
Haralda ho v tom jenom utvrdily. Popravdě řečeno, nebýt Haakonových rad, tak by
svou ruku neudržel.
Jeho protějšek se vsedě předklonil, v tmavém vousu zablýskl bílý úsměv a Haakon
ze sebe rychle vysypal: "Ale kdybys mi, pane, slíbil, že ti budu muset zaplatit
Stránka 228
jen mírné odškodné, tak bych se odstranění Zlatého Haralda ujal. Pak bych byl
tvým jarlem, tobě bych přísahal věrnost, s tvou pomocí udržel vládu nad Nory a
posílal ti jejich daně. Pak bys vládl dvěma královstvím a byl bys ještě větším
králem než tvůj otec."
Déle už nebylo moc o čem mluvit.
Zlatý Harald si vzal devět lodí. Haakon za ním vyplul s dvanácti.
XVIII
I Norsku nakonec přece jen jaro přineslo teplo, slunce, růst a naději. Jestli
bude přesto malá úroda, tak jen proto, že se snědlo moc zrní. Oseta byla
přednostně ta pole, která hojně rodila, a na příští rok už bude setby dost.
Dobytek nebude trpět nedostatkem pastvy dokonce ani na horských loukách, a tak
vrhne mláďata, která přežijí. Prasata v lesích tučněla. Moře slibovalo hojnost
ryb jako za starých časů. Lidé hleděli na svět i na sebe navzájem s dětským
úžasem.
Harald Šedé rouno zamýšlel plout nejdříve do Vikinu. Jestli se odtamtud vydá za
dobrého počasí do Jutska, mohlo by mu počasí vydržet po celou tu krátkou plavbu
přes Kattegat. Den předtím, než on a Arinbjorn opustili Hardanger, požádala ho
Gunnhilda, aby se s ní šel projít. "V nejlepším případě uplyne dlouhá doba, než
se zase uvidíme." Nebyla z těch, kdo se utápí ve smutku, a ani to tak nevyznělo.
Harald měl plné ruce práce, nicméně pokrčil rameny, pousmál se a přikývl. "Když
si přeješ, matko."
Se čtyřmi strážnými kráčejícími v dostatečném odstupu za nimi vyšli ze síně a
vydali se pryč od města a vody, po cestě vinoucí se mezi poli.
Slunce vysušilo vyježděné koleje, země se drolila a v tichu, které by jinak
rušil jen ptačí křik a skřivánčí zpěv, slyšeli křupat vlastní kroky. Po
nekonečné modři plulo pár beránků. Napravo se nad ovesným polem vznášel slabý
opar. Vlevo vzadu se táhl plot a za ním tráva plná jetele, stovky odstínů zeleně
poseté lučním kvítím a červenoh-nědými stračenami. Tu a tam rostl nějaký strom,
který neporazili, když se mýtila jižní polovina Stordu, pokrou-cené, rozložité
duby, síoupovité buky, vysoké jilmy. V korunách stromů tančily skvrny světla a
stínů. Ze statků na obzoru stoupal kouř a rozplýval se ve vzduchu. Muži na
vzdálených polích vypadali jako mravenci.
Tymián propůjčoval svěží vlhké vůni prsti kořeněnou příchuť.
Harald s Gunnhildou si najednou neměli co říct. Gun-nhildu začalo při chůzi
píchat v levém boku. Poslední dobou se jí to stávalo často. Nemluvila o tom a
snažila se, aby nebylo vidět, že kulhá. Alespoň na toto jsou sukně lepší než
kalhoty, pomyslela si trpce.
Nakonec král, s pohledem upřeným přímo před sebe, poněkud rozpačitě prohodil:
"Myslím, že se můžeme těšit na příjemnou plavbu."
"To je až zítra," odvětila Gunnhilda tiše. "Dnes se těšme ze slunce."
"Vypadá to, že to dopadne dobře. Všechno tomu nasvědčuje. "
"Čemu?" zamumlala.
"Že má cesta dopadne dobře. Že to dobře dopadne s námi. Že všechno dobře
dopadne." Pokřižoval se. To u něj nevídala často. "Nechť mi to Bůh nemá za zlé.
Nejsem tak zbožný, jak by ode mně chtěli kněží..." Hlas mu zakolísal.
To je otázka, pomyslela si Gunnhilda. Stejně by se to
nikdo z nich, možná vyjma Aelfgara, neodvážil vyslovit nahlas.
"Ale než odejdeme, půjdeme na mši a vzdáme díky za tato požehnání," uzavřel to
Harald.
Jen v duchu se mohla Gunnhilda podivovat, proč křesťané svému bohu nic
nevyčítají, proč ho neviní z těch dlouhých strastiplných let, kdy bůh nedbal
jejich modliteb, Sigurd a Erling byli zavražděni a země strádala a bouřila se.
"Pohané také obětují bohům," poznamenala.
Harald se zamračil. "Otec Aelfgar věří, že se na ně pravý Bůh rozhněval za to,
že neposlouchají Kristovo slovo." A nelítostně dodal: "Však ještě uvidíme, co se
s tím dá dělat."
"Proč se Svithjodu vede tak dobře?" zaútočila.
Pohané vyjednávají, křesťané se doprošují, pomyslela si. Ale je opravdu lidské
plémě proti nebesům úplně bezmocné?
Haraldův krok znejistěl. Pohlédl na ni skoro otřeseně. "Matko, to je rouhání."
Její myšlenky pádily jako podzemní řeka. Co když je to tak, že poblíž Švédů žije
víc Finů, Finové se snaží pomoci své zemi a jejich zaklínadla dosahují až k
sousedům?
Ale jak by pak u nich mohli Švédové a Norové loupit a Kvaenové mýtit jejich
lesy, vysušovat bažiny, vytlačovat je z jejich starých území a vyhánět je od
hrobů jejich předků do daleké severní divočiny?
"Nebudu se už dál ptát, když tě to děsí," odvětila.
Navenek klidná se uvnitř chvěla. Je možné, aby ta smůla, která pronásleduje ji a
Stránka 229
její syny, byla pomstou za Aima a Vuokka?
Ne, to je nepravděpodobné. Finové nejsou mstivý národ.
A přesto - když se někde stane nějaká velká chyba, může sama o sobě tak zvrátit
běh světa, aby došlo k nějaké škodě, něco jako rybářský člun, který se převrhne,
když rybář pluje příliš nedbale? Co když se ona, její muž,
její synové po celou tu dobu jen úporně drží kýlu, dokud je rozbouřené vlny
jednoho po druhém nesmetou a nestáhnou pod hladinu.
Náhle ji zalila vlna něhy a přitáhla ji zpět na slunce. Harald se zastavil. Ona
také. Obrátil se k ní. Jako by pod tou dospělou, drsnou mužnou tváří, pod tím
zlatým plnovousem prchavě zahlédla toho malého chlapce, s nímž se občas vídala
při krátkých návštěvách u jeho pěstouna. "Matko," vydechl tiše, "nechtěl jsem ti
ublížit. Vždycky jsi za nás bojovala. Tvé úvahy, rady, moudrost nám byly
pochodní ve tmě. A - a - no, některé věci mi vrtaly hlavou. To mnohým lidem. Ale
neptal jsem se, že? Ani jsem nik dy nedopustil, aby se ptal někdo jiný. Ah,
občas jsem toužil..." Polkl. "Ale to zůstane mezi tebou a Kristem."
Zatvrdil se a hrdě prohlásil: "Nikdy tě neopustím."
Láska se hrnula jako příboj za přílivu, tehdy, když byla ještě malá a byla doma.
Neměla daleko k tomu, aby vykřikla: "Ale přesně to hodláš učinit, Haralde. Přes
všechna má varování, předtuchy, zlé sny a dokonce runovou věštbu se chystáš
odejít. Prosím, nedělej to, utrhne mi to srdce."
Ne. Ovládla se. Právě ta jeho hrdost a čest ho donutily nahlas přísahat. Ona
však nebude méně hrdá. Ona je matkou králů.
A možná, možná dělá chybu.
"Chtěla jsem tě teď ještě naposledy požádat, aby sis tu cestu rozmyslel," řekla.
Už byl zase vyrovnaný a klidný. "To jsem věděl." Povzdechl si a usmál se. "Tak
prosím, já to unesu."
Zavrtěla hlavou. "Ne. Bylo by to k ničemu." Vzala ho za loket. "Pojď, dnes je
nádherný den a my se spolu budeme procházet po celou dobu, která ti ještě
zbývá."
A to bylo asi hodinu či dvě. Gunnhilda zavedla hovor na klidné, šťastné chvíle,
které spolu strávili. Tu a tam ho dokonce rozesmála.
Poté přišla krátká noc. Do šera blikalo pár hvězd.
S ranním odlivem vypluly dvě dlouhé lodě. Harald velel na jedné, Arinbjorn na
druhé. Tíetí se k nim připojí ve Vikinu. Voda jiskřila, štíhlé trupy tančily. Na
molu se tísnili urostlí mladíci, mávali a křičeli na rozloučenou. Ten povyk
vyplašil racky, kormorány, alky - kdejakého mořského ptáka - a nebe se
rozbouřilo tlukoucími křidly a křikem Protože pluli v míru, sňali ze špice
utocne hlavy a na příd se postavil Harald v ohnivě rudém plášti, který se za ním
třepetal jak křídla.
Se skřípotem vystoupalo po stěžni rahno. Do plactiet s jasnými pruhy - na
Haraldově plachtě krkavčí čerň - se opřel vítr Lodě se naklonily a hladově se
zakously do vln. "Šťastnou cestu," volali mladí i staří, muži i zeny chlapci i
dívky na úvazišti. "Thord vám pomáhej, Njord vám buď nakloněn," přáli jim
někteří, mene jich volalo: Kristus a jeho svatí nechť vás provázejí."
_
Gunnhilda mlčky stála za hradbou svých straží. Ani nesměla vykonat žádnou
pohanskou obět. Zaklinadla zklamala. A těžko říci, jak by to Kristus přijal
kdyby se ona, hříšnice, modlila za své syny. A tak se neodvážila ničeho.
XIX
Zadul roh, divoce jako bučení pratura, jenž ho kdysi nosil. Racci, kroužící bílé
skvrny, odpověděli. Muži se zahleděli na moře. Nad vodu se vzneslo nadšené
halekaní.
Před nimi ležel dlouhý Limfjord, v místě, kde se otvíral do Kattegatu, kolem půl
míle široký. Slaný vánek čeřil hladinu, která se v dopoledním slunci leskla jak
tisíce zrcadel. Od písčitých pláží se táhla nízká, zelena zen. na jihu se
zvedaly lesy. I sever byl porostlý stromy - za dobytčími výběhy a osetými poli
se tyčily mohutné duby a buky Tady žili spíš rybáři než sedláci, pastevci pí
sat, uhlíři či lovci. Žili pospolu v Haalsu, ve vesnici v usttl fjordu, ve
zmatku přístavních doků, přístřešku na clunj|
domů a dílen. V pozadí čněly nad doškovými a drnovými střechami dvě nové stavby,
které nařídil postavit král Harald Modrozub - kaple a šibenice. Černě se tam
proti obloze něco rýsovalo - na konci provazu se cosi houpalo, mrtvola zloděje
či zbojníka. Ptáci mu vyklovali oči a servali z nebožtíka cáry masa, ale
vysušený větrem a letošním horkým létem měl ještě dost šlach a svalů, aby se
kostra udržela pohromadě.
Tady sotvakdy někdo zakotvil. Když rybáři po třech dnech zjistili, že jim Norové
Stránka 230
zřejmě neublíží, vrátili se zpátky ke své práci. Hlavně žádné spory - ani o
ženu, pravil Harald Šedé rouno a pokračoval v cestě ještě asi míli dál do
vnitrozemí. Nechtěl riskovat, že bude muset najednou stahovat lodě na vodu při
nízké hladině, a tak zakotvil a povolil vyjít na břeh vždy jen několika málo
mužům zároveň. Posádka reptala, i když jen po straně. aby to ani on, ani
Arinbjorn neslyšeli.
Teď se rozjařili. "Král!" zahulákali. "Modrozub je tu," řvali a mávali na
pozdrav. "Bude hostina, chlapi!"
Dánské lodě čile veslovaly; už minuly ostrůvek a mi-y i vesnici. Bylo jich
devět, do jednoho samé drakary. e štíty nevisely po stranách zvnějšku, ale
zevnitř, jen jich chopit. Slunce se zalesklo na přilbicích, zbroji, ko-Harald
letmo pohlédl na Arinbjbrna, stojícího na :di své lodi, a pochopil, že ani
hersirovi se ten pohled nezamlouvá. ..Chopte se zbraní," řekl Harald tiše.
"Řekněte to dál. ke ani hnout, dokud nebudeme vědět, co zamýšlejí." Po celé
délce lodi proběhlo vzteklé reptání, dupání a mručení, se válečníci nahrnuli k
lodním bednám. První Dánové se přiblížili na doslech. Harald přiložil k ústům a
z hloubi rozložité hrudi zařval: "Hej, vy ! Jste od krále Haralda Gormssona?
Tady král Ha-Eiriksson z Norska, který s ním na jeho žádost přišel
ávat." Z protější přídě mu odpověděl jakýsi vysoký muž:
"Tady je Harald, syn krále Knuta Gormssona. Vyzývám tě k boji, Haralde
Gunnhildssone, pro tvé zlé činy, špatnou víru a vládu, již sis protiprávně
přisvojil." "Dánský král tě připraví o hlavu." "Dánský král mne poslal."
Na kratičký okamžik, sotva by z luku vystřelil, stál Harald mlčky a jen jakoby
odněkud zdálky vnímal, že muži za ním vybuchli vzteky. Pozorně se rozhlédl. Těch
devět lodí se seřadilo do řady napříč fjordem. Měl proti sobě vítr a příliv.
Neviděl jedinou možnost, kudy proklouznout ven. Ke každé jeho lodi mohou z každé
strany přirazit dvě až tři nepřátelské lodě. Pokud mu ještě zbývá jiskřička
naděje, bliká na pevné zemi.
"Střetnu se s tebou na břehu," zařval, "a připravím tě o hlavu sám. Bože sešli
spravedlnost!"
Svižně se otočil a začal vykřikovat rozkazy. Kotva šla nahoru, vesla zabrala a
hnala loď, dokud kýl nezadrhl na severní mělčině o dno. Druhá posádka se činila
stejně. Vyskákali přes bočnice a přebrodili se na písčitý břeh. Poslední muž
znovu spustil kotvu. Tento boj skončí pravděpodobně dřív, než se moře obrátí.
Kdosi pomohl králi obléci zbroj. Zatímco se ostatní hlučně chystali, Harald
prohodil pár slov s Arinbjornem.
Byl sinalý vzteky, nicméně mluvil klidně a věcně. "Podvodně nás sem vlákali.
Muži by měli od nynějška navždy plivat na jméno Haralda Modrozuba. Nenapadlo
mne, že se takto obrátí proti tomu, jehož obvykle nazýval svým chráněncem."
"Podle toho, co jsem slyšel, pane, není tak lstivý."
"Mám takové tušení - příliš pozdě - že je za tím Haa-kon Sigurdarson. Královna
matka se mne snažila varovat." Harald vycenil zuby. "Nu což, teď nám nezbývá nic
jiného než zničit toho, koho na nás poslal."
"Vyhlídky jsou mizivé," podotkl Arinbjorn tím svým rozvážným způsobem. "Avšak
jednou za čas zvítězí i vojsko s horšími vyhlídkami. Mně nepřísluší mluvit ti do
řemesla, králi. Ale myslím si, že toto můžeme vyhrát jen pouhou vůlí. Dovol mi,
pane, ti poradit, abys dodal chlapům odvahy a roznítil v nich vražedné touhy, až
jim nebude záležet na tom, zda žijí nebo umírají, hlavně když budou moci
zabíjet."
Harald přikývl. "Dobrý nápad. Udělám to." Do očí i hlasu se mu vloudila něha.
Položil Arinbjornovi ruku na rameno. "Příteli starý, my dva jsme spolu putovali
dlouho a daleko. Vždy jsi byl věrný, nikdy jinak. Dokonce i když se v tobě
přísahy svářily... Odpouštím ti ta dávná léta, Arinbjórne. Myslím, že dnes jsem
to pochopil."
"Díky, králi," odpověděl Arinbjorn. "Na muže se patří stát při svých přátelích a
při svém pánovi. Já - já jsem šťasten, že mohu." Odvrátil drsnou tvář, rozrytou
vráskami, a protřel si oko. "Myslím, že bychom měli jít na věc."
Haraldovy posádky se ozbrojily. Velitelé je nechali nastoupit do řad. V mořském
větru zavlály vlajky. Nepřítel přistál půl míle od nich směrem k Haalsu a právě
se šikoval. V takovém počtu půjdou mnohem pomaleji. Harald měl čas předstoupit
před své druhy, zvednout ruku a říci jim:"Muži z Norska, zrození z bohatým,
slyšte mne, svého krále, jemuž jste se zavázali přísahou! Víte, že jsme sem
přišli v míru a s poctivými úmysly. Vražednou proradnost tu na nás snovali.
Žádný člověk však nezná předem svůj osud ani se mu nemůže vyhnout. Jeho svoboda
je v tom, že se mu postaví nezlomen, tak neohroženě, že jeho jméno pak žije
navěky, až do konce světa. Mizivá je čest, kterou si lze dobýt na smrtelné
posteli. Šťastnější je ten, kdo padne v boji poté, co sklidí bohatou žeň
zármutku svých nepřátel, protože na něj a na jeho činy se nikdy nezapomene.
Stránka 231
Přesto můžeme dnešního dne zvítězit. Zbabělci jsou ti, kdo se skrývají za lži a
bojí se říci, co od nás chtějí. Pravda, je jich třikrát tolik." Ušklíbl se.
"Každý musíte zabít tři." To vyvolalo sporý smích. "Vlk, když se vrhne
na tři prašivé psy, prvnímu roztrhne hrdlo, druhému zlomí vaz a třetím praští,
až mu střeva vyhřeznou. Nebudeme tu stát a čekat, až se na nás vrhnou. Sami se
vrhneme se na to stádo sviní. Já sám budu první..."
To byl projev! To byla řeč! Odpovědí mu bylo nadšené vytí.
Jeho dvorní skald Glum Geirason s nimi nebyl. Ale později o tom na Orknejích
složil pamětní báseň a přednesl ji před posledními dvěma syny Eirika a
Gunnhildy. Začínalo to:
"Ten Odin zbroje, jemuž často půda pod nohama rudě mokvala, Harald své muže
vyzval: chopte se seker a kopí, obnažte meče, do boje jdem chrabře a bez
mrknutí. To jsou slova hodná krále, uznali válečníci."
Norové vyrazili. Kopí jenjen pršela. A vzápětí už byli mezi Dány. Jejich šik se
vnořil do dánských řad jako zubatý klín, jehož hroty bodají napravo nalevo.
Čepele se míhaly, sekyry duněly, vítr roznášel rudé kapky. Štíty praskaly. Muži
klesali, svíjeli se v bolestech, naříkali, až rozdupáni zmlkli. Pach smrti
přehlušil vše.
Zlatý Harald však nevedl do boje žádné sedláky. Toto byli vikingové, kteří
pořádali nájezdy od zemí Vendů přes Frísko po Irsko a dokonce až do Francie.
Znalí věci, nechali Nory, ať jejich řady prolomí, a pak je obklíčili ze všech
stran. Praporce se zakomíhaly. Padly. Dánové vítězili.
A nakonec někteří Norové shledali, že jsou na kraji toho malstromu, a uprchlí do
lesů. Pár z nich později nabraly nějaké čluny plující přes Kattegat a ti se
dostali domů. A od nich měl Glum Geirason většinu svého příběhu.
"Ten, jenž tak směle cválal na mořských koních, teď své lodě zanechal na březích
Limfjordu, u Haalsu. Padl, jeho bohatýrská krev se vsákla do písku. Lstivými
slovy ho nepřátelé lapili a zavraždili."
Když zpráva o Arinbjornově smrti dospěla na Island, Egil Skallagrimssom
truchlil:
"Ubývá mi přátel,
těch chrabrých, co nezávidí,
pevných a v každém sváru věrných,
těch, co zlatem neskrblí.
Kde teď jen najdu jim podobné,
kdo v zemích za mořem
sype zlato skaldům
za to, že pravdu dí?"
XX
Pomalé letní slunce se překulilo přes poledne. Stoupající příliv zaplavil ty,
kdo padli u vody. Ve vodě kroužila bledá krvavá vlákna, v písku zůstávaly
zčernalé kaluže. Mrtví leželi, kde padli, špinaví, ohyzdní, s otevřenými ústy
hleděli do prázdna. V oblaku smradu bzučely mouchy a sedaly na vyschlé jazyky.
Na nebi křičeli racci, krákaly vrány, skřehotali krkavci, luňáci se střemhlav
vrhali k zemi a hned zase vzlétali a všichni čekali, až živí odejdou. Dánové
chodili po bitevním poli, dobíjeli raněné Nory, odnášeli své zraněné druhy a
obvazovali je, svlékali a obírali nebožtíky. Zlatý Harald neříkal nic o tom, že
by se dánské zbraně a zbroj měla vracet rodinám - pár
jeho mužů rodiny mělo - jen se uchechtl: "Koneckonců je nekřesťanské pohřbívat
lidi se světskými věcmi."
Byl v povznesené náladě. I když bojoval stejně tvrdě jako každý jiný, utržil jen
pár škrábnutí a modřinu na rameni, kam ho zasáhla sekera, ale neprorazila
kroužkovou zbroj. Během bitvy viděl Haralda Šedé rouno živého, teď shlížel na
jeho mrtvolu, posekanou a pobodanou, leč s maskou vzteku na tváři.
"Je jich tu na pohřbívání nějak moc," posteskl si mu jeden kapitán. "Jsme
unavení. Máme hlad a žízeň."
"Až se večer vrátí rybáři, tak si jim řekneme," prohlásil Zlatý Harald. "Zatím
ať hlídky odhánějí ptáky. Naši muži by měli spočinout jaksepatří, v posvěcené
půdě -no, a ti Norové taky, ať jim ponecháme čest."
Kapitán střelil pohledem po Haalsu. "Místní hřbitov určitě není ani zdaleka dost
velký."
"To ne, ale řekl bych, že kněz nám může vysvětit půdu pro náš hřbitov."
"Jestli tu nějaký kněz je. Tohle je odlehlý kout Jutska. Nedivil bych se, kdyby
tu byl jeden na půlku kraje."
"Zjistíme to, a jestli to bude nutné, tak pro něj vzkážeme. Ať tam zatím pár
chlapů zajde a podívá se, jestli tam není něco lepšího k jídlu a pití, než máme
s sebou. Naše posádky si to zaslouží..." Harald se odmlčel v půlce věty. "Hej!
Co to je?"
Stránka 232
Zpoza jižního okraje fjordu se vynořila dlouhá loď. Všichni na palubě, ať
veslovali či ne, byli v plné zbroji. Ocel se ve slunečních paprscích leskla
skoro stejně jasně jako vodní hladina. Loď zahnula a vyrazila na západ. Vynořila
se další a za ní další a další. "Zadujte na rohy!" zařval Zlatý Harald.
"Sešikujte se!"
Mezi ním a městem se rozvinul plný tucet válečných lodí. Obratně vmanévrovaly
mezi jeho devět a ty tři prázdné, které ukořistil. Vůdčí loď už byla blízko, u
skály jen pár yardů vzdálené. Zlatý Harald klusal k vodě. Za sebou slyšel
tlumené reptání a sprosté nadávky. Pár mužů mož-
ná zamumlalo nějakou tu modlitbu, i když tihle nebyli zrovna zbožní. Z obou
stran vedle něj klusali štítonoši, kdyby náhodou někdo vypustil šíp.
Když rozeznal, kdo stojí na přední palubě, když poznal tu mrštnou postavu a
úhledně zastřižený černý vous, pochopil. Přesto se musel zeptat: "Proč jsi tady,
Haakone Sigurdarsone?"
Jarlova odpověď ho nijak nepřekvapila. "Abych učinil přítrž tvým zločinům,
Haralde Knutssone. Porazíme tě tady a teď, ledaže bys prchal. Pak bychom tě
uštvali."
"Za to ti dánský král srazí hlavu."
Haakon se jen ušklíbl. "Pochybuji. Ale ať tak či tak, to není tvoje starost.
Začneme?"
"Ano, a Kristus tě srazí do pekel, ty proklatý pohanský pse!" Zlatý Harald se
obrátil na patě a důstojně kráčel zpět ke svým mužům.
Nedržel k nim žádný proslov. Jen pár vikingů zemře stářím. Vypadalo to
nespravedlivě být napadeni dřív, než si odpočinou po boji a naberou síly. Leč
ani oni sami nikdy nešetřili slabých, naopak, vždycky hledali tu nejsnadnější
oběť.
Norové - a Dánové, kteří připluli s nimi - přistáli a vylodili se. Zlatý Harald
by nejraději vyrazil a napadl je dřív, než se sešikují. Ale jeho znavené posádky
musely zůstat, kde byly. "Napněte luky," nařídil. "Mějte kopí a praky při ruce.
Jak se přiblíží, zabíjejte." I jeho vlastním uším zněla ta slova jako pustá
beznaděj. Přinejlepším padne tak deset jarlových mužů, víc jich nezabijí a
zbytek se jim dostane na tělo. Přinejlepším.
Doufal být králem. Dobrá, může tedy alespoň zemřít jako král.
Teď už Norové táhli k nim. Bože dej, ať tu najde smrt i ten mizera Haakon. Ale
nebylo pravděpodobné, že Zlatý Harald pozná stejnou stranu onoho světa jako on.
Vyletěly kameny a kopí.
Štíty se srazily.
Nakolik válečníkům připadal boj dlouhý, byl krátký. Haakonovi válečníci vikingy
Zlatého Haralda obklíčili a napadli je zepředu i zezadu. Mečem a sekerou se
pro-rubávali dovnitř. Utiskován v chumlu bojujících se Zlatý Harald snažil
prosekat si prostor pro sebe. Neměl dost místa na to, aby se mohl pořádně
rozmáchnout sekerou. Zachytávala se mu o zbroj a smýkala se po přilbicích. Pak
ho jako svrchní a spodní část škeble začaly tísnit dva štíty. Přitiskly mu paži
k boku. Dopadly rány. Omráčen se svezl na kolena.
Zatímco se prodíral zpátky k vědomí a s rukama svázanýma za zády se vrávoravě
snažil vstát, boj skončil. Dozvuky bitvy proběhl rychle.
V hlavě mu hučelo. Každičká kost v těle ho bolela. Rozplizle vnímal Haakona.
"Jak... to mohl král... dopustit?" zamumlal.
"Král ti nevěří," odvětil Haakon, "a za těchto okolností ani nemůže."
"Byl jsem hloupý, že jsem věřil tobě. Koho dalšího zradíš?"
"Ty těžko můžeš říkat, co je to zrada. Svět bude rád, když se tě zbaví. Tamhle v
dálce vidím šibenici."
Hrůza hrůz! "Pověšen? Jako zloděj? Ne! "Haakon se usmál. "Ah, vždyť je to
úctyhodné ažaž. Králové tak odcházejí k Odinovi. Samotný bůh tak odešel." Kývl
na muže, který zajatce držel. "Odveďho."
XXI
Hned jak se jarl vrátil do Randersu, šel rovnou za Haraldem Modrozubem uvědomit
ho o tom, co udělal, a nechat krále tento případ posoudit. Harald stanovil
odškodné za svého synovce ve výši tři sta stříbrných. Zaplatit to bylo lehké,
protože stejně jako Egil Skallagrimsson byl i Zlatý Harald zvyklý brát si
většinu svého majetku na cesty s sebou.
Ve stejnou dobu přijel Harald Grenska, syn krále Gud-roda z Vestfoldu, jehož
Harald Šedé rouno zavraždil, a tedy pravnuk Haralda Krásnovlasého. Po otcově
smrti uprchl tento Harald, tehdy pouhý chlapec, do Svithjo-du, kde uzavřel
přátelství s bojovným Skogulou-Tostim. Často spolu vyráželi na vikingy a Harald
Grenska si brzy získal jméno. Nyní z něj byl mladík čítající nějakých osmnáct
zim, s vlastní družinou. Na Haakonovu radu pro něj dánský král poslal a nabídl
mu spojenectví proti posledním Eirikovcům.
Stránka 233
Zlatý Harald byl do toho všeho zasvěcen. Sám neměl ani kapku krve Haralda
Krásnovlasého, takže by nemohl v Norsku panovat bez podpory někoho, kdo v žilách
královskou krev má. A jediní další, kteří ještě zbývali, byl stárnoucí Haalfdan
Sigurdarson a jeho syn Sigurd, kteří žili v ústraní v Hringariki. Na ty se však
dosud hledělo s nedůvěrou, protože pocházeli ze Snaefrid, čarodějnice a milenky
Haralda Krásnovlasého, která na něj měla zhoubný vliv. A tak usoudili, a ostatně
jim to tak i vyhovovalo, že nejlepší bude držet se v poklidu doma, odvádět daně,
náležitě platit všechny poplatky tomu, kdo je zrovna výsostným králem, a starat
se jen o své. Jednoho dne se možná stará divoká krev ozve, ale u těchto dvou se
to předpokládat nedalo.
Nechť si podrží titul krále. Stejně neměli silnější postavení než jarlové a
budou mít ještě slabší. Harald Modro-zub slíbil Haraldu Grenskovi vládu nad
Vestfoldem, Vin-gulskou markou, Grenskem a Agdirem až do nejjižnějšího konce
Norska - což znamená kraje od Oslofjordu na jih podél západního břehu
Skagerraku. Bude mít stejná práva a povinnosti, jaké stanovil svým synům Harald
Krás-novlasý, když je dosazoval jako místokrále.
To přitáhlo další norské náčelníky, které Eirikovci vyhnali z jejich držav, a
vyvolalo to v nich touhu se družit. Ti všichni, včetně Haralda Grensky za sebou
měli nemálo lodí a válečníků.
A dánský král velel obrovskému vojsku čítajícímu sedm set a dvacet lodí s plnou
posádkou.
A to vše svěřil pod velení svého dobrého, moudrého přítele Haakona Jarla. Kdo by
s tím naložil lépe, komu by doma přišlo na pomoc více Noru?
Kromě Thraandheimu svěřil dánský král do Haako-nových rukou Rogaland a
Hordaland, Sogn a Sygnafylki, oba Moerry a Raumsdalr. Že mu bude patřit
Haaloga-land, čili sever, to se rozumělo samo sebou. Znamenalo to celý západ
Norska, rovněž se stejnými právy a povinnostmi, jako měli synové Haralda
Krásnovlasého, i když nikdo z nich neměl takovou šíři vlivu, vyjma později
Eiri-ka Krvavé sekyry, když jeho otec zestárnul.
Na oplátku přijde Haakon kdykoli na pomoc Dánsku; dokud budou vládu v Norsku
ohrožovat Gunnhildini synové, bude s nimi bojovat a po tu dobu bude osvobozen od
placení daní.
Chytrý tah, domníval se dánský král. Seveřané budou Haralda Grensku považovat za
svého právoplatného krále a pro něj povstanou, ale popravdě nebude mít o moc víc
než kus Vikinu. Skutečným pánem bude Haakon. Jenže díky tomu, že nemá po meči
dědický nárok po Haraldu Krásnovlasém, nikdy nebude moci mít vyšší postavení než
jarl a bude muset nutně zůstat vazalem Haralda Modro-zuba.
Haakon, který všechny tyto úvahy zašil a pěstoval, přirozeně neudělal nic pro
to, aby uchřadly.
Flotila vyplula.
XXII
Rezavý vítr hnal proti domům závoje deště. Zdi nedokázaly utlumit burácení a
hvízdání. V Gunnhildině domě hořely v poledne lampy a svíce a tlačily tmu do
koutů. Oheň marně zaháněl chlad. Kouř se vracel dovnitř, šedomodrý a palčivý.
Služebné přinesly pití a stáhly se ze světnice pryč. Seděla v křesle, vzpřímeně,
i když celé tělo toužilo schoulit se do postele, a pevně hleděla na své syny.
Pláště a klobouky, které si vzali na tu krátkou cestu ze síně, visely na věšáku
a kapala z nich voda. Vedle si opřeli meče i s pochvami. Venku čekalo pár
strážných - muži, kteří by nikdy otevřeně neřekli nic, co by vyznělo bojácně,
ale rozhodně teď nebyli nijak šťastní.
"Víte, proč jsem vás požádala, abyste přišli," začala.
Gudrod přikývl. Vlhké vousy se mu zaleskly. "Abychom si mohli promluvit o
samotě, to děláváme často."
Jenže předtím nás bylo víc, pomyslela si. A teď je pryč i Harald Šedé rouno, ten
nejschopnější a jí ze všech nejdražší. Když se to dozvěděla, vyšla sama ven do
noci, nikým neviděna, aby mohla vykřičet svůj hněv a žal měsíci. Ale to bylo
naposledy, nedopustí, aby jí zármutek vysál poslední zbytky sil. Za těchto
kalných dnů a trýznivých nocí se ho naučila zahnat. Ale věděla, že dokud bude
naživu, bude ji ta vidina pronásledovat stále.
"A říci si to, co se neodvážíme si říci ani před svými lidmi," doplnila ho.
Ragnfrod pohodil hlavou jako hřebec, kterému chtějí nasadit uzdu. "Neodvážíme?"
"Však ty víš, co tím matka myslí," vyjel na něj Gudrod. "Nebo ne? "
Ragnfrod na něj vytřeštil oči. Ruka sjela k noži u pasu. Gudrod se nasupil. Oba
byli po cestě znavení a neměli daleko k řevnivosti.
Gunnhilda se do toho rychle vložila. "Všichni jsou tak vystrašení a nesví, že by
bylo nanejvýš nerozumné na sebe štěkat před nimi. Jakmile najdeme ta pravá
slova, tak ano, pak ovšem vydáte rozkazy."
"A to bude co?" otázal se vztekle Ragnfrod.
Stránka 234
"Ti, kdo nám zůstali věrní, s námi odjedou na Orkne-je."
Jak málo, jak málo však. Její synové jezdili a plavili
se všude, kam jim jen čas dovolil, rozesílali válečné šípy, povolávali muže do
zbraně, napadnout vetřelce, pomstít krále Haralda Šedé rouno, podpořit jeho
bratry. Nestalo se tak. Naopak slyšeli, že dole na jihu se lidé hrnou vítat
Haralda Grensku a přidat se k jeho vojsku, doneslo se jim, jak sever povstal na
podporu svého Haakona Jarla, jak to v Uplandu a rozlehlém povodí Dalu vře. V
Hardan-gerfjordu leželo pouhých pár desítek lodí. Jejich posádky a těch několik
málo strážných zalezly do síně a přilehlých budov a jedly jen skrovně, sotva
maje co do úst.
"Co jiného můžeme dělat?" ukončila to Gunnhilda. "Neustoupit," odsekl Ragnfrod.
"Bojovat." "A padnout." Gudrod si povzdechl. "Ne." "K čemu?" opáčila Gunnhilda.
"Je lépe odplout na Orkneje a počkat, až nastane příhodný čas." Ragnfrod se
zalkl vzteky. "Zase?"
"Váš otec to udělal," prohlásila upjatě královna, "a nikdo ho nikdy nenazval
zbabělcem. Nikdy se nevzdal. Ani vy se nevzdáte. Zemřít tady a teď by však bylo
jako se-
vzdát."
Leč o kolik snadnější, našeptávala jí neodbytná myšlenka. Vyklouznout z tíhy a
bolesti kostí, ulehnout, dokonat.
Ne.
Ragnfrod se zamračil. "No dobře..."
"Sebereme nové vojsko," prohlásila Gunnhilda. "Vrátíme se domů a dobudeme si
království zpět."
Srdce v něm poskočilo, že to snad i slyšela. "Příští rok!"
"Dřív těžko," pravil suše Gudrod.
"Ano." Oheň vzplanul. "Pobýval jsem na Orknejích častěji než ty, vzpomeň si na
západní vikingy. Rozdával jsem dary, navazoval přátelství. Tam není nouze o muže
a lodě. O muže lačnící po zemi, o muže, kteří budou mnohem raději bojovat o
domov v Norsku než o slávu či lup. O lodě lépe vystrojené do války než většina
těch,
které vidíte kolem. Rozdrtíme nepřítele. S trochou štěstí nebude Haakon zabit,
ale chytíme ho živého pro šibenici. Nebo ho upálíme v jeho domě, jako náš otec
jeho otce." "Do času, do času. Dbej na matčina moudrá slova." "Co bychom měli
dělat podle tebe?" "Hlódvir Jarl na Orknejích nám dá usedlost. Odtud budeme pár
let jezdit loupit do Irska, Skotska, Anglie, Dánska, Fríska, Francie a možná až
na jih do Córdoby. Nashromáždíme bohatství. Pak vybudujeme velkou flotilu a
postavíme vojsko."
"Jak velké vojsko potřebuješ?" Ragnfrod se ušklíbl, až se mu zuby zablýskly. "To
se Haakona tak bojíš?"
Gudrod zbrunátněl. "Máš snad o tolik méně rozumu než on?"
Ragnfrod se nadzvedl. Gudrod taky. Vypadalo to, že dojde na pěsti, ne-li přímo
na meče.
Gunnhilda vyskočila. Rozevřela náruč. "Synové moji, synové moji," zvolala,
"držte pospolu! Nemáme nikoho než jeden druhého. Ve vás je poslední krev vašeho
otce." Ah, ta proudí v mnoha levobočcích, pomyslela si, ale jen řídká a
nedomrlá. Dnes tu není jediný pěstoun nebo soukojenec známého dítěte. Jediná
milenka jí neporodila vnuka, který by se mohl jednoho dne dožadovat království,
žádný nebyl vychováván tak, aby po něčem takovém vůbec zatoužil. Věřila, že tak
to bude nejlepší, protože pak nebudou dělat starosti synům královen z mocných
domů. Jenže nepředpokládala, že se všechny tyto domy budou zdráhat dát jim dceru
a že jejich ostražitost přeroste v zášť, která rozleptá i pouta pěstounství.
Ragnfrod a Gudrod se sesunuli zpět do křesel. Gunnhilda spustila ruce, narovnala
se v ramenou a nasadila své duši ostruhy. "Ať už se rozhodneme jakkoli,
rozhodneme se na Orknejích," prohlásila. "A co nevidět se náležitě a vhodně
oženíte, což jste ostatně měli učinit již dávno." Gudrod se na ni upřeně
zahleděl a zamumlal: "Těžko najít někoho, jako jsi ty, matko."
Ragnfrod také trochu vychladl. "Uvidíme, co se s tím dá dělat. Zatím však
popřemýšlejme, jak to nejlépe sdělit našim mužům a připravit se na cestu."
Gunnhilda usedla. Vedla celý rozhovor co nejklidněji, aby se nedotkla zraněné
pýchy ani jednoho z nich. Dopadlo to vcelku dobře. Zdálo se, že se roztržka
zahojí. Přesto však ze sebe nemohla setřást zlou předtuchu.
A znovu musí na loď. Už teď cítila bolest a únavu v celém těle.
Vítr zesílil a vztekle vyl. Domy divoce bičoval déšť. Na šindele a trámy
zabubnovaly kroupy. Toto byl první nečas za celé to nádherné léto. Jako by je
sama země vyháněla.
XXIII
Propluli průlivem zvaným Tětiva, mezi rudými útesy ostrova Shapinsay a
Stránka 235
Mainlandu, pak zahnuli na jih do Široké zátoky a pokračovali dál až do
chráněného přístavu. Za tu dobu se rozrostl - bylo tu více domů a skladišť, víc
člunů kotvilo v delších docích nebo venku na vodě. Těžký zvuk rohů se nesl dvě
tři míle daleko. Přístavní hráze jiskřily a blýskaly se, na slunci se leskla
kroužková zbroj.
Když léto nad Orknejemi uvadalo, nadcházel ten nejkrásnější roční čas. Světlo se
rozlévalo po pár beráncích a pohrávalo si na vlnkách, které se čeřily a ševelily
v mě-ňavě modrých a zelených odstínech. Zelenaly se ostrovy nad strmými srázy,
úpatí ponořená do bílé pěny, bílé krajkoví vroubilo i okolní ostrůvky a mořské
útesy. Stovky mořských ptáků tkaly na osnově lehkého vánku pavučinu výkřiků.
Ragnfrod musel vydat rozkaz zpomalit, protože jeho veslaři zabrali tak, že loď
vyrazila a předhonila všechny ostatní. Plachtu skasali, ale stěžeň nechali ještě
stát, s bílým štítem na vrcholku. Ostatní štíty byly zavěšeny na bocích,
pestrobarevné, mírumilovné. Gunnhilda na palubě Gudrodovy lodi mhouřila oči před
tím třpytem a zdálo
se jí, že vidí, jak se davy na břehu uklidňují. I když se jí zrak nablízko
zhoršil, na dálku viděla naopak lépe. Někdy přemítala, jestli to neznamená, že
začíná odcházet z tohoto světa na ten, který čeká za ním.
Vesla zabrala dozadu. Ragnfrodova dlouhá loď se stočila bokem ke břehu, jen pár
yardů od mola. Ragnfrod, vysoká postava na přídi, obnažil rusou hlavu, mával a
křičel. V odpověď se ozvaly pozdravy. Nějaký muž v popředí odstoupil od praporce
a volal a mával na ně, ať přistanou. Vědí, že toto je Gunnhildin syn.
Zase doma, pomyslela si sklíčeně.
Loď popojela na prázdné místo. Kotevní lana byla vyhozena, ochotné ruce je
uvázaly, zaduněla lodní lávka. Ragnfrod vyskočil na úvaziště. Velitel mu vyšel
vstříc. Stisldi si ruce a pustili se do rychlého, strohého rozhovoru.
Následovala Gudródova loď. Přistáli podobně. Protlačil se přeplněnou lodí k ní.
"Ty půjdeš vedle mne, matko," prohlásil.
Jako by ji po chladné zimě, chladných vodách a sprškách slané tříště pohladil
teplý závan. Ano, přepluli moře rychle, ale to jen proto, že si nevzali žádnou
pomalou loď. Na palubě knarru by měla alespoň jakýs takýs přístřešek, byť vlhký
a těsný. Tady jí mohli udělat jen závěs z dek, aby mohla spát nebo konat ty
nejnutnější potřeby. Nějaký námořník pak vždycky beze slova vylil nočník přes
bok, aniž se na ni podíval.
Dobrá, snesla by i víc, jen aby ji tam nenechali Haa-konovi. Mohl by ji zabít.
Mohl by ji držet trvale pod dozorem, což by bylo ještě mnohem horší.
"To je od tebe hezké, Gudrode," poznamenala.
"Ne, tato čest ti náleží právem. Jarl musí od první chvíle vědět, že ty jsi jeho
královna."
Šaty na ní uboze visely, studené a provlhlé, špinavé, smradlavé. Kápě na hlavě
na tom nebyla o nic lépe. Otevřela truhlici a vytáhla si šarlatový hedvábný
plášť, s kapuci lemovanou kunou, a stříbrnou sponu ve tvaru draka,
přehodila si plášť a u krku ho sepjala. Gudród s úsměvem vyčkával. Nabídl jí
ruku, pomohl jí přes lávku a na úvazišti jí nabídl rámě.
Země se jí pod nohama houpala. Chvíli potrvá, než zase získá na pevné zemi jistý
krok - déle, než když byla mladá. Opřená o něj hrdě vykročila po jeho boku,
královna s králem.
Orknejští vojáci jejich skupinu propustili. Ti, co stáli poblíž, poslouchali
nebo hodnotili. Za nimi se tísnili a klevetili lidé z města. Ragnfród a ten
velitel přestali mluvit a obrátili se. "Král Gudród, můj bratr, královna
Gunnhilda, má matka. Zde stojí Hlodvir Thorfinnsson, jarl z Orknejí a Caithness.
Věren dávným přísahám nás
vítá."
Zmíněný byl urostlý, ostře řezaného obličeje, vlasů a vousů jak černý jantar -
vyhlížel lépe než jeho otec. Přilbice a zbroj, přes rameno zavěšený meč a u boku
v mladistvých rukou štít vypovídaly, jak by dokázal bojovat, kdyby musel.
Poněkud neobratně zvedl ruku k čelu a sklonil hlavu. "Můj pane, má paní,"
pozdravil. "Jistěže tě znám, králi Gudróde, byť jsi nás nenavštěvoval příliš
často." A o poznání chladněji dodal: "A tebe si pamatuji dobře, královno, i když
jsem byl ještě kluk, když jsi u nás pobývala naposledy."
Dvacet let je tomu, vybavovala si matně. Už?
Cítila, jak jeho pohled zkoumá vrásky, ochablou, nažloutlou pleť, rozcuchané
prameny šedivých vlasů, on, který je v rozkvětu mužství. Pevně se narovnala a
upřený pohled oplatila upřeným pohledem.
"Špatné jsou vaše zprávy. Uděláme, co budeme moci, abychom vám pomohli k lepším
časům," prohlásil. "Pokud si přeješ, královno, pošlu s tebou nějaké strážné, ať
tě doprovodí přímo do altánu, aby ses mohla osvěžit, než půjdeš do síně - pokud
ovšem si ovšem nechceš raději nechat přinést něco k jídlu tam a nechceš si
Stránka 236
lehnout."
"Díky, jarle," odpověděla bez úsměvu - ani on se ne-usmál. "Mí muži mi přinesou
truhly. Nejprve se chci vykoupat."
Gudród se dal do smíchu. "Lázeň bychom mohli využít všichni.1'
"Ano, ano, hned nechám rozdělat v lázni oheň a nechám řádně přikládat,"
přislíbil Hlodvir. "Ale byla by královna svolná spát dnes v altánu? Zítra ti
najdu vhodnější ubytování a dám ti k ruce služebné,"
Služebné - a další, kteří na mne budou dohlížet, pochopila Gunnhilda. "Jsi velmi
laskav, jarle," odvětila. "Budeme potřebovat nějakou oddělenou místnost, kde se
budeme já a mí synové moci v soukromí radit."
Hlodvir nedokázal skrýt nechuť. "Domnívám se, královno, že to ani nebude nutné.
Král Ragnfród mi říkal, že má v úmyslu vrátit se příštího roku do Norska.
Předpokládáme, že král Gudród rovněž, ale ten se zajisté rozhodne sám. Ale ať se
rozhodne jakkoli, král Ragnfród a já budeme plně zaměstnáni plánováním a
přípravami - a to jsou mužské záležitosti, jak královna jistě chápe."
Gudród otevřel ústa. Gunnhilda do něj šťouchla, ať zůstane zticha. Vykouzlila na
tváři úsměv. "Jarle, já vím, kdy mohu být nápomocná a kdy jen překážím. Žádám
jen o místo, kde mohu mezi čtyřmi zdmi poskytnout radu tomu, kdo o ni požádá.
Uposlechnout mých rad nemusí."
Hlodvir zrudl. "Královna je moudrá. Stane se, jak si přeješ."
Srdce se jí svíralo, i když navenek mluvila klidně. "A teď mi řekni, jak se daří
mé dceři Ragnhildě, sestře králů?"
"Když jsem o ní slyšel naposledy, vedlo se jí dobře." Bylo zřejmé, že víc jí
Hlodvir sdělit nehodlá.
Z Dánska a později z Norska se Gunnhilda snažila neustále sledovat vývoj
událostí. Přes mořeplavce, protože Ragnhilda sama nikdy neposlala ani slůvko. Po
smrti jejího třetího manžela Ljota jí dal tento nový jarl, Hlodvir,
usedlost v Rackwicku na ostrově Hoy. Na severu, na jihu a na východě této

rozsedliny se zvedaly nejvyšší hory na Orknejích. Žilo tam jen pár lidí a
návštěv zvenčí sem přicházelo ještě méně.
"Musí se cítit osamělá," podotkla Gunnhilda. Hlodvirova odpověď dopadla jako
nůž, který podřízne hrdlo. "Řekl jsem ti, královno, že sejí vede v ústraní dost
dobře. Nic lepšího pro ni nemám."
Gunnhilda věděla proč. Napůl nenávist, napůl strach.
Tohle je poslední z Thorfinnových synů. Nebylo žádným tajemstvím, že Ragnhilda
si jeho bratra Arnfinna vzít nechtěla, a mnohé ukazovalo na to, že v té vraždě
měla prsty. Nebylo pochyb, že zapříčinila smrt svého druhého manžela, jeho
bratra Haavarda. Přesto ještě svedla třetího bratra, Ljota. Vycházeli spolu
dobře. Nicméně lidé věřili, že měla hodně společného s podněcováním sporů o
jarlství, které vedly k vraždě jejich čtvrtého bratra, Skuliho. To zase mělo za
následek válku se Skoty, v niž Ljot utrpěl smrtelné zranění. To Ragnhilda
pravděpodobně nechtěla. Jenže mezitím už měli muži strach. Jako by ona, sama
neplodná, přinášela smrt za smrtí.
Hlodvir se mohl zachovat hůř, než se zachoval. Jenže na druhou stranu to byla
sestra jeho svrchovaných pánů. Norských králů.
A dcera Gunnhildy, která sama má na svědomí daleko víc vražd a která jak si lidé
šuškali, je opravdová čarodějnice, ne jen nějaká taková pokoutní, domácí, ale
ta, jíž jsou k službám síly temnot.
Vystouplými lícními kostmi a šedozelenýma očima měňavého odstínu si ty dvě byly
tak podobné.
"Zajedeme k ní, matko," pravil Gudrod. "Já tě tam dovezu."
Ragnfrod se najednou rozveselil. "Proč stojíme tady?" zvolal. "Pojďme do síně a
dejme si pivo."
XXIV
Ze Scapského zálivu na jižní straně mainlandské šíje do Scapské zátoky, pak
Hoyským průlivem na západ kolem ostrova Graemsay, kolem ostrova Hoy na jih k
mysu Rora, to nebyla žádná zvláštní dálka. Skutě, kterou si Gudrod na cestu
vzal, poháněné tuctem zdatných veslařů, to netrvalo ani polovinu pozdně letního
dne. Přesto měla Gunnhilda pocit, jako by překročila hranici dvou světů.
Když se příď stočila na východ, měla po levici mys vybíhající nějaké dvě míle do
moře a vpředu napravo se táhlo skalnaté pobřeží samý útes, na jehož rozeklané
úpatí zuřivě útočil příboj. Jediná průrva mezi skalami ležela přímo před ní,
úzké údolí, vříznuté do ostrovních hor. Údolí bylo zelené - proti bezútěšně
pustému pobřeží působila zelená ještě sytěji a svěžeji - ale jen tu a tam
zahlédla nějaký dům. Ze střech stoupal kouř, který vzápětí rozvíval vítr.
Mraky se hnaly nízko a světlo, které se odrazilo od hladiny, získalo mdlý nádech
Stránka 237
šedi. Vítr sténal a roznášel slané vodní kapky. Po hladině se hnaly zpěněné vlny
a tříštily se o břeh. Byla tu spousta kormoránů. Vzpomněla si, jak norští rybáři
v okolí Ulfgardu stejně jako Finové věřili, že mořské Bytosti na sebe mohou brát
i podobu těchto černých ptáků.
Za zádí nebylo nic než moře, táhlo se až k obzoru a dál. Někde tam leží Hebridy,
Shetlandy, Faerské ostrovy a Island. Doslechla se, že dál je další zem, že ji
asi před padesáti lety viděla nějaká zbloudilá loď, kterou vítr zahnal z cesty a
která měla tolik štěstí, že se jí podařilo dostat se zpátky. Ale jestli ti
námořníci pluli odtud přímo na západ, to se přesně nevědělo.
Tak tady žije její dcera.
Z mělčiny vynosili na břeh kameny a zbudovali malé molo a vlnolam. Nahoru
položili prkna, aby se tu dalo
chodit a přivazovat lodě. Gunnhilda přemítala, jak dlouho by přílivům a odlivům
trvalo molo smést, kdyby se
o něj lidé přestali starat. Asi tak jeden lidský život, usoudila. Skuta připlula
v době, kdy odliv vrcholil, což sice znamenalo úmornější veslování, ale
bezpečnější plavbu.
Žádní válečníci tu nestáli na stráži. Ale nějaký pasák ovcí či kdo musel loď
shora vidět, protože se zde shromáždilo několik mužů. Neměli žádnou zbroj, jen
kopí či sekery a jeden měl starou rezavou přilbici. Vypadalo to, že se hotoví
spíš k útěku než k boji. Gudrod jim dával znamení, že přicházejí v míru. Tri
nejodvážnější pomalu sešli dolů, aby mu pomohli přistát. Ostatní se rozpačitě, s
vytřeštěnýma očima ploužili za nimi.
Gudrod si mezi nimi vybral jednoho, který je povede, posádku nechal, ať se baví
se zbytkem, a šel s matkou pěšinou podél potůčku nahoru. Oba měli honosné
pláště. Gunnhildu píchalo v boku. Při chůzi se opírala o hůl, na horním konci
ovinutou zlatými proužky a zakončenou ze stříbra vy tepanou maličkou lidskou
hlavičkou.
Brzy došli k domu, který hledali. Střecha a silné zdi byly z drnů, ale nebyl
nijak ubohý či malý. Za ním stála menší hospodářská stavení - stodola, kravín,
kůlna na dřevo a podobně, a do země napůl ponořená chatrč, kde spali namačkáni
na sebe ti nejubožejší. Stohy sena pro několik málo dojných krav a možná jednoho
dva koně, kteří se teď pásli na louce na pobřeží, obehnané plotem z naplaveného
dříví. Ale statek v pravém slova smyslu to nebyl. Celé to i s většinou okolní
půdy patřilo jarlovi. Ten, kdo tu žil, tak jako jeho správce, který dostává
zásoby jídla, vlny a tak podobně od pachtýřů. Hlodvir nebyl příliš skoupý, když
to převedl na Ragnhildu.
To byl mazaný tah, pomyslela si Gunnhilda. Prostě nechce mít kolem sebe nikoho,
na koho se pohlíží jako na někoho, kdo škodí a nese s sebou prokletí. Nechat ji
úkladně zavraždit by bylo příliš riskantní a hlavně by to bylo k ničemu - tak
jednala ona, jarl by se tím zesměšnil.
A svým způsobem jí byl zavázán za jarlství. V Rackwicku si nežila nijak uboze,
ale byla odříznuta od něj a jeho lidu. Na jeho místě, pomyslela si Gunnhilda,
bych udělala to samé. To však neznamená, že se s tím Ragnhilda musí pokorně
smířit.
U dveří na ni a jejího syna čekal jakýsi uctivý otrok. Prošli dovnitř a
vstoupili do světnice. Tam seděla její dcera.
Rozpačitě *se pozdravili a prohodili pár dalších obvyklých slov. Pak Gudrod
pravil, že jde raději dohlédnout na své muže. Po tu krátkou dobu, co tu budou na
návštěvě, tady přirozeně, jak Ragnhildě velela její čest, budou dostávat jídlo,
ale tento dům, to nebyla žádná síň. Nechtěl jí sem nacpat dvacítku chrápajících
chlapů. Okolní sedláci jim rádi poskytnou přístřeší - nové tváře, nové příběhy,
a to až z Norska, z takové dálky! S večerem se vrátí jen s orknejským
kormidelníkem a přinesou dary.
Gunnhilda ho o to požádala hned poté, co si zhruba zjistila, jak se tady věci
mají. Teď Ragnhilda nakázala čeledi, ať přinesou medovinu a vypadnou. Usedly
spolu, bok po boku, na výsostné místo.
Výsostné místo nebylo obklopeno žádnými vyřezávanými sloupy ani ničím podobným,
byl to jen stupínek o kousek vyšší než lavice podél stěn, ale bylo tu víc
vyšívaných polštářů než ovčích kůží. Místnost měla dvě okna, dveře a okenice
byly otevřeny a dovnitř proudilo denní světlo, ale také chlad, který slabě
hořící rašelina příliš ne-zaháněla. U vstupních dveří, na nejlépe osvětleném
místě, stál tkalcovský stav s kamenným závažím, na rámu napjatý napůl utkaný
velký pruh látky. Udusanou hlínu pokrývalo rákosí. Na lavice se vešlo kolem dvou
tuctů lidí. Zřídkakdy se jich tu sejde tolik - tedy těch svobodných, kteří
obdělávají půdu. Po dobu této návštěvy bude muset stejně většina jíst jinde.
Přesto Gunnhilda nikdy neviděla závěsy umněji utkané než ty, které visely na
těchto zdech. Hodný královské
Stránka 238
síně - i když výjevy na nich byly jiné než cokoli, s čím se kdy setkala;
tajuplné, zázračné a zlověstné... Zaslechla mňoukání, čtyři kočky, svinuté u
ohniště či na lavicích. Jedna přeběhla k výsostnému místu. Ragnhilda na ni
zamlaskala a kočka jí vyskočila na klín. Láskyplně ji hladila. Milovala kdy něco
jiného?
"Tak jsme se zase setkaly," prohodila Gunnhilda, aby nějak načala rozhovor.
"Když jsme se loučily, řeklas mi, že máš pocit, že se ještě sejdeme." Tichá,
rozvážná slova. Pohled spočíval na závěsu na protější stěně, na němž byly jakési
postavy -snad trollové?
Gunnhilda pootočila hlavu a podívala se na dceru pozorněji. Seděla tu ve
skvostně utkaných šatech. Svrchní šat a šátek uvázaný přes rudé copy byly
nápaditě a úchvatně vyšívané. Ale sama byla hubená - ruka hrající si s kočkou
byla kost a kůže, obličej strhaný.
"Doufala jsem, že to bude dřív a že to bude šťastnější setkání," zamumlala
Gunnhilda. Bezkrevné rty zůstaly semknuté. "Řekni mi po pravdě, jak se ti daří?"
"Jsem paní tohoto domu, pachtýřů, země." Neochvějně dál upírala zrak na trolly.
"Návštěvy jsou vzácné, sotva někdo jiný než chalupníci nebo drobní kupci. A ti
se nikdy dlouho nezdrží."
"Musí to být pro tebe těžké žít tak opuštěně, ty, která jsi byla ženou jarla z
Orknejí a Caithness."
A teprve teď se Ragnhilda uvolila na matku podívat, oči zelené jako kočka. "Tys
také poklesla." Přes rty se mihl téměř neznatelný úsměv. Škodolibá radost?
Gunnhilda se vsedě napřímila. "Já - Gudrod, Rag-nfrod a já dostaneme zpět, co
nám patří."
"Já nevím, jestli si to přát nebo ne."
Bodlo to jako nůž. "Cože?" zašeptala Gunnhilda. "Jak vůbec můžeš něco takového
říct?"
Volnou rukou Ragnhilda rozmáchle opsala světnici. "To tys mne přivedla sem,
vždyť to víš." Gunnhilda za-
držela dech. Ragnhilda zkroutila prsty, že je měla jako zahnuté drápy. Kočka
seskočila z klína na zem. "Tím, žes mne dala tomu praseti Arnfmnovi," zasyčela
Ragnhilda. "A bylo to úplně zbytečné; Sotva bylo dokonáno, už jsi odjela k
dánskému králi."
"To, to se nedalo předvídat."
"Proč ne? Nazývají tě čarodějnicí. Nejsi snad také jasnovidka?"
Gunnhilda se vzchopila a vzepřela se.
"Nikdo, ani muž, ani žena, neunikne svému osudu," prohlásila. "Nelituj se.
Nakonec jsi došla svého štěstí, ne?"
Ragnhilda promluvila mnohem klidněji, byť ne vřeleji. "S Ljotem? Ano, špatné to
nebylo. Kdyby žil, mohlo to být ještě lepší. Jeho druhé dvě ženy a já jsme se
neměly rády, ale já jsem je dostala na povel. ""Kdybys mu porodila syna..."
Gunnhilda uviděla pod nehybnou maskou záchvěv bolesti a zbytek věty nedořekla.
Ragnhilda odvrátila pohled. "To se však nestalo," pravila.
Poté, co proti prvním dvěma mužům uzavřela lůno -pokud to je to, co udělala -
proč děti neměla, když je chtěla? Potrestal ji snad Kristus za její hříchy?
Odmítá snad Freyja ženu, která se rozhodla být neplodná? Cožpak jí její jednání
samo o sobě vysušilo pramen života?
"A pak Ljot zemřel," uzavřela to.
Gunnhilda přikývla. "Všechny postihl žal. Já jsem v Anglii přišla o tvého otce."
Eirik, Eirik! Dosud se jí o něm v noci zdávalo. Dosud ho cítila ve větru nebo ho
viděla, když se sokol snesl na svou kořist. Něžná byla její slova: "Ah,
Ragnhildo, má cesta byla stejně trnitá jako tvá, snad jen delší, temnější a
příliš mnoho krve na ní prolité mi bylo drahé."
Ušklíbla se. "Přivedla tě zpět na Orkneje."
Vzedmula se pýcha. "Řekla jsem ti, že svůj domov získáme zpátky." Něha se
vrátila. "A pak, Ragnhildo, pošleme pro tebe."
"To tě napadlo teprve teď? "
"V Norsku jsme se nedoslechli, jak tu žiješ. Měla jsi nám dát vědět. Nějaký tvůj
bratr by pro tebe přijel."
"To, co jsem slyšela vyprávět já, bylo tak bouřlivé, že jsem v tom neviděla
žádný smysl." Zachrčel smích. "Měla jsem pravdu."
Chvíli seděly mlčky. Plameny se tetelily, světlo zvenčí bledlo. Přesto Gunnhildě
připadalo, že její dcera ze sebe něco shodila, že její rty opustil opovržlivý
posměšek -jako by vyplivla dlouho zadržovanou hořkost a nebylo jí už tolik proti
srsti mluvit s matkou.
"Takže ty tady nejsi až tak nešťastná," ozvala se opatrně Gunnhilda.
Ragnhilda pokrčila rameny. "Zvykám si na to." "Co děláš celé dny? Nevěřím, že
bys nedělala nic, než
Stránka 239
dohlížela na dům a pár políček."
"Tkám, šiji, vyšívám. To, co vidíš, je má práce." "Je to nádherné. Nikdy jsem
nic takového neviděla." "Ano, mé vlastní nápady. Pojď." Ragnhilda pružně jako
kočka sestoupila na podlahu. Gunnhilda se unaveně vlekla za ní, ale netrhla
sebou, když jí píchlo v boku. Ragnhilda ji vedla kolem stěn, ukazovala jí děsivé
postavy a chvatně vyprávěla: "Podívej, toto je Ragnar Chlupaté kalhoty, jak
umírá v jámě plné zmijí. Tady je Sigurd Fafniho zhouba, zavražděn v posteli, ale
svého vraha zabil. Tady je Odin a tady vlk Fenri, Thor a had Midgard, Frey a
Surt, Heimdall a Loki v posledním boji při zániku bohů."
Tady je nenávist zachycená zručnými prsty, pomyslela si Gunnhilda. Ale stejně:
"Taková práce by zasloužila skvostné dary," poznamenala.
"Tu a tam něco pošlu Hlodvirovi a jeho ženě - i když to, co se líbí jim, je
nudná práce - a on mi pošle látky, které mohu použít nebo vyměnit."
"Cožpak se s ním nikdy nescházíš?" Gunnhilda zahlédla malou skulinu, kudy by
snad mohla k dceři pronik-
nout. Toužila sevřít ji do náruče. ,.Jsi pořád tak sama?"
"Ale což, nejsem. Mám své kočky. A mnohem víc jich je teď venku. Mám své
myšlenky. Mám svůj stav a jehly."
"Musí být těžké tak pilně se ohánět jehlou a tak pečlivě tkát v zimě." Dlouhé,
tíživé noci, krátké kalné dny, světlo plamenů.
"Ah, v mnohém směru mám raději zimu než léto. Letní dny jsou příliš dlouhé. Lidé
a jejich práce ode mne vyžaduje příliš pozornosti. Mořské světlo mne oslňuje. V
zimě mohu spát a spát nebo ležet ve tmě, bdít a rozjímat. Kočky si do postele
nepouštím. Předem se učím být mrtvá."
Velké oči se zaleskly, rty se roztáhly a upjatý úsměv odhalil zuby. Ona je snad
trochu šílená, pomyslela si Gunnhilda. Možná víc než trochu.
Potlačila vnitřní třes. Poznala v životě už dost na to, aby si s tím uměla
poradit. "Dobrá, dokud tu s Gudrodem budeme, necháme ty tíživé záležitosti
stranou a najdeme si nějakou zábavu. Doufám, že nejsme nevítaní hosté."
"Ne," odpověděla Ragnhilda. "Nic proti tomu nemám." Třeba bude ochotná mluvit o
běžné každodenní práci.
"Já se zase vrátím. Jakmile se naše záležitosti trochu urovnají, až budeme mít
víc jasno v tom, jak budeme postupovat dál, zůstanu déle."
"Jak chceš." Ragnhilda se napjala, zjevně ji cosi napadlo. Když se pak znovu
ozvala, znělo to téměř zlomyslně. "V domě je světnice, kterou můžeš mít jen pro
sebe. Je malá, ale můžeš si v ní dělat, co chceš."
Čarovat, pochopila Gunnhilda.
Neviděla na zdech jediný kříž, jedinou známku Krista. Ragnhilda ho určitě
opustila. Snadné, v této pohanské zemi, kde se celá léta nemůže setkat s knězem.
Ale ani neobětuje starým bohům. Místo toho nachází mrazivé štěstí v tom, že jim
tká jejich zkázu.
Gunnhilda se vztekle ušklíbla. "Je to tak, mé konání je někdy trochu zvláštní."
Ragnhilda se k ní naklonila. "Na Mainlandu jsi pod dohledem, že?" vydechla
tichounce. "Nenechají tě nic dělat. To je důvod, proč nikdy nikam nechodím. Tady
jsem stranou všech zvědavých očí." A znovu se ušklíbla. "Ano, matko, myslím, že
tady, u mne, možná najdeš mnohé, co bude podle tvého gusta."
XXV
Hlodvir Jarl dal Gunnhildě dům ve Scapském zálivu, asi dvě míle od své síně a
městečka na severním pobřeží. Poblíž ležela rybářská víska a jinak tu byla jen
úvaziště a skladiště. Ale pro ni to nebyl špatný dům - příjemně velký, napůl z
trámů, napůl z drnů, dobře zařízený, se závěsy, které rozjasní světnici a
zateplí ji - ne jako byly ty Ragnhildiny. Stejně jako v Rackwicku tu byly krávy
na mléko a máslo, slepice na vejce a maso, pole na to, aby je bylo čím krmit.
Všechno to vyžaduje čeleď na práci, někteří mají děti. A ti všichni budou
královně k ruce.
A všichni mne budou sledovat, pochopila Gunnhilda.
Její syny přijal Hlodvir dobře. Těžko brát jako urážku, že ji nezve na návštěvy.
Ona je vdova, a k tomu stará. Jar-lův otec, Thorfinn Lebkobijce, ten by se s ní
stýkal, jenže Thorfinn je dávno po smrti. Hl8dvir držel slovo dané její rodině,
jak to šlo, byť se možná musel nutit. A proto mu odpustila všechno ostatní či
přinejmenším to nechávala být.
Dokonce i za tmavých měsíců se neustále stěhoval po ostrovech po svých
usedlostech. Ragnfrod a Gudrod ho doprovázeli - hledali bratry ve zbrani - nebo
se za stejným účelem vydávali na své cesty. A tak je vídala jen zřídka a vždy
jen nakrátko.
A jednou takhle hned zpočátku, když se u ní náhodou sešli, dosáhla určitého
druhu vítězství. Ragnfrod byl rozhodnut vypravit se nadcházejícího léta do
Norska najít Haakona Jarla. Udeřit dřív, než ten pohanský pes proti
Stránka 240
nim zemi opevní, jak to udělal jeho jmenovec Haakon, chráněnec Aethelstanův.
Poté, co ten samozvanec vyhrál bitvu u Fitjaru, ho nakonec skolil pouhý zázrak -
Bůh se slitoval, řval Ragnfrod a poočku s Gudrodem sledovali matku a hned zase
klopili oči k zemi a čekali, co řekne. Gunnhilda zachovala kamennou tvář.
Ne, pravil pak Gudrod, to je moc brzy. Zpočátku by Haakona možná zatlačili, ale
jestli nebudou mít zatracené štěstí a nezabijí ho, vzburcuje lid, a on dobře ví
jak, však má pěkně kluzký jazyk. Na chráněnce Aethelstanova se synové Eirika
Krvavé sekyry a Gunnhildy vrhli třikrát a třikrát těžce narazili jako vracející
se příboj, a to za sebou měli dánskou moc. V tyto dny mají jen to, co se jim
podaří sebrat na západních ostrovech. Nejmoudřejší je posečkat a sbírat síly,
dokud nebudou mít naprostou převahu.
Ano, vložila se do toho tiše Gunnhilda, vztahy mezi Haakonem Jarlem a králem
Haraldem Modrozubem pravděpodobně časem ochladnou. Mezitím by měli zkusmo někoho
poslat za Haraldovým synem Sveinnem. O nějaké lásce mezi ním a jeho otcem nemůže
být ani řeči a kdyby se ti dva rozkmotřili - čemuž lze napomoci - a Sveinn
získal Dánsko, podařilo by se alespoň něco.
"Ty chceš zemřít tady, matko? " vyletělo z Ragnfroda. "A ty, Gudrode, říkám ti,
chovej se jako chlap, a ne jako pavouk!"
"Jako chlap, to jo," zařval oslovený, "ale ne jako zaslepený berserk!" Vyletěli.
Gunnhilda rovněž vyskočila. Ona, ta drobná a křehká postavička, si stoupla mezi
ně, uklidňovala je jako koňák dva hřebce a nakonec je přinutila pít medovinu z
jednoho rohu.
Doposavad bylo řečeno jen tolik a před tak málo muži, že ani jeden nemusel
couvnout, byť na to možná po straně myslel. Gunnhilda je přiměla k dohodě.
Gudrod si bude držet desítku lodí a bude jezdit na vikingy. O ko-
řist se bratři rozdělí. Ostatní válečníci z Norska půjdou s Ragnfrodem a s těmi,
které získají na Orknejích, Heb-ridách a Shetlandech. Jestliže on svou válku
vyhraje, bude v Norsku výsostným králem a Gudrod dostane kraje Haralda Grensky.
Jestli Ragnfrbd prohraje, ale později Gunnhildini synové zvítězí, bude výsostným
panovníkem Gudrod.
Stiskli si na to ruce. Horké hlavy vychladly, chlad roztál - ne úplně, ale
dostatečně.
Dobrá, pomyslela si Gunnhilda, skrývajíc útrpný úsměv, vlčice musí dohlédnout,
aby si vlčata nešla po krku.
Vyrazili každý svou cestou. Měsíce tmy se chýlily ke konci.
Nedopřávali jí samotu, a pokud ano, tak jen na chvilku. Nebylo tu kam poslat na
noc služebnictvo a těch pár stráží. A i kdyby to nějak udělala, jarl by se to
brzy doslechl. Měl v sobě tolik slušnosti, aby jí řekl, že nikde ve své
blízkosti nebude trpět žádný seid ani nic podobného. Teď nebyla královnou,
matkou Norska, a její synové nebyli norskými králi, kteří se jí na nic
nevyptávají a jimž se nikdo ani neodváží něco naznačit. Nemohli si dovolit
Hlodvira dráždit. V malé komůrce měla schováno těch pár cenností, které si mohla
vzít s sebou, a truhlici, kterou otvírala jen ona. Ale někdo by si určitě všiml,
kdyby se tam zavírala. A dveře byly tenké, mohli by ji slyšet.
Potlačila vztek a nevšímala si čeledi víc, než bylo nutné. Alespoň že má čas a
volnost přemýšlet. Orknejská zima sice byla ponurá a temná, ale alespoň příjemně
mírná. Procházela se po pobřeží a útesech nebo kráčela celé míle do vnitrozemí,
kdy ji nesledoval nikdo než strážní, kteří se naučili zůstávat pozadu a
nemluvit. Když měla při chůzi bolesti, nechala si osedlat koně a vyjížděla si.
Když se na chvíli zdržela u nějaké mohyly nebo kamene, který vztyčil dávný lid -
nebo elfové, bohové či obři, kdo to doopravdy ví? - byla to její věc. Viděli ji
rozjí-
mat. Podle všeho, co viděli, mohli soudit, že se v tichosti modlí.
A když zatáhla zástěnu u postele, byla sama tak dlouho, jak chtěla.
Jako Ragnhilda. Ale ne, ona přece netráví chvíle ve tmě tím, že si zvyká na
hrob. Ještě toho musí tolik udělat. Ležela a přemýšlela, dokud se nepropadla do
snů beze smyslu.
Kromě toho nevěděla, co ji po smrti čeká: spánek nebo věčné toulání neznající
klid či ohně pekelné nebo znovuzrození či snad splynutí se světem v jedno či co
vlastně. Nebude se ani hrbit strachy, ani doufat, bude pracovat pro Eirikovu
krev.
A tyto dny nebyly tak úplně bez radovánek. Ovšemže byla na novoroční slavnosti.
Tam - stejně jako už jednou dvakrát předtím a jednou dvakrát později - se
dostala do řeči s vlivnými muži, jejichž znalosti sahaly daleko za tyto ostrovy
- od Islandu po Gardariki a dál do Miklagar-du a Serklandu. Když se jí líbili či
se zdálo, že by z nich mohli mít užitek její synové, snažila se je okouzlit.
Bylo to těžší, než když bývala mladá a byl na ni hezký pohled. Přesto však - ta
bába je bystrá a duchaplná; má dalekosáhlé i hluboké znalosti; s nikým takovým
Stránka 241
se ještě nikdy nesetkali. A tak když tu a tam poslala nějakého poslíčka pozvat
toho či onoho na návštěvu, obvykle přišli.
Už ji zmáhalo dělat z toho veselou zábavu. Ale dar slova neztratila. Byl-li její
úsměv vrásčitý, přesto odhaloval bílé zuby a Gunnhilda nezapomněla, jak využít
pohledu zářivých očí. Někteří byli pohlední, a pak to bylo snazší. Vedla
rozhovor tak, aby mluvili o sobě, pak o od-tažitých záležitostech jako vývoj
událostí ve Skotsku či Anglii a o tom, co by se s tím mělo dělat. Její slova
byla stejně břitká jako jejich, výstižnější než bylo obvyklé. Její hosté
odcházeli domů plni myšlenek a nikoli neochotni zastavit se zas. A přitom jí
sdělí všechny novinky, které cestou načerpají.
A tak Gunnhilda začala spřádat další sítě. Slunce kleslo do nejnižšího bodu a
znovu se vyhouplo na severu. Vyhledal ji Ragnfrod. Drsná, větrem ošlehaná tvář,
celá ta houževnatá postava jenjen sršela nedočkavostí. "Matko, úžasné zprávy!
Přišel jsem na to naprostou náhodou, pokud mne nevedla přímo nebesa. Zjistil
jsem, že nějaký Hlodvirův irský otrok je kněz. Chytili ho vikingové, předávali
si ho z ruky do ruky, dávali ho na tu nejhorší práci, ale je to vysvěcený
křesťanský kněz. Koupil jsem ho a dal mu svobodu. Jmenuje se Cael. Půjdeme k
němu ke zpovědi, očistí nás od hříchů a požádá Krista, aby nám přiřkl vítězství
nad tím pohanem Haakonem!" "Skvěle," odtušila Gunnhilda. Pamatovala si na York
lépe než Ragnfrod, pamatovala si na Dánsko a Brihtnotha a přemítala, nakolik to
může mít cenu. Kde je oltář, kde je svěcená voda, kde je církev samotná?
Ale nic neřekne, přece syna nezarmoutí, ještě by ztratil odvahu. Nelíbil sejí
pohled na tu malou, kulatou, šedivou skvrnu, která se mu nedávno objevila na
pravé tváři. Rusovlasí mívají méně odolnou pleť než ostatní. Nemluvila o tom,
protože on by nesouhlasil s tím, aby na něm zkusila hojivá zaklínadla. Když
přijme kněze, možná tu skvrnu odstraní Kristus nebo nějaký svatý.
Cael byl mladý a statný, ale zlomený na duchu. Už ani pořádně nevěděl, jak vést
mši - ne že by v těchto podmínkách nějakou pořádně vést mohl. Ale snažil se ze
všech svých skrovných sil. Když ho Ragnfrod přivedl do komůrky, poklekla
Gunnhilda k jeho nohám a sdělila mu, že hřešila. Zatím se nemůže upamatovat na
všechny hříchy, ale ví, že byla povýšená, závistivá a zlostná. CaeL jí jako
pokání zadal pár Zdrávasů a Otčenášů a udělal jí na čele křížek.
Odříkala je. Úvahy, které se jí honily hlavou, to ne-
zaplašilo.
Muži z ostrovů uzavřeli s Ragnfrodem dohodu. Gud-rod měl v úmyslu vytáhnout s
těmi několika loděmi, co
má, na viking do Irska, Walesu a možná i do Fríska a Bretaně; francouzští
Normané v tyto dny střežili své pobřeží příliš urputně. Gunnhilda měla o oba dva
obavy.
Jednou koncem zimy přišla chladná a naprosto jasná noc. Nemohla spát. Nakonec
vstala, nazula si boty, přes noční košili si přehodila plášť a vyšla ven. Ti
dva, kteří právě stáli na stráži, ji rozespale, netečně následovali. Pro ni
neznamenali nic víc než stíny.
Bylo ticho a vzduch byl svěží a ostrý. Slyšela jen šumění přílivu narážejícího
na břeh. Od úst jí stoupaly bílé obláčky a pod nohama slabě křupalo jíní. Nad
hlavou se jí klenula nekonečná černá pláň posetá hvězdami, odněkud, kde to
neznala, se táhl zmrzlý proud Zimní dráhy.
Bohové, Mocnosti, Země, Nebe, naslouchejte mi, šeptala. Tady stojím, neprosím,
ale nabízím. Dejte mým synům vítězství. Dejte mi znamení, nějaké znamení, let
ptáka, sen, něco. A pak, budeš-li to ty, Kriste, budu tvá. Zřeknu se všech
ostatních a všeho, o čem říkáš, že je špatné, budu se modlit a prolévat slzy,
bojovat za Víru a potírat pohany, vydám se na pouť, složím řádový slib a stanu
se jeptiškou, udělám cokoli, co ode mne budeš chtít.
A budeš-li to ty, Odine, uspořádám velká obětování. V tvých posvátný hájích
poteče krev z celých stád ovcí a dobytka, ano, budou se tam houpat viselci a
kostely budou hořet. Ach, nejdříve k tomu budu muset přesvědčit své syny, ale to
já dokážu. Odine, Otče Všehomíra, Pane války; Thore, Strážce, Pane Bouře; Freyi,
Freyjo, Njorde, kteří dáváte životu plodnost a mořím hojnost: dejte nám
vítězství a mně dejte znamení.
A zatím - Země, Nebe, Vody, Ohni a všechny skryté Mocnosti - půjdu do domu své
dcery, Eirikovy dcery, kde vás mohu vzývat. Dejte nám vítězství a já - já nevím
co jiného, než že budeme k vašim Finům vlídnější než předtím. S vámi nemohu
smlouvat. Musím se snažit.
Kdokoli či cokoli jste, jen nám dejte vítězství. A dejte mi znamení.
Hvězdy se němě třpytily. Gunnhilda se vrátila dovnitř.
Ráno se zase ponořila do koloběhu každodenní šedi.
Rok se překulil do nového, slunce se překulilo do jara. Severní moře brázdily
první lodě s nejodvážnějšími posádkami.
Stránka 242
A tak na Orkneje dorazily zprávy z Norska. Počasí je příjemné. Pole a rybolov
slibují dobré výnosy. Lid je šťastný. Pohanství jen kvete; křesťanství hyne na
úbytě. Haakon Jarl se oženil s Thorou, dcerou mocného náčelníka Skaga
Skoptasona. Je velmi krásná a on ji miluje, i když - uchechtl se chlapík, který
jí to vyprávěl - mu to nijak nebrání pelešit se s jinými.
Tak Haakon je takovému domu dobrý dost, pomyslela si Gunnhilda hořce. Její
synové nebyli.
Však se ještě uvidí, co se s tím dá dělat.
Gudrod sebral své vikingy, Ragnfrod své lodstvo.
Gunnhilda se chystala na návrat do Rackwicku.
XXVI
Ze západu vál ostrý, chladný vítr a před sebou hnal šedivá oblaka. Zastínily
slunce vycházející nad horami ostrova Hoy. Na útesech a hřebenech se tísnili
mořští ptáci. Z vln stříkala pěna. Moře se valilo jak ocelově šedá pláň, jen v
místech, kde se o vlny lámalo světlo, voda zezelenala. Vlny narážely na severní
mys a jižní útesy, tříštily se, lámaly, duněly, zpěněné s řevem a hukotem
ustupovaly proti spodním proudům, a vzápětí se přihnaly další a po nich další.
Dokonce i za Ragnhildinými silnými zdmi Gunnhilda slyšela ječet vítr a zdálo
sejí, že v kostech cítí, jak se jí země pod nohama třese.
Vylezla z postele a Ragnhildu našla už vzhůru. V té slotě nechala dveře a
okenice zavřené a ve světnici bylo šero jako v zimě. Oheň prskal a čadil - moc
tepla z něj nebylo. Choulila se tu kočka - v tom šeru jí oči zářily zeleně jako
dvě bludičky nad bažinou. Starší žena byla ještě
ve vlněné noční košili, mladší se už sice oblékla a hlavu si zahalila šátkem,
ale nezakryla tím strhaný a bledý obličej.
"Spala jsi dlouho, matko," poznamenala tiše.
"Sny mne nechtěly pustit," odpověděla Gunnhilda.
"Co ti řekly?"
"Jestli mám střežit krále Ragnfroda, svého syna a tvého bratra, je čas začít
dnes."
"Můžeš svým snům věřit?" Ragnhilda měla tak slabý hlas. "Mé sny jsou často plné
zmaru. Mrtví vycházejí z mohyl a sedávají na střeše, ta sténá pod jejich tíhou a
oni do ní buší patami. Nebo jsem sama venku na pusté pláni a honí mne mrtví.
Jejich rány se na mne šklebí jak
otevřená ústa."
Jsou mezi nimi i Arnfinn a Haavard? A kolik dalších? Gunnhildě se chtělo dceru
obejmout, hladit ty rusé vlasy, konejšit ji zpěvem. Ne, to nejde, uvědomila si.
Možná později, až budou zase v Norsku, po létech, kdy z ní bude královna a bude
milována, se to dítě, pohřbené v Ragnhildě, probudí a znovu se bude smát. Ale do
té doby všechny ukolébavky odvane vítr. A Gunnhilda ted navíc nemůže ztrácet
čas. To čarování spočívá jen na ní.
Ani na to neměla co říci. snad jen: "Dcera Eirika Krvavé sekyry by se přece
neměla bát mohylových přízraků a duchů. Já jsem se jich nebála nikdy." To sice
nebyla tak úplně pravda, ale vzpomínky zaplašila. "A ano, právě sny byly to, oč
jsem žádala. Včera večer jsi mne slyšela, jak si sama pro sebe zpívám. Vím, co
jsem dělala. Nyní musím hned pokračovat, dřív než ztratím sílu, kterou jsem
získala."
"Budeš - budeš předtím jíst?"
"Ne, na tuto práci je lépe se postit. Hlavně dej pozor, ať za mnou nikdo
nechodí. A ať je tu ticho, hluk by mne
rušil."
Ragnhilda nasadila strohý výraz. "Nebude." Podívala se na ty dva otroky, muže a
ženu, kteří se plížili do kouta, a jen mlčky ukázala.
Prchli. Odtud, z tohoto dvorce, se žádné drby šířit nebudou.
Gunnhilda si od ohně zapálila svíčku, vzala si ji do komůrky a zavřela se tam.
Žádné okno, asi deset stop na šířku, sukovité, pokroucené trámy z naplaveného
dříví, tma pod krovy - kolem jejího maličkého, poblikávajícího plamínku ležela v
komůrce noc. Pod nohama jí šustilo suché rákosí. Měla tu už připravenou vysokou
troj nožku, na níž teď postavila svícen. Když už byla skloněná, odemkla truhlu,
odklopila víko a vyndala si schovaný klíč. Jak držela těžké víko, měla pocit, že
se jí do boku zakusuje ozubený šíp.
Vytáhla bubínek, náhrdelníky, kosti. Noční košili svlékla a odhodila. Mráz
štípal, vlhko zalézalo pod nehty. Rozpletla si copy a roztřásla bílé prameny po
ochablých, povislých prsech a na zplihlé - ach, ne ještě tolik - břicho. Bílé
jako rybí. Ale ruce, její ruce jsou jen málo vrásčité; nehty si udržovala čisté
a upravené, Eirik by tyto ruce poznal.
Vzala z misky posvátné houby - měla je namočené přes noc - a snědla je.
Tančila, zpívala, bubnovala, kolébala se, cele se tomu poddávala.
Stránka 243
Dříve než to čekala, zabzučel obrovský včelí roj, zahučel obří mlýn; odložila
tělo na slamník a vzlétla na větru. Kolem ní se hnala mlha. Přitáhla si ji,
ovinula se jí, slabý závoj proti slunci. Se stíny mraků letěl na východ další
stín.
Orkneje, zelené a hnědé na zvrásněné mořské hladině poseté bílými skvrnami,
nechala za sebou. V dohledu se zvedalo slunce. Obloha se jasnila, vodní hladina
se třpytila. Jako pavučina vroubil ostrovy a pobřeží Norska příboj. Nepátrala
náhodně. Zaklínadlo ji samo vedlo. Kolem rozeklaných útesů plula na sever
flotila. Z té výšky vypadaly lodě jako třísky, ale poznala je.
Nebála se o ně, zatím ne. Letěla jen na průzkum, zjis-
tit záležitosti světské i to, co plyne pod nimi, mimo tento svět. Jestli na
jejího syna číhá nějaké nebezpečí, popřemýšlí, jede ho varovat, nebo bude skrz
sny a bubnování hledat cestu, jak mu pomoci.
Stín je moc chatrný, moc slabý. Slétla dolů k vlnám. Ze soli a cárů mořských řas
plovoucích na hladině vdechla celistvost. Ostrý zrak, citlivý sluch, vnímání
každým peříčkem, letěla těsně nad hladinou k lodi v čele vlaštovka.
Na špici byla nasazená hlava - vlčí hlava na hadím krku. Stěžeň byl vztyčený. S
plachtou vytaženou a výztuhami napjatými křižovala loď dlouhými oblouky vpřed.
Voda kolem kýlu jen kolotala. Uvnitř byli v hroznech natěsnáni válečníci.
Ragnfrod stál u kormidla. S úsměvem na rtech ovládal kormidlo pevně a jistě jako
koňskou uzdu, a pravděpodobně lépe než ženu. Neměl klobouk ani kápi a vlasy se
mu třepetaly jako ohnivé plameny.
Vlaštovka vzlétla do výše a pátrala kolem. Neviděla na moři nic než pár
rybářských člunů, prchajících před válečnou lodí, a hejno velryb obsypaných
vilejši, které si mířilo svou cestou - nic černokněžnického, trollího, nic co by
naznačovalo zlost bohů. Nejlépe bude se stáhnout.
Opustila ptačí podobu a nechala ji roztrhat a roznést větrem. Znovu se zahalila
mlhou - před sluncem chvátal na západ stín a kolem něj jen několik málo mráčků.
Ale ten vítr. Jak letěla, sílil, ječel, rval. Měla co dělat, aby si mlžný závoj
udržela. Z letu domů se stal jeden dlouhý boj*
Konečně se dostala zpět do svého těla. Chvíli tápala kolem, zmatená, v
polovědomí. Poté ležela, svíce doho-řívala a Gunnhilda hleděla do tmy pod
střešními krovy. Bolela ji každá šlacha, každý sval, každá kůstka. Byla tak
vyčerpaná, že se skoro ani netřásla zimou.
Putování ji vždycky vysilovalo, ale ještě nikdy ne tolik. No ano, asi zestárla.
Konečně se vzchopila a vstala, oblékla si košili, dřepla si na zem, poklidila
šamanské věci, zamkla truhlu a ukry-
la klíč. Když se došourala ke dveřím a otevřela, průvan sfoukl svíci.
Ragnhilda se k ní rozběhla. "Matko," zvolala, jak nevolala od dětství, , je ti
dobře? Vypadáš příšerně. Co mám dělat?"
"Jsem strašlivě unavená," zašeptala Gunnhilda. "Podle toho, co jsem zjistila,
jde všechno dobře. Přines mi do postele trochu silné polévky. Pak mne nech
spát."
A spala a spala.
Poté musela letět znovu, a pak znovu a znovu. I když* ne denně. Musela si šetřit
síly pro případ krajní nutnosti. Nemohla však sedět s rukama v klíně a čekat, až
se dozví, že kdesi v dálce proběhla bitva, jak čekávala dřív. Teď, když už
zůstali naživu jen dva Eirikovi synové a ona, záviselo na této bitvě příliš
mnoho.
XXVII
Když Ragnfrod zjistil, že Haakon Jarl je v Thraand-lawu, zamířil kolem Stádu na
sever a chvátal do Jižního Moerru. V tomto kraji se k němu přidalo nemálo mužů.
Tak to bývá, když vojsko zpustoší zemi; ti, kdo to odnesli nejvíce, hledají
cokoli, co pomůže jejich domovům a jim samým.
Když to Haakon uslyšel, povolal své loďstvo, zlomil a rozeslal válečné šípy a
rychle se pustil do válečných příprav. Povolat své stoupence pro něj nebylo nic
těžkého. Brzy už vyplul z fjordu na moře.
On a Ragnfrod se setkali na moři na severu Jižního Moerru a okamžitě se do sebe
pustili. Jarl měl převahu, co se týkalo mužů, ale měl menší lodě. Šarvátka
přerostla v lítý boj. Útočili na sebe z přídí, jak bylo na moři zvykem, ale
Ragnfrodova posádka útočila z větší výšky a Haakon byl nucen ustupovat. Proudy v
úžinách začaly všechny odnášet ke břehu. Nato nechal jarl zadout do
rohů a nařídil svým lodím veslovat pozadu na místo, kde viděl možnost
nejsnadněji přistát.
Jakmile přistáli, vyskákali ven a lodě vytáhli na břeh, aby je nepřítel
neodvlekl. Sešikovali se na vhodném místě a Ragnfroda hecovali, ať bojuje tam.
Ale Ragnfrod tu výzvu nepřijal. Rozložil se o kousek dál. Vzduch zhoustl šípy,
škodu však napáchaly pramalou. Nakonec Ragnfrod se svým loďstvem odplul v
Stránka 244
obavách, že Haakonovi přijdou z vnitrozemí na pomoc čerstvé posily.
Ale Haakon ho nepronásledoval. Usoudil, že s těmito loděmi nemá šanci, a vrátil
se do Thraandheimu.
Od té chvíle mohl Ragnfrod bez překážek obsazovat země na jih od Stádu: Sogn,
Sygnafylki, Hordaland a Ro-galand. A tady sebral velké vojsko.
Během zimy se budou oba vládci připravovat na válku. Mezitím bude Norsko
nešťastné, ale bude klid.
To přišlo Gunnhildě jen vhod. Lety, na nichž sledovala, jak si její syn vede, ji
zmáhaly. Potřebovala si oddechnout, obnovit síly, jak jen to půjde, a vzchopit
se na nadcházející jaro.
Pak to konečně skončí a ona dojde pokoje.
XXVIII
Tady bylo teplo jen málokdy. I když pod nekonečnou modří, čistou až na křičící,
kroužící ptáky, zeleně jiskřilo moře, od západu fičel ostrý, slaný vítr. Ze
hřbetů vln stříkala pěna. I při nízkém přílivu na skalách a útesech hlasitě
duněl dravý příboj.
Skuta, zmítaná vlnami, zahnula kolem mysu a zamířila k přístavní hrázi. Veslaři
vytáhli vesla, sklopili je na lavice, hodili mužům na břehu uvazovací lana a ti
je chytili a uvázali. Znali posádku už z dřívějška a nadšeně ji vítali. Gudrčjd
ještě s dvěma dalšími vykročil po pěšině. Došel k domu a byť mu obličej stínil
klobouk, bylo vidět, jak se celý rozzářil. U dveří čekala Gunnhilda s
Ragnhil-dou.
Zastavil se u matky a drsnýma, mozolnatýma pracka-ma jí stiskl obě ruce. "Vítej,
vítej," pronesla, ale neznělo to úplně klidně.
Ragnhilda stála stranou. Prázdnou tvář nezvlnil ani záchvěv úsměvu, jen se
lhostejně otázala: "Jakou jste měli cestu? "
"Celkem dobrou," odpověděl Gudrod, víceméně směrem ke Gunnhildě. "Právě jsem se
vrátil a doslechl jsem se, že jsi ještě tady."
"Někdo pro mne má přijet začátkem podzimu," připomněla mu.
"Takže tu jsem moc brzy?"
"Ach ne!" Celé její tělo toužilo po útulném domě na Mainlandu. "Je to od tebe
moc hezké, žes přišel osobně." Jaké štěstí ji najednou zaplavilo, jaká radost a
ona to ani nemůže říci nahlas, protože je královnou a on králem a vedle stojí
dva Vikingové a poslouchají.
Zato Gudrod své nadšení neskrýval a radostně vyhrkl: "I kdyby pro nic jiného,
chtěl jsem být první, kdo ti tu zprávu přinese. Ragnfrod porazil Haakona.
Obsadil jihozápadní kraje."
"Ano, my víme," pravila Ragnhilda.
Gudrod strnul. "Cože? Jak? Žádný rybář by určitě..."
Gunnhilda střelila po dceři nesouhlasným pohledem a zavrtěla na ni hlavou, ať je
zticha. "Zdálo se mi o tom," vysvětlila. "Mé sny mívají často pravdu."
Válečníky to zjevně zneklidnilo. Gudrod se rozvážně zeptal: "To jsou k tobě tak
vlídní svatí?"
Gunnhilda se v duchu ušklíbla, ale plamínek štěstí v srdci pohasl. "Kdo jsem já,
abych se ptala Nebes?" Slyšela, že to zní skoro jako výsměch, a chvatně
pokračovala: "Ale pojďte dovnitř, pojďte, vy také, Folkvide, Thorgei-re." Muži
se usmáli, že si vzpomněla, jak se jmenují. Tuto schopnost vždycky považovala za
užitečnou. "Posaďte se u ohně a dejte si nějaký ten pohár, ať spláchnete slanou
pachuť z úst." Ragnhilda nevrle našpulila rty. "Ovšemže."
Jako paní domu je přece měla pozvat ona. Jenže ona na to vůbec nepomyslela. Co
všechno ještě zapomněla za ta léta samoty? Vstoupili, usadili se, přijali od
služebné rohy po okraj plné piva. Gudrod obšírně vyprávěl, jak ty zprávy
přivezla nejprve loď, kterou poslal jeho bratr, a vzápětí za ní norští kupci.
"Potud je to dobré," zhodnotila to Gunnhilda. Uzavřená místnost ponořená do
šera, osvětlená jen plameny ohně, ještě zdůraznila, jaké chmury na ni dolehly.
"Ale Haakon žije. Příštího roku bude zpátky a s ním jich přijde více než dříve."
"I Ragnfrod bude mít víc stoupenců," namítl Gudrod. "Já ho znám."
"Budeš mezi nimi i ty?"
Gudrod si povzdechl. "Už jsem o tom přemýšlel. Ale..." Hněvivě dodal: "Věř mi,
mým nejtoužebnějším přáním je setkat se s Haakonem štít na štít a osobně ho
zabít." Trochu vychladl. "A Ragnfrod, ten už má skoro všechno a všechny, které
jsme mohli na západě získat. A jak jsem řekl, v Norsku sebere další. Co by mu
pomohlo těch pár lodí, které mi tu nechal? Bude lépe, když vyčkám."
Gunnhilda přikývla. "Co kdyby se válečné štěstí obrátilo proti němu."
"Nepřivolávejme to. Ale předem člověk nikdy neví." Gudrod ze sebe rozpačitě
soukal slovo za slovem. "Nepůjdu znovu na viking - ať se posádka rozčiluje, jak
chce - dřív, než se dozvíme, jak to tam dopadlo." Zjihl. "Jestli dojde k
nejhoršímu, budeš mít alespoň mne."
Stránka 245
Jen Gunnhilda. Ragnhilda to zaznamenala. Gunnhilda viděla, jak se uzavírá do
sebe, víc a víc. Zabolelo ji poznání, že nedá najevo ani žal, ani vztek. "My
obě," opravila ho Gunnhilda. "Dům tvého otce."
"Ano, přesně tak jsem to myslel," odpověděl Gudrod, byvše takto upozorněn.
"Nebude to pro tebe snadné," nahrála mu Gunnhilda.
"Víme, že nejsi ani strašpytel, ani hlupák. Díky, synu."
Pokusil se o srdečný tón. "No jo, bude to trvat ještě měsíce. Nemá cenu se
trápit, ne? Než se dočkáme, můžeme si alespoň užít na Mainlandu trochu zábavy."
Gunnhilda se obrátila na svou dceru. "Nešla bys taky?" zeptala se. "Můžeme
bydlet u mne doma."
"Ne," odpověděla Ragnhilda.
Gudrod se rozhlédl kolem sebe, po zšeřelé světnici, po kočkách, hrůzyplných
závěsech, zařízení o nic lepším než u nějakého sedláka. "Toto není život pro mou
sestru," zabručel nevrle.
Ragnhilda pokrčila rameny. "To mi dal jarl. Když tu nebudu, zase si to vezme. Co
budu mít potom?"
"Ne, nevezme. Na to bych se podíval."
"Stejně tu zůstanu. Jsem tu zvyklá. Být mezi urozenými, být jako oni, to mi
nestojí za to, co mohu dělat tady."
Gudrod a jeho muži na ni vyjeveně vytřeštili oči.
"Tam, kde bydlím já, jich mnoho nevídáme," podotkla Gunnhilda.
Gudrod se zamračil. "Taky je nejvyšší čas s tím něco udělat, matko."
"To není zapotřebí. Na Orkneje mám čeledi ažaž." Více než bych chtěla, pomyslela
si Gunnhilda. "Jakmile budeme mít Norsko, bude to jiné." Zrakem i srdcem jí to
táhlo k dceři. "Ale ty bys opravdu raději zůstala zde?"
"Zůstanu," prohlásila Ragnhilda.
Gunnhilda si nemohla pomoci, ale pocítila úlevu. Tady v Rackwicku, kde musely
spoléhat jen samy na sebe, tady zjistily, jak se sžít; čarodějnictví starší ženy
a trudnomyslnost mladší, kdy mezi nimi po celé dny skoro nepadlo slovo, a pak
zase přišly chvíle, kdy o samotě vzpomínaly - opatrně, ani jedna si nevylévala
srdce, ale seděly spolu s přehršlí starých vzpomínek z dávných let. Její dům na
Mainlandu nebyl natolik v ústraní, aby to nevyvolalo podezřívavé dotazy.
Přesto si Gunnhilda neodpustila poznámku: "Jestli do odjezdu změníš názor,
nebudeme se proto na tebe zlobit."
"Nezměním," odtušila Ragnhilda.
"Dobrá, nebudeš tu sama napořád." S těmi přízraky. "Brzy zjara se vrátím."
"Pro všechno na světě - proč?" vyhrkl Gudrod.
"Abych byla se svou dcerou," sdělila Gunnhilda jemu i celému světu zároveň. "A
abych - nepřetržitě držela stráž - kvůli Ragnfrodovi."
Vysílat stín a vlaštovku jak často jen bude schopná, střežit ho a pokud bude
muset, vložit vše, co v ní je, do zaklínadel pro záchranu jeho a všech jejich
nadějí.
Gudrod zalapal po dechu. "Jak si přeješ, matko, jestliže, jestliže to považuješ
za správné." Otřásl se a kývl na služebnou, ať mu dolije pivo.
XXIX
Koncem roku se z široka daleka sjížděli muži na Hladi, a to nejen na hodokvas a
obětování bohům. I když Haa-kon uspořádal velkolepé obětiny - krev tryskala,
maso se vařilo, hlautové větve rudě postříkaly posvátný háj i davy věřících.
Pivo teklo proudem. Když shromáždění pili Odi-nův pohár, křičeli, že je to na
vítězství, nikoli však krále, ale jarla. Njordovi sdělili, že by jim bohové měli
i nadále zajistit dobré žně, aby měli sílu bojovat. Při doušku Bra-gimu
přísahali, že by raději na místě zemřeli svobodní, než aby vydali nepříteli byť
jen jedinou další píď norské půdy.
Poté si vzal Haakon stranou náčelníky, jarly, správce, hersiry a velkostatkáře,
aby si pohovořili k věci, a než se poslední host odebral domů, už odjížděli
první poslové. Ta zpráva půjde od domu k domu, na severu do Naum-doelafylki a
Haalogalandu, na jihu se rozletí po celém Uplandu, roznese se v povodí Dalu,
půjde podél pobřeží až k hranicím krajů, které obsadil Ragnfrod, a poletí dál
až do Vikinu. Ať se muži všude chápou zbraní a chystají vše potřebné. A až se
bude den blížit noci, ať se vydají na cestu, pěšky, na koních, loděmi či na
člunech, a jedou za ním a jeho Thraandany. Pak se střetnou se synem čarodějnice
Gunnhildy jako jarní bouře, která očistí zemi.
A vzápětí vypadalo Hladi skoro opuštěně. Když vyšel Haakon ven, shledal, že je
ponořeno do hlubokého ticha. Napadlo trochu nového sněhu, slabý poprašek na
zdupané zemi. Obloha byla těžká a šedivá, nebylo moc chladno a nepohnul se ani
vánek. Fjord se mrazivě třpytil. Ve vzduchu kroužilo pár racků. Tu a tam
zakrákorala nějaká vrána, osamělý výkřik, který se rychle rozplynul v tichu.
Haakon zamítavě kývl na stráže. "Dnes půjdu sám," prohlásil. Přikývli. Vzal si s
Stránka 246
sebou kopí, ale potřebovat ho nebude. Brzy po svém návratu vyčistil kraj od
všech zločinců, kteří sem pronikli v době, kdy byl pryč - těšil ho ten lov,
stejně nebezpečný jako třeba lov na medvěda nebo pratura.
Kráčel lesem. Měkká lesní půda a čerstvě napadlý sníh tlumily jeho kroky. Bez
jeho svolení na tuto pěšinu nikdo nesměl. Vedla na mýtinu, kde stála chata,
malá, ale pevná a úhledná. Haakon si opřel kopí u vchodu, odsunul závoru a
vkročil dovnitř.
S ním proniklo dovnitř ostré zimní světlo. Chata měla jen jedinou místnost,
napravo a nalevo byly zdi pokryty závěsy, naproti byl za kamenným kvádrem
stupínek a na něm stála dřevěná socha ženy v životní velikosti, natřená jasnými
barvami, s přilbou na hlavě, přes roucho z nejjemnějšího lnu měla kroužkovou
zbroj, přes ramena šarlatový plášť lemovaný hermelínem, na obou pažích zlatý
kroucený náramek, na prstě stříbrný prsten. Všechno to bylo nové. Gunnhildini
synové předchozí svatyni spálili a modlu rozštípali na oheň.
Haakon zvedl pravici. "Pozdravení a čest tobě, Thor-gerdo, Věčná nevěsto, tobě,
jež mne střežíš, přimlouváš se za mne u bohů a nakonec mne odvedeš na onen
svět,"
pravil. "Jak jsem ti přísahal, přináším ti oběť."
Sundal si váček, který měl u pasu, a položil ho na kámen. Zacinkaly mince:
anglické, německé, francouzské, římské, maurské, arabské - dost na to, aby
vykoupily tři lidské životy. Vezme si je s sebou zpět a uloží je do truhly, kde
uchovává její poklad.
Nepohnula se a dnes jí ani žádný stín nepřeletí přes
tvář-
"Dobře víš, že nás čeká bitva," pokračoval Haakon. "Pomoz nám vyhrát. Nejde jen
o nás. Jde o bohy. Nezapomeň, co učinili mí nepřátelé. Jestli je neporazíme,
bude to tak po celém Norsku. Kdo pak bude ještě bohy ctít?"
Možná se chová příliš povýšeně. Haakon se svezl na kolena. "Thorgerdo," oslovil
ji, "žádám o vítězství, žádám o moc uhájit tuto zemi proti mocichtivým vlkům.
Dej mi moc a vítězství a já ti postavím svatyni, jakou svět ještě neviděl. Velká
bude jako kostel a bude stát na tobě zasvěcené půdě. Bude mít skleněná okna,
takže ve dne nebude v tvém domě nikdy tma. Budou tam nádherné řezby, vykládané
zlatem a stříbrem. S tebou tam budou stát sochy nejvyšších bohů. A já tě budu
stále navštěvovat a obětovat ti."
Natáhl se na zem. Viděl to u křesťanů v Dánsku a na západě a vliv křesťanů se
táhne od Irska po Arménii.
Otevřenými dveřmi zaznělo do mrazivého ticha havraní krákání.
Haakon vstal. Poklonil se, vyšel ven, zavřel dveře, vzal si kopí a vyrazil k
domovu. Udělal, co mohl. Norny odsoudily svět k zániku už dávno. Ale člověku
zůstala zachována svoboda čelit svému osudu zpříma a s odvahou.
XXX
Přiblížilo se jaro. Jarl i král shromažďovali v Norsku muže a lodě. Na Orkneje
se přihnala západní vichřice. Ještě následujícího dne vlny zaplavovaly přístavní
molo
v Rackwicku a tříštily se o hoyské útesy. Když vlnobití opadlo, sešli se lidé
podívat, jak to na břehu vypadá, a nalezli na skalách mrtvého muže. Buď šla
nějaká loď ke dnu, nebo ho moře smetlo z nějaké paluby a tady ho vyplavilo. Už
na něj posedali racci. Byl rozedraný a nafouklý, podle šatů se ani nedalo
usoudit, kdo to je, a obličej měl rozbitý k nepoznání. Zdálo se, že byl mlaď.
Jak ho nesli po pěšině nahoru, vyšla z Ragnihildina domu Gunnhilda. Rybáři se
uctivě zastavili. Chvíli stála na slaném větru a poslouchala dunění příboje, a
pak se otázala: "Co s ním hodláte udělat?"
"To, co se s takovými dělá, paní," odpověděl jeden. "Vykopeme mu hrob. Tady
kousek odtud pro něj máme místečko."
"Ne," zamítla to. "Tomuto muži se dostane něčeho lepšího."
Nechala ho upravit a obléci do slušných šatů - sama je zaplatila - a pohřbít na
mysu Rora, odkud bude mít výhled na moře, které bývalo jeho životem. Než hrob
za-házeli, položila mu na prsa zlatý náramek. "Kdokoli to ukradne, zanedlouho
zemře strašlivou smrtí," ujistila je. Navršili na hrob hromadu kamení a zabili
kohouta, kterého rovněž zaplatila ona. Větší oběť by v nich vyvolala příliš
velké divení. Kromě toho právě zlatý kohout v Aas-gardu a černý kohout v Helině
říši jednoho dne probudí mrtvé do posledního boje před koncem světa.
Než to bylo hotovo, slunce už klesalo/světlo se lámalo a stíny se dloužily.
"Jděte domů," nakázala mužům. Šli, celí ztuhlí strachy.
Zůstala s ním sama a rozvážně, klidně mu oznámila: "Nyní mi buď svědkem před
bohy. Já jim tě vrátím a skrz tebe v tvé bezejmennosti i všechny, kdo kdy na
moři zmizeli - ano, i ženy a děti - a to vše pro spásu svých synů, plavících se
po mořích, a pro spásu bohů samotných." Vzhlédla a skrz hejna ptáků a letící
Stránka 247
mraky se zahleděla do nebeských hlubin. "Slyšíte mne, Odine, Thore, Freyi,
Njorde, s nimi sbratření elfové, všechny staré Bytosti Severu? U tohoto mrtvého,
při síle smrti samé já svazuji váš osud s mým a s osudem královského rodu, který
jste sami založili. Naslouchejte dobře, bohové, protože vaše síla bude má."
Obrátila se a vydala se nazpět. Každý krok ji bolel. Únava ji tížila až do morku
kostí. Všechna ta putování, na která se vydala od chvíle, kdy se sem vrátila, ji
vyčerpala. A ta nejtěžší cesta ji teprve čeká - když vlaštovka letěla naposledy,
viděla loďstva plující do války.
Slunce zapadlo, a než došla ke dveřím, už se stmívalo. Po Ragnhildiných závěsech
se míhalo světlo plamenů. Dcera se šla s matkou přivítat. Kočka se naježila,
vyklenula hřbet a prchla do kouta.
"Jdeš pozdě," poznamenala Ragnhildanevrle. "Budeš jíst? Přihřívám ti tu dušené
maso."
"Ne, nemám hlad," odpověděla Gunnhilda.
"Po celé dny jsi sotva vzala do úst. Jsi jako pápěrka."
"Mám jiné starosti. Ale něčeho bych se napila."
"Přines pivo," nařídila Ragnhilda služebné. "A medo-vinu. Alespoň duši medu do
sebe zkus dostat."
Gunnhilda se zahleděla do té vyhublé tváře, do těch velkých očí. "Nikdy ses ke
mně nechovala nijak nevlídně," poznamenala, "ale až do této chvíle jsem tě
neviděla tak starostlivou."
Ragnhilda se otřásla. "Věnuješ se tajemnu až moc."
"Protože musím."
"Cos to tam dneska dělala? Proč?"
"Nic, co by ti nějak uškodilo. Naopak, činím to pro ty, které jsem kdysi nosila
pod srdcem, a ty jsi ta třetí, kdo mi zůstal. Chci ti vrátit naději."
"A toho se právě bojím," zašeptala Ragnhilda.
Služebná přinesla poháry. Pivo vypila Gunnhilda rychle. Pak si usrkla medoviny.
Oheň syčel, praskal, plameny mizely v oblacích palčivého dýmu. "Nerozumím,"
pravila.
Ragnhilda se upřeně zadívala do stínů. "Ani nemůžeš. Tobě není vlastní podrobit
se a ustoupit."
Volnou rukou ji Gunnhilda vzala za ruku. Jak drobná byla její dlaň, jak chladná.
"Měla jsem svého muže a za jeho rod bojuji."
"Ano. Ty ano." Ragnhilda se jí vykroutila. "Co budeš dělat teď?"
"Zítra zemře mnoho mužů," odpověděla Gunnhilda. "Možná, že mezi nimi bude i
Haakon Jarl. Ale ať se děje, co se děje, tví bratři mezi nimi nebudou."
"Ty chceš..." Ragnhilda vztáhla paže. Skoro jako by prosila. Hlas jí váznul v
hrdle. "Ty se zabíjíš. Už tak tu je příliš mnoho přízraků."
"Takhle mluví dcera Eirika Krvavé sekyry?"
Paže klesly. "Jak chceš, matko," povzdechla si Ragnhilda. "Co chceš ode mne?"
"Drž tu bídáckou čeleď ode mne dál," zavrčela Gunnhilda.
"To už dělám. Dobrá, asi bude nejlépe, když si teď vlezu do postele."
Ta její úzká postel, pomyslela si Gunnhilda. "Dobrou noc," popřála jí s vědomím,
že nijak dobrá nebude.
Dovnitř se vplížil jakýsi čeledín - ztlumit oheň a poklidit na noc. Gunnhilda
odložila prázdný pohár od me-doviny, vzala si svícen s rozžatou svící a vlekla
se do své komůrky. Sklizeň včel z posledních let jí bzučela v hlavě. Potřebovala
to jejich hřejivé teplo, ale nebylo by dobré pít víc. Brzy zase opustí své tělo.
Bez ohně bylo v komůrce chladno; prázdnota noci. Když zavřela dveře, nemohla si
nevzpomenout na toho muže, kterého nechala uložit k odpočinku pod kameny
-dalo-li se mluvit o odpočinku. Často se jen taktak držela. aby Ragnhildě
neřekla, že ona, čarodějnice, jasnovidka, vědma, nakonec zjišťuje, že neví, co
číhá v dáli nebo co je to Bůh či bohové, jež Ragnhilda opustila.
Nechť její bratři zvítězí, nechť jsou z nich zase králové
a vezmou ji domů. Najdou jí muže tak dobrého, jako byl - ne, Eirik by nikdy
nesnesl ty její nálady ani by se ji nesnažil utěšit -jako byl Arinbjorn. A pak
možná jednoho dne přece zvítězí, přemůže ty, jež zavraždila.
A i to nyní leží na Ragnfrodovi a jeho matce.
Gunnhilda postavila svíci na čarodějnickou stoličku před krucifix. Byl vyřezaný
ze dřeva, asi stopu vysoký, s podstavcem. Většina nátěru a zlata se za ta
neklidná léta sloupala a odřela, třebaže ho Gudrod přechovával v truhlici s
věcmi, které si s sebou vzal z Yorku, a vyndával ho jen zřídka. Ale nějak to
dalo vyniknout napětí, které čišelo z ukřižované postavy; pohled o to krutější.
Rád jí to půjčil, když ho požádala, v domnění, že matka tímpádem nehodlá dělat
to, čeho se obával.
Přes rty se jí mihl trpký úsměšek. Klekla si, sepjala ruce a do ticha pronesla:
"Kriste Pane, synu Marie, ty se svým Otcem a Svatým Duchem, ty, kdo jsi chodil
Stránka 248
po světě, abychom mohli poznat pravdu, ty, kdo jsi zemřel, abys nás vykoupil z
našich hříchů, a vstal z hrobu, abychom mohli navždy žít ve tvé blízkosti..."
Tak se modlil Brihtnoth a tak chtěl, aby se modlila ona. Mihl se jí před očima,
roztoužený... ".. .poslouchej mne. Zítra jde král do války, bojovat za tvou
Víru." A ještě víc za sebe, ale to nechme stranou. "Vyzývám tě: ochraňuj ho. Ať
lidé poznají, že jsi opravdovým Pánem na výšinách, a zaslíbí se ti." Beztak se
mu někteří zaslíbí a u těch ostatních to budou synové nebo vnuci. "Jinak
zůstanou věrní bohům, kteří stojí za nepřítelem královského rodu. Cokoli učiníš
se mnou, věz, že já učiním vše pro to, aby taková nepravost neuvrhla svět do
zmatku.
Dost. Amen."
Ztuhlá a rozbolavělá se pracně postavila na nohy. Je-li Kristus takový, jaký
křesťané věří, že je, tak to předvídal. Ale říci něco nahlas znamená dát tomu
moc, kouzelnou moc slov a run.
Jestli si vzýváním Krista i pohanských bohů rozčílí všechny, nechť jejich hněv
dopadne jen na ni. Ragnfrod o tom nic neví, to Gunnhilda je vyzývá, vždyť ona
jim dokonce nutí svou vůli, jak se o to kdysi snažili ti finští čarodějové.
Přepadl ji trýznivý záchvat kašle. Plíce měla v jednom ohni. Tváře a čelo jí
hořely. Šla si lehnout. Nebylo zapotřebí spěchat. V tuto roční dobu jsou noci
stejně dlouhé jako dny. Ležela a vzpomínala.
Pak vstala a snědla houby, které nechala máčet v misce s vodou. Zabraly rychle.
Únava opadla. Lehce, skoro jako kočka, se připravila na cestu.
Oděná jen do per, spárů a zubů, s vlasy rozpuštěnými tančila kolem stoličky,
bubnovala, zpívala, potřásala kouzelnými kostmi, pak usedla a kolébala se a
hlasitěji a hlasitěji k ní doléhal rachot mlýnice světa. Zavířila černá tma.
Tělo se zhroutilo. Duše se uvolnila a prolétla plamenem svíce.
Úsvit se teprve dotkl oblohy, mračných cárů hnaných dravým větrem a provazců
deště. Hřebeny vln pohazovaly bílou hřívou. Stín letěl na východ.
XXXI
Nad Norskem se jako divoká šedá hejna valily mraky poháněné severním větrem. Za
nimi se zvedala černá tma věstící bouři. Ranní slunce sotva vykouklo nad hory a
už vrhalo lesklé šípy na dunící, valící se vodní spousty. Příkré srázy kolem
Sognefjordu a skalnaté ostrůvky v ústí vítr trochu zkrotily, ale přesto fičel,
jen to hvízdalo, a vlny se bojovně vzpínaly. Jen pár ptáků kroužilo na nebi. Ale
osamělé vlaštovky si nikdo nevšiml. Tady se schylovalo k bitvě.
Haakon plující kolem Stádu na jih zjistil, že Ragn-frodovo loďstvo je už u
fjordu. Jarlovy lodě zapluly do chráněných úžin. Jeho loďstvo se rojilo jako
mračna včel
- drakary, knarry, karfi, skuty, rybářské čluny - lodě se táhly na míle a míle
daleko, vesla se jenjen míhala - muži za ním přišli ze všech koutů království.
Jak sluneční paprsky dopadaly na kov, zbroj planula. Většina Rag-nfródových lodí
byla větší, ale početně je jarlova flotila převyšovala třikrát.
Haakon nechal nepřítele plout svou cestou a plul dál. Zaduly rohy, zaburácel
řev. Mířil k jižnímu pobřeží pevniny, k ostrohu zvanému Dinganess. Proti okolním
horám byl skoro rovný, porostlý mladou trávou, v tomto počasí až neuvěřitelně
jasně zelenou. Vítr tu zmítal větvemi několika vzrostlých stromů. Kousek stranou
se krčilo pár stavení - jakási víska, jejíž obyvatelé v okamžiku, kdy se v
dohledu vynořily královské lodě, sebrali dobytek a prch-li.
Kýly Haakonových lodí zadrhly o dno. Byl na břehu mezi prvními, hned si měřil
bitevní pole. Pak přistávaly jedna za druhou další posádky, velitelé křičeli
pokyny a šikovali vojsko. Ve větru zavlály praporce.
Ragnfrod se teď těžko mohl stáhnout na jih. Tam na něj číhala polovina
Haakonových lodí s plnou posádkou. Kdyby se snažil prorazit, jarl by ho
pronásledoval, dříve či později by ho dostihl a do té doby by Ragnfróda většina
stoupenců opustila. Vlk vycenil zuby a vyrazil vpřed. Doplul ke břehu kousek na
sever od nepřítele. Vojsko naskákalo do vody, v příboji se přebrodilo na břeh a
tam se shromáždilo. Haakon, plně zaměstnán vyloďováním vlastních posádek, které
nehodlaly čekat na vodě, ho nechal být.
Gunnhilda, vznášející se na nebi, to pozorně sledovala. Nic jiného teď ještě
dělat nemohla, musela si uchovat síly pro případ nejvyšší nouze.
Haakon zůstal, kde byl. Ragnfrod se vydal k němu. Gunnhilda pochopila. Král
postupoval se svými voji v klí-novitém šiku, který Odin kdysi dávno poradil
Haraldu Bojovému zubu. Potáhne rovnou na jarla. Už v minulosti
tak menší vojsko porazilo větší. Jak dobře si její syn pamatuje, co udělal
Haakon, chráněnec Aethelstanův. Jakmile rozčísne voje tohoto Haakona a jarla
zabije, jeho oddíly se rozpadnou.
Rohy zaduly. Ragnfrodovi strážní se dali do běhu. Jako dobře vycvičení vojáci
drželi štít u štítu. Za nimi se dalo na pochod vojsko. Vlaštovka hleděla na to,
Stránka 249
jak jsou neohrabaní a nezkušení - byli na tom hůř, než se asi čekalo.
Zabzučely šípy. Vyletěla kopí a kameny. Jen ona však slyšela ten svist, jen ona
cítila ten chladný závan a zhoupla se na nebi, odhozená stranou jednou
odlétnuvší duší. Válečníci dole si možná všimli, možná nevšimli toho mladíka,
který se zhroutil s šípem v oku. Ti už byli ve víru vraždění. Nohy rozdupaly
tělo do beztvaré kaše.
Srazili se muž proti muži. Zaplály meče, zaduněly sekery. Kosti praskaly, z masa
stříkala krev. Krok za krokem si Ragnfrod prosekával krvavou cestu do nitra
nepřátelských vojů.
Haakon stál pevně. Jak muži padali, mrtví či sténající, vršila se před ním
hromada svíjejících se zraněných. Útočníkům klouzaly nohy a zakopávali. Obránci
využívali chvilek nepozornosti a stínali je. Ragnfrod najednou uvízl. Příval
rozzuřených mrtvých Gunnhildu smetl až za lodě.
Odtud s hrůzou - pocit nezvyklý pro duši neoděnou a oddělenou od těla -
sledovala, jak se Haakonovo pravé a levé křídlo stahuje. Tohle musel mít
naplánované, domluvené se svými náčelníky a jen nechal zadout rohy na povel, kdy
to chce udělat.
Kdyby to tak jen předvídala, kdyby tak jen Ragnfroda varovala předem!
Ale jak? A k čemu by to bylo?
Ragnfrodova křídla se zhroutila. Ti sedláci, čeledíni, rybáři, lovci tuleňů,
pastevci, zálesáci, lovci a lid ještě ubožejší nijak netoužili po potyčkách se
svými bližními.
Někteří zoufale bojovali předem prohraný boj, dokud nepadli. Víc jich však
odhazovalo zbraně a dávalo se na útěk. Mnozí neunikli.
Od severu se nebe potahovalo černou tmou. Poslední sluneční paprsky už měly
barvu bronzu. Vítr zesílil, burácel a kvílel.
Ragnfrod a jeho zkušení družiníci se drželi, Ragnfrod chráněn hradbou štítů,
kterou strážní zvedli kolem svého krále. Haakonovy řady se na něj valily,
narážely, odpadaly a znovu narážely. Ragnfródův vlajkonoš, střežen samotným
Ragnfrodem a jeho nejbližšími, se statečně prodíral vpřed. Rohy soupeřily s
větrem. Král si začal probíjet cestu zpátky k lodím.
Ale když Haakonova křídla dokončila své řeznické dílo, obrátila se a zaútočila
zezadu. Tak silný byl ten tlak, že někteří zavraždění ani neklesli k zemi, jen
se zhroutili a s užasle otevřenými ústy zůstali trčet v davu ostatních; a tu
překáželi svým přátelům, jako by se z nich stali nepřátelé. Do vzteklého nečasu
se ozývalo kvílivé vytí, křik, řinčení.
Nastala Gunnhildina chvíle - jestli ne teď, tak už nikdy. Pro toto by obětovala
vše.
Vlaštovka se rozpadla. K zemi slétl stín, neviditelný v šeru valícím se nad
rozrytou zemí zbrocenou krví. Spřízněná s mrtvými, vinula se mezi letícími
dušemi. Skučeli a kvíleli pronikavěji než vítr. Gunnhilda prolétla dolů.
Přiblížila se k Haakonovým mužům zezadu. Na okraji davu nikdo neumíral. Nebyli
tak blízko smrtícím břitům, aby je to skosilo. Ti jen tlačili na útočníky, to
byla stěna, která držela boj na místě.
Prolétávala zbrojí, protahovala se skrz žebra, vnášela tmu a chlad do jednoho
srdce za druhým. Ona bude strachem. Ta bitva, to byl malstrOm, kde muži slepě
tlukou kolem sebe, nevěda, co bude dál. Jak se některých zmocní strach, aniž
vědí proč, bude se strach šířit z jednoho na druhého, až posedne všechny vyjma
strážných, jimž
je válka životem. Pokud ti neuprchnou, budou alespoň
strženi vírem a Ragnfróda to odhodí stranou a vyhodí ven.
Ze severní tmy, černý a nesmírný, oči jako oheň a hřívu jako vlny za bouře,
vyjel tryskem hřebec. Nesl ženu stejně hrozivě úchvatnou, oděnou ve zbroji, s
kopím, z nějž kapala krev. Jen stín ji viděl. Jen stín slyšel dusot kopyt a vlčí
vytí jezdkyně. Gunnhilda se s ní už setkala. Tehdy uprchlá. Dnes nesmí.
Stín se zvedl a letěl do boje s Thorgerdou, Věčnou nevěstou.
Kopí bodlo. Stín splynul kolem rány a hnal se dál. Ovinul se jezdkyni kolem
krku. Thorgerda po něm chňapla. Nehty trhaly. Gunnhilda utahovala. Kůň se
vzepjal, zařičel a celý zděšený se splašil. Thorgerda pustila stín a chytila
uzdu. Gunnhilda kdesi v dálce ze spánku vztekle vrčela a cenila zuby. Stín
vsunul mlžnou paži jezdkyni do úst, až se začala dusit, paže se plazila do krku
a chňa-pala po srdci.
A v tom okamžiku Gunnhilda cítila, že jí ubývá sil. Ať už je toto válka bohů
nebo souboj mezi čarodějnicí a jednou Bytostí, ona je jen stařenou, která se ze
všech sil snaží zachránit svého syna a jeho rod, nic víc.
Thorgerda koně zvládla - roztřeseně zůstal stát na větru. Pak ze sebe strhla
stín a mrštila jím pryč. Kopí bodlo a zasáhlo. Stín rozervaný na cáry ustoupil.
Avšak ani Thorgerda nevyšla z boje bez úhony, neboť ztratila vládu nad
Stránka 250
vítězstvím, které přinášela.
A muži zatím vycítili, že se děje něco podivného. Dělo se něco velkolepého a
děsivého zároveň a oni nevěděli co. Sířila se panika. Haakonovi vojáci
zakolísali. Ragnfrodovi strážní neohroženě vyrazili vpřed.
A tak se mu s posledními věrnými podařilo prchnout na loď, nalodit se, jakžtakž
rozmístit posádku a vyplout na moře. Lidé odhadovali, že po něm zůstalo nějakých
tři sta šedesát mrtvých. Haakonovy ztráty byly mnohem
menší. Jeho skald se později ve verších chlubil, že jarl mohl kráčet z bitevního
pole na břeh po hlavách pobitých nepřátel.
A tam ho Thorgerda Věčná nevěsta opustila a stín stínu znaveně letěl zpátky na
Orkneje.
XXXII
Na to, aby Gunnhilda poznala, že umírá, už čarodějnictví nepotřebovala. To, co
prolila na nebi nad Sog-nefjordem, nebyla krev, to byl život sám. Horkost v těle
a hvízdání v plicích v ní vyvolalo vzpomínku na Haralda Krásnovlasého. Ano, je
to jako nízký příboj dorážející na pobřeží, jímž je ona sama.
Ležela ve Ragnhildině světnici, v posteli pro hosty. Za dne byla světnice
příjemně světlá, v noci tu hořela lampa. V komůrce stála zamčená bedna spolu s
čarodějnickou trojnožkou a krucifixem. Nařídila, ať to - až zemře - odvezou na
moře a hodí přes palubu.
Ragnhilda přinesla matce silný vývar a omyla ji. Moc toho nenamluvila, ale
poprvé od jejich dávného hořkého rozloučení viděla Gunnhilda na. jejích řasách
slzy. Možná, že v ní ten led roztaje a přijde jaro.
Gunnhildin stav se zhoršoval, a tak poslala na Main-land pro Gudroda. Už
příštího odpoledne zastínila dveře jeho býčí postava. Přikročil k posteli a vzal
Gunnhildu za ruce. "Jak se ti vede, matko? " zeptal se. Hlas mu vázl v hrdle.
Vzhlédla, zadívala se do té drsné, větrem ošlehané tváře a pousmála se.
"Odcházím z tohoto světa," odpověděla co nejhlasitěji, a přesto to znělo jako
pouhé šeptání.
"Doufal jsem, že tomu bude jinak." Viděla, že jeho už všechny naděje opustily.
Pustil ji a narovnal se.
"Dříve či později dojde na každého z nás," utěšovala ho Gunnhilda. "Žila jsem
déle, než je obvyklé. Jaké máš zprávy?"
Nepřekvapilo ji, že se zachmuřil, čekala to. "Špatné. Právě když jsem se
vypravoval sem, přistál Ragnfrod, s pár loďmi a hrstkou mužů. Haakon vyhrál."
"Já vím."
Vytřeštil na ni oči. Trochu to s ním otřáslo. "Cože?"
"Alespoň že Ragnfrod žije." To je její dílo, ale jemu o tom nemůže nic říkat.
Ostatně - ne že by se jí chtělo.
"Nemohl přijít se mnou," vysvětloval Gudrod, jako by ho chtěl omlouvat. "Je
ztrhaný a vyčerpaný. Chytila je bouřka, a i pak, když konečně mohli napnout
plachty, se plulo ztěžka. A má s sebou raněné, o které se musí postarat."
"Chápu."
"Posílá ti - pozdravy."
"Vyřiď mu pozdravení ode mne a mé požehnání." Požehnání pro cokoli, co má ještě
cenu, pomyslela si Gunn-hilda trpce. "Je to od tebe hezké, žes přišel."
Hlas se mu třásl. "Copak bych mohl riepřijít?" Tolik lásky. To pomyšlení v sobě
mělo něhu, na niž už skoro zapomněla. "A ať se i tobě dobře daří, můj synu."
Gudrod zvedl pěst. "My se do Norska vrátíme," zahřměl. "Ah, možná nám bude trvat
roky, než znovu sebereme síly, ale jednoho dne si vezmeme, co je naše - a co
bylo tvé, matko."
"Nechť tě štěstí provází," odpověděla Gunnhilda.
Věděla, že nebude. Byl to snad záblesk budoucnosti, který zahlédl ten stín, nebo
jen těžce nabytá moudrost, která je tak často dopřána spíš ženám než mužům? Z
jejích synů už nikdy nebude nic víc než mořští králové, urození, ale jen s
mizivým územím, vikingové, protože si nebudou moci vydobýt živobytí nikterak
jinak. Ano, možná se o to jednou dvakrát pokusí, ale to je předem odsouzeno k
nezdaru. Jejich levobočci, její vnuci, jsou už ztraceni v davu bezejmenných
tuláků. Její dflo se rozplynulo vniveč.
"Bůh buď při nás," vydechl Gudrod.
"Když chceš."
To s ním opět otřáslo. "Až budu někde, kde to kněží jaksepatří umí, zaplatím mše
za klid tvé duše," slíbil jí.
"Tys byl z nás všech vždycky ten nejlaskavější." Říkat něco víc by byl výsměch,
za nějž by se mu mohl jeho Bůh mstít.
OS se jí zavřely.
"Nechám tě odpočívat," zamumlal. "Prospi se."
Přikývla. Slyšela, jak se jeho těžký krok vzdaluje. Zavřel za sebou dveře.
Stránka 251
Ten šelest v hrudi jí zněl jako ukolébavka. Ponořila se do dřímoty.
Když se probudila, lampa už dohořívala a světnice ožila neklidnými stíny. Bylo
tu dusno. Nepronikal sem žádný zvuk. Zástěna u Ragnhildiny postele byla
zatažená. Už musí být noc. To zdřímnutí jí prospělo.
Ale jen vzácně už bývala tak čilá. Chtělo se jí vstát a dát se do pohybu. Ne,
vylézt a jít na nočník je teď tak vše, na co se zmůže. Nicméně toužila po
pohybu. Cožpak se svět opravdu scvrknul na jednu malou světnici? Jak nekonečný
ten svět býval. Shledala, že si ve vzpomínkách prochází celý život, že se vrací
do dětství, do dívčích let a ke starým snům. Na rty jí přišla píseň, která jako
by se sama zpívala s neklidným, váznoucím dechem.
Nu což, je finská, je to zpívané zaklínadlo.
Žádné z těch, které používala proti lidem. Tohle je píseň na přivolání slunce
zpět do léta a vítání života, který se na světě probouzí. Ta píseň ji volá.
Nezemře v tomto dusném šeru. Nezemře tady.
Odhodit přikrývky a vstát bylo najednou překvapivě snadné. Pod bosýma nohama
zašustilo rákosí. Tiše, jen tiše, nebo ji někdo uslyší a s nejlepšími úmysly ji
odvede zpět.
V ohništi ležely temně rudé uhlíky. Vydávaly právě tolik záře, aby do nich
nešlápla. Ve velké světnici se ozý-
válo chrápání a vznášel se tu pach mužů rozvalených na lavicích. Jak procházela
kolem, tiše jim zpívala kouzelnou ukolébavku.
Na západě plul měsíc v úplňku. Jeho jas vyplavil z nebes většinu hvězd a
roztrousil je kolem pěšiny po trávě pokryté jinovatkou. Nic nerušilo ticho, jen
zurčení potůčku a kdesi vepředu šumění příboje, hluboké a hutné, volající na
vlny v jejím nitru. Vál chladný vánek, ale i když byla jen v noční košili,
horkost v krvi všechen chlad zaháněla. Ani hlína a oblázky nestudily a
nepíchaly.
Měla pocit, že má hlavu lehkou a vzdálenou jako měsíc. Mířila, nevěda kam, na
schůzku, nevěda s čím.
Lidé věří, že to vědí. Ale pročpak se tedy nemohou shodnout na společné víře?
Blížila se k vodě. Po pravici se temně rýsoval mys. Najednou na vrcholku
zahlédla tři postavy, tři černé obrysy proti nízko visícím hvězdám. Dvě se
tyčily vysoko, kam jen orli doletí, jako kostlivci, viselci. Ten třetí mezi nimi
tančil.
Člověk na šibenici, Člověk na kříži, Člověk s bubnem.' Všechny je znala, ale
nikdy je neviděla společně. Poznala kdy alespoň jednoho z nich doopravdy?
Vidění se vytratilo, jako by se rozplynulo v záři měsíce.
Temné vlny, třpytivé hřbety, hřebeny prchavě zářivé. Kde pod útesy vlny rozbily
měsíční bělost, změnilo se šumění moře v řev. Ta píseň bude znít až do skonání
světa.
Gunnhilda se zastavila. Pohlédla nalevo, na jih, směrem k neviditelné Anglii a
Eirikovým kostem, pak se zadívala na západ, na širé moře. Jestli jeho duše dnes
v noci vůbec někde je, může docela dobře bloumat někde tam v dálce. Nevidí
tamhle snad něco, jak na ni kývá?
Vědomí se míhalo sem a tam jako ve snu. Ztratila jsem všechno, pomyslela si, a
přesto jsem svým způsobem všechno získala, já, která jsem tak usilovně pracovala
a nikdy
se nevzdávala. Lidé budou na mne a mého muže vzpomínat.
Její síla se rozplývala ve větru. Usedla, pak ulehla s tváří obrácenou k moři a
cítila, jak ji měsíční záře prostupuje skrz naskrz.
XXXIII
Egila ta zpráva zastihla na Islandu, na jeho statku v Borgu. Ačkoli to byl ještě
muž, jakého je nutno brát vážně, sám sebe považoval za starce.
Seděl na lavici přede dveřmi, opíral se o zeď, sál letní teplo a upíjel z rohu.
Louky se táhly až k fjordu. Už pořádně nerozeznával jeho třpyt. Vodní zeleň
mizela pod hustou mlhou.
Po chvíli přikývl. Hlava mu najednou ztěžkla. "Dobrá," pravil, "strašlivá, to
tedy byla, ale kdo kdy měl důstojnějšího nepřítele? Tak mne napadá, že kdybychom
se nějak, někdy setkali někde jinde a jindy, nevím, nevím, jestli by se z nás
nestali přátelé."
Doslov
Vikingetidens Fylgje - vtělení ženského ducha vikin-ské doby. Tak označuje
dánský spisovatel Johannes V. Jensen ve své knize o ženách té doby Gunnhildu,
matku králů.
Skutečně žila. A stejně tak většina postav z tohoto románu, a žily opravdu
Stránka 252
podobně, jak je popsáno. Mezi nimi čněla natolik, že se stala postavou
legendární, neřkuli mýtickou.
Se vší pravděpodobností byla historická Gunnhilda dánskou princeznou, sestrou či
nevlastní sestrou Haralda Modrozuba, která se z běžných politických důvodů
provdala za Eirika Krvavou sekyru. Neexistuje žádný pořádný důkaz, že by byl
tento manželský pár krutější, než bylo tehdy jak u křesťanů, tak u pohanů běžné,
či že ona provozovala čarodějnictví. Jejich láskyplný partnerský vztah a způsob,
jakým po jeho smrti vychovávala jejich syny, svědčí spíš v jejich prospěch.
Nicméně si nevyhnutelně nadělali nepřátele. Mezi ně patřil i Egil
Skallagrimsson, jeden z největších skaldských básníků. Jeho vliv měl nepochybně
hodně společného s tím, že vstoupila do představ Islanďanů jako dcera
seve-ronorského náčelníka, žačka dvou finských šamanů a zlovolná čarodějnice.
'Finy' mínili lid, který dnes známe jako Laponce, či ještě lépe jako Sámy. Kromě
toho, že Skandinávci tyto
nomády utlačovali a vykořisťovali, přiřkli jim, vcelku nespravedlivě, pověst
čarodějů, která v některých oblastech přetrvala až do devatenáctého století. O
životě a náboženství tisíc let starém máme informací málo. Ve svém pojetí jsem
se více než historickými fakty zabýval tím, jaké představy měl o Gunnhildinně
životě její národ.
Koneckonců věřily pozdější generace právě tomuto příběhu a já jsem se ho jen
pokusil poskládat, zhmotnit a vyplnit tam, kde jsou prameny chatrné, a vyprávět
z jejího pohledu. Aniž bych se chtěl srovnávat s Shakespearem, jeho pojetí
Macbetha je obdobné.
Odhlédneme-li od bájných prvků, držel jsem se historie co možná nejvíce. Hlavním
literárním pramenem je Heimskringla Snorriho Sturlusona ze třináctého století.
Avšak neméně významná pro mne byla Egilova sága, jeden z nejpozoruhodnějších
biografických románů, které kdy byly napsány. Některé postřehy jsem čerpal i z
literárních zdrojů týkajících se Burnta Njaala, orknejských jarlů a obyvatelů
Faerských ostrovů. Pokud jde o údaje z desátého století, je obzvláště cenným
zdrojem Anglosaská kronika. A zajisté jsou zde také moderní autority jako
Brooondsted, Foote a Wilson a Gwyn Jones a bohatství archeologického materiálu.
Ale uvádět bibliografii v knize, jako je tato, se nehodí.
A stejně tak není na místě uvádět historiografické pojednání. V pramenech mnoho
podrobností chybí a je nutno se dohadovat. Někdy si odporují navzájem a někdy
dokonce - při pozorném čtení - i samy v sobě. Jen jeden příklad za všechny - v
Egilově sáze žije anglický král Aethelstan o hodně déle než žil ve skutečnosti.
Zde jsem učinil opravu s menším zdráháním než jinde. Pokud jsem se přesto tu a
tam dopustil chronologických nepřesností, nebylo to z nedostatku snahy.
Jak už bylo řečeno, hlavní postavy jsou historické. Ty smyšlené povětšinou
zastupují skutečné postavy, které určitě dělaly víceméně to samé, ale nejsou o
nich nikde zá-
znamy. (Hlavní výjimkou je Brihtnoth, ale král Haakon mohl docela dobře takového
přítele mít). Skald Dag je smyšlený a jeho první dvě básně, které tu zčásti
vidíme, jsou mé vlastní; uvedl jsem je s úmyslem poskytnout představu o poslání
skalda a jeho umění ve vikinské společnosti. Báseň věnovaná Eirikově památce je
přisouzena Dagovi, protože její autor není znám; ale někdo ji tenkrát složil.
Tato anglická verze je má, stejně jako překlady ostatních veršů. (PP - česká
verze vychází z anglického překladu.)
Verše jsou hodně vomé.
Nejenže je stará norština jazyk vysoce flektivní, ale skaldové holdovali
rafinovaným obrazům, 'kenningům', které se vrstvily či odkazovaly jeden na
druhý. Například jeden z výrazů pro 'bitvu' je 'bouře lodních lun', čili bitva
je bouří štítů, jež jsou obvykle kulaté jako luny a visí na bocích válečných
lodí, je-li žádoucí je předvést. Odi-na Egil nazývá 'výmluvným přítelem Gótů,
pánem kopí, nepřítelem vlka' (tj. vlka Fenriho) a tak dál. Snorriho Mladší Edda
se věnuje hlavně objasnění mnohých kennin-gů. Prozódie je skoro stejně složitá.
Většina překladatelů k tomuto problému přistupuje jinak než já, já jsem se
snažil čistě vystihnout ducha.
Abeceda staré norštiny obsahuje písmena a diakritická znaménka, která naše
abeceda nezná. Často jsem v zájmu srozumitelnosti páchal násilí na pravopisu a
občas i na mluvnici a přitom doufal, že to a další opovážlivos-ti odborníci
strpí. Pokud jde o výslovnost, přízvuk je na první slabice. Zdvojená souhláska
značí, že je předcházející samohláska krátká. Pokud jde o výslovnost, aa se
vyslovuje přibližně jako něco mezi anglickým a aw a oh (v češtině něco mezi 'ó'
a 'ou'), ae jako 'eh' (české 'e'); ei jako v anglickém rein, (česky ej jako v
nej-), j se rovná y v anglickém yet (české j); y samotné je jako německé u.
Přehlasované o představuje dvě rozdílná ne-anglická písmena, jedno odpovídá tomu
německému, druhé au nebo
Stránka 253
prostému o. Písmeno d ne vždy představuje naši hlásku d, ale někdy se vyslovuje
jako th v that: například v Odin a Sigurd. Čtenáři se tím vším nemusí trápit
víc, než je jim libo.
I když lituji, že je tolik jmen podobných nebo stejných, nemohl jsem s tím dělat
nic jiného než snažit se uchovat jasno, kdo je kdo. Ve snaze zmatek
minimalizovat je no-minativní koncovka -r, která se jinak vypouští, zachována v
Thori', který tak vystupuje jako 'Thorir'. Rovněž 'Egil' má správně dvě 1, ale
to by svádělo k nesprávnému umísťování přízvuku. Význam některý přídomků jako
'Toti' a 'Sleva' je nejasný; musel jsem se rozhodnout mezi názory odborníků, v
těchto případech 'Dapplebearď a 'Loud mouth' (PP: z čehož v češtině vzniklo
'Skvrnitá brada' a 'Velkohubý').
Jména osob jsou víceméně ve staré norštině a staré angličtině. Jména bohů jsou v
moderní anglické podobě.
Zeměpisné názvy mimo Norsko jsou jak jen je to možné také v moderní angličtině
(PP - ve valné míře jsem je převzala, jen v nejzažitějších případech typu London
-Londýn jsem použila český termín). Stejně tak všeobecně zeměpisné názvy, hlavní
výjimkou je 'Thraandheimsfjor-ď, kvůli slovnímu kmeni (teď je to
"Trondheimsfjorď, ale to město tehdy neexistovalo.) Správní termíny v Norsku,
obvykle názvy krajů, jsou povětšinou - a přibližně - ve staré norštině.
Koneckonců, většina tohoto příběhu stojí na nich a na vztazích mezi nimi.
Dokonce i území, jejichž dnešní názvy a hranice jsou víceméně stejné, nebyla v
desátém století bezvýznamnými územními celky. Většina z nich byla, a není tomu
tak dávno, nezávislá a nezapomněla na to. Avšak já jsem se snažil vyhnout těmto
spletitostem a ve všeobecné rovině jsem problém zjednodušoval tím, že jsem
používal vícevýznamový termín shire (PP: 'kraj'), který má v angličtině nesporně
rovněž značně volný význam.
To samé platí pro většinu výrazů, které označují po-
stavení a roli člověka ve společnosti. Leč jako obzvlášť nutné se jevilo uchovat
slovo 'jarl'. I když je jazykově spřízněno v anglickým 'earl', v těch dnech
znamenalo muže s mnohem vyšším postavením, druhého po králi.
Úskalí: Naprosto nespolehlivá sága o jomských Vikinzích uvádí, že král Harald
Modrozub vlákal Gunnhildu v Dánsku do osidel smrti. To mezi jiným předpokládá,
že přišla o rozum. Raději se přidržme Snorriho, který říká, že se ona a její
poslední dva synové stáhli na Orkneje.
Když císař Otto napadl Dánsko, šel Haakon Jarl dle svého slibu Haraldu
Modrozubovi na pomoc. Byli poraženi. Mírové podmínky zahrnovaly pokřtění Haakona
a jeho mužů a to, že s sebou vezmou zpět křesťanské misionáře. Jakmile byli
bezpečně z dosahu, vysadil Haakon tyto misionáře na břeh. Po návratu domů nadále
podporoval pohanství a více již Haraldovu svrchovanost neuznával. Ten Dán proti
němu vypravil vojsko, ale Haakon boj vyhrál a ve všem až na titul zůstal norským
králem.
Olafa Tryggvasona si mezitím koupila jako otroka jedna estonská rodina a
zacházela s ním slušně. Nakonec ho náhodou objevil bratr jeho matky, zjistil,
kdo to je, vyplatil ho a vzal ho do Ruska, kde Olaf pomstil svého pěstouna a
získal si vysokou vážnost u novgorodského dvora. Tam začal svou životní dráhu
vikinga, jejíž dopad na Anglii se objevuje i v kronikách. Přestoupil na
křesťanství a nakonec začal pokukovat po svém dědictví ve své vlasti.
Zpočátku oblíbený Haakon Jarl si postupem let mnohé znepřátelil svou vzrůstající
krutostí a chtíčem - zneuctil řadu manželek a dcer mnoha význačných mužů. Když
Olaf přistál, byl nadšeně uvítán. Haakon musel před vlastním národem uprchnout a
skončil potupnou smrtí. To se stalo v r. 995.
Ragnřrod podle všeho zemřel zhruba ve stejnou dobu nebo dříve, protože po bitvě
u Sognefjordu o něm nikde nenacházíme žádnou zmínku. V r. 999 se Gudrod znovu
pokusil uchvátit Norsko, ale byl zabit.
"Nyní už byli mrtvi všichni synové Eirika a Gunnhil-dy," píše Snorri.
Král Olaf, fanatický, jako nebýval ani král Haakon, chráněnec Aethelstanův a
dokonce ani jeho bratři, se rozhodl zničit pohanství a ustanovit církev. Toto
dílo dokončil jeho nástupce - po období bezvládí - a jmenovec Olaf Svatý, syn
Haralda Grensky. Kde selhalo přesvědčování, nastoupil meč.
Linie rodu Haralda Krásnovlasého a Snaefrid - ať byla kdo byla - nepokračovala v
klidu usazená na svých panstvích. Jejich prapravnuk Harald Sigurdarson,
přízviskem Krutý (1015-1066), jehož zavedla divoká dobrodružná dráha přes Rusko
do Cařihradu a pak zpět domů, se stal svrchovaným norským králem. Po dlouholetém
neúspěšném válčení ve snaze získat ještě dánskou korunu padl v bitvě při vpádu
do Anglie tři dny předtím, než jeho vzdálený příbuzný Vilém Dobyvatel z
Normandie přistál v Pevensey.
Za dobré rady a povzbuzení - což pro ně muselo být velkým břemenem -jsem zavázán
Karen Anderson, Tedu Chichak, Randi Eldevik a Robertu Gleason. Nejsou nijak
Stránka 254
zodpovědní za mé chyby, opomenutí a další omyly. Jak pravil Sherlock Holmes:
"Nelze než se pokusit."
OSOBY
méně významné nebo příležitostné postavy
uvedeny nejsou.
Jména bohů jsou uvedena kurzívou.
Aaki: Dánský viking, Egilův přítel.
Aalf Özurason Lodník: Gunnhildin bratr.
Aalofa Aasbjarnardottir: Manželka Klyppa Thordarsona.
Aasbjórn z Medalhusu: Thraandský náčelník.
Aasgerda Bjarnardottir: Dcera Bjorna Brynjolfssona
a Thory Krumplovaného rukávu; manželka Thorolfa Skal-
lagrimssona, později Egila.
Aastrida Eiriksdottir: Manželka krále Tryggviho Olafsso-
na.
Aegir: Bůh moře.
Aelfgar: Anglický kněz v Norsku.
Ásové: Bohové nebes a války: Odin, Thor a další a jejich
manželky.
Aethelstan: Anglický král, 924-940.
Aimo: Finský šaman.
Arinbjorn Thorisson: Syn hersira Thorira, Egilův přítel,
člen osobní družiny Eirika Krvavé sekyry a pěstoun Eiri-
kova syna Haralda.
Arnfinn Thorfinnsson: Syn Thorfinna Lebkobijce, pán z Caithness, první manžel
Ragnhildy Eiriksdottir. Arni: Námořní kapitán a člen družiny Haralda Šedého
rouna.
Arnkel Einarsson: Bratr Thorfinna Lebkobijce.
Arnvid: Norský jarl ve Vármlandu.
Atli Thorgeirsson Krátký: Bratr Hory-Ónunda.
Baldr: Syn Odina a Friggy, zavražděný Lokiho lstí; přesto jeho kult zjevně
přetrvává. Bard: Eirikův správce na Atleyi.
Bera: Skallagrimova manželka, Thorolfova a Egilova matka.
Bera Egilsdottir: Dcera Egila a Aasgerdy. Bergljot: Manželka Sigurda
Haakonarsona Jarla.
Hora-Onund: Statkář na Askeyi, zeť Bjorna Brynjolfsso-
na.
Bjorn Brynjolfsson: Aasgerdin Otec.
Bjorn Haraldsson Kupec (nebo Kapitán): Syn Haralda
Krásnovlasého; místokrál ve Vestfoldu.
Bodvar Egilsson: Nejstarší syn Egila a Aasgerdy.
Bragi: Bůh poezie a přísah.
Brihtnoth: Anglický kněz, přítel krále Haakona Harald-
ssona.
Dag Audunarson: Skald Eirika Krvavé sekyry. Dalský Gudbrand: Mocný norský
náčelník.
Eadmund: Anglický král, 940-946
Eadred: Anglický král, 946-955
Eadwin: Anglický kněz, který přesídlil do Norska.
Egil Skallagrimsson: Islandský viking, skald a náčelník.
Egil Vlněná košile: Starý norský válečník.
Einar Jedlík: Náčelník na Orknejích, synovec Haavarda
Thorfinnssona.
Einar Paličák: Náčelník na Orknejích, synovec Haavarda
Thorfinnssona.
Einar Rögnvaldsson: Jarl na Orknejích, Gunnhildin strýc.
Eirik Haraldsson Krvavá sekyra: Syn a následník Haralda
Krásnovlasého.
EM: Ztělesnění stáří.
Erlend Einarsson: Bratr Thorfinna Jarla.
Erling Eiriksson: Šestý syn (sedmé dítě) Eirika a Gunn-
hildy.
Eyvind Finnsson Vykradač skaldů: Norský skald, který
sloužil Haraldovi Krásnovlasému, pak Haakonovi, chrá-
něnci Aethelstanovu, a nakonec Eirikovi Krvavé sekyře.
Eyvind Özurarson Chvastoun: Gunnhildin bratr.
Frey: Bůh plodnosti; patří k Vanům.
řhéjjo; Bohyně lásky a plodnosti; patří k Vanům.
Stránka 255
Fridgeir: Norský hersir, jehož dceru zachránil Egil před
Ljotem Sinalým.
Fridleif Ivarsson: Muž z družiny Haralda Modrozuba.
Frigga: Odinova manželka.
Gamli Eiriksson: První syn Eirika a Gunnhildy. Geir Ketilsson: Islanďan, oženil
se s Thorunn Skallagrim-sdottir.
Geira: Čarodějnice.
Glum Geirason: Nejpřednější skald Haralda Šedého rouna.
Zlatý Harald Knutsson: Synovec Haralda Modrozuba. Gorm Starý: Král, který
sjednotil Dánsko. Grim Kveldulfisson: Viz Skallagrim. Grjotgard Haakonarson:
Bratr Sigurda Jarla. Gudrod Bjarnarson: Syn krále Bjorna z Vestfoldu. Gudrod
Eiriksson: Sedmý syn (osmé dítě) Eirika a Gunnhildy.
Gudrod Haraldsson Zářivý: Syn Haralda Krásnovlasého a Snaefrid.
Gunnar Egilsson: Druhý syn Egila Skallagrimssona; zemřel jako mladý.
Gunnhilda Özurardottir: Manželka Eirika Krvavé sekyry. Guthorm Eiriksson: Třetí
syn Eirika a Gunnhildy. Guthorm Sindri: Skald Haakona, chráněnce Aethelstano-va.
_
Gyda Aaslaugsdottir: Manželka Haakona, chráněnce Ae-thelstanova.
Haakon (bez přízviska): Gunnhildin člověk. Haakon Haraldsson, chráněnec
Aethelstanův: Syn Haral-da Krásnovlasého a Thory služky z Mostru, stal se králem
Norska.
Haakon Sigurdarson Jarl: Syn Sigurda Haakonarsona a jeho nástupce jako jarl z
Hladi.
Haakon Starý: Švédský náčelník, který poskytl útočiště Aastridě.
Haalfdan Haraldsson Dlouhonohý: Syn Haralda Krásnovlasého a Snaefrid, zavražděn
Drnovým Einarem. Haalfdan Haraldsson Černý: Syn Haralda Krásnovlasého, spolu s
bratrem Sigrodem místokrál v Thraandheimu. Haalfdan Haraldsson Bílý: Syn Haralda
Krásnovlasého, zabit na vikingu.
Haavard Thorfinnsson Rozsévač: Syn Thorfinna Lebko-bijce, druhý manžel Ragnhildy
Eiriksdottir. Hadd: Bratr Hory Ónunda.
Harald Eiriksson Šedé rouno: Čtvrtý syn Eirika a Gunnhildy; stal se vůdcem
norských králů. Harald Gormsson Modrozub: Král dánský. Harald GudrOdarson
Grenska: Syn krále Gudróda Bjar-narsona.
Harald Haalfdanarson Krásnovlasý: První král sjednoceného Norska.
Harald Knutsson: Viz Zlatý Harald. Heimdall: Strážce bohů, praotec různých tříd
lidské společnosti.
Hel: Bohyně mrtvých.
Helga Geirmundardottir: Druhá manželka Özura Skvrnité brady.
Hermod: Posel bohů. Heth: Arnfinnův otrok.
Hlódvir Thorfinnsson Jarl: Ljotův bratr; jeho nástupce jako jarl na Orknejích.
Hoskuld Kolsson Dalský: Islandský náčelník, otec Olafa Páva.
Hrolf Rögnvaldsson Chodec: Získal Normandii, pozdějším dějinám známý jako Rollo.
Hrut Herjolfsson: Mladý, urozený Islanďan.
Jórd: Země, s níž Odin zplodil Thora.
Kaari z Grytingu: Thraandský náčelník.
Kisping: Gunnhildin dánský poskok, později vystupuje
jako Ógmund.
Klerkon: Estonský viking.
Klypp Thordarson: Hersir v Hordalandu.
Knut Gormsson: Starší bratr Haralda Modrozuba, zabit
na vikingu.
Kol: Zločinec.
Kraka Rögnvaldsdottir: Manželka Özura Skvrnité brady,
Gunnhildina matka.
Kveldulf: Otec Skallagrima a Thorolfa staršího.
Ljot Sinalý: Švédský berserk, zabit Egilem. Ljot Thorfinnsson: Syn Thorfinna
Lebkobijce, třetí manžel Ragnhildy Eiriksdottir.
Loki: Víceznačná postava, Odinův pokrevní bratr a Tho-rův přítel, ale úlisný
zlotřilec a nakonec největší nepřítel bohů.
Melkorka: Irka, matka Olafa Páva.
Mimir: Obr nebo možná jeden z Vanu, s jehož hlavou se
Odin často radíval.
Mord: Zločinec.
Mord Chytrák: Islandský náčelník, Hrutův tchán.
Myrkjartan: Menší irský král, Melkorčin otec.
Njórd: Bůh moře, jeden z Vanu.
Norna: Bytost ženského pohlaví, která určuje osudy bohů a lidí. Jsou tři
nejvýznamnější norny, které přebývají pod Yggdrasilem, světem-stromem, a dále
Stránka 256
mnoho nižších.
Odin: Král bohů, který povolával do Valhally duše padlých válečníků a měl úzký
vztah k magii, runám a poezii.
Ógmund: Jméno, pod nímž vystupoval Kisping v Norsku. Olaf Haraldsson: Syn
Haralda Krásnovlasého, místokrál ve Vingulské marce a později také ve Vestfoldu.
Olaf Hoskuldarson Páv: Mladý Islandan, syn Hoskulda a Melkorky.
Olaf Sigtryggsson Opánek: Norský náčelník v Anglii a Irsku, krátce král v Yorku,
později vysoký zástupce koruny v Cumbrii.
Olaf Tryggvason: Pohrobek krále Tryggviho Olafssona a Aastridy.
Ol vir: Správce hersira Thorira. Ónund Thorgeirsson: Viz Hora-Ónund. Oswulf:
Vysoký zástupce koruny krále Eadreda v Bam-burhu v Severní Northumbrii, později
hrabě z Yorku. Otto II: Syn a následník Otty Velikého. Otto Veliký: Německý
král; císař Svaté říše římské 962-973.
Özur: Islandský kupec, strýc Hruta Herjolfssona. Özur Thorsteinsson Skvrnitá
brada: Náčelník v Haaloga-landu, Gunnhildin otec.
Poppo: Německý biskup a misionář.
Ragnfrod Eiriksson: Pátý syn Eirika a Gunnhildy. Ragnhilda Eiriksdottir: Dcera
Eirika a Gunnhildy. Ragnhilda Eiriksdottir Mocná: Dánská princezna, manželka
Haralda Krásnovlasého, matka Eirika Krvavé seky-
ry-
Ran: Bohyně moře, manželka boha Aegira. Reginhard: Biskup v Aarhusu v Dánsku.
Rögnvald Eiriksson: Druhý syn Eirika a Gunnhildy; zabit Egilem.
Rögnvald Eysteinsson Jarl: Otec Kraky. Rögnvald Haraldsson Kostnatý: Syn Haralda
Krásnovlasého a Snaefrid, čaroděj.
Saeunn Skallagrimsdottir: Thorolfova a Egilova sestra. Seija: Finka.
Sigród Haraldsson: Syn Haralda Krásnovlasého, spolu s bratrem Haalfdanem Černým
místokrál v Thraandhei-mu.
Sigurd Eiriksson Velkohubý: Nejmladší syn a deváté dítě Eirika a Gunnhildy.
Sigurd Haakonarson Jarl: Syn Haakona Grjotgardsona; jeho nástupce jako jarl z
Hladi.
Sigurd Haraldsson Obrovský či Obr: Syn Haralda Krásnovlasého a Snaefrid;
místokrál v Hringariki. Skallagrim: Kveldulfův syn, otec Thorolfa a Egila. Skuli
Thorfinnsson: Syn Thorfinna Lebkobijce. Snaefrid: Čarodějnice, která porodila
Haraldovi Krásnov-lasému syny.
Soti: Muž, který si nárokoval dědictví Hruta Herjolfssona v Norsku.
Surt: Ohňový obr, který při Ragnaroku zabije Freye. Suttung: Obr, jemuž Odin
ukradl medovinu poezie.
Thor: Bůh bouře, hlavní ochránce země a nebes před nepřáteli.
Thora Haakonardottir: Dcera Haakona, chráněnce Ae-thelstanova, a Gydy.
Thora Hroaldsdottir Krumplovaný rukáv: Sestra Thorira Hroaldssona.
Thora, služka z Mostru: Matka Haakona, chráněnce Ae-thelstanova, jehož měla s
Haraldem Krásnovlasým. Thoraalf Skaalmsson Udatný: Mladý norský válečník.
Thordis: Dcera Thorolfa Skallagrimssona a Aasgerdy. Thorfinn Einarsson
Lebkobijce: Jarl z Orknejí a Caith-ness.
Thorfinn Kormidelník: Přítel Thorolfa Skallagrimssona. Thorgeir Trnitá noha:
Otec Hory-Ónunda. Thorgerda Brak: Islandská služebná, Egilova pěstounka, zabita
Skallagrimem.
Thorgerda Egilsdottir: Dcera Egila Skallagrimssona a Aasgerdy, manželka Olafa
Páva.
Thorgerda Věčná nevěsta: Bohyně či valkýra, není uvedena v Eddě, ale je to jedna
z těch, jimž byl Haakon Jarl zvláště oddán.
Thorir Hroaldsson: Hersir ze Sygnafylki, Skallagrimův chráněnec, pěstoun
Eirika Krvavé sekyry. Thorir Rögnvaldsson: Bratr Kraky. Thorleif Moudrý:
Thraandský náčelník, rádce krále Haakona, chráněnce Aethelstanova.
Thorolf Kveldulfsson: Kveldulfův syn, zavražděn králem Haraldem Krásnovlasým.
Thorolf Všivá brada: Pěstoun a věrný průvodce Aastridy. Thorolf Skallagrimsson:
Islanďan, Egilův starší bratr. Thorstein (bez přízviska): Nor, Egilův přítel.
Thorstein Egilsson: Třetí syn Egila a Aasgerdy. Thorstein Özurarson: Syn Özura
Skvrnité brady a Helgy. Thorunn Skallagrimsdottir: Thorolfova a Egilova sestra.
Thorvald Prchlivec: Přítel Thorolfa Skallagrimssona. Tryggvi Olafsson: Syn
Olafa, místokrále Vingulské marky. Drnový-Einar: Viz Einar Rögnvaldsson.
Ulf Bjalfason: Viz Kveldulf.
Unna Mordardottir: Snoubenka Hruta Herjolfssona na Islandu, později krátce jeho
manželka.
Vanové: Bohové moře a plodnosti, význační jsou Njord, Frey a Freyja.
Vemund: Vůdce povstání proti Sigurdovi Velkohubému. Vuokko: Finský šaman, Seijin
bratr.
Wulfstan: Arcibiskup z Yorku.
Stránka 257
Yngvar: Muž z domácnosti Özura Skvrnité brady.
Místopis
Aalrekstad: Královská usedlost poblíž současného Bergenu.
Agdir: Jihozápadní pobřeží Norska. Aldeigjuborg: Norské město na Ladožském
jezeře; Staraja Ladoga.
Bjarmaland: Oblast jižně od Bílého moře, v povodí Dviny.
Bleking: Dánský, nyní švédský kraj východně od Skaaney.
Boknafjord: V jihozápadním Norsku; na jeho jižní straně
leží současný Stavanger.
Borg: Islandský domov Skallagrima, později Egila.
Borgafjord: Na západním Islandu, severně od Reykjavíku.
Brunanburh: Místo bitvy v Anglii r. 937, snad v Dum-
friesshiru.
Byfjord: Záliv, v jehož ústí nyní leží Bergen.
Caithness: Nejzazší severovýchod skotské pevniny. Cumbrie: Anglické hrabství, v
současné době přibližně odpovídá Cumberlandu, Westmorlandu a Lancashiru.
Danelaw: Oblast východní Anglie obsazená Dány, která nakonec skončila pod
anglickou vládou.
Eidskog: Divoký prales podél jižních hranic Norska a Svithjodu.
Eidsvold: Tingové shromaždiště asi čtyřicet mil od současného Osla.
Finská marka: Zhruba odpovídá Laponsku, ale je mnohem volněji vymezena. Fitjar:
Královská usedlost na Stordu. Frosta: Tingové shromaždiště v Thraandheimsfjordu.
Fyn: Druhý největší dánský ostrov.
Gardariki: Norsky název pro západní Rusko. Gaula: Tingovní shromaždiště v
Sygnafýlki. Gothland: Vazalské kraje v jižním Svithjodu. Gula: Tingovní
shromaždiště poblíž ústí Sognefjordu.
Haalogaland: Nejsevernější norský kraj.
Haals: Vesnice v Limfjordu na východním pobřeží Jutska.
Hadaland: Kraj severně od Hringariki.
Haddingjadalar: Kraj na jihu středního Norska.
Hafrsfjord: V jižním Norsku na jihu Boknafjordu; místo
bitvy, datum nejisté.
Halland: Dánský kraj, pobřeží Kattegatu jižně od Hissin-
gu, nyní v jižním Švédsku.
Haugar: Královská usedlost naproti Kormtu.
Hedeby: Tržní město ve Šlesviku, tehdy dánské.
Heidská marka: Uplandský kraj.
Hising: Nejjižnější norský kraj, na východním pobřeží
Kattegatu, jižně od Ranriki, nyní švédský.
Hladi: V Thraandheimsfjordu, hlavní sídlo thraandských
jarlů, dnešní Trondheimská čtvrť Lade.
Holmgard: Novgorod.
Hordafylki: Kraj v jihozápadním Norsku.
Hringariki: Kraj severně od Oslofjordu.
Jamtland: Švédský kraj na norských hranicích naproti Thraandlawu.
Karélie: Oblast mezi současným Finskem a Bílým mořem. Keel: Pohoří mezi Norskem
a Švédskem. Královská výspa: Konungahelle, město na jihu Ranriki. Kormt: Ostrov
před Boknafjordem, na němž se nachází královská usedlost.
Leirvik: Město na Stordu (současný název, jeho existence v desátém století se
zakládá na dohadech). Lidandisness: Nejjižnější výběžek Norska na západní straně
Kattegatského zálivu.
Mainland: Největší orknejský ostrov.
Miklagard: Norský název Konstantínopole ('velké město'
nebo 'velké panství').
Mostr: Ostrov na západním pobřeží Norska.
Murkle: Statek v Caithness.
Naumdoelafylki: Kraj mezi Thraandlawem a Haalogalan-dem.
Nid: Reka ústící do Thraandheimsfjordu. V současné době leží v jejím ústí
Trondheim.
Severní Moerr: Pobřežní kraj kolem Thraandheimsfjordu, často je zmiňován
společně s Jižním Moerrem. Severní Northumbrie: Anglické hrabství, přibližně
odpovídá současnému Northumberlandu a Durhamu.
Óglo: Statek ve Stjordoelafylki.
Oprostadir: Domov Aastridina otce, pravděpodobně
v Hordafylki.
Ranriki: Norský kraj na východním pobřeží Kattegatu,
jižně od Vingulské marky, nyní švédský.
Rastarkaalf: Místo bitvy na pobřeží Severního Moerru.
Stránka 258
Raumsdalr: Kraj mezi Severním a Jižním Moerrem.
Rogaland: Kraj v jihozápadním Norsku.
Romaborg: Norský název pro Řím.
Saeheim: 1. Sídlo a královská usedlost na západním pobřeží severně od současného
Bergenu. 2. Vesnice kousek od Tunsbergu.
Saltfjord: V oblasti současného Bodooo. Místo, kde leží Ulfgard.
Serkland: Norský název pro východní část severní Afriky a kus Malé Asie.
Sjaelland: Největší dánský ostrov.
Skaaney: Dánský kraj na jižním konci současného Švédska.
Shapinsay: Orknejský ostrov severně od Mainlandu. Sogn: Oblast severního pobřeží
Sognefjordu, společně se Sygnafylki jeden kraj.
Sognefjord: Velký fjord uprostřed západního norského pobřeží.
Solvi: Královská usedlost u ústí Thraandheimsfjordu. Jižní Moerr: Kraj mezi
Raumsdalrem a Sognem; často zmiňovaný společně se Severním Moerrem. Jižní
Nothumbrie: Viz York.
Stád: Výběžek na jižním konci Jižního Moerru, kousek na sever od Nordfjordu.
Stainmore: Vesnice poblíž východních hranic Cumbrie, místo bitvy 954.
Stjordoelafylki: Thraandlawský kraj, táhnoucí se od jižní strany
Thraandheimsfjordu na východ. Stord: Velký ostrov v ústí Hardangerfjordu.
Streamfjord: V oblasti současného Tromsooo. Svithjod: Švédské království
táhnoucí se na sever od norských a dánských krajů, Gótové podél těchto hranic
jsou poddaní švédského krále.
Sygnafylki: Oblast podél jižního pobřeží Sognefjordu, společně se Sognem jeden
kraj.
Thraandheim: Kraje kolem Thraandheimsfjordu, táhnoucí se na východ až k
Jamtlandu. Thraandheimsfjord: Nyní nazývaný Trondheimsfjord.
Thraandlaw: Thraandheimské kraje, jejichž obyvatele mají vlastní zákony a
považují se za svébytný národ. Tunsberg: Město na západní straně Oslofjordu.
Ulfgard: Domov Özura Skvrnité brady, v Saltfjordu v Haalogaladnu.
., , xi—ri,
Upland: Hornatá střední část Norska, zahrnující několik
krajů.
Varmland: Stejně jako současná oblast ve Švédsku.
Vastergotland: Stejně jako současná oblast ve Švédsku. Vestfold: Kraj na západní
straně Oslofjordu. Vikin- Oblast kolem Oslofjordu a kraje čelící Dánsku.
Vingulská marka: Kraj na východní straně Oslofjordu. Vors: Tingovní shromaždiště
v Hordafylki.
Vendské země: Norský název pro baltské pobřeží v současnosti zahrnující pobřeží
Pruska, Polska, Litvy a Lotyšska. Široká zátoka: Záliv mezi Mainlandem a
Shapmsayem.
York- Město v Anglii, rovněž dánské království odpovídající přibližně současnému
Severnímu Yorkshire, později anglické hrabství, někdy nazývané Jižní Norchumbni.
Poul Anderson Matka králů
Z anglického originálu
MOTHER OF KINGS
přeložila Miroslava Pólová
Obálka a grafická úprava obálky Petr Bauer
Sazba Laser Books s.r.o., Plzeň
Litografie obálky Filip Cubr, Plzeň
Jazykový redaktor Jana Faloutová
Odpovědný redaktor Luboš Falout
Vydalo nakladatelství Luboš Falout - Perseus
jako svou 205. publikaci
Plzeň 2003, 1. vydání
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
Cena včetně DPH 299 Kč
ISBN 80-86481-54-9
Tímto novým románem stvořil velmistr sci-fi a fantasy Poul Anderson strhující
příběh mocné královny, magie a mistrného umění starodávných národu.
Matka králů, v níž se snoubí prvky a postavy jak historické, tak bájné, je
vyprávěním o Gunnhildě, královně anglické a norské která tak vysoko vyčnívala v
desátém století - na sklonku Vikinské éry - že se stala legendární i mýtickou
postavou.
Gunnhildu, dceru mocného norského náčelníka, jako sedmileté dítě okouzlila moc
čarodějnice, otcovy konkubíny. Jiným způsobem ji okouzlil pohledný, pánovitý
Stránka 259
Eirik, syn jejích krále. "Nikdy se nevzdám." přísahá Gunnhilda po matčině smrti.
"Skrze mne se náš rod povznese k výšinám."
Od otce se naučila, jak mocní využívají slabých. Ale jsou i jiné prostředky jak
ovládat, a ty Gunnhilda hledá. Je poslána do učení ke dvojici šamanů, stává se z
ní jasnovidka, je znalá bohů, ovládá čarodějnictví. S využitím nově nabytých
znalostí se jí podaří provdat se za Eirika. Je předurčena stát se královnou -
její čarodějnické umění se úděsně velkolepě doplňuje s Eirikovou silou a
průbojností. Leč Eirikovi nepřátelé jsou lstiví a Gunnhilda se brzy musí obejít
bez něj a jeho síly. Má-li Gunnhilda dodržet dětský slib, že se nikdy nevzdá,
poteče krev jejího rodu a každý ze synů, které Eirikovi porodila, se stane
králem. Tím ovšem její boj nekončí...
Stránka 260

Matka Kralu - Anderson, Poul

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Matka Kralu - Anderson, Poul

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Anderson P.

To tak nemůže být navěky.

Vrátil se následujícího večera. Před ním tryskem dorazil posel s jakousi

Zjišťoval si o nich, co se dalo, zaznamenala. "Díky, pane. Jsi převelice

Celou předešlou noc se - o samotě v lůžku za zástě-nou - zmítal v pochybnostech,

tvůj čas dělá nárok bezpočet lidí, ale toto je nejpřednější."

a tajemné bytosti do kraje. Lze je slyšet ve větru, zahlédnout v přítmí.

Choulila se a odtahovala, až narazila na stěnu. Bušila do něj rukama, leč marně.

usedlost v Rackwicku na ostrově Hoy. Na severu, na jihu a na východě této

You might also like