S. Nolen-Hoeksema, B. L. Fredrickson, G. R. Loftus, W. A.

Wagenaar

PSYCHOLOGIE
ATKINSONOVÉA HILGARDA

Přepracované vydání

portál * Ed
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Psychologie Atkinsonové a Hilgarda / Susan Nolen-Hoeksema ... [et al. ; z anglického

originálu přeložila Hana Antonínová]. - Vyd. 3., přeprac. - Praha : Portál, 2012. - 888 s.
Název originálu: Atkinson & Hilgarďs Introduction to Psychology
ISBN 978-80-262-0083-3 (váz.)

159.9
• psychologie
• učebnice vysokých škol

159.9 - Psychologie [17]

37.016 — Učehní osnovy: Vyučovací předměty. Učebnice [22]

Původní anglické vydání:

Susan Nolen-Hoeksema, Barbara L. Fredrickson, Geoff R. Loftus
and Willem A. Wagenaar: Atkinson & Hilgarďs Introduction to Psychology

© 2009, Cengage Learning EMEA

České vydání:
Translation © Hana Antonínová, 2012
© Portál, s.r.o., Praha 2012

ISBN 978-80-262-0083-3
 Stručný obsah

1. kapitola Předmět psychologie 18

2. kapitola Biologické základy psychologie 52

3. kapitola Psychický vývoj 92

4. kapitola Senzorické procesy 136

5. kapitola Vnímání 184

6. kapitola Vědomí 240

7. kapitola Učení a podmiňování 280

8. kapitola Paměť 318

9. kapitola Myšlení a jazyk 374

10. kapitola Motivace 418

11. kapitola Emoce 460

12. kapitola Inteligence 502

13. kapitola Osobnost 534

14. kapitola Stres, zdraví a zvládání 582

15. kapitola Psychopatologie 622

16. kapitola Terapie mentálních poruch 670

17. kapitola Sociální vliv 704

18. kapitola Sociální kognice 750

Dodatek Statistické metody a měření 788

 Obsah

2. KAPITOLA
Předmluva 12
Úvod 12 Biologické základy psychologie 52
Pojetí 12
Co je nového? 12 Studium biologických základů psychologie 54
Poděkování recenzentům 13 Neurony, základní stavební kameny nervové soustavy^ 56
Poděkování 14 Akčnípotenciály 58
Seznámení s knihou 15 Synaptický přenos a nervové kódování 60
Internetová stránka a další zdroje 16 Neurotransmitery 62
O autorech 17 Uspořádání mozku 64
Autoři 17 Zadní mozek 65
Přispěvatelé 17 Střední mozek 66
Přední mozek 67
Zobrazování mozku 71
1. KAPITOLA
Asymetrie mozku 71
Předmět psychologie Řeč 72
Autonomní nervová soustava 76
Předmět studia psychologie 21 NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Historické základy psychologie 24
Mozek adolescenta 76
Nativismus a empirismus 24
Počátky vědecképsychologie 25 Endokrinní soustava 78
Strukturalismus a funkcionalismus 26 Evoluce, geny a chování 80
Behaviorismus 26 Evoluce chování 80
Gestaltistická psychologie 27 Chromozomy a geny 81
Psychoanalýza 28 Genetické studie chování 83
Moderní vývoj psychologie ve 20. století 28
POHLED Z OBOU STRAN
Moderní psychologické přístupy 29
Souvisejí zrcadlové neurony s empatii? 86
Biologický přístup 30
Behavioráln ípřístup 30
Kogn itivn í přístup 31
3. KAPITOLA
Psychoanalytický přístup 32
Subjektivistickýpřístup 33 Psychický vývoj 92
Vztahy mezi psychologickými a biologickými přístupy 33
Hlavní obory psychologie 35 Dědičnost a prostředí 94
Jak se provádí psychologický výzkum 36 Vývojová stadia 96
Vytváření hypotéz 36 Schopnosti novorozence 98
Experimenty 36 Zrak 98
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Sluch 100
Chuť a čich 100
Psychologie 21. století 38
Učení a paměť 101
Kognitivní neurověda 38
Kognitivní vývoj v dětství 102
Evoluční psychologie 38
Piagetova teorie vývojových stadií 103
Kulturní psychologie 39
Kritika Piagetovy teorie 106
Pozitivní psychologie 39
Alternativy Piagetovy teorie 108
Korelace 40 Teorie mysli 111
Pozorování 43 Vývoj morálního usuzování 112
Literární rešerše 44 Osobnostní a sociální vývoj 115
Eticképroblémy v psychologickém výzkumu 44 Temperamen t 115
Rané sociální chování 117
POHLED Z OBOU STRAN
Připoutání 118
Jsme od přírody sobečtí? 46
Sebepojetí 122
Vývoj v adolescenci 127
 NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Vnímání vzdálenosti 197
Adolescenti a internet 128
Vnímám pohybu 199
Rozpoznávání 202
POHLED Z OBOU STRAN
Zpracování od obecného ke konkrétnímu 202
Jak jsou rodiče nápomocní při vývoji svých dětí? 132
Problém spojení: bezděčná a zaměřená pozornost 203
Určení objektu 205
Pozdější stadia rozpoznávání: sítě 207
4. KAPITOLA
Rozpoznávánípřirozených objektů
Senzorické procesy 136 a zpracovávání shora dolů 209
Zpracování sociálně významných podnětů:
Charakteristika smyslových orgánů 139 rozpoznávání tváří 213
Prahová citlivost 139 Poruchy rozpoznávání 213
Nadprahové počitky 142 Abstrakce 215
Teorie detekce signálu 144 Od přesn osti k abstrakci 216
Senzorické kódování 146 Výhody abstrakce:
Zrak 149 potřebná rychlost uchování a zpracování 216
Světlo a zrak 149 Percepční konstanty 217
Zraková soustava 150 Podstata stálosti 218
Vnímání světla 152 Konstanta jasu a barvy 218
Vnímání tvarů 154 Konstanta tvaru 220
Vnímání barev 155 Konstanta velikosti 220
Počitky a vjemy:předběžný pohled 162 Iluze 221
Sluch 163 Konstanty u všech smyslových orgánů 224
Zvukové vlny 163 Dělba práce v mozku 225
Sluchová soustava 164 Neurální základ pozornosti 225
Vnímání intenzity zvuku 165 Zraková korová oblast 226
Vnímání výšky zvuku 166 Systém rozpoznávání versus systém lokalizace 227
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU Vývoj vnímání 229
Rozlišování u kojenců 229
Kde v mozku vznikají senzorické iluze? 168
Řízená stimulace 232
Ostatní smysly 170
POHLED Z OBOU STRAN
Čich 170
Je vývoj vnímání vrozený proces, nebo
Chuť 173
se vnímání musíme naučit? 234
Tlak a teplota 175
Bolest 175

POHLED Z OBOU STRAN 6. KAPITOLA

Měly by se opiáty používat pro Léčbu
chronické bolesti? 178
Vědomí 240

Aspekty vědomí 242

5. KAPITOLA
Vědomí 243
Předvědomé vzpomínky 244
Vnímání 184 Nevědomí 244
Automatizace činností a rozdělené vědomí 245
K čemu slouží vnímání? 187 Spánek a sny 246
Zpracování a využívání Stadia spánku 246
vstupních smyslových informací 187 Teorie spánku 248
Pětfunkcí vnímání 188 Poruchy spánku 248
Pozornost 189 Sny 252
Selektivn ípozorn ost 189 Teorie snění 253
Sluchová pozornost 191 Meditace 255
Pozornost, vnímání a paměť 191
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Výhody a nevýhody selektivní pozornosti 192
Obrazy vědomí? 256
Lokalizace 193
Odlišování objektů 193 Hypnóza 257
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU Navození hypnózy 257
Hypnotické sugesce 258
Odvrácení pozornosti pomocí virtuální
Skrytýpozorovatel 259
reality zmírňuje silnou bolest 194
Hypnóza jako terapie 260
Psychoaktivní látky 261 Částečná odpověď, setrvačnost vidění a teorie,
Tlumivé látky 262 která oba jevy spojuje 325
Nezákonné látky 266 Pracovní paměť 326
Konopí 266 Kódování 326
Opiáty 267 Současnépojetípracovní paměti 328
Stimulancia 268 Uchovávání 330
Extáze 270 Vybavování 331
Fenomény psí 271 Pracovnípaměť a myšlení 332
Experimentální důkazy 271 Přesun z pracovní do dlouhodobépaměti 333
Diskuse o důkazech 272 Dělba práce mezi pracovní a dlouhodobou pamětí 335
Dlouhodobá paměť 336
POHLED Z OBOU STRAN
Kódování 336
Jsou jevy psí skutečné? 276
Vybavování 338
Zapomínání: ztráta uchovávaných informací 341
Interakce mezi kódováním a vybavováním 341
7. KAPITOLA
Emočnífaktory při zapomínám 343
Učení a podmiňování 280 Implicitní paměť 345
Paměť u amnézie 345
Přístupy k učení 283 Různé systémy paměti 349
Klasické podmiňování 284 Implicitnípaměť normálních osob 349
Pavlovovy experimenty 284 NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Kognitivnífaktory 289
Stavy mozku při prožívání a zapamatování 350
Biologická omezení 290
Instrumentální podmiňování 292 Konstruktivní paměť 351
Skinnerovy experimenty 293 Piagetova vzpomínka z dětství 352
Kognitivnífaktory 300 Konstruktivníprocesy probíhající v době kódování
Biologická omezení 301 vzpomínky 352
Učení a poznávání 302 Rekonstrukce vzpomínek po události 354
Observační učení 302 Konstruktivnípaměť a soudnictví 357
Prekoncepty 304 Paměťové omyly a normálnípaměť 360
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU Zlepšování paměti 362
Shlukování a rozsah paměti 362
Jak se Londýnští taxikáři učí znát mapu:
Představivost a kódování 363
strukturální a funkční důsledky 304
Propracování a kódování 364
Učení a mozek 306 Kontext a vybavování 364
Habituace a senzibilizace 306 Uspořádání informací 365
Klasicképodmiňování 307 Nácvik vybavování 366
Buněčné základy učení 309
POHLED Z OBOU STRAN
Učení a motivace 310
Máme se zabývat vytěsněnými vzpomínkami? 368
Aktivace 311
Od pobídek k cílům 311
Vnitřní motivace a učení 311
9. KAPITOLA
POHLED Z OBOU STRAN
Co je základem sociálního učení? 312
Myšlení a jazyk 374

Jazyk a komunikace 376

Úrovnějazyka 376
8. KAPITOLA
Jazykovéjednotky a procesy 377
Paměť 318 Vliv kontextu na tvorbu věty a na porozumění 380
Neurální základjazyka 381
Tri důležité rozdíly 321 Vývoj jazyka 383
Tři stadia paměti 321 Co si osvojuje tne? 383
Tři typy paměti 3T1 Procesy učení 384
Různé typy paměti pro různé typy informací 322 Vrozenéfaktory 385
Senzorická paměť 323 Pojmy a kategorizace:
Sperlingovy experimenty: základní stavební kameny myšlení 389
experiment s částečnou odpovědí 323 Funkce pojmů 390
Setrvačnost vidění: experiment s časovou integrací 324 Prototypy 390
Hierarchie pojmů 393
 Kategorizačníprocesy 393 Vědomé a nevědomé hodnocení 468
Osvojován ípojm ů 394 Procesy hodnocení v mozku 469
Neurální základ pojmů a kategorizace 395 Subjektivní prožitky a emoce 470
Usuzování 398 Pocity modifikujípozornost a učení 470
Deduktivní usuzování 398 Pocity modifikují hodnocení a odhad 471
Induktivní usuzování 400 Tendence myslet a jednat v souvislosti s emocemi 472
Neurální základ usuzování 402 Pozitivní emoce rozšiřují škálu našeho myšlení
Imaginativní myšlení 404 a jednání 473

NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU Pozitivní emoce rozvíjejí naše osobní dovednosti 473

Nevědomé myšlení při složitém rozhodování 404 NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Přínos pozitivních emocí 474
Imaginativní operace 405
Neurální základ imaginace 406 Tělesné změny a emoce 476
Myšlení v praxi: řešení problémů 408 Intenzita emocí 477
Strategie řešeníproblémů 408 Diferenciace emocí 478
Reprezentace problému 410 Vyraz obličeje a emoce 480
Odborníci versus začátečníci 411 Sdělování emocí prostřednictvím výrazu obličeje 480
Automatičnost 412 Hypotéza obličejové zpětné vazby 482
Reakce na emoci: emoční regulace 483
POHLED Z OBOU STRAN
Emoce, gender a kultura 485
Je pravda, že lidé hovořící odlišnými
Genderové odlišnosti 486
jazyky také odlišně uvažují? 414
Kulturní odlišnosti 488
Agrese 490
Agresejako pud 490
10. KAPITOLA
Agrese jako naučená odpověď 492
Motivace 418 Projevy agrese a katarze 493

POHLED Z OBOU STRAN

Pudy a homeostáza 421
Co je základní stavební složkou emocí? 498
Tělesná teplota a homeostáza 422
žízeň jako homeostatický proces 423
Incentivní motivace a odměna 424
12. KAPITOLA
Drogová závislost a odměna 425

NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU Inteligence

Chtění versus slast 426
Posuzování intelektových schopností 504
Hlad, příjem potravy a jeho poruchy 428 Reliabilita 505
Interakce mezi homeostázou a pobídkami 429 Validita 505
Fyziologicképrojevy hladu 431 První testy inteligence 506
Integrace signálů hladu 432 Stanfiordská Binetova inteligenční škála 507
Obezita 433 Wechslerovy inteligenční škály 509
Anorexie a bulimie 438 Faktorový přístup 510
Gender a sexualita 442 Soudobé teorie inteligence 511
Raný sexuální vývoj 442 Gardnerova teorie mnohočetné inteligence 511
Hormony versus prostředí 444 Andersenova teorie inteligence a kognitivního vývoji? 512
Dospělá sexualita 446 Sternbergova triarchická teorie 514
Sexuální orientace 450 Ceciho bioekologická teorie 515
Srovnání teorií inteligence 516
POHLED Z OBOU STRAN
Dědičnost a inteligence 517
Je sexuální orientace vrozená.
nebo podmíněná sociálně? 454 NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Pojetí inteligence a její testování v různých kulturách 518

Dědivost 520
11. KAPITOLA
Emoční inteligence 523
Emoce 460 Mentální retardace 524
Příčiny mentální retardace 525
Složky emocí 463 Léčba mentální retardace 527
Kognitivní hodnocení a emoce 465
POHLED Z OBOU STRAN
Jak došlo k objevu hodnocení 465
Jak důležitá je emoční inteligence? 528
Témata a dimenze hodnocení 467
13. KAPITOLA
Vliv stresu na zdraví 598
Osobnost 534 Psychologické faktory stresových reakcí 604
Psychoanalytická teorie 604
Diagnostika osobnosti 536 Behaviorální teorie 604
Osobnostní inventáře 538 Kognitivní teorie 605
Psychoanalyticky přístup 542 Chování typu A 607
Struktura osobnosti 543 Dovednosti zvládání stresu 609
Dynamika osobnosti 544 Z.vládání zaměřené na problém 609
Vývoj osobnosti 547 Zvládání zaměřené na emoce 610
Modifikace Trendových teorií 548
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Projektivní testy 549
Využití nových médií při zlepšování
Problémy s projektivními testy 551
zdravotního stavu 612
Psychoanalytickýportrét osobnosti 551
Hodnocenípsychoanalytického přístupu 552 Zvládání stresu 614
Behaviorální přístup 554 Behaviorální techniky 614
Sociální učení a podmiňování 554 Cvičení 615
Behaviorálníportrét osobnosti 555 Kognitivní techniky 616
Hodnocení behaviorálního přístupu 556 Modifikace chování typu A 616
Kognitivní přístup 556
POHLED Z OBOU STRAN
Teorie sociálního učeni 556
Je nerealistický optimismus zdraví prospěšný? 618
Kellyho teorie osobních konstruktů 558
Sebeschématu 559
Kognitivníportrét osobnosti 561
15. KAPITOLA
Hodnocení kognitivního přístupu 561
Humanistický přístup 562 Psychopatologie 622
Carl Rogers 562
Abraham Maslow 564 Definice abnormality 624
Humanistický portrét osobnosti 566 Odchylka od kulturních norem 624
Hodnocení humanistického přístupu 567 Odchylka od statistických norem 624
Evoluční přístup 568 Maladaptivní chování 625
Evolučníportrét osobnosti 569 Osobní strádání 625
Hodnocení evolučního přístupu 569 Co je normalita'? 625

NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU Klasifikace mentálních poruch 626

Různépohledy na duševníporuchy 628
Hledání šelf v mozku 570
Úzkostné poruchy 629
Dědičné aspekty osobnosti 571 Panické poruchy 630
Interakce mezi osobností a prostředím 572 Výklad panicképoruchy a agorafobie 632
Fóbie 634
POHLED Z OBOU STRAN
Výkladfóbií 635
Ovlivňují Freudovy myšlenky i dnešní psychologii? 576
Obsedantně-kompulzivníporucha 636
Výklad obsedantně-kompulzivníporuchy 638
Poruchy nálady 640
14. KAPITOLA
Deprese 640
Stres, zdraví a zvládání 582 Bipolárníporucha 641
Výklad poruch nálady 642
Typické znaky stresových událostí 584
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Traumatické události 584
Zamyšlení nad sebevraždou 646
Ovlivnitelnost 586
Předvídatelnost 586 Schizofrenie 648
Zásadní změny životní situace 588 Typické znaky schizofrenie 648
Vnitřní konflikty 588 Kultura a průběh schizofrenie 651
Psychické reakce na stres 589 Výklad schizofrenie 652
Úzkost 589 Poruchy osobnosti 656
Vztek a agrese 593 Asociální porucha osobnosti 656
Apatie a deprese 594 Výklad asociálníporuchy osobnosti 657
Oslabení kognitivníchfunkcí 594 Hraničníporucha osobnosti 659
Fyziologické reakce na stres 595 Výklad hraničníporuchy osobnosti 660
Reakce útok, nebo útěk 595 Pervazivní vývojové poruchy 661
Fyziologie PTSD 597 Diagnóza autismu 661
 Aspergerův syndrom Skupinové interakce 738
a dalšípervazivní vývojové poruchy 663 Institucionální normy 738
Skupinové rozhodování 739
POHLED Z OBOU STRAN
Není porucha pozornosti s hyperaktivitou POHLED Z OBOU STRAN
diagnostikována příliš často? 664 Jsou důsledky pozitivní diskriminace
pozitivní, nebo negativní? 744
Výkladpervazivních vývojových poruch 666
Souhrn: Sociálněpsychologické názory na zdánlivě
nevysvětlitelné jevy 746
16. KAPITOLA

Terapie mentálních poruch 670

18. KAPITOLA

Historický vývoj 673 Sociální kognice 750

První útulky 673
Moderní léčebná zařízení 674 Utváření dojmu 752
Odborníci, kteříposkytujípsychoterapii 677 Stereotypy 753
Techniky psychoterapie 677 Individuace 760
Behaviorální terapie 678 Atribuce 763
Kognitivné-behaviorální terapie 681 Postoje 766
Psychodynamické terapie 684
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Humanistické terapie 685
Kultura a kognice 766
Sociokulturnípřístupy k terapii 686
Problematika léčby dětí a dospívajících 688 Persvazivní komunikace 768
Účinnost psychoterapie 689 Postoje a chování 771
Faktory společné různým typům psychoterapie 690 Interpersonální přitažlivost 774
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU Háklonnost a přitažlivost 774
Láska a sexuální vztahy 778
Inovační léčba metodou neurostimulace 692
Souhrn: Dva způsoby sociální kognice 783
Biologické terapie 693
POHLED Z OBOU STRAN
Psychofarmaka 693
Měli bychom důvěřovat automatickému myšlení? 784
Elektrokonvulzivní terapie 696
Kombinace biologických a psychologických terapií 697
Péče o duševní zdraví 698
DODATEK
POHLED Z OBOU STRAN
Jsou skupiny anonymních alkoholiků účinným
Statistické metody a měření 788
nástrojem pro léčbu alkoholové závislosti? 700
Deskriptivní statistika 790
Rozdělení četností 790
Střední hodnoty 791
17. KAPITOLA
Míry variace 792
Sociální vliv 704 Statistická indukce 794
Populace a vzorky 794
Přítomnost druhých 707 Normální rozdělení 794
Sociálnífacilitace a inhibice 707 Škálování dat 796
Deindividuace 709 Jak reprezentativníje průměr? 796
Efekt přihlížejícího 711 Významnost rozdílu 797
Vyhovění a poslušnost 715 Koeficient korelace 798
Konformita vůči většině 715 Korelace 798
Vliv menšiny 718 Interpretace korelačního koeficientu 799
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Slovník pojmů 801
Pluralistická ignorance a rychlé
Seznam literatury 821
pití na univerzitách 720
Seznam literatury: zdroje,
Poslušnost vůči autoritě 721 které byly přeloženy do češtiny a slovenštiny 864
Internalizace 729 Jmenný rejstřík 865
Sebeospravedln ěn í 730 Věcný rejstřík 868
Referenční skupiny a identifikace 735 Testy k Psychologii Atkinsonové a Hilgarda:
odkazy na strany v současném vydání 877
 Předmluva

Úvod také obrovské množství nových studií, které se obje­

vují v současné psychologii. V 15. vydání se zabývá­
Toto 15. vydání učebnice Psychologie Atkinsonové me nejslibnějšími novými pracemi z oboru, mezi něž
a Hilgarda (předchozí česká vydání vyšla jako Psy­ patří nové poznatky z kognitivní neurovědy, výzku­
chologie od Rity L. Atkinsonové a jejího autorského my mozku a chování, kreativní využití základního
týmu, v tomto vydání se přikláníme k věrnějšímu výzkumu při studiu vnímání, „nová vlna“ výzkumu
překladu původního názvu - pozn. red.) přináší ve emocí, inteligence, genetických a evolučních teorií
srovnání se 14. vydáním z roku 2002 několik víta­ osobnosti a sociálněpsychologické náhledy na kul­
ných vylepšení. V rozšířeném týmu tvůrců se poprvé turu. Výsledkem je vyčerpávající a zajímavý přehled,
objevují autoři, kteří nepocházejí ze Severní Ameri­ který spojuje to nejlepší z klasických i nových po­
ky a obohacují text o nové mezinárodní perspekti­ znatků psychologie.
vy. K osvědčenému autorskému týmu Susan Nolen-
-Hoeksemaové, Barbary Fredricksonové a Geoffa
Loftuse se připojil Willem Wagenaar z univerzity Co je nového?
v Leidenu a Christel Lutzová z univerzity v Utrech­
tu. Obohatili text o evropský pohled a pomohli tak Každá kapitola byla důkladně revidována na základě
vytvořit skutečně euroamerickou základní učebni­ kritických připomínek příslušných specialistů. Díky
ci psychologie pro vysokoškolské studenty z celého tomuto postupu jsou všechny kapitoly skutečně ak­
světa. Na vzniku tohoto vydání se jako významný tuální a obsahují pečlivě vyváženou směs informací,
přispěvatel podílel také Mark Reinitz z univerzity které čerpají z významných trendů projevujících se
v americkém Puget Sound. v Severní Americe, Evropě i jinde na světě.
Oproti minulému vydání obsahuje tato publikace
více než 350 nových odkazů i informace o aktuálním
Pojetí výzkumu a kromě toho se podrobněji zabývá vý­
znamnými studiemi z každého problémového kruhu.
Pro čtenáře, kteří jsou dobře obeznámeni s obsahem, Výuka psychologie se neustále vyvíjí, a proto jsme se
stylem a pojetím této klasické učebnice, jež byla po­ snažili, aby i toto vydání splňovalo potřeby úvodního
prvé vydána v roce 1953, je toto nové vydání dal­ kurzu psychologie pro vysokoškolské studenty, kteří
ší etapou v bohaté historii knihy. Protože se jedná studují v roce 2009.
o publikaci, která si získala dobrou pověst na obou V aktuálním vydání jsme ponechali články nazva­
stranách Atlantiku, zapojení evropských spoluauto­ né Pohled z obou stran (v předchozím českém vydá­
rů se časově shoduje se snahou rozšířit mezinárodní ní nesly název Současné tendence v psychologii — pozn.
horizonty textu. Naším cílem je posílit význam této red.), které přinášejí různé názory na konkrétní té­
publikace a zlepšit její dostupnost pro mnoho před­ mata. Najdete je na konci každé kapitoly. Většinu
nášejících a studentů, kteří nežijí v Severní Americe, článků jejich autoři přepracovali nebo je přímo na­
aniž bychom snížili její přitažlivost pro dlouholeté hradili novými postřehy, které odrážejí aktuální vý­
americké čtenáře. voj v daném oboru. Děkujeme vysoce uznávaným
Stejně jako v předchozích vydáních se i tentokrát zahraničním přispěvatelům, kteří se s námi na strán­
snažíme popsat klasický a historicky významný vý­ kách této knihy podělili o vlastní názory podložené
zkum, ale současně se zabýváme také moderním výzkumem.
špičkovým bádáním. Pro studenty je důležité, aby Články nazvané Nové oblasti psychologického vý­
pochopili a ocenili klasické studie, které jsou zákla­ zkumu byly rovněž přepracovány tak, aby obsaho­
dem psychologie. Budeme se jimi zabývat i v tom­ valy nová témata - například psychologické účinky
to vydání a nezapomeneme zdůraznit jejich význam užívání internetu na adolescenty nebo úvahy o tom,
pro obor i pro náš každodenní život. Oceňujeme jak mozek zpracovává optické iluze. Stávající člán­
ky byly aktualizovány, aby odrážely nejnovější vývoj Scranton; James F. Calhoun, University of Georgia;
vědění. Rose Capdevila, University College Northampton;
V tomto vydání jsme ponechali všechny ostatní Charles S. Carver, University of Miami; Avshalom
prvky, které studentům usnadňují učení. Aktualizo­ Caspi, University of Wisconsin; Janice Chapman,
vali jsme je tím způsobem, aby odpovídaly novému Bossier Parrish Community College; Paul Chara,
obsahu 15. vydání. V závěru každé části kapitoly na­ Loras College; Stephen Clark, Vassar College; Stan­
jdete Dílčí shrnutí a Otázky rozvíjející kritické myšle­ ley Coren, University of British Columbia; Daniel
ní. Toto členění umožní studentům rozdělit si obsah Cervone, University of Illinois at Chicago; Edward
knihy do lépe stravitelných úseků. Na konci každé Deci, University of Rochester; G. William Domho-
kapitoly uvádíme úplné shrnutí obsahu a aktualizo­ ff, University of California, Santa Cruz; Richard
vané internetové odkazy. (Dílčí shrnutí a shrnutí na Eglfaer, Sam Houston Statě University; Gilles Ein­
některých místech pojednávaná témata trochu rozši­ stein, Furman University; Judith Erickson, Univer­
řují - pozn. red.) sity of Minnesota; G. William Farthing, University
of Maine; Mary Ann Fischer, Indiana University
Northwest; William Rick Fry, Youngstown Statě
Poděkování recenzentům University; Karl Gegenfurtner, Justin-Liebig-Uni-
versitát; Richard Gist, Johnson County Commu­
Vydavatel a autoři chtějí poděkovat následujícím nity College; W. B. Perry Goodwin, Santa Clara
akademikům za důkladné recenze a připomínky, University; Carla Grayson, University of Michigan;
díky nimž vzniklo toto nové vydání knihy: Bili Graziano, Texas A&M University; Paul Greene,
lona College; Sandra Grossmann, Clackamas Co­
Chris Armitage University of Sheffield mmunity College; Charla Halí, Southeastern Okla-
Mark Bennett University of Dundee homa Statě University, David T. Halí, Baton Rouge
Anders Biel University of Gothenburg Community College; Andrew Hill, University of
Colin Cooper Queens University Belfast Leeds; Elizabeth Hillstrom, Wheaton College; Ste­
Stephen Darling University of Aberdeen fan Hofmann, Boston University; David Holmes,
Graham Davey University of Sussex University of Kansas; William L. Hoover, Suffolk
Richard Latto University of Liverpool County Community College; Ralph Hupka, Ca­
Warren Mansell University of Manchester lifornia Statě University; Addie Johnson, Utrecht
Thomas Morton University of Exeter University; Fred A. Johnson, University of the
Boele de Raad University of Groningen District of Columbia; Wesley P. Jordán, St. Mary’s
Vincent Reid University of Durham College of Maryland; Grace Kannady, Kansas City
Oliver Robinson University of Greenwich Kansas Community College; Richard A. Kasschau,
Jennie Parker University of the West of England University of Houston; Richard Keefe, Scottsda-
le Community College; Charles Ksir, University of
Rádi bychom také připomněli zásluhy následujících Wyoming; Cantey Land, Vassar College; Joan Lauer,
akademiků, kteří svými připomínkami přispěli ke Indiana University / Purdue University; David Lei-
vzniku předchozích vydání této knihy: ser, Ben-Gurion University of the Negev; Elissa
James Ackil, Western Illinois University; Cyn- M. Lewis, Southwest Missouri Statě University;
thia Allen, Westchester Community College; Marc A. Lindberg, Marshall University; Emma Lou
Eileen Astor-Stetson, Bloomsburg University; Linn, St. Edwards University; Richard Lippa, Cali­
Gordon D. Atlas, Alfred University; Raymond fornia Statě University, Fullerton; Daniel Lord, Uni­
R. Baird, University of Texas, San Antonio; Jeff versity of Alaska, Anchorage; Joseph Lowman, Uni­
Baker, The University of Texas Medical Branch; Ted versity of North Carolina; James V. Lupo, Creighton
A. Barker, Okaloosa-Walton Community College, University; Traci Mann, University of California,
N. Jay Beán, Vassar College; A. G. Beese, Univer­ Los Angeles; Michael Martin, University of Kan­
sity of Leeds; Charles Behling, University of Mi­ sas; Douglas Matheson, University of the Pacific;
chigan; John B. Best, Eastern Illinois University; Fred Maxwell, Southwest Missouri Statě University;
Randolph Blake, Vanderbilt University; Terry Blu- Mary Benson McMullen, Indiana University; Ste-
menthal, Wake Forest University; Richard W. Bo- ven E. Meier, University of Idaho; Chandra Mehro-
wen, Loyola University; Thomas Brothen, Universi­ tra, College of Saint Scholastica; Sheryll Mennic-
ty of Minnesota; James P. Buchanan, University of ke, University of Minnesota; Mitchell M. Metzger,
Penn Statě University - Shenango; Thomas Miller, Vattano, Colorado Statě University; Ann L. We­
University of Minnesota; Thomas Miller, Univer­ ber, University of North Carolina at Asheville; Paul
sity of Oklahoma; Jannay Morrow, Vassar College; J. Wellman, Texas A&M University; Carsh Wil-
Dean Murakami, Američan River College; Gregory turner, Green River College; Laňce Workman, Uni­
L. Murphy, University of Illinois at Urbana-Cham- versity of Glamorgan.
paign; Frank Muscarella, Barry University; David
Neufeldt, Hutchinson Community College; Gay-
le Norbury, University of Wisconsin - Milwaukee; Poděkování
Michael O’Hara, University of lowa; Paul V. Olczak,
SUNY, Geneseo; Carrol Perrino, Morgan Statě Uni­ Susan Nolen-Hoeksemaová děkuje za neocenitelnou
versity; Jacqueline B. Persons, Oakland, California; pomoc Franku Keilovi a Edwardu Watkinsovi.
David Pitlenger, Marietta College; Shane Pitts, Bir- Barbara Fredricksonová děkuje svým bývalým učite­
mingham-Southern College; Steve Platt, Northern lům Neilu Lutskému, Lauře Carstensenové a Robertu
Michigan University; Mark Plonsky, University Levensonovi a své doktorandee Bethany E. Kokové za
of Wisconsin - Stevens Point; Tom Posey, Murray její připomínky. Barbara chce vyzvednout také fakultu
Statě University; Janet Proctor, Purdue University; psychologie na Stanfordově univerzitě a postgraduál­
David Raskin, University of Utah; Erin Rasmussen, ní studijní program NIMH, který probíhal v letech
College of Charleston; Cheryl A. Rickabaugh, Uni­ 1989-1992 a byl zaměřený na výzkum emocí. Obojí
versity of Redlands; Steven Robbins, Haverford Co­ mělo nesmazatelný vliv na její intelektuální rozvoj.
llege; Tim Robinson, Gustavus Adolphus College; Geoff Loftus děkuje Marku Reinitzovi za jeho
Irvin Rock, University of California, Berkeley; Brian spolupráci při psaní této knihy; díky si zaslouží také
H. Ross, University of Illinois at Urbana-Champ- Scott Murray a Hunter Hoffman, kteří napsali člán­
aign; Jack Rossman, Macalistcr College; Alex Ro- ky o nových oblastech psychologického výzkumu ve
thman, University of Minnesota; Gene Sackett, Uni­ 4. a 5. kapitole.
versity of Washington; D. Kim Sawrey, University Christel Lutzová děkuje svým studentům na uni­
of North Carolina, Wilmington; Harold Schiffman, verzitě v Utrechtu za to, že přednášet pro ně bylo
Duke University; J. Anthony Shelton, Liverpool tak příjemné. Díky si zaslouží také Willem Albert
John Moores University; Robert Smith, George Ma­ Wagenaar, Nico Frijda, Saul Sternberg, Jack Na-
son University; Steven Smith, Texas A&M Univer­ chmias, Paul Rozin, Jeffrey Goldstein, Lonia Jaku­
sity; C. R. Snyder, University of Kansas; Joan Stan- bewska,Jocelyn Ballantyneová, Julie Gros Louisová,
ton, Wheaton College; Tim Strauman, University of Jesse Snedeker a Julia Fischerová za to, že jí byli in­
Wisconsin, Madison; Elaine K. Thompson, Geor- spirujícími učiteli, kolegy a přáteli.
gian Court College; Francine Tougas, University of Mark Reinitz děkuje svým studentům, kteří mu
Ottawa; Lynne S. Trench, Birmingham-Southern neustále připomínají, proč je výuka úvodu do psy­
College; Stuart Valins, SUNY, Stonybrook; Frank chologie přímo vzrušující.
 Seznámení s knihou

V úvodu každé kapitoly jc stručný příklad, kte­ Eseje v rubrice Pohled z obou stran se zaměřují na
rý ukazuje, jak se témata každé kapitoly projevují určité téma vztahující se k dané kapitole. Rozebírají
v běžném životě. protikladné názory a zdůrazňují fakt různých úhlů
pohledu, které existují v každé oblasti psychologie.
Každou část uzavírá Dílčí shrnutí a Otázky rozvíje­
jící kritické myšlení. Ty shrnují klíčové body a kla­ Shrnutí vždy uvádí nej důležitější tvrzení, která se
dou otázky, které čtenářům pomohou prověřit, zda objevují v dané kapitole.
pochopili obsah kapitoly.
Seznam klíčových pojmů uvádí důležité pojmy
Přehled pojmů ve formě tabulky vysvětluje použité z každé kapitoly; jejich definice jsou uvedeny ve
psychologické pojmy. slovníčku.

Části nadepsané Nové oblasti psychologického vý­ Odkazy na užitečné internetové stránky upozorňu­
zkumu se soustředí na nejnovější výzkumy v oboru, jí na informace, které souvisejí s každou kapitolou
kterým se zabývá daná kapitola. a nacházejí se v dalších zdrojích.
 Internetová stránka a další zdroje

Na stránce www.atkinsonhilgard.com najdete pří­ Každý modul CD-ROMu obsahuje multimediální

stup k následujícím užitečným zdrojům informací prezentaci pro výuku určitého tématu; využívá
pro studenty i přednášející. směs videozáznamů, fotografií, animované
grafiky, komentářů, hudby a interaktivních
Pro přednášející ukázek hlavních pojmů. Studentům bude k užitku
Příručka pro instruktory obsahuje řadu Interaktivníprůvodce studiem Jehož součástí jsou
doplňujících výukových materiálů pro každou i základní pojmy, simulace a multimediální slovník.
kapitolu textu. ■ ExamView® CD-ROM s testovací databází. Tato
Grafy v programu PowerPoint“ doplňují obsah databáze testových otázek a generátor testů nabízí
každé kapitoly a lze je využít při výuce. K dispozici velké množství různých typů otázek. Umožňuje
jsou také obrázky a tabulky. přednášejícím vytvořit testy, které lze využít
online, na papíře nebo v místní počítačové síti.
Pro studenty Obsahuje více než dva tisíce otázek vycházejících
■ Online testy pomohou prověřit, jak si student ze struktury knihy.
osvojil klíčové pojmy uvedené v textu.
Online slovníček vysvětluje klíčové pojmy. e-book
■ Internetová cvičení. Tuto knihu v angličtině lze zakoupit rovněž online
ve formátu elektronické knihy. Je možné zakoupit
Další zdroje celou knihu nebo jednotlivé kapitoly. Více informací
K dispozici pro přednášející jsou rovněž: najdete na:
Psyk.Trek 3.0 výukový CD-ROM, dostupný www.ichapters.com - pro uživatele v Severní Americe
společně s touto knihou. Nejnovější verze Psyk. www.ichapters.co.uk - pro uživatele ve Velké Britá­
Trek je k dostání samostatně jako volitelný doplněk. nii a v Evropě
 O autorech

Autoři Zabývá se výzkumem vnímání a paměti, ale také

matematikou, statistikou, vědeckou metodologií, urba­
Susan Nolen-Hoeksemaová, Ph.D., je profesor­ nistikou a videohrami. Vypovídal jako soudní znalec
kou psychologie na Yaleově univerzitě. Bakalářský přibližně u 250 občanských i trestních soudních řízení.
titul v oboru psychologie získala na Yaleově univer­
zitě a doktorský titul v oboru klinické psychologie na Willem A. Wagenaar je profesorem experimentální
University of Pennsylvania. Ve své výzkumné práci se psychologie na nizozemských univerzitách v Leide-
zabývá příčinami vyšší míry výskytu depresí u žen než nu a Utrechtu. Zajímá se zejména o lidskou paměť
u mužů a zkoumá také účinky ruminace při depresi. a rozhodování. Navrhl systém analýzy bezpečnosti
Kromě článků v odborných časopisech publikova­ Tripod, který je dnes standardně používaným systé­
la 12 knih, mezi nimiž jsou odborné tituly, učebnice mem v ropném průmyslu. Působil také jako expert
i knihy pro laické čtenáře. Susan Nolen-Hoeksemaová ve více než tisícovce soudních procesů, mezi jiným
získala tři významná ocenění určená pro pedagogy v proslulých procesech proti Johnu Demjanjukovi
a několik dalších ocenění za svůj výzkum, mimo jiné v Izraeli v roce 1987 a v různých procesech proti vá­
cenu David Shakow Early Career Award od Americ­ lečným zločincům z Jugoslávie a Rwandy.
ké psychologické asociace (APA), Leadership Award
od Komise žen APA a Research Career Award od
Národního ústavu pro duševní zdraví. Přispěvatelé

Barbara L. Fredricksonová, Ph.D., je nositelkou ti­ Christel Lutzová, Ph.D., přednáší psychologii na
tulu Kenan Distinguished Professor na University of univerzitě v nizozemském Utrechtu. Magisterský titul
North Carolina v Chapel Hill a vyučuje také psycho­ v oboru fyzika získala na univerzitě v Utrechtu, dok­
logii na Kenan-Flagler School of Business. Bakalář­ torát v oboru experimentální kognitivní psychologie
ský titul v oboru psychologie získala na Carleton Co­ získala na University of Pennsylvania, kde vedla před­
llege, doktorát na Stanfordově univerzitě. Zabývá se nášky zaměřené na vnímání a kognitivní psychologii.
výzkumem emocí, zejména pozitivních emocí a jejich Je vědeckou pracovnicí na katedře sociologie Utrecht-
souvislostí se zdravím a duševní pohodou. Výsledky ské univerzity, kde koncipovala kurzy experimentální
svých výzkumů publikovala v řadě časopisů určených psychologie a psychologie lidské motivace. Ve svém
pro odbornou veřejnost a pro běžné čtenáře vyda­ současném výzkumu se zaměřuje na učení, motivaci
la knihu Positivity (2009, Crown). Za svůj výzkum a intelektuální rozvoj vysokoškolských studentů.
i pedagogickou činnost obdržela několik vyzname­
nání a ocenění. Americká psychologická asociace jí Mark Reinitz získal bakalářský titul na I lampshire
udělila Templetonovu cenu za pozitivní psychologii College a doktorát z experimentální psychologie na
a Společnost pro experimentální sociální psychologii University of Washington. Devět let působil na univer­
ji vyznamenala cenou Career Trajectory Award. zitě v Bostonu a potom přešel na University of Puget
Sound, kde přednáší o paměti, vnímání a neurovědě.
Geoff Loftus získal bakalářský titul na Brownově Přestože publikoval práce o vnímání a paměti, jeho zá­
univerzitě a doktorát na Stanfordově univerzitě. jmy jsou zjevně interdisciplinární: jeho práce se obje­
Od roku 1973 je profesorem na University of vují v časopisech zaměřených na psychologii, geografii,
Washington v Seattlu a kromě toho působí jako biologii a genderová studia. Působí rovněž jako školitel
hostující profesor na MIT. Pracoval jako šéfredaktor doktorandů v oboru psychologie, geografie, účetnictví
časopisu Memory & Cognition, jako zástupce šéfre­ a behaviorální neurovědy. Jako akreditační zmocněnec
daktora časopisu Cognitive Psychology a působil jako Americké psychologické asociace pravidelně navštěvuje
člen redakční rady dalších časopisů. Je autorem nebo doktorské programy zaměřené na profesionální psy­
spoluautorem mnoha knih i odborných článků. chologii. Miluje pobyt v přírodě a život v Seattlu.
Dreamstime.com

1. kapitola

Předmět
psychologie
Obsah kapitoly
Předmět studia psychologie 21

Historické základy psychologie 24

Nativismus a empirismus 24
Počátky vědecké psychologie 25
Strukturalismus a funkcionalismus 26
Behaviorismus 26
Gestaltistická psychologie 27
Psychoanalýza 28
Moderní vývoj psychologie ve 20. století 28

Moderní psychologické přístupy 29

Biologický přístup 30
Behaviorální přístup 30
Kognitivní přístup 31
Psychoanalytický přístup 32
Subjektivistický přístup 33
Vztahy mezi psychologickými a biologickými přístupy 33
Hlavní obory psychologie 35

Jak se provádí psychologický výzkum 36

Vytváření hypotéz 36
Experimenty 36
Korelace 40
Pozorování 43
Literární rešerše 44
Etické problémy v psychologickém výzkumu 44

Pohled z obou stran

Jsme od přírody sobečtí? 46-47 '
Čtení otevírá dveře ke vzdělání a pokroku. Jak nebo matematika. Pokud lidé vidí, že jejich
nejlépe povzbuzovat děti ke čtení? Vedení chování je podporováno nějakým vnějším, si­
jednoho amerického řetězce pizzerií se do­ tuačním faktorem (třeba bezplatnou pizzou),
mnívá, že ví, jak na to: děti by za čtení měly přestanou přihlížet k jakýmkoli vnitřním
dostat odměnu. Učitelé každý měsíc určí dě­ a osobním faktorům - například k vlastnímu
tem cíl - tedy počet přečtených knih nebo potěšení z dané činnosti. Když si tedy děti
stránek - a za jeho dosažení jim udělí dárkový v úvodním příkladu položí otázku, proč čtou,
poukaz na pizzu. Dítě, které tento poukaz při­ odpovědí si na ni, že kvůli pizze. A když piz­
nese do některé restaurace příslušného řetězce, zu nedostanou, nevidí žádný zvláštní důvod
dostane zadarmo pizzu. Rodiče a učitelé tvrdí, ke čtení.
že program funguje - děti více čtou. V rám­ Přestože je čtení docela bavilo, odměna pro
ci tohoto programu už téměř 20 let získávají ně měla větší význam. Tento nežádoucí vliv
děti v celých Spojených státech pizzy za čtení. odměny označujeme jako efekt přílišného
Je ale tento program správný z psychologic­ ospravedlnění. Nastává při přehnaně velkém
kého hlediska? Podívejme se, co na to říkají vysvětlování vlastního chování vnějšími fakto­
vědci. Možná že už znáte jeden ze základních ry a při zanedbávání důrazu na vnitřní faktory.
principů učení: jestliže po určitém chování Možná vás napadne, že známky u zkoušek
následuje odměna, toto chování bude posíleno. jsou také určitou odměnou za učení. Proje­
V 7. kapitole se dozvíte, že tento silný vliv od­ vují se stejně nežádoucími účinky jako pizza
měny se označuje jako zákon účinku.1 Když za přečtenou knihu? Ne tak docela. Je zde je­
děti dostanou za čtení pizzu, více čtou. Vypa­ den důležitý rozdíl: známka u zkoušky závisí
dá to jako úspěch, že? na tom, jak dobře jste se učivo naučili a jak
Zamysleme se nyní nad výsledky: zajímá nás, dalece jste dokázali přesvědčit zkoušejícího
jaký pocit mají děti ze čtení a zda čtou i teh­ o svých znalostech. Výzkumy prokázaly, že
dy, když odměňovací program skončí. Těmito odměna závislá na výkonu mnohem méně
otázkami se zabývaly desítky psychologických podrývá zájem - někdy ho může dokon­
experimentů, z nichž mnohé byly provede­ ce zvýšit -, protože člověku naznačuje, že je
ny ve školních třídách. Při jednom klasickém v určité činnosti úspěšný (Tang a Halí, 1995).
experimentu (Greene, Sternberg a Lepper, Přesto však přílišné soustředění na známky
1976)2 požádali psychologové učitele, aby děti může někdy zastínit samotný zájem o před­
naučili hrát několik nových matematických mět. Proto je důležité připomínat si, že ke
her a další dva týdny pozorovali, jak často je studiu určitého předmětu nás mohou vést
děti budou hrát. V průběhu třetího týdne byly dva důvody: snaha dostat dobrou známku
děti z některých tříd za hraní her odměňovány, u zkoušky i radost z poznávání nového. To se
zato děti z jiných tříd žádnou odměnu nedo­ samozřejmě nemusí vzájemně vylučovat.
staly. Zcela podle očekávání psychologů od­ Naštěstí je psychologie pro většinu studen­
měna povzbudila děti k častějšímu hraní her: tů nesmírně zajímavým oborem. Pro nás také,
zákon účinku platil. Co se ale stalo o několik a proto jsme se ze všech sil snažili vtělit naše
týdnů později, když odměny ustaly? Děti, kte­ nadšení i do stránek této knihy. Psychologie
ré na ně byly zvyklé, najednou o hry přestaly je tak zajímavá proto, že klade otázky, které se
jevit zájem a sotva si na ně vzpomněly. Naproti dotýkají prakticky každé stránky našeho živo­
tomu děti, které za hraní nikdy žádnou odmě­ ta: Jak se projeví výchova, kterou jste dostali
nu nedostaly, i nadále hrály hry pravidelně. od rodičů, na tom, jak budete vychovávat svo­
Popsaný experiment dokazuje, že odměny je vlastní děti? Jak nejlépe skoncovat s drogo­
mají někdy opačný účinek a podrývají vnitřní vou závislostí? Může muž pečovat o dítě stej­
zájem dětí o činnosti, jako je například čtení ně dobře jako žena? Je možné rozpomenout
se v hypnóze na podrobnosti traumatického
1 V knize se budete setkávat s klíčovými pojmy a jejich definicemi.
Samotné klíčové pojmy jsou v celé knize vysázeny tučným písmem. zážitku? Jak mají být konstruována zařízení
Na konci každé kapitolyje uveden jejich seznam jako praktická v jaderných elektrárnách, aby bylo minimali­
studijní pomůcka.
2 V knize se budete rovněž setkávat s odkazy na publikace s uvedením zováno riziko lidského selhání? Jaký vliv má
autora a roku. V nich jsou uvedeny důkazy a podrobnější informace. dlouhodobý stres na náš imunitní systém?
Úplné bibliografické údaje se nacházejí v seznamu literatury na konci
Je při léčbě depresí účinnější psychoterapie,
nebo léky? Psychologové se zabývají těmito hled o současném stavu vědění v psychologii -
i mnoha dalšími otázkami. předkládá nej důležitější výsledky zkoumání
Psychologie působí na náš život také pro­ z oboru, takže víte, že se jedná o ověřená fak­
střednictvím svého vlivu na politiku a tvorbu ta. Za druhé se zabývá podstatou výzkumu -
zákonů. Psychologické teorie a výsledky vý­ tím, jak psycholog určuje výzkumný program,
zkumů ovlivňovaly vznik zákonů, které se tý­ který může poskytnout důkazy pro vyvráce­
kají diskriminace, trestu smrti, soudní praxe, ní nebo potvrzení hypotézy. Díky tomu tedy
pornografie, sexuálního chování i osobní od­ poznáte důkazy potřebné k doložení nového
povědnosti za vlastní jednání. Například testy tvrzení. V této kapitole se budeme nejprve
provedené na takzvaném detektoru lži nejsou zabývat typem témat, která psychologie stu­
u amerických soudů přípustným důkazem, duje. Po krátkém popisu historických kořenů
protože psychologické výzkumy prokázaly, že psychologie se budeme věnovat přístupům,
jsou příliš nepřesné. jež psychologové zavedli při zkoumání těchto
Protože psychologie ovlivňuje tolik růz­ témat. Dále popíšeme výzkumné metody po­
ných stránek našeho života, je užitečné, aby užívané v psychologických výzkumech včetně
o tomto dynamickém oboru věděli i lidé, kte­ etických zásad, které byly pro provádění vý­
ří nemají v úmyslu zabývat se jím do hloubky. zkumů navrženy.
Základní kurz psychologie by měl čtenářům
pomoci lépe porozumět tomu, proč lidé myslí
a jednají tak, jak myslí a jednají; měl by jim Předmět studia psychologie
také poskytnout vhled do vlastních postojů
a reakcí. Psychologie může být definována jako
Tento kurz pomůže čtenářům vyhodnotit vědecké studium chování a duševních
mnohá tvrzení, která jsou pronášena ve jménu procesů. Za touto definicí je skryto udivující
psychologie. Každý z nás viděl v novinách ti­
tulky tohoto druhu:
■ Nová forma psychoterapie usnadňuje Podněcování dětí ke čtení vnějšími faktory - třeba
vybavování potlačených vzpomínek odměnou v podobě bezplatné pizzy - může způsobit,
že děti přestanou přihlížet k vnitřním důvodům, které
■ Úzkost lze ovlivnit autoregulací mozkových by je ke čtení mohly přivést. Tento efekt přílišného
vln ospravedlňování vysvětluje, proč se někdy nevyplácí
■ Nalezeny důkazy pro telepatii odměňovat žádoucí chování.
■ Děti se učí hlásky ve spánku
■ Emoční stabilita souvisí s velikostí rodiny
■ Sladké nápoje mohou povzbudit výkon
u zkoušky
■ Transcendentální meditace pomáhá při
řešení problémů
■ Nespokojenost s vlastním vzhledem se
nepříznivě odráží na duševním stavu

Podle čeho se rozhodneme, zda těmto tvrze­

ním budeme věřit? Chcete-li posoudit plat­
nost psychologických tvrzení, potřebujete znát
dvě věci. Za prvé potřebujete vědět, která fak­
ta jsou nezvratně prokázána. Jestliže je nové
tvrzení v rozporu s těmito fakty, měli byste
být obezřetní. Za druhé potřebujete znalosti,
na jejichž základě určíte, zda argumenty pod­
porující nové tvrzení mají parametry vědecké­
ho důkazu. Není-li tomu tak, máte důvod za­
ujmout skeptické stanovisko. Tato kniha plní
obě uvedené potřeby. Za prvé poskytuje pře­
množství témat. Abychom si ukázali jejich
šíři, krátce se seznámíme s několika příklady,
které reprezentují oblasti psychologického
zkoumání. (Všechna témata jsou podrobněji
probrána na různých místech knihy.)

Poškození mozku a rozpoznávání tváří

Není nijak překvapivé, že poškození mozku
ovlivňuje chování postiženého jedince. Pře­
kvapující je však skutečnost, že při poškoze­
ní specifické oblasti mozku se někdy změní
pouze chování v určitém směru a v ostatních
směrech zůstává nezměněno. V některých
případech například dochází k tomu, že lidé
s poškozením specifické oblasti pravé hemi­
sféry nerozpoznávají známé tváře. Jiné čin­
nosti však dělají naprosto normálně. Známý
OBRÁZEK 1.1
příklad tohoto stavu, který se nazývá prozo-
pagnozie, popsal neurolog Oliver Sacks ve Přeceňování vlastností. Při rozhodování, zda příčinou
štědrého příspěvku na dobročinné účely byly vlastnosti
své knize Muž, který si pletl manželku s klo­
dárce, nebo situační vlivy, máme sklon věřit tomu, že
boukem (1985; česky: Praha, Dybbuk, 2008). určujícím faktorem jsou dárcovy vlastnosti. Tato situace je
V jiném případě si jedinec postižený prozo- příkladem základní atribuční chyby.
pagnozií stěžoval číšníkovi na to, že ho ně­
kdo upřeně sleduje. Číšník mu vysvětlil, že
se na sebe dívá do zrcadla. Podobné případy
nám napovědí mnohé o normálních funkcích
mozku a poukazují na to, že řada psychických tého rozdílu mezi tím, jak posuzujeme druhé
funkcí - například rozeznávání tváří - je loka­ a jak posuzujeme sami sebe. Hledáme-li smy­
lizována ve specifických oblastech mozku. sl vlastního chování, často přeceňujeme - ni­
kdy nepodceňujeme - situační tlaky.
Přeceňování vlastností
Předpokládejme, že v obchodním domě pl­ Dětská amnézie
ném lidí se nějaký člověk snaží získat peníze Mnoho dospělých si pamatuje události ze
na dobročinné účely a osloví ženu s prosbou svého dětství, avšak jen od určitého obdo­
o přispění. Zena věnuje na dobročinné účely bí. Téměř nikdo si nedokáže vybavit událos­
malý obnos. Řekli byste, že je šlechetná, nebo ti z prvních tří let života. Tento jev označu­
si pomyslíte, že byla k daru donucena, protože jeme výrazem dětská amnézie. Všimněme
ji sledovalo tolik lidí? Experimenty navržené si tak významné události, jakou je narození
tak, aby studovaly podobné situace, prokáza­ sourozence. Pokud se váš sourozenec narodil
ly, že většina lidí se domnívá, že žena je šle­ v době, kdy vám byly více než tři roky, mož­
chetná, přestože situační tlak byl za těchto ná si na to do jisté míry vzpomínáte. Jestli­
okolností tak silný, že by se podobně zacho­ že se ale váš sourozenec narodil před vašimi
val prakticky každý. Při vysvětlování chování třetími narozeninami, patrně na to máte jen
druhých lidí máme sklon přeceňovat kauzál­ velmi málo vzpomínek, pokud vůbec nějaké
ní účinky osobnostních rysů a podceňovat (viz obrázek 1.2). Dětská amnézie je obzvláš­
ty, které vyplývají ze situačních faktorů. Je tě překvapující vzhledem k tomu, že první tři
to chyba, které sociální psychologové říkají roky našeho života jsou nesmírně bohaté na
základní atribuční chyba (viz obrázek 1.1). zážitky: z bezmocného novorozence se změ­
Postavíme-li do protikladu základní atribuční níme v lezoucí a žvatlající batole a posléze
chybu a efekt přílišného ospravedlnění (zmí­ v chodící a mluvící dítě. Tyto pozoruhodné
nili jsme se o něm v souvislosti s odměnou změny však zanechají v naší paměti jen velmi
v podobě pizzy za čtení), všimneme si důleži- málo stop.
 Věk respondentů v době narození sourozence

OBRÁZEK 1.2
Vybavení rané vzpomínky. V pokusu, který se zaměřil
na dětskou amnézii, měli vysokoškolští studenti
odpovědět na 20 otázek o událostech souvisejících
s narozením mladšího sourozence. Průměrný počet
zodpovězených otázek je znázorněn ve vztahu k věku
respondenta v době, kdy se narodil mladší sourozenec.
Pokud se mladší sourozenec narodil před respondentovými
čtvrtými narozeninami, žádný z respondentů si na nic
nevzpomínal. Jestliže se sourozenec narodil později,
počet vzpomínek byl přímo úměrný věku respondenta
při narození sourozence. (K. Sheingold a Y. J. Tenney Psychologové se zajímají o to, co některé lidi vede
/1982/: Recall of An Early Memory. Zdroj: Memory for k přejídání. Mezi možné příčiny patří genetické faktory
a Salient Childhood Event, in U. Neisser /ed./: Memory a vlivy prostředí, například sklon přejídat se v určitých
Observed: Remembering in Natural Context. ® 1982, situacích.
W. H. Freeman & Company. Upraveno se svolením
vydavatele.)

Vliv násilí v médiích na agresivitu dětí

Obezita Zatím nemáme jednoznačnou odpověď na
Více než čtvrtina dospělých obyvatel Spoje­ otázku, zda sledování násilí v televizních po­
ných států je obézní, to znamená, že jejich řadech vyvolává u dětí vyšší agresivitu. Přes­
hmotnost je o 30 % vyšší, než by odpovídalo tože mnozí pozorovatelé mají za to, že te­
jejich výšce a tělesné stavbě. Obezita je ne­ levizní násilí ovlivňuje chování dětí, jiní se
bezpečná. Zvyšuje možnost výskytu cukrovky, zase domnívají, že sledování násilí v televizi
přispívá k vyššímu tlaku a srdečním chorobám. má katarzní účinky. Podle těch druhých by
Psychologové se zajímají o to, jaké faktory ve­ televizní násilí mohlo snížit projevy agresiv­
dou k přejídání. Jedním z faktorů může být ního chování, protože dětem umožní proží­
strádání v minulosti. Pokud byla pokusným vat násilí zprostředkovaně a díky tomu si děti
potkanům odpírána potrava a následně moh­ mohou „ulevit“. Výsledky výzkumů však ten­
li pozřít libovolné množství jídla, pozřeli více to názor nepotvrzují. V jednom experimentu
potravy než ti, kteří nebyli omezováni. (Na sledovala jedna skupina dětí kreslené filmy
tomto místě uveďme na pravou míru jeden obsahující násilí, zatímco jiná skupina dětí
z nejrozšířenějších omylů, který se objevuje po stejnou dobu sledovala filmy, které násil­
zejména v překladech z angličtiny: při labo­ né scény neobsahovaly. Děti, které sledovaly
ratorních pokusech vědci nepracují s krysami filmy s násilným obsahem, se ke svým vrstev­
IRattus rattus, anglicky ratl ale s laboratorní­ níkům chovaly agresivněji, kdežto děti, kte­
mi potkany IRattus norvegicus, anglicky rov­ ré se dívaly na filmy s nenásilným obsahem,
něž rat/. Proto budeme v tomto textu důsled­ nevykazovaly ve svém jednání žádné násilné
ně používat výraz potkan - pozn. překl.) prvky. Tyto následky mohou také přetrvávat
 Historické základy
psychologie

Kořeny moderní psychologie sahají až k vý­

značným řeckým filozofům. Ti nejproslulejší
z nich, Sokrates, Platon a Aristoteles, formu­
lovali základní otázky související s duševním
životem: Co je vědomí? Jsou lidé ve své pod­
statě racionální, nebo iracionální? Opravdu
existuje něco jako svobodná volba? Tyto otáz­
ky a mnohé další, které se jim podobají, jsou
dnes stejně důležité, jako byly před dvěma ti­
síci lety. Souvisejí totiž s povahou naší mysli
OBRÁZEK 1.3 a s duševními procesy, které jsou klíčovými
Vztah mezi sledováním násilí v televizi a agresivitou prvky kognitivního přístupu v psychologii.
v dospělosti. Klasická studie prokazuje, že záliba Jiné psychologické otázky se zabývají pod­
devítiletých chlapců ve sledování násilných televizních statou lidského těla a chování a jejich histo­
programů souvisí podle odhadu jejich vrstevníků
rické kořeny sahají stejně hluboko do minu­
s agresivním chováním ve věku 19 let. (L. Eron et al.
/1972/: Does Television Violence Cause Aggression? losti. Hippokrates, často označovaný za „otce
Američan Psychologist, 27: 253-262. ® 1972, Američan lékařství“, žil přibližně ve stejné době jako So­
Psychological Association. Upraveno se svolením krates. Projevoval hluboký zájem o fyziologii,
vydavatele.)
která studuje funkce živých organismů a jejich
částí. Učinil důležitá zjištění o tom, jak mozek
řídí jednotlivé tělesné orgány. Položil tak zá­
v čase: čím více násilných programů bude klady biologického přístupu v psychologii.
devítiletý chlapec sledovat, tím násilněji se
pravděpodobně bude chovat v 19 letech (viz
obrázek 1.3). Nativismus a empirismus
Jedna z nej starších diskusí v oboru psycholo­
gie přetrvává dodnes. Soustředí se na otázku,
Dílčí shrnutí zda jsou lidské schopnosti vrozené, nebo zís­
kané zkušeností. Nativistické hledisko zastá­
■ Psychologie souvisí s mnoha aspekty našeho života
a ovlivňuje také politiku a tvorbu zákonů.
vá názor, že člověk přichází na svět s vrozenou
■ Chcete-li posoudit nová tvrzení z oboru psychologie, musíte zásobou vědomostí a vrozeným pochopením
vědět, jaké skutečnosti byly nezvratně prokázány, a musíte reality. Dávní filozofové byli přesvědčeni, že
znát standardní vědecké důkazy. člověk může získat znalosti a dobrat se k po­
■ Psychologie se zabývá studiem chování a duševních procesů chopení okolního světa prostřednictvím dů­
člověka. kladného logického myšlení a sebepozorování.
■ Předmět studia psychologie je široký: obsahuje témata jako Descartes podpořil v 17. století nativistický
například rozeznávání tváří, společenské úsudky, vzpomínky,
názor tvrzením, že některé pojmy (například
obezita a násilí.
Bůh, já, geometrické axiomy, dokonalost a ne­
konečno) jsou vrozené. Descartes je pozoru­
hodný také svým pojetím těla jako stroje, kte­
Otázky rozvíjející kritické myšlení rý lze zkoumat stejně jako jiné stroje. Právě
1 Zamyslete se nad novinovými titulky z oboru psychologie, zde tkví kořeny moderního pohledu na myš­
které jsou uvedeny na str. 21. V denním tisku nebo na lení jako zpracování informací. Tímto pojetím
internetu najděte článek, který se zabývá psychologickým se budeme zabývat na dalších stránkách této
výzkumem. Věříte tvrzením, jež jsou v tomto článku
kapitoly.
uvedena? Proč ano nebo proč ne?
Empiristické hledisko zastává názor, že
2 Jak poznáte, zda můžete věřit novinovému článku? Jaké
vědomosti jsou získávány prostřednictvím
další znalosti potřebujete k tomu, abyste přijali fakta
uvedená v článku s psychologickou tematikou?
zkušeností a interakcí s okolním světem.
Přestože tento názor hlásali již někteří staří
řečtí filozofové, je toto stanovisko nejčastěji
spojováno s anglickým filozofem 17. století
Johnem Lockem. Podle jeho názoru je mysl
člověka při narození jako tabula rasa neboli
čistá a nepopsaná tabulka, na kterou zkuše­
nost během dozrávání jedince „zapisuje“ zna­
losti a způsoby chápání světa. Toto hledisko
se stalo podnětem pro vznik asocianistické
psychologie (někdy se také hovoří o asociační
psychologii). Její stoupenci popírali existenci
vrozených myšlenek nebo schopností. Místo
toho tvrdili, že myšlenky vstupují do mysli
prostřednictvím smyslů a potom se sdružují
podle určitých principů, například podobnos­
ti nebo kontrastu. S ranou asociační teorií je
spjat současný výzkum paměti a učení.
Klasická diskuse o nativismu a empirismu
získala v posledních desetiletích mnoho no­
vých odstínů. Přestože někteří psychologo­
vé stále tvrdí, že lidské myšlení a chování je
dáno v prvé řadě biologickými zákonitostmi,
nebo naopak zkušenostmi, většina psycho­
logů zastává integrovaný přístup. Uznávají,
že biologické procesy (například dědičnost
nebo procesy probíhající v mozku) ovliv­
Starověký řecký filozof Sokrates položil základní otázky týkající se
ňují myšlenky, pocity a chování, ale sou­ duševního života. Mnohé z nich mají dnes stejný význam, jaký měly
časně připouštějí, že i zkušenost hraje svou za Sokratova života.
roli. Otázka tedy nezní, zda lidskou psychi­
ku utváří dědičnost, nebo výchova, ale ptáme
se raději, jak se na lidské psychice projevuje
dědičnost a výchova (Plomin a Asbury, 2005). rování a zaznamenávání povahy vlastního vní­
K problému dědičnosti a výchovy se budeme mání, myšlení a cítění. Příkladem introspekce
častokrát vracet v následujících kapitolách. je zpráva určité osoby o tom, jak těžký je pro
ni určitý předmět nebo jak jasný je pro ni zá­
blesk světla. Introspektivní metoda byla pře­
Počátky vědecké psychologie vzata z filozofie, ale Wundt ji obohatil o nový
Přestože filozofové a učenci se po celá stale­ rozměr. Pouhé sebepozorování totiž nestačilo
tí zajímali o principy fungování lidské mysli a bylo nutné doplnit je o experimenty. Wundt
i těla, samotná vědecká psychologie se zrodi­ ve svých experimentech systematicky měnil
la na sklonku 19. století - v roce 1879, kdy fyzikální vlastnosti podnětu, například inten­
Wilhelm Wundt založil na univerzitě v ně­ zitu, a pomocí introspektivní metody určoval,
meckém Lipsku první psychologickou labo­ jakým způsobem účastník výzkumu při těchto
ratoř. Podnětem pro založení Wundtovy labo­ změnách vědomě vnímá podnět.
ratoře bylo přesvědčení, že mysl a chování se Metoda introspekce však nebyla použitel­
mohou stát předmětem vědecké analýzy stej­ ná zejména při sledování rychlých duševních
ně jako planety, chemické látky nebo orgány procesů. I po důkladném nácviku uváděli růz­
lidského těla. Wundt se ve svém výzkumu za­ ní lidé různé vjemy dokonce i u jednoduchých
měřil v první řadě na smysly, zejména na zrak, smyslových podnětů a z takových pokusů bylo
ale se svými spolupracovníky zkoumal také možné vyvodit jen velmi málo závěrů. Proto
pozornost, emoce a paměť. introspekce není ústřední součástí současné­
Při studiu duševních procesů se Wundt ho kognitivního přístupu. Později uvidíme, že
spoléhal na introspekci. Introspekce je pozo- reakce některých psychologů na introspekci
 Zájem psychologů 19. století o adaptaci
vycházel ze zveřejnění Darwinovy evoluční
teorie. Někteří tvrdili, že vědomí se vyvinulo
pouze proto, že mělo jistý účel při řízení čin­
ností jedince. Máme-li podle názoru funkcio­
nalistů zjistit, jak se organismus přizpůsobuje
prostředí, je nezbytné pozorovat jeho skuteč­
né chování. Strukturalisté i funkcionalisté
přesto shodně považovali psychologii za vědu
o vědomé zkušenosti.

Behaviorísmus
Strukturalismus a funkcionalismus hrály vý­
znamnou roli v raném vývoji psychologie
20. století. Protože oba uvedené směry přistu­
Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě povaly k předmětu studia systematicky, byly
v Lipsku. Fotografie ho zachycuje s jeho spolupracovníky v laboratoři považovány za soupeřící psychologické školy.
(Wundt stojí třetí zleva). Kolem roku 1920 je však vytěsnily tři nové
psychologické školy: behaviorísmus, gestaltis-
tická psychologie a psychoanalýza.
sehrála určitou úlohu při vzniku dalších mo­ Z těchto tří směrů měl největší vliv na vě­
derních přístupů. deckou psychologii v Severní Americe právě
behaviorísmus. Jeho zakladatel John B. Wat-
son nesouhlasil s názorem, že předmětem
Strukturalismus studia psychologie je vědomá zkušenost. Při
a funkcionalismus studiu chování zvířat a malých dětí se Watson
V 19. století zaznamenala chemie a fyzika o vědomí vůbec nezmiňoval. Došel k závěru,
velké pokroky, neboť vědcům se podařilo roz­ že psychologie zvířat a psychologie dětí mo­
ložit složité částice (molekuly) na jejich sta­ hou nejen fungovat jako samostatné vědecké
vební prvky (atomy). Tyto úspěchy povzbudily disciplíny, ale také se stát vzorem pro psycho­
psychology k hledání duševních prvků, které logii dospělých.
lze slučovat do komplexních zkušeností. Stej­ Watson byl přesvědčen, že má-li se psycho­
ně jako chemikové zjistili, že voda se skládá logie stát vědou, musí být psychologické údaje
z vodíku a kyslíku, čekali i psychologové, že otevřeny stejnému veřejnému přezkoumává­
by například mohli rozložit chuť limonády ní, jakému jsou vystaveny údaje kterékoli jiné
(vjem) na prvky jako sladkost, hořkost a chlad vědy. Chování je veřejné, vědomí je soukromé.
(počitky). Hlavním zastáncem tohoto směru Věda by se měla zabývat pouze veřejnými sku­
ve Spojených státech byl Wundtův žák, psy­ tečnostmi. Psychologové už v té době začali
cholog působící na Cornellově univerzitě E. B. ztrácet trpělivost s introspekcí, a proto se nový
Titchener. Pro tento směr psychologie, který behaviorísmus rychle rozšířil a mnoho mlad­
se zabýval analýzou duševních struktur, zavedl ších psychologů ve Spojených státech se začalo
Titchener termín strukturalismus. považovat za behavioristy. (Za důležitou sou­
Někteří psychologové však nesouhlasili s čistě část behavioristického bádání byl pokládán vý­
analytickým přístupem strukturalismu. William zkum ruského fyziologa I. P. Pavlova zaměřený
James, významný psycholog na Harvardově uni­ na podmíněné reflexy, nicméně na šíření vlivu
verzitě, byl toho názoru, že prvky vědomí jsou behaviorismu měl hlavní podíl právě Watson.)
méně důležité než pochopení jeho proměnlivé Watson a další vyznavači behaviorismu
a osobní podstaty. Jamesův přístup byl nazván tvrdili, že téměř veškeré chování je výsledkem
funkcionalismus a je definován jako studium podmiňování a že prostředí formuje chování
operací mysli sloužících adaptaci organismu na jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li
okolní prostředí a fungování v něm. například dítěti sušenku, aby přestalo kňourat,
 William James, John B. Watson a Sigmund Freud
byli klíčovými postavami v rané historii psychologie.
James založil směr zvaný funkcionalismus, Watson
byl zakladatelem behaviorismu a Freud vytvořil
teorii a metodu psychoanalýzy.

posilujeme (odměňujeme) tak kňourání. Pod­

míněná reakce byla považována za nejmenší
jednotku chování, ze které mohou vzniknout
mnohem složitější typy chování. Všechny typy
složitých vzorců chování vznikající na základě
specifického nácviku nebo výchovy nebyly po­
važovány za nic jiného než za vnitřně propo­
jený systém podmíněných reakcí.
Behavioristé měli sklon popisovat psycho­
logické jevy z hlediska podnětu a reakce, čímž
dali podnět ke vzniku výrazu S-R psychologie
OBRÁZEK 1.4
{stimulus-response, tedy podnět-reakce). Všim­
Gestaltistický obraz. Při pohledu na tři úhly
něte si však, že samotná S-R psychologie není
rovnostranného trojúhelníka nevnímáme tři samostatné
teorií ani směrem, ale soustavou pojmů, které úhly, ale spíše celý trojúhelník.
lze použít pro předávání psychologických in­
formací. Terminologie S-R se tu a tam v psy­
chologii užívá dodnes.
pozorovaný objekt jeví, i s dalšími aspekty
celkového vzorce stimulace (více v 5. kapitole).
Gestaltistická psychologie Celek se tedy liší od prostého součtu svých
Kolem roku 1912, tedy v době, kdy se ve Spo­ částí, protože závisí na vztazích mezi částmi.
jených státech uchytil behaviorismus, se v Ně­ Jestliže se například zadíváme na obrázek 1.4,
mecku zrodila gestaltistická (tvarová) psy­ vnímáme jej spíše jako jeden velký trojúhel­
chologie. Německým výrazem Gestalt neboli ník - jeden tvar neboli Gestalt - než jako tři
„tvar“ se začal označovat přístup, který zastával malé úhly.
Max Wertheimer a jeho kolegové Kurt Ko­ Gestaltističtí psychologové se zajímali na­
líka a Wolfgang Kóhler. Všichni tři posléze příklad o vnímání pohybu, o odhadování ve­
emigrovali do Spojených států. likosti a o proměny barev při různém osvětle­
Hlavním zájmem gestaltistických psycholo­ ní. Tyto zájmy je přivedly k řadě interpretací
gů bylo vnímání (percepce). Domnívali se, že učení, paměti a řešení problémů, které vychá­
percepční zkušenosti závisejí na vzorcích pod­ zely z vnímání. Gestaltisté tak položili zákla­
nětů a na uspořádání zážitků. To, co skutečně dy současného výzkumu v oblasti kognitivní
vidíme, souvisí s pozadím, na kterém se nám psychologie.
Gestaltističtí psychologové ovlivnili také za­ státech. Po válce se zájem o psychologii zvýšil.
kladatele moderní sociální psychologie - byli Začaly být dostupné moderní přístroje a elek­
mezi nimi Kurt Lewin, Solomon Asch a Fritz tronická zařízení a bylo možné zkoumat širší
Heider kteří rozšířili gestaltistické principy škálu otázek. Začalo být zřejmé, že starší teo­
na chápání interpersonálních jevů (Jones, 1998). retické přístupy byly příliš omezující.
Například Asch (1946) rozšířil gestaltistickou Tento názor byl dále posílen rozvojem počí­
představu, že lidé vnímají spíše celek než jeho tačů v padesátých letech minulého století. Počí­
jednotlivé části, od prostého vnímání objektů tače dokázaly plnit úkoly - například hrát šachy
ke složitějšímu případu vnímání osob (Taylor, a dokazovat matematické poučky -, které dříve
1998). Gestaltisté rovněž považovali přiřazová­ dělali jen lidé. Počítače tedy nabídly psycholo­
ní významu a struktury nově příchozím podně­ gům účinný nástroj pro vytváření teorií o psy­
tům za automatický a nevědomý proces. Tento chologických procesech. Herbert Simon (který
gestaltistický názor dodnes ovlivňuje soudo­ později obdržel Nobelovu cenu) se svými spo­
bý výzkum sociální kognice (viz 18. kapitola; lupracovníky publikoval na sklonku padesátých
Moskowitz, Skurnik a Galinsky, 1999). let minulého století řadu studií, v nichž popi­
soval, jak lze psychologické jevy simulovat na
počítači. Mnohé psychologické koncepty byly
Psychoanalýza přepracovány z hlediska modelů založených
Psychoanalýza je současně teorií osobnosti na zpracování informací. Tyto modely pova­
i metodou psychoterapie. Vytvořil a rozvinul žovaly člověka za zpracovatele informací a při­
ji Sigmund Freud na přelomu 19. a 20. století. nášely dynamičtější přístup k psychologii než
Ústředním pojmem Freudovy teorie je ne­ behaviorismus. Přístup založený na zpracování
vědomí - tedy myšlenky, postoje, podněty, přá­ informací kromě toho umožnil přesněji formu­
ní, motivy a emoce, které si neuvědomujeme. lovat některé myšlenky gestaltistické psycholo­
Freud byl přesvědčen, že dětská nepřijatelná gie a psychoanalýzy. Starší představy o podstatě
(zakázaná nebo trestaná) přání jsou vytlačována mysli mohly být vyjádřeny v konkrétních po­
z vědomí a stávají se součástí nevědomí, odkud jmech a porovnány se současnými údaji. Napří­
ovšem nadále ovlivňují naše myšlenky, pocity klad funkci paměti můžeme přirovnat k tomu,
a jednání. Nevědomé myšlenky se projevují ve jak počítač ukládá a vyhledává informace. Stej­
snech či v podobě chybných úkonů jako napří­ ně jako může počítač přenášet informace z do­
klad přeřeknutí. Při terapii používal Freud me­ časné paměti typu RAM k trvalejšímu uložení
todu volné asociace, při níž pacient dostal po­ na pevném disku, i naše krátkodobá paměť se
kyn, aby řekl, cokoli ho zrovna napadne. Tímto může chovat jako přestupní stanice k dlouho­
způsobem se nevědomá přání dostávala do vě­ dobé paměti (Atkinson a Shiffrin, 1992).
domí. Stejnému účelu sloužila i analýza snů. Dalším důležitým podnětem pro psycho­
Podle klasické freudovské teorie byl součás­ logii v padesátých letech minulého století byl
tí motivace nevědomých přání téměř vždy sex rozvoj moderní lingvistiky. Lingvisté začali vy­
nebo agrese. Právě z tohoto důvodu nebyla tvářet teorie o mentálních strukturách potřeb­
Freudova teorie při svém prvním uveřejnění ných pro porozumění jazyku a jeho užívání.
příliš široce přijata. Ani současní psychologo­ Průkopníkem v této oblasti byl Noam Chom-
vé nepřijímají Freudovu teorii v celém jejím sky, jehož kniha Syntactic Structures (Syntak­
rozsahu, ale většinou souhlasí s tím, že myš­ tické struktury) t roku 1957 se stala podnětem
lenky, cíle a motivy lidí mohou někdy působit pro první významné psychologické analýzy ja­
mimo jejich vědomí. zyka a podnítila také vznik psycholingvistiky.
V téže době se výrazně začala rozvíjet také
neuropsychologie. Objevy týkající se mozku
Moderní vývoj psychologie a nervové soustavy odhalily jasný vztah mezi
ve 20. století nervovými a duševními procesy. K dalšímu
Přestože gestaltistická psychologie a psycho­ zkoumání těchto vztahů přispěl vývoj biome-
analýza významně přispěly k rozvoji psycho­ dicínské technologie v posledních desetiletích.
logie, až do 2. světové války převládal v psy­ V roce 1981 obdržel Roger Sperry Nobelovu
chologii behaviorismus, zejména ve Spojených cenu za to, že prokázal existenci vazeb mezi
 specifickými oblastmi mozku a konkrétními Moderní
myšlenkovými a behaviorálními procesy, jimiž psychologické přístupy
se budeme zabývat ve 2. kapitole.
Rozvoj modelů zpracování informací, psy- Co je vlastně psychologický přístup? V pod­
cholingvistiky a neuropsychologie vyústil statě je to úhel pohledu na nejrůznější psy­
v psychologický přístup, který je orientován chologická témata. K jakémukoli psycho­
vysoce kognitivně. Přestože hlavním zájmem logickému tématu lze přistoupit z několika
tohoto přístupu je vědecká analýza duševních různých úhlů. Ve skutečnosti to platí pro veš­
procesů a struktur, kognitivní psychologie se kerou lidskou činnost. Představte si například,
nezabývá výlučně myšlením a věděním. Na že vás někdo urazí a vy mu dáte pěstí do tváře.
mnoha místech této knihy se přesvědčíme, že Z biologického pohledu můžeme říci, že ten­
kognitivní přístup se rozšířil do mnoha dal­ to čin zahrnuje aktivaci určitých mozkových
ších oblastí psychologie včetně psychologie oblastí i činnost nervů, které aktivují svaly, jež
vnímání, motivace, emocí, osobnosti i klinické pohnuly vaší paží. Z behaviorálního pohledu
a sociální psychologie. můžeme tento čin popsat bez ohledu na or­
Stručně řečeno, těžiště zájmu psychologů gány vašeho těla: urážka je podnětem, na kte­
opsalo v průběhu 20. století úplný kruh. Poté rý reagujete ránou pěstí. Je to naučená reak­
co psychologové nejprve zavrhli introspekci ce, která se v minulosti vyplatila. Kognitivní
jako nedostačující nástroj vědeckého bádání pohled na zmíněnou příhodu by se soustředil
a vrhli se na studium pozorovatelného chová­ na duševní procesy vyvolávající dané chování.
ní, teď se znovu vracejí k úvahám o skrytých Uder pěstí bychom tedy mohli vysvětlit z hle­
aspektech mysli - avšak tentokrát mají k dis­ diska cílů a plánů: vaším cílem je bránit svou
pozici nové a výkonnější nástroje zkoumání. čest a agresivní chování je součástí vašeho plá­
nu pro dosažení cíle. Z psychoanalytického
úhlu pohledu lze váš čin popsat jako projev
Dílčí shrnutí
nevědomého agresivního pudu. A ze subjek-
■ Počátky psychologie spadají do čtvrtého tivistického úhlu pohledu lze váš agresivní čin
a pátého století př. n. 1. Jedna z nejstarších
chápat jako reakci na to, že jste si výrok dru­
debat o lidské psychologii se soustředila na
hého člověka vysvětlili jako urážku.
otázku, zda jsou lidské schopnosti vrozené,
nebo získané (nativismus versus empirismus).
■ Vědecká psychologie se zrodila na sklonku
19. století spolu s představou, že mysl
a chování mohou být předmětem vědecké
analýzy. První experimentální psychologickou
laboratoř založil Wilhelm Wundt na univerzitě
v Lipsku v roce 1879.
■ Mezi první psychologické „školy" 20. století
patřil strukturalismus, funkcionalismus,
behaviorismus, gestaltistická psychologie
a psychoanalýza.
■ Později ve 20. století se začala
rozvíjet teorie zpracování informací,
psycholingvistika a neuropsychologie.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

1 Jaké domněnky a představy o lidské povaze
OBRÁZEK 1.5
stojí v pozadí různých historických přístupů
Přístupy v psychologii. K analýze psychologického jevu lze přistoupit
k psychologii?
z několika směrů. Každý z nich přináší poněkud jiné vysvětlení toho,
2 Vezmeme-li v úvahu zmíněné představy
proč se jedinci chovají určitým způsobem, a každý z nich může přispět
a domněnky, které z historických přístupů
k našemu pochopení osobnosti jako celku. Řecké písmeno psí (\\i) se někdy
jsou vzájemně kompatibilní a které ne? používá jako symbol pro psychologii.
 mickými ději, které probíhají uvnitř organis­
mu. Výzkum v rámci biologického přístupu
se snaží specifikovat neurobiologické procesy,
které stojí v pozadí duševní činnosti a cho­
vání. Například biologický přístup k depresi
se pokouší pochopit tuto poruchu z hlediska
abnormálních změn hladiny neurotransmiterů,
což jsou chemické látky produkované moz­
kem a umožňující komunikaci mezi neurony.
K dokreslení biologického přístupu mů­
žeme použít jeden z problémů, který jsme
popsali na předchozích stránkách. Ze studia
rozpoznávání tváří u pacientů s poškoze­
ním mozku vyplývá, že určité oblasti mozku
se specializují na rozeznávání tváří. Lidský
mozek je rozdělen na pravou a levou hemi­
sféru a oblasti specializované na rozeznávání
Zobrazováním lidského mozku během plnění psychologických úkolů tváří jsou patrně umístěny zejména v pravé
věda zjištují, které mozkové struktury stojí v pozadí studovaných hemisféře. U lidí existuje výrazná specializa­
jevů. Na snímku vidíme trojrozměrné zobrazení lidského mozku při
ce hemisfér. Například u většiny praváků se
naslouchání řeči. Snímek byl získán zobrazovací metodou funkční
magnetické rezonance (fMRI). Červená barva označuje nejvíce
levá hemisféra specializuje na chápání jazy­
aktivované oblasti, žlutá barva označuje středně aktivní oblasti. ka a pravá zase na interpretaci prostorových
Nervová činnost je situována ve Wemickeově oblasti mozku. Tento typ vztahů.
zkoumáníje součástí biologického přístupu v psychologii. Biologický přístup se podílel rovněž na
studiu paměti. Zdůrazňuje význam určitých
mozkových struktur - například hipokampu,
Přestože jakýkoli psychologický čin lze po­ který se účastní upevňování vzpomínek. Čás­
psat mnoha různými způsoby, pět uvedených tečnou příčinou dětské amnézie může být ne­
úhlů pohledu představuje hlavní přístupy zralost hipokampu, který se plně vyvine tepr­
k modernímu studiu psychologie (viz obrázek ve jeden až dva roky po narození.
1.5). Protože se těmito pěti přístupy zabývá­
me v celé knize, na tomto místě uvedeme jen
krátký popis jejich hlavních rysů. Mějte na Behaviorální přístup
paměti, že tyto přístupy se nemusí vzájemně Ve stručném přehledu dějin psychologie jsme
vylučovat - spíše se však soustředí na různé uvedli, že behaviorální přístup se soustředí
aspekty stejného složitého jevu. Pravda je ta­ na pozorovatelné podněty a reakce a téměř
ková, že pochopení mnoha psychologických veškeré chování považuje za výsledek pod­
témat vyžaduje eklektický přístup, který za­ miňování a posilování. Behaviorální analýza
hrnuje mnoho různých úhlů pohledu. vašeho společenského života by se mohla sou­
středit na to, s jakými lidmi se stýkáte (spole­
čenský podnět), jak na ně reagujete (odměňo­
Biologický přístup vání, trestání, neutrální reakce), jak oni reagují
Lidský mozek se skládá z více než deseti mi­ na vás (odměňování, trestání, neutrální reak­
liard nervových buněk, mezi nimiž existu­ ce) a jak tyto reakce podporují nebo narušují
je takřka nekonečné množství vzájemných další interakci.
spojení. Lidský mozek je možná nejsložitější Behaviorální přístup můžeme ilustrovat na
strukturou ve vesmíru. V podstatě každá psy­ našich vzorových problémech. Pokud se týká
chologická událost se tak či onak vztahuje obezity, někteří lidé se přejídají (specifická
k činnosti mozku a nervové soustavy. Biolo­ reakce) pouze za přítomnosti specifických
gický přístup ke studiu člověka a dalších ži­ podnětů (například při sledování televize).
vočišných druhů usiluje o to najít souvislost Součástí mnoha redukčních programů je sna­
mezi zjevným chováním a elektrickými a che­ ha naučit se, jak se těmto podnětům vyhnout.
 Události z raného dětství si obvykle nepamatujeme. Tento malý chlapec
si pravděpodobně nebude pamatovat události související s narozením
mladšího bratra. Vysvětlení, které charakterizuje kognitivní přístup
v psychologii, zdůrazňuje významnou úlohu řeči v organizování
vzpomínek.

Pokud si agresivní holčička prosadí svou a druhá

dívenka jí přenechá houpačku, bude agresivní chování mu, který měl sklony opomíjet složité lidské
odměněno a dívka se příště pravděpodobně znovu činnosti, jako je usuzování, plánování, rozho­
zachová agresivně. Toto je příklad behaviorálního dování a komunikace. Stejně jako v 19. století
přístupu v psychologii.
se současný kognitivní přístup zabývá dušev­
ními procesy - například vnímáním, pamětí,
úsudkem, rozhodováním a řešením problémů.
Pokud se týká agresivity, děti se s mnohem Na rozdíl od 19. století však současný ko­
větší pravděpodobností budou chovat agre­ gnitivní přístup není založen na introspekci.
sivně - například bít ostatní děti pokud Místo toho předpokládá, že (1) činnost orga­
bude agresivní chování odměněno (druhé dítě nismů můžeme plně pochopit jen na základě
ustoupí), než když bude agresivní chování po­ studia duševních procesů a (2) duševní pro­
trestáno (druhé dítě klade odpor). cesy lze studovat objektivně tím, že se zamě­
Přísně behaviorální přístup v minulosti vů­ říme na specifické chování (stejně jako to dě­
bec nebral v úvahu duševní procesy jedince. lají behavioristé), ale budeme je interpretovat
Ani dnešní behavioristé neuvažují o duševních z hlediska duševních procesů, které jsou jejich
procesech, které vstupují mezi podnět a reak­ základem. Při těchto interpretacích se kogni­
ci. Psychologové, kteří nejsou přesvědčenými tivní psychologové často spoléhají na analo­
stoupenci behaviorismu, však často zazname­ gii mezi lidskou myslí a počítačem. Příchozí
návají, co lidé říkají o svých vědomých prožit­ informace je zpracována různými způsoby: je
cích (verbální sdělení), a z těchto subjektiv­ tříděna, srovnávána a kombinována s ostatní­
ních údajů vyvozují závěry o jejich duševních mi informacemi, které jsou již uloženy v pa­
procesech. Přestože se dnes jen málo psycho­ měti, a dále je transformována, znovu uspořá­
logů považuje za striktní behavioristy, z práce dána a tak podobně.
raných behavioristů se rozvinuly mnohé mo­ Vzpomeňme na dětskou amnézii, o které
derní poznatky (Malone, 2003; Skinner, 1981). jsme se zmínili v úvodu této kapitoly. Udá­
losti z několika prvních let života si možná
nepamatujeme proto, že proběhla zásadní
Kognitivní přístup vývojová změna ve způsobu uspořádání na­
Současný kognitivní přístup je částečně ná­ šich zkušeností v paměti. Takové změny jsou
vratem ke kognitivním kořenům psychologie obzvláště výrazné kolem třetího roku, kdy se
a částečně i reakcí na omezenost behavioris­ nesmírně rozvíjejí jazykové schopnosti a jazyk
Obraz M. Moralese zachycuje představu, že sen vyjadřuje naše nevědomé touhy. Je to jeden z principů psychoanalytického přístupu
v psychologii.

nám začne nabízet nový způsob organizace svědčen, že mnohé impulzy, které rodiče nebo
vzpomínek. společnost v průběhu dětství zakazují nebo
trestají, se odvozují od vrozených pudů. Pro­
tože s těmito pudovými impulzy, které na nás
Psychoanalyticky přístup mají zcela zásadní vliv, se rodíme všichni, mu­
Sigmund Freud rozvinul v Evropě psycho­ síme se s nimi nějakým způsobem vyrovnat.
analyticky přístup k výkladu lidského chování Jsou-li zakazovány, přesunou se z vědomí do
přibližně ve stejné době, kdy se ve Spojených nevědomí, ale nezmizí. Mohou se projevovat
státech rozvíjel behaviorismus. Z jistého po­ v podobě emočních problémů a příznaků du­
hledu byla psychoanalýza směsicí kogni­ ševní choroby, nebo jako společensky přijatel­
tivních a fyziologických znalostí 19. století. né chování, třeba umělecká či literární činnost.
Freud kombinoval tehdejší představy o vědo­ Jestliže například cítíte velký hněv vůči otci,
mí, vnímání a paměti s myšlenkou o biolo­ ale nemůžete si dovolit znepřátelit si ho, váš
gicky založených pudech a vytvořil tak novou hněv se může přesunout do nevědomí a vyjá­
a odvážnou teorii o lidském chování. dřit se třeba ve snu o tom, že otec byl zraněn
Základním předpokladem psychoanaly­ při strašlivém neštěstí.
tického přistupuje, že chování vychází z ne­ Freud byl přesvědčen, že lidé jsou ovlá­
vědomých procesů, tedy z přesvědčení, obav dáni stejnými základními pudy jako zvířata
a tužeb, jichž si člověk není vědom, ale které (zejména sexualitou a agresivitou) a že se tak
přesto ovlivňují jeho chování. Freud byl pře­ neustále potýkají se společností, která klade
důraz na ovládnutí těchto pudů. Psychoana-
lytický přístup přináší nové úhly pohledu na
některé problémy, které jsme popsali v úvodu
této kapitoly. Freud například tvrdil, že ag­
resivní chování má kořeny ve vrozeném in­
stinktu. Přestože toto tvrzení není v psycho­
logii obecně přijímáno, je v souladu s názory
některých biologů a psychologů, kteří studují
agresivitu u zvířat.

Subjektivistický přístup
Subjektivistický přístup tvrdí, že lidské cho­
vání je funkcí nikoli objektivního, ale vníma­
ného světa. Subjektivistický přístup stejně jako
kognitivní přístup čerpal z gestaltistické tra­
Je tato žena štědrá? Lidé žijící na západní polokouli většinou
dice a reagoval na omezenost behaviorismu.
odpovídají kladně, protože přeceňují význam vlastností člověka pro
Přestože je spřízněný s kognitivní psychologií, způsob, jakým se chová. Důraz na vnímání a interpretaci sociálního
nejvíce prostoru získal v sociální psychologii prostředíje typický pro subjektivistický přístup.
a psychologii osobnosti. Subjektivistický pří­
stup tvrdí, že chceme-li porozumět lidskému
sociálnímu chování, musíme nejprve pochopit dříve zmíněném příkladu darování peněz na
„vlastní definici situace“ daného jedince. Tato dobročinné účely —, se zrodila ze subjektivis-
definice se samozřejmě liší v závislosti na kul­ tického důrazu na to, jak lidé definují situace,
tuře, osobní historii a aktuálním stavu moti­ v nichž se právě nacházejí (Heider, 1958). Pře­
vace. Subjektivistický přístup je tedy ze všech važující tendenci přisuzovat jednání lidí jejich
přístupů nejotevřenější kulturním a individuál­ vlastnostem lze vysvětlit tím, že západní kul­
ním rozdílům i vlivům motivace a emocí. tury dlouho kladly důraz na osobního činitele,
Představa, že lidé aktivně konstruují svou a proto obyvatelé západních zemí často opo­
subjektivní skutečnost, se v určitém ohledu míjejí vliv situace (Nisbett, Peng, Choi a No-
dovolává introspektivních metod. Přesto se renzayan, 2001; viz také 18. kapitola). Stejně
stoupenci subjektivismu nespoléhají výlučně tak subjektivistický pohled na vazbu mezi
na subjektivní výpovědi, protože předpoklá­ násilím prezentovaným v médiích a lidskou
dají, že lidé nevnímají svou subjektivní sku­ agresivitou naznačuje, že časté sledování médií
tečnost jako osobní konstrukci. Sklon lidí posiluje agresivní vzorce jednání, které člověk
považovat jejich subjektivní a vykonstruova­ použije při následných setkáních s ostatními
nou skutečnost za věrné vyjádření objektiv­ lidmi (Anderson a Bushman, 2001).
ního světa označujeme jako naivní realismus.
Z tohoto důvodu je součástí subjektivistic-
kého přístupu také systematické pozorování Vztahy mezi psychologickými
úsudku a chování. Subjektivistický přístup a biologickými přístupy
dokresluje klasická raná studie, která zjistila, Behaviorální, kognitivní, psychoanalytický
že lidé přeceňují skutečnou velikost cenných i subjektivistický přístup se spoléhají na čis­
mincí mnohem častěji než velikost mincí niž­ tě psychologické pojmy (jako je například
ších hodnot. Tento sklon se výrazněji projevu­ vnímání, nevědomí a přisuzování). Přestože
je u dětí z chudých rodin (Bruner a Goodman, zmíněné přístupy někdy nabízejí rozdílná vy­
1947; nezapomeňme, že ve čtyřicátých letech světlení téhož jevu, tato vysvětlení jsou ve své
se mince pravděpodobně zdály být mnohem podstatě vždy psychologického rázu. Biolo­
cennější než dnes!). gický přístup je jiný. Nevyužívá jen psycholo­
Vzpomeňme si ještě jednou na problém gické, ale také fyziologické pojmy (například
přeceňování vlastností. Studie toho, jak lidé neurotransmitery a hormony) a pojmy odvo­
chápou jednání druhých lidí - například ve zené z jiných odvětví biologie.
 něk. Takovým vodítkem mohou být psycholo­
Přehled pojmů gické objevy. Z výsledků psychologického vý­
Pět přístupů v psychologii zkumu například vyplyne, že naše schopnost
rozlišovat mluvená slova a schopnost rozlišo­
Biologický přístup Usiluje o pochopení neurobiologických vat prostorové uspořádání vycházejí z různých
procesů, které jsou základem chování
principů. Biologicky orientovaní psycholo­
a duševních procesů.
gové se tedy mohou zaměřit na různé oblas­
Behaviorální přístup Usiluje o pochopení qevného chování ti mozku a hledat v nich neuronový podklad
ve vztahu k podmiňování a posilování.
těchto dvou typů rozlišovacích schopností
Kognitivní přístup Usiluje o pochopení duševních procesů, (levá hemisféra řídí rozlišování mluvených
jako je vnímání, paměť, uvažování,
slov a pravá hemisféra řídí prostorovou orien­
rozhodování a řešení problémů ve
vztahu k chování.
taci). Uveďme ještě jeden příklad: jestliže psy­
chologický výzkum přinese poznatek, že na­
Psychoanalyticky přístup Usiluje o pochopení chování z hlediska
učení určité pohybové dovednosti je pomalý
nevědomých motivů, které pocházejí ze
sexuálních a agresivních impulzů. proces, jejž lze jen obtížně zvrátit, biologic­
ky orientovaní psychologové mohou zaměřit
Subjektivistický přístup Usiluje o pochopení chování
svou pozornost na relativně pomalé mozkové
a duševních procesů z hlediska
subjektivní skutečnosti, kterou si lidé procesy, které trvale mění spojení mezi neuro­
aktivně vytvářejí. ny (Churchland a Sejnowski, 1988).
Za druhé je vhodné uvést, že biologický
stav organismu vždy úzce souvisí s minulými
Přesto však existuje způsob, jímž se bio­ podmínkami a současným prostředím. Napří­
logický přístup dostává do přímého kontak­ klad obezita může být důsledkem geneticky
tu s psychologickými přístupy. Biologicky podmíněného sklonu k nabírání váhy (biolo­
orientovaní vědci se pokoušejí vysvětlit psy­ gický faktor), nesprávných jídelních návyků
chologické pojmy a principy z hlediska jejich (psychologický faktor) nebo reakcí na kulturní
biologických protějšků. Vědci se mohou na­ tlaky, které vynucují extrémní štíhlost (socio-
příklad pokusit vysvětlit běžnou schopnost kulturní faktor). Biolog se bude snažit poro­
rozeznávat tváře výhradně z hlediska neu­ zumět prvnímu faktoru, ale psychologovým
ronů a jejich vzájemných spojení v určitých úkolem je zkoumat a vysvětlit minulé zku­
oblastech mozku. Tato metoda se nazývá šenosti a současné okolnosti, které ovlivňují
redukcionismus, protože redukuje psycholo­ stravovací návyky jedince.
gické pojmy na biologické. Na stránkách této Přes to všechno však sílí tendence směřující
knihy uvádíme příklady úspěšného redukcio- k redukcionismu. Pro mnoho psychologických
nismu - tedy situací, které byly dříve chápá­ témat dnes máme psychologické vysvětlení,
ny pouze na psychologické úrovni, ale dnes ale současně máme i znalosti o tom, jak pro­
jsou aspoň částečně chápány i na biologické bíhají příslušné procesy v mozku (například
úrovni. které konkrétní části mozku se jich účastní
Pokud může být redukcionismus úspěšný, a jak jsou vzájemně propojeny). Tento typ
proč se vůbec zatěžovat s psychologickými vý­ biologických vědomostí sice obvykle nelze
klady? Je psychologie užitečná jen do té doby, označit za čistý redukcionismus, přesto jsou
než biologové všechno zjistí? Odpověď je jed­ ale velmi důležité. Například badatelé zkou­
noznačně záporná. mající paměť již dlouho rozlišují krátkodobou
Za prvé, psychologické objevy, pojmy a dlouhodobou paměť (což jsou psychologic­
a principy slouží biologickému výzkumu jako ké pojmy); nyní však už také vědí něco o tom,
vodítko. S ohledem na to, že lidský mozek jak jsou tyto dva typy paměti v mozku odlišně
obsahuje miliardy mozkových buněk s nespo­ kódovány. Proto budeme u řady témat disku­
četnými vzájemnými spoji, nemohou biologo­ tovaných v této knize uvádět biologické i psy­
vé doufat, že si pro své zkoumání náhodně vy­ chologické poznatky.
berou některé buňky a zjistí něco zajímavého. Hlavním tématem této knihy - a obecně
Potřebují určité vodítko, aby nasměrovali své i současné psychologie - je vlastně skutečnost,
úsilí k významným skupinám mozkových bu­ že psychologické jevy lze chápat na psycho­
logické i biologické úrovni. Biologická analý­ domnělá přítomnost druhých lidí ovlivňuje
za nám ukazuje, jak se psychologické pojmy jejich postoje, emoce a chování. Zabývají se
mohou realizovat v mozku. Oba typy analýzy také chováním skupin a společenskými vztahy
jsou stejné potřebné (přestože u některých té­ mezi jednotlivci a skupinami. Psychologové
mat, včetně těch, která se zabývají sociálními zabývající se psychologií osobnosti zkouma­
interakcemi, jsou biologické analýzy teprve jí myšlenky, emoce a chování, které určují je­
v počátcích). dincův osobní styl interakce s okolním světem.
Zajímají se tedy o rozdíly mezi jednotlivci
a pokoušejí se syntetizovat všechny psycholo­
Hlavní obory psychologie gické procesy do uceleného popisu osobnosti
Dosud jsme se zabývali tématy a různými pří­ (Swann a Seyle, 2005).
stupy v psychologii a díky tomu jsme získali
obecnou představu o předmětu psychologie. Klinická a poradenská psychologie
Tuto představu můžeme dále rozšířit, zamě- Kliničtí psychologové jsou nejpočetnější sku­
říme-li se na oblast zájmu různých psycholo­ pinou psychologů. Používají psychologické
gických specializací a na nové oblasti zájmu principy k diagnostice a léčení problémů sou­
psychologie ve 21. století (viz stať v rubrice visejících s emocemi a chováním, včetně du­
Nové oblasti psychologického výzkumu). ševních chorob, závislostí i manželských a ro­
Asi polovina lidí, kteří mají doktorát z psy­ dinných konfliktů. Poradenští psychologové
chologie, působí na vysokých školách a uni­ působí přibližně ve stejné oblasti jako kliničtí
verzitách. Kromě pedagogické činnosti věnují psychologové, ale obvykle řeší méně závažné
značnou část svého času výzkumu a poraden­ problémy. Často pracují se středoškolskými
ství. Další psychologové pracují ve školách, nebo vysokoškolskými studenty.
v nemocnicích a na klinikách, ve výzkum­
ných ústavech, vládních institucích, v obcho­ Pedagogická a školní psychologie
du a v průmyslu. Jiní mají soukromé ordinace Závažné emoční problémy se často poprvé
a za příslušné honoráře nabízejí své služby ve­ objevují již u dětí v nižších školních roční­
řejnosti. Nyní stručně popíšeme některé obory cích, a proto mnohé základní školy zaměst­
psychologie. návají psychology se specializací na vývoj
dítěte, vzdělávání a klinickou psychologii.
Biologická psychologie Školní psychologové pracují s dětmi a zabý­
Biologičtí psychologové (někdy se označují vají se jejich emočními problémy a potížemi
také jako fyziologičtí psychologové) zkoumají s učením. Naproti tomu pedagogičtí psycho­
vztah mezi biologickými procesy a chováním. logové se specializují na učení a výuku. Ně­
kdy pracují ve školách, ale častěji působí na
Kognitivní psychologie pedagogických fakultách, kde se věnují vý­
Kognitivní psychologové se zajímají o vnitř­ zkumu metod výuky a pomáhají při vzdělá­
ní duševní procesy, jako je řešení problémů, vání učitelů.
paměť, řeč a myšlení.
Psychologie organizace a práce
Vývojová psychologie a inženýrská psychologie
Vývojoví psychologové zkoumají vývoj člo­ Psychologové organizace a práce či průmyslo­
věka a faktory, které ovlivňují jeho chování ví psychologové obvykle pracují pro větší pod­
od dětství až do stáří. Studují také specifické nik. Zabývají se výběrem nejvhodnějších lidí
schopnosti, například vývoj řeči u dětí, nebo pro danou práci a vytvářejí struktury, které
určité období života, například dětství. usnadňují spolupráci a týmovou práci. Inže­
nýrští psychologové se snaží optimalizovat
Psychologie osobnosti vztahy mezi lidmi a stroji. Navrhují nejvýhod­
a sociální psychologie nější rozmístění tlačítek a ovládacích prvků
Tyto dva obory se překrývají. Sociální psy­ a zlepšují tím interakci mezi člověkem a stro­
chologové se zajímají o to, jak lidé vnímají jem, což vede k vyšší výkonnosti, komfortu
a interpretují společnost a jak skutečná nebo a bezpečnosti práce.
 tu. V souvislosti s dětskou amnézií bychom
Dílčí shrnutí
například mohli vyslovit hypotézu, že lidé si
■ Ke studiu psychologie lze přistoupit z několika různých dokážou vybavit více vzpomínek ze svého ra­
hledisek. V současné době můžeme zdůraznit pět ného života, pokud se vrátí na místo, kde se
různých přístupů: biologický, behaviorální, kognitivní, dané události odehrály. Jak badatel k takové
psychoanalytický a subjektivistický.
hypotéze dospěje? Na tuto otázku nemáme
■ Biologický přístup se od ostatních liší v tom, že jeho
jednoznačnou odpověd. Bystrý pozorovatel
principy jsou částečně odvozeny z biologie. Biologicky
orientovaní badatelé se často pokoušejí vysvětlit
přirozených situací může mít při vytváření hy­
psychologické principy z hlediska biologie - toto pojetí se potéz výhodu. Možná si všimne, že si vybaví
označuje jako redukcionismus. více vzpomínek na svá středoškolská léta, když
■ Mezi hlavní obory psychologie patří biologická psychologie, je u rodičů. Tato skutečnost by mohla být pod­
kognitivní psychologie, vývojová psychologie, sociální nětem pro vyslovení zmíněné hypotézy. Není
psychologie, psychologie osobnosti, klinická a poradenská také na škodu být velmi dobře obeznámen
psychologie, školní a pedagogická psychologie, psychologie s příslušnou vědeckou literaturou, tedy s dříve
organizace a práce a inženýrská psychologie.
publikovanými knihami a články na dané téma.
■ Mezi tradičními obory a disciplínami psychologie se
Nejdůležitějším zdrojem vědeckých hy­
zrodilo mnoho nových oblastí zkoumání, včetně kognitivní,
potéz je však často vědecká teorie, vzájemně
afektivní a sociálně-kognitivní neurovědy, evoluční
psychologie či kulturní psychologie.
propojený soubor výroků o konkrétním jevu.
Například jedna z teorií sexuální motivace
(více se dočtete v 10. kapitole) tvrdí, že exis­
Otázky rozvíjející kritické myšlení tuje genetická predispozice k heterosexua-
litě nebo homosexualitě. Toto tvrzení vede
1 Zamyslete se nad otázkou: „Jaké jsou určující faktory k vytvoření testovatelné vědecké hypotézy, že
sexuální orientace jedince?" Jak by na tuto otázku
jednovaječná dvojčata, která mají stejné geny,
odpověděli stoupenci jednotlivých psychologických přístupů
budou mít stejnou sexuální orientaci s větší
uvedených v této kapitole?
pravděpodobností než dvojvaječná dvojča­
2 Mnohé z nových přístupů v psychologii 21. století (jsou
popsány v rubrice Nové oblasti psychologického výzkumu)
ta, která mají stejnou jen asi polovinu genů.
sjednocují různé přístupy nebo zaplňují dosavadní mezery Konkurenční teorie zase tvrdí, že zdrojem
v oboru. Jaké další pokroky by se mohly objevit v průběhu sexuální orientace jedince jsou události proži­
21. století? Tedy jaké další možnosti sjednocení přístupů té v dětství, a vytváří odlišný soubor hypotéz,
a zacelení mezer předvídáte? které mohou být rovněž testovány. Na růz­
ných místech této knihy se dále dozvíte, že
testování hypotéz odvozených od konkuren­
čních teorií je jedním z nejúčinnějších nástro­
Jak se provádí jů podporujících vědecký pokrok.
psychologický výzkum Výraz vědecký znamená, že výzkumné me­
tody použité při shromažďování údajů jsou
Nyní již máme určitou představu o tématech, (1) nepředpojaté - nedávají přednost jedné
jimiž se psychologové zabývají, a víme také hypotéze před druhou, a (2) reliabilní, tedy
něco o jejich přístupech v rámci psycholo­ spolehlivé - jiní kvalifikovaní lidé mohou po­
gie. Můžeme se tedy zaměřovat na výzkum­ zorování opakovat se stejnými výsledky. Me­
né strategie, které psychologové používají při tody, jimiž se budeme v této části zabývat,
zkoumání zmíněných problémů. Obecně se tyto požadavky splňují. Některé metody sice
výzkum skládá ze dvou kroků: (1) nejprve je lépe vyhovují určitému psychologickému smě­
třeba vytvořit vědeckou hypotézu a (2) potom ru než jinému, ale v zásadě platí, že všechny
je nutné ji ověřit. mohou být použity v rámci každého směru.

Vytváření hypotéz Experi menty

Prvním krokem v jakémkoli výzkumném pro­ Nejúčinnější vědeckou metodou je experiment.
jektu je vytvoření hypotézy - tedy tvrzení, Experimenty jsou nejprůkaznějším způso­
které bude ověřeno - o zkoumaném téma- bem testování hypotézy o příčině a následku
(účinku). Badatel pečlivě kontroluje podmín­ předpokládaná příčina. Skupina, která nedo­
ky - často v laboratoři - a provádí měření stane peníze, se označuje jako kontrolní sku­
s cílem odhalit kauzální vztahy mezi pro­ pina, tedy taková, v níž předpokládaná příčina
měnnými. Proměnná je veličina, která může chybí. Obecně lze říci, že kontrolní skupina
nabývat různých hodnot (viz Přehled pojmů). slouží jako výchozí bod, s nímž jsou srovnává­
Lze například provést experiment, který bude ny experimentální skupiny.
zkoumat, zda délka spánku vyvolává změny Jedním z důležitých rysů výše popsaného
paměti (klesá schopnost vybavit si vzpomín­ experimentu je náhodné přiřazení účastníků
ky z dětství při nedostatku spánku?). Pokud do skupin. Náhodné rozdělení (randomiza-
experiment prokáže, že výkonnost paměti se ce) znamená, že každý účastník má stejnou
systematicky mění s počtem hodin spánku, pravděpodobnost umístění do kterékoli sku­
byl mezi uvedenými dvěma proměnnými zjiš­ piny. Bez náhodného přiřazení by si experi­
těn pravidelný kauzální vztah. mentátor nemohl být jistý, že kromě nezávislé
Schopnost zajistit přesnou kontrolu nad proměnné výsledky neovlivnil také nějaký jiný
proměnnými odlišuje experimentální meto­ faktor. Experimentátor by nikdy neměl účast­
du od ostatních metod vědeckého pozorová­ níkům dovolit, aby si sami vybírali skupinu.
ní. Vyslovme například hypotézu, že jedinci Většina účastníků by si možná vybrala nejlépe
budou při řešení matematické úlohy podávat placenou skupinu, ale ti, kteří neradi pracují
lepší výkon, pokud za správný výkon dostanou pod tlakem, by možná chtěli být zařazeni do
více peněz. Při ověřování této hypotézy může „bezstarostné“ skupiny, která nedostane žádné
experimentátor náhodně rozdělit účastníky do peníze. Problém je v tom, že ve skupinách by
tří skupin. První skupině slíbí za dobrý výkon nyní byly různé typy lidí a jedna skupina by
deset eur, druhé skupině slíbí pět eur a třetí mohla být lepší než druhá nikoli kvůli slíbe­
skupině neslíbí žádné peníze. Experimentá­ né finanční odměně, ale spíše kvůli odlišným
tor potom měří a porovnává výkony všech tří typům osobnosti. Nebo si představme situa­
skupin, aby zjistil, zda vyšší suma (předpoklá­ ci, kdy experimentátor nejprve provede pokus
daná příčina) přinese lepší výkon (předpoklá­ s placenými skupinami a potom se skupinou
daný následek). neplacenou. Tento postup je zdrojem řady po­
V popsaném experimentu je výše slíbe­ tenciálních problémů. Výkonnost totiž může
né odměny nezávislou proměnnou, protože kolísat v závislosti na denní době (ráno, odpo­
nezávisí na tom, co účastníci pokusu dělají. ledne nebo večer); nebo pozdějším účastníkům
Nezávislá proměnná je vlastně pod úplnou pokusu zbývá kratší čas do závěrečných zkou­
kontrolou experimentátora, který ji vytváří šek než těm, kteří se pokusu účastnili dříve.
a ovládá její proměny. Nezávislá proměnná Kromě těchto nekontrolovaných proměnných
představuje v experimentu předpokládanou mohou výsledky ovlivnit i další faktory, o nichž
„příčinu“. Předpokládaný „následek“ v expe­ experimentátor ani neví. Všechny tyto problé­
rimentu je závislá proměnná, protože před­ my řeší náhodné rozdělení účastníků do sku­
pokládáme, že závisí na hodnotě nezávislé pin. Pouze při náhodném rozdělení si můžeme
proměnné. V našem pokusu je závislou pro­ být jistí, že všechny vnější proměnné - napří­
měnnou výkon účastníků při řešení mate­ klad osobnost účastníka, denní doba nebo po­
matické úlohy. Experimentátor manipuluje kročilost studijního semestru - jsou rovnoměr­
nezávislou proměnnou a pozoruje závislou ně zastoupeny ve všech skupinách, a existuje
proměnnou, aby zjistil výsledek experimentu. tedy malá pravděpodobnost, že zkreslí výsledek.
Závislá proměnná je téměř vždy nějaký mě­ Náhodné rozdělení je jednou z nejdůležitějších
řitelný rys chování zkoumané osoby (proban- součástí každého experimentu.
da). Vyraz „je funkcí něčeho“ se často používá Experimentální metodu lze použít i mimo
pro vyjádření závislosti jedné proměnné na laboratoř. Při výzkumu obezity je možné
druhé. V tomto experimentu můžeme říci, že zkoumat účinky různých metod kontro­
výkon účastníků při řešení matematické úlohy ly hmotnosti tím, že se tyto metody budou
je funkcí výše slíbené částky. Skupiny, kterým zkoušet na různých, ale podobných skupinách
budou vyplaceny peníze, jsou experimentální obézních jedinců. Experimentální metoda je
skupiny, tedy skupiny, v nichž je přítomna záležitostí logiky, nikoli umístění. Přesto se
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Psychologie 21. století badatelé obrazy mozku během čin­ výběru po miliony let. Evoluční
Psychologové ve svých výzku­ nosti. Zobrazovací metody rovněž psychologie tedy tvrdí, že psy­
mech stále častěji překlenují ně­ zachytí, které oblasti mozku vy­ chologické mechanismy mají ge­
kolik oborů a překračují i hranice kazují nejvyšší činnost při řešení netický základ a že v minulosti
psychologie, aby navázali spolu­ konkrétního úkolu. Příkladem je zvyšovaly šance našich předků na
práci s jinými obory. Na počátku studie krátkodobého nebo dlou­ přežití a rozmnožení. Jako ilu­
21. století získaly tyto interdisci­ hodobého zapamatování informa­ straci tohoto principu uveďme ná­
plinární přístupy významnou hyb­ cí. Pokud člověk dostane za úkol klonnost ke sladkým jídlům. Tuto
nost a všechno nasvědčuje tomu, zapamatovat si informaci na něko­ oblibu, která má genetický základ,
že budou v příštích desetiletích lik sekund, vzrůstá nervová aktivi­ lze považovat za psychologický
hrát důležitou roli. Zvláště zajíma­ ta v přední části mozku. Má-li si mechanismus. Máme ji mimo jiné
vá je kognitivní neurověda, evo­ člověk zapamatovat informaci na proto, že zvyšovala šance našich
luční psychologie, kulturní psycho­ delší dobu, zvyšuje se aktivita jiné dávných předků na přežití: nej­
logie a pozitivní psychologie. Nyní části mozku, která se nachází blíže sladší ovoce mělo nejvyšší výživ­
každý z těchto přístupů stručně střední části mozku. Zdá se tedy, nou hodnotu, a jeho pojídáním
popíšeme a uvedeme příklady typů že při krátkodobém a dlouhodo­ tedy naši předkové zvyšovali prav­
výzkumu, který se v každém z obo­ bém ukládání informací využívá děpodobnost přežití souvisejících
rů uskutečňuje. mozek odlišné mechanismy (Smith genů (Symons, 1992).
a Jonides, 1994; Squire, Knowlton Evoluční přístup může ovlivnit
Kognitivní neurověda a Musen, 1993). studium psychologie několika způ­
Kognitivní néurověda zkoumá ko­ Pojítko mezi psychologií a neu- soby (Ploeger, 2008). Některá té­
gnitivní procesy a využívá při tom rovědou se neomezuje jen na ko­ mata jsou obzvláště důležitá kvů­
metody a poznatky neurovědy gnitivní psychologii. Psychologové li své spojitosti s přežitím nebo
(odvětví biologie, které se zabý­ se rovněž vydali do oblasti afek­ úspěšnou reprodukcí. Patří mezi
vá mozkem a nervovou sousta­ tivní neurovědy (Panksepp, 1998), ně výběr partnerů i způsob naše­
vou). Kognitivní neurověda se aby zjistili, jakým způsobem se ho myšlení a chování, když proží­
v podstatě pokouší zjistit, jak se v mozku uskutečňují emoční jevy. váme určité emoce (Buss, 1991).
v mozku uskutečňují duševní po­ V oboru sociální neurovědy (Och- Evoluční přístup může vnést nový
chody. Základní myšlenkou tohoto sner a Lieberman, 2001) se zase náhled i na důvěrně známé problé­
přístupu je představa, že kognitiv­ pokoušejí zjistit, jakým způsobem my. V souvislosti s obezitou jsme
ní psychologie poskytuje hypotézy mozek realizuje vytváření stereoty­ již uvedli, že minulá deprivace
o specifických kognitivních schop­ pů (předsudků) a postojů, vnímání může v budoucnosti vést k pře­
nostech - například rozpoznávání a sebepoznání. jídání. Evoluční psychologie při­
obličejů - a neurověda přináší ná­ náší vysvětlení tohoto matoucího
vrhy, jakým způsobem by tyto spe­ Evoluční psychologie jevu. Relativně nedávno v lidské
cifické funkce mohly být v mozku Evoluční psychologie zkoumá bio­ minulosti lidé prožívali depriva-
uskutečňovány. logický původ psychologických ci v obdobích nedostatku potravy.
Pro kognitivní neurovědu je mechanismů. Kromě psychologie Adaptivním mechanismem, který
typické, že se spoléhá na nové a biologie využívá také antropo­ člověku pomáhá vyrovnat se s ne­
metody studia mozku normálních logii a psychiatrii. Klíčovou my­ dostatkem potravy, je přejídání
jedinců (na rozdíl od jedinců s po­ šlenkou evoluční psychologie je v době, kdy je potrava dostupná.
škozeným mozkem) během řešení představa, že psychologické me­ Evoluce tedy možná dávala před­
kognitivních úkolů. Zobrazováním chanismy se stejně jako ty biolo­ nost jedincům se sklonem k přejí­
funkcí nervové soustavy získávají gické vyvíjely v procesu přírodního dání po období hladovění.

většina experimentů stále odehrává v laborato­ žeme s jistotou prohlásit, že příčinou jsou od­
řích, a to zejména proto, že laboratorní pro­ lišné metody, protože kliniky možná kvůli své­
středí umožňuje přesněji měřit chování a lépe mu programu oslovují jiné typy lidí nebo mají
kontrolovat proměnné. Znovu musíme zdů­ odlišnou pracovní kulturu a jiná očekávání.
raznit význam náhodného rozdělení: jestliže Experimenty, které jsme až dosud popiso­
dvě kliniky pro léčbu obezity používají různé vali, zkoumaly vliv jedné nezávislé proměnné
metody a dosahují rozdílných výsledků, nemů­ na jednu závislou proměnnou. Je však pravda,
Kulturní psychologie mus než na individualismus, a pro­ Pozitivní psychologie se za­
Západní vědecká psychologie čas­ to mají sklon studovat pohromadě měřuje na psychologické jevy na
to předpokládala, že ti příslušní­ mnohem více než američtí studenti. různých úrovních: od pozitivních
ků všech kultur probíhají stejné Skupinové studium může být uži­ subjektivních zkušeností, jako je
psychologické procesy. Stoupenci tečnou metodou a je snad i jedním spokojenost a optimismus, až po
kulturní psychologie, tedy interdis­ z důvodů, proč asijští studenti mají pozitivní rysy osobnosti, jako je
ciplinárního hnutí psychologů, an­ lepší výsledky v matematice než je­ například odvaha a moudrost. Za­
tropologů, sociologů a dalších hu­ jich americké protějšky. Má-li ame­ bývá se také pozitivními insti­
manitně orientovaných vědců, toto rický student potíže s matematikou, tucemi - sociálními strukturami,
tvrzení však stále častěji zpochyb­ jeho učitel i samotný student při­ které mohou kultivovat zdvořilost,
ňovali. Kulturní psychologie se pisují obtíže na vrub studentovým ohleduplnost a odpovědné občan­
zajímá o to, jak jsou mentální re­ individuálním schopnostem. Pokud ství (Seligman a Csikszentmihalyi,
prezentace a psychologické procesy se podobný případ vyskytne v ja­ 2000). Příklad, který kombinuje
jedince ovlivněny kulturou - jejími ponské škole, student i učitel se při první dvě úrovně analýzy, pochází
tradicemi, jazykem a světovým ná­ řešení nedostatečných studijních ze současného výzkumu pozitivních
zorem -, v níž tento jedinec žije. výsledků zaměří spíše na situaci - emocí, (viz 11. kapitola). Bylo zjiš­
Zde je příklad. Na Západě - v Se­ na vzájemnou interakci studenta těno, že na rozdíl od negativních
verní Americe a na většině území a učitele ve vzdělávacím procesu emocí, které zužují představy lidí
západní a severní Evropy - lidé (Stevenson, Lee a Graham, 1993). o jednání (například útok, nebo)

sami sebe považují za samostatné útěk), pozitivní emoce rozšiřu­

a autonomní bytosti s jedinečnými Pozitivní psychologie jí obzory člověka a povzbuzují ho
schopnostmi a vlastnostmi. Napro­ Po 2. světové válce se psychologie - při hledání nových směrů myšlení
ti tomu mnohé východní kultury - zejména klinická psychologie - sta­ a jednání. Například radost vyvolá­
včetně Indie, Číny a Japonska - la vědou zaměřenou na uzdravování. vá touhu hrát si a zájem vyvolává
zdůrazňují spíše vzájemné vztahy Z medicíny převzala model nemocí touhu objevovat. Nejdůležitějším
mezi lidmi než jejich individualitu. a poruch a začala usilovat o léčení vedlejším účinkem rozšířených ob­
Kromě toho lidé z Východu věnují patologických stavů. Přestože toto zorů je posilování osobních zdrojů:
více pozornosti sociálním otázkám. zaměření přineslo obrovské pokro­ pokud jedinec objevuje nové myš­
Tyto rozdíly jsou důvodem, proč lidé ky v pochopení a léčení duševních lenky a jednání, rozšiřuje své fyzic­
z Východu chápou chování druhých chorob (viz 15. a 16. kapitola), ké, intelektuální, sociální i psycho­
lidí jinak než lidé ze Západu. Určité nepřineslo takřka žádné poznatky logické zdroje. Tuto novou teorii
chování nevysvětlují pouze z hle­ o tom, proč stojí za to žít. Pozi­ podporují i empirické studie, které
diska vlastností daného člověka, ale tivní psychologie se zrodila proto, prokazují, že pozitivní emoce rozši­
také s ohledem na společenskou aby uvedla do rovnováhy sofistiko­ řují záběr myšlení a podněcují tak
situaci, v níž se toto chování vy­ vané vědecké chápání duševních rozvoj pozitivních vlastností jedin­
skytlo (Nisbett et al., 2001). Tato chorob a neméně sofistikované vě­ ce, například odolnosti a optimis­
skutečnost se zásadním způsobem decké chápání kvalitního lidského mu (Fredrickson, 2001). Základním
projevuje v možném přeceňování života (Seligman, 2002). Pozitivní poselstvím pozitivní psychologie
vlastností, o kterém jsme se zmíni­ psychologii spojuje se starší hu­ je myšlenka, že pozitivní emoce je
li na začátku této kapitoly. Rozdíly manistickou psychologií společný třeba rozvíjet a pěstovat - nikoli
mezi Západem a Východem při in­ zájem o rozvoj člověka směřující jen kvůli nim samotným, ale také
terpretaci chování se mohou pro­ k úplnému naplnění jeho potenciá­ proto, že jsou prostředkem, který
jevit i ve výchově. Asijští studenti lu, ale pozitivní psychologie se opí­ spouští spirálu směřující k psycho­
kladou důraz spíše na kolektivis- rá spíše o empirické metody. logickému rozvoji a rozkvětu.

že omezení výzkumu pouze na jednu nezá­ něni různými finančními částkami za řešení
vislou proměnnou může být pro studium ně­ matematických úloh, by experimentátor mohl
kterých problémů příliš svazující. Proto jsou měnit i obtížnost úloh. Měl by tedy k dispo­
v psychologickém výzkumu běžné multiva- zici šest skupin, přičemž tři rozdílně finančně
riační experimenty, které současně manipulu­ hodnocené skupiny by řešily jednodušší úkol
jí s několika nezávislými proměnnými. V naší a tři různě finančně hodnocené skupiny by ře­
hypotetické studii, kdy byli účastníci odmě­ šily obtížnější úkol.
 řešení tohoto úkolu používá experimentátor
Přehled pojmů statistiku, tedy vědu, která shromažďuje úda­
je o skupině jedinců a potom z nich vyvozu­
Terminologie experimentálního výzkumu
je závěry. Statistika hraje důležitou roli nejen
Hypotéza tvrzení o příčině a následku, které může v experimentálním výzkumu, ale také u jiných
být testováno metod.3 Nejčastěji používaným statistickým
Experiment pečlivě kontrolovaný test hypotézy údajem je střední hodnota, což je odborné
o příčině a následku označení pro aritmetický průměr, tedy součet
Proměnná veličina, která může nabývat různých hodnot výsledků měření dělený počtem mě­
hodnot a lze ji měřit ření. Ve studiích, které zahrnují jednu experi­
Nezávislá proměnná proměnná, jež představuje
mentální a jednu kontrolní skupinu, se srov­
předpokládanou „příčinu"; je nezávislá na návají dvě střední hodnoty: střední hodnota
tom, co účastníci experimentu dělají, a je výsledků příslušníků experimentální skupiny
plně pod kontrolou experimentátora a střední hodnota výsledků příslušníků kon­
Závislá proměnná veličina, která představuje předpokládaný trolní skupiny. Experimentátora samozřejmě
„následek"; její hodnota závisí na zajímá rozdíl mezi středními hodnotami. Po­
hodnotě nezávislé proměnné
kud je rozdíl mezi středními hodnotami vel­
Experimentální skupina skupina, v níž je přítomna předpokládaná ký, můžeme jej bez dalšího akceptovat. Jenže
příčina co když je rozdíl malý? Co když jsou měření
Kontrolní skupina skupina, v níž není přítomna zatížena chybou? Co když je příčinou rozdí­
předpokládaná příčina lu jen několik extrémních případů? Statisti­
Náhodné rozdělení systém rozdělení účastníků do kové tento problém řeší pomocí testů, které
experimentálních a kontrolních skupin, jim pomohou určit, zda je zjištěný rozdíl vý­
ve kterém má každý účastník stejnou znamný. Jestliže psycholog prohlásí, že rozdíl
pravděpodobnost přiřazení do kterékoli
mezi experimentální a kontrolní skupinou je
skupiny
statisticky významný, myslí tím, že naměře­
Měření systém přiřazování číselných hodnot né údaje byly podrobeny statistickému testu
různým hodnotám proměnných
a pozorovaný rozdíl s velkou pravděpodob­
matematické postupy, s jejichž pomocí lze
ností nevznikl náhodou ani vlivem několika
Statistika
určit, s jakou pravděpodobností je možné krajních případů.
použít konkrétní údaj pro zevšeobecnění
a vyvczováci závěrů
Korelace
Ne všechny problémy lze zkoumat experi­
Měření mentální metodou. V mnoha situacích nemá
Psychologové, kteří pracují experimentální­ badatel žádnou kontrolu nad tím, který sub­
mi metodami, musí často předkládat údaje jekt je pod vlivem jakých podmínek. Kdyby­
o množství nebo kvantitě. Proměnné lze ně­ chom například chtěli testovat hypotézu, že
kdy měřit fyzikálními jednotkami, například anorektičtí lidé jsou vnímavější vůči změnám
počtem hodin nebo dávkou léku. Jindy je chuti než lidé s normální hmotností, nemoh­
nutné proměnnou hodnotit podle určité od­ li bychom vybrat skupinu osob s normální
stupňované škály. Například při hodnocení hmotností a po polovině z nich chtít, aby se
pacientových pocitů agrese může psychotera- stali anorektiky. Místo toho vybereme osoby,
peut použít pětistupňovou škálu s rozsahem které již jsou anorektické, a další osoby s nor­
nikdy, málokdy, někdy, často a vždy. Kvůli přes­ mální hmotností a sledujeme, zda se liší jejich
né komunikaci vyžadují experimenty určitou vnímavost k chuťovým podnětům. Obecně
formu měření, tedy systém přiřazování čísel­ řečeno můžeme s využitím korelační metody
ných hodnot konkrétním proměnným. zjistit, zda určitá proměnná, kterou nemáme
Při pokusu badatelé obvykle provádějí mě­ pod kontrolou, souvisí čili koreluje s jinou
ření u mnoha účastníků. Výsledkem jsou tedy proměnnou, jež nás zajímá.
údaje v podobě souboru číselných hodnot, 3 Smyslem této diskuse je stručně seznámit čtenáře s problematikou
které je třeba sumarizovat a interpretovat. Při měření a statistiky. Podrobnější informace jsou uvedeny v Dodatku.
 velikost poškození mozku velikost poškození mozku výška pacienta (v m)
v kritických oblastech v kritických oblastech .
(v procentech) (v procentech)

Pacienti jsou uspořádáni podél Graf zachycuje stejné údaje, ale Výkon pacientů v testu rozpoznávání
vodorovné osy s ohledem na rozsah v tomto případě se nesoustředíme tváří jako funkce jejich výšky. Korelace
poškození mozku. Bod umístěný na procento chyb, ale správných je nulová.
nejvíce vlevo znázorňuje pacienta odpovědí. Korelace je -0,90.
s nejmenším poškozením mozku
(10 %) a bod umístěný nejvíce vpravo
znázorňuje pacienta s nejrozsáhlejším
poškozením mozku (55 %). Každý bod
v grafu znázorňuje výsledek jednoho
pacienta v testu rozpoznávání tváří.
Korelace je +0,90.

OBRÁZEK 1.6
Korelační diagramy. Hypotetické údaje deseti pacientů, kteří mají určité poškození mozku v oblastech, o nichž je známo, že souvisejí
s rozpoznáváním tváří.

Ve výše uvedeném příkladu se objevova­ dvěma jevy žádný vztah, blíží se korelační
ly pouze dvě hodnoty proměnné související koeficient nule. S růstem hodnoty r od 0 k 1
s hmotností: nízká a normální. Mnohem čas­ (nebo od 0 k -1) vzrůstá těsnost vztahu.
těji se však u každé proměnné vyskytuje více Korelace může mít kladnou nebo zápor­
hodnot a je třeba rozhodnout, do jaké míry nou hodnotu (+ nebo -). Znaménko ukazu­
souvisejí hodnoty jedné proměnné s hodno­ je, zda je mezi dvěma proměnnými pozitiv­
tami druhé proměnné. K tomuto úkolu se ní nebo negativní korelace. Při pozitivní
používá takzvaný korelační koeficient, který korelaci hodnoty obou proměnných společně
určuje stupeň vzájemné závislosti dvou pro­ stoupají a klesají; při negativní korelaci
měnných. Korelační koeficient se označuje s růstem hodnoty jedné proměnné klesá
symbolem ráje vyjádřen číslem v intervalu hodnota druhé proměnné. Předpokládejme,
od -1,00 do +1,00. Dokonalá závislost, která že korelace mezi počtem absencí studenta
je však vzácná, se označuje koeficientem 1,00 na přednáškách a známkou při závěrečné
(je-li závislost pozitivní, má číslo kladnou zkoušce je -0,40 (čím více absencí, tím horší
hodnotu, v případě negativní závislosti má známka). Naopak korelace mezi účastí na
číslo zápornou hodnotu). Neexistuje-li mezi přednáškách a výsledkem zkoušky je +0,40.
Síla vazby je stejná, ale znaménko ukazuje, poměrně vysokou. Korelace v rozmezí 0,20-
zda sledujeme zameškané hodiny, nebo účast 0,60 mají praktickou i teoretickou hodnotu
studenta na přednáškách.4 a jsou užitečné při vytváření předpovědí. Ko­
Pro získání jasnější představy o korelačním relace v intervalu 0-0,20 musí být posuzovány
koeficientu uvažujme o hypotetické studii obezřetně a při vytváření předpovědí jsou uži­
uvedené na obrázku 1.6. V části 1.6a je vy­ tečné jen minimálně.
světleno, že studie byla zaměřena na pacienty
postižené takovým poškozením mozku, které Testy
vede k potížím při rozpoznávání tváří (prozo- Korelační metoda se často užívá v souvislosti
pagnozii). Zajímá nás, zda se stupeň nedosta­ s testováním, které měří schopnosti, výkon
tečného rozpoznání tváře čili míra chyb zvy­ nebo jiné psychologické rysy. Test vytváří
šuje úměrně rozsahu poškození tkáně. Každý standardní situaci, v níž se ocitá skupina lidí,
bod na obrázku 1.6a představuje procento kteří se liší nějakým rysem (například mírou
chyb jednoho pacienta v testu rozpoznává­ poškození mozku, matematickými schop­
ní tváří. Například pacient s 10% poškoze­ nostmi, manuální zručností nebo agresivitou).
ním mozku měl v testu rozpoznávání tváří Odchylky ve výsledcích testu je možné kore­
15% chybovost, ale pacient s 55% poškoze­ lovat s odchylkami jiné proměnné. Například
ním mozku se dopustil chyby v 75 % případů. výsledky testu matematických schopností lze
Kdyby počet chyb při rozeznávání tváří vždy korelovat s pozdějšími známkami u zkoušky
vzrůstal úměrně rozsahu poškození mozkové z matematiky. Je-li korelace vysoká, je možné
tkáně, body na grafu by směrem zleva dopra­ na základě výsledků testu určit, který z no­
va vykazovaly vzestupnou tendenci. Kdyby vých studentů by měl být zařazen do pokro­
všechny body byly umístěny na zobrazené čilé skupiny.
úhlopříčce, korelační koeficient r by se rov­
nal 1,0, a korelace by tedy byla úplná. Něko­ Korelace a kauzalita
lik bodů je však umístěno po obou stranách Mezi experimentálními a korelačními studie­
přímky, a proto je korelace asi 0,90. Takto mi je významný rozdíl. V typické experimen­
vysoká korelace svědčí o velmi silném vztahu tální studii je hodnota jedné proměnné (ne­
mezi rozsahem poškození mozku a schopnos­ závislá proměnná) systematicky měněna tak,
tí rozeznávat tváře. Na obrázku 1.6a je kore­ aby bylo možné zjistit její kauzální účinek na
lace pozitivní, protože více chyb je spojeno jinou proměnnou (závislá proměnná). Z kore­
s rozsáhlejším poškozením mozku. lačních studií nelze vyvozovat vztahy příčiny
Pokud se nezaměříme na chyby, ale na a následku.
správné odpovědi, získáme graf uvedený na Studie například prokázaly, že čím více malí
obrázku 1.6b. Tentokrát je korelace negativní, chlapci sledují televizní pořady obsahující ná­
asi -0,90, protože s rozsáhlejším poškozením silí, tím agresivněji se chovají. Ale vyvolává
mozku je spojeno méně správných odpovědí. sledování násilí v televizi agresivitu, nebo si
Úhlopříčka na obrázku 1.6b je zrcadlově pře­ agresivnější chlapci častěji vybírají televizní
vráceným obrazem úhlopříčky na obrázku 1.6a. pořady s násilným obsahem? Kdybychom ne­
Nakonec se ještě podívejme na graf 1.6c. měli k dispozici nic jiného než korelaci, nedo­
Zde jsme do grafu zanesli počet chyb při ro­ kázali bychom říci, která proměnná je příčinou
zeznávání tváří jako funkci pacientovy tělesné a která následkem. (Jiné studie však skutečně
výšky. Nemáme samozřejmě žádný důvod oče­ prokázaly kauzální vztah mezi sledováním
kávat vztah mezi tělesnou výškou a schopnos­ násilí v televizi a agresivním chováním. Ex­
tí rozeznávat tváře, a graf skutečně ukazuje, že perimentátoři měli pod kontrolou nezávislou
mezi těmito veličinami žádný vztah neexistuje. proměnnou a použili náhodné rozdělení účast­
Body v grafu nejeví sestupnou ani vzestupnou níků do skupin s odlišnými podmínkami.)
tendenci, nýbrž jsou náhodně rozmístěny ko­ Korelace může nastat i mezi dvěma pro­
lem vodorovné linie. Korelace je nulová. měnnými, mezi nimiž není vztah příčiny
V psychologickém výzkumu se hodnota ko­ a následku. Dávno předtím, než důkladné
relačního koeficientu 0,60 a více považuje za lékařské studie prokázaly, že cigaretový kouř
4 Metoda výpočtu korelačního koeficientu je uvedena v Dodatku. vyvolává rakovinu, byla prokázána korela­
ce mezi kouřením a rakovinou plic. Vědělo
se tedy, že kuřáci s větší pravděpodobností
onemocní rakovinou. Jenže - jak hbitě po­
dotýkaly tabákové společnosti - tato korelace
nevylučovala možnost, že za vznik rakoviny
je odpovědná třetí příčina. Kdyby například
lidé žijící v městských oblastech plných smo­
gu měli sklony k častějšímu kouření než lidé
z venkovských oblastí, kde je čistější vzduch,
potom by u kuřáků mohlo vyvolávat rakovinu
spíše znečištěné ovzduší než kouření.
Stručně řečeno, existuje-li korelace mezi
dvěma proměnnými, potom změna jedné pro­
měnné může být způsobena změnou druhé
proměnné. Kauzalita v sobě totiž vždy ob­
Z terénních studií se o sociálním chování často dozvíme více než
sahuje korelaci. Předpoklad o kauzalitě však z experimentálních studií. Profesorka Shirley Stromová pozorovala
z korelačních studií bez dalších experimentů v Keni jednu tlupu paviánů déle než 20 let. Rozeznávala jednotlivá
nelze vyvodit, protože korelace nemusí nutně zvířata a denné zaznamenávala jejich chování a sociální interakce.
znamenat vztah příčiny a následku. Údaje získané pozorováním přinesly pozoruhodné informace -j
o mentálních schopnostech paviánů a úloze přátelství v jejich setiálnim
systému.

Pozorování
Přímé pozorování
V raných fázích výzkumu může být tou nej- že badatelé připouštěli, že lidská sexualita má
účinnější cestou k vysvětlení určitého jevu kromě biologického aspektu ještě mnoho dal­
přímé pozorování, tedy prosté sledování ších rozměrů, jejich pozorování anatomických
studovaného jevu v přirozených podmínkách. a fyziologických složek sexuální odezvy bylo
Důkladné pozorování zvířecího a lidského velmi užitečné pro pochopení podstaty lidské
chování je výchozím bodem velké části vý­ sexuality i pro řešení sexuálních problémů.
zkumů v psychologii. Například pozorováním
primátů v jejich přirozeném prostředí může­ Metoda dotazování
me získat informace o jejich sociální organi­ Některé problémy je obtížné studovat meto­
zaci a ty nám budou užitečné při pozdějších dou přímého pozorování, ale lze je studovat
laboratorních výzkumech. Videozáznamy no­ metodou nepřímého pozorování prostřednic­
vorozenců podrobně zachycují jejich činnost tvím dotazníků nebo rozhovorů. Vědci nemusí
krátce po narození a ukazují nám typy pod­ přímo pozorovat lidi při určitém chování, na­
nětů, na které novorozenci reagují. Badatelé příklad při pravidelném cvičení, a místo toho
pozorující přirozené chování však musí být mohou použít metodu dotazování a zeptat se
důkladně vycvičeni v pozorování a přesném jich na to, co je zajímá. Metoda dotazování je
zaznamenávání událostí, aby jejich záznamy však náchylnější ke zkreslení než metoda pří­
nebyly ovlivněny jejich vlastní předpojatostí. mého pozorování. Důležitý je zejména efekt
Metody pozorování lze použít také v labo­ společenské vhodnosti (někdy označovaný
ratoři, pokud je studovaný problém částečně jako efekt sociální dezirability), který nastá­
biologické povahy. Například William Mas- vá, když se lidé snaží ukázat se v příznivějším
ters a Virginia Johnsonová (1966) ve své kla­ světle (mohou například tvrdit, že cvičí častěji,
sické studii fyziologických aspektů lidské se­ než je tomu ve skutečnosti). Přesto však me­
xuality vyvinuli metody přímého pozorování toda dotazování přinesla mnoho důležitých
sexuálních reakcí v laboratoři. Získané údaje výsledků. Například dříve než Masters a John­
zahrnovaly (1) pozorování chování, (2) zázna­ sonová uskutečnili svůj výzkum lidského sexu­
my fyziologických změn a (3) odpovědi účast­ álního chování, pocházela většina dostupných
níků na otázky týkající se jejich pocitů před informací o lidském sexuálním chování (na
sexuální stimulací, během ní a po ní. Přesto- rozdíl od toho, jak se měli chovat podle před­
stav zákonů, církve a společnosti) z rozsáhlých Literární rešerše
dotazovacích průzkumů, které provedl Alfred Jednou z metod psychologického výzkumu je
Kinsey se svými spolupracovníky o 20 let zpracování literárního přehledu či rešerše. Lite­
dříve. Kinsey se svým týmem analyzoval in­ rární rešerše je odborné shrnutí existujícího vý­
formace z tisíců rozhovorů a výsledkem byly zkumu na dané téma. Obor psychologie se rych­
dvě průkopnické práce: Sexual Behavior in the le rozšiřuje, a proto je aktuální literární rešerše
Human Male {Sexuální chování muže', Kinsey, nepostradatelným nástrojem, s jehož pomocí lze
Pomeroy a Martin, 1948) a Sexual Behavior posoudit konkrétní psychologickou hypotézu
in the Human Female {Sexuální chování ženy, nebo teorii.
Kinsey, Pomeroy, Martin a Gebhard, 1953). Literární rešerše mohou mít dvě podoby.
Metoda dotazování se používá také při První je rešerše ve formě vyprávění (narativní
zjišťování politických názorů, při průzkumu rešerše), v němž autoři slovně popisují uskuteč­
trhu, potřeb zdravotní péče a podobné. Nej­ něné studie a diskutují o přesvědčivosti dostup­
známějšími výzkumy tohoto typu jsou patr­ ných psychologických důkazů. Vysokoškolští
ně průzkumy veřejného mínění a sčítání lidu. studenti psychologie ve vyšších ročnících často
Kvalitní výzkum vyžaduje pečlivě připravené vypracovávají jako semestrální práce literární re­
a předem ověřené dotazníky předkládané sou­ šerše k vybranému tématu. Jiným typem rešerše,
boru lidí, kteří byli vybráni metodami, jež za­ který získává na oblibě, je metaanalýza, jejíž
ručí, že vybraný soubor představuje reprezen­ autoři s pomocí statistických metod kombinují
tativní vzorek studované populace. výsledky dřívějších studií a na jejich základě vy­
slovují určité závěry. Každý účastník kteréhokoli
Případové studie konkrétního experimentu je považován za „pří­
Další metodou nepřímého pozorování je pří­ pad“, který do experimentu přispívá svými jedi­
padová studie (kazuistika), která je částečnou nečnými údaji, jež jsou posléze statisticky hod­
biografií konkrétního jedince. Pro tuto studii noceny. Naproti tomu metaanalýza považuje za
je nutné požádat člověka, aby si vzpomněl na „případ“ každou jednotlivou studii, která přináší
určité události ze své minulosti. Zabývá-li se vlastní jedinečné souborné údaje, jež jsou dále
výzkum například vlivem dětských zážitků na sumarizovány na vyšší úrovni {metaúrovní) ana­
deprese v dospělosti, badatel začne klást otáz­ lýzy. Je možné domnívat se, že metaanalýza je
ky týkající se událostí v dětství. Případové stu­ zpravidla systematičtější a nestrannější než na­
die jsou vlastně biografie určené pro vědecký rativní rešerše. Na stránkách této knihy budeme
výzkum a jsou důležitým zdrojem údajů pro často pomocí metaanalýzy popisovat stav doka­
psychology, kteří studují jednotlivce. zování psychologických teorií a hypotéz.
Hlavním omezením případových studií
je skutečnost, že se spoléhají na vzpomínky
a rekonstrukce minulých událostí, které jsou Etické problémy
často zkreslené nebo neúplné. Někdy lze zís­ v psychologickém výzkumu
kané informace potvrdit údaji z jiných zdrojů. Psychologové studují živé bytosti, a pro­
K ověření určitého data je možné použít na­ to musí být citliví vůči etickým problémům,
příklad písemné dokumenty, jako jsou úmrtní které se mohou v průběhu výzkumu objevit.
listy, někdy může badatel požádat příbuzné Americká psychologická asociace (APA) a její
zkoumané osoby, aby uvedli vlastní vzpomín­ protějšky v Kanadě a Velké Británii proto
ky na dané události. Přesto mají případové vytvořily směrnice, které upravují zacháze­
studie tolik omezení, že není vhodné je po­ ní s lidskými i zvířecími subjekty (Američan
užívat pro testování teorií ani hypotéz. Přípa­ Psychological Association, 1990). Federální
dové studie se hodí spíše pro vytváření hypo­ předpisy ve Spojených státech vyžadují, aby
téz, které lze následně testovat spolehlivějším každá instituce, která provádí výzkum finan­
způsobem nebo ověřit na početnějším vzorku covaný z federálních prostředků, ustanovila
zkoumaných osob. Vědci pracují s případo­ interní kontrolní komisi, jejímž úkolem je po­
vými studiemi podobně jako psychoterapeuti suzovat navrhované výzkumné projekty a po­
nebo lékaři, když se snaží formulovat diagnó­ starat se o to, aby se řádně zacházelo se všemi
zu a navrhnout léčbu pro konkrétního člověka. zkoumanými (pokusnými) subjekty.
 známých slov, se skupinou osob, jež se mají
naučit řadu neznámých slov, nenastává žádný
etický problém, jestliže se účastníci pokusu
předem dozvědí, že se budou učit soubor slov.
Zkoumané osoby nepotřebují vědět, jak se
dané soubory slov liší. Žádný etický problém
nenastane ani v případě, kdy zkoumané osoby
mají řešit test, který neočekávaly. Co když ale
badatel chce srovnávat zkoumané osoby, které
se učí nová slova v neutrální náladě, s osoba­
mi, které se mají naučit nová slova a jsou při
Věda pracujíc' metodou dotazování se ptajíjednotlivců,
tom rozzlobené nebo zahanbené? Výzkum by
nebo v tomto případě matky a syna, na jejich postoje nepochybně nepřinesl hodnověrné výsledky,
a chování. Mají-li být výsledky výzkumu platné, pokud by zkoumané osoby předem dostaly in­
musí být vzorek respondentů (dotazovaných osob) formaci, že je někdo úmyslně rozčílí (hrubým
reprezentativním výběrem ze studované populace.
chováním) nebo zahanbí (vyvoláním dojmu,
že nechtěně rozbily součást zařízení laborato­
Výzkum na lidech ře). Směrnice proto uvádějí, že pokud je tako­
První zásadou etického zacházení se zkou­ vá studie vůbec povolena, musí být zkoumané
manými osobami je minimální riziko. Riziko osoby informovány co nejdříve po skončení
očekávatelné ve výzkumu by ve většině přípa­ pokusu. To se označuje jako debriefing (de-
dů nemělo být vyšší, než je to, s jakým se lidé instruktáž). Při něm musí být zkoumaným
setkávají v běžném životě. Zkoumaná osoba osobám vysvětleny důvody, proč byly drženy
by samozřejmě neměla být vystavena fyzic­ v nevědomosti nebo byly oklamány. Jakékoli
kému násilí ani nebezpečí zranění. Někdy je přetrvávající emoční reakce musí být zpraco­
však obtížné přesně vymezit, jak je to s etic­ vány tak, aby neutrpěla důstojnost účastníků
kou ospravedlnitelností míry psychologického a aby vzrostlo jejich porozumění a ocenění
stresu. V běžném životě lidé samozřejmě ně­ výzkumu. Kontrolní komise musí být přesvěd­
kdy lžou, chovají se nezdvořile nebo zneklid­ čena o tom, že následná vysvětlení jsou tomu­
ňují ostatní. Za jakých okolností je však pro to úkolu přiměřená.
badatele eticky ospravedlnitelné zacházet se Třetí zásadou etického zacházení je prá­
zkoumanou osobou podobným způsobem jen vo na ochranu informací. Informace získané
proto, aby splnil cíle výzkumného projektu? o zkoumané osobě během studie musí být po­
Těmito otázkami se zabývají kontrolní komise važovány za důvěrné a bez souhlasu zkouma­
u každého jednotlivého případu. né osoby nesmějí být dostupné jiným osobám.
Druhou zásadou etického zacházení se Běžně používaným postupem je oddělení jmen
zkoumanými osobami je jejich informovaný a dalších informací sloužících k identifika­
souhlas. Zkoumané osoby musí být předem ci zkoumané osoby od údajů shromážděných
informovány o všech aspektech studie, které v průběhu studie. Údaje jsou potom označe­
by mohly ovlivnit jejich ochotu ke spolupráci. ny pouze kódem nebo číslem případu. Tímto
Po tomto vysvětlení musí vstoupit do studie způsobem je zajištěno, že kromě experimen­
dobrovolně a musí jim být umožněno kdykoli tátora nemá nikdo jiný přístup k informacím
a bez jakéhokoli znevýhodnění studii opustit, o tom, jak konkrétní účastník pokusu reago­
pokud se k tomu rozhodnou. Stejně jako je val. Dalším běžným postupem je uvádět pouze
tomu u zásady minimálního rizika, ani zása­ souhrnné údaje - například průměrné hodno­
du informovaného souhlasu není vždy snadné ty všech osob ve skupině. 1 toto opatření chrá­
naplnit. Konkrétně, informovaný souhlas se ní soukromí jednotlivých účastníků výzkumu.
někdy ocitá v rozporu s dalším běžným poža­ Dokonce i tehdy, jsou-li splněny všech­
davkem výzkumu, a sice že zkoumané osoby ny etické podmínky, musí badatel zvažovat
nemají znát hypotézu, která je ve studii tes­ cenu studie - nikoli ekonomické náklady,
tována. Pokud má vědec v úmyslu srovnávat ale cenu z lidského hlediska - a porovnat ji
zkoumané osoby, které se mají naučit řadu s potenciálním užitkem. Je opravdu nutné
 JSME OD PŘÍRODY SOBEČTÍ?
Jsme od přírody sobečtí
George C. Williams, Statě University of New York, Stony Brook

Ano, v jistém biologickém ohledu sobem nestarali: savčí matky kojí tím, že jeho samičku neoplodnil
jsme sobečtí, ale tento ohled je svá mláďata, ptáci přinášejí mlá­ sousední sameček a že z jednoho
důležitý a měli bychom jej mít na ďatům potravu do hnízda, rostli­ nebo i z více vajíček se nevylíhne
mysli při diskusi o lidských zále­ na musí každému semínku zajistit cizí mládě? Samičky mnoha pta­
žitostech, etické filozofii a sou­ optimální množství živin. Přesto čích druhů se velmi často dobro­
visejících tématech (WiLliams, tento druh zaopatření nelze ge- volně i nedobrovolně páří s cizími
1996: kapitoly 3 a 9). Jsme so­ neralizovat jako péči dospělých samečky. Samečkové těchto druhů
bečtí zvláštním způsobem, jak to o mladé. Vždy působí mechanismy, obzvláště ostražitě sledují cho­
od nás vyžadují naše geny. Geny s jejichž pomocí rodiče obvykle vání svých partnerek a důsledně
jsou krajně sobec­ dokážou identifikovat své vlastní vyhánějí soky ze svého teritoria.
ké, protože kdyby potomstvo a zaměřit svou péči Předpokládá se, že samečkové dru­
takové nebyly, ne­ výhradně na ně. hů, u nichž je asi desetina vajíček
existovaly by. Z ge­ Odehrává-li se veškeré rozmno­ oplodněna jejich soky, se ke svým
nerace na generaci žování pohlavní cestou a partneři mláďatům chovají méně pozorně
se předávají jen ty jsou jen zřídkakdy blízce příbuzní, než samečkové těch druhů, jejichž
geny, které se umějí má každý potomek polovinu genů samičky nebývají oplodněny ji­
nejlépe prosadit. Aby od každého rodiče. Z pohledu ro­ nými partnery. Rodová selekce je
to dokázaly, musí být diče má syn nebo dcera geneticky jedním z faktorů aktivujících ne­
schopny co nejlépe poloviční důležitost než sám rodič sobecké chování. Dalším faktorem
George C. Williams
vytvořit tělo - ať už a reprodukce potomstva je pro je reciprocita mezi nepříbuznými
lidské, nebo jiné -, které přená­ přenos genů jen z poloviny tak jedinci, která každému účastníko­
ší geny účinněji než těla jiných důležitá jako reprodukce vlastní. vi přináší okamžitý nebo budoucí
příslušníků populace. Jedinci Jenže částečná genetická totož­ prospěch. Jiným typem chování
mohou zvítězit v této genetické nost se vztahuje na všechny pří­ je sobecké klamání nebo manipu­
soutěži hlavně tím, že se doži­ buzné, nejen na potomstvo. Pro lace s altruistickými nebo koope­
jí dospělosti a úspěšně soupeří sobecké geny jedince je stejně rativními instinkty, které působí
o zdroje (potravu, hnízdo, partne­ užitečné nesobecké chování obec­ na bázi rodové selekce. Ani ptačí
ra a tak dále) nezbytné pro další ně vůči všem příbuzným, nejen samičky si nemohou být jisty, že
reprodukci. vůči vlastním potomkům. Takové pečují o vlastní mláďata, protože
V tomto ohledu jsme tedy ne­ chování pramení z takzvané rodo­ během jejich krátké nepřítomnos­
vyhnutelně sobečtí, nicméně to vé selekce, přírodního výběru pro ti mohla jiná samička do jejich
nemusí znamenat, že se od nás adaptivní užití vodítek, které na­ hnízda snést cizí vajíčka (Say-
nikdy neočekává nesobecké cho­ značují stupeň a pravděpodobnost ler, 1992). Tento jev se vyskytuje
vání v tom smyslu, jak je obvyk­ příbuznosti. Pokud existuje jaký­ u mnoha ptačích druhů. Jedna sa­
le chápeme. Jednotlivci mohou - koli důkaz o rodové příbuznosti, mička získává výhodu tím, že vy­
a často to i dělají - pomáhat od jedince se očekává, že bude užívá rodičovských instinktů jiné
druhým při získávání zdrojů a vy­ dávat přednost příbuzným před samičky. Klamání a manipulace
hýbání se ztrátám nebo nebezpečí. cizími jedinci a rovněž blízkým jsou nejvíce rozvinuty u našeho
Z biologického hlediska je důleži­ příbuzným (rodičům, potomkům, vlastního druhu, a to díky našim
té pozorovat okolnosti, za nichž sourozencům) před vzdálenějšími řečovým schopnostem. Jindřich V.
se nesobecké chování vyskytuje. příbuznými. se podle Shakespeara obracel ke
Nejnápadnějším příkladem nápo­ Pták, jehož samička nakladla do svému vojsku jako „ke skupině
mocného chování je pomoc rodičů hnízda vajíčka, může být evolučně bratří". Feministické vůdkyně zase
potomstvu. Lze je vysvětlit tak, zvýhodněn, jestliže sedí na vajíč­ hovoří o „sesterství". Klamání
že rodiče by nepředali své geny kách a krmí vylíhlá mláďata. Co a manipulace s emocemi druhých
úspěšně další generaci, kdyby se když ale nejde o jeho vlastní mlá­ mohou mít samozřejmě úctyhodné
o své potomstvo specifickým způ­ ďata? Může si být skutečně jistý i nečestné pohnutky.
Nejsme od přírody sobečtí
Frans B. M. de Waal, Emory University

Ať je již člověk považován za ku prospěchu, jsou v procesu při­ cip ekonomiky, psal také o vše­
sebesobečtějšího tvora, součástí rozeného výběru v nevýhodě. Ale obecné lidské schopnosti soucitu.
jeho podstaty jsou bezpochyby je správné označovat živočicha za Kořeny tohoto sklonu nejsou
principy, na jejichž základě jedná sobeckého jen proto, že se jeho žádným tajemstvím. Všechny ži­
ve prospěch jiných a usiluje chování vyvinulo tak, aby mu vočišné druhy, které se spoléhají
o jejich štěstí, ačkoli mu to bylo ku prospěchu? na spolupráci, vykazují loajalitu
nepřináší žádný prospěch, pouze Při úvahách o tom, proč se zví­ ke skupině a sklony k vzájemné
radost z toho, že štěstí druhých ře právě tady a teď chová určitým pomoci. Tyto sklony se vyvinu­
s nimi sdílí. způsobem, je proces vývoje cho­ ly v prostředí sociálního života,
Adam Smith, 1759 vání v průběhu milionů let evolu­ v němž jsou zvýhodněni příbuzní
ce irelevantní. Zvířata vidí pouze a ti jedinci, kteří dokážou oplatit
Když se Lenny Skutnik v roce bezprostřední důsledky svého laskavost. Nutkání pomáhat dru­
1982 vrhl do ledové vody řeky Po- jednání, a ani ty jim nejsou vždy hým tedy nikdy nebylo zcela bez
tomac v americkém Washingtonu, jasné. Můžeme se domnívat, že vazby na přežití jedince, který po­
aby zachránil oběť letecké kata­ pavouk tká síť, aby lapil mouchy, máhal. Později se však toto nut­
strofy, nebo když nizozemští civi­ ale toto tvrzení je pravdivé pouze kání oddělilo od důsledků, které
listé ukrývali za 2. světové války na funkční úrovni. Nemáme žádné utvářely jeho evoluci, a snaha po­
židovské rodiny, riskovali život důkazy svědčící ve prospěch do­ máhat se projevovala i v případě,
kvůli naprosto cizím lidem. Stejhě mněnky, že pavouci mají předsta­ kdy byla odměna nepravděpodob­
tak když Binti Jua, gorila nížinná vu o tom, k čemu jsou jejich sítě. ná - například když byl příjemcem
chovaná v chicagské zoologic­ Jinak řečeno, účel chování nevy­ pomoci cizí jedinec.
ké zahradě Brookfield, zachránila povídá o jeho skrytých motivech. Označovat veškeré chování za
chlapce v bezvědomí, který upadl Teprve nedávno byl pojem „so­ sobecké je stejné jako označovat
do jejího výběhu, chovala se tak, bectví" připraven o svůj typický všechen život na Zemi za přemě­
jak ji nikdo nikdy neudí. význam a byl použit mimo oblast něnou sluneční energii. Obě tvrze­
Takové jednání na nás hluboce psychologie. Přestože jej dnes ně­ ní mají určitou obecnou platnost,
působí, protože je ku prospěchu kteří lidé vnímají jako synonymum ale nedokážou vysvětlit a popsat
příslušníků našeho živodšného chování, které směřuje k docíle­ rozmanitost, kterou vidíme všude
druhu. Při svém studiu evolu­ ní vlastního prospěchu, sobectví kolem sebe. Někteří živočichové
ce empatie a morálky jsem však v sobě obsahuje záměr posloužit přežívají díky nelítostnému sou­
objevil tolik důkazů o tom, že vlastním zájmům a předpokládá peření, jiní zase díky vzájemné
zvířata o sebe vzájemně pečují znalost toho, co jedinec získá ur­ pomoci. Pojetí, které nedokáže
a reagují na strádání jiných jedin­ čitým chováním. Popínavá rostlina rozlišit opačné přístupy, je snad
ců, až jsem začal být přesvědčen může sledovat vlastní zájem a pře­ užitečné pro evoluční biology, ale
o tom, že přežití nezávisí jen na růst strom, ale protože rostliny v psychologii nemá místo.
síle v boji, ale také na spolupráci nemají úmysly a vědomosti, nemo­
a přátelských službách (de Waal, hou být sobecké v jiném než meta­
1996). U šimpanzů je například forickém smyslu. Ze stejného důvo­
běžné, že přihlížející zvíře při­ du nemohou být sobecké ani geny.
stoupí k oběti útoku a jemně ji Charles Darwin nikdy nezamě­
obejme kolem ramen. ňoval adaptaci za sledování in­
Navzdory těmto pečovatelským dividuálních zájmů a uznával
sklonům biologové zcela běžně altruistické motivy. V tomto ohle­
vykreslují člověka a jiné živoči­ du jej inspiroval Adam Smith, filo­
chy jako naprosté sobce. Důvod zof morálky a zakladatel ekonomie.
spočívá v domněnce, že veškeré 0 rozdílu mezi sobeckými motivy Dospívající šimpanz objímá a utěšuje vřeštícího
chování se vyvinulo tak, aby po­ a chováním sledujícím vlastní pro­ dospělého šimpanze, který byl poražen
sloužilo vlastním zájmům jedince. v boji. U jiných živočišných druhů podobně
spěch mnohé vypovídá i skuteč­
„utěšování“ dosud nebylo popsáno. Jedná se
Je tedy logické předpokládat, že nost, že Smith, který kladl důraz
o určitou jbrmu empatie bez hmatatelného
geny, které svému nositeli nejsou na vlastní zájem jako řídicí prin­ užitku pro toho, který ji projevuje.
 uskutečnit studii, při níž budou účastníci my na zvířatech a jaký typ výzkumu je etický,
klamáni nebo uváděni do rozpaků? Výzkum většina psychologů (80 %) i studentů psycho­
může pokračovat jedině tehdy, má-li badatel logie (72 %) ve Spojených státech užití zvířat
a kontrolní komise přiměřenou jistotu, že stu­ při výzkumu schvaluje (Plous, 1996a, 1996b).
die může přinést cenné informace. Navzdory této široké podpoře však přetrváva­
jí rozpaky nad malou skupinou studií, jejichž
Výzkum na zvířatech součástí jsou bolestivé nebo škodlivé postu­
Další oblastí, v níž je nutné dbát na etic­ py. Právě proto federální předpisy i předpisy
ké normy, je výzkum na zvířatech. Asi 7 % Americké psychologické asociace (APA) vy­
z celkového objemu psychologických studií je žadují, že všechny bolestivé nebo škodlivé po­
prováděno na zvířatech, a v 95 % jsou zkou­ stupy uplatněné na zvířatech musí být důklad­
manými zvířaty potkani, myši a ptáci. Psycho­ ně ospravedlněny poznatky, které budou ze
logové provádějí výzkum na zvířatech ze dvou studií získány. Směrnice APA také zdůrazňují,
hlavních důvodů. Prvním z nich je, že chování že morální povinností badatelů je zacházet se
zvířat může být samo o sobě zajímavé a stojí zvířaty humánním způsobem a minimalizovat
za to je studovat. Druhým důvodem je skuteč­ jejich bolest a utrpení. Přesná pravidla rovněž
nost, že zvířecí systémy se mohou stát mode­ určují, v jakých podmínkách mají být labora­
lem pro lidské systémy, a výzkum na zvířatech torní zvířata chována a jak se o ně má pečovat.
tedy může přinést znalosti, jejichž získávání Kromě těchto specifických směrnic platí
od lidí by bylo nemožné nebo neetické. Vý­ základní etický princip výzkumu, že všechny
zkum na zvířatech sehrál zásadní úlohu při osoby, které se účastní psychologických studií,
chápání a léčení psychologických problémů, by měly být ve výzkumu považovány za rov­
jako je například úzkost, stres, agrese, depre­ nocenné partnery. Některé výzkumy popiso­
se, zneužívání drog, poruchy příjmu potravy, vané na stránkách této knihy byly provedeny
vysoký krevní tlak a Alzheimerova choroba dříve, než byly formulovány popsané etické
(Carroll a Overmier, 2001). Přestože se stále zásady, a většina kontrolních komisí by je
diskutuje o tom, zda vůbec provádět výzku­ dnes již nepovolila.

Dílčí shrnutí Otázky rozvíjející kritické myšlení

Součástí psychologického výzkumu je vytvoření hypotézy 1 Obrázek 1.3 zachycuje výsledky klasické
a její testování s využitím vědeckých metod. Mezi základní studie, které ukázaly, že dávají-li
pojmy nezbytné pro pochopení psychologických experimentů chlapa ve věku devíti let přednost
patří nezávislé a závislé proměnné, experimentální a kontrolní televizním programům s násilnou
skupina, náhodné rozdělení, měření a statistika. tematikou, souvisí to s jejich agresivním
Nelze-li uskutečnit experiment, je možné použít korelační chováním v 19 letech. Proč se této studii
metodu a s její pomocí určit, zda jedna přirozeně se vyskytující nepodařilo prokázat, že sledování násilí
proměnná souvisí s jinou proměnnou. Míra souvislosti mezi v televizi zvyšuje agresivitu chlapců?
dvěma proměnnými se vyjadřuje korelačním koeficientem r, Jaký typ důkazu bychom potřebovali,
který může být kladný (až do hodnoty +1,00) nebo záporný (až abychom mohli takové tvrzení vyslovit?
do hodnoty -1,00) podle toho, zda hodnota jedné proměnné 2 Předpokládejme, že badatel zjistil, že
s rostoucí hodnotou druhé proměnné roste (+), nebo zda mezi symptomy poruchy příjmu potravy
hodnota jedné proměnné s rostoucí hodnotou druhé proměnné a nadměrným zájmem o tělesný vzhled
klesá (-). existuje korelace 0,50. Jaký závěr z toho
Výzkum lze provádět také metodou pozorování: přímým může vyvodit? Co by mohlo vysvětlit
pozorováním, dotazováním nebo případovou studií. pozorovaný vztah? Dokážete formulovat
Posledním typem výzkumu je narativní rešerše nebo statistická hypotézu o příčině a následku? Jak byste
metaanalýza. takovou hypotézu mohli testovat?
K základním etickým principům zacházení s účastníky
experimentů patří minimální riziko, informovaný souhlas
a právo na ochranu informací. Jakékoli bolestivé nebo
škodlivé postupy při výzkumu na zvířatech musí být důkladně
ospravedlněny poznatky, které budou při výzkumu získány.
SHRNUTÍ

1 Psychologie je vědecké studium chování a dušev­ Behaviorální jevy jsou stále častěji chápány na
ních procesů. biologické i psychologické úrovni.
2 Kořeny psychologie lze vysledovat do čtvrtého 8 Mezi hlavní obory psychologie patří biologická
a pátého století př. n. 1. Řečtí filozofové Sokrates, psychologie, experimentální psychologie, vývo­
Platon a Aristoteles kladli základní otázky o myš­ jová psychologie, sociální psychologie, psycholo­
lení a „otec lékařství“ Hippokrates učinil mnoho gie osobnosti, klinická a poradenská psychologie,
důležitých pozorování toho, jak mozek řídí ostat­ školní a pedagogická psychologie, psychologie
ní orgány. Jedna z nejstarších diskusí o lidské psy­ organizace a práce a inženýrská psychologie. Ve­
chologii se soustředila na otázku, zda jsou lidské dle tradičních oborů a disciplín psychologie se
schopnosti vrozené (nativistické hledisko), nebo v 21. století zrodilo mnoho nových oblastí zkou­
získané zkušenostmi (empiristické hledisko). mání, včetně kognitivní, afektivní a sociálně-ko-
3 Vědecká psychologie se zrodila na sklonku gnitivní neurovědy, evoluční psychologie, kultur­
19. století společně s představou, že mysl a cho­ ní psychologie a pozitivní psychologie.
vání by se mohly stát předmětem vědecké ana­ 9 Součástí psychologického výzkumu je vytvoření
lýzy. První experimentální psychologickou la­ hypotézy a její testování pomocí vědeckých metod.
boratoř založil Wilhelm Wundt na univerzitě Je-li to možné, dáváme přednost experimentální
v Lipsku v roce 1879. metodě, jež má pod kontrolou všechny proměnné
4 Mezi rané psychologické „školy“ ve 20. století patřil kromě těch, které studujeme, a může také testovat
strukturalismus (analyzuje duševní struktury), funk­ hypotézu o příčině a důsledku. Nezávislá proměn­
cionalismus (studuje, jak pracuje mysl, aby se organi­ ná je ta, s níž experimentátor manipuluje; závislá
smus mohl přizpůsobit svému prostředí a fungovat proměnná (obvykle měřitelný projev účastníkova
v něm), behaviorismus (studuje chování bez zřetele chování) je studována s cílem zjistit, zda ji ovlivňují
k vědomí), gestaltistická psychologie (soustředí se na změny nezávislé proměnné. V jednoduchém expe­
vzorce formované podněty a na organizaci zkuše­ rimentálním uspořádání manipuluje experimentátor
nosti) a psychoanalýza (zdůrazňuje roli nevědomých jednou nezávislou proměnnou a pozoruje její úči­
procesů při rozvoji a motivaci osobnosti). nek na závislou proměnnou. Podstatným prvkem
5 Novější vývoj psychologie ve 20. století zahrnu­ experimentálního uspořádání je náhodné rozdělení
je teorii zpracování informací, psycholingvistiku účastníků do experimentální a kontrolní skupiny.
a neuropsychologii. 10 V mnoha pokusech je nezávislá proměnná
6 Ke studiu psychologie je možné přistoupit z několi­ faktorem, který je buď přítomen, nebo
ka úhlů. Biologický přístup uvádí do souvislosti jed­ nepřítomen. Nejjednodušší uspořádání pokusu
nání člověka a události, které se odehrávají v jeho obsahuje experimentální skupinu (v níž je
těle, zejména v mozku a nervové soustavě. Behavio- studovaný faktor přítomen) a kontrolní skupinu
rální přístup bere v úvahu pouze vnější činnosti (v níž je studovaný faktor nepřítomen). Pokud
organismu, které lze pozorovat a měřit. Kognitivní změny nezávislé proměnné přinesou statisticky
přístup se zabývá duševními procesy, jako je vnímá­ významný rozdíl hodnoty závislé proměnné mezi
ní, paměť, chápání, rozhodování a řešení problémů. experimentální a kontrolní skupinou, znamená
Hledá souvislost mezi těmito procesy a chováním. to, že experimentální podmínky měly prokaza­
Psychoanalytický přístup zdůrazňuje nevědomé telný účinek a rozdíl není způsoben náhodnými
motivy pramenící ze sexuálních a agresivních im­ faktory ani několika málo krajními případy.
pulzů. Subjektivistický přístup se soustředí na to, 11 V situaci, kdy nelze provést experiment, je mož­
jak lidé aktivně konstruují a interpretují své sociální né použít korelační metodu. Tato metoda ur­
světy, které se liší v závislosti na kultuře, osobní his­ čuje, zda přirozeně se vyskytující rozdíl je spjat
torii a aktuálním stavu motivace. Konkrétní téma s jiným rozdílem, který experimentátora zajímá.
lze často analyzovat z více úhlů pohledu. Míra korelace mezi dvěma proměnnými se vy­
7 Biologický přístup se od ostatních odlišuje v tom, jadřuje korelačním koeficientem r, který nabývá
že jeho principy jsou částečně odvozeny z bio­ hodnoty v intervalu +1,00 až -1,00. Žádný vztah
logie. Biologicky orientovaní vědci se pokoušejí je vyjádřen hodnotou 0, úplná závislost je vyjád­
vysvětlit psychologické principy z biologických: řena hodnotou 1. Pokud se hodnota r pohybuje
tento postoj se označuje jako redukcionismus. od 0 k 1, vzrůstá síla vztahu. Korelační koeficient
 může být kladný nebo záporný podle toho, zda střednictvím dotazování (dotazníků a rozhovorů)
v závislosti na rostoucí hodnotě jedné proměnné nebo prostřednictvím případových studií.
druhá proměnná roste (+), nebo klesá (-). 13 Mezi základní etické principy, jimiž se řídí etické
12 Výzkum lze provádět také metodou pozorování, zacházení s účastníky experimentů, patří minimál­
to znamená, že badatel pozoruje jev, který ho za­ ní riziko, informovaný souhlas a právo na ochranu
jímá. Musí být vyškolen k přesnému pozorování informací. Jakékoli bolestivé či škodlivé postu­
a zaznamenání faktů. Jevy, které je obtížné pozo­ py uplatněné při výzkumu na zvířatech musí být
rovat přímo, je možné pozorovat nepřímo pro­ ospravedlněny významem takto získaných poznatků.

KLÍČOVÉ POJMY

zákon účinku pedagogická psychologie

efekt přílišného ospravedlnění psychologie organizace a práce
psychologie inženýrská psychologie
prozopagnozie kognitivní neurověda
základní atribuční chyba afektivní neurověda
dětská amnézie sociální neurověda
obezita evoluční psychologie
katarzní účinek kulturní psychologie
fyziologie pozitivní psychologie
nativismus a empirismus hypotéza
nativistické hledisko teorie
empiristické hledisko vědecký
tabula rasa experimenty
asocianistická psychologie proměnná
introspekce nezávislá proměnná
strukturalismus závislá proměnná
funkcionalismus experimentální skupina
behaviorismus kontrolní skupina
gestaltismus náhodné rozdělení
psychoanalýza multivariační experimenty
nevědomí měření
volná asociace statistika
modely zpracování informací střední hodnota
psychologické hledisko statistická významnost
eklektický přístup korelační koeficient
biologický přístup pozitivní korelace
behaviorální přístup negativní korelace
kognitivní přístup testování
psychoanalytický přístup přímé pozorování
subjektivistický přístup metoda dotazování
naivní realismus efekt společenské vhodnosti
rcdukcionismus případová studie
biologická psychologie literární rešerše
kognitivní psychologie narativní rešerše
vývojová psychologie metaanalýza
sociální psychologie minimální riziko
psychologie osobnosti informovaný souhlas
klinická psychologie dcbricfing
poradenská psychologie právo na ochranu informací
školní psychologie
UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://academic.udayton.edu/gregelvers/hop/weLcome.asp
Internetová stránka věnovaná historii psychologie nabízí přístup k informacím o významných psycholozích
minulosti, přináší řadu užitečných odkazů na další stránky a obsahuje i sekci kuriozit a zajímavostí. Víte
například, kdo nechal prášek z lidských kostí ve sloupové vrtačce v dílnách Maďarské státní pošty, když
prováděl výzkum vnitřního ucha? Na této stránce to najdete!

http://www.apa.org/science/infostu.html
Tato stránka, kterou provozuje Americká psychologická asociace, nabízí širokou škálu příležitostí a nabídek
pro studenty psychologie.

http://www.apa.org/ethics/code.html
http://www.bps.org.uk/the-society/code-of-conduct_home.cfm
Pokud vás zajímá etika psychologie, projděte si tyto podrobně zpracované stránky. Najdete zde informace
o etickém kodexu psychologů z britského i amerického hlediska.
 2. kapitola

Biologické
základy
psychologie
Obsah kapitoly
Studium biologických základů psychologie 54

Neurony, základní stavební kameny nervové soustavy 56

Akční potenciály 58
Synaptický přenos a nervové kódování 60
Neurotransmitery 62

Uspořádání mozku 64
Zadní mozek 65
Střední mozek 66
Přední mozek 67
Zobrazování mozku 71
Asymetrie mozku 71
Řeč 72

Autonomní nervová soustava 76

Endokrinní soustava 78

Evoluce, geny a chování 80

Evoluce chování 80
Chromozomy a geny 81
Genetické studie chování 83

Pohled z obou stran

Souvisejí zrcadlové neurony s empatii? 86-87
Představte si, že se jednoho dne ráno probu­ aspekty chování. Právě tato cesta odlišuje
díte a zjistíte, že váš čich se zlepšil natolik, že čichovou soustavu od ostatních smyslových
výrazně předčí všechny ostatní smyslové vje­ soustav: čichové vjemy jsou spjaty s emočním
my. Brzy zjistíte, že dokážete rozeznat všech­ prožíváním mnohem bezprostředněji než zrako­
ny své přátele i známé podle jejich tělesného vé nebo sluchové vjemy.
pachu a dovedete najít cestu ve svém rodném Brzy zjistíme, že mnohé aspekty lidského
městě podle pachu důvěrně známých obchodů chování lze pochopit na základě studia bio­
a nároží. Zmocní se vás nadšení. Uvědomíte logie. Budeme-li například zkoumat důsledky
si, že toužíte nasát pach všeho a všech, kte­ určitého poškození mozku, zjistíme, jak mo­
ří jsou nablízku, a pocítíte také touhu všeho zek vytváří naše prožitky a zkušenosti. Po­
se dotknout. Přestože si uvědomujete, že vaše dobně i účinky léků nebo rekreačního užívání
touhy nejsou sexuální, odoláváte pokušení, drog ukazují, jakou úlohu hrají neurotransmi­
jstc-li ve společnosti jiných lidí — takové cho­ tery jako chemičtí poslové nervové soustavy.
vání by totiž bylo nepatřičné. V této kapitole se budeme zabývat nervovou
Toto všechno ve skutečnosti prožil student soustavou, jejími stavebními kameny a jejich
medicíny Stephen D. a vypráví o tom Olivcr uspořádáním. Podíváme se rovněž na evoluci
Sacks v příběhu Pes pod kůží ve své proslulé nervové soustavy.
knize Muž, který si pletl manželku s kloboukem
(česky: Praha, Dybbuk 2008). Oliver Sacks
je neurolog, jehož vyprávění o případových Studium biologických
studiích inspirovalo mnohé badatele zabýva­ základů psychologie
jící se lidským mozkem. Stephen je prý pra­
videlným uživatelem kokainu, fencyklidinu Úvodní stať dokládá, že naše vnímání, zku­
a amfetaminů. Jednoho dne se mu zdá velmi šenosti a chování jsou založeny na aktivaci
živý sen, že je pes a jeho svět je plný inspiru­ nervové soustavy a že pro studium psycholo­
jících pachů. Po probuzení zjistí, že jeho čich gie je důležité pochopit principy jejího fungo­
se pronikavě změnil. Stephen se změní také vání. Pokud se vám tato představa zdá příliš
po emocionální stránce. Jeho touha všechno mechanistická, jako by bylo možné redukovat
čichat a všeho se dotýkat se pojí s jistou me­ lidskou bytost na jakýsi biologický stroj, ne­
lancholií a přáním vrátit se na dávno zapome­ jste první, koho to napadlo! Francouzský fi­
nuté místo. Zdá se, že se změnilo také jeho lozof René Descartcs (1596-1650) měl za to,
myšlení. Líbí se mu bezprostřednost každého že veškerá činnost lidí i zvířat je mechanickou
prožitku a zjišťuje, že je pro něj stále obtížněj­ odezvou na externí podněty; že je reakcí slo­
ší přemýšlet o svých zkušenostech a uvažovat žitého systému, který je tvořen soustavou spí­
abstraktně. Po třech týdnech Stephenovy pří­ nacích ústrojí a trubic obsahujících tekutiny.
znaky zmizí a k jeho úlevě i lítosti se všechno Descartcs si však velmi dobře uvědomoval, že
vrátí do normálního stavu. popření existence lidské duše by mělo teolo­
Čich je jeden z našich smyslů. Hyperosmie gické důsledky, které by byly urážlivé pro cír­
(zvýšená čichová ostrost) i anosmie (ztráta kev a způsobily by nepřijatelnost jeho teorie.
čichu) mohou být důsledkem poškození Dal si záležet na tom, aby ponechal prostor
mozku či infekce nebo mohou nastat po pro lidskou duši, a tvrdil, že právě duše vybí­
požití určitých léků. Změny čichových vjemů rá konkrétní odezvu ze škály možných reakcí.
mají pozoruhodný dopad na emoční prožívání Duše nabízí člověku možnost přizpůsobit se
pacientů. Jak to můžeme vysvětlit? Informace situacím, proto na stejný podnět reagujeme
o čichových vjemech se mnoha rozmanitými různým způsobem. Z principu dualismu duše
cestami přenášejí do několika různých míst a těla vyplývá, že mysl (nebo duše) existuje
v mozku. Jedna cesta zahrnuje oblasti, které odděleně od hmotného těla a že tělo a duše se
jsou odpovědné za vnímání a rozlišování mohou vzájemně ovlivňovat.
pachů, a nastane-li poškození v této oblasti, V této kapitole se seznámíte s tím, jak sou­
postižený člověk ztrácí schopnost rozlišovat časná věda chápe biologické základy psycho­
pachy. Jiná cesta zahrnuje oblasti mozku, logie. Nebude to příběh o soustavě trubic
které jsou odpovědné za emoční a motivační a převodů, ale spíše o nervové soustavě. Tato
 soustava se skládá z buněk (neuronů), které podobá základnímu pocitu zhnusení. Výzku­
vzájemně komunikují na biochemickém zákla­ my prokázaly, že lidé se vyhýbají kontaktu
du. Při studiu této kapitoly vám možná někte­ s morálně nechutným člověkem stejně, jako
ré její části budou zpočátku připadat nezáživné, kdyby tento člověk trpěl nakažlivou choro­
nebo dokonce deprimující. Je poměrně obtíž­ bou. Lidem je proti mysli dokonce i nepřímý
né uvažovat o sobě v pojmech nervové sousta­ kontakt: Hitlerův svetr připadal Rozinovým
vy: zdá se nemožné redukovat jedinečné lidské zkoumaným osobám krajně odporný, jako
prožitky (lásku, strach, zmatení) na něco tak by byl zamořený. Typy morálně nechutného
prozaického. Možná ale zjistíte, že je to docela chování se mohou v různých kulturách lišit;
podnětné. Pokud v nás lidské prožitky a zku­ člověk se učí rozlišovat morálně nepřijatelné
šenosti vyvolávají úžas, potom i biologická a přijatelné chování v procesu socializace.
soustava, která to všechno umožňuje, musí být Další lidskou reakcí, kterou lze pochopit na
sama o sobě dosti složitá a fascinující. A tako­ základě modelu preadaptace, je naše reakce
vá také skutečné je. Lidský mozek je možná na sociální vyloučení. Pro lidské bytosti je ne­
tím nejsložitějším objektem, o jakém víme. smírně důležité patřit k nějaké sociální skupi­
Součástí studia biologických základů na­ ně, protože takové spojení je zdrojem bezpečí.
šeho chování jsou také úvahy o evoluci cho­ Bylo prokázáno, že sociální vyloučení ohrožu­
vání. Významným pojmem evoluční biologie je fyzické i emoční zdraví jedince. Výzkumy
je „preadaptace“ (Mayr, 1960). Příkladem je ukázaly, že lidé reagovali na sociální vyloučení
evoluce hlasové soustavy: ústa, zuby a jazyk lhostejností a netečností vůči emoční bolesti
získaly novou funkci při produkování zvuků (DeWall a Baumeister, 2006). Tento jev lze
(a později při artikulaci slov), přestože se pochopit, pokud si uvědomíme, že evoluce sys­
původně vyvinuly pouze pro příjem potravy. tému sociální interakce možná vyšla z evoluč­
Mayr přišel s myšlenkou, že mnohé evoluční ně staršího systému, který umožňoval reakci na
„novinky“ jsou výsledkem procesu, při kterém tělesnou bolest. V určitých situacích je rozumné
se již existující systém přizpůsobí nové funkci. reagovat na bolestné podněty zvýšením prahu
Podobným mechanismem se často vysvětluje bolestivosti, tedy snížením vnímavosti vůči
také vývoj specifických lidských schopností. bolesti. Podle preadaptačního modelu se fyzio­
Přesvědčivým příkladem je vznik morálního logický systém, který reaguje na fyzickou bo­
zhnusení a vznik reakce na sociální vyloučení. lest, vyvinul tak, že převzal i funkci odpověd­
Americký psycholog Paul Rozin se rád nosti za „sociální“ bolest. Z toho lze vyvodit,
označuje jako dr. Hnus. Tvrdí, že pocit morál­ že sociální vyloučení jedince by mělo ovlivnit
ního zhnusení se mohl vyvinout díky existen­ jeho reakci na tělesnou bolest. Tuto domněn­
ci nechuti a odporu, které nás měly ochránit ku testovali Nathan DeWall a Roy Baumeister
před pozřením jedovaté potravy (Rozin, Haidt (DeWall a Baumeister, 2006). Experimentátoři
a McCaeley, 2000). O „zhnuseném výrazu“ se vystrašili polovinu zkoumaných osob vyhlíd­
zmínil už Darwin, který popsal vyjevený po­ kou na osamělou budoucnost, zatímco lidem
hled, vypláznutý jazyk, nakrčený nos a pokles­ v kontrolní skupině řekli, že budou mít smy­
lé koutky úst jako soubor reakcí, které zabrání sluplné a trvalé vztahy. Všichni účastníci po­
živočichu v pozření potravy, nebo naopak po­ kusu se domnívali, že experimentátoři odvodili
vzbudí dávení. Podobnou funkci má také ne­ své předpovědi z výsledků testů osobnosti. Ve
volnost, zvedání žaludku a zvýšená produkce skutečnosti byli účastníci pokusu náhodně
slin, což je fyziologický stav provázející pocit přiřazeni do jedné či druhé skupiny. Badate­
zhnusení. Víme, že pocit zhnusení je spojen lé předpokládali, že práh fyzické bolestivosti
s činností bazálních ganglií a s mozkovou osob, které čeká „osamělá budoucnost“, by měl
aktivitou v pravé prefrontální oblasti. Rozin být vyšší. A bylo tomu přesně tak. Zkouma­
se domnívá, že zhnusení, jehož původním né osoby zařazené do této skupiny měly také
smyslem bylo ochránit tělo před poškozením, vyšší toleranci vůči bolesti (schopnost snášet
se nakonec stalo také mechanismem, který bolest) než osoby zařazené do kontrolní skupi­
chrání před poškozením duši. Morální pře- ny. Takové výsledky naznačují, že emoční otu­
činy (například sexuální delikty nebo válečná pělost, jaká se projevuje u ostrakizovaných lidí,
zvěrstva) vyvolávají emoční odezvu, která se by mohla být součástí obranné reakce, kterou
 a kloubů do centrální nervové soustavy. Díky
mozek
tomu si uvědomujeme bolest, tlak nebo změ­
ny teploty. Motorické nervy somatické soustavy
mícha
přenášejí vzruchy z centrální nervové sousta­
vy do svalů, kde spouštějí jejich činnost. Tyto
nervy ovládají veškeré svaly, které používáme
somatická soustava při volních pohybech i při vůlí neovládaných
změnách postoje a rovnováhy. Nervy auto­
autonomní soustava nomní soustavy vedou do vnitřních orgánů
a z nich a regulují například dýchání, rychlost
OBRÁZEK 2.1 srdečního tepu a trávení.
Uspořádání nervové soustavy. V této kapitole se budeme podrobně zabývat
uvedenými soustavami a zaměříme se na spe­
cifické části nervové soustavy (zejména na mo­
vytváří běžná fyziologická soustava odpovědná zek a autonomní soustavu). Bude nás zajímat
za tělesnou i duševní bolest. Uvedené závěry také endokrinní soustava (soustava žláz vyluču­
jsou rovněž v souladu s výsledky studií, které jících hormony). V poslední části této kapitoly
prokázaly, že určité oblasti mozku se aktivují pojednáme o evoluční biologii a jejím významu
v důsledku strádání vyvolaného tělesnou boles­ pro studium lidského chování. Začneme zá­
tí i sociálním vyloučením. kladními stavebními kameny nervové soustavy
Ukázali jsme, že některé typy lidského cho­ {neurony) a jejich komunikačním systémem.
vání (reakce na morálně nepřístojné chování
a na sociální vyloučení) lze studovat a chá­ Dílčí shrnutí
pat na základě modelů, které berou v úvahu
evoluční historii naší nervové soustavy. Tento ■ Badatelé se domnívají, že některé lidské
projevy (například morální zhnusení a reakce
názor příhodně dokresluje také skutečnost,
na sociální vyloučení) se možná vyvinuly
že při popisování nechutných potravin i od­
procesem preadaptace („ovládnutím")
porného jednání používáme podobná slova
systémů, které v organismu již existovaly
(„hnusný“, „nechutný“) a podobnými slovy po­ (v tomto případě systémů pro fyzické
pisujeme také tělesnou i duševní bolest. zhnusení a tělesnou bolest).
V tomto okamžiku je důležité sezná­ ■ Nervová soustava se dělí na centrální
mit se se základní terminologií (viz obrázek a periferní nervovou soustavu. Centrální
2.1). Výrazem nervová soustava označuje­ nervovou soustavu tvoří mozek a mícha.

me veškerou nervovou tkáň. Nervovou sou­ Periferní nervová soustava je tvořena

somatickou a autonomní soustavou.
stavu dělíme na centrální nervovou soustavu
(CNS) a periferní nervovou soustavu (PNS).
Součástí centrální nervové soustavy je mo­
zek (část nervové soustavy, která je umístěna Otázky rozvíjející kritické myšlení
v lebce) a mícha. Periferní nervová sousta­ 1 Vzpomenete si na některý jiný lidský
va zahrnuje veškerou zbývající nervovou tkáň projev, který se mohl vyvinout převzetím již
v těle. Aferentní nervy přenášejí signály z těla existující funkce?
do CNS, kdežto eferentní nervy přenášejí 2 Většina současných psychologů je
signály z CNS do těla. přesvědčena, že je důležité studovat funkce
nervové soustavy. Souhlasíte s tím?
PN S se skládá ze somatické soustavy, kte­
rá přenáší vzruchy (impulzy) ze smyslových
receptorů, svalů a povrchu těla a k nim (vě­
domé smyslové funkce a záměrné pohybo­ Neurony, základní stavební
vé funkce), a z autonomní soustavy, která kameny nervové soustavy
spojuje vnitřní orgány a žlázy (automatic­
ké a mimovolní funkce, například tep srdce). Základní jednotkou nervové soustavy je neu­
Senzorické nervy somatické soustavy přenášejí ron, specializovaná buňka, která přenáší ner­
informace o vnějších podnětech z kůže, svalů vové vzruchy čili impulzy k dalším neuronům,
žlázám a svalům. V neuronech se skrývá ta­
jemství funkce mozku. Známe jejich úlohu
při přenosu nervových vzruchů a víme, jak
fungují některé nervové okruhy, ale teprve za­
čínáme odkrývat jejich složitější funkce v ob­
lasti paměti, emocí a myšlení.
Mnohé typy neuronů v nervové soustavě
se výrazně liší velikostí i vzhledem, ale všech­
ny mají určité společné znaky (viz obrázek
2.2). Z buněčného těla zvaného sóma vyčnívá
množství krátkých výběžků zvaných dendrity
(z řeckého výrazu dendron čili „strom“), které
přijímají nervové vzruchy od jiných neuronů.
OBRÁZEK 2.2
Z těla neuronu vyčnívá štíhlá trubice, axon,
která přenáší zprávy dalším neuronům. Na Schematický nákres neuronu. Šipky naznačují směr nervového vzruchu.
Některé axony jsou rozvětvené; větve se nazývají kolaterály. Axony mnoha
konci se axon větví do mnoha tenkých výběž­
neuronů jsou pokryté izolující myelinovou pochvou, která pomáhá zvyšovat
ků, na jejichž konci jsou malá zduření zvaná rychlost nervového vzruchu. (Anthony J. Gaudin a Kenneth C. Jones:
synaptická zakončení. Human Anatomy. ® 1988, Anthony J. Gaudin a Kenneth C. Jones.
Synaptická zakončení se ve skutečnosti Upraveno se svolením autorů.)
nedotýkají sousedního neuronu. Mezi synap-
tickým zakončením a buněčným tělem nebo
dendrity přijímajícího neuronu je nepatrná rické (aferentní) a motorické (eferentní) neu­
mezera. Toto spojení se nazývá synapse a me­ rony. Nacházejí se pouze v centrální nervové
zera se označuje jako synaptická štěrbina. soustavě a v očích.
Když nervový vzruch putuje axonem a dorazí Nerv je svazek dlouhých axonů, které pat­
k synaptické štěrbině, způsobí uvolnění neu- ří stovkám nebo tisícům neuronů. Například
rotransmiteru, chemické látky, která proniká zrakový nerv přenáší signály z oka do moz­
synaptickou štěrbinou a stimuluje další neu­ ku. Jednotlivý nerv může obsahovat axony
ron. Tímto způsobem se vzruch přenáší z jed­
noho neuronu na druhý. Na dendritech a těle
jediného neuronu mohou spočívat synapse
vytvořené axony velkého počtu neuronů (viz
obrázek 2.3). Díky tomu může postsynaptic-
ký (přijímající) neuron integrovat informace
z mnoha presynaptických neuronů.
Přestože všechny neurony mají stejné obec­
né vlastnosti, velmi se liší velikostí a tvarem
(viz obrázek 2.4). Neuron v míše, vedoucí od
konce páteře k palci na noze, může mít axon
dlouhý až jeden metr; neuron v mozku může
být naopak dlouhý jen několik setin milimetru.
Neurony se podle obecné funkce dělí do tří
kategorií. Senzorické neurony přenášejí do
centrální nervové soustavy vzruchy přijímané
receptory. Receptory jsou specializované
buňky ve smyslových orgánech, svalech, kůži
a kloubech. Zaznamenávají fyzikální nebo OBRÁZEK 2.3
chemické změny a převádějí tyto události Synapse na těle neuronu. Mnoho různých axonů, z nichž každý
do podoby vzruchů, které putují senzorický­ se opakovaně větví, tvoří na dendritech a buněčném těle neuronu
mi neurony. Motorické neurony přenášejí synapse. Každá větev axonu je zakončena zdařením, které obsahuje
neurotransmitery. Po svém uvolnění přenášejí neurotransmitery nervový
signály z centrální nervové soustavy ke
vzruch přes synapsi na dendrity nebo buněčné tělo přijímajícího neuronu.
svalům a žlázám. Interneurony spojují senzo-
 senzorických i motorických neuronů. Buněč­ nervového vzruchu, který se nazývá akční po­
ná těla neuronů se v nervové soustavě obvyk­ tenciál. Je to elektrochemický vzruch šířící se
le vyskytují ve shlucích. V mozku a míše se z buněčného těla až na konec axonu. Každý
skupina buněčných těl neuronů označuje jako akční potenciál je výsledkem pohybu elek­
nukleus (jádro). Skupinu buněčných těl neu­ tricky nabitých molekul - iontů - do neu­
ronů, které se nacházejí mimo mozek nebo ronu a z neuronu. Chceme-li pochopit vznik
míchu, označujeme jako ganglion. akčního potenciálu, musíme si uvědomit, že
Kromě neuronů se v nervové soustavě na­ neurony si pečlivě vybírají, které ionty mohou
chází velký počet gliových buněk, které jsou pronikat do buňky a z buňky. Buněčná mem­
rozptýleny mezi neurony a často je také obklo­ brána neuronu (včetně axonu) je totiž polo-
pují. Gliových buněk je devětkrát více než neu­ propustná a to znamená, že některé ionty mo­
ronů a tvoří více než polovinu objemu mozku. hou membránou pronikat snadno a jiné jen
Jejich označení je odvozeno od řeckého výrazu tehdy, když se v membráně otevřou speciální
pro „tmel“ a naznačuje jednu z jejich funkcí - průchody zvané iontové kanály. Jsou to bíl­
udržovat neurony na místě. Jejich další funk­ kovinné molekuly, které svým tvarem připo­
cí je poskytovat neuronům výživu a „udržovat mínají koblihu s otvorem uprostřed a vytvářejí
pořádek“ v mozku: gliové buňky sbírají a shro­ póry vedoucí skrze buněčnou membránu (viz
mažďují odpadní produkty a pohlcují odumře­ obrázek 2.5). Tyto bílkoviny (proteiny) regu­
lé neurony a cizorodé látky, čímž udržují pře­ lují tok iontů, například sodíku (Na+), draslíku
nosovou kapacitu neuronů (Haydon, 2001). (K+) a chloru (Cl“), do neuronu a z neuronu.
Každý iontový kanál je selektivní, a pokud je
otevřený, umožňuje průchod pouze jednoho
Akční potenciály typu iontu. Anestetikum novokain zabraňuje
Dosud jsme ponechali bez vysvětlení jeden otevření sodíkových kanálů a brání tak signá­
důležitý termín, a sice nervový vzruch. In­ lům ze smyslových orgánů na jejich cestě do
formace se pohybuje po neuronu v podobě mozku (Catterall, 2000).

neuron z oční sítnice neuron z mozkové kůry neuron z míchy neuron z čichové oblasti mozku
 Pokud neuron právě nevytváří akční poten­
ciál, označuje se jako klidový. Buněčná mem­
brána klidového neuronu je nepropustná pro
sodíkové ionty (Na+), které se vyskytují ve
vysoké koncentraci vně neuronu. Membrána
je naopak propustná pro ionty draslíku (K+),
jež se koncentrují uvnitř neuronu. Tuto ne­
rovnoměrnou distribuci iontů na obou stra­
nách buněčné membrány pomáhají udržovat
proteinové struktury zvané iontové pumpy,
které čerpají ionty do buňky nebo ven. Kdy­
koli například do neuronu proniknou ionty
sodíku, iontové pumpy je dopravují ven a do
buňky naopak dopravují draslíkové ionty, kte­
ré se dostaly mimo buňku. Tímto způsobem
udržuje klidový neuron vysokou koncentraci
Na+ vně buňky a nízkou koncentraci uvnitř.
Iontové kanály a pumpy svou činností způso­
bují polarizaci buněčné membrány klidové­ OBRÁZEK 2.5
ho neuronu: prostředí uvnitř buňky je oproti Iontově kanály. Ionty sodíku (Ncr), draslíku (K*) a chloru (Cl )
vnějšku negativně nabité. procházejí buněčnou membránou prostřednictvím proteinových molekul
Elektrický potenciál klidového neuronu s otvorem uprostřed, které se označují jako iontové kanály.
se označuje jako klidový potenciál. U vět­
šiny neuronů se klidový potenciál pohybuje
kolem hodnoty -70 milivoltů (mV). Klidový
potenciál neuronu se podobá náboji v baterii: membrány. Nejprve se otevřou sodíkové ka­
neuron i baterie ukládají elektrickou energii nály umístěné na axonu, takže sodíkové ionty
v podobě elektrochemického gradientu. Ener­ nyní mohou překonat membránu a vstoupit
gii neuronu lze použít k vytvoření akčního do buňky. Kladně nabité ionty sodíku se na­
potenciálu. Jak k tomu dojde? hrnou do buňky, protože opačné elektrické
Elektrický potenciál mezi oběma stranami náboje se přitahují a uvnitř buňky je záporný
membrány neuronu se změní, pokud je neu­ elektrický náboj.
ron stimulován jinými neurony. Stimulace je Vnitřní prostor dané oblasti axonu pak
vyvolána činností neurotransmiterů, které vzhledem k vnějšku získá kladný náboj o hod-
uvolňuje presynaptický neuron a přijímá post­
synaptický neuron. Je-li změna elektrického
potenciálu velmi malá, nestane se nic drama­
tického. Jestliže se například potenciál zvýší
přibližně na hodnotu -60 mV, iontové pum­
py rychle obnoví klidový potenciál -70 mV.
Pokud však nastane dostatečně velká změna,
spustí se jiný sled událostí.
Většina neuronů překročí při hodnotě po­
tenciálu -55 mV excitační práh: pokud po­
tenciál vystoupí nad tuto hodnotu, buněčná
membrána se dočasně dostane do nestabilní­
ho stavu a výsledkem je akční potenciál. Ře­
čeno jinými slovy, počáteční depolarizace způ­
sobená externím podnětem zvyšuje potenciál
nad prahovou hodnotu. To vede ke sledu udá­ OBRÁZEK 2.6
lostí, jejichž výsledkem je dočasný zvrat (de­
Akční potenciál.
polarizace) potenciálu na obou stranách
 směrem a nešíří se zpět, protože po vzru­
chu nastává refraktorní perioda: jakmile na
membráně prudce vzrostl potenciál, nedoká­
že membrána po dobu asi jedné milisekundy
tento výkon zopakovat.
Akční potenciál se šíří axonem rychlostí
1-120 metrů za sekundu. Rychlost šíření po­
tenciálu je ovlivněna skutečností, zda je axon
pokrytý myelinovou pochvou. Tato pochva je
tvořena specializovanými gliovými buňkami,
které obalují axon. Mezi nimi existují malé
mezery (podívejte se znovu na obrázek 2.2).
a) Během akčního potenciálu se otevře sodíkový kanál v membráně
Ty se podle francouzského anatoma nazýva­
neuronu a do axonu vstupují sodíkové ionty, které s sebou přinášejí jí Ranvierovy zářezy. Myelinová pochva za­
kladný náboj. jišťuje izolaci, díky níž může nastat takzvané
saltatorní vedení, při němž nervový vzruch
přeskakuje od jednoho Ranvierova zářezu ke
druhému. Tímto mechanismem se výrazně
zvyšuje rychlost přenosu akčního potenciálu.
(Výraz „sanatorní“ pochází z latinského slova
saltare, „skákat“.) Myelinová pochva je typická
zejména pro ty oblasti nervové soustavy, kde
je nutný rychlý přenos akčního potenciálu -
například na axonech, které stimulují kosterní
svalstvo. Při roztroušené skleróze, jejíž první
příznaky se objevují mezi šestnáctým a tři­
cátým rokem, imunitní systém napadá a ničí
myelinové pochvy a vyvolává tak závažnou
b) Poté co na jednom místě axonu vznikne akční potenciál, sodíkové motoricko-nervovou dysfunkci.
kanály se v tomto místě uzavřou a v jeho těsném sousedství se
otevřou jiné. Po uzavření sodíkových kanálů se otevřou draslíkové
kanály, z axonu vystupují draslíkové ionty a odnášejí s sebou kladný
náboj. Synaptický přenos
a nervové kódování
OBRÁZEK 2.7
Je důležité uvědomit si, že z hlediska nervo­
Akční potenciál postupuje axonem. vé komunikace neuron neumí dělat nic jiného
než vyrobit akční potenciál. Neuron vystřelí
akční potenciál ve formě jednoho krátkého
notě přibližně +40 mV. V dalším kroku jsou pulzu a potom je na několik tisícin sekundy
některé jiné kladně nabité ionty (zejména K?) neaktivní. Akční potenciál se spustí pouze
vypuzeny z buňky ven a iontové pumpy za­ tehdy, pokud stimulace presynaptických neu­
čnou obnovovat původní elektrickou rovnová­ ronů dosáhne prahové hodnoty. V reakci na
hu na obou stranách buněčné membrány. Celý jakýkoli synaptický podnět tedy neuron buď
proces trvá jen několik milisekund a výsledný spustí, nebo nespustí akční potenciál. Pokud
vzestup elektrického potenciálu se označuje jej spustí, má vždy stejnou velikost. Tento
jako akčnípotenciál - viz obrázek 2.6. princip označujeme jako zákon „všechno,
Akční potenciál postupuje axonem ve smě­ nebo nic“. Neuronové akční potenciály si tedy
ru k synaptickým zakončením. Děje se to můžete představit jako binární signály (0 a 1),
proto, že sousedící sodíkové kanály zazname­ které používá počítač při vykonávání pokynů
nají pokles napětí a otevřou se, čímž se depo- softwaru. Neurony buď spustí akční poten­
larizuje sousední část axonu. Popsaný proces ciál (1), nebo ne (0). Jakmile akční potenciál
se opakuje po celé délce axonu (viz obrázek vznikne, šíří se axonem do mnoha synaptic-
2.7). Akční potenciál postupuje pouze jedním kých zakončení.
 odezva při nízké intenzitě
naptické váčky uvnitř zakončení. Synaptické
váčky jsou malé kulovité útvary, které obsa­
hují neurotransmitery. Při podráždění vylučují
tyto neurotransmitery do synaptické štěrbiny.
Neurotransmitery se šíří z presynaptického
neuronu synaptickou štěrbinou a vážou se na
odezva při vysoké intenzitě
receptory, což jsou proteiny usazené v dendri-
tické membráně postsynaptického neuronu.
Neurotransmiter a receptor do sebe za­
padají jako kousky skládačky nebo jako klíč
a zámek. Jakmile do sebe zapadnou, změní
čas
se propustnost iontových kanálů přijímající­
OBRÁZEK 2.8 ho neuronu. Tato změna může mít excitač­
Odezva jednoho neuronu na podnět nízké a vysoké
ní nebo inhibiční účinek. Excitační účinek
intenzity. Každá svislá čárka je akční potenciál vytvořený umožňuje kladně nabitým iontům (jako je
v reakci na podnět. Většina neuronů má maximální Na+) vstoupit do postsynaptického neuronu,
rychlost odezvy asi tisíc akčních potenciálů za sekundu. který se v důsledku toho depolarizuje (uvnitř
buňky tedy vznikne kladnější náboj, než tam
byl dříve). Postsynaptický neuron tím s vyšší
pravděpodobností dosáhne excitačního prahu
Jak ale dokáže nervová soustava kódovat a vytvoří akční potenciál. Změna propustnosti
(tedy vytvářet) složitou strukturu našich pro­
žitků, je-li základní komunikační jednotka tak
jednoduchá? Každá „kódovací otázka“ má ji­
nou odpověď, což svědčí o složitosti nervové
soustavy. Existují však některé základní prin­
cipy. Představte si například, že zaslechnete
zvuk a všimnete si, že postupně sílí. Změna
intenzity je kódována na úrovni odezvy jed­
notlivých neuronů. Neuron sice neumí nic
jiného než spouštět akční potenciály, ale
může měnit frekvenci spouštění. Jinak řečeno,
jednotlivý neuron může reagovat na konkrétní
zvuk rychlostí 200 akčních potenciálů za
sekundu, a jakmile zvuk zesílí, neuron zrychlí
svou odezvu na 800 akčních potenciálů za
minutu. Tento typ kódování frekvence je
zachycen na obrázku 2.8.
Nervová soustava může zachytit zvýše­
ní intenzity podnětu ještě jiným způsobem:
odezvou početnější populace neuronů. Popu­
lační kódování může mít velký vliv, protože vazebné / molekula
míst° postsynaptická neurotransmiterů
synchronizace (nebo její nedostatek) odezvy
membrána
jednotlivých neuronů často obsahuje i význam.
Úvahy o kódování nás přivádějí k závěru, že
OBRÁZEK 2.9
skutečná síla nervové soustavy spočívá ve
Uvolňování neurotransmiterů do synaptické štěrbiny. Neurotransmiter
spletitosti spojení mezi jednotlivými neurony.
je k presynaptická membráně dopraven v synaptických váčcích, které
Již dříve jsme uvedli, že neurony se v syna- se spojí s membránou a uvolní svůj obsah do synaptické štěrbiny.
psích přímo nedotýkají a že signál musí pře­ Neurotransmitery se šíří štěrbinou a vážou se na receptorové buňky
konat úzkou štěrbinu (viz obrázek 2.9). Když v postsynaptická membráně. (Robert Sternberg: Search for the Human
Mind. ® 1994, Harcourt Brace & Company. Upraveno se svolením
se akční potenciál přesouvá po axonu a dorazí
vydavatele.)
až k synaptickému zakončení, stimuluje sy­
 ho vychytávání: synaptická zakončení, která
původně neurotransmiter vyloučila, jej zpětně
vstřebají. Zpětné vychytávání přeruší působení
neurotransmiterů a ušetří synaptická zakonče­
ní před nutností vytvářet další dávku této lát­
ky. U jiných neurotransmiterů je jejich účinek
ukončen procesem odbourávání (degradace):
enzymy v synaptické štěrbině neurotransmiter
chemicky rozštěpí a tím jej inaktivují.

Dílčí shrnutí
■ Základní stavební jednotkou nervové
soustavy je neuron.
■ Neurony přijímají chemické signály na
výběžcích zvaných dendrity a přenášejí
elektrochemický potenciál prostřednictvím
trubkovitého výběžku zvaného axon.
Snímek z elektronového mikroskopu zachycuje vysokou hustotu synapsí ■ Na synaptických zakončeních se uvolňují
na neuronu. chemické neurotransmitery, které
přenášejí zprávy mezi dvěma neurony.
Neurotransmitery se vážou na receptory.

iontových kanálů přijímajícího neuronu může ■ Pokud je neuron depolarizován tak, že je

překročen excitační práh, nastane reakce
mít také inhibiční účinek. V tomto případě
„všechno, nebo nic" a vytvoří se akční
odcházejí z neuronu kladně nabité ionty (jako
potenciál. Ten postupuje dále po axonu,
je K+), nebo do něj vstupují záporně nabi­
a jakmile dorazí k synaptickému zakončení,
té ionty (jako je Cl“). Postsynaptický neuron vyloučí se neurotransmiter.
se dostává do hyperpolarizovaného stavu
(uvnitř je nyní zápornější náboj, než tam byl
předtím). V důsledku toho klesá pravděpodob­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
nost, že neuron dosáhne excitačního prahu
a vytvoří akční potenciál. 1 Neurony zaujímají pouze desetinu
z celkového počtu mozkových buněk (ostatní
V následujících odstavcích popíšeme ně­
jsou gliové buňky). Znamená to, že při
které z nej důležitějších neurotransmiterů naší
myšlení používáme pouze desetinu mozku?
nervové soustavy. Některé neurotransmitery
Mohla by tato skutečnost znamenat také
mají vždy excitační účinek, jiné působí vždy něco jiného?
inhibičně. Další však mají buď excitační, nebo 2 Místní anestetika, jaká používají například
inhibiční účinek - závisí na typu receptorů stomatologové, blokují sodíkové kanály
v přijímajícím neuronu. neuronů, které se nacházejí v blízkosti
Kterýkoli neuron může přijímat vstupy vpichu. Stomatologové a ostatní lékaři

z mnoha presynaptických neuronů. Některé samozřejmě aplikují lokální anestetika

v blízkosti zdroje bolesti. Co by taková
z těchto vstupů mohou být excitační, jiné in­
látka podle vašeho mínění způsobila, kdyby
hibiční. Jestliže v konkrétním okamžiku a na
byla aplikována v mozku? Tlumila by prostě
konkrétním místě buněčné membrány převáží
bolestivé a hmatové vjemy, nebo by měla
excitační vlivy nad inhibičními, nastane depo- jiné účinky?
larizace a neuron vytvoří akční potenciál. Ji­
nak řečeno, postsynaptický neuron sčítá vstupy,
které přijímá od presynaptických neuronů.
Jakmile je neurotransmiter uvolněn a šíří se Neurotransmitery
synaptickou štěrbinou, musí být jeho aktivita Dosud bylo popsáno více než 70 různých
velmi krátká, aby bylo možné udržet přesnou neurotransmiterů a jistě budou objeveny i dal­
kontrolu. Některé neurotransmitery jsou té­ ší. Některé neurotransmitery se mohou vázat
měř okamžitě odstraněny procesem zpětné­ k několika typům receptorů a s různými typy
receptorů mohou vyvolávat odlišné účinky. v nervové soustavě, což znemožňuje normální
Například neurotransmiter glutamát může synaptický přenos.
aktivovat nejméně deset typů receptorových
molekul, takže neurony mohou na jeden Noradrenalin
neurotransmiter reagovat různými způsoby Noradrenalin je neurotransmiter, který pro­
(Madden, 2002). Některé neurotransmitery dukují zejména neurony v mozkovém kmeni.
působí na určitých místech excitačně a na Kokain a amfetaminy zpomalují jeho zpět­
jiných místech inhibičně, protože se vážou né vychytávání a tím prodlužují jeho účinky.
na dva typy receptorových molekul. V této Díky tomuto zpoždění zůstávají přijímající
kapitole se samozřejmě nemůžeme zabývat neurony aktivovány delší dobu, což je pod­
všemi neurotransmitery, které působí statou stimulujícího účinku drogy. Naopak
v nervové soustavě. Soustředíme se raději na lithium zpětné vychytávání noradrenalinu
ty, které ovlivňují chování. urychluje, což u daného jedince vyvolává sta­
bilizaci nálady. Jakákoli látka, která vyvolává
Acetylcholin pokles nebo vzestup koncentrace noradrena­
Acetylcholin se nachází na mnoha synapsích linu v mozku, souvisí se zlepšením nebo zhor­
nervové soustavy. Obvykle působí excitač­ šením nálady.
ně, ale může mít také inhibiční účinky, podle
typu receptorových molekul v membráně při­ Dopamin
jímajícího neuronu. Acetylcholin se vyskytuje Dopamin má podobné chemické slože­
především v oblasti mozku zvané hipokampus, ní jako noradrenalin. Uvolnění dopaminu
která hraje klíčovou úlohu při vytváření no­ v určitých oblastech mozku vyvolává inten­
vých vzpomínek (Eichenbaum, 2000). Tento zivní příjemné pocity. Současný výzkum se
neurotransmiter má významnou roli u Alz- zaměřuje na jeho úlohu při vzniku závis­
heimerovy choroby, devastujícího onemocnění, lostí. Příliš vysoká koncentrace dopaminu
které postihuje mnoho starších lidí a působí v některých oblastech mozku může vyvolat
zhoršení paměti a jiných kognitivních funkcí. schizofrenii, příliš nízká koncentrace v ji­
U pacientů postižených Alzheimerovou cho­ ných oblastech zase může vést k rozvoji Par-
robou degenerují neurony předního mozku, kinsonovy choroby. Léky používané při léčbě
které produkují acetylcholin. Cím méně ace- schizofrenie, například ddorproma-zÁn nebo
tylcholinu neurony tvoří, tím závažnější je po­ dozapin, blokují receptory pro dopamin. Na­
stižení paměti. opak L-dopa, který se běžně předepisuje při
Acetylcholin se uvolňuje na každé synapsi léčbě Parkinsonovy choroby, zvyšuje hladinu
mezi neuronem a vláknem kosterního sva­ dopaminu v mozku.
lu. Je přiváděn k malým útvarům nazývaným
nervosvalové ploténky. Na nich se nacházejí Serotonin
receptorové molekuly, které po aktivaci ace- Serotonin stejně jako noradrenalin hraje
tylcholinem spouštějí ve svalových buňkách významnou roli při regulaci nálady. Nízká
molekulární reakce, jež vedou ke svalové kon­ hladina serotoninu je dávána do souvislos­
trakci. Některé léky působící na acetylcholin ti s depresivními pocity. Inhibitory zpětného
mohou vyvolat svalové ochrnutí. Například vychytávání serotoninu působí jako antide-
botulotoxin, který produkují bakterie v ne­ presiva, neboť blokují vstřebávání serotoni­
správně konzervovaných potravinách, blokuje nu a zvyšují tak jeho hladinu v mozku. Mezi
uvolňování acetylcholinu na nervosvalových inhibitory zpětného vychytávání serotoninu
synapsích. V důsledku ochrnutí dýchacích patří například léky Prozac, Zoloft a Paxil,
svalů může nastat smrt. Některé nervové které jsou běžně předepisovány proti depre­
plyny vyvinuté k válečným účelům a mno­ sím. Serotonin je důležitý také při regulaci
hé pesticidy způsobují ochrnutí tím, že roz­ spánku a chuti k jídlu, proto se používá i při
kládají enzym, který odbourává acetylcholin, léčbě bulimie. Zajímavé je, že halucinogenní
jenž sloužil k aktivaci neuronu. Je-li narušen droga diethylamid kyseliny lysergové (LSD) pů­
nebo zastaven proces odbourávání acetylcho­ sobí tím, že se váže na receptory serotoninu
linu, nastává jeho nekontrolované hromadění v mozku.
 Funkce uvedených neurotransmiterů jsou
Přehled pojmů 1 přehledně shrnuty v tabulce.
Neurotransmitery a jejich funkce
Dílčí shrnutí
Neurotransmiter Funkce
■ Mezi nejdůležitější neurotransmitery
Acetylcholin Souvisí s pamětí a pozorností; pokles hladiny
patří acetylcholin, noradrenalin,
je spojován s Alzheimerovou chorobou. Přenáší
dopamin, serotonin, glutamát a kyselina
signály mezi nervy a svaly.
gamaaminomáselná (GABA).
Noradrenalin Jeho hladinu zvyšují psychostimulancia. Nízká ■ Podle typu postsynaptického receptorů, na
hladina přispívá ke vzniku deprese. který se vážou, vykazují neurotransmitery

Dopamin Zprostředkovává účinky přirozených potěšení excitační nebo inhibiční účinek na neurony.
(například radost z jídla a sexu) i návykových
látek.

Serotonin Důležitý při změnách nálad a sociálním chování. Otázky rozvíjející kritické myšlení
Léky tišící deprese a úzkosti zvyšují hladinu
1 V mozku existuje několik různých systémů
serotoninu v synapsích.
neurotransmiterů. K čemu je podle vašeho
Glutamát Hlavní excitační neurotransmiter v mozku. názoru dobrá taková neurochemická
Souvisí s učením a pamětí. rozmanitost?
GABA Hlavní inhibiční neurotransmiter v mozku. Léky 2 Proč podle vašeho názoru nebe vyléčit
tišící úzkost zvyšují aktivitu GABA. Alzheimerovu chorobu podáváním
neurotransmiterů?
3 Jaké výhody má chemické přenášení signálů
Glutamát v mozku? Jaké jsou nevýhody tohoto

Tento excitační neurotransmiter je přítomen mechanismu?

ve více neuronech centrální nervové soustavy

než kterýkoli jiný neurotransmiter. Glutamát
má excitační účinky, protože depolarizuje Uspořádání mozku
neurony, do nichž se uvolňuje. Známe při­
nejmenším tři typy glutamátových receptorů, Strukturu mozku lze popsat několika způsoby.
přičemž zejména jeden z nich ovlivňuje učení Nejčastěji jej dělíme na tři hlavní oblasti podle
a paměť. Nazývá se receptor NMDA podle jejich umístění (viz obrázek 2.10): (1) zadní
chemické sloučeniny (N-metyl D-aspartát), mozek zahrnuje všechny struktury umístěné
která se používá k jeho detekci. Velké množ­ v zadní (posteriorní) části mozku v těsné blíz­
ství receptorů NMDA mají neurony v hipo- kosti míchy; (2) střední mozek tvoří střední
kampu a všechno nasvědčuje tomu, že tato část mozku a (3) přední mozek zahrnuje struk­
oblast hraje významnou úlohu při vytváření tury umístěné v přední (anteriorní) části mozku.
nových vzpomínek (Eichenbaum, 2000; viz Uspořádání mozku můžeme popsat také
7. kapitola). Poruchy přenosu glutamátu sou­ z hlediska funkcí jeho částí. Kanadský vědec
visejí se vznikem schizofrenie. Paul MacLean (MacLean, 1973) přišel s my­
šlenkou, že mozek funguje jako soustava tří
GABA koncentrických (soustředných) vrstev. Ty tvo­
Dalším významným neurotransmiterem na ří (1) jádro, které řídí naše nejprimitivnější
bázi aminových kyselin je kyselina gama- chování, (2) limbický systém, který řídí naše
aminomáselná (GABA). Tato látka je hlavním emoce, a (3) velký mozek {cerebrum), kte­
inhibičním neurotransmiterem a využívá ji rý řídí vyšší rozumové procesy. Jádro, jež se
většina synapsí v mozku. Lék pikrotoxin, který nazývá také mozkový kmen, řídí neúmyslné
blokuje receptory GABA, vyvolává křeče, pro­ chování, jako je například kašlání, kýchání či
tože bez inhibičního působení GABA mozek zvedání žaludku, a „primitivní“ chování, které
nedokáže ovládat svalové pohyby. Uklidňující lze ovládat vůlí, například dýchání, zvracení,
účinky některých benzodiazepinů, které se po­ spaní, jedení, pití, regulování teploty a sexuál­
užívají k tišení úzkostí, jsou důsledkem inhi­ ní chování. Mozkový kmen obsahuje všechny
bičního působení GABA (viz 15. kapitola). struktury zadního mozku a středního mozku
 prodloužená mícha

Varolův most
zadní
mozek
retikulární formace

mozeček

střední
mozek
substantia nigra

talamus

hypotalamus
zahrnuje všechny
přední struktury umístěné
mozt;k hypofyza v zadní části mozku

limbický systém

velký mozek

OBRÁZEK 2.10
Uspořádání mozku.

a dále dva útvary předního mozku - hypota­ z míchy, takže pravá strana mozku je spojená
lamus a talamus. Znamená to, že jádro moz­ s levou polovinou těla a naopak.
ku sahá od zadního až k přednímu mozku.
MacLeanovo funkční členění je sice smyslu­ Retikulární formace
plné, ale není jednoduché si je představit. Pro­ Síť nervových okruhů, která sahá od nižších částí
to při diskusi o různých strukturách mozku mozkového kmene až k talamu v předním moz­
použijeme raději členění vycházející z umístě­ ku a prochází také některými dalšími struktura­
ní jednotlivých částí (viz obrázek 2.11). mi jádra, se nazývá retikulární formace. Tato síť
neuronů řídí stav bdělosti. Pokud prostřednictvím
elektrod implantovaných do retikulární formace
Zadní mozek v mozku psa nebo kočky zavedeme do mozku
Zadní mozek se nachází na vrcholu míchy elektrický proud o určitém napětí, zvíře usne. Sti­
a řídí základní životní funkce. mulace proudem o vyšší frekvenci spící zvíře pro­
budí. Retikulární formace také významně ovliv­
Prodloužená mícha ňuje naši schopnost zaměřit pozornost na určité
První mírné rozšíření páteřní míchy při vstu­ podněty. Všechny smyslové receptory mají ner­
pu do lebky se nazývá prodloužená mícha vová vlákna, která vedou do retikulární formace.
(medulla oblongata). Je to úzký útvar, který Vše nasvědčuje tomu, že tato formace působí jako
řídí dýchání a některé reflexy, jež pomáhají filtr: některým senzorickým informacím umožní
udržet vzpřímený postoj. proniknout do oblasti mozkové kůry (tedy do vě­
domí), jiné smyslové informace blokuje.
Varolův most
Nad prodlouženou míchou se nachází Varo­ Mozeček
lův most, který je důležitý při řízení pozor­ V zadní části mozkového kmene mírně nad
nosti a načasování spánku. V těchto místech prodlouženou míchou se nachází zbrázděný
se kříží hlavní nervové dráhy přicházející útvar nazývaný mozeček (cerebellurrí). Jeho
funkcí je zejména koordinace pohybů. Spe­ roli v řízení a koordinaci vyšších mentálních
cifické pohyby mohou být zahájeny z vyšších funkcí.
úrovní, ale jejich koordinace závisí na mozeč­
ku. Poškození mozečku má za následek trhavé
a nekoordinované pohyby. Kromě koordinace Střední mozek
pohybů je mozeček důležitý také při učení Lidský střední mozek je relativně malý. Na­
nových motorických dovedností (Thompson chází se přímo nad Varolovým mostem a je
a Křupa, 1994; viz 7. kapitola). Přímá nervo­ obklopen předním mozkem.
vá spojení mezi mozečkem a předními částmi
mozku souvisejí s řečí, plánováním a uvažo­ Spodní a horní párový hrbolek
váním (Middleton a Strick, 1994). Tyto pro­ Střední mozek obsahuje dva malé útvary
pojené okruhy jsou u člověka mnohem roz­ (colliculus superior a colliculus inferior),
sáhlejší než u opic a dalších zvířat. Podobné které jsou důležité při přenášení senzorických
důkazy svědčí o tom, že kromě koordinace informací do mozku a pro ovládání pohybu
pohybu mozeček možná hraje také určitou (včetně pohybů očí).
Substantia nigra úlohu při vnímání emocí a při reakci na stre­
Dalším důležitým útvarem středního mozku sové situace. Mírná elektrická stimulace urči­
je substantia nigra (černé jádro), významná tých oblastí v hypotalamu vzbuzuje příjemné
součást dopaminové dráhy. Právě tato pocity, kdežto stimulace přilehlých oblastí vy­
oblast degeneruje u pacientů postižených volává nepříjemné pocity.
Parkinsonovou chorobou.
Hypofýza
Nej důležitější součástí soustavy žláz, kterou
Přední mozek označujeme jako endokrinní soustava (bude­
Přední mozek u lidí je relativně velký a pře­ me se jí zabývat později), je hypofýza. Ta je
krývá střední mozek i část zadního mozku. umístěna přímo pod hypotalamem, který po­
Velkou část předního mozku tvoří velký mo­ mocí hypoíýzy řídí endokrinní soustavu a tím
zek (cerebrumY U lidí je výrazně vyvinutější také vylučování hormonů.
než u jiných organismů. Vnější vrstva velkého
mozku se nazývá mozková kůra - zkráceně Limbický systém
jen kůra nebo kortex. (Latinské slovo cortex Kolem mozkového jádra se nachází soustava
označuje stromovou kůru.) V dalším textu struktur těsně spjatých s hypotalamem. Vy­
se dozvíme, že pro mnoho psychologických konávají další kontrolu nad některými for­
funkcí je kůra tou nejdůležitější oblastí moz­ mami instinktivního chování, které je řízeno
ku. Ostatní útvary předního mozku (talamus, mozkovým jádrem. Tyto struktury označu­
hypotalamus a oblasti obsahující limbický sys­ jeme jako limbický systém. Zvířata s pouze
tém) se nacházejí těsně pod velkým mozkem, rudimentárním limbickým systémem, napří­
a jsou proto označovány jako podkorové (sub- klad ryby a plazi, vykonávají činnosti, jako je
kortikální) struktury. příjem potravy, útočení, útěk a páření, pouze
v podobě stereotypního chování. U savců však
Talamus limbický systém patrně tlumí některé instink­
Těsně nad středním mozkem uvnitř mozko­ tivní vzorce chování a umožňuje tak organis­
vých hemisfér jsou uloženy dvě vejčité sku­ mu chovat se flexibilněji a lépe se přizpůsobit
piny jader nervových buněk, které společně změnám prostředí.
označujeme jako talamus. Tato struktura pů­ Jedna část limbického systému, hipokam-
sobí jako jakási přepínací stanice, která vysílá pus, má zvláštní význam pro paměť. Bylo to
do velkého mozku informace přicházející ze zjištěno v padesátých letech u lidí, kterým byl
smyslových receptorů. hipokampus chirurgicky odstraněn při léčbě
epilepsie. Jakmile se pacienti zotavili z opera­
Hypotalamus ce, snadno poznávali staré přátele, rozpomí­
Mnohem menším útvarem je hypotalamus, nali se na starší zážitky, uměli číst a podrželi
který je umístěn těsně pod talamem. Cent­ si dovednosti, které si osvojili v dřívějších fá­
ra v hypotalamu řídí příjem potravy, tekutin zích života. Jen málo, pokud vůbec, si vzpo­
a sexuální chování. Hypotalamus řídí au­ mínali na události, které nastaly v průběhu
tonomní nervovou soustavu (budeme se jí asi jednoho roku před operací. A nedokázali
zabývat později) a udržuje tak homeostázu. si zapamatovat nic, co se přihodilo po operaci.
Výrazem homeostáza označujeme souhrn Nepoznali například nového člověka, s nímž
rovnovážných funkcí typických pro zdravý tentýž den strávili několik hodin. Mohli sklá­
organismus, jako je normální teplota, srdeč­ dat každý týden stejnou skládanku, aniž by
ní frekvence a krevní tlak. Je-li organismus si vzpomněli, že ji řešili před týdnem, a četli
ve stresu, homeostáza je narušena a do po­ jedny noviny pořád dokola, aniž by si vybavili
hybu jsou uvedeny procesy, které mají obno­ jejich obsah (Squire a Kandel, 2000).
vit rovnováhu. Když je nám například horko, Limbický systém hraje rovněž úlohu při
začneme se potit, a je-li nám naopak zima, řízení emočního chování. Amygdala, man-
chvějeme se. Oba procesy směřují k obnovení dlovitý útvar uložený hluboko v mozku, je
normální tělesné teploty a jsou řízeny z hypo­ důležitá pro emoce, například strach (Mařen,
talamu. Hypotalamus hraje také významnou 2001). Opice s poškozenou amygdalou pro-
 temenní lalok
jevují výrazně menší strach (Klúver a Bucy,
1937). Lidé s podobným poškozením nedo­
vedou rozeznat výraz tváře vyjadřující strach
a nedokážou se naučit novým reakcím na
strach (Bechara et al., 1995).

Mozková kůra
Každá senzorická soustava vysílá informace do
specifických oblastí mozkové kůry. Motoric­
ké reakce, tedy pohyby částí těla, jsou řízeny
dalšími specifickými oblastmi mozkové kůry.
Zbytek mozkové kůry, který není senzorický
ani motorický, se skládá z asociačních oblastí. Ty mozeček spánkový Lalok
zaujímají největší část lidského kortexu a jsou
OBRÁZEK 2.12
spojeny s pamětí, myšlením a řečí. Mozková
kůra Zachovalého mozku má šedou barvu, pro­ Fotografie lidského mozku.
tože je tvořena zejména těly nervových buněk
a nemyelinizovanými nervovými vlákny - od­
tud pochází výraz šedá hmota. Vnitřní část cholu hlavy, kdežto pohyby jazyka a úst jsou ří­
velkého mozku, která se nachází pod kortexem, zeny z nejníže umístěných míst motorické ob­
je tvořena většinou myelinizovanými axony lasti. Pohyby pravé části těla ovládá motorický
a má bílou barvu (nazývá se také bílá hmota). kortex levé hemisféry a pohyby levé části těla
Kortex je tvořen dvěma hemisférami: jsou řídí motorický kortex pravé hemisféry.
umístěny na pravé a levé straně mozku a spo­ V" temenním laloku se nachází primární so-
jeny útvarem zvaným corpus callosum. Obě matosenzorická oblast, která je od motorické
hemisféry jsou v podstatě symetrické a mezi oblasti oddělená centrální brázdou. Při elek­
nimi se nachází hluboká podélná brázda. trické stimulaci této oblasti vznikají smyslové
Proto hovoříme o pravé a levé hemisféře. prožitky na opačné straně těla. Právě do této
Každá hemisféra je rozdělena na čtyři laloky: oblasti se přenášejí vjemy spojené s teplem,
čelní {frontální), temenní {parietálni), týlní chladem, dotyky a tělesnými pohyby. Obec­
{okcipitální) a spánkový {temporální). Jsou to ně platí, že rozsah somatosenzorické oblasti
rozsáhlé oblasti mozkové kůry, které vykoná­ spojené s konkrétní částí těla je přímo úměr­
vají různé funkce. Čelní lalok je od temenní- ný její vnímavosti a četnosti užití. Například
ho oddělen centrální brázdou, která probíhá mezi čtyřnohými savci má pes pouze malý
téměř od vrcholu hlavy a po stranách směřuje rozsah korové tkáně specializovaný na před­
k uším. Dělení mezi temenním a týlním lalo­ ní tlapy, zatímco u mývala, který přední tlapy
kem je méně zřetelné. Pro naše účely postačí užívá ke zkoumání svého okolí a k manipulaci
vědět, že temenní lalok se nachází na vrcholu s předměty, je kortikální oblast řídící přední
mozku za centrální brázdou a že týlní lalok je tlapy mnohem větší a obsahuje také centra pro
v zadní části mozku. Hluboká brázda po stra­ ovládám jednotlivých prstů. Krysy zase získá­
nách mozku se nazývá postranní brázda a vy­ vají mnoho informací o svém okolí prostřed­
mezuje spánkový lalok (viz obrázek 2.13a). nictvím svých citlivých vousů, a proto mají pro
Těsně před centrální brázdou se nachází pri­ každý z nich samostatnou kortikální oblast.
mární motorická oblast, která řídí volní pohy­ V zadní části obou týlních laloků se na­
by těla. Elektrická stimulace určitých míst mo­ chází primární zraková oblast. Obrázek 2.14
torické kůry vyvolává pohyby příslušných částí zachycuje vlákna zrakového nervu a nervové
těla. Jsou-li tato místa poškozena, jsou naruše­ dráhy vedoucí z každého oka ke kůře zrakové
ny pohyby. Zastoupení jednotlivých částí těla oblasti. Všimněte si, že některá optická vlákna
v motorickém kortexu je vzhledem ke skuteč­ z pravého oka vedou přímo do pravé hemi­
nému uspořádání částí těla uspořádáno vzhůru sféry, zatímco jiná přecházejí na druhou stra­
nohama. Například pohyby palců u nohou jsou nu v místě křížení zvaném chiasma opticum
řízeny z oblasti, která se nachází téměř na vr- a míří do druhé hemisféry. Stejné uspořádání
platí i pro levé oko. Vlákna z pravé strany ka­
ždého oka směřují do pravé hemisféry, vlákna
z levé strany každého oka směřují do levé he­
misféry. V důsledku toho je levé vizuální pole
zastoupeno v pravé hemisféře, zatímco pravé
zrakové pole je zastoupeno v levé hemisféře
(protože obraz na sítnici se do mozku přenáší
vzhůru nohama - pozn. red.). Tato skutečnost
je někdy užitečná při přesné lokalizaci moz­
kového nádoru nebo jiných abnormalit.
Primární sluchová oblast se nachází na
povrchu spánkového laloku po stranách obou
hemisfér a je zapojena do analýzy složitých
sluchových signálů, jako je například lidská řeč.
Obě uši jsou zastoupeny ve sluchových oblas­
tech obou hemisfér, ale spojení s protilehlou OBRÁZEK 2.13A
stranou jsou silnější. Pravé ucho tedy vysílá
Mozková kůra, (a) Boční pohled.
informace do pravé i levé sluchové oblasti, ale
více informací do sluchové oblasti v levé části
mozku. U levého ucha je tomu naopak.
Již dříve jsme uvedli, že oblasti mozkové podélná brázda
kůry, které přímo nesouvisejí s motorickými
levá hemisféra pravá hemisféra
ani senzorickými procesy, se nazývají asociační
oblasti. Frontální asociační oblasti (části čelních čelní lalok
laloků před motorickou oblastí) patrně hrají
významnou úlohu v paměťových procesech
souvisejících s řešením problémů (Miller primární
a Cohen, 2001). Například u opic vyvolá motorická
oblast
poškození čelního laloku ztrátu schopnosti
centrální
řešit problémy s opožděnou odpovědí. brázda
Prokazuje to tento experiment: Zkoumaná
opice sleduje, jak experimentátor klade potravu
do jedné ze dvou misek. Experimentátor primární
somatosenzorická
potom obě misky přikryje stejným předmětem oblast
a ukryje je za neprůhlednou zástěnu. Po
určité době je zástěna odstraněna a opice
si smí vybrat jednu ze dvou misek. Normální temenní lalok
opice si dokáže několik minut zapamatovat,
primární
ve které misce je uložena potrava, ale opice týlní lalok zraková oblast
s poškozením čelního laloku problém corpus callosum

nevyřeší, pokud je prodleva delší než několik OBRÁZEK 2.13B

sekund. Normální opice mají v čelním laloku Mozková kůra, (b) Pohled shora.
neurony, které vysílají akční potenciály i během
prodlevy, což pravděpodobně zprostředkuje
zapamatování události (Goldman-Rakic, 1996).
Posteriorní asociační oblasti se nacházejí v blíz­ tvary. Nenastane přitom zhoršení zrakové os­
kosti primárních senzorických oblastí a pravdě­ trosti, které by nastalo při poškození primární
podobně se skládají z podoblastí, z nichž každá zrakové oblasti týlního laloku. Postižený jedi­
slouží konkrétnímu účelu. Například spodní nec „vidí“ tvar předmětu a sleduje jeho obrysy,
část spánkového laloku souvisí se zrakovým ale nedokáže tvar předmětu identifikovat nebo
vnímáním. Léze (poškození) v této oblasti jej odlišit od jiných předmětů (Gallant, Shuop
způsobí zhoršení schopnosti rozlišovat různé a Mazer, 2000; Goodglass a Butters, 1988).
 levé oko pravé oko

zrakový nerv

chiasma opticum

horní párový hrbolek

corpus callosum

OBRÁZEK 2.14
Zrakové dráhy. Nervová vlákna z vnitřní neboli nazální (nosní) poloviny
sítnice se kříží v místě zvaném chiasma opticum a míří do protilehlé
poloviny mozku. Nervová vlákna z vnější neboli temporální (spánkové)
poloviny sítnice zůstávají ve stejné polovině mozku. Znamená to tedy,
že vjemy z pravé části sítnice se přenášejí do pravé hemisféry, vjemy z levé
části sítnice se přenášejí do levé hemisféry. Všimněte si rovněž, že některé
zrakové vjemy - související s ovládáním pohybu očí -jsou vysílány přímo
Technik provádí zobrazení metodou magnetické
do horního párového hrbolku. (Anthony J. Gaudin a Kenneth C. Jones:
rezonance. Na monitoru počítače je zobrazen
Human Anatomy. © 1988, Anthony J. Gaudin a Kenneth C. Jones.
pacientův mozek.
Upraveno se svolením autorů.)

Snímky lidského mozku zhotovené metodou PET dokumentují, že různé oblasti mozku jsou zapojeny do různých
režimů zpracování slov.

max

min

mluvení přemýšlení o slovech

 Přehled pojmů

Studium mozku: metody zkoumání

Název metody Postup Poznámky

Selektivní poškození Studium behavioralních důsledků plánovaného Používá se jen u zvířat.

a selektivního poškození (chirurgického
odstranění nebo poškození určité mozkové
struktury).

Zaznamenání činnosti Studium činnosti jednotlivých neuronů pomocí Používá se jen u zvířat.
jediné buňky malých elektrod s cílem zjistit, jaký podnět nebo
chování spouští činnost dané buňky.

Posmrtná pitva Posmrtné vyšetření mozku s ohledem na léze Behaviorální důsledky musely být studovány ještě
(poškozené oblasti). před pacientovou smrtí.

Průzkumná Vyšetřování pacientova mozku prostřednictvím

neurochirurgie elektrické stimulace určitých oblastí odkrytého
mozku.

Evokované potenciály Zaznamenání elektrické aktivity mozku na kůži Poskytuje přesné informace o načasování mozkové
(event-related na temeni hlavy s využitím elektroencefalogramů aktivity, ale méně přesné informace o jejím
potentials, ERP) (EEG). Tato aktivita nastává jako reakce na určitý umístění (aktivita se zaznamenává pouze na kůži
podnět nebo předchází motorické odezvě (je na temeni hlavy).
„evokována" určitou událostí).

Výpočetní tomografie Zobrazování mozku pomocí rentgenového záření. Používá se při snímkování mozku v případě
(někdy též „počítačová rozsáhlých strukturálních anomálií.
tomografie", CT)

Pozitronová emisní Měření mozkové činnosti s využitím radioaktivního Poskytuje přesné informace o místě mozkové
tomografie (PET) izotopového indikátoru smíchaného s glukózou; aktivity, ale méně přesné informace o jejím
aktivní neurony potřebují více glukózy a budou načasování (protože spotřeba glukózy je relativně
vykazovat vyšší radioaktivitu. pomalý proces).

Funkční magnetická Měření mozkové činnosti prostřednictvím Poskytuje přesné časové i prostorové informace, je
rezonance (fMRI) zaznamenávání magnetických změn, které jsou relativně drahá.
výsledkem spotřeby kyslíku.

Transkraniální Vyšetřuje důsledky (dočasných) narušení Používá se při studiu kognitivních funkcí.
magnetická stimulace normálních mozkových funkcí; tato narušení jsou
(TMS) vyvolána magnetickou stimulací malých oblastí.

Magnetoencefalog rafie Lokalizování mozkové aktivity prostřednictvím Přesná metoda měření používaná při chirurgických
(MEG) měření magnetických změn. postupech společně s elektrickou stimulací
odkrytých mozkových struktur.

Zobrazování mozku poškození mozku pouze průzkumným neuro-

Při zkoumání funkcí různých částí mozku, chirurgickým zákrokem, složitou neurologickou
o kterých jsme se zmínili v této kapitole, vyu­ diagnózou nebo pitvou po smrti pacienta.
žívali vědci řadu různých metod. Nejdůležitější
z nich jsou uvedeny v Přehledu pojmů. Důmy­
slné počítačové metody (například ERP, PET Asymetrie mozku
a fMRI) se používají teprve v posledních de­ Na první pohled vypadají obě poloviny mozku
setiletích. Jejich prostřednictvím lze získat po­ jako své zrcadlové obrazy. Když však lékaři při
drobné snímky živého lidského mozku, aniž by pitvě mozek změří, levá hemisféra je téměř
pacientovi hrozilo poškození nebo bolest. Dříve vždy větší než pravá. Pravá hemisféra také ob­
než byly k dispozici tyto metody, bylo možné sahuje mnoho dlouhých nervových vláken, jež
přesně lokalizovat a identifikovat většinu typů spojují vzdálené oblasti mozku, zatímco v levé
 hemisféře se nachází mnoho kratších vláken, však bez problému rozumí mluvené i psané řeči.
která zajišťují velký počet spojení uvnitř ome­ Poškození ekvivalentní oblasti v pravé hemi­
zené oblasti (Hellige, 1993). sféře zpravidla nevyvolá zhoršení řeči. Rovněž
oblasti související s porozuměním mluvené řeči
a se schopností psát a chápat psanou řeč jsou
Řeč obvykle umístěny v levé hemisféře. Mozková
Značná část informací, které máme o mecha­ mrtvice, která zasáhne levou hemisféru, způsobí
nismech tvorby řeči v mozku, pochází z pozo­ zhoršení řeči s vyšší pravděpodobností než mrt­
rování pacientů s poškozeným mozkem. Příči­ vice, jež zasáhne pravou hemisféru. Ne všichni
nou poškození může být nádor, zranění hlavy lidé však mají řečové centrum umístěno v levé
nebo prasklá céva. Výrazem afázie označujeme hemisféře. Někteří levorucí jedinci mají řečové
poruchy řeči způsobené poškozením mozku. Již centrum v pravé hemisféře.
v roce 1861 vyšetřil francouzský lékař Paul Bro- Německý badatel Carl Wernicke uveřejnil
ca mozek zemřelého pacienta, který trpěl ztrá­ v roce 1874 zprávu, že poškození jiného mís­
tou řeči. Zjistil poškození určitého místa na čel­ ta mozkové kůry - také v levé hemisféře, ale
ním laloku levé hemisféry přímo nad postranní v oblasti spánkového laloku - je spojeno s po­
brázdou (viz obrázek 2.15). Toto místo, které ruchou řeči označovanou jako receptivní afázie.
je dnes známé jako Brocova oblast, se účastní Lidé, kteří mají poškozeno právě toto místo
tvorby řeči. Lidé s poškozením Brocovy oblasti (nazývá se Wernickeova oblast - viz obrázek
trpí expresivní afázií", mají potíže se správnou 2.15), nerozumějí slovům. Slyší je, ale nezna­
výslovností a mluví pomalu a těžkopádně. Jejich jí jejich význam. Bez obtíží dokážou vytvářet
řeč často dává smysl, ale skládá se pouze z klí­ řady slov a správně je vyslovovat, ale chybují
čových slov. Podstatná jména většinou používají v jejich užití a jejich řeč nedává smysl. Na zá­
v jednotném čísle a obvykle vynechávají pří­ kladě analýzy těchto poruch vyvinul Wernicke
davná jména, příslovce, členy a spojky. Tito lidé model, kterým vysvětlil funkci mozku při vy­
tváření a porozumění řeči. Tento model je sice
více než 100 let starý, ale jeho základní rysy jsou
dodnes správné. Na Wernickeovy myšlenky na­
centrální brázda primární
primární motorická oblast vázal Norman Geschwind a vyvinul teorii, která
oblast vešla ve známost jako Wernickeho-Geschwindův
model (Geschwind, 1979). Podle tohoto modelu
se v Brocově oblasti ukládají artikulační vzorce,
angulární které určují posloupnost zapojení jednotlivých
gyrus
svalů potřebných pro vyslovení slova. Jakmile
jsou tyto kódy přeneseny do motorické oblas­
ti, aktivují ve správném pořadí svaly rtů, jazyka
a hrtanu a výsledkem je vyslovené slovo. Napro­
ti tomu Wernickeova oblast je místem, kde se
ukládají sluchové vzorce a významy slov. Má-
-li být vysloveno slovo, musí být aktivován jeho
postranní primární
brázda primární sluchová oblast Wern1ckeova
sluchový vzorec ve Wernickeově oblasti a musí
zraková
>------- přední část mozku oblast oblast
být přenesen do Brocovy oblasti, kde aktivuje
odpovídající artikulační vzorec. Artikulační vzo­
rec je následně přenesen do motorické oblasti
OBRÁZEK 2.15
a aktivuje svaly, které vytvářejí mluvené slovo.
Specializace funkcí v kůře levé hemisféry. Hlavní část kortexu se Má-li člověk porozumět mluvenému slovu
účastní vytváření pohybů a analýzy smyslových vstupních informací. Tyto
jiného člověka, musí být informace o ní přene­
oblasti (zahrnující motorickou, somatosenzoríckou, zrakovou, sluchovou
a čichovou oblast) se nacházejí na obou stranách mozku. Jiné funkce seny ze sluchové oblasti do Wernickeovy ob­
jsou umístěny pouze na jedné straně mozku. Například Brocova oblast lasti. Zde je mluvená podoba slova přiřazena
a Wernickeova oblast se účastní tvorby a porozumění řeči; angulární gyrus k příslušnému sluchovému vzorci, který násled­
pomáhá sladit vizuální podobu slova s jeho sluchovou podobou. Uvedené
ně aktivuje význam slova. Psanou podobu slova
funkce se nacházejí v levé polovině lidského mozku.
nejprve zaregistruje zraková oblast a informa-
 Levé pravé
ce o ní je potom přesměrována do angulárního
zorné pole zorné pole
gyru (viz obrázek 2.15), který spojuje vizuální
podobu slova s jeho sluchovým vzorcem ve
Wernickeově oblasti. Jakmile byl nalezen slu­
chový vzorec slova, byl nalezen i jeho význam.
Významy slov jsou tedy uloženy společně s je­
jich akustickými vzorci ve Wernickeově oblas­
ti. Brocova oblast uchovává artikulační vzorce
a angulární gyrus propojuje psanou podobu
slova s jeho sluchovým vzorcem - avšak ani
jedna z těchto dvou oblastí neuchovává infor­
mace o významu slova. Význam slova je vyhle­
dán pouze tehdy, je-li aktivován jeho akustický
vzorec ve Wernickeově oblasti.
Wernickeho-Geschwindův model vysvět­
luje mnoho typů řečových deficitů, které se
objevují u lidí postižených afázií. Poškození
omezené pouze na Brocovu oblast narušuje
tvorbu řeči, ale má menší vliv na porozumění
mluvenému nebo psanému slovu. Poškození
Wernickeovy oblasti narušuje všechny aspek­
ty porozumění řeči, ale postižený jedinec stále
dokáže slova řádně vyslovovat (přestože ho­
voří nesmyslně), neboť Brocova oblast zůstala
neporušená. Model také správně předvídá, že
jedinci s poškozením v oblasti angulárního
gyru nedokážou číst, ale bez potíží rozumějí
mluvenému slovu. Pokud se poškození omezí
callosum
pouze na sluchovou oblast, jedinec normálně
čte a mluví, ale nerozumí mluvenému slovu. OBRÁZEK 2.16
Senzorické informace vstupující do hemisfér. Je-li pohled fixován
Výzkum rozštěpeného mozku přímo kupředu, vjemy z prostoru nalevo od fixačního bodu vstupují do
Přestože vědci již nějakou dobu vědí, jakou pravé hemisféry a vjemy z prostoru napravo od fixačního bodu vstupují
do levé hemisféry. Levá hemisféra řídí pohyby pravé ruky a pravá
úlohu hraje levá hemisféra v oblasti řeči, tepr­
hemisféra řídí levou ruku. Sluchové vjemy většinou vstupují do opačné
ve nedávno získali prostředky, s jejichž pomocí hemisféry, i když některé vstupují do hemisféry na stejné straně, jako je
mohou zkoumat činnost každé hemisféry sa­ ucho, které je zaznamenalo. Levá hemisféra řídí psanou a mluvenou řeč
mostatně. U normálního jedince funguje mozek a matematické výpočty; pravá hemisféra rozumí pouze prostým jazykovým
podnětům; její nejvýznačnější schopností je patrně smysl pro prostorové
jako jednotný celek. Informace z jedné hemisfé­
tvary a jejich uspořádání. (R. D. Nebes a W. Sperry: Neuropsychologia,
ry se okamžitě přenáší do druhé prostřednictvím sv. 9, str. 247. © 1971, Elsevier Science Ltd., BouLevard Langford Lané,
širokého pásu nervových vláken, který se nazývá Kidlington, Oxford, 0X5 1DX, UK. Přetištěno s Laskavým svolením
corpus callosum (viz obrázek 2.16). Tento pro­ vydavatele.)
pojující můstek působí potíže u některých forem
epilepsie, protože záchvat počínající v jedné he-
misféře může spustit rozsáhlou reakci neuronů motorické nervy se na výstupu z mozku kříží,
také v opačné hemisféře. Ve snaze zabránit ta­ a proto levá hemisféra ovládá pravou polovinu
kovým celkovým záchvatům neurochirurgové těla a naopak. Upozornili jsme také na to, že
u pacientů s těžkou formou epilepsie chirurgic­ Brocova oblast je umístěna v levé hemisféře.
ky přeťali corpus callosum. Studium pacientů Mějme rovněž na paměti, že pokud člověk fi­
s rozštěpeným mozkem přináší vědcům důležité xuje pohled přímo kupředu, obrazy vlevo od
informace o funkci levé a pravé hemisféry. bodu fixace procházejí oběma očima do pravé
Obrázek 2.16 vám objasní, co se stane při poloviny mozku a obrazy vpravo od bodu fi­
přerušení corpus callosum. Již jsme uvedli, že xace vstupují do levé poloviny mozku. Každá
hemisféra má tedy přehled o polovině zorné­ osoby, jaké slovo viděla, odpoví, že viděla slovo
ho pole, ve které běžně působí „její“ ruka: levá „člověk“. Chceme-li vědět, jaký člověk, bude
hemisféra vidí pravou ruku v pravé části zor­ zkoumaná osoba hádat, ale na slovo „opočlo­
ného pole. V normálním mozku se informace věk“ přijde jen náhodou. Testy s jinými slože­
o podnětech vstupujících do jedné hemisféry nými slovy (zeměkoule, světadíl) přinesly po­
velmi rychle přenášejí i do druhé hemisféry dobné výsledky. Vjemy pravé hemisféry nejsou
a mozek funguje jako celek. Mějme nyní na přeneseny do vědomí v levé hemisféře. Jakmile
mysli tři právě uvedené skutečnosti a podívej­ je přerušeno corpus callosum, jedna hemisféra
me se na to, co se stane, je-li přerušeno corpus přestává vnímat, co zakouší druhá hemisféra.
callosum: vzniká rozštěpený mozek a hemi­ Pokud pacientovi s rozštěpeným mozkem
sféry mezi sebou nemohou komunikovat. zavážeme oči a k levé ruce mu umístíme dobře
Průkopníkem v této oblasti bádání byl Ro- známé předměty (například hřeben, kartáček
ger Sperry, který byl v roce 1981 oceněn No­ na zuby nebo klíčenku), pacient předměty po­
belovou cenou. V jedné z jeho pokusných si­ zná a dokáže jejich funkci naznačit příslušný­
tuací sedí zkoumaná osoba, která podstoupila mi gesty. Nedovede je však pojmenovat. Pokud
operaci vedoucí k rozdělení mozkových hemi- se ho zeptáme, co se děje, když s předměty
sfér, před zástěnou, jež jí zakrývá ruce (viz ob­ manipuluje, pacient neví. Situace se nezmění,
rázek 2.17a). Upírá pohled do jednoho bodu dokud je blokován vstup smyslových vjemů do
uprostřed zástěny. Na levou stranu zástěny je levé hemisféry. Pokud se však pacient náhodně
na jednu desetinu sekundy promítnuto slovo dotkne předmětu pravou rukou nebo pokud se
„matička“. Mějme na paměti, že tento zrakový ozve typický zvuk (například cinknutí klíče),
vjem vstupuje do pravé poloviny mozku, kte­ hemisféra odpovědná za řeč ihned podá správ­
rá řídí levou polovinu těla. Zkoumaná oso­ nou odpověď. Pravá hemisféra sice nedokáže
ba může levou rukou snadno vybrat matku produkovat řeč, ale přesto má jisté jazykové
z hromádky předmětů, které jsou skryté za schopnosti. V našem prvním příkladu roze­
zástěnou. Nemůže však experimentátorovi říci, znala slovo „matička“ a dokáže tvořit písmo.
jaké slovo bylo na zástěnu promítnuto, pro­ Obrázek 2.17c zachycuje experiment, při kte­
tože řeč je řízena z levé hemisféry a zrakový rém pacientům s rozštěpeným mozkem uká­
vjem slova „matička“ do této hemisféry nebyl zali nejprve seznam běžných předmětů, jako
přenesen. Zdá se, že zkoumaná osoba neví, je hrnek, nůž, kniha a sklenice. Seznam byl
co dělá její levá ruka. Protože smyslový vjem pacientům promítán dostatečně dlouho, aby
z levé ruky vstupuje do pravé hemisféry, levá slova pronikla do obou hemisfér. Následně byl
hemisféra nedostává žádnou informaci o tom, seznam odstraněn a jedno ze slov (například
co levá ruka cítí nebo dělá. Všechny informa­ kniha) bylo krátce promítnuto na levou stranu
ce jsou vedeny do pravé hemisféry, která ob­ zástěny. Vjem tedy pronikl pouze do pravé he­
držela původní zrakový vjem slova „matička“. misféry. Pacienti byli potom požádáni, aby na­
Při tomto experimentu se slovo nesmí na psali, co viděli. Jejich levá ruka začala psát slo­
zástěně objevit na více než desetinu sekundy. vo „kniha“. Experimentátor se potom pacientů
Pokud tam zůstane déle, člověk pohne očima zeptal, co vlastně levou rukou napsali. Pacienti
a nápis se promítne i do levé hemisféry. Pokud nevěděli a pouze hádali, že to bylo některé slo­
může člověk s rozštěpeným mozkem volně po­ vo z původního seznamu. Věděli, že něco psali,
hybovat očima, dostávají se informace do obou protože vnímali své pohyby při psaní. Protože
hemisfér. To je jeden z důvodů, proč důsledky však neexistuje komunikace mezi pravou he-
přetnutí corpus callosum nejsou bezprostředně misférou, která slovo viděla a řídila jeho psa­
pozorovatelné při každodenní činnosti. ní, a levou hemisférou, jež ovládá řeč, pacienti
Další experimenty dokazují, že pacient nedokážou říci, co napsali (Sperry, 1968,1970;
s rozděleným mozkem dokáže řečí vyjádřit viz také Gazzaniga, 1985; Hellige, 1990).
pouze to, co probíhá v levé hemisféře. Obrázek
17b zachycuje jinou testovou situaci. Na zástě­ Specializace hemisfér
nu bylo krátce promítnuto slovo „opočlověk“ Zkoumání osob s rozštěpeným mozkem ukazu­
tak, že „opo“ bylo vnímáno pravou hemisfé- je, že každá hemisféra funguje jinak. Levá he­
rou a „člověk“ levou. Zeptáme-li se zkoumané misféra řídí naši schopnost slovního vyjádření.
 kniha

a) Pacient s rozštěpeným mozkem b) Slovo „opočlověk" je krátce c) Zkoumaná osoba vidí seznam
správně levou rukou po hmatu promítnuto tak, že část „opo" běžných předmětů (jsou mezi
vyhledá předmět, jehož název je vnímá pravá hemisféra a část nimi i „šálek" a „kniha") tak, že
promítnut tak, aby vjem pronikl „člověk" vnímá levá hemisféra. jej vnímají obě hemisféry. Jedno
do pravé hemisféry. Nedokáže ale Pacient oznamuje, že vidí slovo slovo ze seznamu („kniha") je
pojmenovat předmět ani popsat, „člověk", ale neví, o jaký typ potom promítnuto tak, aby je
co vlastně udělal. člověka se má jednat. vnímala pouze pravá hemisféra.
Zkoumaná osoba na požádání
napíše levou rukou slovo „kniha",
ale nedokáže říci, které slovo
OBRÁZEK 2.17
napsala, a hádá slovo „šálek".
Testování schopností obou hemísfér.

Dokáže vykonávat složité logické činnosti a je je rychlejší, pokud jsou informace vnímány pra­
hbitá v matematických výpočtech. Pravá he­ vou hemisférou (Hellige, 1990). Elektroencefa-
misféra dovede pochopit jen velmi prostou řeč. lografické (EEG) studie potvrzují, že elektrická
Umí například reagovat na jednoduchá podstat­ aktivita levé hemisféry vzrůstá při plnění ver­
ná jména výběrem příslušných předmětů, jako bálních úkolů, kdežto při plnění prostorových
je matička nebo hřeben, ale abstraktnější jazy­ úkolů vzrůstá elektrická aktivita pravé hemisfé­
kové formy chápat nedokáže. Zřídkakdy do­ ry (Kosslyn, 1988; Springer a Deutsch, 1989).
vede reagovat též na jednoduché příkazy typu Z toho všeho nevyplývá, že hemisféry pra­
„mrkni“, „kývni“, „zavrť hlavou“ nebo „usměj se“. cují nezávisle na sobě. Je tomu právě naopak.
Pravá hemisféra má však vysoce vyvinutý Hemisféry se sice liší svou specializací, ale
smysl pro prostorové uspořádání a rozezná­ svou činnost neustále integrují. Právě tato
vání tvarů. Je nadřazená levé hemisféře při interakce hemisfér umožňuje existenci du­
vytváření geometrických a perspektivních ná­ ševních procesů, které přesahují pouhý součet
kresů. Dokáže sestavit složitý obrazec z ba­ specializovaných činností každé hemisféry.
revných kostek mnohem efektivněji než levá Jistý badatel k tomu podotýká:
hemisféra. Pokud má pacient s rozštěpeným
mozkem pravou rukou sestavit z kostek ob­ Tyto rozdíly jsou patrné v podílu obou hemisfér
razec podle vzoru, dělá mnoho chyb. Někdy na všech kognitivních činnostech. Jestliže člověk
se neubrání tomu, aby levá ruka automaticky čte povídku, pravá hemisféra může hrát zvláštní
opravovala chyby pravé ruky. úlohu v dešifrování vizuální informace, v udržo­
Studie normálních jedinců potvrzují, že kaž­ vání celistvé struktury povídky, při oceňování vti­
dá hemisféra se specializuje na jiné úkony. Člo­ pu a emočního obsahu, při odvozování významu
věk například dokáže rychleji a přesněji identi­ z minulých asociací a při chápání metafor. Levá
fikovat slovní informace (slova nebo nesmyslné hemisféra hraje současně úlohu při chápání synta­
slabiky), pokud jsou krátce promítnuty v pravé xe, převádění psané podoby slov do jejich fonetic­
části zorného pole (a vjemy se tedy dostávají ké podoby a odvozování významu z komplexních
do levé hemisféry), než když jsou promítnuty vztahů mezi obsahem pojmů a syntaxí. Žádné ak­
v levé části zorného pole. Naopak rozeznávání tivity se neúčastní pouze jedna hemisféra.
tváří, výrazu tváře, sklonu linií a umístění bodů Levý, 1985, sir. 44
NOVĚ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Mozek adolescenta zení pocházejí ze studií, v nichž varovný signál u starších osob
Jedním z nejproslulejších pa­ zkoumané osoby hrají karetní hru, (galvanická kožní odezva), byla
cientů v dějinách výzkumu mozku ve které mají dvě možnosti: mohou zjištěna pouze u šestnáctiletých
je Phineas Gage. Při explozi se mu si vytáhnout karty z hromádky, jež a starších osob. U osob ve věku
do hlavy zarazila železná tyč, kte­ jim přinese velké výhry v krátké 16-18 let byla přitom naměřena
rá vnikla do lebky těsně pod levým době a velké ztráty z dlouhodobého nižší galvanická kožní odezva než
okem a vyšla ven na temeni. V dů­ hlediska, nebo si mohou vzít karty u osob ve věku 20-25 let.
sledku tohoto úrazu přišel Gage z hromádky, která jim sice přinese Adolescence je definována jako
o značnou část levé orbitofrontální menší okamžité výhry, ale z dlou­ období vývoje od dětství do do­
kůry. Nehodu kupodivu přežil, ale hodobého hlediska nezaznamenají spělosti, tedy přibližně od dese­
jeho osobnost se pronikavě změ­ žádné ztráty. Zpočátku zkoumané ti do 20 let. V uplynulých deseti
nila: z přátelského a schopného osoby nevědí, jaké dlouhodobé letech badatelé zjistili, že mozek
muže se stal impulzivní a prchlivý zisky či ztráty jim která hromádka adolescenta funguje jinak než mo­
člověk. Případem Phinease Gage přinese, a proto si vybírají z hro­ zek dospělého člověka (viz napří­
se budeme podrobněji zabývat ve mádky, která jim přináší vyšší klad studie uskutečněné v labora­
stati „Hledání vlastní osobnos­ okamžitou výhru. Po nějaké době toři zaměřené na činnost mozku
ti v mozku", kterou najdete ve normální zkoumané osoby vykazují a vývoj na univerzitě v nizozem­
13. kapitole v rubrice Nové oblasti fyziologickou reakci (zvýšenou gal­ ském Leidenu: www.libc-leiden.
psychologického výzkumu. Ke zmí­ vanickou kožní odezvu), kdykoli si nl). Vědci srovnávali chování pří­
něné nehodě došlo v roce 1848, vybírají karty z „nebezpečné" hro­ slušníků různých věkových skupin
ale badatelé v poslední době proje­ mádky - jako by jim „předtucha" (malých dětí, adolescentů a dospě­
vují obnovený zájem o Gage a další napovídala, že dělají nebezpečnou lých) a současně snímali mozkovou
pacienty s orbitofrontálním poško­ věc. Po krátké chvíli si tito lidé za­ činnost v různých oblastech (viz
zením (viz Damasio et al., 1994). čnou brát karty z druhé hromádky. například Adleman et al., 2002;
Orbitofrontální kortex je tvořen Pacienti s orbitofrontálním poško­ Crone et al., 2006). Z výsledků
spodní částí frontálního kortexu, zením nevykazují zvýšenou galva­ lze sestavit zajímavý obraz mozku
která se nachází těsně za očima. nickou kožní odezvu při braní karet adolescentů. Oproti malým dětem
Pacienti s poškozením orbitofron­ z „nebezpečné" hromádky a nezač­ (a v důsledku hormonálních změn)
tální kůry obvykle nemají potíže nou si brát karty z druhé hromádky mají adolescenti velmi vnímavý
s pamětí, motorikou, řešením pro­ (Bechara et al., 1997). emoční systém. Emoční reakce
blémů ani řečí. Zdá se ale, že dů­ Nedávné výzkumy prokázaly, že dospělých zmírňuje regulační vliv
sledky svých činů posuzují podle malé děti a adolescenti se chova­ frontálního kortexu (Galvan et al.,
jiných kritérií než zdraví jedin­ jí podobně jako pacienti s poško­ 2006). U adolescentů jsou zmír­
ci. Dávají přednost krátkodobému zením orbitofrontální kůry. Crone ňující účinky frontálního kortexu
uspokojení a nedbají na dlouhodo­ et al. (2007) použili rozhodovací slabší. Výzkum hustoty šedé hmo­
bé důsledky svého jednání. Někte­ úkol podobný tomu, který jsme ty prokázal, že frontální kortex
ří badatelé se domnívají, že orbi­ právě popsali, a prokázali, že malé (na rozdíl od ostatních oblastí)
tofrontální kůra má co do činění děti (ve věku 6-10 let) i ado­ funkčně dozrává až v období ado­
s našimi „předtuchami", které nám lescenti (ve věku 16-18 let) dá­ lescence (Casey et al., 2005). Tyto
napovídají, zda je naše rozhodnutí vají častěji přednost krátkodobému objevy by mohly vysvětlit riskantní
správné nebo nesprávné (Damasio zisku před dlouhodobou jistotou. chování a změny nálad, které jsou
et al., 1994). Důkazy pro toto tvr­ „Předtucha", která působila jako pro období dospívání tak typické.

Autonomní nervová soustava mozek a míchu. Řídí žlázy a hladké sval­

stvo včetně svaloviny cév a vnitřních orgá­
Již dříve jsme uvedli, že periferní nervová nů. (Tyto svaly se nazývají „hladké“, protože
soustava se skládá ze dvou částí. Somatic­ pod mikroskopem skutečně vypadají jako
ká soustava řídí kosterní svalstvo a přijímá hladké, kosterní svaly naopak vypadají jako
informace z kůže, svalů a různých smyslo­ pruhované.) Označení „autonomní nervo­
vých receptorů. Autonomní nervová soustava vá soustava“ se odvozuje od skutečnosti, že
je soustava nervů, které se nacházejí mimo mnohé činnosti, které řídí (například trá-
Autonomní nervová soustava. Sympatikus mobilizuje tělo k aktivní reakci; parasympatikus tělo zklidňuje a uchovává jeho zdroje.
vení a krevní oběh), jsou autonomní neboli
samoregulující a probíhají i tehdy, když člo­
Otázky rozvíjející kritické myšlení
věk spí nebo je v bezvědomí. Činnost auto­ 1 Proč je lidský mozek symetrický, proč levá
nomní nervové soustavy je řízena zejména a pravá polovina vypadají podobně? Máme

hypotalamem. levou a pravou část motorického kortexu,

levou a pravou část hipokampu, levou
Autonomní nervová soustava má dva od­
a pravou část mozečku a tak dále. V každém
díly, sympatikus a parasympatikus, jejichž
z těchto případů je levá strana zrcadlovým
činnost je často protichůdná (reciproční).
obrazem pravé strany (stejně jako je
Sympatická nervová soustava je obvykle například vaše levé oko zrcadlovým obrazem
aktivní v době intenzivního vzrušení, za­ vašeho pravého oka). Dokážete uvést jakýkoli
tímco parasympatická nervová soustava je důvod, proč je mozek takto symetricky
spojována s klidovým stavem. Sympatikus je uspořádán?
zpravidla aktivní v naléhavých situacích, kdy 2 U pacientů, jimž bylo chirurgicky rozděleno

připravuje tělo na odezvu (v této souvislosti corpus callosum, a kteří tedy mají rozdělený

se často mluví o reakci „útok, nebo útěk“). mozek, pracují po operaci obě poloviny
mozku nezávisle na sobě. Ukážeme-li
Parasympatikus tělo zklidní a vrátí je do
pacientovi určité slovo tak, aby bylo
původního stavu. Obrázek 2.18 ukazuje
zaznamenáno pouze na jedné straně, pacient
protichůdné účinky obou systémů na některé je dokáže přečíst a reagovat na ně, aniž by
orgány. Rovnováha mezi oběma systémy druhá polovina mozku věděla, o jaké slovo
udržuje normální (homeostatický) stav těla jde. Má takový člověk dvě mysli, z nichž
mezi extrémním vzrušením a vegetativním každá umí a zná jiné věd, nebo má stále
klidem. jednu mysl?

Dílčí shrnutí
Endokrinní soustava
■ Nervovou soustavu dělíme na centrální
nervovou soustavu (mozek a mícha)
Nervovou soustavu si můžeme představit jako
a periferní nervovou soustavu (nervy
systém, který přímo ovlivňuje svaly a žlázy
spojující mozek a míchu s ostatními částmi
a díky tomu řídí rychle se měnící tělesné čin­
těla). Periferní nervovou soustavu dále
dělíme na somatickou soustavu (která
nosti. (Žlázy jsou orgány, které jsou rozmístě­
přenáší zprávy ze smyslových receptorů, né v různých částech těla a vylučují speciální
svalů a povrchu těla a k nim) a autonomní látky, například pot, mléko nebo určitý hor­
soustavu (která se spojuje s vnitřními mon.) Endokrinní soustava působí pomaleji
orgány a žlázami). než nervová a nepřímo ovlivňuje činnost
■ Lidský mozek dělíme na tři funkční oddíly: buněčných soustav v celém těle. Dosahuje
jádro, limbický systém a velký mozek. toho prostřednictvím hormonů, chemických
■ Anatomicky dělíme mozek na zadní mozek,
sloučenin, které endokrinní žlázy vylučují do
střední mozek a přední mozek.
krevního oběhu. Krev přenáší hormony do ji­
■ Přerušení corpus callosum (svazku
nervových vláken, který spojuje obě
ných částí těla, kde specificky působí na buňky,
mozkové hemisféry) vyvolá zásadní které rozeznají jejich informaci (viz obrázek
změny ve fungování obou hemisfér. 2.19). Hormony působí rozdílnými způso­
Levá hemisféra se vyznačuje řečovými by na různé typy buněk. Každá cílová buňka
a matematickými dovednostmi. Pravá je opatřena receptory, jež rozeznávají pouze
hemisféra sice rozumí jednoduché řeči, molekuly toho hormonu, který je pro danou
ale nedokáže jejím prostřednictvím buňku určen. Receptory vytáhnou molekuly
komunikovat; má zato vysoce rozvinutý
hormonu z krevního řečiště a vtáhnou je do
smysl pro prostor a tvary.
buňky. Některé endokrinní žlázy jsou aktivo­
■ Autonomní nervová soustava se dělí
vány nervovou soustavou, jiné jsou aktivovány
na sympatickou a parasympatičkou
část. Sympatikus je aktivní při vzrušení,
změnami vnitřního chemického prostředí or­
parasympatikus dominuje v klidovém ganismu.
stavu. Jednou z nej důležitějších endokrinních žláz
je hypofyza. Nachází se přímo pod hypotala-
 mem a zčásti je tvořena vychlípením mozku
(viz obrázek 2.11). Hypofyza se označuje za
„řídicí žlázu“, protože vylučuje množství růz­
ných hormonů a řídí sekreci ostatních endo­
krinních žláz. Jeden z hormonů hypofýzy, růs­
tový hormon, zásadním způsobem ovlivňuje
tělesný růst. Nedostatek růstového hormonu
se projeví jako nanismus (trpasličí vzrůst),
jeho nadbytek zase vyvolá gigantismus. Jiné
hormony hypofýzy spouštějí činnost dalších
endokrinních žláz, například štítné žlázy, po­
hlavních žláz a kůry nadledvinek. Námluvy,
páření a rozmnožování u zvířat jsou založe­
ny na složité interakci mezi činností nervové
soustavy a působením hypofýzy na pohlavní
žlázy.
Na vztahu mezi hypofýzou a hypotala­
mem lze ukázat složitost vzájemných in­
terakcí. Při odezvě na stres (strach, úzkost,
bolest, emoční zatížení a podobně) začnou
určité neurony v hypotalamu vylučovat lát­
ku, která se nazývá faktor uvolňující korti-
kotropin (corticotropin-releasing factor, CRF).
Prostřednictvím speciálních kanálkovitých
útvarů se CRF dostává do hypofýzy. Stimu­
luje ji k vylučování adrenokortikotropního
hormonu (ACTH), který je hlavním streso­
vým hormonem. ACTH je krevním oběhem
dále přenášen do nadledvinek a dalších or­ OBRÁZEK 2.19

gánů. Způsobí uvolnění přibližně 30 dalších Nejdůležitější endokrinní žlázy a hypotalamus.

hormonů, z nichž každý hraje určitou úlohu
v přizpůsobení organismu naléhavým situacím.
Ve stavu nouze se například zvyšuje poptávka
buněk po glukóze. Ve stresových situacích vuje organismus na činnost v naléhavé situaci.
uvolňují nadledvinky hormon kortizol, který Stimuluje hypofyzu k vylučování hormonu,
podporuje uvolnění glukózy z tukových zásob který působí na kůru nadledvinek, a stimuluje
organismu. Zajímavé je, že kortizol ovlivňuje také játra ke zvýšení hladiny glukózy v krvi,
také kognitivní funkce. V nízké koncentraci aby tělo mělo dostatek energie potřebné pro
zlepšuje paměť, ale jeho vysoká koncentrace rychlé jednání.
je příčinou zhoršení paměti a vyvolává smrt Hormony endokrinní soustavy a neurotrans-
neuronů. mitery neuronů plní podobné funkce: přená­
Nadledvinky hrají významnou úlohu při šejí informace mezi buňkami. Neurotransmi­
určování nálady jednotlivce, hladiny energie ter přenáší zprávy mezi sousedními neurony
a schopnosti vyrovnat se se stresem. Dřeň a jeho účinky jsou vysoce lokalizované. Napro­
nadledvinek vylučuje adrenalin a noradrena­ ti tomu hormon může v těle putovat na dlou­
lin (označují se také jako epinefrin a norepi- hou vzdálenost a působit různými způsoby na
nefrin). Adrenalin připravuje organismus na mnoho rozličných typů buněk. Přes popsané
naléhavou situaci, ve spojení se sympatickou rozdíly slouží některé z uvedených chemic­
částí autonomní nervové soustavy ovlivňuje kých látek oběma účelům. Například adrenalin
hladké svalstvo a potní žlázy. Vyvolává také a noradrenalin působí jako neurotransmitery,
zúžení cév v žaludku a střevech a zrychluje sr­ pokud jsou uvolněny z neuronů, a jako hormo­
deční frekvenci. Rovněž noradrenalin připra- ny, pokud pocházejí z nadledvinek.
 Výzkumný tým vedený Robertem Plominem
Dílčí shrnutí
z Londýnského institutu psychiatrie identifiko­
■ Endokrinní žlázy vylučují do krevního řečiště val geny, které se podílejí na inteligenci (Fisher
hormony, které proudí v těle a různými et al., 1999). Tato zjištění však nejsou zcela pře­
způsoby působí na rozmanité typy buněk. svědčivá. Jak dále uvidíme, expresi konkrétního
■ Hypofyza řídí sekreci jiných endokrinních
genu v průběhu dozrávání jedince do značné
žláz.
míry ovlivňují také podmínky prostředí.

Otázky rozvíjející kritické myšlení Evoluce chování

1 Jakmile jsou hormony uvolněny do krevního Při výzkumu chování je nutné zaměřit se nejen
oběhu, mohou proniknout ke každé buňce na proximátní (blízké, bezprostřední) příčiny
v těle. Jak tedy mohou selektivně působit chování, jako je například aktivita páteřních
na určité tělesné tkáně? Vzpomenete si
motorických neuronů, která vyvolá reflexiv­
na analogické mechanismy u synaptického
ní škubnutí kolena, ale musíme zkoumat také
přenosu v mozku?
ultimátní (konečné) příčiny chování. Konečné
2 V zimě si doma topíte a ohříváte vzduch
uvnitř domu. Termostat rozpozná, když
příčiny chování vysvětlují chování v evoluč­
teplota vzduchu v domě dosáhne předem ních souvislostech. Zatímco bezprostřední
nastavené teploty. Jak by mohl být tento příčiny vysvětlují, jak vzniká chování, konečné
princip využit v endokrinní soustavě příčiny nám pomáhají pochopit, proč chování
k udržování stálé hladiny hormonů v krevním vůbec existuje - proč se během přírodního vý­
oběhu? Která řídicí žláza by mohla sloužit běru vlastně vyvinulo. Zamysleme se například
jako „termostat" endokrinní soustavy? nad agresivitou samců. U lidí i ostatních sav­
ců jsou samci obvykle agresivnější než samice
(Buss a Shackelford, 1997), zejména v inter­
Evoluce, geny a chování akcích s příslušníky stejného pohlaví. U savců,
kteří se rozmnožují pouze v určitých obdo­
Chceme-li plně porozumět biologickým zá­ bích roku, je vzájemná agresivita samců patr­
kladům psychologie, potřebujeme určité zna­ ná hlavně v období rozmnožování. Například
losti také o evolučních a genetických vlivech. u jelenů a rypoušů mají samci snahu ovládnout
Všechny organismy se vyvíjely v průběhu mi­ malou skupinu samic („harém“) za účelem pá­
lionů let a při vytváření organizačního a funk­ ření a chovají se agresivně k jiným samcům,
čního uspořádání jejich nervové soustavy hrály kteří se s jejich samicemi pokoušejí spářit.
významnou úlohu faktory okolního prostředí. Bezprostřední příčiny agresivního chování
Charles Darwin popsal proces, který stojí v po­ jsou poměrně dobře známé. Víme například,
zadí evolučních změn, a nazval jej přírodním že s agresivním chováním souvisí množství
výběrem. Přírodní výběr hraje klíčovou úlohu pohlavního hormonu testosteronu v krvi a že
při utváření mozku i chování. Darwinův prin­ poškození podkorových mozkových struktur
cip přírodního výběru vychází z předpokladu, může zeslabit nebo posílit agresivní chování
že k přežití organismu nejvíce přispívají od­ zvířat. Výsledky nedávných výzkumů naznačují,
chylky dědičných vlastností, které se předávají že u agresivního chování hraje důležitou roli
z jedné generace na druhou. Obor genetika také serotonin (Nelson a Chiavegatto, 2001)
chování (behaviorální genetika) kombinuje ge­ a že agresivitu - přinejmenším u hlodavců -
netické a psychologické metody při studiu dě­ ovlivňují i čichové vjemy (Stowers, Holý,
dičnosti behaviorálních znaků (Plomin, Owen Meister, Dulac a Koenteges, 2002). Na
a McGuffin, 1994). Víme, že mnoho tělesných povahu a formu agresivního chování má
vlastností - výška, stavba kostí, barva vlasů a očí významný vliv i sociální kontext. Jeleni
a podobně - je vrozených. Genetikové zabýva­ a rypouši v období páření útočí na ostatní
jící se chováním se zajímají o to, do jaké míry samce a předvádějí svou sílu, ale na sexuálně
se z rodičů na potomstvo přenášejí psychické přístupné samice neútočí.
vlastnosti - duševní schopnosti, temperament Proč ale vůbec existuje agresivní chování
a emoční stabilita (Bouchard, 1984, 1995). a nervové a hormonální soustavy, které jsou
jeho základem? Jaké jsou konečné příčiny agre­
sivního chování? Z evolučního nebo funkčního
hlediska je agresivita samců v říji adaptivním
chováním. Vede k úspěšnému rozmnožení, při
němž se na další generaci přenášejí geny, které
toto agresivní chování řídí. Agresivní samci je­
lena lesního si snáze obstarají ochotnou samici
a zvýší tak v následující generaci podíl samců,
kteří nesou geny pro agresivitu. Neagresivní
samci si najdou partnerku s menší pravděpo­
dobností a jejich geny budou v populaci za­
stoupeny méně často. Neznamená to, že samčí
agresivita je z etického nebo morálního hledis­
ka „dobrá“. Spíše platí, že agresivní chování je
z evolučního hlediska adaptivní.
Agresivní chování je „pohlavně selektová­
no“, protože je vyvoláno soupeřením o příle­
žitost k páření. Pohlavní výběr je zvláštním
případem přírodního výběru. Zvýhodňuje
vlastnosti, které podporují reprodukční úspěš­
nost toho pohlaví, jež má vyšší potenciální re­
OBRÁZEK 2.20
produkční rychlost. U jelenů je samičí repro­
dukční rychlost omezena březostí a kojením, Chromozomy. Fotografie (silně zvětšená) zachycuje 46 chromozomů
zdravé ženy. Muži mají 22 párů chromozomů shodných se ženami,
ale samčí reprodukční rychlost je omezena
ale 23. pár se skládá z chromozomů XY, a nikoli ze dvou chromozomů X.
pouze počtem dostupných samic. U některých
ptáků je samčí reprodukční rychlost nižší než
samičí, protože samečkové sedí na vejcích, za­
tímco samičky hledají další partnery ke spá­ obrázek 2.20). Obrázek 2.21 ukazuje, že mo­
ření. V tomto případě vykazují samičky vyšší lekula DNA vypadá jako zkroucený žebřík
agresivitu než samečkové. V každém případě nebo jako šroubovice ze dvou vláken.
však platí, že u příslušníků pohlaví s vyšším Každý gen předává buňce kódované in­
reprodukčním potenciálem bude selekční tlak strukce, podle nichž buňka vykonává speci­
působit ve prospěch jakékoli vlastnosti, která fickou funkci (obvykle se jedná o produkci
přináší výhodu při zajišťování partnerů. Tato určité bílkoviny). Přestože všechny buňky
selekce se netýká jen typů chování, jako je na­ v těle obsahují stejné geny, specifické funkce
příklad agresivita, ale vztahuje se i na tělesné každé buňky jsou dány tím, že v každé kon­
vlastnosti, jako je velikost a zbarvení těla. krétní buňce je aktivních pouze 5-10 % genů.
Během procesu vývoje z oplozeného vajíčka
každá buňka některé geny zapne a všechny
Chromozomy a geny ostatní vypne. Jsou-li v určité buňce aktivní
Přírodní výběr působí na základní jednot­ například „nervové geny“, vyvine se z ní neu­
ky dědičnosti - geny. Dostáváme je od ro­ ron, protože geny řídí buňku tak, aby tvořila
dičů a předáváme je svým potomkům. Geny produkty, které jí umožní provádět nervové
jsou tvořeny deoxyribonukleovou kyseli­ funkce (to by nebylo možné, kdyby nebyly vy­
nou (DNA) a jsou uspořádány v chromo­ pnuty irelevantní geny, například „svalové“).
zomech, které se nacházejí v jádru každé Geny, stejně jako chromozomy, existují
buňky v těle. Většina buněk v lidském těle v párech. Jeden gen z každého páru pochází
obsahuje 46 chromozomů. Při početí obdr­ z chromozomu spermie a druhý z chromo­
ží člověk 23 chromozomů z otcovské sper­ zomu vajíčka. Dítě tedy dostává od každého
mie a 23 chromozomů z mateřského vajíčka. rodiče jen polovinu jeho genů. V každém lid­
Všech 46 chromozomů tvoří 23 párů, které se ském chromozomu je asi tisíc genů, možná
duplikují při každém buněčném dělení (viz i více. Právě kvůli tak vysokému počtu genů
 ní, podobu znaku určí i tentokrát dominant­
ní gen. Recesivní forma znaku se projeví jen
tehdy, má-li jedinec od obou rodičů recesivní
gen pro daný znak. V případě genů určujících
barvu očí je modrá barva recesivní a hnědá
dominantní. Modrooké dítě tedy může mít
dva modrooké rodiče, nebo jednoho modro­
okého a druhého hnědookého, který je nosi­
telem recesivního genu pro modré oči, nebo
dva hnědooké rodiče, z nichž každý je nosite­
lem recesivního genu pro modré oči. Naproti
tomu hnědooké dítě nikdy nemá dva mod­
rooké rodiče. Recesivními geny je přenášena
také například plešatost, albinismus, hemofilie
a vnímavost vůči jedu škumpy jedovaté.
Většina lidských vlastností není určena pů­
sobením jediného páru genů, ale známe něko­
lik pozoruhodných výjimek, u nichž má jediný
gen nesmírný význam. Z psychologického hle­
diska jsou velmi zajímavé některé nemoci, jako
je fenylketonurie a Huntingtonova choroba.
U obou se projevuje poškození nervové sou­
stavy a s tím spojené behaviorální a kognitivní
potíže. Genetikům se podařilo identifikovat
geny, které jsou za tyto choroby odpovědné.
Fenylketonurie vzniká v důsledku působení
OBRÁZEK 2.21 recesivního genu, který postižený jedinec zís­
Struktura molekuly DNA. Každé vlákno molekuly se skládá ze střídajících kal od obou rodičů. Dítě nedokáže strávit jednu
se úseků cukru (S) a fosfátu (P); jednotlivé příčky zkrouceného žebříku
z esenciálních aminokyselin (fenylalanin), která
jsou tvořeny čtyřmi bázemi (A, G, T, C). Dvojitá povaha šroubovice
a přesná pravidla pro párování bází umožňují, že se DNA může sama
se hromadí v těle a vyvolává nevratné poškoze­
replikovat. 1/ procesu buněčného dělení se molekula DNA rozdělí na dvě ní nervové soustavy a mozku. Jedinci postižení
samostatná vlákna tak, že se od sebe oddělí páry bází a na každém vláknu fenylketonurií jsou vážně retardovaní a většinou
zůstane přichycena vždy jedna báze. Každé vlákno potom k sobě vytvoří se nedožívají ani 30 let. Pokud je ale fenylke­
nové komplementární vlákno s využitím volných bází, které jsou v buňce
tonurie diagnostikována ihned po narození
dostupné. Molekula adeninu (A) přichycená k vláknu přitahuje molekulu
thyminu (T) a podobně. Popsaným procesem vzniknou dvě identické a dítě dostává stravu s nízkým obsahem fenyl-
molekuly DNA tam, kde byla dříve pouze jedna. alaninu, má poměrně vysokou šanci na normál­
ní tělesný i duševní život. Dokud nebyl lokalizo­
ván gen pro fenylketonurií, bylo možné chorobu
diagnostikovat až po třech týdnech života dítěte.
je krajně nepravděpodobné, že dva lidé, i kdy­ Huntingtonova choroba je způsobena jed­
by to byli sourozenci, zdědí stejnou sadu genů. ním dominantním genem. Dlouhodobým
Jedinou výjimkou jsou jednovaječná dvojčata, důsledkem nemoci je degenerace určitých
která mají stejnou genetickou výbavu, protože oblastí mozku a progresivní úpadek schop­
se vyvinula z jednoho oplodněného vajíčka. ností v průběhu 10-15 let. Jedinci postižení
Huntingtonovou chorobou postupně ztrácejí
Dominantní a recesivní geny schopnost mluvit a ovládat pohyby, projevuje
Kterýkoli gen z genového páru může být do­ se u nich výrazné zhoršení paměti a dušev­
minantní nebo recesivní. Jsou-li oba členy ge­ ních schopností. První příznaky se objevují
nového páru dominantní, u daného jedince se obvykle mezi třicátým a čtyřicátým rokem;
projeví příslušný znak v podobě, která je ur­ předtím se nemoc nijak neprojevuje.
čena dominantními geny. Pokud je jeden člen Nyní, když byl izolován gen pro Hunting-
genového páru dominantní a druhý recesiv­ tonovu chorobu, mohou genetici ohrožené
 pá žena musí mít barvoslepého otce a matku,
která je buď barvoslepá, nebo je nositelkou re-
cesivního genu pro barvoslepost.

Genetické studie chování

Některé znaky jsou určeny jedním genem, ale
většina lidských vlastností je určena kombi­
nací mnoha genů, jsou tedy polygenní. Zna­
ky, jako je například tělesná výška, inteligence
nebo emocionalita, nespadají do jasně vyme­
zených kategorií, ale vykazují spojitou pro­
měnlivost. Většina lidí není ani úplně hloupá,
ani pronikavě chytrá. Inteligence je rozložena
v širokém spektru a většina jedinců se nachá­
Americký folkový zpěvák Woody Guthríe (autor textu zí někde uprostřed. Někdy se specifický ge­
jedné z nejslavnějších amerických folkových písní „Tato netický defekt může projevit mentální retar­
zem je tvá zem") zemřel v 55 letech na Huntingtonovu dací, ale ve většině případů jsou intelektové
chorobu.
schopnosti jedince určeny množstvím genů,
které ovlivňují faktory, jejichž společným pů­
sobením jsou dány schopnosti jednotlivce. Na
jedince testovat a určit, zda jsou nositeli pří­ podmínkách prostředí samozřejmě závisí, ja­
slušného genu. Chorobu sice zatím neumíme kým způsobem se genetický potenciál projeví
léčit, ale vědci již určili bílkovinu, kterou pří­ (Plomin, Owen a McGuffin, 1994).
slušný gen produkuje a která by se mohla stát
klíčem k léčbě. Selektivní šlechtění
Při studiu dědičnosti konkrétních znaků
Geny vázané na pohlavní chromozomy u zvířat se používá mimo jiné metoda selek­
Normální žena má ve 23. páru dva shod­ tivního šlechtění. Při selektivním šlechtění se
ně vyhlížející chromozomy, které se označují spolu páří zvířata, jež mají silně, nebo naopak
jako chromozomy X. Normální muž má ve slabě zastoupen určitý znak, který je před­
23. páru jen jeden chromozom X a druhý, kte­ mětem badatelova zájmu. Například v jedné
rý vypadá poněkud odlišně, se nazývá chromo­ z prvních studií učenlivosti u potkanů byly
zom Y (viz obrázek 2.20). U normální ženy se pářeny samičky, které měly chabé výsledky
tedy 23. chromozómový pár označuje symbo­ v testu běhání bludištěm, se samečky se stej­
lem XX a u muže se označuje symbolem XY. ně špatnými výsledky. Kromě toho byly páře­
Zeny mají dva chromozomy X a díky ny velmi učenlivé samičky s velmi učenlivými
tomu jsou chráněny před recesivními znaky samečky. Potomstvo z obou typů páření bylo
obsaženými v chromozomu X. U mužů, kteří podrobeno stejnému testu běhání bludištěm
mají pouze jeden chromozom X a jeden jako rodiče. Po několika generacích vznikly
chromozom Y, se projevuje více recesivních „chytré“ a „hloupé“ kmeny potkanů (viz obrá­
znaků, protože gen umístěný na jednom zek 2.22). Výsledkem takového selektivního
z pohlavních chromozomů nemá dominantní šlechtění však nemusí nutně být inteligentněj­
protějšek na druhém chromozomu. Geneticky ší či méně inteligentní zvířata. Lepší výkony
podmíněné vlastnosti a poruchy, které jsou v bludišti lze očekávat také od méně bázli­
vázány na 23. chromozómový pár, se označují vého zvířete, které bude ochotněji zkoumat
jako vlastnosti a poruchy vázané na pohlavní okolní prostředí.
chromozomy. Například barvoslepost je rece- Metoda selektivního šlechtění byla po­
sivní pohlavně vázaná vlastnost. Muž je bar­ užívána k prokázání dědičnosti řady typů
voslepý, pokud chromozom X, který dostal od chování. Psi byli například šlechtěni s cílem
své matky, nese gen pro barvoslepost. U žen zvýšit jejich výbušnost, nebo naopak neteč­
je barvoslepost vzácnější, protože barvosle­ nost; u kuřat byla pomocí selektivního šlech-
 r — „hloupí" potkani Studie dvojčat
= „chytří" potkani
Selektivní šlechtění je u lidí samozřejmě po­
važováno za neetické, a proto je místo toho
nutné hledat podobnosti chování u příbuz­
ných osob. V rodinách se často vyskytují ur­
čité znaky. Je však třeba mít na paměti, že
rodinní příslušníci nejsou jen spřízněni gene­
ticky, ale sdílejí také stejné prostředí. Pokud se
v rodině „dědí“ hudební nadání, nevíme, zda
zde působí zejména zděděné schopnosti, nebo
důraz na hudební vzdělání. Synové otců alko­
holiků se sami stávají alkoholiky s větší prav­
děpodobností než synové otců, kteří neproje­
vují nadměrnou náklonnost k alkoholu. Jakou
roli hrají genetické sklony nebo podmínky
prostředí? Při hledání odpovědí na otázky to­
hoto typu se psychologové začali věnovat stu­
diu dvojčat, zejména těch, která byla adopto­
vána a vychovávána v odlišném prostředí.
OBRÁZEK 2.22 Jednovaječná dvojčata se vyvíjejí z jediné­
Dědičnost učenlivosti běhání v bludišti ho oplodněného vajíčka, a proto mají stejnou
u potkanů. Průměr chyb u „chytrých" (zelená křivka) genetickou výbavu. Označují se také jako mo-
a „hloupých" (červená křivka) potkanů selektivně
nozygotická, protože pocházejí z jedné zy-
šlechtěných na schopnost běhat v bludišti. (Zdroj:
Thompson, 1954.) goty (čili oplodněného vajíčka). Dvojvaječná
dvojčata se vyvíjejí z různých vajíček a nejsou
geneticky o nic shodnější než běžní sourozen­
ci. Pocházejí ze dvou různých zygot, a proto
tění zvyšována agresivita a sexuální aktivita; je označujeme jako dizygotická. Studie, které
u octomilek byla zase zvyšována či snižována srovnávají jednovaječná a dvojvaječná dvojča­
preference světla a u myší náchylnost k pití ta, pomáhají řešit otázky vlivu prostředí a dě­
alkoholu. Je-li určitý znak zakotven genetic­ dičnosti. Jednovaječná dvojčata vykazují vyšší
ky, mělo by být možné měnit jej selektivním podobnost rozumových schopností než dvoj­
šlechtěním. Pokud selektivní šlechtění daný vaječná dvojčata, a to i když byla po narození
znak nepozmění, předpokládáme, že tento rozdělena a vychovávána v různém prostředí
znak závisí především na vlivech prostředí (viz 13. kapitola). Jednovaječná dvojčata si
(Plomin, 1989). jsou také podobnější v některých osobnost-

Jednovaječná dvojčata se označují také jako monozygotická, protože se vyvíjejí z jednoho oplodněného vajíčka.
Dvojvaječná (dizygotická) dvojčata se vyvíjejí ze dvou samostatných vajíček a jejich genetická podobnost je stejná
jako u běžných sourozenců.
nich rysech i v náchylnosti ke schizofrenii usuzovat na možnou biologickou predispozici
(viz 15. kapitola). Výsledky nedávného měření k alkoholismu.
metodou MRI prokázaly vyšší korelaci obje­ Podobné analýzy však mohou být zavádějí­
mu šedé hmoty mozkové u jednovaječných cí a je třeba posuzovat je obezřetně. Kdysi se
dvojčat než u dvojvajcčných. Tato hodnota vy­ například vyskytlo tvrzení, že gen pro dopa-
kazuje korelaci také s inteligencí (Thompson minový receptor D2 se vyskytuje pouze u těž­
et al., 2001). Chytřejší jedinci mají více šedé kých alkoholiků, a proto je genetickým zákla­
hmoty mozkové a její objem úzce souvisí s ge­ dem alkoholismu. Novější studie tohoto genu
netickými faktory (Plomin a Kosslyn, 2001). ale naznačují, že se objevuje i u jedinců, kteří
Jedním z překvapivých výsledků studií usilují o příjemné pocity také jinými cestami.
adoptovaných dětí je skutečnost, že genetic­ Tento gen tedy může souviset rovněž se zne­
ké vlivy mohou s věkem sílit. Psychické znaky užíváním drog, obezitou, patologickým hráč-
malých dětí se nijak zvlášť nepodobají znakům stvím a jinými formami „nevázaného“ chování
ani jejich biologických, ani adoptivních rodičů. (Blum, Culí, Braverman a Comings, 1996).
S přibývajícím věkem dětí by se dalo očeká­ Naše znalosti o roli tohoto genu a o jeho
vat, že se jejich obecné kognitivní a verbální vztahu k chování se v průběhu času změni­
schopnosti budou podobat spíše schopnostem ly a v souvislosti s novými objevy se mohou
adoptivních rodičů. V rozporu s tímto očeká­ změnit znovu. Z podobných studií vyplývá, že
váním se však ukázalo, že ve věku kolem 16 let dříve než prohlásíme, že byl identifikován ge­
se v těchto znacích děti začínají podobat spíše netický základ pro určitý typ chování, musíme
svým biologickým rodičům (Plomin, Fulkuer, vyčkat na další důkazy a potvrzení. V několi­
Corley a Dcfrics, 1997). Z toho lze soudit, že ka případech se prokázalo, že to, co zpočátku
genetické vlivy získávají s věkem na významu. vypadalo jako jasné genetické vysvětlení, se
později projevilo jako mylná domněnka.
Molekulární genetika chování
V posledních letech vyslovili někteří vědci do­ Vliv prostředí na činnost genů
mněnku, že určité znaky, například některé as­ Dědičný potenciál, s nímž jedinec přichází
pekty osobnosti, jsou podmíněny specifickými na svět, je do značné míry ovlivněn prostře­
geny, které patrně ovlivňují konkrétní recepto­ dím, v němž dítě žije. Jako příklad lze uvést
ry neurotransmiterů (Zuckerman, 1995). Vět­ cukrovku. Sklon k onemocnění cukrovkou
šina studií tohoto typu srovnává členy rodiny, je dědičný, ale přesný způsob přenosu dosud
kteří mají určitou psychickou vlastnost, s ji­ neznáme. Slinivka břišní jedinců postižených
nými členy rodiny, kteří tuto vlastnost nemají. cukrovkou neprodukuje dostatek inzulínu,
S využitím metod molekulární genetiky se věd­ který je potřebný pro spalování cukrů, jež
ci pokoušejí najít geny nebo segmenty chro­ organismu slouží jako zdroj energie. Vědci
mozomů, které souvisejí s přítomností zkou­ předpokládají, že produkce inzulínu je určena
maného znaku. Například kombinace znaků geneticky. Ale lidé, kteří mají genetické před­
označovaná jako „vyhledávání nových podnětů“ poklady pro onemocnění cukrovkou, nemusí
(podle škály osobnostních dotazníků jsou její touto chorobou onemocnět vždy. Má-li jedno
nositelé impulzivní, zvídaví a vznětliví) byla z jednovaječných dvojčat cukrovku, u druhého
dána do souvislosti s genem, který řídí receptor dvojčete se nemoc rozvine jen asi v polovině
D4 pro dopamin (Benjamin et al., 1996). případů. Neznáme všechny vlivy prostředí,
Tento typ analýzy se občas používá při které se na vzniku cukrovky podílejí, ale jed­
zkoumání specifických znaků chování. Již dří­ na z poměrně dobře známých proměnných je
ve jsme uvedli, že synové otců alkoholiků se obezita. Obézní člověk potřebuje k metaboli-
stávají alkoholiky s mnohem vyšší pravděpo­ zování cukrů více inzulínu než jedinec s nor­
dobností než náhodně vybraní jedinci. V or­ mální hmotností. Jedinec, který nese gen pro
ganismu synů alkoholiků se při pití alkoholu vznik cukrovky a zároveň je obézní, onemocní
vylučuje více endorfinu (přirozeného opiáto- s vyšší pravděpodobností.
vého neurotransmiterů, který souvisí s příjem­ Podobná situace nastává u schizofrenie. Jak
nými prožitky) než u jiných lidí (Gianoulakis, uvidíme v 15. kapitole, existují závažné důka­
Krishnan a Thavundayil, 1996). Z toho lze zy pro tvrzení, že tato choroba má dědičnou
 SOUVISEJÍ ZRCADLOVÉ NEURONY S EMPATIÍ?
Zrcadlové neurony souvisejí se schopností projevit empatii
Laila Craigherová, Institute of Human Physiology, University of Ferrara

Lidé jsou výrazně sociálním živo­ ká soustava nezbytná pro vykonání emocionálně nezapojuje. Mechanis­
čišným druhem. Stráví mnoho času dané činnosti. Znamená to, že kdy­ mus senzoricko-motorického přiřazo­
pozorováním ostatních lidí a snaží koli vidíme jiného člověka v pohybu, vání je v tomto ohledu jiný. V tomto
se porozumět, co a proč druzí dělají. cítíme se, jako bychom sami vykoná­ případě pozorovatel rozezná emoci
Jak tyto činnosti vlastně rozeznáva­ vali pohyb. proto, že v něm pozorování probudí
jí? K vysvětlení těchto jevů se nabí­ Vizuální hypotéza popisuje vztah stejnou emoci. Je to přímé rozezná­
zejí dvě protikladné hypotézy. mezi pozorovatelem a pozorovanou ní v první osobě. Pozorovaná emoce
„Vizuální" hypotéza tvrdí, že ro­ činností „ve třetí osobě". Pozorovatel vstoupí do emočního života pozoro­
zeznávání činnosti je založeno vý­ činnost rozeznává, aniž by ji vztaho­ vatele a vyvolá u něj nejen původní
hradně na zraku. Pochopení činnos­ val ke svým znalostem dané činnos­ emoci, ale také související emoční
ti, kterou vykonává druhý jedinec, ti. Naproti tomu motorická hypotéza stavy a různé aspekty podobných
závisí na aktivitě vizuálních oblastí popisuje chápání sledované činnosti prožitků.
vyššího řádu, zejména v oblasti zva­ „v první osobě". Pozorovaná činnost Chceme-li oba popsané mecha­
né sulcus temporalis superior, kde se vstupuje do motorického systému nismy prověřit, podívejme se na
nacházejí neurony, které jsou selek­ pozorovatele a připomíná mu jeho údaje o pocitech zhnusení, o nichž
tivně aktivovány biologickými pohy­ vlastní zkušenost s vykonáváním byly v nedávné době shromážděny
by (Perrett et al., 1989; Allison et činnosti. Pozorovatel sdílí prožitek početné empirické důkazy. Zhnusení
al., 2000; Puče a Perrett, 2003). pozorované činnosti na základě em- je jednou ze základních emocí. Na­
„Motorická" hypotéza tvrdí, že patického rozpoznání. značuje, že jedinec ochutnává nebo
činnost je rozeznávána, pokud se Lidé však ve svém společenském cítí- něco špatného a s velkou prav­
v mozku pozorovatele aktivuje pro­ životě potřebují nejen chápat činnos­ děpodobností i nebezpečného. Díky
ces pozorování. Tato možnost vychá­ ti, ale také dešifrovat emoce. Jaké své přesvědčivé komunikační hod­
zí z objevu, že v mozku opic exis­ mechanismy nám umožňují chápat notě je pocit zhnusení ideální emo­
tuje zvláštní skupina neuronů, které pocity ostatních lidí? Existuje v pří­ cí pro testování hypotézy přímého
nazýváme „zrcadlové neurony". Na­ padě emocí podobný mechanismus přiřazení.
cházejí se v oblasti premotorického zrcadlení, jaký nám pomáhá pochopit Pokud je jedinec vystaven půso­
kortexu v čelním laloku, před moto­ činnost? bení odporného pachu nebo chuti,
rickou oblastí. Nejsou ani senzorické, Dá se předpokládat, že stejně okamžitě se aktivují dvě struktu­
ani motorické, ale jsou aktivní vždy, jako v případě chápání činnosti také ry: amygdala a insula. Wicker et al.
když opice provádí určitou činnost u chápání emocí existují dva základ­ (2003) nedávno uskutečnili zobra­
nebo když stejnou činnost pozoru­ ní mechanismy. První je tvořen ko­ zovací studii, během níž zkoumali,
je u jiné opice (Di Pellegrino et al., gnitivním zpracováním smyslových jestli při prožívání pocitu zhnusení
1992). Avšak opice se při pozorování aspektů pozorovaného emočního vykazují zvýšenou činnost stejné
jiné pohybující se opice sama ne­ chování druhých lidí. Podstatou dru­ oblasti insuly jako při pozorování
pohybuje, protože aktivita neuronů hého je přímé přiřazení (mapping) jiného člověka, který má ve tváři vý­
v motorickém kortexu nikdy nedo­ smyslových aspektů pozorovaného raz zhnusení. Výsledky prokázaly, že
sáhne prahové hodnoty a ke svalům emočního chování k motorickým v obou případech se aktivuje stejná
tak není vyslán žádný signál. Jaká strukturám, které u pozorovatele oblast insula anterior.
je tedy úloha zrcadlových neuronů? podmiňují prožitek pozorovaného Zdá se, že tato zjištění přesvěd­
Byla vyslovena domněnka, že zastu­ pohybu. Zkušenost nám říká, že oba čivě ukazují, že lidé vnímají znechu­
pují „představu" činnosti (Fadiga uvedené způsoby rozeznávání emocí cení a s velkou pravděpodobností
et al., 2000). Představa může být se od sebe zásadně odlišují. i ostatní emoce mechanismem pří­
vyvolána, máme-li v úmyslu provést V případě prvního mechanismu mého přiřazení. Pozorování emocio­
určitou činnost, když tuto činnost pozorovatel rozumí emocím, které nálně zabarvených činností aktivuje
provádíme nebo pozorujeme-li ně­ ostatní dávají najevo, ale sám je ne­ struktury, které zprostředkují i bez­
koho, kdo ji provádí. Tato představa cítí, pouze si je domýšlí. Určitý po­ prostřední prožívání stejných čin­
není pouze „vizuálním", „kognitiv­ stoj těla nebo výraz tváře vyjadřuje ností. Pomocí této aktivace se vy­
ním" nebo „verbálním" popisem, ve strach, jiný výraz svědčí o spokoje­ tvářejí mosty mezi námi a ostatními
skutečnosti se jí účastní motoric­ nosti, ale pozorovatel se do situace lidmi.
Afektivní zrcadlení: nakažlivé emoce, nebo empatie
Frédérique de Vignemont, Institut Jean-Nicod, Paříž

Podle většiny studií je předpokladem emoce ostatních. Předpokládejme, že je zrcadlení v užším slova smyslu,
vzniku empatie důkladná předcho­ se mě uprostřed hysterického davu založené na vytvoření přímé sho­
zí znalost člověka, s nímž soucítí­ zmocní hysterie. Jakmile takříkajíc dy mezi emočním stavem jednoho
me (Goldie, 1999). Empatie se rodí chytím hysterii od ostatních lidí, a druhého člověka, a kromě toho
v průběhu složitého kognitivního jsem uzavřen ve svém emočním sta­ existuje kognitivně podložené zr­
procesu, jehož součástí je i před­ vu a nestarám se o emoce druhých cadlení. Zamysleme se například
stavivost a schopnost vcítit se do lidí. Jestliže ale soucítím s bolestí, nad bolestí, která obsahuje jednak
pocitů druhého člověka. Nedávný kterou prožíváte po smrti otce, můj senzomotorickou složku (intenzita
objev takzvaných zrcadlových systé­ empatický smutek mi pomáhá lépe bolesti a její lokalizace v těle), jed­
mů však přináší nový pohled na em- pochopit, jak se cítíte, a snad mě nak afektivní složku (nepříjemnost
patii, která by snad mohla vznikat dokonce i motivuje k tomu, abych bolesti). S využitím jednoho expe­
působením primitivních mechanismů, se vás snažil utěšit. Zatímco emoč­ rimentálního uspořádání Avenan-
v nichž hraje zásadní úlohu nervové ní nakažlivost je sobecká, empatie ti et al. (2005) zjistili, že pohled
mimikry. Bylo zjištěno, že ať člověk se soustředí na druhé lidi. Předpo­ na jehlu, která proniká hluboko
vykonává určitou činnost, nebo po­ kladem empatie je tedy to, že zná­ do paže druhého člověka, vyvolává
zoruje druhého člověka při výkonu me úlohu druhého člověka v našem u pozorovatele stejnou senzomoto­
stejné činnosti, v obou případech vlastním emočním rozpoložení (iv). rickou odezvu (znehybnění svalu)
vykazují aktivitu stejné oblasti moz­ Zrcadlení splňuje první tři pod­ jako u člověka, do jehož paže jehla
ku (Rizzolatti et al., 1995). Stejné mínky: (i) zrcadlení se může projevit proniká. Naopak Singer et al. (2004)
oblasti mozku jsou aktivní v- si­ jako citové rozpoložení (například s využitím jiného experimentálního
tuaci, kdy člověk cítí odporný pach znechucení, bolest); (ii) součástí uspořádání zjistili, že prožívání bo­
nebo pozoruje tvář druhého člověka, definice zrcadlícího stavu je také to, lesti a sledování druhého člověka
v které se zračí pocit odporu (Wicker že odpovídá cílovému stavu; (iii) zr­ trpícího bolestí selektivně aktivuje
et al., 2003); když se člověka někdo cadlící stav je vyvolán cílovým sta­ stejné afektivní části nervové hmoty.
dotýká nebo když pozoruje, že se vem. Zdůvodnit emoční nakažlivost Mezi oběma typy zrcadlení existují
někdo dotýká jiného člověka (Key- a empatii mechanismem zrcadlení zajímavé kontrasty. Zatímco první
sers et al., 2004); a také tehdy, když je slibné, ale v případě emoční na- typ je automatický (Avenanti et aL,
prožívá bolest nebo pozoruje druhé­ kažlivosti se toto zdůvodnění zdá 2006), druhý je modulován řadou
ho člověka v bolestech (Singer et al., logičtější. Ve skutečnosti není zcela faktorů: citovým postojem k cílové
2004). V důsledku těchto pozorová­ jasné, jak samotné zrcadlení může osobě (Singer et al., 2006), odbor­
ní si vědci v poslední době položili být základem emočního chápání dru­ nými zkušenostmi zrcadlící osoby
otázku, zda zrcadlení může vytvořit hých lidí, ze kterého se rodí empatie, (Cheng et al., 2007), informace­
nebo vyvolat empatii (Gallese, 2001; ale nikoli emoční nakažlivost. Jak mi o terapeutickém využití bolesti
Preston a de Waal, 2002). mohu vědět, že můj stav zrcadlení (Lamm et al., 2007) a schopnos­
Jedinec X může soucítit s je­ byl vyvolán vaším citovým rozpolo­ tí vcítit se (Jackson et al., 2006).
dincem Y, pokud (i) X je v citovém žením? Pokud zrcadlení dává vznik­ Afektivní zrcadlení bolesti je tedy
rozpoložení toho či onoho druhu; nout emoční nakažlivostí a emoční založeno na vyhodnocení souvislostí.
(ii) citové rozpoložení jedince X nakažlivost nesplňuje podmínku Jeho součástí může být proto i vě­
je v důležitých aspektech souhlas­ (iv), potom je nepravděpodobné, že domí, že zdrojem vlastního citového
né s citovým rozpoložením osoby zrcadlení je nezbytné nebo posta­ rozpoložení je druhý člověk. Z toho­
Y (obě osoby prožívají stejný typ čující pro chápání emočních stavů to vědomí se může zrodit empatie.
citového rozpoložení); (iii) roz­ ostatních lidí. Jestliže chce člověk Naproti tomu senzomotorické zrcad­
položení osoby X bylo vyvoláno poznat příčinu a zdroj empatického lení bolesti nesplňuje podmínku (iv).
rozpoložením osoby Y (neboli cílo­ stavu druhého člověka, musí zkou­ Je přímější, vychází z nižší úrovně
vým stavem); a (iv) osoba X ví, že mat kognitivní procesy vyšší úrovně. a může se stát základem emoční na-
osoba Y je příčinou jejího citového Tento názor je v souladu s posto­ kažlivosti.
rozpoložení (de Vignemont a Singer, jem k empatii, který postupuje od Závěr tedy zní, že zrcadlení v už­
2006). Čtvrtá podmínka je důležitá obecného ke konkrétnímu. Přesněji ším slova smyslu je automatický
zejména tehdy, když chceme rozlišit řečeno, cesta k empatii nevede přes mechanismus nižší úrovně, který vy­
mezi empatii a emoční nakažlivostí. zrcadlení. Zrcadlení jako takové vede volává pouhou emoční nakažlivost.
První tři podmínky splňuje emoční pouze k emoční nakažlivostí, ale ne Empatie vznikne jen tehdy, je-li sou­
nakažlivost i empatie, ale emoční k empatii. částí zrcadlení také kognitivní slož­
nakažlivost nesplňuje čtvrtou pod­ • Přesto je ale důležité rozlišovat ka. V tom případě se však už nemusí
mínku. Tedy člověk při ní nechápe mezi dvěma typy zrcadlení: existu­ jednat o pouhé zrcadlení.
složku. Je-li jedno z jednovaječných dvojčat
Otázky rozvíjející kritické myšlení
schizofrenní, je velká pravděpodobnost, že
i druhé dvojče bude vykazovat známky du­ 1 Zdá se, že každý rok vědci objeví nový gen
ševní poruchy. Úplné rozvinutí schizofrenie pro alkoholismus nebo drogovou závislost,

u druhého dvojčete však závisí na řadě vněj­ schizofrenii, sexuální orientaci, vznětlivost
či jiný složitý psychický znak. Další studie
ších faktorů. Geny mohou jedince ke vzniku
ovšem často prokážou, že daný gen s určitým
schizofrenie predisponovat, ale výsledný stav
znakem souvisí jen u některých lidí, ale
závisí na prostředí, v němž jedinec vyrůstá. u jiných nikoli. Často se také ukáže, že daný
gen souvisí i s jinými znaky než s tím, se
kterým byl původně dáván do souvislosti.
Dílčí shrnutí
Napadá vás, proč by geny mohly ovlivňovat
■ Chromozomy obsahují geny, což jsou úseky psychické znaky právě tímto způsobem?
molekul DNA, které uchovávají genetické Jinak řečeno, proč neexistuje dokonalá
informace a přenášejí dědičný potenciál vzájemná shoda mezi přítomností genu
jednotlivce z generace na generaci. a intenzitou konkrétního psychického znaku?
■ Chování závisí na interakci mezi dědičnými 2 Geny mají značný vliv na mozek a chování.
vlivy a vlivy prostředí: genetická výbava Jsou ale geny odpovědné za všechno?
jedince vymezuje limity jeho možností, ale Napadají vás příklady chování, které není
naplnění těchto možností závisí na prostředí, geneticky podmíněné? Jak se takové chování
v němž jedinec vyrůstá. přenáší z generace na generaci?
SHRNUTÍ

1 Základní jednotkou nervové soustavy je povědná za dýchání a posturální reflexy (pomá­

specializovaný typ buňky zvaný neuron. hají udržovat vzpřímený postoj); mozeček, který
Z buněčného těla neuronu vystupují krátké se stará o pohybovou koordinaci; talamus, jenž
výčnělky nazývané dendrity a štíhlý trubicovitý je přepínací stanicí pro přicházející senzorické
výčnělek označovaný jako axon. Stimulace informace, a hypotalamus, který hraje význam­
dendritů a buněčného těla vede ke vzniku nou roli při udržování homeostázy a podílí se na
nervového vzruchu, který se šíří po celé délce emocích. Retikulární formace, jež prochází ně­
axonu. Senzorické neurony přenášejí signály kolika uvedenými strukturami, řídí stavy spánku
ze smyslových orgánů do mozku a míchy; a bdělosti.
motorické neurony přenášejí signály z mozku 7 Limbický systém řídí některé instinktivní typy
a míchy do svalů a žláz. Nerv je tvořen svazkem chování regulované hypotalamem (příjem potra­
prodloužených axonů, které patří ke stovkám až vy, útok, útěk před nebezpečím a páření). Hraje
tisícům neuronů. také významnou úlohu v emotivitě a paměti.
2 Podnět postupuje po délce neuronu od dendritů 8 Velký mozek se dělí na dvě mozkové hemisfé-
k zakončení axonu jako elektrochemický vzruch ry. Složitě utvářený povrch hemisfér - mozková
neboli akční potenciál. Putující vzruch je způso­ kůra - hraje významnou úlohu při vyšších men­
ben depolarizací, což je elektrochemický proces, tálních procesech, jako je myšlení, učení a roz­
při němž postupně na jednotlivých místech neu­ hodování. Jisté oblasti mozkové kůry jsou spojo­
ronu dochází ke změně napětí. vány se specifickými smyslovými jevy a řízením
3 Po svém vzniku postupuje akční potenciál axo- specifických pohybů. Ostatní části mozkové kůry
nem směrem k mnoha malým zduřením na kon­ jsou tvořeny asociačními oblastmi, které souvisejí
ci axonu, která se nazývají synaptická zakončení. s pamětí, myšlením a řečí.
Tato zakončení uvolňují chemické látky zvané 9 Pro zobrazování mozku bez pacientova poško­
neurotransmitery, které jsou odpovědné za pře­ zení bylo vyvinuto několik metod. Patří mezi ně
nos signálu z jednoho neuronu na sousední neu­ výpočetní tomografie (CT), funkční magnetická
rony. Neurotransmitery se uvolňují do malé štěr­ rezonance (fTvIRI) a pozitronová emisní tomo­
biny mezi neurony (nazývá se synapse) a vážou grafie (PET).
se na receptory v buněčné membráně přijímají­ 10 Pokud je přerušeno corpus callosum (svazek ner­
cího neuronu. Některé neurotransmitery mají ex­ vových vláken spojujících obě mozkové hemi-
citační účinky, zatímco jiné působí inhibičně. Po­ sféry), lze pozorovat významné rozdíly ve funkci
kud jsou excitační účinky vzhledem k inhibičním každé hemisféry. Levá hemisféra se vyznačuje
dostatečně velké, nastává depolarizace a neuron jazykovými a matematickými schopnostmi. Pra­
vyšle vzruch podle zákona „všechno, nebo nic“. vá hemisféra částečně rozumí řeči, ale nedokáže
4 Mezi neurotransmitery a receptory dochází jejím prostřednictvím komunikovat. Místo toho
k řadě různých interakcí, s jejichž pomocí lze vy­ vyniká v prostorovém a tvarovém vnímání.
světlit různé psychické jevy. Mezi nej důležitější 11 Jako afázie se označují jazykové deficity způso­
neurotransmitery patří acetylcholin, noradrena- bené poškozením mozku. Lidem s poškozenou
lin, dopamin, serotonin, kyselina gamaaminomá- Brocovou oblastí dělá potíže správná výslovnost
selná (GABA) a glutamát. a hovoří pomalu a namáhavě. Lidé s poškozením
5 Nervová soustava se dělí na centrální nervovou ve Wernickeově oblasti sice slyší slova, ale ne­
soustavu (mozek a mícha) a periferní nervovou chápou jejich význam.
soustavu (nervy spojující mozek a míchu s ostat­ 12 Autonomní nervová soustava se dělí na sym­
ními částmi těla). Periferní nervová soustava se patickou a parasympatickou část. Řídí činnost
dělí na somatickou část (přenáší informace ze hladkého svalstva a žláz, a proto je důležitá při
smyslových receptorů, svalů a tělního povrchu emočních reakcích. Sympatikus je aktivní při
i směrem k nim) a na autonomní část (která vzrušení, parasympatikus je dominantní v klido­
spojuje vnitřní orgány a žlázy). vém stavu.
6 Lidský mozek se skládá ze tří funkčních čás­ 13 Endokrinní žlázy vylučují do krevního oběhu
tí: jádra, limbického systému a velkého mozku. hormony, které proudí tělem a rozmanitými způ­
Součástí jádra je prodloužená mícha, která je od­ soby působí na buňky různého typu. Hypofýza
 bývá označována jako „řídicí žláza“, protože řídí 15 Selektivní šlechtění (páření zvířat, u kterých je
sekreci dalších endokrinních žláz. Nadledvinky výrazně či naopak málo vyjádřen určitý znak) je
hrají důležitou úlohu při ovlivňování nálady, hla­ jednou z metod studia vlivu dědičnosti. Jinou
diny energie a schopnosti vyrovnat se se stresem. metodou zkoumání vlivu prostředí a dědičnosti
14 Dědičný potenciál je přenášen chromozomy je studium dvojčat, při němž se srovnávají znaky
a geny a ovlivňuje psychické i fyzické vlastnosti jednovaječných dvojčat (která mají stejnou ge­
jedince. Geny jsou úseky molekul DNA, v nichž netickou výbavu) se znaky dvojvaječných dvojčat
je uložena genetická informace. Některé geny (která mají genetickou výbavu shodnou ve stejné
jsou dominantní, jiné jsou recesivní a některé míře jako běžní sourozenci). Chování závisí na
jsou vázány na pohlavní chromozomy. Lidské interakci mezi dědičností a prostředím: geny vy­
vlastnosti jsou většinou polygenní, to znamená, mezují limity možností jedince, ale míra využití
že nejsou řízeny jediným párem genů, ale těchto možností závisí na prostředí, v němž jedi­
podléhají společnému vlivu mnoha genů. nec vyrůstá.

KLÍČOVÉ POJMY

práh bolestivosti myelinová pochva

tolerance vůči bolesti Ranvierovy zářezy
nervová soustava saltatorní vedení
mozek zákon „všechno, nebo nic“
mícha princip klíče a zámku
centrální nervová soustava excitační účinek
periferní nervová soustava inhibiční účinek
aferentní nervy hyperpolarizace
eferentní nervy zpětné vychytávání
somatická nervová soustava odbourávání
autonomní nervová soustava zadní mozek
neuron střední mozek
dendrity přední mozek
axon limbický systém
synaptická zakončení velký mozek
synapse prodloužená mícha
synaptická štěrbina Varolův most
neurotransmiter retikulární formace
senzorický neuron mozeček
receptor spodní a horní párový hrbolek
motorický neuron substantia nigra
interneuron mozková kůra (kortex)
nerv talamus
jádro hypotalamus
ganglion homeostáza
gliová buňka hypofýza
akční potenciál hipokampus
iont amygdala
iontový kanál corpus callosum
iontová pumpa podélná brázda
polarizace hemisféry
klidový potenciál čelní lalok
excitační práh temenní lalok
depolarizace týlní lalok
refraktorní perioda spánkový lalok
centrální brázda parasympatická nervová soustava
postranní brázda endokrinní soustava
primární motorická oblast hormony
primární somatosenzorická oblast přírodní výběr
primární zraková oblast genetika chování
chiasma opticum proximátní (bezprostřední) příčina
primární sluchová oblast ultimátní (konečná) příčina
asociační oblasti pohlavní výběr
evokované potenciály geny
výpočetní tomografie (CT) chromozomy
pozitronová emisní tomografie (PET) znaky vázané na pohlaví
funkční magnetická rezonance (fMRI) polygenní
afázie selektivní šlechtění
Brocova oblast monozygotická
Wernickeova oblast dizygotická
sympatická nervová soustava

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://psych.hanover.edu/Krantz/neurotut.htmL
Cvičení určená pro vysokoškolské studenty vám pomohou zopakovat si základní nervové funkce. Potom
můžete přezkoušet své znalosti v interaktivním testu.

http://www.med.harvard.edu/AANLIB/home.html
V tomto Atlasu mozku najdete množství fotografií mozku - od normálního mozku až po mozek pacientů
postižených mozkovým nádorem nebo Alzheimerovou chorobou.
 3. kapitola

Psychický vývoj
Obsah kapitoly
Dědičnost a prostředí 94
Vývojová stadia 96

Schopnosti novorozence 98
Zrak 98
Sluch 100
Chuť a čich 100
Učení a paměť 101

Kognitivní vývoj v dětství 102

Piagetova teorie vývojových stadií 103
Kritika Piagetovy teorie 106
Alternativy Piagetovy teorie 108
Teorie mysli 111
Vývoj morálního usuzování 112

Osobnostní a sociální vývoj 115

Temperament 115
Rané sociální chování 117
Připoutání 118
Sebepojetí 122

Vývoj v adolescenci 127

Pohled z obou stran

Jak jsou rodiče nápomocní při vývoji svých dětí? 132-133
V místní základní škole se na začátku škol­ tí, že čím složitější jc nervová soustava daného
ního roku sešli rodiče na třídní schůzce. Uči­ organismu, tím delší dobu tento organismus
telka první třídy paní Wágnerová stručně se­ potřebuje k dosažení zralosti. Lemur (primi­
známila rodiče svých nových žáků s tím, co tivní primát) se dokáže pohybovat samostatně
bude s dětmi po celý školní rok dělat. Rodi­ již krátce po narození a brzy se o sebe dovede
če popocházejí po třídě, prohlížejí si výkresy sám postarat. Mládě opice je na matce závislé
svých ratolestí a seznamují se navzájem. Ně­ několik měsíců, šimpanzí mládě se bez matky
kteří paní učitelku osloví, aby se jí představili neobejde několik let. Ale dokonce i šimpanz -
a poděkovali jí za její proslov. Po chvíli k ní jeden z našich nejbližších příbuzných - dospí­
přistoupí přísně vyhlížející muž jménem Fi­ vá mnohem dříve než člověk.
lip a začne se jí vyptávat, co se děti v prvním Vývojoví psychologové se zajímají o to, jak
ročníku naučí. Kdy budou umět číst? Budou a proč se vyvíjejí různé aspekty lidského fun­
umět na konci školního roku sčítat a odčí­ gování a jak se mění v průběhu života. Stu­
tat? Dokáže jeho syn na konci školního roku dují tělesný vývoj, například změny výšky
napsat krátký odstavec? Paní učitelka se mu a hmotnosti a získávání pohybových doved­
snaží vysvětlit, že v první třídě si děti osvojí ností. Zajímá je kognitivní vývoj, tedy změny
základní dovednosti, které budou potřebovat myšlenkových procesů, paměti a jazykových
při čtení, psaní a počítání. Někteří žáci budou schopností. Zkoumají osobnostní a sociální
na konci školního roku umět více a jiní méně, vývoj, tedy změny sebepojetí a mezilidských
protože děti se vyvíjejí různou rychlostí. Filip vztahů. Vývojem specifických psychických
není s takovou odpovědí spokojen. Informuje schopností a funkcí se budeme podrobněji
paní učitelku, že jeho syn měl v testech vý­ zabývat v dalších kapitolách. V této kapitole
borné výsledky, byl zařazen do skupiny „chyt­ přinášíme obecný přehled psychického vývoje
rých“ dětí a že by na konci roku měl splnit a soustředíme se na dvě základní otázky: (1)
všechny vytyčené cíle. Jaký vliv má interakce biologických faktorů
Když se Filip konečně rozloučí, paní uči­ a faktorů prostředí na vývoj dítěte? (2) Je lépe
telka se zhluboka nadechne a začne si rovnat chápat vývoj jako postupný a spojitý proces
věci na stole. Přistoupí k ní jiný otec, Sam. změn, nebo jako řadu nespojitých a kvalitativ­
Také on vypadá trochu přísně a paní Wágne­ ně odlišných stadií?
rová se připravuje na další příval otázek. Sam
jí sdělí, že má starost o synka, který byl při
testech inteligence také zařazen do kategorie Dědičnost a prostředí
„chytrých“ dětí. Samovy starosti jsou však do­
cela jiné než Filipovy. „Chci, aby měl normál­ Otázka, zda je v průběhu vývoje jedince důle­
ní dětství. Je mu teprve šest a na usilovnou žitější dědičnost (příroda, angl. naturé), nebo
práci má ještě dost času. Chtěl bych, aby ho prostředí (výchova, angl. nurture), je předmě­
škola bavila. Bojím se, že na něho budete zby­ tem dohadů již celá staletí. Anglický filozof
tečně nakládat víc učení, protože podle testů John Locke v 17. století zavrhl tehdy vžitou
je chytrý.“ představu, že děti jsou malí dospělí, kteří při­
Rodiče spojují se svými dětmi nejrůzněj­ cházejí na svět plně vybaveni schopnostmi
ší očekávání. Zejména u prvního dítěte tato a znalostmi a musí jenom vyrůst, aby se jejich
očekávání často vycházejí z vlastních dět­ zděděné vlastnosti naplno projevily. Locke
ských zkušeností, ale mohou být založena byl naopak přesvědčen o tom, že mysl novo­
i na tom, co si rodiče přečetli a co slyšeli od rozeněte je tabula rasa, „nepopsaná tabulka“,
přátel. Kromě toho se všechny děti nevyvíjejí na niž se postupně zapisují zkušenosti dítěte:
stejným tempem. V této kapitole budeme po­ co vidí, slyší, ochutnává, cítí a čeho se dotýká.
pisovat „normální“ vývoj, ale mějte na paměti, Locke se domníval, že všechny znalosti získá­
že v různých rodinách a kulturách, ale i mezi váme prostřednictvím smyslů. Nemáme žádné
jednotlivými dětmi mohou existovat četné předem dané znalosti. Všechny naše znalosti
odchylky od této normy. pocházejí ze zkušeností.
Lidé potřebují ze všech savců nej delší dobu Evoluční teorie Charlese Darwina (1859),
k získání zralosti a soběstačnosti. Obecně pla­ která zdůrazňuje biologický základ vývoje člo­
věka, přivedla mnohé teoretiky ke zdůrazňo­ na fázi vývoje. Pokud je však prostředí v dě­
vání dědičnosti. S rozvojem behaviorismu ve loze v některém ohledu abnormální, proces
20. století však znovu získali převahu zastán­ vývoje může být narušen. Jestliže například
ci vlivů prostředí. Behavioristé jako John B. matka během prvních tří měsíců těhotenství
Watson a B. F. Skinner tvrdili, že lidská pod­ (kdy se podle geneticky naprogramovaného
stata je zcela tvárná a že včasným výcvikem „harmonogramu“ vyvíjejí základní orgánové
a výchovou lze dítě proměnit v jakýkoli typ soustavy plodu) onemocní zarděnkami, dítě
dospělého bez ohledu na jeho dědičné před­ se může narodit slepé, hluché nebo s poško­
poklady. Watson (1930, str. 104) pronesl toto zeným mozkem - podle toho, která orgánová
extrémní tvrzení: soustava byla v době infekce v kritické fázi
vývoje. Dalšími vnějšími faktory, které mo­
Dejte mi tucet zdravých a dobře stavěných dětí hou ovlivnit normální zrání plodu, je pod­
a můj vlastní svět, kde bych je mohl vychovávat, výživa matky, její kouření, požívání alkoholu,
a já vám ručím za to, že z kteréhokoli z nich, léků či drog.
náhodně vybraného, dokážu vychovat jakéhoko­ Rovněž motorický vývoj po narození
li odborníka — lékaře, právníka, umělce, obchod­ svědčí o interakci mezi geneticky naprogra­
níka a ano, dokonce i žebráka a zloděje, bez movaným zráním a vnějšími vlivy. Prakticky
ohledu na jeho talent, sklony, záliby, schopnosti, všechny děti procházejí stejnou posloupností
povolání a rasu jeho předků. motorického chování ve stejném pořadí: dítě
se nejprve převrací na bříško, potom sedí bez
Většina psychologů se dnes shodne nejen na opory, stojí s oporou, chodí s oporou a nako­
tom, že důležitou roli ve vývoji hraje vliv dě­ nec chodí bez opory (viz obrázek 3.1). Děti
dičnosti i prostředí, ale též na tom, že oba však procházejí touto posloupností různě
zmíněné vlivy na sebe soustavně vzájem­ rychle a vývojoví psychologové si už dlouho
ně působí. Odhaduje se, že novorozenec má lámou hlavu nad tím, zda v těchto rozdí­
v mozku asi 100 miliard neuronů, ale existuje lech hraje úlohu i učení a zkušenost. Výsled­
mezi nimi relativně málo spojení. Spoje mezi ky prvních studií naznačovaly, že odpověď
neurony se začnou vytvářet brzy po naroze­ je záporná (Dennis a Dennis, 1940; Gesell
ní a v prvních třech letech života dítěte se a Thompson, 1929; McGraw, 1935/1975),
hmotnost jeho mozku ztrojnásobí (DiPietro, novější studie však ukazují, že procvičování
2001). Vývoj mozku je ovlivněn nejen gene­ nebo záměrná stimulace mohou rozvoj mo­
tickými faktory, ale také stimulačními nebo torických dovedností do jisté míry urychlit.
deprivačními vlivy, jimiž na dítě působí jeho Například novorozenci mají kráčecí reflex.
prostředí v prvních letech vývoje. Pokud dítě přidržíme ve vzpřímené poloze
Dokonce i ty aspekty vývoje, které se zda­ tak, aby se nohama dotýkalo podložky, dělá
jí být determinovány vrozeným biologickým pohyby, které připomínají chůzi. V některých
rozvrhem, mohou být ovlivněny vnějšími kulturách, například v kmeni Kipsigiů v Keni,
událostmi. Genetické složení oplodněného rodiče aktivně učí děti sedat si, stát a chodit.
vajíčka určuje značný počet osobnostních Jejich děti dosahují těchto vývojových milní­
charakteristik člověka již v okamžiku poče­ ků o tři až pět týdnů dříve než americké děti
tí. Naše geny programují růst našich buněk, (Cole a Cole, 2001). Naproti tomu u kočov­
takže výsledkem vývoje je člověk, a niko­ ných kmenů ve východní Paraguayi mají děti
li ryba nebo šimpanz. Geny kromě jiného jen málo zkušeností se samostatným pohy­
určují naše pohlaví, barvu kůže, očí a vlasů, bem, protože žijí ve velmi hustém lese. Tyto
ale i celkový tělesný vzrůst. Tyto geneticky děti začínají chodit téměř o celý rok pozdě­
podmíněné vlastnosti jsou vyjádřeny v pro­ ji než děti ve Spojených státech nebo v Ev­
cesu zrání, což je vrozená posloupnost růstu ropě (v pozdějších letech je však doženou
a změn, která je relativně nezávislá na vněj­ a v některých pohybových dovednostech je
ších událostech. Lidský plod se vyvíjí podle i předčí).
pevně daného časového plánu. Chování plo­ Vývoj řeči je dalším příkladem interakce
du - například převracení a kopání - také mezi geneticky podmíněnými znaky a zkuše­
sleduje pevně danou posloupnost, která závisí nostmi. Při normálním vývoji se všechny děti
 John Locke i Charles Darwin ovlivnili diskusi o vlivech dědičnosti a prostředí, ale každý do ní vstoupil jiným
způsobem. Locke zdůrazňoval úlohu smyslů při osvojování znalostí a tvrdil, že znalosti pocházejí pouze ze zkušeností.
Darwin kladl důraz na biologický základ lidského rozvoje a probudil nový zájem o úlohu dědičnosti.

naučí mluvit, ovšem až po dosažení určité přesnější představou. Pojetí vývojových stadií
úrovně neurologického vývoje. Až na vzác­ vychází z toho, že chování v určitém stadiu
né výjimky nedokážou děti před dosažením je organizováno kolem dominantního téma­
jednoho roku mluvit ve větách. Pokud ale tu nebo uceleného souboru charakteristik; že
dítě vyrůstá v prostředí, kde na něj lidé mlu­ chování v jednom stadiu se kvalitativně liší od
ví a odměňují je za zvuky, které se podoba­ chování v předchozím a následujícím stadiu;
jí řeči, začne mluvit dříve než dítě, jemuž se a že všechny děti procházejí stejnými stadii ve
takové pozornosti nedostává. Například děti stejném pořadí. Vlivy prostředí mohou vývoj
ze středostavovských evropských rodin začí­ urychlovat nebo zpomalovat, ale pořadí stadií
nají mluvit kolem jednoho roku. Děti z od­ se nemění. Dítě nemůže dosáhnout pozdější­
lehlé guatemalské vesnice San Marcos mají ho stadia, aniž předtím prošlo stadiem dřívěj­
jen málo verbálních interakcí s dospělými ším. Později v této kapitole však zjistíme, že
a svá první slůvka vysloví až po druhém roce ne všichni psychologové se shodnou na tom,
věku (Kagan, 1979). Všimněte si, že prostředí že vývoj postupuje podle pevně dané posloup­
ovlivňuje rychlost, s níž si děti danou doved­ nosti kvalitativně odlišných fází.
nost osvojí, ale neovlivňuje výsledný stupeň S pojetím vývojových stadií úzce souvisí
dovednosti. představa, že v lidském vývoji existují kritická
období, ve kterých musí nastat určité událos­
ti, aby vývoj mohl probíhat normálně. Kritic­
Vývojová stadia ká období byla stanovena pro některé aspekty
Při objasňování posloupnosti vývoje prosazují tělesného vývoje lidského plodu. Například
někteří psychologové představu samostatných období šestého a sedmého týdne po oplodně­
a kvalitativně odlišných kroků neboli vývo­ ní je kritické pro normální vývoj pohlavních
jových stadií. Mnozí z nás pracují s touto orgánů. Na přítomnosti mužských pohlavních
představou neformálně. Život se podle nás hormonů závisí, zda se z primitivních pohlav­
dělí na období miminka, dítěte, dospívajícího ních orgánů vyvinou mužské, nebo ženské
a dospělého. Rodiče někdy říkají, že jejich do­ genitálie, a to bez ohledu na to, zda má plod
spívající potomek prochází „obdobím vzdoru“. chromozomy XX nebo XY. Nepřítomnost
Vývojoví psychologové však pracují s mnohem mužských pohlavních hormonů znamená, že
 OBRÁZEK 3.1
Rozvoj motorických schopností. Válce ukazují věkové rozpětí, ve kterém si většina dětí osvojí dané chování.

se v každém případě vyvinou ženské pohlav­ klad první rok života je citlivým obdobím pro
ní orgány. Mužské hormony podané v poz­ vytváření těsných mezilidských vazeb (Rutter,
dějších fázích vývoje nemohou zvrátit změny, Quinton a Hill, 1990). Předškolní období je
které již nastaly. mimořádně významné pro intelektový rozvoj
Existence kritických období v psychickém a osvojení jazyka (DeHart et al., 2000). Děti,
vývoji nebyla dosud dostatečně prokázána. které nebyly před šestým nebo sedmým ro­
Přesnější by asi bylo hovořit o citlivých ob­ kem věku vystaveny působení jazyka, se poz­
dobích, která jsou optimální pro určitý typ ději už nemusí naučit mluvit (Goldin-Mea-
vývoje. Pokud se během citlivého období ne­ dow, 1982). Zkušenosti dětí v citlivém období
ukotví určitý typ chování, nemusí se později mohou utvářet budoucí rozvoj takovým způ­
rozvinout do svého plného potenciálu. Napří­ sobem, že je později obtížné jej změnit.
Prakticky všechny dětí procházejí stejnou posloupností rozvoje motorických dovedností ve stejném pořadí, ale liší se v rychlostí.

Dílčí shrnutí Schopnosti novorozence

■ Dvě základní otázky vývojové psychologie
Psycholog William James na konci 19. století
znějí: (1) Jak biologické faktory („dědičnost")
prohlásil, že novorozené dítě vnímá svět jako
interagují s vnějšími faktory („prostředí
a výchova") při určování směru vývoje? (2) Je
„hučící a překypující zmatek“. Tato představa
Lépe považovat vývoj za souvislý proces změn, přetrvávala ještě v šedesátých letech minulého
nebo za řadu kvalitativně odlišných stadií? století. Dnes víme, že novorozenec vstupuje do
■ Někteří vývojoví psychologové se domnívají, světa s funkčními smyslovými systémy a je dob­
že vývoj se odehrává v periodách, v nichž (1) ře připraven na to, aby poznával nové prostředí.
chování v určitém stadiu je organizováno kolem Malé děti nám neumějí vysvětlit, co dělají
dominantního tématu nebo uceleného souboru nebo co si myslí, a proto museli vývojoví psy­
charakteristik; (2) chování v jednom stadiu
chologové vypracovat důmyslné postupy, které
se kvalitativně liší od chování v předchozím
jim umožní studovat schopnosti novorozenců.
a následujícím stadiu; (3) všechny děti
Základní metodou je navození změny v pro­
procházejí stejnými stadii ve stejném pořadí.
■ Genetické vybavení jedince se projevuje
středí novorozence a sledování jeho reakce. Vě­
v procesu zrání, což je vrozená posloupnost dec může například vystavit dítě určitému zvu­
růstu a tělesných změn, která je relativně ku nebo světelnému záblesku a sledovat, zda
nezávislá na vnějším prostředí. dítě reaguje změnou srdečního rytmu, otoče­
■ Kritická nebo citlivá období jsou období ním hlavičky nebo důraznějším sáním dudlíku.
během vývoje, v nichž jedinec musí získat V některých případech působí badatel na dítě
určité zkušenosti, aby jeho další psychický dvěma podněty současně a snaží se zjistit, jestli
vývoj mohl normálně pokračovat.
dítě sleduje jeden déle než druhý. Pokud ano,
znamená to, že od sebe dokáže oba podněty
rozlišit, a dokonce snad dává přednost jedno­
Otázky rozvíjející kritické myšlení mu před druhým. V tomto oddíle popíšeme
1 Proč podle vašeho názoru některým rodičům některé výsledky výzkumů schopností novoro­
velmi záleží na tom, aby si jejich děti zenců. Nejprve se budeme zabývat zrakem.
osvojily základní dovednosti rychleji než
ostatní děti stejného věku? Jaký vliv to má
na vývoj dítěte? Zrak
2 Někteří teoretikové tvrdí, že existují citlivá
Novorozenci mají nedokonalou zrakovou ost­
období důležitá pro rozvoj vztahu mezi
rost a jsou velmi krátkozrací. Počítačově upra­
dítětem a jeho pečovatelem. Pokud tato
citlivá období existují, jaké mají důsledky?
vená fotografie na obrázku 3.2 ukazuje, jak
malé dítě vidí matčinu tvář. Až zraková ost-
 OBRÁZEK 3.2
Zraková ostrost. Kvůli nedokonalé zrakové ostrosti nevidí novorozenec mátánu tvář ani při pohledu zblízka ostře (vpravo), ale spíše
rozmazaně (vlevo).

rošt sedmiměsíčního či osmiměsíčního dítěte

se blíží zrakové ostrosti dospělého (Keil, v tis­
ku). Novorozenci tráví mnoho času aktivním
pozorováním okolí. Systematicky si prohlížejí
svět a zastaví se, jestliže jejich zrak padne na
nějaký předmět nebo pokud v jejich zorném
poli nastane nějaká změna. Přitahují je zejmé­
na oblasti s vysokým kontrastem, například
okraje předmětů. Novorozenec nepozoruje
celý předmět, jako to dělají dospělí, ale ulpívá
pohledem na oblastech s největšími kontrasty.
Dává přednost složitým vzorům před jedno­
duššími a zakřiveným tvarům před rovnými. OBRÁZEK 3.3

Existují jisté důkazy, že novorozenci proje­ Normální obličej a obličej se zpřeházenými rysy. Již tříměsíční
vují vrozenou preferenci pro lidské tváře. No­ děti dávají přednost normálně uspořádanému obličeji před obličejem se
zpřeházenými rysy. Tyto preference jsou možná již vrozené. (Zdroj: Bhatt,
vorozenec se raději dívá na normální tvář než Berling, Hayden a Reed, 2005.)
na prázdnou tvář nebo na tvář se zpřeházený­
mi rysy. Dokonce se zdá, že raději pozoruje
spokojené než ustrašené tváře (Farroni et al.,
2007). Mozek novorozeněte je možná připra­ mezi jazyky s odlišným rytmem, například
ven přednostně sledovat tváře a získávat z nich mezi japonštinou a polštinou (Rámus, 2002).
informace (Johnson a Morton, 1991). Novo­ Dospělí ve všech kulturách hovoří s malými
rozenci nicméně ještě nedokážou vnímat tváře dětmi zcela jinak než s většími dětmi nebo do­
stejně jako starší děti nebo dospělí. V prvních spělými. Mluví vyšším hlasem, výrazněji a mezi
dnech a měsících života však učiní velké po­ větami dělají delší přestávky. Zdá se, že děti
kroky. Přestože novorozenci dávají přednost chtějí a potřebují slyšet přesně tento způsob
normálnímu obličeji před obličejem se zpřehá­ mluvy. Děti v prvních měsících života jej po­
zenými rysy (obrázek 3.3), neplatí, že normál­ slouchají raději než běžnou řeč, dokonce i z úst
ní obličej se jim líbí více než obličej s očima cizího člověka. Tento způsob mluvy, označova­
posazenýma tak daleko od sebe, že připomí­ ný jako „mateřská řeč“, jim pomáhá najít hra­
ná králíka. Naproti tomu tříměsíční dítě již nice mezi slovy (Cooper et al., 1997; Fernald,
přesvědčivě preferuje normální obličeje před 1985; Thiessen et al., 2005). Již šestiměsíční děti
zdeformovanými (Bhatt et al., 2005). Kromě dokážou rozlišit mezi intonací hlasu naznačují­
toho novorozenci nedávají přednost obličejům cí souhlas a nesouhlas. V reakci na souhlasnou
své vlastní kultury nebo rasy, ale děti ve věku intonaci se usmívají častěji, i byla-li pronesena
tří měsíců se již zřetelně raději dívají na ob­ v jiném než jejich mateřském jazyce (Fernald,
ličeje vlastní rasy (Kelly et al., 2005; Kelly et 1993). Zdá se tedy, že děti dokážou rozeznat
al., v tisku). Z toho lze soudit, že novorozenci význam promluvy, kterou slyší, a jsou zejména
vnímají základní rysy tváře a velmi rychle se vnímavé vůči řeči, která je zaměřená na ně.
naučí znát tváře, které často vídají kolem sebe.

Chuť a čich
Sluch Novorozenci rozeznávají rozdílné chutě již
Na ostrý zvuk reagují pohybem dokonce i plo­ krátce po narození. Dávají přednost sladkým
dy staré 26-28 týdnů. Novorozeňata obracejí tekutinám před slanými, hořkými, kyselými
hlavičku směrem ke zdroji zvuku. Zajímavé je,
že tato reakce zmizí asi v šesti týdnech a ob­
jeví se teprve ve třech nebo čtyřech měsících. Děti dávají najevo libost a nelibost nad určitými
V té době už dítě také hledá zdroj zvuku oči­ chutěmi již od útlého věku. Používají obecně
ma. Čtyřměsíční dítě ve tmě natahuje ruku ke srozumitelné výrazy tváře, například výraz odporu.

zdroji zvuku, což mu pomáhá zjišťovat, jaké

předměty vydávají jaké zvuky (Keil, v tisku).
Malé děti se obzvláště rychle učí zvukům
lidské řeči a toto učení snad začíná už během
nitroděložního vývoje. Novorozenci dávají
přednost hlasu matky před hlasem cizího člo­
věka a raději než zcela nové příběhy poslou­
chají ty, které matka četla nahlas v posledních
týdnech těhotenství (DeCasper et al., 1994).
Plod v děloze pravděpodobně vnímá hlubší
tóny matčina hlasu. Pochytí také osobité kvali­
ty mateřského jazyka: novorozeně francouzské
matky rozliší mezi nahrávkou ženského hlasu,
který hovoří ruský nebo francouzský, kdežto
novorozenec, jehož matka není ani Ruska, ani
Francouzka, nevnímá rozdíl mezi oběma na­
hrávkami (Mehler et al., 1988). Zdá se, že děti
rozlišují osobité rytmy každého jazyka. Novo­
rozenci nerozlišují mezi vlastním a cizím ja­
zykem, který má podobný rytmus (například
holandština a angličtina), ale vnímají rozdíly
nebo nevýraznými. Charakteristickou reakcí Tříměsíční děti již mají dobrou paměť. Po­
novorozence na sladkou tekutinu je uvolně­ kud vědci pověsili nad postýlku pohyblivou
ný výraz připomínající lehký úsměv, někdy hračku a připevnili ji stuhou na jednu z kon­
provázený olíznutím rtů. Kyselá tekutina vy­ četin dítěte, tříměsíční dítě rychle přišlo na
volá sešpulení úst a nakrčení nosu. V reakci to, kterou rukou nebo nohou musí pohnout,
na hořkou tekutinu dítě otevře ústa s koutky aby se pohnula i hračka. Když se dítě ocitlo
obrácenými dolů a vystrčí jazyk. Jeho celkový ve stejné situaci po osmi dnech, pamatovalo si,
výraz připomíná výraz odporu. kterou rukou nebo nohou má pohnout (Ro-
Novorozenci dokážou rozeznávat také pa­ vee-Collier, 1999) (viz obrázek 3.4).
chy. Obracejí hlavu za sladkou vůní a jejich Překvapivější jsou však důkazy o tom, že
srdeční rytmus a dýchání se zpomalují, což děti si pamatují vjemy z doby před narozením.
svědčí o tom, že vůně vyvolala jejich pozor­ Již dříve jsme uvedli, že novorozenci dokážou
nost. Pokud novorozenec ucítí něco škodlivé­ rozlišit lidský hlas od jiných zvuků a dávají
ho, například zápach čpavku nebo zkažených mu přednost. Už několikadenní děti se dove­
vajec, odvrací hlavu a jeho srdeční rytmus dou naučit, že když začnou sát dudlík, spustí
a dýchání se zrychlí, což svědčí o nepohodě. se nahrávka s mluveným slovem nebo zpěvem.
Děti dokážou rozlišovat dokonce i jemné roz­ Děti sají mnohem energičtěji, aby uslyšely na­
díly ve vůních. Již po několikadenním kojení hrávku lidské řeči, zatímco nahrávka jiných
obrací kojenec hlavu k vatovému tamponu zvuků nebo instrumentální hudby je k od­
napuštěnému matčiným mlékem a nevšímá hodlanému sání nepřiměje (Butterfield a Si-
si tamponu napuštěného mlékem jiné matky perstein, 1972). Děti poslouchají raději tlukot
(Russell, 1976). Schopnost rozeznávat matči­ srdce a ženský hlas než mužský hlas; dávají
nu vůni mají jen kojené děti (Černoch a Por­ přednost matčinu hlasu před hlasem cizích
ter, 1985). Pokud děti krmené z láhve dosta­
nou na vybranou mezi vůní svého obvyklého
umělého mléka a vůní kojícího prsu, vyberou
si prs (Porter, Makin, Davis a Christensen,
1992). Zdá se, že děti mají vrozenou preferen­
ci pro vůni mateřského mléka. Obecně platí,
že schopnost rozlišovat pachy má adaptivní
význam: pomáhá dítěti vyhnout se škodlivým
látkám a zvyšuje tak jeho šanci na přežití.

Učení a paměť
Dříve se mělo za to, že novorozenci nema­
jí schopnost učení ani paměti, ale není tomu
tak. Několik klasických studií přineslo důkazy
o raném učení i zapamatování. V jedné studii
se novorozenci jen několik hodin po narození
naučili obracet hlavičku napravo nebo nalevo
podle toho, zda slyšeli bzučák nebo tón. Aby
miminko dostalo sladkou tekutinu, muselo
obrátit hlavičku napravo při zvuku tónu a na­
OBRÁZEK 3.4
levo při zvuku bzučáku. Po několika pokusech
novorozenci otáčeli hlavičkou bez chyb - na­ Studie dětské paměti. Studie prokázala, že tříměsíční
děti se snadno naučily uvádět do pohybu hračku tím,
pravo při tónu a nalevo při bzučáku. Experi­
že pohnuly nohou, k níž byla připevněná stuha vedoucí
mentátoři potom změnili podmínky tak, že k hračce. Děti si nově osvojené chování pamatovaly
dítě mělo obracet hlavičku opačným směrem, ještě po osmí dnech, kdy se ocitly ve stejné situaci.
když zazněl tón nebo bzučák. Děti zvládly (C. Rovee-Collier (1999): The development of infant
memory. Current Directions in Psychological Science, 8,
nový úkol velmi rychle (Siqueland a Lipsitt,
80-85.)
1966).
 nost mateřskému hlasu před hlasem cizí ženy.
Překvapivé však bylo zjištění, že děti dávaly
přednost známému příběhu před neznámým -
a to dokonce i tehdy, když oba příběhy četla
cizí žena (DeCasper a Spence, 1986).
Výsledky právě popsaného výzkumu zpo­
chybňují představu, že novorozenec vnímá svět
jako „hučící a překypující zmatek“ a že vstu­
puje do světa jako „nepopsaná tabulka“. Dítě
přichází na svět připravené vnímat a učit se.

Dílčí shrnutí
■ První teoretikové se domnívali, že všechny
smyslové preference a schopnosti se musí
člověk naučit, ale výzkumy z několika
OBRÁZEK 3.5 posledních desetiletí prokázaly, že děti se
rodí vybavené smyslovými soustavami, které
Preference zvuků. Novorozenec může ukázat, že dává přednost určitým
zvukům - například hlasu matky - silnějším sáním dudlíku, pokud tím jsou připravené poznávat svět.

způsobí, že uslyší preferované zvuky ve sluchátkách. ■ Novorozenci mají slabý zrak a přibližně do
dvou let nevidí stejně dobře jako dospělí.
■ Někteří teoretikové se domnívali, že dětský
sklon pozorovat lidské tváře je vrozený,

žen (Brazelton, 1978; DeCasper a Fifer, 1980; ale výzkumy nasvědčují tomu, že dětskou
pozornost neupoutávají samotné obličeje, ale
DeCasper a Prescott, 1984) (viz obrázek 3.5).
spíše zakřivené linie, vysoký kontrast, okraje,
Zdá se, že tyto preference vycházejí z pre­
pohyby a složitost - to vše je obsaženo
natálních zkušeností dítěte se zvuky. Plod
v lidské tváři.
v děloze slyší matčin hlas, což vysvětluje, proč ■ Dokonce i novorozenci si všímají zvuků a zdá
dává matčině hlasu přednost před jinými žen­ se, že se rodí s vjemovými mechanismy, které
skými hlasy. Snad nejpřekvapivější jsou ale jsou již naladěny na vlastnosti lidské řeči.
důkazy, že plod v děloze se může naučit roz­ Tato adaptace jim pomáhá naučit se mluvit.
lišovat zvuky jednotlivých slov. V jednom po­ ■ Novorozenci už krátce po narození dokážou
zoruhodném experimentu četly těhotné ženy rozlišit různé chutě a pachy. Zdá se, že dávají

v posledních šesti týdnech těhotenství každý přednost chuti a vůni mateřského mléka.
■ Děti se učí od chvíle, kdy se narodily, a od tří
den nahlas úryvky z příběhů pro děti. Někte­
měsíců vykazují známky dobré paměti.
ré ženy třeba předčítaly prvních 28 odstavců
knihy Dr. Seusse The Cat in the Hat (Kočka
v klobouku}. Jiné ženy četly posledních 28 od­
stavců stejného příběhu, ale s pozměněnými
Otázky rozvíjející kritické myšlení
hlavními podstatnými jmény: místo „koč­ 1 Někteří lidé tvrdí, že dospělí si mohou
ka v klobouku“ četly například „pes v mlze“. vybavit události z prvního roku svého života.

V době, kdy se děti narodily, slyšelo každé Jak s tím podle vašeho názoru souvisejí
důkazy o existenci dětské paměti?
z nich jednu z variant uvedeného příběhu po
2 Může být vnější prostředí pro dítě až příliš
dobu asi tři a půl hodiny.
podnětné? Jaké důsledky může mít takové
Dva až tři dny po narození mohly děti sát
prostředí pro vývoj dítěte?
ze speciálního dudlíku napojeného na zázna­
mové zařízení, které sledovalo rychlost sání
(přístroj je zachycen na obrázku 3.5). Sáním
dudlíku se spouštěla nahrávka s hlasem mat­ Kognitivní vývoj v dětství
ky nebo cizí ženy. Obě ženy četly bud příběh,
který dítě slýchalo před narozením, nebo ne­ Většina rodičů si sice uvědomuje intelektové
známý příběh. Stejně jako v předchozích ex­ změny, které provázejí tělesný rozvoj jejich
perimentech se ukázalo, že děti dávaly před­ dětí, ale popsat by je dokázali jen s obtížemi.
Způsob, jímž současní psychologové popisují chlapec později uvidí na obrázku ženu v po-
tyto změny, významně ovlivnil švýcarský psy­ žárnické uniformě, možná zpočátku nebude
cholog Jean Piaget (1896-1980). Před Pia- věřit, že i ženy mohou být požárníky. Možná
getem převládaly v psychologických úvahách bude namítat, že žena na obrázku je jenom
o rozvoji kognitivních schopností dětí dvě „převlečená“ za požárníka. Jakmile se ale se­
hlavní koncepce: biologický přístup zaměřený známí s dalšími důkazy o existenci žen-po-
na zrání, který zdůrazňoval „dědičnou“ složku žárnic, akomoduje své schéma pro požárníky
vývoje, a přístup zaměřený na prostředí a uče­ a připustí, že mezi nimi mohou být i ženy.
ní, který zdůrazňoval složku „výchovy“. Na­ Jako postgraduální student psychologie
proti tomu Piaget se zaměřil na vztahy mezi zpracovával Piaget testy inteligence pro Al­
přirozeně dozrávajícími schopnostmi dítěte freda Bineta, který vynalezl testy IQ_ (viz
a jeho interakcemi s prostředím. V této části 12. kapitola). V průběhu této práce ho začalo
kapitoly nastíníme Piagetovu teorii vývojo­ zajímat, proč se děti dopouštějí určitých typů
vých stadií; potom se budeme zabývat kri­ chyb. Čím se liší dětské uvažování od uvažo­
tikou této teorie a podíváme se i na některé vání dospělých? Piaget začal pečlivě pozoro­
modernější přístupy. Zmíníme se také o práci vat své děti při hře. Předkládal jim při tom
ruského psychologa Lva Vygotského, jehož jednoduché vědecké a morální problémy a žá­
představy o kognitivním vývoji, které poprvé dal je, aby mu vysvětlily, jak došly ke svým od­
publikoval ve třicátých letech minulého stole­ povědím. Na základě těchto pozorování došel
tí, vyvolaly v posledních letech obnovený zá­ k závěru, že schopnost dětí uvažovat a pře­
jem odborníků. mýšlet prochází řadou kvalitativně odlišných
fází. Kognitivní vývoj rozdělil do čtyř hlav­
ních stadií, z nichž každé má několik dílčích
Piagetova teorie fází. Za hlavní stadia označil senzomotorické
vývojových stadií stadium, předoperační stadium, stadium kon­
Částečně také na základě pozorování vlastních krétních operací a stadium formálních operací
dětí se Piaget začal zajímat o vztah mezi (viz Přehled pojmů).
přirozeným procesem zrání a interakcemi
dítěte s prostředím. Piaget nepovažoval Senzomotorické stadium
dítě za pasivního příjemce vnějších podnětů První dva roky života označil Piaget jako sen­
a subjekt biologického vývoje, ale za aktivního zomotorické stadium, kdy děti objevují vztah
účastníka celého procesu. Považoval děti mezi svým jednáním a jeho důsledky. Zjišťují
za „zkoumající vědce“, kteří experimentují například, jak daleko se musí natáhnout, aby
s předměty a událostmi ve svém okolí, aby mohly uchopit předmět, a co se stane, když
zjistili, co se stane. („Jaké to asi je, když si odsunou talíř přes okraj stolu. Tímto způso­
dám do pusy medvídkovo ucho?“ „Co se stane, bem si budují představu o sobě jako o samo­
když odsunu talíř přes okraj stolu?“) Výsledky statném subjektu odlišném od okolního světa.
těchto „experimentů“ slouží dítěti k vytváření Důležitým objevem během tohoto stadia
schémat - teorií o tom, jak funguje fyzikální je vědomí stálosti objektu, tedy vědomí, že
a sociální svět. Jakmile se dítě setká s novým objekt existuje i tehdy, není-li právě příto­
objektem nebo událostí, pokusí se je asimilo­ men. Jestliže se osmiměsíční dítě natahuje
vat - porozumět jim v rámci již existujícího po hračce, kterou právě v tu chvíli přikryjeme
schématu. Piaget tvrdil, že pokud nový záži­ kusem látky, dítě se okamžitě přestane nata­
tek nezapadá do existujícího schématu, dítě, hovat a ztrácí o hračku zájem. Dítě nevypadá
stejně jako každý dobrý vědec, schéma upraví překvapeně ani rozčileně, nesnaží se hračku
tak, aby pojalo novou informaci. Tímto způ­ hledat a chová se, jako by hračka přestala exi­
sobem dítě rozšiřuje svou teorii chápání svě­ stovat (viz obrázek 3.6). Naproti tomu dese-
ta. Proces modifikace schémat nazval Piaget timěsíční dítě bude aktivně hledat předmět,
akomodace (Piaget a Inhelder, 1969). Před­ který jsme přikryli kusem látky nebo schovali
stavme si například chlapce, který si vytvořil za zástěnu. Starší dítě již totiž získalo vědo­
schéma požárníka jako dospělého muže, jenž mí stálosti objektu a uvědomuje si, že před­
nosí velkou a objemnou uniformu. Když tento mět existuje i tehdy, když je mimo jeho zorné
 jejich slova a představy dosud nejsou
Přehled pojmů uspořádány logickým způsobem. V tomto
Piagetova stadia kognitivního vývoje předoperačním stadiu kognitivního rozvo­
Uvedené hodnoty věku jsou průměrné. Mohou se výrazně lišit je dítě ještě nechápe určitá pravidla neboli
v závislosti na inteligenci, kulturním zázemí a socioekonomických operace. Operace je myšlenkový postup pro
faktorech, ale předpokládá se, že pořadí vývoje je shodné pro všechny třídění, spojování a další zpracování infor­
děti. Piaget členil každé stadium na dílčí fáze; tato tabulka uvádí mací logickým způsobem. Jestliže například
pouze všeobecnou charakteristiku každého vývojového stadia.
přelijeme vodu z vysoké a úzké nádoby do
Vývojové stadium Charakteristika nízké a široké nádoby, dospělý ví, že objem
vody zůstal stejný, protože si dokáže předsta­
1. senzomotorické Odlišuje sebe od objektů. Rozeznává sebe jako
vit tuto transformaci i obráceně - tedy umí
stadium aktivního činitele a začíná jednat záměrně;
(do 2 let) například tahá za provázek, aby pohnulo si představit, že přelije vodu z nízké nádoby
hračkou, nebo třese chřestítkem, aby dělalo zpátky do vysoké a obnoví tím původní stav.
hluk. V předoperačním stadiu kognitivního rozvoje
2. předoperační Učí se užívat jazyk a vytvářet mentální je chápání reverzibility a průběh dalších du­
stadium reprezentace objektů pomocí představ a slov. ševních operací nedostatečné nebo neexistu­
(2-7 let) Myšlení je stále egocentrické, obtížně si je vůbec. Podle Piageta děti v tomto stadiu
uvědomuje hledisko ostatních lidí. Třídí
ještě nejsou schopny konzervace, nechápou
předměty podle jednoho znaku, dává například
dohromady všechny červené hračky bez ohledu tedy, že množství látky zůstává stejné, i když
na tvar nebo všechny kostky bez ohledu na se změní její podoba. Nedokážou pocho­
barvu. pit, že množství vody zůstává stejné, i když
3. stadium Dokáže logicky uvažovat o objektech ji přelijeme z úzké sklenice do široké (viz
konkrétních a událostech. Chápe stálost počtu (v šesti obrázek 3.7).
operací letech), množství (v sedmi letech) Piaget se domníval, že předoperačnímu
(7-11 let) a hmotnosti (v devíti letech). Třídí předměty
myšlení dominují zrakové dojmy. Změna
podle několika znaků a dokáže je seřadit podle
jedné vlastnosti, například velikosti. vzhledu modelovací hlíny ovlivní dítě více než
méně viditelné, ale podstatnější vlastnosti, na­
4. stadium Dokáže myslet logicky o abstraktních pojmech
příklad objem nebo hmotnost. Spoléhání na
formálních a systematicky testovat hypotézy. Zabývá
operací se hypotetickými otázkami, budoucností zrakové dojmy ilustruje experiment s konzer­
(11a více let) a ideovými problémy. vací počtu. Vyrovnáme-li vedle sebe dvě řady
knoflíků, malé děti zcela správně řeknou, že
v obou řadách je stejný počet knoflíků (viz
pole. Ale i v tomto věku je hledání předmětu obrázek 3.8). Shrneme-li knoflíky z jedné
omezené. Dítě, které opakovaně uspělo s hle­ řady k sobě, pětileté děti řeknou, že v nezmě­
dáním hračky ukryté na určitém místě, bude něné dlouhé řadě je více knoflíků, i když jsme
hračku hledat na tomtéž místě, i když vidělo, z druhé řady žádné knoflíky neodebrali. Zra­
že ji dospělý ukrývá jinam. Teprve po dosa­ kový dojem dlouhé řady převáží nad číselnou
žení jednoho roku bude dítě pravidelně hle­ rovností, která byla očividná, když byly knof­
dat předmět tam, kde jej vidělo naposledy, líky vyrovnány v řadách. Naproti tomu sed­
bez ohledu na to, co se dělo v předchozích mileté dítě předpokládá, že pokud byl počet
pokusech. knoflíků stejný před přesunutím, musí zůstat
beze změny i pak. V tomto věku je již číselná
Předoperační stadium rovnost důležitější než zrakový dojem.
Ve věku jednoho a půl roku až dvou let začí­ Další klíčovou vlastností dětí v předoperač­
nají děti používat symboly. Slova mohou za­ ním stadiu je podle Piageta egocentrismus.
stupovat věci nebo skupiny věcí a jeden ob­ Děti v tomto období si neuvědomují jiné hle­
jekt může zastupovat jiný. Tříleté dítě může disko než svoje vlastní - jsou přesvědčeny, že
zacházet s holí jako s koněm a jezdit na něm všichni ostatní vnímají svět stejně jako ony
kolem místnosti, kus dřeva se může stát au­ (Piaget, 1950a). Aby své tvrzení dokázal, Pia­
tem, jedna panenka může být tatínek a jiná get vymyslel „problém tří hor“. Dítě se smí
miminko. Přestože však tříleté a čtyřleté projít kolem stolu, na němž jsou umístěny
děti umějí uvažovat v symbolických pojmech, tři různě vysoké hory. Potom se dítě postaví
ura Dwight

OBRÁZEK 3.6
Stálost objektu. Schováme-li hračku za zástěnu, dítě se chová, jako by hračka neexistovala. Na základě tohoto pozorování došel Piaget
k závěru, že dítě dosud nevnímá stálost objektu.

OBRÁZEK 3.7
Pojetí konzervace. Čtyřleté dítě chápe, že dvě nízké a široké sklenice obsahují stejný objem tekutiny. Jestliže však obsah jedné sklenice
přelijeme do vysoké a úzké sklenice, dítě řekne, že je v ní tekutiny více. Teprve o několik let starší dítě prohlásí, že tyto dvě sklenice
různého tvaru obsahují stejný objem tekutiny.

u jedné strany stolu a sleduje, jak experimen­ představit opačné operace nebo konzervovat
tátor položí na různá místa stolu panenku. množství.
Panenka tak „vidí“ hory z jiného úhlu než dítě.
Potom dítě dostane za úkol vybrat fotografii, Operační stadia
která zachycuje hory tak, jak je vidí panen­ Mezi sedmým a dvanáctým rokem děti zvlád­
ka. Děti mladší šesti nebo sedmi let většinou nou různá pojetí konzervace a začnou pro­
vyberou fotografii, která zachycuje jejich úhel vádět další logické operace. Dovedou seřadit
pohledu (Piaget a Inhelder, 1948/1956). předměty podle jednoho aspektu, například po­
Piaget byl přesvědčen, že rigiditu před- dle výšky nebo hmotnosti. Dokážou si také vy­
operačního myšlení vysvětluje egocentrismus. tvořit mentální reprezentace řady po sobě jdou­
Malé děti si nedovedou představit jiný úhel cích činností. Pětileté dítě dojde samo do domu,
pohledu než svůj vlastní, a proto nedokážou kde bydlí kamarád, ale nedokáže cestu popsat
provést revizi schémat tak, aby vzaly v úva­ nebo ji zachytit na papír. Samo cestu najde,
hu změny v okolí. Právě proto si nedokážou protože ví, že na určitých místech musí odbo-
 OBRÁZEK 3.8
Konzervace počtu. Pokud jsou dvě řady po deseti knoflitích uspořádány stejně, většina dětí prohlásí, že v obou řadách je tentýž počet
knoflíků. Jakmile jsou knoflíky zjedná řady rozloženy tak, že jsou mezi nimi větší mezery, děti mladší šestí až sedmi let řeknou, že
v původní řadě je méně knoflíků.

čit, ale nemá celkový přehled o cestě. Naproti Kritika Piagetovy teorie
tomu osmileté dítě snadno nakreslí plánek trasy. Piagetova teorie byla velkým intelektuál­
Piaget toto období označuje jako stadium kon­ ním úspěchem, který převratným způsobem
krétních operací. Přestože totiž děti používají změnil naše úvahy o kognitivním vývoji dětí.
abstraktní pojmy, dělají to pouze ve vztahu ke Nové a důmyslnější metody testování intelek­
konkrétním objektům, k nimž mají přímý pří­ tových schopností nejmladších a předškolních
stup zprostředkovaný smyslovými vjemy. dětí však prokazují, že Piaget jejich schopnos­
Ve věku 11-12 let děti dozrají k dospě­ ti podcenil. Mnoho úkolů testujících teorii
lým způsobům myšlení. Ve stadiu formál­ vývojových stadií ve skutečnosti vyžaduje další
ních operací dokáže člověk uvažovat v čistě dovednosti, jako je pozornost, paměť a speci­
symbolických pojmech. V jednom testu za­ fické znalosti určitých faktů. Může se stát, že
měřeném na formální operační myšlení se testované dítě má posuzovanou schopnost, ale
má dítě pokusit zjistit, co určuje dobu po­ nedokáže splnit úkol, protože postrádá někte­
hybu kyvadla tam a zpátky (periodu oscila­ rou z ostatních potřebných dovedností.
ce). Dítě má k dispozici provázek zavěšený Zamysleme se nad příkladem stálosti objek­
na háčku a několik závaží, které lze na pro­ tu. Již dříve jsme uvedli, že když dítěti mlad­
vázek připevnit. Může měnit délku provázku, šímu osmi měsíců ukážeme hračku a potom
zavěšovat na něj různá závaží a měnit výšku, ji ukryjeme, dítě se chová, jako by hračka ne­
ze které kyvadlo rozhoupe. Děti, jež se do­ existovala a nepokouší se ji hledat. Nezapo­
sud nacházejí ve stadiu konkrétních opera­ mínejte ale, že k úspěšnému splnění tohoto
cí, nesystematicky mění několik proměn­ testu musí dítě nejen chápat, že předmět stále
ných. Průměrní adolescenti si však vytvoří existuje, ale musí si také pamatovat, kam byl
soubor hypotéz a začnou je systematicky ukryt, a musí projevit určitou aktivitu při jeho
testovat. Uvažují o tom, že pokud periodu hledání. Piaget se domníval, že raný kognitiv­
oscilace ovlivňuje jedna proměnná (hmotnost), ní vývoj závisí na senzomotorických činnos­
účinek se projeví pouze tehdy, budou-li měnit tech, a proto neuvažoval o možnosti, že by dítě
právě tuto proměnnou a ostatní parametry mohlo vědět, že předmět stále existuje, ale ne­
ponechají beze změny. Pokud tato proměnná dokázalo by to dát najevo pohybovou aktivitou.
nijak neovlivňuje periodu oscilace, vyloučí Ve studii, jejímž cílem bylo testovat právě
ji a zkusí jinou. Zvažování všech možností - tuto možnost, se od dětí nevyžadovalo aktivní
formulování důsledků pro každou hypotézu hledání ukrytého předmětu. V levé části ob­
a potvrzení či vyvrácení těchto důsledků - je rázku 3.9 vidíme zařízení tvořené deskou, kte­
podstatou formálního operačního myšlení. rá je na jedné straně připevněná panty ke stolu.
Deska zpočátku leží nehybně na stole. Jakmile se také stalo. Přestože nemožná událost byla
se na ni dítě podívá, deska se začne pomalu percepčně totožná s událostí, kterou děti opa­
pohybovat směrem od dítěte, až opíše půlkruh kovaně viděly a ztratily o ni zájem, zaujala je
a znovu se položí na stůl. Potom se dá znovu víc než fyzicky možná událost, již nikdy před­
do pohybu, tentokrát směrem k dítěti. tím neviděly - deska zastavující se v půli ob­
Když děti poprvé spatřily pohybující se louku a pokračující v pohybu opačným smě­
desku, pozorovaly ji téměř celou minutu. rem (Baillargeon, Spelke a Wasserman, 1985).
Po opakovaných pokusech o ni ztratily zá­ Děti zapojené do tohoto experimentu byly
jem a upřely svou pozornost na něco jiného. staré pouze čtyři a půl měsíce - z toho ply­
V tom okamžiku se na stole za deskou obje­ ne, že projevovaly představu o stálosti objek­
vila výrazně barevná krabice. Stála za pantem tu o čtyři až pět měsíců dříve, než předpoklá­
v místě, kde by ji deska ve vzpřímené polo­ dá Piagetova teorie. Opakováním této studie
ze zakryla. (Dítě ve skutečnosti nevidělo sa­ bylo zjištěno, že představu o stálosti objektu
motnou krabici, ale její odražený obraz.) Jak mají některé děti již ve věku tři a půl měsíce
ukazuje obrázek 3.9, dětem byla poté ukázána (Baillargeon, 1987; Baillargeon a DeVos, 1991).
buď možná událost, nebo nemožná událost. Jiné experimenty využívající Piagetovy
Jedna skupina dětí pozorovala desku, která se úkoly související s konzervací rovněž přinesly
otáčela ze své výchozí polohy do bodu, kdy by důkazy o tom, že duševní schopnosti dětí se
měla narazit na krabici. V tomto bodu se des­ vyvíjejí dříve, než se Piaget domníval. V jed­
ka zastavila a otáčela se zpátky do výchozího né studii zaměřené na konzervaci počtu byly
postavení. Jiná skupina dětí pozorovala des­ vedle sebe seřazeny dvě řady hraček (stejně
ku, která se otáčela do vzpřímené pozice, ale jako knoflíky na obrázku 3.8). Experimen-
potom pokračovala v pohybu po půloblouku, tátorka potom řekla: „Toto jsou tvoji vojáčci
jako by jí v cestě nestála žádná krabice. Bada­ a toto jsou zase moji vojáčci. Kdo jich má víc?
telé uvažovali, že pokud se děti domnívaly, že Já, nebo ty, nebo máme oba stejně?“ Jakmile
krabice existuje, i když ji nevidí, měly by být dítě správně odpovědělo na otázku, expe-
překvapené při pohledu na desku procházející rimentátorka přerovnala jednu řadu tak, že
krabicí, což je nemožná událost. V tomto pří­ mezi figurkami byly větší mezery, a potom
padě by se děti na desku dívaly déle než na svou otázku zopakovala. Piaget a jiní bada­
desku, která zdánlivě narazila do krabice a po­ telé dříve udávali, že pětileté dítě nezvládá
tom se vrátila do původní polohy. A přesně to konzervaci a tvrdí, že roztažená řada obsahu­

a) Habituace b) Události v testu

Dítě pozoruje otáčející se desku, dokud V průběhu testu je na podložku umístěna krabice tak, že může být skrytá za
o ni neztratí zájem. pohybující se deskou. Děti potom pozorují buď možnou událost (deska se otáčí,
dokud nenarazí na krabici, a potom se vrací do původní polohy), nebo nemožnou
událost (deska se pohybuje, jako by procházela krabicí). Děti věnují více pozornosti
nemožné události, což naznačuje, že si uvědomují existenci skryté krabice.

OBRÁZEK 3.9
Testování stálosti objektu. (Zdroj: R. Baillargeon: Object Performance in 3Vz and 4% Month-Old Infants, Developmental Psychology,
23: 655-664. ® 1987. Přetištěno se svolením nakladatelství Academie Press.)
je více vojáčků. Experimentátorka však pou­ se například v odpovědi na důležitou otázku,
žila ještě druhou sadu podmínek. Nemluvila zda je vhodné považovat vývoj za řadu kva­
o hračkách jako o jednotlivých vojáčcích, ale litativně odlišných stadií, nebo za nepřetržitý
řekla: „Toto je tvoje armáda a tohle zase moje. proces změn. Někteří se domnívají, že by bylo
Která je větší? Moje, tvoje, nebo jsou obě stej­ vhodné opustit celé pojetí stadií (Klahr, 1982).
né?“ Po této jednoduché změně formulace Podle tohoto proudu se různé dovednosti vy­
děti většinou prokázaly schopnost konzervace víjejí plynule a nepřetržitě, a nikoli ve vzájem­
a usoudily, že obě „armády“ jsou stejně velké, ně oddělených stadiích. Jiní zastánci přístupu
i když jedna z nich byla rozložená na větší orientovaného na zpracování informací soudí,
ploše. Pokud jsou děti vybídnuty, aby vnímaly že postupné změny dovedností potřebných
spíše skupinu nebo soubor, a nikoli jednotli­ pro zpracování informací ve skutečnosti ve­
vé položky, jejich úsudek o shodnosti je méně dou k nespojitým změnám v dětském myšlení,
často ovlivněn nepodstatnými percepčními které skutečné vypadají jako vývojová stadia
transformacemi (Markman, 1979). (Čase a Okamoto, 1996). O těchto teoreticích
Jiní badatelé určili další faktory, které mo­ se někdy hovoří jako o neopiagetovcích. Jiní
hou ovlivnit vývoj konkrétního operačního neopiagetovci se shodují v tom, že vývojová
myšlení. Zdá se například, že zvládání pia- stadia skutečně existují, ale jen v užších ob­
getovských úkolů je podporováno zkušeností lastech poznání. Například jazykové doved­
se školní docházkou (Artman a Cahan, 1993). nosti, chápání matematiky, sociální usuzování
Vyplývá z toho, že stadium konkrétního ope­ se mohou vyvíjet ve stadiích, ale každá oblast
račního uvažování nemusí být univerzálním postupuje vlastním tempem a relativně nezá­
vývojovým stadiem, které nastává v období visle na ostatních oblastech (Mandler, 1983).
středního dětství, ale může být spíše produk­
tem kulturního prostředí, vzdělání a specific­ Přístupy zaměřené na získávání poznatků
ké formulace otázek a pokynů. Někteří vývojoví psychologové se domnívají,
že po skončení období raného dětství mají děti
i dospělí v podstatě stejné kognitivní proce­
Alternativy Piagetovy teorie sy a schopnosti a že hlavní rozdíl mezi dětmi
Jak se vývojoví psychologové obecně shodují, a dospělými spočívá v rozsáhlejší poznatkové
výše uvedená zjištění ukazují, že Piaget pod­ základně dospělých. Výrazem poznatky nemy­
ceňoval dětské schopnosti. Jeho teorie byla slí jen rozsáhlejší soubor faktů, ale také hlubší
z mnoha důvodů zpochybněna. Nepanuje pochopení toho, jak jsou fakta v určité oblasti
však žádná shoda v tom, jaká je nejvhodněj­ uspořádána. Příkladem přístupu zaměřeného
ší alternativní teorie. Někteří psychologové
dávají přednost přístupům zaměřeným na
zpracování informací, jiní prosazují přístupy Studie mladých a zkušených hráčů šachu napovídá,
zaměřené na získávání poznatků, další zdů­ že jejich větší zásoba znalostí o šachu jim umožňuje
účinněji zpracovat informace o vhodných tazích. Díky
razňují sociokulturní přístupy.
tomu získávají mladší hráči výhodu nad staršími, ale
méně zkušenými šachisty.
Přístupy zaměřené na zpracování informací
Již jsme se zmínili o tom, že mnohé experi­
menty zpochybňující Piagetovy názory byly
inspirovány vědci, kteří považují kognitivní
vývoj za získávání různých samostatných do­
vedností zpracovávat informace, tedy do­
vedností umožňujících shromažďovat a ana­
lyzovat informace z vnějšího prostředí. Tito
badatelé se domnívají, že standardní Piagetovy
úkoly nedokážou oddělit tyto dovednosti od
dovedností, které má úkol testovat. Neshodují
se ale mezi sebou v tom, jak přesně jejich ná­
zory zpochybňují Piagetovu teorii. Rozcházejí
na získávání poznatků je Sieglerova (1996) ce, ale poznatky z určité oblasti. Protože de­
teorie překrývajících se vln, která předpokládá, setiletí šachisté důkladněji chápali strukturu
že děti mají v kterékoli době přístup k něko­ hry, dokázali zpaměti uspořádat a rekonstruo­
lika způsobům řešení problémů, ale s věkem vat herní situaci. Nečinilo jim potíže sdružit
a přibývajícími zkušenostmi začnou některé oddělené informace do větších smysluplných
strategie používat častěji a jiné méně často. jednotek (například „bílý útočí na královském
Rozdíl mezi fakty a jejich uspořádáním křídle“) a nebrat v úvahu nepravděpodobné
ukázala studie porovnávající skupinu dese­ postavení figur. (Odborným a laickým řešením
tiletých šachistů, kteří hráli závodně, se sku­ problémů se budeme zabývat v 9. kapitole.)
pinou vysokoškoláků, kteří hráli šachy pouze Schopnost dětí řešit Piagetovy úkoly sice
amatérsky. Když všichni účastníci pokusu do­ roste s věkem, ale tuto skutečnost nemusíme
stali za úkol zapamatovat si a vybavit si řadu vysvětlovat kvalitativním posunem kognitiv­
náhodných čísel, podali vysokoškoláci lep­ ního vývoje, nýbrž rostoucím množstvím po­
ší výkon než desetileté děti. Pokud však byla znatků o světě. Například dítě, které neví, že
testována jejich schopnost vybavit si aktuální množství nebo počet je rozhodující vlastností,
pozici šachových figurek na šachovnici, deseti­ která určuje, co je to „více modelovací hlíny“
letí závodní šachisté to dokázali lépe než osm­ nebo „více knoflíků“, bude patrně usuzovat, že
náctiletí šachoví amatéři (Chi, 1978). Roz­ se změnila kvantita, i když se změnil pouze
hodujícím rozdílem mezi oběma skupinami vnější vzhled. Starší dítě se možná prostě se­
nejsou tedy různá stadia kognitivního vývoje známilo s podstatným znakem určujícím, co
nebo odlišné schopnosti zpracovávat informa­ je to „více“. Je-li tato hypotéza správná, potom

OBRÁZEK 3.10
Testování konzervace. Dětem byl vyprávěn příběh, že lékaři nebo vědci operovali zvíře, aby vypadalo jako jiné zvíře (kůň vypadal jako
zebra) nebo jako rostlina (ježek vypadal jako kaktus). Děti, které řekly, že nové zvíře je „doopravdy" jiné zvíře nebo rostlina, nezvládly
proces konzervace. Děti, které uvedly, že nové zvíře je „doopravdy" pořád původní zvíře, proces konzervace zvládly.
děti, které nezvládají konzervaci v jedné ob­ spíše za někoho, kdo přišel do dané kultury,
lasti, ji v jiné oblasti mohou zvládnout - a zá­ chce se zařadit mezi domorodce a učí se, jak
leží to na míře jejich porozumění dané oblas­ očima této kultury pohlížet na společenskou
ti. Uveďme příklad: Dětem v jedné mateřské realitu (Rogoff, 2000).
škole experimentátoři vyprávěli, že lékaři Kultura může ovlivnit vývoj dítěte několika
a vědci uskutečnili řadu „operací“. Některými způsoby (Keil, v tisku):
operacemi změnili určité zvíře tak, že vypa­ 1. Poskytováním příležitostí pro specifické
dalo jako jiné zvíře, jinými operacemi změnili činnosti. Děti se učí pozorováním
zvíře tak, že vypadalo jako rostlina (viz obrá­ a zkušenostmi nebo alespoň poslouchají
zek 3.10). Experimentátoři dětem řekli, že vyprávění o určité činnosti. Jelikož voda
je v poušti vzácná, děti z kmene Kung
lékaři vzali koně (dítě vidí obrázek koně) v poušti Kalahari se patrně nepoučí
a na celé tělo mu připevnili bílé a černé pru­ o konzervaci tím, že budou přelévat
hy. Ustřihli mu hřívu a spletli mu žíně v ocasu. vodu z jedné sklenice do druhé. Děti
Odnaučili ho ržát a naučili ho, aby místo sena vyrůstající v Seattlu nebo v Paříži se
a ovsa požíral trávu. Naučili ho také, aby mís­ zase pravděpodobně nenaučí vyhledávat
to ve stáji žil v divoké Africe. Když to všechno v poušti kořínky rostlin, které obsahují
udělali, vypadalo toto zvíře takhle (ukážou dí­ vodu.
těti obrázek zebry). Když skončili, bylo to zvíře 2. Určováním četnosti činností. Důležitou
kůň, nebo zebra? součástí balijské kultury jsou tradiční tance.
Keil, 1989, str. 307 Děti vyrůstající na Báli se tedy stávají
dobrými tanečníky, kdežto norské děti
Když se experimentátoři ptali dětí na opera­ zkušenými lyžaři nebo bruslaři.
ce, které přetvořily jeden druh zvířete na jiný, 3. Důrazem kladeným na určité činnosti.
většina dětí konzervaci nezvládla. Asi 65 % Například v kulturách, kde je důležité
dětí souhlasilo s tím, že kůň byl skutečně hrnčířské řemeslo, si děti spojují
změněn na zebru. Když však byly děti sezná­ modelování z hlíny s interakcí s rodiči
meny s přeměnou zvířete v rostlinu, pouze a možná i s prodejem hrnců na trhu.
25 % z nich souhlasilo s tím, že ježek se sku­ V kulturách, kde hrnčířství není důležité,
tečně změnil na kaktus (Keil, 1989). Podobné mohou děti považovat modelování z hlíny
studie ukazují, že děti v předoperačním sta­ jen za zábavu pro děti v mateřské škole.
diu v některých oblastech ignorují pronikavé 4. Řízením úlohy dítěte v dané činnosti.
změny vzhledu, protože se už naučily, že se V mnoha kulturách získávají lidé maso
nezměnily zrakem nepostřehnutelné, ale pod­ nákupem v supermarketu a děti (ani jejich
statné určující rysy objektu. rodiče) se vůbec nezabývají kladením pastí,
zabíjením a vařením zvířete, ze kterého
Sociokulturní přístupy maso pochází. V jiných kulturách se děti
Přestože Piaget zdůrazňoval interakci dítěte od útlého věku učí lovit a zabíjet zvířata
s prostředím, měl na mysli bezprostřední fy­ a z jejich masa připravovat pokrmy pro
zické prostředí. Sociální a kulturní souvislosti rodinu.
nehrají v Piagetově teorii prakticky žádnou
roli. Značná část toho, co se dítě musí naučit, Základy tohoto pohledu na kognitivní vývoj
však vyplývá ze způsobu, jímž jeho kultura jedince najdeme v práci ruského vědce Lva
vnímá skutečnost. Dítě se musí také dozvědět, Vygotského (1934/1986). Vygotskij se domní­
jaké role se očekávají od různých lidí - a pří­ val, že člověk rozvíjí své znalosti a odbornosti
slušníků různých pohlaví - i jakými pravidly zejména procesem, který bychom mohli při­
a normami se řídí společenské vztahy v jeho rovnat k učení se řemeslu. „Učedníka“ vedou
kultuře. V těchto oblastech neexistují obecně zkušenější jedinci, kteří mu pomáhají pozná­
platná fakta nebo správné názory na skuteč­ vat svět a získávat nové dovednosti. Vygotskij
nost. Podle zastánců sociokulturních přístu­ také rozlišoval dvě úrovně kognitivního vývoje:
pů k vývoji bychom dítě neměli považovat za skutečnou úroveň vývoje dítěte, která se pro­
přírodovědce hledajícího „pravé“ znalosti, ale jevuje schopností řešit problémy, a potenciál­
ní úroveň vývoje dítěte, jež je určena typem
problémů, které dítě dokáže řešit pod vede­
ním dospělého nebo zkušenějšího vrstevníka.
Vygotskij tvrdil, že chceme-li plně pochopit
úroveň kognitivního vývoje daného dítěte
a poskytnout mu náležité vedení, musíme znát
skutečnou i potenciální úroveň jeho vývoje.
Vzhledem k tomu, že základním prostřed­
kem pro výměnu sociálních významů je řeč,
považoval Vygotskij vývoj řeči za ústřední bod
kognitivního vývoje. Osvojení jazykových do­
vedností považoval za nejdůležitější aspekt vý­
voje dítěte (Blanek, 1990). Řeč hraje význam­
nou úlohu při rozvíjení nových dovedností
a osvojování nových poznatků. Když dospělí
a vrstevníci pomáhají dítěti zvládnout nové
úkoly, komunikace mezi nimi se stává součástí
myšlení dítěte. Děti potom používají své jazy­
kové schopnosti jako vodítko pro činnost, při
níž procvičují nové dovednosti. To, co Piaget
označoval jako egocentrickou řeč, považoval
Vygotskij za nezbytnou složku kognitivního
vývoje: děti si povídají samy se sebou proto,
aby si poskytly vedení a směr. Tento druh po­ Teorie mysli předpokládá, že velmi malé děti si myslí,
kynů určených vlastní osobě se označuje jako že všichni lidé mají stejný náhled na svět - včetně
soukromá řeč. Zmíněný proces můžeme sle­ toho, co je v zavřené krabici - jako ony.
dovat u dítěte, které si dává pokyny, jak vyko­
nat určitý úkol, například zavázat si tkaničku.
Používá při tom pokyny, které dříve slyšelo od V posledních letech se psychologové zača­
dospělých (Berk, 1997). li zajímat o to, jak se metakognice - neboli
obecněji jedincova teorie mysli - vyvíjí. Tito
badatelé studovali znalosti dětí o základních
Teorie mysli duševních stavech, jako jsou například touhy,
Dospělí lidé se chovají a myslí způsobem, kte­ vjemy, přesvědčení, znalosti, myšlenky, zámě­
rý bere v úvahu skutečnost, že i ostatní lidé ry a pocity. Následující studie je pro výzkumy
přemýšlejí, mají svá očekávání, předpoklady v oblasti teorie mysli typická a ilustruje zá­
a přesvědčení. Značná část našeho chování kladní vývojová zjištění (Flavell, 1999).
vůči ostatním lidem vychází z toho, jak chá­ Experimentátor ukáže pětiletému dítěti
peme, co si ostatní lidé myslí. Dohodli jsme krabici s bonbony, na které je obrázek bonbo­
se například s kamarádem, že spolu ve dvě nu, a zeptá se, co v té krabici asi je. „Bonbony,“
hodiny zajdeme na kávu, ale uvědomujeme odpoví dítě. Potom dítě do krabice nahlédne
si, že právě sedíme na schůzi, která neskončí a ke svému překvapení zjistí, že v ní nejsou
dříve než v půl třetí. Víme, že kamarád počí­ bonbony, ale tužky. Experimentátor se potom
tá s tím, že budeme ve dvě hodiny v kavárně. téhož dítěte zeptá, co si o obsahu krabice my­
Proto se na chvíli omluvíme ze schůze, za­ slí jiné dítě, které se do ní ještě nepodívalo.
telefonujeme kamarádovi a řekneme mu, že „Myslí si, že jsou tam bonbony,“ odpoví dítě,
se opozdíme. Někdy se také odvoláváme na pobavené touto malou lstí. Experimentátor
vlastní myšlenkové procesy - například vy­ potom zopakuje celý proces s tříletým dítě­
hodnocujeme, co si myslíme o určité situaci, tem. Na první otázku odpoví dítě podle oče­
nebo se zamýšlíme nad tím, jak jsme se mohli kávání, že v krabici jsou bonbony, ale odpověď
zmýlit ve svém přesvědčení. Takové myšlení na druhou otázku je překvapivá - dítě otráve­
o myšlení se nazývá metakognice. ně odpoví: „Tužky.“ Ještě překvapivější je sku­
tečnost, že při dalším dotazování začne tříleté je připravuje o schopnost chápat pocity, touhy
dítč tvrdit, že si původně myslelo, že v krabici a názory ostatních lidí. Proto autistickému
jsou tužky a že to také řeklo. dítěti připadají všichni lidé stejní jako ostatní
Základní interpretací tohoto zjištění je, objekty. Tato skutečnost přispívá k nedostatku
že předškolní děti dosud plně nechápou, že zájmu o druhé a podílí se na ústupu do vnitř­
ostatní lidé mohou uvažovat jinak než ony, ního světa. Spisovatelka Temple Grandinová,
a proto ani nechápou, že lidé mohou mít jiné která sice trpí autismem, ale přesto dosáhla
názory, a že tyto názory se dokonce mohou v životě mnoha úspěchů, to popisuje slovy:
lišit od skutečnosti.
Jak se toto chápání vyvíjí? Bartsch a Well- Sociální interakce, které jsou pro většinu lidí
man (1995) tvrdí, že vývojová posloupnost přirozené, mohou autisty znepokojovat. V dět­
má tři stupně. Na prvním stupni ve věku ko­ ství jsem byla jako zvíře, které není vybavené
lem dvou let mají děti elementární představu žádnými instinkty, jež by je vedly. Musela jsem
o jednoduchých přáních, emocích a vjemo­ se učit metodou pokusů a omylů. Neustále jsem
vých zkušenostech. Chápou, že lidé mohou pozorovala a snažila se najít nejlepší způsob
mít přání a obavy a dokážou vnímat věci, chování, ale nikdy jsem se netrefila. Musela
ale nechápou, že lidé si v duchu představují jsem přemýšlet o každé společenské interakci.
(mentálně reprezentují) předměty i své vlast­ Když ostatní studentky omdlcvaly nad Beatles,
ní touhy a přesvědčení. Na druhém stup­ nazvala jsem jejich reakci ZSF — zajímavý so­
ni ve věku kolem tří let děti začínají hovořit ciologický fenomén. Byla jsem jako vědec, který
o svých názorech, myšlenkách a touhách. Zdá se snaží pochopit způsoby domorodců. Chtěla
se, že chápou, že názory mohou být nespráv­ jsem se také zapojit, ale nevěděla jsem jak...
né i správné a že každý člověk má jiné názory. Po celý svůj život jsem byla pozorovatel
Přesto nadále vysvětlují své jednání i jednání a vždycky jsem si připadala jako někdo, kdo se
ostatních lidí spíše s odvoláním na touhy než dívá zvenčí. Na střední škole jsem se nedoká­
na názory. Konečně ve věku kolem čtyř let za­ zala zapojit do sociálních interakcí... Moje vrs­
čínají děti chápat, že myšlenky a názory lidí tevnice se vydržely celé hodiny bavit o špercích
ovlivňují jejich chování a že lidé mohou mít a jiných bezvýznamných tématech. Co z toho
i názory, které prostě neodrážejí skutečnost. měly? Nedokázala jsem se tomu přizpůsobit.
Základní stavební kameny pro toto chá­ Nikdy nesplynu s davem, ale měla jsem několik
pání mysli jiných lidí však existují ještě před přátel, kteří se zajímali o stejné věci jako já, tře­
druhým rokem věku (Tomasello, Carpenter ba o lyžování nebo jízdu na koni. Moje přátel­
a Liszkowski, 2007). Dobrým příkladem je ství stála vždycky spíše na tom, co jsem dělala,
to, jak roční dítě ukazuje ve snaze nasměrovat než na tom, jaká jsem byla.
pozornost dospělého. Takové chování svědčí Grandin, 1995, str. 132
o tom, že dítě ví, že mysl dospělého je jiná
než jeho a že ukázáním může usměrnit po­
zornost dospělého k zajímavému předmětu. Vývoj morálního usuzování
Důkazy, že dítě ukazuje úmyslně, pocházejí Kromě studia vývoje dětského myšlení se Pia­
z experimentů, v nichž dospělí ignorovali dítě get zajímal také o rozvoj morálního usuzování
ukazující na určitý objekt, například na loutku. a o to, jak děti chápou morální pravidla a spo­
Výsledkem takového chování bylo rozhořčení lečenské konvence. Domníval se, že morální
dítěte a opakované pokusy upoutat pozornost usuzování je podmíněno celkovou úrovní kogni­
dospělého (Liszkowski et al., 2004). tivního rozvoje dítěte. Piaget pozoroval děti růz­
Jednou z nejzajímavčjších aplikací výzkumu ného věku při hrách s pravidly (například při hře
teorie mysli je studium autismu, závažné po­ v kuličky) a dospěl k závěru, že chápání pravidel
ruchy, jejíž nositelé někdy nereagují na ostat­ se vyvíjí ve čtyřech stadiích (Piaget, 1932/1965).
ní a mívají závažné problémy při komunikaci První stadium se objevuje na počátku před-
(rozsáhlejší diskusi o autismu najdete v 15. ka­ operačního období. Děti v tomto stadiu se
pitole). Simon Baron-Cohen (Baron-Cohen účastní „paralelní hry“, při níž se každé dítě
a Wheelwright, 2004) se domnívá, že autis­ řídí vlastním souborem osobitých pravidel.
tické děti postrádají základní teorii mysli, což Dítě například roztřídí kuličky do skupin
 podle barev nebo bude kutálet po místnos­ dování i na období adolescence a dospělosti
ti nejprve velké a potom malé kuličky. Tato (Kohlberg, 1969,1976). Ve snaze určit obecně
„pravidla“ sice vnášejí do dětské hry určitou platná stadia vývoje mravních soudů předklá­
pravidelnost, ale neslouží žádnému kolektiv­ dal účastníkům výzkumu morální dilemata
nímu účelu, například spolupráci nebo soutě­ ve formě povídek. Vyprávěl například o muži,
žení. Dítě je také často mění. jehož umírající žena potřebovala lék, který
Počínaje přibližně pátým rokem věku se však byl příliš drahý a muž jej nemohl zapla­
u dítěte vyvine smysl pro povinnost dodržovat tit. Prosil proto lékárníka, aby mu lék prodal
pravidla. Dítě je považuje za absolutní morál­ levněji. Když lékárník odmítl, muž se rozhodl
ní imperativy určené nějakou autoritou, jako je lék ukrást. Účastníci potom měli diskutovat
například Bůh nebo rodiče. Pravidla jsou trva­ o činu tohoto muže.
lá, posvátná a neměnitelná. Je důležité řídit se Analýzou odpovědí na několik podobných
jimi do písmene a neexistuje důvod je měnit. dilemat Kohlberg určil šest vývojových stadií
Děti v tomto stadiu například odmítají ná­ morálního úsudku a sdružil je do tří úrovní:
vrh, že při hře v kuličky by se mohla posunout předkonvenční, konvenční a postkonvenční
startovní čára tak, aby se lépe hrálo i menším (viz Přehled pojmů). Odpovědi nejsou hodno­
dětem. Děti v tomto stadiu posuzují čin spíše ceny podle toho, zda je samotný čin považo­
podle jeho důsledků než podle záměrů, které ván za správný či nesprávný, ale podle důvodů,
k němu vedly. V této souvislosti vyprávěl Pia- které vedly k rozhodnutí. K první neboli před­
get dětem několik dvojic příběhů. V jednom konvenční úrovni je řazen například souhlas
příběhu chlapec rozbil hrníček, když se snažil s krádeží léků, protože „když necháte manžel­
ukrást z police sklenici s marmeládou v době, ku zemřít, dostanete se do potíží“, nebo nesou­
kdy jeho matka nebyla doma. Ve druhém pří­ hlas s krádeží, protože „když ukradnete léky,
běhu z této dvojice jiný chlapec nešťastnou chytí vás a zavřou do vězení“. V obou přípa­
náhodou rozbil celou sadu hrníčků, i když při dech se mužovo jednání hodnotí jako správné
tom nedělal žádnou neplechu. „Který chlapec nebo nesprávné na základě očekávaného trestu.
je zlobivější?“ ptal se Piaget. Děti v předope- Kohlberg se domníval, že všechny děti jsou
račním období měly sklon považovat za zlobi­ na první úrovni asi do věku deseti let, kdy za­
vějšího toho chlapce, který udělal větší škodu, čnou hodnotit činy podle názoru druhých lidí.
bez ohledu na jeho úmysly nebo motivaci. Tento postoj je typický pro konvenční úroveň,
Ve třetím stadiu morálního vývoje podle na níž je většina mladistvých přibližně kolem
Piageta začíná dítě chápat, že některá pravidla věku 13 let. Ve shodě s Piagetem Kohlberg
jsou jen společenské konvence, které se mohou tvrdil, že pouze ti, kteří v myšlení dosáhli
libovolně změnit, pokud se na tom všichni zú­ stadia formálních operací, zvládnou abstrakt­
častnění dohodnou. Slábne také morální rea­ ní myšlení, jež je nezbytné pro dosažení třetí
lismus (přesvědčení, že morální hodnoty jsou úrovně, tedy postkonvenční morálky. Na této
objektivní - pozn. red.) dítěte: při vytváření úrovni jsou činy hodnoceny z hlediska etic­
morálních úsudků dítě bere v potaz subjektiv­ kých principů vyššího řádu. Nejvyšší šesté
ní úvahy, například úmysly dané osoby. Přestá­ stadium vyžaduje schopnost formulovat ab­
vá považovat trest například za nevyhnutelnou straktní etické principy a dodržovat je, aby si
božskou odplatu, ale chápe, že jde o lidský čin. člověk udržel sebeúctu.
Počátek stadia formálních operací se časo­ Kohlberg uvedl, že jenom necelých 10 % do­
vě shoduje se čtvrtým a posledním stadiem spělých účastníků jeho výzkumu dosáhlo šesté­
chápání morálních pravidel. Mladiství proje­ ho stadia uvažování, jehož příkladem je odpo­
vují zájem o vytváření pravidel, aby se moh­ věď šestnáctiletého chlapce na příběh o muži
li vypořádat i se situacemi, s nimiž se nikdy s umírající manželkou: „Podle zákonů spo­
nesetkali. Toto stadium se vyznačuje takovým lečnosti muž nebyl v právu. Ale podle záko­
stylem morálního usuzování, které se dotý­ nů přírody nebo Boha nebyl v právu lékárník
ká spíše širších společenských problémů než a jednání muže bylo oprávněné. Lidský život
pouze osobních a mezilidských situací. je cennější než finanční zisk. Bez ohledu na to,
Americký psycholog Lawrence Kohlberg kdo umíral, a i kdyby to byl někdo úplně cizí,
rozšířil Piagetovy úvahy o morálním rozho­ je povinností člověka zachránit jej před smrtí“
 který se zakládá na starosti a péči o celistvost
Přehled pojmů a trvání vztahů (Gilligan, 1982).
Stadia morálního usuzování Bylo zpochybněno také Piagetovo tvrzení,
Kohlberg byl přesvědčen, že morální usuzování se vyvíjí s věkem
že malé děti neumějí rozlišovat mezi spole­
v následujících stadiích. (L. Kohlberg /1969/: Stages of Moral čenskými konvencemi (pravidly) a morálními
Reasoning, uveřejněno ve stati Stage and Sequence: The Cognitive zásadami. V jedné studii dostaly sedmileté děti
Development Approach to Socialization, in D. A. Goslin /ed./: seznam činů a jejich úkolem bylo označit ty,
Handbook of Socialization Theory and Research. Přetištěno se
které by byly špatné, i kdyby je nezakazovalo
souhlasem nakladatelství Rand McNally.)
žádné pravidlo. Děti se shodly na tom, že lhaní,
I. úroveň předkonvenční morálka kradení, bití druhých a sobectví by byly špatné,
i kdyby je žádné pravidlo nezakazovalo. Na­
1. stadium orientace na trest (poslouchá příkazy, aby se vyhnul
trestu) proti tomu se domnívaly, že není nic špatného
na žvýkání žvýkačky při vyučování, na oslovo­
2. stadium orientace na odměnu (přizpůsobuje se, aby získal
vání učitele křestním jménem, na tom, když
odměnu nebo aby mu ostatní opětovali laskavost)
kluci vstoupí na dívčí záchody, nebo když ně­
II. úroveň konvenční morálka kdo jí oběd rukama - pokud neexistují pravidla,
která takové jednání zakazují (Nucci, 1981).
3. stadium orientace na snahu být „hodným dítětem"
(přizpůsobuje se, aby se vyhnul nesouhlasu ostatních)

4. stadium orientace na autoritu (dodržuje zákony a společenská Dílčí shrnutí

pravidla, aby se vyhnul zavržení od autorit a pocitům
viny kvůli tomu, že „neplní svou povinnost") ■ Piagetova teorie popisuje fáze kognitivního
vývoje. Vývoj postupuje od senzomotorického
III. úroveň postkonvenční morálka stadia (v němž je důležitým objevem stálost
objektu) přes předoperační stadium (kdy
5. stadium orientace na společenskou smlouvu (jedná podle
dítě začíná používat symboly) a stadium
zásad, které jsou obecně uznávány jako nezbytné pro
konkrétních operací (kdy se vyvíjí proces
veřejné blaho; tyto principy dodržuje proto, aby si
udržel respekt vrstevníků a tím i vlastní sebeúctu konzervace) až do stadia formálních operací
(kdy jsou při řešení problémů testovány
6. stadium orientace na univerzální etické principy (jedná
hypotézy).
podle samostatně zvolených etických principů,
■ Nové metody testování zjistily, že Piagetova
které zpravidla vyzdvihují spravedlnost, důstojnost
teorie podceňuje schopnosti dětí, a bylo
a rovnost; tyto principy dodržuje proto, aby se vyhnul
navrženo několik alternativních přístupů.
odsouzení sebe samého)
■ Přístupy zaměřené za zpracování informací
vycházejí z toho, že kognitivní vývoj odráží
postupný vývoj procesů, jako je pozornost
(Kohlberg, 1969, str. 244). Na sklonku života a paměť.
Kohlberg šesté stadium ze své teorie vyloučil. ■ Jiní teoretikové kladou důraz na rozvíjení
poznatků v konkrétních oblastech.
Třetí úroveň je dnes někdy označována pros­
■ Další teoretikové, mezi nimi například
tě jako vysoké stadium zásadového uvažování
Vygotskij, věnují pozornost vlivu sociálního
(tedy postkonvenční morálky - pozn. red.).
a kulturního kontextu.
Kohlberg předložil důkazy pro tuto po­ ■ Většina nejnovějších výzkumů zaměřených
sloupnost stadií u dětí pocházejících z růz­ na kognitivní vývoj dětí se soustředí na
ných kultur včetně Spojených států, Mexi­ teorii mysli dítěte neboli na chápání toho,
ka, Tchaj-wanu a Turecka (Colby, Kohlberg, že ostatní lidé mají své názory a očekávání,
Gibbs a Lieberman, 1983; Nisan a Kohlberg, které mohou být jiné než jejich a mohou se
1982). Na druhé straně však existují důkazy také lišit od skutečnosti.

o tom, že lidé se v různých situacích řídí roz­ ■ Piaget se domníval, že dětské chápání
morálních pravidel a usuzování se vyvíjí
dílnými pravidly a že popsaná stadia nenásle­
společně s jejich kognitivními schopnostmi.
dují po sobě (Kurtines a Greif, 1974). Teorie
Kohlberg rozšířil Piagetovy studie také na
byla kritizována také kvůli svému „zaměření
adolescenty a dospělé. Navrhl tři úrovně
na muže“, protože staví „mužský“ styl abs­ morálního usuzování: předkonvenční,
traktního uvažování založený na právu a spra­ konvenční a postkonvenční.
vedlnosti výše než „ženský“ styl uvažování,
 Temperament
Otázky rozvíjející kritické myšlení
Zjištění, že odlišný temperament lze pozoro­
1 Co naznačuje Piagetova teorie o možnosti
vat již v časných fázích života, zpochybňuje
úspěchu akademických programů určených
tradiční názor, že veškeré dětské chování je
pro žáky základních škol, které se pokoušejí
„urychlit" kognitivní vývoj dětí? Co o těchto
utvářeno prostředím. Rodiče věčně nespoko­
programech nejspíše soudí novější teorie jeného dítěte se často domnívají, že potíže
kognitivního vývoje? s dítětem zavinili oni sami. Výzkumy novo­
2 Na kterou úroveň morálního usuzování jsou rozenců však prokázaly, že mnohé rozdíly
zaměřeny kampaně, které se snaží odradit v temperamentu jsou vrozené a že vztah mezi
mladé lidi od užívání drog nebo předčasného rodičem a dítětem je reciproční — řečeno ji­
zahájení sexuálního života? Napadají vás nými slovy, chování dítěte také utváří reakci
témata kampaní, která by oslovovala vyšší
rodiče. Dítě, které lze snadno utišit, jež se při­
stadium morálního usuzování?
tulí a přestane plakat, jakmile je rodič vezme
do náručí, zvyšuje rodičovskou náklonnost
a pocit spokojenosti. Jestliže se rodič marně
Osobnostní a sociální vývoj snaží uklidnit dítě, které se vzpírá a nepřestá­
vá křičet, začne si připadat neschopný a od­
Krátce po návratu z porodnice si Kristina mítaný. Čím lépe dítě reaguje na podněty ze
uvědomila, že její novorozený synek Michal je strany rodičů (přitulí se a ztiší, když je v náru­
jiný, než byla její dcerka Markéta ve stejném čí, pozorně sleduje, když si s ním rodič hraje
věku. S Markétou nebyly žádné potíže - Kris- nebo s ním mluví), tím snáze všichni zúčast­
tinina matka i sestry žasly nad tím, jak rychle nění navážou láskyplný vztah.
si Markéta osvojila pravidelný režim krme­ Průkopnická studie temperamentu byla za­
ní a spánku a jak snadno se přizpůsobovala hájena v padesátých letech minulého století se
změnám. Zdálo se, že dokáže usnout kdekoli, skupinou 140 dětí z amerických rodin střed­
a nevadilo jí, že při velkých a hlučných rodin­ ní a vyšší třídy. Počáteční údaje byly získány
ných sešlostech šla z jednoho náručí do dru­ z rozhovorů s rodiči a později byly doplněny
hého. S Michalem vlastně také nebyly žádné o informace získané od učitelů a o výsledky
větší potíže, ale zavedení pravidelného režimu testů, jimž byly děti podrobeny. Vědci sle­
vyžadovalo více času a trpělivosti. Každá nová dovali u dětí devět znaků, které potom slou­
zkušenost, od první koupele až po první mis­ čili do tří základních temperamentových
ku zeleninové kaše, se setkala s mírným, ale typů. Děti, které byly hravé, pravidelně jedly
zřetelným protestem. Kristina však brzy přišla i spaly a ochotně si zvykaly na nové situace,
na to, že pokud synka utiší, nepřestává danou byly hodnoceny jako „hodné“ nebo „se snad­
novinku zkoušet a dá mu více času, nakonec no zvladatelným temperamentem“ (přibližně
si Michal na všechno zvykne. (Zdroj: DeHart
et al., 2000, str. 213.)
Stejně jako Kristina bývají rodiče často pře­ Každé dítě má jinou povahu.
kvapení, že jejich druhé dítě je úplně jiné než
to první. Již od prvních týdnů života vykazují
děti rozdílnou aktivitu, vzrušivost a schop­
nost reagovat na změny prostředí. Některé
děti pláčou často, jiné málokdy. Některé děti
se nechají přebalit nebo vykoupat bez povyku,
jiné kopou a zmítají se. Některé děti reagují
na každý zvuk, jiné si všimnou jen toho nej­
většího hluku. Děti se dokonce liší i v „maz-
livosti“: některé se rády nechají objímat
a tisknou se k tomu, kdo je drží v náručí; jiné
zase ztuhnou nebo se začnou vrtět (Rothbart
a Bates, 1998). Vlastnosti osobnosti, které
souvisejí s náladou, se nazývají temperament.
40 % vzorku). Nedůtklivé děti, jež nepravi­ 13 letech výrazně nižší výsledky v testu ex-
delně jedly i spaly a na nové situace reagova­ ternalizujícího, delikventního a agresivního
ly intenzivně a negativně, byly označeny jako chování (Schwartz, Snidman a Kagan, 1996).
„zlobivé“ nebo „s obtížně zvladatelným tem­ Jiný výzkum prokázal, že tendence vyhledávat
peramentem“ (asi 10 % vzorku). Poměrně ne­ neznámé situace a události, nebo se jim na­
aktivní děti, které se nenápadným způsobem opak vyhýbat se s časem příliš nemění (Kagan
držely stranou nových situací a potřebovaly a Snidman, 1991). Existují také důkazy o tom,
delší dobu na přizpůsobení, byly označeny že temperament je přinejmenším do jisté míry
jako „průměrné“ (asi 15 % vzorku). Zbylých ovlivněn dědičností. Několik studií prokázalo,
35 % dětí nevykazovalo vysoké ani nízké hod­ že mezi jednovaječnými dvojčaty existuje vyš­
noty v žádném z určujících aspektů ('Thomas, ší podobnost temperamentu než mezi dvoj-
Chess, Birch, Hertzig a Korn, 1963). vaječnými dvojčaty (Rothbart a Bates, 1998).
Z původního vzorku bylo 133 jedinců Z toho lze soudit, že geny hrají určitou roli
sledováno až do dospělosti, kdy byl znovu v temperamentu, protože jednovaječná dvoj­
hodnocen jejich temperament a schopnost čata mají stejný genotyp, kdežto dvojvaječná
psychického přizpůsobení. Výsledky přines­ dvojčata nejsou po genetické stránce o nic po­
ly nejednotné informace o stálosti tempera­ dobnější než běžní sourozenci.
mentu. Na jedné straně vykazovaly výsled­ Badatelé zdůrazňují, že časová spojitost či
ky hodnocení temperamentu v prvních pěti nespojitost temperamentu je funkcí interakce
letech života významnou korelaci: „zlobivé“ genotypu dítěte (zděděných vlastností) a pro­
děti měly později více problémů ve škole než středí. Vědci jsou přesvědčeni, že klíčem ke
„hodné“. Hodnocení temperamentu a přizpů­ zdravému vývoji dítěte je sladění jeho tempe­
sobivosti v dospělosti rovněž vykazovalo vy­ ramentu a rodinného prostředí. Pokud rodiče
sokou korelaci s měřením temperamentu ve nabídnou zlobivému dítěti šťastné a stabilní
věku tří, čtyř a pěti let. Na druhé straně byly prostředí, negativní a problematické chová­
všechny korelace nízké (asi 0,3) a při samo­ ní se s věkem upraví (Belsky, Fish a Isabella,
statném posuzování většina z devíti měřených 1991). Thomas a Chess uvádějí případ Carla,
rysů vykazovala jen malou nebo vůbec žád­ který byl od prvních měsíců života až do svých
nou kontinuitu v čase (Chess a Thomas, 1984; pěti let velmi problematickým dítětem. Car-
Thomas a Chess, 1986,1977). lův otec měl radost ze synova „nespoutaného“
Tento první výzkum stability tempera­ temperamentu a bral ohled na jeho počáteční
mentu byl podroben kritice z několika dů­ negativní reakce na nové situace. Carl dobře
vodů. Do značné míry se spoléhal na zprávy prospíval a byl čím dál „hodnější“. V 23 letech
rodičů o temperamentu jejich dítěte, a lze se zcela jasně patřil do „bezproblémové“ skupiny.
oprávněně domnívat, že rodiče jsou ve svém Jeho původní temperament se však často na­
úsudku předpojatí a hodnotí své dítě přízni­ krátko projevil při každé životní změně. Když
věji nebo nepříznivěji než nezávislý pozoro­ se například ve starším školním věku začal
vatel. Z pozdějších výzkumů, které využívaly učit hrát na klavír, zpočátku na tuto situaci
zprávy obou rodičů a přímé pozorování cho­ reagoval výrazně negativně, později si na ni
vání dítěte, vyplývá, že stabilita temperamentu postupně zvykl a nakonec projevoval nadšený
z prvních dětských let je velmi nízká. Zname­ zájem. Podobně reagoval také na nástup na
ná to, že temperament dvouměsíčního dítěte vysokou školu (Thomas a Chess, 1986).
se nijak zvlášť nepodobá temperamentu téhož Přesvědčivé důkazy o interakci mezi geny
dítěte v pěti letech. Hodnocení temperamen­ a prostředím při utváření temperamentu dítě­
tu provedené přinejmenším v batolecím věku te přinesla studie dvojčat, která byla od útlého
však skutečně vypovídá o emočních a be- věku vychovávána odděleně (Plomin, 1994).
haviorálních vlastnostech v pozdějším věku Jednovaječná dvojčata vychovávaná odděle­
(Rothbart a Bates, 1998). V jedné studii bylo ně vykazovala určitou podobnost ve sklonech
79 dětí ve věku 21 měsíců hodnoceno po­ k nesmělosti a v projevech negativních emocí,
dle míry stydlivosti jako velmi nesmělé nebo což lze považovat za aspekty temperamentu.
zcela bez zábran. Děti, které byly v tomto Přesto odděleně vychovávaná dvojčata vyka­
věku hodnoceny jako velmi nesmělé, měly ve zovala v tomto ohledu významně menší po-
 tou roli proces zrání. I nevidomé děti se za­
čínají usmívat přibližně ve stejném věku jako
vidoucí děti, což naznačuje, že úsměv je vro­
zená reakce (Eibl-Eibesfeldt, 1970).
Ve třetím nebo čtvrtém měsíci děti roze­
znávají a upřednostňují známé členy rodiny
a dávají to najevo úsměvem či broukáním,
jakmile zahlédnou jejich tvář nebo slyší je­
jich hlas. Stále jsou poměrně vstřícné i vůči
cizím lidem. Ve věku sedmi či osmi měsíců
však mnohé děti začnou projevovat ostraži­
tost nebo nepokoj, pokud se k nim přiblíží
cizí člověk, a silně protestují, jsou-li ponechá­
ny v neznámém prostředí nebo s neznámou
osobou. Rodiče jsou často vyvedeni z míry,
když jejich dosud společenské dítě, které
vždy radostně vítalo pozornost tety na hlídá­
ní, spustí neutišitelný pláč, jakmile se začnou
chystat k odchodu, a pláče ještě nějakou dobu
poté, co odešli. Přestože se tento strach z ci­
zích osob neprojevuje u všech dětí, počet těch,
u nichž se projevuje, prudce roste v období od
osmého do dvanáctého měsíce věku. Podob­
ně úzkost z opuštění rodiči dosahuje vrcholu
Schopnost dítěte usmívat se může přispět k upevnění
vzájemné sociální interakce s těmi, kdo o dítě pečují. mezi 14 a 18 měsíci a potom postupně slábne.
Ve věku tří let se již děti většinou cítí i v ne­
přítomnosti rodičů dostatečně dobře, aby
mohly v klidu pobývat s jinými dětmi nebo
dobnost než jednovaječná dvojčata vychováva­ dospělými.
ná pohromadě. Z toho lze soudit, že svou roli Zdá se, že růst a ústup těchto dvou strachů
hraje i prostředí. je jen málo ovlivněn podmínkami, v nichž
dítě vyrůstá. Stejný obecný průběh je možné
pozorovat u amerických dětí vychovávaných
Rané sociální chování pouze doma i u těch, které pobývají v jeslích.
Během několika minut po narození dokážou Obrázek 3.11 ukazuje, že procento dětí, které
děti napodobit výraz tváře dospělých. Z toho pláčou, když jejich matka odejde z místnosti,
lze usuzovat, že již při příchodu na svět jsou se v různých kulturách liší, ale křivka nástupu
připravené k sociálním interakcím (Meltzoff a ústupu pláče ve vztahu k věku je velmi po­
a Decety, 2003). Přibližně ve dvou měsících se dobná (Kagan, Kearsley a Zelazo, 1978).
průměrné dítě usmívá při pohledu na matči­ Jak si vysvětlujeme systematické načasová­
nu nebo otcovu tvář. Rodiče taková reakce těší, ní těchto strachů? Při jejich začátku a ústu­
a proto dělají všechno možné, aby ji podpoři­ pu jsou důležité dva faktory. Jedním z nich
li. Je možné, že dětská schopnost usmívat se je růst kapacity paměti. Ve druhé polovině
v tak raném věku se vyvinula právě proto, že prvního roku se zvyšuje schopnost zapama­
posilovala vazbu mezi rodiči a dítětem. Rodi­ tovat si minulé události a srovnat minulost
če si dětské úsměvy vysvětlují tím, že dítě je a přítomnost. Díky tomu dokáže dítě objevo­
poznává a má je rádo. To je povzbudí k ještě vat neobvyklé nebo nepředvídatelné události
láskyplnější a podnětnější reakci. Tímto způ­ a někdy se jich bát. Vznik strachu z cizích lidí
sobem vznikají a upevňují se sociální interakce. se časově shoduje se vznikem strachu z neob­
Děti na celém světě se začínají usmívat při­ vyklých a nečekaných podnětů. Podivně vyhlí­
bližně ve stejném věku. Z toho lze usuzovat, žející maska nebo vyskakovací čertík v krabič­
že při objevení prvních úsměvů hraje důleži­ ce, které rozesmějí čtyřměsíční dítě, vyvolají
 -------- afričtí Křováci (n = 25)
závislost dítěte na opatrovnících obecně a na
= guatemalští indiáni (n = 34)
rodinných opatrovnících obzvláště a přítom­
nost rodičů již pro dítě není tak naléhavou
potřebou.

Připoutání
Výrazem připoutání popisujeme sklon dítěte
vyhledávat blízkost určitých lidí a pocit vět­
ší jistoty v jejich blízkosti. Psychologové se
zpočátku domnívali, že připoutání k matce
se vyvinulo proto, že matka je pro dítě zdro­
jem potravy, a uspokojuje tedy jednu z jeho
základních potřeb. Některé skutečnosti však
do této teorie nezapadají. Například kachňata
a kuřata se od narození krmí sama, a přesto
všude následují svou matku a tráví s ní většinu
času. Útěcha, kterou čerpají z matčiny přítom­
OBRÁZEK 3.11
nosti, nesouvisí s její úlohou při krmení. Rada
Neklid dítěte při odchodu matky. Procento dětí,
dobře známých pokusů s opicemi také proká­
které se při odchodu matky rozpláčou, se sice v různých
kulturách liší, ale nástup a ústup této úzkosti souvisí zala, že připoutání dítěte k matce nesouvisí
s věkem a je ve všech kulturách podobný. (Jerome Kagan, jen s jeho potřebou výživy (Harlow a Harlow,
R. B. Kearsley a P. R. Zelazo: Infancy: Its Plače in Human 1969).
Development, str. 107, Cambridge, Mass.: Harvard
University Press. ® 1978, President and Fellows of
Harvard College. Přetištěno se svolením vydavatele.)

u osmiměsíčního dítěte úzkost a znepokojení.

Tyto strachy postupně ustoupí, jakmile se dítě
naučí, že cizí lidé a neobvyklé předměty ne­
jsou obecně škodlivé.
Vývoj paměti pravděpodobně souvisí také
s rozvojem separační úzkosti, tedy pocitu
tísně, který dítě prožívá, když není nablízku
rodič nebo ten, kdo se o něj stará. Dítě ne­
může svého rodiče „postrádat“, pokud si nevy­
baví jeho přítomnost před chvílí a nesrovná ji
s jeho nepřítomností v tomto okamžiku. Po­
kud rodič odejde z místnosti, dítě si uvědomí,
že je něco v nepořádku, a to u něj vyvolá tíseň.
S tím, jak dítě postupně rozvíjí svou schop­
nost vzpomenout si na případy minulého od­
loučení, dokáže předvídat návrat nepřítomné­
ho rodiče a separační úzkost se zmírní.
Druhým faktorem je růst samostatnosti
a nezávislosti dítěte na pečovatelích. Jedno­
roční dítě je stále ještě závislé na péči dospě­ OBRÁZEK 3.12
lých, ale dvouleté nebo tříleté dítě si již samo Reakce opice na umělou matku. Přestože mládě
dokáže vzít talíř se svačinou nebo si podat dostává potravu od drátěné matky, tráví více času
s látkovou matkou. Ta je pro něj bezpečnou základnou,
hračku z police. Svá přání a pocity dokáže
z níž může zkoumat cizí objekty.
sdělit i verbálně. Díky tomu všemu se snižuje
 Mláďata opic byla krátce po narození od­ byho z padesátých a šedesátých let minulého
loučena od matek a umístěna ke dvěma umě­ století. Bowlby se začal zajímat o připoutání,
lým „matkám“, které měly tělo z drátěného když pozoroval chování miminek a malých
pletiva a hlavu ze dřeva. Tělo jedné z matek dětí, které byly odloučeny od matek při po­
bylo vyrobeno z holého drátěného pletiva, bytu v týdenních jeslích nebo v nemocnici.
tělo druhé bylo pokryto pěnovou pryží a fro­ Na základě výzkumu dospěl Bowlby k pře­
té látkou, takže „matka“ byla příjemnější na svědčení, že neúspěch při vytváření pevného
omak a mládě se jí mohlo snáze přidržovat připoutání k jedné nebo několika primárním
(viz obrázek 3.12). Obě matky mohly mláďata osobám v raném dětství souvisí s neschopnos­
krmit z láhve připevněné na hrudi. tí navazovat blízké osobní vztahy v dospělosti
Cílem pokusu bylo zjistit, zda opičí mládě (Bowlby, 1973).
přilne k matce, která byla vždy zdrojem po­ Jedna z Bowlbyho spolupracovnic, Mary
travy. Výsledky byly jasné: ať poskytovala po­ Ainsworthová, uskutečnila rozsáhlá pozo­
travu kterákoli matka, mládě se vždy drželo rování dětí a jejich matek v Ugandě a ve
matky zhotovené z froté. Tato zcela pasivní, Spojených státech a následně vypracovala
ale na dotyk příjemná matka byla pro mládě laboratorní postup pro hodnocení pevnosti
zdrojem jistoty a bezpečí. Pokud bylo mládě připoutání dětí ve věku přibližně 12-18 mě­
umístěno do neznámého prostředí, bylo na síců (Ainsworth, Blehar, Waters a Wall, 1978).
něm zřetelně patrné, že má strach. Jeho obavy Postup se nazývá neznámá situace a jeho
však zmírnil kontakt s látkovou matkou. Po­ princip spočívá ve sledování reakcí dítěte při
kud se mládě drželo této matky jednou rukou několika vzájemně na sebe navazujících udá­
nebo nohou, bylo ochotné zkoumat předměty, lostech, kdy matka odchází z místnosti a po­
k nimž by se ze strachu ani nepřiblížilo. sléze se vrací (viz tabulka 3.1). Pozorovatel
Přestože kontakt s měkkou umělou mat­ sleduje dítě přes jednosměrné zrcadlo a za­
kou zajišťuje důležitý aspekt mateřství, sám znamenává různé údaje: úroveň aktivity dítěte,
o sobě k uspokojivému vývoji nepostačí. Opi­ zapojení do hry, pláč a další známky úzkosti,
čí mláďata, jež v prvních šesti měsících života blízkost k matce a ochotu navázat s ní kon­
vychovávala umělá matka a která žila v od­ takt, blízkost k cizí osobě a ochotu navázat
loučení od ostatních opic, vykazovala v do­ s ní kontakt a podobně. Na základě chování
spělosti podivné chování. V pozdějším živo­ jsou děti zařazeny do tří skupin:
tě tyto opice dokázaly jen zřídkakdy navázat Jistě připoutané. Bez ohledu na to, zda
normální vztah s ostatními opicemi (buď se jsou děti z této kategorie při matčině od­
před nimi ve strachu hrbily, nebo se chovaly chodu rozrušeny (fáze 3 a 5), navážou s ní
neobvykle agresivně). Nepřiměřené bylo také po jejím návratu kontakt. Některé jen spo­
jejich sexuální chování. Když opičí samičky, kojeně zaznamenají její návrat a pokračují ve
které byly připraveny o raný sociální kontakt, hře s hračkami. Jiné usilují o fyzický kontakt.
po značném úsilí zabřezly, byly svým prvoro­ Další jsou po celou dobu matkou naprosto za­
zeným potomkům špatnými matkami. Měly ujaty a při jejím odchodu dávají najevo znač­
sklon je zanedbávat nebo týrat, ale u dalších nou úzkost. Do této kategorie spadá většina
mláďat se jejich chování zlepšilo. Zdůrazňuje­ dětí.
me však, že v tomto případě se jednalo o opi­ Nejistě připoutané, vyhýbavé. Děti z této
ce, které vyrůstaly bez jakýchkoli sociálních skupiny se vyhýbají interakci s matkou po je­
kontaktů. Opice vychované umělou matkou se jím návratu. Některé šijí vůbec nevšímají, jiné
v dospělosti chovaly přiměřeně, pokud se bě­ se střídavě pokoušejí o kontakt a po chvíli se
hem prvních šesti měsíců života mohly stýkat mu vyhýbají. Vyhýbavé děti někdy věnují mat­
se svými vrstevníky. ce malou pozornost, když je s nimi v místnos­
Usuzovat z výzkumu vývoje opičích mlá­ ti, a často nejsou vyvedeny z míry, když mat­
ďat na vývoj dětí sice vyžaduje značnou obe­ ka odejde. Jsou-li úzkostné, nechají se stejně
zřetnost, ale přesto se lze domnívat, že při­ snadno utěšit cizí ženou jako matkou.
poutání dítěte k pečovateli slouží stejnému Nejistě připoutané, ambivalentní. Am­
účelu. Většina studií připoutání dětí k matce bivalentní děti dávají při shledání s matkou
vychází z práce psychoanalytika Johna Bowl- najevo vzdor. Vyhledávají fyzický kontakt
 TABULKA 3.1 Způsoby rodičovské péče
Ve snaze vysvětlit rozdíly v typu připoutání
Fáze experimentu s neznámou situací: zaměřili badatelé největší pozornost na cho­
1. Matka s dítětem vstoupí do místnosti. Matka posadí dítě na vání primárního pečovatele, obvykle mat­
podlahu mezi hračky a jde si sednout na druhý konec místnosti. ky. Zjistili, že jisté připoutání se vytváří jako
2. Do místnosti vstoupí cizí žena. Chvíli sedí tiše, chvíli mluví
důsledek vnímavosti matky na potřeby dí­
s matkou a potom se pokusí zapojit dítě do hry s hračkou.
3. Matka nenápadně odejde z místnosti. Jestliže dítě zůstane klidné, těte. Mátly jistě připoutaných dětí obvykle
cizí žena si k němu klidně přisedne. Pokud je dítě rozrušené, žena okamžitě reagují na pláč dítěte a láskyplně
se pokusí je utišit. je berou do náruče. Své reakce přizpůsobují
4. Matka se vrací a začne si s dítětem hrát, cizí žena vyklouzne
potřebám dítěte (Clarke-Stewart, 1973). Při
z místnosti.
5. Matka znovu odchází, dítě zůstává v místnosti o samotě. podávání potravy se například řídí signály
6. Cizí žena se vrací. Je-Li dítě rozrušené, pokusí se je utišit. dítěte, podle nichž zahájí a ukončí krmení;
7. Matka se vrací a cizí žena odchází. věnují pozornost tomu, co dítěti chutná. Na­
proti tomu matky nejistě připoutaných dětí
nereagují podle signálů dítěte, ale spíše podle
a současně se mu brání. Někdy se například svých potřeb a nálad. Jestliže se například dítě
s pláčem dožadují, aby je matka vzala do ná­ pláčem dožaduje pozornosti, reagují jen tehdy,
ruče, ale potom se vztekle kroutí a chtějí dolů. mají-li zrovna chuť se s ním pomazlit, ale jin­
Některé se chovají pasivně: s pláčem vola­ dy si jej nevšímají (Stayton, 1973).
jí matku, ale samy se k ní nepřiblíží. Jakmile Ne všichni vývojoví psychologové se shod­
k nim matka přistoupí, dávají najevo vzdor. nou na tom, že hlavní příčinou chování při­
Jelikož některé děti nezapadají do žádné poutaného dítěte je vnímavost pečovatele.
z uvedených kategorií, autoři novějších studií Zaměřují pozornost na vrozený temperament
zavedli čtvrtou kategorii, do které řadí dez- dítěte (Campos, Barrett, Lamb, Goldsmith
organizované děti (Main a Solomon, 1986). a Stenberg, 1983; Kagan, 1984). Možná že
Tyto děti se často chovají rozporuplně. Někdy stejné aspekty temperamentu, díky nimž je dítě
se k matce přiblíží, a přitom si dávají záležet, „hodné“, způsobují jistější připoutání než jiné
aby se na ni nepodívaly; někdy náhle vykřik­ aspekty temperamentu, které jsou vlastní spí­
nou, když už se zdá, že se zklidnily. Někte­ še „zlobivým“ dětem. Již dříve jsme také uved­
ré děti působí dezorientované, otupěle nebo li, že reakce rodiče na dítě bývá často závislá
sklíčeně. Do této kategorie s vyšší pravděpo­ na chování dítěte. Například matky „zlobivých“
dobností spadají zanedbávané děti nebo ta­ dětí mají sklon trávit méně času hrou s nimi
kové, jejichž rodiče se léčí kvůli psychickým (Green, Fox a Lewis, 1983). Způsoby připou­
poruchám. tání tak možná odrážejí tuto interakci mezi
temperamentem dítěte a vnímavostí rodičů.
Teoretikové, kteří se zabývají připoutáním,
zase poukazují na důkaz, který podporuje hy­
potézu „citlivé vnímavosti“. Například během
prvního roku života se pláč dítěte mění mno­
hem více než matčina vnímavost. Kromě toho
matčina citlivost v průběhu tříměsíčního ob­
dobí předpovídá pláč dítěte během následují­
cích tří měsíců významně lépe, než pláč dítěte
predikuje vnímavost mátly k pláči. Stručně
řečeno, zdá se, že matka ovlivňuje pláč dítěte
více, než dítě ovlivňuje citlivost mátly k pláči
(Bell a Ainsworth, 1972). Obecně lze říci, že
matčino chování je nejdůležitějším faktorem
při vzniku jistého či nejistého připoutání (Isa-
bella a Belsky, 1991).
Do této debaty by mohly vnést světlo další
výzkumy. Připomeňme si, že klasifikace při­
poutání není založena na úzkosti dítěte při TABULKA 3.2
odchodu matky, ale na jeho reakci při matčině Podíl různých typů připoutání (měřený metodou
návratu. Zdá se, že temperament dítěte před­ neznámě situace) se v různých kulturách pronikavě
povídá reakci na matčin odchod, ale nikoli na liší. Součty procentuálních podílů se nerovnají stu,
protože některé děti nebylo možné spolehlivě zařadit
její návrat (Frodi a Thompson, 1985; Vaughn, do některé kategorie nebo byly zařazeny do skupiny D.
Lefever, Seifer a Barglow, 1989). „Hodné“ (Zdroj: Thompson, 1998.)
děti nevykazují známky úzkosti, když matka
vyhýbavé jisté úzkostné
odchází. Jakmile se vrátí, spokojeně ji zdra­
ví - dávají najevo jisté připoutání -, nebo se Švédsko 21,57 % 74,51 % 3,92 %
naopak chovají vyhýbavě a prozrazují tak ne­ Izrael 8,43 % 56,63 % 33,73 %
jisté vyhýbavé připoutání. „Zlobivé“ děti pro­
Velká Británie 22,22 % 75,00 % 2,78 %
jevují při matčině odchodu známky úzkosti.
Po jejím návratu za ní buď běží a přitulí se Japonsko 0,00 % 68,33 % 31,67 %
k ní - projevují jisté připoutání -, nebo vyka­ Německo 48,90 % 32,65 % 12,24 %
zují rysy nejistého ambivalentního připoutání
Nizozemsko 34,15 % 5,85 % 0,00 %
(Belsky a Rovině, 1987). Celková reakce dětí
na odchod a návrat primární pečující osoby Spojené státy 21,70 % 66,04 % 12,26 %
tedy závisí na vnímavosti pečovatele vůči dítě­
ti i na temperamentu dítěte.
ho připoutání dítěte je přímo odpovědná za
Připoutání a pozdější vývoj jeho pozdější schopnost řešit problémy. Rodi­
Při testování o několik let později vyšlo na­ če, kteří citlivě vnímají potřeby dítěte v raném
jevo, že zařazení dětí do skupin podle typu věku, mu pravděpodobně budou oporou po
připoutání zůstalo poměrně stálé - pokud se celé období raného dětství: budou podporovat
ovšem zásadně nezměnily životní podmín­ jeho nezávislost a snahu vyrovnat se s novými
ky rodiny (Main a Cassidy, 1988; Thompson, situacemi, a přesto budou v případě potřeby
Lamb a Estes, 1982). Stresující životní změny připraveni pomoci.
pravděpodobně ovlivní vnímavost rodičů vůči Schopnosti dítěte tedy možná odrážejí spí­
dítěti, což se projeví na pocitu bezpečí dítěte. še současný stav vztahu rodič-dítě než stav,
Zdá se, že vzorce raného připoutání souvi­ který existoval před dvěma lety. Schopnosti
sejí s tím, jak se dítě dokáže vypořádat s no­ předškolních dětí může kromě toho ovlivnit
vými zkušenostmi. V jedné studii měly dvou­ také temperament dítěte, který - jak jsme se
leté děti řešit řadu úkolů, které vyžadovaly již zmínili - ovlivňuje chování při testu ne­
použití nástrojů. Některé úkoly odpovídaly známé situace.
jejich schopnostem, jiné byly poměrně složité.
Děti, které byly ve věku 12 měsíců zařazeny Kulturní rozdíly při klasifikaci připoutání
do skupiny jistě připoutaných, přistupova­ Přestože Ainsworthová prováděla část svých
ly k úkolům s nadšením a vytrvalostí. Když výzkumů v Ugandě, většina její práce se týkala
se setkaly s obtížemi, málokdy se rozplakaly Američanů střední třídy. Následné výzkumy
nebo se vztekaly. Místo toho hledaly pomoc naznačují, že existují značné rozdíly v procen­
u dospělých. Děti, které byly dříve označeny tu dětí zařazených do tradičních skupin podle
za nejistě připoutané, se chovaly zcela jinak. typu připoutání, vyhodnoceného na základě
Snadno se nechaly znechutit a rozčilily se, reakcí dětí na neznámou situaci (viz tabul­
málokdy požádaly o pomoc, měly sklon igno­ ka 3.2). Například většina německých dětí
rovat nebo odmítat pokyny dospělých a brzy spadala do kategorie vyhýbavého typu při­
se přestaly snažit o vyřešení (Matas, Arend poutání. Ve srovnání s americkými, nizozem­
a Sroufe, 1978). skými, švédskými nebo britskými dětmi byly
Tato studie i jiné podobné výzkumy nazna­ japonské a izraelské děti mnohem úzkostnější
čují, že děti, které jsou na počátku druhého (Thompson, 1998).
roku života jistě připoutané, mají lepší před­ Příčinou zmíněných kulturních rozdílů
poklady vyrovnávat se s novými zážitky. Přes­ může být skutečnost, že v mnoha kulturách je
to si však nemůžeme být jistí, že kvalita rané- test neznámé situace nevhodným indikátorem
 kvality vztahu mezi matkou a dítětem (Keil, Sebepojetí dítěte se v průběhu vývoje neu­
v tisku). Například japonské děti se v prv­ stále rozvíjí a zahrnuje mnoho různých aspek­
ních letech života prakticky nikdy neodloučí tů já (Harter, 1998; Neisser, 1988). Patří sem
od matky, a proto je pro ně vynucené odlou­ uvědomění vlastního těla v prostoru a uvědo­
čení v testu neznámé situace obzvláště děsivé. mění vlastní existence v čase („jsem, kdo jsem,
V důsledku toho jsou japonské děti hodnoce­ včera i dnes“). Děti rozvíjejí vědomí sebe jako
né jako „nejistě úzkostně připoutané“. Naproti sociálního činitele vstupujícího do vztahů
tomu některé německé matky vedou své děti s ostatními a uvědomění sebe v širším spo­
již od útlého věku k nezávislosti. Reakce těch­ lečenském a kulturním kontextu, včetně své
to dětí na neznámou situaci možná působily role ve vztahu k ostatním. A jak jsme se již
dojmem, že jsou „nejistě vyhýbavě připoutá­ zmínili v oddílu o teorii mysli, děti si rovněž
ny“, zatímco děti ve skutečnosti projevovaly uvědomují sebe jako soukromou entitu, k níž
svou nezávislost. Nechceme nicméně tvrdit, ostatní nemají přímý přístup.
že mezi různými kulturami neexistují rozdíly
ve formování mezilidských vztahů. Výsledky Sebeúcta
testu neznámé situace je však nutné chápat Jedním z aspektů já, který byl u dětí podroben
v rámci kulturního prostředí dítěte a neinter­ důkladnému zkoumání, je sebeúcta, kterou
pretovat je chybně v tom smyslu, že některé bychom mohli definovat jako hodnotu, jakou
kultury vychovávají více jistě připoutaných jedinec přisuzuje sám sobě (Harter, 1998). Se­
dětí než jiné. behodnocení dítěte od předškolního věku až
do období adolescence prochází různými pro­
měnami. Předškolní děti mají sklony vnímat
Sebepojetí samy sebe velmi pozitivně, někdy až komic­
Jestliže osmnáctiměsíčnímu dítěti uděláte po­ ky nerealisticky. Tříleté dítě se někdy chvástá,
tají na čele červenou šmouhu tak, aby si dítě že je nejodvážnější, nejrychlejší a nejchytřejší
ničeho nevšimlo, a potom je postavíte před dítě široko daleko! Takové extrémně optimis­
zrcadlo, dítě natáhne ruku a sáhne si na hlavu tické hodnocení může mít pro dítě adaptivní
(Gallup, 1998). Tento jednoduchý test, kte­ význam, neboť mu dodává sebedůvěru při pře­
rý se označuje jako zrcadlový test, naznačuje, konávání častých nezdarů.
že již velmi malé dítě má určitou představu Děti v mladším školním věku se také hod­
o tom, že obraz v zrcadle je jeho odrazem notí pozitivně, ale nikoli tak nerealisticky jako
a že tentokrát vypadá jinak než obvykle. Děti předškolní děti. Někdy se srovnávají s ostatní­
mladší 18 měsíců si v tomto testu buď na mi, ale častěji se porovnávají se svým mladším
skvrnu nesahají vůbec, nebo se snaží dotknout já a zdůrazňují, o kolik jsou teď vyšší, silněj­
skvrny na hlavě „druhého dítěte“ v zrcadle. ší a větší (Ruble a Frey, 1991). Pokud se jim
nedaří plnit úkoly, bere jim to chuť k dalším
úkolům (Lewis et al., 1992), ale nezdary ob­
Děti rostou a jejich sebehodnocení se vyvíjí. vykle nemají trvalý vliv na jejich obecné pově­
domí o sobě.
Uprostřed dětství (přibližně ve věku
8-12 let) se děti začnou výrazně častěji srov­
návat s ostatními dětmi a tato sociální srov­
nání začnou ovlivňovat dětské sebehodnocení
(Frey a Ruble, 1990). Dítě si například někdy
všimne, že neumí běhat tak rychle a nedoká­
že kopnout míč tak daleko jako spoluhráči
z družstva, a dojde k závěru, že není tak zdat­
ný sportovec jako ostatní. Dětská sebeúcta se
často váže na konkrétní oblast: dítě vám třeba
řekne, že sport mu moc nejde, ale že je dob­
ré v matematice. Přestože děti vnímají rozdíly
mezi svými schopnostmi v různých oblastech,
začnou si přisuzovat určité znaky - myslí si
například, že nikdy nebudou dobří sportovci,
ale že budou i nadále vynikat v matematice.
V období adolescence a mladší dospělos­
ti je sociální srovnávání klíčem k sebeúctě.
Mladým lidem nesmírně záleží na tom, co
si o nich myslí druzí a jak si stojí ve srov­
nání s ostatními. Sociální srovnání a hodno­
cení mají zásadní vliv na pozitivní smýšlení
mladých lidí o vlastní osobě (přestože mezi
mladými lidmi existují značné rozdíly v tom,
do jaké míry se těmito hodnoceními necha­
jí ovlivnit). Mladí lidé si začnou uvědomo­
vat své já komplexněji a stále častěji o sobě
uvažují z hlediska trvalých znaků a dispozic. Pro sebepojetí mladého člověka jsou v období dospívání velmi důležití
vrstevníci.
Kromě toho musí mladí lidé v mnoha kultu­
rách přijímat životní rozhodnutí na základě
vlastního i cizího hodnocení svých schopností
a nadání. důraz na odměny a tresty, kterých se dětem
dostává za vhodné a nevhodné chování. Děti
Genderová identita a genderová role si osvojují chování odpovídající jejich gende­
Většina dětí si osvojuje genderovou identitu rové roli prostřednictvím pozorování (Bussey
(pohlavní identitu), pevné pojetí sebe šatné­ a Bandura, 2004). Učení pozorováním umož­
ho jako muže nebo ženy. Většina kultur však ňuje dětem napodobovat dospělé příslušníky
rozpracovává biologické rozdíly mezi mužem stejného pohlaví a osvojovat si tak chování
a ženou do rozvětvené sítě názorů a zvyklostí, odpovídající konkrétnímu pohlaví.
které pronikají prakticky do každé oblasti lid­ Za zmínku stojí dvě obecnější tvrzení teo­
ské činnosti. Různé kultury definují po svém rie sociálního učení. Teorie sociálního učení
společensky přijatelné chování, role a osob­ pojímá chování související s pohlavím stejně
nostní charakteristiky. Tyto požadavky se jako kterékoli jiné naučené chování. Pro vy­
mohou s časem měnit i v rámci jedné kultury. světlení toho, jak děti přijímají svoji gendero­
Ať už ale v dané době platí jakákoli definice, vou roli, není nutné formulovat žádné zvláštní
každá kultura se snaží přeměnit děti mužské­ psychologické principy nebo procesy. Za dru­
ho a ženského pohlaví v dospělé muže a ženy. hé, pokud na chování odpovídajícím jednot­
Výraz přijetí genderové role (ve starším livým pohlavím není nic zvláštního, potom
českém vydání této knihy se hovořilo o „při­ samotné přijetí genderové role není ani ne­
jetí sexuální role“ - pozn. red.) označuje osvo­ vyhnutelné, ani nezměnitelné. Děti přijímají
jení takových vlastností a chování, které daná svou genderovou roli proto, že sexualita je zá­
kultura pokládá za přiměřené pro příslušníky kladem, na kterém jejich kultura staví své od­
určitého pohlaví. Všimněte si, že přijetí gen­ měny a tresty. Pokud kultura ve své ideologii
derové role a genderová identita není jedno bude méně sexuálně orientovaná, bude chová­
a totéž. Dívka se může zcela ztotožnit se svou ní dětí méně sexuálně vyhraněné.
ženskou identitou, ale přesto se nemusí vyhý­ Přijetí genderové role prostřednictvím
bat chování, které je označováno jako mužské. sociálního učení je podloženo mnoha důkazy.
Je však genderová identita a přijetí gende­ Rodiče rozdílně odměňují a trestají chová­
rové role pouze produktem kulturních příkazů ní, které je v souladu nebo v rozporu s gen­
a očekávání, nebo jsou částečně produktem derovou rolí, a slouží také jako první vzory
„přirozeného“ vývoje? V tomto oddíle se bude­ mužského a ženského chování dítěte. Již od
me zabývat třemi teoriemi, které se pokoušejí raného dětství většina rodičů obléká dívky
najít odpověď na tuto otázku. a chlapce odlišně a dává jim jiné hračky. Pozo­
Teorie sociálního učení. Přijetí genderové rování provedené v rodinách předškolních dětí
role prostřednictvím sociálního učení klade zjistilo, že rodiče odměňují své dcery za to,
že se strojí, tančí, hrají si s panenkami a drží
se v jejich blízkosti, ale kritizují je za to, že
manipulují s předměty, běhají, skáčou a lezou.
Naproti tomu rodiče odměňují své syny za to,
že si hrají se stavebnicí, ale kritizují je, když
si hrají s panenkami, žádají o pomoc nebo se
dobrovolně hlásí, že někomu pomohou (Fagot,
1978). Rodiče vyžadují od chlapců větší nezá­
vislost a více od nich očekávají. Pomaleji rea­
gují na jejich žádost o pomoc a méně se sou­
středí na mezilidské aspekty úkolů. A nakonec,
rodiče trestají slovně i fyzicky častěji chlapce
než dívky (Maccoby a Jacklin, 1974).
Někteří vědci se domnívají, že odlišnou
reakcí na chlapce a dívky rodiče nevnucu­
jí dětem vlastní stereotypy, ale jen reagují na
vrozené rozdíly mezi chováním příslušníků
různých pohlaví (Maccoby, 1998). Dokon­
ce i v raném věku vyžadují chlapci více po­
zornosti než dívky a výzkumy napovídají, že
muži jsou od přírody agresivnější než ženy
(Maccoby a Jacklin, 1974), a to by mohlo
být důvodem, proč rodiče trestají častěji ho­
chy než dívky. Na těchto úvahách může být
Někteří teoretikové tvrdí, že rodiče vnucují svým
něco pravdy, ale je také zřejmé, že dospělí při­ dětem genderové role tím, že vyžadují, aby se děti
stupují k dětem se stereotypními očekávání­ chovaly podle stereotypů daných pohlavím - například
mi, kvůli nimž jednají jinak s děvčaty a jinak přihlašují dívky do soutěží krásy.
s chlapci. Dospělí lidé jsou přesvědčeni, že
dokážou poznat pohlaví dětí i v porodnici při
pohledu přes sklo. Ty, které považují za chlap­ si hraje s panenkami, pláče, když ho někdo
ce, popisují jako statné, silné a s výraznými uhodí, nebo dá najevo soucit s dítětem v ne­
rysy, kdežto stejně vyhlížející novorozeňata snázích. Naproti tomu dívky nenamítají, když
považovaná za děvčátka popisují jako něž­ si jiné dívky hrají s „klučičími“ hračkami nebo
ná a křehká stvoření s jemnými rysy (Luria se zabývají chlapeckými činnostmi (Langlois
a Rubin, 1974). a Downs, 1980).
Zdá se, že otcové se o pohlavně podmíněné Přestože teorie sociálního učení uspokoji­
chování zajímají více než matky, a to zejména vě vysvětluje mnohé jevy související s přijetím
u svých synů. Častěji než matky reagují ne­ genderové role, některá pozorování vysvětlit
gativně, vmísí se do hry nebo dají najevo ne­ nedokáže. Za prvé, tato teorie považuje dítě
souhlas, když si jejich synek hraje s „holčičími“ za pasivního příjemce vlivů prostředí: na dítě
hračkami. Otcové se méně starají o to, když formativně působí společnost, rodiče, vrstev­
jejich dcery hrají „klučičí“ hry, ale i v tomto níci a média. Tento pohled na dítě je v rozpo­
případě dávají najevo nesouhlas častěji než ru se zjištěním, že děti samy vytvářejí a pro­
matky (Langlois a Downs, 1980). Rodiče sazují vlastní zveličenou verzi genderových
a jiní dospělí se k dětem sice chovají podle pravidel a dodržují je neústupněji než většina
daných genderových stereotypů, ovšem sa­ dospělých. Za druhé, existuje zajímavý vývo­
motné děti jsou mnohem přísnějšími „sexisty“. jový vzorec pohledu dítěte na genderová pra­
Vrstevníci prosazují dodržování genderových vidla. Například většina čtyřletých a devítile­
stereotypů mnohem přísněji než rodiče. Ze­ tých dětí je přesvědčena, že člověk by si měl
jména chlapci kritizují jiné chlapce, pokud je vybírat povolání bez ohledu na omezení daná
vidí zabývat se „holčičími“ činnostmi. Nevá­ pohlavím: ať jsou ženy lékařkami a muži ošet­
hají označit jiného chlapce za „holku“, pokud řovateli, pokud chtějí. Ale v mezidobí mezi
uvedenými věky zastávají děti nekompromis­ Ve prospěch Kohlbergovy obecné posloup­
nější názory. Většina šestiletých a sedmiletých nosti vývoje identity genderové role hovoří
dětí je přesvědčena, že by měla existovat ome­ podstatné důkazy (Szkrybalo a Ruble, 1999).
zení určující, která povolání jsou vhodná pro Avšak nepotvrdilo se, že identita genderové
muže a která pro ženy. role se ustálí teprve poté, když nastane vě­
Neznějí vám tato zjištění povědomě? Po­ domí pohlavní stálosti. Dlouho předtím, než
kud se domníváte, že se tyto děti vyjadřují děti dosáhnou pohlavní stálosti, zřetelně dá­
jako Piagetovi morální realisté v předoperač- vají přednost činnostem, které jsou považo­
ním období, máte pravdu. Právě proto Kohl- vány za přiměřené jejich pohlaví (Maccoby,
berg (1966) vyvinul teorii kognitivního vývoje 1998). Kromě toho Kohlbergova teorie i teo­
přijetí genderové role, která je přímo založena rie sociálního učení selhávají při odpovědi
na Piagetově teorii kognitivního vývoje. na základní otázku, proč by děti měly založit
Kognitivněvývojová teorie. Přestože dvou­ svou představu o sobě v první řadě na svém
leté děti dokážou rozeznat příslušníky vlast­ mužství nebo ženství. Proč by mělo mít po­
ního pohlaví na fotografiích přibližně stejně hlaví přednost před ostatními potenciálními
starých dětí a obvykle dovedou rozeznat po­ kategoriemi sebeurčení? Právě kvůli nalezení
hlaví tradičně oblečených mužů a žen, ne­ odpovědi na tuto otázku byla vytvořena teorie
zvládnou přesně roztřídit fotografie chlap­ genderového schématu (Bem, 1985).
ců a dívek a nedokážou na základě pohlaví Teorie genderového schématu. Teorie
předpovědět, jaké hračce bude jiné dítě dá­ sociálního učení i kognitivněvývojová teo­
vat přednost (Thompson, 1975). Přibližně ve rie přinášejí logická vysvětlení toho, jak si
věku dvou a půl roku se však začíná objevovat děti mohou osvojovat informace o pravidlech
pojmové pojetí příslušnosti k pohlaví a právě a normách své kultury, které se týkají chování,
v tomto období začíná být relevantní kogni­ rolí a osobnostních charakteristik příslušníků
tivněvývojová teorie. Tato teorie tvrdí, že gen- obou pohlaví. Kultura však dává dítěti mno­
derová identita hraje rozhodující úlohu v při­ hem hlubší ponaučení - a sice že rozdíl mezi
jetí genderové role. Posloupnost je následující: muži a ženami je tak důležitý, že by měl slou­
„Jsem dívka (chlapec), a proto chci dělat dívčí žit jako prizma, skrze něž se dívá na všechny
(chlapecké) věci“ (Kohlberg, 1966). Jinak ře­ ostatní aspekty kultury. Představme si napří­
čeno, děti se chovají způsobem, který odpo­ klad dítě, které poprvé přichází do mateřské
vídá jejich pohlaví, nikoli proto, aby získaly školky, kde se mu nabízí řada nových hraček
pochvalu zvnějšku, ale aby se chovaly v soula­ a činností. Dítě se může rozhodnout podle
du se svou genderovou identitou. V důsledku mnoha kritérií, kterou hračku nebo činnost si
toho ochotně přijímají svou genderovou roli vybere. Bude si hrát venku, nebo uvnitř? Vybe­
a přiřazují ji i svým vrstevníkům. re si hračku, s níž může provozovat uměleckou
Podle kognitivněvývojové teorie se gen- činnost, nebo se kterou je možné mechanicky
derová identita zvolna vyvíjí od druhého do manipulovat? Bude si hrát s ostatními dětmi,
sedmého roku věku v souladu s principy před- nebo samo? Ze všech potenciálních krité­
operačního stadia kognitivního vývoje. Děti rií však kultura klade největší důraz na jedi­
v předoperačním období se příliš spoléhají na né: „Především uvažuj o tom, jestli se hračka
zrakové dojmy, a v důsledku toho nedokážou nebo činnost hodí pro tvoje pohlaví.“ Dítě je
konzervovat identitu objektu, pokud se jeho každou chvíli povzbuzováno k tomu, aby se
vzhled změní natolik, že změny zasáhnou do na svět dívalo optikou genderu - jinak řečeno,
jejich představy o daném pohlaví. Tříleté děti aby se dívalo z hlediska genderového schéma­
umějí oddělit fotografie chlapců od fotografií tu čili souboru názorů na gender (Bem, 1993).
dívek, ale mnohé z nich nedokážou říci, zda Rodiče nepředávají dětem genderové sché­
se z nich samých stane tatínek, nebo mamin­ ma přímo. Ponaučení je zakotveno v každo­
ka, až vyrostou (Thompson, 1975). Pochopení, denních postupech dané kultury. Představ­
že pohlaví jedince se nemění, i když se mění me si například učitelku, která chce jednat
jeho věk a vzhled, se nazývá pohlavní stálost s chlapci i dívkami stejně. U fontánky na pití
a je analogické konzervaci množství vody, hlí­ postaví děti do řady tak, že stojí střídavě chla­
ny a knoflíků. pec a děvče. Pokud má v pondělí dozor na
chodbě chlapec, v úterý bude mít dozor dívka. Teorie genderového schématu je tedy jed­
Pro školní divadelní představení musí být vy­ nou z možných odpovědí na otázku, proč děti
brán stejný počet dívek i chlapců. Tato učitel­ organizují své sebepojetí podle svého mužství
ka je přesvědčena, že učí žáky o významu rov­ nebo ženství. Stejně jako kognitivněvývojo-
nosti pohlaví. Má pravdu, ale nevědomky je vá teorie také teorie genderového schématu
učí také o významu genderu. Žáci se dozvídají, považuje vyvíjející se dítě za aktivního čini­
že i když daná činnost s příslušností k pohlaví tele při vlastní socializaci. Teorie genderové­
zdánlivě nesouvisí, nelze se jí věnovat bez při­ ho schématu ale stejně jako teorie sociální­
hlédnutí k rozdílům mezi chlapci a dívkami. ho učení naznačuje, že přijetí genderové role
Děti se rovněž učí vztahovat genderové není ani nevyhnutelné, ani neměnné. Podle
schéma samy na sebe, uspořádávat vlastní této teorie děti přijímají svou genderovou roli
sebepojetí podle svého mužství nebo ženství proto, že pohlaví se stalo nejdůležitějším oh­
a posuzovat svou hodnotu podle odpovědi niskem, které si jejich kultura zvolila pro své
na otázku: „Chovám se dostatečně jako kluk pojetí reality. Teorie také naznačuje, že pokud
(jako děvče)?“ Z tohoto hlediska je teorie bude kultura méně diferencována podle po­
genderového schématu teorií genderové iden­ hlaví, děti budou ve svém chování a sebepojetí
tity i teorií přijetí genderové role. klást na své pohlaví menší důraz.

Dílčí shrnutí
■ Některé druhy raného sociálního chování, například úsměv, jsou odrazem vrozených reakcí, jež
se objevují u všech dětí - včetně nevidomých - přibližně ve stejnou dobu. Nástup mnoha typů
pozdějšího sociálního chování - včetně strachu z cizích osob a úzkosti z odloučení od primárních
pečovatelů - závisí na rozvoji kognitivních dovedností dítěte.
■ Sklon dítěte vyhledávat přítomnost a blízkost určitých lidí a pocit bezpečí v jejich přítomnosti se
označuje jako připoutání. Typ připoutání lze určit postupem zvaným neznámá situace, což je sled
událostí, kdy dítě zůstává v místnosti a primární pečovatel přichází a odchází.
■ Jistě připoutané dítě vyhledává kontakt s pečovatelem, který se vrací po určité době nepřítomnosti.
■ Nejistě připoutané vyhýbavé dítě se vyhýbá pečovateli, který se vrací po určité době nepřítomnosti.
■ Nejistě připoutané ambivalentní dítě dává najevo vzdor vůči pečovateli, který se vrací po určité
době nepřítomnosti.
■ Dezorganizované dítě se chová rozporuplně (někdy se vyhýbá, jindy vyhledává kontakt) k pečovateli,
který se vrací po určité době nepřítomnosti.
■ Vnímavost pečovatele vůči potřebám dítěte významně ovlivňuje typ připoutání. Určitou roli hraje
také temperament dítěte.
■ Podíly dětí přiřazených k jednotlivým kategoriím připoutání se v různých kulturách liší. Tyto rozdíly
mohou naznačovat, že metoda neznámé situace nemusí být v různých kulturách přiměřeným testem
připoutání.
■ V průběhu vývoje dítěte se rozvíjí i jeho sebepojetí. Zpočátku se dítě vnímá veskrze pozitivně,
později začne rozlišovat své schopnosti v jednotlivých oblastech.
■ Genderová identita je míra, v níž se člověk považuje za muže nebo ženu. Odlišuje se od přijetí
genderové role, tedy osvojení vlastností a chování, jež společnost považuje za přiměřené pro
příslušníka daného pohlaví.
■ Teorie sociálního učení zdůrazňuje odměny a tresty, kterých se dítěti dostává za chování vhodné
či nevhodné vzhledem k jeho pohlaví. Zabývá se také procesem identifikace s dospělými stejného
pohlaví, která je založena na učení pozorováním.
■ Kognitivněvývojová teorie genderové identity a přijetí genderové role tvrdí, že jakmile se dítě může
identifikovat jako příslušník jednoho pohlaví, získá motivaci, aby si osvojilo chování podmiňující
příslušnost k tomuto pohlaví. Chápání pohlaví a genderu odpovídá Piagetovým stadiím kognitivního
vývoje. Platí to zejména o pohlavní stálosti - tedy vědomí, že pohlaví člověka se nemění, přestože
se mění jeho věk a vzhled.
■ Teorie genderového schématu se snaží vysvětlit, proč děti zakládají své sebepojetí v první řadě na
rozdílu mezi muži a ženami. Zdůrazňuje roli kultury při poučování dětí, že se mají dívat na svět
optikou genderu.
 narche již v 11 letech, jiné až v 17 letech,
Otázky rozvíjející kritické myšlení
přičemž průměr se pohybuje kolem 12 let.
1 Někteří psychologové se domnívají, že typ Chlapci začínají zrychleně růst a dozrávat
připoutání, jaký si vytvoříme v dětství, může asi o dva roky později než dívky. Semeno
ovlivnit milenecké vztahy v dospělosti. Jaké
s živými spermiemi začínají ejakulovat mezi
formy dospělých mileneckých vztahů by mohly
12 a 16 lety, průměr je 14 a půl roku. Značné
vzniknout na základě různých typů připoutání
odchylky v načasování puberty jsou nápadně
z dětství? Dokážete najít souvislost mezi svým
vlastním „stylem připoutání" v dospělosti
viditelné ve třídách mladých adolescentů. Ně­
a v dětství a také jejich souvislost které dívky vypadají jako zralé ženy s plně vy­
s atmosférou, v níž jste vyrůstali? vinutými ňadry a zaoblenými boky, jiné stále
2 Jací jste podle svých rodičů byli v dětství? ještě jako děvčátka. Někteří chlapci jsou vy­
Bylo snadné s vámi vyjít, bylo s vámi těžké táhlí puberťáci, jiní vypadají skoro stejně jako
pořízení, nebo vám trvalo dlouho, než jste v devíti nebo deseti letech. (Diskusi o hormo­
se přizpůsobili situaci? Které aspekty vaší nálních změnách v pubertě najdete v 10. ka­
současné osobnosti jsou patrně v první řadě
pitole.)
odrazem vašeho vrozeného temperamentu,
které aspekty odrážejí vaši výchovu a které
Psychologické aspekty puberty
aspekty jsou důsledkem smíšeného působení
dědičnosti a prostředí?
Panuje obecný názor, že adolescence je ob­
dobím „bouří a krizí“, pro něž je typická ná­
ladovost, vnitřní zmatek a revolta. Moderní
výzkumy tento názor většinou nepodporují
Vývoj v adolescenci (Steinberg a Morris, 2001). Mnozí dospí­
vající skutečně experimentují s nevhodným
Adolescence je období přechodu z dětství do chováním, ale tyto experimenty vedou k pře­
dospělosti. Trvá přibližně od 12 do 19 let, kdy je trvávajícím problémům pouze u menší části
téměř u konce tělesný růst. V tomto období do­ adolescentů. Mnozí mladí lidé ve svých stře­
sahuje mladý člověk pohlavní zralosti a vytváří si doškolských letech vyzkoušejí alkohol nebo
vlastní identitu jako jedinec oddělený od rodiny. udělají něco protizákonného, ale z většiny
z nich se nestanou ani alkoholici, ani zločinci
Sexuální vývoj (Farrington, 1995). Kromě toho je pravda, že
Puberta je obdobím pohlavního dozrává­ adolescenti, kteří mají skutečné emoční pro­
ní, které přeměňuje dítě v biologicky zralého blémy nebo poruchy chování, měli podobné
dospělého jedince schopného sexuální repro­
dukce. Trvá tři až čtyři roky a začíná obdo­
bím překotného tělesného růstu (takzvaný Věk nástupu puberty a rychlost jejího průběhu se značně liší.
V důsledku toho jsou někteří adolescenti mnohem vyšší a jyzicky
adolescentní růstový spurt), který je prová­
vyspělejší než jejich vrstevníci.
zen postupným vývojem pohlavních orgánů
a sekundárních pohlavních znaků (růst ňader
u dívek, růst vousů u chlapců, objevuje se pu-
bické ochlupení u obou pohlaví).
Menarche, první menstruační perioda, se
objevuje v rámci puberty relativně pozdě - asi
18 měsíců poté, co růstový spurt dosáhl své­
ho vrcholu. První menstruační periody býva­
jí nepravidelné a k ovulaci (uvolnění zralého
vajíčka) obvykle dochází přibližně za rok po
první menstruaci. U chlapců dochází k první
ejakulaci asi za dva roky po zahájení růstové­
ho spurtu. První semeno neobsahuje spermie;
jejich počet a fertilita narůstají postupně.
Věk nástupu puberty a rychlost jejího prů­
běhu se značně liší. Některé dívky mají me­
NOVĚ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Adolescenti a internet nání. Studie provedená na Novém Používání internetu přináší

Internet je neodmyslitelnou sou­ Zélandu zjistila, že třetina mla­ adolescentům také mnoho užitku.
částí života adolescentů v mno­ dých lidí prozradila na internetu V jednom experimentu umožnili
ha zemích. Ve Spojených státech své osobní informace a jedna čtvr­ badatelé skupině afroamerických
a Velké Británii používá internet tina mladých lidí se osobně setka­ adolescentů domácí přístup k in­
85-98 % dospívajících mladých la s někým, s kým se seznámila na ternetu a zjistili, že ti, kteří in­
Lidí. Více než polovina z nich se internetu (Berson a Berson, 2005). ternet používali častěji, dosáhli
přihlašuje denně: surfují po síti, Dalším důvodem ke znepokoje­ v průběhu 16 měsíců lepších vý­
posílají si e-maily a vytvářejí ní je skutečnost, že někteří ado­ sledků ve standardizovaných aka­
vlastní stránky (Linehart, Madden lescenti, kteří mají problémy, na­ demických testech (Jackson et
a Hitten, 2005). Dospívající mlá­ cházejí na internetu podporu pro al., 2007). Autoři se domnívají,
dež používá internet nejčastěji ke své nepřizpůsobivé chování. Jed­ že práce s internetem dala mla­
komunikaci s přáteli (Gross, 2004). na studie například našla více než dým lidem příležitost zlepšit se ve
Prostřednictvím elektronické pošty, 400 diskusních skupin lidí, kteří čtení a celkově zvýšila jejich mo­
textových zpráv a internetových se s oblibou sebepoškozují (řežou tivaci učit se. Některé internetové
sociálních sítí spolu mladí komu­ se, pálí se a jiným způsobem si projekty poskytují zdravotní po­
nikují stejně, jako to dříve dělá­ ubližují) (Whitlock, Powers a Ec- moc lidem, kteří by k ní za jiných
vali po telefonu: sdělují si osob­ kenrode, 2006). Naprostá většina okolností vůbec neměli přístup.
ní informace a „drby". Vzhledem návštěvníků těchto stránek byly Například projekt Hipteens byl
k tomu, že většina mladých lidí dospívající dívky. Je sice prav­ zaměřený na hubnutí a obsahoval
dnes interneť používá zcela běžně, da, že tyto stránky dávaly dívkám rady a cvičení pro obézní dospíva­
se badatelé zaměřili na to, zda je možnost promluvit si o svých poci­ jící dívky. Pomohl jim vyhodnotit
užívání internetu pro vývoj mláde­ tech a chování. Mnohé dívky, které příjem potravy, naplánovat změny
že užitečné, či škodlivé. se oddávají sebepoškozování, se jídelníčku, rozeznat podněty ve­
Jednou z největších rodičov­ utápějí v depresích, jsou osamělé doucí k přejídání a komunikovat
ských obav je, že se jejich do­ a skrývají svá zranění před rodi­ s osobními poradci (Williamson et
spívající dítě stane obětí inter­ či a přáteli, ale současně zoufale al., 2007). Adolescenti, kteří se
netových „sexuálních zvrhlíků". touží si s někým pohovořit. Dis­ tohoto projektu zúčastnili, zhubli
Sexuální obtěžování a nabídky kusní skupiny jim poskytují so­ během prvních šesti měsíců výraz­
nejsou pro mladé lidi nijak neob­ ciální oporu a povzbuzení, aby vy­ ně více než kontrolní skupina ado­
vyklou zkušeností. Studie zaměře­ hledaly odbornou pomoc. Na druhé lescentů, která se programu ne­
ná na více než 1500 adolescentů straně mohou diskusní skupiny účastnila. Jakmile však adolescenti
ve Spojených státech zjistila, že vyvolat zdání, že sebepoškozová­ po úvodních šesti měsících začali
každý čtvrtý dospívající člověk se ní je normální, běžné a přijatelné, stránky projektu navštěvovat méně
setkal v průběhu uplynulého roku a mohou takové chování dokonce často, v některých případech zno­
na internetu přinejmenším jednou posilovat. Některé diskusní skupi­ vu získali ztracenou hmotnost.
s nežádoucím sexuálním obtěžová­ ny dokonce přinášejí návod, „jak Obecně vzato se tedy zdá, že
ním a nabídkami (Mitchell, Ybarra to dělat" a jak následky tohoto internet může být pro adolescen­
a Finkelhor, 2007). Mladí lidé, jednání skrývat před ostatními. ty škodlivý i nebezpečný, ale může
kteří byli pronásledováni a šika­ Podobné znepokojení panuje nad být rovněž prospěšný a může do
nováni, prožívali deprese, úzkost diskusními skupinami lidí, kteří jejich života vnést pozitivní změnu.
a obavy častěji než ti, kdo pro­ trpí poruchami příjmu potravy. I ty Důležitým bezpečnostním opatře­
následováni nebyli. Někteří mladí mohou vyvolat dojem, že se jedná ním, které zvýší prospěšnost inter­
Lidé se zapojují do nebezpečného o běžné chování, a někdy rovněž netu a ochrání děti před zlem, je
chování, které zvyšuje riziko, že poskytují návod, jak se úspěšně dohled rodičů nad tím, jak jejich
se stanou obětí nežádoucího jed­ přejídat, zvracet a hladovět. dospívající děti internet využívají.

problémy většinou již v dětství. Většina mla­ kostmi nebo jiným typem psychických potíží
distvých delikventů má opakované problémy (Zahn-Waxler et al., 2000).
se zákonem již od dětství (Moffitt, 1993). Některé problémy v období adolescence
Stejně tak adolescenti, kteří upadají do těž­ přímo souvisejí s hormonálními změnami
kých depresí, většinou už v dětství trpěli úz­ (Buchanan, Eccles a Becker, 1992), ale mnohé
jsou spjaty s osobními a sociálními důsledky U dívek má časné dozrávání opačný účinek
tělesných změn a zejména s jejich časovým na sebehodnocení. Častěji prožívají depre­
průběhem. Pokud adolescent dozrává dříve se a úzkosti, mají nižší sebevědomí a obec­
nebo později než jeho vrstevníci (s roční od­ ně jsou méně spokojené se svým vzhledem
chylkou od průměru), ovlivní to jeho spoko­ a hmotností (Caspi a Moffitt, 1991; Ge et
jenost s vlastním tělesným vzhledem. Obecně al., 1996). Vyspělé dívky se cítí trapně kvůli
lze říci, že dvanáctiletí až třináctiletí chlapci, tomu, že mají ženštější tělo než jejich spolu­
kteří vstoupili do puberty, častěji přiznáva­ žačky - zejména proto, že současné standardy
jí pozitivní naladění než jejich prepubertální ženské krásy kladou důraz na štíhlost. Časně
spolužáci. Rychleji dospívající chlapci jsou dozrávající dívky však bývají mezi spolužá­
také spokojenější se svým celkovým vzhledem ky oblíbené, částečně proto, že jsou vnímá­
a hmotností. Je to odrazem toho, že naše spo­ ny jako sexuálně vyspělejší. Dříve dozrávající
lečnost přikládá značný význam síle a fyzické dívky mívají častěji konflikty s rodiči, s větší
zdatnosti mužů. Chlapci, kteří brzy dozrá­ pravděpodobností nedokončí studium a mí­
vají, však také vykazují známky menší sebe­ vají emoční a behaviorální problémy (Caspi
kontroly a nižší emoční stability než ti, kteří a Moffitt, 1991; Stattin a Magnusson, 1990).
dozrávají později. S vyšší pravděpodobnos­ Pro většinu chlapců a dívek je však časná ado­
tí se u nich vyskytuje kouření, pití alkoholu, lescence relativně bezproblémová.
užívání drog a střety se zákonem (Williams Rodiče často přiznávají, že jejich vztah
a Dunlop, 1999). Naopak později dozrávající s adolescenty je bouřlivý a stresující. Výsled­
chlapci se cítí nejhůře ve věku kolem 12 let, ky většiny výzkumů to potvrzují (Steinberg
ale v 18 letech jsou obvykle řazeni do skupi­ a Morris, 2001). Mezi rodiči a jejich dospíva­
ny nejzdravějších a nejspokojenějších mladých jícími dětmi častěji dochází ke sporům a hád­
lidí (Petersen, 1989). kám a nastává také určité odcizení (Larson
a Richards, 1991). Adolescenti se obvykle ro­
dičům vzdalují ve snaze vybudovat si vlastní
identitu a mnozí rodiče jsou z toho zklamaní
Ve většině rodin nemají konflikty mezi rodiči a jejich
(Silverberg a Steinberg, 1990). Ve většině ro­
dospívajícími dětmi dlouhého trvání.
din se však po období častých konfliktů v rané
fázi adolescence mezi rodiči a jejich dítětem
nastolí nový, méně výbušný a rovnoprávněj­
ší vztah. Děti rodičů, kteří zůstávají autori­
tativní - jsou laskaví a chápaví, ale trvají na
dodržování nastolených pravidel -, projdou
obdobím adolescence s nejmenšími problémy
(Steinberg a Morris, 2001). Naproti tomu děti
rodičů, kteří se chovají autoritářský - stanoví
neměnná pravidla a při svém jednání s dětmi
nedávají najevo laskavost a vlídnost -, nebo
jednají příliš shovívavě, se potýkají s větším
počtem emocionálních a behaviorálních pro­
blémů (Baumrind, 1980).

Vývoj identity
Psychoanalytik Erik Erikson se domníval, že
hlavním úkolem adolescenta je vytvořit si vlast­
ní pocit identity a najít odpověď na otázky:
„Kdo jsem?“ a „Kam směřuji?“. Přestože Erikson
označoval tento aktivní proces sebeurčení výra­
zem krize identity, byl přesvědčen, že se jedná
o nedílnou součást zdravého psychosociálního
vývoje. Stejně tak se většina vývojových psycho­
logů domnívá, že adolescence by měla být obdo­ Přejatá identita. Lidé v tomto stavu již
bím „experimentování s rolemi“, v němž mladí také zaujali profesní a ideologické pozice, ale
lidé zkoumají různé chování, zájmy a ideologie. nevykazují žádné známky toho, že by prošli
V pokusu o vytvoření celistvého konceptu se­ krizí identity. Bez ptaní přejali náboženské
bepojetí adolescent může vyzkoušet, pozměnit postoje své rodiny. Při dotazu na politické
nebo zavrhnout mnohé role i způsoby chování. názory často odpovídají, že o politice nikdy
Adolescenti se snaží sloučit tyto hodnoty mnoho neuvažovali. Někteří z nich přijali ur­
a úspěšné pokusy do logického obrazu. Hle­ čité závazky a jsou ochotní spolupracovat, jiní
dání identity je pro adolescenta snazší, pokud jsou zase rigidní, dogmatičtí a konformní. Pů­
rodiče, učitelé a vrstevníci zastávají víceméně sobí dojmem, že by byli ztraceni, kdyby jejich
shodné hodnoty. V jednoduše organizova­ pravidla a neprověřené hodnoty byly podro­
né společnosti, kde je málo dospělých vzorů beny nějaké zásadní životní zkoušce.
a počet sociálních rolí je omezený, je formování Moratorium. Mladí lidé v tomto stavu se
identity poměrně snadným úkolem. V tak obvykle nacházejí uprostřed krize identity.
složité společnosti, jako je naše, je však nalezení Aktivně hledají odpovědi, ale dosud nevyřešili
vlastní identity pro mnohé adolescenty velmi konflikt mezi vlastními zájmy a očekáváním
obtížné. Dospívající lidé stojí před takřka ne­ rodičů. Někdy jsou urputnými zastánci urči­
konečnou řadou možností, jak se chovat a co tých politických nebo náboženských názorů,
v životě dělat. V důsledku toho všeho existu­ ale po určité době a dalším zvážení je opou­
jí mezi adolescenty značné rozdíly ve vývoji štějí. V nejlepším případě působí jako citli­
identity. Kromě toho může být kterákoli část ví, morální a nepředpojatí lidé; v nejhorším
identity v různých oblastech života (například případě jako úzkostní, upjatí a váhaví jedinci
v oblasti sexu, zaměstnání, ideologie) konkrét­ (Scarr, Weinberg a Levine, 1986).
ního adolescenta v odlišné fázi vývoje. Difúze identity. Tímto pojmem označoval
V ideálním případě by krize identity měla Marcia to, čemu Erikson říkal konfuze identi­
být vyřešena do 20-25 let věku, aby jedinec ty. Někteří jedinci spadající do této kategorie
mohl přikročit k dalším životním úkolům. prošli krizí identity, jiní ne. V každém přípa­
Jakmile je tento proces úspěšně dokončen, ří­ dě si však ještě nevytvořili stabilní sebepojetí.
káme, že daný jedinec dosáhl identity - tedy Říkají, že by bylo „zajímavé“ studovat práva
že si osvojil genderovou identitu, profesní nebo začít podnikat, ale nedělají příslušné
směřování a světový názor. Dokud si člověk kroky v žádném směru. Říkají, že náboženství
krizi identity nevyřeší, nemá soudržné sebe­ ani politika je nezajímají. Někteří působí cy­
pojetí ani soubor vnitřních norem, jimiž by nickým dojmem, jiní vypadají jako povrchní
poměřoval vlastní hodnotu v důležitých ob­ a zmatení lidé. Někteří jsou samozřejmě ještě
lastech života. Erikson označil tento neúspěš­ příliš mladí na to, aby dosáhli vývojové fáze,
ný výsledek jako konfuzi identity. v níž se formuje identita.
Eriksonovu teorii o vývoji identity ado­
lescentů testovali a rozšířili další badatelé (viz Podíl mladých lidí, kteří dospěli k dosažení
Steinberg a Morris, 2001). Na základě roz­ identity, podle očekávání plynule roste při­
hovorů s otevřenými otázkami rozlišil James bližně od 14 do 24 let. Současně s tím klesá
Marcia (1966, 1980) čtyři stavy či období po­ podíl těch, kteří vykazují difúzi identity (Wa-
dle toho, zda člověk vnímá svou identitu jako terman, 1985).
problém a zda dospěl k nějakému řešení. Většina současných výzkumů zaměřených
Dosažená identita. Jedinci v tomto stavu na vývoj sebepojetí vychází spíše z kognitiv­
prošli krizí identity, obdobím kladení otázek ních teorií než z Eriksonových fází vývoje
a aktivního sebehledání. Zaujali ideologické identity. Společně s dozráváním kognitivních
pozice, k nimž sami dospěli, a zvolili si povo­ schopností si adolescenti osvojují abstrakt­
lání. Začali o sobě například uvažovat nejen nější charakterizace vlastního já. Začínají se
jako o studentovi medicíny, ale i jako o bu­ vnímat spíše z hlediska osobních názorů a no­
doucím lékaři. Přehodnotili rodinné nábožen­ rem a méně z hlediska sociálního srovnává­
ské a ideologické postoje a zavrhli ty, které ní (Harter, 1998). Sebepojetí adolescentů se
nejsou v souladu s jejich identitou. v různých situacích liší, proto se adolescenti
vnímají jinak ve společnosti rodičů a jinak ve
Dílčí shrnutí
společnosti vrstevníků (Harter, 1998). Zejmé­
na mezi spolužáky nebo v romantických vzta­ ■ Puberta má značný vliv na vnímání vlastního

zích se adolescenti často chovají způsobem, těla, sebevědomí, náladu a mezilidské vztahy
adolescenta, ale většina adolescentů prochází
který nevystihuje to, jak sami sebe ve skuteč­
tímto obdobím bez zásadních zmatků.
nosti vnímají.
■ Podle Eriksonovy teorie je hlavním úkolem
Na počátku adolescence bývá sebeúcta po­
člověka v období adolescence vytvoření
někud nestálá, ale v průběhu adolescence se
osobní identity.
ustaluje (Harter, 1998). Afroameričtí ado­ ■ Erikson razil výraz „krize identity", jímž
lescenti mívají vyšší sebeúctu než bílí ado­ označoval období aktivního sebeurčení
lescenti (Gray-Little a Hafdahl, 2000); chlap­ v období adolescence.
ci mívají vyšší sebeúctu než dívky (Kling et ■ Konfuze identity je neúspěšný závěr krize
al., 1999). Není však nijak překvapivé, že bez identity. Adolescent si nevytvoří soudržné

ohledu na pohlaví a etnický původ souvisí vyš­ sebepojetí ani soubor vnitřních norem,
jimiž by poměřoval svou vlastní hodnotu
ší sebeúcta s uznáním ze strany rodičů, s pod­
v hlavních oblastech života.
porou vrstevníků, se schopností přizpůsobit se
a s úspěchem ve škole (DuBois et al., 1998).
V období adolescence a rané dospělosti se
mnozí mladí příslušníci menšin potýkají i se Otázky rozvíjející kritické myšlení
svou etnickou identitou a výsledek tohoto 1 Dokážete určit, jak a kdy se vyvíjela a měnila
zápasu mívá mnoho forem (Phinney a Alipu- vaše náboženská, genderová, profesní
ria, 1990; Sellers et al., 1998). Někteří mla­ a politická identita? Použijte při tom výrazy
dí příslušníci menšin zavrhnou svou kulturu „dosažená identita", „přejatá identita",
a začlení se do většinové kultury. Někteří si „moratorium" a „difúze identity".

podrží svou menšinovou kulturu, ale prožíva­ 2 Jaké zkušenosti by mohly ovlivnit vývoj
etnické identity mladého příslušníka
jí pocity odcizení. Někteří zavrhnou většino­
menšiny? Jaké zkušenosti by například
vou kulturu a soustředí se jen na svou vlastní.
mohly vést k vytvoření bikulturní identity
Jiní nacházejí řešení v bikulturalismu - snaží
a jaké zkušenosti by mohly vést k zavržení
se najít rovnováhu mezi vlastní a většinovou většinové kultury?
kulturou.
 pnuirn-
JAK JSOU RODIČE NÁPOMOCNÍ PŘI VÝVOJI SVÝCH.
Rodiče nemají trvalý vliv na osobnost nebo inteligenci svých dětí
Judith Rich Harrisová, psycholožka a autorka knih The Nurture Assumption (Předpoklad vrozenosti),
No Two Alike (Nejsou dva stejní)

Rodiče se o vás starali, když jste byli ka se v průměru nijak neliší od osob­ osobnost a jiné psychické problémy.
malí. Naučili vás mnoho věcí. Hrají nosti dětí, které musely o pozornost Jednovaječná dvojčata mají stejné
hlavní roli ve vašich vzpomínkách na rodičů soupeřit se sourozenci (Falbo geny, proto by na výchovu měla rea­
dětství. Přesto však možná neměli tr­ a Polit, 1986). Odlišnosti v chování govat podobně, ale osobnost dvojčat
valý vliv na vaši osobnost, inteligen­ děvčat a chlapců se nijak nezmenši­ vychovávaných v jedné domácnosti -
ci nebo na to, jak se chováte v jejich ly, i když se rodiče snažili jednat se k nimž rodiče přistupují prakticky
nepřítomnosti. syny i dcerami stejně (Serbin, Pow- stejně - není o nic podobnější ani
Zdá se vám to těžko uvěřitel­ lishta a Gulko, 1993). U dětí, které méně podobná než osobnost dvojčat
né? Zkuste alespoň na chvíli odložit doma mluví Španělsky nebo korejsky, oddělených brzy po narození (Bou-
stranou své spontánní ale se svými vrstevníky mluví anglic­ chard et al., 1990).
pocity a zamyslete se ky, nakonec převáží angličtina. Jazyk, Není sebemenších pochyb o tom,
nad důkazy. Zvažte na­ který si osvojí v prostředí mimo ro­ že rodiče ovlivňují to, jak se děti
příklad existenci studií, dinu, tedy nakonec získá prvenství chovají doma. Problém je v tom, že
jejichž cílem bylo oddě­ před jazykem rodičů - a na rozdíl z chování dětí doma nelze spolehlivě
lit účinky genů od vli­ od rodičů hovoří bez cizího přízvuku usuzovat na to, jak se budou cho­
vů domácího prostředí. (Baron-Cohen a Staunton, 1994). vat ve škole nebo na hřišti. Pokud
Tyto studie se zaměřily Co si ale počít s důkazy o tom, že badatelé zjistí, že děti se v různých
na zkoumání příbuz­ dysfunkční rodiče mívají dysfunkční sociálních prostředích chovají různě,
ných či nepříbuzných děti a že z dětí vychovávaných las­ obvykle předpokládají, že jejich cho­
dvojic, které vyrůstaly kavě se stávají lepší lidé než z dětí vání v přítomnosti rodičů je určitým
či nevyrůstaly ve spo­ vychovávaných nevlídně? S takovými způsobem důležitější nebo trvalejší
Judith Rich
Harrisová lečném domově (Plo- důkazy je potíž, protože pocházejí než jejich chování v jiné společnosti.
min, 1990). Výsledky ze studií, které nerozlišují genetické Jenže děti, které doma mluví korej­
studií prokázaly, že lidé s podobnou vlivy od vlivů prostředí a neodlišují sky nebo Španělsky a mimo domov
genovou výbavou jsou si podob­ ani příčinu a následek. Jsou problémy mluví anglicky, používají v dospě­
ní, ale ti, kteří vyrůstali ve stejném potomků důsledkem nepříznivého pro­ losti jako svůj hlavní jazyk anglič­
domově a nejsou příbuzní, žádnou středí, které jim rodiče vytvořili, nebo tinu. Chlapec, který se doma uhodí
podobnost nevykazují. Nejsou-li lidé jsou důsledkem osobnostních vlast­ a rozpláče se, vzbudí matčin soucit.
biologicky spříznění, i když vyrůstali ností, jež od nich děti zdědily? Vede Tentýž chlapec se ovšem naučí, že
společně, jejich osobnost a inteligen­ vlídná výchova k tomu, že se z dítěte ve stejně situaci na hřišti by plakat
ce nevykazuje výrazně vyšší podob­ stane příjemný a milý člověk, nebo se neměl, a v dospělosti pláče zřídka­
nost a shodu než osobnost a inteli­ k milému a příjemnému dítěti rodiče kdy. Dítě, nad nímž mají doma pře­
gence jakýchkoli náhodně vybraných chovají vlídněji? Výzkumy provedené vahu starší sourozenci, se nechává
příslušníků stejné populace. Téměř s využitím moderních metod prokáza­ svými vrstevníky ovládat se stejnou
všechny podobnosti mezi společně ly, že problémy jsou alespoň částečně pravděpodobností jako prvorozené
vychovávanými sourozenci spada­ zděděné a že příjemné dítě častěji vy­ dítě (Abramovitch et al., 1986). Děti
jí na vrub jejich společné genové volá vlídné zacházení (Reiss, 2005). se učí, jak se chovat doma a jak na
výbavy. Jsou-li sourozenci adoptiv­ Někteří vývojoví psychologové se veřejnosti, a do dospělosti si přená­
ní, nejsou si o nic podobnější než snažili ospravedlnit matoucí zjištění šejí chování, které si osvojily mimo
adoptivní děti vyrůstající v různých tvrzením, že rodiče mají na děti vý­ domov. Je to logické, protože nejsou
domácnostech. Adoptované děti vy­ znamný vliv, který se však obtížně předurčeny k tomu, aby svůj dospělý
chovávané milými a příjemnými lidmi měří. Obtížnost měření se zdůvodňu­ život prožily v domě svých rodičů.
nejsou v průměru o nic milejší než je skutečností, že výsledek daného Představa, že děti chtějí co nej­
adoptované děti vychovávané bru­ typu rodičovské péče závisí také na rychleji dospět a že svůj vlastní svět
čouny. Adoptované děti vychovávané genetické výbavě dítěte (Collins et vnímají jako nevýraznou napodobeni­
sečtělými a vzdělanými rodiči nejsou al., 2000). Není pochyb o tom, že nu světa dospělých, vyjadřuje pouze
v dospělosti o nic chytřejší než děti někteří jedinci jsou geneticky zrani­ stanovisko dospělých. Dítě nechce být
rodičů, kteří rádi sledují nekonečné telnější než jiní (Thapar et al., 2007). jako matka nebo otec, chce jenom být
televizní seriály (Harris, 1995, 1998). To však nemůže vysvětlit negativní úspěšné. Děti sledují vlastní cíle a ne­
Tato zjištění nejsou v souladu výsledky studií, které jsem popsala chtějí být modelovací hmotou v rukou
s konvenčními názory na vývoj dítěte, výše (Harris, 2006), ani skutečnost, rodičů. Musí se naučit, jak si poradit
ale jsou podložena řadou jiných po­ že jednovaječná dvojčata vychová­ s okolním světem, a pravidla okolního
zorování. Například osobnost jedináč- vaná společně mají často odlišnou světa se liší od těch domácích.
Rodiče velmi napomáhají vývoji svých dětí
Jerome Kagan, Harvard University

Vývoj dovedností, hodnot a sociální­ vytváří různé interpretace stejného rodina. Děti ze zámožných středosta-
ho chování, které usnadňují přizpů­ chování. Téměř všechny děti, které vovských rodin začnou být přesvědče­
sobení dítěte společnosti, v níž žije, v 17. století vyrůstaly v puritánských ny, že jsou aktivnější a více ovlivňují
vyžaduje pečlivé sladění řady relativ­ rodinách v Nové Anglii, byly krůtě události kolem sebe a že mají více
ně nezávislých podmínek a okolností. trestány. Většina z nich byla přesvěd­ výsad než děti z ekonomicky znevý­
Nejdůležitější z nich jsou: (1) vro­ čena, že je rodiče trestají proto, aby hodněných rodin. Děti ze znevýhod­
zené temperamentové dispozice, (2) z nich vyrostli slušní lidé. Nežádoucí něných rodin zase mají sklon vnímat
společenská třída a etnické a nábo­ důsledky tvrdých trestů, které by se svůj relativní nedostatek hmotných
ženské pozadí rodiny, které se stává jistě objevily v dnešní Nové Anglii, výhod jako důsledek svých nedosta­
základnou pro pozdější identifikaci v 17. století nenastaly. Čínští rodiče tečných schopností. Toto přesvědčení
dítěte, (3) sociální vztahy se sou­ v minulosti podvazovali svým malým obvykle podporují i ro­
rozenci a vrstevníky, (4) historické dcerám chodidla, aby byly atraktivní diče, z jejichž chování
období a kultura, v níž daný člověk pro budoucí nápadníky. Přestože ten­ a vyjadřování vyplývá,
prožívá své dětství a dospívání, a (5) to zvyk byl nesmírně bolestivý a dív­ že život je těžký a že
chování a osobnost rodičů. kám prakticky znemožňoval normální jejich děti musí při
Vliv rodičů na dítě se projevu­ chůzi, dívky toto břemeno přijímaly, plánování budoucnosti
je ve dvou různých podobách. Prv­ protože byly přesvědčeny, že slou­ čelit velkým překáž­
ní z nich zahrnuje přímé interakce ží jejich zájmům. Dnes by patrně ke kám. V důsledku toho
s dítětem včetně chování, které ro­ stejnému názoru nedospěly. Pro vývoj je v Severní Americe
diče chválí nebo trestají, dovednos­ dítěte tedy není tak důležité vlastní a v Evropě společenská
tí, jichž si cení, a jednání, které si chování rodičů, ale spíše to, jak si je třída nejspolehlivějším
Jerome Kagan
děti vysvětlují jako projev náklon­ děti vysvětlují. prediktorem výsled­
nosti, nebo naopak odmítání a ne­ Na děti má vliv také osobnost ro­ ků v testech IQ, školního prospě­
přátelství. Z dětí, s nimiž si rodiče dičů a jejich chování, které s dětmi chu, kriminality, budoucího povolání
často povídají a čtou jim, vyrostou nemusí bezprostředně souviset. Děti a řady chorob (Werner a Smith, 1982;
obvykle adolescenti s bohatou slov­ si o sobě vytvářejí určitý názor, který Johnson et al., 1990).
ní zásobou, nejvyšším inteligenčním bývá často nesprávný, protože před­ Pronikavý rozvoj neurovědy a ge­
kvocientem a nejlepším prospěchem pokládají, že jako potomci svých netiky, o němž pravidelně informují
ve škole (Raikes et al., 2006). Rodi­ rodičů mají pravděpodobně stejné média, přesvědčil mnohé Američa­
če, kteří vyžadují od dětí poslušnost, vlastnosti jako oni. Toto emocionál­ ny a Evropany o tom, že geny jsou
ale současně jim vysvětlují důvo­ ně podmíněné přesvědčení se nazývá důležitými spolutvůrci intelektového
dy svých požadavků, obvykle mívají identifikace a je základem hrdosti a emocionálního profilu adolescentů.
slušné a zdvořilé děti (Kagan, 1998). a loajality vůči vlastní rodině, ale Toto tvrzení je však přehnané. Do­
Významný vliv rodiny vyplývá z vý­ na druhé straně může být i zákla­ stupné důkazy potvrzují, že rodina
sledků studie více než tisícovky dětí dem pocitu hanby kvůli nežádoucím zůstává důležitou příčinou proměnli­
z deseti různých amerických měst, vlastnostem rodičů, například alko­ vosti psychických vlastností, zejmé­
které byly vychovávány pouze doma, holismu, kriminalitě nebo nezaměst­ na hodnot, studijních předpokladů
nebo s různou frekvencí docháze­ nanosti. Pokud dítě vnímá rodiče a postojů k autoritám. V tomto ohle­
ly do předškolních zařízení. Rodina jako laskavého, spravedlivého a na­ du je rodina mnohem důležitější než
měla nejdůležitější vliv na osobnost, daného člověka, začne předpokládat, jakýkoli dosud objevený gen. Součas­
kognitivní dovednosti a charakter že i ono má tyto žádoucí vlastnosti. ný příklon ke genetickému determi­
starších dětí (NICHD Early Childcare V důsledku toho se cítí sebejistě­ nismu je oblíbený, protože zbavuje
Research Network, 2004). Dokonce ji, než nakolik ho k tomu opravňuje rodinu části viny za nežádoucí vý­
i děti, které ve válce ztratily rodiče skutečný stav věcí. Dítě, které vnímá sledky dětí.
a domov, dokázaly znovu získat inte­ rodiče jako chladného a nespraved­ Ve většině starobylých i soudo­
lektové a sociální dovednosti, jež si livě trestajícího člověka bez talentu, bých společností panuje přesvědčení,
neosvojily v dřívějším období strádá­ se stydí, protože se domnívá, že sdílí že rodina má na děti významný, byť
ní, pokud je ovšem ještě před čtvr­ stejné nežádoucí vlastnosti (Kagan, obtížně měřitelný vliv. Člověk, kte­
tým rokem věku adoptovala pečova­ 1998). rý popírá vliv rodičů na děti, se po­
telská rodina (Rathbun et al., 1958). Kolem šestého nebo sedmého roku dobá někomu, kdo za mlžného rána
Kultura a historické období mo­ se děti začínají identifikovat se spo­ tvrdí, že stromy zmizely, protože je
hou dítě ovlivnit natolik, že dítě lečenskou třídou, k níž přísluší jejich nevidí.
SHRNUTÍ

1 Vývojová psychologie se zabývá dvěma hlavními odráží postupný vývoj takových aspektů, jako je
otázkami: (a) Jak spolupůsobí biologické faktory pozornost a paměť. Jiní vědci kladou důraz na
(dědičnost) a faktory prostředí (výchova) ve rozvoj specifických poznatků. Další teoretikové,
vývoji dítěte? (b) Je lépe chápat vývoj jako mezi nimi i Vygotskij, se zaměřují na vliv
nepřetržitý proces změny, nebo spíše jako řadu sociálního a kulturního kontextu. Soudobý
kvalitativně odlišných fází? výzkum kognitivního vývoje dětí se soustředí na
2 Někteří vývojoví psychologové mají za to, že teorii mysli, tedy na pochopení skutečnosti, že
vývoj se odehrává v řadě období, o nichž platí: (a) ostatní lidé mohou mít odlišné postoje a názory,
chování v daném stadiu vychází z dominantního které mohou být dokonce v rozporu s realitou.
tématu nebo uceleného souboru charakteristických 7 Piaget se domníval, že chápání morálních pra­
znaků, (b) chování v jednom stadiu se kvalitativně videl a morální usuzování se v dětství vyvíjejí
liší od chování v předchozím nebo následujícím v souladu s kognitivními schopnostmi. Kohlberg
stadiu, (c) všechny děti procházejí stejnými stadii rozšířil Piagetovo pojetí také na období dospí­
ve stejném pořadí. Kritickými nebo citlivými vání a dospělosti. Definoval tři úrovně morálky:
obdobími jsou vývojové fáze, kdy musí daný předkonvenční, konvenční a postkonvenční.
jedinec prožít specifické zkušenosti, aby jeho 8 Sklon dítěte vyhledávat blízkost určitých lidí a cí­
psychický vývoj mohl normálně pokračovat. tit se v jejich přítomnosti bezpečně se nazývá při­
3 První teoretikové se domnívali, že všechny smy­ poutání. Lze je hodnotit pomocí experimentu, při
slové preference a schopnosti se musí člověk na­ němž jsou sledovány reakce dítěte při odchodu
učit, ale výzkumy z několika posledních desetile­ a po návratu primárního pečovatele. Jistě připou­
tí prokázaly, že děti se rodí vybavené smyslovými tané dítě vyhledává kontakt se svým pečovatelem
soustavami, které jsou připravené poznávat svět. po jeho návratu. Nejistě připoutané vyhýbavé dítě
4 Novorozenci mají slabý zrak a přibližně do dvou se pečovateli po jeho návratu vyhýbá a nejistě při­
let nevidí stejně dobře jako dospělí. Někteří teore­ poutané ambivalentní dítě projevuje vůči pečovate­
tikové se domnívali, že dětský sklon pozorovat lid­ li po jeho návratu vzdor. Dezorganizované dítě se
ské tváře je vrozený, ale výzkumy nasvědčují tomu, vůči pečovateli po jeho návratu chová rozporuplně
že dětskou pozornost neupoutávají samotné obliče­ (někdy se kontaktu vyhýbá, jindy jej vyhledává).
je, ale spíše zakřivené linie, vysoký kontrast, okraje, 9 Citlivá reakce pečovatele na potřeby dítěte má
pohyby a složitost - to vše je obsaženo v lidské tvá­ významný vliv na kvalitu připoutání. Určitou roli
ři. Dokonce i novorozenci si všímají zvuků a zdá hraje i temperament dítěte. V různých kulturách
se, že se rodí s vjemovými mechanismy, které jsou je k jednotlivým typům připoutání řazeno růz­
již naladěny na vlastnosti lidské řeči. Tato adaptace né procento dětí. Z toho lze usuzovat, že meto­
jim pomáhá naučit se mluvit. Novorozenci již krát­ da neznámé situace není v některých kulturách
ce po narození dokážou rozlišit různé chutě a pa­ vhodným testem pro určení typu připoutání.
chy. Zdá se, že dávají přednost chuti a vůni mateř­ 10 Genderová identita vyjadřuje, do jaké míry se je­
ského mléka. Děti se učí od chvíle, kdy se narodily, dinec pokládá za muže nebo ženu. Je odlišná od
a od tří měsíců vykazují známky dobré paměti. přijetí genderové role, což je osvojení vlastností
5 Piagetova teorie popisuje stadia kognitivního a chování, které společnost pokládá za přiměřené
vývoje. První z nich je senzomotorické stadium pro příslušníky daného pohlaví. Teorie sociálního
(v němž je důležitým objevem stálost objektu), učení zdůrazňuje odměny a tresty, které děti dostá­
na které navazuje předoperační stadium (ve kte­ vají za chování vhodné či nevhodné pro své pohlaví.
rém děti začínají užívat symboly) a stadium kon­ Zabývá se také procesem identifikace s dospělými
krétních operací (v němž se rozvíjí pojem kon­ stejného pohlaví, který vychází z učení pozorováním.
zervace). Poslední je stadium formálních operací Kognitivněvývojová teorie genderové identity a při­
(kdy při řešení problému jsou systematicky testo­ jetí genderové role zastává názor, že jakmile se dítě
vány hypotézy). Nové metody testování odhalily, dokáže identifikovat jako muž nebo žena, získá mo­
že Piagetova teorie podceňuje schopnosti dětí. tivaci k osvojení mužského nebo ženského chování.
Bylo navrženo několik alternativních přístupů. Dětské chápání pohlaví a genderu odpovídá Piage-
6 Přístupy orientované na zpracování informací tovým stadiím kognitivního vývoje, zejména chápá­
považují kognitivní vývoj za proces, který ní pohlavní stálosti - tedy uvědomění, že pohlaví je­
 dince se nemění navzdory změnám věku a vzhledu. 12 Podle Eriksonovy teorie je hlavním úkolem ob­
Teorie genderového schématu se snaží vysvětlit, proč dobí puberty formování osobní identity. Výra­
děti zakládají své sebepojetí v první řadě na rozdí­ zem „krize identity“ označoval Erikson období
lech mezi muži a ženami. Zdůrazňuje úlohu kultury, aktivního sebeurčení v období adolescence. Kon-
která děti učí vnímat svět genderovou optikou. fuze identity je neúspěšný závěr krize identi­
11 Puberta má značný vliv na vnímání vlastního ty. Adolescent si nevytvoří soudržné sebepojetí
těla, sebevědomí, náladu a mezilidské vztahy ani soubor vnitřních norem, jimiž by poměřoval
adolescenta, ale většina adolescentů prochází svou vlastní hodnotu v hlavních oblastech života.
tímto obdobím bez zásadních zmatků.

ZÁKLADNÍ POJMY

zrání morální usuzování

stadia vývoje předkonvenční úroveň morálního usuzování
kritická období konvenční úroveň morálního usuzování
citlivá období postkonvenční úroveň morálního usuzování
zrakové pole temperament
preference pro obličeje separační úzkost
schéma připoutání
asimilace neznámá situace
akomodace jisté připoutání
senzomotorické stadium nejisté vyhýbavé připoutání
stálost objektu nejisté ambivalentní připoutání
předoperační stadium nejisté dezorganizované připoutání
operace vnímavost
konzervace sebepojetí
egocentrismus sebeúcta
stadium konkrétních operací genderová identita
stadium formálních operací přijetí genderové role
dovednosti potřebné pro zpracování informací genderové schéma
poznatky adolescence
sociokulturní přístup puberta
metakognice menarche
teorie mysli krize identity
autismus konfuze identity

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

h ttp: //www. a tki n so n hi Lg a rd. co m

Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://home.att.net/~xchar/tna
O tyto stránky se stará Judith Rich Harrisová, která přispěla do naší rubriky Pohled z obou stran. Podrobněji
zde vysvětluje svou kontroverzní knihu The Nurture Assumption {Předpoklad 'urozenosti'), v níž vyjádřila
přesvědčení o důležitosti vlivu vrstevníků a relativní nedůležitosti vlivu rodičů.

http://www.psychology.org/Links/Environment_Behavior_Relationships/ChiLd
Zde si projděte seznam internetových zdrojů a vyhledejte více informací o psychickém vývoji v prvních
letech života.
 4. kapitola

Senzorické
procesy
Obsah kapitoly
Charakteristika smyslových orgánů 139
Prahová citlivost 139
Nadprahové počitky 142
Teorie detekce signálu 144
Senzorické kódování 146

Zrak 149
Světlo a zrak 149
Zraková soustava 150
Vnímání světla 152
Vnímání tvarů 154
Vnímání barev 155
Počitky a vjemy: předběžný pohled 162

Sluch 163
Zvukové vlny 163
Sluchová soustava 164
Vnímání intenzity zvuku 165
Vnímání výšky zvuku 166 * •

Ostatní smysly 170

Čich 170
Chuť 173
Tlak a teplota 175
Bolest 175

Pohled z obou stran

Měly by se opiáty používat pro léčbu chronické bolesti? 178-179
Představte si, že sedíte pozdě v noci v opuš­ tu část elektromagnetického spektra, která
těném kostele. Přestože všude panuje napros­ tomuto účelu slouží nejlépe. V některých ob­
tý klid, ve skutečnosti k vám z vnějšího světa lastech spektra elektromagnetického záření -
proniká obrovské množství informací: vaše v krátkovlnné části spektra, tedy například
oči zaznamenávají světlo z oltáře, byť velmi v rentgenovém nebo gama záření - je většina
tlumené. Vaše uši slyší zvuky města, i když předmětů neviditelná, protože záření se od
jsou zcela nezřetelné. Tlačí vás dřevěná lavice, nich neodráží, ale prochází jimi. Jiné formy
na níž sedíte; do nosu vám zavane vůně ka­ elektromagnetického záření, například dlou­
didla; na jazyku dosud cítíte chuť vína, které hé rádiové vlny — by se od předmětů odrážely
jste pili před chvílí. a naše oči by je mohly zaznamenat, ale obraz
A to si uvědomujete jen informace z vněj­ by byl natolik rozmazaný, že by byl z praktic­
šího prostředí! Kromě toho však existuje ještě kého hlediska nepoužitelný.
mnohem více informací, kterých si nejste vě­ Smysly jsou naše vstupní systémy, z nichž
domi! Krátkovlnný vysílač na kopci za vámi, získáváme údaje o okolním světě. Tyto údaje
rozhlasová stanice na opačném konci města jsou nejpohotovějšími (ale brzy uvidíme, že
i mobilní telefon upovídaného kolemjdoucí­ nikoli jedinými) prostředky, podle nichž urču­
ho vysílají různé druhy elektromagnetického jeme charakter prostředí, ve kterém existuje­
záření, které vás sice obklopuje, ale nedotýká me a jednáme. V této kapitole se budeme za­
se vašeho vědomí. Na protější straně ulice bývat důležitými vlastnostmi smyslů. Některé
zapíská majitel psa na vysokofrekvenční píš­ výzkumy, o nichž se zmíníme, se zabývají psy­
ťalku. Pes (a všichni netopýři v okolí) ji velmi chologickými jevy, zatímco jiné se věnují je­
dobře slyší, ale pro vás je její zvuk neslyšitelný. jich biologickému základu.
Ve vzduchu kolem vás i ve vašich ústech jsou Na biologické i psychologické úrovni ana­
různé částice; na vaši kůži působí drobné tlaky, lýzy se často rozlišuje čití a vnímání. Na psy­
které sice neregistrujete, ale přesto nesou urči­ chologické úrovni jsou základním aspektem
tou informaci. počitky, tedy nezpracované zážitky vyvolané
Jde o to, že i to nejklidnější prostředí na jednotlivými podněty (například zrak může
světě nám neustále poskytuje pestré předivo zaregistrovat velký červený předmět). Vje­
informací. Pokud chceme přiměřeně komu­ my již zahrnují integraci a smysluplnou in­
nikovat s okolím, musíme vstřebat a inter­ terpretaci původních počitků („Je to požár­
pretovat alespoň některé z nich. Tato potřeba ní vozidlo“). Na biologické úrovni zahrnují
nás přivádí ke dvěma otázkám. Za prvé: Kte­ procesy čití (senzorické procesy) smyslové
ré aspekty informací z okolního světa naše orgány a nervové dráhy, které z nich vychá­
smysly registrují, a které ne? Proč například zejí a podílejí se na raných fázích získávání
vidíme elektromagnetické záření ve formě ze­ informací o podnětu. Procesy vnímání (per­
leného světla, ale nevidíme elektromagnetické cepční procesy) zahrnují vyšší korové úrov­
záření ve formě rentgenového záření nebo rá­ ně, které jsou spojovány spíše s přisuzováním
diových vln? Za druhé: Jak pracují naše smy­ významu. A v této kapitole se budeme zabý­
slové orgány, že účinně získávají informaci, vat počitky, kdežto v 5. kapitole se soustředí­
která je získatelná? me na vjemy.
První otázka, i když je fascinující, překra­ Rozdíl mezi čitím a vnímáním je sice uži­
čuje rámec této knihy. Nejlépe ji lze uchopit tečný pro uspořádání kapitol v učebnici, ale ji­
z evolučního hlediska. Ve své klasické práci nak je do jisté míry libovolný. I psychologické
How the Mind Works {Jak myslfunguje) z roku a biologické události, které nastávají v raných
1997 přináší Steven Pinker vynikající popis fázích zpracování podnětů, mohou někdy
tohoto pohledu. Pro zběžnou ilustraci zde ovlivnit jejich interpretaci. Z pohledu nervové
uvádíme stručnou odpověď na otázku, proč soustavy kromě toho neexistuje ostrý předěl
vidíme jen některé formy elektromagnetic­ mezi přijetím vstupních informací smyslový­
kého záření: Abychom v tomto světě vůbec mi orgány a jejich následným využitím, kdy
mohli fungovat a přežít, potřebujeme vědět mozek těmto informacím připisuje smysl.
o předmětech — jaké jsou a kde jsou -, a proto Jednou z nejdůležitějších vlastností mozku je
jsme se vyvinuli tak, abychom mohli využívat vlastně to, že kromě příjmu informací ze smy-
šlových orgánů neustále vysílá zprávy z nej- TABULKA 4.1
vyšších úrovní zpět k raným fázím zpracování
Minimální podněty. Přibližné minimální podněty pro
smyslových informací. Tyto zpětné projekce jednotlivé smysly. (E. Galanter /1962/: Contemporary
ve skutečnosti modifikují způsob zpracová­ Psychophysic, in Roger Brown et al. /eds./: New
ní smyslových vjemů (Damasio, 1994; Zeki, Directions in Psychology 1. Přetištěno se svolením Rogera
Browna.)
1993).
Tato kapitola se soustředí na jednotlivé smysl minimální podnět
smysly: zrak, sluch, čich, chuť a hmat (kte­
zrak plamen svíčky pozorovaný na vzdálenost
rý zahrnuje vnímání tlaku, teploty a bolesti). 48 kilometrů za tmavé a jasné noci
V každodenním životě se kterékoli činnos­
sluch tikání hodin za ticha ve vzdálenosti 6 metrů
ti účastní několik smyslů najednou: vidíme
broskev; cítíme její hebký povrch; jakmile do chuť jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litru
vody
ní kousneme, vnímáme její chuť a vůni; sly­
šíme také zvuk svého žvýkání. Vyhodnocení čich jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru
mnohých smyslových vjemů je přesnější, po­ šesti místností
kud se jich účastní více smyslů. Lidé napří­ hmat křídlo mouchy padající na tvář člověka
klad přesněji odhadnou, odkud přichází zvuk, z výšky jednoho centimetru
pokud mohou zrakem „zaměřit“ přibližné
umístění zdroje zvuku. Pro účely naší analý­
zy se však zaměříme vždy jen na jeden smysl.
Dříve než se začneme zabývat jednotlivými Zcela intuitivní je poznání, že čím inten­
smysly neboli smyslovými orgány, podíváme zivnější je určitý podnět, tím silněji zapůsobí
se na některé vlastnosti, které jsou společné na příslušný smyslový orgán: světlo vysoké
všem smyslům. intenzity zapůsobí na zrakovou soustavu více
než tlumené světlo; hlasitý zvuk zasáhne slu­
chovou soustavu více než tichý zvuk a tak dále.
Charakteristika Toto intuitivní pozorování je důležité, ale ni­
smyslových orgánů koli překvapivé. Podobá se stejně intuitivní-

Úkolem každé smyslové soustavy je získat

určitý typ informací z vnějšího prostředí
a převést (transdukovat) jej do podoby ner­
vové reprezentace v mozku. Chceme-li po­
rozumět funkci smyslové soustavy, musíme
se zaměřit na dva samostatné kroky: nejprve
musíme pochopit relevantní dimenze konkrét­
ního typu informací z prostředí a potom mu­
síme pochopit, jak se tyto dimenze převádějí
ze smyslových orgánů do nervových reprezen­
tací. Dimenze odpovídající kterémukoli typu
informací lze přibližně rozdělit na „intenzitu“
a „všechno ostatní“.

Prahová citlivost
Ze všech veličin přicházejících v úvahu jsme OBRÁZEK 4.1
vyčlenili intenzitu, protože je společná všem
Psychofyzikální funkce získaná při experimentu
typům informací, i když u různých typů in­ s detekcí podnětů. Na svislé ose je zachyceno procento
formací nabývá rozdílných forem. V případě odpovědí zkoumané osoby „Ano, vnímám podnět"; na
světla je intenzitou počet vstupujících fotonů vodorovné ose je uvedena velikost fyzikálního podnětu.
Podobný graf lze získat pro jakýkoli podnět, vůči němuž je
za sekundu, kdežto u zvuku je intenzitou am­
jedinec vnímavý.
plituda zvukových vln.
 intenzitou světla) a výslednou psychickou
odezvou (jak jasným dojmem působí světlo
na pozorovatele). V jednom běžně používa­
ném testu tohoto typu experimentátor nejdří­
ve vybere soubor podnětů, jejichž intenzita se
pohybuje kolem prahové hodnoty (například
sada tlumených světel, která svítí sotva vi­
ditelně, až neviditelně). V řadě jednotlivých
zkoušek je zkoumaná osoba postupně vy­
stavena působení jednotlivých podnětů v ná­
hodném pořadí. Pokud má dojem, že podnět
vnímá, řekne „ano“, jestliže žádný podnět ne­
vnímá, řekne „ne“. Každý podnět je zkoumané
osobě předložen mnohokrát a pro každou in­
tenzitu podnětu je určeno procento kladných
Naše smyslové orgány jsou nesmírně citlivé při zjišťování přítomnosti
odpovědí.
objektu - například slabého světla svíčky ve vzdáleném okně. Za jasné
noci je plamen svíčky viditelný až na vzdálenost 48 kilometrů. Obrázek 4.1 zachycuje hypotetické údaje
získané v tomto typu pokusu. Výsledkem je
graf, z něhož je patrné, že procento kladných
mu pozorování, že upustíme-li jablko, bude odpovědí plynule stoupá s rostoucí intenzitou
padat k zemi. Jiným slovy řečeno, pro vědce podnětu (který je pro naše účely definován
je to výchozí bod. Stejně jako Newton údajně hypotetickými „jednotkami“). Lze-li výkon
začal od pozorování padajícího jablka a do­ zkoumané osoby vyjádřit křivkou tohoto tva­
spěl k podrobné a kvantitativní teorii gravi­ ru, psychologové definují absolutní práh jako
tace, psychologové zabývající se funkcí smyslů hodnotu podnětu, při níž je podnět zazname­
dlouho usilovali o podrobný popis a vyčíslení nán v polovině případů. Pro údaje uvedené na
vztahu mezi intenzitou fyzického podnětu obrázku 4.1 platí, že v polovině případů byl
a velikostí výsledného počitků. V následují­ zaznamenán podnět o síle 28 jednotek, a pro­
cích odstavcích popíšeme některé výsledky to je hodnota 28 jednotek považována za ab­
tohoto úsilí. solutní práh.
Definice „prahu“ může na první pohled pů­
Absolutní práh: určení minimální intenzity sobit neurčitě a nevědecky. Proč právě polovi­
Základním způsobem určení citlivosti smys­ na případů? Proč ne třeba 75 % nebo 28 %?
lového orgánu je stanovení absolutního pra­ Každá hodnota je libovolná. Na tuto otázku
hu, tedy minimální velikosti podnětu, jejž existují dvě odpovědi.
lze spolehlivě odlišit od nulového podně­ První, která je obecně pravdivá, tvrdí, že
tu - například nej slabší světlo, které je možné určení prahu je pouze prvním krokem v něja­
spolehlivě odlišit od tmy. Jedním z nejpozo­ kém experimentu. Předpokládejme například,
ruhodnějších aspektů našich smyslů je jejich že nás zajímá adaptace na tmu. Chceme tedy
nesmírná citlivost vůči přítomnosti objektu zjistit, jaký vliv na vnímavost má doba, kte­
nebo události a vůči jejich změnám. Některé rou pozorovatel strávil ve tmě. Hodláme vy­
údaje o této citlivosti jsou v tabulce 4.1. Pro pracovat graf (později v této kapitole to sku­
každý z pěti smyslů jsme uvedli odhad mini­ tečně uděláme), který bude zachycovat, jak
málního podnětu, který smysly dokážou za­ je práh citlivosti ovlivněn časem. Zajímáme
chytit. Na těchto minimálních podnětech je se o specifický tvar a matematickou podobu
pozoruhodné, jak jsou nepatrné - jinými slovy, funkce, která uvádí do souvislosti práh a dru­
jak nesmírně vnímavé jsou smysly, jimiž tyto hou zkoumanou veličinu - v našem případě
podněty vnímáme. délku pobytu ve tmě. Tato funkce není ovliv­
K určení zmíněných hodnot se používají něna žádnou konkrétní hodnotou - ať už je to
psychofyzikální metody. Jsou to experimen­ 28 %, 50 %, nebo 75 %, -, kterou si zvolíme.
tální metody, jimiž měříme vztah mezi fyzi­ Stručně řečeno, přestože prahová hodnota je
kální velikostí určitého podnětu (například libovolná, tato libovolnost nemá vliv na kvali­
tativní ani kvantitativní povahu našich koneč­
ných závěrů.
Za druhé, máme-li dostatek znalostí o fyzi­
kálních vlastnostech informací, které nás zají­
mají, a současně o anatomických vlastnostech
smyslové soustavy, kterou studujeme, můžeme
uskutečnit experimenty, z nichž získáme spe­
cifičtější vědomosti o fungování dané smyslo­
vé soustavy. Můžeme tedy dospět k závěrům,
které jsou založeny na integraci poznatků
fyziky, biologie a psychologie. O klasickém
a obzvláště elegantním experimentu toho­
to typu podali zprávu Hecht, Shlaer a Pi-
renne (1942), kteří chtěli určit absolutní
práh zraku. Během tohoto procesu prokáza­
OBRÁZEK 4.2
li, že lidský zrak je v podstatě tak citlivý, jak
to umožňují fyzikální zákony. Každý absol­ Výsledky pokusu zkoumajícího změny intenzity podnětu. Na svislé
oseje zakresleno procento odpovědí zkoumané osoby „Ano, podnět je
vent základního kurzu fyziky ví, že nejmenší
větší než standardní"; na vodorovné ose je uvedena velikost fyzikálního
jednotkou světelné energie je foton. Hecht podnětu. Standardní podnět je v tomto případě uprostřed rozsahu
a jeho spolupracovníci prokázali, že člověk podnětů. Podobný graf lze získat pro jakoukoli velikost podnětu, u kterého
dokáže zaznamenat záblesk světla o inten­ jedinec vnímá rozdíly.
zitě pouhých 100 fotonů. To je samo o sobě
velmi působivé; za běžného dne totiž naše
oči zaznamenávají v každé sekundě mnoho
miliard fotonů. Ještě působivější ale je, že vány ostatní, tedy srovnávací podněty. Při ka­
Hecht a jeho spolupracovníci prokázali, že jen ždém prezentování dvojice podnětů má účast­
sedm ze stovky zmíněných fotonů přichází ník pokusu označit, zda je srovnávací podnět
do kontaktu s příslušnými molekulami v oku, „větší“, či „menší“. Měří se diferenční práh
které jsou odpovědné za převedení světla na neboli nejmenší pozorovatelný rozdíl, což je
nervový vzruch související s viděním (ostatní minimální rozdíl ve velikosti podnětu, který
fotony jsou pohlceny jinými částmi oka). je nezbytný pro rozlišení dvou podnětů.
Každý z těchto sedmi fotonů navíc působí Pro dokreslení si představte měření citli­
na jiný nervový receptor v sítnici. Znamená vosti zrakové soustavy na změnu jasu světla.
to tedy, že kritická receptivní jednotka oka Typické výsledky takového pokusu zachycuje
(specifická molekula uvnitř receptorů) je obrázek 4.2. Princip pokusu spočíval v tom,
citlivá na jediný foton. Přesně to jsme měli na že zkoumaným osobám byla mnohokrát pre­
mysli, když jsme napsali, že „lidský zrak je tak zentována dvojice standardního podnětu
citlivý, jak to umožňují fyzikální zákony“. (padesátiwattová žárovka) a různých srovná­
vacích podnětů (žárovky od 47 do 53 wattů,
Diferenční práh: vnímání změn intenzity které se lišily vždy o jeden watt). Bylo zazna­
Změřit absolutní práh znamená zjistit, o ko­ menáno procento odpovědí, v nichž byl každý
lik se intenzita podnětu musí lišit od nuly, aby srovnávací podnět označen za „jasnější“ než
podnět byl rozeznatelný. V obecnější rovině standard. Pro stanovení nejmenšího pozoro­
se můžeme ptát: O kolik jednotek se musí vatelného rozdílu byly odhadnuty dva body,
intenzita podnětu zvýšit vzhledem k určité jeden v 75 % a druhý v 25 % osy, na níž se
libovolně dané hladině (zvané standard), aby zaznamenávala odpověď, že srovnávací pod­
bylo možné novou intenzitu odlišit od původ­ nět je jasnější. Psychologové se dohodli, že
ní hladiny? polovina této vzdálenosti týkající se intenzity
Hovoříme o měření změny detekce pod­ podnětu bude považována za nejmenší po­
nětu. V typické studii tohoto typu působí na zorovatelný rozdíl. V tomto případě se tedy
účastníka dvojice podnětů. První z nich je nejmenší pozorovatelný rozdíl rovná hodnotě
standardní, čili takový, se kterým jsou srovná- (51 - 49) / 2, což je jeden watt. Pokud je je­
 dinec vnímavý vůči změnám a dokáže zazna­ změnám chuti a hmatu. Z uvedených čísel lze
menat nepatrné rozdíly mezi dvěma podněty, odvodit, o kolik se musí změnit podnět na ja­
bude odhadovaná hodnota nejmenšího pozo­ kékoli úrovni intenzity, aby člověk spolehlivě
rovatelného rozdílu malá. Jestliže je ale člověk zaznamenal jeho změnu. Pokud by například
méně citlivý na změny, potom je odhadovaný divadelní režisér chtěl nepatrně, ale přesto vi­
nejmenší pozorovatelný rozdíl větší. ditelně změnit osvětlení jeviště, měl by zvýšit
Tento typ experimentu poprvé uskutečnili intenzitu světla o 10 %. To by znamenalo zvý­
přibližně před 150 lety dva němečtí vědci, fy- šení o deset wattů, pokud bylo jeviště původně
ziolog Ernst Heinrich Weber a fyzik Gustav osvětleno stowattovou žárovkou, ale zvýšení
Fechner. Došli k zásadnímu poznatku, že čím o tisíc wattů, pokud by jeviště bylo zaplaveno
vyšší je hodnota standardního podnětu, tím světlem deseti tisíc wattů. Stejně tak chtěl-li
méně citlivá je příslušná smyslová soustava by výrobce nealkoholických nápojů vyrobit
na změny intenzity podnětu. Ve skutečnos­ limonádu, která by měla rozpoznatelně sladší
ti platí, že ve většině situací lze tento vztah chuť než konkurenční limonáda, měl by pro
vyjádřit ještě přesněji slovy: Hodnota, o kterou tento účel využít Weberovu konstantu. To
se musí zvýšit standardní podnět, aby bylo mož­ nás přivádí k závěrečné důležité poznámce
né zaznamenat změnu, je přímo úměrná inten­ související s psychofyzikálními procesy: často
zitě standardu. Jestliže je například místnost je lze přímo a s užitkem upotřebit v každo­
osvětlena 25 svíčkami a člověk dokáže zazna­ denním životě. Například oblíbené americké
menat světlo dvou přidaných svíček — to je 8% sladké tyčinky Twinkies obsahují jako přísadu
zvýšení -, potom platí, že v místnosti osvět­ stearoyl laktylát sodný, polysorbát 60 a síran
lené stovkou svíček je zapotřebí osmi svíček, vápenatý. Tyto konzervační přísady patrně
tedy opět 8 %, abychom zaznamenali změnu nejsou nijak zvlášť chutné, ale výrobce si
intenzity osvětlení. Tento úměrný vztah se dává pozor, aby jejich koncentraci udržel pod
nazývá Weberův-Fechnerův zákon a konstan­ absolutním chuťovým prahem, a proto nijak
ta úměry (která má v našem příkladu hodnotu neovlivňují chuť výsledného výrobku.
8 %) se označuje jako Weberova konstanta.
Tabulka 4.2 uvádí některé typické nejmen­
ší pozorovatelné rozdíly u různých smyslo­ Nadprahové počitky
vých kvalit. Rozdíly jsou vyjádřeny v podobě Chceme-li poznat funkci a uspořádání smyslo­
Weberovy konstanty. Z tabulky mimo jiné vých orgánů, je důležité poznat jejich praho­
vyplývá, že jsme obecně vnímavější vůči změ­ vé hodnoty. Například poznatek, že molekula
nám světla a zvuku - to znamená, že doká­ světločivného pigmentu v oku reaguje na jedi­
žeme rozeznat jejich menší změny - než ke ný foton, je důležitým vodítkem pro pochope­
ní funkce světločivných pigmentů. Je však zce­
la zřejmé, že většina běžných zrakových vjemů
se odehrává v nadprahových podmínkách.
TABULKA 4.2 Počínaje Weberem a Fechnerem v polovině
Nejmenší pozorovatelné rozdíly u různých smyslových kvalit 19. století vědci předkládali lidem různě silné
(vyjádřeny jako procentuální změny nutné pro spolehlivé rozeznání podněty a měřili jejich reakce. Zkoumali tak
změny).
vztah mezi intenzitou nadprahových podnětů
kvalita nejmenší pozorovatelný rozdíl a odpovídajících smyslových vjemů.
Představte si, že se účastníte následující­
intenzita světla 8%
ho experimentu: sedíte v tlumeně osvětlené
intenzita zvuku 5% místnosti a díváte se na obrazovku. V každém
frekvence zvuku 1% z řady pokusů se na obrazovce objeví malý svě­
koncentrace pachu 15 %
telný bod o různé intenzitě. Vaším úkolem je
přiřadit každému světelnému bodu číslo, které
koncentrace soli 20%
vyjadřuje jeho jas. Velmi tlumený světelný bod
hmotnost zvedaného břemene 2% byste tedy hodnotili číslem 1, velmi zářivý bod
elektrický šok 1% byste hodnotili číslem 100. Obrázek 4.3 zachy­
cuje typické údaje získané v tomto experimentu.
 intenzita podnětu (v libovolných jednotkách)

OBRÁZEK 4.3
Psychofyzi kalní údaje získané v experimentu
zaměřeném na odhad velikosti podnětu. Na svislé
ose je zachycena průměrná intenzita podle odhadu
pozorovatele; vodorovná osa znázorňuje intenzitu
podnětu. Podobný graf lze získat pro jakýkoli podnět, vůči
němuž je jedinec vnímavý.
Psychofyzikální údaje získané v experimentu
zaměřeném na odhad velikosti podnětu. Graf
zachycuje křivky pro různé smyslové orgány, které se
Pomocí tohoto typu experimentů zkou­ vyznačují různými mocniteli. Mocnitel nižší než 1,0
mal nadprahové počitky v polovině 20. sto­ vytváří křivku ohnutou směrem dolů, mocnitel rovný 1,0
vytváří lineární křivku a mocnitel vyšší než 1,0 tvoří křivku
letí americký psycholog S. S. Stevens. Aby ohnutou směrem nahoru.
mohl interpretovat získané údaje, odvodil na
základě dvou předpokladů zákon, který nese
jeho jméno. První předpoklad zní, že Webe-
rův-Fechnerův zákon platí; to znamená, že Stevens a další badatelé referovali doslo­
nejmenší pozorovatelný rozdíl nad hodnotou va o tisících experimentů, které podpořily, že
určitého standardního podnětu je určitým vztah mezi fyzickou a psychologickou inten­
pevným procentem standardního podnětu. zitou je mocninnou funkcí. Je zajímavé změřit
Druhý předpoklad zní, že psychologickou in­ hodnotu mocnitele pro různé smyslové vjemy.
tenzitu lze měřit v jednotkách nej menšího po­ Matematicky vzdělaní čtenáři si již patrně
zorovatelného rozdílu (stejně jako vzdálenost uvědomili, že mocninná funkce se liší podle
měříme v metrech nebo hmotnost v gramech). toho, zda hodnota mocnitele r je vyšší nebo
Znamená to tedy, že rozdíl mezi čtyřmi a sed­ nižší než 1,0. Jak vyplývá z obrázku 4.4, graf
mi jednotkami nejmenšího pozorovatelného mocninné funkce s mocnitelem nižším než
rozdílu se pozorovateli jeví stejně jako rozdíl 1,0, který odpovídá například měření hlasi­
mezi deseti a 13 jednotkami nejmenšího po­ tosti, je ohnutý směrem dolů. To znamená, že
zorovatelného rozdílu - v obou případech se rostoucí hladina fyzické intenzity vede k pro­
jedná o tři jednotky. Vynecháme matematic­ gresivně menším přírůstkům psychického
ké odvozování a přejdeme přímo k jádru věci. vnímání intenzity. Naproti tomu mocninná
Stevensův zákon, který vychází z uvedených funkce s mocnitelem vyšším než 1,0, která od­
předpokladů, zní: vnímaná psychologická in­ povídá například elektrickému šokuje ohnutá
tenzita podnětu (vp) je mocninnou funkcí směrem nahoru. To znamená, že vzrůstající
fyzikální intenzity (<|)). Znamená to, že vztah fyzická intenzita vede k progresivně rostou­
mezi \p a <|) lze vyjádřit jako \p = <|>r, kde r je címu psychickému vnímání intenzity. Nevíme
mocnitel jedinečný pro každý smyslový orgán. přesně, proč se jednotlivé smyslové orgány liší
Funkce znázorněná na obrázku 4.3 je moc­ svými mocniteli. Není však bez zajímavosti,
ninnou funkcí s mocnitelem 0,5 (což zname­ že relativně neškodné smyslové vjemy, jako
ná, že tp se rovná druhé odmocnině <|>). je například intenzita světla, mají mocnitel
 nižší než 1,0, kdežto relativně škodlivé smy­ měl rozpoznat. V průběhu následujícího
slové vjemy, jako je například elektrický šok, soudního procesu přizvala rodina pana P. jako
mají mocnitel vyšší než 1,0. Toto uspořádání soudního znalce jiného radiologa, dr. B. Ten
patrně slouží evolučním účelům. U relativně si při přípravě na proces prohlédl nejprve po­
„neškodných“ vjemů vyjadřuje vztah mezi fy­ slední rentgenové snímky pana P., zhotovené
zickou intenzitou a psychologickou odezvou těsně před jeho smrtí. Na těchto snímcích byl
jednoduše informaci, která může nebo ne­ zřetelně patrný velký a hrozivý nádor. Potom
musí mít okamžitý význam - například hla­ se dr. B. podíval na původní snímek - který
sitý hvizd lokomotivy, jenž oznamuje blížící dříve posuzoval dr. A. - a velmi snadno „roze­
se vlak, signalizuje nutnost větší opatrnosti znal“ malý nádor, jejž tenkrát dr. A. přehlédl.
než tlumený hvizd, který naznačuje, že vlak Proto dr. B. dospěl k závěru, že jelikož on sám
je ještě daleko. Bolest však signalizuje nutnost dokázal na původním snímku nádor rozeznat,
okamžitě jednat, a proto je vhodné, aby byla měl si jej všimnout i dr. A., a protože jej dr. A.
co nejvýraznější, protože člověku hrozí tělesné nezpozoroval, zanedbal řádnou lékařskou péči.
poškození. Pokud se náhodou dotknete roz­ Tento případ ukazuje, že čití není totéž co
páleného uhlíku, je důležité, aby tento velmi vnímání - téma, k němuž se vrátíme v příští
bolestivý podnět vyvolal rychlou reakci, proto­ kapitole. Zde se soustředíme na jiný problém,
že v opačném případě hrozí ztráta končetiny! a sice na rozdíl mezi citlivostí a předpoja­
tostí. Abychom tento rozdíl pochopili, zamy­
slíme se obecně nad úkolem radiologa, který
Teorie detekce signálu prohlíží rentgenový snímek a snaží se určit,
Na první pohled by se mohlo zdát, že práce zda je snímek normální, nebo zobrazuje ná­
smyslové soustavy je jednoduchá: pokud se dor. Řečeno vědeckým jazykem, radiolog se
objeví něco důležitého - například zhoubný snaží zachytit signál obklopený šumem. Toto
nádor na plících -, smyslová soustava to zare­ pojetí ilustruje obrázek 4.5. Všechny tři části
gistruje prostřednictvím smyslových informa­ obrázku mají stejné pozadí, které je tvořeno
cí, takže pozorovatel může přijmout příslušná náhodným vizuálním šumem. Předpokládej­
opatření, například zahájit vhodnou léčbu. me, že vaším úkolem je rozhodnout, jestli je
V životě to však nebývá tak jednoduché. v tomto šumu umístěna malá černá skvrna
Každý spojař vám totiž řekne, že informace přibližně kosočtvercového tvaru. Tento úkol
jakéhokoli typu se skládá z vlastního signá­ se velmi podobá úkolu radiologa, který má na
lu a šumu. Nenechte se zmást výrazem „šum“, rentgenovém snímku najít nezřetelně vymeze­
který se v běžném vyjadřování vztahuje pouze ný nádor.
ke sluchovým vjemům. Ve světě vědy se však Nejprve se zadívejte na levou část obrázku
výrazem „signál“ označuje důležitá část infor­ 4.5. Jak uvádí popis pod obrázkem, v této čás­
mace, kdežto výraz „šum“ se vztahuje k ne­ ti je pouze šum (víme, žc jc to pravda, proto­
důležitým a nepodstatným částem informace. že jsme tak obrázek vytvořili). Řekli byste, že
V odstavci věnovaném zraku si ukážeme, že někde vidíte hledaný signál? O existenci malé
šum je součástí každé informace. Hlavním černé skvrny kosočtvercového tvaru nemáme
úkolem každého detektoru je oddělit signál přesvědčivé důkazy (ani bychom neměli mít,
od šumu, který jej může zastřít a překrýt. protože na obrázku žádná taková skvrna není).
Vysvětlíme si tento problém na příkladu U pravého okraje se však vyskytuje náhodný
ze života a popíšeme jeden americký soud­ šum (označili jsme jej šipkou), který by snad
ní spor vedený kvůli nesprávné lékařské péči. mohl být hledaným signálem. Možná jste jej
Radiolog dr. A. při běžném lékařském vyšet­ nesprávně označili, nebo jste se naopak správně
ření prohlížel rentgenový snímek hrudníku rozhodli, že je to pouze šum. Prostřední část
pacienta P. Pan P. měl bohužel v hrudi malý, obrázku zachycuje slabý signál, rovněž ozna­
ale zhoubný nádor, který dr. A. přehlédl. O tři čený šipkou. V tomto případě jste jej možná
roky později se nádor rozrostl a pan P. zemřel. označili správně, nebo snad máte stále pocit, že
Rodina pana P. zažalovala doktora A. na zá­ je to šum, a nesprávně tvrdíte, že je to pouze
kladě tvrzení, že nádor byl patrný již na pů­ šum. Pravá část obrázku zachycuje silný signál,
vodním rentgenovém snímku a že jej dr. A. o kterém byste patrně neměli pochybnosti.
 OBRÁZEK 4.5
Příklady signálů obklopených šumem. Každá část obrázku zobrazuje náhodný šum v pozadí. Levá část neobsahuje žádný signál,
přestože malá skvrna označená šipkou může působit jako signáL Prostřední část obrázku zachycuje nízký signál, označený šipkou. Pravá
část obrázku zachycuje silný a zřetelný signál.

Zásahy a plané poplachy ných poplachů. Usuzujeme tedy, že pozorovatel

Předpokládejme nyní, že na vás působí řada zjistí signál pouze za podmínek, kdy podíl zá­
podnětů podobných těm, které jsou zachyceny sahů přesahuje podíl planých poplachů. Pokud
na obrázku 4.5. Některé z nich, jako například podíl zásahů výrazně přesáhne podíl planých
levá část obrázku, obsahují pouze šum, kdežto poplachů, usoudíme, že citlivost je vysoká. Jest­
ostatní, jako pravá část, obsahují šum i signál. liže ale podíl zásahů přesáhne podíl planých
Vaším úkolem je říci „ano“ na podněty obsa­ poplachů jen nepatrně, usoudíme, že citlivost je
hující signál a „ne“ na podněty obsahující pou­ nízká. Pokud se podíl zásahů rovná podílu pla­
ze šum. Je důležité podotknout, že tento úkol ných poplachů, usoudíme, že citlivost je nulová.
není možné splnit bez chyby. Chcete-li po­
chopit, proč tomu tak je, podívejte se na levou Citlivost a předpojatost
část obrázku 4.5, která obsahuje pouze šum. Na tomto místě si všimněte jedné zajímavé
Po důkladné prohlídce byste mohli usoudit, že věci. Pozorovatel má možnost vybrat si, jaký
obrázek obsahuje signál - mohla by to být na­ bude jeho podíl planých poplachů. Představ­
příklad oblast označená šipkou, která do jisté te si dvě hypotetické pozorovatelky, Karolí­
míry připomíná hledanou tmavou skvrnu. Vel­ nu a Lindu, které jsou stejně bystré při roz­
mi snadno byste tedy mohli odpovědět „ano“, poznávání signálů, ale liší se v jedné důležité
což by v tomto případě byla nesprávná odpo­ věci. Karolína je „konzervativní“ pozorovatel,
věď. Pokud byste to skutečně udělali, dopustili vyžaduje tedy hodně důkazů, aby prohlásila,
byste se chyby, které říkáme planý poplach. že signál je přítomen. Jen zřídkakdy odpo­
V onom typu experimentu s rozeznáváním ví „ano“. Znamená to tedy, že má nízký podíl
signálu, který jsme právě popsali, můžeme měřit planých poplachů, ale také nízký podíl zásahů.
podíl podnětů, které obsahují pouze šum a vy­ Předpokládejme dále, že Linda je „liberální“
ústí v nesprávnou kladnou odpověď. Tento podíl pozorovatel - ohlásí signál při jeho sebemen­
se označuje jako podíl planých poplachů. Lze ším náznaku. Jinak řečeno, Linda řekne „ano“
také měřit podíl podnětů, které obsahují šum velmi často. Kvůli tomu má vysoký podíl pla­
i signál a vyústí ve správnou kladnou odpověď. ných poplachů, ale také vysoký podíl zásahů.
Tyto odpovědi jsou označovány jako zásahy Nejužitečnější vlastností analýzy detekce
a jejich podíl se označuje jako podíl zásahů. signálu je to, že umožňuje oddělit předpo­
Nyní tedy máme výkonný nástroj ke zkou­ jatost (označuje se symbolem p) a citlivost
mání citlivosti určitého smyslového orgánu. (označuje se symbolem d'). Karolína a Lin­
Víme, že pokud v daném případě neexistuje da z našeho příkladu by měly stejnou citli­
rozpoznatelný signál, pozorovatel odpoví „ano“ vost, přestože mají zcela odlišnou hodnotu
s pravděpodobností, která se rovná podílu pla­ předpojatosti.
 Na závěr této diskuse se ještě jednou vrá­ ré jsou spuštěny vstupem červeného světla do
tíme k soudnímu procesu, o němž jsme se oka. Platí to pro všechny smyslové soustavy.
zmínili v úvodu. Máme dva pozorovatele: Představte si - i když je to velmi nepříjemné -
dr. A. a dr. B. Žaloba tvrdí, že dr. A. má ve mučivou bolest, kterou byste pocítili, kdybyste
srovnání s dr. B. nízkou citlivost (tedy nízkou se nešťastnou náhodou dotkli rozžhaveného
schopnost rozeznat nádor), a z tohoto důvo­ pohrabáče. Zdálo by se, že vědomý proži­
du je dr. A. obžalován ze zanedbání povinné tek bolesti vychází ze samotného pohrabáče
péče. Nyní však už víme, že tento závěr ne­ a s tím spojeného poškození kůže. Ve skuteč­
musí nutně vyplývat ze skutečnosti, že dr. A. nosti ale vědomý prožitek vzniká v důsledku
původní nádor nerozpoznal, kdežto dr. B. nervové činnosti ve vašem mozku. Podrobněji
ano. Stejně věrohodný je předpoklad, že dr. B. se touto otázkou budeme zabývat v rubrice
byl k tvrzení „Ano, vidím nádor“ náchylnější Nové oblasti psychologického výzkumu.
než dr. A - tedy v naší terminologii byl Prozatím se však vraťme k základním po­
dr. B. „předpojatější“. Toto vysvětlení dává znatkům. Každá smyslová soustava musí řešit
dobrý smysl. Psychologové zjistili, že při dva základní problémy. Za prvé, jak převést
rozpoznávání signálů ovlivňuje předpojatost (transdukovat) vstupující fyzikální informace,
celá řada faktorů, včetně očekávání. Čím vyš­ například světlo, v nervové vzruchy, a za dru­
ší je pozorovatelovo očekávání, že signál bude hé, jak v těchto nervových vzruších zachytit
přítomen, tím vyšší je jeho sklon odpovědět různé vlastnosti fyzikálních informací (napří­
kladně. Je zjevné, že dr. B. měl dobrý dů­ klad intenzitu, odstín). Tyto problémy se tý­
vod předpokládat přítomnost nádoru, kdežto kají senzorického kódování.
dr. A. k tomu měl velmi málo důvodů. První úkol se řeší pomocí specializovaných
buněk ve smyslových orgánech, které se na­
zývají receptory. Například zrakové receptory
Senzorické kódování se nacházejí v tenké vrstvě tkáně uvnitř oka.
Ve filmu Fantastická cesta l roku 1966 se skupina Každý zrakový receptor obsahuje chemickou
vědců nalodila do ponorky, která byla potom látku, která reaguje na světlo, a tato reakce
technologicky zázračným postupem zmenšena spouští řadu kroků, jež vyústí v nervový vzruch.
do mikroskopických rozměrů a injckčnč Sluchové receptory jsou jemné vláskové buňky
vpravena do lidského těla. Úkolem vědců umístěné hluboko v uchu. Tyto buňky se ohý­
bylo proniknout do mozku a odstranit krevní bají vibracemi vzduchu a vytvářejí tak nervové
sraženinu, která ohrožovala pacientův život. vzruchy. Podobně je tomu u jiných smyslů.
Jednou z mnoha neúmyslně komických scén Receptor je specializovaný druh nervové
filmu je výjev, kdy kolem okna ponorky sviští buňky neboli neuronu (viz 2. kapitola). Jakmile
řada velkých, červených a beztvarých hrudek, je aktivován, předává elektrický signál sousedí­
provázená výkřikem jedné z postav: „Do mozku cím neuronům. Signál putuje až do přijímací
přichází světlo, musíme být blízko oka!“ korové oblasti mozku, přičemž každý smysl
I když je tento film (možná) dobrou po­ vysílá signály do jiné přijímající oblasti. Ně­
dívanou, tato scéna naprosto popírá hlavní kde v mozku vyústí elektrický signál ve vědo­
princip funkce smyslových soustav: zaměňuje mý smyslový zážitek, který může být podkla­
původní informaci z vnějšího světa (v tomto dem například pro reakci při psychologickém
případě červené světlo) za reprezentaci svět­ experimentu. Když tedy pocítíme dotyk, vjem
la v mozku, která je - jako v případě všech se objeví v našem mozku, nikoli v kůži. Toto
ostatních smyslových soustav - souborem tvrzení prokázal mimo jiné kanadský neuro­
nervových činností. Ve 2. kapitole jsme popsa­ chirurg Wilder Penfield. Během operace moz­
li, že přenos veškerých informací do mozku ku u pacientů při vědomí stimuloval elektro­
se odehrává prostřednictvím nervových vzru­ dou povrch temenního laloku v oblasti, která
chů. Znamená to tedy, že vnímání červeného se nazývá primární somatosenzorický kortex.
světla se neodehrává v podobě červených svě­ Pacienti ohlásili pocit brnění nebo šimrání na
telných pulzů probíhajících mozkem (jako je určitých místech těla (Penfield a Rasmussen,
to zachyceno ve zmíněném filmu). Vnímání 1950). Při pohybu elektrody po této části kor­
světla zprostředkovávají nervové vzruchy, kte­ texu pacienti cítili, jak se pocit brnění posouvá
 OBRÁZEK 4.6
Záznam aktivity jediného neuronu. Opice pod vlivem anestetik je umístěna do zařízení, které drží její hlavu v nehybné poloze. Na
obrazovku se promítá podnět, kterým obvykle bývá světelný záblesk nebo pohyb světelného paprsku. Mikroelektroda implantovaná do
zrakové soustavy opice zaznamenává činnost jediného neuronu. Tato činnost je zesílena a znázorněna na osciloskopu.

na jiná místa těla. V běžném životě jsou elek­ smyslových soustav nám poskytuje určité infor­
trické vzruchy v mozku, které vyvolávají pro­ mace o těchto vlastnostech. Výzkum se ale nej­
žitek dotyku, způsobeny elektrickými vzruchy více soustředil na intenzitu a kvalitu podnětů.
dotykových receptorů umístěných v kůži. Pen­ Vidíme-li jasně červenou skvrnu, intenzivně
field očividně stimuloval oblasti mozku, kde vnímáme kvalitu červené barvy, jestliže ale sly­
jsou tyto vzruchy přijímány a převáděny v do­ šíme slabý a vysoký tón, nevnímáme jeho kvali­
tykové pocity. Stejně tak zážitek hořké chuti tu intenzivně. Receptory a jejich nervové dráhy
vzniká v mozku, a ne na jazyku, ale samotné vedoucí do mozku musí tedy kódovat intenzitu
mozkové vzruchy zprostředkovávající chuťo­ i kvalitu. Jak to dělají? Vědci zkoumající pro­
vé zážitky jsou vyvolány elektrickými vzruchy cesy kódování potřebují zjistit, které specifické
v chuťových receptorech na jazyku. Tímto způ­ podněty aktivují konkrétní neurony. Obvyklým
sobem tedy naše receptory hrají zásadní úlohu postupem je zaznamenávání elektrické aktivity
při zpracování vnějších událostí do podoby jednotlivých buněk v receptorech a příslušných
vědomého vnímání. Četné aspekty vědomého nervových drahách vedoucích do mozku, za­
vnímání jsou vyvolány specifickými neurálními tímco je subjekt (většinou kočka nebo opice)
událostmi, které nastávají v receptorech. vystaven působení různých podnětů. Tímto
způsobem lze přesně určit, na které vlastnosti
Kódování intenzity a kvality podnětu podnětu konkrétní neuron reaguje.
Naše smyslové soustavy se vyvinuly tak, aby Typický experiment zaznamenávající ak­
zachycovaly informace o předmětech a událos­ tivitu jediné buňky je zachycen na obrázku
tech vnějšího světa. Jaký typ informací potře­ 4.6. Tento experiment je zaměřen na zkoumá­
bujeme vědět o události, jako je krátký záblesk ní zraku, ale ostatní smysly se zkoumají po­
jasně červeného světla? Nepochybně by bylo dobným postupem. Před zahájením pokusu
užitečné znát intenzitu (jas), kvalitu (červená podstoupí zvíře (v tomto případě opice) chi­
barva), trvání (krátké), umístění podnětu a oka­ rurgický zákrok, při kterém mu vědci zave­
mžik, kdy na nás začne působit. Každá z našich dou do vybraných oblastí vizuálního kortexu
tenké drátky. Jsou to vlastně mikroelektrody, S pomocí záznamu aktivity jednotlivých neu­
které jsou s výjimkou špičky izolovány. Slou­ ronů vědci získali mnoho informací o tom, jak
ží k zaznamenání elektrické aktivity neuronů, smyslové soustavy kódují intenzitu a kvalitu
s nimiž jsou v kontaktu. Nezpůsobují žádnou podnětu. Primárním faktorem kódování intenzi­
bolest a opice se s nimi bez omezení pohybuje. ty podnětu je počet nervových vzruchů za jed­
Během pokusu je opice umístěna do testova­ notku času. Tento proces můžeme znázornit na
cího zařízení a mikroelektrody jsou připojeny příkladu hmatu. Jestliže se někdo zlehka dotkne
na záznamové přístroje a zesilovače. Opice je vaší paže, v nervovém vláknu vzniká série elek­
potom vystavena různým zrakovým podnětům, trických vzruchů. Pokud tlak na vaši paži vzroste,
které se objevují na obrazovce řízené počíta­ vzruchy budou stejně velké, ale jejich počet za
čem. Experimentátor pozoruje, které mikro­ jednotku času vzroste (viz obrázek 4.7). Totéž
elektrody soustavně produkují signály, a na zá­ platí pro ostatní smyslové orgány. Obecně lze říci,
kladě toho dokáže určit, které neurony reagují že čím vyšší je intenzita podnětu, tím vyšší je po­
na konkrétní signál. Elektrické signály jsou čet vzruchů a tím silněji je daný podnět vnímán.
nepatrné, proto musí být zesíleny a zobrazeny Intenzita podnětu může být kódována i jiný­
na osciloskopu, jenž převádí elektrické signály mi prostředky. Jedním z nich je kódování pro­
do grafické podoby. Graf zaznamenává mění­ střednictvím časového vzorce elektrických vzru­
cí se elektrické napětí. Většina neuronů vysílá chů. Při nižších intenzitách jsou časové intervaly
sérii nervových vzruchů, které se objevují na mezi nervovými vzruchy delší a jejich délka je
druhém počítačovém monitoru v takovém proměnlivá. Při vyšších intenzitách podnětu
formátu, jaký si experimentátor zvolí. Mnohé mohou být časové intervaly mezi vzruchy po­
buňky pomalu reagují dokonce i v nepřítom­ měrně stálé (viz obrázek 4.7). Další možností
nosti podnětu (tedy v situaci, kdy se vyskytuje je kódování počtem aktivovaných neuronů: čím
pouze šum). Je-li přítomen signál, na nějž je silnější je podnět, tím více neuronů je aktivováno.
příslušný neuron citlivý, buňka reaguje rychle­ Kódování kvality podnětu je složitější. Zá­
ji. Toto je nejzákladnější neurální korelát výše kladní představu o kódování kvality podnětu
popsané situace rozeznávání signálů. načrtl Johannes Můller v roce 1825. Prohlásil,
že mozek dokáže rozlišovat informace přichá­
zející z různých smyslových orgánů - například
světlo nebo zvuky -, protože jsou vedeny růz­
nými senzorickými nervy (některé nervy vedou
zrakové podněty, jiné vedou sluchové podněty
a tak dále). Múllerova představa o specifických
nervových energiích byla podpořena dalšími
výzkumy, které prokázaly, že nervové dráhy za­
čínající u různých receptorů končí v různých
oblastech mozkové kůry. V současné době je
všeobecně přijímána představa, že mozek kó­
duje kvalitativní rozdíly mezi smyslovými or­
gány podle specifických nervových drah.
Jak se ale rozlišuje kvalita podnětů v rámci
jednoho smyslu? Jak odlišíme červenou bar­
vu od zelené nebo sladkou chuť od kyselé? Je
pravděpodobné, že i v tomto případě je kó­
dování založeno na specifických neuronech.
zvýšení tlaku snížení tlaku Existují například důkazy, že sladkou chuť
odlišujeme od kyselé díky skutečnosti, že
OBRÁZEK 4.7 pro každou chuť existují samostatná nervová
Kódování intenzity podnětu. Reakce nervového vlákna vlákna. Vlákna pro sladkou chuť tedy reagují
vedoucího z kůže na (a) malý, (b) střední a (c) silný tlak v první řadě na sladké chutě, vlákna pro ky­
působící na receptory. Zvýšení intenzity podnětu zvyšuje
selou chuť zase reagují především na kyselou
počet a pravidelnost nervových vzruchů v tomto vláknu.
chuť a totéž platí pro hořkou a slanou chuť.
 Specifičnost však není jediným možným
Otázky rozvíjející kritické myšlení
principem kódování. Smyslová soustava může
pro kódování kvality vjemů využívat také vzo­ 1 Jak byste mohli použít měření nejmenšího

rec nervových vzruchů. Určité nervové vlákno pozorovatelného rozdílu hlučnosti, kdybyste
chtěli popsat změnu, která nastane, když na
sice v maximální míře reaguje na sladkou chuť,
vašem místním letišti začne působit nová
ale v různé míře může reagovat i na jiné chutě.
letecká linka? Dokázali byste svá měření
Jedno vlákno může například nejlépe reagovat
vysvětlit skupině zainteresovaných občanů?
na sladké chutě, méně na hořké a ještě méně na 2 V textu jsme vyprávěli příběh o radiologovi
slané. Sladká chuť tedy vyvolá aktivitu velkého dr. A., který byl obviněn, protože na
počtu vláken a tento specifický vzorec neurál­ rentgenovém snímku přehlédl počínající
ní aktivity bude kódem pro sladkou chuť. Jiný nádor, a o dr. B., který v následném soudním
vzorec bude kódem pro hořkou chuť. Až se bu­ sporu působil jako odborný znalec a tvrdil,
deme podrobněji zabývat jednotlivými smysly, že nádor byl jasně viditelný. Proto dr. B.

dozvíme se, že na kódování kvality podnětu se dospěl k závěru, že dr. A. není tak zběhlý
ve vyhledávání nádorů jako on sám. Na
podílí princip specifičnosti i vytváření vzorců.
základě dostupných informací objasněte,
proč je závěr dr. B. mylný. Navrhněte dva
experimenty: první by měl objasnit otázku,
Dílčí shrnutí jestli dr. B. skutečně rozeznává nádory
lépe než dr. A., druhý by měl odpovědět na
■ Mezi smysly zahrnujeme čtyři tradiční smysly,
otázku, jak snadno by kterýkoli jiný radiolog
tedy zrak, sluch, čich a chuť, a tři smysly
rozeznal původní nádor, který dr. A. přehlédl.
související s hmatem: vnímání tlaku, teploty
a bolesti.
■ Počitky jsou psychologické zážitky související
s jednoduchými podněty, které ještě nebyly Zrak
spojeny s žádným významem.
■ Pro každý smysl lze definovat dva typy prahové Lidé jsou obdařeni těmito smysly: (a) zrakem,
citlivosti: absolutní práh (minimální množství (b) sluchem, (c) čichem, (d) chutí, (e) hmatem
energie podnětu, které smyslový orgán
(čili kožními smysly) a (f) tělovými smysly
spolehlivě zaregistruje) a diferenční práh
(které umožňují například vnímat polohu hla­
(minimální rozdíl mezi dvěma podněty, který
vy vzhledem k tělu). Jelikož tělové smysly ne
dokáže smyslový orgán spolehlivě rozlišit).
■ Psychofyzikální funkce je vztah mezi
vždy vyvolávají vznik vědomých počitků urči­
intenzitou podnětu a intenzitou počitků pro té intenzity a kvality, nebudeme se jimi v této
nadprahové podněty. kapitole dále zabývat.
■ Čití je často považováno za proces Pouze zrak, sluch a čich dokážou získávat
. rozeznávání signálu, který je obklopen informace z větší vzdálenosti a nejcitlivějším
šumem. V některých případech může být z uvedených smyslů je zrak. Nejprve se bude­
signál nesprávně rozeznán i tehdy, je-li me zabývat povahou podnětů, na které je zrak
přítomen pouze šum. Tuto situaci označujeme
citlivý, potom popíšeme zrakovou soustavu se
jako planý poplach. Správné rozpoznání
zvláštním důrazem na to, jak receptory převádějí
signálu označujeme jako zásah. Rozdíl
signál, a nakonec se podíváme na způsob zpra­
mezi počtem zásahů a planých poplachů
je měřítkem účinku podnětu na příslušný
cování informací o intenzitě a kvalitě signálu.
smyslový orgán. Teorie detekce signálů
umožňuje rozdělit proces detekce podnětů
na dvě hodnoty: jedna představuje citlivost
Světlo a zrak
pozorovatele vůči signálu, druhá představuje Každý ze smyslů reaguje na určitou formu fy­
jeho předpojatost, tedy sklon pozorovatele zikální energie. Pro zrak je tímto fyzikálním
rozeznat signál i tam, kde ve skutečnosti není. podnětem světlo. Světlo je formou elektro­
■ Každý smyslový orgán musí převádět fyzikální
magnetické energie, která vyzařuje ze slunce
energii podnětu do podoby nervových
i z ostatních částí vesmíru a neustále obklo­
vzruchů. Kódování, které je pro každý
smyslový orgán jedinečné, musí zachytit
puje naši planetu. Elektromagnetická ener­
intenzitu i kvalitu podnětu. gie se pohybuje v podobě vln o různé vlnové
délce (což je vzdálenost od jednoho vrcholu
 vlny k druhému). Nejkratší vlny kosmické­
ho záření mají vlnovou délku čtyři biliontiny
centimetru, nejdelší rádiové vlny jsou dlouhé
několik kilometrů. Naše oči jsou citlivé pou­
ze vůči malému výseku tohoto spektra, a to
na vlnové délky v rozsahu přibližně 400-700
nanometrů, přičemž nanometr je miliardtina
metru. Viditelná elektromagnetická energie -
světlo - tedy tvoří pouze malou část z celého
spektra elektromagnetické energie.

Zraková soustava
Zrakovou soustavu člověka tvoří oči, několik
příslušných částí mozku a dráhy, které spojují
oči s mozkem. Na obrázku 2.14 najdete zjedno­
dušené znázornění zrakové soustavy. Všimněte
si zejména toho, že pravou polovinu zrakového
pole zpracovává levá polovina mozku, a naopak.
Prvním stupněm zraku je samozřejmě oko,
které se skládá ze dvou systémů: první vytváří
obraz a druhý jej převádí na elektrické vzru­
chy. Hlavní části těchto systémů zachycuje
OBRÁZEK 4.8 obrázek 4.8.
Pohled na pravé oko shora. Světlo vstupující do oka směřuje na sítnici, Oko se často přirovnává k fotoaparátu. Pro
ale dříve než na ni dopadne, prochází rohovkou, komorovým mokem,
mnoho aspektů zrakové soustavy je tato ana­
čočkou a sklivcem. Množství světla, které do oka vstupuje, je regulováno
velikostí zornice, což je malý otvor v přední části oka ohraničený
logie sice zavádějící, ale hodí se pro systém
duhovkou. Duhovka je tvořena svalovým prstencem, který svým stažením tvorby obrazu, jehož funkcí je soustředit svět­
nebo uvolněním ovládá velikost zornice. Duhovka dává oku jeho typickou lo odražené od předmětů a vytvořit na sítni­
barvu (například modrou či hnědou). ci (retině) jejich obraz. Sítnice je tenká vrstva
tkáně v zadní části oční bulvy (viz obrázek
4.9). Samotný systém, který vytváří obraz, se
skládá z rohovky, zornice a čočky. Rohovka je
průhledná povrchová vrstva v přední části oka;
tudy vstupuje do oka světlo. Světelné paprsky
se zde ohýbají a začínají tvořit obraz. Čočka
dokončí proces zaostření světla na sítnici (viz
obrázek 4.9). Aby mohla čočka zaostřovat na
předměty v různé vzdálenosti, mění svůj tvar.
Při zaostřování na bližší předměty se zaob­
luje, při zaostřování na vzdálenější předmě­
ty se zplošťuje. U některých lidí se čočka při
zaostřování na vzdálené předměty dostatečně
nezploští, přestože na blízké předměty zaost­
řuje dobře. Lidé s tímto typem zraku jsou
krátkozrací (myopičtí). U jiných lidí se čočka
dostatečně nezaoblí při zaostřování na blízké
OBRÁZEK 4.9 předměty, i když na vzdálené předměty zaost­
Utváření obrazu v oku. Část světla odraženého od předmětu vstupuje řuje dobře. Lidé s tímto typem zraku jsou da­
do oka, kde vytváří na sítnici obraz. Rohovka i čočka ohýbají světelné lekozrací (hypermetropičtí). U jinak zdravých
paprsky stejně, jako to dělá čočka v dalekohledu. Vycházíme-li z optických
lidí kolem čtyřicátého roku věku ztrácí čočka
zákonitostí, můžeme usuzovat, že obraz na sítnici je převrácený.
značnou část své schopnosti měnit tvar a za-
ostřovat. Tyto vady zraku lze samozřejmě na­ M amakrinní buňka ■ bipolární buňka M tyčinka
pravit brýlemi nebo kontaktními čočkami. M gangliová buňka M horizontální buňka M čípek
Třetí součástí systému, který tvoří obraz, je světlo
zornice, kruhový otvor v duhovce mezi ro­
hovkou a čočkou. Jeho průměr se mění v zá­
vislosti na množství světla. Za šera je nejširší
a v jasném světle je nejužší. Díky tomu čoč­
kou prochází dostatek světla pro zajištění kva­
lity obrazu v různých světelných podmínkách.
Všechny zmíněné součásti oka soustřeďují
obraz na sítnici. Zde přejímá aktivitu trans-
dukční systém. Na jeho počátku stojí různé
typy nervových receptorů, které jsou rozptýle­
ny v sítnici podobným způsobem, jakým jsou
rozptýleny fotodetektory na zobrazovacím
povrchu digitálního fotoaparátu. Existují dva
typy receptorových buněk, tyčinky a čípky.
Jsou pojmenované podle svého charakteristic­
kého tvaru, který je zachycen na obrázku 4.10. OBRÁZEK 4.10
Tyto dva typy receptorů se specializují na růz­
Schematický nákres sítnice. Tento schematický nákres sítnice vychází
né úkony. Tyčinky jsou přizpůsobeny k noční­ z poznatků získaných elektronovým mikroskopem. Bipolární buňky
mu vidění, pracují při menším množství světla dostávají signály z jednoho nebo několika receptorů a přenášejíje ke
a vytvářejí nebarevné počitky s nízkým rozli­ gangliovým buňkám, jejichž axony tvoří zrakový nerv. Všimněte si, že je
zde několik typů bipolárních a gangliových buněk. V sítnici se nacházejí
šením. Cípky se specializují na vidění ve dne,
také laterální neboli postranní propojení neuronů. Neurony nazývané
reagují na vyšší intenzitu světla a vytvářejí horizontální buňky vytvářejí laterální propojení v blízkosti receptorů;
barevné počitky s vysokým rozlišením. Sítni­ neurony nazývané amakrinní buňky tvoří laterální propojení v blízkosti
ce obsahuje také síť dalších neuronů, podpůr­ gangliových buněk. (J. E. Dowling a B. B. Boycott /1969/: Organization
ných buněk a krevních vlásečnic. of the Primáte Retina, Proceedings ofthe Royal Society of London, řada B,
sv. 166, str. 80-111. Upraveno se svolením Royal Society of London.)
Chceme-li vidět detaily nějakého před­
mětu, navyklým způsobem pohneme očima
tak, aby se předmět promítal do malé oblasti
uprostřed sítnice, které říkáme žlutá skvrna.
Souvisí to s rozmístěním receptorů v sítni­
ci. V oblasti žluté skvrny jsou hustě umístěny
receptory, kdežto mimo žlutou skvrnu, na pe­
riferii sítnice, je jich méně. Hustěji rozmístě­
né receptory znamenají vyšší rozlišení, stejně
jako má monitor počítače nastavený na vyšší
počet pixelů na plochu (například při nasta­
vení 1600 x 1200) vyšší rozlišení než ten, který
je nastaven na menší počet pixelů (například
640x480). Žlutá skvrna s nejvyšší hustotou
receptorů je tedy místem s nejvyšším rozliše­
ním, a je proto nejvhodnější pro pozorování
detailů. Chcete-li získat jasnější představu
o tom, jak se mění vnímání detailů při vzda­
lování předmětu od žluté skvrny, podívejte se
na obrázek 4.11 a zaměřte svůj pohled na pís­ OBRÁZEK 4.11
meno A uvnitř kruhu. Velikost okolních pís­ Zraková ostrost klesá směrem od středu. Velikost
men byla přizpůsobena tak, aby byla všechna písmen byla zvolena tak, že když pozorovatel zaměří
pohled na písmeno A uprostřed, přibližně stejně snadno
přibližně stejně viditelná. Všimněte si, že při
přečte všechna ostatní písmena.
snaze zachovat stejnou viditelnost všech pís-
men musí být písmena ve vnějším kruhu asi neboli jasu. Prvním rozdílem je skutečnost, že
desetkrát větší než písmeno uprostřed. tyčinky a čípky jsou aktivovány za různých
Pokud světlo odražené od objektu vstou­ světelných podmínek. Za jasného denního
pí do kontaktu s receptorovými buňkami, jak světla nebo v dobře osvětlené místnosti jsou
receptor převádí světlo na elektrické vzruchy? aktivní pouze čípky; tyčinky za těchto podmí­
Tyčinky a čípky obsahují chemické látky zvané nek nevysílají žádné smysluplné nervové sig­
fotopigmenty, které pohlcují světlo. Absorpcí nály. Naopak v noci za svitu měsíce nebo ve
světla fotopigmenty začíná proces, jehož vý­ spoře osvětlené místnosti jsou aktivní pouze
sledkem je nervový vzruch. Jakmile je tento tyčinky.
převod, tato transdukce dokončena, elektrické Druhým rozdílem je to, že tyčinky a čípky
vzruchy se musí prostřednictvím spojujících se specializují na různé úkoly. Je to patrné ze
neuronů dostat do mozku. Vzruchy z tyčinek způsobu jejich připojení ke gangliovým buň­
a čípků se nejprve převádějí na bipolární buňky kám (viz obrázek 4.13). Levá část obrázku
a z nich na další neurony nazývané gangliové zachycuje tři sousedící čípky. Každý z nich
buňky (viz obrázek 4.10). Dlouhé axony gan­ je připojen k jedné gangliové buňce. Zname­
gliových buněk vystupují z oka a vytvářejí zra­ ná to tedy, že pokud na čípek začne působit
kový nerv, který vede do mozku. V místě, kde světlo, zvýší se aktivita příslušné gangliové
z oka vystupuje zrakový nerv, nejsou žádné re­ buňky. Každá gangliová buňka je spojena se
ceptory, a proto je tato oblast slepá vůči podně­ svou nejbližší sousední buňkou tak, že snižuje
tům (viz obrázek 4.12). Tuto mezeru v zorném její aktivitu. Dlouhým axonem je také spojena
poli, které říkáme slepá skvrna, si neuvědomu­ se zrakovou oblastí mozku. Axony společně
jeme, protože mozek ji automaticky vyplňuje tvoří zrakový nerv. Na pravé straně obrázku
(Ramachandran a Gregory, 1991). jsou znázorněny tři sousedící tyčinky. Každá
z nich je spojena se třemi gangliovými buňka­
mi. Nejsou zde však spoje mezi gangliovými
Vnímání světla buňkami, které snižují nervovou aktivitu.
Citlivost Pro lepší pochopení důsledků rozdílných
Citlivost vůči světlu určují tyčinky a číp­ typů propojení si představme, že na tyčin­
ky. Jsou mezi nimi tři základní rozdíly, které ky nebo na čípky působí jediný zdroj svět­
vysvětlují řadu jevů včetně vnímání intenzity la. Když světlo působilo na čípky, reagovala

a)

b)

OBRÁZEK 4.12
Najděte svou slepou skvrnu, (a) Zavřete pravé oko a zadívejte se na křížek v pravém horním rohu. Držte knihu asi
30 centimetrů od oka a pohybujte s ní dopředu a dozadu. Jakmile zmizí modrý kruh v levé části obrázku, promítá se
do oblasti slepé skvrny, (b) Držte knihu ve stejné vzdálenosti, pravé oko méjte stále zavřené a zadívejte se na kříž
v pravém dolním rohu. Jakmile obraz bílé mezery v modré čáře dopadne do oblasti slepé skvrny, čára bude vypadat jako
nepřerušená. Tento jev nám pomůže pochopit, proč si v běžném životě neuvědomujeme existenci slepé skvrny. Zrakový
systém fakticky vyplňuje přilehlými oblastmi tu část zrakového pole, kterou nevnímáme.
zdroj světla působící
na tyčinky a čípky

gangliové
buňky

receptory 5
čípky

OBRÁZEK 4.13
Spojení tyčinek a čípků s gangliovými buňkami. Nákres zachycuje jediný zdroj světla působící na tyčinku a čípek.
Pro zjednodušeni jsme vynechali několik typů buněk umístěných mezi receptory a gangliovými buňkami. Šipky představují
signály, které zvyšují přenos vzruchu. Puntíky představují signály, jež snižují přenos vzruchu. Dlouhé šipky vystupující
z gangliových buněk jsou axony, které jsou součástí zrakového nervu.

pouze jedna gangliová buňka, odpovídající riferii jsme si již ukázali (viz obrázek 4.11).
umístění světelného zdroje. Jestliže ale zdroj Důsledek rozmístění tyčinek si uvědomíte při
světla působil pouze na tyčinky, zvýšily svou pozorování noční oblohy. Možná jste si už
aktivitu tři gangliové buňky. Tato spojená ak­ všimli, že chcete-li co nejjasněji uvidět málo
tivita se podílela na tom, že signál sice dorazil zřetelnou hvězdu, musíte svůj pohled zaměřit
do mozku, ale chyběly informace o přesném kousek stranou. Za těchto okolností aktivu­
umístění zdroje světla. To tedy znamená, že je slabé světlo hvězdy nejvyšší možný počet
spoje mezi gangliovými buňkami a čípky po­ tyčinek.
máhají zajistit přesnější zrakové vnímání za
dobrých světelných podmínek, kdežto napoje­ Adaptace na tmu
ní mnoha tyčinek na jednu gangliovou buňku Představte si, že z jasně osvětlené ulice vstou­
zajišťuje citlivost na světlo při nedostatečném píte do temného kinosálu. V tlumeném světle
osvětlení. Proto dokážeme plnit úkoly, které odraženém od promítacího plátna zpočátku
vyžadují vysoké rozlišení - například čtení neuvidíte vůbec nic. Během několika minut
malých písmen -, pouze za dobrých světel­ však budete vidět dost dobře na to, abyste na­
ných podmínek, při nichž jsou aktivní čípky. šli svoje sedadlo. Nakonec začnete v tlumeném
Třetí rozdíl tkví v tom, že tyčinky a čípky světle rozeznávat i tváře. Změnu schopnosti
jsou soustředěny na různých místech v sítnici. vidět za špatných světelných podmínek ozna­
Žlutá skvrna obsahuje mnoho čípků, ale žád­ čujeme jako adaptaci na tmu: jakmile se na
né tyčinky. Na okrajích sítnice je zase umís­ určitou dobu ocitnete ve tmě, začnou probíhat
těno mnoho tyčinek, ale relativně málo čípků. dva procesy. O jednom z nich jsme se již zmí­
Jeden důsledek menšího počtu čípků na pe­ nili: zornice se ve tmě rozšíří. Ještě důležitější
 ale je, že v receptorech nastanou fotochemické
změny, které zvýší jejich vnímavost vůči světlu.
Obrázek 4.14 znázorňuje křivku adapta­
ce na tmu. Vyplývá z něj, že absolutní práh
se snižuje s délkou pobytu člověka ve tmě.
Křivka má dvě části. Horní část znázorňuje
adaptaci čípků, která nastává poměrně rych­
le - čípky se plně přizpůsobí tmě během pěti
minut. Tyčinky se přizpůsobují tmě poně­
kud pomaleji. Po jisté době jsou přizpůsobe­
ny horším světelným podmínkám stejně jako
čípky, ale adaptují se ještě dalších 25 minut,
což znázorňuje druhá část křivky.

čas strávený ve tmě (v minutách)

Vnímání tvarů
OBRÁZEK 4.14
Zrakovou ostrostí označujeme schopnost oka
Průběh adaptace na tmu. Zkoumané osoby se dívají na jasné světlo tak
dlouho, až se jejich sítnice přizpůsobí světlu. Potom jsou zkoumané osoby rozlišovat detaily. Lze ji měřit několika způ­
přesunuty do tmavého prostředí, kde vzrůstá jejich citlivost vůči světlu soby, ale nejběžnější metodou je dobře zná­
a její absolutní práh se snižuje. Tento proces označujeme jako adaptaci má tabule pro kontrolu zraku, kterou známe
na světlo. Graf zachycuje práh v různých okamžicích procesu adaptace
z ordinace očního lékaře. Navrhl ji Herman
po vypnutí světla. Zelená část křivky odpovídá zábleskům světla, které
zkoumaně osoby vnímaly jako barevné, červená část křivky odpovídá Snellen v roce 1862. Snellenova ostrost se
zábleskům světla, které zkoumané osoby vnímaly jako bílé bez ohledu měří ve srovnání s lidmi, kteří nepotřebují
na jeho vlnovou délku. Všimněte si ostrého zlomu křivky asi po deseti brýle. Ostrost 20/20 tedy znamená, že pozo­
minutách: zde se nachází přechod mezi vnímáním pomocí čípků a tyčinek. rovatel dokáže přečíst písmena na vzdálenost
Výsledky mnoha pokusů svědčí o tom, že první část křivky odpovídá
vnímání pomocí čípků a druhá část odpovídá vnímání pomocí tyčinek.
20 metrů, což je vzdálenost, na kterou písme­
(Údaje jsou přibližné a pocházejí z různých měření.) na dokáže přečíst člověk s dobrým zrakem.
Ostrost 20/100 znamená, že pozorovatel do­
káže na vzdálenost 20 metrů přečíst pouze tak
velká písmena, jaká běžný pozorovatel přečte
ze vzdálenosti 100 metrů. V tomto případě je
tedy zraková ostrost sledovaného pozorovate­
le podprůměrná.
Existuje několik důvodů, proč Snelleno­
va tabule není vždy nejlepším nástrojem pro
měření zrakové ostrosti. Za prvé není vhod­
ná pro malé děti nebo pro lidi, kteří neumě­
jí číst. Za druhé se zaměřuje jen na zrakovou
ostrost při sledování vzdálenějších předmětů
(například na vzdálenost deseti metrů) a ne­
měří zrakovou ostrost při čtení a dalších čin­
nostech na krátkou vzdálenost. Za třetí, tato
metoda nerozlišuje mezi prostorovou ostrostí
(schopností vidět podrobnosti tvaru) a kon­
trastní ostrostí (schopností vidět rozdíly jasu).
Obrázek 4.15 uvádí příklady typických tvarů
Vernierova Landoltovo C rozlišovací mřížka Snellenovo používaných při testování zrakové ostrosti.
škála ostrost písmeno
Šipky zdůrazňují klíčové detaily, které by měl
jedinec postřehnout. Všimněte si, že každý
OBRÁZEK 4.15
detail je pouze oblastí pole, kde nastává změ­
Některé typické tvary používaně při testováni zrakové ostrosti. Šipky
na jasu od světlejšího úseku k tmavšímu (Co­
ukazují detaily, které by testovaná osoba měla rozlišit.
ren, Ward a Enns, 1999).
 Tomuto jevu říkáme laterální inhibice. Napro­
ti tomu gangliová buňka zaměřená na vodo­
rovnou nebo svislou bílou čáru bude dostávat
signály snižující její aktivitu pouze z buněk
umístěných po stranách. V důsledku toho se
překřížení bílých čar zdá tmavší než bílé vo­
dorovné nebo svislé čáry, protože gangliová
buňka zaměřená na toto místo obdržela více
signálů snižujících její aktivitu. Účelem la­
terální inhibice je posílit vnímání přechodů
mezi světlou a tmavou plochou tím, že jedna
strana přechodu se ztmaví a druhá se zesvětlí
(jako se to například projevuje u takzvaných
Machových proužků).
Proč se tedy šedé skvrny neobjeví v místě,
na které se díváme přímo? Je to proto, že pro­
OBRÁZEK 4.16 stor, ve kterém jsou vysílány signály, je v ob­
Hermannova mřížka. Šedé skvrny, které vidíme
lasti žluté skvrny mnohem menší než na okra­
v místech křížení bílých čar, jsou iluzorní. Naše oko jích sítnice. Takové uspořádání přispívá k větší
a mozek je sice vnímají, ale na papíře nejsou. Chcete-li se zrakové ostrosti v oblasti žluté skvrny, a nikoli
o tom přesvědčit, zaměřte se na jedno křížení bílých čar. na periferii.
Zjistíte, že na místě, na které se právě díváte, žádná šedá
skvrna není. Skvrny se objevují pouze na místech, které
spadají do oblasti periferního vidění.
Vnímání barev
Všechno viditelné světlo (a vlastně všechno
elektromagnetické záření od gama záření až
po rádiové vlny) je - až na vlnovou délku —
Smyslová zkušenost spojená s vnímáním stejné. Náš zrak dokáže s vlnovou délkou dě­
tvarů je určena tím, jak zrakové neurony za­ lat úžasné věci: umí ji převést na barvy, takže
znamenávají informace o světlu a tmě. Nej­ různé vlnové délky odpovídají různým bar­
jednodušším prvkem zrakového tvaru je hrana vám. Světlo s krátkou vlnovou délkou (450-
nebo obrys, tedy oblast, kde nastává přechod 500 nanometrů) se našemu zraku jeví jako
mezi světlým a tmavým nebo naopak. Zazna­ modré; střední vlnové délky (500-570 nano­
menání těchto přechodů přímo souvisí s in­ metrů) vnímáme jako zelené a dlouhé vlnové
terakcí gangliových buněk v sítnici (obrázek délky (650-780 nanometrů) vnímáme jako
4.13). Účinky těchto interakcí lze sledovat na červené (viz obrázek 4.17). Naše pojednání
Hermannově mřížce, která je zachycena na o vnímání barev bere v úvahu pouze vlno­
obrázku 4.16. V prostoru křížení bílých pru­ vou délku. Je to zcela postačující v případech,
hů, které oddělují černé čtverce, vidíme šedé kdy je zdrojem barevného vjemu objekt, který
skvrny. Sedá skvrna se však neobjeví na místě, světlo vyzařuje, například slunce nebo žárovka.
na které přímo upřeme svůj pohled. Iluze še­ Obvykle je však původcem barevného vjemu
dých skvrn se vytváří pouze v místech, na něž objekt odrážející světlo, které na něj dopadá
se nedíváme přímo. Jak je to možné? ze světelného zdroje. V tomto případě je naše
Popsaná iluze je přímým důsledkem exis­ vnímání barvy dotyčného objektu podmíněno
tence spojů, které snižují aktivitu gangliových zčásti vlnovou délkou, kterou objekt odráží,
buněk sousedících s aktivními buňkami. Na­ a zčásti jinými faktory. Jedním z těchto fak­
příklad gangliová buňka zaměřená na kříže­ torů jsou také okolní barvy, které objekt ob­
ní bílých čar v mřížce obdrží ze sousedních klopují. Pestrá škála jiných barev v sousedství
gangliových buněk na čtyřech stranách (tedy daného objektu umožní pozorovateli vnímat
z buněk zaměřených na bílá místa nad a pod správnou barvu i tehdy, když vlnové délky
křížením a také vpravo a vlevo od něj) signá­ vstupující do oka nevystihují přesně barvu
ly, které u ní sníží rychlost vysílání podnětů. předmětu (Land, 1986). Schopnost vnímat
 Vzhled barev
Vnímání barev je subjektivní záležitostí v tom
smyslu, že „barva“ je výtvorem mozku, který
vychází z analýzy vlnových délek světla. Sou­
časně je ale vnímání barev také objektivní zá­
ležitostí, protože libovolní dva pozorovatelé
se stejným typem receptorů pro vnímání ba­
rev (tedy čípků) si vytvářejí „barvy“ stejným
způsobem. Nejtypičtěji bývají barvy popiso­
vány podle tří aspektů: odstínu, jasu a sytos­
ti. Odstín označuje kvalitu, kterou nejlépe
vystihneme jménem barvy, například červená
nebo žlutozelená. Jas vyjadřuje, jaké množství
světla se odráží od barevného povrchu, při­
čemž nejjasnější barvou je bílá a nejtmavější
je černá. Sytost se vztahuje k čistotě (ryzosti)
barvy v tom smyslu, že vysoce sytá barva, na­
příklad karmínová, působí dojmem, že neob­
sahuje žádnou příměs šedi, zatímco méně sytá
barva, například růžová, působí jako směs
červené a bílé. Malíř Albert Munsell navrhl
schéma pro specifikaci barevných povrchů.
Každému z nich lze přiřadit jedno z deseti
označení odstínů a dvě čísla, přičemž jedno
označuje sytost a druhé jas. Barvy v Munse-
llově systému jsou znázorněny na barevných
plochách (viz obrázek 4.18). (Základní cha­
rakteristiky barvy a zvuku jsou uvedeny v Pře­
Hranol rozkládá světlo na různé vlnové délky. Krátké vlnové délky
vnímáme jako modré, střední vlnové délky jako zelené a dlouhé vlnové hledu pojmů.)
délky se nám jevíjako červené. S ohledem na způsob popisu barev si mů­
žeme položit otázku, kolik různých barev
dokážeme vnímat. V rozsahu vlnových délek
barvu vašeho oblíbeného saka jako námořnic­ 400-700 nanometrů dovedeme rozlišit asi
kou modř přes proměnlivé světelné podmínky 150 odstínů, tedy 150 různých vlnových délek.
se nazývá konstanta barvy. Tímto tématem Znamená to, že v průměru umíme odlišit dvě
se budeme podrobněji zabývat v 5. kapitole. vlnové délky, které se liší jen o dva nanome­

OBRÁZEK 4.17
Spektrum slunečního záření. Čísla (v nanometrech) udávají vlnovou délku různých barev.
try. To znamená, že nejmenší pozorovatelný
rozdíl pro vlnovou délku je dva nanometry.
Vezmeme-li v úvahu, že každá ze 150 rozliši­
telných barev může mít mnoho různých stup­
ňů jasu a sytosti, lze dojít k závěru, že doká­
žeme rozlišit více než sedm milionů různých
barev! Podle odhadů amerického Národního
úřadu pro normalizaci umíme pojmenovat
7500 z těchto odstínů. Z těchto čísel lze sou­
dit, že barvy mají pro náš život značný vý­
znam (Coren, Ward a Enns, 1999).

Míšení barev
Pro pochopení způsobu, jímž náš zrakový
systém sestavuje barvy, je nejdůležitější tato
skutečnost: všechny odstíny, které dokážeme
OBRÁZEK 4.18
rozlišit, lze vytvořit míšením pouze tří základ­
Trojrozměrný barvový model. Na tomto modelu je možné znázornit
ních barev. Bylo to dokázáno již před mnoha
tři rozměry barvy. Odstín znázorňují body po obvodu, sytost znázorňují
lety v takzvaném experimentu porovnávání body na poloměru a jas zase body na svislé ose. Svislé plochy modelu
barev. Předpokládejme, že do stejné oblas­ ukazují rozdíly sytosti a jasu odstínů jedné barvy. (Přetištěno s Laskavým
ti sítnice promítáme světla různé barvy. Vý­ svolením Macbeth / Munsell Color, New Windsor, NY.)
sledkem tohoto míšení bude nová barva. Na­
příklad čistě žluté světlo o vlnové délce 580
nanometrů se bude jevit jako žluté. Nesmírně
důležité je, že je možné vytvořit směs světla eliminovat, jinak bychom byli neustále zahl­
o vlnové délce 650 nanometrů (červeného), ceni. Metamery vznikají právě v tomto proce­
světla o vlnové délce 500 nanometrů (zele­ su eliminace informací.
ného) a světla o vlnové délce 450 nanometrů
(modrého), která bude vypadat stejně - sku­ Důsledky zákona míšení
tečně stejně - jako čistě žluté světlo. Proces tří primárních barev
míšení lze uskutečnit s každým viditelným Skutečnost, že k vytvoření jakékoli barvy jsou
světlem. Dvě světla, která mají odlišné fyzi­ zapotřebí pouze tři primární barvy, je důleži­
kální složení, ale vypadají stejně, nazýváme tým vodítkem k poznání, jak je sestrojena zra­
metamery. ková soustava. Dříve než začneme vysvětlovat
Na tomto místě je vhodné učinit několik
obecných poznámek o tom, proč metamery
poskytují důležitá vodítka k pochopení funk­
ce zrakové soustavy. Způsob, jímž zraková Přehled pojmů
soustava vytváří metamery, současně prozra­
Fyzikální a psychologické aspekty světla a zvuku
zuje, jak soustava ztrácí informace - v našem
případě je ztracena informace o tom, zda je podnět fyzikální znak měrná psychologický
podnět směsí světel nebo jediným světlem, jednotka aspekt
když je pozorovatel obě vnímá jako stejnou odstín
světlo vlnová délka nanometr
žlutou barvu. Na první pohled by se mohlo
intenzita foton jas
zdát, že ztráta informací je špatná věc, ale ve
skutečnosti tomu tak není. Již dříve jsme po­ ryzost stupeň šedé sytost
znamenali, že na nás v každém okamžiku pů­
sobí nesmírné množství informací z okolního zvuk frekvence hertz výška

světa. K tomu, abychom přežili, všechny tyto amplituda decibel hlasitost

informace nepotřebujeme - nepotřebujeme složitost harmonická barva zvuku
dokonce většinu z nich. Znamená to, že mu­ složka
síme mnoho informací přicházejících zvenčí
 OBRÁZEK 4.19
Barevný kruh. Jednoduchou pomůckou znázorňující míšení barev je barevný kruh. Spektrální barvy (barvy odpovídající vlnovým délkám
v oblasti naší vnímavosti) jsou zastoupeny barevnými kotouči na obvodu kruhu. Protilehlé konce spektra se nedotýkají; prostor mezi
nimi odpovídá nespektrálnímu odstínu červené a purpurové, které vznikají mícháním dlouhých a krátkých vlnových délek. Vnitřek kruhu
představuje směsi světla. Světla ležíc blíže středu kruhu jsou méně sytá (bělejší); bílá je ve středu kruhu. Směsi jakýchkoli dvou světel
jsou umístěny podél spojnice dvou barevných kotoučů. Jestliže spojnice prochází středem kruhu, světla namíchaná ve správném poměru
budou vypadat jako bílá. Takové dvojice barev se nazývají komplementární.

význam tohoto vodítka, zastavíme se u dvou nou a červenou). Takzvané aditivní („součto­
důsledků. Za prvé, míšení barev má důležité vé“) míšení barev nastává proto, že body jsou
praktické využití. Dobrým příkladem je sku­ tak blízko u sebe, že se jejich obrazy na sítnici
tečnost, že reprodukce barev v televizi nebo překrývají. (Na obrázku 4.19 je znázorněno
na fotografii spoléhá na to, že smícháním míšení barev).
pouze tří základních barev lze vytvořit širo­ Druhý důsledek souvisí s naším chápáním
kou škálu jiných barev. Kdybyste si prohléd­ poruch vnímání barev. Většina lidí vidí ši­
li obrazovku svého televizoru zvětšovacím roké spektrum barev vzniklých míšením tří
sklem, zjistili byste, že se skládá z maličkých primárních barev, ale jsou i tací, kteří vní­
bodů, které mají jen tři barvy (modrou, zele­ mají spektrum barev jako kombinaci jen
 OBRÁZEK 4.20
Zjišťování barvosleposti. Dva obrázky používané při zjišťování barvosleposti. Na levém obrázku vidí jedinci s určitým
typem barvosleposti vůči červené a zelené barvě pouze číslici 5; lidé s jiným typem barvosleposti vidí pouze číslici 7
a další nevidí žádnou číslici. Podobně na pravém obrázku lidé s normálním zrakem vidí číslo 15, zatímco lidé barvoslepí
vůči červené a zelené nevidí žádné číslo.

dvou základních barev. Tito lidé - říkáme ždý typ čípku je citlivý na široké spektrum vl­
jim dichromati -, mají poruchu barevného nových délek, ale nej citlivější je pouze v užším
vidění, protože si pletou některé barvy, které rozsahu. Jak je znázorněno na obrázku 4.21,
lidé s normálním viděním (trichromati) do­ čípek specializovaný na krátké vlnové délky je
kážou bezpečně rozlišit. Dichromati přesto nej citlivější na modrou barvu, čípek speciali­
vidí barevně. Neplatí to o monochromatech, zovaný na střední vlnové délky je nejcitlivější
kteří vůbec nedokážou rozlišovat různé vl­ na zelenou a žlutou barvu a čípek specializo­
nové délky a jsou tedy skutečně barvoslepí. vaný na dlouhé vlnové délky je nej citlivější na
(Barvoslepost se posuzuje pomocí barevných červenou barvu. Společné působení těchto tří
tabulí, jaké jsou na obrázku 4.20. Je to jed­ receptorů určuje vnímání barvy. Znamená to,
nodušší postup než provádění experimentů že světlo určité vlnové délky stimuluje každý
s míšením barev.) Většina poruch vnímání typ receptorů v jiné míře a specifický poměr
barev je podmíněna geneticky. Ve 2. kapi­ aktivity tří typů receptorů vede ke vnímá­
tole jsme uvedli, že barvoslepost postihuje ní určité barvy. V souvislosti s naší dřívější
častěji muže (2 %) než ženy (0,03 %). Geny, diskusí o kódování kvality podnětu trichro­
které jsou nositeli této poruchy, jsou rece- matická teorie tvrdí, že kvalita barvy je spíše
sivní a vázané na chromozom X (Nathans, kódována vzorcem aktivity těchto tří typů re­
1987). ceptorů než specifickým receptorem pro kaž­
dou barvu.
Teorie vnímání barev Trichromatická teorie vysvětluje skuteč­
Byly navrženy dvě hlavní teorie vnímání barev. nosti, o kterých jsme se již zmínili - zejmé­
První z nich vyslovil Thomas Young v roce na výsledek experimentu s míšením barev. Za
1807 - dávno předtím, než vědci věděli o exis­ prvé: dokážeme rozlišovat různé vlnové délky,
tenci čípků. Youngovu teorii o 50 let pozdě­ protože vedou k různým reakcím zmíněných
ji rozvinul Hermann von Helmholtz. Podle tří typů receptorů. Za druhé: zákon míšení
Youngovy-Helmholtzovy neboli trichroma- tří primárních barev vychází přímo z trichro-
tické teorie vnímáme barvy pouze třemi typy matické teorie. Dokážeme tedy vytvořit směs
receptorů. Nyní už víme, že to jsou čípky. Ka­ tří barev s výrazně odlišnými vlnovými dél-
 Z těchto pozorování vyvodil, že červená a ze­
lená tvoří protikladný pár, stejně jako žlutá
a modrá, a že barvy protikladného páru nelze
vnímat současně. Představu o protikladných
párech barev podpořily i studie, při nichž se
pozorovatel nejprve zadívá na barevné světlo
a potom se zahledí na neutrální plochu. Po­
zorovatel potom udává, že na barevně neu­
trální ploše vidí barvu, která je komplemen­
tární s původně pozorovanou barvou (viz
obrázek 4.22).
Tato fenomenologická pozorování vedla
Heringa k vytvoření alternativní teorie vní­
mání barev, která se nazývá teorií protiklad­
ných barev. Hering se domníval, že ve zrakové
soustavě existují dva typy jednotek citlivých
OBRÁZEK 4.21 na světlo. Jeden typ reaguje na červenou nebo
Trichromatická teorie. Reakční křivky receptorů pro krátké, střední zelenou, druhý typ na modrou nebo žlutou.
a dlouhé vlny podle předpokladů trichromatické teorie. Křivky umožňují Každá jednotka reaguje na své dvě protiklad-
určit relativní odpověď každého receptorů na světlo jakékoli vlnové délky.
né barvy vždy opačným způsobem. Například
Na obrázku je znázorněna mimo jiné reakce každého typu receptorů na
světlo o vlnové délce 500 nanometrů. Z bodu, který odpovídá hodnotě 500 jednotka citlivá na červenou a zelenou barvu
nanometrů, je vztyčena kolmice, která každou křivku protne v jiném místě. při vnímání červené barvy zvyšuje svou re­
(SpectraL Sensitivity of the Foveal Cone Photopigments Between 400 akci a při vnímání zelené svou reakci snižuje.
and 500 nm, Vision Search, 15, 161-171. ® 1975. Přetištěno se svolenim Žádná jednotka nedovede současně reagovat
Elsevier Science.)
oběma způsoby, a proto v přítomnosti dvou
protikladných barev je vnímána bílá (viz obrá­
zek 4.19). Teorie protikladných barev dokáže
tímto způsobem vysvětlit výsledky Heringo-
kami, která vytvoří jakoukoli barvu, protože va pozorování. Teorie vysvětluje, proč vidíme
tři vzdálené vlnové délky budou aktivovat tři takové barvy, jaké vidíme. Jednu barvu - čer­
různé receptory, jejichž aktivita vyústí ve vjem venou, zelenou, žlutou nebo modrou - vní­
pozorované barvy. (Nyní je zřejmý význam máme tehdy, je-li v nerovnováze pouze jeden
počtu tří barev.) Za třetí: trichromatická teo­ typ jednotky pro vnímání protikladných ba­
rie vysvětluje různé typy barvosleposti. Před­ rev. Kombinace barev vnímáme tehdy, jsou-li
pokládá totiž, že u postiženého člověka chybí v nerovnováze oba typy jednotek. Nemůže­
jeden nebo více ze tří typů receptorů: dichro- me vnímat červenozelené nebo žlutomodré
mati postrádají jeden typ receptorů, mono- předměty, protože žádná jednotka nemůže
chromatům chybějí dva ze tří typů receptorů. současně reagovat dvěma způsoby. Tato teorie
Kromě vysvětlení těchto dávno známých sku­ kromě toho také vysvětluje, proč člověk, který
tečností přivedla trichromatická teorie biolo­ se nejprve zadívá na barevné světlo a potom
gické badatele k úspěšnému hledání tří typů na neutrální plochu, vidí doplňkovou (kom­
čípků, které dnes známe. plementární) barvu. Jestliže se člověk nejpr­
Přes své úspěchy však nedokáže trichroma­ ve dívá například na červenou barvu, červe­
tická teorie vysvětlit některé dobře známé jevy ná složka jednotky se unaví, a proto do hry
související s vnímáním barev. V roce 1878 si vstoupí její zelená složka.
Ewald Hering všiml, že všechny barvy mo­ Máme tedy dvě teorie barevného vidění -
hou být popsány jako výsledek jednoho nebo trichromatickou a protikladných barev. Každá
dvou následujících počitků: červené, zelené, z nich vysvětluje některé jevy, ale jiné vysvětlit
žluté a modré. Všiml si také, že žádná z barev nedokáže. Desítky let byly obě teorie pova­
není vnímána jako červenozelená nebo žluto- žovány za vzájemně protichůdné, až nakonec
modrá. Směs červené a zelené může vypadat vědci navrhli, že by bylo možné sloučit je do
žlutě a směs žluté a modré může vypadat bíle. jedné dvoustupňové teorie, v níž by se tři typy
 OBRÁZEK 4.22
Komplementární paobrazy. Dívejte se soustředěně asi minutu na bod umístěný mezi barevnými plochami a potom
přesuňte pohled na bod v šedém poli vpravo. Měli byste vidět rozostřený obraz s barvami, které jsou komplementární
k původním barvám. Modrá, červená, zelená a žlutá jsou nahrazeny žlutou, zelenou, červenou a modrou.

receptorů trichromatické teorie spojily s jed­ „modré" čípky „zelené" čípky „červené" čípky
notkami protikladných barev na vyšší úrovni
zrakové soustavy (Hurvich a Jameson, 1974).
Z toho by vyplývalo, že ve zrakové soustavě
by měly být neurony, které fungují jako jed­
notky protikladných barev a působí na zákla­
dě vizuálních informací ze sítnice (jež obsa­
huje tři typy receptorů trichromatické teorie).
Takové typy neuronů byly skutečně objeveny
v talamu, který slouží jako nervová přepína­
cí stanice mezi sítnicí a zrakovými oblast­
mi mozkové kůry (DeValois a Jacobs, 1984).
Tyto buňky jsou spontánně aktivní: v reakci
na vlnové délky určitého rozsahu zvyšují svou
aktivitu a při působení jiných vlnových délek
svou aktivitu snižují. Některé buňky na vyš­
ší úrovni zrakového systému tedy tvoří více
vzruchů, působí-li na sítnici modré světlo,
a méně vzruchů, je-li sítnice vystavena žluté­
mu světlu. Zdá se, že tyto buňky tvoří biolo­ OBRÁZEK 4.23

gický základ protikladné dvojice žlutá-modrá. Možný vztah mezi trichromatickou teorií a teorií protikladných
Obrázek 4.23 zachycuje souhrnné propojení barev. Schematický obrázek znázorňuje tři typy receptorů propojené tak,
aby v pozdější fázi zpracování vjemů mohly vyvolat nervové reakce buněk,
neuronů, z něhož lze odvodit vzájemný vztah které vnímají protikladné barvy. Číselné hodnoty v čípcích představují
trichromatické teorie a teorie protikladných vlnovou délku, vůči níž jsou čípky nejcitlivější. Čáry s šipkou představují
barev. spojení, která zvyšují aktivitu, čáry s kroužkem představují spojení, jež
Výzkum barevného vnímání je působivým aktivitu snižují. Uvědomte si, že toto je pouze malá část celého systému.
U jiného souboru jednotek zpracovávajících protikladné barvy jsou
příkladem úspěšné interakce mezi psycholo­
excitační a inhibiční spojení uspořádaná opačně.
gickým a biologickým přístupem k problému.
 mují ve znalosti o struktuře světa. V tomto
oddíle stručně popíšeme výsledky některých
výzkumů z poslední doby, které překlenují
mezeru mezi počitky a vjemy.

t Výzkum začíná prozaickou otázkou: Jak

vzdálenost mezi pozorovatelem a objektem
ovlivňuje schopnost pozorovatele vnímat ob­
jekt? Představte si, že stojíte na rohu Trafal-
gar Square a pozorujete kolemjdoucí. Když se
k vám blíží konkrétní osoba, stále lépe roze­
znáváte, jak vlastně vypadá. Na určitou vzdá­
1 lenost poznáte, že je to žena. Po chvíli zazna­
menáte, že má úzký obličej. Potom poznáte,
že má poněkud velké rty. A tak dále. Jak se
k vám žena blíží, dokážete rozeznat další po­
drobnosti jejího vzhledu.
OBRÁZEK 4.24 O funkci zrakové soustavy máme dostatek
Účinky vzdálenosti. Dvě teoreticky rovnocenná vyobrazení tváře Scarlett informací na to, abychom poměrně přesně vě­
Johanssonové sledované ze vzdáleností 13 metrů (dva horní obrázky) děli, proč se to všechno děje. Optické vlast­
a ze vzdáleností 52 metrů (dva dolní obrázky); zmenšené (obrázky vlevo)
nosti oka i neurologické vlastnosti zbývajících
a rozostřené (obrázky vpravo). Levé obrázky jsou dostatečně zřetelné,
pokud jsou sledovány ze vzdáleností 50 cm. částí soustavy způsobí, že obraz bude mírně
rozostřený (neplatí to jen pro zrakovou sou­
stavu, ale pro jakékoli optické zařízení). Čím
dále je předmět od pozorovatele - napří­
Trichromatická teorie prohlašovala, že musí klad člověk, na něhož se díváte -, tím men­
existovat tři druhy barevných receptorů, a ná­ ší je jeho obraz na sítnici a tím zásadnější je
sledný biologický výzkum zjistil, že v sítnici zkreslení detailů. Nedávný výzkum (Loftus
se vyskytují tři typy čípků. Teorie protiklad- a Harley, 2005) tyto obecné představy vyčíslil
ných barev tvrdila, že ve zrakové soustavě a zejména prokázal, že vidět objekt — v na­
musí existovat i další typy jednotek, a bada­ šem případě obličej - z určité vzdálenosti je
telé později v talamu našli buňky pro vnímá­ z hlediska zrakové soustavy stejné jako tento
ní protikladných barev. Úspěšné spojení obou objekt do jisté míry rozmazat. Výzkum kro­
teorií vyžadovalo, aby trichromatické buňky mě toho umožnil přesně specifikovat, jaká
předávaly informace do buněk pro vnímání míra rozmazání odpovídá kterékoli konkrét­
protikladných barev. I tento předpoklad byl ní vzdálenosti. Na obrázku 4.24 je uveden
později potvrzen biologickým výzkumem. příklad: snímek Scarlett Johanssonové je
V několika případech se tedy stalo, že vy­ zmenšený (levá část obrázku) nebo rozostře­
nikající práce v oblasti psychologie vytyčila ný (pravá část obrázku). Snímky znázorňují
cestu biologickým objevům. Není divu, že ztrátu zrakových informací při pozorování ze
mnozí vědci použili analýzu vnímání barev vzdálenosti asi 13 metrů (horní část obrázku)
jako model pro analýzu dalších smyslových nebo 52 metrů (dolní část obrázku). Výsled­
soustav. ky tohoto výzkumu vypovídají o tom, jak naše
zraková soustava získává základní informace
a jak s nimi zachází. Ukazují také vliv kon­
Počitky a vjemy: krétní proměnné - vzdálenosti - na výsledný
předběžný pohled ‘ujem. V další kapitole se přesvědčíme o tom,
V této kapitole se soustředíme na základní že tyto znalosti nejsou důležité jen v praxi
smyslové vstupy - v případě zraku jsou to svě­ (například při dokazování před porotou, jak
telné vlny - a na to, jak se tyto smyslové vstu­ dobře mohl svědek vidět zločince z určité
py převádějí do nervových vzorců. V následu­ vzdálenosti), ale slouží také jako vědecký ná­
jící kapitole se zaměříme na vjemy - tedy na stroj při výzkumu dalších jevů souvisejících
to, jak se základní smyslové vstupy transfor­ s vnímáním.
 Dílčí shrnutí
■ Zrakovým podnětem je světlo, což je
elektromagnetické záření o vlnové délce
400-700 nanometrů.
■ Zrakový transdukční systém tvoří zrakové
receptory v sítnici na zadní straně oka.
Zrakové receptory dělíme na tyčinky a čípky.
Rozlišujeme tři typy čípků, které se od sebe
liší maximální citlivostí vůči různým vlnovým
délkám.
■ Různé vlnové délky světla vedou ke vnímání
různých barev. Barevné vidění popisuje
trichromatická teorie, která tvrdí, že vnímání
barvy je založeno na činnosti tří typů čípků.
Tyčinky nejsou citlivé vůči barvám a jemným
detailům, ale dokážou rozeznat velmi malé
množství světla a slouží k vidění za špatných Hudební nástroje vytvářejí složité vzorce tlaku zvuku.
světelných podmínek. Nazýváme je barva zvuku.
■ Zraková ostrost je schopnost zrakové
soustavy rozlišit jemné detaily. Čípky,
které se soustřeďují v malé oblasti sítnice, nikačním kanálem a umožňuje nám vnímat
umožňují nejvyšší zrakovou ostrost, kdežto hudbu. Zanedlouho si vysvětlíme, že to vše je
tyčinky nedokážou rozlišit detaily. možné díky malým změnám tlaku, které vy­
■ Rozeznáváme čtyři základní barevné vjemy: volávají pohyb membrány ve vnitřním uchu.
červenou, žlutou, modrou a zelenou barvu.
Výklad o sluchu je uspořádán stejně jako
Teorie protikladných barev tvrdí, že červená-
předchozí pojednání o zraku. Nejprve se bu­
zelená a modrá-žlutá tvoří protikladný
deme zabývat podstatou fyzikálních podnětů,
pár a že barvy protikladného páru nelze
vnímat současně. Teorie protikladných
vůči nimž je sluch citlivý. Potom popíšeme
barev a trichromatická teorie byly úspěšně sluchovou soustavu se zvláštním důrazem na
propojeny tvrzením, že každá z nich působí to, jak receptory převádějí podnět na vzruch.
na jiné úrovni zrakové soustavy. Nakonec budeme uvažovat o tom, jak slucho­
vá soustava kóduje hlasitost a kvalitu zvuku.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

Zvukové vlny
1 Představte si, že oko funguje podobně jako
fotografický přístroj. Které vlastnosti oka
Zvuk vzniká pohybem nebo vibrací předmětu,
odpovídají vlastnostem fotoaparátu?
například když mezi větvemi stromu vane vítr.
2 Piloti, kteří se připravují na noční let, často Jestliže se předmět pohybuje, molekuly vzdu­
přibližně hodinu před letem nosí červené chu před ním jsou stlačovány blíže k sobě.
brýle. Proč to podle vašeho názoru dělají? Tyto molekuly uvedou do pohybu jiné mole­
3 Dokážete přijít na to, jaké evoluční kuly a vrátí se do své původní polohy. Tímto
důvody vedly k tomu, že některá zvířata způsobem se vzduchem přenášejí změny tla­
mají v sítnici oka téměř výhradně samé
ku (zvukové vlny), i když jednotlivé molekuly
tyčinky, jiná zvířata mají pouze čípky a další
vzduchu neputují na velkou vzdálenost. Zvu­
živočichové, například člověk, jsou vybaveni
kové vlny se podobají vlnám na hladině ryb­
tyčinkami a čípky?
níka, které vzniknou, když do vody hodíme
kámen.
Zvuková vlna může být znázorněna gra­
Sluch fem, který zobrazuje tlak vzduchu jako funkci
času. Obrázek 4.25 zachycuje tlak v závislosti
Sluch je společně se zrakem hlavním pro­ na času u jednoho typu zvuku. Grafem je si­
středkem, jímž získáváme informace o našem nusoida, kterou dobře zná každý, kdo měl ve
okolí. Pro většinu z nás je základním komu- škole trigonometrii. Zvuky odpovídající sinu-
 největší zhuštění vzduchu největší zředění vzduchu

OBRÁZEK 4.25
Čistý tón. Kmitající lodička vytváří čistý tón, který je tvořen po sobě jdoucími vlnami zhuštěného vzduchu. Vlny mají
tvar sinusoidy. Amplituda vlny odpovídá intenzitě tánu, počet kmitů za sekundu dává frekvenci. Pomocí metody zvané
Fourierova analýza lze libovolnou zvukovou vlnu rozložit do řady sinusových vln o různé frekvenci a intenzitě.

sové křivce nazýváme čisté tóny. Důležitým než 140 decibelů. Soustavné působení hluku
aspektem čistého tónu je jeho frekvence, tedy o intenzitě více než 100 decibelů je příčinou
počet kmitů za sekundu. Jednotkou frekvence trvalé ztráty sluchu.
je hertz. Frekvence je základem našeho vní­ Poslední vlastností zvuku je jeho barva,
mání výšky zvuku, což je jedna z nejvýrazněj­ která souvisí s vnímáním složitosti zvuku. Té­
ších vlastností zvuku. Tóny o vysoké frekven­ měř žádný zvuk, který běžně vnímáme, není
ci mají podobu vysokofrekvenčních sinusoid, stejně jednoduchý jako čisté tóny, o nichž
kdežto tóny o nižší frekvenci mají podobu jsme se zatím zmiňovali. (Výjimkou jsou la-
nízkofrekvenčních zvukových vln. Sinusové dičky a některé elektronické nástroje.) Zvuky
vlny jsou důležité při analýze sluchu, protože - vyhazované akustickými nástroji, automobily,
jak dokázal francouzský matematik Fourier - lidským hlasem, zvířaty nebo třeba vodopády
jakýkoli složitý zvuk lze rozložit na čisté tóny. jsou typické složitými změnami tlaku zvuku.
Znamená to tedy, že jakýkoli složitý zvuk lze Díky rozdílné barvě zvuku se liší například
znázornit jako vážený součet řady sinusových tón C zahraný na housle od stejného tónu za­
vln o různé frekvenci. hraného na trombon.
Další vlastností čistého tónu je amplituda,
tedy rozdíl tlaku mezi nejvyšším a nejnižším
bodem vlny (viz obrázek 4.25). Amplituda Sluchová soustava
je základem našeho vnímání hlasitosti. Bývá Sluchovou soustavu tvoří uši, určité čás­
udávána v decibelech a narůstá podle loga­ ti mozku a spojující nervové dráhy. V našem
ritmické stupnice. Znamená to, že přírůstek výkladu se soustředíme zejména na uši, které
o deset decibelů odpovídá desetinásobnému nejsou pouze výrůstky po stranách hlavy, ale
nárůstu amplitudy; 20 decibelů znamená sto­ sluchový orgán, který je z větší části uložen
násobný nárůst; 30 decibelů odpovídá tisíci­ v lebce (viz obrázek 4.26).
násobnému zvýšení hlasitosti. Například še­ Ucho se stejně jako oko skládá ze dvou
pot v tiché knihovně má intenzitu přibližně soustav. Jedna soustava zesiluje zvuky a pře­
30 decibelů, v hlučné restauraci může hladina náší je k receptorům, druhá soustava převádí
zvuku dosahovat až 70 decibelů, hlasitost na zvuky v nervové vzruchy. Součástí přenosové­
rockovém koncertu se blíží 120 decibelům ho systému je vnější ucho, které zahrnuje bol­
a startující tryskové letadlo vytváří hluk více tec a zvukovod, a střední ucho, jež se skládá
 Nyní se podívejme na převodní soustavu.
Hlemýžďje svinutá kostěná trubice rozdělená
membránami a vyplněná tekutinou. Na jedné
z membrán - nazývá se bazilární membrána -
se nacházejí sluchové receptory (viz obrázek
4.27). Kvůli jejich vláknitému tvaru jim říká­
me vláskové buňky. Tlak působící na oválné
okénko (které spojuje střední a vnitřní ucho)
vyvolává změny tlaku tekutiny v hlemýždi.
Díky tomu se rozechvívá bazilární membrá­
na a ohýbají se vláskové buňky, které vytvářejí
elektrický vzruch. Tímto složitým procesem
se tedy zvuková vlna konečně převede v elek­
trický vzruch. Neurony spojené s vláskovými
buňkami mají dlouhé axony, které tvoří část
sluchového nervu. Většina sluchových neuro­
nů je vždy spojena s jednou vláskovou buňkou.
Ve sluchovém nervu se nachází asi 31 tisíc
sluchových neuronů, tedy o mnoho méně než
ve zrakovém nervu, kde je asi milion neuro­
nů (Yost a Nielson, 1985). Sluchová dráha
z každého ucha vede do obou polovin mozku,
a než dorazí do sluchové kůry, vytváří synapse
v několika jádrech centrální nervové soustavy.
Dlouhodobé působení hlasitého zvuku může vyvolat
trvalou ztrátu sluchu. Lidé pracující na letištní ploše
proto vždy používají ochranné pomůcky.
Vnímání intenzity zvuku
Připomeňme si, že zrak je k některým vlno­
vým délkám citlivější než k jiným. Podob­
z bubínku a sady tří sluchových kůstek: kla­ ný jev pozorujeme i u sluchu. Vůči zvukům
dívka, kovadlinky a třmínku. Převodní (trans- středních frekvencí jsme citlivější než vůči
dukční) soustava obsahuje sluchové receptory těm, které jsou příliš vysoké nebo nízké. Tuto
a je uložena v části vnitřního ucha, která se skutečnost ilustruje obrázek 4.28, který za­
nazývá hlemýžď. chycuje absolutní práh intenzity zvuku v zá­
Podívejme se nyní podrobněji na přenoso­ vislosti na frekvenci. Mnozí lidé mají poruchu
vou soustavu (viz obrázek 4.27). Vnější ucho sluchu, a proto mají vyšší práh slyšitelnosti,
zachycuje zvuky a předává je zvukovodem než jaký je znázorněn na obrázku. Existu­
k napjaté membráně - bubínku. Bubínek jako jí dvě základní poruchy sluchu. U převodní
nejzevnější část středního ucha se rozechvívá (konduktivní) poruchy je v důsledku špatného
zvukovými vlnami, které k němu přicházejí stavu středního ucha práh slyšitelnosti zvýše­
zvukovodem. Úkolem středního ucha je pře­ ný přibližně stejně u všech frekvencí. V přípa­
nášet vibrace bubínku přes vzduchem vypl­ dě percepční (senzoneurální) poruchy je práh
něnou dutinu k další membráně, oválnému zvýšený nerovnoměrně a nejvýraznější zvýšení
okénku, které je vstupní branou do vnitřního nastává v oblasti vyšších frekvencí. Tato po­
ucha a k receptorům. Střední ucho proto pře­ rucha je obvykle důsledkem poškození vnitř­
náší zvuky prostřednictvím mechanické sou­ ního ucha, jehož součástí je také poškození
stavy tří kůstek zvaných kladívko, kovadlinka vláskových buněk, které nejsou schopny rege­
a třmínek. Vibrace bubínku rozechvějí prv­ nerace. Percepční porucha je běžná u starších
ní kůstku a postupně se přenesou na druhou lidí a vysvětluje, proč staří lidé špatně slyší
a třetí kůstku. Třetí kůstka svými vibracemi ro­ vysoké zvuky. Porucha se však netýká jen sta­
zechvěje oválné okénko. Tato mechanická sou­ rých lidí, ale objevuje se i u mladých lidí, kteří
stava zvukové vlny nejen přenáší, ale i zesiluje. jsou vystavení působení nadměrného hluku.
 vnější ucho střední ucho vnitřní ucho
I “n----- r I

polokruhový kanálek

sluchový nerv

oválné okénko
hlemýžď
kruhové okénko
Eustachova trubice

kladívko

kovadlinka
třmínek

bubínek

Eustachova trubice

Průřez uchem. Kresba znázorňuje celkovou strukturu ucha. Součástí vnitřního ucha je hlemýžď, který obsahuje sluchové receptory,
a vestibulární aparát (polokruhové kanálky a vestibulámí váčky), jenž je smyslovým orgánem rovnováhy a vnímání pohybu těla.

Rockoví hudebníci, lidé obsluhující letištní vým uchem než levým, musí přicházet z pravé
plochy a dělníci pracující se sbíječkou obvykle strany.“ Zvuk přicházející zprava dorazí do
trpí závažnou a trvalou poruchou sluchu. Na­ pravého ucha o zlomek sekundy dříve než do
příklad Pete Townshend, který v šedesátých levého ucha (u zvuku přicházejícího zleva je
letech minulého století působil jako kytarista to samozřejmě naopak). I v tomto případě
proslulé rockové skupiny The Who, trpí v dů­ využíváme tohoto rozdílu k určení směru, od­
sledku dlouhodobého působení hlasité rocko­ kud zvuk přichází („Jestliže zvuk dorazil nej­
vé hudby závažnou percepční poruchou. Na prve k mému pravému uchu, musí přicházet
základě vlastní zkušenosti varuje mnoho mla­ zprava“).
dých lidí před podobným osudem.
Zcela přirozeně se můžeme domnívat, že
obě uši vnímají intenzitu zvuku stejně, ale ve Vnímání výšky zvuku
skutečnosti existují mezi oběma ušima mírné Již jsme se zmínili o tom, že jednou z hlav­
rozdíly. Zvuk přicházející z pravé strany bu­ ních psychologických vlastností zvuku je jeho
deme vnímat silněji pravým uchem než levým, výška, což je vjem založený na frekvenci zvu­
protože naše hlava vytváří „zvukový stín“, kte­ ku. Se zvyšující se frekvencí roste i výška zvu­
rý snižuje intenzitu zvuku vstupujícího do le­ ku. Mladí lidé dokážou vnímat frekvenci čis­
vého ucha. Tento rozdíl však nijak nenarušuje tých tónů v rozsahu 20-20 000 Hz, přičemž
naši schopnost vnímat zvuk - využíváme jej nejmenší pozorovatelný rozdíl při frekven­
k určení směru, odkud zvuk přichází. Uvažu­ ci 100 Hz je méně než 1 Hz a při frekvenci
jeme asi takto: „Pokud zvuk slyším silněji pra­ 10 000 Hz se zvyšuje na 100 Hz.
 Stejně jako u světla máme také u zvuku
jen málokdy možnost vnímat čisté smyslové
podněty. Připomeňme si, že v případě světla
obvykle nevidíme světlo o jedné vlnové dél­
ce (výjimkou by bylo laserové světlo), ale spíše
směs různých vlnových délek. Podobná si­
tuace platí i u sluchu. Čistý tón slyšíme jen
málokdy, obvykle se setkáváme se zvukem
složeným z několika různých tónů. V tom­
to bodu však analogie světla a zvuku začíná
pokulhávat. Pokud totiž smícháme světlo
o různé vlnové délce, vnímáme zcela novou
barvu, kdežto po smíchání čistých tónů čas­
to dokážeme vnímat jednotlivé složky zvuku
odděleně. Platí to zejména tehdy, když se tóny
výrazně liší svou frekvencí. Pokud zaznějí sou­
časně dva tóny o podobné frekvenci, je zvuk
sice složitější, ale stále nezní jako jediný čistý
tón. Zjištění, že smísením tří různě barevných
světel vznikne vjem jediné barvy, vedlo v pří­
padě vnímání barev k myšlence, že existují tři
typy receptorů. Nepřítomnost odpovídajícího
jevu u sluchu nasvědčuje tomu, že místo re­
lativně malého počtu typů receptorů specia­
lizovaných na relativně malý počet odlišných
frekvencí je škála typů sluchových receptorů
spíše spojitá.
b)

Teorie vnímání výšky tónu OBRÁZEK 4.27

Stejně jako v případě vnímání barev byly Schematický nákres středního a vnitřního ucha, (a) Pohyb tekutiny
i u sluchu vytvořeny dvě různé teorie, kte­ v hlemýždi deformuje bazilární membránu a vyvolává vzruchy ve
vláskových buňkách, které sloužíjako sluchové receptory. (b) Průřez
ré vysvětlují, jak ucho převádí frekvenci tónu
hlemýžděm znázorňuje bazilární membránu a vláskové buňky. (S. Coren
na vnímání výšky. První teorii vyslovil v roce a L. Ward: Sensation and Perception, 3/e. ® 1989. Použito se souhlasem
1886 britský fyzik lord Rutherford. Předpo­ nakladatelství John Wiley and Sons, lne.)
kládal, že zvuková vlna rozechvěje celou ba­
zilární membránu a že rychlost vibrace ur­
čuje frekvenci vzruchů v nervových vláknech
sluchového nervu. Například tón o frekvenci
1000 Hz rozkmitá bazilární membránu rych­
lostí tisíce kmitů za sekundu. V důsledku
toho vznikne v nervových vláknech slucho­
vého nervu tisíc vzruchů za sekundu a mozek
je vnímá jako tón určité výšky. Teorie vychází
z předpokladu, že výška tónu závisí na frek­
venci, tedy na průběhu zvuku v čase, a proto
se nazývá časová teorie (někdy také frekven­
ční teorie).
Brzy nato bylo zjištěno, že Rutherfordova
teorie je příliš zjednodušující. Experimenty Absolutní práh pro sluch. Spodní křivka zachycuje
prokázaly, že nervová vlákna mohou vyslat absolutní práh intenzity při různých frekvencích. Horní
křivka zachycuje práh bolesti. (Údaje jsou přibližné
maximálně přibližně tisíc vzruchů za sekundu.
a pocházejí z různých měření.)
Kdyby byla Rutherfordova hypotéza správná,
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Kde v mozku vznikají hloubku, současně zavdávají příči­ Abychom tuto hypotézu prově­
senzorické iluze? nu k tomu, že vnímáme vzdálenost řili, pomocí metody fMRI (funkční
Scott Murray, mezi oběma koulemi. Při odhado­ magnetická rezonance) jsme změ­
University of Washington vání jejich velikosti bere naše zra­ řili plochu mozkové kůry, která se
ková soustava v potaz právě tuto aktivuje pohledem na kouli v po­
Vnímání velikosti předmětu je vzdálenost. Tento příklad působi­ předí a v pozadí. Rané fáze zrako­
výrazně ovlivněno souvislost­ vě dokládá, že shodné informace vé soustavy jsou organizovány re-
mi. Uveďme příklad: Náš obrázek vstupující na sítnici mohou být tinopticky, což znamená, že obrazy
zachycuje dvě stejně velké kou­ převedeny na velmi odlišné vjemy - z přilehlých oblastí sítnice se pro­
le. Obě koule zaujímají stejnou záleží na dalších prostorových in­ mítají do přilehlých oblastí moz­
plochu na stránce (přeměřte si formacích, které obrázek obsahuje. kové kůry. Výsledkem je „mapa"
to!), a tedy i stejně velký prostor V této souvislosti si klademe zrakového prostoru: objekt vyvo­
na sítnici oka. Přesto se nemůže­ důležitou otázku: Ve kterém mís­ lávající obraz na sítnici aktivuje
me ubránit dojmu, že koule v po­ tě zrakové soustavy ovlivní troj­ určitou souvislou oblast mozkové
zadí je větší než koule v popředí. rozměrná informace z obrázku kůry. Pomocí fMRI jsme změřili,
V 5 kapitole si podrobněji vysvětlí­ smyslový dojem z vyobrazených zda je mapa menší, když se člověk
me, že u zrakové soustavy, která se koulí? Jelikož prostorová infor­ dívá na přední kouli.
vyvinula, aby vnímala trojrozměr­ mace je poměrně složitá, nastává Zjistili jsme, že v primárním vi­
ný svět, má iluze dokonalý smysl. tato integrace patrně ve vyšších zuálním kortexu (neboli VI) - je to
Prvky obrázku, které naznačují úrovních zrakové soustavy, které se první oblast kortexu, která přijímá
specializují na zpracování prostoro­ informace z oka - se mapy přední
vých informací a rozeznávání před­ a zadní koule liší. Přední koule ak­
mětů. Je také možné, že integrace tivovala menší oblast kortexu než
se odehrává mnohem dříve - pro­ zadní koule. Tuto situaci zachycuje
storová informace může pozměnit druhý obrázek. Horní část obrázku
naše vnímání ve stejném okamžiku, ukazuje, že mapa domněle větší kou­
kdy obraz koulí dorazí do mozku. le vzadu je větší než mápa domněle
Pravda je taková, že přestat vnímat menší koule vpředu. Když jsme po­
takovou iluzi je velmi obtížné, a to užili podnět bez trojrozměrné sou­
by svědčilo ve prospěch předpokla­ vislosti, ale koule se skutečně lišily
du, že vnímání koulí je pozměněno svou velikostí, vypadaly grafy velmi
v raných fázích celého procesu. podobně (spodní část obrázku).

nebylo by možné vnímat zvuky o vyšší frek­ Tato hypotéza je sice chytrá, ale pořád ješ­
venci než 1000 Hz - což samozřejmě mož­ tě nedostatečná: schopnost nervového vlák­
né je. Weaver v roce 1949 navrhl způsob, jak na kopírovat tvar vlny podnětu se ztrácí při
Rutherfordovu hypotézu zachránit. Tvrdil, že frekvenci přibližně 4000 Hz, ale člověk přesto
frekvence vyšší než 1000 Hz mohou být kó­ slyší tóny s mnohem vyšší frekvencí. Vyplý­
dovány pomocí různých skupin nervových vá z toho, že musí existovat i jiné prostředky
vláken, přičemž každá skupina vede vzruchy kódování výšky tónu, přinejmenším v oblasti
s malým časovým odstupem. Jestliže napří­ vysokých frekvencí. Touto otázkou se zabývá
klad jedna skupina neuronů vede vzruchy druhá teorie o vnímání výšky tónu. Spadá do
rychlostí tisíc vzruchů za sekundu a o jednu roku 1683, kdy francouzský anatom Joseph
milisekundu později začne jiná skupina neu­ Guichard Duverney vyslovil předpoklad, že
ronů vést vzruchy stejnou rychlostí, bude vý­ frekvence tónu je převáděna na vjem výš­
sledná frekvence obou skupin neuronů dva ky mechanicky pomocí rezonance (Green
tisíce vzruchů za sekundu. Tato verze časové a Wier, 1984). Pro pochopení této hypotézy
teorie byla podpořena zjištěním, že vzorec je užitečné zamyslet se nad samotnou rezo­
nervových vzruchů ve sluchovém nervu odpo­ nancí. Pokud rozezníme ladičku v blízkosti
vídá tvaru vlny tónu, přestože jednotlivé buň­ piana, začne vibrovat struna, která je naladěná
ky nereagují na každý kmit této vlny (Rose, na stejnou frekvenci jako ladička. Rekneme-li,
Brugge, Anderson a Hind, 1967). že ucho pracuje stejným způsobem, říkáme
 Proč zraková soustava mění dítkem při rozpoznávání předmě­ golfový míček nebo volejba­
mapy v primárním vizuálním kor­ tů. Díky velikosti například rychle lový míč. Pokud má ale náš
texu? Velikost je důležitým vo­ rozeznáme, zda před sebou máme rozpoznávací systém využít
informaci o velikosti objektu,
musí vzít v úvahu prostoro­
podnět reakce fMRI
vé informace. Golfový míček
v malé vzdálenosti od oka
může vytvořit větší vizuální
obraz než volejbalový míč ve
velké vzdálenosti. Náš vý­
zkum pomocí fMRI naznačuje,
že informace o vzdálenosti
jsou brány v úvahu v rané
fázi zpracování obrazu -
pravděpodobně proto, aby­
chom měli k dispozici přesný
(oorazyjsou stejne veiKe; odhad velikosti objektu.
Naše výzkumy také pomá­
hají vysvětlit, proč jsou iluze
tak účinné - v našem příkla­
du s koulemi vypadá rozdíl
jejich velikosti velmi pře­
svědčivě. Dokázali jsme však,
že v nejnižších úrovních
zrakové soustavy skutečně
existují rozdíly ve velikosti
map - přinejmenším pro náš

fyzikální rozdíl ve velikosti velikost zrakového úhlu mozek -, a proto jsou zmí­
(ve stupních) něné rozdíly skutečné.

tím, že ucho obsahuje strukturu podobnou na membráně rozhodují o tom, která nervová
strunnému nástroji, jehož různé části jsou vlákna budou nejvíce aktivována, a právě to
naladěny na rozdílné frekvence. Proto se při určuje výšku vnímaného tónu. Sluch je tedy
vnímání určité frekvence rozezní příslušná příklad smyslového orgánu, který kóduje kva­
část struktury. Ukázalo se, že tato představa je litu prostřednictvím aktivace specifických ner­
v hrubých rysech správná. Zmíněnou struktu­ vových vláken.
rou je bazilární membrána. Způsob pohybu bazilární membrány byl
V 19. století rozvinul tuto hypotézu všudy­ zjištěn až ve čtyřicátých letech minulého sto­
přítomný Hermann von Helmholtz (vzpomí­ letí, kdy biofyzik maďarského původu Georg
náte na jeho teorii vnímání barev?) a rozpra­ von Békésy měřil pohyby membrány skrze
coval ji do místní teorie vnímání výšky tónu. malé otvory vyvrtané ve stěně hlemýždě. Po­
Teorie předpokládá, že každé specifické místo kusnými objekty byla v tomto případě mor­
na bazilární membráně vede k vnímání tónu čata a mrtvá lidská těla. Výsledky Békésyho
určité výšky. Okolnost, že na membráně je měření vedly k modifikaci místní teorie: ba­
mnoho takových míst, je v souladu s předpo­ zilární membrána se nechová jako piano se
kladem mnoha receptorů pro vnímání výšky. samostatnými strunami, ale spíše jako peřina,
Podotýkáme, že místní teorie nepředpokládá, kterou na jedné straně zatřeseme. Konkrétně
že slyšíme prostřednictvím bazilární membrá­ von Békésy dokázal, že celá membrána vi­
ny. Spíše je to tak, že nejvíce vibrující místa bruje při většině frekvencí, ale místo nejvyšší
 vibrace závisí na specifické frekvenci. Vysoké
Otázky rozvíjející kritické myšlení
frekvence vyvolávají vibrace na konci bazilární
membrány; s postupným zvyšováním frekven­ 1 Zamyslete se nad vztahem mezi okem

ce se vibrace posouvají směrem k oválnému a uchem. Každý z těchto orgánů se skládá

okénku (von Békésy, 1960). Za tento objev z různých složek, které plní rozdílné funkce.
Jak se shodují stavební součásti oka a ucha
a další výzkumy sluchu získal von Békésy
z hlediska funkce, kterou vykonávají?
v roce 1961 Nobelovu cenu.
2 Proč starší lidé hůře slyší zvuky o vyšší
Stejně jako časová teorie vysvětluje i místní frekvenci? Proč nemají stejné potíže se zvuky
teorie mnoho jevů souvisejících s vnímáním o střední nebo nízké frekvenci?
sluchu, ale ne všechny. Místní teorie má vel­
ké potíže s vnímáním tónů o nízké frekvenci.
Při frekvenci nižší než 50 Hz vibrují všechny
části membrány přibližně stejně. Znamená to, Ostatní smysly
že všechny receptory jsou aktivovány stejnou
měrou. Pokud by platilo pouze to, nedokázali Ostatní smysly na rozdíl od zraku a sluchu
bychom rozlišovat frekvence nižší než 50 Hz. postrádají schopnost kombinovat a orga­
Ve skutečnosti však dokážeme rozlišit i frek­ nizovat vjemy. Zrak a sluch bývají díky této
vence kolem 20 Hz. Místní teorie tedy jen schopnosti označovány jako „vyšší smysly“.
s obtížemi dokáže vysvětlit, jak vlastně vní­ Přesto jsou i ostatní smysly nesmírně důležité.
máme tóny o nízké frekvenci, zatímco časová Jedním z nejprimitivnějších a současně nejdů­
teorie má potíže s vysvětlením vnímání vyso­ ležitějších smyslů je čich. Souvisí to patrně se
kofrekvenčních tónů. Tyto skutečnosti vedly skutečností, že čich je ze všech smyslů nejpří­
k představě, že vnímání výšky tónu je závislé měji spojen s mozkem. Receptory umístěné
na místním i časovém vzorci, přičemž časová v nosní dutině jsou spojeny s mozkem bez
teorie vysvětluje vnímání nízkých frekvencí synapsí. Kromě toho jsou čichové receptory -
a místní teorie zase vysvětluje vnímání vyso­ na rozdíl od zrakových a sluchových recepto­
kých frekvencí. Není však dosud jasné, kdy rů - přímo vystaveny vlivu okolního prostředí.
přestává platit jeden mechanismus a začíná Nacházejí se přímo v nosní dutině bez jaké­
platit druhý. Je také možné, že frekvence mezi koli ochranné vrstvy. (Naproti tomu zrakové
1000 a 5000 Hz jsou vnímány oběma mecha­ receptory jsou uloženy za rohovkou a slucho­
nismy (Coren, Ward a Enns, 1999). vé receptory jsou chráněny vnějším a středním
Jelikož uši a oči jsou pro nás v každoden­ uchem.) Jelikož čich je nepochybně důležitým
ním životě nesmírně důležité, vynakládají smyslovým orgánem, zahájíme náš výklad
vědci značné úsilí na to, aby zjistili, jak nahra­ o ostatních smyslech právě jím.
dit tyto orgány u lidí, kteří trpí jejich nevrat­
ným poškozením.
Čich
Čich se podílí na přežití našeho druhu: po­
DíLčí shrnutí třebujeme jej například k rozpoznání zkažené
potravy nebo unikajícího plynu. Ztráta čichu
Podnětem pro sluchový orgán je zvuková vlna (změny tlaku
vzduchu).
může vyústit v utlumení chuti k jídlu. Pro ně­
Zvukové vlny jsou převáděny ve vnějším a středním uchu které jiné živočišné druhy je čich ještě důleži­
tím, že rozechvívají bazilární membránu. Pohyby bazilární tější než pro nás. Proto není nijak překvapivé,
membrány působí na vláskové buňky a ty svými vibracemi že u jiných druhů je pro čich vymezena větší
vyvolávají nervový vzruch. část mozkové kůry než u lidí. Například u ryb
Intenzita zvuku je určena velikostí zvukové vlny, tedy zaujímá čichová oblast mozkové kůry téměř
rozdílem mezi minimálním a maximálním tlakem.
celý povrch hemisfér, u psů asi jednu třetinu
Nejnápadnější vlastnost tónu, jeho výška, je dána frekvencí
a u lidí pouze jednu dvacetinu. Tyto rozdíly
zvukové vlny. Byly rozpracovány dvě teorie vnímání výšky
souvisejí s rozdílnou citlivostí uvedených dru­
tónu: časová a místní. Tyto teorie se vzájemně nevylučují:
časová teorie vysvětluje vnímání nízkých frekvencí, kdežto
hů vůči pachům. Vynikající čichové schop­
místní teorie vysvětluje vnímání vysokých frekvencí. nosti psů využívají například poštovní služby
a celní správy. Vycvičení psi zkoumají, zda
neotevřené zásilky neobsahují heroin. Cvičení 1976; Schleidt, Hold a Attili, 1981). Z jiných
policejní psi zase dokážou vyčenichat skryté studií vyplývá, že prostřednictvím pachů do­
výbušniny. kážeme sdělovat i méně nápadné skutečnosti.
Některé živočišné druhy využívají svůj do­ Zdá se, že ženy, které pracují nebo žijí společ­
konale vyvinutý čich také jako komunikační ně, si prostřednictvím tělesného pachu sdělu­
prostředek. Hmyz a některá zvířata vylučují jí, ve které fázi menstruačního cyklu se právě
feromony - chemické látky šířící se vzdu­ nacházejí. Časem se jejich cyklus synchroni­
chem, které ucítí příslušníci stejného dru­ zuje tak, že u všech začíná ve stejnou dobu
hu. Například samička mola dokáže vyloučit (McClintock, 1971; Preti et al., 1986; Russell,
tak působivý feromon, že přiláká samečky na Switz a Thompson, 1980; Weller a Weller,
vzdálenost několika kilometrů. Je zcela zřejmé, 1993). Je však důležité mít na paměti, že se
že samečky přitahuje pach feromonu, a nikoli jedná o účinky na fyziologické funkce orga­
pohled na samičku. Samečka například přita­ nismu, nikoli na chování. Přestože pravidelná
huje samička uzavřená v drátěné nádobě tak, menstruace je spojována s plodností a nepo­
že na ni sameček nemůže vidět, ale nezajímá rušenými reprodukčními schopnostmi, nemá
ho samička uzavřená ve skleněné nádobě, na přímý vliv na lidské chování. Mnozí vědci se
kterou sice vidí, ale nemůže ji ucítit. (Patrick dnes přiklánějí k názoru, že účinky feromonů
Súskind ve svém fascinujícím románu Parfém na člověka jsou pravděpodobně nepřímé, pro­
vyprávěl příběh muže, jehož tělo nevydáva­ tože sociální faktory a učení mají větší vliv na
lo absolutně žádný vlastní pach, ale který byl chování člověka než na chování ostatních sav­
nesmírně vnímavý vůči všem pachům a vůním ců (Coren, Ward a Enns, 1999).
okolního světa. Ostatním lidem se zdálo, že
má „nadpřirozené“ schopnosti, protože doká­ Čichová soustava
zal například podle osobního pachu předpo­ Čichovým podnětem jsou těkavé molekuly,
vědět příchod blížícího se člověka.) které uvolňuje určitá látka. Molekuly vystupu­
Hmyz dokáže prostřednictvím pachu sdě­ jí z látky, putují vzduchem a vstupují do nosní
lovat informace o smrti i o „lásce“. Když uhy­ dutiny (viz obrázek 4.29). Zmíněné molekuly
ne mravenec, chemické látky vznikající roz­
kladem jeho těla podněcují ostatní mravence
k tomu, aby mrtvé tělo odnesli na hromadu
odpadků mimo mraveniště. Jestliže vědci PATRICK SÚSKIND
během pokusu postříkají živého mravence
látkou vznikající při rozkladu mrtvého těla,
ostatní mravenci jej vynesou z mraveniště bez
ohledu na to, že ještě žije. Pokusy předčasně
pohřbít soukmenovce pokračují tak dlouho,
dokud „pach smrti“ nevyvane (Wilson, 1963).
Mají lidé alespoň zbytky tohoto primi­
tivního komunikačního systému? Výsledky
pokusů naznačují, že pomocí čichu dokáže­
me přinejmenším rozlišit sebe od ostatních
lidí a rozeznat muže od žen. V jedné studii
měly zkoumané osoby nosit nátělník po dobu
24 hodin, aniž by se sprchovaly nebo použí­
valy deodoranty. Experimentátor potom ná-
tělníky shromáždil a každé zkoumané osobě
předložil k očichání tři nátělníky. Jeden patřil
dotyčné zkoumané osobě, druhý patřil ně­
kterému muži a třetí některé z žen. Pouze na
základě pachu dokázala většina zkoumaných
osob poznat svůj vlastní nátělník a rozlišit,
které tričko patřilo muži a které ženě (Russell,
 Vzruch postupuje po nervovém vláknu do
čichového hulhu, což je oblast v mozku leží­
cí přímo pod čelními laloky. Čichový bulbus
je spojen s čichovou kůrou na vnitřní straně
spánkových laloků. (Zajímavé je, že existuje
přímé spojení mezi čichovým bulbem a částí
mozkové kůry, která se podílí na tvorbě dlou­
/ Stock Boston

hodobých vzpomínek. Snad to dokonce sou­

visí s proustovskou představou, že určitý pach
může být účinnou pomůckou při vybavení
Porter Gifford

starých vzpomínek.)

Vnímání intenzity a kvality

*

Citlivost člověka k intenzitě pachu závisí do

Psi jsou vůči pachům mnohem vnímavější než lidé, a proto po zkáze
značné míry na použité látce. Absolutní práh
Světového obchodního centra v New Yorku pomáhali při pátracích
a záchranných operacích a při vyhledávání bomb. může být až jedna částice na 50 miliard čás­
tic vzduchu. Přesto ale, jak jsme se již zmínili,
jsme vůči pachům mnohem méně citliví než
jiné živočišné druhy. Například psi dokážou
musí být rozpustné v tucích, protože čichové rozpoznat látky v koncentracích stokrát niž­
receptory jsou pokryté vrstvou tukovité látky. ších než člověk (Marshall, Blumer a Moulton,
Čichová soustava se skládá z receptorů 1981). Naše relativně nedostatečná vnímavost
v nosní dutině, příslušných oblastí mozku vůči pachům neznamená, že máme méně cit­
a nervových drah, které spojují receptory livé čichové receptory. Máme jich ale přibliž­
s mozkem. Čichové receptory se nacházejí ně stokrát méně než psi: zatímco člověk má
vysoko v nosní dutině. Pokud se řasinky asi deset milionů čichových receptorů, pes
(cilie) receptorů dostanou do styku s těkavými jich má jednu miliardu.
molekulami, vznikne v nich elektrický vzruch Přestože se na čich spoléháme méně než
a nastává transdukce podnětu na signál. ostatní druhy, dokážeme vnímat mnoho růz­

OBRÁZEK 4.29
Čichové receptory. (a) Detailní zobrazení čichových receptorů, které jsou rozmístěny mezi četnými podpůrnými
buňkami, (b) Umístění čichových receptorů v nosní dutině.
ných pachových kvalit. Odhady se v tomto
ohledu liší, ale zdá se, že zdravý člověk doká­
že rozlišit asi 10 000-40 000 různých pachů,
přičemž ženám se to daří lépe než mužům
(Cain, 1988). Profesionálové, kteří se zabý­
vají výrobou parfémů a míchaných whisky,
jsou patrně ještě lepší - dovedou rozlišit až
100 000 různých vůní (Dobb, 1989). Kromě
toho dnes už také víme něco o tom, jak či­
chová soustava na biologické úrovni kóduje
kvalitu pachů. Ve srovnání s kódováním barev
u zraku, kde stačí tři typy receptorů, je kó­
dování kvality pachů zcela odlišné. Čichu se
účastní mnoho typů receptorů; odhady hovo­
řící až o tisícovce různých typů (Buck a Axel, Lidé se liší svou vnímavostí vůči různým chutím. Někteří, jako například
tento degustátor vína, dokážou rozlišit velmi jemné rozdíly v chuti
1991) nejsou nijak přemrštěné. Jednotlivé
určitých látek.
typy receptorů ovšem nekódují specifické pa­
chy, ale spíše reagují na mnoho různých pa­
chů (Matthews, 1972). I u tohoto smyslového
orgánu, který je tak bohatý na receptory, tedy Chuťová soustava
může být kvalita kódována vzorcem neurální Chuťovým podnětem je jakákoli látka roz­
aktivity. pustná ve slinách. Chuťová soustava obsahuje
receptory, které jsou umístěny na jazyku, na
patře a v hrdle. Součástí chuťové soustavy jsou
Chuť i příslušné části mozku a odpovídající nervové
Chuti připisujeme zásluhy i za ty prožitky, spoje. V následujících odstavcích se zaměří­
s nimiž nemá nic společného. Říkáme sice, že me na receptory umístěné na jazyku. Chuťové
jídlo „chutná“ výtečně, ale pokud máme rýmu receptory jsou sdruženy ve shlucích nazýva­
a nic necítíme, jídlo nám připadá bez chuti ných chuťové pohárky. Na povrchu chuťových
a snad bychom ani nerozeznali červené víno pohárků jsou tenké vláskové struktury, které
od vinného octa. Přesto je chuť naprosto prá­ vyčnívají ven a obstarávají kontakt s roztoky
voplatným smyslem. I při těžké rýmě dokáže­ v ústech. Výsledkem tohoto kontaktu je elek­
me rozeznat slané jídlo od neslaného. trický vzruch, který putuje do mozku. Ten­
V následujících odstavcích se budeme zabý­ to proces je podstatou převodu podnětu na
vat chutí konkrétních látek, ale měli bychom signál.
podotknout, že samotná látka není jediným
faktorem, který určuje její chuť. Chuťové vje­ Vnímání intenzity a kvality
my jsou ovlivněny také naší genetickou výba­ Různá místa na jazyku se vyznačují odlišnou
vou a minulými zkušenostmi. Lidé se napří­ vnímavostí k jednotlivým chuťovým podně­
klad vyznačují různou vnímavostí vůči hořké tům. Prakticky každou chuť dokážeme zjistit
chuti kofeinu a sacharinu a zdá se, že tato roz­ kdekoli na jazyce (kromě jeho středu), ale pro
dílná citlivost je podmíněna geneticky (Bar- různé chutě existují na jazyce specializova­
toshuk, 1979). Význam zkušeností lze doložit ná místa. Nejvyšší vnímavost vůči sladkým
na příkladu obyvatel indického státu Karná- a slaným chutím je na špičce jazyka a v jejím
taka, kteří jedí mnoho kyselých jídel a chuť bezprostředním okolí; kyselé chutě vnímá­
kyseliny citrónové a chininu vnímají jako me nejlépe po stranách jazyka a hořké chutě
příjemnou. Většina obyvatel západních zemí v oblasti měkkého patra (viz obrázek 4.30).
má na tyto chutě opačný názor. Toto rozdíl­ Uprostřed jazyka se nachází oblast, která není
né vnímání chutí patrně souvisí se zkušenost­ citlivá k chuťovým podnětům (je to místo,
mi, protože Indové, kteří vyrůstali na Západě, kam obvykle klademe nepříjemně chutnající
považují chuť kyseliny citrónové a chininu za tabletu léku). Absolutní práh pro chuť je sice
nepříjemnou (Moskowitz et al., 1975). velmi nízký, ale nejmenší pozorovatelný rozdíl
 a chininu (hořká). Pokud někoho požádáme,
aby popsal chuť různých látek pomocí čtyř
uvedených chutí, nedělá mu to žádné potíže.
Dokonce i má-li na vybranou a může použít
libovolné další výrazy, většinou se spokojí se
čtyřmi základními chutěmi (Goldstein, 1989).
Chuťová soustava kóduje chuťové vjemy
prostřednictvím aktivace specifických ner­
vových vláken, ale i prostřednictvím vzorce
jejich aktivity. Zdá se, že existují čtyři typy
nervových vláken odpovídající čtyřem základ­
ním chutím (v posledních letech byly rovněž
popsány receptory pro „chuť umami“, tedy pro
chuť kyseliny glutamové a jejích solí, gluta-
OBRÁZEK 4.30
mátů, a objevují se i poznatky o dalších mož­
Oblasti pro vnímání jednotlivých chutí. Přestože ných typech receptorů - pozn. red.). Každé
kterékoli místo na jazyku dokáže rozpoznat jakoukoli
chuť - výjimkou je jen střed jazyka - jsou různé oblasti
vlákno sice reaguje do jisté míry na všechny
jazyka citlivé na různé chutě. Například oblast označená čtyři základní chutě, ale nejsilněji reaguje jen
jako „sladká" je nejvnímavější vůči sladkým chutím. na jednu z nich. Můžeme tedy například ho­
(E. H. Erickson: Sensory Neural Patterns in Gustation, vořit o „slaných vláknech“, jejichž aktivita sig­
in Zotterman /ed./: Olfaction and Taste, sv. 1,
nalizuje mozku slanou chuť. Mezi subjektiv­
str. 205-213. ® 1963. S laskavým svolením vydavatelství
Elsevier Science, Ltd.) ním vnímáním chutě a nervovým kódováním
proto existuje pozoruhodná shoda. Naše chu­
ťové prožitky však mohou být ovlivněny nejen
aktivací receptorů, ale také naším očekáváním
a představami o jídle, které právě požíváme.
pro intenzitu je relativně vysoký (Weberova Plassman et al. (2008) požádali účastníky po­
konstanta je přibližně 0,2). Znamená to, že kusu, aby ochutnali dva vzorky stejného vína.
pokud přidáváte do jídla koření, musíte zvýšit U prvního vzorku byla vyznačena cena deset
jeho množství nejméně o pětinu, jinak vůbec dolarů, u druhého 90 dolarů. Účastníci expe­
nepoznáte rozdíl. rimentu hodnotili „dražší“ víno jako chutnější.
Výsledky současných výzkumů naznačují, Přestože někdo by možná tento výsledek při­
že „chuťové mapy“ podobné té, která je uve­ čítal předpojatosti, elektrofyziologická měření
dena na obrázku 4.30, možná příliš zjednodu­ naznačují, že „dražší“ víno aktivovalo oblasti
šují. Lze z nich totiž usoudit, že kdybychom mozku související s uspokojením a požitkem.
přerušili nervy vedoucí do určité oblasti, přišli V důsledku toho se změnil i chuťový prožitek
bychom o všechny příslušné vjemy. Tato si­ účastníků experimentu. Podobné výsledky při
tuace však nenastane, protože chuťové nervy zkoumání čichu získala také Ráchel Herzová
vzájemně omezují svou aktivitu. Poškození (2003). Ve svém pokusu libovolně označila
jednoho nervu tedy naruší jeho schopnost in- některé vůně jako umělé a jiné jako přírodní.
hibovat činnost ostatních nervů. Pokud přeru­ Účastníci experimentu vždy lépe hodnoti­
šíme nervy vedoucí do určité oblasti, omezíme li ty vůně, které považovali za přirozené, bez
také jejich inhibiční účinek a výsledkem je ohledu na to, jaké ve skutečnosti byly. Po­
jen nepatrná změna v běžném vnímání chuti dobné experimenty dokazují, že i když akti­
(Bartoshuk, 1993). vace receptorů může poskytovat dominantní
Pro popis chutí používáme předem dohod­ informaci, která vyústí ve smyslový prožitek,
nuté výrazy. Jakoukoli chuť lze popsat samo­ v celém procesu hrají úlohu také kognitivní
statně nebo jako kombinaci čtyř základních faktory. V příští kapitole se dozvíme, že naše
chuťových kvalit: sladké, kyselé, hořké a slané vědomé poznání světa je často výsledkem slo­
(McBurney, 1978). Zmíněné čtyři chutě se žitého procesu hledání rovnováhy mezi oče­
nejlépe projevují v sacharóze (sladká), kyse­ káváním a způsobem aktivace smyslových
lině solné (kyselá), chloridu sodném (slaná) receptorů.
 Tlak a teplota Pokud budete několik minut bez pohnutí
Hmat byl tradičně považován za jediný smysl. držet kamaráda za ruku, stanete se vůči jejímu
V současnosti jej však dělíme na tři samostat­ tlaku necitliví a přestanete ji vnímat.
né typy kožního čití: jeden vnímá tlak, druhý Při aktivním zkoumání okolního světa
teplotu a třetí bolest. V tomto oddíle se bude­ hmatem přispívají k našemu zážitku také mo­
me stručně zabývat tlakem a teplotou, v dal­ torické smysly. Aktivním dotykem dokážeme
ším oddíle se zaměříme na bolest. snadno rozeznat známé předměty, například
mince, klíče a další drobné předměty, které
Tlak nosíme po kapsách a v taškách (Klatzky, Le-
Podnětem pro vnímání tlaku je fyzikální tlak derman a Metzger, 1985).
na pokožku. Přestože si neuvědomujeme stálý
tlak působící na celé tělo (jako je tlak vzdu­ Teplota
chu), dokážeme rozlišit změny tlaku, který Podnětem pro vnímání teploty je teplota kůže.
působí na povrch těla. Některé části těla jsou Jako receptory slouží neurony umístěné přímo
vůči tlaku vnímavější než jiné: nej citlivěj­ pod kůží. Ve fázi převodu podnětů na vjemy
ší jsou rty, nos a tváře, zatímco palec u nohy vytvářejí chladové receptory nervové vzruchy
je nejméně citlivý. Tyto rozdíly úzce souvi­ při poklesu teploty, kdežto tepelné receptory
sejí s počtem receptorů umístěných v každé vytvářejí nervové vzruchy při vzestupu teplo­
části těla. V citlivých oblastech dokážeme ty (Duclauz a Kenshalo, 1980; Hensel, 1973).
zaznamenat tlak pěti miligramů působící na Z toho vyplývá, že aktivací různých recepto­
malou plochu. Stejně jako ostatní smyslové rů mohou být kódovány různé kvality teplo­
soustavy, také soustava pro vnímání tlaku ty. Specifičnost nervových reakcí však má své
se dokáže přizpůsobit vnějším podmínkám. meze. Chladové receptory nereagují jen na
nízké teploty, ale také na velmi vysoké teploty
(vyšší než 45 °C). V důsledku toho tedy vel­
mi horký podnět aktivuje receptory pro teplo
Po chvíli strávené v bazénu se naše smysly pro vnímání i chlad. Možná jste to sami zažili, když jste
teploty přizpůsobí změně teploty. Když však poprvé
náhodou ponořili nohu do příliš horké vody
smočíme nohu ve vodě, všimneme si nižší teploty.
ve vaně.
Jelikož udržování stálé tělesné teploty je
nezbytným předpokladem přežití, je velmi dů­
ležité, abychom dokázali vnímat i malé změny
teploty kůže. Při normální teplotě kůže doká­
žeme rozeznat zvýšení teploty o pouhé 0,4 °C
a ochlazení o pouhé 0,15 °C (Kenshalo, Nafe
a Brooks, 1961). Naše soustava pro vnímání
teploty se dokáže zcela přizpůsobit mírným
změnám teploty, takže po několika minu­
tách již podnět nevnímáme ani jako studený,
ani jako teplý. Tato adaptace vysvětluje, proč
lidé pobývající nějakou dobu v bazénu mají na
teplotu vody jiný názor než ti, kteří v ní zatím
omočili jenom špičku nohy.

Bolest
Dreamstime.c

Žádný ze smyslů neupoutá naši pozornost tak

dokonale jako bolest. Ostatní smysly možná
/

někdy tak trochu přehlížíme, ale bolest pře­

Anke van Wyk

hlížet nedokážeme. Přestože jsou bolestivé

pocity nepříjemné, bez nich bychom byli vy­
staveni velkému nebezpečí. Děti by se napři-
5
1
 klad nikdy nenaučily, že nemají sahat na roz­ te, ale brzy klesne), kdežto tonická bolest je
pálený sporák nebo že se nemají kousat do obvykle tlumená a dlouhodobá.
jazyka. Někteří lidé se rodí se vzácnou gene­ Když si například vyvrtnete kotník, oka­
ticky podmíněnou poruchou, kvůli níž nevní­ mžitě ucítíte ostrou pulzující bolest (fázická
mají bolest. Tito lidé většinou umírají mladí bolest), která ovšem po chvíli ustoupí vytrva­
v důsledku zranění, kterým by se mohli vy­ lé bolesti způsobené otokem (tonická bolest).
hnout, kdyby bolest dokázali vnímat. Oba druhy bolesti jsou vedeny samostatnými
neurálními drahami, které vstupují do růz­
Princip vnímání bolesti ných oblastí mozkové kůry (Melzack, 1990).
Podnětem pro vnímání bolesti je jakýko­
li podnět, který je dostatečně silný na to, Bolest bez specifických determinant
aby poškodil tkáň. Může to být tlak, teplota, Kromě bezprostředního podnětu je intenzita
elektrický šok nebo chemická dráždivá látka. a kvalita bolesti často ovlivněna i jinými fak­
V důsledku působení bolestivého podnětu se tory. Patří mezi ně příslušnost k určité kultuře,
v kůži uvolní jisté chemické látky, které po­ očekávání a předchozí zkušenosti. Pozoru­
tom stimulují určité receptory s vysokým pra­ hodný účinek kultury vyplývá ze skutečnosti,
hem (transdukční fáze). Jako receptory slouží že příslušníci některých nezápadních spo­
neurony se specializovanými volnými nervo­ lečností se zapojují do rituálů, které lidem
vými zakončeními. S ohledem na různé typy ze Západu připadají nesnesitelně bolestivé.
bolesti rozlišují vědci několik typů receptorů Ukázkovým příkladem je obřad zavěšování na
(Brown a Deffenbacher, 1979). Velmi důle­ háky, který se koná v některých částech Indie:
žité je rozlišení mezi bolestí, již cítíme bez­
prostředně po zranění (je to takzvaná fázická Obřad se odvozuje od starobylých zvyků, při
bolest), a bolestí, kterou vnímáme později kterých vybraný člen společenské skupiny před­
a říkáme jí tonická bolest. Fázická bolest je stavuje moc bohů. Úlohou vybraného muže je
ostrá a krátkodobá (její intenzita rychle vzros­ požehnat v určitém období roku dětem a úro­
dě v několika sousedních vesnicích. Na rituálu
je pozoruhodná jedna skutečnost: vybranému
muži zavedou pod kůži a svaly na obou stra­
nách zad ocelové háky, k nimž jsou přivázána
silná lana. Lana jsou upevněna ke speciální dře­
věné konstrukci na vozíku (viz obrázek 4.31).
Při převážení od vesnice k vesnici se muž ob­
vykle rukama drží lana, ale při vyvrcholení ob­
řadu v každé vesnici se muž volně houpe a visí
pouze na hácích, které má vetknuté pod kůží.
Žehná při tom dětem a úrodě. Během obřa­
du muž kupodivu nejeví žádné známky boles­
ti, spíše se zdá, že je ve stavu určitého vytržení.
Jakmile jsou později háky odstraněny, rány se
posypou dřevěným popelem a bez jakékoli další
léčby se rychle hojí. O dva týdny později jsou
stopy po hácích sotva viditelné.
Melzack, 1973

OBRÁZEK 4.31
Je tedy zřejmé, že stav mysli hraje při vnímání
Kultura a bolest. Při indickém obřadu zavěšování na háky se kůže na
zádech vybraného muže propíchne dvěma ocelovými háky. Vpravo: Muž bolesti stejnou roli jako smyslové receptory.
visí na lánech, která jsou upevněna k hákům, a je na vozíku převážen od Jevy, jako je ten, který jsme právě zmínili,
vesnice k vesnici. Muž se volně pohupuje s háky zabodnutými v zádech vedly k vytvoření vrátkové (či hradlové) teorie
a žehná místním dětem i úrodě na polích.fD. D. Kosambi /1967/: Living vnímání bolesti (Melzack a Wall, 1982, 1988).
Prehistory in India, Scientific Američan 215: 105. ® 1967, D. D. Kosambi.
Přetištěno se svolením dr. Meery Kosambiho a pana Jijoye B. Surky.)
Podle této teorie je k vnímání bolesti zapo­
třebí nejen aktivace receptorů v kůži, ale také
otevření „nervových vrátek“ v míše. Při zavře­ Zdá se, že PAG je patrně hlavním místem,
ných vrátkách se signály bolesti nemohou do­ kde silná analgetika (například morfin) ovliv­
stat z receptorů do mozku. (Vrátka se zavírají, ňují zpracování nervových podnětů. O mor-
pokud se v páteřní míše aktivují určitá nervo­ finu je známo, že zvyšuje neurální aktivitu
vá vlákna.) Jelikož nervová vrátka se mohou v PAG. Výsledkem by mělo být uzavření ner­
uzavřít na základě signálů vysílaných z moz­ vových vrátek. Vidíme tedy, že dobře známé
kové kůry, vnímání intenzity bolesti závisí na analgetické účinky morfinu jsou v souladu
stavu mysli daného člověka - jako se to děje s vrátkovou teorií. Lidské tělo rovněž vytvá­
během obřadu zavěšování na háky. Jak vlast­ ří látky zvané endorfiny, které snižují vnímání
ně vypadají „nervová vrátka“? Zdá se, že je­ bolesti a působí podobně jako morfin. Odbor­
jich součástí je oblast středního mozku zvaná níci se domnívají, že také endorfiny působí na
periakveduktální šedá hmota (periaqueductal PAG a vyvolávají uzavření nervových vrátek.
gray, zkráceně PAG). Neurony v této oblasti Existují i další pozoruhodné jevy, které jsou
jsou propojeny s jinými neurony, které inhibu- v souladu s vrátkovou teorií. Jedním z nich
jí buňky, jež by za normálních okolností pře­ je například analgezie vyvolaná stimulací
nášely signál bolesti vznikající v receptorech. PAG. Díky tomuto jevu je možné provádět
Pokud jsou tedy neurony PAG aktivní, vrátka chirurgické zákroky v břišní dutině potka­
jsou zavřená, jsou-li neurony v klidovém stavu, nů bez použití anestetik, aniž by potkani vy­
vrátka jsou otevřená. kazovali známky bolesti. Jediným použitým
tišícím prostředkem je stimulace PAG (Rey-
nolds, 1969). Každý z nás dobře zná mírnější
variantu tohoto jevu: tření bolestivého místa
zmírňuje bolest - patrně proto, že stimulace
tlakem uzavírá nervová vrátka. S analgezií vy­
volanou stimulací souvisí také akupunktura,
léčebná metoda vyvinutá v Číně. Jejím prin­
cipem je vpichování jehel do kůže na přes­
ně určených místech. Udává se, že otáčením
zapíchnutých jehel je možné zcela odstranit
bolest, což umožňuje provádět zásadní chirur­
gické zákroky u pacienta, který je při vědomí
(viz obrázek 4.32). Předpokládá se, že jehly
stimulují nervová vlákna, která vedou k uza­
vření vrátek pro bolest.
Máme důkazy o tom, že léky, kulturní vlivy
i různé nestandardní léčebné postupy mohou
pronikavě snížit bolest. Všechny uvedené fak­
tory však možná vycházejí z jednoho biolo­
gického procesu. V tomto případě může bio­
logický výzkum sjednotit poznatky získané na
psychologické úrovni.
Spolupráce biologů a psychologů při vý­
zkumu bolesti je typickým příkladem úspěšné
interakce mezi biologickým a psychologickým
přístupem k senzorickým procesům. Jak jsme
uvedli již na začátku této kapitoly, patrně
OBRÁZEK 4.32 v žádné jiné oblasti psychologie se neobjevuje
Typická mapa těla používaná při akupunktuře. Čísla tak úspěšná spolupráce biologie a psychologie.
označují místa, kam může být zavedena jehla, kterou Na mnoha příkladech jsme viděli, že nervová
lze posléze otáčet, zahřívat nebo stimulovat elektrickým činnost probíhající v receptorech může vysvět­
proudem. Akupunktura má v mnoha případech působivé
lit jevy probíhající na psychologické úrovni.
analgetické účinky.
V pojednání o zraku jsme ukázali, jak změny
 POHLED
MĚLY BY SE OPIÁTY POUŽÍVAT PRO LÉČBU
Opiáty jsou vhodnou léčbou chronické bolesti
Robert N. Jamison, Harvard Medical School

Bolest představuje pro všechny lidi na tvrdých drog, jako je heroin. U většiny i validizované dotazníky (Butler et al.,
světě vážný problém. Sužuje asi třetinu jedinců, kterým byly podávány tišící pro­ 2007), zdokonalený toxikologický scree-
americké populace, tedy více než 80 mi­ středky na bázi opiátů, se však tyto obavy ning, pravidelné vyplňování souhlasu
lionů lidí. Bolest je hlavním důvodem, nepotvrdily. Badatelé a lékaři udávají rela­ s užíváním opiátů a motivační poraden­
proč lidé přicházejí do ordinace svého lé­ tivně malý počet případů zneužívání nebo ství. Zmíněné postupy se využívají čím
kaře. Pravda je taková, že 70 milionů lidí návyku mezi pacienty trpícími chronickou dál častěji a bylo prokázáno, že snižují
každoročně navštíví lékaře právě kvůli bo­ bolestí. Kromě toho uvádějí, že u pacientů nebezpečí zneužívání opiátů. Bylo pro­
lesti. Chronická bolest může ovlivnit s trvalou patofyziologií bolesti se toleran­ kázáno, že tam, kde existuje nebezpečí
všechny aspekty života: naruší spánek, ce vůči opiátům patrně neobjevuje. Vědci potenciálního zneužití opiátů, je užiteč­
práci, společenský život i každodenní a lékaři zastávají názor, že možnost vést ným nástrojem pečlivé sledování, pod­
činnosti. Lidé trpící chro­ kvalitnější život výrazně převáží zanedba­ pora a dozor. Díky tomu je možné zvýšit
nickou bolestí (je definová­ telné riziko vzniku závislosti. Badatelé bezpečnost a zlepšit poměr mezi rizikem
na jako bolest trvající déle rovněž uvádějí, že léčba chronické bolesti a prospěchem plynoucím z užití opiátů
než tři měsíce) si často opiáty může snížit náklady na rehabilitaci (Savage et al., 2008).
stěžují na deprese, úzkost, pacientů a současně zvyšuje její účinnost. Jsme také přesvědčeni o tom, že v bu­
podrážděnost, sexuální pro­ Před několika lety jsem společně se doucnosti bude možné léčit chronickou
blémy a sníženou vitalitu. svými kolegy uskutečnil výzkumnou studii bolest pomocí léčiv na bázi opiátů, u kte­
Na vrub chronické bolesti opiátové léčby pacientů trpících chronic­ rých nebude hrozit žádné nebezpečí vzni­
připadá 21 % návštěv po­ kou bolestí zad, která nebyla způsobena ku závislosti. V důsledku toho přestanou
hotovostní lékařské služby rakovinou (Jamison et al., 1998). Z vý­ být tato léčiva přitažlivá pro ty, kdo by je
a 25 % z celkového počtu sledků vyplývá, že opiátová terapie měla chtěli zneužívat a navozovat si jimi eufo-
zameškaných pracovních příznivý vliv na pociťovanou bolest a ná­ rické stavy. Doufáme také, že budoucnost
dní. Vezmeme-li v úvahu ladu. Ještě důležitější je zjištění, že léč­ přinese jiné typy léčby, jež poskytnou úle­
přímé i nepřímé náklady ba chronické bolesti zad opiáty nezvýšila vu těm, kteří zbytečně trpí bolestmi zad,
(odhady hovoří o částce až riziko vzniku závislosti a že jedinci, kteří hlavy či kloubů i bolestmi souvisejícími
100 miliard dolarů ročně), prošli dlouhodobou léčbou, zvládli přeru­ s rakovinou a dalšími chronickými choroba­
Robert N. Jamison představuje chronická bo­ šení léčby bez známek závislosti. Výsled­ mi. Do té doby však bude nutné důslednou
lest vyšší ekonomickou zá­ ky naší studie i dalších výzkumů přinášejí osvětou bojovat s předsudky, které se tý­
těž než kterákoli jiná choroba (Stewart et dostatek přesvědčivých důkazů o tom, že kají užití opiátů při léčbě bolesti. Je třeba
al., 2003). Chronická bolest zůstává při léčbě chronické bolesti opiáty dochá­ zpochybnit mýtus o tom, že všichni, kdo
úporným a ochromujícím problémem pro zí ke vzniku závislosti jen velmi vzácně. potřebují opiáty pro léčbu bolesti nesouvi­
miliony lidí. Toto zjištění potvrdily studie zaměřené na sející s rakovinou, jsou závislí na drogách.
Navzdory dosaženému pokroku v léčení výzkum lidí i zvířat. Víme, že rozumné dávkování opiátů pomá­
bolesti zůstávají i nadále nejúčinnějším Ve snaze ještě více omezit rizika spo­ há zmírnit bolest. Cílem je zlepšit kvalitu
typem dostupných léků opiáty (McCarberg jená s užitím opiátů se vědci v nedávné života milionů lidí, kteří dennodenně sná­
a Billington, 2006). Mnozí lékaři a odbor­ době pokusili určit jedince, u nichž je šejí úpornou bolest. Světová zdravotnická
níci přesto využívání opiátů nepodporují pravděpodobnější zneužití opiátových lé­ organizace (WHO) vydala prohlášení, že
kvůli obavám z nepříznivých účinků, po­ čiv - at už kvůli jejich chování v minu­ mnozí lidé trpící bolestí mají problémy
stupného snížení účinnosti, vzniku tole­ losti, nebo kvůli rodinné historii (Butler s léky - nemají totiž přístup k lékům, kte­
rance a závislosti. Někteří kliničtí lékaři et al., 2008). Lékaři dnes mají k dispozici ré by jim účinně pomohly. Nedostatečná
se obávají, že pravidelné užívání analgetik postupy, které jim pomohou odhadnout léčba bolesti je i nadále zbytečnou tragé­
na bázi opiátů se podílí na vzniku závis­ riziko a nabídnou jim metodiku pro sle­ dií. Odpovědně používané opiáty mohou
losti a narušuje kognitivní schopnosti; dování neobvyklého chování v souvislosti být vhodnou léčbou pro mnoho lidí, kteří
v krajním případě může vést až k užívání s užíváním léčiv. Součástí metodiky jsou trpí vysilující chronickou bolestí.
CHRONICKÉ BOLESTI?
Proč by se při léčbě chronické bolesti měly méně často používat opiáty
Dennis C. Turk, School of Mediáne, University of Washington

Patrně nejstarší zmínka o užití opiátů při neopodstatněné (Ballantyne a LaForge, „Dlouhodobé" užívání opiátů by se
léčbě bolesti se nachází na eberském pa­ 2007). Návyk bývá často zaměňován za mělo dávat do uvozovek, protože publi­
pyru, který pochází ze 4. století př. n. 1. fyzickou (tělesnou) závislost. Výrazem kované dvojitě slepé kontrolované studie
Bohyně Éset tam doporučuje bohu Reovi, „návyk" označujeme chování, kdy se člo­ s náhodným výběrem trvaly v průměru ne­
aby proti bolesti hlavy použil opium. Od věk nadměrně zabývá určitou látkou, hro­ celých pět týdnů (Chou, Clark a Helfand,
té doby jen málokdo zpochybňoval účin­ madí její zásoby a užívá ji i tehdy, když 2003). Vzorky zahrnuté do těchto studií
nost opiátů při léčbě akutní bolesti - na­ mu působí tělesné, psychické i společen­ jsou navíc málo početné a míra předčas­
příklad po chirurgickém zákroku. Dlouho­ ské potíže. Fyzická závislost vzniká při ného ukončení léčby je vysoká - v prů­
dobé užívání opiátů, dokonce i v případě soustavném užívání mnoha látek, nejen měru asi 30 % (Noble, Tregear, Tredwell
bolestí souvisejících s rakovinou, je však opiátů, a vyznačuje se tím, že se organis­ a Schoelles, 2008).
mnohem rozporuplnější záležitostí. Nej­ mus stává tolerantním vůči jejím účinkům. Ačkoli mnohé studie uvádějí výraz-
prve se opiáty používaly naprosto běžně, Fyzická závislost je farmakologická vlast­ né zmírnění bolesti bez
potom začaly být odmítány a v současné nost léku charakterizovaná abstinenčními vážnějších problémů, ně­
době se zase používají. V šedesátých a se­ příznaky při náhlém přerušení dodávky které studie zaznamenaly
dmdesátých letech minulého století se ob­ léku nebo při podání jiného léku a ne­ problémy se zneužíváním
jevily dva směry, které zpochybnily obecně musí znamenat, že se u postiženého je­ a nesnesitelné vedlejší
rozšířené názory na užití opiátů v léčbě. dince projeví duševní změny nebo změny účinky (například úpor­
Wilbert Fordyce (1976) vyjádřil názor, chování. Při dlouhodobém užívání opiátů nou zácpu, snížení hla­
že o stupni bolesti, kterou trpí druhý člo­ však panují obavy z toho, že pacient bude diny pohlavních hormonů,
věk, se dozvíme jen z chování trpícího vyžadovat stále větší dávky, aby dosáhl neurotoxicitu). Z toxiko-
člověka nebo z toho, co nám o své bolesti stejného stupně úlevy od bolesti. Někdy logického vyšetření moči
řekne. Fordyce zastával názor, že chová­ je samozřejmě obtížné rozlišit, zda je po­ zaměřeného na zneužívá­
ní při bolesti (otevřené projevy bolesti, třeba zvýšených dávek vyvolána vznikem ní opiátů vyplývá, že až
jako například sténání, kulhání a bolest­ tolerance, nebo rozvojem choroby, která 35 % pacientů, jejichž
né grimasy) je pozorovatelné, a proto na působí čím dál větší bolesti. chronická bolest je léče­
ně mohou rodinní příslušníci nebo lékaři Stále větší počet studií, provedených na opiáty, neužívá léky Dennis C. Turk
reagovat. Fordyce se současně domníval, zejména na zvířatech, svědčí o tom, že podle předpisu, ale kromě
že opiáty by mohly působit jako nega­ dlouhodobé užívání opiátů zvyšuje citli­ opiátů konzumují i řadu nelegálních látek
tivní posílení chování při bolesti: pokud vost periferních nervů, což vede ke sní­ (Turk, Swanson a Gatchel, 2008). Znepo­
pacient užívá opiáty „podle potřeby", jak žení prahu pro vnímání bolesti - hyperal- kojující je rostoucí počet případů zneuží­
je většinou předepisováno, může své cho­ gezii (Angst a Clark, 2006; Chang, Chen vání opiátů na lékařský předpis (pacienti
vání při bolesti stupňovat, aby získal lék, a Mao, 2007). Zdá se tedy, že dlouhodobé je neužívají k léčbě chronické bolesti, ale
který mu uleví od bolesti a zlepší náladu užívání opiátů paradoxně snižuje práh kvůli jejich účinkům na náladu) a úmrtí
(pozitivní posílení). Fordyce byl toho ná­ vnímání bolesti. V důsledku toho je nutné souvisejících se zneužíváním opiátů. Tyto
zoru, že zastavení léčby bolesti opiáty by podávat vyšší dávky léku, aby bylo dosa­ jevy jsou v přímé souvislosti s lepší do­
vedlo k vymizení chování, kterým pacient ženo stejného tišícího účinku. stupností uvedených léčiv (SAMSA, 2004).
dává najevo bolest. V polovině osmdesátých let minulého Výsledky dosavadních studií vyvolá­
Dennis Turk a Akiko Okifuji (1997) století vyslovili Ronald Melzack (1990) vají mnoho obav z dlouhodobého užívání
zjistili, že lékaři častěji předepisovali a Russell Portenoy s Kathleen Foleyovou opiátů: (1) skutečný prospěch není příliš
opiáty pro léčbu dlouhodobé bolesti pa­ (1986) pochybnosti o názoru, že léčebné velký a dlouhodobé užívání opiátů není
cientům, kteří vykazovali známky deprese, užívání opiátů není vhodné. Tvrdili, že spojeno s uzdravením pacienta; (2) jen
stěžovali si, že jim bolest vážně narušuje pokud užití opiátů znamená pro pacien­ málo studií prokázalo zlepšení tělesných
život, a jevili výrazné chováni demonstru­ ty zmírnění chronické bolesti, může být nebo psychických funkcí; (3) užívání
jící bolest, i když ve zjištěné tělesné pa­ dlouhodobé užívání opiátů vhodnou léč­ opiátů může mít zásadní nepříznivé ved­
tologii ani v projevovaném stupni bolesti bou. Došli také k názoru, že odmítnout lejší účinky; (4) studie prokázaly existenci
nebyly zaznamenány žádné rozdíly. Opiáty léčbu chronické bolesti přiměřenými a do­ závažných problémů se zneužíváním opi­
byly tedy předepisovány spíše na zmírnění stupnými opiáty je neetické. átů a s jejich přesměrováním k jiným než
emočního strádání než na úlevu od boles­ Účinnost dlouhodobého užívání opiátů nemocným uživatelům; (5) výsledky stu­
ti. Opiáty tudíž mohou vést k tomu, že si při léčbě chronické bolesti zkoumala celá dií pracovišť pro léčbu bolesti prokázaly
pacienti nepřestávají stěžovat na bolesti. řada studií. Z jejich výsledků vyplývá, redukci bolesti po snížení dávek opiátů.
Druhým faktorem, který zpochybnil že u necelých 40 % pacientů došlo Základní otázkou tedy není, zda by chro­
užití opiátů při léčbě chronické bolesti, ke snížení bolesti asi o 30 % (Kalso, nická bolest měla být léčena opiáty, ale
bylo sociální hnutí v sedmdesátých letech Edwards, Moore a McQuay, 2004; Furlan, spíše jaké jsou charakteristiky pacientů,
minulého století, jehož cílem bylo bojo­ Sandoval, Mailis-Gagnon a Tunks, 2006). u nichž je možné snížit bolest a zlepšit
vat proti zneužívání léků. Kampaň vedená I pokud došlo ke snížení bolesti, nebylo tělesné a psychické funkce, aniž by se
proti nepřiměřenému užívání léků však prokazatelně zjištěno, že úleva způsobená projevily problémy vyplývající z dlouho­
bohužel zasáhla také oblast klinické medi­ opiáty je provázená významným zlepšením dobého užití opiátů. V současné době se
cíny, a v důsledku toho bylo i oprávněné tělesných funkcí a snížením emočního zdá být předčasné doporučovat dlouhodo­
užívání opiátů zasaženo obavami ze zneu­ strádání. Některé studie dokonce došly bé užívání opiátů velkému počtu pacientů,
žití a vzniku závislosti. k závěru, že bolest se snížila a tělesné i když není pochyb o tom, že některým
Obavy ze vzniku závislosti, tolerance funkce se zlepšily po ukončení léčby opiá­ může léčba prospět, aniž by se u nich
a nepříznivých vedlejších účinků nebyly ty (Flor, Fydrich a Turk, 1992). projevilo výrazně nenormální chování.
 v citlivosti a ostrosti vnímání - což jsou psy­ typů čípků). V případě sluchu byla místní teo­
chické jevy - lze chápat jako přímé důsledky rie vnímání frekvence původně psychologic­
způsobů napojení různých typů receptorů (ty­ kou teorií, která nakonec vyústila ve fyziolo­
činek a čípků) na gangliové buňky. U zraku gický výzkum bazilární membrány. Jestli tedy
jsme také poukázali na to, jak psychologické někdo potřebuje důkazy o prolínání psycho­
teorie barevného vidění vedly k objevům na logického a biologického výzkumu, najde je
biologické úrovni (týká se to například tří v oblasti zkoumání smyslů.

Dílčí shrnutí Otázky rozvíjející kritické myšlení

Čichovým podnětem jsou těkavé molekuly, které uvolňuje určitá 1 Někteří lidé uvádějí, že prožívají smyslové
látka. Molekuly putují vzduchem a aktivují čichové receptory vjemy, při nichž dochází k záměně
umístěné vysoko v nosní dutině. jednoho smyslového orgánu za druhý.
Chuťovým podnětem je látka rozpustná ve slinách. Mnohé Tento jev se označuje jako synestezie
receptory se vyskytují na jazyku ve shlucích, které označujeme a nastává přirozeným způsobem nebo
jako chuťové pohárky. působením psychoaktivních látek. Lidé
Prostřednictvím kožního čití vnímáme tlak, teplotu a bolest. například říkají, že vidí „barvu" hudby
Vůči tlaku jsou nejvnímavější rty, nos a tváře; nejméně vnímavý nebo že slyší „tóny" různých pachů.
je palec u nohy. Člověk je vysoce vnímavý vůči teplotě a dokáže Pokuste se vysvětlit příčinu tohoto
rozeznat změny menší než jeden stupeň Celsia. Různé typy jevu s přihlédnutím k tomu, co víte
teploty kódujeme zejména podle toho, zda jsou aktivovány o smyslovém kódování.
receptory pro vnímání tepla či chladu. 2 Jak by se změnil váš život, kdybyste
Podnětem pro vnímání bolesti je jakýkoli podnět, který je nedokázali vnímat bolest? Co by se stalo,
dostatečně silný na to, aby poškodil tkáň. Fázická bolest je kdybyste ztratili čich? Která ztráta by pro
obvykle krátká a intenzivní, tonická bolest bývá dlouhotrvající vás byla horší a proč?
a neměnná. Vnímavost vůči bolesti není podmíněna jen
příslušnými podněty, ale také očekáváním a kulturními
zvyklostmi.
SHRNUTÍ

1 Na psychologické úrovni lze počitky definovat vzruchů. Transdukční proces zajišťují receptory.
jako prožitky vyvolané jednoduchými podněty. Receptory a odpovídající nervové dráhy kódují
Na biologické úrovni zahrnují senzorické proce­ intenzitu podnětu zejména počtem nervových
sy (procesy čití) smyslové orgány a příslušné ner­ vzruchů a jejich časovým vzorcem. Kvalitu pod­
vové dráhy a jsou spojeny s ranými fázemi zís­ nětu kódují specifická nervová vlákna vzorcem
kávání informací. Mezi smysly patří zrak, sluch, své aktivity.
čich, chuť, dále kožní čití, kam řadíme vnímání 6 Podnětem pro zrak je světlo, což je elektromag­
tlaku, teploty a bolesti, a tělové smysly. netické vlnění o vlnové délce 400-700 nanome­
2 Citlivost na intenzitu podnětu měříme pomocí trů. Součástí každého oka je soustava, která vy­
absolutního prahu neboli minimálního množství tváří obraz (rohovka, zornice a čočka), a soustava,
energie, které lze spolehlivě rozeznat. Vnímavost která převádí obraz na elektrické vzruchy. Trans­
vůči změně intenzity podnětu měříme nejmen- dukční proces probíhá v sítnici, v níž se nacháze­
ším pozorovatelným rozdílem, tedy hodnotou jí zrakové receptory, tedy tyčinky a čípky.
nejmenšího rozdílu mezi dvěma podněty růz­ 7 Čípky pracují při vyšších světelných intenzitách,
né hodnoty, který lze spolehlivě zjistit. Velikost umožňují vnímat barvy a nacházejí se zejména
změny, která je nutná pro postřehnutí změny, vc středu sítnice (v oblasti žluté skvrny). Tyčinky
vzrůstá s intenzitou podnětu a je jí přibližně pří­ pracují při nižších intenzitách světla, podílejí
mo úměrná (Weberův-Fechnerův zákon). se na černobílém vidění a nacházejí se zejména
3 Další zajímavou vlastností je vztah mezi inten­ na okrajích sítnice. Citlivost vůči intenzitě
zitou podnětu a velikostí vjemu vyvolaného nad- světla zajišťují určité vlastnosti tyčinek a čípků.
prahovým podnětem. Tento vztah popisuje Ste- Důležitá je zejména skutečnost, že tyčinky jsou
vensův zákon, který tvrdí, že velikost vnímaného spojeny s vyšším počtem gangliových buněk
podnětu je mocninnou funkcí fyzikální intenzity než čípky. Díky tomuto odlišnému propojení je
podnětu. Mocnitel mocninné funkce je jedineč­ vyšší zraková citlivost spojená s činností tyčinek,
ný pro každý smyslový orgán. Pro většinu smyslů, kdežto zraková ostrost souvisí s činností čípků.
například pro intenzitu zvuku, je mocnitel menší 8 Rozdílné vlnové délky světla vedou k vnímání
než jedna, což znamená, že rostoucí hladina fy­ odlišných barev. Vhodným míšením tří odstínů
zické intenzity vede k progresivně menším pří­ světla, které se liší svou vlnovou délkou, lze zís­
růstkům psychického vnímání intenzity. U jiných kat téměř jakoukoli barvu světla. Tato skutečnost
smyslů, například u vnímání bolesti, je mocnitel vedla k vytvoření trichromatické teorie, která
vyšší než jedna, což znamená, že rostoucí hladina tvrdí, že vnímání barev je založeno na činnosti
fyzické intenzity vede k progresivně vyšším pří­ tří typů receptorů (čípků), z nichž každý je nej­
růstkům psychického vnímání intenzity. citlivější na vlny v různé oblasti spektra.
4 Vnímání je často nazíráno jako proces rozpo­ 9 Existují čtyři základní barevné vjemy: červe­
znávání signálu, který je obklopen šumem. V ně­ ný, žlutý, zelený a modrý. Jejich míšením vzni­
kterých případech lze „rozeznat“ signál dokon­ kají prožitky barev, kromě vjemů červenozelené
ce i tam, kde je přítomen pouze šum; tento jev a žlutomodré. Lze to vysvětlit teorií protiklad-
označujeme jako planý poplach. Správně rozpo­ ných barev, která tvrdí, že existují protikladné
znaný signál označujeme jako zásah. Teorie de­ procesy vnímání červené a zelené a také žluté
tekce signálu umožňuje rozložit proces detekce a modré barvy. Každý z uvedených procesů re­
signálu na dvě samostatné hodnoty: jedna vyja­ aguje na protikladné barvy opačným způsobem.
dřuje citlivost pozorovatele vůči podnětu, druhá Trichromatická teorie a teorie protikladných
vyjadřuje sklon pozorovatele ohlásit „přítomnost barev byly úspěšně propojeny díky představě, že
signálu“. Teorie detekce signálu je užitečná nejen každv z obou principů funguje na odlišných ner­
jako základní vědecký nástroj, ale má i důležité vových úrovních zrakové soustavy.
praktické důsledky, například při hodnocení vý­ 10 Podnětem pro sluch jsou vlny tlakových změn
konu radiologa, který se snaží rozeznat neobvyk­ vzduchu (zvukové vlny). Ucho se skládá z vněj­
lé útvary na nezřetelném rentgenovém snímku. šího ucha (tvoří je boltec a zvukovod), středního
5 Každý smyslový orgán musí dekódovat neboli ucha (což je bubínek a sada sluchových kůstek)
převádět fyzikální energii do podoby nervových a vnitřního ucha. Ve vnitřním uchu se nachází
 hlemýžď, svinutý trubicovitý útvar, který obsahu­ 13 Chuť není ovlivněna pouze látkou, která působí
je bazilární membránu. Na ní jsou vláskové buň­ na chuťové receptory, ale je podmíněna i geneticky
ky, které slouží jako sluchové receptory. Vnější a zkušenostmi z minulosti. Chuťovým podnětem
a střední ucho vede zvukové vlny až k bazilární je látka rozpustná ve slinách. Chuťové receptory
membráně, která se jejich působením rozvibruje. se nacházejí na jazyku ve shlucích, které označu­
V důsledku toho se začnou ohýbat vláskové buň­ jeme jako chuťové pohárky. Různá místa na jazy­
ky, které vytvářejí nervové vzruchy. ku jsou rozdílně citlivá. Jakoukoli chuť lze popsat
11 Nejnápadnější vlastností zvuku je jeho výška. jako jednu, nebo jako kombinaci čtyř základních
Roste s rostoucí frekvencí zvukové vlny. Skuteč­ chuťových kvalit: sladké, kyselé, hořké a slané.
nost, že dokážeme slyšet výšku dvou současně Různé kvality chutě jsou kódovány částečně pro­
znějících tónů, vede k představě, že existuje řada střednictvím aktivace specifických nervových vlá­
různých receptorů vnímajících různé frekvence. ken - různá vlákna reagují nejlépe na jednu ze
Časová teorie vnímání výšky tónu tvrdí, že vní­ čtyř uvedených chuťových kvalit - a částečně po­
maná výška závisí na časovém vzorci nervových mocí vzorce aktivovaných nervových vláken.
vzruchů ve sluchové soustavě. Tento vzorec je 14 Mezi smysly kožního čití patří vnímání tlaku
určen časovým průběhem zvukové vlny. Místní a teploty. Vůči tlaku jsou nej citlivější rty, nos
teorie zase předpokládá, že každá frekvence zvu­ a tváře, nejméně vnímavý je palec u nohy. Člověk
ku stimuluje konkrétní místo na bazilární mem­ je velmi vnímavý vůči teplotě a dokáže rozeznat
bráně více než jiná místa a polohou maximální změnu menší než jeden stupeň Celsia. Různé
stimulace vzniká vjem tónu určité výšky. Teorie teploty kódujeme především prostřednictvím ak­
se navzájem nevylučují, protože časová teorie vy­ tivace receptorů pro chlad a teplo.
světluje vnímání nízkých frekvencí zvuku a míst­ 15 Podnětem pro bolest je jakýkoli podnět, který
ní teorie objasňuje vnímání vysokých frekvencí. je natolik intenzivní, že dokáže poškodit tkáň.
12 Čich je mnohem důležitější pro zvířata než pro Rozlišujeme dva druhy bolesti, které jsou zpro­
člověka. Mnohé živočišné druhy používají při středkovány odlišnými nervovými drahami. Fá-
komunikaci specializované pachy (feromony). zická bolest je obvykle krátká a intenzivní, její
Lidé podle všeho vlastní jen pozůstatky těchto intenzita rychle vzrůstá a klesá. Tonická bolest
schopností. Podnětem pro čich jsou moleku­ bývá stálá a dlouhotrvající. Citlivost vůči boles­
ly uvolňované z určité látky. Molekuly putují ti ovlivňují i jiné faktory než bolestivé podně­
vzduchem a aktivují čichové receptory umístěné ty. Významnou úlohu hrají očekávání a kulturní
vysoko v nosní dutině. Existuje mnoho typů či­ vzorce. Všechno nasvědčuje tomu, že uvedené
chových receptorů (snad kolem 400). Průměrný faktory působí na otevírání nebo zavírání ner­
člověk dokáže rozlišit 10 000-40 000 různých vových vrátek v páteřní míše a středním mozku,
pachů a ženy jsou v tomto ohledu obvykle lepší takže bolest je pociťována jen při aktivaci recep­
než muži. torů bolesti a při otevření nervových vrátek.
KLÍČOVÉ POJMY

počitek kontrastní ostrost

vjem konstanta barvy
zpětné projekce odstín
absolutní práh jas
psychofyzikální metody sytost
adaptace na tmu experiment porovnávání barev
foton metamery
standard dichromatismus
diferenční práh frekvence tónu
nejmenší pozorovatelný rozdíl hertz
Weberova konstanta výška tónu
nadprahové podmínky amplituda tónu
mocninná funkce hlasitost
mocnitel barva zvuku
teorie detekce signálu ušní bubínek
signál a šum zvukovod
počitek a předpojatost oválné okénko
zásahy a plané poplachy kladívko, kovadlinka, třmínek (ušní kůstky)
citlivost a předpojatost hlemýžď
očekávání bazilámí membrána
časový vzorec vláskové buňky
sítnice časová teorie
tyčinky a čípky rezonance
žlutá skvrna místní teorie
transdukce feromony
křivka adaptace na tmu čichový bulbus
zraková ostrost čichová kůra
prostorová ostrost

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhiLgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.ncbi.nLm.nih.gov/books/bv.fcgi?rid=hstat4.chapter. 14810
Tato stránka obsahuje vyčerpávající informace o kochleárních implantátech. Klikněte na interaktivní obsah
(Table of Contents) a procházejte různými tématy, která se zabývají výhodami a omezeními implantátů.
Najdete zde také informace o budoucím výzkumu.

http://www.expLoratorium.edu/Learning_studio/cow_eye/index.htmL
Chtěli jste někdy pitvat oko krávy? Zde máte příležitost! Přesvědčíte se o podobnosti kravského a lidského
oka.
5. kapitola

Vnímání
Obsah kapitoly
K čemu slouží vnímání? 187
Zpracování a využívání vstupních smyslových informací 187
Pět funkcí vnímání 188

Pozornost 189
Selektivní pozornost 189
Sluchová pozornost 191
Pozornost, vnímání a paměť 191
Výhody a nevýhody selektivní pozornosti 192

Lokalizace 193
Odlišování objektů 193
Vnímání vzdálenosti 197
Vnímání pohybu 199

Rozpoznávání 202
Zpracování od obecného ke konkrétnímu 202
Problém spojení: bezděčná a zaměřená pozornost 203
Určení objektu 205
Pozdější stadia rozpoznávání: sítě 207
Rozpoznávání přirozených objektů a zpracovávání shora dolů 209
Zpracování sociálně významných podnětů: rozpoznávání tváří 213
Poruchy rozpoznávání 213

Abstrakce 215
0d přesnosti k abstrakci 216
Výhody abstrakce: potřebná rychlost uchování a zpracování 216

Percepční konstanty 217

Podstata stálosti 218
Konstanta jasu a barvy 218
Konstanta tvaru 220
Konstanta velikosti 220
Iluze 221
Konstanty u všech smyslových orgánů 224

Dělba práce v mozku 225

Neurální základ pozornosti 225
Zraková korová oblast 226
Systém rozpoznávání versus systém lokalizace 227

Vývoj vnímání 229

Rozlišování u kojenců 229
Řízená stimulace 232

Pohled z obou stran

Je vývoj vnímání vrozený proces, nebo se vnímání musíme naučit? 234-235
Jedné teplé soboty před několika lety se dva proděravělý od kulek a ptal se porotců: Jak
mladí Američané - budeme jim říkat Alex si mohl obžalovaný splést tento hranatý žlutý
a Simon - vydali na jednodenní lovecký vý­ stan s chlupatým hnědým medvědem?“
let. Vykračovali si po opuštěné cestě a bavili Skutečně, je to vůbec možné? Na první
se o různých věcech, které souvisely s lovem, pohled se žalobcova otázka zdá být zcela na­
ale jejich hovor se točil převážně kolem med­ místě. Uprostřed soudní síně, všem na očích,
vědů. Alex jednoho viděl minulý víkend a oba stál velký žlutý stan, který se vůbec nepodobal
muži se těchto nebezpečných zvířat obávali. medvědovi. Padesátileté výzkumy vnímání -
Věděli, že mají dobré lovecké pušky, ale vědě­ v tomto případě zrakového vnímání - však
li také, že medvědi jsou silní protivníci. Oba přesto svědčí o tom, že za určitých okolností
lovci byli neustále ve střehu. nelze vyloučit, že Simon a Alex skutečně po­
Byla už skoro půlnoc, když se Alex a Si­ važovali stan za medvěda. V této kapitole se
mon vydali zpátky k domovu. Nesvítil měsíc budeme zabývat příčinami podobných jevů
a les byl tichý a temný. Lovci byli utrmácení a názorně při tom dokážeme, jak se nezpraco­
celodenním putováním. Byli zrovna v ohybu vané počitky, o nichž jsme psali ve 4. kapitole,
cesty, když vtom najednou zaslechli hluboký převádějí na vjemy, jež jsou přímo odpovědné
bručivý zvuk. Vycházel od velkého a nejas­ za naše chování.
ně viditelného zvířete, které se pomalu, ale Abyste získali představu, co máme vlast­
zlověstně natřásalo uprostřed cesty asi 50 ně na mysli, začneme několika praktickými
metrů od nich. Vystrašení lovci zvedli pušky ukázkami. Podívejte se nejprve na levou část
a vystřelili. Mručení a kolébání rázem ustalo. obrázku 5.1. Rozeznáváte nějaký předmět?
Vzápětí prořízl noční ticho výkřik, který byl Pokud jste stejní jako většina ostatních lidí
nepochybně lidský. Místo úlevy nad tím, že a tuto ukázku jste ještě neviděli, odpovíte
zabili medvěda, pocítili lovci zmatek a úděs, patrně záporně. A nyní se podívejte na pra­
protože si uvědomili, že medvěd vůbec nebyl vou část téhož obrázku. Co na ní vidíte? Po­
medvěd. Byl to stan, ve kterém přebývali dva kud jste ani tuto ukázku nikdy předtím ne­
táborníci. Jeden z nich byl mrtev a druhý nad viděli, patrně přečtete nápis „I love Paris in
ním klečel a bědoval. the springtime“ („Mám rád Paříž na jaře“).
Při vyšetřování této strašlivé události se V obou případech jste zaznamenali vjemy -
zjistilo, že kulky ze Šimonovy pušky neškod­ v jednom případě nesmyslné černé a bílé skvr­
ně prolétly stanem a že táborníka zabila jedna ny a ve druhém případě běžnou větu. Vjemy
z Alexových kulek. Alex byl tedy obžalován jsou nějakým způsobem odvozeny od základ­
za zabití z nedbalosti a stanul před soudem. ního objektivního podnětu, kterým je světlo
V jeho tváři se zračila hluboká lítost nad tím, vstupující do vašeho oka a dopadající na sít­
co se přihodilo. Alex i Simon si byli napros­ nici. V obou případech však existují význam­
to jistí jednou věcí: oné noci před sebou viděli né a systematické nespojitosti mezi zatím
medvěda, nikoli stan. „Kdyby nás napadlo, že nezpracovanými daty a výsledným vjemem.
je to stan, a ne medvěd, nikdy bychom ne­ Je prohlášení o jarní Paříži skutečně takové,
stříleli,“ přísahali oba. Žalobce jejich tvrze­ jaké si myslíte? Podívejte se na ně ještě jed­
ní smetl ze stolu jako směšnou a ubohou lež. nou a přečtěte je velmi pomalu slovo po slo­
Uprostřed soudní síně nechal postavit stan vě. Všimnete si, že ve skutečnosti nápis praví:
„I love Paris in the the springtime.“ A co ty
nesmyslné skvrny v levé části obrázku 5.1?
Podívejte se na obrázek na str. 236 a potom se
vraťte na tuto stránku. Už jste zpátky? Levá
část obrázku už není nesmyslná, že? Jestli jste
stejní jako většina ostatních lidí, teď už těžko
dokážete uvěřit, že obrázek vůbec někdy byl
nesmyslný. Podněty vstupující do vašich očí
jsou naprosto stejné jako před chvílí, ale vní­
mání je naprosto jiné: černé a bílé skvrny jsou
® The MacNeil River Statě Game Sanctuary, foto Jon C. Pascal nyní uspořádány do smysluplného objektu.
 OBRÁZEK 5.1
Nezpracované vstupní údaje a výsledný vjem. Levá část obrázku: Vidíte nějaký smysluplný objekt?
(Pokud potřebujete pomoc, podívejte se na obrázek 5.38 na str. 236.) Pravá část obrázku: Co se zde píše?

Tyto praktické ukázky vás měly přesvědčit možné cesty a identifikuje překážky, které je
o tom, že zatímco naše smysly přijímají kusé třeba překonat. Za druhé: člověk manipuluje
informace, naše vnímání světa rozhodně není předměty. Otáčíme volantem auta, perem pí­
kusé. Vnímáme svět tvořený předměty a lid­ šeme své jméno a kopeme do míče směrem
mi - je to svět, který nás nezahlcuje chao­ k brance. Za třetí: člověk se rozhoduje na
tickými počitky, ale vlídně nám předkládá základě symbolů - například psaných nebo
souvislé celky. Jednotlivých částí a vlastností mluvených slov a obrázků. Za čtvrté: člověk
podnětů si všímáme pouze za neobvyklých vymýšlí a uskutečňuje složité plány, s jejichž
okolností, nebo když kreslíme a malujeme. pomocí se vyrovnává s nečekanými událostmi.
Většinou však vidíme trojrozměrné předmě­ Jestliže v temné postranní uličce zahlédneme
ty, slyšíme slova a hudbu, cítíme vůni a chuť zlověstnou postavu, vyhodnotíme své mož­
smažené ryby a cítíme něčí ruku na své paži. nosti a přejdeme na druhou stranu ulice, kde
se cítíme bezpečněji, protože je tam více lidí.

K čemu slouží vnímání?

Zpracování a využívání
Každý živý organismus musí řešit nekonečnou vstupních smyslových informací
řadu problémů, s nimiž se setkává ve svém pro­ Jak zpracováváme vstupní smyslové informace?
středí. Složitost těchto problémů a s tím souvi­ Jedna možnost je, že informace z prostředí -
sející složitost jejich řešení závisí na podstatě v případě zraku se jedná o dvojrozměrný ob­
a složitosti daného organismu. Kdybyste byli raz okolního prostředí na sítnici - zcela posta­
například narcisem, museli byste řešit relativně čí k normálnímu životu. Tvrdí to ekologická
jednoduché problémy. Museli byste přijít na to, teorie vnímání, kterou formuloval Američan
kudy by měly růst vaše kořeny v závislosti na J. J. Gibson. Podle Gibsona množství optic­
struktuře půdy, do které vás zasadili. Zajímala kých informací o okolním světě - změna struk­
by vás zrnitost půdy a rozložení vlhkosti a ži­ tury s rostoucí vzdáleností, změna vzájemného
vin. Kromě toho byste museli rozhodnout, jak postavení obrazů jednotlivých předmětů, když
se natočit vzhledem k postavení slunce. kolem nich člověk prochází, a tak dále - po­
To jsou asi tak všechny problémy, se kte­ stačuje k vyřešení všech problémů souvisejících
rými se potýká narcis. Asi vás nepřekvapí­ s viděním, před které nás okolní svět staví.
me tvrzením, že člověk je poněkud složitější. Přestože je Gibsonova teorie důmyslná
Pokud se týká vnímání, jsou mezi narcisem a užitečná, většina vědců ji odmítla jako ne­
a člověkem tyto nejdůležitější rozdíly. Za dostatečnou. Namítají, že lidé potřebují mít
prvé: člověk je pohyblivý. Naprostá většina lidí v mozku neustále aktualizovaný obraz či mo­
se pohybuje v okolním prostředí, vyhledává del prostředí, a právě na základě tohoto mo-
dělu vnímají, rozhodují se a nějak se chovají. vjem medvěda, a my jej zastřelíme. Každá smy­
Pro vytvoření a udržení takového modelu jsou slová soustava má dvě části: smyslový orgán,
nezbytné dva faktory. Prvním z nich jsou ur­ který získává informace z okolního prostředí,
čité prostředky, jimiž člověk získává nezpraco­ a centrální systém v mozku, jenž získané infor­
vané informace o svém okolí. Ve 4. kapitole mace převádí na vjemy.
jsme popisovali, jak se s tímto úkolem vyrov­
návají naše smyslové orgány. Jenže nezpra­
cované informace nejsou k vytvoření mode­ Pět funkcí vnímání
lu postačující o nic více než hromada trámů Vnímání (percepce) je natolik složité, že jaká­
k postavení domu. Potřebujeme ještě pro­ koli jeho klasifikace je do jisté míry libovolná.
středky, s jejichž pomocí uspořádáme všechny Z důvodu lepší přehlednosti je však užitečné
informace do určitého souvislého celku. rozdělit otázky vnímání do pěti kategorií. Za
Takové uspořádání není jednoduchá záleži­ prvé, pomocí pozornosti je třeba rozhodnout,
tost. Na základní úrovni zahrnuje vnímání svě­ kterou vstupující informaci je nutné dále zpra­
ta řešení problému, jehož podstatou je přetvořit covávat a kterou zanedbat („Měl bych poslou­
mnohé v jedno. V případě zraku jde o matema­ chat, o čem si povídají lidé vlevo ode mě? Zdá
tickou nutnost, aby mnohé konfigurace objektů se mi, že se baví o mé ženě..., nebo bude za­
v prostředí daly vzniknout stejnému obrazu na jímavější poslouchat rozhovor vpravo? Povídají
sítnici. Později se tomuto tématu budeme věno­ si o fotbalovém mistrovství...“). Za druhé, sys­
vat důkladněji. Zatím si pro ilustraci představte tém musí umět určit, kde jsou objekty hodné
borovici v dálce. Dvoumetrový strom pozorova­ zájmu (Je potenciálně nebezpečný objekt na
ný ze vzdálenosti 100 metrů vytvoří na sítnici dosah ruky, je vlevo, je přede mnou ve vzdále­
stejně velký obraz jako čtyřmetrový strom ve nosti několika set metrů, nebo kde vlastně je?).
vzdálenosti 200 metrů (a mohli bychom po­ Za třetí, systém musí umět rozpoznat, které ob­
kračovat s nepřeberným množstvím kombina­ jekty se v okolí vyskytují (Co to vlastně je, stan,
cí výšky stromu a vzdálenosti). Součástí řešení nebo medvěd?). Za čtvrté, systém musí umět
problému vztahu mnohého k jednomu je roz­ abstrahovat klíčové vlastnosti pozorovaného
hodnutí, která z nekonečného počtu kombinací objektu (Pohovku s polštáři vnímáme a popi­
velikosti a vzdálenosti vytvořila konkrétní obraz sujeme jako obdélníkový předmět, i když nemá
na sítnici. Zraková soustava musí tento problém tvar dokonalého obdélníku.). A schopnost
vyřešit s využitím jiných informací - těch, které abstrakce úzce souvisí s pátou kategorií vní­
jsou již uloženy v mozku (například: toto jsou mání, a tou je percepční stálost: systém musí
vánoční stromky, které obvykle mívají spíše dva uchovat jisté podstatné vlastnosti předmětů
metry než čtyři), a doplňujících zrakových pod­ (například podstatnou vlastností dveří je jejich
nětů (například: člověk stojící vedle stromu je obdélníkový tvar - i když jsou dveře vůči po­
přibližně stejně vysoký jako ten strom). zorovateli natočené v takovém úhlu, že na jeho
Obecně řečeno, vyvozování závěrů o okol­ sítnici vytvářejí obraz lichoběžníkového tvaru).
ním světě na základě smyslových informací vy­ V pěti následujících podkapitolách se zamě­
žaduje určité znalosti a předpoklady o uspořádá­ říme na těchto pět kategorií: pozornost, loka­
ní našeho světa: ptáci se obvykle vyskytují výše lizaci, rozpoznání, abstrakci a stálost. Zamy­
než koně, sporáky se zpravidla nacházejí poblíž slíme se také nad biologickými souvislostmi
chladniček, nějaká scéna bývá osvětlena jedním procesu vnímání. Nakonec budeme uvažovat
typem světelného zdroje a tak dále. Součás­ o vývoji vnímání. V celé kapitole se zaměříme
tí vnímání je tedy užití určitých předpokladů na zrakové vnímání, protože právě tato oblast
s cílem propojit vstupní informace a vytvořit je nejvíce prozkoumána. Nezapomeňte ale, že
tak model světa. Na základě tohoto modelu se lokalizace, rozpoznání a stálost se vztahují na
potom rozhodujeme a jednáme. Popsaný pro­ všechny smyslové soustavy. Pokud se týká na­
ces obvykle funguje velmi účinně a například příklad rozpoznání, Mozartovu sonátu roze­
žlutý stan v našem zorném poli vytvoří v naší známe sluchem, smaženou rybu rozeznáme či­
mysli model — vjem - žlutého stanu. Za urči­ chem, klíče v kapse rozeznáme pomocí hmatu
tých okolností to ale tak dobře nefunguje: žlutý a vzpřímenou polohu vlastního těla v temné
stan v našem zorném poli vytvoří v naší mysli místnosti rozeznáme pomocí tělových smyslů.
 nost na malou část všech dostupných infor­
Dílčí shrnutí
mací. V současné době panuje názor, že tato
■ Studium vnímání se zabývá otázkou, (1) jak zdánlivě jednoduchá schopnost obsahuje tři
organismy zpracovávají a třídí vstupní samostatné procesy, které jsou v mozku ana­
nezpracované smyslové informace tak, aby
tomicky odděleny (například Fan et al., 2002).
vytvořily souvislý obraz světa, kterým jsou
Jeden proces nás udržuje ve stavu pohotovosti.
organismy obklopeny, a (2) jak tento obraz
Například letový dispečer musí být neustále
používají při řešení přirozeně se objevujících
problémů - například při hledání směru,
bdělý a ostražitý, aby věděl o všech letadlech,
uchopování předmětů či plánování. za které je odpovědný. Selhání tohoto systé­
■ Systém vnímání (percepční systém) vykonává mu by mohlo vést ke katastrofálnímu výpad­
pět hlavních funkcí: (1) určuje, které části ku pozornosti. Druhý systém je odpovědný za
prostředí je nutné věnovat pozornost, soustředění příslušných zdrojů na informace,
(2) lokalizuje nebo zjišťuje, kde jsou které souvisejí se zpracováním úkolu (napří­
dané objekty, (3) rozpoznává a určuje, co klad soustředění pozornosti na hlas, abychom
jsou tyto objekty, (4) abstrahuje důležité
porozuměli mluvenému slovu). Třetí systém,
informace o objektech a (5) udržuje stálý
který se někdy označuje jako „výkonný“, roz­
(konstantní) vzhled předmětů, i když
hoduje o tom, zda budeme dané informaci
se jejich obraz na sítnici mění. Další
oblastí studia je vývoj našich percepčních
i nadále věnovat pozornost, nebo zda se za­
schopností. měříme na jinou informaci (například: „Ten
člověk mluví o chloroplastech, ale ty mě vůbec
nezajímají.“). Jde o to, že pozornost není je­
diný proces, ale spíše řada vzájemně prováza­
Pozornost ných procesů. V dalších odstavcích (i později,
v části Neurální základ pozornosti) se jimi
V úvodu předchozí kapitoly jsme zdůraznili, budeme zabývat podrobněji.
že na naše smyslové orgány v každém oka­
mžiku působí obrovské množství informací
z vnějšího prostředí. Přestaňte na okamžik Selektivní pozornost
číst a věnujte pozornost různým podnětům, Jak přesně soustředíme pozornost na objekty,
které vás obklopují. Ve vašem zorném poli ne­ které nás zajímají? Nejjednodušší je zaměřit
jsou jen stránky této knihy. Možná vás malič­ na ně — pomocí selektivní (výběrové) pozor­
ko tlačí levá bota. Slyšíte nějaké zvuky? Jsou nosti - své smyslové orgány. V případě zraku
ve vzduchu cítit nějaké pachy či vůně? to znamená pohnout očima tak, aby objekt
Ač je člověk neustále pod palbou vnějších zájmu spadal do oblasti žluté skvrny - ve
podnětů, vždy se zároveň snaží splnit nějaký úkol. 4. kapitole jsme uvedli, že je to nejcitlivější
Může to být úkol velmi jednoduchý, například oblast sítnice -, tedy do oblasti určené pro
vypít šálek kávy, ale také velmi složitý, třeba zpracování podrobných zrakových informací.
operace mozku, nebo něco mezi tím, například
snaha zpracovat informace obsažené v této kni­ Pohyby očí
ze. Ať už se jedná o jakýkoli úkol, vztahuje se Studie zaměřené na zrakovou pozornost čas­
k němu jen malá část z toku informací, které to zahrnují pozorování pozorovatele, který
člověka obklopují. Naprostá většina informací sleduje určitý obraz nebo výjev. Sledujeme-li
s úkolem nijak nesouvisí. Z podstaty věci vy­ oči daného člověka, nepochybně si všimneme,
plývá, že smyslové soustavy a mozek musí mít že nejsou nehybné. Krátké okamžiky relativ­
prostředky, jimiž třídí vstupní informace a které ní nehybnosti, kterým říkáme fixace, střídají
umožní vybrat pouze ty, jež jsou důležité pro rychlé pohyby očí zvané sakády (sakadické
splnění úkolu. Tyto informace systém zpracuje, pohyby). Každá fixace trvá přibližně 300 mi­
ostatní ignoruje. Kdyby proces třídění neexisto­ lisekund (asi třetinu sekundy), kdežto sakády
val, nepodstatné informace by zcela překryly ty jsou velmi rychlé (v řádu desítek milisekund).
důležité a člověk by nikdy nic nedokončil. Vizuální informace o prostředí získává­
V této části kapitoly se budeme zabývat me během fixací; v průběhu sakád je vidění
právě schopností zaměřit výběrovou pozor­ potlačeno.
 Sledováním vzorce fixace pohledu lze získat
poměrně přesnou představu o tom, jak daný
člověk zaměřoval svou zrakovou pozornost.
Pohyby očí lze zaznamenat řadou různých me­
tod. Výsledkem sledování je počítačový záznam,
který milisekundu po milisekundě zachycuje,
kam se upíral pohled pozorovatele. Tento zá­
znam lze kromě jiného použít k reprodukci
toho, co bylo sledováno, společně s posloup­
ností jednotlivých fixací, jak je zachyceno na
obrázku 5.2. Obecně platí, že body, na které
se fixuje pohled, nejsou náhodné. Jsou to místa,
která obsahují nejvíce informací. Přesná defi­ OBRÁZEK 5.2
nice pojmu „informace“ přesahuje rámec této
Pohyby očí při prohlížení fotografie. Vedle snímku
knihy, ale v této souvislosti vymezuje přibližně děvčátka je záznam pohybu očí člověka, který si snímek
ty oblasti obrázku, v nichž se pozorovaný ob­ prohlížel. (D. L. Yarbuss /1967/: Eye Movements and
raz liší od jiných podobných obrazů. Z obrázku Vision, Plenům Publishing Corporation. Přetištěno se
svolením vydavatele.)
5.2 například vyplývá, že člověk pozorující ob­
ličej nejčastěji fixuje pohled na oči, nos a ústa -
a právě tyto faktory nejúčinněji odlišují je­
den obličej od druhého. Loftus a Mackworth knížkou), druhá při manipulaci s nebezpečným
(1978) předložili pozorovatelům obrázek neob­ předmětem (nožem). Zjistili, že pozorovatel
vyklého nebo běžného objektu v určitém kon­ častěji fixoval pohled na nebezpečný než na
textu. Jednomu pozorovateli předložili napří­ neškodný předmět. V důsledku toho pozoro­
klad obrázek hospodářského dvora s traktorem vatel věnoval méně pozornosti ostatním aspek­
uprostřed, druhému pozorovateli předložili tům výjevu s nebezpečným předmětem, napří­
obrázek stejného hospodářského dvora, který klad tváři člověka, který tento předmět držel.
měl místo traktoru uprostřed chobotnici. Po­ Je důležité podotknout, že zbraň v labora­
zorovatel fixoval pohled častěji na neobvyklý torních podmínkách přitahuje nesrovnatel­
objekt (chobotnici) než na běžný objekt (trak­ ně nižší pozornost než ve skutečném životě.
tor). (Pro kontrolu dostali dva jiní pozorovatelé V životě i v laboratoři je zbraň neobvyklým
obrázek chobotnice pod vodou a obrázek trak­ předmětem, který nepochybně přitahuje po­
toru ve stejném prostředí pod vodou. Při tomto zornost. Ve skutečném životě je však zbraň
uspořádání byl neobvyklým objektem traktor v nejbližším okolí základní informací, která
a normálním objektem byla chobotnice.) Tím­ souvisí s bezprostředním úkolem pozorovate­
to pokusem prokázali experimentátoři vztah le - přežít nebezpečnou situaci.
mezi fixacemi a obrazovými informacemi.
Zaměření pozornosti bez pohybu očí
Zaměření na zbraň Přestože obvykle věnujeme pozornost tomu,
Praktické využití tohoto typu výzkumu pohy­ na co upíráme zrak, dokážeme také výběrově
bů očí souvisí s jevem, který se označuje jako zaměřit pozornost na zrakový podnět, aniž by­
zaměření na zbraň: oběti ozbrojených zločinů chom pohnuli očima. Lze to prokázat experi­
často dokážou velmi přesně popsat útočníkovu mentem, při němž pozorovatel musí rozeznat,
zbraň, ale nepamatují si jiné aspekty události, kdy se objeví určitý objekt. Při každém pokusu
například útočníkův vzhled. Z toho lze sou­ pozorovatel hledí na prázdnou plochu a po­
dit, že svou pozornost soustředili převážně na tom spatří krátkou nápovědu, která nasměruje
zbraň. Toto empirické zjištění potvrdily i la­ jeho pozornost doprava nebo doleva. Krátce
boratorní studie (viz Steblay, 1992). Loftusová, nato se objeví objekt buď na místě, které ozna­
Loftus a Messo (1987) zaznamenávali pohyby čila nápověda, nebo na opačném místě. Inter­
očí v situaci, kdy pozorovatel sledoval sérii dia­ val mezi nápovědou a objevením objektu je
pozitivů. Jedna série zachycovala člověka při příliš krátký na to, aby pozorovatel pohnul oči­
manipulaci s neškodným předmětem (šekovou ma. Přesto jej dokáže rozeznat rychleji, pokud
se objeví v místě označeném nápovědou. Lze si nevšimne, když mluvčí přejde z jednoho ja­
předpokládat, že pozorovatel zaměří pozornost zyka do druhého a zase zpátky (Moray, 1969).
do naznačeného místa, i když tím směrem ne­ Loftus (1972) informoval o podobných zjiš­
stočí pohled (Posner a Raichle, 1994). těních v oblasti zrakového vnímání. Ukázal
zkoumanému pozorovateli dva různé obrázky
vedle sebe, ale požádal ho, aby se díval pou­
Sluchová pozornost ze na jeden z nich (sledováním pohybů očí se
Pozornost je multimodální, to znamená, že ujistil, že pozorovatel dodržuje jeho pokyny).
se může přesouvat v rámci jedné smyslové Zjistil, že pozorovatel si dobře zapamatoval
soustavy (například od jednoho zrakového obrázek, kterému věnoval pozornost, ale ne­
podnětu ke druhému) nebo mezi smyslový­ pamatoval si ten, jemuž se nevěnoval.
mi soustavami (každý z nás někdy přesunul Skutečnost, že nedokážeme říci takřka nic
pozornost od sledování provozu na silnici bližšího o sluchových podnětech, jimž nevě­
během řízení automobilu ke zvonícímu mo­ nujeme pozornost, vedla badatele k myšlen­
bilnímu telefonu). Značná část původního ce, že člověk takové podněty zcela odfiltruje
výzkumu pozornosti se týkala sluchové po­ (Broadbent, 1958). V dnešní době však máme
zornosti (například Cherry, 1953). Praktickou k dispozici dostatek důkazů o tom, že naše
obdobou Cherryho studií je situace na hluč­ smyslové soustavy do určité míry zpracovávají
ném večírku. K našim uším doléhá směsice i podněty, jimž nevěnujeme pozornost (platí
mnoha hlasů. Přesto však s pomocí mentál­ to u zraku i sluchu), dokonce i když zmíněné
ních prostředků umíme zaměřit pozornost podněty jen málokdy proniknou do vědomí.
tak, abychom zaslechli to, co nás zajímá. Vy­ O částečném zpracování podnětů, jimž ne­
užíváme při tom například informace o smě­ věnujeme pozornost, svědčí mimo jiné to, že
ru, odkud zvuk přichází, sledujeme pohyb rtů s velkou pravděpodobností zaslechneme své
mluvícího člověka a rozeznáváme také kon­ jméno, když je někdo pronese polohlasem
krétní vlastnosti jeho hlasu (výšku a intonaci). v rozhovoru, který neposloucháme. Nemohlo
Dokonce i když nemáme k dispozici žádnou by se to stát, kdyby se daný rozhovor ztra­
z uvedených pomůcek, dokážeme - byť s ur­ til již v nižších úrovních percepční soustavy.
čitými potížemi - vybrat na základě významu Z toho lze soudit, že nedostatek pozornosti
jedno ze dvou sdělení, kterému budeme věno­ nezabrání částečnému vnímání, ale do znač­
vat pozornost. né míry je ztlumí - stejně jako když ztlumíme
zvuk rozhlasového přijímače, ale nevypneme
jej (Treisman, 1969).
Pozornost, vnímání a paměť
S určitými výhradami, které podrobněji po­
píšeme v 8. kapitole, platí obecné pravidlo
Přestože na večírku zaslechneme spoustu rozhovorů, pamatujeme si
o vztahu mezi pozorností a pozdější vzpo­ z nich velmi málo, pokud jim nevěnujeme pozornost. Tento jev se
mínkou: nevěnujeme-li určité informaci žád­ označuje jako selektivní poslouchání.
nou pozornost, neuvědomujeme si ji a ne­
zapamatujeme si ji. V oblasti sluchového
vnímání to lze dokázat postupem zvaným
stínění (spolumluvení). Zkoumaná osoba si
nasadí stereo sluchátka, ale v každém uchu
slyší jiný proslov. Úkolem zkoumané osoby
je simultánně opakovat jeden z proslovů. Po
několika minutách zvuk ztichne a zkoumaná
osoba je tázána na proslov, který neopakovala.
Obvykle si zapamatuje jen základní charakte­
ristiky slyšeného zvuku - zda byl hlas mluv­
čího hluboký, nebo vysoký, zda to byl mužský,
nebo ženský hlas a podobně. Zkoumaná oso­
ba nedokáže říci nic o obsahu proslovu a ani
 Výhody a nevýhody vině případů vůbec nevšimli, že hovoří s úplně
selektivní pozornosti jiným člověkem! Efekt slepoty vůči změně vý­
Nevýhodou selektivní pozornosti vůči někte­ razně snížily rozmanité obměny, které během
rým informacím je skutečnost, že pozoro­ hovoru upoutaly pozornost ke tváři tazatele.
vatel často přehlédne jiné a potenciálně dů­ Okolnost, že lidé dokážou přesměrovat po­
ležité podněty v okolním prostředí. Simons zornost k jiným informacím, byla nedávno
a Chabris (1999) promítli účastníkům pokusu zajímavým způsobem využita v medicíně při
film, který zachycoval několik studentů, jak operaci očního zákalu. Čočka pacienta trpící­
si vzájemně předávají basketbalový míč. Po­ ho zákalem je natolik zkalená, že nepropouští
zorovatelé měli spočítat, kolikrát si studenti dostatek světla. Při chirurgickém zákroku lé­
míč předali. V průběhu filmu přímo upro­ kaři odstraní nefunkční čočku a nahradí ji či­
střed scény pomalu prošel člověk převlečený rou umělou čočkou. Na rozdíl od přirozené
za gorilu. Pozorovatelé se natolik soustředili čočky, která může měnit tloušťku a zaostřovat
na předávání míče, že téměř žádný si pro­ na předměty v různé vzdálenosti, mívá umělá
cházející gorily nevšiml! Tato slepota z ne­ čočka většinou neměnnou tloušťku. V důsled­
pozornosti úzce souvisí se slepotou vůči ku toho vidí lidé po operaci zřetelně předměty
změnám, což je neschopnost lidí všimnout si vzdálené nejméně metr od oka, ale při zaostření
dokonce i zásadních změn v místě děje. Za­ na bližší předměty a na čtení potřebují speciál­
jímavý příklad tohoto jevu prokázali Simons ní brýle. Byly však vyrobeny nové umělé čočky,
a Levin (1998) v kampusu Cornellovy uni­ které jsou tvořeny sadou soustředně uspořáda­
verzity v americkém státě New York. Při kaž­ ných prstenců. Prstence jsou zaostřeny střída­
dém opakování experimentu zastavil student vě na blízké a vzdálené předměty. Při tomto
náhodného chodce a ptal se ho na cestu. Za­ uspořádání se na sítnici promítají dva obrazy:
tímco náhodný chodec odpovídal, prošli mezi na jednom z nich jsou dobře zaostřené blízké
ním a studentem dva lidé, kteří nesli neprů­ předměty a vzdálené předměty jsou neostré, na
hledné dveře a na okamžik mu tak zakryli druhém obrazu jsou zase zaostřené vzdálené
výhled. Během oné chvíle si student vyměnil předměty a blízké předměty jsou rozostřené.
místo s jedním z nosičů. Když nosiči i s dveř­ Výzkumy nasvědčují tomu, že pacienti s tímto
mi odešli, náhodní chodci si ve více než polo­ typem čočky dokážou selektivně zaměřit po­
zornost na jeden nebo druhý obraz a neuvědo­
mují si obraz, kterému právě nevěnují pozor­
nost. Jedna pevná čočka s neměnnou tloušťkou
Dílčí shrnutí tedy obstará jasné vnímání blízkých i vzdále­
Selektivní pozornost je proces, kterým vybíráme určité ných předmětů (například Brydon, 2003).
podněty pro další zpracování a jiné podněty ignorujeme.
V oblasti zrakového vnímání jsou hlavním prostředkem
tohoto procesu pohyby očí. Člověk nejčastěji fixuje pohled
Otázky rozvíjející kritické myšlení
na neobvyklé součásti výjevu - tedy ty, které nesou nejvíce
informací. 1 Je zcela zřejmé, že pozornost lze sledovat
Selektivní pozornost se týká také sluchového vnímání. Při na základě toho, kam se daný člověk dívá.
selektivním naslouchání se řídíme například podle směru, Řekněme, že se domníváte, že selektivní
odkud přichází zvuk, a podle vlastností hlasu hovořícího zraková pozornost může přecházet z jednoho
člověka. místa na druhé i tehdy, když oči zůstanou
Většinou si dokážeme zapamatovat jenom to, čemu bez pohybu. Jak byste testovali tuto
věnujeme pozornost. Selektivní zaměření pozornosti souvisí hypotézu?
s procesy, které se objevují v prvních fázích rozpoznávání, 2 Jakým způsobem selektivní pozornost
a dále s procesy, které se spouštějí teprve tehdy, kdy člověk napomáhá vnímání v běžném životě? Jak
rozezná význam potenciálního sdělení. by asi vypadalo řízení auta ve městě,
Tím, že nevěnujeme pozornost velké části okolního kdybychom neměli možnost selektivního
prostředí, ztrácíme schopnost zapamatovat si většinu zaměření pozornosti? Jaké typy nehod by se
informací z tohoto prostředí. Selektivní pozornost snižuje za těchto okolností objevovaly častěji než
množství informací, které je nezbytné zpracovat, na takový dnes? Existuje nějaký typ nehod, které by se
objem, který náš mozek dokáže zvládnout. objevovaly méně často než dnes?
Lokalizace jektů nebo tvarů a navrhli řadu principů, po­
dle nichž objekty uspořádáváme.
Již jsme se zmínili o různých úkolech, při jejichž
řešení je důležitá lokalizace informací. Nejdůle­ Figura a pozadí
žitější z těchto úkolů jsou: (1) vyhledávání cesty Nejzákladnější formou organizace vnímání je,
v prostředí, kde bývá nakupeno mnoho různých že pokud se podnět skládá ze dvou nebo více
předmětů (uvědomte si, co všechno je zapotřebí zřetelně odlišených oblastí, vnímáme jednu
k tomu, abyste se dostali z postele ke kuchyň­ jeho část jako figuru a zbývající jako pozadí.
skému dřezu, aniž byste do něčeho narazili) Oblast, kterou vnímáme jako figuru, obsahuje
a (2) uchopování předmětů (pokud chcete ply­ objekty našeho zájmu - vnímáme je zřetelněji
nule pohnout prsty, abyste uchopili pero, musíte než pozadí a současně vnímáme, že jsou umís­
především přesně vědět, kde pero leží). těny před pozadím. Obrázek 5.3a ukazuje, že
Abychom zjistili, kde se v našem okolí na­ uspořádání figura-pozadí nemusí být vždy jed­
cházejí předměty, musíme nejprve odlišit je­ noznačné. Při pohledu na obrázek můžete vi­
den od druhého a také je odlišit od jejich po­ dět siluety dvou hlav z profilu, nebo ozdobnou
zadí. Potom dokáže percepční soustava určit vázu. Váza je bílá na černém pozadí, kdežto
polohu objektu v prostoru, včetně jeho způ­ hlavy jsou černé na bílém pozadí. Zadíváte-
sobu pohybu a vzdálenosti od pozorovatele. -li se na několik okamžiků na obrázek 5.3b,
V této podkapitole se postupně zaměříme na všimnete si, že popsaný vzorec vnímání obrazu
uvedené percepční schopnosti. ve vašem vědomí kolísá, což svědčí o tom, že
uspořádání figury a pozadí netkví v podnětu,
ale v mysli. Všimněte si také, že nikdy nevidíte
Odlišování objektů současně vázu i hlavy. „Víte“, že je možné vní­
Obraz promítaný na sítnici je mozaikou růz­ mat obojí, ale současně je „nevidíte“. Obecně
ných jasů a barev. Percepční soustava dokáže platí, že čím menší je plocha nebo tvar, tím spí­
tuto mozaiku uspořádat do soustavy určitých še je vnímáme jako figuru. Můžeme to dokázat
objektů odlišených od pozadí. Tento způsob srovnáním obrázků 5.3a, 5.3b a 5.3c. Když je
uspořádání byl předmětem zájmu gestaltistic- bílá plocha menší, snáze vnímáme vázu, a když
kých psychologů. (V 1. kapitole jsme uvedli, je menší černá plocha, snáze vnímáme hlavy
že gestaltistická psychologie je jedním z obo­ (Weisstein a Wong, 1986). Princip figura-po­
rů psychologie, který se zrodil v Německu na zadí se neomezuje jen na jednoduché podněty.
začátku 20. století.) Gestaltističtí psychologo­ Obrázek 5.4 ukazuje, že zmíněný princip platí
vé zdůrazňovali význam vnímání celých ob­ i pro poměrně složité obrazy.

C)

OBRÁZEK 5.3
Reverzibílíta vnímání figury a pozadí. Tři různé obrázky, na kterých lze vidět buď bílou vázu, nebo dvojici černých hlav z projilu.
Všimněte si, že nevidíte oba obrazce současně, i když víte, že jsou možné oba vjemy. Je-li bílá plocha menší (a), bude pozorovatel
pravděpodobně vnímat spíše vázu, je-li menší černá plocha (c), bude spíše vnímat hlavy.
NOVE OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Odvrácení pozornosti nervových vzruchů pocházejících mechanismy k tomu dochází (viz

pomocí virtuální od receptorů bolesti v kůži. V této Hoffman, 2004).
reality zmírňuje kapitole se však dozvíme, že vjem Získané výsledky lze interpreto­
silnou bolest jako interpretace smyslového po- vat v souvislosti s vrátkovou teorií
Jednadvacetiletý Mark Powers čitku není ovlivněn jen samotným bolesti (viz též 4. kapitola). Před­
utrpěl závažné popáleniny, když počitkem. Potenciální nespojitost stava je taková, že myšlenkové
v Bagdádu řídil vůz americké vo­ mezi počitkem a vjemem má v pří­ procesy vyššího řádu - například
jenské hlídky a poblíž jeho vozi­ padě bolesti zcela zásadní význam: rozptýlení pozornosti - mohou
dla vybuchla teroristická bomba stejný vstupní vjem může být in­ vysílat zpětné signály z mozkové
nastražená u silnice. Hluboké po­ terpretován jako bolestivý, nebo kůry do míchy a zeslabovat tak
páleniny na rukou, pažích, hrudní­ nebolestivý - záleží na tom, co intenzitu vstupujících bolestivých
ku a stehnech pokrývaly více než pacient dělá nebo co si myslí. vjemů. Jinými slovy řečeno, roz­
32 % povrchu těla a vyžadovaly Vědci chtěli zjistit, co se děje ptýlení pozornosti dokáže ovlivnit
léčbu pomocí kožních štěpů. v mozku člověka při sledování nejen interpretaci bolestivých vje­
Bezprostředně po úrazu, kdy virtuální reality, a proto sestroji­ mů, ale může také snížit samot­
nehybně ležel v nemocnici, zmír­ li jedinečné interaktivní datové nou intenzitu vstupujících bolesti­
ňovali lékaři jeho bolesti tišící­ brýle, které člověku zprostřed­ vých signálů.
mi prostředky na bázi opiátů. Při kují iluzi pobytu ve virtuálním U pacientů s popáleninami je
každodenním čištění ran však byly světě a současně vědcům umožní však potíž v tom, že se při kaž­
opiáty méně účinné; Mark trpěl měřit činnost mozku. Jelikož pří­ dodenním čištění ran nemohou
mučivými bolestmi a pociťoval stroje pracující na principu fMRI zvednout z postele a nemohou
také četné nepříjemné vedlejší měří změny v činnosti mozku, se zapojit do žádného zajímavé­
účinky léků. Pacient tedy dostal Hoffman, Richards et al. (2004) ho a rozptylujícího děje v běžném
interaktivní videohru SnowWorld, připevnili k chodidlům zdravých světě. Proto zde pomůže virtuální
která mu pomohla mírnit prudké dobrovolníků malou ploténku, realita, která pacientovi umožní
bolesti způsobené popáleninami která se šestkrát po sobě zahřála vstoupit do jakéhokoli jiného pro­
(Maani, Hoffman et al., 2008). a vyslala bolestivý signál trvající středí, aniž by se ve'skutečnosti
Dva američtí vědci, dr. Hunter 30 sekund. Mezi bolestivými pohnul. Počítač v nemocničním
Hoffman z laboratoře Human In­ signály byla vždy půlminutová pokoji vysílá data do dvou minia­
terface Technology při univerzitě přestávka bez bolesti. Účastníci turních LCD obrazovek ve speciál­
ve Washingtonu a dr. David Patter- pokusu potvrdili, že vždy, když ně zkonstruované helmě, kterou
son z Centra pro léčbu popálenin se ploténka zahřála, cítili silnou má pacient na hlavě. Pohybo­
v nemocnici Harborview v Seattlu, bolest. Jejich mozek vykazoval vá čidla zaznamenávají polohu
v roce 1996 společně vynalezli zvýšenou aktivitu v pěti oblastech, pacientovy hlavy a vysílají infor­
novou psychologickou metodu které souvisejí s vnímáním bolesti. mace zpátky do počítače. Jakmile
určenou ke zmírňování bolesti. Zajímavé je, že když tito účastníci pacient pohne hlavou (například
Metoda využívala odvrácení po­ pokusu vkročili do virtuálního podívá se nahoru), počítač v sou­
zornosti prostřednictvím virtuální světa SnowWorld, pocítili výraznou ladu s pohybem aktualizuje vir­
reality a doplňovala klasickou léč­ úlevu od bolesti dokonce i tehdy, tuální prostředí (například změní
bu za pomoci obvyklých léků. když byla ploténka horká. Míra pohled z virtuální řeky na virtuální
Odvrácení pozornosti je užiteč­ mozkové aktivity související oblohu). Za vznikem iluze, že se
né zejména u bolesti způsobené s bolestí poklesla o 50-97 % ve člověk skutečně ocitl v prostředí
popáleninami. Důvodem je sku­ všech pěti dotčených oblastech vytvořeném počítačem, stojí změ­
tečnost, že vnímání bolesti má vý­ mozku. Jinak řečeno, funkční ny senzorických vstupů v reálném
raznou psychologickou složku. Ve magnetická rezonance přinesla čase, které reagují na pacientovy
4. kapitole jsme uvedli, že bolest objektivní důkazy o tom, že pohyby. Vnímání virtuální reality
stejně jako všechny ostatní smys­ virtuální realita zmírňuje dokáže v zásadě věrně napodobit
lové vjemy se skládá ze specifické­ vnímanou bolest. Přinesla' také vnímání skutečného světa (jak to
ho signálu - v tomto případě řady první náznaky toho, jakými působivě popsal autor sci-fi Neal
Stephenson ve svém románu Sníh, stejného kožního štěpu, když po­ dinavian Design a Pfeifferovy na­
česky: Praha, Talpress 2000). býval ve virtuálním prostředí. Pa­ dace vyvinul dr. Hoffman společně
Má-li být bolestivý podnět vní­ cient pocítil výraznější zmírnění s designérem Arim Hollanderem
mán jako bolestivý, vyžaduje vě­ bolesti při pobytu ve virtuálním nové a zajímavější virtuální pro­
domou pozornost. Pokud je však prostředí. Stejné účinky pocítil středí, které je určeno přímo pro
člověk vtažen do jiného světa - do i druhý pacient, který utrpěl zá­ léčbu bolesti (toto prostředí bylo
virtuální reality -, soustředí se važnější a rozsáhlejší popáleniny. v roce 2006 vybráno jako expo­
podstatná část jeho pozornosti ji­ Hoffman, Patterson a Carrou­ nát pro trienále designu v muzeu
nam a na zpracování bolestivých gher (2000) našli další důkazy Smithsonian Cooper-Hewitt Natio­
vjemů jí zbývá mnohem méně. svědčící o tom, že virtuální realita nal Museum). Pacienti prolétávají
Znamená to tedy, že „reflektor po­ zmírňuje tolesti způsobené popá­ ledovým kaňonem s řekou a ledo-
zornosti", který by byl za jiných leninami. Dvanáct pacientů s roz­ pádem, házejí sněhové koule na
okolností soustředěn na bolest, je sáhlými popáleninami udávalo sněhuláky, iglú, tučňáky a mamuty
místo toho odlákán do virtuálního výrazné zmírnění bolesti při reha­ (sledují dopady koulí i se zvuko­
světa. Mnozí pacienti během léč­ bilitaci, pokud měli možnost pobý­ vými efekty a v pozadí zní uklid­
by virtuální realitou vnímali svou vat ve virtuální realitě. Virtuální ňující hudba, jejímž autorem je
bolest - zejména mučivou bolest realita nejen rozptýlí pozornost Paul Simon). Technologie umož­
spojenou s pravidelným čištěním pacientů, ale může je i motivovat ňující zmírňování bolesti se rych­
ran - pouze jako drobné trápení, k velmi bolestivým pohybům, kte­ le rozvíjejí v součinnosti s objevy
které je rozptylovalo od jejich nej­ ré jsou nezbytné z hlediska úspěš­ v oblasti psychologie. Hoffman,
důležitějšího cíle: prozkoumat vir­ né rehabilitace. Při hraní hry ve Jeff Magula a Eric Seibel nedávno
tuální svět. virtuálním světě mohou pacienti dokončili vývoj helmy, která vyu­
V předběžné případové stu­ například čerpat virtuální palivo žívá pro přenos dat optická vlákna
dii (Hoffman, Doctor, Patterson, do svého virtuálního tryskového a místo elektronů využívá fotony,
Carrougher a Furness, 2000) vstou­ letadla a při tom svírat a uvol­ takže popálení pacienti se mohou
pili dva pacienti s rozsáhlými po­ ňovat svou uzdravující se dlaň. yydat do světa virtuální reali­
páleninami do virtuální kuchyně, Badatelé z nemocnice Shriners ty, zatímco sedí v nádrži naplně­
kde byla kuchyňská pracovní deska, Children's Hospital v Galvestonu né vodou (Hoffman, Patterson et
úložné skříňky, dveře a okno s vý­ (Flores et al., 2008) nedávno zjis­ al., 2008). Nedávno také vyvinuli
hledem na polojasnou oblohu. Pa­ tili, že virtuální realita zmírnila speciální brýle pro pacienty, kteří
cienti mohli provádět různé úkony - i bolest, kterou při pasivní pohy­ si nemohou nasadit běžnou hel­
uchopit šálek, talíř, opékač topinek bové rehabilitaci pociťovaly děti mu (Maani, Hoffman et al., 2008).
nebo pánev - položením kyber­ s rozsáhlými a závažnými popále­ Hoffman, Patterson a jejich spo­
netické ruky na virtuální předmět ninami. Virtuální realita zmírnila lupracovníci jsou přesvědčeni, že
a zmáčknutím tlačítka na prosto­ bolest pacientů při pětadvacetimi- virtuální realita se stane základem
rové myši. Díky technice zpětné nutové rehabilitaci v průběhu pěti rozvoje metod, které budou kromě
vazby se smíšenou realitou, kterou po sobě následujících dnů, aniž by léčby popálenin velmi cenné i při
vytvořil Hoffman, mohli pacienti došlo ke snížení její analgetické léčbě jiných typů bolesti (napří­
dokonce uchopit virtuálního pa­ účinnosti. U tří ze čtyř dětských klad při zranění v boji po úde­
vouka nebo sníst virtuální tabulku pacientů se v souvislosti s poby­ ru tupým předmětem, při bolesti
čokolády, která věrně napodobovala tem ve virtuální realitě projevila zubů, při bolesti související s ra­
vlastnosti skutečné čokolády. značná úleva od bolesti, jeden pa­ kovinou nebo při rehabilitaci po
Léčba prvních dvou pacientů cient nepocítil žádnou úlevu. Mno­ operaci kolena). Jejich projekt je
prostřednictvím virtuální reality zí pacienti udávají, že je pobyt ve názorným příkladem rozvíjející se
měla velmi slibné výsledky. První­ virtuální realitě během ošetřování mezioborové spolupráce mezi vý­
mu pacientovi lékaři odstranili pět ran a rehabilitace dobře zabavil. zkumem v oboru psychologie a ře­
svorek z kožního štěpu, zatímco S finančním přispěním Nadace šením praktických problémů medi­
hrál hru Nintendo (kontrolní si­ rodiny Paula Allena, Národních cíny. Další podrobnosti lze nalézt
tuace), a dalších šest svorek ze ústavů zdraví, společnosti Scan- na adrese www.vrpain.com.
 tvořily dvě protínající se linie, aktivujeme prin­
cip kontinuity (obrázek 5.5e). Pokud ohraničí­
me určitý prostor řadami teček, budeme vnímat
podle principu uzavřenosti. V tomto případě vi­
díme kosočtverec umístěný mezi dvěma sloupci,
ačkoli bychom stejně dobře mohli vnímat dvě
písmena (W nebo M) postavená nad sebou
nebo dvě zrcadlově převrácená písmena K. To
jen dokazuje silný vliv těchto tvarových deter­
minant pro uspořádání tvarů. Determinanty vy­
tvářejí nejstálejší, nejsoudržnější a nejjednodušší
tvary, které se u daného vzorce nabízejí.
Moderní výzkum zaměřený na sdružování
zrakových objektů ukázal, že tvarové determi­
OBRÁZEK 5.4 nanty mají silný vliv na vnímání. Například
Trh otroků s mizející bustou Voltaira. Uprostřed obrazu Salvadora jedna studie prokázala, že vizuální cíle, které
Dalího (1940) se nachází reverzibilní objekt. Dvě jeptišky stojící jsou součástí většího sdružení založeného na
v klenutém průchodu lze vnímat také jako Voltairovu bustu. (Salvador
Dali: Trh otroků s mizející bustou Voltaira, St. Petersburg, Florida)
principu blízkosti, jsou mnohem hůře rozpo­
znatelné než stejné cíle umístěné mimo sku­
pinu (Banks a Prinzmetal, 1976; Prinzmetal,
1981). Jiná skupina studií zase doložila, že
Měli bychom také poznamenat, že i když vizuální cíle, které se barvou a tvarem liší od
nejvýznamnějším zdrojem podnětů typu figura- pozadí, jsou snáze rozeznatelné než ty, jež se
-pozadí je zrak, stejné vztahy vnímáme i jinými podobají pozadí (Treisman, 1986). Důležitá je
smysly. Slyšíme například zpěv ptáka na pozadí dokonce i podobnost mezi různými prvky po­
hluku z okolního prostředí nebo melodii houslí zadí: vizuální cíle jsou snadněji rozeznatelné,
na pozadí hudby, kterou hraje celý orchestr. když jsou si jednotlivé prvky pozadí podob­
né - vizuální cíl na stejnorodém pozadí více
Sdružování objektů vynikne (Duncan a Humphreys, 1989). Tva­
Objekty vnímáme nejen vzhledem k jejich po­ rové determinanty vytvářejí i řadu iluzí: zdá se
zadí, ale také v určitých seskupeních. I při po­ nám například, že vzdálenost mezi jednotlivý­
hledu na jednoduché vzory tvořené tečkami mi prvky uspořádanými ve skupině je menší
začneme vnímat jejich určité seskupení. Po­ než shodná vzdálenost, která dělí stejné prvky
dívejte se na seskupení teček na obrázku 5.5a. uspořádané do jiných skupin (Coren a Girgus,
Tečky jsou rozmístěny pravidelně, takže mů­ 1980; Enns a Girgus, 1985). Všechny uvedené
žeme vnímat jejich uspořádání do řádků nebo výsledky svědčí o tom, že sdružování objektů
sloupců, případně i po úhlopříčce. Jedná se do skupin hraje významnou roli ve způsobu
tedy o nejednoznačné uspořádání, které se řídí organizace zrakového vnímání.
podobnými principy, jaké jsme ilustrovali ob­ Přestože byly procesy sdružování zkoumány
rázkem 5.3 a 5.4. V daném okamžiku můžeme zejména v oblasti zrakového vnímání, stejné de­
sledovat vždy jen jedno uspořádání a občas se terminanty sdružování existují i při sluchovém
spontánně zaměříme na jiný typ uspořádání. vnímání. Prokazují to četné studie zaměřené
Gestaltističtí psychologové navrhli pro tako­ na vnímání hudby. Sluch nepochybně pracu­
vé uspořádání teček řadu principů sdružování. je s blízkostí v čase. Například čtyři údery na
Jestliže například zmenšíme vertikální vzdá­ buben s pauzou mezi druhým a třetím úderem
lenost mezi tečkami (obrázek 5.5b), budeme budeme vnímat jako dvě dvojice úderů. Podob­
pravděpodobně vnímat spíše sloupce. Jedná ně budeme při vnímání seskupovat skupiny not,
se o sdružování na principu blízkosti. Jestliže které zaznějí krátce po sobě (například začá­
ponecháme stejnou vzdálenost mezi tečkami tek Beethovenovy „Osudové“ symfonie: tu-du-
a změníme třeba jejich barvu, můžeme je uspo­ du-dúúúú), nebo noty o přibližně stejné výšce.
řádat na principu podobnosti (obrázek 5.5c V hudbě se často objevuje kontrapunkt, kdy
a 5.5d). Pokud tečky přeskupíme tak, aby vy­ znějí dvě melodie současně. Posluchači dokážou
přesouvat pozornost od jedné melodie ke dru­
hé: ta, které právě věnují pozornost, vystupuje
jako figura a druhá představuje pozadí. Je to
možné proto, že melodie znějí v odlišných ok­
távách, takže noty v jedné melodii jsou přibližně
ve stejné výšce a noty druhé melodie jsou v jiné
výšce. Při vnímání tónů a složitějších slucho­
vých podnětů hrají významnou roli také prin­
cipy podobnosti a uzavřenosti (Bregman, 1990).
b)

Vnímání vzdáleností
Abychom věděli, kde se předmět nachází, musí­
O X O X O X
me znát jeho vzdálenost čili hloubku. Zdálo by O X O X O X
se, že vnímání hloubky je snadná záležitost, ale
ve skutečnosti se jedná o pozoruhodnou schop­ O X O X O X
nost, protože k vnímání hloubky nemáme žád­
O X O X O X
né přímé nástroje. Sítnice je dvourozměrná plo­
cha, na kterou se promítá obraz trojrozměrného O X O X O X
prostoru. Sítnice tedy přímo odráží výšku a šíř­
ku, ale informace o hloubce je ztracená a musí O X O X O X
být rekonstruována na základě různých drob­ d)
ných informací, které souhrnně označujeme
jako vodítka k odhadu hloubky. Tato vodítka
mohou být binokulární nebo monokulární.

Binokulární vodítka
Proč mají lidé i ostatní živočichové dvě oči,
a ne jenom jedno? Vedou k tomu dva důvody.
Někteří živočichové, například ryby, mají oči
po stranách hlavy. Díky tomu vidí značnou část
okolí, aniž by museli pohnout hlavou nebo tě­
lem. Jiní živočichové, například lidé, mají oči na f)
přední části hlavy a obě míří stejným směrem.
Člověk tedy v každém okamžiku vidí menší OBRÁZEK 5.5
úsek okolního světa než ryba, ale díky umístě­ Tvarové determinanty sdružování, (a) Rovnoměrně rozmístěné body
ní svých očí dokáže vnímat hloubku. (Zkuste si lze vnímat jako řádky, sloupce, nebo dokonce diagonály, (b) Sdružování
zakrýt jedno oko a posaďte se na místo spolu­ do sloupců na základě blízkosti, (c) Sdružování do sloupců na základě
barevné podobností, (d) Sdružování do sloupců na základě tvarové
jezdce v autě, které jede v městském provozu.
podobnosti, (e) Sdružování na základě kontinuity, (f) Sdružování na
Je to trochu strašidelný zážitek, protože máte základě uzavřenosti.
mnohem zkreslenější představu o tom, jaká
vzdálenost je mezi vámi a ostatními auty.)
Schopnost odvodit informace o hloubce vy­
chází ze skutečnosti, že každé oko vidí stejný šuje. U objektů vzdálených více než tři až čtyři
výjev z mírně odlišného úhlu. Lze to snadno metry je rozdíl tak malý, že binokulární dispari­
dokázat jednoduchým pokusem: podržte pravý ta přestává být užitečným vodítkem pro odhad
ukazovák těsně před obličejem a prohlédněte hloubky. Avšak při většině běžných činností,
si jej nejprve jedním okem a potom druhým. například při uchopování předmětů a vyhýbání
Rozdíl mezi pohledem obou očí se označuje se překážkám, je odlišný úhel pohledu obou očí
jako binokulární disparita (rozdíl). Rozdíl je velmi užitečným vodítkem pro odhad hloubky.
největší u objektů, které sledujeme zblízka. Se U lidí a dalších živočichů s binokulárním
zvětšující se vzdáleností se tento rozdíl zmen- viděním slouží binokulární disparita jako po-
 perspektiva relativní velikost
OBRÁZEK 5.6
Monokulární vodítka k odhadu vzdáleností. Malíři používají některá z těchto vodítek nebo kombinaci všech při znázornění hloubky na
dvojrozměrném obrazu. Všechna vodítka jsou obsažena na fotografii přirozeného výjevu i na obrazu na sítnici oka.

můcka při přiřazování objektů k různým mís­ disparity se dnes používá u dětských hraček
tům v prostoru. Přiřazování závisí na tom, jak i při vytváření „zvláštních efektů“ v trojroz­
daleko od sebe jsou při vzájemném srovnávání měrných filmech. Při jejich sledování musí
vzdáleny dva obrazy jednoho objektu. Jestliže diváci používat speciální brýle, které směrují
jsou oba obrazy jednoho objektu na stejném do jednoho oka jeden obraz a do druhého oka
místě, mozek z toho usoudí, že objekt se na­ jiný, nepatrně odlišný obraz.
chází v tom místě, kam se upírá pohled obou
očí. Je-li rozdíl mezi obrazy velký - jako v pří­ Monokulární vodítka
padě ukazováku těsně před obličejem -, mo­ Již jsme naznačili, že binokulární vodítka jsou
zek dojde k závěru, že objekt je mnohem blíže. užitečná při sledování relativně blízkých před­
Binokulární rozdíl neslouží jenom k od­ mětů. Ale co předměty, které jsou vzdálenější,
hadu hloubky v běžném životě. Můžeme ho například mraky, panorama města nebo hory
využít také k ošálení zraku, abychom viděli na obzoru? V těchto případech jsou binoku­
hloubku i tam, kde ve skutečnosti není. Do­ lární vodítka relativně neužitečná. Je třeba
cílíme toho například zařízením zvaným ste­ použít jiná vodítka, která označujeme jako
reoskop, který nabídne každému oku mírně monokulární. Zraková soustava v těchto pří­
odlišnou fotografii. Ve viktoriánské době byly padech řeší složitější úkoly. Musí využít smě­
tyto přístroje pyšně vystavovány v salonech sici všech dostupných informací a na jejich
měšťanských domácností, podobně jako dnes základě dojít k určitému závěru, stejně jako
někteří lidé stavějí na odiv nejmodernější detektiv využívá směsici dostupných důkazů
televizor. Stereoskop však není jen zajíma­ a stop, aby dospěl k závěru, kdo je vrah. Ob­
vou starožitností. Stejný princip binokulární rázek 5.6 zachycuje pět monokulárních vodí­
tek. Patří k nim ještě šesté, které na obrázku například vědět, že přijíždějící auto nedorazí
není uvedeno. ke křižovatce dříve, než přejdeme přes silnici.
1. Relativní velikost. Pokud obraz obsahuje Jde o to, že musíme umět vnímat pohyb.
řadu podobných objektů, které se liší
velikostí, pozorovatel považuje menší Stroboskopický pohyb
objekty za vzdálenější (například lampy na Co je příčinou vnímání pohybu? Nejjedno­
obrázku 5.6). dušší představa je, že pohyb objektu vnímáme
2. Překrývání. Pokud je jeden objekt umístěn tehdy, když se jeho obraz posouvá po sítnici.
tak, že zakrývá výhled na jiný objekt, Ukazuje se však, že tato představa je příliš
pozorovatel usoudí, že překrývající objekt jednoduchá, protože pohyb vnímáme i tehdy,
je bližší (domy na obrázku 5.6). když se na sítnici nic nepohybuje. Tento jev,
3. Relativní výška. Mezi podobnými objekty který je zachycen na obrázku 5.7, demonstro­
je vnímán jako vzdálenější ten, který se val v roce 1912 Wertheimer ve své studii stro-
nachází blíže k horizontu (komíny na boskopického pohybu. Stroboskopický pohyb
obrázku 5.6). nejjednodušeji vyvoláme zábleskem světla ve
4. Lineární perspektiva. Pokud se v obraze tmě a o několik milisekund později zábles­
sbíhají rovnoběžné linie, vnímáme je jako kem jiného světla, které je umístěno poblíž
ubíhající do dálky (silnice na obrázku 5.6). prvního. Vznikne dojem, že se světlo posunu­
5. Stínování a stíny. Každé místo, na které lo z jednoho místa na druhé. Tento dojem je
nedopadá přímé světlo, je zastíněné. k nerozeznání od skutečného pohybu.
Pokud stín dopadá na část téhož objektu, Wertheimerova demonstrace stroboskopic-
který vrhá stín, hovoříme o přidruženém kého pohybu není jen planou akademickou
stínu nebo prostě o stínování. Pokud stín hříčkou. Tento jev je zcela zásadní pro velkou
dopadá na jinou plochu, která nesouvisí část moderní zobrazovací techniky. Nejlep­
s předmětem vrhajícím stín, hovoříme ším příkladem jsou filmy, protože pohyb, kte­
o vrženém stínu. Oba typy stínu jsou rý vnímáme ve filmu, je také stroboskopický.
důležitými vodítky pro určování hloubky, Lidé si většinou uvědomují, že film je prostě
Poskytují nám informace o tvaru objektů, řada nehybných snímků (neboli „políček“).
o vzdálenosti mezi objekty a o umístění Každý snímek se poněkud liší od předcháze­
zdroje světla (Coren, Ward a Enns, 1999). jícího. Když jsou jednotlivá políčka promítána
6. Pohyb. Patrně jste si někdy všimli, že když
jste se pohybovali vysokou rychlostí -
například v rychlíku —, zdálo se vám,
že blízké objekty se rychle pohybují
v opačném směru, zatímco vzdálenější
objekty se pohybují pomaleji (také
opačným směrem). Velmi vzdálené objekty,
například měsíc na obloze, se zdánlivě
nepohybují vůbec. Rozdíl mezi rychlostmi,
jimiž se tyto objekty zdánlivě pohybují,
slouží také jako vodítko pro odhad
vzdálenosti od pozorovatele a nazývá se
paralaxa pohybu.

Vnímání pohybu
OBRÁZEK 5.7
Poslední z monokulárních vodítek, pohyb, nás Stroboskopický pohyb. Posloupnost nehybných políček
přivádí k dalšímu hlavnímu tématu, které je (a) promítnutá v příslušných intervalech vytvoří výsledný
spojeno s lokalizací objektů. Máme-li se účin­ vjem zachycený na obrázku (b). Iluze souvislého pohybu,
ně pohybovat v prostoru, potřebujeme znát která vzniká při sledování posloupnosti nehybných
obrázků, je podstatou pohybu zachyceného ve jilmu,
nejen rozmístění statických objektů, ale také
na videu a v televizi.
dráhy pohybujících se objektů. Potřebujeme
 na plátno v rychlém sledu, potom vnímáme pohybující se objekt (absolutní pohyb). Jisté
rozdíly třeba v poloze ruky Daniela Craiga vzorce relativního pohybu mohou dokonce
v akční scéně filmu o Jamesi Bondovi jako po­ sloužit jako účinná vodítka pro určení tvaru
hyb. Jedná se o stroboskopický pohyb, který a povahy trojrozměrných objektů. Vědci na­
však vidíme stejně jako normální spojitý pohyb. příklad zjistili, že „zvýraznění pohybu“ zná­
zorněné na obrázku 5.8 zcela postačí k tomu,
Skutečný pohyb aby pozorovatel rozpoznal typ aktivity lidské
Naše zraková soustava samozřejmě vnímá postavy, i když se jedná pouze o 12 (nebo do­
také skutečný pohyb - tedy pohyb objektu po konce i méně) světelných bodů, které se po­
všech postupných bodech v prostoru. Analýza hybují ve vzájemné závislosti (Johansson, von
takového pohybu v běžných podmínkách je Hofsten a Jansson, 1980). V jiných studiích,
však nesmírně složitá. Některé dráhy pohybu které využívaly tento typ zobrazení, dokáza­
na sítnici jsou vyvolány následkem pohybů li pozorovatelé identifikovat své přátele. Po
oka při sledování statické scény (například spatření světelných bodů připevněných na
při čtení). Další pohybové dráhy vznikají na kotníky modelu dokázali rozeznat, zda se jed­
základě pohybujících se objektů (například ná o muže, nebo ženu (Cutting, 1986).
když se v našem zorném poli objeví letící Dalším důležitým jevem při studiu sku­
pták). Kromě toho některé objekty, jejichž ob­ tečného pohybu je selektivní adaptace. Je to
raz na sítnici je nehybný, musíme vnímat jako ztráta vnímavosti vůči pohybu, která nastává
objekty v pohybu (například když sledujeme při sledování pohybu. Je selektivní, protože
pohledem letícího ptáka). Naopak jiné objekty, ztrácíme vnímavost pouze vůči sledovanému
jejichž obrazy na sítnici se pohybují, musíme pohybu a podobným pohybům, ale zůstáváme
vnímat jako nehybné (například když nehyb­ vnímaví vůči pohybu, který se liší rychlostí
né pozadí vykonává pohyb po sítnici, protože nebo směrem. Pokud se například díváme na
pohledem sledujeme letícího ptáka). pruhy pohybující se směrem vzhůru, ztrácíme
Proto není nijak překvapivé, že analýza vnímavost vůči pohybu směrem vzhůru, ale
pohybu je vysoce relativní. Pohyb dokážeme naše schopnost vnímat pohyb směrem dolů
vnímat mnohem lépe, když vidíme objekt na tím není dotčena (Sekuler, 1975). Stejně jako
strukturovaném pozadí (relativní pohyb), než u jiných typů adaptace si ztráty vnímavosti
když je pozadí jednobarevné a vidíme pouze obvykle ani nevšimneme, ale vnímáme teprve
její důsledek. Když několik minut pozorujeme
vodopád a potom se podíváme na skálu vedle
něj, zdá se nám, že se pohybuje směrem vzhů­
ru. Podobný efekt iluze pohybu v opačném
směru vyvolá většina pohybů.
Jak vlastně mozek uskutečňuje vnímání
skutečného pohybu? Některé aspekty sku­
tečného pohybu jsou kódovány specifický­
mi buňkami v zrakové korové oblasti mozku.
Tyto buňky reagují na některé pohyby, a na
jiné ne. Každá buňka reaguje nejlépe na jeden
směr a jednu rychlost pohybu. Nejpádnější
důkazy o existenci takových buněk přinesly
studie zvířat, při nichž experimentátoři za­
znamenávali reakce jednotlivých buněk v zra­
kové korové oblasti v okamžicích, kdy zvíře
a) Příklad typů zvýraznění, které používají b) Pohybové
vědci při studiu vzorců lidského pohybu. sekvence sledovalo podněty s různými vzorci pohybu.
Na obrázku je vyznačeno umístění světel, tančícího Ve studiích zaznamenávajících aktivitu jed­
která jsou upevněna na lidském těle. páru.
notlivých buněk byly objeveny korové buňky,
OBRÁZEK 5.8
které jsou vyladěny na určité směry pohybu.
Existují i buňky, které se specializují na roz­
Vzorce lidského pohybu.
poznávání objektů pohybujících se směrem
k hlavě, což je nepochybně schopnost důležitá
pro přežití (Regan, Beverly a Cynader, 1979).
Existencí buněk specializovaných na vní­
mání pohybu lze vysvětlit selektivní adaptaci
a následný efekt pohybu. Například selektivní
adaptace na pohyb vzhůru nastává v důsled­
ku únavy korových buněk specializovaných
na vnímání pohybu směrem vzhůru. Jelikož
buňky specializované na pohyb směrem dolů
fungují jako obvykle, převezmou při zpracová­
ní vstupních informací dominantní roli a vý­
sledkem je iluze pohybu směrem dolů.
Vnímání skutečného pohybu však nespočívá
jen v aktivaci specifických buněk. Pohyb vidí­
me také tehdy, když sledujeme svítící objekt Holmesův-Batesův stereoskop, který v roce 1861 vynalezl Oliver Wendell
pohybující se ve tmě (například letadlo v noci). Holmes a vyrobil Joseph Bates, vytváří přesvědčivý vjem prostorové
hloubky.
Pohledem sledujeme objekt a jeho obraz na
sítnici je téměř nehybný, ale přesto vnímáme
plynulý a rovnoměrný pohyb. Jak je to možné?
Informace o pohybu očí jsou patrně předávány sítnici, a zrakový systém potom tento nedosta­
z motorických oblastí v přední části mozko­ tek napraví. V běžnějších situacích zrakového
vé kůry do zrakové korové oblasti a ovlivňují vnímání nastává pohyb očí i pohyb obrazů na
vnímaný pohyb. Motorický systém v podstatě sítnici. Zraková soustava musí tyto dva zdroje
informuje zrakový systém o tom, že je odpo­ informací kombinovat, aby mohla specifikovat
vědný za nedostatek pravidelného pohybu na vnímaný pohyb. O důsledcích tohoto uspořá­
dání se můžete přesvědčit tak, že budete po­
malu pohybovat oční bulvou. Uvidíte, že okol­
ní svět se zdánlivě pohybuje. Je to proto, že
obraz okolního světa na sítnici se posouvá, ale
mozek současně postrádá signály z motoric­
kých oblastí. Mozek si tuto skutečnost nedoká­
že vyložit jinak, než že okolní svět se pohybuje.

Dílčí shrnutí
■ Při lokalizaci objektů je musíme nejdříve oddělit
od pozadí a potom je uspořádat do skupin.
■ Součástí lokalizace je určení polohy
objektu s ohledem na to, zda je nahoře či
dole a vpravo nebo vlevo. Je to relativně
snadné, protože požadované informace jsou
součástí obrazu na sítnici. Při lokalizování
objektu potřebujeme také vědět, jak je od
nás daleko. Tato forma vnímání, kterou
označujeme jako vnímání prostorové
hloubky, není tak jednoduchá, protože obraz
na sítnici neobsahuje potřebné informace.
K vnímání prostorové hloubky slouží řada
monokulárních a binokulárních vodítek.
■ K lokalizaci objektu je někdy zapotřebí
znát i směr pohybu objektu. Slouží
k tomu informace o skutečném nebo
Pokud chce hráč ovládat pohyb míče a nepřijít o něj,
musí umět velmi přesně vnímat pohyb. stroboskopickém pohybu.
 Otázky rozvíjející kritické myšlení
1 Představte si, jak by asi vypadaly vaše
zrakové vjemy, kdybyste najednou ztratili
schopnost vnímat pohyb - jinak řečeno,
kdybyste události kolem sebe nevnímali
jako film, ale spíše jako sled promítaných
diapozitivů. Jak se vnímání pohybu podílí na
celkovém vnímání okolního světa? Vnímali
byste svět kolem sebe jako sled nesouvislých
obrazů, kdybyste nedokázali vnímat pohyb?
2 Vodítka, která slouží k vnímání vzdálenosti,
uspořádejte od nejdůležitějšího po nejméně
důležité. Vysvětlete, proč považujete některá
vodítka za důležitější než jiná. Součástí
vaší odpovědi musí být samozřejmě definice
významu jednotlivých vodítek pro určení
vzdálenosti.

Rozpoznávání

Percepční systém (systém vnímání) musí určit

nejen polohu relevantních objektů, ale také co
tyto objekty představují. Děje se tak v proce­
V raných stadiích rozpoznávání popisuje percepční
su rozpoznávání. Pokud nám přes cestu pře­ systém objekty z hlediska jejich základních složek,
jde kočka, měli bychom rozeznat, že to byla jako jsou linie a okraje. Využívá k tomu informace
kočka, a ne pes nebo slepice. Stejně tak pokud na sítnici. V pozdějších fázích systém srovnává tento
před sebou máme obyčejný stan, měli bychom popis s různými kategoriemi objektů, které má uloženy
ve zrakové paměti - například jako položku „pes".
poznat, že je to neškodný stan, a nikoli ne­
bezpečný medvěd. (Stojí však za zmínku, že
z evolučního hlediska bychom na tom byli
lépe, kdybychom místo stanu chybně vnímali tento obličej patří konkrétní osobě, například
medvěda, než kdybychom si spletli medvěda královně Alžbětě.
se stanem. Naše zraková soustava se patrně V následujících odstavcích se budeme za­
vyvinula tak, že raději vnímá objekty jako ne­ bývat různými funkcemi rozpoznávání. Nej­
bezpečné, i když takové nejsou.) prve budeme hovořit o -zpracování od obecné­
Rozpoznávání objektů obsahuje několik ho ke konkrétnímu, tedy o tom, jak celý výjev
dílčích úkolů. Nejprve musíme z okolního napomáhá při vnímání jednotlivých objektů,
prostředí získat primitivní rysy informací z nichž se výjev skládá. Potom se zaměříme
a správně je sestavit. Jestliže například získá­ na problém spojení: jak se aktivita různých
me informace, že před námi je něco červe­ částí mozku slučuje do souvislého vnímání
ného a zeleného a je tam také kruh a čtverec, objektu. Dále budeme uvažovat o tom, jak
musíme nějakým způsobem přijít na to, že poznáme, co vlastně vnímaný objekt je.
kruh je červený a čtverec je zelený, a ne na­
opak. Za druhé musíme přijít na to, co vlastně
vnímané objekty jsou. V jednoduchém příkla­ Zpracování od obecného
du, který jsme právě uvedli, musíme v první ke konkrétnímu
řadě přijít na to, že před sebou máme čtve­ Podívejte se na předmět v levé části obrázku
rec. Komplexnějším úkolem by bylo přijít na 5.9. Co je to? Mohl by to být bochník chle­
to, že kombinace linií, úhlů a tvarů, které prá­ ba nebo schránka na dopisy. Jak naše zraková
vě pozorujeme, tvoří dohromady lidský obli­ soustava rozhodne, která z obou možností je
čej. Ještě složitějším úkolem by bylo zjistit, že ta správná? Jedním z nejúčinnějších nástro­
jů při řešení podobných problémů je kontext, razů (například panorama) obsahoval pouze
tedy prostředí, ve kterém se objekt vyskytu­ obecné informace, kdežto druhý (ulice) ob­
je. To znamená, že percepční soustava začne sahoval pouze konkrétní informace. Slože­
s obecným zpracováním — nejprve je nutné po­ né obrazy byly velmi krátce (přibližně deset
rozumět celému výjevu - a později přejde ke milisekund) nebo poněkud déle (přibližně
konkrétnímu zpracování — s pomocí znalostí 100 milisekund) ukázány zkoumaným oso­
o celém výjevu identifikuje jednotlivé objek­ bám, které měly odpovědět na otázku, co
ty. Jestliže tedy percepční soustava zjistí, že vlastně viděly. Při krátkém pohledu pozorova­
výjev se odehrává na ulici, interpretuje daný telé uváděli, že viděli pouze výjev s obecnými
předmět jako schránku na dopisy, ale pokud informacemi (ve zmíněném příkladu to bylo
soustava dojde k závěru, že výjev se odehrá­ panorama města), kdežto při delším pohle­
vá v kuchyni, daný objekt bude interpretován du tvrdili, že viděli pouze výjev s konkrétní­
jako bochník chleba (viz obrázek 5.9, střední mi informacemi (ulici). Lze to považovat za
a pravá část). důkaz, že zraková soustava má sklon získávat
Logiku tohoto procesu popisuje Tom Sa- nejprve obecné a potom teprve konkrétní in­
nocki (1993). Uvádí, že objekty v našem světě formace.
se mohou objevovat v nekonečném počtu ve­
likostí, tvarů, barev i úhlů, a v souladu s tím
podotýká: „Kdyby percepční soustava při Problém spojení: bezděčná
identifikaci objektu brala v úvahu neomeze­ a zaměřená pozornost
ný počet možností, potom by počet možných Již jsme uvedli, že pozornost je proces, jímž
kombinací vlastností podnětu byl nekonečný vybíráme, které z obrovského množství při­
a jejich mapování by vyvolalo kombinační ex­ cházejících informací budou zpracovány a na­
plozi“ (str. 878). Sanocki uvádí, že zpracování konec vědomě vnímány. Pozornost hraje také
informací bez určité redukce jejich počtu by určitou úlohu při seskupování různých vlast­
bylo nemožným úkolem, a proto percepční ností vstupujícího podnětu. Výborným příkla­
soustava používá rané (obecné) zpracování dem tohoto jevu je takzvané iluzorní spojení.
informací, díky němuž může později omezit Předpokládejme, že pozorovateli velmi krátce
počet různých interpretací. (například po dobu jedné dvacetiny sekundy)
Existenci tohoto procesu potvrdila celá ukážeme podnět, který je znázorněn na ob­
řada různých studií. Například Schyns a Oli­ rázku 5.10 - malý červený kruh, velký zelený
va (1994) použili složené obrazy venkovních čtverec a středně velký modrý trojúhelník. Po­
scén. Složené obrazy jsou překrývající se žádáme ho, aby nám řekl, co viděl. Pozorovatel
a vzájemně nepodobné obrazy, například pa­ obvykle dokáže uvést tři barvy a tři tvary, ale
norama města a ulice. Jeden z použitých ob­ velmi často nesprávně uvádí jejich spojení -

OBRÁZEK 5.9
Co zachycuje levá část obrázku? Je to schránka na dopisy, nebo bochník chleba? Stejný objekt lze interpretovat různě podle kontextu,
ve kterém se nachází.
 va - a potom jsou integrovány v následné
fázi zaměřené pozornosti. Tato představa je
základem teorie integrace rysů, kterou for­
mulovala Anně Treismanová (Treisman, 1986,
1992). Obecná představa je taková, že v první,
bezděčné fázi jsou vnímány primitivní rysy
OBRÁZEK 5.10
jako tvar a barva. Ve druhé fázi hraje roli za­
Iluzorní spojení. Při velmi krátkém pohledu na obrazce měřená pozornost, která spojuje jednotlivé
pozorovatel často chybně spojí tvary a barvy. Tento jev se
vlastnosti do integrovaného celku. Iluzorní
označuje jako iluzorní spojení.
spojení nastává tehdy, když vjem trvá dosta­
tečně dlouho, aby percepční soustava získala
primitivní rysy, ale délka vjemu není dosta­
může například tvrdit, že čtverec byl červe­ tečná pro jejich integraci pomocí zaměřené
ný, a nikoli zelený. Vnímá tedy spojení tvaru pozornosti.
(čtverec) a barvy (červená), ale vnímá je ne­ Standardním experimentálním postupem,
správně, iluzorně. (Podobný jev prožívají lidé který se používá k rozlišení primitivních rysů
i při čtení. Někdy se stane, že spojí část jed­ od „integrovaných“ vlastností, je úkol zrako­
noho slova na určitém řádku textu s částí ji­ vého vyhledávání, při němž má pozorovatel
ného slova na jiném řádku a domnívají se, že určit, zda je ve shluku objektů přítomen cílový
viděli slovo, které v textu vůbec není. Na jed­ objekt. Typický úkol zrakového vyhledávání je
nom místě na stránce zahlédnou slovo „kávo­ uveden na obrázku 5.11. Úkolem je najít ze­
var“ a jinde na stejné stránce si přečtou slovo lené písmeno L. V levé části obrázku 5.11 je
„cukr“. Domnívají se, že viděli slovo „cukro­ úkol jednoduchý, protože zelené L vyčnívá se
var“ - znamená to tedy, že chybně propojili shluku červených písmen T a červených pís­
tvar a místo.) men L. Najít stejné zelené písmeno L v pravé
části obrázku je už obtížnější, protože poza­
Teorie integrace rysů dí tvoří shluk červených písmen L a zelených
Z iluzorního spojení lze usoudit, že zrakové písmen T. Teorie integrace rysů vysvětluje
informace o okolním světě jsou v bezděčném tento jev skutečností, že barva je primitivní
(„předpozornostním“) stadiu kódovány po­ vlastností. V levé části obrázku může pozo­
dle samostatných parametrů - v uvedeném rovatel vyhledat všechny potřebné informace
příkladu se samostatně kóduje tvar a bar­ najednou: červená a zelená barva se při vní­

OBRÁZEK 5.11
Úkol zrakového vyhledávání. Najděte zelené písmeno L. Je to snadné v levé části obrázku, kde zelené písmeno vystupuje na pozadí
červených písmen. 1/ pravé části obrázku je tento úkol obtížnější, protože vyžaduje soustředěnou pozornost.
mání oddělí a přítomnost jediného zeleného zda stojí rovně nebo nakřivo (změny orien­
objektu - hledaného zeleného L - je patrná tace). Naproti tomu naše schopnost rozeznat
na první pohled. Naproti tomu v pravé části hrníček je překvapivě ovlivněna změnou tva­
obrázku není možné odlišit cíl od pozadí jen ru: je-li část tvaru hrníčku skrytá, někdy ani
na základě primitivní vlastnosti, tedy barvy. nepoznáme, že jde o hrníček. O důležitosti
Pozorovatel musí věnovat pozornost každému tvaru vypovídá i to, že mnohé objekty doká­
písmenu a spojit dohromady informace o tva­ žeme rozeznat stejně dobře podle jednoduché
ru a barvě. Teprve potom může rozhodnout, kresby, která zachovává pouze tvar objektu,
zda konkrétní písmeno je, či není hledaným jako podle podrobné barevné fotografie, jež
cílem. zobrazuje mnoho dalších vlastností objektu
(Biederman a Ju, 1988).
Problémy související 1 v tomto případě lze zrakové zpracování
s teorií integrace rysů rozdělit na ranou a pozdější fázi. V rané fázi
Teorie integrace rysů se v minulých deseti­ využívá percepční systém informace ze sítnice
letích setkala s vlídným přijetím. V poslední a s jejich využitím popisuje objekt z hlediska
době se však stala terčem kritiky kvůli ne­ nejzákladnějších složek, jako jsou linie, okraje
dostatečné podloženosti a malé biologické a úhly. V pozdějších fázích systém srovnává
věrohodnosti. Hlavní problém spočívá v tom, tento popis objektu s popisy, jež mají různé
že při použití zrakového vyhledávání a po­ vlastnosti a jsou uchovávány v paměti, a vybí­
dobných postupů odhalili vědci příliš mno­ rá z nich ten, který nejlépe odpovídá popisu
ho domnělých „primitivních vlastností“, než vnímaného objektu. Rozeznat určitý objekt
aby celá teorie byla reálná. Problémy s touto například jako písmeno B znamená říci, že
teorií popsali obzvláště srozumitelně Di Lo- objekt se svým tvarem podobá více písmenu B
llo, Kawahara, Suvic a Visser (2001). Formu­ než ostatním písmenům.
lovali dokonce alternativní teorii dynamic­
ké kontroly. Tato teorie vychází z toho, že Detektory rysů v mozkově kůře
„místo raného a trvalého systému vnímavého Většina poznatků o primitivních rysech vní­
vůči malému počtu primitivních vizuálních mání objektů pochází z biologických studií
vlastností existuje proměnlivý a pružný sys­ jiných živočišných druhů (například koček
tém, jehož složky se mohou rychle přizpů­ a opic), při nichž se zaznamenává aktivita
sobovat tak, aby v různé době plnily různé jednotlivých neuronů v zrakové korové ob­
úkoly, podobně jako se otevíráním a uzavírá­ lasti. Zmíněné studie zkoumají citlivost spe­
ním nesčetných cest v programu dynamicky cifických korových neuronů na různé podněty,
mění vnitřní schéma propoj itelnosti v počíta­ které působí na určité oblasti sítnice spoje­
či“ (str. 11). V podstatě to znamená, že sys­ né s danými neurony. Tyto oblasti sítnice se
tém není rozdělen na mnoho dílčích systémů, označují jako receptivní pole.
které se specializují na různé úkoly, ale umí Průkopníky studií zaměřených na jediný
se různě přeskupit pro plnění rozmanitých neuron byli David Hubel a Torstein Wiesel
úkolů. (1968), kteří v roce 1981 získali za svou práci
Nobelovu cenu. Hubel a Wiesel identifiko­
vali v zrakové korové oblasti tři typy buněk,
Určení objektu které reagují na různé podněty. Jednoduché
Bezděčné a zaměřené zpracování se zabývá buňky reagují, když na oko působí lineární
problémem, jak určit, které zrakové charakte­ podněty (například tenký pruh nebo rovné
ristiky náleží ke stejnému objektu. Druhý pro­ rozhraní mezi tmavou a světlou oblastí) s ur­
blém spočívá v tom, jak na základě získaných čitou orientací a polohou v receptivním poli.
informací určit, co vlastně zkoumaný objekt Obrázek 5.12 znázorňuje, jak určitá jed­
je. V tomto případě hraje zásadní roli jeho noduchá buňka reaguje na svislý pruh a na
tvar. Umíme například rozeznat hrníček bez pruhy s jiným sklonem. Buňka nejlépe rea­
ohledu na to, jestli je malý nebo velký (změ­ guje na svislý pruh; čím víc se sklon pruhu
ny velikosti), hnědý nebo bílý (změny barvy), odchyluje od optimálního sklonu, tím menší
hladký nebo hrbolatý (změny kvality povrchu), je reakce. Jiné jednoduché buňky jsou nala-
nervové
vzruchy

vypnuto zapnuto vypnuto zapnuto vypnuto zapnuto

OBRÁZEK 5.12
Reakce jednoduché buňky. Obrázek znázorňuje reakci jednoduché korové buňky na pruh světla. Podnět je v horní části obrázku, reakce
v dolní části. Každý svislý hrot na spodním záznamu odpovídá jednomu nervovému vzruchu. Pokud se neobjeví podnět, nastávají pouze
občasné vzruchy. Jakmile zapneme světlo, buňka může, nebo nemusí reagovat - závisí to na umístění a orientaci pruhu světla. 1/ tomto
případě vodorovný pruh nevyvolá žádnou reakci, pruh se sklonem 45 stupňů vyvolá malou změnu a svislý pruh vyvolá velkou změnu.

složka složka celek vynořující se rys děny na vnímání jiného sklonu a postave­
ní. Komplexní buňka také reaguje na pruh
rys A rys B předmět vlastnost
nebo rozhraní určité orientace, ale nevyža­
duje umístění podnětu na určitém místě své­
uzavření
ho receptivního pole. Nepřetržitě reaguje na
pohyb podnětu přes receptivní pole. Hyper-
komplexní buňky vyžadují nejen konkrétní
orientaci podnětu, ale také jeho určitou dél­
horizontální
plocha ku. Jestliže podnět optimální délku přesáhne,
reakce zeslábne a může zcela vymizet. Od
doby prvních objevů Hubela a Wiesela ob­
jevili badatelé buňky, které reagují i na jiné
tvary než na jednoduché pruhy a rozhraní.
Existují například hyperkomplexní buňky,
které reagují na rohy nebo úhly určité veli­
kosti (DeValois a DeValois 1980; Shapley
a Lennie, 1985).
Všechny výše popsané typy buněk se ozna­
čují jako detektory rysů. Jelikož rozhraní, pruhy,
rohy a úhly je možné použít k přibližnému
OBRÁZEK 5.13 určení mnoha tvarů, lze detektory rysů po­
Vztahy mezi rysy. Při kombinaci jednoduchých dvourozměrných rysů, važovat za stavební kameny procesu vnímání
jako jsou linie, úhly a tvary, je výsledné uspořádání vysoce závislé na tvarů. Později však uvidíme, že tyto představy
prostorových vztazích mezi jednotlivými rysy. Kromě toho vznikají nové platí spíše pro jednoduché tvary, jako jsou na­
rysy. Vynořující se rysy jsou vnímány jako reálné, i když zahrnují složité
příklad písmena, než pro předměty složitých
prostorové vztahy.
tvarů, jako je stůl nebo tygr.
Vztahy mezi jednotlivými rysy
K popisu tvaru objektu nestačí jen popsat
jeho rysy, ale je nutné specifikovat i vztahy
mezi nimi. Důležitost takových vztahů ilu­
struje obrázek 5.13, ze kterého jasně vyplý­
vá, že má-li například vzniknout trojúhelník,
musí být pravý úhel a úhlopříčná čára spojeny
určitým způsobem. Stejně tak je třeba určitým
způsobem spojit obrazec ve tvaru písmena Y
OBRÁZEK 5.14
a šestiúhelník, aby vznikla kresba zachycující
Jednoduchá síť. Spodní úroveň sítě obsahuje jednotlivé rysy (vzestupnou
krychli. Právě tyto vztahy mezi jednotlivými
diagonálu, sestupnou diagonálu, svislou čáru a oblouček vpravo), horní
rysy měli na mysli gestaltističtí psychologové, úroveň obsahuje písmena. Spojení mezi rysem a písmenem znamená, že
když zdůrazňovali, že „celek je více než sou­ rys je součástí písmena. Jelikož spojení jsou excitační, při aktivaci rysu se
hrn jeho částí“. aktivace rozšíří i na písmeno.
Celek se od svých částí liší mimo jiné
tím, že vytváří nové percepční rysy, které
nelze pochopit pouhým prozkoumáním čás­ jí v mozku s jeho sítí vzájemně propojených
tí. Obrázek 5.13 zachycuje čtyři z takových neuronů. Konekcionistická teorie tedy nabízí
„vynořujících se rysů“. Vynořují se ze spe­ propojení mezi psychologickými a biologický­
cifických prostorových vztahů mezi větším mi modely.
počtem základních rysů, ale při percepčních Spodní část sítě zachycené na obrázku 5.14
činnostech, jako je detekce cíle nebo zrakové obsahuje jednotlivé rysy: stoupající úhlopříč­
vyhledávání, se často chovají právě jako jed­ nou linii, klesající úhlopříčnou linii, svislou
nodušší rysy (Enns a Resnick, 1990; Enns linii a oblouček doprava. Horní část obsahuje
a Prinzmetal, 1984; He a Nakayama, 1992). samotná písmena. Každý rys a každé písme­
Tato zjištění naznačují, že zraková soustava no budeme označovat jako uzel v síti. Spojení
provádí mnoho složitých analýz tvaru ještě mezi uzlem rysu a uzlem písmena znamená,
předtím, než jsou výsledky těchto analýz do­ že daný rys je součástí písmena. Spojení za­
stupné pro vědomí. končená šipkou jsou excitační spoje: pokud
je daný rys aktivován, aktivace se rozšíří i na
písmeno (podobně jako se elektrické vzruchy
Pozdější stadia rozpoznávání: sítě šíří v nervové síti).
Nyní již máme určitou představu o tom, jak Nyní se podívejme na to, jak lze síť využít
se popisuje tvar objektu. Můžeme se tedy za­ k rozpoznání písmena. Představme si, co se
myslet nad tím, jak se tento popis porovnává stane, když uvidíme písmeno K. Pohled na
s ostatními popisy uchovávanými v paměti. toto písmeno aktivuje rysy stoupající úhlo­
Cílem je najít nejlepší shodu a rozhodnout, co příčně linie, klesající úhlopříčně linie a svislé
popisovaný objekt vlastně je. linie. Všechny uvedené rysy aktivují uzel pro
písmeno K. Dva z těchto rysů - klesající úh­
Jednoduché sítě lopříčná linie a svislá linie - aktivují uzel pro
Většina výzkumů zaměřených na fáze porov­ písmeno R a jeden rys - svislá linie - aktivuje
návání používala jednoduché vzory, konkrét­ uzel pro písmeno P. Pouze u písmena K jsou
ně ručně psaná nebo tištěná písmena a slova. aktivovány všechny tři rysy, a proto bude vy­
Obrázek 5.14 ilustruje představu o tom, jak bráno jako nejvhodnější.
uchováváme popis tvaru písmen. Podle zá­ Tento model je však příliš jednoduchý, než
kladní představy jsou písmena popsána z hle­ aby dokázal vysvětlit všechny aspekty procesu
diska určitých rysů. Informace o tom, jaké rozpoznávání. Uvažujme na chvíli o tom, co
rysy souvisejí s kterým písmenem, jsou ob­ se stane, když zahlédneme písmeno R. Ak­
saženy v podobě propojení mezi prvky určité tivují se rysy klesající úhlopříčně linie, svislé
sítě. Takovým představám říkáme konekcio- linie a obloučku doprava. Znamená to, že jsou
nistické modely. Jejich půvab spočívá v tom, aktivovány všechny rysy pro písmeno P i R
že je snadné si představit, jak tyto sítě vznika- a tento model nemá k dispozici žádný způsob,
 na obrázku 5.15. Síť obsahuje všechny prvky
jako předchozí síť, ale kromě toho má inhi­
biční spoje (jsou označené puntíky na konci)
mezi rysy a písmeny, která tyto rysy neobsa­
hují. Pokud je určitý rys spojen s písmenem
prostřednictvím inhibičního spoje, aktivace
tohoto rysu snižuje aktivaci tohoto písmena.
Jestliže je tedy na obrázku 5.15 prezentováno
písmeno R, klesající úhlopříčná linie inhibuje
OBRÁZEK 5.15
uzel pro písmeno P a snižuje jeho celkovou
Rozšířená síť. Kromě excitačních spojů obsahuje sít také inhibiční spoje
úroveň aktivace. Nejaktivnější je uzel pro pís­
mezi rysy a písmeny, která tyto rysy neobsahují.
meno R, které bude v důsledku toho vybráno
jako nejlépe vyhovující.

Sítě se zpětnou vazbou

jak rozhodnout, která z obou kategorií nabí­ Základní myšlenka modelu, o kterém jsme
zí lepší shodu. Model potřebuje ještě jednu právě uvažovali - totiž že písmeno musí být
informaci, a sice že přítomnost klesající úh­ popsáno podle přítomných i nepřítomných
lopříčně linie znamená, že pozorované písme­ rysů -, nevysvětluje všudypřítomné a zajímavé
no nemůže být P. Tento typ negativních in­ zjištění: pokud je písmeno součástí slova, vní­
formací je součástí rozšířené sítě, zachycené máme je snáze, než když je prezentováno sa­
mostatně. Na obrázku 5.16 je uveden příklad:
když pozorovatelům nabídneme krátký po­
hled na samostatné písmeno K nebo na slovo
KOSA a zeptáme se jich, zda viděli písmeno
zakryté pole K, nebo D, budou častěji odpovídat správně
a možné v případě, že viděli celé slovo.
odpovědi
Chceme-li vysvětlit tento jev, musíme po­
D změnit síť propojující písmena a jejich rysy.
K Nejdříve k ní musíme přidat úroveň obsahu­
slovo nebo 0000 jící slova a excitační i inhibiční spoje mezi
písmeno 0000 písmeny a slovy (viz obrázek 5.17). Kromě
toho musíme doplnit excitační spojení vy­
cházející od slov směrem k písmenům. Tato
fixační bod zpětnovazební propojení shora dolů vysvět­
lují, proč písmeno jako součást slova vnímáme
snadněji než samostatné písmeno. Předloží-
me-li pozorovateli samostatné písmeno R, ak­
tivují se rysy svislé linie, klesající úhlopříčně
linie a obloučku doprava. Aktivace se rozšíří
na uzel pro písmeno R. Pokud ale pozorova­
tel vidí písmeno velmi krátce, nemusí se plně
OBRÁZEK 5.16 aktivovat všechny rysy a aktivace vrcholící
Vnímání písmen a slov. Obrázek zachycuje posloupnost v uzlu pro písmeno R nemusí být pro roze­
událostí v experimentu, který srovnává schopnost vnímat znání písmena dostačující. Jestliže ale před­
samostatná písmena se schopností vnímat písmena
ložíme písmeno R ve slově RYS, nenastává
obsažená ve slovech. Účastníci nejprve viděli jixační bod
a posléze slovo nebo jednotlivé písmeno, které zahlédli
aktivace pouze od rysů písmena R k uzlu pro
jen na několik milisekund. Potom jim experimentátor R, ale také od rysů písmen Y a S k jejich uz­
předložil podnět, který měl místo písmen zakryté plochy, lům. Všechna tato částečně aktivovaná písme­
a dvě písmena na vybranou. Úkolem bylo rozhodnout, na aktivují částečně uzel pro slovo RYS, který
které z písmen se objevilo samostatně nebo ve slově při
zpětnovazebním procesem aktivuje příslušná
dřívější prezentaci. (Zdroj: Reicher, 1969.)
písmena.
 Výsledkem celého procesu je, že pokud je
písmeno R předloženo v rámci slova, obje­
ví se přídavný zdroj aktivace. Proto písmeno
v rámci slova rozeznáme snáze než samostat­
né písmeno. V souladu s popsaným konekcio-
nistickým modelem je i řada dalších zjištění
o vnímání písmen a slov (McClelland a Ru-
melhart, 1981). Podobné modely byly úspěš­
ně využity i při konstrukci zařízení pro stro­
jové čtení a rozpoznávání řeči (Coren, Ward
a Enns, 1999).

Rozpoznávání přirozených
objektů a zpracovávání
shora dolů
O rozpoznávání písmen a slov toho víme již
poměrně dost, ale jak je to s rozpoznáváním OBRÁZEK 5.17
přirozenějších objektů, například zvířat, rost­ Síť s aktivací shora dolů. Sít obsahuje excitační a inhibiční spoje mezi
lin, lidí, nábytku a oděvů? V následujících písmeny a slovy i mezi rysy a písmeny. Některé excitační spoje též směřují
odstavcích se budeme zabývat právě touto od slov k písmenům.
otázkou.

Rysy přirozených objektů

Tvarové rysy přirozených objektů jsou poně­
kud složitější než linie a křivky a připomína­
jí spíše jednoduché geometrické tvary. Rysy
musí být takové, aby jejich kombinací mohl
vzniknout tvar jakéhokoli rozpoznatelného
objektu (stejně jako kombinace úseček a ob­
louků vytvoří jakékoli písmeno). Rysy ob­ a) geony b) předměty
jektů musí být rovněž takové, aby mohly být
definovány jednoduššími rysy, tedy například
liniemi nebo křivkami. Tyto rysy jsou totiž
jedinou informací, kterou má systém k dispo­
zici v raných fázích rozpoznávání.
Oblíbenou, i když poněkud rozporuplnou
myšlenkou je představa, že mezi rysy objektů
patří řada geometrických tvarů, například vál­
ce, kužele, kvádry a klíny. Tyto rysy se ozna­
čují jako geony (výraz vznikl spojením ang­
lických slov pro „geometrické ionty“). Popsal
Klíny, kvádry, válce, kužele Kombinací rysů (geonů)
je Biederman (1987), který zastává názor, že a oblouky mohou tvořit rysy vznikají přirozené objekty.
soustava 36 geonů (jejich příklady jsou uve­ složitých objektů. Všimněte si, že když se oblouk
(geon 5) připojí po straně
deny na obrázku 5.18a) kombinovaných podle
k válci (geon 3), vznikne
malého počtu prostorových vztahů postačuje hrníček; když se stejný oblouk
k popsání všech objektů, které člověk dove­ připojí k horní části válce,
vznikne kbelík.
de rozpoznat. Pro docenění této představy je
třeba si uvědomit, že kombinací libovolných OBRÁZEK 5.18

dvou geonů lze vytvořit objekt (jako na ob­ Možná sada rysů (geonů) trojrozměrných objektů. (L. Biederman:
Computer Vision, Graphics and Image Processing, 32, str. 29-73. ® 1985,
rázku 5.18b) a že počet možných objektů tvo­
Academie Press. Použito se svolením vydavatele.)
řených dvěma geony je 36 x 36 = 1296. Ze tří
 jaké míry jsou postřehnutelné geony daného
objektu. V jedné studii byla vymazána část
tvaru objektu tak, že pozorovatel si geony
nedokázal domyslet (pravý sloupec na obráz­
ku 5.19), nebo si je naopak domyslet dokázal
(prostřední sloupec obrázku 5.19). Rozpozná­
vání objektů bylo mnohem úspěšnější, když
vymazání nebránilo identifikaci geonů.
Je pochopitelné, že popis objektu neob­
sahuje jenom jeho rysy, ale také vztahy mezi
nimi. Je to jasně vidět na obrázku 5.18b. Po­
kud připojíme oblouk k boční stěně válce,
vznikne hrníček; pokud stejný oblouk připo­
jíme k horní straně válce, dostaneme kbelík.
Jakmile je vytvořen popis tvaru objektu, na­
stane porovnávání s řadou popisů geonů, které
jsou uloženy v paměti, s cílem najít ten nejpo­
dobnější. Proces porovnávání popisu tvaru ob­
jektu s popisy uloženými v paměti připomíná
proces porovnávání písmen a slov, který jsme
popsali dříve v této kapitole (Hummel a Bie­
derman, 1992).

Význam kontextu
OBRÁZEK 5.19 Již dříve jsme narazili na jednu skutečnost,
Rozpoznávání objektů a obnovení geonů. Položky použité při a sice že ve vnímání existuje zásadní rozdíl
experimentech zaměřených na rozpoznávání objektů. Levý sloupec mezi procesy probíhajícími zdola nahoru
zachycuje původní neporušenou verzi objektů. Střední sloupec zachycuje a shora dolů. Procesy postupující zdola na­
verzi s úseky vymazanými tak, že je možné geony obnovit. Pravý sloupec
zachycuje verzi s úseky vymazanými tak, že geony nelze obnovit. Verze
horu jsou řízeny pouze vstupními informace­
uvedené v prostředním sloupci jsou snáze rozeznatelné než verze uvedené mi - nezpracovanými údaji ze smyslových or­
v pravém sloupci. (L. Biederman: Computer Vision, Graphics and Image gánů -, kdežto procesy probíhající shora dolů
Processing, 32, str. 29-73. ® 1985, Academie Press. Použito se svolením jsou řízeny znalostmi, zkušenostmi, pozornos­
vydavatele.)
tí a očekáváním dané osoby. Jako příklad lze
uvést rozpoznávání tvaru objektu výhradně
na základě popisu geonů, které zahrnuje pou­
ze procesy probíhající zdola nahoru. Nejprve
různých geonů je možné vytvořit 36 x 36 x 36, člověk rozpozná primitivní rysy vstupních in­
tedy 46 656 objektů. Dva nebo tři geony tedy formací, potom určí jejich geonovou konfigu­
postačí pro vytvoření téměř 50 000 objektů, raci a porovná popis s popisy objektů, které má
a to jsme ještě neuvažovali o objektech slože­ uloženy v paměti. Jestliže však člověk rozpozná,
ných ze čtyř nebo více geonů. Geony podobné že objekt je lampou, částečně také na základě
těm, jaké jsou znázorněny na obrázku 5.18a, informace, že objekt stojí na nočním stolku
lze rozlišit pouze pomocí primitivních rysů. vedle postele, znamená to, že používá procesy
Například geon 2 na obrázku 5.18a (kvádr) se probíhající shora dolů. Při tomto rozpoznávání
liší od geonu 3 (válec) tím, že krychle má rov­ totiž nepoužívá jen základní informace o tva­
né hrany, zatímco válec má hrany oblé. Rovné ru objektu. Až dosud jsme se zabývali většinou
a oblé hrany jsou primitivní rysy. procesy, které probíhají zdola nahoru, jenže
Důkazy o tom, že geony jsou rysy, pochá­ při vnímání objektů hrají významnou roli také
zejí z experimentů, při nichž se pozorovatel procesy probíhající shora dolů.
snaží rozpoznat obrázky objektů, které za­ Procesy probíhající shora dolů mají po­
hlédne velmi krátce. Obecně bylo zjištěno, že dobu očekávání a souvisejí se silným vlivem
správné rozpoznání objektů závisí na tom, do kontextu na vnímání objektů a osob. Počítáte
například s tím, že každé úterý ve tři hodiny
odpoledne se v chemické laboratoři uvidíte
se svou spolužačkou Lenkou, a když vstoupí
do laboratoře, málem se ani nemusíte podívat
ke dveřím a víte, že je to ona. Vaše předcho­
zí znalosti vyvolají silné očekávání a pro roz­
poznání už je zapotřebí jen malé množství
vstupních informací. Kdyby se však Lenka
najednou objevila o vánočních prázdninách
ve vašem rodném městě, asi byste ji hned tak
nepoznali. Byla by mimo kontext - vaše oče­
kávání by bylo narušeno a vy byste se znovu
museli uchýlit k důkladnému zpracování zdo­
la nahoru, abyste poznali, že je to skutečně
vaše spolužačka z chemické laboratoře (po­
kud se nám něco takového přihodí, býváme
z toho „zaražení“). Z tohoto příkladu jasně
vyplývá, že odpovídající kontext (takový, který
předvídá vstupní informaci) usnadňuje vní­
mání, kdežto neodpovídající kontext vnímání
zhoršuje.
Experimentální důkazy, které potvrzují úlo­
OBRÁZEK 5.20
hu kontextu při vnímání objektu, pocházejí
ze sémantických studií. Před podnětem, který Dvojznačný podnět. Dvojznačnou kresbu lze vnímat jako portrét mladé
ženy, nebo stařeny. Většina lidí vidí nejprve starou ženu. Mladá žena
má být identifikován (například slovo „lékař“),
se od nás odvrací a my vidíme její levou tvář. Její brada je nosem staré
je pozorovatel krátce vystaven působení pří­ ženy a stužka na krku jsou stařenina ústa. (E. G. Boring /1930/: A New
pravného podnětu, který s hlavním podnětem Ambiguous Figuře, Američan Journal of Psychology, 42: 444-445.)

OBRÁZEK 5.21
Efekt časového kontextu. Pořadí, v jakém se díváte na kresby, je určující pro to, co uvidíte. Začnete-li kresby
prohlížet vpravo dole a budete-li postupovat doleva a nahoru, spatříte na prostředních kresbách postavu sedící mladé
ženy. Jinak řečeno, původní vjem přetrvává. (G. H. Fisher /1967/: Perception of Ambiguous Stimulus Materials,
Perception & Psychophysics, 2: 421-422. Přetištěno se svolením Psychonomic Society.)
buď souvisí (například „ošetřovatelka“), nebo kud skutečně jde o kočku (Kosslyn a Koenig,
nesouvisí (například „židle“). Studie proká­ 1992). Zpracování probíhá shora dolů, proto­
zaly, že podněty ve formě slov i obrázků jsou že jste s využitím specifických znalostí - koč­
identifikovány rychleji a zapamatovány přes­ ky mají ocas - vytvořili očekávání a zkombi­
něji, pokud jim předchází související pod­ novali jste je se zrakovým vstupem. Podobné
nět (například Palmer, 1975; Reinitz, Wright situace jsou v každodenním životě běžné. Ně­
a Loftus, 1989). kdy se ovšem stává, že vstupní informace jsou
Vliv kontextu je nápadný zejména tehdy, neurčité a naše očekávání se míjejí se skuteč­
je-li podnět nejednoznačný - tedy takový, kte­ ností - jako když si nakonec uvědomíme, že
rý lze vnímat několika způsoby. Dvojznačnou domnělá kočka v kuchyni je kamarádčina
kresbu na obrázku 5.20 můžeme vnímat buď kabelka.
jako starou ženu, nebo jako mladou dámu. Z předchozí diskuse vyplývá, že zpracová­
Pokud jste se nejprve dívali na jednoznač­ ní shora dolů je užitečné mimo jiné proto, že
né obrázky, které nějak připomínají mladou vymezuje soubor objektů, které se pravděpo­
dámu na našem obrázku (kontext tedy tvo­ dobně mohou objevit v dané situaci. Napří­
ří mladé ženy), na nejednoznačném obrázku klad v kuchyni nezaměníme bochník chle­
pravděpodobně nejprve spatříte mladou ženu. ba za schránku na dopisy, protože víme, že
Efekt časového kontextu ilustruje řada kreseb v kuchyni se obvykle vyskytuje spíše chleba
na obrázku 5.21. Prohlédněte si kresby jako než dopisní schránka. Podle stejného princi­
komiks a postupujte zleva doprava z prvního pu dokážeme přesněji porozumět mluvenému
řádku na druhý. Kresby uprostřed řady jsou slovu, když současně vidíme mluvčímu do
nejednoznačné. Budete-li si prohlížet kresby tváře. Naučili jsme se totiž, že specifické po­
v navrženém pořadí, uvidíte v nejednoznač­ hyby rtů vymezují soubor zvuků, které může
ných kresbách mužskou tvář. Pokud se ale na mluvčí vydávat (například Sams et al., 1991).
řadu kreseb budete dívat v opačném pořadí, Očekávání však může zkreslit skutečné vjemy
budete nejednoznačné kresby vnímat jako ob­ a proces zpracování shora dolů někdy vytváří
rázky mladé ženy. percepční iluze. Zajímavým příkladem je Mc-
Účinky kontextu a zpracování shora dolů Gurkův efekt (McGurk a MacDonald, 1976),
působí i při rozpoznávání písmen a slov který vzniká při nesouhlasných sluchových
a hrají zásadní roli při čtení. Počet fixací a zrakových informacích. V konkrétním pří­
pohledu a jejich trvání závisí na našich padě pozorovatel sleduje videozáznam mluv­
předchozích znalostech textu, a tedy i na čího a z pohybu jeho rtů je zřejmé, že vydává
objemu zpracování shora dolů. Setkáme-li se zvuk „ga-ga“. Zvukový záznam však pozoro­
s neznámým textem, zpracování shora dolů vatele informuje o tom, že mluvčí vydává zvuk
nastává jen v zanedbatelné míře. V takovém „ba-ba“. Pozorovatel tedy dostává rozporuplné
případě máme sklon fixovat pohled na každé informace, protože dobře ví, že slabiku „ba“
slovo kromě předložek a spojek. Pokud čteme nelze vyslovit, aniž by se na okamžik dotkly
známý text, využijeme svých předchozích rty. Současně ale sleduje videozáznam a vidí,
znalostí a fixujeme pohled méně často a na že rty mluvčího se nedotkly. Spojením těchto
kratší dobu (Just a Carpenter, 1980; Rayner, dvou rozporuplných informací získává pozo­
1978). rovatel vjem, že mluvčí vyslovuje zvuk „da-da“.
Zpracování shora dolů nastává i v situa­ Sluchová a zraková informace se tedy spojují
ci, kdy neznáme kontext a máme k dispozici do nečekaného a „iluzorního“ výsledku.
málo vstupních informací. Představte si, že Percepční zkreslení vznikající v důsled­
jste na návštěvě u kamarádky a vstoupíte do ku zpracování shora dolů mohou někdy vést
neosvětlené kuchyně. V rohu uvidíte malý až k tragédii. V roce 1999 pronásledova­
černý objekt. Pomyslíte si, že by to mohla li newyorští policisté jistého Afričana jmé­
být kamarádčina kočka, ale vstupní informa­ nem Amadou Diallo až ke dveřím jeho domu.
ce jsou natolik kusé, že si tím nejste jistí. Za­ Diallo se domníval, že policisté ho chtějí le­
měříte se tedy na konkrétní rys typický pro gitimovat, a sáhl do kapsy pro náprsní taš­
kočku, například ocas, a soustředíte pozornost ku. Policisté se domnívali, že sahá pro zbraň,
na místo, kde by se rys měl vyskytovat, po­ a zasypali ho sprškou kulek. Diallo na místě
 zemřel. Tato a další podobné tragédie byly
podnětem pro psychology, kteří vypracova­
li postupy na bázi videoher, jež jim pomáhají
zkoumat chybné vjemy tohoto typu. V prů­
běhu typického experimentu mají účastníci
„zastřelit“ osoby, které tasí zbraň, ale nemají
střílet na lidi, kteří vytahují neškodný před­
mět. Výsledky studií opakovaně potvrzují, že
na plnění tohoto úkolu se výrazně odrážejí
stereotypy. Na lidi s tmavou kůží, kteří rychle
vyndávají z kapsy neškodný předmět, střílejí
účastníci pokusu častěji než na lidi světlé pleti
(například Correll et al., 2002; Dasgupta, Mc-
Ghee, Greenwald a Banaji, 2000). Podobné si­
mulace jsou užitečné při výcviku policistů, ne­
boť je učí vyhýbat se potenciální předpojatosti.

Zpracování sociálně významných

podnětů: rozpoznávání tváří
Diallův případ názorně ukazuje, že sociální
faktory mohou ovlivnit vnímání. Z různých
důkazů je zřejmé, že u lidí se vyvinuly per­
cepční procesy specializované na zpracování
Tony Blair, bývalý ministerský předseda Velké Británie.
sociálně významných podnětů. Nikde to ne­
platí více než při rozpoznávání tváří. Je ne­
smírně důležité umět rozpoznat příbuzného
a odlišit přátele od nepřátel. Kromě toho je mě toho všechno nasvědčuje tomu, že rozpo­
pravda, že obličeje jsou si často velmi po­ znávání objektů a obličejů se vyvíjí odděleně.
dobné. Zatímco jiné typy objektů, například U dětí se schopnost rozeznávat objekty rozvíjí
domy, se mohou lišit počtem a rozmístěním postupně s věkem. Máme však důkazy o tom,
svých určujících rysů (domy mají různě roz­ že schopnost rozeznávat obličeje se v počá­
místěné dveře a okna), všichni lidé mají oči, tečním období adolescence dočasně snižuje.
nos a ústa na stejném místě. Sociální význam Rozdíly v rozpoznávání objektů a tváří vysvět­
tváří spolu s obtížemi při rozpoznávání, které luje jedna rozšířená teorie, podle níž objekty
pramení ve vzájemné podobnosti tváří, vedly rozeznáváme na základě jejich jednotlivých
ke vzniku speciálního rozpoznávacího procesu, složek, kdežto tváře rozpoznáváme na základě
jenž slouží při vnímání tváří, ale nikoli objek­ celkové konfigurace (uspořádání) jejich složek
tů. Jako důkaz svědčící o existenci speciální­ (například Farah, Tanaka a Drain, 1995). Po­
ho procesu zpracování tváří se často uvádějí dle tohoto vysvětlení si tedy lidé trpící prozo-
tři skutečnosti. První z nich je prozopagno- pagnozií uchovávají schopnost percepčního
zie, syndrom vznikající v důsledku poškoze­ zpracování jednotlivých složek, ale nikoli je­
ní mozku. Lidé postižení tímto syndromem jich konfigurace (například Sergent, 1984).
nedokážou rozpoznávat tváře, ale podrželi Inverzní efekt narušuje spíše rozpoznání kon­
si schopnost rozpoznávat objekty. Druhou figurace jednotlivých složek než rozpoznání
skutečností je existence inverzního efektu samotných složek (Rock, 1988).
(Yin, 1969, 1970). Tímto výrazem označuje­
me zjištění, že lidé dovedou jen velmi obtížně
rozeznat obličej, pokud jej vidí obráceně (jak Poruchy rozpoznávání
dokládá fotografie na této stránce). Při ro­ Rozpoznávání objektů je obvykle tak auto­
zeznávání jiných typů objektů zobrazených matické a snadné, že je považujeme za samo­
vzhůru nohama však tyto potíže nemají. Kro- zřejmost. Jenže proces rozpoznávání někdy
selže. Již jsme se zmínili o tom, že u normál­ ní rozpoznávání. Nejčastčjším deficitem spe­
ních lidí může rozpoznávání selhat v jedno­ cifických kategorií je právě ztráta schopnosti
duchých situacích (například při iluzorním rozeznávat obličeje - prozopagnozie (krátce
spojení) i ve složitějších situacích (kdy je jsme se o ní zmínili již v 1. kapitole). Při tom­
možné splést si stan s medvědem). Porucha­ to deficitu je vždy přítomno poškození pravé
mi rozpoznávání běžně trpí lidé s určitým mozkové hemisféry a často i poškození odpo­
typem poškození mozku (v důsledku nehod vídajících oblastí levé hemisféry. Tento stav
nebo nemocí, například mrtvice). Poruchy ilustruje následující příklad:
rozpoznávání označujeme obecným termínem
agnozie. Pacient nepoznal svého ošetřujícího lékaře. „Vy
Zajímavým typem agnozie je takzvaná aso­ jste určitě lékař, protože na sobě máte bílý plášť,
ciativní agnozie. Je to syndrom, při němž pa­ ale stejně nevím, který vlastně jste. Poznám to,
cienti s poškozením určité oblasti kůry spán- až promluvíte.“ Pacient nepoznává manželku,
kového laloku mají potíže při rozpoznávání která ho chodí navštěvovat... Na fotografiích
objektů, pokud je pouze vidí, ale dokážou je nepoznává Churchilla, Hitlera ani Marilyn
pojmenovat, pokud mají možnost si na ně Monroe. Při pohledu na tyto fotografie postu­
sáhnout. Zde je názorný příklad: puje deduktivně a hledá „rozhodující“ detail,
podle kterého by našel správnou odpověď.
Během prvních tří týdnů v nemocnici pacient Pallis, 1955
nedokázal rozpoznat běžné předměty, které vi­
děl, a nevěděl, co má na talíři, dokud to neo­ Druhým typem deficitu specifických kategorií
chutnal. Poznal předměty okamžitě, jakmile si je ztráta schopnosti rozeznávat slova. Ozna­
na ně sáhl, ale když mu ukázali lékařský steto­ čujeme ji jako ryzí alexii (většinou je prová­
skop, popsal jej jako „dlouhou hadici s kulatou zena poškozením levého týlního laloku). Pa­
věcí na konci“. Ptal se, zda by to mohly být cienti s tímto poškozením obvykle nemají
hodiny. O otvíráku na konzervy řekl, že „by to potíže při rozpoznávání přirozených objek­
mohl být nějaký klíč“. Když ho požádali, aby tů nebo tváří. Dokážou dokonce rozpoznat
pojmenoval zapalovač, řekl: „Nevím.“ Když mu jednotlivá písmena. Nedovedou ale rozeznat
ukázali kartáček na zuby, prohlásil, že „si není psaná slova. Pokud jim předložíme celé slovo,
jistý“. O dýmce řekl, že je to „něco pro domác­ pokoušejí se číst jedno písmeno po druhém.
nost, ale nevím to jistě“. Při pohledu na klíč Rozpoznání běžného slova jim může trvat
řekl: „Nevím, co to je, možná pilník nebo něja­ až deset sekund a čím delší je slovo, tím více
ký nástroj.“ času potřebují k jeho rozpoznání (Bub, Blacks
Reubens a Benson, 1971 a Howell, 1989).
Dalším typem deficitu specifických kate­
Které aspekty rozpoznávání selhávají v přípa­ gorií je narušená schopnost rozpoznávat živé
dě asociativní agnozie? Pacienti často dobře objekty, například zvířata a rostliny. Ve vzác­
zvládají jiné vizuální úkoly než rozpoznávání - ných případech pacienti nedokážou rozpoznat
dokážou třeba nakreslit různé předměty nebo ani neživé předměty, například pracovní ná­
určit, zda jsou dva vyobrazené objekty stej­ stroje (Warrington a Shallice, 1984).
né. Proto se domníváme, že porucha nastává Navrhovaná vysvětlení deficitů specifických
v pozdějších fázích rozpoznávání, při nichž kategorií mají určitý význam i pro normální
jsou vstupní informace porovnávány s popisy rozpoznávání. Jedna hypotéza předpokládá,
objektů uloženými v paměti. Jednou z mož­ že normální systém rozpoznávání je uspo­
ností je, že uložené popisy se ztratily nebo řádán okolo různých tříd objektů - jeden
jsou někde ukryté (Damasio, 1985). subsystém pro tváře, další pro slova, jiný pro
Někteří pacienti trpící asociativní agnozií zvířata a tak dále - a že tyto subsystémy se
mají potíže při rozpoznávání některých kate­ nacházejí v různých oblastech mozku. Po­
gorií objektů, ale jiné kategorie rozpoznávají kud pacient trpí pouze ohraničeným poško­
bez problémů. Tyto deficity specifických ka­ zením mozku, může vykazovat jenom poru­
tegorií jsou obzvláště zajímavé, protože nám chu jednoho subsystému, ale nikoli ostatních.
mohou říci něco o tom, jak funguje normál­ Například poškození specifické části pravé
hemisféry může narušit subsystém pro roz­ Abstrakce
poznávání tváří, ale ostatní subsystémy mo­
hou zůstat nedotčené (Damasio, 1990; Farah, Věcný popis objektu je výčet všech informa­
1990). cí nezbytných k úplnému vybavení objektu.
Mnohé podněty studované ve vědecké labora­
toři - skvrny světla, čtverce, jednotlivá písme­
Dílčí shrnutí
na - jsou relativně jednoduché a jejich popis
■ Rozpoznání objektu vyžaduje, aby byly je také jednoduchý. Věcný popis většiny přiro­
správně propojeny rozmanité rysy spojené zených objektů každodenního života je však
s tímto objektem (například barvy a tvary);
nesmírně složitý. Podívejte se na portrét Cate
tento proces vyžaduje pozornost.
Blanchettové. Zdá se, že množství detailů na
■ Rozpoznávání určitého objektu je umožněno
portrétu je takřka nekonečné. Například při
v první řadě získáním všeobecné představy
o tom, co vidí. Jestliže člověk například bližším pohledu na její pokožku si všimne­
pochopí, že se dívá na kuchyni, pomůže te malých nepravidelností a flíčků. To platí
mu to při rozpoznávání nejednoznačných i o každém jejím vlasu. Stínování jejích rysů je
objektů, jako je bochník chleba, který by sice jemné, ale složité. Kdybychom chtěli vy­
v jiné situaci mohl považovat za schránku na tvořit úplný popis její tváře, trvalo by to velmi
dopisy. dlouho. Jediný způsob, jak to udělat, by bylo
■ Součástí rozpoznávání objektů je vzájemné
vytvořit bitovou mapu, ale i v tomto případě by
propojení různých rysů objektu, například
byla úplnost popisu omezena jejím rozlišením.
tvaru a barvy. Představu o samotných rysech
získáváme bezděčně, kdežto jejich vzájemné
„propojení" vyžaduje zaměřenou pozornost. Australská herečka Cate Blanchettová.
■ Ve zrakové kůře jsou určité typy buněk, které
jsou citlivé vůči různým typům rysů podnětů,
například vůči jejich orientaci a postavení
v zorném poli.
■ Rozpoznávání zrakových podnětů lze
vysvětlit konekcionistickým modelem čili
modelem sítě.
■ Procesy rozpoznávání zdola nahoru
jsou založeny výhradně na vstupních
informacích, kdežto procesy rozpoznávání
shora dolů vycházejí z dosavadních znalostí
a očekávání. Tvarové rysy přirozených
objektů jsou složitější než linie a podobají
se jednoduchým geometrickým tvarům, jako
je válec, kužel, kvádr a klín. Ty označujeme
jako geony.
■ Rozpoznávání tváří se v důležitých aspektech
může lišit od rozpoznávání jiných objektů.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

1 V úvodu kapitoly jsme vyprávěli o stanu,
který dva lovci nešťastnou náhodou zaměnili
za medvěda. Proč podle vašeho názoru došlo
k tomuto chybnému vjemu? Co mohli lovci
udělat, aby se této situaci vyhnuli?
2 Myslíte si, že existuje zásadní rozdíl mezi
rozpoznáváním přírodního objektu, například
orla, a rozpoznáváním uměle vytvořeného
objektu, například dopravní značky „stop"?
Svou odpověď zdůvodněte.
Od přesnosti k abstrakci Když byly obě kresby uloženy jako soubo­
V běžném životě však tato omezení obvykle ry, původní kresba spotřebovala 30 720 bytů
nepředstavují žádnou překážku, protože při paměti, kdežto „abstrahovaná“ verze spotře­
řešení každodenních problémů nepotřebu­ bovala jen 902 bytů - to je úspora asi 97 %!
jeme tolik podrobných informací. V případě V mnoha ohledech je tedy nepochybně vý­
Cate Blanchettové byste potřebovali jen tolik hodnější vnímat a do paměti ukládat abs­
podrobností, kolik je jich zapotřebí, abyste trakci objektu než jeho přesné vyobrazení.
(1) rozeznali její obličej a (2) z jejího výra­ Rozpoznávání objektu si lze představit jako
zu poznali, jakou má náladu (velmi dobře to sestrojování objektu s pomocí „kreslicího pro­
vědí karikaturisté: několika obratnými tahy gramu“, jehož základní složky jsou geony.
pera dokážou s pozoruhodnou přesností za­ Přesvědčivý příklad schematizace vnímání
chytit podobu a výraz člověka). To vše samo­ skutečných objektů uvedli Carmichael, Ilogan
zřejmě neplatí jen pro tváře. Ať už se díváme a Walter (1932). V prostředním sloupci na ob­
na sponku do vlasů, ořezávátko, křeslo, nebo rázku 5.23 jsou znázorněny původní nejedno­
cokoli jiného, jen málokdy potřebujeme znát značné podněty, které byly předloženy pozoro­
nekonečné množství všech vizuálních detai­ vatelům. Společně s nimi dostali pozorovatelé
lů. Místo toho se spokojíme s právě takovým k dispozici slovní označení, které jim napoví­
množstvím informací, které nám umožní ob­ dalo, co obrázek znázorňuje. Například při po­
jekt rozeznat. hledu na první obrázek v prostředním sloupci
dostali někteří pozorovatelé informaci, že se
dívají na „záclonu v okně“, kdežto jiní pozo­
Výhody abstrakce: potřebná rovatelé byli informováni, že vidí „kosočtverec
rychlost uchování a zpracování v obdélníku“. Později měli pozorovatelé re­
Abyste získali představu, o co jde, podívejte produkovat, co viděli. Příklady jsou uvedeny
se na dvě kresby na obrázku 5.22. Obě byly v pravém a levém sloupci obrázku 5.23. Sami
vytvořeny na počítači pomocí nástroje „kres­ vidíte, že to, co pozorovatelé vnímali a uklá­
lení“. Obličej vlevo byl kreslen volně, obličej dali si do paměti, se do značné míry shoduje
vpravo vznikl jako „kopie“ prvního. Při jeho s jejich představou o tom, na co se dívali.
kreslení jsme použili pouze linie a ovály, které Novější a zcela odlišnou ukázku abstrakce
program používá v souboru nástrojů. Originál uveřejnili Intraub a Richardson (1989). V tomto
v levé části obsahuje nepochybně více detailů, případě byly pozorovatelům předloženy snímky,
ale oba obrázky vyvolají v pozorovateli stejný jaké zachycuje horní část obrázku 5.24. Když
dojem: zachycují poněkud zmateného a udi­ měli pozorovatelé obrázky později znovu na­
veného jedince. kreslit, rozšířili jejich hranice tak, jak to zachy­
cují dolní kresby na obrázku 5.24. Z toho lze
vyvodit, že pozorovatelé nevnímali, neukládali
a později si nevybavovali víceméně doslovný
obraz toho, co viděli, ale abstrahovali důležité
informace (v uvedeném příkladu jsou to infor­
mace o samotném objektu a jeho kontextu).
Pojem abstrakce nám připomíná diskusi
o barevných metamerech, jimiž jsme se zabý­
vali ve 4. kapitole. Připomeňme, že metame-
OBRÁZEK 5.22 ry jsou rozdílné fyzikální podněty (například
Proces abstrakce. Dvě verze stejného smutného čistě žluté světlo a směs červeného a zeleného
obličeje. Levá kresba byla kreslena softwarovým světla), které vyvolají totožný barevný vjem.
nástrojem „kreslení rukou", pravá byla kreslena pomocí
„abstrahujících" softwarových nástrojů, jako jsou ovály
Zraková soustava v tomto případě opomíjí
a čáry. Levá kresba zaujímá na disku počítače mnohem informace o fyzikálním rozdílu mezi dvěma
více paměti než pravá kresba. Tato skutečnost svědčí podněty. Abstrakce znamená v podstatě totéž:
o jedné z předností abstrakce, kterou může využívat informace odpovídající přesnému věcnému po­
jakékoli zařízení zpracovávající vizuální informace -
pisu („bitová mapa“) podnětu je ztracena, ale
včetně biologických zrakových soustav.
podstatná a nezbytně nutná informace zůstává.
reprodukovaný
obrazec

OBRÁZEK 5.23
Slovní označení a abstrakce. Carmichael, Hogan a Walter (1932) ukázali pozorovatelům nejednoznačné podněty, které jsou vyobrazeny
v prostředním sloupci. Spolu s nimi měli pozorovatelé k dispozici jedno ze dvou slovních označení uvedených ve druhém nebo čtvrtém
sloupci. Následné rekonstrukce toho, co pozorovatelé viděli (jsou uvedeny v prvním a pátém sloupci), odpovídaly nabídnutému slovnímu
označení. Z tohoto experimentu vyplývá, že zkoumané osoby si nepamatují přesně to, co viděly, ale že z podnětu abstrahují základní
informace.

Dílčí shrnutí Otázka rozvíjející kritické myšlení

■ Abstrakce je proces, při němž se 1 Ve 4. kapitole jsme hovořili o metamerech.
nezpracované informace získané Vidíte nějaký vztah mezi metamery
smyslovými orgány (například kombinace a procesem abstrakce? Jaký?
rovných a zakřivených čar) převádějí
do abstraktních kategorií, které jsou
ukládány do paměti (například písmena
nebo slova). Percepční konstanty
■ Abstrahovaná informace zaujímá méně
místa v paměti, a proto se s ní pracuje Představte si, že vstoupíte do kinosálu a poně­
lépe než s nezpracovanou informací.
kud rozmrzele si uvědomíte, že všechna seda­
Užitečnou analogií je bitová mapa kresby
dla v prostřední části jsou obsazená, a proto se
obličeje a obraz stejného obličeje tvořený
abstraktními strukturami, jako jsou ovály
budete muset spokojit se sedadlem v levé části
a linie.
sálu. Jakmile se ale začne promítat, zapome­
nete na to, kde sedíte, a soustředíte se na děj
 Uflkrt
větší než sysel. Obecně lze říci, že nevnímáme
vjemy založené výhradně na „objektivních“ fy­
zikálních informacích, které do naší percepční
soustavy dorazí z vnějšího okolí, ale vnímáme

■H
OBRÁZEK 5.24
objekty takové, jaké skutečně jsou.
Přestože stálost není dokonalá, je význam­
ným aspektem zrakového vnímání. Je to dobře,
protože jinak bychom žili ve světě, kde sloni
jsou někdy menší než myši a kde Denzel Wa­
Rozšíření hranic a abstrakce. Pozorovatelé mají sklon
pamatovat si větší prostor, než jaký na fotografii skutečně
shington má někdy světlejší pleť než Brad Pitt.
viděli. Například když zkoumaná osoba kreslila zpaměti Kdyby objekt změnil barvu a tvar pokaždé, když
záběr zblízka, který je vyobrazen na panelu A, výsledná se pohne nebo když se pohne pozorovatel, změ­
kresba (panel C) měla rozšířené hranice. Jiná zkoumaná nil by se také popis objektu, který si pozorovatel
osoba pozorovala stejný výjev, ale vyfotografovaný z větší
vytváří v raných fázích rozpoznávání, a za těchto
dálky (panel B). I tato osoba nakreslila zpaměti výjev
s rozšířenými hranicemi (panel D). (Intraub a Richardson okolností by rozpoznávání vůbec nebylo možné.
/1989/, str. 182. Přetištěno se svolením.)

Konstanta jasu a barvy

Předpokládejme, že vám řeknu, že myslím na
filmu, na jeho postavy a ohromující filmové dvě čísla, jejichž součin je 36. Zeptám se vás,
triky. Zdá se vám, že všechny vizuální aspekty jaká ta dvě čísla jsou. Patrně mi odpovíte, že
filmu jsou zcela normální - ale přitom nejsou. nemáte dostatek informací, abyste to mohli
Jelikož sedíte poněkud stranou a promítací zjistit. Mohu si totiž myslet čísla 2 a 18, nebo
plátno pozorujete z určitého úhlu, obraz plát­ 6 a 6, nebo libovolný počet dalších dvojic.
na na vaší sítnici není obdélníkový. Je to spí­
še lichoběžník a stejně zkreslené jsou všechny
obrazy, které se na plátně promítají. Ale ve Percepční konstanta umožňuje určit vzdálenost
skutečnosti vás to vlastně neobtěžuje a vidíte pozorovaných objektů.
všechno normálně. Jak je to možné? V této
části kapitoly popíšeme pozoruhodnou schop­
nost percepčních systémů, kterou označujeme
jako udržení stálosti (konstantnosti).

Podstata stálosti
Chceme-li pochopit podstatu stálosti, musíme
nejprve porozumět vztahu mezi základními
fyzikálními vlastnostmi objektu a informace­
mi, které o tomto objektu mají naše percepční
systémy. Například promítací plátno v kině je
obdélníkové - je to jeho fyzikální vlastnost.
Ale obraz tohoto plátna na naší sítnici může
mít obdélníkový nebo lichoběžníkový tvar po­
dle toho, pod jakým úhlem se na plátno dívá­
me. Černá kočka pozorovaná v silném světle
je objektivně světlejší (odráží více světla) než
bílá kočka za šera, ale přesto si za všech svě­
telných podmínek uchováváme dojem, že čer­
ná kočka je černá a bílá kočka je bílá. Slon po­
zorovaný zdálky vytváří na sítnici menší obraz
než sysel pozorovaný zblízka, ale bez ohledu
na vzdálenost si uchováváme dojem, že slon je
 Přestože tato úloha vypadá neřešitelně, je to délku světla a vypočítá si jeden z jejích čini­
přesně ten typ úkolu, který řeší naše zraková telů - odrazivost. Žárovka a slunce produkují
soustava při udržování konstanty jasu a barvy. velmi rozdílné zdrojové vlnové délky, a protože
Vysvětlíme to na příkladu: představte si, že se odrazivost červeného papíru se nemění, vlnové
díváte na kus červeného papíru a máte pojme­ délky, které vstupují do oka, jsou velmi odliš­
novat jeho barvu. Konstanta barvy se vztahuje né. Přesto zraková soustava dokáže nějakým
ke skutečnosti, že papír označíte za červený, ať způsobem oddělit zdrojovou vlnovou délku od
už jej pozorujete v místnosti osvětlené žárovkou, výsledné vlnové délky, aby dospěla ke správné
která na papír vrhá světlo určitých vlnových dé­ odrazivosti. Je to podobné, jako byste v našem
lek, nebo venku na poledním slunci, jež na pa­ příkladu s číslem 36 nějak zjistili, že první čís­
pír vrhá světlo odlišných vlnových délek. lo, na které myslím (což je obdoba zdrojové vl­
Rozumí se samo sebou, že vnímaná čer­ nové délky), je 12. To znamená, že druhé číslo
veň červeného papíru je dána vlnovou délkou (obdoba odrazivosti) musí být 36 : 12, tedy 3.
světla, které se odráží od papíru a vstupuje do Konstanta jasu se podobá konstantě barvy
vašich očí. Budeme jí říkat výsledná vlno­ a vztahuje se ke skutečnosti, že vnímaná svět­
vá délka. Nyní se zamyslíme nad tím, odkud lost konkrétního objektu se mění jen velmi
vlastně přichází. Je to dvoustupňový proces. Za málo, pokud vůbec, a to dokonce i tehdy, když
prvé, papír je osvětlen určitým světelným zdro­ se výrazně mění intenzita světelného zdroje
jem, kterým může být - kromě mnoha jiných a současně s ní i množství světla odraženého
světelných zdrojů - žárovka v místnosti nebo od objektu. Černá sametová košile tedy vypa­
slunce venku. Vlnovou délku vycházející ze dá stejně černá bez ohledu na to, zda je ozáře­
světelného zdroje označíme jako zdrojovou vl­ ná slunečním světlem nebo je ve stínu, i když
novou délku. Za druhé, samotný červený papír na přímém slunci odráží mnohonásobně více
odráží některé vlnové délky více než jiné (odrá­ světla. Výmluvným důkazem tohoto tvrzení je
ží zejména většinu vlnových délek, které odpo­ levý obrázek šachovnice na této straně. Čtverce
vídají červené barvě, a ostatních vlnových délek označené A a B jsou kupodivu zbarveny přes­
odráží méně). Tuto vlastnost papíru označíme ně stejným odstínem šedé. Názorně to doka­
jako odrazivost. Z matematického pohledu je zuje pravá šachovnice, která je naprosto stejná
výsledná vlnová délka světla produktem sou­ až na to, že oba označené čtverce jsou spoje­
činnosti zdrojové vlnové délky a odrazivosti. ny šedými pruhy. Naše zraková soustava totiž
Jakmile si to uvědomíme, můžeme definovat nereaguje pouze na fyzikální údaje vstupující
konstantu barvy: je to schopnost zrakové sou­ do očí, ale spíše na tyto údaje a současně i na
stavy vnímat odrazivost - neodmyslitelnou dedukce o odstínu šedé barvy pozorovaných
vlastnost objektu - bez ohledu na zdrojovou čtverců. Bere v úvahu stín vržený na čtverec B -
vlnovou délku. V tomto smyslu tedy zraková výsledkem čehož je vjem, že čtverec B je stejně
soustava dostává k dispozici výslednou vlnovou bílý jako ostatní bílé čtverce na šachovnici.
 Jak naše zraková soustava tyto triky pro­ se lichoběžník zužuje, až se nakonec na sítnici
vádí? Napoví nám situace, v níž konstanta promítá jako svislý pruh o tloušťce dveří. My
selhává. Představme si, že onu černou same­ však vnímáme otevírající se dveře jako ne­
tovou košili pověsíme za neprůhlednou čer­ změněné. Skutečnost, že tvar je vnímán jako
nou zástěnu opatřenou otvorem a budeme ji stálý, i když se jeho obraz na sítnici mění, se
tímto otvorem pozorovat. Zástěna redukuje nazývá konstanta tvaru. (Již zmíněný jev, kdy
náš pohled pouze na světlo, které se odráží od se obrazy na sítnici pohybují, a my je přesto
košile nezávisle na okolí. Pokud košili osvětlí­ vnímáme jako nehybné - například pozadí, na
me, bude se nám jevit jako bílá, protože světlo němž očima sledujeme letícího ptáka - zase
vstupující do oka otvorem v zástěně je silnější odkazuje ke konstantě umístění - pozn. red.)
než světlo odražené od samotné zástěny.
Tato názorná ukázka podtrhuje skutečnost,
že objekty většinou nevnímáme skrze otvory Konstanta velikosti
v zástěně, ale v jejich přirozených podmín­ Nejdůkladněji prostudovanou percepční kon­
kách, kdy obvykle vidíme i další objekty. Kon­ stantou je konstanta velikosti: vnímaná veli­
stanta jasu a barvy závisí na vztazích mezi kost objektu zůstává relativně stálá nezávisle
intenzitami světla odraženého od různých na vzdálenosti od pozorovatele. Když se pozo­
objektů. Zraková soustava využívá také našich rovaný objekt vzdaluje, obvykle jej nevnímáme
obecných znalostí o barvách předmětů a na jako menší. Podržte minci asi 30 centimetrů
jejich základě dokáže korigovat účinky růz­ před očima a potom ji podržte ve vzdálenos­
ných světelných zdrojů (intenzitu a vlnovou ti natažené paže. Zdá se vám menší? Ani ne.
délku). Díky tomu dospívá k závěrům o jasu Ale obrázek 5.26 ukazuje, že je-li mince ve
a barvě pozorovaných objektů (Gilchrist, vzdálenosti 30 centimetrů od oka, je její obraz
1988; Land, 1977; Maloney a Wandell, 1986). na sítnici asi dvakrát větší, než když je stejná
mince vzdálená 60 centimetrů od oka.

Konstanta tvaru Závislost na vodítkách

Jedním příkladem působení tvarové konstan­ pro vnímání hloubky
ty je výše zmíněná skutečnost, že nevnímáme Příklad mince umístěné v různé vzdálenosti od
zkreslení, když v kině nesedíme přesně v ose oka ukazuje, že kromě velikosti obrazu na sítni­
promítacího plátna. Další příklad je uveden ci bereme při vnímání velikosti objektu v úvahu
na obrázku 5.25. Když se směrem k nám ote­ ještě něco jiného. Tímto doplňujícím faktorem je
vírají dveře, tvar jejich obrazu na sítnici se vnímaná vzdálenost objektu. Emmert již v roce
mění. Z obdélníkového tvaru se stává licho­ 1881 dokázal, že posuzování velikosti objektu
běžník, jehož strana u veřejí je kratší než ta, závisí na vzdálenosti. Použil důmyslnou metodu
která je nám blíže. S dalším pohybem dveří založenou na posuzování velikosti paobrazů.

OBRÁZEK 5.25
Konstanta tvaru. Otevírající se dveře postupně vytvářejí na sítnici velmi odlišné obrazy, a přesto dveře vnímáme jako stálý obdélníkový tvar.
 OBRÁZEK 5.26
Velikost obrazu na sítnici. Obrázek znázorňuje geometrický vztah mezi skutečnou velikostí objektu a velikostíjeho
obrazu na sítnici. Šipky A a B představují stejně velké objekty, ale jeden je od oka dvakrát dále než druhý. V důsledku
toho je obraz objektu A na sítnici asi o polovinu menší než obraz objektu B. Objekt znázorněný šipkou C je menší než
objekt A, ale protože je umístěn blíže k oku, vytvoří na sítnici stejně velký obraz jako objekt A.

změny odhadu velikosti paobrazu musely být

způsobeny vnímanou vzdáleností. Pokud byla
bílá plocha daleko od pozorovatele, paobraz
vypadal jako velký, pokud byla plocha blízko,
vypadal paobraz menší. Provedení Emmer-
tova pokusu je tak jednoduché, že jej můžete
vyzkoušet sami.
Na základě podobných experimentů došel
Emmert k závěru, že vnímaná velikost objek­
tu roste v závislosti na velikosti obrazu na sít­
nici a současně v závislosti na vnímané vzdá­
lenosti objektu. Tento vztah označujeme jako
princip neměnnosti vztahu velikost-vzdále-
nost. To vysvětluje konstantu velikosti: pokud
se vzdálenost objektu zvyšuje, velikost jeho
obrazu na sítnici se zmenšuje; pokud jsou ale
přítomna vodítka pro vnímání hloubky, bude
OBRÁZEK 5.27
se zvětšovat vnímaná vzdálenost. Vnímaná
Emmertův pokus. Při dobrém osvětlení podržte tuto
knihu ve vzdálenosti vhodné pro čtení. Po dobu jedné
velikost tak zůstane přibližně stejná.
minuty se soustředěně dívejte na křížek uprostřed obrázku Uvedeme příklad: Pokud se od nás vzdaluje
a potom se podívejte na vzdálenou stěnu. Uvidíte nějaký člověk, velikost jeho obrazu na sítni­
následný paobraz dvou kruhů, které vypadají větší než ci se zmenšuje, ale současně s tím se zvyšuje
původní podnět. Potom se podívejte na list papíru, který
i vnímaná vzdálenost. Tyto dvě změny se na­
si podržíte těsně před očima. Následný paobraz se bude
jevit menší než původní podnět. Pokud se paobraz vytrácí, vzájem ruší, a proto vnímáme velikost odchá­
někdy se podaří obnovit jej mrkáním. zejícího člověka jako relativně stálou.

Iluze
Zkoumané osoby měly nejprve po dobu asi Představte si, že vejdete do Strašidelného
jedné minuty soustředěně pozorovat střed ob­ domu v Disneylandu. Rozechvěle procházíte
razce (příklad vidíte na obrázku 5.27). Potom první chodbou a všimnete si, že na stěnách
se podívaly na bílou plochu a viděly násled­ visí masky. Když kolem nich procházíte, mas­
ný paobraz. Jejich úkolem bylo odhadnout ky se za vámi otáčejí, a dokonce na vás zírají.
jeho velikost. Nezávislou proměnnou v tomto Přestože vás to poněkud zneklidňuje, žasnete
pokusu byla vzdálenost bílé plochy. Protože nad tímto efektem a uvažujete o tom, že mas­
velikost paobrazu na sítnici byla stále stejná ky v sobě musí mít zabudovaný malý motorek,
bez ohledu na vzdálenost bílé plochy, jakékoli který je citlivý na pohyb ve svém okolí.
Měsíc nad horizontem vypadá mnohem větší, než když je vysoko na obloze, i když v obou případech je jeho obraz na sítnici stejně velký.

Ve skutečnosti jsou masky nehybné a po­ zraková soustava pokouší o udržení stálosti.
hybují se jen ve vašich představách. Kdybyste V tomto případě se drží předpokladu, že po­
mohli rozsvítit světla a podívat se na ně zblíz­ zoruje obličej zvenčí, a nikoli zevnitř.
ka, okamžitě byste si všimli jedné zvláštnosti:
nevidíte vnější stranu masky, jak bývá obvyklé, Konstanty a iluze
ale díváte se na její vnitřní stranu. Při sporém Již jsme uvedli, že různé konstanty nám umož­
osvětlení strašidelného domu si to ale neuvě­ ňují vnímat primitivní rysy okolního světa do­
domíte. Vaše zraková soustava předpokládá, konce i tehdy, když se informace vstupující do
že jako obvykle vidí masku zvenčí. Ve sku­ našich smyslových orgánů (v případě zraku na
tečnosti je maska zavěšená obráceně, a když sítnici) mění například v důsledku odlišné zdro­
kolem ní procházíte, zdá se vám, že se otáčí jové vlnové délky, odlišné intenzity zdroje, růz­
za vámi. (Můžete to snadno dokázat jednodu­ né vzdálenosti od objektu nebo různého zor­
chým pokusem. Zajděte do hračkářství a kup­ ného úhlu. Uvedené konstanty jsou však také
te si obyčejnou masku - nemáme na mysli příčinou četných optických iluzí, jako je napří­
gumovou masku, která se přetahuje přes hlavu, klad iluze masky, kterou jsme právě popsali.
ale jednoduchou papírovou masku, která se
drží před obličejem. Požádejte kamaráda, aby Iluze měsíce
pár kroků od vás držel masku zvednutou tak, Princip vztahu mezi velikostí a vzdáleností
abyste neviděli její vnější, ale vnitřní část. Po­ je rozhodující pro pochopení řady iluzí. Pří­
kud si navíc zakryjete jedno oko, budete mít kladem je iluze měsíce. Měsíc těsně nad ho­
dojem, že obličej masky vystupuje směrem rizontem vypadá až o polovinu větší, než když
k vám. Jakmile si vytvoříte tento vjem, zjistí­ je vysoko na obloze, přestože jeho obraz na
te, že maska se za vámi bude zdánlivě otáčet sítnici je ve skutečnosti o maličko větší, je-li
pokaždé, když uděláte pár kroků tam a zpět.) v zenitu. Pokud totiž máme měsíc přímo nad
Domněle se otáčející maska je příkladem hlavou, je nám o kousek blíže, než když je
iluze, při níž se naše vnímání systematic­ nad obzorem (stejně jako je tomu s letadlem,
ky liší od skutečnosti. Stejně jako mnoho ji­ které je blíže, když je přímo nad námi, než
ných iluzí vzniká i tato iluze proto, že se naše když je poprvé spatříme na horizontu).
 OBRÁZEK 5.28
Amesova místnost. Pohled na Amesovu místnost, jak ji vidí pozorovatel průzorem. Velikost chlapce a psa závisí na tom, který z nich
se nachází v pravém nebo levém rohu místnosti. Místnost je konstruována takovým způsobem, že mate naše vnímání. Tvar místnosti
vnímáme tak, že relativní výška chlapce a psa vypadají neskutečné odlišně.

Jedno z možných vysvětlení iluze měsíce Iluzi měsíce můžeme vysvětlit také tím,
navrhli Reed (1984) a Loftus (1985). Před­ že vzdálenost k obzoru považujeme za vět­
stavme si normální létající objekt, například ší než vzdálenost k zenitu. Protože ale zra­
letadlo, které se k nám blíží od horizontu. Již kový úhel (úhel, který pozorovaný objekt
jsme se zmínili o tom, že když se letadlo pře­ zabírá na sítnici, měřený ve stupních a daný
souvá od obzoru k zenitu, jeho obraz na sít­ velikostí a vzdáleností objektu; viz obrázek
nici se zvětšuje. Jelikož letadlo se pohybuje 5.26 - pozn. red.) zůstává téměř konstantní,
relativně nízko nad zemským povrchem, jeho když měsíc stoupá od obzoru k zenitu, musí
obraz na sítnici se zvětší dosti výrazně. Kon­ zraková soustava dojít k závěru, že měsíc na
stanta velikosti však obvyklým způsobem vy­ vzdálenějším obzoru je větší než tentýž měsíc
rovná změnu velikosti obrazu na sítnici, takže v bližším zenitu (Kaufman a Rock, 1989).
letadlo vypadá po celou dobu stejně velké. Vodítka pro vnímání hloubky nám naznačují,
Z kvalitativního hlediska není mezi leta­ že měsíc na horizontu je daleko. Jejich
dlem a měsícem žádný rozdíl. Obraz měsíce účinnost můžeme snížit třeba tím, že budeme
na sítnici se také (překvapivě!) zvětšuje, když měsíc pozorovat vzhůru nohama. Obraťte
měsíc stoupá od obzoru k zenitu. Rozdíl mezi se zády k měsíci, předkloňte se a pozorujte
letadlem a měsícem je kvantitativní: na rozdíl měsíc mezerou mezi rozkročenýma nohama.
od objektů, které se pohybují nízko nad zemí Pokud máte fotografii měsíce nad obzorem,
a na něž jsme zvyklí, je měsíc tak daleko, že se stačí ji jen obrátit vzhůru nohama (Coren,
jeho obraz mění jen nepatrně. Naše zraková 1992).
soustava přesto trvá na konstantnosti. Je totiž
„přesvědčena“ o tom, že obraz na sítnici by se Iluze Amesovy místnosti
měl výrazně zvětšit, stejně jako se to děje s ob­ Jinou iluzi velikosti vytváří Amesova míst­
razem letadla. Avšak protože se obraz měsíce nost (je pojmenovaná podle svého vynálezce
na sítnici nezvětšuje podle očekávání, zrakový Adelberta Amese). Obrázek 5.28 zachycuje,
systém si to „vysvětluje“ tím, že skutečná ve­ jak se místnost jeví pozorovateli, který se dívá
likost měsíce se zmenšuje - a v tom pramení dovnitř průzorem. Pokud je chlapec v levém
iluze měsíce. rohu místnosti (viz fotografie vlevo), vypadá
 přibližně stejně vysocí. Potřebné efekty byly
částečně obstarány technikami počítačové gra­
fiky, ale většinou byly vytvářeny pomocí ilu­
zí. Představme si například záběr, ve kterém
kráčí člověk Aragorn vedle hobita Froda. Při
snímání tohoto záběru byl Viggo Mortensen,
který hrál Aragorna, v popředí blíže u kame­
ry, zatímco Elijah Wood v roli Froda byl ve
skutečnosti asi dvakrát dále od kamery než
Mortensen.

Konstanty u všech
Skutečný tvar Amesovy místnosti. Obrázek zachycuje skutečný tvar smyslových orgánů
Amesovy místnosti. Chlapec stojící vlevo je ve skutečnosti dvakrát dále
od pozorovatele než chlapec stojící vpravo. Při pohledu skrze průzor si Všechny konstanty, které jsme zatím popiso­
pozorovatel rozdílné vzdálenosti nevšimne. (Zdroj: GoLdstein, 1984.) vali, se týkají zraku, ale je třeba podotknout,
že konstanty se objevují také u jiných smyslů.
Člověk například slyší stejnou melodii, i když
se frekvence (tedy výška) všech tónů zdvojná­
mnohem menší, než když stojí v pravém rohu sobí. Bez ohledu na konkrétní smyslový orgán
místnosti (viz fotografie vpravo). Přesto je na závisejí všechny konstanty na vztazích mezi
obou fotografiích stejný chlapec. Zde tedy rysy podnětu - v případě konstanty velikosti
máme případ, kdy neplatí konstanta velikosti. je důležitý vztah mezi velikostí obrazu na sít­
Proč? Důvodem je konstrukce místnosti. Při nici a vzdáleností objektu, v případě konstan­
pohledu průzorem se místnost jeví jako nor­ ty' jasu záleží na vztahu mezi intenzitou dvou
mální pravoúhlý prostor, ale ve skutečnosti je sousedících oblastí a tak dále.
postavená tak, že levý roh je od pozorovatele
téměř dvakrát dále než pravý roh (viz nákres
na obrázku 5.29). Chlapec vlevo stojí tedy Dílčí shrnutí
mnohem dále než chlapec vpravo, a v důsled­
■ Další důležitou funkcí percepční soustavy
ku toho vytváří na sítnici mnohem menší ob­ je dosažení percepční stálosti. Jde o to,
raz. Rozdíl vzdálenosti však nijak nekorigu­ aby vzhled objektů byl stálý nezávisle na
jeme, protože jsme přesvědčeni, že se díváme změnách podnětů, které zachycují naše
do normální místnosti, a předpokládáme, že smyslové orgány.
oba chlapci jsou od nás stejně daleko. Zrako­ ■ Konstanta barvy a jasu znamená, že vnímáme

vá soustava vychází z předpokladu, že chlapec skutečnou barvu a jas podnětu i tehdy, když
se skutečná informace vstupující do oka liší
na fotografii vlevo zaujímá menší zrakový
co do charakteru barvy (kvůli barevnému
úhel a že oba chlapci jsou stejně daleko - je­
charakteru okolního osvětlení) a jasu (kvůli
den z nich tedy nutně musí být menší. Náš
intenzitě okolního osvětlení).
předpoklad, že místnost je normální, v zásadě ■ Konstanta velikosti zajišťuje, že vnímáme
blokuje využití principu neměnnosti vztahu skutečnou velikost podnětu i tehdy, když se
mezi velikostí a vzdáleností, a proto se hroutí skutečná velikost jeho obrazu na sítnici mění
i konstanta velikosti. kvůli různé vzdálenosti od pozorovatele.
Efekt Amesovy místnosti, znázorněný na ■ Konstanty ze své podstaty vytvářejí „iluzi"
obrázcích 5.28 a 5.29, využil ke svému pro­ v tom smyslu, že vnímání se systematicky

spěchu filmový režisér Peter Jackson při na­ liší od fyzikální podstaty podnětu. Zároveň
platí, že různé typy percepčních iluzí lze
táčení trilogie Pán prstenů. V příběhu vystu­
vysvětlit snahou percepční soustavy zachovat
pují různé bytosti (například hobiti, trpaslíci,
konstanty.
elfové a lidé), které jsou podle knižní předlo­
■ Přestože zrakové konstanty jsou
hy J. R. R. Tolkiena různě vysoké (například nejvýznamnější, konstanty existují u všech
hobiti jsou asi o polovinu menší než lidé). smyslových orgánů.
Herci hrající jejich role však samozřejmě byli
 s aktivací (Coull, Frith, Frackowiak a Grasby,
Otázky rozvíjející kritické myšlení 1996). Dva další systémy patrně zprostřed­
1 Domníváte se, že iluze měsíce by byla kovávají selektivní pozornost. První z nich je
výraznější, kdyby měsíc vycházel nad rovnou odpovědný za nasměrování pozornosti k pod­
a nevýraznou plání, nebo kdyby vycházel nětu. Zachycuje percepční rysy objektu, na­
nad panoramatem města? Představte si, že
příklad jeho umístění v prostoru, tvar a bar­
jste na palubě lodi, která připlouvá k městu.
vu. Zodpovídá také za výběr jednoho objektu
Byla by iluze měsíce výraznější, kdybyste byli
z mnoha na základě rysů typických pro daný
blíže městu, nebo dále od města?
2 Jakým způsobem ovlivňuje barevná a tvarová objekt. Někdy se označuje jako posteriorní
stálost malířovo chování? Napadnou systém, protože mozkové struktury účastnící
vás situace, v nichž je kvůli percepčním se uvedeného procesu - temenní a spánko­
konstantám malířův úkol obtížnější, než by vá oblast mozkové kůry a některé podkorové
byl bez nich? struktury - se většinou nacházejí v zadní části
mozku (třebaže poslední výzkumy naznačují,
že roli při nasměrování pozornosti hraje i čel­
ní oblast). Druhý systém řídí, kdy budou tyto
Dělba práce v mozku rysy využity pro selekci, a nazývá se anterior-
ní, protože příslušné struktury - čelní korová
V posledních deseti letech vědci získali mno­ oblast a jedna podkorová struktura - se na­
ho nových poznatků o neurálních procesech cházejí v přední části mozku.
vnímání. O některých z nich jsme se již zmí­ Objekt, který chceme vnímat, si vybereme
nili. V této části kapitoly se budeme novými podle jeho umístění, tvaru nebo barvy. Přesto­
objevy zabývat poněkud podrobněji. Nejprve že samotný výběr těchto rysů probíhá v poste­
se zaměříme na neurální základ pozornosti riorní části mozku, proces je řízen anteriorní
a potom se soustředíme na zrakovou korovou částí mozku. Kvůli této funkci označují někte­
oblast, která je hlavní přestupní stanicí pro ří vědci anteriorní systém jako „hlavní řídicí
vstupní zrakové informace. orgán“ selektivní pozornosti.
Pozitronová emisní tomografie (PET) je­
dinců, kteří provádějí úkony související se
Neurální základ pozornosti selektivní pozorností, přinesla některé zásad­
V posledních letech se výrazně rozšířily naše ní poznatky o posteriorním systému. Jestliže
znalosti neurální podstaty pozornosti, zejmé­ jsou zkoumané osoby vyzvány, aby přenesly
na v oblasti zrakového vnímání. Výzkum se pozornost z jednoho místa na jiné, nejvyšší
zaměřil na dvě hlavní otázky: (1) Jaké moz­ nárůst průtoku krve - a tedy i nervové akti­
kové struktury zprostředkovávají psychický vity - vykazují kortikální oblasti (Corbetta,
proces výběru objektů, kterým bude jedinec Miezin, Shulman a Petersen, 1993). Kromě
věnovat pozornost? (2) Jak se liší následné toho vědci zjistili, že lidé s poškozením moz­
neurální zpracování podnětů, jimž věnujeme ku v těchto oblastech mají potíže s přesunem
pozornost, a podnětů, kterým pozornost ne­ pozornosti z jednoho místa na druhé (Posner,
věnujeme? Probereme tyto otázky jednu po 1988). Oblasti nepoškozeného mozku, které
druhé. jsou aktivní při provádění úkolů spojených
se zaměřením pozornosti, tedy odpovídají
Tri mozkové systémy řídící pozornost poškozeným oblastem mozku jedinců, kteří
Již jsme se zmínili o tom, že existují tři sa­ tyto úkony provádět nemohou. Při záznamech
mostatné, ale vzájemně spolupracující systémy aktivity jednotlivých buněk u primátů bylo
pozornosti. Jeden systém nás udržuje ve stavu zjištěno, že při přesunu pozornosti z jednoho
pohotovosti. Četné zobrazovací studie moz­ místa na druhé jsou aktivní buňky ve stejné
ku prokázaly, že jakmile člověk dostane úkol, oblasti mozku (Wurtz, Goldberg a Robin­
který vyžaduje jeho pozornost, vzrůstá aktivi­ son, 1980). Uvedená zjištění svědčí o tom, že
ta temenní a čelní oblasti pravé mozkové he­ aktivita v temenních oblastech mozku zpro­
misféry. Tyto oblasti jsou spojovány s činností středkovává zaměření pozornosti na umístění
neurotransmiterů noradrenalinu, který souvisí objektu v prostoru. Existují také srovnatelné
 důkazy o tom, že zaměřování pozornosti na Jedny z nejpádnějších důkazů o zvýraznění
barvu a tvar objektu se účastní spánkové ob­ vlastností, na které se upírá pozornost, pochá­
lasti (Moran a Desimone, 1985). zejí také ze studií využívajících pozitronovou
emisní tomografii. V jednom experimentu
Nervově zpracování objektů, (Corbetta et al., 1991) sledovali pozorovate­
na které je zaměřena pozornost lé pohybující se objekty různých barev a tvarů.
Jaké změny nastanou v nervovém zpracování, Vědci při tom sledovali činnost jejich mozku
když si vybereme objekt, na nějž chceme za­ pomocí PET. V jedné variantě pokusu měli
měřit pozornost? Představme si experiment, při pozorovatelé rozeznávat změny mezi objekty
němž je pozorovateli předložen soubor barev­ v pohybu, zatímco v jiných variantách měli
ných geometrických objektů. Pozorovatel má rozeznávat změny barvy nebo tvaru objek­
zaměřit pozornost pouze na červené objekty tů. Pozornost se tedy pokaždé zaměřovala
a ohlásit přítomnost trojúhelníku. Anteriorní na jiné vlastnosti. Přestože fyzikální podněty
systém nařídí posteriornímu systému, aby se byly u všech pokusů stejné, za první podmín­
soustředil na barvu, ale jaké další změny nasta­ ky byly aktivnější posteriorní korové oblasti
nou v nervovém zpracování každého podnětu? účastnící se zpracování pohybu, kdežto v ji­
Zrakové korové oblasti, které zpracovávají bar­ ných variantách byly aktivnější oblasti účast­
vu, budou aktivnější, než by byly, kdyby se po­ nící se zpracování tvaru a barvy (viz obrázek
zorovatel nezaměřil na barvu. Obecně řečeno, 5.30). To znamená, že pozornost zvýrazňuje
oblasti mozku související se sledovanou vlast­ to, co je relevantní - nejen na úrovni psycho­
ností (ať už je to barva, tvar, struktura, pohyb, logických, ale i biologických procesů.
nebo jiná vlastnost) začnou vykazovat zvýšenou
aktivitu (Posner a Dehaene, 1994). Existují
také důkazy o tom, že oblasti mozku související Zraková korová oblast
s nesledovanými vlastnostmi svou aktivitu utlu­ Oblast mozku, která se zabývá viděním - zra­
mí (La Berge, 1995; Posner a Raichle, 1994). ková korová oblast -, funguje na principu dělby
práce: různé oblasti kůry se specializují na růz­
né percepční funkce (Kosslyn a Koenig, 1992;
Zeki, 1993). V mozkové kůře se nachází více
než 100 milionů neuronů, které jsou citlivé na
zrakové podněty. Všechny znalosti, které máme
o nich i o jejich funkci, byly získány pomocí
několika málo technik. Ve studiích provede­
ných na zvířatech se využívá zejména zazna­
menávání elektrických vzruchů jediné buňky'
(prostřednictvím mikroelektrod). Tato moder­
ní metoda výzkumu vděčí za svou existenci
průkopnické práci Davida Hubela a Torsteina
Wiesela a již jsme se jí zabývali ve 4. kapitole.
Při výzkumu lidí pocházejí naše poznatky
většinou z „přirozených experimentů“ - tedy
z případů poškození a onemocnění mozku, kte­
ré vrhají světlo na vztah mezi zrakovým vnímá­
ním a specifickými oblastmi mozku. Výzkumem
OBRÁZEK 5.30
v této oblasti se zabývají neurologové (lékaři,
Snímky PET ukazují rozdílnou aktivitu mozkové kůry. Snímek vpravo kteří se specializují na mozek a nervovou sou­
nahoře vznikl v situaci, kdy se zkoumané osoby soustředily na změny
stavu) a neuropsychologové (psychologové, kteří
barvy, kdežto snímky v dolní části obrázku vznikly v situaci, kdy se
zkoumané osoby zaměřily na změnu tvaru nebo rychlosti. (M. Corbetta, se specializují na studium a léčbu pacientů s po­
F. M. Miezen, S. Dobmeyer, D. L. Shulman, E. E. Persen: Attentional škozením mozku). Výborným úvodem do této
Modulation of Neural Processing of Shape, Color and Velocity in Humans, problematiky je kniha Olivera Sackse Muž, kte­
Science K, str. 248, 1558, 1990. Přetištěno se svolením Američan
rý si pletl manželku s kloboukem a jiné klinicképo­
Association for the Advancement of Science.)
vídky (1985; česky: Praha, Mladá fronta 1993).
V současné době získáváme nejpozoruhod­
nější objevy o lidském mozku zobrazováním
bez nutnosti chirurgických zákroků. Mezi
zobrazovací metody patří měření evokova­
ných potenciálů (ERP), pozitronová emisní
tomografie (PET) a funkční magnetická re­
zonance (fMRI) (viz také 2. kapitola).
Nejdůležitější oblastí mozku pro zpracování
zrakových vjemů je primární zraková korová
oblast, která se označuje jako VI. Z obrázku
5.31 je patrné, že se nachází v zadní (poste-
riorní) části mozku. Je to první místo v moz­
kové kůře, s nímž jsou spojené neurony vysí­
lající signály z oka. Prostřednictvím oblasti VI
jsou s očima spojeny i všechny ostatní oblasti
OBRÁZEK 5.31
mozkové kůry citlivé na zrakové podněty (do­
sud jich bylo identifikováno více než 30). Dva zrakové korové systémy. Šipky směřující ze zadní části mozku
nahoru znázorňují systém lokalizace, šipky směřující ze zadní části
Jak se často stává, i v tomto případě byla
směrem dolů znázorňují systém rozpoznávání. (Mortimer Mishkin, Leslie
funkce oblasti VI objevena dávno předtím, G. Ungerleider a Kathleen A. Macko /1983/: Object Vision and Spatial
než se začaly využívat moderní metody zob­ Vision: Two Cortical Pathways, Trends in Neuroscience, 6 /10/: 414-417.)
razování a zaznamenávání. První poznatky
se objevily, když lékaři vyšetřovali pacienty
s lokalizovaným zraněním hlavy, které lidé
utrpěli ve válce nebo při nehodě. Poškoze­ jsou blízko u sebe - tedy neschopnost „vidět
ní (léze) tkáně ve specifické části oblasti VI kromě stromů i les“.
vedlo k neschopnosti zrakově vnímat ve spe­ Aby bylo možné kromě jednotlivostí vní­
cifických částech zrakového pole (tyto výpad­ mat i celek, vysílají korové neurony informace
ky se odborně nazývají skotomy) (viz obrázek z oblasti VI do mnoha dalších oblastí moz­
5.32). Podotýkáme, že tato forma slepoty není ku, kde probíhá analýza zrakových informací.
způsobena poškozením oka nebo zrakového Každá z těchto oblastí se specializuje na ur­
nervu; její příčina tkví výhradně v poškození čitý úkon, například na analýzu barvy, pohy­
určité části mozkové kůry. Skotom se objeví bu, tvaru a umístění v prostoru. Tyto vysoce
v samém středu zrakového pole - v oblasti specializované oblasti jsou rovněž v neustálém
žluté skvrny -, pokud léze vznikne v nejvzdá­ kontaktu s oblastí VI, a proto si nervovou ko­
lenější části oblasti VI. Skotomy v okrajověj­ munikaci mezi jednotlivými oblastmi může­
ších částech zrakového pole jsou způsobeny me představit spíše jako konverzaci než jako
lézemi spíše v přední části oblasti VI. Z toho jednosměrné velení (Damasio, 1990; Zeki,
lze soudit, že v zadní části mozkové kůry exis­ 1993). Jedním z nej důležitějších příkladů děl­
tuje jakási mapa zrakového pole. by práce při zrakové analýze v mozku je spo­
Neurony v primární zrakové oblasti jsou lupráce mezi lokalizací a rozpoznáváním. Prá­
vnímavé vůči mnoha aspektům zrakového vě touto spoluprací se budeme nyní zabývat.
obrazu, například jasu, barvě, nasměrování
a pohybu. Jednou z nej důležitějších vlastností
těchto neuronů je ale to, že každý z nich je Systém rozpoznávání versus
odpovědný za analýzu jen velmi malé části systém lokalizace
obrazu. V oblasti žluté skvrny a při pohledu Mnohé studie potvrzují představu, že lokali­
ze vzdálenosti asi půl metru je tato oblast zace a rozpoznávání jsou kvalitativně odlišné
menší než jeden milimetr. Neurony vzájemně jevy. Bylo zjištěno, že jsou řízeny různými
komunikují jen na velmi malé ploše. Výhodou částmi zrakové korové oblasti. Rozpoznává­
takového uspořádání je současná a podrobná ní objektů závisí na primární zrakové oblas­
analýza celého zrakového pole. Nevýhodou je ti a na oblasti blízko spodní části mozkové
neschopnost koordinovat informace, které ne- kůry. Naproti tomu lokalizace objektů závisí
poškození ztráta zrakového pole
na primární zrakové oblasti a na korové oblas­
ti v blízkosti horní části mozku (viz obrázek
5.31). Studie provedené na primátech pro­
kázaly, že je-li poškozena rozpoznávací část
zrakové soustavy zvířete, zvíře stále dokáže
plnit úkoly, které vyžadují vnímání prostoro­
vých vztahů mezi objekty (pozná například,
že jeden objekt je umístěn před druhým), ale
nedovede splnit úkoly, jež vyžadují vzájemné
b) lokální léze rozlišení objektů - nepozná například válec
od krychle. Pokud je u zvířete porušena část
zrakové soustavy, která je odpovědná za loka­
lizaci, zvíře je schopné plnit úkoly vyžadující
například odlišení krychle od válce, ale nedo­
káže splnit úkoly, u nichž musí poznat vzá­
jemnou polohu objektů (Mishkin, Ungerleider
a Macko, 1983). Podobné výsledky byly zjiš­
těny i u lidí, kteří utrpěli poškození temenní-
c) léze čtvrtiny
ho laloku - informují o nich například Phan,
zrakového pole
Schendel, Recanzone a Robertson (2000).
V novějších výzkumech byly využity tech­
niky zobrazování mozku k dokázání existen­
ce samostatných systémů pro rozpoznávání
a lokalizaci. Často používanou technikou je
pozitronová emisní tomografie, o níž jsme se
brázda zmínili ve 2. kapitole. Zkoumané osobě se nej­
prve injekčně vpraví do krve malé množství
OBRÁZEK 5.32
radioaktivního izotopového indikátoru. Potom
Zrakové důsledky různých typů lézí v primární zrakové korové oblasti je zkoumaná osoba uložena do PET skeneru
(VI). „Mapa" zrakového poleje obrácená zrcadlově a vzhůru nohama.
a plní různé úkoly. Skener měří nárůst radioak­
tivity v různých oblastech mozku. Zvýšená ra­
dioaktivita znamená, že v dané oblasti se zvýšil
průtok krve. Nejvyšší nárůst se projeví v oblas­
tech, které zprostředkovávají vykonání úkolu.
V jedné takové studii měly zkoumané oso­
by splnit dva úkoly. Prvním bylo rozpoznává­
ní obličejů, které závisí na oblasti mozku pro
rozpoznávání objektů, druhým úkolem byl test
mentální rotace, pro niž je důležitá schopnost
lokalizace. V testu rozpoznávání tváří dostaly
zkoumané osoby výchozí snímek, pod nímž
byly umístěny další dva snímky tváří. Jeden
z nich zachycoval stejnou tvář jako fotogra­
fie na horním obrázku, ale jinak osvětlenou
a orientovanou, druhý snímek zachycoval zcela
jinou tvář. Zkoumaná osoba měla určit, která
OBRÁZEK 5.33 z obou dolních fotografií zachycuje stejnou
Úkoly zaměřené na rozpoznávání a lokalizaci. Ukázky z úkolů, které osobu jako horní fotografie (viz obrázek 5.33a).
vyžadují rozpoznávání tváří (vlevo) a určení polohy bodu (vpravo). Při řešení tohoto úkolu byl zaznamenán zvý­
{Journal of Cognitive Neuroscience, str. 23-24, obrázek 5-2, str. 30, šený průtok krve v oblasti pro rozpoznávání
sv. 4.1, zima 1992. Přetištěno se svolením nakladatelství MIT Press,
(v dolní části mozkové kůry), ale nikoli v oblas­
Cambridge, MA.)
ti pro lokalizaci (v horní části mozkové kůry).
 Velmi odlišné výsledky byly získány v tes­
Otázky rozvíjející kritické myšleni
tu mentální rotace. V tomto případě dosta­
ly zkoumané osoby obrázek, na kterém byla 1 Proč podle vašeho názoru mozek řeší mnohé

v určité vzdálenosti od dvojité čáry zobraze­ problémy tak, že rozděluje práci mezi
specializované oblasti? Jaké výhody může mít
na tečka. Pod tímto obrázkem byly dva další,
tento přístup? Jaké problémy může přinášet?
testovací obrázky (viz obrázek 5.33b). Jeden
2 Někteří lidé pochybují o tom, že vnímání
z nich byl stejný jako horní, ale byl pootočený,
a chování má smysl studovat z biologického
na druhém obrázku zaujímal bod jiné posta­ hlediska. Co byste těmto skeptikům namítli
vení vůči dvojité čáře. Při plnění tohoto úkolu s ohledem na to, co jste se dozvěděli o zraku
vykazovaly zkoumané osoby zvýšený průtok a o chování, které se řídí zrakem?
krve v korové oblasti pro lokalizaci, ale niko­
li v oblasti pro rozpoznávání. Z toho lze od­
vodit, že lokalizace a rozpoznávání probíhají
v odlišných oblastech zrakové korové oblasti Vývoj vnímání
(Grady et al., 1992; Haxby et al., 1990).
Dělba práce v zrakové korové oblasti však I v oblasti vnímání existuje prastará otázka,
nekončí lokalizací a rozpoznáváním. Různé zda jsou schopnosti vnímat získané, nebo vro­
podoblasti v té části mozku, kde probíhá loka­ zené. Je to známý problém dědičnosti a vý­
lizace, zpracovávají rozdílné druhy informací chovy. Současní psychologové už se nedomní­
sloužící pro účely lokalizace - pohyby očí, ana­ vají, že se jedná o otázku „buď/anebo“. Nikdo
lýzu pohybu, vnímání hloubky. Stejně tak se nepochybuje o tom, že vnímání ovlivňují vro­
ve specializovaných podoblastech zpracovávají zené i získané faktory. Vědci se však snaží ur­
různé typy informací využívané pro účely roz­ čit podíl těchto faktorů a objasnit jejich vzá­
poznávání - informace o tvaru, barvě a struk­ jemné interakce. Moderní vědci se již přestali
tuře (Livingstone a Hubel, 1988; Zeki, 1993). ptát: „Musíme se učit vnímat?“ a místo toho
Z toho všeho vyplývá, že zraková korová oblast se soustředí na specifičtější otázky: (a) Jaké
je tvořena řadou „zpracovacích modulů“, z nichž rozlišovací schopnosti mají novorozenci (což
každý se specializuje na určitý úkon. Čím více vypovídá o vrozených schopnostech) a jak se
se dozvídáme o neurálním základu i dalších tyto schopnosti mění s věkem při běžné vý­
smyslových orgánů (a dalších psychických funk­ chově? (b) Pokud jsou zvířata chována v pod­
cí), tím více se ujišťujeme o tom, že popsaná mínkách, které omezují to, čemu se mohou
představa různých modulů fungujících v mozku naučit (tento stav se označuje jako řízená
a představa jejich dělby práce je správná. stimulace), jak se to odrazí na jejich pozdější
rozlišovací schopnosti? (c) Jaký vliv má chov
za takto kontrolovaných podmínek na per-
DíLčí shrnutí
cepčně-motorickou koordinaci? Postupně se
■ Všechno nasvědčuje tomu, že psychologický budeme zabývat všemi těmito otázkami.
proces výběru objektu, na který má být
zaměřena pozornost, zprostředkovávají tři
samostatné systémy v mozku. První z nich Rozlišování u kojenců
obecně souvisí s aktivací. Druhý, zvaný
posteriorní systém, vybírá objekty na základě
Chceme-li zjistit, které schopnosti vnímat
jejich umístění v prostoru, tvaru nebo barvy. jsou vrozené, podívejme se na schopnosti ma­
Třetí neboli anteriorní systém odpovídá za lých dětí. Zpočátku vás možná napadne, že
řízení tohoto procesu v závislosti na cílech výzkum by se měl soustředit pouze na novo­
pozorovatele. rozence, protože pokud je nějaká schopnost
■ Zraková korová oblast funguje na principu vrozená, měla by být přítomná od prvních
dělby práce. Lokalizace je zprostředkována
dnů života. Ukazuje se ale, že tato představa
oblastí mozku v blízkosti horní části
je příliš jednoduchá. Některé vrozené schop­
mozkové kůry, rozpoznávání zprostředkovává
nosti, například vnímání tvaru, se mohou ob­
oblast v dolní části mozkové kůry. Procesy
rozpoznávání se dále dělí na samostatné
jevit až po rozvinutí jednodušších schopnos­
moduly, například pro barvu, tvar a strukturu. tí, například schopnosti vnímat detaily. Další
vrozené schopnosti vyzrávají, teprve když po
 jistou dobu působí okolí určitým způsobem.
Proto se studium vrozených schopností zamě­
řuje na vývoj vnímání od první minuty života,
ale pokračuje po celé rané dětství.

Metody studia kojenců

Není jednoduché zjistit, co kojenec vnímá,
protože neumí mluvit ani poslouchat příkazy
a má pouze omezený soubor chování. Chtějí-
-li vědci studovat vnímání kojenců, potřebují
najít takovou formu chování, jíž dá dítě na­
jevo, co dokáže rozlišit. Obrázek 5.34 uka­
OBRÁZEK 5.34
zuje, že jedním typem takového chování je
Testování zrakových preferencí dítěte.
tendence dítěte dívat se na některé objekty
častěji než na jiné. Psychologové toho využí­
vají v postupu, který se označuje jako metoda
zrakové preference (Teller, 1979). Před dítě krátce; pokud jej ale vnímá jako velmi odlišný
jsou vedle sebe umístěny dva různé podněty. od prvního, bude jej pozorovat dlouho. Tímto
Experimentátor, který je mimo zorné pole způsobem může experimentátor určit, zda se
dítěte, se dívá přepážkou umístěnou za pod­ dva předměty jeví dítěti různě, nebo stejně.
něty a měří, jak dlouho se dítě dívá na kaž­ Pomocí těchto metod psychologové studova­
dý z podnětů. (Při záznamu pohledů dítěte se li různé schopnosti vnímání kojenců. Některé
obvykle používá televizní kamera.) V průběhu z těchto schopností jsou zapotřebí pro vnímání
experimentu se náhodně mění postavení pod­ tvarů, a proto je děti užívají při procesech roz­
nětů. Pokud se dítě soustavně dívá na jeden poznávání. Jiné schopnosti, zejména vnímání
podnět více než na druhý, lze z toho usuzovat, prostorové hloubky, jsou využívány při procesu
že je od sebe dokáže rozlišit. lokalizace. Další se účastní funkce percepčních
Podobnou technikou je metoda habituace konstant, tedy udržování stálosti vjemů.
(Frantz, 1966; Horowitz, 1974). Využívá sku­
tečnosti, že kojenci se dívají na nové objekty Vnímání tvarů
a stejný objekt je brzy začne nudit - to zna­ Má-li člověk vnímat objekt, musí nejprve
mená, že si na něj zvyknou. Předpokládejme, umět odlišit jednu jeho část od druhé. Tato
že před dítě položíme nějaký předmět a po schopnost je označována jako zraková ostrost.
chvíli jej vyměníme za jiný. Pokud dítě vní­ Často se zjišťuje změnami kontrastu (rozdílu
má druhý předmět jako stejný nebo velmi po­ jasu mezi světlými a tmavými oblastmi objek­
dobný prvnímu, bude se na něj dívat jen velmi tu) vzhledem ke změnám prostorové frekvence

OBRÁZEK 5.35
Zraková ostrost a citlivost vnímání kontrastu. Toto patrně vidí jednoměsíční, dvouměsíční a tříměsíční dítě při pohledu na tvář
ženy ve vzdálenosti 15 centimetrů. Fotografie vpravo zachycuje, jak stejnou tvář vnímá dospělý. Simulace vjemů dítěte byla získána
tok, že nejprve byla určena dětská citlivost vnímání kontrastu a podle ní byla upravena fotografie. (E. Bruče Goldstein: Sensations and
Perception. ® 1989, 1984, 1980 Wadsworth Publishing Co.)
vzoru (kolikrát se vzor v daném prostoru opa­ náhodně na celý obrazec, ale zaměří se raději
kuje). Pro každou konkrétní hladinu kontrastu na jeho rohy a hrany (Salapatek, 1975). Ně­
vždy existují určité prostorové frekvence, které které tvary jsou pro kojence zajímavější než
již zraková soustava nedokáže rozlišit, protože jiné. Již v 3. kapitole jsme uvedli, že malé děti
jsou příliš malé. Druhým extrémem jsou pro­ se raději dívají na tvary připomínající lidskou
storové frekvence, které nemohou být vnímány, tvář. Tento sklon patrně vychází z upřednost­
protože se mění na příliš velkém prostoru. ňování objektů, které jsou zrakově složitější
Při studiu zrakové ostrosti kojenců se pou­ v horní části (Macchi Cassia, Turati a Simion,
žívá metoda zrakové preference. Jedním pod­ 2004). Tříměsíční dítě již dokáže rozpoznat
nětem je pruhovaný vzor, druhým podnětem některé rysy matčiny tváře dokonce i na foto­
je jednobarevná šedá plocha. Zpočátku jsou grafii. Svědčí o tom skutečnost, že děti raději
pruhy relativně široké a dítě se na ně dívá pozorují fotografii matky než neznámé ženy
častěji než na jednobarevnou plochu. Experi­ (Barrera a Maurer, 1981a).
mentátor postupně zmenšuje šířku pruhů tak
dlouho, až dítě přestane pruhům věnovat větší Vnímání hloubky
pozornost než jednobarevné ploše. Předpoklá­ Schopnost vnímat hloubku se objevuje kolem
dá se, že v tomto okamžiku již dítě nedokáže třetího měsíce, ale plně se rozvine až kolem
rozlišit pruh od pozadí, takže jej vnímá jako šestého měsíce. Kolem čtyř měsíců se dítě za­
jednobarevnou plochu. Při prvním pozorování čne natahovat po bližším ze dvou předmětů,
ve věku asi jednoho měsíce sice kojenci vní­ přičemž blízkost zjišťuje binokulárním rozdí­
mají některé vzory, ale jejich zraková ostrost je lem (Granrud, 1986). O měsíc či dva později
velmi malá. Zraková ostrost se pronikavě zlep­ se dítě začne natahovat po předmětech, které
šuje v prvních šesti měsících života, potom jsou blíže, a využívá při tom monokulární vo­
roste pomaleji a úrovně dospělého člověka dítka pro určení hloubky - například relativní
dosahuje mezi prvním a druhým rokem (Cou- velikost, perspektivu a stínování (Coren, Ward
rage a Adams, 1990; Teller a Movshon, 1986). a Enns, 1999).
Co nám takové studie prozradí o tom, jak Další důkazy o vývoji monokulárního vní­
dítě vnímá okolní svět? Ve věku jednoho mání hloubky pocházejí ze studií, které vy­
měsíce dokážou děti rozlišit relativně velké užívají „zrakový útes“ (viz obrázek 5.36).
předměty, ale nedovedou rozlišit jemné de­ Zrakový útes je tvořen lávkou umístěnou na
taily. Takové vidění postačí ke vnímání obec­
ných vlastností objektů, včetně některých rysů
tváře (které vytvářejí vzor podobný střídají­
cím se světlým a tmavým pruhům). Obrázek
5.35 využívá výsledků experimentů se zrako­
vou ostrostí a zachycuje, co vidí jednoměsíč­
ní, dvouměsíční a tříměsíční dítě při pohledu
na ženskou tvář ze vzdálenosti 15 centimet­
rů. Ve věku jednoho měsíce je zraková ostrost
tak chabá, že je pro dítě obtížné vnímat výraz
tváře (a novorozenci se skutečně většinou dí­
vají jen na obrysy tváře). Během tří měsíců se
zraková ostrost zlepší natolik, že dítě dokáže
rozlišit výraz tváře. Není proto divu, že třímě­
OBRÁZEK 5.36
síční dítě reaguje na sociální podněty mno­
Zrakový útes. Zrakový útes je zařízení, které se používá k důkazu, že
hem lépe než dítě ve věku jednoho měsíce.
děti a mladá zvířata dokážou vnímat hloubku v době, kdy se již umějí
Schopnost rozlišit rozhraní světlé a tmavé přesouvat z místa na místo. Zrakový útes se skládá ze dvou částí, na
plochy je nezbytná pro vnímání tvarů, ale co kterých je stejný šachovnicový vzor. Obě části jsou přikryté silným sklem.
další aspekty rozpoznávání objektů? Vníma­ Jedna část je těsně pod sklem, druhá je několik desítek centimetrů pod
vost vůči některým tvarovým rysům objektů ním. Pokud je na lávku mezi hlubokou a mělkou stranou umístěno kotě,
odmítá přejít přes hlubokou stranu, ale ochotně přejde po lávce na mělké
se objevuje velmi časně. Již třídenní novoro­
straně. (Zdroj: Gibson a Walk, 1960.)
zenec se při pohledu na trojúhelník nedívá
 skleněné desce. Pod sklem se nachází vzoro­ od narození po několik měsíců v naprosté tmě
vaná plocha, která je na mělké straně umístě­ až do doby, kdy byla zvířata dostatečně vyspě­
ná těsně u skla, na hluboké straně je od skla lá pro testy zrakových schopností. Vycházeli
vzdálená několik desítek centimetrů. (Dojem z předpokladu, že pokud se zvířata musí učit
hloubky na obrázku 5.36 - „útes“ - vzniká vnímat, při prvním setkání se světlem toho
náhlou změnou sklonu povrchu.) Dítě, které ještě nebudou schopna. Výsledky toto očeká­
již umí lézt (ve věku šesti až sedmi měsíců), vání potvrdily: šimpanzi, kteří byli prvních
je umístěno na lávku. Na jedno oko dostane 16 měsíců života chováni ve tmě, dokázali
klapku, aby se vyloučilo vnímání binokulár­ vnímat světlo, ale nebyli schopni vnímat vzory
ních vodítek pro hloubku. Když na dítě zavolá (Riesen, 1947). Následné studie však prokáza­
matka a chce po něm, aby se plazilo přes měl­ ly, že dlouhodobý chov má i nepříznivější dů­
kou stranu, dítě se za ní vydá, ale když na něj sledky: poškození neuronů v různých částech
matka zavolá na hluboké straně, dítě se přes zrakové soustavy. Ukázalo se, že pro zachová­
„útes“ nevydá. Z toho lze soudit, že když je ní zrakové soustavy je nezbytně nutné určité
dítě dost staré na lezení, má již relativně dob­ množství světelné stimulace. V nepřítomnosti
ře vyvinuté vnímání hloubky. světelné stimulace začnou atrofovat nervové
buňky v sítnici a zrakové korové oblasti (Binns
Vnímání konstant a Salt, 1997; Movshon a Van Sluyters, 1981).
Stejně jako vnímání tvaru a hloubky se také Tato zjištění nám sice mnoho neřeknou
percepční konstanty začínají vyvíjet v prv­ o úloze učení ve vývoji vnímání, ale jsou důle­
ních měsících života. Platí to zejména pro žitá sama o sobě. Obecně platí, že čím delší je
konstantu tvaru a velikosti (Kellman, 1984). doba, po kterou bylo zvíře od narození připra­
Představme si jeden experiment s konstan­ veno o zrakové podněty, tím větší je následné
tou velikosti, který využíval metodu habi­ poškození. Naproti tomu dospělé kočky mo­
tuace. Experimentátoři nejprve na chvíli uká­ hou mít po dlouhou dobu klapku přes jedno
zali čtyřměsíčním dětem jednoho plyšového oko, aniž by na toto oko přestaly vidět. Tato
medvídka a potom jim ukázali jiného. Druhý pozorování vedla k představě, že pro vývoj
medvěd byl buď (a) stejně velký jako první, vrozených zrakových schopností existuje urči­
ale děti jej viděly z jiné vzdálenosti, takže ob­ té kritické období. (Kritické období je vývo­
raz na sítnici byl jinak velký, nebo (b) jinak jová fáze, v níž je organismus nejlépe připra­
velký než první medvěd. Pokud mají děti vy­ ven získat určité dovednosti - viz 3. kapitola.)
vinutou konstantu velikosti, měly by medvěda Nedostatek stimulace v kritickém období
„a“ (stejně velkého) vnímat shodně jako prv­ vývoje zraku může trvale poškodit zrakovou
ního a strávit jeho pozorováním kratší dobu soustavu (Cynader, Timney a Mitchell, 1980).
než pohledem na medvěda „b“ (který byl ve
skutečnosti větší než první medvěd). Přesně Omezená stimulace
to se také stalo (Granrud, 1986). V současné době již badatelé nepřipravu­
jí zvířata dlouhodobě o veškeré podněty, ale
místo toho studují zvířata, která po dlouhou
Řízená stimulace dobu dostávala pouze podněty určitého dru­
Nyní se zaměříme na otázku, jak specifické hu. Vědci například chovali koťata v prostře­
zkušenosti ovlivňují schopnosti vnímání. Při dí, kde se vyskytovaly pouze vodorovné nebo
hledání odpovědi na tuto otázku vědci syste­ svislé pruhy. Koťata oslepla vůči pruhům té
maticky měnili vjemy, které měl mladý orga­ orientace - svislé nebo vodorovné -, s níž
nismus k dispozici, a sledovali vliv této zkuše­ neměla žádné zkušenosti. Studie zaměřené
nosti na následné schopnosti vnímání. na aktivitu jednotlivých buněk prokazují, že
mnohé buňky zrakové korové oblasti u kočky
Nepřítomnost stimulace chované ve „vodorovném prostředí“ reagují na
V prvních experimentech s řízenou stimulací vodorovné podněty, ale žádné buňky nerea­
se vědci snažili určit, jaké důsledky má chov gují na svislé podněty. U koček chovaných ve
zvířete při naprosté absenci zrakových podně­ „svislém prostředí“ byla situace opačná (Blake,
tů. Experimentátoři drželi zkoumaná zvířata 1981; Movshon a Van Sluyters, 1981). Zdá se,
že tato slepota je způsobena degenerací buněk lépe než mravenečníka -, musí být výsledkem
zrakové korové oblasti. učení. Kdybychom vyrůstali v prostředí, kde
U lidí je poněkud jiná situace: vědci samo­ se vyskytuje mnoho mravenečníků a málo psů,
zřejmě nepřipravují zkoumané osoby o nor­ poznávali bychom snáze mravenečníky.
mální zrakové podněty, ale někdy taková si­
tuace nastane samovolně nebo jako důsledek Aktivní vnímání
lékařského zákroku. Například po operaci Je-li třeba koordinovat vnímání s motorickou
bývá oko obvykle zakryté. Pokud to potká reakcí, hraje učení zásadní roli. Důkazy pochá­
dítě v prvním roce života, sníží se zraková zejí ze studií, při nichž subjekty dostávají nor­
ostrost zakrytého oka (Awaya et al., 1973). mální podněty, ale nemohou na ně reagovat
Z toho lze soudit, že v raných fázích vývoje normálním způsobem. Za těchto podmínek se
lidské zrakové soustavy existuje určité kritic­ nevyvíjí percepčně-motorická koordinace.
ké období, a pokud má soustava v této době Jako příklad uvedeme jednu klasickou stu­
k dispozici jen omezené podněty, nevyvine se dii: První zrakovou zkušeností dvou koťat,
normálním způsobem. U lidí je kritické obdo­ která byla chována ve tmě, byl „kolotoč“ zná­
bí mnohem delší než u zvířat. Může trvat až zorněný na obrázku 5.37. Když aktivní kotě
osm let, ale vývoj je nejzranitelnější v prvních chodilo, otáčelo kolotočem a vozilo pasivní
dvou letech života (Aslin a Banks, 1978). kotě. Přestože obě koťata dostávala přibliž­
Z uvedených skutečností však nevyplývá, že ně stejnou zrakovou stimulaci, pouze aktivní
se musíme učit vnímat. Zjištěná fakta spíše kotě ji vyvolávalo vlastním pohybem. Jenom
ukazují na to, že pro udržení a vývoj vrozených toto kotě si úspěšně osvojilo senzoricko-mo-
percepčních schopností je nezbytný určitý typ torickou koordinaci: když je experimentátor
stimulace. To však neznamená, že učení nijak zvedl a pohyboval jím směrem k určitému
neovlivňuje vnímání. Důkazem tohoto vlivu předmětu, kotě nastavilo tlapky v obraně před
je naše schopnost rozpoznávat běžné objek­ hrozícím nárazem.
ty. Skutečnost, že známé objekty rozpoznáme Podobné výsledky byly získány i u lidí.
snáze než neznámé - například psa poznáme V experimentální situaci měli lidé nasaze­
ny brýle s optickými hranoly, které zkreslují
polohu objektů. Okamžitě po nasazení brý­
lí měli lidé potíže při uchopování předmětů
a často do nich naráželi. Když se snažili plnit
motorické úkoly a pohybovat se po místnos­
ti, naučili se koordinovat své pohyby niko­
li podle zdánlivé, ale podle skutečné polohy
předmětů. Pokud se ale člověk pohybuje s cizí
pomocí například v kolečkovém křesle, nedo­
káže se na brýle adaptovat. Z toho je zřejmé,
že pro adaptaci na brýle s hranoly je nezbytný
samostatný pohyb (Held, 1965).
Závěrem lze říci, že důkazy nasvědčují
tomu, že se rodíme se značnými schopnostmi
vnímání. Přirozený vývoj některých z těchto
schopností mnohdy vyžaduje roky normálního
kontaktu s informacemi v prostředí. Vnímání
OBRÁZEK 5.37
je však nepochybně ovlivněno také učením -
Důležitost samostatně prováděných pohybů. Obě je to velmi nápadné v situacích, kdy je vnímá­
kotata měla přibližně stejné zrakové vjemy, ale jen aktivní
kotě se na jejich vzniku podílelo vlastním pohybem.
ní koordinováno s motorickým chováním.
(R. Held a A. Held /1963/: Movement Produced V této kapitole, stejně jako v předešlé, uvá­
in the Development of VisualLy Guided Behavior, díme mnoho příkladů vzájemné souhry mezi
Journal of Comparative and Physiological Psychology, 56: biologickým a psychologickým přístupem. Na
872-876. ® 1963, Američan Psychological Association.
stránkách této kapitoly jsme se setkali s pří­
Upraveno se souhlasem.)
pady, kdy se specifické psychologické funkce
 POHLED
JE VÝVOJ VNÍMÁNÍ VROZENÝ PROCES, NEBO SE
Vývoj vnímání je vrozený proces
Elizabeth S. Spelkeová, Massachusetts Institute of Technology

Lidé mají neobyčejnou schopnost Jak se mění vnímání v koje­ normálně fungující percepční sou­
učit se jeden od druhého. Tato neckém věku? Bylo zjištěno, že stavy jsou důležité geny a vro­
schopnost se projevuje již u jedno­ s postupným vývojem vnímají děti zená struktura nervové činnosti.
ročního dítěte, které se dokáže na­ hloubku, předměty a tváře stále Mnohem menší roli hrají kontakty
učit význam nového slova pouhým přesněji. Začínají se také zaměřo­ s vnímanými předměty - tedy s ob­
pozorováním jeho použití. Dítě se vat na zvukové kontrasty typické jekty a jevy. Normální zraková zku­
rovněž naučí znát funkci určitého pro jejich mateřštinu a dávají jim šenost u malých dětí i u mladých
předmětu, když pozoruje druhého přednost před zvukovými kontrasty zvířat obohacuje percepční sousta­
člověka, který s tímto předmětem jiných jazyků. (Zajímavé je, že toto vu a uvádí ji do souladu, zatímco
zachází. Rychlé a rozsáhlé uče­ zaměření je spíše výsledkem pokle­ abnormální zraková zkušenost může
ní v období raného dětství svědčí su vnímavosti vůči kontrastům ci­ funkci percepční soustavy poškodit.
o tom, že značná část našich zna­ zího jazyka než růstem vnímavosti Novorozenci ani novorozená mláďa­
lostí a přesvědčení se formuje při vůči kontrastům mateřštiny.) Kojen­ ta však nepotřebují zrakové zkuše­
kontaktech s předměty a ostat­ ci jsou rovněž vnímavější vůči no­ nosti, aby dokázali proměnit svůj
ními lidmi. Je však naše schop­ vým zdrojům informací o prostředí, percepční svět z proudu nestruktu­
nost vnímat věci a lidi výsledkem například vůči stereoskopickým in­ rovaných počitků ve strukturované
učení? Nebo je schopnost vnímat formacím o hloubce, konfiguračním uspořádání zrakových zkušeností.
dána vrozenými vývojovými procesy informacím o ohraničení předmětu Souhrnně řečeno, vnímání vy­
a rozvíjí se relativně nezávisle na a novým referenčním rámcům pro kazuje značnou strukturu již při
kontaktech s vnímanými objekty? prostorové zařazení objektů a časo­ narození a v průběhu vývoje se
Myslitelé zabývající se touto vé zařazení událostí. Tyto vývojové vyznačuje kontinuitou. Díky ní
otázkou dávali více než dva tisíce změny přinášejí vyšší přesnost vní­ můžeme vysvětlit, proč se malé
let přednost názoru, že člověk se mání a obohacují zážitky spojené děti tak rychle učí od lidí ve svém
učí vnímat a že vývoj postupuje s vnímáním, ale nemění svět ko­ okolí. Představme si například
od nestrukturovaných počitků bez jence z jakéhosi toku počitků bez tuto situací: Dítě pozoruje dospě­
smyslového obsahu ke smysluplným smyslového obsahu ve smysluplné lého, který odšroubovává víčko ze
strukturovaným vjemům. Výzkum a strukturované prostředí. sklenice a říká při tom: „Tak to
zaměřený na nejmenší děti však Výsledky studií novorozenců otevřeme." Kdyby dítě nevnímalo
přináší důkazy, které jsou s tímto a kojenců potvrzují i studie vývoje sklenici a víčko jako samostatné
názorem v rozporu. Dnes například vnímání jiných živočišných druhů. a pohyblivé předměty, s nimiž lze
již víme, že novorozenci vnímají Počínaje průkopnickými studiemi manipulovat, počínání dospělého
hloubku a informace o ní používa­ Gibsona a Walka víme, že vnímání by nepochopilo. Kdyby nedokázalo
jí podobně jako dospělí k odhadu hloubky se u všech zkoumaných vnímat zvuky, které odlišují slovo
skutečné velikosti a tvaru objektů. živočichů vyvíjí i bez zrakové zku­ „otevřeme" od jiných slov, nemoh­
Novorozenci rozdělují proud řeči šenosti. Vrozená schopnost vnímat lo by se začít učit chápat význam
do stejných typů zvukových vzorců hloubku zabraňuje čerstvě naroze­ vyřčeného. Kdyby nevnímalo do­
jako dospělí a soustředí se zejména ným kůzlatům spadnout z útesu; spělého jako činitele, který se do
na zvukové kontrasty typické pro potkani a kočky chované ve tmě jisté míry podobá jemu samotnému,
lidskou řeč. Novorozenci také roz­ díky vrozeným schopnostem nena­ potom by mu pozorování dospělé­
lišují lidské tváře od jiných obrazců rážejí do předmětů. Novější studie ho člověka a naslouchání jeho slo­
a dávají jim přednost. Novorozenci zjistily, že čerstvě vylíhnutá kuřata vům nenapovědělo nic o tom, co se
jsou vnímaví vůči mnoha rysům ob­ vnímají hranice předmětů podobně může naučit dělat nebo říkat. Ne­
jektů, které dospělí lidé používají jako dospělí lidé; kuřata si dokon­ smírné schopnosti dětí učit se no­
k rozlišování jednoho objektu od ce uvědomují pokračující existen­ vým věcem tedy pravděpodobně do
jiného. Zdá se také, že novorozenci ci předmětu, který experimentá­ značně míry závisejí na právě tak
kombinují informace o vlastnostech tor schoval. Studie vývoje mozku nesmírných vrozených schopnos­
stejně, jako to dělají dospělí. u zvířat prokázaly, že pro rozvoj tech vnímat.
 TRA:
VNÍMÁNÍ MUSÍME NAUČIT?
Vývoj vnímání je proces závisející na aktivitě
Mark Johnson, University of London

Většina vědců zabývajících se vý­ tože bychom tento příklad vývoje než mozek dospělého člověka. Tepr­
vojem se shodne na tom, že pro mohli označit výrazem „vrozený", ve kolem desátého roku začnou děti
normální vývoj vnímání je důležitá stejně tak dobře jej můžeme popsat vykazovat stejné vzorce mozkové
dědičnost i výchova. Teoretikové tak, že se kortikální buňky „učí" od specializace pro zpracování obličejů
se ale stále přou o to, který fak­ vstupních informací, které jim po­ jako dospělí. V té době již děti mají
tor je při vývoji vnímání důležitější. skytují buňky v talamu a v oku. Po za sebou až deset tisíc hodin zkuše­
Stanoviska zaujatá k této otázce narození zůstávají tyto kortikální ností s Lidskými obličeji.
nejsou jen filozofické povahy, ale neurony nastaveny stejně až na Další příklad vychází ze studie
ovlivňují směr dalšího výzkumu. Od to, že součástí vstupních informa­ očních pohybů kojence v reakci na
osmdesátých let minulého století . cí jsou také informace o struktuře zrakové podněty. No­
se hlavní úsilí vývojových psycho­ vnějšího světa. Když tedy podrobně vorozenci sice vyka­
logů soustředilo na určení a vyme­ zkoumáme vývoj vnímání, je stále zují určité primitivní
zení aspektů percepčních a kogni­ obtížnější tvrdit, že „vrozené zna­ reflexivní pohyby očí,
tivních funkcí, které lze označit losti" se zásadně liší od učení. ale teprve později
jako vrozené specifické klíčové Dalším příkladem významu proce­ v průběhu prvního
znalosti (Spelke a Kinzler, 2007). sů založených na aktivitě je schop­ roku života začnou
Klíčové znalosti se nápadně liší od nost identifikovat a rozpoznávat využívat komplex­
mechanismů učení zprostředkova­ obličeje. V mozkové kůře dospělého ní a přesné pohyby
ných zrakovou zkušeností. V tom­ člověka se nacházejí oblasti specia­ očí, které pozorujeme
to příspěvku tvrdím, že tento směr lizované na zpracování informa­ u dospělých. Podle Mark Johnson
uvažování neodráží skutečnost, že cí o obličejích, a proto se někteří jednoho názoru posta­
nejzajímavějším jevem ve vývoji je vědci domnívají, že schopnost roz­ čí omezená schopnost novorozenců
interakce mezi získanými a vroze­ poznávat obličeje je vrozená. Expe­ hýbat očima k procvičování a roz­
nými procesy a že základem těchto rimenty s kojenci však odhalily, že víjení nových mozkových obvodů,
procesů mohou být běžné mecha­ celá záležitost je složitější (John­ které slouží komplexnější integraci
nismy adaptace mozku. Domnívám son, 2005). Ukazuje se, že tenden­ zrakových a motorických informací
se, že vývoj vnímání je proces zá­ ce novorozenců dívat se častěji na potřebných pro pohyby očí u do­
vislý na činnosti, jehož součás­ obličeje je založena na velmi primi­ spělého člověka. Novorozenci pro­
tí jsou složité a velmi nenápadné tivním systému připomínajícím re­ cvičování rozhodně nezanedbávají!
interakce na mnoha úrovních. Dále flex. Může jej spustit i tak jednodu­ Čtyřměsíční dítě již za svůj život
jsem přesvědčen, že dítě aktivně chý podnět, jako jsou tri kontrastní provedlo více než tri miliony pohybů
vyhledává zkušenosti, které potře­ skvrny uspořádané tak, že připomí­ očí. Zdá se tedy, že kojenci aktivně
buje pro další rozvoj svého mozku. nají oči a ústa. Toto jednoduché přispívají ke svému dalšímu vývoji.
Své tvrzení chci doložit něko­ uspořádání spolu s vnímavostí vůči Tyto úvahy by nás měly také při­
lika příklady. Nejdříve bych se rád Lidskému hlasu postačí k tomu, aby vést ke skeptickému postoji vůči
zmínil o neurobiologickém výzkumu se novorozenec v prvních týdnech tvrzením o vrozených schopnos­
prenatálního vývoje zrakové ko- života díval mnohem častěji na ob­ tech vnímání, k nimž vědci dospěli
rové oblasti u hlodavců. V experi­ ličeje než na jiné předměty a vzory. na základě experimentů s něko­
mentech tohoto typu se zkoumají Jedním z důsledků tohoto procesu likaměsíčními dětmi. Skutečnost
neurony, které se podílejí na bino­ je skutečnost, že vyvíjející se moz­ je taková, že stejné experimenty
kulárním vidění. Výsledky potvrzu­ kové obvody na dráze zrakového provedené s mladšími dětmi někdy
jí, že prenatální vyladování těchto rozpoznávání získávají více vstup­ přinesou naprosto rozdílné výsled­
neuronů se odehrává na základě ních informací vztahujících se k ob­ ky. Z toho lze usoudit, že v prvních
jejich reakce na vnitřně genero­ ličejům, a proto jsou ovlivněny zku­ týdnech a měsících po narození
vané vlny elektrické aktivity mezi šenostmi s tímto speciálním typem se percepční schopnosti pronikavě
zrakovou kůrou, talamem a očima zrakových podnětů. Tento proces mění (Haith, 1998).
(Katz a Shatz, 1996). Jinak řečeno, můžeme v současné době zkoumat Děti nejsou pasivním subjektem
typ reakce těchto zrakových kor- pomocí nových metod zobrazování působení genů nebo prostředí. Vý­
tikálních neuronů se utváří podle mozku. Studie tohoto typu proká­ voj vnímání je spíše procesem závis­
druhu „virtuálního prostředí", jež zaly, že mozková kůra malých dětí lým na aktivitě dítěte, které hraje
vzniká v důsledku činnosti buněk vykazuje méně lokalizované a méně aktivní roli při získávání zkušeností
v jiné č^sti mozku a v oku. Přes­ specializované zpracování obličejů potřebných pro další vývoj mozku.
 dené příklady svědčí o tom, jak jsou důleži­
té výsledky biologického výzkumu při studiu
psychických procesů.

Dílčí shrnutí
■ Výzkum zaměřený na vývoj vnímání se zajímá
o to, nakolik jsou schopnosti vnímat vrozené
a do jaké míry se na jejich vývoji podílí
učení a zkušenost.
■ Při studiu vrozených schopností vědci
zkoumají rozlišovací schopnosti kojenců.
Využívají při tom metody habituace a zrakové
preference. Percepční konstanty se začínají
vyvíjet již v prvních měsících života.
■ Zvířata chovaná ve tmě trpí trvalým
OBRÁZEK 5.38
poškozením zraku a zvířata chovaná s jedním
Podívejte se na tento obrázek a potom se vratte k obrázku
zakrytým okem na toto oko oslepnou. Z toho
5.1 na str. 187. Co nyní vidíte v jeho levé části?
lze soudit, že v raných fázích života existuje
kritické období, kdy nedostatek normální
stimulace vyústí v trvalé poškození vrozené
schopnosti vnímat.
uskutečňují prostřednictvím specifických bu­
něk nebo oblastí mozku. Viděli jsme, že pro
vnímání pohybu používáme specializované Otázka rozvíjející kritické myšlení
buňky a že různé části mozku zaznamená­
vají umístění, tvar a barvu objektů. Jiné části 1 Myslíte si, že malé děti dokážou vnímat svět
ve větším, nebo menším rozsahu, než se
mozku se podílejí na určování, které z těchto
domnívají jejich rodiče?
rysů budou využity při řízení chování. Uve­
SHRNUTÍ

1 Studium vnímání se zabývá otázkou, jak orga­ 6 Pro určení polohy objektu někdy potřebujeme
nismy zpracovávají a třídí vstupní nezpracované znát směr, jímž se objekt pohybuje. Vjem pohy­
smyslové informace tak, aby (1) vytvořily souvis­ bu může vzniknout i při nepřítomnosti objektu,
lý obraz světa, který je obklopuje, a (2) jak tento jehož obraz se na sítnici pohybuje. Jedním z pří­
obraz používají při řešení přirozeně se objevují­ kladů tohoto jevu je stroboskopický pohyb, při
cích problémů - při hledání směru, uchopování němž rychlý sled statických obrazů navozuje
předmětů a plánování. dojem pohybu. Dalším příkladem je indukovaný
2 Percepční systém vykonává pět hlavních funk­ pohyb, při němž pohyb většího objektu vyvolá­
cí: (a) určuje, které části prostředí je nutné vě­ vá zdání pohybu menšího nehybného objektu.
novat pozornost, (b) lokalizuje nebo zjišťuje, Vnímání skutečného pohybu (tedy pohybu sku­
kde jsou dané objekty, (c) rozpoznává a urču­ tečného objektu v prostoru) se uskutečňuje pro­
je, co jsou tyto objekty, (d) abstrahuje důležité střednictvím specifických buněk zrakové soustavy.
informace o objektech a (e) udržuje stálý vzhled Svědčí o tom záznamy aktivity jednotlivých neu­
předmětů, i když se jejich obraz na sítnici mění. ronů a pokusy zaměřené na selektivní adaptaci.
Další oblastí studia je vývoj našich percepčních 7 Rozpoznávání objektu vyžaduje, aby byly správ­
schopností. ně propojeny různé rysy související s objektem
3 Selektivní pozornost je proces, jehož prostřed­ (například tvary nebo barvy). Obecně se má za
nictvím vybíráme některé podněty k dalšímu to, že tento proces spojování vyžaduje pozornost.
zpracování a jiné necháváme bez povšimnutí. Pokud se správné spojení nezdaří, může nastat
V případě zraku jsou základním prostředkem iluzorní spojení - tedy nesprávné propojení dvou
pro zaměřování pozornosti pohyby očí. Většina nebo více rysů různých objektů.
očních fixací se zaměřuje na ty části pozorované 8 Při rozpoznávání objektu je nutné přiřadit
scény, které obsahují nejvíce informací. Selek­ objekt do určité kategorie. Děje se to zejména
tivní pozornost se objevuje také u sluchu. Vět­ na základě tvaru objektu. V raných fázích
šinou dokážeme selektivně naslouchat s využi­ rozpoznávání využívá zraková soustava informací
tím vodítek, jako je směr zdroje zvuku a hlasová ze sítnice a na jejich základě popisuje objekt
charakteristika mluvčího. Schopnost selektivní z hlediska linií a úhlů. Neurony, které tyto rysy
pozornosti je zprostředkována procesy, které se rozpoznávají (detektory rysů), byly nalezeny
objevují v raných fázích rozpoznávání, ale také ve zrakové korové oblasti. V pozdějších fázích
procesy, jež nastávají teprve tehdy, když byl ur­ rozpoznávání objektu porovnává zraková
čen význam zprávy. soustava popis objektu s popisy tvarů objektů,
4 Chceme-li objekty lokalizovat, musíme je nejpr­ které jsou uloženy v paměti, a vybírá z nich ten
ve vzájemně odlišit a potom je uspořádat do sku­ nejpodobnější.
pin. Tyto procesy studovali gestaltističtí psycho­ 9 Vyhledávání nejlepší shody lze vysvětlit konek-
logové. Navrhli několik principů, podle nichž se cionistickým modelem neboli modelem sítí. Nej-
objekty uspořádávají. Základním z těchto prin­ nižší úroveň sítě obsahuje rysy, následující vyšší
cipů je uspořádání podnětů do skupin podle fi­ úroveň obsahuje písmena. Excitační spojení mezi
gury a pozadí. Objekty uspořádáváme mimo jiné rysem a písmenem znamená, že rys je součástí
podle principu blízkosti, podobnosti, kontinuity písmena, kdežto inhibiční spojení znamená, že
a uzavřenosti. daný rys není součástí písmena. Pohled na pís­
5 Pro určení polohy objektu musíme znát jeho meno aktivuje některé rysy v síti; rysy předávají
vzdálenost. Tato forma vnímání, označovaná svou aktivaci nebo inhibici písmenům. Písmeno,
jako vnímání hloubky, obvykle vychází z vodítek které obdrží nejvíce aktivace, nejvíce odpovídá
pro určování hloubky. Mezi monokulární vodítka vstupnímu podnětu. Síť lze rozšířit tak, že obsa­
patří relativní velikost, překrývání, relativní výška, huje i rovinu slov. S pomocí takové sítě je mož­
perspektiva, stínování a paralaxa pohybu. Bino­ né vysvětlit, proč písmeno rozpoznáme snadněji
kulárním vodítkem je binokulární rozdíl (bino­ v kontextu celého slova, než je-li prezentováno
kulární disparita), který vyplývá ze skutečnosti, samostatně.
že každý objekt vytváří na sítnici každého oka 10 Tvarové rysy přirozených objektů jsou složitěj­
poněkud odlišný obraz. ší než linie. Podobají se jednoduchým geomet­
 rickým tvarům, jako jsou válce, kužely, kvádry cesy řídí s ohledem na cíle pozorovatele. Studie
a klíny. Kombinace omezeného počtu takových využívající pozitronovou emisní tomografii pro­
útvarů může být dostačující k popisu tvarů všech kázaly, že jakmile je vybrán určitý objekt, zesílí
objektů, které člověk dokáže rozpoznat. aktivita v těch posteriorních částech mozku, kte­
11 Výzkumy naznačují, že při rozpoznávání tváří ré souvisejí se zpracováním atributu, na nějž se
jsou ve hře jiné procesy než při rozpoznávání upírá pozornost.
objektů. Rozpoznávání objektů závisí na 16 Zraková korová oblast pracuje na principu dělby
zpracování rysů, kdežto rozpoznávání tváří práce. Za lokalizaci a rozpoznávání odpovída­
částečně závisí na zpracování celkové konfigurace. jí odlišné oblasti mozku. Lokalizaci zprostřed­
12 Procesy rozpoznávání postupující zdola nahoru kovává oblast ležící v horní části mozkové kůry,
jsou řízeny pouze vstupními informacemi, kdež­ kdežto rozpoznávání zprostředkovává oblast
to rozpoznávání postupující shora dolů je řízeno nacházející se v dolní části mozkové kůry. Pro­
znalostmi a očekáváním daného člověka. Procesy cesy rozpoznávání se dále dělí do samostatných
postupující shora dolů obsahují také účinek kon­ modulů: například pro rozpoznávání barvy, tvaru
textu: kontext vytváří očekávání, a pokud je toto a struktury.
očekávání naplněno, postačí k rozpoznání obvyk­ 17 Výzkum vývoje vnímání se zajímá o to, do jaké
le méně informací. míry jsou schopnosti vnímání vrozené a do jaké
13 Další hlavní funkcí percepčního systému je zajiš­ míry jsou získány učením a zkušenostmi. Při
tění stálých vjemů - jinak řečeno, vzhled objek­ určování vrozených schopností vědci zkoumají
tů by měl zůstat stejný (konstantní) přes značné rozlišovací schopnosti kojenců. Používají při tom
změny podnětů, které dostáváme od smyslových například metody zrakové preference a habituace.
orgánů. Konstanta jasu se vztahuje ke skuteč­ Klíčovým aspektem rozpoznávání je zraková
nosti, že objekt se jeví jako stejně jasný nezávisle ostrost, která se rychle rozvíjí v prvních šesti
na tom, kolik světla odráží. Konstanta barvy se měsících života a poté se její rozvoj zpomaluje.
vztahuje ke skutečnosti, že objekt se jeví stejně Vnímání hloubky se objevuje kolem tří měsíců,
barevný bez ohledu na to, jaký zdroj světla jej ale plně se rozvine teprve kolem šesti měsíců.
osvětluje. V obou případech závisí konstanta na Percepční konstanty se začínají rozvíjet v prv­
vztazích mezi objektem a jeho pozadím. Dalšími ních měsících života.
dobře známými percepčními konstantami jsou 18 Zvířata chovaná ve tmě trpí trvalým poškoze­
konstanta tvaru a konstanta umístění. ním zraku a zvířata, která byla chována s jedním
14 Konstanta velikosti se vztahuje ke skutečnosti, že okem přikrytým, na toto oko oslepnou. Dospě­
velikost objektu zůstává relativně konstantní bez lá zvířata neztratí zrak ani tehdy, jsou-li dlou­
ohledu na vzdálenost objektu od pozorovatele. hodobě připravena o zrakové podněty. Z těchto
Je to v souladu s principem neměnnosti vztahu výsledků lze soudit, že v raných fázích života
velikosti a vzdálenosti. Když se objekt vzdaluje existuje kritické období, kdy nedostatek normál­
od pozorovatele, velikost jeho obrazu na sítnici ní stimulace vyústí v trvalé poškození vroze­
se zmenšuje, ale vnímaná vzdálenost se zvětšu­ né schopnosti vnímat. Pokud je tedy stimulace
je. Tyto změny se vzájemně vyruší a výsledkem v raných fázích života ovlivněna tak, že některé
je konstantní vnímání velikosti objektu. Tímto druhy podnětů chybějí, zvířata i lidé ztratí vní­
principem lze vysvětlit některé typy percepčních mavost vůči podnětům, které byly nepřítom­
iluzí. né. Tento účinek však nemá mnoho společného
15 Psychologický úkon výběru objektu, kterému je s učením. Percepčně-motorická koordinace je
třeba věnovat pozornost, zprostředkovávají dva naopak naučenou dovedností. Ke správnému
samostatné systémy v mozku. Posteriorní systém rozvoji normální koordinace je nutné, aby zvíře
vybírá objekty na základě jejich barvy, tvaru nebo či člověk prováděli pohyby sami.
umístění v prostoru. Anteriorní systém tyto pro­
KLÍČOVÉ POJMY

vnímání konekcionistické modely

symbol uzel v síti
ekologická teorie vnímání rozpoznávání objektů
model prostředí síť
percepční stálost excitační spoje
fixace pohledu rozšířená síť
sakády zpětnovazební propojení shora dolů
zaměření na zbraň geony
stínění procesy zdola nahoru versus procesy shora dolů
slepota z nepozornosti McGurkův efekt
slepota vůči změnám prozopagnozie
vodítka k odhadu hloubky inverzní efekt
binokulární disparita agnozie
stroboskopický pohyb asociativní agnozie
selektivní adaptace abstrakce
selektivní pozornost percepční konstanty
primitivní rysy výsledná vlnová délka
problém spojení zdrojová vlnová délka
iluzorní spojení odrazivost
teorie integrace rysů iluze
úkol zrakového vyhledávání posteriorní systém
teorie dynamické kontroly anteriorní systém
jednoduchá buňka metoda zrakové preference
komplexní buňka metoda habituace
hyperkomplexní buňka

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhiLgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://w ww.y orku. ca /ey e /thej oy. htm

Klikněte na odkaz Fun Things v sekci Vision a poškádlete své smysly. Současně se dozvíte něco nového.
Potom prozkoumejte další témata související s vnímáním, jako je vnímání velikosti, konstanta tvaru a tak
dále.

http://www.expLoratorium.edu/imagery/exhibits
Na stránkách sanfranciského muzea Exploratorium najdete další příklady iluzí.

http://psych.hanover.edu/Krantz/sen_tut.htmL
Na této stránce najdete sbírku cvičení souvisejících s čitím a vnímáním.
6. kapitola

Vědomí
Obsah kapitoly
Aspekty vědomí 242
Vědomí 243
Předvědomé vzpomínky 244
Nevědomí 244
Automatizace činností a rozdělené vědomí 245

Spánek a sny 246

Stadia spánku 246
Teorie spánku 248
Poruchy spánku 248
Sny 252
Teorie snění 253

Meditace 255

Hypnóza 257
Navození hypnózy 257
Hypnotické sugesce 258
Skrytý pozorovatel 259
Hypnóza jako terapie 260

Psychoaktivní látky 261

Tlumivé látky 262
Nezákonné látky 266
Konopí 266
Opiáty 267
Stimulancia 268
Extáze 270

Fenomény psí 271

Experimentální důkazy 271
Diskuse o důkazech 272

Pohled z obou stran

Jsou jevy psí skutečné? 276-277
 Veronika seděla v restauraci s kamarádkou ráží skutečnost, že stavy vědomí jsou osobní,
Martinou a poslouchala její vyprávění o vče­ a tedy velmi subjektivní záležitostí. Změněné
rejším večírku. Zpočátku ji to zajímalo, ale stavy vědomí sahají od denního snění až po
když Martina nepřestávala tlachat o tom, co zmatenost a zkreslené vnímání jako následek
měly jejich společné známé na sobě, Veroniku požití drog. V této kapitole se podíváme na
to přestalo bavit. Podívala se na hodinky a její některé změněné stavy vědomí, které prožíva­
myšlenky se rozutekly všemi směry. Najednou jí všichni lidé (spánek a sny), ale i na takové,
Martina ostře řekla: „Veroniko! Ty mě vůbec jež nastávají za zvláštních okolností (meditace,
neposloucháš!“ Opravdu, Veronika neslyšela hypnóza a užívání drog).
ani slovo, a když se znovu podívala na hodin­
ky, s překvapením si uvědomila, že uplynulo
deset minut. Aspekty vědomí
Připadá vám to povědomé? Pokud ano, ne­
jste sami. V jednom průzkumu náhodného O povaze vědomých zážitků a funkcích vě­
vzorku dospělých lidí více než 80 % dotazo­ domí budeme na stránkách této knihy uvažo­
vaných připustilo, že někdy nevěnovali pozor­ vat vždy, když se budeme zabývat vnímáním,
nost části rozhovoru, protože „jim utekly my­ pamětí, řečí, řešením problémů a dalšími té­
šlenky“ (Ross, 1997). Část dotazovaných také maty. Na tomto místě by bylo vhodné uvést
připustila, že si nejsou jistí, zda něco skutečně obecnou teorii vědomí, která by nám poskytla
udělali, nebo o tom jenom uvažovali (73 % rámec pro úvahy o zmíněných tématech. To
dotazovaných); že jejich vzpomínky na mi­ však není možné, protože jedna obecně při­
nulost jsou tak živé, jako by minulé události jímaná teorie neexistuje. Spíše existuje to­
prožívali znovu (60 %); že si nejsou jistí, zda lik různých teorií vědomí, kolik je lidí, kteří
se určitá událost skutečně stala, nebo se jim o této problematice uvažují. Tento stav věcí
o ní jen zdálo (55 %) a že řídili auto a posléze možná některé čtenáře odradí - zejména ty,
si uvědomili, že si na část cesty vůbec nevzpo­ kteří se až dosud setkávali s těmi oblastmi
mínají (48 %). vědy, kde jsou fakta naprosto jasná a teorie
Podobné prožitky můžeme označit výrazem dobře ověřené. Co však může být napínavější
změněný stav vědomí. Většina psychologů a podnětnější než vstup do dosud neprozkou­
zastává názor, že změněný stav vědomí exis­ maných oblastí? Neurofyziologie, evoluční
tuje vždy, když dojde ke změně normálního biologie, genetika i různé oblasti psychologie
stavu duševních funkcí a nastane stav, který se přinášejí nové objevy a v souvislosti s nimi
osobě prožívající tuto změnu zdá být odlišný. mnozí vědci věří, že objasnění vědomí máme
Přestože tato definice není příliš přesná, od­ na dosah (Crick, 1994). Pokud však neexistu­
je obecná teorie, může naše diskuse o vědomí
pouze uvést některé termíny a pojmy, jež na­
Když se na něco soustředíme, nevnímáme podněty v pozadí. Schopnost značí souvislosti probíraného tématu.
vybírat si podněty nás chrání před informačním zahlcením. Co je to vědomí? Filozofové jako René
Descartes se při definování vědomí soustře­
dili na subjektivní prožívání mysli („Myslím,
tedy jsem“). První psychologové definova­
li psychologii jako „studium mysli a vědomí“.
V Německu v 19. století studoval Wilhelm
Wundt vědomí pomocí introspektivní meto­
dy a kontrolovaných experimentů. Jak jsme
uvedli již v 1. kapitole, introspekce jako me­
toda zkoumání a vědomí jako téma výzkumu
přestaly být objektem zájmu vědců po nástu­
pu behaviorismu na začátku 20. století. John
Watson a jeho stoupenci se domnívali, že po­
kud se psychologie má stát vědou, musí být
její údaje objektivní a měřitelné. Chování lze
samozřejmě otevřeně pozorovat a různé reak­ ší podmínky a s ohledem na osobní cíle zá­
ce lze objektivně měřit. Naproti tomu vnitřní měrně volíme určitý typ jednání. Vědomí tedy
zkušenost jedince sice může být zjištěna po­ nezahrnuje jen sledování vnějšího a vnitřního
mocí introspekce, ale nelze ji přímo pozoro­ prostředí, ale také snahu ovládat sebe i své
vat ani objektivně měřit. Pokud se bude psy­ prostředí. Stručně řečeno, vědomí zahrnuje:
chologie zabývat zjevným chováním jedince, (1) sledování sebe samého a okolí takovým
zaměří se spíše na veřejné než na soukromé způsobem, že si uvědomujeme vjemy, vzpo­
události, které mohou pozorovat pouze oso­ mínky a myšlenky; (2) ovládání sebe i okolí
by, jež se jich přímo účastní. Behavioristé tak, že dokážeme zahájit a ukončit své chová­
však nepožadovali tak radikální změny, jak ní a kognitivní aktivity (Kihlstrom, 2007).
by se dalo usuzovat z jejich prohlášení. I oni
se zabývali soukromými událostmi, pokud to Sledování
jejich výzkum vyžadoval. Při studiu zážitků Hlavní úlohou smyslové soustavy je zpraco­
zkoumané osoby pak nevyžadovali introspekci, vání informací z prostředí. Díky tomu si uvě­
ale spokojili se se slovními odpověďmi. Slo­ domujeme, co se děje v našem okolí i v našem
va zkoumané osoby považovali za objektivní, těle. Kdybychom však sledovali všechny pod­
bez ohledu na související subjektivní podmín­ něty, které působí na naše smysly, byli bychom
ky. Mnozí psychologové stále věřili, že když zahlceni informacemi. Proto se naše vědomí
lidé například řekli, že po pohledu do jasného soustředí jen na některé podněty a jiných si
světla viděli řadu barevných paobrazů, prav­ nevšímá. Vybrané informace často souvisejí
děpodobně viděli barvy v rychlém sledu za se změnami vnitřního nebo vnějšího prostře­
sebou. Slovní popis však nezachytil všechno. dí. Zatímco se soustředíte na čtení tohoto od­
Behavioristé se sice mohli zabývat mnoha jevy stavce, patrně si neuvědomujete řadu podnětů
a zkoumat je na základě slovních reakcí, ale v pozadí. Kdyby se však něco změnilo - kdyby
vlivem svého zaujetí pozorovatelným chová­ zhasla lampa, kdybyste ucítili kouř nebo za­
ním zanedbávali jiné zajímavé psychologické slechli zazvonění -, potom byste si toho všimli.
jevy (například snění, meditaci a hypnózu), Naše pozornost je selektivní. Některé udá­
které kvůli jejich subjektivním aspektům po­ losti získají přednostní vstup do našeho vědo­
važovali za bezvýznamné. mí a stanou se podnětem k činnosti. Nejvyšší
V šedesátých letech minulého století začali prioritu mají obvykle události, které jsou dů­
psychologové zjišťovat, že různé aspekty vě­ ležité z hlediska přežití. Jsme-li hladoví, jen
domí jsou příliš významné a všudypřítomné, obtížně se soustředíme na studium; pocítí-
než aby bylo možné je zanedbávat. Nezname­ me-li náhlou bolest, vytlačíme ze svého vě­
ná to, že by psychologie musela být opět de­ domí všechny ostatní myšlenky až do doby,
finována výlučně jako nauka o vědomí, nýbrž než uděláme něco, co nám pomůže bolest
že si nemůže dovolit nadále vědomí zanedbá­ odstranit.
vat. Omezení psychologie na studium pozo­
rovatelného chování je příliš svazující. Může- Řízení
me-li vytvářet teorie o podstatě vědomí, které Dalším úkolem vědomí je plánovat, zahajovat
vedou k ověřitelným předpokladům o chování, a řídit naše jednání. Ať už je plán jednoduchý
potom jsou tyto teorie cenným příspěvkem a snadno uskutečnitelný (například společný
k porozumění funkci lidské mysli. oběd s kamarádem), nebo složitý a dlouhodobý
(příprava životní dráhy), musí jednání probíhat
v koordinaci s okolními událostmi. Události,
Vědomí které dosud nenastaly, jsou v našem vědomí
Mnohé učebnice definují vědomí jako uvědo­ zastoupeny jako budoucí možnosti. Můžeme si
mování si vnějších a vnitřních podnětů - tedy představovat alternativní „scénáře“, rozhodovat
událostí v okolí, tělesných vjemů, vzpomínek se mezi různými možnostmi a zahajovat pří­
a myšlenek. Tato definice ale postihuje pou­ slušné činnosti. Ne všechno jednání je řízeno
ze jeden aspekt vědomí a opomíjí skutečnost, vědomými rozhodnutími a ne všechna řešení
že jednáme vědomě i tehdy, když se snažíme problémů probíhají na vědomé úrovni. Podle
vyřešit problém nebo když v reakci na vněj­ jednoho z důležitých předpokladů moderní
psychologie zahrnují duševní události vědomé
i nevědomé procesy a mnohá rozhodnutí a čin­
nosti jsou prováděny mimo oblast vědomí. Ně­
kdy nás „zčistajasna“ napadne řešení problému,
aniž bychom si uvědomovali, že jsme o problé­
mu přemýšleli. Jakmile máme řešení, ani třeba
nedokážeme vysvětlit, jak jsme k němu dospěli.
Rozhodování a řešení problémů se může ode­
hrávat na nevědomé úrovni, i když to nezna­
mená, že všechno podobné chování se děje bez
vědomé úvahy. Vědomí nejen sleduje probíhají­
cí chování, ale hraje určitou úlohu také při ří­ „Veličenstvo, vy jste statě... chci říci,svatě'."
zení a kontrole tohoto chování.

Předvědomé vzpomínky V tuto chvíli třeba nemáte ve svém vědomí

Nemůžeme se po celou dobu soustředit na události z loňské dovolené, ale vzpomínky na
všechno, co se kolem nás odehrává, a nemůže­ ni si dokážete vyvolat, takže se stanou součás­
me ani prozkoumat všechno, co známe a co si tí vašeho vědomí. Vzpomínky, které jsou pro
pamatujeme. V kterémkoli daném okamžiku vědomí dostupné, označujeme jako předvě­
se můžeme soustředit pouze na několik pod­ domé vzpomínky. Obsahují specifické vzpo­
nětů. Nepřetržitě některé podněty vybíráme mínky na osobní události i informace shro­
a jiné ignorujeme nebo odmítáme, takže ob­ mážděné v průběhu života, například znalost
sah našeho vědomí se neustále mění. Je ale významu slov, plán ulic ve městě nebo polohu
pravda, že na vědomí mohou mít určitý vliv určitého státu. Zahrnují také naučené doved­
i objekty nebo události, na které v dané chví­ nosti typu řízení auta nebo postup při zavazo­
li není zaměřena naše pozornost. Někdy si vání tkaniček. Jakmile si tyto postupy jednou
například ani nevšimnete, že hodiny odbíjejí osvojíme, začnou pracovat mimo naše vědomí,
celou hodinu. Po několika úderech však zpo­ ale pokud na ně soustředíme pozornost, doká­
zorníte a zpětně spočítáte údery, o nichž jste žeme popsat jejich jednotlivé kroky.
ani nevěděli, žc je posloucháte. Dalším příkla­
dem periferní pozornosti (neboli nevědomého
sledování prostředí) je situace, kdy stojíte ve Nevědomí
frontě (Farthing, 1992). Při čekání si povídáte Jedna z prvních teorií vědomí - která se v prů­
s kamarádem a nevšímáte si ostatních hlasů běhu let také stala terčem značné kritiky - je
ani neurčitého hluku, když vtom vaši pozor­ psychoanalytické teorie Sigmunda Freuda.
nost upoutá vaše jméno vyslovené v jiném Freud a jeho stoupenci se domnívali, že sou­
rozhovoru. Není pochyb o tom, že byste své částí mysli je nevědomí, jehož obsahem jsou
jméno v cizím rozhovoru nezaslechli, kdybys­ určité vzpomínky, impulzy a touhy, které jsou
te jej v určitém smyslu slova nesledovali. Cizí pro vědomí nedostupné. Freud byl přesvědčen,
rozhovor jste si neuvědomovali až do té chvíle, že některé emočně bolestivé vzpomínky a přá­
než k němu zvláštní signál nenasměroval vaši ní jsou potlačeny - to znamená, že jsou pře­
pozornost. Výsledky velkého počtu výzkumů sunuty do nevědomí, odkud mohou ovlivňovat
naznačují, že zaznamenáváme a vyhodno­ naše jednání, i když si je neuvědomujeme. Po­
cujeme i podněty, které vědomě nevnímáme tlačené myšlenky a impulzy nemohou vstoupit
(Bargh, 2007). Říkáme, že tyto podněty nás do vědomí, ale mohou nás ovlivnit nepřímo
ovlivňují nevědomě či podvědomě (psycho­ nebo skrytě - prostřednictvím snů, iracionál­
analytické texty však jasně upřednostňují ter­ ního chování a chybných úkonů, jako je pře­
mín „nevědomí“ - pozn. red.). řeknutí, přeslechnutí či zapomenutí, které pro­
Mnohé vzpomínky a myšlenky, které v tuto zrazují skryté impulzy. Příkladem přeřeknutí
chvíli nejsou součástí vašeho vědomí, mohou je věta „Mrzí mě, že se ti daří lépe“ místo za­
být v případě potřeby do vědomí přeneseny. mýšleného „Jsem rád, že se ti daří lépe“.
 Freud byl přesvědčen, že nevědomé tou­ Automatizace činností
hy a impulzy jsou příčinou většiny duševních a rozdělené vědomí
chorob. Vyvinul psychoanalytickou metodu, je­ Důležitou funkcí vědomí je řízení chování.
jímž cílem jc přivést vytěsněný materiál zpátky Některé činnosti však provádíme tak často, že
do vědomí a tímto postupem člověka vyléčit se stanou běžnými nebo automatickými. Na­
(viz 16. kapitola). Většina psychologů akceptu­ učit se řídit auto vyžaduje zpočátku značnou
je představu, že některé vzpomínky a duševní koncentraci. Musíme se soustředit na koordi­
procesy jsou introspekci nedostupné, a pro­ naci různých činností (řazení, sešlápnutí spoj­
to mohou být označeny za nevědomé. Mnozí ky, přidávání plynu, otáčení volantem a tak
psychologové jsou však toho názoru, že Freud dále) a stěží dokážeme myslet na něco jiného.
kladl zbytečně velký důraz na emoční aspek­ Jakmile však svoje pohyby zautomatizujeme,
ty nevědomí a opomíjel ostatní aspekty. Dal­ můžeme při řízení hovořit se spolujezdcem
ší psychologové přiřadili k nevědomí širokou nebo se kochat okolní krajinou, aniž bychom
škálu duševních procesů, na nichž jsme závislí si uvědomovali, že řídíme - dokud se neobjeví
v každodenním životě, ale k nimž nemáme potenciální nebezpečí, které rychle vrátí naši
vědomý přístup (Bargh, 2007). Například při pozornost k řízení. Taková habituace reakcí,
vnímání si pozorovatel může uvědomovat dva které zpočátku vyžadovaly vědomou pozor­
objekty ve svém okolí, ale neuvědomuje si, že nost, se nazývá automatizace činnosti.
téměř okamžitě v duchu provedl výpočty, jimiž Jakmile si jednou dobře osvojíme doved­
určil, že jeden předmět je blíže nebo je větší než nosti, jako jc řízení auta nebo jízda na kole,
druhý předmět (viz 5. kapitola). Výsledek těch­ nemusíme jim věnovat soustavnou pozornost.
to duševních procesů si uvědomujeme - uvědo­ Stávají se automatickými a díky tomu se vě­
mujeme si velikost a vzdálenost objektu -, ale domí může relativně nerušeně zabývat jinými
k samotným procesům vědomý přístup nemáme. záležitostmi. Automatické procesy mohou mít
Ve Spojených státech byla provedena studie také negativní důsledky - když si například
zaměřená na stereotypní postoje, které zau­ řidič nevzpomíná na důležité orientační body,
jímáme vůči starším lidem (například že jsou kolem nichž projížděl. Čím je určitá činnost
pomalí a slabí). Studie názorně prokázala, že automatizovanější, tím méně vědomé kontroly
vodítka přítomná v prostředí mohou ovlivnit vyžaduje. Zručný klavírista, který se při hraní
naše chování, aniž bychom si to uvědomovali. dobře známé skladby baví s člověkem stojícím
Účastníci pokusu měli nejprve řešit „jazyko­ vedle něj, řídí dvě činnosti najednou - hru na
vý test“, v němž museli do vět uspořádat řadu klavír a hovor -, ale na hraní nemyslí až do
zpřeházených slov. Někteří účastníci pokusu okamžiku, kdy udeří na nesprávnou klávesu.
dostali věty, které obsahovaly slova jako „za­ Chyba upoutá jeho pozornost a on na chvíli
pomnětlivý“, „šedivá“ a „vrásky“. Badatelé to­ přeruší hovor.
tiž předpokládali, že tato slova u zkoumaných Nepochybně si vzpomenete na další pří­
osob podvědomě vyvolají či podnítí stereotypy klady důkladně osvojených automatizovaných
spojené se starými lidmi. Kontrolní skupina činností, které vyžadují jen malou vědomou
pracovala s větami, v nichž se tato slova ne­ kontrolu. Jedním příkladem vysvětlení těchto
objevila. Po dokončení jazykového testu vědci jevů je názor, že člověk svou činnost i nadále
každému účastníkovi poděkovali a nechali ho kontroluje (pokud chce, může se soustředit na
odejít. Asistent - který nevěděl, do které sku­ automatický proces), ale kontrola se oddělila
piny byli účastníci pokusu zařazeni -, nenápad­ od vědomí. Francouzský psychiatr Pierre Janet
ně měřil, kolik času každý účastník potřeboval formuloval v roce 1889 koncept disociace, při
k přejití 12 metrů dlouhé chodby k východu. níž se za určitých okolností některé myšlenky
Vědci zjistili, že účastníci pokusu, kteří praco­ a činnosti oddělí (disociují) od ostatního vě­
vali se slovy spojovanými se stářím, šli pomaleji domí a fungují mimo vědomí. Disociace se liší
než ti, kdo byli zařazeni do kontrolní skupiny. od Freudova pojetí vytěsnění, protože disocio-
(Slovo „pomalý“ se však ve větách nevyskyto­ vané vzpomínky zůstávají pro vědomí přístup­
valo.) Rozhovory s účastníky pokusu prokázaly, né. Naproti tomu vytěsněné vzpomínky nelze
že si tento vliv na své chování vůbec neuvědo­ vnést do vědomí, ale je možné je vyvodit z ur­
movali (Bargh, Chen a Burrows, 1996). čitých náznaků, například z přeřeknutí.
 Ocitneme-li se ve stresující situaci, někdy Spánek a sny
ji dočasně vytlačíme z mysli, abychom doká­
zali účelně jednat. Když se nudíme, uchýlíme Podrobnější rozpravu o vědomí zahájíme po­
se někdy k dennímu snění. Toto jsou příkla­ jednáním o zdánlivě opačném stavu, o spánku.
dy lehké disociace, kdy nastává oddělení jedné Přestože se může zdát, že spánek má jen málo
části vědomí od druhé. Krajní případy diso­ společného s bděním, jsou si oba stavy v le­
ciace se projevují například při disociativní po­ dasčem podobné. Například snění naznačuje,
ruše identity (mnohočetné poruše osobnosti). že přemýšlíme i ve spánku, přestože tento typ
myšlení se v mnoha ohledech liší od přemýš­
lení v bdělém stavu. Jelikož si sny pamatujeme,
Dílčí shrnutí je zřejmé, že se ve spánku vytvářejí vzpomín­
ky. Spánek není stavem naprostého klidu, ně­
■ Vjemy, myšlenky a pocity v daném okamžiku vytvářejí
kteří lidé ve spánku i chodí. Spící lidé nejsou
vědomí člověka.
■ Změněný stav vědomí existuje tehdy, když dojde ke změně
naprosto nevnímaví vůči okolí - například
normálního stavu duševních funkcí a nastane stav, který se rodiče se probudí pláčem dítěte. Spánek do
osobě prožívající tuto změnu zdá odlišný. Některé změněné jisté míry podléhá i plánování: někteří lidé se
stavy vědomí, například spánek a sny, prožívají všichni lidé, rozhodnou, že budou vstávat v určitou hodinu,
jiné, jako meditace, hypnóza nebo užívání drog, nastávají a skutečné se sami probudí. V tomto oddílu
za zvláštních okolností. se budeme zabývat některými aspekty spánku
■ Úkolem vědomí je (1) sledování sebe samého a vnějšího
a snění.
prostředí takovým způsobem, že si uvědomujeme, co se děje
s naším tělem a v našem okolí; (2) ovládání činnosti tak,
aby probíhala v souladu s okolním prostředím. Ne všechny
Stadia spánku
události, které ovlivňují vědomí, jsou v daném okamžiku
středem naší pozornosti. Vzpomínky na osobní události Někteří lidé se probudí lehce, jiní mají tvrdý
a informace shromážděné v průběhu života označujeme jako spánek. Výzkumy zahájené ve třicátých letech
předvědomé vzpomínky, jsou-li dostupné pro vědomí, ale minulého století (Loomis, Harvey a Hobart,
v daném okamžiku nejsou jeho součástí. Události, které 1937) přinesly citlivé metody měření hloubky
ovlivňují chování člověka, přestože si jejich působení spánku a stanovení fází, v nichž se vyskytu­
neuvědomuje, působí na podvědomé úrovni. jí sny. Při výzkumu používají vědci přístroje,
■ Podle psychoanalytické teorie nejsou některé emočně bolestivé
které měří na pokožce hlavy elektrické změ­
vzpomínky a přání dostupné pro vědomí, protože byly
ny související se spontánní mozkovou aktivi­
potlačeny - tedy přesunuty do nevědomí. Nevědomé myšlenky
tou ve spánku. Přístroje také zaznamenávají
a impulzy mohou ovlivňovat naše jednání navzdory tomu, že
se do vědomí dostávají pouze nepřímo - prostřednictvím snů,
pohyby očí při snění. Grafický záznam elek­
iracionálního chování nebo chybných úkonů. trických změn neboli mozkových vln se nazý­
■ Pojem automatizace činnosti označuje zautomatizování vá elektroencefalogram (EEG, viz obrázky 6.1
reakcí, které zpočátku vyžadovaly vědomou pozornost, a 6.2). EEG měří rychle se měnící průměrný
například při řízení auta. elektrický potenciál tisíců neuronů nacháze­
jících se na povrchu mozkové kůry bezpro­
středně pod elektrodou. Je to poněkud ne­
Otázky rozvíjející kritické myšlení přesné měření aktivity mozkové kůry, ale pro
1 Mnozí amatérští pianisté se učí skladbu tak, že ji přehrávají
výzkum spánku je velmi užitečné.
stále dokola, dokud se ji nenaučí hrát zcela automaticky. Z analýzy průběhu mozkových vln vyplý­
Přesto se při veřejném vystoupení často zarazí nebo vá, že existuje pět stadií spánku: čtyři různě
zapomenou část skladby. Naproti tomu někteří profesionální hluboká stadia spánku a páté stadium, ozna­
pianisté se úmyslně učí skladbu bez současného přehrávání, čované jako fáze REM {rapid eye movement -
aby si ji „osvojila také jejich mysl, nikoli pouze prsty". Co rychlé pohyby očí). Když člověk zavře oči
z toho lze soudit o automatických procesech a řidiči funkci a uvolní se, mozkové vlny získají pravidelný
vědomí?
průběh s frekvencí 8-12 Hz. Tyto vlny se
2 Freud tvrdil, že některé touhy nebo myšlenky zůstávají
označují jako vlny alfa. Jakmile člověk přejde
v nevědomí, protože jejich uvědomění vyvolává u člověka
do prvního spánkového stadia, mozkové vlny
úzkost. Mohou existovat i další důvody, proč zůstávají
některé touhy nebo myšlenky mimo naše vědomí?
ztratí svou pravidelnost a jejich amplituda se
sníží. Druhé stadium spánku je typické vý­
skytem spánkových vřetének - krátkých úseků Posloupnost spánkových stadií
rytmických vln s frekvencí 12-16 Hz - a ob­ Přibližně po hodině spánku nastává u dospě­
časným ostrým vzestupem a poklesem ampli­ lého člověka změna. Na záznamu EEG je
tudy celého EEG (označuje se jako K-kom- patrná značná aktivita (dokonce vyšší než při
plex). Ještě hlubší je třetí a čtvrté stadium. bdělém stavu), ale člověk stále spí. Elektrody
Ta jsou charakterizována pomalými vlnami umístěné v blízkosti očí zaznamenávají rych­
(o frekvenci 1-2 Hz), které se označují jako lé oční pohyby, které jsou natolik výrazné, že
vlny delta. Obecně platí, že probudit spící­ je pozorovatel může sledovat i za zavřenými
ho člověka ve třetí nebo čtvrté spánkové fázi víčky. Toto aktivní stadium spánku se ozna­
není jednoduché; člověk se ale může probudit čuje jako spánek REM; ostatní čtyři stadia
působením subjektivně důležitého podnětu, spánku se označují jako spánek nREM (nebo
například pláčem dítěte nebo zvukem známé­ non-REM).
ho jména. Neosobní podněty, například hluk, Spánková stadia se v průběhu noci střídají.
spícího člověka ve třetí a čtvrté fázi nemusí Spánek začíná stadii nREM a probíhá v ně­
vyrušit. kolika cyklech, z nichž každý obsahuje fáze
nREM a REM. Obrázek 6.3 zachycuje typic­
ký noční spánek mladého dospělého člověka.
Jak vidíte, tento člověk přechází velmi rychle
ze stavu bdění do hlubokého spánku (čtvrté­
ho stadia). Přibližně po 70 minutách se znovu
nakrátko objeví třetí stadium a bezprostředně
po něm následuje první fáze REM. Všimně­
te si, že většina hlubších stadií (třetí a čtvrté)
se objevila v první fázi noci, kdežto většina
spánku REM proběhla v druhé polovině noci.
Toto je typický průběh: ve druhé polovině
noci ustupují hlubší fáze spánku a převahu
získává spánek REM. Během osmihodinové­
ho spánku se obvykle objeví čtyři až pět fází
REM s příležitostným krátkým probuzením
nad ránem.
Průběh spánkového cyklu se mění s věkem.
Například novorozenci stráví asi polovinu
z celkové doby spánku ve fázi REM. V pěti
letech klesne podíl fáze REM na pětinu až
Elektrody na pokožce hlavy zaznamenávají
O průběh mozkových vln. čtvrtinu z celkové doby spánku a nemění se
až do stáří, kdy klesne na 18 % a méně. Star­
Elektrody v blízkosti očí zaznamenávají ší lidé tráví méně spánku ve třetím a čtvr­
pohyby očí.
tém stadiu (tato stadia někdy zcela vymizí)
Elektrody na bradě zaznamenávají napětí a v noci jsou častěji a déle vzhůru. S přibývají­
a a elektrickou aktivitu svalů. cím věkem se u lidí objevuje přirozená nespa­
vost (Liu a Ancoli-Israel, 2006).
Neutrální elektroda na uchu uzavírá okruh
spojený se zesilovači.
Srovnání spánku REM a nREM
Zesilovače vytvářejí grafický záznam Ve fázích nREM se prakticky vůbec nevy­
průběhu mozkových vln. skytují pohyby očí, výrazně se sníží tepová
frekvence i frekvence dechu, svaly jsou uvol­
OBRÁZEK 6.1 něné a metabolická aktivita mozku poklesne
Uspořádání elektrod kvůli elektrofyziologickému o 25-30 % ve srovnání s bdělým stavem. Na­
záznamu spánku. Obrázek zachycuje umístění elektrod proti tomu během fáze REM se objevují chví­
na hlavě a tváři zkoumané osoby při typickém spánkovém
le rychlých pohybů očí trvající 10-20 sekund,
experimentu.
zvyšuje se tepová frekvence a metabolická
aktivita mozku se přibližuje hodnotám v bdě­ stat vzhůru. Prvním z nich je pud homeosta-
lém stavu. Ve fázi REM je tělo téměř úplně tického spánku, druhý je proces bdění řízený
ochromené, výjimkou je pouze srdce, bránice, biologickými hodinami.
oční svaly a hladké svalstvo (například sva­ Pud homeostatického spánku je fyziolo­
ly střev a cév). Souhrnně řečeno, pro spánek gický proces, jehož účelem je zajistit takové
nREM je typické uvolnění těla, kdežto pro množství spánku, které je nezbytné pro udr­
spánek REM je typický bdělý mozek a téměř žení stálé úrovně denní bdělosti. Je aktivní
paralyzované tělo. v noci, ale působí také ve dne. V průběhu dne
Fyziologické nálezy naznačují, že ve fázi postupně narůstá potřeba spánku. Pokud člo­
REM je mozek do značné míry izolován od věk minulou noc spal příliš málo, bude i bě­
svých senzorických a motorických spojení. hem dne pociťovat výraznou chuť usnout.
Podnětům z ostatních částí těla je znemožně­ Proces bdění řízený biologickými hodi­
no vstupovat do mozku a nenastávají žádné nami nás každý den v určitou dobu probudí.
pohybové projevy. Mozek je přesto velmi ak­ Takzvané biologické hodiny jsou tvořeny dvě­
tivní, protože je spontánně stimulován vzru­ ma malými nervovými strukturami umístěný­
chy obřích neuronů, které se nacházejí v moz­ mi ve střední části mozku. Tyto „hodiny“ řídí
kovém kmeni. Výběžky těchto neuronů sahají řadu duševních a fyziologických změn, včet­
do těch částí mozku, které řídí oční pohyby ně rytmu bdění. V této souvislosti hovoříme
a motorické aktivity. Ve fázi REM mozek za­ o cirkadiánním rytmu, který se opakuje při­
znamenává, že jsou aktivovány neurony, které bližně každých 24 hodin (výraz „cirkadiánní“
se normálně podílejí na řízení chůze a vidění, je odvozen z latinských slov circa, tedy „ko­
i když tělo samo o sobě zůstává v nečinnosti lem“, „okolo“, a dies, což znamená „den“). Bio­
(Stoerig, 2007). Kromě toho ve fázi REM vy­ logické hodiny podléhají vlivu světla: denní
kazují výrazné zvýšení činnosti ty části mozku, světlo zastavuje vylučování melatoninu, hor­
které se účastní zpracování emočních vzpomí­ monu navozujícího spánek.
nek (Maquet, 2000). Zmíněné protikladné procesy - pud ho­
Asi 80 % spáčů, kteří byli probuzeni bě­ meostatického spánku a proces bdění řízený
hem fáze REM, udává, že se jim právě zdál biologickými hodinami - na sebe vzájemně
sen. Pokud jsou lidé probuzeni během fází působí a vytvářejí denní cyklus bdění a spán­
nREM, uvádějí snění pouze v polovině pří­ ku. Na okamžité relativní síle obou procesů
padů (Stoerig, 2007). Jsou-li spící lidé pro­ závisí, zda v daném okamžiku spíme, nebo
buzeni během fáze REM, hovoří o živých bdíme. Během dne je obvykle silnější proces
a emočně nabitých snech s nelogickými prvky. bdění řízený časem, ale večer se bdělost sni­
Je to přesně ten typ prožitku, který spojuje­ žuje a potřeba spát je silnější. S příchodem
me se slovem „sen“. Čím delší je fáze REM noci přestávají být biologické hodiny aktivní
před probuzením, tím delší a propracovanější a člověk usíná.
je sen. Naproti tomu sny ve stadiích nREM
nejsou tak výrazné ani emočně nabité jako
sny REM a jsou více spjaté s událostmi ka­ Poruchy spánku
ždodenního života. Z typu snů a frekvence Asi 90 % dospělých spí v noci šest až devět
jejich výskytu vyplývá, že duševní aktivita ve hodin, z toho nejvíce lidí spí sedm a půl až
fázi REM a nREM je odlišná. osm hodin. Někteří lidé spávají pouze šest až
sedm hodin, ale většina z nich vykazuje bě­
hem dne výrazné známky ospalosti, i když
Teorie spánku si je někdy ani neuvědomují. Ukazuje se, že
Proč jsme v určitou dobu vzhůru a jindy spí­ nemá-li se během dne dostavit pocit ospalos­
me? Dva významní badatelé zabývající se ti, potřebuje dospělý člověk spát osm až de­
spánkem, Dále Edgar a William Dement, vět hodin. O poruše spánku hovoříme tehdy,
formulovali v roce 1992 model protiklad- když neschopnost dobře spát naruší denní vý­
ného procesu spánku a bdění. Podle tohoto konnost a vyvolá nadměrnou ospalost v prů­
modelu se v mozku odehrávají dva protiklad- běhu dne. V této části kapitoly se zaměříme
né procesy, které řídí tendenci spát, nebo zů­ na některé běžné typy poruch spánku.
1. stadium

vřeténka K-komplex

vlna delta

OBRÁZEK 6.2
ELektrofyziologická aktivita během spánku. Obrázek zachycuje záznam EEG v bdělém stavu a v různých stadiích
spánku. Stav bdělosti (když je člověk uvolněný a má zavřené oči) je charakterizován vlnami alfa (8-12 Hz). První
spánkové stadium je v podstatě přechodem ze stavu bdění do hlubších stadií spánku. Pro druhé stadium je typická
přítomnost spánkových vřetének (krátké epizody vln s frekvencí 12-16 Hz) a K-komplexů (ostrý vzestup a pokles průběhu
mozkových vln). Třetí a čtvrté stadium se vyznačují přítomností vln delta (1-2 Hz), přičemž jediným rozdílem mezi
oběma stadii je počet vln delta: jako třetí stadium označujeme fázi, kterou tvoří 20-50 % vln delta, kdežto ve čtvrtém
stadiu tvoří vlny delta více než polovinu z celkové doby.

hodiny spánku

OBRÁZEK 6.3
Posloupnost spánkových stadií. Graf zachycuje příklad posloupnosti a trvání spánkových stadií v průběhu typické noci.
Spící jedinec prošel v první hodině spánku prvním až čtvrtým spánkovým stadiem. Potom se vrátil přes třetí stadium do
fáze REM. Dále střídal fáze REM a nREM se dvěma krátkými procitnutími po třech a půl a šestí hodinách spánku.
 nosti a nudnou přednášku. Uvedené faktory
však ospalost nevyvolávají - odhalují pouze exis­
tenci spánkového dluhu. Dobře vyspaný nor­
mální člověk zůstává bdělý po celý den, i když
musí vykonávat nezajímavou a sedavou činnost.
Vědci zabývající se výzkumem spánku proká­
zali, že bdělost výrazně vzroste, pokud lidé přida­
jí k obvyklým osmi hodinám spánku dvě hodiny
navíc. Většina lidí sice dokáže uspokojivě fungo­
vat i při osmi hodinách spánku, ale nedosahují
optimální výkonnosti. Kromě toho jim chybí
rezerva pro dny, kdy mají méně než osm hodin
spánku. Ztráta byť i jediné hodiny spánku zvyšu­
je pravděpodobnost výskytu nepozornosti, chyb,
Nedostatek spánku je častou příčinou malé výkonnosti studentů. nemocí a nehod (Wolfson a Armitage, 2008).
Pokud není možné, abyste každou noc spali
deset hodin, nadměrnému spánkovému dluhu
Spánková deprivace se vyhnete alespoň osmihodinovým nebo de-
Ať už si to lidé uvědomují, nebo ne, většina vítihodinovým nerušeným spánkem. Tabulka
z nich se občas, případně trvale, připravuje 6.1 uvádí metody, které lze použít pro zajiště­
o dostatečné množství spánku. Uveďme pří­ ní kvalitního nočního spánku.
klady možných dopadů:
■ 30 % středoškoláků a vysokoškoláků alespoň Nespavost
jednou týdně usne při vyučování. Výraz insomnie, tedy nespavost, označuje ne­
■ 31 % řidičů přinejmenším jednou usnulo za spokojenost s množstvím nebo kvalitou spánku.
volantem. Nespavost je vždy do značné míry subjektivní
■ Únava je hlavním faktorem, který negativně záležitostí. Vyšetření ve spánkové laboratoři
ovlivňuje způsobilost pilotů. někdy prokáže, že mnozí lidé, kteří si stěžují
■ Havárie v jaderných elektrárnách na nespavost, mají zcela normální spánek, za­
v Černobylu a Three Mile Island nastaly tímco jiní lidé, kteří si na nic nestěžují, vyka­
v časných ranních hodinách, když byli zují zřetelné poruchy spánku (Carney, Berry
pracovníci noční směny unaveni a nevšimli a Geyer, 2004). Neznamená to, že by nespavost
si varovných signálů na řídicích panelech, nebyla skutečným problémem - spíše je pravda,
nebo jimi byli zmateni. {National Sleep že subjektivní výpovědi o nespavosti nemusí
Foundation in America Poli, 2006; Maas, být vždy v souladu s objektivním měřením.
1998; Wolfson a Armitage, 2008). Na nespavosti je matoucí právě to, že lidé ne­
dostatek spánku často přeceňují. Jistá studie sle­
Průzkumv společnosti Gallup zjistily, že 56 % dovala spánek lidí, kteří si stěžovali na nespavost.
dospělých lidí ve Spojených státech vnímá den­ Výsledky potvrdily, že pouze polovina z těchto
ní ospalost jako problém. Významný badatel lidí byla v noci vzhůru přibližně 30 minut (Car-
v oblasti spánku tvrdí, že mnozí z těchto lidí skadon, Mitler a Dement, 1974). Problém může
jsou „chodící mrtvoly“, které za sebou vlečou spočívat v tom, že někteří lidé si pamatují pouze
lety nahromaděný „spánkový dluh“. Zdůrazňu­ dobu, kdy byli v noci vzhůru, a domnívají se, že
je, že „každodenní ztráta jedné hodiny spánku vůbec nespali, protože se na spánek nepamatují.
po dobu jednoho týdne se rovná jedné probdě­
lé noci“ (Maas, 1998, str. 53). Běžnou známkou Narkolepsie a apnoe
spánkové deprivace je neschopnost prožít den Dvě relativně vzácné, ale závažné poru­
bez dočasné ztráty energie a bdělosti. Úpadek chy spánku jsou narkolepsie a apnoe. Člo­
bdělosti nastává obvykle v odpoledních hodi­ věk trpící narkolepsií má opakované
nách. Mnozí lidé svádějí tento stav na vydatný a nepřekonatelné záchvaty spavosti a může
oběd, určité množství alkoholu nebo na vliv usnout kdykoli - při psaní dopisu, řízení auta
prostředí, například na sezení v přetopené míst­ nebo uprostřed hovoru. Pokud usne student
 TABULKA 6.1
Doporučení pro kvalitní noční spánek. Mezi vědci a klinickými pracovníky panuje široká shoda v tom, jak se vyhnout potížím se
spánkem. Doporučení uvedená v následující tabulce částečně vycházejí ze současných výzkumů a částečně z osobních názorů odborníků
působících v této oblasti.

Pravidelný spánkový režim Zaveďte si pravidelný režim, kdy budete chodit spát a vstávat. Nastavte si budík na určitou hodinu
a vstaňte v určenou dobu bez ohledu na to, jak dlouho jste spali. Pokud se týká zdřímnutí přes den, buďte důslední. Zdřímněte si
buď každé odpoledne, nebo vůbec ne. Jestliže si zdřímnete jen příležitostně, pravděpodobně nebudete následující noc dobře spát.
Váš spánkový cyklus může narušit i pozdní vstávání o víkendech.

Alkohol a kofein Sklenka tvrdého alkoholu před spaním vám může pomoci usnout, ale naruší spánkový cyklus a může způsobit, že
se druhý den probudíte časně. Několik hodin před spaním nepijte nápoje obsahující kofein, například kávu nebo kolu. Kofein má
povzbuzující účinky i na ty, kteří tvrdí, že na ně nepůsobí. V kteroukoli denní dobu trvá čtyři až pět hodin, než množství kofeinu
v krvi poklesne na polovinu. Pokud už musíte před spaním něco pít, zkuste mléko. Lidová moudrost praví, že sklenice teplého
mléka před spaním napomáhá spánku.

Jídlo před spaním Před spaním nejezte těžká jídla, protože vaše trávicí soustava bude potřebovat několik hodin na jejich
zpracování. Když už před spaním potřebujete něco pozřít, dejte si něco lehkého.

Cvičení a pohyb Pravidelné cvičení vám pomůže k lepšímu spánku, ale necvičte před spaním příliš usilovně.

Léky na spaní Léky na spaní užívejte opatrně. Různé typy léků obvykle naruší spánkový cyklus a dlouhodobé užívání nevyhnutelně
vede k nespavosti. I když v noci před zkouškou nemůžete usnout, neberte si lék na spaní. Jedna špatná noc před zkouškou váš
výkon příliš neovlivní, ale kocovina z léku na spaní by jej ovlivnit mohla.

Relaxace Před spaním nemyslete na nic nepříjemného. Zabývejte se uklidňující činností, která vám pomůže relaxovat. Každý večer
před spaním dodržujte stejný program: může to být například teplá koupel nebo poslech klidné hudby. Zjistěte, jaká pokojová
teplota vám při spánku vyhovuje, a postarejte se o její udržení po celou noc.

Pokud všechno selže Když už ležíte v posteli a nemůžete usnout, nevstávejte. Zůstaňte v posteli a zkuste se uvolnit. Pokud to
nejde a zmocní se vás nervozita, na chvíli vstaňte a dělejte něco uklidňujícího, co snižuje úzkost. Není však dobré dělat kliky nebo
jiné cviky, abyste se unavili.

uprostřed přednášky, nemusí na tom být nic U spánkové apnoe přestává postižený
divného, ale pokud usne uprostřed přednáš­ jedinec ve spánku dýchat. Záchvaty apnoe
ky profesor, nabízí se uvažovat o narkolepsii. nastávají ze dvou důvodů. Jedním z nich je
V závažných případech se epizody spánku skutečnost, že mozek přestane vysílat povely
mohou objevit několikrát denně a trvají od bránici a ostatním dýchacím svalům, a proto
několika sekund až po 30 minut. Lidé trpící se dýchání zastaví. Druhým důvodem je to,
narkolepsii mají potíže v zaměstnání, protože že se svaly v horní části hrdla příliš uvolní,
jejich spavost je potenciálně nebezpečná, po­ což vede k částečnému uzavření průdušnice.
kud je součástí jejich práce řízení auta nebo
ovládání nějakého přístroje. Těžkou formou
Významný odborník v oblasti spánku William Dement drží v náručí
narkolepsie trpí přibližně jeden člověk z tisíce, narkoleptického psa, který náhle upadl do spánku. Touto vysilující
ale mírnější a nediagnostikované formy nar­ spánkovou poruchou trpí asi jeden z tisíce lidí.
kolepsie se patrně vyskytují mnohem častěji.
Narkolepsie je v podstatě výskyt epizod
spánkové fáze REM v denní době. V prů­
běhu záchvatu vstupují postižení jedinci do
fáze REM tak rychle, že někdy ztratí svalové
napětí a zhroutí se dříve, než si stačí lehnout.
Mnozí postižení kromě toho uvádějí, že bě­
hem záchvatu prožívají halucinace, protože
prožívání skutečnosti je nahrazeno živými sny
fáze REM. Narkolepsie je dědičná a existují
doklady o tom, že za náchylnost k této poruše
je odpovědný specifický gen nebo kombinace
genů (Carney et al., 2004).
Dýchací svaly se tedy snaží vdechnout vzduch Vědci navrhli několik hypotéz, jimiž vysvět­
větší silou a průdušnice se uzavře úplně. Při lují rozdíly ve vybavování snů u lidí, kteří zce­
záchvatu apnoe prudce klesá koncentrace kys­ la zřejmě sní. Jednou z možností je to, že lidé,
líku v krvi a nastává sekrece hormonů, které kteří si své sny nevybavují, si je zapamatují
se vylučují ve stavu nouze. Tato reakce vede hůře než ostatní. Druhá hypotéza předpokládá,
k probuzení a obnově dýchání. že někteří lidé se relativně snadno budí upro­
Většina lidí mívá několik apnoických epi­ střed fáze REM, a proto si pamatují více snů
zod za noc, ale lidé postižení závažnou for­ než ti, kteří spí hlubším spánkem. Nejčastěji
mou apnoe jich mohou mít až několik stovek. přijímaná hypotéza vychází z představy, že roz­
Při každé zástavě a obnově dýchání se probu­ hodujícím faktorem při zapamatování snů je to,
dí, ale probuzení je tak krátké, že si je člověk co se děje při probuzení. Hypotéza předpoklá­
většinou neuvědomí. Člověk trpící spánkovou dá, že pokud bezprostředně po probuzení ne­
apnoe tedy může každou noc strávit v poste­ nastane klidná chvíle bez vyrušení, vzpomínka
li 12 i více hodin, a přesto je následující den na sen nemůže být upevněna a sen nemůže být
tak ospalý, že není schopen normální činnos­ uložen do paměti (Cohen a Wolfe, 1973).
ti, a může dokonce usnout uprostřed hovoru Jiní badatelé tvrdí, že dobrým prediktorem
(Vandeputte a de Weerd, 2003). Spánková ap­ schopnosti vybavit si sny je to, zda má člověk
noe je běžná u starších mužů. Léky na spaní, o sny zájem a zda je motivován si je vybavit
které znesnadňují probuzení, prodlužují fázi (Schredl, 2007). Pokud se po probuzení bu­
bez dechu (při níž je mozek ochuzen o kyslík) deme snažit vzpomenout si na to, co se nám
a jejich užívání může přivodit až smrt. zdálo, po chvíli si vybavíme alespoň část snu.
V opačném případě se sen rychle vytratí. Někdy
sice víme, že se nám něco zdálo, ale obsah snu
Sny si vybavit nedokážeme. Pokud se o své sny za­
Snění je stav změněného vědomí, ve kterém jímáte, položte si vedle postele zápisník a tuž­
se na základě vzpomínek a aktuálních starostí, ku. Řekněte si, že se chcete probudit, až se vám
emocí, fantazií a představ vytvářejí obrazové bude zdát sen. Jakmile se vzbudíte, okamžitě se
příběhy. Vědci zatím nevědí, proč lidé vůbec snažte vybavit si všechny podrobnosti snu a za­
sní, a už vůbec nevědí, proč se jim zdá právě pište si je. Až se ve vybavování a zapisování snů
to, co se jim zdá. Moderní metody výzkumu zdokonalíte, hledejte opakující se pravidelnos­
však přinesly mnohé odpovědi na otázky sou­ ti. Podtrhněte si všechno, co se vám bude zdát
visející se sněním. Některými z nich se bude­ podivné, a řekněte si, že až se něco podobného
me zabývat v dalších odstavcích. stane příště, rozpoznáte to jako známku snění.
(Pokud se tímto postupem budete řídit, samo­
Sní každý? zřejmě se připravíte o část spánku.)
Mnoho lidí si své sny ráno nevybavuje, ale
studie spánkové fáze REM přinesly důkazy Jak dlouho sny trvají?
o tom, že ti, kteří si sny nepamatují, sní stejně Některé sny trvají jen zlomek sekundy. Za­
jako ti, kdo si sny vybavují. Přivedete-li člově­ zvoní budík a my se probudíme se vzpomín­
ka, který přísahá, že se mu nikdy nic nezdá­ kou na sen o požáru, ke kterému právě při­
lo, do spánkové laboratoře a probudíte-li ho jížděly hasičské vozy s kvílejícími sirénami.
uprostřed fáze REM, dokáže si vybavit sny Protože budík pořád ještě zvoní, předpokládá­
stejně jako ostatní lidé. Jestliže tedy někdo me, že příčinou snu musel být právě jeho zvuk.
tvrdí, že se mu nikdy nic nezdá, znamená to, Výzkumy však napovídají, že zvonící budík
že si sny nepamatuje. nebo jiné zvuky se pouze dosadí do již hotové
Některé důkazy však svědčí o tom, že scény dřívější vzpomínky nebo snu. Tato zku­
předškolní děti nesní a mladší děti sní mno­ šenost má obdobu v bdělém stavu, kdy jediná
hem méně než dospělí (Foulkes, 1999). Kro­ narážka může vyvolat rozsáhlé vzpomínky.
mě toho je pravděpodobné, že sny se nezdají Délku běžného snu můžeme odvodit ze studie,
ani dospělým s určitým poškozením mozku při níž byly zkoumané osoby probuzeny ve
(Solms, 1997). To znamená, že některým li­ fázi REM a měly přehrát události, o kterých
dem se sny skutečně nezdají. se jim zdálo (Dement a Wolpert, 1958). Doba
potřebná pro pantomimické ztvárnění snu
byla téměř stejná jako fáze REM, což svědčí
o tom, že události ve snu trvají přibližně stej­
ně dlouho jako ve skutečném životě.

Uvědomují si lidé, že sní?

Odpověď na tuto otázku zní: „Někdy ano.“
Lidé se mohou naučit rozpoznat, že sní, ale
toto vědomí nijak nenaruší spontánní tok snu.
V jednom pokusu byli například lidé vycvičeni
tak, aby stiskli tlačítko pokaždé, když si všimli,
že se jim zdá sen (Salamy, 1970).
Někteří lidé prožívají lucidní snění, při
němž se odehrávají natolik normální události
(postrádající bizarní a nelogické prvky větši­ Všichni máme rádi dobré sny, ale ovlivňovatjejich obsah je velmi obtížné.

ny snů), až má snící člověk pocit, že bdí. Lidé,

kteří mají lucidní sny, vypovídají o tom, že ve
svých snech dělají různé „pokusy“, aby poznali, Sny se znepokojivým obsahem obvykle
zda sní, či bdí. Někteří také udávají, že ve snu označujeme jako noční můry. Občasné noč­
prožívají „nepravé probuzení“. Jistý muž si na­ ní můry jsou poměrně běžné a asi 85 % lidí
příklad uvědomil, že sní. Chtěl zjistit, zda má uvádí, že v průběhu posledního roku měli
kontrolu nad událostmi, a rozhodl se zavolat noční můru (Levin a Nielsen, 2007). Přibliž­
taxi. Když sáhl do kapsy, aby se přesvědčil, zda ně jednou za měsíc mívá noční můry 8-25 %
má dost drobných na zaplacení, myslel si, že lidí a toto číslo je u příslušníků různých kul­
se probudil. Rozhlédl se kolem sebe a kolem tur velmi podobné. Jednou týdně mívá noční
postele našel rozházené mince. V tu chvíli se můry 2-6 % lidí napříč kulturami a tento stav
skutečně probudil a zjistil, že leží v jiné polo­ může vyústit v psychické problémy (Levin
ze a samozřejmě bez drobných (Brown, 1936). a Nielsen, 2007).
Je však třeba poznamenat, že jen málo lidí
mívá lucidní sny pravidelně (LaBerge, 2007).
Teorie snění
Mohou lidé ovlivňovat obsah svých snů? Jednu z prvních teorií funkce snů vytvořil
Psychologové zjistili, že obsah snů je možné Sigmund Freud. Ve svém Výkladu snů (1900,
do jisté míry ovlivnit. Lze toho dosáhnout česky například: Praha, Psychoanalytické na­
změnou podmínek nebo sugescí v době krátce kladatelství, 1998) napsal, že sny jsou „králov­
před spaním. Obsah snů je potom podroben skou cestou k porozumění nevědomým pro­
analýze. V jedné studii zkoumali vědci účinek cesům mysli“. Podle jeho názoru souvisí sen
nošení červených brýlí několik hodin před s přáními, potřebami nebo představami, které
spánkem. Přestože vědci nevyslovili žádné jedinec považuje za nepřijatelné a vytěsňuje
návrhy a účastníci neznali účel experimentu, je do nevědomí (například sexuální touhu po
mnozí uváděli, že svět v jejich snech byl zbar­ rodiči opačného pohlaví). Tato přání a my­
ven červeně (Roffwarg, Herman, Bower-An- šlenky jsou latentním obsahem snu. Freud
ders a Tauber, 1978). Ve studii zkoumající vliv používal metaforu cenzora, jímž vysvětloval
předspánkové sugesce byli účastníci otevřeně proměnu latentního obsahu snu do manifest-
požádáni, aby se pokusili snít o osobnostních ního obsahu (postav a událostí, které tvoří
rysech, které by rádi měli. Většina zkouma­ vyprávěný obsah snu). Freud říkal, že cenzor
ných osob měla přinejmenším jeden sen, ve spícího člověka fakticky chrání, protože mu
kterém bylo možné zamýšlený osobnostní umožňuje symbolicky vyjádřit potlačené im­
rys rozpoznat (Cartwright, 1974). Navzdory pulzy a vyhnout se tak zároveň pocitům viny
uvedeným skutečnostem však většina studií nebo úzkosti, které by se objevily, kdyby se
přinesla jen málo důkazů o tom, že obsah snů zmíněné impulzy projevily vědomě v neza-
lze ovládat (Domhoff, 1985). střené formě.
 Přeměna latentního v manifestní obsah dobná amnézii). Snění tedy připomíná delirium.
se podle Freuda děje prostřednictvím „snové Někteří vědci se domnívají, že funkcí snění je
práce“. Jejím úkolem je kódovat a přetvářet řešení problémů (Cartwright, 1978,1992,1996),
materiál z nevědomí tak, aby mohl pronik­ ale tato teorie byla zpochybněna z metodologic­
nout do vědomí. Někdy ale snová práce selže kých důvodů (Antrobus, 1993; Foulkes, 1993).
a spícího člověka probudí úzkost. Sen v pod­ Z analýzy snů vyplývá, že emocionální obsah
statě vyjadřuje splnění přání nebo potřeb, kte­ snů je proměnlivý: zahrnuje noční můry a děsy;
ré jsou příliš bolestné nebo vyvolávají pocit sociální sny, v nichž vystupuje partner snícího
viny, a proto nemohou být připuštěny na vě­ člověka; sny o ztrátě milovaného člověka, kte­
domé úrovni (Freud, 1933). ré vyvolávají intenzivní smutek; i bizarní sny
Následné výzkumy zpochybnily několik vyvolávající pocit zmatení (Businck a Kuiken,
aspektů Freudovy teorie. Fisher a Greenberg 1993; Kuiken a Sikora, 1996). Sny mohou do
(1977, 1996) shromáždili výsledky desítek jisté míry odrážet skutečné osobní konflikty, ale
různých studií snění a došli k závěru, že řada nemusí nutně sloužit jako nástroj jejich řešení
důkazů nasvědčuje tomu, že obsah snů má (Levin a Nielsen, 2007). Sny často obsahují
psychologický význam. Neexistují však dokla­ prvky vztahující se k událostem předchozího
dy, které by podporovaly Freudovo rozlišování dne, ale neobsahují úplné vzpomínky na den­
manifestního a latentního obsahu snu. Psy­ ní příhody (Nielsen a Stenstrom, 2005). Sny
chologové sice většinou souhlasí s Freudovým obsahují spíše fragmenty událostí, které se při­
závěrem, že sny se soustředí na emoční staros­ hodily během dne: ve snu vystupuje například
ti a obavy, ale zpochybňují pojetí „snové práce“ cizí člověk, který vypadá jako matka spícího.
a názor, že sny představují splněná přání. Sny obsahují více negativních než pozitivních
Od Freudových dob byla vyslovena řada emocí. Obecně platí, že sny nelze považovat za
různých teorií vysvětlujících roli spánku a snů. prosté „rozšíření“ aktivit předchozího dne.
Například Evans (1984) považuje spánek - ze­ Z analýzy snů rovněž vyplývá, že v obsa­
jména jeho fázi REM - za období, kdy se mo­ hu snů se odráží věk, pohlaví a mezikulturní
zek odloučí od vnějšího světa a využívá toto rozdíly a podobnosti. Tato skutečnost přivedla
klidové období k roztřídění a uložení infor­ některé teoretiky k úvaze, že snění je kogni­
mací, které přijal během dne (viz také Crick tivní proces (Antrobus, 1991; Domhoff, 1996;
a Mitchinson, 1983). Proces zpracování infor­ Foulkes, 1985). První badatelé v této oblasti
mací během spánkové fáze REM si neuvědo­ poukázali na to, že sny patrně vyjadřují různé
mujeme. Během snění se však mozek nakrátko představy a obavy (Halí, 1947, 1953). Snění
znovu spojí s vědomím a vědomá mysl pozo­ se však liší od myšlení v bdělém stavu, neboť
ruje malý vzorek úprav a reorganizací, které se postrádá jeho záměrnost a míru reflexe (Blag-
v mozku odehrávají. Pokouší se interpretovat rove, 1992, 1996; Foulkes, 1985). Zmínění
tyto informace stejně, jako by interpretovala teoretikové se nedomnívají, že účelem snů je
podněty přicházející z okolního světa, a tak řešit problémy. Snění je spíše kognitivní čin­
vznikají pseudoudálosti typické pro sny. Podle nost, čemuž nasvědčuje spojitost mezi obsa­
Evanse nejsou sny ničím jiným než malou čás­ hem snů a chováním i myšlením v bdělém
tí obrovského množství informací, které jsou stavu. Domhoff k tomu poznamenává: „Obavy,
prohlíženy a tříděny během spánkové fáze které lidé prožívají ve snech, jsou stejné jako
REM. Jsou letmým pohledem vědomé mysli, ty, které je tíží během dne. Lidé sní o stej­
který si pamatujeme i po probuzení. Evans se ných věcech, o nichž přemýšlejí a které dě­
domnívá, že sny mohou být užitečné při úva­ lají v bdělém stavu“ (1996, str. 8). Rodičům
hách o zpracování informací, které nastává ve se zdá o dětech, sny s agresivním obsahem
fázi REM, ale představují jen velmi malý sou­ jsou častější u lidí do 30 let než u starších lidí
bor, z něhož nelze odvodit úplnější závěry. a častějšími oběťmi násilí ve snech jsou ženy.
Jiní vědci zaujímají odlišná stanoviska. Hob- Uvedené vzorce podporují to, co Domhoff
son (1997) poukazuje na to, že pro snění je ty­ a další badatelé označují jako „teorii konti­
pické zrakové zobrazování (podobné halucinaci), nuity“ snění. Podle této teorie je snění ima-
nestálost času, místa a osoby (podobná dezori- ginativním procesem, který odráží představy,
entaci) a neschopnost vybavit si vzpomínky (po­ obavy a emoční zaujetí snícího.
 zážitky, při nichž ztrácejí vědomí sebe samých
Dílčí shrnutí
a získávají pocit, že jsou součástí širšího vědomí,
■ Spánek jako změněný stav vědomí vykazuje ať už je definujeme jakkoli. Víra, že meditační
rytmické proměny svého průběhu a hloubky. techniky mohou navodit změny vědomí, sahá
Rytmus spánku Lze studovat pomocí
hluboko do minulosti a setkáme se s ní v kaž­
elektroencefalogramu (EEG).
dém velkém světovém náboženství. Rituály na­
■ Průběh mozkových vln svědčí o existenci
vozující meditativní stavy popisují buddhistické,
stadií spánku; pro páté stadium jsou typické
rychlé pohyby očí (REM). Spánková stadia se
hinduistické, súfijské, židovské i křesťanské texty.
během noci střídají. Sny se vyskytují častěji Tradiční formy meditace se řídí postupy
ve fázi REM než v ostatních stadiích (nREM). jógy, myšlenkového systému založeného na
■ Podle modelu protikladného procesu spánku hinduistickém náboženství nebo na zenu, kte­
a bdění existují dva protichůdné procesy - rý vychází z čínského a japonského buddhismu.
pud homeostatického spánku a proces bdění Mezi dvě běžné techniky meditace patří tak­
řízený biologickými hodinami které ve zvaná otevírací meditace, během níž meditující
vzájemné interakci určují, zda člověk usne,
jedinec čistí svou mysl pro přijímání nových
nebo bude bdít. To, zda v daném okamžiku
zážitků, a takzvaná koncentrativní meditace,
člověk spí, nebo bdí, závisí na okamžité
relativní síle obou procesů.
jejíž přínos spočívá v aktivním obrácení po­
■ Existuje řada poruch spánku: patří mezi ně
zornosti na určitý objekt, slovo nebo myšlenku.
spánková deprivace, nespavost, narkolepsie Uvádíme popis typické otevírací meditace:
a apnoe.
■ Freud připisoval snům psychologický význam, Tato průprava začíná rozhodnutím nedělat nic,
rozlišoval mezi manifestním a latentním nemyslet na nic, nevyvíjet žádné úsilí, dokonale
obsahem snů a domníval se, že sny jsou se uvolnit a oprostit se od vlastního těla a mys-
zastřená přání.
■ Podle jiných teorií jsou sny odrazem
zpracování informací, které probíhá v mozku
Součástí meditačních rituálů je regulace dýchání,
během spánku.
omezení rozsahu pozornosti, vyloučení vnějších podnětů
■ Někteří teoretikové nedávno dospěli k závěru,
a vytváření představ nějaké události nebo symbolu.
že snění je kognitivní proces odrážející Tradiční formy meditace se řídíjogínskými postupy.
jedincovy představy, obavy a emoční zaujetí.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

1 Jak mohou teorie snění vysvětlit případy, kdy
se lidem zdá o určité neočekávané události,
která se později skutečně stane?
2 Jaké osobnostní rysy mohou podle vašeho
názoru souviset se schopností vybavit si sny?

Meditace

Výrazem meditace označujeme dosažení změ­

něného stavu vědomí prostřednictvím určitých
rituálů a cvičení. Jejich součástí je řízené dýchá­
ní, striktní omezení rozsahu pozornosti, vylou­
čení vnějších podnětů, zaujetí jogínských poloh
těla a vytváření představ nějaké události nebo
symbolu. Výsledkem je příjemný a mírně změ­
něný subjektivní stav, v němž jedinec prožívá
duševní i tělesné uvolnění. Po dlouhém výcvi­
ku prožívají někteří lidé při meditaci mystické
NOVĚ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Obrazy vědomí? Lutz a Davidson, 2004) prováděli telé pozorovali vyšší aktivitu než
S postupným zdokonalením me­ účastníci soustředěnou meditaci, u nováčků. Vědci si zjištěné údaje
tod zobrazování si badatelé začali při níž se vytrvale koncentrovali na vysvětlovali tím, že vědomý stav
uvědomovat, že nové zobrazovací konkrétní objekt (bílou tečku na laskavé vlídnosti zahrnuje emoční
metody by mohly objasnit pod­ monitoru). Zobrazení magnetickou zpracování, ale také sklon jednat
statu vědomí i to, které mozkové rezonancí prokázalo, že zkušení v souladu s těmito pocity.
struktury řídí různé aspekty vědo­ jedinci i nováčci vykazovali Podobné studie nás přivádě­
mí. Začali tedy používat magnetic­ v meditační fázi studie zvýšenou jí k otázce, jak vyvolání určitých
kou rezonanci, elektroencefalogra- činnost v těch oblastech mozku, stavů vědomí - například při me­
fii a pozitronovu emisní tomografii které jsou spojeny s pozorností. ditaci - může změnit fungování
k zobrazování mozkové činnosti Zkušení jedinci vykazovali při mozku. Vzbuzují také naději, že
lidí, kteří vykazují různé formy meditaci vyšší stupeň pozornosti procvičování určitých duševních
vědomí - například lidí ve spánku, než nováčci. Naproti tomu činností může pomáhat při vytvá­
v kómatu nebo při meditaci. nováčci projevovali vyšší stupeň ření nových nebo pozměněných
Jedna skupina vědců zkou­ aktivity v oblastech mozku, které činností mozku, které by mohly
mala rozdíly v mozkové struktu­ souvisejí s rozpoznáváním chyb - mít terapeutické účinky u jedinců
ře i činnosti běžných lidí a těch, patrně proto, že měli větší potíže trpících nedostatečnou činností
kdo umějí dosáhnout změněného s koncentrací, a proto častěji mozku nebo jeho poškozením. Pro­
stavu vědomí. Tito vědci se odvraceli pozornost od bílé tečky. zrazují nám však podobné studie
pomocí zobrazovacích technik V jiné studii požádali badatelé vůbec něco o podstatě vědomí?
snažili zjistit účinky dlouhodobé zkušené buddhisty i nováčky, aby Překážkou na cestě k pochope­
meditace na funkce mozku (viz se oddali meditaci, při níž měli ní vědomí je i skutečnost, že se
Lutz, Dunne a Davidson, 2007). pociťovat nepodmíněnou lásku, stále musíme spoléhat na pouhé
Účastníky těchto studií byli vlídnost a soucit. Zobrazovací me­ sdělení zkoumaných osob o tom,
jednak zkušení buddhisté, kteří tody prokázaly, že zkušení jedinci co se děje či neděje v jejich mysli.
dohromady absolvovali více než i nováčkové v tomto stavu vykazo­ Přestože nám tedy důmyslné zob­
deset tisíc hodin meditace, jednak vali zvýšenou činnost těch oblastí razovací techniky dávají představu
málo zkušení nováčci, kteří právě mozku, které souvisejí s pozitivní­ o činnosti mozku související s vě­
absolvovali meditační výcvik. mi emocemi a plánováním pohy­ domím, přímý pohled na samotné
V jedné studii (Brefczynski-Lewis, bů, ale u zkušených jedinců bada­ vědomí nám poskytnout nemohou.

li... Vystup z proudu neustále se měnících my­ Po několika sezeních koncentrativní meditace
šlenek a pocitů, sleduj plynoucí proud. Odmítni lidé obvykle uvádějí řadu prožitků: změněné
se ponořit do jeho toku... Pozoruj své myšlen­ a intenzivnější vnímání vázy, určité zkrácení
ky, pocity a přání, které letí oblohou jako hejno času, zejména při zpětném pohledu; proti-
ptáků. Nechej je volně letět. Jenom se dívej. Ne­ kladné vnímání, jako by váza vyplňovala celé
dovol ptákům, aby tě s sebou odnesli do oblak. zorné pole a současně je nevyplňovala; snížení
Chauduri, 1965, str. 30-31 vlivu okolních podnětů (meditující osoba je
méně rozptylována okolím a věnuje mu menší
Zde je odpovídající popis koncentrativní me­ pozornost); vnímání meditativního stavu jako
ditace: příjemného a užitečného.
Při jedné experimentální studii jedinců, kte­
Účelem tohoto setkání je naučit se soustředění. ří prošli osmitýdenním výcvikem meditačních
Tvým cílem je soustředit se na modrou vázu. postupů, experimentátoři zjistili, že účastníci ve
Soustředěním nemyslím analýzu jednotlivých srovnání s kontrolní skupinou pociťovali méně
součástí vázy, ale spíše snahu vidět vázu úzkostných stavů a dalších negativních pocitů.
takovou, jaká je, bez vztahu k jiným věcem. Kromě toho experimentátoři zjistili zvýšenou
Potlač všechny ostatní pocity nebo myšlenky, činnost oblastí mozku, které souvisejí s pozi­
zvuky i tělesné pocity. tivním naladěním, a zlepšenou funkci imunitní
Deikman, 1963, str. 330 soustavy (Davidson et al., 2003). Meditační vý­
cvik je stále častěji součástí léčby poruch souvise­ ní reality. Při navození tohoto stavu využívá
jících se stresem (viz 14. kapitola). Někteří vědci hypnotizér různé metody. Někdy například
tvrdí, že hlavním přínosem meditace je uvolnění požádá svůj subjekt, aby se soustředil na malý
těla (Holmes, 1984). Studie, v níž vědci zazna­ bod (například na připínáček na zdi) a aby se
menávali EEG lidí provozujících meditaci, pro­ postupně uvolnil. Hypnotizér se někdy svému
kázala, že většina účastníků strávila značnou část subjektu snaží vnuknout pocit, že je ospalý,
meditace ve stavu fyziologického spánku (Youn- protože hypnóza je stejně jako spánek uvol­
ger, Adriance a Berger, 1975). Jiní vědci se do­ něným stavem, v němž člověk přeruší kontakt
mnívají, že psychologický přínos meditace spo­ s běžnými požadavky prostředí. Spánek je
čívá v tom, že se člověk naučí odkládat opakující v tomto případě pouze metafora. Hypnotizér
se a znepokojivé myšlenky (Teasdale et al., 2000). danému jedinci řekne, že ve skutečnosti ne­
bude spát, ale bude naslouchat jeho pokynům.
Dílčí shrnutí Stejného stavu lze dosáhnout i jinými me­
todami. Někdy se hypnotický trans vyznaču­
■ Meditace představuje snahu o dosažení je zvýšeným napětím a bdělostí. Například
změněného stavu vědomí pomocí určitých
účastníci jedné studie při šlapání na rotope-
rituálů nebo cvičení, které vycházejí z jógy
du dostávali pokyny, které je přesvědčovaly
nebo zenu.
■ Výsledkem je do jisté míry mystický stav,
o jejich síle a bdělosti. Vůči hypnotizérovým
v němž je meditující jedinec uvolněný
podnětům byli stejně vnímaví jako skupina
a pociťuje odloučení od okolního světa. zcela uvolněných účastníků hypnózy (Banyai
a Hilgard, 1976). Tento výsledek je v rozporu
s běžným ztotožňováním hypnózy a relaxace,
Otázky rozvíjející kritické myšlení ale je v souladu s metodami navozování tran­
su, které používají tančící dervišové z někte­
1 Lidé, kteří denně meditují, často říkají, že
rých muslimských náboženských sekt.
jsou klidnější a dokážou lépe reagovat na
Moderní hypnotizéři nepoužívají autorita­
každodenní stres. Pokud je tomu skutečně tak,
čím bychom mohli takové účinky vysvětlit?
tivní příkazy. Člověk vstoupí do hypnotického
2 Existují určité doklady o tom, že meditace stavu za příhodných podmínek a hypnotizér
může zlepšit zdravotní stav. Pokud je to takové podmínky pouze navodí. Pro hypno­
pravda, jaké mechanismy se na těchto tický stav jsou typické tyto změny:
účincích asi podílejí? ■ Člověk přestává plánovat. Hluboce
hypnotizovaný jedinec nerad zahajuje
jakoukoli činnost a raději čeká, až mu
Hypnóza hypnotizér řekne, co má dělat.
■ Pozornost je selektivnější než obvykle.
Ze všech změněných stavů vědomí, kterými Člověk, který dostane pokyn, aby naslouchal
jsme se zabývali v této kapitole, vyvolává nej­ pouze hypnotizérovu hlasu, bude ignorovat
více otázek hypnóza. Kdysi bývala spojována všechny ostatní hlasy v místnosti.
s okultismem, ale později se stala předmětem ■ Snadné vyvolání bohatých fantazijních
přísně vědeckého zkoumání (viz Kihlstrom, představ. Lidé se v představách ocitají na
2007). Stejně jako ve všech oblastech psycho­ časově i prostorově vzdálených místech.
logického bádání zůstávají i v hypnóze určité ■ Posuzování reality je oslabené a realita
nejasnosti, ale mnoho faktů již bylo prokázáno. zkreslená. Hypnotizovaný jedinec někdy
V následujících odstavcích se budeme zabývat nekriticky přijímá halucinační prožitky
tím, co o tomto rozporuplném jevu víme. (hovoří například s člověkem, o němž
se domnívá, že sedí na vedlejší židli,
a nezkoumá, zdaje tento člověk skutečný).
Navození hypnózy ■ Zvýšená sugestibilita. Má-li být daný
Při hypnóze předává ochotný a spolupracující jedinec vůbec hypnotizován, musí být
jedinec (jiného člověka nelze ve většině přípa­ ochoten přijímat pokyny. Otázka, zda se
dů hypnotizovat) část kontroly nad svým cho­ v hypnóze sugestibilita skutečně zvyšuje, je
váním hypnotizérovi a přijímá určité zkresle­ dosud předmětem debat. Pečlivě provedené
 studie zjistily určitý nárůst sugestibility při Ovládání pohybů
hypnotické indukci, ale tento nárůst byl Mnozí hypnotizovaní jedinci reagují neúmy­
menší, než se obecně předpokládá (Ruch, slně a na přímé pokyny vykonávají požadova­
Morgan a Hilgard, 1973). né pohyby. Pokud například daný člověk stojí
■ Častý výskyt posthypnotické amnézie. s předpaženýma rukama a s dlaněmi obráce­
Pokud vysoce hypnabilní jedinec dostane nými k sobě a hypnotizér mu sdělí, že ruce se
pokyn, zapomene všechno nebo téměř vzájemně přitahují, ruce se zanedlouho sku­
všechno, co se během hypnotického sezení tečně dají do pohybu a člověk má pocit, jako
dělo. Jestliže ale obdrží předem dohodnutý by je k sobě přitahovala nějaká vnější síla. Pří­
signál, vzpomínky se obnoví. mý pokyn může také pohybu zabránit. Jest­
liže hypnotizér sugestibilnímu jedinci řekne,
Z obrázku 6.4 je patrné, že ne všichni lidé že má ztuhlou paži (jako železnou tyč nebo
reagují na hypnózu stejně. Přibližně 5-10 % jako by ji měl v dlaze), a potom ho požádá,
populace nedokáže zhypnotizovat ani zkušený aby paži ohnul, člověk v hypnóze ji nedokáže
hypnotizér, zbývající část populace vykazuje ohnout, nebo na to bude muset vynaložit větší
různou míru hypnability. Pokud je však určitý úsilí než obvykle. Tato reakce je méně častá
jedinec úspěšně hypnotizován v jednom pří­ než pohyby na povel.
padě, bude pravděpodobně stejně hypnabilní Posthypnotická reakce nastává, když člo­
i při jiných příležitostech (Kihlstrom, 2007). věk probuzený z hypnózy reaguje pohybem
na signál, který byl určen v průběhu hypnó­
zy. Člověk cítí nutkání provést tento pohyb
Hypnotické sugesce i tehdy, když na samotný povel zapomněl.
Pokyny předávané hypnotizovanému jedinci Někdy se snaží o logické zdůvodnění svého
mohou vést k různému chování a prožitkům. chování, i když k němu pociťuje impulzivní
Hypnóza může ovlivnit motorickou kontrolu, nutkání. Jistý mladý muž například otevřel
může způsobit ztrátu nových vzpomínek a vy­ okno, když si hypnotizérka sundala brýle
bavení starých, může také zásadně proměnit (předem dohodnutý signál). Ve snaze racio­
běžné vjemy. nálně vysvětlit své jednání podotkl, že v míst­
nosti je dusno.

Posthypnotická amnézie
Na základě pokynu hypnotizéra může hyp­
notizovaný člověk „zapomenout“ události,
které se staly během hypnózy. Vzpomene
si na ně teprve tehdy, když hypnotizér vydá
určitý signál. Tento jev se nazývá posthyp­
procento případů

notická amnézie. Z obrázku 6.5 vyplývá,

že lidé vykazují různou náchylnost k post­
hypnotické amnézii. V této studii si měli
jedinci vybavit deset úkonů, které prováděli
během hypnózy. Několik účastníků nezapo­
mnělo žádný úkon nebo pouze jeden či dva,
většina účastníků zapomněla čtyři nebo pět
skór hypnability (ve vzorku 533 případů) úkonů. Poměrně značný počet účastníků ale
zapomněl všech deset úkonů. Podobné vý­
OBRÁZEK 6.4 sledky přineslo i mnoho dalších studií post­
Individuální rozdíly v hypnabilitě. Účastníci byli hypnotizováni a potom
hypnotické amnézie. Skupina jedinců, kteří
dostali 12 různých pokynů. Byla hodnocena přítomnost nebo nepřítomnost si vybaví více úkonů, je početnější a patrně
reakce na každý pokyn. Celková hypnabilita každého účastníka byla dána představuje osoby průměrně vnímavé vůči
součtem jeho reakcí a pohybovala se na škále od nuly (žádné reakce) do hypnóze. Jedinci, kteří zapomněli všech de­
12 (reakce na každý pokyn). Většina jedinců se nacházela uprostřed škály.
set úkonů, byli označeni jako „hypnotičtí
(® Podle Hilgarda, 1965.)
virtuosové“.
 Rozdíly ve výbavnosti mezi dvěma skupi­
nami nesouvisejí s rozdílnou kapacitou pamě­
ti: Jakmile hypnotizér předem dohodnutým
signálem amnézii zruší, jedinci s výrazně pro­
jevenou amnézií si pamatují zrovna tolik úko­
nů jako jedinci s nevýrazně projevenou am­
nézií. Někteří vědci se domnívají, že hypnóza
dočasně narušuje schopnost jedince vybavit
si určitou položku, ale neovlivňuje skutečné
uchování vzpomínek (Kihlstrom, 2007).

Pozitivní a negativní halucinace

Některé hypnotické prožitky vyžadují větší
hypnotické nadání než jiné. Například živé
a přesvědčivé halucinace zkreslující vnímání
se u hypnotizovaných jedinců objevují poměr­
ně vzácně. Bvly popsány dva typy halucinací:
pozitivní halucinace, při nichž jedinec vidí OBRÁZEK 6.5
předmět nebo slyší hlas, který ve skutečnos­ Rozložení posthypnotické amnézie. Zkoumané osoby provedly
ti není přítomen, a negativní halucinace, při v průběhu hypnózy deset úkonů a potom dostaly pokyny vedoucí
k posthypnotické amnézii. Když měly popsat, co se v průběhu hypnózy
nichž jedinec nevnímá něco, co by za nor­
dělo, vybavily si různý počet úkonů. Úroveň zapomínání kolísala od nuly
málních okolností vnímal. Mnohé halucina­ do deseti položek. Experimentu se účastnilo 491 osob. Graf zachycuje
ce mají pozitivní i negativní složku. Jestliže počet osob na každé úrovni zapomínání. Diagram znázorňuje bimodální
například člověk nevidí osobu sedící v křesle rozložení posthypnotické amnézie - se dvěma vrcholy na čtyřech a deseti
zapomenutých položkách. (® Podle Coopera, 1979.)
(negativní halucinace), musí vidět ty části
křesla, které by za normálních okolností sedící
osoba zakrývala (pozitivní halucinace).
Halucinace se mohou objevit také jako dů­
sledek posthypnotické sugesce. Hypnotizér Skrytý pozorovatel
například řekne hypnotizovanému člověku, že Pojetí skrytého pozorovatele vychází z Hil-
po probuzení z hypnózy bude držet v rukou gardových (1986) zjištění, že u mnoha hyp­
králíka, který chce pomazlit, a tento králík se notizovaných jedinců existuje část mysli, která
zeptá: „Kolik je hodin?“ Vidět a hladit králíka není uvědomovaná a která pozoruje všechny
se většině lidí zdá naprosto přirozené. Jakmile prožitky jedince. Toto zjištění bylo popsáno
ale zjistí, že mu sdělují přesný čas, jsou pře­ následovně:
kvapení a snaží se své chování vysvětlit: „Ne­
ptal se někdo, kolik je hodin? To je zvláštní, Okolnosti Hilgardova objevu „dvojkolejnosti“
zdálo se mi, že to byl ten králík, ale králíci myšlení v hypnóze byly poměrně dramatické.
přece nemluví!“ Hilgard právě při přednášce názorně předvá­
Negativní halucinace lze využívat při zvlá­ děl hypnózu a pracoval se zkušeným proban-
dání bolesti. Hypnóza v mnoha případech od­ dem, který byl shodou okolností slepý. Hilgard
straňuje bolest, přestože její zdroj - například mu během hypnózy navodil hluchotu a řekl
těžká popálenina nebo zlomenina - zůstává. mu, že znovu uslyší, až mu položí ruku na ra­
Neschopnost vnímat něco (bolest), co by člo­ meno. Proband byl tedy odříznut od okolního
věk za běžných okolností vnímal, řadí tuto re­ dění, začal se nudit a přemýšlel o jiných věcech.
akci do skupiny negativních halucinací. Má-li Hilgard předvedl posluchačům, že proband ne­
hypnóza ulevit od bolesti, nemusí ji odstranit reaguje na hluk ani na řeč, ale potom se někdo
úplně. I snížení bolesti o pouhých 20 % může zeptal, zda je proband skutečně tak nevšímavý
učinit pacientův život snesitelnější. Experi­ vůči okolí, jak se na pohled zdá. Hilgard se ho
menty prokázaly, že míra snížení bolesti úzce tichým hlasem zeptal, zda navzdory hypnotické
souvisí se stupněm hypnability (Crasilneck hluchotě „některá část jeho bytosti“ slyší, a po­
a Halí, 1985; Hilgard a Hilgard, 1975). kud ano, aby zvedl ukazováček. K všeobecnému
 překvapení - hypnotizovaného jedince nevyjí­
maje - se ukazováček vztyčil.
V tomto okamžiku chtěl hypnotizovaný jedi­
nec vědět, co se děje. Hilgard mu položil ruku
na rameno, takže hypnotizovaný slyšel jeho
slova. Slíbil mu, že mu všechno vysvětlí později,
a zatím se ho zeptal, co si pamatuje. Proband si
pamatoval, že všechno kolem něj ztichlo, že se
začal nudit a začal přemýšlet o nějakém statis­
tickém problému. Potom cítil, že zvedá ukazo­
váček, a chtěl vědět proč.
Potom Hilgard požádal o vyjádření „tu část
vaší bytosti, která mi předtím naslouchala a která
vás přiměla zvednout ukazováček “. Současně do­
stal hypnotizovaný člověk pokyn, že neuslyší svá
vlastní slova. Ukázalo se, že druhá část vědomí
hypnotizovaného člověka slyšela všechno, co se
kolem dělo, a dokázala o tom vypovídat. Hilgard
našel pro tohoto nezúčastněného svědka příhodné
pojmenování - začal mu říkat skrytý pozorovatel. Žena měla ruku ponořenou v ledové vodě a po
Hebb, 1982, str. 53 sugesci hypnotické anestezie necítila žádnou bolest.
Jestliže jí ale dr. Hilgard položil ruku na rameno,
probudil „skrytého pozorovatele", který sděloval, že
Přirovnání ke skrytému pozorovateli tedy
hypnotizovaná žena do určité míry bolest pociťuje.
odkazuje k duševní struktuře, která sleduje
všechno, co se děje, včetně událostí, jež hyp­
notizovaný jedinec vnímá, aniž si to uvědo­
muje. Přítomnost skrytého pozorovatele byla ní účastníky, aby simulovali hypnotický stav,
prokázána v mnoha experimentech (Kirsch zatímco vysoce hypnabilní jedinci se chovali
a Lynn, 1998). Účastníci studií zaměřených přirozeně. Experimentátor přitom nevěděl, do
na úlevu od bolesti dokázali pomocí auto­ které skupiny každý účastník patří. Simulan­
matického psaní nebo řeči popsat svou bolest, ti plnili požadavky přesně tak, jak se od nich
zatímco jejich vědomí ve stejném okamžiku očekávalo, ale jejich výpovědi o subjektivních
přijímalo hypnotizérovy pokyny o tom, že je­ zážitcích se výrazně lišily od výpovědí jedin­
jich bolest ustává. Hilgard a jeho spolupracov­ ců, kteří byli skutečně hypnotizováni (Hilgard,
níci přirovnávali tyto jevy k běžným situacím, Hilgard, MacDonald, Morgan a Johnson,
kdy člověk dělí svou pozornost mezi dva úko­ 1978; Zamansky a Bartis, 1985).
ny, například řídí automobil a současně hovo­
ří se spolujezdcem, nebo přednáší a současně
hodnotí svůj řečnický výkon. Hypnóza jako terapie
Přestože pokusy zaměřené na skrytého po­ Hypnóza se používá při léčbě řady fyziologic­
zorovatele byly opakovány v mnoha laborato­ kých a psychických poruch (viz Lynn, Kirsch,
řích, staly se terčem kritiky kvůli metodickým Barabasz, Cardena a Patterson, 2000; Pinnell
postupům. Skeptikové namítají, že výsledky a Covino, 2000). V medicíně se hypnóza po­
mohou být způsobeny skrytým tlakem expe­ užívá ke zmírnění obav z chirurgických a sto­
rimentátora, který zkoumanou osobu nutí při­ matologických zákroků, ke zmírnění astmatic­
způsobit se očekávání (viz například Spanos, kých příznaků, poruch střevního a trávicího
1986; Spanos a Hewitt, 1980). V experimentu traktu i nevolnosti související s léčbou rako­
zaměřeném na zjištění snahy zkoumané osoby viny. V souvislosti s psychickými poruchami
vyhovět experimentátorovi bylo prokázáno, že se hypnóza využívá při překonávání závislostí.
reakce skutečně hypnotizovaných jedinců se Největší diskuse vyvolává využití hypnózy při
liší od těch, kteří pouze chtěli vyhovět. Ba­ léčbě emočních potíží. Zastánci terapeutické­
datelé požádali prokazatelně málo hypnabil- ho využití hypnózy tvrdí, že hypnóza umožní
terapeutům odhalit potlačené vzpomínky, kte­ Legálnost či nelegálnost určité látky ne­
ré se skrývají za psychickými problémy. Ně­ odráží rizika a nebezpečí, jež jsou s ní spojená.
kteří badatelé však před užitím hypnózy v te­ Například kofein (obsažený v kávě) je přijí­
rapii varují (viz Kihlstrom, 2007). Namítají, že mán prakticky v každé kultuře a jeho užívání
hypnóza neslouží ničemu jinému než vštípení není nijak regulováno. Užívání nikotinu (obsa­
falešných vzpomínek do mysli klientů, včetně ženého v tabáku) je ve většině kultur regulová­
vzpomínek na různá ohavná zneužití, která se no jen minimálně. Alkohol je ve většině kultur
nikdy nestala. Pádné důkazy podporující tvr­ legální, ale v některých podléhá přísné kontro­
zení odpůrců hypnózy uvedeme v 8. kapitole. le, zatímco užívání marihuany je v některých
kulturách ilegální a v jiných legální. Přesto by
Dílčí shrnutí se dalo namítat, že nikotin je ze všech uvede­
ných látek nejškodlivější, protože každoročně
■ Hypnóza je vnímavý stav, při němž způsobí statisíce úmrtí. Mohli bychom se do­
hypnotizovaný jedinec soustředí svou
konce ptát, zda by byl nikotin vůbec povolen,
pozornost na hypnotizéra a jeho pokyny.
kdyby jej dnes někdo chtěl uvést na trh.
■ Někteří Lidé podléhají hypnóze snáze než jiní;
většina lidí však vykazuje alespoň určitou
Tabulka 6.2 uvádí seznam nejčastěji uží­
míru hypnability.
vaných a zneužívaných psychoaktivních látek.
■ Mezi typické hypnotické reakce patří zvýšené Náladu a chování ovlivňují i léky, které se po­
nebo snížené ovládání pohybů, zkreslení užívají při léčbě duševních chorob (viz 16. ka­
paměti způsobené posthypnotickou amnézií pitola), a proto je lze považovat za psychoak­
a pozitivní a negativní halucinace. tivní. V tabulce je však neuvádíme, protože
■ Jedním z blahodárných způsobů využití nebývají zneužívány. Celkově vzato nejsou je­
hypnózy je úleva od bolesti.
jich účinky okamžité a nejsou nijak zvlášť pří­
jemné. Výjimkou jsou některá sedativa přede­
pisovaná při léčbě úzkostných poruch, která se
Otázky rozvíjející kritické myšlení někdy zneužívají. V tabulce není uveden ani
1 Domníváte se, že byste byli vhodným kofein a alkohol. Přestože obě látky mají po­
subjektem hypnózy, nebo ne? Proč? vzbuzující účinky a mohou mít negativní vliv
2 Pokud je pravda, že hypnóza pouze vštěpuje na zdraví, nenavozují výrazné změny vědomí.
falešné představy do mysli vnímavých lidí,
znamená to, že hypnóza jako taková není
skutečná? TABULKA 6.2
Obvykle užívané a zneužívané psychoaktivní
látky. Uvádíme jen několik příkladů z každé skupiny.
Látky označujeme generickým názvem (například
Psychoaktivní látky psilocybin) nebo jiremním označením (Xanax pro
alprazolam) podle toho, které označeníje známější.
Kromě hypnózy a meditace lze změněný stav
tlumivé látky stimulancia
vědomí navodit také různými látkami (droga­ alkohol (etanol) amfetaminy
mi). Lidé je odpradávna užívali k povzbuzení barbituráty Benzedrin
nebo uvolnění, k navození spánku nebo udr­ Nembutal Dexedrin
žení bdělého stavu, k zostření vnímání nebo Seconal Methedrin
benzodiazepiny kokain
navození halucinací. Slovem droga lze označit diazepam (Valium) nikotin
jakoukoli látku (kromě jídla), která na základě Xanax kofein
chemického působení pozměňuje fungová­ inhalační prostředky
ní organismu. Výrazem psychoaktivní látky ředidla halucinogeny
lepidla LSD
označujeme látky ovlivňující chování, vědomí
meskalin
či náladu. Patří mezi ně nejen nezákonné „po­ opiáty (narkotika) psilocybin
uliční“ drogy, jako je heroin a marihuana, ale opium a jeho deriváty PCP (fencyklidin)
také legální látky jako léky na uklidnění a po­ kodein
heroin konopí
vzbuzení. Do této kategorie spadají i dobře
morfin marihuana
známé a často užívané látky, jako je alkohol, metadon hašiš
kofein a nikotin.
 Dospívající a mladí dospělí většinou užíva­ definovat jako stálé užívání drogy se závažnými
jí psychoaktivní látky jen občasně. Mladí lidé důsledky, ale bez vzniku závislosti (jedinec nevy­
obvykle vyzkoušejí alkohol nebo marihuanu, kazuje známky tolerance, nepociťuje abstinenční
někteří dokonce několikrát zkusí heroin nebo příznaky ani psychickou závislost). Například
kokain, ale neužívají je soustavně a nepokra­ člověk zneužívající alkohol je ten, kdo v důsled­
čují v tom ani později. Některé látky však ku nezřízeného požívání alkoholu mívá časté
mají natolik posilující vliv na činnost mozku, úrazy, absence v práci a manželské problémy
že mnozí lidé, kteří s jejich užíváním pouze (ale neprojevuje známky závislosti na alkoholu).
experimentují, na ně začnou mít čím dál větší V tomto oddíle se zaměříme na několik
chuť a těžko jim odolávají. Někteří lidé jsou typů psychoaktivních látek a na jejich účinky.
kromě toho náchylnější ke vzniku psychické
a fyzické závislosti, a může jim být nebezpeč­
ný dokonce i nevinný experiment. Tlumivé látky
Látky uvedené v tabulce 6.2 působí na cho­ Tlumivé látky jsou látky, které tlumí činnost
vání a vědomí, protože ovlivňují specifické centrální nervové soustavy. Patří mezi ně bar-
biochemické pochody v mozku. Jejich opako­ bituráty a benzodiazepiny (skupiny léků s po­
vané užívání vede ke vzniku závislosti. Dro­ dobnými léčebnými účinky; benzodiazepiny
gová závislost se vyznačuje třemi hlavními jsou však dnes upřednostňovány, protože jejich
rysy: (1) tolerancí - při trvalém užívání musí užití je mnohem bezpečnější; viz také 16. kapi­
jedinec zvyšovat dávky, aby dosáhl stejného tola - pozn. red.), dále alkohol a inhalační pro-
účinku; (2) abstinenčními příznaky (nebo­
li odvykacím stavem) — nedostane-li závislý
jedinec obvyklou dávku, pociťuje nepříjemné
Nejčastěji užívanou látkou se sedativními účinky je
tělesné a psychické reakce (v takovém přípa­
alkohol.
dě hovoříme o fyzické závislosti - pozn. red.);
(3) psychickou závislostí - jedinec užívá více
drogy, než by chtěl; snaží se mít užívání drogy
pod kontrolou, ale nedaří se mu to; a získává­
ní drogy věnuje velké množství času.
Míra tolerance a závažnost abstinenčních
příznaků se u různých látek liší. Například to­
lerance vůči opiátům vzniká poměrně rychle
a jejich častí uživatelé snášejí i takové dávky,
které by byly pro běžného člověka smrtelné.
Naproti tomu u kuřáků marihuany se toleran­
ce zvyšuje jen zřídkakdy. Abstinenční příznaky
jsou běžné a dobře patrné u jedinců, kteří často
a soustavně požívají alkohol, opiáty a sedativa.
Běžné, ale méně patrné jsou v případě užívá­
ní stimulujících látek. Abstinenční příznaky se
neobjevují ani po opakovaném užití halucino-
genů (Američan Psychiatrie Association, 2000).
Tolerance a abstinenční příznaky jsou sice
hlavními příznaky drogové závislosti, ale pro
stanovení diagnózy nejsou nezbytné. Za dro­
gově závislého považujeme i jedince, který vy­
kazuje nutkavou potřebu užívat určitou látku
(pozorujeme to u některých uživatelů mari­
huany), přestože nevykazuje známky tolerance
ani žádné abstinenční příznaky.
Obvykle rozlišujeme mezi drogovou závislos­
tí a škodlivým užíváním (abúzem) drog. To lze
 Množství alkoholu vypitého během dvou hodin
(jedno malé pivo, jedna sklenka vína nebo kalíšek destilátu)

45 12 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

54 12 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

64 12 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

73 12 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

4 5 6 7 8 9 10 11 12

4 5 6 7 8 9 10 11 12

100 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

109 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

0-0,5 %o 0,5-0,9 %0 1 %o a více

koncentrace alkoholu v

OBRÁZEK 6.6
Koncentrace alkoholu v krvi a množství požitého alkoholu. Přibližné hodnoty koncentrace alkoholu v krvi
v závislosti na množství požitého alkoholu během dvou hodin. Jestliže například vážíte 82 kilogramů a vypijete během
dvou hodin čtyři piva, budete mít v krvi 0,5-0,9 promile alkoholu. (® Údaje poskytl U. S. National Highway and Trafic
Safety Administration.)

středky (těkavá rozpouštědla a aerosoly) (bez ná srdcem jde přímo do mozku a tuková tkáň
inhalačních prostředků se tyto látky souhrnně mozku vstřebává alkohol velmi rychle.
označují také jako sedativa a hypnotika - pozn. Spolehlivým ukazatelem koncentrace al­
red.). Nejčastěji užívanou a zneužívanou látkou koholu v krvi je měření množství alkoholu ve
je alkohol, na který se zaměříme nejdříve. vydechovaném vzduchu. Je tedy velmi snad­
né stanovit vztah mezi koncentrací alkoholu
Alkohol a jeho účinky v krvi a chováním. Koncentrace 0,3-0,5 pro­
Alkohol v té či oné podobě se konzumuje ve mile alkoholu v krvi (30-50 mg alkoholu na
většině společností. Vzniká kvašením řady 100 ml krve) navodí lehkomyslnost, uvolnění
různých surovin: obilovin - například žita, a ztrátu zábran. V tomto stavu lidé říkají věci,
pšenice či kukuřice; ovoce - například hroz­ které by za běžných okolností neřekli, a jsou
nů, jablek nebo švestek; i zeleniny - například družnější. Někdy pociťují vyšší sebedůvěru, ale
brambor. Obsah alkoholu v kvašeném nápoji jejich motorické reakce se zpomalují. Kombi­
lze zvýšit destilací. Tímto procesem vznikají nace popsaných účinků je nevhodná pro bez­
lihoviny, například whisky nebo rum. pečné řízení motorových vozidel.
Alkohol obsažený v nápojích se nazý­ Při koncentraci jednoho promile alkoholu
vá etanol. Molekuly etanolu jsou poměrně v krvi jsou zjevně narušeny smyslové i moto­
malé a tělo je snadno a rychle vstřebává. Po rické funkce. Podnapilý člověk začíná špatně
polknutí se nápoj dostává do žaludku a ten­ artikulovat a má potíže při koordinaci pohybů.
kého střeva, které je obklopeno hustou sítí Někteří lidé jsou popudliví a agresivní, jiní se
krevních vlásečnic. Jejich prostřednictvím se ztiší a zmocní se jich zasmušilost. Koncentra­
etanol dostává do krve. Jakmile se molekuly ce dvou promile alkoholu v krvi vážně naruší
etanolu dostanou do krevního řečiště, rychle schopnosti jedince a hladina vyšší než čtyři
putují tělem do všech orgánů. promile může být smrtelná.
Přestože alkohol proniká rovnoměrně do Kolik alkoholických nápojů musí člověk
všech částí těla, jeho účinky se nejrychleji pro­ vypít, aby dosáhl popsaných koncentrací al­
jeví v mozku, protože značná část krve čerpa­ koholu v krvi? Vztah mezi koncentrací alko­
 holu v krvi a množstvím vypitého alkoholu vlivem alkoholu způsobí přibližně 600 tisíc
není jednoduchý. Závisí na pohlaví a tělesné úmrtí ročně (WHO, 2005). Kromě toho pa­
hmotnosti jedince i na rychlosti konzuma­ nuje obecný názor, že více než polovina vrahů
ce alkoholu. Důležitými faktory jsou také a jejich obětí je v době vraždy pod vlivem al­
věk, individuální metabolismus a zkušenosti koholu. Také mnoho sebevrahů se ke svému
s pitím. Vliv množství vypitého alkoholu na činu odhodlá pod vlivem alkoholu. Spotře­
jeho koncentraci v krvi je proměnlivý, a proto ba alkoholu se u příslušníků různých národů
obrázek 6.6 zachycuje jeho průměrné účinky. a kultur značně liší (viz obrázek 6.7). Studie
Není pravda, že pivo nebo víno způsobí menší provedená mezi příslušníky šesti různých ná­
opilost než destiláty. Malé pivo, sklenice vína rodů (Brazílie, Kanada, Spojené státy, Mexiko,
nebo kalíšek destilátu mají přibližně stejný Německo a Nizozemsko) zjistila, že nejméně
obsah alkoholu a vyvolají také stejný účinek. často pijí Mexičané (v průběhu posledního
roku si nejméně dvanáctkrát dopřálo alkohol
Požívání alkoholu 43 % z nich) a nejvíce pijí Nizozemci (v prů­
Mnozí mladí dospělí lidé považují pití alko­ běhu posledního roku si nejméně dvanáctkrát
holu za nedílnou součást společenského ži­ dopřálo alkohol 86 % z nich) (Vega et al.,
vota. Alkohol podporuje soudržnost, snižuje 2002). Odhaduje se, že mezi Evropany je při­
napětí, uvolňuje zábrany a obecně přispívá bližně 86,8 milionů lidí (99 na 1 000 obyva­
k dobré zábavě. Společenské pití však může tel), kteří konzumují alkohol ve škodlivé míře
přinést problémy v podobě ztraceného pra­ (WHO, 2005). Nadměrné nebo dlouhodobé
covního času, špatného výkonu vlivem ko­ pití může vést k vážným zdravotním problé­
coviny a hádek nebo nehod ve stavu opilosti. mům. S pravidelným požíváním větších dávek
Nejzávažnějším problémem jsou nepochybně alkoholu souvisí vysoký krevní tlak, mozkové
nehody: zranění při automobilových neho­ mrtvice, žaludeční vředy, rakovina ústní dutiny,
dách, utonutí, popálení, otravy a pády pod hrdla a žaludku, cirhóza a deprese.
Alkohol neovlivňuje jen samotného pijáka.
Jestliže alkohol požívá těhotná žena, působí
alkohol i na plod (fetus) a může vyvolat řadu
negativních účinků. Těhotné ženy požívají­
cí značné dávky alkoholu mají dvakrát vyšší
pravděpodobnost, že potratí nebo porodí dítě
s nízkou porodní hmotností. Stav zvaný fe-
spotřeba v litrech

tální alkoholový syndrom se projevuje men­

tální retardací a mnohočetnými deformacemi
tváře a ústní dutiny dítěte. Nevíme přesně,
při jakém množství vypitého alkoholu tento
syndrom vzniká, ale pro plod může být škod­
livá dávka již několika gramů alkoholu týdně
(Streissguth et al., 1999).

Poruchy související s alkoholem,

pohlaví a věk
Ve všech národech platí, že muži pijí alkohol
častěji než ženy a častěji než ony také mívají
problémy způsobené jeho konzumací (WHO,
2005). Genderová propast v pití alkoholu je
mnohem hlubší mezi muži a ženami, kteří
OBRÁZEK 6.7 uznávají tradiční genderové role, jež promí­
Spotřeba čistého alkoholu v různých oblastech světa. Spotřeba její pití mužům, ale ženám nikoli (Huselid
alkoholu v různých kulturách se značně liší. (Oblast jihovýchodní Asie a Cooper, 1992).
zahrnuje Indii a sousední státy. Západní Tichomoří zahrnuje Austrálii,
Rychlé pití („záchvatovité pití“) může
Čínu, Japonsko a státy tichomořské oblasti.) (WHO, 2005.)
ohrožovat zdraví i bezpečnost. V různých kul-
 ti muži

OBRÁZEK 6.8
Rozdíly v rychlém pití mezi lidmi ve věku 18-24 let podle pohlaví a národní příslušnosti. Rychlé pití je
definováno jako pět a více standardních sklenic alkoholu vypitých na jedno posezení nejméně jednou týdně. (WHO,
2004.)

túrách a studiích je tento druh pití alkoholu

definován mírně odlišně, ale běžně se za něj
považuje pět a více sklenic alkoholu vypitých
na jedno posezení pro muže a čtyři a více
sklenic pro ženy (ženám postačí k dosaže­
ní vysoké koncentrace alkoholu v krvi menší
množství alkoholických nápojů). Rychlé pití
je běžné mezi vysokoškoláky. Jedna studie za­
měřená na studenty jisté velké univerzity ve
Spojených státech zjistila, že 45 % studentů
přiznává, že se takovému pití oddávají alespoň
příležitostně (Wahlberg, 1999). Výsledkem
bývá zanedbávání studia, zmeškané přednášky,
zranění, nechráněný sex a problémy s policií.
V mezinárodním měřítku se zdá, že mladí lidé
stále více tíhnou k rychlému pití a k pití až
do stavu opilosti (WHO, 2005). Obrázek 6.8
zachycuje procento pijáků mezi mladými lid­ OBRÁZEK 6.9
mi ve věku 18-24 let v různých státech. Podíl různých nezákonných látek na jejich celkové
Rychlé pití a závislost na alkoholu jsou spotřebě v průběhu jednoho roku. Nejčastěji užívanou
látkou tohoto typu je konopí. (WHO, 2008.)
méně pravděpodobné u starších lidí. Vede
k tomu několik důvodů. Za prvé, s přibývají­
cím věkem játra metabolizují alkohol pomaleji
a alkohol se vstřebává rychleji kvůli nižšímu vyrůstali v době a ve společnosti, která více
podílu vody v těle. V důsledku toho se starší odsuzovala pití a nadužívání alkoholu, a proto
lidé rychleji opijí a negativní účinky opilosti tito lidé omezují svou spotřebu alkoholu více
pociťují rychleji a silněji. Za druhé, s přibýva­ než mladí lidé. A za čtvrté, lidé, kteří dlouhá
jícím věkem a zkušenostmi jsou lidé zralejší léta nadměrně požívali alkohol, častěji umírají
a pijí alkohol zdrženlivěji. Za třetí, starší lidé dříve, než se dožijí stáří.
Nezákonné látky kvapivé, že užívání marihuany tento proces tlu­
Nezákonné látky jsou takové látky, které mají mí (Kuhn, Swartzwelder a Wilson, 1998).
značné psychologické účinky a jejichž užívání Pravidelní kuřáci marihuany udávají řadu
je v mnoha státech zákonem omezeno nebo smyslových změn a změn vnímání: pociťují
zcela zakázáno. Patří mezi nč opiáty (jako celkovou euforii a pohodu, poněkud zkres­
například heroin), stimulancia (například ko­ leně vnímají čas a prostor a mívají změněné
kain), halucinogeny a konopí. Podle odhadů sociální vnímání. Ne všechny zážitky spojené
OSN zneužívá nezákonné látky na celém svě­ s kouřením marihuany jsou příjemné: 16 %
tě více než 185 milionů lidí, přičemž nejčastě­ pravidelných kuřáků udává pravidelné pocity
ji užívané je konopí (viz obrázek 6.9; WHO, úzkosti, strachu a zmatenosti a asi třetina pra­
2008). Užívání konopí tvoří polovinu z celko­ videlných uživatelů přiznává občasné záchvaty
vého počtu případů užívání nezákonných lá­ akutní paniky, halucinace a nepříjemně zkres­
tek na celém světě a 2,5 % světové populace lené vnímání vlastního těla. Jedinci užívají­
požije konopí asi jednou ročně. cí marihuanu pravidelně (denně nebo téměř
denně) často uvádějí tělesnou i duševní letar­
gii a asi třetina z nich vykazuje mírné formy
Konopí deprese, úzkosti nebo podrážděnosti (Ame­
Konopí je psychoaktivní látka, která působí ričan Psychiatrie Association, 2000). Kouř
rozjařenou náladu, mírně narušuje kognitivní marihuany obsahuje dokonce více známých
a motorické schopnosti a někdy vyvolává i ha­ karcinogenů než tabákový kouř, ale kuřáci ma­
lucinace. Lidé pěstují konopí pro jeho psycho­ rihuany kouří méně než kuřáci cigaret, a proto
aktivní účinky již od dávných dob. Suché listy je zatížení organismu těmito látkami nižší.
a květy tvoří marihuanu, ztuhlá pryskyřice se Užívání marihuany znesnadňuje provádění
nazývá hašiš. Marihuana a hašiš se obvykle složitějších úkonů. Nízké až střední dávky vý­
kouří, ale lze je požívat také orálně v podo­ razně narušují motorickou koordinaci a rych­
bě příměsí čaje nebo jídla. Aktivní složkou lost reakcí při řízení automobilu (zejména při
obou látek je THC neboli tetrahydrokanabi- brzdění a jízdě po silnici, kde jsou zatáčky).
nol. Nízké dávky (5-10 mg) požívané orálně Proto je zřejmé, že řízení motorových vozidel
vyvolávají mírnou rozjařenost a povznesenou pod vlivem marihuany je nebezpečné. Určit
náladu; vyšší dávky (30-70 mg) vyvolávají počet automobilových nehod souvisejících
výrazné a dlouhotrvající reakce, které připo­ s užíváním marihuany není snadné, protože
mínají stavy po požití halucinogenních drog. na rozdíl od alkoholu THC rychle přechází
Stejně jako při požití alkoholu má tato reakce do tukových tkání a tělesných orgánů a jeho
obvykle dvě fáze: po období stimulace a eufo­ obsah v krvi rychle klesá. Krevní rozbor pro­
rie následuje období zklidnění a spánku. vedený dvě hodiny po požití vysoké dávky
Při kouření marihuany se THC rychle vstře­ marihuany nemusí zjistit žádné stopy THC,
bává kvůli důkladnému prokrvení plic. Krev přestože pozorovatel jasně vidí, že daný člo­
z plic proudí přímo do srdce a do mozku, tak­ věk má zřetelně narušené schopnosti. Účinky
že účinky THC se projeví již po několika mi­ marihuany mohou přetrvat ještě dlouho poté,
nutách. THC se však hromadí také v jiných co odezněly subjektivní euforické pocity nebo
orgánech, například v játrech, ledvinách, sle­ ospalost. Studie, při níž měli piloti za úkol
zině a varlatech. Množství THC v těle se liší provádět start a přistání na letovém simulátoru
podle způsobu kouření: při kouření cigarety 24 hodin po požití jedné cigarety marihuany
se do těla dostává 10-20 % THC obsažené­ s obsahem 19 mg THC, prokázala významně
ho v marihuaně, kdežto při kouření dýmky je snížené schopnosti - přestože piloti uváděli, že
to 40-50 %. Vodní dýmka je vysoce účinným nepociťovali žádné snížení pozornosti ani vý­
nástrojem pro transport THC do těla, protože konnosti (Yesavage, Leier, Denari a Hollister,
zadržuje kouř tak dlouho, dokud jej kuřák ne- 1985). Tato zjištění vyvolala obavy v souvislosti
vdechne. Jakmile se THC ocitne v mozku, váže s užíváním marihuany u jedinců, jejichž práce
se na kanabinoidní receptory, kterých je nejvíce může ovlivnit bezpečnost veřejnosti.
v hipokampu. Jelikož se hipokampus podílí na Marihuana dvojím způsobem ovlivňuje pa­
vytváření nových vzpomínek, není nijak pře­ měť. Za prvé způsobuje, že krátkodobá paměť
je náchylnější k poruchám. Lidé pod vlivem po nitrožilní aplikaci. Někteří vnímají tento
marihuany někdy ztrácejí nit hovoru nebo pocit jako intenzivní slast podobnou orgasmu.
kvůli momentálnímu vyrušení uprostřed věty Mladí lidé, kteří šňupají heroin, uvádějí, že
zapomenou, co vlastně říkají. Za druhé, ma­ zapomínají na všechny svoje starosti. Připadají
rihuana zhoršuje proces učení tím, že narušu­ si spokojení a naplnění, nepociťují hlad, bolest
je přenos nových informací z krátkodobé do ani sexuální touhy. Člověk po požití heroinu
dlouhodobé paměti. Z těchto zjištění vyplývá, například střídavě klímá a probouzí se, zatím­
že není dobré učit se pod vlivem marihuany, co pohodlně sleduje televizi nebo si čte. Na
protože pozdější výbavnost naučených infor­ rozdíl od člověka intoxikovaného alkoholem
mací bude velmi špatná. dokáže jedinec pod vlivem heroinu dobře rea­
govat v testech pozornosti a inteligence a jen
málokdy se chová agresivně.
Opiáty Změny vyvolané působením heroinu nejsou
Opium a jeho deriváty, které souhrnně ozna­ nijak nápadné: člověk nemá vzrušující zrakové
čujeme jako opiáty, tlumí činnost centrální zážitky ani pocity, že se najednou ocitl někde
nervové soustavy, a v důsledku toho snižují jinde. Hlavním důvodem, který vede k uží­
vnímavost vůči tělesným podnětům a schop­ vání této drogy, je podle všeho její schopnost
nost na ně reagovat. (Tyto látky se souhrnně změnit náladu, navodit euforii a zahnat úzkost.
označují jako narkotika, ale přesnější výraz je Heroin je však velmi návykový a i po velmi
opiáty. Výraz narkotika není přesně definován krátkém užívání může vzniknout tělesná závis­
a mnohdy zahrnuje různé nelegální drogy.) lost. Po krátké době kouření nebo šňupání he­
Opiáty se používají v medicíně k tišení bolesti, roinu vzniká tolerance a tento způsob užívání
ale jejich schopnost pozměňovat náladu a sni­ již nenavodí kýžený účinek. Ve snaze obnovit
žovat úzkost vedla k široce rozšířenému nele­ původní silné prožitky člověk přechází k in­
gálnímu užívání. Opium je sušená šťáva ma­ jekční aplikaci drogy pod kůži a později pří­
kovic, která obsahuje řadu chemických látek mo do žíly. Jakmile jednou začne s nitrožilní
včetně morfinu a kodeinu. Kodein je běžnou aplikací, potřebuje k navození požadovaného
součástí léků předepisovaných k utišení bolesti účinku stále vyšší dávky a začíná pociťovat stá­
a zmírnění kašle a v nízkých dávkách má rela­ le silnější abstinenční příznaky (pocení, zim­
tivně slabé účinky. Silnější je morfin a jeho de­ nici, křeče žaludku, zvracení a bolesti hlavy).
rivát heroin. Většina ilegálně užívaných opiátů Další motivací k užívání drogy je tedy potřeba
obsahuje heroin, protože je koncentrovanější vyhnout se bolesti a nepříjemným pocitům.
a lze jej snáze ukrýt a pašovat než morfin. S užíváním heroinu je spojeno mnoho ri­
Všechny opiáty se v mozku vážou na stej­ zik: častí uživatelé se dožívají v průměru 40 let
né molekuly, které označujeme jako opiátové (Hser, Anglin a Powers, 1993). Příčinou smrti
receptory. Jednotlivé opiáty se liší rychlos­ je udušení vyvolané útlumem funkce mozkové­
tí, jakou se dostávají k receptorům, a poten­ ho dechového centra. Neustále také hrozí smrt
cí - tedy snadností, s níž receptory aktivují. z předávkování, protože koncentrace heroinu
Rychlost šíření opiátů v těle závisí na způsobu získaného z náhodných pouličních zdrojů je
jejich užití. Při kouření nebo aplikaci injekční kolísavá a uživatel si nikdy nemůže být jistý
jehlou začnou působit během několika minut. silou drogy, kterou zakoupil od nového doda­
Čím rychleji začnou opiáty působit, tím vět­ vatele. Užívání heroinu se obvykle pojí se zá­
ší je nebezpečí předávkování. Při šňupání se važným narušením osobního i společenského
opiáty vstřebávají pomaleji, protože dříve než života. Návyk užívat heroin je finančně náklad­
se dostanou do cév, musí projít nosní sliznicí. ný a závislí jedinci se často uchylují k nezákon­
né činnosti, aby na svou drogu získali peníze.
Užívání heroinu Užívání heroinu přináší i jiná nebezpečí:
Heroin je opiát, který lze kouřit, šňupat nebo AIDS, žloutenku typu C a další infekce pře­
vstřikovat do krevního oběhu injekční stříkač­ nášené nesterilními jehlami. Společným po­
kou. Zpočátku vyvolává pocit pohody. Zkuše­ užíváním nesterilních jehel se velmi snadno
ní uživatelé udávají pocit zvláštního vzrušení, přenáší virus HIV, protože v jehle nebo stří­
který se dostaví během jedné či dvou minut kačce může ulpět krev infikovaného člověka
 opiátový membrána
receptor neuronu
a)

OBRÁZEK 6.10
Léky používané při léčbě drogové závislosti. Metadon a naloxon se vážou na stejné receptoryjako heroin a díky tomu blokujíjeho účinky.

a dostat se tak přímo do krevního oběhu dal­ ziologické škody než opiáty. Také antagonisté
šího člověka, který ji použije. Virus HIV se se vážou na opiátové receptory, ale neaktivují
dnes šíří nejčastěji právě společně sdílenými je. Receptory zůstávají obsazené a opiáty se
jehlami a stříkačkami. na ně nemohou navázat. Antagonisté nevy­
volávají žádné příjemné pocity a neuspokojují
Opiátové receptory touhu po droze (viz obrázek 6.10).
V sedmdesátých letech minulého století uči­ Nejznáméjší látkou používanou při léč­
nili vědci zásadní objev, který přispěl k poro­ bě závislosti na heroinu je metadon, který je
zumění vzniku závislosti na opiátech. Zjistili agonistou opiátů. Sám o sobě je také návykový,
totiž, že opiáty působí na vysoce specifických ale způsobuje menší psychické a fyzické škody
receptorových místech v mozku. Neurotrans- než heroin. Nízké dávky podávané v tabletách
mitery putují přes synaptickou štěrbinu mezi potlačují touhu po heroinu a zabraňují vzniku
dvěma neurony a vážou se na neuroreceptory, abstinenčních příznaků. Naloxon je opiátovým
čímž spouštějí činnost postsynaptického neu­ antagonistou. Blokuje účinky heroinu, protože
ronu (viz 2. kapitola). Opiáty mají podobný se snadněji váže na opiátové receptory. Často
tvar molekuly jako skupina neurotransmite­ se používá při první pomoci po předávková-
rů zvaných endorfiny. Endorfiny se vážou na ní heroinem, ale jako lék proti závislosti není
opiátové receptory a vyvolávají tak příjemné příliš účinný. Zajímavé je, že naloxon snižuje
pocity nebo snižují nepříjemné pocity (Julien, chuť na alkohol. Alkohol způsobuje uvolnění
1992). Heroin a morfin zmírňují bolest tím, endorfinů, a protože naloxon blokuje opiátové
že se vážou na neobsazené opiátové receptory receptory a snižuje příjemné pocity vyvolané
(viz obrázek 6.10). Opakované užívání heroi­ požitím alkoholu, tlumí i touhu po něm.
nu snižuje produkci endorfinů, a tělo tedy po­
třebuje více heroinu k obsazení volných recep-
torů a zmírnění bolesti. Při přerušení dodávky Stimulancia
heroinu pociťuje člověk bolestivé abstinenční Na rozdíl od tlumivých látek a opiátů jsou
příznaky, protože mnohé opiátové receptory stimulancia (psychostimulancia) látky, které
zůstávají neobsazené. Heroin tak v podstatě podporují bdělost a aktivaci organismu. Zvy­
vytlačil přirozené opiáty, které organismus do­ šují množství monoaminových neurotrans­
káže sám produkovat (Koob a Bloom, 1988). miterů (noradrenalinu, adrenalinu, dopaminu
Tato zjištění vedla k vývoji nových léků, a serotoninu) v synapsích. Jejich účinky lze
které působí mechanismem modulace opiá- přirovnat k situaci, kdy by se současně akti­
tových receptorů. Existují dva základní typy vovaly všechny neurony uvolňující monoamin.
těchto léků: agonisté a antagonisté. Agonisté Výsledkem je povzbuzení fyzických funk­
se vážou na opiátové receptory, vyvolávají pří­ cí - zrychlení tepu a zvýšení krevního tlaku -
jemné pocity a snižují touhu po opiátech, ale i psychických funkcí organismu a jedinec se
samy o sobě způsobují menší psychické a fy­ ocitá ve stavu hyperaktivace.
Amfetaminy nutí nálady“. S užíváním amfetaminů souvise­
Amfetaminy jsou silná stimulancia. Prodáva­ la polovina vražd, které se odehrály v období
jí se pod obchodními názvy Methedrin, De- dvou měsíců (Hemmi, 1969).
xedrin a Benzedrin a hovorově se jim říká
„spíd“. Bezprostředním účinkem požití těchto Kokain
látek je zvýšení bdělosti a snížení pocitů únavy Kokain neboli hovorově „koks“ je látka zís­
nebo nudy. Po požití amfetaminů se zdají snaz­ kávaná ze sušených listů rostliny koky. Stejně
ší i namáhavé činnosti, které vyžadují vytrvalost. jako ostatní stimulancia zvyšuje energii a se­
Stejně jako jiné látky užívají lidé také amfeta­ bedůvěru; po požití kokainu si člověk připa­
miny zejména pro jejich schopnost měnit nála­ dá vtipný a pohotový. Na počátku 20. století
du, zvyšovat sebevědomí a udržovat bdělost. se kokain používal běžně a nebylo obtížné
Nízké dávky amfetaminů užívané po ome­ jej získat. Podle původní receptury se dokon­
zenou dobu k překonání únavy (například při ce přidával i do Coca-Coly. Potom poněkud
řízení automobilu v noci) jsou patrně relativ­ upadl v zapomnění, ale v osmdesátých a deva­
ně neškodné. Jakmile však povzbuzující účinek desátých letech minulého století znovu získal
amfetaminů pomine, nastává často fáze, kdy na oblibě, i když v současné době je užívání
uživatel pociťuje depresi, podrážděnost a úna­ kokainu ve většině zemí nezákonné.
vu. V této situaci může pocítit chuť vzít si další Kokain je možné vdechovat čili „šňupat“
dávku látky. Tolerance se zvyšuje rychle, takže nebo v podobě roztoku vstřikovat přímo do
k dosažení požadovaného účinku je zapotřebí žíly. Lze jej také převést do hořlavé podoby
stále vyšších dávek. Vysoké dávky však mohou (tato látka se nazývá „crack“) a kouřit jej. Jed­
mít nebezpečné vedlejší účinky - podrážděnost, nu z prvních studií účinků kokainu uskutečnil
zmatenost, bušení srdce a zvýšený krevní tlak -,
a proto je nutné užívat léky obsahující amfeta-
min s opatrností. Jakmile se tolerance rozvine
do té míry, že orálně podávané dávky ztratily vzruch -
účinnost, začnou si mnozí uživatelé vstřikovat neuron
amfetaminy do žíly. Vysoké nitrožilní dávky
pumpa
vyvolají okamžitý nával příjemných pocitů. Po­ zpětného—
sléze je ale vystřídá podrážděnost a nepohoda, vychytávánr
které lze zahnat jedině další injekcí. Pokud se
tento postup soustavně opakuje po několika
hodinách v rozmezí několika dnů, dostaví se
nakonec hluboký spánek následovaný obdobím
letargie a deprese. Člověk závislý na amfetami-
nech někdy hledá úlevu od těchto nepříjem­
ných pocitů a uchýlí s k alkoholu nebo heroinu.
Dlouhodobé užívání amfetaminů je prová­
a) Nervový vzruch způsobí b) Výsledky výzkumů naznačují, že
zeno pronikavým zhoršením tělesného i du­ uvolnění neurotransmiterů, kokain blokuje proces zpětného
ševního stavu. U jedinců závislých na užívání které přenášejí signál vychytávání tří neurotransmiterů
přes synaptickou štěrbinu (dopaminu, serotoninu
amfetaminů se mohou projevit příznaky, které k postsynaptickému neuronu. a noradrenalinu), které ovlivňují
jsou nerozlišitelné od akutní schizofrenie (viz Některé neurotransmitery náladu.
15. kapitola). Jejich součástí jsou paranoid- jsou zpětně vstřebávány
do presynaptického
ní bludy (mylná představa, že člověka někdo neuronu (proces zpětného
pronásleduje nebo usiluje o jeho život) a zra­ vychytávání), zatímco jiné
jsou chemicky rozloženy
kové či sluchové halucinace. Paranoidní blu­ a přecházejí do neaktivního
dy mohou vést k ničím nepodloženému násilí. stavu (proces odbourávání).
Na počátku padesátých let minulého století Tyto procesy jsme popsali ve
2. kapitole.
se v Japonsku značně rozšířilo užívání amfe­
taminů, které se v té době prodávaly bez lé­ OBRÁZEK 6.11
kařského předpisu a byly doporučovány jako
Molekulární mechanismus účinku kokainu.
prostředek „k odstranění ospalosti a pozved­
Sigmund Freud (1885). S užíváním kokainu
měl vlastní zkušenosti a zpočátku se k němu
DÍLČÍ shrnutí
stavěl velmi příznivě a doporučoval jej. Poz­ ■ Psychoaktivní Látky se odedávna používají
ději ale změnil názor, když při léčbě přítele k navození změn vědomí a nálady.
■ Opakované užití kterékoli z těchto látek
použil kokain a došel ke katastrofálnímu vý­
může vést ke vzniku závislosti, která se
sledku. Freudův přítel upadl do těžké závis­
projevuje tolerancí, abstinenčními příznaky
losti, vyžadoval stále větší dávky drogy a dů­
a nutkavou potřebou dalšího užívání.
sledky své závislosti nesl až do smrti. ■ Škodlivým užíváním označujeme stav, kdy
Přestože první zprávy tvrdily opak, Freud jedinec trvale užívá určitou látku navzdory
brzy zjistil, že kokain je vysoce návyko­ negativním důsledkům, ale aniž by se u něj
vý. S nástupem cracku je ještě nebezpečnější rozvinula závislost.
a návykovější. Při opakovaném užívání brzy ■ Konopí, například marihuana nebo hašiš,
vzniká tolerance a objevují se abstinenční navozuje povznesenou náladu, narušuje

příznaky, i když nejsou tak dramatické jako kognitivní a motorické schopností

a u některých lidí vyvolává halucinace.
u opiátů. Po euforické fázi se dostaví neklidná
■ Tlumivé látky, například alkohol, sedativa
podrážděnost, která se při opakovaném užívá­
a inhalační prostředky, tlumí činnost
ní mění v pocit úzkostné deprese. Nepříjemné
centrální nervové soustavy. Nejčastěji
pocity se svou intenzitou vyrovnají předchozí užívanou látkou z této skupiny je alkohol.
slasti vyvolané požitím drogy a lze je zmírnit ■ Opiáty, jako je heroin a morfiu, potlačují
jedině další dávkou (viz obrázek 6.11). vnímání bolesti a navozují euforické pocity,
Lidé, kteří často užívají kokain, mohou které střídá ospalost. Při těžké otravě mohou
pociťovat stejné chorobné příznaky jako uži­ nastat dýchací potíže, bezvědomí a kóma.
vatelé vysokých dávek amfetaminů. Běžnou ■ Stimulancia, například amfetaminy a kokain,

zrakovou halucinací jsou světelné záblesky aktivují oblasti mozku, které zaznamenávají
slast a potěšení. Vyvolávají pocity euforie,
(„sněžné světlo“) nebo pohybující se světla.
zvyšují hladinu energie a sebevědomí.
Méně běžný, ale o to znepokojivější je pocit,
Abstinenčními příznaky jsou deprese,
že člověku pod kůží lezou brouci. Halucinace
podrážděnost a závažné fyziologické poruchy.
může být tak silná, že člověk se snaží vyříz­ ■ Extáze působí podobně jako stimulancia,
nout si brouky z těla nožem. Příčinou těch­ potlačuje zábrany a může vyvolat halucinace.
to stavů jsou spontánní vzruchy senzorických Působí škodlivě na mozek a na celkový
neuronů vyvolané působením kokainu. zdravotní stav.

Extáze Otázky podporující kritické myšlení

Extáze má podobné povzbuzující účinky jako 1 Zákony, podle nichž je užívání některých
amfetaminy a příležitostně vyvolává také haluci­ psychoaktívních látek (marihuany, kokainu)
nace. Uživatelé prožívají pocity neklidu a přílivu trestné, ale užívání jiných látek (alkoholu,
energie. Jejich náklonnost vůči ostatním lidem tabáku) je tolerováno, neodrážejí skutečné
vzrůstá a současně padají společenské zábrany. nebezpečí související s těmito látkami.
Zdá se, že emocionální účinky extáze spočívají Kdybyste měli na základě současných

ve snížení hladiny neurotransmiteru serotoninu. vědeckých poznatků nově formulovat

drogovou politiku vašeho státu, od kterých
Dokonce i krátkodobé užívání extáze může
drog byste uživatele všemi silami odrazovali
mít dlouhodobé negativní účinky na myšlení
(které drogy byste případně postavili mimo
a zdravotní stav. Poškození mozku u opic, kte­ zákon)? Ze kterých drog byste naopak měli
rým byla podávána extáze pouhé čtyři dny, pře­ nejmenší obavy?
trvalo šest až sedm let (SAMHSA, 2002). Uži­ 2 Bylo prokázáno, že starobylá asijská léčebná
vatelé extáze vykazují slabší výsledky v testech metoda akupunktury, při níž se do různých
zaměřených na pozornost, paměť, učení a obec­ akupunkturních bodů v kůži zavádějí jehly,
nou inteligenci. Při dlouhodobém užívání extáze podporuje produkci endorfinů v mozku. Mohli

se kromě toho zvyšuje pravděpodobnost one­ byste pomocí tohoto zjištění vysvětlit, proč
akupunktura podle všeho pomáhá při léčbě
mocnění srdce a selhání jater. Častěji se také vy­
závislosti na heroinu?
skytují úzkostné, depresivní a paranoidní pocity.
Fenomény psí

Debata o vědomí by nebyla úplná, kdybychom

se nezamýšleli nad některými neobvyklými
tvrzeními o lidské mysli, která přitahují po­
zornost široké veřejnosti. Značný zájem budí ® Bili Yates; přetištěno se zvláštním svolením King Features Syndicate
zejména otázky, zda lidé (1) dokážou získávat
informace i bez účasti dosud známých smys­
lových orgánů, nebo zda (2) dokážou ovlivnit důkazy přijatelné podle vědeckých měřítek.
fyzikální jevy čistě duševními prostředky. Tyto Mnozí psychologové, kteří dosud nejsou pře­
otázky jsou zdrojem sporů o existenci psí - svědčeni o prokázané existenci jevů psí, se při­
zvláštních procesů přenosu energie a informa­ klánějí k možnosti, že se mohou objevit nové
cí, které v současné době nedokážeme vysvět­ a přesvědčivější důkazy. Mnoho parapsycho­
lit známými biologickými nebo fyzikálními logů věří, že některé experimentální postupy
mechanismy. Fenomény psí jsou předmětem z poslední doby tyto důkazy již přinesly nebo
zájmu parapsychologie, která se zabývá jevy brzy přinesou. Zaměříme se nyní na nejslib­
překračujícími rámec psychologie. Řadíme nější z nich, na ganzfeldový postup.
mezi ně tyto jevy: Ganzfeldový postup zkoumá telepatickou
1. Mimosmyslové vnímání. Reakce na komunikaci mezi účastníkem pokusu, který
vnější podněty bez jakéhokoli známého slouží jako „příjemce“, a jiným účastníkem,
smyslového kontaktu. který působí jako „vysílající osoba“. Příjemce
2. Telepatie. Přenos myšlenek od jednoho je umístěn v akusticky izolované místnosti
člověka ke druhému bez využití jakéhokoli v podmínkách mírné percepční izolace: oči
známého kanálu smyslové komunikace má přikryté polovinami průsvitných pingpon-
(například určení hrací karty, na kterou gových míčků, na uších má sluchátka, ze kte­
myslí druhá osoba). rých se line bílý šum, a místnost je ozářena
3. Jasnozřiívost. Vnímání objektů nebo rozptýleným červeným světlem (bílý šum je
událostí, které neposkytují podněty náhodná směs zvukových frekvencí, jež se po­
známým smyslům (například určení ukryté dobá šumu v rádiu při ladění stanic). Takové
hrací karty, jejíž hodnotu nikdo nezná). homogenní zrakové a sluchové prostředí se
4. Věštění. Vnímání budoucích událostí, které nazývá ganzfeld (německé slovo označující
nelze předjímat jakýmikoli známými „celé pole“).
deduktivními procesy (například Vysílající osoba sedí v oddělené akusticky
předvídání, že v příštím vrhu kostek padne izolované místnosti a dostává náhodně vy­
určité číslo). brané zrakové podněty (obrázky, diapozitivy
5. Psychokineze. Duševní vliv na fyzikální nebo krátké videozáznamy) z rozsáhlé zásoby
události bez působení jakékoli známé podobných podnětů. Tyto podněty slouží jako
fyzikální síly (například přání, aby „cíl“ experimentu. Zatímco se vysílající osoba
v příštím hodu kostkami padlo určité číslo). soustředí na cíl, přijímající osoba se pokou­
ší jej popsat prostřednictvím nepřetržitého
slovního popisu svých současných představ
Experimentální důkazy a volných asociací. Po skončení sezení jsou
Většina parapsychologů se pokládá za vědce, přijímající osobě předloženy čtyři podněty,
kteří využívají obvyklé postupy vědeckého vý­ z nichž jeden je cílovým podnětem. Úkolem
zkumu při zkoumání nesporně neobvyklých přijímající osoby je vyhodnotit, do jaké míry
jevů. Tvrzení v souvislosti s fenomény psí jsou se předložené podněty shodují s představami
však natolik mimořádná a tolik se podobají a asociacemi, které zaznamenala v průběhu
tomu, co se obvykle označuje za pověry, že je sezení. Za „přímý zásah“ se považuje, pokud
někteří vědci považují za nemožná a odmíta­ přijímající osoba přiřadí nejvyšší hodnocení
jí odůvodněnost parapsychologického bádání. cílovému podnětu.
Takové apriorní soudy nemají ve vědě mís­ Od roku 1974, kdy byl tento postup po­
to. Skutečná otázka zní, zda jsou empirické užit poprvé, bylo provedeno více než 90 ex-
 -

Příjemce (vlevo) a vysílající osoba (vpravo) v ganzfeldovém experimentu.

perimentů. Typický pokus zahrnuje přibližně Jejich debata nám v následujících odstavcích
30 sezení, při nichž se příjemce snaží identifi­ poslouží jako prostředek ke zkoumání exis­
kovat cíl přenášený vysílající osobou. Souhrn­ tence jevů psí.
ná analýza 28 studií (které obsahovaly celkem
835 ganzfeldových sezení uskutečněných pod Problém opakovatelnosti
dohledem badatelů v deseti různých labora­ Ve světě vědy se žádný jev nepovažuje za pro­
tořích) ukazuje, že účastníci pokusů dokázali kázaný, dokud nebyl opakovaně pozorován
vybrat správný cílový podnět ve 38 % případů. různými vědci. V této souvislosti se nejzávaž-
Kdyby rozhodovala pouze náhoda, očekáva­ nější kritika parapsychologie opírá o to, že ne­
li bychom úspěch pouze ve čtvrtině případů, existuje jediná spolehlivá názorná ukázka jevů
protože účastníci museli vybírat ze čtyř mož­ psí, kterou mohou jiní badatelé zopakovat.
ností. Ze statistického hlediska je získaný vý­ Dokonce i když stejný badatel v různé době
sledek vysoce významný. Pravděpodobnost, že testuje stejné jedince, může jednou získat sta­
vznikl náhodně, je menší než jedna k miliardě tisticky významné výsledky, a podruhé nikoli.
(Bem a Honorton, 1994). Ganzfeldový postup není v tomto ohledu vý­
jimkou: statisticky významné výsledky přines­
la necelá polovina (43 %) z 28 analyzovaných
Diskuse o důkazech studií.
V letech 1985 a 1986 uveřejnil časopis Jour­ Nejpůsobivější odpověď parapsychologů na
nal of Parapsychology rozsáhlou analýzu tuto kritiku však vychází ze samotné psycho­
ganzfeldových studií se zaměřením na de­ logie. Mnozí statistikové i psychologové jsou
batu mezi kognitivním psychologem a kri­ nespokojení s tím, že statistická významnost
tikem parapsychologie Rayem Hymanem je považována za jediný ukazatel úspěšnos­
a parapsychologem a hlavním přispěvatelem ti každé studie. Jako alternativa k tomuto
do databáze ganzfeldových studií Charlesem postupu se stále častěji používá metaana-
Honortonem. Oba měli stejný názor na zá­ lýza - statistická technika, která pracuje se
kladní kvalitativní výsledky, ale neshodli se souborem mnoha studií konkrétního jevu
na jejich interpretaci (Honorton, 1985; Hy­ jako s jedním velkým experimentem a kaž­
man, 1994,1985; Hyman a Honorton, 1986). dou studii pokládá za jednotlivé pozorování.
Každá studie, která dosáhne pozitivních vý­ ticky významný účinek psí pouze asi v jedné
sledků - i když není sama o sobě statistic­ třetině případů (Utts, 1986).
ky významná tedy přispívá k celkové síle Stručně řečeno, nelze realisticky očekávat,
a spolehlivosti jevu a není vyřazena jako ne­ že kterýkoli kompetentní badatel dokáže kdy­
prokazující opakovatelnost (Glass, McGaw koli zopakovat jakýkoli reálný účinek. Otáz­
a Smith, 1981; Rosenthal, 1984). Z tohoto ka opakovatelnosti experimentu je složitější
pohledu poskytují ganzfeldové studie pů­ a ukazuje se, že metaanalýza je vhodným ná­
sobivou opakovatelnost: pozitivní výsledky strojem pro zkoumání této složitosti.
přineslo 23 z 28 studií, což je výsledek, kte­
rý se náhodně objeví jednou z tisíce případů. Nedostatečná kontrola
Dodatečných 11 opakování s využitím počí­ Parapsychologie je terčem kritiky také pro­
tačových postupů přineslo výsledky shodné to, že mnoho a snad i většina experimentů
s původním souborem 28 studií (Bem a Ho- nemá dostatečnou kontrolu a zabezpečení.
norton, 1994). Obzvláště osudné jsou chybné postupy, při
Novější metaanalýza 40 dalších ganzfeldo- nichž účastníci pokusu mohou získat sdě­
vých studií provedených v letech 1987-1999 lované informace normálním vnímáním, ať
zjistila, že výsledky ganzfeldových postupů se už neúmyslně, nebo záměrným podváděním.
opakují (Bem, Palmer a Broughton, 2001). Na Tento jev se označuje jako problém senzoric­
první pohled se zdálo, že novější studie při­ kého prosakování. Dalším častým problémem
nesly slabší výsledky než starší studie. Další je nedostatečné zajištění náhodného výběru
analýza však odhalila, že 25 opakovaných po­ cílových podnětů. Metodologické nedostat­
kusů, které byly provedeny standardním po­ ky sužují všechny vědecké obory, ale v his­
stupem, přineslo výsledky srovnatelné s před­ torii parapsychologie se vyskytuje několik
chozími studiemi, kdežto pokusy, jež se od případů slibných výsledků, které se zhroutily
standardní metody odchýlily (jako cíle použi­ po kritickém přezkoumání postupů (Akers,
ly například hudební motivy), přinesly slabší 1984). Parapsychologii se běžně vytýká to,
výsledky. Takové zjištění není ani špatné, ani že předběžné a nedostatečně kontrolova­
nečekané. Mnozí badatelé zkoumající feno­ né pokusy přinášejí pozitivní výsledky, ale
mény psí jsou nyní přesvědčeni, že základní jakmile se přikročí k lépe kontrolovaným
postup je v současné době natolik dostatečně a zajištěným pokusům, tyto výsledky se
propracován, že si mohou dovolit rozšířit jej rozplynou.
i na neznámé území, i když některé pokusy Jakmile se v dokončeném experimentu ob­
budou za těchto okolností nutně neúspěšné. jeví nedostatek, nelze přesvědčivě tvrdit, že
Pokud se takto opakované pokusy zahrnou do nepřispěl k pozitivnímu výsledku. Jedinou
jedné metaanalýzy společně se standardními nápravou je zopakování experimentu bez
pokusy, musíme očekávat slabší celkové vý­ chybného postupu. V databázi několika stu­
sledky. Z toho vyplývá, že budoucí metaana­ dií však může metaanalýza odhalit, zda hůře
lýzy musí tuto skutečnost zohlednit, nemají-li kontrolované studie nedávají více pozitivních
se ganzfeldové postupy stát obětí vlastního výsledků než lépe kontrolované studie. Pokud
úspěchu. je ve studiích zjištěna pozitivní korelace mezi
Možnost zopakovat konkrétní pokus závi­ chybným postupem a pozitivními výsledky, je
sí také na síle jeho účinků a na počtu prove­ to problém. V případě databáze ganzfeldo­
dených pozorování. Je-li účinek slabý, potom vých studií se kritik Hyman i parapsycholog
experiment s malým počtem účastníků nebo Honorton shodují, že nedostatečné zajištění
opakování neprokáže statistickou význam­ pokusů a možné senzorické prosakování s po­
nost účinku, i když účinek existuje. Pokud zitivními výsledky nekorelují. Hyman tvrdil,
v ganzfeldové situaci účinek skutečně existuje že zjistil korelaci mezi chybným postupem
a „přímého zásahu“ se dosahuje ve 38 %, po­ při náhodném výběru podnětů a pozitivními
tom bychom ze statistického hlediska měli výsledky, ale jeho závěr zpochybňuje Honor-
očekávat, že studie se 30 ganzfeldovými seze­ tonova analýza i další dvě analýzy provedené
ními (je to průměrný počet sezení u 28 studií, badateli, kteří se parapsychologií nezabývají
o nichž jsme se zmínili výše) přinese statis­ (Harris a Rosenthal, 1988; Saunders, 1985).
Kromě toho úspěšná série 11 počítačově zpra­ zrušily statistickou významnost 28 studií ana­
covaných studií, o níž jsme se již zmínili, byla lyzovaných v debatě (Honorton, 1985). Proto
specificky zaměřená na kontrolu chybných se badatelé vcelku shodnou na tom, že celko­
postupů v původní databázi (Bern a Honor- vá významnost ganzfeldových studií nemůže
ton, 1994). být vysvětlena zásuvkovým efektem (Hyman
a Honorton, 1986).
Zásuvkový efekt Hyman a Honorton se rozhodli nepokra­
Předpokládejme, že se 20 vědců nezávisle na čovat dále v debatě a místo toho raději vy­
sobě rozhodne provést ganzfeldovou studii. dali společné prohlášení, ve kterém vymezili
I kdyby skutečný ganzfeldový účinek vůbec oblasti vzájemné shody a nesouhlasu a vydali
neexistoval, je reálná pravděpodobnost, že řadu návrhů pro provádění ganzfeldových stu­
přinejmenším jeden z nich získá čistě ná­ dií v budoucnosti (Hyman a Honorton, 1986).
hodou statisticky významné výsledky. Tento Jejich diskuse a následující debaty jsou cen­
šťastný badatel potom své výsledky publi­ ným modelem pro hodnocení sporných oblas­
kuje, ale ostatních 19 vědců - kteří dosáhli tí vědeckého výzkumu.
„nulového“ výsledku - se patrně nechá odra­
dit. Odloží výsledky do zásuvky a začnou se Důkazy na základě jednotlivých případů
zabývat něčím slibnějším. Vědecká veřejnost V povědomí veřejnosti jsou důkazy o existenci
se tedy dozví o jedné úspěšné studii, ale ne­ jevů psí založeny zejména na osobních zkuše­
bude vědět o 19 neúspěšných, které skončily nostech a ústně šířených zprávách. Z vědecké­
na dně zásuvky. Databáze známých studií je ho hlediska jsou takové důkazy nepřesvědčivé,
tedy výrazně zkreslená ve prospěch pozitiv­ protože trpí stejnými problémy, které ohrožují
ních studií a každá metaanalýza této data­ důvěryhodnost experimentálních důkazů -
báze dospěje ke stejně zkresleným výsled­ neopakovatelností, nedostatečnou kontrolou
kům. Tento jev se označuje jako zásuvkový a zásuvkovým efektem.
efekt. Problém opakovatelnosti je naléhavý, pro­
Zásuvkový efekt je záludný, protože z po­ tože většina důkazů je založena pouze na
vahy věci nikdo nemůže vědět, kolik nezná­ jednorázových událostech. Zena oznámí před­
mých studií bylo odloženo do zásuvek. Para­ tuchu, že dnes vyhraje v loterii - a skutečně
psychologové však přicházejí se dvěma typy vyhraje. Zdá se vám o nepravděpodobné udá­
obrany proti nařčení, že zásuvkový efekt váž­ losti, která o několik dní později skutečně na­
ně zpochybňuje jejich zjištění. Za prvé pou­ stane. „Jasnovidec“ správně předpoví atentát
kazují na to, že časopis Journal of Parapsy­ na veřejně známou osobnost. Takové události
chology aktivně žádá a publikuje také studie sice mohou být subjektivně přesvědčivé, ale
s negativními výsledky. Komunita parapsy­ není možné je hodnotit, protože nejsou opa­
chologů je kromě toho relativně malá a větši­ kovatelné.
na badatelů ví, na čem pracují jejich kolegové Problém nedostatečné kontroly a zajiště­
z oboru. Při provádění metaanalýzy vyhledá­ ní je rozhodující, protože zmíněné události
vají parapsychologové na konferencích i při se odehrávají za neočekávaných a nejasných
osobních setkáních také nepublikované nega­ okolností. Proto není možné vyloučit alter­
tivní studie. nativní interpretace, jako je náhoda, klamné
Hlavní obrana parapsychologů se ale opírá vzpomínky nebo úmyslný podvod.
o statistiku a metaanalýza nabízí empirický Oblasti jednotlivých případů se opět
přístup k tomuto problému. Známe-li celko­ týká zásuvkový efekt. O výherkyni v loterii,
vou statistickou významnost známých údajů, která předem ohlásila svou výhru, budou
můžeme vypočítat množství studií s nulovými psát všechny noviny. Nikdy ale neuslyšíme
výsledky, které by musely ležet v zásuvkách, o tisících jiných lidí, kteří měli stejnou
aby tuto významnost anulovaly. V případě předtuchu a nevyhráli - jejich „důkazy“
databáze o ganzfeldových studiích by v zá­ zůstanou v „zásuvce“. Pravděpodobnost,
suvkách muselo ležet více než 400 nepubliko­ že právě tato žena vyhraje v loterii, je
vaných studií s nulovými výsledky - odpoví­ skutečně velmi nízká. Rozhodujícím
dající 12 tisícům ganzfeldových sezení -, aby kritériem hodnocení v tomto případě
však není pravděpodobnost její výhry, ale
Dílčí shrnutí
pravděpodobnost, že vyhraje kterýkoli z tisíců
dalších lidí, kteří předem říkali, že vyhrají. ■ Podstatou fenoménů psí je představa, že lidé mohou získat
Taková pravděpodobnost je mnohem vyšší. informace o světě, aniž by došlo ke stimulaci známých

Kromě toho má zmíněná žena svou osobní smyslových orgánů, nebo že mohou ovlivnit fyzikální
události čistě mentálními prostředky.
„zásuvku“, jež obsahuje všechny dřívější
■ Mezi fenomény psí patří různé formy mimosmyslového
případy, kdy měla podobnou předtuchu, ale
vnímání (telepatie, jasnozřivost, věštění) a psychokineze
nevyhrála.
(přesouvání předmětů silou mysli).
Stejná argumentace platí i pro věštecké sny ■ Ganzfeldový postup testuje telepatickou komunikaci mezi
(jsou to takové, které předpovídají nepravdě­ účastníkem pokusu, který slouží jako „příjemce", a jiným
podobnou událost, jež několik dní nato sku­ účastníkem, který působí jako „vysílající osoba".
tečně nastane). Máme sklon zapomínat na ■ Opakovatelnost jevů psí a metody používané při pokusech,
sny, pokud se ovšem nestane něco, co nám jež mají dokázat jejich existenci, nepřestávají být

je připomene. Plníme svou databázi vzpomí­ předmětem debat.

nek pozitivními příklady a negativní příklady

nevědomky vylučujeme. Nejplnější „zásuvky“
mají možná takzvaní jasnovidci, kteří vytvá­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
řejí předpovědi na celý rok pro bulvární no­
1 Jaké „mimosmyslové" prožitky jste osobně poznali? Máte
viny. Nikdo si nezapamatuje předpověď, kte­
pro ně nějaké alternativní vysvětlení?
rá nevyšla, ale všichni si pamatují občasnou
2 Zásuvkový efekt funguje ve všech vědeckých oborech. Proč
trefu do černého. Pravda je taková, že jasno­
se podle vašeho názoru někteří vědci domnívají, že působí
vidci se téměř vždy mýlí (Frazier, 1987; Tyler, potíže hlavně při výzkumu fenoménů psí?
1977).
 JSOU JEVY PSÍ SKUTÉ
Máme dostatečně přesvědčivé důkazy, abychom mohli říci ano
Daryl J. Bem, CorneLL University

Jsou-li některé experimentální dokla­ mohly vysvětlit existenci jevů psí Vzhledem k tomu, že jste se
dy o existenci jevů psí tak působivé, (Radin, 2006). v předchozí debatě o ganzfeldových
jak se zdají, proč se jevy psí nestaly Průzkum mezi více než tisíci pro­ studiích již setkali se skeptikem
součástí vědy? Proč k nim tolik věd­ fesory ve Spojených státech a Kana­ Rayem Hymanem, jehož argumenty
ců nepřestává zaujímat skeptický po­ dě zjistil, že akademičtí psychologo­ byly uvedeny v dostatečné míře, není
stoj? vé zaujímají k jevům psí skeptičtější od věci citovat také jiný soubor stu­
Většina badatelů je přesvědče­ stanovisko než jejich kolegové z ji­ dií, který měl Hyman hodnotit. Byly
na, že mimořádná tvrzení vyžadují ných oborů včetně těch, kteří působí to studie zaměřené na vzdálené vidění,
mimořádné důkazy. Každý uvěří vý­ v oboru biologických a fyzikálních tedy formu jasnozřivosti, při níž se
sledkům vědecké práce, která tvrdí, věd (Wagner a Monnet, 1979). Tato „pozorovatel" pokouší nakreslit nebo
že usilovněji pracující studenti mají situace má pravděpodobně něko­ popsat cílové místo nebo skrytou fo­
lepší známky. I kdyby tato vědecká lik příčin. Za prvé, psychologové tografii či předmět. Studie, které byly
práce vykazovala závažné nedostat­ z akademického prostředí jsou lépe předmětem hodnocení, byly v letech
ky, uvěříme jí, protože její výsledky obeznámeni s případy mimořádných 1973-1989 sponzorovány vládou Spo­
jsou v souladu s našimi dosavadními tvrzení, která byla založena na chyb­ jených států. Jejich cílem bylo zjistit,
znalostmi a představami. Tvrzení, že ných experimentálních postupech, zda by se vzdálené vidění dalo využít
dva lidé v ganzfeldové studii spo­ nesprávné interpretaci, anebo do­ pro výzvědné a špionážní účely. 0 vy­
lu telepaticky komunikují, už není konce na podvodu a klamu (Gardner, hodnocení programu byl požádán Ray
tak běžné - je v rozporu s běžnými 1981; Randi, 1982). Hyman a statistička Jessica Uttsová.
představami většiny lidí. Od badate­ Za druhé, psychologové vědí, že Uttsová došla k tomuto závěru:
lů, kteří se zabývají jevy psí, proto popularizující vysvětlení psycholo­
oprávněně vyžadujeme více pře­ gických jevů jsou často přehnaná Při použití kritérii platných
svědčivých důkazů, protože kdyby nebo nesprávně podaná. Například pro kteroukoli jinou oblast
byla jejich tvrzení pravdivá, museli skutečná zjištění o existenci asyme­ vědy docházíme k závěru, že
bychom zásadně přehodnotit náš trie lidského mozku vyvolala zápla­ parapsychologické jevy byly
pohled na svět. V tomto případě vu populárněpsychologických knih prokázány. Statistické výsledky
je věda omluvitelně konzervativní. a zpráv v médiích, které obsahova­ prověřovaných studií dalece
Mnohé nepředpojaté psychology sku­ ly nepodložená tvrzení o jedincích, překročily rámec toho, co lze
tečně zaujaly například ganzfeldové u nichž převažuje činnost Levé či očekávat jako náhodný výskyt.
studie, ale dříve než k jevům psí za­ pravé mozkové hemisféry. V mé­ Argumenty, že tyto výsledky
ujmou stanovisko, logicky žádají dal­ diích se denně objevují neodpovědné mohly být získány metodicky
ší důkazy. zprávy o změněných stavech vědomí, nesprávnými postupy, jsou
Jevy psí jsou tak mimořádné hypnóze a jevech psí. přesvědčivě vyvráceny.
i proto, že neumíme vysvětlit me­ Za třetí, stejně jako většina učen­
chanismy jejich působení a neumíme ců jsou také akademičtí psychologo­ Zpráva Jessiky Uttsové, skeptická
ani popsat fyzikální a psychologické vé nejvíce obeznámeni se svou vlast­ zpráva Raye Hymana a úplný popis
procesy, které by mohly jejich exis­ ní specializací. Vzhledem’ k tomu, že a historie projektu jsou dostupné na
tenci vysvětlit. Někteří skeptikové současný výzkum jevů psí obvykle internetových stránkách profesorky
dokonce tvrdí, že za těchto okolností není publikován v profesních časopi­ Uttsové (www.ics.uci.edu/~jutts).
je nepřesvědčí žádné důkazy. Mají na sech a příručkách, většina psycholo­ Ganzfeldové studie a studie vzdá­
to samozřejmě právo, ale dějiny vědy gů není informována o nejnovějších leného vidění jsou jen dva soubory
nás učí, že mnohé, a snad dokonce výzkumech. údajů, na které badatelé poukazují
všechny jevy byly objeveny empi­ A na závěr - výzkum v oblasti ko­ jako na důkazy existence jevů psí.
ricky a byly využívány pro praktic­ gnitivní a sociální psychologie zvý­ Srozumitelné diskuse o teorii jevů
ké účely dávno předtím, než je lidé šil vnímavost psychologů vůči naší psí uvádí Dean Radin (2006) v bro­
dokázali vysvětlit. Například užívání předpojatosti a nedostatečné schop­ žuře Entangled Minds: Extrasensory
aspirinu pro tišení bolestí sahá hlu­ nosti vyvodit platné závěry z našich Experiences in a Quantum reality
boko do dávnověku, ale mechani­ každodenních zkušeností (viz 17. ka­ (Zamotaná mysl: mimosmyslové zá­
smus jeho působení byl objeven až pitola). Právě proto jsou psychologo­ žitky v kvantové realitě) a Broderick
v roce 1971 (Jeffreys, 2005). Mnozí vé obzvláště nedůvěřiví k empirickým (2007) v brožuře Outside the Gates of
badatelé zabývající se jevy psí jsou pozorováním jevů psí, při nichž jsou Science (Mimo brány vědy).
přesvědčeni, že moderní fyzika a ze­ intuitivní dojmy zpochybněny neopa­ Podle mého názoru máme dostateč­
jména kvantová mechanika již nabí­ kovatelností a nedostatečnou kontro­ ně přesvědčivé důkazy, abychom došli
zejí klíč k mechanismům, které by lou. k závěru, že jevy psí skutečně existují.
Argumenty hovořící ve prospěch jevů psí neobstojí ve vědeckém testování
Ray Hyman, University of Oregon

Profesor Daryl Bem prohlašuje, že lou vyloučí badatel chyby a zjištěné rozporuplností -, které parapsycho­
„máme dostatečně přesvědčivé důka­ výsledky jsou v souladu s náhodným logové dnes považují za jedinečné
zy, abychom došli k závěru, že jevy výskytem. vlastnosti jevů psí.
psí skutečně existují". Někteří z jeho V mnoha metaanalýzách jsou jed­ Navzdory více než 125 letům snah
kolegů parapsychologů s tímto ná­ notlivé studie hodnoceny podle kva­ o nalezení vědeckých důkazů nesplňu­
zorem souhlasí. Vycházejí při tom lity metodických postupů. Kennedy jí argumenty o existenci psí přijatel­
z výsledků několika metaanalýz para­ uvádí, že kvalita experimentů zahr­ ná vědecká kritéria. Po většinu toho­
psychologických experimentů. Jejich nutých do metaanalýzy se s postu­ to období parapsychologové otevřeně
tvrzení však závažně oslabují mno­ pujícím časem zvyšuje. Se zlepšující usilovali o to, aby vědecká veřejnost
há omezení zmíněných metaanalýz. se kvalitou metodiky mizejí důkazy přijala jejich tvrzení, a několikrát do­
0 nich však na tomto místě nechci o existenci psí. Přestože tyto výsled­ konce tvrdili, že mají k dispozici vě­
diskutovat. Jiní parapsychologové ky hovoří ve prospěch argumentu, že decké důkazy na podporu svých tvrze­
provedli nové hodnocení těchto me­ existenci psí potvrzují pouze ty po­ ní. Ve všech případech museli stejní
taanalýz a došli k závěrům, jež se kusy, které se vyznačují metodolo­ experimentátoři nebo jejich následov­
s Bemovým stanoviskem neshodují. gickými vadami, Kennedy tuto hypo­ níci přiznat, že jejich důkazy nebylo
Při nových hodnoceních byla po­ tézu neuznává. Místo toho tvrdí, že možné získat opakovaně.
rovnávána velikost účinků s datem za neurčitost důkazů mohou výzvěd­ V současné době stále více pa­
provedení studie. Ve všech případech né služby, které nám úmyslně brání rapsychologů přiznává, že důkazy
se ukázalo, že seřadíme-li studie po­ získat rozhodující důkazy. o existenci jevů psí nesplňují vědecká
dle doby jejich vzniku, velikost účin­ Většina parapsychologů raději kritéria. Stejní parapsychologové se
ků v dané linii výzkumu psí začíná vysvětluje nesoudržnost svých důka­ však nechtějí vzdát svého tvrzení, že
nad hranicí náhodného výskytu, ale zů a efekt úbytku pojmy kvantové jevy psí skutečně existují. Ve skuteč­
s postupem času klesá k nule. Vý­ teorie. Hovoří o analogii mezi ne­ nosti chtějí tvrdit, že určujícím rysem
znační parapsychologové Bierman určitostí kvantových účinků a pa­ jevů psí je právě nedostatek vědec­
a Kennedy z toho správně vyvozují, rapsychologických údajů. Opomíjejí kých důkazů. Je to podivný argument.
že důkazy o existenci jevů psí ne­ přitom skutečnost, že fyzikové byli Vypadá to, jako by problém považo­
lze získat opakovaně a že nesplňují nuceni přijmout kvantovou mecha­ vali za předem vyřešený. Parapsycho­
obvyklá vědecká kritéria přijatelnos­ niku kvůli výsledkům nesmírně přes­ logové vycházejí z předpokladu, že
ti (Bierman, 2001; Kennedy, 2003). ných a opakovatelných experimentů. jevy psí existují. Tento předpoklad
Jsou to pouze dva z několika soudo­ Je nechvalně známo, že parapsycho­ není podepřen žádnými vědeckými
bých parapsychologů, kteří nesouhla­ logické údaje jsou nepřesné a ne­ důkazy. Pro některé parapsychology
sí s tvrzením svých kolegů, že exis­ opakovatelné a na rozdíl od kvanto­ to není důkaz proti jejich tvrzení, ale
tence jevů psí je vědecky doložená. vých účinků jsou tak nepřehledné, že spíše důkaz o selhání vědy!
Parapsychologové se sice neshodnou z nich nelze vyvodit žádné závěry. I kdyby však doklady určitým
na vědeckosti svých důkazů, ale sho­ Někteří parapsychologové dnes způsobem hovořily ve prospěch
dují se na tom, že jevy psí existují. připouštějí, že důkazy o existen­ nevysvětlitelných odchylek od ná­
Postupné slábnutí důkazů o exis­ ci jevů psí neobstojí ve vědeckém hodného výskytu, nebyl by to ještě
tenci jevů psí označují parapsycho­ zkoumání. Zároveň ale tvrdí, že je to důkaz existence vědecké anomálie
logové jako efekt úbytku. Kennedy součástí jedinečných vlastností jevů ani paranormálních funkcí. Alcock
(2003) uvádí několik hypotéz, které psí, které jsou ze své podstaty ne­ (2003) rozebírá několik dalších pro­
by tento jev mohly vysvětlit. Skep­ určité, iluzorní, nevyzpytatelné a vě­ blémů, které stojí v cestě tomu, aby
tikové dávají přednost očividnému decky neuchopitelné. Historie však parapsychologie dosáhla vědeckého
vysvětlení, že jevy psí neexistují. ukazuje, že toto tvrzení je neprav­ opodstatnění.
Podle této hypotézy nastává efekt divé. Smetiště vědy obsahuje mno­ V jedné staré kuchařské knize je
úbytku proto, že prvotní experi­ ho tvrzení o anomáliích, které byly recept na zaječí polévku, který za­
menty v jakékoli oblasti nejsou tak nakonec zavrženy, protože důkazy číná slovy: „Nejprve chyťte zajíce."
dobře sestavené a kontrolované jako o nich byly rozporuplné a neopako­ Navzdory více než stoletému snažení
pozdější experimenty. Efekt úbytku vatelné. Důkazy o těchto odložených parapsychologové svého zajíce do­
prostě odhaluje, že první úspěšné tvrzeních se vyznačují všemi vlast­ sud nechytili. Nepřinesli vlastně ani
výsledky vznikly v důsledku metodic­ nostmi - efektem úbytku, efektem přesvědčivé argumenty, abychom jim
kých chyb a omylů. Přísnější kontro­ experimentátora, neuchopitelností. uvěřili, že nějací „zajíci" někde běhají.
SHRNUTÍ

1 Vjemy, myšlenky a pocity jedince v kterémkoli bdít. To, zda v daném okamžiku člověk spí, nebo
okamžiku tvoří jeho vědomí. O změněném stavu bdí, závisí na okamžité relativní síle obou pro­
vědomí hovoříme tehdy, když se osobě prožíva­ cesů. Existuje řada poruch spánku: patří mezi
jící tento stav jeví její duševní funkce jako nějak ně spánková deprivace, nespavost, narkolepsie
změněné nebo neobvyklé. Některé druhy změně­ a spánková apnoe.
ného stavu vědomí, například spánek a sny, zaží­ 7 Freud připisoval snům psychologický význam,
vají všichni lidé; jiné vznikají za zvláštních okol­ rozlišoval mezi manifestním a latentním ob­
ností, například při meditaci, v hypnóze nebo po sahem snů a domníval se, že sny jsou zastřená
užití drog. přání. Podle jiných teorií jsou sny odrazem zpra­
2 Funkcemi vědomí jsou (a) sledování sebe a vněj­ cování informací, které probíhá v mozku během
šího prostředí tak, že si uvědomujeme, co se děje spánku. Nedávno někteří teoretikové dospěli
s naším tělem a v jeho okolí, a (b) řízení jednání k závěru, že snění je kognitivní proces odrážející
v souladu s událostmi vnějšího světa. Ne všech­ jedincovy představy, obavy a emoční zaujetí.
ny události, které ovlivňují vědomí, jsou v daném 8 Meditace představuje snahu o dosažení změně­
okamžiku v centru naší pozornosti. Vzpomínky ného stavu vědomí pomocí určitých rituálů nebo
na osobní události a nashromážděné znalosti, cvičení, které vycházejí z jógy nebo zenu. Vý­
které jsou sice dostupné, ale nejsou běžnou čás­ sledkem je do jisté míry mystický stav, v němž je
tí našeho vědomí, se označují jako předvědomé meditující jedinec uvolněný a pociťuje odloučení
vzpomínky. Události, které ovlivňují naše chová­ od okolního světa.
ní, i když si jejich vnímání neuvědomujeme, nás 9 Hypnóza je stav vnímavosti, při němž hypno­
ovlivňují na nevědomé úrovni. tizovaný jedinec soustředí svou pozornost na
3 Podle psychoanalytické teorie nejsou některé hypnotizéra a jeho pokyny. Někteří lidé pod­
emočně bolestné vzpomínky a podněty přístupné léhají hypnóze ochotněji než jiní; většina lidí
našemu vědomí, protože byly potlačeny - tedy však vykazuje alespoň určitou míru hypnability.
přesunuty do nevědomí. Nevědomé myšlenky Mezi typické hypnotické reakce patří zvýšené
a impulzy ovlivňují naše chování i přesto, že do nebo snížené ovládání pohybů, zkreslení paměti
vědomí vstupují pouze nepřímo, prostřednictvím způsobené posthypnotickou amnézií a pozitivní
snů a chybných úkonů. a negativní halucinace. Jedním z blahodárných
4 Pojem „automatizace“ označuje naučené reakce, způsobů využití hypnózy je úleva od bolesti.
které původně vyžadovaly vědomou pozornost. 10 Psychoaktivní látky se odedávna používají k na­
Příkladem může být řízení auta. vození změny vědomí a nálady. Patří mezi ně
5 Spánek jako změněný stav vědomí vykazuje tlumivé látky (alkohol, barbituráty, benzodiaze-
rytmické proměny průběhu a hloubky. Rytmus piny, inhalační prostředky); konopí (marihuana
spánku lze studovat pomocí elektroencefalogra- a hašiš); opiáty (heroin a morfin); stimulancia
mu (EEG). Průběh mozkových vln svědčí o exis­ (amfetaminy a kokain); extáze.
tenci stadií spánku; pro páté stadium jsou typic­ 11 Fenomény psí vyvolávají značnou polemiku.
ké rychlé pohyby očí (REM). Spánková stadia se Podstatou fenoménů psí je představa, že lidé
během noci střídají. Sny se vyskytují častěji ve mohou získat informace o světě, aniž by došlo ke
fázi REM než v ostatních stadiích (nREM). stimulaci známých smyslových orgánů, nebo že
6 Podle modelu protikladného procesu spánku mohou ovlivnit fyzikální události čistě mentál­
a bdění existují dva protichůdné procesy - pud ními prostředky. Mezi fenomény psí patří různé
homeostatického spánku a proces bdění říze­ formy mimosmyslového vnímání (telepatie, jas-
ný biologickými hodinami -, které ve vzájem­ nozřivost, věštění) a psychokineze (přesouvání
né interakci určují, zda člověk usne, nebo bude předmětů silou mysli).
KLÍČOVÉ POJMY

změněný stav vědomí negativní halucinace

vědomí skrytý pozorovatel
předvědomé vzpomínky psychoaktivní látky
nevědomí drogová závislost
chybný úkon škodlivé užívání (abúzus) drog
automatizace činnosti tlumivé látky
disociace fetální alkoholový syndrom
spánek REM nezákonné drogy
spánek nREM konopí
model protikladného procesu spánku a bdění marihuana
pud homeostatického spánku hašiš
proces bdění řízený biologickými hodinami opiáty
cirkadiánní rytmy heroin
melatonin agonisté
poruchy spánku antagonisté
nespavost metadon
narkolepsie naloxon
spánková apnoe stimulancia
snění amfetaminy
lucidní sny kokain
meditace psí
hypnóza parapsychologie
posthypnotická reakce ganzfeldový postup
posthypnotická amnézie metaanalýza
pozitivní halucinace

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.circadian.com/Learning_center
Jste neustále ospalí? Nedokážete se soustředit? V informačním centru pro cirkadiánní rytmy se dozvíte, jak
vás v průběhu dne ovlivňují cirkadiánní rytmy, vaše biologické hodiny a spánkové návyky.

http://www.psyche.cs.monasch.edu.au/index.htmL
Interdisciplinární časopis zaměřený na výzkum vědomí.

http://www.hypnos.co.uk/hypnomag/articLes.htm
Rada článků na téma hypnózy a hypnoterapie.
 7. kapitola

Učení
podmiňování
Obsah kapitoly
Přístupy k učení 283

Klasické podmiňování 284

Pavlovovy experimenty 284
Kognitivní faktory 289
Biologická omezení 290

Instrumentální podmiňování 292

Skinnerovy experimenty 293
Kognitivní faktory 300
Biologická omezení 301

Učení a poznávání 302

Observační učení 302
Prekoncepty 304

Učení a mozek 306

Habituace a senzibilizace 306
Klasické podmiňování 307
Buněčné základy učení 308

Učení a motivace 310

Aktivace 311
Od pobídek k cílům 311
Vnitřní motivace a učení 311

Pohled z obou stran

Co je základem sociálního učení? 312-313
Pokud se vás někdy zmocnil záchvat paniky, učení, při němž nastává zvýšení behaviorál­
víte, že je to děsivý zážitek: buší vám srdce, ní reakce na silný podnět. Senzibilizace se
nemůžete popadnout dech, je vám mdlo a jste typicky obvykle objevuje tehdy, je-li orga­
přesvědčení, že se brzy stane něco strašlivého. nismus vystaven škodlivým nebo hrozivým
Záchvat paniky můžeme považovat za pře­ podnětům. Například vyděšená reakce na
hnanou reakci na skutečnou nebo domnělou opakovaný zvuk sirény je mnohem silnější
hrozbu z okolního prostředí. Pociťované pří­ poté, co se zvuk ozve ve chvíli, kdy vstoupíte
znaky jsou důsledkem excitace sympatické do tmavé úzké uličky. (Jiným příkladem je
části autonomní nervové soustavy (vzpomeňte chování žížaly, která byla nejprve lehce štíp­
na reakci typu „útok, nebo útěk“, o které jsme nuta a reagovala útěkem. Poté žížala odpoví
se zmínili ve 2. kapitole). Záchvaty paniky stejně intenzivně i na mnohem menší pod­
nejsou zejména v obdobích zvýšeného stresu něty, protože „předpokládá“, že kos, který ji
žádnou vzácností: až 40 % mladých dospě­ právě štípl, je ještě blízko /Lorenz, 1993/ -
lých lidí pociťuje občasné panické ataky (viz pozn. red.)
15. kapitola). Habituace i senzibilizace obvykle trva­
Panickou poruchou trpí mnohem méně jí jen několik minut až hodin. Přestože jsou
lidí. Člověk postižený touto poruchou pro­ to poměrně jednoduché typy učení, jsou ne­
žívá časté ataky a silné obavy z nich narušují smírně důležité při určování, jakým podnětům
jeho každodenní život. Výzkumy prokáza­ z vnějšího světa bude organismus věnovat po­
ly, že nejúčinnější léčbou panických poruch zornost. Samotná skutečnost, že neasociativ­
je kognitivně-behaviorální terapie (viz ní učení lze prokázat u všech živočichů - od
16. kapitola). Součástí této léčebné metody jednobuněčné trepky až po člověka -, svědčí
jsou postupy, které mají změnit maladaptiv­ o důležitosti této formy učení. K neasociativ­
ní představy a názory. Kognitivně-behavio­ nímu učení se ještě vrátíme v pasáži o mozku
rální terapie vychází z behaviorální terapie, a učení.
tedy souboru léčebných metod založených Asociativní učení je mnohem složitěj­
na principu učení a podmiňování. Účinnost ší než neasociativní, protože jeho součástí je
této formy terapie vypovídá o tom, že ně­ i pochopení vztahů mezi událostmi. Zahr­
které chování, které je součástí panické po­ nuje klasické a instrumentální podmiňování.
ruchy, je naučené a během terapie je lze od­ V obou případech dochází ke vzniku asociací,
naučit. tedy k učení, že určité události patří k sobě.
Učení a podmiňování je tématem této ka­ Těmito formami učení se budeme zabývat
pitoly. Budeme se v ní zabývat systematickou podrobně. V případě klasického podmiňování
analýzou učení a zjistíme, jak zkušenost po­ se organismus učí, že jedna událost následuje
změňuje chování. Učení je definováno jako po druhé. Kojenec se například naučí, že po
relativně trvalá změna chování, která vyplývá pohledu na prs následuje chuť mléka. V pří­
ze zkušenosti. Nespadají sem změny chování, padě instrumentálního podmiňování se orga­
které nastávají v důsledku zrání nebo dočas­ nismus učí, že jeho reakce vyvolá konkrétní
ného stavu organismu (například únava nebo důsledky. Malé dítě se například učí, že když
stavy navozené požitím drog). uhodí sourozence, bude následovat nesouhlas
Všechny případy učení však nejsou stejné. rodičů.
Rozlišujeme dva základní typy učení: asoci­ Kromě klasického a instrumentálního pod­
ativní a neasociativní. Podstatou neasocia­ miňování se v této kapitole budeme věnovat
tivního učení je habituace a senzibilizace i komplexnější formě učení: observačnímu
a tento typ učení se týká jediného podnětu. učení. Při komplexním učení u lidí hraje zá­
Habituace je typ neasociativního učení, pro sadní úlohu paměť a poznávání. Těmito téma­
nějž je typické snížení behaviorální odezvy ty se zabývá 8. a 9. kapitola. Podíváme se také
na nepodstatný podnět. Například při prv­ na neurální základy učení a budeme se při
ním zaznění sirény vás její zvuk může vydě­ tom odvolávat na pojmy uvedené ve 2. kapi­
sit, ale pokud se v krátké době rozezní opa­ tole. Nakonec se stručně zmíníme o významu
kovaně, bude vás děsit stále méně. Naproti motivace - a toto téma podrobněji probereme
tomu senzibilizace je typem neasociativního v 10. kapitole.
Přístupy k učení o chování živočichů, zejména potkanů a ho­
lubů. Studovali, do jaké míry je chování pot­
V 1. kapitole jsme uvedli, že tři nej důležitější kanů a holubů v laboratorních podmínkách
přístupy v psychologii jsou behaviorální, ko­ ovlivněno odměnami a tresty.
gnitivní a biologický. Stejně jako v kterékoli Výsledky těchto studií dodnes tvoří základ
jiné oblasti psychologie jsou i ve studiu učení toho, co víme o asociativním učení. Brzy ale
obsaženy všechny tři přístupy. uvidíme, že ve světle pozdějších prací mu­
Většina raných prací zaměřených na učení seli behavioristé své předpoklady poněkud
a zejména na podmiňování vycházela z be- upravit. Chceme-li porozumět podmiňování,
haviorálního přístupu. Tento přístup zcela o komplexním učení nemluvě, musíme vzít
převládl v Americe v prvních desetiletích v úvahu, co organismus ví o vztazích mezi
20. století. Nej významnějším „mluvčím“ be­ podněty a reakcemi (i když je tímto organis­
haviorismu byl Američan John Watson. mem potkan nebo holub). Tím se dostává ke
Stručný článek nazvaný „Psychology as the slovu kognitivní přístup. Kromě toho se nyní
Behaviorist Views it“ („Psychologie z pohledu ukazuje, že neexistuje jediný soubor všeobec­
behavioristy“), který Watson publikoval v roce ně platných zákonů, jimiž se řídí učení všech
1913, je považován za „behavioristický mani­ organismů v každé situaci. Zdá se, že u růz­
fest“. Watson formuloval své myšlenky jako ných živočišných druhů se uplatňují odlišné
odezvu na spisy některých „otců zakladatelů“ mechanismy učení, čímž se dostáváme k bio­
psychologie, kterými byli William James, E. B. logickému přístupu.
Titchener a Wilhelm Wundt. William James Objevy popsané v této kapitole připravily
se zajímal o vědomí a emoce a Titchener se půdu pro „kognitivní revoluci“ v psycholo­
zaměřil na výzkum mentálních struktur. Již gii. Tímto výrazem označujeme intelektuální
v 1. kapitole jsme uvedli, že Němec Wilhelm hnutí v padesátých letech 20. století, jehož
Wundt založil první psychologickou laboratoř. zastáncem byl Jerome Bruner a další badate­
Při svých výzkumech používal zejména meto­ lé odmítající omezení behaviorismu (Bruner,
du introspekce. Podle Watsonova názoru byly 1997). Byli přesvědčeni o tom, že mentální
psychologické metody příliš subjektivní. Wat­ procesy jsou nejen důležitým tématem pro
son tvrdil, že předmětem psychologického vý­ psychologii, ale že je možné je studovat s vy­
zkumu by nemělo být vědomí, ale spíše chová­ užitím vědeckých metod. Jak jsme se zmíni­
ní. Inspirovaly ho studie zvířat ruského vědce li již v 1. kapitole, toto hnutí získalo na síle
I. P. Pavlova a byl přesvědčen, že právě díky s rozvojem a rozšířením počítačů ve druhé
těmto experimentům psychologové získali polovině minulého století. Počítače umožnily
vědeckou metodu bádání, která je objektivní badatelům (například nositeli Nobelovy ceny
a opakovatelná. Herbertu Simonovi) simulovat kognitivní
První behavioristé kladli důraz na vněj­ procesy. Lidské bytosti přestaly být považová­
ší podněty a pozorovatelné reakce v souladu ny za organismy, které podmíněně reagují na
s behavioristickým prohlášením, že chová­ vnější události, ale začaly být připodobňovány
ní je možné lépe poznat na základě vnějších k procesorům zpracovávajícím informace.
příčin, a nikoli vnitřních pohnutek. Součástí Práce behavioristů jsou dodnes velmi cenné.
behavioristického přístupu k učení byly také Při čtení této kapitoly zjistíte, že jejich experi­
další klíčové předpoklady. Podle jednoho menty a objevy položily základ velké části vý­
z nich jsou jednoduché asociace klasického zkumu lidského chování, který byl od té doby
nebo instrumentálního typu stavebními ka­ uskutečněn.
meny všech procesů učení bez ohledu na to,
co je předmětem učení nebo kdo se učí - ať Dílčí shrnutí
už se potkan učí proběhnout bludištěm, nebo
■ Učení je relativně trvalou změnou chování, která vzniká
se dítě učí početním úkonům (Skinner, 1971,
jako důsledek zkušenosti.
1938). Z toho vyplývá, že i něco tak složité­
■ Existují čtyři základní typy učení: (1) habituace
ho jako osvojení si cizí řeči je pravděpodobně
a senzibilizace, (2) klasické podmiňování, (3)
založeno na mnoha asociacích (Staats, 1968). instrumentální podmiňování a (4) komplexní učení.
Tyto představy přivedly behavioristy k zájmu
 vymyslel, aby mohl studovat tuto otázku, značně
Otázky rozvíjející kritické myšlení
přispěly k našemu pochopení jednoho z nejzá­
1 Všudypritomnost učení vyvolává otázku, zda kladnějších procesů učení: klasického podmi­
jsou vůbec některé typy chování vrozené. ňování. Klasické podmiňování je proces učení,
Vlastně by se dalo tvrdit, že veškeré chování
při němž se původně neutrální podnět asociuje
je naučené. Souhlasíte s tímto názorem? Proč
s jiným podnětem na základě opakovaného spo­
ano, proč ne?
jování obou podnětů. Miska s potravou byla pů­
2 Na uspořádání a interpretaci experimentů
zaměřených na učení mělo vliv několik
vodně neutrálním podnětem a nevyvolávala sli­
myšlenkových paradigmat. Například nění. Samotná potrava však vyvolává tvorbu slin,
behavioristé se soustředili na pozorovatelné jakmile se dostane psovi do tlamy. Jsou-li potra­
změny chování, které nastávají va a miska opakovaně předkládány společně, již
s přibývajícími zkušenostmi. Kognitivně pouhý pohled na misku postačí k vylučování slin.
zaměření badatelé zase studovali Pes se naučí, že dvě události (pohled na misku
strukturu duševních pochodů, které vyústí se žrádlem a chuť žrádla v tlamě) spolu souvisejí.
v naučené chování. Proč jsou tyto rozdílné
V tomto oddíle se prostřednictvím původ­
přístupy důležité? Jaký vliv měl nástup
ních Pavlovových objevů seznámíte s názvo­
biopsychologie na studium učení?
slovím klasického podmiňování. Mnozí psy­
chologové v průběhu let vymysleli zajímavé
variace na Pavlovovy experimenty a my se bu­
Klasické podmiňování deme zabývat také některými z těchto důleži­
tých a novějších objevů.
Ruský fyziolog I. R Pavlov, který již v té době
byl nositelem Nobelovy ceny za svůj výzkum
trávení, učinil na počátku 20. století významný Pavlovovy experimenty
objev. Při svém výzkumu měřil u psů vylučová­ V Pavlovově základním experimentu nejprve
ní slin v reakci na potravu. V okamžiku, kdy má vědec připevní k slinné žláze psa trubičku, aby
v tlamě potravu, začne slinit každý pes. Pavlov bylo možno měřit množství vylučovaných slin.
si ale všiml, že psi v jeho laboratoři začali slinit Potom před něj umístí nádobu, do které je mož­
již při pouhém pohledu na misku se žrádlem. né automaticky dávkovat potravu. Pes je hladový,
Napadlo ho, že psi se možná naučili spojit si a jakmile se v misce ocitne potrava, je zaregis­
pohled na misku s chutí potravy, a rozhodl se trováno vylučování slin. Toto slinění je nepod­
zjistit, zda je možné naučit psa spojit si potravu míněnou reakcí (NR), tedy nenaučenou reakcí
i s jiným podnětem, například se světlem nebo vyvolanou chutí potravy. Potrava je nepodmíně­
zvukem. Elegantní experimenty, které Pavlov ným podnětem (NP), který automaticky vyvolá­
vá reakci bez předchozího podmiňování. Experi­
mentátor může také rozsvítit světlo v okně před
I. P. Pavlov se svými asistenty a pokusným subjektem (psem). psem. Tato událost se nazývá neutrální podnět
(NeuP), protože nevyvolá slinění - i když samo­
zřejmě může u psa vyvolat jiné reakce (například
vrtění ocasem, skákání a štěkání). Badatel začne
opakovaně spojovat předložení potravy se svět­
lem: nejprve se rozsvítí světlo, potom je do ná­
doby vložena potrava a světlo zhasne. Tento po­
stup se označuje jako podmiňovací fáze pokusu.
Po určitém počtu takto spojených podnětů
začíná pes slinit v reakci na rozsvícení světla,
i když se v misce neobjeví žádná potrava. Z toho
usuzujeme, že pes se naučil, že dvě události
(světlo a potrava) spolu souvisejí - světlo se stalo
podmíněným podnětem (PP) a vyvolá podmí­
něnou reakci (PR). Obrázek 7.1 zachycuje růz­
né fáze Pavlovova podmiňovacího experimentu.
 reakce jsou součástí přirozené škály chování
NeuP
studovaného živočicha nebo člověka (například
mrknutí jako reakce na fouknutí vzduchu do
oka nebo patelámí reflex při klepnutí na koleno).
V Pavlovových experimentech forma podmí­
něného reflexu často napodobovala formu ne­
podmíněného reflexu - v našem klasickém pří­
kladu se v obou případech jednalo o tvorbu slin.
Ve většině případů je však situace poněkud slo­
žitější. Všimněte si, že v našem příkladu bychom
NP NR
mohli vylučování slin v reakci na světlo (PR)
během podminování považovat za předjímající reakci: pes vylučuje sli­
PP ny v reakci na rozsvícené světlo, protože se nau­
čil, že světlo předchází potravě. Tato předjímající
povaha podmíněné reakce vysvětluje, proč v ně­
kterých případech vypadá podmíněná reakce
úplně jinak než reakce nepodmíněná. Klasické
podmiňování tedy může mimo jiné pomoci při
vysvětlení složité reakce, která se objevuje u lidí
při opakovaném příjmu specifických látek.

NP NR Drogová tolerance
Výrazem drogová tolerance označujeme sní­
po podmiňování žený účinek drogy po opakovaném užívání
PP (viz 6. kapitola). Znamená to, že ke vzniku
stejného účinku, jaký dříve vyvolávala malá
dávka, je zapotřebí větší dávky drogy. Výzku­
my prokázaly, že ke vzniku drogové tolerance
přispívá klasické podmiňování. Tyto poznatky
jsou mimo jiné důležité proto, že drogová tole­
rance je důležitým aspektem drogové závislosti.
U lidí, kteří často pijí kávu, se vyvine jistý
stupeň tolerance vůči kofeinu: při opakova­
ném pití kávy se účinek kofeinu (který spočívá
OBRÁZEK 7.1 ve zvýšení krevního tlaku) zeslabuje. Jakmile
Schéma klasického podmiňování. Před podmiňováním
se vytvoří návyk na kofein, pití kávy přestane
vyvolá nepodmíněný podnět (NP) nepodmíněnou reakci zvyšovat krevní tlak, přestože jej původně zvy­
(NR), která není naučená. Neutrální podnět (NeuP) šovalo. Pokud je však dávka kofeinu vstříknuta
nevyvolá žádnou reakci. Během podmiňování působí injekčně přímo do žíly, její původní účinek je
nepodmíněný podnět (NP) společně s neutrálním
obnoven (Corti et al., 2002). Ukazuje se, že
podnětem (NeuP) a subjekt se naučí, že oba podněty
spolu souvisejí. Po podmiňování vyvolává podmíněný drogová tolerance je vyšší, pokud je droga při­
podnět (PP) podmíněnou reakci (PR). 1/ našem příkladu jímána za obvyklých okolností. Tento účinek
je podmíněnou i nepodmíněnou reakcí tvorba slin. se nazývá „situační specificita drogové toleran­
ce“ a lze jej vysvětlit klasickým podmiňováním.
Příjem drogy spustí kompenzační reakci or­
V obměnách tohoto experimentu použil Pavlov ganismu - vzpomeňte si na pojednání o ho-
místo světla zvuk (a další podněty) a ve všech meostáze ve 2. kapitole. Jakmile se do organis­
případech dospěl ke stejným výsledkům. mu dostane kofein (nepodmíněný podnět, NP)
V klasickém podmiňovacím experimentu a vzroste krevní tlak (nepodmíněná reakce,
tedy badatel využívá existenci určité nepodmí­ NR), organismus obnoví homeostázu snížením
něné reakce, obvykle reflexu - v našem základ­ tlaku na normální úroveň. Ukazuje se, že když
ním příkladu to bylo vylučování slin. Takové člověk pravidelně pije šálek kávy, kompenzační
 spontánní obnovení
(pouze podmíněný
podnět)

OBRÁZEK 7.2
Osvojení a vyhasnutí podmíněně reakce. Křivka v levé části obrázku znázorňuje fázi osvojení. Na svislé oseje zachycen počet kapek
slin vyloučených v reakci na podmíněný podnět (před objevením nepodmíněného podnětu); vodorovná osa zachycuje počet pokusů.
Po 16 pokusech se experimentátor zaměřil na fázi vyhasínání: výsledky zachycuje prostřední část grafu. Pravá část grafu znázorňuje
spontánní obnovení reakce po čtyřiadvacetihodinové přestávce. (Zdroj: I. P. Pavlov: Conditioned Reflexes. ® 1927, Oxford University
Press. Přetištěno se svolením Oxford University Press.)

reakce (podmíněná reakce, PR) bude vyvolá­ uživatel drogy neměl vyšší dávku než obvykle,
na podněty souvisejícími s obvyklým příjmem ale vzal si ji v neobvyklých podmínkách (na­
kofeinu (podmíněný podnět, PP) - například příklad na jiném místě než obvykle nebo si ji
vůní kávy. Klasické podmiňování vysvětluje, vstříkl do jiné části těla). Neobvyklé podmín­
jak se tělo naučilo reagovat na situační podně­ ky připravily uživatele o spásnou kompenzač­
ty (PP), které jsou spojeny s pravidelným pří­ ní reakci a snížily jeho toleranci. V důsledku
jmem kofeinu - důvodem je opakované spo­ toho se obvyklá dávka drogy stala smrtící.
jení těchto podnětů s příjmem kofeinu (NP).
Klasické podmiňování tedy vysvětluje i vznik Osvojování
tolerance: nepochybně se na něm podílí kom­ Nyní se vrátíme k původním Pavlovovým ex­
penzační reakce organismu. Jiným příkladem perimentům a na příkladu klasického podmi­
je tolerance vůči alkoholu. Představte si člověka, ňování vysvětlíme další důležité aspekty učení.
který pravidelně pije několik piv. Bylo zjištěno, Každé spojené působení podmíněného podně­
že tento člověk bude mít vyšší toleranci vůči tu (světlo) následované nepodmíněným podně­
alkoholu v pivě (obvyklý nápoj), než když vy­ tem (potrava) se nazývá posílený pokus. Opa­
pije stejné množství alkoholu v jiném typu ná­ kované předkládání PP a NP posiluje spojení
poje (Remington et al., 1997). mezi oběma podněty. Znázorňuje to vzestup­
Jestliže tedy pravidelný uživatel dostane ná křivka podmíněné reakce (vylučování slin)
drogu za neobvyklých podmínek (například v levé části obrázku 7.2. Je to fáze osvojování
injekci kofeinu nebo alkohol v jiném než ob­ a obrázek znázorňuje křivku učení. Podmíně­
vyklém nápoji), bude jeho tolerance vůči droze ná reakce se rozvíjí nejrychleji v prvních pod-
snížena, protože se nespustí podmíněná kom­ miňovacích pokusech, později se mění jen málo.
penzační reakce. Tato analýza vysvětluje po­
někud matoucí zjištění, že většina úmrtí způ­ Vyhasínání
sobených „předávkováním“ drogou (například Střední část obrázku 7.2 zachycuje situa­
heroinem nebo kokainem) vlastně nenastala ci, kdy je nepodmíněný podnět vynecháván
v důsledku skutečného předávkování (Siegel, a podmíněná reakce postupně vymizí. Přibliž­
2001). Uvádí se, že ve většině těchto případů ně po deseti pokusech nenastává v reakci na
světlo tvorba slin, pokud není následně před­
ložena potrava. Vyhasínání souvisí s učením,
že podmíněný podnět již nepředchází nepod­
míněnému podnětu.

Spontánní obnovení
Pokud experimentátor nechá psa na určitou
dobu odpočinout a potom mu prezentuje pou­
ze světlo, (vyhaslá) reakce tvorby slin se znovu
objeví - viz pravá část obrázku 7.2. Tento jev se
nazývá spontánní obnovení: i bez opakovaných
pokusů vede podmíněný podnět znovu k podmí­
něné reakci. Z grafu je patrné, že obnovená pod­
míněná reakce je slabší, než byla bezprostředně
po osvojení. Při opakovaném předkládání samot­
ného podmíněného podnětu podmíněná reakce
opět zeslábne. Spontánní obnovení svědčí o tom,
že spojení mezi podmíněným a nepodmíněným
Gradient generalizace. Podnět 0 označuje tón, k němuž byla původně
podnětem, které bylo původně naučené, při vy­ nepodmiňována kožní galvanická reakce (KGR). Podněty +1, +2
hasínání jednoduše nevymizí. Zdá se, že součástí a +3 představují testované tóny s rostoucí výškou; podněty -1, -2
vyhasínání je tvorba nového spojení (mezi pod­ a -3 představují tóny se snižující se výškou. Všimněte si, že velikost
míněným podnětem a žádným nepodmíněným generalizace se snižuje s rostoucím rozdílem mezi testovaným a původním
tónem. (The Sensory Generalization of Conditioned Responses with
podnětem). Spontánní obnovení podmíněné
Varying Frequencies of Tone, Journal of Generál Psychology, sv. 17,
reakce znamená, že pes si „pamatuje“, že světlo str. 125-148, 1937. Přetištěno se svolením Helen Dwight Reid
předpovídalo objevení potravy - dokonce i když Educational Foundation.)
samotná reakce již zcela vymizela.
Vyhasnutí lze zvrátit posilováním původ­
ního spojení opakovaným společným působe­
ním podmíněného a nepodmíněného podnětu,
tedy stejným způsobem jako při osvojování.
Křivka obnoveného učení bude strmější než
původní křivka učení znázorněná v levé čás­
ti obrázku 7.2 (tedy opakované učení probíhá
rychleji než prvotní učení). I z tohoto faktu
lze soudit, že spojení mezi podmíněným a ne­
podmíněným podnětem nebylo zapomenuto,
i když podmíněná reakce vyhasla. Vzpomeňte
si ještě jednou na našeho pravidelného pijáka
kávy: vůně kávy (podmíněný podnět) vyvo­
lá kompenzační reakci spočívající ve snížení
krevního tlaku (podmíněná reakce). Kompen­
zační reakce vyhasne, pokud milovník kávy
začne pít kávu bez kofeinu. Znamená to tedy,
že dostává podmíněný podnět v nepřítomnos­ OBRÁZEK 7.4
ti nepodmíněného podnětu (kofeinu). Jestliže Podmíněně rozlišováni. Podněty, které bylo nutno rozlišit, byly dva
se ale vrátí k běžné kávě, organismus se rychle tóny zřetelně různých výšek (PPt = 700 Hz, PP2 = 3500 Hz). Nepodmíněný
podnět v podobě mírného elektrického šoku do levého ukazováčku se
znovu naučí staré spojení podnětu a reakce.
objevil pouze v pokusech, kdy byl přítomen PPr Síla podmíněné reakce,
v tomto případě kožní galvanické reakce, se postupně zvyšovala po PPt
Generalizace podnětu a vyhasínala po PP? (Zdroj: M. J. Fuhrer a P. E. Baer: Differential Classical
Pavlov si všiml, že psi, kteří byli vycvičení Conditioning: Verbalization of Stimulus Contingencies. Přetištěno se
svolením z časopisu Science, sv. 150, 10. prosince 1965, str. 1479-1481.
k podmíněné reakci na určitý tón, vykazova­
® 1965, Američan Association for the Advancement of Science.)
li stejnou reakci také na poněkud vyšší nebo
nižší tón. Tento jev se označuje jako gene­ Generalizace a rozlišování se často objevu­
ralizace reakce. Čím jsou nové podněty po­ jí v každodenním životě. Malé dítě, které se
dobnější původnímu podmíněnému podnětu, naučilo spojovat si pohled na svého psa s hra­
tím pravděpodobněji vyvolají stejnou reakci. vostí, může zpočátku přistupovat ke všem
Předpokládejme, že jedinec je napodmiňován psům stejně. Díky procesu rozlišování však
k mírné emoční reakci při zvuku ladičky vy­ možná začne očekávat hravost jen u psů, kte­
dávající tón C. Emoční reakci lze měřit po­ ří vypadají podobně jako ten jeho. Pohled na
mocí kožní galvanické reakce (KGR), což je hrozivého psa inhiboval reakci dítěte na psy.
změna elektrické aktivity kůže, která nastává
při emočním stresu. Daný člověk bude bez Podmiňování druhého řádu
předchozího podmiňování vykazovat změnu Jakmile byl pes napodmiňován, aby slinil
KGR i v reakci na vyšší nebo nižší tóny (viz v reakci na světlo, je možné ho napodmiňo-
obrázek 7.3). vat, aby slinil i v reakci na jiné podněty (na­
Generalizace podnětu částečně vysvět­ příklad na určitý tón). Lze toho dosáhnout
luje schopnost lidí i zvířat reagovat na nové jednoduchým spojením světla a tónu. Tento
podněty, které se podobají známým podně­ jev se označuje jako podmiňování druhého
tům. Tato schopnost je nepochybně adaptiv­ řádu. Jinak řečeno, jakmile světlo převzalo
ní. Organismus nemusí být nijak zvlášť často úlohu podmíněného podnětu, získává sílu ne­
vystaven úplně stejnému podnětu, ale je prav­ podmíněného podnětu. Jestliže je pes vysta­
děpodobné, že podobné podněty budou před­ ven působení tónu (PP2) a po něm působení
povídat podobné události. světla (PPj), podmíněnou reakci nakonec vy­
volá i samotný tón - i když sám o sobě nebyl
Rozlišování podnětu nikdy spojen s potravou. V průběhu tohoto
Komplementární proces se nazývá rozlišo­ podmiňování se musí konat také pokusy, které
vání (diskriminace). Generalizace podnětu posílí spojení mezi světlem a potravou; kdyby
je reakcí na podobnosti, kdežto rozlišování tomu tak nebylo, původně podmiňované spo­
podnětu je reakcí na odlišnosti. Podmíně­ jení by vyhaslo.
né rozlišování vzniká prostřednictvím selek­ Existence podmiňování druhého řádu vý­
tivního posilování, které zachycuje obrázek znamně rozšiřuje rozsah klasického podmiňo­
7.4. Během podmiňování jsou místo jedno­ vání. Zejména u lidí je většina podmíněných
ho podnětu přítomny dva. Nízký tón PPj je reakcí založena na podmiňování druhého
vždy následován mírným elektrickým šokem, řádu. Původní nepodmíněný podnět je obvyk­
kdežto vysoký tón PP2 nikoli. Zkoumané le biologicky významný - je to například jídlo,
osoby zpočátku reagují kožní galvanickou re­ bolest nebo nevolnost. K podmiňování není
akcí na oba tóny. V průběhu podmiňování se zapotřebí nic jiného než spojit tento podnět
však podmíněná reakce na PPj postupně zvy­ s nějakým jiným. Jako příklad uveďme ne­
šuje, zatímco reakce na PP2 se snižuje. V pro­ příjemnou situaci pacientů s rakovinou, kteří
cesu posilování rozdílů se zkoumané osoby podstupují chemoterapii. Podstatou chemote­
učí rozlišovat mezi dvěma tóny. Je důležité rapie je podávání toxických látek (NP), které
podotknout, že přítomnost PP2 vede k po­ velmi často vyvolávají nevolnost (NR). Mladí
tlačení reakce (snížené KGR). Je to proto, že pacienti zpravidla dostávají před chemoterapií
PP2 nese pro zkoumanou osobu informaci, že zmrzlinu, která má zmírnit jejich tíseň před
nebude následovat žádný elektrický šok. Vět­ zákrokem. Bohužel se ale stává, že si pacienti
šina případů podmiňování, o kterých jsme se spojí zmrzlinu s chemoterapií, zmrzlina pře­
dosud zmínili, byly příklady excitačního pod­ bírá roli podmíněného podnětu a sama o sobě
miňování, při nichž podmíněný podnět vede vyvolává nevolnost (Bernstein, 1978, 1999).
ke zvýšení pravděpodobnosti nebo velikosti Pokud dítě před zmrzlinou opakovaně dostá­
určité reakce. Z posilování rozdílů je ale zřej­ vá ještě další podněty, například hračky, začne
mé, že dalším možným důsledkem klasické­ někdy mít nepříjemné pocity již při pohledu
ho podmiňování je pokles pravděpodobnosti na hračky. Je to důsledek podmiňování druhé­
nebo velikosti reakce - jedná se tedy o inhi- ho řádu, protože hračky nikdy nebyly přímo
bičnípodmiňování. spojovány s léčbou nebo nevolností.
Podmiňování a strach Kognitivní faktory
Klasické podmiňování hraje roli také v emoč­ Pavlov a další badatelé byli přesvědčení, že
ních reakcích, například při strachu. Představ­ pro podmiňování zcela postačí časová styč-
me si, že potkan v uzavřeném prostoru je opa­ nost (kontiguita) podmíněného a nepodmíně­
kovaně vystaven mírným elektrickým šokům. ného podnětu - tedy že oba podněty se objeví
Těsně před šokem zazní určitý tón. Po opako­ velmi krátce po sobě. Pavlov si dával záležet
vaném spojení tónu (PP) a šoku (NP) vyvolá na tom, aby nečinil žádná prohlášení o kogni­
již samotný tón u potkana reakce, jež nazna­ tivním chápání vztahů mezi podněty, proto­
čují strach: potkan znehybní, přikrčí se a zvýší že v té době se mělo za to, že takové vnitřní
se jeho krevní tlak. Potkan byl napodmiňován, události nelze pozorovat. Avšak z toho, co
aby se začal bát při působení podnětu, který jsme dosud uvedli, by vyplývalo, že podmiňo­
byl původně neutrální. Ke strachu mohou být vání nastává, pokud PP predikuje (předpovídá)
napodmiňováni i lidé (Jacobs a Naděl, 1985; NP - NP se s vyšší pravděpodobností objeví,
Watson a Rayner, 1920). Zdá se, že klasické pokud je přítomen také PP. Můžeme říci, že
podmiňování strachu je základní příčinou ně­ se nejedná o pouhou styčnost, ale o spojitost
kolika úzkostných poruch, jako je například mezi PP a NP. Někteří vědci tvrdili, že kri­
posttraumatická stresová porucha a panická tickým faktorem v pozadí klasického podmi­
porucha (Bouton, Mineka a Barlow, 2001). ňování je to, co zvíře ví (Bolles, 1972; Tol-
Několikrát jsme uvedli, že podmíněný pod­ man, 1932). Z tohoto kognitivního pohledu
nět vede k podmíněné reakci, protože předpo­ poskytuje klasické podmiňování organismu
vídá objevení určitého nepodmíněného pod­ nové znalosti o vztazích mezi dvěma podněty:
nětu. Předvídatelnost je důležitým faktorem po podmíněném podnětu se organismus na­
také u emočních reakcí. Jestliže určitý pod­ učil očekávat nepodmíněný podnět (Rescorla,
míněný podnět spolehlivě předpovídá příchod 1968).
bolesti, nepřítomnost onoho podnětu nazna­ V řadě významných a důmyslně sestave­
čuje, že bolest se nedostaví, a organismus se ných experimentů srovnával Rescorla (1968)
tedy může uklidnit. Podmíněný podnět se stal účinek styčnosti a spojitosti. Podařilo se mu
signálem „nebezpečí“ a jeho nepřítomnost je prokázat, že PP musí být spolehlivým pre-
signálem „bezpečí“. Jsou-li tyto signály nevy­ diktorem NP Pouhá časová styčnost nesta­
počitatelné, výsledná emoční zátěž může mít čí ke vzniku podmínění. Postup jednoho
ničivé důsledky pro celý organismus. Pokud z experimentů je znázorněn na obrázku 7.5.
mají potkani spolehlivé znamení, že se blíží Pokusu se účastnily dvě skupiny potkanů -
elektrický šok, projevují strach pouze v pří­ skupina A a B. Počet časově propojených
tomnosti tohoto signálu. Chybí-li spoleh­ párů tónu a šoku byl u obou skupin stejný.
livé znamení, jsou potkani neustále úzkost­ Kdyby určujícím faktorem podmiňování byla
ní, a někdy dokonce trpí žaludečními vředy časová styčnost, měly by obě skupiny potka­
(Seligman, 1975). S lidskými emocemi je to nů vykazovat stejný rozsah podmínění. Obě
velmi podobné. Jestliže zubař řekne dítěti, že skupiny se však lišily v nahodilosti spojení
jeho zákrok bude bolet, dává tím dítěti signál šoku a tónu: ve skupině A byly všechny šoky
nebezpečí. Dítě bude ustrašené, dokud nebu­ předznamenány zazněním tónu, kdežto ve
de lékařský zákrok u konce. Pokud však zu­ skupině B bylo předznamenání tónem na­
bař dítěti pokaždé říká, že „to nebude bolet“, hodilé. Ve skupině A měl tedy tón vysokou
ale bolest se ve skutečnosti někdy objeví, dítě predikční hodnotu, ale ve skupině B byla
nemá k dispozici žádný signál bezpečí ani jeho predikční hodnota nulová. Jestliže je
nebezpečí a začíná být velmi úzkostné vždy, pro vznik podmiňování rozhodujícím fak­
když se ocitne v ordinaci. Mnozí z nás proží­ torem spojitost v podobě předvídatelnosti
vají v dospělosti úzkost v situacích, kdy se bez (prediktability), očekávali bychom, že pod­
předchozího varování může stát něco nepří­ miňování bude navozeno pouze u potkanů
jemného. Nepříjemné události jsou samozřej­ skupiny A. Přesně to Rescorla zjistil: pod­
mě nepříjemné, ale nepředvídatelné nepříjem­ míněná strachová reakce se vytvořila pouze
né události jsou zcela nesnesitelné (viz také u skupiny A. V jiných skupinách tohoto ex­
14. kapitola). perimentu (na obrázku 7.5 nejsou zachyce-
 Číslo pokusu 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16

™ tón(PP) =n___ lni lni lni lni IŤT TU lni PP*NP '4
pouze PP =4
II II H II P°uzeNP -°
šok (NP)
žádný podnět = 8

_JTLJUni_____________________________________________________________ pp+NP =4
“ tón (PP)
pouze PP =4
II II II II II II II II p°uze NP =4
Š šok (NP)
žádný podnět = 4

OBRÁZEK 7.5
Rescorlův experiment. 1/ každé skupině proběhlo 16 pokusů. V některých pokusech se objevil PP a po něm následoval NP (PP + NP).
1/ jiných pokusech se PP a NP objevuji samostatně a v dalších se neobjevují vůbec. Zcela vpravo jsou uvedeny četnosti jednotlivých
pokusných situací pro každou skupinu (NP + PP, pouze PP, pouze NP, žádný podnět). Počet pokusů s PP + NP je u obou skupin shodný,
stejně jako počet pokusů, u nichž se objevuje pouze PP. Obě skupiny se ale liší počtem pokusů, v nichž se objevil pouze NP (žádný ve
skupině A, kdežto ve skupině B jich bylo stejně jako ostatních podnětů). Podmíněná reakce na PP se snadno vytvořila ve skupině A, ale
ve skupině B se nevyvinula vůbec. (R. A. Rescorla /1967/: Pavlovian Conditioning and Its Proper Control Procesures, Psychological
Review, sv. 74: 71-80. ® 1967, Američan Psychological Association.)

ny) byla míra podmiňování v přímém vztahu Etologové se podobně jako behavioristé za­
s prediktivní hodnotou PP, který signalizo­ bývají chováním zvířat, ale kladou větší důraz
val výskyt NP („dobrý“ signál tedy umožňuje na evoluci a genetiku než na učení. Kromě
přesnou predikci NP /Weiten, 2010/ - pozn. toho studují chování zvířat v jejich přiroze­
red.). Následné experimenty podpořily závěr, ném prostředí. Tento přístup k učení zdůraz­
že vztah předvídatelnosti mezi podmíněným ňuje skutečnost, že to, co se organismus po­
a nepodmíněným podnětem je důležitěj­ třebuje naučit, závisí na evoluční minulosti
ší než časová styčnost nebo frekvence, s níž jeho druhu. Zvířata jsou tedy do jisté míry
jsou podmíněné a nepodmíněné podněty „předem naprogramována“, aby se učila kon­
spojeny (Rescorla, 1972). krétní věci konkrétním způsobem.
Celou záležitost vysvětlíme na příkladu na­
učené chuťové averze. Mnoho lidí má nepří­
Biologická omezení jemnou zkušenost, že se jim udělalo špatně po
První behavioristé předpokládali, že pro pozření určitého jídla, a od té doby již toto
všechny živočišné druhy platí stejné zákony jídlo nechtějí jíst. Garb a Stunkard (1974)
učení. Kromě toho se domnívali, že prostřed­ zjistili, že přinejmenším jednu takovou zkuše­
nictvím klasického podmiňování může být ja­ nost má více než třetina lidí. V typické situaci
kýkoli PP asociován s jakýmkoli NP. člověk sní novou potravinu a během několika
Pokud se týká debaty o dědičnosti a vli­ hodin ho postihne nevolnost a zvracení. Na­
vu prostředí, první behavioristé se díky této učené chuťové averze na první pohled připo­
doktríně stavěli zcela jasně na stranu vlivu mínají klasické podmiňování: chuť potraviny
prostředí. Co se organismus naučí, závisí vý­ se propojila s nevolností. Při bližším pohledu
hradně na jeho zkušenostech s okolním pro­ však tato situace není zcela v souladu s pravi­
středím. Jiní však zdůrazňovali biologickou dly klasického podmiňování. Za prvé, větši­
funkci procesu učení, který vlastně organi­ na chuťových averzí se objeví hned po první
smu umožňuje přizpůsobit se a přežít. První špatné zkušenosti a není zapotřebí opakova­
etologové (například nositelé Nobelovy ceny ného působení obou podnětů. Za druhé, in­
Konrád Lorenz, Nikolaas Tinbergen a Karl terval mezi PP a NP je obvykle velmi dlou­
von Frisch) prokázali, že chování lidí i zvířat hý - nevolnost (NP) se objevuje za několik
je ovlivněno silnými biologickými predispozice­ hodin po pozření potravy (PP). Z evolučního
mi (Tinbergen, 1951). hlediska je nasnadě, že schopnost organismu
naučit se vyhýbat určitým potravinám hned pokusu se vyhýbají roztoku pouze za přítom­
po prvním pokusu má adaptivní charakter: nosti světla a cvaknutí, a nikoli tehdy, když je
organismus se vyhýbá potravinám, které jsou roztok ochucený (Garcia a Koelling, 1966).
potenciálně škodlivé. Existence naučených Chuť je tedy lepším signálem pro nevol­
chuťových averzí ukazuje, že schopnost uče­ nost než pro šok a světlo s cvaknutím je lep­
ní je selektivní: některá spojení se organismus ším signálem pro šok než pro nevolnost. Proč
naučí velmi rychle, jiná se nenaučí třeba nikdy. existuje taková selektivita spojení? Neodpo­
Garcia a Koelling (1966) provedli řadu vídá představě prvních behavioristů, že stejně
kontrolovaných pokusů, které prokázaly vý­ silné podněty mohou být vzájemně zaměňo­
znam biologických predispozic v procesu uče­ vány. Jelikož chuť a světlo s cvaknutím mo­
ní. Tabulka 7.1 zachycuje jeden z jejich expe­ hou být stejně účinnými podmíněnými pod­
rimentů. V první fázi pokusu mohou potkani něty a nevolnost a šok jsou stejně účinnými
z experimentální skupiny olizovat ústí hadič­ nepodmíněnými podněty, mělo by být možné
ky, která obsahuje ochucený roztok. Pokaždé spojit kterýkoli podmíněný podnět s kterým­
když potkan olízne hadičku, ozve se cvak­ koli nepodmíněným podnětem. Naproti tomu
nutí a rozsvítí se světlo. Potkan tedy součas­ selektivita spojení dokonale odpovídá etolo­
ně vnímá tři podněty - chuť roztoku, světlo gickému přístupu a jeho důrazu na evoluční
a cvaknutí. Ve druhé fázi pokusu jsou potka­ adaptaci zvířete vůči okolnímu prostředí. Ve
ni skupině mírně otráveni chloridem lithným. svém přirozeném prostředí se potkani při
Který podnět - sladká chuť, nebo světlo výběru potravy spoléhají na chuť. Z toho vy­
a cvaknutí - bude spojen s pocitem nevolnos­ plývá, že může existovat geneticky daný vztah
ti? Aby experimentátor mohl odpovědět na mezi chutí a střevními reakcemi, který posilu­
tuto otázku, mají potkani ve třetí fázi poku­ je spojení mezi chutí a nevolností, ale nikoli
su opět přístup k hadičce s roztokem. Někdy mezi světlem a nevolností. Kromě toho v při­
má roztok v hadičce stejnou chuť jako dříve, rozeném prostředí potkanů je bolest vyplýva­
ale nerozsvítí se světlo a neozve se cvaknutí, jící z vnějších faktorů, jako je například chlad
jindy nemá roztok žádnou chuť, ale světlo se nebo zranění, vyvolávána vnějšími podněty.
rozsvítí a zazní cvaknutí. Zvířata se vyhýba­ V důsledku toho může existovat zabudovaný
jí roztoku, když vnímají jeho chuť, ale nevy­ vztah mezi vnějšími podněty a „vnější bolestí“,
hýbají se mu, když se rozsvítí světlo a zazní který podporuje spojení mezi světlem a šo­
cvaknutí. Z toho vyplývá, že potkani si s po­ kem, ale nikoli mezi chutí a šokem.
citem nevolnosti spojili pouze chuť roztoku. Pokud se potkani naučí spojovat si chuť
Tyto výsledky nelze vysvětlit tím, že chuť je s nevolností, protože to odpovídá jejich při­
silnějším podmíněným podnětem než světlo rozenému způsobu výběru potravy, potom jiné
a cvaknutí. Dokazují to podmínky kontrolní­ živočišné druhy s jiným způsobem výběru po­
ho experimentu, který je zachycen ve spodní travy by se měly učit spojení chuti s nevolnos­
části tabulky 7.1. Potkani v kontrolní skupině tí jen obtížně. Je tomu skutečně tak. Pro ptáky
nedostávají ve druhé fázi pokusu malou dávku je přirozené, že si potravu vybírají spíše podle
jedu, ale mírný elektrický šok. V poslední fázi vzhledu než podle chuti a snadno se naučí

TABULKA 7.1
Experiment zaměřený na omezení a chuťovou averzi. Uspořádání experimentu, který prokázal, že chutje lepším
signálem pro nevolnost než pro šok a že světlo se zvukem jsou lepším signálem pro šok než pro nevolnost. (J. Garcia
a R. A. Koelling /1966/: The Relation of Cue to Consequence in Avoidance Learning, Psychonomic Science, 4:
123-124. Přetištěno se svolením Psychonomic Society.)

podmínka podmíněně podněty (PP) nepodmíněný podnět (NP) výsledek

nevolnost sladká chuť; chlorid lithný chuť -> nezájem o pití

světlo + cvaknutí světlo + cvaknutí -> normální pití

šok sladká chuť; elektrický šok do tlapek chuť -> normální pití
světlo + cvaknutí světlo + cvaknutí -> nezájem o pití
spojovat světlo s nevolností, ale chuť si s ne­ Instrumentální podmiňování
volností nespojují (Wilcoxin, Dragoin a Král,
1971). Zde tedy máme výborný příklad toho, Při klasickém podmiňování je podmíněná reak­
jak se různé živočišné druhy různým způso­ ce takovou reakcí, která je součástí přirozeného
bem naučí znát stejnou věc - příčinu nevol­ chování daného živočicha - například slinění.
nosti. Stručně řečeno, pokud chceme vědět, Jak se ale pes naučí novým „trikům“ - například
co lze čím podmínit, nemůžeme uvažovat svalit se na zem a předstírat, že je mrtvý? Pokud
o podmíněných a nepodmíněných podně­ jste někdy psa učili něčemu podobnému, víte, že
tech samostatně. Musíme se zaměřit na jejich ho musíte odměnit pokaždé, když udělá poža­
kombinaci a přemýšlet o tom, do jaké míry dovaný úkon. Zpočátku psa odměníte i za to, že
tato kombinace odráží zabudované vztahy. se požadovanému chování jen přiblíží, ale na­
Tento závěr se významně liší od předpokladu, konec ho odměníte pouze tehdy, když provede
že učení se ve všech situacích a u všech živo­ celý trik. Při instrumentálním podmiňování se
čišných druhů řídí stejnými zákony. Někteří jedinec naučí určitému chování, protože tímto
teoretikové v poslední době zkoumali klasic­ chováním působí na své okolí. Pes se naučí, že
ké podmiňování s využitím behavioristického když udělá určitý trik, dostane potravu: cho­
pojetí, které bere v úvahu evoluční minulost vání je tedy nástrojem (instrumentem), kterým
zkoumaného chování (Fanselow, 1994). vyvolá určitou změnu ve svém prostředí. Pokud
je pro psa získání potravy cílem, potom instru­
mentální podmiňování (které se někdy nazývá
Dílčí shrnutí
i operantnípodmiňováni) není ničím jiným než
■ Při klasickém podmiňování působí učením se, že konkrétní chování (označujeme
podmíněný podnět (PP), který se vždy
je jako reakci - v tomto případě svalení se na
objevuje krátce před nepodmíněným
zem) vede ke konkrétnímu cíli (Rescorla, 1987).
podnětem (NP). Postupně začne sloužit jako
Podstatou klasického podmiňování je učení
signál oznamující příchod NP a vyvolává
podmíněnou reakci (PR), která často
se o vztazích mezi dvěma událostmi; podsta­
připomíná nepodmíněnou reakci (NR). tou instrumentálního podmiňování je učení se
■ Má-li nastat klasické podmiňování, musí být o vztahu mezi reakcí a jejím výsledkem.
PP spolehlivým prediktorem NP - to znamená, V tomto oddíle se budeme zabývat objevy
že NP nastane s vyšší pravděpodobností, amerického psychologa B. F. Skinnera, který
pokud mu bude předcházet PP. významně přispěl k našim znalostem o instru­
■ Možnost spojení podnětů při klasickém mentálním podmiňování. V padesátých letech
podmiňování je omezena biologickými
minulého století byl Skinner čelným představi­
a evolučními faktory.
telem behaviorismu ve Spojených státech. Stej­
ně jako v ostatních případech pojednáme i ten­
tokrát rovněž o novějších objevech a přístupech.
Otázky rozvíjející kritické myšlení
Studiem instrumentálního podmiňování se
1 Obecně se má za to, že podstatou klasického dávno před Skinnerem zabýval E. L. Thorn-
podmiňování je spíše spojení mezi PP a NP
dike, který na sklonku 19. století provedl řadu
než mezi PP a NR. Dokázali byste vymyslet
významných pokusů (Thorndike, 1898). Nechal
experiment, který by tyto dvě možnosti
se inspirovat Darwinovými spisy, které obsahují
rozlišil?
2 Některé úzkostné poruchy u lidí jsou
mnoho příběhů o zdánlivě inteligentním a bys­
možná navozeny klasickým podmiňováním. trém chování zvířat. Thorndike se však domníval,
Například pacienti s panickou poruchou že inteligenci zvířat je nutné studovat pomocí
často prožívají záchvaty paniky v situacích, kontrolovaných experimentů. Na základě svých
v nichž se už někdy ocitli. Kromě toho lze pokusů došel Thorndike k závěru, že zvířata
panické ataky navodit i v situaci, kdy se se na rozdíl od lidí neučí tím, že získají vhled
objeví tělesné pocity připomínající paniku (porozumění situaci, které vede k řešení problé­
(například zrychlený tep). Dokážete popsat
mu), ale učí se spíše metodou pokusů a omylů.
nástup panické ataky v pojmech klasického
V typickém experimentu umístí experimentátor
podmiňování? Co působí jako PP, NP, PR
hladovou kočku do klece, jejíž dvířka jsou pev­
a NR?
ně zavřena jednoduchou západkou, a před klec
 Skinnerovy experimenty
Skinner studoval instrumentální podmiňování
jednodušší metodou než Thorndike - zaměřil
se jen na jednu reakci v danou chvíli. Ve Ski-
nnerově experimentu je hladové zvíře (větši­
nou potkan nebo holub) umístěno do skříňky,
která je zachycena na obrázku 7.6. Obvykle se
jí říká Skinnerova skříňka. Vnitřní stěny skříň­
ky jsou holé až na vyčnívající páčku, pod kte­
rou je umístěna miska s potravou. Nad páčkou
je malé světlo, které může experimentátor po­
dle potřeby rozsvěcovat. Pokud je potkan po­
nechán o samotě ve skříňce, pohybuje se v ní
a zkoumá ji. Příležitostně si prohlédne páčku
a zmáčkne ji. Rychlost, s níž potkan poprvé
stlačí páčku, je považována za -základní úro-veň.

Osvojování a vyhasínání
Jakmile je stanovena základní úroveň, experi­
mentátor aktivuje zásobník potravy, který je
B. F. Skinner byl průkopníkem výzkumu umístěn vně skříňky. Od této chvíle pokaž­
instrumentálního podmiňování.
dé, když potkan zmáčkne páčku, vypadne do
misky malá granule potravy. Potkan ji sežere
a zanedlouho znovu zmáčkne páčku. Potrava
položí kus ryby. Kočka zpočátku prostrkuje pac­
ky mřížemi a snaží se dosáhnout na rybu. Když
tento způsob selže, začne kočka přecházet v kle­
ci a vykazuje různé druhy chování. V určitém
okamžiku bezděčně zavadí o západku, vyjde ven
z klece a sežere rybu. Experimentátor ji znovu
umístí do klece a ke kleci položí další kus ryby.
Kočka se chová přibližně stejným způsobem tak
dlouho, dokud znovu nezavadí o západku. Ten­
to postup se opakuje znovu a znovu. V průbě­
hu určitého počtu pokusů kočka opustí mnoho
druhů zbytečného chování a nakonec otevře
západku a dostane se z klece ihned, jakmile ji
do ní zavřeli. Kočka se naučila otevírat západku,
aby se dostala k potravě.
Mohlo by se zdát, že kočka jedná inteligent­
ně, ale Thorndike tvrdil, že se zde ve skutečnosti
projevuje jen velmi málo „inteligence“. Nenasta­
ne totiž žádný okamžik, kdy by kočka dospěla
do stadia vhledu a našla řešení problému. Její vý­
kon se místo toho postupně zlepšuje v řadě po­
kusů. Učí se metodou pokusů a omylů, a když
po jednom typu chování bezprostředně následu­
je odměna, tato reakce se posílí. Thorndike ta­ OBRÁZEK 7.6
kové posilování označil výrazem zákon účinku. Zařízení pro instrumentální podmiňování. Fotografie
Tvrdil, že v průběhu instrumentálního učení se­ zachycuje Skinnerovu skříňku se zásobníkem na výdej
granulí. Experiment je řízen počítačem, který také
lektuje zákon účinku ze souboru náhodných re­
zaznamenává reakce potkana.
akcí pouze ty, které přinášejí pozitivní důsledky
 posiluje manipulaci s páčkou a frekvence stla­ stisknutí páčky ukončí elektrický šok, nebo mu
čování páčky prudce vzrůstá. Pokud je zásob­ dokonce zabrání. Trest je opakem posílení: sni­
ník s potravou odpojen a po zmáčknutí páčky žuje pravděpodobnost daného chování. Jeho
se žádná potrava neobjeví, četnost manipulace podstatou je objevení nepříjemného podnětu
s páčkou klesá. Instrumentální reakce, kte­ (pozitivní trest či prostě jenom trest) nebo od­
rá není posilována, postupně vyhasíná stejně stranění příjemného podnětu (negativní trest).
jako klasicky podmíněná reakce. Tedy i v tomto případě může mezi chováním
Instrumentální podmiňování zvyšuje prav­ a trestem být pozitivní souvislost (po stisknutí
děpodobnost reakce tím, že po požadovaném páčky následuje elektrický šok) nebo negativní
chování následuje posílení (kterým bývá po­ souvislost (stisknutí páčky ukončí výdej potravy
trava nebo voda). Jelikož páčka je vždy sou­ či jej vůbec neumožní). (Viz Přehled pojmů.)
částí Skinnerovy skříňky, potkan může reago­ Přestože oblíbenými experimentálními sub­
vat tak často nebo tak zřídkakdy, jak sám chce. jekty jsou potkani a holubi, instrumentální
Četnost manipulací s páčkou je tedy užiteč­ podmiňování se vztahuje k mnoha živočišným
ným měřítkem síly instrumentálního učení: druhům, včetně našeho vlastního. Instrumen­
čím častěji se v určitém časovém intervalu re­ tální podmiňování je výborným zdrojem in­
akce objeví, tím důkladnější je učení. formací o výchově dětí. Obzvláště názorným
příkladem je tento případ: Malý chlapec míval
Posílení versus trest záchvaty vzteku, pokud mu rodiče nevěnovali
Při instrumentálním podmiňování platí, že udá­ dostatečnou pozornost. Stávalo se to zejména
lost, která následuje po daném chování, buď v době, kdy byl čas jít spát. Rodiče nakonec na
snižuje, nebo zvyšuje pravděpodobnost tohoto jeho vztekání vždy zareagovali, a jejich pozor­
chování. Posílení (zpevnění) je proces, kdy urči­ nost tedy chlapcovo chování nejspíše posilovala.
tý podnět -zvyšuje pravděpodobnost daného cho­ Aby záchvaty vzteku ustaly, dostali rodiče radu,
vání. Posílení lze docílit působením příjemného že mají s chlapcem provádět všechny běžné čin­
podnětu (pozitivní posílení) nebo odstraněním nosti před spaním, uložit jej a potom si nevšímat
nepříjemného podnětu (negativní posílení). Ji­ jeho protestů, i když to pro ně nebude snadné.
nak řečeno, mezi chováním a posílením může Pokud bude odepřeno posílení (pozornost), ne­
být pozitivní nebo negativní souvislost. Pozitivní žádoucí chování by mělo vymizet - a přesně to
souvislost znamená, že po dané činnosti následu­ se také stalo. Dítě zpočátku každý večer plaka­
je něco příjemného: například po stisknutí páčky lo asi 45 minut, ale během pouhých sedmi dnů
se objeví potrava. Negativní souvislost znamená, večerní pláč zcela ustal (Williams, 1959). Jedná
že po dané činnosti něco nenastane: například se o příklad „výcviku odepřením“, protože ne-

Přehled pojmů

Typy posílení a trestů

typ definice účinek přiklad

pozitivní posílení po žádoucím chování zvyšuje četnost žádoucího pokud po usilovném studiu následuje dobrá
následuje příjemný podnět chování známka u zkoušky, zvyšuje se pravděpodobnost
usilovného studia před zkouškou

negativní posílení odebrání nepříjemného zvyšuje četnost žádoucího jestliže odchod ze studovny znamená, že
podnětu po žádoucím chování se student zbaví hlučného spolužáka, bude
chování student častěji pobývat mimo studovnu

pozitivní trest po nežádoucím chování snižuje četnost jestliže profesor zesměšňuje studenty, kteří
následuje nepříjemný nežádoucího chování mu kladou otázky, studenti se budou ptát
podnět méně často

negativní trest odebrání příjemného snižuje četnost jestliže se k vám partner chová chladněji
(„výcvik odepřením") podnětu po nežádoucím nežádoucího chování pokaždé, když sledujete televizi, budete se na
chování televizi dívat méně často
Vyhledávání a záchrana s pomocí holubů. Ph hledání lidí ztracených na moři využívá pobřežní hlídka holuby. Pomocí metody
tvarováníjsou holubi cvičení k tomu, aby vyhledávali oranžovou barvu, která se na celém světě používá u záchranných vest. Ve skříňce
z plexiskla připevněné na spodní straně vrtulníku jsou umístěni tři holubi. Skříňka je rozdělena na třetiny, takže každý holub se dívá jiným
směrem. Pokud holub zahlédne oranžový nebo jakýkoli jiný objekt, klovne do spínače a upozorní tak pilota. Pilot zamíří tam, kam je
nasměrován holub, který jej upozornil. Holubi dokážou vyhledávat vzdálené objekty na moři lépe než lidé. Vydrží dlouhou dobu bez únavy
pozorovat hladinu, mají vynikající barevné vidění a dovedou se soustředit na oblast zaujímajíci 60-80 stupňů, kdežto člověk dokáže
soustředěně prohledávat prostor zaujímajícijen 2-3 stupně. (Zdroj: Simmons, 1981.)

poskytnutí něčeho, co chlapec chtěl (pozornost la na otázky diváků tak, že rozsvěcovala svět­
rodičů), snížilo nežádoucí chování (večerní pláč). la, která znamenala odpovědi „ano“ nebo „ne“.
Nebyla nijak výjimečně nadaná, a protože pra­
Tvarování sátka rostou rychle, musela být vždy jednou
Předpokládejme, že chcete s využitím instru­ za tři až pět měsíců vycvičena nová „Priscilla“.
mentálního podmiňování naučit svého psa Důvtipné nebylo prasátko, ale experimentáto­
tomu, aby vytahoval noviny ze štěrbiny poš­ ři, kteří využili instrumentální podmiňování
tovní schránky na dveřích vašeho domu. Ne­ a tvarovali chování prasete. Pomocí tvarování
můžete čekat, až to pes udělá sám od sebe, byli vycvičeni také holubi k vyhledávání lidí
a potom toto chování posílit - na to byste ztracených na moři (viz obrázek 7.7) a delfíni
mohli čekat donekonečna. Pokud je požado­ k vyzvedávání předmětů ležících pod hladinou.
vané chování skutečně nové, musíte při jeho Z práce manželů Brelandových vyplynulo,
podmiňování využít přirozenou proměnlivost že ne všechno chování lze tvarovat. Bylo na­
v chování zvířete. Chcete-li psa naučit vy­ příklad velmi obtížné naučit mývaly, aby za
tahovat noviny ze schránky, můžete mu dát odměnu v podobě potravy vhazovali mince do
pamlsek pokaždé, když se přiblíží ke dveřím. prasátka. Mývalové je místo toho neustále třeli
Pomocí pamlsků ho přimějete, aby se postup­ o sebe, vhazovali je do prasátka, vytahovali je
ně přibližoval k poštovní schránce, až nakonec a znovu je třeli o sebe. Toto chování totiž při­
popadne do tlamy noviny. Tato technika se pomíná jejich obvyklé chování. Tvarování no­
nazývá tvarování a její podstatou je posilová­ vého chování bylo nesmírně obtížné kvůli při­
ní pouze těch reakcí, které jsou v souladu se rozenému sklonu mývalů neustále manipulovat
záměry experimentátora. Pomocí tvarování lze s objekty, které souvisejí s potravou. Jev, kdy
zvířata naučit složitým trikům. Dva psycholo­ se zvířata uchylují k biologicky přirozenému
gové se svými spolupracovníky vycvičili tisí­ chování, se označuje jako instinktivní tenden­
ce zvířat různých druhů pro televizní pořady, ce. Existence tohoto jevu svědčí o tom, že in­
reklamy a veřejné produkce (Breland a Bre- strumentální podmiňování podléhá stejně jako
land, 1966). V jednom oblíbeném televizním klasické podmiňování biologickému omezení.
pořadu vystupovala „Priscilla, mlsné prasátko“.
Priscilla zapnula televizor, posnídala u sto­ Podmíněné posilování
lu, posbírala špinavé prádlo a dala je do koše, Většina faktorů posilování, o kterých jsme
vysála podlahu, vybrala si své oblíbené jídlo dosud hovořili, se nazývá primární, protože
a účastnila se televizního kvízu, kde odpovída­ uspokojují základní pudy. Kdyby k instrumen-
 vány s řadou primárních posilovačích faktorů -
za peníze si můžeme koupit jídlo, pití a mnoho
příjemností. Samotná chvála dokáže podpořit
řadu činností dokonce i tehdy, není-li spojena
s příslibem primárního faktoru posilování.

Generalizace a rozlišování
To, co platí pro klasické podmiňování, platí
také pro podmiňování instrumentální: orga­
nismus generalizuje to, co se naučil, a gene­
ralizaci lze omezovat procesem rozlišování.
Pokud rodiče povzbuzují dítě, aby doma hla­
dilo psa, dítě bude reakci hlazení generalizo-
vat i na jiné psy. To ale může být nebezpeč­
Pochvala je pro mnoho lidí velmi účinným faktorem posilování. né (sousedi mohou mít zlého hlídacího psa),
a proto rodiče začnou s diskriminačním výcvi­
kem: posilují hlazení domácího psa, ale zaka­
tálnímu podmiňování docházelo pouze v pří­ zují hlazení sousedova psa.
padech primárního posilování, neobjevova­ Diskriminační výcvik bude účinný do té
lo by se v běžném životě příliš často, protože míry, do níž existuje rozlišující podnět (nebo
primární faktory posilování nejsou tak obvyklé. soubor takových podnětů), který jasně vyme­
Ve skutečnosti se však kterýkoli podnět může zuje případy, kdy k reakci má dojít, a naopak
stát sekundárním neboli podmíněným fakto­ případy, kdy má být reakce potlačena. Dítě
rem posilování, pokud je soustavně spojován z našeho příkladu se snáze naučí, kterého psa
s primárním faktorem posilování. Podmíněné smí hladit, pokud mu rodiče vysvětlí, podle
faktory posilování výrazně zvyšují obecný vý­ čeho takového psa pozná (signálem přátel­
skyt instrumentálního podmiňování. Drobná ského naladění je například vrtění ocasem).
obměna experimentu s typickým instrumen­ Obecně řečeno, rozlišující podnět bude uži­
tálním podmiňováním dokresluje, jak působí tečný, pokud jeho přítomnost předpovídá, že
podmíněné faktory posilování. Když potkan po reakci bude následovat posílení, a jeho ne­
ve Skinnerově skříňce stiskne páčku, zazní tón přítomnost předpovídá, že po reakci posílení
a krátce po něm se objeví potrava (potrava je následovat nebude (nebo naopak). Stejně jako
primárním faktorem posilování a tón se stává u klasického podmiňování je i zde rozhodují­
podmíněným faktorem posilování). Jakmile je cím faktorem prediktivní síla podnětu.
zvíře tímto způsobem napodmiňováno, zahájí
experimentátor proces vyhasínání: po stisknutí Schémata posilování
páčky nezazní tón a neobjeví se potrava. Pot­ Ve skutečném životě není posilován každý
kan si postupem času přestane páčky všímat. jednotlivý čin. Například usilovná práce se
V další fázi pokusu se po náhodném stisknutí někdy dočká pochvaly, ale často zůstane neo-
páčky znovu ozve tón, ale neobjeví se potra­ ceněna. Kdyby se instrumentální podmiňování
va. Jakmile zvíře zjistí, že stisknutí páčky ak­ objevovalo pouze v souvislosti s neustálým po­
tivuje tón, četnost stiskávání páčky se výrazně silováním, hrálo by v životě jen nevýznamnou
zvýší. Proces vyhasínání je zastaven, i když se úlohu. Skutečnost je ale taková, že jakmile je
neobjevuje žádná potrava. Procesem klasického určité chování naučeno, lze je udržet, i když je
podmiňování se tón stal faktorem posilování, posilováno jen ve zlomku případů. Tento jev
protože byl spolehlivě spojen s potravou, a stal se označuje jako částečnéposilování. Příkladem
se tedy jejím signálem. Podmíněné faktory po­ může být holub, který se v laboratoři naučí
silování se vztahují také k lidskému chování - klovnout na tlačítko, aby získal potravu. Jak­
v našem životě se vyskytují velmi často. Mezi mile je tato instrumentálně podmíněná reakce
nejsilnčjší podmíněné faktory patří peníze vytvořena, holub klove do tlačítka velmi často,
a pochvala. Peníze jsou silným faktorem posi­ i když se mu dostává pouze občasného posí­
lování patrně proto, že jsou velmi často spojo­ lení. Holubi, kteří dostali potravu v průměru
jednou za pět minut (dvanáctkrát za hodinu),
Přehled pojmů
klovali do tlačítka až šesttisíckrát za hodinu -
to je 500 klovnutí na jednu granuli! Schémata posilování
Kromě toho platí, že proces vyhasínání po
částečném posilování je mnohem pomalej­ poměrová schémata intervalová schémata

ší než po nepřetržitém posilování. U holubů, fixní fixní poměr (FP): fixní interval (FI): posílení
jejichž klování do tlačítka bylo posilováno posílení se objeví po se objeví po uplynutí
jednou za pět minut, nastalo vyhasnutí této určitém pevně daném určité pevně dané doby od
reakce po několika dnech; kdežto u holubů, počtu reakcí posledního posílení

jejichž klování do tlačítka bylo posilováno ne­ variabilní variabilní poměr (VP): variabilní interval (VI):
přetržitě, vyhasla tato reakce během několika posílení se objeví po posílení se objeví po uplynutí
minut. Tento jev označujeme jako efekt čás­ určitém počtu reakcí, určité doby od posledního
počet reakcí se však posílení, intervaly se však
tečného posilování. Má svou logiku, protože nepředvídatelně mění nepředvídatelně mění
při částečném posilování je menší rozdíl mezi
vyhasínáním a trváním reakce.
Pokud posílení nastane jen někdy, potřebu­
jeme vědět, jak je přesně rozvrženo. Po každé reakci, jindy až po deseti reakcích, ale prů­
třetí reakci? Po pěti sekundách? Ukázalo se, měrná hodnota je pět. Na rozdíl od chování
že vzorec reakcí je závislý na schématu posi­ podle schématu FP nenastávají u chování po­
lování. Existují čtyři základní schémata posi­ dle schématu VP žádné přestávky (viz obrá­
lování (viz Přehled pojmů). zek 7.8), pravděpodobně proto, že organismus
Některá schémata se nazývají poměrová, nedokáže určit, kolik reakcí jej ještě dělí od
protože posilování závisí na počtu reakcí orga­ posílení. Dobrým příkladem schématu VP
nismu. Je to stejné, jako když je dělník v továr­
ně placen podle počtu vyrobených kusů. Poměr
může být buď fixní, nebo variabilní. V přípa­
dě schématu s fixním poměrem (označujeme
je jako schéma FP) je pevně dán počet reakcí,
které musí být provedeny. Je-li tento počet 5
(FP 5), nastane posílení vždy po pěti reakcích;
je-li počet stanoven na 50 (FP 50), je zapotře­
bí 50 reakcí; a tak dále. Obecně platí, že čím
vyšší poměr, tím rychleji organismus reaguje -
zejména je-li zpočátku vycvičen při relativně
nízkém poměru (řekněme FP 5) a posléze je
postupně převeden na stále vyšší poměry s vr­
cholem například při hodnotě FP 100. Je to
stejné, jako by dělník z našeho příkladu zpo­
čátku dostával pět dolarů za každých pět vý­
robků, ale později by nastaly horší časy a on by
na svých pět dolarů musel zhotovit 100 výrob­
ků. Chování, které se odehrává podle schématu
FP, má jeden nápadný aspekt: bezprostředně
po posílení nastane přestávka v reakcích (viz OBRÁZEK 7.8
obrázek 7.8). Pro dělníka je těžké začít praco­ Typické vzorce reakcí u čtyř základních schémat posilováni. Každá
vat na nové sadě výrobků bezprostředně poté, křivka zachycuje kumulativní počet reakcí zvířete v závislosti na čase.
Sklon křivky tedy naznačuje frekvenci jeho reakcí. Krátké svislé značky na
co jich dokončil právě tolik, aby dostal odměnu.
každé křivce označují okamžik, kdy se objevilo posílení. U křivky schématu
Při schématu s variabilním poměrem FP si všimněte horizontálních úseků, které odpovídají přestávkám
(schéma VP) je chování jedince nadále posi­ (neprojevují nárůst kumulativního počtu reakcí). Také u křivky schématu
lováno jen po určitém počtu reakcí, ale tento FI odpovídají horizontální úseky přestávkám. (Zdroj: Barry Schwartz:
Psychology of Learning and Behavior, 3/e, se svolením vydavatelství
počet se nepředvídatelně mění. Ve schématu
W. W. Norton & Co., Inc.)
VP 5 se posílení někdy objeví už po jedné
v každodenním životě je hraní na hracích au­
tomatech. Počet reakcí (her) potřebných k po­
sílení (výhře) je variabilní a hráč nedokáže
předpovědět, kdy vyhraje (kdy nastane posíle­
ní). Schémata VP mohou vést ke vzniku nej-
vyšších frekvencí reakcí (a zdá se, že to moc
dobře vědí všichni majitelé kasin).
Jiným typem jsou intervalová schémata,
u nichž nastává posílení po uplynutí určitého
časového intervalu (během nějž proběhla reak­
ce). I v tomto případě může být schéma fixní
nebo variabilní. V případě schématu s fixním
intervalem (schéma FI) je organismus posí­
len při první reakci, která nastane po uplynutí
určité doby od posledního posílení. Například
při schématu FI 2 (v minutách) je posílení
dostupné, jakmile uplynou dvě minuty od po­
slední posílené reakce. Reakce, které nastaly
během tohoto dvouminutového intervalu, se
posílení nedočkají. Typickým aspektem reakcí
probíhajících podle schématu FI je přestávka,
která se objevuje ihned po posílení (viz ob­
rázek 7.8). Může být dokonce ještě delší než
přestávka ve schématech FP. Dalším typickým
Chování gamblerů, kteří hrají na hracích automatech,
aspektem je zvýšená frekvence reakcí s blíží­ je posilováno výhrami podle schématu s variabilním
cím se koncem intervalu. Výsledkem je křiv­ poměrem. Toto schéma dokáže vyvolat značné
ka, která připomíná vroubkování (viz obrázek množství reakcí.
7.8). Dobrým příkladem schématu FI v kaž­
dodenním životě je doručování pošty, k němuž
dochází jednou denně (FI je 24 hodin), na ně­ Averzivní podmiňování
kterých místech i dvakrát denně (FI je 12 ho­ Při instrumentálním podmiňování se často
din). Bezprostředně po doručení pošty se člo­ používají negativní nebo averzivní události,
věk nedívá do schránky, jestli nemá novou například elektrický šok nebo bolestivý hluk.
poštu, ale jakmile se přiblíží konec intervalu Při výcviku metodou trestu následuje po reak­
doručování, začne schránku znovu kontrolovat. ci averzivní podnět nebo událost. Výsledkem
Ve schématu s variabilním intervalem je oslabení nebo potlačení reakce. Jestliže se
(schéma VI) závisí posílení na určitém časo­ trest objevuje důsledně a bezprostředně po
vém intervalu, který uplynul od posledního nežádoucím chování, může účinně elimino­
posílení, ale délka intervalu se nepředvídatelně vat nežádoucí reakci - zejména pokud se po
mění. Například při schématu VI 10 (v minu­ alternativní žádoucí reakci dostaví odměna.
tách) je někdy rozhodující interval dvě minuty, Potkani, kteří se naučili používat kratší stezku
někdy 20 minut, ale průměrná délka interva­ v bludišti, aby se dostali k potravě, začnou vel­
lu je deset minut. Na rozdíl od schématu FI, mi brzy používat delší cestu, pokud na kratší
kdy organismus reaguje proměnlivým počtem cestě dostanou elektrický šok. Trest dočasně
reakcí, se u schématu VI projevuje sklon rea­ potlačí naučenou reakci a poskytne tak pot­
govat se stálou vysokou frekvencí (viz obrázek kanům možnost naučit se používat delší cestu.
7.8). Příkladem schématu VI v běžném životě V tomto případě je trest účinným prostřed­
je opakované vytáčení obsazeného telefonního kem k přesměrování chování, protože je po­
čísla. Aby člověk dosáhl posílení (dovolal se), učný. Zdá se, že právě tato okolnost je klíčem
musí nechat uplynout určitou dobu od po­ k účinnému používání trestů.
slední reakce (vytáčení čísla), ale délka tohoto U člověka není výcvik pomocí trestů vždy
intervalu je nepředvídatelná. tak úspěšný. Tresty se používají například ve
snaze zvýšit četnost bezpečného chování na
silnicích. Možnost dopravní nehody slouží
jako hrozba budoucího trestu: „Když budete
jezdit příliš rychle, způsobíte nehodu a možná
i zemřete.“ Problém je v tom, že všichni řidi­
či, kteří jsou dosud naživu, vědí, že při rychlé
jízdě nezahynuli. Rychlou jízdu proto nelze
zvládnout pomocí podmiňování, dokud hroz­
ba nebude znít: „Když pojedete příliš rychle,
dostanete pokutu.“ Ale i v tomto případě je
zřejmé, že většina řidičů, kteří překročí povo­
lenou rychlost, není přistižena a pokutována.
Přestože trest může potlačit nežádoucí
reakci, má několik nevýhod. Za prvé, jeho
účinky nejsou tak poučné jako účinky odmě­
ny. Odměna totiž v podstatě říká: „Opakuj to,
co jsi udělal.“ Trest sděluje: „Přestaň to dělat,“
ale nenabízí náhradní možnost. Výsledkem
OBRÁZEK 7.9
je, že po potrestání může organismus své ne­
Úniková skříňka. Úniková skříňka se používá při studiu vyhýbavého
žádoucí jednání nahradit jiným, které je ještě
a únikového učení u zvířat.
méně žádoucí. Za druhé, trest může mít ne­
šťastné vedlejší účinky. Mechanismem klasic­
kého podmiňování často vyvolá strach nebo
odpor vůči trestající osobě (dopravní policista, musí přeskočit přes přepážku do vedlejší
rodič, učitel) a vůči situaci, v níž trest přichází přihrádky. Zpočátku potkan přeskakuje přes
(doprava, domov, škola). A konečně, neúměr­ přepážku teprve ve chvíli, kdy ucítí elektrický
ný nebo bolestivý trest může vyvolat špatné šok - jedná se o projev únikového učení. Po­
chování, které je ještě závažnější než původní stupem času se ale naučí skákat již v okamži­
nežádoucí chování. ku, kdy spatří varovné světlo - a to je projev
vyhýbavého učení. Analýza únikového a vy­
Únik a vyhýbavost hýbavého učení nám pomůže osvětlit skuteč­
Výcvik pomocí trestu může tedy někdy po­ nost, že fóbie (strach ze specifických objektů
moci utlumit nežádoucí chování. Nepříjemné nebo situací) jsou někdy obzvláště odolné vůči
události lze použít i při učení nových reakcí. vyhasínání.
Organismus se může naučit reagovat tak, aby První fáze zahrnuje klasické podmiňování.
ukončil probíhající averzivní událost (může­ Prostřednictvím opakovaného spojení varov­
me například odejít z místnosti, kde je nepří­ ného světla (PP) a elektrického šoku (NP) se
jemný hluk). Tento princip se nazývá únikové zvíře naučí, že světlo předpovídá elektrický
učení. Po únikovém učení často následuje šok, a v reakci na samotné světlo bude proje­
vyhýbavé učení: organismus si osvojí tako­ vovat podmíněnou reakci strachu.
vou reakci, aby předcházel averzivní události Vyhýbavé učení je hádankou: víme, že pod­
(člověk se například vyhýbá místnosti, kte­ míněná reakce vyhasne, pokud je podmíně­
rou má z minulosti spojenou s nepříjemným ný podnět prezentován bez nepodmíněného
hlukem). Při studiu únikového a vyhýbavého podnětu. Zdá se, že v tomto případě je ve hře
učení u zvířat použili psychologové zařízení stejný princip: jakmile se zvíře naučilo vyhý­
zvané úniková skříňka (viz obrázek 7.9). Sklá­ bat se elektrickému šoku (včasným únikem),
dá se ze dvou částí oddělených přepážkou. Při podmíněný podnět není následován nepodmí­
každém pokusu je zvíře umístěno do jedné něným podnětem (šokem). Proč tedy podmí­
části skříňky. V určitém okamžiku se rozsvítí něná reakce nevyhasne? Co povzbuzuje zvíře
varovné světlo a o pět sekund později je do ke skákání přes přepážku? Mohli byste říci, že
podlahy v této části skříňky puštěna elektři­ je to nepřítomnost elektrického šoku, ale to
na. Aby se zvíře vyhnulo elektrickému šoku, není událost. Součástí řešení této hádanky -
 a druhou fází naší analýzy - je instrumentální je užitečné považovat organismus v situaci in­
podmiňování. Zvíře se naučilo, že skok přes strumentálního podmiňování za organismus,
přepážku odstraní avcrzivní událost, jmeno­ který získává nové znalosti o vztazích mezi
vitě podmíněný strach (viz obrázek 7.10). To, reakcemi a jejich posílením. Stejně jako u kla­
co na první pohled nevypadá jako událost, sického podmiňování chceme poznat faktor,
je ve skutečnosti strach, a vyhýbavé chová­ který je důležitý pro vznik instrumentálního
ní je posilováno, protože tento strach snižuje podmiňování. I v tomto případě je jednou
(Mowrer, 1947; Rescorla a Solomon, 1967). z možností časová styčnost: instrumentálně
Nyní si představme člověka, u kterého podmíněná reakce je napodmiňována vždy,
se vyvinul určitý strach, například obava ze když po určitém chování následuje posíle­
zkoušek, v důsledku minulých zkušenos­ ní (Skinner, 1948). Jinou možností - a ta se
tí, například neúspěchu. Podmíněnou reakci vztahuje k předvídatelnosti - je faktor kont­
(strach) lze snížit tak, že se člověk zkoušce roly. instrumentálně podmíněná reakce je na­
vyhne: zaspí zvonění budíku nebo požádá podmiňována pouze tehdy, když organismus
o odložení termínu. Úspěšné zmírnění aver- má za to, že posílení kontroluje svou reakcí.
zivního podnětu (podmíněného strachu) po­ Existenci faktoru kontroly podpořily také
siluje vyhýbavé chování a bude je posilovat výsledky důležitých experimentů Maiera a Se-
i v budoucnosti. Přestože vyhýbavé chování ligmana (1976). Jejich základní experiment
může vést k dočasné úlevě, z dlouhodobé­ má dvě fáze. V první fázi se někteří psi naučí,
ho hlediska jsou jeho důsledky jednoznačně že přítomnost či nepřítomnost elektrického
škodlivé. Co však dělat v případě, kdy strach šoku závisí na jejich chování (svým chováním
ze zkoušky působí skutečné problémy? Z naší mohou kontrolovat situaci); jiní psi se zase
analýzy jasně vyplývá, že tato reakce nevy- naučí, že nad šokem nemají žádnou kontrolu.
hasne, když postižený člověk nebude muset Představte si, že psi jsou testováni ve dvojicích.
skládat další zkoušky. Studenta trpícího stra­ Oba psi na sobě mají postroje, které omezují
chem ze zkoušek musíme přesvědčit o tom, že jejich pohyb, a příležitostně dostanou elek­
strach je naučenou reakcí na minulé události trický šok. Jeden člen dvojice, „kontrolující“
a že je možné se strachu odnaučit opakova­ pes, může vypnout výboj tím, že šťouchne če­
ným úspěšným skládáním zkoušek. Další dis­ nichem do blízkého ovládacího panelu. Druhý
kusi o úzkostných poruchách a fóbiích najde­ člen dvojice, „spřažený“ pes, nemá nad šoky
te v 15. kapitole. žádnou kontrolu. Kdykoli dostane kontrolující
pes výboj, dostane jej i spřažený pes. Kdyko­
li kontrolující pes výboj vypne, vypne jej i pro
Kognitivní faktory spřaženého psa. Oba psi tedy dostávají stejný
Kognitivní faktory hrají důležitou úlohu počet šoků.
v instrumentálním podmiňování, stejně jako Abychom zjistili, co se psi naučili v první
v klasickém podmiňování. Brzy uvidíme, že fázi experimentu, potřebujeme druhou fázi.
Proto experimentátor umístí psy do úniko­
vé skříňky. Při každém pokusu nejdříve za­
zní tón oznamující, že v oddělení, ve kterém
I. fáze: vyhýbavé učení 1 II. fáze: vyhýbavé učení
klasické podmiňování
se pes právě nachází, brzy nastane elektrický
instrumentální podmiňování
výboj. Pokud se mu zvíře chce vyhnout, musí
světlo
PP při zaslechnutí varovného tónu přeskočit přes
přepážku do vedlejšího oddělení. Kontro­
lující psi se to v tomto experimentu naučili
(posílené chování) strachu
PR (negativní rychle - stejně jako potkani v pokusu s vy­
posílení) hýbavým učením. Spřažení psi se ale chovali
šok strach
NP _____ NR úplně jinak. Zpočátku nejevili žádnou snahu
dostat se přes přepážku a v průběhu pokusu
OBRÁZEK 7.10
se chovali stále pasivněji. Nakonec upadli do
čiré bezmoci. Proč? Protože v první fázi po­
Dvoufázová analýza únikového a vyhýbavého učení.
kusu se spřažení psi naučili, že elektrické šoky
nemohou žádným způsobem ovládat, a tato vičkou. Děti se brzy naučily otáčet hlavičkou
neschopnost kontroly jim znemožnila vyhýba­ a radostně reagovaly na pohybující se hračku
vé učení ve druhé části pokusu. Jinak řečeno, (usmívaly se a broukaly). U dětí z druhé sku­
v první fázi se zvířata naučila, že jsou bez­ piny byla situace jiná. Jejich hračka se pohy­
mocná, a toto „zjištění“ jim zabránilo naučit bovala přibližně stejně často jako hračka dětí
se vyhýbat šoku i v situaci, kdy by se mu vy­ z kontrolní skupiny, ale její pohyby nijak ne­
hnout mohla. Fenomén naučené bezmocnos­ souvisely s jejich vlastními pohyby. Tyto děti
ti má důležité důsledky. Podporuje představu, se nenaučily častěji pohybovat hlavičkou a po
že instrumentální podmiňování nastává určité době ani nejevily známky radosti při
pouze tehdy, když organismus vnímá, že má pohledu na pohybující se hračku. Zdá se, že
posilování pod kontrolou (Seligman, 1975). pohybující se hračka působila jako posilující
(Naučenou bezmocností, kontrolou a stresem faktor jen tehdy, když děti mohly její pohy­
se budeme podrobněji zabývat v 15. kapitole. by kontrolovat. Zajímavým jevem je „iluze
O popsaných zjištěních lze také hovořit kontroly“: lidé trpící touto iluzí se domnívají,
z hlediska spojitosti mezi jevy. Instrumentál­ že mají pod kontrolou výsledek náhodné udá­
ní podmiňování nastává pouze tehdy, když losti. Langer (1975) popisuje gamblery, kteří
organismus vnímá spojitost mezi svou reakcí jsou přesvědčeni, že vyhrávají díky své doved­
a posílením. V první fázi právě popsané stu­ nosti a že prohra je náhodná událost. U cho­
die existuje spojitost mezi dotykem ovládací­ robných hráčů přispívá tato kognitivní iluze
ho panelu a nepřítomností šoku. Vnímat tuto ke vzniku závislosti.
spojitost znamená uvědomit si, že stisknutí
ovládacího panelu snižuje pravděpodobnost
elektrického šoku. Zdá se, že psi, kteří v prv­ Biologická omezení
ní fázi experimentu tuto spojitost nevnímají, Stejně jako klasické podmiňování je i instru­
ve druhé fázi experimentu žádnou spojitost mentální podmiňování omezeno biologickými
ani nehledají. Z toho vyplývá, že výsledky vý­ danostmi. Příkladem jsou instinktivní tenden­
zkumu instrumentálního podmiňování jsou ce, o kterých jsme se již zmínili v souvislosti
v souladu se zjištěním o významu předvída- s tvarováním. Představme si holuby ve dvou
telnosti při klasickém podmiňování. Znalost, experimentálních situacích: v první situaci se
že podmíněný podnět předpovídá výskyt holub učí prostřednictvím odměny a jeho re­
nepodmíněného podnětu, lze chápat také jako akce je posilována potravou; ve druhé situaci
důkaz o tom, že organismus našel spojitost je u holuba navozeno únikové učení a reakce
mezi těmito dvěma podněty. Zdá se tedy, že zvířete je posilována ukončením elektrického
při klasickém i instrumentálním podmiňování šoku. V případě odměny se holubi mnohem
se organismus učí, že mezi dvěma událostmi rychleji naučí klovat do tlačítka než mávat
existuje spojitost. Při klasickém podmiňování křídly. U únikového učení se zase mnohem
vnímá chování jako závislé na konkrétním rychleji naučí mávat křídly než klovat do tla­
podnětu, kdežto při instrumentálním čítka (Bolles, 1970). Zdá se, že je to v rozporu
podmiňování vnímá chování jako závislé na s předpokladem, že učení se v každé situaci
konkrétní reakci. řídí stejnými zákony, ale z etologického hle­
U člověka se schopnost učit se spojitostem diska to má smysl. Součástí odměny holubů
vyvíjí velmi brzy. Dokládá to například násle­ byla potrava - a zobání (nikoli mávání kří­
dující studie tříměsíčních dětí (Watson, 1967). dly) je přirozenou potravní aktivitou holu­
Každé dítě leželo v postýlce s polštářem pod bů. Geneticky určené spojení mezi potravou
hlavičkou. Pod polštářem byl spínač, který se a zobáním je logické. Podobně v případě úni­
sepnul, kdykoli dítě otočilo hlavičkou. Když kového učení se holub vyhýbal nebezpečné
otočilo hlavičkou dítě z kontrolní skupiny, situaci a přirozenou ptačí reakcí je mávání
spínač se sepnul a hračka umístěná na protěj­ křídly (nikoli zobání). O ptácích je známo, že
ší straně postýlky se pohnula. Pro děti z této mají úzký repertoár obranných reakcí, a úni­
skupiny existovala spojitost mezi pohybem kové učení je pro ně snadné jen tehdy, je-li
hlavičky a pohybem hračky - pohyb hračky požadovaná reakce součástí jejich přirozených
byl pravděpodobnější, když děti pohnuly hla­ obranných reakcí.
 cátých letech minulého století zjistil existenci
Dílčí shrnutí
latentního učení u zvířat. Prokázal, že zvířata
■ Při instrumentálním podmiňování se zvířata učí, že jejich se učila, i když se jejich chování neměnilo
chování má určité důsledky. Potkan se například může odpovídajícím způsobem (Tolman a Honzik,
naučit stisknout páčku, aby dostal potravu. Frekvence
1930). V typické Tolmanově studii se potkani
reakcí je užitečným měřítkem síly reakce. Frekvence
učili běhat ve složitém bludišti. Jedna skupina
a uspořádání reakcí při instrumentálním podmiňování závisí
byla za nalezení správné cesty odměňována
na schématu posilování.
■ Posilování zvyšuje pravděpodobnost žádoucí reakce, kdežto
potravou, a právě tato zvířata se v průběhu
trest tuto pravděpodobnost snižuje. Posilovat i trestat lze několika dní v bludišti vyznala stále lépe.
za pomoci příjemných i nepříjemných podnětů. Potkani z druhé skupiny zpočátku nedostávali
odměnu a při hledání cesty bludištěm
vykazovali jen malé pokroky. Jakmile ale
Otázky rozvíjející kritické myšlení začali dostávat odměnu, jejich výkon se téměř
okamžitě vyrovnal výkonu první skupiny.
1 Představte si, že máte na starosti osmileté dítě, které si
Tolman došel k závěru, že potkan probíhající
nechce ustlat postel a vlastně ani neví, jak na to. Jak byste
složitým bludištěm se neučil posloupnost
je pomocí instrumentálního podmiňování mohli naučit stlát
postel?
odbočení doprava a doleva, ale místo toho si
2 Někdy se člověk bojí neutrálního objektu, například vytvářel kognitivní mapu čili mentální repre­
utrženého knoflíku, a ani neví proč. Jak byste dokázali zentaci uspořádání bludiště (Tolman, 1932).
vysvětlit tento jev na základě principů uvedených v této Ještě důležitějším poznatkem bylo, že zvíře se
kapitole? učí i tehdy, není-li jeho chování posilováno.

Observační učení
Učení a poznávání Také lidé se častokrát učí, aniž by jejich cho­
vání bylo bezprostředně posíleno. Vzpomeňte
Doktrínu prvních behavioristů lze shrnout si, jak jste se ve škole naučili přednášet referá­
slovy: Chceme-li předvídat lidské chování - ty: při přípravě referátu jste patrně uvažovali
a snad je dokonce ovládat -, potřebujeme jen o tom, jak to dělají ostatní studenti, a mož­
znát situaci, na kterou člověk reaguje. Pro stu­ ná jste si i vypůjčili knihu o tom, jak napsat
dium zákonitostí učení postačí studovat zvířa­ a přednášet referát. Je jasné, že přednášení
ta. Jelikož vycházíme z předpokladu, že uče­ referátů jste se nenaučili prostým podmiňová­
ní vychází pouze ze zkušeností (svou roli zde ním - znamenalo by to, že byste museli vy­
hrají vztahy mezi podnětem a reakcí a důsled­ zkoušet mnoho různých typů referátů a opa­
ky reakcí), není důvod předpokládat existenci kovat jen ty, které byly odměněny dobrou
„vyšších mentálních procesů“ a studovat je. známkou. Přednášení referátů jste se spíše
Empirický přístup ke studiu chování měl naučili metodou napodobování a observační­
nesmírný dopad na dějiny psychologie, a to ho učení: napodobovali jste takové chování
zejména ve Spojených státech. Avšak vidě­ ostatních lidí, které se projevilo jako úspěšné.
li jsme také, že mnohé experimenty, které Studium observačního učení je spojeno
uskutečnili behavioristé v průběhu 20. stole­ se jménem Albert Bandura. Bandura již od
tí, odhalily význam poznávání. Vzpomeňme počátku zdůrazňoval, že observační učení se
na Rescorlovy pokusy, které prokázaly, že ne uskutečňuje podle zásad operantního (instru­
každý vztah mezi podnětem a reakcí se dá mentálního) podmiňování (Bandura a Wal-
snadno naučit (záleží na předpověditelnosti). ters, 1963) a že informace o důsledcích svého
Seligmanovy pokusy zase ukázaly, že posilu­ chování získáváme od vzorů. Často to bývají
jící faktory mohou ztratit svou „sílu“, pokud skutečné osoby, jejichž chování pozorujeme,
organismus zjistí, že nad nimi nemá žádnou ale vzory mohou být i mnohem abstraktněj­
kontrolu. ší, například písemné pokyny uvedené v knize.
Základní behavioristická doktrína se však Posílení je v mnoha případech nepřímé', na­
potýkala s kritikou od samčho začátku. Ame­ podobující osoba očekává, že bude odměněna
rický psycholog Edward C. Tolman již ve tři- stejně jako jeho vzor.
 OBRÁZEK 7.11
Bandurova studie s panáčkem Bobo. Bandura prokázal, že děti se naučily agresivnímu chování vůči nafukovacímu panáčkovi Bobo,
pokud předtím sledovaly podobné chování vzoru.

V jedné ze svých prvních studií se Bandu­ najdete v 11. kapitole. Ve svých pozdějších
ra zabýval observačním učením agresivního pracích Bandura kladl důraz na kognitiv­
chování u malých dčtí (Bandura et al., 1961). ní schopnosti nezbytné pro observační učení
V průběhu studie jedna skupina dětí sledovala, (Bandura, 1977, 2001). Učící se osoba musí
jak se dospělý vzor chová agresivně vůči nafu­ (1) věnovat pozornost chování vzoru a všímat
kovacímu panáčkovi jménem Bobo (viz obrá­ si jeho důsledků, (2) zapamatovat si, co viděla,
zek 7.11). Jiná skupina dětí sledovala dospělý (3) napodobit pozorované chování a (4) mít
vzor, který se k panáčkovi choval neagresivně. motivaci k napodobení daného chování. Jinak
Potom experimentátor zavedl děti do herny, řečeno, součástí observačního učení je schop­
kde si mohly hrát s mnoha různými hračka­ nost představit si a předjímat. Nezbytným
mi. Děti z první skupiny se vůči Bobovi cho­ předpokladem jsou myšlenky a úmysly.
valy mnohem agresivněji než děti z druhé Bandura se ve svých studiích většinou sou­
skupiny. Bandura později prokázal, že děti se středil na význam poznávání v sociálním učení
chovají podobně, i když sledují agresivní cho­ lidí. Podle jeho názoru nejsou lidé nečinným
vání vzorů na televizní obrazovce (Bandura objektem, ale sami jsou hybnou silou svých
et al., 1963). Z tohoto důvodu je Bandurova zkušeností (Bandura, 2001). Jeho teorií sociál­
práce často citována v diskusích o účincích ního učení se budeme dále zabývat ve 13. ka­
mediálně prezentovaného násilí na agresivní pitole. Pro tuto chvíli se spokojíme s prohlá­
sklony u dětí. Podrobnější diskusi o Bandu- šením, že Bandurův důraz na „hybnou sílu“
rově výzkumu agrese jako naučené reakce nasměrovává naši pozornost ke skutečnosti, že
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Jak se londýnští nervová soustava má schopnost I tentokrát se potvrdila dřívější

taxi kán učí znát měnit svou strukturu v reakci na zjištění získaná metodou mag­
mapu: strukturální specifické požadavky. Například netické rezonance: taxikáři mají
a funkční důsledky Draginski et al. (2004) prokáza­ ve srovnání s kontrolní skupinou
O Londýnských taxikářích je vše­ li existenci strukturálních změn řidičů autobusů více šedé hmoty
obecně známo, že musí projít v mozku lidí, kteří trénovali žong­ mozkové v zadní části hipokam­
rozsáhlým výcvikem. Všichni mají lování. Také u hudebníků lze po­ pu a méně šedé hmoty v přední
povinnost složit zkoušku u Úřadu zorovat zvýšený objem šedé hmo­ části hipokampu (Maguire et al.,
pro veřejnou dopravu. Aby ji mohli ty v motorické a sluchové oblasti, 2006). Díky pečlivému výběru
úspěšně absolvovat, stráví mnoho což je dáváno do souvislosti s do­ kontrolní skupiny podporují tato
let získáváním vědomostí: učí se bou strávenou cvičením na hudeb­ zjištění hypotézu, že změny šedé
znát podrobný plán města s 25 ti­ ní nástroj a intenzitou tohoto cvi­ hmoty nastávají v důsledku spe­
síci ulic a tisíci zajímavých míst. čení (Gaser a Schlaug, 2003). cifických požadavků kladených na
Maguireová a její spolupracovníci V novější studii srovnává Ma­ prostorovou paměť. Studie zjisti­
prokázali metodou magnetické re­ guireová a její spolupracovníci la ještě jednu zajímavou skuteč­
zonance, že londýnští taxikáři mají londýnské taxikáře s kontrolní nost, a sice že londýnští taxikáři
ve srovnání s kontrolní skupinou skupinou, jejíž příslušníci také platí za získání svých vědomostí
stejně starých lidí více šedé hmoty tráví celé dny v husté londýnské určitou cenu. U příslušníků obou
mozkové v zadní části hipokampu dopravě - s řidiči autobusů (Ma­ skupin byla testována schopnost
a méně šedé hmoty v přední části guire et al., 2006). Obě skupiny si získávat nové zrakové a prosto­
hipokampu (Maguire et al., 2000; byly v mnoha ohledech podobné rové informace a z výsledků vy­
Maguire et al., 2003). Tyto výsled­ (zkušenosti s řízením motorových plynulo, že taxikáři byli v tomto
ky jsou zajímavé, protože z nich vozidel, úroveň stresu, věk, vzdě­ ohledu horší než řidiči autobusů.
vyplývá, že hipokampus zdravého lání, IQ), ale v jednom důležitém Jejich výkonnost byla dokonce
dospělého člověka se může struk­ aspektu se lišili: zatímco řidiči horší, než by se čekalo u zdravých
turálně měnit při získávání nových taxíků jezdí městem po různých mužů v jejich věku. Lze to pova­
prostorových znalostí. trasách (a spoléhají se na svou žovat za kognitivní výměnu „něco
Podobnou „plasticitu danou dokonalou znalost města), řidi­ za něco" a za důsledek sníženého
vlivem prostředí" prokazují i dal­ či autobusů jezdí pouze na ně­ objemu šedé hmoty v přední části
ší zjištění z nedávné doby: lidská kolika předem daných trasách. hipokampu.

poznání je motivačním prvkem činnosti, a že zkoumané subjekty zcela nové a nesouvisely

nezbytným předpokladem komplexního a soci­ s jejich předchozími zkušenostmi. Pokud ale
álního učení je „sebeúčinnost“, tedy důvěra ve podobné experimenty pracují s podněty, s ni­
vlastní schopnosti (též označovaná jako vní­ miž zkoumaný subjekt již má nějaké zkuše­
maná osobní účinnost). Je-li například člověk nosti, situace se zajímavě změní. Tyto studie
přesvědčen o tom, že nedokáže přednést dobrý prokázaly, že předchozí skutečnosti mohou
referát, je velmi nepravděpodobné, že se dove­ ovlivnit, co se jedinec naučí. Z toho lze usu­
de motivovat, plánovat a předjímat účinky roz­ zovat, že součástí učení nejsou jen procesy, jež
hodnutí, která přijme v souvislosti s referátem. vytvářejí spojení mezi vstupními informacemi.
Ve zmíněných studiích dostává účastník
každého pokusu dvojici rozdílných podně­
Prekoncepty tů - například obrázek a slovo - a jeho úko­
Již jsme uvedli, že lidé i zvířata jsou velmi lem je určit vztah mezi oběma členy dvojice.
vnímaví vůči vztahům mezi podněty. Ne- Zkoumaná osoba může například zpozorovat,
jsou-li vztahy mezi podněty nebo událostmi že určité obrázky se s větší pravděpodobností
dokonale předvídatelné, lidé dokážou míru vyskytují s určitými slovy. Překvapujícím dů­
objektivních vztahů mezi podněty odhad­ kazem existence prekonceptů (prvotních pře­
nout (Shanks a Dickinson, 1987; Wasserman, svědčení) je situace, kdy mezi dvojicí podnětů
1990). Tato skutečnost byla experimentálně neexistuje objektivní souvislost, ale účastníci
prokázána při plnění úkolů, které byly pro pokusu ji přesto identifikují. V jednom ex­
perimentu byly zkoumaným osobám předlo­ Výsledky popsaných studií připomínají to, co
ženy obrázky nakreslené duševně nemocným jsme v diskusi o vnímání označili jako procesy
pacientem společně s popisem symptomů zpracování shora dolů (viz 5. kapitola). Jejich
tohoto pacienta. Popis symptomů obsahoval vlivem při vytváření výsledného vjemu jedinec
například prohlášení typu „podezřívavost vůči spojuje skutečné vstupní informace s očekává­
jiným lidem“ nebo „obavy z toho, že bude ním toho, co uvidí. Při zpracování shora dolů
potřebovat péči druhých lidí“. Úkolem zkou­ v případě učení jedinec kombinuje objektivní
mané osoby bylo určit, zda kresba obsahuje vstupní informace o asociativním vztahu se
aspekty, které lze spojit s některým z uvede­ svými prekoncepty o tomto vztahu a výsled­
ných symptomů. Experimentátoři spárovali kem je konečný odhad síly daného vztahu.
kresby a symptomy náhodně, takže mezi nimi Význam prekonceptů při učení svědčí ve
neexistoval žádný objektivní vztah. Zkouma­ prospěch kognitivního přístupu k učení. Vý­
né osoby přesto důsledně uváděly, že takové zkum souvisí také s etologickým přístupem
vztahy existují. Většina zmiňovaných vztahů k učení. Stejně jako se potkani a holubi naučí
však patřila mezi ty, o nichž byli účastníci jenom ty typy asociací, na které je připravila
pokusu přesvědčeni již z dřívějška, například evoluce, i my lidé se patrně můžeme naučit
že velké oči souvisejí s podezřívavostí a velká jen ty asociace, na něž nás připravila naše pr­
ústa s potřebou péče. Tyto neexistující, avšak votní přesvědčení. Bez určitého předchozího
možné a věrohodné vztahy se nazývají falešné omezení bychom měli k dispozici příliš mno­
asociace (Chapman a Chapman, 1969). ho potenciálních asociací a asociativní učení
I když mezi dvěma předloženými podněty by bylo chaotické a snad i nemožné.
existuje objektivní spojitost, kterou je třeba
odhalit, předchozí zkušenosti mají vliv na to,
Dílčí shrnutí
co se zkoumaný člověk skutečně naučí. Bylo
to prokázáno ve studiích, které se podoba­ ■ Z hlediska kognitivního přístupu je podstatou
jí výše popsanému experimentu (Jennings, učení schopnost organismu mentálně

Amabile a Ross, 1982). V každé sadě pokusů reprezentovat jednotlivé aspekty světa
a pracovat spíše s těmito reprezentacemi než
byla účastníkům předložena dvě měřítka čest­
se samotným světem.
nosti určitého jedince v naprosto odlišných
■ Observační učení a učení napodobováním
situacích. Jedním měřítkem bylo například
je důsledkem nepřímého posilování:
to, jak často student opisoval domácí úkoly, napodobitel pozoruje chování svého vzoru
a druhým měřítkem bylo, jak často se stejný a očekává, že jeho chování bude posíleno
student choval nepoctivě v domácím prostře­ stejnou odměnou.
dí. Většina lidí se (mylně) domnívá, že dvě ■ Pokud se lidé učí vztahům mezi podněty,
měřítka shodného rysu (například čestnosti) které nejsou dokonale předvídatelné, často
budou vždy vysoce korelovat. To je základní se opírají o své prekoncepty (prvotní

prekoncept. Ve skutečnosti objektivní vztah přesvědčení).

mezi dvěma měřítky čestnosti kolísal podle

podmínek experimentu a někdy byl velmi
nízký. Úkolem zkoumaných osob bylo ozna­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
čit odhadovanou sílu tohoto vztahu číslicí na 1 Domníváte se, že existuje rozdíl mezi tím,
stupnici od nuly (žádný vztah) do stovky (do­ jak si osvojujeme fakta a jak si osvojujeme
konalá shoda). Výsledky prokázaly, že účast­ motorické dovednosti? Pokud ano, uveďte
níci pokusu sílu vztahu neustále přeceňovali. některé z těchto rozdílů.
Jejich prvotní přesvědčení, že čestný člověk 2 Jestliže se potkan naučí plavat za odměnou

je čestný za všech okolností, je vedlo k tomu, v podobě jídla v bludišti ve tvaru T,

zapamatuje si umístění potravy (řekněme, že
že nacházeli souvislosti i tam, kde nebyly. Jiné
jídlo je umístěno v levém rameni písmena T)
výzkumy prokázaly, že prekoncepty lze pře­
i tehdy, když je z bludiště vypuštěna voda
konat, jsou-li vstupní údaje (objektivní sou­
a potkan může za potravou běžet. Co
vislosti) dostatečně významné. Teprve potom z toho lze soudit o podstatě učení, k němuž
jedinec zjistí skutečný stav věcí (Alloy a Ta- v takovém případě došlo?
bachnik, 1984).
Učení a mozek dle klíčových představ souvisejících s učením
platí, že (1) strukturální změna na synapsi je
Přechod od behaviorismu ke kognitivnějšímu základem učení a (2) cílem této strukturální
přístupu v rámci studia učení byl podnícen změny je zvýšit (nebo snížit) výkonnost sy­
také novými představami o činnosti mozku. napse.
K prvním teoriím o mozku a učení významně
přispěl kanadský badatel Donald Hebb; jeho
myšlenky byly velmi vlivné v oboru behavio­ Habituace a senzibilizace
rální neurovědy. Chceme-li pochopit neurální základ složi­
Již jsme uvedli, že první behavioristé se tých psychologických jevů, je vhodné zkou­
nesoustředili na duševní procesy, ale spíše mat jednoduché formy učení a paměti. Patrně
na studium pozorovatelných událostí. Hebb nejjednodušší formou učení je neasociativní
považoval člověka za biologický organismus učení. Příkladem tohoto typu učení je habi­
a za výsledek evoluce. Domníval se, že dušev­ tuace a senzibilizace. V průběhu habituace se
ní procesy bychom měli pokládat za procesy, oslabuje reakce na opakovaný podnět (napří­
jejichž součástí je nervová soustava a mozek. klad na neznámý zvuk), kdežto důsledkem
Měl za to, že učení je proces, jehož součástí senzibilizace je postupné zesílení reakce na
jsou změny nervové činnosti. Kromě toho byl intenzivní podnět (například na hlasitý zvuk).
přesvědčen, že o zmíněných procesech lze (Intenzita podnětu je tedy častým faktorem,
uvažovat smysluplně - a to je zřetelný odklon který určuje, jestli dojde k habituaci nebo
od vlivných behavioristických představ jeho senzibilizaci. Cím slabší je podnět, tím rych­
doby. Ze svých pozorování vyvodil Hebb ur­ leji dojde k habituaci. Naproti tomu intezivní
čité závěry, na jejichž základě formuloval své podnět vyvolá silnější senzibilizaci než podnět
představy o učení a mozku (Hebb, 1966). slabý /Klein, 2011/ - pozn. red.) V obou pří­
Hebb přispěl ke studiu procesů učení ze­ padech přetrvávají naučené změny chování po
jména svými představami o možných neuro­ dobu několika hodin až dnů.
logických změnách, které stojí v pozadí uče­ Pro studium procesů učení na neurální
ní. Předpokládal, že pokud podnět z neuronu úrovni si skupina badatelů pod vedením no­
A opakovaně zvyšuje intenzitu činnosti neu­ sitele Nobelovy ceny Erika Kandela zvolila
ronu B, spojení mezi oběma neurony se posílí živočicha s velmi jednoduchou nervovou sou­
(Hebb, 1958). Řečeno jinými slovy, opakování stavou: zeje kalifornského (Aplysia californica')
stejné reakce vede k trvalým změnám synapsí (Kandel, Schwartz a Jessell, 1991). Ukázalo se,
mezi dotčenými neurony. Tato představa ve­ že zej je vynikajícím experimentálním subjek­
šla ve známost jako Hebbovo pravidlo učení. tem pro studium neasociativního učení, pro­
V tehdejší době byla tato představa pouhou tože má jednoduchou a snadno srozumitelnou
teoretickou spekulací. Zanedlouho se přesvěd­ nervovou soustavu. Badatelé u zeje měřili re­
číme o tom, že současné poznání biochemic­ flexivní stažení žáber, které lze vyvolat mírnou
kých procesů, které jsou podkladem neurolo­ mechanickou stimulací žáber nebo okolní
gických změn, Hebbovu představu potvrzuje. tkáně. Reflexivní stažení je ochrannou reakcí,
V tomto oddíle se budeme zabývat ner­ která chrání křehké žábry před zraněním.
vovou plasticitou, tedy schopností nervové Jsou-li žábry lehce podrážděny proudem
soustavy měnit se na základě zkušeností. Aby­ vody, stáhnou se. Opakované podráždění však
chom tyto představy plně docenili, nahléd­ postupem času vyvolá slabší reakci. Badatelé
něme znovu do 2. kapitoly a připomeňme si prokázali, žc toto habituační učení je prováze­
základní strukturu nervové synapse a způsob, no poklesem množství neurotransmiterů vy­
jakým se přenáší nervový vzruch. Vzruch se lučovaných vysílajícími neurony žáber k mo­
přenáší z jednoho neuronu na druhý prostřed­ torickým neuronům, které ovládají stahování
nictvím axonu vysílajícího neuronu. Axon je žáber (obrázek 7.12).
od přijímajícího neuronu oddělen synaptickou Reflexivní stahování žáber podléhá také
štěrbinou, a proto vysílající neuron vylučuje senzibilizaci. Pokud zej dostane silný podnět,
neurotransmiter, který se rozlévá do synaptic­ například elektrický šok do hlavy nebo zadní
ké štěrbiny a stimuluje přijímající neuron. Po­ části těla, lehký dotyk žáber vyvolá mnohem
 žábry výrazné stažení žáber nevýrazné stažení žáber

a) před podrážděním přívodně nálevky b) první podráždění přívodně nálevky c) desáté podráždění přívodně nálevky

OBRÁZEK 7.12
Habituace u zeje kalifornského, (a) Před mechanickým podrážděním přívodně nálevky jsou žábry rozprostřené, (b) Když na přívodnou
nálevku poprvé stříkne voda, žábry se prudce stáhnou. Stažení je zprostředkováno jednoduchým nervovým okruhem, jehož součástí
jsou senzorické neurony přívodně nálevky (SN), které vytvářejí excitační synaptické spoje s motorickými neurony (MN). (c) Po desátém
podráždění přívodně nálevky se žábry stahují jen velmi málo, neboť nastala habituace. Mechanismem habituace je snížené vylučování
presynaptického neurotransmiterů na synapsi SN-MN.

výraznější stažení. Také scnzibilizační učení který se pozoruhodně podobá senzibilizaci

zahrnuje změny synaptického přenosu mezi (Hawkins a Kandel, 1984). Dnes také mno­
senzorickými a motorickými neurony, kte­ hem lépe chápeme neurální mechanismy
ré ovládají žábry. Intenzivní podnět v tomto klasického podmiňování u savců včetně lidí.
případě zvyšuje množství neurotransmiterů S velkým úspěchem byly využity dva experi­
vyloučeného senzorickým neuronem. Tato mentální modely: podmiňování mrknutí oka
zjištění jsou relativně přímým důkazem toho, a podmiňování strachu.
že jednoduché učení je zprostředkováno
synaptickými změnami na neurální úrovni. Podmiňování mrknutí oka
Pokud na oko působí podnět, například fouk­
nutí vzduchu (nepodmíněný podnět), oko
Klasické podmiňování reflexivně mrkne. Tuto nepodmíněnou reakci
Co se děje v případě asociativního učení? Je lze napodmiňovat, pokud fouknutí vzduchu
klasické podmiňování zprostředkováno po­ předchází podmíněný podnět, například určitý
dobnými strukturálními změnami, jaké jsme zvuk. Po určité době vyvolá podmíněný pod­
právě popsali? Badatelé opravdu navrhli neu­ nět mrknutí oka (podmíněnou reakci) i tehdy,
rální model klasického podmiňování u zejů, když se závan vzduchu neobjeví.
vjem strachová reakce znehybněni, které hlodavci projevují, když
neokortex hypotalamus jsou vystrašení. Stejně jako při podmiňování
• čichový • stresové hormony mrknutí je i při učení a zapamatování dě­
• zrakový • zrychlený srdeční tep
sivých zážitků nezbytná činnost specifické
talamus amygdala prodloužená mícha
• sluchový • zrychlený srdeční tep části mozku. V tomto případě je to amygdala,
• somatický struktura limbické soustavy uložená hluboko
střední mozek
hipokampální formace • znehybněni v mozku. Je významná při prožívání emocí
• kontextuálni • zrychlené dýchání
• úlek při nečekaném zvuku včetně strachu (Klůver a Bucy, 1937). Amyg­
dala přijímá senzorické informace z korových
OBRÁZEK 7.13 a talamických oblastí mozku, spojuje podněty
Nervový okruh pro klasické podmiňování strachu. Amygdala dostává a převádí je do strachových reakcí zprostřed­
informace z mnoha smyslových oblastí, mezi jinými z talamu, neokortexu kovaných hypotalamem, středním mozkem
(kůry) a hipokampu. Při podmiňování strachu amygdala spojuje získané
informace a vysílá je do středního mozku, hypotalamu a prodloužené
a prodlouženou míchou (obrázek 7.13). Zví­
míchy. Vytváří tak strachovou podmíněnou reakci, protože zmíněné řata s poškozenou amygdalou si nedokážou
struktury zprostředkovávají řadu různých reakcí na strach. zapamatovat vzpomínky spojené se strachem
(Davis, 1997; Fendt a Fanselow, 1999; Mařen,
2001; Mařen a Fanselow, 1996). Při novém
Richard Thompson se svými spolupracov­ učení spojeném se strachem vykazují neurony
níky uskutečnil podrobné studie králíků, s je­ v amygdale mnohé změny. Zvyšují například
jichž pomocí zjistil existenci nervových spo­ svou aktivitu v reakci na podmíněné podněty,
jení při této formě klasického podmiňování které jsou spojeny s averzivními nepodmíně­
(Thompson a Křupa, 1994). Zdá se, že synap­ nými podněty. Zdá se, že učení v amygdale je
tická plasticita sídlí v mozečku. Zvířata s po­ zprostředkováno mechanismem dlouhodobé
škozeným mozečkem se nedokážou naučit potenciace, což je dlouhodobé zvýšení synap­
nebo si zapamatovat podmíněné mrknutí oka tického přenosu na nervových drahách, které
(přestože vykazují normální nepodmíněnou odesílají informace o podmíněných podnětech
reakci mrknutí). Zajímavé je, že podmíněné do amygdaly (Rogan a LeDoux, 1996).
mrknutí oka souvisí se změnami synaptického Změny synaptického přenosu v určitých
přenosu v mozečku. Tato změna se označuje oblastech mozku, které nastávají při podmi­
jako dlouhodobá deprese a je spojena s dlou­ ňování mrknutí oka i u podmiňování strachu,
hodobým poklesem synaptických přenosů na jsou odpovědné za změny chování, jež souvi­
synapsích kůry mozečku. Tato změna nastá­ sejí s asociativním učením.
vá na dráze, která zajišťuje přenos informací Z jiné studie vyplývá, že zákonitosti a me­
o podmíněných podnětech ke kortikálním chanismy zjištěné u ostatních savců platí
neuronům v mozečku. Důsledkem poklesu i u člověka (Bechara et al., 1995). Subjektem
přenosu podmíněného podnětu v kůře mo­ této studie byl pacient S. M., postižený vzác­
zečku je behaviorální podmíněná reakce, pro­ nou Urbachovou-Wietheovou nemocí, která
tože kůra mozečku za normálních podmínek způsobuje degeneraci amygdaly. Pacient S. M.
inhibuje tu část podmiňovacího „mrkacího“ byl vystaven situaci, kdy po neutrálním zra­
obvodu, která odpovídá za podmíněnou reakci. kovém podnětu (PP) pravidelně následovalo
hlasité zatroubení houkačky (NP). Navzdory
Podmiňování strachu opakovaným pokusům nejevil S. M. žádné
Již dříve v této kapitole jsme uvedli, že není známky podmíněného strachu. Bez námahy
obtížné napodmiňovat emoční reakce jako si však vybavoval všechny události související
například strach. Laboratorní studium pot­ s podmiňováním strachu, včetně vztahu mezi
kanů přineslo důležité poznatky o mechanis­ podmíněným a nepodmíněným podnětem.
mech probíhajících v mozku a souvisejících Jiný pacient, který měl normální amygdalu,
s tímto typem učení. Při jednom pokusu jsou ale utrpěl poškození mozkové struktury, jež je
potkani napodmiňováni, aby se báli mís­ zapojena do učení faktického materiálu, vyka­
ta nebo signálu, který je spojen s averzivním zoval normální podmiňování strachových re­
podnětem, například s elektrickým šokem do akcí, ale nedokázal si vybavit události spojené
tlapek. Míra strachu se často hodnotí podle s podmiňováním. Z popsaných pokusů a pro­
blémů obou pacientů lze soudit, že amygdala opakovaně reagovat na podnět, pokud se ob­
hraje roli při učení strachu, ale ne při učení jeví v budoucnosti (viz obrázek 7.14).
v obecném slova smyslu. Zajímavé je, že aktivace receptorů NMDA
může nastat i během klasického podmiňování,
při němž na jednotlivé neurony působí slabý
Buněčné základy učení podmíněný podnět (PP) společně se silným
Uvedli jsme, že učení vyvolává změny sy- nepodmíněným podnětem (NP). V tomto
naptického přenosu u měkkýšů i u člověka. případě nastane na synapsi, která přenáší PP,
O vlastních příčinách těchto změn jsme se dlouhodobá potenciace, protože výsledkem
zatím nezmínili. Existuje několik možnos­ podmiňování je presynaptická aktivita (během
tí. Jednou z nich je domněnka, že výsledkem působení PP) i postsynaptická depolarizace
učení je přírůstek nebo úbytek množství neu- (během působení NP) těch neuronů, do kte­
rotransmiteru vylučovaného vysílajícím neu­ rých současně vstupují informace o PP a NP
ronem, pravděpodobně kvůli nárůstu nebo (Mařen a Fanselow, 1996).
úbytku počtu synaptických zakončení, které Vytvoření asociace mezi dvěma samostat­
neurotransmiter vylučují (jak jsme ukázali na nými jevy lze vysvětlit mechanismem, při
příkladu senzibilizace a habituace u zeje ka­ němž dva odlišné a současně působící signály
lifornského). Jinou možností je, že množství posilují synapsi. Chcete-li si například zapa­
vylučovaného neurotransmiteru se nemění, matovat něčí jméno, musíte si vytvořit aso­
ale mění se počet postsynaptických recepto­ ciaci mezi vzhledem člověka a jeho jménem.
rů. Je také možné, že se mění velikost synapsí Dlouhodobá potenciace posiluje synapse tak,
nebo že vznikají zcela nové synapse. Všechny že pohled na daného člověka vám pomůže vy­
uvažované změny jsou příkladem synaptické bavit si jeho jméno. Při klasickém podmiňo­
plasticity, tedy morfologických a fyziologic­ vání strachu se vytváří asociace mezi relativně
kých změn synapsí, které hrají roli při učení neutrálním podmíněným podnětem a nepří­
a zapamatování. Učení může být skutečně jemným nepodmíněným podnětem. Mecha­
provázeno růstem nových neuronů (Gould, nismus NMDA tedy nabízí zajímavou teorii,
Beylin, Tanapat, Reeves a Shors, 1999; van která vysvětluje vznik asociací mezi různými
Praag, Kemperman a Gage, 1999). událostmi (Mařen, 1999).
Zásadní pokrok v chápání buněčného zá­
kladu učení přineslo zjištění, že synapse v ně­ DíLčí shrnutí
kterých oblastech mozku mohou za určitých
■ Podstatou habituace je pokles synaptického přenosu,
podmínek vykazovat dlouhodobé zvýšení
podstatou senzibilizace je zvýšení synaptického přenosu.
synaptického přenosu (Berger, 1984; Bliss
■ Během učení se v mozku savců ukládají informace. Do
a Lamo, 1973). Například rychlé elektrické tohoto procesu jsou zapojeny nervové synapse. Součástí
dráždění synapsí v hipokampu zvýší velikost procesu učení je i zvýšení synaptického přenosu například
synaptické odpovědi na několik dní, nebo při dlouhodobé potenciaci.
dokonce týdnů (obrázek 7.14). Tato dlouho­
dobá potenciace vyžaduje zvláštní typ post-
synaptického receptorů, takzvaný receptor Otázky rozvíjející kritické myšlení
NMDA (Malinow, Otmakhov, Blum a Lis-
1 Pro vznik dlouhodobé potenciace je zapotřebí, aby
man, 1994; Zalutsky a Nicoll, 1990). Receptor současně nastala presynaptická aktivita a postsynaptická
NMDA se od ostatních receptorů liší v tom depolarizace. Viděli jsme však, že klasické podmiňování
ohledu, že pro jeho otevření musí být splněny vyžaduje více než současný výskyt podnětů - podmíněný
dvě podmínky. Za prvé se na něj musí navá­ podnět musí předpovídat výskyt nepodmíněného podnětu.
zat presynaptický glutamát a za druhé musí Ovlivňuje tento poznatek vaši ochotu přijmout dlouhodobou

nastat silná depolarizace membrány, v níž je potenciaci jako model klasického podmiňování?

receptor umístěn. Jakmile je jednou receptor 2 Zdá se, že buněčné mechanismy učení jsou podobné
u celé řady živočišných druhů. Například učení mořského
NMDA otevřen, umožní vstup velkého po­
plže i potkana je zprostředkováno změnami synaptického
čtu vápníkových iontů do neuronu. Zdá se, že
přenosu. Proč jsou mechanismy učení vzájemně tak
tento příliv iontů vyvolá dlouhodobou změnu podobné?
na membráně neuronu a zvýší její schopnost
 a) před vysokofrekvenční stimulací

______________ dendritický trn

b) po vysokofrekvenční stimulaci

c) amplituda EPSP čas (v minutách)

OBRÁZEK 7.14
Dlouhodobá potenciace v hipokampu. (a) Před vysokofrekvenční stimulací aktivuje uvolnění presynaptického
glutamátu postsynaptické receptory glutamátu za vzniku excitačního postsynaptického potenciálu (EPSP). (b) Po
vysokofrekvenční stimulaci presynaptického neuronu se výrazně zvýší amplituda postsynaptického EPSP. Zvýšení nastává
v důsledku zvýšeného uvolnění presynaptického neurotransmiterů a v důsledku zvýšeného počtu postsynaptických
glutamátových receptorů. (c) Graf zachycuje amplitudu EPSP před vysokofrekvenční stimulací a po ní. 0 dlouhodobé
potenciaci svědčí trvalé zvýšení amplitudy EPSP.

Učení a motivace chvíli zabýváte - o studiu. Místo toho jsme

se soustředili spíše na základní procesy uče­
Přečetli jste téměř celou kapitolu o uče­ ní. Psychologové však skutečně vědí mnohé
ní a možná vás překvapilo, že jste se dočetli i o procesech, které souvisejí s mechanismy
tak málo o typu učení, jímž se právě v této a příčinami komplexního učení. Touto proble­
matikou se budeme zabývat v několika dalších
kapitolách této knihy. V 8. a 9. kapitole popí­
šeme, jak se člověk učí - budeme se tedy za­
bývat pamětí a poznáním. Odpověď na otázku,
proč se člověk učí, budeme hledat v 10. kapi­
tole, která se věnuje motivaci. Na tomto místě
jen stručně shrneme ty nejdůležitější teorie,
jež se zabývají motivací ve vztahu ke kom­
plexnímu učení.

Aktivace
Již jsme se zmínili o některých studiích,
v nichž psycholog Donald Hebb zkoumal neu­
rální základ učení. Ten formuloval i aktivační
teorii motivace. Tento aspekt jeho práce napo­
mohl při „překlenování propasti“ mezi behavio-
rálním a psychologickým přístupem k uče­ centivy): chování je motivováno očekávanou
ní. Aktivace má fyziologický i psychologický odměnou. Například hladové zvíře se chce
aspekt. Z fyziologického hlediska označujeme nažrat, aby zmírnilo pocity hladu, které proží­
tímto výrazem úroveň bdělosti organismu. vá (Hulí, 1943). Hebb (1966), Tolman (1951)
Z psychologického pohledu se tento výraz a další badatelé přibližně ve stejné době po­
vztahuje k pociťovanému napětí, jež provází ukázali na to, že mnohé lidské chování není
různé úrovně aktivace - od klidu až po úzkost. motivováno očekáváním bezprostřední odmě­
Podle Hebba je aktivace důležitým motivačním ny. Zamyslete se znovu nad příkladem studia:
prvkem (Hebb, 1955). Hebb zastával názor, vaší motivací pro studium této knihy je patrně
že každý organismus je motivován k tomu, to, že chcete obstát při zkoušce a získat vy­
aby udržel takovou úroveň aktivace, která sokoškolský diplom. Vaše přání dokončit vy­
je příhodná pro činnost, jíž se právě zabývá. sokoškolské studium je dlouhodobým cílem,
Tento postřeh byl založen na Yerkesově- který motivuje vaše současné chování - je to
Dodsonově zákonu (Yerkes a Dodson, 1908), příklad složitého chování orientovaného na cíl.
který nachází spojitost mezi výkonností Je nepochybné, že roli v naší schopnosti před­
a aktivaci. Podle tohoto zákona platí, že vídat dlouhodobé důsledky našeho současné­
výkonnost je nejlepší při střední hladině ho chování hraje poznání.
fyziologické aktivace. Vzhledem k tomu, že Lze tvrdit, že některé typy nejkomplexnější­
velmi složité úkoly jsou spojeny s dostatečnou ho lidského chování mají svůj původ v našich
mírou aktivace, vyžadují od člověka jisté psychologických potřebách a souvisejí s inte­
zklidnění. Naproti tomu velmi jednoduché lektuálními i emočními aspekty našeho fun­
úkoly mohou být nudné, protože obsahují gování - jako například naše potřeba sociální
nízkou míru aktivace. Podle Hebba bude sounáležitosti a sebeúcty. I studium lidské emo­
znuděný jedinec vyhledávat jinou činnost nebo cionality (kterou se budeme zabývat vil. kapi­
nové podněty, aby zvýšil míru své aktivace. tole) úzce souvisí se studiem motivace.
I explorační chování člověka (touha objevo­
vat a učit se novým věcem) je podle některých
vědců výsledkem touhy po vzrušení, kterou lze Vnitřní motivace a učení
vysvětlit aktivační teorií (Berlyne, 1966). Kognitivní přístup ke studiu motivace klade
důraz na to, jak jedinec chápe a interpretuje
své jednání: proč si člověk myslí, že dělá právě
Od pobídek k cílům to či ono? Řečeno jinými slovy, čemu připi­
Dějiny studia motivace do značné míry od­ sujeme své motivace? Položte si otázku, proč
rážejí dějiny studia učení. Raní teoretikové vlastně studujete tuto kapitolu. Je to proto, že
motivace se soustředili na vnější pobídky (in- vás tato problematika zajímá, a pokud ji po-
 CO JE ZÁKLADEM SOCIÁLNÍHO UČENÍ?
Sociální učení nelze vysvětlit „prostým" asociativním učením
Juan-Carlos Gómez, University of St. Andrews

Sociální učení je složitá záležitost, kte­ pohled v sobě obsahuje nějaký usměrňu­ tivního chování (například mluvení)
rá závisí na rozmanitosti kognitivních jící aspekt, který vymezuje, co a jak se a při odstraňování nežádoucích návy­
a motivačních mechanismů. Asociativní lze naučit. Neplatí zde pravidla prostého ků (například sebepoškozování). Pokud
učení mezi nimi má jen omezenou úlo­ asociativního učení. se však týká pokročilejších sociálních
hu. Budu se zabývat třemi důkazy, které Součástí sociálního učení je kom­ dovedností, má asociativní učení u au-
svědčí o tom, že sociální učení nemůže plexní interakce mezi různými sociálně- tistů výrazná omezení. Typické dítě při
být výsledkem prostého asociativního -kognitivními adaptacemi, které usměr­ učení novému slovu předpokládá, že
učení. ňují, co se jedinec naučí a jak se to dané slovo označuje předmět, na nějž
Klíčovou dovedností sociálního uče­ naučí. Například nápodoba, která je dal­ se dívá osoba, která slovo vyslovuje.
ní je sledování pohledu. Je to reakce, ší základní dovedností sociálního učení, Naproti tomu autistické dítě (které po­
kdy se jedinec dívá stejným směrem není automatickým mechanismem, který strádá schopnost sledovat pohled, nebo
jako ostatní, aby zjistil, co upoutalo je řízen prostými časovými souvislostmi. si ji osvojí mnohem později než typické
jejich pozornost. Tuto evolučně starou Děti dokážou napodobit i takové cho­ dítě) si nevytvoří asociaci mezi daným
dovednost sdílíme s ostatními primáty vání, které nevidí v úplnosti. Meltzoff slovem a předmětem, na nějž se dívá
(například šimpanzi sledují směr pohle­ (1995) uskutečnil studii, v níž se dospě­ dospělý člověk, ale mezi daným slo­
du ostatních šimpanzů), avšak nejedná lý neúspěšně snažil oddělit od sebe dvě vem a předmětem, na který se dívá ono
se o reflexní reakci. Sledování pohledu části jednoho předmětu, které pevně dr­ samo. Tímto způsobem si dítě osvojí
si člověk osvojí během prvního roku ži­ žely při sobě. Když experimentátor podal pro některá slova nezvyklé významy. Ba-
vota, ale nepůsobí při tom jednoduchý malým dětem stejný předmět, jehož dvě ron-Cohen, Baldwin a Crowson (1997)
mechanismus asociace. Přesvědčivě to části držely pohromadě, ale bylo možné experimentálně zjistili, že autistické
prokázali Corkum a Moore (1998) při ex­ je od sebe oddělit, děti správně napodo­ děti se naučily význam vymyšleného
perimentu s osmiměsíčními a devítimě- bily zamýšlenou činnost dospělého. Děti slpva, pokud toto slovo zaznělo z repro­
síčními dětmi, které se dosud nenaučily tak vlastní představou o zamýšleném duktoru v okamžiku, kdy se dotkly kon­
sledovat pohled ostatních. Badatelé se výsledku zaplnily mezeru, která exis­ krétní hračky. Naproti tomu typické děti
pokusili naučit děti tuto dovednost po­ tovala v chování jejich vzoru. Podobně se touto metodou význam slova naučit
mocí selektivního posílení. Děti z jedné Gergely, Bekkering a Kiraly (2002) infor­ nedokázaly, protože při učeni nových
skupiny tedy dostaly posílení pokaždé, movali o tom, že malé děti napodobují slov potřebují sociální kontakt se sku­
když se podívaly stejným směrem jako „racionálně". Jestliže děti sledují bizarní tečným mluvčím. Typické dítě při sociál­
dospělý; děti z druhé skupiny dostaly chování vzoru, který nerozsvěcuje svět­ ním učení kombinuje asociativní učení
posílení jedině tehdy, když se podíva­ lo rukou, ale hlavou, děti toto nezvyklé se sociálně-kognitivními dovednostmi.
ly opačným směrem než dospělý. Pokud chování napodobí jenom tehdy, pokud Autistické dítě se plně spoléhá na aso­
se učíme sledovat pohled prostou aso­ jim bylo prezentováno bez vysvětlujících ciativní učení, což často vede k tomu,
ciací, měly by se děti z druhé skupiny souvislostí. Pokud ale měla dospělá oso­ že jeho učení je nedostatečné nebo
naučit dívat se opačným směrem než ba plné ruce (držela si deku kolem ra­ maladaptivní. Autistické děti dokážou
dospělý. Děti z druhé skupiny si však men, protože jí bylo zima), a proto roz­ dobře rozeznat jednoduché a přímoča­
tuto obrácenou a nepřirozenou reakci svítila světlo hlavou, děti toto podivné ré fyzikální souvislosti, ale neumějí se
vůbec nedokázaly osvojit, kdežto děti chování nenapodobily a rozsvítily světlo vyrovnat s nedokonalými a na kontextu
v první skupině se velmi snadno nauči­ rukou. Děti tedy racionálně vyhodnotí závislými okolnostmi sociálních interak­
ly sledovat pohled dospělého člověka. situaci z hlediska cíle, dostupných pro­ cí. K tomuto účelu je zapotřebí osvojit
Ještě překvapivější' je skutečnost, že středků a souvislostí. si specifické sociálně-kognitivní adap­
děti z druhé skupiny se zcela spontán­ Na závěr uvedu příklad autismu. Au- tace, které překračují hranice prostého
ně naučily sledovat pohled dospělého tistickým dětem nechybějí dovednos­ asociativního učení. Autismus zřetelně
v přirozeném směru, i když za to nikdy ti potřebné pro asociativní učení. Ve ukazuje na to, že složitost sociálního
nebyly odměněny. Směr pohledu totiž skutečnosti je pro ně asociativní učení učení a poznání nelze vysvětlit prostým
není nahodilým podnětem - zdá se, že velmi užitečné při osvojování adap­ asociativním učením.
O sociálním i ostatním chování nerozhoduje instinkt, ale učení
PhiL Reed, Swansea University

Na počátku 20. století probíhala vzru­ (Kummer a Goodall, 1985). Tomasello se mi opicemi, které dávaly najevo strach
šená debata mezi zastánci představy, že domnívá, že u člověka existují některé z hadů. Tyto příklady lze vysvětlit tak,
chování lze nejlépe vysvětlit na zákla­ vysoce vyvinuté vrozené mechanismy, že pozorovatel se metodou klasické­
dě učení (představitelé behaviorismu, které uvádějí do pohybu důležité proce­ ho podmiňování dozvídá o vztahu mezi
například Watson), a těmi, kteří byli sy, například společnou pozornost, učení podnětem a výsledkem jednání. Důležité
přesvědčeni, že chování lze nejlépe vy­ řeči a kulturní učení (Tomasello, 2003). je, že tato forma učení vyvolává změny
světlit zděděnými instinkty (zastánci Zmíněný mechanismus byl označen jako v „kulturní praxi", které nejsou založeny
,psychologie instinktů", například Mc- „interakční instinkt" (Lee et al., 2009) na skutečném napodobování a neomezu­
Dougall). Tato debata je důležitá pro a takové označení odhaluje skutečnou jí se jen na člověka.
pochopení významných psychologických podstatu této formy uvažování: není to Někteří badatelé tvrdili, že skutečné
teorií. V době, kdy zmíněná debata vr­ nic jiného než obrozená „psychologie napodobování je výhradně lidské, neboť
cholila, poznamenal Holt (1931, str. 4) instinktů" z dvacátých let minulého sto­ má-li pozorovatel napodobit chování
na adresu „psychologie instinktů": „Tvr­ letí - jako by nás od té doby nedělilo svého vzoru, musí sladit vlastní vizuální
dí, že člověka pudí k činnosti jeho in­ celé století pokroku a empirických zjiš­ reprezentaci pozorovaného chování s ki-
stinkty ... pokud si hraje s prsty, může tění v oboru teorie učení! nestetickým vnímáním vlastních pohy­
za to instinkt hraní s prsty, pokud si Předpokládá se, že sociální učení bů (Tomasello, 1996). Hey?s a Dawson
nehraje s prsty, dostává se ke slovu in­ má dvě základní formy (Whiten a Ham, (1990) však provedli následující pokus:
stinkt nehraní s prsty. Všechno se tedy 1992). „Sociální učení nezaložené na Umístili potkana do klece, naproti níž
vysvětluje kouzlem - magií slov." Tímto napodobování" nastává v situaci, kdy stála klec s jiným potkanem, který stla­
prohlášením lze i dnes komentovat ne­ přítomnost jiného jedince usnadní získá­ čil páčku doleva nebo doprava, aby do­
dostatky soudobých náhledů na sociální ní nějaké znalosti, která však nemusí být stal potravu. Když potkan z první klece
učení, které pracují s pojmy, jako je in­ přímo zobrazena v pozorovaném chování. později dostal možnost stlačit vlastní
stinkt nebo vrozený pud. V případě „skutečného napodobování" páčku, stlačoval ji stejným směrem jako
Holt zdůraznil absurditu debaty o in­ se pozorovatel učí přesně napodobit jeho vzor. Protože pozorovatel byl vůči
stinktech a poukázal tak na tři problémy. chování svého vzoru. Teorie učení vy­ svému vzoru obrácen o 180°, znamená
Prvním z nich je kruhové vysvětlení jevu, světluje obě zmíněné formy učení u růz­ to, že se musel naučit stisknout páčku
které pozorované chování popisuje tak, ných živočišných druhů: sociální učení stejným směrem, jako ji stlačoval jeho
jako by se jednalo o teorii o daném cho­ nezaložené na napodobování se vysvět­ vzor, a nikoli směrem, kterým se páč­
vání: Proč si ta žena pohrává s prsty? luje klasickým podmiňováním (Mineka ka pohybovala v jeho zorném poli. Po­
Protože ji k tomu vede instinkt pohrává­ a Cook, 1988); skutečné napodobování zorovatel se tedy naučil specifickému
ní s prsty! A jak víme, že se u ní proje­ se vysvětluje instrumentálním (operant- jednání od druhého potkana. Mitchell
vuje instinkt pohrávání s prsty? Protože ním) učením (tedy učením v situaci, kdy et al. (1999) ovšem zjistili, že pozo­
si pohrává s prsty! Tento argument již určité jednání má určité důsledky; Miller rovatel možná cítil pach druhého pot­
použili mnozí kritikové kognitivní psy­ a Dollard, 1941). Lze dokázat, že obě kana na té straně páčky, kterou stiskl
chologie. Druhým problémem je naivní formy učení se vyskytují nejen u člově­ jeho vzor. Z toho by se dalo usuzovat,
pohled na jev, který má být vysvětlen. ka, ale i u jiných organismů a souvisejí že pozorovatel nedekódoval vizuální re­
Vychází z předpokladu, že soubor kom­ s kulturním přenosem. Dostupnost těch­ prezentaci druhého potkana. Neznamená
plexního chování lze charakterizovat to vysvětlení a důkazy, které je podpo­ to, že skutečné napodobování nemůže
jako jednu jednotku, již je možné vy­ rují, svědčí o tom, že není nutné obha­ nastat, nemusí však být zprostředko­
světlit odkazem na malý soubor pojmů. jovat existenci zvláštních instinktů pro váno zrakem u druhů, které se převáž­
Kdybychom pojem „pohrávání s prsty" sociální učení u člověka. ně řídí jinými smysly. Podobně Reed et
nahradili pojmem „sociální učení", po­ U živočichů existuje mnoho příkladů al. (1996) uvádějí, že napodobování se
tom by předpoklad, že existuje jedna sociálního učení nezaloženého na napo­ objevilo jen u těch potkanů, kteří byli
jednotka zvaná „sociální učení", kterou dobování, které dobře-ilustrují aplikaci vychováni ve společnosti jiných potka­
lze vysvětlit odkazem na malý počet klasického podmiňování v podobných nů. U těch, kteří vyrůstali o samotě, se
instinktů, byl přehnaně zjednodušují ­ situacích (viz Olsson a Phelps, 2007). napodobování neobjevilo. Z toho vyplý­
cí. Třetím problémem je skutečnost, že Působivý je například způsob, jímž si vá, že napodobování musí být naučeno
teorie instinktu nevysvětluje, kde a jak potkani osvojují potravní preference, v sociálním prostředí (viz Baer et al.,
instinkty vznikají. a mechanismus, jakým se nové prefe­ 1967).
Tomasello (1999) prohlašuje, že so­ rence rozšíří v celé kolonii. Galef (1996) Stručně řečeno, teorie učení tvrdí, že
ciální učení je základem lidské kulturní nabídl potkanům novou potravu (pot­ „napodobovací instinkt" je vyprázdněný
evoluce, protože umožňuje kumulativní kani se obvykle nové potravě vyhýbají) pojem a že máme hojnost důkazů o tom,
nárůst vědění, který se u jiných druhů v přítomnosti jiného potkana. Zjistil, že sociální učení se objevuje u mnoha
nevyskytuje. Má se za to, že příslušní­ že v přítomnosti druhého potkana se­ živočišných druhů, a to ve formě, která
ci jiných živočišných druhů neznají so­ žrali potkani novou potravu ochotněji, není založena na napodobování (klasic­
ciální učení, které umožňuje postupné než když byli o samotě. Podobně Mine­ ké podmiňování), i ve formě založené na
přibývání kulturních znalostí, a před­ ka a Cook (1988) názorně prokázali, že napodobování (instrumentální podmi­
pokládá se, že každá zvířecí generace opice vychované v laboratoři se naučily ňování), a že oba typy sociálního učení
musí získávat své znalosti od začátku bát se hadů, pokud se setkaly s divoký­ mohou vytvářet kulturní přenos.
chopíte, budete na sebe hrdí? Je-li tomu tak, Předpokládejme na chvíli, že ke studiu
jsou tyto pocity vaší vnitřní motivací. Možná učebnice psychologie vás vede vnitřní mo­
ale studujete proto, že se domníváte, že zvlád­ tivace - a my samozřejmě doufáme, že je to
nutí této kapitoly je nezbytné pro úspěch pravda. Výzkumy prokazují, že vaše vnitřní
u zkoušky. V tomto případě vás pohání vnější motivace může utrpět, jakmile si uvědomíte,
motivace v podobě očekávané odměny. že efektivní studium přinese i vnější odměnu -
Výzkumy prokázaly, že vnitřně motivova­ dobrou známku u zkoušky. A to by byla ško­
ní jedinci sledují svůj cíl vytrvaleji, že si lépe da! Již jsme podotkli, že badatelé zabývající se
pamatují složité pojmy a že se složitým ma­ motivací poukazují na význam důvěry ve vlast­
teriálem zacházejí tvůrčím způsobem (Deci, ní schopnosti a pocitu, že člověk rozhoduje
Ryan a Koestner, 1999). Naznačuje to, že pro o svém jednání. Znamená to, že byste se měli
vnitřně motivovaného člověka je studium zá­ pokusit chránit svou vnitřní motivaci. Položte
bavnější a efektivnější. Někteří badatelé jsou si otázku, co vás na tomto studijním materiálu
toho názoru, že člověk, který připisuje svou zajímá a jak souvisí s dalšími tématy, které vás
motivaci vnitřním faktorům, mívá pocit, že zaujaly? Uvědomte si také, že známky u zkou­
má kontrolu nad svým jednáním a rozhodu­ šek nejsou jen vnější odměnou, ale vypovída­
je sám o sobě (Deci a Ryan, 1985). Získají-li jí také o míře vaší úspěšnosti. Dobrá známka
na významu vnější odměny, zeslabuje pocit, že znamená, že jste něco dobře zvládli, a špatná
člověk o sobě rozhoduje. Poklesne i vytrvalost známka - zejména pokud ji provází smyslupl­
a - zejména u obtížných úkolů - člověk častě­ ná zpětná vazba - vás informuje o tom, co jste
ji úkol nedokončí. Tyto myšlenky úzce souvi­ v přípravě ke zkoušce zanedbali. Budete-li si
sejí s názory, které vyjádřil Bandura: již dříve smysl známek vysvětlovat takto (tedy přesta-
jsme uvedli, že kladl důraz na „sebeúčinnost“, nete-li je chápat jako vnější odměnu a začnete
tedy na důvěru ve vlastní schopnosti. je považovat za zdroj informací), aktivně zvý­
Existují experimentální důkazy prokazu­ šíte svůj pocit kontroly nad událostmi.
jící, že vnější odměny mohou narušit vnitřní
motivaci. Příkladem je výzkum, který provedli
Dílčí shrnutí
Lepper a Green (1975). Děti z první skupiny
sestavovaly skládačky a neočekávaly žádnou ■ Komplexní učení u člověka můžeme
považovat za chování orientované na cíl,
odměnu. Děti z druhé skupiny věděly, že po­
které vychází z psychologické potřeby řídit
kud nejdříve sestaví skládačku, budou si po­
své jednání a dosáhnout úspěchu.
tom moci hrát s určitou hračkou. Později si
■ Vnitřně motivovaní jedinci jsou při plnění
směly děti z obou skupin hrát se skládačkami úkolů vytrvalejší než jedinci s vnější
spontánně (žádná skupina nečekala odmě­ motivací.
nu). Děti z první skupiny, které ani původně ■ Vnější odměny mohou být škodlivé pro
neočekávaly odměnu, si se skládačkou hrá­ vnitřní motivaci.
ly častěji. Tento typ výzkumu byl proveden
mnohokrát a potvrdil škodlivé účinky exter­
ních odměn na vytrvalost a výkonnost při pl­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
nění úkolu, který byl původně plněn na zákla­
1 S využitím Yerkesova-Dodsonova zákona
dě vnitřní motivace (Deci, Ryan a Koestner, vysvětlete, proč student, který obvykle
1999). Jakmile je přislíbena odměna, zdá se, mívá dobré referáty, před mnoha posluchači
že „hra se stává prací“: jedinec spojuje své za­ pravděpodobně přednese ještě lepší referát.
ujetí spíše s očekávanou vnější odměnou než A proč je tomu právě naopak u studenta,
s vnitřním uspokojením. Tento jev se označu­ jehož referáty mívají slabou úroveň?
je jako efekt přílišného ospravedlnění: vněj­ 2 Jaké další vnější odměny - kromě známek -

ší odměna se stává důvodem k plnění úkolu. očekáváte za usilovné studium? Jak byste
si tyto odměny mohli vysvětlit jinak, aby
Kognitivní interpretace situace je škodlivá pro
nenarušily vaši vnitřní motivaci?
vnitřní motivaci.
SHRNUTÍ

1 Učení lze definovat jako relativně trvalou a omylu a že jakékoli chování, po němž následu­
změnu chování, která je výsledkem nácviku. je posílení, se upevní. Tento jev se označuje jako
Rozeznáváme zejména tyto základní typy zákon účinku.
učení: (a) habituaci, při níž se organismus učí 7 Ve Skinnerových experimentech se potkan nebo
ignorovat známé podněty, které nemají vážné holub učí jednoduchým reakcím, například stla­
důsledky; (b) klasické podmiňování, při němž čovat páčku, aby získal posílení v podobě odmě­
se organismus učí, že jeden podnět následuje po ny. Frekvence reakcí je užitečným měřítkem síly
druhém; (c) instrumentální podmiňování, při reakce. Tvarování je tréninkový postup používaný
kterém se organismus učí, že určitá reakce vede v případě, kdy je požadovaná reakce nová. Spo­
k určitému důsledku; (d) komplexní učení, při čívá v posilování pouze těch reakcí, které se blíží
němž učení zahrnuje více než tvorbu asociací. představě experimentátora.
2 První výzkumy učení vycházely z behavioristic- 8 Účinnost instrumentálního podmiňování lze
kého přístupu. Ten zpravidla předpokládal, že velmi často zvýšit řadou různých jevů. Jedním
učení lze lépe porozumět z hlediska vnějších než z nich je podmíněné posílení, při němž podnět
vnitřních příčin, že stavebními kameny všeho spojený s faktorem posilování získává posilující
učení jsou prosté asociace a že pro všechny ži­ vlastnosti. Dalšími jevy jsou generalizace
vočišné druhy a situace platí stejné zákony učení. a rozlišování. Při generalizaci organismus
Ve světle dalších výzkumů byly tyto předpoklady rozšiřuje své reakce na podobné situace, avšak
upraveny. Soudobá analýza učení zahrnuje kromě účinnost generalizace může být omezena pomocí
behavioristických principů také kognitivní fakto­ rozlišujících podnětů. Existují také schémata
ry a biologická omezení. posilování. Jakmile je jednou určité chování
3 V Pavlovových experimentech platí, že pokud ustaveno, lze je udržet i občasným posilováním.
podmíněný podnět (PP) soustavně předchází Přesný okamžik posílení se řídí určitým
nepodmíněnému podnětu (NP), slouží PP jako schématem: základní typy schémat mají fixní či
signál pro NP a vyvolá podmíněnou reakci (PR), variabilní poměr a fixní nebo variabilní interval.
která se obvykle podobá nepodmíněné reakci 9 Existují tři typy averzivního podmiňování. V pří­
(NR). Podněty, které se podobají PP, do jisté padě trestu je reakce následována nepříjemnou
míry také vyvolávají PR, ale takovou generalizaci událostí, která vede k potlačení dané reakce.
lze omezit nácvikem rozlišování. Tyto jevy se V případě úniku se organismus naučí reagovat
objevují u organismů natolik odlišných, jako je tak, aby ukončil probíhající averzivní událost. Při
například hlíst a člověk. vyhýbání se organismus naučí reagovat tak, aby
4 Při podmiňování hrají roli také kognitivní vzniku averzivní události předcházel.
faktory. Má-li nastat klasické podmiňování, musí 10 Kognitivní faktory hrají úlohu také při instru­
PP spolehlivě předpovídat NP Znamená to, že mentálním podmiňování. Má-li nastat instru­
NP se s vyšší pravděpodobností musí objevit za mentální podmiňování, musí být organismus
přítomnosti PP než za jeho nepřítomnosti. přesvědčen, že posilující události jsou alespoň
5 Etologové se domnívají, že to, co se zvíře naučí, je částečně pod jeho kontrolou; musí tedy vnímat
omezeno jeho geneticky daným „plánem chová­ spojitost mezi svou reakcí a posílením. Význam­
ní“. Důkazy svědčící o existenci těchto omezení ným faktorem instrumentálního podmiňování
při klasickém podmiňování přinesly studie chu­ jsou i biologická omezení, neboť vymezují typy
ťové averze. Potkani se rychle naučí spojit si pocit posilujících faktorů, které lze spojit s konkrétní­
nevolnosti s určitou chutí roztoku, ale nedokážou mi reakcemi. Pro holuby platí, že pokud je posi­
se naučit spojit si nevolnost se světlem. Naopak lujícím faktorem potrava, naučí se rychleji klovat
ptáci se mohou naučit spojit si s nevolností světlo, do spínače než mávat křídly. Jestliže je ale po­
ale spojit si s nevolností chuť se nenaučí. silujícím faktorem ukončení elektrického šoku,
6 Instrumentální podmiňování nastává v situacích, je pro holuba snazší naučit se mávat křídly než
kdy reakce není vyvolána nepodmíněným podně­ klovat do spínače.
tem, ale spíše působí na své okolí. První syste­ 11 Z hlediska kognitivního přístupu je podstatou
matické studie provedl Thorndike, který proká­ učení schopnost organismu mentálně reprezen­
zal, že zvířata se chovají podle principu pokusu tovat různé aspekty světa a potom provádět ope­
 race spíše s těmito reprezentacemi než se světem svému přesvědčení. Tyto účinky jsou příkladem
samým. V případě komplexního učení předsta­ procesu zpracovávání shora dolů, který probíhá
vují mentální reprezentace více než pouhé asoci­ při učení.
ace a mentální operace mohou vytvářet strategii. 14 Neurální mechanismy neasociativních forem
Studie komplexního učení u zvířat naznačují, že učení byly studovány například u bezobratlých
potkani dokážou vytvářet kognitivní mapy své­ slimáků. Habituace je zprostředkována poklesem
ho okolí a dovedou chápat také abstraktní pojmy, synaptického přenosu a senzibilizace je zpro­
jako je příčina. středkována zvýšením přenosu. Součástí tohoto
12 Učení napodobením a pozorováním, tedy ob­ typu učení je také pokles a růst počtu synapsí.
servační učení, je důsledkem nepřímého posíle­ 15 Synapse v mozku savců se účastní ukládání in­
ní: učící se organismus pozoruje chování vzoru formací během učení. Mozeček má velký vý­
a očekává, že jeho vlastní chování bude posíle­ znam pro motorické podmiňování, amygdala je
no stejně jako chování vzoru. Prostřednictvím zase nezbytná pro emoční podmiňování. Zvýšení
observačního učení si lidé osvojují mnoho typů synaptického přenosu se označuje jako dlouho­
komplexního a sociálního chování. dobá potenciace a účastní se procesu učení.
13 Pokud se lidé učí znát vztahy mezi podněty, kte­ 16 Vnitřně motivovaní jedinci jsou při plnění úkolů
ré nejsou dokonale předvídatelné, často se opí­ vytrvalejší než jedinci motivovaní vnějšími faktory
rají o své prekoncepty čili původní přesvědčení Experimenty prokázaly, že přidání externí odmě­
o těchto vztazích. Vlivem toho někdy mohou ny může vyvolat efekt přílišného ospravedlnění.
najít vztahy i tam, kde objektivně neexistu­ V důsledku toho se jedinec domnívá, že jeho zau­
jí (falešné asociace). Jestliže vztah objektivně jetí daným úkolem je motivováno vnější odměnou.
existuje, prekoncept může vést k nadhodnoce­ Toto přesvědčení je škodlivé pro vnitřní motivaci
ní síly vztahu. Pokud je prekoncept v rozporu i pro výkonnost. Složité úkoly lépe plní ti jedinci,
s objektivním vztahem, člověk dává přednost kteří mají pocit, že mohou řídit vlastní jednání.
KLÍČOVÉ POJMY

kognitivně-behaviorální terapie zákon účinku

učení pozitivní a negativní posílení
neasociativní učení pozitivní a negativní trest
habituace tvarování
senzibilizace podmíněný faktor posilování
asociativní učení schéma s fixním a variabilním poměrem
klasické podmiňování schéma s fixním a variabilním intervalem
nepodmíněná reakce únikové učení
nepodmíněný podnět vyhýbavé učení
neutrální podnět naučená bezmocnost
podmíněný podnět latentní učení
podmíněná reakce kognitivní mapa
drogová tolerance observační učení
osvojení důvěra ve vlastní schopnosti
křivka učení Hebbovo pravidlo učení
vyhasínání nervová plasticita
spontánní obnovení dlouhodobá deprese
generalizace reakce dlouhodobá potenciace
rozlišování podnětu synaptická plasticita
podmiňování druhého řádu aktivace
časová styčnost Yerkesův-Dodsonův zákon
spojitost explorační chování
naučená chuťová averze pobídka
instrumentální podmiňování vnitřní motivace
vhled vnější motivace
učení metodou pokusů a omylů efekt přílišného ospravedlnění

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhiLgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.heaLthyinfLuence.com/Primer/classicaL.htm
Dozvíte se více o tom, jak klasické podmiňování může ovlivnit vaše jednání.

http://psych.athabascau.ca/htmL/prtut/reinpair.htm
Tato internetová stránka se zabývá pozitivním posilováním. Jakmile si přečtete všechny informace,
vyzkoušejte své znalosti při praktickém cvičení.

http://nobeLprize.org/nobeL_prizes/medicine/Laureates/1904/pavLov-bio.html
Na oficiálních stránkách pro Nobelovu cenu si přečtěte podrobný životopis I. P. Pavlova.
8. kapitola

Paměť
Obsah kapitoly
Tři důležité rozdíly 321
Tři stadia paměti 321
Tři typy paměti 322
Různé typy paměti pro různé typy informací 322

Senzorická paměť 323

SperLingovy experimenty: experiment s částečnou odpovědí 323
Setrvačnost vidění: experiment s časovou integrací 324
Částečná odpověď, setrvačnost vidění a teorie, která oba jevy spojuje 325

Pracovní paměť 326

Kódování 326
Současné pojetí pracovní paměti 328
Uchovávání 330
Vybavování 331
Pracovní paměť a myšlení 332
Přesun z pracovní do dlouhodobé paměti 333
Dělba práce mezi pracovní a dlouhodobou pamětí 335

Dlouhodobá paměť 336

Kódování 336
Vybavování 338
Zapomínání: ztráta uchovávaných informací 341
Interakce mezi kódováním a vybavováním 341
Emoční faktory při zapomínání 343

Implicitní paměť 345

Paměť u amnézie 345
Různé systémy paměti 349
Implicitní paměť normálních osob 349

Konstruktivní paměť 351

Piagetova vzpomínka z dětství 352
Konstruktivní procesy probíhající v době kódování vzpomínky 352
Rekonstrukce vzpomínek po události 354
Konstruktivní paměť a soudnictví 357
Paměťové omyly a normální paměť 360

Zlepšování paměti 362

Shlukování a rozsah paměti 362
Představivost a kódování 363
Propracování a kódování 364
Kontext a vybavování 364
Uspořádání informací 365
Nácvik vybavování 366

Pohled z obou stran

Máme se zabývat vytěsněnými vzpomínkami? 368-369
V prosinci roku 1986 stanul před soudem muž nově objevené metodě analýzy DNA zproštěn
jménem Ronald Cotton. Byl obviněn z bru­ obvinění. Stejná metoda prokázala, že násilní­
tálního znásilnění vysokoškolačky Jennifer kem byl Bobby Poole. Jennifer Thompsonová
Thompsonové. Thompsonová při procesu vypo­ konečně připustila, že ji oklamala paměť, a byla
věděla, že během znásilnění, které se odehrálo tím hluboce otřesena. Od té doby neúnavně
v noční temnotě v ložnici jejího bytu, upřeně prosazuje nesmírnou obezřetnost v případech,
pozorovala násilníkovu tvář. V novinovém kdy má být obžalovaný usvědčen pouze na zá­
sloupku napsaném o 15 let později uvedla: kladě svědkovy vzpomínky.
„Pozorovala jsem jeho vlasy, hledala jsem jizvy, Barry Scheck, Peter Newfeld a Jim Dwyer
tetování a cokoli, co by mi mohlo pomoci při popisují ve své významné knize Actual Inno-
jeho identifikaci.“ Domnívala se, že si násilní­ cence {Opravdová nevinnost) projekt Innocen-
kovu podobu uložila hluboko do paměti, a na ce, jehož cílem je prosazovat metodu analý­
základě tohoto přesvědčení sebejistě identifiko­ zy DNA při očištění falešně obviněných lidí.
vala pana Cottona jako člověka, který ji znásil­ Uvádějí desítky případů, které se podobají
nil. Přestože měl pan Cotton na dotyčnou noc případu Ronalda Cottona, a podotýkají, že
velmi přesvědčivé alibi, byl na základě identifi­ „z analýz DNA v rámci projektu Innocence
kace Jennifer Thompsonové obžalován a soud­ vyplývá, že 84 % nespravedlivých rozsudků
ce ho odsoudil k doživotnímu odnětí svobody. vycházelo alespoň částečně z chybné identi­
Na první pohled by se zdálo, že se porota fikace očitého svědka nebo oběti“. Docházejí
zachovala správně: ať už Ronald Cotton měl k závěru, že tyto dramatické výsledky pou­
alibi, nebo ne, Thompsonová ho velmi pře­ ze potvrzují oprávněnost stoletého výzkumu
svědčivě identifikovala. Popsala, že si přes­ v oboru společenských věd a soudního vyšet­
ně zapamatovala útočníkův vzhled; vybrala řování. V této kapitole se budeme do značné
pana Cottona ze sbírky policejních fotografií míry zabývat právě tímto výzkumem. Naše
a znovu ho poznala při policejní identifika­ vzpomínky jsou obvykle více či méně správ­
ci mezi několika dalšími muži. Její svědecká né — kdyby tomu tak nebylo, čelili bychom
výpověď před soudem nezanechala v porot­ v životě mnoha vážným potížím. Jsou však
cích sebemenší pochybnost o tom, že je pře­ nepřesné mnohem častěji, než si myslíme,
svědčena, že poznala toho správného muže. a důsledky nepřesných vzpomínek jsou někdy
Thompsonová později napsala: „Věděla jsem, skutečně dramatické.
že je to on. Vůbec jsem o tom nepochybovala. Krátké zamyšlení by vás mělo přesvědčit
Byla jsem si jistá... Kdyby bylo možné odsou­ o tom, že pokud máme fungovat jako lidé, je
dit ho k smrti, chtěla bych, aby tenkrát zemřel. paměť tou nej důležitější psychickou schop­
Sama bych chtěla stisknout knoflík“ ností, kterou máme k dispozici. Téměř veškerá
V průběhu dalších let se Ronald Cotton rozhodnutí o našem dalším konání přijímáme
ve vězení odvolával proti rozsudku a neustá­ na základě vzpomínek toho či onoho typu.
le tvrdil, že je nevinen. Nakonec se zjistilo, že Dokonce i člověk připravený o smyslové vje­
jistý vězeň jménem Bobby Poole se svým spo­ my, které většina z nás považuje za samozřej­
luvězňům chlubil, že to on spáchal znásilnění, mé - například hluchoslepý člověk, jako byla
za které byl odsouzen pan Cotton. Pro jisto­ Helen Kellerová -, dokáže vést dokonale na­
tu byla Jennifer Thompsonová konfrontována plňující život. Naopak každý, kdo zná člověka
s panem Poolem a měla odpovědět na otáz­ postiženého Alzheimerovou chorobou, potvr­
ku, zda je možné, že oním násilníkem byl on, dí, že nefunkční paměť je i při neporušených
a nikoli pan Cotton. Jennifer Thompsonová smyslových vjemech překážkou plnohodnot­
trvala na svém a sebejistě prohlásila: „Tohoto ného života.
člověka [Bobbyho Poola] jsem v životě nevi­ Proto není nijak překvapivé, že paměť je
děla. Netuším, co je zač.“ předmětem rozsáhlého výzkumu psychologů
Ale Jennifer Thompsonová se mýlila hned i biologů. V této kapitole popíšeme jen malou
dvakrát: poprvé při identifikaci Ronalda Cotto­ část tohoto výzkumu. Máme-li však ocenit
na jako násilníka a podruhé při odmítnutí mož­ vědecké studie paměti, musíme pochopit, jak
nosti, že ji znásilnil Bobby Poole. Po 11 letech vědci rozdělují celou problematiku na menší
strávených ve vězení byl Ronald Cotton díky celky, v nichž se lépe orientují.
Tři důležité rozdíly

Psychologové dnes dělí paměťové procesy po­ ukládání do paměti udržování v paměti získávání z paměti
dle tří různých kritérií. První z nich se týká
tří fází paměti: kódování, uchovávání a vyba­ OBRÁZEK 8.1

vování. Druhé se týká různých typů pamě­ Tři fáze paměťového procesu. Teorie paměti tvrdí, že k zapomínání
dochází kvůli selháníjedné nebo hned několika ze tří fází. (A. W. Meltou
ti pro krátkodobé a dlouhodobé uchovávání
/1963/: Implication of Short-Term Memory for a Generál Theory of
vzpomínek. Třetí souvisí s typy paměti, do Memory, Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 2; 1-21.
kterých si ukládáme různé druhy informací Upraveno se svolením nakladatelství Academie Press.)
(například jeden systém slouží pro ukládá­
ní faktů a druhý pro uchovávání dovedností).
U každé z uvedených kategorií je zjevné, že no Martina Svobodová - této části procesu
rozlišované jevy - například pracovní versus říkáme fáze kódování (vštěpování). Převedli
dlouhodobá paměť - jsou do jisté míry zpro­ jste fyzikální vstup (zvukové vlny) odpovídají­
středkovány různými strukturami mozku. cí vyslovenému jménu do určitého kódu nebo
jednotky, kterou paměť přijímá, a tuto jednotku
jste „umístili“ do paměti. Podobně jste transfor­
Tři stadia paměti movali jiný fyzikální vstup, a sice vzorec světla
Představte si, že jednoho dne ráno vás někdo odpovídající jejímu obličeji, do vzpomínky na
seznámí s novou studentkou a řekne vám, že její obličej. Obě jednotky jste propojili. Za dru­
se jmenuje Martina Svobodová. Odpoledne se hé, uchovali jste informace o jejím jménu a po­
s ní potkáte znovu a řeknete jí něco jako: „Ty době po celou dobu, která uplynula mezi obě­
jsi Martina Svobodová, potkali jsme se dnes ma setkáními. Toto je fáze uchovávání. A za
ráno.“ Samozřejmě, zapamatovali jste si její třetí, podle uloženého kódu její podoby jste ji
jméno. Ale jak jste to udělali? odpoledne poznali jako člověka, se kterým jste
Paměťový proces lze rozdělit na tři fáze (viz se ráno setkali. Na základě tohoto poznání jste
obrázek 8.1). Za prvé, když vás představili, ně­ při druhém setkání vyhledali v paměťovém
jakým způsobem jste si uložili do paměti jmé- skladišti její jméno, což je fáze vybavování.
Paměť může selhat v kterékoli z těchto tří
fází. Kdybyste si při druhém setkání nedo­
kázali vybavit Martinino jméno, mohlo by jít
Pamět má tři fáze. V první fázi, kódování, se fakta o důsledek chyby při kódování (neuložili jste
ukládají do paměti. K tomu dochází například při
si správně její podobu), při uchovávání (někde
studiu. Ve druhé fázi, kterou označujeme jako
uchovávání, jsou fakta uskladněna v paměti. Třetí v průběhu procesu jste její jméno zapomněli)
fáze - vybavování - nastává, když se snažíme opět nebo při vybavování (nepropojili jste její jmé­
vzpomenout na uložená fakta, například při zkoušce. no s podobou tak, aby vám podoba připomněla
jméno, a naopak). Většina současných výzkumů

Jazzový pianista Herbie Hancock během koncertu.

Z výzkumů vyplývá, že dovednosti typu hra na klavír
ukládáme do jiné části dlouhodobé paměti než fakta.
paměti se snaží specifikovat mentální operace, sekund (akustická senzorická paměť). Za
které nastávají v průběhu každé ze tří fází pro­ třetí, jen malá část informací uložených
cesu. Cílem výzkumů je rovněž vysvětlit, jak v senzorické paměti, jimž člověk věnoval
tyto operace mohou vyústit v selhání paměti. pozornost (viz 5. kapitola), je převedena ze
Výsledky mnoha studií z nedávné doby svěd­ senzorické paměti do další důležité složky
čí o tom, že jednotlivé fáze paměťového pro­ systému, do krátkodobé paměti.
cesu jsou zprostředkovány různými strukturami 2. Krátkodobá paměť je dalším skladem
v mozku. Nejpřesvědčivější důkazy pocházejí informací. Vyznačuje se těmito vlastnostmi:
ze studií opírajících se o zobrazovací techniky. Za prvé, lze ji přibližně ztotožnit
Experimenty se skládají ze dvou částí. První s vědomím-, informace v krátkodobé paměti
část se soustředí na kódování: účastníci studují je informací, kterou si člověk uvědomuje.
soubor slov - například dvojice tvořené pojme­ Za druhé, informace v krátkodobé paměti
nováním kategorie a méně známého předmětu, je snadno dostupná; lze ji využít jako
který do této kategorie patří (nábytek - kre­ základ pro rozhodování nebo plnění úkolů
denc). Druhá část se soustředí na vybavování: v řádu sekund. Za třetí, za normálních
účastníci si při vyslovení kategorie musí vy­ okolností informace z krátkodobé paměti
bavit druhé slovo ze dvojice. V obou částech vymizí - bude zapomenuta - přibližně
pokusu badatelé měří a zaznamenávají činnost během 20 sekund. Za čtvrté, informace se
mozku pomocí pozitronové emisní tomografie. z krátkodobé paměti nevytratí, pokud si ji
Nejpřekvapivějším zjištěním je skutečnost, že člověk stále opakuje (viz Sperling, 1967).
během kódování se většinou aktivují oblasti Za páté, informace, která je opakována
v levé hemisféře, kdežto při vybavování se pře­ nebo projde jinými formami zpracování,
devším aktivují oblasti v pravé hemisféře (Sha- jimž se souhrnně říká propracování
llice et aL, 1994; Tulving et al., 1994). (elaborace) (například převedení do vhodné
zrakové představy), se z krátkodobé paměti
dostane do třetího skladu informací, do
Tři typy paměti dlouhodobé paměti.
Tri fáze paměťového procesu nefungují ve všech 3. Dlouhodobá paměť, jak už napovídá její
situacích vždy stejným způsobem. Paměťové pro­ označení, je rozsáhlým skladem informací,
cesy jsou jiné v situacích, při nichž si máme zapa­ kde se nacházejí všechny informace, které
matovat materiál na (1) méně než jednu sekundu, jsou nám dostupné. Dlouhodobá paměť
(2) na několik sekund a (3) na delší dobu v inter­ má tyto vlastnosti: Za prvé, informace
valu od několika minut do několika let. do ní vstupují z krátkodobé paměti
prostřednictvím různých typů elaboračních
Atkinsonova-Shiffrinova teorie procesů. Za druhé, velikost dlouhodobé
Richard Atkinson a Richard Schiffrin vytvoři­ paměti je, alespoň pokud víme, neomezená.
li v roce 1968 klasický základ pro rozlišování Za třetí, informace je z dlouhodobé paměti
různých typů paměti, které odpovídají růz­ získávána procesem vybavování (již jsme se
ným časovým intervalům. Zde jsou zásadní o něm stručně zmínili) a potom umístěna
principy jejich teorie: zpět do krátkodobé paměti, kde je možné
1. Informace přicházející z vnějšího s ní manipulovat a využít ji ke splnění
prostředí se nejprve dostávají do takzvané aktuálního úkolu.
senzorické paměti (senzorického
skladu), která se vyznačuje následujícími
vlastnostmi (viz Massaro a Loftus, 1996): Různé typy paměti
Za prvé, je rozsáhlá - senzorická paměť pro různé typy informací
patřící k danému smyslovému orgánu Ještě asi před 30 lety se psychologové domní­
obsáhne veškeré informace, které k tomuto vali, že pro všechny typy vzpomínek slou­
smyslu proniknou z prostředí. Za druhé, je ží jeden paměťový systém. Předpokládalo se
přechodná - informace v senzorické paměti například, že ve stejné dlouhodobé paměti
přetrvávají od několika desetin sekundy jsou uloženy vzpomínky na babiččin pohřeb
(vizuální senzorická paměť) až do několika i dovednosti potřebné k jízdě na kole. Z poz­
dějších výzkumů vyplynulo, že tento předpo­ paměť. Ta uchovává velké množství informací
klad je nesprávný, zvláště pokud jde o uklá­ a celkem přesně zachycuje smyslové informa­
dání faktů (například s kým jsme byli včera ce, které vstupují do smyslových orgánů, ale
na obědě). Zde nejspíše používáme jiný typ má krátké trvání. Dramatická situace, když
dlouhodobé paměti než pro ukládání doved­ blesk krátce osvítí temnotu, je kódována sen­
ností (například jak jezdit na kole). Důkazy zorickou pamětí odpovídající zraku, které ří­
pro toto tvrzení přináší jako obvykle psycho­ káme ikonická paměť.
logický i biologický výzkum a budeme se jimi Pravděpodobně existují typy senzorické pa­
zabývat na dalších stránkách této kapitoly. měti odpovídající všem smyslovým orgánům,
V současné době nejlépe rozumíme expli­ ale pokud se týká pocitů a vnímání, nejroz­
citní paměti. Člověk v ní ‘vědomě uchovává sáhlejší výzkum byl věnován právě zraku (iko­
vzpomínky na minulé události, kteréjsou spojeny nická paměť) a sluchu (echoická paměť). Kvů­
s určitým místem a časem. Naproti tomu im­ li stručnosti se v následujícím textu budeme
plicitní paměť slouží k nevědomému ukládání zabývat nejprobádanějším typem senzorické
informací různého typu — například informa­ paměti, což je paměť ikonická.
cí potřebných k provádění tělesných pohybů
(například kopání do fotbalového míče).
Sperlingovy experimenty:
experiment s částečnou odpovědí
DÍLČÍ shrnutí
George Sperling publikoval v roce 1960 vý­
■ Rozlišujeme tři fáze paměťového procesu:
znamnou studii založenou na jeho disertační
kódování, uchovávání a vybavování. Pro
práci na Harvardu. Vycházel z pozorování, že
toto dělení máme k dispozici stále více
pokud někomu krátce ukážete velké množství
biologických důkazů. Z nedávno provedených
studií mozku zaměřených na zkoumání
informací, například 12 čísel uspořádaných ve
dlouhodobé paměti vyplývá, že při kódování
třech řadách a čtyřech sloupcích, obvykle si
se většinou aktivují oblasti v levé mozkové zapamatuje pouze čtyři nebo pět čísel. Tento
hemisféře a při vybavování se zase většinou počet, známý jako rozsah vnímání, byl zná­
aktivují oblasti v pravé hemisféře. mý již téměř 100 let a předpokládalo se, že
■ Z hlediska časových parametrů rozlišujeme představuje maximální objem informací, které
tři typy paměti: senzorická paměť uchovává je člověk schopen pojmout z podobného se­
informace po dobu několika stovek
skupení. Lidé však tušili, že to přece jen bude
milisekund, krátkodobá paměť (v současné
poněkud složitější. Za prvé toho spatřili více,
době se označuje jako pracovní paměť)
než oznámili, protože vše rychle zapomně­
ukládá informace po dobu několika sekund
a dlouhodobá paměť pracuje v řádu minut až
li. Stěžovali si: „Než jsem stačil napsat čtyři
let. nebo pět čísel, zapomněl jsem zbytek.“ Za
■ Explicitní paměť je vědomá, implicitní paměť druhé, obraz ukázky v paměti zřejmě přetr­
je nevědomá. vával déle než samotná ukázka. Obě zmíněné
skutečnosti jsou snadno názorně prokazatelné:
Vlezte do skříně, kde je úplná tma, a vezmě­
Otázka rozvíjející kritické myšlení te si s sebou knihu. Otevřete ji na libovolné
stránce a aktivujte blesk fotoaparátu (obraz
1 Předpokládejme, že si vám kamarád
nás nezajímá, jen blesk). Zjistíte, že „uvidíte“
postěžuje: „Nikdy si nic nepamatuju." Jaké
otázky byste mu mohli položit s ohledem na
velkou část textu, ale jen malou část dokážete
to, co jste se právě dozvěděli o paměti? reprodukovat. A kromě toho budete mít po­
cit, že obraz knihy ve vaší paměti trvá asi půl
sekundy, i když ve skutečnosti blesk trvá pou­
ze několik mikrosekund.
Senzorická paměť Sperling tyto jevy testoval prostřednictvím
geniální experimentální metody, kterou nazval
Informace původně získané z prostředí postup částečné odpovědi. Zachycuje ji obrá­
pomocí smyslových orgánů jsou umístěny do zek 8.2. Během tohoto experimentu byla po­
chvilkové paměti označované jako senzorická zorovateli krátce promítnuta písmena - jed-
 G R L H
W S K L
A R E G
počet písmen v souboru prodleva mezi nástupem podnětu
a objevením signálu
OBRÁZEK 8.2
Experiment s částečnou odpovědí. Levá část obrázku zachycuje uspořádání podnětu: tři řady po čtyřech písmenech.
Signál v podobě vysokého, středního nebo nízkého tónu napoví pozorovateli, zda má vypovídat o horní, prostřední nebo
dolní řadě písmen. Prostřední a pravá část obrázku uvádějí údaje získané v experimentu. Prostřední část ukazuje, že
s rostoucím počtem písmen se výkon při úplné odpovědi ustálí na počtu asi 4,5 písmena, ale výkon při částečné odpovědi
dále stoupá, což svědčí o existenci senzorické paměti s vysokou kapacitou. Pravá část obrázku ukazuje, že se vzrůstající
prodlevou mezi nástupem podnětu a zazněním signálu klesá výkonnost částečné odpovědi. Tato skutečnost svědčí
o rychlém zániku senzorické paměti. Sloupec v pravé části pravého obrázku představuje výkonnost při úplné odpovědi -
asi 4,5 písmena.

nalo se asi o dvacetinu sekundy. Počet písmen vyplývá, že původní intuice pozorovatelů byla
v souboru se lišil a písmena byla uspořádána správná: měli k dispozici více písmen, než do­
v řadách. Na obrázku 8.2 vlevo jsou tři řady kázali zachytit tradiční metodou úplné odpo­
po čtyřech písmenech. Experiment probíhal vědi. V dalším experimentu ponechal Sperling
ve dvou verzích: v rámci standardní verze počet promítaných písmen stejný - v našem
úplné odpovědi měl pozorovatel za úkol prostě příkladu jich je 12 -, ale měnil prodlevu mezi
zaznamenat co nejvíce písmen. V rámci nové promítnutím písmen a zazněním zvukového
verze, částečné odpovědi, měl pozorovatel za­ signálu, přičemž využíval postupu částečné
znamenat pouze jednu řadu písmen. Zvukový odpovědi. Jak je patrno z obrázku 8.2 vpravo,
signál spuštěný okamžitě po promítnutí pís­ výsledky se dramaticky změnily: se zvyšová­
men napověděl pozorovateli, který řádek má ním časové prodlevy na asi 300 ms rovnoměr­
zaznamenat: vysoký tón znamenal horní řadu, ně klesal počet zachycených písmen. Poté kle­
střední tón druhou řadu a nízký tón spodní sal počet mírněji. To naznačuje, že ikonická
řadu. V podmínkách částečné odpovědi Sper- paměť se vytrácí zhruba po třetině sekundy.
ling odhadl, kolik písmen měl pozorovatel
k dispozici, tím způsobem, že průměrný počet
písmen zaznamenaný pozorovatelem z ozna­ Setrvačnost vidění: experiment
čeného řádku vynásobil počtem řádků. Pokud s časovou integrací
pozorovatel zaznamenal například tři písmena Nedlouho po vydání Sperlingovy objevné prá­
z označené řady, logický závěr byl, že zare­ ce se objevila řada experimentů prokazujících
gistroval tři písmena z každého ze tří řádků především vizuální povahu ikonické pamě­
(jelikož nevěděl, na který řádek bude dotazo­ ti. Tyto experimenty nejlépe ilustruje postup,
ván, dokud promítnutá písmena nezmizela), který objevil a popsal Di Lollo (Di Lollo,
tedy 9 (3 x 3) písmen celkem. Obrázek 8.2 1980; Di Lollo et al., 2001). Zachycuje jej ob­
uprostřed zobrazuje výsledek tohoto experi­ rázek 8.3a. Jsou prezentovány dva čtverce roz­
mentu. I když se počet promítaných písmen dělené na pětkrát pět políček a každý základní
zvyšoval, počet úspěšně zachycených písmen čtverec obsahuje 12 teček; při překrytí obou
v podmínkách úplné odpovědi se ustálil na čtverců vyplňují tečky všechna políčka kromě
asi 4,5 - jednalo se o replikaci původních jednoho. Úkolem pozorovatele je určit, které
výsledků. U částečné odpovědi se však počet políčko je prázdné. Vizualizace je sice velice
zachycených písmen zvyšoval zároveň s ros­ krátká, ale prázdné místo lze snadno odhalit,
toucím počtem promítnutých písmen, z čehož protože oba čtverce se promítnou v těsném
 tyto dva úkoly nejsou totéž. Busey a Loftus
(1994) prezentovali teorii, jejímž záměrem
bylo integrovat výsledky obou metod a také
rámeček 1
propojit práce o čití a vnímání na jedné straně
a) s pracemi o paměti na straně druhé. Podrobná
analýza jejich teorie přesahuje rámec tohoto
úvodního textu, ale uvádíme alespoň základní
informace:
1. Krátce prezentovaný zrakový podnět
(například řada písmen nebo sestava teček,
případně záblesk blesku fotoaparátu)
spouští takzvanou senzorickou reakci
nervové soustavy. Tuto reakci lze chápat
jako rozsah nervové činnosti, jejíž obecný
časový průběh je zachycen na obrázku 8.4.
Z něj je patrné, že velikost reakce vzrůstá
na začátku podnětu, zvyšuje se ještě krátce
po jeho ukončení a pak klesá až k nule.
b) interval mezi rámečky (v sekundách) 2. Množství informací získaných z podnětu
OBRÁZEK 8.3 (například při reagování v Sperlingových
experimentech) souvisí s funkcí senzorické
Úkol časové integrace, (a) Konfigurace podnětu.
V každém čtverci s 25 políčky je umístěno 12 teček. reakce.
Pokud se oba čtverce překryjí, je v každém políčku jedna 3. Viditelnost podnětu souvisí s rychlostí,
tečka, jen jedno políčko je prázdné, (b) Údaje získané jakou pozorovatel získává z podnětu
v tomto experimentu jsou zaneseny do grafu. S rostoucí
informace.
časovou prodlevou mezi prezentací čtverců klesá
výkonnost zkoumaných osob. Svědčí to o rychlém úpadku
setrvačnosti vidění, která je nutná pro vizuální integraci
obou rámečků.

sledu. Výsledky experimentu naleznete na ob­

rázku 8.3b. Je-li časová prodleva mezi oběma
čtverci velmi krátká, zvyšuje se pravděpodob­
nost správné odpovědi. Se zvyšováním prodle­
vy na asi 150 ms však úspěšnost rychle klesá.
Tento jev je možné interpretovat následovně:
čím víc se první čtverec vytrácí z ikonické pa­
měti, tím hůře je rozlišitelný a tím obtížnější
je integrovat jej do druhého čtverce.

Částečná odpověď, setrvačnost

vidění a teorie, která
oba jevy spojuje
OBRÁZEK 8.4
Nejprve se badatelé domnívali, že metoda čás­
Velikost senzorické reakce. Funkce senzorické
tečné odpovědi a časové integrace měří více­ reakce, kterou spustil podnět trvající 40 milisekund.
méně totéž. Brzy se však začalo ukazovat, že Rozsah předpokládané nervové reakce je zanesen do
tyto dva aspekty ikonické paměti - část, která grafu jako funkce času od počátku podnětu. Oblast
umožňuje získávání informací, a část, která je pod křivkou určuje informace získané z podnětu. Výška
křivky v kterémkoli daném bodu do značné míry určuje
viditelná - mají poněkud odlišnou charakte­
viditelnost podnětu.
ristiku (Coltheart, 1980), což znamená, že
Poslední bod, tedy kladení rovnítka mezi vi­ ve zabývat klasickými poznatky o způsobech
ditelnost a rychlost získávání informací, není kódování, uchovávání a vybavování informací
tak podivný, jak se na první pohled může zdát. z krátkodobé paměti. Dále se zaměříme na
Stalo se vám někdy, že jste se při řízení auta současný pohled na krátkodobou paměť jako
zasnili a pak jste si najednou uvědomili, že si na „pracovní prostor“, ve kterém probíhá ře­
vůbec nevybavujete, jakou krajinou jste projíž­ šení úloh zpaměti na základě relevantních
děli? Znamená to, že vaše vnímání měnící se informací, aby bylo možné úkol efektivně vy­
krajiny - tedy její viditelnost - závisí na stup­ řešit. Když teoretikové zastávající tento názor
ni získávání informací z této krajiny: žádné hovoří o krátkodobé paměti, používají termín
informace znamenají žádnou viditelnost. pracovní paměť, aby zdůraznili spíše její roli
při přemýšlení než funkci jakéhosi skladu.
DÍLČÍ shrnutí
■ Senzorická paměť, kterou se jako první Kódování
podrobně zabýval George Sperling, má
Mají-li se informace kódovat do pracovní pa­
skutečně velkou kapacitu, ale zaniká ve
měti, je třeba jim věnovat pozornost. Jelikož
velmi krátké době. Informace v senzorické
si můžeme vybrat, čemu budeme věnovat po­
paměti, které člověk vnímá, se přesouvají do
dalšího stupně - do pracovní paměti.
zornost (viz 5. kapitola), naše pracovní paměť
■ Setrvačnost vidění znamená, že vizuální obsahuje pouze to, co jsme sami zvolili. To
informace se udržují ve vědomí po dobu znamená, že mnohé z toho, co nás obklopuje,
několika desetin sekundy. vůbec nevstoupí do pracovní paměti a samo­
■ Funkce senzorické reakce je pojem, který zřejmě také nebude k dispozici pro pozděj­
umožňuje integraci senzorické paměti ší vybavení. A skutečně, za řadou „problémů
a setrvačnosti vidění. s pamětí“ jsou ve skutečnosti výpadky po­
zornosti. Dejme tomu, že jste byli nakupovat
v obchodě a později se vás někdo zeptal na
Otázky rozvíjející kritické myšlení barvu očí pokladní. Asi jste nedokázali odpo­
1 V jakém směru se Sperlingův experiment vědět, ale nikoli kvůli selhání paměti, ale pro­
s částečnou odpovědí podobá testům, jimiž stě proto, že jste očím pokladní vůbec nevěno­
učitel zjišťuje, co se studenti naučili při vali pozornost. Tento fenomén pěkně dokládá
výuce? V čem se tento experiment a proces kreslený příběh na další stránce.
zkoušení liší?
2 Domníváte se, že obsah vědomí přesněji
Fonologické kódování
měří experiment s částečnou odpovědí, nebo
Když se nějaká informace vštěpuje do paměti,
experiment s časovou integrací? Vysvětlete
převádí se na určitý kód neboli reprezentaci.
důvody své odpovědi.
Pokud si například vyhledáte nějaké telefonní
číslo a pamatujete si je, než je vytočíte, v jaké
formě jsou čísla reprezentována? Jde o re­
Pracovní paměť prezentaci vizuální - o mentální obraz čísel?
Nebo se jedná o fonologickou reprezenta­
Jak bylo dříve uvedeno, senzorická paměť ci - o výrazy pro jednotlivé číslice ve zvukové
obsahuje obrovské množství informací, kte­ podobě? Výzkum prokazuje, že pro kódování
ré rychle podléhají zkáze. Pouze ty informa­ informací do pracovní paměti lze využívat
ce, na které člověk zaměřuje pozornost, se ze obou zmíněných možností, ovšem pokud se
senzorické paměti převádějí do dalšího pa­ snažíme udržet informaci v paměti jejím neu­
měťového úložiště. Atkinson a Shiffrin zvolili stálým opakováním, pak dáváme přednost fo-
pro toto paměťové úložiště termín krátkodo­ nologickému kódování. Opakování je zvláště
bá paměť. Experimentálně bylo prokázáno, že oblíbená strategie, pokud se informace skládá
systém krátkodobé paměti existuje nezávisle z verbálních složek, jako jsou čísla, písmena
na senzorických skladech i na dlouhodobé pa­ nebo slova. Snažíme-li se tedy zapamatovat
měti (například Brown, 1958; Peterson a Pe- si telefonní číslo, pravděpodobně je budeme
terson, 1959). V této části se budeme nejpr­ kódovat jako zvukovou podobu názvů číslic
 Nedávno byl v Texasu
popraven muž čistě
na základě svědectví
jednoho očitého svědka.
Přemýšleli jste někdy
o tom, jestli byste i vy
dokázali vypovídat
jako očití svědkové?

a opakovat si tyto zvuky, dokud číslo nevytú- proces trval jen jednu nebo dvě sekundy, ale
káme na klávesnici. přesto se objevily chybné odpovědi. Zvuková
V klasickém experimentu, který poskytl podoba názvu chybného písmena se obvykle
důkazy pro fonologický kód, ukázali badate­ podobala tomu správnému, například B bylo
lé účastníkům krátce seznam šesti souhlásek zaměněno s podobně znějícím T (Conrad,
(například RLBKSJ); po odstranění předlohy 1964). Tento výsledek potvrzuje teorii, že
měli účastníci experimentu za úkol napsat účastnící kódovali každé písmeno fonologic-
všech šest písmen v původním sledu. Celý ky (například „bé“ za B) a někdy jim v parně-
ti zůstala jen část kódu (například „é“), která
byla obsažena i ve zvukové podobě správné­
ho písmena. Tato hypotéza rovněž vysvětlu­
je, proč je obtížnější vybavit si ve správném
pořadí zvukově podobné hlásky (například
TBCGVE) na rozdíl od akusticky odlišných
(RKBSČZ).

Vizuální kódování
Je-li to nutné, lze verbální jevy podržet v pa­
měti také vizuální formou. Z experimentů
ovšem vyplývá, že i když je možné využívat
vizuální kód pro verbální materiál, ztrácí se
velice rychle. Pokud však někdo musí ucho­
vat neverbální vjemy (například těžko popsa-
telné obrazy, které je obtížné fonologicky si
opakovat), pak nabývá vizuální kód na důle­
žitosti. Představte si například, že máte ulo­
žit do kufru auta několik zavazadel. Vhodný
může být postup, kdy si vštípíte krátkodobou
reprezentaci každého zavazadla a pak si před­
stavíte, jak ho dáváte do kufru, abyste se pře­ OBRÁZEK 8.5
svědčili, jestli se tam vejde. Lidé mají různou Testování eidetických obrazů. Tento testovací obrázek
míru schopnosti vytvářet takové mentální ob­ byl ukázán na dobu 30 sekund školákům základní školy.
razy. I když většina z nás v pracovní paměti Po jeho odstranění viděl jeden chlapec ve svém eidetickém
obraze „asi 14 pruhů na ocase kočky". Obrázek autorky
umí podržet některé typy vizuálních představ,
Marjorie Torreyové byl publikován v knize Lewise Carrolla
jsou takoví, kteří dosahují téměř fotografické Alenka v říší divů, kterou upravila Josette Franková.
přesnosti. Tato schopnost se vyskytuje hlav­ (Alice in Wonderland, Random House, 1955.)
ně u dětí. Některé děti se krátce podívají na
obrázek a po jeho odstranění mají svůj vjem
stále před očima. Dokážou obrázek podržet
v paměti až několik minut, a když se na ob­ skvrna s vysokým rozlišením umožňuje po­
rázek zeptáte, sdělí vám spoustu podrobností drobné vnímání pouze střední části obrazu,
(jako například počet pruhů na ocase koč­ zatímco směrem k okrajům rozlišení klesá,
ky na obrázku 8.5). Zdá se, že tyto děti čtou takže i kdyby mozek dokázal „vyfotografovat“
všechny podrobnosti přímo ze své eidetické scénu tak, jak je vnímána, když jsou oči v kli­
(„fotografické“) představy (Haber, 1969). Ei- du, výsledkem by byl obrázek, jehož střed je
detická představivost je však velice vzácná. sice čistý a zaostřený, ale směrem k okrajům
Z některých studií s dětmi vyplývá, že pou­ se stále více rozmazává.
ze u 5 % obrazů přetrvávají zrakové představy
delší dobu a obsahují ostré detaily.
A navíc, pokud se zpřísní pravidla k proká­ Současné pojetí pracovní paměti
zání skutečně fotografické paměti - například Existence fonologického a vizuálního kódo­
podmínkou, aby testovaný člověk dokázal vání vedla badatele k úvaze, že pracovní pa­
číst text ve své paměti stejně snadno zespodu měť se skládá z několika odlišných systémů
nahoru jako shora dolů -, frekvence výskytu neboli „zásobníků“. Jeden systém, označovaný
eidetické představivosti poklesne na absolut­ jako fonologická smyčka, slouží pro ukládá­
ní minimum dokonce u dětí (Haber, 1979). ní informací a pro práci s nimi v akustickém
Vizuální kódování v pracovní paměti je něco, kódu. Informace v tomto systému se rychle
co se blíží fotografii. To dává dokonalý smy­ zapomínají, ale prostřednictvím opakování
sl, pokud si připomeneme způsob, jakým je je lze neomezeně zachovávat. Druhý systém,
organizována sítnice (viz 4. kapitola). Žlutá označovaný jako vizuálně-prostorový vyrov-
 OBRÁZEK 8.6
Podněty mentální rotace.

Když vyhledáte nějaké telefonní číslo a snažíte se

zapamatovat si ho, používáte až do jeho vytokání
postup vizuální, fonologický, nebo sémantický?

návací zásobník, uchovává vizuální nebo pro­

storové informace a pracuje s nimi (Badde-
ley, 1986). Podívejte se například na obrázek
8.6. Pokuste se posoudit, zda se útvary vlevo
(předlohy) shodují s některými ze tří útvarů
vpravo. Většina lidí si při posuzování této úlo­
hy nejprve vytvoří mentální představu útva­
rů vpravo a ty poté ve své mysli nastaví tak,
aby byly stejně orientované v prostoru jako Experiment s fonologíckým a vízuálně-prostorovým
předloha. Tento úkol ilustruje řadu vlastností zásobníkem. Účastníci pokusu se měli rozhodnout,
pracovní paměti. Za prvé, vizuální informace zda je daná položka stejná jako ta, kterou viděli
v posloupnosti o tři položky dříve. Horní část obrázku
nejsou pouze krátkodobě ukládány, ale jsou
zachycuje typickou posloupnost událostí, kdy se účastníci
aktivně využívány při plnění každodenních pokusu měli soustředit pouze na písmena, a dolní část
běžných úkonů. Za druhé, vizuální informace obrázku zachycuje pokus, kdy se účastníci měli soustředit
se na krátkou dobu uchovávají, a jakmile člo­ pouze na postavení písmen (obě části obrázku uvádějí
i správné odpovědi). (Zdroj: Smith et al., 1995.)
věk dokončí úkol, k němuž je potřebuje, jsou
tyto informace nahrazeny novými. A nakonec
si povšimněte, že všechny informace přítomné
v pracovní paměti si člověk uvědomuje. Ob­
sah pracovní paměti tvoří velkou část toho, Z různých typů důkazů vyplývá, že fono-
co si v dané chvíli uvědomujeme. (Někteří šli logickou smyčku a vizuálně-prostorový zá­
dokonce tak daleko, že kladou rovnítko mezi sobník zprostředkovávají různé části mozku.
pracovní paměť a vědomí, například Baddeley Například Warrington a Shallice (1969) se
a Andrade, 2000). zmiňují o pacientovi, který po zranění mozku
dokázal opakovat pouze dvě nebo tři číslov­ deley a Hitch (1974) tvrdí, že nad oběma
ky, které mu byly předloženy (běžně dokážou uvedenými systémy působí další, „hlavní“ sys­
lidé zopakovat asi sedm číslovek). Pokud však tém, kterému říkají exekutivní (řídicí). Tento
šlo o úkoly zaměřené na vizuálně-prostorovou systém řídí ostatní dva tak, že rozhoduje,
pracovní paměť, jako je výše popsaná rota­ které informace do nich budou zakódovány
ce objektů zpaměti, vykazoval tentýž člověk (tedy vlastně usměrňuje pozornost) a jaké
standardní výsledky. Z toho vyplývá, že pa­ operace budou na základě těchto informací
cient utrpěl poškození fonologická smyčky, provedeny. Zbývá dodat, že Baddeley (2000)
ale jeho vizuálně-prostorový zásobník zůstal před časem přiznal potřebu formulovat ještě
v pořádku. Pokusy, v nichž badatelé využili jednu složku pracovní paměti, které říká epi­
metody zobrazování mozku, rovněž podporu­ zodický zásobník. Důležitou funkcí tohoto
jí názor, že jednotlivé složky pracovní paměti subsystému je propojovat různé aspekty pa­
jsou oddělené. V rámci jednoho experimentu měti. Například fonologická smyčka může
viděli účastníci při každém pokusu sérii pís­ uchovávat něčí jméno a vizuálně-prostorový
men, která se měnila, stejně jako se měnila zásobník zase uloží tvář této osoby, ale epi­
jejich poloha (viz obrázek 8.7). Při některých zodický zásobník oba aspekty propojí, takže
pokusech bylo jejich úkolem pouze určit, jest­ jméno i tvář se objeví společně.
li je právě předložené písmeno stejné, jako
bylo písmeno v posloupnosti o tři písmena
zpět (viz horní část obrázku). V jiných přípa­ Uchovávání
dech se naopak zaměřovali pouze na polohu Na pracovní paměti je možná nejnápadnější
písmen a měli určit, zda je poloha prezento­ to, že má velice omezenou kapacitu. U fono­
vaného písmena stejná jako poloha písmena logické smyčky je limitující počet prvků sedm,
předloženého o tři písmena dříve (viz dolní plus minus dva (7 ±2). Někteří lidé dokážou
část obrázku). Samotné podněty tedy byly uchovat v paměti pouhých pět položek, jiní až
ve všech případech stejné, ale lišilo se, zda si devět. Možná se vám zdá zvláštní, že uvádí­
účastníci ukládali verbální informace (identita me pro všechny lidi tak přesné číslo, přestože
písmen), nebo prostorové informace (poloha víme, že jednotlivci se ve svých paměťových
písmen). Předpokládalo se, že verbální in­ schopnostech značně liší. Za tyto rozdíly
formace jsou uloženy ve fonologické smyčce však zodpovídá především dlouhodobá pa­
a prostorové informace ve vizuálně-prostoro- měť. U pracovní paměti má skutečně většina
vém zásobníku. normálních dospělých kapacitu 7 ± 2 polož­
Během obou typů experimentů byla ky. Tato neměnná skutečnost je známa již od
u účastníků zaznamenávána činnost mozku nejranějších dob experimentální psychologie.
pomocí pozitronové emisní tomografie Hermann Ebbinghaus, který se začal věnovat
a výsledky potvrzovaly, že oba typy zásobníků experimentálnímu studiu paměti v roce 1885,
se opravdu nacházejí v různých hemisférách. uvádí jako svůj vlastní limit právě sedm po­
Při pokusech, během nichž měli účastníci ložek. Asi o 70 let později byl George Miller
ukládat verbální informace (za pomoci fono- (1956) natolik zaujat konzistentností toho­
logického zásobníku), probíhala mozková čin­ to zjištění, že použil termín „magické číslo
nost většinou v levé hemisféře; při pokusech, sedm“. Dnes víme, že toto omezení platí pro
během nichž měli účastníci ukládat prosto­ západní i nezápadní kultury (Yu et al., 1985).
rové informace (za pomoci vizuálně-prosto- Psychologové k tomuto číslu dospěli
rového zásobníku), probíhala mozková čin­ tak, že ukazovali lidem posloupnosti růz­
nost většinou v pravé hemisféře. Zdá se tedy, ných vzájemně nesouvisejících položek (čí­
že každý zásobník je samostatným systémem sel, písmen nebo slov) a pak je požádali, aby
(Smith, Jonides a Koeppe, 1996). Toto zjiště­ si je ve stejném pořadí vybavili. Prezentace
ní není příliš překvapivé, vezmeme-li v úvahu probíhá tak rychle, že nikdo nemá čas dá­
sklon mozku ke specializaci hemisfér, jak bylo vat tvto položky do spojitosti s informace­
popsáno ve 2. kapitole. mi uloženými v dlouhodobé paměti. Z toho
A jak na sebe fonologická smyčka a vizuálně- vyplývá, že počet položek, které si testovaná
-prostorový zásobník vzájemně působí? Bad­ osoba vybaví, odpovídá pouze kapacitě její
pracovní paměti. Na začátku testování si Zapomínání
mají účastníci vybavit jen několik položek - Na krátkou dobu dokážeme podržet v paměti
například tři nebo čtyři čísla což snadno sedm položek, ale ve většině případů je brzy
zvládnou. Při dalších pokusech se počet čí­ zapomeneme. K zapomínání dochází buď
sel zvyšuje, dokud experimentátor neurčí proto, že tyto položky se časem „rozpadají“,
rozsah paměti účastníka - maximální počet nebo proto, že je nahrazují nové informace.
položek (skoro vždy je to od pěti do devíti), Informace v pracovní paměti se mohou bě­
které je schopen zopakovat ve správném hem krátké doby prostě ztratit. Na reprezen­
pořadí. Tento úkol je tak jednoduchý, že si taci určité položky lze pohlížet jako na stopu,
ho snadno můžete sami vyzkoušet. Až příště která během několika sekund zmizí. Jedním
narazíte na nějaký seznam jmen (například ve z nejlepších důkazů podporujících tuto hy­
firemním telefonním seznamu), jednou si jej potézu je skutečnost, že pracovní paměť udrží
přečtěte, potom se podívejte jinam a zkuste si méně slov, pokud je k jejich vyslovení třeba
vybavit co nejvíce jmen ve správném pořadí. delší doby - například „harpuna“ nebo „vi­
Pravděpodobně to bude pět až devět položek. dlička“, na rozdíl od výrazů jako „nůž“ nebo
„pán“ (zkuste si tato slova říci pro sebe a usly­
Shlukování šíte rozdíl v jejich délce). Tento efekt zřejmě
Jak jsme uvedli, výše popsaný postup testo­ nastává proto, že během prezentace slov si je
vání rozsahu paměti neumožnil testovaným pro sebe přeříkáváme, a čím déle to trvá, tím
osobám propojovat položky určené k zapa­ vyšší je pravděpodobnost, že stopy některých
matování s informacemi v dlouhodobé pa­ slov zmizí, ještě než se k nim dostaneme
měti. Pokud je ale toto propojování možné, (Baddeley, Thompson a Buchanan, 1975).
výsledky testování rozsahu paměti se mohou Další významnou příčinou zapomínání
pronikavě změnit. Pro ilustraci si představte, z pracovní paměti je nahrazování původních
že máte zopakovat řetězec písmen MIVAR- položek novými. Představa nahrazování je
DZĚNČEDRS. Vzhledem k tomu, že rozsah ve shodě s názorem, že pracovní paměť má
vaší paměti je 7 ± 2, pravděpodobně byste ne­ pevně danou kapacitu. Přítomnost některé
dokázali zopakovat celou posloupnost, proto­ položky v pracovní paměti se možná shodu­
že obsahuje 14 písmen. Pokud si ale všimnete, je se stavem její aktivity. Čím více položek se
že v opačném pořadí tato písmena říkají SR­ snažíme udržovat v aktivním stavu, tím menší
DEČNĚ ZDRAVÍM, váš úkol by byl snad­ stupeň aktivity připadá na každou z nich. Na
nější. Využitím této znalosti snížíte počet po­ takovém stupni aktivity, abychom si je všech­
ložek, které musíte udržet v pracovní paměti, ny vybavili, tedy patrně dokážeme současně
ze 14 na dvě (čili na dvě slova). Odkud se ale udržet asi sedm položek. Jakmile aktivujeme
vzala tato znalost? Z dlouhodobé paměti, kde sedm položek a přidáme k nim další, aktivita
se uchovává znalost slov. Využití dlouhodo­ původních položek ztrácí na síle. V důsledku
bé paměti tedy spočívá ve shlukování nebo­ toho se může stát, že stupeň aktivity těchto
li překódování nového materiálu do větších položek poklesne pod kritickou úroveň nut­
smysluplných jednotek a v jejich uchovávání nou pro jejich vybavení (Anderson, 1983).
v pracovní paměti. Těmto jednotkám se říká
shluky a kapacitu pracovní paměti nejlépe vy­
jadřuje formule „7 ± 2 shluky“ (Miller, 1956). Vybavování
Shlukování lze využít i u čísel. Zapamatovat Obsah pracovní paměti je aktivní v našem vě­
si číselnou řadu 106614921918 je nad naše domí. Intuice nám tedy napovídá, že přístup
možnosti, ale pokud ji rozdělíme do skupin k těmto informacím je okamžitý. Nemusíme
1066 - 1492 - 1918, jsme s to ji zvládnout, po nich složitě pátrat, máme je ihned k dis­
zvlášť když známe dějiny Evropy. Obecný pozici. Vybavování by tedy nemělo záviset na
princip říká, že pracovní paměť můžeme pod­ počtu položek ve vědomí. Ovšem v tomto pří­
pořit tím, že přeskupíme řady písmen nebo padě nám intuice radí špatně.
číslic, které si chceme zapamatovat, do jed­ Z výzkumu vyplývá, že čím více položek
notek, jež se nacházejí v dlouhodobé paměti. je obsaženo v pracovní paměti, tím pomalejší
(Bower a Springston, 1970). je jejich vybavování. Většina důkazů pro tuto
teorii pochází z pokusů, které provedl Stern- se prodlužuje zároveň s prodlužováním pa­
berg (1966). Při každém kroku experimentu měťového seznamu. Na době rozhodování
je účastníkům prezentována řada čísel, kte­ je pozoruhodné, že její funkce se nachází na
ré se říká paměťový seznam; tento seznam si přímce. Znamená to, že každá nová položka
účastníci pokusu musí dočasně udržet v pra­ v pracovní paměti prodlužuje proces vybavo­
covní paměti. Je to snadné, protože seznam vání o pevně určenou dobu - jedná se při­
obsahuje pouze jednu až šest čísel. Potom je bližně o 40 milisekund neboli 1/25 sekundy.
paměťový seznam odstraněn a účastníkům Výsledky jsou stejné, ať experiment pracuje
pokusu je předloženo testovací číslo, které s písmeny, slovy, tóny, nebo obrázky tváří růz­
buď bylo, nebo nebylo obsaženo v paměťovém ných lidí (Sternberg, 1975).
seznamu. Pokud byla v paměťovém seznamu Popsané výsledky můžeme jednoduše inter­
obsažena například čísla 3, 6 a 1 a testovací pretovat takto: Vybavování vyžaduje prohle­
číslo je 6, pak by měli účastníci pokusu odpo­ dání pracovní paměti, v níž jsou prozkoumá­
vědět „ano“, a pokud testovací číslo je 2, pak vány jednotlivé položky samostatně. Rychlost
naopak správná odpověď zní „ne“. Při tomto tohoto hledání je pravděpodobně 40 mili­
úkolu účastníci chybují jen zřídkakdy. Zají­ sekund na jednu položku, což je příliš rychlé
mavým aspektem je doba rozhodování, tedy na to, aby si lidé tento proces vůbec uvědo­
interval, který uplyne mezi předložením tes­ mili (Sternberg, 1966). Pokud ale uvažujeme
tovacího čísla a reakcí účastníka pokusu v po­ o pracovní paměti jako o stavu aktivace, nabí­
době stisknutí tlačítka „ano“ nebo „ne“. Obrá­ zí se i jiná interpretace výsledků. Vybavování
zek 8.8 zachycuje výsledky takového pokusu. určité položky v pracovní paměti může záviset
Vyplývá z nich, že čas potřebný k rozhodnutí na tom, zda aktivace dané položky dosáhne
kritické úrovně. Testovaná osoba se tedy roz­
hodne, že testované číslo je v pracovní pamě­
ti, pokud je úroveň aktivace čísla nadkritická.
-» odpovědi „ano"
Čím více položek je v pracovní paměti, tím
menší aktivace zbývá na kteroukoli z nich
(Monsell, 1979). Bylo prokázáno, že takové
aktivační modely přesně předvídají řadu as­
pektů vybavování z pracovní paměti (McElree
a Doesher, 1989).

Pracovní paměť a myšlení

Pracovní paměť hraje důležitou roli v myšle­
ní. Když se člověk vědomě snaží vyřešit ně­
jaký problém, často využívá pracovní paměť
k ukládání částí problému. Stejně tak využívá
informace vyhledané v dlouhodobé paměti,
počet položek v pracovní paměti které s problémem nějak souvisejí. Pro ilu­
OBRÁZEK 8.8
straci si představte, že máte zpaměti vynásobit
35 x 8. Pracovní paměť potřebujete k tomu,
Vybavování jako proces prohledávání. Rozhodovací čas
roste lineárně s počtem položek obsažených v krátkodobé abyste si zapamatovali zadaná čísla (35 a 8),
paměti. Zelené kroužky představují kladné odpovědi, potřebnou operaci (násobení) i aritmetické
červené kroužky představují záporné odpovědi. Doba údaje jako 8 x 5 = 40 a 8 x 3 = 24. Není pře­
potřebná pro oba typy rozhodnutí je rozložená podél kvapivé, že výkon při počítání zpaměti prudce
přímky. Vzhledem k tomu, že proces rozhodování je
velice rychlý, musí být měřen přístrojem, který umožňuje
klesá, pokud si máte současně pamatovat další
měřit s přesností na milisekundy. (S. Sternberg: slova nebo čísla. Zkuste provést uvedený vý­
High Speed Scanning in Human Memory, upraveno počet a při tom si zapamatujte telefonní číslo
a přetištěno se svolením časopisu Science, sv. 153, 745-1739 (Baddeley a Hitch, 1974). Vzhle­
5. srpna 1966, str. 652-654. ® Američan Association for
dem k úloze pracovní paměti při početních
the Advancement of Science, 1966.)
výkonech jí vědci často přisuzují roli jaké­
si tabule, na níž lidská mysl provádí výpočty spojitosti mezi novými větami a materiálem,
a kam zapisuje dílčí výsledky pro pozdější po­ který byl v textu uveden dříve. Toto dávání
užití (Baddeley, 1986). nového do spojitosti se starým se zřejmě ode­
Z jiných výzkumů vyplývá, že pracovní hrává v pracovní paměti, protože lidé s větší
paměť se používá nejen při řešení početních kapacitou pracovní paměti dosahují při tes­
úloh, ale také při řešení široké škály komplex­ tech zaměřených na porozumění čtenému
ních problémů. Příkladem takových problé­ textu lepších výsledků (Daneman a Carpenter,
mů jsou geometrické analogie, které se někdy 1980; Just a Carpenter, 1992).
používají při testech inteligence (například
Raven, 1965). Jednu takovou analogii zachy­
cuje obrázek 8.9. Pokuste se ji vyřešit - získáte Přesun z pracovní do
tak intuitivní představu o roli pracovní paměti dlouhodobé paměti
při řešení problémů. Možná si povšimnete, že Na základě dosud uvedených skutečností lze
pracovní paměť potřebujete k ukládání (a) po­ tvrdit, že pracovní paměť má dvě důležité
dobností a odlišností mezi jednotlivými tvary funkce: uchovává materiál, který je potřeb­
na řádku a (b) pravidel, jimiž si vysvětlíte po­ ný na krátkou dobu, a slouží jako pracovní
dobnosti a odlišnosti a která později použijete prostor pro mentální operace. Může také
při hledání správné odpovědi. Ukazuje se, že
čím větší má člověk pracovní paměť, tím lépe
zvládá řešení podobných problémů (i když va­
riabilita kapacity pracovní paměti mezi lidmi
je relativně malá). Kromě toho platí, že při
programování počítačů pro účely simulace
řešení problémů (jako je například problém
zachycený na obrázku 8.9) je jedním z nejdů­
ležitějších určujících činitelů úspěšnosti právě
velikost pracovní paměti vytvořené programá­
torem. Vědci se shodují na tom, že obtížnost
řady komplexních problémů spočívá v zátěži,
kterou tyto úkoly kladou na pracovní paměť
(Carpenter, Just a Shell, 1990).
Pracovní paměť má rovněž zásadní důle­
žitost pro jazykové procesy, jako je sledování
konverzace nebo čtení textu. Chceme-li poro­
zumět čtenému textu, často musíme nacházet

OBRÁZEK 8.9
Příklad geometrické analogie. Úkolem je prohlédnout si geometrické
tvary v horní části obrázku, kde chybí obrazec v pravém dolním poli,
a rozhodnout, která z osmi možností uvedených v dolní části obrázku patří
do prázdného pole. Je třeba prohlédnout si každou řadu i každý sloupec
a určit pravidlo, podle něhož se geometrické tvary mění. (P. A. Carpenter,
M. A. Just a P. Shell /1990/: What one intelligence test measures:
a theoretical account of the processing in the Raven Progressive Matrices
Test, Psychological Review, 97/3/: 404-431. Upraveno se svolením
„Nemůžeme uí začít psát ten test? Moje Američan Psychological Association.)
krátkodobá paměť je lepší nei dlouhodobá."
 sloužit jako přestupní stanice do dlouhodobé
paměti. Informace tedy mohou být umístě­
ny v pracovní paměti během kódování nebo
přesouvání do dlouhodobé paměti (Atkinson
a Shiffrin, 1971a, b; Raaijmakers a Shiffrin,
1992). Z mnoha různých způsobů přesunu
byl velmi pečlivě zkoumán jeden, a sice vě­
domé opakování informací v pracovní pa­
měti. Procesem opakování nejen uchovává­
me položku v pracovní paměti, ale můžeme
ji také přenést do dlouhodobé paměti. Jako
udržující opakování označujeme aktivní úsilí
udržet informaci v pracovní paměti. Propra­
covávající opakování (elaborující opakování)
zase označuje snahu zakódovat informace do
dlouhodobé paměti. pořadí slova na seznamu
Model „přestupní stanice“ výmluvně pod­
porují experimenty volného vybavování. OBRÁZEK 8.10
Účastník takového experimentu nejprve vidí Výsledky experimentu volného
vybavování. Pravděpodobnost vybavení se mění podle
seznam asi 40 vzájemně nesouvisejících slov,
postavení slova v seznamu. Nejvyšší pravděpodobnost
která jsou mu předkládána jedno po druhém. je přibližně u pěti posledních slov, druhá nejvyšší
Okamžitě po ukončení prezentace si účast­ pravděpodobnost platí pro několik prvních slov, nejnižší
ník musí vybavit všechna slova v libovolném pravděpodobnost platí pro slova uvedená uprostřed
pořadí (proto se vybavování označuje jako seznamu. Vybavení několika posledních položek vychází
z krátkodobé paměti, kdežto vybavení ostatních položek
„volné“). Výsledky takového experimentu je založeno na dlouhodobé paměti. (B. B. Murdock:
jsou uvedeny na obrázku 8.10. Pravděpodob­ The Seriál Position Effect in Free Recall, Journal of
nost správného vybavení slova je znázorněna Experimental Psychology, 1962, 64: 482-488. Upraveno
jako funkce pořadí tohoto slova na seznamu se svolením Američan Psychological Association,
© 1962.)
předložených výrazů. Levá část křivky od­
povídá prvním předloženým slovům, pravá
část křivky odpovídá posledním předloženým
slovům.
Zdá se, že v době vybavování se několik zaplnila a možnost opakování a přesunu ja­
posledních slov nachází ještě v pracovní pa­ kékoli další položky do dlouhodobé paměti
měti, kdežto ostatní slova už jsou v dlouho­ poklesla. Větší příležitost k přesunu tak mělo
dobé paměti. Proto bychom očekávali vysokou jen několik prvních položek, a právě proto
výbavnost několika posledních slov, protože se později tak dobře vybavily z dlouhodobé
položky v pracovní paměti se vybavují snadno. paměti.
Obrázek 8.10 ukazuje, že tomu tak skutečně Klasickou ukázku tohoto vysvětlení názor­
je. Tento jev označujeme výrazem efekt novosti. ně předvedl v roce 1971 americký psycholog
Výbavnost prvních předložených slov je také Dewey Rundus. Uskutečnil experiment s vol­
dobrá; tento jev označujeme jako efekt pořadí. ným vybavováním, při němž měly zkoumané
Proč se tento efekt vlastně objevuje? Zde při­ osoby nahlas opakovat slova, která se učily.
chází ke slovu mechanismus opakování. Když Zkoumané osoby se mohly rozhodnout, kte­
byla účastníkům pokusu předložena první rá slova budou opakovat. Jedinou podmínkou
slova, vstoupila do pracovní paměti a byla zo­ bylo, že musí opakovat pouze slova z předlo­
pakována. V pracovní paměti bylo v té chvíli ženého seznamu. Rundus zaznamenával vy­
uloženo jen málo jiných informací, a proto slovená slova a nakonec měl u každého slova
byla první slova opakována často, a následkem ze seznamu (1) počet jeho opakování a (2)
toho s vysokou pravděpodobností přenesena pravděpodobnost, s níž bude určité slovo vy­
do dlouhodobé paměti. S dalšími předlože­ baveno. Dospěl k nepříliš překvapivému zá­
nými položkami se ale pracovní paměť rychle věru, že slova uvedená na počátku seznamu
byla zopakována častěji a zkoumané osoby si pokud se oba podněty lišily. Výkon zvířete při
je také lépe zapamatovaly. Ještě důležitější ale plnění tohoto úkolu závisel na typu poškození
bylo zjištění, že počet opakování byl dostateč­ jeho mozku a na délce prodlevy mezi oběma
ný, aby mohl vysvětlit efekt pořadí. Představ­ podněty.
me si například slovo uvedené hned na začát­ Byla-li prodleva dlouhá (15 a více sekund),
ku seznamu, které bylo zopakováno relativně zvířata s poškozeným hipokampem dosáhla
málokrát. Takové slovo nebylo vybaveno o nic chabých výsledků, ale zvířata s poškozením
lépe než jiné a stejně často opakované slovo, frontální oblasti kůry měla výsledky relativně
jež bylo uvedeno uprostřed seznamu. Naopak normální. Vzhledem k tomu, že dlouhá pro­
slovo umístěné uprostřed seznamu, které bylo dleva mezi podněty vyžaduje pro zapamato­
z různých důvodů mnohokrát zopakováno, vání prvního podnětu použití dlouhodobé
bylo v paměti uloženo stejně dobře jako slovo paměti, jsou výsledky experimentu v souladu
uvedené na začátku seznamu, jež bylo opako­ s představou, že hipokampus je důležitý pro
váno se stejnou četností. Efekt pořadí (a po­ dlouhodobou paměť. Byla-li prodleva mezi
dle Rundusova zjištění také několik dalších oběma podněty krátká (jen několik sekund),
efektů spjatých s volným vybavováním) byl objevil se opačný výsledek: špatných výsled­
tedy zprostředkován počtem opakování kon­ ků dosahovala zvířata s poškozením frontální
krétního slova. oblasti kůry a zvířata s poškozeným hipokam­
pem měla relativně normální výsledky. Krátká
Na závěr shrňme, že pracovní paměť je systém, prodleva mezi podněty vyžaduje pro uložení
který dokáže pojmout asi 7 ± 2 shluky infor­ prvního podnětu pracovní paměť, a výsledky
mací buď v akustické, nebo vizuální podobě. experimentu tedy ukazují, že oblasti frontál­
Informace se z krátkodobé paměti ztrácejí ních oblastí kůry jsou nezbytné pro správ­
buď působením času, nebo nahrazením jinými nou funkci pracovní paměti (Goldman-Rakic,
položkami. Informace jsou v systému vyhle­ 1987; Zola-Morgan a Squire, 1985).
dávány procesem, který je citlivý na celkový Máme nějaké důkazy svědčící o tom, že
počet položek aktivně uchovávaných v urči­ stejné uspořádání existuje i u člověka? Od­
tém časovém úseku. Pracovní paměť rovněž pověď na tuto otázku lze hledat u pacientů,
uchovává a zpracovává informace, které jsou kteří nešťastnou náhodou utrpěli poškození
zapotřebí během řešení problému, a proto je určitých oblastí mozku. Pacienti s poškoze­
nesmírně důležitá při myšlení. ným hipokampem a přilehlými oblastmi kůry
vykazují závažnou ztrátu paměti. Vzhledem
k tomu, že hipokampus je uložen ve střední
Dělba práce mezi pracovní části spánkového laloku, říkáme, že tito pa­
a dlouhodobou pamětí cienti trpí amnézií související s poškozením
Je známo, že pracovní paměť a dlouhodobá střední části spánkového laloku. Lidé s tímto
paměť jsou výsledkem práce různých mozko­ postižením mají značné potíže při zapamato­
vých struktur. Konkrétně hipokampus, který vání informací na delší dobu, ale bez problé­
je uložen přibližně uprostřed mozku pod ků­ mů si zapamatují informace na dobu několika
rou, je nesmírně důležitý pro dlouhodobou sekund. Pacientka s poškozením střední části
paměť, ale pro pracovní paměť nikoli. Větši­ spánkového laloku tedy nepozná svého léka­
na příslušných důkazů pochází z experimentů ře, když vstoupí do jeho ordinace - přestože
s opicemi a jinými živočišnými druhy kromě ho denně vídá již několik let -, ale jakmile se
člověka. V některých experimentech poškodi­ lékař představí, pacientka bez potíží jeho jmé­
li vědci jedné skupině opic oblast hipokampu no zopakuje (Milner, Corkin a Teuber, 1968).
a přilehlé kůry a jiné skupině opic poškodili Pacienti z této skupiny mají závažně naruše­
frontální oblast kůry. Obě skupiny opic po­ nou dlouhodobou paměť, ale jejich pracovní
tom měly vykonávat úkol s odloženou reak­ paměť pracuje zcela normálně.
cí. Při každém pokusu vědci opicím nejprve Jiní pacienti mají opačný problém. Nedo­
předložili první podnět (například čtverec) kážou správně zopakovat ani tři slova jdou­
a po určité prodlevě druhý podnět (například cí po sobě, ale v testu dlouhodobé paměti si
trojúhelník). Zvíře mělo reagovat jen tehdy, vedou relativně normálně. Mají totiž posti-
 ženou krátkodobou paměť, ale neporušenou Dlouhodobá paměť
dlouhodobou paměť. Jejich mozek není nikdy
poškozen v oblasti střední části spánkové­ Dlouhodobá paměť se dostává ke slovu v si­
ho laloku (Shallice, 1988). Z toho lze soudit, tuaci, kdy je nutno podržet informaci po
že u lidí i jiných savců sídlí pracovní paměť krátkou dobu několika minut (například ar­
a dlouhodobá paměť v odlišných strukturách gument, který před chvílí zazněl v rozhovo­
mozku. ru), ale i po celý život (například vzpomínky
Nedávné výzkumy, při nichž vědci využi­ na dětství). V experimentech zaměřených na
li zobrazovací techniky, zjistily, že neurony dlouhodobou paměť psychologové obecně
prefrontálních laloků v bezprostřední blízkos­ studovali zapomínání v intervalech několika
ti čela uchovávají informace pro krátkodobé minut, hodin nebo týdnů, ale jen málo stu­
použití - například telefonní číslo, které se dií se zaměřilo na období několika let, nebo
právě chystáme vyťukat na klávesnici telefonu. dokonce desetiletí. Experimenty zkoumající
Zdá se, že tyto neurony fungují jako počítačo­ období několika let využívají spíše vybavování
vá paměť s přímým přístupem (RAM), která osobních zážitků (označovaných jako autobio­
uchovává data pro aktuální použití a v přípa­ grafická paměť) než vybavování laboratorních
dě potřeby rychle vyhledá jiná data. Zmíněné materiálů. V následujícím textu se zmíníme
buňky také dokážou čerpat informace z jiných o obou typech materiálů, protože se zdá, že
oblastí mozku a podržet je tak dlouho, dokud odrážejí mnoho stejných základních principů.
jich je pro určitý úkol zapotřebí (Goldman- V diskusi o dlouhodobé paměti budeme opět
-Rakic, in Goleman, 1995). rozlišovat tři stadia paměti - kódování, ucho­
vávání a vybavování -, ale tentokrát narážíme
na dvě komplikace. První z nich je skutečnost,
Dílčí shrnutí že na rozdíl od situace s pracovní pamětí se
■ Informace v pracovní paměti bývá kódována spíše akusticky, v dlouhodobé paměti odehrávají důležité inter­
i když můžeme používat i vizuální kód. akce mezi kódováním a vybavováním. Druhá
■ Pracovní paměť je patrně rozdělena na „sluchovou" část, komplikace spočívá v tom, že je často obtížné
označovanou jako fonologická smyčka, a „zrakovou" část, zjistit, zda je zapomínání informací uložených
nazývanou vizuálně-prostorový vyrovnávací zásobník.
v dlouhodobé paměti důsledkem skutečné ztrá­
■ Kapacita sluchové pracovní paměti je omezena na 7 ± 2
ty, nebo nezdařeného vybavování. Abychom se
položky neboli shluky. Množství informací v pracovní paměti
s tímto problémem mohli vypořádat, budeme
můžeme zvýšit tak, že zvýšíme objem informací obsažených
v každém shluku, například sdružením více písmen do
o uchovávání diskutovat, teprve až probereme
smysluplné jednotky - slova. téma vybavování. Díky tomu získáme přesnější
■ Vybavování z pracovní paměti se zpomaluje s rostoucím představu o tom, co je příčinou ztrát informací.
počtem položek umístěných v této části paměti.
■ Pracovní paměť slouží při řešení různých typů problémů,
například při počítání zpaměti, řešení geometrických Kódování
analogií a odpovídání na otázky týkající se textu. Kódování významu
■ Pracovní paměť působí jako přestupní stanice, odkud může
Dominantní reprezentace dlouhodobé paměti
být informace převedena do dlouhodobé paměti.
pro verbální materiál není ani fonologická, ani
■ Experimenty s hipokampem a okolními oblastmi mozku
vizuální, ale je založena na významu položek.
podporují domněnku, že mezi pracovní a dlouhodobou
pamětí existuje kvalitativní rozdíl.
Kódování položek podle jejich významu (ho­
voříme také o sémantickém kódování - pozn.
red.) nastává i tehdy, když jsou položkami jed­
Otázky rozvíjející kritické myšlení notlivá slova, ale pozoruhodnější je tehdy, po­
kud se jedná o celé věty. Jestliže uslyšíme ně­
1 Proč se domníváte, že fonologické kódování zaujímá tak
jakou větu, po několika minutách si dokážeme
významné místo v uspořádání pracovní paměti?
vybavit její smysl, ale už si nepamatujeme její
2 Jak by mohlo rozšíření pracovní paměti ovlivnit vaši
přesné znění. Předpokládejme, že jsme sly­
výkonnost v testech studijních předpokladů? Pokuste se
vysvětlit, jakým způsobem by to mohlo ovlivnit proces
šeli větu: „Autor zaslal komisi dlouhý dopis.“
porozumění. O dvě minuty později už si zpravidla nebude­
me jistí, zda jsme slyšeli tuto větu, nebo tře-
ba větu stejného významu ve znění: „Komise Čím hlouběji a úplněji se zaměříte na význam
dostala od autora dlouhý dopis“ (Sachs, 1967). sdělení, tím lépe si informace později vybavíte.
Kódování významu je přítomné i v každo­ Některá z uvedených tvrzení ilustruje ex­
denních běžných situacích. Když lidé vypo­ periment Bradshawa a Andersona (1982).
vídají o nějaké spletité společenské nebo po­ Účastníci jejich pokusu četli faktické údaje
litické situaci, patrně si nesprávně zapamatují o slavných lidech, které si později měli vyba­
mnohé jednotlivosti (kdo komu co řekl, kdy vit, například: „V důležitém okamžiku svého
to bylo, kdo u toho byl), ale základní situa­ života odcestoval Mozart z Mnichova do Pa­
ci popíšou přesně. Při skandálu Watergate na říže.“ Některé údaje byly rozvinuty z hlediska
počátku sedmdesátých let minulého století, svých příčin nebo důsledků, například: „Mo­
který vedl k pádu amerického prezidenta Ni- zart chtěl odjet z Mnichova, aby se vyhnul
xona, se ukázalo, že hlavní svědek vlády John milostnému dobrodružství.“ Jiná fakta byla
Dean se dopustil mnoha chyb v tom, co bylo uvedena samostatně. Později byly zkoumané
řečeno v konkrétních situacích, ale přesto je osoby zkoušeny z toho, jak si zapamatova­
jeho celková výpověď považována za přesný ly faktické údaje (nikoli jejich rozpracování
popis událostí (Neisser, 1982). v podobě příčin či důsledků). Účastníci po­
Přestože tedy hlavním způsobem reprezen­ kusu si vybavili více rozvinutých údajů než
tace verbálního materiálu v dlouhodobé paměti těch, které byly prezentovány samostatně. Lze
bývá význam, někdy kódujeme i jiné aspekty. předpokládat, že přidání příčiny (nebo dů­
Dokážeme se například zpaměti naučit báseň sledku) k reprezentacím v paměti vytvořilo
a recitovat ji slovo od slova. V takovém případě trasu vedoucí od příčiny k cílovému údaji:
jsme nekódovali pouze význam, ale i samotná ■ Mozart cestoval z Mnichova do Paříže.
slova. V dlouhodobé paměti můžeme využít ■ Mozart se chtěl vyhnout milostné aféře
také fonologické kódování. Když přijmete te­ v Mnichově.
lefonický hovor a ze sluchátka zazní: „Dobrý
den“, často poznáte volajícího po hlase. V ta­ Při pozdějším vybavování mohli účastníci po­
kovém případě jste nepochybně museli hlas kusu vyhledat cílový údaj přímo, nebo nepří­
onoho člověka někdy předtím kódovat do mo sledováním trasy vedoucí od jeho příčiny.
dlouhodobé paměti. V dlouhodobé paměti jsou I když cílový údaj zapomněli, mohli jej odvo­
uloženy i zrakové, chuťové a pachové dojmy. dit, pokud si vybavili příčinu.
Podobné výsledky prokazují těsný vztah
Přidávání smysluplných spojení mezi porozuměním a zapamatováním. Čím
Položky, které si potřebujeme zapamatovat, lépe určitý materiál pochopíme, tím více spo­
často mají smysl, ale spojení mezi nimi smysl
postrádá. V takových případech můžeme pa­
měť zlepšit tím, že mezi jednotlivými polož­ Když zapomeneme informace uložené v dlouhodobé paměti, neznamená
kami vytvoříme skutečná nebo umělá spojení. to, že jsou zcela ztracené. Můžeme si je vybavit, pokud nám je
Uvedeme příklad: žáci základní školy se v ho­ něco připomene. To je jeden z důvodů, proč ukládáme fotografie do
rodinného alba.
dinách zeměpisu učí, že poloměr zemské osy
je 6378 kilometrů. Samotné číslo sice označu­
je smysluplnou veličinu, ale není jednoduché
si je zapamatovat. Mnoho žáků si tedy pomá­
há větou „šetři se, osle“, která má určitý smysl
a připomene jim pořadí jednotlivých číslic.
Jedním z nejlepších způsobů, jak přidávat
spojení, je propracovat význam materiálu už bě­
hem jeho kódování. Čím hlouběji nebo důmysl­
něji člověk zakóduje význam, tím lépe si infor­
maci zapamatuje (Craik a Tulving, 1975). Pokud
si tedy máte zapamatovat údaj uvedený v učeb­
nici, vybavíte si jej lépe, když se nebudete sou­
středit na přesné znění slov, ale na jejich význam.
jení mezi jednotlivými jeho částmi postřehne­ další označovala nábytek a tak dále (viz tabul­
me. Vzhledem k tomu, že tato spojení mohou ka 8.1). Při vybavování byly zkoumané osoby
posloužit jako vodítka k vybavení, lze tvrdit, rozděleny do dvou skupin. Příslušníci jedné
že čím lépe pochopíme jednotlivé položky, skupiny měli k dispozici vodítka pro vybavení,
tím více si zapamatujeme. například „ovoce“ nebo „zvíře“. Kontrolní sku­
pina žádná vodítka neměla. Skupina vybave­
ná vodítky si vybavila více slov než kontrolní
Vybavování skupina. Když v následném testu dostali vo­
Mnoho případů zapomínání z dlouhodobé pa­ dítka příslušníci obou skupin, vybavili si stej­
měti není výsledkem ztráty samotné informa­ ný počet slov. Z toho lze soudit, že počáteční
ce, ale spíše ztráty přístupu k ní. Špatná paměť rozdíl mezi oběma skupinami musel být způ­
je tedy často spíše odrazem nedostatečného soben neúspěšným procesem vybavování.
procesu vybavování než selhání procesu ucho­
vávání. (Všimněte si rozdílu oproti pracovní
TABULKA 8.1
paměti, kde zapomínání nastává vlivem ztráty
Příklady ze studie neúspěšného vybavování. Účastníci
nebo nahrazením jinými informacemi, ale vy­
pokusu, kteří neměli k dispozici vodítka k vybavení, si
bavování je relativně bezchybné.) Snaha vyba­ vybavili méně slov ze seznamu než účastníci, kteří
vit si položku z dlouhodobé paměti se podobá taková vodítka měli. Z těchto zjištění vyplývá, že za
snaze najít knihu ve velké knihovně. Pokud některými selháními paměti stojí problémy, jež nastávají
ve stadiu vybavování. (E. Tulving a Z. Pearlstone /1976/:
knihu nenajdeme, neznamená to, že v knihov­
Availability and Accessibility, Journal of Memory
ně není - možná jsme ji jenom hledali na ne­ and Language, 5: 381-391. Přetištěno se svolením
správném místě, nebo ji někdo zařadil jinam. nakladatelství Academie Press.)

Seznam k zapamatování
Doklady neúspěšného vybavování
Běžné situace nám přinášejí dostatek dokladů pes bavlna olej
o neúspěšném vybavování. Každému z nás se kočka vlna plyn
někdy stalo, že si nedokázal v danou chvíli vy­
kůň hedvábí uhlí
bavit určitý údaj nebo zážitek, ale vzpomněl si
na něj později. Kolikrát se vám stalo, že jste kráva umělé hedvábí dřevo
si u zkoušky nevzpomněli na nějaké jméno, jablko modrá lékař
a po zkoušce se vám vybavilo? Jiným příkla­
pomeranč červená právník
dem je jev „mám to na jazyku“, kdy je určité
slovo na dosah, ale přesto si je nedokážeme hruška zelená učitel

vybavit (Brown a McNeill, 1966). Trápíme se banán žlutá zubař

tak dlouho, dokud prohledávání paměti (vy­ židle nůž fotbal
hledávání a odkládání slov, která jsou docela
stůl lžíce baseball
blízko, ale ještě nejsou úplně správná) nevede
ke kýženému výsledku. postel vidlička basketbal
Působivější příklad neúspěšného vybavová­ pohovka pánev tenis
ní vyplývá ze situace, kdy si jedinec v průběhu
nůž kladivo košile
psychoterapie vybaví dávno zapomenutou vzpo­
mínku. Přestože pro taková pozorování dosud dělo pila ponožky
nemáme nezvratné důkazy, lze se domnívat, že puška hřebíky kalhoty
některé zdánlivě zapomenuté vzpomínky ne­
bomba šroubovák boty
jsou ztracené, ale vede k nim jen obtížná cesta.
Máme k dispozici i přesvědčivější důka­ Vodítka k vybavení
zy o tom, že příčinou zapomínání může být tkaniny paliva
zvířata
nezdar při vybavování. Účastníci jednoho
ovoce barvy povolání
experimentu se měli naučit zpaměti dlouhý
seznam slov. Některá slova označovala zvířa­ nábytek nádobí sporty
ta (například „pes“, „kočka“ nebo „kůň“), jiná zbraně nářadí oblečení
zase ovoce („jablko“, „pomeranč“, „broskev“),
 Stručně řečeno, čím lepší máme vodítka s daným vodítkem spjaty. Čím více položek je
k vybavení, tím lepší je naše paměť. Tím se s vodítkem spojeno, tím více je vodítko přetí­
také vysvětluje, proč máme obvykle lepší vý­ žené a tím méně je užitečné při vyhledávání
sledky v testu rozpoznávání než v testu vzpo­ informací.
mínání. V testu rozpoznávání odpovídáme Interference může působit na různých
na otázku, zda jsme již někdy viděli určitou úrovních, včetně celých faktů. Účastníci jed­
položku (například „Byla Bessie Smithová noho experimentu se nejprve naučili spojovat
mezi lidmi, které jste viděl na svatbě?“). Po­ různé údaje s názvy profesí. Naučili se napří­
ložka testu je sama o sobě výbornou pomůc­ klad, že:
kou k vybavení. Naopak v testu vzpomínání
máme vyjmenovat zapamatované položky Bankéř:
s minimálními vodítky k jejich vybavení (na­ (1) byl požádán, aby oslovil dav;
příklad „Vzpomeňte si na jméno ženy, kterou (2) rozbil láhev;
jste potkali na večírku“). Vzhledem k tomu, že (3) neodložil výlet.
vodítka k vybavení v testu rozpoznávání jsou
obecně užitečnější, bývá výkon v testech vy­ Právník:
žadujících rozpoznávání (například v testech (1) si uvědomil, že šev je rozpáraný;
se zaškrtáváním jedné správné odpovědi z ně­ (2) natřel starou stodolu.
kolika nabídnutých možností) lepší než v tes­
tech vyžadujících vzpomínání (například při Názvy profesí „bankéř“ a „právník“ sloužily
psaní eseje) (Tulving, 1974). jako vodítka pro vybavení. „Bankéř“ byl spo­
jen se třemi údaji a „právník“ pouze se dvěma,
Interference a proto se očekávalo, že „bankéř“ bude při vy­
Nej důležitějším faktorem, který může narušit bavování kteréhokoli z uvedených údajů méně
vybavování, je interference. Jestliže spojíme užitečný než „právník“ („bankéř“ byl přetíže­
různé položky se stejným vodítkem a poz­ nějším vodítkem). Když zkoumané osoby poz­
ději chceme pomocí tohoto vodítka vyhledat ději dostaly test vybavení, údaje spojené s ban­
jednu z položek (cílovou položku), mohou se kéřem si skutečně vybavovaly pomaleji než
aktivovat i ostatní položky a narušit tím vy­ údaje spojené s právníkem. V této studii tedy
hledávání cílové položky. Když například váš interference zpomalila vybavování. Mnoho ji­
kamarád Dan změní telefonní číslo a vy si ných experimentů prokázalo, že interference
jeho nové číslo konečně zapamatujete, zjistíte, může vést k naprostému nezdaru vyhledávání,
že si jen obtížně vybavíte jeho staré telefonní pokud jsou cílové položky slabé nebo interfe-
číslo. Proč? Protože k vybavení starého čísla
používáte vodítko „Danovo telefonní číslo“,
ale toto vodítko již aktivuje nové telefonní
číslo a interferuje s vybavením starého čísla.
(Tento proces označujeme jako retroaktivní
interferenci.) Nebo si představte, že jste ve
velké podzemní garáži dlouhá léta parkovali
na určitém místě, ale nyní z nějakého důvo­
du musíte začít používat jiné místo. Zpočátku
si možná budete s obtížemi vybavovat, kde
se nachází vaše nové místo. Proč? Protože se
pokoušíte spojit nové místo s vodítkem „moje
parkovací místo“, ale toto vodítko funguje pro
staré místo. Tato skutečnost narušuje proces
učení nového místa (proaktivní interference). OBRÁZEK 8.11
V obou případech se schopnost vodítek („Da­ Zapomínání jako funkce času. Křivka zapomínání
novo telefonní číslo“ nebo „moje parkovací znázorňuje pokles výbavnosti jako funkcí času. Tato
křivka je jedním z prvních grafů zapomínání; uveřejnil ji
místo“) aktivovat konkrétní cílovou položku
Ebbinghaus v roce 1885.
snižuje s počtem jiných položek, které jsou
 „Bankéř rozbil láhev"

II
BANKÉŘ

=0
byl požádán, aby oslovil dav rozbil láhev neodložil výlet

„Právník natřel starou stodolu"

si uvědomil, že šev je rozpáraný natřel starou stodolu

OBRÁZEK 8.12
Vybavování jako proces prohledávání versus proces aktivace. Pokud zazní věta „Bankéř rozbil láhev“, výraz
„bankéř" se spojuje s reprezentací bankéře v dlouhodobé paměti. Od této reprezentace vedou tři trasy, které je nutno
prohledat. Pokud zazní věta „Právník natřel starou stodolu", výraz „právník" se spojuje s reprezentací právníka, kde
se k prohledání nabízejí dvě trasy. Podle jiné úvahy může pojem „bankéř" aktivovat reprezentaci bankéře, odkud se
aktivace šíří souběžně po třech trasách (obdobně je tomu v příkladu s „právníkem").

rence silná (Anderson, 1983). Vědci se dlouho prohledat tři trasy a ověřit, zda výrok „roz­
domnívali, že interference je hlavním důvo­ bil láhev“ byl jedním z údajů vztahujících se
dem rostoucího zapomínání v průběhu času, k pojmu „bankéř“. Jestliže je ale zkoumanou
protože vodítka pro vybavení jsou s přibývají­ větou „Právník natřel starou stodolu“, je nutné
cím časem stále přetíženější (viz obrázek 8.11). prohledat pouze dvě trasy. Vzhledem k tomu,
že doba hledání vzrůstá s počtem prohledá­
Modely vybavování vaných cest, vybavení výroku o bankéři bude
Ve snaze vysvětlit účinky interference vyvinuli trvat déle než vybavení výroku o právníkovi.
vědci různé modely vybavování. Některé z nich O procesu vybavování lze uvažovat také
jsou - stejně jako u vybavování z krátkodobé z hlediska aktivace. Když se snažíme rozpo­
paměti - založeny na procesech prohledávání, znat větu „Bankéř rozbil láhev“, aktivujeme
kdežto jiné vycházejí z aktivačních procesů. reprezentaci bankéře a tato aktivace se šíří po
Účinky interference v experimentu s ban­ třech trasách vedoucích od zmíněné repre­
kéřem a právníkem se shodují s představou, zentace (viz obrázek 8.12). Jakmile aktivace
že vybavování z dlouhodobé paměti lze po­ dospěje k výrazu „rozbil láhev“, může být roz­
važovat za proces prohledávání (například poznána celá věta. Interference nastává pro­
Raaijmakers a Shiffrin, 1981). Pro ilustraci se to, že aktivace od reprezentace bankéře musí
zamysleme nad tím, jak může být rozpoznána být rozdělena mezi trasy, které z ní vycháze­
věta „Bankéř rozbil láhev“ (viz obrázek 8.12). jí. Čím více údajů je tedy spojeno s výrazem
Výraz „bankéř“ se spojí se svou paměťovou „bankéř“, tím slabší je aktivace každé trasy
reprezentací, která nasměruje hledání do pří­ a tím déle trvá, než je dosaženo dostatečné
slušné části dlouhodobé paměti. Tam je nutné aktivace příslušného údaje. Vysvětlujeme-li
tedy vybavování procesem šířící se aktivace, samotného hipokampu může vést k závažným
vysvětlujeme tím také, proč celý proces zpo­ poruchám paměti. Tato skutečnost byla proká­
maluje interference (Anderson, 1983). zána ve studii, která začala analýzou paměťo­
vých problémů jednoho pacienta (jeho problé­
my vznikly jako komplikace při operaci srdce)
Zapomínání: ztráta a po jeho úmrtí skončila podrobnou pitvou
uchovávaných informací mozku. Pitva prokázala, že jedinou poškoze­
Skutečnost, že některé zapomínání nastává nou strukturou mozku byl právě hipokampus
v důsledku nedostatečného vybavování, ještě (Zola-Morgan, Squire a Ámaral, 1989).
neznamená, že je tomu tak u veškerého zapo­ Nejlepší důkazy o tom, že funkcí hipokam­
mínání. Zdá se jako velmi nepravděpodobné, pu je upevňování relativně nových vzpomínek,
že v paměti je uloženo všechno, co jsme se pocházejí ze studie opic. Ve zmíněné studii se
kdy naučili, a že to pouze čeká na správné vo­ skupina zkoumaných opic naučila rozlišovat
dítko k vybavení. Některé informace byly té­ jednotlivé položky v souboru 100 dvojic ob­
měř jistě zapomenuty, a tedy ztraceny (Loftus jektů. U jednoho objektu z každé dvojice byla
a Loftus, 1980). uložena potrava a opice ji získala jen tehdy,
Důkazy o ztrátě uchovávaných informací pokud zvolila právě tento objekt. Vzhledem
získáváme u lidí, kteří se podrobili elektrokon- k tomu, že se všechny objekty lišily, opice se
vulzivní terapii s cílem zmírnit deprese (půso­ vlastně naučily řešit 100 různých problémů.
bení slabého elektrického proudu na mozek Prvních 20 problémů se opice naučily řešit
vyvolává krátké záchvaty připomínající epilep­ 16 týdnů předtím, než jim vědci operativ­
tické záchvaty a dočasné bezvědomí - viz 16. ně odstranili hipokampus. Další soubory po
kapitola). V těchto případech pacient ztrácí 20 problémech se opice učily vždy 12, osm,
vzpomínky na některé události, k nimž došlo čtyři a dva týdny před operací. Dva týdny po
v období několika měsíců před elektrošokem, operaci badatelé testovali paměť opic pomo­
ale vzpomínky na starší události zůstávají za­ cí jednoho pokusu s každou z původní stovky
chovány (Squire a Fox, 1980). Je nepravděpo­ dvojic objektů. Zásadním zjištěním bylo, že
dobné, že by tato ztráta paměti nastala kvůli se­ zkoumané opice si stejně dobře jako kontrol­
lhání vybavování, protože pokud by šok narušil ní opice pamatovaly ty rozdíly, které se nau­
vybavování, byly by postiženy všechny vzpo­ čily osm, 12 nebo 16 týdnů před operací; ale
mínky, a nikoli pouze vzpomínky z nedávné rozdíly osvojené dva nebo čtyři týdny před
doby. Je pravděpodobnější, že šok naruší proce­ operací si pamatovaly hůře než opice z kont­
sy uchovávání, které po dobu několika měsíců rolní skupiny. Kromě toho si zkoumané opice
nebo i déle upevňují nové vzpomínky. Informa­ zapamatovaly méně o rozdílech, které se na­
ce, které dosud nebyly upevněny, jsou ztraceny. učily dva nebo čtyři týdny před operací, než
Většina výzkumů zaměřených na dlouho­ o rozdílech, jež se naučily dříve. Z výsledků
dobou paměť probíhá na biologické úrovni. pokusu lze usuzovat, že vzpomínky musí být
Vědci dosáhli značných pokroků při určová­ zpracovávány hipokampem po dobu několika
ní neuroanatomického základu upevňování týdnů, protože pouze v tomto období je pa­
vzpomínek. Zdá se, že v tomto procesu hraje měť narušena odstraněním hipokampu. Trvalá
zásadní úlohu hipokampus a mozková kůra dlouhodobá paměť je téměř jistě lokalizována
v jeho nejbližším okolí (patří sem entorhi- v mozkové kůře, především v oblastech, kde
nální, perirhinální a parahipokampální oblas­ se zpracovávají senzorické informace (Squire,
ti mozkové kůry, které se podílejí na výměně 1992; Zola-Morgan a Squire, 1990).
informací mezi hipokampem a velkou částí
mozkové kůry). Zdá se, že hipokampus slouží
v procesu upevňování jako propojovací systém, Interakce mezi kódováním
který spojuje různé aspekty téže vzpomín­ a vybavováním
ky, jež jsou uloženy v různých částech mozku Při popisu stadia kódování jsme poznamenali,
(Squire, 1992). Zatímco celková ztráta paměti že operace prováděné v průběhu kódování -
u lidí nastává pouze při současném poškození například propracování - usnadňují pozdější
hipokampu i okolní mozkové kůry, poškození vybavování. Pravděpodobnost úspěšného vy-
 a') d)

OBRÁZEK 8.13
Vliv kontextu na vybavování. V experimentu, který měl prokázat vliv kontextu na vybavování, se jedna skupina
potápěčů učila seznam slov na pláži (a) a druhá skupina potápěčů se seznam učila v hloubce pěti metrů pod hladinou
(c). Později byla každá skupina rozdělena na poloviny a potápěči si zkoušeli vybavit slova ve stejném prostředí, ve
kterém seje učili (a', cj, nebo v jiném prostředí (b, d). (D. Godden a A. D. Baddeley /1975/: Context-Dependent
Memory in Two Natural Environments: On Land & Under Water, Brítish Journal of Psychology, 66: 325-331.)

bavení zvyšují ještě dva další faktory kódová­ slov si vybavíme mnohem snadněji, když si in­
ní: (a) uspořádání informací během kódování formace zakódujeme do kategorií a později je
a (b) zajištění toho, aby se kontext kódování podle stejného principu vyhledáme (například
podobal kontextu vybavování. Bower, Clark, Winzenz a Lesgold, 1969).

Uspořádání informací Kontext

Čím více uspořádáme materiál, který kóduje­ Určitý údaj nebo příhodu si snáze vybavíme,
me, tím snadněji si jej později vybavíme. Před­ pokud jsme obklopeni stejnými souvislost­
pokládejme, že jste se účastnili konference, kde mi jako v době, kdy jsme je kódovali (Estes,
jste se seznámili s různými odborníky - lékaři, 1972). Můžete se například spolehnout na to,
právníky a novináři. Když se později snažíte že si jména svých spolužáků z první a druhé
vybavit si jejich jména, podaří se vám to lépe, třídy vybavíte mnohem snadněji, když budete
pokud jste si informace už dříve uspořádali procházet po chodbě své bývalé základní školy.
podle profesí. Potom si můžete položit otázky: Stejně tak se zlepší vaše schopnost vybavit si
„Které lékaře jsem na konferenci poznal? Kdo emočně vypjaté chvíle ve společnosti vaší pří­
byli právníci?“ a podobně. Seznam jmen nebo telkyně - například hádku v restauraci -, po­
kud znovu přijdete do stejné restaurace. Tím uskutečněno mnoho výzkumů. Výsledky napo­
se vysvětluje, proč nás někdy zaplaví příval vídají, že emoce mohou ovlivnit dlouhodobou
vzpomínek, když se ocitneme na místech, kde paměť pěti různými způsoby: opakováním, zá­
jsme kdysi žili. Kontext, v němž byla určitá bleskovými vzpomínkami, interferencí vybavo­
událost kódována, je jedním z nejúčinnějších vání kvůli úzkosti, účinky kontextu a vytěsněním.
vodítek pro vybavení (viz obrázek 8.13).
Kontext nemusí mít vždy vnější původ. Ně­ Opakování
kdy může zahrnovat i to, co se při kódování Nejjednodušší představou je, že o pozitivně
odehrává v mysli - tedy vnitřní stav jedince. nebo negativně emočně nabitých událostech
Například zkoumané osoby, které se naučily a situacích uvažujeme více než o situacích
seznam slov pod vlivem marihuany, si vybaví a událostech, které jsou neutrální. Vzrušující
větší počet naučených slov, pokud jsou testo­ vzpomínky si opakujeme a srovnáváme častě­
vány znovu pod vlivem drogy, než když jsou ji než ty nevýrazné. Snadno například zapo­
testovány bez vlivu drogy. Jedinci, kteří se se­ menete, kde jste viděli určitý film, ale pokud
znam slov učili bez vlivu drogy, si později vy­ v kině během promítání vypukl požár, tato
baví více slov, pokud pod vlivem drogy nejsou příhoda po nějakou dobu zcela ovládne vaše
(Eich, 1980). Takové případy označujeme jako myšlenky Budete o ní znovu a znovu vyprávět
učení závislé na vnitřním stavu, protože paměť přátelům, budete se k ní v duchu stále vracet
je částečně závislá na vnitřním naladění, kte­ a budete šiji opakovat a uspořádávat. Víme, že
ré převažovalo v době učení. Obecně se má za opakování a uspořádání informací může zlep­
to, že pocity vyvolané změněným stavem slouží šit dlouhodobou paměť, a proto není nijak pře­
jako vodítka pro vybavení informací zakódova­ kvapivé, že mnoho vědců zjistilo, že si lidé pa­
ných v tomto stavu. Důkazy tohoto jevu nejsou matují emočně výrazné situace lépe než situace
jednoznačné, přesto nasvědčují tomu, že paměť neutrální (Neisser, 1982; Rapaport, 1942).
se skutečně zlepšuje, pokud vnitřní stav jedince
při vybavování odpovídá jeho vnitřnímu stavu Zábleskově vzpomínky
v průběhu kódování (Eich, 1980). Emoce mohou ovlivnit paměť také prostřed­
nictvím zábleskových vzpomínek. Zábles­
ková vzpomínka je živý a relativně trvalý zá­
Emoční faktory při zapomínání znam okolností, za nichž se člověk dozvěděl
Až dosud jsme k paměti přistupovali tak, jako o emočně nabité a významné události. Příkla­
kdyby byla zcela oddělena od emocí. Copak si dem je exploze raketoplánu Challenger v roce
ale někdy nepamatujeme, nebo naopak neza­ 1986, kterou na televizních obrazovkách
pomínáme materiál právě kvůli jeho emoční­ sledovaly miliony lidí. Mnoho mladých lidí
mu obsahu? V souvislosti s touto otázkou bylo si přesně pamatuje, kde byli, když se o kata­
strofě Challengeru dozvěděli, a kdo jim o ní
řekl - přestože takové podrobnosti obvykle
Mnoho lidí se domnívá, že si přesně pamatují, kde rychle zapomínáme. O něco starší Američané
byli a co dělali ve chvíli, kdy zaslechli šokující zprávu možná mají zábleskovou vzpomínku na pokus
o smrti lady Diany, princezny z Walesu. o atentát na Ronalda Reagana v roce 1981,
zatímco ještě starší lidé si stejně vzpomínají
na zavraždění Johna F. Kennedyho a Marti­
na Luthera Kinga Jr. v šedesátých letech mi­
nulého století. Existuje dokonce publikovaná
zpráva o tom, že Američané před 100 lety
měli zábleskové vzpomínky na zavraždě­
ní Abrahama Lincolna. Když se Colegrove
(1899) dotazoval 179 lidí, 127 z nich si do­
kázalo podrobně vybavit, kde byli a co dělali,
když se dozvěděli o Lincolnově zavraždění.
U prvních studií zábleskových vzpomínek
existuje jeden problém: nemáme možnost
ověřit, zda jsou správné. Například jistý muž Kontext
popisoval podrobné vzpomínky na silné ze­ Emoce mohou ovlivnit paměť také prostřed­
mětřesení v Chile v roce 1960. Vybavoval si, nictvím kontextu. Již jsme uvedli, že paměť
že ho časně ráno probudily silné otřesy jeho funguje nejlépe, pokud okolnosti při vybavová­
domu a že si kromě jiného všiml, že se ho­ ní informací odpovídají okolnostem při jejich
diny jeho dědečka zastavily přesně v šest ho­ kódování. Součástí celkové situace je i emoční
din. O mnoho let později ale muž zjistil, že stav v průběhu učení. Pokud nás tedy učební
zemětřesení ve skutečnosti nastalo v 14 hodin materiál rozesmutní, později si jej patrně nej­
11 minut. Přestože samotné zemětřesení bylo lépe vybavíme v situaci, kdy budeme znovu
nepochybně skutečné, „zábleskové“ vzpomín­ smutní. Vliv emočních souvislostí byl proká­
ky na to, že se odehrálo časně ráno, skuteč­ zán experimentálně. Účastníci pokusu si po
né nebyly. Později se budeme zabývat rekon­ dobu jednoho týdne vedli deník, v němž za­
strukčním procesem, který vede k takto živým, znamenávali každou emoční událost a uváděli,
ale nesprávným vzpomínkám. Prozatím je zda byla příjemná nebo nepříjemná. Týden po
důležité zdůraznit, že při pečlivém studiu odevzdání deníku se vrátili do laboratoře, kde
zábleskových vzpomínek společně s přesným se podrobili hypnóze. Polovina zkoumaných
záznamem skutečných událostí se ukazuje, že osob byla uvedena do příjemné nálady a dru­
zábleskové vzpomínky jsou náchylné k zániku há polovina do nepříjemné. Všichni měli za
a interferenci stejně jako jiné typy vzpomínek úkol vybavit si události zaznamenané v deníku.
(například Curci, Oliver, Finkenauer a Gisle, Účastníci uvedení do příjemné nálady si nej­
2001; Neisser a Harsch, 1993; Schmolck, Bu- častěji vybavovali takové události, které v době
ffalo a Squire, 2000; Sierra a Berrios, 2000). prožívání hodnotili kladně, kdežto účastníci
pokusu uvedení do nepříjemné nálady si vy­
Interference vybavování kvůli úzkosti bavovali zejména ty události, jež v době pro­
Existují také situace, kdy negativní emoce žívání vnímali jako nepříjemné. Zcela podle
jsou na překážku vybavování, a to nás přivádí očekávání bylo tedy vybavování lepší, když
ke třetímu způsobu, jímž mohou emoce ovliv­ převládající emoce v době vybavování odpoví­
nit paměť. Zkušenost, kterou dobře zná mno­ dala emoci v době kódování (Bower, 1981).
ho studentů, můžeme dokreslit následujícím
procesem: Vytěsnění
Jste u zkoušky, ale příliš si nevěříte. Hned Všechny dosud popisované způsoby, jimiž
první otázce jste porozuměli jen s obtížemi, emoce ovlivňují paměť, jsou založeny na
a to na ni máte ještě odpovědět. Začínáte pro­ principech, které jsme popsali již dříve, tedy
padat panice. Přestože druhá otázka už není na opakování, interferenci a kontextu. Dal­
tak obtížná, přistupujete k ní s úzkostí, kterou ším pohledem na emoce ve vztahu k paměti
vyvolala předchozí otázka. Na třetí otázku už je Freudova teorie nevědomí, s níž přicháze­
byste nedovedli odpovědět, ani kdyby se vás jí ke slovu nové principy. Freud se domníval,
ptali na vaše telefonní číslo. Nedokážete už od­ že některé emoční zážitky z dětství jsou tak
povědět vůbec na nic. Zmocnila se vás panika. traumatické, že kdybychom jim o mnoho let
Co se v této situaci děje s vaší pamětí? Se­ později dovolili vstoupit do vědomí, zaplavila
lhání při první otázce vyvolalo úzkost. Úzkost by nás nesmírná úzkost. Freud tvrdil, že tako­
je často provázena nevhodnými myšlenkami, vé traumatické zážitky byly vytěsněny a ulo­
například „Neudělám zkoušku“ nebo „Všich­ ženy v nevědomí a že mohou být vybaveny
ni si budou myslet, že jsem hlupák“. Tyto pouze tehdy, jsou-li otupeny některé emoce,
myšlenky zcela zaplní vaši mysl a interferují které jsou s oněmi zážitky spjaty. Vytěsnění
s pokusy vybavit si informace, které souvisejí tedy představuje nejvyšší stupeň nezdařené­
s položenou otázkou - a právě to může být ho vybavování - vlastně aktivní zablokování
příčinou selhání paměti. Úzkost tedy nezpů­ přístupu k cílové vzpomínce. Díky představě
sobuje přímo výpadek paměti, ale vyvolává o aktivním blokování je hypotéza o vytěsnění
spíše nepatřičné myšlenky, které interferují kvalitativně odlišná od dříve probíraných hy­
s vybavováním informací a způsobí selhání potéz o zapomínání. (Diskusi o Freudově teo­
paměti (Holmes, 1974). rii najdete ve 13. kapitole.)
Vytěsnění je natolik pozoruhodným je­
Otázka rozvíjející kritické myšlení
vem, že bychom jej samozřejmě rádi studovali
v laboratorních podmínkách, ale ukázalo se, 1 Zamýšleli jsme se nad několika teoriemi

že je to nesmírně obtížné. Pokud by experi­ o tom, jak emoce mohou ovlivnit

dlouhodobou paměť. Podle některých
mentátor chtěl navodit skutečné vytěsnění,
představ emoce paměti pomáhají, podle
musel by účastník pokusu prožít nesmírně
jiných ji ochromují. Jak byste mohli tyto
traumatickou událost, ale to by bylo samo­
zjevné odlišnosti uvést v soulad?
zřejmě neetické. Uskutečněné studie vyvolaly
u zkoumaných osob pouze mírně znepokoji­
vé zážitky a přinesly nejednoznačné výsledky
(Baddeley, 1990; Erdelyi, 1985). Implicitní paměť

Na závěr lze říci, že dlouhodobá paměť je Dosud jsme se zabývali zejména situacemi,
systém, který dokáže uchovat vzpomínky po v nichž si lidé pamatují osobní údaje. V těchto
dobu několika dní, let nebo desetiletí. Ob­ případech je paměť záležitostí vědomého vzpo­
vyklým kódem uchovávání je význam, ale mínání na minulost a říkáme, že je vyjadřová­
jsou možné i jiné kódy. Vybavování informací na explicitně. Zdá se ale, že existuje ještě jeden
z tohoto systému je citlivé vůči interferencím typ paměti, který souvisí s dovednostmi. Proje­
a mnohé „ztráty informací“ jsou ve skutečnos­ vuje se jako zlepšování některých percepčních,
ti způsobeny nezdařeným vybavováním. Rada motorických nebo kognitivních výkonů bez
aspektů dlouhodobé paměti může být ovliv­ vědomého vybavování zkušeností, které k to­
něna emocemi. Vliv emocí se projevuje ze­ muto zlepšení vedly. Cvikem například stále
jména prostřednictvím opakování, interferen­ zlepšujeme svou schopnost rozpoznávat slova
ce vybavování a vlivu kontextu. Kromě toho v cizím jazyce. Ve chvíli, kdy rozeznáme určité
hrají emoce důležitou úlohu ve dvou speci­ slovo a projevíme svou dovednost, si ale vůbec
fických mechanismech: v zábleskových vzpo­ nemusíme vědomě vybavit, co přesně k naše­
mínkách a při vytěsnění. mu zlepšení vedlo. V těchto případech se pa­
měť vyjadřuje implicitně (Schacter, 1989).

Dílčí shrnutí
Paměť u amnézie
■ Informace uložené v dlouhodobé paměti jsou
obvykle kódovány podle významu.
Většinu znalostí o implicitní paměti získali
■ Zapomínání v dlouhodobé paměti je vědci zkoumáním osob trpících amnézií ne­
způsobeno nezdarem při vyhledávání boli částečnou ztrátou paměti. Amnézii může
(informace se v paměti nachází, ale způsobit řada příčin, například poranění moz­
nelze ji vyhledat) a interferencí s novými ku při nehodě, cévní mozková příhoda, en­
informacemi. cefalitida, alkoholismus, elektrošok nebo chi­
■ Některé případy zapomínání v dlouhodobé rurgické zásahy (jako odstranění hipokampu
paměti jsou způsobeny ztrátou uchovávaných
s cílem zmírnit epilepsii). Ať už je příčina ja­
informací, zejména pokud dojde k narušení
kákoli, primárním příznakem amnézie je hlu­
procesů, které upevňují nové vzpomínky.
Biologické procesy, jež jsou podkladem
boká neschopnost zapamatovat si každodenní
pro upevňování vzpomínek, se odehrávají
události a osvojit si nové konkrétní informace.
v hipokampu a v okolní mozkové kůře. Tento stav nazýváme anterográdní amnézie.
Výzkumy z poslední doby naznačují, že Existuje jeden důkladně studovaný pacient,
upevňování trvá několik týdnů. označovaný iniciálami N. A., který se nedoká­
■ Nezdary při vyhledávání v dlouhodobé že zapojit do běžného rozhovoru, protože při
paměti jsou méně pravděpodobné, pokud sebemenším rozptýlení ztrácí nit hovoru. Jiný
jsou položky v průběhu kódování uspořádány
pacient označovaný jako H. M. čte stále stej­
a pokud se okolnosti při vybavování podobají
né časopisy a lékaři, kteří ho léčí už desítky
okolnostem v době kódování.
let, se mu musí znovu a znovu představovat.
■ Proces vybavování může být narušen také
emočními faktory.
H. M. je nej proslulejším pacientem s po­
škozeným mozkem, jehož paměťové schop­
nosti byly dlouhodobě studovány (Milner,
1970; Squire, 1992). H. M. trpěl silnou epi­
lepsií a ve věku 27 let se podrobil chirurgic­
kému zákroku, při němž mu lékaři odstranili
části spánkového laloku a limbického systému
na obou stranách mozku. Po operaci již nedo­
kázal vytvářet nové vzpomínky, ale pamatoval
si události, k nimž došlo před chirurgickým
zákrokem.
I H. M. dokáže novou informaci podržet
v paměti tak dlouho, dokud se na ni soustře­
dí, ale pokud něco odvede jeho pozornost,
informaci zapomene a později si ji už nedo­
káže vybavit. Při jedné příležitosti například
po dobu 15 minut udržel v paměti číslo 584.
Použil při tom následující mnemotechnic­
kou pomůcku: „Sečtením čísel 5, 8 a 4 dosta­
nu číslo 17. Pamatuji si číslo 8, odečtu je od
17 a dostanu 9. Číslo 9 rozdělím na polovi­
nu a dostanu 5 a 4. A mám to: 584.“ (Zdroj:
Milner, 1970.) O několik minut později však
H. M. zaměřil pozornost na něco jiného a už
si nepamatoval ani číslo, ani metodu, která
mu pomohla.
Pamět pro dovednosti, jako je například zavazování
Dalším možným příznakem amnézie je ne­ tkaniček, označujeme výrazem „implicitní paměť'.
schopnost pamatovat si události, které nastaly
před zraněním nebo onemocněním. Rozsah
takové retrográdní amnézie se u jednotlivých Zamysleme se nad schopností číst zrcadlově
pacientů liší. Až na retrográdní a anterográd- převrácená slova. Tato dovednost vyžaduje
ní ztráty paměti působí typický člověk trpící určitý cvik (zkuste podržet tuto knihu před
amnézií relativně normálně: má běžnou slovní zrcadlem a číst si z ní). Jedinci trpící amnézií
zásobu, obvyklou sumu znalostí o světě (při­ se s trochou cviku zlepšují stejně rychle jako
nejmenším před vznikem amnézie) a nevyka­ zdraví lidé, i když si nevzpomínají na před­
zuje známky snížené inteligence. chozí cvičné lekce (Cohen a Squire, 1980).
Vykazují tedy normální paměť pro samotnou
Dovednosti a podnícení (priming) dovednost, ale prakticky žádnou paměť pro
Pozoruhodným aspektem amnézie je skuteč­ situace, v nichž tuto dovednost získávali (sa­
nost, že nejsou porušeny všechny druhy pa­ motné situace jsou v tomto případě fakta).
měti. Osoby trpící amnézií si tedy nedokážou Podobný vzorec se objevuje v situacích,
vzpomenout na staré údaje ze svého života kdy předchozí setkání s podnětem usnadňu­
nebo se naučit nové informace, ale bez pro­ je nebo podněcuje další jeho zpracování. To
blémů si zapamatují a osvojí percepční a mo­ dokresluje experiment popsaný v tabulce 8.2
torické dovednosti. Z toho je možné soudit, Jedinci trpící amnézií a normální jedinci do­
že fakta a dovednosti se ukládají do různé pa­ stali v první fázi pokusu seznam slov, který si
měti. Obecněji lze tvrdit, že explicitní paměť měli prostudovat. Ve druhé fázi pokusu do­
(kódující fakta) a implicitní paměť (kódující stali všichni účastníci pouze kořeny slov, jež
dovednosti) jsou dva různé systémy. byly uvedeny na původním seznamu, a koře­
Při amnézii jsou tedy uchovány motorické ny jiných slov, které na seznamu nebyly. Je­
dovednosti, jako je schopnost zavázat tkanič­ jich úkolem bylo slova doplnit (viz tabulka
ky nebo jezdit na kole, a percepční dovednosti, 8.2). Normální účastníci splnili úkol podle
jako je normální čtení nebo čtení slov promí­ očekávání: doplnili více slov, pokud jejich ko­
taných na zrcadlo (zrcadlově převrácených). řeny pocházely z původního seznamu, a méně
slov, jejichž kořeny na seznamu nebyly. Po­ TABULKA 8.2
zorovaný rozdíl označujeme jako podnícení Postup pokusu zaměřeného na studium implicitní paměti
(priming), protože slova uvedená v první fázi u amnézie. (W. K. Warrington a L. Weiskrantz: Further Analysis
of the Proper Learning Effect in Amnesiac Parents, Neuropsychologia,
pokusu podnítila doplňování kořenů slov ve
sv. 16, str. 169-172. ® 1978, Přetištěno se svolením nakladatelství
druhé fázi pokusu. Zajímavé je, že osoby tr­ Elsevier Science, Ltd.)
pící amnézií ve druhé fázi pokusu také dopl­
nily více slov, které byly uvedeny na původním 1. fáze příklad

seznamu. Míra podnícení u osob postižených Předložení seznamu slov k prostudování ZAHRADA
amnézií byla stejná jako u zdravých osob. Po­
2. fáze
psané výsledky naznačují, že pokud se paměť
projevuje implicitně, jako je tomu v případě Předložení kořenů slov uvedených na původním seznamu HRAD
a kořenů slov neuvedených na původním seznamu. Počet LET
podnícení, osoby trpící amnézií mají normální
doplněných slov z původního seznamu minus počet
výkonnost. doplněných slov mimo původní seznam = podnícení
Ve třetí fázi experimentu byla znovu před­ (priming)
ložena slova z původního seznamu spolu s ně­
3. fáze
kolika novými slovy a zkoumané osoby měly
poznat, která slova se na seznamu objevila Předložení původního seznamu slov a nových slov ZAHRADA
nově. V tomto případě si osoby postižené am­ určených k rozpoznávání VEJCE

nézií pamatovaly mnohem méně než zdraví

lidé. Pokud je tedy amnézie testována expli­
citně, jako v případě vědomého rozpoznávání, dukovat na běžné zapomínání. Většina třiceti­
osoby trpící amnézií podávají podstatně nižší letých lidí si vybaví spoustu vzpomínek na svá
výkon než normální osoby. středoškolská léta, ale jen málokterý osmnác­
Existuje také zajímavá obměna popsané tiletý člověk dokáže říci něco o době, kdy mu
studie, která ještě posiluje její závěry. Ve dru­ byly tři roky - přestože v obou případech se
hé fázi experimentu dostanou zkoumané oso­ jedná přibližně o stejně dlouhý interval 15 let.
by pokyn, že při doplňování kořenů slov do­ Účastníci některých studií byli požádáni,
sáhnou lepších výsledků, pokud budou myslet aby si vybavili a časově zařadili své vzpomínky
na slova, se kterými se seznámily v první fázi. z dětství. U většiny lidí se nej starší vzpomín­
Díky tomuto pokynu se z doplňování slov stá­ ky týkají událostí z doby kolem jejich třetí­
vá úkol pro explicitní paměť (protože je zdů­ ho roku a jen málokdo si vybaví vzpomínky
razněno vědomé rozpomínání). Osoby trpící z doby před svými prvními narozeninami.
amnézií vykazují v této situaci významně nižší U těchto zpráv ale narážíme na jeden zásadní
míru podnícení než normální účastníci (Graf problém: nikdy s jistotou nevíme, že „zapama­
a Mandler, 1984). tovaná“ událost se skutečně odehrála, protože
člověk si mohl rekonstruovat událost, o které
Dětská amnézie se domnívá, že mohla nastat. Tento problém
Jedním z nejpodivuhodnějších aspektů lid­ byl překonán v experimentu, jehož účastníci
ské paměti je skutečnost, že určitým druhem dostali celkem 20 otázek o událostech z jejich
amnézie trpí každý člověk: prakticky nikdo dětství, které nepochybně nastaly - například
si nedokáže vybavit události z prvních let ži­ narození mladšího sourozence - a jejichž po­
vota, přestože právě toto období je na zážitky drobnosti mohly být ověřeny jinou osobou.
nejbohatší. O tomto zvláštním jevu poprvé Otázky se týkaly událostí, které nastaly, když
diskutoval Freud (1905) a nazval jej dětskou matka odjížděla do porodnice (například
amnézií. „V kterou denní dobu matka odjela?“), když
Freud totiž zpozoroval, že jeho pacienti si byla v porodnici („Navštívili jste ji?“) a když
většinou nedokázali vybavit události z prvních se s novorozenětem vrátila domů („V kterou
tří až pěti let života. Na první pohled by se denní dobu přijeli?“) Pokusu se účastnili vyso­
zdálo, že na tom není nic neobvyklého, proto­ koškolští studenti, jejichž věk se při narození
že vzpomínky na události se s časem vytrácejí sourozence pohyboval v rozpětí mezi jedním
a mezi raným dětstvím a dospělostí uplynula rokem a 17 lety. Výsledky jsou zachyceny na
dlouhá doba. Dětskou amnézii však nelze re- obrázku 8.14. Počet zodpovězených otázek je
 čne mezi událostmi vytvářet asociace a řadit
je do kategorií, rané zážitky se začnou ztrácet
(Schachtel, 1982).
Co je příčinou přesunu vzpomínek od dět­
ské k dospělé formě? Jedním faktorem je bio­
logický vývoj. Hipokampus, o němž je známo,
že se účastní uspořádání vzpomínek, dozrává
teprve jeden až dva roky po narození. Udá­
losti, které nastanou v prvních dvou letech
života, proto nemohou být dostatečně uspořá­
věk osoby při narození sourozence dány, a v důsledku toho nemohou být pozdě­
OBRÁZEK 8.14 ji vyvolány z paměti. Jiným příčinám posunu
Vybavení rané vzpomínky. V pokusu zaměřeném k dospělé paměti porozumíme lépe z psy­
na dětskou amnézii dostaly osoby ve vysokoškolském chologického hlediska. Patří sem kognitivní
věku 20 otázek, které se týkaly událostí spojených faktory, vývoj řeči a začátek školní docházky.
s narozením jejich mladšího sourozence. Průměrný
Řeč i onen druh myšlení, na který se ve škole
počet zodpovězených otázek je znázorněn jakojiinkce
věku daného jedince při narození sourozence. Pokud klade důraz, poskytují člověku nové způsoby
tato událost nastala před čtvrtým rokem života, žádná uspořádání zkušeností a zážitků. Tyto způsoby
ze zkoumaných osob si nevybavila ani jednu událost. mohou být neslučitelné s dosavadním způso­
Pokud se mladší sourozenec narodil později, míra
bem kódování zážitků dítěte. Zajímavé je, že
rozpomínání rostla s přibývajícím věkem v době události.
(Sheingold a Tenney, 1982.) vývoj řeči dosahuje prvního vrcholu ve třech
letech, zatímco školní docházka často začí­
ná kolem věku pěti let. Věkové rozpětí mezi
třetím a pátým rokem je rovněž obdobím, ve
kterém dětská amnézie patrně končí.
vynesen jako funkce účastníkova věku v době
narození mladšího sourozence. Pokud se sou­ Pojmová implicitní paměť
rozenec narodil dříve, než byly zkoumané Existují významné důkazy o tom, že kromě
osobě tři roky, nedokázala si v této souvislosti dovedností a jednotlivých slov mohou být
vybavit vůbec nic. Pokud se mladší souroze­ implicitně ukládány a nevědomě aktivovány
nec narodil později, míra rozpomínání rostla také pojmy a myšlenkové celky. Představte
s přibývajícím věkem zkoumané osoby při na­ si následující pokus: sdělíme člověku určité
rození sourozence. Získané výsledky nazna­ slovo (například „baklažán“) a požádáme ho,
čují téměř úplnou amnézii pro první tři roky aby napsal všechna slova, která mu přijdou na
života. Novější výzkumy ale napovídají, že mysl. Později ho požádáme, aby vyjmenoval
schopnost vybavovat si vzpomínky lze zlepšit, všechnu zeleninu, která se používá k přípra­
pokud mají zkoumané osoby k dispozici více vě francouzského pokrmu ratatouille. Je velmi
vodítek a vodítka jsou specifičtější (Fivush pravděpodobné, že tato osoba ve své odpově­
a Hamond, 1991). Přesto však značné množ­ di uvede baklažán, i když si na předchozí se­
ství důkazů naznačuje, že ke vzpomínkám tkání s tímto slovem nevzpomene (například
z několika prvních let života bychom měli Blaxton, 1989). Představa o pojmové impli­
přistupovat s nedůvěrou. citní paměti hraje důležitou úlohu ve většině
Jaké jsou příčiny dětské amnézie? Obec­ moderních teorií o předsudcích. Má se za to,
ně přijímané vysvětlení zní, že dětská amné­ že i člověk s dobrými úmysly může uchová­
zie je důsledkem zásadního rozdílu mezi tím, vat negativní implicitní pojmové informace
jak své zážitky kódují malé děti, a tím, jak o určité sociální skupině, které vycházejí ze
své vzpomínky organizují dospělí. Dospělí sociálních zkušeností, jako jsou například in­
strukturují vzpomínky podle kategorií a sché­ formace z médií. Může to vést k předpojaté­
mat („ona je ten typ člověka“, „to je ten typ mu chování v situacích, kdy se automaticky
situace“), kdežto malé děti své zážitky kódují, aktivují implicitní vzpomínky. Zamysleme se
aniž by je nějak upravovaly nebo zasazovaly například nad jednoduchým experimentem,
do rámce dalších událostí. Jakmile dítě za­ jehož účastníci měli co nejrychleji číst dvojice
 slov a po přečtení jedné dvojice museli stisk­
nout tlačítko, aby dostali další dvojici. Do­ Přehled pojmů
konce i bílí vysokoškoláci, kteří tvrdí, že mají Navrhovaná klasifikace druhů paměti
kladný postoj k Američanům afrického půvo­ Squire et al. (1990) navrhují několik různých systémů paměti.
du, obvykle rychleji reagují na slovní spojení Základní je rozdíl mezi explicitní a implicitní pamětí (Squire je
„černý-líný“ než na dvojici slov „černý-chytry ‘ označuje jako deklarativní a nedeklarativní paměť).
(například Kawakami a Dovidio, 2001).
Explicitní (deklarativní) paměť Implicitní (nedeklarativní)
paměť

Různé systémy paměti epizodická pro dovednosti

Na základě práce s řadou pacientů, kteří měli sémantická podnícení
poškozený mozek, dospěli vědci k závěru, že podmiňování
explicitní a implicitní paměť má různé formy. neasociativní

Jedna z navrhovaných klasifikací je uvedena

v následujícím Přehledu pojmů. Základní roz­
díl existuje mezi implicitní a explicitní pamětí. vztahu k vaší osobě. Kromě toho zde nena­
(Připomeňme, že explicitní paměť zahrnuje stává kódování času a místa (Tulving, 1985).
vědomé vybavování minulých událostí, kdež­ Toto rozlišení sémantické a epizodické pa­
to implicitní paměť se projevuje jako zlepšení měti je v souladu se skutečností, že přestože
výkonu v dovednostech bez vědomého vyba­ lidé trpící amnézií si jen stěží pamatují osobní
vení kroků, které ke zlepšení vedly.) Implicit­ události, jejich obecné znalosti jsou relativně
ní paměť se dále dělí na percepčně-motorické normální.
dovednosti, jako je čtení zrcadlově převráce­
ných písmen, a podnícení (priming), které se
projevuje například při doplňování neúplných Implicitní paměť normálních osob
slov. K domněnce, že dovednosti a podníce­ Studie zaměřené na normální jedince rovněž
ní vycházejí z odlišného způsobu uchovávání napovídají, že pro explicitní a implicitní pa­
vzpomínek, nás vede studium pacientů s jed­ měť existují oddělené systémy. Zdá se, že oba
ním typem poškození mozku (například je­ zmíněné typy paměti se zásadně liší. Nej vý­
dinců v raných fázích Alzheimerovy choroby), znamnější důkazy pocházejí z experimentů,
kteří si dokážou osvojit motorické dovednosti, které využívají metody zobrazování mozku
ale mají podprůměrné výsledky při podníce­ (pozitronovou emisní tomografii). Účastníci
ní. Naopak jedinci s jiným typem poškození jednoho pokusu (Squire et al., 1992) nejpr­
mozku (trpící Huntingtonovou chorobou) ve prostudovali seznam 15 slov a potom byli
vykazují normální podnícení, ale obtížně si vystaveni vlivu tří různých situací. V situaci
osvojují nové motorické dovednosti (Schacter, zaměřené na implicitní paměť měli doplňo­
1989). vat kořeny slov. Polovina předložených kořenů
Tabulka pojmů rozlišuje také dva druhy slov byla odvozena z 15 původně předlože­
explicitní paměti a nazývá je epizodickou ných slov a druhá polovina se v experimentu
a sémantickou pamětí. Epizodické údaje se vyskytla poprvé. Úkolem zkoumaných osob
vztahují k osobním událostem a sémantické bylo vytvořit ze zadaných kořenů slov prv­
údaje se vztahují k obecným pravdám. Na­ ní slova, která je napadnou. Druhá situace se
příklad vzpomínka na vaši maturitní zkoušku týkala explicitní paměti. I tentokrát dostaly
nebo na to, co jste včera večeřeli, je epizodic­ zkoumané osoby k dispozici kořeny slov, ale
kým údajem. V obou případech je daná epizo­ v tomto případě si podle nich měly vyba­
da kódována vzhledem k vám jako k jedinci vit slova z původního seznamu. Třetí situace
(je to vaše maturita, vaše večeře) a často také byla kontrolní. Účastníci dostali kořeny slov
s ohledem na konkrétní dobu a místo. Napro­ a měli z nich znovu vytvořit slova, která jim
ti tomu sémantické údaje, například vědomost, jako první přijdou na mysl. Žádný z předlo­
že výraz „starý mládenec“ označuje svobodné­ žených kořenů slov v tomto případě nesouvi­
ho muže a že září má 30 dní, jsou kódovány sel s původně předloženým seznamem 15 slov.
spíše ve vztahu k jiným vědomostem než ve Kontrolní situace tedy nevyžadovala žádný
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Stavy mozku že přinejmenším u vzpomínek na Torna Cruise při rozhovoru a ve

při prožívání relativně krátké prožitky může mo­ druhém herec vystupoval jako fil­
a zapamatování zek vytvořit reprezentaci vzpomín­ mová postava.
Jedna z nejstarších otázek v ob­ ky stejným způsobem, jakým re­ Po krátké přestávce byly zkou­
lasti výzkumu mozku zní: jak jsou prezentoval zážitek ve chvíli, kdy mané osoby požádány, aby si vy­
v mozku reprezentovány" vzpomín­ se odehrával. Tito badatelé měli bavily co nejvíce informací a po­
ky? Jednu z nejlepších výzkum­ stejně jako Penfield přístup k moz­ drobností z filmových úryvků,
ných studií zaměřených na tento ku epileptických pacientů v průbě­ které právě viděly. Pozoruhodným
problém uskutečnil v padesátých hu operace. Na rozdíl od něj ale zjištěním bylo, že při sledování
letech minulého století na Mc- nestimulovali mozek, nýbrž za­ filmových záběrů a při volném vy­
G i Hově univerzitě v Montrealu znamenávali činnost jednotlivých bavování vzpomínek na to, co tyto
lékař Wilder Penfield (studii po­ neuronů ve střední části spánko- záběry zachycovaly, byly v činnosti
psali například Penfield a Roberts, vého laloku - zejména v hipokam- stejné neurony. Například neuron,
1963). Penfield pracoval s epi­ pu -, které reagují na složité pod­ který vysílal vzruchy při sledová­
leptickými pacienty, kteří zůsta­ něty a proměňují je ve vzpomínky. ní záběrů ze seriálu Simpsonovi,
li při operaci mozku při vědomí, Badatelé ukázali pacientům fil­ se stejně choval i v situaci, kdy
a mohli tedy popsat své pocity (je mové záběry trvající pět až deset si jeho majitel tyto záběry při­
to možné proto, že v operované sekund a zachycující známé osoby, pomínal a kdy - a to zdůrazňuje­
části mozku nejsou receptory bo­ místa, události nebo scény z filmů, me - už daný úryvek nesledoval.
lesti). Penfield informoval, že při jako například Niagarské vodopády, Tento neuron ve skutečnosti začal
elektrické stimulaci určitých částí tsunami, Eiffelovu věž, Usámu bin vysílat vzruchy 1,5 sekundy před­
mozku pacienti udávali velmi živé Ládina, úryvky z filmů Harry Potter tím, než pacient začal vzpomínat.
„znovuprožívání" minulých zážitků. a Matrix a mnohé další. Zatímco Z toho lze soudit, že vzpomínka
Tato skutečnost byla dlouho pova­ pacienti sledovali záběry, bada­ byla vyvolána činností neuronu,
žována za důkaz, že vzpomínky se telé zaznamenávali činnost řady a nikoli naopak.
ukládají do nějakého místa v moz­ jednotlivých neuronů a sledovali, Musíme zdůraznit, že. autoři to­
ku ve zcela věrné podobě a čeka­ které z nich reagují nejbouřlivěji hoto výzkumu nebyli' první, kdo
jí pouze na příhodný podnět, aby na konkrétní místa v konkrétních naznačil shodu mezi činností moz­
znovu pronikly do vědomí. záběrech. Jedním z překvapivých ku při vlastním zážitku a při vzpo­
V této interpretaci Penfieldo- zjištění bylo, že některé buňky mínce na tento zážitek. Předchozí
vých vzrušujících zjištění se ale vysílaly vzruchy i po skončení fil­ výzkumy se však soustředily spíše
nakonec objevily trhliny. Napří­ mových úryvků - skoro jako by si na rozpoznávání (u lidí i u zvířat)
klad Elizabeth a Geoffrey Loftusovi je po určitou dobu zapamatováva­ a zjistily, že mozek vyvíjí podob­
(1980) poukázali na to, že u mno­ ly nebo přinejmenším „uvažova­ nou činnost při prvním setkání
ha „znovuprožitých" zkušeností ly" o tom, na co právě reagovaly. s podnětem a následně při rozpo­
pacienti udávali, že své vzpomín­ Například jeden neuron jednoho znání stejného podnětu. Je však
ky nevnímali z vlastního pohledu, z pacientů byl zaujat zejména zjevné, že při tomto uspořádání
ale že se pozorovali jakoby očima pětisekundovým úryvkem ze se­ musí být přítomen podnět v první
třetího člověka - jedna žena se riálu Simpsonovi. Během sledování fázi i při pozdějším rozpoznávání.
například pozorovala, jak rodí své úryvku se četnost vzruchů zvýšila Významným a přesvědčivým aspek­
dítě, ale stála na opačné straně šestkrát až sedmkrát oproti čet­ tem nového izraelského výzkumu
místnosti. Z toho lze soudit, že nosti vzruchů při sledování jiných je to, že badatelé se tentokrát ne-
vzpomínky vyvolané Penfieldovými záběrů. Zvýšená činnost neuronu zaměřili na rozpoznávání, ale na
elektrodami byly spíše vzpomínka­ pokračovala ještě nejméně pět aktivní vzpomínání: shoda v čin­
mi sestrojenými na základě před­ sekund po skončení úryvku (zdálo nosti mozku byla zjištěna mezi
chozích zkušeností než přesnými se, že tento neuron má v oblibě dobou, kdy osoby prožívaly setká­
reprodukcemi původních dávných humor, protože reagoval - i když ní s určitým podnětem, i později,
prožitků. méně živě - také na úryvek ze když na něj pouze myslely. Z po­
Izraelská neuroložka Hagar seriálu Seinfeld.) Jiné neurony se psaných zjištění vyplývá, že exis­
Gelbard-Sagivová a její izraelští zajímaly o konkrétní osoby, napří­ tuje těsná souvislost mezi prožit­
a američtí kolegové Roy Muka- klad jeden reagoval rychlým vysí­ kem na straně jedné a vzpomínkou
mel, Michael Harel, Fafael Malach láním vzruchů na záběry s hercem na prožitek na straně druhé. Zna­
a Itzhak Fried v roce 2008 publi­ Torném Cruisem ve dvou samostat­ mená to zásadní posun v našem
kovali výsledky, z nichž vyplývá. ných úryvcích - jeden zachycoval chápání funkce paměti.
paměťový úkon. Během plnění všech úko­
DÍLČÍ shrnutí
lů byla snímána činnost mozku zkoumaných
osob. ■ Explicitní paměť je typem paměti, která se projevuje při

Nejdříve budeme uvažovat o tom, co se vybavování nebo rozpoznávání, kdy se člověk vědomě snaží
rozpomenout na minulost. Jako implicitní označujeme paměť,
v mozku děje při úkolu využívajícím explicit­
která se projevuje zlepšováním výkonu při plnění některých
ní paměť. Podle informací uvedených dříve
percepčních, motorických nebo kognitivních úkolů, aniž by
bychom mohli očekávat, že (1) do procesu je
si člověk vědomě vybavil zkušenosti, které ke zlepšení vedly.
zapojen hipokampus (vzpomeňte si, že tato ■ Při amnézii selhává explicitní paměť - zejména proces
struktura je rozhodující pro vytváření dlou­ vybavování a rozpoznávání údajů -, ale implicitní paměť
hodobých vzpomínek) a (2) většina mozkové zůstává obvykle zachována. Z toho lze soudit, že každý
aktivity se bude odehrávat v pravé hemisfé- z obou typů paměti využívá samostatný systém ukládání.
ře (protože úkol kladl důraz na vybavování, ■ Také výzkumy zaměřené na normální osoby naznačují, že
a vybavování z dlouhodobé paměti zahrnuje existují samostatné systémy pro explicitní a implicitní

zejména procesy probíhající v pravé hemisfé- paměť. Studie založené na zobrazování činnosti mozku
normálních jedinců ukazují, že explicitní paměť je
ře). Tyto předpoklady se skutečně potvrdily.
provázena zvýšenou neurální aktivitou v určitých oblastech,
Konkrétněji řečeno, při provádění úkolu spo­
zatímco implicitní paměť je provázena poklesem neurální
jeného s explicitní pamětí byla (ve srovnání
aktivity v příslušných oblastech.
s kontrolní situací) zjištěna zvýšená činnost
hipokampálních a frontálních oblastí pravé
hemisféry. Otázky rozvíjející kritické myšlení
Nyní se zaměříme na situaci s implicitní
1 Jak byste se na základě nových znalostí o explicitní
pamětí. Ve srovnání s kontrolní situací na­ dlouhodobé paměti připravili na zkoušku, která klade důraz
stal spíše pokles aktivace. Podnícení se tedy na vybavování faktických údajů?
projevuje nižší než obvyklou neurální činnos­ 2 Uvedli jsme, že dětská amnézie je spojena s vývojem
tí -jako by se „promazávala nervová soukolí“. hipokampu. Jaké další psychologické faktory se mohou
To znamená, že implicitní paměť má opačné podílet na dětské amnézii? (Vzpomeňte si na zásadní změny,
důsledky než explicitní paměť, což potvrzuje které se odehrávají kolem třetího roku.)

představu o biologickém rozdílu mezi oběma

typy paměti.
Konstruktivní paměť
Vidíme, že i problematika paměti poukazuje
na vzájemné souvislosti biologického a psy­ Náš dosavadní popis paměťových procesů
chologického výzkumu. Znovu jsme se setkali mohl vyvolat dojem, že dobrým příměrem pro
s příklady toho, že biologické procesy vysvět­ vytváření, uchovávání a využívání informací,
lují psychologické jevy. V mnoha případech které se nacházejí v dlouhodobé paměti, může
předcházely psychologické důkazy biologic­ být nahrávání, ukládání a přehrávání videozá­
kým a podnítily biologický výzkum. Napří­ znamu. Zamysleme se nad podobnostmi:
klad rozdělení paměti na krátkodobou a dlou­ 1. Informace získáváme a ukládáme do
hodobou bylo publikováno již před 100 lety, paměti prostřednictvím čití, vnímání
ale biologicky orientovaný výzkum potvrdil a pozornosti stejným způsobem, jakým se
neurální základ tohoto rozdělení teprve ne­ informace prostřednictvím videokamery
dávno. Biologický výzkum se podílí i na stu­ zachycují na videokazetu.
diu dalších oblastí paměti. V současné době 2. Informace se z dlouhodobé paměti
máme určité znalosti o biologickém podkladu vytrácejí, stejně jako se postupně
uchovávání informací jak v explicitní dlouho­ znehodnocuje záznam na videokazetě.
dobé paměti, tak ve fonologickém i vizuálně- 3. Některé informace vyhledáváme
-prostorovém zásobníku krátkodobé paměti. v dlouhodobé paměti obtížně - stejně jako
Tato znalost není užitečná jen sama o sobě, je někdy obtížné najít konkrétní scénu
ale mohla by přispět k úspěšnému boji s na­ na domácích videokazetách - zejména
rušením paměti, jehož příčinou jsou choroby pokud máme obsáhlý archiv a pokud jsme
stáří, například Alzheimerova choroba nebo konkrétní scénu nahrávali či prohlíželi
mozková mrtvice. velmi dávno.
Přes tyto zjevné podobnosti bychom se dopus­ se chtěla přiznat ke svým chybám z minulosti
tili zásadní chyby, kdybychom použili videore­ a hlavně chtěla vrátit hodinky, které dostala
kordér jako základní metaforu pro porozumění jako odměnu (za záchranu miminka Jeana před
paměti, protože mezi fungováním paměti a vi­ únoscem). Celý příběh si prý vymyslela a škrá­
deorekordéru existuje jeden důležitý a zásadní bance si udělala sama. Jako dítě jsem tedy mu­
rozdíl. Na rozdíl od videokazety je paměť kon­ sel vyslechnout vyprávění o této příhodě, které
struktivní a rekonstruktivní proces. Znamená moji rodiče uvěřili, a v podobě zrakové vzpo­
to, že vzpomínka na určitou událost se může mínky jsem ji musel promítnout do minulosti.
odchýlit - a skutečně se odchyluje - od objek­
tivní reality, na jejímž základě vznikla. Děje se To znamená, že Piaget čirou náhodou zjistil,
to už v době jejího vzniku, ale i později. Tento že jeho vzpomínka, přestože si ji živě vybavo­
zásadní rozdíl vede k některým velice zajíma­ val, nebyla jen nesprávná, ale zcela smyšlená.
vým a nečekaným aspektům paměti. S vysokou Když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si,
mírou pravděpodobnosti stojí v pozadí zdánli­ že tato příhoda má dalekosáhlé důsledky: lze
vě nevysvětlitelné a nepochybně tragicky chyb­ se domnívat, že přinejmenším část z našich
né identifikace muže, který znásilnil Jennifer vzpomínek, o jejichž pravdivosti jsme pře­
Thompsonovou. V následujících odstavcích vy­ svědčeni, je patrně smyšlená. Z další diskuse
líčíme jednu známou osobní historku, která vý­ vyplyne, že tento důsledek není tak zneklid­
stižně ilustruje rekonstruktivní povahu pamě­ ňující, jak by se mohlo zdát na první pohled,
ti. Potom se pokusíme pochopit tento aspekt (1) protože pro vytvoření takto dramatické fa­
vzpomínek na základě vývoje od původního lešné vzpomínky je zapotřebí zvláštního sou­
vjemu až k vyhledávání z dlouhodobé paměti. boru okolností, a (2) dokonce i když jsou po­
Nakonec krátce pojednáme o významu rekon­ dobné falešné vzpomínky vytvořeny, nemívají
struktivní paměti pro soudní systém. zásadní význam pro praktický život. Přes to
všechno však některé falešné vzpomínky, jako
tomu bylo v případě Jennifer Thompsonové,
Piagetova vzpomínka z dětství někdy mohou mít katastrofální důsledky.
Proslulý švýcarský psycholog Jean Piaget jed­ Kde se takové vzpomínky vlastně berou?
nou popsal živou vzpomínku ze svého dětství: Vznikají kombinací konstruktivních procesů,
které lze rozdělit na procesy nastávající v době
...jedna z mých prvních vzpomínek by původního kódování události, jež bude zapa­
pocházela, pokud by ovšem byla pravdivá, matována, a na jiné procesy, které se odehrá­
z doby mezi mým prvním a druhým rokem. vají teprve po vytvoření dané vzpomínky.
Dosud velmi zřetelně vidím scénu, o jejíž
pravdivosti jsem byl přesvědčen až do svých
15 let. Seděl jsem v kočárku, který moje chůva Konstruktivní procesy probíhající
vezla po Champs Elysées, když vtom se mě v době kódování vzpomínky
pokusil unést nějaký muž. Byl jsem ke kočárku Kódování vzpomínky je proces nastávající
připoután bezpečnostním řemínkem a chůva se v době, kdy se v dlouhodobé paměti vytváří
statečně postavila mezi mě a únosce. Utrpěla reprezentace určité události. Z hlediska vy­
nějaké škrábance, dodnes je matně vidím. tváření dlouhodobé reprezentace má kódová­
Potom se kolem nás shlukli lidé, objevil se ní dvě fáze: počáteční vjem (přesun informací
policista v krátkém plášti a s bílým pendrekem do krátkodobé paměti) a veškeré procesy, kte­
a cizí muž vzal nohy na ramena. Dodnes to ré se účastní přesunu informací z krátkodobé
všechno vidím před sebou, a dokonce vím, že se do dlouhodobé paměti. Falešná vzpomínka se
to odehrálo nedaleko stanice metra. může vytvořit v kterékoli z obou uvedených fází.

Skutečně živá vzpomínka! Proč jí tedy Piaget vě­ Konstruktivní vnímání

řil pouze „do svých 15 let“? Co se tenkrát stalo? V 5. kapitole jsme uvažovali o tom, že vjemy
nemusí vždy přesně odpovídat objektivní sku­
Když mi bylo asi 15, rodiče dostali od mé býva­ tečnosti. V mnoha případech není vjem určen
lé chůvy dopis, že se dala k Armádě spásy. Nyní jenom zpracováním objektivních senzorických
údajů ve směru zdola nahoru, ale také působe­ ky zpočátku rozostřené jenom mírně. Hlavní
ním znalostí, očekávání a minulých zkušeností, zjištění spočívalo v tom, že pokud měli účast­
tedy shora dolů. Na tomto místě musíme zdů­ níci pokusu rozeznat předměty na obrázcích,
raznit, co to znamená pro pozdější paměť: vní­ musely být velmi rozostřené obrázky nakonec
mané skutečnosti jsou podkladem pro počáteč­ zaostřeny více než ty, které byly na začátku
ní vzpomínku, takže pokud se počáteční vjem jen v mírně rozostřené podobě.
systematicky odlišuje od objektivního světa, Proč tomu tak bylo? Bruner a Potterová se
jeho počáteční vzpomínka - a velmi pravděpo­ domnívají, že po zhlédnutí rozostřeného objek­
dobně i pozdější vzpomínky - bude zkreslená. tu musel pozorovatel vytvořit hypotézu speku­
Pro dokreslení konstruktivního vnímání nej­ lující o tom, co vlastně snímek zachycuje (po­
prve uvedeme další osobní příběh, tentokrát zorovatel se například zpočátku domníval, že
jednoho z autorů této knihy (Geoffa Loftuse). raketa na nezaostřeném snímkuje tužka).Jed­
V roce 1973 navštívil Geoff kamaráda, který nou vytvořená hypotéza vedla pozorovatelovo
mu ukázal „hudební krabici“. Byla to průsvitná vnímání určitým směrem - a přestože snímek
krychle se stranami dlouhými asi 15 centimet­ byl postupně stále ostřejší, pozorovatel si po­
rů. Krabice byla připojená ke stereo přehrávači, držel nesprávnou představu dokonce i při po­
a když hrála hudba, uvnitř se v různém pořadí hledu na dostatečně zaostřený snímek, který by
rozsvěcovala barevná světla. Při určitých svě­ jiný pozorovatel vnímal bezchybně. Vzhledem
telných kombinacích byly na průsvitných stě­ k tomu, že pozorovatelé měli při velmi rozost­
nách krychle zřetelně vidět různé výjevy. Na řené variantě více příležitostí vytvořit nespráv­
jedné stěně byl například voják Vietkongu, na nou hypotézu než při mírně rozostřené varian­
jiné stěně byla fotografie Boba Dylana, na třetí tě, pro správné rozpoznání objektu při velmi
straně zase obrázek Beatles. Geoff a jeho ka­ rozostřené variantě potřebovali přesněji zaost­
marád začali být zvědaví, jak vlastně obrázky řený snímek než při mírně rozostřené variantě.
vznikají. Domnívali se, že byly použity vystři­
žené obrázky z časopisů, které byly přilepeny Vytváření úsudků
na vnitřní stěny krabice tak, že je bylo vidět jen Již jsme uvedli, že samotné vnímání k vytvo­
při určité kombinaci barevných světel. Nakonec ření trvalé vzpomínky na určitou událost ne­
krabici rozebrali, aby se mohli podívat dovnitř. stačí. Musí nastat ještě jiné procesy, s jejichž
Ke svému údivu zjistili, že na vnitřní straně pomocí se informace o dané události přesouvá
průsvitných stěn nebylo nic jiného než náhod­ z krátkodobé do dlouhodobé paměti. V tomto
né cákance barev. Živé obrazy, které viděli, ve případě probíhá konstruktivní proces v podo­
skutečnosti neexistovaly, ale byly vytvořeny hrou bě vytváření úsudků.
náhody. A přestože Geoff a jeho kamarád zjistili, Nyní vysvětlíme, jak používáme paměť při
že jejich vjemy byly iluzorní, Geoff má dodnes zpracování verbálního materiálu. Dokonce
živou vzpomínku na obrázky z krabice, které si i při čtení jednoduché věty totiž často vytvá­
tak dovedně vytvořila jeho percepční soustava. říme úsudky a ukládáme je do dlouhodobé
Dobrým příkladem toho, jak se konstruk­ paměti společně s touto větou. Tento sklon je
tivní vnímání může projevit ve vědecké la­ obzvláště patrný při čtení textu, protože úsu­
boratoři, je jev zvaný percepční interferen­ dek často potřebujeme při spojování různých
ce. Poprvé jej popsali Jerome Bruner a Mary výroků. Přečtěte si následující příběh, který
Potterová v roce 1964 v časopise Science. Ve byl předložen účastníkům jednoho pokusu.
svém pokusu ukazovali badatelé pozorovate­ 1. Provo je malebné království ve Francii.
lům obrázky běžných objektů (například ob­ 2. Corman byl dědicem trůnu v Provo.
rázek zachycující raketu) a požádali je, aby 3. Už ho nebavilo čekat.
tyto objekty pojmenovali. Háček byl v tom, 4. Napadlo ho, že by se hodil arzenik.
že snímky byly zpočátku neostré a nerozpo-
znatelné a jen postupně se zaostřovaly. Pokus Při čtení příběhu si účastníci pokusu vytváře­
se odehrával ve dvou různých variantách. Při jí úsudky související s určitými body. U třetí
velmi rozostřené variantě byly účastníkům věty usoudí, že Corman se chtěl stát králem,
zpočátku předkládány velmi rozostřené obráz­ a to jim umožní propojit třetí řádek s před­
ky, při mírně rozostřené variantě byly obráz­ chozím. Takový úsudek však není nevyhnu­
telný (Corman mohl třeba čekat na přijetí zobrazovaly možnou příčinu této situace (na­
u krále). U čtvrtého řádku účastníci usoudí, že příklad snímek ženy, jež vyndala jeden pome­
se Corman rozhodl krále otrávit, takže i tento ranč zespodu z vysoké hromady) -, i když ve
řádek propojí s předchozími řádky. Ani tento skutečnosti žádný takový snímek neviděli. Tyto
úsudek není jediný možný (kromě krále exis­ a podobné výsledky výmluvně svědčí o tom, že
tují i jiní lidé, které lze otrávit, a arzenik je pozorovatel vytváří úsudky o tom, co se prav­
možné používat též k jinému účelu). Když ba­ děpodobně stalo, a výsledky těchto úsudků za­
datelé později testovali vzpomínky zkouma­ čleňuje do svých vzpomínek na danou událost.
ných osob a ptali se jich na konkrétní znění Úsudky lze tvořit také na základě schémat.
vět, zkoumané osoby jen s obtížemi rozlišo­ Výrazem schéma označujeme mentální repre­
valy skutečné věty a vlastní úsudky. Je těžké zentaci třídy lidí, objektů, událostí nebo si­
oddělit to, co bylo skutečně prezentováno, od tuací. Jedním typem schématu jsou stereotypy,
toho, co k tomu bylo dodáno (Seifert, Robert- které zastupují třídu lidí (například Italy, ženy,
son a Black, 1985). sportovce). Schémata můžeme použít také při
popisování vlastních znalostí o tom, jak jednat
v určitých situacích. (Další informace o ste­
Rekonstrukce vzpomínek reotypech se nacházejí v 18. kapitole.)
po události Většina dospělých lidí má například sché­
Varovali jsme před pokušením přirovnat pa­ ma pro chování v restauraci (jak vstoupit do
měť k videozáznamu. Lepším příměrem je restaurace, najít stůl, vzít si od číšníka jídelní
složka (ať už skutečná složka v kartotéce, lístek, objednat si jídlo a tak dále). Vnímání
nebo složka v počítači), která obsahuje části a přemýšlení v rámci schémat nám umožňuje
složitějšího celku, na němž právě pracujeme - rychle a ekonomicky zpracovat velké množ­
mohou to být například podklady pro roze­ ství informací. Nemusíme vnímat a pamato­
psanou knihu: poznámky, rozpracované ka­ vat si všechny podrobnosti o každé nové oso­
pitoly, fotografie a podobně. Obsah složky se bě, objektu nebo události, s nimiž se setkáme,
změní pokaždé, když ji otevřeme a pokročíme ale stačí jen přiřadit je ke schématu, které již
s prací. Totéž se děje s naší vzpomínkou na máme uloženo v paměti. Zaznamenáváme
nějakou událost: pokaždé když se k ní v du­ a pamatujeme si jen nejvýraznější rysy. Za ta­
chu vrátíme, vzpomínka se určitým způsobem kovou „kognitivní hospodárnost“ však zpravi­
změní. Můžeme, jako to děláme při utváření dla platíme určitým zkreslením objektů nebo
vzpomínek, připojit úsudek a uložit jej spolu událostí. (Viz také 9. kapitola.)
se vzpomínkou jako její součást. Můžeme Patrně prvním psychologem, který syste­
odebrat informace, které postrádají smysl ve maticky studoval vliv schémat na paměť, byl
světle nových skutečností, o nichž jsme se Bartlett (1932). Poukázal na to, že při zasa­
dozvěděli. Na základě doporučení jiných lidí zování příběhů do schémat se může objevit
můžeme některé informace přidat. Všechny zkreslení vzpomínek podobné tomu, které
zmíněné procesy spadají do kategorie rekon­ vzniká při zasazování lidí do stereotypů. Bart-
strukce vzpomínek po události. lettovy domněnky byly potvrzeny i výzku­
mem. Pokud si lidé například přečtou povíd­
Vnitřně vytvořené úsudky ku o osobě, která šla do restaurace, vybaví si
Úsudky, které lidé začleňují do svých vzpomí­ patrně také líčení o tom, jak hrdina povídky
nek, mohou vznikat mnoha různými způsoby. jedl a platil, i když o tom nebyla v povídce ani
Například Hannigan a Reinitz (2001) popsa­ zmínka (Bower, Black a Turner, 1979).
li úsudek související se zrakovou vzpomínkou. Situace, v nichž je paměť řízena schématy,
Účastníci jejich experimentu sledovali řadu se velmi liší od situací, které jsme probírali na
diapozitivů zobrazujících běžnou činnost, na­ předchozích stránkách. Uvažujme například
příklad nakupování v supermarketu. Některé o vzpomínce na seznam vzájemně nesouvise­
z diapozitivů zachycovaly poměrně neobvyk­ jících slov: v tomto případě postupují pamě­
lou situaci (například pomeranče rozsypané na ťové procesy patrně zdola nahoru, to znamená,
podlaze obchodu). Účastníci pokusu byli poz­ že vstupní informace spíše uchovávají, než by
ději přesvědčení, že viděli také snímky, které vytvářely něco nového. I tato jednoduchá si­
 tuace ale má svůj konstruktivní aspekt, když
ke vstupním údajům pomocí představivosti
přidáváme smysl. Podobně když čteme tento
odstavec o činnosti založené na schématech,
musíme uchovat v paměti některé specifické
rysy této činnosti, abychom si později doká­
zali vybavit nově získané informace. Z toho
lze soudit, že v každé situaci mohou být pří­
tomny oba aspekty paměti, tedy uchovávání
i konstruování, přestože jejich aktuální dopad
závisí na konkrétní situaci.
Jak jsme se již zmínili výše, důležitým typem
schématu je sociální stereotyp, který se vztahuje
k osobnostním rysům nebo tělesným atribu­
tům celé třídy lidí. Můžeme mít například ste­ Stereotyp „typického hráče ragby" může narušovat naše kódování
reotyp typického Němce (inteligentní, puntič­ informací o těchto hráčích, kteří někdy mají vlastnosti velmi odlišné od
těch, jež zahrnujeme do stereotypu.
kářský vážný) nebo typického Itala (umělecky
založený, bezstarostný, milující zábavu). Takové
popisy jen málokdy platí pro mnoho lidí dané
skupiny a při sociálních interakcích bývají za­ Zdá se, že psychologův stereotyp Skandinávce
vádějící. Na tomto místě se však nebudeme za­ natolik přehlušil všechny skutečné informace
bývat účinky stereotypů na sociální interakce o studentově vzhledu, že výsledkem byla vyso­
(diskusi k tomuto tématu najdete v 18. kapito­ ce konstruovaná vzpomínka. Byla tak málo po­
le), ale jejich vlivem na paměť. dobná skutečnému studentovi, že ani nemohla
Když dostaneme informace o nějaké osobě, sloužit jako podklad pro jeho rozpoznání.
někdy ji zařadíme do stereotypu (například
„je to typický Ital“) a získané informace kom­ Sugestivní informace zvnějšku
binujeme s tímto stereotypem. Vzpomínka na Dodatečná rekonstrukce události může nastat
tuto osobu je tedy částečně vytvořena podle také v důsledku informací získaných od jiných
stereotypu. Pokud stereotyp dané osobě neod­ lidí. Tento proces dokresluje klasický experi­
povídá, může být vzpomínka velmi zkreslená. ment Elizabeth Loftusové a Johna Palmera
Britský psycholog podává svědectví o zkresle­ (1974). Badatelé promítli skupině zkouma­
ní, které prožil na vlastní kůži: ných osob film o automobilové nehodě, při
níž jedno auto narazilo do druhého. Po zhléd­
V týdnu, který začínal 23. říjnem, jsem se na nutí filmu měli účastníci pokusu odpovědět
univerzitě setkal se studentem nápadně skan­ na řadu otázek týkajících se nehody, kterou
dinávského vzhledu. Vzpomínám si, že jeho sledovali. Zkoumané osoby byly rozděleny
nordický a vikinský vzhled - světlé vlasy, modré do dvou skupin, s nimiž badatelé zacházeli
oči a dlouhé končetiny - na mě velmi zapůso­ shodným způsobem, až na jediné slovo v jed­
bil. Několikrát jsem si na něj vzpomněl, když né otázce. První skupina měla odpovědět na
jsem korespondoval se svými skandinávskými otázku vyjádřenou slovy: „Jak rychle jelo prv­
kolegy, a vždycky jsem na něj myslel jako na ní auto ve chvíli, kdy mělo nehodu s druhým
„dokonalého Vikinga“. Představoval jsem si ho autem?“ Druhá skupina měla odpovědět na
u kormidla dlouhé lodi, která křižuje Severní otázku: „Jak rychle jelo první auto ve chvíli,
moře při cestě za dobrodružstvím. Když jsem se kdy nabouralo do druhého auta?“ Všechny
s ním 23. listopadu setkal znovu, nepoznal jsem ostatní otázky pro obě skupiny byly shodné.
ho a musel se mi znovu představit. Nebylo to Prvním zjištěním plynoucím z experimen­
tím, že bych zapomněl, jak vypadá, ale pamato­ tu bylo, že druhá skupina (která měla v otázce
val jsem si ho velmi zkresleně. Mčl tmavší vlasy, slovo „nabouralo“) odhadovala vyšší rychlost
jeho oči nebyly tak modré, byl méně svalnatý jedoucího auta než první skupina (s výrazem
a měl brýle (nosí je ostatně pořád). „mělo nehodu“). Toto zajímavé zjištění dokládá
(Hunter, 1974, str. 265—266) možný sugestivní vliv otázek na získané od-
 Existují mnohé případy falešných vzpo­
mínek podobných té, kterou popsal Piaget.
Občas se také objevují výpovědi lidí o udá­
lostech, které většinou považujeme za nemož­
né - například o tom, že dotyčného člověka
unesli mimozemšťané a vykonávali na něm
své experimenty. Takoví lidé jsou o svých zá­
žitcích skutečně přesvědčení, a proto by mohli
posloužit jako jasný důkaz o existenci faleš­
ných vzpomínek na celé události. Interpreta­
ce těchto výpovědí je však problematická. Za
prvé, přestože jsou takové události vysoce ne­
pravděpodobné, nemůžeme je se stoprocentní
jistotou vyloučit. Snad ještě důležitější je, že
Při vzpomínání na to, co se přihodilo při automobilové nehodě, někdy nevíme, zda jsou vypovídající osoby pravdo­
vytváříme přesnější vzpomínku na základě svých všeobecných znalostí mluvné. Lze namítat, že takové historky si vy­
(znalostí pravidel silničního provozu a významu dopravních značek).
mýšlí několik málo jedinců, kteří chtějí upou­
tat pozornost veřejnosti.
povědí. Další část pokusu byla pro proces do­ Přesvědčivější vědecké důkazy ale pochá­
datečné rekonstrukce události ještě důležitější. zejí z nedávných laboratorních studií, které
Asi o týden později měly všechny zkoumané prokázaly, že je možné vštípit lidem vzpo­
osoby odpovědět na další otázky o nehodě. mínky na naprosto smyšlené události. Napří­
Jedna z otázek zněla: „Viděli jste nějaké roz­ klad Hyman, Husband a Billings (1995) in­
bité sklo?“ V záznamu nehody žádné rozbité formovali o studii, při níž byli vysokoškolští
sklo nebylo, proto správná odpověď zněla „ne“. studenti dotázáni, zda si vzpomínají na rela­
Osoby, které v první fázi pokusu odpovídaly na tivně neobvyklou a zcela smyšlenou událost
otázku se slovem „nabourat“, však na otázku (že byli na svatební hostině a nešťastnou ná­
s rozbitým sklem odpovídaly nesprávně čas­ hodou převrhli na nevěstiny rodiče nádobu
těji než osoby, jež v první fázi pokusu dostaly s punčem), která se stala v době, kdy jim bylo
otázku s neutrálním výrazem „mít nehodu“. asi pět let. Zpočátku si na tuto příhodu ne­
Popsané zjištění lze interpretovat tak, že vzpomněl žádný z účastníků pokusu. Po dvou
sloveso „nabourat“ bylo základem dodatečné rozhovorech o této „události“ však významná
informace. Jakmile zkoumané osoby slyšely část studentů (20-25 %) přiznávala poměrně
toto slovo, rekonstruovaly svou vzpomínku na jasné „vzpomínky“ na části zmíněné příhody
nehodu tak, aby byla v souladu s představou nebo i na celou příhodu. Mnozí studenti se
dramatické nehody, při níž do sebe dvě auta dokonce začali „rozpomínat“ na podrobnosti,
„nabourala“. V důsledku této rekonstrukce jež jim experimentátoři vůbec nesdělili (a kte­
začlenily zkoumané osoby do své vzpomínky ré samozřejmě nemohly odpovídat objektivní
také rozbité sklo. Tímto postupem se o týden skutečnosti). Jedna zkoumaná osoba si zpo­
později objevilo ve vzpomínkách zkoumaných čátku na událost vůbec nevzpomínala, ale při
osob také rozbité sklo. druhém rozhovoru prohlásila: „Hostina se
Jak silný je účinek sugestivních informací? odehrávala venku a myslím, že jsme tam bě­
Studie Loftusové a Palmera společně s tisíci dal­ hali a převrhli asi tu mísu s punčem, nadělali
ších studií, které v uplynulých 30 letech zopako­ jsme velký nepořádek a samozřejmě že nám
valy její základní výsledky, ukazuje, jak snadné kvůli tomu vyhubovali.“ O podobných výsled­
je navodit situaci, v níž si člověk nesprávně za­ cích informují i jiné studie (například Loftus
pamatuje podrobnosti skutečné události. Je však a Pickrell, 1995; Loftus, Coan a Pickrell,
možné podobným způsobem vytvořit vzpomín­ 1996). Autoři jedné studie (Garry, Manning,
ku na událost, která se vůbec nestala? Opřeme- Loftus a Sherman, 1996) došli k závěru, že
-li se o intuici a zdravý rozum, zdá se to málo takové vzpomínky lze vyvolat pouze tím, že si
pravděpodobné, ale intuice a zdravý rozum se zkoumané osoby představují smyšlené událos­
v tomto případě zase jednou mýlí. ti ze své minulosti.
Zdá se tedy, že zkoumané osoby ve zmíně­ tečnost. Jenže ve skutečném světě - zejména
ných studiích používají dodatečné informace, ve světě svědka, jehož vzpomínka je klíčová
které jim poskytnou experimentátoři, a na pro výsledek soudního procesu - nikdo ne­
jejich základě vytvářejí vzpomínky na událos­ dokáže objektivně posoudit, zda svědek má
ti, jež nikdy nenastaly. Představování těchto či nemá pravdu, protože neexistuje objektivní
smyšlených událostí kromě toho spontánně záznam původní události (s výjimkou vzác­
vede k dodatečnému vytváření dalších infor­ ných případů, kdy byl zločin zachycen na
mací o nových podrobnostech, které jsou do videozáznamu, jako tomu bylo v nechvalně
nové vzpomínky rovněž začleněny. proslulém případu Rodneyho Kinga). Hlavní
Na druhou stranu, již jsme uvedli, že ne známkou správnosti nebo nesprávnosti svěd­
všechny zkoumané osoby si na smyšlené udá­ kova tvrzení je tedy jeho jistota a přesvědče­
losti vzpomněly. Podíl lidí, kteří se na smy­ ní, že jeho vzpomínka je přesná. Patrně spíše
šlené události „rozpomněli“, činil asi 25 %. uvěříme ve správnost tvrzení svědkyně, jež
Hyman et al. (1995) uvádějí, jak s vytvářením prohlašuje: „Jsem si stoprocentně jistá, že toto
falešných vzpomínek koreluje typ osobnosti. je ten muž, který mě znásilnil“, než svědkyně,
Prvním osobnostním faktorem byl skór dosa­ která tvrdí: „Jsem si na 75 % jistá, že toto je
žený na škále disociativních zážitků (Disso- ten muž, který mě znásilnil.“ Znamená to, že
ciative Experiences Scale), která měří míru rozhodující otázka v soudnictví zní: „Do jaké
selhání paměti a pozornosti i nedostatky v in­ míry vypovídá svědkova sebejistota o správ­
tegraci vědomí, myšlení a paměti. Druhým nosti jeho vzpomínky?“ Zdravý rozum říká,
faktorem byl skór dosažený na škále kreativní že sebejistota je poměrně dobrým ukazatelem.
imaginace (Creative Imagination Scale), kte­ Podporují toto tvrzení i vědecké důkazy?
rá testuje hypnabilitu jedince a může sloužit Přestože ve vědecké laboratoři i v běžném
i jako měřítko živosti vizuálních představ. životě bývá vysoká míra sebejistoty spolehli­
vým ukazatelem přesnosti, psychologové vy­
mezili také okolnosti, za nichž - v rozporu se
Konstruktivní paměť a soudnictví zdravým selským rozumem - toto tvrzení ne­
Již několikrát jsme se zmínili o tom, že kon­ platí. Situaci zásadně ovlivňují tyto faktory: (1)
struktivní paměť je důležitá zejména v soud­ určité okolnosti kódování klíčových událostí
nictví, kde se často vyhrávají, nebo prohrávají (ty trvaly příliš krátce, byly chabě osvětlené,
procesy a kde jsou, či nejsou obžalovaní od­ svědek jim nevěnoval dostatečnou pozornost
souzeni k trestu odnětí svobody, nebo dokon­ a podobně), (2) určité formy následné rekon­
ce k trestu smrti - na základě výpovědi svědků strukce (například dohady nebo informace,
o tom, co se stalo, či nestalo. Drastickým pří­ které mohl vsugerovat někdo jiný) a (3) moti­
kladem důsledků falešné vzpomínky je případ vace a příležitost opakovat si rekonstruovanou
Ronalda Cottona, jenž strávil léta ve vězení vzpomínku. (Pro shrnutí a konkrétní experi­
kvůli falešné vzpomínce Jennifer Thompsono- menty viz Busey, Tunnicliff, Loftus a Loftus
vé na muže, který ji znásilnil. V žádném pří­ /2000/; Deffenbacher /1980/; Penrod a Cutler
padě to není ojedinělý incident, ale bohužel /1995/; Wells, Ferguson a Lindsay /1981/.)
jeden z mnoha známých případů i nesčetného Například Deffenbacher (1980) prozkou­
počtu neznámých případů justičních omylů mal 45 experimentů, které měřily vztah mezi
způsobených falešnými vzpomínkami. V tom­ sebejistotou výpovědi a přesností určité vzpo­
to oddíle se proto budeme zabývat významem mínky. Přibližně v polovině studií byl mezi
paměti v soudnictví. sebejistotou tvrzení a správností výpovědi zjiš­
těn pozitivní vztah. Vyšší míra sebejistoty vy­
Jistota a přesnost povídajícího byla tedy spojena s vyšší přesností
Vědec studující paměť v laboratoři má ob­ výpovědi. Ve druhé polovině experimentů však
rovskou výhodu, protože ví, zda je vzpomín­ neexistovala žádná souvislost (v některých pří­
ka zkoumané osoby správná nebo nesprávná. padech byla zjištěna dokonce negativní sou­
Badatel totiž vytvořil událost, na kterou se vislost) mezi sebejistotou a přesností.
svědek pokouší upamatovat, a proto může Který z obou výsledků byl zjištěn - tedy
srovnávat svědkovu reakci na objektivní sku­ zda přesnost výpovědi souvisela, či nesouvise­
la s její sebejistotou záviselo na celkových stát New Jersey nové obecné směrnice pro po­
okolnostech, při nichž se vzpomínka vytvá­ stupy identifikace. Většinou vycházejí z podob­
řela. Příznivé okolnosti (například dostatečné ných výzkumů, jaké jsme právě popsali. Státní
osvětlení, žádný stres, žádné dodatečné infor­ zástupce New Jersey James Farmer v dopro­
mace) vedly k očekávanému pozitivnímu vzta­ vodném výkladu podotkl, že je důležité mít se
hu mezi sebejistotou a přesností. Nepříznivé na pozoru před takovými postupy identifikace,
okolnosti však nevedly k žádnému, nebo do­ které svědkovi vnuknou falešný pocit sebedů­
konce vedly k negativnímu vztahu mezi sebe­ věry, a doslova uvádí: „Studie totiž prokázaly,
jistotou a přesností. že o tom, zda porotci přijmou identifikaci jako
Důvody, které k tomu vedou, přehledně přesnou a spolehlivou, rozhoduje míra sebedů­
shrnuje Leippe (1980). Pokud kódování pro­ věry, kterou svědkové při identifikaci projevují.“
bíhá za nepříznivých okolností, je původní
vzpomínka plná mezer. Představme si napří­ Sugestivní informace a dětské vzpomínky
klad situaci, kdy člověk jen o vlásek unikne Malé děti velmi snadno podléhají sugestiv­
autonehodě (málem do něj narazí jiné auto). ním informacím, zvláště jsou-li podrobeny
Protože celá událost se odehrála velmi rychle výslechu. Ceci a Bruck (1993) popisují různé
a byla stresující, člověk si patrně nebude pa­ studie, které tento typ sugestibility prokazují.
matovat mnoho podrobností - asi si tedy ne­ Zmíněný problém je obzvláště palčivý proto,
zapamatuje značku nebo barvu druhého auto­ že děti bývají v souvislosti s trestnými činy
mobilu ani to, zda v něm kromě řidiče seděli vyslýchány lidmi, kteří jim - ať už záměrně,
i další lidé. Toto jsou mezery v jeho vzpomínce. nebo bezděčně - během rozhovoru poskytnou
Vzhledem k tomu, že událost byla výjimečná, značné množství sugestivních informací.
bude si ji daný jedinec v duchu opakovat. Nedávno byly uveřejněny výsledky expe­
V průběhu tohoto procesu bude mít snahu rimentu, který názorně ukazuje důsledky to­
zaplnit existující mezery. Vyplňování mezer hoto typu vedení rozhovoru. Skolená sociální
bývá náhodné, někdy vychází z očekávání pracovnice nejprve dostala soupis základních
nebo z informací, které daná osoba získala skutečností o konkrétní události, jež se týkala
po události — může vlastně vycházet z mnoha určitého dítěte. Tento soupis obsahoval sku-
věcí, ale jen málokterá je přesná a správná.
Následkem toho bude vzpomínka nepřesná.
Opakování této nepřesné vzpomínky však
l/e/mi sebejistý svědek sice na porotu zapůsobí
povede k přesvědčivé vzpomínce, které bude přesvědčivě, a přesto se může naprosto mýlit.
daný člověk do značné míry věřit.
Z uvedených studií lze vyvodit jeden důle­
žitý a praktický závěr: Jestliže svědek projevu­
je značnou sebedůvěru při určité vzpomínce
(například při identifikaci obžalovaného jako
viníka zločinu), měla by se porota přesvěd­
čit o událostech, které k této přesvědčivé
vzpomínce vedly. Pokud původní vzpomínka
vznikla za příznivých okolností a nebyl žádný
důvod pro její následnou rekonstrukci, může
porota považovat svědkovu sebejistotu za do­
klad přesnosti vzpomínky. Jestliže ale okol­
nosti při vzniku původní vzpomínky nebyly
příznivé a existoval pádný důvod pro dodateč­
nou rekonstrukci vzpomínky, neměla by poro­
ta považovat svědkovo sebejisté vystupování
za indikátor přesnosti jeho vzpomínky.
Stojí za zmínku, že systém soudnictví za­
číná výsledky těchto výzkumů konečně brát
v úvahu. V dubnu roku 2001 přijal americký
tečné prvky, ale rovněž prvky smyšlené, které šerifa okresu Thurston v americkém státě
se ve skutečnosti nestaly. Sociální pracovnice Washington. Jeho dvě dcery tvrdily, že je
potom měla s dítětem vést o dané události v průběhu mnoha let opakovaně zneužíval
pohovor. Experimentátoři ji výslovně požádali, a znásilňoval při satanských rituálech.
aby nekladla sugestivní otázky. Ingram zpočátku vypovídal, že je nevinen,
Pokus přinesl několik výsledků: za prvé, ale po řadě policejních výslechů začal
vyslýchané dítě si nakonec se značnou sebe­ některé zločiny připouštět a začal si také
důvěrou vybavilo i smyšlená fakta. Z toho lze stále „živěji“ vybavovat některé vzpomínky.
soudit, že sociální pracovnice vedoucí pohovor Sociolog působící na Kalifornské univerzitě
„infikovala“ dítě svou představou o tom, co se v Berkeley a odborník na záležitosti kultů
vlastně přihodilo. Za druhé, jiní odborníci ne­ Richard Ofshe se Ingramova případu
dokázali rozlišit, která fakta, o nichž dítě mlu­ účastnil na návrh obžaloby jako nezávislý
vilo, byla skutečná a která byla smyšlená. odborník. V průběhu svého vyšetřování
Toto je pozoruhodný příklad situace, kdy dospěl Ofshe k závěru, že (a) neexistují
samotný pohovor - přestože se sociální pra­ žádné důkazy o předpokládané činnosti
covnice snažila o nepředpojatost - vnukl dí­ kultu, která byla základem obvinění
těti již existující představy sociální pracovni­ vzneseného proti Ingramovi, a (b) že mnohé
ce a tím pozměnil jeho vzpomínky na to, co z Ingramových „vzpomínek“ - přestože
se vlastně přihodilo. Tento proces byl natolik byly podrobné a Ingram byl přesvědčen
úspěšný, že ani jiní odborníci nedokázali roz­ o jejich pravdivosti - nemohly být pravdivé,
lišit, které vzpomínky vycházejí ze skutečné ale téměř jistě vznikly v důsledku úsudků
události a které jsou založeny na dodatečně a vsugerovaných informací během výslechů
poskytnutých informacích. vedených policisty a dalšími vyšetřujícími
osobami. Ofshe se pokusil potvrdit svou
Vynucená přiznání hypotézu o falešných vzpomínkách a provedl
Stále více studií prokazuje, že metody výsle­ experiment, v němž Ingrama obvinil z určité
chu používané policií a dalšími vyšetřující­ události, která se nikdy nestala, a všichni
mi orgány dokážou vytvořit naprosto falešné ostatní účastníci to věděli. (Smyšlená událost
vzpomínky (včetně přiznání) na zločiny, kte­ spočívala v tom, že Ingram pozoroval svou
ré podezřelí objektivně nespáchali. Podrob­ dceru a syna při pohlavním styku.) Ingram
né zprávy a shrnutí tohoto tématu přinesli zpočátku vypovídal, že si na tuto událost
Kassin (1997), Leo (1996) a Ofshe (1992). nevzpomíná. Jakmile ale začal usilovně
Tito autoři prokázali, že v mysli nevinných přemýšlet o možnosti, že by k této situaci
lidí lze vytvořit falešné vzpomínky například mohlo dojít, a když takové obvinění vznesla
těmito metodami: (a) vyšetřovatel podezře­ i důvěryhodná osoba (Ofshe), Ingram si na
lému sdělí, že existují nezvratné důkazy (na­ smyšlenou událost nejen začal „vzpomínat“,
příklad otisky prstů), které prokazují jeho ale také uváděl její podrobnosti. Nakonec
vinu, (b) vyšetřovatel podezřelému sdělí, že tvrdil, že tato vzpomínka je pro něj velmi
byl opilý nebo jinak nezpůsobilý, a proto si na skutečná. Přestože se nakonec všichni
zločin nevzpomíná, (c) vyšetřovatel podezře­ zúčastnění (Ofshe, policisté a další
lému sdělí, že lidé běžně potlačují vzpomín­ vyšetřovatelé) ze všech sil snažili Ingrama
ky na hrozné zločiny, a pokud se bude snažit, přesvědčit, že událost se ve skutečnosti
jistě si tyto potlačené vzpomínky znovu vyba­ nikdy nestala, ale byla součástí experimentu,
ví, (d) vyšetřovatel podezřelému sdělí, že trpí Ingram v pravdivost smyšlené příhody
mnohočetnou poruchou osobnosti a že zločin neochvějně a upřímně věřil. Po ukončení
spáchala jedna z jeho osobností. intenzivních výslechů však Ingram přece jen
Richard Ofshe (1992) popisuje drama­ začal své falešné vzpomínky zpochybňovat
tický a nepopiratelný příklad takového a nakonec je odvolal.
sledu falešných vzpomínek. V dobře zná­ Ingramův případ je možná nejznáměj­
mém případu (který popsal list New Yor- ším a nej dramatičtějším příkladem falešných
ker v sérii článků) byl obviněn Paul Ingram, vzpomínek vytvořených během vyšetřování,
vysoce postavený zaměstnanec úřadu ale není nějakou ojedinělou anomálií. Kassin
(1997, str. 227) v souvislosti s popsaným pří­ překvapivé, že při osobní identifikaci označi­
padem dodává, že la právě Cottona. Důležité je, že snímek pana
Cottona, který vybrala při první identifikaci,
...existují i další pozoruhodné případy, jejichž a samotný pan Cotton, jehož vybrala z řady
součástí je vynucené zvnitřněné přiznání (tedy stojících mužů, se stal bohatým zdrojem do­
přiznání založené na falešných vzpomínkách, datečných informací. Tyto informace umož­
o jejichž pravdivosti je obžalovaný přesvědčen). nily Jennifer Thompsonové rekonstruovat
Jména, místa a data se mohou lišit, ale všechny vzpomínku na původní událost tak, že prvotní
případy se shodují ve dvou faktorech: Prvním matná vzpomínka na skutečného násilníka se
faktorem je snadno podléhající svědek - tedy transformovala ve velmi živou vzpomínku na
takový, jehož paměť je „zranitelná“ vlivem jeho pana Cottona. Zmíněná rekonstrukce měla tři
mládí a naivity, sugestibility, snížené inteligence, důležité důsledky. Za prvé, stala se základem
stresu, únavy, vlivu alkoholu nebo drog. Dru­ pro velmi sebejistou identifikaci v soudní síni,
hým faktorem je předložení falešných důka­ která vedla k odsouzení pana Cottona. Za
zů - například zmanipulovaného záznamu na druhé, zabránila Jennifer, aby správně rozpo­
detektoru lži nebo nepravdivých laboratorních znala Bobbyho Poolea, který byl skutečným
výsledků (krevní skvrny, stopy spermatu, vla­ násilníkem. A konečně falešnou vzpomínku
sy, otisky prstů) -, domnělých výpovědí spolu­ podpořilo to, jak důkladně žena při soud­
viníka nebo zmanipulované výpovědi očitého ním líčení násilníka pozorovala. Připomeňme
svědka — to vše s cílem přesvědčit podezřelého si, jak celý proces popsala: „Pozorovala jsem
o jeho vině. jeho vlasy, hledala jsem jizvy, tetování a cokoli,
co by mi mohlo pomoci při jeho identifika­
Vzpomínky Jennifer Thompsonové ci.“ Ale bylo tomu skutečně tak? Pokud ano,
Na závěr se znovu vrátíme k případu Jennifer proč identifikovala nesprávného muže? Patrně
Thompsonové. Proč vlastně nesprávně iden­ proto, že jakmile si během procesu identifika­
tifikovala Ronalda Cottona a proč se jí ne­ ce zrekonstruovala vynikající vzpomínku na
podařilo identifikovat skutečného násilníka? Ronalda Cottona, vytvořila si také doplňující
Přestože na tyto otázky nedokážeme odpově­ vzpomínku na to, jak si vtiskla jeho obraz do
dět s absolutní jistotou, na základě poznatků paměti.
o rekonstruktivní paměti můžeme nabídnout
několik logických hypotéz.
Začneme tím, že okolnosti onoho trauma­ Paměťové omyly
tického zážitku - znásilnění - nebyly ani zda­ a normální paměť
leka optimální pro zapamatování násilníkova Předchozí odstavce jsou názorným dokla­
vzhledu. Byla tma, Jennifer Thompsonová dem toho, že paměť velmi často nebývá přes­
byla vyděšená a patrně se soustředila spíše na ná. Psychologové a neurologové se v poslední
to, co pro ni bylo v oné chvíli nej důležitější - době pokusili popsat různé mechanismy, kte­
snažila se uniknout znásilnění a vyváznout ré vytvářejí paměťové iluze. Tímto výrazem
z nebezpečné situace -, než aby se zaměřovala označujeme situace, kdy si lidé s jistotou „pa­
na násilníkův vzhled. Proto je pravděpodobné, matují“ události, které se vůbec nestaly. Stu­
že její původní vzpomínka nebyla nijak přesná. dium paměťových iluzí velmi rychle získává
Proč tedy vůbec identifikovala pana Cotto­ na oblibě - částečně proto, že má praktické
na? To není jisté, ale policie se vzhledem k ji­ využití (například v soudních přelíčeních vy­
ným důkazům domnívala, že viníkem je prá­ žadujících svědectví očitého svědka), ale také
vě on, a během první identifikace na základě proto, že přispívá k pochopení normálních
fotografií jí policisté mohli toto přesvědčení paměťových procesů. Vědci identifikovali
vnuknout. Jakmile Jennifer identifikovala do­ mnoho specifických paměťových iluzí. Někte­
mnělého násilníka na fotografii, měla ho určit ré z nich jsme již popsali, například integraci
při osobní identifikaci ve skupině šesti mužů. dodatečných informací do vzpomínek a za­
V řadě podezřelých tedy stál Cotton, kterého měňování úsudků za skutečně prožité události.
už jednou viděla na fotografii, a pět dalších Jednou z důkladně studovaných paměťových
mužů, jež nikdy neviděla. Proto není nijak iluzí je takzvaný efekt DRM (označení vznik-
lo zkrácením jmen tří badatelů, kteří tuto vzpomínku na ústřední slovo a účastníci po­
iluzi podrobně studovali: Jamese Deesea, He­ kusu se mylně domnívají, že zdrojem vzpo­
nryho Rocdigcra a Kathleen McDermottové). mínky je předložený seznam. V případě chyb
Účastníci studie si v tomto případě vyslech­ založených na paměťové konjunkci podleh­
nou několik seznamů slov a jejich úkolem je nou zkoumané osoby dojmu, že části slov po­
okamžitě tato slova zopakovat. Vtip spočívá cházejí z jednoho zdrojového slova. Paměťové
v tom, že všechna slova každého seznamu iluze názorně ukazují, že informace se uklá­
(například „sedět“, „stůl“, „sedadlo“) úzce sou­ dá v jiné části paměti než její zdroj. Má-li
visejí s ústředním slovem (v tomto případě být vzpomínka přesná, je nutné posoudit její
je to „židle“), které v seznamu není uvedeno. zdroj. Bylo prokázáno, že v průběhu nor­
Překvapivé je, že účastníci si spíše „pamatují“ málního procesu stárnutí se zhoršuje i paměť
ústřední slovo, jež ve výčtu slov nezaznělo, než pro zdroje. Schacter ct al. (1991) uskutečnili
slova, která při předčítání seznamu skutečně experiment, při němž dva různí lidé nahlas
slyšeli (Roediger a McDermott, 1995). Dal­ čtou mladším a starším zkoumaným osobám
ší důkladně prostudovanou iluzí jsou chyby různá slova. Obě věkové skupiny účastníků
vycházející z paměťové konjunkce. V tomto měly přibližně stejné výsledky při rozpozná­
případě jsou účastníkům výzkumu nejprve vání slov, která již byla užita, ale mladší účast­
předloženy určité položky k zapamatování níci si mnohem přesněji zapamatovali zdroj
(například slova „televize“ a „gramofon“). Po­ těchto slov (čili to, který ze dvou pomocníků
tom dostanou zkoumané osoby seznam jiných experimentátora slova původně četl). Starší
slov, která obsahují části původně předlože­ dospělí jedinci jsou tedy mnohem náchylněj­
ných výrazů (například „telefon“). Účastníci ší vůči mnoha paměťovým iluzím. Tato okol­
pokusu mají velmi silný sklon tvrdit, že nově nost jim může působit určité potíže - někteří
uvedené položky byly už v původním výčtu starší lidé si například stěžují, že si nemohou
(například Reinitz a Hannigan, 2004). vzpomenout, zda už si vzali lék, nebo zda na
Přestože obě popsané iluze se liší, lze je to jenom mysleli. V tomto případě mají no­
společně popsat jako neschopnost zapama­ vou vzpomínku na užití léku, ale nemohou si
tovat si zdroj informace. Marcia Johnsonová vzpomenout, zda je jejím zdrojem myšlenka
a její spolupracovníci (Mitchell a Johnson, na užití léku, nebo jeho skutečné užití.
2000; Johnson, Hashtroudi a Lindsay, 1993)
se domnívají, že součástí procesu přiřazová­
ní informací k jejich zdroji je jeden význam­ Dílčí shrnutí
ný paměťový proces, nazývaný posuzování ■ Experimentální důkazy i naše každodenní zkušenost svědčí
zdroje. Uvedeme příklad: Pokud si pamatuje­ o tom, že na rozdíl od videokazety jsou naše vzpomínky
te informaci, že nový film stojí za vidění, je konstruovány a rekonstruovány na základě našich očekávání
užitečné si také zapamatovat, kdo vám tuto a znalostí. V tomto smyslu tedy vzpomínka na určitou
informaci sdělil. Záleží totiž na tom, zda událost vykazuje systematické odchylky od objektivní

s oním člověkem sdílíte zálibu v podobných skutečnosti.

■ Rekonstrukce vzpomínky se může odehrávat již při jejím
filmech. Během procesu posuzování zdroje
vytváření. Příčinou bývají nejrůznější chyby při vnímání.
odhadujeme nejpravděpodobnější zdroj in­
■ K rekonstrukci vzpomínky však častěji dochází rozdílně
formace: pokud víme, že jsme o zmíněném
dlouho po jejím vytvoření. Základem rekonstrukce jsou
filmu slyšeli nedávno, budeme uvažovat jen různé dodatečné informace.
o těch zdrojích, s nimiž jsme se setkali v po­ ■ Rekonstrukce je podkladem vzpomínek, které jsou sice
slední době. Posuzování zdroje je založeno na systematicky nesprávné, ale působí velmi skutečně a člověk
úsudku, a proto někdy selže a vede k nepřes­ je popisuje s velkou jistotou. Je to důležité v mnoha
né vzpomínce na zdroj informace. Tím mů­ oblastech života, zejména v soudnictví, které se často

žeme vysvětlit řadu paměťových iluzí. Lidé spoléhá na paměť očitých svědků.
■ Stejně jako chyby vnímání, které hrají úlohu při vzniku iluzí
se například mylně domnívají, že zdrojem
(viz 5. kapitola), jsou chyby běžnou a patrně i užitečnou
dodatečných informací o události je samot­
součástí normální paměti. Kdyby byly vzpomínky úplné
ná událost, což je vede k živým, ale chybným
a přesné, naprosto by zahltily naše systémy pro zpracování
vzpomínkám. Předložení mnoha souvisejících informací!
slov v experimentu DRM zase může vyvolat
 kódování a využil jej k rozšíření rozsahu své
Otázky rozvíjející kritické myšlení
paměti ze sedmi na téměř 80 náhodných čís­
1 Představte si, že při desátém výročí sňatku vzpomínají lic (viz obrázek 8.15). Tento člověk, označo­
Jaroslav a jeho žena Kateřina na svou svatbu. Jaroslav vaný zkratkou S. F., měl průměrné paměťové
se smíchem připomíná historku, jak Kateřinina matka schopnosti a inteligenci průměrného vysoko­
nešťastnou náhodou klopýtla a rozlila láhev šampaňského.
školáka. Úkolům spojeným s procvičováním
Kateřina se směje o poznání méně a tvrdí, že tato trapná
paměti se věnoval tři až pět hodin týdně
nehoda potkala Jaroslavovu matku. Použijte své znalosti
v období půldruhého roku. S. F. byl dobrým
o konstruktivních a rekonstruktivních vzpomínkách
a pokuste se navrhnout sled událostí, které mohly vést běžcem na dlouhé tratě a v době svého roz­
k tomu, že oba manželé na věc vzpomínají jinak. sáhlého tréninku paměti vymyslel strategii
2 Obecně se má za to, že přesnost vzpomínek se s časem kódování čtyřciferných skupin do běžeckých
vytrácí. Uvedte dva různé důvody, proč se to děje. časů. Například čtyřčíslí 3492 si překódo­
(Nápověda: 0 jednom důvodu jste se dozvěděli v jedné val jako „3:49,2 - světový rekord v běhu na
předchozí části této kapitoly, o druhém důvodu jsme psali 1600 metrů“. Vzhledem k tomu, že dobře znal
v této části.)
mnoho běžeckých časů (měl je tedy uložené
v dlouhodobé paměti), dokázal snadno shlu­
kovat číslice do podoby čtyřciferných čísel.
Zlepšování paměti V případech, kdy to nebylo možné (například
číslo 1771 nemůže být běžeckým časem, pro­
Nyní, když jsme probrali základní informa­ tože číslice 7 je příliš vysoká), se snažil překó­
ce týkající se pracovní i dlouhodobé paměti, dovat tyto čtyři číslice buď do letopočtu, kte­
jsme připraveni vypořádat se s otázkou, jak rý znal, nebo do stáří objektu či věku nějaké
lze paměť zlepšit. Zaměříme se zejména na známé osoby.
explicitní paměť. Nejprve budeme uvažovat Využití popsaného systému překódování
o tom, jak rozšířit rozsah krátkodobé paměti. umožnilo S. F. rozšířit rozsah paměti ze sed­
Potom se podíváme na rozličné metody ve­ mi na 28 číslic (protože každý se sedmi „vy­
doucí ke zlepšení dlouhodobé paměti, které lepšených“ shluků obsahuje čtyři číslice). Po-
působí na principu zvyšování účinnosti kódo­
vání a vybavování.

Shlukování a rozsah paměti

Kapacita pracovní paměti většiny z nás nepře­
kročí hranici 7 ± 2 shluky. Můžeme však zvět­
šit velikost shluku a tím zvýšit počet zapama­
tovaných položek při stejném rozsahu paměti.
O tomto jevu jsme se již zmínili: máme-li za
úkol zapamatovat si sled 12 číslic 149-2177-
619-96, usnadníme si jej, když řadu číslic
rozdělíme na tři shluky, 1492-1776-1996,
a v této podobě si je uložíme do pracovní
paměti. Překódování řady číslic do dobře
známých letopočtů v našem příkladu funguje
dobře, ale u většiny číselných posloupností
OBRÁZEK 8.15
fungovat nebude, protože neznáme zpaměti
Počet číslic, které si S. F. vybavil. S. F. si výrazně
dostatečné množství významných letopočtů.
rozšířil rozsah paměti pro číslice pomocí systému
Pokud bychom ale systém překódování překódování, který využíval shlukování a hierarchické
rozpracovali tak, aby fungoval prakticky uspořádání. Celková doba nácviku byla asi 215 hodin.
pro jakoukoli řadu čísel, pronikavě bychom (I. A. Ericsson et aL: Acquisition of a Memory Skitl,
rozšířili rozsah krátkodobé paměti. upraveno a přetištěno se svolením časopisu Science,
sv. 208, 1980, str. 1181-1182. ® Američan Association
Psychologové studovali jedince, který ob­
for the Advancement of Science, 1980.)
jevil takový obecně použitelný systém pře-
mocí hierarchického uspořádání běžeckých
časů potom S. F. rozšířil rozsah své paměti až
na 80 číslic. Jeden shluk v jeho krátkodobé
paměti mohl obsahovat tři běžecké časy. Při
vybavování postupoval S. F. v prvním shluku
k prvnímu běžeckému času a vyslovil první
čtyři číslice, potom se přesunul ke druhému
běžeckému času a vyslovil další čtyři číslice
a tak dále. Jeden shluk tedy obsahoval 12 čís­
lic. Tímto způsobem docílil S. F. pozoruhod­
ného rozsahu paměti. Nezvyšoval počet shlu­
ků, které může pracovní paměť uchovat, ale
počet položek v jednotlivých shlucích (vytvo­
řením vztahu mezi položkami a informacemi
uloženými v dlouhodobé paměti). Kdykoli
přešel od číslic k písmenům, rozsah jeho pa­
měti se vrátil zpátky na sedm - tedy sedm
písmen (Ericsson, Chase a Faloon, 1980).

Výzkumy pracovní paměti jsou poměrně nové,

kdežto zájem o dlouhodobou paměť je starší­
ho data. Právě na tyto výzkumy se zaměříme OBRÁZEK 8.16

v následující části kapitoly. Nejprve se podívá­ Mnemotechnický systém. Metoda míst pomáhá paměti
pomocí spojování položek (v tomto případě položek
me na to, jak lze kódovat materiál, aby mohl
nákupního seznamu) s uspořádanou posloupností míst.
být později snáze vybaven. Potom se budeme
zajímat o zlepšení samotného vybavování.

Představivost a kódování ně nesouvisejících slov, kolik je míst na vaší

Již dříve jsme se zmínili o tom, že vybavování cestě. Vytvoříte si představu, která spojí první
nesouvisejících položek můžeme zlepšit, když slovo s prvním místem, jinou představu, v níž
mezi nimi ještě ve fázi kódování vytvoříme souvisí druhé slovo s druhým místem, a tak
smysluplná spojení a tím usnadníme pozděj­ dále. Pokud si chcete zapamatovat například
ší vybavování. Bylo zjištěno, že pro spojování nákupní seznam - chléb, vajíčka, pivo, mléko
dvou vzájemně nesouvisejících položek jsou a slaninu -, můžete si představit krajíc chle­
užitečné mentální obrazy. Právě proto je vy­ ba přibitý na vstupních dveřích do domu, va­
tváření představ významnou složkou mnoha jíčko visící na svítidle v předsíni, plechovku
mnemotechnických systémů, čili postupů, piva v knihovně, reklamu na mléko v televizi
které napomáhají paměti. a záclony ušité z obrovských plátků slaniny
Jeden dobře známý mnemotechnický sys­ (viz obrázek 8.16). Jakmile jste si zapamato­
tém se nazývá metoda míst. Funguje velmi vali všechny položky na seznamu, snadno si
dobře u seřazené posloupnosti libovolných je znovu připomenete, když se v duchu ještě
položek, například vzájemně nesouvisejících jednou vydáte na cestu po domě. Každé místo
slov. Prvním krokem je naučit se zpaměti vám vybaví představu a s každou představou
uspořádanou posloupnost míst - například souvisí slovo. Popsaná metoda dobře funguje
jednotlivá místa ve vašem domě, kterými bu­ a je oblíbená mezi lidmi, kteří potřebují pa­
dete postupně procházet. Vstoupíte hlavní­ měťové výkony pro svou práci.
mi dveřmi do předsíně, přejdete ke knihovně Představivost používáme také v metodě
v obývacím pokoji, potom půjdete k televi­ klíčových slov při osvojování nových slovíček
zoru, k záclonám na okně a tak dále. Jakmi­ v cizím jazyce (viz tabulka 8.3). Předpoklá­
le dokážete tuto cestu snadno v duchu projít, dejme, že se máte naučit, že španělské slovo
jste připraveni naučit se zpaměti tolik vzájem­ caballo znamená „kůň“. Metoda klíčových slov
 se skládá ze dvou kroků. Nejprve je třeba najít TABULKA 8.3
část cizího slova, které zní podobně jako něja­ Metoda klíčových slov. Příklady klíčových slov pro
ké české slovo. U slova caballo by jako klíčové spojení španělských slov s jejich českými ekvivalenty. Při
mohlo sloužit slovo „balon“. Dalším krokem vyslovení španělského slova „muleta" nás možná napadne
podobně znějící slovo „ruleta“. Využijeme je jako klíčové
je vytvoření představy, která spojuje klíčové
slovo a s českým významem „berla“ je spojíme tak, že si
slovo a český ekvivalent výchozího slova, na­ představíme krupiéra, který roztáčí ruletu berlou.
příklad koně, který kope do balonu (viz ob­
rázek 8.17). To by mělo postačit k vytvoření Španělsky klíčově slovo česky

smysluplného spojení mezi španělským a čes­ caballo balon kůň

kým slovem. Aby si člověk vybavil význam
muleta ruleta berla
slova caballo, nejprve si vybaví klíčové slovo
clavo lavor nehet
„balon“ a potom uloženou představu, která
toto slovo spojuje s koněm. Metoda klíčových payaso jas klaun
slov možná vypadá na první pohled složitě, hiio hrozba
jé
ale studie prokázaly, že je velmi užitečná při
tenaza nos kleště
osvojování slovní zásoby cizího jazyka (At-
kinson, 1975; Pressley, Levin a Delaney, 1982). jabon bonbon mýdlo

carpa škarpa stan

Propracování a kódování pato pánev kachna

Uvedli jsme, že čím více položky propracuje­

me, tím lépe si je později dokážeme vybavit
nebo rozpoznat. Tento jev vzniká proto, že tické důsledky tohoto zjištění jsou zřejmé:
čím více spolu položky spojíme, tím více mož­ pokud si chceme zapamatovat konkrétní údaj,
ností k pozdějšímu vybavení získáme. Prak- musíme rozvést jeho význam. Pro dokresle­
ní si představte, že v novinách čtete článek
o tom, že zdravotníci v severních Cechách se
snaží zvládnout epidemii nějaké choroby. Po­
kud chcete tuto informaci rozvést, budete se
ptát na příčiny a následky epidemie: Je cho­
roba přenášena lidmi, nebo zvířaty? Přenáší
se vodou? Vydají zdravotníci zákaz vstupu
do nějaké oblasti, aby zabránili dalšímu šíření
choroby? Jak dlouho bude epidemie pravdě­
podobně trvat? Otázky po příčinách a důsled­
cích události jsou při propracování obzvláště
účinné, protože každá otázka vytváří smyslu­
plné spojení čili vodítko k vybavení události.

Kontext a vybavování
Vzhledem k tomu, že účinným vodítkem
k vybavení informace je kontext, můžeme
svou paměť zlepšit pomocí uchování souvis­
lostí, v nichž jsme danou informaci získali.
Pokud chodíte na přednášky psychologie vždy
do stejné posluchárny, možná si obsah před­
nášek vybavíte lépe právě v této posluchárně
OBRÁZEK 8.17
než v jiné místnosti a budově, protože právě
Slovíčka cizího jazyka. Představy lze využít k propojení
zvukové podoby španělských slov s odpovídajícími českými
kontext určité posluchárny je vodítkem pro
slovy. Obrázek uvádí možné představy, které pomohou při vybavení obsahu přednášky. Velmi často se ale
osvojováni španělských výrazů pro koně a kachnu. stává, že si máme něco zapamatovat, aniž by­
chom měli možnost fyzicky se vracet na pří­ DŘEVORUBEC vyrazil jako ŠIPKA z lesa, obratně se
slušné místo a do stejných souvislostí. Pokud VYHNUL živému PLOTU a minul HEJNO KACHEN.
si nemůžete vzpomenout na jméno spolužáka, Zakopl o NÁBYTEK a roztrhl si PUNČOCHU, když
patrně nepůjdete do školy jenom proto, abyste spěchal k POLŠTÁŘI, na kterém ležela jeho MILENKA.
si jeho jméno vybavili. Můžete se ale poku­ ZELENINA může být užitečným NÁSTROJEM pro
sit o obnovení kontextu v duchu. Chcete-li si studenta VYSOKÉ ŠKOLY. Mrkev poslouží jako HŘEBÍK

vybavit dávno zapomenuté jméno spolužáka, do PLOTU nebo do UMYVADLA. Ale OBCHODNÍK,
kterého poslala KRÁLOVNA, by plot přelezl a mrkev by dal
začněte vzpomínat na různé přednášky, klu­
KOZE.
by a zájmové činnosti, kterých jste se během
Jednoho večera jsem sebral ODVAHU a přivedl
studia účastnili. Možná vám něco z toho při­ k VEČEŘI svého UČITELE. Onoho dne se přihnala
pomene jméno, které hledáte. Při použití této POVODEŇ a bylo jisté, že SUD na dešťovou vodu bude
metody ve skutečném experimentu si zkou­ RACHOTIT. V PŘÍSTAVU ale bylo PLAVIDLO, které
mané osoby často dokázaly vybavit jména přivezlo UMĚLCE k mému HRADU.
spolužáků, o nichž se domnívaly, že už je dáv­
no zapomněly (Williams a Hollan, 1981). OBRÁZEK 8.18
Uspořádání slov do příběhu. Tři příklady uspořádání deseti vzájemně
nesouvisejících slov do příběhu. Velkými písmeny jsou vytištěna slova,
Uspořádání informací která byla uvedena na seznamu. (Bower a Clark, 1969.)
Víme, že uspořádání informací během kódo­
vání zlepšuje následné vybavování. Tato zá­
sada může mít značné praktické využití: při
účelném uspořádání informací si jich dokáže­ mnoho vzájemně nesouvisejících položek.
me uchovat a vybavit značné množství. Účastníci jednoho experimentu se nauči­
Některé experimenty zkoumaly formy li zpaměti seznamy nesouvisejících slov díky
uspořádání, které lze využít, učí-li se lidé tomu, že si je uspořádali do příběhu (viz obrá-

PAMĚŤ

PRACOVNÍ DLOUHODOBÁ
(EXPLICITNÍ)

II
kódování uchovávání vybavování
ll II ll
kódování vybavování uchovávání

akustický kód vizuální kód ^P30^ TaktWe™ upevnění

H ztráta nebo
nahrazení
přidávání
smysluplných
spojení;
neúspěšné
vybavování;
interference;
propracování modely
chyby ve rychle se ztrácí významu prohledávání úloha
vybavování a aktivace hipokampu
souhlásek

OBRÁZEK 8.19
Hierarchický strom. Vytváření hierarchických stromů jednotlivých kapitol učebnice pomáhá studentům při vybavování injvrmací
o příslušných kapitolách. Uvedený strom představuje uspořádání části této kapitoly.
zek 8.18). Když byli později zkoušeni ze zna­
losti 12 takových seznamů, které obsahovaly
dohromady 120 slov, dokázali si vybavit více
než 90 % slov. Příslušníci kontrolní skupiny,
kteří metodu uspořádání nepoužili, si později
vybavili jen desetinu slov! Zdálo by se, že vý­
kon příslušníků experimentální skupiny je mi­
mořádný, ale stejného výsledku dosáhne každý,
kdo použije popsanou strategii.
Možná nyní uznáte, že psychologové vy­
mysleli skutečně důmyslné metody pro uspo­
řádávání seznamů vzájemně nesouvisejících
položek. Patrně ale namítnete, že si nepotře­
bujete zapamatovat zrovna takové seznamy,
ale příběhy, které vám někdo vyprávěl, před­
nášky, jež jste vyslechli, a texty, které jste stu­ OBRÁZEK 8.20
dovali (například tuto kapitolu). Není tento Nácvik vybavování. Paměť lze zlepšit, když značnou
typ materiálu již určitým způsobem uspořá­ část studijního času nestrávíme pasivním učením, ale
raději snahou o vybavování naučených informací. Graf
dán a neznamená to, že právě popsané me­
udává výsledky testů vyplňovaných okamžitě a za čtyři
tody mají jen omezenou hodnotu? Ano i ne. hodiny po skončení učení. (Gates, 1917.)
Ano, tato kapitola je více než seznam vzájem­
ně nesouvisejících vět, ale - a to je důležité -
u každého rozsáhlého materiálu vždy nastá­ dvě hodiny na nastudování textu, který doká­
vá problém s uspořádáním. Později si možná žete přečíst přibližně za 30 minut. Pokud si
dokážete vybavit, že propracování významu text přečtete čtyřikrát po sobě, budete méně
usnadňuje učení, ale nepomůže vám to na­ efektivní, než když si jej přečtete jen jednou
příklad při vybavení informace o akustickém a budete si sami klást otázky týkající se stu­
kódování v krátkodobé paměti. Obě uvedená dovaného textu. Potom si můžete znovu pře­
témata spolu nijak blízce nesouvisejí, ale jistý číst některé části, abyste si připomněli body,
vztah mezi nimi existuje: zabývají se kódová­ které jste si napoprvé vybavovali obtížněji.
ním. Nejlépe si tyto vztahy uvědomíme, když Problematická místa můžete také propraco­
se podíváme na různé úrovně nadpisů v kapi­ vat tak, aby byla dobře propojena mezi sebou
tole. Nadpisy totiž ukazují, jak je obsah kapi­ i s ostatním textem. Snaha o vybavení studo­
toly uspořádán. vaného textu je efektivním využitím studijní­
Budetc-li mít toto uspořádání na paměti, ho času. Prokázaly to již dávno experimenty,
bude vaše studium efektivní. Možná se po­ které pracovaly s podobnými materiály, jaké
kusíte pochopit uspořádání kapitoly tak, že se používají při skutečném vyučování (viz ob­
si načrtnete její hierarchickou strukturu po­ rázek 8.20).
dobnou té, která je znázorněna na obrázku Postup podobný nácviku vybavování může
8.19. Kdykoli si budete muset vybavit infor­ být užitečný také v situacích, kdy potřebu­
maci z této kapitoly, můžete jako vodítko po­ jeme využít implicitní paměť. Tento postup
užít tento náčrt. Ještě užitečnější by ale bylo, označujeme jako „procvičování v duchu“. Jeho
kdybyste si vytvořili vlastní hierarchický náčrt podstatou je pomyslné nacvičování percepčně-
kapitoly. Pro paměť je patrně nejužitečněj­ -motorických dovedností, aniž by se člověk ve
ší, když si náčrt vytvoří ten, kdo si potřebuje skutečnosti pohyboval. Můžete si například
utřídit studovaný materiál. přestavovat, jak nadhazujete tenisový míček,
a pokud se vám nadhoz zdá chybný, v duchu
pohyb opravíte - aniž byste ve skutečnosti
Nácvik vybavování pohnuli paží. Takové procvičování v duchu
Vybavování lze zlepšit také nácvikem - člo­ může zlepšit určitou dovednost, zejména po­
věk si tedy může klást otázky týkající se toho, kud je střídáte se skutečným procvičováním
co se snaží naučit. Představte si, že máte asi (Swets a Bjork, 1990).
 Dílčí shrnutí Otázky rozvíjející kritické myšlení
Kapacitu pracovní paměti sice rozšířit 1 Představte si, že herečka se má naučit
nemůžeme, ale pomocí překódování můžeme zpaměti velmi dlouhou repliku. Jak by
zvětšit jednotlivé shluky informací a zvýšit k tomuto úkolu měla přistoupit?
tak rozsah paměti. 2 Vezmeme-li v úvahu to, co víte o kontextu
Kódování a vybavování lze zlepšit také a vybavování, jaký by byl nejúčinnější
pomocí představivosti, která je základem způsob přípravy na zkoušku ze statistiky?
mnemotechnických systémů (například
metody míst nebo klíčových slov).
Kódování (a následné vybavování) můžeme
zlepšit také metodou propracování významu
jednotlivých položek a uspořádáním
materiálu během samotného kódování
(jako nejvýhodnější se jeví hierarchické
uspořádání).
 POHLED
MÁME SE ZABÝVAT VYTĚSNĚNÝMI VZPOMÍNKAMI?
Znovu nabyté vzpomínky, nebo falešné vzpomínky?
Kathy Pezdeková, CLairmont College

V posledních letech zazněla řada 20-30 %. Přestože je tedy účinek příhod. V pravděpodobně vyhlížející
pochybností o důvěryhodnosti vzpo­ sugestibility skutečný, není nijak smyšlené události se dítě ztratilo
mínek dospělých na jejich dětské rozsáhlý ani silný. při nakupování v obchodním domě,
zážitky. Pochybnosti vycházejí z ná­ Jaké důkazy podporují tvrzení, v nepravděpodobně působící smy­
zoru, že je relativně snadné vytvořit že člověku lze podsunout vzpo­ šlené události dostalo dítě klystýr.
vzpomínky na události, které nikdy mínku na událost, která se nikdy Po přečtení každého příběhu měli
nenastaly. Chtěla bych podotknout, nestala? V této souvislosti se nej­ účastníci pokusu říci, co si z každé
že nepochybně existují falešné častěji cituje studie „ztracen v ob­ události pamatovali. Pouze tři zkou­
vzpomínky na incest a že některé chodním domě", kterou uskutečnili mané osoby si „pamatovaly" smyš-
terapeutické metody navodí falešné Loftusová a Pickrell (1995). Bada- lené události, a ve všech případech
vzpomínky snadněji telé požádali 24 dobrovolníků, aby se jejich vzpomínky týkaly ztracení
než jiné. Kromě toho svým dětem nebo mladším souro­ v obchodním domě. Nepravděpodob­
je jistě možné najít zencům vyprávěli, že se jako malé né smyšlené události nevěřil nikdo.
natolik sugestibilní je­ děti ztratili v obchodním domě. Vzpomínku na málo pravděpodobnou
dince, že je lze snadno Šest z 24 dobrovolníků vypovídalo událost je možné vsugerovat jen
přesvědčit o čemkoli. o úplné nebo částečné vzpomínce velmi obtížně, protože většina dětí
Na druhou stranu od­ na tuto smyšlenou událost. Popsa­ nemá pro takové události předem
borníci, kteří vysvětlu­ né výsledky však nelze zevšeobec­ připravený scénář.
jí obnovení dávno za­ nit na situaci, kdy terapeut navodí V obecnější rovině je také důle­
pomenutých dětských klientovi falešnou vzpomínku na in- žité vzít v úvahu okolnost, že i když
Kathy Pezdeková
vzpomínek na sexuální cest. Vštípit člověku vzpomínku na se debata o falešných vzpomínkách
zneužití právě sugestibilitou, před­ to, že se ztratil v obchodním domě, často týká vzpomínek na sexuální
pokládají existenci velmi silného není nijak mimořádné. Rodiče často zneužívání v dětství, je zneužívání
konstruktu sugestibility vzpomínek. varují děti, aby se neztratily, nebo pouze jeden z mnoha zdrojů psycho-
Pravda je ale taková, že kognitiv­ jim čtou příběhy o ztracených dě­ genní amnézie, u níž bylo zazname­
ní výzkum sugestibility vzpomínek tech (pohádka 0 perníkové cha­ náno obnovení vzpomínek. Existuje
nepodporuje existenci konstruktu, loupce, příběh o Pinocchiovi a po­ řada důkazů o tom, že účast v bo­
který by byl dostatečně silný, aby dobně), děti se této situace obávají jových situacích a při dalších násil­
dokázal uvedený jev vysvětlit. a často se také skutečně ztratí, ných událostech může rovněž vyús­
Jak vlastně kognitivní psycho­ i když jen na pár minut. Proto lze tit v psychogenní amnézii (přehled
logové studují sugestibilitu vzpo­ snadno předpokládat, že většina viz Arrigo a Pezdek, 1997). Ti, kteří
mínek? Tato stať se odvolává na dětí již má pro danou situaci vytvo­ pochybují o existenci potlačených
experiment Loftusové, Schoolera řen určitý scénář, k němuž se uchýlí, vzpomínek na sexuální zneužívání,
a Wagenaara (1985), jehož účastníci když jim experimentátoři vyprávějí by měli vysvětlit také psychogenní
si s vyšší pravděpodobností mysleli, o konkrétním případu. Naproti tomu amnézii v těchto případech.
že ve filmu o dopravní nehodě vidě­ je nepravděpodobné, že by děti Na závěr lze uvést, že kognitivní
li rozbité sklo (ve filmu ale žádné měly připraven scénář pro incestní výzkum nepřinesl žádné důkazy pro
rozbité sklo nebylo), pokud v před­ pohlavní styk. tvrzení, že do vzpomínek lze snadno
chozím dotazu nezazněl výraz „mít Společně se svými doktoran­ zasadit nepravděpodobné vymyšlené
nehodu", ale „nabourat". Toto zjiš­ dy jsem uskutečnila řadu studií, události, jako je například sexuál­
tění je skutečné, ale obsahuje ne­ v nichž jsme testovali, zda je možné ní zneužívání v dětství. Přestože
podstatný detail nepodstatné udá­ zobecnit závěry Loftusové o vnuk­ existují metody, jak vsugerovat ne­
losti. Kromě toho je vhodné uvést, nutí falešných vzpomínek i na méně obvyklé falešné vzpomínky vysoce
že řada studií pracujících s tímto uvěřitelné události. V jedné z těch­ sugestibilním jedincům, nemáme
postupem zjistila, že rozdíl v počtu to studií (Pezdek, Finger a Hodge, žádné důkazy o tom, že se jedná
pozitivních a negativních odpovědí 1997) 20 dobrovolníků přečetlo o široce rozšířený jev. Prosazování
na rozbité sklo mezi experimentální svým mladším sourozencům nebo tohoto názoru je nejen zavádějící,
skupinou („nabourat") a kontrolní blízkým příbuzným popis jedné sku­ ale nemá nic společného se skuteč­
skupinou („mít nehodu") bývá jen tečné události a dvou smyšlených nou vědou.
Vytěsněné vzpomínky: nebezpečné přesvědčení?
Elizabeth F. Loftusová, University of California, Irvine

V prostoru přetvořeném vědou nadá­ gicky nemožné, například podrobné a řízená imaginace, dokážou Lidem
le přežívají pseudovědecká přesvěd­ vzpomínky na sexuální zneužívání úspěšně vštípit smyšlený materiál,
čení. Byl to právě soubor nesmysl­ ve věku tří měsíců nebo vzpomínky který přijmou za svůj a vytvoří z něj
ných a nebezpečných přesvědčení, na to, že žena podstoupila potrat „bohaté falešné vzpomínky". Tímto
který dovedl čtyřiačtyřicetiletou pomocí ramínka na šaty, ačkoli gy­ výrazem označuji falešné vzpomínky,
zdravotní sestru Nadean Coolovou nekologické vyšetření potvrzuje její které obsahují mnoho podrobností.
z Appletonu ve státě Wisconsin do panenství. Lidé jim neochvějně věří a emotivně
velkých potíží. Na sklonku roku 1986 Jak je možné, že si lidé vytvoří o nich vyprávějí.
vyhledala Nadean odbornou pomoc, tak složité a prokazatelně falešné I když však dokážeme Lidem vští­
aby se dokázala vyrovnat s trauma­ vzpomínky? Odpověď na tuto otáz­ pit falešné vzpomínky na dětství,
tickou událostí, kterou prožila její ku jsem začala hledat už na počátku neznamená to ještě,
dcera. V průběhu terapie použil psy­ sedmdesátých let 20. století, kdy že všechny vzpomínky,
chiatr hypnózu a další metody, aby jsem provedla řadu experimentů za­ které se vynoří v dů­
vynesl na světlo údajně vytěsněné měřených na „dezinformační efekt". sledku sugesce, ima­
vzpomínky na zneužití. Nadean po­ Když je člověk svědkem určité udá­ ginace nebo výkladu
stupně dospěla k přesvědčení, že losti a později se setká s novými snů, jsou nutně faleš­
vytěsnila vzpomínky na to, že byla a zavádějícími informacemi o této né. V žádném případě
v satanské sektě, pojídala děti, byla události, jeho vzpomínky se pod vli­ nehodláme znevažovat
znásilněna, měla pohlavní styk se vem nových informací často defor­ zkušenosti mnoha tisíc Elizabeth
zvířaty a byla nucena přihlížet vraž­ mují. Mylná informace se chová jako Lidí, kteří byli v dětství F. Loftusová
dě své osmileté kamarádky. Pacient­ trojský kůň - patrně proto, že ani skutečně zneužíváni
ka začala věřit tomu, že má více než nezpozorujeme její vliv. Ve svých a v pozdějším životě si tyto zážit­
120 osobností, mezi nimiž jsou děti, výzkumech jsme prokázali, že je re­ ky připomněli. To se skutečně stává.
dospělí, andělé, a dokonce kachna. lativně snadné vyvolat například ve Neměli bychom ale zapomínat na
To všechno proto - řekl jí terapeut svědcích autonehody přesvědčení, slova Richarda McNallyho z Harvar-
-, že v dětství prožila kruté sexuální že automobil nezastavil u značky dovy univerzity, který ve své knize
i tělesné zneužívání a týrání. Kromě „Stop", přestože to byla ve skuteč­ Remembering Trauma (Traumatic­
hypnózy a dalších sugestivních tech­ nosti značka „Dej přednost". Pře­ ké vzpomínky) píše: „Představa, že
nik zkoušel terapeut s Nadean také hled třicetiletých výzkumů dezin­ mysl se chrání vytěsňováním nebo
vymítání ďábla. Při jednom z těchto formačního efektu uvádí Loftusová disociací vzpomínek na traumatické
sezení, které trvalo pět hodin, kropil (2005). Pozdější studie prokázaly, zážitky, takže vzpomínky se stávají
terapeut pacientku svěcenou vodou že sugestivní informace nejen mění nedostupnými pro vědomí, patří do
a s křikem z ní vyháněl ďábla. Když podrobnosti vzpomínek na nedáv­ oblasti psychiatrického folklóru, kte­
si Nadean nakonec uvědomila, že jí né události, ale mohou lidem také rý naprosto postrádá empirické dů­
byly vštípeny falešné vzpomínky, ža­ vnuknout zcela falešná přesvědčení kazy" (McNally, 2003, str. 111-112).
lovala psychiatra za zanedbání péče a vzpomínky. V lidech bylo vyvoláno Je smutnou pravdou, že psychiat­
a zneužití moci. Spor byl ukončen falešné přesvědčení, že se jako děti ři, kteří svým dílem přispívají k pro­
na začátku roku 1997 vyplacením ztratili v nákupním středisku a že blémům, jaké prožívala pacientka
odškodného ve výši 2,4 milionu do­ je našel starší člověk, že je při ro­ Nadean Coolová, téměř nikdy nepři­
larů (další podobné případy společně dinné svatbě potkala nehoda, že se pustí, že se mýlili (Tavris a Aronson,
s analýzou dopadů na postižené je­ málem utopili a zachránil je plavčík, 2007). Měli by si totiž uvědomit,
dince a jejich rodiny uvádí McHugh že se stali obětí útoku rozzuřené­ a my bychom na to také neměli za­
et al., 2004). ho zvířete. V některých studiích si pomínat, že ani ten nejzkušenější
Podobné zkušenosti mají stovky až polovina jedinců po sugestivním hodnotitel nemá dostatek vodítek,
lidí, převážně žen. V průběhu tera­ rozhovoru vytvořila zcela, nebo při­ podle kterých by mohl odlišit sku­
pie si vytvořily vzpomínky na týrání, nejmenším částečně falešné vzpo­ tečné vzpomínky od falešných. Mo­
o němž tvrdí, že je vytěsnily a poz­ mínky na příhody z dětství. (Pře­ derní výzkum poukazuje na rozpory
ději se na ně rozpomněly. Jak víme, hled těchto studií a vyčerpávající kolem vytěsněných vzpomínek, jež
že vzpomínky na zneužívání nejsou přehled studia falešných vzpomínek sužovaly naši společnost více než
skutečné a že jejich obnovení je fa­ uvádějí Brainerd a Reyna, 2005). deset let. Dokazuje také tvárnost
lešné? Jedním z vodítek by mohla Bylo prokázáno, že metody použí­ naší paměti a ukazuje křehkost hra­
být skutečnost, že některé vzpomín­ vané některými terapeuty, napří­ nice, která někdy dělí říši vzpomí­
ky jsou biologicky nebo psycholo­ klad hypnóza, sugestivní výklad snů nek od říše fantazie.
SHRNUTÍ

1 Rozlišujeme tři fáze paměťového procesu: kó­ 6 Vybavování z pracovní paměti se zpomaluje
dování, uchovávání a vybavování. Jako kódová­ s rostoucím počtem položek umístěných v této
ní označujeme přeměnu informací do takového části paměti. Někteří badatelé se na základě to­
kódu nebo reprezentace, který může být uložen hoto poznatku domnívají, že součástí vybavování
v paměti; uchovávání se vztahuje k podržení kó­ je i prohledávání, jiní zase považují vybavování
dované informace a vybavováním rozumíme pro­ za výsledek aktivace.
ces, při němž se informace vyhledává. Uvedené 7 Pracovní paměť slouží při řešení různých typů
tři fáze mohou pracovat odlišně v situaci, kdy problémů, například při počítání zpaměti, při ře­
je zapotřebí uchovat materiál po dobu několika šení geometrických analogií a při odpovídání na
sekund (pracovní paměť), a v situaci, která vy­ otázky týkající se textu. Patrně se ale neúčastní
žaduje uchovat informace na delší dobu (dlou­ procesu chápání relativně jednoduchých vět. Pra­
hodobá paměť). Kromě toho se zdá, že odlišné covní paměť působí jako přestupní stanice, od­
systémy působí při ukládání údajů (explicitní pa­ kud může být informace převedena do dlouho­
měť) a při zapamatování dovedností (implicitní dobé paměti.
paměť). 8 Informace uložené v dlouhodobé paměti jsou
2 Pro toto rozlišení existuje stále více biologických obvykle kódovány podle významu. Pokud jsou
důkazů. Studie zaměřené na dlouhodobou paměť položky určené k zapamatování smysluplné, ale
za pomoci metod snímání mozku naznačují, že neexistují mezi nimi žádné vazby, lze paměti
ve fázi kódování se aktivují zejména oblasti levé napomoci přidáním smysluplných spojení, která
hemisféry a při vybavování se zase většinou ak­ usnadní pozdější vybavení. Čím lépe je materiál
tivují oblasti pravé hemisféry. Ze studií zvířat propracován, tím lépe si jej člověk zapamatuje.
a studií lidí s poškozením mozku vyplývá, že 9 Zapomínání v dlouhodobé paměti je obvykle
i pracovní paměť a dlouhodobá paměť závisejí způsobeno nezdarem při vyhledávání (informace
na činnosti odlišných částí mozku. U lidí i zvířat se v paměti nachází, ale nelze ji vyhledat) a inter­
bylo například zjištěno, že poškození hipokam- ferencí s novými informacemi. Nezdary při vy­
pu naruší funkci dlouhodobé paměti, ale funkce hledávání se častěji objeví tehdy, pokud nastává
pracovní paměti zůstává nedotčená. interference - několik položek je spojeno s jed­
3 Z hlediska časových parametrů rozlišujeme tři ním vodítkem k vyhledání. Na základě interfe­
typy paměti: senzorická paměť uchovává infor­ rence lze soudit, že i vybavování z dlouhodobé
mace po dobu několika stovek milisekund, krát­ paměti je spojeno buď s procesem postupného
kodobá paměť (v současné době se označuje prohledávání, nebo s procesem šířící se aktivace.
jako pracovní paměť) ukládá informace po dobu 10 Některé případy zapomínání v dlouhodobé pa­
několika sekund a dlouhodobá paměť pracuje měti jsou způsobeny ztrátou uchovávaných in­
v řádu minut až let. formací, zejména pokud nastane přerušení pro­
4 Senzorická paměť má velkou kapacitu, ale zaniká cesů, které upevňují nové vzpomínky. Biologické
během velmi krátké doby. Informace v senzoric­ procesy, které jsou podkladem pro upevňování
ké paměti, které člověk vnímá, se přesouvají do vzpomínek, se odehrávají v hipokampu a okolní
dalšího stupně - do pracovní paměti. mozkové kůře. Výzkumy z poslední doby nazna­
5 Informace v pracovní paměti může být kódována čují, žc upevňování trvá několik týdnů.
akusticky nebo vizuálně podle povahy přísluš­ 11 Nezdary při vyhledávání v dlouhodobé paměti
ného úkolu. Nejpřekvapivějším znakem pracov­ jsou méně pravděpodobné, pokud jsou polož­
ní paměti je to, že její kapacita je omezena na ky v průběhu kódování uspořádány a pokud se
7 ± 2 položky neboli shluky. Množství informací okolnosti při vybavování podobají okolnostem
v pracovní paměti můžeme zvýšit tak, že zvýší­ v době kódování. Proces vybavování může být
me objem informací obsažených v každém shlu­ ovlivněn také emočními faktory. V některých
ku. Informace nacházející se v pracovní paměti případech je vyhledávání cílové vzpomínky na­
může být ztracena nebo zapomenuta. Jednou rušeno úzkostnými myšlenkami, jindy bývá cí­
příčinou zapomínání je rozpad informací v prů­ lová vzpomínka aktivně blokována (vytěsněna).
běhu času, druhou příčinou je skutečnost, že sta­ V dalších situacích může emoce paměť posílit,
ré informace jsou nahrazeny novými. například při zábleskových vzpomínkách.
12 Explicitní paměť je typem paměti, která se pro­ 14 Na rozdíl od nahrávání na videokazety jsou
jevuje při vědomém vzpomínání na údaje z mi­ naše vzpomínky konstruovány a rekonstruovány
nulosti nebo jejich rozpoznávání. Jako implicitní na základě našich očekávání a znalostí. V tom­
označujeme paměť, která se projevuje zlepšová­ to smyslu tedy vzpomínka na určitou událost
ním výkonu při některých percepčních, motoric­ vykazuje systematické odchylky od objektivní
kých nebo kognitivních úkolech, aniž by si člo­ skutečnosti, která je jejím základem. Tento typ
věk vědomě vybavil, co přesně ke zlepšení vedlo. rekonstrukce vzpomínky se může odehrávat již
Při amnézii selhává explicitní paměť, ale impli­ při jejím vytváření, ale i kdykoli potom. Rekon­
citní paměť zůstává obvykle zachována. Z toho strukce vzpomínek může být i podkladem ta­
lze soudit, že každý z obou typů paměti využívá kových vzpomínek, které jsou sice systematicky
samostatný systém ukládání. nesprávné, ale působí velmi skutečně a člověk je
13 Také výzkumy zaměřené na normální osoby na­ popisuje s velkou jistotou.
značují, že existují samostatné systémy pro ex­ 15 Kapacitu pracovní paměti sice rozšířit nemůžeme,
plicitní a implicitní paměť. Většina z těchto vý­ ale pomocí překódování můžeme zvětšit jednotlivé
zkumů se týká jevu zvaného podnícení (priming). shluky informací a zvýšit tak rozsah paměti. Dlou­
Některé studie prokazují, že nezávislá proměnná hodobou paměť lze zlepšit či podpořit ve fázi kó­
ovlivňující explicitní paměť (míra propracování dování a vybavování. Lze při tom využít představi­
během kódování) nemá na podnícení žádný vliv. vost, která je základem mnemotechnických systémů
Jiné studie zase ukazují, že proměnné ovlivňují­ (například metody míst nebo klíčových slov).
cí implicitní paměť nijak neovlivňují explicitní 16 Kódování (a následné vybavování) můžeme zlep­
paměť. Studie založené na zobrazování činnosti šit také metodou propracování významu jednot­
mozku normálních jedinců ukazují, že explicitní livých položek a uspořádáním materiálu během
paměť je provázena zvýšenou neurální aktivitou samotného kódování (jako nejvýhodnější se jeví
v určitých oblastech, zatímco implicitní paměť je hierarchické uspořádání). Vybavování napomáhá
provázena poklesem neurální aktivity v těch Sa­ i to, když okolnosti při vybavování informací od­
mých oblastech. povídají okolnostem při jejich kódování.

KLÍČOVÉ POJMY

kódování rozsah paměti

uchovávání shlukování
vybavování dlouhodobá paměť
krátkodobá paměť zábleskové vzpomínky
opakování amnézie
propracování konstruktivní a rekonstruktivní proces
dlouhodobá paměť kódování
explicitní paměť percepční interference
implicitní paměť vytváření úsudků
senzorická paměť rekonstrukce vzpomínek po události
rozsah vnímání schéma
postup částečné odpovědi stereotyp
senzorická reakce dodatečné informace
pracovní paměť paměťová iluze
fonologická smyčka posuzování zdroje
vizuálně-prostorový vyrovnávací zásobník mnemotechnický systém
UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhiLgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.exploratorium.edu/memory/index.html
Myslíte si, že máte dobrou paměť? Na těchto stránkách si ji můžete vyzkoušet. Můžete se také podívat na
interaktivní pitvu ovčího mozku, která vám pomůže pochopit, kde se odehrávají paměťové procesy.

http://human-factors.arc.nasa.gov/ihi/cognition/tutoriaLs.php
Stránka, kterou provozuje NASA, vám umožní prozkoumat oblast kognitivní psychologie. Najdete zde
interaktivní cvičení zahrnující rozpoznávání, vybavování, interferenci a krátkodobou paměť.

http://psych.athabascau.ca/htmL/aupr/cognitive.shtmL#Memory
Stránka obsahuje četné odkazy na internetové zdroje týkající se paměti.
® Enxoh/Dreamstime.com

9. kapitola

Myšlení a jazyk
Obsah kapitoly
Jazyk a komunikace 376
Úrovně jazyka 376
Jazykové jednotky a procesy 377
Vliv kontextu na tvorbu věty a na porozumění 380
Neurální základ jazyka 381

Vývoj jazyka 383

Co si osvojujeme? 383
Procesy učení 384
Vrozené faktory 385

Pojmy a kategorizace: základní stavební kameny myšlení 389

Funkce pojmů 390
Prototypy 390
Hierarchie pojmů 393
Kategorizační procesy 393
Osvojování pojmů 394
Neurální základ pojmů a kategorizace 395

Usuzování 398
Deduktivní usuzování 398
Induktivní usuzování 400
Neurální základ usuzování 402

Imaginativní myšlení 404

Imaginativní operace 405
Neurální základ imaginace 406

Myšlení v praxi: řešení problémů 408

Strategie řešení problémů 408
Reprezentace problému 410
Odborníci versus začátečníci 411
Automatičnost 412

Pohled z obou stran

Je pravda, že lidé hovořící odlišnými jazyky také odlišně uvažují? 414-415
V sedmdesátých letech minulého století se pojmy a jejich kategorizací. Potom se soustře­
ve Spojených státech i v Evropě stalo oblí­ díme na problematiku uspořádání myšlenek
beným rekreačním sportem běhání. Někteří při snaze dospět k určitému závěru - bude­
běžci tvrdili, že při běhu zažívali silnou eu­ me se zaobírat logickým myšlením a usuzo­
forii, která patrně souvisela s intenzivním po­ váním. Dále budeme uvažovat o vytváření
hybem. Co mohlo být příčinou tohoto stavu? představ a nakonec se budeme zabývat
Přibližně v téže době neurologové objevili otázkou praktického využití myšlení při
nový typ endogenních látek (tedy chemických řešení problémů. Zamyslíme se nad využitím
látek vznikajících v těle), které působí podob­ propozičního a imaginativního myšlení
ně jako morfin. Začali je nazývat endorfiny i úlohou automatičnosti. V samostatných
(endogenní morfiny). Mnozí vědci došli k zá­ oddílech na různých místech kapitoly jsou
věru, že intenzivní pohyb vede k vylučování uvedeny také informace o nových objevech
endorfinů, které vyvolávají euforické pocity. týkajících se neurálních základů příslušných
Tato hypotéza se velmi rychle rozšířila. Další jevů.
biologické zkoumání však endorfinovou teorii
zpochybnilo. Je sice pravda, že při dlouhodo­
bém pohybu hladina endorfinů v krvi stoupá, Jazyk a komunikace
ale endorfiny nepřecházejí z krve do moz­
ku, a proto nemohou způsobit změny nálady Jazyk je naším primárním prostředkem při
(Kolata, 2002). sdělování myšlenek. Kromě toho je univer­
To je pěkný příklad vědeckého myšlení. zální, protože každá lidská společnost má ja­
Nejdříve se určitý údaj o změně nálady (bě­ zyk a každá lidská bytost obdařená normální
žecká euforie) redukuje na změnu chemické inteligencí si osvojí mateřský jazyk a bez ná­
rovnováhy v organismu (zvýšená hladina en­ mahy jej používá. Přirozená a bezprostřední
dorfinů). Další studium ale prokáže, že změ­ povaha jazyka nás někdy vede k představě,
na chemické rovnováhy neovlivňuje příslušný že užívání jazyka nepotřebuje žádné zvlášt­
orgán. Tedy je zaveden nový pojem („endor­ ní vysvětlení. Taková představa je však na­
finy“), s využitím tohoto pojmu je vytvoře­ prosto mylná. Někteří lidé umějí číst, a jiní
na hypotéza a následné testování ji vyvrací. nikoli, někteří umějí počítat, a jiní ne, někteří
Všechny pojmy, tvrzení i opačná tvrzení jsou umějí hrát šachy, a jiní to nesvedou. Ale
vyjádřeny pomocí jazyka. prakticky každý dokáže zvládnout a používat
Největší úspěchy lidského druhu pramení nesmírně složitý lingvistický systém. Třebaže
z naší schopnosti zaobírat se složitými myš­ i ty nejdokonalejší počítače se potýkají
lenkami, jako jsou ty v právě uvedeném pří­ se zásadními problémy při interpretaci
kladu, sdělovat je ostatním a jednat podle řeči, porozumění psanému textu nebo při
nich. Proces myšlení zahrnuje širokou škálu samostatném mluvení, platí, že všechny tyto
duševních činností. Přemýšlíme, když řeší­ lingvistické činnosti zvládne bez námahy
me úkol zadaný při vyučování, a přemýšlíme každé typické dítě. Otázka, proč tomu tak je,
i tehdy, když se před začátkem vyučování za­ patří mezi základní záhady psychologie.
sníme. Přemýšlíme, když se rozhodujeme, co
si koupíme k jídlu, když plánujeme dovolenou,
píšeme dopis nebo se trápíme nad nešťastným
Úrovně jazyka
vztahem. Používání jazyka má dvě úrovně: produkci
V úvodu této kapitoly se budeme zabývat a porozumění. Při produkci jazyka je na za­
jazykem jako prostředkem, s jehož pomocí čátku myšlenka, kterou nějakým způsobem
sdělujeme své myšlenky. Potom se budeme převedeme do věty a skončíme u zvuků (hlá­
zamýšlet nad vývojem a osvojováním jazy­ sek), jimiž tuto větu vyjádříme. Pokud se jed­
ka. V další části kapitoly se soustředíme na ná o porozumění jazyku, nejprve poslouchá­
hlavní témata propozičního (výrokového) me zvuky (hlásky), přiřazujeme jim význam
myšlení. Nejprve to budou pojmy jako sta­ ve formě slov a na závěr přiřadíme význam
vební kameny myšlení a jejich využití při kombinaci slov v podobě věty. Používání jazy­
klasifikaci objektů - budeme se tedy zabývat ka tedy zahrnuje pohyb na různých úrovních,
které zachycuje obrázek 9.1. Na nejvyšší úrov­ obvykle zaujímat perspektivu posluchače, ale
ni jsou větné jednotky, které zahrnují větné příležitostně se na věc podíváme také z pohle­
úseky (fráze) a věty. Na další úrovni se nachá­ du mluvčího, který jazyk produkuje.
zejí slova a jejich části, které nesou význam
(například předpona „ne-“ nebo přípona ,,-ář“). Hlásky
Nejnižší úroveň obsahuje hlásky. Sousední Kdybyste dokázali vnímat jen zvuky, které
úrovně jsou těsně spjaty: fráze jsou sestaveny vydává hovořící člověk, co byste slyšeli? Ne­
ze slov, předpon a přípon a ty se zase sklá­ vnímali byste řeč jako souvislý proud zvuků,
dají z hlásek. Jazyk je tedy mnohoúrovňový ale spíše jako posloupnost fonémů neboli ne­
systém, který prostřednictvím slovních a vět­ spojitých prvků řeči. Fonémy jsou nejkratší
ných jednotek uvádí do vztahu myšlenky a řeč úsekv řeči, které mohou rozlišit význam. Na­
(Chomsky, 1965). příklad zvuk odpovídající prvnímu písmenu
Mezi počtem jednotek na každé úrovni ve slově „bok“ je foném, který označujeme
jsou nápadné rozdíly. Všechny jazyky mají jako /b/. Změníme-li jeden z fonémů, změ­
omezený počet hlásek, čeština jich má 42. níme význam celého slova: „bok“ se změní
Pravidla pro kombinování těchto zvuků však v „tok“, pokud foném /b/ zaměníme za foném
umožňují vytvářet a chápat tisíce slov (u do­ /t/. Všimněte si, že fonémy mohou odpovídat
spělého člověka není nijak neobvyklá slovní písmenům, ale jsou to zvuky, nikoli písme­
zásoba čítající 70 tisíc slov, viz Bloom, 2000). na. Bývá uváděno, že čeština má k dispozici
Stejně tak pravidla pro kombinování slov 36 fonémů. Přestože v různých lidských jazy­
umožňují vytvářet a chápat miliony vět (ne-li cích na celém světě bylo zdokumentováno asi
přímo nekonečně mnoho). Vlastnost jazyka 200 různých fonémů, většina lidských jazyků
kombinovat podle určitých pravidel jednotky neobsahuje více než 60 fonémů (Ladefoged,
z jedné úrovně a vytvářet mnohem vyšší počet 2005). Zvuky, které tvoří fonetickou abecedu,
jednotek jiné úrovně se nazývá „produktivi­ se od sebe také velmi liší. Například Němci
ta“. Každý lidský jazyk má tedy dvě základní a Nizozemci používají hrdelní zvuky, které
vlastnosti: je strukturován na několika úrov­ v angličtině nebo češtině nikdy neuslyšíme.
ních a je produktivní. Umíme velmi dobře rozlišovat rozdílné
hlásky, které v našem jazyce odpovídají růz­
ným fonémům, ale hůře rozlišujeme různé
Jazykové jednotky a procesy hlásky, jež odpovídají stejnému fonémů (proto
Nyní budeme uvažovat o jednotkách a proce­ je také hlásek více než fonémů - pozn. red.).
sech, které jsou součástí každé úrovně jazyka. Představte si například zvuk písmena „ř“ ve
Při zkoumání příslušného materiálu budeme slově „dřít“ a zvuk stejného písmena ve slo­
vě „třít“. V obou případech se jedná o stej­
ný foném /ř/ a oba fonémy nám znějí stejně,
i když mají rozdílné fyzikální vlastnosti. Zvuk
/ř/ je ve slově „dřít“ znělejší než ve slově „třít“.
Jiným příkladem je zvuk písmena „n“ ve slo­
vech „Hana“ a „Hanka“ - ve druhém slově
nezní /n/, ale nosové /rj/. Kategorie foné­
mů působí jako filtry, které převádějí spojitý
proud řeči do posloupnosti známých fonémů.
Skutečnost, že každý jazyk má odlišný sou­
bor fonémů, je jedním z důvodů, proč míváme
potíže při vyslovování cizích slov. Cizí jazyk
někdy používá fonémy, které se v naší mateř­
OBRÁZEK 9.1 štině vůbec nevyskytují. Někdy nám určitou
Úrovně jazyka. Na nejvyšší úrovni jsou větné jednotky, dobu trvá, než nové fonémy vůbec uslyšíme,
zahrnující fráze a věty. Na nižší úrovni jsou slova a jejich natož abychom je sami dokázali vyslovit. Na­
části, které nesou význam. Nejnižší úroveň obsahuje
příklad v angličtině dva různé zvuky hlásky „n“
hlásky.
odpovídají dvěma různým fonémům. Angličtí
 věta fráze (větný úsek) propozice (výrok)

___ pilní studenti ______ studenti jsou pilní

(jmenná fráze) ' (subjekt) (predikát)

Pilní studenti čtou knihy '

čtou knihy
(slovesná fráze) = čtou knihy
(predikát)

OBRÁZEK 9.2
Fráze a propozice. Prvním krokem při získání propozice ze složité věty je rozložení věty na větné úseky (fráze). Rozklad
vychází z pravidla, že každá věta může být rozložena na jmennou a slovesnou frázi.

mluvčí tedy jasně slyší rozdíly, které se někteří složitější slova s jiným významem: přidáme-li
cizinci teprve musí učit rozlišovat - například ke slovu „les“ zmíněnou příponu a předponu,
ve slovech „sin“ [sin] („hřích“) a „sing“ [sir)] dostaneme slovo „zálesák“. Jakoukoli malou
(„zpívat“). Některý jazyk zase nerozlišuje dva lingvistickou jednotku, která nese význam,
zvuky, které náš jazyk považuje za dva různé označujeme jako morfém.
fonémy. V japonštině jsou zvuky /r/ a /!/ pojí­ Morfémy jsou často slova. Ta označují
mány jako stejný foném, což může vést napří­ specifický obsah, jako například „dům“ nebo
klad k záměně slov „lít“ a „rýt“. „nos“. Jiné morfémy představují předpony
Jsou-li fonémy správně kombinovány, vní­ a přípony, jako „pře-“ a „-ný“ ve slově „pře­
máme je jako slova. Každý jazyk má vlastní nosný“. Další jsou takzvané gramatické mor­
pravidla pro vzájemnou kombinaci fonémů. fémy - zvláštní druh přípon zvaný koncovky,
Například v češtině nemohou slova končit třeba „-ého“ ve slově „přenosného“. Ty slouží
znělou souhláskou a ta je nahrazována svou k zajištění gramatické správnosti vět.
neznělou variantou (například slovo „lev“ vy­ Gramatické morfémy jsou zřejmě zpraco­
slovíme jako [lef]). Vliv těchto pravidel se vávány jinak než obsahová slova. Jedním z dů­
projevuje při poslechu. Řetězec fonémů, je­ kazů podporujících toto tvrzení je skutečnost,
jichž pořadí odpovídá pravidlům naší mateř­ že lidé postižení určitou formou poškození
štiny, vnímáme přesněji než řetězec fonémů, mozku chybují mnohem častěji při používání
který je s těmito pravidly v rozporu - může­ gramatických morfémů než při užití obsaho­
me tedy mít například problém při rozlišování vých slov (Zurif, 1995). Později uvidíme, že
anglických slov „hid“ [hid] („schoval“) a „hit“ gramatické morfémy si osvojujeme jinak než
[hit] („udeřil“). Vliv těchto pravidel je ještě obsahová slova.
nápadnější z pohledu mluvčího. Nedělá nám Nejvýznamnějším aspektem slova je samo­
například žádné problémy vyslovit nesmyslné zřejmě jeho význam. Slovo lze považovat za
slovo „grev“, které jsme nikdy dříve neslyšeli, vyjádření pojmu a jeho významem je pojem,
jako [gref] s neznělou hláskou na konci. Přes­ který vyjadřuje. Některá slova jsou mnoho­
tože si pravidla pro spojování fonémů neuvě­ značná, protože označují více než jeden pojem.
domujeme, dobře je známe a umíme je pou­ Například slovo „hřeben“ označuje předmět
žívat. Jednáme podle pravidel, která většinou určený k česání vlasů, masitý výrůstek na hla­
ani neumíme formulovat. vě některých ptáků, nejvyšší část střechy nebo
táhlou vyvýšeními terénu s příkrými úbočími.
Slovní jednotky Někdy si tuto nejednoznačnost uvědomuje­
Při poslouchání řeči obvykle nevnímáme me - například věta „To je zajímavý hřeben“
fonémy, ale slova. Slova na rozdíl od fonémů může mít několik významů. Většinou ale vý­
nesou význam. Nejsou však jedinými malými znam jednoznačně vyplývá z kontextu věty,
lingvistickými jednotkami, které samy nesou takže si žádnou mnohoznačnost ani neuvědo­
význam. Nositelem významu jsou i předpo­ míme - například věta „Schovala si hřeben do
ny, jako například „zá-“, a přípony, jako „-ák“. kabelky“ jiný význam nepřipouští. Ale existují
Můžeme je přidávat ke slovům a vytvářet tak důkazy, že i v těchto případech krátce a nevě­
domě zvažujeme všechny významy nejedno­ což představuje spojnici mezi jazykem
značného slova. V jednom experimentu byla a myšlením.
zkoumané osobě předložena věta „Schovala si Když člověk slyší větu, nejprve ji rozdělí na
hřeben do kabelky“ a bezprostředně po ní ná­ celky, jako je jmenná a slovesná fráze, a potom
sledovalo testové slovo, které měl účastník po­ v jednotlivých frázích hledá propozice. Máme
kusu vyslovit co nejrychleji. Zkoumané osoby k dispozici mnoho důkazů o tom, že věty dě­
četly slovo rychleji, pokud se vztahovalo ke líme na fráze, s nimiž potom zacházíme jako
kterémukoli významu slova hřeben (napří­ s jednotkami. Některé z těchto důkazů byly
klad „vlasy“ nebo „úbočí“), než když nemělo získány při pokusech s pamětí. Při jedné stu­
vztah k žádnému z možných významů (napří­ dii poslouchali účastníci věty jako: „Chudá
klad „papír“). Z toho lze soudit, že při chá­ dívka ukradla teplý kabát.“ Bezprostředně po
pání věty byly aktivovány všechny významy vyslechnutí každé věty dostali účastníci stu­
slova „hřeben“ a že všechny významy mohou die zadáno jedno slovo z věty a otázku, kte­
podněcovat vybavení souvisejících slov (Swi- ré slovo po něm následovalo. Lidé odpovídali
nney, 1979; Tanenhaus, Leiman a Seidenberg, rychleji, pokud obě slova pocházela ze stejné
1979). fráze („chudá“ a „dívka“), než když každé slo­
vo pocházelo z jiné fráze („dívka“ a „ukradla“).
Větné jednotky Každá fráze tedy v paměti působí jako jedna
Jako posluchači obvykle bez námahy kom­ jednotka. Pokud zkušební slovo a to, které na
binujeme slova do větných jednotek, mezi ně navazuje, pocházejí ze stejné fráze, posta­
něž řadíme fráze a věty. Důležitou vlastností čí v paměti vyhledat pouze jednu jednotku
těchto jednotek je, že mohou odpovídat pro­ (Wilkes a Kennedy, 1969).
pozicím - výrokům vyjadřujícím jednoduché Rozebrání věty na jmennou a slovesnou
myšlenky. To umožňuje posluchačům hledat frázi a další dělení frází na menší jednotky,
ve větách propozice. jako jsou podstatná jména, přídavná jména či
Chceme-li tyto vztahy pochopit, musíme slovesa, se nazývá syntaktická analýza neboli
si nejdříve uvědomit, že propozici lze rozdě­ větný rozbor. Syntax se zabývá vztahy mezi
lit na subjekt (podmět) a predikát (přísudek). slovy ve větách a frázích. Pomáhá nám při ur­
V propozici „Andrea má kudrnaté vlasy“ je čení struktury částí věty, takže dokážeme ro­
„Andrea“ subjektem a „má kudrnaté vlasy“ je zeznat, co s čím souvisí. Například věta „Ze­
predikátem. V propozici „Krejčí spí“ je „krej­ lený pták sežral červeného hada“ nám sděluje,
čí“ subjektem a „spí“ predikátem. V propozi­ že požírajícím zvířetem byl pták, a nikoli had,
ci „Učitelé těžce pracují“ je „učitelé“ subjek­ že zelený byl pták, a nikoli had, že červený
tem a „těžce pracují“ predikátem. Každou byl had, a nikoli pták, a tak dále. Syntax věty
větu lze rozdělit na fráze tak, aby každá frá­ „Psi, které muž vlastnil, byli líní“ nám sděluje,
ze odpovídala subjektu nebo predikátu nebo že vlastníkem byl muž a že psi byli líní. Po­
celé propozici. Například jednoduchou větu kud identifikujeme slovesnou a jmennou frázi
„Irena sjednává pojištění“ můžeme intuitiv­ a určíme vztah mezi nimi, zjistíme také, co je
ně rozdělit na dvě části, „Irena“ a „sjednává co a kdo co komu udělal.
pojištění“. První část se nazývá jmenná frá­ Chceme-li větě porozumět, obvykle prová­
ze, protože se soustředí na podstatné jmé­ díme syntaktickou analýzu bez námahy a bez
no a určuje v propozici subjekt. Druhá část účasti vědomí. Někdy však analýza selže a my
věty je slovesná fráze a určuje v propozici si celý proces začneme uvědomovat. Zamys­
predikát. Složitějším příkladem je věta „Pilní leme se například nad větou „Knihy neopatr­
studenti čtou knihy“. I tuto větu lze rozdělit ného zaměstnance zcela zavalily“. Při prvním
na dvě části. Jmenná fráze je „pilní studenti“ přečtení nás tato věta třeba zarazí. Proč? Pro­
a slovesná fráze je „čtou knihy“. Jmenná fráze tože bychom se mohli domnívat, že „knihy
vyjadřuje jednu celou propozici „studenti jsou neopatrného zaměstnance“ je jmenná fráze
pilní“, slovesná fráze vyjadřuje predikát jiné a „zcela zavalily“ je slovesná fráze. Abychom
propozice, a sice „studenti čtou knihy“ (viz větu správně pochopili, musíme však její jed­
obrázek 9.2). I v tomto případě tedy větné notlivé části přeskupit do podoby „Knihy zce­
jednotky odpovídají propozičním jednotkám, la zavalily neopatrného zaměstnance“.
Vliv kontextu na tvorbu
větné jednotky
věty a na porozumění
(fráze, věty)
Obrázek 9.3 zachycuje doplněnou verzi popisu
jazyka vycházející z jednotlivých úrovní (na ob­
rázku 9.1). Vyplývá z něj, že tvorba věty a poro­ morfémy

zumění větě jsou dva vzájemně inverzní procesy. (slova, předpony a přípony)

Chceme-li porozumět větě, vnímáme foné­

my, použijeme je při tvorbě morfémů a vět­
fonémy
ných frází a nakonec z větné jednotky získá­ (hlásky)
me propozici (výrok). Pracujeme tedy zdola
nahoru. Při vytváření věty postupujeme opač­
ně: začneme u propoziční myšlenky, převede­ OBRÁZEK 9.3
me ji na fráze a morfémy věty a nakonec pře­ Úrovně tvorby vět a jejich porozumění. Při vytváření
vedeme morfémy na fonémy. věty převádíme propoziční myšlenku na fráze a morfémy;
a morfémy potom převádíme na fonémy. Při porozumění
Tato analýza sice popisuje část toho, co se
větě postupujeme opačným směrem: používáme fonémy
děje při porozumění větě a při jejím vytvá­ k sestavení morfémů a frází a z těchto jednotek
ření, ale je příliš zjednodušená. Nebere totiž získáváme výrok, který je ve větě obsažen.
v úvahu kontext, v němž dochází ke zpraco­
vání jazyka. Z kontextu lze často předpovědět,
co bude řečeno. Jakmile pochopíme několik věty jsou vlastně „prádlo“ a „různé skupiny“
málo slov, vytvoříme si úsudek o významu jsou „skupiny prádla různých barev“. Pokud si
celé věty. Odhadnutý význam nám potom nyní přečtete celý odstavec znovu, měli byste
pomáhá porozumět skutečnému významu mu dokonale rozumět.
zbývající části věty. V těchto případech postu­ Kromě základních znalostí je další význam­
puje porozumění shora dolů i zdola nahoru nou součástí kontextu osoba (nebo osoby),
(Adams a Collins, 1979). s nimiž komunikujeme. Chceme-li sdělení
Někdy je takřka nemožné porozumět řeči pochopit, nestačí jen porozumět fonémům,
bez určitého kontextu (bez znalosti toho, morfémům a frázím. Musíme také porozumět
o čem se mluví). Pro názornost si zkuste pře­ záměru, s nímž mluvčí určitou větu vyslovil.
číst následující odstavec: Jestliže se vás někdo u večeře zeptá: „Můžeš
jít rychle?“, obvykle usoudíte, že onen člověk
Postup je vlastně velmi jednoduchý. Nejprve nemá v úmyslu zjistit, zda jste rychlochodci, ale
uspořádáte věci do dvou různých skupin. Jedna spíše vás chce přimět k tomu, abyste si pospíšili.
hromádka může samozřejmě stačit, záleží na Pokud byste ale měli nohu v sádře, mohli byste
tom, kolik toho máte. Pokud vám chybí zaříze­ ze stejné otázky usoudit, že mluvčí chce zjistit,
ní a musíte odejít jinam, bude to pro vás další zda to skutečně dokážete. Věta (a propozice)
krok; jinak jste ale dobře připraveni. Důležité je v obou případech stejná, mění se jen úmysl
je, abyste nedělali příliš mnoho věcí najednou. mluvčího (Grice, 1975). Máme mnoho důkazů
Méně je někdy více. Z krátkodobého pohledu o tom, že součástí procesu porozumění je sna­
se může zdát, že to není důležité, ale snadno se ha určit záměry mluvčího (Clark, 1984).
mohou objevit komplikace. Chyba by přišla dra­ Při tvorbě řeči působí podobné vlivy. Po­
ho. Zpočátku se celý postup bude zdát složitý, kud se vás někdo zeptá: „Kde je Empire Statě
ale brzy se stane běžnou součástí vašeho života. Building?“, odpovíte v závislosti na kontextu
Zdroj: Bransford a Johnson, 1973 a na tom, co víte o tazateli. Jestliže tato otáz­
ka zazněla například v Praze, patrně odpovíte:
Při čtení tohoto odstavce jste nepochybně pří­ „V New Yorku“, nebo dokonce „V Americe“.
liš nerozuměli, o čem text pojednával. Pokud Pokud ale stejnou otázku dostanete v Brook­
ale zjistíte, že se jedná o „praní prádla“, mů­ lynu, možná odpovíte: „Poblíž centra Manha­
žete využít své dosavadní znalosti o praní prá­ ttanu.“ A pokud tato otázka padne na Man­
dla a dokážete rozluštit všechny záhadné části hattanu, můžete říci: „Na čtyřiatřicáté ulici.“
textu. „Postup“, o kterém se píše hned v první Při hovoru i při porozumění tedy musíme ur­
větě, znamená „praní prádla“, „věci“ z druhé čit, jak věta zapadá do kontextu.
 vých slov. Vyskytuje se v ní jen málo grama­
tických morfémů a složitých vět a obecně se
vyznačuje telegrafickou kvalitou, která připo­
míná dvouslovné stadium osvojování jazyka.
(Více informací najdete v části Vývoj jazyka
dále v této kapitole.) Naproti tomu řeč osob
trpících Wernickeovou afázií si uchovává syn­
tax, ale je pozoruhodně bezobsažná. Postiže­
ný člověk má potíže s nacházením správného
podstatného jména a příležitostně si potřeb­
né slovo vymyslí (například „tarici“, „trebík“).
Z těchto pozorování vyplývá, že Brocova
afázie postihuje syntaktické stadium a Wer­
nickeova afázie zase postihuje tvorbu řeči na
úrovni slov a pojmů. Charakteristiku obou
zmíněných typů afázie potvrzují i výsledky
experimentů. Ve studii zaměřené na zkou­
mání syntaktického deficitu měly zkoumané
osoby při každém pokusu vyslechnout jednu
větu a prokázat, že jí porozuměly: jejich úko­
lem bylo vybrat ze souboru obrázků takový,
který odpovídal dané větě. Ukázalo se, že po­
rozumění některým větám vyžaduje rozsáhlou
Řeč závisí na kontextu. S neznámým turistou patrně syntaktickou analýzu. Pacienti trpící Broco­
budete mluvit jinak, než když budete radit sousedovi, vou afázií mají potíže při rozlišování vět „Lev,
kde najde určitou restauraci nebo obchod. který honí tygra, je tlustý“ a „Lev honí tygra,
který je tlustý“. Ve větách, jež nevyžadovaly
přílišnou syntaktickou analýzu, dosahova­
Neurální základ jazyka li pacienti trpící Brocovou afázií téměř stej­
Připomeňme si některé informace z 2. kapito­ ných výsledků jako zdraví lidé, tedy přibližně
ly. V mozkové kůře levé hemisféry se nacházejí 90 % správných odpovědí. U vět, které naopak
dvě oblasti, které jsou nesmírně důležité pro syntaktickou analýzu vyžadovaly, se jedinci
jazyk: Brocova oblast v čelním laloku levé he­ s Brocovou afázií dostali na úroveň hádání.
misféry přímo nad postranní brázdou a Wer- (V případě věty se lvem a tygrem vybírali se
nickeova oblast ve spánkovém laloku stejné stejnou pravděpodobností obrázky s tlustým
hemisféry. Poškození některé z uvedených lvem i s tlustým tygrem.) Naproti tomu vý­
oblastí - nebo míst, která se nacházejí mezi kony jedinců s Wernickeovou afázií nezávise­
nimi - vede ke specifickému typu afázie (poru­ ly na syntaktických požadavcích věty. Zdá se
chy řeči) (Dronkers, Redfern a Knight, 2000). tedy, že nikoli Wernickeova, ale spíše Brocova
Tak například pacient trpící Brocovou afá­ afázie je zčásti způsobena poruchou syntaxe
zií (poškozením Brocovy oblasti) na otázku (Caramazza a Zurif, 1976). Porucha však není
„Co se vám stalo?“ odpoví: „No jo... to je... úplná, protože osoby trpící Brocovou afázií si
tak... neumím.“ Při Brocově afázii pacient dokážou poradit i s určitými druhy syntaktic­
často zadrhává a váhá. I v jednoduchých vě­ ké analýzy (Grodzinsky, 1984; Zurif, 1995).
tách se častokrát odmlčí a zarazí. Jiné experimenty zkoumaly pojmový de­
Pravým opakem je plynulá řeč pacien­ ficit u jedinců trpících Wernickeovou afá­
ta s Wernickeovou afázií. Zde je opět malý zií. V jedné studii dostaly zkoumané osoby
příklad. Na otázku „Jaké je vaše zaměstnání?“ k dispozici najednou tři slova a měli vybrat
pacient říká: „Já tó tekutilo pá teleť.“ dvě z nich, která byla významově nejbližší.
Brocova a Wernickeova afázie se neliší jen Mezi použitými slovy byly výrazy označující
plynulostí řeči. Promluva jedince trpícího zvířata, například „pes“ a „krokodýl“, i výrazy
Brocovou afázií se skládá zejména z obsaho­ označující lidi, například „matka“ a „rytíř“. Je­
 dinci bez postižení použili jako hlavní vodít­ Tato zjištění jsou nesmírně zajímavá pro
ko při rozlišování významu slov právě rozdíl badatele, kteří studují řečové schopnosti. Zdá
mezi lidmi a zvířaty: například z trojice slov se, že oblasti pro jazyk jsou vysoce lokalizová­
„pes“, „krokodýl“ a „rytíř“ vybrali první dva vý­ ny a mohou se nacházet ve vzdálenosti men­
razy. Pacienti trpící Wernickeovou afázií však ší než deset milimetrů ve všech směrech od
tento základní rozdíl přehlíželi. Pacienti po­ místa, kde elektrické výboje jazyk nenarušu­
stižení Brocovou afázií sice vykazovali určité jí. Ale - a to je zásadní okolnost - chceme-
odchylky od zdravých jedinců, ale při výběru -li narušit schopnost pojmenovat předměty,
slov respektovali rozdíly mezi lidmi a zvířaty. musíme u různých pacientů elektricky dráždit
Pojmový deficit je tedy výraznější u Wernic- různá místa v mozku. Například u jednoho
keovy než u Brocovy afázie (Zurif, Caramazza, pacienta narušíme tuto schopnost elektric­
Myerson a Galvin, 1974). kým výbojem vedeným do přední části mozku,
Kromě Wernickeovy a Brocovy afázie zatímco výboj vedený do zadní části mozku
existuje i mnoho dalších typů afázií (Benson, nemá žádný vliv, u jiného pacienta to může
1985). Jeden z nich se označuje jako kondukč- být právě naopak (Ojemann, 1983). Pokud
ní afázie. Člověk postižený kondukční afázií tedy platí, že místa zprostředkující jazykové
vykazuje v testech syntaktických a pojmo­ schopnosti se u různých lidí nacházejí v od­
vých schopností relativně normální výsled­ lišných částech mozku, lze předpokládat, že
ky, ale má velké potíže, pokud má zopakovat obdobně tomu bude i s afáziemi.
vyslovenou větu. Tuto zvláštní poruchu vy­
světlujeme z neurologického hlediska tím, že Dílčí shrnutí
mozkové struktury zajišťující základní aspek­
■ Jazyk je strukturován na několika úrovních:
ty porozumění zůstávají nedotčeny, ale jsou
(1) větné jednotky, (2) slova a části slov,
poškozeny nervové spoje mezi nimi. Pacient
které nesou význam, a (3) hlásky.
rozumí tomu, co bylo řečeno, protože Wernic­ ■ Tři úrovně jazyka jsou vzájemně propojeny.
keova oblast je neporušená, a dokáže plynně Větné jednotky se skládají ze slov (a jejich
hovořit, protože i Brocova oblast je v pořádku, částí), slova jsou tvořena hláskami.
ale kvůli poškozenému spojení mezi oběma ■ Foném je kategorie hlásek. Každý lidský jazyk
oblastmi nedovede do řečového centra přenést má vlastní soubor fonémů a vlastní pravidla,
to, čemu porozuměl (Geschwind, 1972). jimiž se řídí spojování fonémů při tvorbě slov.

Tyto výzkumy vycházejí z předpokladu, že ■ Morfém je nejmenší jazykovou jednotkou,

která nese význam. Morfémy jsou většinou
každý typ afázie je způsoben poškozením spe­
slova, ale mohou to být i předpony a přípony,
cifické oblasti mozku. Tato představa je však
které se pojí se slovy.
možná příliš zjednodušující. Skutečnost je
■ Spojování slov do frází a vět se řídí
totiž taková, že konkrétní oblast mozku zpro­ syntaktickými pravidly.
středkovávající specifickou jazykovou funkci ■ V levé mozkové hemisféře se nacházejí
může být u různých jedinců odlišná. Nejpád­ oblasti, které zprostředkovávají jazykové
nější důkazy o existenci individuálních rozdílů schopnosti. Patří mezi ně Brocova
přinášejí zjištění neurochirurgů, kteří se při­ a Wernickeova oblast.

pravují na operaci pacientů s nevyléčitelnou

epilepsií. Neurochirurg potřebuje odstranit
část mozkové tkáně, ale nejprve se musí pře­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
svědčit o tom, že tato tkáň nezprostředko- 1 Nyní již máte určitou představu o jednotkách
vává důležité funkce, například jazyk. Proto a úrovních jazyka (víte, co jsou fonémy,
před zahájením operace, dokud je pacient při slova, sémantika a syntax). Zamyslete se
plném vědomí, působí neurochirurg na pří­ z tohoto hlediska nad osvojováním cizího

slušné oblasti slabým elektrickým proudem jazyka. Které složky si člověk osvojí nejsnáze
a které nejobtížněji? Proč?
a pozoruje, jak se mění pacientova schopnost
2 Při porozumění řeči jsou důležité znalosti
pojmenovat jednoduché předměty. Pokud
kontextu. Domníváte se, že tyto znalosti
elektrický výboj tuto schopnost naruší, neu­
zprostředkuje nějaká specifická oblast
rochirurg ví, že se během operace musí této mozku? Co vás k této domněnce vede?
oblasti vyhnout.
Vývoj jazyka

Naše diskuse o jazyce by měla naznačit, jak

nesmírný úkol před dětmi stojí. Musí zvlád­
nout všechny úrovně jazyka - nestačí jen
osvojit si správné hlásky, ale musí zvládnout
také jejich kombinování do tisíců slov a slo­
va musí spojit do vět tak, aby věty vyjadřovaly
myšlenky. Je zázrak, že prakticky všechny děti
ve všech kulturách zvládnou tento úkol během
pouhých čtyř nebo pěti let. Nejprve se bude­
me zabývat tím, co si člověk na každé úrovni
jazyka osvojí, a potom se zamyslíme nad tím,
jak toto osvojování probíhá. Bude nás zajímat
zejména úloha vrozených faktorů a učení. Mezi osmnáctým a třicátým měsícem věku se dětí učí kombinovat slova
a vytvářet fráze a věty.

Co si osvojujeme?
Vývoj se odehrává na všech třech úrovních když dva zvuky následující po sobě odpovídají
jazyka. Začíná na úrovni fonémů, pokračuje různým fonémům v jejich mateřštině. Zname­
na úroveň slov a dalších morfémů a potom se ná to tedy, že šestiměsíční japonské dítě doká­
přesouvá na úroveň větných jednotek a větné že odlišit /!/ od /r/, ale koncem prvního roku
syntaxe. V následujícím textu budeme sledo­ života tuto schopnost ztrácí (Eimas, 1985).
vat postupný vývoj chápání jazyka i vývoj jeho Děti se tak již v prvním roce života naučí,
tvorby. které fonémy jsou pro ně důležité, ale trvá ješ­
tě několik let, než se naučí kombinovat foné­
Fonémy a jejich kombinace my do slov. Když děti začínají mluvit, vytvá­
Připomeňme si, že dospělí dobře rozlišují růz­ řejí někdy „nemožná“ slova - například místo
né zvuky, které odpovídají různým fonémům „tma“ řeknou „tba“. Nevědí ještě, že v češtině
jejich mateřštiny, ale špatně rozlišují rozdíl­ nemohou být na začátku slova hlásky tb. Ve
né zvuky, které v jejich mateřštině odpovída­ čtyřech letech však už znají téměř všechno, co
jí stejnému fonému. Je pozoruhodné, že děti o kombinaci fonémů potřebují vědět.
přicházejí na svět s vrozenou schopností roz­
lišovat zvuky, jež odpovídají fonémům které­ Slova a pojmy
hokoli jazyka. V prvním roce života se děti Přibližně ve věku jednoho roku začínají děti
naučí, které fonémy přísluší jejich mateřštině, mluvit. Roční děti již mají pojmy pro mnoho
a ztratí schopnost rozlišovat zvuky, jež v je­ věcí (včetně rodinných příslušníků, domácích
jich mateřštině odpovídají stejným fonémům. mazlíčků, jídla, hraček a částí těla). Když začí­
(V podstatě ztrácejí schopnost vnímat rozdíly, nají mluvit, přiřazují tyto pojmy slovům, kte­
které při porozumění a produkci jejich jazyka rá používají dospělí. Počáteční slovní zásoba
nebudou mít žádný význam.) Tyto pozoru­ je u všech dětí přibližně stejná. Mezi prvním
hodné skutečnosti byly zjištěny v experimen­ a druhým rokem mluví děti zejména o lidech
tech, v nichž byly dětem postupně předklá­ („táta“, „máma“, „mimi“), o zvířatech („pes“,
dány dvojice zvuků, zatímco děti sály dudlík. „kočka“, „ptáček“), o vozidlech („auto“, „vlak“,
Při reakci na nový podnět děti sají dudlík sil­ „loď“), o hračkách („míč“, „kostka“, „kniha“),
něji než při reakci na známý podnět, a proto o jídle („šťáva“, „mlíčko“, „bonbon“), o částech
je možné podle intenzity sání určit, zda děti těla („oko“, „nos“, „pusa“), o oblečení a sou­
vnímají dva po sobě jdoucí zvuky jako stej­ částech domácnosti („bota“, „miska“, „lžička“).
né, nebo jako odlišné. Šestiměsíční děti sají Tato slova sice označují některé z pojmů
dudlík silněji, když dva zvuky následující po dítěte, ale v žádném případě je nevyjadřu­
sobě odpovídají různým fonémům kteréhoko­ jí všechny. Malé děti tedy mají mezeru mezi
li jazyka, ale roční děti sají silněji pouze tehdy, pojmy, o kterých chtějí mluvit, a slovy, jež
mají k dispozici. Děti ve věku 12-30 měsíců („-1“, ,,-la“ a podobně). Posloupnost vývoje řeči
se snaží tuto mezeru zaplnit a rozšiřují slo­ je u všech dětí pozoruhodně stejná.
va i na sousední pojmy. Dvouleté dítě někdy
označuje slovem „pejsek“ kromě psů také
kočky a krávy. (Neznamená to, že by si dítě Procesy učení
nebylo jisté významem slova. Pokud mu uká­ Jak si děti osvojují řeč? Důležitou úlohu zde
žeme obrázky různých zvířat a požádáme je, nepochybně hraje učení, a právě proto se děti
aby ukázalo „pejska“, ukáže na správné zvíře.) vyrůstající v anglicky mluvící domácnosti
Rozšiřování slov na příbuzné pojmy začíná naučí mluvit anglicky a děti v česky mluví­
mizet přibližně ve dvou a půl letech - patr­ cí domácnosti se naučí mluvit česky. Určitou
ně proto, že slovní zásoba dítěte se výrazně roli hrají i vrozené faktory, a proto se naučí
rozšíří a mnoho mezer se zaplní (Clark, 1983; mluvit všechny děti, ale nikoli domácí zvířata
Rescorla, 1980). (Gleitman, 1986). V této části kapitoly se bu­
Potom se slovní zásoba dítěte skokově roz­ deme zabývat učením a o vrozených faktorech
šiřuje. V jednom a půl roce mívá dítě slovní budeme uvažovat později. V obou případech
zásobu čítající asi 25 slov; šestileté dítě již po­ klademe důraz na větné jednotky a na syntax,
užívá asi 15 tisíc slov. Tento takřka neuvěřitel­ protože právě na této úrovni jazyka lze nejná­
ný rozvoj znamená, že si dítě každý den osvo­ zorněji objasnit důležité prvky jeho osvojování.
jí bezmála deset slov (Miller a Gildea, 1987;
Templin, 1957). Zdá se, že děti jsou na učení Napodobování a podmiňování
nových slov naladěné. Jakmile zaslechnou ne­ Jednou z možností je, že děti se učí jazyk na­
známé slovo, patrně předpokládají, že se hodí podobováním dospělých. Napodobování sice
k některému z pojmů, jež dosud nejsou vyjá­ hraje určitou úlohu při učení slov (rodič uká­
dřeny. Použijí kontext, ve kterém bylo slovo že na telefonní přístroj, řekne slovo „telefon“
vysloveno, a snaží se tento pojem najít (Clark, a dítě se snaží slovo zopakovat), ale přesto
1983; Markman, 1987). nemůže být hlavním způsobem, s jehož po­
mocí se děti učí vytvářet věty a rozumět jim.
Od primitivních ke složitým větám Malé děti neustále říkají věty, které od do­
Fráze a větné jednotky si dítě začíná osvojo­ spělých nikdy neslyšely. Pokud se dítě, jež se
vat ve věku od jednoho a půl až dvou a půl právě nachází ve stadiu dvouslovných vět, sna­
roku. Děti začínají spojovat jednotlivá slova ží napodobit delší věty (například „Pan No­
do dvouslovných výroků (propozic), například vák to zkusí“), většinou se mu podaří vyslovit
„Tam kráva“ (tento výrok obsahuje sdělení jen obvyklý dvouslovný výrok („Pán zkusí“).
„Tam je kráva“) nebo „Mámy čepice“ („To je Z chyb, které děti dělají (například „Nepůjdi
mámina čepice“). Dvouslovná řeč má telegra­ tam“), lze soudit, že se nesnaží jen napodobit
fický charakter. Dítě vynechává některá slova řeč dospělých, ale že zkoušejí uplatnit pravidla
a gramatické morfémy a používá pouze slova, (Ervin-Tripp, 1964).
která nesou nej důležitější obsah. Takové vý­ Druhou možností je, že dítě si osvojuje jazyk
roky navzdory své stručnosti vystihují většinu podmiňováním. Dospělí děti chválí za grama­
základních záměrů dítěte, například umístění ticky správné věty a kárají je za chyby. Kdyby
předmětů a popis událostí a činností. měl být tento postup účinný, museli by rodiče
Od dvouslovných výroků děti rychle pře­ reagovat na každý detail v řeči dítěte. Brown,
cházejí ke složitějším větám, které jsou přes­ Cazden a Bellugi (1969) však zjistili, že pokud
nějšími výroky. Z věty „Miminko kočárek“ se se dítě vyjadřuje srozumitelně, rodiče nevěnují
tedy stává věta „Miminko kočárku“ a nakonec příliš pozornosti tomu, jak se vyjadřuje. Pokusy
„Miminko je v kočárku“. Takové rozšiřování opravit dítě (a použít tedy podmiňování) jsou
slovesné fráze bývá prvním složitým procesem, často marné. Podívejme se na příklad:
který se v dětské řeči objevuje. Dalším krokem
je použití spojek, jako je „a“ a „nebo“, s jejichž DÍTĚ: Nikdo mi nemá rád.
pomocí dítě tvoří souvětí („Ty si hraješ s pa­ MATKA: Ne, řekni: „Nikdo mě nemá rád.“
nenkou a já si hraju s autíčkem“), a gramatic­ DÍTĚ: Aha, nikdo mi mě nemá rád.
kých morfémů, jako jsou tvary pro minulý čas Zdroj: McNeill, 1966, str. 49
Testování hypotéz TABULKA 9.1
Problém s napodobováním a podmiňováním Operační principy používané malými dětmi. Uvedenými principy
spočívá v tom, že se oba postupy soustředí na se patrně řídí děti v mnoha zemích, když se učí mluvit a porozumět
specifické promluvy. Děti se však často učí na mluvené řeči. (Dan I. Slobin /1971/: Developmental Psycholinguistics,
in W. 0. Dingwall /ed./: A Survey of Linguistic Science, str. 298-400.)
obecné úrovni, například určité pravidlo. Zdá
se, že si vytvoří hypotézu o jazykovém pravi­ 1. Hledej systematické změny ve tvarech slov.
dle, testují ji, a pokud platí, tak ji použijí. 2. Hledej gramatické ukazatele, které naznačují změny významu.
3. Vyhýbej se výjimkám.
Uveďme si příklad s tvořením minulé­
4. Sleduj zakončení slov.
ho času. Maminka řekne holčičce: „Vezmi si 5. Sleduj pořadí slov ve větě, předpony a přípony.
jablíčko“ a uslyší odpověď: „Já už jsem si ho 6. Vyhýbej se přerušení nebo přeskupení prvků (tedy větných
vezmla.“ Holčička objevila hypotézu „když jednotek).
potřebuju minulý čas, přidám na konec slo­
va ,-la“‘. Tato hypotéza vede k tomu, že začne
přidávat koncovku ,,-la“ k různým tvarům slo­ děl; hrát - hrál). Pokud tuto koncovku přidá
ves a používá ji i tehdy, když sloveso tvoří mi­ k jinému slovesnému tvaru, vzniká nesprávný
nulý čas podle jiného pravidla. Časem se ale tvar (sedí - sedil; hraje - hrajel). Při vytváře­
naučí tvořit minulý čas správně. ní minulého času tedy musí nejprve vyhledat
Jak si děti tyto hypotézy vytvářejí? Jako vo­ infinitiv a potom k němu přidat potřebnou
dítko při vytváření hypotéz používají všech­ koncovku. Existují však i výjimky (číst - četl).
ny děti několik operačních principů. Jedním Při tvorbě minulého času je tedy třeba znát
z nich je nutnost dávat pozor na zakončení pravidla (u pravidelného tvoření) a zapamato­
slov, druhým principem je sledování předpon vané tvary (u výjimek z pravidla). Potvrzují to
a přípon, které označují změnu významu. Dítě, i studie pacientů trpících afázií. Připomeňme
které si uvědomuje tyto dva principy, pravdě­ si, že pacientům s Brocovou afázií dělají po­
podobně objeví hypotézu, že „-1“ nebo ,,-la“ na tíže gramatické aspekty jazyka. Častěji mívají
konci slovesa signalizuje minulý čas. Třetím problémy s pravidelnými slovesy (která se řídí
operačním principem je snaha vyhnout se vý­ pravidly) než s nepravidelnými slovesy. Na­
jimkám, což vysvětluje, proč děti zpočátku ge- proti tomu lidé postižení anomickou afázií,
neralizují hypotézu i na případy, kdy ji nelze kteří mají potíže při hledání a rozpoznává­
použít. Některé z těchto principů jsou uve­ ní slov, se více trápí s nepravidelnými slove­
deny v tabulce 9.1. Zdá se, že platí ve všech sy (která vyžadují paměť) než s pravidelnými
40 jazycích, které studoval Slobin (1985). slovesy (Ullman et al., 1997). Zdá se tedy, že
V posledních letech byla tato myšlenka, že osvojování jazyka zahrnuje pravidla i asociace
osvojení jazyka znamená především osvojení a paměť (Pinker, 1991; Pinker a Prince, 1988).
pravidel, zpochybněna. Někteří badatelé tvrdí,
že samotné zevšeobecňování pravidel nezna­
mená, že příčinou chyb je dodržování pravi­ Vrozené faktory
del. Marcus (1996) se například domnívá, že Již jsme se zmínili o tom, že některé naše ja­
děti strukturují gramatiku podobně jako do­ zykové dispozice jsou vrozené. O jejich pod­
spělí. Protože se však děti méně často setka­ statě a rozsahu však panují pochybnosti. První
ly se správnými tvary, nemají ještě v paměti pochybnost se týká rozsahu vrozených dispo­
pevně uložené nepravidelné tvary. Kdykoli si zic. Jsou-li bohaté a podrobné, potom by pro­
nedokážou vzpomenout na správný nepravi­ ces osvojování měl být u všech jazyků podob­
delný tvar, použijí známé pravidlo i v nezná­ ný i v tom případě, že různé kultury mají pro
mé situaci. Jiní vědci se zase domnívají, že to, osvojování jazyka rozdílné podmínky. Je tomu
co vypadá jako osvojování si pravidla, může skutečně tak? Druhá pochybnost se týká kri­
být ve skutečnosti osvojení několika asociací. tických období. Organismus si vrozené cho­
Představme si ještě jednou dítě, které se učí vání osvojí snadněji, je-li v kritickém období
používat minulý čas. Možná se řídí pravi­ vystaven působení vhodných faktorů. Existují
dlem o přidání koncovky „-1“ ke slovesu, ale taková kritická období při osvojování jazyka?
ještě si neuvědomuje, že tuto koncovku musí Třetí pochybnost se vztahuje k možné jedi­
přidat k infinitivu daného slovesa (sedět - se- nečnosti našich vrozených dispozic. Je člověk
 jediným živočišným druhem, který má schop­ získaly vlastnosti jazyka. Byly uspořádány na
nost osvojit si systém jazyka? Postupně se bu­ úrovni morfémů i syntaxe, takže soustava ob­
deme zabývat všemi třemi otázkami. sahovala jednotlivé posunky i jejich kombina­
ce. Kromě toho tyto děti (které si v podstatě
Bohatost vrozených dispozic vytvořily vlastní jazyk) prošly stejnými fázemi
Všechny děti nezávisle na kultuře a jazyku vývoje jazyka jako normálně slyšící děti. Ne­
procházejí stejnou posloupností jazykového slyšící děti zpočátku používaly vždy jen jeden
vývoje. Roční dítě vyslovuje několik samostat­ posunek, ale později sdružovaly gesta do „vět“
ných slov; dvouleté dítě tvoří věty o dvou až tvořených dvěma až třemi pojmy. Tyto pře­
třech slovech; věty tříletých dětí začínají mít kvapující výsledky svědčí o bohatosti a po­
správnou gramatickou strukturu; a čtyřleté drobnosti našich vrozených dispozic (Feld-
dítě hovoří téměř jako dospělý člověk. Sku­ man, Goldin-Meadow a Gleitman, 1978).
tečnost je ale taková, že v různých kulturách
panují odlišné podmínky a ne všechny děti Kritická období
mají stejnou možnost učit se od dospělých. Stejně jako jiné typy vrozeného chování má
V některých kulturách mluví rodiče s dětmi také učení jazyka svá kritická období. Je to
neustále, v jiných kulturách s nimi prakticky zjevné zejména u osvojování zvukového systé­
nemluví. Je-li popsaná posloupnost platná ve mu nového jazyka - když se učíme nové foné-
všech kulturách, lze tvrdit, že naše vrozené ja­ my a pravidla, podle nichž se fonémy mohou
zykové dispozice jsou velmi bohaté. kombinovat. Již jsme uvedli, že děti do jednoho
Zdá se, že vrozené jazykové dispozice jsou roku dokážou rozlišovat fonémy jakéhokoli ja­
natolik bohaté, že děti mohou procházet nor­ zyka, ale koncem prvního roku tuto schopnost
málním procesem osvojování jazyka i tehdy, ztrácejí. Z toho plyne, že první měsíce života
pokud ve svém okolí nemají nikoho, kdo by jsou kritickým obdobím pro získání citu pro
jim posloužil jako vzor nebo učitel. Skupina fonémy mateřštiny. V důsledku tohoto jevu je
vědců studovala šestici neslyšících dětí slyší­ obtížné osvojit si později v životě zvukový sys­
cích rodičů, kteří se rozhodli, že své děti ne­ tém druhého jazyka. Pokud se druhému jazyku
budou učit posunkovou řeč. Dříve než se děti učí člověk v dětství, s větší pravděpodobností
dozvěděly jakékoli pokyny o odezírání ze rtů bude mluvit bez přízvuku a bude dobře rozu­
a vytváření zvuků, začaly používat vlastní sou­ mět i v hlučném prostředí (Lenneberg, 1967;
stavu gest. Zpočátku tyto posunky připomí­ Snow, 1987). Když si člověk osvojuje druhý ja­
naly jednoduchou pantomimu, ale postupně zyk v dospělosti, obvykle si podrží přízvuk, kte­
rého se nedokáže zbavit ani po mnoha letech
používání druhého jazyka. Problémy související
s osvojováním jazyka v pozdějším věku se však
Výzkumy prokázaly, že existuje kritické období pro osvojení syntaxe.
Neslyšíc lidé dokážou využívat znakový jazyk mnohem efektivněji,
neomezují pouze na fonémy a výslovnost.
pokud si jej osvojí v raném věku. Nepřímé důkazy svědčící ve prospěch exi­
stence kritického období pro osvojení jazyka
vidíme u dětí, které prošly dlouhým obdobím
naprosté izolace. Proslulým případem sociál­
ního odloučení v dětství je dívenka jménem
Genie. Její otec byl duševně narušený a mat­
ka byla slepá a závislá na otci. Od narození
až do svých 11 let, kdy ji objevili pracovníci
sociální péče, byla Genie připoutána k dětské
židličce v izolované místnosti v domě svých
rodičů. Až do té doby nebyla téměř v žádném
kontaktu s lidmi a neuměla mluvit. Snahy na­
učit ji mluvit přinesly jen omezené výsledky.
Dokázala se naučit slova, ale nezvládla grama­
tická pravidla, která si malé děti osvojí přiro­
zeným způsobem. Testy sice prokázaly, že je
velmi inteligentní, ale její jazykové schopnosti tří až sedmi let, byly stejně úspěšné jako rodilí
nikdy nepřesáhly úroveň devítiletého dítěte mluvčí. Úspěšnost v testu klesala s rostoucím
(Curtiss, 1977; Rymer, 1992a, 1992b). věkem při příchodu do Spojených států.
Výzkumy z poslední doby rovněž proká­ Úspěch při osvojování druhého jazyka
zaly, že existuje kritické období pro osvojení však nezávisí pouze na věku. Čím více se
syntaxe. Důkazy podporující toto tvrzení po­ jedinec společensky a psychologicky integruje
cházejí ze studií neslyšících lidí, kteří ovlá­ do nové kultury, tím lépe si osvojí její jazyk
dají znakový jazyk, jenž je plnohodnotným (Schumann, 1978). Není nijak překvapivé, že
jazykem, a nikoli pantomimickým systémem. existuje také pozitivní korelace mezi motivací
Studie se zaměřila na osoby, které používa­ a osvojováním druhého jazyka (Masgoret
jí znakový jazyk 30 let a více, ale osvojily si a Gardner, 2003).
jej v různém věku. Všechny zkoumané osoby
pocházely z rodin slyšících rodičů, ale některé Mohou se příslušníci jiných živočišných
se učily znakový jazyk od narození, jiné s ním druhů naučit lidskou řeč?
přišly do styku ve věku čtyř až šesti let, kdy Někteří odborníci se domnívají, že vrozená
začaly navštěvovat školu pro neslyšící děti, schopnost osvojit si řeč je vlastní pouze naše­
a další se se znakovým jazykem seznámily mu živočišnému druhu (Chomsky, 1972; Pin-
až ve 12 letech (jejich rodiče je raději chtě­ ker, 1994). Připouštějí, že ostatní druhy mají
li naučit mluvený než znakový jazyk). Pokud své komunikační systémy, ale tvrdí, že jsou
skutečně existuje kritické období pro osvoje­ kvalitativně odlišné od našich. Zamysleme se
ní syntaxe, potom by ti, kdo se znakový jazyk nad komunikační soustavou šimpanzů. Šim­
naučili dříve, měli některé aspekty syntaxe panzi mají k dispozici omezený počet zvuků
zvládnout lépe než ti, kteří si znakový jazyk a gest a produktivita jejich komunikační sou­
osvojili později - i když jej potom používa­ stavy je ve srovnání s lidskou řečí velmi nízká.
li 30 let. Přesně to badatelé zjistili. Pokud se Lidská řeč totiž umožňuje vytvářet kombina­
zaměříme na vytváření slov, která se skládají cí relativně malého počtu fonémů tisíce slov
z několika morfémů (a na porozumění tako­ a spojováním těchto slov může vzniknout ne­
vým slovům), potom ti, kdo si znakový jazyk konečný počet vět. Další rozdíl spočívá v tom,
osvojili v raném věku, jej ovládli lépe než ti, že lidská řeč je strukturována na několika
kteří se s ním setkali až ve škole. Druhá zmí­ úrovních, kdežto komunikace šimpanzů niko­
něná skupina zase zvládla znakový jazyk lépe li. V lidské řeči je zřetelný rozdíl mezi úrovní
než lidé, kteří se jej začali učit až ve 12 letech slov a morfémů, které mají význam, a úrovní
a později (Meier, 1991; Newport, 1990). zvuků, jež význam nemají. V komunikaci šim­
V dnešní době se mnoho lidí učí další cizí panzů není po takové dualitě struktury ani
jazyk v pozdějším věku. Co vlastně víme stopy, neboť každý symbol je nositelem význa­
o osvojování cizích jazyků? Stejně jako u zna­ mu. Dalším rozdílem je i to, že šimpanzi ne­
kové řeči hraje i v tomto případě velkou roli mění pořadí symbolů, aby pozměnili význam
věk jedince, který si cizí jazyk osvojuje. Přes­ svého sdělení, jako to děláme my. Například
tože dospělí lidé se zpočátku učí rychle, pro­ věta „Jonáš spolkl velrybu“ pro nás znamená
tože se dokážou naučit pravidla a poučky (na­ něco jiného než věta „Velryba spolkla Jonáše“.
příklad o časování pravidelných sloves), jsou Nemáme žádné důkazy o tom, že podobný
nepochybně v nevýhodě. Johnson a Newport rozdíl existuje i v komunikaci šimpanzů.
(1989) sledovali rodilé Korejce a Číňany, kteří Skutečnost, že komunikace šimpanzů je ve
se přestěhovali do Spojených států a nejméně srovnání s naší komunikací chudší, ještě nedo­
pět let před touto studií se stali součástí anglic­ kazuje, že šimpanzi nemají schopnost využívat
ky mluvící komunity (začali například studovat produktivnější soustavu. Jejich komunikační
na univerzitě). Zkoumané osoby měly posou­ soustava je možná dostačující pro jejich potře­
dit, zda jsou určité anglické věty gramaticky by- Chceme-li určit, zda mají šimpanzi stejné
správné. Badatelé zjistili, že čím později přišly vrozené dispozice jako my, musíme zjistit, zda
zkoumané osoby do Spojených států, tím méně se dokážou naučit naši řeč. V jedné z nejzná­
úspěšné byly při řešení tohoto úkolu. Osoby, mějších studií zaměřených na výuku šimpanzů
které přicestovaly do Spojených států ve věku lidské řeči naučili Allen a Beatrix Gardnero-
Šimpanz na levém snímku byl vycvičen, aby komunikoval pomocí tabulky se znaky. Šimpanz na pravém snímku se naučil určitý typ
znakového jazyka; právě ukazuje znak pro zubní kartáček.

vi (1972) šimpanzí samičku jménem Washoe Dokazují tyto studie, že se lidoopi mohou
znaky vycházející z amerického znakového naučit lidskou řeč? Není pochyb o tom, že
jazyka. Znakový jazyk byl použit proto, že znaky, které lidoopi používají, odpovídají na­
šimpanzi nemají hlasivky uzpůsobené k vytvá­ šim slovům a že pojmy označované těmito
ření lidských zvuků. Výcvik začal v době, kdy znaky odpovídají našim pojmům. Mnozí vědci
měla Washoe přibližně jeden rok, a pokra­ ale pochybují o tom, že lidoopi se dokážou na­
čoval až do jejích pěti let. Po celou tu dobu učit syntax a kombinovat slova stejným způ­
s ní její ošetřovatelé komunikovali výhradně sobem, jakým lidé spojují slova do vět. Člověk
znakovým jazykem. Zpočátku ji učili jednot­ například dokáže spojit slova „muž“, „Jan“,
livé znaky procesem tvarování: čekali, až udě­ „zranit“ do věty „Muž zranil Jana“, ale umí stej­
lá pohyb, který se podobal žádoucímu znaku, ná slova seřadit i v jiném pořadí a vytvořit tak
a začali jej upevňovat. Později se Washoe větu „Jan zranil muže“, která má jiný význam.
učila znaky pozorováním a napodobováním. Přestože zmíněné studie přinesly určité důka­
Ve věku čtyř let uměla 130 různých posunků zy o tom, že lidoopi dovedou spojovat znaky
a počet těch, kterým rozuměla, byl ještě vyš­ do posloupností, které připomínají věty, máme
ší. Dokázala také generalizovat a použít po- jen málo důkazů podporujících představu, že
sunek z jedné situace v jiné situaci. Důkazem lidoopi dokážou změnit pořadí znaků a vytvo­
je tento příklad: Posunek pro „více“ se nejprve řit tak jinou větu (Brown, 1986; Slobin, 1979).
naučila ve spojení s výrazem „více lechtat“, ale Kritice byly podrobeny dokonce i důkazy
později jej začala používat i ve spojení „více podporující tvrzení, že lidoopi dovedou kom­
mléka“. Jiní šimpanzi si osvojili srovnatelnou binací znaků vytvářet věty. V prvních studiích
slovní zásobu. V dalších studiích používali ex­ psali badatelé o tom, že lidoop vytvářel něco,
perimentátoři jinou než znakovou komunikaci. co působilo jako smysluplná posloupnost zna­
Například Premack (1971, 1985) naučil šim­ ků - například „dej květinu“ nebo „Washoe
panzí samičku jménem Sarah používat místo líto“ (Gardner a Gardner, 1972). Jakmile však
slov plastové symboly. Sarah potom komuni­ přibývaly další údaje, začalo být zřejmé, že na
kovala pomocí manipulace s těmito symboly. rozdíl od lidských vět se sdělení lidoopů často
V řadě podobných pokusů naučil Patterson opakují. Výrok typu „Ty já banán já banán ty“
(1978) používat znakový jazyk gorilu jménem je typický pro šimpanze používajícího zna­
Koko. Začal ji učit v době, kdy jí byl jeden kový jazyk, ale u lidského dítěte by působilo
rok. V deseti letech ovládala Koko více než nanejvýš podivně. Je možné, že v případech,
400 znaků (Patterson a Linden, 1981). kdy se sdělení více podobá větě, lidoop pouze
napodobuje posloupnost posunků, které viděl
Dílčí shrnutí
u cvičitele. Výroky šimpanzí samičky Washoe
nejvíce připomínaly věty v situaci, kdy odpo­ ■ Zdá se, že schopnost učit se fonémy je dětem vrozená, ale

vídala na otázky. Když se jí cvičitel pomocí zvládnout pravidla, jimiž se řídí kombinování fonémů, trvá
několik let.
posunků zeptal: „Washoe jíst?“ šimpanzí sa­
■ Když děti začínají mluvit, nejprve se naučí říkat slova, která
mička odpověděla: „Washoe jíst čas.“ V tomto
vyjadřují dobře známé pojmy z jejich okolí. Později začnou
případě mohla být kombinace znaků částeč­
sestavovat věty. Začínají s jednoslovnými výroky, potom
ným napodobením cvičitelovy gestikulace, což přejdou ke dvouslovné telegrafické řeči a nakonec rozpracují
není stejné, jako když se děti učí kombinovat jmenné a slovesné fráze.
slova (Terrace, Petitto, Sanders a Bever, 1979). ■ Děti si osvojují jazyk také testováním hypotéz (často to
Dosud uvedené důkazy vedou k závěru, že dělají nevědomky). Hypotézy se řídí několika operačními
přestože lidoopi dovedou vytvořit slovní zá­ principy, které obracejí pozornost dítěte k rozhodujícím
sobu podobnou lidské, nedokážou se naučit vlastnostem výroků - například k zakončení slov.

systematicky kombinovat jednotlivé znaky, ■ Při osvojování jazyka hrají důležitou roli také vrozené
faktory. Toto tvrzení podporují četné empirické nálezy.
jako to dělají lidé. Zdá se však, že některé dal­
Za prvé, všechny děti ve všech kulturách procházejí při
ší studie tento závěr zpochybňují (Greenfield
osvojování jazyka stejnými fázemi. Za druhé, stejně jako
a Savage-Rumbaugh, 1990). Badatelé praco­ v případě jiných typů vrozeného chování mohou i některé
vali se šimpanzem bonobo, o kterém se soudí, jazykové dispozice být naučeny pouze během určitého
že se svým chováním podobá člověku více než kritického období. Tím se částečně vysvětluje, proč je
častěji studovaný šimpanz učenlivý. Sedmiletý obtížné naučit se později v životě další jazyk.
šimpanzí sameček jménem Kanzi komuniko­
val prostřednictvím symbolů, které zastupo­
valy slova. Naučil se manipulovat se symboly Otázky rozvíjející kritické myšlení
relativně přirozeným způsobem: naslouchal
1 Domníváte se, že existuje kritické období pro učení
svým cvičitělům, kteří vyslovili slovo a součas­
významu slov? Svůj názor zdůvodněte.
ně ukázali na příslušný symbol. Nejdůležitěj­
2 Co by se podle vašeho názoru stalo, kdyby rodiče učili své
ším zjištěním je, že po několika letech výcvi­ děti mluvit stejným způsobem, jakým většina badatelů učila
ku Kanzi vykazoval určitou schopnost měnit lidoopy lidskému jazyku? Jak by se to projevilo na procesu
pořadí slov a tím i význam sdělení. Pokud se osvojení jazyka? Zrychlil by se, zpomalil, nebo zůstal beze
například chystal kousnout svou nevlastní se­ změny?
stru Muliku, signalizoval „kousnout Mulika“;
když však Mulika kousla jeho, naznačoval po-
sunkem „Mulika kousnout“. Zdá se tedy, že Pojmy a kategorizace:
Kanzi má jisté syntaktické znalosti přibližně základní stavební
na úrovni dvouletého dítěte. kameny myšlení
Výsledky jsou slibné, ale měli bychom je
interpretovat obezřetně. Za prvé je Kanzi Myšlení lze považovat za „jazyk mysli“. Ve
jedním z velmi mála lidoopů, kteří prokázali skutečnosti může být takových jazyků více.
určité syntaktické schopnosti, a proto bychom Jedním způsobem myšlení je proud myšlenek,
si měli položit otázku, nakolik jsou získané které „slyšíme v duchu“. Označujeme jej jako
výsledky obecně platné. Za druhé, i když má propoziční myšlení, protože vyjadřuje určité
Kanzi lingvistické schopnosti dvouletého dí­ tvrzení čili propozici. Jiným typem je imagi­
těte, trvalo mu jejich získání mnohem déle nativní myšlení: odpovídá zejména zrakovým
než lidem. Hlavní důvod skeptického posto­ představám, které „v duchu vidíme“. Výzkum
je vůči možnosti, že kterýkoli lidoop rozvine myšlení u dospělých lidí se zaměřil na oba
lingvistické schopnosti srovnatelné s lidskými, jmenované způsoby myšlení, zejména na myš­
vyslovil Chomsky (1991): „Kdyby měl jaký­ lení propoziční.
koli živočich tak výhodnou schopnost, jako je Výrok (propozice) něco tvrdí. „Matky usi­
řeč, a z nějakého důvodu by ji dosud nepouží­ lovně pracují“ je výrok. Jiný výrok je napří­
val, byl by to evoluční zázrak asi stejně velký klad: „Kočky jsou zvířata.“ Snadno pochopí­
jako objevení ostrova osídleného lidmi, kteří me, že výroky se skládají z pojmů - například
se dokážou naučit létat.“ „matky“, „pracují“, „kočky“, „zvířata“ -, které
jsou určitým způsobem spojeny dohromady. více informací, než kolik je jich bezprostředně
Pokud ale chceme pochopit propoziční myš­ patrných (Anderson, 1991; Bruner, 1957).
lení, musíme nejprve chápat pojmy, z nichž se Máme také pojmy označující činnosti, na­
skládá. příklad „jedení“; jiné pojmy označují stavy,
například „být starý“; dalšími pojmy označu­
jeme abstraktní jevy, například „pravda“ nebo
Funkce pojmů „spravedlnost“; řada pojmů slouží k pojmeno­
Pojem zastupuje celou skupinu; je to soubor vání čísel. V každém případě známe některé
vlastností, které s touto skupinou spojujeme. z vlastností, které jsou společné pro všechny
Například pojem „kočka“ obsahuje vlastnos­ členy pojmu. Široce používané pojmy, jejichž
ti „má čtyři nohy“ a „má vousy“. Pojmy plní příklady jsme zde uvedli, jsou obvykle spojo­
v duševním životě důležité funkce. Jednou vány s jednoslovným označením. Díky tomu
z nich je rozdělení světa do zvládnutelných můžeme ostatním lidem pohotově sdělovat
jednotek (pojmy tedy podporují takzvanou běžné zážitky a zkušenosti. Někdy si také po­
kognitivní hospodárnost). Na světě je tolik dle potřeby vytváříme pojmy, které slouží ur­
různých objektů, že kdybychom každý z nich čitému účelu. Pokud například plánujete výlet
považovali za jedinečný, brzy bychom byli do přírody, můžete si vytvořit pojem „věci na
zcela zahlceni. Jestliže bychom například kaž­ táboření“. Podobné pojmy usnadňují plánová­
dý jednotlivý objekt označovali jiným názvem, ní. Používáme je sice relativně málokdy a ob­
museli bychom mít obrovskou slovní zásobu - vykle mívají dlouhé označení, ale přesto jsou
její obrovitost by prakticky znemožňovala ja­ zdrojem kognitivní hospodárnosti a mají svou
koukoli komunikaci. (Jak by to vypadalo, kdy­ prediktivní sílu (Barsalou, 1985).
bychom měli samostatné označení pro každý
ze sedmi milionů barevných odstínů, které
rozeznáváme!) Naštěstí nepojímáme každý Prototypy
objekt jako jedinečný, ale vnímáme jej jako Zdá se, že vlastnosti spojované s pojmem
jednotlivý případ obecnějšího pojmu. Mnohé spadají do dvou skupin. Jedna skupina vlast­
objekty tedy vnímáme jako představitele poj­ ností vytváří prototyp pojmu. Tyto vlastnosti
mu „kočka“, jiné zase považujeme za předsta­ popisují nejlepší příklady daného pojmu. Na­
vitele pojmu „židle“ a tak dále. Tímto způso­ příklad prototyp pojmu „babička“ by mohl
bem redukujeme složitost světa, který musíme zahrnovat tyto vlastnosti: šedovlasá žena po
reprezentovat v mysli. šedesátce, která má ráda děti. Prototyp nám
Kategorizace představuje proces přiřazo­ obvykle vytane na mysli, když si vzpomene­
vání objektu k pojmu. Při kategorizaci na­ me na daný pojem. Vlastnosti prototypu se
kládáme s objektem tak, jako když má mno­ sice mohou vztahovat k typické babičce, ale
ho vlastností spojovaných s daným pojmem, rozhodně neplatí pro všechny případy (doká­
včetně vlastností, které přímo nevnímáme. žeme si například představit asi čtyřicetiletou
Druhou zásadní funkcí pojmů je tedy to, že ženu, která měla dítě, ještě než jí bylo dvacet,
nám umožňují předjímat informace, jež nelze a její dcera měla první dítě ve stejném věku).
vnímat bezprostředně (tuto vlastnost ozna­ Z toho vyplývá, že pojem musí obsahovat
čujeme jako prediktivní sílu). Třeba pojem něco více než jen vlastnosti prototypu. Tím­
„jablko“ je spojen s vlastnostmi, které nejsou to dalším obsahem je jádro, které je tvořeno
na první pohled zřejmé, například „má jádra“ vlastnostmi, jež jsou pro příslušnost k danému
a „je jedlé“. Kromě toho je tento pojem spjat pojmu nejdůležitější. V jádru pojmu „babička“
s vlastnostmi, které postřehneme snadno: je je skutečnost, že se jedná o matku některé­
kulaté, má typickou barvu a roste na stromě. ho z rodičů. Bez této vlastnosti nelze určitou
Ke kategorizaci objektu, v tomto případě ja­ ženu zařadit do pojmu „babička“ (Armstrong,
blka, proto můžeme použít viditelné vlastnos­ Gleitman a Gleitman, 1983).
ti: objekt je červený, kulatý a roste na stromě. Jako další příklad nám poslouží pojem
A dále můžeme usoudit, že objekt má i méně „pták“. Prototyp bude mít patrně vlastnosti,
viditelné vlastnosti - má jádra a je jedlý. To jako je létání a cvrlikání, které plně odpovídají
znamená, že pojmy nám umožňují získávat sýkorám a sojkám, tedy výborným příkladům
 Musí každý pták létat a cvrlikat? Váš prototyp ptáka patrně tyto znaky má, i když se na některé druhy ptáků (například na tučňáky)
nevztahují.

pojmu „pták“. Na jiné příklady (pštrosy nebo čitou úlohu hrají geny - a vlastnosti jádra jsou
tučňáky) se však nevztahují. Jádro pojmu by našemu zraku skryté. Když někde uvidíme ně­
patrně souviselo s biologickými vlastnost­ jaké malé zvíře, těžko můžeme zkoumat jeho
mi ptáků - například že pták má určité geny geny nebo pátrat po jeho původu. Můžeme
nebo přinejmenším že jeho rodiče jsou ptáci. se jen přesvědčit, zda například létá a cvrliká,
Všimněte si, že v obou uvedených příkla­ a na základě těchto informací můžeme roz­
dech - u „babičky“ i u „ptáka“ - jsou vlast­ hodnout, zda se jedná o ptáka. Pojmy typu
nosti prototypu důležitými, nikoli však do­ „pták“ se považují za takzvané fuzzy pojmy,
konalými ukazateli příslušnosti k pojmu. Pro tedy pojmy, které jsou neurčité. Při rozhodo­
příslušnost k danému pojmu jsou rozhodující vání, zda konkrétní objekt spadá do kategorie
vlastnosti jádra. Mezi pojmem typu „babička“ neurčitého pojmu, musíme stanovit míru jeho
a pojmem typu „pták“ je však významný rozdíl. podobnosti s prototypem (Smith, 1995). Při­
Jádrem pojmu „babička“ je snadno použitelná rozené pojmy jsou většinou neurčité a postrá­
definice. Každá žena, jejíž potomek má dítě, dají skutečnou definici. Jejich kategorizace se
musí být „babička“. Není nijak obtížné určit, tedy opírá zejména o prototypy.
zda konkrétní žena tyto určující vlastnos­ Některé případy neurčitých pojmů mají
ti má, nebo nemá. Říkáme, že pojmy tohoto více prototypických vlastností než jiné. Zů-
typu jsou klasické či že jsou dobře definovány. staneme-li u ptáků, potom například sýkora
Zařadit osobu nebo předmět do dobře defino­ umí létat, kdežto pštros nikoli. Čím více pro­
vané kategorie znamená určit, zda daná osoba totypických vlastností má konkrétní přísluš­
či předmět má určující vlastnosti odpovídající ník pojmu, tím spíše je považován za typický
jádru pojmu. Naproti tomu jádro pojmu „pták“ případ pojmu. Pro většinu lidí je sýkora typič­
stěží může být definicí - víme jen, že zde ur­ tějším ptákem než slepice a slepice je typič­
tějším ptákem než pštros. Červené jablko je nutí jiné vzorky barev a měli rozhodnout, kte­
většinou považováno za typičtější než zelené ré z nich už viděli v prvním souboru vzorků.
jablko, protože červená barva je pokládána za Přestože Daniové neznají žádný výraz pro
běžnou vlastnost pojmu „jablko“, a tak dále. „červenou“, typické odstíny červené rozeznali
Míra typičnosti příslušníka pojmu má zá­ lépe než ménč typické odstíny. Američané se
sadní vliv na jeho kategorizaci. Pokud lidem při plnění srovnatelného úkolu chovají stejně
ukážeme obrázek sýkory a zeptáme se, jestli (Rosch, 1974). Z toho lze soudit, že prototypy
je na obrázku pták, uslyšíme okamžitou klad­ barev jsou univerzální.
nou odpověď. Při pohledu na slepici se lidé Výsledky některých novějších experimentů
rozmýšlejí o něco déle. Pokud stejné obrázky vypovídají o tom, že stejně univerzální mo­
ukážeme malým dětem, zařadí sýkoru téměř hou být i prototypy některých zvířecích poj­
vždy správně, ale slepici někdy za ptáka nepo­ mů. Badatelé srovnávali americké studenty
važují. Míra typičnosti také rozhoduje o tom, s příslušníky mayské kultury Itzá, kteří žijí
co nás napadne, když se setkáme s označe­ v deštných lesích Guatemaly a jsou relativně
ním pojmu. Uslyšíme-li větu „Za oknem sedí nedotčení západními vlivy. Američtí studenti
pták“, představíme si spíše sýkoru než supa pocházeli z jihovýchodního Michiganu, kde
a tato představa obvykle ovlivní i naši inter­ žije mnoho savčích druhů podobných těm,
pretaci dané věty (Rosch, 1978). které se vyskytují v lesích Guatemaly. Obě
skupiny dostaly k dispozici názvy příslušných
Univerzálnost tvorby prototypů druhů. Účastníci experimentu měli nejprve
Jsou prototypy dány zejména kulturou, nebo seřadit do skupin podobná zvířata, takto vy­
jsou univerzální? U některých pojmů, jako tvořené skupiny mčli na základě příbuznos­
například „babička“, má kultura významný ti sdružit do vyšších celků a tak dále, až se
utvářející vliv na podobu prototypu. Prototypy všechny druhy ocitly v jedné skupině, která
přirozených pojmů jsou však překvapivě uni­ nesla označení „savci“. Sdružování do skupin
verzální. vycházelo z podobnosti prototypů: v prvním
Zamysleme se nad pojmy barev, například kole řadili účastníci pokusu do stejných sku­
nad pojmem „červená“. Je to pojem neurčitý pin jen ta zvířata, která vypadala velmi po­
(žádný obyčejný člověk nezná jeho definující dobně. Každý účastník pokusu postupně vy­
vlastnosti) s jasně určeným prototypem: pří­ tvořil jakýsi strom, v jehož spodní části byly
slušníci naší kultury se shodnou na tom, kte­ první skupiny a na jehož vrcholu byl pojem
ré odstíny jsou pro červenou barvu typické, „savec“. Tento strom odpovídá taxonomii ži­
a které nikoli. Příslušníci jiných kultur s námi vočichů. Taxonomické stromy, které vytvo­
budou souhlasit. Pozoruhodné je, že tato sho­ řili příslušníci mayské kultury Itzá, se velmi
da panuje i u lidí, jejichž mateřština vůbec podobaly stromům vytvořeným americkými
nemá výraz pro „červenou“. Když jsou zástup­ studenty. Korelace mezi stromy byla přibliž­
ci těchto kultur požádáni, aby ze škály červe­ ně 0,6. Kromě toho se taxonomie obou sku­
ných odstínů vybrali nejlepší příklady, vybe­ pin do značné míry shodovala se skutečnou
rou stejné odstíny jako my. Přestože se škála vědeckou taxonomií. Zdá se, že všichni lidé
odstínů, které považují za „červenou“, může opírají své prototypy zvířat o snadno pozo­
lišit od naší, jejich představa o typické červe­ rovatelné vlastnosti (celkový tvar těla, typic­
né barvě se shoduje s naší představou (Berlin ké zbarvení, tvar ocasu nebo způsob pohybu).
a Kay, 1969). Tyto vlastnosti vypovídají o evoluční historii
Z jiného výzkumu vyplývá, že příslušníci druhů, na níž je založena vědecká taxono­
novoguinejského kmene Daniů, jejichž jazyk mie (Lopez, Atran, Medin, Cooley a Smith,
obsahuje pouze výrazy pro „černou“ a „bí­ 1997).
lou“, vnímají barevné varianty stejně jako Jistě vás napadnou i případy, kdy se ob­
lidé, jejichž jazyk má výrazy pro mnoho barev. sah zvířecích pojmů v různých kulturách liší.
V jednom experimentu dostali Daniové za Pokud příslušníci určité kultury častěji vída­
úkol zapamatovat si červené skvrny různých jí pštrosy než sýkory, bude se jejich prototyp
odstínů. Jednotlivé skvrny se lišily mírou ty­ „ptáka“ lišit od našeho. Principy, podle nichž
pické „červenosti“. Později dostali k nahléd­ se prototypy utvářejí - důraz na typické vlast­
nosti příslušníků daného pojmu jsou však Zdá se tedy, že si svět nejprve rozdělujeme
s velkou pravděpodobností univerzální. do pojmů základní úrovně. Co určuje, která
úroveň je základní? Nejpřesnější odpověď pa­
trně zní, že na základní úrovni se nacházejí
Hierarchie pojmů nejtypičtější vlastnosti. „Jablko“ na obrázku
Kromě vlastností pojmů potřebujeme také 9.4 má několik charakteristických vlastnos­
znát jejich vzájemné vztahy. Například „jablka“ tí, které se neobjevují u jiných druhů ovo­
jsou součástí, neboli podmnožinou, vyššího ce (červená barva a kulatý tvar nepatří mezi
pojmu „ovoce“; a „sýkory“ jsou podmnožinou vlastnosti „hrušky“). Naproti tomu „jablko
„ptáků“, kteří jsou zase podmnožinou „zví­ Golden Delicious“ má jen málo jedinečných
řat“. Tyto dva typy znalostí (vlastnosti pojmů vlastností - v řadě vlastností se shoduje s „ja­
a vztahy mezi pojmy) jsou hierarchicky za­ blkem Mclntosh“. Pojem „ovoce“, který se na­
chyceny na obrázku 9.4. Z obrázku vyplývá, chází na nejvyšší úrovni obrázku 9.4, má jen
že objekt může být identifikován na různých málo vlastností jakéhokoli druhu. Z tohoto
úrovních. Stejný objekt je současně „jablko důvodu nejprve kategorizujeme svět na úrovni,
odrůdy Golden Delicious“, „jablko“ i „ovoce“. která nám přináší nejvíce informací (Murphy
Pro účely klasifikace je však v každé hierarchii a Brownell, 1985).
jedna úroveň základní neboli preferovaná. Je
to právě ta úroveň, na které klasifikujeme ob­
jekt nejdříve. Pro hierarchii uvedenou na ob­ Kategorizační procesy
rázku 9.4 je základní úroveň, na níž se nachá­ Kategorizace je běžnou součástí každodenní­
zejí pojmy „jablko“ a „hruška“. Důkazy pro ho života. Kategorizujeme při každém setkání
toto tvrzení pocházejí ze studií, při nichž ex­ s novým objektem nebo problémem („To je
perimentátoři předkládají lidem obrázky ob­ výpadek proudu“). Jakým způsobem použí­
jektů a žádají je, aby objekty pojmenovali prv­ váme pojmy při kategorizaci světa? Odpověď
ním výrazem, který je napadne. Při pohledu závisí na tom, zda je pojem dobře definovaný,
na obrázek jablka odrůdy Golden Delicious nebo neurčitý.
řeknou lidé častěji „jablko“ než „ovoce“ nebo U dobře definovaných pojmů, jako je na­
„jablko Golden Delicious“. Pojmy základní příklad „babička“, snadno porovnáme dotyč­
úrovně jsou specifické ještě v dalších ohledech. nou osobu s naším prototypem („Je jí kolem
Jsou to první pojmy, které si osvojí malé děti, 60 a má šedé vlasy, vypadá jako babička“).
jsou užívány nejčastěji a obvykle bývají kratší Pokud ale chceme být přesní, musíme určit,
(Mervis a Rosch, 1981). zda má daná osoba definující vlastnosti poj-

je červené, žluté nebo zelené

je kulaté
má jádra

Golden
Boscova
Mclntosh je červené Delicious ^j= je žluté D'Anjou =H= dole je širší u dole je širší
lahvice
je kulaté [ ■ je kulaté = má protáhlý tvar 1 má protáhlý tvar
má jádra 11= má jádra 11= má jádra 11= má jádra
některá jsou zelená 1= je zelená |l— je hnědá
•= některá jsou zelená

OBRÁZEK 9.4
Hierarchie pojmů. Slova psaná velkými písmeny označují pojmy, slova psaná malými písmeny vyjadřují vlastnosti pojmů. Zelené čáry
znázorňují vztahy mezi pojmy, červené čáry spojují vlastnosti a pojmy.
 s prototypem u každého uvedeného
příkladu.
3. Nakonec badatel poukáže na to, že skóre
podobnosti s prototypem vysoce koreluje
s tím, jak přesně a rychle dokážou účastníci
pokusu kategorizovat každý jednotlivý
příklad. Z toho vyplývá, že podobnost
s prototypem hraje důležitou úlohu při
kategorizaci.

Při kategorizaci objektů můžeme použít ještě

jiný typ podobnosti. Vysvětlíme jej na našem
příkladu se židlí. Jelikož máme v dlouhodobé
paměti uloženo několik příkladů židle, mů­
Rodiče učí děti pojmenovávat a třídit objekty. Když dítě později uvidí
žeme posoudit, zda se jim daný objekt podo­
další objekt, dokáže určit, zda patří do stejné kategorie jaka vzor, který
si uložilo do paměti. bá. Pokud ano, můžeme prohlásit, že se jedná
o židli. Na podobnosti jsou tedy založeny dva
způsoby kategorizace: využíváme podobnost
s prototypem a podobnost s příklady ulože­
mu (,Je to matka a má její potomek dítě?“). nými v paměti.
Uplatníme tedy pravidlo: ,Je-li tato osoba ro­
dičem ženského pohlaví a je-li její potomek
také rodičem, je to babička.“ Kategorizace Osvojování pojmů
dobře definovaných pojmů byly předmětem Jak si osvojujeme obrovské množství pojmů,
mnoha výzkumů. Ukázalo se, že čím více které známe? Některé pojmy, například „čas“
vlastností pravidlo obsahuje, tím je kategori- a „prostor“, mohou být vrozené. Jiné se mu­
zační proces pomalejší a náchylnější k chybám síme naučit.
(Bouřné, 1966). Je to asi proto, že vlastnosti
se zpracovávají postupně jedna po druhé. Jak se učíme znát prototypy a jádra pojmů
U neurčitých pojmů, jako je „pták“ a „žid­ O pojmech se můžeme dozvídat několika růz­
le“, neznáme dostatek definujících vlastností, nými způsoby. Buď nás někdo o určitém poj­
abychom mohli použít kategorizaci založenou mu výslovně poučí, nebo se o něm dozvíme
na pravidlech, a proto se často spoléháme na z vlastní zkušenosti. Způsob získávání znalos­
podobnost. Již jsme se zmínili, že můžeme tí závisí také na tom, co se učíme. Procesem
stanovit míru podobnosti kategorizovaného explicitního učení se nejčastěji dozvídáme
objektu s prototypem pojmu („Je tento ob­ o jádru pojmů, z vlastní zkušenosti se dozví­
jekt dostatečně podobný prototypu, abych jej dáme spíše o prototypech. Dítěti například
mohl označit za židli?“) Experimenty skláda­ někdo vysvětlí, že „lupič“ je člověk, který vez­
jící se ze tří kroků přinášejí důkazy o tom, že me jinému člověku majetek a nemá v úmys­
lidé skutečně kategorizují objekty tímto způ­ lu jej vrátit (jádro pojmu); na základě svých
sobem (Smith, 1995): zkušeností si dítě představuje lupiče jako lí­
1. Badatel nejprve určí vlastnosti prototypu ného, neupraveného a nebezpečného člověka
pojmu a různých příkladů pojmu. (prototyp).
(Badatel může požádat jednu skupinu Dítě se také musí naučit, že jádro je spo­
účastníků pokusu, aby popsali vlastnosti lehlivějším ukazatelem příslušnosti k pojmu
jejich prototypu židle a různých židlí než prototyp, ale takové učení nějakou dobu
znázorněných na obrázcích.) trvá. V jedné studii byly děti ve věku 5-10 let
2. Potom badatel určí společné vlastnosti seznámeny s popisem různých položek a měly
každé vyobrazené židle a prototypu rozhodnout, zda patří či nepatří k určitým
židle. Najde tak míru podobnosti mezi dobře definovaným pojmům. Tento postup
jednotlivými příklady a prototypem. můžeme vysvětlit na pojmu „zloděj“. V jed­
Výsledkem je skóre podobnosti nom popisu „zloděje“ byla vylíčena osoba, kte­
rá sice odpovídala prototypu, ale nikoli jádru S přibývajícím věkem však člověk začíná
pojmu: používat i jinou strategii - testování hypotézy.
Přezkoumá při tom známé příklady pojmu,
Do vašeho domu přišel špinavý a páchnoucí hledá jejich společné vlastnosti (například
starý muž s pistolí v kapse. Odnesl si váš televi­ nábytek se často vyskytuje v obytných prosto­
zor, protože rodiče už jej nechtějí a řekli mu, že rách) a vytvoří hypotézu, že právě tyto spo­
si jej může vzít. lečné vlastnosti charakterizují pojem. Potom
zkoumá, zda nový objekt má tyto rozhodující
Jiný popis „zloděje“ vylíčil osobu, která odpo­ vlastnosti. Jestliže zjišťuje, že hypotéza vede
vídala jádru pojmu, ale nikoli jeho prototypu: ke správné kategorizaci, setrvá u ní, ale pokud
ho hypotéza svede ze správné cesty, přehod­
Velmi přátelská a usměvavá žena, která tě objala, notí ji. Popsaná strategie se tedy zaměřuje na
ale potom odmontovala vaši toaletní mísu, bez abstrakci - nezajímají ji vlastnosti jednotli­
dovolení ji odnesla a nemá v úmyslu ji vrátit. vých případů, ale spíše vlastnosti celého sou­
boru příkladů - a slouží k vyhledávání zá­
Mladší děti se často domnívaly, že popis pro­ kladních vlastností pojmu, protože právě tyto
totypu odpovídá pojmu spíše než popis jádra. vlastnosti jsou společné většině členů daného
Teprve kolem desátého roku začnou děti při pojmu (Bruner, Goodenow a Austin, 1956).
rozhodování o příslušnosti k pojmu přihlížet Výběr vlastností, na které se zaměřujeme, však
spíše k jádru než k prototypu (Keil a Batter- může být ovlivněn našimi specifickými zna­
man, 1984). lostmi o samotných objektech. Pokud se dítě
domnívá, že nábytek má vždy plochý povrch,
Učení na základě zkušenosti může tato předchozí znalost vytvořenou hy­
Existují přinejmenším dva různé způsoby, ji­ potézu zbytečně omezit.
miž je možné naučit se pojem na základě zku­
šenosti. Nejjednodušším způsobem je strategie
příkladu. Již jsme se jí dotkli a blíže ji vysvět­ Neurální základ pojmů
líme na situaci dítěte, které si osvojuje pojem a kategorizace
„nábytek“. Pokud se dítě setká se známým Dosud jsme kladli důraz zejména na rozdíly
představitelem pojmu nebo jeho příkladem - mezi dobře definovanými a neurčitými pojmy,
například se stolem -, uloží si do paměti jeho ale z výzkumů na neurologické úrovni vyplý­
reprezentaci. Když se později musí rozhod­ vá, že existují významné rozdíly také mezi
nout, zda nějaký nový předmět - například samotnými neurčitými pojmy. Zdá se, že mo­
psací stůl - je také nábytkem, porovnává po­ zek ukládá pojmy zvířat a pojmy předmětů
dobnost nového objektu s příklady nábytku, v různých neurálních oblastech. O některých
které má uložené v paměti. Tato velmi často důkazech podporujících toto tvrzení jsme
používaná strategie funguje lépe u typických se zmínili již v diskusi o vnímání v 5. kapi­
než u atypických případů. První příklady, kte­ tole. Uvedli jsme, že existují lidé s narušenou
ré se děti učí, bývají typické, a pokud se nové schopností rozpoznávat obrázky zvířat, kte­
případy pojmů podobají typickým příkladům, rým ale nedělá potíže rozpoznávání vyobraze­
děti je obvykle zařadí správně. Z toho vyplývá, ných předmětů, například pracovních nástrojů.
že pokud u malého dítěte představuje pojem Jiní pacienti mají opačné problémy. Výzkumy
„nábytek“ jen ty nejtypičtější příklady (řekně­ z nedávné doby potvrzují, že co platí pro ob­
me stůl a židli), dítě správně zařadí jiné před­ rázky, platí i pro slova. Mnozí pacienti, kte­
měty, které se naučeným příkladům podobají ří nedokážou pojmenovat obrázky, současně
(například psací stůl a pohovku). Odlišně vy­ nedovedou vysvětlit význam odpovídajících
hlížející předměty (například lampu a poli­ slov. Například pacient, který nedokáže říci,
ci na knihy) patrně nezařadí (Mervis a Pani, že na obrázku je žirafa, si nevybaví vůbec nic
1981). Strategie příkladů zůstává součástí o žirafách, pokud mu ukážeme slovo „žirafa“.
našeho repertoáru osvojování pojmů i nadále. Porucha se tedy týká obrázků i slov a z toho
Toto tvrzení je doloženo řadou důkazů (Estes, lze soudit, že souvisí s pojmy: pacient ztratil
1994; Nosofsky a Johansen, 2000). část pojmu „žirafa“ (McCarthy a Warrington,
 ano ano

ano ne
cvičné položky testové položky

OBRÁZEK 9.5
Příklady různých skupin teček, které byly použity při studiu kategorizace u pacientům s amnézií. Zkoumané
osoby se naučily, že všechny cvičné položky patří do jedné kategorie. Potom měly rozhodnout, zda do stejné kategorie
patří i jednotlivé testové položky. Testové položky spadající do stejné kategorie (jsou označeny slovem „ano")
neodpovídají zcela přesně cvičným položkám, jsou však dostatečně podobné prototypu cvičných položek - průměrná
poloha teček přibližně odpovídá poloze cvičných položek -, aby mohly být přiřazeny do stejné kategorie. (Zdroj: Squire
a Knowlton, 1995.)

1990) . Představa, že pojmy zvířat a předmě­ z předpokladu, že součástí procesů souvisejí­

tů jsou uloženy v různých oblastech mozku, cích s příklady pojmu je i vybavování položek
má i svou alternativu. Pojmy zvířat možná z dlouhodobé paměti. Jak jsme uvedli v 8. ka­
obsahují více percepčních aspektů (jak vypa­ pitole, toto vybavování závisí na mozkových
dá?) než funkčních aspektů (k čemu slouží?). strukturách ve střední části spánkového laloku.
Pojmy předmětů mají naopak možná více Pacient s mozkem poškozeným právě v této
funkčních než percepčních aspektů. Pokud oblasti nedokáže účinně kategorizovat objekty
poškození mozku více zasáhne percepční podle příkladů, i když výzkumy potvrdily, že
oblasti, pacienti budou mít potíže spíše s po­ nemusí mít žádné potíže s používáním pro­
jmenováním zvířat než předmětů. Při posti­ totypů.
žení funkční nebo motorické oblasti budeme Jedna studie srovnávala pacienty s poškoze­
očekávat odlišný průběh (Farah a McClelland, ním střední části spánkového laloku s jedinci
1991) . Rozhodování mezi percepčně-funkční bez poškození mozku. Účastníci dostali dva
hypotézou a hypotézou, která předpokládá, že úkoly. Nejdříve se měli naučit třídit skupiny
pro různé pojmy existují samostatné oblasti, teček do dvou kategorií (příklady jsou uvede­
je dosud sporné (Caramazza, 2000; Martin, ny na obrázku 9.5), druhým úkolem bylo na­
Ungerleider a Haxby, 2000). učit se třídit kresby pocházející od dvou růz­
Další výzkumy se soustředily na proces ných autorů. Nezávislé měření ukázalo, že na
kategorizace. Jeden směr výzkumu dospěl vybavování konkrétních příkladů se probandi
k závěru, že určení podobnosti mezi objek­ spoléhali pouze při třídění kreseb, a niko­
tem a prototypem pojmu vyžaduje aktivitu li při třídění různých skupin teček. Pacienti
jiných oblastí mozku než určení podobnosti s poškozením mozku se naučili třídit skupiny
mezi objektem a příklady pojmu uložený­ teček stejně snadno jako zdraví účastníci, ale
mi v paměti. Studie tohoto typu vycházejí při třídění kreseb dosahovali mnohem horších
výsledků (Kolodny, 1994). Z toho lze sou­ ku. Tyto oblasti bývají často poškozené u pa­
dit, že využití příkladů závisí na mozkových cientů, kteří mají potíže s úkoly založenými
strukturách, které zprostředkovávají dlouho­ na pravidlech. Kategorizace podle pravidel je
dobou paměť, ale využití prototypů musí zá­ tedy založená na jiných neurálních obvodech
viset na jiných strukturách. Další výzkum se než kategorizace podle podobnosti (Patalano,
zaměřil na pacienta, který nedokáže uložit Smith, Jonides a Koeppe, 2002).
do dlouhodobé paměti jakoukoli informaci Tento výzkum je dalším příkladem vzájem­
(nedokáže se tedy naučit nové příklady), ale né propojenosti mezi biologickým a psycho­
úkol s tříděním teček zvládne bez problémů. logickým přístupem ke zkoumání jevů. Uká­
Kategorizace založená na prototypech tedy zalo se, že kategorizační procesy, které se na
nezávisí na strukturách, které zprostředková­ psychologické úrovni jeví odlišně - používání
vají dlouhodobou paměť (Squire a Knowlton, pravidel a používání příkladů -, zahrnují také
1995). odlišné mozkové mechanismy. I v tomto pří­
Předchozí rozprava ukazuje, že mezi kate­ padě platí model, s nímž jsme se setkali již
gorizací založenou na prototypech a kategori­ několikrát: na psychologické úrovni byl zjiš­
zací založenou na vybavování příkladů exis­ těn určitý rozdíl, jehož existence byla později
tují neurální rozdíly. Jak je to s kategorizací prokázána na biologické úrovni.
založenou na pravidlech? Studie provedená
nedávno ukazuje, že používání pravidel vy­ DíLčí shrnutí
žaduje aktivaci jiných nervových obvodů než
procesy založené na podobnosti. Dvě skupi­ ■ Rozeznáváme propoziční a imaginativní způsob myšlení.
Základní složkou výroku (propozice) je pojem, tedy souhrn
ny účastníků pokusu se naučily třídit smyšle­
vlastností, které spojujeme s určitou třídou objektů.
ná zvířata do dvou kategorií podle toho, zda
■ Součástí pojmu je prototyp (vlastnosti popisující nejlepší
zvířata pocházela z Venuše nebo ze Saturnu. příklad pojmu) a jádro (vlastnosti nejpodstatnější pro
Příslušníci první skupiny se naučili třídit zví­ příslušnost k pojmu). Vlastnosti jádra hrají zásadní roli
řata podle složitého pravidla: „Pokud má zvíře u dobře definovaných pojmů, jako je například „babička",
tykadlovité uši, zakroucený ocas a kopyta, po­ kdežto vlastnosti prototypu převládají u neurčitých pojmů,
chází z Venuše; jestliže tyto znaky nemá, po­ jako je například „pták".
chází ze Saturnu.“ Příslušníci druhé skupiny ■ Děti při osvojování nových pojmů často využívají strategii

se naučili třídit zvířata pouze podle informací, příkladu. Nová položka je klasifikována jako příklad pojmu,
pokud se dostatečně podobá známým příkladům pojmu.
které si zapamatovali. (Když určité zvíře uvi­
S přibývajícím věkem děti při osvojování pojmů stále častěji
děli poprvé, museli hádat, ale při dalších po­
používají také testování hypotézy.
kusech si příslušnou kategorii zapamatovali.)
■ Je možné, že různé typy pojmů se zpracovávají v rozdílných
Potom dostali lidé z obou skupin obrázky no­ oblastech mozku. Zpracování zvířecích pojmů se více
vých zvířat, která měli zařadit do příslušných účastní percepční oblasti mozku, při zpracování pojmů
skupin. Během tohoto procesu experimentá­ označujících předměty hrají důležitější roli funkční
toři sledovali jejich mozkovou aktivitu. Sku­ a motorické oblasti mozku. Různé oblasti mozku se také
pina, jež se naučila kategorizovat zvířata po­ účastní odlišných kategorizačních procesů.
dle pravidel, se těmito pravidly řídila i nadále,
ale ti účastníci pokusu, kteří se spoléhali na
paměť, museli vyhledat příklad uložený v pa­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
měti a nové zvíře zařadili do příslušné kate­ 1 Dosud jsme se zabývali prototypy, které se zdají univerzální,
gorie na základě míry podobnosti se známým tedy nepodléhají vlivům kultury. Napadnou vás případy, kdy
příkladem. jsou prototypy naopak silně ovlivněny kulturou? Pokud ano,
U příslušníků skupiny, která pracovala s pa­ uveďte několik příkladů.
mětí, byly aktivovány zrakové korové oblasti 2 Zásadním zjištěním je, že někteří neurologičtí pacienti

v zadní části mozku. Odpovídá to představě, nedokážou pracovat s pojmy označujícími zvířata, ale pojmy
označující předměty jim nečiní potíže. U jiných pacientů
že tito účastníci se spoléhali na vybavování
je tomu právě naopak. Ponecháme-li stranou rozdíly počtu
vizuálních příkladů. Příslušníci skupiny, která
percepčních a funkčních aspektů obsažených ve zvířecích
pracovala s pravidly, rovněž vykazovali aktiva­
a předmětových pojmech, napadá vás ještě nějaké jiné
ci v zadní části mozku, ale byla u nich patrná vysvětlení tohoto nálezu?
i aktivace v některých oblastech čelního lalo­
Usuzování vat. Při hodnocení následujícího úsudku zřej­
mě použijeme zmíněné pravidlo dvakrát:
Pokud přemýšlíme propozičním způsobem,
pořadí našich myšlenek je určitým způsobem a Jestliže prší, vezmu si deštník,
organizováno. Typ organizace se projevuje b Jestliže si vezmu deštník, ztratím jej.
tehdy, když se snažíme usuzovat. V takových c Prší.
případech nabývá posloupnost myšlenek for­ d Proto ztratím deštník.
my úsudku, kdy jeden výrok odpovídá závě­
ru, který se snažíme odvodit. Zbývající výroky Uplatníme-li naše pravidlo na první a třetí
jsou premisy závěru čili důvody pro to, co tvr­ výrok, dospějeme k úsudku „Vezmu si dešt­
díme v závěru. ník“. Použijeme-li stejné pravidlo ještě jednou
na druhý výrok a právě odvozený výrok, do­
spějeme k závěru „Ztratím deštník“.
Deduktivní usuzování Obtížnost úsudku lze odhadnout podle po­
Logická pravidla čtu pravidel, které úsudek vyžaduje. Čím více
Podle logiků mají nej silnější úsudky deduk­ pravidel je zapotřebí, tím pravděpodobněji se
tivní platnost. Znamená to, že závěr vyplý­ lidé dopustí chyby a tím déle trvá, než dospějí
vající z úsudku musí být pravdivý, pokud jsou ke správnému rozhodnutí (Rips, 1983, 1994).
pravdivé jeho premisy (Skyrms, 1986). Uvádí­ To rovněž dokládá, že lidé taková pravidla
me příklad: užívají. Kromě toho se lidé s vyšší pravděpo­
dobností dopouštějí chyb za určitých podmí­
a Jestliže prší, vezmu si deštník, nek. V rozporu s pravidly deduktivní logiky
b Prší. bude většina lidí považovat logicky neplatný
c Proto si vezmu deštník. úsudek za platný, pokud jim připadá obsahově
věrohodný. Tento jev se označuje jako názo­
Toto je typický příklad sylogismu, který ob­ rová předpojatost. Jako příklad uvedeme dva
sahuje dvě premisy a závěr. Platnost či neplat­ sylogismy (zdroj: Evans et al., 1983):
nost závěru logicky vyplývá ze dvou premis
a řídí se pravidly deduktivní logiky. V tomto 1. a Zádně návykové látky nejsou laciné.
případě pravidlo zní: b Některé cigarety jsou laciné.
Máme-li výrok ve formě „jestliže p, potom c Některé návykové látky jsou tedy
q“, a máme-li další výrok p, potom můžeme cigarety.
usoudit, že q. 2. a Žádné návykové látky nejsou laciné.
Jak se usuzování běžných lidí slučuje s usu­ b Některé cigarety jsou laciné.
zováním logika? Pokud máme rozhodnout c Některé cigarety tedy nejsou návykové.
o deduktivní platnosti jednoduchého úsud­
ku, jako je právě uvedený příklad, bývá naše První sylogismus je neplatný, závěr nevyplývá
rozhodnutí poměrně přesné. Jak k němu ze dvou uvedených premis. Věrohodnost zá­
dospějeme? Některé teorie o deduktivním věru však přiměla 92 % lidí k souhlasu s výro­
usuzování předpokládají, že postupujeme kem. Druhý sylogismus je platný ale souhlasi­
jako intuitivní logikové a používáme logická lo s ním pouze 46 % lidí.
pravidla, abychom dokázali, že závěr úsud­ Nyní se zaměříme na další vlivy obsahu na
ku vyplývá z premis. Logikové ztotožní prv­ usuzování.
ní premisu („Jestliže prší, vezmu si deštník“)
s výrokem „jestliže p, potom q“. Dále ztotožní Vliv obsahu
druhou premisu („Prší“) s výrokem p. Z toho Logická pravidla nepostihují všechny aspek­
všeho odvodí část q („Vezmu si deštník“). Dá ty deduktivního usuzování. Jsou aktivována
se předpokládat, že dospělí lidé tato pravidla pouze logickou formou výroků, a přece naše
znají a používají je (možná nevědomky) při schopnost vyhodnocovat deduktivní úsudky
rozhodování o platnosti úsudku. často závisí i na obsahu výroků. Vysvětlíme si
V případě složitějšího úsudku si začínáme to pomocí Wasonova testu výběru (Wason,
toto usuzování podle pravidel více uvědomo­ 1968).
 Účastníci pokusu dostanou čtyři karty. straně samohlásku, tvrzení je vyvráceno.)
V jedné verzi problému má každá karta na Většina účastníků pokusu se správně rozhodla
jedné straně písmeno a na druhé straně číslici pro kartu „E“, ale kartu „7“ současně vybralo
(viz obrázek 9.6a). Účastník musí rozhodnout, méně než 10 % osob.
které karty má obrátit, aby zjistil, zda je Ve druhé verzi problému (viz obrázek 9.6b)
správné následující tvrzení: „Pokud má karta se však výkonnost účastníků pokusu výrazně
na jedné straně samohlásku, má na druhé zvýšila. V tomto případě musí ověřit tvrze­
straně sudé číslo.“ Správná odpověď zní, že ní: „Pokud někdo pije pivo, musí mu být více
je nutné obrátit karty E a 7. (Karta „7“ je než 18 let.“ Na jedné straně karty je uveden
rozhodující proto, že pokud má na druhé věk osoby a na druhé straně příslušný nápoj.
Tato verze problému je logicky stejná jako
předchozí úkol („pivo“ odpovídá písmenu „E“
a „16“ odpovídá číslici „7“), ale tentokrát se
většina účastníků rozhodne správně a obrá­
tí karty „pivo“ a „16“ (Griggs a Cox, 1982).
Obsah tvrzení nepochybně ovlivňuje jejich
úvahu.
Z podobných výsledků vyplývá, že při řeše­
ní deduktivních problémů nepoužíváme vždy
logická pravidla. Místo nich se někdy řídíme
pravidly, která jsou méně abstraktní a více
souvisejí s každodenními problémy - jsou to
pragmatická pravidla. Příkladem je pravidlo
předpokladu, které tvrdí: „Pokud má být něco
uskutečněno, musí být často splněna urči­
tá podmínka.“ Většina lidí toto pravidlo zná
a) Hypotéza: Pokud má karta na jedné straně a použije je. Když mají vyřešit problém s pi­
samohlásku, má na druhé straně sudé číslo.
tím na obrázku 9.6b, nejspíše o něm uvažují
z hlediska svolení. Při aktivaci tohoto pravi­
dla lidé hledají případy nesplnění příslušné
podmínky (věk nižší než 18 let), což je při­
vede k výběru karty „16“. V případě problé­
mu s čísly a písmeny (obrázek 9.6a) se toto
pravidlo neaktivuje, proto lidé nemají důvod
volit kartu „7“. Z toho tedy plyne, že na ob­
sahu problému záleží, zda bude aktivováno
pragmatické pravidlo, což ovlivňuje správnost
usuzování (Cheng, Holyoak, Nisbett a Oliver,
1986).
Kromě uplatnění pravidel účastníci poku­
su možná řeší problém s pitím tak, že si vy­
tvoří konkrétní představu situace - mentál­
ní model. Představí si například dvě osoby
b) Hypotéza: Pokud někdo pije pivo, musí mu být více s číslem na zádech a sklenicí v ruce. Potom
než 18 let.
si tuto představu prohlédnou a zjistí, co se
OBRÁZEK 9.6 stane, když má člověk s číslem „16“ v ruce
sklenici piva. Předpokladem tohoto pojetí
Vliv obsahu na deduktivní usuzování, (a) Účastníci
se museli rozhodnout, které dvě karty mají obrátit, tedy je, že usuzujeme podle mentálních mo­
aby ověřili hypotézu, (b) Druhý problém je logicky delů, jejichž podkladem je obsah problému
ekvivalentní úloze (a), ale jeho řešeníje mnohem (Johnson-Laird, 1989).
snadnější. (Zdroj: Griggs a Cox, 1982; Wason
Oba právě popsané postupy - uplatnění
a Johnson-Laird, 1972.)
pragmatických pravidel a vytváření mentál-
nich modelů - mají jedno společné. Jsou ur­ rok“. Pravidlo poměrného základu a pravi­
čeny obsahem problému a v tom se liší od lo­ dlo konjunkce jsou racionálními vodítky při
gických pravidel, která by obsahem problému induktivním usuzování - opírají se o logi­
ovlivněna být neměla. Naše vnímavost vůči ku - a většina lidí se jimi řídí, pokud jsou
obsahu nám tedy často brání, abychom při ře­ výslovně vyjádřena. V chvatu každodenního
šení problému usuzovali jako logikové. uvažování však lidé tato pravidla často poru­
šují, jak brzy uvidíme.

Induktivní usuzování Heuristiky

Logická pravidla Heuristika je krátký a relativně snadno po­
Logikové poukázali na to, že úsudek může být užitelný postup, který často, ale nezbytně ne
dobrý, i když není deduktivně platný. Takové vždy, vede ke správné odpovědi. Lidé ji často
úsudky jsou induktivně silné, to znamená, že používají v běžném životě, protože jim připa­
jsou-li pravdivé premisy, je nepravděpodobné, dá užitečná. V následující diskusi si však uká­
že závěr je nepravdivý (Skyrms, 1986). Příkla­ žeme, že se na ni nedá pokaždé spoléhat.
dem induktivně silného úsudku je tato úvaha: V řadě důmyslných experimentů ukázali
Tversky a Kahneman (1973, 1983; Kahne-
a Michal studoval na vysoké škole účetnictví, man a Tversky, 1996), že při induktivních
b Michal nyní pracuje pro firmu, která se soudech lidé obvykle některá základní pra­
zabývá účetnictvím. vidla teorie pravděpodobnosti porušují. Ob­
c Michal je tedy účetní. zvláště často se porušuje pravidlo poměrného
základu. Při jednom experimentu bylo jedné
Tento úsudek není deduktivně platný (Micha­ skupině účastníků řečeno, že skupina psycho­
la možná účetnictví přestalo bavit a pracuje logů vedla rozhovory se 100 lidmi - 30 in­
u firmy jako noční hlídač). Induktivní síla je ženýry a 70 právníky -au každého z nich
tady záležitostí pravděpodobností, nikoli jistot, sestavila popis osobnostních charakteristik.
a induktivní logika by (podle logiků) měla být Účastníci pokusu měli možnost nahlédnout
založena na teorii pravděpodobnosti. do těchto popisů a jejich úkolem bylo určit
Induktivní úsudky vytváříme a hodnotí­ pravděpodobnost, že popisovaná osoba je in­
me neustále. Spoléháme se při tom na pra­ ženýr. Některé popisy odpovídaly prototypu
vidla teorie pravděpodobnosti stejně, jako by inženýra (například „Jack se vůbec nezajímá
to dělali logikové nebo matematici? Jedním o politiku a všechen volný čas tráví ve své
z relevantních pravidel pravděpodobnosti je domácí dílně“), jiné byly neutrální (například
pravidlo poměrného základu (či pravidlo „Dick má výborné schopnosti a pravděpodob­
zastoupení třídy v souboru). Pravidlo určuje, ně dosáhne úspěchu“). Není nijak překvapivé,
že pravděpodobnost toho, že určitý prvek je že účastníci pokusu usoudili, že popis pro­
členem jisté skupiny (například že Michal je totypu s větší pravděpodobností odpovídá
členem skupiny účetních), roste se stoupají­ inženýrovi.
cím počtem členů této skupiny (tedy s vyšším Jiná skupina účastníků dostala stejné poky­
zastoupením skupiny v celkovém podílu). Náš ny a popisy, ale bylo jim řečeno, že ve stovce
úsudek o tom, že Michal je účetním, může popisovaných lidí je 70 inženýrů a 30 práv­
být posílen přidáním premisy, že Michal níků (vzhledem k předchozí skupině byly obě
vstoupil do nějakého spolku, který z 90 % profese zastoupeny v opačném poměru). Počet
tvoří účetní. inženýrů v obou skupinách se tedy výrazně li­
Dalším relevantním pravidlem pravdě­ šil, ale tento rozdíl neměl prakticky žádný úči­
podobnosti je pravidlo konjunkce: prav­ nek: zkoumané osoby zařazené do druhé sku­
děpodobnost výroku nemůže být nižší než piny hodnotily popisy v podstatě stejně jako
pravděpodobnost tohoto výroku spojeného příslušníci první zkoumané skupiny. V obou
s jiným výrokem. Například pravděpodob­ skupinách se účastníci domnívali, že neut­
nost výroku „Michal je účetní“ nemůže být rální popis přísluší s 50% pravděpodobností
nižší než pravděpodobnost, že „Michal je inženýrovi. Z toho vyplývá, že účastníci igno­
účetní a vydělává více než 60 tisíc dolarů za rovali informaci o zastoupení tříd. Pokud by
se rozhodovali racionálně (použili by pravidlo Usuzování založené na podobnosti se ob­
poměrného základu), usoudili by, že neutrální jevuje i v další běžné situaci. Víme, že někteří
popis bude s vyšší pravděpodobností odpo­ členové dané kategorie mají určitou vlastnost,
vídat profesi, která je ve skupině zastoupena a musíme rozhodnout, zda stejnou vlastnost
s vyšší četností (Tversky a Kahneman, 1973). mají i ostatní příslušníci kategorie. V jedné
Ani pravidlu konjunkce nevěnují lidé nijak studii měli účastníci rozhodnout, které z ná­
zvláštní pozornost. Účastníkům jedné studie sledujících tvrzení je silnější:
byl předložen tento popis:
Linda je jednatřicetiletá svobodná žena, je 1. a Všichni drozdi mají sezamské kůstky.
přímočará a velmi chytrá. Na vysoké škole b Proto mají všichni vrabci sezamské
byla jejím hlavním oborem filozofie... a velmi kůstky.
ji zajímaly otázky diskriminace.
Účastníci pokusu potom odhadovali prav­ versus:
děpodobnost následujících tvrzení:
2. a Všichni drozdi mají sezamské kůstky.
1. Linda pracuje jako pokladní v bance. b Proto mají všichni pštrosi sezamské
2. Linda pracuje jako pokladní v bance a je kůstky.
aktivní stoupenkyní feministického hnutí.
Není nijak překvapivé, že účastníci pokusu
Druhé tvrzení je spojením prvního tvrzení hodnotili první úsudek jako silnější - patrně
a výroku „Linda je aktivní stoupenkyní femi­ proto, že vrabci se drozdům podobají více než
nistického hnutí“. Účastníci pokusu většinou pštrosi. Toto využití podobnosti se zdá racio­
nápadně zanedbali pravidlo konjunkce a dru­ nální, jelikož je v souladu s představou, že věci,
hé tvrzení hodnotili jako pravděpodobnější které mají společných mnoho známých vlast­
než první tvrzení. Je to omyl, protože každá ností, pravděpodobně sdílejí i neznámé vlast­
feministická pokladní v bance je pokladní nosti. Ale zdání racionality vyprchá, pokud
v bance, ale některé pokladní v bance ne­ se podíváme na to, jak lidé uvažovali o jiných
jsou feministky a Linda by mohla být jednou dvojicích úsudků:
z nich (Tversky a Kahneman, 1983).
Účastníci této studie založili svůj úsudek 1. a Všichni drozdi mají sezamské kůstky.
na skutečnosti, že Linda se podobá spíše b Proto mají všichni pštrosi sezamské
feministické pokladní v bance než obyčejné kůstky (shoduje se s předchozím
pokladní v bance. Přestože jejich úkolem bylo tvrzením).
odhadnout pravděpodobnost, účastníci spíše
odhadovali, do jaké míry se Linda podobá versus
prototypu „pokladní v bance“ a „feministické
pokladní v bance“. Odhad podobnosti 2. a Všichni drozdi mají sezamské kůstky.
je používán jako heuristika pro odhad b Proto mají všichni ptáci sezamské kůstky.
pravděpodobnosti. Lidé heuristiku podobnos­
ti používají, protože se velmi často vztahuje Účastníci pokusu považovali druhé tvrzení
k pravděpodobnosti, ale snadněji se odhaduje. za silnější - patrně proto, že drozdi se pro­
Použití heuristiky podobnosti také vysvětluje, totypu ptáka podobají více než pštrosi. Tento
proč lidé ignorují poměrné základy. Účastníci úsudek je ale chybný: na základě stejného dů­
studie s právníky a inženýry, kterou jsme právě kazu (že drozdi mají sezamské kůstky) nemo­
popsali, patrně uvažovali pouze o podobnosti hou mít všichni ptáci určitou vlastnost s vyšší
mezi zadaným popisem a svým prototypem pravděpodobností než všichni pštrosi, protože
„inženýra“ a „právníka“. Pokud dostali popis, pštrosi jsou také ptáci. I v tomto případě platí,
který stejně dobře odpovídal prototypu „inže­ že intuice založená na podobnosti nás někdy
nýra“ i „právníka“, usoudili, že může se stej­ může svést na scestí (Osherson, Smith, Wil-
nou pravděpodobností odpovídat inženýrovi kie, Lopez a Shafir, 1990).
i právníkovi. Při spoléhání na heuristiku po­ Podobnost není naší jedinou silnou heuris­
dobnosti mohou chybovat i odborníci. tikou. Další je heuristika příčinnosti. Lidé
odhadují pravděpodobnost situace podle síly ním v rozporu. Doložíme to příkladem: jak­
příčinných (kauzálních) souvislostí mezi udá­ mile jednou uvěříme, že žijeme v nebezpeč­
lostmi dané situace. V následujícím příkladu né společnosti, v níž jsou vraždy na denním
lidé považují druhé tvrzení za pravděpodob­ pořádku, více si všímáme zpráv o vraždách
nější než první: a častěji si je zapamatujeme — a tím se ještě
více utvrdíme ve svém přesvědčení. Gilovich
1. Někdy během roku 2015 dojde v Kalifornii (1983) se zmiňuje o tom, kolik hazardních
k rozsáhlým záplavám, při nichž utone více hráčů setrvává v přesvědčení, že vyhrávají -
než tisíc lidí. dokonce i když neustále prohrávají. Konfir­
2. Někdy během roku 2015 nastane mační zkreslení určuje, jak hazardní hráči po­
v Kalifornii zemětřesení, které vyvolá suzují vlastní výhry a prohry: výhry považují
rozsáhlé záplavy, při nichž utone více než za potvrzení vlastního štěstí ve hře, kdežto
tisíc lidí. prohry neberou v úvahu nebo je omlouvají
různými okolnostmi.
Úsudek, že druhé tvrzení je pravděpodobnější Naše spoléhání na heuristiky nás tedy často
než první, je dalším porušením pravidla kon­ vede k zanedbávání některých základních ra­
junkce (a tedy další chybou). V tomto případě cionálních pravidel, včetně pravidla poměrné­
lidé poruší pravidlo proto, že záplavy z dru­ ho základu a pravidla konjunkce. Neměli by­
hého tvrzení mají silnou příčinnou souvislost chom však propadat zbytečnému pesimismu.
s jinou událostí, tedy zemětřesením, kdežto Za prvé platí, že heuristika ve většině případů
záplavy z prvního tvrzení jsou zmíněny samo­ vede ke správným závěrům. Dále je pravda,
statně a bez příčinných souvislostí. že za vhodných okolností můžeme posoudit
Při odhadu pravděpodobnosti a četnos­ relevanci určitých logických pravidel pro
ti používáme další heuristiky. Kahneman řešení konkrétních problémů a odpovídajícím
a Tversky (1973) dokázali, že zkoumané oso­ způsobem tato pravidla použít (Gigerenzer,
by (nesprávně) odhadovaly, že četnost slov za­ 1996; Nisbett, Kranz, Jepson a Kunda, 1983).
čínajících písmenem „r“ (například „růže“) je Například při čtení této rozpravy a při
vyšší než četnost slov, které mají písmeno „r“ úvahách o ní jste pravděpodobně dokázali
na třetím místě v pořadí (například „kartáč“). vnímat relevanci pravidla poměrného základu
Příčinou této chyby je skutečnost, že slova za­ i pravidla konjunkce.
čínající určitým písmenem si vybavíme snáze:
v tomto případě tedy k chybnému závěru vede
heuristika dostupnosti. Neurální základ usuzování
Jinou heuristikou, která nás může zavést Mnozí psychologové po vzoru logiků uznávají
na scestí, je heuristika reprezentativnosti, rozdíl mezi deduktivním a induktivním uva­
tedy předpoklad, že každý případ je pro svou žováním, avšak neplatí to o všech. Jak jsme
kategorii reprezentativní. V důsledku toho se již zmínili, někteří badatelé se domníva­
lidé často extrapolují (tedy rozšiřují platnost jí, že základem deduktivního usuzování jsou
nějakého jevu) na základě jediného případu, mentální modely. Tito badatelé mnohdy tvr­
i když je taková extrapolace neodůvodně­ dí, že mentální modely slouží i při induktiv­
ná. Obě zmíněné heuristiky patrně vysvětlují, ním usuzování, a že tedy mezi induktivním
proč lidé většinou přeceňují počet obětí zá­ a deduktivním usuzováním není žádný kva­
plav nebo vražd (tyto události snadno uvíz­ litativní rozdíl (viz například Johnson-Laird,
nou v paměti a hojně o nich informují média) 1997). Otázka, zda existují dva způsoby uva­
a podceňují počet obětí určitých chorob (Slo- žování, nebo jen jeden, je naprosto zásadní,
vic, Fischhoff a Lichtenstein, 1982). Předpo­ a v poslední době byla studována i na neurál­
jatost pramenící z popsaných heuristik ještě ní úrovni. Byla provedena řada experimentů
zhoršuje další aspekt lidského uvažování, kte­ zaměřených na zobrazování mozku, ale pro
rý nazýváme konfirmační zkreslení. Máme naše účely postačí, když se zaměříme na studii
sklon více důvěřovat důkazům, které jsou Oshersona a jeho spolupracovníků (1998).
v souladu s naším předchozím přesvědčením, Badatelé zobrazovali mozek zkoumaných
než těm důkazům, jež jsou s tímto přesvědče­ osob metodou pozitronové emisní tomogra-
fie v situaci, kdy zkoumané osoby řešily úkoly významně aktivovány oblasti ve frontální kůře
spojené s deduktivním nebo induktivním levé hemisféry. O této oblasti je známo, že se
usuzováním. Při obou úkolech měli účastníci účastní řešení úkolů založených na odhadu
posoudit výroku typu: (například „Kolik velbloudů žije v Kalifor­
nii?“). Součástí takového odhadu často bývá
1. a Žádný pekař nehraje šachy. přibližné odhadnutí pravděpodobnosti (napří­
b Někteří hráči šachu poslouchají operu, klad „Jaká je pravděpodobnost, že ve středně
c (Tudíž) někteří lidé, kteří poslouchají velkém městě mají zoologickou zahradu?“).
operu, nejsou pekaři. Další zobrazovací studie zaměřené na de­
2. a Někteří počítačoví programátoři hrají na duktivní a induktivní usuzování (Goel, Gold,
klavír. Kapur a Houle, 1998) rovněž potvrdily, že při
b Nikdo, kdo hraje na klavír, nesleduje různých typech usuzování jsou aktivovány od­
fotbalové zápasy. lišné oblasti, i když nálezy této studie se ne­
c (Tudíž) někteří počítačoví programátoři shodovaly ve všech ohledech s předchozí stu­
sledují fotbalové zápasy. dií. Skutečnost, že každá ze zmíněných studií
prokázala aktivaci jiných oblastí mozku, lze
Při deduktivním úkolu byli účastníci pokusu vysvětlit užitím odlišného experimentálního
požádáni, aby odlišili platné úsudky (za užití materiálu. Obě studie však prokázaly, že při
pravidla „jsou-li platné premisy, musí být plat­ induktivním a deduktivním usuzování působí
ný i závěr“) od neplatných úsudků (kdy zá­ odlišné neurální vzorce, a to potvrzuje před­
věr může být nepravdivý, i když premisy jsou stavu, že do hry vstupují dva různé mecha­
pravdivé). Účastníci pokusu si nejprve nacvi­ nismy. Zmíněné studie jsou zdrojem prvních
čovali rozlišování mezi platným a neplatným informací o usuzování na neurální úrovni.
úsudkem. V uvedených příkladech je první
úsudek platný a druhý neplatný. Úkol není
Dílčí shrnutí
nijak snadný, protože badatelé chtěli mít jis­
totu, že uživatelé plně využijí své schopnosti ■ Některé úsudky jsou deduktivně platné, což znamená, že

usuzovat. Při úkolu zaměřeném na induktivní pokud jsou pravdivé premisy, musí být pravdivý i závěr.
Při hodnocení úsudku někdy používáme logická pravidla.
usuzování měli účastníci pokusu rozhodnout,
Jindy používáme pragmatická pravidla a mentální modely
zda je závěr s větší pravděpodobností správ­
(které pracují spíše s obsahem výroků než s jejich logickým
ný či nesprávný za předpokladu, že premi­
uspořádáním) nebo heuristiky.
sy jsou pravdivé. U prvního úsudku je závěr ■ Jiné úsudky jsou induktivně silné, což znamená, že jsou-li
správný, protože úsudek je deduktivně platný. premisy pravdivé, je nepravděpodobné, že závěr z nich
V případě druhého úsudku je odpověď libo­ plynoucí bude neplatný. Při hodnocení takových úsudků
volnější. Důležité však je, že v obou případech často ignorujeme principy teorie pravděpodobnosti
účastníci usuzují z hlediska pravděpodobnosti a spoléháme například na heuristiku podobnosti

(bez ohledu na to, jak tuto pravděpodobnost a příčí nnosti.

■ Výzkumy zaměřené na neurální základ usuzování potvrzují
vypočítají).
rozdíl mezi deduktivním a induktivním usuzováním. Při
V průběhu deduktivního usuzování byla
posuzování deduktivní platnosti a induktivní síly stejného
aktivní řada mozkových oblastí, které byly
soudu se aktivují odlišné části mozku.
při induktivním usuzování nečinné, a naopak.
Získané výsledky jsou v souladu s hypoté­
zou, že deduktivní a induktivní usuzování je
Otázky rozvíjející kritické myšlení
zprostředkováno odlišnými mechanismy. Bu-
deme-li konkrétnější, pouze při deduktivním 1 Pokud se týká induktivního usuzování, jaký typ procvičování
usuzování byla aktivována řada oblastí v pra­ by zajistil, aby lidé v běžných situacích každodenního

vé hemisféře, přičemž některé z nich se na­ života častěji využívali pravidlo poměrného základu
a pravidlo konjunkce?
cházely v zadní části mozku. Může to souvi­
2 Jak byste se pomocí zobrazování mozku mohli přesvědčit
set s tím, že při hledání odpovědí na složité
o tom, zda na neurální úrovni existuje rozdíl mezi
otázky využívali účastníci prostorovou před­
usuzováním podle formálních postupů (logických pravidel,
stavivost (na principu Vennových diagramů). pravidel pravděpodobnosti) a heuristickým usuzováním?
Naproti tomu při induktivním uvažování byly
NOVE OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Nevědomé myšlení při (Dijksterhuis a van Olden, 2006). rá má omezenou kapacitu), ve slo­
složitém rozhodování Zkoumané osoby ze skupiny „nevě­ žitých záležitostech povede k méně
V roce 2004 publikoval Dijkster- domého uvažování" byly spokoje­ kvalitnímu rozhodování. A skuteč­
huis výsledky, z nichž vyplývá, že nější než zkoumané osoby z ostat­ ně: ti, kteří uvažovali vědomě, se
naše nevědomí může činit rozhod­ ních skupin. při jednoduchém uspořádání častě­
nutí, která jsou nadřazena vědo­ Tato zjištění se zdají být v roz­ ji rozhodovali správně než ti, kdo
mým rozhodnutím (Dijksterhuis, poru s očekáváním. Nebylo by uvažovali nevědomě; ale při slo­
2004). V jednom experimentu do­ snad prozíravé pečlivě promyslet žitém uspořádání bylo nevědomé
staly zkoumané osoby popis něko­ všechny možnosti? Kdy je prospěš­ uvažování lepší než vědomé.
lika bytů (některé z nich byly hez­ né zvažovat rozhodnutí, a kdy ne? Kromě toho se zdá, že nevě­
čí než jiné) a jejich úkolem bylo Nové výzkumy Dijksterhuise a jeho domé uvažování je aktivní proces.
vybrat nejhezčí z nich. Některé spolupracovníků (Dijksterhuis et Za prvé, zkoumané osoby v pod­
osoby si měly vybrat ihned, jiné al., 2006) přinášejí důležité infor­ mínkách nevědomého uvažování
dostaly několik minut na rozmyš­ mace. Ve studii, která se podobala dospěly k lepším výsledkům než
lenou (možnost „vědomého uvažo­ výše popsané, byla přidána jedna zkoumané osoby, které se musely
vání") a příslušníci třetí skupiny důležitá proměnná: promýšlené rozhodnout ihned (Dijksterhuis,
byli po dobu několika minut roz­ záležitosti byly bud jednoduché, 2004; Dijksterhuis a van Olden,
ptylováni a teprve potom se měli nebo složité. Tentokrát si zkou­ 2006). Za druhé, nevědomé uva­
rozhodnout (možnost „nevědomé­ mané osoby vybíraly auta. V „jed­ žování závisí na cíli: osoby, které
ho uvažování"). Nejlépe se roz­ noduchém" uspořádání bylo kaž­ nevědí, že se budou muset brzy
hodovaly zkoumané osoby ze třetí dé auto charakterizováno čtyřmi rozhodnout, se nevědomým uva­
skupiny. Následně totiž badatelé vlastnostmi, kdežto ve „složitém" žováním zřejmě nezabývají (Bos
zkoumali, jak byli lidé se svou vol­ uspořádání bylo charakterizováno et al., 2008). Za třetí, nevědomé
bou spokojení. Zkoumané osoby si 12 vlastnostmi. Badatelé usuzova­ uvažování vyústí v odlišnou re­
mohly domů odnést jeden plakát li, že vědomé uvažování je přesné, prezentaci informace (Dijksterhuis,
s vyobrazením bytu podle vlast­ a proto by v jednoduchých zále­ 2004; Bos et al., 2008J. Tato re­
ního výběru a za několik týdnů se žitostech mělo vést ke správnému prezentace zjevně umožňuje lepší
jich experimentátoři dotazovali na výběru; ale protože vědomí vyžadu­ zvážení mnoha faktorů, které jsou
to, jak jsou s výběrem spokojeni je použití krátkodobé paměti (kte­ důležité při složitém rozhodování.

Imaginativní myšlení Většina lidí uvádí, že při hledání odpovědi na

první otázku si v duchu představí hlavu ně­
Již dříve jsme se zmínili o tom, že kromě pro- meckého ovčáka a „podívá se“ na jeho uši. Při
pozičního myšlení využíváme i imaginativní hledání odpovědi na druhou otázku si lidé vy­
myšlení, zejména pokud jde o vizuální před­ tvoří představu písmena N, potom je v duchu
stavy. V této části kapitoly se na vizuální myš­ pootočí o 90 stupňů a „podívají se“ na ně, aby
lení zaměříme podrobněji. poznali, o jaké písmeno se jedná. Když lidé
Zdá se, že část našeho myšlení se odehrává odpovídají na třetí otázku, představí si pokoj,
na vizuální úrovni. Často si vybavujeme mi­ „prohlédnou si“ jej a spočítají okna (Kosslyn,
nulé vjemy, nebo alespoň jejich části, a potom 1983; Shepard a Cooper, 1982).
s nimi pracujeme, jako by se jednalo o skuteč­ Uvedené příklady vycházejí ze subjektiv­
né vjemy. Pro ilustraci tohoto tvrzení zkuste ních dojmů, ale společně s dalšími důkazy
odpovědět na tři následující otázky: svědčí o tom, že vytváření představ zahrnuje
stejné reprezentace a procesy, které používá­
1. Jaký tvar uší má německý ovčák? me při vnímání (Finke, 1985). Naše předsta­
2. Jaké písmeno vznikne, když pootočíme vy objektů a míst mají vizuální podrobnosti:
písmeno N o 90 stupňů? v duchu vidíme německého ovčáka, písmeno
3. Kolik oken je v obývacím pokoji vašich N a obývací pokoj rodičů. Mentální operace,
rodičů? které s těmito představami provádíme, jsou
kromě toho obdobou operací, jaké provádí­
me se skutečnými zrakovými objekty. Před­
stavu obývacího pokoje rodičů prohlížíme
stejně, jako bychom prohlíželi skutečný pokoj,
a představu písmena N otáčíme stejně jako
skutečný objekt. Z tohoto důvodu se říká, že
imaginativní myšlení se spoléhá na analogic­
ké reprezentace, kdežto propoziční myšlení
se spoléhá na symbolické reprezentace (před­
stavte si slovo „pokoj“: na rozdíl od vaší před­
stavy pokoje žádným způsobem nepřipomíná
obývací pokoj vašich rodičů).

Imaginativní operace
Uvedli jsme, že duševní operace prováděné OBRÁZEK 9.8

s představami jsou patrně obdobou těch, které Čas potřebný k rozhodnutí ve studii mentální rotace.
Rozhodnutí, zda je písmeno orientováno normálně,
provádíme se skutečnými zrakovými objekty.
neboje zrcadlově převrácené, trvalo nejdéle, pokud
bylo písmeno obrácené o 180°, a bylo tedy vzhůru
zrcadlově nohama. (L. A. Cooper a R. N. Shepard /1973/:
normální převrácené Chronometric Studies of the Rotation of Mental Images,
in W. G. Chase /ed./: Visual Information Processing.
Upraveno se svolením nakladatelství Academie Press.)

Tyto subjektivní dojmy jsou podpořeny i ob­

jektivními důkazy získanými v četných expe­
rimentech.
Jednou z důkladně prostudovaných ope­
rací je mentální rotace. V jednom klasickém
experimentu viděly zkoumané osoby v kaž­
dém pokusu velké písmeno R. Písmeno bylo
zobrazeno normálně nebo zrcadlově převrá­
ceně a buď v obvyklé vertikální poloze, nebo
pootočené v různém úhlu (viz obrázek 9.7).
Účastníci pokusu měli rozhodnout, zda je
písmeno zobrazené normálně, nebo zrcadlově
převráceně. Čím více bylo písmeno odchýle­
no od své obvyklé vertikální polohy, tím déle
se zkoumané osoby rozhodovaly (viz obrázek
9.8). Z tohoto zjištění lze soudit, že účastníci
v duchu otáčeli představu písmena, dokud se
neocitlo ve svislé poloze, a teprve potom ur­
OBRÁZEK 9.7 čili, zda je písmeno normální, nebo zrcadlově
Studium mentální rotace. Příklady písmen, která byla převrácené.
předložena účastníkům studie mentální rotace. U každého Jinou operací, která je obdobná u představ
písmena měli účastnici rozhodnout, zda je písmeno
zobrazeno normálně, nebo zrcadlově převráceně. Čísla
i u vnímání, je prohlížení objektu nebo sku­
vyznačují úhlovou odchylku od obvyklé svislé polohy. piny objektů. V experimentu zaměřeném na
(L. A. Cooper a R. N. Shepard /1973/: Chronometric prohlížení představy si účastníci nejprve dů­
Studies of the Rotation of Mental Images, in W. G. Chase kladně prostudovali mapu smyšleného ostrova,
/ed./: Visual Information Processing. Upraveno se
na kterém se nacházelo sedm důležitých míst
svolením nakladatelství Academie Press.)
(viz obrázek 9.9). Potom byla mapa odstraně-
 na z dohledu. Účastníci pokusu si měli mapu Zpracování představ a vjemů má ještě jeden
v duchu představit a zaměřit se na konkrétní společný rys: obojí je limitováno velikostí zrna
místo (například na strom v jižní části ost­ obrazu. Například na klasické televizní obra­
rova). Experimentátor potom uvedl jinou lo­ zovce závisí na míře zrnitosti, jak malé detaily
kalitu (například strom v severním výběžku obrazu lze ještě rozlišit. V mozku sice nemá­
ostrova). Účastníci pokusu měli vyjít z místa, me žádnou obrazovku, ale přesto si můžeme
na něž se původně zaměřili, a měli prohlížet představit, že se naše duševní obrazy promí­
svou představu tak dlouho, dokud nenajdou tají na pomyslné plátno, jehož zrno omezuje
místo, které experimentátor určil později. Jak­ množství detailů, které dokážeme zazname­
mile na toto místo „dorazili“, měli stisknout nat. Je-li velikost zrna neměnná, mělo by být
tlačítko. Čím větší byla vzdálenost mezi obě­ obtížnější prohlížet malé obrazy než ty velké.
ma místy, tím více času účastníci potřebovali. Pro toto tvrzení existuje řada důkazů.
Doba potřebná k prohlédnutí představy byla V jednom experimentu si zkoumané oso­
přímo úměrná pomyslné vzdálenosti. Z toho by měly vytvořit představu známého zvíře­
lze soudit, že účastníci prohlíželi své předsta­ te - například kočky. Jejich dalším úkolem
vy stejně, jako prohlížejí skutečné objekty. bylo rozhodnout, zda má představované zvíře
určitou část. Pokud šlo o větší části, napří­
klad hlavu, rozhodovali se účastníci pokusu
rychleji než u menších částí, například drápů.
V jiné studii si měli účastníci představit zvíře
v různé relativní velikosti - jako malé, střed­
ní a velké. Potom se měli rozhodnout, zda má
jejich představa zvířete určitou charakteristiku.
U větších představ bylo rozhodování rychlejší
než u menších. S představami je to tedy stejné
jako s vnímáním: čím větší je představa, tím
snáze vnímáme její detaily (Kosslyn, 1980).

Neurální základ imaginace

Nej přesvědčivějším dokladem tvrzení, že ima­
ginace je stejná jako vnímání, by byl důkaz, že
oba jevy jsou zprostředkovány stejnými moz­
kovými strukturami. Takové důkazy se v po­
sledních letech skutečně podařilo shromáždit.
Některé důkazy pocházejí ze zkoumání lidí
s poškozeným mozkem. Vyplývá z nich, že
potíže v oblasti zrakového vnímání jsou ob­
vykle provázeny problémy se zrakovou ima­
ginací (Farah, Hammond a Levine, 1988).
Velmi nápadným příkladem jsou pacienti, kte­
ří trpí poškozením temenního laloku pravé
hemisféry, a v důsledku toho se u nich roz­
vinulo zrakové opomíjení (zrakový neglekt)
levé části zorného pole. Přestože nejsou slepí,
OBRÁZEK 9.9
ignorují všechno, co se nachází v levé polovi­
Prohlížení představ. Zkoumaná osoba si prohlíží představu ostrova
od jihu k severu a hledá určené místo. Zdá se, že její představa je jako
ně jejich zorného pole. Například muž trpící
skutečná mapa. Pokud je třeba prohlédnout větší část představy, trvá to tímto postižením si zapomene oholit levou
déle. (S. M. Kosslyn et al. /1978/: Scanning Mental Images, otištěno ve část obličeje. Italský neurolog Bisiach (Bi-
Visual Images Preserve Metne Spatial Information: Evidence from Studies siach a Luzzatti, 1978) zjistil, že toto zrakové
of Image Scanning, Journal of Experimental Psychology, 4: 47-60.
opomíjení se vztahuje i na imaginaci. Požádal
® 1978, Američan Psychological Association. Upraveno se svolením.)
pacienty trpící touto poruchou, aby si vyba­
vili, jak vidí dobře známé náměstí ve svém Zatímco zkoumané osoby plnily tyto úkoly,
rodném Miláně, když stojí čelem ke kostelu. vědci měřili průtok krve v různých oblastech
Pacienti uváděli řadu objektů stojících na pra­ jejich mozkové kůry. Když účastníci poku­
vé straně, ale jen málo objektů na levé straně. su vytvářeli zrakové představy, byl zazname­
Když si měli představit náměstí z opačného nán vyšší krevní průtok ve zrakové oblasti
pohledu, tedy s kostelem za zády, opomíjeli kůry, než když prováděli početní úkol. Kromě
objekty, které uváděli předtím (protože tyto toho byl profil krevního průtoku při vytváření
objekty se nyní ocitly v levé části jejich zorné­ představy stejný jako při zrakovém vnímání
ho pole). Pacienti tedy vykazovali stejné opo­ (Roland a Friberg, 1985).
míjení levé strany při imaginaci i při vnímá­ Kosslyn a jeho spolupracovníci (1993) s vy­
ní. Z toho lze soudit, že imaginaci i vnímání užitím metody pozitronové emisní tomografie
zprostředkovávají stejné mozkové struktury, srovnávali mozkové struktury, které se účast­
které jsou u těchto pacientů poškozené. ní vnímání a vytváření představ. Účastníci
V některých studiích využili badatelé me­ pokusu plnili jeden percepční a jeden imagi­
tody snímání mozku a prokázali, že u nor­ nativní úkol a experimentátoři snímali jejich
málních jedinců se na vnímání i imagina­ mozkovou aktivitu. Při percepčním úkolu
ci podílejí stejné oblasti mozku. Při jednom dostaly zkoumané osoby k nahlédnutí velké
experimentu měly zkoumané osoby počítat tiskací písmeno zobrazené na pozadí pravi­
zpaměti („Začněte u čísla 50 a postupně ode­ delné mřížky. Potom byl do jednoho z okének
čítejte tři“) a později si vytvářet zrakovou mřížky umístěn křížek. Účastníci měli co nej-
představu („Představte si, že se procházíte rychleji rozhodnout, zda křížek leží v poli, do
v okolí vašeho domu; začněte u domovních kterého zasahuje i písmeno (viz obrázek 9.10).
dveří a střídavě odbočujte doprava a doleva“). Při imaginatívním úkolu byla účastníkům po­
kusu předložena stejná mřížka, ale tentokrát
bez písmena. Pod mřížkou bylo napsáno malé
tiskací písmeno. Účastníci si měli představit
představivost
toto malé tiskací písmeno jako velké a po­
tom je měli ve své představě umístit na mříž­
ku. Pak byl do jednoho z polí mřížky znovu
umístěn křížek a účastníci měli rozhodnout,
zda křížek leží v jejich pomyslném písme­
ni. Není nijak překvapivé, že percepční úkol
byl spojen s vyšší neurální aktivitou v urči­
tých částech zrakové korové oblasti, ale stejně
tomu bylo i u imaginativního úkolu. Plnění
f imaginativního úkolu vyvolalo zvýšenou akti­
vitu těch mozkových struktur, které jako první
OBRÁZEK 9.10 přijímají zrakové informace.
Vytváření představ a vnímání. Experimentátoři Od raných fází kortikálního zpracování se
zjištovali, zda zraková představivost a zrakové tvorba představ podobá vnímání. Z přímého
vnímání vyžadují činnost stejných mozkových struktur. srovnání neurálních aktivací při plnění dvou
V percepčním úkolu měly zkoumané osoby rozhodnout, popsaných úkolů vyplynulo, že při imaginativ-
zda křížek zakreslený do mřížky je součástí plochy velkého
písmena. V imaginatívním úkolu si zkoumané osoby měly
ním úkolu nastala výraznější aktivace než při
představit, jak by v mřížce vypadalo velké tiskací písmeno, percepčním úkolu. Důvodem je možná to, že
a potom měly rozhodnout, zda se křížek ocitne na ploše imaginativní úkol vyžadoval více „percepční
představovaného písmena. Zkoumaná osoba věděla, práce“ než percepční úkol. Na základě těchto
jaké písmeno si má představit, protože pod mřížkou
výsledků již nelze pochybovat o tom, že tvor­
bylo toto písmeno napsané ve své malé podobě. (Kvůli
srovnatelným podmínkám bylo na stejném místě písmeno ba představ a vnímání jsou zprostředkovány
umístěné i v percepčním úkolu.) (Robert J. Sternberg: stejnými neurálními mechanismy. I v tom­
Beyond IQ: A Triarchic Theory of Human Intelligence. to případě přinesl biologický výzkum důka­
® 1985, Robert J. Sternberg. Přetištěno se svolením
zy podporující hypotézu, která byla zpočátku
nakladatelství Cambridge University Press.)
formulována na psychologické úrovni.
 uslyšíte cvaknutí. Při dosažení druhého dílčího
Dílčí shrnutí
cíle, tedy nalezení druhého čísla, budete postu­
■ Myšlenky, které se projevují jako vizuální představy, povat stejně. Postup zopakujete i v případě tře­
obsahují stejné vizuální detaily, jaké nacházíme u vjemů. tího a čtvrtého čísla. V tomto případě jsme řešili
■ Mentální operace prováděné s představami (například
dobře definovaný problém s jasně daným po­
prohlížení a rotace) se podobají operacím, které probíhají
čátečním a konečným stavem. V každodenním
při vnímání.
životě se však často setkáváme s neurčitě vyme­
■ Vytváření představ i vnímání je zprostředkováno stejnými
částmi mozku. Experimenty zaměřené na snímání mozkové
zenými problémy. Někdy vás například napadne:
činnosti naznačují, že úkolů vyžadujících představivost se „Tento víkend bych si potřeboval pořádně odpo­
účastní stejné specifické oblasti mozku, které jsou aktivní činout.“ Váš cílový stav je definován poněkud
i při percepčních úkolech. neurčitě a při stanovení konkrétního plánu vám
příliš nepomůže. Rozumnou strategií při řešení
neurčitě definovaných problémů je převést je na
Otázky rozvíjející kritické myšlení problémy dobře definované.
Studie zaměřené na řešení problémů se
1 V této části jsme se zabývali vytvářením zrakových představ.
Jak byste analogicky hledali důkazy o vytváření sluchových
soustředí zejména na strategie, které lidé po­
představ?
užívají. S tím souvisí otázka, jak si lidé urči­
2 Jak byste s pomocí experimentů zaměřených na snímání tý problém v duchu představují, protože tyto
činnosti mozku stanovili, zda individuální rozdíly ve představy ovlivňují způsob řešení problému.
schopnostech vytvářet zrakové představy souvisejí Úspěšnost řešení závisí také na předchozích
s neurálními rozdíly? zkušenostech. Všemi uvedenými otázkami se
budeme zabývat v následující diskusi.

Myšlení v praxi: Strategie řešení problémů

řešení problémů Mnoho poznatků o strategiích rozkládání
cílů na dílčí cíle pochází z výzkumu Newella
Mnozí lidé kladou mezi řešení problémů a my­ a Simona (1972). Badatelé obvykle požáda­
šlení rovnítko. Při řešení problému usilujeme jí zkoumané osoby, aby při řešení obtížného
o dosažení cíle, ale zpočátku nemáme připra­ problému uvažovaly nahlas. Potom analyzu­
vené příslušné prostředky. V každém případě jí jejich slovní reakce a hledají, pomocí jaké
máme na začátku počáteční stav (potřebujete strategie zkoumané osoby úkol řešily, a tyto
šaty na večírek) a na konci cílový stav (našli jste slovní reakce používají jako vodítko při
oděv, jaký potřebujete, a koupili jste jej). Čas­ programování počítače. Následně srovnávají
to můžeme konečný cíl rozdělit na dílčí cíle konkrétní postup počítače a zkoumaných osob
(našetřit si dost peněz a najít správný obchod); při řešení problému (například pořadí kroků).
dílčí cíle lze rozdělit na menší postupné kroky, Pokud se oba postupy shodují, znamená to,
až se dostaneme na úroveň, na které již máme že počítačový program nabízí teorii strategie
prostředky k uskutečnění (Anderson, 1990). řešení problémů. Tímto způsobem bylo
Tento proces můžeme objasnit na jednodu­ nalezeno mnoho obecně použitelných teorií.
chém problému. Předpokládejme, že potřebujete Jednou strategií je zmenšit rozdíl mezi sou­
zjistit neznámou kombinaci čísel na zámku. Víte časným a cílovým stavem problémové situace.
jen to, že kombinaci tvoří čtyři čísla, a pokaždé Tato strategie se označuje jako metoda zmenšo­
když nastavíte správné číslo, uslyšíte cvaknutí. vání rozdílu. Vraťme se ještě jednou k problému
Vaším konečným cílem je tedy najít správnou s číselnou kombinací zámku. Počáteční stav je
kombinaci. Při řešení tohoto úkolu lidé většinou charakterizován neznalostí všech čísel, cílový stav
nezkoušejí hledat čtyři čísla náhodně, ale rozdělí je charakterizován znalostí všech čtyř čísel. Sta­
si celkový cíl na čtyři dílčí cíle. Obsahem každé­ novíme si tedy dílčí cíl snížit rozdíl mezi oběma
ho cíle je nalezení jednoho čísla. Prvním dílčím stavy. Dílčího cíle bude dosaženo, když určíme
cílem je tedy najít první číslo a k jeho splnění první číslo. Náš nový stav je tedy charakterizován
máte k dispozici jednoduchý postup - budete znalostí prvního čísla, ale stále ještě existuje roz­
pomalu otáčet číselníkem tak dlouho, dokud ne- díl mezi současným a cílovým stavem. Můžeme
jej snížit určením druhého čísla a potom třetího naší činnosti dočasně snižuje podobnost mezi
a čtvrtého čísla. Základní myšlenkou zmenšo­ současným a cílovým stavem. V právě uve­
vání rozdílu je tedy vytváření dílčích cílů, jejichž deném příkladu se může autoservis nacházet
dosažením se dostáváme blíže ke konečnému cíli. opačným směrem od mateřské školy. Cesta do
Podobnou, ale důmyslnější strategií je analý­ autoservisu dočasně zvyšuje vzdálenost k cíli,
za prostředků vedoucích k cíli. Při této strategii ale přesto je tento krok pro vyřešení problému
srovnáváme současný stav s cílovým stavem, aby­ nezbytný. Kdybychom striktně použili meto­
chom našli nejdůležitější rozdíl mezi oběma stavy. du zmenšování rozdílu, nikdy bychom nejeli
Naším hlavním dílčím cílem se potom stává od­ směrem od mateřské školy.
stranění tohoto rozdílu. Proto hledáme prostřed­ Další strategií je zpětný postup. Je to ob­
ky nebo postup vedoucí kjeho dosažení. Jestliže zvláště užitečný postup při řešení matematic­
tento postup najdeme, ale zároveň zjistíme, že kých problémů, jako je například ten, který
nějaká okolnost našeho současného stavu nám zachycuje obrázek 9.11. Problém zní takto:
brání jej použít, určíme si nový dílčí cíl, abychom
tuto překážku odstranili. Tuto strategii používá­ Jak by se dalo dokázat, že úsečky AD a BC jsou
me v řadě běžných situací. Uvedeme příklad: stejně dlouhé? Mohl bych to dokázat, kdybych
dokázal, že trojúhelníky ACD a BDC jsou
Potřebuji dostat syna do mateřské školy. Jaký shodné. To bych mohl dokázat, pokud se mi
je největší rozdíl mezi tím, co mám, a tím, co podaří dokázat, že jejich dvě strany a jimi se­
chci? Vzdálenost. Jak překonám vzdálenost? vřený úhel jsou si rovny.
Autem. Jenže je porouchané. Co je potřeba udě­ Zdroj: Anderson, 1990, str. 238
lat, aby jelo? Dát do něj novou baterii. Kde ji
vezmu? V autoservisu. V tomto případě uvažujeme od cíle k dílčímu
Zdroj: Newell a Simon, 1972, in Anderson, 1990, cíli (dokázat, že trojúhelníky jsou shodné) a od
str. 232 tohoto dílčího cíle postupujeme k dalšímu díl­
čímu cíli (dokázat, že strany a úhly jsou si rov­
Analýza prostředků vedoucích k cíli je důmy­ né), dokud se nedostaneme k takovému dílčí­
slnější než metoda zmenšování rozdílu, proto­ mu cíli, k jehož dosažení už máme prostředky.
že nám umožňuje jednat i tehdy, kdy výsledek Všechny tři zmíněné strategie - zmenšová­
ní rozdílu, analýza prostředků vedoucích k cíli
a zpětný postup - jsou velmi obecné a lze je
použít při řešení prakticky každého problému.
Tyto strategie, o kterých se často hovoří jako
o slabých metodách, nevycházejí z žádných spe­
cifických znalostí, a mohou být dokonce vroze­
né. Lidé se na ně spoléhají zejména tehdy, když
se poprvé dozvídají o novém oboru a když řeší
problémy, jejichž obsah dosud neznají. Jakmile
se s novým oborem obeznámí, osvojí si účinněj­
ší specifické postupy (a reprezentace), které po­
stupně převládnou nad slabými metodami (An­
derson, 1987). Jednotlivé kroky řešení problému
slabými metodami jsou shrnuty v tabulce 9.2.

TABULKA 9.2
Postup při řešení problému.

1. Představit si problém jako výrok nebo vizuální představu.

2. Určit cíl.
OBRÁZEK 9.11 3. Rozložit cíl na dílčí cíle.
Názorný geometrický problém. Je zadán obdélník 4. Zvolit strategii řešení problému a uplatnit ji při dosažení každého
ABCD. Dokažte, že úsečky AD a BC jsou stejně dlouhé. z dílčích cílů.
Reprezentace problému lejší než Dan, z čehož vyplývá, že David je
Schopnost vyřešit problém nezávisí jen na nejpomalejší ze všech. Kdybychom problém
strategii, pomocí níž problém rozložíme, ale chtěli řešit pomocí představ, mohli bychom si
i na tom, jak si problém představíme. Někdy rychlost všech tří mužů představit jako body
je nejlepší představit si problém jako výrok na přímce, jak je znázorněno na obrázku:
(propoziční reprezentaci), jindy je účinnější
představa (vizuální reprezentace). Zamysleme
se nad následujícím problémem: David Ed Dan
—I------------------- 1-------------------- 1—
Jednoho rána přesně při východu slunce začal
jistý mnich stoupat na horu. Okolo hory se vi­ Tychlosl
nula stezka široká nejvýše půl metru a vedla až
k chrámu na vrcholu. Mnich stoupal každou
chvíli jinou rychlostí a mnohokrát se zastavil, Z této představy bychom si pak mohli odpo­
aby si odpočinul. Krátce před západem slunce věď jednoduše „přečíst“. Je zřejmé, že někteří
dorazil do chrámu. Po několika dnech se vy­ lidé dávají přednost reprezentaci problémů ve
dal stejnou cestou zpátky. Vyrazil při východu formě výroků, jiní si je zase raději reprezentují
slunce, šel různou rychlostí a častokrát odpočí­ vizuálně (Johnson-Laird, 1985).
val. Průměrná rychlost sestupu byla samozřejmě Není důležité jen to, zda pracujeme s výro­
vyšší než průměrná rychlost při výstupu. Do­ ky, nebo s představami, ale i to, co je repre­
kažte, že na této stezce existuje konkrétní místo, zentováno. Často míváme s řešením problému
na kterém se mnich ocitl při obou cestách přes­ potíže, protože do své reprezentace zapome­
ně ve stejnou denní dobu. neme zahrnout něco důležitého. Někdy do
Adams, 1974, str. 4 ní naopak zahrneme něco, co není součástí
problému. Nezapomínejme, že často převádí­
Většina lidí při řešení tohoto problému začí­ me neurčitě definovaný problém na dobře de­
ná s propoziční reprezentací. Někteří se do­ finovaný problém. Pokud při tom vycházíme
konce snaží vytvořit si soustavu rovnic. Ře­ z nesprávných předpokladů, můžeme se do­
šení problému je ale mnohem snazší, když stat do takového nastavení mysli, které bude
s problémem zacházíme vizuálně. Stačí jen překážkou při řešení problému. Vysvětlíme to
představit si mnichovu cestu vzhůru a sou­ na následujícím experimentu. Jedna skupina
časně jeho cestu dolů. Představte si jednoho účastníků měla za úkol připevnit na plochu
mnicha vycházejícího z vrcholu a druhého, dveří svíčku s využitím pouze těch předmětů,
který kráčí zezdola. Bez ohledu na to, jak které jsou znázorněny na obrázku 9.12. Řeše­
rychle postupují, se v určitém okamžiku ně­ ním bylo připevnit krabičku na dveře a použít
kde potkají. Z toho tedy plyne, že na cestě ji jako podstavec pro svíčku. Většina účastníků
musí existovat místo, kde se oba mnichové měla s tímto úkolem potíže - pravděpodobně
vyskytli ve stejném okamžiku. (Povšimněte proto, že si krabičku představovali jako ná­
si, že vaším úkolem nebylo určit, kde se toto dobku (její obvyklá funkce), a nikoli jako pod­
místo nalézá.) stavec. Tato potíž se často označuje výrazem
Některé problémy lze snadno vyřešit mani­ funkční strnulost (funkční fixace). Jiná skupi­
pulací buď s výroky, nebo s představami. Po­ na účastníků dostala stejný úkol s jedinou od­
dívejme se na tento jednoduchý problém: „Ed chylkou: krabička byla zbavena svého obsahu.
běží rychleji než David, ale pomaleji než Dan; Tato skupina účastníků byla při řešení pro­
kdo z nich je nejpomalejší?“ Pokud chceme blému úspěšnější - nejspíše proto, že ve své
tento problém řešit pomocí výroků, můžeme reprezentaci méně často považovali krabičku
si první část problému představit ve formě za schránku a uvědomovali si i její vlastnos­
výroku, kde „David“ je subjekt a „je pomalej­ ti podstavce. Zdá se, že vhodná reprezentace
ší než Ed“ je predikát. Druhou část problému problému znamená poloviční cestu k jeho vy­
si můžeme představit jako výrok, kde „Ed“ je řešení.
subjekt a „je pomalejší než Dan“ je predikát. Na tomto příkladu vidíme, jak důležitá je
Z toho můžeme odvodit, že David je poma­ restrukturace problému. Řešení problému
často spočívá v tom, že ho přetvoříme do urči­
té mentální reprezentace. Jakmile dosáhneme
správného nastavení mysli („krabičku mohu
použít rovněž jako podstavec“), řešení je na
dosah ruky.
Chceme-li vyřešit problém, je užitečné za­
čít o něm uvažovat jinak. K tomu nám může
pomoci vhodná analogie. Pokud mají dva
problémy stejnou základní strukturu a poda-
ří-li se nám vyřešit jeden z nich, můžeme se
spolehnout na analogii a s její pomocí vyře­
šit i druhý problém. Gick a Holyoak (1983)
ve svém klasickém experimentu prokázali, že
zkoumané osoby zvládly tímto způsobem vy­ OBRÁZEK 9.12
řešit složitý „radiační problém“. V problému
Materiál pro řešení problému se svíčkou. Máte-li k dispozici zobrazené
jde o to, že je nutné pomocí laserového pa­ předměty, dokážete s jejich pomocí připevnit svíčku na dveře? Řešení
prsku odstranit nádor. Laserový paprsek je ale najdete na str. 413. (Zdroj: Glucksberg a Weisberg, 1966.)
velmi silný, a proto poškodí i okolní zdravou
tkáň. Zkoumané osoby dokázaly najít řešení
(několik laserových paprsků z různého smě­
ru), pokud byly schopny postřehnout analogii níci. Jejich reprezentace šachového postavení
s příběhem o malých skupinách vojáků, kteří je však lepší a umožňuje jim zapamatovat si
útočili na pevnost, kolem níž byly umístěné postavení jednotlivých figurek. V průběhu
miny, z mnoha různých směrů. Badatelé také let si vytvořili reprezentace mnoha možných
zjistili, že není jednoduché přimět zkoumané konfigurací šachových figurek a díky tomu
osoby k tomu, aby srovnaly základní struktu­ dokážou pojmout i složitou konfiguraci roz­
ru dvou problémů. Často přehlédneme ana­ dělenou do několika pomyslných dílčích celků.
logii, protože máme sklon soustředit se spíše Zmíněné reprezentace pravděpodobně také
na povrchní vlastnosti problému než na jeho stojí v pozadí jejich šachového mistrovství.
základní rysy. Zanedlouho uvidíme, že způsob, Velmistr uchovává v paměti možná až 50 ti­
jakým si představujeme problém, se odvíjí od síc různých konfigurací a naučil se, jak si má
množství našich zkušeností v dané oblasti. počínat, když se s některou z nich setká. Mis­

Odborníci versus začátečníci

Odbomík řeší šachové problémy jinak než začátečník. Například šachoví
V určitých oblastech (fyzika, geografie, šachy) velmistři, jako je Višvánathán Ánand, mají v paměti uloženo mnoho
řeší odborníci problémy kvalitativně jinak než specifických reprezentací, které mohou využít při řešení problémů.
nováčci. Rozdíly jsou způsobeny tím, že od­
borníci a nováčci používají odlišné reprezen­
tace a strategie. Odborníci uchovávají v pa­
měti mnohem více reprezentací, které mohou
použít při řešení problémů. Například šacho­
vému velmistru stačí, aby se na pět sekund
zadíval na rozehranou partii s více než 20 fi­
gurkami, a dokáže ji dokonale reprodukovat.
Nováček ve stejné situaci dokáže reprodu­
kovat pouze obvyklých pět až devět položek
(viz 8. kapitola). Jako první si toho všiml de
Groot (1965, 1966), kterého zajímalo, proč
zkušený šachista volí lepší tahy než nováček.
Zjistil, že zkušení hráči šachu nejsou v jiných
oblastech výrazně inteligentnější než začáteč-
trovský hráč šachu dokáže „vidět“ možné tahy problému, a teprve potom začnou psát rovni­
a nemusí je promýšlet jako začátečník (Chase ce, kdežto začátečníci se obvykle rovnou pustí
a Simon, 1973b; Simon a Gilmartin, 1973). do psaní rovnic, aniž by měli na mysli celko­
I při setkání s novým problémem jej odbor­ vý plán (Larkin, McDermott, Simon a Simon,
níci reprezentují jinak než začátečníci. Tuto 1980). Dalším rozdílem je to, že odborníci
situaci dokreslují studie řešení problémů ve mají sklon uvažovat od zadaných faktů smě­
fyzice. Odborník (například profesor fyziky) rem k řešení, ale začátečníci obvykle pracují
vytváří reprezentaci problému z hlediska fyzi­ opačným směrem (používají strategii zpětné­
kálních principů, které jsou potřebné pro jeho ho postupu). Tento rozdíl ve směru uvažování
řešení, například: „Toto je jeden z problémů byl zjištěn také ve studiích zaměřených na to,
typu ,každá akce vyvolává stejně velkou reakci jak řeší problémy lékaři. Zkušení lékaři větši­
opačného směru1.“ Naproti tomu začátečník nou uvažují směrem kupředu - od symptomu
(třeba student prvního ročníku fyziky) má k možné chorobě -, ale méně zkušení lékaři
sklon vytvořit reprezentaci stejného problému uvažují obráceným směrem - od možné cho­
z hlediska jeho vnějších rysů, například: „Toto roby k symptomu (Patel a Groen, 1986).
je jeden z problémů nakloněné roviny“ (Chi Typické znaky odbornosti, o nichž jsme
a Feltovich, 1981). právě hovořili - množství reprezentací, re­
Sklon soustředit se na vnějškové rysy pro­ prezentace založené na podstatných rysech,
blému se projevuje i tehdy, když začátečníci tvorba plánů před vlastní činností a uvažo­
řeší problém pomocí analogie. Pokud ne­ vání směrem kupředu -, patří k odborným
máme příliš obsáhlé znalosti o určité oblas­ („doménově specifickým“) postupům, které
ti a musíme v ní řešit nějaký problém, vel­ postupně převládají nad slabšími metodami
mi často uvažujeme o vnějškově podobných řešení problémů, o nichž jsme se zmínili dříve.
problémech, s nimiž jsme se již dříve setkali,
a použijeme je jako analogie. V jedné názorné
studii, která zkoumala tento jev (Ross, 1984), Automatičnost
se lidé měli naučit nový způsob úpravy textu Se zkušeností přichází i další výhoda: au­
v počítači. Ve fázi učení si zkoumané osoby tomatičnost. Automatické procesy mohou
často připomínaly vnějškové podobnosti s dří­ být vykonávány bez vědomé kontroly. Vzpo­
vějšími způsoby úpravy textu a s jejich pomocí meňte si na dobu, kdy jste se učili jezdit na
zkoušely přijít na to, jak zadaný text upravit. kole nebo řídit auto. Tyto úkony vyžadovaly
Zkoumané osoby si například osvojily dva veškerou vaši pozornost. Čím více praxe jste
různé způsoby vkládání slova do textu: první měli, tím bylo pro vás snadnější soustředit se
způsob byl vysvětlen na příkladu nákupní­ na vlastní dopravu — samotné řízení auta nebo
ho seznamu, druhý byl vysvětlen na příkladu jízda na kole už šly jakoby samy od sebe. (Viz
recenze restaurace. Později během experi­ 6. kapitola.)
mentu měli vložit určité slovo buď do jiného Většina procesů myšlení se postupem času
nákupního seznamu, nebo do recenze restau­ také automatizuje. Čtení je činnost, kterou
race. Probandi častěji užívali metodu, kterou většina z nás vykonává bez zvláštní pozornos­
se naučili na podobném textu (pokud měli ti: vidíte slovo a automaticky je přečtete. Je to
upravit nákupní seznam, vkládali do něj slovo docela jiné, než když jste se učili číst. Auto­
s využitím postupu, který se předtím naučili matičnost procesu čtení prokazuje Stroopův
na příkladu nákupního seznamu). V prvních efekt (pojmenovaný podle J. R. Stroopa, kte­
fázích učení se řídíme vnějšími podobnostmi rý jej popsal v roce 1935). Stroop předložil
různých problémů. Teprve když v určité ob­ zkoumaným osobám seznam nesmyslných
lasti získáme zkušenosti, dokážeme se zaměřit slov (typu „suwg“) a skutečných slov (na­
na strukturální rysy problému a využít analo­ příklad „modrá“) a položil jim otázku, jakou
gie efektivně (Novick, 1988). barvou jsou vytištěna různá slova na předlo­
Odborníci a začátečníci také používa­ ženém seznamu. Všimněte si, že probandy
jí odlišné strategie. Ve studiích zaměřených nepožádal, aby zmíněná slova přečetli. Stroop
na řešení fyzikálních problémů se odborníci dokázal, že zkoumané osoby předložená slo­
většinou nejprve pokusí vytvořit plán řešení va četly automaticky. Při jednom uspořádání
 (a) (b) (c) V této kapitole jsme viděli, že při úvahách
wopr modrá červená a řešení problémů si lidé často vypomáhají
swrg zelená žlutá
rcidb žlutá modrá různými mentálními pomůckami. Na kon­
zyp červená zelená krétních zkušenostech s daným problémem
potom záleží, jakou strategii nebo heuristi­
OBRÁZEK 9.13
ku zvolí. Některé problémy řešíme s využi­
Příklad Stroopova efektu. tím pravidel a spoléháme při tom na vědomé
a usilovné myšlení. Jiné problémy řešíme au­
tomatičtějším způsobem. Někteří teoretikové
pokusu totiž nechal vytisknout slova označu­ proto obhajují teorii duálního procesu lidské­
jící barvu nesouhlasnou barvou (viz obrázek ho usuzování a v takovém případě označují
9.13c) - například slovo „modrá“ bylo vytiš­ „automatické“ procesy za intuitivní, na rozdíl
těno červenou barvou. Za takových podmínek od procesů založených na pravidlech (Kahne-
trvalo zkoumaným osobám významně déle, man, 2003). Sociální psychologové se zajímají
než pojmenovaly konkrétní barvu. Reakční zejména o to, jak získáváme intuitivní znalosti
doba byla srovnávána se situací, kdy probandi o ostatních lidech. V 17. kapitole se dozvíte,
měli odpovědět na otázku, jakou barvou jsou že sociální psychologové při studiu automatič-
vytištěna nesmyslná slova, nebo kdy byla slova nosti v sociálním vnímání variace na Stroopův
označující barvu vytištěna odpovídající barvou. úkol dodnes používají.
Proces automatického čtení narušoval zadaný
úkol pojmenovat barvy, což dokazuje, že čtení Dílčí shrnutí
je automatická činnost, kterou provádíme bez
■ Řešení problémů vyžaduje rozložení cíle na dílčí cíle,
vědomé pozornosti (Stroop, 1935).
kterých ke dosáhnout snadněji.
■ Při rozkládání cílů na dílčí cíle využíváme tyto strategie:
zmenšování rozdílu mezi současným a cílovým stavem,
analýzu prostředků vedoucích k cíli (odstranění
nejdůležitějších rozdílů mezi současným a cílovým stavem)
a zpětný postup.
■ Řešení některých problémů usnadňuje vizuální reprezentace,
jiné problémy se řeší snáze pomocí propoziční reprezentace.
I Četné problémy se řeší stejně dobře pomocí obou uvedených
typů reprezentace.
■ Pokud se týká řešení problémů, odborníci se od začátečníků
liší ve čtyřech ohledech: pamatují si více reprezentací,
které mohou využít při řešení problémů; při vytváření
reprezentace berou ohled spíše na principy řešení než na
vnějškové rysy; dříve než začnou jednat, vytvoří si plán;
uvažují spíše směrem kupředu než zpětně.
■ Myšlenkové procesy, které nevyžadují soustředěnou
pozornost, se odehrávají automaticky a bez vědomé
kontroly.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

1 Vzpomeňte si na nějakou činnost (například předmět ve
škole, hru, sport nebo koníček), v níž jste získali jisté
zkušenosti. Jak byste popsali změny, jimiž jste prošli při
zlepšování své výkonnosti? Jak tyto změny odpovídají
změnám, které jsme popsali v této kapitole?
2 Jak by bylo možné využít zjištění o zkušenostech v řešení
i problémů při výuce odborných znalostí, například při výuce
studentů medicíny?
Řešení problému se svíčkou.
 POHLED
JE PRAVDA, ZE LIDE HOVOŘÍCÍ ODLIŠNÝMI
Úloha jazyka v myšlení
Stephen C. Levinson a Asifa Majidová, Max Plaňek Institute for Psycholinguistics, Nijmegen

Představte si, že jste se narodili mají základní číselné pojmy (Gordon, me pro konkrétnější oblast prosto­
v odlehlém koutě Amazonie v kme­ 2004). Dosud nebyly provedeny žád­ ru, a proto odlišný jazyk související
ni Pirahá. Hovoříte jazykem, který né experimenty zaměřené na to, jak s prostorem ovlivňuje myšlení o čase.
nemá slova pro barvy, strýce, brat­ Pirahové dokážou rozlišovat barvy, I samotný jazyk související s pro­
rance ani sestřenice, nemá slova pro ale v jiných kulturách nacházíme storem se v různých řečech význam­
označení čísel, nezná jednoduchý systematický vztah mezi pojmy ba­ ně odlišuje. Některé jazyky vůbec
způsob, jak hovořit o budoucnosti, rev a slovy, které tyto barvy označují. nemají výrazy pro „vpravo" a „vle­
a neumí vytvářet souvětí vkládáním Například lidé, jejichž mateřštinou vo" (například „nůž leží vlevo od
vedlejších vět (Everett, 2005). Jak je jazyk, který rozlišuje „modrou" vidličky"). Místo toho používají vý­
by za těchto okolností vypadaly a „zelenou" (například čeština nebo razy „sever" a „jih" dokonce i pro
vaše myšlenky? Nebo si představ­ angličtina), zveličují skutečný rozdíl předměty, které leží na stole (Majid
te, že mezi příslušníky tohoto kme­ mezi oběma barvami, kdežto lidé, je­ et al., 2004)1 Systematické expe­
ne seskočíte padákem a naučíte se jichž mateřštinou je například jazyk rimenty ve více než deseti jazycích
mluvit jejich řečí. Myslíte, že byste taruhumara, který má pro obě bar­ a kulturách prokázaly, jak významné
jim mohli snadno vyprávět o svém vy jeden výraz, tento rozdíl zdaleka jsou tyto rozdíly (Levinson, 2003).
světě? nevnímají tak ostře (Kay a Kempton, Lidé, jejichž mateřštinou je jazyk,
Teoretické myšlenkové experimen­ 1984; Davidoff et al., 1999). Kay se který používá dichotomii sever/jih
ty tohoto druhu fascinovaly jazyko­ svými spolupracovníky nedávno pro­ nebo vpravo/vlevo, usuzují v soula­
vědce, laiky i psychology, jako byli kázal, že tento efekt vzniká v pravé du s prostorovou strategií své ma­
Sapir, Whorf a Carroll. S rozvojem části zorného pole, která se promítá teřštiny i tehdy, když jazyk nepo­
hnutí kognitivní vědy v šedesátých do levé hemisféry, kde se zpracová­ třebují. Zajímavá otázka zní: který
letech minulého století však úvahy vá jazyk (Gilbert et al„ 2006), a že systém je přirozenější? Experimenty
tohoto typu vyšly z módy, protože batolata přesouvají vnímání barvy do s lidoopy a malými dětmi, jež si do­
lidské poznání začalo být považová­ levé hemisféry, jakmile se naučí znát sud neosvojily žádný jazyk, napoví­
no za jednotný stroj na zpracování a používat výrazy pro označení ba­ dají, že základem je systém sever/
poznatků, jehož struktura a obsah rev (Franklin et al., 2008a, b). Méně jih a že systém vpravo/vlevo pochá­
jsou dány našimi geny. Vyšlo najevo, překvapivé je zjištění, že mateřšti­ zí z naší kultury a jazyka (Haun et
že Pirahové, aniž by to sami vědě­ na také mění naši schopnost slyšet al., 2006). Až vás tedy příště někdo
li, vlastně znali pojmy typu „růžo­ různé zvuky: v raném dětství se stá­ požádá, abyste mu při obědě podali
vý", „bratranec", „17", „příští rok", váme hluší vůči zvukům, které ne­ sůl, vzpomeňte si, jak odlišně byste
dokonce i „algoritmus" a „symfo­ jsou součástí naší mateřštiny (Kuhl, o tom mohli uvažovat, kdybyste se
nie", ale neměli pro ně slova (Fo- 2000). Jazyk tedy mění způsob, jímž narodili v jiné kultuře!
dor, 1975). Byla vytvořena hypotéza vnímáme okolní svět. Naše smysly a pravděpodobně
o existenci univerzálního jazyka my­ A jak to vypadá s abstraktnější­ také naše abstraktnější myšlenky
šlení, „mentálštiny", pro který byly mi pojmy, například s časem a pro­ jsou možná od narození nastaveny
různé jazyky pouze systémem vstupů storem? Ukázalo se, že způsob, jímž tak, aby předávaly opravdové a ne-
a výstupů (Pinker, 1994). Dnes tato o čase mluvíme, ovlivňuje i to, jak iluzorní informace a dedukce, jenže
představa ztrácí na významu hned o čase uvažujeme. Například čínština v průběhu raného dětství si velmi
z několika důvodů. Jedním z nich je často používá vertikální prostorovou rychle osvojíme jazyk a kategorie
rostoucí obliba alternativních me­ metaforu, takže, starší události jsou vlastní kultury. Od té chvíle je po­
tafor ze světa počítačů (paralelní jakoby „nahoře" a pozdější události užíváme k tomu, abychom rozlišo­
distribuce, nervové sítě), které kla­ jsou „dole". Naproti tomu v češtině vali a usuzovali způsobem, který se
dou důraz na učení na základě zku­ dáváme přednost představě, že bu­ v naší kultuře ukázal být užitečný
šeností. Dalším důvodem je závratný doucnost je „vpředu" a minulost je z hlediska přizpůsobení okolnímu
rozvoj neurokognice a počátky neu- „vzadu". Číňané - na rozdíl například světu. Vzhledem k tomu, že psycho­
rogenetiky. Oba vědní obory odhalují od Angličanů - rychleji odpovídají logie se začíná stále více zabývat
význam rozdílů mezi lidmi. na otázky související s časem, pokud individuálními rozdíly, můžeme oče­
Další důvod, proč se zájem teo­ bezprostředně předtím viděli svis­ kávat, že zakrátko objeví mnohem
retiků znovu upírá na úlohu jazyka lou časovou osu (Boroditsky, 2001). více způsobů, jimiž jazyk a kultura
v poznání, je empirický. Ukázalo se Z toho lze soudit, že pro úvahy ovlivňují poznávání (a nepochybně
například, že Pirahové si nemohou o abstraktních pojmech, jako je čas, objeví také omezující nevýhody těch­
myslet „17", protože skutečně ne­ si půjčujeme výrazy, které používá­ to účinků).
JAZYKY TAKÉ ODLIŠNÉ4 UVAŽUJÍ?
Jak souvisí jazyk s myšlením?
Anna Papafragouová, University of DeLaware

Jak souvisí jazyk s myšlením? Je kdežto japonština tento rozdíl nezná jazykem celtal dostali nepřímé po­
pravda, že lidé hovořící odlišnými (všechna jména se chovají jako ne- kyny, jak řešit prostorové úkoly, do­
jazyky také odlišně uvažují? Podle počitatelná). Když se Angličan setká kázali uvažovat v pojmech vpravo/
jedné teorie nám jazyk poskytu­ s jednoduchým novým jevem (na­ vlevo, a je dokonce pravda, že při
je pojmy a mechanismy potřebné příklad korková pyramida), který by plnění některých úkolů byli přesněj­
pro to, abychom dokázali vyjádřit mohl být pokládán za objekt nebo ší, pokud používali pojmy vpravo/
své zkušenosti a vyznat se v nich - za látku, vybere si k jeho vyjádření vlevo, než když používali absolutní
a proto zásadně ovlivňuje způsob raději slovo označující objekt („py­ souřadnice. Tento výsledek je tedy
našeho uvažování. Tento radikální ramida"), kdežto Japonci si vybírají v určitém rozporu s tím, co bychom
názor, který je často spojován s pra­ se stejnou pravděpodobností slovo očekávali na základě znalostí o tom,
cí Benjamina Whorfa (Whorf, 1956), označující objekt i slovo označující jak Celtalové kódují prostor (Li et al.,
je nepochybně nesprávný. Za prvé, látku (Imai a Gentner, 1997). Tato 2005). Z takových údajů vyplývá, že
lidé ovládají mnoho pojmů, pro kte­ zjištění jsou považována za důkaz, lidské kognitivní mechanismy jsou
ré jejich jazyk nemá přímé vyjádření. že lingvistický rozdíl mezi počitatel­ pružné a nelze je zjednodušovat po­
Například příslušníci amazonského ným a nepočitatelným ovlivňuje i to, dle lingvistické terminologie.
kmene Mundurukú dokážou rozezná­ jak lidé vnímají pojmový rozdíl mezi Jiné studie potvrdily, že rozdíly
vat čtverce a obdélníky, i když je­ objektem a látkou (přinejmenším mezi jazyky nemusí nutně vést ke
jich jazyk nezná geometrické výrazy v neurčitých případech). kognitivním rozdílům. Například ka­
(Dehaene et al., 2006). Stejně tak Další skupina studií se zaměři­ tegorizace a schopnost zapamatování
příslušníci brazilského kmene Pira- la na jazyk mayského kmene Celtal, událostí spjatých s pohybem - napří­
há, jejichž jazyk postrádá slova pro který postrádá výrazy pro vpravo/ klad přelet letadla nad domem - jsou
číslice, přesto dokážou provádět čí­ vlevo při určování směru nebo po­ patrně nezávislé na tom, jak jednot­
selné výpočty s rozsáhlými soubory lohy. Lidé, jejichž mateřštinou je livé jazyky kódují pohyb (Papafragou
(i když jen s obtížemi uchovávají jazyk celtal, nedokážou například et al., 2002). Stejně tak lidé hovo­
tyto informace v paměti; Frank et říci: „Hrnek leží vlevo ode mě", ale řící různými jazyky soudí podobně
al., 2008). Za druhé, různé jazyky místo toho musí při popisování pro­ o míře podobnosti nádob, jako jsou
obvykle velmi podobně člení různé storu používat absolutní souřadni­ zavařovací sklenice, láhve a hrníč­
oblasti zkušeností. Všechno nasvěd­ ce (například sever nebo jih). Bylo ky, bez ohledu na to, že každý jazyk
čuje tomu, že základní vlastnosti prokázáno, že tito lidé si pamatují označuje tyto nádoby jinými slo­
slovní zásoby týkající se barev jsou prostorové výjevy spíše z hledis­ vy (Malt et aL, 1999). Autoři jedné
formovány univerzálními percepčními ka absolutních souřadnic než podle pozoruhodné studie z poslední doby
omezeními bez ohledu na konkrétní prostorových pojmů, které vycházejí využili metody sledování pohybu očí
jazyk (Regier et al., 2007). Mnohé z lidského těla (tedy vpravo/vlevo). a prokázali, že lidé mluvící řecký
jazyky také odlišnými slovy označu­ Lidé, jejichž mateřštinou je například a anglicky věnovali pozornost odliš­
jí stejné základní chutě (například holandština nebo angličtina, vykazují ným částem určité události, když se
„sladký", „slaný", „kyselý" a „hořký"; opačné preference (Levinson, 2003). chystali popsat tuto událost slov­
Majid a Levinson, 2008). Existence Přesná interpretace těchto zjiš­ ně; když se ale snažili uložit si tuto
limitujících faktorů v různých jazy­ tění je dosud předmětem diskusí. Za událost do paměti, aby vzpomínku
cích nasvědčuje tomu, že jazykové prvé, studie tohoto typu prostě uka­ použili při pozdějším testu, anglic­
kategorie jsou formovány kognitiv­ zují, že jazykové chování a kognitiv­ ky i řecký mluvící lidé zaměřovali
ním zkreslením, které sdílejí všichni ní preference spolu souvisejí, ale ne­ pozornost na stejné aspekty událos­
lidé bez ohledu na jazyk, jímž hovoří. prokazují, že jazykové odlišnosti jsou ti - zřejmě proto, že se spoléhali na
Slabší verze whorfovského ná­ příčinou kognitivních odlišností. Kro­ procesy vnímání, které jsou nezávislé
zoru tvrdí, že i když jazyk neurčuje mě toho je pravděpodobné, že někte­ na jazyce (Papafragou et al., 2008).
myšlení zcela bezvýhradně, přesto ré z pozorovaných odlišností nastaly Z popsaných výzkumů vyplývá, že
podporuje určité kategorie a snižuje v důsledku nejednoznačné formulace je užitečné uvažovat o jazyce jako
význam jiných kategorií, čímž ovliv­ pokynů pro účastníky studií. Když o dalším způsobu kódování zkuše­
ňuje naše běžné myšlenkové vzorce. byli japonští a angličtí účastníci ností. Jazyk totiž nabízí alternativní
Jedna skupina studií se zaměřila na pokusů požádáni, aby ohodnotili na a často volitelně používaný systém
to, jak Japonci a Angličané pojmově škále od jedné do sedmi, jak často kódování, uspořádání a vybavování
vymezují rozdíl mezi objekty a lát­ budou nový objekt hodnotit jako ob­ zkušeností. Podrobná „souhra" mezi
kou (hmotou). Angličtina rozlišuje jekt nebo jako typ látky, jejich hod­ jazykovými a kognitivními funkcemi
mezi počitatelnými („pyramida") nocení se vzájemně sblížilo (Li et al., bude i v následujících letech téma­
a nepočitatelnými jmény („korek"). 2009). Stejně tak když lidé hovořící tem intenzivních úvah a experimentů.
SHRNUTÍ

1 Jazyk je náš primární prostředek komunikace 6 Myšlení se objevuje v různých formách, mimo
a je strukturován na třech úrovních. Na nejvyšší jiné jako propoziční a imaginativní. Základní
úrovni jsou větné jednotky (včetně frází), které složkou propozice (výroku) je pojem, tedy sou­
se vztahují k myšlenkám a propozicím (výro­ hrn vlastností, které spojujeme s určitou třídou
kům). Na další úrovni se nacházejí slova a části objektů. Pojem je zdrojem kognitivní hospodár­
slov, které nesou význam. Nejnižší úroveň ob­ nosti, neboť nám umožňuje kódovat mnoho růz­
sahuje hlásky. Fráze se skládají ze slov (a jejich ných objektů jako různé případy stejného pojmu
částí), kdežto samotná slova sestávají z hlásek. a dovoluje nám také předpovídat informace, kte­
2 Foném je řečová kategorie. Každý jazyk má vlastní ré nelze bezprostředně vnímat.
soubor fončmů a pravidel, podle nichž kombinu­ 7 Pojem obsahuje jednak prototyp (vlastnosti po­
je fonémy do slov. Morfém je nejmenší jednotka, pisující nejlepší příklad pojmu), jednak jádro
která nese význam. Většina morfémů jsou slova, (vlastnosti nejpodstatnější pro příslušnost k poj­
dalšími morfémy jsou předpony a přípony, které mu). Vlastnosti jádra hrají zásadní roli u dobře
se přidávají ke slovům. Jazyk má také syntaktická definovaných pojmů, jako je „babička“; vlastnosti
pravidla, jimiž se řídí spojování slov do frází a spo­ prototypů převažují u neurčitých (fuzzy) poj­
jování frází do vět. Pochopení věty vyžaduje nejen mů, jako je „pták“. Přirozené pojmy jsou větši­
analýzu fonémů, morfémů a frází, ale i práci s kon­ nou neurčité. Pojmy jsou někdy uspořádány hie­
textem a pochopení záměru mluvčího. Oblasti rarchicky a v těchto případech je jedna úroveň
mozku, které jsou odpovědné za řeč, leží v levé he- hierarchie považována pro účely kategorizace za
misféře. Patří k nim Brocova oblast (ve frontální základní nebo preferovanou.
kůře) a Wernickeova oblast (ve spánkové kůře). 8 Děti si často osvojují pojmy prostřednictvím
3 Vývoj jazyka se odehrává na všech třech strategie příkladu. Při tomto postupu je nová
uvedených úrovních. Děti přicházejí na svět položka klasifikována jako příklad pojmu,
s přirozenou schopností osvojit si fonémy, ale pokud se dostatečně podobá známému příkladu
trvá jim několik let, než si osvojí pravidla pro pojmu. S přibývajícím věkem začnou děti při
jejich spojování. Když děti začnou mluvit, naučí osvojování pojmů používat testování hypotézy.
se nejprve slova, která označují dobře známé Bylo prokázáno, že různé kategorizační procesy
pojmy. Když se učí tvořit věty, začnou nejprve zahrnují odlišné mechanismy mozkové činnosti.
s jednoslovnými výroky, potom pokročí do fáze 9 Při usuzování uspořádáváme své výroky do úsudků.
dvouslovné telegrafické řeči a nakonec začnou Některé úsudky jsou deduktivně platné: není mož­
pracovat se jmennými a slovesnými frázemi. né, aby byl závěr vyplývající z úsudku nepravdivý,
4 Děti si osvojují jazyk částečně pomocí testování pokud jsou pravdivé jeho premisy. Při hodnocení
hypotéz. Dětské hypotézy se patrně řídí několika deduktivního úsudku se někdy snažíme pomocí lo­
operačními principy, které obracejí pozornost gických pravidel dokázat, že závěr vyplývá z premis.
dítěte k rozhodujícím vlastnostem výroků, jako Jindy však používáme postupy, které pracují spíše
jsou například koncovky slov. Při osvojování řeči s obsahem výroků než s jejich logickou formou.
hrají úlohu také vrozené faktory. 10 Některé úsudky jsou induktivně silné: jsou-li
5 Zdá se, že naše vrozené jazykové dispozice jsou vel­ pravdivé premisy, je nepravděpodobné, že závěr
mi bohaté a podrobné. Vyplývá to ze skutečnosti, že bude neplatný. Při tvorbě a hodnocení takových
při osvojování jazyka procházejí všechny děti stej­ úsudků často opomíjíme některé zásady teorie
nými fázemi. Stejně jako u jiného vrozeného cho­ pravděpodobnosti a místo toho se spoléháme
vání platí, že některé jazykové schopnosti je mož­ na heuristiku, která se soustředí například na
né si osvojit pouze v určitých kritických obdobích. podobnost nebo příčinnost.
Předmětem sporů je otázka, zda jsou naše vrozené 11 Ne všechny myšlenky jsou vyjadřovány prostřed­
jazykové schopnosti vlastní pouze našemu druhu. nictvím výroků; některé se projevují jako vi­
Mnohé studie naznačují, že šimpanzi a gorily se zuální představy. Tyto představy obsahují stejné
mohou naučit používat znaky, které jsou obdobou vizuální podrobnosti, které nacházíme u vjemů.
našich slov, ale dělá jim potíže naučit se systema­ Také mentální operace prováděné s představa­
ticky (neboli syntakticky) kombinovat tyto znaky mi (například prohlížení a otáčení) se podobají
stejným způsobem, jakým lidé kombinují slova. operacím prováděným s vjemy. Tvorba představ
 se pravděpodobně podobá vnímání i proto, že je analýzu prostředků vedoucích k cíli (odstranění
zprostředkována stejnými oblastmi mozku. Po­ nej důležitějších rozdílů mezi současným a cílo­
škození mozku, které vede ke zrakovému opo­ vým stavem) a zpětný postup. Některé problémy
míjení, způsobuje srovnatelné problémy také při se snáze řeší s využitím propoziční reprezentace,
tvorbě představ. Experimenty využívající metody u jiných je užitečnější vizuální reprezentace.
zobrazování mozku naznačují, že imaginativních 13 Pokud se týká řešení problémů, odborníci se od
úkolů se účastní stejné mozkové oblasti, které se začátečníků liší ve čtyřech ohledech: pamatují si
podílejí na řešení percepčních úkolů. více reprezentací, které mohou využít při řešení
12 Řešení problémů vyžaduje rozložení konečného problémů; při vytváření reprezentací berou ohled
cíle na dílčí cíle, kterých lze dosáhnout snadněji. spíše na principy řešení než na vnějškové rysy;
Lidé při tom používají tyto strategie: zmenšo­ dříve než začnou jednat, vytvoří si plán; uvažují
vání rozdílu mezi současným a cílovým stavem, spíše směrem kupředu než zpětně.

KLÍČOVÉ POJMY

produkce jazyka sylogismus

porozumění jazyku názorová předpojatost
jazyk pragmatická pravidla
foném mentální model
morfém induktivní síla
gramatický morfém pravidlo poměrného základu
význam pravidlo konjunkce
větná jednotka heuristika
propozice (výrok) heuristika podobnosti
jmenná fráze heuristika příčinnosti
slovesná fráze heuristika dostupnosti
syntax heuristika reprezentativnosti
Brocova afázie konfirmační zkreslení
Wernickeova afázie mentální rotace
anemická afázie zrakové opomíjení
propoziční myšlení metoda zmenšování rozdílu
imaginativní myšlení analýza prostředků vedoucích k cíli
pojem zpětný postup
kategorizace nastavení mysli
prototyp funkční strnulost
jádro restrukturace
základní úroveň automatičnost
deduktivní platnost Stroopův efekt

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.cwu.edu/~cwuchci
Na stránkách Ústavu pro komunikaci šimpanzů a lidí se dozvíte více o primátech a jejich jazykových schopnostech.

http://www.iLovelanguages.com
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o jazycích.
10. kapitola

Motivace
 419

Obsah kapitoly
Pudy a homeostáza 422
Tělesná teplota a homeostáza 422
Žízeň jako homeostatický proces 423

Incentivní motivace a odměna 424

Drogová závislost a odměna 425

Hlad, příjem potravy a jeho poruchy 428

Interakce mezi homeostázou a pobídkami 429
Fyziologické projevy hladu 431
Integrace signálů hladu 432
Obezita 433
Anorexie a bulimie 438

Gender a sexualita 442

Raný sexuální vývoj 442
Hormony versus prostředí 444
Dospělá sexualita 446
Sexuální orientace 450

Pohled z obou stran

Je sexuální orientace vrozená, nebo podmíněná sociálně? 454-455
 Máte naspěch, abyste přijeli včas k důležitému cházejí z našeho biologického dědictví a od­
přijímacímu pohovoru kvůli novému zaměst­ krývají obecné principy toho, jak funguje mo­
nání. Ráno jste se opozdili, takže jste nestih­ tivace a odměny při řízení chování.
li snídani a teď máte pořádný hlad. Připadá U základních motivací, jako je hlad, žízeň
vám, že každý billboard nebo výloha u silni­ a sex, psychologové tradičně rozlišují dva typy
ce propaguje jídlo: vajíčka, šunkové chlebíčky, teorií motivace. Rozdíly se týkají toho, od­
osvěžující ovocné džusy. Kručí vám v žalud­ kud motivace pochází, co ji způsobuje a jak
ku. Snažíte se ničeho si nevšímat, ale nejde to. motivace působí na chování. Na jedné straně
S každým kilometrem máte větší a větší hlad. existují pudové teorie, které zdůrazňují úlohu
Zahledíte se na reklamu, na níž je lákavý ob­ interních faktorů motivace. Některé vnitřní
rázek pizzy, a málem narazíte do auta, které pudy, například hlad a žízeň, jsou považovány
stojí před vámi. Krátce řečeno, jste zcela pohl­ za vyjádření fyziologických potřeb. Sex a ag­
ceni motivačním stavem, kterému říkáme hlad. rese jsou patrně méně spjaté s fyziologickými
Motivace je stav, který aktivuje chování a dává potřebami. Koneckonců, je potřeba agresivně
mu směr. Subjektivně je vnímána jako vědomá zaútočit na druhého člověka stejná jako po­
touha - touha po jídle, pití, sexu. Většinou se třeba jíst nebo pít? Přesto se odborníci do­
můžeme rozhodnout, zda se těmito touhami ne­ mnívají, že agrese a sex mají pudové aspekty
cháme vést, nebo ne. Dokážeme se přinutit, aby­ v tom smyslu, že u nich hrají důležitou roli
chom se vzdali předmětu své touhy, a dokážeme vnitřní faktory, například hormonální stav, ale
se i přinutit dělat něco, co bychom raději nedělali. také v tom smyslu, že se možná původně vy­
Snad se můžeme také úmyslně rozhodnout, že vinuly pro účely naplnění základních potřeb.
nebudeme myslet na to, čemu nechceme podleh­ Na druhé straně hovoříme o incentivních
nout. Ovládat vlastní motivaci je však mnohem teoriích motivace, které zdůrazňují roli vněj­
obtížnější - snad dokonce nemožné. Jsme-li hla­ ších událostí nebo předmětů touhy. Jídlo, pití,
doví, je obtížné netoužit po jídle. Když je nám sexuální partneři, cíle útoku, vztahy s ostatní­
horko a máme žízeň, nemůžeme se ubránit my­ mi lidmi, úcta, peníze a úspěch - to vše jsou
šlenkám na chladný vánek a studený nápoj. Zdá pobídky (incentivy). Pobídky jsou předmětem
se, že vědomá volba není příčinou, ale spíše dů­ motivace. Naše motivace totiž nepůsobí ve
sledkem našich motivačních stavů. Co tedy vlast­ vzduchoprázdnu. Pocítíme-li touhu, toužíme
ně řídí motivaci, není-li to záměrná volba? po něčem. Podstata onoho „něčeho“ nás táhne
Příčinami motivace mohou být fyziologické určitým směrem. Cílem může být chutná
události probíhající v mozku a v těle, ale také potrava, voda, kontakt s partnerem, zahnání
kulturní a sociální interakce s jedinci v našem útočníka nebo získání žádaného předmětu.
okolí. V této kapitole se budeme zabývat říze­ Mnohé pobídky slouží také jako odměny.
ním základních motivací, jako je žízeň, hlad Mohou být zdrojem potěšení a posilovat
a sex. Zmíněné motivace do značné míry vy­ chování, které vede k jejich získání.

Příčiny motivace sahají od fyziologických stavů, jako je žízeň, až ke společenským aspiracím a kulturním vlivům, například touze vyniknout
 OBRÁZEK 10.1
Model základních motivů. Vnější podnět, například pohled na jídlo, je srovnán se vzpomínkou na minulou hodnotu odměny. Současně
fyziologické signály hladu a nosycení modulují potenciální hodnotu podnětu. Tyto dva typy informacíjsou integrovány v konečnou
incentivní motivaci získat vnější podnět, která se projeví v chování a vědomé zkušenosti. (Zdroj: Toates, 1986.)

Některé pobídky jsou primární faktory po­ kapitoly zabývat pudovými procesy a ve druhé
silování, což znamená, že fungují jako odměny části se podíváme na incentivní procesy. Ve třetí
nezávisle na předchozím učení. Například sladká části kapitoly oba přístupy spojíme a zaměříme
chuť nebo sexuální prožitek mohou být příjemné se na příjem potravy a jeho poruchy, protože
hned napoprvé. Další pobídky jsou sekundární v životě se obvykle oba procesy vyskytují sou­
faktory posilování, což znamená, že získaly své běžně a často se vzájemně ovlivňují (viz obrázek
postavení přinejmenším částečně díky tomu, že 10.1). Vraťme se znovu k příběhu, kterým jsme
jsme se naučili něco o jejich vztahu k dalším otevřeli tuto kapitolu. Pudový faktor (hlad) po­
událostem. Například peníze nebo dobré znám­ sílil motivační efekt pobídek (inzerátů zobrazu­
ky ve škole mohou být účinnými pobídkami, kte­ jících potravu). Pravda je taková, že lidé si jídlo
ré vycházejí z našich kulturních zkušeností a jsou obvykle vychutnají více, jsou-li hladoví, a nasyce­
spjaty s postavením a úspěchem, jež představují. nému člověku připadá chuť jídla méně příjemná
Pro zvířata může být účinnou odměnou podmí­ (Cabanac, 1979). Už jste někdy vynechali oběd,
něný podnět, který je spojený s potravou. Na for­ aby vám lépe chutnala večeře? Kárala vás někdy
mování sekundárních faktorů posilování se vždy matka za to, že mlsáte, protože „potom nebudete
zásadně podílí učení. (O něco méně významnou mít chuť na večeři“? Platí to i obráceně, pobídky
úlohu může učení hrát i při modulování účin­ mohou aktivovat pudové stavy. Už jste někdy šli
nosti některých primárních faktorů posilování.) kolem pekařství nebo restaurace, a najednou jste
Když jste se narodili, měli jste možná hlad, ale si uvědomili, že máte hlad? Ale i když uvažuje­
určitě jste se nenarodili s představou jídel, která me o incentivních a pudových faktorech součas­
dnes patří mezi vaše oblíbená. Incentivní teorie ně, není náš obraz motivace úplný. Do hry vstu­
motivace se soustředí zejména na úlohu učení pují také sociální a kulturní faktory. Představíme
a zkušeností při ovládání motivace. je právě v diskusi o příjmu potravy a jeho poru­
Incentivní a pudové teorie nabízejí odlišné chách a budeme z nich vycházet i ve čtvrté části
pohledy na řízení motivace. Zásadní rozdíl mezi této kapitoly věnované sexualitě, což je motivace
nimi však spočívá v různých úhlech pohledu a ve nesrovnatelně složitější než hlad nebo žízeň.
skutečnosti mezi nimi není žádný spor. Panuje
všeobecná shoda v názoru, že oba typy přísluš­
ných procesů se vyskytují téměř u každého typu Pudy a homeostáza
motivace (Toates, 1986). Je ale snadnější zaměřit
se nejprve na jeden typ kontroly a důkladně jí Náš život závisí na tom, že některé věci zůstá­
porozumět, a teprve potom se soustředit na dru­ vají stejné. Kdyby se například teplota naše­
hý typ. Z tohoto důvodu se budeme v první části ho mozku změnila o více než několik stupňů,
rychle bychom upadli do bezvědomí. Kdyby mění v úzkém rozmezí několika málo stupňů.
podíl vody v našem těle vzrostl nebo klesl O tuto stálost se starají fyziologické i psychic­
o více než několik procent, náš mozek a tělo ké homeostatické řídicí mechanismy.
by nemohly fungovat a hrozila by nám smrt. Jedním z důvodů, proč teplota mozku zů­
Lidé a zvířata balancují mezi fyziologickými stává neměnná, jsou fyziologické reakce jako
extrémy. Organismus je jako křehký a jemně pocení a třes. Fyziologické reakce zajišťují
vyladěný stroj, který nedokáže pracovat, po­ jednak ochlazení mechanismem vypařování,
kud jeho vnitřní prostředí není v rovnováze. jednak zahřátí prostřednictvím svalové ak­
Na rozdíl od většiny strojů si náš organismus tivity. Do hry vstupují také psychické reak­
tuto rovnováhu dokáže sám udržet. Vnitřní ce, když člověku začne být nepříjemně horko.
stav zůstává relativně stálý, i když se vnější Člověk zatouží odložit některé kusy oděvu,
podmínky mění. napít se něčeho studeného nebo najít stín. Co
Většina základní motivace je zaměřena na však spouští tyto fyziologické a psychické re­
pomoc při udržování vnitřní rovnováhy. Aby­ akce?
chom dokázali udržet parametry svého vnitř­ Když jsme dlouho na slunci, zahřívá se celé
ního prostředí v úzkých limitech vhodných naše tělo. Když naopak příliš dlouho pobý­
pro přežití, máme k dispozici aktivní kontrol­ váme v chladném prostředí, nastane stav hy-
ní procesy pro udržení homeostázy, tedy stá­ potermie (tělo je chladné). Detekce změny
lého vnitřního stavu {homeo znamená „stejný“ teploty však probíhá pouze v mozku. Jako
a stasis znamená „statický“ nebo „neměnný“). neurální termostaty působí neurony, které se
Homeostatický řídicí proces je systém, kte­ nacházejí na několika místech v mozku - ze­
rý se aktivně podílí na udržení stálého stavu jména v přední oblasti hypotalamu (Satinoff,
(tedy homeostázy). 1983). Jakmile se změní teplota těchto neu­
Homeostatické řídicí procesy mohou být ronů, začnou pracovat v jiném režimu. Slouží
psychické, fyziologické nebo mechanické. jako teploměr a zároveň jako homeostatické
Dobře známým příkladem je termostat, který základní nastavení. Pokud se jejich teplota
ovládá kotel topení či klimatizační jednotku. odchýlí od normální hodnoty, změní se je­
Termostaty jsou sestrojeny tak, aby udržovaly jich metabolismus a vzorec aktivity. To vše je
teplotní homeostázu. Jakmile nastavíte termo­ podnětem ke spuštění fyziologických reakcí,
stat na určitou teplotu, stane se tato teplota jako je pocení nebo třes, které pomáhají upra­
cílovou hodnotou neboli základním nastave­ vit tělesnou teplotu. Kromě toho se aktivuje
ním. Základní nastavení je hodnota, kterou pocit horka nebo chladu, takže člověk pocítí
se homeostatický systém snaží udržet. Pokud potřebu uchýlit se do stínu, nebo si naopak
v zimě teplota poklesne pod nastavenou hod­ obléct kabát. Jsou to behaviorální řešení téhož
notu, termostat se aktivuje: rozdíl mezi cílo­ problému.
vou a aktuální teplotou způsobí, že termostat Je-li člověku příliš horko, vnímá vánek jako
spustí topení. Pokud v létě teplota překročí příjemné osvěžení. Když je mu naopak zima,
nastavenou hodnotu, termostat zapne klima­ udělá mu dobře horká koupel. Se změnou
tizaci. Termostat připojený na topení i kli­ vnitřní teploty se změní i vnímání vnějších
matizaci udrží v místnosti po celý rok stálou událostí. Ačkoli v situacích, kdy je nám vel­
teplotu. A mnohé fyziologické procesy fungu­ mi horko nebo zima, se naše tělesná teplota
jí jako termostat: aktivují motivace, které po­ mění o jeden či dva stupně, ke změně poci­
máhají udržet homeostázu. tů postačí právě jen nepatrná změna teplo­
ty mozku. Změnou teploty několika málo
neuronů v hypotalamu lze mozek snadno
Tělesná teplota a homeostáza ošálit tak, aby vnímal teplo nebo chlad. Jest­
Pokud by teplota mozku poklesla o 10 °C, liže například potkanovi ochladíme pouze
ztratili bychom vědomí. Kdyby teplota moz­ hypotalamus (lze toho docílit bezbolestným
ku vzrostla o více než 10 °C nad normální vstříknutím chladné kapaliny do hypotalamu;
hodnotu, zemřeli bychom. I když se někdy kapalina se do hypotalamu dostane malou
pohybujeme ve velmi horkém, nebo naopak trubičkou, která tam byla operativně vpra­
velmi chladném prostředí, teplota mozku se vena), potkan stiskem páčky zapne ohřívací
lampu, přestože jeho celková tělesná teplota ku. Neurony v hypotalamu vyšlou vzruch do
se nezměnila (Satinoff, 1964). Hypotalamic- hypofyzy, jež uvolní do krevního řečiště an-
ké neurony zaznamenaly změnu své teploty, tidiuretický hormon (ADH). ADII způsobí,
která se odchýlila od obvyklé hodnoty zá­ že ledviny při filtraci krve zadrží vodu. Tato
kladního nastavení. voda potom nepřechází do moči, ale zpátky
Dočasnou změnu základního nastavení do krevního oběhu. Popsaný proces se spouští
poznala většina z nás na vlastní kůži. Napří­ vždy, když organismus několik hodin nepije.
klad nemoc dokáže dočasně zvýšit nastavení Možná jste si všimli, že v takové situaci (na­
v mozku o několik stupňů nad normální tep­ příklad ráno po několikahodinovém spánku)
lotu. Cílová teplota organismu se tím pocho­ je vaše moč koncentrovanější, což se projeví
pitelně zvýší a výsledkem je horečka. Aktivují sytější barvou. Kromě toho vyšle mozek led­
se fyziologické reakce, které zvyšují tělesnou vinám nervový vzruch, který vyvolá uvolně­
teplotu. Člověk se začne třást a jeho tělesná ní hormonu reninu. Renin chemicky reaguje
teplota začne stoupat nad normální hodnotu. s určitou látkou v krvi a výsledkem je další
Navzdory zvýšené teplotě, dokonce ve vyhřá­ hormon, angiotenzin, který aktivuje neurony
té místnosti, může být člověku zima. Tento uložené hluboko v mozku. Výsledkem je pocit
stav trvá tak dlouho, dokud hypotalamické žízně a potřeba pít.
neurony nedosáhnou zvýšeného základního Možná si vzpomenete, že na počátku toho­
nastavení. to řetězce událostí stojí pokles krevního tlaku
způsobený dehydratací. Žízeň může vznik­
nout i v důsledku dalších mechanismů, které
Žízeň jako homeostatický proces
prudce snižují krevní tlak. Například vojáci
I uspokojování žízně je důležitý homeostatic­ zranění v boji nebo lidé krvácející při zra­
ký proces. Žízeň je psychický projev potřeby nění mohou pociťovat silnou žízeň. Příčinou
vody, která je nezbytná pro přežití. Čím je jejich žízně je aktivace tlakových receptorů,
tento proces řízen? která spouští stejný řetězec vylučování reninu
Pokud nepijeme nebo se intenzivně pohy­
bujeme, tělo postupně ztrácí vodu odpařová­
ním, dýcháním a močením a začíná čerpat ze
Majitelé barů většinou vědí, že slaná jídla vyvolávají
dvou typů zásobních tekutin. První zásob­ osmotickou neboli intracelulární žízeň a přimějí
ní tekutinou je voda obsažená v buňkách. Je zákazníky k dalšímu pití.
smíšená s molekulami bílkovin, tuků a cukrů,
které tvoří strukturu a obsah buňky. Voda ob­
sažená v buňkách tvoří intracelulární zásobu
tekutin. Druhým typem zásobní tekutiny je
voda uložená vně buněk. Je to voda obsažená
v krvi a dalších tělních tekutinách a nazývá se
extracelulární tekutina.
Extracelulární žízeň nastává v případě,
kdy tělo ztrácí vodu, protože člověk dlouho
nepil nebo se intenzivně pohyboval. Voda se
z těla vylučuje v podobě moči, která se vytváří
v ledvinách; vylučují ji také potní žlázy v po­
době potu a organismus ji vydechuje z plic
v podobě vodní páry. V každém z uvedených
případů voda pochází přímo z krve. Ztrátou
se snižuje objem extracelulární tekutiny; po­
kles celkového objemu krve vyvolá snížení
krevního tlaku. Mírnou změnu tlaku člověk
nepocítí, ale zaznamenají ji receptory tlaku
v ledvinách, srdci a velkých cévách. Budou ak­
tivovat neurony, které vyšlou signál do moz­
 a angiotenzinu, na jehož konci je pocit žízně
Otázky rozvíjející kritické myšlení
(Fitzsimons, 1990).
Intracelulární žízeň je způsobena osmó- 1 Homeostatické procesy mohou vyvolat jednak
zou, tedy tendencí vody přesouvat se z oblasti nevědomé automatické reakce (například

s dostatkem vody do oblasti, kde je jí nedo­ třes), jednak vědomé behaviorální reakce
(například oblečení dalšího kusu oděvu).
statek. Dostatek či nedostatek vody je dán
Srovnejte obě formy motivace a najděte mezi
zejména koncentrací „slaných“ iontů sodíku,
nimi rozdíly. Dokážete si představit jednu
chloru a draslíku. Pokud organismus ztrá­ formu bez druhé?
cí vodu, stoupá koncentrace uvedených ion­ 2 Popsali jsme, jak dva vnitřní faktory
tů v krevním řečišti. Krev se v podstatě stává (extracelulární a intracelulární žízeň)
slanější. Vyšší koncentrace iontů v krvi vyvolá motivují pití. Jaké další faktory by mohly být
přesun vody z buněk, kde je jí relativní do­ motivem pití? Domníváte se, že pití motivují
statek, do krve. Voda tedy prosakuje z buněk i společenské a kulturní faktory?

i neuronů do krve procesem, který bychom

mohli přirovnat k vysávání kaňky savým pa­
pírem. Jakmile vysoká koncentrace soli v krvi Incentivní motivace a odměna
vysaje vodu z neuronů v hypotalamu, pocítí
tyto neurony dehydrataci a aktivují se. Jejich Motivace obvykle nasměrovává chování k urči­
aktivace vyvolá „osmotickou“ neboli intrace­ té pobídce, která je zdrojem libých pocitů nebo
lulární žízeň a organismus pocítí potřebu se zmírňuje stav nelibosti: může to být jídlo, pití,
napít. Napitím se doplní chybějící tekutiny sex a tak dále. Jinak řečeno, incentivní moti­
v krevním oběhu a sníží se koncentrace solí. vace - neboli fakt, že něco chceme - je zpravi­
Voda se tedy může vrátit do neuronů i ostat­ dla spojena s afektem - neboli s faktem, že se
ních buněk. Právě proto míváme žízeň po sla­ nám to líbí. Výraz afekt se vztahuje k celé šká­
ných jídlech, i když v těle nemusí nastat žád­ le vědomě prožívaných libých a nelibých poci­
ná ztráta vody. tů. Při diskusi o motivaci a odměně však často
klademe důraz na polovinu tohoto fenoménu,
která zahrnuje libost či „líbení“. Všudypřítom-
Dílčí shrnutí nost afektu v našem každodenním životě při­
vedla některé odborníky k názoru, že slastné
Motivační stavy řídí a aktivují chování. Vyplývají ze
dvou zdrojů: z vnitřních pudových faktorů a z vnějších
prožitky se vyvinuly proto, aby plnily základ­
pobídkových (incentivních) faktorů. ní psychickou úlohu (Cabanac, 1992). Náplní
Pudové faktory podporují homeostázu, tedy uchování této úlohy je utvářet chování prostřednictvím
stálého vnitřního prostředí. psychologické „společné měny“, která odráží
Součástí homeostázy je (1) základní nastavení neboli cílová hodnotu každého našeho jednání. Slast bývá
hodnota ideálního vnitřního stavu, (2) senzorický signál spojována s podněty, které zvyšují naši schop­
měřící skutečný vnitřní stav, (3) srovnání cílové hodnoty nost přežít nebo schopnost našeho potomstva
a senzorického signálu, (4) odezva, která sbližuje aktuální
přežít. Patří sem dobré jídlo, osvěžující nápoje
vnitřní stav s cílovou hodnotou.
a sexuální reprodukce. Bolestné či frustrující
Příkladem homeostázy je regulace teploty. Regulovanou
důsledky jsou naopak spojovány s událostmi,
proměnnou je teplota krve a senzory měřící tuto hodnotu
jsou umístěny v různých částech těla včetně hypotalamu.
které ohrožují naše přežití: může to být zraně­
Regulační pochody jsou bud automatické fyziologické ní, nemoc nebo ztráta zdrojů. Slastné důsledky
reakce (například třes), nebo volní chování (oblečení jednání odrážejí skutečnost, že dané jednání
svetru). stojí za to, abychom je opakovali.
Žízeň je dalším homeostatickým motivem, který působí na Pokud se ale podle slastných prožitků má
principu dvou regulovaných proměnných, a sice množství orientovat naše příští jednání, je nutné si tyto
extracelulární a intracelulární tekutiny. Ztrátu extracelulární
zážitky zapamatovat a přiřadit je k příslušným
tekutiny rozpoznávají senzory reagující na tlak krve - jsou
objektům a událostem. Dané objekty a udá­
to neurony ve velkých cévách a orgánech reagujících
losti tedy začnou být spjaty s předpokládaným
na pokles tlaku krve. Ztrátu intracelulární tekutiny
rozpoznávají osmoreceptory - neurony v hypotalamu, které
účinkem, což upoutá naši pozornost a na­
reagují na dehydrataci. směruje naše chování. Přestože jsou v našem
vědomí libé odměny těsně spjaté s incentivní
motivací, neznamená to, že „chtění“ a „líbení“
je totéž (Berridge, 2007). V rubrice Nové ob­
lasti psychologického výzkumu i části věnova­
né drogové závislosti uvidíte, že za zvláštních
okolností se tyto kategorie mohou rozštěpit.
Zřetelný rozdíl panuje mezi načasováním
chtění a zažíváním něčeho libého. Chtění je
očekávání slasti: je to například chuť, kterou
pociťujete, když si představíte nějaké dobré
jídlo. Naproti tomu libý pocit zakoušíte v oka­
mžiku, kdy toto dobré jídlo začínáte jíst (Bar-
bano a Cador, 2007). Jestliže se nám něco
v minulosti líbilo, obvykle to budeme chtít
i v budoucnu. Tento jev nastává i v krátkém
časovém rozmezí, například když ochutnáme
kousek jídla a dostaneme chuť na další. Díky
tomuto procesu může afektivní odměna (líbe­
ní) podnítit incentivní motivaci (chtění).
Chtění se tedy mohlo vyvinout jako me­
Dopaminová dráha aktivovaná incentivní motivací. Dopaminový
chanismus, jímž mozek uchovává informace systém v mozku je aktivován libými podněty a patrně je základem
o dobrých nebo špatných důsledcích minulé­ incentivní motivace neboli pocitu „chtění". Neurotransmiter dopamin
ho jednání. Na základě těchto informací orga­ putuje nervovou dráhou z ventrální tegmentální oblasti do části zvané
nismus upravuje svoje budoucí jednání. Avšak nucleus accumbens a potom do prejřontální kůry. (Zdroj: NIDA, 2001.)

pokud je chtění „společnou měnou“ pro oce­

ňování různých událostí, měl by mít mozek
k dispozici nějaký způsob, jak různé typy chtění
převést na jedinou „peněžní hodnotu“. Existují k závěru, že právě aktivita tohoto neurální-
skutečně různé doklady podporující představu, ho systému tvoří „společnou měnu“, která se
že mozek má k dispozici „společnou měnu“, uplatňuje při vyhledávání budoucích odměn
kterou používá při odměňování. Je dokonce (Wise, 1982). Neměli bychom ale zapomínat
možné, že všechny odměny jsou žádoucí prá­ na to, že funkce dopaminového systému je těs­
vě proto, že aktivují shodné mozkové systé­ něji spjata s incentivní motivací neboli s chtě­
my. Zdá se, že tato neurální měna se vztahuje ním. Aktivita tohoto systému spíše ponouká
k úrovni činnosti v dopaminovém systému (viz jedince k tomu, aby si přál zopakovat událost,
obrázek 10.2) (především v jeho mezolimbické která vyvolala uvolnění dopaminu, bez ohledu
dráze vedoucí od ventrální tegmentální oblas­ na to, zda to nyní působí libé či nelibé pocity.
ti k nucleus accumbens - pozn. red.). Neurony Stať v rubrice Nové oblasti psychologického
tohoto systému se nacházejí v horní části moz­ výzkumu popisuje průkopnické studie, které
kového kmene a vysílají své axony přes centrum přinesly důkazy o existenci tohoto jevu.
odměny neboli nucleus accumbens do prefron­
tální kůry. Jak naznačuje jejich jméno, využívají
k přenosu zpráv neurotransmiter dopamin. Drogová závislost a odměna
Dopaminový systém mozku je aktivován Závislost je pro některé lidi velmi silnou mo­
mnoha typy přirozených odměn čili primár­ tivací. Touha po některých látkách, jako jsou
ních faktorů posilování (viz 7. kapitola), jako například opiáty (heroin nebo morfin), psy-
je například chutné jídlo nebo pití či žádoucí chostimulancia (amfetamin či kokain) nebo
sexuální partner. Stejné neurony jsou aktivo­ syntetické „pouliční“ verze těchto látek a ně­
vány i řadou látek, které lidé i zvířata vnímají které další látky (alkohol, nikotin), může být
jako příjemné: může to být třeba kokain, am- nepřekonatelná (Leshner, 1997). Závislí je­
fetamin a heroin. Schopnost prakticky každé dinci někdy po droze baží tak silně, že kvůli
odměny, ať přirozené, nebo umělé, aktivo­ ní oželí práci, rodinný život a vztahy, domov,
vat tyto neurony přivedla některé psychology a dokonce i svobodu.
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Chtění versus slast níci dokonce začali příslušné ob­ nými výrazy obličeje (Steiner, Gla-
Jestliže slast v minulosti téměř lasti mozku označovat jako „cen­ ser, Hawilo a Berridge, 2001) (viz
vždy znamená, že stejnou slast tra slasti". A protože se zdálo, že obrázek).
budeme chtít pocítit i v budouc­ dopaminové neurony představují Pokud stimulace v příslušné ob­
nosti, jak mohou badatelé s jis­ důležité spojení s těmito centry lasti mozku skutečně vyvolává po­
totou vědět, že dopamin vylučo­ slasti (Valenstein, 1976), vědci cit slasti, měla by podpořit takové
vaný v mozku je odpovědný za po mnoho desetiletí spojovali do­ chování, které vede k vyhledání
chtění, ale nikoli za slast? Není pamin s příjemným afektem (Isen, slasti, a současně by měla vést
jednoduché to rozlišit. V mnoha 2002). k projevům, jež vyjadřují slast.
starších studiích byly tyto dva Jediným způsobem, jak odli­ Vědci vyzbrojení novými prostřed­
pojmy (chtění a líbení čili slast) šit chtění od slasti, je použít pro ky pro samostatné měření slasti
spojovány dohromady v jedno­ každý jev samostatné měřítko. a chtění začali tento předpoklad
dušší pojem odměny. Již v pa­ A jak bychom mohli odlišit chtě­ testovat. Zjistili, že elektrická
desátých letech minulého sto­ ní od slasti? Připomeňme si, že stimulace dopaminového systému
letí vědci zjistili, že elektrická slastné pocity - neboli příjemný motivovala zvířata k tomu, aby
stimulace určitých oblastí mozku afekt - prožíváme při konzuma­ vyhledávala odměnu - například
(hypotalamu) je působivou od­ ci, nikoli při očekávání konzuma­ potravu -, i když po nasycení dá­
měnou. Důkazem byla skutečnost, ce. Pocity slasti se často projevují vala zvířata výrazem tváře najevo
že lidé i zvířata se snažili získat v pohybech těla a ve výrazu tváře. rostoucí odpor k této potravě (Be­
ji opakovaně (Olds, 1956). Zvířa­ Představme si například pojídání rridge a Valenstein, 1991). V jiné
ta i lidé tedy nepochybně chtěli chutné potravy. My lidé obvykle studii sledovali badatelé kmen
a horlivě vyhledávali mozkovou dokážeme poznat, když někomu - myší s genetickou mutací, díky
stimulaci nebo jiné přirozené i velmi malému dítěti - něco chut­ níž měly myši vysokou koncent­
odměny (například potravu nebo ná. Když nám něco chutná, zpravi­ raci dopaminu v mozku. Ve srov­
sex), které byly spjaty se stimu­ dla se usmíváme a olizujeme si rty. nání s typickými myšmi mutované
lací mozku. Bylo to považováno Když nám něco nechutná, mračíme myši více jedly a pily, _ale kromě
za důkaz, že mozková stimulace je se a zvedáme horní ret. Ukazuje toho se také rychleji 'učily, pokud
sama o sobě příjemnou (vzbuzu­ se, že primáti a mnozí savci včet­ byly odměňovány sladkou cereál-
je slast) a vytouženou (vyvolává ně potkanů vyjadřují svůj postoj ní tyčinkou. Z toho lze soudit, že
chtění) odměnou. Mnozí odbor­ k chutné a nechutné potravě stej­ sladké cereálie pro ně znamenaly

Jednorázové ani občasné užití drogy ještě aktivovat odměňovací systémy v mozku. Drogy
nutně nevyvolává závislost. Mnoho lidí při­ působí přímo na mozkové neurony, a proto do­
nejmenším jednou vyzkoušelo některou z uve­ kážou navodit takovou úroveň aktivity dopami­
dených drog a nestali se závislými. Ani pravi­ nového systému, která daleko překračuje hladi­
delné užívání (například pravidelné pití vína nu aktivity navozenou přirozenými pobídkami.
k večeři) nemusí znamenat závislost. Závis­ Drogy vyvolávající euforii aktivují systémy slas­
lost vzniká teprve tehdy, když vznikne vzorec ti i chtění - možná proto, že aktivují opiátové
nutkavého a destruktivního užívání drogy. Po­ i dopaminové neurální systémy. Jakmile člověk
stižený člověk v takovém případě často nutka­ jednou pocítí intenzivní pocit slasti, vzpomín­
vě touží po dávce drogy. Opakované užívání ka na ni se stává silnou motivací k tomu, aby
drogy pronikavě mění incentivní charakter o stejný pocit usiloval znovu a znovu.
drogy a vytváří patologické „chtění“. Co způ­ Jenže samotná vzpomínka na příjemné poci­
sobí přeměnu z experimentálního, rekreačního ty by u většiny lidí ke vzniku závislosti nestačila.
nebo společenského užívání drogy v závislost? Druhým faktorem vedoucím ke vzniku závislos­
Některé drogy mají velmi silnou schopnost ti je schopnost návykových drog při opakova­
vyvolat závislost. Psychoaktivní látky jsou ná­ ném užívání vyvolávat nepříjemné abstinenční
vykovější než ostatní a při vzniku závislosti příznaky. Při pravidelném užívání se zvyšuje
spolupůsobí tři faktory, i když nemusí být pří­ odolnost systémů slasti vůči opakované aktiva­
tomny všechny současně. Prvním faktorem je ci, protože systémy se snaží uchovat si normální
schopnost většiny návykových látek nadměrně rovnovážný stav. Tato skutečnost je jednou z pří-
 neurony ponechal bez poškození.
Jakmile se potkani zotavili z ope­
race, přestali se zajímat o potravu,
vodu a další odměny. Pokud ne­
dostávali potravu nitrožilně, dob­
rovolně se vyhladověli až k smrti.
Společně s dopaminovými neurony
bylo tedy zničeno i jejich chtění.
0 pocitech slasti to však neplatí.
Pokud vědci dopravili potkanům
do tlamy látku hořké nebo sladké
chuti, vykazovali pokusní potkani
stejné výrazy těla i obličeje jako
potkani z kontrolní skupiny (Berri­
dge a Robinson, 1998).
Ukázalo se tedy, že pokud vědci
zaměří pozornost na výrazy v ob­
Projevy pocitů slasti u člověka a zvířat. Fotografie zachycují reakce dítěte, primáta
ličeji laboratorních potkanů, kteří
a potkana na sladkou a hořkou chut. Pocity slasti v reakci na sladkou chuť se projevují
vyplazením jazyka (horní řada snímků). Pocity nelibosti v reakci na hořkou chuť se projevují vyjadřují libost a nelibost, doká­
otevřenými ústy (dolní řada snímků). (Zdroj: Berridge, 1999; Steiner et al., 2001.) žou odhalit spojení mezi chtěním
a slastí. Z výsledků těchto výzku­
účinnější pobídku. Když ale ba­ a Berridge, 2000). Každý z těchto mů lze soudit, že dopaminový sys­
datelé zkoumali výrazy obličeje experimentů prokazoval existenci tém je odpovědný za chtění, tedy
mutovaných a normálních myší, chtění bez slasti. touhu po široké škále přirozených
nenašli žádný rozdíl (Pecina, Cag- Byl prokázán také protiklad- a umělých pobídek. Kromě toho
niard, Berridge, Aldridge a Zhuang, ný jev - pocity slasti bez chtě­ bylo zjištěno, že jiné mozkové
2003). Ke stejným výsledkům věd­ ní. Badatelé aplikovali potkanům sýstémy - například opiátový sys­
ci dospěli po injekci drog (napří­ chemický neurotoxin, který selek­ tém - jsou odpovědné za líbení,
klad amfetaminu) do dopamino- tivně zničil neurony v dopamino- tedy pocity slasti (Berridge, 1999,
vého systému v mozku (Wyvell vém systému mozku, ale ostatní 2003).

čin tolerance, tedy nutnosti zvyšovat dávku dro­ vyvolávají touhu po užití drogy dokonce po
gy pro dosažení stejného stavu euforie. Při opa­ odeznění abstinenčních příznaků. Opako­
kovaném užívání látky může dokonce mozek vané užití drog, jako je kokain, heroin nebo
někdy aktivovat procesy, které mají přesně opač­ amfetamin, které v mozku aktivují dopami­
né účinky než daná látka. Tyto procesy pomáhají nový systém, způsobuje senzibilizaci čili hy-
mozku zachovat rovnovážný stav i při užívání peraktivaci příslušných neuronů. Neurální
drogy, ale samy o sobě jsou vnímány jako vel­ senzibilizace může být trvalá. Tyto neurony
mi nepříjemné. Pokud závislý jedinec přestane tedy budou i nadále více aktivovány drogami
užívat drogu, nedostatek aktivity v systémech a příbuznými podněty. Vzhledem k tomu, že
slasti, které jsou nyní odolnější, a aktivace nepří­ dopaminový systém pravděpodobně zpro­
jemných procesů opačných vzhledem k účinkům středkovává incentivní motivaci (chtění) více
drogy může vyvolat abstinenční příznaky, tedy než libé stavy (slast), jeho hyperaktivace u zá­
velmi nepříjemně pociťované reakce na zasta­ vislých jedinců může vyvolat bažení po dro­
vení přísunu drogy. Tento stav je pro závislého ze i tehdy, když prožitky související s dro­
jedince dalším motivem k užívání drogy, přinej­ gou nejsou nijak zvlášť pozitivní (Robinson
menším po dobu trvání abstinenčních příznaků, a Berridge, 2003). Neurální senzibilizace trvá
což (samozřejmě bez nového „podlehnutí“ dro­ mnohem déle než abstinenční příznaky, a prá­
ze - pozn. red.) obvykle bývá několik týdnů. vě proto hrozí vyléčeným závislým jedincům
Návykové látky mohou také vyvolat trvalé recidiva i po absolvování úplného detoxifikač-
změny v mozkovém systému odměn, které ního programu.
 Otázky rozvíjející kritické myšlení
1 Výzkumy naznačují, že chtění a slast jsou
samostatné psychické systémy. Vzpomeňte
si na příklady z vlastního života, kdy jste
prožívali chtění bez pocitů slasti (třeba
v souvislosti s jídlem). Co je příčinou toho,
že se oba jevy oddělily?
2 Mnohé návykové drogy navozují změny
dopaminového systému a vyvolávají
hyperaktivitu nebo senzibilizaci příslušných
neuronů. Vzhledem k tomu, že neexistuje
způsob, jak nastalé změny zvrátit, lze
s úspěchem předpokládat, že mozek jedinců
vyléčených ze závislosti je trvale pozměněn.
Návykové drogy trvale mění dopaminový systém, a v důsledku toho závislý Jak se mohou jedinci vyléčení ze závislosti
jedinec touží po dávce drogy. To je také důvodem, proč mají objekty s ohledem na tyto skutečnosti vyhnout
a události související s užíváním drogy silný incentivní charakter a vyvolávají recidivě? Jak byste sestavili účinný program
touhu i poté, co se vyléčeníjedinci rozhodli pro život bez drogy.
léčby, který by zabránil recidivě?

Kombinace tří uvedených faktorů vysvětlu­

je, proč psychoaktivní látky více než jiné vněj­ Hlad, příjem potravy
ší pobídky dokážou vyvolat závislost. Tyto lát­ a jeho poruchy
ky totiž přímo a velmi silně aktivují mozková
centra slasti, vyvolávají abstinenční příznaky, Zvládání hladu zahrnuje řadu stejných homeo-
které nutí odvykajícího jedince, aby se znovu statických principů jako zvládání žízně, ale pří­
vrátil k droze, a trvale hyperaktivují dopami­ jem potravy je mnohem složitější než pití. Když
nový systém mozku, což vyvolává touhu po máme žízeň, obvykle nám vystačí jen voda. Ží­
droze. Této kombinaci lze velmi těžko odolat. zeň uhasíme čímkoli, co ji obsahuje. Jíst však
Lidé mohou být patologicky závislí i na ji­ můžeme mnoho různých věcí. Chceme-li zů­
ných věcech než na drogách - například na ha­ stat zdraví, potřebujeme jíst řadu různých látek
zardních hrách, jídle, nakupování, práci, a do­ (bílkoviny, cukry, tuky, minerály). Proto si mu­
konce na internetu (Chou, Condron a Belland, síme vybírat potraviny, které tyto látky obsahují.
2005). Pokud se člověk začne nutkavě a neu­ V průběhu evoluce si náš mozek osvojil způso­
stále věnovat některé z uvedených činností, za­ by, jak vybírat jídlo potřebného složení (a jak se
čínáme hovořit o behaviorální závislosti, i když vyhnout potravinám, kterými bychom se mohli
tento stav nemusí vykazovat stejné neurologic­ otrávit). Souvisejí s tím i základní chuťové pre­
ké charakteristiky jako drogová závislost. ference, s nimiž jsme se narodili, nebo mecha­
nismy, jimiž si osvojujeme kladný či záporný
Dílčí shrnutí vztah k určitým potravinám.
Nej důležitějším faktorem při vytváření
Incentivní motivace (chtění něčeho) je obvykle spojena
s příjemným afektem (libými pocity souvisejícími s touto věcí).
vztahu ke konkrétním potravinám je jejich
Přestože některé pobídky (incentivy) - například sladké jídlo, chuť a vůně. Z nich dvou důležitější místo
má-li člověk hlad - jsou samy o sobě silnými motivačními v evoluci člověka zaujímá chuť. Lidé se rodí
faktory, většinu pobídek si člověk osvojuje učením. s určitými chuťovými preferencemi a averze­
Dopaminový systém je patrně odpovědný za incentivní mi. Dokonce i nemluvňata reagují na sladkou
motivaci neboli za pocity chtění. Umělá aktivace těchto chuť mlaskavými pohyby rtů a výrazy tváře, ve
neuronů drogami nebo elektrickými vzruchy vyvolává kterých se zračí libost (Steiner, 1979). V reak­
zvýšenou motivaci u přirozených i umělých pobídek.
ci na hořkou chuť se odvracejí a ve tváři se
Drogová závislost je vzorec nutkavého a destruktivního
jim zračí odpor. Stejně reagují také lidoopi,
užívání drogy. Závislost na psychoaktivních Látkách se
překonává obtížně kvůli vzniku zvýšené tolerance vůči droze,
opice a řada dalších živočišných druhů. Foto­
kvůli abstinenčním příznakům a kvůli neurální senzibilizaci. grafie dokládající toto tvrzení najdete v rub­
rice Nové oblasti psychologického výzkumu.
Výrobci potravin vydělávají na naší přirozené
touze mlsat sladké a vyrábějí produkty, které
podněcují mnoho lidí k přejídání.
Proč nás tak lákají sladká jídla a nápoje?
Evoluční biologové se domnívají, že pro naše
předky hledající potravu mezi neznámými rost­
linami byla sladkost neklamnou známkou toho,
že určitá potravina nebo bobule má vysoký ob­
sah dobře stravitelných cukrů. Požívání slad­
kých potravin je výborným způsobem dodává­
ní kalorií a kalorie se v historii lidského rodu
nevyskytovaly v žádném nadměrném množství.
Podobné vysvětlení se vztahuje i k našemu od­
poru vůči hořké chuti. Přirozeně hořké látky,
které se vyskytují v určitých rostlinách, mohou Evoluční biologové tvrdí, že sladká chuf je pro nás lákavá, protože
„sladkost" našim předkům naznačovala, že daná potravina obsahuje
být pro člověka jedovaté. Jinými slovy řečeno,
hodně cukrů a má vysokou kalorickou hodnotu. Pro naše dávné předky
hořká chuť je známkou přítomnosti běžných byly cukry samozřejmě mnohem vzácnější než pro nás.
přírodních jedů. Naši předkové, kteří se vyhý­
bali hořkým rostlinám, se tedy úspěšně vyhýba­
li jedům (Rozin a Schulkin, 1990).
Potravní preference vznikají i prostřednic­ činnost. Při pohybu spalují svalové buňky dal­
tvím různých mechanismů učení a sociálního ší živiny, aby dokázaly pokrýt metabolické po­
učení. Některé preference se objevují na zákla­ třeby vyplývající z energeticky náročného po­
dě důsledků požití potravy určité chuti. Zkuše­ hybu. Pokud buňky spalují více živin, čerpají
nost s nasycením vede k postupnému vytvoření z energetických zdrojů, které byly uloženy ve
obliby určité chuti. Proces, kterým se to děje, formě tělesného tuku nebo v jiné podobě. Do­
je v podstatě formou klasického podmiňování konce i teď, když čtete tento text, vaše mozko­
(Booth, 1991). Zkušenosti s propojováním chutí vé neurony spalují živiny, protože musí pokrýt
a důsledků jsou možná také základem pro vznik metabolické potřeby vznikající při vytváření
obliby chutí, které zpočátku nejsou příjemné, elektrických vzruchů a tvorbě i uvolňování
například chuti alkoholu nebo kávy. Jinak řeče­ neurotransmiterů. Hlavní spalovanou živinou
no, pozitivní psychické nebo fyziologické účinky je jednoduchý cukr glukóza. Bez živin nemo­
alkoholu či kofeinu mohou způsobit, že k nim hou neurony pracovat. Mozek ale nespotře­
získáme náklonnost, i když se nám jejich chuť bovává více glukózy, když ho „procvičujeme“
zpočátku nelíbila. Stejný proces může probíhat usilovným přemýšlením. Neurony jsou aktivní
i opačným směrem, při vytváření silné nechuti stále a spotřebovávají glukózu bez ohledu na
vůči určitému jídlu. Pokud někdy ochutnáme to, zda přemýšlíme, nebo ne. Soustředěné pře­
dobré jídlo nebo pití, po kterém je nám špatně mýšlení nebo jiné psychické procesy mohou
a zvracíme, příště už nám stejné jídlo nebo pití mírně pozměnit způsob využití glukózy, ale
pravděpodobně chutnat nebude. Jídlo se nezmě­ nikoli celkově spotřebované množství.
nilo, ale my ano, protože jsme si vytvořili nové Glukóza se vyskytuje v mnoha druzích
asociativní vzpomínky, v jejichž důsledku vní­ ovoce a v dalších potravinách. Jakmile se na­
máme určité jídlo jako nepříjemné a nežádoucí. jíme, v procesu trávení se do krevního oběhu
Tento proces se nazývá podmíněná averze. dostává značné množství glukózy. Ještě větší
množství glukózy vznikne v játrech při pře­
měně dalších živin. Tímto způsobem jídlo do­
Interakce mezi homeostázou plňuje živiny, které potřebují mozkové neuro­
a pobídkami ny a další buňky.
Ať už se rozhodneme pro jakékoli jídlo, je Vzhledem k tomu, že naše buňky potřebují
jasné, že v zájmu udržení energetické homeo­ živiny, mohli bychom očekávat, že hlad bude
stázy jíst musíme. Buňky našeho těla spalují výhradně homeostatickou motivací, která je ří­
živiny, aby měly energii potřebnou pro svou zena pouze potřebou zajistit dostatečné zdroje
energie. A skutečně, homeostáza je dominant­ ti lze pozorovat u zvířat, jimž byla do žalud­
ním principem působícím při řízení hladu. ku implantována trubička sloužící ke vkládá­
Nedostatek potřebných živin vyvolá hlad, a na­ ní i vyjímání jídla. Tímto způsobem byl tedy
opak nadbytek živin hlad tlumí. Přestože je ale oddělen akt přijímání potravy od obvyklých
homeostáza zásadním faktorem řízení hladu, důsledků příjmu kalorií. Pokud je odstraněn
stejně důležité jsou incentivní faktory. Zna­ uzávěr trubičky, všechna pozřená potrava ze
mená to, že jídlo nejen potřebujeme, ale také žaludku vypadne, aniž by byla strávena. Ten­
chceme (Lowe a Butryn, 2007). Hlad tedy ne­ to proces nazýváme zdánlivé krmení. Zvířata
můžeme plně pochopit, dokud neporozumíme krmená tímto postupem pozřou běžné množ­
interakci mezi homeostázou a pobídkami. ství jídla a pak přestanou žrát. Proč? Odpověd
Význam interakce mezi homeostatickým přinese pozorování příjmu potravy při dalším
pudem směřujícím k utišení hladu, chutí jídla krmení: zvířata postupně zvyšují množství po­
a dalšími incentivními podněty objasnili Mi­ zřené potravy, protože přišla na to, že jídlo jim
ller a Kessen (1952). Naučili potkany, aby si dává méně kalorií než dříve (Van Vort a Smith,
po krátké cestičce doběhli pro mléko. V jed­ 1987). Jakmile je trubička opět uzavřena
nom případě dostali potkani mléko běžným a všechna potrava je strávena běžným způso­
způsobem a vypili je. Ve druhém případě do­ bem, zvířata ještě při několika dalších krme­
stali stejné množství mléka, ale přímější ces­ ních pozřou větší objem potravy, než je obvyklé.
tou: mléko jim bylo jemně vstříknuto přímo Jakmile ale přijdou na to, že potrava je opět ka­
do žaludku pomocí trubičky, kterou jim vědci loricky hodnotná, postupně se vracejí k původ­
implantovali několik týdnů předtím. V obou nímu a přirozenému množství. Pokusy tohoto
případech měla odměna naprosto stejnou typu vedly k vytvoření hypotézy o podmíněné
energetickou hodnotu i obsah živin. Potkani sytosti: pocit nasycení po jídle je přinejmenším
se ale naučili běhat pro mléko mnohem lépe, částečně výsledkem učení (Booth, 1987).
pokud je směli vypít. Mléko vstřikované pří­ Podmíněnou sytost mohou pociťovat i lidé.
mo do žaludku nebylo dostatečně silným mo­ Při jednom pokusu měli lidé jíst dva typy jí­
tivačním prvkem, i když potlačilo pocit hladu del; jeden typ byl kaloricky vydatný a dru­
stejně jako vypité mléko. Potkani potřebovali hý měl nízký obsah kalorií. Později dostali
pocítit chuť odměny a zároveň prostřednic­ účastníci pokusu stejná jídla jako dříve, ale
tvím odměny utišit hlad. tentokrát měly oba typy stejnou kalorickou
Od doby prvních experimentů byl význam hodnotu. Účastníci uváděli, že je více nasytilo
interakcí mezi orálními pobídkami a snížením jídlo, které bylo původně kaloricky vydatnější
hladu prokázán mnoha různými způsoby (Toa- (Booth, 1991).
tes, 1986). Potrava, která neputuje obvyklou Sladká jídla mají obvykle více kalorií a po­
cestou (není polknuta a nelze vnímat její chuť), skytují tedy více energie. Takové spojení je
není pro člověka ani pro zvířata nijak zvlášt­ přerušeno, jsou-li jídla připravována s použi­
ním motivujícím faktorem. Lidé, kteří dostávají tím umělých sladidel. Organismus tuto sku­
výživu přímo do žíly nebo do žaludku, považují tečnost kompenzuje postupným zvyšováním
takové „jídlo“ za neuspokojivé. Někdy pociťu­ příjmu kalorií, což vede ke zvýšení hmotnosti,
jí silnou touhu po jídle, které by mohli vložit a dokonce k obezitě. Rozhodně to není výsle­
do úst a rozkousat - i když by je potom museli dek, po němž by prahli lidé, kteří ze svého jí­
vyplivnout. Silná touha po orální stimulaci se delníčku vyloučili cukr. Badatelé se domnívají,
netýká jen uspokojení energetické potřeby. Je­ že tento „ironický“ účinek konzumace umělých
jím odrazem je také časté používání umělých sladidel nastává proto, že jejich zdánlivá incen­
sladidel, která nabízejí sladkou chuť bez kalorií. tivní hodnota narušuje fyziologické homeosta­
Potravní pobídky ve formě příjemných smys­ tické procesy (Swithers a Davidson, 2008).
lových vjemů spojených s požíváním chutných Poslední formou interakce mezi potravními
jídel a nápojů jsou pro chuť k jídlu stejně důle­ pobídkami a homeostatickým pudem je jev
žité jako pudová potřeba doplnit energii. zvaný aliestezie (Cabanac, 1979), kdy jídlo
Důležitou součástí interakce mezi fyziolo­ (zejména sladké) chutná lépe, pokud má člo­
gickými signály hladu a potravními pobídkami věk hlad. Obecně řečeno, aliestezie znamená,
je učení. Přesvědčivé projevy této skutečnos­ že jakýkoli vnější podnět, který „napravuje
vnější potíže“, je vnímán jako příjemný. V jed­ Periferní signály
nom pokusu měli lidé hodnotit chuť sladkých Hlad je vlastně pocit, který se nás zmocní, ne-
nápojů bezprostředně po jídle a po několika jsme-li nasycení. Pokud je potrava v žaludku
hodinách bez jídla. Stejné nápoje jim chutna­ nebo ve střevech nebo pokud máme v těle
ly lépe, pokud byli několik hodin bez jídla. dostatečnou zásobu kalorií, cítíme se relativ­
ně sytí. Jakmile však zásoba kalorií poklesne,
ozve se hlad. Řízení hladu je tedy opakem ří­
Fyziologické projevy hladu zení sytosti.
Možná jste si všimli, že když máte hlad, ně­ K pocitu nasycení po jídle přispívá mnoho
kdy vám kručí v žaludku. V té chvíli to­ tělesných soustav. První soustavu tvoří čás­
tiž nastává kontrakce svalů žaludeční stěny ti těla, které zpracovávají potravu jako první:
a bublavé promíchávání obsahu žaludku, kte­ žaludek a střeva. Rozpínání žaludku a che­
ré slyšíme. Žaludeční stěny se nejčastěji sta­ mické látky obsažené v potravě aktivují recep­
hují tehdy, když má člověk hlad a cítí, že má tory v žaludečních stěnách. Prostřednictvím
prázdný žaludek. Spojení zmíněných kontrak­ bloudivého nervu vysílají signály do mozku.
cí a pocitů hladu vedlo první vědce k vytvo­ Bloudivý nerv přenáší signály také z mnoha
ření teorie, že tlakové senzory v žaludku za­ dalších tělesných orgánů. Další typ informa­
znamenávají prázdnotu a spouštějí kontrakce cí o sytosti pochází z dvanáctníku, tedy části
i pocit hladu. Později psychologové a fyzio- střev, kam přichází potrava přímo ze žaludku.
logové zjistili, že spojení obou jevů je čistě Tento signál nemá podobu nervového vzru­
náhodné. Pocity spjaté s kontrakcemi žalu­ chu, ale chemické látky. Jakmile potrava dora­
dečních stěn nejsou skutečnou příčinou hladu. zí do dvanáctníku, vyvolá uvolnění hormonu
Pravda je taková, že lidé, kterým byl ze zdra­ cholecystokininu (CCK) do krevního řečiště.
votních důvodů chirurgicky odstraněn žalu­ Cholecystokinin pomáhá podporovat fyziolo­
dek a kterým pozřené jídlo prochází přímo do gické trávení a má i jisté psychické důsledky.
střev, stále mohou prožívat silné pocity hladu. Putuje krví, dokud nedorazí do mozku, kde
V žaludku jsou sice receptory, jež jsou dů­ jej rozpoznají speciální receptory. Teprve po­
ležité pro vnímání změn hladu, ale jejich tom vzniká pocit nasycení. U hladových zvířat
podstata je většinou chemická. Souvisejí spí­ můžeme navodit falešný pocit sytosti, pokud
še s pocity sytosti než s pocity hladu, protože jim krátce po zahájení příjmu potravy vstřík­
jsou aktivovány cukry a dalšími živinami v ža­ neme do mozku mikroskopické množství
ludku a vysílají nervové signály do mozku. cholecystokininu (Smith a Gibbs, 1994).
Fyziologický signál hladu je v přímějším Možná je poněkud překvapivé, že nejcitli­
spojení se skutečným zdrojem kalorií pro neu­ vější signál o dostupnosti živin pochází z re­
rony a další buňky - tedy s hladinou glukózy ceptorů, které jsou od mozku i od jídla od­
a dalších živin v těle. Jako senzor nedostatku děleny: jsou to receptory v játrech (Friedman,
kalorií funguje sám mozek. Možná si pamatu­ 1990). Tyto receptory jsou vysoce citlivé na
jete, že neurony v mozku používají jako hlavní změny obsahu živin v krvi po trávení. I tyto
zdroj energie glukózu. Neurony v určitých ob­ signály putují do mozku prostřednictvím
lastech mozku, zejména v mozkovém kmeni bloudivého nervu. Hladové zvíře přestane
a hypotalamu, jsou vůči hladině glukózy ob­ přijímat potravu téměř okamžitě poté, co mu
zvláště citlivé. Je-li hladina glukózy příliš nízká, vstříkneme nepatrné množství živin do krve,
činnost těchto neuronů je narušena. Pro ostatní která proudí přímo do jater.
části mozku je to signál hladu. Hlad lze u labo­ Ale proč by se měl mozek spoléhat spíše
ratorních zvířat vyvolat uměle dokonce bezpro­ na signály z jater než ze svých vlastních de­
středně po nasycení. Pokud do mozku zvířete tektorů? Protože játra dokážou přesněji změ­
vstříkneme chemickou látku, která brání neu­ řit hodnotu různých živin, které tělo využívá.
ronům spalovat glukózu, začne se zvíře shánět Mozek umí rozpoznat zejména glukózu, ale
po potravě. Pociťuje totiž nedostatek glukózy, jiné živiny - například složité cukry, bílkoviny
i když je jí dostatek, protože působením che­ a tuky - mohou být vyhodnoceny, skladová­
mické látky byla činnost neuronů v jeho mozku ny a někdy i přeměněny na jiné živiny pou­
narušena stejně jako při nízké hladině glukózy. ze v játrech. Díky své úloze „hlavní směnárny“
 mu) a ventromediální hypotalamus (spodní
a střední část hypotalamu). Poškození late­
rální části hypotalamu vyústí v naprostou ne­
přítomnost pocitu hladu, přinejmenším do té
doby, než se ostatní části mozku zotaví a na­
hradí funkci poškozených částí (Teitelbaum
a Epstein, 1962). Tento jev se nazývá laterál­
ní hypotalamický syndrom. Zvířata s uměle
navozenými drobnými poškozeními (lézemi)
v oblasti laterálního hypotalamu potravu pro­
stě ignorují. Někdy ji dokonce odmítají, jako
hypofyza
by jim nechutnala (šklebí se a znechuceně ji
hypotalamus vyplivují). Pokud nedostávají umělou výživu,
umírají hladem. Téměř přesně opačné chování
pozorujeme u ventromediálního hypotala-
mického syndromu. Léze v oblasti ventrome­
diálního talamu vyvolávají nadměrnou chuť
OBRÁZEK 10.3 k jídlu. Zvířata s touto poruchou hltavě žerou
a spotřebují velké množství potravy, zvláště
Hypotalamus a hypofyza.
pokud je chutná. Není nijak překvapivé, že
tloustnou tak dlouho, až začnou být obéz­
ní. Někdy dosahují až dvojnásobku normální
hmotnosti (King, 2006).
různých živin dokážou játra nejlépe odhad­ Zdá se, že ke změnám hladu dochází i při
nout celkové množství energie, které má orga­ jiných manipulacích s těmito mozkovými ob­
nismus k dispozici. lastmi. Například elektrická stimulace laterál­
ního hypotalamu vyvolá přejídání (stejně jako
léze ventromediálního hypotalamu) - tedy
Integrace signálů hladu přesně opačnou reakci, než je léze laterální­
Mozek zpracovává signály hladu a sytosti ho hypotalamu. Zvíře se zavedenou stimu­
ve dvou krocích. Výsledkem je motivace jíst. lační elektrodou v laterálním hypotalamu za­
V prvním kroku se v mozkovém kmeni slučují čne hledat potravu a žrát ihned po zahájení
signály z mozkových receptorů hladu a signá­ stimulace a přestane žrát v okamžiku, kdy
ly sytosti přicházející ze žaludku a jater. Tím­ stimulace ustane. Naopak při stimulaci ven­
to způsobem je zjišťována celková potřeba tromediálního hypotalamu přestává hladové
energie a živin (Grill a Kaplan, 1990). Toto zvíře konzumovat potravu.
„integrované vyhodnocení hladu“ se v mozko­
vém kmeni spojuje se senzorickými neurální-
mi systémy, které zpracovávají chuť. Chuťové
neurony v mozkovém kmeni mohou při urči­
tých formách hladu a sytosti měnit svou reak­
tivitu (Scott a Mark, 1986). Tato skutečnost
může být jedním z důvodů, proč nám jídlo
připadá chutnější, když máme hlad.
Má-li vzniknout vědomý pocit hladu a tou­
ha vyhledat potravu, musí být signál hladu
z mozkového kmene dále zpracován v před­
ním mozku. Klíčovým místem tohoto proce­
su je hypotalamus (viz obrázek 10.3). Hlad je
ovlivněn dvěma zásadně odlišnými typy pů­
sobení na dvě části hypotalamu: na laterální
hypotalamus (obě postranní části hypotala­
 Neurochemická stimulace hypotalamu pů­ ztrátou chuti k jídlu, která nastává po poško­
sobí podobně. Jisté látky, například neuropep- zení laterálního hypotalamu, lze potkany „chrá­
tid Y nebo opiáty (morfin), stimulují potravní nit“ převedením na redukční dietu před tímto
chování, jsou-li injekčně vpraveny do ventro­ chirurgickým zásahem (viz obrázek 10.4). Lze
mediálního hypotalamu. Tyto látky dočasně z toho soudit, že léze hypotalamu ve skuteč­
podporují pocit hladu nebo způsobí, že potra­ nosti neničí hlad. Spíše snižují nebo zvyšují zá­
va chutná zvířeti lépe. Amfetamin vpravený do kladní nastavení tělesné hmotnosti. Změna zá­
laterálního hypotalamu zase ukončí potravní kladního nastavení působí jako nastavení nové
chování. Mnohé léky na hubnutí vydávané na hodnoty na termostatu: organismus se bude
lékařský předpis se svým chemickým složením snažit dosáhnout nově nastavené hmotnosti.
podobají amfetaminům. Působí na neurony Tuto představu potvrzují i účinky ventromediál-
v hypotalamu a snižují tak chuť k jídlu. ních hypotalamických lézí. Zvířata s takovým
Souvislost mezi laterálním hypotalamem, poškozením netloustnou donekonečna. Růst
ventromediálním hypotalamem a hladem byla hmotnosti se zastaví na nové hodnotě a od té
objevena kolem roku 1960. V té době měli chvíle zvířata žerou jen tolik, aby udržela nově
psychologové tendenci považovat tyto části nastavenou hodnotu. Když jsou však zvířata
hypotalamu jednoduše za centra hladu a sytos­ převedena na redukční dietu a jejich hmotnost
ti. Dnes už ale víme, že pojmy „centrum hladu“ klesne pod novou hodnotu základního nastave­
a „centrum sytosti“ jsou příliš zjednodušující, ní, začnou se při první vhodné příležitosti zno­
a to hned z několika důvodů. Jedním důvo­ vu přejídat, aby dosáhla předem nastavené těles­
dem je skutečnost, že v mozku existují i jiná né hmotnosti (viz obrázek 10.5). Jakmile dané
centra hladu a sytosti. Při svém působení ko­ úrovně obezity dosáhnou, přestanou se přejídat.
munikují s mnoha dalšími částmi mozku. Ve
skutečnosti můžeme podobných účinků do­
sáhnout i působením na jiné mozkové systémy Obezita
související s hypotalamem. Například stejné Zatím jsme v souvislosti s hladem zdůrazňovali
účinky lze vyvolat i působením na dopamino- homeostatické procesy, ale naše potravní cho­
vý systém, který hypotalamem prochází. Stej­ vání vykazuje od homeostázy několik odchylek.
ně jako léze v laterálním hypotalamu vedou
i léze ve svazku axonů obsahujících dopamin
k eliminaci potravního chování. Rada raných
studií lézí v laterálním hypotalamu znamena­
la v podstatě zničení dopaminového systému
i neuronů v laterálním hypotalamu. Naopak
vyvolání potravního chování elektrickou sti­
mulací a řadou různých látek částečně závisí
na aktivaci dopaminového systému. Na chuti
k jídlu a pocitu nasycení se tedy nepodílí jen
jedno nebo dvě centra, ale mnoho neuroanato-
mických a neurotransmiterových systémů.
Existence mnoha neurálních systémů, které
ovlivňují chuť k jídlu, má řadu důsledků. Jed­
počet dnů
ním z nich je nemožnost odstranit potravní
chování tím, že poškodíme jen jednu oblast.
OBRÁZEK 10.4
Chuť k jídlu se nakonec obnoví i u zvířat, kte­
Tělesná hmotnost a laterální hypotalamus. Před
rá mají léze v oblasti laterálního hypotalamu.
uměle navozeným poškozením laterálního hypotalamu
Pokud jsou potkani s poškozeným hypotala­ jedna skupina potkanů hladověla a druhá skupina mohla
mem několik týdnů nebo měsíců živeni uměle, žrát bez omezení. Po operaci zvyšovala hladová zvířata
začnou znovu přijímat potravu, ale žerou jen příjem potravy a tloustla, kdežto skupina zvířat, která
takové množství, aby si udrželi nižší tělesnou před operací žrala normálně, po operaci hubla. Zvířata
z obou skupin se nakonec stabilizovala na stejné úrovni
hmotnost. Zdá se, že dosahují homeostázy při
hmotnosti. (Zdroj: Powley a Keesey, 1970.)
nižším základním nastavení. Před obvyklou
 Tělesná hmotnost některých lidí není tak stálá, vedlivé, protože, jak brzy uvidíme, obezita je
jak bychom mohli soudit z pohledu homeostázy. mnohdy způsobena spíše genetickými faktory
Nejčastější odchylkou od homeostatické regu­ než přejídáním. Vzhledem k četným problé­
lace příjmu potravy je - alespoň u lidí - obe­ mům souvisejícím s obezitou není nijak pře­
zita. Za obézního považujeme člověka, který kvapivé, že miliony lidí každoročně utratí mi­
váží nejméně o 30 % více, než je jeho přimě­ liardy dolarů za diety a přípravky na hubnutí.
řená tělesná hmotnost. Ve Spojených státech Většina badatelů se shoduje v tom, že obe­
je v současné době výskyt obezity považován zita je složitý problém, který může zahrnovat
za epidemický, neboť kritérium obezity splňu­ metabolické, psychologické i sociologické fak­
je přibližně 34 % dospělých Američanů. Toto tory a vlivy výživy a prostředí. Obezita prav­
číslo se v posledních 20 letech téměř zdvojná­ děpodobně není jednou poruchou, ale skupi­
sobilo. Přestože v Evropě je podíl obézních lidí nou poruch, jejichž hlavním symptomem je
obecně mnohem nižší (v deseti evropských stá­ tloušťka (Rodin, 1981). Ptát se, jak se člověk
tech žije 18 % obézních obyvatel; Peytremann- stane obézním, je podobné jako se ptát, jak se
-Bridevaux, Faeh a Santos-Eggimann, 2007), člověk dostane do Paříže - vede tam mnoho
představuje i zde obezita kvůli své souvislosti cest a váš výběr závisí na tom, odkud přichá­
se zdravotními problémy vážný důvod ke zne­ zíte (Offir, 1982). V následujícím výkladu roz­
pokojení. Obezita se v různých společenských dělíme faktory vedoucí k přírůstku hmotnosti
skupinách vyskytuje v odlišné míře. Skutečná do dvou hlavních skupin: (1) genetické vlivy
obezita se objevuje u obou pohlaví přibližně ve a (2) příjem kalorií (přejídání). Jednoduše řeče­
stejné míře, ale ženy svou nadváhu vnímají více no, lidé se mohou stát obézními proto, že mají
než muži. Více než 50 % amerických žen se do­ genetické dispozice k tomu, aby přeměňova­
mnívá, že má nadváhu, ale o své nadváze je pře­ li živiny v tuky, i když nejedí více než ostatní
svědčeno jen 35 % amerických mužů (Brownell lidé (metabolické příčiny), nebo proto, že jedí
a Rodin, 1994; Horm a Anderson, 1993). příliš mnoho (z psychických či sociokulturních
Obezita je závažným zdravotním rizikem. důvodů). V některých případech mohou sehrát
Přispívá k vyššímu výskytu cukrovky, vysokého úlohu oba faktory, v jiných případech může být
krevního tlaku a srdečních chorob. A aby toho jediným viníkem buď genetika, nebo přejídání.
nebylo málo, může být i společenským stigma­
tem, protože obézní jedinci jsou často pova­ Genetické faktory
žováni za požitkářské lidi s nedostatkem vůle Již dlouho se ví, že obezita se dědí. V rodinách,
(Crandall, 1994; Crocker, Cornwell a Major, kde ani jeden z rodičů není obézní, je obézní
1993). Takové obvinění je někdy velmi nespra­ jen desetina dětí; je-li v rodině obézní jeden
z rodičů, je asi 40 % dětí obézních; a v rodinách
s oběma obézními rodiči je obézních asi 70 %
dětí (Gurney, 1936). Z těchto statistických
údajů lze usuzovat na biologický základ obezi­
ty, ale jsou možné i jiné výklady - například že
děti prostě napodobují jídelní zvyklosti rodičů.
Zjištění z poslední doby však silně podporují
představu o genetických základech obezity.

Studie dvojčat
Důkazy o vlivu genetických faktorů na obe­
zitu lze získat mimo jiné studiem jednova­
ječných dvojčat. Vzhledem k tomu, že jed­
Ůčinky povinného krmení a hladovění na potkany s poškozením
novaječná dvojčata mají shodnou genetickou
ventromediálního hypotalamu. Potkan s poškozením ventromediálního výbavu, a protože geny patrně hrají určitou
hypotalamu se přejídá a tloustne, dokud se jeho hmotnost neustálí na roli při tloustnutí, měla by jednovaječná dvoj­
nové úrovní, odpovídajíc obezitě. Nucené krmení nebo hladovění mění čata tloustnout stejně.
tělesnou hmotnost jen dočasně; později se potkan vrací na stabilizovanou
V jednom experimentu bydlelo 12 párů jed­
úroveň. (Zdroj: Hoebel a Teitelbaum, 1966.)
novaječných dvojčat (všichni muži) po dobu
100 dnů na studentské koleji. Záměrem bylo, růstek hmotnosti mohou spíše faktory pro­
aby účastníci pokusu přibrali na hmotnos­ středí. Potřebovali bychom studovat přírůstky
ti. Všichni jedli tak, že měli denně o tisíc ka­ hmotnosti u jednovaječných dvojčat, která
lorií více, než potřebovali. U mužů tisíc kalorií byla vychovávána odděleně. Taková studie byla
denně znamená čtyři vydatná jídla denně mís­ uskutečněna ve Svédsku (Stunkard et al.,
to obvyklých tří jídel. Kromě toho byli všichni 1990). Badatelé sledovali hmotnost 93 párů
účastníci pokusu omezení v pohybové aktivitě. jednovaječných dvojčat vychovávaných oddě­
Nesměli cvičit, ale trávili většinu času čtením, leně a 153 párů jednovaječných dvojčat vycho­
hraním stolních her a sledováním televize. Na vávaných společně. U jednovaječných dvojčat
konci určeného období vážili všichni více než vychovávaných odděleně byla zjištěna pozo­
na začátku, ale jejich váhový přírůstek se po­ ruhodně podobná hmotnost - ve skutečnosti
hyboval od čtyř do 15 kilogramů. Zásadním se dvojčata z této skupiny v hmotnosti nijak
zjištěním bylo, že mezi váhovým přírůstkem nelišila od dvojčat vychovávaných pohromadě.
členů sourozeneckých párů nebyly téměř žádné Geny jsou tedy zásadním určujícím faktorem
rozdíly (odchylky se tedy objevovaly mezi jed­ tělesné hmotnosti a jejího zvyšování.
notlivými páry jednovaječných dvojčat). Jinak
řečeno, jednovaječná dvojčata přibírala téměř Tukové buňky
stejně. Kromě toho tloustla na stejných místech Pokud tedy geny hrají určitou úlohu při růstu
těla. Pokud jeden muž z dvojice přibral kolem tělesné hmotnosti, chceme o této úloze vědět
pasu, přibral kolem pasu i jeho bratr; pokud více. Zajímá nás zejména, které trávicí a me-
muž z jiné dvojice ztloustl na bocích a stehnech, tabolické procesy geny ovlivňují a jak vyvo­
jeho bratr ztloustl na stejných místech (Bou- lávají přírůstek tělesné hmotnosti. Jedna od­
chard, Lykken, McGue, Segal a Tellegen, 1990). pověď na tuto otázku se týká tukových buněk,
Z výsledků experimentu jasně vyplývá, že ve kterých je uložen všechen tělesný tuk. Nor­
k přírůstku hmotnosti přispívá příjem kalo­ mální dospělý jedinec má v těle 30-40 miliard
rií i genetická výbava. Skutečnost, že všichni tukových buněk, ale míra nadváhy u obyčej­
účastníci pokusu nabrali na váze, svědčí o tom, ných dospělých Američanů se liší o více než
že zvýšený příjem kalorií znamená zvýšení 25-33 %, než by napovídala uvedená čísla.
hmotnosti, což není nijak překvapivé. Váho­ Kromě počtu tukových buněk totiž hraje roli
vý přírůstek různých párů dvojčat se lišil, ale také jejich velikost. Čím více nadbytečných
příslušníci jednoho páru dvojčat vykazovali kalorií člověk přijme, aniž by je spálil, tím
stejné váhové přírůstky. Z toho lze soudit, že jsou tukové buňky v jeho těle větší.
míra zvýšení hmotnosti při vyšším příjmu ka­ Jedna studie prokázala, že obézní lidé mají
lorií závisí na genetických faktorech. třikrát více tukových buněk než lidé s normál­
Zmíněné výsledky rovněž objasňují, proč ní tělesnou hmotností (Knittle a Hirsch, 1968).
bychom neměli předpokládat, že obézní lidé V jiných studiích vědci prokázali, že potkani
jedí více než ti, kteří obézní nejsou. Přestože s dvojnásobným počtem tukových buněk, než
všichni účastníci pokusu jedli přibližně stej­ je obvyklé, bývají dvakrát tlustší než potkani
ně množství potravy (o tisíc kalorií víc, než z kontrolní skupiny. Když vědci operativně od­
byla přiměřená dávka), přírůstek hmotnosti stranili mladým potkanům část tukových buněk,
se mezi jednotlivými páry dvojčat lišil. Vznik­ takže jich měli o polovinu méně než potkani
lé rozdíly patrně vyplývají ze způsobu, jímž ze stejného vrhu, v dospělosti byli tito potkani
organismus metabolizuje přebytečné kalo­ jen z poloviny tak tlustí jako jejich sourozenci
rie. Někdo ukládá větší část kalorií ve formě (Faust, 1984; Hirsch a Batchelor, 1976). Geny
tukových zásob, jiný je spálí jinými metabo- souvisejí s obezitou, protože existuje vazba
lickými procesy bez ohledu na to, kolik jídla mezi geny a počtem tukových buněk a další
snědl (Ravussin et al., 1988). vazba mezi počtem tukových buněk a obezitou.
Dalo by se namítnout, že popsaná studie
neopravňuje k příliš dalekosáhlým závěrům. Diety a základní nastavení
Jednovaječná dvojčata totiž nemají jen shod­ Když lidé užívají léky na zhubnutí, může se
nou genetickou výbavu, ale vyrůstala také ve stát řada věcí. Lék může potlačit chuť k jídlu
shodném prostředí. Možná že za stejný pří­ a snížit tak pocit hladu. Jiné léky nesnižují pří­
mo chuť k jídlu, ale místo toho snižují hod­ čtem a velikostí tukových buněk, vysokou
notu základního nastavení, tedy hmotnost, na hodnotou základního nastavení a nízkou
niž je tělo nastaveno a kterou se snaží udržet. rychlostí metabolismu.
Tento účinek měl například lék fenfluramin
(Stunkard, 1982), který se však už neprodává, Přejídání
protože se prokázala souvislost mezi jeho uží­ Přestože fyziologické faktory jako regulace
váním a srdečními chorobami. Účinek těchto množství tuku a rychlost metabolismu jsou
léků byl shodný s přímým potlačením chuti důležitými určujícími činiteli tělesné hmot­
k jídlu, pokud byla aktuální tělesná hmotnost nosti, není pochyb o tom, že obezitu může
vyšší než základní nastavení. Jakmile tělesná způsobit i přejídání. Mezi psychické faktory,
hmotnost poklesla, chuť k jídlu vzrostla nato­ které přispívají k přejídání, patří selhání vědo­
lik, aby si tělo udrželo hmotnost odpovídající mých omezení a emoční aktivace.
základnímu nastavení. Jakmile člověk přestal
přípravek užívat, základní nastavení se vrátilo Selhání vědomých omezení
na původní vyšší úroveň a člověk znovu nabral Někteří lidé se obezity nezbaví proto, že po
hmotnost, kterou dříve ztratil. A konečně jiné skončení diety propadají záchvatům přejídání.
látky, například nikotin, pomáhají při snižová­ Obézní člověk dokáže po dvou dnech přerušit
ní hmotnosti tím, že zvyšují rychlost buněčné­ dietu a přejíst se tolik, že nakonec sní víc kalorií,
ho metabolismu a nutí buňky spálit více kalo­ než by snědl, kdyby dietu vůbec nedržel. Dieta
rií než za normálních okolností. pro něj byla vědomým omezením a faktorem,
Psychologové se s oblibou obracejí k hypo­ který zvyšuje příjem kalorií, je selhání kontroly.
téze základního nastavení mimo jiné proto, že Ve snaze podrobněji porozumět úloze vě­
obézní dospělí jedinci (lidé i zvířata) vykazu­ domého omezení vyvinuli vědci dotazník, kte­
jí silnou tendenci vrátit se po ukončení die­ rý obsahuje otázky týkající se způsobu stra­
ty k původní tělesné hmotnosti. Na rozdíl od vování, hmotnostní křivky a vztahu k jídlu
mladých potkanů nevede u dospělých potkanů (například „Jak často držíte dietu?“, „Jíte před
ani chirurgické odstranění tukových zásob li- ostatními lidmi střídmě a o samotě se přejídá­
posukcí k trvalému snížení tělesné hmotnosti, te?“). Z výsledků vyplývá, že prakticky všichni
protože tuk se znovu uloží na jiných místech. lidé - ať jsou hubení, průměrní, nebo s nad­
Platí to také o liposukci u dospělých obézních váhou - spadají do jedné ze dvou kategorií:
lidí (Vogt a Belluscio, 1987). někteří lidé se vědomě omezují v jídle, a jiní
Někteří badatelé se domnívají, že jakmi­ lidé to nedělají. Jídelní chování osob, které
le člověk v dospělosti dosáhne určité úrov­ se omezují, je bez ohledu na jejich skutečnou
ně tukové tkáně, má jeho organismus snahu hmotnost bližší chování obézních lidí než
tuto úroveň udržet. Pokud mozek zjistí změ­ těch, kteří se v jídle nijak neomezují (Herman
ny v hladině tělesného tuku, začne ovlivňovat a Polivy, 1980; Ruderman, 1986).
pocity hladu (Weigle, 1994). Například „gen Laboratorní studie ukazují, co se stane,
pro obezitu“ u myší patrně ovládá schopnost když omezování ustane. Jedinci omezující
tukových buněk produkovat chemický „sig­ a neomezující jídlo (všichni s normální hmot­
nál sytosti“ (Zhang et al., 1994). Myši, které ností) měli za úkol vypít buď dva mléčné
tento gen postrádají, budou obézní. Zpravidla koktejly, nebo jeden, nebo žádný. Potom měli
platí, že čím více má organismus tělesného ochutnat několik různých příchutí zmrzliny
tuku, tím více signálů sytosti je uvolňová­ a mohli jí sníst, kolik chtěli (Herman a Mack,
no do krve. Dosud nevíme, zda součástí lid­ 1975). U jedinců, kteří se v jídle nijak neome­
ské obezity je porucha tohoto faktoru sytosti, zovali, platilo, že čím více mléčných koktejlů
nebo samotného genu. Možnost, že organi­ vypili, tím méně zmrzliny později snědli. Na­
smus udržuje konstantní hladinu tělesného proti tomu jedinci, kteří byli zvyklí se v jíd­
tuku, by mohla vysvětlit, proč některým obéz­ le omezovat, snědli po vypití dvou mléčných
ním lidem dělá potíže nenabrat znovu hmot­ koktejlů více zmrzliny než ti, kdo vypili jen
nost, kterou ztratili při dietě. jeden nebo žádný koktejl. Z toho lze soudit,
Geny mohou za nadměrnou tělesnou že lidé, kteří omezují příjem potravy, a přitom
hmotnost odpovídat několika způsoby: po­ ignorují běžné impulzy jíst víc, se možná na­
učí ignorovat i běžné pocity sytosti, které by potkani čtyři dny omezováni v příjmu potra­
za běžných okolností potlačily jejich touhu vy a potom směli žrát tak dlouho, dokud ne­
jíst. To je také důvodem, proč často selhávají dosáhli normální tělesné hmotnosti. Nakonec
vědomé pokusy o dodržování diety. směli žrát tolik, kolik chtěli. Tito potkani žra­
li více než potkani z kontrolní skupiny, kte­
Emoční aktivace ří neměli zkušenost s hladověním. Předchozí
Lidé s nadváhou často uvádějí, že mají sklo­ omezení v jídle tedy vede k následnému přejí­
ny jíst víc, když prožívají napětí nebo úzkost. dání, které pokračuje i tehdy, když organismus
Potvrzují to i výsledky výzkumů. Obézní oso­ obnovil původní tělesnou hmotnost ztracenou
by jedí více v situacích, které vyvolávají silnou v důsledku hladovění (Coscina a Dixon, 1983).
úzkost, ale jedinci s normální hmotností jedí Druhou reakcí na omezování příjmu po­
více v situacích vyvolávajících slabší úzkost travy je snížení metabolismu. Cím pomalejší
(McKenna, 1972). Jiné výzkumy naznačují, že je metabolismus, tím méně kalorií organis­
u některých obézních osob každý druh emoční mus vydává a tím vyšší má tělesnou hmotnost.
aktivace zvyšuje příjem potravy. V jedné studii V důsledku toho je snížený příjem kalorií bě­
sledovaly osoby s nadváhou a osoby s normální hem diety částečně kompenzován nižší rych­
hmotností v každém ze čtyř sezení jiný film. Tri lostí metabolismu. Tato skutečnost samozřej­
z těchto filmů vyvolávaly různé emoce: jeden mě znesnadňuje snahu o zhubnutí. Snížení
vzbuzoval úzkost, druhý byl zábavný, třetí byl rychlosti metabolismu v průběhu diety může
sexuálně vzrušující. Čtvrtý film byl nudný ces­ také mnoha lidem vysvětlit, proč s každou
topis. Po zhlédnutí každého filmu měli účast­ další dietou hubnou obtížněji: na každé další
níci ochutnat a hodnotit různé druhy slaných dietní období tělo reaguje snížením rychlosti
sušenek. Obézní účastníci snědli po zhlédnutí metabolismu (Brownell, 1988).
prvních tří filmů výrazně více sušenek než po Obě reakce na omezování příjmu potra­
čtvrtém cestopisném filmu. Jedinci s normální vy - záchvatovité přejídání a snížená rychlost
hmotností snědli stejné množství sušenek bez metabolismu - jsou z evolučního hlediska
ohledu na film, který sledovali (White, 1977). pochopitelné. V historii lidského rodu ješ­
Vliv emočního stresu na zvýšení příjmu po­ tě nedávno platilo, že každé omezení příjmu
travy byl pozorován i u zvířat. Může to zname­ potravy souvisí s jejím nedostatkem. Jednou
nat, že stres dokáže aktivovat základní mozkové adaptivní reakcí na občasný nedostatek potra­
systémy, které za určitých podmínek navozují vy je přejíst se a uložit v těle co největší záso­
přejídání (Rowland a Antelman, 1976). bu tuku, kdykoli je potrava dostupná. Je tedy
možné, že přírodní výběr zvýhodňoval schop­
Diety a kontrola tělesné hmotnosti nost přejídat se po období hladovění. Tím se
Hmotnostní úbytek, jakého dokážeme po­ vysvětluje reakce přejídáním. Druhou adap­
hodlně docílit, je sice omezen genetickými tivní reakcí na nedostatek potravy v prostředí
faktory, ale lidé s nadváhou mohou přesto je snížení rychlosti, s níž organismus spotře­
hubnout s pomocí programů zaměřených na bovává omezené množství kalorií, které má
kontrolu tělesné hmotnosti. Mají-li ale takové k dispozici. Přírodní výběr tedy mohl zvýhod­
programy být úspěšné, musí kromě extrém­ nit jedince, kteří v dobách nedostatku dokáza­
ních diet obsahovat i něco jiného. li snížit rychlost svého metabolismu. Tím se
vysvětluje druhá reakce. Obě popsané reakce
Diety a jejich omezení byly našemu druhu užitečné po celá tisíciletí
Lidé, kteří dodržují dietu, naneštěstí nebývají v dobách hladomoru, ale v současné době, kdy
úspěšní, a ti, kterým se podaří zhubnout o ně­ ve většině rozvinutých zemí žádný hladomor
kolik kilogramů, je zase brzy naberou. Tento nehrozí, brání obézním lidem v trvalém sníže­
stav věcí je přinejmenším částečně důsledkem ní tělesné hmotnosti (Polivy a Herman, 1985).
dvou hluboce zakořeněných lidských reak­
cí na dočasný nedostatek potravy (a dieta ve Programy zaměřené na kontrolu hmotnosti
skutečnosti není ničím jiným). Již jsme viděli, Zdá se, že pokud obézní jedinci chtějí zhub­
že omezení potravy může vést k následnému nout a udržet si nižší hmotnost, musí si osvo­
přejídání. V některých experimentech byli jit nové jídelní návyky (v protikladu s ob­
 časným držením diety) a začít se pravidelně vání. V průběhu jednoho roku po léčbě však
pohybovat. Tento závěr podporuje také násle­ došlo k překvapivému obratu. Jedinci, kteří
dující studie, která srovnávala různé metody pouze změnili své chování, přibrali mnohem
léčby obezity (Craighead, Stunkard a O’Brien, méně než příslušníci ostatních dvou skupin.
1981; Wadden et al., 1997). Tito lidé si udrželi průměrný úbytek hmot­
Po dobu šesti měsíců dodržovali obézní je­ nosti devět kilogramů, kdežto členové ostat­
dinci jeden ze tří léčebných režimů: (1) změ­ ních skupin v průběhu roku nabrali přibližně
ny jídelních a pohybových návyků, (2) terapii dvě třetiny hmotnosti, kterou původně ztratili.
za pomoci léků, které potlačují chuť k jídlu, (3) Co bylo příčinou tohoto obratu? Jedním
kombinaci změn návyků a podávání léků. Pří­ z faktorů mohlo být vědomí „sebeúčinnosti“
slušníci všech tří skupin dostali informace o po­ čili schopnosti ovládat vlastní chování. Jedinci,
hybu a rady týkající se správné výživy. Byl jim kteří v průběhu léčby změnili chování, mohli
doporučen jídelníček, jehož energetická hod­ přičítat svůj hmotnostní úbytek pouze vlast­
nota nepřesahovala 1200 kalorií denně. Účast­ nímu úsilí, což posílilo jejich rozhodnutí hlí­
níci zařazení do skupiny zaměřené na změny dat si hmotnost i po skončení terapie. Naproti
návyků byli vedeni k tomu, aby si uvědomovali tomu jedinci, kteří dostávali lék na potlačení
situace, které je vedou k přejídání, aby změnili chuti k jídlu, pravděpodobně připisovali svůj
podmínky, jež jsou s přejídáním spojené, aby se úbytek hmotnosti lékům a nevypracovali si
odměňovali za správné chování a aby si osvojili pocit sebeovládání.
správný pohybový režim. Kromě tří léčebných Dalším možným faktorem je to, že léky
skupin se experimentu účastnily i dvě kontrol­ snížily pocit hladu nebo dočasně snížily zá­
ní skupiny: jednu tvořily osoby, které čekaly, až kladní nastavení hmotnosti. Jedinci ve skupi­
se budou moci studie zúčastnit, druhá skupina ně přijímající léky a jedinci s kombinovanou
se skládala z osob, které navštěvovaly lékaře terapií nemuseli být dostatečně připraveni
a podstupovaly tradiční léčbu nadváhy. zvládnout nárůst hladu po vysazení léků.
Výsledky studie jsou uvedeny v tabulce 10.1.
Zkoumané osoby ve všech třech skupinách
zhubly více než příslušníci dvou kontrolních Anorexie a bulimie
skupin. Nejvíce zhubly osoby ze skupiny, kte­ Přestože nejčastější poruchou příjmu potra­
rá kombinovala změnu chování a užívání léků, vy je obezita, objevují se i opačné problémy,
nejméně zhubly osoby, jež pouze změnily cho­ a sice anorexie a bulimie. Podstatou obou po­
ruch je patologická touha neztloustnout a její
obětí se mnohem častěji stávají ženy.
Mentální anorexie je porucha příjmu po­
TABULKA 10.1
travy, pro kterou je typická dobrovolná a úmy­
Hubnutí v různých režimech terapie. Úbytek hmotností vyjádřený
slná ztráta hmotnosti vyšší než 15 % mini­
v kilogramech na konci šestiměsíční terapie a o rok později. Členové
dvou kontrolních skupin nebyli o rok později dostupní. (L. W. Craighead, mální normální hmotnosti daného jedince.
A. J. Stunkard a R. M. 0'Brien /1981/: Behavior Therapy Někteří anorektičtí jedinci mají i méně než
and Pharmacotherapy for Obesity, Archives of Generál Psychiatry, 38: polovinu své normální hmotnosti. Navzdory
763-768. ® 1981, Američan Medical Association.)
výraznému úbytku hmotnosti a následným
Úbytek hmotnosti Úbytek hmotnosti obtížím anorektičtí jedinci popírají své pro­
po terapii (kg) o rok později (kg) blémy a odmítají přibrat. Ve skutečnosti se
terapeutický režim často domnívají, že jsou příliš tlustí. Má-li být
žena diagnostikována jako anorektička, musí
pouze změna chování
k 9'0 u ní kromě úbytku hmotnosti nastat také zá­
pouze Léčba léky
/■\
1
6'2
4,6
stava menstruace. Podvýživa může mít řadu
nebezpečných vedlejších příznaků včetně
kombinovaná terapie 15,3
vychrtlosti a náchylnosti k infekcím. Vedlejší
kontrolní skupiny JIi symptomy mohou vést až ke smrti.
čekatelé na terapii + 1,3 (přírůstek) - Anorexie je relativně vzácná: v západní
ambulantní pacienti 6,0 - Evropě a ve Spojených státech se vyskytuje
přibližně u 0,3 % populace. Od padesátých
let minulého století se však výskyt anorexie dinné faktory. Porucha příjmu potravy patrně
zdvojnásobil, i když v sedmdesátých letech vzniká teprve tehdy, začne-li působit několik
minulého století se počet případů stabilizo­ faktorů pohromadě.
val (Hoek a van Hoeken, 2003). Anorexie se
vyskytuje dvacetkrát častěji u žen než u mužů, Sociokulturní faktory
nejčastější výskyt je zaznamenán zejména Mnozí psychologové se domnívají, že u ano­
u žen mezi třináctým a čtyřicátým rokem ži­ rexie a bulimie hrají zásadní roli společenské
vota. Anorektičky jsou bezvýhradně zaměřeny a kulturní faktory. Poukazují zejména na to,
na jídlo a pečlivě počítají kalorie v jakémko­ že západní společnost klade velký důraz na
li jídle, které pozřou. Někdy toto soustředě­ štíhlost žen. V uplynulých 40 letech se tento
ní hraničí až s posedlostí. Například jedna důraz zvýšil, což je v souladu se zjištěním, že
anorektička řekla svému terapeutovi: „Samo­ ve stejném období se také zvýšil výskyt poruch
zřejmě že jsem snídala, měla jsem čtyři oves­ příjmu potravy. O tomto trendu zřetelně svěd­
né vločky!“ Jiná zase prohlásila: „Nikdy bych čí i změna názoru na „dokonalou“ ženskou
neolízla ani poštovní známku, člověk nikdy postavu. Vedle fotografie Jayne Mansfieldové,
neví, kolik je na ní kalorií“ (Bruch, 1973). která byla považována za ideál ženské krá­
Strach z případného tloustnutí a obsesivní sy v padesátých letech minulého století, jsme
starost o jídlo vede některé anorektičky k nut­ umístili fotografii herečky Nicole Kidmanové,
kavému tělesnému cvičení; ty intenzivně cvičí která představuje dnešní ideál. Kidmanová je
až několik hodin denně (Logue, 1991). výrazně štíhlejší než Mansfieldová zejména
Bulimie je porucha příjmu potravy charak­ v oblasti boků a stehen. Právě s těmito partie­
terizovaná opakovanými epizodami záchvato- mi jsou ženy nejméně spokojené.
vitého přejídání (hltavé konzumace velkého Jak přesně působí mediální vyobrazení
množství potravy v krátkém časovém úseku), „ideální“ ženské postavy a jak se podílí na vyso­
po kterém následují pokusy zbavit se přeby­ kém výskytu poruch příjmu potravy? Nad tím­
tečné potravy zvracením nebo pomocí projí­ to procesem se zamýšlí teorie zvěcňování. Vy­
madel. Epizody přejídání mohou být časté světluje, že dospívání v kultuře, která sexuálně
a extrémní. Průzkum mezi bulimickými žena­ zvěcňuje ženské tělo (ve vizuálních masmédi­
mi zjistil, že většina žen se přejídala nejmé­ ích i ve skutečných mezilidských interakcích),
ně jednou denně (obvykle večer) a průměrná zásadně mění předpoklady pro duševní poho­
energetická hodnota snědeného jídla činila asi du a spokojenost dívek a žen a mění i jejich
4800 kalorií (často to byly vysokoenergetické způsob vnímání vlastního těla (Fredrickson
sladké nebo slané potraviny). Protože však po a Roberts, 1997). Sexuální zvěcňování se ob­
záchvatu přejídání obvykle následuje odchod jevuje vždy, když s člověkem zacházíme pře­
potravy z těla, zůstává tělesná hmotnost buli- devším jako s tělem, které může uspokojit se­
mických osob relativně normální a díky tomu xuální touhy a potřeby ostatních lidí. Sexuální
se jim daří svou poruchu skrývat. Bulimické zvěcňování je dehumanizující formou mezi­
chování však může mít závažné fyziologic­ lidských vztahů. Redukuje lidskou hodnotu
ké následky. Zvracení a užívání projímadel daného člověka a připisuje mu pouze status
mnohdy naruší rovnováhu draslíku v organis­ objektu, který slouží k užitku pozorovatele.
mu, což může vést k dehydrataci, srdeční aryt- Podle této teorie je prvním psychologickým
mii a infekcím močové soustavy. důsledkem opakovaného působení sexuálního
Stejně jako anorexie postihuje také buli­ zvěcňování ženského těla skutečnost, že ženy
mie zejména mladé ženy. Bulimie se vyskytu­ a dívky se naučí zvnitřňovat zvčcňující pohled
je o něco častěji a odhaduje se, že v západní pozorovatele na své vlastní tělo. Takové zaujetí
Evropě a ve Spojených státech trpí rozvanutou vnějším vzhledem se označuje jako sebe-zwěcňo-
bulimií asi 1,1 % populace. Některé sympto­ vání (viz Přehled pojmů). Stručně řečeno to
my bulimie se objevují až u 5,4 % populace znamená, že daný člověk nepřemýšlí o svém
(Hoek a van Hoeken, 2003). těle a nehodnotí jej z vlastního pohledu, ale
Vědci se domnívají, že ke vzniku anorexie spíše z pohledu cizího člověka. Soustředí se
a bulimie vede řada důvodů. Jsou mezi nimi hlavně na viditelné tělesné atributy („Jak vypa­
i společenské, biologické, osobnostní a ro­ dám?“) a opomíjí soukromé a neviditelné tě-
 Jayne Mansfieldová (vlevo) představovalo dokonalou ženskou postavu v padesátých letech minulého století, kdežto
Nicole Kidmanová (vpravo) je současným ideálem ženské postavy.

lesné atributy („Jak se cítím?). Bylo prokázáno, hromadit a násobit, což vysvětluje, proč urči­
že sebezvěcňování je jednak relativně stálým té zdravotní a psychické problémy postihují
rysem - některé dívky a ženy mu podléhají častěji ženy než dívky. Významné místo mezi
častěji jednak dočasným stavem, kdy někte­ těmito problémy zaujímají různé poruchy
ré situace vybízejí k sebezvěcňování více než příjmu potravy, například anorexie a bulimie,
jiné (Breines, Crocker a Garcia, 2008). Bylo a v obecné rovině omezování příjmu potra­
potvrzeno, že sebezvěcňování postihuje ženy vy (držení diet). Teorie však nezůstává pouze
různého etnického původu (Hebl, King a Lin, u tohoto tvrzení a vysvětluje i genderové roz­
2004) i homosexuálně orientované muže díly ve výskytu depresí a sexuálních dysfunkcí
(Martins, Tiggemann a Kirkbride, 2007). (více viz v Přehledu pojmů).
Teorie zvěcňování tvrdí, že sebezvěcňování Jak bylo naznačeno, riziko vzniku poruch
vyvolává řadu psychických a emočních reakcí. příjmu potravy, deprese a sexuálních dysfunk­
V první řadě vede k určité formě nejistoty, kte­ cí nesouvisí jen s pohlavím, ale rovněž s věkem
rá se projevuje ostražitým sledováním vzhledu ohrožených osob. Zajímavé je, že míra rizika se
vlastního těla. Bylo prokázáno, že takové zau­ mění ruku v ruce s viditelnými změnami žen­
jetí vlastním vzhledem narušuje proud vědomí ského těla: riziko se objevuje u dívek na počát­
daného člověka, a v důsledku toho omezuje ku puberty a mizí u žen v pozdním středním
mentální zdroje, které by bylo možné soustře­ věku. Teorie zvěcňování uvádí, že ženy jsou
dit na jiné činnosti (Quinn, Kallen, Twenge terčem sexuálního zvěcňování zejména v letech
a Fredrickson, 2006). Vytváří také očekává- své plodnosti. Touto skutečností se také vysvět­
telné emoční reakce: zvyšuje míru ostychu luje proměnlivá míra ohrožení v průběhu života.
a úzkosti a snižuje pozitivní emoce a sexuální Počáteční výzkumné studie zaměřené na
uspokojení. Časem se popsané reakce mohou vysokoškolačky prokázaly, že sebezvěcňování,
pocity studu za vlastní tělo a poruchy příjmu
potravy spolu vzájemně souvisejí (Noll a Fred­
Přehled pojmů
rickson, 1998). Jsou to však jen prosté korelace. Teorie zvěcňování
Jak zjistíme, že sebezvěcňování není důsled­ Teorie zvěcňování popisuje příčiny, znaky a důsledky sebezvěcňování,
kem nebo symptomem poruch příjmu potravy, které je definováno jako nadměrné zaujetí vlastním vzhledem
ale jejich příčinou? Potřebné důkazy přinesla a projevuje se jeho ostražitým sledováním. (Zdroj: Fredrickson et al.,
řada důmyslných laboratorních experimentů. 1998.)

Účastníci těchto studií - vysokoškolští stu­ Složky teorie Popis

denti a studentky - se domnívali, že se účastní
studie zkoumající rozhodování spotřebitelů. příčiny kulturní praktiky sexuálního zvěcňování v médiích
a v mezilidských interakcích
Pod touto záminkou zkoušeli různé produkty
a hodnotili své dojmy. Když došlo na zkouše­ znaky hodnocení vlastní osoby z pohledu cizího člověka;
ní a hodnocení oděvů (v soukromé šatně), byli ostražité sledování vlastního vzhledu; narušené
duševní procesy
účastníci náhodně rozděleni do dvou skupin:
jedna skupina měla zkoušet objemný svetr důsledky psychické prožitky: zvýšený ostych, zvýšená
úzkostlivost, méně pozitivních emocí, ztráta
a druhá plavky (oba výrobky byly k dispozici
vnímavosti vůči tělesným signálům; rizika pro
v různých velikostech). Zkoušení plavek navo­ tělesné a duševní zdraví: poruchy příjmu potravy,
dilo u mužů i u žen stav sebezvěcňování. Tím deprese, sexuální dysfunkce
však veškerá podobnost mezi muži a ženami
končila. Později měli účastníci experimentu
řešit obtížný matematický test (který byl pre­ dobnost výskytu těchto poruch zvyšují i ně­
zentován jako součást zcela odlišné studie). které biologické faktory. Podle jedné hypotézy
Muži podávali v testu stejné výkony bez ohle­ je příčinou anorexie nedostatečná funkce hy­
du na to, jaký kus oblečení si zkoušeli. Naproti potalamu, tedy té části mozku, která pomáhá
tomu ženám se v matematickém testu dařilo regulovat příjem potravy. Anorektičtí jedinci
hůře, pokud na sobě měly plavky. Je to v sou­ vykazují sníženou funkci hypotalamu a ab­
ladu s tvrzením, že sebezvěcňování narušuje normality některých neurochemických látek
duševní pochody. Ještě později přišel chuťový důležitých pro správnou funkci hypotalamu
test. Jakmile se účastníci experimentu převlék­ (Fava, Copeland, Schweiger a Herzog, 1989).
li do svých šatů, měli za úkol ochutnat sladkou U bulimie může sehrát určitou roli nedostatek
tyčinku. Muži většinou snědli celou tyčinku neurotransmiterů serotoninu, který pomáhá
bez ohledu na to, zda předtím zkoušeli plavky při regulaci nálady a chuti k jídlu (Mitchcll
nebo svetr. U žen bylo naopak snědené množ­ a deZwann, 1993) a podílí se na řídicích
ství ovlivněno tím, zda zkoušely plavky. Podle funkcích, jež ovlivňují rozhodování a ovládání
předpovědi teoretického modelu v Přehledu impulzivního jednání (Brand, Franke-Sievart,
pojmů platí, že ženy, které zkoušely plavky, Jacoby, Markowitsch a Tuschen-Caffier, 2007).
prožívaly sebezvěcňování a styděly se za své
tělo. Emoční reakce studu vedla k omezení Rodinné faktory
jídla, snad ve snaze napravit zahanbující ne­ Při anorexii a bulimii mohou hrát určitou úlo­
soulad mezi podobou vlastního těla a štíhlým hu také osobnostní a rodinné faktory. Mno­
ideálem (Fredrickson, Roberts, Noll, Quinn ho mladých žen s poruchami příjmu potravy
a Twenge, 1998). Tyto výsledky přinesly kau­ pochází z rodin, které vyžadují „dokonalost“
zální důkazy podporující teorii zvěcňování, a nadměrné sebeovládání, ale nedovolují pro­
která usiluje o podrobné popsání psychických jevy vřelosti ani konfliktu (Bruch, 1973; Mi-
a emočních procesů, jimiž se zvěcňování může nuchin, Rosman a Baker, 1978). Zdá se, že ně­
dostat lidem „pod kůži“ a může vyvolat poru­ které mladé ženy se snaží ovládnout své jídelní
chy příjmu potravy. zvyklosti a vyvolat tak znepokojení u svých
rodičů a získat nad nimi určitou nadvládu. To
Biologické faktory vše může vést ke vzniku anorexie. Jiné se ně­
Přesto je zřejmé, že poruchy příjmu potravy se kdy uchýlí k záchvatovitému přejídání v situa­
nerozvinou u každého, kdo je vystaven kultur­ cích, kdy jsou rozčilené nebo si uvědomují své
nímu tlaku sexuálního zvěcňování. Pravděpo- nízké sebevědomí (Polivy a Herman, 1993).
 Účinné terapie zaměřené na pomoc lidem
Otázky rozvíjející kritické myšlení
s poruchami příjmu potravy pomáhají obnovit
zdravé jídelní návyky a vyřešit emocionální 1 Silné negativní emoce, jako je například

problémy, s nimiž se postižení jedinci potýkají pocit studu za vlastní tělo, mohou vést
jednak k přejídání a obezitě, jednak
(Agras, 1993; Fairburn a Hay, 1992). Zejména
k omezování jídla a k různým poruchám
lidem trpícím bulimií mohou pomoci i léky,
příjmu potravy. Proč? Popište cesty, které
které regulují hladinu serotoninu (Mitchell
vedou od normálního příjmu potravy ke
a deZwann, 1993). Anorexie a bulimie jsou každé z uvedených odchylek. Co podle
závažné poruchy a postižení lidé mívají vážné vašeho názoru určuje cestu, po níž se
problémy, které přetrvávají léta. postižený jedinec vydá?
2 Předchozí text popisuje řadu problémů
spojených s dodržováním diety nebo
omezováním příjmu potravy. Proč je
DíLčí shrnutí dodržování různých diet neustále tak
oblíbené? Jaké sociokulturní faktory zde
Lidé mají vrozené i naučené chuťové preference i averze.
vstupují do hry?
Homeostatické signály hladu, které vznikají při poklesu
hladiny živin - například glukózy vyvolávají chuť k jídlu
částečně tak, že člověk začne vnímat potravní pobídky jako
příjemnější a lákavější.
Gender a sexualita
Hlad je řízen homeostatickými signály nedostatku a sytosti.
Určité neurony v mozku, zejména v mozkovém kmeni
a hypotalamu, rozpoznají nedostatek glukózy a vyvolávají
Sexuální touha je stejně silnou motivací jako
pocit hladu. Jiné detektory živin, které jsou uloženy hlad a žízeň, ale zároveň se od nich odlišu­
především v játrech, rozpoznávají zvyšující se zásoby je. Sex je sociální motiv - obvykle zahrnu­
energie a vyvolávají pocit sytosti. Také střeva produkují je druhou osobu -, kdežto motivy přežití se
signál sytosti v podobě hormonu cholecystokininu, který týkají pouze samotného jedince. Kromě toho
pomáhá utišit pocit hladu a zastavit jedení. součástí sexu není žádný vnitřní deficit, kte­
Pro hlad jsou rozhodující dvě mozkové oblasti: laterální rý musí být regulován a napraven, aby jedinec
a ventromediální hypotalamus. Poškození laterálního
přežil. Sociální motivy tedy nejsou předmě­
hypotalamu vede ke sníženému příjmu potravy; poškození
tem homeostatické analýzy.
ventromediálního hypotalamu vede k přejídání.
Pokud se týká sexuality, neměli bychom
Lidé se stanou obézními nejspíše proto, že (1) mají
genetické předpoklady k nadváze, nebo proto, že (2)
rovněž zapomínat na různé její aspekty. Za
se přejídají (z psychických důvodů). Působení genů se prvé, přestože člověk pohlavně dozrává v pu­
projevuje prostřednictvím jejich vlivu na tukové buňky, bertě, základy jeho sexuální identity jsou po­
na rychlost metabolismu a na základní nastavení tělesné loženy již v době nitroděložního vývoje. Pro­
hmotnosti. Pokud se týká vztahu přejídání a obezity, mají to tedy rozlišujeme mezi dospělou sexualitou
obézní lidé sklon přejídat se tehdy, když přeruší dietu (která začíná změnami v pubertě) a raným
a když jsou emočně aktivovaní. Obézní lidé jsou oproti sexuálním vývojem. Za druhé, existují bio­
lidem s normální hmotností rovněž vnímavější vůči vnějším
logické a environmentální determinanty se­
podnětům vzbuzujícím hlad.
xuálního chování a cítění. U mnoha aspektů
Extrémní diety jsou při léčbě obezity neúčinné, protože
sexuálního vývoje a dospělé sexuality je zá­
omezení příjmu potravy vede k následnému přejídání a ke
snížení rychlosti metabolismu. Při léčbě obezity se nejvíce kladní otázkou to, do jaké míry je sexuální
osvědčilo zavedení nových a trvalých jídelních návyků chování a cítění výsledkem biologických vlivů
a pravidelný pohyb. (zejména působení hormonů), vlivů prostředí
Mentální anorexie se projevuje extrémní a dobrovolnou a učení (rané zkušenosti a kulturních norem),
ztrátou hmotnosti. Pro bulimii jsou typické opakované nebo interakce obou uvedených faktorů.
epizody záchvatovitého přejídání, po kterých následují
pokusy zbavit se pozřeného jídla zvracením nebo pomocí
projímadel. Mezi možné příčny poruch příjmu potravy Raný sexuální vývoj
patří osobnostní faktory, například nízké sebehodnocení,
Má-li mít jedinec v dospělosti uspokojivé
sociální faktory, jako je zdůrazňování štíhlosti a kulturou
podporované zvěcňování ženského těla, a biologické faktory,
sociální a sexuální zkušenosti, musí si nejpr­
jako je nízká hladina serotoninu. ve vytvořit přiměřenou genderovou identi­
tu, v jejímž rámci se muži považují za muže
a ženy se považují za ženy. Tento vývoj je vel­
mi složitý a začíná již před narozením. V ně­
kolika prvních měsících po početí naznačují
pouze chromozomy lidského embrya, zda se
z něj vyvine chlapec, nebo děvče. Až do této
doby vypadají jedinci obou pohlaví stejně.
Mají tkáně, z nichž se teprve později vyvinou
varlata, nebo vaječníky, a mají také pohlav­
ní hrbolek, který se později promění v penis,
nebo klitoris. Má-li embryo mužskou sadu
chromozomů, mezi druhým a třetím měsícem
po početí se primitivní pohlavní žlázy neboli
gonády vyvinou ve varlata, pokud má embryo
ženskou sadu chromozomů, mění se gonády
ve vaječníky. Jakmile se vyvinou varlata nebo
vaječníky, začnou produkovat pohlavní hor­
mony, které řídí vývoj vnitřních pohlavních
struktur a vnějších genitálií. Pro prenatální
pohlavní vývoj jsou pohlavní hormony ještě
důležitější, než budou později pro projevy do­
spělé sexuality.
Rozhodujícím hormonem vývoje genitálií
je androgen. Produkují-li embryonální po­
hlavní žlázy dostatek androgenu, bude mít
novorozenec mužské genitálie; při nedosta­ Pokud pohlavní žlázy embrya produkují dostatek androgenu, vyvinou
se u plodu mužské genitálie. Na snímku je čtyřměsíční plod mužského
tečném množství androgenu bude mít novo­ pohlaví.
rozenec ženské genitálie, i kdyby měl mužské
chromozomové vybavení. Kdybychom naopak
uměle zvýšili hladinu androgenů, měl by no­
vorozenec mužské genitálie i tehdy, kdyby
měl ženskou sadu chromozomů. Přítomnost V řadě experimentů byl březím opicím
či nepřítomnost mužského pohlavního chro­ injekčně podán androgen a posléze byly po­
mozomu (Y) ovlivňuje pohlavní vývoj tím, že drobně sledovány samičky, které se narodily.
určuje, zda bude embryo vylučovat androgeny. Vykazovaly určité anatomické změny (místo
Anatomický vývoj embrya ženského pohlaví klitorisu měly penis) a chovaly se jinak než
nevyžaduje ženské hormony - postačí pouze normální samice. Při hře byly agresivnější,
nepřítomnost mužských hormonů. Stručně v sexuálních hrách se projevovaly více samčím
řečeno, příroda stvoří ženu, pokud do vývoje způsobem a daly se méně zastrašit přicháze­
nezasáhnou androgeny. jícími vrstevníky (Goy, 1968; Phoenix, Goy
Vliv androgenů, označovaný jako andro- a Resko, 1968). Z těchto zjištění vyplývá, že
genizace, dalece přesahuje změny anatomie. některé genderové typické chování (například
Jakmile androgen určí tvar pohlavních orgánů, vyšší agresivita samců) je u zvířat částečně ur­
začne působit na mozkové buňky. Studie pot­ čeno hormonálně.
kanů přinesly důkazy, že prenatální působe­ Hormonální abnormality v raném věku
ní androgenů mění u plodu objem a jemnou mohou mít i opačné důsledky, tedy mohou
strukturu buněk hypotalamu. Hypotalamus „feminizovat“ pozdější sexuální chování sam­
reguluje motivaci u lidí i u potkanů (Money, ců. Pozoruhodným příkladem je „mateřský
1987). Androgen svým působením maskuli- stres“: u samců potkanů, jejichž matka pro­
nizuje mozek a možná odpovídá za některé žívala v období březosti výrazný emoční stres,
mužské rysy a chování - například vyšší míru se projevily změny sexuálního chování (Ward,
agresivity -, které se objeví o měsíce nebo 1992). Vysoká míra stresu u březí potkaní
roky později. samice totiž způsobila pokles produkce an­
drogenu ve varlatech samčího embrya. V dů­ Pro plody mužského pohlaví to nemělo žádné
sledku toho působilo na vyvíjející se mozek důsledky, protože jejich mozek již byl přísluš­
embrya menší množství androgenu. Zdá se, né chemické stimulaci vystaven. Avšak plody
že u takto postižených embryí nastaly změny ženského pohlaví byly po dobu, po kterou
ve vývoji hypotalamu a dalších oblastí mozku. matky užívaly lék, vystaveny působení che­
Jakmile tito samečci dospěli, vykazovali méně mického prostředí typického pro mužské plo­
samčího sexuálního chování, a když se k nim dy. U naprosté většiny těchto dívek se prena­
přiblížil jiný samec, dělali dokonce typické sa­ tální působení nijak pozorovatelně neprojevilo.
mičí kopulační pohyby. Tyto dívky, které byly v prenatálním období
Není známo, zda se podobné účinky pro­ vystaveny vlivu diethylstilbestrolu, se vyvíjely
jevují i u lidí. Přestože se někteří badatelé stejně jako ostatní dívky a nijak se nelišily od
domnívají, že experimenty tohoto druhu mo­ dívek s normální prenatální zkušeností. Jinak
hou přinést určité poznatky o původu lidské řečeno, sociální prostředí mělo na sexuální
homosexuální nebo heterosexuální orienta­ a genderový vývoj mnohem větší vliv než pre­
ce, existují určité rozdíly mezi výsledky ex­ natální působení hormonů.
perimentů na zvířatech a lidským chováním. Nechceme tím tvrdit, že prenatální che­
Například samci potkanů, kteří se narodili mické prostředí nemělo na vývoj plodu vůbec
matkám, jež byly v období březosti vystave­ žádný účinek. Badatelé zjistili několik drob­
ny stresu, vykazují celkově méně sexuálních ných rozdílů, které charakterizují přinejmen­
projevů než normální potkani; to však nelze ším některé ženy, jež byly vystaveny působe­
tvrdit o homosexuálních mužích vc srovnání ní diethylstilbestrolu. Ve skupině těchto žen
s heterosexuály. Uvedené příklady přesto ilu­ se vyskytuje nepatrně více bisexuálních nebo
strují význam raného hormonálního prostředí homosexuálních žen, než by se dalo očekávat
na pozdější sexuální chování zvířat a naznaču­ za normálních podmínek. Sexuální orientace
jí možnost, že prenatální hormony mohou být sice není shodná s genderovou identitou, ale
důležité i pro lidskou sexuální motivaci. v tomto případě se může projevit lehký účinek
prenatálního působení hormonů. (Sexuální
orientací se budeme podrobněji zabývat v dal­
Hormony versus prostředí ší části této kapitoly-) U žen z této skupiny
U lidí byla většina našich poznatků o účin­ byly rovněž v menší míře pozorovány projevy
cích prenatálních hormonů a raného prostředí „mateřského zájmu“ - tedy zájmu o malé děti.
získána na základě studií jedinců, kteří byli V ostatních projevech rodičovského, sexuální­
z nejrůznějších důvodů vystaveni působení ho nebo sociálního chování a postojů se tyto
prenatálních hormonů typických pro jed­ ženy nijak nelišily od ostatních žen (Ehrhar-
no pohlaví, ale po narození byli vychováváni dt et al., 1989). Z podobných studií vyplývá,
v sociální roh typické pro příslušníky opačné­ že ačkoli prenatální působení hormonů může
ho pohlaví. Ve většině takových případů má mít jisté nepatrné důsledky na pozdější sexu­
na genderovou identitu jedince mnohem větší ální a sociální rozvoj jedince, u lidí je tento
vliv prostředí než jeho genetická a hormonál­ účinek mnohem menší než u zvířat. Zdá se,
ní výbava. že u člověka převažují sociální a kulturní fak­
Mnoho tisíc žen, které se narodily v pa­ tory (Money, 1980).
desátých a šedesátých letech minulého stole­ Některé studie však dospěly k opačným zá­
tí, bylo vystaveno působení jistého léku proti věrům. Nejznámější z nich se uskutečnila před
potratu - diethylstilbestrolu. Lék měl neče­ několika lety v odlehlých vesnicích v Domini­
kané účinky na vývoj mozku. Za normálních kánské republice. Studie se týkala 18 jedinců
okolností se testosteron, tedy hlavní hormon s pohlavními chromozomy XY (z genetického
ze skupiny androgenů vylučovaný embryo­ hlediska jsou to tedy muži), kteří se v důsled­
nálními varlaty, přeměňuje v mozku v látku ku poruchy zvané androgenní insenzitivita
podobnou diethylstilbestrolu. To znamená, že narodili s vnitřními mužskými pohlavními or­
těhotné ženy, které užívaly lék, nevědomky gány, ale jejich vnější pohlavní orgány se spíše
vytvářely pro plod podobné chemické prostře­ podobají ženským. Mají dokonce orgán, kte­
dí, v němž se vyvíjí mozek mužského plodu. rý připomíná klitoris. U jedinců postižených
androgenní insenzitivitou se gonády vyvíjejí vaječná dvojčata mužského pohlaví se vyvíje­
jako normální varlata a začínají vylučovat tes- la ve zcela normálním prenatálním prostředí.
tosteron a další androgeny. Jenže v některých Ve věku osmi měsíců ale jeden z chlapců
tkáních jejich těla chybějí receptory, které by přišel o penis při zákroku, který měl být zce­
za normálních okolností byly aktivovány pů­ la běžnou obřízkou. O deset měsíců pozdě­
sobením androgenů, a v důsledku toho by ji dali rodiče lékařům svolení, aby z jejich
došlo k jejich maskulinizaci. Přestože v krvi chlapce udělali dívku. Lékaři chlapci odstra­
těchto chlapců jsou přítomny androgeny, je­ nili varlata a vytvořili základ pochvy. Dítěti
jich pohlavní orgány se nevyvíjejí jako mužské. byly podávány ženské hormony a bylo vycho­
Všech 18 studovaných dětí bylo vychováno váváno jako dívka. Během několika let si dítě
jako dívky, což bylo v rozporu s jejich gene­ osvojilo ženskou identitu: dávalo přednost
tickou výbavou a prenatálním hormonálním dívčím šatům, hračkám i zábavám. Vzhledem
prostředím. Jakmile chlapci dospěli do puber­ k tomu, že se toto dítě projevovalo v mno­
ty, příliv mužských pohlavních hormonů vy­ ha ohledech jako normální děvče, došli vědci
volal obvyklé tělesné změny a jejich pohlavní k závěru, že v tomto případě zvítězilo sociál­
orgán, který se původně podobal klitorisu, se ní prostředí.
začal podobat penisu. Naprostá většina těchto Avšak výzkum tohoto dítěte v období pu­
chlapců vychovávaných jako dívky se rychle berty ukázal, že výsledek je poněkud složitější
změnila v muže. Zdálo se, že jim nedělalo zá­ (Diamond, 1982). V době dospívání byla dív­
sadní potíže přizpůsobit se mužské genderové ka nešťastná a zdálo se, že je zmatená svou
identitě. Začali pracovat jako horníci a lesní sexualitou, i když jí nikdo neřekl o jejím pů­
dělníci a někteří z nich si našli sexuální part­ vodním pohlaví a o tom, že podstoupila chi­
nerky. V tomto případě zvítězily biologické rurgickou změnu. Při různých vyšetřeních
síly nad prostředím (Imperato-McGinley, Pe- odmítala kreslit obrázek ženy a kreslila pou­
terson, Gautier a Sturla, 1979). ze obrázek muže. Její řeč těla, způsob chůze
Případ dominikánských chlapců, kteří a gesta působily mužským dojmem. V sociál­
zpočátku vypadali jako dívky, však není zce­ ní oblasti měla značné potíže při navazování
la jednoznačný. Zdá se, že nebyli vychovává­ vztahů s vrstevníky.
ni jako obyčejné dívky (což není překvapující, Další sledování této osoby zjistilo, že na­
protože měli obojaké vnější pohlavní orgány). konec odmítla ženskou genderovou identitu
Lidé s nimi jednali částečně jako s dívkami a od té doby úspěšně žije jako muž (Diamond
a částečně jako s chlapci, což mohlo usnad­ a Sigmundson, 1997). Z dlouhodobého po­
nit jejich následný přechod k mužské iden­ hledu byl pokus ovládnout genderovou identi­
titě (Money, 1987). Jiná studie provedená ve tu prostřednictvím výchovy neúspěšný a snaha
Velké Británii srovnávala jednak 22 jedinců vychovat tohoto jedince jako „normální dívku“
s pohlavními chromozomy XY a s androgenní selhala. Je velmi obtížné zjistit přesnou příči­
insenzitivitou, kteří byli vychováváni jako dív­ nu potíží, které tento muž prožíval při emoční
ky a v dospělosti se chovali jako ženy, jednak a sociální adaptaci v období puberty. Jedním
typické ženy s pohlavními chromozomy XX. z vysvětlení může být to, že raný vývoj moz­
Mezi oběma skupinami nebyly zjištěny žád­ ku podle mužského vzorce významně omezil
né rozdíly v kvalitě života, genderové identitě, pozdější schopnost přijmout ženskou gende­
sexuální orientaci, genderové typickém cho­ rovou identitu.
vání, manželském stavu a rysech osobnosti.
Tento důkaz podtrhuje význam androgeniza- Co tedy můžeme na závěr prohlásit o gen­
ce a naznačuje, že pro typický ženský vývoj derové identitě? Jejími hlavními určujícími
nejsou nutné dva chromozomy X a vaječníky faktory jsou nepochybně prenatální hormo­
(Hines, Ahmed a Hughes, 2003; viz také Ma­ ny a prostředí. Oba faktory obvykle půso­
zur, 2005). bí v souladu, ale ocitnou-li se ve vzájemném
V jiných případech nejsou výsledky kon­ rozporu, většina odborníků se domnívá, že
fliktu mezi prenatálním působením hormonů převládne prostředí. Tato oblast je však plná
a socializací tak zřetelné. Na dokreslení uve­ rozporů a názory odborníků se mohou změnit,
deme jeden velmi dramatický případ. Jedno­ jakmile budou k dispozici další údaje.
 Dospělá sexualita Oba hormony jsou vylučovány v měsíčním
V pubertě, která obvykle nastává ve věku cyklu a aktivují vaječníky. Folikuly stimulující
11-14 let (viz obrázek 10.6), se mění hormo­ hormon podněcuje vaječníky k vytváření fo-
nální soustava organismu. Hypotalamus za­ likulů, tedy shluků buněk ve vaječnících, kte­
číná vylučovat faktor uvolňující gonadotropiny. ré podporují vývoj vajíčka. Jakmile je folikul
Tato chemická látka stimuluje hypofyzu, která vytvořen, začne vylučovat ženský hormon es­
leží bezprostředně pod hypotalamem. Hypo- trogen. Když se estrogen dostane do krevní­
fyza vylučuje do krve pohlavní hormony zva­ ho oběhu, začíná ovlivňovat tělesný pohlavní
né gonadotropiny, které putují tělem, až se do­ vývoj a u mnoha živočišných druhů aktivuje
stanou ke gonádám, tedy k vaječníkům u žen v mozku sexuální motivaci. Druhým gonado-
a k varlatům u mužů. Vaječníky produkují va­ tropinem je luteinizační hormon. Vylučuje se
jíčka a varlata produkují spermie. Gonadotro­ z hypofyzy o něco později než folikuly stimu­
piny aktivují gonády k tomu, aby do krevního lující hormon. Luteinizační hormon vyvolává
oběhu vylučovaly další pohlavní hormony. ovulaci, tedy uvolnění zralého vajíčka z foli-
U žen vylučuje hypotalamus faktor uvol­ kulu. Jakmile se vajíčko uvolní, začne folikul
ňující gonadotropiny v pravidelném měsíč­ vylučovat druhý ženský hormon, progesteron,
ním cyklu, který trvá přibližně 28 dní. Tento který připravuje dělohu na uhnízdění oplod­
faktor stimuluje hypofyzu k vylučování dvou něného vajíčka a u některých živočišných dru­
gonadotropinů: folikuly stimulujícího hormo­ hů také v mozku aktivuje sexuální motivaci.
nu (FSH) a luteinizačního hormonu (LH). U mužů vylučuje hypotalamus faktor
uvolňující gonadotropiny neustále, a nikoli
v měsíčním cyklu jako u žen. Hypofyza tedy
průběžně vylučuje do krevního oběhu go-
nadotropin, který se nazývá hormon stimu­
mozek lující intersticiální buňky (ICSH). Ten sti­
hypotalamus muluje produkci zralých spermií ve varlatech
faktor uvolňující a výrazně zesiluje vylučování androgenů, ze­
gonadotropiny jména testosteronu. Testosteron a další andro­

II geny podněcují vývoj samčích tělesných znaků

a u většiny živočišných druhů působí na mo­
zek a aktivují sexuální touhu.

Vliv hormonů na touhu a vzrušení

U mnoha živočišných druhů je sexuální vzru­
šení těsně spjato s kolísáním hladiny hormo­
nů. U lidí hrají hormony méně významnou
roli. Jedním ze způsobů, jak určit podíl hor­
monů na sexuálním vzrušení, je sledovat vliv
odstranění pohlavních žláz - gonadektomie.
vaječníky varlata
zrání foli kulu zrání (U samců se odstranění varlat nazývá kastra­
a ovulace I f u V v spermií ce.) Kastrace u potkanů a morčat navodí rych­
lý úbytek a nakonec vymizení veškeré sexuální
estrogen androgeny aktivity. U lidí samozřejmě nemáme k dispo­
a progesteron (testosteron) zici kontrolované experimenty. Místo toho
se psychologové musí spokojit se sledováním
mužů trpících vážným onemocněním (napří­
klad rakovinou varlat), kteří prodělali che­
mickou kastraci (léčbu syntetickými hormony,
OBRÁZEK 10.6
jež potlačují nebo blokují využití androgenů).
Systém hormonů podílejících se na sexualitě. Tyto studie obvykle ukazují, že někteří muži
Hypotalamus řídí prostřednictvím hormonů hypofyzu, která předává pokyny
ztrácejí o sex zájem, ale jiní vedou i nadále
pohlavním žlázám, aby vylučovaly pohlavní hormony.
normální sexuální život (Money, Weideking,
Walker a Gain, 1976; Walker, 1978). Je tedy steron. Tento takzvaný estrální cyklus je u vět­
zřejmé, že androgeny přispívají k sexuální šiny savčích druhů provázen změnami sexuální
touze jen v některých případech. motivace. Většina samic přijímá sexuální návr­
U mužů lze také pátrat po vztahu mezi hy samců pouze v období ovulace, kdy hladina
kolísáním hladiny hormonů a zájmem o sex. estrogenu dosahuje nejvyšší úrovně. Říkáme,
Cítí například muž více vzrušení, má-li vy­ že samice „hárá“. U primátů je však sexuál­
sokou hladinu testosteronu? Ukazuje se, že ní aktivita méně ovlivněna estrálním cyklem.
hladina testosteronu nemusí mít žádný vliv na Samice opic, lidoopů a šimpanzů kopulují ve
kopulační funkce - svědčí o tom nezměněná všech fázích cyklu, i když období ovulace stále
schopnost erekce -, ale zvyšuje touhu, o čemž zůstává obdobím nej silnější sexuální aktivity.
svědčí sexuální fantazie (Davidson, 1989). U žen je sexuální touha a vzrušení spíše ovliv­
Hlavními určujícími faktory touhy u mužů něno sociálními a emočními faktory.
jsou však nejspíše emoční faktory. U párů, Souhrnně řečeno, míra hormonálního pů­
které vyhledávají sexuologickou terapii, je nej­ sobení na sexuální chování je u člověka nižší
častější příčinou snížené sexuální touhy man­ než u jiných živočichů. Ale i u člověka patr­
želský konflikt (Goleman, 1988). ně určité hormonální ovlivnění existuje, což
U žen je sexuální touha dokonce ještě méně dosvědčuje vztah mezi hladinou testosteronu
závislá na hormonech. Naproti tomu sexuál­ a sexuální touhou u mužů.
ní chování samiček jiných živočišných druhů
závisí na hladině pohlavních hormonů. Od­ Nervové vlivy
stranění vaječníků vede k zastavení sexuální V jistém smyslu je primárním sexuálním or­
aktivity. Samička bez vaječníků přestává při­ gánem mozek. Právě v mozku vzniká sexuál­
jímat samce a obvykle odmítá sexuální návrhy. ní touha a mozek také řídí sexuální chování.
U žen je situace jiná. Po menopauze (která je U lidí je sexuální funkce mozku rozšířena i na
charakteristická ukončením činnosti vaječní­ řízení sexuálních myšlenek, představ a fanta­
ků) se sexuální touha většiny žen nesnižuje. zií. V rámci mozku mohou pohlavní hormony
Některé ženy mají po menopauze dokonce ovlivňovat nervové funkce dospělých jedinců.
zvýšený zájem o sex, pravděpodobně proto, V dalším textu se budeme zabývat tím, jak po­
že se již nemusí obávat otěhotnění. Některé hlavní hormony ovlivňují tělesný růst a způ­
důkazy naznačují, že sexuální touhu žen po­ sob propojení neuronů v raných fázích života
siluje nepatrné množství pohlavních hormo­
nů v krevním řečišti (Sherwin, 1988) a že při
běžném měsíčním kolísání hladiny hormonů Sexuální hry makaků červenolících. Normální heterosexuální chování
se mění typy mužů, kteří ženám připadají primátů nezávisíjen na hormonech a vývoji specifických sexuálních
přitažliví (Gangstad, Garver-Apgar, Simpson reakcí, ale také na emočních vazbách k jedinci opačného pohlaví.
a Cousins, 2007). Požadovaná hladina je však
tak nízká, že může být u většiny žen snadno
překročena, a proto nehraje významnou roli
ve změnách celkové sexuální touhy.
Studie zaměřené na zkoumání vztahu mezi
kolísáním hladiny hormonů a sexuálním vzru­
šením u žen před menopauzou vedly k po­
dobnému závěru: normální změny hladiny
hormonů ovlivňují sexuální vzrušení u jiných
živočišných druhů, ale ne u lidí. U savčích sa­
miček kolísá hladina hormonů cyklicky a toto
kolísání je provázeno změnou plodnosti. Bě­
hem první části cyklu savců (když se vajíčko
připravuje na oplodnění) vylučují vaječníky es-
trogen. Ten chystá dělohu k uhnízdění vajíčka
a pomáhá vyvolat sexuální vzrušení. Jakmile
nastane ovulace, vylučuje se estrogen i proge-
všech druhů savců, člověka nevyjímaje. U ně­ odkud na ostatní opice viděly, ale nemohly se
kterých druhů ovlivňují pohlavní hormony jich dotknout) obvykle v dospělosti nedoká­
tyto aspekty i v dospělosti (Breedlove, 1994). žou kopulovat. Samci zvládají techniku sexu
Pohlavní hormony působí na nervovou sou­ a masturbováním se přivádějí k ejakulaci při­
stavu na mnoha úrovních. Nervové obvody na bližně se stejnou frekvencí jako normální sam­
úrovni míchy řídí kopulační pohyby. U mužů ci, ale pokud se setkají s přístupnou samicí,
zahrnuje tento proces erekci penisu, pohy­ zdá se, že nevědí, jak zaujmout postoj vhod­
by pánve a ejakulaci. Všechny tyto činnosti ný ke kopulaci. Jsou sice vzrušení, ale bezcílně
lze vyvolat na základě reflexů i u mužů, je­ šmátrají po těle samice nebo po svém vlastním
jichž mícha byla porušena v důsledku zranění těle. Jejich problémem není jen nedostatek
a kteří nemají žádné vědomé tělesné počitky. specifických reakcí. Potýkají se také se sociál­
Stejně tak studie žen s poraněním míchy uka­ ními a emocionálními problémy. Nedokážou
zují, že poševní sekrece v reakci na dráždění navázat vztah s ostatními opicemi ani v situa­
genitálií a pánevní pohyby jsou řízeny nervo­ cích bez sexuálního obsahu. Dávají najevo
vými reflexními okruhy v míše (Offir, 1982). strach a prchají, nebo se naopak uchylují k ag­
Vyšší úrovně mozku, především hypotala­ resivnímu chování. Je tedy zjevné, že normální
mus, obsahují nervové systémy, které mají vý­ heterosexuální chování primátů nezávisí jen
znam pro složitější aspekty sexuálního chová­ na hormonech a vývoji specifických sexuálních
ní. Například sexuální chování a kopulaci lze reakcí, ale také na emočních poutech k jedinci
u samců i samic mnoha živočišných druhů vy­ opačného pohlaví. Tato pouta vznikají na zá­
volat elektrickou stimulací hypotalamické ob­ kladě dřívějších interakcí s matkou a vrstevní­
lasti. I u lidí bylo zaznamenáno, že stimulace ky, jejichž prostřednictvím se mladé opice učí
mozku v blízkosti hypotalamu vyvolává inten­ důvěřovat, vystavit citlivá místa svého těla bez
zivní sexuální pocity a touhu (Heath, 1972). obavy z poranění, těšit se z fyzického kontak­
Naopak poškození hypotalamu může u mno­ tu s ostatními a mít motivaci k vyhledávání
ha živočišných druhů včetně člověka sexuální společnosti ostatních (Harlow, 1971).
chování zcela potlačit. Přestože při zevšeobecňování těchto zjiš­
tění na sexuální vývoj lidí musíme být velmi
Raně zkušeností opatrní, z klinických pozorování dětí vyplývají
Sexualitu v dospělosti ovlivňuje i prostředí. určité paralely. Dítě získává první pocity důvě­
Rané zkušenosti jsou určujícím základním ry a náklonnosti z vřelého a milujícího vztahu
faktorem sexuálního chování mnoha sav­ s osobou, která mu poskytuje péči (viz 3. kapi­
ců a mohou také ovlivnit specifické sexuální tola). Tato základní důvěra je nezbytným před­
reakce. Například mladé opice zaujímají ve pokladem pro uspokojivé interakce s vrstevníky.
svých hrách mnohé postoje, které později vy­ A láskyplné vztahy k jiným mladým lidem obo­
užijí při kopulaci. Při zápasech s vrstevníky se jího pohlaví jsou základem pro intimitu nezbyt­
mladí samečci uchopují zezadu kolem pasu nou při sexuálních vztazích mezi dospělými.
a strkají se způsobem, který připomíná do­
spělé sexuální chování. Pokud mladé samičky Kulturní vlivy
napadne agresivní mladý sameček, samičky Vyjadřování sexuální touhy ovlivňuje i kultura.
ustoupí a zaujmou postoj, který se podobá po­ Na rozdíl od ostatních primátů je lidské se­
stoji dospělé samice při kopulaci. Tyto prese- xuální chování silně určováno kulturou. Každá
xuální reakce se objevují již u šedesátidenních společnost sexuální chování určitým způsobem
mláďat a s přibývajícím věkem jsou častější omezuje. Téměř v každé kultuře je zakázán in-
a výraznější. Jejich raný výskyt napovídá, že cest (sexuální vztahy v rámci rodiny). Jiné as­
se jedná o vrozené reakce na určité podněty, pekty sexuálního chování - sexuální aktivita
a modifikace a upřesnění reakcí v průběhu zís­ mezi dětmi, homosexualita, masturbace a před­
kávání zkušeností naznačuje, že v rozvoji do­ manželský sex - jsou v různých kulturách povo­
spělého sexuálního chování má význam učení. leny v rozdílné míře. V „primitivních“ kulturách
Zkušenost ovlivňuje i interpersonální as­ se objevuje široká škála přijatelného sexuálního
pekty sexuality. Opice vychovávané v částeč­ chování. Některé velmi shovívavé společnos­
né izolaci (v samostatných drátěných klecích, ti povzbuzují autoerotické aktivity a sexuální
hry mezi dětmi obou pohlaví a dovolují dětem
pozorovat sexuální aktivity dospělých. Přísluš­
níci afrického kmene Chewa například věří, že
pokud se děti nesmějí procvičovat v sexuálních
aktivitách, nedokážou později zplodit vlastní
potomstvo. V kmeni Sambijů na Nové Guineji
zase institucionalizovali bisexualitu: chlapci od
prepubertálního věku až do uzavření manžel­
ství žijí s příslušníky stejného pohlaví a účastní
se homosexuálních praktik (Herdt, 1984).
Naproti tomu velmi restriktivní společnos­
ti se pokoušejí kontrolovat sexuální chování
prepubertálních dětí a brání dětem, aby se do­ OBRÁZEK 10.7
zvídaly o sexu. Příslušníci kmene Cuna v Jižní Přiznaný předmanželský sexuální styk. Každý bod
Americe věří, že děti by neměly vůbec vědět představuje údaje zjištěné ve studii, která se zaměřila na
o sexualitě až do doby, než uzavřou manželství. výskyt předmanželského sexuálního styku mezi studenty
a studentkami vysokých škol. Všimněte si výrazného
Nedovolují dětem ani sledovat, jak zvířata rodí.
nárůstu počínajícího v šedesátých letech minulého století.
Přestože nejběžnějším způsobem studia (J. R. Hopkins (1977): Sexual Behavior in Adolescence,
kulturních rozdílů je sledování zvyklostí a tra­ Journal od Sociál Issues, 33 (2): 67-85. Upraveno se
dic v různých zemích, lze se také zaměřit na svolením Society for the Psychological Study of Sociál
proměny kultury v jedné zemi. Jedna taková Issues.)

změna nastala ve Spojených státech a v západ­

ní Evropě mezi čtyřicátými a sedmdesátými
lety minulého století. Ve čtyřicátých a padesá­
tých letech by bylo možné považovat Spojené věku 16-17 let měli za sebou první sexuální
státy a západní země za sexuálně restriktivní. styk (Laumann, Gagnon, Michael a Michaels,
Existence prepubertální sexuality byla tradič­ 1994). Obrázek 10.7 uvádí udávaný výskyt
ně ignorována nebo popírána. Jedinou legální předmanželského styku ve studiích provádě­
formou sexuálního života byl manželský sex ných v rozpětí 35 let. Všimněte si, že u žen
a jiné formy sexuálního chování (homose­ nastala větší změna sexuálního chování než
xuální aktivity, předmanželský a mimoman­ u mužů a že největší změny proběhly na kon­
želský sex) byly všeobecně odsuzovány a čas­ ci šedesátých let. Tyto změny vedly mnoho
to i zákonem zakazovány. Samozřejmě že se pozorovatelů v sedmdesátých letech k závěru,
mnozí lidé oddávali zakázaným sexuálním ak­ že nastala „sexuální revoluce“.
tivitám, ale často trpěli pocitem studu. V současné době se zdá, že sexuální revo­
V průběhu let však přestaly být sexuální luce je u konce kvůli strachu z nemocí přená­
aktivity tak přísně omezovány. Předmanžel­ šených pohlavním stykem, zejména kvůli oba­
ský sex se stal přijatelnějším a také častějším. vám z AIDS. Kromě toho se „revoluce“ vždy
Mezi vysokoškolsky vzdělanými Američany týkala spíše chování než pocitů. Při rozho­
ve čtyřicátých letech minulého století udávalo vorech s mladými páry ve Spojených státech
předmanželský sex ve věku do 21 let celkem v sedmdesátých letech vyšlo najevo, že jen
27 % dotazovaných žen a 49 % dotazovaných 20 % z nich si myslelo, že sex mezi náhod­
mužů (Kinsey, Pomeroy a Martin, 1948; Kin- nými známými je naprosto přijatelný (Peplau,
sey, Pomeroy, Martin a Gebhard, 1953). Na­ Rubin a Hill, 1977). I když se chování žen
proti tomu několik průzkumů uskutečněných v sexuální oblasti začíná podobat chování
mezi americkými vysokoškolskými studenty mužů, jejich odlišné postoje k předmanželské­
v sedmdesátých letech uvádí u obou pohlaví mu sexu zůstávají často nezměněny. Většina
předmanželský sex ve 40-80 % (Hunt, 1974; žen provozujících předmanželský sex se stýká
Tavris a Sadd, 1977). V několika uplynulých jen s jedním či dvěma partnery, k nimž cítí
desetiletích byl zaznamenán postupný trend náklonnost. Naproti tomu muži častěji mívají
nižšího věku při první sexuální zkušenosti. sexuální styk s mnoha partnerkami (Laumann
Přibližně polovina mužů i žen přiznává, že ve et al., 1994). V průběhu pěti let však většina
žen ani mužů nemá více než jednoho partnera Sexuální orientace
(Laumann et al., 1994). Individuální sexuální orientace je míra, v níž
je jedinec přitahován k osobám stejného nebo
Pohlavní rozdíly opačného pohlaví. Průkopník výzkumu sexu
Studie heterosexuálních jedinců prokázaly, že ve čtyřicátých letech minulého století Alfred
mladí muži a ženy se ve svém přístupu k sexu Kinsey i většina behaviorálně zaměřených od­
liší. Zeny spíše než muži vnímají sex jako sou­ borníků pojímají sexuální orientaci jako kon­
část láskyplného vztahu. V souvislosti s tím bylo tinuum sahající od výlučné heterosexuality až
zjištěno, že sexuální žárlivost u mužů vyvolají k výlučné homosexualitě. Kinsey pracoval se
jiné typy událostí než u žen. Na základě rozho­ sedmibodovou škálou, na jejímž heterosexuál­
vorů i měření autonomních reakcí - například ním konci v kategorii 0 jsou zařazeni jedinci,
srdečního tepu - bylo zjištěno, že ženy reagu­ které přitahují výlučně osoby opačného pohlaví
jí silněji na možnost emocionální nevěry (tedy a kteří mají pohlavní styk výhradně s osobami
na možnost, že jejich partner naváže láskyplný opačného pohlaví. Jedinci, jež přitahují výluč­
vztah s jinou ženou) bez ohledu na to, zda sou­ ně osoby stejného pohlaví a kteří mají pohlav­
částí této nevěry je i sexuální sblížení. Muži na­ ní styk výhradně s osobami stejného pohlaví,
opak reagují silněji na možnou sexuální nevěru jsou zařazeni na homosexuální konec škály do
bez ohledu na to, zda je její součástí i citová vaz­ 6. kategorie. Jedinci spadající do 2.-4. katego­
ba (Buss, Larsen, Western a Semmelroth, 1992). rie jsou obvykle definováni jako bisexuální.
Bez ohledu na svou sexuální orientaci reagu­ Toto řazení je však zjednodušující, protože
jí muži a ženy na jiné typy sexuálních podně­ sexuální orientace zahrnuje několik samostat­
tů. Při jednom pokusu sledovali heterosexuální ných složek včetně erotické přitažlivosti neboli
i homosexuální muži i ženy v soukromí různé sexuální touhy, sexuálního chování, roman­
filmy se sexuální tematikou a vědci pomocí tické přitažlivosti a identifikace vlastní osoby
psychofvziologických senzorů průběžně sledo­ jako homosexuálního, heterosexuálního nebo
vali reakce jejich pohlavních orgánů. Filmy za­ bisexuálního jedince. Není nic neobvyklého, že
chycovaly kopulující zvířata nebo muže i ženy se jeden člověk v různých aspektech pohybuje
při homosexuálním nebo heterosexuálním po­ na odlišných bodech škály. Existuje například
hlavním styku, při cvičení bez oděvu či při osa­ mnoho lidí, které přitahují jedinci stejného
mělé masturbaci. Všichni účastníci vykazovali pohlaví, ale nikdy se neúčastnili homosexuál­
nejméně výrazné reakce při pohledu na obna­ ních praktik. Jiní lidé se jich naopak účastní
ženého cvičícího člověka; nejvýraznější reakce často, ale nepovažují se za homosexuály ani bi-
byly zaznamenány při pohledu na pohlavní sexuály. A aby situace nebyla tak jednoduchá,
styk. Reakce mužů však závisely zejména na existují také lidé, kteří se o sex vůbec nezají­
pohlaví herců: heterosexuální muži reagova­ mají. Tento stav označovaný výrazem asexua-
li nejvíce na herečky, homosexuální muži zase lita se podle odhadů týká asi jednoho procenta
nejvíce reagovali na herce. Naproti tomu reakce lidí ve Velké Británii (Bogacrt, 2004,2006).
žen závisely nejvíce na zachycené sexuální akti­
vitě, a nikoli na pohlaví herců, kteří tuto aktivi­ Četnost různých sexuálních orientací
tu prováděli (Chivers, Seto a Blanchard, 2007). V celostátním průzkumu sexuality ve Spo­
Rozdíly mezi pohlavími se vztahují na po­ jených státech, který byl proveden na ná­
stoje i chování. Zeny, které provozují před­ hodném vzorku obyvatelstva, uvedlo 10,1 %
manželský sex, mívají obvykle méně partnerů dospělých mužů a 8,6 % dospělých žen při­
než muži. Rozdíly mezi sexuálním chováním nejmenším jednu z následujících skutečností:
mužů a žen přetrvávají navzdory sexuální (1) v současné době je přitahovaly „většinou“
orientaci. Například lesbické páry mívají se­ nebo „pouze“ osoby stejného pohlaví; (2) se­
xuální styk méně často než heterosexuální xuální styk s osobou stejného pohlaví jim při­
páry a homosexuální muži mají sexuální styk padal jako „poněkud“ nebo „velmi“ přitažlivý;
častěji než heterosexuální páry. Tyto rozdíly (3) po osmnáctém roce věku měli sexuální
patrně odrážejí kontinuum charakteristik od kontakt s osobou stejného pohlaví (Laumann
vlastností typických pro muže až po vlastnosti et al., 1994). Uvedená procenta se podobají
typické pro ženy (Buss, 1994a). podílu levorukých osob v populaci (přibližně
8 %). Pokud se týká identifikace vlastní osoby, jiný názor: „...heterosexualita představuje
2,8 % mužů a 1,4 % žen se považují za homo­ problém vyžadující objasnění a není žádnou
sexuály nebo bisexuály. Tyto hodnoty se po­ samozřejmostí zakládající se na přitažlivosti,
dobají podílu obyvatel Spojených států, kteří jejíž příčinou je působení chemických vlivů“
se hlásí k židovství (2—3 %). (1905/1962, str. 11-12). S Freudovým názo­
Autoři tohoto výzkumu připouštějí, že uve­ rem souhlasíme, a proto jsme také tuto část
dená procenta je nutno považovat za podhod­ kapitoly nenazvali „Homosexualita“, ale „Se­
nocená, protože mnozí lidé se neradi přizná­ xuální orientace“.
vají k touhám nebo chování, jež někteří dosud V tomto okamžiku se znovu vynořuje otázka
považují za nemorální či patologické. Ve zmí­ výchovy a dědičnosti, o které jsme se zmínili
něném průzkumu byl tento problém obzvláště již v 1. kapitole, důkladně jsme ji probrali v ka­
aktuální, protože ve více než pětině případů se pitole o vývoji (3. kapitola) a znovu se jí bu­
dotazování uskutečnilo v domově responden­ deme věnovat v kapitole o individuálních roz­
tů, a v té době byli v domě přítomni i ostatní dílech (12. kapitola). Základní otázka zní: do
členové rodiny včetně dětí — i když nemuseli jaké míry je sexuální orientace dospělého člo­
být přímo v místnosti, kde se rozhovor ode­ věka určena dřívějšími životními zkušenostmi
hrával. Přestože skutečné homosexuální cho­ nebo vrozenými biologickými vlivy, například
vání je poněkud netypické, možnost „homo­ geny a prenatálním hormonálním prostředím?
sexuálních odpovědí“ - nastane-li příhodná Nej kvalitnější údaje o vlivu raných život­
situace se správnou osobou - je poměrně běž­ ních zkušeností pocházejí z intenzivního
ná. Odhadovaný podíl je 33 % u mužů a 65 % a rozsáhlého dotazování asi tisíce homose­
u žen (Santtila, Sandnabba, Harlaar, Varjonen, xuálních a 500 heterosexuálních mužů a žen
Alanko a von der Pahlen, 2008). z oblasti Sanfranciského zálivu (Bell, Wein-
berg a Hammersmith, 1981a). Studie odhali­
Příčiny sexuální orientace la jeden jediný faktor, který předznamenával
Běžná otázka „Co způsobuje homosexualitu?“ homosexuální orientaci v dospělosti u mužů
je z vědeckého hlediska nesprávná, protože i žen: byl to nesoulad genderové role v dětství.
automaticky předpokládá, že heterosexua- Tabulka 10.2 ukazuje, že homosexuálové obo­
lita buď nepotřebuje žádné vysvětlení, nebo jího pohlaví uváděli výrazně častěji než he-
že její příčiny jsou samozřejmé. Lidé, kteří terosexuálové, že je nebavily hry typické pro
o tomto problému vůbec uvažují, pravděpo­ jejich pohlaví a že si oblíbili činnosti typické
dobně dojdou k závěru, že k rozmnožování pro opačné pohlaví. Homosexuální muži také
vede pouze heterosexuální chování, a pro­ výrazně častěji uváděli, že v dětství nebyli
to nutně musí být „přirozeným“ výsledkem maskulinní a lesbické ženy se nevnímaly jako
evoluce. Odchylky od heterosexuality (na­ femininní. Kromě tohoto nesouladu gendero­
příklad homosexualita) tedy představují vě­ vé role homosexuálové obojího pohlaví častěji
deckou záhadu. Sigmund Freud však měl uváděli, že měli více kamarádů mezi přísluš-

TABULKA 10.2
Nesoulad genderové role v dětství. Rozsáhlá dotazovací studie zjistila, že homosexuálníjedinci obojího pohlaví častěji než
heterosexuálníjedinci uvádějí, že v dětství prožívali nesoulad genderové role. (A. P. Bell, M. A. Weinberg, S. K. Hammerstein: Sexual
Preference: Its Development in Men and Women.)

muži ženy

preference a chování,
homosexuální heterosexuální homosexuální heterosexuální
které svědčí o nesouladu s genderovou rolí

nezájem o činnosti typické pro vlastní pohlaví 63 % 10% 63 % 15 %

zájem o činnosti netypické pro vlastní pohlaví 48% 11 % 81% 61 %

atypické maskulinní (pro muže) / femininní (pro ženy) rysy 56% 8% 80% 24%

většina dětských kamarádů opačného pohlaví 42 % 13 % 60% 40 %

niky opačného pohlaví. Podobné studie se Homosexuální jedinci obojího pohlaví si
spoléhají na retrospekci, což snižuje validitu obvykle uvědomili, že je přitahují jedinci
výpovědi. Stejná zjištění o nesouladu gen­ stejného pohlaví, asi tři roky předtím, než
derové role v dětství však vyplývají i z méně s osobami stejného pohlaví začali sexuálně žít.
zkreslujících výzkumných metod, například ze
zkoumání domácích videozáznamů z dětství Poslední dvě zjištění naznačují, že klíčovými
(Rieger, Linsenmeier, Gygax a Bailey, 2008). faktory dospělé homosexuální orientace není
V tabulce 10.2 stojí za povšimnutí dva úda­ homosexuální chování, ale pocity. Součas­
je. Za prvé, výsledky jsou poměrně výrazné ně vyvracejí všechny jednoduché behaviorál­
a podobné pro ženy i pro muže: 63 % ho­ ní teorie sexuální orientace včetně populární
mosexuálních jedinců nemělo v dětství rádo laické verze, která tvrdí, že z člověka se stane
činnosti typické pro jejich pohlaví, zatímco homosexuál, pokud jej „svede“ osoba stejného
shodný údaj uvádí pouze 10-15 % hetero- pohlaví nebo pokud člověk obdivuje učitele
sexuálních jedinců. Za druhé je zřejmé, že či duchovního, který se netají svou homose­
ženy více než muži dávaly v dětství přednost xualitou. Výsledek sanfranciské studie potvr­
činnostem typickým pro opačné pohlaví a že zují i mezikulturní studie. Například v kmeni
měly více kamarádů opačného pohlaví. Vlast­ Sambijů na Nové Guineji, o kterém jsme se
ně se zjistilo, že většina lesbických i heterose- již zmínili, se všichni chlapci od prepubertál-
xuálních žen v této studii byly v dětství spíše ního období až do pozdního dospívání účastní
„divošky“ — měly raději klukovské hry. Zdá se pouze homosexuálních praktik. V dospělosti
tedy, že nejlepším prediktorem homosexuální se však prakticky všichni ožení a vedou výluč­
orientace mužů i žen v dospělosti je nezájem ně heterosexuální život (Herdt, 1984).
o činnosti typické pro vlastní pohlaví. Obecné Kromě toho ze všech studií zcela jasně vy­
zjištění, že nesoulad genderové role v dětství plývá, že sexuální orientace není něco, co by si
předpovídá homosexualitu v dospělosti, bylo člověk vědomě vybral. Homosexuální jedinci
potvrzeno i několika dalšími studiemi (Bai­ se nerozhodnou, že je budou přitahovat osoby
ley a Zucker, 1995; Rieger et al., 2008). Au­ stejného pohlaví, stejně tak jako se heterose­
toři některých studií sledovali chlapce trpící xuální jedinci nerozhodnou pro erotické vzta­
nesouladem genderové role během dospívá­ hy s osobami opačného pohlaví.
ní a dospělosti a vyhodnotili jejich sexuální V rubrice Pohled z obou stran uvádíme, že
orientaci (Green, 1987a, b; Zucker, 1990). behavioristé nesouhlasí s diskusí, zda jsou zá­
Kromě zjištění o vlivu nesouladu genderové kladní faktory určující homosexualitu vrozené,
role přinesla sanfranciská studie i mnoho dů­ nebo získané. Veřejnost to navíc často chápe
ležitých negativních zjištění, která vyvracela jako otázku, zda je sexuální orientace věcí
běžné teorie o příčinách homosexuální orien­ svobodné volby, nebo je určena faktory, které
tace. Uvádíme několik příkladů: jsou mimo kontrolu jedince. To je však zcela
■ Identifikace jedince s rodičem opačného jiný problém.
pohlaví patrně nemá vliv na sexuální Vzhledem k tomu, že většina teorií homo­
orientaci v dospělosti. Toto zjištění tedy sexuality založených na zkušenostech z dět­
nepotvrzuje Freudovu psychoanalytickou ství a dospívání nebyla potvrzena výsledky
teorii (budeme se jí zabývat ve 13. kapitole) výzkumů, je většina odborníků v současné
ani další teorie založené na dynamice rodiny, době přesvědčena, že nesoulad genderové role
v níž jedinec vyrostl. v dětství a homosexuální orientace v dospě­
■ Homosexuální jedinci neuváděli o nic častěji losti mohou vycházet z biologického základu
než heterosexuálové, že měli první pohlavní daného jedince - nejspíše z genetické výba­
styk s jedincem stejného pohlaví. V období vy nebo prenatálního hormonálního prostře­
dětství a dospívání neměli nedostatek dí. V rubrice Pohled z obou stran přinášíme
heterosexuálních zkušeností a nevnímali je dva protikladné názory na současné biologic­
jako nepříjemné. ké výzkumy. Jeden z nich zdůrazňuje úlohu
■ Sexuální orientace jedince je většinou genů a hormonů a připisuje jim vliv na ne­
určena v období dospívání, i když v té době soulad genderové role v dětství i homosexu­
ještě člověk nemusí být sexuálně aktivní. ální orientaci v dospělosti. Jiný názor naopak
klade důraz na dědičnost i na výchovu. Před­
Dílčí shrnutí
stavuje teorii nazvanou „exotické se stává
erotickým“, která biologickým faktorům při­ ■ Na sexuálním vývoji se podílejí prenatální hormony. Pokud
čítá zásadní, byť vymezenou úlohu při určení pohlavní žlázy embrya produkují dostatek androgenů,

sexuální orientace. Podle této teorie jsou geny rozvinou se u něj mužské pohlavní orgány a nastane
maskulinní vývoj mozku. Je-li hladina androgenů nízká
a hormony příčinou rozdílů dětského tem­
či nulová, vyvinou se ženské pohlavní orgány a mozek se
peramentu a osobnostních rysů. U některých
vyvine femininním způsobem.
dětí to může vyvolat nechuť vůči činnostem
■ U zvířat jsou prenatální hormony velmi vlivným určujícím
typickým pro vlastní pohlaví a oblibu činnos­ faktorem sexuálního chování v dospělosti. U lidí jsou
tí typických pro opačné pohlaví. Později se prenatální hormony pro určení sexuálního chování v dospělosti
projevuje vliv výchovy. Teorie tvrdí, že pokud méně významné než sociální a genderové role po narození.
se děti účastní činností netypických pro své ■ Ženské hormony (estrogen a progesteron) a mužské

pohlaví, ocitají se ve společnosti příslušníků hormony (androgeny) odpovídají za tělesné změny, které

opačného pohlaví, které začnou považovat za nastávají v pubertě, ale na rozdíl od ostatních živočichů
hrají u lidí jen omezenou roli při sexuálním vzrušení.
sobě podobné. Teorie dále tvrdí, že když se
U primátů a člověka mají velký vliv na dospělou sexualitu
později probudí dospělá sexualita, tito jedinci
rané sociální zkušenosti s rodiči a vrstevníky. U lidí hrají
považují odlišné (exotické) jedince - v jejich
značnou roli také kulturní normy.
případě příslušníky stejného pohlaví - za se­ ■ Nedávné studie podpořily tvrzení, že biologické, genetické,
xuálně přitažlivější (erotické). hormonální nebo neurální faktory mohou částečně určit, zda
Přístup, který uznává kombinaci prvků dě­ jedinec bude homosexuální, nebo heterosexuální, ale důkazy
dičnosti a prostředí, v obecnější rovině dále pro toto tvrzení nejsou zcela přesvědčivé. Není ani známo, zda
tvrdí, že i když je určité chování výhodné biologické faktory mohou ovlivnit sexuální orientaci přímo,
z hlediska reprodukce, neznamená to ještě, že nebo zda spíše působí na jiné aspekty - například na soulad

je evoluce „napevno zakotvila“ do vzorců cho­ s genderovou rolí -, které ovlivňují vývoj sexuální orientace.

vání daného druhu (jako výhradně vrozené).

Podobným příkladem kombinovaného půso­
bení dědičnosti a prostředí je jev zvaný vtis- Otázky rozvíjející kritické myšlení
kování (imprinting), což není nic jiného než 1 Jak se liší sexuální identita od sexuální orientace?
rychlé učení, díky němuž se právě narozené 2 Proč podle vašeho názoru mnoho lidí věří, že sexuální touha
nebo vylíhnuté mládě může emočně připou­ a chování lidí jsou silně ovlivněny hormony, i když nemáme

tat k matce (viz 7. kapitola). Mláďata mnoha důkazy, které by to potvrzovaly?

živočišných druhů jsou „naprogramována“ tak,

aby během prvních hodin po narození na­ V této kapitole jsme viděli, že biologické
vázala emoční pouto s nejbližší „sociální po­ a psychologické příčiny jsou při řízení mnoha
stavou“. Nejčastěji je to matka, ale pokud je motivací natolik těsně propojeny, že se spoju­
prvním pohyblivým objektem, které mládě jí v jeden proud událostí. Nejenže biologické
spatří, příslušník jiného druhu, například člo­ příčiny řídí psychologické motivace, jako je
věk nebo pohybující se hračka, může se mládě hlad a žízeň, ale psychologické procesy a zku­
procesem vtiskování připoutat i k němu. Uka­ šenosti řídí motivaci a na základě zpětné vazby
zuje se, že vtiskování má důsledky pro poz­ mohou ovlivňovat i fyziologické reakce. Napří­
dější sexuální chování, protože volba sexuální­ klad opakované užívání návykové látky může
ho partnera vyplývá z mateřského vtiskování. trvale změnit určité mozkové systémy. V živo­
Instinkt vedoucí ke vtiskování je podmíněn tě je běžné, že preference konkrétních potra­
geneticky (dědičnost), ale pokud prostředí vin a nápojů vzniká v procesu učení. Dokonce
dostatečně často a pravidelně podporuje re­ pocit sytosti navozený zaplněním žaludku je
produkčně výhodné chování, není nutné, aby ovlivněn předchozí zkušeností. I naše sociální
připoutání a reprodukční chování byly pevně pouta jsou do značné míry určena důsledky
zakotveny v genech. A stejně jako kachňata dřívějších sociálních interakcí s konkrétními
po většinu času pozorují svou matku, také lid­ jedinci. U mnoha motivačních procesů nepů­
ská společnost se stará o to, aby muži a ženy sobí biologické a psychologické faktory od­
byli natolik odlišní a vzájemně pro sebe při­ děleně, ale jedná se o dva aspekty, které se při
tažliví, aby lidský rod nevyhynul. řízení motivačních procesů vzájemně ovlivňují.
 POHLED
JE SEXUÁLNÍ ORIENTACE VROZENÁ, NEBO
Sexuální orientace mužů je vrozená, o sexuální orientaci žen mnoho nevíme
J. Michael Bailey, Northwestern University

V souvislosti se sexuální orientací do ženského nebo mužského sociální­ ské pohlaví. Jedinci s ženskou prena­
jsme si vždy kladli zásadní otázku: ho prostředí (výchova, prostředí). To tální biologií by možná byli sexuálně
„Dědičnost, nebo výchova?" V posled­ by bylo samozřejmě neetické, ale zná­ pružnější.
ních letech se však vědci začínají me vzácné případy, které se takovému Z hlediska mezikulturních podob­
ptát: „Co je vlastně sexuální orien­ ideálnímu experimentu blíží. Víme na­ ností a rozdílů je užitečné studovat
tace?" Odpověď závisí na tom, zda příklad o dvou případech normálních příslušníky jiných kultur. Podobnosti
uvažujeme o mužích, nebo ženách, malých chlapců, kteří přišli nešťast­ kultur svědčí o významu dědičnosti,
a z toho lze soudit, že se muži a ženy nou náhodou o penis a následně byli rozdíly mezi kulturami zase vypovídají
budou lišit i v odpovědi na otázku vychováváni jako dívky (Bradley, Oli- o významu prostředí a výchovy. Homo­
o dědičnosti a výchově. ver, Chernick a Zucker, 1998; Diamond sexuální jedinci se vyskytují ve všech
U mužů je přijatelným vodítkem a Sigmundson, 1997). Jedna z těchto kulturách, ale projevy homosexuality
způsob sexuálního vzrušení. V labo­ osob si podržela svou ženskou iden­ se v různých kulturách významně liší
ratoři (i v životě) se heterosexuální titu, ale primárně ji přitahovaly ženy (Greenberg, 1990). V Severní Americe
muži vzruší pohledem na atraktivní (Bradley et al., 1998). Druhá své a Evropě se v současné době projevuje
ženu, a nikoli pohledem na atraktiv­ ženské pohlaví odmítla, prohlásila se homosexualita v „rovnostářské podo­
ního muže. U homosexuálních mužů za muže a oženila se s ženou (Cola- bě", kdy homosexuální muži navazují
je tomu naopak. Sexuální vzrušení pinto, 2000; Diamond a Sigmundson, sexuální i citový vztah s jinými muži.
jednak motivuje muže k vyhledávání 1997). Dalším zajímavým případem je To se nápadně liší od kultur, v nichž
partnerů preferovaného typu a jed­ vrozený defekt zvaný kloakální extro- existuje tradice transgenderové muž­
nak jim umožňuje mít s nimi pohlavní fie, který se projevuje břišními mal- ské homosexuality. Homosexuálně
styk (Bailey, 2009). formacemi a (u mužů) nedostatečně založení muži v těchto kulturách při­
U žen funguje odlišný model. Prů­ utvořeným penisem. V jisté době byli jmou napůl ženskou identitu „třetího
měrnou heterosexuální ženu vzruší chlapci narození s tímto defektem pohlaví", často si dávají ženské jméno
ženské i mužské sexuální podněty operováni a vychováváni jako dívky. a volí ženský vzhled. Jako příklad po­
a lesbické ženy vykazují pouze mír­ Následná studie tří adolescentních slouží hidžrové v Indii (Nanda, 1990),
nou fyziologickou preferenci vůči jedinců narozených s kloakální extro- travestité v Latinské Americe (Kulick,
ženským podnětům (Chivers, Rieger, fií zjistila, že jedinci narození jako 1998) a fďafafinové na souostroví Sa­
Latty a Bailey, 2004; Chivers, Seto chlapci a vychovávaní jako dívky byli moa (Vasey a Bartlett, 2007). Jedinci
a Blanchard, 2007). Je zřejmé, že pro přitahováni ženami (Reiner a Gear- spadající do této kategorie neudržují
ženskou sexualitu nejsou důležité způ­ hart, 2004). Ve všech pěti relevant­ vzájemné pohlavní styky, ale stýkají
soby sexuálního vzrušení. Zdá se, že ních případech byla tedy sexuální se s heterosexuálně identifikovanými
ženskou sexualitu ovlivňují sociální orientace v souladu s prenatálními muži, které patrně přitahuje jejich
faktory více než mužskou (Baumeis- biologickými poměry (vliv dědičnosti) „ženskost". Tito jedinci se podoba­
ter, 2000; Diamond, 2008). Ženská a v rozporu s výchovou po narození jí homosexuálním mužům na Západě,
sexuální touha může být „proměn­ (vliv výchovy a prostředí). Mohlo by protože je sexuálně přitahují jedno­
livější" než mužská, je méně pevně se zdát, že na základě pouhých pěti značně mužská těla a od dětství jsou
vázána na osoby určitého pohlaví, je případů nelze dospět k obecným zá­ mnohem ženštější než heterosexuální
proměnlivější v čase a závisí na vzta­ věrům, ale je krajně nepravděpodobné, muži (Bailey a Zucker, 1995; Vasey
hových faktorech, jako je romantická že by se všech pět chlapců vyvíjelo a Bartlett, 2007). Kromě očividných
náklonnost (Diamond, 2008). Někteří popsaným způsobem, kdyby byly vli­ rozdílů mezi oběma popsanými typy
badatelé dokonce pokládají za sporné, vy prostředí stejně silné jako vlivy homosexuality - týkajících se pre­
že výběr sexuálních partnerů žen je dědičnosti. Pokud není možné přimět zentace vlastní osoby a obvyklých
dán jejich sexuální orientací (Bailey, muže, aby se sexuálně orientoval na sexuálních partnerů - existují také
2009). jiné muže, jen tím, že mu chirurgic­ rozdíly v přístupu společnosti k těmto
Proč někteří lidé touží po mužích ky odstraníme penis a vychováme jej jedincům, přinejmenším na souostro­
a jiní po ženách? Abychom na tuto jako dívku, jak pravděpodobná je ja­ ví Samoa. Tamní fďafafinové jsou ve
otázku dokázali odpovědět, museli kákoli hypotéza zdůrazňující sociální vlastních rodinách již od dětství velmi
bychom zkoumaným jedincům náhod­ faktory? Je však nutno podotknout, dobře přijímáni a obecně jsou považo­
ně přidělit ženské nebo mužské pohla­ že všichni zmínění jedinci měli z bio­ váni za hodnotné příslušníky komuni­
ví (dědičnost) a náhodně je zasadit logického hlediska při narození muž­ ty (Vasey a Bartlett, 2007).
 Z OBOU STRAN
PODMÍNĚNÁ sociálně?
Sexuální identita může být podmíněná sociálně
Daryl J. Bem, Cornett University

Doktor Bailey a já se shodneme na B -> C Temperament predisponuje tin, Boomsma a Machen, 1997). Stu­
existenci důkazů o vztahu mezi biolo­ dítě k tomu, že některé činnosti je die DNA zase zjistily, že homosexuální
gickými proměnnými a sexuální orien­ budou bavit více než jiné: agresivnější bratři sdílející stejnou konkrétní část
tací. Jak ale podotýká dr. Bailey, tato nebo aktivnější dítě bude vyhledávat chromozomu X častěji sdíleli nesoulad
skutečnost nevylučuje vliv faktorů pro­ soutěživé hry (typické pro chlapce), s genderovou rolí než homosexuální
středí. Ve hře stále zůstává možnost, jiné dítě bude dávat přednost klidněj­ bratři, kteří stejnou část chromozomu
že při vývoji sexuální orientace hrají ším hrám (typickým pro dívky). Dítě X nesdíleli (Hamer et al., 1993; Hu
roli i sociální proměnné. Proto jsem je tedy v závislosti na svém pohlaví et al., 1995). Přímější důkazy přines­
navrhl teorii, která se snaží kombino­ geneticky predisponováno k tomu, že la analýza údajů rozsáhlé studie aus­
vat biologické i sociální proměnné do se bude chovat v souladu nebo v roz­ tralských dvojčat, z níž vyplynulo, že
souhrnného vysvětlení vývoje sexuální - poru se svou genderovou rolí. Tabul­ nesoulad s genderovou rolí v dětství
orientace. Je to teorie exotické se stává ka 10.2 mimo jiné ukazuje, že děti se je skutečně spojujícím článkem mezi
erotickým (Exotic-Becomes-Erotic, EBE) přátelí s těmi vrstevníky, kteří sdílejí genovou výbavou a sexuální orientací
(Bem, 1996). Postup, který navrhuji ve jejich oblíbené činnosti: například (Bem, 2000). Stručně řečeno, studie
své teorii, je znázorněn na obrázku. dítě - lhostejno zda dívka či chlapec poukazující na vztah mezi biologickými
A -> B Teorie říká, že genetické, -, které se vyhýbá soutěživým skupi­ proměnnými a homosexuální orientací
hormonální a snad i jiné biologické fak­ novým hrám, se bude stranit chlapců v dospělosti jsou v souladu s tvrzením
tory neovlivňují přímo sexuální orien­ a bude si hrát spíše s dívkami. teorie EBE, že biologické faktory vedou
taci v dospělosti, ale působí spíše na C -> 0 Děti žijící v souladu se svou v dětství k zájmům a preferencím, kte­
temperament a osobnostní rysy dítěte. genderovou rolí se tedy budou cítit ré nejsou v souladu s genderovou rolí,
Mnohé osobnostní rysy, například míra odlišnější od dětí opačného pohlaví; a teprve později vedou k homosexuální
agresivity a hladina aktivity, mají sil­ děti žijící v rozporu se svou gendero­ orientaci v dospělosti.
nou genetickou neboli dědičnou složku. vou rolí se budou cítit odlišnější od Jak bylo uvedeno již v předcho­
dětí svého pohlaví - budou je tedy zí diskusi, základní otázka nezní „Co
považovat za „exotičtější" než děti způsobuje homosexualitu?", ale „Co
A) opačného pohlaví. způsobuje sexuální orientaci?" Před­
biologická proměnná D -> E Tento pocit odlišnosti vy­ ností teorie EBE je skutečnost, že se
volá zvýšenou fyziologickou aktivaci. vztahuje k homosexualitě i heterose-
U dítěte s maskulinními rysy se může xualitě, a pokouší se tedy řešit prá­
I projevit jako odpor nebo opovržení
vůči dívkám („holky jsou blbý"); dítě
vě tuto otázku. Vzhledem k tomu, že
většina společností zdůrazňuje rozdíly
temperament dítěte s femininními rysy se může v přítom­ mezi muži a ženami, chlapa a dívky
nosti chlapců chovat plaše a zakřiknu­ obvykle vyrůstají s pocitem odlišnos­
tě. Většina dětí si však svou aktivaci ti od vrstevníků opačného pohlaví

I nebude uvědomovat.
E -> F Tato aktivace se v pozděj­
a v pozdějším životě k nim pocítí ero­
tickou přitažlivost. Podle teorie EBE
preference činností ších letech transformuje v sexuální je právě z tohoto důvodu nejběžněj­
typických/netypických pro vlastní pohlaví vzrušení nebo erotickou přitažlivost: ším typem sexuální orientace ve všech
(soulad a nesoulad s genderovou rolí)
exotické se změní v erotické. Důkazy kulturách heterosexualita.
pro poslední tvrzení pocházejí čás­ Zmíněné studie však nedokazují

)
I
pocity odlišnosti od vrstevníků
tečně ze studií, které zjistily, že muži
fyziologicky (nikoli sexuálně) vzruše­
správnost teorie EBE a k upřesnění
bude zapotřebí další výzkum. Na tom­
stejného/opačného pohlaví ní jsou k ženám přitahováni více než to místě bych však chtěl zdůraznit,
(„exotické") muži, kteří fyziologicky vzrušení ne­ že samotná korelace některých typů
jsou. Jinak řečeno, obecné fyziologic­ lidského chování s biologickými fak­

)
• ké vzrušení lze prožívat a interpreto­
vat jako sexuální vzrušení a může se
tory ještě neznamená, že tyto faktory
přímo ovlivňují chování. Je například
fyziologické vzrušení vrstevníky
v něj i transformovat. známo, že rozvodovost je přibližně
stejného/opačného pohlaví Pro tvrzení, že nesoulad genderové stejně dědičná jako sexuální orienta­
role v dětství se staví mezi biologické ce, a přesto žádní biologové nehle­
proměnné a sexuální orientaci, existují dají gen pro rozvodovost. Místo toho

)
• důkazy. Studie dvojčat například od­
halily, že u jednovaječných dvojčat se
zcela rozumně předpokládají - a také
to dokázali -, že vazba mezi geny
erotická přitažlivost k osobám častěji projevoval obdobný nesoulad a rozvodem je zprostředkována určitý­
stejného/opačného pohlaví genderové role než u dvojvaječných mi osobnostními rysy (Jockin, McGue
dvojčat (Bailey a Pillard, 1995; Mar­ a Lykken, 1996).
SHRNUTÍ

1 Motivační stavy řídí a aktivují chování. Vycháze­ chuťovými preferencemi, například pro sladkou
jí ze dvou zdrojů: z vnitřních pudových faktorů chuť, a vrozeným odporem, například k hořké
a vnějších pobídkových (incentivních) faktorů. chuti. Kromě toho si v průběhu života osvojíme
2 Pudové faktory mají sklon podporovat homeo- další preference a averze. Homeostatické signály
stázu, tedy zachování stálého vnitřního stavu. hladu vznikají v situaci, kdy má tělo nedostatek
Homeostáza se skládá z několika složek: první kalorických živin, například glukózy. Tyto sig­
z nich je cílová hodnota neboli základní nasta­ nály vyvolávají chuť k jídlu mimo jiné tím, že
vení pro ideální vnitřní stav; druhou je senzo­ v důsledku jejich působení vnímá hladový jedi­
rický signál měřící aktuální vnitřní stav; třetí je nec incentivní faktory související s potravou jako
srovnání mezi cílovou hodnotou a senzorickým příjemnější a lákavější.
signálem; poslední složkou je reakce, která při­ 8 Hlad je řízen převážně homeostatickými signá­
bližuje aktuální vnitřní stav cílové hodnotě. ly nedostatku a sytosti. Určité neurony v mozku,
3 Příkladem homeostázy je regulace tělesné především neurony umístěné v mozkovém kmeni
teploty. Regulovanou proměnnou je teplota krve. a hypotalamu, zaznamenají nedostatek glukózy
Senzory měřící teplotu jsou umístěny v různých a spustí pocit hladu. Jiné detektory, uložené ze­
částech těla včetně hypotalamu. Regulační jména v játrech, zaznamenají zvyšující se zásoby
pochody jsou buď automatické fyziologické energie a vyvolávají pocit sytosti. Střeva vysílají
reakce (například třes), nebo volní chování signál sytosti ve formě hormonu cholecystoki-
(například oblečení svetru). ninu. V důsledku jeho působení ustupuje pocit
4 Dalším homeostatickým motivem je žízeň. hladu a člověk přestává jíst.
V tomto případě podléhají regulaci dvě proměn­ 9 Pro hlad jsou rozhodující dvě mozkové oblasti:
né, intracelulární a extracelulární tekutina. Ztrá­ laterální a ventromediální hypotalamus. Poško­
tu intracelulární tekutiny zaznamenávají osmo- zení laterálního hypotalamu vede k nedosta­
receptory - nervové buňky v hypotalamu, které tečnému příjmu potravy; poškození ventrome-
reagují na dehydrataci. Ztrátu extracelulární te­ diálního hypotalamu vede k přejídání. Přestože
kutiny zaznamenávají senzory reagující na tlak zmíněné oblasti mozku byly původně považo­
krve — neurony ve velkých cévách a orgánech, vány za centra hladu a sytosti, žádné jejich po­
které reagují na pokles tlaku. Intracelulární a ex­ škození trvale nenaruší pocit hladu. Jiná inter­
tracelulární signály fungují společně a vytvářejí pretace těchto účinků tak tvrdí, že obě oblasti
pocit žízně. hypotalamu působí recipročně na homeostatické
5 Incentivní faktory se nacházejí ve vnějším světě, základní nastavení tělesné hmotnosti. Poškoze­
například jako potrava, voda, sexuální partneři ní laterálního hypotalamu může vést ke snížení
nebo drogy. Pobídky (incentivy) jsou cílem moti­ základního nastavení a poškození ventromediál-
vovaného chování a obvykle slouží jako odměny. ního hypotalamu může základní nastavení zvýšit.
Přestože některé pobídky - například sladké jíd­ Léky na hubnutí, které snižují chuť k jídlu, prav­
lo, když máme hlad - jsou silnými motivačními děpodobně ovlivňují neurony v těchto oblastech
faktory samy o sobě, většina pobídek nabývá vý­ hypotalamu.
znamu prostřednictvím učení. 10 Lidé se stanou primárně obézními, protože
6 Mnoho typů přirozených odměn může aktivo­ (1) mají genetické předpoklady k nadváze; (2) se
vat dopaminový systém. Aktivita neuronů to­ přejídají (z psychických důvodů). Vliv genů je
hoto systému možná tvoří neurální podklad pro zprostředkován jejich účinkem na tukové buňky,
všechny pobídky. Umělá aktivace těchto neuro­ na rychlost metabolismu a na základní nastavení
nů drogami nebo elektrickým proudem vyvolá tělesné hmotnosti. Pokud se týká vztahů přejídání
zvýšenou motivaci přirozenými i umělými po­ a obezity, obézní lidé mají sklon přejídat se, když
bídkami. Změny v tomto systému, které jsou vý­ poruší dietu, jedí více, když jsou emočně aktivo­
sledkem opakovaného užívání látek, jež systém vaní, a jsou vůči vnějším podnětům vzbuzujícím
aktivují, mohou být částečnou příčinou nutkavé hlad vnímavější než jedinci s normální hmotnos­
touhv při závislostech. tí. Při léčbě obezity jsou extrémní diety neúčinné,
7 Hlad se vyvinul proto, aby nám umožnil vybí­ protože omezení příjmu potravy vede k následné­
rat řadu živin. Výběr potravy se řídí vrozenými mu přejídání a ke snížení rychlosti metabolismu.
 Zdá se, že při léčbě obezity nejlépe funguje osvo­ může být hormonální nerovnováha, léky podá­
jení nových jídelních návyků a pohyb. vané matce v prenatálním období nebo úraz po
11 Pro mentální anorexii je typická extrémní a dob­ narození), se jedinec nejčastěji vyvíjí v souladu se
rovolná ztráta hmotnosti. Bulimie se projevuje svou genderovou identitou po narození.
opakovanými epizodami záchvatovitého přejídá­ 13 Ženské hormony (estrogen a progesteron)
ní, po nichž následují pokusy zbavit se snědené a mužské hormony (androgeny) odpovídají za
potravy zvracením a pomocí projímadel. Možný­ tělesné změny, které nastávají v pubertě. U lidí
mi příčinami této poruchy příjmu potravy jsou hrají jen omezenou roli při sexuálním vzrušení.
osobnostní faktory, například nízké sebehodno­ Naopak u jiných živočichů je sexualita do znač­
cení; sociální faktory, jako je zdůrazňování štíh­ né míry řízena hormonálně. U primátů a člověka
losti a trend zvěcňování ženského těla; a biolo­ mají na dospělou sexualitu zásadní vliv rané so­
gické faktory, například nízká hladina serotoninu. ciální zkušenosti s rodiči a vrstevníky. U lidí jsou
12 Na sexuálním vývoji se podílejí prenatální hor­ významnými určujícími faktory dospělé sexuality
mony. Pokud pohlavní žlázy embrya produku­ také kulturní normy. Přestože západní společnost
jí dostatek androgenních hormonů, vyvinou se je ve vztahu k mužským a ženským genderovým
u embrya mužské pohlavní orgány a mozek se rolím stále přizpůsobivější, muži a ženy se nepře­
bude vyvíjet maskulinním způsobem. Při nízké stávají lišit svým přístupem k sexu a mezilidským
nebo nulové hladině androgenních hormonů se vztahům.
vyvinou ženské pohlavní orgány a mozek se bude 14 Nedávné studie podpořily tvrzení, že biologic­
vyvíjet femininním způsobem. U zvířat jsou pre­ ké, genetické, hormonální nebo neurální faktory
natální hormony významným určujícím prvkem mohou částečně určovat, zda bude jedinec ho­
sexuálního chování v dospělosti. U lidí nejsou mosexuální, nebo heterosexuální, ale dosavad­
tak důležité, ačkoli i ony se do jisté míry podílejí ní důkazy nejsou přesvědčivé. Není známo, zda
na sexuálním chování v dospělosti. V případech, biologické faktory ovlivňují sexuální orientaci
kdy působení prenatálních hormonů odpovídá přímo, nebo zda spíše působí na jiné faktory -
jednomu pohlaví, ale sociální role a gender po například na soulad s genderovou rolí v dětství
narození odpovídají druhému pohlaví (příčinou které ovlivňují vývoj sexuální orientace.

KLÍČOVÉ POJMY

motivace podmíněná averze

pudové teorie zdánlivé krmení
incentivní teorie podmíněná sytost
primární faktor posilování aliestezie
sekundární faktor posilování laterální hypotalamický syndrom
homeostáza ventromediální hypotalamický syndrom
základní nastavení mentální anorexie
extracelulární žízeň bulimie
intracelulární žízeň teorie zvěcňování
incentivní motivace genderová identita
afekt androgenizace
dopaminový systém sexuální orientace
závislost asexualita
tolerance exotické se stává erotickým
abstinenční příznaky vtiskování
neurální senzibilizace
UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.obesity-news.com
Na těchto stránkách najdete množství informací o výzkumu obezity a o vývoji preparátů podporujících
hubnutí.

http://www.eating-disorders.com
Tyto stránky přinášejí informace o různých poruchách příjmu potravy a diskusi o různých příčinách těchto
poruch. Můžete vstoupit do diskuse, klást otázky, najít inspiraci a získat pomoc.

http://www.indiana.edu/~kinsey
Stránky, které provozuje průkopnický Kinsey Institute, přinášejí rozsáhlé informace o sexualitě a odkazy na
další stránky zabývající se sexuologu.
11. kapitola

Emoce
Obsah kapitoly
Složky emocí 463

Kognitivní hodnocení a emoce 465

Jak došlo k objevu hodnocení 465
Témata a dimenze hodnocení 467
Vědomé a nevědomé hodnocení 468
Procesy hodnocení v mozku 469

Subjektivní prožitky a emoce 470

Pocity modifikují pozornost a učení 470
Pocity modifikují hodnocení a odhad 471 •

Tendence myslet a jednat v souvislosti s emocemi 472

Pozitivní emoce rozšiřují škálu našeho myšlení a jednání 473
Pozitivní emoce rozvíjejí naše osobní dovednosti 473

Tělesné změny a emoce 476

Intenzita emocí 477
Diferenciace emocí 478

Výraz obličeje a emoce 480

Sdělování emocí prostřednictvím výrazu obličeje 480
Hypotéza obličejové zpětné vazby 482

Reakce na emoci: emoční regulace 483

Emoce, gender a kultura 485

Genderové odlišnosti 486
Kulturní odlišnosti 488

Agrese 490
Agrese jako pud 490
Agrese jako naučená odpověď 492
Projevy agrese a katarze 493

Pohled z obou stran

Co je základní stavební složkou emocí? 498-499
V sedmdesátých letech se Ted Bundy vlou­ nosti (viz 13. kapitola). Lidé postižení touto
pal do bytu studentky Washingtonské uni­ poruchou postrádají běžné emoční reakce -
verzity, udeřil ji do hlavy, až ztratila vědomí, zejména pocit studu, viny a strachu - a ne­
sexuálně ji zneužil a potom ji zavraždil. Poz­ dokážou se ani vcítit do pocitů jiných lidí
ději podobný čin zopakoval více než třicetkrát (Hare, 1999). Lidé jako Ted Bundy však ne­
na různých místech Spojených států. Toužil jsou zcela bez emocí. Místo toho „trpí urči­
vlastnit ženské tělo bez známek života - ať tou emoční chudobou, která omezuje rozsah
už byla žena v kómatu, nebo mrtvá. Před po­ a hloubku jejich pocitů. Většinou sice půso­
pravou v roce 1989 přiznal policejním detek­ bí chladným a nevzrušeným dojmem, ale čas
tivům, že některé ze svých obětí udržoval ve od času se u nich nějaký prchavý a nevýrazný
stavu kómatu několik hodin nebo dní, než se projev citu objeví... Mnozí kliničtí lékaři uvá­
jich zbavil. Své oběti si dokonce fotografoval dějí, že emoce psychopatů jsou tak mělké, že
a jejich lebky ukrýval ve svém bytě v Seattlu. je lze považovat za jakési ,zárodky emocí' či
Vysvětloval to slovy: „Když už se člověk snaží za primitivní reakce na bezprostřední potřeby“
ze všech sil udělat něco dobře, nechce na to (Hare, 1999, str. 52). V této kapitole se bu­
zapomenout.“ deme zabývat tím, co Ted Bundy patrně po­
Ted Bundy necítil žádné výčitky svědomí, strádal: širokou škálou smysluplných lidských
vinu nebo hanbu kvůli tomu, že překračoval emocí.
pravidla lidské morálky. Právě naopak - byl Emoce a motivy (o nichž jsme pojednáva­
na sebe pyšný. Když později čekal na svůj li v 10. kapitole) spolu úzce souvisejí. Emoce
soudní proces a na pravděpodobné vyhlášení mohou aktivovat a směrovat chování stejným
rozsudku smrti, zjistil u něj vyšetřující psy­ způsobem jako základní motivy. Mohou také
chiatr další neobvyklé emoce. Popisoval ho doprovázet motivované chování: například
jako veselého a bodrého chlapíka. Psychiatr sex není jen silným motivem, ale také poten­
uvedl, že přestože Bundy „rozumově“ chá­ ciálním zdrojem radosti nebo viny. Přestože
pal obvinění, která proti němu byla vznesena, motivy a emoce vykazují určité podobnosti,
„v žádném případě se nechoval jako někdo, měli bychom je vzájemně rozlišovat. Jeden
komu hrozí trest smrti. Choval se jako člo­ rozdíl spočívá v tom, že emoce jsou obvykle
věk, který nemá sebemenší starosti.“ Navzdo­ spouštěny zvenčí, kdežto motivy jsou častěji
ry naléhání svých právních poradců se Bundy aktivovány vnitřními faktory. Znamená to, že
dokonce rozhodl, že se při procesu bude hájit emoce jsou většinou vyvolány vnějšími udá­
sám. Jeho psychiatr později vysvětlil: „Necítil lostmi a emocionální reakce směřují k těmto
potřebu pomoci sám sobě. Chtěl se stát hvěz­ událostem. Naproti tomu motivy jsou často
dou představení... Byl producentem hry, ve aktivovány vnitřními okolnostmi (například
které hrál svou velkou roli. Samotná obhajoba homeostatickou nerovnováhou) a jsou přiro­
a jeho vlastní budoucnost pro něj byly dru­ zeně nasměrovány vůči konkrétním objek­
hotné.“ Ted Bundy neměl strach z důsledků tům v okolí (jako je jídlo, voda nebo partner).
svých činů. Další rozdíl mezi emocemi a motivy spočívá
Emoce jsou pro člověka natolik významné, v tom, že motiv je obvykle vyvolán specifickou
že někoho, kdo zdánlivě žádné emoce nemá - potřebou, kdežto emoce může být vyvolána
například sériového vraha, který nedává naje­ rozmanitými podněty (vzpomeňte si na nej-
vo žádný pocit studu ani strachu - považuje­ různější okolnosti, které vás dokážou rozčilit,
me za nelidského. Říkáme, že takoví lidé jsou nebo naopak rozradostnit).
chladní. Toto označení je přiléhavé, protože Tyto rozdíly však nejsou absolutní. Vněj­
základní motivace, jako je hlad a sexuální pud, ší zdroj může někdy spustit motiv, například
sdílíme i se studenokrevnými plazy, ale emoce když při pohledu na jídlo dostaneme hlad.
sdílíme pouze s teplokrevnými savci (Pank- Nepříjemné pocity vyvolané homeostatickou
sepp, 1998). nerovnováhou - například silný hlad - mohou
Obecně se má za to, že lidé jako Ted Bun­ vyvolat emoce. Emoce a motivy se však nato­
dy se vyznačují specifickými biologickými lik liší svým původem, subjektivním prožívá­
a sociálně-kognitivními deficity. Říkáme, že ním a vlivem na chování, že si zaslouží samo­
takoví lidé trpí asociální poruchou osob­ statné pojednání.
Složky emocí Přehled pojmů

Emoce je složitý stav tvořený mnoha slož­ Šest složek emočního procesu
kami, jehož výsledkem je připravenost k ur­
Kognitivní hodnocení Posouzení významu současných okolností
čitému chování. Intenzivní emoce obsahuje
nejméně šest složek (Frijda, 1986; Lazarus, Subjektivní prožitek Afektivní stav nebo pocit, který doprovází
danou emoci
1991b). Emoce obvykle začíná kognitivním
hodnocením: člověk určí, jaký význam pro Tendence myslet Nutkání myslet nebo jednat určitým
něj mají současné okolnosti (viz obrázek 11.1). a jednat způsobem

Tento proces hodnocení je považován za první Vnitřní Fyziologické reakce autonomní nervové
složku emoce. Hodnocení spouští celý řetě­ tělesné změny soustavy, například zrychlení tepu a zvýšená
činnost potních žláz
zec reakcí, které představují další volně spo­
jené složky emoce. Nejčastěji si uvědomujeme Výraz obličeje Stahy svalů, které ovládají části obličeje -
subjektivní prožitek emoce, tedy afektivní například tváře, rty, nos a obočí -
a vytvářejí určité grimasy
stav nebo pocit spojený s danou emocí. Třetí
složka, která úzce souvisí s předchozí, obsa­ Reakce na emocí Způsob, jímž lidé usměrňují svou emoci,
huje tendenci myslet a jednat - tedy naléha­ reagují na ni a vyrovnávají se s ní nebo se
situací, která emoci vyvolala
vou potřebu myslet a jednat určitým způso­
bem. Pokud něco vyvolá náš zájem, chceme se
o tom dozvědět více. Když nás někdo rozzlo­ tedy způsob, jakým se vyrovnáváme s emocí
bí, máme chuť agresivně jednat nebo mluvit. nebo se situací, která ji vyvolala. Všechny slož­
Čtvrtá složka obsahuje vnitřní tělesné změny. ky jsou uvedeny v Přehledu pojmů.
Týkají se zejména autonomní nervové soustavy, Žádná ze šesti uvedených složek není sama
tedy té části periferní nervové soustavy, která o sobě emocí. Emoce vznikají společným
ovládá činnost srdce a hladkého svalstva (viz působením všech uvedených složek. Nahlížet na
2. kapitola). Máme-li například strach, rozbu­ emoce jako na složitý systém je užitečné, pokud
ší se nám srdce a začnou se nám potit dlaně. je chceme odlišit od podobných stavů, například
Pátou složkou emoce je výraz obličeje, tedy nálad. Emoce se od nálad liší v mnoha
pohyby svalů, které určitým způsobem ovlá­ ohledech. Za prvé, emoce obvykle mívají jasné
dají rysy obličeje. Pokud například pociťujeme příčiny. Týkají se něčeho nebo někoho (Beedie,
znechucení, obvykle se zamračíme, zvedneme Terry a Lané, 2005; Oatley a Jenkins, 1996).
horní ret a přivřeme oči, jako bychom se chtě­ Zlobíte se na svou sestru. Žasnete nad Grand
li vyhnout pohledu na to, co nás tak pobouři­ Canyonem. Naproti tomu nálady často přichá­
lo. Poslední složka zahrnuje reakce na emoci, zejí nepozorovaně a jako neurčité afektivní stavy

emocionální reakce:

subjektivní prožitek
vztah
mezi osobou ■ » kognitivní tendence myslet a jednat I reakce
a prostředím hodnocení na emoci
■3 vnitřní tělesné změny

OBRÁZEK 11.1
Schematický nákres jednotlivých složek emocí. Okolnosti dané určitými vztahy člověka a prostředí aktivují šest
složek emocí. (Zdroj: Lazarus, 1991b; Rosenberg, 1998.)
(Russell a Feldman Barrett, 1999). Z neznámé­ mezi otázkami týkajícími se intenzity a rozlišo­
ho důvodu se jednoho dne cítíte příšerně a na­ vání, zamysleme se nad možností, že autonom­
zítří jste veselí. A v tom tkví další rozdíl: emoce ní aktivace významně zvyšuje intenzitu emocí,
jsou obvykle krátkodobé, trvají několik sekund ale vzorec aktivace je pro různé emoce přibliž­
nebo minut, ale nálady přetrvávají několik ho­ ně stejný. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by
din i dní (Bcedie et al., 2005). Třetí rozdíl spo­ autonomní aktivace rozlišovat mezi emocemi.
čívá v tom, že emoce obvykle zahrnují složky, Tyto otázky nás budou provázet v celé ka­
o kterých jsme se již zmínili, ale nálady se mo­ pitole, až budeme uvažovat o kognitivním
hou projevovat pouze na úrovni subjektivního hodnocení, subjektivním prožitku, o tendenci
prožitku (Rosenberg, 1998; Russell a Feldman myslet a jednat, o vnitřních změnách funk­
Barrett, 1999). Emoce kromě toho často přes­ cí organismu a o viditelném výrazu obličeje
ně kategorizujeme, například jako strach, radost i dalších projevech těla. Budeme se také za­
nebo zájem. Naproti tomu o náladách hovoříme mýšlet nad reakcemi lidí na jejich vlastní
spíše v souvislosti s určitou hladinou příjemnos­ emoce a nad pokusy regulovat vlastní emoční
ti a aktivace (Russell a Feldman Barrett, 1999). prožitky. Zaměříme se rovněž na genderové
Toto poslední rozlišení je ovšem dosud předmě­ a kulturně podmíněné odchylky emocí. V zá­
tem ostrých debat. Příklad takové debaty najde­ věru kapitoly se budeme věnovat agresivitě,
te v rubrice Pohled z obou stran. která bývá odrazem silných emocí a je spole­
Mnozí teoretikové emocí zastávají systémo­ čensky významným tématem. V celé kapitole
vé pojetí, podle nějž se jednotlivé složky emocí se budeme zabývat zejména nejsilnějšími a ty­
vzájemně ovlivňují. Jinými slovy řečeno, každá pickými emocemi, jako je zlost, strach, smutek
složka může ovlivnit všechny ostatní. Zatímco a znechucení na negativním konci škály, a ra­
obrázek 11.1 zachycuje typický způsob rozví­ dost, zájem a spokojenost na pozitivním konci
jení emoce prostřednictvím kognitivního hod­ škály. Myšlenky a principy, které v naší diskusi
nocení (Reisenzein, 1983), laboratorní experi­ zaznějí, se však týkají rozmanitých pocitů.
menty prokázaly, že i počáteční působení jiné
složky emoce - například fyziologické aktivace DÍLČÍ shrnutí
nebo výrazu obličeje - může velmi rychle na­
vodit celý emoční proces, který zahrnuje všech­ ■ Emoce je složitý stav tvořený mnoha
složkami, jehož výsledkem je připravenost
ny složky. Představte si, že běžíte po schodech
k určitému chování.
do čtvrtého poschodí a celí udýchaní s bušícím
■ Emoci tvoří šest složek: kognitivní
srdcem dorazíte do kamarádova bytu. V tomto
hodnocení, subjektivní prožitek, tendence
fyziologicky aktivovaném stavu někdy vyhod­ myslet a jednat, vnitřní tělesné změny, výraz
notíte nejednoznačnou kamarádovu poznámku obličeje a reakce na emoci.
(třeba o „zajímavém účesu“) jako urážku a vy­ ■ Emoce se odlišují od nálady v několika
buchnete. Současný výzkum emocí se zaměřuje ohledech: mívají jasnou příčinu, jsou
na podstatu všech složek emocí a na specific­ krátkodobé a zahrnují několik složek.
ké mechanismy, jimiž se tyto složky vzájemně
ovlivňují. Jeden soubor otázek se například týká
funkce každé složky. Proč emoce zabarvuje naši Otázky rozvíjející kritické myšlení
subjektivní zkušenost? Proč vyvolávají změny 1 Zamyslete se ještě jednou nad obrázkem
tělesných funkcí? Proč se zrcadlí v naší tváři? 11.1, který popisuje šest složek emočního
Jiný soubor otázek se týká toho, jak se různé procesu. Domníváte se, že musí být přítomné
složky podílejí na intenzitě prožívané emoce. všechny složky, abychom určitý prožitek
Cítíte například větší vztek, když je vaše au­ mohli označit jako emoci? Proč ano, proč ne?
tonomní nervová soustava ve stavu vyšší akti­ Jak bychom mohli odůvodnit skutečnost, že

vace? Mohli byste vůbec pociťovat vztek i bez za šestou složku emoce považujeme reakci na
ni?
autonomní aktivace? Závisí intenzita vašeho
2 Dokážete na základě vlastních každodenních
vzteku na určitém typu myšlenek nebo na výra­
zkušeností určit rozdíl mezi emocí a náladou?
zu obličeje? Můžeme se také ptát, které složky
Jsou emoce a nálady na subjektivní úrovni
emocí jsou odpovědné za to, že odlišné emoce prožívány odlišně?
prožíváme různě. Abychom si uvědomili rozdíl
Kognitivní hodnocení a emoce Kognitivní hodnocení je do značné míry od­
povědné za rozlišování emocí. Když popisujeme
Na obrázku 11.1 si můžete všimnout, že první kvalitu emoce, často zdůrazňujeme kognitivní
položkou modelu emočního procesu je vztah hodnocení. Říkáme: „Měl jsem vztek, protože
mezi osobou a prostředím. Označuje objektiv­ ona byla tak nespravedlivá!“ nebo: „Bála jsem se,
ní situaci, v níž se daný člověk nachází - tedy protože jsem si připadala opuštěná.“ Nesprave­
současné okolnosti jeho vztahu k okolnímu dlnost nebo opuštěnost jako určité abstraktní
světu a k ostatním lidem. Jednou takovou okol­ představy jsou výsledkem kognitivního procesu.
ností je například to, že člověk je právě vystaven To znamená, že k určení kvality emočního pro­
urážce; jinou okolností je pohled na malebný žitku často postačí kognitivní hodnocení.
západ slunce. Vztahy mezi člověkem a prostře­
dím samy o sobě nejsou složkou emocí, proto­
že emoce nespouštějí - přinejmenším ne vždy Jak došlo k objevu hodnocení
nebo přímo. Pokud mají vnější okolnosti vyvo­ Na význam kognitivní složky emocí poprvé
lat nějakou emoci, musíme dospět k názoru, že upozornila jedna proslulá studie uskutečněná
se nějakým způsobem týkají našich osobních na počátku šedesátých let. Schachter a Singer
cílů nebo duševní pohody. Tento proces inter­ (1962) se domnívali, že kdyby byli lidé uvedeni
pretace se označuje jako kognitivní hodnocení. do celkového stavu autonomní aktivace, potom
Například urážku si můžete vyložit jako ohro­ by kvalitu jejich emocí určovalo výhradně jejich
žení vlastní cti. Pokud tomu tak je, pocítíte vlastní hodnocení situace (viz obrázek 11.2a).
vztek. V jiném případě můžete stejný výrok po­ Tato představa se označuje jako dvoufaktorová
važovat za bezvýznamné tlachání náladového teorie emocí. Podle ní jsou emoce výsledkem
člověka a nepocítíte vůbec žádnou emoci. Jste-li kombinace dvou faktorů - počátečního stavu
duchovně založený člověk, budete západ slunce nevysvětlené aktivace a kognitivního vysvětlení
vnímat jako důkaz nezměrné Boží moci a do­ (neboli hodnocení) této aktivace. (Později v této
konalosti a při pohledu na zapadající slunce po­ kapitole se budeme zabývat také Jamesovou-
cítíte posvátný úžas a vděčnost. Jindy se vás ale -Langeovou teorií a hypotézou obličejové zpět­
za stejných okolností zmocní obavy ze stmívá­ né vazby. Obě jsou uvedeny na obrázku 11.2.)
ní, protože jste na výletě a bojíte se, že se před Účastníci Schachterovy a Singerovy studie
setměním nedostanete na tábořiště. Při procesu dostali injekci adrenalinu, který typicky navozuje
hodnocení tedy odhadujeme, zda aktuální vztah autonomní aktivaci. (Aktivace se projevuje
mezi námi a prostředím nějak zasahuje naše zrychlením srdeční a dechové frekvence,
cíle a pohodu. Je-li tomu tak, dospějeme k zá­ svalovým třesem a neklidem.) Experimentátor
věru, že objektivní situace je pro nás významná. potom účastníkům pokusu podal různé
Význam situace potom ovlivní typ a intenzitu informace. Někteří účastníci dostali správnou
emoce, kterou prožíváme (Lazarus, 1991b). informaci o aktivačních účincích injekce, ale jiní

a) Dvoufaktorová teorie (Schachter a Singer, 1962)

podnět obecná fyziologická aktivace kognitivní hodnocení aktivace subjektivní prožitek emoce

b) Jamesova-Langeova teorie (James, 1890/1950)

podnět fyziologická aktivace specifická pro danou emoci subjektivní prožitek emoce

c) Hypotéza obličejové zpětné vazby (Tomkins, 1962)

podnět výraz obličeje subjektivní prožitek emoce

OBRÁZEK 11.2
Klasické teorie emocí. Různé teorie emocí navrhují rozdílné vztahy mezi jednotlivými složkami emocí.
účastníci nebyli informováni o fyziologických ním navodila neutrální fyziologickou aktivaci,
účincích látky, která jim byla podána. která přetrvala i do doby, kdy pomocník expe­
Informovaní účastníci tedy měli k dispozici rimentátora začal účastníky pokusu provoko­
vysvětlení svých pocitů, kdežto neinformovaní vat. Podle předpokladů se fyziologická aktivace
účastníci nikoli. Schachter a Singer měla kombinovat s aktivací, kterou vyvolala zá­
předpokládali, že způsob, jímž si neinformovaní měrná provokace, a výsledkem měla být silnější
účastníci budou vysvětlovat své příznaky, bude hněvivá reakce. Skutečně bylo zjištěno, že osoby,
záviset na navozené situaci. Účastníci pokusu jež cvičily, reagovaly na provokaci zlostněji než
byli ponecháni v čekárně s experimentátorem, ty, které necvičily (Zillmann a Bryant, 1974).
o němž se domnívali, že je rovněž účastníkem Přestože popsané výsledky přímo nepotvrzují
pokusu. Jeho úkolem bylo navodit příjemnou Schachterovu a Singerovu dvoufaktorovou te­
situaci (skládal letadla z papíru, házel do koše orii, potvrzují omezenější účinek aktivace, kte­
papírové kuličky), nebo nepříjemnou situaci rý se označuje jako chybná atribuce aktivace.
(stěžoval si na experiment, roztrhal dotazník Podstatou tohoto účinku je skutečnost, že pře­
a podobně). Neinformovaní účastníci v příjemné trvávající fyziologická aktivace - třeba po vy­
situaci hodnotili své pocity pozitivněji než běhnutí schodů do čtvrtého patra - může být
informovaní účastníci ve stejné situaci. Přestože mylně připsána následným okolnostem (napří­
údaje pro nepříjemnou navozenou situaci klad neurčité poznámce o „zajímavém účesu“)
byly méně jasné, Schachter a Singer tvrdili, že a může zesílit emoční reakci na dané okolnosti.
neinformovaní účastníci byli zlostnější než V případě uvedeného příkladu mohla přetrvá­
informovaní účastníci. Jinak řečeno, účastníci, vající aktivace probudit vztek. Tento účinek byl
kteří měli k dispozici informace o fyziologických potvrzen v mnoha opakovaných studiích.
účincích látky (například „to ta injekce, kterou Schachterova a Singerova proslulá studie spo­
mi dali“), byli méně ovlivnění situací než ti, kdo lu s pozdějšími pracemi zaměřenými na chyb­
žádné informace neměli. nou atribuci aktivace je důležitá, protože urči­
Schachterův a Singerův experiment byl v dal­ la, že kognitivní hodnocení hraje zásadní roli
ších 20 letech velmi vlivný, i když tento vliv v emočním procesu. Přesto ale dvoufaktorová te­
nebyl tak docela oprávněný (Reisenzein, 1983). orie nijak nepřispěla k vysvětlení, jak se prožitek
Výsledky studie totiž jednoznačně nepotvrdily emoce vyvíjí mimo laboratorní prostředí (Rei­
původní hypotézu experimentátorů, neboť rozdí­ senzein, 1983). Příčinou je skutečnost, že první
ly mezi skupinami nebyly statisticky významné faktor Schachterovy a Singerovy teorie - nevy­
a kontrolní skupina nereagovala v souladu s hy­ světlená fyziologická aktivace - se ve skutečném
potézou. Navíc se ukázalo, že autonomní aktiva­ životě vyskytuje jen vzácně. Vzpomeňte si, kdy
ce nemusela být v různých situacích experimentu jste se naposledy skutečně báli. Kde jste byli?
stejná a zcela jistě nebyla neutrální. Z dalších Co se stalo? Jakmile si představíte podrobnos­
experimentů vyplynulo, že účastníci hodnotí své ti svého zážitku, zkuste si vybavit okamžik, kdy
prožitky negativněji (cítí se méně spokojení nebo jste pocítili nevysvětlenou aktivaci. Předpokládej­
více zlostní), než si situace žádá. Z toho bylo me třeba, že se vás zmocnil strach, když jste se
možné soudit, že fyziologická aktivace vyvolaná potápěli v moři a najednou jste zahlédli žralo­
injekcí adrenalinu je vnímána poněkud nepří­ ka. Pocítili jste silný příval adrenalinu, který vám
jemně. Autoři pozdějších experimentů rovněž pomohl doplavat do bezpečí, ale tato aktivace
nedokázali zopakovat stejné výsledky, jaké získali nebyla a není nevysvětlená. Vysvětlením je onen
Schachter a Singer (Marshall a Zimbardo, 1979; žralok! Nebo přesněji řečeno, vysvětlením bylo
Maslach, 1979; Mezzacappa, Katkin a Palmer, vaše vyhodnocení situace, že žralok vás ohrožuje.
1999). Proto bylo potřeba získat další důkazy, Odhlédneme-li od Schachterova a Singero­
které by potvrdily, že naprosto neutrální aktivace va předpokladu, většina současných teoretiků
může být mylně připsána konkrétní emoci. by složku kognitivního hodnocení umísti­
Takový důkaz přinesla jiná studie. Zkouma­ la před složku fyziologické aktivace, a nikoli
né osoby nejprve usilovně cvičily a potom plnily až za ni. Jak se však Schachter a Singer do­
úkol, při němž je provokoval pomocník experi­ mnívali, vnímaná aktivace a kognitivní hod­
mentátora, který ale vystupoval v roli účastníka nocení na sobě nejsou nezávislé. Aktivace je
experimentu. Fyzická námaha spojená s cviče­ vlastně připisována kognitivnímu hodnocení:
„Buší mi srdce, protože mě Marie tak rozčili­ TABULKA 11.1
la.“ K intenzitě prožitku tedy přispívá aktiva­ Emoce a jejich kognitivní příčiny. Patnáct emocí a stěžejní vztahová
ce i hodnocení - a někdy se stává, že kvalitu témata, která s nimi souvisejí (vzorce hodnocení). (Lazarus, 1991b.)
prožitku určí samotné hodnocení.
Emoce Stěžejní vztahově těma

vztek urážka namířená vůči mně nebo tomu, co je mi blízké

Témata a dimenze hodnocení úzkost neurčitá existenciální hrozba
Model emocí uvedený na obrázku 11.1 je úlek bezprostřední, konkrétní a velké fyzické nebezpečí
v souladu s různými teoriemi hodnocení emocí.
vina porušení morálního pravidla
Všechny teorie hodnocení shodně uvádějí, že
hodnocení situace (tedy nikoli hodnocení fy­ stud zrada osobních ideálů
ziologické aktivace) vede k subjektivnímu pro­ smutek nenapravitelná ztráta
žitku emoce, aktivaci spojené s emocí a dalším
závist touha po něčem, co má někdo jiný
složkám emoční reakce. Uvedené teorie se ale
liší v tom, jak si představují proces hodnocení. žárlivost obviňování třetí osoby kvůli ztrátě nebo ohrožení
náklonnosti jiné osoby
Teorie lze rozdělit na (1) minimalistické teorie
hodnocení, které redukují počet dimenzí hod­ znechucení blízký kontakt s nestravitelným objektem nebo
nocení na minimum, často na základě určitých „nestravitelnou" myšlenkou

základních témat, a (2) dimenzionální teorie štěstí významný pokrok na cestě k uskutečnění cíle
hodnocení, které identifikují určitý počet hod­
pýcha posílení identity vlastního ega získáním zásluh nebo
notících dimenzí, jež jsou považovány za dosta­ dosažením úspěchu - vlastního či souvisejícího s jiným
tečné pro vysvědení rozdílů mezi emocemi. člověkem nebo skupinou, s nimiž se ztotožňujeme
Podle minimalistických teorií hodnocení
úleva zánik nebo změna zneklidňujících okolností, které byly
existuje jistý okruh „lidských transakcí“, kte­ v rozporu s našimi cíli
ré vyvolávají specifické emoce. Jeden z teo­
naděje obavy z nejhoršího a současně touha po lepším
retiků hodnocení, Richard Lazarus (1991b),
označuje tyto základní transakce jako stěžej­ Láska touha po náklonnosti nebo prožívání náklonnosti,
která je obvykle - ale ne vždy - opětována
ní vztahová témata. Stěžejní vztahové téma
představuje osobní význam, který vychází soucit pohnutí něčím utrpením a snaha pomoci
z konkrétního vzorce hodnocení specifického
vztahu mezi danou osobou a jejím prostředím.
Toto pojetí směřuje k samé podstatě procesu
hodnocení. Tabulka 11.1 uvádí několik emocí TABULKA 11.2
(například smutek) a stěžejní vztahová témata, Primární dimenze hodnocení a jejich
která je spouštějí (například zdrojem smutku důsledky. Kombinace dvou dimenzí hodnoceni a s nimi
je nenapravitelná ztráta). Taková stěžejní související emoce. (Zdroj: Roseman, 1984.)

témata a s nimi související emoce nacházíme Nastane Nenastane

v každé lidské kultuře. Některé okolnosti
žádoucí radost smutek
hodnotí stejně takřka všichni lidé na celém
světě. Například většina lidí, a dokonce nežádoucí nespokojenost úleva
i zvířat vyhodnotí blízkost velkého syčícího
hada jako ohrožení. Přesto se typy okolností,
které vyvolávají určité vzorce hodnocení (viz
tabulka 11.1), mohou v různých kulturách jeme, získáme čtyři možné způsoby hodnoce­
lišit. K tomuto bodu se ještě vrátíme. ní, přičemž každý z nich patrně vyvolá jinou
Dimenzionální teorie hodnocení se zabý­ emoci (v našem příkladu pro zjednodušení
vají specifikováním různých dimenzí hodno­ pracujeme pouze se čtyřmi emocemi): jestli­
cení a uvažují o emočních důsledcích těchto že nastane žádoucí událost (například se za­
dimenzí. Příklad je uveden v tabulce 11.2. milujeme), prožíváme radost; pokud žádoucí
Jednou dimenzí je žádoucnost očekávané událost nenastane (člověk, kterého milujeme,
události a druhou je to, zda událost skutečně o nás nestojí), prožíváme smutek; nastane-li
nastane. Pokud tyto dvě dimenze zkombinu- nežádoucí událost (neúspěch u zkoušky), jsme
 nespokojení; pokud nežádoucí událost nena­ mile ale otevřeli dveře určené místnosti, druhý
stane (u zkoušky uspějeme), pociťujeme úlevu. experimentátor na ně zevnitř křikl: „Ven! Copak
Uvedený příklad pracuje pouze se dvěma jste neviděl nápis na dveřích? Vyrušil jste nás při
dimenzemi, ale většina teorií dimenzionální­ experimentu. Čekejte venku.“ Jak na to lidé re­
ho hodnocení předpokládá spoluúčast mnoha agovali? Popadl je vztek, nebo si připadali pro­
dimenzí. Například Smith a Ellsworth (1985, vinile? Připomeňme si, že vina je spojena s ne­
1987) zjistili, že pro popis 15 různých emocí příjemnou situací, již si přivodíme sami, a vztek
(například vzteku, viny a smutku) bylo zapotře­ je spojen s nepříjemnou situací, kterou přivodí
bí přinejmenším šesti dimenzí. Jedná se o tyto někdo jiný. Výsledky tohoto experimentu ukáza­
dimenze: (1) žádoucnost situace (příjemné či ly, že účastníci, kteří byli krátce předtím vysta­
nepříjemné), (2) předpokládané množství úsi­ veni vlivu interní atribuční situace, měli častěji
lí, které bude nutno v dané situaci vynaložit, pocit provinění a omlouvali se, kdežto ti, kdo
(3) jistota, s níž daná situace nastane, (4) míra byli dříve vystaveni vlivu externí atribuční situ­
pozornosti, kterou jedinec hodlá situaci věno­ ace, častěji dávali najevo vztek a přisuzovali vinu
vat, (5) odhadovaná míra kontroly nad situací, prvnímu experimentátorovi (Neumann, 2000).
(6) odhadovaná míra kontroly, kterou nad si­ Toto zjištění ukazuje, že kognitivní hodnocení
tuací mají mimolidské faktory. Pro dokreslení předchází ostatní složky emocí a je jejich příči­
posledních dvou dimenzí uvedeme následující nou. Další důkazy o příčinné úloze hodnocení
příklad: Vztek je spojován s nepříjemnou si­ přináší výzkum činnosti mozku. Pokud mají lidé
tuací, kterou způsobila jiná osoba, vina je spo­ hodnotit míru příjemnosti nebo nepříjemnosti
jována s nepříjemnou situací, již jsme navodili určitých fotografií, zvyšuje se aktivita mozko­
sami, a smutek je spojován s nepříjemnou situ­ vých oblastí, které jsou spojeny s emocemi. Ma-
ací, která vznikla v důsledku vnějších okolností. jí-li ale hodnotit stejné snímky v ohledu, který
Jestliže tedy společně s kamarádem nestihnete nijak nesouvisí s emocemi - například kolik
koncert, který jste opravdu chtěli slyšet, proto­ osob je na snímku -, aktivita příslušných oblastí
že kamarád někam založil vstupenky, budete mozku je nižší (Hajcak, Moser a Simons, 2006).
mít vztek. Jestliže jste vstupenky někam založili
sami, budete se cítit provinile, a pokud byl kon­
cert zrušen kvůli onemocnění interpreta, bude­ Vědomé a nevědomé hodnocení
te nejspíše smutní. Přednost tohoto přístupu Teoretikové zabývající se emocemi často dis­
spočívá v tom, že podrobně specifikuje proces kutují o tom, zda je proces hodnocení vědomý
hodnocení a vysvětluje řadu emočních prožitků. a záměrný. Někteří tvrdí, že emoce se mohou
Teorie hodnocení emocí jsou sice široce roz­ objevit bez jakékoli předcházející vědomé my­
šířené a kladně přijímané, ale většina prvních šlenky (Zajonc, 1984). Tato představa byla tes­
důkazů jejich platnosti vycházela z korelace tována při experimentech zaměřených na běžné
mezi emocemi a jejich hodnocením, které v pří­ fóbie (Ohman, 2000). Účastníkům, kteří (1) se
padě emocí i hodnocení udávaly samy zkouma­ bojí hadů, (2) se bojí pavouků, (3) netrpí žádnou
né osoby. Nebyla tedy prokázána kauzální úloha fóbií, byly předloženy obrázky hadů a pavouků.
hodnocení (Parkinson a Manstead, 1992). Její Při prvním uspořádání pokusu viděli účastníci
existenci podpořily teprve výzkumy z nedávné obrázky dost dlouho na to, aby vědomě dokázali
doby. Účastníci experimentu nejprve plnili úkol, rozeznat jejich obsah. Při druhém způsobu uspo­
při němž přisuzovali řadu neutrálních událos­ řádání byla použita metoda takzvaného zpět­
tí (například vybrání poštovní schránky, čekání ného maskování: snímky hadů a pavouků byly
na autobus) buď sami sobě (interní atribuční si­ účastníkům předloženy pouze na 30 milisekund
tuace), nebo někomu jinému (externí atribuční a potom byly překryty neutrálním snímkem, tak­
situace). Dělali to tak, že buď tvořili 20 vět typu že účastníci si vůbec neuvědomili obsah prvního
„Kontroluji poštu ve schránce“ a „Čekám na au­ snímku. Lidé trpící fóbií vykazovali při pohle­
tobus“, nebo 20 vět typu „Kontroluje poštu ve du na obrázky hadů a pavouků téměř totožné
schránce“ a „Čeká na autobus“. Dále byli kon­ fyziologické reakce (zvýšenou činnost potních
frontováni s nejednoznačnou negativní situací: žláz) bez ohledu na to, zda si je uvědomili nebo
Jeden z experimentátorů je požádal, aby odešli ne. Jiné experimenty potvrdily, že velmi krátký
do vedlejší místnosti, kde dokončí studii. Jak­ pohled na obrázky, které vyvolávají strach nebo
hnus, může vyvolat specifické subjektivní, ko­ vá kůra. Z toho vyplývá, že někdy pociťujeme
gnitivní a behaviorální reakce i u lidí netrpících emoce dříve, než si uvědomíme jejich příčinu.
fóbiemi (Ruys a Stapel, 2008). Tento typ studií Přestože původní výzkumy úlohy amygdaly
naznačuje, že hodnocení může probíhat také na při automatických reakcích byly provedeny na
nevědomé úrovni, a lidé tedy mohou pociťovat potkanech, zdá se, že nervové dráhy účastnící
emoce, aniž by si uvědomovali jejich důvod. se tohoto procesu u lidí jsou podobné (Phelps,
Většina současných teorií hodnocení tedy 2006). Zobrazování mozkové činnosti lidí
připouští, že kognitivní hodnocení může pro­ mimo jiné prokázalo, že amygdala hraje zásad­
bíhat automaticky a nevědomě. Odborníci však ní úlohu v oblasti emocí (obrázek 11.3). S vy­
stále diskutují o tom, jaká část procesu hodno­ užitím již popsané metody zpětného maskování
cení probíhá nevědomě. Někteří zastávají ná­ byly účastníkům jednoho pokusu předloženy
zor, že mimo vědomí probíhá jen to nejzáklad­ snímky lidí, kteří měli ustrašený výraz. Po 30
nější hodnocení významu („Jsou pro mě tyto milisekundách byl původní snímek nahrazen
okolnosti dobré, nebo špatné?“) a naléhavosti jiným snímkem téhož člověka, tentokrát ale
(„Jak rychle musím reagovat?“). Naproti tomu s neutrálním výrazem. I když si účastníci ne­
složitější hodnocení, například určení původce uvědomovali, že zahlédli ustrašený výraz, zá­
děje („Kdo za to může?“), vychází z vědomého znamy mozkové činnosti prokázaly aktivitu
zpracování informací (Robinson, 1998). amygdaly (Whalen et al., 1998). Z těchto údajů
Stručně řečeno, kognitivní hodnocení v rám­ vyplývá, že amygdala automaticky a na nevě­
ci emočního procesu se podobá ostatním for­ domé úrovni sleduje podněty, které vyvolávají
mám poznávání. Vychází částečně z automa­ emoce. Zajímavé je, že zločinci postižení aso­
tického zpracování mimo vědomí, částečně ciální poruchou osobnosti (jako například Ted
z řízeného zpracování, které si uvědomujeme Bundy, o kterém jsme se zmínili v úvodu této
(o podobném pojetí duálního zpracování se kapitoly) vykazují během zpracování emocí niž­
zmiňujeme také v 6. a 18. kapitole). Uvedeme ší činnost amygdaly než ostatní zločinci nebo
příklad: Jestliže koutkem oka zahlédnete něco, než běžní bezúhonní lidé (Kiehl et al., 2001).
co tvarem připomíná hada, vlivem automatické­
ho a nevědomého procesu hodnocení vyskočíte
ještě dříve, než vědomým a záměrným proce­
sem hodnocení dospějete k závěru, že neznámý
předmět je ve skutečnosti zahradní hadice.

Procesy hodnocení v mozku

Názor, že hodnocení probíhá na vědomé i nevě­
domé úrovni, podporují rovněž výzkumy moz­
kových okruhů, které se účastní emočních pro­ y = -6
cesů. Jednou mozkovou strukturou, která hraje
klíčovou úlohu v emočních stavech, je amyg­ OBRÁZEK 11.3
dala. Je to malý mandlovitý útvar umístěný ve Aktivace amygdaly během nevědomého
spodní části mozku, o němž je známo, že regis­ hodnocení. Snímek zachycuje frontální řez mozkem.
S využitím metody zpětného maskování byly účastníkům
truje emoční reakce (Phelps, 2006). Původně
pokusu předloženy snímky lidí s ustrašeným a spokojeným
se předpokládalo, že amygdala přijímá všechny výrazem. Je zde patrný rozdíl aktivace při krátkém
své vstupy z kůry, a tedy i to, že součástí těchto a nevědomém pohledu jednak na ustrašené, jednak na
vstupů je vždy vědomé hodnocení. Výzkumy na spokojené tváře. Zvýrazněná oblast představuje vyšší
potkanech však odhalily existenci spojení mezi aktivaci amygdaly při nevědomém pohledu na ustrašené
tváře. Uvedená zjištění nasvědčují, že amygdala může
senzorickými kanály a amygdalou, které ne­ hrát určitou úlohu při nevědomém hodnocení podnětů
procházejí mozkovou kůrou. Právě tato přímá souvisejících s emocemi. (Whalen, Rauch, Etcoff,
spojení mohou být biologickým základem ne­ Mclnerney, Lee a Jenike /1998/: Masked Presentation of
vědomého hodnocení (LeDoux a Phelps, 2000). Emotional Facial Expressions Modulate Amygdala Activity
Without Explicit Knowledge, Journal of Neuroscience, 18,
Amygdala dokáže reagovat na znepokojivou
411-418.)
nebo nebezpečnou situaci dříve než mozko­
 změna subjektivního prožitku. Do skupiny
Dílčí shrnutí
nepříjemných prožitků patří zlost, strach,
■ Kognitivní hodnocení je určení významu okolností pro smutek, znechucení a snad i kombinace
daného jedince (neboli určení vztahu mezi osobou všech uvedených pocitů. Do skupiny
a prostředím), které vyústí v emoci. Hodnocení ovlivňuje příjemných prožitků patří radost, spokojenost,
intenzitu i kvalitu emoce.
vyrovnanost, zájem a zaujetí, úcta, vděčnost.
■ Klasická dvoufaktorová teorie emocí předpokládá, že je-li
Ríkáme-li, že subjektivní prožitek je složkou
člověk uveden do stavu nediferencované aktivace, kvalita
jeho emočního prožitku bude ovlivněna jeho hodnocením
emočního procesu, neznamená to, že tuto složku
situace. Tato teorie je sice rozšířená a oblíbená, ale není musí obsahovat všechny emoce. Někteří vědci
dostatečně podložená důkazy. Přesvědčivější empirické přesvědčivě tvrdí, že emoce se mohou objevovat
důkazy byly shromážděny na podporu účinku, který i bez jakýchkoli vědomých pocitů (Berridge
označujeme jako chybná atribuce aktivace. Jeho podstatou a Winkielman, 2003). Pokud však vědomý
je skutečnost, že přetrvávající fyziologická aktivace může subjektivní prožitek nastane, potom je důležitý.
být mylně přičtena následným okolnostem a může zesílit Jakému účelu tyto vnitřní pocity slouží?
emoční reakci na dané okolnosti.
Obecně se soudí, že tyto pocity slouží jako zpět­
■ Jedna vlivná minimalistická teorie hodnocení zdůrazňuje
ná vazba svědčící o významu aktuálních okolnos­
význam stěžejních vztahových témat pro specifické emoce
tí. Jestliže prožíváme negativní emoce, například
(například urážky pro vztek - viz tabulka 11.1). Dimenzionální
teorie hodnocení se soustředí na určení dimenzí kognitivního
strach nebo vztek, nepříjemné pocity spojené
hodnocení emocí, například míry jistoty nebo kontroly. s těmito emocemi nás upozorňují na to, že v na­
■ Kognitivní hodnocení může probíhat mimo vědomí. šem okolí se vyskytuje nějaká hrozba a že mu­
Výzkumy mozku prokázaly, že automatického hodnocení se síme jednat rychle, abychom se chránili. Pokud
účastní amygdala. pociťujeme pozitivní emoci, například radost či
zájem, je to signál, že jsme v bezpečí, nic nám
nechybí a můžeme se bavit nebo zkoumat okolí.
Otázky rozvíjející kritické myšlení V obecnější rovině se má za to, že složka prožit­
ku řídí a ovlivňuje chování, rozhodování a zpra­
1 Jaká je souvislost mezi vztahem osoby a prostředí
a kognitivním hodnocením (tedy prvními dvěma položkami
cování informací (Clore, Gasper a Garvin, 2001).
na obrázku 11.1)? Vzpomenete si na příklad vztahu
s prostředím, který ve vás někdy vyvolal emoci, a jindy ne?
2 Jestliže proces hodnocení může probíhat mimo vědomí,
Pocity modifikují pozornost a učení
pociťujeme někdy emoce, aniž bychom znali jejich příčinu. Člověk má sklon věnovat pozornost událos­
Jak se tedy tento typ emocí odlišuje od nálady, jejíž příčinu tem, jež odpovídají jeho aktuálním pocitům,
také neznáme?
a nevšímá si událostí, které s jeho pocity ne­
jsou v souladu. V důsledku toho se dozvídáme
více o událostech, které odpovídají našim po­
Subjektivní prožitky a emoce citům. Důkazem tohoto jevu je jeden experi­
ment, který se skládal ze tří fází. V první fázi
Přestože proces hodnocení může probíhat byli účastníci pokusu prostřednictvím hypnózy
mimo vědomí, subjektivní prožitek emo­ uvedeni do stavu smutku nebo spokojenosti.
ce - čili pocit - se odehrává ve vědomí. Při­ Ve druhé fázi si přečetli krátký příběh o setkání
pomeňte si studii zaměřenou na osoby tr­ dvou mužů, z nichž jeden byl spokojený a dru­
pící fóbií, kterým byly předloženy snímky hý smutný. Příběh barvitě popisoval události
fobických objektů (pavouků nebo hadů) jejich života a jejich emoční reakce. Po přečtení
metodou zpětného maskování. Vlivem toho příběhu měli účastníci říci, kdo byl podle je­
si účastníci pokusu neuvědomili, že spatřili jich názoru hlavní postavou příběhu a s kým se
fobické objekty. Výsledky ukázaly nejen to, že identifikovali. Účastníci pokusu, u nichž byla
lidé pocítili tělesné reakce (zvýšenou aktivitu pomocí hypnózy navozena spokojenost, se čas­
potních žláz) na neviděné fobické objekty, těji identifikovali se spokojeným hrdinou a do­
ale udávali také, že pocítili averzi, rozrušení mnívali se, že příběh pojednával spíše o něm.
(zvýšenou aktivaci) a ztrátu ovládání. To vše Výsledky napovídají, že účastníci pokusu vě­
odpovídá subjektivnímu prožívání strachu. novali více pozornosti postavě a událostem, jež
Jedním výsledkem procesu hodnocení je tedy byly v souladu s jejich pocity, a zanedbávali
události a postavy, které jejich pocitům neod­ výstřednost, ale jsme-li podráždění, napadne
povídaly (Bower, 1981). Novější experimenty nás, že je kamarádka přehnaně marnivá. Naše
prokazují, že aktuální pocity nasměrovávají pocity ovlivňují i to, jak hodnotíme neživé
pozornost automaticky tím, že zprostředkují objekty. Účastníci jednoho experimentu měli
rychlejší reakci na události, které jsou s nimi ocenit svůj majetek. Ti, kdo na začátku po­
v souladu (Derryberry a Tucker, 1994). kusu dostali malý dárek a měli dobrou náladu,
Třetí fáze experimentu přinesla důkazy hodnotili své televizory a auta příznivěji než
o tom, že účastníci si rovněž zapamatovali ti, kteří byli v neutrální náladě (Isen, Shalker,
více údajů o událostech, které byly v souladu Clark a Karp, 1978). Emoce ovlivňují také
s jejich pocity. Druhý den po přečtení příbě­ naše ekonomická rozhodování, například kolik
hu se účastníci - tentokrát už v neutrální ná­ jsme ochotní zaplatit za určitý předmět nebo
ladě - vrátili do laboratoře, kde měli za úkol za kolik jsme ochotní jej prodat, pokud jej
znovu si vybavit celý příběh. Vybavili si více vlastníme (Lerner, Smáli a Loewenstein, 2004).
podrobností o postavě, s níž se identifikovali. Na našich pocitech také závisí, co si myslí­
Účastníci, kteří byli předchozího dne spokoje­ me o četnosti výskytu určitých rizik. Odbor­
ně naladění, si v 55 % případů vybavili údaje níci se domnívají, že tento jev nastává v dů­
o spokojené postavě z příběhu; kdežto smut­ sledku toho, že emoce aktivují sklon opakovat
ně naladění účastníci si v 80 % vybavili údaje stejné kognitivní hodnocení, které je původ­
o smutné postavě z příběhu (Bower, 1981). ně vyvolalo (Lerner a Keltner, 2001; Siemer,
Jakým způsobem ovlivňuje shoda našich 2001). Máme-li například strach, vyhodnotí­
současných pocitů s novými údaji to, jak si tyto me následující situaci jako nejistou a nekon­
nové údaje osvojíme? Je známo, že nové údaje trolovatelnou a všechna další rizika se nám
si osvojíme lépe, pokud dokážeme najít vztah zdají pravděpodobnější. Naopak při pocitu
mezi nimi a tím, co už máme uloženo v pa­ vzteku nebo štěstí - i když jeden pocit poklá­
měti. Víme také, že emoce mohou ovlivnit naši dáme za záporný a druhý za kladný - vyhod­
schopnost vybavit si osobní vzpomínky (Bu- notíme danou situaci jako bezpečnou a kont­
chanan, 2007). Pocity, jež prožíváme při učení, rolovatelnou a všechna další rizika považujeme
tedy mohou zvýšit dostupnost vzpomínek, které za méně pravděpodobná (Johnson a Tversky,
odpovídají těmto pocitům. Předpokládejme, že 1983; Lerner a Keltner, 2001). Účastníci expe­
vyslechnete příběh o studentovi, kterému se ne­ rimentu, který se zaměřil na testování této hy­
daří ve škole. Jestliže při tom pociťujete smutek, potézy, si nejprve měli podrobně připomenout
snadněji si vybavíte některé vzpomínky souvi­ okolnosti, jež v nich vzbudily strach nebo
sející s neúspěchy (zejména studijními). Podob­ vztek. Potom měli posoudit, do jaké míry byly
nost těchto vzpomínek s novými informacemi vzpomínané okolnosti pod jejich kontrolou
o někom, komu se nedaří ve škole, vám pomůže a zda se cítili jistě, nebo nejistě. Nakonec měli
najít spojitost s novými informacemi. Pokud jste účastníci posoudit vlastní vyhlídky na určité
ale při naslouchání příběhu ve spokojeném roz­ pozitivní či negativní události v budoucím ži­
položení, vaše nejdostupnější vzpomínky budou votě: například zda najdou bohatého partnera
příliš odlišné od školních neúspěchů a nepod­ nebo zda onemocní pohlavně přenosnou cho­
poří vztah mezi novými informacemi a starými robou. Výsledky experimentu zachycuje obrá­
vzpomínkami. Naše pocity tedy ovlivňují do­ zek 11.4. Strach a vztek měly opačné účinky
stupnost vzpomínek, které v daném okamžiku na kognitivní hodnocení a na odhad rizika.
určují snadnost učení (Bower, 1981; Isen, 1985). Lidé pociťující strach hodnotili své postavení
jako nejisté a nekontrolovatelné a byli pesi­
mističtější ve svých odhadech budoucího ri­
Pocity modifikují zika. Naproti tomu lidé, kteří pociťovali vztek,
hodnocení a odhad hodnotili své postavení jako jistější a kontro­
Aktuální pocity mohou ovlivnit i naše hodno­ lovatelné a budoucí rizika odhadovali optimis­
cení ostatních lidí. S četnými příklady se se­ tičtěji (Lerner a Keltner, 2001).
tkáváme prakticky denně. Když máme dobrou Pocity ovlivňují i jiné typy našich úsud­
náladu, může nám kamarádčin zvyk neustále ků. V dalším experimentu si účastníci měli
se prohlížet v zrcadle připadat jako roztomilá představit smutnou situaci nebo situaci, kte­
 rá v nich vyvolá vztek. Potom měli posoudit lektivní pozornosti a usnadňují učení údajů
možné příčiny hypotetických událostí, napří­ které jsou v souladu s našimi vzpomínkami
klad že zmeškají důležitý let nebo že ztratí a náladami (viz 8. kapitola), což dále posilu­
peníze. Účastníci, kteří měli vztek, měli sklon je původní emoce. Platí to tedy i pro pozi­
připisovat hypotetické události chybám dru­ tivní emoce. Pozitivní emoce rozšiřují naše
hých lidí. Účastníci ve smutné náladě připi­ navyklé způsoby myšlení. Díky tomu s větší
sovali hypotetické události situaci (například pravděpodobností najdeme pozitivní význam
příčinou zmeškaného letu byla dopravní zá­ následných událostí a v souvislosti s tím pro­
cpa). Účastníci pokusu, kteří měli zlostnou ná­ žíváme další pozitivní emoce. Kognitivní dů­
ladu, tedy svalovali vinu za negativní události sledky subjektivního prožitku tedy uchovávají
na někoho jiného, kdežto účastníci ve smutné emoční stavy, což může následně prohlubovat
náladě byli spíše ochotní uznat, že nepříjem­ negativní emoce a posilovat pozitivní emoce
nou situaci mohly zavinit nešťastné okolnosti (Fredrickson a Joiner, 2002).
(Keltner, Ellsworth a Edwards, 1993).
Pokud je člověk ustaraný a ustrašený, svět
se mu jeví jako méně bezpečné místo. Tento Tendence myslet a jednat
dojem ještě posílí ustrašené pocity. Již dříve v souvislosti s emocemi
jsme také uvedli, že pocity nás vedou k se­
Pocity řídí naše chování a zpracování infor­
mací také prostřednictvím naléhavých po­
třeb a nutkání, které je provázejí. Tyto potře­
| rozzlobený by označujeme jako tendence myslet a jednat
| smutný
(Fredrickson, 1998), nebo jen jako tendence
jednat (Frijda, 1986; Lazarus, 1991b). Tabul­
ka 11.3 uvádí několik emocí a tendencí mys­
let a jednat, které s nimi souvisejí. Při většině
negativních emocí se tendence myslet a jed­
nat zužují a jsou specifičtější. Jestliže se nás
například zmocní strach, pocítíme specifické
nutkání uniknout před nebezpečím. Naproti
tomu většina pozitivních emocí způsobí, že
lidé jsou otevřenější vůči jednotlivým mož­
nostem a jsou ochotní jednat různým způ­
sobem. V radostném rozpoložení pociťujeme
touhu být hraví. (Pojednání o dalších pří­
nosech pozitivních emocí najdete v rubrice
Nové oblasti psychologického výzkumu.)
Lidé samozřejmě nejednají vždy ve vle­
ku svých emocí. Nezapomínejte, že se jedná
hodnocení hodnocení optimistický o tendence myslet a jednat, nikoli o samot­
kontroly jistoty odhad rizika né myšlení a jednání. Jsou to představy lidí
o možných způsobech jednání a tendence, že
OBRÁZEK 11.4 se tyto představy v případě negativních emo­
Strach, vztek a riziko. Strach a vztek měly opačné účinky na kognitivní cí zúží v potřebu jednat určitým způsobem
hodnocení a odhady rizika. Velikost účinkuje uvedena ve standardních a v případě pozitivních emocí rozšíří a zahr­
skórech, aby byly hodnocení a odhady ve stejném měřítku. Účastníci
nou širší škálu možností. Na složité souhře
s ustrašenými pocity (modré sloupce) měli dojem, že mají události méně
pod kontrolou (vlevo), byli si méně jistí (uprostřed) a pesimističtější
kulturních norem, ovládání impulzů a dalších
při odhadech rizika (vpravo) než rozčilení účastníci (červené sloupce). faktorů potom záleží, zda se potřeba skuteč­
Následné analýzy potvrdily, že hodnocení přímo souviselo s vlivem emocí ně promění v jednání. Přesto se řada teoretiků
na odhady rizika. (J. S. Lerner a D. Keltner /2001/: Fear, Anger, and domnívá, že emoce se staly evolučně adap­
Risk, Journal of Personality and Sociál Psychology, 81: 146-159. © 2001,
tivní silou právě proto, že vyvolávají tendenci
Američan Psychological Association. Přetištěno se svolením.)
myslet a jednat určitým způsobem. V případě
negativních emocí se má za to, že specifické Pozitivní emoce rozšiřují škálu
tendence myslet a jednat jsou právě ty, které našeho myšlení a jednání
se našim předkům nejlépe osvědčily v situa­ Jednou předností negativních emocí je, že pod­
cích, kdy jim šlo o život (Levenson, 1994; něcují silnou touhu jednat určitým způsobem:
Tooby a Cosmides, 1990). V případě pozitiv­ bojovat, když máme vztek, utéci, když máme
ních emocí se vědci domnívají, že rozšířené strach, odplivnout si, když jsme znechucení
tendence myslet a jednat se podílejí na tvorbě (Lazarus, 1991b). Jinak řečeno, negativní emoce
významných osobních zdrojů - jako je zdra­ zužují naše myšlení a jednání. Pozitivní emoce
ví, optimismus a sociální podpora -, které pro mají komplementární účinek: rozšiřují škálu na­
naše předky byly rovněž důležité pro přežití šeho myšlení a jednání. Radost podněcuje touhu
(Fredrickson, 1998,2001). hrát si, zájem podněcuje touhu zkoumat, spoko­
Když chtěli vědci určit, zda specifické emo­ jenost podněcuje touhu užívat si, láska podně­
ce vyvolávají tendenci jednat určitým způso­ cuje střídavě všechny uvedené touhy. Hlavní vý­
bem, provedli tento pokus: Účastníkům po­ hoda spočívá v tom, že pozitivní emoce rozšiřují
kusu ukázali řadu různých obrázků vybraných naše obvyklé způsoby myšlení a bytí; podněcují
tak, aby vyvolaly strach, znechucení, sexuální naši tvořivost, zvídavost a dobré vztahy s ostat­
přitažlivost, nebo vůbec žádnou emoci (v po­ ními (Fredrickson, 1998; Isen, 2002). Labora­
sledním případě se jednalo například o před­ torní experimenty potvrzují existenci základního
měty z domácnosti). Zatímco si účastníci rozdílu mezi negativními a pozitivními emoce­
prohlíželi obrázky, měli dlaně položené na mi (přehled uvádí Fredrickson a Cohn, 2008).
experimentální podložce. Dostali pokyn, aby Účastníci jedné studie zhlédli jeden z pěti úryv­
při pohledu na každý obrázek co nejrychleji ků různých filmů, které měly probudit jednu ze
zvedli dlaně z podložky. Experimentátoři při dvou pozitivních emocí (radost nebo spokoje­
tom zaznamenávali elektrické signály ve sva­ nost), jednu ze dvou negativních emocí (strach
lech předloktí a sílu pohybu ruky. Zjistili, že či zlost), nebo žádnou emoci (kontrolní stav).
účastníci pohybovali rukama nejrychleji při Když byly zkoumané osoby v příslušné náladě
pohledu na obrázek, který vyvolával strach navozené filmovým úryvkem, vyslechly si se­
(Coombes, Cauraugh a Janelle, 2007). znam určitých činností a jejich úkolem bylo vy­
brat si, kterou z uvedených činností by se chtěly
hned zabývat. Zkoumané osoby, jež pociťovaly
TABULKA 11.3
strach nebo vztek, uváděly méně činností než ty,
Emoce a s nimi souvisejici tendence myselt
které nepociťovaly žádnou emoci. Uváděly také
a jednat. Dvanáct emocí a naléhavé potřeby, které
podněcují. (Fredrickson, 1998, 2002; Fredrickson chuť dělat věci, které byly v souladu se specific­
a Branigan, 2001; Frijda, 1986; Lazarus, 1991b.) kými tendencemi uvedenými v tabulce 11.3 (na­
příklad ti, kdo měli vztek, měli také chuť jednat
emoce tendence myslet a jednat
agresivně). Naproti tomu zkoumané osoby, které
vztek útok pociťovaly radost a spokojenost, měly chuť dělat
strach útěk více činností než osoby, jež nepociťovaly žádnou
emoci (Fredrickson a Branigan, 2005). Jiné ex­
znechucení odstranění
perimenty prokázaly, že pozitivní emoce dokon­
vina odškodnění ce rozšířily rozsah vizuálního vnímání a umož­
hanba odchod nily lidem vidět více než obvykle (Wadlinger
stažení do sebe
a Isaacowitz, 2006). A schopnost vidět šířeji po­
smutek
máhá lidem nacházet kreativní řešení obtížných
radost hra problémů (Rowe, Hirsh a Anderson, 2007).
zájem zkoumání

spokojenost sklon užívat si a začlenit se

Pozitivní emoce rozvíjejí
pýcha velké sny naše osobní dovednosti
vděčnost družnost Přestože emoce trvají jen krátce, mohou mít
povznesená nálada snaha stát se lepším člověkem dlouhotrvající účinky. Krátkodobě rozšiřují re­
pertoár našeho myšlení a jednání a otevírají nám
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Přínos hu. Hledali příklady pozitivních te přestali kouřit a kladli důraz na

pozitivních emocí emocí - štěstí, spokojenosti, lás­ všechno pozitivní!
K čemu jsou dobré pozitivní emo­ ky a naděje - i negativních emo­ Zmíněná studie jeptišek nepři­
ce? Taková otázka působí skoro cí - třeba smutku, strachu a ne­ nesla nijak ojedinělá zjištění. Ne­
hloupě, protože odpověď je nasna­ zájmu. Nenalezli žádnou spojitost dávno provedená metaanalýza více
dě: pozitivní emoce jsou příjemné. mezi obsahem negativních emocí než tří stovek publikovaných studií,
Už tato skutečnost sama o sobě a úmrtností, snad proto, že zmín­ které dohromady zkoumaly přes
z nich dělá žádoucí a užitečné ky o negativních emocích byly 275 tisíc lidí, dospěla k podobné­
prožitky. A to stačí, že ano? v zápiscích poměrně vzácné. Byla mu závěru: pozitivní emoce při­
Dlouhá léta to opravdu kdeko­ však zjištěna silná nepřímá úměra nášejí životní úspěch a stejně tak
mu stačilo. Podíváme-li se na dří­ mezi pozitivním emočním obsa­ jsou i jeho odrazem (Lyubomirsky,
vější vědeckou literaturu o emo­ hem a úmrtností: jeptišky, které King a Diener, 2005). Tyto závěry
cích, zjistíme, že značná pozornost vyjadřovaly nejvíce pozitivních jsou sice působivé, ale přesto ne­
se soustředila na negativní emo­ emocí, žily až o deset let déle než vysvětlují, jak pozitivní emoce pro­
ce - například na strach, zlost, ty, které vyjadřovaly nejméně po­ spívají. S vysvětlením možných me­
znechucení a stud - a jen málokdo zitivních emocí (Danner, Snowdon chanismů přichází nejnovější teorie,
se zabýval pozitivními emocemi, a Friesen, 2001). Toto prodloužení která popisuje podobu a funkci po­
jako je radost, spokojenost, zá­ života je mnohem výraznější než zitivních emocí. Označuje se jako
jem a láska. Přestože by jen má­ prodloužení, které by člověk získal, teorie „rozšiřuj a buduj", tedy
lokdo nesouhlasil s předpokladem kdyby přestal kouřit. A představte „rozšiřuj a buduj pozitivní emoce"
Thomase Jeffersona v Prohlášení si, jak dlouho byste žili, kdybys­ (Fredrickson, 1998, 2001).
nezávislosti Spojených států ame­
rických, že snaha o dosažení štěstí
je ctnostným cílem, téměř nikdo
se nevěnoval pozitivním emocím
z vědeckého hlediska.
Tato situace se v posledních
deseti letech změnila a některé
význačné studie z nedávné doby
důrazně upozorňují na přínos po­
zitivních emocí. Byla provedena
studie 180 katolických jeptišek,
které věnovaly svůj život nejen
Bohu, ale i vědě (viz diagram).
V rámci studie o stárnutí a Alz-
heimerově chorobě tyto jeptišky
souhlasily, že poskytnou vědcům
archivní záznamy týkající se jejich
práce a zdravotního stavu (a že po
své smrti věnují pro vědecké účely
svůj mozek). Součástí archivních
záznamů byly ručně psané autobi­
ografické poznámky zaznamenané Pozitivní emoce a dlouhověkost. Podle počtu zmínek o pozitivních emocích
v autobiografických poznámkách napsaných v dřívějších životních obdobích byly jeptišky
ve třicátých a čtyřicátých letech
rozděleny do čtyř skupin. Každá skupina měla 45 členek. Pro každou ze čtyř takto vzniklých
minulého století, kdy bylo jeptiš­ skupin byla vypočítána pravděpodobnost přežití v pozdějším životě. Křivky přežitíjsou uvedeny
kám kolem 20 let a připravova­ v grafu. (Všimněte si, že křivky přežití pro první a druhou skupinu - jejichž členky vyjadřovaly
ly se na složení řeholního slibu. nejméně pozitivních emocí - se prakticky překrývají.) (D. D. Danner, D. A. Snowdon,
W. V. Friesen /2001/: Positive emotions in early life and longevity: Finding from the nun
Badatelé hodnotili tyto zápisky
study, Journal of Personality and Sociál Psychology, 80: 804-813. ® 2000, Američan
z hlediska jejich emočního obsa­ Psychological Association. Přetištěno se svolením.)

tak cestu k novým a kreativním myšlenkám, či­ zkoumání rozšiřujeme své znalosti, a zatímco
nům a mezilidským vztahům. Při hře například „si užíváme“, můžeme si uspořádat životní pri­
rozvíjíme své tělesné a sociální dovednosti, při ority. Výsledky těchto činností přetrvávají ještě
 Pozitivní emoce mohou prodloužit život.

dlouho potom, co původní pozitivní emoce vy­ s přáteli, věnovat se svému zájmu nebo se těšit
mizely. Tímto způsobem tedy díky pozitivním z procházky v přírodě, uvědomte si, že možná
emocím vytváříme zásobu zdrojů, ze kterých pěstujete víc než jen prchavé příjemné pocity.
můžeme čerpat v období starostí a trápení. Pa­ Možná tím totiž optimalizujete své dlouho­
tří sem fyzické zdroje (například zdraví a dobré dobé zdraví a duševní pohodu (Fredrickson,
tělesné funkce), intelektuální zdroje (například 2000,2002).
kognitivní mapy, podle kterých hledáme cestu),
psychologické zdroje (například optimistický
náhled na život) a sociální zdroje (například Dílčí shrnutí
znalost člověka, jehož můžeme požádat o po­ ■ Subjektivní prožitek emocí, čili pocit, ovlivňuje chování,
moc). Výsledky studií, které sledovaly vznik přá­ rozhodování a úsudek.
telství mezi vysokoškolskými studenty, potvrzují, ■ Subjektivní prožitek také řídí paměť, učení a odhadování
že pozitivní emoce v počátcích vztahu - zejmé­ rizik.

na vděčnost - předznamenávají lepší budoucí ■ Různé emoce vyvolávají tendence myslet a jednat určitým
způsobem - jak je ukázáno v tabulce 11.3.
vztahy (Algoe, Haidt a Gable, 2008; Waugh
■ Negativní emoce zužují aktuální rozsah myšlení a jednání
a Fredrickson, 2006). Experimenty, které pro­
a podporují rychlé jednání v situacích, kdy jde o život.
střednictvím mediace zvyšují každodenní „pří­
Naproti tomu pozitivní emoce rozšiřují aktuální rozsah
děl“ pozitivních emocí, poskytují slibné důkazy myšlení a jednání, což se může postupem času odrazit na
o nárůstu osobních dovedností a schopností tvorbě trvalých zdrojů důležitých pro přežití.
(Fredrickson, Cohn, Coffey, Pek a Finkel, 2008).
Dobrá nálada pro nás tedy může zname­
nat víc, než si obvykle uvědomujeme. Teorie Otázky rozvíjející kritické myšlení
„rozšiřuj a buduj“ tvrdí, že pozitivní emoce
1 Jaké jsou kognitivní procesy, jejichž prostřednictvím se
rozšiřují naši obvyklou škálu myšlení a jedná­
konkrétní emoce může upevňovat a opakovat?
ní a podílejí se tak na tvorbě trvalých osob­
2 Někteří teoretikové tvrdí, že tendence myslet a jednat,
ních zdrojů. Díky nim se stáváme odolnějšími které jsou uvedené v tabulce 11.3, jsou výsledkem
a komplexnějšími osobnostmi, než bychom evolučního procesu. Proč by tomu tak mohlo být?
byli bez nich. Až se příště budete dobře bavit
 Tělesné změny a emoce Sympatická nervová soustava tedy připravuje or­
ganismus na výdej energie. Jakmile emoce ode­
Pociťujeme-li silné emoce, například strach nebo zní, převládne činnost parasympatické nervové
vztek, uvědomujeme si někdy řadu tělesných soustavy, která řídí systémy pro uchování ener­
změn - třeba zrychlený tep a dech, sucho v krku gie, a organismus se vrací do normálního stavu.
a v ústech, pocení, třes a svíravý pocit kolem ža­ Činnost autonomní nervové soustavy se
ludku (viz tabulka 11.4). Mnohé fyziologické spouští působením určitých oblastí mozku,
změny, které nastávají při emoční aktivaci, jsou mimo jiné hypotalamu, který hraje významnou
výsledkem aktivace sympatické části autonomní úlohu v mnoha biologických pochodech,
nervové soustavy (viz 2. kapitola). Sympatická a amygdaly, jež se, jak již bylo řečeno, účastní
nervová soustava připravuje tělo na jednání procesů hodnocení. Vzruchy z těchto oblastí
v naléhavých situacích a je odpovědná za tyto jsou přenášeny do jader v mozkovém kmeni,
změny (které však nemusí nastat současně): která řídí funkci autonomní nervové soustavy.
1. Zvýšený tlak krve a zrychlený srdeční tep. Ta potom působí přímo na svaly a vnitřní
2. Zrychlené dýchání. orgány a spouští některé ze změn, které
3. Rozšířené zornice. byly popsány. Působí také nepřímo tím, že
4. Zvýšené pocení, snížená tvorba slin a slizu. stimuluje hormony nadledvinek, jež vyvolávají
5. Zvýšená hladina krevního cukru, aby tělo další změny v organismu. Všimněte si, že
mělo více energie. zvýšená fyziologická aktivace, kterou jsme
6. Zvýšená srážlivost krve pro případ zranění. popsali, je typická pro negativní emoce spjaté
7. Přesměrování průtoku krve z žaludku se specifickými činnostmi, jež vyžadují značné
a střev do mozku a kosterního svalstva. množství tělesné energie (například útokem,
8. Zježení chloupků a husí kůže. nebo útěkem; o úloze reakce typu „útok,
nebo útěk“ v nebezpečných nebo stresujících
situacích diskutujeme ve 14. kapitole). V sou­
TABULKA 11.4 ladu s tím je základním stavebním kamenem
Symptomy strachu v průběhu bojového Letu. Informace pocházejí mnoha teorií emocí představa, že tendence
z hlášení bojových letců ve 2. světové válce. (L. F. Shafer /1947/: Symptoms
myslet a jednat mají vliv na mysl i tělo. Jest­
of Fear in Combat Flying, Journal of Consulting Psychology, 11: 137-143.)
liže se člověka například zmocní strach a po­
Zakoušel jste během bojového úkolu...? někdy často součet cítí touhu uprchnout, jeho tělo současně mo­
bušení srdce a zrychlený tep 56% 30% 86%
bilizuje příslušnou autonomní podporu pro
možnost útěku. Podle tohoto pojetí je účelem
značné napětí ve svalech 53 30 83
fyziologických změn, které nastávají současně
podrážděnost nebo vztek 58 22 80 s negativními emocemi, připravit tělo na spe­
sucho v krku a v ústech 50 30 80 cifické jednání (Levenson, 1994).
Někteří odborníci se domnívají, že po­
pocení z nervozity, studený pot 53 26 79
zitivní emoce vyvolávají jen málo tělesných
žaludek jako na vodě 53 23 76 změn, protože tendence myslet a jednat, kte­
pocit neskutečna (že to, co se děje 49 20 69 ré s nimi souvisejí, jsou obecné a nespecifické.
kolem, není pravda) Pozitivní emoce tedy spíše pomáhají zotavit
častou potřebu močit 40 25 65
se z následků aktivace, která provází nega­
tivní emoce. Tato představa, označovaná jako
třes 53 11 64
zklidňující účinek pozitivních emocí, byla
zmatenost nebo rozrušení 50 3 53 nedávno testována experimentálně. Účastníci
slabost nebo mdloby 37 4 41 pokusu byli nejprve požádáni, aby si ve znač­
né časové tísni připravili projev na téma „Proč
neschopnost vybavit si podrobnosti 34 5 39
bezprostředně po skončení mise
jsi můj dobrý přítel“. Dostali informaci, že je­
jich proslov bude zaznamenán videokamerou
nevolnost od žaludku 33 5 38 a budou jej hodnotit jejich vrstevníci. Úkol
neschopnost soustředit se 32 3 35 vyvolal u účastníků pocity úzkosti provázené
pomočení nebo neschopnost udržet stolici 4 1 5
zvýšením krevního tlaku, zrychleným tepem
a dalšími známkami zvýšené činnosti kardio-
vaskulární soustavy. Tyto fyziologické změny
přetrvávaly, i když účastníci pokusu posléze radost

dostali informaci, že svůj proslov nebudou

muset přednést. V této fázi pokusu účastníci spokojenost

zhlédli náhodně vybraný úryvek z filmu, který

vyvolával jednu ze dvou pozitivních emocí (ra­ žádná emoce

dost nebo spokojenost), negativní emoci (smu­

tek), nebo žádnou emoci. Výsledky zachycuje smutek

obrázek 11.5. Zkoumané osoby, které zaměřily

0 10 20 30 40
pozornost na jednu ze dvou pozitivních emocí,
se vrátily na obvyklou úroveň kardiovaskulární (v sekundách)
činnosti rychleji než zkoumané osoby, jež vidě­ OBRÁZEK 11.5
ly smutný nebo neutrální úryvek filmu (Fred- Zklidňující účinek pozitivních emocí. Radost a spokojenost způsobí
rickson, Mancuso, Branigan a Tugade, 2000). rychlejší zotavení kardiovaskulárních funká po předchozí negativní
Zdá se tedy, že pěstování pozitivních emocí je aktivaci než neutrální emoce nebo smutek. (Zdroj: B. L. Fredrickson,
obzvláště prospěšné v boji proti přetrvávajícím R. A. Mancuso, C. Branigan a M. M. Tugade /2000/: The Undoing Effect
of Positive Emotions, Motivation and Emotion, 24: 237-258. ® 2000
fyziologickým účinkům negativních emocí.
Kluwer Academie / Plenům Publishers. Upraveno se svolením autorů.)

Intenzita emocí
Jaký je vztah mezi zvýšenou fyziologickou
aktivací, kterou člověk pociťuje v souvislosti Účastníci byli dotazováni na své pocity
s některými emocemi, a subjektivním pro­ v situacích, které vyvolávají strach, vztek, smutek
žitkem těchto emocí? Zajímá nás zejména, a sexuální vzrušení. Jejich úkolem bylo vybavit
zda je součástí prožitku také vnímání vlast­ si emotivní příhodu před svým zraněním
ní fyziologické aktivace - které označujeme a podobnou příhodu po zranění a srovnat
jako viscerální vnímání (útrobní vnímání). intenzitu vlastního emočního prožitku. Obrázek
Odpověď na tuto otázku můžeme najít, 11.6 zachycuje údaje o intenzitě strachu
budeme-li studovat emoční život jedinců a vzteku. Čím výše se nacházelo poranění míchy
postižených zraněním míchy. Pokud je mícha (takže autonomní nervová soustava poskytovala
přerušená nebo poškozená, vjemy přicházející méně podnětů), tím větší pokles emocionality
z míst pod tímto poškozením se nedostanou po zranění nastal. Stejný vztah byl zaznamenán
do mozku. Vzhledem k tomu, že některé i pro stavy smutku a sexuálního vzrušení. Sní­
z těchto vjemů pocházejí ze sympatické žená míra autonomní aktivace znamenala sníže­
nervové soustavy, zranění míchy při prožívání nou intenzitu prožívané emoce.
emocí redukuje autonomní aktivaci. Z poznámek veteránů, jejichž zranění se
V jedné studii byli váleční veteráni postižení nacházela v nejvyšší části míchy, bylo zřejmé,
zraněním míchy rozděleni do pěti skupin po­ že dokázali emočně reagovat na vypjaté si­
dle toho, ve kterém místě se nacházelo jejich tuace, ale ve skutečnosti žádné emoce nepo­
zranění. Do první skupiny byli zařazeni veterá­ ciťovali. Veteráni popisovali své pocity napří­
ni se zraněním v oblasti krku, do jejichž mozku klad slovy: „Je to takový chladný vztek. Někdy
se nedostávaly žádné podněty ze sympatické dávám najevo vztek, když vidím nějakou ne­
nervové soustavy. Do jiné skupiny spadali vete­ spravedlnost. Křičím a klejů a dělám kravál,
ráni se zraněním míchy v křížové oblasti, kte­ protože jsem zjistil, že když to nedělám, lidi
ří pociťovali částečné odezvy ze sympatického mě zneužívají, ale už to nemá takovou šťávu,
nervstva. Do ostatních tří skupin byli řazeni ti, jakou to mívalo. Je to takový vztek v hlavě.“
jejichž příznak/ se nacházely mezi uvedenými Nebo: „Říkám, že mám strach, jako když bych
krajnostmi. Příslušníci všech pěti skupin tedy byl před hodně těžkou zkouškou ve škole, ale
představovali spojitou škálu viscerální percep­ není to ten opravdový strach, kdy bych se třásl
ce: čím výše se nacházelo jejich poškození, tím a měl sevřený žaludek, jako jsem míval kdysi.“
méně podnětů z autonomní nervové soustavy Popsaná studie je sice důležitá, ale není zce­
se dostávalo do mozku (Hohmann, 1962). la objektivní - každý účastník se ocitl v jiné
 emoční situaci a popisoval ji ze zpětného po­
hledu. Novější studie se zdravými účastníky
mají vyšší míru kontroly. Někteří zdraví jedinci
se totiž vyznačují dobrou viscerální percepcí -
uvědomují si například svou tepovou frekven­
ci -, kdežto o jiných to neplatí. Pokud se visce­
rální percepce podílí na intenzitě emocí, potom
lidé, kteří si uvědomují svou tepovou frekvenci,
by měli uvádět intenzivnější subjektivní proži­
tek emocí. Studie zaměřené na srovnání jedin­
ců, kteří si tepovou frekvenci uvědomují dobře
a nedostatečně, skutečně prokázaly, že jedinci
z první skupiny prožívají v laboratorních pod­
mínkách silnější emoční aktivaci při sledování
filmů a fotografií (Pollatos, Kirsch a Schandry,
2005; Wiens, Mezzacappa a Katkin, 2000)
i při reakcích na každodenní události (Barrett,
Quigley, Bliss-Moreau a Aronson, 2004). Sou­ oblast poškození

visející studie zjistily, že jedinci, kteří si dobře

uvědomují svůj srdeční tep, vyjadřují své emoce OBRÁZEK 11.6

nápadnějšími výrazy tváře (Ferguson a Katkin, Vztah mezi poškozením míchy a prožíváním
1996). Při pohledu na fotografie vyvolávající emocí. Lidé, kteří utrpěli úraz míchy, srovnávali intenzitu
svých emočních prožitků před zraněním a po něm. Jejich
emoce vykazují vyšší aktivitu příslušných ob­ údaje byly hodnoceny podle míry změny: 0 značí žádnou
lastí mozku (Pollatos et al., 2005). Tyto studie změnu; mírná změna byla označena -1 v případě poklesu
společně se studiemi jedinců s poraněnou mí­ a +1 v případě nárůstu; velká změna byla označena -2
chou naznačují, že viscerální percepce hraje roli v případě poklesu a +2 v případě nárůstu. Všimněte si, že
čím výše se poškození nachází, tím větší pokles prožívání
při prožívání intenzity emocí (Schachter, 1964).
emocí po úrazu nastal. (Zdroj: G. W. Hohmann: The effect
of dysfunctions of the autonomie nervous systém on
experienced feelings and emotions, přednáška na New
Diferenciace emocí School for Sociál Research, New York, říjen 1962.)
Autonomní aktivace se nepochybně podílí na
intenzitě emočního prožitku. Ale podílí se i na
diferenciaci emocí? Jinak řečeno, existuje jeden
vzorec fyziologické aktivity pro případ vzru­ a tak dále? Tuto otázku si kladl už William
šení, jiný pro případ vzteku, další pro strach James, autor první učebnice psychologie, která
byla vydána v roce 1890. Domníval se, že vní­
mání tělesných změn je zároveň subjektivním
Fyzická aktivita může zesílit pocity vzteku. prožitkem emoce a že jedno bez druhého není
možné: „Jsme smutní, protože pláčeme, roz­
zlobení, protože do něčeho bušíme, a ustrašení,
protože se třeseme - není to tedy tak, že plá­
čeme, bušíme a třeseme se, protože jsme smut­
ní, rozzlobení a ustrašení“ (James, 1890/1950,
str. 450). Přibližně ve stejné době dospěl
v k podobnému závěru také dánský psycholog
Carl Lange, a proto se tento názor začal ozna­
čovat jako Jamesova-Langeova teorie. Praví
přibližně toto: Vzhledem k tomu, že vnímání
autonomní aktivace (a snad i dalších tělesných
změn) utváří prožitek emoce, a protože různé
emoce pociťujeme odlišně, musí pro každou
emoci existovat jiný vzorec autonomní akti­
vace. Jamesova-Langeova teorie tedy tvrdí, vyšší tepová frekvence než při výrazech vyjad­
že autonomní aktivace diferencuje emoce (viz řujících štěstí, překvapení a znechucení. První
obrázek 11.2b). tři emoce bylo částečně možné od sebe rozlišit,
Tato teorie (zejména její část zabývající se protože při výrazech vyjadřujících vztek měly
autonomní aktivací) byla ve dvacátých letech zkoumané osoby vyšší teplotu pokožky než při
minulého století podrobena přísné kritice. výrazech, které odpovídaly strachu nebo smut­
Napadl ji zejména fyziolog Walter Cannon ku; přestože se člověku rozbuší srdce ze vzteku
(1927), který uvedl tři zásadní výtky: i při pohledu na milovanou bytost, ve vzteku
1. Vnitřní orgány jsou relativně málo citlivé buší srdce mnohem rychleji; a i když vztek
a nejsou vybaveny hustou nervovou sítí. a strach mají mnoho společného, vztek je
Proto se vnitřní změny odehrávají příliš „horký“ a strach „studený“ (není divu, že lidé
pomalu na to, aby mohly být primárním někdy říkají, že jim „vzteky pěnila krev“ a že
zdrojem pocitů. jim „hrůzou běhal mráz po zádech“).
2. Uměle navozené tělesné změny, jež jsou Z jiných výzkumů vyplývá, že odlišné vzor­
spojovány s emocemi - například podání ce aktivace mohou mít univerzální platnost.
adrenalinu -, nevyvolají skutečný prožitek Levenson, Ekman a jejich spolupracovní­
emoce. Vyvolají přinejlepším pocit, který ci studovali na západní Sumatře příslušníky
se emoci podobá. Účastníci po podání kmene Minangkabau, jejichž kultura se velmi
příslušné látky uváděli: „Připadám si jakoby liší od západní kultury. I v tomto případě měly
vystrašený.“ zkoumané osoby výrazem tváře vyjádřit různé
3. Vzorec autonomní aktivace se při emoce - strach, vztek, smutek a znechucení -,
jednotlivých emočních stavech příliš neliší. zatímco experimentátoři měřili jejich tepovou
Například ve vzteku se člověku rozbuší frekvenci, teplotu kůže a jiné známky aktivace.
srdce, ale stejně tak se rozbuší při pohledu Přestože naměřené fyziologické změny byly
na milovanou osobu. menší než změny zjištěné předtím u Ame­
ričanů, vzorce aktivace byly u různých emo­
Třetí výtka tedy výslovně odmítá, že auto­ cí stejné. Při vzteku, strachu a smutku byla
nomní aktivace může diferencovat emoce. zaznamenána vyšší tepová frekvence, kdežto
Psychologové vyvinuli přesnější metody
měření jednotlivých složek autonomní aktiva­
ce a snažili se třetí Cannonovu výtku vyvrátit.
Přestože některé experimenty uskutečněné
v padesátých letech minulého století různé
způsoby fyziologické aktivace pro jednotlivé
emoce zjistily (Ax, 1953; Funkenstein, 1955),
až do devadesátých let minulého století bylo
nalezeno jen málo důkazů o tom, že s různými
emocemi se pojí odlišné typy aktivace. Leven­
son, Ekman a Friesen (1990) však přinesli dů­
kazy o existenci rozdílných vzorců autonomní
aktivace pro různé emoce. Účastníci pokusu
dostali pokyny, které konkrétní obličejové svaly
mají stáhnout, aby vytvořili výrazy vyjadřující
překvapení, znechucení, smutek, vztek, strach
a štěstí. Jejich úkolem bylo udržet daný výraz Rozdílná aktivace při různých emocích. Změny tepové frekvence
po dobu deseti sekund, zatímco experimen­ (červené sloupce) a teploty pravého ukazováku (modré sloupce). Změny
tepové frekvence souvisejíc se vztekem, strachem a smutkem byly výrazně
tátoři měřili jejich tepovou frekvenci, teplotu
vyšší než změny tepové frekvence související se štěstím, překvapením
kůže a další známky autonomní aktivace. Rada a znechucením. Změny teploty (měřené na prstě ruky) spojené se vztekem
z těchto měření odhalila rozdíly mezi jednotli­ se výrazně lišily od změn souvisejících se všemi ostatními emocemi. (Zdroj:
vými emocemi (viz obrázek 11.7). Při výrazech P. Ekman et al.: Autonomie Nervous Systém Activity Distinguishes Among
vyjadřujících negativní emoce - vztek, strach Emotions, Science, sv. 221, str. 1208-1210, 16. září 1983. © 1983,
Američan Association for the Advancement of Science. Upraveno.)
a smutek - byla u zkoumaných osob naměřena
 teplota kůže byla nejvyšší u vzteku (Levenson, Výraz obličeje a emoce
Ekman, Heider a Friesen, 1992).
Zmíněné výsledky jsou důležité, ale nepři­ Pohyby obličeje, které někdy doprovázejí
nášejí jednoznačnou podporu pro Jamesovu- emoce, slouží k vyjádření emocí svého nosi­
-Langeovu teorii ani pro tvrzení, že autonomní tele a často vyvolají emoce i u těch, kteří da­
aktivace je jedinou složkou, která diferencuje ného jedince pozorují (Russell, Bachorowsi
emoce. Popsané studie prokázaly, že existují ur­ a Fernandez-Dole, 2003). Od roku 1872, kdy
čité fyziologické rozdíly mezi emocemi (i když Charles Darwin publikoval svůj klasický spis
někteří badatelé toto tvrzení zpochybňují, viz Výraz emocí u člověka a u zvířat (česky: Praha,
Cacioppo, Berntson, Larsen, Poehlmann a Ito, ČSAV 1964), považují psychologové sdělování
2000). Neznamená to však, že tyto rozdíly jsou emocí za významnou funkci, která je důležitá
vnímány a pociťovány jako kvalitativní rozdí­ pro přežití druhu. Ustrašený výraz může ostat­
ly mezi emocemi. I když autonomní aktivace ní upozornit na nebezpečí; zpozorujeme-li
opravdu pomáhá diferencovat některé emoce, u někoho projevy vzteku, můžeme od něj oče­
je nepravděpodobné, že diferencuje všechny. kávat agresivní chování; usmívající se člověk
Například rozdíl mezi spokojeností a vděčností na nás působí uklidňujícím dojmem. Z jiných
na úrovni autonomních reakcí nelze rozpoznat. výzkumů vyplývá, že emoční výraz - grimasy
Stále navíc platí dvě první Cannonovy námit­ obličeje, držení těla a zabarvení hlasu - nemají
ky: autonomní aktivace je někdy příliš pomalá jen sdělovací funkci, ale přispívají také k sub­
na to, aby dokázala diferencovat emoční pro­ jektivnímu prožitku emocí, stejně jako kogni­
žitky, a umělé navození aktivace nevyvolá sku­ tivní hodnocení a vnitřní tělesné změny. Výraz
tečnou emoci. Z těchto důvodů jsou mnozí obličeje může někdy dokonce uvést do chodu
teoretikové dosud přesvědčeni, že emoce jsou celý emoční proces. Přestože většina výzkumů
diferencovány ještě něčím jiným než autonom­ popsaných v následujícím textu se soustředí na
ní aktivací. Již dříve jsme uvedli, že za takový výrazy obličeje, badatelé se stále častěji zamě­
faktor (přinejmenším částečně) je obvykle po­ řují také na význam držení těla při sdělová­
važováno kognitivní hodnocení situace. ní emocí (Gross, Crane a Fredrickson, 2008;
Schindler, van Gool a de Gelder, 2008).

DíLčí shrnutí
Sdělování emocí
■ Intenzivní negativní emoce zahrnují také fyziologickou
prostřednictvím výrazu obličeje
aktivaci, která je způsobena činností sympatické části
autonomní nervové soustavy. Zdá se, že určité výrazy obličeje mají všeobec­
■ Zdá se, že pozitivní emoce zklidňují přetrvávající aktivaci ný význam bez ohledu na to, v jaké kultuře byl
vyvolanou negativními emocemi. jedinec vychován. Například univerzální výraz
■ Lidé trpící zraněním míchy, které omezuje zpětnou vazbu vzteku zahrnuje zrudnutí, stažené obočí, roz­
z autonomní nervové soustavy, pociťují méně intenzivní šířené nosní dírky, sevřené čelisti a vyceněné
emoce. Z jiných studií rovněž vyplývá, že na intenzitě
zuby. Když si obyvatelé pěti zemí (Spojených
emočních prožitků se podílí viscerální percepce.
států, Brazílie, Chile, Argentiny a Japonska)
■ Jamesova-Langeova teorie tvrdí, že autonomní aktivace
prohlíželi fotografie lidí, jimž se ve tváři zra­
diferencuje emoce. Novější studie přinesly důkazy, že vzorec
aktivace (například tepová frekvence nebo teplota kůže) se
čilo štěstí, vztek, smutek, znechucení, strach
u různých emocí do jisté míry liší. a překvapení, nedělalo jim potíže rozpoznat
emoce, které každý výraz vyjadřoval. Dokon­
ce příslušníci kmenů z odlehlých oblastí, kteří
Otázky rozvíjející kritické myšlení neměli prakticky žádné kontakty se západ­
ními kulturami (kmeny Fóre a Dani z Nové
1 Vyjdete-li z vlastních zkušeností s prožíváním strachu Guineje), dokázali správně určit, jaké emoce
a vzteku, domníváte se, že vnímání tělesných změn se
se zračí ve tváři příslušníků západních kultur.
podílí na vašem posouzení intenzity emoce?
Stejně tak američtí vysokoškoláci po zhléd­
2 V jakém ohledu se Jamesova-Langeova teorie emocí podobá
Schachterově a Singerově dvoufaktorové teorii? V jakých
nutí videozáznamů příslušníků kmene Fóre
ohledech se obě teorie liší? přesně určili emoce spojené s výrazy v jejich
tváři, až na občasnou záměnu strachu a pře-
 Uýrazy obličeje při vyjadřování různých emocíjsou univerzální. Fotografie lidí z Nové Guineje a ze Spojených států amerických ukazují,
že specifické výrazy tváře odpovídají specifickým emocím. Snímky zachycují (zleva doprava) štěstí, smutek a znechucení.

kvapení (Ekman, 1982). Přestože každý člo­ lostí. Podle Darwina vyjadřujeme své emoce
věk má trochu jinak utvořené obličejové svaly, podle vrozených vzorců, které měly původně
všechno nasvědčuje tomu, že svaly potřebné význam pro přežití. Například výraz vyjadřu­
pro vytvoření univerzálně rozpoznatelných jící znechucení nebo odmítnutí je založen na
emocí jsou u všech ras základní a konstantní tom, že se organismus snaží zbavit něčeho ne­
(Waller, Cray a Burrows, 2008). Z toho lze příjemného - snad dokonce jedovatého —, co
vyvodit, že lidský obličej se v průběhu evoluce pozřel. Darwin (1872) uvádí:
vyvinul tak, aby signalizoval emoce, a lidský
mozek se zase vyvinul tak, aby tyto signály Pojem „znechucení“ se ve svém nejprostším
dokázal dekódovat (Smith, Cottrell, Gosselin smyslu vztahuje k něčemu, co vzbuzuje chuťo­
a Schyns, 2005). Obecná platnost emočních vý odpor. Ale protože znechucení také vyvolává
výrazů podporuje Darwinovo tvrzení, že se zlost, je většinou doprovázeno mračením a často
jedná o vrozené reakce dané evoluční minu­ i gesty odstrčení nebo chránění se před odpor­
 ným objektem. Extrémní znechucení je vyjádře­ s účastníky z Japonska a Spojených států, pro­
no pohyby v oblasti kolem úst totožnými s těmi, kázala kulturní podobnost výrazů i odlišnost
které předznamenávají zvracení. Ústa jsou široce pravidel pro vyjadřování emocí. Příslušníci
otevřená s horním rtem silně staženým. I při­ obou kultur sledovali nechutnou ukázku z fil­
vření očních víček nebo odvrácení očí či celého mu buď o samotě, nebo v přítomnosti člověka,
těla naznačuje pohrdání. Tyto projevy patrně vy­ který vzbuzoval respekt. Přestože o samotě se
jadřují, že osoba, kterou někdo opovrhuje, není téměř všichni účastníci tvářili víceméně stej­
hodna pohledu nebo je nepříjemné se na ni ně, japonští účastníci pokusu se v přítomnosti
dívat. Odplivnutí se jeví jako téměř všeobecné osoby vzbuzující respekt častěji snažili masko­
znamení opovržení nebo znechucení a obvykle vat svůj znechucený výraz úsměvem (Ekman,
představuje vyplivnutí něčeho odporného z úst. 1972). Základní výrazy vyjadřující emoce jsou
patrně univerzální, ale bývají překryty kon­
Skutečnost, že emoční výraz obličeje sděluje venčními formami výrazů, které představují
důležité informace, se projevuje ještě silněji jakýsi jazyk emocí. Ten je srozumitelný pro
v případech, kdy samotný výraz obličeje jedné ostatní příslušníky stejné kultury, ale přísluš­
osoby přiměje jinou osobu k tomu, aby i ona níci jiných kultur mu nemusí rozumět (Elfen-
změnila výraz tváře. Tyto důkazy pocházejí ze bein, Beaupre, Levesque a Hess, 2007).
studií interakcí mezi matkami a jejich malými
dětmi. Děti, které sotva začaly lézt, byly v jed­
né studii umístěny do zrakového útesu (toto Hypotéza obličejové zpětné vazby
zařízení je popsáno v 5. kapitole, kde je zná­ Myšlenka, že výraz obličeje kromě své komuni­
zorněno na obrázku 5.36). Útes nebyl tak vy­ kační funkce přispívá také k našemu prožívání
soký jako ten, který se používá při studiu vní­ emocí, se nazývá hypotéza obličejové zpětné
mání hloubky, nýbrž dosahoval výšky běžného vazby (Tomkins, 1962). Je obdobou Jamesovy-
schodu. Dětem tedy nebylo zcela zřejmé, zda -Langeovy teorie. Stejně jako dostáváme zpět­
je výškový rozdíl nebezpečný, nebo ne. Když nou vazbu o autonomní aktivaci, dostáváme
se děti přiblížily k okraji útesu, podívaly se na i zpětnou vazbu o výrazech obličeje a tato vaz­
matku. Matky z jedné skupiny byly požádány, ba může vyvolat nebo posílit prožitek emoce.
aby se zatvářily vyděšeně, matky z jiné skupi­ Hypotézu vysvětluje obrázek 11.2c. Zkuste si
ny se měly zeširoka usmát. Výraz v matčině s touto představou chvíli pohrát. Usmějte se
tváři vyřešil nejistotu dítěte ohledně předpo­ a vydržte se usmívat několik sekund. Zača­
kládaného nebezpečí: děti, jejichž matky se li jste si připadat šťastně? Nyní se na několik
tvářily vyděšeně, nikdy nepřešly na druhou sekund zamračte. Cítíte napětí nebo vztek?
stranu, zatímco děti, jejichž matky se usmíva­ Experimentální testování hypotézy obli­
ly, se vydaly na druhou stranu v 74 % případů čejové zpětné vazby vyžaduje víc než dělat
(Sorce, Emde, Campos a Klinnert, 1985). různé obličeje a popisovat, co u toho člověk
Přestože spojení výrazů obličeje s konkrét­ cítí. Experimentátor musí vyloučit možnost,
ními emocemi je patrně vrozené, některé vý­ že účastníci popisují své pocity na základě
razy jsou naučené. Pravidla pro vyjadřování obecných znalostí o tom, které výrazy se hodí
emocí se v různých kulturách liší. Specifiku­ ke kterým emocím (například že úsměv se
jí typy emocí, které by lidé měli dávat naje­ hodí k pocitu štěstí). Vtip spočívá v tom, jak
vo v různých situacích, a určují také chování přimět účastníky pokusu k úsměvu, aniž by
vhodné pro určité emoce. V některých kul­ o tom věděli. V jednom experimentu zkou­
turách se očekává, že člověk po ztrátě milo­ mané osoby hodnotily zábavnost kreslených
vané osoby bude projevovat smutek hlasitým filmů a při tom držely pero buď mezi zuby,
pláčem a naříkáním. V jiných kulturách se nebo mezi rty. Pokud držíte pero mezi zuby,
od truchlících zase očekává, že budou zpívat, vaše obličejové svaly se roztáhnou do úsmě­
tančit a veselit se. V některých evropských ze­ vu, ale když držíte pero mezi rty, nemůžete
mích se muži při setkání na ulici mohou obe­ se usmívat. (Vyzkoušejte to!) V souladu s hy­
jmout a políbit, ale ve Spojených státech jsou potézou obličejové zpětné vazby se potvrdilo,
takové projevy náklonnosti mezi muži často že účastníci držící pero mezi zuby považovali
tabu. Jistá laboratorní studie, která pracovala kreslené filmy za zábavnější než ti, kteří dr-
želí pero mezi rty (Straek, Martin a Stepper, Reakce na emoci:
1988). Podobné studie prokázaly také vliv dr­ emoční regulace
žení těla (Flack, 2006).
Zmíněné studie prokazují přímou souvislost I emoční regulaci neboli reakci člověka na
mezi výrazem a pociťovanou emocí, ale z dal­ vlastní emoce lze považovat za složku emoč­
ších údajů vyplývá, že výraz obličeje může ne­ ního procesu, protože lidé - přinejmenším od
přímo ovlivnit prožívání emoce i tím, že zvýší předškolního věku - téměř vždy reagují na
autonomní aktivaci. Tento vliv byl prokázán své emoce a mají představu, co a kdy by chtě­
experimentem, o kterém jsme se již zmínili li pociťovat a vyjadřovat. Někdy má člověk za
a v němž vytváření jednotlivých emočních vý­ cíl udržet nebo zesílit určitou emoci, ať už je
razů vedlo ke změnám tepové frekvence a tep­ pozitivní, nebo negativní. Občas si například
loty kůže (Levenson, Ekman a Friesen, 1990). přejete užívat si společnost milých lidí a co
Proto musíme přidat emoční výraz na náš se­ nejvíce prodloužit společně strávenou dobu.
znam faktorů, které mohou spustit emoce. Nebo chcete v obchodě reklamovat vadné
I když nyní víme, že pouhým výrazem ob­ zboží, a dříve než přistoupíte k prodavači,
ličeje můžeme navodit příslušnou emoci, ne­ možná v sobě úmyslně rozdmýcháte vztek. Za
znamená to ještě, že právě tímto způsobem jiných okolností lidé naopak chtějí své emo­
emoce obvykle vznikají. V každodenním živo­ ce potlačit nebo minimalizovat bez ohledu na
tě je nejúčinnějším spouštěcím faktorem emo­ to, zda jsou pozitivní nebo negativní. Před­
cí hodnocení aktuální situace, jak je uvedeno stavte si, že jste nesmírně hrdí na nějaký svůj
na obrázku 11.1. Známe-li však hypotézu ob­ úspěch - třeba na to, že jste získali skvělou
ličejové zpětné vazby, můžeme jí za nepřízni­ práci. Zatímco si hýčkáte své příjemné pocity,
vých podmínek využít a „nést nepřízeň osudu potkáte náhodou kamaráda, který už je del­
s úsměvem na tváři“. Studie prokázaly, že ten­ ší dobu nezaměstnaný. Nechtěli byste v tom
to postup je spojený s rychlým fyziologickým okamžiku svůj nadšený výraz potlačit? Ve vět­
zotavením (Frcdrickson a Levenson, 1998). šině případů však lidé chtějí minimalizovat
negativní pocity, například smutek nebo vztek.
Dílčí shrnutí Důvodem je skutečnost, že si chtějí udržet
dobrou náladu, chtějí chránit ostatní před
■ Výrazy obličeje, které provázejí základní
vlastními negativními projevy, nebo obojí.
emoce, mají univerzální význam: příslušníci
Emoce a snahy je regulovat jdou vždy ruku
různých kultur se shodnou na tom, jaké
v ruce. Jsou spjaty do té míry, že emoce se jen
emoce se zračí ve tváři jednotlivých Lidí na
fotografiích.
málokdy vyskytuje bez regulace. Podstatnou
■ Komunikační síla výrazů obličeje je patrná částí socializačního procesu je vlastně snaha
při interakcích mezi dítětem a rodičem. Bylo naučit dítě, jak a kdy regulovat emoce. Rodi­
prokázáno, že výraz strachu nebo radosti ve če učí své děti jednak přímo, jednak nepřímo
tváři matky výrazně ovlivňuje chování dítěte. vlastním příkladem, kdy jsou určité emoce
■ Určité situace mohou v různých kulturách přiměřené, a kdy nikoli. Představte si, že od
vyvolávat rozdílné emoce. V různých babičky dostanete dárek, který se vám nelíbí
kulturách také platí jiná pravidla pro
(například ošklivý svetr). Můžete dát najevo
prožívání a vyjadřování emocí.
své zklamání? Vaši rodiče doufají, že to ne­
■ Kromě komunikačních funkcí přispívá emoční
uděláte, a vy se to také dříve či později naučí­
výraz také k subjektivnímu prožitku emocí
(hypotéza obličejové zpětné vazby).
te. Proč je to důležité? Z různých důkazů vy­
plývá, že z úspěšnosti dětí při zvládnutí těchto
případů emoční regulace lze usuzovat na je­
Otázky rozvíjející kritické myšlení jich pozdější všeobecnou sociální úspěšnost
(Eisenbcrg, Cumberland a Spinrad, 1998).
1 Jak působí váš úsměv na ostatní? Jak působí
Experimentátoři, kteří dali v laboratorních
na vás?
2 Jak souvisí hypotéza obličejové zpětné vazby
podmínkách předškolním dětem neuspokoji­
a Schachterova a Singerova klasická studie vé dárky, zjistili, že schopnost dětí ovládnout
s modelem emocí uvedeným na obrázku 11.1? projev negativních emocí negativně koreluje
s rizikem pozdějších potíží jako důsledku je-
jich nevhodného chování (Cole, Zahn-Waxlcr ní strategie - mohou přímo nebo nepřímo
a Smith, 1994). ovlivnit ostatní složky emocí. Proto jsou na
Lidé ovládají nebo regulují emoce mnoha obrázku 11.1 zakresleny šipky vedoucí od re­
rozmanitými způsoby. Různé strategie, které akcí na emoci (vpravo) ke všem předcházejí­
lidé používají ke zlepšení svých negativních cím rámečkům. Zmíněný vliv také podtrhuje
emocí, lze rozdělit do dvou skupin: do prv­ skutečnost, že emoce není prostý stav, kte­
ní z nich se řadí kognitivní nebo behavio­ rý lze zachytit v jediném okamžiku, ale je to
rální strategie a do druhé spadají strategie proměnlivý a vyvíjející se proces. Představte si
využívající odklon nebo zapojení (Parkinson například, že se stanete svědkem situace, kdy
a Totterdell, 1999). Různé typy strategií jsou automobil srazil cyklistu. Cyklista má nohu
uvedeny v tabulce 11.5. Předpokládejme, že v nepřirozené pozici a vy si uvědomíte, že ji
jste se pohádali s kamarádem a máte vztek, má zlomenou. Váš počáteční znechucený po­
ale chcete se cítit lépe. Od svého vzteku se cit se možná velmi rychle změní v soucit, je­
můžete odpoutat čistě mentálním úsilím tak, likož přehodnotíte situaci a dospějete k závě­
že se snažíte na nic nemyslet, nebo se zkusíte ru, že raněný cyklista potřebuje pomoc. Vaše
rozptýlit zábavnou či náročnou činností, na­ emoce se v popsané situaci postupně mění -
příklad hrou na kytaru nebo počítáním do­ částečně proto, že na ně reagujete („nemohu
mácího úkolu z matematiky. Další strategie tomu trpícímu člověkovi dát najevo svou ne­
spočívá v tom, že se naopak vztekem budete chuť“), a částečně proto, že se mění i samotné
zabývat. Je možné situaci přehodnotit a do­ okolnosti (přijede sanitka a vy pocítíte úlevu).
spět ke zjištění, že je lepší, než jste se původně Je důležité, jakou strategii při regulaci
domnívali. Pokud měl váš přítel jiný důvod emoce zvolíte? Vraťme se k našemu příkla­
ke své podrážděnosti, nemusíte si hádku brát du s ošklivým svetrem. Chcete-li babičce dát
osobně. Můžete se také pokusit o řešení pro­ najevo, že její dárek oceňujete, máte několik
blému, který byl příčinou vaší hádky, a s pří­ možností. Někdy se soustředíte na to, co vy­
telem si o celé záležitosti promluvit. Uvedené jadřuje váš obličej. Aktivně potlačíte jakékoli
taktiky se vzájemně nevylučují. Zpočátku mů­ známky smutku nebo rozladění, přimějete se
žete použít strategii odklonu, abyste nechali k úsměvu a babičku obejmete. Použijete-li
odeznít svůj vztek, a později si s chladnější odlišnou strategii, zaměříte se na svou inter­
hlavou s přítelem promluvíte. Kromě toho je pretaci celé situace a přehodnotíte ji tak, abys­
pravda, že popsané taktiky si nevybíráme vždy te se cítili lépe. V duchu si řeknete (nejspíše
vědomě. Stejně jako u ostatních typů chová­ podle vzoru rodičů), že záleží hlavně na úmy­
ní platí i v tomto případě, že při opakovaném slu, a oceníte lásku a úsilí, které babička in­
používání se naše reakce zautomatizují a ode­ vestovala do výběru nebo pletení onoho svetru.
hrávají se mimo vědomí. Jakmile to uděláte, nebudete se muset nutit
Reakce na vlastní emoci - ať už jsou au­ do úsměvu a obejmete babičku zcela přiroze­
tomatické, nebo se jedná o vědomé regulač­ ně. Bez ohledu na to, že obě strategie mohou

TABULKA 11.5
Klasifikace strategii emoční regulace. Lidé používají různé kognitivní a behaviorální strategie, aby se cítili lépe.
(Zdroj: Parkinson a Totterdell, 1999.)

kognitivní behaviorální

odklon

vyhnutí přestat přemýšlet o problému vyhnout se problematické situaci

přesunutí pozornosti myslet na něco příjemného nebo zajímavého udělat něco příjemného nebo náročného

zapojení

zaměřené na afekt přehodnotit původní emoci dát průchod pocitům, snažit se uklidnit

zaměřené na situaci přemýšlet o tom, jak problém vyřešit učinit opatření k vyřešení problému
být pro babičku stejně přesvědčivé, bylo pro­ šinou prohloubí negativní emoce, kdežto roz­
kázáno, že potlačení výrazu obličeje zvyšuje ptylující činnost je zažene. Vzhledem k tomu,
aktivaci autonomní nervové soustavy (Gross že emoce ovlivňují úsudek (tímto jevem jsme
a Levenson, 1997) a aktivaci amygdaly (Gol- se zabývali dříve), je vhodnější řešit problémy
din, McRae, Ramel a Gross, 2008). Naproti teprve po odeznění emocí (Nolen-Hoeksema
tomu přehodnocení situace se podle všeho ne­ a Larson, 1999). O vlivech ruminacc na de­
projevuje na fyziologické úrovni a ve skuteč­ presi a úzkost budeme uvažovat ve 14. kapi­
nosti aktivaci amygdaly snižuje (Goldin et al., tole.
2008), protože emoci nepotlačuje, ale mění.
Výzkumy navíc prokázaly, že snaha potla­ DíLčí shrnutí
čit výraz obličeje si žádá určitou daň také na
úrovni kognitivních funkcí (Muraven, Tice ■ Lidé téměř vždy reagují na své emoce
neboje regulují: buď je zesilují, nebo
a Baumeister, 1998; Richards a Gross, 2000).
potlačují. Jejich schopnosti v tomto ohledu
V jedné studii předložili experimentátoři
předznamenávají jejich sociální úspěšnost.
účastníkům snímky raněných lidí. Mnohá
■ Strategie zaměřené na regulaci emoce mohou
zranění byla vážná a pohled na ně byl ne­ být kognitivní či behaviorální a mohou
příjemný. U každého snímku dostali účast­ využívat techniku odklonu nebo zapojení (viz
níci informace o jménu a povolání raněného tabulka 11.5).
člověka a o typu nehody, při níž ke zranění ■ Reakce na emoci mohou ovlivnit ostatní
došlo. V jedné části pokusu (zaměřené na po­ složky emočního procesu. Proto jsou na

tlačování výrazu) dostali účastníci pokyn, že obrázku 11.1 zakresleny zpětnovazební

šipky vedoucí od reakcí na emoci ke všem
mají ovládat výraz obličeje, vypadat neutrálně
předcházejícím složkám.
a nemluvit. Ve druhé části pokusu (zaměřené
■ Strategie, které lidé využívají při regulaci
na přehodnocení) byli účastníci požádáni, aby
emocí, mohou mít nečekané důsledky.
si snímky prohlíželi „s nestranným zájmem Například potlačení výrazu obličeje zvyšuje
lékaře“ a aby o nich zkusili uvažovat natolik autonomní aktivaci a narušuje paměť.
objektivně, že „nebudou cítit vůbec nic“. Ve
třetí části pokusu dostali účastníci jednoduchý
pokyn, aby si snímky pozorně prohlédli. Vý­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
sledky ukázaly, že osoby, které měly potlačit
své pocity, si zapamatovaly doprovodné infor­ 1 Popište příklad z vlastního života, kdy jste se
úmyslně snažili regulovat své emoce. Jak jste
mace o raněných hůře než osoby, jež si sním­
to dělali? Pozměnila vaše regulační strategie
ky jen prohlížely; a ti, kteří sledovali snímky
ostatní složky emočního procesu? Které?
s nestranným zájmem, nevykazovali žádný
2 Z výzkumů vyplývá, že vaše vlastní
paměťový deficit (Richards a Gross, 2000). fyziologická aktivace se může zvýšit, i když
Z výsledků lze soudit, že snaha zachovat jste pouze v kontaktu s člověkem, který
klid potlačením výrazu obličeje může oslabit potlačuje své emoce. Jak se to může stát?
schopnost člověka vyznat se v sociálních vzta­
zích. Jestliže například jeden člověk v prudké
hádce potlačuje své pocity, a druhý ne, každý
z nich si patrně uchová odlišnou vzpomínku Emoce, gender a kultura
na to, co kdo vlastně řekl, a to může po čase
jejich vztah narušit. Až dosud jsme v naší diskusi o emocích
Zdá se tedy, že přehodnocení je pro regu­ zdůrazňovali to, co je na emočním procesu
laci emocí lepší strategií než potlačování vý­ u všech lidí podobné. Za určitých okolností
razu obličeje. Jiní badatelé zase prokázali, že se ale projevují rozdíly mezi jednotlivci i sku­
rozptylující metody - například četba napí­ pinami lidí. Někdy jsou tyto rozdíly odrazem
navé knihy nebo hraní basketbalu - jsou při­ osobnosti a individuality (více informací na­
nejmenším z krátkodobého hlediska účinnější jdete ve 12. a 13. kapitole), jindy se v nich od­
než metody hloubání a neustálého přemítání ráží socializační minulost, která se liší podle
(takzvané ruminacc) o příčinách a důsledcích kultury a genderové příslušnosti. Při úvahách
vlastního smutku nebo vzteku. Přemítání vět­ o úloze genderu a kultury ve vztahu k emo­
cím mějte na paměti, že v emočním procesu gové k závěru, že ženy a muži se liší spíše ve
hrají klíčovou roli naučené rozdíly i biologic­ vyjadřování emocí - verbálním i mimickém -
ké podobnosti. Již v 1. kapitole jsme uvedli, že než v jejich subjektivním prožívání (Fischer,
se nejedná o „dědičnost, nebo výchovu“, ale 2000). Pokud se ve zprávách o subjektivním
o „dědičnost i výchovu“. prožitku emocí přece jen objeví genderové
Podíváte-li se ještě jednou na obrázek 11.1, odlišnosti, často se vztahují ke genderovým
všimnete si, že emoční proces začíná hod­ stereotypům. Jedna studie například zjistila,
nocením vlastní situace v prostředí a kon­ že podpora genderových stereotypů byla u žen
čí reakcí na vlastní emoci. Odlišnosti emocí spojována s udáváním intenzivních emocí
u příslušníků různých kultur a pohlaví si mů­ a u mužů s udáváním málo intenzivních emo­
žeme snáze představit, pokud tyto odlišnosti cí (Grossman a Wood, 1993). Z toho lze sou­
postavíme na počátek nebo na konec emoční­ dit, že genderové stereotypy zkreslují i to, jak
ho procesu. Počáteční odlišnosti jsou ty, kte­ lidé o vlastních prožitcích hovoří. Muži si tře­
ré předcházejí procesu hodnocení. V diskusi ba myslí: „Jsem chlap a chlapi nejsou citlivky,
o teorii zvěcňování v 10. kapitole jsme uvedli, takže nesmím dávat najevo emoce“ a ženy si
že ženy a dívky čelí okolnostem, které kladou zase mohou v duchu říkat: „Jsem žena a ženy
důraz na jejich štíhlost a vzhled. V důsledku jsou citově založené, takže musím projevovat
toho mohou pociťovat určité emoce, napří­ emoce.“ Studie prokázaly, že stereotypy častěji
klad stud, a určité emoční důsledky, například zkreslují vylíčení emocí na všeobecné úrovni
deprese a poruchy příjmu potravy častěji než („Jak často cítíte smutek nebo depresi?“) než
muži a chlapci. Naproti tomu koncové od­ při zpětném pohledu („Jakou úzkost jste pro­
lišnosti jsou spjaty s reakcemi na emoci. Pří­ žíval minulý týden u zkoušky?“). Ukazuje se,
slušníci některých kultur vyjadřují emoce že genderové odlišnosti při prožívání emo­
střídměji a působí stoickým dojmem, kdežto cí mizí, když muži i ženy vypovídají o svých
příslušníci jiných kultur se projevují výraz­ aktuálních pocitech („Jakou úzkost pociťujete
ně a působí až exaltovaně. Z tohoto pohledu právě teď?“). Důvodem je patrně to, že v da­
považujeme střední část emočního procesu - ném okamžiku se lidé soustředí spíše na mo­
subjektivní prožitek, tendence myslet a jednat, mentální okolnosti a pocity a méně na to, jak
tělesné změny a do určité míry i výraz obliče­ tyto pocity odpovídají genderové zabarveným
je - za relativně méně ovlivněnou genderový­ představám o vlastní osobě (Feldman Barrett,
mi a kulturními odlišnostmi. To je však znač­ Robin, Pietromonaco a Eyssell, 1998).
né zjednodušení. Na předchozích stránkách Z těchto zjištění vyplývá, že emoce mo­
jsme probírali, jak reakce na emoci pozměňují hou být prostředkem, který mužům a ženám
všechny složky emočního procesu. Jakákoli (i chlapcům a dívkám) pomáhá chovat se tak,
genderová nebo kulturní odlišnost reakcí na jak odpovídá jejich genderovému zařazení.
emoci se tedy nutně musí odrazit i na střed­ Zeny tedy svou ženskost projevují nejen tím,
ních složkách emočního procesu. Vzhledem že věnují pozornost svému vzhledu a stravo­
k počátečním nebo koncovým odlišnostem vání, ale také tím, že dávají najevo „ženské“
jsou ale odlišnosti středních složek druhotné. emoce (smutek a strach) a vyhýbají se proje­
vům „mužských“ emocí (vztek a pýcha). Po­
dobně muži mohou svou mužnost projevovat
Genderové odlišnosti opačným způsobem („kluci nepláčou“, „chlapi
Všimněte si, že lidé - bez rozdílu pohlaví - nedávají najevo strach“). Jistá studie prokázala,
jsou velmi často přesvědčeni o tom, že muži že genderové odlišnosti při vyjadřování emocí
a ženy se ve svých emocích liší. Zeny jsou jsou spjaty s genderovými odlišnostmi v tom,
považovány za emotivnější bytosti, které své oč muži a ženy v souvislosti s emocemi usilu­
emoce prožívají a vyjadřují častěji. Výjimkou jí. Zeny ochotněji projevovaly smutek a strach
jsou vztek a pýcha, u nichž se má obecně za a častěji regulovaly své emoce, aby ochránily
to, že je častěji prožívají a dávají najevo muži své vztahy. Naproti tomu muži dávali ochot­
(Plant, Hyde, Keltner a Devine, 2000). Odpo­ něji najevo vztek a častěji regulovali své emo­
vídají tyto stereotypy skutečnosti? Na základě ce, aby udrželi nebo dali najevo svou moc (Ti-
zjištění mnoha různých studií došli psycholo­ mmers, Fischer a Manstead, 1998).
 Oba snímky zachycují směsici dvou různých emočních výrazů. Stažené a zamračené obočí vyjadřuje vztek, koutky úst směřující dolů
svědčí o smutku. Výzkumy prokázaly, že pokud se tato směs vzteku a strachu objeví na mužské tváři, lidé v ní často vidí spíše vztek,
ale pokud se stejná směsice objeví na ženské tváři, lidé ji častěji vnímajíjako smutek (Plant et aL, 2000). Z těchto zjištění vyplývá,
že genderové stereotypy ovlivňují také interpretaci výrazů tváře.

Vazba mezi genderem a mocí vedla někte­ ženách. Do hry vstupují i genderové stereoty­
ré psychology k domněnce, že genderová hie­ py: účastníci jedné studie měli posoudit míru
rarchie, v níž ženy zaujímají nižší postavení vzteku a smutku osoby, které se ve tváři zra­
a mají méně moci než muži, je odpovědná za čila nejednoznačná směsice obou zmíněných
pozorované genderové odlišnosti v projevová­ emocí. Pokud se tento neurčitý výraz objevil
ní emocí. Hierarchicky níže postavené ženy na tváři muže, pozorovatelé se domnívali, že
dávají najevo „bezmocné“ emoce smutku, úz­ muž se tváří hněvivě; pokud se ale stejně ne­
kosti a strachu (člověk projevující tyto emo­ určitý výraz objevil na tváři ženy, pozorova­
ce působí slabě a bezmocně). Hierarchicky telé soudili, že žena se tváří smutně (Plant et
výše postavení muži dávají najevo vztek, pý­ al., 2000). Mohou tedy ženy získat postavení
chu a opovržení (tyto emoce pomáhají udržet a moc, budou-li dávat najevo vztek? Není to
kontrolu a převahu) (Fischer, 2000). I v tom­ tak snadné. Vzhledem k tomu, že vyjadřování
to případě hovoříme o odlišném ‘vyjadřování vzteku u žen je v rozporu s genderovými ste­
emocí, nikoli o jejich prožívání. Jedna stu­ reotypy, žena dávající najevo vztek v profesní
die z poslední doby zjistila, že ženy prožívají situaci své postavení ve skutečnosti ztrácí, pro­
vztek stejně silně jako muži - a v souvislos­ tože působí dojmem hysterky, která se neumí
ti s mezilidskými vztahy dokonce ještě více. ovládnout - bez ohledu na to, jestli je ředitel­
Přesto se nám zdá, že mužů se vztek zmocňu­ kou společnosti nebo začínající praktikantkou.
je častěji než žen, protože jej dávají najevo ty­ Tento předsudek ztrácí na síle jen tehdy, je-
pičtějším způsobem - fyzickými i verbálními -li zřetelně patrná vnější příčina, která ženin
útoky. Naproti tomu ženy vyjadřují svůj vztek vztek vyvolala (Brescoll a Uhlmann, 2008).
slzami, a proto jej pozorovatelé často nevní­ Na závěr lze tedy konstatovat, že gendero­
mají nebo ho zamění za smutek (Kring, 2000). vé odlišnosti v emoční oblasti snad vycházejí
Zeny také uvádějí, že se při vyjadřování vzte­ primárně z koncové fáze emočního procesu
ku necítí dobře. Tyto genderové odlišnosti při čili z toho, jak muži a ženy regulují a vyjadřují
projevech vzteku tedy mohou posilovat před­ své emoce. Zmíněné odlišnosti mají s největší
stavu o „mocných“ mužích a „bezmocných“ pravděpodobností původ v rozdílné socializa­
ci mužů a žen, která směřuje k přizpůsobení kulturně podloženou odlišnost emocí v počá­
genderovým stereotypům. Určujícími faktory teční fázi emočního procesu. Znamená to, že
socializace jsou rodiče a v obecné rovině také jestliže lidé z různých kultur mají rozdílné
kultura. Studie skutečně prokázaly, že v hovo­ osobní cíle, budou také odlišně hodnotit vý­
rech s dcerami předškolního věku rodiče zdů­ znam aktuálních okolností, i když jsou tyto
razňují například smutek více než při hovoru okolnosti objektivně velmi podobné. Jedna
se syny (Fivush a Buckner, 2000). Tyto roz­ studie zkoumala emoční reakce lidí v situaci,
díly mohou připravit půdu pro odlišnou re­ kdy nedodrželi dohodnuté plány, například
gulaci emocí u mužů a žen v pozdějším věku. zmeškali naplánované setkání. Pro účely této
Jinak řečeno, genderově specifická výchova ke studie byli vybráni Italové jako reprezentan­
vhodné regulaci emocí je jedním ze způsobů, ti kolektivismu a anglicky hovořící Kanaďa­
jimiž si dívky a chlapci osvojují maskulinní né jako reprezentanti individualismu. Podle
a fcmininní postoje. očekávání si Italové cenili mezilidské vztahy
více než Kanaďané. Když se nepodařilo usku­
tečnit plánovanou schůzku, Italové pociťovali
Kulturní odlišnosti spíše lítost, kdežto Kanaďané cítili spíše vztek
Psychologové studující kulturní odlišnos­ (Grazzani-Gavazzi a Oatley, 1999). Lítost za
ti v oblasti emocí se většinou soustředili na těchto okolností odráží kolektivistický pří­
to, jak se v prožívání emocí odrážejí hodnoty stup, protože chyba je považována za společ­
spojené s kolektivismem a individualismem. nou ztrátu. Naproti tomu vztek je odrazem
V 1. kapitole jsme uvedli, že kolektivismus individualismu, protože chyba je považována
se vyskytuje v kulturách, které zdůrazňují zá­ za něco, s čím se jedinec musí vyrovnat in­
kladní spojitost mezi lidmi a jejich vzájemnou dividuálně. Vzhledem k tomu, že příslušníci
závislost, kdežto individualismus se vyskytuje kolektivistických a individualistických kultur
v kulturách, jež kladou důraz na samostatnost
a nezávislost jedinců. Kolektivistické kultury
existují v mnoha východoasijských, jihoameric­ Štěstíje v individualistických kulturách těsněji spjato
s individuálním úspěchem; v kolektivistických kulturách
kých a afrických zemích, kdežto pro Spojené
bývá spojováno spíše s dobrými vztahy.
státy americké, Kanadu, Austrálii a mnohé zá­
padoevropské země je typická individualistická
kultura. Samozřejmě nelze tvrdit, že všichni
obyvatelé uvedených států jsou výhradně in-
dividualisté nebo kolektivisté. Velmi časté jsou
odlišnosti mezi příslušníky různého pohlaví,
společenských tříd a etnických skupin. Pro po­
chopení kulturních odlišností v oblasti emocí
jsou přesto nej důležitější rozdílné postoje na
ose kolektivismus-individualismus (van Her-
mert, Poortinga a van de Vijver, 2007).
Chceme-li pochopit příčiny tohoto stavu,
měli bychom prozkoumat, jak míra kolek-
tivismu a individualismu ovlivňuje nazírá­
ní vlastní osoby (Markus a Kitayama, 1991).
V kultuře, kde převažuje kolektivismus, je
sebepojetí jedince zakotveno v mezilidských
vztazích. Lidé často touží zařadit se, přizpů­
sobit se a vytvořit harmonické mezilidské
vztahy. Naproti tomu v převážně individua­
listické kultuře se lidé vnímají obvykle nezá­
visle na druhých a jejich osobní cíle odrážejí
touhu po nezávislosti a jedinečnosti. Kultur­
ní odlišnost osobních cílů tedy může vytvořit
 přikládají vztahům odlišný význam, vyvolá než v kolektivistických kulturách (Fischer,
stejná okolnost - v našem příkladu to byl ne­ Manstead a Mosquera, 1999).
uskutečněný plán - rozdílné emoce. Z nedávno provedených výzkumů zamě­
Badatelé rovněž zjistili, že v různých kul­ řených na vztah kultury a emocí vyplynulo,
turách se liší okolnosti, které u lidí vyvolávají že kromě odlišného hodnocení počáteční si­
„dobrý pocit“. V japonské kultuře, která je spí­ tuace a rozdílné reakce na emoce se v různých
še kolektivistická, jsou dobré pocity nejčastěji kulturních kontextech mohou lišit i základní
provázeny mezilidskými vazbami, například názory na emoce (Mesquita, 2001). V indivi­
přátelskými pocity, kdežto ve Spojených stá­ dualistických kulturách se například má za to,
tech, kde panuje individualističtější kultura, že emoce odrážejí subjektivní vnitřní svět je­
jsou dobré pocity nejčastěji provázeny jistou dinců a že „patří“ konkrétní osobě (například
odtažitostí, například pocitem nadřazenosti „Marek se zlobí“). Naproti tomu v kolektivis­
nebo pýchy (Kitayama, Markus a Kurokawa, tických kulturách se má za to, že emoce od­
2000; Kitayama, Mesquita a Karasawa, 2006). rážejí objektivní realitu a „patří“ ke vztahům
Z těchto zjištění vyplývá, že zdroje štěstí (například „Zlobíme se“). Studie prokázaly, že
a spokojenosti závisejí na tom, jak si příslušná pokud mají Japonci hodnotit z výrazu obličeje
kultura váží vztahů a společenské užitečnosti - emoci určitého člověka, dívají se také na výraz
i v tomto případě jde patrně o to, že osobní obličeje okolních lidí, kdežto lidé ze západ­
cíle a vnímání sebe samého vycházejí z kolek- ních kultur to nedělají (Masuda, Ellsworth,
tivismu nebo individualismu. Mesquita, Leu, Tanida a Van de Veerdonk,
Kulturní vlivy již od raného dětství pů­ 2008). Stejně jako jsme tvrdili, že emoce
sobí na to, jaké emoce se lidé snaží proží­ mohou být jedním z vyjadřovacích prostřed­
vat. Například dětské pohádkové knížky ve ků, jimiž lidé dávají najevo svou genderovou
Spojených státech zdůrazňují vzrušené sta­ příslušnost, mohou emoce také posilovat kul­
vy, kdežto srovnatelně oblíbené dětské knihy turní sounáležitost. Všechno nasvědčuje tomu,
na Tchaj-wanu kladou důraz na klidné stavy že emoce spojují příslušníky kolektivistických
(Tsai, Louie, Chen a Uchida, 2007). Taková kultur a definují individuální jedinečnost pří­
kulturní poselství vytrvale působí na ideály, slušníků individualistických kultur.
jimž děti i dospělí podřizují své emoce. Bikul-
turní jedinci se nacházejí v jedinečném posta­ Dílčí shrnutí
vení, protože se identifikují se dvěma kultu­
■ Emoce příslušníků rozdílných kultur a různého pohlaví se
rami. Někdy se stává, že tyto kultury uznávají
vzájemně liší, nejčastěji v počáteční fázi emočního procesu
protikladné hodnoty v oblasti emocí. Studie
(ve vztazích mezi osobou a prostředím a v kognitivním
deníkových zápisů ukazují, že bikulturní je­ hodnocení) a v koncové fázi emočního procesu (v reakci na
dinci prožívají své emoce v souladu s jazykem, emoci).
jímž právě hovoří nebo hovořili krátce před­ ■ Mnohé genderové odlišnosti souvisejí s genderovými
tím (Perunovic, Heller a Rafaeli, 2007). (Viz stereotypy, které připisují „bezmocné" emoce (například
též 17. kapitola.) smutek a strach) ženám a „silové" emoce (například vztek
Dosud jsme uvažovali o kulturních odliš­ a pýchu) mužům.

nostech v počáteční fázi emočního procesu - ■ I kulturní odlišnosti individualistického a kolektivistického

přístupu jsou zdrojem odlišností v prožívání emocí.
tedy o rozdílných okolnostech, které vyvo­
Kolektivismus se více soustředí na vztahy. To ovlivňuje
lávají emoce, a o odlišném hodnocení jejich
proces hodnocení a regulační strategie.
významu. Kolektivismus a individualismus
však ovlivňuje také koncová fáze emočního
procesu, neboť určuje, které emoce smějí být Otázky rozvíjející kritické myšlení
vyjádřeny a kdy. S jedním příkladem tohoto
1 Podívejte se ještě jednou na obrázek 11.1 a vysvětlete
jevu jsme se setkali, když jsme se zabývali
rozdíl mezi genderovými a kulturními odlišnostmi stojícími
pravidly pro vyjadřování emocí. Japonci
na počátku a na konci emočního procesu.
častěji než Američané skrývají své pocity
2 Existují nějaké aspekty emočního procesu, které se
znechucení za zdvořilý úsměv. Jiné studie zase u příslušníků různých kultur a pohlaví neliší? Proč ano,
zjistily, že v individualistických kulturách je proč ne?
vyjadřování pýchy společensky přijatelnější
Agrese pud, který motivuje chování směřující k od­
stranění překážky (člověka nebo předmětu),
V tabulce 11.3 je uvedeno, že se vztekem se jež je příčinou onoho zmaření (Dollard, Doob,
pojí sklon k útoku. Lidé, kteří podlehnou to­ Miller, Mowrer a Sears, 1939). Uvedené tvr­
muto impulzu, začnou projevovat verbální zení má dva důležité aspekty. Prvním z nich
nebo fyzickou agresi. Z mnoha různých ten­ je, že příčinou agrese je frustrace; druhým as­
dencí myslet a jednat, které se pojí s rozdílný­ pektem je, že agrese má vlastnosti základního
mi emocemi, si psychologové zvolili k důklad­ pudu - je formou energie, která trvá, dokud
nému studiu právě agresi. Jedním z důvodů není dosaženo cíle, a je vrozenou reakcí stej­
je její sociální význam. Uvažujeme-li o agresi ně jako hlad nebo sex, jimiž jsme se zabývali
na celospolečenské rovině, dojdeme k závěru, v 10. kapitole. Brzy uvidíme, že pudový aspekt
že v době široké dostupnosti jaderných zbra­ hypotézy frustrace-agrese je obzvláště sporný.
ní může jediný agresivní čin vyvolat celosvě­ Je-li agrese skutečně základním pudem
tovou katastrofu. V individuální rovině zase jako například hlad, očekávali bychom, že
platí, že mnoho lidí často prožívá agresivní i jiné druhy savců budou vykazovat podobné
myšlenky a impulzy. Způsob zvládnutí těch­ vzorce agrese (stejně jako vykazují podobné
to myšlenek má značný vliv na zdraví a me­ vzorce hladu). Důkazy pro toto tvrzení se po­
zilidské vztahy. Kromě toho se psychologové stupem času mění. První etologické výzkumy
soustředili na výzkum agrese také proto, že v šedesátých letech tvrdily, že mezi člověkem
dvě nejvýznamnější teorie sociálního chová­ a ostatními druhy existuje velký rozdíl - že
ní vycházejí ze zcela odlišných předpokladů u zvířat se na rozdíl od člověka vyvinuly me­
o podstatě agrese. Freudova psychoanalytická chanismy řídící jejich agresivní pudy (Ard-
teorie považuje agresi za pud, ale podle teo­ rey, 1966; Lorenz, 1966). Z dalších výzkumů
rie sociálního učení je agrese naučenou reakcí. však vyplynulo, že zvířata možná nejsou o nic
Výzkum zaměřený na agresi nám pomáhá obě méně agresivní než člověk. Ukázalo se, že vý­
konkurenční teorie vyhodnotit. skyt vražd, znásilnění či zabití mláďat je u zví­
V následujícím výkladu nejprve popíšeme řat mnohem vyšší, než se původně soudilo.
oba rozdílné názory a výzkumy, které s nimi Jeden typ vražd se objevuje u šimpanzů
souvisejí. Potom se zamyslíme nad tím, jak se ve válkách o hranice území (Goodall, 1978).
oba názory liší s ohledem na důsledky, jaké má V jednom velmi dobře zdokumentovaném pří­
zpodobnění agrese ve sdělovacích prostředcích. padu v Národním parku Gombe v Tanzanii
Dodejme, že výrazem agrese označujeme cho­ bránila tlupa pěti šimpanzích samců své území
vání, jehož cílem je fyzicky či verbálně zranit proti každému cizímu samci, který na území
jinou osobu nebo zničit nějaký předmět. Zá­ vkročil. Pokud se tlupa setkala se dvěma nebo
kladním pojmem v této definici je úmysl. Po­ více cizími samci, reagovali její příslušníci prud­
kud vám někdo v přeplněném výtahu náhodou ce, ale nezabíjeli. Jestliže se však setkali pouze
šlápne na nohu a okamžitě se omluví, nebu­ s jedním vetřelcem, jeden člen tlupy ho držel
dete jeho chování považovat za agresivní, ale za paži, druhý za nohu a třetí ho ubil k smr­
pokud k vám někdo přistoupí ve chvíli, kdy ti. Jindy několik členů tlupy vláčelo vetřelce po
sedíte u stolu, a dupne vám na nohu, bez vá­ skalách tak dlouho, až zemřel. V jiné válce šim­
hání označíte jeho jednání za agresivní. panzů o hranice území, kterou vědci sledovali
v sedmdesátých letech minulého století, zničila
patnáctičlenná tlupa šimpanzů sousední méně
Agrese jako pud početnou tlupu tak, že postupně zabíjela jedno­
Podle Freudovy psychoanalytické teorie je ho samce po druhém. Samice primátů se cho­
mnoho našich činů určováno pudy, zejména vají agresivně stejně často jako samci, ale jejich
pohlavním pudem. Nemůže-li člověk svůj pud jednání není tak smrtící, protože mají kratší
projevit, tedy je-li ve svých potřebách frustro­ a méně ostré zuby než samci (Smuts, 1986).
ván, dostane se ke slovu agresivita. Teoretikové Přestože takováto pozorování přinášejí do­
psychoanalýzy tuto hypotézu frustrace-agre- klady o tom, že zvířecí agrese se podobá lidské,
se později rozšířili a tvrdili, že kdykoli je zma­ existuje mezi nimi mnoho rozdílů. Lidé na roz­
řena snaha dosáhnout cíle, je vyvolán agresivní díl od zvířat vedou například rozsáhlé války.
 Výzkumy biologických základů agrese
u zvířat přinášejí důkazy o existenci agresiv­
ního pudu přinejmenším u některých druhů.
Některé studie prokázaly, že mírné elektrické
podráždění specifických oblastí hypotalamu
vyvolá u zvířat agresivní, až vražedné chování.
Když vědci stimulovali implantovanými elek­
trodami hypotalamus kočky, zvíře syčelo, zje­
žilo srst, zúžilo zornice a zaútočilo na potkany
nebo jiné předměty vložené do klece. Stimu­
lace jiné oblasti hypotalamu vyvolala zcela od­
lišný typ chování: kočka neprojevovala vztek,
ale klidně se k potkanovi přikradla a zabila ho.
Podobnými metodami je možné navodit
agresivní chování i u potkanů. Laboratorní Je agrese pud, nebo naučená odpověd?
potkan, který nikdy nezabil myš ani při této
činnosti neviděl jiného divokého potkana,
může mírumilovně žít s myší v jedné kleci. U některých savců jsou tyto instinktivní
Pokud ale badatelé v jednom pokusu stimulo­ vzorce agresivního chování řízeny mozkovou
vali jeho hypotalamus, zvíře na myš zaútočilo kůrou, a proto jsou více ovlivněny zkušeností.
a zabilo ji stejně, jako to dělá divoký potkan Opice žijící v tlupách nastolí hierarchii podle
(silným kousnutím do šíje, které přeruší mí­ dominance: jeden nebo dva samci jsou vůdco­
chu). Zdá se, že stimulace spustí vrozenou vé a ostatní samci se ocitnou na nižších stup­
reakci zabíjení, jež se projevuje u divokých ních hierarchického žebříčku. Pokud badatelé
potkanů a která byla dosud skrytá. Když ba­ elektrickým proudem podráždí hypotalamus
datelé naopak vstříkli potkanům, kteří zabí­ dominantních samců, začnou samci útočit na
jeli myši na potkání, do stejné oblasti mozku podřízené samce, ale nikoli na samice. Jestliže
neurochemický blokátor, potkani byli dočasně vědci stejným způsobem podráždí hypotala­
mírumilovní (Smith, King a Hoebel, 1970). mus podřízeného samce, začne se krčit a cho­
V těchto případech má agrese některé vlast­ vá se submisivně (viz obrázek 11.8). Z toho
nosti pudu, protože zahrnuje vrozené reakce. lze soudit, že agresivní chování u opic není

OBRÁZEK 11.8
Stimulace mozku a agrese. Do elektrod implantovaných do hypotalamu opice je prostřednictvím dálkového ovládání veden slabý
elektrický proud. Reakce zvířete (útok, nebo útěk) závisí na postavení v hierarchii tlupy.
automaticky vyvoláno elektrickou stimula­ překvapivé, že teorie odmítá pojetí agrese jako
cí hypotalamu. Určitou úlohu při něm hra­ pudu vyvolaného frustrací. Místo toho před­
je i prostředí a zkušenosti z minulosti. Lidé pokládá, že agrese se podobá ostatním typům
se chovají podobně. Přestože jsme vybaveni naučeného chování. Agresi si lze osvojit po­
nervovými mechanismy, které jsou spojeny zorováním nebo napodobováním a čím častěji
s agresí, aktivace těchto mechanismů je ob­ je agresivní chování posilováno, tím častěji se
vykle řízena mozkovou kůrou, tedy oblas­ bude objevovat. Člověk, který je frustrován
tí, která souvisí s regulací emocí. V souladu zmařením cíle nebo rozrušen stresující udá­
s tímto názorem jsou i nedávné doklady svěd­ lostí, prožívá nepříjemné emoce. Jeho reakce
čící o tom, že tyto oblasti mozkové kůry jsou na tyto emoce se liší podle toho, jaké odpo­
dysfunkční u jedinců, kteří vykazují impulziv­ vědi se jedinec naučil používat ve stresujících
ně násilné chování (Davidson, Putnám a Lar- situacích. Frustrovaný jedinec může vyhledat
son, 2000). U ostatních lidí závisí četnost pomoc ostatních, chovat se agresivně, stáh­
a formy agresivního chování a situace, v nichž nout se do sebe, vyvinout větší snahu nebo
se agresivní chování objevuje, do značné míry se uchýlit k alkoholu či drogám. Vybere si
na zkušenostech a sociálních vlivech. takovou reakci, která mu v minulosti nejvíce
pomohla. Podle tohoto názoru tedy frustrace
vyvolává agresi především u lidí, kteří se nau­
Agrese jako naučená odpověď čili na nepříznivé situace reagovat agresivním
Teorie sociálního učení se zabývá lidskými chováním (Bandura, 1977).
sociálními interakcemi, ale vychází z behavio­ Obrázek 11.9 ukazuje, čím se teorie sociál­
rální ho studia učení zvířat (viz 7. kapitola). ního učení liší od psychoanalytické teorie
Soustředí se na vzorce chování, které si lidé (tedy od hypotézy frustracc-agrese). Teorie
osvojují v reakci na události ve svém okolí. sociálního učení předpokládá, že (1) agrese je
Některé sociální chování může být odměněno, jen jednou z několika možných reakcí na ne­
jiné mívá nežádoucí výsledky. V procesu dife­ příjemnou frustraci a že (2) agrese je reakce,
rencovaného posilování si lidé nakonec zvolí která nemá vlastnosti pudu, a proto je ovliv­
úspěšnější vzorce chování. Přestože teorie so­ ňována předpokládanými důsledky chování.
ciálního učení sdílí základní principy posílení Jedním zdrojem důkazů, které hovoří ve
s behaviorismem, od přísného behaviorismu prospěch teorie sociálního učení, je klasický
se liší v tom, že zdůrazňuje význam kognitiv­ výzkum Alberta Bandury. Ukazuje, že agre­
ních procesů. Jelikož si lidé mohou v duchu si, stejně jako každou jinou reakci, je možné
představit různé situace, dokážou předvídat si osvojit napodobením. Předškolní děti, kte­
pravděpodobné důsledky svého jednání a po­ ré sledovaly různé formy agresivního chování
dle toho mohou měnit vlastní chování. dospělých vůči velké nafukovací figuríně, ná­
Teorie sociálního učení se od striktního sledně napodobily řadu činů dospělých včetně
behaviorismu liší také v tom, že zdůrazňuje těch, které nebyly obvyklé (viz obrázek 11.10).
úlohu zástupného učení neboli učení pozoro­ Experiment byl rozšířen o promítání dvou fil­
váním. Člověk si mnohé vzorce chování osvojí mových podob agresivního chování vůči na­
pozorováním ostatních a sledováním násled­ fukovací figuríně: jeden záznam zachycoval
ků jejich chování. Dítě, které sleduje bolest­ agresivní chování dospělého člověka, druhý
ný výraz svého staršího sourozence sedícího zachycoval stejné chování v podání kreslené
v zubařském křesle, bude patrně ustrašené, až postavičky. Výsledky byly překvapivé. Děti,
se poprvé posadí do stejného křesla. Teorie které sledovaly některý z filmových záznamů,
sociálního učení zdůrazňuje úlohu vzorů při se chovaly stejně agresivně jako ty, jež pozoro­
osvojování specifického chování a emočních valy agresivní chování živého vzoru. Obrázek
reakcí. Zaměřuje se na například na otázky, 11.11 zachycuje míru agresivního chování pro
jaké typy vzorů jsou nejúčinnější a jaké fak­ každou skupinu a pro dvě kontrolní skupiny,
tory určují, zda člověk skutečně pozorované které nesledovaly žádný vzor nebo pozorovaly
chování použije (Bandura, 1973,1986). takový vzor, který se choval neagresivně. Stu­
Vzhledem k tomu, že teorie sociálního die dospěly k závěru, že sledování živého nebo
učení klade takový důraz na učení, není nijak nafilmovaného vzoru agresivního chování zvy­
šuje pravděpodobnost, že se divák bude chovat Psychoanalytická teorie

agresivně. Může to být jeden z důvodů, proč

jsou děti, které rodiče přísně trestají, nadprů­ agresivní chování

měrně agresivní. Rodiče jim totiž slouží jako

vzor agresivního chování (Eron, 1987). Teorie sociálního učení
Ve prospěch teorie sociálního učení svědčí
i skutečnost, že agrese je citlivá vůči posílení nepříjemné emoční aktivace závislost
v závislosti na důsledcích stejně jako ostatní prožitky výkon

naučené reakce. Rada studií ukazuje, že děti stažení a rezignace

předvídané
incentivy důsledky agrese
s vyšší pravděpodobností projevují agresivní
chování psychosomatické symptomy
reakce, které si osvojily sledováním agresiv­ otupení
ních vzorů, pokud je jejich chování posíleno drogami a alkoholem
konstruktivní řešení problému
odměnou nebo pokud sledují, že je odmě­
OBRÁZEK 11.9
něno agresivní chování vzorů. V jedné studii
badatelé sledovali děti po dobu deseti týdnů: Dva pohledy na agresi. Graf schematicky zachycuje určující faktory
agrese podle psychoanalytické teorie (hypotéza frustrace-agrese) a teorie
zaznamenávali případy agresivního chování sociálního učení. Z hlediska teorie sociálního učení může emoční aktivace
a události, které následovaly bezprostředně vyvolaná nepříjemnými prožitky vést k různým typům chování podle toho,
poté, například pozitivní posílení (oběť se sví­ který typ chování byl posílen v minulosti.
jela či naříkala), trcst za agresi (oběť oplatila
útok) nebo neutrální reakce (oběť agresora
ignorovala). Nejvyšší celkovou úroveň agrese
vykazovaly ty děti, u nichž po jejich agresiv­ žuje na stejné úrovni. Experimenty s dospě­
ním činu následovalo pozitivní posílení. Nej­ lými přinesly podobné výsledky. Pokud měli
menší míru agrese vykazovaly děti, které byly vysokoškolští studenti opakovanou možnost
za agresivní čin potrestány. Děti, které zpo­ beztrestně ublížit druhé osobě (která jim ne­
čátku nebyly agresivní, ale jimž se příležitost­ mohla napadení oplatit), trestali ji stále více.
ně podařilo zastavit útok protiútokem, začaly Zkoumané osoby, které měly vztek, v násled­
postupně samy útočit (jejich agrese byla pozi­ ných útocích stupňovaly svou agresivitu více
tivně posilována). Důsledky agrese tedy nepo­ než osoby, jež vztek neměly. Kdyby agrese při­
chybně hrají při utváření chování významnou nášela katarzi, rozhněvaní účastníci pokusu by
úlohu (Patterson, Littman a Bricker, 1967). agresivním chováním redukovali svůj agresiv­
ní pud a čím déle by se chovali agresivně, tím
méně by druhé osobě ubližovali (Berkowitz,
Projevy agrese a katarze 1965).
Studie, které se pokoušejí odlišit agresi jako Některé důkazy o katarzi pocházejí ze sku­
pud od agrese jako naučené reakce, se často tečných životních situací. V jedné studii vedli
soustředí na katarzi neboli zbavení se emo­ vědci rozhovory s propuštěnými zaměstnanci
ce jejím silným prožitím. Je-li agrese pudem, jisté kalifornské firmy, která působila v oblas­
potom by její vyjádření mělo vyvolat katarzi ti leteckého a kosmického průmyslu. Vědci se
a snížení intenzity agresivních pocitů a činů zaměstnanců dotazovali, co si myslí o svých
(stejně jako požití potravy odstraní pocity zaměstnavatelích a nadřízených. Později je
a chování spojené s hladem). Jestliže je ale požádali, aby své pocity zapsali. Kdyby agre­
agrese naučenou reakcí, mohly by její pro­ se přinášela katarzi, potom by se muži, kteří
jevy vyústit v jejich častější výskyt (pokud je v rozhovorech projevovali značnou míru vzte­
agresivní chování posilováno). Důkazy, které ku, vyjadřovali ve svých písemných zprávách
máme k dispozici, hovoří ve prospěch nauče­ mírněji. Výsledky však ukazují něco jiného.
né reakce. Muži, kteří v rozhovoru dali najevo vztek, se
Psychologové uskutečnili řadu laborator­ v písemné zprávě vyjádřili ještě rozzlobeně­
ních studií zaměřených na to, zda agrese po­ ji. Jiná studie se zaměřila na vztah mezi ne­
klesne, pokud je částečně vyjádřena. Studie přátelstvím daného státu vůči sousedním ze­
dětí ukazují, že účast na agresivních aktivitách mím a typem her, které se v dané zemi hrají.
agresivní chování buď zvyšuje, nebo je udr- Badatelé zjistili, že v nepřátelštěji naladěných
 zemích se častěji hrají bojovné hry. I v tomto Většina studií, o nichž jsme se zmínili, po­
případě se zdá, že agrese další agresi nezmír­ jednává o důsledcích přímo vyjádřené agre­
ňuje, ale naopak ji plodí (Ebbesen, Duncan se. A co důsledky nepřímého a zástupného
a Konecni, 1975). vyjádření agrese při sledování násilí v televi­
Popsané výsledky jsou v rozporu s domněn­ zi a v kině, při poslouchání písní s násilný­
kou, že agrese přináší katarzi. Přesto však mi texty nebo při hraní videoher s násilným
existují okolnosti, při nichž vyjádření agre­ obsahem? Jestliže se člověk baví sledováním
se může snížit její výskyt. Agresivní chování násilí, vybíjí si tím ve fantaziích svůj agresivní
může například vyvolat pocity úzkosti, které pud? Nebo naopak podněcuje svou agresi na­
omezují další agresi, zejména pokud agresor podobováním (modelováním) a posilováním
zpozoruje, že svou činností někomu přivodil násilného chování? Viděli jsme, že děti v ex­
zranění. V těchto případech však lze účinek perimentálních podmínkách živé nebo nafil­
agresivního chování vysvětlit i bez toho, že mované agresivní chování napodobují, ale jak
nastává redukce agresivního pudu. Přestože budou reagovat v přirozenějších podmínkách?
aktivní projevy nepřátelských pocitů obvykle Je to důležitá otázka, protože děti jsou vysta­
nesnižují míru agrese, mohou u daného jedin­ veny stále většímu množství násilí zobrazova­
ce vyvolat příjemné pocity. Ty však možná na­ ného v médiích.
staly nikoli proto, že daný člověk zmírnil svůj Několik experimentálních studií se zamě­
agresivní pud, ale spíše proto, že má pocit, že řilo na to, jaké účinky má na děti sledování
je pánem situace. televizního vysílání. V jisté studii sledovala

OBRÁZEK 11.10
Děti napodobují agresivní chování dospělých. Děti v předškolním věku pozorovaly u dospělých různé formy agresivního chování vůči
nafukovací figuríně. Chlapci i dívky se potom vůči figuríně chovali stejně agresivně a dělali stejné věci, které předtím viděli u dospělých -
házeli s figurínou, tloukli do ní kladivem a kopali do ní.
jedna skupina dětí každý den po určitou dobu ■ 2 napodobení agresivních reakcí
I g všechny agresivní reakce
násilí v kreslených filmech a jiná skupina dětí
sledovala stejně dlouhou dobu kreslené filmy
bez násilného obsahu. Kromě toho badate­
lé pečlivě zaznamenávali míru agrese, kterou
děti projevovaly při svých každodenních čin­
nostech. Děti, jež sledovaly kreslené filmy
obsahující násilí, jednaly se svými vrstevníky
agresivněji, zatímco děti, které se dívaly na
kreslené filmy bez násilí, nevykazovaly žádnou
změnu v agresivním chování vůči ostatním
dětem (Steuer, Applefield a Smith, 1971). Jiná
studie se zaměřila na vysokoškolské studenty
a prokázala, že po poslechu písní s násilný­
mi texty studenti častěji prožívali nepřátelské
pocity a zaobírali se agresivními myšlenkami
OBRÁZEK 11.11
(Anderson, Carnagey a Eubanks, 2003).
Právě popsané studie srovnávaly experi­ Napodobení agrese. Děti, které sledovaly agresivní vzory (at už přímo,
nebo ve filmu), vykazovaly agresivní chování ve výrazně vyšší míře než
mentální skupiny s kontrolními. Studie, které ty, které sledovaly neagresivní nebo žádný vzor. Všimněte si, že sledování
zkoumají zvyklosti dětí při sledování televize, živého vzoru vede k napodobování specifičtějších agresivních činů,
však většinou bývají korelační. Hledají vztah zatímco sledování filmových (hraných či kreslených) vzorů podněcuje
mezi dobou, po kterou jsou děti vystaveny více agresivních reakcí všeho druhu. (A. Bandura et al.: Imitation
of Film-Mediated Aggressive Models, Journal ofAbnormal and Sociál
sledování televizního násilí, a mírou, v níž při
Psychology, 1963, 66: 3-11. ® 1963, Američan Psychological Association.
řešení mezilidských konfliktů používají agre­ Upraveno se svolením.)
sivní chování. Zjištěné korelace jsou zřetelně
pozitivní (Singer a Singer, 1981) i u finských
dětí, které mají omezené množství programů
s obsahem násilí (Lagerspetz, Viemero a Aka-
dcmi, 1986). Možná si vzpomínáte, že z kore­
lací nevyplývají kauzální vztahy. Je tedy mož­
né, že agresivní děti raději sledují televizní
programy obsahující násilí a že ke sledování
těchto programů je vlastně vede jejich agre­
sivní povaha.
Ve snaze ověřit platnost této alternativní
hypotézy vědci studovali po dobu deseti let
zvyklosti dětí při sledování televize. Do stu­
die bylo zahrnuto více než 800 dětí ve věku
osm až devět let. Badatelé shromáždili úda­
je o oblíbených programech každého dítěte
a o jeho agresivitě (jak ji hodnotili spolužáci).
Bylo zjištěno, že chlapci, kteří dávali přednost
programům se značným množstvím násilí,
se v mezilidských vztazích chovali mnohem
agresivněji než chlapci, kteří měli raději pro­
gramy s nižším obsahem násilí. Až potud se
OBRÁZEK 11.12
tedy zjištěné výsledky podobají výsledkům
Vztah mezi dětským sledováním televizních
předchozích studií. Po deseti letech se ba­ programů s násilným obsahem a dospělou
datelé více než poloviny účastníků původní agresivitou. Preference sledování televizních programů
studie dotazovali na jejich oblíbené televizní s násilným obsahem u devítiletých chlapců pozitivně
programy. Kromě toho zjišťovali jejich delik- koreluje s agresivním chováním ve věku 19 let. (Eron,
Huesmann, Lefkowitz a Walder, 1972.)
ventní sklony a dotazem u vrstevníků zjišťo-
Děti často napodobují to, co vidí v televizi.

váli míru jejich agresivity. Obrázek 11.12 uka­ znepokojením zejména po tragických udá­
zuje, že čím více devítiletí chlapci sledovali lostech v amerických školách ve městech Pa-
násilí v televizi, tím agresivnější byli ve svých ducah v Kentucky, v Jonesboro v Arkansasu
19 letech. Nej důležitější ale je, že korelace zů­ a v Littletonu v Coloradu. Dospívající chlapci,
stává významná i tehdy, když se pomocí sta­ kteří spáchali hromadné vraždy svých spolu­
tistických metod „odečte“ míra původní dět­ žáků a učitelů, velmi často hrávali ty nejnásil­
ské agresivity. Díky tomu se sníží možnost, že nější a nejkrvavější videohry, jaké jsou vůbec
původní agresivita ve výsledcích určuje dětské k dostání. S ohledem na to, že děti, adolescen­
preference při sledování pořadů i agresivitu ti a vysokoškolští studenti (většinou muži)
v dospělosti. tráví mnoho času hraním násilných video­
Je zajímavé, že výsledky neprokázaly žádný her, začali se psychologové zajímat, zda hraní
logický vztah mezi zvyklostmi dívek při sle­ těchto her nezvyšuje agresivitu hráčů v běž­
dování televize a jejich agresivním chováním ném životě. Metaanalýza 54 studií přinesla
v kterémkoli věku. Je to v souladu s výsled­ přesvědčivé důkazy, že tomu tak je - a kromě
ky dalších studií, z nichž vyplývá, že dívky toho hraní násilných videoher zvyšuje četnost
mají menší sklony k agresivnímu chování než agresivních myšlenek, pocitů a aktivace a sni­
chlapci (Archer, 2004). Dívky také mnohem žuje četnost altruistického chování (Ander­
méně napodobují agresivní chování. Vzhle­ son a Bushman, 2001). Nejvíce znepokojivá
dem k tomu, že většinu agresivních rolí v te­ je tak patrně skutečnost, že hraní násilných
levizi hrají muži, nacházejí ženy méně agre­ videoher se podílí na snížení vnímavosti vůči
sivních vzorů k napodobení. Avšak pokud se utrpení ostatních lidí (Funk, Baldacci, Pasold
týká chlapců, většina studií zjistila, že sledová­ a Baumgardner, 2004).
ní násilí skutečně vede k častějšímu agresivní­ Výsledky výzkumu násilí v médiích jsou
mu chování, zejména u malých dětí. Uvedené významnou podporou pro snahy redukovat
závěry podporuje metaanalýza 28 studií, kte­ agresivní obsah dětských programů. Přinášejí
ré se zabývaly tímto tématem (Wood, Wong také sdělení pro rodiče. Odpovědní rodiče by
a Chachere, 1991). Všechny uvedené výsledky měli vědět, jaké typy televizních pořadů jejich
popírají představu, že agrese je pud a vede ke děti sledují a jaké videohry hrají. Neměli by
katarzi. chválit agresivní projevy ani svých dětí, ani te­
Vědecké důkazy o tom, že mediálně zob­ levizních postav. Měli by si uvědomovat svou
razované násilí zvyšuje agresi, jsou tedy velmi důležitou roli při poskytování vzorů (modelo­
přesvědčivé. Navzdory tomu jsou mediální vání) chování. Budou-li se rodiče chovat ag­
obsahy stále násilnější a násilí se nyní obje­ resivně, jejich děti se pravděpodobně budou
vuje i v interaktivních médiích, například ve chovat stejně.
videohrách, které bývají velmi poutavé. Ve­ V našem stručném přehledli agrese jsme
řejnost sleduje násilné videohry s rostoucím v žádném případě neuvažovali o všech jejích
možných příčinách. Běžnou příčinou vzteku situace. Postupem času tak může zpětná vaz­
a agrese je i ztráta sebeúcty nebo dojem, že ba mezi biologickými a psychologickými slož­
jiný člověk jednal nepoctivě (Averill, 1983). kami emoce ovlivnit průběh emoce. K diskusi
V našem pojednání o agresi jako pudu nebo o zpětné vazbě mezi biologickými a psycholo­
jako naučené odpovědi jsme se nezaměřili na gickými složkami emocí se vrátíme ve 14. ka­
žádný z těchto faktorů. Se zrodem agrese sou­ pitole při výkladu o stresu a v 15. a 16. kapi­
visejí také sociální faktory - za všechny jme­ tole při výkladu o emočních poruchách.
nujme alespoň chudobu, přelidnění, jednání
oficiálních autorit (například policie) a kul­
Dílčí shrnutí
turní hodnoty. Některými sociálními vlivy se
budeme zabývat v 17. kapitole. Souhrnně lze ■ Psychoanalytickou hypotézu, která tvrdí, že agrese je
jedním ze základních pudů, podporují některé studie, jež
říci, že agrese se často vyskytuje při frustraci,
poukazují na biologický základ agrese. U některých zvířat
ale nemusí po ní vždy následovat. Sklon je­
je agrese řízena neurologickými mechanismy hypotalamu.
dince k agresivní reakci oslabuje nebo posiluje
Podrážděním hypotalamu lze u kočky nebo potkana vyvolat
řada sociálních faktorů (Berkowitz, 1981). zuřivost nebo vražednou reakci. U lidí a některých savců
je agresivní chování řízeno mozkovou kůrou, a proto je
Výzkum agrese zřetelně ukazuje, že emoč­ ovlivňováno také sociálním kontextem a zkušenostmi
ní reakce je složitá událost. Stejně tak každá z minulosti.
složka emoce, o níž jsme uvažovali - kogni­ ■ Podle teorie sociálního učení si člověk může osvojit
tivní hodnocení, subjektivní prožitek, ten­ agresivní reakci napodobováním. Pokud je agresivní reakce
pozitivně posílena, její četnost vzrůstá. Děti tedy reagují
dence myslet a jednat, tělesné změny, výrazy
agresivně s vyšší pravděpodobností, je-li jejich agresivní
obličeje a reakce na emoci -, je sama o sobě
reakce posílena.
složitou událostí, která zahrnuje mnoho bio­
■ Existují důkazy o tom, že agrese buď posiluje následné
logických i psychologických faktorů. Každá agresivní chování, neboje udržuje na stejné úrovni. Toto
teorie emocí popsaná v této kapitole se za­ zjištění nepodporuje představy o tom, že agrese přináší
bývá tím, jak na sebe při prožitku emocí vzá­ katarzi. Pokud měli vysokoškolští studenti opakovanou
jemně působí složky biologické (například možnost ubližovat jinému člověku, který se nemohl bránit,
fyziologická aktivace a univerzální výrazy ob­ chovali se vůči němu stále agresivněji.
ličeje) a psychologické (například kognitivní ■ Ani nepřímé nebo zástupné vyjádření agrese nevykazuje

hodnocení). Z výzkumů popsaných v této ka­ žádné známky katarze. Existuje pozitivní vztah mezi
množstvím násilí, které děti a adolescenti sledují v médiích,
pitole vyplývá, že biologické a psychologické
a mírou jejich agresivního chování.
složky emocí se ve většině případů vzájemně
ovlivňují v dynamickém procesu, který se vy­
víjí v čase. Určitá situace může nejdříve vyvo­
lat mírnou emoci, ale pokud jedinec situaci
Otázky rozvíjející kritické myšlení
vyhodnotí podrobněji, emoce může zesílit, 1 Jak souvisejí reakce na emoci - čili snahy o její regulaci -
stejně jako fyziologická aktivace. Subjektivní s biologickými a psychologickými aspekty agresivního
prožitek může být dále posílen působením chování?

emoce na vybavení vzpomínek na podobné 2 Které typy studií nasvědčují tomu, že mediálně zobrazované
násilí má kauzální roli při nárůstu agrese?
události v minulosti a na hodnocení aktuální
 CO JE ZÁKLADNÍ STAVEBNÍ SLOŽKOU EMOCÍ?
Dimenzionální přístup k emocím
Lisa Feldmanová Barrettová, Boston College

Slovo „afekt" je odvozeno z Latinské­ negativní afekt pozitivní afekt

ho slovesa afficere, které znamená vysoká aktivace vysoká aktivace
(např. vztek, stres) (např. radost, vzrušení)
„působit na někoho, zacházet s někým,
vzrušit mysl". I ve vědě a zejména AKTIVACE
v psychologii tento výraz označuje
zvláštní typ vlivu - něčí schopnost negativní afekt pozitivní afekt
ovlivnit naši mysl způsobem, který střední aktivace střední aktivace
(např. zkroušenost, podrážděnost) (např. potěšení, uspokojení)
je spjatý s naším tělem. Filozofové
byli po dlouhá staletí přesvědčeni, že
afekt je základní vlastností vědomí negativní afekt pozitivní afekt
a že každý okamžik našeho bdělého nízká aktivace nízká aktivace
vědomí je proniknutý afektivním cí­ (např. otupělost, sklíčenost) (např. vyrovnanost, klid)
těním. S touto myšlenkou se setká­ ' ■
váme také v raných psychologických přístupu" k emocím (viz dříve v této la prvé se domníváme, že události,
spisech Spencera (1855), Jamese kapitole). Vycházíme při tom z před­ které lidé označují jako „emoce", jsou
(1890), Sullyho (1892) a Wundta pokladu, že všechny emoční stavy lze „vmžiku" vytvářeny nejméně ze dvou
(1897/1998). popsat kombinací dimenzionálních vždy přítomných psychických slo­
V dobách behavioristické revolu­ vlastností. Toto označení je však po­ žek: jednou z nich je psychologicky
ce v psychologii vědci upustili od někud nesprávné: většina teoretiků, a biologicky základní systém přítom­
zkoumání afektu jako obecného poci­ kteří jsou ve svém okolí považováni ný u všech savců, který vytváří urči­
tu, který je součástí každého bdělé­ za zastánce dimenzionálního přístupu té'variace pozitivních a negativních
ho okamžiku. 0 50 let později, když k emocím, není ve skutečnosti bezvý­ stavů (označujeme jej jako „stěžejní
se psychologie vymanila ze sevření hradně přesvědčena o tom, že dimen­ afekt"), a druhou je konceptuální sys­
behaviorismu a vstoupila do období ze afektu uspokojivě vysvětlují emoce. tém emocí (to, co lidé „vědí" o emo­
kognitivní revoluce, byl afekt zbaven Víme, že samotná valence a míra akti­ cích). Obě uvedené složky se společně
své ústřední role v oblasti vnímá­ vace nestačí ke vzájemnému rozlišení podílejí na proměnlivosti emočního
ní a myšlení. Kognitivní věda zcela emocí, jako je vztek a strach, neboť života, která byla pozorována u stej­
opomíjela afektivní reakce a otázky obě zmíněné emoce jsou nepříjem­ ných jedinců v průběhu času, u růz­
související s afektem byly odsouvány né a mají vysokou hladinu aktivace. ných jedinců pocházejících z jedné
do studia emocí. Studium afektů dnes Místo toho se domníváme, že afekt kultury i u příslušníků různých kultur.
tedy zaujímá ústřední postavení ve je pro emoci nepostradatelný. Tvrdí­ Za druhé se domníváme, že základní
studiu emocí. me, že afekt je pouze jednou složkou psychické složky, které vytvářejí emoce,
A skutečně, stovky psychologic­ emoce. Společně s Williamem Jame- nejsou specifické pro jednotlivé emoce
kých studií emocí nyní ukazují, že sem (1890) zaujímáme k emocím psy- a do jisté míry se podílejí na vzniku
bez ohledu na formu nebo způsob chologicko-konstrukcionistický přístup každého psychického jevu. Předpoklá­
měření (pomocí elektromyografie (Gendron a Barrett, 2009). dáme například, že afekt hraje určitou
obličejového svalstva, autonom­ Psychologicko-konstrukcionistic- úlohu také při běžném vidění a pomáhá
ních reakcí, chování nebo záznamů ké přístupy se shodují v předpokladu, lidem doslova vidět svět, který je obklo­
vlastních zkušeností) lze afekt vždy že duševní jevy, které lidé prožívají puje (Barrett a Bar, 2009). Dalekosáh­
popsat z hlediska dvou psychologic­ a pojmenovávají (například „myšlen­ lým důsledkem této myšlenky je sku­
kých aspektů: takzvané hédonické ky", „emoce", ;,vzpomínky" a „pře­ tečnost, že duševní události, které lidé
valence (příjemnost nebo nepříjem­ svědčení"), jsou výsledkem společné­ označují jako „emoce" „poznání" a „vje­
nost) a míry aktivace (rozrušení nebo ho působení základních psychických my", se Liší na fenomenologické úrovni,
zklidnění) (Barrett, 2006a, b; Barrett složek, jež samy o sobě nejsou spe­ ale na biologické úrovni nemusí být od­
a BLiss-Moreau, 2009). Valenci a akti­ cifické pro žádný jednotlivý psychický lišné (viz Duncan a Barrett, 2007).
vaci lze považovat za aspekty, které jev. Psychologicko-konstrukcionistický Za třetí tvrdíme, že v našem mo­
charakterizují škálu všech afektiv- přístup k emocím navrhli Schach- delu hrají významnou úlohu faktory,
ních reakcí, jež jsou vlastní člověku ter a Singer (1962), Mandler (1974), o nichž se v minulosti soudilo, že
(nebo i ostatním savcům). Tato škála Russell (2003) a Barrett (2006a, b). s emocemi nesouvisejí - například
je ve skutečnosti formálně matema­ Psychologicko-konstrukcionistický pří­ pojmy a jazyk (Barrett, Lindquist
tickým modelem afektu, který ozna­ stup k emocím dobře ilustruje model a Gendron, 2007). Domníváme se, že
čujeme jako afektivní kruhový model vypracovaný v mé laboratoři, který pokud správně porozumíme významu
(obrázek). jsme nazvali „model zakoušení pro­ slov a pojmů souvisejících s emoce­
0 takovém modelu se často hovo­ střednictvím kategorizace" (concep- mi, pomůže nám to pochopit i to, co
ří jako o příkladu „dimenzionálního tual act model) (Barrett, 2006). vlastně emoce jsou a jak působí.
Argumenty hovořící ve prospěch samostatných emocí
Robert W. Levenson, University of California-Berkeley

V evoluci našich emocí nepochybně ních emocí už není tak jednoduché. přístupu vycházíme z předpokladu,
hrál zásadní roli malý soubor proto- Například smutek nás někdy přitahuje že emoce zahrnují různé konfigura­
typických problémů a úkolů, které k ostatním lidem a jindy nás od nich ce chování, výrazů a fyziologických
měly nedozírné důsledky pro přežití odpuzuje (a stejně působí i na chová­ projevů, které představují zobecně­
a prosperitu našeho živočišného dru­ ní druhých lidí vůči nám). lá řešení pro malé soubory běžných
hu. Nedílnou součástí lidského života Stejný typ problémů, které sou­ problémů a úkolů (Levenson, 2003a).
je nejen navazování vztahů s ostatní­ visejí s dimenzionálním přístupem Přesto je důležité poznamenat, že
mi lidmi a péče o sebe i ostatní, ale a které se objevují na obecné úrov­ lidé nepochybně dokážou o emocích
také nutnost čelit hrozbám, vyrov­ ni chování, nacházíme také na nižší uvažovat a hovořit dimenzionálním
návat se se ztrátami, bránit majetek úrovni systému individuální emoční způsobem. Na všudypřítomnou otáz­
a vyhýbat se škodlivým látkám. Všu- odezvy. Změny výrazu obličeje jen ku „Jak se dnes máte?" odpovídáme
dypřítomnost a důležitost těchto pro­ velmi málo zapadají do oblíbených „Dobře" nebo „Špatně" a vycházíme
blémů a úkolů patrně vyvíjela velmi dimenzionálních schémat (Ekman, při tom z dimenzionální struktury.
silný selekční tlak, který působil ve 1972). Zkusme posoudit změny tvaru I v tomto velmi konvenčním případě
prospěch zobecnělých řešení, u nichž a polohy obočí z hlediska pozitivní- však odpověd „Špatně" s velkou prav­
byla největší pravděpodobnost, že ve negativní dimenze. Zamračené a sta­ děpodobností vyvolá doplňující otáz­
většině případů přinesou prospěch žené obočí je spojováno s negativ­ ku pátrající po dalších informacích -
jedinci i jeho sociální skupině. Těmi­ ními emocemi (vztek), ale zvednuté zda jsme smutní, rozzlobení nebo
to řešeními jsou emoce: konfigurují obočí není součástí projevu pozitivní znepokojení (nebo jestli máme jiné,
motorické chování, ovlivňují výraz emoce (štěstí). Zvednuté obočí je srovnatelně „vymezitelné" pocity).
obličeje i polohu hlasu, vyvolávají častěji spojováno s překvapením (po­ Co by nám mohlo přinést větší
změny pozornosti, vnímání a zpraco­ kud člověk rovnoměrně zvedne vnitřní jistotu při rozhodování mezi oběma
vání informací a rychle a účinně akti­ i vnější část obočí), které není ani přístupy? Rozumí se samo sebou, že
vují fyziologické změny, k nimž často pozitivní, ani negativní emocí, nebo je zapotřebí provést další dobře se­
dochází i bez zásahu vědomí. Z této se smutkem (při zvednutí vnitřního stavené studie, které potvrdí nebo vy­
perspektivy lze emoce považovat za okraje obočí), který je výrazně nega­ vrátí některé postoje. Tradiční přístup
účinné a časem prověřené řešení věč­ tivní emocí. Kdybychom chtěli podob­ k posuzování existence samostatných
ných problémů. ně posoudit pohyby rtů, narazíme na emocí spočívá v tom, že vědci vyvo­
Běžné problémy a úkoly a s nimi tytéž potíže. Koutky rtů se symetric­ lají při srovnatelných podmínkách
související emoční řešení nejsou v lid­ ky zvedají při pozitivní emoci (štěs­ různé oddělené emoce a určují, zda
ském prožívání rozloženy rovnoměrně. tí) a symetricky klesají při negativní a jak se liší jejich vnější a fyziolo­
Emoční řešení, která se týkají napří­ emoci (smutek); při jiné negativní gické projevy (Levenson, 2003a; Le­
klad zkaženého jídla (odpor), ztráty emoci (opovržení) se ale pohybu­ venson, 2003b). Lze také zkoumat
milovaného člověka (smutek) nebo jí asymetricky a při další negativní pacienty s poškozením určité oblasti
poškození majetku (vztek), se liší spí­ emoci (strach) se symetricky rozta­ mozku (Levenson, 2007) a zjistit, zda
še svým typem a konfigurací než mí­ hují. Na srovnatelné potíže narazíme určité poškození ovlivňuje konkrét­
rou. Právě proto je prakticky nemožné i při posuzování reakcí autonomní ní emoce - například pacienti trpící
najít jedinou unipolární nebo bipolár- nervové soustavy. Tepová frekven­ Huntingtonovou chorobou s obtíže­
ní dimenzionální strukturu, která by ce se zvyšuje při dvou negativních mi rozeznávají znechucení a pacienti
umožnila seřadit nejběžnější emoce emocích (vztek, strach), ale při třetí s postižením v oblasti amygdaly mají
(například vztek, spokojenost, zne­ negativní emoci (znechucení) se ne­ potíže při rozeznávání strachu (Spren-
chucení, strach, štěstí, smutek, pře­ mění (Levenson, 1992). Dvě negativ­ gelmeyer, 1997; Hayes, Stevenson
kvapení). Uvažujme o všudypřítomné ní emoce, které se projevují zvýšením a Coltheart, 2007). Je rovněž mož­
dimenzi pozitivní-negativní. Přestože tepové frekvence, se liší tělesnou né zjišťovat, zda podráždění určité
štěstí je nepochybně pozitivnější než teplotou (při vzteku teplota stoupá, oblasti mozku vyvolá určité emoce
ostatní emoce v této skupině, při ur­ při strachu klesá). Tento rozdíl byl (George et al., 1996; Mosimann et
čení pořadí dalších emocí se rychle zjištěn při studiu fyziologických reak­ al., 2000). Metodou funkčního zob­
dostáváme do potíží. Je znechucení cí a projevuje se i v běžné metaforic­ razování je možné zjistit, zda je vy­
negativnější než strach? Je strach ké mluvě (Lakoff, 1987). jádření a zpracování různých emocí
negativnější než vztek? Dále se za­ Tento typ problémů, které souvi­ spojeno s aktivací rozdílných oblastí
mysleme nad jinou často zmiňova­ sejí s dimenzionálním přístupem, mě mozku (Whalen, 2001). Využití uve­
nou dimenzí, přitažlivost-odpudivost přivádí k závěru, že chceme-li emoce dených empirických postupů sice pa­
(apetence-averze). Na konec stupnice, systematizovat nejkorektnějším mož­ trně nepřinese vyčerpávající odpovědi
který vyjadřuje odpudivost, snadno ným způsobem, měli bychom k nim na všechny otázky, ale jistě přispěje
umístíme hnus, ale umístění ostat­ přistupovat samostatně. Při tomto k obohacení diskuse.
SHRNUTÍ

1 Emoce má několik složek: kognitivní hodnoce­ 8 Lidé téměř vždy reagují na emoce nebo je re­
ní, subjektivní prožitek, tendence myslet a jednat, gulují tím, že je zesilují, nebo naopak potlačují.
autonomní aktivaci, výraz obličeje a reakci na Dětská schopnost regulovat emoce předzname­
emoci. nává sociální úspěšnost dětí. Strategie, které lidé
2 Kognitivní hodnocení je určení významu situace, používají při regulaci emocí, mohou mít nečeka­
které vyústí v emoci. Hodnocení ovlivňuje inten­ né důsledky. Například potlačování výrazu obli­
zitu i kvalitu emoce. Pokud jsou lidé uvedeni do čeje zvyšuje aktivaci amygdaly a autonomní ner­
stavu nediferencované aktivace, může být kvalita vové soustavy a narušuje funkci paměti.
jejich emočního prožitku ovlivněna hodnocením 9 Emoce se liší u příslušníků různých kultur
situace. Kognitivní hodnocení se může odehrá­ i různého pohlaví. Mnohé genderové odliš­
vat mimo vědomí; z výzkumů mozku vyplývá, že nosti lze spojit s genderovými stereotypy emo­
automatického hodnocení se účastní amygdala. cí, které přisuzují „bezmocné“ emoce (napří­
3 Subjektivní prožitek emocí - čili pocit - ovliv­ klad smutek a strach) ženám a „silové“ emoce
ňuje chování, rozhodování a úsudek. Pocity mají (například vztek a pýchu) mužům. Určitou roli
vliv také na paměť, učení a odhadování rizika. v rozdílném prožívání a vyjádření emocí hrají
4 Různé emoce vyvolávají určité tendence nějak i kulturní odlišnosti spočívající v individualismu
myslet a jednat. a kolektivismu: kolektivismus se spíše soustředí
5 Pozitivní emoce rozšiřují škálu myšlení a jedná­ na vztahy, což ovlivňuje proces hodnocení
ní a přispívají ke kreativnějšímu a flexibilnějšímu a strategie regulace emocí.
jednání, což se může postupem času odrazit na 10 Psychoanalytickou hypotézu, která tvrdí, že ag­
tvorbě trvalých osobních zdrojů. Teorie „rozšiřuj rese je jedním ze základních pudů, podporují
a buduj“ částečně vysvětluje, proč se lidé, kte­ studie, jež poukazují na biologický základ agre­
ří prožívají a vyjadřují pozitivní emoce, obvykle se. U některých zvířat je agrese řízena neurolo­
dožívají vyššího věku. gickými mechanismy hypotalamu. Podrážděním
6 Intenzivní negativní emoce obvykle zahrnují hypotalamu lze u kočky nebo potkana vyvolat
fyziologickou aktivaci vyvolanou činností sym­ zuřivost nebo vražednou reakci. U lidí a někte­
patické části autonomní nervové soustavy. Po­ rých savců je agresivní chování řízeno mozko­
zitivní emoce zklidňují přetrvávající negativní vou kůrou, a proto je ovlivňováno také sociálním
emoční aktivaci. Lidé s postižením míchy, kte­ kontextem a zkušenostmi z minulosti.
ré omezuje zpětnou vazbu z autonomní nervo­ 11 Podle teorie sociálního učení si člověk může
vé soustavy, uvádějí prožívání méně intenzivních osvojit agresivní reakci napodobováním. Pokud
emocí. Autonomní aktivace může také pomáhat je agresivní reakce pozitivně posílena, její čet­
při diferenciaci emocí, protože vzorec aktivace nost vzrůstá. Děti tedy reagují agresivně s vyšší
(například tepová frekvence nebo teplota kůže) pravděpodobností, je-li jejich agresivní reakce
se u různých emocí částečně liší. posílena.
7 Výrazy obličeje doprovázející určitou skupinu 12 Existují důkazy o tom, že agrese posiluje násled­
emocí mají univerzální význam. Příslušníci né agresivní chování nebo je udržuje na stejné
různých kultur se shodnou na tom, jaká emoce úrovni. Pokud měli vysokoškolští studenti opa­
se zračí ve tváři konkrétních osob na snímcích. kovanou možnost ubližovat jinému člověku, kte­
Určité emoce mohou být v různých kulturách rý se nemohl bránit, chovali se vůči němu stále
navozeny rozdílnými faktory a v různých agresivněji. Nepřímé nebo zástupné vyjádření
kulturách mohou existovat odlišná pravidla agrese má podobné účinky. Existuje pozitivní
určující patřičné vyjadřování emocí. Emoční vztah mezi množstvím násilí, které děti a ado­
výraz nemá jen komunikační funkci, ale může lescenti sledují v médiích, a mírou jejich agresiv­
také přispívat k subjektivnímu prožitku emocí ního chování.
(hypotéza obličejové zpětné vazby).
KLÍČOVÉ POJMY

asociální porucha osobnosti teorie „rozšiřuj a buduj“

emoce sympatická nervová soustava
kognitivní hodnocení parasympatická nervová soustava
subjektivní prožitek zklidňující účinek pozitivních emocí
tendence myslet a jednat viscerální vnímání
vnitřní tělesné změny Jamesova-Langeova teorie
výraz obličeje pravidla pro vyjadřování emocí
reakce na emoci hypotéza obličejové zpětné vazby
nálady emoční regulace
vztah mezi osobou a prostředím kolektivismus
dvoufaktorová teorie emocí individualismus
chybná atribuce aktivace agrese
minimalistické teorie hodnocení hypotéza frustrace-agrese
dimenzionální teorie hodnocení teorie sociálního učení
stěžejní vztahové téma zástupné učení
zpětné maskování katarze
amygdala

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.apa.org/pubinfo/anger.htmL
Zajímavý článek o ovládání vzteku najdete na stránkách Americké psychologické asociace.

http://worlddatabaseofhappiness.eur.nl
Světová databáze údajů o štěstí a spokojenosti. Najdete zde výsledky výzkumů z celého světa, zásobu testů
zkoumajících spokojenost a další literaturu o štěstí a spokojenosti.
 12. kapitola

Inteligence
Obsah kapitoly
Posuzování intelektových schopností 504
Reliabilita 505
Validita 505
První testy inteligence 506
Stanfordská Binetova inteligenční škála 507
Wechslerovy inteligenční škály 509
Faktorový přístup 510

Soudobé teorie inteligence 511

Gardnerova teorie mnohočetné inteligence 511
Andersenova teorie inteligence a kognitivního vývoje 512
Sternbergova triarchičká teorie 514
Ceciho bioekologická teorie 515
Srovnání teorií inteligence 516

Dědičnost a inteligence 517

Dědivost 520

Emoční inteligence 523

Mentální retardace 524

Příčiny mentální retardace 525
Léčba mentální retardace 527

Pohled z obou stran

Jak důležitá je emoční inteligence? 528-529
 Tommy se narodil v prosinci roku 1856 ve států proti tehdejšímu prezidentu Williamu
Virginii ve Spojených státech. Jeho matka Howardu Taftoví a stal se dvacátým osmým
Janet Woodrowová byla dcera presbyterián­ prezidentem Spojených států amerických. Bě­
ského duchovního, jeho otec, presbyteriánský hem jeho osmiletého prezidentského období
duchovní Joseph Ruggles Wilson, se později prošly Spojené státy první světovou válkou
stal hlavou presbyteriánské církve na americ­ a po jejím skončení se Wilson významně za­
kém Jihu. Tommyho rodiče byli vzdělaní lidé sloužil o poválečné mírové uspořádání Evropy.
a vzdělání si nesmírně vážili. Školák Tommy V roce 1919 získal Nobelovu cenu za zásluhy
měl ale velké potíže se čtením. Přestože na­ při zakládání Ligy národů.
vštěvoval speciální školy, pořádně číst se na­ S ohledem na řadu úspěchů, jichž Thomas
učil až v deseti nebo 11 letech. Musel vynalo­ Woodrow Wilson v životě dosáhl, by většina
žit značnou námahu, aby byl přijat na College lidí řekla, že to byl inteligentní muž. Kdyby ale
of New Jersey, která později proslula jako v dětství podstoupil test inteligence nebo jiný
Princeton University. Ale ani na vysoké škole test schopností, asi by se s dosaženými výsledky
Tommy nijak zvlášť nevynikal. do skupiny „inteligentních“ nezařadil. Wilsonův
Mohlo by se zdát, že Tommy má jen prů­ životní příběh nás nutí zamyslet se nad otázkou,
měrnou šanci uspět v životě. Naše předpověď co vlastně označujeme výrazem „inteligence“.
nevalné Tommyho budoucnosti by nám ale Samotný pojem inteligence byl v histo­
nevyšla. Tommyho celé jméno znělo Thomas rii psychologie jedním z nejdiskutabilnějších
Woodrow Wilson. Po promoci v Princetonu pojmů a ani dnes tomu není jinak. Dokonce
vystudoval práva na Univerzitě ve Virginii i definování inteligence bývá obtížné, protože
a doktorát z politických věd získal na Univer­ každá definice vychází z teorie, co to zname­
zitě Johnse Hopkinse. ná být inteligentní. Později uvidíme, že tako­
V době, kdy působil jako profesor na vy­ vých teorií je mnoho a velmi se liší. Někteří
soké škole v Bryn Mawr, na Wesleyově uni­ teoretikové tvrdí, že inteligence jako skuteč­
verzitě a na univerzitě v Princetonu, napsal ná entita neexistuje, ale že se jedná o pouhé
devět knih a stal se uznávaným esejistou. označení toho, co měří testy inteligence. Jiní
V roce 1902 byl jmenován rektorem univer­ teoretikové zastávají názor, že o inteligenci
zity v Princetonu a v roce 1910 se po pře­ bychom měli uvažovat z mnohem širšího po­
svědčivém vítězství ve volbách stal guverné­ hledu a že její součástí je také schopnost učit
rem státu New Jersey. V roce 1912 úspěšně se ze zkušeností, uvažovat v abstraktních po­
kandidoval na úřad prezidenta Spojených jmech a účinně zacházet s vnějším prostředím.
V této kapitole se budeme zabývat různými
představami a teoriemi o inteligenci. Nejprve
se ale zaměříme na to, jak se inteligence měří.
Testy schopností a znalostíjsou součástí přijímacího procesu na mnoha
školách.

Posuzování
intelektových schopností

Některé industrializované společnosti se do

značné míry spoléhají na objektivní posou­
zení kognitivních nebo intelektových schop­
ností. Výsledky takových testů jsou někdy
základem pro zařazení školáků do tříd nebo
vzdělávacích skupin. Na některých univer­
zitách jsou součástí přijímacího řízení testy
studijních předpokladů uchazečů o studium.
V mnoha oborech i státních institucích slouží
výsledky testů jako podklad pro výběr uchaze­
čů o zaměstnání i pro umístění a povýšení za­
městnanců. Metody posuzování intelektových
 schopností nemají jen praktický význam, ale vé otázky nebo položky testu měří stejnou věc.
jsou nezbytné i pro výzkum inteligence. Lze to zjistit korelováním skórů jednotlivých
Testy a další nástroje hodnocení tedy mají položek s celkovým skórem. Každá položka,
praktický i vědecký význam. Proto je nezbyt­ která nekoreluje s celkovým skórem, je po­
né, aby přesně měřily to, co mají měřit. Musí važována za nespolehlivou, protože nepřispí­
být zejména reliabilní (spolehlivé) a validní vá ke zjištění toho, co test měří. Vyloučením
(platné). Musí být také standardizované, to nespolehlivých položek se test „čistí“ a zvyšuje
znamená, že všichni účastníci testů musí mít se jeho vnitřní konzistence. Pokud roste počet
stejné podmínky. Všichni například musí do­ reliabilních položek testu, vzrůstá také reliabi­
stat stejné pokyny pro vyplnění testu. lita celkového skóru testu.
Většina testů a nástrojů hodnocení se vy­
hodnocuje objektivně, často pomocí počítače.
Reliabilita Intelektová výkonnost nebo sociální chování
Test nebo metoda má dobrou reliabilitu teh­ se však v některých případech musí hodno­
dy, když poskytuje opakovatelné a konzistent­ tit subjektivně. Dobře známým příkladem je
ní výsledky. Kdyby se test uskutečnil při jiné posuzování a hodnocení eseje (písemné práce
příležitosti nebo byl hodnocen jinými lidmi na zadané téma). Při zjišťování reliability sub­
a přinesl odlišné výsledky, potom by nebyl re­ jektivního hodnocení se stanoví korelace dvou
liabilní čili spolehlivý. Jednoduchou analogií a více hodnocení nezávislými posuzovateli.
by bylo gumové měřidlo. Kdybychom nevědě­ Například dva pozorovatelé mohou nezávisle
li, jak moc se měřidlo při každém měření na­ hodnotit agresivitu u skupiny předškolních dětí,
táhne, výsledky by byly nespolehlivé bez ohle­ nebo dva posuzovatelé mohou prostudovat
du na to, jak pečlivě bychom pokaždé měřili. inaugurační projevy britských premiérů a hod­
Reliabilitu obvykle hodnotíme podle ko­ notit jejich míru optimismu. Je-li korelace
relace dvou souborů zjištěných výsledků. Lze mezi hodnocením pozorovatelů nebo posuzo-
například provést určitý test se stejnou skupi­ vatelů vysoká, hovoříme o shodě posuzovatelů.
nou lidí při dvou různých příležitostech. Je-li Obecně platí, že dobře sestavený a objek­
test reliabilní, výsledky při prvním provedení tivně vyhodnocený test schopností by měl
testu by měly vysoce korelovat s výsledky dru­ mít koeficient reliability 0,9 a vyšší. V pří­
hého provedení testu. Pokud tomu tak skuteč­ padě subjektivního posuzování je koeficient
ně je, říkáme, že test má test-retestovou relia­ reliability 0,7 pro výzkumné účely vyhovu­
bilitu nebo také časovou stabilitu. jící, ale při vyvozování závěrů o konkrétních
V praxi samozřejmě nedáváme dvakrát ten­ jedincích je nutné postupovat obezřetně. Jak
týž test stejným osobám. Je však mnoho situa­ jsme již uvedli, reliabilita celkového skóru
cí, v nichž chceme použít ekvivalentní formu testu se zvyšuje s rostoucím počtem reliabil­
stejného testu - například studenti ve Spoje­ ních položek testu. Stejnou úvahu je možné
ných státech, kteří chtějí studovat na vysoké použít i v případě subjektivního posuzování
škole, často vícekrát absolvují test studijních a zvýšením počtu hodnotitelů nebo pozoro­
předpokladů (Scholastic Assessment Test - vatelů lze zvýšit reliabilitu metody. Jestliže se
SAT), aby postupně dosáhli lepších výsledků. například korelace hodnocení dvou pozorova­
Aby bylo zajištěno, že dvě různé formy stej­ telů rovná hodnotě 0,5, badatel může požádat
ného testu budou poskytovat stejné skóry, obě o spolupráci třetího, srovnatelně zkušeného
formy testu jsou předloženy stejné populaci pozorovatele a zvýšit tak shodu posuzovatelů
a zjišťuje se korelace. Pokud je korelace obou v celkovém hodnocení na 0,75. Účast čtvrtého
forem testu vysoká, říkáme, že test má paralel­ pozorovatele by zvýšila reliabilitu na 0,8.
ní reliabilitu (reliabilitu alternativních forem).
Některé otázky testu studijních předpokladů
se nezapočítávají do celkového skóru, ale jsou Validita
statisticky vyhodnoceny, takže je lze použít Reliabilita hodnotí, jak dobře test něco měří,
v budoucích ekvivalentních formách testu. ale sama o sobě nezaručí jeho přiměřenou va­
Dalším běžným měřítkem reliability je liditu - tedy zda test skutečně měří to, co má
vnitřní konzistence, tedy míra, v níž jednotli­ měřit. Kdyby například zadání vaší závěrečné
 zkoušky z psychologie obsahovalo obtížné testu, jednak k formulaci předpovědí. Potom
a málo srozumitelné výrazy nebo záludně for­ pracuje s vytvořeným testem a ověřuje vytvo­
mulované otázky, výsledek zkoušky by spíše řené předpovědi. Teorie i test jsou validizová-
vypovídal o vašich verbálních schopnostech ny do té míry, do níž výsledky různých studií
a o zvládnuté strategii řešení testových úloh, potvrzují teoretické předpovědi. Velmi čas­
ale nikoli o znalostech získaných během kur­ to se stává, že různorodé výsledky naznačují
zu psychologie. Taková zkouška by mohla mít způsoby, jak modifikovat teorii i test. Napří­
svou reliabilitu - při opakovaném testu („re- klad McClelland (1987) navrhl teorii výkono­
testu“) by studenti třeba dosahovali podobné­ vé motivace, která měla zjišťovat ctižádostivé
ho skóru a oddělené položky by mohly měřit a úspěšné jedince v jakékoli oblasti lidské
stejný parametr -, ale nebyla by validním tes­ činnosti. Byl vytvořen test pro hodnocení vý­
tem znalostí získaných v kurzu psychologie. konové motivace, který ověřoval předpovědi
V některých případech lze určit validitu plynoucí z teorie. Výsledky několika studií
testu stanovením korelace skóru testu s něja­ naznačily, že předpoklady se potvrdily u mužů
kým vnějším kritériem. Tato korelace se ozna­ zabývajících se podnikatelskou činností, ale
čuje jako koeficient validity a tomuto typu nepotvrdily se u žen nebo jedinců, kteří se
validity se říká kriteriální neboli empirická zabývali jinými druhy činnosti, například vě­
validita. Například relativně vysoká pozitivní deckým výzkumem. Teorie byla tedy modifi­
korelace mezi výsledky přijímacího testu na kována v tom smyslu, že se vztahuje v první
vysokou školu a známkami v prvním ročníku řadě na podnikatelskou úspěšnost, a test byl
vysoké školy vypovídá o validitě testu. Vzhle­ upraven tak, aby byl validní i pro ženy.
dem k ožehavosti problematiky rovnopráv­
nosti pohlaví a ras soudy ve Spojených stá­
tech stále častěji vyžadují, aby firmy a státní První testy inteligence
instituce, které při výběru svých zaměstnanců První, kdo se pokusil vypracovat testy intelek­
využívají testy, byly schopny prokázat, že dané tových schopností, byl před 100 lety přírodo­
testy jsou v korelaci s pracovním výkonem po­ vědec a matematik sir Francis Galton. Indivi­
suzovaného člověka - jinak řečeno, že testy duální rozdíly ho začaly zajímat v době, kdy
splňují požadavek empirické validity. se seznámil s evoluční teorií svého bratrance
U některých aspektů inteligence není zcela Charlese Darwina. Galton byl přesvědčen,
zřejmé, jakým vnějším kritériem je lze pomě­ že některé rodiny jsou biologicky nadřazené
řovat. Jak by například měl výzkumník vyhod­ jiným - někteří lidé jsou od přírody silnější
notit validitu testu, který zkoumá výkonovou nebo chytřejší než jiní. Domníval se, že inte­
motivaci? Nabízí se hned několik možností. ligence je otázkou výjimečných senzorických
Test lze předložit vyšším manažerům a zjistit, a pcrcepčních vlastností, které se předávají
zda koreluje s výší jejich platu. Test by snad z generace na generaci. Vzhledem k tomu, že
mohl korelovat s tím, jak učitelé hodnotí am­ veškeré informace získáváme prostřednictvím
bice svých žáků. Problém spočívá v tom, že smyslů, měl Galton za to, že jedinci s citlivěj­
neexistuje jediné kritérium, které by badatel ším a přesnějším vnímáním mají také vyšší in­
mohl přijmout jako jedinou „správnou“ od­ teligenci. (Galtonovo přesvědčení o dědičnosti
pověď. Kdyby výsledky testu korelovaly s výší inteligence ho přivedlo k názoru, že duševní
platu, výzkumníka by to nepochybně potěšilo, schopnosti lidské rasy lze zlepšit prostřednic­
avšak kdyby korelace zjištěna nebyla, badatel tvím eugeniky, tedy výběrového rozmnožování.
by jistě test okamžitě nezavrhl kvůli nedo­ Naštěstí je dnes spojován spíše s využitím sta­
statku validity. Tato situace se označuje jako tistiky při studiu inteligence než s propagací
problém kritéria: neexistuje žádné měřítko eugeniky.)
„pravdy“, jímž by bylo možné test poměřovat. V roce 1884 předložil Galton sadu testů
Místo toho se vědci snaží zavést konstrukto- více než devíti tisícům návštěvníků Londýn­
vou validitu a chtějí prokázat, že výsledky tes­ ské výstavy. Testy měřily například obvod
tu korelují s výsledky, které předpovídá teorie. hlavy, reakční dobu, zrakovou ostrost, slucho­
To se provádí při samotném výzkumu. Ba­ vé prahy a paměť pro viděné tvary. Ke svému
datel použije svou teorii jednak ke konstrukci zklamání však Galton zjistil, že na základě
obvodu hlavy nelze odlišit význačné britské žil jej tisícům školáků různého věku. Na zá­
vědce od obyčejných obyvatel a že například kladě toho vypracoval vývojové normy. V roce
reakční doba nijak nesouvisí s jinými krité­ 1916 publikoval Stanfordskou revizi Binetova
rii inteligence. Galtonúv test sice nebyl nijak testu, který dnes označujeme jako Stanford­
zvlášť užitečný, ale Galton vymyslel korelační skou Binetovu inteligenční škálu. Skála byla
koeficient, který hraje v psychologii význam­ znovu revidována v letech 1937, 1960, 1972,
nou roli. 1986 a naposledy v roce 2003. Navzdory své­
První testy, které se podobaly moderním mu stáří je Stanfordský Binetův test dodnes
testům inteligence, vytvořil francouzský psy­ jedním z nejčastěji používaných psychologic­
cholog Alfred Binet na sklonku 19. stole­ kých testů.
tí. V roce 1881 začal ve Francii platit zákon, Terman se přidržel Binetova pojetí men­
který stanovil povinnou školní docházku pro tálního věku. Každá testová položka byla při­
všechny děti. Do té doby zůstávali méně na­ řazena k určité skupině podle věkové úrovně,
daní žáci doma, ale jakmile začal platit zmí­ na které ji vyřešila většina dětí. Mentální věk
něný zákon, museli se učitelé vyrovnat s ši­ dítěte lze získat sečtením položek vyřešených
rokou škálou individuálních rozdílů. Vláda na každé věkové úrovni. Kromě toho Terman
pověřila Bineta vytvořením testu, který by převzal praktický index inteligence, který na­
umožnil odhalit málo nadané děti, jimž by vrhl německý psycholog William Stern. Tento
běžné školní vzdělání nebylo ku prospěchu. index se nazývá inteligenční kvocient (IQ)
Binet se domníval, že inteligence by se a vyjadřuje inteligenci jako poměr mentálního
neměla měřit pomocí úkolů, které vyžadují a chronologického věku:
percepčně-motorické dovednosti, ale spíše by
měly být využity úkoly vyžadující schopnost IQ_= MV / ChV x 100
logicky uvažovat a řešit problémy. Ve spolu­
práci s dalším francouzským psychologem Číslo 100 se používá jako násobitel, takže IQ_
Théophilem Simonem publikoval Binet v roce má hodnotu 100, pokud se mentální věk rov-
1905 test, který revidoval v roce 1908 a poz­
ději ještě v roce 1911.
Binet se domníval, že méně nadané nebo Testové materiály Stanfordské Binetovy inteligenční škály.
hloupé dítě je stejné jako normální dítě s tím
rozdílem, že jeho duševní vývoj je opoždě­
ný. Málo nadané děti vykazovaly v testech
stejnou úspěšnost jako normální mladší
děti, kdežto nadané děti se svými duševními
schopnostmi blížily starším dětem. Binet pro­
to vymyslel škálu testových položek o stou­
pající obtížnosti, které měřily ty změny
inteligence, jež jsou obvykle spojovány s při­
bývajícím věkem. Čím více otázek dokázalo
dítě správně zodpovědět, tím vyšší byl jeho
mentální věk (MV). Pojem mentálního věku
byl pro Binetovu metodu zásadní. Metoda
umožňovala srovnat mentální věk s chronolo­
gickým věkem (ChV) podle data narození.

Stanfordská Binetova
inteligenční škála
Binetovy původní testové položky upravil Le-
wis Terman ze Stanfordovy univerzity tak, aby
bylo možné použít je pro americké školáky.
Terman standardizoval použití testu a předlo­
 ná chronologickému. Pokud je mentální věk
nižší než chronologický, je hodnota IQ_nižší
než 100, je-li mentální věk vyšší než chrono­
logický, hodnota IQ_přesáhne 100.
Nejnovější revize Stanfordského Binetova
testu využívá standardní věkové skóry. Lze
je interpretovat v percentilech, které ukazu­
jí procento zkoumaných osob z určité stan­
dardizační skupiny, jež spadá výše nebo níže
vzhledem k danému skóru. Přestože při tes­
tování inteligence se stále ještě používá pojem
inteligenčního kvocientu, již se nevypočítává
podle uvedené rovnice. Místo toho se použí­
OBRÁZEK 12.1
vají tabulky, které převádějí hrubý skór testu
Rozdělení četnosti IQ skórů. IQ skóry odpovídají normálnímu na standardní skór upravený tak, aby průměr
rozdělení: na obou kónách škály se vyskytuje jen málo jedinců dané
u každé věkové skupiny odpovídal hodnotě
populace a většina skórů se pohybuje kolem hodnoty 100. (J\. Anastasia
a S. Urbina, Psychological Testing, 7/e. ® 1997, Prentice-Hall.) 100.

TABULKA 12.1
Položky Stanfordské Binetovy inteligenční škály. Typické příklady Stanfordské Binetovy inteligenční škály z roku 1986 pro šestileté až
osmileté děti.

Test Úkol

Verbální myšlení

Slovník Definovat slova, například „dolar" nebo „obálka".

Porozumění Odpovědět na otázky typu „Kde kupujeme potraviny?" nebo „Proč si lidé češou vlasy?"

Absurdity Vyhledat „nesmyslné" aspekty na obrázku, například dívka jede na kole na hladině jezera, holohlavý muž si
češe vlasy.

Verbální vztahy Popsat podobnost prvních tří položek ve výčtu a odlišnost čtvrté položky, například „šála, kravata, šátek,
košile".

Kvantitativní myšlení

Počty Provádět jednoduché aritmetické úkoly, například vybrat hrací kostku se šesti puntíky, protože počet puntíků
na této kostce se rovná počtu puntíků na dvou kostkách, které mají dva a čtyři puntíky.

Číselné řady Doplnit další dvě číslice do číselné řady, například „20 16 12 8 _

Tvoření rovnic Sestavit rovnici z následující posloupnosti: 2 3 5 + =. Správná odpověď je například „2 + 3 = 5".

Abstraktní a vizuální myšlení

Analýza vzorů Sestavit kostky podle vzoru.

Obkreslování Překreslit předložený geometrický obrazec, například obdélník proťatý dvěma úhlopříčkami.

Krátkodobá paměť

Paměť na korálky Po předložení obrázku korálků různého tvaru navléknutých na šňůrce má zpaměti navléknout korálky ve
stejném pořadí, v jakém byly na obrázku.

Paměť na věty Opakovat po zkoušejícím věty typu „Je čas jít spát" nebo „Ken nakreslil matce k narozeninám obrázek".

Paměť na čísla Opakovat po zkoušejícím řadu čísel, například „5-7-8-3", tam i zpět.

Paměť na předměty Po postupném předložení jednotlivých obrázků zachycujících různé objekty, například hodiny a slona, má
na dalším obrázku, kde jsou kromě těchto objektů i jiné, například autobus, klaun, slon, vejce a hodiny,
vyhledat a ukázat objekty v pořadí, ve kterém je viděl na samostatných obrázcích.
 TABULKA 12.2
Testy tvořící Wechslerovu inteligenční škálu pro dospělé. Testy Wechslerovy inteligenční škály pro děti jsou modifikací testů pro
dospělé.

Test Popis

Verbální škála

Informace Test zjišťuje rozsah všeobecných vědomostí; například „Jaké je hlavní město Itálie?".

Porozumění Test zjišťuje praktické vědomosti a schopnosti zhodnotit minulou zkušenost; například „Proč dáváme známky
na dopis, když jej chceme odeslat?".

Počty Test hodnotí schopnost početního úsudku; obsahuje slovní úlohy.

Podobnosti Test zjišťuje schopnost abstraktního myšlení; obsahuje dotazy na míru podobnosti dvou předmětů nebo
pojmů (například „recept" a „mapa").

Opakování čísel Test hodnotí pozornost a krátkodobou paměť; úkolem je opakovat řadu čísel (například „7-5-6-3-8") ve
stejném a opačném pořadí.

Slovník Test měří znalost významu slov.

Řazení písmen Test hodnotí pracovní paměť; úkolem je uspořádat a opakovat ústně přednesenou skupinu písmen a číslic,
a čísel která je ve zpřeházeném pořadí, nejprve číslice ve vzestupném pořadí a potom písmena v abecedním pořadí.

Performační škála

Kódování symbolů Test zjišťuje rychlost učení a psaní; časově limitovaný úkol, při němž má testovaná osoba písemně přiřazovat
k číslicím značky různého tvaru.

Doplňování Test zjišťuje vizuální pozornost, vizuální paměť a percepční organizaci; úkolem je vyhledat a pojmenovat
obrázků chybějící část neúplné kresby.

Kostky Test zjišťuje schopnost vnímat a analyzovat tvary; úkolem je sestavit obrazce z kostek podle obrazové předlohy.

Uspořádání obrázků Test zjišťuje chápání sociálních situací; úkolem je správně seřadit obrázky tak, aby vyjadřovaly určitý děj.

Geometrické Test zjišťuje percepční organizaci; úkolem je vybrat ze souboru nabízených geometrických tvarů jeden, který
uvažování se podobá vzorovému tvaru.

Skládání Test zjišťuje schopnost nacházet vztahy mezi celkem a jeho částmi; úkolem je sestavit části rozřezaných
obrázků v celek.

Hledání symbolů Test zjišťuje rychlost zpracování; je předkládána výchozí skupina o dvou symbolech a úkolem je zjistit, zda
se v jiné skupině nacházejí symboly z výchozí skupiny.

Skóry IQ_ mají většinou tvar Gaussovy Wechslerovy inteligenční škály

křivky, takže skór většiny lidí se pohybuje V roce 1939 vyvinul David Wechsler nový
kolem hodnoty 100, ale někteří lidé dosahu­ test, protože se domníval, že Stanfordská Bi­
jí mnohem nižší, nebo naopak vyšší hodnoty. netova škála je příliš závislá na jazykových
Obrázek 12.1 zachycuje procenta příslušníků schopnostech a není vhodná pro dospělé.
populace, kteří spadají do různého rozpětí Wechslerova inteligenční škála pro dospělé
hodnoty IQ^ (Wechsler Adult Intelligence Scale - WAIS;
V souladu se současným pohledem na inte­ 1939, 1955, 1981) je rozdělena na dvě části,
ligenci jako na kombinaci různých schopností verbální a performační, které poskytují jed­
byl Stanfordský Binetův test při revizi z roku notlivé skóry i celkový skór ICh Jednotlivé po­
1986 rozdělen do čtyř oblastí zaměřených na ložky testu jsou popsány v tabulce 12.2. Poz­
verbální myšlení, abstraktní a vizuální my­ ději Wechsler vyvinul podobný test pro děti,
šlení, kvantitativní myšlení a krátkodobou s názvem Wechslerova inteligenční škála pro
paměť (Sattler, 1988). Pro každou oblast lze děti (Wechsler Intelligence Scale for Child­
získat samostatný skór. Tabulka 12.1 uvádí ren - WISC; 1958,1974,1991).
příklady položek seskupených do jednotlivých Jednotlivé testy performační škály vyžadují
oblastí. manipulaci s kostkami, obrázky nebo jinými
objekty. Wechslcrovy škály umožňují získat noty g záleží, zda určitého člověka označíme
skóry v každém dílčím testu, takže zkoušející za obecně hloupého, nebo obecně chytrého.
získá přesnější představu o silných a slabých Podle Spearmana je faktor g hlavním aspek­
stránkách intelektu testované osoby. Napří­ tem určujícím výkonnosti v testech inteligen­
klad nesoulad mezi verbálním a performač- ce. Existují ještě faktory označované s, které
ním skórem může vést zkoušejícího k tomu, jsou specifické pro konkrétní schopnosti nebo
aby pátral po specifických problémech s uče­ testy, jako třeba test aritmetických schopnos­
ním, například poruchách čtení nebo řeči. tí nebo test prostorových vztahů. Inteligenci
Stanfordská Binetova škála i Wechslero- testovaného jedince tedy vyjadřuje hodnota g
vy škály vykazují dobrou reliabilitu a validi­ a hodnoty různých faktorů s. Například výkon
tu. Test-retestová reliabilita dosahuje u obou v matematice je funkcí obecné inteligence
testů hodnotu přibližně 0,90 a oba testy jsou a matematických schopností.
validními prediktory školní úspěšnosti. Koefi­ Otázkou inteligence se později zabýval
cient validity je přibližně 0,50. Louis Thurstone (1938). Měl výhrady vůči vý­
znamu, který Spearman přikládal obecné in­
teligenci, a domníval se, že pomocí faktorové
Faktorový přístup analýzy je možné rozdělit inteligenci na řadu
Někteří psychologové považují inteligenci za primárních schopností. Zkoumaným osobám
obecnou schopnost chápat a usuzovat, která mnohokrát předložil testy, získané výsled­
se projevuje různými způsoby. Z tohoto před­ ky podrobil faktorové analýze, získané úda­
pokladu vy cházel také Binet. Ačkoli jeho test je vyčistil a znovu je předkládal zkoumaným
obsahoval mnoho typů položek, Binet si všiml, osobám. Na základě toho všeho určil sedm
že chytré děti měly obvykle ve všech polož­ faktorů, které použil při sestrojení svého tes­
kách lepší výsledky než hloupé děti. Vyvodil tu primárních duševních schopností (Test of
z toho, že rozdílné úkoly testují určitou zá­ Primary Mental Abilities).
kladní schopnost. Také Wechsler se domní­ Revidované verze tohoto testu se používa­
val, že „inteligence je celková neboli globální jí dodnes, ale jejich prediktivní síla není o nic
schopnost jedince účelně jednat, racionálně větší než síla testů obecné inteligence, jako
myslet a účinně se vyrovnávat s prostředím“ jsou například Wechslerovy škály. Thurstonovo
(Wechsler, 1958). očekávání, že prostřednictvím faktorové analý­
Jiní psychologové ovšem pochybují o tom, zy objeví základní prvky inteligence, se z ně­
že existuje něco jako „obecná inteligence“. kolika důvodů nenaplnilo. Prvním důvodem
Domnívají se, že inteligenční testy měří řadu je skutečnost, že primární schopnosti nejsou
schopností, které jsou na sobě relativně ne­ zcela nezávislé. Statisticky významné korelace
závislé. Přesnější informace o druzích schop­ mezi nimi spíše podporují představu obecné­
ností, které určují výkonnost v inteligenčních ho inteligenčního faktoru, který je základem
testech, lze získat pomocí faktorové analýzy. specifických schopností. Kromě toho je pravda,
Je to statistická metoda, jež zkoumá vzájem­ že počet základních schopností určených fak­
né korelace mezi testy, a seskupováním testů torovou analýzou závisí na povaze testovaných
s nejvyšší korelací je redukuje na menší počet položek. Jiní badatelé, kteří použili odlišné
nezávislých dimenzí, takzvaných faktorů. Vy­ testovací položky a alternativní metody testové
chází se při tom z představy, že dva testy, kte­ analýzy, identifikovali 20-150 faktorů repre­
ré spolu vysoce korelují, pravděpodobně měří zentujících intelektové schopnosti (Ekstrom,
stejnou schopnost. Cílem je objevit minimální French a Harman, 1979; Ekstrom, French,
počet faktorů či schopností potřebných pro Harman a Derman, 1976; Guilford, 1982).
vysvětlení sledovaného vzorce korelací mezi Nejednoznačné údaje o počtu a typu fak­
řadou různých testů. torů vyvolávají pochybnosti o hodnotě fakto­
Tvůrce faktorové analýzy Charles Spear- rového přístupu. Faktorová analýza i přesto
man (1904) jako první vyslovil předpoklad, že zůstává významnou metodou studia intelek­
všichni lidé mají různě vysoký obecný inteli­ tových výkonů (Lubinski, 2000). Setkáme se
genční faktor (nazývaný g podle výrazu „ge­ s ní znovu ve 13. kapitole při diskusi o osob­
nerál intelligence factor“). Na velikosti hod­ nostních rysech.
 Soudobé teorie inteligence
Dílčí shrnutí
■ Existuje mnoho různých definicí inteligence. Až do šedesátých let minulého století pře­
Někteří teoretikové považují inteligenci za vládal ve výzkumech inteligence faktorový
veličinu, která je měřena inteligenčními
přístup. S rozvojem kognitivní psychologie
testy. Jiní ji považují za soubor všeobecných
a s jejím důrazem na modely zpracování in­
schopností, mezi něž patří i schopnost učit se
formací se objevil nový přístup. Různí bada­
ze zkušeností, uvažovat v abstraktních pojmech
a účinně zacházet s vnějším prostředím.
telé jej definují poněkud odlišně, ale základní
■ Dobrý test inteligence musí být reliabilní, tedy myšlenka spočívá ve snaze pochopit inteli­
musí přinášet opakovatelné a konzistentní genci z hlediska kognitivních procesů, které
výsledky. Test má dobrou vnitřní konzistenci, nastávají při intelektuální činnosti (Sternberg
pokud spolu jeho různé položky vzájemně a Kaufman, 1998). Přístup zaměřený na zpra­
vysoce korelují. Při subjektivnějším hodnocení cování informací se ptá:
jsou odpovědi respondentů posuzovány 1. Jaké mentální procesy probíhají při
nezávislými posuzovateli. Badatel potom
různých inteligenčních testech?
hledá shodu posuzovatelů.
2. Jak rychle a přesně tyto procesy probíhají?
■ Test se vyznačuje dobrou validitou, pokud
3. S jakými typy mentálních reprezentací
skutečně měří to, co má měřit. Kriteriální
neboli empirická validita je prokázána tehdy,
informací tyto procesy pracují?
když existuje vysoká korelace testu s jiným
kritériem toho, co je testováno. Konstruktová Tento přístup se nepokouší vysvětlit inteligen­
validita je prokázána tehdy, když výsledky testu ci z hlediska faktorů, ale snaží se identifikovat
korelují s výsledky, které předpovídá teorie. mentální procesy, které jsou základem inteli­
■ První úspěšné testy inteligence vypracoval gentního chování. Vychází z předpokladu, že
francouzský psycholog Alfred Binet, který individuální rozdíly v řešení daného úkolu
zavedl mentální věk. Mentální věk chytrého
závisejí na specifických procesech, které různí
dítěte je vyšší než jeho chronologický věk
jedinci používají, a na jejich rychlosti a přes­
a mentální věk hloupého dítěte je nižší
než jeho chronologický věk. Inteligenční
nosti. Cílem je použít model zpracování infor­
kvocient (IQ) jako poměr mentálního mací při konkrétním úkolu a identifikovat tak
k chronologickému věku násobený hodnotou vhodná měřítka procesu, jehož prostřednictvím
100 začal být užíván v době, kdy byly je úkol plněn. Tato měřítka mohou být doce­
revidovány Binetovy škály a byla vytvořena la jednoduchá - například odpověď na otázku
Stanfordská Binetova škála. Výsledky mnoha s volbou správné odpovědi z několika mož­
inteligenčních testů jsou dosud udávány ností -, ale mohou zahrnovat i rychlost reakce
jako skóry IQ, ale ve skutečnosti se již podle
nebo pohyby očí související s reakcí. Jde o to
uvedeného vzorce nevypočítávají.
použít veškeré dostupné informace potřebné
■ Binet i Wechsler (tvůrce Wechslerovy
ke zhodnocení účinnosti každé složky procesu.
inteligenční škály pro dospělé) předpokládali,
že inteligence je obecná schopnost uvažovat.
■ Spearman zavedl obecný inteligenční faktor
Gardnerova teorie
(g) jako hlavní aspekt určující výkonnost
v testech inteligence. Faktorová analýza je
mnohočetné inteligence
metoda určující typy schopností, které jsou Howard Gardner (2004a) rozpracoval svou
základem výkonu při inteligenčních testech. teorii mnohočetné inteligence jako přímé
zpochybnění „klasického“ pohledu na inteli­
genci jako na schopnost logického uvažování.
Otázky rozvíjející kritické myšlení
Gardnera překvapila rozmanitost rolí dospě­
1 Chceme-li určit validitu inteligenčního testu, lých lidí v různých kulturách - rolí, které sice
potřebujeme mít nějaký výsledek, s nímž závisejí na široké škále dovedností a schop­
poměřujeme výkon v testu. Jaké výsledky by
ností, ale přesto jsou srovnatelně důležité pro
měl podle vašeho názoru predikovat každý
úspěšné působení v těchto kulturách. Na zá­
test inteligence?
kladě svých pozorování dospěl k závěru, že
2 Proč podle vás někteří lidé tolik dají na
měření inteligence?
neexistuje jen jedna duševní schopnost (faktor
g), ale řada různých a vzájemně propojených
 typů inteligence. Gardner definuje inteligenci tická, (6) intrapersonální a (7) interpersonální.
jako „schopnost řešit problémy nebo vytvářet Podrobnější popis najdete v tabulce 12.3.
produkty, které jsou pro konkrétní kulturu Gardner analyzuje každý druh inteligence
nebo komunitu důležité“ (1993b, str. 15). Prá­ z několika úhlů pohledu: zabývá se kognitiv­
vě mnohočetná inteligence umožňuje člověku ními operacemi i výskytem geniálních a jinak
zastávat tak rozmanité role, jako je třeba fyzik, výjimečných jedinců; uvažuje o důkazech po­
zemědělec, šaman nebo tanečník. cházejících z kazuistik poškození mozku, pře­
Gardner zdůrazňuje, že inteligence není mýšlí o projevech inteligence v různých kultu­
nějaká „věc“ v hlavě, ale „potenciál, jehož pří­ rách a o možném směru evolučního procesu.
tomnost umožňuje jedinci přístup k formám Například určité druhy poškození mozku mo­
myšlení, které odpovídají specifickým typům hou narušit jeden typ inteligence, ale na jiný
obsahu“ (Kornhaber a Gardner, 1991, str. typ nemají žádný vliv. Gardner poznamenává,
155). Podle Gardnerovy teorie mnohočetné že schopnosti dospělých lidí v různých kultu­
inteligence existuje sedm samostatných a na rách představují rozdílné kombinace jednotli­
sobě nezávislých typů inteligence, přičemž vých druhů inteligence. Přestože všichni nor­
každý z nich působí v mozku jako samostatný mální jedinci dokážou do určité míry využívat
systém (neboli modul) pracující podle vlast­ všechny druhy inteligence, pro každého jedin­
ních pravidel. Jsou to tyto typy inteligence: ce je typická jedinečná kombinace relativně
(1) lingvistická, (2) hudební, (3) logicko-ma- slabších a silnějších typů inteligence (Gard­
tematická, (4) prostorová, (5) tělesně-kineste- ner, 2004a), kterou si lze vysvětlit individuální
rozdíly.
Obvyklé testy IQjsou dobrými prediktory
prospěchu na vysoké škole, ale méně užiteč­
TABULKA 12.3 né jsou při předvídání pozdějšího úspěchu
Sedm druhů inteligence podle Gardnera. (Zdroj: Gardner, Kornhaber v práci a při rozvíjení kariéry. Úroveň dalších
a Wake, 1996.) schopností, například interpersonální inteli­
gence, tak může pomoci vysvětlit, proč někteří
Typ inteligence Popis
lidé s vynikajícími studijními výsledky v poz­
1. Lingvistická Řečové schopnosti a mechanismy spojené dějším životě selžou, zatímco z méně úspěš­
inteligence s fonologií (hlásky), syntaxí (gramatika),
sémantikou (význam) a pragmatikou (záměr
ných studentů se mohou stát charizmatičtí
a použití jazyka v různých situacích). vůdci. Gardner a jeho spolupracovníci proto
požadují spravedlivé posuzování inteligence
2. Hudební Schopnost vytvářet, zprostředkovávat a chápat
inteligence významy složené ze zvuků; mechanismy ve školách, aby děti měly možnost projevit své
spojené s výškou, rytmem a barvou zvuku schopnosti i jiným způsobem než klasickými
(vlastnostmi zvuku). školními testy - například prostorové doved­
3. Logicko- Schopnost používat a vnímat vztahy nosti by mohly prokázat skládáním různých
-matematická v nepřítomnosti činnosti nebo objektů, tedy součástek (Gardner, 2004b).
inteligence schopnost abstraktního myšlení.

4. Prostorová Schopnost vnímat zrakové a prostorové

inteligence informace, modifikovat je a přetvářet zrakové Andersenova teorie inteligence
obrazy bez vztahu k původnímu podnětu. a kognitivního vývoje
Patří sem i schopnost vytvářet trojrozměrné
Jedna z výtek vůči Gardnerově teorii spočívá
představy, pohybovat jimi a otáčet je.
v tom, že vysoká míra schopností v jakémko­
5. Tělesně- Schopnost využívat všechny části těla li typu inteligence je obvykle spjatá s vysokou
-kinestetická k řešení problémů nebo vytváření produktů;
inteligence
mírou schopností v ostatních typech, a že
její součástí je i schopnost ovládat hrubou
a jemnou motoriku a schopnost manipulovat tedy žádná specifická intelektová schopnost
s předměty. není zcela oddělená od ostatních (Messick,
6. Intrapersonální Schopnost rozlišovat vlastní pocity, záměry
1992; Scarr, 1985). Psycholog Mike Anderson
inteligence a motivace. dále poukazuje na to, že Gardnerova mnoho­
četná inteligence je chybně definována, proto­
7. Interpersonální Schopnost poznávat a rozlišovat pocity,
inteligence přesvědčení a záměry druhých lidí. že jednotlivé typy inteligence „někdy předsta­
vují chování, jindy kognitivní proces a někdy
mozkovou strukturu (1992, str. 67). Anderson
se tedy pokusil vytvořit teorii založenou na
představě obecné inteligence, jak ji navrhuje
Spearman a další.
Podle Andersenovy teorie inteligence lze
individuální rozdíly v inteligenci a vývojo­
vé změny intelektových schopností vysvětlit
různými mechanismy. Rozdíly v inteligenci
vyplývají z rozdílů v „základním mechanismu
zpracování informací“, který se uskutečňuje
prostřednictvím myšlení. Výsledkem tohoto
procesu jsou znalosti. Různí jedinci zpraco­
vávají informace rozdílnou rychlostí. Člověk
s pomalejším mechanismem zpracování má
pravděpodobně větší potíže při získávání zna­
lostí než člověk s rychlejším mechanismem
zpracování. Znamená to tedy, že pomalý me­
chanismus zpracování informací je příčinou
nízké obecné inteligence.
Anderson však poznamenává, že někte­
ré kognitivní mechanismy nevykazují žád­
né individuální rozdíly. Například lidé trpící
Downovým syndromem nemusí umět sečíst
dvě a dvě, ale chápou, že ostatní lidé mají
nějaká přesvědčení, a jednají podle toho (An­
derson, 1992). Mechanismy zajišťující tyto
univerzální schopnosti se nazývají „moduly“.
Každý modul funguje nezávisle a vykonává
složité výpočty. Moduly nejsou ovlivněny zá­
kladním mechanismem zpracování informací
a jsou prakticky automatické. Podle Anderse­
na lze rozvoj kognitivních schopností v prů­
běhu individuálního vývoje vysvětlit právě
zráním nových modulů. Například zrání jazy­
kového modulu by vysvětlilo rozvoj schopnos­
ti vyjadřovat se v celých větách.
Anderson se dále domnívá, že kromě mo­ Podle Gardnerovy teorie mnohočetné inteligence projevují tito tri
jediná různé typy inteligence: logicko-matematickou, hudební
dulů obsahuje inteligence i dvě „specifické
a prostorovou.
schopnosti“. Jedna z nich se vztahuje k pro-
pozičnímu myšlení (jazykově-matematickému
vyjadřování), druhá se vztahuje ke zrakovým
a prostorovým operacím. Anderson se domní­
vá, že úkoly spojené s těmito schopnostmi sory, dosahuje lepších výsledků v testech a je
jsou vykonávány „specifickými procesory“. Na úspěšnější v reálném světě.
rozdíl od modulů, které vykonávají velmi spe­ Andersenova teorie inteligence tedy před­
cializované funkce, má každý specifický pro­ pokládá dvě „cesty“ vedoucí ke znalostem.
cesor na starost širokou škálu problémů a zna­ Součástí první z nich je využití základního
lostí. Specifické procesory jsou - na rozdíl od mechanismu zpracování informací prostřed­
modulů - ovlivněny základním mechanismem nictvím specifických procesorů. Tento postup,
zpracování informací. Pokud určitý jedinec který označujeme jako „myšlení“, je podle
disponuje rychlým mechanismem zpracování, Andersona odpovědný za individuální rozdí­
dokáže efektivněji využít specifické proce- ly v inteligenci (což je podle Andersona to­
též jako rozdíly ve znalostech). Součástí dru­ Sternberg (1985) je označuje jako kreativní
hé cesty ke znalostem jsou moduly. Znalosti schopnosti. Zručný mechanik umí využít
založené na modulech, například prostorové své kreativní schopnosti a najít způsob, jak
vnímání, vznikají automaticky, pokud přísluš­ opravit porouchaný automobil.
ný modul dostatečně vyzrál. Tímto procesem 3. Komponenty získávání znalostí kódují,
vysvětlujeme vývoj inteligence. spojují a srovnávají informace v průběhu
Andersenovu teorii lze ilustrovat na příkla­ řešení problémů. Sternberg (1985) je
du jednadvacetiletého M. A. U něj se v dětství označuje jako praktické schopnosti. Vy
objevovaly křeče a byl diagnostikován jako sami při čtení této kapitoly používáte své
autista (diskusi o autismu najdete v 15. kapi­ praktické schopnosti a rozhodujete se, že si
tole). V dospělosti neuměl mluvit a v psycho- některé informace uložíte do paměti.
metrických testech dosahoval velmi nízkých
skórů. Přesto u něj byla zjištěna hodnota IQ_ Uvedené složky jsou vzájemně provázané.
128. Měl také výjimečnou schopnost nachá­ Každá z nich se při řešení problémů dostává
zet prvočísla a v tomto ohledu si vedl lépe do hry a žádná z nich nemůže působit nezávis­
než vědec s vysokoškolským matematickým le na ostatních. Sternberg vysvětluje působení
vzděláním (Anderson, 1992). Anderson do­ uvedených složek na problémech tohoto typu:
spěl k závěru, že M. A. disponuje nepoško­
zeným základním mechanismem zpracování, Právník se má ke klientovi jako se má lékař
který mu umožňuje uvažovat o abstraktních k_____
symbolech, ale jeho lingvistické moduly jsou
poškozeny, což mu brání získávat každodenní (a) léku (b) pacientovi
zkušenosti a je překážkou komunikace.
Rada experimentů s podobnými problémy
přivedla Sternberga k závěru, že klíčovými
Sternbergova triarchická teorie komponentami jsou kódovací a srovnávací
Na rozdíl od Andersona se Robert Sternberg procesy. Zkoumaná osoba zakóduje každé ze
ve své triarchické teorii zaměřil na zkušenost slov analogie tak, že vytvoří mentální repre­
a kontext i na základní mechanismus zpraco­ zentaci slova - v tomto případě seznam atri­
vání informací (Sternberg, 1985). Jeho teorie butů slova, který si zkoumaná osoba vybaví
se skládá ze tří částí neboli subteorií: složková z dlouhodobé paměti. Například mentální
subteorie se zaměřuje na myšlenkové proce­ reprezentace slova „právník“ může obsahovat
sy, zkušenostní subteorie se zaměřuje na vliv tyto atributy: vysokoškolsky vzdělaný, zběhlý
zkušeností na inteligenci a kontextová subteo­ v právních postupech, zastupuje klienty před
rie uvažuje o vlivu prostředí a kultury. Nej­ soudem. Jakmile si zkoumaná osoba utvoří
rozvinutější ze všech uvedených subteorií je mentální reprezentaci každého slova v ana­
složková subteorie, která se zabývá složkami logii, srovnávací proces prohledává jednotli­
myšlení. Sternberg popsal tři jejich typy: vé reprezentace a pátrá při tom po vhodných
1. Metakomponenty slouží k plánování, atributech, které analogii vyřeší.
řízení, sledování a vyhodnocování procesů Řešení problémů analogie se účastní i jiné
v průběhu řešení problémů. Sternberg procesy, ale Sternberg ukázal, že individuální
(1985) označil tyto metakomponenty rozdíly při řešení tohoto úkolu jsou primárně
jako analytické schopnosti. Jestliže máte dány především účinností kódovacích a srov­
například připravit slavnostní večeři pro návacích procesů. Z výsledků experimentů
celou rodinu, potřebujete si naplánovat, co vyplývá, že jedinci, kteří dosahují v testech
budete vařit, a potom musíte sledovat, jak analogií vysokých skórů (jedinci s vysokou
pokračujete při opatřování všech surovin schopností), tráví více času kódováním a vy­
a při přípravě každého chodu. Musíte také tvářejí přesnější mentální reprezentace než je­
zajistit, že všechno bude připravené včas dinci dosahující nízkých skórů (jedinci s méně
a ve stejnou dobu. vysokou schopností). Ve fázi srovnávání jsou
2. Výkonové komponenty uskutečňují naopak jedinci s vysokou schopností rychlej­
strategie zaměřené na řešení problémů. ší než méně dovední jedinci, ale obě skupiny
dosahují stejné přesnosti. Lepší testové skóry teorie do značné míry ignoruje biologické as­
jedinců s vysokou schopností jsou tedy zalo­ pekty inteligence. Stephen Ceci (1990, 1996)
ženy na vyšší přesnosti kódovacího procesu, se pokusil tyto námitky odstranit. Vyšel ze
ale čas potřebný k vyřešení problému je složi­ Sternbergovy teorie, ale položil mnohem větší
tou kombinací nízké rychlosti kódování a vy­ důraz na vliv kontextu na řešení problémů.
soké rychlosti srovnávání. Ceciho bioekologická teorie tvrdí, že spíše
Složková subteorie sama o sobě nepřináší než jediná obecná inteligence vyjádřená sym­
úplné vysvětlení individuálních rozdílů v in­ bolem g existují „mnohočetné kognitivní po­
teligenci. Úlohu zkušeností při intelekto­ tenciály“. Tyto mnohočetné schopnosti či typy
vém výkonu vysvětluje zkušenostní subteorie. inteligence mají biologický základ a současně
Sternberg se domnívá, že rozdílné zkušenosti působí jako limitující hranice duševních pro­
ovlivňují schopnost řešit daný problém. Člo­ cesů. Jejich projevy jsou však do značné míry
věk, který se dříve nesetkal s určitým pojmem, utvářeny úkoly a příležitostmi, které přináší
například s matematickým vzorcem nebo pro­ prostředí jedince neboli kontext.
blémem řešení analogií, bude mít při použi­ Ceci se domnívá, že zásadním faktorem
tí pojmu větší potíže než ten, kdo s ním má pro projevení kognitivních schopností je kon­
určité zkušenosti. Zkušenost jedince s úkolem text. Výrazem „kontext“ míní oblasti lidského
nebo problémem tedy spadá do kontinua, kte­ vědění i faktory, jako je osobnost, motivace
ré sahá od zcela nového až po naprosto au­ a vzdělání. Kontexty mohou být mentální, so­
tomatické (tedy důvěrně známé v důsledku ciální a fyzikální (Ceci a Roazzi, 1994). Ur­
dlouhodobé zkušenosti). čitý jedinec nebo populace mohou zdánlivě
To, zda se člověk setkává s určitými pojmy, postrádat specifické mentální schopnosti, ale
samozřejmě do značné míry závisí na prostře­ v zajímavějším a podnětnějším kontextu mo­
dí. Zde se dostává ke slovu kontextová sub­ hou podat kvalitnější výkon. Uveďme alespoň
teorie. Zabývá se kognitivní činností potřeb­ jeden příklad. V proslulé dlouhodobé Ter-
nou k tomu, aby se jedinec dokázal zařadit do manově studii dětí s vysokým IQ_(Terman
kontextů svého prostředí (Sternberg, Castejon, a Oděn, 1959) se vycházelo z předpokladu, že
Prieto, Hautamaeki a Grigorcnko, 2001). vysoké IQ_koreluje s úspěchem. Při podrob­
Tato subteorie se soustředí na tři duševní nějším zkoumání výsledků ale vyšlo najevo, že
procesy: adaptaci, výběr a přetváření reálného děti z rodin s vyššími příjmy byly v dospělos­
prostředí. Podle Sternberga jedinec nejprve ti úspěšnější než děti z rodin s nižšími příjmy.
hledá způsoby adaptace a možnosti, jak se za­ Kromě toho ti, kteří dospěli v době krize ve
řadit do prostředí. Není-li možné se přizpů­ třicátých letech minulého století, byli méně
sobit, snaží se jedinec vybrat jiné prostředí úspěšní než ti, kdo dospívali později, tedy
nebo přetvořit existující prostředí tak, aby se v době, kdy bylo více pracovních příležitostí.
do něj lépe zařadil. Manželský partner, který Ceci píše: „Rozhodující je ... že ekologická
je v manželství nešťastný, se možná nedokáže nika, kterou daný jedinec obsazuje, společ­
přizpůsobit stávajícím okolnostem. Proto se ně s individuálním a historickým vývojem
snaží zvolit si jiné prostředí (například pro­ jsou mnohem výraznějšími určujícími faktory
střednictvím odloučení nebo rozvodu) nebo profesního a ekonomického úspěchu než IQ2
se pokusí stávající prostředí přetvořit (na­ (1990, str. 62).
příklad pomocí manželského poradenství) Ceci se také staví proti tradičnímu názoru,
(Sternberg, 1985). že inteligence se vztahuje ke schopnosti abs­
traktního myšlení bez ohledu na myšlenkovou
oblast. Je přesvědčen, že schopnost komplex­
Ceciho bioekologická teorie ního myšlení je spjatá se znalostmi získanými
Někteří kritikové tvrdí, že Sternbergova teo­ v konkrétních souvislostech a oblastech. Podle
rie má tolik částí, že postrádá koherenci (Ri- jeho názoru nejsou inteligentní lidé obdařeni
chardson, 1986). Jiní poznamenávají, že jeho vyšší schopností abstraktního uvažování, ale
teorie nevysvětluje, jak se řešení problémů spíše mají v konkrétní oblasti takové množství
odehrává v každodenním životě. Další kriti­ znalostí, které jim umožní uvažovat o problé­
kové zase poukazují na to, že Sternbergova mech komplexním způsobem (Ceci, 1990).
 ===== střední skór IQ ve věku 4 Let
Během působení v určité oblasti - například
^=— střední skór IQ ve věku 13 let
v počítačovém programování - se vědomostní
základna jedince rozrůstá a je lépe uspořádaná.
Časem tak jedinec dospěje k inteligentnějším
výkonům - například k vytváření lepších po­
čítačových programů.
Stručně řečeno, podle Ceciho nelze kaž­
dodenní a praktické intelektové výkony vy­
světlovat pouze inteligenčním kvocientem
nebo biologickým pojetím obecné inteligen­
ce. Tyto výkony závisejí spíše na interakci
mezi mnohočetnými kognitivními potenciály
a širokou a dobře uspořádanou vědomostní
základnou. Některé dítě se například naro­
skór mnohočetného rizika dí s výkonnými kognitivními potenciály, ale
OBRÁZEK 12.2 pokud bude vyrůstat v ubohém intelektuál­
Vliv prostředí na IQ. Výzkumy naznačují, že čím více rizikových faktorů
ním prostředí, je možné, že své kognitivní
na děti působí, tím nižší bývá jejich IQ. (Zdroj: Sameroff, 1993.) potenciály nikdy nerozvine a neuplatní. Jistá
dlouhodobá studie přinesla důkazy o vlivu
prostředí na IQ^ Sameroff se svými spolupra­
covníky (1993) zkoumal vztah mezi prostře­
dím, v němž děti vyrůstaly v raném dětství,
a jejich IQ_ve věku čtyř a 13 let. Čím vět­
ší počet rizikových faktorů prostředí na dítě
Přehled pojmů
působil - například nedostatečné vzdělání,
Srovnání teorií inteligence duševní choroba matky, příslušnost k menši­
Čtyři teorie inteligence, kterými jsme se v této kapitole zabývali, ně (která je spojena s nízkou kvalitou bydlení
pojímají inteligenci zcela odlišně. a méně kvalitními školami) a početnější ro­
dina -, tím nižší bylo IQ_dítěte (viz obrázek
Teorie Popis
12.2).
Gardnerova teorie Inteligence je schopnost řešit
problémy nebo vytvářet produkty,
které jsou pro konkrétní kulturu Srovnání teorií inteligence
důležité.
Čtyři teorie inteligence, o nichž jsme pojed­
Andersenova teorie Inteligence je základní nali v předchozích odstavcích, se v několika
mechanismus zpracování informací
a jeho částí jsou specifické
ohledech liší (viz Přehled pojmů).
procesory, které se podílejí na Gardner se pokusil objasnit širokou šká­
propozičním myšlení a na zrakových lu rolí dospělých jedinců, které se vyskytují
a prostorových operacích. v různých kulturách. Je přesvědčen, že tuto
Sternbergova triarchická teorie Je tvořena třemi subteoriemi: rozmanitost nelze vysvětlit jediným typem
složková subteorie se zaměřuje na inteligence, a navrhuje nejméně sedm růz­
vnitřní mechanismus zpracování ných typů inteligence, které jsou u každého
informací; zkušenostní subteorie
bere v úvahu vliv zkušeností na
jedince přítomny v rozdílných kombinacích.
inteligenci; kontextová subteorie Inteligence je podle Gardnera schopnost řešit
zkoumá vztah mezi prostředím problémy nebo vytvářet produkty, které jsou
a inteligencí jedince. pro danou kulturu důležité. Z tohoto pohle­
Ceciho bioekologická teorie Inteligence spočívá du je polynéský námořník, který umí navigo­
v mnohočetných kognitivních vat podle hvězd, krasobruslař, který zvládne
potenciálech, které mají biologický trojitého axela, a charizmatický vůdce, jenž
základ, ale jejich vyjádření závisí
dokáže motivovat davy svých stoupenců, stej­
na znalostech z určité oblasti, které
daný jedinec nashromáždil. ně „inteligentní“ jako vědec, matematik nebo
technik.
Andersenova teorie se pokouší vysvět­
DíLčí shrnutí
lit několik aspektů inteligence. Proto zavádí
pojem základního mechanismu zpracování, ■ Podle Gardnerovy teorie mnohočetné inteligence existuje

který je totožný se Spearmanovou obecnou sedm samostatných a na sobě nezávislých typů inteligence,

inteligencí g. Kromě toho pracuje s pojmem přičemž každý z nich působí v mozku jako samostatný
systém (neboli modul) pracující podle vlastních pravidel.
„specifické procesory“, které se zabývají pro-
Jsou to tyto typy inteligence: (1) lingvistická, (2) hudební,
pozičním myšlením a zrakovými a prostoro­
(3) logicko-matematická, (4) prostorová, (5) tělesně-
vými operacemi. Tato teorie se nezaměřuje
-kinestetická, (6) intrapersonální a (7) interpersonální.
jen na individuální rozdíly, ale také na zvy­ ■ Podle Andersenovy teorie inteligence vyplývají individuální
šování kognitivních schopností v průběhu rozdíly inteligence z rozdílů v „základním mechanismu
individuálního vývoje a na existenci univer­ zpracování informací", který se uskutečňuje prostřednictvím
zálních schopností, které se u různých jedin­ myšlení. Výsledkem tohoto procesu jsou znalosti.
ců neliší - například schopnost vnímat před­ ■ Sternbergova triarchická teorie se skládá ze tří částí neboli

měty v trojrozměrném prostoru. Existenci subteorií: složková subteorie se zaměřuje na myšlenkové

procesy, zkušenostní subteorie se zaměřuje na vliv
univerzálních schopností vysvětluje pojmem
zkušeností na inteligenci a kontextová subteorie uvažuje
„modulů“, jejichž fungování závisí na procesu
o vlivu prostředí a kultury. Podle složkové subteorie jsou
zrání jedince.
pro inteligenci důležité tři složky myšlení: metakomponenty
Sternbergova triarchická teorie vychází neboli analytické schopnosti, výkonové komponenty neboli
z přesvědčení, že starší teorie nejsou chybné, kreativní schopnosti a komponenty získávání znalostí neboli
ale pouze neúplné. Skládá se ze tří dílčích praktické schopnosti.
teorií: složkové, která se zaměřuje na mecha­ ■ Ceciho bioekologická teorie inteligence tvrdí, že
nismus zpracování informací, zkušenostní, jež intelektovou výkonnost v praktickém životě nelze vysvětlit
bere v úvahu individuální zkušenosti s určitý­ jen samotným inteligenčním kvocientem nebo biologickým

mi úkoly nebo situacemi, a kontextové, která pojetím obecné inteligence. Inteligence závisí spíše na
interakci mezi mnohočetnými kognitivními potenciály
zkoumá vztah mezi vnějším prostředím a in­
a širokou a dobře uspořádanou vědomostní základnou.
teligencí jedince.
Ceciho bioekologická teorie rozšiřuje
Sternbergovu teorii a podrobněji zkoumá
význam kontextu. Ceci odmítá představu
Otázky rozvíjející kritické myšlení
jedné všeobecné schopnosti řešit problémy 1 Které dovednosti nebo schopnosti jsou podle vašeho názoru
a domnívá se, že základem inteligence jsou nejdůležitějšími složkami inteligence?

mnohočetné kognitivní potenciály. Jejich 2 Které praktické dovednosti jsou ve vaší kultuře považovány
za klíčové složky inteligence?
podklad je biologický, ale jejich projevy zá­
visejí na znalostech z určité oblasti, které
daný jedinec shromáždil. Ceci se tedy do­
mnívá, že klíčovou složkou inteligence jsou Dědičnost a inteligence
znalosti.
Přes všechny uvedené rozdíly se zmíně­ Nejostřejší debaty v souvislosti s inteligencí se
né teorie wznačují také společnými aspekty. týkají podílu dědičnosti na úrovni inteligence
Všechny se snaží zohlednit biologické zákla­ jednotlivců i skupin. Zastánci různých politic­
dy inteligence, ať už je označují jako základní kých nebo společenských postojů se neshodu­
mechanismus zpracování, mnohočetná sada jí v odpovědi na otázku, zda inteligence je, či
inteligencí, moduly, nebo kognitivní poten­ není dědičná (například Herrnstein a Murray,
ciály. Tri z uvedených teorií kromě toho kla­ 1994). Vzhledem k tomu, že podobné disku­
dou značný důraz na kontext, v němž jedinec se odhalují široce rozšířené nesprávné chá­
působí, tedy na faktory vnějšího prostředí, pání této problematiky, popíšeme podrobněji
které ovlivňují inteligenci. To znamená, že úvahy a metody, které používají behaviorální
studium inteligence nepřestává zkoumat vědci, pokud chtějí stanovit podíl dědičných
komplexní interakci mezi biologickými fak­ faktorů a faktorů prostředí na individuálních
tory a faktory prostředí. Oba faktory jsou odlišnostech.
v ohnisku zájmu současného psychologické­ Tabulka 12.4 uvádí (v sestupném pořadí)
ho výzkumu. výsledky hypotetické zkoušky, kterou vykonaly
NOVĚ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Pojetí inteligence a její přijímacích řízeních do značné děpodobnost přežití a reprodukce.

testování v různých míry liší (viz Phillipson a McCann, Požadavky prostředí i dnes určují
kulturách 2007). Tato situace odráží nejen hodnoty, jichž si daná kultura váží.
Jednotlivé národy a kultury se liší politické a společenské přesvěd­ Například ve venkovských oblas­
svým pojetím inteligence i pro­ čení, že všichni příslušníci dané tech v Keni je pro přežití důleži­
středky, které používají k rozezná­ společnosti by měli mít stejné tá znalost léčivých bylin, které
ní vysoce inteligentních jedinců. příležitosti, ale také hluboce za­ pomáhají proti parazitům a dal­
Mezi laiky ve spojených státech kořeněnou skepsi vůči užitečnosti ším chorobám. Tato kultura tedy
dosud převládá představa, že in­ testů inteligence. považuje za vysoce inteligentní
teligence je vrozená obecná vlast­ Rozdílné využití standardizova­ ty jedince, kteří dobře znají léči­
nost (Kaufman a Sternberg, 2007). ných testů odráží i rozdílné pojetí vé byliny (Sternberg et al., 2001).
Sternbergovy (2004) a Gardnerovy inteligence. Mnohé kultury kla­ Severoameričtí Inuité nepřežijí
(2004a) argumenty, že existuje ně­ dou důraz na sociální inteligen­ bez loveckých, sběračských a ry­
kolik typů inteligence, měly určitý ci (Sternberg, 2000). Například bářských dovedností a příslušníci
dopad na vzdělávání. Přivedly to­ některé africké kultury považují této kultury považují za inteli­
tiž pedagogy ke snahám o to, aby za významnou složku inteligence gentní jedince, kteří ovládají prá­
přizpůsobili zadávané úkoly způso­ odpovědnost vůči rodině, posluš­ vě tyto dovednosti (Grigorenko et
bu, jímž si děti osvojují informa­ nost a ochotu spolupracovat. Vý­ al., 2004).
ce. Ve Spojených státech se však raz „inteligence" neboli ngware Někteří teoretikové tvrdí, že
při rozhodování o přístupu k ja­ v Zimbabwe označuje uvážlivost inteligence je vázána výhradně
kékoli formě vzdělání dosud často a opatrnost, zejména v sociálních na kulturu a že nemá žádné pře­
používají testy IQ a další standar­ vztazích (Sternberg, 2000). sahující dimenze, které by byly
dizované testy verbálních a kvan­ Některé studie uskutečněné v Číně použitelné v jiných kulturách (viz
titativních schopností, a to i na a na Tchaj-wanu zjistily, že podle Phillipson, 2007). Jiní jsou toho
předškolní úrovni! Ve Spojených názorů tamních lidí je významnou názoru, že mnohé aspekty inteli­
státech panuje při rozhodování složkou inteligence sociální gence jsou sice vázány na kultu­
o přijetí na střední a vysoké ško­ zdatnost a poznání vlastního já ru, ale existují i některé základní
ly i na různé pracovní pozice tak (Sternberg, 2000). Je důležité aspekty nebo dovednosti - napří­
vysoká důvěra ve standardizované podotknout, že africké a asijské klad schopnost řešit problémy -,
testy, jako jsou například testy SAT, kultury nekladou důraz výhradně které mají univerzální hodnotu
GRE, MCAT a GMAT, že se zrodila na sociální inteligenci, ale pro přežití a úspěch (Sternberg,
celá odvětví, která učí uchazeče, uznávají také význam kognitivních 2007). Příslušníci všech kultur po­
jak ve standardizovaných testech dovedností. třebují rozeznat problém, mentál­
maximalizovat své výsledky. Jedinci, kteří se dokázali při­ ně si jej zobrazit, vyhledat zdroje
V jiných zemích se však pou­ způsobit požadavkům prostředí, a strategie pro jeho řešení a na
žití standardizovaných testů při měli v průběhu evoluce vyšší prav­ závěr vyhodnotit úspěšnost řešení.

dvě šestičlenné skupiny studentů. Průměrný TABULKA 12.4

skór obou skupin (uvedený na posledním řád­ Skóry hypotetické zkoušky dvou skupin studentů.
ku) má hodnotu 82,0. Vidíme také, že výsled­
Skupina A Skupina B
ky skupiny A jsou mnohem proměnlivější než
výsledky skupiny B. Jinak řečeno, studenti ve Alice 100 Greta 89
skupině A se od sebe liší mnohem více než Bob 95 Harold 88
studenti ve skupině B. V Dodatku vysvětluje­
Ca rol 89 Ilene 83
me, že stupeň variability výsledků lze vyjádřit
matematicky veličinou, kterou nazýváme roz­ Dan 83 John 80
ptyl. Emily 67 Karen 77
Nejprve se podívejme na výsledky skupiny
Fred 58 Leon 75
A. Proč se od sebe liší? Proč mají někteří stu­
denti lepší výsledky než jiní? Co je příčinou průměr 82,0 průměr 82,0

variability, kterou pozorujeme? Jednou z mož-

V různých prostředích a kulturách Experimentátor: Na dalekém neviděl, a proto nemůžu nic říct.
se sice objevují rozdílné problé­ severu, kde je spousta sněhu, jsou A to je moje poslední slovo.
my, ale vyjmenované kroky jsou všichni medvědi bílí. Nová Země
použitelné při řešení široké škály je území na dalekém severu, které Podle běžných pravidel testů in­
problémů. je neustále pokryté sněhem. Jakou teligence bychom tohoto muže
Zjistit, zda příslušníci různých barvu mají medvědi, kteří tam mohli považovat za neinteligent­
kultur mají nějaké základní do­ žijí? ního, jenže on se při hovoru s ex­
vednosti, například schopnost perimentátorem jenom řídil spole­
řešit problémy, však není nijak Respondent: ...my vždycky čenskými pravidly své společnosti.
snadné. Badatelé se pokoušeli mluvíme jenom o tom, co jsme Kritikové testů inteligence namí­
vytvořit kulturně neutrální úkoly, viděli. Nemluvíme o tom, co jsme tají, že podobné kulturní střety
které by zkoumaly základní ko­ neviděli. nastávají vždy, když je test inte­
gnitivní dovednosti, ale většina ligence předložen příslušníku jiné
pokusů skončila nezdarem. Klasic­ Experimentátor: Ale co vyplývá společnosti, než ve které test vzni­
kým příkladem je interpretace sy­ z toho, co jsem řekl? (Opakuje kl. „Kulturně spravedlivý" (culture
logismů, tedy logických problémů, sylogismus.) fair) test by měl obsahovat polož­
které se často používají v testech ky, které jsou stejně použitelné
inteligence. Typickým sylogismem Respondent: Podívejte se, to pro všechny skupiny, nebo položky,
je například tento výrok: „Všichni je takhle: náš car není jako váš, jež se v různých kulturách liší, ale
medvědi žijící v severních oblas­ a váš není jako náš. Na vaši jejich psychologický význam pro
tech jsou bílí. Můj kamarád viděl otázku může odpovědět jenom testovanou skupinu je srovnatelný.
v severní oblasti medvěda. Jakou někdo, kdo tam byl, a když jsem S rychle postupující hospodář­
barvu měl tento medvěd?" „Správ­ tam nebyl, nemůžu odpovídat skou a komunikační globalizací
ná" odpověď podle testů inte­ jenom podle toho, co mi říkáte. se stále více vědců začíná zajímat
ligence zní, že medvěd byl bílý. o rozdílné definování inteligence
Schopnost jedince odvodit, že Experimentátor: Ale když vám a způsoby jejího měření (Phillipson,
medvěd je bílý, je považována za říkám, že na severu, kde je pořád 2007). Tyto výzkumy mají praktické
známku jeho deduktivních rozumo­ sníh, žijí bílí medvědi, dokážete důsledky pro dětské i dospělé pří­
vých schopností. odhadnout, jací medvědi žijí slušníky menšinových kultur a pro
Když však badatelé položili tuto v Nové Zemi? jejich přístup ke vzdělání a zaměst­
otázku rolníkům ve Střední Asii, nání. Vědci si rovněž kladou zá­
zjistili, že tento způsob uvažování Respondent: Kdyby nějaký sadní teoretické otázky související
je v rozporu s jejich společenským šedesátiletý nebo osmdesátiletý s existencí či neexistencí univer­
pravidlem, že člověk nikdy nemá muž viděl bílého medvěda zálních složek inteligence a ptají
tvrdit něco, co neviděl na vlastní a vyprávěl o tom, dalo by se mu se, zda příslušníci různých kultur
oči (Luria, 1976, str. 108-109): věřit, ale já jsem nikdy žádného uvažují zásadně odlišnými způsoby.

ností je, že někteří studenti se na zkoušku při­ která se učila šest hodin a dosáhla skvělého
pravovali déle než jiní. Kdybychom chtěli zjis­ výsledku 100 - dostala na přípravu jen tři ho­
tit, zda je tomu skutečně tak, mohli bychom diny, možná by dosáhla podobného výsledku
provést hypotetický experiment, při němž jako Greta, tedy 89. Za druhé, studenti, kteří
bychom přesně vymezili jednu z proměnných, se původně učili méně než tři hodiny a ne­
a sice dobu přípravy na zkoušku. Požádali měli příliš dobré výsledky, by si nyní polep­
bychom všechny studenty, aby se připravo­ šili. Fred, který si před zkouškou jen zběžně
vali přesně tři hodiny. Pokud doba přípravy prolistoval skripta, by po tříhodinové přípravě
skutečně ovlivňuje výsledky u zkoušky, jak se asi dosáhl lepšího výsledku než 58. Možná by
změní variabilita výsledků? získal 75 bodů stejně jako Leon. Jinak řeče­
Za prvé, někteří studenti, kteří se na zkouš­ no, pokud bychom vymezili studijní čas členů
ku původně připravovali déle a měli dobré skupiny A, jejich výsledky by se více přiblížily
výsledky, budou mít při omezeném času na a podobaly by se výsledkům skupiny B. Roz­
přípravu horší výsledky. Kdyby třeba Alice - ptyl výsledků by tedy byl nižší. Kdybychom
tento pokus skutečně provedli a zjistili by­
chom, že rozptyl výsledků skupiny A poklesl
třeba o 60 %, mohli bychom tvrdit, že doba
přípravy vysvětluje 60 % rozptylu původních
výsledků skupiny. V uvedeném hypotetickém
příkladu je tedy hlavní příčinou velkého roz­
ptylu výsledků ve skupině A různě dlouhá
doba, kterou studenti věnovali přípravě ke
zkoušce.
Stejným způsobem bychom mohli sledo­
vat i další potenciální zdroje variability. Kdy­
bychom se například domnívali, že výsledek
u zkoušky může ovlivnit dobrá snídaně, mohli Výsledky několika studií dvojčot napovídají,
bychom všem studentům dát stejnou snída­ že inteligenční kvocient je částečně dědičný.
ni (nebo jim naopak nedat žádnou) a sledo­
vat, zda se rozptyl výsledků sníží. Obecně lze
tvrdit, že udržíme-li konstantní hodnotu pro­ určit, jaký díl proměnlivosti výsledků zkouš­
měnné, která hraje významnou roli, snížíme ky je dán genetickými faktory. Kdybychom to
tím rozptyl výsledků. Kdyby se nám v krajním chtěli dokázat, museli bychom udržet kon­
případě podařilo udržet konstantní hodnotu stantní hodnotu genetické proměnné veliči­
všech proměnných, rozptyl by klesl na nulu ny - to znamená, že bychom museli všechny
a všichni studenti by měli stejné výsledky. studenty nakloňovat. Můžeme ale využít sku­
Přesto však neumíme říci, co se stane s prů­ tečnosti, že příroda někdy vytvoří přirozené
měrem hodnot, když udržíme konstantní klony v podobě jednovaječných dvojčat. Jestli­
hodnoty všech proměnných. Kdyby se napří­ že jednovaječná dvojčata vykazují vyšší shodu
klad studenti ze skupiny A původně připra­ konkrétních znaků než dvojvaječná dvojčata,
vovali na zkoušku v průměru jenom dvě ho­ můžeme z toho usuzovat, že právě tyto znaky
diny a my bychom od nich požadovali, aby se mají genetickou či dědičnou složku (samo­
pro účely experimentu připravovali tři hodiny, zřejmě za předpokladu, že můžeme bezpečně
průměr výsledků celé skupiny by se zvýšil. Po­ vyloučit jiné faktory, například odlišný přístup
kud by ale původně studovali čtyři hodiny, náš rodičů).
požadavek by zkrátil dobu přípravy a dosaže­ Na základě výsledků mnoha studií dvojčat
ný průměr skupiny by snížil. se odhaduje, že dědivost inteligence se po­
hybuje v rozmezí 60-80 % (Lubinski, 2000).
Interpretace výsledků studií dvojčat naráží na
Dědivost jednu potíž: je možné, že s jednovaječnými
Nyní se můžeme začít ptát na vliv dědičnos­ dvojčaty jednají rodiče jiným způsobem než
ti. Do jaké míry dosahují někteří studenti s dvojvaječnými dvojčaty, což může vyústit ve
lepších výsledků u zkoušky, protože jsou lépe větší podobnost jejich osobnosti. To je jeden
geneticky vybaveni? Jinak řečeno, jaký podíl z důvodů, proč se badatelé z University of
rozptylu výsledků je dán genetickými faktory? Minnesota rozhodli studovat soubor dvojčat,
Podíl proměnlivosti jakéhokoli znaku, který která byla vychovávána odděleně (Bouchard,
je dán genetickými rozdíly mezi příslušníky Lykken et al., 1990).
dané populace, se nazývá dědivost (heritabi- Autoři minnesotské studie hodnotili řadu
lita). Cím více individuálních rozdílů určitého různých schopností a osobnostních vlastnos­
znaku je dáno působením genů, tím více se tí dvojčat vychovávaných odděleně. Proban-
dědivost blíží hodnotě 100 %. Například tě­ di byli také dotazováni na své dětské zážitky,
lesná výška je do značné míry dědičná a její obavy, koníčky, hudební vkus, sociální postoje
dědivost se podle řady různých studií pohy­ a sexuální preference. Výsledky studie ukáza­
buje v rozmezí 85-95 %. ly, že dvojčata vychovávaná odděleně se vzá­
V tomto okamžiku ale narážíme na prak­ jemně podobají v mnoha schopnostech, i když
tický problém. Nedokážeme experimentálně tato podobnost je menší než u dvojčat vy-
jednovaječná dvojčata vychovávaná společně

jednovaječná dvojčata vychovávaná odděleně

dvojvaječná dvojčata vychovávaná společně

sourozenci vychovávaní společně

sourozenci vychovávaní odděleně

nepříbuzné děti vychovávané společně

nepříbuzné děti vychovávané odděleně

OBRÁZEK 12.3
Údaje o inteligenci pocházejicí ze studii dvojčat. Jednovaječná dvojčata, i když byla vychovávána odděleně, mají obvykle podobnější
hodnoty IQ než dvojvaječná dvojčata nebo ostatní sourozenci. (T. Bouchard et aL: Familial Studies of Intelligence: A Review, Science,
roč. 212, č. 4498, str. 1055-1059, 29. května 1981. ® 1981, Američan Association for the Advancement of Science. Použito se
svolením autora.)

chovávaných společně (viz obrázek 12.3). Na v populaci, změní se i hodnota dědivosti

základě těchto skutečností můžeme dospět tohoto znaku. Kdyby například všichni
k závěru, že dědičnost je pro inteligenci dů­ příslušníci naší společnosti najednou dostali
ležitá, ale že určitou úlohu hraje i prostředí stejnou příležitost získat vzdělání, rozptyl
(Bouchard, Lykken, McGue, Segal a Tellegen, intelektové výkonnosti ve společnosti by se
1990; Lykken, 1982; Tellegen et al., 1988). snížil a výsledky standardizovaných testů
intelektových schopností by se více podobaly.
Nesprávné představy o dědivosti (Tato situace nastala v našem hypotetickém
Neutuchající debata veřejnosti o vlivech dě­ experimentu, kdy se všichni studenti
dičnosti a výchovy odhaluje široce rozšířené museli připravovat stejně dlouhou dobu.)
mylné představy o pojetí dědivosti. Proto po­ Vzhledem k tomu, že dědivost je procento
važujeme za důležité objasnit tyto okolnosti: rozptylu, který je způsoben vrozenými
Dědivost se vztahuje k populaci, nikoli rozdíly mezi jedinci, dědivost by vlastně
k jednotlivci. Dědivost určitého znaku se vzrostla, protože rozptyl vznikající vlivem
vztahuje k rozdílům mezi jedinci v populaci, vzdělání by poklesl.
nikoli k procentuálnímu výskytu znaku ■ Dědivost nevypovídá nic o tom, proč
u jedince. Rekneme-li, že výška má dědivost existují rozdílné průměry mezi skupinami.
90 %, neznamená to, že 90 % výšky jedince V americké společnosti se neustále vede
je dáno geneticky a 10 % je dáno prostředím. ožehavá debata o tom, zda průměrné rozdíly
Znamená to, že 90 % rozdílů ve výšce ve výsledcích testů inteligence u různých
příslušníků určité populace lze připsat etnických skupin lze odvodit z genetických
genetickým rozdílům mezi příslušníky rozdílů mezi danými skupinami. Na
populace. počátku 20. století se debata soustředila
■ Dědivost znaku není jediné a neměnné číslo. na relativně chabé výsledky maďarských,
Vztahuje se k vlastnosti určitého znaku italských a židovských přistěhovalců, kteří
v dané populaci v určitém čase. Pokud byli podrobeni testům po příjezdu do
se stane něco, co změní rozptyl znaku Spojených států. Výsledky testů těchto
přistěhovalců přivedly některé badatele minulého století v mnoha kulturách
k závěru, že přistěhovalci jsou většinou významně vzrostly skóry testů IQJFlynn,
„jednoduší“ (Kamin, 1974). Dnes se 1987). Opět je nutno podotknout, že
podobná debata vede o nevalných výsledcích dědivost se vztahuje k rozptylu, a nikoli
africké a hispánské menšiny ve srovnání k průměrným hodnotám.
s bělošskou většinou (Herrnstein a Murray,
1994). V těchto diskusích se dědivost
DÍLČÍ shrnutí
většinou používá jako argument hovořící ve
prospěch genetických faktorů. Následující ■ Behaviorální vědci často kvantifikují, jaký
je v rámci skupiny rozsah individuálních
„myšlenkový experiment“ ale ukazuje, že
odlišností v nějakém rysu nebo schopnosti.
tento názor vychází z mylné představy:
Za tímto účelem vypočítají rozptyl získaných
skórů. Čím více se jedinci v dané skupině
Do bílého a černého sáčku nasypeme seme­
od sebe liší, tím vyšší je rozptyl. Badatelé
na kukuřice různých odrůd. Postaráme se se potom mohou snažit hledat různé
o to, aby v obou sáčcích byla semena různých příčiny tohoto rozptylu. Podíl rozptylu
odrůd ve stejném poměru. Semena z bílého určitého znaku, který lze připsat působení
sáčku potom vysejeme na úrodné políčko A, genetických rozdílů mezi jedinci, se nazývá
semena z černého sáčku vysejeme na neúrod­ dědivost znaku.

né políčko B. Jakmile semena vzejdou, uvi­ ■ Dědivost je možné odhadnout ze srovnání

korelací získaných u párů jednovaječných
díme, že na poli A i B rostou různě vysoké
dvojčat (které mají společnou genovou
rostliny. Příčinou tohoto rozptylu budou ze­
výbavu) a korelací získaných u párů
jména genetické faktory (rozdíly mezi seme­
dvojvaječných dvojčat (které mají v průměru
ny). Současně si ale všimneme, že průměrná
polovinu společných genů). Pokud jsou
výška rostlin na políčku A je vyšší než prů­ si jednovaječná dvojčata v určitém znaku
měrná výška rostlin na políčku B. Příčinou podobnější než dvojvaječná dvojčata, daný
tohoto rozdílu jsou výhradně faktory pro­ znak patrně obsahuje genetickou složku.
středí (půda). Totéž platí i pro inteligenční Dědivost lze odhadnout také z korelace
kvocient: Rozdíly v průměrném IQ_různých mezi páry jednovaječných dvojčat, jež byla

lidských populací mohou být způsobeny vý­ oddělena a vyrůstala v odlišném prostředí.
Jakákoli korelace mezi takovými páry je
hradně působením vlivů prostředí, i kdyby
nejspíše způsobena genetickou podobností.
veškeré odchylky uvnitř populace byly způso­
■ Dědivost se vztahuje k rozdílům mezi jedinci
beny genetickými odchylkami.
v ráma populace a neuvádí, jak velký podíl
Eysenck a Kamin, 1981, str. 97 znaku je u jednotlivce dán genetickými
faktory. Dědivost není neměnným atributem
■ Dědivost nevypovídá o vlivech změn znaku: pokud nastane nějaká okolnost, která
prostředí na průměrnou hodnotu znaku. změní variabilitu znaku v dané skupině,
Další nesprávnou představou o dědivosti je změní se i jeho dědivost. Dědivost vypovídá

to, že znak s vysokou dědivosti se nemůže o rozptylu hodnoty daného znaku ve skupině,
nikoli o tom, proč existují rozdílné průměry
změnit se změnou prostředí. Někteří
mezi skupinami. Dědivost však naznačuje, do
odborníci například tvrdí, že speciální
jaké míry mohou změny prostředí navodit
podpůrné programy zaměřené na zvýšení
změnu průměrné hodnoty znaku v populati.
intelektových schopností předškolních dětí
ze sociálně znevýhodněných rodin jsou
zbytečné, protože intelektové schopnosti
Otázky rozvíjející kritické myšlení
mají vysokou dědivost. Je ale také pravda,
že v letech 1946-1982 vzrostla výška 1 Jaké jsou politické a sociální důsledky

mladých dospělých japonských mužů o osm tvrzení, že inteligence je určena genetickými

faktory?
centimetrů, zejména díky lepší výživě
2 Je-li člověk přesvědčen, že úroveň jeho
(Angoff, 1988). A přesto patří výška mezi
inteligence je určena genetickými faktory,
znaky s nejvyšší dědivosti. Vyšší japonští jak se toto přesvědčení odrazí na jeho
rodiče měli a mají vyšší děti než japonští rozhodování o studiu nebo zaměstnání?
rodiče menšího vzrůstu. Podobně během
Emoční inteligence současné pocity a předvídat své budoucí poci­
ty v souvislosti s určitým rozhodnutím, získá­
Vyraz emoční inteligence vstoupil do obec­ váme důležité informace, které hrají význam­
ného povědomí v roce 1995, kdy spisovatel nou roli při rozhodování.
Daniel Goleman, který mnoho let přispíval Třetí složkou emoční inteligence je chápání
do The New York Times, vydal svou stejno­ emocí a jejich významu. Pokud přesně vnímá­
jmennou knihu. Goleman tvrdil, že pocho­ me vlastní úzkost, ale nechápeme její příčinu,
pení a ovládnutí vlastních emocí je jedním nemůžeme ji nijak odstranit. V souvislosti se
z nejdůležitějších klíčů ke zdraví a úspěchu svými emocemi často činíme nesprávné závěry,
v životě. Vycházel při tom z empirické práce což nás vede k neprozíravým činům. Představ­
psychologů Petera Saloveye, Johna Mayera te si například, že mnoho týdnů chodíte pozdě
a Reuvena Bar-Ona, kteří ukázali, že emočně spát, protože se připravujete do školy, a ráno
vyrovnaní lidé mají náskok před těmi, kdo vy­ brzy vstáváte, abyste nezmeškali vyučování.
rovnaní nejsou. Nyní jste sklíčení a lhostejní a ztratili jste veš­
Mayer a Salovey (Mayer, Salovey a Caru- kerou motivaci. Možná jste dospěli k závěru,
so, 2004) předpokládají, že emoční inteligen­ že jste si vybrali nevhodnou specializaci nebo
ce má čtyři základní složky. První složkou je že snad ani nepatříte na vysokou školu. Pra­
přesné vnímání a vyjádření emocí. Schopnost vou příčinou vaší sklíčenosti ale může být ne­
odhadovat emoce druhých lidí umožňuje dostatek spánku, který může vyvolat příznaky
předvídat případnou hrozbu, kterou tito lidé podobné depresi (viz 6. kapitola). Pokud svou
mohou představovat. Představte si například, sklíčenost budete nesprávně připisovat chybné
že se hádáte s kolegou, kterého znáte jako volbě oboru a nevšimnete si, že její skutečnou
prchlivého člověka. Dokážete-li zpozorovat, příčinou je nedostatek spánku, můžete dospět
že jeho rozčilení narůstá, poznáte také, že je k velmi špatným rozhodnutím.
na čase stáhnout se a odložit debatu na jin­ Poslední složkou emoční inteligence je
dy. Pokud neste schopni odhadnout míru jeho emoční regulace, tedy schopnost přiměřeně řídit
vzteku, můžete skončit s rozbitým nosem. Bu- emoce. Neznamená to, že člověk musí zcela
dete-li přesně vnímat projevy emocí ostatních ovládnout emoce, které pociťuje nebo vyjadřu­
lidí, dokážete se vžít do jejich postavení. Kro­ je. Přehnané ovládání emocí je ve skutečnosti
mě toho také můžete přizpůsobit své reakce nezdravé, ale jejich bezbřehé projevování není
jejich náladě - budete přesvědčivěji prosazo­ o nic vhodnější. Nejnápadnějším příkladem je
vat své stanovisko nebo dáte najevo, že je plně hněv. Čas od času se rozzlobí každý z nás, ale
chápete. Díky tomu můžete být úspěšným vy­ většinou víme, že svému hněvu nemůžeme dát
jednávačem a důvěryhodným přítelem. průchod kdykoli a jakkoli. Způsob, jímž dá­
Přesné vnímání a vyjádření vlastních emocí váme najevo hněv, je nesmírně důležitý pro
je prvním krokem k přiměřené reakci na tyto
emoce. Lidé, kteří si neuvědomují svou úz­
kost, mohou trpět chronickou fyziologickou
aktivací, která je tělesně vyčerpává a poškozu­
je jejich zdraví (viz 14. kapitola). Lidé, kteří
si neuvědomují vlastní smutek, nepodniknou
nic proti příčině svého smutného rozpoložení.
Lidé, kteří si neuvědomují svůj vztek, se ně­
kdy přestanou ovládat a náhle a impulzivně si
začnou vylévat vztek na ostatních.
Druhou složkou emoční inteligence je
schopnost mít k emocím přístup a vytvářet je
tak, aby pomáhaly při uvažování a při řešení
problémů. Při důležitém rozhodování, na­
příklad kterou vysokou školu nebo jaký obor
studia si zvolit, si často klademe otázku: „Jaký
z toho mám pocit?“ Dokážeme-li poznat své
 naše zdraví i pro naše vztahy k ostatním li­ Mentální retardace
dem. Ti, kteří svůj hněv zcela potlačují, býva­
jí svým okolím mnohdy využíváni, ale ti, kdo Míra inteligence v populaci je rozložena ply­
často dávají svůj hněv najevo nepřátelským nule. O jedincích s podprůměrnými intelek­
způsobem, zase rychle přijdou o přátele. Na­ tovými a praktickými dovednostmi říkáme, že
proti tomu lidé, kteří umějí vysvětlit příčiny trpí mentální retardací. Světová zdravotnická
svého rozladění tak, že je ostatní pochopí, si organizace určila kritéria, podle nichž se men­
pravděpodobně udrží přátele a vyhnou se tální retardace diagnostikuje. Mentální retar­
zneužívání. Ve 14. kapitole se dozvíme, že dací trpí ten, kdo dosahuje podprůměrných
lidé, kteří nedávají přiměřený průchod svému výsledků v testech inteligence a má značné
hněvu, častěji trpí srdečními chorobami - potíže při plnění běžných úkolů každodenní­
patrně proto, že jejich kardiovaskulární ho života. Postižení jedinci trpí opožděným
soustava je chronicky přetěžována. vývojem řeči, nedokážou se o sebe postarat
Je možné si emoční inteligenci osvojit? a rozhodovat o sobě, trpí významnými defi­
Mnohé školy dnes nabízejí výukové programy, city sociálních a interpersonálních dovedností,
které učí mladé lidi, jak lépe zvládnout vlastní nedokážou využívat veřejné zdroje (například
hněv. Podobné programy vznikají s nadějí, že jezdit autobusem), mají velmi nízké studijní
se podaří snížit násilí na školách. Z některých a pracovní schopnosti, ve volném čase se ne­
hodnocení vyplývá, že tyto snahy jsou úspěš­ zabývají žádnou činností, nedovedou se posta­
né (viz Bar-On, Maree a Elias, 2007). Mnozí rat o své zdraví a osobní bezpečnost.
ředitelé velkých firem a společností také ab­ Závažnost mentální retardace může být
solvovali školení, kde se měli naučit vcítit se velmi různá. Jedinci postižení lehkou mentál­
do postavení podřízených a vést je laskavějším ní retardací se dokážou najíst a obléci s mi­
způsobem. Zdá se, že takové programy mohou nimální pomocí, mívají průměrné motorické
být úspěšné (Bar-On et al., 2007). Mnozí psy- schopnosti a naučí se mluvit a psát na nejjed­
choterapeuti pomáhají svým klientům lépe ro­ nodušší úrovni. Umějí se dobře pohybovat ve
zeznat, přesně pojmenovat a účinně zvládnout svém prostředí, ale mimo ně se neobejdou bez
emoce. Rada studií prokazuje, že psychotera­ pomoci. Jsou-li umístěni ve speciálních vzdě­
pie dokáže účinně zmírnit celou škálu psychic­ lávacích třídách, které berou ohled na jejich
kých poruch (viz 16. kapitola). Podobné meto­ specifické nedostatky, mohou získat i středo­
dy se někdy používají u kardiaků, kteří v zájmu školské vzdělání a být soběstační. V dospělosti
svého zdraví potřebují zvládnout vlastní hněv dokážou nakupovat základní potřeby a umě­
a stres (viz 14. kapitola). Máme tedy stále více jí si uvařit jednoduchá jídla. V zaměstnání
důkazů o významu emoční inteligence pro mohou vykonávat nekvalifikované nebo
úspěch a duševní pohodu. Naštěstí platí, že částečně kvalifikované práce. Jejich IQ_se
lidé, kteří nejsou právě mistři ve vyjadřování pohybuje v pásmu 50-69.
emocí, se mohou v této dovednosti zlepšit. Jedinci postižení středně těžkou mentální re­
tardací mají významně zpomalený vývoj řeči,
Dílčí shrnutí ve třech letech používají pouze čtyři až deset
slov. Bývají neobratní a mají potíže s tím, aby
■ Součástí emoční inteligence jsou čtyři složky: přesné
se oblékli a najedli. Mají velmi omezené stu­
vnímání a vyjádření emocí, schopnost mít k emocím přístup
dijní předpoklady, ale pokud se jim dostane
a vytvářet je, chápání emocí a jejich významu a přiměřená
speciálního vzdělání, mohou se naučit jedno­
emoční regulace.
■ Lidé vybavení vyšší emoční inteligencí bývají tělesně
duchým manuálním dovednostem. V dospě­
i duševně zdravější. losti většinou nedokážou samostatně cestovat,
nakupovat a připravovat si jídlo. Jejich IQ_se
pohybuje v pásmu 35—49.
Otázky rozvíjející kritické myšlení Jedinci postižení těžkou mentální retardací
mají velmi omezenou slovní zásobu a hovo­
1 Jak mohou rodiče podpořit emoční inteligenci svých dětí?
2 Jak by mohla emoční inteligence zlepšit pracovní nebo
ří ve větách o dvou až třech slovech. Vykazují
studijní výsledky?
značné deficity motorického vývoje a v dětství
si často hrají s hračkami nevhodným způsobem
(například tlučou s panenkami o sebe). V do­
spělosti se dovedou najíst lžící a jsou schopni se
sami obléci, pokud nemají složitý oděv s mno­
ha knoflíky a zipy. Nedokážou sami cestovat
ani na krátkou vzdálenost, neumějí nakupovat
ani vařit. Někteří mohou zvládnout nekvalifi­
kovanou manuální práci, ale mnozí toho nejsou
schopni. Jejich IQ_se pohybuje mezi 20 a 34.
Děti a dospělí trpící hlubokou mentální re­
tardací jsou těžce postižení a vyžadují ce­
lodenní opatrovnickou péči. Nedokážou se
samostatně obléci. Někdy dovedou používat
lžíci, ale nikoli nůž a vidličku. Nezvládají so­
ciální interakce s druhými lidmi, ale umějí
reagovat na jednoduché povely. V dospělosti Děti postižené Downovým syndromem mají typicky také mentální
retardaci.
mívají slovní zásobu 300-400 slov. Mnozí
takto postižení jedinci bývají často nemocní
a dožívají se nižšího věku. Jejich IQ_
nepřesahuje 20. dovské populaci. U jedince postiženého touto
chorobou se obvykle ve věku tří až šesti mě­
síců začne projevovat progresivní degenerace
Příčiny mentální retardace nervové soustavy, která vyústí v duševní i tě­
Mentální retardaci může způsobit řada biolo­ lesné postižení. Děti se obvykle nedožívají ani
gických faktorů. Patří mezi ně chromozomál- šesti let. Tuto chorobu neumíme účinně léčit.
ní aberace (odchylky), poruchy v těhotenství, Mentální retardace se projevují také při
působení toxinů během nitroděložního vývoje několika typech chromozomálních aberací.
a v raném dětství, infekce, zranění, metabo- Jedním z nejznámějších příkladů je Downův
lické a nutriční potíže i onemocnění mozku. syndrom, jímž jsou postiženi jedinci s trojitým
Při vzniku mentální retardace mohou působit 21. chromozomem (proto se Downův syn­
také sociokulturní faktory. drom někdy označuje jako trisomie 21. chro­
Již jsme se zmínili o tom, že intelektové mozomu). Ve Spojených státech se Downův
schopnosti jsou přinejmenším částečně dě­ syndrom vyskytuje přibližně u jednoho
dičné. V rodinách jedinců trpících mentální z 800 narozených dětí. Téměř u všech lidí
retardací se často vyskytují různé intelektové s Downovým syndromem se již od dětství
problémy včetně různých forem mentální re­ projevuje v různé míře mentální retardace -
tardace a autismu (Camp et al., 1998). od lehké až po těžkou. Jedinci trpící Downo­
Mentální retardaci vyvolávají mimo jiné vým syndromem vykazují takové abnormality
dvě vrozené metabolické poruchy: fenylketo- mozkových neuronů, které se podobají abnor­
nurie a Tay-Sachsova choroba. Fenylketonurie malitám neuronů u Alzheimerovy choroby.
je přenášená recesivním genem a objevuje se Druhou nejčastější příčinou mentální retar­
u jednoho z 20 tisíc narozených dětí. Jedinci dace u mužů po Downově syndromu je syn­
postižení touto chorobou nedokážou metabo- drom křehkého chromozomu X, který se objevu­
lizovat aminokyselinu fenylalanin. V důsled­ je tehdy, když se odlomí konec chromozomu
ku toho se v organismu hromadí fenylalanin X. Syndrom se projevuje těžkou až hlubokou
a jeho derivát, kyselina fenylpyrohroznová. mentální retardací, řečovými poruchami a zá­
Tyto látky trvale poškozují mozek. Naštěstí važným deficitem interpersonální interakce.
máme k dispozici účinnou léčbu a děti, kte­ Intelektový vývoj zásadně ovlivňuje také
ré ji dostanou v raném věku, mají průměrnou kvalita prenatálního prostředí. Pokud se tě­
míru inteligence. Hodnota IQjr dětí trpících hotná žena nakazí některými viry, jako jsou
neléčenou fenylketonurií bývá nižší než 50. zarděnky, herpes nebo syfilis, hrozí plodu tě­
Také Tay-Sachsova choroba je přenášena re­ lesné poškození, které může vyústit v men­
cesivním genem a objevuje se zejména v ži- tální retardaci. Chronické onemocnění matky,
například cukrovka nebo vysoký krevní tlak, mírně retardovaný. Jeho adoptivní otec doufal,
může narušit výživu plodu a vývoj jeho moz­ že v příznivém prostředí by Ábel mohl zmeška­
ku, a může tedy ovlivnit intelektové schop­ ný vývoj dohonit.
nosti. Nebezpečí poškození plodu lze naštěstí Ve čtyřech letech však Ábel stále ještě nosil
významně omezit účinnou léčbou zmíněných pleny a vážil jen 12 kilogramů. Sotva si dokázal
chorob v průběhu těhotenství. zapamatovat jména ostatních dětí a vykazoval
Drogy užívané v těhotenství mohou pro­ nezvyklou míru fyzické aktivity. Pokud byl o sa­
cházet placentou a ovlivnit vývoj plodu. Na­ motě, rytmicky se kýval ze strany na stranu. Ve
příklad kokain v jakékoli formě zužuje cévy čtyřech letech utrpěl první z několika vážných
matky, snižuje průtok krve a dodávku kyslíku záchvatů, při němž ztratil vědomí na několik
pro plod. Výsledkem bývá poškození mozku dní. Nepomáhaly žádné léky.
a nějaká forma poruchy. Děti matek, které Když Ábel začal chodit do školy, měl potí­
během těhotenství kouřily crack, bývají méně že s počítáním a rozlišováním barev, neuměl si
čilé a vnímavé než normální děti. Často jsou zavázat tkaničky. Dokázal se soustředit jen vel­
podrážděné a nedokážou vhodně regulovat mi krátce a s obtížemi plnil jednoduché poky­
režim spánku a bdění (Napiorkowski et al., ny. Přes všechno úsilí obětavých učitelů neuměl
1996; Tronick et al., 1996). Ženy, které bě­ ani po ukončení základní školy sčítat a odčítat
hem těhotenství užívaly kokain, jsou oproti a nepoznal ani, kde bydlí. Jeho IQ_mírně přesa­
ostatním ženám více sociálně znevýhodněné hoval hodnotu 60.
a s větší pravděpodobností pijí alkohol, kou­ V 20 letech nastoupil do učení a přestěhoval
ří tabák nebo marihuanu a užívají další nele­ se do chráněného domu. Ze všeho nejvíce se
gální drogy (Tronick et al., 1996). Uvedené zajímal o svou sbírku vycpaných zvířat, papíro­
rizikové faktory společně s vlivem kokainu vých panenek a kreslených seriálů z novin. Rád
mohou těžce ohrozit intelektový rozvoj dětí si prohlížel rodinné fotografie a staré pohled­
těchto matek. nice k narozeninám. Ábel zemřel ve 23 letech,
Další látkou, která může v průběhu tě­ když jej porazilo auto.
hotenství ovlivnit rozumový i tělesný vývoj Dorris, 1989; Lyman, 1997
plodu, je alkohol. Dětem, jejichž matky v tě­
hotenství požívaly značné množství alkoho­ V těhotenství není neškodné ani malé množ­
lu, hrozí zvýšené riziko mentální retardace ství alkoholu. Z některých studií vyplývá, že
a fetálního alkoholového syndromu (Fried i nízké až střední dávky alkoholu v těho­
a Watkinson, 1990). U dětí postižených fetál- tenství jsou spojeny s mírnými vrozenými
ním alkoholovým syndromem se IQ_pohybuje defekty (Jacobson a Jacobson, 2000; Kelly,
kolem hodnoty 68. Děti se špatně soustředí, Day a Streissguth, 2000; Olson et al., 1998).
mají nedostatečnou schopnost úsudku, ob­ Dlouhodobé studie dětí, které byly během
tížně vnímají sociální podněty a nedokážou nitroděložního vývoje vystaveny působení al­
se učit ze zkušeností. Po celý život mají vel­ koholu, prokázaly u šestiletých dětí nepřízni­
mi nízké studijní schopnosti. Ábel Dorris byl vý vliv na růst a u desetiletých dětí negativní
dítě postižené fetálním alkoholovým syndro­ účinky na paměť a schopnost učení, i když
mem: nedošlo k plnému rozvoji fetálního alkoholo­
vého syndromu (Cornelius, Goldschmidt, Day
Ábel Dorris byl adoptován ve třech letech, jeho a Larkby, 2002).
adoptivním otcem se stal Michael Dorris. Ábe­ Děti postižené mentální retardací častě­
lova biologická matka během těhotenství i po ji pocházejí z nižších socioekonomických
porodu požívala velké množství alkoholu a ze­ skupin (Brooks-Gunn, Klebanov a Duncan,
mřela ve věku 35 let na otravu alkoholem. Ábel 1996; Camp et al., 1998). Jednou z možných
se narodil o téměř sedm týdnů předčasně a měl příčin je skutečnost, že i jejich rodiče trpí
nízkou porodní hmotnost. Dříve než se dostal mentální retardací a nedokážou získat dobře
do pěstounské péče, trpěl podvýživou a týráním. placené zaměstnání. Chudoba však předsta­
Ve třech letech byl menší, než odpovídalo jeho vuje i sociální znevýhodnění, které se může
věku, neuměl používat nočník a jeho slovní zá­ podílet na podprůměrném intelektovém vývo­
soba čítala asi 20 slov. Byl diagnostikován jako ji. Chudé matky se s menší pravděpodobností
dostanou k dobré prenatální péči, což zvyšuje vývoj dítěte a ještě zhoršit biologické pod­
riziko poškození plodu a riziko předčasného mínky, které narušují kognitivní vývoj dítěte
porodu. Děti z chudých poměrů jsou častěji (Camp et al., 1998).
vystaveny nezdravým účinkům olova, pro­
tože mnohé staré a zchátralé budovy mají
malby a nátěry obsahující olovo. Děti mohou Léčba mentální retardace
polknout odlupující se šupinky nátěrů a tak­ V ideálním případě se dětem ohroženým
to pozřené olovo může způsobit poškození mentální retardací již od prvních dnů živo­
mozku a narušit rozumový vývoj. Děti z chu­ ta dostává komplexní péče. Intenzivní a in­
dých rodin obvykle navštěvují nedostatečně dividualizovaná péče může napomoci vývoji
financované školy. Platí to zejména pro chu­ základních dovedností. Terapie pomocí léčiv
dé příslušníky etnických menšin. Dětem se snižuje agresivní a sebedestruktivní chování,
tedy nedostává vzdělání, které by podpořilo sociální programy zase zajistí optimální pro­
rozvoj jejich rozumových schopností. Chudé středí pro vývoj dítěte.
děti s nižším IQ_nebývají středem pozornos­ Péče zaměřená behaviorálním směrem
ti učitelů a mají méně příležitostí ke vzdělání, může pomoci dětem i dospělým při osvo­
zejména pokud jsou příslušníky menšin (Ale­ jování nových dovedností - od správného
xander, Entwisle a Thompson, 1987). rozeznávání barev až po pracovní dovednos­
Chudí rodiče svým dětem méně často čtou, ti. Obvykle se postupuje podle následujícího
málokdy podporují jejich studijní úspěchy modelu. Dospělý pomocník předvádí žádoucí
a nezajímají se příliš o jejich vzdělání. Uve­ chování a začíná od nejjednoduššího postupu.
dené faktory mohou přímo ovlivnit rozumový Odměňuje svého „žáka“ za každý pokrok při
zvládnutí nové dovednosti. Behaviorální stra­
tegie mohou být užitečné také při potlačení
sebepoškozování a dalších typů nepřizpůso-
U dětí žen, které v těhotenství pijí alkohol, se může
bivého chování, například při tlučení hlavou
projevit zhoršení intelektových schopností.
do zdi.
Léky slouží ke zvládání záchvatů, které jsou
u lidí s mentální retardací běžné. Léky mohou
také snížit agresivní, sebezničující a asociální
chování. Antidepresiva zase pomáhají potlačit
symptomy deprese, zlepšují spánek a pomá­
hají zvládnout sebedestruktivní chování u du­
ševně postižených jedinců.
Všeobecná péče o děti ohrožené mentální
retardací kombinuje všechny zmíněné stra­
tegie do jednoho celku. Jedním z programů
byl například Infant Health and Develop­
ment Program (Gross, Brooks-Gunn a Spi-
ker, 1992). Programu se účastnilo 985 dětí,
jejichž porodní hmotnost byla maximálně
2500 gramů a narodily se ve 37. týdnu těho­
tenství nebo ještě dříve. Předčasně narozené
děti s nízkou porodní hmotností byly pro ten­
to program vybrány proto, že právě tyto dvě
okolnosti patří k rizikovým faktorům vzni­
ku mentální retardace. Náhodně vybrané dvě
třetiny z celkového počtu dětí dostaly vysoce
kvalitní pediatrickou péči pro děti z vysoce
ohrožených skupin. Jedna třetina dětí dostala
stejně kvalitní péči a kromě toho se jim do­
stalo komplexní psychologické péče.
 OHLED
JAK DŮLEŽITÁ JE EMOČNÍ INTELIGENCE?
Argumenty hovořící ve prospěch emoční inteligence
Marc A. Brackett a Peter Salovey, Yale University

Salovey a Mayer (1990) přišli před modifikovat vlastní i cizí emoční reak­ žují za sociálně zdatné. Manželské
20 lety s názorem, že někteří je­ ci, ale také schopnost rozhodovat se a partnerské páry s vyššími skóry
dinci umějí lépe než jiní využívat o užitečnosti emocí za dané situace. MSCEIT udávají vyšší míru spokojenos­
emoce a pracovat s nimi v zájmu Podle modelu emoční inteligence ti a štěstí a méně konfliktů ve vzta­
rozšíření své kognitivní činnosti existují individuální rozdíly v každé ze hu. Vysokoškolští studenti s vyššími
a společenského působení. Jejich čtyř uvedených větví. Tyto rozdíly lze skóry MSCEIT uvádějí menší úroveň
model emoční inteligence se rozvíjel měřit pomocí výkonových testů. Tento konzumace drog a alkoholu a méně
současně s tím, jak se rozšiřovalo typ testů na rozdíl od sebeposuzova- deviantního jednání (například krá­
původní pojetí obecné inteligence. cích škál nebývá omezován tím, že deží, hazardních her a rvaček). Vyš­
Místo téměř monolitické obecné lidé často nesprávně odhadují vlast­ ší skóry MSCEIT jsou také spojovány
inteligence (g) se objevilo pojetí, ní schopnosti, obzvláště ty emoční s nižší hladinou úzkosti a deprese.
které zahrnovalo duševní schopnosti (Brackett et al., 2006). A konečně, emoční inteligence sou­
včetně sociální, praktické a kreativní Jako nástroj měření všech čtyř vět­ visí i s řadou důležitých výsledků na
inteligence. ví emoční inteligence byl vypracován pracovišti. Výsledky testu MSCEIT po­
Často se používá model emoční Mayerův-Saloveyův-Carusův test emoč­ zitivně korelují s objektivními ukaza­
inteligence složený ze čtyř větví ní inteligence (MSCEIT, V. 2.0; Mayer, teli výkonu včetně pracovního posta­
(Mayer a Salovey, 1997). Zahrnuje Salovey a Caruso, 2002). Test MSCEIT vení ve firmě a procentní výše prémií.
schopnosti vnímat, užívat, chápat se skládá z osmi úkolů a 141 položek; Nadřízení pracovníků s vysokými skóry
a ovládat emoce. Tyto čtyři emoční každou ze čtyř schopností měří dva MSCEIT uvádějí, že jejich podřízení se
schopnosti jsou uspořádány tak, že úkoly. V současné době se pracuje na dokážou účinně vyrovnat se stresem
základní psychické procesy (tedy tvorbě testu emoční inteligence pro a dovedou vytvářet příjemné pracov­
vnímání emocí) jsou podkladem adolescenty. MSCEIT je považován za ní prostředí (shrnuli Mayer, Roberts
a pokročilejší procesy (jako je objektivní výkonový test, protože re­ a Barsade, 2008).
regulace emocí) stojí na vrcholu akce jsou hodnoceny na základě srov­ Naše dosavadní poznatky o emoční
hierarchie a do jisté míry závisejí na nání reakcí zkoumané osoby s norma­ inteligenci prokazují, že emoční inte­
schopnostech nižší úrovně. V každé tivním vzorkem nebo se standardem, ligence má velký význam v rodinném
dimenzi existuje rozvoj dovedností od který vypracovali odborníci. Například životě, ve škole i na pracovišti (viz
základních ke složitějším. schopnost ovládat emoce se měří po­ Mayer, Salovey a Caruso, 2008). Přes­
Vnímání emocí je součástí schop­ mocí krátkých slovních útvarů, kte­ to se musíme ještě mnohé dozvědět
nosti rozeznávat emoce u sebe ré popisují určité emoční problémy. o samotném konstruktu i jeho měření.
i u ostatních. Nejde jen o samotné Účastníci si nejprve přečtou popis Test MSCEIT neobsahuje přímé hod­
emoce, ale také o jiné podněty, jako a potom hodnotí řadu možných reakcí nocení všech emočních složek, které
například hlasy, gesta, hudbu a umě­ na danou situaci na škále od „velmi spadají do rámce emoční inteligen­
lecká díla. Užívání emocí zahrnuje neúčinná" až po „velmi účinná". Je­ ce. Chybějí zde zejména proměnlivé
schopnost ovládnout emoce, které jich odpovědi jsou porovnávány s od­ a měně uchopitelné dovednosti, jako
napomáhají určitým kognitivním ak­ pověďmi odborníků nebo normativním například rychlost zpracování při iden­
tivitám, například uvažování, roz­ vzorkem. tifikaci výrazů tváře. Výzkum emoční
hodování, kreativitě a mezilidské Výsledky MCSEIT se do jisté míry inteligence je dnes v počátečních fá­
komunikaci. Součástí chápání emocí podobají výsledkům testů obecné zích: teorie byla publikována teprve
je jazyk a propoziční myšlení, které a verbální inteligence, ale přesto před 17 lety a výkonové testy typu
odráží schopnost analyzovat emoce. jsou odlišné (korelace se pohybu­ MSCEIT se ve vědeckých výzkumech
K této schopnosti patří chápání emoč­ je v rozmezí 0,3-0,4). Výsledky jsou používají jen zhruba pět let. Lepší
ních prvků a událostí, jež emočnímu také spojovány se širokou škálou kri­ pochopení opodstatněnosti emoční
prožitku předcházely a které po něm térií. Jediná s vyššími skóry MSCEIT inteligence spočívá v rukou budoudch
následovaly. Ovládnutí emocí znamená udávají kvalitnější přátelské vztahy badatelů, kteří tento konstrukt pro­
schopnost redukovat, posilovat nebo a jejich vrstevníci je častěji pova­ zkoumají podrobněji.
Kritika emoční inteligence
Chockalingam Viswesvaran, Florida International University

Emoční inteligence je vzrušující nový (2004) udávají korelaci 0,17 pro test rozhoduje o něčem podstatném (na­
pojem. Dříve než vědci a badatelé MEIS (měření emoční inteligence jako příklad při přijímání do zaměstnání).
začnou nadšeně podporovat využití schopnosti) a 0,18 pro EQ-I (měření Emoční inteligence je prezentována
emoční inteligence ve významných podle smíšeného modelu). jako alternativa k obecné inteligen­
testech, měli by ji nejdříve kriticky Pro nízkou korelaci 0,12 máme ci, protože (1) pokud se při výběro­
posoudit. Podívejme se nyní na ně­ i jiná vysvětlení. Je možné, že máme vém řízení používají skóry obecné
kolik problémových okruhů, jimiž se dvě různá pojetí emoční inteligence, inteligence, může to znevýhodňovat
současná odborná Literatura příliš ne­ která se vztahují k odlišným oblas­ některé skupiny, (2) emoční inteligen­
zabývá. tem tohoto konstruktu. Je koneckon­ ce pomáhá vysvětlovat výkon. V celé
Uvažujme nejprve o definici emoč­ ců možné, že má-li mít člověk emoční koncepci emoční inteligence však
ní inteligence. Na začátku této kapi­ inteligenci, potřebuje k tomu jisté neexistuje systematické vyhodnocení
toly jste se dozvěděli o několika od­ schopnosti, ale také jisté vlastnos­ skupinových rozdílů pro účely přijímá­
lišných definicích obecné inteligence, ti! Potřebujeme faktorovou analýzu, ní uchazečů. Většina studií pracuje se
které však mají společné jádro - zpra­ která by analyzovala mnoho měření vzorky studentů v nevýběrovém uspo­
cování informací. Definice emoční provedených na základě obou modelů řádání a není jisté, zda je možné zo­
inteligence je v současné době před­ a prověřila tak různá pojetí emoční becnit výsledky i pro výběrové uspořá­
mětem sporů. Nejde jen o definiční inteligence. Vymezení hranic inteli­ dání. V literatuře existuje také velmi
odchylky. Pravda je taková, že u kte­ gence trvalo badatelům desítky let málo údajů o prediktivní předpojatosti
réhokoli pojmu z oblasti sociálních a výzkum emoční inteligence má k to­ emoční inteligence nebo o její kultur­
věd kladou vědci důraz na různé as­ muto cíli ještě hodně daleko. ní ekvivalenci. Ve všech kulturách pla­
pekty daného pojmu, a podle toho -se V této kapitole jste se dozvěděli, tí, že dvě a dvě jsou čtyři, ale v každé
také Liší definice onoho pojmu. V pří­ jaká by měla být korelace testových kultuře se projevuje jiný způsob regu­
padě odborné literatury, která se za­ skórů a důležitých výsledků (tedy kri­ lace emocí. V současném věku globali-
bývá emoční inteligencí, se potýkáme teriální validita). V odborné Literatuře zace bude nutné vykonat ještě mnoho
s jiným problémem: existují přinej­ jsou popsány stovky studií zabývají­ práce, než bude koncept emoční inte­
menším dva odlišné modely tohoto cích se vztahem mezi obecnou inteli­ ligence obecně přijat jako významný
jevu. První z nich, který se nazývá gencí a pracovní výkonností, která je znak, podle nějž je možné hodnotit
schopnostní model emoční inteligence, měřena podle hodnocení nadřízených a třídit jednotlivce.
definuje emoční inteligenci jako spe­ a spolupracovníků, produktivity prá­ Zamysleme se nyní nad tvrzením,
cifický typ inteligence (Mayer a Sa- ce a podobně. Jednoznačně víme, že že emoční inteligence vysvětluje od­
lovey, 1997). Druhý model - mohli obecná inteligence souvisí s výkon­ chylky ve výkonnosti, které nedoká­
bychom jej označit jako smíšený nebo ností. Odborná literatura o emoční žeme vysvětlit obecnou inteligencí
rysový - definuje emoční inteligenci inteligenci se teprve pokouší dosáh­ (nebo osobnostními rysy). Pokud
jako soubor osobnostních předpokla­ nout tohoto stupně jistoty. V tomto chceme toto tvrzení zdůvodnit, mu­
dů (Bar-On, 1997). Průměrná korela­ ohledu zbývá vykonat ještě mnoho síme prokázat, že u různých kritérií
ce mezi měřením podle obou modelů práce. V pasáži věnované validitě jste působí emoční inteligence nad rámec
v několika různých studiích je pouze se dočetli, nejen proč má smysl testo­ limitů obecné inteligence a osobnost­
0,12 (Van Rooy, Viswesvaran a Pluta, vat vztahy mezi skóry a důležitými vý­ ních proměnných. Vycházíme z před­
2005). To je nízká korelace. sledky, ale také proč tyto vztahy platí. pokladu, že obecná inteligence a pět
Někteří badatelé se pokusili vy­ Víme například, že vyšší inteligence základních faktorů osobnosti (viz
rovnat se s touto situací tvrzením, že souvisí s lepším osvojením pracovních 13. kapitola) mají určitou validitu
emoční inteligence by měla být defi­ znalostí, což vyústí v lepší pracovní při předvídání různých kritérií. Má-li
nována pouze jako specifická schop­ výkonnost. Existuje mnoho empiric­ se emoční inteligence stát odlišným
nost. Jejich přístup zavrhuje smíšený kých studií, které zkoumají takové a užitečným konstruktem, musíme
model jako eklektickou a nepřehled­ procesy v souvislosti s obecnou inte­ prokázat, že zlepšuje validitu predikce
nou směsici různých proměnných. ligencí. Potřebujeme stejně explicitní nad rámec predikce vyplývající z obec­
Jenže průměrná korelace mezi měře­ vyjádření, proč emoční inteligence né inteligence a základních faktorů
ním podle smíšených modelů je 0,61 souvisí s důležitými výsledky, a potře­ osobnosti. Toto zlepšení označujeme
a z toho lze soudit, že „nepřehledná bujeme empirické testy ověřující tato jako inkrementální validitu. Jen velmi
směsice" měření má jisté společné tvrzení. Současná odborná literatura málo studií přináší důkazy o inkre­
jádro. Ještě důležitějším zjištěním je, na toto téma musí být podstatně roz­ mentální validitě emoční inteligence
že měření emoční inteligence podle šířena. oproti osobnostním rysům a obecné
kteréhokoli modelu predikuje důle­ Přes popsané nedostatky je emoční inteligenci. Tato skutečnost potvrzuje
žité výsledky (odkazujeme na disku­ inteligence považována za důležitou oprávněné obavy, jestli emoční inte­
si o kriteriální validitě v textu této proměnnou, podle níž by měli být je­ ligence není jen „staré víno v nové
kapitoly). Van Rooy a Viswesvaran dinci hodnoceni v situacích, kdy se láhvi".
 o 6,6 bodu vyšší než děti z kontrolní skupiny
se stejnou porodní hmotností. Obě skupiny
dětí s „vyšší“ i „nižší“ porodní hmotností, kte­
rým se dostalo komplexní péče, vykazovaly ve
věku 36 měsíců menší počet emočních a be-
haviorálních problémů než děti v kontrolní
skupině.
Děti ze skupiny s „vyšší“ porodní hmotnos­
tí vykazovaly ve srovnání s dětmi z kontrol­
ní skupiny větší pokroky v rozvoji kognitiv­
ních dovedností ještě ve věku 60 a 96 měsíců
(Brooks-Gunn, Klebanov a Liaw, 1995). Ve
věku 96 měsíců ale zmizely rozdíly mezi dět­
mi z kontrolní skupiny a dětmi, kterým se
Včasný zásah může snížit nebezpečí intelektového postižení u dětí dostalo komplexní péče. Z toho tedy vyplývá,
s nízkou porodní hmotností.
že stejně jako u mnoha dalších časných inter-
venčních programů je užitek patrný v krátko­
dobém horizontu, ale pokud komplexní péče
Komplexní péče se skládala ze tří složek. nepokračuje, její přínosy časem vymizí.
Za prvé, v prvních třech letech života do­
cházeli k dětem do rodiny speciálně vyškole­ Dílčí shrnutí
ní poradci. Učili matky, jak správně pečovat
o děti a jak napomáhat jejich kognitivnímu ■ Mentální retardace je definována jako
nedostatečná schopnost adaptivního chování
rozvoji. Poradci například matkám radili, jak
a podprůměrná funkce intelektu s hodnotou
utišit děti se sklonem k podrážděnosti. Uká­
IQ nižší než 70. Rozeznáváme čtyři stupně
zali jim, jak děti odpovídajícím způsobem
mentální retardace, od lehké až po hlubokou.
stimulovat a jak je povzbuzovat k tomu, aby ■ S mentální retardací souvisí řada
samy zkoumaly své okolí. Za druhé, děti biologických faktorů včetně metabolických
každý den docházely do střediska, kde půso­ poruch (fenylketonurie, Tay-Sachsova
bili speciálně vyškolení učitelé, jejichž úkolem choroba); chromozomálních aberací (Downův
bylo napravovat rozumové i tělesné deficity syndrom, syndrom křehkého chromozomu
dětí. A za třetí, byly založeny rodičovské pod­ X); prenatálního působení virů, jako jsou

půrné skupiny, které pomáhaly rodičům zvlá­ zarděnky, herpes či syfilis, nebo prenatálního
vlivu alkoholu a jiných škodlivých látek.
dat stres spojený s rodičovskými povinnostmi.
■ Existují určité důkazy o tom, že intenzivní
Po 36 měsících se ukázalo, že u dětí za­
a komplexní vzdělávací intervence v rané
hrnutých do komplexní péče byla významně fázi života mohou pomoci zmírnit stupeň
menší pravděpodobnost nižšího IQ_než u dětí mentální retardace.
z kontrolní skupiny, kterým se dostávalo
pouze lékařské péče (The Infant Health and
Development Program, 1990). U dětí s po­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
rodní hmotností v rozmezí 2001-2500 gramů
1 Domníváte se, že náklady na komplexní
byly účinky programu zvláště patrné: ve věku
intervence u jedinců postižených mentální
36 měsíců měly tyto děti skóry IQ_v průměru
retardací jsou vyšší než užitek, který tyto
o 13 bodů vyšší než děti z kontrolní skupiny
intervence přinášejí? Proč ano, proč ne?
se stejnou porodní hmotností. Pro děti s po­ 2 Jaký typ intervence může být důležitý
rodní hmotností nižší než 2000 gramů byl pro rodiče dětí s mentální retardací, je-li
program také přínosný, ale poněkud méně: jeho cílem zmírnit stres rodičů a zlepšit
ve věku 36 měsíců měly skóry IQ_v průměru rodičovskou péči?
SHRNUTÍ

1 Existuje mnoho různých definicí inteligence. 8 Podle Andersenovy teorie inteligence vyplývají
Někteří teoretikové považují inteligenci prostě za individuální rozdíly inteligence z rozdílů v „zá­
veličinu, která je měřena testy inteligence. Jiní ji kladním mechanismu zpracování informací“,
považují za soubor všeobecných schopností, mezi který se uskutečňuje prostřednictvím myšlení.
něž patří i schopnost učit se ze zkušeností, uva­ Výsledkem tohoto procesu jsou znalosti.
žovat v abstraktních pojmech a účinně zacházet 9 Sternbergova triarchická teorie se skládá ze tří
s vnějším prostředím. částí neboli subteorií: složková subteorie se za­
2 Dobrý test inteligence musí být reliabilní, tedy měřuje na myšlenkové procesy, zkušenostní sub­
musí přinášet opakovatelné a konzistentní vý­ teorie se zaměřuje na vliv zkušeností a kontexto­
sledky. Test má dobrou vnitřní konzistenci, pokud vá subteorie uvažuje o vlivu prostředí a kultury.
spolu jeho různé položky vzájemně vysoce kore­ Podle složkové subteorie jsou pro inteligenci dů­
lují. Při subjektivnějším hodnocení jsou odpovědi ležité tři složky myšlení: metakomponenty nebo­
respondentů posuzovány nezávislými posuzovate- li analytické schopnosti, výkonové komponenty
li. Badatel potom hledá shodu posuzovatelů. neboli kreativní schopnosti a komponenty získá­
3 Test se vyznačuje dobrou validitou, pokud sku­ vání znalostí neboli praktické schopnosti.
tečně měří to, co má měřit. Kriteriální neboli 10 Ccciho bioekologická teorie inteligence tvrdí,
empirická validita je prokázána tehdy, když exis­ že intelektovou výkonnost v praktickém živo­
tuje vysoká korelace testu s jiným kritériem toho, tě nelze vysvětlit jen samotným inteligenčním
co je testováno. Konstruktová validita je proká­ kvocientem nebo biologickým pojetím obecné
zána tehdy, když výsledky testu korelují s výsled­ inteligence. Inteligence závisí spíše na interak­
ky, které předpovídá teorie. ci mezi mnohočetnými kognitivními potenciály
4 První úspěšné testy inteligence vypracoval fran­ a širokou a dobře uspořádanou vědomostní zá­
couzský psycholog Alfred Binet, který zavedl kladnou.
mentální věk. Mentální věk chytrého dítěte je 11 Jiné kultury kladou oproti evropské a severoame­
vyšší než jeho chronologický věk a mentální věk rické kultuře větší důraz na sociální inteligenci.
hloupého dítěte je nižší než jeho chronologický 12 Behaviorální vědci často kvantifikují, jaký je
věk. Inteligenční kvocient (IQ) jako poměr men­ v rámci skupiny rozsah individuálních odlišností
tálního a chronologického věku násobený hod­ v nějakém rysu nebo schopnosti. Pro tyto účely
notou 100 byl zaveden v době, kdy došlo k revizi vypočítávají rozptyl získaných skórů. Čím více se
Binetových škál a byla vytvořena Stanfordská Bi- jedinci ve skupině liší, tím je rozptyl vyšší. Ba­
netova škála. Výsledky mnoha inteligenčních testů datelé se potom pokoušejí hledat různé příčiny
jsou dosud udávány jako skóry IQ^ale ve skuteč­ tohoto rozptylu. Podíl rozptylu určitého znaku,
nosti se již podle uvedeného vzorce nevypočítávají. který lze připsat působení genetických rozdílů,
5 Binet i Wechsler (tvůrce Wechslerovy inteligenční označujeme jako dědivost znaku.
škály pro dospělé) předpokládali, že inteligence 13 Dědivost je možné odhadnout srovnáním kore­
je obecná schopnost uvažovat. lací získaných od párů jednovaječných dvojčat
6 Spearman zavedl pojem obecný inteligenční (které mají stejnou genetickou výbavu) a korelací
faktor (g) jako hlavní aspekt určující výkonnost získaných od párů dvojvaječných dvojčat (kte­
v testech inteligence. Faktorová analýza je meto­ ré v průměru sdílejí polovinu genetické výbavy).
da hledající typy schopností, které jsou základem Pokud jsou si jednovaječná dvojčata v určitém
výkonu při inteligenčních testech. znaku více podobná než dvojvaječná dvojčata,
7 Podle Gardnerovy teorie mnohočetné inteligen­ daný znak patrně obsahuje dědičnou složku. Dě­
ce existuje sedm samostatných a na sobě nezá­ divost lze odhadovat také z korelací mezi jedno­
vislých typů inteligence, přičemž každý z nich vaječnými dvojčaty, která byla oddělena a vycho­
působí v mozku jako samostatný systém (neboli vávána v odlišném prostředí. Jakákoli korelace
modul) pracující podle vlastních pravidel. Jsou mezi těmito páry je nejspíše způsobena genetic­
to tyto typy inteligence: (1) lingvistická, (2) hu­ kou podobností.
dební, (3) logicko-matematická, (4) prostorová, 14 Dědivost se vztahuje k rozdílům mezi jedinci
(5) tělesně-kinestetická, (6) intrapersonální a (7) v rámci populace a neuvádí, jak velký podíl
interpersonální. znaku je u jednotlivce dán genetickými faktory.
 Dědivost není neměnným atributem znaku: 16 Mentální retardace je definována jako nedosta­
pokud se stane něco, co změní variabilitu znaku tečná schopnost adaptivního chování a podprů­
ve skupině, změní se i dědivost. Dědivost udává měrná funkce intelektu, vyčíslená na stupnici
proměnlivost ve skupině, ale nevypovídá o tom, IQ_hodnotou nižší než 70. S mentální retardací
proč mají skupiny rozdílné průměry. Dědivost souvisí řada biologických faktorů včetně meta-
však naznačuje, jak mohou případné změny bolických poruch (fenylketonurie, Tay-Sachsova
prostředí navodit změnu průměrné hodnoty choroba); chromozomálních aberací (Downův
znaku v populaci. syndrom, syndrom křehkého chromozomu X);
15 Obecně se má za to, že součástí emoční inteligen­ prenatálního působení virů, jako jsou zarděn­
ce jsou čtyři složky: přesné vnímání a vyjádření ky, herpes či syfilis, nebo prenatálního vlivu al­
emocí, schopnost mít k emocím přístup a vytvá­ koholu a jiných škodlivých látek. Intenzivní
řet je, chápání emocí a jejich významu a přiměře­ a komplexní výchovné intervence v rané fázi
ná emoční regulace. Lidé vybavení vyšší emoční života mohou pomoci zmírnit stupeň mentální
inteligencí bývají tělesně i duševně zdravější. retardace.

KLÍČOVÉ POJMY

inteligence Wechslerova inteligenční škála pro dospělé

reliabilita faktorová analýza
paralelní reliabilita g
vnitřní konzistence Gardnerova teorie mnohočetné inteligence
shoda posuzovatelů Andersenova teorie inteligence
validita Sternbergova triarchická teorie
kriteriální (empirická) validita Ceciho bioekologická teorie
problém kritéria dědivost
konstruktová validita emoční inteligence
Stanfordská Binetova inteligenční škála mentální retardace
inteligenční kvocient (IQ) fetální alkoholový syndrom

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhiLgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.uwsp.edu/education/LwiLson/Learning/index.htm
Tyto stránky podrobněji pojednávají o nej významnějších teoriích inteligence.

http://www.indiana.edu/~inteLL/map.shtmL
Na této stránce najdete průvodce dějinami teorie inteligence a testování inteligence.

http://www.personaLityresearch.org/inteLLigence.htmL
Zde najdete řadu dalších odkazů na zdroje informací o inteligenci.
 13. kapitola

Osobnost
Obsah kapitoly
Diagnostika osobnosti 536
Osobnostní inventáře 538

Psychoanalyticky přístup 542

Struktura osobnosti 543
Dynamika osobnosti 544
Vývoj osobnosti 547
Modifikace Freudových teorií 548
Projektivní testy 549
Problémy s projektivními testy 551
Psychoanalyticky portrét osobnosti 551
Hodnocení psychoanalytického přístupu 552

Behaviorální přístup 554

Sociální učení a podmiňování 554
Behaviorální portrét osobnosti 555
Hodnocení behaviorálního přístupu 556

Kognitivní přístup 556

Teorie sociálního učení 556
Kellyho teorie osobních konstruktů 558
Sebeschémata 559
Kognitivní portrét osobnosti 561
Hodnocení kognitivního přístupu 561

Humanistický přístup 562

Carl Rogers 562
Abraham Maslow 564
Humanistický portrét osobnosti 566
Hodnocení humanistického přístupu 567

Evoluční přístup 568

Evoluční portrét osobnosti 569
Hodnocení evolučního přístupu 569

Dědičné aspekty osobnosti 571

Interakce mezi osobností a prostředím 572

Pohled z obou stran

Ovlivňují Freudovy myšlenky i dnešní psychologii? 576-577
Oskar Stohr a Jack Yufe jsou jednovaječná
dvojčata. Narodili se na Trinidadu a brzy po
porodu je rozdělili. Matka odvezla Oskara do
Německa, kde ho vychovávala babička jako
katolíka a nacistu. Jack zůstal na Trinidadu
se svým židovským otcem, byl vychován jako
Žid a část mládí prožil v izraelském kibucu.
Obě rodiny si nikdy nedopisovaly.
Když bylo bratrům bezmála 50 let, setkali
se díky badatelům z Minnesotské univerzity,
kteří studovali soubor dvojčat vychovávaných
Tato dvojčata byla oddělena krátce po narození
odděleně. Přestože se bratři předtím setkali
a poprvé se setkala až ve věku 31 let. Ukázalo se, že
pouze jednou, byli si pozoruhodně podobní. mají podobné zájmy í zvyky.
Oba měli knír, nosili brýle s kovovými obrouč­
kami a na sobě měli modré sako s dvouřado­
vým zapínáním. Měli podobný projev i tempe­ přesvědčení, emoce a činy svobodné a jak jsou
rament a měli i stejné libůstky: oba měli rádi determinovány příčinami, nad nimiž nemá­
kořeněná jídla a sladké likéry, byli roztržití, me žádnou kontrolu? Jsme v zásadě dobří, zlí,
splachovali záchod ještě před použitím, namá­ nebo neutrální? Jsme neměnní, nebo se může­
čeli si toasty namazané máslem do kávy a rádi me změnit? Jsme při řízení našeho osudu ak­
překvapovali lidi kýcháním ve výtahu. tivní, nebo pasivní? Tyto otázky nejsou empi­
Badatelé z Minnesoty studovali řadu dal­ rické a teorie osobnosti se nesnaží odpovídat
ších jednovaječných dvojčat a všechny páry na ně explicitně. Každý z uvedených teoretic­
si byly podobné. Dvojčata na snímku byla kých přístupů však nabízí implicitní odpovědi,
rozdělena ihned po narození a setkala se až tedy soubor základních předpokladů o lidské
v 31 letech. V té době oba pracovali jako ha­ povaze. Při vyvolávání polemik a získávání
siči. Co je příčinou takových podobností? Ne­ nových stoupenců pro různé koncepce osob­
pochybně neexistují geny pro to, aby se člověk nosti byly tyto filozofické faktory stejně důle­
stal hasičem, namáčel si toasty v kávě nebo žité jako empirické údaje.
kýchal ve výtahu. Uvedené podobnosti spíše Vrátíme se také k důležitému tématu, kte­
odrážejí vrozené složky obecnějších osobnost­ ré jsme otevřeli ve třetí kapitole: k interakci
ních charakteristik, které mohou vést k prefe­ mezi dědičností a prostředím. Ve třetí kapi­
rování určitých typů chování. tole jsme probírali, jak vrozené biologické
Každý z nás se v řadě ohledů podobá ostat­ faktory společně s událostmi prostředí určují
ním. Biologické a psychické procesy probírané směr vývoje. Soustředili jsme se zejména na
v této knize - vývoj, vědomí, vnímání, uče­ faktory, díky nimž máme mnoho společné­
ní, paměť, myšlení, motivace a emoce - jsou ho. Uvažovali jsme například o tom, jak díky
u všech lidí v podstatě stejné. V jiných ohle­ vrozeným posloupnostem vývoje procházejí
dech se však lidé od sebe liší. Každý člověk všechny děti stejnými vývojovými fázemi ve
má jiný soubor schopností, přesvědčení, po­ stejném pořadí bez ohledu na odlišnosti pro­
stojů, motivací, emocí a osobnostních rysů, středí. V této kapitole se zaměříme na biolo­
díky nimž je jedinečnou bytostí. V této ka­ gické faktory a faktory prostředí, díky nimž se
pitole se zaměříme na teorie odlišnosti mezi od sebe vzájemně lišíme - jsou to tedy fakto­
lidmi, které jsou obsahem pojmu osobnost. ry, které vytvářejí individualitu. Nejprve se ale
V uplynulých 100 letech převládaly v psy­ podíváme na to, jak měříme osobnost.
chologii osobnosti čtyři teoretické přístupy:
psychoanalytický, behaviorální, humanistický
a kognitivní. Budeme se věnovat také evoluč­ Diagnostika osobnosti
ním přístupům, které se začaly rozvíjet teprve
v několika posledních desetiletích. Při tom si Osobnost lze definovat jako příznačné a cha­
položíme otázku, která dosud nebyla uspo­ rakteristické vzorce myšlení, emocí a chování,
kojivě zodpovězena: Do jaké míry jsou naše které tvoří individuální osobní styl interakce
s fyzickým a sociálním prostředím. Stojíme-li
nestabilní
před úkolem popsat něčí osobnost, obvykle
náladový nedůtklivý
použijeme výrazy označující rysy osobnos­
úzkostný neklidný
ti - tedy přídavná jména jako „společenský“ přísný agresivní
nebo „svědomitý“. Psychologové osobnosti se střízlivý popudlivý
pokusili navrhnout formální metody pro po­ pesimistický proměnlivý
pis a měření osobnosti. Tyto metody ve třech zdrženlivý vznětlivý
nespolečenský optimistický
ohledech dalece přesahují hranice každoden­
tichý aktivní
ního používání výrazů, které označují osob­
nostní rysy. Za prvé se pokoušejí redukovat introvertovaný extravertovaný
potenciální soubor názvů rysů do zvládnutel­ pasivní společenský
ného rozsahu, který by ale nepřestával zahr­ opatrný družný
novat rozmanitost lidské osobnosti. Za druhé hloubavý hovorný
se pokoušejí zajistit reliabilitu a validitu ná­ pokojný vnímavý
ovládající se tolerantní
strojů pro měření osobnosti. A za třetí prová­
spolehlivý živý
dějí empirický výzkum s cílem odhalit vztahy
vyrovnaný bezstarostný
mezi jednotlivými rysy a specifickými typy klidný vůdčí
chování.
stabilní
Při sestavování vyčerpávajícího, ale zvlád­
nutelného souboru rysů je možné využít slov­
ník. Odborníci předpokládají, že v průběhu OBRÁZEK 13.1
jazykové evoluce se v jazyce ustálila označení Eysenckovy faktory osobnosti. Obrázek zachycuje dva hlavní faktory,
pro většinu (a možná i pro všechny) důleži­ které vyplývají z faktorové analýzy vzájemných korelací mezi rysy podle
Eysencka a dalších badatelů. Osa stabilní-nestabilní vymezuje faktor
té odlišnosti mezi jedinci, které se projevují
neurotícismu; osa introvertovaný-extravertovaný vymezuje faktor
v každodenním životě. Jazyk ztělesňuje na­ extraverze. Ostatní výrazy na obvodu kruhu naznačují, kde se nacházejí
hromaděnou kulturní zkušenost a slovník je ostatní rysy s ohledem na oba zmíněné faktory. (Zdroj: H. J. Eysenck
písemným záznamem této zkušenosti. Myš­ a S. Rachman /1965/: The Causes and Cures of Neurosíš. © 1965,
H. J. Eysenck a S. Rachman. Přetištěno se svolením nakladatelství
lenku prozkoumat jazyk s cílem vyhledat vý­
EdiTS.)
razy, které označují charakteristiky osobnosti,
pojali na konci 19. století Galton a Rumelin
a na počátku 20. století Klages a Baumgar-
ten. Ve třicátých letech minulého století za­
znamenali Allport a Odbert (1936) v anglické povídat za korelaci mezi hodnocením rysů.
slovní zásobě přibližně 18 000 slov, která po­ Z této analýzy vyplynulo 12 faktorů, k nimž
pisují chování - bylo to téměř 5 % všech slov ještě připojil čtyři další, které zastupovaly rysy,
uvedených ve slovníku! Tento seznam potom jež neodhalila analýza lexikálního souboru.
omezili na 4500 slov, která označovala nej ty­ Britský psycholog Hans Eysenck použil
pičtější rysy. psychiatrické hodnocení vlastností pacientů
Další badatelé použili názvy označující a dospěl ke dvěma osobnostním faktorům:
rysy, aby sestavili hodnocení osobnosti jedin­ jednak introverzi-extraverzi, jednak emoč­
ců. Požádali probandy, kteří dobře znali urči­ ní stabilitě-nestabilitě, kterou označuje jako
tého jedince, aby na příslušné škále vyznačili neuroticismus (Eysenck, 1953). Později do­
míru každého rysu u posuzovaného jedince. plnil ještě třetí faktor. Introverze-extraver-
Posuzovatel měl například hodnotit přátel- ze se vztahuje k míře, v níž je člověk obrácen
skost posuzované osoby na sedmibodové škále do svého vnitřního světa k já, nebo směrem
s krajními body „není vůbec přátelský“ a „vel­ k vnějšímu světu. Na introvertním konci škály
mi přátelský“. Raymond Cattell (1943, 1945) se nacházejí jedinci, kteří jsou ostýchaví a jsou
v polovině čtyřicátých let minulého století nejraději o samotě. Mají sklon stahovat se do
zkrátil Allportův a Odbertův seznam na 171 sebe, zejména pokud prožívají emoční napě­
položek a získal hodnocení pro každý rys (de tí nebo konflikt. Na extravertním konci škály
Raad, 1998). Statistickými metodami potom se nacházejí společenští jedinci, kteří dávají
určil, kolik osobnostních faktorů může od- přednost povolání, při němž mohou pracovat
 staví nižší kritéria pro faktory, a akceptuje jich
tedy více. Tvrdí při tom, že kdyby některé fak­
tory sloučil, ztratily by se důležité rozdíly. Jiní
badatelé, mezi nimi i Eysenck, raději sloučí
několik faktorů nižšího řádu do obecnějších
faktorů. Tvrdí, že výsledné faktory budou
stabilnější (s větší pravděpodobností se ob­
jeví i v jiných analýzách). Pokud provedeme
faktorovou analýzu Cattellových 16 faktorů,
objeví se dva Eysenckovy faktory jako faktory
vyššího řádu. Můžeme tedy uvažovat o hierar­
chii rysů, v níž se každý široce pojatý obecný
rys skládá z několika podřízených a úžeji vy­
mezených rysů.
Bez ohledu na popsané neshody se bada­
telé postupně shodli na tom, že značnou část
Extravertně orientovaní lidé se nebojí být středem pozornosti.
osobnosti postihuje pět hlavních rysových
dimenzí. Goldberg (1981) jim říká „velká
pětka“ (Big Five). Přestože těchto pět fak­
s lidmi. Pokud prožívají stres, vyhledávají spo­ torů bylo původně identifikováno faktorovou
lečnost druhých lidí. analýzou Allportova a Odbertova seznamu
Neuroticismus (stabilita-nestabilita) je di­ rysů, stejných pět rysů se objevuje v řadě dal­
menzí emocionality, v níž se na neurotickém ších testů osobnosti (McCrae a Costa, 1999).
nebo nestabilním okraji nacházejí náladoví, Mezi badateli dosud panují určité neshody
úzkostní, přecitlivělí a nepřizpůsobiví jedinci; ohledně názvů a interpretace faktorů, ale vel­
na opačném konci jsou klidní a dobře při­ mi často se používá toto označení: otevřenost
způsobení jedinci. Obrázek 13.1 ukazuje, jak vůči zkušenostem, svědomitost, extraverze,
se obě zmíněné dimenze kombinují za vzni­ ochota a neuroticismus. Tabulka 13.1 uvá­
ku řady dílčích rysů, které korelují s danými dí některé reprezentativní příklady rysových
faktory. škál, které charakterizují každý z uvedených
Kolik základních faktorů osobnosti existu­ pěti faktorů. Mnozí psychologové osobnosti
je? Na tuto otázku nelze odpovědět ani s po­ považují objev a potvrzení existence faktorů
užitím přesných analytických postupů. Cattell „velké pětky“ za jeden z nej důležitějších obje­
dospěl k 16 faktorům, ale Eysenck vystačil se vů současné psychologie osobnosti. Zastánci
třemi. Další badatelé dospěli k jiným číslům. tohoto konceptu tvrdí, že kolem těchto zá­
S podobnou situací jsme se setkali v diskusi kladních charakteristik osobnosti se sdružuje
o inteligenci ve 12. kapitole, kde jsme uved­ velké množství úžeji zaměřených charakteris­
li, že počet faktorů vymezujících inteligenci tik, kterými se zabývali jiní badatelé (McCrae
může být jeden (Spearmanův faktor obecné a Costa, 2006). Řečeno jinými slovy, všechny
inteligence g), sedm (Thurstonovy primární aspekty osobnosti jsou sdruženy pod pěti zá­
mentální schopnosti) nebo až 150 (Guilford, kladními charakteristikami.
1982).
Některé nesrovnalosti se objevují proto, že
vstupními údaji analýzy jsou různé rysy, jiné Osobnostní inventáře
nesrovnalosti se zase objevují proto, že analý­ Některé testy osobnosti žádají jedince, aby se
ze jsou podrobeny jiné typy údajů (například ohodnotili z hlediska osobnostních rysů. Jiné
hodnocení vrstevníků nebo sebehodnocení), testy zase jedincům kladou otázky, jak by se
další nesrovnalosti se objevují kvůli použití zachovali v určitých situacích. Testované oso­
odlišných analytických metod. Některé ne­ by mají například určit, do jaké míry souhlasí,
srovnalosti jsou však pouze otázkou přístupu. či nesouhlasí s tvrzením „často ochutnávám
Badatel, který dává přednost diferencovaněj­ nová a cizí jídla“ nebo „mám rád většinu lidí,
šímu nebo jemnějšímu popisu osobnosti, na­ se kterými se setkám“. Dotazníky, jež hodno­
tí osobnost - říkáme jim osobnostní inven­ TABULKA 13.1
táře kladou všem lidem stejné otázky (in­ Pět rysových faktorů. Tabulka uvádí pět rysových faktorů, které lze
ventáře jsou někdy od dotazníků rozlišovány spolehlivě získat faktorovou analýzou řady nástrojů hodnocení. Dvojice
v tom smyslu, že neobsahují otázky, ale výroky, přídavných jmen jsou příklady rysových škál, které charakterizují každý
z faktorů. (Zdroj: McCrae a Costa, 1987.)
s nimiž má diagnostikovaný jedinec souhla­
sit nebo nesouhlasit - pozn. red.). Odpovědi Rysový faktor Reprezentativní rysově škály
jsou udávány v takové formě, aby je bylo mož­ otevřenost konvenční-originální; bojácný-odvážný;
né snadno zpracovat (často pomocí počítače). konzervativní-Liberální
Každá položka inventáře je konstruována tak,
svědomitost bezstarostný-opatrný; nespolehlivý-spolehlivý;
aby ilustrovala konkrétní rys osobnosti. Pod­ nedbalý-svědomitý
množiny podobných položek se sčítají, aby se
extraverze samotářský-společenský; tichý-mnohomluvný;
zjistil skór jedince u každého rysu. Například
nesmělý-bezprostřední
položka „často ochutnávám nová a cizí jídla“
v jednom osobnostním inventáři zaměřeném vstřícnost popudlivý-dobromyslný; bezohLedný-ohleduplný;
sobecký-nesobecký
na pět základních osobnostních charakteristik
mapuje rys zvaný otevřenost vůči zkušenos­ neuroticismus klidný-ustaraný; odolný-zranitelný; jistý-nejistý
tem. Položka „mám rád většinu lidí, se který­
mi se setkám“ sleduje míru extraverze.
Položky většiny osobnostních inventá­
řů jsou nejdříve sestavovány podle toho, ja­ ■ Matka nebo otec mě často donutili, abych je
kou teorii má tvůrce dotazníku o každém ze poslechl, i když mi to připadalo nesmyslné.
zkoumaných rysů. Z konečné podoby dotaz­ ■ Občas mi myšlenky běžely v hlavě tak
níku jsou potom některé položky vyškrtnuty rychle, že jsem je ani nestačil vyslovit.
a jiné ponechány podle toho, zda korelují či
nekorelují s ostatními položkami stejné šká­ Autoři testu MMPI neformulovali otázky
ly. Do předběžné formy dotazníku, který bývá na základě teorie, ale předložili skupinám
předkládán mnoha probandům, je vždy zařa­ jedinců stovky testových položek. O každé
zeno mnoho položek. Získané odpovědi jsou skupině věděli, že se v určitém kritériu odli­
potom podrobeny analýze, která zjišťuje, jaké šuje od normy. Při sestavování škály položek,
podmnožiny položek spolu korelují a zda sku­ které měly rozlišit mezi paranoidními a nor­
tečně patří ke škále rysu, pro niž byly původně málními jedinci, položili stejné otázky dvě­
navrženy. ma skupinám probandů. Kritériová skupina
byla tvořena jedinci, kteří byli hospitalizováni
Minnesotský multifázový s diagnózou paranoidní poruchy. Kontrolní
osobnostní inventář skupinu tvořili jedinci, kteří se příslušníkům
Značně odlišnou metodu konstrukce testu - kritériové skupiny podobali věkem, pohlavím,
empirickou neboli kriteriální metodu — použili společenským postavením a majetkovými po­
autoři jednoho z nej oblíbenějších osobnost­ měry a shodovali se i v ostatních důležitých
ních inventářů, Minnesotského multifázo- proměnných, ale nikdy u nich nebyly diagnos­
vého osobnostního inventáře (MMPI). Pů­ tikovány psychiatrické problémy. V dotazníku
vodní MMPI byl vytvořen proto, aby nahradil byly ponechány pouze ty otázky, jež rozlišova­
psychiatrické rozhovory (Hathaway a Mc- ly mezi kontrolní skupinou a skupinou s psy­
Kinley, 1943). Obsahuje více než 550 výroků, chiatrickou diagnózou. Položky, o nichž se
které se týkají postojů, emočních reakcí, těles­ domníváme, že by mohly odlišit normální je­
ných a psychických symptomů a zkušeností. dince od paranoidních (například „Myslím si,
Testovaná osoba reaguje na každý výrok od­ že většina lidí by kvůli kariéře lhala“), mohou
povědí „ano“, „ne“ nebo „nevím“. mít v empirickém testu tuto funkci, ale také
Jako příklad uvedeme čtyři typické položky nemusí. Paranoidní pacienti ve skutečnosti
testu: na tuto položku reagovali kladně s význam­
■ Nikdy jsem neudělal nic nebezpečného ně menší pravděpodobností než normální
jenom pro pocit vzrušení. jedinci. V konečné verzi testu jsou odpovědi
I Jen málokdy se během dne zasním. na každou položku skórovány podle toho, jak
korespondují s odpověďmi jiných kritériových na metodě empirické konstrukce oproti testu
skupin. založenému na předpokladu tvůrce, že určité
MMPI byl prvním významným osobnost­ odpovědi svědčí o přítomnosti specifických
ním inventářem, který obsahoval validizační osobnostních rysů. Nevýhoda spočívá v tom,
škály. Tyto škály se pokoušejí určit, zda je­ že postrádáme teoretické objasnění vztahu
dinec odpověděl na otázky pečlivě a poctivě. mezi odpověďmi v testu a osobnostními vlast­
Pokud někdo na těchto škálách dosáhne příliš nostmi, které tyto odpovědi identifikují.
vysokého skóru, musí být jeho skór v obsaho­ V současné době je publikováno více než
vých škálách posuzován velmi obezřetně nebo 10 000 studií MMPI a test byl přeložen při­
je nutno ho zcela ignorovat. Validizační škály nejmenším do deseti jazyků. Existuje do­
jsou při odhalování neplatných skórů užitečné, konce několik soukromých společností, které
ale nejsou zcela spolehlivé. Tabulka 13.2 uvá­ provádějí počítačové skórování a interpretaci
dí tři škály validity a deset obsahových škál inventáře. V průběhu let byl MMPI kritizo­
MMPI. ván pro nedostatečnou reliabilitu a validitu
Vzhledem k tomu, že MMPI se odvozuje některých škál. Ukázalo se také, že původní
od rozdílů mezi kritériovými a kontrolními inventář zastaral a měl by být revidován. Ob­
skupinami, ve skutečnosti nezáleží na tom, rovské množství existujících údajů o původní
zda je odpověď testované osoby pravdivá. Dů­ verzi však odradilo většinu badatelů od tak
ležité je, že to testovaná osoba řekne. Pokud náročného úkolu. Nakonec se ale v roce 1989
lidé trpící schizofrenií reagují kladně a osoby objevila verze MMPI-2, která obsahuje řadu
z kontrolní skupiny reagují záporně na tvr­ významných revizí, ale přitom si podržela zá­
zení „matka mě nikdy neměla ráda“, jejich kladní vlastnosti původní verze včetně většiny
odpovědi odlišují obě skupiny bez ohledu na původních položek.
to, jak se jejich matky ve skutečnosti chova­ MMPI se nejvíce osvědčil při rozlišování
ly. V tom spočívá výhoda testu založeného normální a abnormální populace a lze jej vyu­

TABULKA 13.2
Škály MMPI. První tři škály jsou škály „validity", které pomáhají určit, zda člověk odpověděl na testové položky pečlivě
a poctivě. Například škála F (frekvenční) měří, nakolik dává testovaná osoba atypické nebo málokdy se vyskytující
odpovědi. Vysoký skór na této škále obvykle naznačuje, že jedinec byl při odpovídání zmatený nebo nepozorný. (Vysoké
skóry na škále F se však často vyskytují společně s vysokými skóry na škále schizofrenie, která měří bizarní myšlení.)
Zbývající „klinické" škály byly původně pojmenovány podle kategorií psychiatrických poruch, ale interpretace v současné
době klade důraz spíše na vlastnosti osobnosti než na diagnostické kategorie.

Název škály Zkratka Interpretace vysokých skórů

lež L popření běžných slabých stránek

četnost F neplatnost profilu

korekce K obranný, vyhýbavý postoj

hypochondrie Hs důraz na tělesné pocity

deprese D nešťastný, sklíčený

hysterie Hy na stres reaguje popřením problémů

psychopatie Pd nedostatek sociálního přizpůsobení, časté střety se zákonem

maskulinita-feminita Mf femininní orientace; maskulinní orientace

paranoia Pa podezíravý

psychastenie Pt ustaraný, úzkostný

schizofrenie Sc uzavřený do sebe, bizarní myšlení

hypo mánie Ma impulzivní, popudlivý

sociální introverze-extraverze Si introvertní, plachý

žít při hodnocení celkové závažnosti poruchy skóry položek lze opravdu použít tímto způ­
konkrétního jedince. Při jemnějším rozlišová­ sobem, pokud si to badatel přeje. Je zde ale
ní mezi různými formami psychopatologie je jeden důležitý rozdíl. Při vyplňování hodnotí­
však méně úspěšný. cí škály posuzovatel implicitně srovnává dané­
MMPI se stal terčem rozsáhlé kritiky ho jedince s ostatními (například hodnocení
kvůli použití u kulturně rozmanitých vzorků „velmi přátelský“ znamená, že jedinec je velmi
(viz Butcher et al., 2007). Normy původního přátelský ve srovnání s ostatními jedinci). Při
MMPI - tedy skóry, které byly považovány za Q_třídění však posuzovatel explicitně srovná­
„dobré“ - byly založeny na vzorcích obyvatel vá každý rys s ostatními rysy stejného jedince
Spojených států amerických, v nichž ale ne­ (jestliže například položí kartičku s výrokem
byli reprezentativně zastoupeni lidé různého „přátelský“ na devátou hromádku, znamená to,
národnostního, etnického a rasového původu, že přátelskost je mezi ostatními rysy tohoto
věkových skupin a společenských tříd. V re­ jedince velmi významnou vlastností).
akci na tento problém vypracovali vydavatelé Badatelé mohou dvě Q_třídění vzájemně
MMPI nové normy založené na reprezenta­ porovnat, pokud vypočítají korelaci mezi nimi.
tivnějších vzorcích komunit z různých oblastí Zjistí tak, do jaké míry jsou si dva jedinci po­
Spojených států i z celého světa. Přesto však dobní ve své celkové osobnostní konfiguraci.
stále ještě panují obavy, že normy MMPI ne­ Pokud máme k dispozici dvě Q_třídění, která
odrážejí skutečnost a že jednotlivé kultury se popisují stejného jedince v různé době, ko­
odlišují v tom, co považují za normální a ab­ relace mezi oběma tříděními umožní vyhod­
normální. Kromě toho byla zpochybněna ja­ notit test-retestovou rcliabilitu této metody
zyková přesnost překladových verzí MMPI nebo kontinuitu jedincovy celkové osobnosti
a jejich srovnatelnost s původní anglickou v čase. Máme-li k dispozici dvě Q_třídění po­
verzí. pisující stejného jedince, která byla provede­
na různými posuzovateli, vypočtená korelace
Q třídění umožní vyhodnotit shodu posuzovatelů nebo
Speciální metoda měření osobnostních rysů skutečnost, do jaké míry dva různí lidé vní­
se nazývá Q_třídění (písmeno Q_bylo vybrá­ mají téhož jedince stejně. (Například v man­
no náhodně a nemá žádný konkrétní význam). želském poradenství by mohlo být užitečné
Při této technice pozorovatel popisuje osob­ zjistit, do jaké míry se manželé shodují v tom,
nost jedince pomocí třídění asi stovky karti­ jak se vzájemně vnímají.) Máme-li k dispozici
ček na několik hromádek. Na každé kartičce jedno Q_třídění, které je popisem hypotetic­
je jeden výrok týkající se osobnosti (například kého typu osobnosti, potom výpočet korelace
„Má pestrou škálu zájmů“ nebo „Všechno si mezi tímto tříděním a Q_ tříděním konkrét­
pokazí“). Posuzovatel třídí kartičky na devět ního jedince určí, do jaké míry se tento je­
hromádek. Na první hromádku vlevo klade dinec shoduje s daným osobnostním typem.
kartičky s výroky, které daného jedince cha­ Jistý výzkumník požádal klinické psychology,
rakterizují nejméně, na devátou hromádku aby sestavili Q_třídění hypotetické „optimál­
vpravo klade kartičky s výroky, jež charakte­ ně přizpůsobené osobnosti“. Korelace mezi
ristice daného jedince odpovídají nejpřesnčji. Q_tříděním určitého jedince a hypotetickým
Ostatní kartičky klade na prostřední hromád­ tříděním může být přímo interpretována jako
ky. Výroky, které nejsou pro daného jedince skór přizpůsobivosti (Block, 1961/1978).
typické ani netypické, skončí na prostřední Přístup založený na rysech není sám o sobě
(páté) hromádce. Každá položka tedy dostane teorií osobnosti, ale spíše souborem metod,
skór v rozsahu od jedné do devíti a vyšší čísla s jejichž pomocí lze stanovit stálé vlastnosti
znamenají, že tato položka daného jedince vy­ jedinců. Osobnostní rysy samy o sobě nám
stihuje lépe. (Některá Q_třídění používají více neřeknou nic o dynamických procesech fun­
než devět hromádek, ale metoda je stejná.) gování osobnosti. Psychologové, kteří se po­
Na první pohled by se zdálo, že Q_třídění koušeli vytvořit teorie osobnosti, se museli
se nijak neliší od hodnocení, při němž by po­ uchýlit k jiným přístupům, aby se vypořádali
suzovatel hodnotil soubor rysů daného jedin­ s druhým velkým úkolem psychologie osob­
ce s použitím devítibodovč škály. A skutečně, nosti. Oním úkolem je sloučení mnoha proce-
 sů, jež ovlivňují interakce jednotlivce s hmot­ Psychoanalyticky přístup
ným a sociálním prostředím - biologické
procesy, vývoj, učení, myšlení, emoce, motiva­ Tvůrce psychoanalytické teorie Sigmund
ce a sociální interakce -, do uceleného popisu Freud je ústřední postavou teorií osobnosti.
celého člověka. Základní premisou psychoanalytické teorie je
tvrzení, že mnohé z našich myšlenek a činů
jsou řízeny nevědomými procesy. Přestože
Dílčí shrnutí psychoanalýza jako vědecká teorie má určité
nedostatky, psychoanalytický výklad osobnosti
■ Při sestavování vyčerpávajícího, ale zvládnutelného počtu
zůstává nejúplnější a nejvlivnější teorií osob­
osobnostních rysů, na jejichž základě lze posuzovat jedince,
nosti, jaká kdy byla vytvořena. Její význam da­
badatelé nejdříve shromáždili všechny výrazy anglické
lece přesahuje hranice psychologie a ovlivňuje
slovní zásoby, které označují specifické rysy. Dospěli
přibližně k 18 000 výrazů a postupně tento počet snižovali.
sociální i humanitní vědy, umění a společnost
Hodnocení jedinců z hlediska těchto výrazů bylo podrobeno všeobecně. Přestože psychoanalytická teorie
faktorové analýze s cílem určit, kolik základních dimenzí je dnes hraje v psychologii méně významnou
zapotřebí k popisu korelací mezi jednotlivými škálami. roli než před 60 nebo 70 lety, mnohé její my­
■ Přestože různí badatelé dospěli k rozdílnému počtu faktorů, šlenky se staly běžnou součástí hlavního prou­
většina odborníků je v současné době přesvědčena, že du psychologického myšlení.
nejlepším kompromisem je pět faktorů. Hovoří se o nich Freud zahájil svou vědeckou kariéru jako
jako o „velké pětce" a označují se jako otevřenost
neurolog - konvenčními lékařskými postupy
vůči zkušenostem, svědomitost, extraverze, vstřícnost
léčil pacienty trpící různými „nervovými“ cho­
a neuroticismus.
■ Osobnostní inventáře jsou dotazníky, v nichž jedinci
robami. Vzhledem k tomu, že tyto postupy
popisují své pocity nebo reakce v určitých situacích.
často selhaly, uchýlil se Freud k hypnóze, ale
Odpovědi na podmnožiny podobných položek se sčítají, aby zanedlouho ji opustil. Nakonec objevil meto­
se zjistil skór jedince u každého rysu. du volných asociací, při níž terapeut pacien­
■ Přestože položky většiny osobnostních inventářů jsou ta požádá, aby vyslovil všechno, co mu přijde
sestavovány nebo vybírány na základě teorie, mohou být na mysl, bez ohledu na to, jak bezvýznamně
vybrány také podle jejich korelace s externím kritériem, nebo trapně to může působit. Při pečlivém
tedy kritériovou neboli empirickou metodou. Nejznámějším
poslouchání těchto verbálních asociací Freud
příkladem je Minnesotský multifázový osobnostní inventář
odhalil opakující se témata, o nichž byl pře­
(MMPI), jehož cílem je identifikovat jedince s psychickými
svědčen, že jsou projevem nevědomých přání
poruchami.
■ Q třídění je metoda měření osobnostních rysů, při níž
a obav. Podobná témata objevil při vybavování
posuzovatel třídí kartičky s přídavnými jmény označujícími snů a vzpomínek na rané dětství.
rysy osobnosti na devět hromádek. Kartičky s výroky, které Freud přirovnával lidskou mysl k ledovci
daného jedince charakterizují nejméně, klade na první (viz obrázek 13.2). Malá část, která vyčnívá
hromádku vlevo; kartičky s výroky, jež charakteristice nad hladinu, je vědomí - tedy to, co si uvě­
daného jedince odpovídají nejpřesněji, dává na devátou domujeme - a předvědomí, tedy všechny in­
hromádku vpravo. formace, které v tuto chvíli nejsou přítomny
ve vědomí, ale budeme-li chtít, snadno si je
vybavíme (například jak se jmenuje prezident
Otázky rozvíjející kritické myšlení Francie). Mnohem větší hmota ledovce pod
1 Ve skórech některých osobnostních rysů „velké pětky" hladinou představuje nevědomí, skladiště im­
existují soustavné rozdíly mezi muži a ženami. U kterých pulzů, přání a nedostupných vzpomínek, které
rysů lze očekávat genderové odlišnosti a v jakém směru? ovlivňují naše myšlení a chování. Freud nebyl
2 Jak byste se ohodnotili na škálách „velké pětky"? první, kdo objevil nevědomé duševní vlivy -
Domníváte se, že je možné touto metodou přesně popsat do svých her je zahrnul už Shakespeare -, ale
vaši osobnost? Jaký důležitý aspekt vaší osobnosti se
přisoudil jim prvořadý význam v každoden­
patrně vymyká tomuto způsobu popisu? Kdybyste vy sami
ním životě normální osobnosti.
a váš dobrý kamarád (nebo rodinný příslušník) měli popsat
S Freudovým důrazem na nevědomé pro­
svou osobnost, ve kterých charakteristikách byste se patrně
neshodli? Proč? Máte nějaké rysy, které dokáže druhý člověk
cesy bylo těsně spjaté jeho přesvědčení o de­
posoudit lépe než vy? Pokud ano, proč?
terminismu lidského chování. Psychologický
determinismus je doktrína, že všechny myš­
lenky, emoce a činy mají svou příčinu. Freud který rozdělil osobnost na tři hlavní systémy,
tvrdil nejen to, že všechny psychické události jež ve vzájemné interakci řídí lidské chování:
mají svou příčinu, ale že většina z nich je způ­ oněmi systémy jsou id, ego a superego.
sobena neuspokojenými pudy a nevědomými
přáními. V jedné ze svých prvních prací, Psy- Id
chopatologii všedního dne (1901; česky: Praha, Podle Freuda je id nej primitivnější částí osob­
Psychoanalytické nakladatelství 1996), tvrdil, nosti, z níž se později vyvíjí ego a superego.
že sny, vtipy, zapomínání a přeřeknutí (obecně Je přítomno již u novorozence a skládá se ze
chybné úkony) slouží k uvolnění psychického základních biologických impulzů neboli pudů:
napětí uspokojením zakázaných impulzů nebo potřeby jíst, pít, vylučovat odpadní látky, vy­
nesplněných přání. hýbat se bolesti a získat sexuální (smyslovou)
Freudovy spisy čítají 24 svazků. Jako první slast. Freud byl přesvědčen, že agrese je také
z nich byl v roce 1900 publikován Výklad snů základním pudem. Vlastně se domníval, že
(česky: Praha, Psychoanalytické nakladatelství sexuální a agresivní pudy jsou nejdůležitějšími
1998) a poslední pojednání Nástin psycho­ pudovými určujícími faktory během celého
analýzy bylo vydáno rok po Freudově smrti života. Id usiluje o bezprostřední uspokojení
v roce 1940 (česky in Sebrané spisy 17, Praha, impulzů. Stejně jako malé dítě se řídí princi­
Psychoanalytické nakladatelství 1996). V této pem slasti a neustále se snaží - bez ohledu na
knize předložíme nejstručnější nástin Freudo­ vnější okolnosti - vyhnout bolesti a dobrat se
vy teorie osobnosti. slasti.

Ego
Struktura osobnosti Děti brzy zjistí, že jejich impulzy nemohou
Freud zjistil, že jeho model ledovce je příliš být vždy ihned uspokojeny. Hlad bude utišen
jednoduchý, než aby dokázal popsat osob­ teprve tehdy, až dítěti někdo dá najíst. Tlaky
nost člověka. Proto vyvinul strukturální model, v močovém měchýři a střevech musí počkat,
dokud člověk nedojde na záchod. Určité im­
pulzy - například hraní s genitáliemi nebo
agresivní chování vůči ostatním - mohou být
potrestány. Ego jako nová část osobnosti se
vyvíjí, když se dítě učí brát ohled na požadav­
ky skutečnosti. Ego se řídí principem reality:
uspokojení impulzů musí počkat, dokud ne­
nastane vhodná situace. Ego je tedy v podsta­
tě řídicím prvkem osobnosti: rozhoduje o tom,
které impulzy id budou uspokojeny a jakým
způsobem. Ego je prostředníkem mezi poža­
davky id, vnější skutečností a požadavky su-
perega.

Superego
Třetí částí osobnosti je superego, které posu­
zuje, zda jednání člověka je dobré, nebo špat­
né. Obecněji řečeno je superego zvnitřněná
reprezentace hodnot a morálky společnosti. Je
to svědomí jedince a jeho představa ideálně
mravné osoby (takzvaného ideálního ega).
OBRÁZEK 13.2 Superego se vyvíjí v reakci na odměny
Freudův strukturální model mysli. Na Freudově modelu a tresty rodičů. Rodiče zpočátku ovládají
ledovce jsou celé id a většina ega a superego ponořeny chování dětí přímo prostřednictvím odměn
v nevědomí. Malá část ega a superego je buď ve vědomí, a trestů. Jakmile dítě začlení rodičovské po­
nebo v předvědomí.
žadavky do superega, dostává své chování pod
 vlastní kontrolu. Dítěti už není třeba říkat, že zapůsobil zejména princip zachování energie,
krádež je špatná. Řekne mu to jeho superego. podle nějž platí, že energie může nabývat růz­
Porušení norem superega - nebo dokonce ných forem, ale nemůže vzniknout ani zanik­
pouhý impulz k tomu - vyvolává úzkost, která nout. Freud tvrdil, že člověk je také uzavře­
je zpočátku úzkostí ze ztráty rodičovské lásky. ným energetickým systémem. Každý jedinec
Podle Freuda je tato úzkost z velké části nevě­ je vybaven konstantním množstvím psychické
domá, ale jedinec ji může prožívat jako vinu. energie, kterou Freud označil výrazem libido
Jsou-li požadavky rodičů příliš tvrdé, jedi­ (latinský výraz pro slast). Odráží to jeho názor,
nec někdy trpí pocity viny a snaží se potlačit že sexuální pud je primární.
všechny agresivní i sexuální impulzy. Naopak Jedním z důsledků principu zachování
jedinec, který se neztotožní s normami přija­ energie je, že pokud člověk potlačí zakázané
telného sociálního chování, bude mít jen málo jednání nebo impulz, jeho energie bude hle­
zábran a může se chovat zcela nevázaně nebo dat uplatnění jinde v systému a pravděpo­
se dopouštět trestné činnosti. O takovém člo­ dobně se projeví v maskované podobě. Přání
věku říkáme, že má slabé superego. id obsahují psychickou energii, která se musí
Zmíněné tři složky osobnosti jsou často nějakým způsobem projevit. Pokud těmto
v opozici: ego odkládá uspokojení, kterého projevům zabráníme, neznamená to, že přání
chce id dosáhnout okamžitě, a superego bojuje odstraníme. Například agresivní impulzy se
s id i s ego, protože chování mnohdy neodpo­ mohou projevit třeba v podobě řízení závod­
vídá morálním normám, které superego repre­ ních automobilů, hraní šachů nebo sarkastic­
zentuje. U dobře integrované osobnosti si ego kých poznámek. Sny a neurotické symptomy
udržuje pevnou, ale pružnou kontrolu a vlád­ jsou také projevem psychické energie, která se
ne princip reality. V souladu se svým původ­ nemůže vyjádřit přímo.
ním modelem ledovce Freud uváděl, že celé id
a většina ega a superega jsou ponořené v ne­ Úzkost a obrana
vědomí a že jen malá část ega a superega je ve Jedinci, kteří mají nutkání udělat něco zaká­
vědomí nebo v předvědomí (viz obrázek 13.2). zaného, pociťují úzkost. Tuto úzkost lze snížit
například tím, že se impulz projeví v zastřené
formě. Díky tomu se člověk vyhne potrestá­
Dynamika osobnosti ní od společnosti nebo odsouzení od super­
Zachování energie ega. Freud a jeho dcera Anna Freudová po­
Freud byl do značné míry ovlivněn německým psali několik dalších obranných mechanismů
fyzikem Hermannem von Helmholtzem, kte­ neboli strategií, které slouží k předcházení
rý tvrdil, že fyziologické jevy lze vysvětlit stej­ vzniku úzkosti nebo k jejímu snížení. Některé
nými principy, jaké platí ve fyzice. Na Freuda obranné mechanismy jsou uvedeny v Přehle­
du pojmů.
Obranné mechanismy používáme čas od
času všichni. Pomáhají nám překonat obtížné
okamžiky, dokud se nedokážeme vyrovnat se
stresující situací přímějším způsobem. Obran­
né mechanismy jsou maladaptivní jen tehdy,
o Sidney Harris, se svolením Sciencecartoonplus.com

když se stanou převládající reakcí na problémy.

Nyní se budeme zabývat několika nejčastější­
mi obrannými mechanismy.

Vytěsnění
Freud považoval vytěsnění za základní a nej-
důležitější obranný mechanismus. Jeho pod­
statou je vyloučení příliš bolestných nebo
děsivých impulzů či vzpomínek z vědomí.
Člověk často vytěsňuje vzpomínky, které vy­
volávají stud, vinu nebo sebepodceňování.
Freud byl přesvědčen, žc vytěsnění některých
dětských impulzů je univerzální. V pozdějším
Přehled pojmů
životě někdy lidé vytěsňují pocity a vzpomín­ Hlavní obranné mechanismy
ky, které by mohly vyvolat úzkost, protože ne­
jsou v souladu se sebepojetím daného jedince. Vytěsnění Vyloučení příliš hrozivých nebo bolestných
impulzů nebo vzpomínek z vědomí.
Z vědomých vzpomínek mohou být vytlačeny
pocity nepřátelství vůči milované osobě nebo Racionalizace Spojení určité činnosti s logickými nebo
prožitky nezdaru. společensky žádoucími motivy, aby bylo
vyvoláno zdání racionality.
Vytěsnění není totéž co potlačení. Potlače­
ní je proces úmyslného sebeovládání a držení Reaktivní formace Utajení motivace před sebou samým pomocí
silného vyjádření opačného motivu.
impulzů a přání pod kontrolou (jedinec může
nežádoucí impulzy a přání držet v soukromí Projekce Připisování vlastních nežádoucích vlastností ve
a na veřejnosti je popírat). Součástí tohoto zveličené míře jiným lidem.
mechanismu je také dočasné odsouvání bo­ Intelektualizace Snaha získat odstup od stresující situace tím,
lestných vzpomínek. Potlačené myšlenky si že se jí jedinec začne zabývat v abstraktní
člověk uvědomuje, ale vytěsněné myšlenky si a intelektuální rovině.

většinou neuvědomuje. Popření Popření existence nepříjemné skutečnosti.

Freud měl za to, že vytěsnění bývá jen má­
Přesun Přesměrování motivu, který nemůže být
lokdy zcela úspěšné. U vytěsněných impulzů uspokojen v jedné formě, do jiné formy.
hrozí, že proniknou zpět do vědomí. Jedinec
prožívá úzkost (i když si neuvědomuje její dů­
vod) a využívá další obranné mechanismy, aby
udržel částečně vytěsněné impulzy mimo vě­ Proces racionalizace lze doložit klasickým
domí. experimentem, jehož součástí je posthypno-
tická sugescc (viz 6. kapitola). Hypnotizér dá
Racionalizace hypnotizovanému jedinci pokyn, aby ho po
Obranný mechanismus známý jako racionali­ probuzení z transu pečlivě sledoval. Jakmi­
zace ilustruje liška z Ezopovy bajky, která tvr­ le si hypnotizér sundá brýle, hypnotizovaný
dila o hroznech, na něž nemohla dosáhnout, jedinec má otevřít okno, ale tento pokyn si
že jsou stejně kyselé. Racionalizace nezname­ nebude pamatovat. Po probuzení z transu se
ná „jednat racionálně“, jak bychom se snad hypnotizovaný jedinec cítí trochu mátožné,
mohli domnívat. Její podstatou je přiřazení ale brzy se zapojí do běžného hovoru s lidmi
logických nebo společensky žádoucích moti­ v místnosti. Nenápadně přitom sleduje hyp­
vů tomu, co děláme, abychom vzbudili zdání notizéra. Když si hypnotizér nenuceně sundá
racionality. Racionalizace má dva účely: zmír­ brýle, pocítí hypnotizovaný jedinec nutká­
ňuje naše zklamání, když se nám nepodaří ní otevřít okno. Vykročí směrem k oknu, ale
dosáhnout cíle („Vlastně jsem o to stejně moc potom zaváhá. Podvědomě zatouží chovat se
nestál“), a poskytuje nám přijatelné motivy racionálně. Hledá důvod, proč otevřít okno,
našeho jednání. Jednáme-li impulzivně nebo a řekne: „Není tady trochu dusno?“ Jakmile
na základě motivů, které nechceme připustit najde záminku, otevře okno a cítí se mnohem
ani sami sobě, racionalizujeme své činy, aby­ lépe (Hilgard, 1965).
chom je postavili do přijatelnějšího světla.
Při hledání dobrého důvodu a zastírání Reaktivní formace
skutečného důvodu nacházejí lidé mnoho vý­ Někdy člověk zatají motiv svého jednání
mluv. Bývají obvykle věrohodné, ale neposti­ i sám před sebou a jedná podle přesně opač­
hují celou skutečnost. Výroky typu „Spoluby­ ného motivu. Tento sklon označujeme jako
dlící mě zapomněl probudit“ nebo „Měl jsem reaktivní formaci. Matka, která se cítí provi­
hodně jiné práce“ mohou být pravdivé, ale nile, protože původně své dítě nechtěla, je ně­
nemusí to být skutečné důvody, proč člověk kdy přehnaně shovívavá a ochranitelská, aby
něco neudělal. Kdyby mu na tom skutečně zá­ dítě ujistila o své lásce a aby ujistila sama sebe,
leželo, nastavil by si budík nebo by si udělal že je dobrá matka. Jistá matka bvla ochotná
čas na to, co se od něj očekávalo. udělat pro svou dceru cokoli a nechápala, proč
je dcera tak nevděčná. Za cenu velkých obětí
zorganizovala pro dceru drahou výuku hry na
piano a pomáhala jí při každodenním cvičení.
Matka se sice domnívala, že je velmi laskavá,
ale ve skutečnosti byla nesmírně náročná, až
nepřátelská. Své nepřátelské jednání si vůbec
neuvědomovala, ale při podrobném rozhovoru
připustila, že jako dítě nenáviděla hodiny kla­
víru. Pod uvědomělou rouškou laskavosti se
ke své dceři podvědomě chovala krůtě. Dívka
vycítila, co se děje, a objevily se u ní sympto­
my, které si vyžádaly psychologickou léčbu.

Projekce
Každý z nás má nežádoucí rysy, které nepři­
známe ani sami sobě. Kvůli obrannému me­
chanismu označovanému jako projekce si
neuvědomujeme své nežádoucí vlastnosti a ve
zveličeném rozsahu je připisujeme jiným li­
dem. Předpokládejme, že máte sklon chovat se
k ostatním lidem kriticky nebo nelaskavě, ale
kdybyste si tento sklon připustili, nelíbilo by
se vám to. Jste-li přesvědčeni, že lidé ve vašem
okolí jsou krutí nebo nelaskaví, vaše nevlídné
Lékaři na pohotovosti musí využívat mnohé obranné
chování vůči nim se nezakládá na vašich špat­ mechanismy, aby zvládli svou vysoce stresující práci.
ných vlastnostech — vy se k nim pouze chováte
tak, „jak si zaslouží“. Pokud sami sebe přesvěd­
číte, že všichni studenti při zkouškách podvá­
dějí, váš nepřiznaný sklon k podvádění se vám situace, i když jsou plně informováni o dia­
nebude zdát tak špatný. Projekce je vlastně gnóze a očekávaném výsledku. Nedokážou
forma racionalizace, ale je natolik všudypří­ snášet bolest, kterou by jim způsobilo ote­
tomná, že si zaslouží samostatný odstavec. vřené přiznání skutečnosti, a proto se uchýlí
k popření. Méně krajní podoby popření pozo­
Intelektualizace rujeme u lidí, kteří soustavně ignorují kritiku,
Intelektualizace je snaha získat odstup od nevnímají, že druzí lidé se na ně zlobí, nebo
stresující situace tím, že ji člověk pojedná v ab­ ignorují známky partnerovy nevěry.
straktní a intelektuální rovině. Tento typ obra­ Popřít skutečnost může být někdy lepší než
ny je nutností pro ty, kteří při práci musí řešit se jí postavit tváří v tvář. V těžké krizi poskyt­
otázky života a smrti. Lékař, který se neustále ne popření člověku čas, aby se s pochmurnou
setkává s lidským utrpením, si nemůže dovo­ skutečností seznámil postupně. Například
lit emočně soucítit s každým pacientem. Má-li člověk postižený mrtvicí nebo zraněním mí­
kvalifikovaně pracovat, je pro něj jistý odstup chy by mohl ztratit vůli k životu, kdyby si
nezbytný. Tento typ intelektualizace je proble­ od samého počátku uvědomoval vážnost své
matický jen tehdy, když jej člověk používá tak situace. Naděje mu dává sílu snažit se znovu.
často, až se izoluje od všech emočních prožitků. Vojáci, kteří se ocitli v boji nebo ve vězení, ří­
kají, že popření možnosti smrti jim pomohlo
Popření bojovat nebo přežít. Popření má v takových
Pokud se člověk musí potýkat s příliš nepří­ situacích jednoznačně adaptivní hodnotu. Ne­
jemnou vnější skutečností, brání se jí někdy gativní aspekty popření jsou patrné v situaci,
popřením - odmítne připustit, že nežádoucí kdy lidé odkládají vyhledání lékařské pomo­
skutečnost existuje. Rodiče smrtelně nemoc­ ci. Některé ženy například popírají skutečnost,
ného dítěte někdy odmítají připustit vážnost že bulka v prsu může znamenat zhoubný ná­
dor, a odkládají návštěvu u lékaře tak dlouho,
až je nádor začne ohrožovat na životě.

Přesun
Motivace, kterou nelze uspokojit v jedné
formě, může být mechanismem přesunu
přesměrována jinam. Příklad přesunu jsme
uvedli ve výkladu o hněvu, který nemohl
být namířen vůči původci frustrace a byl
přesměrován na méně hrozivý objekt. Freud
se domníval, že přesun je nejuspokojivější
způsob, jak se vyrovnat s agresivními
a sexuálními impulzy. Základní pudy
nelze změnit, ale je možné změnit objekt,
vůči němuž je pud nasměrován. Erotické Někteří lidé se věnují agresivním sportům a přesouvaji do nich své
impulzy, které nemohou být vyjádřeny agresivní impulzy.

přímo, se mohou vyjádřit nepřímo v tvůrčích

činnostech, například v umění, poezii a hudbě.
Nepřátelské impulzy mohou najít společensky Přibližně ve věku pěti až šesti let jsou podle
přijatelné vyjádření v kontaktních sportech. Freuda chlapcovy sexuální impulzy zaměřeny
Zdá se nepravděpodobné, že přesun skuteč­ na matku. V důsledku toho chlapec vnímá
ně eliminuje frustrované impulzy, ale náhrad­ otce jako soka, s nímž soupeří o matčinu ná­
ní aktivity pomáhají snižovat napětí v situaci, klonnost. Freud tuto situaci označil jako oidi-
kdy základní pud nemůže být uspokojen. Na­ povský komplex podle starého řeckého mýtu,
příklad péče o druhé nebo pobyt v jejich spo­ v němž Oidipus nevědomky zabije otce a ože­
lečnosti může pomoci snížit napětí pramenící ní se s matkou. Podle Freuda se chlapec také
z neuspokojených sexuálních potřeb.

Podle psychoanalytické teorie vyřeší dítě oidipovský

Vývoj osobnosti komplex tím, že se identifikuje s rodičem stejného
Freud měl za to, že během prvních pěti let ži­ pohlaví.

vota projde jedinec několika vývojovými stadii,

která ovlivní jeho osobnost. Použil širokou
definici sexuality a nazval tato období stadii
psychosexuálního vývoje. V každém stadiu se
impulzy id zaměřené na hledání slasti zaměřu­
jí na určitou část těla a na činnosti s ní spojené.
První rok života nazval Freud orálním sta­
diem psychosexuálního vývoje. V tomto obdo­
bí mají děti potěšení z kojení a sání. Všechno,
co se jim dostane do ruky, dávají do úst. Druhý
rok života označoval Freud jako anální stadium.
Předpokládal, že děti v tomto období získávají
uspokojení ze zadržování a vypuzování stolice.
Toto potěšení se střetává s představami rodičů,
kteří se snaží naučit dítě chodit na nočník. Je
to první zkušenost dítěte s vnucenou kontrolou.
Ve falickém stadiu mezi třetím a šestým rokem
nachází dítě potěšení ve hře s vlastními geni­
táliemi. Pozoruje rozdíly mezi muži a ženami
a začíná směřovat své probouzející se sexuální
impulzy vůči rodiči opačného pohlaví.
 tlakům. Nedostatečné vyřešení oidipovského
komplexu může vést ke slabému smyslu pro
morálku, k potížím s představiteli autority
a k mnoha dalším problémům.

Modifikace Freudových teorií

Freud své teorie modifikoval po celý život.
Jako dobrý vědec byl otevřený novým poznat­
kům a revidoval své dřívější názory, pokud
nová pozorování nesouhlasila s teorií. Poměr­
ně pozdě ve své kariéře například zcela pře­
pracoval svou teorii úzkosti. Freudovu teorii
dále rozvinula jeho dcera Anna, která sehrála
Sigmund Freud a jeho dcera Anna.
důležitou roli při objasnění obranných mecha­
nismů (1946/1967) a aplikovala psychoanaly-
tickou teorii na praxi dětské psychiatrie (1958).
obává, že ho otec za tyto sexuální impulzy po­ Freud byl sice otevřený vůči novým po­
trestá kastrací. Freud této obavě říká kastrační znatkům, ale nikoli vůči názorům, které byly
úzkost a považuje ji za předobraz všech poz­ v rozporu s jeho postoji. Zvláště neústup­
dějších úzkostí vyvolaných zakázanými vnitř­ ný byl v otázce teorie libida a ústředního
ními touhami. V případě normálního vývoje významu sexuální motivace pro fungování
dojde u chlapce k snížení této úzkosti a k zá­ osobnosti. Tento dogmatismus byl příčinou
stupnému uspokojení citů vůči matce, neboť Freudova rozchodu s mnoha jeho vynikají­
chlapec se identifikuje s otcem - zvnitřní si cími spolupracovníky. Někteří z nich potom
idealizované vnímání otcových postojů a hod­ rozpracovali konkurenční teorie, které kladly
not. Stejný, ale složitější proces probíhá i u dí­ větší důraz na jiné motivační procesy než na
vek a vede k identifikaci s matkou. sexualitu. Z dřívějších spolupracovníků to byli
Vyřešením oidipovského komplexu končí Carl Gustav Jung a Alfred Adler, z pozděj­
falické stadium, po němž následuje období la- ších například Karen Horneyová, Harry Stack
tence. Během tohoto sexuálně klidového ob­ Sullivan a Erich Fromm.
dobí, které trvá přibližně od sedmi do 12 let, Z psychologů, kteří se s Freudem rozešli, je
se dítě přestává zajímat o své tělo a zaměří se patrně nejproslulejší Carl Gustav Jung. Pů­
na dovednosti potřebné k tomu, aby si umělo vodně patřil mezi nejoddanější Freudovy stou­
poradit se svým okolím. Adolescence a puber­ pence, ale později zásadně nesouhlasil s někte­
ta je počátkem genitálního stadia, zralé fáze rými aspekty Freudovy teorie a založil vlastní
dospělé sexuality. psychologickou školu, kterou označoval výra­
Freud se domníval, že zvláštní problémy zem analytická psychologie. Jung se domníval,
v každém stadiu mohou zastavit vývoj (nastá­ žc kromě osobního nevědomí, které popiso­
vá takzvaná fixace) a trvale ovlivnit osobnost. val Freud, existuje také kolektivní nevědomí,
Libido jedince zůstává připoutáno k aktivitám tedy část mysli společná všem lidem. Kolek­
přiměřeným stadiu, v němž se zastavil vývoj. tivní nevědomí tvoří praobrazy neboli arche-
Člověk, kterého matka přestala příliš brzy ko­ typy, které lidstvo zdědilo od předků. Mezi
jit a který neprožil dostatek slasti ze sání, se tyto archetypy patří matka, otec, slunce, hrdi­
někdy zafixuje v orálním stadiu. V dospělosti na, bůh a smrt. Ve snaze získat důkazy o pří­
může být nadměrně závislý na ostatních li­ tomnosti archetypů zkoumal Jung sny, mýty
dech a vyhledávat slast související s orálními a další kulturní produkty. Všiml si, že určité
aktivitami, jako je jedení, pití a kouření. Říká­ obrazy, například obrazy supa, se často obje­
me, že takový člověk má orální osobnost. Člo­ vují ve snech a náboženských spisech a jsou
věk fixovaný v anální fázi psychosexuálního také součástí mytologií, které snící jedinec ani
vývoje může být posedlý čistotou, pořádkem nezná. Jung se sice shodl s Freudem na exis­
a šetřením; mívá sklon odporovat vnějším tenci nevědomí, ale byl přesvědčen, že Freudo-
va teorie nevysvětluje přítomnost společných tají pojem id ani význam biologických pudů
obrazů neboli archetypů v nevědomí všech lidí. v motivaci chování, ale stejnou měrou se zají­
Dalším známým neofreudiánem byl ame­ mají o otázky, jako je stupeň psychické sepa­
rický psycholog Harry Stack Sullivan. Na race od rodičů, stupeň připoutanosti k jiným
základě svých zkušeností s psychoanalýzou lidem a zapojení do vztahu k nim versus zau­
vytvořil vlastní teorii osobnosti, přičemž pr­ jatost vlastní osobou i míra sebevědomí a víry
vořadý důraz kladl zejména na mezilidské ve vlastní schopnosti a dovednosti.
vztahy. Tvrdil, že osobnost „nemůže být nikdy Příkladem revidované psychoanalytické
izolována od složitých mezilidských vztahů, teorie je Eriksonova teorie psychosociálních
v nichž žije a v nichž je zakotveno její bytí“ stadií (probrali jsme ji ve 3. kapitole). Erikson
(Sullivan, 1953, str. 10). Podle jeho názoru prošel psychoanalytickým výcvikem u Anny
si lidé na základě reakcí na mezilidské vzta­ Freudové a své názory nevnímal jako změnu
hy vytvářejí personifikace - duševní obrazy Freudovy teorie, ale spíše jako její rozšíře­
o sobě a ostatních. Obrazy o sobě se dělí do ní. Na vývojová stadia nepohlížel z hlediska
tří kategorií: personifikace dobrého já, perso­ jejich psychosexuálních funkcí, ale chápal je
nifikace špatného já a ne-já. Poslední kate­ jako psychosociální stadia zahrnující zejmé­
gorie obsahuje takové aspekty šelf, které jsou na procesy ega. Podle Eriksona není důleži­
natolik ohrožující, že je jedinec odděluje od tým rysem prvního roku života soustředění
systému šelf a udržuje je v nevědomí. Toto na orální slast, ale to, že se dítě učí důvěřo­
pojetí se podobá Freudově konceptu vytěsně­ vat (nebo nedůvěřovat) svému prostředí, kte­
ní v tom, že od jedince vyžaduje neustálé úsilí, ré uspokojuje jeho potřeby. Důležitým rysem
aby udržel tyto aspekty šelf v nevědomí. druhého roku života není soustředění na anál­
Sullivan byl stejně jako Freud přesvědčen, ní záležitosti, jako je nácvik na nočník, ale to,
že ve vývoji osobnosti hraje zásadní roli fáze že se dítě učí nezávislosti. Nácvik na nočník je
raného dětství. Domníval se však, že osobnost prostě jen konfliktní oblastí, kde se dítě usilu­
se nevyvíjí jen v období dětství. Pojmenoval jící o autonomii často střetává s novými poža­
sedm fází vývoje osobnosti: kojenecké a bato- davky rodičů. Eriksonova teorie také přidává
lecí období, předškolní věk, juvenilní období další stadia, která zahrnují celou délku života.
(mladší školní věk), prepubescence, pubescen-
ce, adolescence a dospělost. Tvrdil, že každá
fáze je do značné míry determinována sociálně. Projektivní testy
Člověk sice může procházet určitou fází kon­ Psychologové osobnosti, kteří pokračují vc Freu­
krétním způsobem, který je dán biologickými dově psychoanalytické tradici, se zajímají ze­
faktory, ale primární vliv mají typické situace, jména o posuzování nevědomých přání, motiva­
jež člověk v daném věku prožívá. Sullivanův cí a konfliktů. Proto tedy dávají přednost testům,
názor na vývoj osobnosti se tedy výrazně liší které připomínají Freudovu metodu volných
od Freudovy biologicky založené teorie. asociací, kdy jedinec říká, cokoli ho napadne.
Uvedení teoretikové a další novodobější Za tímto účelem vypracovali projektivní testy.
psychoanalytičtí teoretikové kladou velký dů­ Projektivní test předkládá testovanému jedinci
raz na úlohu ega. Domnívají se, že ego je pří­ mnohoznačný podnět, na který může jedinec
tomné od narození, vyvíjí se nezávisle na id libovolně reagovat. Protože podnět vzhledem
a má na starosti i jiné funkce než hledat reali­ ke své mnohoznačnosti nevyžaduje specifickou
stické způsoby, jak uspokojit impulzy id. Ego reakci, předpokládá se, že jedinec si do podnětu
se například učí, jak se vyrovnávat s prostře­ projikujc svou osobnost a tím o sobě odhalí
dím a jak hledat smysl zkušeností. Uspokojení určité informace. Nejčastěji používanými
ega plyne ze zkoumání, manipulace a schop­ projektivními metodami jsou Rorschachův test
nosti plnit úkoly. Tento přístup těsněji svazuje a Tematický apercepční test (TAT).
pojem ega s kognitivními procesy.
Významnou součástí tohoto nového směru Rorschachův test
je teorie objektních vztahů, která se zabývá Rorschachův test vyvinul švýcarský psychiatr
mezilidskými vazbami a vztahy v průběhu ži­ Hermann Rorschach vc dvacátých letech mi­
vota. Teoretikové objektních vztahů neodmí­ nulého století. Test se skládá z deseti tabulí,
 skvrny, na její barvu nebo na rozdíly v textuře
a odstínech) a obsah (co je obsahem odpově­
di). Většina psychologů také hodnotí reakce
podle četnosti výskytu; odpověď je například
„obecně rozšířená“, pokud se objevuje u stejné
skvrny a u mnoha testovaných jedinců.
Na základě uvedených kategorií bylo vy­
pracováno mnoho důmyslných skórovacích
systémů, ale u většiny se ukázalo, že mají
pouze omezenou predikční hodnotu. V dů­
sledku toho mnozí psychologové zakládají
své interpretace na hodnocení dojmu, který
v nich odpovědi zanechaly, a také na hodno­
cení celkové reakce jedince na testovou situaci
Děti musí najít způsob, jak se vypořádat s vlastními - někdy
smíšenými - pocity vůči rodičům. (zda testovaná osoba zaujala obranný postoj,
zda je otevřená, soutěžící, spolupracující a tak
dále).
V roce 1974 byl zaveden nový systém, který
na nichž jsou vyobrazeny poměrně složité in­ se pokoušel vybrat a spojit ověřené části všech
koustové skvrny podobné skvrně na obrázku skórovacích systémů do jednoho úplného
13.3. Některé skvrny jsou barevné, jiné černo­ systému. Systém byl podroben rozsáhlé revi­
bílé. Testovaná osoba dostane pokyn, aby si zi a nyní je dodáván v podobě softwaru pro
postupně prohlédla všechny tabule a u každé počítače (Exner a Weiner, 1995). Velmi často
uvedla, co ji při pohledu na ni napadá. Jak­ se používá v klinickém a soudním prostředí
mile si testovaná osoba prohlédne všech deset (Lillienfield, Wood a Garb, 2000).
tabulí, psycholog obvykle prochází jednotlivé
odpovědi a žádá testovanou osobu, aby ně­ Tematický apercepční test
které odpovědi objasnila a uvedla, které rysy Dalším oblíbeným projektivním testem je
skvrny na ni nejvíce zapůsobily. Tematický apercepční test (TAT), který vy­
Odpovědi lze skórovat různými způsoby. tvořil ve třicátých letech minulého století na
Třemi hlavními kategoriemi jsou lokalizace Harvardově univerzitě Henry Murray. Psy­
(zda osoba reaguje na celou skvrnu, nebo její cholog ukáže testované osobě až 20 mnoho­
část), determinanty (zda osoba reaguje na tvar značných obrázků různých scén a osob (jed­
nu z nich zachycuje obrázek 13.4) a požádá
ji, aby ke každému obrázku vymyslela příběh.
Povzbudí osobu, aby dala volný průchod své
představivosti a vyprávěla jakýkoli příběh,
který ji napadne. Záměrem testu je odhalit
základní témata, jež se opakují v představi­
vosti testovaných osob. (Apercepce je připra­
venost vnímat určitým způsobem, který je dán
předchozími zkušenostmi.) Lidé interpretují
mnohoznačné obrázky podle svých apercepcí
a vymýšlejí si příběhy podle preferovaných zá­
pletek nebo témat, která jsou odrazem osobní
fantazie. Pokud se lidé v duchu zabývají urči­
tými problémy, mohou se tyto problémy ob­
jevit v řadě příběhů nebo v jednom či dvou
příbězích v podobě překvapivé odchylky od
OBRÁZEK 13.3
obvyklého tématu. Například jistého jedna-
Rorschachova skvrna. Osoba má říci, co jí skvrna připomíná. Skvrnu lze
dvacetiletého muže inspiroval obrázek 13.4
prohlížet z jakéhokoli úhlu.
k následujícímu příběhu:
 Připravila ten pokoj pro někoho, kdo má přijít,
a teď otevírá dveře, aby si místnost naposledy
prohlédla. Patrně čeká na syna, až přijede domů.
Snaží se mít všechny věci tak, jak byly, když syn
odešel. Zdá se, že má velmi despotickou povahu.
Řídila život svého syna, a jakmile se vrátí, zase
ho začne ovládat. To je jenom začátek její vlá­
dy. Syn má určitě strach z jejího panovačného
postoje a zapadne zpátky do jejího dobře uspo­
řádaného způsobu života. Bude se plahočit po
cestě, kterou mu vybrala. To všechno představu­
je její úplnou nadvládu nad jeho životem a bude
to tak, dokud ona nezemře.
Arnold, 1949, str. 100

Přestože původní obrázek zachycuje pouze

OBRÁZEK 13.4
ženu stojící v otevřených dveřích a hledící
Tematický apercepční test. Tento obrázek se podobá obrázkům, které se
do pokoje, mladý muž byl připraven hovo­
používají v Tematickém apercepčním testu. Obvykle obsahují mnohoznačné
řit o svém vztahu s matkou, a proto vymys­ prvky, takže testovaná osoba do nich může vložit něco ze svých osobních
lel příběh o nadvládě ženy nad jejím synem. zkušeností nebo představ.
Klinický psycholog později získal fakta, která
potvrdila jeho interpretaci, že příběh odrážel
problémy mladého muže.
Při analýze odpovědí na tabule TAT hledá hodnotiteli poměrně dobrá. Byla rovněž pro­
psycholog opakující se témata, která mohou kázána užitečnost měření TAT při předpoví­
odhalit jedincovy potřeby, motivy nebo charak­ dání některých specifických typů chování. Dvě
teristické způsoby zvládání mezilidských vztahů. dlouhodobé studie vysokoškolaček potvrdi­
ly, že touha po moci, která vyplynula z reakcí
TAT, spolehlivě předjímala významné životní
Problémy s projektivními testy výsledky - například volbu povolání, v němž
Od doby, kdy se široce rozšířil Exnerův sys­ měly testované osoby vliv na ostatní (Winter,
tém skórování Rorschachova testu, uskutečni­ Stewart, John, Klohnen a Duncan, 1998).
li vědci stovky studií s cílem testovat validitu Psychologové vymysleli mnoho dalších pro­
a reliabilitu výsledků Rorschachových testů jektivních testů. V některých z nich má testo­
hodnocených tímto systémem (Lillienfield vaná osoba kreslit obrázky lidí, domů, stromů
et al., 2000). Bohužel se ale zdá, že Exnerův a podobně. Jiné testy obsahují nedokonče­
systém nijak výrazně nepřispěl ke zvýšení né věty, začínající například slovy: „Často si
psychometrické hodnoty Rorschachova testu. přeji...“, „Moje matka...“, „Mám chuť ode­
Systém až příliš často klasifikuje normální je­ jít, když...“. Za základ projektivního testu lze
dince jako patologické - týká se to zejména považovat každý podnět, na který může člověk
příslušníků jiných kultur nebo menšinových reagovat individuálním způsobem. Mnohé pro­
etnických skupin ve Spojených státech. Relia­ jektivní testy však nebyly podrobeny výzkumu,
bilita Rorschachova testu byla vždy obecně jenž by potvrdil jejich užitečnost při hodnocení
slabá zejména proto, že dva školení examiná­ osobnosti. U těch testů, které byly podrobeny
toři mohou stejnou odpověď hodnotit zcela výzkumu, se neprokázala přiměřená reliabilita
odlišně. Pokusy předvídat chování nebo roz­ nebo validita (Lillienfield et al., 2000).
lišit mezi skupinami na základě Rorschachova
testu se setkaly jen s omezeným úspěchem.
TAT dopadl poněkud lépe (Lillienfield et Psychoanalyticky portrét osobnosti
al., 2000). Při použití specifického skórovacího Na začátku této kapitoly jsem uvedli, že každý
systému (například měření výkonových moti­ přístup k osobnosti s sebou nese určitou fi­
vů nebo agresivních tendencí) byla shoda mezi lozofii lidské povahy. Do jaké míry jsou naše
činy svobodné, nebo determinované? Jsme kterých jejích vědeckých přínosů. Například
dobří, neutrální, nebo zlí? Můžeme se změnit, Freudova metoda volné asociace otevřela
nebo nemůžeme? Jsme aktivní, nebo pasiv­ zcela novou databázi pozorování, která před­
ní? Při popisu Freudovy teorie jsme naznačili tím nebyla nikdy systematicky prozkoumána.
mnohé z jeho názorů na tyto záležitosti. Freud Za druhé, poznání, že naše chování je často
bývá často srovnáván s Koperníkem a Darwi­ kompromisem mezi našimi přáními a obava­
nem. I on byl obviňován z podrývání velikosti mi, vysvětluje mnoho zjevných rozporů v lid­
a důstojnosti lidství. Astronom Koperník de­ ském chování lépe než jakákoli jiná teorie
gradoval Zemi z jejího postavení středu ves­ osobnosti. A konečně Freudovo poznání, že
míru na jednu z několika planet kroužících nevědomé procesy hrají významnou úlohu
kolem málo významné hvězdy. Darwin degra­ ve většině chování, je přijímáno takřka všeo­
doval lidský druh na jeden z četných živočiš­ becně - přestože tyto procesy jsou často nově
ných druhů. Freud učinil další krok, když zdů­ interpretovány v termínech teorie učení nebo
raznil, že lidské chování je určeno silami, které zpracování informací (Funder, 2001).
jsou mimo naši kontrolu - připravil nás tak Psychoanalýza jako vědecká teorie však byla
o svobodnou vůli a duševní svobodu. Zdůraz­ soustavně kritizována. Jednou z hlavních vý­
něním nevědomé podstaty našich motivů nás hrad vůči ní je to, že mnohé psychoanalytické
připravil o racionalitu a zdůrazněním sexuální pojmy jsou mnohoznačné a je obtížné je přesně
a agresivní podstaty naší motivace zasadil po­ definovat nebo objektivně změřit. Psychoanaly­
slední ránu naší důstojnosti. tická teorie také předpokládá, že velmi odlišná
Psycho analytická teorie vykresluje člověka chování mohou být odrazem stejného základ­
jako v zásadě zlou bytost. Bez omezujících sil ního motivu. Například z člověka, který měl
společnosti a jejího zvnitřněného zástupce su- nepřátelského a bezcitného otce, se později
perega by se lidé sami zničili. Freud byl hlu­ stává bezcitný rodič, nebo své děti naopak pře­
boce pesimistický člověk. Byl donucen uprch­ hnaně chrání. Pokud o protikladných typech
nout z Vídně, když ji nacisté zabrali v roce chování tvrdíme, že vyrůstají z jednoho skry­
1938, a zemřel v září 1939, právě když začala tého motivu, je obtížné potvrdit přítomnost či
2. světová válka. Všechny tyto události pova­ nepřítomnost tohoto motivu nebo vyslovit pre­
žoval za přirozený důsledek lidského agresiv­ dikce, které by bylo možné empiricky ověřit.
ního pudu, který se vymkl kontrole. Závažnější námitky se týkají platnosti po­
Podle psychoanalytické teorie je lidská osob­ zorování, která Freud uskutečnil v průběhu
nost v prvních pěti letech života determino­ psychoanalýzy. Kritikové poukazovali na to,
vána vrozenými pudy a událostmi prostředí. že často není jasné, co pacienti řekli Freudovi
Některé negativní důsledky raných zkušeností o své minulosti spontánně, co mohl „zasít“ do
může napravit pouze psychoanalýza, a to jen jejich mysli a co si jednoduše vyvodil. Freud
v omezené míře. Podle psychoanalytické teo­ například uváděl, že mnozí z jeho pacientů
rie je člověk relativně pasivní stvoření. Přesto­ si vybavili, že byli v dětství svedeni nebo se­
že ego aktivně bojuje s id a superegem, je člo­ xuálně obtěžováni. Zpočátku jim věřil, ale
věk jen pasivním pěšákem v dramatu, které se později usoudil, že tyto výpovědi nebyly do­
odehrává v jeho nevědomí. Freud se domníval, slovně pravdivé, ale odrážely spíše rané sexu­
že duševní zdraví spočívá v pevné, ale pružné ální fantazie pacientů. Toto zjištění považoval
kontrole ega nad impulzy id. Jak Freud podot­ za jeden ze svých nejzásadnějších teoretických
kl, cílem psychoanalýzy je postarat se o to, aby vhledů. Jistý kritik však namítl, že Freudův
„tam, kde je id, nastoupilo ego“ (1933). původní předpoklad o pravdivosti výpovědí byl
patrně správnější. Ve světle zvyšujícího se po­
vědomí o sexuálním zneužívání dětí zní tento
Hodnocení argument velmi rozumně (Masson, 1984).
psychoanalytického přístupu Jiní kritikové zašli ještě dále a domnívají se,
Psychoanalytická teorie je tak rozsáhlá, že ji že Freud možná pacientům kladl sugestivní
nelze jednoduše prohlásit za správnou nebo otázky tak vytrvale, až se pacienti rozvzpo­
nesprávnou. Není však sebemenších pochyb mínali na svádění, k němuž nikdy nedošlo.
o jejím vlivu na naši kulturu a o hodnotě ně­ O této hypotéze Freud uvažoval, ale odmítl
ji (Powell a Boer, 1994). Další kritikové Freu-
da obviňují, že v mnoha případech si prostě
vyvodil, že došlo ke svedení, i když pacient
o tom nikdy nemluvil. Freud ve skutečnos­
ti zaměnil údaje za svá teoretická očekávání
(Esterson, 1993; Scharnberg, 1993).
Výsledky empirického testování Freudových
teorií byly rozporuplné (Westen, Weinberger
a Bradley, 2007). Snahy spojit vlastnosti do­
spělé osobnosti s psychosexuálně relevantními
událostmi v dětství přinesly obecně negativní
výsledky (Scars, Maccoby a Levin, 1957; Sewell
a Mussen, 1952). Pokud badatelé identifikovali
významné charakterové rysy, všechno nasvědčo­
valo tomu, že souvisejí s podobnými charakte­ Muž, který měl bezcitného otce, se může podle Freuda stát slepě
milujícím rodičem...
rovými rysy rodičů (Beloff, 1957; Hetherington
a Brackbill, 1963). I když tedy byl zjištěn vztah
mezi postupy při nácviku na nočník a osob­
nostními rysy dospělého člověka, mohl vznik­
nout proto, že oba jevy souvisejí s rodičovským
důrazem na čistotu a pořádek. V takovém pří­
padě by postačilo jednoduché vysvětlení pomo­
cí teorie učení, protože napodobování chování
rodičů a upevnění žádoucího chování je logič­
tějším vysvětlením rysů osobnosti dospělého
člověka než psychoanalytická hypotéza.
Tento výsledek by nám měl také připome­
nout, že Freud založil svou teorii na pozorová­
ní velmi úzkého okruhu lidí - především pří­
slušníků vyšší střední třídy, kteří žili ve Vídni
ve viktoriánské éře a trpěli neurózou. Při zpět­
ném pohledu zřetelně vidíme mnohé Freudo­
vy kulturní předsudky, zejména v jeho teoriích
o ženách. Například jeho teorie o tom, že hlav­
ním formujícím faktorem psychosexuálního
vývoje žen je zejména „závist penisu“ - pocit
méněcennosti u dívek, protože nemají penis -,
je téměř všeobecně odmítaná jako projev Freu­
...nebo může být stejně nepřátelským a bezcitným otcem, jakého měl
dovy sexistické předpojatosti a odraz historické on sám.
doby, v níž Freud žil. Dívky ve viktoriánské éře
nezáviděly mužům ani tak penis jako jejich ne­
závislost, sílu a sociální postavení. příliš dobře. 1 někteří psychoanalytikové jsou
Přes uvedené kritické postřehy je však po­ ochotní je zásadně přepracovat nebo je zcela
zoruhodným rysem Freudovy teorie to, jak opustit (Kline, 1972; Schafer, 1976). Naproti
dobře dokázal přesáhnout svou úzkou po­ tomu Freudova dynamická teorie - jeho teo­
zorovací základnu. Například mnoho expe­ rie úzkosti a obranných mechanismů - obstála
rimentálních studií obranných mechanismů ve zkoušce času i pod tlakem nových výzkumů
a reakcí na konflikt podpořilo Freudovu teo­ a pozorování. Průzkum mezi psychoanaly­
rii ve zcela jiných souvislostech, než v jakých ticky orientovanými psychology a psychiatry
ji vyvinul (Westen ct aL, 2007). Strukturální zjistil obecně rozšířený souhlas s řadou myš­
teorii (ego, id a superego), psychosexuální teo­ lenek, které byly ve Freudově době vnímány
rii a pojetí energie se v průběhu času nevedlo kontroverzně — například představa o význa-
 mu zkušeností z raného dětství při utváření Behaviorální přístup
dospělé osobnosti a o stěžejním postavení
konfliktu a nevědomí v duševním životě člo­ Behaviorální přístup k osobnosti se od psy­
věka (Westen, 1998). chodynamického liší v tom ohledu, že za
formující prvky chování považuje i prostře­
dí a situace. Podle tohoto názoru je chování
DíLčí shrnutí
výsledkem neustálé interakce mezi osobními
■ Freudova psychoanalytická teorie tvrdí, že mnohé chování proměnnými a proměnnými prostředí. Pod­
člověka je řízeno nevědomou motivací. Osobnost je mínky prostředí utvářejí chování prostřed­
determinována v první řadě sexuálním a agresivním pudem nictvím učení. Člověk svým chováním zase
a zkušenostmi, s nimiž se člověk setká v prvních pěti letech
utváří prostředí. Osoby a situace se vzájemně
života.
ovlivňují. Chceme-li předvídat chování, musí­
■ Podle Freudovy teorie struktury osobnosti se osobnost
skládá z id, ega a superega. Id se řídí principem slasti
me vědět, jak vlastnosti jedince vzájemně rea­
a usiluje o okamžité uspokojení biologických impulzů. Ego gují s vlastnostmi situace (Bandura, 2006).
se řídí principem reality a odkládá uspokojení na dobu,
kdy je to společensky vhodné. Superego (svědomí) ukládá
jedinci morální normy. U dobře integrované osobnosti
Sociální učení a podmiňování
si ego udržuje pevnou, ale pružnou kontrolu nad id Instrumentální podmiňování
a superegem a řídí se principem reality. Chování jedince je do značné míry ovlivněno
■ Podle Freudovy teorie dynamiky osobnosti je každý člověk
jednáním jiných lidí - tedy jejich odměnami
vybaven konstantním množstvím psychické energie (libida).
a tresty vůči danému jedinci. V souvislosti s tím
Jestliže člověk potlačí zakázané jednání nebo impulz, jeho
je za jeden ze základních principů behaviorál­
energie bude hledat uplatnění v jiné formě, například ve
snech nebo neurotických symptomech. Teorie předpokládá,
ní teorie považováno instrumentální podmi­
že nepřijatelné impulzy id vyvolávají úzkost, kterou lze ňování. Je to typ učení, který nastává, pokud
snížit obrannými mechanismy. si člověk uvědomí spojení mezi svým jedná­
■ Freudova teorie vývoje osobnosti tvrdí, že každý člověk ním a jeho důsledkem. Klíčovým principem
prochází určitými psychosexuálními stadii a musí vyřešit behaviorální teorie je představa, že lidé se cho­
oidipovský komplex, při němž dítě považuje rodiče stejného vají tak, aby získali odměnu, a že individuální
pohlaví za soka, s nímž soupeří o náklonnost druhého odchylky v chování jsou výsledkem rozdílných
rodiče. Freudova teorie úzkosti a obranných mechanismů
zkušeností, které člověk získal během života.
obstála v čase lépe než jeho strukturální a vývojová teorie.
Mnohé vzorce chování si člověk osvoju­
■ Psychoanalytickou teorii modifikovali pozdější teoretikové,
je přímou zkušeností - tedy tím, že za určité
zejména Carl Gustav Jung a Harry Stack Sullivan. Jung
tvrdil, že kromě osobního nevědomí, které popisoval
chování je odměňován nebo trestán. Radu re­
Freud, existuje také kolektivní nevědomí, tedy část mysli akcí si osvojuje také prostřednictvím observač­
společná všem lidem. Sullivan byl přesvědčen, že si lidé na ního učení (učení pozorováním). Lidé se mo­
základě reakcí na mezilidské vztahy vytvářejí personifikace - hou učit tak, že pozorují chování druhých lidí
duševní obrazy o sobě a ostatních. a všímají si důsledků tohoto chování. Kdyby
■ Psychologové zastávající psychoanalytický přístup někdy všechno naše chování bylo naučené prostřed­
používají projektivní testy, jako je Rorschachův test
nictvím přímého posilování reakcí, byl by to
a Tematický apercepční test (TAT). Předkládané testové
pomalý a málo účinný proces. Posilování, které
podněty jsou mnohoznačné, a proto se předpokládá, že
řídí projevy naučeného chování, může být pří­
jedinec do podnětu projikuje svou osobnost a tím odhalí
svá nevědomá přání a motivace.
mé (hmatatelné odměny, sociální uznání nebo
nesouhlas, zmírnění nepříznivých podmínek),
zástupné (pozorování někoho, kdo dostává od­
Otázky podporující kritické myšlení měnu či trest za podobné chování) nebo sebe-
odměňující či sebetrestající (hodnocení vlast­
1 Z této části kapitoly zřetelně vyplývá, že Freudův vliv na ního výkonu pochvalou nebo pokáráním).
psychologii je předmětem vášnivých debat. Jaký je váš
Vzhledem k tomu, že většina sociálního
názor na hodnotu Freudova odkazu?
chování není odměňována jednotně v kaž­
2 Chováte určité předpoklady o ostatních lidech, které
dém prostředí, učí se jedinec rozlišovat sou­
vycházejí z Freudových teorií, ať už jste si to uvědomovali,
nebo ne?
vislosti, v nichž je určité chování vhodné nebo
nevhodné. Pokud je člověk za určitou reakci
 Později může stejné reakce vyvolat už jenom
pouhé zakázané chování: dítě se bude cítit
provinile, když udělá něco zakázaného. V ter­
minologii klasického podmiňování bychom
řekli, že chování se stává podmíněným pod­
nětem, protože je spojováno s nepodmíněným
podnětem (trestem). Úzkost se stává podmí­
něnou reakcí. Behavioristé mají za to, že právě
klasické podmiňování vytváří zvnitřnělý zdroj
úzkosti, který Freud označoval jako superego.

Individuální rozdíly
Již dříve jsme uvedli, že psychologie osob­
nosti se snaží specifikovat proměnné, jimiž se
jedinci vzájemně liší, a také obecné procesy
fungování osobnosti. Přístupy zaměřené na
rysy osobnosti se zaměřují na první úkol: po­
drobně popisují osobnostní rozdíly a neříkají
prakticky nic o fungování osobnosti. Psycho-
analytická teorie se pokouší o obojí. Napro­
ti tomu behavioristický přístup se soustředí
v první řadě na procesy a individuálním roz­
dílům věnuje jen málo pozornosti. Vzhledem
k tomu, že tento přístup považuje osobnost za
jedinečný výtvor osobité historie posilování
a zdůrazňuje míru, v níž se chování mění po­
dle situací, nepokouší se třídit jedince do typů
odměněn v mnoha různých situacích, nastává nebo je posuzovat podle rysů.
generalizace, díky níž se stejné chování obje­
ví v různém prostředí. Chlapec, jehož fyzická
agrese je posilována doma, ve škole i při hře, Behaviorální portrét osobnosti
patrně vyroste v agresivního jedince. Častěji Behaviorální přístup k osobnosti je podobně
se však stává, že agresivní chování je odmě­ jako psychoanalytický přístup velmi determi­
ňováno rozdílně a jedinec se naučí rozlišovat, nistický. Na rozdíl od psychoanalytického pří­
kdy je agresivní chování přijatelné a kdy ni­ stupu však věnuje jen malou pozornost bio­
koli (agrese je například přijatelná na fotbalo­ logickým determinantům chování a soustředí
vém hřišti, ale nepřijatelná ve vyučování). Prá­ se na determinanty prostředí. Podle tohoto
vě proto stoupenci behavioristického směru přístupu nejsou lidé ve své podstatě dobří ani
zpochybňují užitečnost popisování osobnosti zlí, ale modifikují je události a situace, v nichž
pomocí výrazů, jako je například „agresiv­ se ocitají. Jak jsme uvedli ve 3. kapitole, zakla­
ní“, protože takové výrazy zastírají variabilitu datel behaviorismu ve Spojených státech John
chování v různých situacích. Watson tvrdil, že z dítěte dokáže vychovat ko­
hokoli bez ohledu na jeho „talent, sklony, zá­
Klasické podmiňování liby, schopnosti, povolání a rasu jeho předků“.
Ve snaze vysvětlit emoce nebo afekty přidá­ Dnes by s takovým krajním názorem souhlasil
vají stoupenci behaviorismu ke svému popisu jen málokterý zastánce behavioristického pří­
osobnosti ještě klasické podmiňování, tedy stupu. Behavioristé jsou nicméně přesvědčeni
typ učení, kdy je specifická situace spojena se o tom, že změnou prostředí lze navodit změ­
specifickým výsledkem (viz 7. kapitola). Na­ nu chování člověka.
příklad když rodič potrestá dítě za nějakou Lidská osobnost podle popisu behaviorál-
zakázanou činnost, trest vyvolá určité fyzio­ ních teoretiků je sice velmi přizpůsobivá, ale
logické reakce spojené s vinou nebo úzkostí. také pasivní. Zdálo by se, že osobnost je utvá­
 řena především silami, které jsou mimo její
Otázky rozvíjející kritické myšlení
kontrolu. Tento názor se však změnil, když
byly tradiční behaviorální teorie nahrazeny 1 Zamyslete se nad svými sklony k přátelskému

přístupy zaměřenými na sociální učení (bu­ nebo nepřátelskému chování. Do jaké míry
ovlivňuje úroveň vašeho přátelského chování
deme se jim věnovat později v této kapitole),
aktuální situace? Vzpomenete si na některé
jež zdůrazňují aktivní roli jedince při výběru
tresty nebo posilující faktory, které přispěly
a modifikaci prostředí a dovolují mu tak stát
k vašemu sklonu chovat se přátelsky nebo
se příčinnou silou ve svém životě. Později nepřátelsky?
ale uvidíme, že pro humanisticky orientova­ 2 Zastánci behaviorálního přístupu se
né teoretiky není takto pojatá role dostatečně domnívají, že všechny typy chování lze
aktivní. Domnívají se zejména, že není dosta­ modifikovat. Domníváte se, že existují
čující definovat psychické zdraví pouze jako některé typy chování, které nepodléhají

optimální přizpůsobení se prostředí. modifikaci? Proč ano, ^roč ne?

Hodnocení Kognitivní přístup

behaviorálního přístupu
Díky svému důrazu na vymezení proměnných Většina psychologů osobnosti se v současné
veličin prostředí, které vyvolávají určité chová­ době nepovažuje za ryzí stoupence žádné­
ní, přinesla behaviorální teorie zásadní příspě­ ho ze tří dosud uvedených přístupů. Rozdíly
vek ke klinické psychologii i teorii osobnosti. mezi nimi už nejsou tak ostře vymezené, jako
Přivedla nás k tomu, že lidské jednání vnímá­ bývaly dříve. Důvodem je to, že většina sou­
me jako reakci na určité prostředí. Pomohla časných teoretiků osobnosti se připojila k psy­
nám také soustředit se na to, jakým způsobem chologům v dalších dílčích oborech a více se
prostředí řídí naše chování a jak může změna zaměřují na kognitivní aspekty. Je pravda, že
prostředí navodit změnu chování. V 16. kapi­ většina současných experimentálních prací
tole uvidíme, že systematické použití principů v psychologii osobnosti vychází z kognitivní­
učení se osvědčilo při změně mnoha typů ma- ho základu. Kognitivní přístup vlastně není
ladaptivního chování. „filozofií“ lidské podstaty ve smyslu jiných
Behaviorální teoretikové byli kritizováni za přístupů. Je to spíše obecný empirický přístup
to, že příliš zdůrazňovali význam situačních a soubor témat, která se vztahují k otázce, jak
vlivů na chování. Teoretikové učení však zjis­ lidé zpracovávají informace o sobě a o světě.
tili, že existuje mezisituační konzistence osob­ Kognitivní teoretikové se domnívají, že
nosti, a toto zjištění přimělo jiné psychology rozdíly mezi osobnostmi pramení v odlišném
osobnosti k tomu, aby přehodnotili své před­ způsobu mentální reprezentace informací.
poklady. Výsledkem je lepší pochopení inter­
akcí mezi lidmi a situacemi a vyšší ocenění
individuality každého člověka. V další části Teorie sociálního učení
kapitoly uvidíme, že kognitivní teoretikové Teorie sociálního učení má kořeny v rané be­
vyšli z práce behaviorálních teoretiků a přišli haviorální teorii, ale od svých počátků byla
se zcela novým náhledem na osobnost. považována za radikální odklon od behavio-
rismu. Perspektivu sociálního učení výstiž­
ně shrnul ve své poznámce Albert Bandura:
Dílčí shrnutí
„Člověk by měl skutečně nepatrné vyhlídky na
Podle behaviorální teorie jsou rozdíly mezi jedinci přežití, kdyby se učil pouze z důsledků svých
způsobeny zejména odlišnými zkušenostmi při učení, které pokusů a omylů. Neučíme děti plavat, mladé
jedinec získává během svého individuálního vývoje. lidi řídit auto a mediky operovat tak, že je
Prostřednictvím instrumentálního podmiňování se lidé učí
necháme, aby vyhodnotili úspěšné a neúspěš­
spojovat specifické chování s trestem nebo odměnou. Ke
né pokusy a sami přišli na vhodné postupy“
stejnému výsledku lze dospět i při observačním učení.
(1986, str. 20). Teoretikové sociálního učení
Klasickým podmiňováním se lidé učí spojovat specifické
situace s určitými výsledky, například s úzkostí.
zastávají názor, že chování je ovlivněno in­
terními kognitivními procesy a pozorováním
chování ostatních lidí i pozorováním prostře­
dí, kde se chování objevuje.
Již v roce 1954 zavedl Julian Rotter do be-
haviorálního přístupu kognitivní proměnné
(1954, 1982). Rotter navrhl koncept poten­
ciálu chování jako pravděpodobnosti výskytu
konkrétního chování v určité situaci - napří­
klad že student se bude před zkouškou celou
noc učit. Síla potenciálu chování je určena
dvěma proměnnými: očekáváním a hodnotou
posílení. V případě ponocování nad učením je
pravděpodobnost takového chování vyšší, po­
kud student očekává, že mu toto chování při­
nese lepší známku. Toto očekávání zase závisí
na tom, co se stalo, když byl student naposle­
dy v podobné situaci. Pokud se před poslední
zkouškou učil celou noc a dostal lepší znám­
ku, bude tentokrát očekávat stejný výsledek.
Jinak řečeno, čím častěji je student odměněn
za celonoční učení, tím více bude očekávat,
že stejné chování bude v budoucnu posíleno.
Hodnota posílení zase závisí na tom, do jaké
míry jedinec dává přednost jednomu posilují­
címu faktoru před jiným. Jestliže student dá
přednost spánku před lepší známkou u zkouš­
ky, pravděpodobnost ponocování nad učením
klesá.
Jedním z nejvýznamnějších současných teo­
retiků v této oblasti je Albert Bandura. Dove­ Albert Bandura vytvořil teorii sociálního učení.
dl tento přístup ještě dále a vytvořil sociálně-
-kognitivní teorii (1986, 2006). Jeho teorie
zdůrazňuje reciproční determinismus, v němž
jsou vnější determinanty chování (například měn a trestů. Minulé zkušenosti jedince s od­
odměny a tresty) a vnitřní determinanty (na­ měnami a tresty samozřejmě ovlivní jeho roz­
příklad přesvědčení, myšlenky a očekávání) hodování o budoucím chování.
součástí systému vzájemně na sebe působících Bandura také poukazuje na to, že chová­
vlivů, které ovlivňují chování i další části sys­ ní se obvykle odehrává v nepřítomnosti ex­
tému (Bandura, 1986). Podle Bandurova mo­ terních trestů nebo odměn. Většina chová­
delu platí, že nejen prostředí působí na cho­ ní vychází z interních procesů seberegulacc.
vání, ale také chování působí na prostředí. Ve Bandura píše: „Každý, kdo by se pokusil udě­
skutečnosti je vztah mezi chováním a prostře­ lat z pacifisty agresora nebo změnit oddaného
dím reciproční: prostředí ovlivňuje naše cho­ věřícího v ateistu, by velmi brzy uznal existen­
vání a to zase ovlivňuje typ prostředí, v jakém ci osobních zdrojů kontroly chování“ (1977,
se nacházíme, a naopak. str. 128-129).
Bandura poznamenává, že lidé při roz­ Jak se tyto interní osobní zdroje kontroly
hodování o svém jednání používají symboly vyvíjejí? Podle Bandury a dalších teoretiků
a předvídavost. Když se setkají s novým pro­ sociálního učení se člověk učí, jak se chovat,
blémem, představí si možné důsledky svého pozorováním chování druhých lidí nebo tím,
jednání a uvažují o jejich pravděpodobnosti. že o takovém chování čte či slyší. Člověk ani
Potom si určí cíle a vypracují strategie, které nemusí pozorované chování napodobit, stačí
vedou k jejich dosažení. To se velmi liší od si jen všimnout, zda bylo chování odměněno
představy podmiňování prostřednictvím od- nebo potrestáno, a tuto informaci si uložit do
paměti. V nové situaci se potom člověk může (udělují si také odměny za úspěchy
chovat podle očekávání, která nahromadil bě­ a tresty za neúspěchy). Liší se též svými
hem pozorování vzorového chování. schopnostmi stanovit si realistické cíle.
Bandurova sociálně-kognitivní teorie pře­
kračuje hranice klasického behaviorismu. Ne­ Všechny osobní proměnné (někdy se označují
soustředí se jen na to, jak prostředí ovlivňu­ také jako osobní proměnné sociálnč-kognitiv-
je chování, ale zkoumá také interakce mezi ního učení) se dostávají do interakce s pod­
prostředím, chováním a poznáváním jedin­ mínkami konkrétní situace a určují, jak si je­
ce. Kromě úvah o vnějších vlivech, například dinec bude v dané situaci počínat.
trestech a odměnách, bere v úvahu i vnitřní
vlivy, jako je očekávání. Chování nevysvětlu­
je jen z hlediska podmiňování, ale zdůrazňuje Kellyho teorie osobních
také úlohu observačního učení. konstruktů
Další významný teoretik sociálního učení George Kelly (1905-1966) jako první psycho­
Waltcr Mischel se pokusil začlenit do teorie log osobnosti vyslovil myšlenku, že kognitiv­
sociálního učení také individuální odlišnosti. ní procesy hrají zásadní roli v životě jedince.
Zavedl soubor následujících kognitivních pro­ Kelly uvedl, že psychologové osobnosti ob­
měnných (zdroj: Mischel, 1973,1993): vykle charakterizují jedince podle dimenzí,
1. Kompetence: Co umíte? Kompetence které sami vytvořili. On sám byl však toho ná­
zahrnují intelektové schopnosti, sociální zoru, že cílem by mělo být objevení osobních
a fyzické dovednosti a další speciální konstruktů, tedy dimenzí, které jedinec užívá
schopnosti. k interpretaci sebe a svého sociálního pro­
2. Strategie kódování: Jak to vidíte? Lidé středí. Tyto dimenze tvoří základní jednotky
se odlišují také tím, že věnují selektivní analýzy v Kellyho teorii osobních konstruktů
pozornost různým informacím, různě (1955).
kódují události a seskupují informace do Obecněji řečeno, Kelly se domníval, že je­
smysluplných kategorií. Stejnou událost dince bychom měli považovat za intuitivní
může jeden člověk vnímat jako hrozbu, vědce. I oni podobně jako skuteční vědci po­
kdežto jiný ji může považovat za výzvu. zorují svět, formulují a testují hypotézy a vy­
3. Očekávání: Co se stane? Jedinec volí své tvářejí teorie o světě. Sebe i okolní svět řadí
chování podle toho, jaké důsledky očekává. do kategorií, vysvětlují, označují a posuzují.
Pokud vás přistihnou, jak podvádíte Stejně jako vědci se mohou zaobírat neplat­
u zkoušky, jaké důsledky očekáváte? nými teoriemi. Někdy zastávají přesvědčení,
Pokud řeknete kamarádovi, co si o něm jež jim překážejí v každodenním životě a ve­
skutečně myslíte, jak se to odrazí na vašem dou je k zaujatým interpretacím událostí i lidí
vztahu? Naše chování ovlivňují také naše včetně sebe.
představy o vlastních schopnostech: někdy Stejně jako vědci, kteří se snaží předvídat
předjímáme důsledky určitého chování, ale události, i lidé chtějí pochopit svět natolik,
nepodaří se nám jednat podle vlastních aby dokázali předpovědět, co se jim v životě
představ, protože si nejsme jistí, že dané přihodí. Kelly tvrdil, že každý jedinec používá
chování je v našich silách. jedinečný soubor osobních konstruktů, podle
4. Subjektivní hodnoty: Jakou to má nichž interpretuje a předvídá události. Tyto
hodnotu? Jedinci, kteří mají stejná konstrukty se vyskytují ve formě buď/anebo:
očekávání, se někdy chovají odlišně, nový známý je buď přátelský, nebo nepřátelský,
protože očekávaným výsledkům připisují inteligentní, nebo hloupý, zábavný, nebo nud­
různou hodnotu. Dva studenti shodně ný a tak dále. Ale dva různí lidé mohou téhož
předpokládají, že určitým chováním potěší jedince hodnotit podle rozdílných konstruktů.
profesora. Pro jednoho z nich je to důležité, Jeden člověk se někomu může zdát přátelský
ale pro druhého nikoli. a inteligentní, ale v očích druhého může být
5. Scberegulační systémy a plány: Jak toho nepřátelský a hloupý. Tyto odlišnosti vedou
můžete dosáhnout? Lidé regulují své k různému chování - jeden člověk bude na
chování podle různých norem a pravidel nového známého reagovat kladně, jiný se mu
bude vyhýbat. Tyto rozdíly v chování vytvářejí
i rozdíly v osobnosti.
Vzhledem k tomu, že klasické testy osob­
nosti založené na posuzování rysů nesplňují
Kellyho základní kritérium, že jedince je nut­
né posuzovat z hlediska jeho osobních kon­
struktů, navrhl Kelly vlastní test zaměřený
na zjišťování osobních konstruktů. Je to Test
repertoáru konstruktu rolí {Role Construct
Repertory Test) neboli zkráceně „Rep test“.
V testu vyplňuje klient mřížku podobnou té,
která je uvedena na obrázku 13.5. V záhlaví
mřížky je seznam lidí, kteří jsou pro daného
jedince důležití. Tento seznam může sesta­
vit psycholog nebo testovaný jedinec. Na se­
znamu je obvykle také položka „já“ a někdy
i „moje ideální já“. Na každém řádku mřížky
psycholog zakroužkuje tři okénka. Například
OBRÁZEK 13.5
v prvním řádku na obrázku zakroužkoval
Test repertoáru konstruktů rolí. V každém řádku srovnává testovaný
okénka ve sloupcích „já“, „matka“ a „nejlepší
jedinec tři osoby uvedené v záhlaví mřížky. Křížkem označí dvé z nich,
kamarád“. Úkolem testované osoby je zamys­ které se nejvíce podobají. Potom popíše, v jakém ohledu se vzájemné
let se nad těmito třemi lidmi a zaškrtnout dva podobají: do řádku vedle tabulky napíše konstrukt. Nakonec ještě popíše,
z nich, kteří jsou si vzájemně nejvíce podobní, čím se třetí osoba liší od prvních dvou - vedle konstruktu napíše kontrast.
ale odlišují se od třetího vyznačeného člověka. 1/ uvedeném příkladu testovaný člověk naznačil, že sebe a matku považuje
za vtipné osoby, na rozdíl od svého nejlepšího kamaráda, kterého považuje
Z prvního řádku vyplývá, že testovaný člověk
za vážného člověka. Stejný postup se opakuje ve všech řádcích mřížky.
považuje za nejpodobnější dvojici sebe a svou
matku. Psycholog se ho potom zeptá: „V čem
se vy a vaše matka podobáte a v čem se zá­
roveň lišíte od vašeho nejlepšího kamaráda?“ lého souboru může badatel nebo terapeut pro­
V tomto případě testovaný jedinec vyznačil, zkoumat řadu témat, která vypovídají o tom,
že on i jeho matka jsou vtipní. Tento popis je jak daný jedinec interpretuje svůj svět. Tento
jeho konstruktem. Další otázka zněla: „V čem postup může například odhalit, že někteří lidé
se váš kamarád liší od vás a vaší matky?“ Tes­ vnímají celý svět z autoritářského hlediska a že
tovaný jedinec odpověděl, že jeho kamarád opakovaně pracují s dimenzemi, jako je silný-
nemá smysl pro humor. Tento popis se nazývá slabý, mocný-bezmocný a podobně. U jiného
kontrast. Pro tohoto jedince je tedy dimen­ člověka může vyjít najevo, že se vždy páruje
ze „vtipný-beze smyslu pro humor“ jedním s muži, zatímco ženy klade na kontrastový pól.
z osobních konstruktů, který používá při in­ Rep test je velmi obecný postup a neome­
terpretaci svého interpersonálního světa. zuje se jen na interpretaci druhých lidí. Psy­
Všimněte si, že dvojice konstrukt-kontrast cholog může například požádat jedince, aby
nemusí tvořit logický protiklad. Například je­ posoudil trojice situací nebo událostí. (Které
dinec z našeho příkladu označil sebe a svou dvě situace jsou si podobné a současně se liší
matku jako vtipné lidi, ale svého nejlepšího od třetí? Skládání zkoušky, schůzka naslepo,
kamaráda označil jako vážného a introvertní- pavouk v pokoji.) Tato metoda prokázala svou
ho člověka, který vtipy raději poslouchá, než hodnotu při zkoumání konstruktů jedinců
aby je vyprávěl. Pokud tento člověk vytváří i při poradenství.
oba póly dimenze zrovna tímto způsobem,
Kelly právě zjistil, co chtěl vědět. Rep test je
vytvořen tak, aby hodnotil konstrukty testova­ Sebeschémata
ného jedince, nikoli psychologa. Schéma je kognitivní struktura, která nám
Popsaný postup se opakuje s několika další­ pomáhá vnímat, organizovat, zpracovávat
mi trojicemi ze souboru osob. Posouzením ce- a využívat informace. S pomocí schémat si
každý jedinec vytváří systém pro posuzová­ pro jejich uspořádání a uchování. Stejně jako
ní, co je v jeho prostředí důležité a co může u schématu matky, o kterém jsem se již zmí­
ignorovat. Schémata také poskytují strukturu nili, bychom očekávali, že si lidé snáze vyba­
pro uspořádání a zpracování informací. Vět­ ví určité informace, pokud pro ně mají pev­
šina lidí má například zpracované schéma né schéma. Tato hypotéza byla testována
matky. Pokud mají popsat svou matku, je to v experimentu, v němž dostali vysokoškolští
pro ně jednoduché, protože mají všechny po­ studenti 40 otázek promítnutých na obrazov­
třebné informace uspořádané v dobře defino­ ku (Rogers, Kuiper a Kirker, 1977). Úkolem
vané kognitivní struktuře. Je tedy jednodušší účastníků bylo reagovat na otázku co nejrych­
popsat vlastní matku než ženu, o které jsme lejším stisknutím tlačítka „ano“ nebo „ne“. Na
slyšeli, ale nikdy jsme ji neviděli. 30 otázek bylo možné odpovědět jednoduše
Schémata se s časem poměrně málo mění, bez spolupráce se sebeschématem - například
a proto jsou podkladem pro stálé vnímání zda je určité slovo napsáno velkými písmeny,
a využívání informací. Každý člověk má svá zda se rýmuje s jiným slovem nebo má stejný
vlastní schémata odlišná od schémat jiných význam jako jiné slovo. U zbývajících deseti
lidí, a proto lidé zpracovávají informace po otázek se účastníci museli rozhodnout, zda je
svém a chovají se různým způsobem. Pomocí dané slovo popisuje. Badatelé předpokládali,
schémat je tedy možné vysvětlit rozdíly mezi že v těchto případech musely být informace
osobnostmi. zpracované prostřednictvím sebeschématu.
Patrně nej důležitějším schématem je sebe- Účastníci byli později požádáni, aby si
schéma skládající se z „kognitivních generali­ vybavili co nejvíce ze 40 slov, která před­
zací vyvozených o sobě z minulých zkušeností; tím viděli na obrazovce. Ukázalo se, že když
tyto generalizace organizují a řídí zpracování účastníci odpovídali na otázky o sobě, zapa­
informací, které se vztahují k vlastní osobě“ matovali si informace déle. Badatelé dospěli
(Markus, 1977, str. 64). Každý člověk si od
raného dětství vytváří kognitivní reprezenta­
ci toho, kdo vlastně je. Výsledné sebeschéma
Sty/ oblékání a vzhled je někdy viditelným projevem
se skládá z aspektů našeho chování, které jsou
sebeschématu.
pro nás nej důležitější. Schéma také hraje klí­
čovou roli při zpracování informací a při in­
terakcích s okolním světem. Například dva
lidé mohou mít rádi literaturu a rekreační
běhání, ale pro jednoho je pohyb důležitým
aspektem sebeschématu, kdežto druhý člověk
klade větší důraz na sečtělost. První z nich
bude pravděpodobně trávit více času běháním
a druhý čtením.
Jádrem sebeschématu jsou základní infor­
mace, jako je jméno, vzhled a vztahy s důleži­
tými lidmi. Z hlediska individuálních rozdílů
jsou však důležitější specifické rysy sebesché­
matu (Markus a Sentis, 1982; Markus a Smith,
1981). Pro člověka, jehož sebeschéma klade
důraz například na pohyb a sport, je pohyb
součástí toho, „kým je“. Sport je také součás­
tí jeho pravidelného denního nebo týdenního
programu. Člověku, který rád rekreačně běhá,
ale nepovažuje běhání za zásadní, postačí ob­
časné proběhnutí v parku. Rozdíly v sebesché­
matu tedy vyústí v odlišné chování.
Sebeschémata nejen řídí vnímání a zpra­
cování informací, ale poskytují také rámec
k závěru, že účastníci pokusu tyto informace znamné situace ve svém životě, je určující pro
zpracovávali prostřednictvím sebeschéma- to, v jakých situacích se člověk ocitne, a jakým
tu. Vzhledem k tomu, že informace obsažené se naopak vyhne. Určuje také míru motivace
v sebeschématu jsou snadno dostupné, účast­ a vytrvalosti i duševní pohodu. Pocit osobní­
níci si snáze zapamatovali slova vztahující se ho působení může posílit nebo ztlumit pod­
k jejich osobě než slova, která zpracovávali ji­ mínky, v nichž se jedinec nachází: chlapec
ným způsobem. V dalších studiích měli účast­ vyrůstající v chudých poměrech, jemuž rodiče
níci odpovědět na otázku, zda určité slovo neustále říkají, že nikdy nic nedokáže, bude
popisuje experimentátora (Kuiper a Rogers, mít patrně méně vyvinutý pocit vlastní účin­
1979) nebo nějakou známou osobnost (Lord, nosti než chlapec vyrůstající v pohodlném
1980). V těchto případech si slova nevyba­ domě s rodiči, kteří jej povzbuzují na cestě
vili tak snadno jako slova, která popisovala k dosažení cílů. Ale v sociálně-kognitivní teo­
je samotné. Stručně řečeno, zdá se, že lep­ rii je účinnost silnější než prostředí: i chlapec
ší uspořádání a dostupnost informací o sobě z chudých poměrů a bez podpory rodičů se
usnadňuje přístup k informacím, které jsou může povznést nad své prostředí a dosáhnout
zpracovávány prostřednictvím sebeschématu. velkých cílů, pokud disponuje silnou osobní
Informace zpracovávané jinými způsoby jsou účinností.
patrně méně dostupné (Karylowski, 1990; Přestože kognitivní náhled znamená pro
Klein a Loftus, 1988; Klein, Loftus a Burton, některé lidi naději a povzbuzení, může vést
1989). i k „obviňování oběti“. Lze z něj totiž vyvodit,
Sebeschémata v různých kulturách jsou že jedinci, kteří nepřekonají překážky a nepří­
natolik odlišná, až někteří teoretikové tvr­ zeň osudu, nemají ten správný přístup - kdy­
dí, že osobnost je produktem kultury (Cross by si dostatečně věřili, mohli by nepřízni­
a Markus, 1999). Například obyvatelé Severní vou situaci zdolat. To však nemusí platit pro
Ameriky předpokládají, že šelf je autonomní všechny.
a oddělené od ostatních lidí i situací a že lidé
mohou rozhodovat o svém chování a přesvěd­
čení. Podle severoamerického pojetí je šelf tvo­ Hodnocení kognitivního přístupu
řeno přáními, touhami, zájmy a schopnostmi Kognitivní přístup má své přednosti i slabé
daného jedince. Lidé mají schopnost a povin­ stránky. Pozitivním aspektem je skutečnost,
nost vytvořit takové šelf, jaké chtějí mít, a ne­ že je založen na empirickém výzkumu. Mno­
musí dopustit, aby jejich šelf formovaly vnější hé kognitivní struktury byly podrobeny roz­
vlivy. Naproti tomu v některých asijských kul­ sáhlému studiu v řízených laboratorních expe­
turách není šelf považováno za samostatnou rimentech. Další předností kognitivní teorie
jednotku, ale je neoddělitelně spjato s povin­ je to, že při vysvětlování charakteristik osob­
nostmi jedince a jeho vztahy k ostatním lidem. nosti překračuje hranice rysového přístupu.
Zásadní záležitostí v rozvoji šelf není objevit Kognitivní teoretikové se nezabývají prostým
a vyjádřit vlastní přání, touhy, zájmy a schop­ identifikováním rysů, ale raději vysvětlují in­
nosti, ale zjistit, jak nejlépe zapadnout do své dividuální rozdíly chování na základě kogni­
sociální skupiny, a vyvíjet se tak, aby to bylo tivních struktur.
k nejlepšímu prospěchu skupiny. Na druhé straně je kognitivní přístup často
terčem kritiky kvůli tomu, že používá nepřes­
ně definované pojmy. Je obtížné konkrétně
Kognitivní portrét osobnosti určit osobní konstrukt nebo s jistotou vědět,
Zatímco psychoanalytický a behaviorální pří­ kdy jedinec využívá určité schéma. Není zcela
stup je ve své podstatě deterministický, ko­ jasné, jak se osobní konstrukt liší od schématu
gnitivní přístup považuje člověka za činitele, a jak se kognitivní struktury vztahují k paměti
který aktivně buduje svět a své místo v něm. a dalším aspektům zpracování informací. Be-
Pro kognitivní přístup k osobnosti a chová­ havioristé se kromě toho mohou ptát, zda je
ní je ústředním pojmem osobní působení skutečně nutné používat tyto pojmy. Osob­
(Bandura, 2006). Pocit osobního působení, nost lze možná vysvětlit i bez odkazování na
tedy přesvědčení, že člověk může ovlivnit vý­ kognitivní procesy.
 dozvědět, jak se jedinec pokouší odpovědět
DíLčí shrnutí
na tuto otázku, musí se stát jeho partnerem.
■ Kognitivní přístup k osobnosti je založen na myšlence, že 2. Hlavními tématy výzkumu jsou
rozdíly mezi osobnostmi vycházejí z odlišných způsobů, rozhodování, tvořivost a sebeaktualizace
jimiž jedinci reprezentují informace.
(seberealizace). Lidé nejsou motivováni
■ Albert Bandura vypracoval sociálně-kognitivní teorii, podle
jen základními pudy, jako je agrese nebo
které se interní kognitivní procesy spojují s vlivy prostředí
sex, a fyziologickými potřebami, jako
a ovlivňují chování; kognitivní procesy a prostředí se
recipročně ovlivňují.
je hlad a žízeň. Mají potřebu rozvinout
■ Walter Mischel určil řadu kognitivních proměnných, které svůj potenciál a schopnosti. Kritériem
ovlivňují reakce lidí na jejich prostředí a chování lidí duševního zdraví by měl být růst
v daném prostředí. a seberealizace, nejen pouze kontrola ega
■ Kellyho teorie osobních konstruktů se zaměřuje na koncepty, nebo přizpůsobení se prostředí.
které jediná používají při interpretaci sebe a svého světa. 3. Při výběru výzkumných problémů
■ Velká část výzkumu se zaměřila na sebeschéma, jehož musí mít přednost smysluplnost před
součástí jsou ty aspekty chování jedince, které jsou pro
objektivitou. Humanističtí psychologové
něj nejdůležitější. Experimenty prokázaly, že Lidé vnímají
tvrdí, že bychom měli studovat důležité
informace snadněji a lépe si je vybavují, pokud se tyto
lidské a sociální problémy, i když to někdy
informace vztahují k jejich sebeschématům.
může znamenat, že použijeme méně
přesné metody. Při shromažďování údajů
a interpretaci pozorování by psychologové
Otázky rozvíjející kritické myšlení
měli usilovat o objektivitu, ale volba
1 Někteří teoretikové tvrdí, že naše nejdůležitější schémata výzkumných témat se může a měla by se
jsou často nevědomá: neuvědomujeme si, že se jimi řídíme, podřizovat hodnotám. V tomto smyslu
a jsme-li na ně přímo dotázáni, dokonce je i popíráme.
tedy výzkum není nezávislý na hodnotách.
Napadají vás způsoby, jak by bylo možné nevědomá
4. Za nejvyšší hodnotu je pokládána
schémata určitého jedince odhalit?
2 Které nejdůležitější vývojové procesy nebo události
důstojnost člověka. Lidé jsou v zásadě
podle vašeho názoru ovlivňují, jaký typ sebeschématu se
dobří. Cílem psychologie je člověka
u daného jedince vyvine? pochopit, nikoli předvídat nebo ovládat
jeho chování.

Psychologové, kteří sdílejí tyto hodnoty, mají

různou teoretickou průpravu. Humanistic­
kým psychologem byl například představitel
Humanistický přístup teorie rysů Gordon Allport. Již jsme podotkli,
že humanistický náhled na motivaci, který
V první polovině 20. století převládal v psy­ se odlišoval od Freudových názorů, zastávali
chologii psychoanalytický a behaviorální pří­ i někteří psychoanalytikové, například Carl
stup. V roce 1962 však jistá skupina psycho­ Gustav Jung, Alfred Adler a Erik Erikson.
logů založila Společnost pro humanistickou Základem humanistického hnutí jsou však
psychologii. Tito psychologové považovali teoretické názory Carla Rogerse a Abrahama
humanistickou psychologii za „třetí sílu“ a za Maslowa.
alternativu předchozích dvou přístupů. Spo­
lečnost definovala své poslání čtyřmi principy:
1. Předmětem zájmu humanistické Carl Rogers
psychologie je prožívající osobnost. Lidé Podobně jako Freud také Carl Rogers (1902-
nejsou pouze objektem studia. Je nutné 1987) založil svou teorii na práci s pacienty
je popsat a pochopit z hlediska jejich nebo klienty psychiatrické kliniky (Rogers,
subjektivního pohledu na svět, z hlediska 1951, 1959, 1963, 1970). Na Rogerse udělalo
vnímání sebe samých a s ohledem na jejich hluboký dojem to, co považoval za vrozenou
pocity vlastní hodnoty. Základní otázkou, tendenci člověka směřovat k růstu, zralosti
kterou si každý člověk musí položit, je: a pozitivní změně. Dospěl k názoru, že zá­
„Kdo jsem?“ Pokud se psycholog chce kladní silou, která motivuje organismus člově-
 Šelf
Ústředním pojmem Rogersovy teorie osob­
nosti je šelf neboli sebepojetí (Rogers používá
oba termíny jako synonyma). Šelf (nebo reál­
né šelf) se skládá ze všech myšlenek, vjemů
a hodnot, které charakterizují „já“. Jeho sou­
částí je vědomí, „co jsem“ a „co dokážu“. Toto
vnímané šelf zase ovlivňuje, jak člověk vnímá
svět i své chování. Například žena, která se
považuje za silnou a schopnou osobnost, vní­
má svět a chová se zcela jinak než žena, která
se považuje za slabou a neschopnou. Sebe­
pojetí nemusí nutně odpovídat skutečnosti:
člověk může být velmi úspěšný a uznávaný,
a přesto se někdy považuje za neschopného
jedince.
Rogers se domnívá, že jedinec hodnotí
každou zkušenost ve vztahu ke svému sebe­
pojetí. Lidé se chtějí chovat způsobem, který
je v souladu s jejich sebeobrazem. Zkušenos­
ti a pocity, které s ním nejsou v souladu, jsou
vnímány jako ohrožující a může jim být ode­
Carl Rogers byl přesvědčen, že člověk má vrozenou
tendenci k růstu, zralosti a pozitivní změně. Označoval přen vstup do vědomí. To je v podstatě Freu-
ji výrazem „tendence k aktualizaci". dův koncept vytěsnění, ačkoli Rogers se do­
mníval, že vytěsnění není ani nutné, ani trvalé.
(Freud by řekl, že vytěsnění je nevyhnutelné
ka, je tendence k aktualizaci, tedy tendence a že některé aspekty zkušenosti jedince zůstá­
k naplnění nebo uplatnění všech schopností vají trvale nevědomé.)
organismu. Rostoucí organismus usiluje o na­ Čím rozsáhlejší oblasti zkušenosti jedinec
plnění svého potenciálu v rámci hranic dědič­ popírá, protože nejsou v souladu s jeho
nosti. Člověk nemusí vždy jasně vnímat, které sebepojetím, tím širší je propast mezi šelf
činy vedou k růstu, a které nikoli. Jakmile je a skutečností a tím větší je potenciál pro
však směr zřejmý, jedinec si zvolí růst. Rogers špatné přizpůsobení. Jedinci, jejichž sebepojetí
nepopíral existenci dalších potřeb, především neodpovídá jejich pocitům a zkušenostem, se
biologických, ale domníval se, že jsou podří­ musí chránit před pravdou, neboť pravda by
zené motivaci, která organismus pudí ke zdo­ vyvolala úzkost. Pokud se propast mezi šelf
konalení. a skutečností příliš rozšíří, může se obrana
Rogersovo přesvědčení o nadřazenosti ak­ daného jedince zhroutit a výsledkem je
tualizace je základem jeho nedirektivní tera­ silná úzkost nebo jiné formy psychických
pie neboli terapie zaměřené na klienta. Tato poruch. Naproti tomu sebepojetí dobře
metoda psychoterapie vychází z předpokla­ přizpůsobeného jedince je v souladu s jeho
du, že každý jedinec je motivován ke změně myšlenkami, zkušenostmi a chováním. Jeho
a má schopnost se změnit a že jedinec sám šelf není rigidní, ale pružné a může se měnit
dokáže nejlépe rozhodnout, kterým směrem v souladu s nově nabytými zkušenostmi
by se změna měla ubírat. Úkolem terapeuta a myšlenkami.
je působit jako ozvučná deska, zatímco klient Rogers také přišel s myšlenkou, že každý
zkoumá a analyzuje své problémy. Tento pří­ z nás má ideální šelf, tedy představu o tom,
stup se liší od psychoanalytické terapie, při jakým člověkem bychom chtěli být. Čím blí­
níž terapeut analyzuje pacientovu minulost že je ideální šelf ke skutečnému, tím je člověk
s cílem určit problém a stanovit průběh léčby. spokojenější a šťastnější. Velký nesoulad mezi
(Pojednání o různých psychoterapeutických ideálním a reálným šelf plodí nespokojeného
přístupech najdete v 16. kapitole.) a nešťastného člověka.
Mohou tedy vzniknout dva typy nesou­ ce mezi skóry jednotlivých položek. Zjistí tak,
ladu: jeden mezi šelf a zkušenostmi s reali­ do jaké míry jsou si dvě třídění podobná.
tou a druhý mezi skutečným a ideálním šelf. Carl Rogers byl průkopníkem Q_ třídění
Rogers navrhl několik hypotéz o tom, jak se jako nástroje, který umožňuje zkoumat sebe­
tyto nesoulady mohou vytvářet. Byl především pojetí. Rogersova sada Q_obsahovala výroky
přesvědčen o tom, že lidé budou pravděpo­ jako „Jsem spokojený sám se sebou“, „Mám
dobně fungovat lépe, pokud budou vycho­ vřelý emocionální vztah k ostatním lidem“
váváni s bezpodmínečným kladným přije­ nebo „Nedůvěřuji svým emocím“. Při Roger-
tím - budou-li mít pocit, že rodiče a ostatní sově postupu jedinci nejprve třídili kartičky
lidé je pozitivně oceňují i tehdy, pokud jejich podle toho, jací skutečně jsou - tedy jaké je
pocity, postoje a chování nejsou ideální. Po­ jejich skutečné šelf -, a potom třídili kartič­
kud rodiče nabízejí dítěti pouze podmínečné ky podle toho, jací by chtěli být, tedy jaké je
kladné přijetí - oceňují je pouze tehdy, když jejich ideální šelf. Korelace mezi oběma sa­
se chová, myslí nebo cítí správně -, sebepojetí dami vypovídá o míře nesouladu mezi sku­
dítěte se pravděpodobně deformuje. Napří­ tečným a ideálním já. Nízká negativní kore­
klad pocity nepřátelství a rivality vůči mlad­ lace odpovídá značnému nesouladu a svědčí
šímu sourozenci jsou přirozené, ale rodiče ne­ o nízkém sebehodnocení a pocitu osobní
schvalují, když starší sourozenec bije mladšího, nedostatečnosti.
a zpravidla ho za to trestají. Dítě musí tuto Rogers tento postup v průběhu terapie ně­
zkušenost obvykle nějak začlenit do svého kolikrát opakoval a díky tomu mohl hodnotit
sebepojetí. Někdy usoudí, že je špatné, a cítí její účinnost. V jedné studii byla průměrná
se zahanbeně. Jiné dítě usoudí, že je rodi­ korelace mezi skutečným a ideálním šelf sta­
če nemají rádi, a připadá si odmítnuté. Dal­ novená metodou Q_třídění na začátku terapie
ší dítě takové pocity odmítne a rozhodne se, -0,01, ale po ukončení terapie byla zjištěna
že mladšího sourozence nebude bít. Každý hodnota +0,34. Korelace u podobné skupiny,
z těchto postojů do jisté míry zkresluje prav­ která ale neprošla terapií, se nezměnila (But-
du. Přijetí třetí možnosti je pro sítě nejsnad­ ler a Haigh, 1954). Jinak řečeno, terapie vý­
nější, ale pokud to udělá, popře své skutečné znamně snížila nesoulad mezi tím, jak jedinci
pocity, které se potom stanou nevědomými. vnímali své skutečné a ideální šelf. Všimněte
Čím více jsou lidé nuceni popřít vlastní pocity si, že k tomuto výsledku lze dospět dvěma
a přijmout hodnoty druhých, tím méně budou způsoby: jedinec může změnit své pojetí sku­
spokojení sami se sebou. Rogers považoval za tečného šelf, takže se přiblíží ideálnímu šelf,
nejlepší uznat pocity dítěte a potom mu vy­ nebo změní pojetí svého ideálního šelf tak,
světlit, proč je bití sourozence nepřijatelné. aby se přiblížilo realitě. Terapie může způso­
bit oba druhy změny.
Měření souladu mezi V nedávné době prokázal psycholog Tory
reálným a ideálním šelf Higgins (Higgins a Spiegel, 2004), že takové
Na předchozích stránkách jsme popsali meto­ nesrovnalosti šelf, jaké popsal Rogers, souvi­
du posuzování nazvanou Q třídění, při níž po- sejí s psychopatologií. Lidé, kteří jsou pře­
suzovatel dostane soubor kartiček. Na každé svědčeni o tom, že mají velmi daleko ke své­
z nich je napsán jeden výrok o osobnosti (na­ mu ideálnímu šelf a kteří současně nevěří, že
příklad „Je veselý“). Posuzovatel má popsat dokážou všechny nesrovnalosti překonat, jsou
osobnost jedince tak, že roztřídí kartičky na náchylní k závažným depresím a úzkostem.
hromádky. Na levou hromádku přijdou kar­
tičky s výroky, které daného jedince vystihují
nejméně. Kartičky s výroky, jež daného je­ Abraham Maslow
dince vystihují nejlépe, přijdou na hromádku Psychologie Abrahama Maslowa (1908-1970)
vpravo. Ostatní výroky patří na hromádky se v mnoha směrech překrývá s psychologií
mezi nimi. Každému výroku na kartičce je Carla Rogerse. Maslowa nejprve zajímal be-
tedy přiřazen skór odpovídající hromádce, na haviorismus a studoval sexualitu a dominanci
které kartička leží. Badatelé potom mohou primátů. V době, kdy se narodilo jeho první
srovnat dvě různá Q_třídění výpočtem korela­ dítě, se již od behaviorismu odkláněl. Teh-
 TABULKA 13.3
Seberealizace. Následující osobnostní vlastnosti jsou
podle Maslowa charakteristické pro jedince, kteří dosáhli
seberealizace. Tabulka uvádí také typy chování, jež
Maslow považoval za důležité pro rozvoj seberealizace.
(A. H. Maslow /1967/: Self-actualization and beyond,
in J. F. T. Bugenthal /ed./: Challenges of Humanistic
Psychology. ® 1967, Abraham H. Maslow. Přetištěno se
svolením nakladatelství' McGraw-Hill Publishers.)

Vlastnosti lidí, kteří dosáhli seberealizace

účinně vnímají skutečnost a umějí tolerovat nejistotu

přijímají sebe i ostatní takové, jací jsou

jsou spontánní v myšlení i chování

potřeby uznání: dosáhnout úspěch,
zaměřují se spíše na problém než na sebe být schopný, získat uznání a přijetí

mají smysl pro humor potřeby sounáležitosti a lásky:

potřeba družit se, být přijímán, někam patřit
jsou velmi tvořiví
potřeby bezpečí: cítit se zabezpečeně a mimo nebezpečí
jsou odolní vůči vlivům enkulturace, ale nejsou
záměrně nekonvenční hlad. Mžen a podobně

zajímají se o blaho lidstva

OBRÁZEK 13.6
dokážou hluboce ocenit základní životní zkušenosti
Maslowova hierarchie potřeb. Dříve než se významným zdrojem
navazují hluboké a uspokojivé mezilidské vztahy motivace stanou výše umístěné potřeby, musí být alespoň částečně
spíše s několika než s mnoha lidmi uspokojeny níže umístěné potřeby. (Zdroj: Abraham A. Maslow: Hierarchy
of Needs, in Motivation and Personality. ® 1954, Harper and Row
dokážou se na život dívat z objektivního hlediska
Publishers, lne. Přetištěno se svolením Pearson Education, lne., Upper
Saddle River, NJ.)
Chováni vedoucí k seberealizaci

prožívají život jako děti, s plným ponořením

a soustředěním

zkoušejí něco nového a nelpí na bezpečných a jistých a pokračující k složitějším psychologickým

způsobech motivacím, které získávají na důležitosti tepr­
při hodnocení zkušeností se řídí spíše vlastními
ve po uspokojení základních potřeb (viz obrá­
pocity než tradicí, autoritami nebo názorem většiny zek 13.6). Nejprve musí být alespoň částečně
uspokojeny potřeby na jedné úrovni a teprve
jsou čestní, vyhýbají se předstírání nebo „hraní her"
potom přebírají motivační úlohu potřeby na
počítají s tím, že budou neoblíbení, pokud se jejich další úrovni. Jestliže si člověk jen s obtížemi
názory neshodují s většinovými
dokáže zajistit potravu a bezpečí, soustředí
přijímají odpovědnost všechny své síly na uspokojení právě těchto
pracují usilovně, aby dosáhli cíle, pro který se potřeb a vyšší motivace ztratí svůj význam.
rozhodli Teprve až jedinec dokáže snadno uspokojit
snaží se pojmenovat své obrany a mají odvahu se jich
své základní potřeby, může svůj čas a energii
zříci věnovat estetickým a intelektuálním zájmům.
Ve společnosti, kde lidé musí bojovat o jídlo,
přístřeší a bezpečí, není místo pro umělecké
a vědecké snahy. Nejvyšší motivace - seberea­
dy také poznamenal, že nikdo, kdo pozoru­ lizace - může být naplněna teprve po uspoko­
je malé dítě, nemůže být behaviorista. Byl jení všech ostatních potřeb.
ovlivněn psychoanalýzou, ale nakonec zaujal Maslow se rozhodl studovat jedince, kteří
kritický postoj k psychoanalytické teorii mo­ dosáhli pozoruhodné seberealizace a výjimeč­
tivace a vyvinul svou vlastní teorii. Předpo­ ně využili svých schopností. Začal zkoumat
kládal zejména, že existuje hierarchie potřeb, životy vynikajících historických osobností, na­
počínající základními biologickými potřebami příklad Barucha Spinozy, Thomase Jeffersona,
Abrahama Lincolna, Jane Addamsové, Alberta
Einsteina a Eleanor Rooseveltové. Díky tomu
dokázal vytvořit obraz člověka, který dospěl
k seberealizaci. Vlastnosti takových jedinců
i typy chování, které podle Maslowa vedou
k seberealizaci, jsou uvedeny v tabulce 13.3.
Maslow později rozšířil svou studii na po­
pulaci vysokoškolských studentů. Vybral stu­
denty, kteří odpovídali jeho definici jedinců
schopných seberealizace, a zjistil, že právě
tato skupina patřila k jednomu procentu nej­
zdravějších příslušníků celé populace. Tito
studenti nevykazovali žádné známky nedo­
statečného přizpůsobení a efektivně využívali
svého nadání a schopností (Maslow, 1970).
Mnozí lidé prožívají přechodné okamžiky
seberealizace, které Maslow označil jako vr­
cholné zážitky. Pro vrcholný zážitek je typic­
ký prožitek štěstí a naplnění: dočasný, spon­
tánní a nesobecký stav dosažení cíle. Vrcholné
zážitky se mohou dostavit v různé intenzitě
a v různých souvislostech, například při tvůrčí
činnosti, při obdivování přírody, při prožívání
Hudebníci při hraní někdy prožívají vrcholné zážitky.
důvěrného vztahu, při estetickém vjemu nebo
sportovním soutěžení. Maslow požádal velké
množství vysokoškolských studentů, aby po­
psali jakoukoli zkušenost, která se přiblížila a proměnné prostředí mohou ovlivnit chování,
vrcholnému zážitku, a pokusil se shrnout je­ ale současně zdůrazňují také roli jedince při
jich odpovědi. Studenti mluvili o pocitu ce­ vymezování a utváření vlastního osudu. Zleh­
listvosti, dokonalosti, jedinečnosti, lehkosti čují determinismus, který je typický pro jiné
a soběstačnosti; zmiňovali se také o hodno­ psychologické přístupy. Podle názoru huma­
tách krásy, dobroty a pravdy. nistických psychologů jsou lidé v zásadě dobří
a usilují o růst a seberealizaci. Jsou také ak­
tivní a mohou se změnit. Humanističtí psy­
Humanistický portrét osobnosti chologové stanovují obzvláště náročná kritéria
Humanističtí psychologové se ze zásady vy­ pro duševní zdraví. Nespokojí se s pouhou
jadřují poměrně otevřeně o principech, kte­ kontrolou ega nebo adaptací na prostředí. Za
ré jsou základem jejich přístupu k osobnosti. psychicky zdravého jedince považují jen tako­
Čtyři principy formulované Společností pro vého člověka, který se vyvíjí směrem k sebe­
humanistickou psychologii, které jsme uvedli realizaci. Jinak řečeno, psychické zdraví není
na předchozích stránkách, jsou zdrojem ost­ stav, ale proces.
rých kontrastů mezi humanistickým portré­ Takové předpoklady mají své politické dů­
tem osobnosti a psychoanalytickým a behavio- sledky. Z hlediska humanistického přístupu
rálním portrétem. Humanisticky orientovaná by mělo být zpochybněno vše, co brzdí napl­
psychologie sice sdílí s kognitivním přístupem nění jedincova potenciálu a co brání každému
zájem o to, jak jedinec vnímá své já, ale mno­ člověku stát se vším, čím se může stát. Jestliže
hem více než kognitivní pojetí se zabývá lid­ například ženy v padesátých letech minulého
skou zkušeností. Humanistická psychologie století byly spokojené a dobře přizpůsobené
zkoumá mnohem více než konkrétní myšlenky, tradičním rolím pohlaví, bylo kritérium du­
které se nacházejí v mysli jednoho jedince. ševního zdraví podle behaviorální definice
Humanističtí psychologové obvykle ne­ uspokojeno. Ale z humanistického hlediska
zpochybňují tvrzení, že biologické proměnné je nežádoucí připisovat všem ženám stejnou
roli - i když tato role může být pro některé
ženy velmi vhodná protože tento stav mno­
ha ženám brání dosáhnout jejich plného po­
tenciálu. Není náhodou, že rétorika osvoboze­
neckých hnutí, například hnutí za osvobození
žen či homosexuálů, je ozvěnou jazyka huma­
nistické psychologie.

Hodnocení
humanistického přístupu
Humanistický přístup svým zaměřením na
jedinečné individuální vnímání a interpretaci
událostí vrací do studia osobnosti individuální
zkušenosti. Rogersovy a Maslowovy teorie se Albert Einstein a Eleonor Rooseveltova patřili mezi jedince, kteří podle
Maslowa dosáhli seberealizace.
více než jiné, o nichž jsme mluvili, soustředí
na celostně pojatou zdravou osobnost a na
lidskou osobnost se dívají pozitivně a opti­
misticky. Humanističtí psychologové zdůraz­
ňují, že studují důležité problémy, i když při hodnotové hierarchie, může představovat
jejich zkoumání nepoužívají vždy přesné me­ „podporu sobectví“ (Wallach a Wallach, 1983).
tody. Svým způsobem mají pravdu, protože Maslow sice řadí starost o blaho lidstva mezi
zkoumat bezvýznamné problémy jen proto, že charakteristické vlastnosti lidí, kteří dosáh­
k tomu máme vhodnou metodu, nijak zvlášť li seberealizace (viz tabulka 13.3), a někteří
nepřispívá k rozvoji psychologické vědy. Hu­ z lidí, jež Maslow označil jako seberealizující
manističtí psychologové kromě toho úspěšně se jedince - například Eleanor Rooseveltová
vytvářeli nové metody zaměřené na zkoumání nebo Albert Einstein tuto vlastnost nepo­
sebepojetí a uskutečnili studie, v nichž byl je­ chybně měli, přesto ale není starost o blaho
dinec při výzkumném projektu považován za lidstva zařazena v hierarchii potřeb.
rovnocenného partnera.
Kritikové přesto zpochybňují kvalitu důka­
zů, které svědčí ve prospěch humanistických DíLčí shrnutí
tvrzení. Například do jaké míry jsou vlastnos­ ■ Humanistický přístup se zajímá o subjektivní
ti lidí, kteří dosáhli seberealizace, důsledkem zkušenost jedince. Humanistická psychologie
psychického procesu zvaného seberealizace, vznikla jako alternativa psychologického
a do jaké míry jsou pouze odrazem zvláštní­ a behaviorálního přístupu.
ho hodnotového systému Rogerse a Maslowa? ■ Carl Rogers tvrdil, že základní lidskou
motivační silou je tendence k aktualizaci.
Ptají se, kde je důkaz o existenci Maslowovy
Je to tendence směřující k naplnění nebo
hierarchie potřeb.
realizaci všech schopností šelf. Pokud
Humanističtí psychologové jsou také kriti­
jsou potřeby šelf popřeny, může vzniknout
zováni kvůli tomu, že své teorie budují pouze závažná úzkost. Děti rozvíjejí své šelf
na základě pozorování relativně zdravých lidí. prostřednictvím nepodmíněného pozitivního
Jejich teorie se nejlépe hodí na dobře fungují­ vztahu se svými pečovateli.
cí lidi, jejichž základní potřeby byly naplněny ■ Abraham Maslow navrhl hierarchii potřeb,
a kteří mají dost prostoru k tomu, aby se sta­ která začíná základními biologickými
rali o vyšší potřeby. Možnost uplatnění zmí­ potřebami a pokračuje ke složitějším

něných teorií na narušené nebo znevýhodně­ psychologickým motivacím, jež získávají na

důležitosti teprve po uspokojení základních
né jedince už není tak zřejmá.
potřeb. Dříve než se významným zdrojem
Někteří odborníci také podrobili kritice
motivace stanou výše umístěné potřeby,
hodnoty, které obhajují humanističtí teore­
musí být alespoň částečně uspokojeny níže
tikové. Psychologie, která vyzdvihuje indivi­ umístěné potřeby.
duální sebenaplnění a seberealizaci na vrchol
 patří soutěžení: u heterosexuálních jedinců
Otázky rozvíjející kritické myšlení
soupeří samci se samci a samice se samice­
1 Z několika různých studií vyplývá, že mi. Předmět soupeření se ale u jednotlivých
příslušníci asijských kultur nelpí na pohlaví liší, protože samci a samice zastáva­
individualismu stejně jako Američané
jí při rozmnožování různé úlohy. Vzhledem
a místo toho se zajímají spíše o prospěch
k tomu, že ženy nosí potomky devět měsíců
své rodiny a komunity. Domníváte se, že
a po narození se o ně dále starají, investují do
tato skutečnost dokazuje nesprávnost
humanistického náhledu na osobnost?
každého potomka více úsilí a během života
2 Domníváte se, že je vždy správné poskytnout mohou vychovat méně potomků než sam­
dítěti bezpodmínečné kladné přijetí? Proč ci. Právě proto kladou samice velký důraz na
ano, proč ne? kvalitu genetického materiálu samců, s nimiž
se páří. Samice také přikládá značnou důleži­
tost schopnostem a ochotě samce podílet se
na péči o potomstvo. Naproti tomu optimální
Evoluční přístup reprodukční strategií samců je co nejčastější
rozmnožování. Samci hledají v první řadě do­
Jednou z nej spornějších teorií v oblasti psy­ stupné a plodné samice.
chologie osobnosti je otázka využití jedné Davis Buss, Douglas Kenrick a další evo­
velmi staré teorie. Darwinova evoluční teorie luční psychologové zkoumali rozdíly osob­
(1859) hrála v biologii významnou úlohu více nosti mezi muži a ženami. Domnívají se, že
než 100 let. Darwin se odvážil vyslovit něko­ tyto rozdíly jsou výsledkem odlišných re­
lik myšlenek o evolučních kořenech lidského produkčních strategií (Buss, 2007; Kenrick,
chování, ale moderní evoluční psychologie 2006). Došli k závěru, že ženy, které mají zá­
odvozuje svůj původ od Wilsonovy (1975) jem o sexuálního partnera, by měly zdůrazňo­
studie na téma „sociobiologie“. Základním vat své mládí a krásu, protože mládí a krása
předpokladem sociobiologie a později i evo­ jsou známkami plodnosti. Pokud se ale týká
luční psychologie je domněnka, že chování, výběru partnerů, měly by ženy být vybíravěj­
jež zvyšuje pravděpodobnost přežití organi­ ší než muži. Naproti tomu muži zajímající
smu a zanechání potomstva, je z evolučního se o sexuální partnerku by měli vyzdvihnout
hlediska výhodné, a stává se tedy aspektem svou schopnost podporovat potomstvo. Při
lidské osobnosti. výběru sexuálních partnerek by měli být méně
Není nijak překvapivé, že velká část evoluč­ vybíraví než ženy. Tyto hypotézy podpořila
ní psychologie aplikované na osobnost se sou­ řada empirických zjištění. Zeny zvyšují svou
středí na výběr sexuálních partnerů. K páření přitažlivost pro opačné pohlaví pomocí líče­
ní, šperků, oblečení a účesů a obvykle dělávají
drahoty. Naproti tomu muži se chvástají svý­
Evoluční teorie vysvětluje, proč starší muži často vyhledávají mnohem mi úspěchy a výdělky. Stavějí na odiv majetek
mladší ženy. a vypracované svaly (Buss, 2007). Jiné stu­
die zjistily, že muži se zajímají o příležitost­
ný sex více než ženy (Buss a Schmitt, 1993)
a ve vztazích na jednu noc jsou méně vybíraví
(Kenrick, Broth, Trošt a Sadalla, 1993).
Známkou plodnosti je mládí a známkou
ekonomických zdrojů je vyšší věk. Evoluč­
ní teorie naznačuje, že muži se zajímají o sex
s mladšími ženami, kdežto ženy se zajímají
o sex se staršími muži. Tyto odlišné preferen­
ce byly zjištěny v 37 různých kulturách (Buss,
1989). Kenrick a Keefe (1992) dokonce zjisti­
li, že důkazy o těchto preferencích se objevují
i v seznamovacích inzerátech v novinách. Čím
starší byl muž, který hledal prostřednictvím in­
zerátu partnerku, tím zřetelněji dával najevo, že Teoretikové evoluce však sami jako prv­
stojí o mladší ženu. Zeny bez ohledu na svůj ní zdůrazňují, že podstatou evoluce je změ­
věk měly sklon dávat přednost starším mužům. na - změní-li se prostředí, přežijí a rozmnoží
Někteří teoretikové rozšířili evoluční pre­ se jen ty organismy, které se s touto změnou
dikce daleko za hranice sexuálních preferen­ dokážou vyrovnat. Změna se ale odehrává po­
cí a tvrdili, že muži jsou individualističtější, maleji, než by se nám líbilo.
pánovitější a orientovaní na řešení problémů,
protože právě tyto vlastnosti v průběhu dějin
zvýšily reprodukční schopnost mužů, a se­ Hodnocení evolučního přístupu
lekční tlaky tedy působily v jejich prospěch Nemělo by nás překvapit, že evoluční přístup
(Gray, 1992; Tanncn, 1990). Naproti tomu podnítil značné emoce. Z argumentů a zjiš­
ženy jsou poddajnější, jsou ochotné se dělit tění evolučních teoretiků vyplývají důležité
a jsou společenštější, protože právě tyto vlast­ sociální i politické důsledky. Někteří kritiko­
nosti zvýšily šance na přežití jejich potomstva, vé tvrdí, že evoluční psychologie poskytuje
a proto byly úspěšnější v přírodním výběru. jen chabě zastřené ospravedlnění nerovných
V některých diskutabilnějších studiích evo­ sociálních podmínek a předsudků, jež panují
luční teoretikové tvrdili, že kvůli odlišným v současném světě. Mají-li muži nad ženami
strategiím páření u různých pohlaví by měly politickou i ekonomickou moc, je tomu tak
existovat i odlišné vzorce sexuální nevěry proto, že je to pro náš živočišný druh z evo­
a zdroje žárlivosti. Muži kvůli své touze po lučního hlediska výhodné. Pokud muži bijí
častém sexuálním styku jsou k sexuální nevěře manželky a mají mimomanželské vztahy, ne­
náchylnější než ženy. Současně je v jejich zá­ mohou si pomoci, protože to mají zakotveno
jmu neinvestovat své zdroje do cizích potom­ v genech. Disponuje-li některá etnická sku­
ků, a proto jsou citlivější na sexuální nevěru pina větší mocí a bohatstvím, je to proto, že
partnerek. Z toho plyne, že muži své partner­ její chování bylo z hlediska evoluce selektiv­
ky podvádějí častěji, ale pokud jsou podváděni, ně výhodné a její geny jsou nadřazené genům
žárlí více než ženy. Tuto hypotézu podpořily ostatních etnických skupin.
výsledky několika studií (Buss, 2007). Evoluční teoretikové sklidili kritiku také
Vystupňované soupeření samců o dostupné od vědecké komunity. První argumenty so-
samice může vést až k násilí, zejména mezi ciobiologů byly vysoce spekulativní a nevy­
samci, kteří mohou nabídnout méně zdrojů - cházely z ověřených údajů. Někteří kritikové
například nezaměstnaní muži. Wilson a Daly tvrdili, že hypotézy evolučních teoretiků jsou
(1985; Daly a Wilson, 1990) zjistili, že zabití neověřitelné a není možné je usvědčit z omy­
mezi nepříbuznými jedinci se vyskytuje nej­ lu. V posledních deseti letech se objevila řada
častěji u mladých mužů, kteří se podle jejich empirických výzkumů, které se pokoušely
tvrzení dostali do sporu kvůli „cti“ a posta­ pečlivě ověřit evoluční teorie týkající se lid­
vení. Dále zjistili, že pokud dojde k zabití ského chování. Někteří teoretikové se odklo­
v rámci rodiny, jedná se nejčastěji o vraždu nili od kontroverzních témat, jako jsou odliš­
manželkv manželem. Domnívali se, že tato né rysy osobnosti příslušníků různého pohlaví
zabití představují pokus o ovládnutí partner- nebo zkoumání úlohy evoluce prostřednictvím
činy věrnosti. ovlivňování kognitivních struktur mozku
(Tooby a Cosmides, 2002).
Stále však zůstává otázka, zda je nutné
Evoluční portrét osobnosti vysvětlovat odlišnosti mezi pohlavími evo­
Evoluční portrét osobnosti je poněkud po­ luční teorií. Většinu skutečností, které evo­
chmurný. Jsme takoví, jací jsme, protože luční teoretikové připisují reprodukčním
z hlediska živočišného druhu bylo výhod­ strategiím, lze snadno vysvětlit i jinak (Wood
né vyvinout se do této podoby. Všechno, co a Eagly, 2007). Například odlišné vlastnos­
se týká naší osobnosti a sociálního chová­ ti osobnosti u příslušníků obou pohlaví mo­
ní, máme zakódováno v genech. Zdálo by se hou být důsledkem rozdílů v síle a velikosti
tedy, že máme jen málo prostoru k pozitivním těla (muži mohou být dominantní proto, že
změnám. jim to umožňuje jejich velikost, kdežto ženy
NOVĚ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Hledání šelf v mozku účinnosti" a mohou se ve větší či cováním informací o šelf, použili
Podle několika teorií, jimiž jsme menší míře seberealizovat. několik různých typů úkolů. Ně­
se zabývali v této kapitole, je Moderní představitelé neurově- kteří badatelé například požádali
„šelf" klíčovým aspektem osobnos­ dy se zajímají o to, zda se infor­ účastníky pokusu, aby vyhodnotili,
ti. Lidé používají sebeschémata mace o šelf nacházejí v určitých do jaké míry se určitá adjektiva
a osobní konstrukty, jimiž popisu­ oblastech mozku a zda v těchto nebo věty popisující rysy osob­
jí a organizují vnímání své osoby. oblastech probíhá také jejich zpra­ nosti vztahují na jejich osobu (na­
Mohou mít silný nebo slabý po­ cování. Při zkoumání oblastí moz­ příklad Heatherton et al., 2006),
cit „osobního působení" a „sebe- ku, které jsou spojovány se zpra­ nebo aby prostě jen volně uvažo­
vali o své osobnosti (D'Argembau
et al., 2005). Potom srovnávali
mozkovou činnost v průběhu těch­
to úkolů s mozkovou činností ve
chvíli, kdy účastníci pokusu uva­
žovali o osobnostních rysech ji­
ných lidí nebo posuzovali faktické
znalosti. Nejpřesvědčivějším zjiš­
těním v souboru těchto studií je
skutečnost, že myšlení vztahující
se k šelf je spojeno se zvýšenou
aktivitou mediálního prefrontální-
ho kortexu (viz obrázek A).
Zájem o úlohu prefrontálního
kortexu v myšlení vztahujícímu se
k šelf a v seberegulaci se datuje
do doby proslulého případu muže
jménem Phineas Gage '(Damasio et
al., 1994). Gage žil na severový­
chodě Spojených států v polovině
19. století a ve svých 25 letech

Obrázek A Mediální prefrontální kortex. Myšlení vztahující se k šelfje spojeno s aktivitou pracoval jako předák na stavbě že­
mediálního prejřontálního kortexu. leznice. Měl na starosti řízené od-

jsou přátelštější proto, že se snaží nevyprovo- chování. Mnozí evoluční teoretikové však od­
kovat muže k silovému jednání). Alternativní hodlaně provádějí důmyslnější a přesvědčivěj­
vysvětlení různých typů chování je pravděpo­ ší testy svých hypotéz. Evoluční psychologie
dobnější než evoluční vysvětlení, protože se bude mít v následujících letech nepochybně
nespoléhá na tvrzení o tom, co se odehrávalo značný vliv na teorie osobnosti.
po dobu mnoha milionů let, ale opírá se spíše
o to, co platilo v relativně nedávné minulosti.
Evoluční teoretikové tvrdí, že jejich zjištění DíLčí shrnutí
jsou v souladu s evoluční historií, ale v tom­ ■ Evoluční psychologie se snaží vysvětlit
to případě je obtížné navrhnout experimen­ lidské chování a osobnost z hlediska
ty, které by nám pomohly rozhodnout, zda je přizpůsobivosti určitých vlastností důležitých

pravděpodobnější evoluční, nebo alternativní pro přežití a reprodukční úspěch.

vysvětlení. ■ Evoluční teorie je v souladu se zjištěními, že

příslušníci opačného pohlaví mají odlišné
Evoluční teorie je však přitažlivá svou
preference při výběru partnerů.
schopností vysvětlit širokou škálu různých
■ Evoluční teorie je však sporná: přináší
typů chování. Od vzniku behaviorismu nemě­ rozporuplné sociální důsledky a není snadné
la psychologie žádný jiný vysvětlující rámec, vyvrátit či dokázat argumenty z ní odvozené.
který by se hodil pro většinu aspektů lidského
střely, jimiž se tenkrát při kladení zahrnují zpracování v prefrontál-
kolejnic vyrovnávaly terénní ne­ ním kortexu.
pravidelnosti. Dne 13. září 1848 se Bylo by však příliš jednoduché
stala nehoda: při výbuchu prolétla tvrdit, že šelf sídlí v prefrontál-
Gageovou hlavou zašpičatělá že­ ním kortexu. Badatelé zjišťují, že
lezná tyč na pěchování střelného jemné rozdíly ve zpracování in­
prachu. Tři centimetry silná a 109 formací týkajících se šelf - napří­
centimetrů dlouhá tyč pronikla klad úvahy o nadějích a touhách
tváří, lebkou a mozkem a na dru­ oproti úvahám o povinnostech
hé straně vylétla ven. Gage byl na a úkolech - aktivují odlišné ob­
chvíli omráčený, ale krátce nato Obrázek B Zranění mozku Phinease Gage. lasti prefrontálního kortexu a jiné
nabyl vědomí a s pomocí svých Moderní zobrazovací metody pomohly přesně oblasti mozku (Johnson et al.,
mužů sám odešel z místa neštěs­ určit místo, kde byl poškozen mozek Phinease 2006) . Kromě toho pravděpodob­
tí. Úraz nijak nepoznamenal jeho Gage. (Zdroj: H. Damasio, T. Grabowski,
ně platí, že schopnost regulovat
R. Frank, A. M. Galaburda, A. R. Damasio:
rozumové schopnosti, ale zcela The return of Phineas Gage: clues about chování a emoce patrně souvi­
změnil jeho osobnost. Před neho­ the brain from the skuli of a famous patient. sí s koordinací činnosti různých
dou býval Phineas Gage velmi od­ Science, 264, 1102-1105.) oblastí mozku (Ochsner a Gross,
povědným a oblíbeným člověkem. 2007) . A nakonec, i když je prav­
Nehoda z něj udělala neodpo­ da, že činnost různých oblastí
vědného, neurvalého a sprostého pokročilých myšlenkových procesů. mozku může ovlivnit náš smysl pro
muže. Zdálo se, že naprosto ztratil Přijímá informace ze všech smyslo­ šelf, je možné tyto vzorce činnos­
kontrolu nad svými emocemi a so­ vých orgánů, z jiných oblastí moz­ ti změnit: člověka lze vycvičit tak,
ciálním chováním. Téměř o 150 ku i z vnějšího prostředí. Získané aby o sobě smýšlel jinak (napří­
let později vědci prozkoumali informace integruje a koordinuje klad Ray et al., 2005), a stejného
Gageovu dochovanou lebku pomo­ příslušné reakce organismu. Díky výsledku se dá docílit použitím
cí moderních zobrazovacích metod tomu všemu je prefrontální kortex léků (Kennedy et al., 2001).
a počítačovou simulací napodobili považován za „výkonného ředite­ ’ Moderní neurověda nám tedy
nehodu s železnou tyčí. Prokázali, le" mozku. Proto není překvapivé, pomáhá pochopit, jaké oblasti
že tyč nejvíce poškodila Gageův že aspekty šelf - vlastnosti, kte­ mozku jsou aktivní, když uvažuje­
prefrontální kortex (viz obrázek B). ré spojujeme se šelf, emoce, jež me o sobě. Přes to všechno dosud
Prefrontální kortex je oblast jsou těmito vlastnostmi vyvolány, stojíme před odvěkou filozofickou
mozku, která se účastní mnoha i naše schopnosti regulovat šelf - otázkou: co je to šelf?

Některé z nejpřesvědčivějších důkazů o tom,

Otázky rozvíjející kritické myšlení
že geny hrají svou úlohu v rozvoji osobnosti,
1 Domníváte se, že zastánci evoluční teorie by pocházejí z minnesotské studie dvojčat, kte­
měli být znepokojeni politickými důsledky rá byla vychovávána odděleně. Popsali jsme
své teorie? ji ve 12. kapitole a poukázali jsme na ni také
2 Domníváte se, že evoluční teorie dokáže
v úvodu této kapitoly. Na tomto místě stručně
předpovědět jakoukoli změnu lidského
připomeneme, že účastníci minnesotské studie
chování, k níž dojde během několika příštích
byli hodnoceni podle řady schopností a cha­
staletí?
rakteristik osobnosti. Kromě toho se podrobili
rozsáhlým rozhovorům, při nichž se jich bada­
telé ptali na prožitky z dětství, na jejich obavy,
Dědičné aspekty osobnosti koníčky, hudební vkus, sociální postoje a se­
xuální zájmy. Zjistili řadu překvapivých podob­
Na závěr se budeme zabývat dalším kontro­ ností. V úvodu kapitoly jsme popsali dvojčata
verzním a relativně novým přístupem k chá­ Oskara Stohra a Jacka Yufea, kteří pocházeli
pání původu osobnosti: zamyslíme se nad ar­ ze zcela odlišných prostředí. Dalším párem
gumentem, že rysy osobnosti jsou do značné dvojčat s pronikavě odlišným zázemím byly
míry určeny geneticky, a jsou tedy dědičné. dvě britské ženy v domácnosti. Jako děti byly
 tění účinku některých genů je někdy zapotřebí,
aby působily určité vlivy prostředí (Gottlieb,
2000). Například dítě s vrozeným sklonem
k alkoholismu se nikdy nemusí stát alkoholi­
kem, pokud se nesetká s alkoholem. Za dru­
hé, rodiče předávají svým potomkům genovou
výbavu i domácí prostředí a oba faktory jsou
funkcí rodičovských genů. V důsledku toho
existuje korelace mezi vrozenými vlastnostmi
dítěte (genotyp) a prostředím, v němž dítě vy­
růstá. Vzhledem k tomu, že obecná inteligence
je částečně dědičná, vysoce inteligentní rodiče
budou mít pravděpodobně vysoce inteligent­
ní děti. Ale inteligentní rodiče kromě toho
Inteligentní rodiče předají dětem své geny a současně jim vytvoří poskytnou svým dětem intelektově podnětné
prostředí, které podporuje rozvoj inteligence.
prostředí: hovoří s nimi, obklopují je knihami,
zapíšou je do hudební školy, chodí s nimi do
během 2. světové války rozděleny a vyrůstaly muzeí a zprostředkují jim další intelektuální
v rodinách s odlišným společenským a eko­ zážitky. Díky pozitivní korelaci mezi genoty­
nomickým postavením. Obě ženy, které se pem dítěte a prostředím získává dítě dvojitou
předtím nikdy nepotkaly, přišly k rozhovorům dávku intelektuální výhody. A podobně děti
s psychologem a na rukou měly sedm prstenů. málo inteligentních rodičů pravděpodobně
Z podobných studií vyplývá, že dvojčata vyrůstají v prostředí, které zvýrazňuje všechny
vychovávaná odděleně se vzájemně podobají vrozené intelektuální nedostatky a nevýhody,
v celé řadě osobnostních charakteristik stejně s nimiž děti přišly na svět.
jako dvojčata vychovávaná společně. Toto zjiš­ Za třetí, někteří rodiče mohou záměrně
tění nás opravňuje k závěru, že jednovaječná vytvářet prostředí, které negativně koreluje
dvojčata se více shodují v charakteristikách s genotypem dítěte. Například introvertní ro­
osobnosti než dvojvaječná dvojčata, protože diče mohou podporovat účast dítěte ve spo­
mají podobnější genetickou výbavu (Bou- lečenských činnostech, aby působili proti jeho
chard, 2004; Tellegen et al., 1988). předpokládané uzavřenosti: „Snažíme se, aby
Korelace zjištěné v minnesotské studii jsou se Chris setkával s lidmi, protože nechceme,
z velké části v souladu s výsledky mnoha dal­ aby byl tak ostýchavý jako my.“ Rodiče vel­
ších studií dvojčat. Obecně lze říci, že nejvyšší mi živého dítěte se zase mohou pokusit zau­
míra dědivosti byla zjištěna u znaků měří­ jmout svého potomka poklidnou činností. Ať
cích schopnosti a inteligenci (60-70 %), vy­ už je ale korelace obou vlivů pozitivní nebo
soká míra dědivosti se obvykle vyskytuje také negativní, důležité je, že genotyp dítěte a jeho
u osobnostních rysů (50 %); nejnižší míra dě­ prostředí nejsou prostě jen vzájemně nezávislé
divosti byla zjištěna u náboženského a politic­ zdroje vlivů, které se sčítají, aby utvářely osob­
kého přesvědčení a volby povolání (30-40 %). nost dítěte. Genotyp dítěte s prostředím ne­
Jedna studie například zjistila, že rysy jako jen koreluje, ale také určitým způsobem utváří
ostýchavost a sklon k rozčilování mají dědi- prostředí (Bouchard, 2004). Prostředí se stává
vost mezi 30 a 50 % (Bouchard et al., 1990; funkcí dětské osobnosti zejména prostřednic­
Ncwman, Tellegen a Bouchard, 1998). tvím tří forem interakce: reaktivní, evokativní
a proaktivní.

Interakce mezi osobností Reaktivní interakce

a prostředím Jsou-li různí jedinci vystavení vlivům stejného
Korelace mezi genotypem a prostředím prostředí, interpretují je, prožívají je a reagují
Při utváření osobnosti působí na jedince od na ně rozdílným způsobem. Je to proces ozna­
okamžiku narození vzájemně propojené gene­ čovaný jako reaktivní interakce. Úzkostné
tické vlivy a vlivy prostředí. Za prvé, ke spuš­ a citlivé dítě bude na nevlídné a hrubé rodiče
reagovat jinak než klidné a odolné dítě. Ost­ si nemůže vybrat, si sama vytvoří: když ji ni­
rý tón hlasu citlivé dítě pravděpodobně roz­ kdo nepozve do kina, zorganizuje návštěvu
pláče, ale jeho starší sestra si jej ani nevšimne. kina sama. Jak naznačuje už samotný výraz,
Extravertní dívenka věnuje pozornost lidem proaktivní interakce je proces, při němž se je­
a událostem kolem sebe, ale její introvertní dinci stávají aktivními hybateli rozvoje vlastní
bratr je ignoruje. Chytřejší dítě, kterému rodi­ osobnosti.
če čtou, si ze čtení odnese více poznatků než Relativní význam těchto tří typů interak­
méně chytré dítě. Jinak řečeno, osobnost kaž­ cí mezi osobností a prostředím se v průběhu
dého dítěte si z objektivního prostředí extra­ vývoje mění (Scarr, 1996; Scarr a McCart-
huje vlastní subjektivní psychické prostředí, ney, 1983). Korelace mezi genotypem dítěte
které ovlivňuje další vývoj osobnosti. I kdyby a jeho prostředím je nejsilnější v době, kdy
rodiče vytvořili všem dětem naprosto stejné je dítě malé a pohybuje se téměř výhradně
prostředí - což se obvykle nestává -, nebylo v domácím prostředí. S přibývajícím věkem si
by toto prostředí pro všechny děti psychicky dítě začne vybírat a vytvářet vlastní prostře­
ekvivalentní. Reaktivní interakce se objevuje dí. V důsledku toho klesá původní korelace
v průběhu celého života. Jeden člověk si vy­ a vzrůstá význam proaktivní interakce. Jak
světlí zraňující jednání jiné osoby jako výsle­ jsme již uvedli, reaktivní a evokativní interak­
dek nepřátelství a bude reagovat zcela jinak ce jsou důležité po celý život.
než ten, který stejné jednání bude přičítat ne­
zamýšlené lhostejnosti. Některé nevyřešené záhady
Ze studií dvojčat vyplynula řada matoucích
Evokativní interakce vzorců, kterým dosud zcela nerozumíme. Na­
Každá osobnost vyvolává u ostatních lidí oso­ příklad odhadovaná dědivost rysů osobnosti je
bité reakce, které se označují jako evokativ­ vyšší, pokud odhad vychází ze sledování párů
ní interakce. Jestliže se dítě vrtí a povykuje, jednovaječných dvojčat vychovávaných oddě­
když ho dospělý vezme do náruče, dočká se leně, než když vychází ze srovnání párů jed­
od rodičů méně něžné péče než dítě, které se novaječných a dvojvaječných dvojčat vycho­
rádo pomazlí. K poslušným dětem se rodiče vávaných pohromadě. Kromě toho se zdá, že
nechovají tak direktivně jako k agresivním dě­ překvapivé podobnosti jednovaječných dvojčat
tem. Z tohoto důvodu nemůžeme jednoduše se nezmenšují s časem ani při výchově v od­
předpokládat, že pozorovaná korelace mezi děleném prostředí. Naproti tomu podobnost
výchovnými postupy rodičů a osobností dítěte dvojvaječných dvojčat (a sourozenců) klesá
odráží prostou příčinnou závislost. Namísto od dětství až po období dospívání, i když jsou
toho platí, že osobnost dítěte může ovlivnit sourozenci vychováváni pohromadě. Čím déle
výchovné postupy rodičů, které zase utváře­
jí osobnost dítěte. Také evokativní interakce
se objevují v průběhu celého života: laskaví S přibývajícím věkem si děti začnou vytvářet vlastní prostředí, které je
a vlídní lidé navozují laskavé a vlídné prostře­ nezávislé na rodičích.
dí, kdežto nepřátelští lidé vytvářejí nepřátel­
ské prostředí.

Proaktivní interakce
S přibývajícími lety děti opouštějí prostředí,
které jim vytvořili rodiče, a začnou si vybírat
a vytvářet vlastní prostředí. Toto prostředí
zase dále ovlivňuje jejich osobnost. Popsaný
proces označujeme jako proaktivní interakci.
Společensky založená dívka se rozhodne jít
s kamarády do kina, místo aby seděla doma
a sledovala televizní pořady, protože díky své
společensky orientované osobnosti vyhledává
prostředí, jež podporuje její družnost. To, co
žijí společně ve stejném domově, tím méně Proaktivní interakce funguje stejně. Každé
se vzájemně podobají (Scarr, 1996; Scarr z dvojčat díky svým osobnostním vlastnostem
a McCartney, 1983). vyhledává takové přátele a prostředí, které se
Některé z těchto vzorců se objevují tehdy, podobá přátelům a prostředí, jaké si vybral
když geny na sebe vzájemně působí tak, že jeho sourozenec. Podobní přátelé se budou
shodná sada genů (jakou mají jednovaječná chovat k oběma členům páru podobně. A je
dvojčata) je více než dvakrát účinnější než po­ tomu skutečně tak. Vzhledem k tomu, že jed­
lovina stejných genů (jakou mají jednovaječná novaječná dvojčata mají od počátku stejný ge­
dvojčata a všichni sourozenci). Tato situace notyp, všechny procesy interakce mezi osob­
může nastat, pokud určitý rys závisí na kon­ ností a prostředím působí společně tak, že
krétní kombinaci genů. Uvažujme například podporují a udržují počáteční podobnost do­
o modrých očích (kvůli názornému vysvětlení konce i v situaci, kdy byla dvojčata oddělena
budeme velmi zjednodušovat). Předpokládej­ hned po narození a za celý život se nesetkala.
me, že oba rodiče mají gen pro modrou barvu Naproti tomu prostředí, v němž vyrůstají
očí a gen pro hnědou barvu očí. Má-li jedno dvojvaječná dvojčata nebo obyčejní sourozen­
z jejich dětí mít modré oči, musí od obou ci, se s přibývajícími lety mění, a to i v rám­
rodičů zdědit gen pro modrou barvu. Ostat­ ci jednoho domova. Dvojvaječná dvojčata se
ní tři možné kombinace genů (hnědá-hnědá, nejvíce podobají v raném dětství, kdy rodiče
hnědá-modrá, modrá-hnědá) znamenají vždy oběma sourozencům vytvářejí stejné prostře­
hnědé oči. Jinak řečeno, kterékoli dítě uvažo­ dí (přestože sourozenci i za těchto podmínek
vané dvojice bude mít modré oči s pravděpo­ reagují poněkud odlišně a vyvolávají rozdíl­
dobností jedna ku čtyřem. Jenže protože jed­ né rodičovské reakce). Jakmile si ale začnou
novaječná dvojčata získávají od rodičů stejnou vybírat a vytvářet své prostředí mimo domov,
sadu genů, zdědí také jejich stejnou kombinaci. jejich mírně odlišné nadání, zájmy a motivace
Bude-li mít jedno z dvojčat modré oči, bude je povedou po stále rozdílnějších cestách. Vý­
je mít i druhé. Jestliže ale dvojvaječné dvojče sledkem tohoto vývoje budou stále odlišnější
zdědí od obou rodičů gen pro modré oči, dru­ osobnosti.
hé dvojče bude mít modré oči nikoli s prav­
děpodobností jedna ku dvěma, ale jedna ku Sdílené versus nesdílené prostředí
čtyřem. V tomto příkladu tedy platí, že stej­ Studie dvojčat umožňují badatelům odhad­
ná sada genů je více než dvakrát účinnější než nout nejen to, jaký díl odlišnosti mezi je­
polovina stejných genů. Existují určité důkazy, dinci připadá na vrub genetických odchylek,
že tento typ genové interakce působí i u ně­ ale také to, jaký podíl odchylek souvisejících
kterých rysů osobnosti, zejména u extraverze s prostředím spadá na vrub aspektů prostře­
(Lykken, McGue, Tellegen a Bouchard, 1992; dí, které jsou společné všem členům rodiny
Pedersen, Plomin, McClearn a Friberg, 1988). (například socioekonomický status), a jiných
Za tyto vzorce však může částečně odpovídat aspektů prostředí, jež členové rodiny nesdí­
i interakce mezi osobností a prostředím. lejí (například přátelé mimo okruh rodiny).
Zamysleme se nad jednovaječnými dvojča­ Z některých studií překvapivě vyplývá, že
ty. Vzhledem k tomu, že mají shodný genotyp, rozdíly vznikající v důsledku společných as­
reagují na stejné situace podobně (reaktivní pektů prostředí se takřka vůbec nepodílejí
interakce) a vyvolávají podobné reakce ostat­ na odchylkách způsobených prostředím: po
ních lidí (evokativní interakce). Díky svým odečtení genetických podobností se zdá, že
podobným a dědičně založeným zájmům, dvě děti z jedné rodiny si nejsou o nic po­
nadáním a motivacím vyhledávají a vytvářejí dobnější než dvě náhodně vybrané děti z po­
podobné prostředí (proaktivní interakce). Dů­ pulace (Scarr, 1992). Z toho lze odvodit, že
ležité je, že všechny tyto procesy působí, ať už proměnné, které psychologové obvykle stu­
jsou dvojčata vychovávaná společně nebo od­ dují (například postupy při výchově dětí, so­
děleně. Například s jednovaječnými dvojčaty, cioekonomické postavení rodiny a vzdělání
která byla rozdělena hned po narození, budou rodičů), se prakticky nijak nepodílejí na in­
lidé jednat podobně, protože oba sourozenci dividuálních odlišnostech osobnosti. Jak je to
vyvolávají u druhých lidí podobné reakce. možné?
 Jedním z vysvětlení by mohlo být, že reak­ se domnívá, že skupina vrstevníků je mnohem
tivní, evokativní a proaktivní procesy působí důležitějším zdrojem odlišností mezi dětmi
tak, aby zmenšovaly rozdíly mezi různými než rodina (Harris, 1995; viz 3. kapitola).
typy prostředí, pokud ovšem tato prostře­
dí ponechávají prostor pro pružnou reak­ DíLčí shrnutí
ci. Bystré dítě z chudých poměrů, kterému
rodiče nevěnují žádnou pozornost, s vyšší ■ Důkazy získané při studiu dvojčat napovídají, že genetické
faktory významně ovlivňují rysy osobnosti.
pravděpodobností než jeho méně nadaný
■ Při utváření osobnosti nepůsobí genetické vlivy a vlivy
sourozenec vstřebá informace z televizního
prostředí nezávisle, ale od okamžiku narození jsou vzájemně
pořadu (reaktivní interakce), upoutá pozor­
propojené. Vzhledem k tomu, že osobnost dítěte a jeho
nost vstřícného učitele (evokativní interakce) domácí prostředí jsou funkcí rodičovských genů, existuje
a zajde do knihovny (proaktivní interakce). korelace mezi genotypem dítěte (vrozené vlastnosti
Genotyp tohoto dítěte působí proti poten­ osobnosti) a jeho prostředím.
ciálně oslabujícím účinkům domácího pro­ ■ Existují tři dynamické procesy interakce mezi osobností
středí, a proto se dítě vyvíjí jinak než jeho a prostředím: (1) reaktivní interakce: jsou-li různí

méně nadaný sourozenec. Tyto procesy, od­ jedinci vystavení vlivům stejného prostředí, prožívají
je, interpretují je a reagují na ně rozdílným způsobem;
vozené od typu osobnosti, budou zmařeny
(2) evokativní interakce: osobnost jedince vyvolává osobité
jen v přísně restriktivním prostředí (Scarr,
reakce druhých lidí; (3) proaktivní interakce: jedinci si
1996; Scarr a McCartney, 1983). Na podpo­
vybírají nebo utvářejí vlastní prostředí. S přibývajícím
ru tohoto výkladu lze uvést také zjištění, že věkem dítěte se zvyšuje význam proaktivních interakcí.
mezi nejméně podobné páry dvojčat vycho­ ■ Studie dvojčat přinesly řadu matoucích výsledků:
vávaných odděleně patří ty, z nichž jeden odhadovaná dědivost znaků jednovaječných dvojčat
sourozenec byl vychováván v přísně restrik­ vychovávaných odděleně je vyšší než odhady založené
tivním prostředí. na srovnání jednovaječných a dvojvaječných dvojčat;
Přestože toto vysvětlení zní přijatelně, ne­ jednovaječná dvojčata vychovávaná odděleně se vzájemně

máme žádný důkaz o jeho správnosti. V po­ podobají stejně jako jednovaječná dvojčata vychovávaná
pohromadě, ale dvojvaječná dvojčata a běžní sourozenci
sledních letech poukázalo několik psychologů
v průběhu let ztrácejí vzájemnou podobnost, i když byli
na metodologické problémy při výzkumu dě-
vychováváni pohromadě.
divosti individuálních odlišností. Metodolo­
■ Tyto vzorce pravděpodobně vznikají částečně díky
gické problémy se mohou podílet na zjevném interakcím mezi geny, takže shodná sada genů je více než
nedostatku účinků prostředí. Téměř všechny dvakrát účinnější než polovina stejných genů. Popsané
údaje pro zmíněné studie pocházejí z dotazní­ vzorce mohou také přinejmenším částečně vznikat díky
ků, které vyplňují respondenti. Jejich validita působení tří typů interakce mezi osobností a prostředím
je však sporná, protože hodnocení rodinného (reaktivní, evokativní a proaktivní).
prostředí různých dětí se může lišit. Kromě ■ Po odečtení genetických podobností se zdá, že děti

toho je pravda, že rodiny účastnící se těchto z jedné rodiny si nejsou o nic podobnější než náhodně
vybrané děti z populace. Z toho lze odvodit, že proměnné,
výzkumů mají podobné demografické kvality
které psychologové obvykle studují (například postupy
a výzkumy nezachycují krajní hodnoty dob­
při výchově dětí, socioekonomické postavení rodiny), se
rého a špatného prostředí. Tím se reduku­
prakticky nijak nepodílejí na individuálních odlišnostech
je podíl vlivu prostředí na rozvoj schopností osobnosti.
a osobnosti dítěte.
V každém případě se ukazuje, žc výzkum
bude muset přesunout své těžiště od obvyklé­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
ho srovnávání dětí z různých rodin ke srovná­
1 Jakým způsobem mohly reaktivní, evokativní a proaktivní
vání dětí ze stejných rodin. Kromě toho bude
interakce ovlivnit vývoj vaší osobnosti a schopností?
muset přihlížet k interakcím mezi osobností
2 Pokud máte sourozence, co je podle vašeho názoru
a prostředím v rámci zkoumaných rodin. Stej­
nejlepším vysvětlením pro vaše odlišné a stejné vlastnosti
ně tak je nutné věnovat více pozornosti vli­ a schopnosti?
vům, které působí mimo rodinu. Jeden autor
 >OHLF
OVLIVŇUJÍ FREUDOVY MYŠLENKY I DNEŠNÍ
Freudovy myšlenky jsou dodnes živé
Joel Weinberger, Adelphi University

Je Freud stále ještě naživu? Freud je odvodit od biologických příčin, ze­ procesů. Podle Freuda si většinou
samozřejmě mrtev. Zemřel 23. září jména od sexu a agrese. V současné vůbec neuvědomujeme, proč děláme
1939. Nikdo se neptá, zda ještě žije době existuje evoluční psychologie to, co děláme. Představitelé hlavní­
Isaac Newton nebo William James. (Buss, 1994a, b), sociobiologie (Wil- ho proudu akademické psychologie
Z nějakého nepochopitelného důvo­ son, 1975) a etologie (Hinde, 1982). tuto představu dlouho zcela odmítali.
du si tuto otázku klademe pouze ve Všechna tato odvětví psychologie V současné době je tomu ale jinak.
spojitosti s Freudem. Pokud se ze­ uznávají význam biologických fakto­ Moderní teoretikové se nyní domní­
ptáme, zda je mrtvá psychoanalýza, rů pro naše chování. Všechna mohou vají, že nevědomé procesy jsou zá­
kterou Freud založil, dostaneme zře­ svá tvrzení doložit příslušnými údaji. sadní a podílejí se na značné části
telnou zápornou odpověď. Psycho­ Tento aspekt Freudova myšlení roz­ našeho chování. Diskuse o nevědo­
analýza Freuda přežila a má se k svě­ hodně není mrtev. A co úloha sexu mých procesech proniká do výzku­
tu. Sekce psychoanalýzy Americké a agrese? Stačí se podívat na nejpro­ mu paměti (Graf a Masson, 1993),
psychologické asociace je druhou dávanější knihy, nejúspěšnější filmy sociální psychologie (Bargh, 1997),
největší sekcí této asociace. V sou­ a nejsledovanější televizní pořady. kognitivní psychologie (Baars, 1988)
časné době existuje několik psycho- Co mají společného? Sex a násilí. a tak dále. Pravda je taková, že tato
analytických škol a některé z nich by Zdá se, že filmaři i nakladatelé jsou myšlenka se stala součástí hlavní­
Freud patrně ani nepoznal. Přesně to freudiáni a totéž platí i o těch, kteří ho proudu psychologie. Empirické
bychom očekávali od oboru, jehož nakupují jejich zboží. podpory se dostalo i specifičtějším
zakladatel je 70 let po smrti. Další Freudovou myšlenkou, která Freudovým představám, například
Jsou mrtvé Freudovy myšlenky? byla v jeho době velmi kontroverz­ jeho myšlenkám o obranných mecha­
Rozhodně ne. Staly se součástí naše­ ní, byla představa o dětské sexualitě. nismech (Shedler, Mayman a Manis,
ho běžného jazyka. Vstoupily do naší Dnes patří mezi běžné znalosti. 1993; D. Weinberger, 1990). Totéž
kultury a navždy ji změnily. Vzpo­ Psychoanalytikové dlouho zastá­ platí i o nevědomých fantaziích (Sie-
meňte si na výrazy „id", „ego", „su­ vali názor, že jedním z hlavních fak­ gel a Weinberger, 1997). Připravu­
perego", „chybné úkony" a tak dále. torů přispívajících k účinné psycho­ jí se dokonce studie, které by měly
Existují psychoanalytičtí spisovatelé, terapii je terapeutický vztah. Tento ověřit Freudovy představy o přenosu
historikové, psychiatři a samozřejmě předpoklad nebyl řadu Let obecně (Andersen a Glassman 1996; Crits-
i psychologové. K jádru věci však přijímán a bránila se mu zejména -Christoph, Cooper a Luborsky, 1990).
směřuje otázka, zda jsou Freudovy behavioristická škola (Emmelkamp, Samozřejmě že mnohé konkrétní
myšlenky stále platné. Odpověď zní, 1994). Nyní ale víme, že tento vztah Freudovy myšlenky byly překonány
že některé ano, a jiné ne. Překvapivě je klíčovým faktorem úspěšné tera­ nebo se ukázalo, že byly nespráv­
mnoho z Freudových myšlenek si po­ pie (Weinberger, 1996). Další běžně né. 0 kterém mysliteli, jenž zemřel
drželo svůj význam, a některé z nich přijímanou myšlenkou je související před více než 70 Lety, bychom moh­
jsou pro moderní psychologii dokon­ představa, že si z dětství neseme li říci, že všechny jeho ideje přežily
ce klíčové. Proto se domnívám, že reprezentace našich raných vztahů. beze změny? Freudovy myšlenky jsou
naším úkolem je určit, které myšlen­ Tato myšlenka byla dále rozpracová­ nejen živé, ale přímo kypí životem.
ky jsou dodnes platné. A právě o to na v teorii objektních vztahů (jedna Měli bychom je více zkoumat. Před­
se nyní pokusím. ze škol psychoanalýzy) a v teorii při­ stava, že Freuda bychom měli opomí­
Podívejme se nyní na některé poutání (jejímž autorem je psycho­ jet jen proto, že některé jeho závě­
Freudovy stěžejní myšlenky a za­ analytik John Bowlby). ry byly nesprávné, je zcela pošetilá.
mysleme se nad tím, jak obstojí Nejzásadnější myšlenkou, kte­ Bylo by to jako vylít vaničku i s dí­
v současné psychologii. Freud tvr­ rá bývá s Freudem spojována, je tětem. A kromě toho, číst Freuda je
dil, že všechny lidské motivy lze představa o významu nevědomých zábava!
PSYCHOLOGII?
Freud je přítěží psychologie
John F. KihLstrom, University of California, Berkeley

Dvacáté století bylo stoletím Sigmun- Freud samozřejmě žil v určité epo­ posoudit, v každém ohledu se mýlil.
da Freuda, protože Freud změnil naši še a mohli bychom tvrdit, že jeho Například při laboratorních studiích
představu o sobě (Roth, 1998). Ko- teorie byly platné pro evropskou nevědomí zaměřených na automatic­
perník nám ukázal, že Země není stře­ společnost jeho doby a že v sou­ ké činnosti a implicitní paměť vyšlo
dem vesmíru, a Darwin nám ukázal, že časné době se již přežily. Historické najevo, že neexistuje žádná podob­
člověk se vyvinul z jiných živočichů, analýzy z nedávné doby však ukazují, nost s nevědomou myslí v pojetí
ale Freud tvrdil, že lidská zkušenost, že Freudovy konstrukty jeho přípa­ psychoanalytické teorie (Kihlstrom,
myšlení a jednání není podmíněno jen dových materiálů byly systematicky 2008).
vědomým logickým uvažováním, ale deformovány jeho teoriemi nevědo­ Westen také tvrdil, že psychoana-
iracionálními silami mimo naše vědo­ mého konfliktu a dětské sexuality lytická teorie se od Freudových dob
mí a kontrolu - silami, které můžeme a že Freud také chybně interpretoval rozvinula, a proto je
pochopit a ovládnout jen prostřednic­ a prezentoval vědecké důkazy, kte­ nespravedlivé propo­
tvím rozsáhlého terapeutického proce­ ré měl k dispozici. Freudovy teorie jovat psychoanalýzu
su zvaného psychoanalýza. nebyly jen produktem jeho doby, s freudovskou předsta­
Freud také změnil slovní záso­ ale byly zavádějící a nesprávné už vou potlačených, in­
bu, s jejíž pomocí rozumíme sobě v době, kdy je publikoval. fantilních, sexuálních
i druhým. Ještě než jste otevřeli Někteří psychologové samozřej­ a agresivních pudů.
tuto učebnici, věděli jste něco o id mě tvrdí, že význam psychoanalýzy Měl pravdu. Řada neo-
a superegu, o závisti penisu a falic- přetrval i do 21. století (Reppen, freudovských psycho­
kých symbolech, o kastrační úzkosti 2006). Psycholog Drew Westen analytiků v Evropě
a o oidipovském komplexu. V popu­ (1998) z Emoryho univerzity ve své i v Americe, například John F. Kihlstrom
lární kultuře je psychoterapie prak­ významné studii souhlasí s názorem, W. R. D. Fairbairn
ticky ztotožňována s psychoanalýzou. že Freudovy teorie jsou archaické a D. W. Winnicott ve Velké Británii,
Freudova teorie se svým zaměřením a zastaralé, ale současně tvrdí, že a dokonce ani Freudova dcera Anna,
na interpretaci mnohoznačných udá­ Freudovo dědictví žije v řadě teore­ nekladli takový důraz na sex, agresi
lostí je základem „postmoderních" tických tezí, které jsou ve vědecké a biologické aspekty, ale stejně jako
přístupů k literární kritice, například komunitě obecně přijímány. Jsou to Freud se soustředili na roli nevědo­
dekonstrukce. Freud více než kdo teze o existenci nevědomých dušev­ mého konfliktu v mezilidských vzta­
jiný zásadně a dlouhodobě ovlivnil ních procesů, o významu konfliktu zích. Stále se však vyhýbáme otázce,
moderní kulturu. a ambivalence chování, o základech zda jsou Freudovy teorie správné.
Freudův vliv na kulturu vychází dospělé osobnosti položených v dět­ Kromě toho se můžeme také ptát,
přinejmenším implicitně z předpokla­ ství, o mentální reprezentaci zpro­ jestli jsou „neofreudovské" teorie va-
du, že jeho teorie je vědecky platná. středkující sociální chování, o fázích lidnější než klasické Freudovy názory,
Z vědeckého hlediska je však Freu­ psychologického vývoje. Některé které jim předcházely. Není například
dova klasická psychoanalýza mrtvá, z těchto tezí jsou však diskutabilní. vůbec jasné, jestli je Eriksonova teo­
a to jak ve smyslu teorie osobnosti, Máme například jen velmi skrovné rie psychosociálních vývojových fází
tak i jako způsob terapie (Macmillan, důkazy o tom, že způsob výchovy dí­ validnější než Freudova teorie.
1991/1997). Žádná specifická teze těte má trvalý dopad na jeho osob­ Někteří psychologové si tyto
psychoanalytické teorie - ať už je nost (Harris, 2006). problémy uvědomují a tvrdí, že
to předpoklad o orální, anální, fa- Tato argumentace, se však vyhýbá psychoanalýza musí udělat víc pro
lické a genitální vývojové fázi, nebo otázce, zda byl Freudův pohled na to, aby se znovu zapojila do mo­
erotická touha malých chlapců po tuto problematiku správný. Jedna derní vědecké psychologie (Born-
matce a nenávist vůči otci - není věc je říci, že při prožívání, myšlení stein, 2001; Bornstein, 2005). Ta­
podepřena vědeckými důkazy. Žádné a jednání hrají určitou roli nevědomé kové snahy nepochybně klinické
empirické důkazy nesvědčí o tom, motivy. Něco docela jiného je tvrdit, psychoanalýze pomohou dosáhnout
že psychoanalýza je účinnější nebo že všechny naše myšlenky a skutky současných standardů platných pro
vhodnější než jiné formy psychotera­ jsou motivovány potlačenými sexuál­ vědecky založenou Léčbu. Není však
pie, například systematická desenzi­ ními a agresivními pudy, že děti vůbec jasné, jak tento projekt pro­
bilizace nebo nácvik asertivity. Žád­ chovají erotické pocity vůči rodičům spěje vědecké psychologii. Freud
né empirické důkazy nenaznačují, že opačného pohlaví a že malí chlapci měl sice nesmírný vliv na kultu­
mechanismy, jejichž prostřednictvím nenávidí otce, protože ho považují ru 20. století, ale pro psychologii
psychoanalýza dosahuje svých účinků za protivníka při soupeření o matči­ 20. století byl přítěží - zejména
(například přenos nebo katarze), vy­ nu náklonnost. 0 tom všem byl Freud s ohledem na psychoterapii a nauku
cházejí z psychoanalytické teorie. přesvědčen, ale pokud to dokážeme o osobnosti.
SHRNUTÍ

1 Přestože různí badatelé dospěli k rozdílnému všem lidem. Sullivan byl přesvědčen, že lidé si
počtu faktorů, většina odborníků je v současné na základě reakcí na mezilidské vztahy vytvářejí
době přesvědčena, že nejlepším kompromisem je personifikace - duševní obrazy o sobě a ostat­
pět faktorů. Hovoří se o nich jako o „velké pětce“ ních.
a označují se jako otevřenost vůči zkušenostem, 7 Psychologové zastávající psychoanalytický pří­
svědomitost, extraverze, ochota a neuroticismus. stup někdy používají projektivní testy, jako je
2 Přestože položky většiny osobnostních inventářů Rorschachův test a Tematický apercepční test
jsou sestavovány nebo vybírány na základě teo­ (TAT). Předkládané testové podněty jsou mno­
rie, mohou být vybrány také podle jejich korela­ hoznačné, a proto se předpokládá, že jedinec do
ce s externím kritériem, tedy kritériovou neboli podnětu projikuje svou osobnost a tím odhalí svá
empirickou metodou. Nejznámějším příkladem nevědomá přání a motivace.
je Minnesotský multifázový osobnostní inventář 8 Podle behaviorální teorie jsou rozdíly mezi je­
(MMPI), jehož cílem je rozpoznat jedince s psy­ dinci způsobeny zejména odlišnými zkušenost­
chickými poruchami. mi při učení, které jedinec získává během svého
3 Q_třídění je metoda měření osobnostních rysů, individuálního vývoje. Prostřednictvím instru­
při níž posuzovatel třídí kartičky s přídavnými mentálního podmiňování se lidé učí spojovat
jmény označujícími rysy osobnosti na devět hro­ specifické chování s trestem nebo odměnou. Ke
mádek. Kartičky s výroky, které daného jedince stejnému výsledku lze dospět i při observačním
charakterizují nejméně, klade na první hromád­ učení. Klasickým podmiňováním se lidé učí spo­
ku vlevo; kartičky s výroky, jež charakteristice jovat specifické situace s určitými výsledky, na­
daného jedince odpovídají nejpřesnčji, dává na příklad s úzkostí.
devátou hromádku vpravo. 9 Kognitivní přístup k osobnosti je založen na
4 Freudova psychoanalytická teorie tvrdí, že mno­ myšlence, že rozdíly mezi osobnostmi vycházejí
hé chování člověka je řízeno nevědomou mo­ z rozdílných způsobů, jimiž jedinci reprezentují
tivací. Osobnost je determinována v první řadě informace. Albert Bandura vypracoval sociálně-
sexuálním a agresivním pudem a zkušenostmi, -kognitivní teorii, podle níž se interní kognitivní
s nimiž se člověk setká v prvních pěti letech ži­ procesy spojují s vlivy prostředí a ovlivňují cho­
vota. Podle Freudovy teorie struktury osobnosti vání; kognitivní procesy a prostředí se recipročně
se osobnost skládá z id, ega a superega. Id se řídí ovlivňují. Walter Mischel určil řadu kognitivních
principem slasti a usiluje o okamžité uspokoje­ proměnných, které ovlivňují chování lidí v da­
ní biologických impulzů. Ego se řídí principem ném prostředí a jejich reakce na prostředí. Kelly-
reality a odkládá uspokojení na dobu, kdy je to ho teorie osobních konstruktů se zaměřuje na
společensky vhodné. Supcrego (svědomí) uklá­ koncepty, které jedinci používají při interpretaci
dá jedinci morální normy. U dobře integrované sebe a svého světa. Velká část výzkumu se zamě­
osobnosti si ego udržuje pevnou, ale pružnou řila na sebeschéma, které je tvořeno těmi aspek­
kontrolu nad id a superegem a řídí se principem ty chování jedince, jež jsou pro něj nej důležitější.
reality. Experimenty prokázaly, že lidé vnímají informa­
5 Freudova teorie vývoje osobnosti tvrdí, že každý ce snadněji a lépe si je vybavují, pokud se tyto
člověk prochází určitými psychosexuálními stadii informace vztahují k jejich sebeschématům.
a musí vyřešit oidipovský komplex, při němž dítě 10 Humanistický přístup se zajímá o subjektiv­
považuje rodiče stejného pohlaví za soka, se kte­ ní zkušenost jedince. Humanistická psycholo­
rým soupeří o náklonnost druhého rodiče. Freu­ gie vznikla jako alternativa psychoanalytického
dova teorie úzkosti a obranných mechanismů a behaviorálního přístupu. Carl Rogers tvrdil,
obstála v čase lépe než jeho strukturální a vývo­ že základní lidskou motivační silou je tendence
jová teorie. k aktualizaci. Je to tendence směřující k napl­
6 Psychoanalytickou teorii modifikovali pozdější nění nebo realizaci všech schopností já. Pokud
teoretikové, zejména Carl Gustav Jung a Harry jsou potřeby já popřeny, může vzniknout závažná
Stack Sullivan. Jung tvrdil, že kromě osobního úzkost. Děti rozvíjejí své já na základě bezpod­
nevědomí, které popisoval Freud, existuje také mínečného kladného přijetí od svých pečovate­
kolektivní nevědomí, tedy část mysli společná lů. Abraham Maslow navrhl hierarchii potřeb,
 která začíná základními biologickými potřebami akce: osobnost jedince vyvolává osobité reakce
a pokračuje ke složitějším psychologickým mo­ druhých lidí; (3) proaktivní interakce: jedinci si
tivacím, jež získávají na důležitosti teprve po vybírají nebo utvářejí vlastní prostředí. S přibý­
uspokojení základních potřeb. Dříve než se vý­ vajícím věkem dítěte se zvyšuje význam proak-
znamným zdrojem motivace stanou výše umístě­ tivních interakcí.
né potřeby, musí být alespoň částečně uspokojeny 14 Studie dvojčat přinesly řadu matoucích výsled­
níže umístěné potřeby. ků: odhadovaná dědivost znaků jednovaječných
11 Evoluční psychologie se snaží vysvětlit lidské dvojčat vychovávaných odděleně je vyšší než
chování a osobnost z hlediska přizpůsobivosti odhady založené na srovnání jednovaječných
určitých vlastností důležitých pro přežití a repro­ a dvojvaječných dvojčat; jednovaječná dvojča­
dukční úspěch. Evoluční teorie je v souladu se ta vychovávaná odděleně se vzájemně podobají
zjištěními, že příslušníci opačného pohlaví mají stejně jako jednovaječná dvojčata vychováva­
odlišné preference při výběru partnera. Evoluč­ ná pohromadě, ale dvojvaječná dvojčata a běž­
ní teorie je však sporná: přináší rozporuplné so­ ní sourozenci v průběhu let ztrácejí vzájemnou
ciální důsledky a není snadné vyvrátit či dokázat podobnost, i když byli vychováváni pohromadě.
argumenty z ní odvozené. Tyto vzorce pravděpodobně vznikají částečně
12 Důkazy získané při studiu dvojčat napovídají, že díky interakcím mezi geny, takže shodná sada
genetické faktory významně ovlivňují rysy osob­ genů je více než dvakrát účinnější než polovina
nosti. Při utváření osobnosti nepůsobí genetické stejných genů. Popsané vzorce mohou také při­
vlivy a vlivy prostředí nezávisle, ale od okamži­ nejmenším částečně vznikat díky působení tří
ku narození jsou vzájemně propojené. Vzhledem typů interakce mezi osobností a prostředím (re­
k tomu, že osobnost dítěte a jeho domácí pro­ aktivní, evokativní a proaktivní interakce).
středí jsou funkcí rodičovských genů, existuje ko­ 15 Po odečtení genetických podobností se zdá, že
relace mezi genotypem dítěte (vrozené vlastnosti děti z jedné rodiny si nejsou o nic podobnější
osobnosti) a jeho prostředím. než náhodně vybrané děti z populace. Z toho lze
13 Existují tři dynamické procesy interakce mezi odvodit, že proměnné, které psychologové ob­
osobností a prostředím: (1) reaktivní interakce: vykle studují (například postupy při výchově dětí,
jsou-li různí jedinci vystavení vlivům stejného socioekonomické postavení rodiny), se prakticky
prostředí, prožívají je, interpretují je a reagují na nijak nepodílejí na individuálních odlišnostech
ně rozdílným způsobem; (2) cvokativní inter­ osobnosti.
KLÍČOVÉ POJMY

osobnost falické stadium

introverze-extraverze oidipovský komplex
neuroticismus období latence
„velká pětka“ genitální stadium
osobnostní inventář kolektivní nevědomí
Minnesotský multifázový osobnostní inventář teorie objektních vztahů
Q_třídění projektivní test
volné asociace Rorschachův test
vědomí Tematický apercepční test
předvědomí instrumentální podmiňování
nevědomí observační učení
psychologický determinismus klasické podmiňování
id teorie sociálního učení
ego sociálně-kognitivní teorie
superego osobní konstrukty
libido schéma
obranné mechanismy sebeschéma
vytěsnění osobní působení
potlačení tendence k aktualizaci
racionalizace šelf
reaktivní formace ideální šelf
projekce bezpodmínečné kladné přijetí
intelektualizace hierarchie potřeb
popření vrcholné zážitky
přesun evoluční psychologie
stadia psychosexuálního vývoje reaktivní interakce
orální stadium evokativní interakce
anální stadium proaktivní interakce

UŽITEČNĚ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.freud.org.uk

http://www.freud-museum.at/e/index.htmL
Prohlédněte si chronologicky seřazené události z Frcudova života nebo fotografie z londýnského muzea,
včetně Freudovy slavné pohovky.

http://pmc.psych.northwestern.edu/personality.htmL
Proč jsou lidé odlišní? Na těchto stránkách najdete informace o výzkumu osobnosti i řadu dalších odkazů na
akademické i jiné internetové stránky.
 14. kapitola

Stres, zdraví
a zvládání
Obsah kapitoly
Typické znaky stresových událostí 584
Traumatické události 584
Ovlivnitelnost 586
Předvídatelnost 586
Zásadní změny životní situace 588
Vnitřní konflikty 588

Psychické reakce na stres 589

Úzkost 589
Vztek a agrese 593
Apatie a deprese 594
Oslabení kognitivních funkcí 594

Fyziologické reakce na stres 595

Reakce útok, nebo útěk 595
Fyziologie PTSD 597
Vliv stresu na zdraví 598

Psychologické faktory stresových reakcí 604

Psychoanalytická teorie 604
Behaviorální teorie 604
Kognitivní teorie 605
Chování typu A 607

Dovednosti zvládání stresu 609

Zvládání zaměřené na problém 609
Zvládání zaměřené na emoce 610

Zvládání stresu 613

Behaviorální techniky 613
Cvičení 615
Kognitivní techniky 616
Modifikace chování typu A 616

Pohled z obou stran

Je nerealistický optimismus zdraví prospěšný? 618-619
Jana cítila, že jí docházejí síly. Po celý den uprchnout nebo na něj zaútočit, ale může se
ji potkávaly samé nepříjemnosti. U snídaně stát maladaptivní, pokud stresor působí chro­
se polila pomerančovou šťávou a ušpinila nicky nebo je mimo kontrolu člověka. Stres
si poslední čistou blůzu. V kanceláři na ni může mít přímé či nepřímé účinky na zdraví
čekalo 32 e-mailových zpráv a 15 vzkazů na člověka.
záznamníku. Odpoledne ji šéf požádal, aby Studium vlivu stresu a dalších sociálních,
připravila finanční hlášení na zítřejší jednání psychických a biologických faktorů na vznik
správní rady, které se bude konat v devět ho­ nemocí se nazývá behaviorální medicína
din ráno. Jenže Janin počítač vypověděl službu nebo psychologie zdraví. Uvedeme přehled
a ona se nemohla dostat k finančním výka­ výzkumů, které se zaměřily na interakci psy­
zům oddělení. Po příchodu domů byla vyčer­ chosociálních faktorů a biologické zranitel­
paná a zatelefonovala matce, aby si postěžova­ nosti organismu i na to, jak tyto faktory při­
la. Od matky se dozvěděla, že otce odvezli do spívají ke vzniku kardiovaskulárních chorob
nemocnice kvůli bolestem na hrudníku. Když a k oslabení imunitního systému. Na závěr
položila telefon, připadala si zmatená, bušilo popíšeme způsoby zvládání stresu, které by
jí srdce a rozbolela ji hlava. měly vést ke zlepšení zdravotního stavu.
Mnozí z nás dobře znají typ stresu, který
prožívala Jana - stresují nás vlastní hloupé
chyby, náročný šéf, problematické osobní vzta­ Typické znaky
hy. Stres může vyvolat nepříjemné emoce, na­ stresových událostí
příklad úzkost a depresi. Může vést také k leh­
kému i závažnému tělesnému onemocnění. Zdrojem stresu může být nespočetné množství
Lidé reagují na stresové situace různě: událostí. Některé z nich mají charakter zásad­
u někoho se po setkání se stresovou událostí ních změn, jež ovlivňují život mnoha lidí -
projeví závažné psychické nebo tělesné pro­ například válka, jaderná katastrofa nebo země­
blémy, kdežto jiný člověk setkání se stejnými třesení. Jiné zase představují zásadní změnu
stresovými událostmi nepovažuje za problém, v životě jednotlivce - například přestěhování
ale spíše za zajímavý úkol. V této kapitole do nové oblasti, nové zaměstnání, svatba, ztrá­
probereme stres a jeho účinky na psychiku ta přítele, vážné onemocnění. Některé stresory
i tělo. Zaměříme se také na to, jak lidé různě jsou akutní a trvají jen krátce, například když
uvažují o stresových událostech a jak se s nimi člověk cestou k přijímacímu pohovoru do no­
vyrovnávají. Bude nás také zajímat, jak tyto vého zaměstnání uvízne v dopravní zácpě. Jiné
rozdíly přispívají k adaptaci. stresory jsou chronické a působí delší dobu,
Stres se stal populárním tématem. Média nebo dokonce trvale, například v nešťastném
mnohdy připisují neobvyklé chování nebo manželství. V některých případech tkví zdroj
nemoc na vrub vyčerpání či nervového zhrou­ stresu v samotném jedinci, pokud má vzájem­
cení, které nastává v důsledku stresu. Když se ně neslučitelné motivy či přání.
například veřejně známá osoba pokusí spáchat Události, které člověk vnímá jako stresové,
sebevraždu, často se říká, že ji k tomu do­ lze obvykle zařadit do jedné nebo několika
hnalo „vyhoření“ způsobené tlakem veřejné­ následujících kategorií: traumatické události
ho života. Mezi vysokoškoláky často slyšíme přesahující obvyklý rámec lidských zkušenos­
zvolání: „Jsem hrozně vystresovaný!“ Ale co tí, nekontrolovatelné či nepředvídatelné udá­
je vlastně stres? Obecně řečeno, výraz stres se losti, události představující zásadní změnu
vztahuje k událostem, které člověk vnímá jako životních podmínek, vnitřní konflikty. V této
ohrožení své tělesné nebo duševní pohody. části kapitoly se stručně zaměříme na každou
Takové události se obvykle nazývají stresory z uvedených kategorií.
a lidé na ně reagují stresovými reakcemi.
Některé typy událostí považuje většina lidí
za stresové. Nejdříve popíšeme typické vlast­ Traumatické události
nosti těchto událostí a potom se zaměříme na Nej viditelnějším zdrojem stresu jsou trau­
přirozenou reakci těla na stres. Tato reakce matické události - krajně nebezpečné situa­
je adaptivní, pokud je možné před stresorem ce, které se vymykají běžné lidské zkušenosti.
 Příčiny stresu se u různých lidí liší. To, co přesahuje síly jednoho člověka, může být pro jiného vzrušující a zábavnou událostí.

Mohou to být přírodní katastrofy, například šesti měsících po znásilnění nebo jiném úto­
zemětřesení a povodně; katastrofy vyvolané ku se u obětí projevují hluboké deprese, úz­
lidskou činností, například války a jaderné ha­ kost, intenzivní strach a mnohé další znám­
várie; katastrofické nehody, například letecká ky emočního strádání (Faravelli et al., 2004;
neštěstí a autohavárie; fyzické útoky, napří­ Schneiderman et al., 2005). U některých lidí
klad znásilnění nebo pokus o vraždu. tyto stavy časem odeznívají, ale u jiných jsou
Po traumatické události prožívají mnozí dlouhodobé. Sexuálně zneužívaným dětem
lidé specifický sled psychických reakcí (Ho- hrozí nebezpečí emočních problémů, které
rowitz, 2003). Oběti katastrofy jsou zpočátku přetrvají po celé dětství a mohou přesahovat
šokovány a ochromeny a zdá se, že si neuvě­ až do dospělosti (Cicchetti a Toth, 2005).
domují nebezpečí ani svá zranění. Někdy se Většina z nás naštěstí nikdy žádné trauma­
bezcílně a zmateně potulují na místě katastro­ tické události nezažije. Stresové reakce však
fy a vystavují se riziku dalšího zranění. Napří­ mohou vyvolat i běžnější události. Za streso­
klad člověk, který přežil zemětřesení, někdy vé považujeme situace, které mají čtyři typic­
bloudí budovami, jimž bezprostředně hrozí ké znaky: neovlivnitelnost, nepředvídatelnost,
zřícení. V další fázi jsou oběti katastrofy pa­ znamenají zásadní změny životních podmí­
sivní a nedokážou samy od sebe vykonat ani nek a přinášejí vnitřní konflikty. Míra stresu
jednoduchý úkol, ale ochotně poslouchají pří­ související s určitou událostí se u různých je­
kazy. Například znásilněná žena si ve dnech
následujících po útoku ani nevzpomene na
to, že by si měla připravit jídlo a najíst se, ale Traumatické události, například autonehody, jsou pro mnohé lidi velmi
pokud jí kamarádka zatelefonuje a připomene stresující.
jí, aby si zašla nakoupit, poslechne. Ve třetím
stadiu začnou oběti katastrofy pociťovat úz­
kost a neklid, obtížně se soustřeďují a znovu
a znovu popisují katastrofu, již prožili. Člověk,
který přežil autohavárii, někdy v blízkosti au­
tomobilu propadá silné nervozitě, nemůže se
vrátit do práce, protože se nedokáže soustře­
dit, a přátelům bez ustání vypráví o podrob­
nostech nehody.
Tragicky běžnou traumatickou událos­
tí v naší společnosti je sexuální zneužívání.
Znásilnění a další typy sexuálního násilí mají
velký dopad na emocionální a fyzické zdraví
oběti. Několik studií prokázalo, že v prvních
dinců může lišit. Znamená to, že lidé rozdíl­ šet pohled na fotografie stejně dlouho (Geer
ným způsobem vnímají míru ovlivnitelnosti a Maisel, 1973).
a předvídatelnosti dané situace a že odlišně Přesvědčení, že můžeme ovlivnit průběh
vnímají i nároky, které daná situace klade na událostí, snižuje jejich nepříznivé dopady na
jejich schopnosti a sebepojetí. Právě toto hod­ naši psychiku, i když se o takové ovlivnění ani
nocení ovlivňuje míru vnímaného stresu (La- nepokusíme. Prokázala to studie, v níž byly
zarus a Folkman, 1984). dvě skupiny účastníků vystaveny hlasitému
a krajně nepříjemnému hluku. Členové jedné
skupiny dostali informaci, že stiskem tlačítka
Ovlivnitelnost mohou zvuk vypnout. Současně byli požá­
Ovlivnitelnost události - tedy míra, v níž dáni, aby se k tomu uchýlili teprve tehdy, až
můžeme událost vyvolat, nebo naopak zasta­ se jim zvuk bude zdát naprosto nesnesitelný.
vit - hraje značnou roli v tom, zda ji vnímáme Příslušníci druhé skupiny nemohli zvuk nijak
jako stresovou. Čím méně ovlivnitelná nám ovlivnit. Žádný z účastníků, kteří měli k dis­
událost připadá, tím spíše ji budeme považo­ pozici vypínač, jej nepoužil, takže obě skupi­
vat za stresovou (viz 7. kapitola). Mezi závaž­ ny byly vystaveny stejnému hluku. Členové
né neovlivnitelné události patří smrt milova­ skupiny, kteří neměli možnost vypnout zvuk,
ného člověka, ztráta zaměstnání nebo vážná však vykazovali mnohem horší výsledky v ná­
nemoc. Méně závažnou neovlivnitelnou udá­ sledujících problémových úlohách. Z toho lze
lostí je například situace, kdy přítel odmítne soudit, že je hluk rozrušil mnohem více než
přijmout naši omluvu za nějaký špatný skutek ty účastníky pokusu, kteří měli možnost zvuk
nebo když nás na letišti ncvpustí do letadla, vypnout (Glass a Singer, 1972).
protože letecká společnost prodala pro kon­
krétní let více letenek, než je v letadle míst.
Neovlivnitelné události jsou stresové mimo Předvídatelnost
jiné proto, že pokud je nemůžeme ovlivňovat, Intenzitu stresu ovlivňuje také předvídatel­
nemůžeme jim ani zabránit. nost události - tedy to, do jaké míry víme,
Již dříve jsme ale uvedli, že při hodno­ zda a kdy událost nastane. Dokážemc-li před­
cení míry stresu není důležitá jen naše sku­ vídat nástup stresové události - i když ji ne­
tečná schopnost ovlivnit situaci, ale také to, můžeme ovlivnit -, vnímáme ji jako méně
jak danou situaci vnímáme. V jedné klasic­ stresovou. V 7. kapitole jsme uvedli, že labo­
ké experimentální studii předložili badatelé ratorní experimenty prokazují, že lidé i zvířata
účastníkům barevné fotografie obětí, které dávají přednost předvídatelným nepříjemným
zemřely násilnou smrtí. Zkoumaná skupina událostem před nepředvídatelnými. V jed­
mohla ukončit prohlížení fotografií stisknu­ né studii si laboratorní potkani mohli vybrat
tím tlačítka. Kontrolní skupina si prohlížela mezi ohlášeným a neohlášeným elektrickým
tytéž fotografie stejně dlouho jako zkoumaná výbojem. Jestliže potkan na počátku série
skupina, ale neměla možnost stisknout tlačít­ šoků stlačil páčku, předcházel každému šoku
ko a ukončit prohlížení. (Doba, po kterou si varovný tón. Jestliže potkan páčku nestiskl,
fotografie prohlíželi členové kontrolní skupiny, neozval se v sérii pokusů žádný varovný sig­
byla dána tím, jak dlouho si stejné fotografie nál. Všichni potkani se brzy naučili stisknout
prohlíželi členové zkoumané skupiny.) Hladi­ páčku, což svědčí o tom, že dávali přednost
na vzrušení nebo úzkosti u příslušníků obou předvídatelným šokům (Abbott, Schoen a Ba-
skupin byla zjišťována pomocí měření kožní dia, 1984). Také lidé obvykle dávají přednost
galvanické reakce (kožní galvanická reakce předvídatelným šokům před nepředvídatel­
se projevuje jako pokles elektrického odporu nými. Když očekávají předvídatelné šoky, vy­
kůže a často se používá jako ukazatel akti­ kazují nižší emoční aktivaci a udávají menší
vace autonomní nervové soustavy při měření tíseň. Předvídatelné šoky vnímají jako méně
citových reakcí). Příslušníci experimentální nepříjemné než stejně silné nepředvídané
skupiny vykazovali při pohledu na fotografie šoky (Katz a Wykes, 1985).
mnohem menší míru úzkosti než příslušníci Jak si tyto výsledky vysvětlujeme? Jednou
kontrolní skupiny, i když všichni museli sná­ z možností je, že varovný signál před nepři-
jemnou událostí umožní organismu aktivovat podřízené v přítomnosti ostatních, odjede na
přípravný proces, který tlumí účinky škodlivé­ služební cestu. Šéfova nepřítomnost je pro
ho podnětu. Pokud zvíře dostane signál, že se zaměstnance signálem, že nemusí být ve stře­
blíží elektrický šok, může se postavit tak, aby hu. Zaměstnanec, jehož nadřízený jej kritizu­
byl šok co nejméně bolestivý. Člověk, který ví, je nepředvídatelně během celého dne a nikdy
že dostane v ordinaci injekci, se může pokusit neodjíždí na služební cesty, pravděpodobně
myslet na příjemné věci a zmírnit tak bolest. prožívá chronický stres.
Žena, která slyší varovné hlášení o blížícím se Některé profese — například povolání hasi­
hurikánu, může zabednit okna a předejít tak če nebo zdravotníka na úrazové pohotovosti -
poškození domu. jsou zcela nepředvídatelné a jsou považovány
Další možností je, že v případě nepředví­ za velmi stresové. Velmi nepředvídatelná jsou
datelného šoku neexistuje období, kdy se or­ i závažná onemocnění. Pacienti postižení ra­
ganismus může cítit v bezpečí. U předvídatel­ kovinou se potýkají se zásadním problémem:
ného šoku se organismus může do jisté míry ani po mnoha letech od uplynutí léčby ne­
uvolnit až do chvíle, kdy ho signál upozorní vědí, zda byli skutečně vyléčeni. Každý den
na blížící se šok (Seligman a Binik, 1977). musí čelit nejisté a potenciálně katastrofální
Příkladem z každodenního života může být budoucnosti. I tak výrazně negativní událost,
situace, když šéf, který obvykle kritizuje své jako je mučení, může být do jisté míry ovliv­

TABULKA 14.1
Škála životních událostí. Tato škála, známá také jako Posuzovací škála sociálního přizpůsobení (Holmes a Rahe), měří stres z hlediska
životních změn. (T. H. Holmes a R. H. Rahe /1967/: The Sociál Readjustment Rating Scale, Journal of Psychosomatic Research, sv. 11,
č. 2, str. 213-218. © 1967, Elsevier Science. Přetištěno se svolením.)

Životní událost Hodnota Životní událost Hodnota

úmrtí životního partnera 100 změna odpovědnosti v zaměstnání 29

rozvod 73 odchod syna nebo dcery z domu 29

rozchod manželů 65 problémy s partnerovými příbuznými 29

odnětí svobody, výkon trestu 63 vynikající osobní úspěch 28

úmrtí blízkého příbuzného 63 manželka začala nebo přestala chodit do práce 26

vlastní zranění nebo nemoc 53 zahájení nebo ukončení studia 26

sňatek 50 změna životních podmínek 25

výpověď z práce 47 změna osobních zvyků 24

smíření manželů 45 potíže s nadřízeným 23

odchod do penze 45 změna bydliště 20

onemocnění rodinného příslušníka 44 změna školy 20

těhotenství 40 změna rekreace 19

sexuální potíže 39 změna náboženských aktivit 19

přírůstek nového člena do rodiny 39 změna společenských aktivit 18

změna zaměstnání 39 změna spánkových návyků 16

změna finanční situace 38 změna stravovacích návyků 15

úmrtí blízkého přítele 37 dovolená 13

změna pracovního zaměření 36 Vánoce 12

zabavení zastaveného majetku 30 drobné porušení zákona 11

něna tím, zda ji oběť vnímá jako předvídatel­
nou. Oběti, které mohou předvídat načasová­
ní a typ mučení, se po propuštění uzdravují
rychleji než oběti, pro něž je mučení zcela ne­
předvídatelné (Basoglu a Mineka, 1992).

Zásadní změny životní situace

Dva průkopníci výzkumu stresu, Holmes
a Rahe (1967), tvrdili, že jakákoli životní
změna, která vyžaduje četná přizpůsobení,
může být vnímána jako stresová. Pokusili se
změřit dopad životních změn a vypracovali
škálu životních událostí, která je uvedena v ta­
bulce 14.1. Skála řadí životní události od těch
nejvíce stresových (smrt životního partnera)
až po ty nejméně stresové (drobné poruše­
ní zákona). Při sestavení této škály zkoumali
badatelé tisíce rozhovorů a anamnéz, aby ur­
čili, které typy událostí považují lide za nej­
více stresové. Vzhledem k tomu, že sňatek je
pro většinu lidí zásadní událostí, badatelé jej
umístili do středu škály a přiřadili mu hod­
notu 50. Potom požádali přibližně 400 mužů
a žen různého věku, původu a rodinného sta­ Přestože sňatek je štastná událost, může být i zdrojem
stresu.
vu, aby srovnali vstup do manželství s řadou
jiných životních událostí. Respondenti měli
odpovídat na otázky typu: „Vyžaduje tato
událost větší, nebo menší míru přizpůsobení v úvahu odlišné vnímání stresu u různých lidí
než sňatek?“ Potom měli přiřadit každé zkou­ (například Ferguson, Matthew a Cox, 1999).
mané události bodovou hodnotu podle svého Později se budeme zabývat typickými lidský­
hodnocení závažnosti a podle času potřebné­ mi vlastnostmi, které ovlivňují to, zda člověk
ho k přizpůsobení se nové situaci. Na základě považuje danou situaci za stresující, nebo pří­
těchto hodnocení vznikla škála uvedená v ta­ jemně motivující.
bulce 14.1.
Skála uvedená v tabulce 14.1 zásadně
ovlivnila výzkum stresu, ale měla také Vnitřní konflikty
mnoho kritiků. Přestože pozitivní události Dosud jsme se zabývali pouze vnějšími udá­
často vyžadují přizpůsobení, a proto mohou lostmi, při nichž některý faktor vnějšího pro­
být stresové, většina výzkumů naznačuje, že středí ohrožuje naši pohodu. Stres však může
negativní události mají na tělesné i psychické být vyvolán také vnitřními konflikty - nevy­
zdraví mnohem větší dopad než pozitivní řešenými záležitostmi, které mohou být vě­
události. Kromě toho Holmesova a Raheova domé nebo nevědomé. Konflikt nastává, když
škála předpokládá, že všichni lidé reagují na si jedinec musí vybrat mezi neslučitelnými
určitou událost stejně, ale lidé ve skutečnosti či vzájemně se vylučujícími cíli nebo postu­
reagují na události různě. Některé rozdíly jsou py jednání. Mnoho věcí, po nichž lidé touží,
spjaté s věkem a kulturním zázemím (Masuda je neslučitelných. Chcete být například čle­
a Holmes, 1978). Někteří lidé nepovažují nem reprezentačního univerzitního týmu, ale
zásadní životní změny nebo zátěžové situa­ z časových důvodů nemůžete být vynikajícím
ce za stresující. Prožívají je spíše jako výzvu sportovcem a současně výborným studentem.
a vzpruhu. Jiní badatelé navrhli alternativní Jindy chcete jít s přáteli na večírek, ale obá­
způsoby měření životního stresu, které berou váte se, že když nezůstanete doma a nebudete
studovat, neuspějete u zítřejší zkoušky. Ne­
DíLčí shrnutí
chce se vám jít ke strýci na večeři, ale součas­
ně se vám nechce poslouchat výčitky rodičů, ■ Jako stres označujeme události, které člověk vnímá jako

když odmítnete pozvání. Ve všech uvedených ohrožení své tělesné nebo duševní pohody. Takové události
se obvykle nazývají stresory a lidé na ně reagují stresovými
případech jsou před vámi neslučitelné cíle,
reakcemi.
protože jednání směřující k dosažení jednoho
■ Traumatické události, které přesahují obvyklý rámec
cíle automaticky brání dosažení druhého cíle.
lidských zkušeností, jsou vysoce stresové. Traumata, jako
I jsou-li oba cíle stejně atraktivní - dosta­ je například znásilnění, mohou vyústit v řadu různých
nete například dvě zajímavé nabídky zaměst­ psychických i fyzických problémů.
nání -, stane se někdy, že se dlouze rozho­ ■ Ovlivnitelnost situace hraje značnou roli v tom, zda
dujete, a jakmile si vyberete, začnete svého ji vnímáme jako stresovou. Naše představy o míře
rozhodnutí litovat. Kdybyste dostali pouze ovlivnitelnosti situace jsou stejně důležité jako její
jednu pracovní nabídku, nebyli byste vystave­ skutečná ovlivnitelnost.

ni takovému stresu. ■ Nepředvídatelné situace jsou často vnímány jako stresové.

■ Někteří badatelé se domnívají, že jakákoli významná změna
Konflikt může nastat také tehdy, když proti
může být stresová.
sobě stojí dvě vnitřní potřeby nebo motivace.
■ Stres mohou vyvolat i vnitřní konflikty - nevyřešené
V naší společnosti se nejčastěji vyskytují ob­
záležitosti, které mohou být vědomé či nevědomé.
tížně řešitelné konflikty mezi následujícími
motivy:
■ Nezávislost versus závislost. Ocitneme-li se
Otázky rozvíjející kritické myšlení
v obtížné situaci, někdy si přejeme, aby se
o nás někdo postaral a vyřešil naše problémy. 1 Vzpomeňte si na situace z vlastního života, které
Jenže nás vždycky učili, že máme stát na považujete za stresové. V čem spočívá jejich stresový
charakter?
vlastních nohou. Jindy zase toužíme po
2 Domníváte se, že potřeba kontrolovat a ovládat situaci je
nezávislosti, ale okolnosti nebo druzí lidé
ovlivněna kulturou? Pokud ano, do jaké míry?
nás tlačí do závislého postavení.
Důvěrný vztah versus osamělost. Touha mít
blízkého člověka a sdílet s ním nejvnitřnější
myšlenky a emoce se může střetávat se Psychické reakce na stres
strachem ze zranění nebo odmítnutí, pokud
se ve vztahu příliš otevřeme. Stresové situace vyvolávají emoční reakce sa­
■ Spolupráce versus soutěžení. Naše společnost hající od veselí (pokud je situace náročná, ale
klade důraz na soutěžení a úspěch. zvládnutelná) až po úzkost, vztek, skleslost
Soutěžení začíná již v raném dětství mezi a depresi (viz Přehled pojmů). Pokud stresová
sourozenci, pokračuje ve školním věku situace pokračuje, mohou emoce kolísat podle
a vrcholí v podobě obchodní a profesní toho, jak se nám daří situaci zvládnout. Po­
rivality. Současně jsme ale nabádáni k tomu, dívejme se nyní podrobněji na některé běžné
abychom spolupracovali s ostatními emoční reakce na stres.
a pomáhali jim.
■ Impulzivnost versus morální normy. Každá
společnost do jisté míry reguluje impulzy. Úzkost
Ve 3. kapitole jsme uvedli, že obsahem Nejčastější reakcí na stresor je úzkost. Lidé,
učení v dětství je především zvnitřňování kteří přežili události přesahující hranici běž­
kulturních příkazů a zákazů. Impulzy se ného lidského trápení (přírodní katastrofy,
často dostávají do konfliktu s morálními znásilnění, únos), někdy trpí řadou symptomů
normami v oblasti sexu a agrese. Porušení souvisejících s úzkostí. Tento stav označujeme
norem může vyvolat pocity viny. jako posttraumatickou stresovou poruchu
(post-traumatic stress disorder - PTSD).
Uvedené čtyři oblasti jsou největším poten­ Existují čtyři skupiny symptomů PTSD.
ciálním zdrojem závažných konfliktů. Snaha První skupina symptomů se projevuje hlubo­
nalézt přijatelný kompromis mezi protichůd­ kým odtržením od každodenního života. Po­
nými motivy může vyvolávat značný stres. stižení lidé uvádějí, že jsou zcela otupělí, jako
by postrádali veškeré emoční reakce. Připadají
si odcizení a mají pocit, že nedokážou navá­
Přehled pojmů
zat vztah ani s nejbližšími příbuznými a přá­ Reakce na stres
teli. Ztrácejí také zájem o činnosti, jimiž se
dříve zabývali, a vydrží sedět a celé hodiny Psychické reakce

hledět do prázdna. Druhou skupinou sym­ úzkost

ptomů je opakované prožívání traumatu. Po­
vztek a agrese
stiženým lidem se každou noc zdá o tom, co
prožili, a bojí se usnout. I v bdělém stavu se apatie a deprese
v duchu neustále vracejí k prožitému trauma­ oslabení kognitivních funkcí
tu a vidí je před sebou tak zřetelně, jako by to
byla skutečnost. Pokud například bývalý fron­ Fyziologické reakce
tový voják zaslechne zvuk proudového letadla,
zrychlení metabolismu
přikrčí se, kryje si hlavu a má dojem, že se
znovu ocitl v bojové situaci. Oběť znásilnění zrychlení srdeční činnosti
si někdy znovu a znovu v duchu přehrává ce­ rozšíření zornic
lou scénu a i cizí muži jí připomínají násilníka,
zvýšení krevního tlaku
který ji napadl. Třetí skupinou symptomů jsou
poruchy spánku a soustředění a nadměrná os­ zrychlené dýchání

tražitost. Postižení lidé se někdy chovají, jako svalové napětí

by byli neustále ve střehu a čekali na náznaky vylučování endorfinů a ACTH
toho, že se traumatická situace bude opako­
uvolňování cukru z jater
vat. Někdy se nedokážou soustředit na práci,
hovor s lidmi, řízení automobilu ani na žád­
nou jinou činnost. I když netrpí opakujícími
se nočními můrami, spí neklidně a probouzejí
se vyčerpaní. Dalším symptomem PTSD, kte­ v době neštěstí nacházeli v epicentru, trpělo
rý nepatří do uvedených skupin symptomů, o 14 měsíců později PTSD a 16 % mělo kro­
je pocit provinění - někteří lidé mají výčitky mě PTSD ještě deprese (Basoglu et al., 2004).
svědomí proto, že oni sami přežili, zatímco Podobné procento výskytu PTSD bylo zjiště­
ostatní zahynuli. Trápí se i přesto, že nebylo no u lidí, kteří přežili rozsáhlé zemětřesení na
v jejich silách ostatní postižené zachránit. Tchaj-wanu (Lai et al., 2004).
Posttraumatická stresová porucha se může Jednou z největších přírodních katastrof
rozvinout bezprostředně po katastrofě nebo v nedávné minulosti bylo cunami, které ude­
ji může vyvolat případný menší stres prožitý řilo v jižní a jihovýchodní Asii 26. prosince
o několik týdnů, měsíců, nebo dokonce let 2004. Odhaduje se, že při katastrofě zahynulo
později. Může trvat dlouhou dobu. Studie je­ více než 280 000 lidí, 27 000 dalších se po­
dinců, kteří v roce 1972 přežili záplavy v ob­ hřešuje a je považováno za mrtvé a 1,2 mi­
lasti Buffalo Creek v Západní Virginii, zjisti­ lionu lidí přišlo o střechu nad hlavou. V in­
la, že krátce po záplavách trpělo PTSD 63 % dické oblasti Tamilnádu zahynulo 7983 lidí
přeživších lidí. O 14 let později vykazovalo a 44 207 lidí muselo být přestěhováno do
symptomy PTSD 25 % jedinců (Green, Lin­ sběrných táborů, protože jejich domovy byly
dy, Grace a Leonard, 1992). Jiná studie dětí zničeny. Badatelé zjistili, že dva měsíce po cu­
z Jižní Karolíny, které přežily hurikán Hugo nami trpělo PTSD 13 % obyvatel této oblasti
v roce 1993, zjistila, že za tři roky po této (Kumar, Murhekar, Hutin, Subramanian, Ra-
události ještě třetina dětí trpěla pocity odci­ machandran a Gupte, 2007). Studie lidí, kteří
zení a vyhýbala se myšlenkám nebo pocitům přežili cunami v oblasti Phúketu na západním
souvisejícím s hurikánem. Čtvrtina dětí byla pobřeží Thajska, zjistila, že dva týdny po ka­
podrážděná a nevrlá, pětina dětí trpěla chro­ tastrofě vykazovalo symptomy PTSD celkem
nickou fyziologickou aktivací (Garrison et 22 % obyvatel; šest měsíců po katastrofě vyka­
al., 1995). Studie lidí přeživších zemětřese­ zovalo symptomy PTSD 30 % obyvatel (Tang,
ní v Turecku zjistila, že 23 % z těch, kteří se 2007).
 Náchylnost k PTSD zajímavým způsobem
ovlivňuje také kultura a pohlaví. Jedna studie
srovnávala náhodně vybrané vzorky lidí z Flo­
ridy, kteří v roce 1992 přežili hurikán Andrew,
s lidmi z mexického Acapulca, kteří v roce
1997 přežili hurikán Paulina (Norris et aL,
2001). Oba hurikány si byly v mnoha ohle­
dech podobné: byly zařazeny do 4. kategorie,
způsobily rozsáhlé škody na majetku a zrani­
ly či zahubily mnoho lidí. V obou zemích byl
zaznamenán značný výskyt PTSD. V obou
zemích měly více symptomů ženy než muži
(viz obrázek 14.1), ale rozdíl mezi symptomy
PTSD mexických žen a mužů byl mnohem
větší než rozdíl mezi americkými muži a že­ Lidé, kteří přežili války a přírodní katastrofy, často trpí
nami. Kromě toho byl v americkém vzorku posttraumatickou stresovou poruchou.

postižených lidí zjištěn významně vyšší rozdíl

symptomů PTSD mezi nehispánskými bílými
ženami a muži než mezi afroamerickými že­
í 3 muži
nami a muži.
Badatelé se domnívají, že příčinou od­
I ■ ženy
lišného výskytu symptomů PTSD u mužů
44
a žen je různá relativní síla tradičních muž­
ských a ženských rolí ve třech sledovaných
kulturách (mexické, bílé nehispánské a af-
roamerické). V mexické společnosti působí
na ženu větší sociální tlak, který ji nutí do
pasivní, sebeobětující a poslušné role, kdežto
od mužů se očekává dominance, neohrože­
nost a síla (Vazquez-Nuttall, Romero-Garcia
a DeLeon, 1987). Proto se mexické ženy po
prožitém traumatu často cítí bezmocněji než
muži a kromě toho mívají pocit, že si nedo­
kážou opatřit potřebnou materiální pomoc. Afroameričané
Určité náznaky vypovídají o tom, že v ame­
rické kultuře jsou role jednotlivých pohlaví
OBRÁZEK 14.1
rovnoprávnější u Afroameričanů než u bílých
Odlišný výskyt PTSD v závislosti na pohlaví a kulturní
Američanů nehispánského původu (Daven-
příslušnosti. Nejvyšší odlišnosti výskytu PTSD v závislosti na pohlaví
port a Yurick, 1991). Proto afroamerické ženy se objevily u Američanů mexického původu, následovali bílí Američané
netrpěly PTSD výrazně více než afroameričtí nehispánského původu a nejmenší odlišnosti se objevily u Afroameričanů.
muži. Údaje pocházejí ze studie, která zkoumala reakce na hurikán. (Zdroj:
Traumata vyvolaná lidmi, například se­ Norris et al.: Sex Differences in Symptoms of Posttraumatic Stress: Does
Culture Play a Role?, Journal of Traumatic Stress, 14 /!/, str. 7-28.)
xuální nebo fyzické napadení, teroristické
útoky a válka vyvolají PTSD s vyšší pravdě­
podobností než přírodní katastrofy. Důvo­
dy jsou přinejmenším dva. Za prvé, podobná
traumata zpochybňují naši základní víru v to, munity, a pokud člověk trpí sám, zvyšuje se
že život je dobrý a ostatní lidé jsou hodní. riziko PTSD.
Jakmile je tato víra otřesena, PTSD se obje­ Studie znásilněných žen zjistily, že asi 95 %
ví s vyšší pravděpodobností (Janoff-Bulman, z nich prožívá v prvních dvou týdnech po
1992). Za druhé, traumata způsobená lidmi znásilnění natolik vážné symptomy posttrau-
dopadají spíše na jednotlivce než na celé ko- matického stresu, že je možné u nich diagnos­
tikovat PTSD (viz obrázek 14.2). Asi u polo­
viny z nich bylo možné diagnostikovat PTSD
ještě za tři měsíce po znásilnění a u čtvrtiny
žen přetrvávala posttraumatická porucha ješ­
tě za čtyři až pět let od neblahé události (Foa
a Riggs, 1995; Resnick, Kilpatrick, Dánsky
a Sanders, 1993).
Posttraumatická stresová porucha se sta­
la všeobecně uznávanou diagnostickou teorií
v důsledku potíží, které prožívali váleční ve­
teráni. V 1. světové válce se podobné potíže
označovaly jako „granátový šok“ a ve 2. světo­
vé válce jako „válečné trauma“. Dlouhotrvající
symptomy, které jsme právě popsali, se velmi
OBRÁZEK 14.2
často vyskytovaly u veteránů vietnamské vál­
ky. Americká studie zaměřená na adaptaci Posttraumatická stresová porucha u znásilnění. Téměř
všechny ženy, které byly znásilněny, vykazují v prvním
vietnamských veteránů zjistila, že ještě 15 let nebo druhém týdnu po traumatické události dostatečně
po ukončení vojenské služby trpělo PTSD závažné symptomy, které lze diagnostikovat jako PTSD. Po
téměř půl milionu veteránů vietnamské vál­ třech měsících od znásilnění procento žen s PTSD klesá,
ky (Schlenger et al., 1992). Dosud probíhající ale stále ještě dosahuje 50 %. (Zdroj: Foa a Riggs, 1995.)
i nedávno ukončené války a konflikty přinesly
PTSD vojákům i civilistům. Studie americ­
kých vojáků a námořníků vyslaných do Iráku
zjistily, že u 12-13 % z nich lze diagnostiko­ 1998). Posttraumatická stresová porucha byla
vat PTSD (Erbes et al., 2007). diagnostikována u 42 % z těchto žen a více
Občané států, které jsou postižené válkou než 90 % žen uvádělo některé ze symptomů
nebo násilím, jsou vystaveni ještě vyššímu PTSD (viz také Scholte et al., 2004).
riziku vzniku PTSD. Afghánci prožívali de­ Obyvatelé jihovýchodní Asie (Vietnamci,
sítky let trvající válku a okupaci, represivní Kambodžané, Laosané a Hmongové) proži­
režim Tálibánu a potom bombardování koa­ li desítky let občanských válek, invazí cizích
ličními silami po teroristickém útoku na bu­ vojsk a smrti z rukou despotů. Během něko­
dovy Světového obchodního centra a Pen­ lika let, kdy v Kambodži vládl Pol Pot a Rudí
tagonu. Tisíce Afghánců byly zabity, raněny Khmérové (1975-1979), zemřela asi třetina
a vysídleny ze svých domovů. Tisíce jich do­ ze sedmi milionů obyvatel Kambodže. Mnozí
sud žijí v provizorních stanech ve vyprahlé byli mučeni, hladověli a byli trvale odloučení
krajině bez dostatečného množství vody a po­ od svých rodin. Stovky tisíc obyvatel jihový­
travy. Výzkum mezi obyvateli Afghánistánu chodní Asie prchly do Thajska, Evropy, Spo­
prokázal, že 20 % z nich trpí PTSD (Scholte jených států a Kanady. Mnozí z těchto uprch­
et al., 2004). Posttraumatickou stresovou po­ líků však bohužel dále strádali, neboť byli
ruchou jsou ohroženy zejména ženy, protože dlouhá léta uvězněni v uprchlických táborech
Tálibán je připravil o ta nejzákladnější lidská a často byli odloučeni od svých rodin (Kinzie,
práva, zahubil jejich muže a ostatní mužské 2001). Studie uprchlíků naznačují, že až polo­
příbuzné a potom nastolil režim, v němž bez vina z nich trpí PTSD a jejich symptomy, po­
mužských příbuzných nemohly přežít. Studie kud nejsou léčeny, mohou přetrvávat mnoho
zaměřené na ženy žijící v Kábulu za tálibán- let (Kinzie, 2001).
ského režimu zjistily, že 84 % žen ztratilo Války v bývalé Jugoslávii, které začaly v de­
ve válce přinejmenším jednoho člena rodiny, vadesátých letech 20. století, se vyznačovaly
69 % žen uvádělo, že ony samy nebo jejich „etnickými čistkami“ - mučením a vyvraž-
rodinní příslušníci byli zadrženi nebo zneužiti dbváním tisíců a přesídlováním milionů bý­
tálibánskými ozbrojenými jednotkami a 68 % valých Jugoslávců. Byla to jedna z nejbrutál­
žen uvádí, že jejich společenské aktivity byly nějších válek v dějinách lidstva, plná zvěrstev,
zásadním způsobem omezeny (Rasekh et al., koncentračních táborů, organizovaných hro­
madných znásilnění a vzájemně se vyvraždů- líků trpělo PTSD a že starší lidé byli ohro­
jících sousedů. Příběh této ženy je bohužel až žení více než mladí lidé (Weine et al., 1995;
příliš častý: viz také Cardozo, Vergara, Agani a Cotway,
2000). Další studie uskutečněná po roce zjis­
Případová studie: Asi čtyřicetiletá žena pracova­ tila, že PTSD trpělo v té době ještě 44 %
la na rodinné venkovské farmě až do dne, než je­ uprchlíků (Weine et al., 1998).
jich vesnici obsadila nepřátelská vojska a než mi- Mnozí uprchlíci z Bosny a dalších zemí su­
nometná palba proměnila jejich dům v hromadu žovaných válkou uvádějí, že dříve než uprchli
sutin. Rodina již před několika měsíci poslala ze své vlasti, byli vystaveni mučení. Tato zku­
syna k příbuzným do Slovinska. Ráno po palbě šenost významně zvyšuje pravděpodobnost, že
přitáhli do vesnice četníci - příslušníci srbských se u postiženého jedince projeví PTSD (Ba­
nacionalistických oddílů - a přikázali všem soglu a Mineka, 1998; Shrestha et al., 1998).
obyvatelům, aby okamžitě opustili své domovy. Političtí aktivisté, kteří prodělali mučení, jsou
Zena na vlastní oči viděla, jak četníci postříle­ vůči PTSD odolnější než lidé, kteří politický­
li mnoho jejích přátel a sousedů. Zenu a jejího mi aktivisty nebyli (Basoglu et al., 1997). Po­
manžela přinutili, aby se písemně zřekli vlastnic­ litičtí aktivisté byli lépe psychicky připraveni
tví svého domu, auta a bankovních účtů. Potom na mučení, protože je do jisté míry očekávali,
začalo rabování. Účastnili se ho i sousedé, kteří často s ním měli předchozí zkušenosti a mu­
byli až dosud jejich přáteli. V několika příštích čení podle jejich hodnotového žebříčku neby­
dnech se manželé vraceli z muslimského ghetta lo ničím jiným než nástrojem útlaku.
na své pozemky, aby nakrmili hospodářská zvířa­
ta. Jednoho dne, když byla žena i s manželem na
jejich zahradě, je zajali četníci. Muže někam od­ Vztek a agrese
vlekli. Dalších šest měsíců žena nevěděla, jestli Další běžnou reakcí na stresovou situaci je
je její manžel vůbec naživu. Strávila mnoho dnů vztek, který může vést k agresi. Laboratorní
v transportních vlacích bez jídla a vody, mnozí studie prokázaly, že některá zvířata reagují ag­
její spolucestující se během transportu udusili. resivně na různé stresory, například na přepl­
Při vynucených pochodech musela překračovat něnou klec, elektrický šok nebo neúspěch při
mrtvá těla přátel a příbuzných. Jednou muse­ získávání očekávané odměny ve formě potravy.
la její skupina pochodovat přes most, na jehož Pokud uzavřeme dvě zvířata do klece, z níž
okrajích stáli četníci se samopaly a náhodně stří­ nelze uniknout, a budeme na ně působit elek­
leli do pochodující skupiny. Nařídili zajatcům, trickými šoky, při zapnutí elektrického prou­
aby házeli všechny své cennosti přes okraj mos­ du spolu zvířata začnou bojovat. Přestanou
tu do připravených sítí. Zena strávila celé týdny teprve tehdy, až elektrický proud vypneme.
v otřesných podmínkách ve velkém stanu s mno­ Děti často mívají vztek a chovají se ag­
ha dalšími ženami a dětmi. Všude se neustále resivně, pokud zažívají frustraci. Hypoté­
ozývalo vzlykání. Žena sama nepřestávala plakat za frustrace-agrese předpokládá, že kdykoli
a domnívala se, že se zbláznila. Teď říká, že „už člověk nedokáže dosáhnout cíle, o nějž
nikdy nebude šťastná“. Když je sama, vracejí se usiluje, projeví se agresivní pud, jenž směřuje
jí všechny hrůzné zážitky. Pokud je ale ve spo­ k poškození objektu nebo osoby, které byly
lečnosti jiných lidí nebo má něco na práci, do­ příčinou frustrace. Výzkumy sice ukázaly, že
káže zapomenout. „Bolí mě duše, ale dokážu se agrese není nevyhnutelnou reakcí na frustraci,
vzmužit.“ Aby mohla usnout a nepronásledovaly ale nepochybně je jednou z nejčastějších.
ji děsivé sny, musí před spaním vykonat pravi­ Pokud jedno dítě vezme druhému hračku,
delný rituál: „Lehnu si a v duchu projdu celý náš druhé na něj pravděpodobně zaútočí, aby svou
dům v Bosně - stáj a všechno, co tam bylo, ro­ hračku získalo zpět. Na sklonku osmdesátých
hože, koně, dveře. Všechno to před sebou vidím.“ let 20. století se stalo, že někteří dospělí je­
Weine et al., 1995, str. 540 dinci frustrovaní nekonečnou zácpou na roz­
pálených dálnicích v Los Angeles po sobě
Studie bosenských uprchlíků, která byla pro­ začali střílet. Dospělí lidé naštěstí svou agresi
vedena bezprostředně po jejich usazení ve většinou nevyjadřují fyzicky, ale spíše slovně:
Spojených státech, zjistila, že 65 % uprch­ vyměňují si častěji urážky než rány pěstí.
 Přímá agrese vůči zdroji frustrace není vždy la, že jsou vůči elektrickému šoku bezmocná,
možná či rozumná. Její zdroj je někdy neurči­ a proto se přestala o cokoli pokoušet, i když
tý nebo nepostižitelný. Člověk neví, na co má v nové situaci by jejich snaha slavila úspěch.
zaútočit, ale má vztek a hledá objekt, na němž Zvířata nedokázala překonat naučenou bez­
by si mohl vztek vybít. Jedinec, který frustra­ mocnost (Overmier a Seligman, 1967).
ci způsobil, je někdy natolik mocný, že útok Naučená bezmocnost, která se projevuje
na něj by byl nebezpečný. Pokud okolnosti apatií, uzavřením se do sebe a nečinností, se
brání útoku na objekt, který je příčinou fru­ v reakci na neovlivnitelné události objevuje
strace, agrese bývá někdy přesměrována: agre­ i u některých lidí - ale ne u všech. Původ­
sivní jednání nebude namířeno vůči skutečné ní teorie o naučené bezmocnosti musela být
příčině frustrace, ale vůči nevinnému člověku upravena tak, aby vzala v úvahu skutečnost, že
nebo objektu. Muž, kterého nadřízený v prá­ někteří lidé se po neovlivnitelných událostech
ci pokáral, si někdy vybije vztek na své rodině. chovají bezmocně, zatímco pro jiné jsou ta­
Studentka, která se zlobí na profesora kvů­ kové události výzvou a podnětem k činnosti
li nespravedlivé známce u zkoušky, se někdy (Wortman a Brehm, 1975). Touto upravenou
pohádá se svou spolubydlící. Dítě frustrované teorií se budeme zabývat v další části této ka­
zážitky ze školy se někdy uchýlí k vandalské- pitoly.
mu ničení školního majetku. Původní teorie naučené bezmocnosti nám
však pomáhá pochopit, proč se někteří lidé
v obtížných situacích vzdávají. Touto teorií lze
Apatie a deprese například vysvětlit, proč se vězni v koncent­
Častou reakcí na frustraci je agrese, ale ne­ račních táborech nebouřili častěji proti svým
méně běžnou reakcí je i uzavření se do sebe nacistickým věznitelům. Dospěli k přesvědče­
a apatie. Pokud stresové podmínky trvají a je­ ní, že jejich situace je beznadějná, a proto se
dinec se s nimi nedokáže vyrovnat, apatie ně­ ani nepokusili o útěk. Stejně tak se o odchod
kdy přerůstá v depresi. z domu nepokoušejí některé ženy, které jejich
Teorie naučené bezmocnosti (Seligman, manžel bije. Často říkají, že jsou v bezvýchod­
1975) vysvětluje, jak zkušenost s nepříjemný­ né situaci, a neodejdou, protože mají strach
mi a neovlivnitelnými událostmi může vést z manžela nebo nemají peníze, aby se mohly
k apatii a depresi (viz také 7. kapitola). Rada postarat o sebe a své děti.
experimentů prokázala, že psi umístění v kle­
cích, jež se skládají ze dvou částí oddělených
přepážkou, se naučí skákat do vedlejší části, Oslabení kognitivních funkcí
aby se vyhnuli mírnému elektrickému šoku, Při setkání se silnými stresory lidé kromě
který dostávají do nohou prostřednictvím emočních reakcí často vykazují také podstatné
vodivého roštu na podlaze klece. Pokud se oslabení kognitivních funkcí. Mají potíže při
několik sekund před zapnutím elektrického soustředění a logickém uspořádávání myšle­
proudu rozsvítí světlo, psi se naučí skákat do nek. Snadno se nechají rozptýlit. V důsledku
bezpečí podle světelného signálu. Jestliže byl toho všeho se zhoršuje jejich schopnost plnit
pes předtím uzavřen v jiné kleci, kde dostá­ složitější úkoly.
val nepředvídatelné šoky, před nimiž nemohl Zhoršení kognitivních funkcí může mít dvě
uniknout - nemohl tedy udělat nic, aby se příčiny. Vysoká hladina emoční aktivace může
vyhnul elektrickému šoku -, potom se v nové narušovat zpracování informací, takže čím
situaci jen s velkými obtížemi dokáže naučit úzkostnější, rozzlobenější nebo sklíčenější je
vyhýbavé reakci. Zvíře prostě jen sedí a snáší člověk po setkání se stresorem, tím více jsou
elektrické šoky, i když by mohlo snadno pře­ oslabeny jeho kognitivní funkce. Oslabením
skočit do sousední části klece a zbavit se tak kognitivních funkcí se mohou projevit také
nepříjemných pocitů. Někteří psi se to nena­ rušivé myšlenky, které se nám honí hlavou při
učí nikdy, i když je experimentátor přenese setkání se stresorem. Zvažujeme možné příči­
přes přepážku a ukáže jim tak správný postup. ny jednání, děláme si starosti kvůli důsledkům
Experimentátoři došli k závěru, že zvířata se našeho jednání a vyčítáme si, že jsme se nedo­
vzhledem předchozím zkušenostem nauči­ kázali s celou situací lépe vyrovnat. Například
studenti, kteří mají strach či trému ze zkoušek, Fyziologické reakce na stres
mají sklon obávat se neúspěchu a obviňovat
se z neschopnosti. Negativní myšlenky je na­ Tělo reaguje na stresory spuštěním složitého
tolik rozptylují, že nedokážou sledovat zadání řetězce reakcí. Pokud je vnímané ohrožení
a přeslechnou nebo špatně pochopí důležité vyřešeno rychle, pohotovostní reakce ustoupí,
informace. Jejich úzkost se prohlubuje a oni ale jestliže stresová situace trvá, organismus se
si obtížně vybavují i ta fakta, která se dobře pokouší přizpůsobit se a objevují se jiné vnitř­
naučili. ní reakce. V této části kapitoly se budeme
Zhoršení kognitivních funkcí často vede zmíněnými fyziologickými reakcemi zabývat
ke strnulému lpění na naučených vzorcích podrobněji.
chování, protože člověk ve stresu nedokáže
uvažovat o alternativních způsobech chování.
Jsou známy případy, kdy lidé zůstali uvězněni Reakce útok, nebo útěk
v hořících budovách, protože v panice tlači­ Ať už spadnete do ledové řeky, napadne vás
li na dveře, které se otevíraly dovnitř. Lidé ve člověk ozbrojený nožem, nebo jste vystrašení
zmatku nedokázali přijít na jiné řešení. Ně­ ze svého prvního seskoku padákem, organis­
kteří lidé se uchylují ke starým a dětinským mus reaguje na všechny uvedené situace po­
způsobům chování, jež nejsou vhodné pro dobným způsobem. Bez ohledu na druh stre-
danou situaci. Opatrný člověk se někdy za­ soru se vaše tělo automaticky připravuje ke
čne chovat ještě opatrněji a zcela se stáhne do zvládnutí naléhavé situace. Je to reakce útok,
sebe, kdežto agresivní člověk se někdy zcela nebo útěk: tělo se připravuje k útoku, nebo
přestane ovládat a začne bezhlavě útočit na útěku z ohrožující situace. Potřebuje okamži­
všechny strany. tou energii, a proto játra začínají uvolňovat
zásobu cukru (glukózy) potřebného pro čin­
nost svalů. Do krve se vyplavují hormony, kte­
DíLčí shrnutí ré podporují přeměnu tuků a bílkovin v cukry.
■ Úzkost je běžnou reakcí na stres. U některých
Vylučují se také přirozené tělesné opiáty -
lidí se projeví závažná úzkostná porucha
endorfiny - a zužují se povrchové cévy, aby
označovaná jako posttraumatická stresová v případě zranění nedošlo k rozsáhlému krvá­
porucha. cení. Slezina vylučuje více červených krvinek,
■ Někteří Lidé reagují na stresovou situaci které přenášejí kyslík, a kostní dřeň produkuje
hněvem a někdy se začnou chovat agresivně. více bílých krvinek, jež pomáhají tělu bojovat
■ Důsledkem stresu může být uzavření se do s infekcí.
sebe, apatie a deprese. U některých lidí se
Většina těchto fyziologických změn je vý­
projevuje naučená bezmocnost, pro kterou
sledkem aktivace dvou neuroendokrinních
je typická pasivita, nečinnost a neschopnost
soustav řízených hypotalamem: sympatické
vidět možnosti, jak ovládnout prostředí.
■ U některých lidí nastává v důsledku
nervové soustavy a adrenokortikální sousta­
působení stresu oslabení kognitivních funkcí vy. Hypotalamus je označován za mozkové
a postižení lidé ztrácejí schopnost logického centrum stresu, protože v naléhavých situa­
uvažování. cích zastává dvojí funkci. Jeho první funkcí
je aktivace sympatického oddílu autonomní
nervové soustavy (viz 2. kapitola). Hypotala-
mus přenáší nervové vzruchy do jader moz­
Otázky rozvíjející kritické myšlení
kového kmene, který řídí činnost autonomní
1 Jakým způsobem mohou příbuzní a přátelé nervové soustavy. Sympatický oddíl autonom­
pomoci člověku, který přežil trauma, ní nervové soustavy působí přímo na svaly
vyrovnat se s psychickými důsledky
a orgány, které vyvolají zrychlení srdečního
traumatu?
tepu, zvýšení krevního tlaku a rozšíření zornic.
2 Domníváte se, že někteří Lidé jsou obzvláště
Sympatická soustava také stimuluje dřeň nad­
náchylní k rozvoji PTSD po prožitém
traumatu? Pokud ano, jaké mohou být příčiny
ledvinek, která do krevního oběhu vylučuje
jejich vyšší zranitelnosti? hormony adrenalin a noradrenalin. Adrenalin
má na svaly a orgány stejný účinek jako sym-
 OBRÁZEK 14.3
Reakce útok, nebo útěk. Stresová situace aktivuje hypotalamus, který řídí dvě neuroendokrinní soustavy: sympatickou
soustavu (oranžová barva) a adrenokortikální soustavu (zelená barva). Sympatická nervová soustava reaguje na nervové
vzruchy z hypotalamu (1) a aktivuje různé orgány a hladké svalstvo (2). Zvyšuje například srdeční tepovou frekvenci
a rozšiřuje zornice. Sympatická nervová soustava také vydává pokyn dřeni nadledvinek (3), aby uvolnila noradrenalin
a adrenalin do krevního oběhu (4). Adrenokortikální soustava je aktivována, když hypotalamus vylučuje faktor uvolňující
kortikotropin (CRF). Tento faktor působí na hypojýzu, která se nachází přímo pod hypotalamem (5). Hypofýza vylučuje
hormon ACTH. Ten putuje krevním řečištěm do kůry nadledvinek (6), kde stimuluje uvolnění několika hormonů, včetně
kortizolu, který reguluje hladinu krevního cukru (7). ACTH také dává pokyn dalším endokrinním žlázám, aby uvolnily asi
30 dalších hormonů. Kombinovaný účinek různých stresových hormonů přenášených krví a nervová činnost sympatického
oddílu autonomní nervové soustavy tvoří reakci útok, nebo útěk.

patická nervová soustava (zvyšuje například Druhou funkcí hypotalamu je aktivace

tepovou frekvenci a krevní tlak) a díky tomu adrenokortikální soustavy. Pro dosažení to­
pomáhá udržet stav aktivace. Noradrenalin hoto účinku předává hypotalamus pokyn
působí na hypofyzu a je tak nepřímo odpo­ hypofýze, aby uvolnila adrenokortikotropní
vědný za uvolnění zásobního cukru z jater hormon (ACTH), který působí jako „hlavní
(viz obrázek 14.3). stresový hormon“ (viz 2. kapitola). ACTH
 fyziologických poruch, které nazýval porucha­
mi adaptace. Selye provedl laboratorní studie,
při nichž vystavil pokusná zvířata dlouhodobé­
mu působení několika typů stresorů, například
nadměrnému chladu a únavě. Zjistil, že bez
ohledu na povahu stresorů nastaly vždy určité
tělesné změny: zvětšení nadledvinek, zmenšení
lymfatických uzlin, žaludeční vředy. Uvedené
změny snižují schopnost organismu odolávat
dalším stresorům, například infekcím a činite­
lům, které vyvolávají další onemocnění. Pozdě­
OBRÁZEK 14.4
ji uvidíme, že zvířata i lidé ve stavu chronické
Obecný adaptační syndrom. Podle Hanse Selyeho
aktivace jsou náchylnější k nemocem.
reaguje tělo na stresor ve třech fázích. První fázíje
poplach: organismus mobilizuje síly, aby dokázal čelit
hrozbě, která dočasně vyčerpává zdroje a snižuje odolnost
organismu. Ve fázi rezistence se organismus aktivně Fyziologie PTSD
vypořádává s hrozbou a jeho odolnost je vysoká. Pokud Ve výkladu o PTSD jsme zdůraznili psychic­
hrozba přetrvává, přechází tělo do fáze vyčerpání.
ké důsledky prožitého traumatu. Nedávný
výzkum PTSD se soustředil také na očivid­
né fyziologické změny nastávající u lidí, kteří
prožili trauma.
stimuluje kůru nadledvinek, což vede k uvol­ Lidé trpící PTSD výrazněji fyziologicky
nění skupiny hormonů (nejdůležitějším z nich reagují na situace, které jim připomínají jejich
je kortizol), které regulují hladinu glukózy trauma (Southwick, Yehuda a Wang, 1998).
a některých minerálů v krvi. Množství kor- V těchto situacích se mění působení několika
tizolu v krvi nebo moči se často používá pro neurotransmiterů a hormonů, které se účastní
posouzení míry stresu. ACTH také signalizu­ reakce útok, nebo útěk. Studie provedené s vy­
je jiným endokrinním žlázám, aby uvolnily asi užitím pozitronové emisní tomografie kromě
30 hormonů, které hrají určitou roli v přizpů­ toho zjistily, že lidé trpící PTSD vykazují určité
sobení organismu naléhavým situacím. odlišnosti v činnosti těch částí mozku, které se
Ve své průkopnické a dodnes vlivné práci účastní regulace emocí a reakce útok, nebo útěk
popsal Hans Selye (1978) fyziologické změ­ (Balenger et al., 2004; Nutt a Malizia, 2004).
ny, o nichž jsme se právě zmínili, jako součást Ve chvílích, kdy si váleční veteráni s PTSD
obecného adaptačního syndromu, tedy sou­ vybavují bojové scény, vykazují zvýšený průtok
boru reakcí, jimiž každý organismus reaguje krve v přední části gyrus cinguli a v amygda-
na stres. Obecný adaptační syndrom má tři le, tedy v oblastech mozku, které mohou hrát
fáze (viz obrázek 14.4). První fází je poplach: určitou úlohu v souvislosti s emocemi a pamě­
organismus aktivuje činnost sympatické ner­ tí. Naproti tomu váleční veteráni bez sympto­
vové soustavy a mobilizuje se tak pro setkání mů PTSD nevykazovali zvýšený průtok krve
s hrozbou. Druhou fází je rezistence: organi­ v těchto oblastech, když si představovali bojové
smus se pokouší vypořádat s hrozbou hrozbu scény (viz obrázek 14.5; Shin et al., 1997). Ně­
útěkem, nebo útokem. Třetí fáze, vyčerpání, které studie také zjistily, že pacienti s PTSD
nastává tehdy, když organismus nedokáže uté­ měli poškozený hipokampus (obrázek 14.6;
ci, ani zaútočit a při pokusech o útok, nebo Bremner et al., 2000; Villareal et al., 2002).
útěk vyčerpá své fyziologické zdroje. Hipokampus se účastní paměťových proce­
Selye tvrdil, že tento reakční vzorec spouští sů. Jeho poškození může vyvolat určité potíže
celá řada fyzických i psychických stresorů. Do­ s pamětí, na které si stěžují lidé trpící PTSD.
mníval se také, že opakované nebo dlouhotr­ Není jasné, zda zmíněné neurobiologické
vající vyčerpání fyziologických zdrojů v situaci, abnormality u lidí trpících PTSD jsou příči­
kdy je organismus vystaven dlouhodobému nou, nebo důsledkem jejich poruchy. Zhorše­
působení stresorů, na něž nedokáže reagovat ní funkcí hipokampu by mohlo být výsledkem
útěkem, ani útokem, je příčinou široké škály extrémně vysoké hladiny kortizolu v době
 PTSD projevila, měli bezprostředně po trau­
matu významně nižší hladinu kortizolu než ti,
u nichž se PTSD neprojevila. Podobné výsled­
ky byly zjištěny u žen, které prožily znásilnění
(Resnick et al., 1995). Z těchto údajů lze sou­
dit, že lidé, u nichž se rozvinula PTSD, mají
před traumatickým zážitkem nižší základní
hladinu kortizolu a tato abnormálně nízká hla­
OBRÁZEK 14.5 dina může patrně přispět ke vzniku PTSD.
PTSD a průtok krve v mozku. Studie využívající pozitronovou emisní
tomografii prokazují vyšší průtok krve v přední cingulární kůře a amygdale
u válečných veteránů trpících PTSD než u těch, kteří PTSD netrpí. (Shin, Vliv stresu na zdraví
Kosslyn, ALpert, Rauch, Macklin a Pitman /1997/: Visual Imagery
and Perception in Posttraumatic Stress Disorder: A Positron Emission Pokusy přizpůsobit se trvalé přítomnosti stre-
Tomographic Investigation, Archives of Generál Psychiatry, 54, 233-241. soru mohou organismus vyčerpat natolik, že se
® Archives of Generál Psychiatry. Fotografie laskavě poskytla dr. Lisa stane náchylnějším vůči nemocem. Opotřebo­
Shinová.) vání těla, které je výsledkem chronicky zvýšené
činnosti fyziologických reakcí na stres, se ozna­
čuje jako alostatická zátěž. Chronický stres
může vyvolat tělesné poruchy, například žalu­
deční vředy, vysoký krevní tlak a srdeční cho­
roby. Může také poškodit imunitní soustavu
a snížit obranyschopnost organismu vůči bak­
teriím a virům (Delahanty, Dougall, Browning,
Hyman a Baum, 1998). Lékaři odhadují, že
emoční stres hraje významnou úlohu u více
než poloviny všech zdravotních problémů.
OBRÁZEK 14.6 Psychosomatické poruchy jsou tělesné po­
PTSD a hipokampus. Studie využívající zobrazování metodou magnetické ruchy, u nichž se předpokládá, že v nich roz­
rezonance prokazují zhoršení stavu hipokampu u lidí s PTSD (snímek hodující úlohu hrají emoce. Obecně panuje
vpravo) oproti lidem bez PTSD (levý snímek). (Zdroj: Bremner, 1998, mylný názor, že lidé s psychosomatickými po­
s laskavým svolením J. Douglase Bremnera, MD.) ruchami nejsou skutečně nemocní a nepotře­
bují lékařskou pomoc. Právě naopak: příznaky
psychosomatického onemocnění jsou odra­
zem fyziologických poruch, které jsou spoje­
traumatu. Zajímavé ale je, že klidová hladina ny s poškozením tkání a s bolestí. Žaludeční
kortizolu u lidí trpících PTSD (v době, kdy vřed způsobený stresem je nerozeznatelný od
nejsou vystaveni připomínkám svého trau­ žaludečního vředu vyvolaného faktorem, který
matu) je většinou nižší než u lidí bez PTSD se stresem nesouvisí, například dlouhodobým
(Yehuda, 2004). Vzhledem k tomu, že kortizol užíváním vysokých dávek aspirinu.
může po stresu utlumit činnost sympatické Výzkum psychosomatických chorob se
nervové soustavy, může nižší hladina kortizo­ tradičně zaměřuje na nemoci, jako je astma,
lu u lidí trpících PTSD vyvolat dlouhotrvají­ hypertenze (vysoký krevní tlak), vředy, zánět
cí činnost sympatické nervové soustavy. Proto tlustého střeva a revmatická artritida. Badate­
si tito lidé někdy snáze vypěstují podmíněný lé hledali vztahy mezi specifickými chorobami
strach z podnětů souvisejících s traumatem a charakteristickým postojem vůči stresovým
a následně se u nich může rozvinout PTSD. životním událostem nebo způsobem jejich
V jedné dlouhodobé studii badatelé hodnoti­ zvládání. O jedincích s vysokým krevním tla­
li hladinu kortizolu u lidí, kteří byli jednu až kem se například říkalo, že život vnímají jako
dvě hodiny předtím zraněni při autonehodě hrozbu, a proto musí být neustále ve stře­
(Yehuda, McFarlane a Shaley, 1998). O šest hu. O lidech trpících zánětem slepého střeva
měsíců později byli stejní lidé vyšetřeni na pří­ se říkalo, že jsou zlostní, ale nedokážou svůj
tomnost či nepřítomnost PTSD. Ti, u nichž se vztek projevit. Většina studií, které uváděly, že
s konkrétními chorobami jsou spojené určité Keltikangas-Jarvinen, 2005; Scheniderman
životní postoje, nebyla uspokojivě zopakována et al., 2005). Příkladem takové práce je mon­
(Overmier a Murison, 1998). Nepotvrdila se tážní linka, na níž se od pracovníka očekává
tedy hypotéza, že lidé, kteří reagují na stres rychlá a velmi kvalitní práce, ale její tempo
podobným způsobem, budou náchylní ke stej­ udává spíše stroj než pracující člověk.
ným chorobám. Významnou výjimkou je vý­ V jedné studii sledovali badatelé déle než
znam ischemické choroby srdeční a chování deset let skupinu 900 mužů a žen střední­
typu A, jak brzy uvidíme. ho věku z hlediska vzniku srdeční choroby.
Při klasifikaci pracovníků podle náročnosti
Ischemická choroba srdeční a ovlivnitelnosti jejich práce byly použity dvě
Chronická nadměrná aktivace způsobená nezávislé metody - stanovení pracovních ná­
stresory může přispět ke vzniku ischemické roků a výpovědi pracovníků o jejich pocitech
choroby srdeční. Ischemická choroba srdeční z práce. Výsledky ukázaly, že muži i ženy vy­
se vyskytne, když se koronární tepny zásobu­ konávající zaměstnání, která byla klasifiko­
jící srdeční sval krví zúží nebo zcela uzavřou vána jako „vysoce vysilující“ (vysoké nároky
v důsledku postupného nahromadění tuko­ a nepatrná možnost kontroly), byli vystaveni
vých usazenin, kterým říkáme plaky. Plaky jedenapůlkrát vyššímu riziku vzniku ische­
zabraňují přístupu kyslíku a živin do srdce. mické choroby srdeční než ostatní pracovníci
Může se to projevit bolestí, která vystřeluje do (Karasek, Theorell, Schwartz, Pieper a Alfred-
hrudníku a ramene. Tento stav se nazývá an­ sson, 1982; Pickering et al., 1996).
gína pcctoris. Pokud je přísun kyslíku do srd­ Složitý rodinný život ve spojení se streso­
ce zcela přerušen, nastává infarkt myokardu. vým zaměstnáním se může nepříznivě odra­
Ischemická choroba srdeční je nejčastější zit na stavu kardiovaskulární soustavy u žen.
chronickou chorobou a hlavní příčinou smrti Zaměstnaným ženám obecně nehrozí vyšší
na celém světě. Od roku 1990 zemřelo na is- riziko ischemické choroby srdeční než ženám
chemickou chorobu více lidí než na jakoukoli v domácnosti. Srdeční choroba se však s vyš­
jinou chorobu (WHO, 2007). Zdá se, že is­ ší pravděpodobností objeví u zaměstnaných
chemická choroba srdeční má dědičný základ: matek. Pravděpodobnost onemocnění vzrůs­
lidem, v jejichž rodinné anamnéze se tato tá s počtem dětí u pracujících žen, ale nikoli
choroba vyskytuje, hrozí zvýšené riziko její­ u žen v domácnosti (Haynes a Feinleib, 1980).
ho vzniku. Pravda je taková, že 80—90 % lidí, Přesto ale platí, že ženy, jež mají v práci urči­
kteří umírají na ischcmickou chorobu srdeční, tou pružnost a mají svou práci pod kontrolou,
je vystaveno vlivu jednoho nebo několika rizi­ které mají dostatečný příjem a mohou si do­
kových faktorů, ať už je to vysoký krevní tlak, volit zaplatit pomocnici v domácnosti a hlídá­
vysoká hladina cholesterolu v krvi, cukrovka, ní k dětem, patrně netrpí tolik psychickými
kouření či obezita (WHO, 2007). V rubrice a fyzickými projevy přetížení (Lennon a Ro-
Nové oblasti psychologického výzkumu na senfield, 1992; Taylor, 1999).
dalších stránkách této kapitoly uvádíme, že Experimentální studie provedené na zvířa­
lidem pomáhají změnit chování (přestat kou­ tech prokázaly, že narušení sociálního prostředí
řit, zhubnout, cvičit) také nová média, zejmé­ může vyvolat poruchu, která připomíná ische-
na internet. Změny škodlivých návyků snižují mickou chorobu (Manuck, Kaplan a Matthews,
nebezpečí vzniku ischemické choroby srdeční. 1986; Sapolsky, 2007). Některé z těchto expe­
Studie 30 000 lidí z 52 zemí zjistila, že asi rimentů se zaměřily na makaky, jejichž sociální
třetina rizika vzniku srdečních chorob souvisí organizace zahrnuje ustavení pevné hierarchie
se stresujícím charakterem prostředí, v němž podle sociální nadřazenosti: v rámci skupiny
lidé žijí (Rosengren et al., 2004; Yusuf et al., lze určit dominantní a submisivní jedince po­
2004). Lidem, kteří vykonávají vysoce stresové dle jejich sociálního chování. Příchod cizích
zaměstnání, hrozí zvýšené riziko vzniku is­ opic do zavedené sociální skupiny je stresorem,
chemické choroby srdeční zejména tehdy, je-li který vede ke zvýšené míře agresivního chová­
jejich práce vysoce náročná a nemají-li pod ní, neboť členové skupiny se pokoušejí znovu
kontrolou všechny její faktory (Hitsanen, Elo- ustavit sociální hierarchii podle dominance
vainio, Pulkki-Raback, Keskivaara, Raitakari, (Manuck, Kaplan a Matthews, 1986).
 V těchto studiích zůstaly některé skupiny
opic stabilní s neměnným počtem členů, jiné
skupiny byly stresovány opakovaným přícho­
dem nových členů. Přibližně po dvou letech
života v popsaných podmínkách se u výše po­
stavených nebo dominantních samců v nestá­
lých sociálních podmínkách projevila rozsáh­
lejší ateroskleróza než u podřízených samců
(Sapolsky, 2007).

Imunitní soustava
Relativně novou oblastí výzkumu v behavio­
rální medicíně je psychoneuroimunologie,
která se zabývá vlivem stresu a dalších psy­ index psychického stresu
chologických proměnných na imunitní sou­
stavu. Prostřednictvím specializovaných buněk OBRÁZEK 14.7

zvaných lymfocyty chrání imunitní soustava Stres a rýma. Graf zachycuje procenta osob, které
byly vystaveny virům rýmy a skutečně dostaly rýmu,
tělo před choroboplodnými organismy. Ovliv­
jako funkci jimi uvedeného stupně stresu. (S. Cohen,
ňuje náchylnost jedince k infekčním cho­ D. A. J. Tyrrell a A. P. Smith /1991/: Psychological
robám, alergiím, rakovině a autoimunitním Stress and Susceptibility to the Common Cold, The New
chorobám (tedy chorobám, jako je revmatic­ England Journal of Mediáne, 325, 606-612. Použito se
ká artritida, při níž imunitní buňky napadají svolením S. Cohena.)

normální tkáně vlastního těla). Neexistuje je­

diný ukazatel kvality funkce imunitní soustavy
jedince neboli imunokompetence. Imunitní
soustava je složitý systém tvořený mnoha vzá­ pouze u třetiny se rýma skutečně rozvinula.
jemně se ovlivňujícími složkami. Různí bada­ Počet osob s infekcí a s příznaky rozvinuté
telé se zaměřili na zkoumání jednotlivých slo­ rýmy rostl s udávanou mírou stresu. Osoby
žek tohoto systému. s vysokou mírou stresu se ve srovnání s osoba­
Nálezy z řady oblastí nasvědčují tomu, že mi s nízkou mírou stresu významně častěji na­
stres ovlivňuje schopnost imunitní soustavy kazily virem a téměř dvakrát častěji se u nich
chránit tělo (Schneiderman et al., 2005). Jed­ projevila rýma (viz obrázek 14.7). Výsled­
na studie potvrzuje správnost obecného pře­ ky se nezměnily ani po provedení statistické
svědčení, že člověk snáze chytí rýmu, je-li ve kontroly vlivu řady proměnných, které mohly
stresu (Cohen, Tyrrell a Smith, 1991). Bada­ ovlivnit funkci imunitní soustavy - je to na­
telé provedli u 400 dobrovolníků výplach nosu příklad věk, alergie, kouření a požívání alko­
neškodným solným roztokem nebo roztokem, holu, množství pohybu a stravovací návyky.
který obsahoval jeden z pěti virů způsobují­ Dva indikátory imunokompetence, na které se
cích rýmu. Účastníci pokusu rovněž odpovída­ tato studie zaměřila, však neprokázaly žádnou
li na otázky, které zjišťovaly počet stresových specifickou změnu v důsledku působení stresu,
událostí v uplynulém roce, míru pociťované proto dosud není jasné, jakým způsobem stres
schopnosti zvládat požadavky každodenního snižuje odolnost organismu vůči virům rýmy.
života a četnost prožívání negativních emocí, Popsaná studie je neobvyklá v tom, že její
například vzteku a deprese. Na základě zjiště­ účastníci byli vystaveni působení viru, před ex­
ných údajů byl každému účastníkovi pokusu pozicí i po ní bydleli ve speciálních ubikacích
přiřazen index stresu v rozpětí od 3 (nejniž- nedaleko laboratoře a byli bedlivě sledováni.
ší stres) do 12 (nejvyšší stres). U dobrovolní­ Jen málokdy je možné zařídit natolik kontro­
ků byly každý den zjišťovány příznaky rýmy lované podmínky při studiu účinků stresu na
a přítomnost virů nebo specifických protilátek zdravotní stav člověka. Většina studií se zamě­
v sekretu horních cest dýchacích. řuje na jedince, kteří jsou vystaveni obzvláště
Většina dobrovolníků, kteří byli vystave­ stresovým událostem - například tlaku aka­
ní vlivu viru, vykazovala známky infekce, ale demického prostředí, ovdovění nebo rozpadu
manželství a hodnotí jejich imunokompe- funkční páčka: potkan
mohl stisknout páčku
tenci (Delahanty et al., 1998; Schneiderman a ukončit tak působení
et al., 2005). Vědci studovali také jedince, kte­ šoku
ří přežili hurikán Andrew v roce 1992. Zjis­
tili, že lidé, jejichž život byl v bouři bezpro­
středněji ohrožen a jejichž domov byl více
poškozen, vykazovali horší funkci imunitní
soustavy než lidé, jejichž život a domov byly
v bezpečí (Ironson et al., 1997). Podobně bylo
zjištěno, že lidé, jejichž život vážně narušilo
zemětřesení v Northridge v oblasti Los Ange-
les v roce 1994, vykazovali závažnější poruchy
funkce imunitní soustavy než ti, kterým ze­
mětřesení nepřineslo takové vypětí (Solomon,
Segerstrom, Grohr, Kemeny a Fahey, 1997).
Lidé, kteří si dělali větší starosti kvůli škodám
způsobeným zemětřesením, s vysokou prav­
děpodobností vykazovali úbytek T-lymfocytů,
jejichž úkolem je vyhledávat a ničit buňky in­
fikované virem (Segerstrom, Solomon, Keme­
ny a Fahey, 1998). K ovlivnění lidské imunitní
soustavy ani není zapotřebí přírodní katastro­
fa. Studie zaměřená na studenty stomatologie
zjistila, že během zkouškového období se jim
OBRÁZEK 14.8
bolavé zuby hojily o 40 % pomaleji než v ob­
Spřažená kontrola při stresovém experimentu. Řada elektrických šoků
dobí letních prázdnin (Marucha et al., 1998). je předem naprogramována tak, aby byly simultánně zavedeny do ocasu
Pomalejší hojení ve zkouškovém období bylo dvou laboratorních potkanů. Potkan vlevo může ukončit šok stiskem páčky.
spojováno s horší funkcí imunitní soustavy. Potkan vpravo nemá nad vzniklou situací žádnou kontrolu (jeho páčka
Jedním z důležitých faktorů se zdá míra, je nefunkční), ale dostává stejné šoky jako první potkan. Znamená to,
že jakmile první potkan pocítí elektrický šok, pocítí jej současně i druhý
v níž jedinec může stres ovládat. Připomeňme
potkan. Šok trvá tak dlouho, dokud první potkan nestiskne páčku. Pokud
si, že ovlivnitelnost je jednou z proměnných, stiskne páčku i druhý potkan, nemá to žádný vliv na udělování šoků
která určuje závažnost stresu. Rada studií pro­ kterémukoli z obou zvířat.
vedených na zvířatech prokázala, že neovliv-
nitelný šok má na imunitní soustavu mnohem
větší účinek než šok, který lze kontrolovat
(Laudenslager, Ryan, Drugan, Hyson a Maier,
1983; Visintainer, Volpicelli a Seligman, vystavených neovlivnitelným elektrickým šo­
1982). Při těchto pokusech byli laboratorní kům se však dělily jen chabě. Šok (stres) tedy
potkani vystaveni elektrickému šoku. Jedna narušil funkci imunitní soustavy jen u těch
skupina měla možnost stisknout páčku a šok potkanů, kteří jej nemohli ovlivnit (Lauden­
odvrátit. Druhá skupina potkanů dostala stej­ slager et al., 1983).
nou sérii šoků, ale jejich páčky byly nefunkční V jiné studii badatelé implantovali labo­
(viz obrázek 14.8). V jedné studii, při níž byla ratorním potkanům nádorové buňky, dávali
použita tato metoda, se badatelé zaměřili na jim elektrické šoky a potom zaznamenávali,
rychlost množení T-lymfocytů, pokud byl or­ zda imunitní soustava cizorodé buňky zniči­
ganismus potkana napaden „vetřelci“. (T-lym- la, nebo zda se vyvinuly v nádor. Ve skupině
focyty vylučují chemické látky, které zabíjejí potkanů, kteří dostávali neovlivnitelné šoky,
škodlivé buňky, například nádorové buňky.) zničilo nádorové buňky pouze 27 % zvířat,
Vědci zjistili, že T-lymfocyty potkanů, kteří kdežto potkani, kteří mohli šoky vypnout,
mohli ovlivnit elektrické šoky, se dělily stejně zničili nádorové buňky v 63 % případů. Pot­
pravidelně jako T-lymfocyty potkanů, na něž kani v obou skupinách dostali stejný počet
žádný stres nepůsobil. T-lymfocyty potkanů elektrických šoků (Visintainer et al., 1982).
 Možnost kontroly patrně ovlivňuje dopa­ Jak intervence ovlivnila průběh onemoc­
dy stresu na imunitní soustavu i u lidí. Studie nění těchto žen? Není to zcela zřejmé, ale
zaměřená na účinky manželské odluky nebo pacientky v podpůrných skupinách získaly
rozvodu na funkci imunitní soustavy prokázala, od skupiny značnou psychickou sílu. Hovo­
že partner, který inicioval rozchod (měl situaci řily o svých obavách z umírání, navštěvovaly
více pod kontrolou), byl méně stresovaný, uvá­ ostatní členky skupiny v nemocnici, truch­
děl lepší zdravotní stav a vykazoval lepší funkci lily nad smrtí svých spolupacientek, chodily
imunitní soustavy než druhý partner (Kiecolt- na pohřby a litovaly ztracených sil a přátel­
-Glaser et al., 1988). Podobně studie žen trpí­ ských vztahů. Kromě sdílení smutku od sebe
cích rakovinou prsu zjistily, že u žen s pesimi­ ženy vzájemně čerpaly sílu. Začaly si připadat
stickým postojem - které měly pocit, že svou jako odbornice na otázky života a ze svého
situaci nemají pod kontrolou - se v období setkání se smrtí čerpaly moudrost. Vybraly
pěti let častěji objevil nový nádor, i když vědci si nové životní projekty - od předávání hod­
vzali v úvahu závažnost jejich původního stavu not svým dětem až po psaní poezie (Spiegel,
(Levý a Heiden, 1991; Watson et al., 1999). 1991). Členky podpůrné skupiny kromě toho
Nejpřesvědčivější důkazy o tom, že stres vykazovaly nižší hladinu psychického napětí
může ovlivnit funkci imunitní soustavy, po­ a naučily se ovládat tělesnou bolest lépe než
cházejí ze studií, které prokázaly, že přinej­ ženy, které se činnosti podpůrných skupin ne­
menším některé typy podpůrných psycholo­ účastnily. Psychické intervence mohou také
gických programů mohou zpomalit postup podstatně ovlivnit délku rekonvalescence po
rakoviny (Baum a Posluszny, 1999). Před ně­ závažných chirurgických zákrocích (viz Kie­
kolika lety zahájil David Spiegel se svými ko­ colt-Glaser, McGuire, Robles a Glaser, 2002).
legy studii, v níž náhodně přiřadil ženy s me- Pokud lidé před operací dostanou informace,
tastázami rakoviny prsu do podpůrné skupiny, co mají očekávat, a jsou seznámeni s metoda­
která se scházela jednou týdně, nebo do sku­ mi zmírňování bolesti po operaci, rychleji se
piny, v níž pacientky podporu nedostávaly zotavují, potřebují méně léků na tišení bolesti,
(všechny ženy podstoupily standardní léčbu zůstávají v nemocnici kratší dobu a mají méně
rakoviny). Skupiny se soustředily na blížící se pooperačních komplikací.
smrt a na nácvik, jak co nejplněji prožít zbý­ Imunitní soustava je nesmírně složitá a vyu­
vající dny. Badatelé neměli v úmyslu ovlivnit žívá několik různých zbraní, které ve vzájem­
průběh nádorového onemocnění a nevěřili, že né součinnosti chrání organismus. O imunitní
je to možné. Chtěli pouze zlepšit kvalitu živo­ soustavě víme dosud jen velmi málo a ještě
ta žen, které se účastnily jejich studie. méně víme o vztahu imunitní a nervové sou­
Badatelé byli velmi překvapeni, když po stavy. Vědci se kdysi domnívali, že imunitní
48 měsících od zahájení studie všechny ženy, soustava působí zcela nezávisle a odděleně od
které nebyly zařazeny do podpůrných skupin, ostatních fyziologických soustav. Ze součas­
zemřely na rakovinu, kdežto třetina žen z pod­ ných studií však stále zřetelněji vyplývá, že mezi
půrných skupin byla dosud naživu (Spiegel, imunitní a nervovou soustavou existuje řada
Bloom, Kraemer a Gottheil, 1989). Průměrná anatomických i fyziologických vztahů. Vědci
doba přežití (od počátku studie) žen v pod­ například zjistili, že lymfocyty mají receptory
půrných skupinách byla přibližně 40 měsíců, pro řadu neurotransmiterů a že buňky imunitní
kdežto ženy nezařazené do podpůrných skupin soustavy jsou vybaveny k přijímání zpráv z ner­
přežívaly v průměru 19 měsíců. Mezi členkami vové soustavy, která může pozměnit jejich cho­
skupin nebyly žádné jiné rozdíly než účast na vání. Objev spojení mezi nervovou a imunitní
každotýdenních podpůrných setkáních. Zeny soustavou je důležitý, protože negativní emoční
se nelišily počáteční závažností onemocnění, stavy, například úzkost nebo deprese, mohou
typem léčby ani jinými proměnnými, které by ovlivnit hladinu neurotransmiterů.
mohly ovlivnit délku přežití. Badatelům nezbylo Na závěr lze říci, že pokud výzkum v ob­
než dojít k závěru, že jejich intervence skutečně lasti psychoneurologie přinese nové informa­
zvýšila dobu přežití žen zařazených do podpůr­ ce o vazbách mezi nervovou a imunitní sou­
né skupiny (podobné výsledky uvádějí také Ri- stavou, získáme jasnější představu o tom, jak
chardson, Shelton, Krailo a Levine, 1990). psychické postoje ovlivňují zdraví.
 občerstvení. Mnozí ovdovělí muži neumějí vařit
a stravují se špatně nebo nedostatečně. Někteří
vdovci se ve svém zármutku uchýlí ke zvýše­
né spotřebě alkoholu a cigaret. Stresovaní lidé
přestávají pravidelně cvičit a začnou vést sedavý
život. Stres tedy může nepřímo ovlivnit zdraví
tůn, že se člověk začne chovat nezdravě a upus­
tí od chování, které je zdraví prospěšné.
Nezdravé chování někdy zvyšuje i subjek­
tivní prožitek stresu. Pravidelná konzumace
velkých dávek alkoholu může narušit kogni­
tivní funkce: silný piják nedokáže myslet stej­
ně jasně a rychle jako člověk, který nepije přes
míru. Nadměrné pití alkoholu může vyústit
také v otupělost, únavu a mírnou až střední
depresi, která snižuje schopnost člověka vy­
rovnat se se stresovými situacemi i s běžnými
požadavky každodenního života.
Podobně u lidí trpících nedostatkem spán­
ku se projevují poruchy paměti, učení, lo­
gického uvažování a početních dovedností,
komplexního zpracování verbálních informa­
cí a rozhodovacích schopností. Pětihodino-
vý spánek dvě noci po sobě výrazně snižuje
Stres má vliv také na chování související se zdravím,
například na kouření.
schopnost kreativního myšlení a výkonnost při
řešení matematických úloh. Jestliže se student
připravuje dlouho do noci na zítřejší zkoušku,
ve skutečnosti pravděpodobně ohrozí svůj vý­
Chování související se zdravím kon při samotné zkoušce (Wolfson, 2002).
Již jsme se zmínili o tom, že určité chová­ U lidí, kteří již trpí rakovinou nebo kardio­
ní může významně zvýšit náchylnost člověka vaskulárním onemocněním, může stres snížit
k nemocem. Kouření je jednou z hlavních pří­ jejich motivaci či schopnost chovat se způ­
čin kardiovaskulárních chorob a rozedmy plic. sobem, který je prospěšný pro jejich zotavení
Strava s vysokým obsahem tuků se podílí na nebo přežití (Schneiderman et al., 2005). Ně­
vzniku mnoha forem rakoviny i kardiovasku­ kteří například nechodí na dohodnuté kont­
lárních onemocnění. Lidem, kteří nemají pravi­ roly u lékaře či neužívají předepsané léky. Ne­
delně mírný pohyb, hrozí zvýšené riziko srdeč­ dodržují diety, které jsou nezbytné pro jejich
ních chorob a předčasného úmrtí. Nadměrná zdraví - někteří diabetici si například nehlí-
konzumace alkoholu může vést k onemocnění dají příjem cukru v potravě. Studie lidí naka­
jater i kardiovaskulárnímu onemocnění a může žených virem HIV naznačují, že stresovaní
se podílet také na vzniku některých typů ra­ pacienti se s vyšší pravděpodobností oddávají
koviny. Nechráněný sexuální styk významně nechráněným sexuálním aktivitám nebo uží­
zvyšuje nebezpečí přenosu viru HIV. Vědci od­ vají nitrožilně drogy (Fishbein et al., 1998).
hadují, že většina nemocí, které jsou příčinou Naproti tomu lidé se zdravým životním
úmrtí v industrializovaných zemích, souvisí stylem, kteří jedí jídla s nízkým obsahem
s chováním lidí (Schneiderman et al., 2005). tuku, alkohol pijí jen střídmě a mají dostatek
U stresovaného člověka se zvyšuje pravděpo­ spánku i pohybu, často uvádějí, že dokážou
dobnost, že se bude chovat způsobem, který ne­ zvládnout stresové události a mají svůj život
prospívá jeho zdraví. Studenti ve zkouškovém pod kontrolou. Z toho lze soudit, že zdravé
období často několik nocí po sobě nespí a při­ chování může zmírnit pocity každodenního
pravují se na zkoušky. Někdy vynechávají pravi­ stresu a snížit riziko výskytu řady závažných
delné jídlo a sáhnou po rychlém a nekvalitním onemocnění (Ingledew a McDonagh, 1998).
 fliktu mezi nepřijatelnými impulzy a omeze­
DíLčí shrnutí
ními, které jim klade realita (viz 13. kapitola).
■ Tělo reaguje na stres útokem, nebo útěkem. Sympatická Mnohé impulzy znamenají pro jedince hrozbu,
nervová soustava zvyšuje tepovou frekvenci a krevní tlak, protože jsou v rozporu s jeho osobními nebo
rozšiřuje zornice a uvolňuje zásoby cukru z jater. Kůra
společenskými hodnotami. Zena nemůže vě­
nadledvinek řídí uvolnění adrenokortikotropního hormonu
domě přiznat, že chová nepřátelské pocity vůči
(ACTH), který podporuje vylučování kortizolu do krve.
matce, protože tyto pocity jsou v rozporu s je­
■ Uvedené reakce jsou součástí obecného adaptačního
syndromu, jímž všechny organismy reagují na stres.
jím přesvědčením, že dítě má své rodiče milovat.
Syndrom má tři fáze: poplach, rezistenci a vyčerpání. Kdyby si žena své skutečné pocity připustila,
■ Psychosomatické poruchy jsou tělesné poruchy, u nichž zničila by své sebepojetí milující dcery a risko­
se předpokládá, že v nich rozhodující úlohu hrají emoce. vala by ztrátu matčiny lásky a podpory. Jakmile
Například stres se může podílet na vzniku ischemické začne pociťovat vůči matce vztek, zmocní se jí
choroby srdeční. úzkost, která slouží jako signál potenciálního
■ Psychoneuroimunologie se zabývá vlivem stresu a dalších nebezpečí. Tato žena tedy může vnímat i ne­
psychologických proměnných na imunitní soustavu. Stres
patrný konflikt s matkou - například spor o to,
může narušit funkci imunitní soustavy a zvyšuje riziko
kam by měla rodina jet na dovolenou nebo co
chorob souvisejících s imunitou.
uvařit k večeři — jako vážný stresor. Zena, která
■ Stres může ovlivnit zdravotní stav přímo chronickou
aktivací sympatického oddílu autonomní nervové soustavy
nemá tak rozporuplné pocity vůči matce, bude
nebo adrenokortikální soustavy; může také narušit funkci takové spory vnímat jako méně závažný stresor.
imunitní soustavy. Stresovaní lidé někdy dávají přednost Podle psychoanalytické teorie prožívá
nezdravému chování, což může vést ke vzniku nemoci. každý z nás nevědomé konflikty. Někteří lidé
mají těchto konfliktů více a přikládají jim
hlubší význam, a proto vnímají životní situace
Otázky rozvíjející kritické myšlení jako stresové častěji než ostatní lidé.

1 Jak můžeme pomoci lidem trpícím vážnou nemocí, například

rakovinou, navodit změny, které by zpomalily postup
Behaviorální teorie
choroby, aniž by měli pocit, že jim připisujeme vinu na
jejich onemocnění? Přestože Freud považoval nevědomé konflikty
2 Jaké své chování považujete za nejméně zdraví prospěšné? za vnitřní zdroj stresových reakcí, behavioristé
Co vám brání v tom, abyste toto chování změnili? se soustředili na to, jak se jedinci naučí spojo­
vat stresové reakce s určitými situacemi. Lidé
někdy na určité situace reagují se strachem
a úzkostí, protože stejné situace pro ně byly
Psychologické faktory v minulosti stresující nebo škodlivé. Takovým
stresových reakcí klasickým podmiňováním se vyvinou některé
fóbie (viz 7. kapitola). Například člověk, který
Již dříve jsme uvedli, že za stresující považuje­ kdysi bezmála sjel ze silnice v horách a zřítil se
me obvykle nepředvídatelné nebo neovlivnitel- z prudkého svahu, dnes prožívá úzkost pokaž­
né události či situace, které zpochybňují naše dé, když se ocitne na vyvýšeném místě. Student,
sebepojetí. Někteří lidé vnímají události tímto který neuspěl u závěrečné zkoušky v konkrétní
způsobem častěji než jiní. Existují tři základ­ třídě, prožívá v příštím školním roce stísněné
ní teorie, proč mají někteří lidé sklon hodnotit pocity pokaždé, když vstoupí do stejné třídy.
události jako stresové: psychoanalytická teorie, Někdy je obtížné potlačit strach. Pokud se
behaviorální teorie a kognitivní teorie. člověk vždy snaží vyhnout situaci, která vyvo­
lává strach, nedokáže určit, za jakých okolností
už situace není nebezpečná. Děvčátko, které ro­
Psychoanalytická teorie diče v minulosti trestali za asertivní chování, se
Psychoanalytikové rozlišují mezi objektivní úz­ možná nikdy nenaučí, že v nových situacích je
kostí, která je přiměřenou reakcí na škodlivou zcela namístě vyjádřit své přání, protože se o to
situaci, a neurotickou úzkostí, jež je neúměrná ani nepokusí. Lidé mají trvalý strach z určitých
skutečnému nebezpečí. Freud se domníval, že situací, protože se jim neustále vyhýbají a nikdy
neurotická úzkost vychází z nevědomého kon­ se svému strachu nepostaví čelem.
Kognitivní teorie za své onemocnění připisovali sobě, vykazo­
Rada studií ukazuje, že lidé, kteří na svou si­ vali během následujících 18 měsíců výraznější
tuaci pohlížejí s optimismem a nadějí, se do­ zhoršení funkce imunitní soustavy než ti, kteří
kážou psychicky i fyzicky vyrovnat se stresem se tolik neobviňovali (Segerstrom, Taylor, Ke-
lépe než ti, kdo zastávají pesimistický postoj. meny, Reed a Visscher, 1996). Jiná studie ho­
V dlouhodobé studii trvající 35 let zkoumali mosexuálních mužů zjistila, že pesimisticky
badatelé muže, kteří studovali na Harvardu ve a fatalistický založení HIV pozitivní i HIV
školním roce 1939-1940. Muži, kteří v 25 le­ negativní homosexuálové se méně často chova­
tech zastávali pesimistické postoje, v následují­ li zdravě - nedbali na zdravé stravování a do­
cích letech onemocněli častěji než ti, kteří měli statek spánku a pohybu (Taylor et al., 1992).
optimističtější postoje (Peterson, Seligman Pro HIV pozitivní muže je zdravý životní styl
a Vaillant, 1988). Výsledky jiných studií napo­ obzvláště důležitý, protože může snížit riziko
vídají, že pesimisté se pomaleji zotavují po ope­ vzniku AIDS. Pesimistický pohled na svět tedy
raci srdce, a pokud onemocní angínou pectoris, může ovlivnit zdraví přímo, tedy snížením
choroba má vážnější průběh než u optimistů funkce imunitní soustavy, nebo nepřímo, tedy
(Scheier et al., 1989; Contrada et al., 2004). omezením zdravého životního stylu.
Jiná dlouhodobá studie starších dospělých lidí
ukázala, že optimistický postoj snížil v období Nezdolnost
deseti let riziko srdečních chorob na polovinu Další směr výzkumu se soustředil na jedin­
(Kubzansky et al., 2001). Optimističtí pacien­ ce, kteří jsou vůči stresu nejodolnější a kteří
ti s onkologickou diagnózou se lépe psychicky ani v těžkých stresových situacích neprojevují
přizpůsobují a lépe se zotavují než pesimisticky známky emočního nebo tělesného oslabení
naladění pacienti (například Carver et al., 1993; (Kobasa, 1979; Maddi, 2006). Tuto vlastnost
Carver et al., 2005; Schou et al., 2005). označujeme jako nezdolnost (hardinesš). Ne­
Jak pesimismus ovlivňuje zdravotní stav? zdolnost má tři složky: odhodlání angažovat se
Pesimisticky naladění lidé připisují život­ v boji proti obtížím, schopnost chápat obtíže
ním situacím více stresující charakter (Lowe, jako výzvu a schopnost vidět možnosti, jak řídit
Vedhara, Bennett, Brookes, Gale, Munnoch, chod událostí. Vysoce angažovaní jedinci jsou
Schreiber-Kounine, Fowler, Rayter, Sammon přesvědčeni, že je důležité zajímat se o události
a Farndon, 2003). Vyšší vnímavost vůči stresu a lidi bez ohledu na to, jak jsou okolnosti stre­
může vyvolat chronickou aktivaci reakce útok, sující. Jedinci odhodlaní řídit chod událostí se
nebo útěk, která vyústí ve fyziologické poruchy, nevzdávají svého přesvědčení, že mohou ovliv­
o nichž jsme se už zmínili. Důkazy pro toto nit situaci navzdory překážkám. Jedinci, kteří
tvrzení přineslo několik různých studií. V jed­ považují překážky za výzvu, vnímají stres jako
né studii badatelé po tři dny sledovali krevní
tlak pesimistů a optimistů. Zjistili, že pesimis­
té měli po celou dobu sledování vyšší krevní Radostně a optimisticky naladění starší lidé mají možná lépe fungujíd
tlak než optimisté (Ráikkónen et al., 1999). imunitní soustavu a zdravější životní styl.
Chronická fyziologická aktivace spojená
s pesimistickým naladěním bývá rovněž dává­
na do souvislosti se sníženou funkcí imunitní
soustavy. Jedna studie zaměřená na starší do­
spělé lidi například zjistila, že imunitní sou­
stava pesimisticky naladěných jedinců funguje
hůře než u optimisticky naladěných lidí (Ka-
men-Siegel, Rodin a Seligman, 1991). Studie
412 HIV pozitivních pacientů prokázala, že
ti, kteří byli na počátku studie vyhodnocení
jako pesimisté, měli o 18 měsíců později vyšší
virovou zátěž než méně pesimističtí pacien­
ti (Milam et al., 2004). Jiná studie HIV po­
zitivních homosexuálů zjistila, že ti, kdo vinu
 běžnou součást života a jako příležitost učit se, mohou ovlivnit svůj život, zůstávali zdravější
rozvíjet se a získávat moudrost. než ti, u nichž se uvedené postoje vyskytova­
Jedna studie se zaměřila na více než ly v malé míře (Kobasa, Maddi a Kahn, 1982).
600 mužů, kteří pracovali v téže společnos­ Zdá se, že nejdůležitějšími faktory jsou pocit
ti jako vedoucí pracovníci nebo manažeři. kontroly a odhodlání dosáhnout cíle (Co­
Účastníci studie měli v předem připraveném hen a Edwards, 1989). Studie zaměřené na
seznamu vyznačit všechny nemoci a stresové ženy (Wiebe a McCallum, 1986) a na osoby,
události, které prožili v posledních třech le­ u nichž se projevovaly symptomy AIDS (Far-
tech. Pro srovnání byly vybrány dvě kontrol­ ber, Schwartz, Schaper, Moonen a McDaniel,
ní skupiny. Příslušníci první skupiny udávali 2000), rovněž zjistily, že nezdolnost je předpo­
nadprůměrný počet stresových událostí a ne­ kladem lepšího psychického i tělesného zdraví.
mocí, členové druhé skupiny udávali stejnou Pro osobnost nezdolných jedinců odol­
míru stresu, ale nižší počet nemocí. Příslušníci ných vůči stresu je typické odhodlání, kon­
obou skupin potom vyplnili podrobné osob­ trola a výzva. Tyto vlastnosti jsou propojeny
nostní dotazníky. Analýza výsledků naznačila, s faktory, které ovlivňují vnímanou intenzitu
že muži s vysokou mírou stresu a nízkým po­ stresorů. Například pocit, že člověk má svůj
čtem nemocí se lišili od skupiny mužů s vy­ život pod kontrolou, odráží důvěru ve vlastní
sokou mírou stresu a vysokou nemocností ve schopnosti a ovlivňuje také hodnocení stre­
všech třech složkách nezdolnosti: byli aktiv­ sových událostí. Výzva zahrnuje též kogni­
něji zapojeni do práce i do společenského ži­ tivní hodnocení a názor, že změna je běžnou
vota, byli více orientovaní na výzvy a změny součástí života a že je nutné nevnímat ji
a měli pocit, že mohou více ovlivňovat udá­ jako ohrožení, ale jako příležitost k růstu.
losti ve svém životě (Kobasa, 1979).
Uvedené osobnostní rozdíly mohou být Hledání smyslu
spíše důsledkem než příčinou nemoci. Pro V podobném směru výzkumu se badatelé za­
nemocného člověka je těžké zapojit se do měřili na poněkud překvapivý, ale potěšující
práce a do společenského života. Proto bada­ jev: mnozí lidé, kteří se setkali se závažný­
telé uskutečnili dlouhodobou studii, v níž se mi traumatizujícími událostmi, uvádějí, že
zaměřili na vlastnosti vedoucích pracovníků v důsledku nabytých zkušeností se jejich ži­
před onemocněním. Potom po dva roky sle­ vot změnil k lepšímu. Studie ovdovělých lidí,
dovali míru jejich životního stresu a rozsah je­ pacientů trpících rakovinou, pacientů po­
jich nemocí. Výsledky ukázaly, že vedoucí pra­ stižených infarktem myokardu, pacientů po
covníci, kteří se výrazně zapojovali do života, transplantaci kostní dřeně, pacientů s mozko­
pozitivně reagovali na změny a měli pocit, že vou mrtvicí a jejich pečovatelů i HIV pozitiv­
ních mužů zjistily, že tito lidé se po prožitých
zkušenostech domnívají, že jejich život má
hlubší smysl a že zásadně dozráli (přehled viz
Pokud lidé najdou ve své ztrátě smysl, snáze se s ní vyrovnají. Davis a Nolen-Hoeksema, 2002; Helgeson,
Reynolds a Tomich, 2006). Jako příklad po­
slouží slova ženy, která nedávno ztratila blíz­
kého člověka, jehož hluboce milovala:

Celkově vzato mám pocit, že všechno, co mě

v životě potkalo, je dar. Nemusí to nutně být je­
nom příjemné dary, ale všechno, co se stane ...
má nějaký smysl. V životě jsem poznala hodně
utrpení ... a díky tomu jsem se hodně naučila.
Nechtěla bych se sice vrátit a prožívat to znovu,
ale stejně jsem za to vděčná, protože díky tomu
jsem dnes taková, jaká jsem. Na světě je hodně
radostí a starostí, ale to přece patří k životu.
Alicia, in Nolen-Hoeksema a Larson, 1999, str. 143
Lidé často říkají, že těžké zkušenosti jim obo­ užitek nebo růst (viz Helgeson et al., 2006).
hatily charakter, že v sobě objevili nové silné Nezdolní lidé dokážou ze stresových událostí
stránky, o jejichž existenci až do té doby netu­ vyzískat větší prospěch. Například ze studie
šili. Říkají také, že si přesněji uvědomili, co je amerických vojáků účastnících se mírové mise
v životě opravdu důležité, a na základě toho­ v Bosně vyplynulo, že ti, kdo během svého
to poznání zásadně změnili svůj život. Mnozí nasazení vykazovali vysoké hodnoty u ukaza­
lidé též uvádějí, že dnes mají mnohem hlubší telů nezdolnosti, získali ze své práce v Bosně
a smysluplnější vztahy s přáteli a rodinnými větší užitek v podobě rozvoje osobnosti než
příslušníky. vojáci, kteří byli méně nezdolní (Britt, Adler
Zdá se, že nacházení smyslu a možností a Bartoně, 2001).
pozitivního rozvoje v traumatických událos­
tech pomáhá lidem, aby se psychicky i fyzicky
přizpůsobili nové situaci. V několika studiích Chování typu A
vědci zjistili, že lidé, kteří v traumatických Značnou pozornost na sebe poutá vzorec cho­
událostech naleznou smysl a důvod k rozvoji vání či soubor návyků a postojů, který ozna­
vlastní osobnosti, méně trpí depresemi a úz­ čujeme jako chování typu A. Lékaři si v prů­
kostmi. Například ve studii nedávno ovdově­ běhu let všimli, že oběti srdečního infarktu
lých lidí prokázal Davis se svými spolupracov­ bývají nepřátelsky naladění, agresivní a netr­
níky (1998), že lidé, kteří našli ve své ztrátě pěliví jedinci, kteří jsou příliš pohlceni svou
určitý smysl nebo měli pocit, že se posunuli prací. V padesátých letech minulého století
pozitivním směrem, vykazovali méně projevů definovali dva kardiologové model chování,
deprese a symptomů posttraumatické stresové který je typický pro pacienty s ischemickou
poruchy než lidé, kteří se během 18 měsíců se chorobou srdeční. Nazvali jej chování typu
svou ztrátou nevyrovnali. Z hlediska psychic­ A (Friedman a Rosenman, 1974). Lidé, kte­
kého zdraví nezáleželo na tom, jaký význam ří se chovají podle tohoto modelu, jsou velmi
a smysl si lidé ve své ztrátě našli - postači­ soutěživí a orientovaní na úspěch, pociťují ne­
lo i to, že za svého prožitku načerpali určitou dostatek času, nedokážou odpočívat a reagují
zkušenost. netrpělivě a zlostně, pokud se mají vyrovnat
Z některých studií také vyplývá, že nalezení se zpožděním nebo musí jednat s lidmi, kteří
smyslu souvisí i s průběhem tělesné nemoci. jsou podle jejich názoru neschopní. Přestože
Tak třeba Affleck se svými spolupracovníky se navenek projevují sebevědomě, neustále se
zjistil, že muže, kteří utrpěli srdeční infarkt trápí pochybnostmi a nutí se k vyššímu vý­
a měli pocit, že je tato událost někam posu­ konu v čím dál kratším čase. Některé typické
nula - například změnili svou životní filozofii projevy chování typu A jsou uvedeny v tabul­
nebo žebříček hodnot -, v příštích osmi le­ ce 14.2.
tech s menší pravděpodobností postihl další Jedinci s chováním typu B nevykazují vlast­
infarkt a méně často trpěli srdečními cho­ nosti typu A. Dokážou odpočívat bez výčitek
robami (Affleck, Tennen, Croog a Levine, svědomí a pracovat bez nervozity. Netrápí je
1987a). Bower se svými spolupracovníky stu­ pocit nedostatku času, nejsou netrpěliví a ne­
doval HIV pozitivní pacienty a zjistil, že muži, nechají se snadno rozzlobit.
kteří našli určitý smysl ve ztrátě přítele nebo Při zkoumání vztahu mezi chováním typu
partnera v důsledku úmrtí na AIDS, měli A a ischemickou chorobou srdeční hodnotili
zdravější imunitní soustavu (posuzováno po­ badatelé více než 3000 zdravých mužů střed­
dle pomocných buněk CD4 T) a byla u nich ního věku. Pracovali metodou strukturova­
nižší pravděpodobnost, že v období dalších ného rozhovoru, který byl záměrně sestaven
dvou až tří let zemřou na AIDS (Bower, Ře­ tak, aby byl pro účastníky rozčilující. Badatel
meny, Taylor a Fahey, 1998). nechal účastníka záměrně a bez vysvětlení
Proč někteří lidé dokážou najít v trauma­ čekat a potom mu položil řadu otázek, kte­
tických událostech smysl a ponaučení, a jiní ré se týkaly jeho soutěživosti, nepřátelského
ne? Zdá se, že zde hraje svou úlohu optimi­ postoje a pocitu nedostatku času, například:
smus. Optimisté častěji uvádějí, že po streso­ „Máte někdy naspěch a pociťujete časový tlak?“
vých událostech zaznamenali pozitivní změny, „Jíte rychle?“ „Považujete se za ambiciózního
 a snaživého člověka, nebo jste spíše pohodář?“ typu A dvakrát více infarktů a jiných forem
„Nesnášíte, když někdo přijde pozdě?“ Bada­ ischemické choroby srdeční než muži s cho­
tel dotazovaného muže přerušoval, kladl mu váním typu B. Výsledky zůstaly v platnosti
otázky vyzývavým tónem a dělal nepatřičné i po odečtení vlivu stravovacích návyků, věku,
poznámky. Rozhovor byl hodnocen spíše po­ kouření a dalších proměnných (Rosenman et
dle toho, jak se účastník choval při odpovídá­ al., 1976). Další studie potvrdily toto dvojná­
ní na otázky, než podle samotných odpově­ sobné riziko a souvislost chování typu A s vý­
dí. Muži s chováním typu A hovořili hlasitě skytem srdečních chorob u žen i u mužů (viz
a výbušně, nenechali se přerušit, byli napjatí Myrtek, 2007). Chování typu A kromě toho
a tvářili se nepřístupně, nepříjemné událos­ koreluje se závažností aterosklerotického zú­
ti popisovali se značným emočním nábojem. žení věnčitých tepen, které bylo prokázáno
Muži s chováním typu B seděli uvolněně, při pitvách i rentgenových studiích vnitřního
mluvili pomalu a tiše, nechali se snadno pře­ prostoru věnčitých tepen.
rušit a často se usmívali. Následující výzkumy upřesnily pojetí cho­
Badatelé zařadili účastníky studie do sku­ vání typu A a zjistily, že míra nepřátelského
piny A nebo B a potom je sledovali osm a půl naladění daného člověka (hostilita) je lepším
roku. V tomto období měli muži s chováním prediktorem srdečních chorob než celková
míra chování typu A. Autoři některých studií
nepoužili při měření hostility rozhovory, ale
spíše testy osobnosti. Například pětadvace­
tiletá studie 118 právníků zjistila, že u mužů,
TABULKA 14.2 u nichž osobnostní inventář vypracovaný
Chování typu A. Některé typy chování, které jsou typické pro osoby v průběhu vysokoškolského studia potvr­
se sklonem k ischemické chorobě srdeční. (Zdroj: Meyer Friedman dil vysokou míru hostility, byla pětkrát vyšší
a R. N. Rosenman: Type A Behavior and Your Heart. ® 1974, Meyer pravděpodobnost, že zemřou před dosažením
Friedman. Použito se svolením nakladatelství Alfred A. Knopf, Random padesátého roku věku, než u jejich spolužá­
House, lne.)
ků (Barefoot et al., 1989). V podobné studii
Myslíte na dvě věci najednou, děláte dvě věd současně. zaměřené na lékaře predikovaly skóry hosti­
Plánujete si stále více činností na čím dál kratší dobu.
lity získané během studia na lékařské fakul­
tě výskyt ischemické choroby srdeční a vyšší
Popoháníte ostatní, aby mluvili rychleji.
úmrtnost způsobenou všemi příčinami (Bare­
Jste přehnaně nervózní, pokud musíte čekat ve frontě nebo jet za foot, Williams a Dahlstrom, 1983). Nejnověj­
autem, které podle vašeho názoru jede příliš pomalu. ší studie, která sledovala muže po dobu 15 let,
Jste přesvědčeni, že pokud se má něco udělat opravdu dobře, musíte zjistila, že psychické faktory včetně hostility
to udělat sami. predikovaly výskyt ischemické choroby srdeč­
Při řeči gestikulujete. ní (Boyle, Michalek a Suarez, 2006). V těchto
studiích byl vztah mezi hostilitou a ischemic-
Často pohupujete nohou položenou přes nohu nebo poklepáváte
prsty.
kou chorobou nezávislý na vlivech kouření,
věku a vysokého krevního tlaku.
Mluvíte překotně nebo často používáte vulgární slova.
Jak vede chování typu A nebo hostili­
Přikládáte přehnaný význam tomu, abyste byli všude včas. ta k ischemické chorobě srdeční? Možným
Dělá vám potíže jen tak sedět a nic nedělat. biologickým mechanismem je způsob, jímž
sympatická nervová soustava reaguje na stres.
V každé hře chcete vyhrát, dokonce i když hrajete s dětmi.
Většina účastníků pokusu uvádí, že ve stresové
Vlastní i cizí úspěch vyjadřujete v číslech (počet ošetřených pacientů, experimentální situaci (pokud například hrozí
napsaných článků a tak dále). selhání, nepříjemné chování experimentátora
Při řeči pokyvujete hlavou, zatínáte ruku v pěst, boucháte do stolu nebo vysoké nároky soutěživých úkolů) poci­
nebo sykáte. ťují vztek, jsou podráždění a nervózní. Oso­
Jste netrpěliví při pohledu na někoho, kdo dělá věc, kterou byste by, které dosahují vysokých skórů při měření
podle svého názoru udělali lépe nebo rychleji. hostility, však vykazují mnohem větší vzestup
Rychle mrkáte nebo vám cuká obočí. krevního tlaku, tepové frekvence a vylučování
stresových hormonů než účastníci s nízkými
skóry hostility (Ráikkónen, Matthews, Flo­
Otázky rozvíjející kritické myšlení
ry a Owens, 1999; Suarez, Kuhn, Schanberg,
Williams a Zimmerman, 1998). Ke stejným 1 Jaký užitek může plynout z chování typu A pro osoby, jimž
výsledkům došli badatelé při srovnání osob je toto chování vlastní?

s chováním typu A a typu B. Sympatická 2 Příslušníci některých kultur jsou náchylnější ke zdravotním
problémům souvisejícím se stresem. Jaké mohou být příčiny
nervová soustava hostilních jedinců a jedinců
tohoto stavu?
s chováním typu A je patrně přecitlivělá vůči
stresovým situacím. Všechny uvedené fyziolo­
gické změny mohou poškodit srdce a cévy.
Není nijak překvapivé, že hostilní lidé uvá­ Dovednosti zvládání stresu
dějí vyšší počet mezilidských konfliktů a men­
ší sociální oporu než ostatní lidé (například Emoce a fyziologická aktivace způsobené
Keltikangas-Javinen a Ravaja, 2002; Williams, stresovými situacemi jsou velmi nepříjemné
2008). Snížená sociální opora má přímé ne­ a člověk je motivován k tomu, aby udělal něco
gativní účinky na řadu objektivních i subjek­ pro zmírnění nepohodlného stavu. Proces,
tivních ukazatelů zdravotního stavu (Uchino, kterým se člověk snaží vyrovnat se se streso­
Uno a Holt-Lunstad, 1999). Hostilita tedy vými stavy, označujeme výrazem zvládání. Má
může mít přímý vliv na stav kardiovaskulární dvě základní formy. První možností je sou­
soustavy, neboť zvyšuje míru chronické akti­ středit se na specifický problém nebo situaci
vace. Nepřímý účinek na zdravotní stav spočí­ a snažit se najít způsob, jak ji změnit nebo jak
vá ve snížené sociální opoře. se jí v budoucnosti vyhnout. Tento postup na­
Chování typu A lze modifikovat pomocí zýváme zvládání zaměřené na problém. Dal­
terapeutických programů. Lidé, kteří doká­ ší možností je zaměřit se na zmírnění emocí
žou omezit chování tohoto typu, vykazují niž­ souvisejících se stresovou situací, i když sa­
ší riziko vzniku ischemické choroby srdeční. motnou situaci změnit nelze. Tento postup se
O této terapii se zmíníme v další části kapitoly. nazývá zvládání zaměřené na emoce (Laza-
rus a Folkman, 1984). Většina lidí používá při
zvládání stresových situací oba postupy.
DíLčí shrnutí
■ Psychoanalytická teorie tvrdí, že události
Zvládání zaměřené na problém
jsou stresové, pokud podněcují naše vnitřní
konflikty. Existuje mnoho strategií zaměřených na řeše­
■ Behavioristé říkají, že lidé reagují na ní problému. Nejprve je nutné problém defi­
specifické situace strachem a úzkostí, novat. Potom je třeba vytvořit několik variant
protože tyto situace pro ně byly v minulosti řešení a zvážit jejich klady a zápory. Nakonec
stresující nebo škodlivé. se člověk musí rozhodnout pro jedno z mož­
■ Kognitivní teorie tvrdí, že optimismus ných řešení a začít podle něj jednat. Strategie
ovlivňuje zdravotní stav. Optimisté vykazují
zaměřené na problém mohou také směřovat
lepší funkce imunitní soustavy a mají také
dovnitř: člověk se nesnaží změnit prostředí,
zdravější životní styl.
■ Nezdolní lidé vnímají stresové situace jako
ale sebe. Může změnit své cíle, najít si alter­
výzvu a jsou přesvědčeni, že mají události nativní zdroje uspokojení nebo si osvojit nové
pod kontrolou. Tyto vlastnosti mohou dovednosti. Míra dovednosti využívání strate­
působit jako ochranný štít a zabránit vzniku gií závisí na zkušenostech a schopnosti sebe-
nemocí, které pramení ze stresu. ovládání daného jedince.
■ Lidé, kteří dokážou najít smysl Představte si, že vás vyučující upozorní na
i v traumatických událostech, méně často to, že vám hrozí propadnutí u zkoušky, která je
trpí emočními problémy.
nezbytná pro dokončení studia. Máte možnost
■ Lidé s vzorcem chování typu A bývají
poradit se o tom se svým profesorem, sestavit
nepřátelští, agresivní a netrpěliví. Jsou
si plán studia a řídit se jím, nebo se rozhodnete,
pohlceni svou prací. Studie ukazují, že u lidí
s tímto stylem chování existuje vyšší riziko
že se ke zkoušce nestihnete připravit včas a pře­
vzniku ischemické choroby srdeční. sunete si ji na další semestr. Znamená to, že jste
zvolili způsob zvládání zaměřený na problém.
Lidé, kteří ve stresových situacích tíhnou
ke zvládání zaměřenému na problém, vykazu­
jí v obtížném období i po jeho skončení nižší
míru deprese (viz Taylor a Stanton, 2007). Je
samozřejmě také možné, že pro méně depre­
sivně naladěné jedince je jednodušší zaměřit se
na řešení problému. Longitudinální studie však
prokazují, že zvládání zaměřené na problém
vede ke kratšímu období deprese, bez ohledu
na počáteční míru deprese. Terapie, které učí
pacienty v depresi používat zvládání zaměřené
na problém, účinně pomáhají postiženým li­
dem překonávat deprese a reagovat adaptivně-
ji na stresory (Nezu, Nezu a Perri, 1989). Jiné
studie ukázaly, že lidé, kteří častěji používají
zvládání zaměřené na problém, se po operaci
srdce lépe zotavovali (Scheier et al., 2003).

Zvládání zaměřené na emoce

Lidé používají zvládání zaměřené na emoce
proto, aby se svými emocemi nenechali pohltit
a aby mohli začít jednat a řešit své problémy.
Zvládání zaměřené na emoce používají také
tehdy, když je samotný problém nezvladatelný
(deGroot, Boeke, Bonke a Passchier, 1997).
Člověk se snaží zvládnout negativní emoce
mnoha způsoby. Někteří badatelé je rozděli­
li na behaviorální a kognitivní strategie (viz kteří vyrůstali v podporujících a chápajících
Skinner, Edge, Altman a Sherwood, 2003). rodinách, vykazovali nižší reaktivitu v určitých
Mezi behaviorální strategie patří například oblastech mozku na emočně znepokojivé foto­
tělesné cvičení a pohyb, požívání alkoholu grafie. Z toho lze soudit, že jejich neurologická
nebo jiných drog, vybíjení vzteku a hledá­ reakce na sociální stres byla lépe zvládnutá.
ní emoční podpory u přátel. Mezi kognitiv­ Vliv sociální opory na zdravotní stav jedince
ní strategie patří dočasné odložení problému je přímo závislý na kvalitě této opory (Taylor,
stranou („Nestojí to za ty starosti“) a snížení 2007; Warwick, Joseph, Cordle a Ashworth,
hrozby změnou významu situace („Její přátel­ 2004). Někteří přátelé nebo příbuzní nejsou
ství pro mě není zas tak důležité“). Součástí v těžké době oporou, ale spíše přítěží. Lidé, je­
kognitivních strategií často bývá i přehodno­ jichž sociální sítě se vyznačují vysokou mírou
cení situace. Některé behaviorální a kognitiv­ konfliktů, vykazují po působení silných streso­
ní strategie jsou adaptivní a jiné (například rů, například po ovdovění, horší tělesné i psy­
opíjení se) jsou zdrojem dalšího stresu. chické zdraví (Windholz, Marmar a Horowitz,
Vyhledání emoční opory u druhých lidí je 1985). Konfliktní sociální vztahy mohou ovliv­
strategií, která lidem pomáhá, aby se dokázali nit zdravotní stav prostřednictvím imunitní
přizpůsobit tlaku emočních i fyzických stresorů soustavy. Kiecolt-Glaser, Glaser, Cacioppo
(Hallaraker, Arefyord, Mavik a Maeland, 2001; a Malarkey (1998) zjistili, že novomanže­
Pakenham, Chiu, Bursnall a Cannon, 2007). lé, kteří při probírání manželských problémů
Eisenberg se svými spolupracovníky (1998) zaujali vůči partnerovi negativní a nepřátelský
zjistil, že lidé, kteří byli v pravidelném kontaktu postoj, vykazovali výraznější pokles čtyř indi­
s chápajícími přáteli a příbuznými, vykazovali kátorů funkce imunitní soustavy než páry, jež
nižší reaktivitu na sociální stresory. Podobně při diskusi o manželských problémech zůstaly
Taylor et al. (2006) zjistili, že mladí dospělí lidé, věcné a klidné. U dvojic, které při řešení man­
želských problémů zaujaly nepřátelský po­ (kouření, pohyb). Je možné, že chronické po­
stoj, byl rovněž zjištěn zvýšený krevní tlak po tlačování vlastní identity má přímý vliv na
delší dobu než u dvojic, které zůstaly klidné. zdraví stejně jako chronické potlačování emocí.
Podobně Taylor et al. (2006) zjistili, že mladí Naproti tomu hovory o negativních emo­
dospělí lidé, kteří vyrůstali bez emoční opory cích a důležitých životních problémech mají
v rodině, vykazovali při pohledu na emočně na zdravotní stav patrně příznivý vliv (napří­
zneklidňující fotografie nadměrnou reaktivitu klad Panagopoulou, Meas, Rime a Montgo-
v klíčových oblastech mozku. mery, 2006). Pennebaker (2007) v rozsáhlé
Někteří lidé se s negativními emocemi vy­ sérii studií zjistil, že pokud se lidé zabývají
rovnávají ještě méně přizpůsobivým způso­ svými osobními traumaty v denících nebo ese­
bem: jednoduše své negativní emoce popřou jích, prospívá to jejich zdraví. V jedné studii
a vytěsní je z vědomí. Tento postup se nazývá bylo 50 zdravých vysokoškolských studentů
vyhýbavá strategie. Vyhýbavá strategie bývá náhodně rozděleno do dvou skupin. Studen­
dávána do souvislosti s některými zdravot­ ti z jedné skupiny měli čtyři dny po sobě po
ními problémy, například se zvýšenou bolestí dobu 20 minut psát o nejvíce znepokojujících
(Rosenberger et al., 2004) a neúplným obno­ a traumatických událostech ze svého živo­
vením funkce po chirurgickém zákroku (Ste- ta, studenti zařazení do druhé skupiny měli
phens et al., 2002), s nižší pravděpodobností ve stejném režimu psát o běžných událostech.
remise u pacientů trpících depresí (Cronkite Studentům byly odebrány krevní vzorky den
et al., 1998), ledabylejším zachováváním lé­ před zahájením studie, v den posledního zá­
čebného režimu a následně vyšší virovou zá­ pisu a šest týdnů po ukončení studie. Badate­
těží u HIV pozitivních jedinců (Weaver et lé testovali několik markérů, které vypovídají
al., 2005), riskantnějším chováním HIV po­ o fungování imunitní soustavy. Zaznamenali
zitivních uživatelů drog (Avants et al., 2001)
a zvýšenou mírou tělesných symptomů mezi
pečovateli, kteří se starají o jedince postižené
chorobou AIDS (Billings et al., 2000). Vyhý­ ------- všechny infekční nemoci
bavá strategie také vede k rozvoji chronických ------- zánět nosních dutin
chorob a zvýšené úmrtnosti pacientů s rako­ ■ ■ zánět průdušek
zápal plic
vinou (Epping-Jordan et al., 1994), pacien­
■ tuberkulóza
tů infikovaných virem HIV (Leserman et al.,
2000), pacientů trpících městnavým srdečním
selháním (Murberg et al., 2004) a revmatoid-
ní artritidou (Evcrs et al., 2003).
Jedna zajímavá studie prokázala, že ho­
mosexuální muži, kteří skrývají svou sexuální
orientaci, častěji trpí zdravotními potížemi
(Cole et al., 1996). U mužů tajících svou ho­
mosexualitu je v časovém intervalu pěti let
třikrát vyšší pravděpodobnost vzniku rakovi­
ny a některých infekčních onemocnění (zá­
palu plic, bronchitidy, zánětu nosních dutin,
tuberkulózy) než u těch, kteří se svou homo­
sexualitou netajili (viz obrázek 14.9). Všichni
muži zahrnutí do této studie byli HIV nega­
OBRÁZEK 14.9
tivní. Stejní badatelé se v jiné studii zaměřili
Výskyt infekčních nemocí jako funkce skrývání sexuální
na HIV pozitivní muže a zjistili, že choroba orientace. Homosexuální muži, kteří skrývali svou homosexualitu
postupovala rychleji u těch, kteří svou homo­ před ostatními, byli náchylnější k několika druhům infekčních chorob.
sexualitu skrývali (Cole et al., 1995). Rozdí­ (S. W. Cole, M. E. Kemeny, S. E. Taylor a B. R. Visscher /1996/: Elevated
ly zdravotního stavu těch, kdo „šli s pravdou Physical Health Risk Among Gay Men Who Conceal Their Homosexuál
Identity, Health Psychology, 15, str. 243-251. Přetištěno se svolením
ven“, a těch, kteří ji dosud tajili, však neodrá­
Američan Psychological Association, ® 1996.)
žely rozdíly v chování, jež souvisí se zdravím
NOVĚ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Využití nových neověřeném léku a dožaduje se ovoce a zeleniny snižuje pravdě­

médií při zlepšování ho u svého lékaře. Lék pro něj ale podobnost výskytu několika zá­
zdravotního stavu nemusí být vhodný nebo zatím ne­ važných chorob. Přesto jídelní­
Bouřlivý rozvoj nových médií v ně­ prošel potřebnými testy a lékař jej ček lidí na celém světě obsahuje
kolika posledních desetiletích vedl pacientovi nemůže předepsat. stále více tuků, cukrů a potravin
ke vzniku mnoha nových způsobů Internet může být také velmi s nízkým obsahem žádoucích živin
a metod, jejichž cílem je zlepšit užitečný jako prostředek šíření (Brownell a Horgen, 2004). V dů­
tělesné a duševní zdraví lidí. Tech­ velmi kvalitních informací a in­ sledku toho všeho prudce narůs­
nologie, jako je například osobní tervencí, které vedou ke změnám tá výskyt obezity, a to zejména
digitální asistent (personál digital chování, a tedy i zlepšení zdra­ v rozvinutých zemích. Intenzivní
assistant - PDA) nebo přenosné votního stavu. Díky internetu se a osobně zaměřené programy pře­
monitory srdeční činnosti, umož­ informace mohou dostat i k lidem, svědčující obyvatele o zdravějším
ňují v reálném čase získávat in­ kteří nemají přístup k osvětovým životním stylu jsou účinné, ale
formace o chování lidí (o jejich programům založeným na osobních také nákladné, časově náročné
stravovacích návycích, cvičení kontaktech nebo si nemohou do­ a pro mnoho lidí nedostupné. In­
a užívání léků) a o jejich fyzio­ volit za ně zaplatit. V rozvinutých ternet nabízí možnost představit
logickém stavu. Na základě takto průmyslových zemích má přístup programy zdravého životního stylu
získaných informací mohou lékaři k internetu více než polovina oby­ velkým segmentům populace při
cíleně zasáhnout ve prospěch pa­ vatel a většina uživatelů internetu relativně nízkých nákladech.
cienta tak, aby vyhověli jeho fy­ uvádí, že zdrojem zdravotnických Jeden takový program původ­
ziologickým potřebám a současně informací je pro ně právě internet ně vznikl v nadnárodní společ­
zohlednili jeho návyky. (Vandelanotte et al., 2007). Kont­ nosti Generál Electric, která se
Největší dopad na zdravotní rolované studie opravňují k naději, snažila zlepšit zdravotní stav
stav má pravděpodobně internet. že zmíněné intervence mohou být svých zaměstnanců. Všichni za­
Prostřednictvím internetu zís­ účinným nástrojem, který přiměje městnanci společnosti dostali e-
kávají každodenně zdravotnické lidi k žádoucím změnám chování. -mail, který je vybízel k účasti
informace miliony lidí na celém Mnohé internetové intervence v programu „5-10-25" a nabádal
světě. Kvalita těchto informací je cílené na změnu chování prosazu­ je k tomu, aby každý den ušli
však velmi různá. Pacienti kladou jí více pohybu a lepší stravovací nejméně 10 000 kroků nebo se
lékařům stále častěji otázky, kte­ návyky. Pravidelný pohyb význam­ půl hodiny věnovali středně na­
ré vycházejí z mylných informací ně snižuje nebezpečí vzniku kar­ máhavému cvičení, aby pětkrát
vyhledaných na internetu. Stává diovaskulárních chorob, cukrovky denně zařadili do jídelníčku čer­
se například, že si pacient na in­ a několika typů rakoviny. Podob­ stvé ovoce nebo zeleninu a aby
ternetu přečetl o novém a dosud ně každodenní přísun čerstvého zhubli, pokud měli až dosud vý-

také, kolikrát studenti v průběhu šesti týdnů tem a nalezení jejich smyslu snižuje negativní
od ukončení studie navštívili zdravotnické emoce, které události vyvolávají, a může také
středisko, a srovnali tento údaj s počtem ná­ snížit negativní fyziologické reakce spojené
vštěv střediska před zahájením studie. Ob­ s chronickými negativními emocemi.
rázek 14.10 ukazuje, že studenti, kteří se Pozitivní sociální podpora může lidem po­
v esejích zabývali traumatickými událostmi, moci lépe se přizpůsobit stresu, protože jim
vykazovali lepší funkce imunitní soustavy brání, aby se neustále zaobírali svými streso-
a zdravotnické středisko navštěvovali méně ry (Nolen-Hoeksema, Wisco a Lyubomirsky,
často než studenti z kontrolní skupiny (Penne- 2008). Neustálé uvažování o stresorech, ozna­
baker, Kiecolt-Glaser a Glaser, 1988). Naproti čované jako ruminace, znamená, že člověk se
tomu studenti, kteří psali o běžných událos­ uzavírá do sebe a myslí na to, jak špatně se cítí,
tech, uskutečnili z neznámých důvodů více trápí se nad důsledky stresových událostí, uva­
návštěv ve zdravotnickém středisku a projevil žuje o svém duševním rozpoložení a neustále
se u nich pokles lymfocytární reakce. Penne- hovoří o tom, jak se mu daří zle, aniž by udě­
baker (2007) se domnívá, že psaní je užitečné, lal něco pro nápravu. Jedna longitudinální stu­
protože pomáhá lidem najít smysl událostí, jež die nedávno ovdovělých lidí zjistila, že ti, kteří
je potkaly, a pochopit je. Porozumění událos­ se neustále zaobírali svým zármutkem, trpěli
raznou nadváhu. Pracovníci, kteří individuální rady. Zaměstnanci si al., 2006). Během programu také
se do programu zapojili, vyplnili mohli v internetových diskusních zhubli dva až dva a půl kilogramu.
na počítači dotazník zkoumající skupinách vzájemně vyměňovat Z posouzení 15 internetových
jejich současné chování a tělesné zkušenosti. Z internetu si mohli programů zaměřených na zvýšení
potřeby. Na základě těchto infor­ stáhnout dietní program Weight fyzické aktivity a zlepšení stra­
mací dostávali účastníci projektu Watchers. Společnost dokonce na­ vovacích návyků vyplynulo, že ve
pravidelné e-mailové zprávy hod­ filmovala videoseriál mapující sna­ srovnání s kontrolními skupinami
notící jejich pokroky v programu. hy a pokroky dvou zaměstnanců, většina programů skutečně přiná­
Pravidelně dostávali také elektro­ kteří se zapojili do programu. ší účastníkům prospěch (Vandela-
nický zpravodaj s radami a příbě­ Po osmi měsících proběhlo hod­ notte et al., 2007). Pokud progra­
hy o zaměstnancích, kteří dokázali nocení 2498 zaměstnanců v 53 ze­ my nepokračují, jsou jejich přínosy
výrazně změnit své chování. Do­ mích, kteří se účastnili programu. skromné a spíše krátkodobé. Mezi
stali telefonické a e-mailové kon­ Ukázalo se, že tito zaměstnanci vý­ tisíci, nebo dokonce miliony lidí
takty na výživové poradce i tre­ razně zvýšili spotřebu ovoce a ze­ je však dopad těchto programů na
néry a cvičitele, kteří odpovídali leniny a že se mnohem častěji vě­ veřejné zdraví potenciálně velký.
na jejich otázky a poskytovali jim novali tělesnému cvičení (Pratt et Bylo prokázáno, že internetové
osvětové programy snižují kouře­
ní u dospělých (Japunitch et al.,
2006; Munoz et al., 2006) a u do­
spívajících (Woodruf et al., 2007).
V poslední době byl internet využit
k šíření kognitivně-behaviorální
terapie depresí u dospělých v roz­
vojových zemích, kteří nemají pří­
stup ke klasické psychoterapii, ale
je jim umožněn přístup k interne-
td (Christensen, Griffiths a Jorm,
2004; Munoz, osobní sdělení). Na
celém světě jsou účinné i jiné typy
médií, například televizní pořady
určené k pozitivnímu ovlivňování
životního stylu a návyků (Bandura,
2006). Zdá se, že zdravotníci se

Intervence cílené na zdravý životní styl se stále častěji šíří pomocí internetu. učí využívat sílu nových médií.

delší dobu depresí (Nolen-Hoeksema a Lar- jejich domovů). Výsledky ukázaly, že studenti,
son, 1999). Silnější sklony k ruminaci byly kteří ještě před zemětřesením zvládali emo­
pozorovány u sociálně izolovaných lidí nebo ce ruminativním způsobem, byli deset dní
u těch, kteří měli konfliktní sociální vztahy. a sedm týdnů po zemětřesení častěji depre­
Jiná longitudinální studie vznikla čirou ná­ sivní a úzkostní. Toto tvrzení platilo i tehdy,
hodou. Skupina badatelů ze Stanfordovy uni­ když badatelé vzali v úvahu původní úroveň
verzity měla právě k dispozici výsledky studie, deprese a úzkosti před zemětřesením (Nolen-
jejímž předmětem bylo zvládání zaměřené na -Hoeksema a Morrow, 1991). Sklony k dlou­
emoce a hladina deprese a úzkosti u početné hodobé depresi a úzkosti měli i studenti, kteří
skupiny studentů. Výsledky byly získány dva se oddávali nebezpečným činnostem (napří­
týdny před silným zemětřesením, které po­ klad požívání alkoholu), aby zahnali negativní
stihlo oblast San Franciska v roce 1989. Deset nálady. Naproti tomu studenti, kteří zlepšovali
dní a sedm týdnů po zemětřesení vědci u stu­ svou náladu a získávali znovu pocit kontroly
dentů znovu změřili hladinu deprese a úzkosti. příjemnými činnostmi, vykazovali mírnější
Určili také, jakou míru stresu studenti prožili deprese a úzkosti po kratší dobu.
v důsledku zemětřesení (například vlastní zra­ Mohli bychom se ptát, zda lidé, kteří se
nění, zranění přátel a členů rodiny, poškození uchylují k ruminačnímu stylu zvládání, vy-
 problémy méně úspěšně, pokud se o to pokusí.
Laboratorní studie prokázaly, že lidé v depre­
si, kteří deset minut hloubají nad problémem
a potom se pustí do jeho řešení, jsou při řeše­
ní méně úspěšní než depresivní lidé, kteří se
deset minut před řešením problému zabývali
nějakou rozptylující činností (Lyubomirsky
a Nolen-Hoeksema, 1995; Nolen-Hoeksema
a Morrow, 1991). Ruminace tedy patrně brání
úspěšnému řešení problémů.

DíLčí shrnutí
■ Strategie zvládání stresu se dělí na strategie
zaměřené na problém a strategie zaměřené
na emoce.
■ Lidé, kteří řeší problémy aktivně, po
negativních životních událostech méně často
trpí chorobami a depresemi.
■ Lidé, kteří své negativní emoce zvládají
ruminační nebo vyhýbavou strategií, po
negativních událostech strádají déle než
lidé, kteří ve stejné situaci vyhledají sociální
oporu nebo nepříznivou situaci přehodnotí.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

1 Jakým způsobem může prostředí, v němž
dítě vyrůstá, ovlivnit rozvoj jeho strategií
zvládání stresových situací?
2 Jak odlišíte osoby, jež své trápení vytěsňují
nebo popírají, od Lidí, kteří v obtížných
situacích skutečně žádné trápení nepociťují?

OBRÁZEK 14.10
Zdravotní stav studentů, kteří psali o traumatických Zvládání stresu
nebo běžných událostech. Studenti, kteří v řadě esejů
psali o svých osobních traumatech, měli lépe fungující
Kromě hledání sociální opory v době stresu si
imunitní soustavu a méně často navštěvovali lékaře než
studenti, kteří v esejích psali o běžných záležitostech. lidé mohou osvojit i další techniky, které po­
(Zdroj: Pennebaker, Kiecolt-Glaser a Glaser, 1988.) mohou snížit negativní vlivy stresu na jejich
tělo a mysl. V této části kapitoly se budeme
zabývat některými behaviorálními a kognitiv­
řeší své problémy lépe. Z dostupných důka­ ními technikami, u nichž bylo prokázáno, že
zů vyplývá, že tomu tak není. Lidé používa­ pomáhají snižovat účinky stresu. Podrobněji
jící ruminační styl zvládání málokdy aktivně probereme také to, jak se zmíněné techniky
řeší své problémy vyvolané stresovými fakto­ používají při omezení chování typu A a vý­
ry. Naproti tomu lidé, kteří se věnují příjem­ skytu ischemické choroby srdeční.
ným činnostem, aby si na chvíli oddychli od
negativních nálad, se častěji pouštějí do ak­
tivního řešení problémů vyvolaných stresory Behaviorální techniky
(Nolen-Hoeksema a Larson, 1999; Nolen- Mezi behaviorální techniky, které lidem po­
-Hoeksema a Morrow, 1991). Lidé se sklo­ máhají ovládat fyziologické reakce na streso­
nem k ruminačnímu zvládání kromě toho řeší vé situace, řadíme biologickou zpětnou vaz­
bu (biofeedback), relaxační trénink, meditace Příslušníci druhé
skupiny dostávali
a aerobní cvičení.
biologickou
zpětnou vazbu
Biologická zpětná vazba (světelný
a zvukový signál),
Při biologické zpětné vazbě (biofecdbacku) kdykoli současně
dostává jedinec informace (zpětnou vazbu) vzrostl krevní
tlak a tepová
o určitém aspektu svého fyziologického stavu frekvence.
a potom se pokouší tento stav změnit. Napří­
Příslušníci první
klad při nácviku ovládání bolesti hlavy, která skupiny dostávali
je vyvolána napětím některých svalů hlavy biologickou
a krku, se dané osobě upevní na čelo elekt­ zpětnou vazbu
(světelný
rody tak, že každý pohyb čelního svalu lze a zvukový signál),
elektronicky zjistit, zesílit a převést na zvuko­ kdykoli současně
poklesl krevní
vý signál. Intenzita zvukového signálu se zvy­ tlak a tepová
šuje, když se sval napíná, a při uvolnění svalu frekvence.
intenzita zvuku klesá. Jedinec se učí ovládat
intenzitu zvuku a tím se současně učí udr­ OBRÁZEK 14.11
žet sval v uvolněném stavu. (Uvolnění čelní­ Instrumentální podmiňování krevního tlaku a tepové
ho svalu obvykle vede k uvolnění svalů hlavy frekvence. Účastníci v obou skupinách se naučili ovlivňovat krevní tlak
a tepovou frekvenci během jediného sezení. Skupina, u níž byl posilován
a krku.) Po čtyřech až osmi týdnech nácviku
pokles obou funkcí (první skupina), dosáhla v pokusech postupně vyšší
se člověk naučí rozeznávat začátek napětí kontroly; skupina, u níž byl posilován vzestup obou funkcí (druhá
a dokáže je zmírnit i bez zpětné vazby zpro­ skupina), dosáhla méně výrazných výsledků. (G. E. Schwartz /1975/:
středkované přístrojem (Taylor, 1999). Biofeedback, Self-Regulation, and the Patterning of Physiological
Processes, Američan Scientist, 63: 316. Přetištěno se svolením Scientific
Research Society.)
Relaxační trénink
Relaxační trénink člověka učí, jak uvolnit
svaly, zvolnit tempo a soustředit se na své my­
šlenky. Fyziologické procesy - například tepo­ tlaku biologickou zpětnou vazbu a nácvik re­
vá frekvence a krevní tlak - řízené autonomní laxace, vyplývá, že nej důležitější proměnnou
nervovou soustavou byly vždy považovány za je naučit se, jak se uvolnit (Thorpe a Olson,
automatické a předpokládalo se, že nepodlé­ 1997). Někteří lidé si uvolnění osvojí rychleji,
hají volní kontrole. Laboratorní studie však pokud mají biologickou zpětnou vazbu. Jiní
prokázaly, že lidé se mohou naučit měnit te­ se naučí stejně dobře relaxovat, když projdou
povou frekvenci i tlak (viz obrázek 14.11). nácvikem svalového uvolnění bez jakékoli
Výsledky těchto studií vedly k vypracování re­ biologické zpětné vazby. Užitečnost nácviku
laxačních postupů, které se používají při léčbě relaxace patrně závisí na typu člověka. Ně­
pacientů s vysokým krevním tlakem (hyper­ kteří lidé neužívají svědomitě léky na snížení
tenzí). Jeden postup spočívá v tom, že pacient krevního tlaku a jsou přístupnější nácviku re­
sleduje grafický záznam svého právě snímané­ laxace. Jiní se zase naučili snižovat krevní tlak
ho krevního tlaku a osvojuje si techniky, jak prostřednictvím relaxace, ale někdy od této
uvolnit určité svalové skupiny. Pacient dostane metody upustí, protože jim připadá příliš ča­
pokyn, aby napnul svaly (aby například za­ sově náročná.
ťal pěst nebo zpevnil břicho), uvolnil napětí
a uvědomil si rozdílné vjemy. Začíná od svalů
na chodidlech a kotnících a pokračuje vzhů­ Cvičení
ru až ke svalům krku a obličeje a učí se tak Důležitým faktorem při omezování stresu je
měnit svalové napětí. Kombinace biologické tělesná zdatnost. Jedinci, kteří pravidelně pro­
zpětné vazby a relaxačního tréninku se u ně­ vádějí aerobní cvičení (jakoukoli vytrvalostní
kterých jedinců osvědčila při snižování krev­ činnost, která zvyšuje tepovou frekvenci a spo­
ního tlaku (Mukhopadhyay a Turner, 1997). třebu kyslíku, například běhání, plavání nebo
Z řady studií, jejichž autoři použili při jízdu na kole), vykazují ve stresové situaci vý­
zvládnutí bolestí hlavy a vysokého krevního znamně nižší tepovou frekvenci a krevní tlak
než ostatní lidé (Friedman a Martin, 2007). je pokusit se změnit některý aspekt stresové
Tělesně zdatní lidé v důsledku stresových situace, způsob jejího vnímání nebo vlastní
událostí onemocní méně často než lidé, kte­ chování. Je možné najít si méně stresující za­
ří nejsou v dobré kondici. Vzhledem k těmto městnání nebo si uvědomit, že touha po do­
skutečnostem se mnoho programů zaměře­ konalém výkonu vede ke zbytečnému litová­
ných na zvládnutí stresu soustředí na tělesnou ní každé chyby. Místo uzavření se do sebe je
zdatnost. Studie pacientů trpících chronickou také možné začít se chovat asertivněji.
bolestí hrudníku zjistila, že kombinace tech­ Biologická zpětná vazba, relaxační trénink,
nik zvládání stresu a pravidelného pohybu cvičení a kognitivní terapie prokázaly svou
vyústila v méně časté onemocnění angínou užitečnost při ovládání fyziologických i emoč­
než samotný nácvik zvládání stresu (Bundy, ních reakcí na stres. Vzhledem k tomu, že
Carroll, Wallace a Nagle, 1998). složité požadavky každodenního života často
vyžadují pružné zvládání stresu, schopnost
relaxace nemusí být v některých stresových
Kognitivní techniky situacích dostačující. Programy zaměřené
Lidem, kteří dokážou ovládat své fyziologické na zvládání stresu často kombinují biologic­
nebo emoční reakce prostřednictvím biologic­ kou zpětnou vazbu, relaxační trénink, cvičení
ké zpětné vazby a relaxačního tréninku v labo­ i techniky kognitivní modifikace.
ratorních podmínkách, dělá stejná činnost ve
skutečných stresových situacích určité potíže,
zejména pokud nepřestávají reagovat způso­ Modifikace chování typu A
bem, který je uvádí do stavu napětí. V důsled­ Ukázalo se, že kombinace kognitivních a be­
ku toho se další přístup k ovládání stresu sou­ haviorálních technik redukuje chování typu
středí na změnu kognitivních reakcí jedince A (Friedman et al., 1994). Do jedné studie
na stresové situace. Kognitivně-behaviorální bylo zahrnuto více než 1000 účastníků, kteří
terapie se snaží pomoci lidem rozpoznat typy prodělali přinejmenším jeden infarkt myo­
stresových situací, které vyvolávají jejich fy­ kardu. Účastníci zařazení do experimentální
ziologické nebo emoční symptomy, a změnit skupiny se měli postavit do řady (pro jedince
způsob, jímž se s těmito situacemi vyrovnávají. s chováním typu A je to nesmírně rozčilující
Například muž, který trpí bolestí hlavy způso­ situace) a měli tuto situaci využít k zamyšlení
benou napětím některých svalů hlavy a krku, nad věcmi, o nichž obvykle nemají čas pře­
dostane za úkol hodnotit intenzitu bolesti mýšlet; měli také pozorovat lidi nebo navázat
a zaznamenávat situace, v nichž se bolest ob­ hovor s neznámým člověkem. Členové této
jeví. Příště ho terapeut naučí, jak sledovat své skupiny se též učili vyjádřit své pocity bez
reakce na stresové události. Jeho dalším úko­ hněvivých reakcí a změnit některé své návyky
lem bude zaznamenávat své pocity, myšlenky (například skákat druhým do řeči a chvatně
a chování před stresovými událostmi, během mluvit a jíst). Terapeuti pomáhali účastníkům
nich a po nich. Po určitém období sledování přehodnotit některá jejich přesvědčení (napří­
vlastních reakcí se objasní některé vztahy mezi klad představu, že úspěch závisí na množství
situačními proměnnými (například kritika vykonané práce), která mohla být příčinou
nadřízeného nebo spolupracovníka), myšlenka­ jejich naléhavého a nepřátelsky naladěného
mi („Neumím udělat nic správně“) a emočními, chování. Nakonec se účastníci učili nacházet
behaviorálními a fyziologickými reakcemi (de­ způsoby, jak doma a v práci vytvářet méně
prese, uzavření se do sebe a bolesti hlavy). stresové prostředí (například snížit množství
V dalším kroku se člověk snaží pojmenovat zbytečných společenských závazků).
očekávání nebo přesvědčení, která by moh­ Klíčovou závislou proměnnou této studie
la vysvětlit nástup bolesti hlavy (například byl výskyt dalšího infarktu. Na konci studie
„Počítám s tím, že všechno udělám dokona­ o čtyři a půl roku později byl počet opakova­
le, a proto mě rozladí i sebemenší kritická ných infarktů u osob z experimentální skupi­
poznámka“ nebo „Velmi přísně se posuzu­ ny o polovinu nižší než u osob zařazených do
ji, upadnu do deprese a nakonec mě rozbolí kontrolní skupiny, které si neosvojily změnu
hlava“). Posledním a nejobtížnějším krokem životního stylu. Úprava chování typu A má
tedy nesporně příznivý účinek na zdravotní
stav (Friedman et al., 1994).
DíLčí shrnutí
Podobně jako další výzkumy popsané v této ■ Cílem biologické zpětné vazby a relaxačního

kapitole byla i tato studie založena na před­ tréninku je naučit člověka rozeznávat napětí
a snižovat je prostřednictvím soustředěného
pokladu, že tělo a mysl se vzájemně ovlivňují.
a záměrného uvolnění svalů. Tímto způsobem
Jednoduché modely působení stresu na zdraví
je možné ovládat fyziologické reakce na stres.
jsou v současné době nahrazovány složitější­
■ Cvičení pomáhá při dlouhodobém zvládání
mi modely, které vysvětlují, jak se vzájemně
stresu.
prolíná působení biologických, psychologic­ ■ Kognitivně-behaviorální terapie pomáhá
kých a sociálních faktorů na zdraví a nemoc. lidem rozpoznat a modifikovat jejich
Jak jsme viděli, tělo reaguje na stres charak­ kognitivní a behaviorální reakce na stres.
teristickými fyziologickými reakcemi. U lidí, ■ Chování typu A lze změnit pomocí
kteří nemají výraznou biologickou odolnost, behaviorálních a kognitivních technik.

například osoby s genetickými předpoklady Výsledkem je snížení rizika výskytu

ischemické choroby srdeční.
k srdeční chorobě, mohou fyziologické reak­
ce na stres vést ke zhoršení zdravotního sta­
vu. Přesto je ale individuální vnímání stresu
do značné míry ovlivněno povahou událostí, Otázky rozvíjející kritické myšlení
minulostí daného jedince, jeho hodnocením 1 Někteří lidé tvrdí, že jsou „závislí na stresu".
událostí a způsoby, jimiž obvykle zvládá stres. Pokud je něco takového vůbec možné, co by
Míra prožívání psychického stresu nebo zhor­ to mohlo znamenat?
šení zdravotního stavu ve stresové situaci tedy 2 Co je podle vašeho názoru nejobtížnější

závisí na biologické a psychické odolnosti je­ součástí procesu, při němž se má změnit
chování typu A?
dince, který se ve stresové situaci ocitne.
 POHLED
JE NEREALISTICKÝ OPTIMISMUS ZDRAVÍ
Nerealistický optimismus může škodit zdraví
Neil D. Weinstein, Rutgers University

Jste náchylnější k alkoholismu než hlavně přenosné choroby. Očividně cigarety. Ukolébávají se nejrůznější­
ostatní příslušníci vaší sociální si věříme, že se uvedeným problé­ mi iluzemi. Říkají si, že budou kouřit
skupiny? A co pravděpodobnost, že mům dokážeme vyhnout lépe než jen pár let a potom přestanou. (Jiní
onemocníte pohlavně přenosnou naši vrstevníci. si možná vypěstují závislost, ale to
chorobou nebo že vás jednoho dne Nerealistický optimismus však není jejich případ.) Kouří cigarety
postihne srdeční záchvat? Jen málo dokazuje, že pokud se týká infor­ s nízkým obsahem dehtu nebo ne-
lidí při odpovědích na podobné mací o zdravotním riziku, nejsme vdechují kouř. Mají hodně pohybu,
otázky připouští, že jim hrozí nad­ naprosto nestranní a nepředpojatí. kterým vyvažují negativní důsledky
průměrné riziko. Polovina až sedm Většina z nás chce být informována kouření. Kuřáci nepopírají škodlivost
desetin dotázaných obvykle odpoví­ a přijímat správná rozhodnutí, ale kouření. Myslí si jenom, že právě je
dá, že jim hrozí podprůměrné riziko, současně chceme mít také pocit, že škodlivé důsledky nepostihnou. Ob­
30-50 % dotázaných se domnívá, žijeme zdravě, že nemusíme měnit vykle tvrdí, že riziko srdeční choro­
že jsou průměrně ohrožení, a nad­ svůj životní styl a že se nemusíme by a rakoviny nebo rozedmy plic je
průměrné riziko připouští méně než strachovat. Takový optimistický vý­ v jejich případě nižší než u jiných
desetina lidí. klad nám však může způsobit vážné kuřáků a jen „nepatrně" převyšuje
Takové odhady samozřejmě ne­ potíže. Pokud je totiž všechno v po­ riziko průměrného nekuřáka.
mohou být správné. Jednotlivému řádku, jak se domníváme, nemusíme Optimismus má opravdu své vý­
člověku může opravdu hrozit jen dělat žádná preventivní opatření. hody. Je důležitý v situaci, kdy
malé riziko srdečního záchvatu, ale Můžeme se i nadále opíjet s přáteli, člověk už je vážně nemocný - má
příliš mnoho lidí o sobě tvrdí, že přejídat se nezdravými jídly a pou­ například rakovinu nebo AIDS -
právě oni jsou ohroženi jen nepa­ žívat kondomy jen s těmi sexuální­ a musí se se svou chorobou vyrov­
trně. „Průměrnému" člověku hrozí mi partnery, o nichž víme, že jsou nat. Pomáhá lidem překonat někdy
z podstaty věci „průměrné" riziko. promiskuitní (zajímavé je, že si to nepříjemnou léčbu a samotná dobrá
Pokud tedy počet lidí uvádějících myslíme jen o málokterém z našich nálada posiluje obranyschopnost or­
podprůměrné ohrožení převýší po­ partnerů). Rizikové chování nás ganismu. Ani přehnaný optimismus
čet lidí připouštějících nadprůměrné většinou nepřivádí do svízelných nepřiměje vážně nemocného člově­
ohrožení, musí být s jejich úsudkem situací, ale nepochybně zvyšuje ka k předstírání, že není nemocný
něco v nepořádku. pravděpodobnost, že se v nich jed­ a nepotřebuje léčbu. Nebezpečí pře­
Z dostupných údajů vyplývá, že nou ocitneme. Miliony vysokoškolá­ hnaného optimismu je vyšší, pokud
většina jedinců, jejichž jednání, ro­ ků, kteří se každoročně nakazí po­ člověk stojí před úkolem předcházet
dinná historie nebo prostředí je řadí hlavně přenosnými chorobami nebo vzniku škod. Jestliže si ale člověk
do vysoce ohrožené skupiny, si toto kteří způsobí dopravní nehodu pod myslí, že dokáže řídit auto po mno­
nebezpečí vůbec neuvědomuje nebo vlivem alkoholu, jsou jasnými pří­ ha vypitých skleničkách, že žádný
si je nepřipouští. Obecně tato zjiš­ klady skutečnosti, že lidé dělají z jeho sexuálních partnerů nemůže
tění shrnujeme do tvrzení, že lidé věci, o nichž vědí, že jsou nebez­ být nakažen pohlavně přenosnou
jsou v souvislosti s budoucími rizi­ pečné. Jenže tito lidé se domnívají, chorobou a že na rozdíl od svých
ky nepřiměřeně optimističtí. Tento že se jim nemůže nic stát. Není to spolužáků může kdykoli zanechat
nerealistický optimismus je zvláště nevědomost, ale nerealistický opti­ kouření, potom mu tento nepodlo­
silný u rizik, která máme do jisté mismus. žený optimismus způsobí zdravot­
míry pod kontrolou, například al­ Obzvláště zneklidňujícím příkla­ ní důsledky, kterých bude patrně
koholismus, rakovinu plic nebo po­ dem jsou vysokoškoláci, kteří kouří litovat.
Nerealistický optimismus může být zdraví prospěšný
Shelley E. Taylorová, University of California, Los Angeles

Je nerealistický optimismus zdra­ Zdá se také, že optimisté se spolupracovníky (2005) zjistil, že

ví škodlivý? Zdá se, že by měl být. rychleji zotavují po nemoci. Leed- pokud se optimisté setkali s úmrtím
Koneckonců, jestliže jsou lidé pře­ ham, Meyerowitz, Muirhead a Frist nebo vážnou nemocí blízkého člo­
svědčeni, že je nemůže ohrozit řada (1995) zjistili, že optimisticky nala­ věka, zdravotní problémy se u nich
různých chorob - zubním kazem dění pacienti po transplantaci srd­ objevily méně často než u pesimis­
počínaje a onemocněním srdce kon­ ce měli lepší náladu, lepší kvalitu tů, a když už optimisté onemocněli,
če -, je to patrně na překážku zdra­ života a lépe se přizpůsobili svému rychleji se zotavili.
vému životnímu stylu. Máme mnoho stavu. K podobným závěrům dospěl Proč se někteří lidé domnívají, že
důkazů o tom, že mnozí lidé chovají i Scheier se svými spolupracovníky optimismus nesvědčí zdraví? Někteří
skutečně nerealisticky optimistic­ (Scheier et al., 1989) při výzkumu badatelé bez důkazů
ké představy o svém zdraví. Takový jedinců, kteří podstoupili bypass označili nepodložený
optimismus však může být dokonce koronární tepny. Čím bychom mohli optimismus za faktor,
zdraví prospěšný. tato zjištění vysvětlit? který zvyšuje zdra­
Zamysleme se nad správnými Optimismus souvisí s účinnými votní rizika. Přestože
zdravotními návyky, například pou­ strategiemi zvládání i s dobrými například kuřáci zdán­
žíváním bezpečnostních pásů, pra­ zdravotními návyky. Optimisté jsou livě podceňují riziko
videlným pohybem a vyhýbáním aktivní lidé, kteří se problémům ne­ vzniku rakoviny plic,
se škodlivým látkám, jako je tabák vyhýbají, ale snaží se je řešit (Nes nemáme žádné dů­
a alkohol. Nerealistický optimismus a Segerstrom, 2006). Optimisté jsou kazy o tom, že je ke
takové návyky nepodkopává, jak se také úspěšnější v mezilidských vzta­ kouření přivedl jejich Shelley E. Taylo
někteří domnívají, ale naopak může zích, a proto se jim lépe daří získá­ nerealistický optimismus a že právě
vést k jejich pravidelnému dodržo­ vat sociální oporu, o níž je známo, kvůli svému optimismu u kouření se­
vání. Aspinwall a Brunhart (1996) že snižuje pravděpodobnost onemoc­ trvávají. Ve skutečnosti si kuřáci vel­
zjistili, že lidé s optimistickým po­ nění a podporuje zotavení po nemo­ mi dobře uvědomují, že jsou k cho­
hledem na své zdraví ve skutečnosti ci. Optimisté tedy umějí získat zdroje, robám plic náchylnější než nekuřáci.
věnují více pozornosti informacím které jim pomohou vypořádat se Znamená to tedy, že nerealistic­
o případném riziku pro své zdraví s chorobou a stresem (Taylor, 2007). ký optimismus je za každých okol­
než pesimisté. Díky tomu mohou Vědci si také uvědomují, že opti­ ností zdraví prospěšný nebo že je
včas udělat preventivní kroky a pří­ mismus může navodit tělesný stav prospěšný pro všechny lidi? Většina
padná rizika vyloučit. Například stu­ podporující zdraví nebo urychlující optimistů jsou „konstruktivní op­
die starších nizozemských mužů zjis­ rychlé zotavení po nemoci. Suzanne timisté", kteří aktivně chrání své
tila, že optimističtí muži se častěji Segerstromová se svými spolupra­ zdraví a bezpečí (Epstein a Meier,
věnovali cvičení, nekouřili a zdravěji covníky (Segerstrom, Taylor, Kemeny 1989). Některé optimisty bychom
se stravovali (Giltay, Geleijnse, Zit- a Fahey, 1998) studovala skupinu stu­ ale mohli označit za „naivní": jsou
man, Buijsse, Kromhout, 2007). dentů práv, pro něž byl první semestr přesvědčeni, že všechno dopadne
Patrně nejpřesvědčivější důkazy studia velmi stresovým obdobím. Věd­ dobře, aniž by se o to jakkoli za­
o zdravotní prospěšnosti nerealis­ ci zjistili, že optimističtí studenti sloužili. Například u kardiaků může
tického optimismu přinesly studie vykazovali imunologický profil, který optimismus otupit vnímavost vůči
lidí, kterým hrozí závažná zdravotní nasvědčoval vyšší odolnosti vůči cho­ ohrožení zdraví a místo účinného
rizika. Z jedné studie mužů trpících robám a infekcím. 0 deset let později zvládání zaměřeného na problém,
AIDS vyplynulo, že muži s nereali­ byli ze studentů právníci a ti optimi­ s nímž je optimismus obvykle spo­
sticky optimistickým náhledem žili sticky naladění měli vyšší příjmy a tě­ jován, může vést až k defenzivnímu
výrazně déle než muži, kteří se na šili se lepšímu tělesnému i duševnímu postoji (Bédi a Brown, 2005). Po­
svou situaci dívali realisticky (Reed, zdraví než jejich méně optimističtí kud jsou tedy optimisté ohroženi
Kemeny, Taylor, Wang a Visscher, kolegové (Segerstrom, 2007). horšími zdravotními návyky, může
1994; viz také Ironson et al., 2005). Optimismus může být také účin­ se to týkat právě této skupiny lidí,
Studie pacientek, které trpěly rako­ ným preventivním prostředkem kteří se vyhýbají řešení problémů.
vinou vaječníků a podstoupily che­ proti zdravotním rizikům spojeným Dříve než nerealistický optimis­
moterapii, zjistila, že optimismus s významnými stresory. Když lidé mus zatratíte jako stav, který lidem
chránil pacientky před psychickým prožívají obtížné stresové období, brání vnímat skutečná rizika, zamy­
strádáním a vedl k lepší odezvě na jsou velmi často náchylnější k cho­ slete se nad jeho výhodami. Opti­
léčbu (v podobě poklesu hladiny an- robám. Jenže u optimistů to tak misté jsou spokojenější, zdravější
tigenu 125) (de Moor et al., 2006). docela neplatí. Kivimáki se svými a lépe se zotavují z nemocí.
SHRNUTÍ

1 Jako stres označujeme události, které člověk vní­ 6 Psychoanalytická teorie tvrdí, že události jsou
má jako ohrožení své tělesné nebo duševní po­ stresové, pokud podněcují naše vnitřní konflikty.
hody. Takové události se obvykle nazývají streso- Behavioristé říkají, že lidé reagují na specifické
ry a lidé na ně reagují stresovými reakcemi. Jako situace strachem a úzkostí, protože tyto situace
stresové zpravidla vnímáme traumatické události pro ně byly v minulosti stresující nebo škodlivé.
a nekontrolovatelné nebo nepředvídatelné udá­ Kognitivní teorie tvrdí, že optimismus ovlivňuje
losti. Někteří badatelé se domnívají, že zdrojem zdravotní stav. Optimisté vykazují lepší funkce
stresu může být jakákoli závažná změna nebo imunitní soustavy a mají také zdravější životní
vnitřní konflikt. styl.
2 Někteří lidé reagují na stresovou situaci hněvem 7 Nezdolní lidé vnímají stresové situace jako výzvu
a někdy se chovají agresivně. Důsledkem stresu a jsou přesvědčeni, žc mají události pod kontro­
může být uzavření se do sebe, apatie a deprese. lou. Tyto vlastnosti mohou působit jako ochran­
U některých lidí se projevuje naučená bezmoc­ ný štít a zabránit vzniku nemocí, jež pramení ze
nost, pro kterou je typická pasivita, nečinnost stresu. Lidé, kteří dokážou najít smysl i v trau­
a neschopnost vidět možnosti, jak ovládat pro­ matických událostech, méně často trpí emočními
středí. U některých lidí nastává v důsledku půso­ problémy.
bení stresu oslabení kognitivních funkcí a posti­ 8 Lidé s vzorcem chování typu A bývají hostilní,
žení lidé ztrácejí schopnost logického uvažování. agresivní a netrpěliví. Jsou pohlceni svou prací.
3 Tělo reaguje na stres útokem, nebo útěkem. Studie ukazují, že u lidí s tímto stylem chování
Sympatická nervová soustava zvyšuje tepovou existuje vyšší riziko vzniku ischemické choroby
frekvenci a krevní tlak, rozšiřuje zornice a uvol­ srdeční.
ňuje zásoby cukru z jater. Kůra nadledvinek 9 Strategie zvládání stresu se dělí na strategie za­
řídí uvolnění adrenokortikotropního hormonu měřené na problém a strategie zaměřené na
(ACTH), který podporuje vylučování kortizolu emoce. Lidé, kteří řeší problémy aktivně, po ne­
do krve. gativních životních událostech méně často trpí
4 Uvedené reakce jsou součástí obecného adaptač­ chorobami a depresemi. Lidé, kteří své negativní
ního syndromu, jímž všechny organismy reagují emoce zvládají ruminační nebo vyhýbavou stra­
na stres. Syndrom má tři fáze: poplach, rezistenci tegií, po negativních událostech strádají déle než
a vyčerpání. ti, kdo ve stejné situaci vyhledají sociální oporu
5 Stres může ovlivnit zdravotní stav přímo chro­ nebo nepříznivou situaci přehodnotí.
nickou aktivací sympatického oddílu autonomní 10 Cílem biologické zpětné vazby a relaxačního tré­
nervové soustavy nebo adrenokortikální sousta­ ninku je naučit člověka rozeznávat napětí a sni­
vy; může také narušit funkci imunitní soustavy. žovat je prostřednictvím soustředěného a záměr­
Stresovaní lidé někdy dávají přednost nezdra­ ného uvolnění svalů. Tímto způsobem je možné
vému chování, což může vést ke vzniku nemoci. ovládat fyziologické reakce na stres.
Psychosomatické poruchy jsou tělesné poruchy, 11 Cvičení pomáhá při dlouhodobém zvládání
u nichž se předpokládá, že v nich rozhodující úlo­ stresu.
hu hrají emoce. Například stres se může podílet 12 Kognitivně-behaviorální terapie pomáhá lidem
na vzniku ischemické choroby srdeční. Psycho- rozpoznat a modifikovat jejich kognitivní a be­
neuroimunologie se zabývá vlivem stresu a dalších haviorální reakce na stres.
psychologických proměnných na imunitní sousta­ 13 Chování typu A lze změnit pomocí behaviorál-
vu, Stres může narušit funkci imunitní soustavy ních a kognitivních technik. Výsledkem je sníže­
a zvyšuje riziko chorob souvisejících s imunitou. ní rizika výskytu ischemické choroby srdeční.
KLÍČOVÉ POJMY

stres psychosomatické poruchy

stresory ischemická choroba srdeční
stresové reakce psychoneuroimunologie
behaviorální medicína objektivní úzkost
traumatické události neurotická úzkost
ovlivnitelnost nezdolnost
předvídatelnost chování typu A
vnitřní konflikty zvládání
úzkost zvládání zaměřené na problém
posttraumatická stresová porucha zvládání zaměřené na emoce
naučená bezmocnost biologická zpětná vazba
reakce útok, nebo útěk relaxační trénink
obecný adaptační syndrom kognitivně-behaviorální terapie

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhiLgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://weLLness.uwsp.edu/Other/stress
Jste stresovaní? Zjistíte to, pokud odpovíte na otázky na této internetové stránce.

http://www.cooLware.com/heaLth/medicaL_reporter/stress.htmL
Informace o stresu, zdraví a o tom, jak se vyrovnat se stresem v životě.

http://web2. u wi ndsor. ca/courses/psychoLogy/fsi rois/H P_stress_Li n ks. htm L

Na této stránce najdete mnoho odkazů na jiné stránky související se stresem.
Elena Ray / Dreamstime.com

15. kapitola

Psychopatologie
Obsah kapitoly
Definice abnormality 624
Odchylka od kulturních norem 624
Odchylka od statistických norem 624
Maladaptivní chování 625
Osobní strádání 625
Co je normalita? 625
Klasifikace mentálních poruch 626
Různé pohledy na duševní poruchy 628

Úzkostné poruchy 629

Panické poruchy 630
Výklad panické poruchy a agorafobie 632
Fóbie 634
Výklad fóbií 635
Obsedantně-kompulzivní porucha 636
Výklad obsedantně-kompulzivní poruchy 638

Poruchy nálady 640

Deprese 640
Bipolární porucha 641
Výklad poruch nálady 642

Schizofrenie 648
Typické znaky schizofrenie 648
Kultura a průběh schizofrenie 651
Výklad schizofrenie 652

Poruchy osobnosti 656

Asociální porucha osobnosti 656
Výklad asociální poruchy osobnosti 657
Hraniční porucha osobnosti 659
Výklad hraniční poruchy osobnosti 660

Pervazivní vývojové poruchy 661

Diagnóza autismu 661
Aspergerův syndrom a další pervazivní vývojové poruchy 663
Výklad pervazivních vývojových poruch 666

Pohled z obou stran

Není porucha pozornosti s hyperaktivitou diagnostikována příliš často? 664-665
Marc Summers měl v dětství mnoho obav. nického rozvoje bychom se mohli domnívat,
Nebyly to však obvyklé dětské obavy z vel­ že snad existuje nějaké objektivní vyšetření -
kých psů nebo školních úkolů. Ve své auto­ například krevní test nebo snímání mozko­
biografii Everything in Its Plače ( Vše na svém vé činnosti -, které by určilo, zda člověk trpí
místě, Summers, 2000, str. 42) Marc píše: duševní poruchou. V současné době ale žád­
né takové vyšetření neexistuje. Místo toho
Myslel jsem si, že moji rodiče zemřou, když ne­ se musíme spoléhat na vnější symptomy. Při
udělám všechno přesně tak, jak se patří. Když rozhodování o tom, zda tyto symptomy svědčí
jsem si večer sundal brýle, musel jsem je položit o abnormalitě, se řídíme pouze subjektivními
na noční stolek v přesně určeném úhlu. Nčkdy kritérii. Byla navržena řada různých typů kri­
jsem i sedmkrát rozsvítil lampičku, vstal z po­ térií definujících abnormalitu.
stele a posouval brýle tak dlouho, dokud jsem
nebyl s jejich polohou spokojen. Když brýle ne­
ležely správně, měl jsem pocit, že rodiče zemřou. Odchylka od kulturních norem
Ten strach mč užíral zevnitř. Každá kultura má určité normy nebo měřít­
Kdybych se tím jediným správným způsobem ka, podle nichž posuzuje přijatelné chování
nedotkl ozdobné Ušty na stěně ihned po příchodu a způsoby myšlení. Odchylky od těchto norem
do svého pokoje nebo těsně před odchodem, kdy­ lze považovat za abnormální. Zastánci kultur-
bych správně nepověsil košili do skříně, kdybych ur­ něrelativistického přístupu tvrdí, že bychom
čitým způsobem nepřečetl odstavec v knize, kdybych měli respektovat kulturně specifické definice
neměl dokonale čisté ruce a nehty ... myslel jsem, abnormality pro příslušníky dané kultury. Při
že svým nesprávným chováním bych rodiče zabil. zachování tohoto principu bychom nevnucovali
lidem kulturní normy cizích kultur. Odpůrci to­
Většina z nás chová určité obavy, ale obavy hoto přístupu však poukazují na řadu nebezpe­
Marka Summerse jsou přece jen výjimečné. Ně­ čí (Szasz, 1971). Různé společnosti označovaly
kdo by dokonce řekl, že jsou natolik výjimečné, v minulosti některé jedince za abnormální, aby
až jsou nenormální a snad i šílené. V této kapi­ tím ospravedlnily jejich ovládnutí nebo umlče­
tole se budeme zabývat abnormalitou. Uvidíme, ní - stejně jako Hitler označil Židy za abnor­
že dělicí čára mezi normálním a abnormálním mální, aby ospravedlnil holocaust. Jiný problém
je někdy zcela zřetelná, ale většinou je neostrá. spočívá v tom, že pojem abnormality se postu­
Podrobně prozkoumáme několik specifických pem času mění i v rámci téže společnosti. Ještě
typů abnormality a seznámíme se s teoriemi, před 50 lety bychom v Evropě považovali muže
které vysvětlují, proč se u některých lidí proje­ s náušnicí za abnormálního. Dnes považujeme
vují psychické poruchy a u jiných nikoli. náušnici u mužů za známku určitého životního
Dříve než začneme, měli bychom čtenáře stylu, ale nikoli za známku abnormality. Před­
upozornit na důležitou skutečnost. Je zcela běž­ stavy o normalitě a abnormalitě se tedy liší ne­
né, že studenti, kteří se poprvé zabývají studiem jen v různých společnostech, ale také v různých
psychopatologie, u sebe diagnostikují různé du­ dobách v rámci jedné společnosti.
ševní poruchy. Ostatně stejně tak i studenti me­
dicíny u sebe nacházejí symptomy každé choroby,
o níž se učí. Většina z nás někdy pocítila některé Odchylka od statistických norem
symptomy, které budeme popisovat v této kapi­ Slovo abnormální znamená „vzdálený od
tole, ale není to důvodem ke znepokojení. Pokud normy“. Mnoho vlastností, například výška,
vás ale dlouhodobě sužují tísnivé pocity, není na hmotnost a inteligence, zaujímá v populaci
škodu si o nich promluvit s odborníkem. celou škálu hodnot. Většina lidí spadá svou
tělesnou výškou do středního rozmezí a jen
málo lidí je abnormálně vysokých, nebo na­
Definice abnormality opak malých. Jedna definice abnormality je
tedy založena na odchylce od statistických no­
Co myslíme „abnormálním“ chováním? Podle rem: abnormální chování, myšlenky nebo po­
jakých kritérií je odlišujeme od „normálního“ city jsou statisticky vzácné, a tedy odlišné od
chování? V dnešní době pronikavého tech­ normy. Podle této definice by ale mimořádně
šťastná nebo inteligentní osoba byla hodnoce­ sledujícím seznamu jsou indikátorem duševní­
na jako nenormální. Při definování abnorma­ ho zdraví. (Všimněte si, že tyto vlastnosti ne­
lity tedy musíme vzít v úvahu mnohem více vymezují ostrý předěl mezi duševním zdravím
faktorů než pouze statistickou četnost. a jeho nedostatkem. Představují spíše znaky,
které má normální osoba ve vyšší míře než je­
dinec trpící psychickými potížemi.)
Maladaptivní chování 1. Přiměřené vnímání reality. Normální jedinci
Mnozí sociologové nedefinují abnormali­ poměrně realisticky odhadují své reakce
tu z hlediska odchylky od statistických nebo a schopnosti a přiměřeně interpretují
společenských norem, ale domnívají se, že to, co se děje v okolním světě. Většinou
nejdůležitějším kritériem je to, jak dané cho­ správně chápou, co druzí lidé dělají a říkají,
vání, myšlení nebo cítění ovlivňuje blaho jed­ nepřeceňují soustavně své schopnosti
notlivce či sociální skupiny. Podle tohoto kri­ a nepouštějí se do něčeho, co nemohou
téria zavdává chování příčinu ke znepokojení, dokázat. Nepodceňují své schopnosti
pokud je maladaptivní, tedy pokud má nepří­ a neuhýbají před obtížnými úkoly.
znivé důsledky pro jedince nebo společnost. 2. Schopnost ovládat své chování. Normální
Některé typy chování jsou v rozporu s blahem jedinci jsou přiměřeně přesvědčeni o své
jedince (muž má takový strach z davu lidí, že schopnosti ovládat své chování. Občas
nemůže jezdit do práce autobusem; člověk možná jednají impulzivně, ale v případě
pije alkoholické nápoje v takové míře, že si nutnosti dokážou ovládnout své sexuální
neudrží zaměstnání; žena se pokusí o sebe­ a agresivní pudy. Někdy poruší sociální
vraždu). Jiné formy chování jsou škodlivé pro normy, ale v takových případech je jejich
společnost (adolescent trpí násilnými a agre­ jednání spíše výsledkem vědomého
sivními výbuchy vzteku; paranoidní jedinec rozhodnutí než neovladatelných impulzů.
plánuje atentát na představitele státu). Kdyby­ 3. Sebeúcta a akceptace. Dobře přizpůsobení
chom uvedené typy chování posuzovali podle lidé si přiměřeně uvědomují vlastní
kritéria maladaptivity, museli bychom je pova­ hodnotu a vědí, že je jejich okolí přijímá.
žovat za abnormální. Ve společnosti lidí se cítí dobře a dokážou
bezprostředně reagovat v různých
společenských situacích. Zároveň necítí
Osobní strádání povinnost bezvýhradně se podřizovat
Čtvrté kritérium zvažuje abnormalitu názorům skupiny. U jedinců považovaných
z hlediska subjektivních pocitů strádání - za abnormální převažují pocity
tedy úzkosti, deprese, rozrušení, nespavosti, méněcennosti, odcizení a nepřijetí.
nechutenství a různých bolestí. Většina lidí,
u nichž byla diagnostikována duševní porucha,
je opravdu nešťastná. Osobní strádání někdy Móda se časem mění stejně jako dejinice abnormality.
bývá jediným symptomem duševní poruchy
a vlastní chování postiženého jedince se může
náhodnému pozorovateli jevit normálně.
Žádná z uvedených definic neposkytuje
naprosto uspokojivý popis abnormality.
Při diagnostice psychických problémů se
ve většině případů zvažují všechna čtyři
kritéria: sociální deviace, statistická četnost,
maladaptivní chování a osobní strádání.

Co je normalita?
Definovat normalitu je ještě obtížnější než
definovat abnormalitu, ale většina psychologů
se shodne na tom, že vlastnosti uvedené v ná­
4. Schopnost navazovat láskyplné vztahy. Dobrý klasifikační systém má mnoho vý­
Normální jedinci dokážou navazovat hod. Pokud mají různé typy psychických po­
blízké a uspokojivé vztahy. Jsou vnímaví tíží rozličné příčiny, můžeme doufat, že je
vůči pocitům jiných lidí a nekladou na odhalíme, když seskupíme jedince podle po­
ně přílišné požadavky kvůli uspokojení dobných symptomů a potom budeme pátrat
vlastních potřeb. Lidé s psychickými po dalších podobnostech, které je spojují. Těm,
problémy jsou často natolik zaujatí kteří pracují s psychicky postiženými lidmi,
chráněním svého bezpečí, až se z nich umožňuje diagnostické označení rychlejší
stávají mimořádní sobci. Jsou zaujatí a přesnější výměnu informací. Diagnóza post-
vlastními pocity a snahami; hledají traumatické stresové poruchy naznačuje mno­
náklonnost, ale neumějí ji opětovat. Někdy hé o chování postižené osoby. Pokud terapeut
se obávají důvěrných vztahů, protože jejich ví, že symptomy určitého jedince se podobají
minulé vztahy byly destruktivní. symptomům lidí s konkrétní diagnózou, po­
5. Činorodost. Dobře přizpůsobení lidé může mu to při rozhodování o léčbě. Nevý­
dokážou uplatnit své schopnosti v činorodé hody se ale projevují v situaci, kdy začneme
aktivitě. Mají rádi život a nepotřebují se diagnostickému označení přikládat příliš vel­
nutit do plnění každodenních požadavků. kou váhu. Přiřazování diagnostických nálepek
Častými symptomy psychického napětí, vede k přehlížení jedinečných rysů každého
které pochází z nevyřešených problémů, je případu a k očekávání, že daný člověk přesně
chronický nedostatek energie a nadměrná zapadne do klasifikace. Někdy také zapomí­
náchylnost k únavě. náme, že pojmenování maladaptivního chová­
ní toto chování nevysvětluje. Klasifikace nám
neřekne nic o původu symptomů a o tom,
Klasifikace mentálních poruch proč se neustále objevují. Kromě toho v mno­
Některé psychické obtíže jsou akutní a pře­ ha společnostech dosud platí, že psychiatrická
chodné a jsou výsledkem obzvláště stresových diagnóza s sebou nese určité stigma.
událostí; jiné jsou chronické a trvají po celý Světová zdravotnická organizace uve­
život. Chování a emoční problémy každého řejnila Mezinárodní klasifikaci nemocí
člověka jsou jedinečné a žádní dva lidé se ne­ MKN-10 (Intemational Classification of Dise-
chovají přesně stejně a nemají stejné životní ases — ICD-10). V obecných rysech odpoví­
zkušenosti. Pro diagnostické a výzkumné účely dá 4. revidovanému vydání Diagnostického
však psychiatři a kliničtí psychologové vyvinuli a statistického manuálu duševních poruch
systémy, které jim umožní přiřadit maladaptivní (Diagnostic and Statistical Manual of Mental
a matoucí symptomy ke specifickým poruchám. Disorders, zkráceně DSM-IV), které používají
odborníci ve Spojených státech. Přehled poj­
mů uvádí hlavní kategorie duševních poruch
obsažených v MKN-10. Soupis MKN-10
poskytuje pod každým záhlavím rozsáhlý se­
znam dílčích kategorií a uvádí také popisy
symptomů, které se u daného jedince musí
vyskytovat, aby bylo možné použít příslušnou
diagnózu.
V klasifikaci mentálních poruch se tradič­
ně rozlišuje mezi neurózami a psychózami. Pro
neurózu je typická úzkost, smutek a mala­
daptivní chování, které bývá jen málokdy tak
závažné, aby vyžadovalo hospitalizaci. Neu­
rotický jedinec obvykle ve společnosti do­
káže fungovat, i když neumí využít všechny
své možnosti. Psychóza je závažnější duševní
porucha. Chování a myšlení postiženého je­
dince je natolik narušeno, že ztratil kontakt
s realitou, nedokáže se vyrovnat s požadavky ta člověka. Údaje pocházejí z rozhovorů s více
běžného života a někdy musí být hospitali­ než 20 000 lidí ze šesti evropských zemí.
zován. Starší diagnostické systémy používaly Muži jsou náchylní k jiným typům problémů
výrazy „neuróza“ a „psychóza“ k označení řady než ženy. Zneužívání psychoaktivních látek
duševních poruch, což vedlo ke značné dia­ a alkoholu se častěji objevuje u mužů, kdežto
gnostické nepřesnosti. Klasifikace MKN-10 poruchami nálady a úzkostnými poruchami
a DSM-IV definují duševní poruchy úžeji, trpí častěji ženy.
a umožňují tedy přesnější diagnózu i shodu Mnohé kultury rozeznávají další psychické
mezi klinickými odborníky. poruchy, které neodpovídají žádným poru­
V této kapitole se budeme zabývat úz­ chám uvedeným v MKN-10 nebo DSM-IV
kostnými poruchami, poruchami nálady, (viz tabulka 15.2). Některé z nich mají mož­
schizofrenií, dvěma typy poruchy osobnosti ná stejné příčiny jako určité poruchy uvedené
a pervazivními vývojovými poruchami. O al­ v MKN-10 nebo DSM-IV, ale v jiných kul­
koholismu a drogových závislostech (oba sta­ turách se projevují odlišným způsobem. Jiné
vy jsou klasifikovány jako poruchy způsobené poruchy se možná vyskytují jen v určitých
užíváním psychoaktivních látek) jsme pojed­ kulturách. Existence kulturně specifických
nali již v 6. kapitole. poruch napovídá, že MKN-10 a DSM-IV
Tabulka 15.1 uvádí pravděpodobnost vý­ zachycují pouze ty poruchy, které se objevují
skytu hlavních duševních poruch během živo­ v hlavním proudu americké a evropské kultu-

Přehled pojmů

Kategorie duševních poruch

Seznam uvádí hlavní diagnostické kategorie duševních poruch podle MKN-10. Každá kategorie zahrnuje četné dílčí kategorie.

Kategorie Popis

Organické duševní poruchy včetně Zhoršení kognitivních funkcí v důsledku zranění nebo choroby mozku, například
symptomatických Alzheimerova choroba, delirium či organická amnézie.

Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané Zneužívání psychoaktivních látek (alkoholu, nezákonných drog a léků)
užíváním psychoaktivních látek a závislost na nich.

Schizofrenie, schizotypní porucha a porucha Poruchy, pro které je typické zkreslené myšlení i vnímání a nepatřičné nebo
s bludy otupené emoce. V určité fázi se obvykle vyskytují halucinace či bludy.

Afektivní poruchy (poruchy nálady) Poruchy normální nálady; postižený jedinec bývá hluboce depresivní, abnormálně
rozveselený nebo mívá střídavě skleslou a povznesenou náladu.

Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem Poruchy, pro něž je typická nadměrná úzkost, neobvyklé a úporné reakce na
a somatoformní poruchy stres; změny vědomí a identity v důsledku emočních problémů; somatické potíže,
které nemají organický podklad.

Behaviorální syndromy spojené s fyziologickými Poruchy příjmu potravy, poruchy spánku, sexuální poruchy, poruchy objevující se
poruchami a somatickými faktory v období po porodu.

Poruchy osobnosti a chování u dospělých Dlouhodobé vzorce maladaptivního chování, které jsou základem nezralého
a nevhodného zvládání stresu a řešení problémů. Příkladem je asociální porucha
osobnosti a paranoidní porucha osobnosti.

Mentální retardace Pozastavený nebo opožděný duševní vývoj, výsledkem jsou zhoršené rozumové
schopnosti.

Poruchy psychického vývoje Poruchy počínající v dětství s následkem zhoršeného nebo opožděného rozvoje
řečových, zrakově-prostorových a motorických dovedností.

Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle Hyperkinetické poruchy (hyperaktivita, potíže s udržením pozornosti), poruchy
v dětství a v dospívání chování (asociální chování), emoční poruchy, obtíže při navazování vztahů, tiky
a další poruchy, které se poprvé objevují v období dětství a dospívání.
 ry. MKN-10 a DSM-IV nejsou univerzálním knihy popsali. Biologický přístup, který se
seznamem všech poruch, k nimž jsou náchyl­ rovněž označuje jako medicínský nebo biolo­
ní všichni lidé. Je to v souladu s názory těch, gický model, vychází z představy, že duševní
kteří tvrdí, že abnormalitu nelze definovat bez poruchy vznikají v důsledku poruch činnosti
ohledu na normy specifické kultury. mozku. Badatelé vycházející z této představy
hledají genetické odchylky, které mohou člo­
věka předurčit k určité duševní poruše. Hle­
Různé pohledy dají také abnormální rysy specifických oblastí
na duševní poruchy mozku a dysfunkce neurochemických mozko­
Pokusy porozumět příčinám duševních po­ vých systémů a dalších tělesných orgánů. Za­
ruch obecně spadají pod jeden ze tří základ­ stánci tohoto přístupu dávají při léčbě dušev­
ních přístupů, které jsme na stránkách této ních poruch přednost užívání léků.
Řada různých psychologických přístupů
spatřuje příčinu duševních poruch v proble­
TABULKA 15.1 matické činnosti mysli. Psychoanalytické
Procentuální výskyt vybraných poruch během celého života. Tabulka hledisko zdůrazňuje nevědomé konflikty, ob­
udává podíl jedinců v šesti evropských zemích, kteří během svého života vykle pramenící v raném dětství, a používání
trpěli jednou z uvedených duševních poruch. Údaje vycházejí z rozhovorů obranných mechanismů při zvládání úzkos­
s 21 425 jedinci staršími 18 let. (Zdroj: J. Alonso et al. /2004/:
ti vyvolané vytěsněnými impulzy a emoce­
Prevalence of mental disorders in Europe: Results from the European
Study of the Epidemiology of Mental Disorders /ESEMeD/ Project, Acta mi. Převedení nevědomých konfliktů a emocí
Psychiatrica Scandinavica, 109, Supi. 420, 21-27.) do vědomí pravděpodobně odstraní potřebu
používat obranné mechanismy a zmírní tak
porucha procento žen procento mužů celkem
poruchu.
úzkostné poruchy 17,5 9,5 13,6 Behaviorální hledisko zkoumá, jak ve spe­
poruchy nálady 18,2 9,5 14,0 cifických situacích dochází k podmiňování
strachu. Zabývá se také tím, jakou úlohu hraje
poruchy vyvolané 1,4 9,3 5,2
užíváním alkoholu posílení při vzniku a přetrvání nevhodného
chování. Tento přístup pohlíží na duševní

TABULKA 15.2
Kulturně-specifické syndromy. 1/ některých kulturách se vyskytují syndromy nebo duševní poruchy, které se v jiných kulturách
neobjevují a neodpovídají žádné kategorii uvedené v MKN-10 nebo DSM-IV. (Zdroj: APA, 2000.)

syndrom kultura symptomy

Amok Malajsie, Laos, Filipíny, Papua-Nová sklíčenost následovaná násilným chováním, perzekučními bludy,
Guinea, Portoriko, Navahové ztrátou paměti a vyčerpáním; častěji se vyskytuje u mužů než u žen

Ataque de Latinská Amerika neovladatelný křik, pláč, třes, pocit horka stoupající z hrudi do
nervios hlavy, verbální nebo fyzická agrese, záchvaty, mdloby

Nemoc duchů američtí indiáni noční můry, pocit ohrožení, ztráta chuti k jídlu, mdloby, závratě,
halucinace, ztráta vědomí, pocit dusnosti

Koro Malajsie, Čína, Thajsko náhlá a intenzivní úzkost, že penis (u mužů) nebo vulva a bradavky
(u žen) se náhle stáhnou do těla a způsobí smrt

Latah východní Asie náhle vznikající pocit děsu, chování podobné transu; nejčastěji se
vyskytuje u žen středního věku

Susto Mexiko, Střední Amerika narušená chuť k jídlu, poruchy spánku, smutek, ztráta motivace,
pocity méněcennosti následující po děsivé události; postižení
jedinci se domnívají, že jejich duše opustila tělo

Tajdžin kjofušo Japonsko intenzivní strach, že postižený jedinec svým tělem znechucuje,
uvádí do rozpaků nebo pohoršuje ostatní
poruchy z hlediska teorie učení a předpokládá,
Dílčí shrnutí
že maladaptivní chování je naučené.
Kognitivní hledisko zastává názor, že ně­ ■ Klasifikace abnormálního chování, myšlenek a emocí

které duševní poruchy pramení z maladap- vychází se společenských norem, statistické četnosti,
maladaptivity chování a míry osobního strádání.
tivních kognitivních procesů a lze je zmírnit
■ Charakteristickým znakem normality je schopnost přiměřeně
změnou předpojatých kognitivních procesů.
vnímat realitu a ovládat chování, schopnost navazovat
Zastánci tohoto přístupu se domnívají, že
láskyplné vztahy, sebeúcta a činorodost.
způsoby uvažování o sobě i hodnocení stre­ ■ MKN-10 a DSM-IV jsou klasifikační systémy používané pro
sových situací a jejich zvládání jsou vzájemně třídění duševních poruch. Pomáhají při sdílení informací
propojené. a slouží jako základ pro výzkumy.
Kulturní nebo sociologické hledisko za­ ■ Teorie o příčinách duševních poruch a možnosti jejich léčby
stává názor, že duševní poruchy nejsou zakot­ Lze sdružit do několika skupin: některé teorie se soustředí
veny v mozku nebo mysli postiženého člo­ zejména na biologické faktory, jiné se orientují na mysl

věka, ale ve společenském kontextu, v němž (psychoanalytické, behaviorální a kognitivní přístupy)

a další se soustředí na sociokulturní faktory a faktory
člověk žije. Zastánci tohoto přístupu věnují
prostředí.
pozornost stresům, jež mají původ v sociálním
■ Model vulnerabilita-stres zdůrazňuje interakci mezi
prostředí - například diskriminace a chudo­
biologickou či psychickou predispozicí, kvůli níž je
ba - a které mohou narušit hladké fungování jedinec vnímavý vůči konkrétnímu zdravotnímu problému,
jedince. Zajímá je také podíl kultury na utvá­ a vnějšími podmínkami, v nichž se daný jedinec ocitne.
ření duševních poruch, vůči nimž jsou lidé
nejvíce náchylní, a zabývají se i vnějšími pro­
jevy poruch. Otázky rozvíjející kritické myšlení
Myšlenky obsažené v tomto stručném pře­
1 Studium jakékoli duševní poruchy z jednoho teoretického
hledu budou jasnější, jakmile je probereme
hlediska v sobě skrývá nebezpečí, že badatel začne
v souvislosti s určitými duševními poruchami.
předpojatě vyhledávat určité příčiny problému a ostatní
Jedním ze způsobů integrace těchto faktorů je příčiny bude opomíjet. Aleje možné studovat duševní
model vulnerabilita-stres, který zohledňuje poruchy, a nevycházet přitom z žádné teorie nebo
interakci mezi predispozicí, kvůli níž je člověk předpokladů o pravděpodobných příčinách? Proč by to
náchylnější ke vzniku určité duševní poruchy, mohlo být možné a proč ne?
a stresovými podmínkami prostředí, s nimiž 2 Lidé, u nichž byla diagnostikována určitá duševní porucha,
se daný jedinec setkává. Na biologické úrov­ často říkají, že jim to přineslo úlevu. Proč tomu tak je?

ni může vulnerabilita vycházet z genetických

faktorů. Je to zejména patrné u poruch, kdy
existence blízkého příbuzného se stejným ty­
pem poruchy zvyšuje riziko, že se tato poru­ Úzkostné poruchy
cha rozvine i u daného jedince. Na psychic­
ké úrovni mohou chronické pocity beznaděje Většina lidí prožívá při setkání s ohrožující­
a nedostatečnosti zvýšit náchylnost jedince mi nebo stresovými situacemi úzkost a na­
k depresím. Má-li člověk určité předpoklady pětí. Tyto pocity jsou běžnou reakcí na stres.
pro vznik konkrétní duševní poruchy, nezna­ Úzkost je považována za nezdravou jen tehdy,
mená to ještě, že se u něj tato porucha vyvi­ pokud se vyskytuje v situacích, které větši­
ne. Vznik poruchy závisí také na typu stresorů, na lidí zvládne bez větších potíží. Úzkostné
s nimiž se jedinec setká - může to být chudo­ poruchy zahrnují skupinu poruch, u nichž je
ba, podvýživa, frustrace, konflikty a traumatic­ úzkost buď hlavním symptomem (generalizo-
ké životní události. vaná úzkost a panické poruchy), nebo ji jedi­
Klíčovým bodem modelu vulnerabilita- nec prožívá, když se pokouší ovládnout určité
stres je skutečnost, že zranitelnost i stres jsou maladaptivní chování (fobické a obsedantně-
nezbytnými faktory. Vysvětluje, proč někte­ -kompulzivní poruchy). (Posttraumatická
ří lidé trpí závažnými duševními poruchami, stresová porucha, jejíž součástí je úzkost po
i když se setkali jen s minimálním stresem, traumatické události, byla probrána ve 14. ka­
zatímco jiní zůstávají zdraví bez ohledu na to, pitole.) Následující odstavec popisuje osobu
s jakými těžkostmi se potýkají. trpící úzkostnou poruchou:
 Házel šla jednoho dne po ulici nedaleko svého hrozbě, například šavlozubému tygrovi v dáv­
domova, když vtom náhle pocítila intenzivní né minulosti nebo ozbrojenému lupiči v sou­
a děsivé tělesné příznaky úzkosti. Celá ztuh­ časné době. Jestliže se ale v okolí nevyskytu­
la, rozbušilo se jí srdce a začala se potit. Točila je žádná hrozba, s níž by bylo nutné bojovat,
se jí hlava a byla dezorientovaná. Pomyslela si: nebo před ní prchat, jsou popsané symptomy
„Určitě mám srdeční záchvat! Tohle nevydržím! maladaptivní. I lazeliny symptomy nebyly vy­
Děje se něco strašného! Nejspíš umřu.“ Zůstala volány nebezpečnou situací, ale objevily se
stát uprostřed ulice a stála bez hnutí tak dlouho, „z ničeho nic“. Uvedené symptomy mohou být
dokud jí nepomohl náhodný kolemjdoucí. maladaptivní i tehdy, jsou-li reakcí na určité
vnímané ohrožení. Platí to v případě, když
Úzkost se projevuje čtyřmi typy příznaků nejsou úměrné skutečné hrozbě nebo když
a Házel pocítila všechny. V první řadě se u ní přetrvávají i po zániku hrozby. Mnozí lidé tr­
projevily fyziologické či somatické příznaky: pící úzkostnou poruchou vnímají jako vysoce
bušení srdce, pocení a svalové napětí. Možná hrozivé situace, které se ostatním lidem zdají
si vzpomenete, že stejné příznaky jsou sou­ neškodné. Postižení jedinci se také bojí velmi
částí reakce útok, nebo útěk, kterou jsme pro­ nepravděpodobných situací. Například lidé
bírali ve 14. kapitole. Jedná se o přirozenou trpící sociální fóbií se děsí možnosti, že by
reakci těla na ohrožení: fyziologické změny se mohli na veřejnosti ztrapnit, a proto se ze
připravují tělo na boj s hrozbou, nebo na útěk všech sil vyhýbají společnosti.
do bezpečí. Jedinec trpící generalizovanou úzkostnou
Házel pociťovala také kognitivní příznaky poruchou prožívá neustálé napětí a strach. Ne­
úzkosti: byla přesvědčená, že má srdeční zá­ dokáže se uvolnit, trpí poruchami spánku, trápí
chvat a že zemře. Prožívala též behaviorální jej bolesti hlavy, nevolnost a bušení srdce. Kro­
symptomy úzkosti: ztuhla a nedokázala se po­ mě toho se neustále bojí problémů, které by
hnout, dokud se neobjevila pomoc. A za čtvr­ mohly nastat, obtížně se soustředí a nedokáže
té se jí zmocnil strach a děs, což jsou emoční se rozhodnout. Jakmile se konečně rozhod­
symptomy úzkosti. ne, stane se jeho rozhodnutí zdrojem dalších
Všechny uvedené symptomy mohou být starostí („Zvážil jsem všechny možné důsled­
vysoce adaptivní, pokud člověk čelí skutečné ky?“). Tabulka 15.3 uvádí několik tvrzení, jimiž
lidé s trvale vysokou hladinou úzkosti popisují
vlastní pocity. Jiné úzkostné poruchy, například
panická porucha, různé typy fóbií a obsedant­
ně-kompulzivní porucha, se vyznačují konkrét­
TABULKA 15.3
něji vymezenou úzkostí. Podrobněji se jimi bu­
Generalizovaná úzkost. Tabulka uvádí tvrzení, jimiž lidé trpící deme zabývat v další části této kapitoly.
chronickou úzkostí popisují svůj stav. (I. G. Sarason a B. R. Sarason:
Abnormal Psychology, The Problém of Maladaptive Behavior, 7/e. ® 1993,
I. G. Sarason a B. R. Sarason. Upraveno se svolením nakladatelství
Prentice-Hall, Upper Saddle River, NJ.) Panické poruchy
Hazeliny symptomy byly projevem panické
Často mě obtěžuje bušení srdce.
ataky - náhlého záchvatu ochromující hrů­
Popuzují mě maličkosti. zy. Při takovém záchvatu je postižený člověk
Často se náhle a bezdůvodně vyděsím. přesvědčen, že se stane něco strašného. Tento
pocit je obvykle provázen bušením srdce, duš-
Neustále si kvůli něčemu dělám starosti a vyčerpává mě to.
ností, pocením, svalovým třesem, mdlobou
Často bývám nesmírně unavený a vyčerpaný. a nevolností. Popsané symptomy jsou důsled­
Nedokážu se pro něco rozhodnout. kem podráždění sympatického oddílu auto­
Pořád se něčeho bojím.
nomní nervové soustavy (viz 2. kapitola). Stej­
né symptomy člověk prožívá při silném úleku.
Jsem neustále nervózní a napjatý.
Při těžké panické atace se člověk bojí, že zemře.
Často mám pocit, že nedokážu překonat své potíže. Příležitostné panické ataky pociťuje až 28 %
Mám pocit, že jsem neustále pod tlakem. dospělých lidí, zejména ve stresových obdo­
bích (Kessler, Chiu, Jin, Ruscio, Shear a Wal-
ters, 2006). Pro většinu z nich jsou panické jezdí autobusem či metrem a bojí se ve výta­
ataky sice nepříjemnými, ale ojedinělými udá­ hu. Nechtějí být o samotě v otevřených pro­
lostmi, které se nijak neodrazí na jejich způso­ storech, například na louce nebo na opuštěné
bu života. Jakmile se ale panické ataky začnou pláži. Všechna uvedená místa jsou pro lidi po­
objevovat běžně a postižený jedinec z nich stižené agorafobií děsivá, protože kdyby je ná­
začne mít obavy, lze se domnívat, že trpí pa­ hle postihla panická ataka či jiný stav nouze,
nickou poruchou. Panická porucha je relativ­ obtížně by unikali a hledali pomoc. Někdy se
ně vzácná: objevuje se přibližně pouze u 2,1 % také obávají, že by se znemožnili, kdyby je při
dospělých Evropanů (Alonso et al., 2004). záchvatu paniky viděli jiní lidé, i když tento
Propukne obvykle v období mezi pozdní ado­ stav obvykle ostatní lidé nepostřehnou.
lescencí a třicátým pátým rokem věku. Bez Lidé postižení agorafobií se vyhýbají mís­
příslušné léčby se stává chronickým stavem. tům, z nichž mají obavy. Výrazně omezují své
Panické symptomy mohou mít v různých aktivity, zdržují se na několika málo „bezpeč­
kulturách odlišnou podobu. Příslušníci la- ných“ místech, například nedaleko svého by­
tinskoamerických kultur zejména v karibské dliště. V doprovodu důvěryhodného přítele
oblasti pociťují někdy náhlý nával úzkostných nebo rodinného příslušníka se někdy odváží
symptomů označovaný jako ataque de ner- vkročit i do „nebezpečných“ oblastí. Jestliže se
vios. Postižený jedinec se začne třást, přestává ale na „nebezpečná“ místa vydají sami, proží­
se ovládat, pláče nebo křičí, projevuje verbální vají ještě předtím silnou generalizovanou úz­
či fyzickou agresivitu, někdy se jej zmocní zá­ kost a na neznámém místě se jich zmocní pa­
chvat nebo upadne do mdlob a naznačuje se­ nická ataka. Jako příklad nám poslouží Házel,
bevražedná gesta (Lopez a Guarnaccia, 2000). se kterou jsme se již setkali:
Pokud se ataque de nervios objeví znenadání,
bývá často přičítán stresům každodenního Panické ataky sužovaly Házel jednou za něko­
života nebo duchovním příčinám. Studie za­ lik dní. Někdy ji přepadly na ulici v místech,
měřená na obyvatele Portorika po povodních kde prožila svůj první záchvat, ale postupně se
v roce 1985 zjistila, že zkušenost s tímto sta­ objevovaly stále častěji i na místech, kde je ni­
vem udávalo až 16 % postižených (Guarna­ kdy dříve neměla. Zdálo se jí, že propadá pani­
ccia, Canino, Rubio-Stipec a Bravo, 1993). ce zejména tam, kde je hodně lidí. Začala mít
Lidé postižení panickou poruchou se někdy obavy, jak by se dostala z davu, kdyby ji opět
domnívají, že trpí vážnou srdeční chorobou postihl záchvat. Jediným místem, kde dosud
nebo že jim hrozí mrtvice, i když lékařské panickou ataku nepocítila, byl její byt. Trávila
vyšetření takové onemocnění vyloučilo. Tito tam stále více času a vyhýbala se místům, kde
lidé často chodí od jednoho lékaře ke druhé­ už někdy propadla panice. Během několika mě­
mu a hledají někoho, kdo dokáže jejich potíže síců se tak často omlouvala z práce, až dostala
diagnostikovat. Někdy se dokonce domnívají, výpověď. Nedokázala se přimět, aby vůbec vyšla
že se jich zmocňuje šílenství nebo že nad se- z bytu. Nechala si donášet nákupy až do domu,
bou ztrácejí kontrolu. Pokud jejich symptomy aby nemusela chodit ven. S přáteli se vídala jen
nejsou léčeny, postižení jedinci někdy propad­ tehdy, když ji přišli navštívit. Postupně jí dochá­
nou depresi a demoralizaci. zely úspory, protože ztratila zaměstnání. Začala
Asi u pětiny lidí trpících panickou poru­ se shánět po práci, kterou by mohla vykonávat
chou se rozvine také agorafobie (Kessler et al., z domu.
2006). Lidé postižení agorafobií se obávají
všech míst, kde by mohli uvíznout nebo kde Agorafobie se sice může rozvinout i bez pa­
by se jim v případě nutnosti nedostalo pomo­ nických atak, ale většina jedinců trpících ago­
ci. Mezi obávané stavy patří i panická ataka. rafobií prožívá v sociálních situacích panické
Samotný výraz „agorafobie“ pochází z řečtiny ataky nebo symptomy paniky (Alonso et al.,
a znamená „strach z tržiště“. Lidé postižení 2004). Agorafobie se většinou vyvine do roka
agorafobií se obávají přeplněných prostorů, od nástupu opakovaných panických atak. Pro­
například nákupních středisek. Vyhýbají se jevy agorafobie samozřejmě závažně narušují
také pobytu v těsných uzavřených prostorách, běžný život a agorafobikové se často uchylují
odkud je obtížné uniknout: neradi například k alkoholu nebo jiným drogám, aby své sym­
ptomy zvládli. Odborníci naštěstí v posled­ 100

ních letech získali mnoho nových informací

o příčinách paniky i agorafobie.

Výklad panické poruchy

a agorafobie
Mnozí lidé, u nichž se rozvine panická po­
rucha, jsou vůči této poruše patrně náchylní
z genetického či jiného biologického hledis­
pacienti kontrolní
ka. Panická porucha se vyskytuje v rodinách
s panickou skupina
(Folcy et al., 2001; van den Heuvel, van den poruchou
Wetering, Veltman a Pauls, 2000). To samo­
a) po hyperventilaci
zřejmě neznamená, že panické poruchy jsou
výhradně dědičné, neboť postižení jedinci ob­
vykle žijí ve stejném prostředí. Spolehlivější
důkazy o vrozených předpokladech panické 100
poruchy přinášejí studie dvojčat. Připomeňme
si, že jednovaječná dvojčata mají shodné geny.
65 %
Pokud je panická porucha založena výhradně
geneticky, potom jestliže poruchou trpí jedno
z dvojčat, u druhého se bude s vysokou prav­
děpodobností vyskytovat stejná porucha. Na­
proti tomu dvojvaječná dvojčata jsou stejně
vzájemně podobná jako běžní sourozenci, tak­
že pokud poruchou trpí jedno z nich, u dru­
hého by nemělo existovat vyšší riziko rozvoje pacienti kontrolní

stejné poruchy. Studie dvojčat ukázaly, žc jed­ s panickou skupina

poruchou
novaječná dvojčata mají na rozdíl od dvojva-
ječných dvojčat dvakrát vyšší pravděpodob­ b) po vdechování oxidu uhličitého
nost, že onemocní panickou poruchou, pokud
touto poruchou trpí jedno z dvojčat (Hettema, OBRÁZEK 15.1
Neale a Kendler, 2001).
Panické ataky u pacientů a v kontrolní
Jedinci náchylní ke vzniku panických atak skupině. U jedinců trpících panickou poruchou se
mohou být přecitlivělí vůči reakci útok, nebo mnohem častěji než u ostatních lidí projeví panická ataka,
útěk. U těchto lidí lze rozvinutou panickou pokud při laboratorních experimentech hyperventilují
ataku snadno navodit činností, která podně­ nebo vdechují malé množství oxidu uhličitého. (Zdroj:
R. M. Rapee, T. A. Brown, M. M. Anthony, D. H. Barlow
cuje fyziologické změny typické pro reakci
/1992/: Response to hyperventilation and inhalation of
útok, nebo útěk. Jestliže například lidé trpící 5.5% carbon-dioxide-enriched air across the DSM-III-R
panickou poruchou úmyslně zrychleně dýcha­ anxiety disorders, Journal ofAbnormal Psychology, 101,
jí, dýchají do papírového sáčku nebo vdechují 538-552. ® 1992, Američan Psychological Association.
Upraveno se svolením.)
malé množství oxidu uhličitého, prožívají zvý­
šenou subjektivní úzkost a mnozí pocítí plně
rozvinutou panickou ataku (viz obrázek 15.1;
Craske a Waters, 2005). Naproti tomu lidé,
kteří nikdy v minulosti panickou ataku nepo­ že lidé trpící panickou poruchou vykazují sní­
cítili, někdy mívají při uvedených činnostech ženou hladinu metabolismu v amygdale, hipo-
nepříjemné tělesné pocity, ale jen málokdy kampu, talamu a v oblasti mozkového kmene.
u nich nastane plně rozvinutá panická ataka. Všechny uvedené oblasti hrají důležitou úlo­
Nadměrná reakce útok, nebo útěk může být hu při regulaci reakce na strach (Roy-Byrne,
důsledkem abnormální funkce oblastí mozku, Craske a Stein, 2006). Lidé trpící panickou
které tuto reakci řídí. Některé studie ukazují, poruchou vykazují také abnormální funkci
systémů neurotransmiterů, které jsou důležité Salkovskis (1991) označuje toto vyhýbání se
pro reakce na strach: patří mezi ně kyselina nežádoucím místům výrazem bezpečné cho­
gama-amino-máselná (GABA) a serotonin. vání. Chování postižených jedinců se tedy
Uvedené abnormality ve fungování mozku prostřednictvím klasického a instrumentální­
a neurotransmiterů mohou vyvolat hyperakti- ho podmiňování mění do stavu, který ozna­
vaci a nedostatečnou regulaci reakce na strach. čujeme jako agorafobii. Brzy uvidíme, že pro
Nadměrná strachová reakce však nemusí mnohé úzkostné poruchy jsou charakteristic­
být dostatečnou příčinou pro rozvoj panické ké typy bezpečného chování, které později ve­
poruchy. Někteří lidé trpící občasnými panic­ dou ke vzniku agorafobie.
kými atakami spojují mírné změny tělesných Jaké důkazy má kognitivně-behaviorální
funkcí, které nastávají při panické atace (na­ teorie pro svá tvrzení o panických poruchách
příklad zrychlená tepová frekvence), s plně a agorafobii? Názor, že kognitivní faktory
rozvinutým děsem z panické ataky. Tento pro­ hrají významnou úlohu při vzniku panických
ces označujeme jako interoceptřunípodmiňová­ atak a že agorafobické chování může být pod­
ní (Bouton, Mineka a Barlow, 2001). Jakmile míněno učením, potvrdilo několik laborator­
tedy nastanou tyto drobné tělesné změny, vy­ ních studií (Craske a Waters, 2005). V jedné
volají podmíněný strach a paniku, i když si je studii požádali badatelé dvě skupiny jedinců
jedinec na vědomé úrovni neuvědomuje. Příči­ trpících panickou poruchou, aby si nasadili
nou je skutečnost, že tyto projevy byly v minu­ masku, přes kterou vdechovali malé množství
losti spojeny se strachem a panikou, a jedinec oxidu uhličitého. Všichni účastníci pokusu
tedy směřuje k plně rozvinuté panické atace. byli informováni, že přestože malé množství
Lidé trpící panickou poruchou kromě toho vdechovaného oxidu uhličitého není nijak
často věnují značnou pozornost svým těles­ zdravotně závadné, mohlo by jeho vdechování
ným pocitům, chybně je interpretují a zabýva­ navodit panickou ataku. Osoby zařazené do
jí se katastrofickými myšlenkami (Clark, 1988; první skupiny dostaly informaci, že nemohou
Craske a Watcrs, 2005). Když tedy Házel ovlivnit množství vdechovaného oxidu uhliči­
z našeho příběhu pocítila, že jí tuhnou svaly, tého, osoby zařazené do druhé skupiny moh­
pomyslela si: „Mám srdeční záchvat! Nejspíš ly podle informací experimentátorů množ­
umřu.“ Není nijak překvapivé, že tyto myš­ ství vdechovaného oxidu uhličitého ovlivnit
lenky posílily její emoční projevy úzkosti, kte­ pomocí otočného ovladače. Ve skutečnosti
ré zase zhoršily její tělesné symptomy: srdce ale všichni účastníci studie vdechovali stej­
se jí rozbušilo ještě rychleji a svaly ještě více né množství oxidu uhličitého a žádný z nich
ztuhly. Katastrofické vysvětlení těchto fýziolo- nemohl vdechované množství regulovat. Pa­
gických změn vedlo k rozvinuté panické atace. nickou ataku prožilo 80 % jedinců, kteří se
Mezi jednotlivými atakami je Házel nadměr­ domnívali, že nemohou ovlivnit množství
ně ostražitá a bedlivě se pozoruje. Soustavná vdechovaného plynu. Ve skupině těch, kte­
ostražitost však vyvolá chronickou aktivaci ří podle svého přesvědčení mohli regulovat
autonomní nervové soustavy a tento stav dále množství vdechovaného oxidu uhličitého,
zvyšuje pravděpodobnost další panické ataky. prožilo panickou ataku pouze 20 % jedinců.
Jak se z panické poruchy vyvine agorafo- Z těchto výsledků jasně vyplývá, že při roz­
bie? Podle kognitivně-behaviorální teorie si voji panické ataky hraje významnou úlohu
lidé s panickou poruchou velmi živě pamatu­ přesvědčení o kontrole nad symptomy paniky
jí místa, kde je postihla panická ataka. Mají (Sanderson, Rapee a Barlow, 1989).
z těchto míst velké obavy a jejich obavy se Ve studii zaměřené na agorafobické chová­
přenášejí na všechna podobná prostředí. Svou ní se badatelé zabývali tím, zda se lidé posti­
úzkost snižují tak, že se těmto místům vyhý­ žení panickou poruchou mohou vyhnout pa­
bají, čímž své vyhýbavé chování neustále po­ nické atace po předchozím vdechování oxidu
silují. Postižení jedinci si někdy uvědomí, že uhličitého, pokud mají nablízku „uklidňující
na určitých místech - například doma - po­ osobu“. Pacienti trpící panickou poruchou,
ciťují menší úzkost, a toto snižování úzkos­ kteří vdechovali oxid uhličitý ve společnos­
ti také výrazně posilují. Výsledkem je, že se ti „uklidňující osoby“, prožívali s menší prav­
stále častěji zdržují na „bezpečných“ místech. děpodobností všechny emoční, kognitivní
 | | s uklidňující osobou biologická predispozice k nadměrné
reakci útok, nebo útěk
| | bez uklidňující osoby
průměr panických symptomů

OBRÁZEK 15.2 člověk se vyhýbá místům, která si spojuje

s panikou
Panické symptomy u osob s panickou poruchou v přítomnosti
a nepřítomnosti uklidňující osoby. Pacienti s panickou poruchou s větší
pravděpodobností vykazovali symptomy paniky, pokud neměli nablízku
uklidňující osobu. (Zdroj: Carter, Hollon, Caron a Shelton, 1995.) vyhýbání je posíleno redukcí úzkosti

vzniká agorafobie
a fyziologické symptomy paniky než ti, kdo
byli vystaveni působení oxidu uhličitého bez OBRÁZEK 15.3

přítomnosti „uklidňující osoby“ (viz obrázek Model vulnerabilita-stres použitý při vysvětlení
vzniku panické poruchy a agorafobie. Kombinace
15.2; Carter, Hollon, Caron a Shelton, 1995).
biologického sklonu vůči nadměrné reakci útok, nebo
Z těchto výsledků je patrné, žc postižení je­ útěk a kognitivního sklonu ke katastrofickým představám
dinci si spojují symptomy paniky s určitými a myšlenkám může spustit posloupnost procesů, které
situacemi a že instrumentální chování, na­ vedou ke vzniku paniky a agorafobie.
příklad pobyt v blízkosti „uklidňující osoby“,
může být posíleno potlačením projevů paniky.
Biologická a kognitivně-behaviorální teo­
rie panické poruchy a agorafobie mohou být
sloučeny do modelu vulnerabilita-stres (Roy- Agorafobie vznikne tehdy, když se postižený
-Byrne et al., 2006; viz obrázek 15.3). Lidé, člověk začne vyhýbat místům, která si spojuje
u nichž se rozvine panická porucha, mohou se symptomy paniky, a začne se zdržovat jen
být geneticky nebo biochemicky náchyl­ tam, kde pociťuje menší úzkost. Tento model
ní k nadměrné reakci útok, nebo útěk, takže vulnerabilita-stres vedl k vynikajícím výsled­
i při nepatrném spouštěcím podnětu proběh­ kům v léčbě panické poruchy a agorafobie.
nou v jejich organismu všechny fyziologické Podrobněji se o nich zmíníme v 16. kapitole.
symptomy reakce. Jestliže se ale má rozvinout
plná panická porucha, musí si tito jedinci
mechanismem interoceptivního podmiňová­ Fóbie
ní vypěstovat strach z tělesných změn. Musí Fóbie je silný strach z podnětu nebo situa­
mít také sklon ke katastrofickému vnímání ce, které většina lidí nepokládá za nebezpeč­
svých symptomů a nadměrně se obávat nástu­ né. Postižený jedinec si obvykle uvědomuje, že
pu panické ataky. Interoceptivní podmiňování prožívá větší strach než ostatní lidé, ale přesto
a chybné posouzení situace dále posilují fyzio­ pociťuje úzkost (v rozmezí od silné stísněnosti
logickou reaktivitu a zvyšují pravděpodobnost až po paniku), kterou lze zmírnit jen tím, že se
vzniku plně rozvinuté reakce útok, nebo útěk. problematickým objektům nebo situacím vyhne.
 Většina z nás pociťuje výraznější strach z ně­
kolika málo věcí - například z hadů, hmyzu
a výšek. Strach však obvykle nebývá diagnos­
tikován jako fobická porucha, dokud závažně
nenarušuje běžný život člověka. Příkladem
může být žena, která nejezdí výtahem, protože
se bojí v uzavřených prostorech, a muž, který
kvůli strachu z davu lidí nechodí do divadla
a vyhýbá se pohybu v přeplněných ulicích.
Klasifikace MKN-10 a DSM-IV rozdělují
fobické poruchy do tří široce pojatých kate­
gorií: prosté fóbie, sociální fóbie a agorafobie.
Agorafobii už jsme probrali. Prostá fóbie je
strach ze specifického objektu, zvířete nebo si­
tuace. Příkladem může být silný strach z hadů, Jednou z nejčastějších fóbiíje fóbie z hadů.
choroboplodných zárodků nebo uzavřených
prostorů. U některých lidí se může rozvinout
prostá fóbie, ale v ostatních ohledech mohou
zůstat zcela normální. V závažnějších přípa­ kovat přibližně u 2,4 % Evropanů (Alonso et al.,
dech má jedinec řadu různých fóbií, které na­ 2004). Sociální fóbie obvykle začíná v období
rušují mnoho stránek jeho života a mohou být adolescence, a pokud není léčena, může se stát
spojeny i s obsedantním nebo kompulzivním chronickým problémem (Kessler et al., 1998).
chováním. Prosté fóbie jsou poměrně běžné:
v určitém období svého života trpí jednodu­
chou fóbií v diagnostikovatelné míře téměř 8 % Výklad fóbií
evropského obyvatelstva (Alonso et al., 2004). V minulosti byly fóbie předmětem zásadních
Lidé trpící sociální fóbií jsou velmi nejistí střetů mezi stoupenci psychodynamických
v sociálních situacích a mají přehnanou obavu teorií a behaviorálních teorií. Freudova teorie
z toho, že budou před lidmi vypadat trapně. o rozvoji fóbií patřila k jeho nejproslulejším
Často se bojí, že svou úzkost dají najevo roz­ a nej diskutabilnějším teoriím. Freud tvrdil,
třesenýma rukama, zrudnutím nebo zadrhá­ že fóbie vzniká tehdy, když člověk přenese
vajícím hlasem. Takové obavy jsou většinou úzkost z nevědomých motivů nebo tužeb na
nepodložené: jedinci, kteří se bojí, že by se objekty, které tyto motivy a tužby symbolizu­
mohli třást, se obvykle neroztřesou. Ti, kdo jí. Jeho klasickým příkladem byl případ pěti­
mají obavu z koktání nebo zadrhávání, zpravi­ letého Hanse, u něhož se vyvinul silný strach
dla mluví docela normálně. Strach z mluvení z koní. Freud interpretoval chlapcovu fóbii
nebo jedení na veřejnosti je nejčastější obavou z hlediska oidipovského strachu (viz 13. ka­
lidí trpících sociální fóbií. pitola) následující analýzou: Hans byl zami­
Lidé postižení sociální fóbií vynakláda­ lovaný do matky, žárlil na otce a chtěl ho na­
jí značné úsilí na to, aby se vyhnuli situacím, hradit (oidipovský komplex). Bál se ale, že se
v nichž by je ostatní lidé mohli hodnotit. Ve mu otec pomstí kastrací. Chlapec prožíval ob­
snaze vyhnout se lidem si někdy volí zaměst­ rovskou úzkost pramenící z tohoto konfliktu.
nání, které nemusí vykonávat ve společnosti Tato přání byla pro jeho vědomí nepřijatelná,
lidí. Pokud se ocitnou v obávané sociální si­ a proto svou úzkost přesunul na nevinný ob­
tuaci, začnou se někdy třást a potit, připada­ jekt (na velkého koně, kterého Hans jednou
jí si zmatení, pociťují závrať a bušení srdce viděl upadnout a divoce kolem sebe kopat).
a nakonec může nastat plně rozvinutá panic­ Freud se při svém vysvětlení Hansovy fó­
ká ataka. Postižení lidé jsou přesvědčeni, že bie opíral o chlapcovy odpovědi na své poně­
ostatní vidí jejich nervozitu a považují je za kud zavádějící otázky, čeho se hoch „skutečně“
neschopné, slabé, hloupé nebo „bláznivé“. bojí. Kromě toho vycházel i ze skutečnosti,
Sociální fóbie je méně častá než specifické že po rozhovoru s Freudem chlapcova fóbie
fóbie: v určitém období života ji lze diagnosti- z koní odezněla. Freud se domníval, že Hans
 získal vhled do skutečného zdroje své fóbie 1996). Úzkostní rodiče mívají děti, které trápí
a že tento vhled fóbii vyléčil. Kritikové však stejné obavy. Dítě, které v řadě různých situa­
poukazovali na to, že Hans nikdy Freudovi cí vidí úzkostně reagujícího rodiče, si na stejné
neposkytl žádný spontánní ani přímý důkaz, situace obvykle osvojí stejné reakce. Některé
že skutečným předmětem jeho strachu nebyl studie skutečně prokazují, že fóbie se v rodi­
kůň, ale otec. Všimli si také, že Hansova fóbie nách „dědí“ (Kendler et al., 2001). Zatím ještě
ustupovala postupně, a nikoli najednou v re­ nevíme, zda je to proto, že děti odpozorují fó­
akci na náhle získaný vhled. bie svých rodičů, nebo proto, že se fóbie pře­
Mezi nejpřísnější kritiky Freudovy analýzy nášejí alespoň zčásti geneticky. U lidí, jejichž
fóbií patřili behavioristé (Watson a Raynor, nejbližší příbuzní trpí fóbií, je třikrát až čtyři­
1920). Tvrdili, že fóbie nevznikají na základě krát vyšší pravděpodobnost, že i oni budou po­
nevědomých úzkostí, ale spíše klasickým a in­ stiženi fóbií. Ze studií dvojčat vyplývá, že tato
strumentálním podmiňováním. Mnohé fóbie skutečnost je přinejmenším částečně ovlivněna
vzniknou po prožití traumatické události: dítě genetickými faktory (Hcttema et al., 2001).
se málem utopí a rozvine se u něj fóbie z vody; Pravděpodobně se nedědí samotná fóbie, ale
jiné dítě kousne pes a vznikne u něj fóbie ze spíše sklon k napodmiňování strachu (Hette-
psů, dospívající člověk se při referátu ve vy­ ma, Annas, Neale, Kendler a Fredrikson, 2003).
učování zakoktá, spolužáci se mu vysmějí a vý­ Behaviorální teorie vedly k velmi úspěšné
sledkem je fóbie z veřejného vystupování. Ve léčbě fóbií, což bylo dalším potvrzením těchto
všech těchto případech se původně neutrální teorií. Naproti tomu terapie založené na psy­
podnět (voda, pes nebo vystupování před po­ chodynamických teoriích fóbií většinou ne­
sluchači) spojí s traumatickou událostí (tonutí, jsou úspěšné a léčba medikamenty zmírňuje
pokousání či zahanbení), která vyvolá úzkost. fobické symptomy jen krátkodobě.
Původně neutrální podnět potom prostřednic­
tvím klasického podmiňování dokáže vyvolat
úzkostnou reakci. Kromě toho se mnozí lidé Obsedantně-kompulzivní porucha
postižení fóbií vyhýbají svým fobickým objek­ Někdo se několikrát za noc budí, vstává
tům, protože vyhýbání pomáhá snižovat jejich a kontroluje všechny dveře, aby se ujistil, že
úzkost. Následné fobické chování je udržová­ jsou zamčené. Jakmile ulehne, sužuje ho před­
no instrumentálním podmiňováním. stava, že možná některé dveře nezkontroloval.
Přestože některé fóbie jsou patrně výsled­ Jiný člověk se třikrát nebo čtyřikrát po sobě
kem skutečných děsivých zážitků, jiné mohou sprchuje a pokaždé si důkladně drhne celé
být získány zprostředkovaně pozorováním tělo speciálním dezinfekčním roztokem, pro­
(Muris, Steerneman, Mercklebach a Meesters, tože se bojí choroboplodných zárodků. Zena
má utkvělou představu, že bodne své dítě,
a propadá panice pokaždé, když musí použít
nůžky nebo nůž. Dospívající dívka chodí stále
U některých lidí se rozvine fóbie z vody po děsivém setkání s vodou. pozdě do školy, protože cítí nutkání opako­
vat mnoho svých úkonů (opakovaně pokládá
kartáč na prádelník, přerovnává školní potřeby
v tašce, překračuje práh svého pokoje) a opa­
kuje je obvykle v násobcích čísla čtyři.
Všichni tito lidé mají symptomy obsedant­
ně-kompulzivní poruchy: v jejich životě pře­
vládají opakované myšlenky nebo činy. Obse-
se jsou úporné a vtíravé nežádoucí myšlenky,
představy nebo impulzy, které vyvolávají úz­
kost. Kompulze jsou neodolatelná nutkání
provést určité úkony nebo rituály, které sni­
žují úzkost. Obsedantní myšlenky jsou často
spojeny s kompulzivním jednáním (například
myšlenky na číhající choroboplodné zárod­
ky vedou k nutkání mnohokrát před použi­
tím umýt nádobí). Bez ohledu na to, jestli je
opakovaným prvkem myšlenka (obsese) nebo
čin (kompulze), je hlavním rysem poruchy
subjektivní pocit ztráty kontroly. Oběti se ze
všech sil snaží zbavit se nepříjemných myšle­
nek nebo odolat pokušení provádět opakova­
né úkony, ale nedokážou to.
Každý z nás má čas od času vtíravé myšlenky
(„Nezapomněla jsem zastavit plyn?“) a nutkání
provést nějaký rituál (přesně uspřádat předměty
na stole, dříve než začneme psát úkol). U lidí
trpících obsedantně-kompulzivní poruchou
však tyto myšlenky a jednání zabírají tolik času,
že vážně narušují jejich každodenní život. Po­
stižení lidé si uvědomují, že jejich myšlenky
Obsese choroboplodnými zárodky může vést k nutkavému mytí rukou.
jsou iracionální a nesnesitelné, ale nedokážou je
ignorovat ani potlačit. Uvědomují si nesmysl­
nost svého nutkavého chování, ale když se sna­
ží svému nutkání odolat, zmocní se jich úzkost.
Jakmile nutkavý úkon provedou, pocítí úlevu. volávající úzkost (například opakované kon­
Obsedantní myšlenky zahrnují řadu témat, trolování, zda je vypnutý sporák, aby nedošlo
ale nejčastěji se týkají ublížení sobě nebo dru­ k požáru); jiné rituály nemají s obsesí racio­
hým, strachu z nákazy a pochybností, zda byl nální souvislost (například opakované oblé­
určitý úkol splněn uspokojivě (Hewlett, 2000; kání a svlékání, aby se manželovi nepřihodila
Rachman a Hodgson, 1980). Zajímavé je, žc nehoda). Společným pozadím veškerého opa­
obsah obsesí se s dobou mění. V minulosti kovaného chování je nejistota. Jedinci s ob­
byly běžné obsedantní myšlenky související sedantně-kompulzivní poruchou nedůvěřují
s náboženstvím a sexem - například rouhavé svým smyslům nebo úsudku a nedůvěřují ani
myšlenky nebo nutkání vykřikovat vulgarity svým očím, i když nevidí žádnou špínu nebo
v kostele či ukazovat genitálie na veřejnosti. vědí, že dveře jsou zamčené. Obsedantně-
Tyto typy obsesí jsou dnes méně časté. Obse­ -kompulzivní poruchy souvisejí s fobickými
se související s nákazou byly dříve zaměřené poruchami v tom smyslu, že obojí zahrnují sil­
na syfilidu, ale v současné době je předmětem nou úzkost a mohou se objevit u stejného pa­
mnoha obav z nákazy spíše AIDS. cienta. Existují mezi nimi ale i zásadní rozdíly.
Někteří lidé trpící obsedantně-kompulziv­ Pacienti s fóbií jen málokdy přemítají o svém
ní poruchou mají vtíravé myšlenky, aniž by strachu a nevykazují rituální kompulzivní cho­
prováděli opakované úkony. Kompulze mají vání. Každá porucha je také vyvolána jinými
řadu různých forem, přičemž dvě nejčastěj­ podněty. Lidem trpícím fóbiemi jen málokdy
ší jsou mytí a kontrolování (Foa a Steketee, dělá problémy špína, choroboplodné zárodky
1989). „Umývači“ si připadají znečištění při a ublížení druhým lidem, což jsou běžné zdro­
styku s některými předměty nebo myšlen­ je obav u obsedantně-kompulzivních jedinců.
kami a tráví celé hodiny při očistných rituá­ Obsedantně-kompulzivní porucha čas­
lech. „Kontroloři“ zase desetkrát, dvacetkrát či to začíná v mladém věku (Foa a Franklin,
stokrát kontrolují dveře, světla, sporáky nebo 2001). Pokud je ponechána bez léčby, stává
dokončený úkol a znovu a znovu opakují ritu­ se chronickým problémem. Obsedantní my­
ální úkony. Jsou přesvědčeni, že jejich konání šlenky jsou velmi vyčerpávající, kompulzivní
zabrání budoucí „katastrofě“ či trestu. Dalším jednání zabírá postiženému jedinci mnoho
příkladem kompulze je nutkavé jednání, jež času a bývá vysoce maladaptivní (někdo si na­
má odvrátit újmu způsobenou člověku, kte­ příklad myje ruce tak často, až mu krvácejí).
rý je předmětem obsese postiženého jedince. Lidé postižení touto poruchou mají tedy váž­
Někdy se rituály přímo vztahují k obsesi vy- né duševní problémy. Obsedantně-kompulziv-
 talamus

OBRÁZEK 15.4
Lidský mozek a obsedantně-kompulzivní porucha. Prostorové zobrazení lidského mozku zachycuje polohu
orbitofrontální mozkové kůry a bazálních ganglií, tedy oblastí souvisejících s obsedantně-kumpulzivní poruchou. Mezi
bazálními ganglii se nacházejí kaudálníjádra, která filtrují silné vzruchy vznikající v orbitojřontálním kortexu, takže do
talamu dorazíjen ty nejsilnější.

ní porucha se v některém období života proje­ ny své myšlenky, a dělá jim potíže smířit se se
ví u 1-3 % populace (Hewlett, 2000). Četnost skutečností, že každý člověk má čas od času
této poruchy je ve všech sledovaných zemích negativní myšlenky. Domnívají se, že pokud
(byly mezi nimi Spojené státy, Kanada, Mexi­ mají takové myšlenky, znamená to, že patrně
ko, Anglie, Norsko, Hongkong, Indie, Egypt, zešílí. Někdy také kladou rovnítko mezi myš­
Japonsko a Korea) přibližně stejná (Escobar, lenku nebo představu a skutečný čin („Myslím
1993; Insel, 1984; Kim, 1993). na to, že ublížím svému dítěti. Provinila jsem
se stejně, jako kdybych mu skutečně ublížila“).
Takové myšlenky samozřejmě ještě prohlubují
Výklad obsedantně- jejich úzkost, protože je nedokážou zaplašit.
-kompulzivní poruchy Kompulze se může rozvinout, pokud obse-
Kognitivně a behaviorálně orientovaní teore­ dantní jedinec zjistí, že určité chování dočasně
tikové tvrdí, že lidé s obsedantně-kompulziv­ utiší obsesi a z ní pramenící úzkost. Zmírnění
ní poruchou se nedokážou zbavit vtíravých úzkosti posiluje dané chování a kompulze je
myšlenek, protože mají sklon k rigidnímu na světě: pokaždé když člověk pocítí obsesi,
a moralistickému myšlení (Rachman, 1998; pocítí také nutkání k činnosti, která zmírní
Salkovskis, 1999). Považují za svou povinnost jeho úzkost. Toto kognitivně-behaviorální vy­
zabránit škodlivým nebo zhoubným událos­ světlení bylo častokrát potvrzeno i empiricky
tem. Mají sklon považovat své negativní a vtí­ (Julien, O’Connor a Aardema, 2007). Nejlep­
ravé myšlenky za nepřijatelné a cítí se kvůli ším důkazem hovořícím ve prospěch kogni­
nim úzkostně a provinile. Úzkost jim brání tivního a behaviorálního přístupu je skuteč­
v tom, aby své myšlenky zavrhli. Lidé trpící nost, že terapie založené na tomto přístupu
obsedantně-kompulzivní poruchou jsou také jsou skutečně účinné. Podrobněji o tom bude­
někdy přesvědčeni, že by měli ovládat všech­ me hovořit v 16. kapitole.
 Obsedantně-kompulzivní porucha může
mít i biologické příčiny. Některé výzkumy
rodin naznačují, že ve zvýšené náchylnosti
k obsedantně-kompulzivní poruše mohou se­
hrát určitou úlohu genové odchylky (Mundo,
Zanoni a Altamura, 2006). Většina výzkumů
obsedantně-kompulzivní poruchy se však
soustředila na kritické okruhy v mozku. Lidé
trpící touto poruchou mohou mít nedostatek
neurotransmiterů serotoninu v těch oblastech
mozku, které regulují základní impulzy souvi­
sející se sexem, násilím a čistotou. Právě tyto
impulzy jsou často předmětem obsese (Rauch,
2003). Tohoto procesu se patrně účastní slo­
žitý okruh v mozku, jehož součástí je fron­
tální oblast mozkové kůry (viz obrázek 15.4). OBRÁZEK 15.5
Vznikají zde vzruchy, které jsou potom přená­ Obsedantně-kompulzivní porucha před terapií a po terapii. Studie
šeny do specifické části bazálních ganglií, tak­ provedené s využitím PET ukazují, že u pacientů, kteří prošli behaviorální
terapií, nastal pokles metaholické činnosti v kaudálním jádru. (Zdroj:
zvaného kaudálního jádra. Nejsilnější vzruchy
Schwartz, Stoessel, Baxter, Martin a Phelps, 1996. Snímek poskytla
pak putují do hypotalamu, kde mohou vyvolat Lékařská fakulta UCLA.)
příslušnou reakci. V důsledku toho se může
stát, že u lidí s obsedantně-kompulzivní po­
ruchou proniknou primitivní impulzy do vě­
Dílčí shrnutí
domí a motivují stereotypní chování mnohem
častěji než u normálních jedinců. ■ Mezi úzkostné poruchy patří generalizovaná úzkost
Studie umožňující zobrazení nervové čin­ (soustavná úzkost a napětí), panické poruchy (náhlé
nosti lidí s obsedantně-kompulzivní poru­ záchvaty ochromující hrůzy), fóbie (iracionální strach
ze specifických objektů nebo situací) a obsedantně-
chou prokazují abnormální činnost v oblas­
-kompulzivní poruchy (vtíravé nežádoucí myšlenky neboli
tech mozku, které souvisejí s primitivními
obsese spojené s nutkáním neboli kompulzí provést určitý
okruhy (Rauch et al., 2007). Projevy poruchy
úkon).
lze do určité míry snížit léky, které upravují ■ Biologické teorie připisují úzkostné poruchy genetickým
hladinu serotoninu (DelfOsso, Nestadt, Allen předpokladům nebo biochemickým či neurologickým
a Hollander, 2006). Pacienti, jimž užívání abnormalitám. Většina úzkostných poruch se projevuje
těchto léků pomůže, vykazují výraznější v některých rodinách častěji než v jiných. Ze studie dvojčat
snížení aktivity v těchto mozkových oblastech vyplývá, že panická porucha a obsedantně-kompulzivní
než pacienti, u nichž se účinky léků příliš porucha mají i dědičnou složku.

neprojeví (Baxter et al., 1992; Swedo et aL, ■ Lidé, kteří trpí panickými atakami, se vyznačují přehnanou
reakcí útok, nebo útěk. Příčinou je možná nedostatek
1992). Zajímavé je, že pacienti, kteří dobře
serotoninu v limbické soustavě.
reagují na behaviorální terapie, obvykle
■ Lidé trpící obsedantně-kompulzivní poruchou mají možná
rovněž vykazují pokles činnosti v kaudálních
nedostatek serotoninu v oblastech mozku, které regulují
jádrech a talamu (viz obrázek 15.5; Schwartz, základní impulzy.
Stoessel, Baxter, Martin a Phelps, 1996). ■ Kognitivní a behaviorální teoretikové se domnívají, že
Stručně řečeno, při vzniku mnoha úzkost­ lidé s úzkostnými poruchami mají sklon ke katastrofickým
ných poruch patrně spolupůsobí biologické myšlenkám a představám a ke strnulému a moralistickému
i psychické faktory. Mnoho lidí, u nichž se uvažování. Maladaptivní formy chování, jako je
tyto poruchy projeví, má patrně genetické, vyhýbavé chování a kompulze, vznikají prostřednictvím

neurologické či biochemické předpoklady instrumentálního podmiňování, když si jedinec uvědomí, že

takové chování zmírňuje úzkost. Fóbie mohou vzniknout
k úzkosti. Pokud se ale má plně rozvinout úz­
klasickým podmiňováním.
kostná porucha, je nezbytná také tendence ke
■ Psychodynamické teorie připisují úzkostné poruchy
katastrofickému uvažování a ochota uchýlit se
nevědomým konfliktům, které jsou maskovány jako fóbie,
k maladaptivnímu vyhýbavému chování, které obsese nebo kompulze.
snižuje úzkost.
 život, a pokud trvají bez přerušení několik týdnů.
Otázky rozvíjející kritické myšlení
Depresivní poruchy jsou relativně běžné a při­
1 Ženy trpí úzkostnými poruchami častěji než muži (výjimkou bližně 13 % lidí někdy v životě prožilo epizodu
je obsedantně-kompulzivnf porucha). Dokázali byste hluboké deprese, jakou popisuje Jamison (Alon-
vytvořit hypotézu, která by vysvětlila tento rozdíl?
so et al., 2004). U žen je vznik deprese dvakrát
2 Lidé mnohem častěji trpí fóbiemi z hadů a pavouků než
pravděpodobnější než u mužů. Přestože deprese
z pušek a jiných moderních zbraní, které pro ně znamenají
je popisována jako porucha nálady, ve skutečnos­
mnohem větší nebezpečí. Můžete tento jev vysvětlit
z evolučního hlediska?
ti se jedná o poruchu celé osobnosti, která ovliv­
ňuje tělesné funkce, chování, myšlení i emoce
(viz obrázek 15.6). U jedince se nemusí vysky­
tovat všechny symptomy, aby u něj mohla být
Poruchy nálady diagnostikována deprese, ale čím více symptomů
se u něj projevuje a čím jsou silnější, s tím větší
Lidé trpící poruchami nálady bývají silně jistotou můžeme prohlásit, že trpí depresí.
depresivní nebo maničtí (přehnaně veselí) Emočními symptomy deprese nejsou každo­
nebo se u nich střídají období deprese a mánie. denní smutky, které čas od času pociťuje ka­
Poruchy nálady se dělí na depresivní poruchy, ždý z nás, ale ncpolcvující bolest a zoufalství.
při nichž jedinec prožívá jedno nebo více ob­ Postižení lidé také uvádějí, že ztratili schop­
dobí deprese bez manických epizod, a na bi­ nost radovat se i v těch nejradostnčjších situ­
polární poruchy, při nichž se u jedince střída­ acích. Tento symptom se nazývá anhedonie.
jí období deprese s obdobími mánie, přičemž Jedinec postižený depresí nenachází potěšení
v době mezi oběma krajními stavy nastává ná­ ani ve styku s přáteli a členy rodiny, netěší ho
vrat do normální nálady. Manické epizody bez práce ani koníčky.
výskytu deprese jsou velmi neobvyklé. Kognitivní symptomy spočívají zejmé­
na v negativních myšlenkách souvisejících
s vlastní neschopností, vinou, beznadějí, a do­
Deprese konce sebevraždou. Depresivní jedinci nemají
Od chvíle, kdy jsem se ráno probudil, až do té žádnou motivaci, mají sklony k pasivitě a jen
doby, než jsem šel večer spát, mi bylo nesne­ s obtížemi se dokážou pustit do jakékoli čin­
sitelně mizerně. Nedokázal jsem se z ničeho nosti. Zmíněnou pasivitu ilustruje následující
zaradovat a pro nic se nadchnout. Všechno - rozhovor mezi pacientem a jeho terapeu­
každá myšlenka, slovo, pohyb - mě stálo ne­ tem. Muž, který byl hospitalizován po poku­
uvěřitelnou námahu. Všechno, co bylo kdysi jis­ su o sebevraždu, nehybně vysedával celé dny
křivé, bylo najednou fádní. Připadal jsem si jako v hale léčebny. Jeho terapeut se rozhodl, že se
hloupý, nudný, neschopný, tupý, pasivní, stude­ pokusí přimět jej k nějaké činnosti:
ný, bezkrevný a vyhaslý budižkničemu. Nevěřil
jsem, že vůbec něco dokážu udělat dobře. Zdálo Terapeut: Řekli mi, že většinou pobýváte v hale.
se mi, jako by se moje myšlenky zpomalova­ Je to pravda?
ly, až se nakonec dočista zastavily. Ta zvrásně- Pacient: Ano, potřebuji sedět v klidu.
ná, spletitá a beznadějně zmatená šedá hmota Terapeut: A když tady tak sedíte, jakou máte
dokázala jenom jediné: týrat mě pochmurným náladu?
žalozpěvem o mé nemohoucnosti, vysmívat se Pacient: Celou dobu je mi hrozně. Nejradši
mým povahovým nedostatkům a předhazovat bych skočil do nějaké díry a umřel.
mi zoufalou beznadějnost celého života. Terapeut: Když sedíte dvě nebo tři hodiny
Jamison, 1995, str. 110 v hale, je vám lip?
Pacient: Ne, je to stejné.
Všichni máme někdy období, kdy jsme smutní, Terapeut: Takže sedíte v hale a doufáte, že tam
otupělí a nemáme zájem ani o příjemné činnosti. najdete klid duše, ale nezdá se, že by vám to
Mírné symptomy deprese jsou normální reakcí pomáhalo.
na mnohé životní stresy, zejména na významné Pacient: Hrozně se nudím.
ztráty. Deprese se stává poruchou, pokud jsou Terapeut: A neuvažoval jste o nějaké činnosti?
její symptomy natolik silné, že narušují normální Myslím, že by vám to pomohlo.
 Pacient: Tady není co dělat.
emoční symptomy: kognitivní symptomy:
Terapeut: Kdybych vám přinesl nějaký seznam • smutek • negativní sebepojetí
návrhů, uvažoval byste o některém? • ztráta radosti • beznaděj
Pacient: Když si myslíte, že to pomůže... Ale • nedostatečné soustředění,
chabá paměť, zmatenost
stejně si myslím, že se mnou ztrácíte čas. Ne­
mám o nic zájem.
Beck, Rush, Shaw a Emery, 1979, str. 200

Lidé v depresi pociťují mnoho tělesných

příznaků. Ztrácejí chuť k jídlu, prospí mno­
ho času, nebo naopak trpí nespavostí, bývají
velmi unavení a bez energie. Nepřemýšlejí
motivační symptomy tělesné symptomy
o vnějších událostech, ale soustředí se spíše • pasivita • změna chuti k jídlu a pro­
na sebe, a proto někdy zveličují běžné bolesti • nezájem o zahájení měnlivá kvalita spánku
činnosti a o pokračování • únava
a dělají si starosti o své zdraví.
v činnosti • častější a silnější bolesti
Jak je patrné z prostého popisu přízna­
ků, deprese může být ochromující poruchou.
Hluboká deprese bývá bohužel také dlouho­ OBRÁZEK 15.6
trvající. Jedna studie lidí trpících vážnou de­ Symptomy deprese. Součástí deprese jsou emoční, kognitivní, motivační
presí zjistila, že postižení jedinci neměli v da­ a tělesné symptomy.
ném roce příznaky deprese přibližně pouze po
třetinu doby (Kessler et al., 2003). I když se
lidé zotaví z jednoho záchvatu deprese, hrozí
jim vysoké riziko návratu nemoci. Jsou však
i dobré zprávy. V 16. kapitole se dozvíme, že Bipolární porucha
epizody deprese lze výrazně zkrátit a je mož­ Většina depresí se vyskytuje bez epizod mánie.
né jim i zabránit psychoterapií nebo medika- Někteří lidé postižení poruchou nálady však
mentózní léčbou. prožívají depresivní i manické fáze, a proto
u nich lze diagnostikovat bipolární poruchu,
které se někdy říká také maniodeprese. U posti­
ženého jedince se střídají depresivní a manická
Někteří lidé trpí depresí po celá léta. období. V některých případech nastává mezi
manickými a depresivními epizodami rychlý
přechod pouze s krátkými návraty k normalitě.
Lidé v manickém období se chovají způ­
sobem, který se navenek jeví jako pravý opak
deprese. Během mírných manických epizod
jsou plní energie, nadšení a sebedůvěry. Neu­
stále mluví, spěchají od jedné činnosti ke dru­
hé, stačí jim málo spánku, spřádají velkolepé
plány a nedbají na jejich uskutečnitelnost. Pří­
klad najdeme u Jamisona (1995, str. 36-37):

První záchvat jsem měl v posledním ročníku na

střední škole. Zpočátku se všechno zdálo tak
snadné. Pobíhal jsem jako šílená lasička, pře­
kypoval jsem nadšením, spřádal jsem plány, vě­
noval jsem se sportu a zůstával jsem celé noci
vzhůru s přáteli. Přečetl jsem všechno, co mi
přišlo pod ruku, sepisoval jsem básně a útrž­
ky divadelních her a dělal jsem si velikášské
a naprosto nerealistické plány do budoucnosti.
 Svět byl plný slasti a příslibů, cítil jsem se skvě­ sklon. Pravděpodobnost vzniku těchto poruch
le. Opravdu skvěle. Měl jsem pocit, že zvládnu však narůstá s prožitím určitých životních udá­
úplně všechno, žádný úkol pro mě nebyl příliš lostí i se sklonem k negativnímu myšlení.
obtížný. Moje myšlenky byly jasné a soustředě­
né a dokázal jsem intuitivně řešit obtížné ma­ Biologické hledisko
tematické úlohy, na které jsem až dosud nesta­ Zdá se, že sklon ke vzniku poruch nálady
čil. Vlastně na ně nestačím dodnes. V té době a zejména ke vzniku bipolární poruchy je
jsem ale všemu dokonale rozuměl a kromě toho dědičný. Studie rodinné anamnézy lidí s bi­
všechno dokonale zapadalo do kosmických polární poruchou zjistily, že u jejich přímých
souvislostí. Byl jsem natolik okouzlen přírodní­ příbuzných (rodičů, dětí a sourozenců) se
mi zákony, až se mi z toho točila hlava. Otra­ bipolární a depresivní poruchy vyskytují pět­
voval jsem kamarády a pořád dokola jsem jim krát až desetkrát častěji než u příbuzných lidí,
vykládal, jak je všechno úžasné. Moje postřehy kteří bipolární poruchou netrpí (Farmer, El-
o krásách a spletitosti vesmíru je nijak zvlášť kin a McGuffin, 2007). Také studie dvojčat
nezaujaly, ale moje nadšené drmolení je docela soustavně naznačují, že bipolární porucha má
vyčerpávalo. Mluvíš strašně rychle, Kayi. Zpo­ i dědičnou složku. Jednovaječní sourozenci-
mal, Kayi. Jde mi z tebe hlava kolem, uber plyn. - dvojčata osob postižených bipolární poru­
A i když mi to zrovna neříkali nahlas, viděl jsem chou mají 45-75krát vyšší pravděpodobnost
jim to na očích: Pro boha svátého, Kayi, brzdi. vzniku této poruchy než ostatní lidé v popula­
ci (Farmer, Elkin a McGuffin, 2007).
Taková energie, sebedůvěra a nadšení jsou Stále více dokladů svědčí o tom, že deprese,
vlastně velmi přitažlivé a mnoho lidí na vr­ a zejména opakované, jsou také dědičné. Ze
cholu manické epizody se svých příznaků studií rodinných anamnéz vyplývá, že u nejbliž-
ani nechce zbavit. V určitém okamžiku ale ších příbuzných lidí trpících depresí se deprese
manické symptomy překročí hranici mezi ra­ vyskytují dvakrát až čtyřikrát častěji než u ostat­
dostným rozjařením a nepřátelským rozčile­ ních lidí (Sullivan, Neale a Kendler, 2000).
ním. Postižený člověk se rozzlobí, pokud ně­ Zajímavé je, že příbuzní jedinců postižených
kdo narušuje jeho činnost, a začne se chovat depresí nejsou ohroženi vznikem bipolární po­
urážlivě. Slovně i jednáním dává okamžitě na­ ruchy o nic více než příbuzní jedinců, u nichž se
jevo všechny své impulzy (včetně sexuálních). žádná porucha nálady nevyskytuje. Z toho lze
Někdy je zmatený a dezorientovaný a propa­ soudit, že bipolární porucha a deprese mají od­
dá bludům o svém bohatství, úspěšnosti nebo lišný genetický podklad. Ze studií dvojčat také
moci. Nakonec se většina manických epizod vyplývá, že deprese je dědičná, ale v menší míře
změní v depresi, která je někdy velmi hluboká. než bipolární porucha (Sullivan et al., 2000).
Bipolární porucha je relativně vzácná. Za­ Specifická úloha genetických faktorů u po­
tímco depresi prožívá v určitém období ži­ ruch nálady zůstává stále nejasná. Je pravdě­
vota asi 17 % dospělých žen a 9 % dospělých podobné, že určitou roli hraje biochemická
mužů v Evropě, bipolární poruchou trpí méně abnormalita. Obecně se má za to, že v po­
než 2 % dospělých lidí (Alonso et al., 2004). ruchách nálady hraje významnou úlohu jed­
Bipolární porucha se vyskytuje stejně často na skupina neurotransmiterů - noradrenalin,
u mužů i žen a od jiných poruch nálady se serotonin a dopamin. Ve 2. kapitole jste se
liší v tom, že se častěji objevuje v rámci rodiny, dozvěděli, že neurotransmitery jsou synteti­
reaguje na léčbu různými léky, a pokud není zovány v jednom neuronu a jsou uvolňovány
léčena, téměř vždy se opakuje. do synapse neboli mezery mezi neurony. Neu-
rotransmiter zapadá do receptorů na neurál-
ní membráně jako klíč do zámku (viz obrá­
Výklad poruch nálady zek 15.7). Jakmile se neurotransmiter naváže
Poruchy nálady lze stejně jako úzkostné poru­ na membránu, spustí se v neuronu kaskáda
chy nejlépe vysvětlit kombinací biologického biochemických procesů. Proces přenosu ner­
a psychologického modelu. Většina lidí, u nichž vových vzruchů (neurotransmise) může být
se rozvine deprese - a zejména bipolární poru­ v kterékoli fázi narušen: do synapse se může
cha -, má patrně k těmto poruchám biologický vyloučit nevhodné množství neurotransmi-
teru; daný neurotransmiter se může setkat
s nevhodným počtem receptorů s nevyho­
vující citlivostí; mohou nastat poruchy v po­
sloupnosti procesů spuštěných po navázání
neurotransmiteru. Z několika studií vyplývá,
že lidé trpící depresí nebo bipolární poruchou
mohou vykazovat abnormality ve všech fázích
neurotransmise monoaminů, zejména v těch
oblastech mozku, které se podílejí na regula­
ci emocí. K těmto strukturám patří především
hypotalamus (Belmaker a Agam, 2008).
U lidí trpících poruchami nálady se patr­
ně také projevuje odlišná struktura a funkce
mozku. Zobrazovací studie využívající výpo­
četní tomografii (CT) a magnetickou rezo­
nanci (MRI) zjistily u lidí trpících závažnou
unipolární depresí nebo bipolární poruchou
narušení prefrontálního kortexu (Dougher-
ty a Rauch, 2007). Podle studií využívajících
metodu pozitronové emisní tomografie (PET)
patrně tento jev souvisí s abnormálním me­
tabolismem v této oblasti mozku. Obrázek
A serotonin
15.8 zachycuje sníženou aktivitu v oblasti gy-
rus cinguli u pacientů s bipolární poruchou. noradrenalin

Kromě toho se projevuje i snížená aktivita OBRÁZEK 15.7

talamu, který je spojován s kognitivními funk­ Neurotransmise při depresi. Lidé postižení depresí mají možná
cemi a regulací emocí. Podobně také jedinci narušenou funkci neuronových receptorů pro noradrenalin a serotonin,
postižení depresí vykazují odchylky funkce a proto se noradrenalin a serotonin uvolněné z jednoho neuronu nemohou
navázat na receptory jiných neuronů.
prefrontálního kortexu, talamu, hypotalamu

OBRÁZEK 15.8
Mozek pacientů s bipolární poruchou zobrazený metodou PET. Snímky mozku zhotovené metodou PET u šesti kontrolních subjektů
a šesti pacientů s bipolární poruchou. Všimněte si poklesu relativní metabolické rychlosti v oblasti gyrus cinguli a talamu u pacientů
5 bipolární poruchou. (Snímky laskavě poskytl Monte S. Buschbaum, M.D., Mt. Sinai SchooL of Medicine, New York.)
 o sobě obsahují představu, že člověk je bez­
cenný a neschopný. Postižený člověk vnímá
vlastní budoucnost jako beznadějnou. Je pře­
svědčený o tom, že kvůli své neschopnosti ni­
kdy nedokáže zlepšit vlastní situaci.
Beck se domnívá, že negativní myšlenky
pacienta o sobě („Jsem neschopný“, „Nic ne­
udělám dobře“) vznikají v dětství nebo v ob­
dobí dospívání a spouštěcím faktorem je na­
příklad ztráta rodiče, odmítnutí skupinou
vrstevníků, nepřiměřená kritika ze strany ro­
dičů či učitelů nebo řada tragických událostí.
Negativní představy se aktivují vždy, když nová
situace třeba jen vzdáleně připomene postiže­
nému jedinci okolnosti, při nichž k negativním
představám dospěl. Výsledkem může být vznik
deprese. Beck se kromě toho domnívá, že de­
presivní jedinci se dopouštějí systematických
chyb v myšlení, kvůli nimž chybně vníma­
OBRÁZEK 15.9 jí realitu. Tato okolnost ještě více prohlubuje
Fungování mozku v depresi. 1/ mediálním talamu jedinců trpících
negativní představy o vlastní osobě. Zmíněné
depresí byla zaznamenána vyšší metabolická činnost než u jedinců bez kognitivní deformace najdete v tabulce 15.4.
deprese. (Zdroj: W. C. Drevets /2000/: Neuroimaging studies of mood Jiný kognitivní přístup k depresi se soustře­
disorders. Biological Psychiatry, 48, 813-829.) dí na druhy atribuce neboli kauzální vysvětle­
ní, která si lidé vytvářejí, když se jim přihodí
něco špatného. Tento přístup jsme probrali
amygdaly a hipokampu. Tyto mozkové struk­ ve 14. kapitole. Tato teorie tvrdí, že lidé, kteří
tury se podílejí na regulaci stresových reakcí připisují negativní události vnitřním a časově
a na řízení spánku, chuti k jídlu, pohlavní­ stálým příčinám („Je to moje vina, bude to
ho pudu, motivace a paměti (viz obrázek trvat věčně“), mají větší sklony k depresi než
15.9; Southwick et aL, 2005). Strukturální ti, kdo mají méně pesimistický atribuční styl
a funkční abnormality mozku mohou před­ (Abramson, Metalsky a Alloy, 1989; Peterson
cházet poruchám nálady a mohou být jejich a Seligman, 1984).
příčinou. Mohly by být rovněž výsledkem bio­ Důkazy o tom, že kognitivní faktory hra­
chemických procesů, které probíhají při poru­ jí důležitou roli při vzniku deprese, pocházejí
chách nálady a mají toxické účinky na mozek. z výzkumu, který se zaměřil na studenty po
Přesný význam těchto abnormalit dosud ne­ celou dobu jejich vysokoškolského studia. Ba­
známe, ale je jisté, že rychlý rozvoj zobrazova­ datelé určili sklony studentů k negativnímu
cích metod přinese nové a zajímavé poznatky. myšlení na počátku prvního ročníku studia
a potom studenty pravidelně sledovali ještě
Kognitivní hledisko několik let. Studenti, kteří vykazovali nega­
Kognitivní teorie se soustřeďují zejména na tivní kognitivní triádu nebo pesimistický atri­
deprese. Podle těchto teorií lidé podléha­ buční styl, měli sedmkrát vyšší pravděpodob­
jí depresi, protože mají sklon k pesimistic­ nost, že během studia prožijí epizodu deprese,
kému a beznadějnému výkladu událostí ve než studenti bez pesimistického atribučního
svém životě (Abramson ct aL, 2002). Jeden stylu. Platilo to i tehdy, když jedinci s nega­
z nej vlivnějších teoretiků kognitivního přístu­ tivním stylem myšlení před zahájením stu­
pu Aaron Beck seskupil negativní myšlenky dia depresí nikdy netrpěli (Alloy, Abramson,
depresivních jedinců do tří kategorií, které Whitehouse, Hogan, Panzarella a Rose, 2006).
označil jako kognitivní triádir. negativní myš­ Lidé trpící depresí tíhnou k předpojatos­
lenky o sobě, o současných událostech a o bu­ ti nejen v obsahu myšlení, ale také v procesu
doucnosti (Beck, 1976). Negativní myšlenky myšlení. Mají sklon k neustálému rozebírání
 TABULKA 15.4
Kognitivní deformace u deprese. Podle Beckovy teorie se depresivníjedinci dopouštějí následujících základních chyb v myšlení.

přílišná Na základě jedné události vyvozují zevšeobecňující závěry. Příklad: Student ze svého slabého výkonu v jedné
generalizace hodině usoudí, že je neschopný a hloupý.

selektivní Soustředí se na nepodstatný detail a opomíjejí důležitější znaky situace. Příklad: Nadřízený chválí asistentku za
abstrakce její celkově dobrý pracovní výkon, ale ona si z rozhovoru zapamatuje pouze jednu mírně kritickou poznámku.

zveličování Zveličování drobných špatných událostí a zlehčování zásadních příznivých událostí při hodnocení vlastního
a zlehčování výkonu. Příklad: Žena považuje nepatrné promáčknutí nárazníku svého auta za katastrofu (zveličování), ale jejímu
sebevědomí nijak neprospěje skutečnost, že pronesla výbornou přednášku (zlehčování).

personifikace Nesprávné přebírání odpovědnosti za špatné události ve světě. Příklad: Déšť zkazí náladu hostům na zahradní
slavnosti, ale hostitel klade vinu spíše sobě než počasí.

nekritický Vyvozování závěrů, které nemají oporu ve skutečných událostech. Příklad: Manželka se tváří smutně a manžel z toho
úsudek vyvodí závěr, že ji zklamal. Kdyby se jí zeptal, zjistil by, že žena je sklíčená, protože onemocněla její přítelkyně.

problémů (ruminact), opakovaně se zabývají a upadnou do ještě hlubší deprese. Tuto teorii
svými pocity a problémy, aniž by dospěli k je­ podporují některé studie, z nichž vyplývá, že
jich řešení (Nolen-Hoeksema, Wisco a Lyu- depresivní lidé jsou citlivější vůči odmítnutí
bomirsky, 2008; Watkins, 2004). Sklon k ru- a častěji než lidé s jinými psychickými porucha­
minaci není jen symptomem rozvinuté deprese. mi se dožadují opakovaného ujištění o vztahu.
Je faktorem vedoucím k rozvoji deprese i u lidí, Na druhé straně rovněž platí, že účastníci te­
kteří jí dosud netrpí (Nolen-Hoeksema, 2000). rapeutických skupin, u nichž se v mezilidských
U depresivních jedinců se často projevuje vztazích projevují tyto sklony, časem začnou vy­
sklon k negativnímu myšlení v procesu zá­ kazovat také známky deprese (Joiner, 2002).
kladní pozornosti a paměti (Harvey et al., Jedinci postižení depresí se potýkají s řadou
2004). Depresivní lidé častěji prodlévají u ne­ dalších mezilidských obtíží. Nebývají vybave­
gativních podnětů a nedokážou od nich od­ ní výraznými sociálními dovednostmi a mají
poutat pozornost. Pokud dostanou za úkol na­ více konfliktních mezilidských vztahů (Beach
učit se zpaměti seznam slov, negativní výrazy a O’Leary, 1993; Lewinsohn et al., 1980). Mož­
si zapamatují lépe než pozitivní. Taková výbě­ ná je překvapivé, že depresivní jedinci aktivně
rová pozornost vůči negativním informacím vyhledávají u druhých lidí negativní zpětnou
může přispívat ke vzniku negativních představ vazbu - zřejmě proto, že se chtějí ujistit o svém
o sobě, o světě a o budoucnosti. Podporuje negativním názoru na sebe (Swann, 1990).
také sklony k ruminaci (Harvey et aL, 2004).
Psychosociální faktory bipolární poruchy
Interpersonální hledisko Přestože bipolární porucha má silné genetické
Interpersonální teorie deprese tvrdí, že jedin­ kořeny, v jejím průběhu hrají určitou roli také
ci trpící depresí jsou příliš často závislí na ná­ psychosociální faktory. Spouštěcím impul­
zorech a podpoře druhých lidí (Joiner, 2002). zem nových epizod bipolární poruchy mohou
Jejich vztahová nejistota a představa o sobě je být nepříznivé životní okolnosti (Miklowitz
nutí hledat neustálé opětovné ujištění, že je a Johnson, 2006). Pravděpodobnost opakova­
ostatní lidé přijímají a mají je rádi. Postižení ného výskytu symptomů bipolární poruchy se
jedinci však nikdy zcela neuvěří ujišťování dru­ zvyšuje zejména tehdy, pokud jedinec trpící bi­
hých lidí a úzkostně se dožadují dalšího ubez­ polární poruchou žije v nechápající rodině, jejíž
pečení. Po nějaké době jsou jejich přátelé a pří­ členové jsou kritičtí, nepřátelští a ve vzájem­
buzní z takového chování unavení a začnou se ných vztazích dávají najevo zveličené emoční
projevovat rozmrzele a nepřátelsky. Depresivní reakce (Hooley, 2007). Riziko opakovaného vý­
jedinci se upínají k těmto známkám znechuce­ skytu poruchy lze naopak snížit psychoterapií
ní, začnou si dělat větší starosti o vztah a do­ zaměřenou na zlepšení škodlivé rodinné atmo­
žadují se dalšího ujišťování. Nakonec se tímto sféry a na nácvik snížení stresu (Lam a Wong,
způsobem připraví o veškerou sociální oporu 2005; Miklowitz a Craighead, 2007).
 NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Zamyšlení
nad sebevraždou
Nejtragičtějším důsledkem deprese
je sebevražda. Ne každý, kdo se po­
kusí spáchat nebo spáchá sebevraž­
du, je v depresi, a sebevražedné
myšlenky jsou až znepokojivě čas­
té. Odhaduje se, že na celém světě
každoročně zemře sebevraždou asi
jeden milion lidí, tedy jeden člověk
za 40 sekund (WHO, 2005).
Ženy se o sebevraždu pokoušejí
třikrát častěji než muži, ale muži
svůj pokus častěji dovedou do
konce (viz obrázek A). Vyšší
počet sebevražedných pokusů žen
patrně souvisí s vyšším výskytem
depresí mezi ženami. Skutečnost,
že muži jsou ve svých pokusech
o sebevraždu úspěšnější než
ženy, souvisí1 s výběrem způsobu
sebevraždy. Ženy mají sklon používat
Obrázek A Pohlaví, věk a sebevraždy. V mnoha státech na světě páchají
méně smrtící prostředky, například sebevraždu častěji muži než ženy; počet sebevražd je nejvyšší mezi staršími lidmi.
podřezání žil nebo předávkování (Zdroj: WHO /2004/: Distribution afsuicide rates per/l,000,000/ by gender and age, 2000,
prášky na spaní, zatímco muži spíše www.who.int/mental_health/prevention/suicide/charts/en.)

volí střelné zbraně, oxid uhelnatý

nebo oběšení (WHO, 2005). dy (Fortuně a Hawton, 2005; Jacob- Nedávné výzkumy' naznačují,
Existují rozdíly v počtu sebevražd son a Gould, 2008). Významnou roli že sebevražda může být nakažli­
v různých státech: nejvyšší počet se­ hraje také drogová závislost. Celoži­ vá, zejména mezi lidmi, kteří již
bevražd se vyskytuje v Evropě, v bý­ votní riziko sebevraždy u lidí závis­ mají psychické problémy (Jacobson
valém Sovětském svazu a v Austrálii, lých na alkoholu je sedmkrát vyšší a Gould, 2008). Například bada­
malý počet se vyskytuje ve Střední než u lidí, kteří nejsou závislí na al­ telé na Tchaj-wanu hovořili s 438
a Jižní Americe (viz obrázek B; WHO, koholu (Joiner et al., 2005; viz také jedinci trpícími depresemi krátce
2005). Počet sebevražd ve Spoje­ Nock et al., 2008). Pokud se společ­ po sebevraždě populární televizní
ných státech, Kanadě a Velké Britá­ ně s alkoholismem vyskytuje i de­ hvězdy jménem M. J. Nee. Tato se­
nii spadá mezi oba uvedené extrémy. prese, je riziko sebevraždy obzvláště bevražda měla širokou publicitu ve
Tyto rozdíly patrně souvisí s kultur­ vysoké (Waller, Lyons a Constantini- všech masmédiích. Vědci zjistili, že
ními a náboženskými normami. -Ferrando, 1999). Alkohol snižuje 38,8 % depresivních jedinců udáva­
Více než 90 % lidí, kteří spáchali zábrany vůči impulzivnímu jednání, lo, že zpravodajství v médiích posí­
sebevraždu, patrně trpělo duševní a dokonce vůči sebedestruktivním lilo jejich myšlenky na sebevraždu,
poruchou, nejčastěji poruchou nála- činům, jakým je pokus o sebevraždu. a 5,5 % respondentů uvedlo, že

Dílčí shrnutí
■ Poruchy nálady se dělí na depresivní poruchy, při nichž postižený jedinec prožívá pouze deprese, a na bipolární
poruchu (neboli maniodepresi), při níž postižený jedinec prožívá depresi i mánii.
■ Biologická teorie vysvětluje poruchy nálady genetickými faktory a potížemi při regulaci neurotransmiterů
serotoninu a noradrenalinu.
■ Kognitivní teorie vysvětluje depresi maladaptivními atribučními styly a pesimistickým náhledem na sebe, na svět
i na budoucnost.
■ Psychodynamické teorie považují depresi za reaktivaci ztráty rodičovské náklonnosti u osoby, která je závislá na
vnějším přijetí a má sklony směřovat hněv do sebe.
■ Interpersonální teorie považují depresi za výsledek nejistoty ve vztazích a maladaptivních vzorců sociální interakce.
zpravodajství o sebevraždě televizní že sebevražda není taková hanba" mnohé z nás je to natolik hrozivá si­
hvězdy je přivedlo k pokusu o se­ a „byl to odvážný mučedník, které­ tuace, že se jí ani nechceme zabývat.
bevraždu (Cheng, Hawton, Chen et ho mohu následovat" (Cheng et al., Někdy si možná myslíme, že když se
al., 2007). Jedinci, kteří se poku­ 2007, str. 72-73). Pokud se sho­ druhého člověka zeptáme na jeho
sili o sebevraždu měsíc před široce dou okolností objeví na stejném sebevražedné pocity, vnukneme mu
publikovanou sebevraždou televizní místě a ve stejném čase dvě a více nechtěně něco, na co sám zatím ani
hvězdy, udávali další pokus o sebe­ vzájemně nesouvisejících sebe­ nepomyslel. Výzkumy ale ukazují, že
vraždu v době krátce po sebevraždě vražd nebo sebevražedných poku­ s lidmi, kteří mají sebevražedné my­
televizní hvězdy dvanáctkrát častěji sů, například pokusů o sebevraždu šlenky, je důležité hovořit o jejich
než ti, kdo se v uvedeném období u studentů jedné školy nebo doko­ pocitech a úmyslech přímo a otevře­
o sebevraždu nepokusili. naných sebevražd v reakci na se­ ně. Často je pro ně úlevou, když si
Jestliže dobře známý příslušník bevraždu známé osobnosti, hovoří jejich stavu někdo všimne a obává
určité společnosti spáchá sebe­ vědci o shluku sebevražd (Joiner, se o ně. Je také důležité postarat
vraždu, může se stát, že toto řeše­ 1999). Shluky sebevražd se vysky­ se o pomoc - povzbudit postižené­
ní začnou považovat za přijatelněj­ tují zejména mezi adolescenty (Ja- ho člověka, aby vyhledal odbornou
ší také ti, kteří se s oním člověkem cobson a Gould, 2008). léčbu.. Pokud jsou myšlenky na sebe­
identifikovali. Několik respondentů Pokud máte podezření, že kama­ vraždu akutní, je dokonce nutné za­
v právě popsané tchajwanské stu­ rád nebo člen rodiny uvažuje o se­ volat na krizovou Linku nebo odvézt
dii uvedlo, že „jeho případ ukázal, bevraždě, co byste měli udělat? Pro suicidálního jedince na pohotovost.

Obrázek B Mapa výskytu sebevražd. Jednotlivé státy a národy se výrazně liší co do počtu sebevražd. Mapa zachycuje počet sebevražd
na 100 000 lidi v různých oblastech světa. (Zdroj: WH0 /2004/: Distributian ofsuicide rates per/l,000,000/ by gender and age, 2000,
www.who.int/mental_health/prevention/suicide/charts/en.)

Otázky rozvíjející kritické myšlení

1 Existují doklady o tom, že deprese se mnohem častěji vyskytuje
u mladších generací (narozených ve druhé polovině 20. století) než
u starších generací (narozených na počátku 20. století). Dokážete
vytvořit hypotézy, jimiž byste tento historický trend vysvětlili?
2 Mnozí slavní umělci a spisovatelé trpěli depresí nebo bipolární
poruchou - jmenujme alespoň hudebního skladatele Roberta Schumana,
spisovatele Williama Styrona a Sylvii Plathovou a amerického komika
Drewa Careye. Může existovat nějaká souvislost mezi poruchami nálady
a tvořivostí? Pokud skutečně existuje, jak bychom ji mohli vysvětlit?
Schizofrenie a projeví se výraznou zmateností a emočním
chaosem. Akutní stavy jsou obvykle navozeny
Věci, které spolu souvisejí, město Antelope v Ore- obdobími stresu u jedinců, kteří se přehnaně
gonu, Jonestown, Charlie Manson, škrtíc z Hillside, zabývali vlastní osobou, propadali pocitům
zvěrokruhový vrah, Kingův proces v L. A. a mno­ nejistoty a uzavírali se do sebe. Ať už se schi­
ho dalších. V posledních sedmi letech spáchalo se­ zofrenie rozvíjí rychle nebo pomalu, projevuje
bevraždu bez zjevného důvodu více než 23 vědců, se mnoha rozmanitými symptomy. Základní
kteří pracují v programu Hvězdných válek. A co se charakteristiky schizofrenie lze shrnout pod
týká AIDS, na konferenci v Jižní Americe v osm­ následující záhlaví, ale všechny uvedené sym­
desátém sedmém více než tisíc doktorů potvrdilo, ptomy se nemusí vždy projevit u každého člo­
že to může přenášet hmyz. Dokázat číst myšlenky věka s diagnózou schizofrenie.
a umístit myšlenky někomu do hlavy, aby o tom
ten dotyčný nevěděl. Poznání je skutečnost bio- Poruchy myšlení a pozornosti
elektromagnetického řízení, zaznamenávání frek­ Při schizofrenii může být narušen proces i ob­
vencí mozkových vln myšlenek, vjemů a emocí. sah myšlení. Následující úryvek z textu schi­
Zdroj: Nolen-lloeksema, 2007, 385-386 zofrenika ukazuje, jak obtížné je chápat schi­
zofrenní myšlení.
Autorem tohoto „oznámení“ je jedinec trpící
schizofrenií. Text vypovídá o řadě neobvyklých Pokud se věci obracejí otáčením zemědělství
symptomů, které prožívají lidé s touto poru­ nebo úrovní ve vztahu ke všemu; zmiňuji se
chou. Patří mezi ně přesvědčení, že ostatní o předchozím dokumentu, ve kterém jsem uve­
se proti nemocnému jedinci spikli, že někdo dl některé poznámky, že některá fakta byla tes­
kontroluje jeho myšlenky a že mu do hlavy tována, a je tam ještě další, který dělá starosti
nasazuje cizí myšlenky. Lidem trpícím schizo­ mojí dceři, má lalok na spodní straně pravého
frenií dělá takové potíže odlišit skutečnost od ucha a jmenuje se Mary Lou. Mnoho abstrakce
neskutečného a reagovat na běžné životní udá­ zůstalo nevysloveno a neuděláno v těchto pro­
losti, že jsou často zcela ochromení. Schizofre­ duktech mléčného sirupu, a další, kvůli ekono­
nie se vyskytuje ve všech kulturách - i v těch, mice, diferenciálům, sociální podpoře, bankrotu,
které jsou vzdálené od stresů industrializované nástrojům, stavbám, dluhopisům, národním ak­
civilizace. Zdá se, že tato porucha sužuje lid­ ciím, hovadinám kolem nadací, počasí, obcho­
stvo nejméně 200 let. Postihuje asi 1 % po­ du, vládě na úrovni poškození a fůzí v elektro­
pulace a vyskytuje se stejnou měrou u mužů nice také všechny dřívější státy nikoli nezbytně
i u žen. Schizofrenie má značné negativní do­ faktické.
pady na jedince i na jeho rodinu a komunitu. Maher, 1966, str. 395
Lidé trpící schizofrenií musí často vyhledávat
psychiatrickou i lékařskou pomoc. Mezinárod­ Slova a fráze sama o sobě dávají smysl, ale
ní studie ukazují, že na léčbu schizofrenie se ve vzájemném vztahu smysl postrádají. Ra­
vynakládají až 3 % z rozpočtu určeného pro zení nesouvisejících slov a frází a spojování
zdravotnickou péči (Knapp, Mangalore a Si­ v neobvyklé slovní asociace (někdy nazývané
mon, 2004). Porucha obvykle začíná v pozdní „slovní salát“) jsou typické pro slovní a písem­
adolescenci nebo na počátku dospělosti, tedy ný projev jedinců trpících schizofrenií. Odrá­
v době, kdy jedinec stojí na začátku své pro­ žejí uvolnění asociací, v nichž se myšlenky
fesní dráhy a zakládá rodinu. Schizofrenie bo­ jedince přesouvají od jednoho tématu ke dru­
hužel patří mezi choroby, které s sebou nesou hému zdánlivě bez vzájemného vztahu. Kro­
výrazné společenské stigma, a postižení jedinci mě toho se zdá, že posloupnost myšlenek je
i jejich rodiny se za ni často stydí. často ovlivněna spíše zvukem slov než jejich
významem. Následující záznam rozhovoru
schizofrenické pacientky s lékařem dokresluje
Typické znaky schizofrenie sklon vytvářet asociace rýmováním slov:
Schizofrenie se někdy rozvíjí zvolna jako
postupný proces narůstající odtažitosti a ne­ Lékař: A co léky? Pořád užíváte haloperidol?
vhodného chování. Jindy se rozvine náhle (neuroleptikum)
 Pacientka si myslí: Myší idol. (Přikyvuje, ale
neodpovídá.)
Lékař: A co vitaminy?
Pacientka si myslí: Trampolíny. Na komíny.
(Přikyvuje.)
Lékař: Myslím si, že neužíváte všechny léky.
Pacienta si myslí: Malé kartotéky.
North, 1987, str. 261

Zdá se, že zmatené myšlenkové procesy, kte­

ré jsou typickým znakem schizofrenie, mají
původ v potížích při zaměřování pozornosti
a filtrování nepodstatných podnětů. Většina
lidí dokáže zaměřovat pozornost výběrově.
Z množství vstupujících smyslových informa­
cí dokážeme vybrat podněty, které jsou důle­
Německý psychiatr Hans Prinzhorn shromáždil rozsáhlou sbírku
žité pro to, co děláme. Ostatním podnětům výtvarných děl psychiatrických pacientů. August Neteř je autorem
nevěnujeme pozornost. Jedinec trpící schizo­ malby, která ilustruje halucinace a paranoidní fantazie, jaké prožívá
frenií vnímá současně velké množství podnětů mnoho schizofrenických pacientů.
a jen obtížně hledá smysl v nadbytku vstup­
ních informací. Dokresluje to následující vý­
pověď schizofrenního pacienta:

Nedokážu se soustředit. Trápí mě rozptylo­ pacient je mocná a významná osobnost (veli-

vání pozornosti. Zachycuji různé rozhovory. kášské bludy).
Připadám si jako nějaký vysílač. Zvuky do mě Výrazem paranoidní označujeme předsta­
pronikají, ale já cítím, že moje mysl si s nimi vy, které se soustředí na pronásledování. Po­
nedokáže poradit. Je problém soustředit se na stižený jedinec začne někdy podezřívat přá­
jednotlivé zvuky. tele a příbuzné, má strach, že ho někdo chce
McGhie a Chapman, 1961, str. 104 otrávit, nebo si stěžuje, že ho někdo pozoruje,
pronásleduje a pomlouvá. Ve vzácných přípa­
Základním prožitkem jedinců trpících schizo­ dech paranoidní formy schizofrenie se někdy
frenií je pocit, že nedokážou soustředit pozor­ postižený člověk prudce oboří na ty, o nichž
nost a řídit vlastní myšlenky. se domnívá, že mu chtějí škodit. Lidé trpící
Lidé postižení schizofrenií nemají jen dez- schizofrenií většinou nejsou nebezpeční své­
organizované myšlenkové procesy, ale také mu okolí, ale kvůli svým zmateným stavům
narušený obsah myšlení. U většiny schizo­ mohou být nebezpeční sami sobě.
freniků se projevuje nedostatek náhledu. Zdá Specifický obsah schizofrenních bludů se
se, že si vůbec neuvědomují svůj stav a jejich může v různých kulturách lišit (Tateyama,
chování jim nepřipadá neobvyklé. Schizo­ Asai, Hashimoto, Bartels a Kasper, 1998).
frenici rovněž trpí bludy - chovají představy, Perzekuční bludy se například často soustře­
které by většina lidí považovala za nespráv­ dí na nositele určité autority v dané kultuře.
nou interpretaci skutečnosti. Mezi nejčastější Američané trpící perzekučními bludy se tedy
bludy patří přesvědčení o tom, že pacientovy obávají, že je sleduje CIA, kdežto potomci
myšlenky jsou vysílány rozhlasem do celého Afričanů v Karibské oblasti jsou zase přesvěd­
světa a že je mohou slyšet druzí lidé; že do čeni, že je někdo chce zabít kletbou (Wester-
pacientovy hlavy jsou vnášeny cizí myšlenky meyer, 1993). Japonští pacienti postižení schi­
nebo že mu nějaká vnější síla přikazuje my­ zofrenií někdy trpí bludem, že byli zostuzeni,
slet a jednat určitým způsobem. Časté je také kdežto lidé žijící v západní Evropě se častěji
přesvědčení, že určití lidé či skupiny lidí paci­ trápí představami, že spáchali hřích. Rozdílný
enta ohrožují nebo se proti němu spikli (per- obsah bludů patrně odráží odlišnosti v systé­
zekuční bludy). Méně časté je přesvědčení, že mu názorů i autorit v různých kulturách.
Poruchy vnímání jsou uzavření a neteční. Muž například nijak
Lidé prožívající akutní epizody schizofrenie viditelně nereaguje na sdělení, že jeho dce­
často uvádějí, že svět se jim najednou zdá jiný ra má rakovinu. Za nevýrazným vyjádřením
(zvuky jsou hlasitější, barvy výraznější). Mají po­ emocí se ale může skrývat vnitřní zmatek
cit, že se změnilo i jejich tělo (ruce jsou najed­ a postižený člověk někdy vybuchne zlostí.
nou příliš velké nebo příliš malé, nohy jsou pří­ Schizofrenní jedinci někdy projevují emoce,
liš dlouhé, oči jsou na jiném místě obličeje než které nejsou v souladu se situací nebo s vyjad­
obvykle). Někteří lidé se nepoznávají v zrcadle řovanou myšlenkou — vyprávějí třeba o tragic­
nebo vidí svůj odraz trojitě. Nejzávažnější po­ ké události a usmívají se. Vzhledem k tomu,
ruchou vnímání jsou halucinace, tedy smyslové že lidské emoce jsou ovlivněny kognitivními
prožitky, které nastávají bez příslušných vnějších procesy, není nijak překvapivé, že narušené
podnětů. Nejčastější jsou sluchové halucinace myšlenky a vjemy jsou provázeny změnami
(zpravidla jsou to hlasy, které postiženému je­ emočních reakcí. Tuto skutečnost dokreslují
dinci říkají, co má dělat, nebo komentují jeho následující poznámky:
jednání). Méně časté jsou zrakové halucinace
(vidiny neobvyklých tvorů nebo božských bytos­ Polovinu času mluvím o jedné věci a zároveň
tí). Nejméně časté jsou jiné smyslové halucina­ myslím na deset dalších věcí. Lidi si musí mys­
ce (puch vycházející z jedincova těla, chuť jedu let, že jsem praštěný, když se směju něčemu, co
v jídle, pocity píchání jehlami). Halucinace jsou vůbec nesouvisí s tím, o čem mluvím. Jenže oni
mnohdy děsivé, jak dokládá následující příklad: nevědí, co všechno se mi honí v hlavě. Stane se
třeba, že s vámi mluvím o něčem docela váž­
Když jsem se podíval na své spolupracovní­ ném, ale současně mě napadne něco legračního
ky, zjistil jsem, že mají zdeformované obliče­ a rozesměje mě to. Kdybych se dokázal sou­
je. Místo zubů měli tesáky a vypadalo to, že středit jenom na jednu věc, nevypadal bych tak
mě chtějí zakousnout. Neodvažoval jsem se hloupě.
na nikoho podívat, protože jsem se bál, že mě McGhie a Chapman, 1961, sír. 104
opravdu sežerou. Nemoc mě nikdy nenecha­
la vydechnout. Ani tehdy, když jsem se snažil Motorické symptomy a stažení do sebe
usnout, mi démoni nedovolili spát. Někdy jsem Jedinci trpící schizofrenií někdy projevují bi­
bloumal po domě a hledal jsem je. Stravovalo zarní motorickou aktivitu. Ušklíbají se, tváří
mě to ze všech stran, ať jsem byl vzhůru, nebo se podivně, stereotypně gestikulují a používají
jsem spal. Cítil jsem, že mě požírají démoni. zvláštní sled pohybů prstů, rukou a paží. Ně­
Long, 1996 kteří pacienti se občas velmi rozruší a přechá­
zejí sem a tam, jako by byli v manickém stavu.
Sluchové halucinace mohou mít původ v oby­ Jiní jsou zase naopak zcela neteční a nehybní.
čejném myšlení. Často vedeme vnitřní dia­ Ustrnou v nepřirozené poloze a setrvávají v ní
log - například komentujeme vlastní jednání dlouhou dobu. Pacient se například postaví
nebo v duchu s někým hovoříme. Tu a tam jako socha s nataženou nohou a s rukou zved­
dokonce mluvíme nahlas sami se sebou. Schi­ nutou ke stropu a setrvá ve stavu katatonní
zofrenní pacienti slyší hlasy, které jim nadáva­ nehybnosti několik hodin. Jedinec, který se
jí nebo jim říkají, co mají dělat, ale v podstatě navenek jeví jako zcela odtržený od reality,
se podobají vnitřnímu dialogu. Člověk trpící v tomto stavu možná reaguje na vnitřní myš­
sluchovými halucinacemi ale nevěří, že hla­ lenky a představy.
sy mají původ v jeho mysli nebo že je může
ovládat. Hlavním aspektem schizofrenního Snížená schopnost fungovat
prožitku je neschopnost rozlišit vnitřní od v každodenním životě
vnějšího a skutečnost od představy. Kromě specifických symptomů, které jsme
právě popsali, mají schizofrenní jedinci na­
Poruchy vyjadřování emocí rušenou schopnost vyrovnat se s požadavky
Lidé trpící schizofrenií často vykazují neob­ každodenního života. Pokud se porucha ob­
vyklé emoční reakce. V situacích, které by je jeví v době dospívání, nastane u postiženého
měly rozesmutnit, nebo naopak rozveselit, jedince pokles schopností zvládnout školu.
Postižený člověk má také omezené sociální | fl rozvojové země
dovednosti a méně přátel. Dospělí lidé trpící | g rozvinuté země
70
schizofrenií často nedokážou získat nebo udr­
žet práci. Nedbají na osobní hygienu a péči
o zevnějšek a vyhýbají se společnosti druhých
lidí. Spisovatel popisuje rozvoj schizofrenie
u svého bratra Michaela:

Michaelův duševní i tělesný úpadek byl podivu­

hodně rychlý. Býval dobrý student a vynikající
sportovec, ale během čtyř let se mu přestalo da­
řit úplně ve všem. Z mrštného, útočného a hez­
kého nositele černého pásu v karate se během
necelého roku stal neupravený morous s biblí
pod paží. Pokles nastal v době, kdy mu bylo
20 let. Rychlost úpadku - zejména tělesného —
nás všechny překvapila. Jeho špatné známky ve OBRÁZEK 15.10
škole vůbec nesouvisejí s jeho nadáním, ale spí­ Kulturní odlišnosti v průběhu schizofrenie. Lidé trpící schizofrenií
še s nesoustředěností. Měl dojem, že má životní v rozvojových zemích vykazují příznivější průběh poruchy než lidé
poslání a nesmí plýtvat časem na ostatní věci, v rozvinutých zemích. (Zdroj: A. Jablensky /2000/: Epidemiology
i když ho druzí lidé přesvědčovali, že tyto věci - of schizophrenia: the globál burden of disease and disability,
European Archives of Psychiatry and Clinical Neuroscience, roč. 250, č. 6,
škola, práce, přátelé - jsou důležité.
prosinec 2000.)
Jeho tělo neuvěřitelně rychle změklo a nad
jeho hygienou by se člověk pozvracel. Kdy­
si býval výjimečně hezký, ale dnes má na nose
uhry, má dvojitou bradu a mastné vlasy... Začal
kouřit a dnes vykouří tři krabičky cigaret denně. let od prvního objevení poruchy se zotaví asi
Někdy strávil celou polední přestávku ve školní 20-30 % léčených pacientů (Wiersma, Nien-
kuřárně, kolébal se sem a tam, hleděl přes svou huis, Sloof a Giel, 1998).
dlouhou ofinu na ostatní kuřáky a vykládal jim, Zdá se, že při průběhu schizofrenie hraje
že Ježíš je miluje... Nikdy nespal — a pokud ano, významnou úlohu také kultura. V rozvojových
tak nejvýš hodinu nebo dvě... Někdy uprostřed zemích, jako je Indie, Nigérie a Kolumbie, je
noci křičel. dlouhodobé postižení schizofrenií vzácnější
Bottoms, 2000, str. 63-64 než v rozvinutých zemích, jako je Velká Bri­
tánie, Dánsko nebo Spojené státy (viz obrázek
Schizofrenie má mnoho proměnlivých znaků. 15.10; Jablensky, 2000).
Snahu vyznat se v rozmanitých symptomech Proč tomu tak je? Značnou roli v tom pa­
komplikuje skutečnost, že některé symptomy trně hraje odlišné chování k postiženým li­
jsou přímým projevem poruchy, kdežto jiné dem v různých kulturách. V rozvojových ze­
jsou možná reakcí na život v psychiatrické lé­ mích se o člověka postiženého schizofrenií
čebně nebo na léčbu psychofarmaky. obvykle stará rozvětvená rodina v domácích
podmínkách a členové rodiny se také dělí
o odpovědnost za nemocného (Anders, 2003).
Kultura a průběh schizofrenie Naproti tomu v rozvinutých zemích je méně
Obecně platí, že schizofrenie je závažnější pravděpodobné, že člověk trpící schizofre­
a škodlivější než ostatní psychické poruchy. nií žije v rodině a že se o něj starají všichni
Přibližně 50-80 % jedinců, kteří jsou hospita­ rodinní příslušníci. Péče o příbuzného posti­
lizováni kvůli epizodě schizofrenie, je později ženého schizofrenií může být velké břemeno.
v životě hospitalizováno opakovaně se stej­ Pokud toto břemeno nese jen několik málo
nou poruchou (Eaton et al., 1992). Ne každý lidí, mohou v rodině nastat obrovské konflikty,
pacient postižený schizofrenií však vykazuje v jejichž důsledku se stav postiženého člověka
progresivní zhoršování funkcí. Během 10-20 ještě zhorší.
 příbuzenský vztah genetická
příbuznost

riziko (v procentech)
OBRÁZEK 15.11
Genetické vztahy a schizofrenie. Riziko, že člověk během života onemocní schizofrenií, je do značné míry závislé
na genetické příbuznosti s člověkem, který trpí schizofrenií. Riziko není příliš závislé na společně sdíleném prostředí.
1/ případě jedince, jehož oba rodiče trpí schizofrenií, nelze genetickou příbuznost vyjádřit v procentech, ale regrese jeho
„genetické hodnoty" na hodnotu rodičů je 100 % stejně jako u jednovaječných dvojčat. (I. I. Gottesman a J. Shields:
Schizophrenia: The Epigenetic Puzzle. ® 1992, Cambridge University Press. Přetištěno se svolením vydavatele.)

Výklad schizofrenie dvojčat onemocní druhý člen páru v méně

Schizofrenie má patrně silné biologické ko­ než polovině případů, i když oba sourozenci
řeny, ale určitou roli nepochybně hrají i vnější mají stejnou sadu genů.
tlaky, které mohou u jedinců se sklonem ke Jak ovlivňují mozek genetické abnormality,
schizofrenii vyvolat těžší formy nebo nové které predisponují jedince ke vzniku schizo­
epizody této poruchy. frenie? Současné výzkumy se soustředí na dvě
oblasti: na mozkové struktury a biochemické
Biologické hledisko poměry. V mozku lidí postižených schizo­
Studie rodin ukazují, že pro schizofrenii exis­ frenií byly zjištěny dva typy strukturálních
tují dědičné předpoklady. Příbuzní schizo­ deficitů. Za prvé: Prefrontální oblast moz­
frenních jedinců onemocní touto poruchou kové kůry je menší a u některých jedinců se
častěji než lidé z rodin, kde se schizofrenie schizofrenií vykazuje méně aktivity než u lidí
nevyskytuje (Gottesman a Reilly, 2003). Ob­ bez této poruchy (Andreasen, 2001; Barch,
rázek 15.11 zachycuje celoživotní riziko roz­ 2005; viz obrázek 15.12). Prefrontální oblast
voje schizofrenie jako funkci míry příbuznosti mozkové kůry je u lidí největší oblastí moz­
daného jedince s člověkem, u kterého byla ku - zaujímá téměř 30 % z celkového objemu
diagnostikována schizofrenie. Všimněte si, že mozkové kůry a je propojena se všemi ostat­
jednovaječné dvojče schizofrenika je touto ními oblastmi mozkové kůry i s limbickou
poruchou ohroženo třikrát více než dvoj vaječ­ soustavou, která hraje významnou roli v emo­
né dvojče a 46krát více než nepříbuzný jedi­ cích a kognici. Je propojena také s bazální-
nec. Je však také pravda, že u jednovaječných mi ganglii, která se podílejí na motorických
pohybech. Prefrontální oblast mozkové kůry
hraje významnou úlohu při řeči, vyjadřování
emocí, plánování a vytváření nových myšlenek
i při zprostředkování sociálních interakcí. Zdá
se proto logické, že lidé s neobvykle malou
nebo málo aktivní prefrontální oblastí moz­
kové kůry budou vykazovat celou řadu nedo­
statků v kognitivní a emocionální oblasti i při
sociální interakci, což je typické pro schizo­
frenní jedince.
Za druhé: Lidé trpící schizofrenií mají kro­
mě toho zvětšené mozkové komory a moz­
kové dutiny vyplněné tekutinou (viz obrázek
15.13; Eyler Zorrilla et al., 1997; Galderisi et
al., 2000). Zvětšené mozkové komory svědčí
o atrofii nebo poškození jiné mozkové tkáně.
Poškození specifických oblastí mozku a zvět­
šení komor může vést k různým projevům
schizofrenie.
Neurochemické teorie poruch nálady se
sice soustředí na noradrenalin a serotonin,
ale za hlavní příčinu schizofrenie se považu­
je dopamin. První dopaminové teorie tvrdily,
že porucha je výsledkem příliš velkého množ­
ství dopaminu v klíčových oblastech mozku.
Tento názor je však dnes považován za příliš
zjednodušující. Nejnovější teorie naznačují, že
příčinou schizofrenie je složitá nerovnováha
hladinv dopaminu v různých oblastech mozku
(Conklin a lacono, 2002). Za prvé může na­
stat nadměrná dopaminová aktivita v mezo-
limbickém systému, tedy v podkorové oblasti
podílející se na kognici a emocích. Důsled­
kem zvýšené aktivity jsou halucinace, bludy OBRÁZEK 15.12
a narušené myšlení. Na druhé straně se může Mozek normálního a schizofrenního jedince. Snímky pořízené
projevit neobvykle nízká dopaminová aktivita metodou PET ukazují metabolické rozdíly mezi prefrontální oblastí mozku
v prefrontální oblasti mozku, která se podílí schizofrenního a normálního jedince.
na pozornosti, motivaci a organizaci chová­
ní (viz obrázek 15.14; Taber, Lewis a Hurley,
2001). Nízká aktivita dopaminu v prefrontální
oblasti někdy vede k nedostatečné motivaci, soustavy (například zánět mozkových blan)
neschopnosti postarat se o sebe a k nepřimě­ v dětství, chřipka nebo jiné zdravotní kom­
řeným projevům emocí. plikace matky v době těhotenství (Cannon
Již jsme uvedli, že abnormální mozkové a Keller, 2006). Každá z uvedených okolností
struktury a neurochemické funkce mohou být by mohla způsobit trvalé poškození centrální
výsledkem působení genetických faktorů, ale nervové soustavy plodu nebo dítěte, což může
mohou vzniknout také v důsledku narušení zvýšit riziko výskytu schizofrenie.
mozku v prenatálním období nebo v raném
dětství. Výsledky různých studií naznačují, že Sociální a psychologické hledisko
v anamnéze lidí trpících schizofrenií se častě­ U jedinců s biologickým předpokladem ke
ji vyskytují porodní komplikace, předporodní vzniku schizofrenie hrají psychosociální fak­
poškození mozku, infekce centrální nervové tory významnou úlohu při celkové závažnosti
 OBRÁZEK 15.13
Struktura a funkce mozku pacienta se schizofrenií. Snímky zhotovené metodou MRI: snímek vlevo zachycuje zvětšené mozkové
komory pacienta trpícího schizofrenií; snímek vpravo zachycuje mozek běžného jedince. (Galderisi, Vita, Rossi, Stratta, Leonardi
a Invernizzi /2000/: Qualitative MRI findings in patients with schizophrenia, Psychiatry Research: Neuroimaging Section, 98: 117-126.
Přetištěno se svolením Silvany Galderisiové.)

poruchy i při výskytu nových epizod. Studie Kritikové výzkumu zaměřeného na vyja­
z poslední doby se nejčastěji zaměřují na stres dřování emocí tvrdí, že hostilita a dotěrnost
související s rodinným prostředím. V rodi­ pozorovaná v některých rodinách, kde se vy­
nách, kde je zvykem výrazně vyjadřovat emoce skytuje schizofrenie, nemusí být faktorem po­
a nadměrně se zabývat ostatními členy rodiny, dílejícím se na vzniku poruchy, ale může být
příbuzní nadměrně opatrují a chrání postiže­ výsledkem symptomů, které postižený jedinec
ného člena rodiny, ale současně k němu zau­ vykazuje (Parker, Johnston a Hayward, 1988).
jímají kritické, odmítavé a nepřátelské stano­ Rodiny sice často tolerují pozitivní symptomy
visko. Schizofrenní jedinci z rodin, kde se ve schizofrenie, například halucinace, protože je
zvýšené míře vyjadřují emoce, jsou třikrát až považují za nekontrolovatelné, ale méně to­
čtyřikrát náchylnější vůči propuknutí nové epi­ lerantně se stavějí k negativním symptomům,
zody než pacienti z rodin, kde se emoce vyjad­ jako je například nedostatek motivace (Hoo­
řují umírněněji (Hooley, 2007). Život v rodině ley, 2007). Lidé projevující tyto symptomy
s vysokou mírou vyjadřování emocí může být možná častěji vyvolávají negativní emocionál­
zdrojem stresů, které vyčerpávají schopnost ní projevy, a jsou tedy zvláště náchylní k reci­
schizofrenního jedince vyrovnat se s aktuální divě poruchy.
situací a spouštějí tak další epizody poruchy. Další možné vysvětlení vztahu mezi vy­
Vazba mezi mírou vyjadřování emocí a re­ jádřením emocí a recidivou pochází ze zjiš­
cidivou schizofrenie může pomoci při vy­ tění, že rodinní příslušníci, kteří ve zvýšené
světlení mezikulturních rozdílů v prognóze míře vyjadřují emoce, jsou sami náchylnější
poruchy. Jedna studie zjistila, že v mexických k projevům některých forem psychopatolo­
a indických rodinách lidí trpících schizofrenií gie (Goldstein, Talovic, Nuechterlein a Fo-
se emoce projevují méně výrazně než v evrop­ gelson, 1992). U schizofrenních jedinců v ta­
ských a amerických rodinách, jejichž přísluš­ kových rodinách tedy může nastávat recidiva
ník trpí schizofrenií (viz obrázek 15.15; Kar- spíše kvůli vyšší genetické predispozici vůči
no a Jenkins, 1993). psychickým poruchám než kvůli vyšší míře
 OBRÁZEK 15.14
Dopaminové axony v prefrontální oblasti a schizofrenie. Fotomikrografie vlevo zachycuje mozek jedince bez schizofrenie a ukazuje
mnohem hustější sít dopaminových axonů v prefrontální korové oblasti než fotomikrografie vpravo, která zachycuje mozek schizofrenního
jedince (bílá úsečka = 200 mikronů). (Snímky poskytl David A. Lewis, MD, University of Pittsburgh SchooL of Medicine.)

projevovaných emocí. Vliv vyjádření emocí 100

na recidivu poruchy velmi výmluvně dokládá
také skutečnost, že léčba zaměřená na redukci
vyjádření emocí obvykle snižuje míru recidivy
u rodinných příslušníků trpících schizofrenií.

Dílčí shrnutí
■ Pro schizofrenii je typické narušené myšlení,
dezorganizované myšlenkové procesy, bludy
a nedostatek náhledu.
Velká Evropa/Amenka
■ Mezi další symptomy patří poruchy vnímání Británie
(například halucinace), nepřiměřené
vyjadřování emocí, bizarní motorická aktivita,
OBRÁZEK 15.15
uzavření do sebe a nezvládnutí nároků Kulturní odlišnosti v míře vyjadřováni emocí v rodinách jedinců
každodenního života. trpících schizofrenií. Rodiny v rozvojových zemích, jejichž příslušník
■ Schizofrenie má nepochybně dědičný základ. trpí schizofrenií, obvykle vyjadřují emoce střídměji než rodiny
schizofreniků v rozvinutých zemích. Může to být jedním z důvodů, proč
■ Lidé trpící schizofrenií mají problémy
se u schizofreniků v rozvojových zemích objevuje recidiva poruchy méně
s regulací dopaminu.
často než v rozvinutých zemích. (M. Karno a J. H. Jenkins /1993/:
■ U jedinců postižených schizofrenií jsou
Cross-Cultural Issues in the Course and Treatment of Schizophrenia,
pravidelně pozorovány dva typy mozkových Psychiatrie Clinics ofNorth America, 16, 339-350. Přetištěno se svolením
abnormalit: zmenšení a utlumení aktivity nakladatelství W. B. Saunders Co.)
prefrontální mozkové kůry a zvětšení
mozkových komor.
■ Nepříznivé prostředí může poruchu zhoršit
a přispět k její recidivě.
 řizují téměř výhradně svým vlastním potře­
Otázky rozvíjející kritické myšlení
bám. Jinak řečeno, nemají svědomí. Zatímco
1 Život v rodině, kde je zvykem otevřeně vyjadřovat průměrný člověk si již v raném věku uvědo­
emoce, přispívá k recidivě symptomů schizofrenie. Jaké muje, že jeho chování podléhá určitým pravi­
mechanismy mohou při tomto procesu působit?
dlům a že s ohledem na ostatní někdy musí
2 Existují důkazy o tom, že lidé narození v zimě nebo na jaře
odložit uspokojení svých potřeb, jedinci s aso­
trpí schizofrenií častěji než lidé narození v létě nebo na
ciální poruchou jen málokdy berou v úvahu
podzim. Napadne vás hypotéza, která by tento jev mohla
vysvětlit?
jiné touhy a potřeby než své vlastní. Chovají
se impulzivně, usilují o okamžité uspokoje­
ní svých potřeb a nedokážou snášet frustraci.
Krajní podoby této poruchy zachytil Woody
Poruchy osobnosti Harrelson ve filmu Takoví normální zabijáci
a Anthony Hopkins ve filmu Mlčeníjehňátek.
Poruchy osobnosti (ve starším názvosloví se Asociální chování má řadu příčin, napří­
označovaly jako psychopatie - pozn. red.) jsou klad členství v pouliční bandě výtržníků nebo
dlouhodobé vzorce maladaptivního chová­ příslušnost ke kriminální subkultuře, potřebu
ní. Ve 13. kapitole jsme popsali rysy osobnos­ získat pozornost a určité sociální postave­
ti jako trvalé způsoby vnímání, vztahů k okolí ní, ztrátu kontaktu s realitou a neschopnost
a myšlení o sobě samém. Jakmile rysy osobnos­ ovládnout vlastní impulzy. Přesto ale většina
ti začnou být natolik nepružné a maladaptiv­ mladistvých i dospělých delikventů jeví nějaký
ní, že významně poškozují schopnost jedince zájem o druhé (například o členy rodiny nebo
fungovat v běžném životě, hovoříme o poruše příslušníky party) a dodržuje určité morální
osobnosti. Lidé trpící poruchou osobnosti pro­ principy (nikdy nezradit kamaráda). Napro­
žívají sebe i své okolí způsobem, který je pro ně ti tomu lidé s asociální osobností se zajímají
nesmírně stresující a narušuje jejich schopnost
fungovat v běžném životě. Poruchy osobnosti
obvykle vznikají v dětství nebo v adolescenci
l/e filmu Mlčeníjehňátek hrál Anthony Hopkins
a přetrvávají dlouhou dobu. Projevují se v růz­
postavu výjimečně asociálního zločince.
ných situacích a ovlivňují většinu oblastí života
postiženého jedince. Konkrétní emoce, myšlen­
ky a chování jedince se liší podle typu poruchy.
Seznam MKN-10 uvádí několik typů po­
ruch osobnosti. Jejich charakteristiky se pře­
krývají, takže je někdy obtížné shodnout se na
klasifikaci určitých jedinců. Kromě toho je ně­
kdy těžké rozhodnout, kdy se chování určitého
člověka prostě jen odlišuje od chování ostatních
lidí a kdy je odchylka natolik zásadní, že si vy­
žádá diagnózu. Nejčastěji studovanou a nejspo­
lehlivěji diagnostikovanou poruchou je asociál­
ní porucha osobnosti (někdy bývá označována
také jako psychopatie nebo sociopatie). Kromě
této poruchy se v následující části kapitoly bu­
deme zabývat také hraniční poruchou osobnos­
ti, která kvůli svému kontroverznímu obsahu
získala v posledních letech značnou pozornost.

Asociální porucha osobnosti

Lidé trpící asociální poruchou osobnosti
mají malý smysl pro odpovědnost a morálku
a nezajímají se o druhé lidi. Své chování pod­
jen o sebe a neberou ohled na to, jaké trápe­ serotoninu (Krakowski, 2003; Mann et al.,
ní svým chováním mohou způsobit; prožívají 2001). Nízká hladina serotoninu může přispí­
jen nepatrné pocity viny nebo výčitky svědomí. vat k impulzivnímu charakteru asociální po­
Další typickou vlastností asociální osobnosti je ruchy osobnosti.
výjimečná schopnost lhát, potřeba vzrušujících Asociální osobnosti vykazují oslabenou
aktivit bez ohledu na možné následky a ne­ schopnost soustředění, abstraktního myšlení
schopnost změnit své chování, i když za ně a utváření pojmů. Mají potíže při stanovení
hrozí trest. Asociální jedinci jsou někdy atrak­ a splnění cílů, mají oslabenou sebekontro­
tivní, inteligentní a okouzlující lidé s vynikají­ lu a uvědomění, nedokážou přejít od mala-
cími manipulátorskými schopnostmi - jsou to daptivních vzorců chování k adaptivnějším
tedy zdatní podvodníci. Díky svému schopné­ (Henry a Moffitt, 1997). Uvedené funkce se
mu a upřímnému vystupování dokážou získat souhrnně označují jako exekutivní a jejich
dobré zaměstnání, ale dlouho v něm nevydrží. řízení se odehrává převážně ve spánkovém
Jejich neklid a impulzivní chování je brzy vy­ a čelním mozkovém laloku. Některé studie
provokují k nerozvážným činům, které odha­ zase zjistily, že struktura a funkce těchto čás­
lí jejich skutečnou povahu. Asociální jedinci tí mozku u dospělých asociálních jedinců se
dělají dluhy, opouštějí rodinu, zpronevěřují liší od běžných příslušníků populace (Mor-
firemní peníze nebo páchají zločiny. Jsou-li gan a Lilienfeld, 2000). Tyto anomálie mozku
přistiženi, dokážou natolik přesvědčivě před­ mohou být důsledkem genetických abnorma­
stírat lítost, že často uniknou trestu a dosta­ lit nebo chorob a působení toxinů v raném
nou další šanci. Asociální osobnosti však jen dětství. Poslední uvedené faktory jsou běž­
málokdy své sliby splní a jejich slova mají jen nější u asociálních jedinců než u kontrolních
málo společného s jejich pocity a činy. Jednou jedinců. Ať už jsou příčiny jakékoli, deficit
z typických vlastností asociální osobnosti je exekutivních funkcí se může podílet na nedo­
prolhanost (Kraus a Reynolds, 2001). statečném ovládání impulzů a na obtížích při
Plně rozvinutá asociální porucha osobnosti předjímání důsledků vlastních činů.
je naštěstí vzácná. Mnohem častěji se vysky­ Rada studií uvádí, že lidé s asociální poruchou
tuje u mužů než u žen. V určitém období ži­ osobnosti mají nízkou hladinu aktivace. Svědčí
vota postihuje asi tři procenta mužů a jedno o tom relativně nízká klidová tepová frekvence
procento žen (Kraus a Reynolds, 2001). a nízká kožní galvanická reakce (Herpertz
et al., 2001; Raine, 1997). Nízká hladina
aktivace může naznačovat nízkou míru strachu
Výklad asociální v ohrožujících situacích. Nebojácnost může být
poruchy osobnosti užitečná - například britští armádní parašutisté
Jaké faktory se podílejí na vývoji asociální a pyrotechnikové mají nízkou hladinu aktivace
osobnosti? Současné výzkumy se soustředí na (McMillan a Rachman, 1987; O’Connor,
biologické determinanty, kvalitu vztahů mezi Hallam a Rachman, 1985). Nebojácnost však
rodiči a dětmi a na způsoby myšlení, které také některým lidem umožňuje asociální
podporují asociální chování. a násilné chování, například rvačky nebo
loupeže. Děti s nízkou hladinou aktivace se
Biologické faktory nebojí trestu, a proto je hrozba potrestání
Zdá se, že v rozvoji asociální osobnosti hrají neodradí od asociálního chování.
určitou úlohu genetické faktory. Studie dvoj­ Trvale nízká aktivace může být také ne­
čat a adoptovaných dětí ukazují, že asociální příjemným stavem, a proto jedincí trpící aso­
osobnost je dědičná - obzvláště to platí o aso­ ciální poruchou osobnosti vyhledávají vzruše­
ciálních sklonech, které začínají v raném dět­ ní (Eysenck, 1994). Pokud jedinec vyhledává
ství (Kendler, Jacobson, Myer a Eaves, 2008). vzrušení společensky přijatelnými nebo neut­
Jedním z nej výraznějších rysů asociál­ rálními cestami, například parašutismem, ne­
ní osobnosti je impulzivita (Rutter, 1997). musí to vést k asociálnímu chování. Někteří
Z mnoha studií zvířat a z několika studií lidí jedinci ale ve snaze dosáhnout vzrušení jed­
vyplývá, že impulzivní a agresivní chování je nají nebezpečně nebo impulzivně, a jsou tedy
spjato s nízkou hladinou neurotransmiterů náchylnější k asociálním projevům.
Sociální faktory
U dětí s biologickými předpoklady pro asociální
chování se nevyvine asociální porucha osobnos­
ti, pokud děti nejsou vystaveny vlivům prostře­
dí, které asociální chování podporují (Dishion
a Patterson, 1997; Dodge a Pettit, 2003). Ro­
diče dětí s asociální osobností mnohdy své děti
zanedbávají a chovají se k nim nepřátelsky. Děti
bývají ponechány dlouhou dobu bez dohledu.
Rodiče se nezajímají o to, co děti dělají, kde
jsou a s kým se kamarádí. Pokud však s dětmi
přece jen komunikují, jsou jejich interakce často
plné nepřátelství, fyzického násilí a zesměšňo­
vání (Dishion a Patterson, 1997). Tento popis
není přesný pro všechny rodiče takových dětí,
ale rodičovský nezájem a nepřátelský postoj
jsou spolehlivými znaky, které předpovídají ná­
chylnost dítěte k asociální poruše osobnosti.
Biologické a rodinné faktory, které přispíva­
jí ke vzniku asociální osobnosti, obvykle půso­
bí společně. Děti s asociálním chováním často
trpívají neuropsychickými problémy, které mají
nejrůznější příčiny: užívání drog v těhoten­ Když rodiče používajífyzické tresty, u dětí se s větší
ství matky, špatná výživa v prenatálním ob­ pravděpodobnosti projeví násilnické sklony.
dobí, působení toxických látek v prenatálním
i postnatálním období, týrání nebo zneužívání
dítěte, komplikace při porodu a nízká porodní interakce (Crick a Dodge, 1994). Od ostatních
hmotnost (Moffitt, 1993). Děti trpící těmito dětí očekávají agresivitu a jejich chování si vy­
neuropsychickými problémy jsou podrážděnější světlují v souladu s tímto předpokladem. Ne­
a impulzivnější, bývají neobratné, hyperaktivní využívají tedy vodítka a nápovědy, které jim
a nepozorné a učí se pomaleji než jejich vrs­ poskytují konkrétní situace, v nichž se nachá­
tevníci. Ze všech uvedených důvodů bývá péče zejí. Kromě toho mají sklon se domnívat, že
o tyto děti obtížná a hrozí jim také špatné za­ jakékoli negativní jednání vrstevníků - když si
cházení a zanedbávání. Rodiče těchto dětí býva­ například někdo půjčí jejich oblíbenou tužku -
jí neplnoletí nebo mají vlastní psychické potíže, je záměrné, a nikoli náhodné. Když se dítě
které přispívají k nevhodné, hrubé a nedůsledné s asociální osobností rozhoduje, jak reagovat
rodičovské péči. V případě těchto dětí se tedy na domnělou provokaci vrstevníka, často si vy­
biologické předpoklady k nežádoucímu a aso­ bírá z omezené škály reakcí, jejichž součástí je
ciálnímu chování patrně kombinují s rodičov­ obvykle agrese. Je-li toto dítě donuceno uvažo­
ským výchovným stylem, který k nevhodnému vat o jiné než agresivní reakci, chová se neúčel-
způsobu chování přispívá. Moffitt (1990) usku­ ně nebo neurčitě a jinou než agresivní reakci
tečnil studii 536 chlapců a zjistil, že ti, u nichž často považuje za zbytečnou nebo nezajímavou.
bylo zjištěno neuropsychické poškození a kteří Děti uvažující o sociálních interakcích tím­
současně vyrůstali v nepříznivém rodinném to způsobem se velmi pravděpodobně začnou
prostředí, dosahovali na škále agrese čtyřikrát vůči ostatním chovat agresivně a většinou se
vyššího skóre než chlapci bez neuropsychického setkají s odplatou. Ostatní děti je bijí, rodiče
poškození a nepříznivého rodinného prostředí. a učitelé je trestají a všichni je vnímají nega­
tivně. To všechno ještě podpoří jejich předpo­
Osobnostní faktory klad, že celý svět je proti nim zaujatý, a ne­
Děti s asociální osobností mají sklon zpracová­ správně si vysvětlují jednání ostatních lidí.
vat informace o sociálních interakcích způso­ Tímto způsobem se zrodí cyklus interakcí,
bem, který podporuje agresivní reakce na tyto který udržuje a posiluje asociální chování.
Hraniční porucha osobnosti předchozích dvou let byla Cindy nejméně de­
Hraniční porucha osobnosti je celoživotní setkrát hospitalizována (jednou pobývala v ne­
porucha, pro kterou je typická mimořádná mocnici dokonce šest měsíců) kvůli představám
nestálost nálady, vztahů a sebepojetí. V něko­ a úvahám o sebevraždě. Mnohokrát se pokusila
lika posledních desetiletích se na tuto poru­ o demonstrativní sebevraždu. Nejméně deset­
chu soustředí značná pozornost běžného tisku krát vypila bělicí roztok, mnohokrát se pořezala
i klinické praxe a vědeckého výzkumu. a popálila a třikrát se jí bezmála podařilo spá­
Hlavním rysem hraniční poruchy osobnosti chat sebevraždu. Jednou si pořezala krční tepnu.
je nestálost. Jedinci postižení touto poruchou Až do svých 27 let dokázala Cindy uspoko­
jsou náladoví a prožívají záchvat}7 hluboké de­ jivě působit v práci i ve škole a také manželství
prese, úzkosti nebo hněvu, které se často obje­ bylo pro ni i pro manžela přiměřeně spokojené,
vují bez závažného důvodu. Také jejich sebepo­ i když si manžel někdy stěžoval, že se Cindy čas­
jetí je nestálé: postižení jedinci o sobě střídavě to vzteká. Když byla ve druhém ročníku lékařské
pochybují a považují se za výjimečné osobnosti. fakulty, spáchala sebevraždu jedna spolužačka,
Krajně nestálé jsou i jejich mezilidské vztahy: kterou Cindy zběžně znala. Později prohlásila,
postižený jedinec může přecházet od idealiza­ že když se o sebevraždě spolužačky dozvědě­
ce druhých lidí až k bezdůvodnému pohrdání. la, okamžitě se rozhodla udělat totéž, ale vůbec
Lidé s hraniční poruchou osobnosti se často neměla představu, co ji k tomu úmyslu dovedlo.
cítí zoufale prázdní, a proto se obvykle dychtivě Během několika týdnů zanechala studia, upad­
upnou k novému známému nebo terapeutovi la do těžké deprese a začala se aktivně pokoušet
v naději, že zaplní jejich vnitřní prázdnotu. Ně­ o sebevraždu. Přestože sama o sobě prohlašovala,
kdy si špatně vysvětlují bezvýznamné činy dru­ že před sebevraždou spolužačky neměla takřka
hých lidí a mylně je pokládají za známky zavr­ žádné psychické potíže, při podrobnějším rozho­
žení nebo odsouzení. Pokud například terapeut voru vyšlo najevo, že od 14 let trpěla závažnou
musí kvůli onemocnění zrušit plánovanou anorexií a bulimií a zneužívala alkohol a léky.
schůzku s klientem, člověk s hraniční poruchou V průběhu terapie vyšel najevo dlouhodobý
osobnosti si to vysvětlí jako odmítnutí a pro­ vzorec chování spojený se sebepoškozováním.
padne pocitu sklíčenosti nebo vzteku. Spolu Na počátku řetězce událostí často stálo střetnutí
s nestálostí nálady, sebepojetí a mezilidských s druhým člověkem (téměř vždy to byl manžel),
vztahů se objevuje také sklon k impulzivnímu po němž měla Cindy pocit, že ji lidé ohrožují,
a sebepoškozujícímu jednání, včetně sebevra­ kritizují a nemají ji rádi. Při těchto pocitech se
žedných úmyslů. Sebepoškozování se často ob­ často objevila naléhavá potřeba se zranit nebo
jevuje v podobě pálení nebo řezání. Lidé trpící zabít - podle toho, jak moc byla Cindy zoufa­
hraniční poruchou osobnosti mají také sklon lá, rozhněvaná či smutná. Rozhodnutí ublížit
k přechodným epizodám, při nichž si připadají si nebo spáchat sebevraždu byla mnohdy pro­
jako v neskutečném světě, ztrácejí pojem o čase, vázena myšlenkou: „Však já vám ukážu.“ Jindy
a někdy dokonce zapomenou, kdo vlastně jsou. převažovala beznaděj a touha navždy učinit pří­
V následujícím úryvku popisuje klinic­ trž bolesti. Okamžitě po vědomém rozhodnutí
ký psycholog ženu, u níž byla diagnostiko­ ublížit si nebo spáchat sebevraždu přešla Cindy
vána hraniční porucha osobnosti (Linehan, do stavu disociace a o chvíli později se pořezala
Cochran a Kehrer, 2001, str. 502-504). nebo popálila. Obvykle jednala zcela automatic­
ky, jako by byla řízena „autopilotem“. Později si
Při našem prvním setkání bylo Cindy 30 let. často nedokázala vybavit podrobnosti svého jed­
Byla to provdaná bezdětná běloška, která žila nání. Jednou si tak těžce popálila nohu (a potom
s manželem ve středostavovské předměstské si ještě do rány zanesla nečistotu, aby přesvědči­
čtvrti. Měla vysokoškolské vzdělání a úspěšně la lékaře, že by jí měl věnovat větší pozornost),
absolvovala téměř dva ročníky na lékařské fa­ že lékaři museli provést plastickou operaci.
kultě. Cindy se ke mně dostala na doporučení
svého psychiatra, v jehož péči byla půl druhého U lidí s hraniční poruchou osobnosti bývá dia­
roku. Po posledním pokusu o sebevraždu byla gnostikována některá z akutních poruch, včetně
hospitalizována a psychiatr už jí nechtěl posky­ zneužívání psychoaktivních látek, deprese, ge-
tovat jinou než farmakologickou péči. Během neralizované úzkostné poruchy, prostých fóbií,
agorafobie, posttraumatické stresové poruchy štěpením - jejich emoce a náhledy na vzta­
a panické poruchy (Kraus a Reynolds, 2001). hy jsou tedy odrazem oscilace mezi přesvěd­
Longitudinální studie lidí trpících touto poru­ čením, že ostatní lidé i samotný jedinec jsou
chou ukazují, že asi 10 % z nich zemře v dů­ „výhradně dobří“, nebo „výhradně špatní“.
sledku sebevraždy a asi 75 % se o ni pokusí Empirické studie zjistily, že lidé s hraniční
(Linehan et al., 2001). Největší riziko sebevraž­ poruchou osobnosti častěji než ostatní jedinci
dy hrozí v prvních dvou letech po stanovení udávají, že jejich dětství bylo poznamenáno ne­
diagnózy hraniční poruchy osobnosti. Důvo­ stabilitou, zneužíváním, zanedbáváním a psy-
dem může být skutečnost, že porucha často chopatologií rodičů (Hclgeland a Torgersen,
není diagnostikována, dokud nenastane krize, 2004). To samozřejmě platí i o dětství lidí tr­
která postiženého jedince přivede k terapeutovi. pících mnoha jinými psychickými poruchami
Hraniční porucha osobnosti se vyvine asi a neznamená to, že psychoanalytická teorie
u 1-2 % populace (Weissman, 1993). Bývá dia­ přesně pojmenovala příčiny vývoje této poruchy.
gnostikována častěji u žen než u mužů. Lidé Vlivná teoretička Marcia Linehanová (Line­
trpící touto poruchou mívají bouřlivá manžel­ han et al., 2001) tvrdí, že lidé postižení hraniční
ství, potíže v zaměstnání a více zdravotních poruchou osobnosti vykazují zásadní deficity ve
problémů než běžná populace. schopnosti regulovat emoce. Krajní emoční re­
akce na určité situace vedou k impulzivním či­
nům. Kromě toho Linehanová říká, že v životě
Výklad hraniční lidí s hraniční poruchou osobnosti se vyskyto­
poruchy osobnosti valy blízké osoby, které znevažovaly a kritizovaly
Psychoanalytičtí teoretikové se domnívají, že jejich emoční prožitky. S takovou minulostí je
jedinci trpící hraniční poruchou osobnosti ještě obtížnější osvojit si přiměřené dovednosti
mají velmi špatně rozvinutý náhled na sebe regulace emocí a pochopit vlastní emoční reakce
a na ostatní, což vychází ze špatných raných na události. Lidé trpící touto poruchou se nau­
vztahů s primárními pečovateli (Kernberg, čili spoléhat se při zvládání obtížných situací na
1979). Primární pečovatelé jedinců s hranič­ ostatní, ale nemají dostatek sebedůvěry, aby po­
ní poruchou osobnosti možná podporovali žádali o pomoc zralým způsobem. Snaží se získat
nadměrnou závislost dětí na své péči a tres­ pomoc manipulativními a nepřímými způsoby.
tali pokusy o rozvoj samostatného sebepojetí.
V důsledku tohoto přístupu se lidé s hraniční
poruchou osobnosti nikdy nenaučí plně roz­ Dílčí shrnutí
lišovat mezi náhledem na sebe a na ostatní. ■ Poruchy osobnosti jsou celoživotní vzorce
Jsou proto velmi citliví vůči názorům druhých maladaptivního chování, jejichž součástí jsou
na sebe a bojí se možnosti, že je ostatní lidé obtíže při zvládání stresu a řešení problémů.
opustí. Pokud se domnívají, že je druhý člověk ■ Jedinci s asociální poruchou osobnosti jsou
odmítá, odmítají se také a někdy se uchylují impulzivní, netrpí pocitem viny, zajímají se

k sebepoškozování nebo sebetrestání. jen o uspokojení vlastních potřeb a často

mívají potíže se zákonem.
Psychoanalytické teorie též tvrdí, že jedin­
■ Asociální porucha osobnosti může mít
ci trpící hraniční poruchou osobnosti nedo­
genetické a biologické kořeny. Ke vzniku
kážou sloučit pozitivní a negativní aspekty poruchy přispívá také zanedbávání
pojetí sebe ani druhých lidí, protože je jejich a nepřátelský postoj ze strany rodičů.
primární pečovatelé v dětství utěšovali a od­ ■ Pro hraniční poruchu osobnosti je typická
měňovali jen tehdy, když byli poslušní a závis­ mimořádná nestálost nálady, vztahů
lí. Jakmile se ale dítě pokoušelo osamostatnit, a sebepojetí.
setkalo se s odmítáním a nepřátelstvím. Lidé ■ Psychodynamické teorie tvrdí, že primární

trpící hraniční poruchou tedy mají sklon vní­ pečovatelé lidí s hraniční poruchou osobnosti
vyžadovali od dětí maximální závislost
mat sebe a ostatní buď jako výhradně „dobré“,
a projevovali jim střídavě nesmírnou lásku
nebo jako výhradně „špatné“ a kolísají mezi
a nepřátelství. Jiní teoretikové zase tvrdí,
oběma krajnostmi. Tento proces se nazývá
že lidé s hraniční poruchou osobnosti mají
štěpení. Proměnlivost emocí a mezilidských mimořádné potíže při regulaci emocí.
vztahů u těchto jedinců je způsobena právě
 ujímal odměřený postoj. Ráno nezdravil matku
Otázky rozvíjející kritické myšlení
a nepozdravil ani otce, když se odpoledne vrátil
1 Jsou poruchy osobnosti pouze krajními z práce. Pokud ale zůstal o samotě s chůvou, celou
projevy normálních znaků osobnosti, nebo dobu prokřičeL Nezajímaly ho jiné děti a nevší­
samostatné jevy, které jsou kvalitativně
mal si ani mladšího bratra. Jeho broukání nemělo
odlišné od normálních rysů osobnosti?
intonaci rozhovoru. Ve třech letech chápal jedno­
2 Jaké podobnosti spatřujete u asociální
duché praktické pokyny. Při řeči opakoval slova
poruchy osobnosti a hraniční poruchy
a fráze, které dříve zaslechl, a používal přízvuk
osobnosti?
i intonaci původního mluvčího. Několik takových
frází používal při oznamování vlastních potřeb.
Když například řekl: „Chceš se napít?“ sděloval
Pervazivní vývojové poruchy tím, že má žízeň. Nekomunikoval pomocí výra­
zů tváře a nepoužíval gesta ani mimiku. Jedinou
Jako pervazivní vývojové poruchy označu­ výjimkou bylo, že někoho přitáhl na určité místo
jeme skupinu poruch, které začínají v dětství a položil mu ruku na předmět, který chtěl. Fasci­
a jsou typické závažným a trvalým narušením novala ho zářící světla a otáčející se předměty. Zí­
několika oblastí vývoje, včetně sociálních in­ ral na ně, smál se, tleskal a poskakoval na špičkách.
terakcí, komunikace s ostatními lidmi, chová­ Stejně se choval, když slyšel hudbu, kterou milo­
ní v každodenním životě, zájmů a aktivit. Nej­ val od útlého věku. Měl silný vztah k malému au­
známější z pervazivních vývojových poruch je tíčku, které ve dne v noci držel v ruce, ale nikdy
patrně autismus - porucha, při níž děti vy­ si s ním nehrál. Nehrál si ani s jinými hračkami.
kazují deficity v sociální interakci, komunikaci, Uměl rychle sestavovat skládačky (jednou rukou,
činnostech a zájmech. Mnohé děti s pervaziv- protože ve druhé držel autíčko) s předlohou nebo
ními vývojovými poruchami vykazují přinej­ i bez ní. Od dvou let si brával kuchyňské nádo­
menším mírnou intelektovou nezpůsobilost, bí a rozestavoval je v pravidelných obrazcích na
ale jiné zase mají normální nebo vynikající podlaze po celém domě. Tyto kratochvíle společ­
inteligenci či zvláštní dovednosti. Nejprve se ně s občasným bezcílným pobíháním tvořily celý
zaměříme na typické projevy autismu a po­ repertoár jeho spontánních aktivit.
tom popíšeme vztah ostatních pervazivních Hlavním problémem byl Richardův silný
vývojových poruch k autismu. odpor vůči všem pokusům změnit nebo rozšířit
jeho zájmy. Když mu někdo sebral jeho autíč­
ko, zpřeházel skládačky nebo vzorce z nádobí
Diagnóza autismu na podlaze, vypůjčil si lžíci nebo šlehači metlu,
Autismus zahrnuje tři typy deficitů. První ty­ protože ji potřeboval v kuchyni, nebo se poku­
pem jsou deficity v oblasti sociální interakce. sil přimět ho, aby si prohlížel obrázkovou knihu,
Už v kojeneckém období je zřejmé, že autis- propadl chlapec záchvatu vzteku a vydržel třeba
tické děti nenavazují kontakt s ostatními lid­ hodinu křičet, kopat kolem sebe a kousat ostat­
mi, dokonce ani s rodiči. Nechovají se stejně ní i sám sebe. Vztek bylo možné utišit návra­
jako většina dětí - neusmívají se a nebrouka- tem věcí do jejich původního postavení. Někdy
jí, nevybízejí rodiče ke hře. Někdy se s rodiči také pomohlo pustit mu jeho oblíbenou skladbu
nechtějí mazlit ani tehdy, jsou-li vystrašené. nebo jet na dlouhou vyjížďku autem.
Zatímco většina dětí svým primárním pečo­ Rodiče uvažovali o tom, jestli Richard není
vatelům ráda oplácí dlouhé obdivné pohledy, náhodou hluchý, ale jeho láska k hudbě, přes­
autistické děti jen málokdy vyhledávají oční né napodobování řeči a vnímavost k některým
kontakt. Starší autistické děti nestojí o hraní velmi tichým zvukům (slyšel například rozba­
s ostatními dětmi a dávají přednost osamě­ lovat tabulku čokolády ve vedlejší místnosti) je
lým hrám. Málokdy reagují na projevy emo­ přesvědčily, že hluchota není příčinou jeho po­
cí ostatních lidí. Richard je autistické dítě divného chování. Psychologické testy zjistily, že
(zdroj: Spitzer et al., 1994, str. 336-337): v dovednostech, které nevyžadují použití řeči
(například sestavování předmětů), má chlapec
Richardovi bylo tři a půl roku. Působil soběstač­ mentální zralost odpovídající tříletému dítěti, ale
ným dojmem a zdálo se, že vůči ostatním za­ řeči rozuměl stejně jako osmnáctiměsíční dítě.
 Dříve se mělo za to, že autistické děti jsou 2006). Deficity některých autistických dětí
zaujaty svými myšlenkami a představami, stej­ jsou však spjaty s dovednostmi, které vyžadu­
ně jako jsou schizofrenici zaujati svými halu­ jí řeč a schopnost zaujmout stanovisko. Tyto
cinacemi a bludy. Autismus u dětí byl pova­ děti však někdy dosahují průměrných výsled­
žován za předchůdce schizofrenie v dospělosti. ků v dílčích testech, které nevyžadují jazyko­
Studie z několika posledních desetiletí ale vé schopnosti. V běžném tisku se často píše
ukázaly, že u těchto dětí se v dospělosti ne­ o zvláštních schopnostech některých autis­
vyvinou klasické symptomy schizofrenie (ne­ tických dětí - například o schopnosti hrát na
vykazují například žádné známky halucinací hudební nástroj bez jakékoli předchozí výuky,
a bludů) a že dospělí lidé trpící schizofrenií o schopnosti velmi dobře kreslit, o výjimeč­
neprojevovali v dětství symptomy plně roz­ né paměti a neobvyklých počtářských schop­
vinutého autismu. Kromě toho se autismus nostech -, které zachytil například film Rain
a schizofrenie vyskytují současně v jedné rodi­ Man. Pro označení takových lidí se někdy
ně jen vzácně, a z toho lze usuzovat na odliš­ používá výraz idiot savant, ale takové případy
né genetické vlivy při vzniku obou uvedených jsou vzácné (Bolte a Poustka, 2004).
poruch. První symptomy autismu se objevují již
Druhá skupina autistických deficitů souvisí před třetím rokem věku. U autistických dětí
s komunikací. Autistické děti mají řadu potí­ však nejde prostě jen o opožděný vývoj dů­
ží při komunikaci a řeči stejně jako Richard. ležitých dovedností. Pokud si tyto děti osvojí
Netvořil vlastní slova, ale jenom opakoval to, řeč nebo vzorce sociálních interakcí, bývají to
co slyšel. Tento jev se označuje jako echolalie. vzorce velmi neobvyklé. Je však důležité uvést,
Richard také zaměňoval zájmena a místo „já“ že závažnost a projevy autismu se velmi různí.
říkal „ty“. Když se snažil utvořit vlastní slova Howlin, Goode, Hutton a Rutter (2004) sle­
a věty, nemoduloval hlas a jeho mluva zněla dovali 68 jedinců, u nichž byl v dětství dia­
strojově. gnostikován autismus a u nichž byla zjištěna
Třetí skupina deficitů souvisí s typem akti­ hodnota IQ_nejméně 50. Jedna pětina ze sle­
vit a zájmů autistických dětí. Spíše než aby si dovaných jedinců dokázala v dospělosti zís­
symbolicky hrály s hračkami, věnují veškerou kat akademický titul, pět z nich studovalo na
svou pozornost nějakému předmětu nebo čás­
ti hračky — Richard upřel svůj zájem na dět­
ské autíčko. Autistické děti někdy s hračkami
Autistické děti nemají zájem o hru s jinými dětmi.
opakují podivně nesmyslné pohyby. Místo aby
si například dítě se dvěma panenkami hrálo,
že panenky pijí čaj, raději panence vytáhne
paži a potom ji opakovaně vytahuje a dává
na místo. Pro autistické děti jsou často velmi
důležité rituály a rutinní činnosti. Pokud se
změní kterýkoli prvek každodenních postu­
pů - například když se matka cestou do školy
zastaví v bance -, dítě se rozzuří. Některé děti
provádějí stereotypní a opakované činnosti
s některou částí těla, například neustále tles­
kají nebo tlučou hlavou o zeď. Takové chování
se někdy označuje jako autostimulační. Vychá­
zí se při tom z předpokladu, že autistické děti
se tímto způsobem stimulují, ale dosud není
zcela jasné, zda je tento předpoklad pravdivý.
Při měření intelektových schopností - na­
příklad v inteligenčních testech — vykazují
autistické děti často chabé výsledky a 50—
70 % z nich má středně závažné až závažné
oslabení intelektu (Sigman, Spence a Wang,
 Ze souhrnu epidemiologických stu­
dií vyplývá, že autismus se vyskytuje u pěti
z 10 000 dětí a všechny formy pervazivních
vývojových poruch se vyskytují u 14 z 10 000
dětí (Fombonne, 1999). Na jednu takto posti­
ženou dívku připadají tři chlapci.

Aspergerův syndrom a další

pervazivní vývojové poruchy
Dalšími pervazivními vývojovými porucha­
mi jsou Aspergerův syndrom, Rettův syndrom
a porucha označovaná jako jiná dezintegrační
porucha v dětství. Děti postižené Rettovým
syndromem a jinou dezintegrační poru­
chou v dětství se zpočátku vyvíjejí zdánlivě
normálně, ale později se u nich projeví trvalá
ztráta základních dovedností v oblasti sociální
interakce, řeči a pohybu.
Pro Aspergerův syndrom jsou typické de­
ficity v oblasti sociálních interakcí, činností
a zájmů, které se podobají autistickým defici­
tům, ale liší se od nich v tom ohledu, že nena­
Dustin Hoffman (vpravo) hrál člověka s autismem stává žádné významné opoždění nebo odchyl­
ve filmu Rain Man. ky ve vývoji řeči. V prvních třech letech života
děti vykazují běžnou míru zvídavosti a získá­
vají většinu běžných kognitivních dovedností.
vysoké škole a dva absolvovali postgraduální Děti s Aspergerovým syndromem mívají prů­
studium. Asi třetina z nich měla zaměstnání měrné hodnoty skórů ICk
a asi čtvrtina měla blízké přátele. Většina ze Děti trpící Aspergerovým syndromem
sledovaných jedinců však zůstala do značné mívají potíže ve vztazích s druhými lidmi
míry závislá na rodičích nebo potřebovala ur­ a mají sklon zabývat se neobvyklými činnost­
čitou formu ústavní péče. U 58 % sledovaných mi (učí se zpaměti třeba seznamy poštovních
jedinců byly celkové výsledky hodnoceny jako směrovacích čísel); někdy jsou přímo posed­
„slabé“ nebo „velmi slabé“. Nedokázali žít sa­ lé neobvyklými fakty a záležitostmi. Mívají
mostatně nebo si udržet zaměstnání a měli formální styl vyjadřování, a proto se tato po­
trvalé problémy v komunikaci a při sociálních rucha někdy označuje jako „syndrom malého
interakcích. profesora“.
Zdaleka nejlepším ukazatelem vývoje Studie více než 4400 dětí ve Finsku srov­
a průběhu autismu u daného jedince je jeho návala výskyt Aspergerova syndromu podle
IQ_a míra rozvoje řečových schopností před kritérií MKN-10 a DSM-IV, která se po­
šestým rokem věku (Howlin et al., 2004; někud odlišují (Matilla et al., 2007). Podle
Nordin a Gillberg, 1998). Děti, které před kritérií MKN-10 byl Aspergerův syndrom
šestým rokem věku dosáhnou komunikativ­ diagnostikován u 29 z 10 000 dětí, podle kri­
ní úrovně řeči a jejich Nepřesahuje hodnotu térií DSM-IV byl syndrom diagnostikován
50, mají mnohem lepší vyhlídky než ty, které u 25 z 10 000 dětí.
si do šesti let neosvojí řeč na komunikativní Panuje všeobecný názor, že závažnost růz­
úrovni a jejichž IQ_nepřesáhne hodnotu 50. ných pervazivních vývojových poruch je spo­
Howlinová se svými spolupracovníky (2004) jitě proměnlivá. Autismus je z těchto poruch
zjistila, že jedinci s IQ_70 a více s velkou nejzávažnější (a i v rámci autismu se vyskytují
pravděpodobností dosahovali „dobrých“ nebo různé stupně závažnosti) a ostatní pervazivní
„velmi dobrých“ výsledků. vývojové poruchy jsou méně závažné. Z toho-
 POHLED
NENÍ PORUCHA POZORNOSTI S HYPERAKTIVITOU
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je diagnostikována příliš často
Caryn L. Carlsonová, University of Texas, Austin

Zvýšený zájem veřejnosti o poruchu měrný výskyt ADHD je nyní poměrně diagnóza ADHD se stala módou
pozornosti s hyperaktivitou(atten- vysoký (Safer, Zito a Fine, 1986). mezi lidmi, kteří prožívají nějakou
tion-deficit hyperactivity disor­ Přinejmenším část z pronikavého negativní životní událost - napří­
der - ADHD) v posledních letech nárůstu je dána zbytečně častým klad neúspěchy ve škole nebo ztrá­
vedl k častějšímu rozpoznání sku­ diagnostikováním této poruchy, ze­ tu zaměstnání -, a než by převzali
tečných případů poruchy a vyústil jména vezmeme-li v úvahu značné osobní odpovědnost, začnou své
v tolik potřebný výzkum. Musíme rozdíly v různých oblastech Spoje­ potíže raději připisovat nějaké po­
být ale obezřetní, abychom ne­ ných států. V roce 1995 byla prů­ ruše. Tato tendence je patrná i ve
nechali překmitnout diagnostické měrná spotřeba metylfenidátu na všednějších oblastech, například
kyvadlo příliš daleko, protože na­ jednoho obyvatele Virginie 2,4krát v souvislosti s nedostatečnou mo­
lézání odpovědí na otázky o ADHD vyšší než v sousední Západní Virginii tivací nebo znuděností. „To je ale
závisí také na přísnosti a celistvos­ a téměř čtyřikrát vyšší než v Kalifor­ úleva. Není moje vina, že se nemů­
ti našeho klasifikačního systému. nii (Spanos, 1996). Ještě více zne­ žu soustředit na přednášku o švéd­
Máme důvody domnívat se, že pokojující jsou vysoké rozdíly mezi ských kartografech. Mám ADHD."
porucha pozornosti s hyperaktivitou různými okresy jednoho státu. Za­ Jedním opatřením proti chybné
je v některých částech Spojených tímco v New Yorku činila v roce 1991 diagnóze ADHD je současné krité­
států v současné době diagnostiko­ průměrná spotřeba metylfenidátu na rium, že symptomy se musí projevit
vána zbytečně často. Lékařské před­ osobu u chlapců ve věkové skupině do sedmi let. Ale jak časně a jakými
pisy na stimulancia, která se téměř 6-12 let 4,1 % celostátního průmě­ prostředky můžeme ADHD odhalit,
výhradně používají pro léčbu ADHD, ru, v různých okresech se spotřeba pokud se shodneme na tom, že se
slouží jako ukazatel četnosti této lišila až desetkrát a dosahovala hod­ objevila v raném věku? Vzhledem
diagnózy a umožňují nám zjišťovat noty až 14 % (Kaufman, 1995). k tomu, že v současné době ne­
trendy na určitých místech v průbě­ Jaké faktory mohou vést k nad­ máme k dispozici žádná objektivní
hu času. Ve Spojených státech na měrně častému stanovení diagnózy měřítka, podle nichž bychom mohli
počátku devadesátých let minulého ADHD? Z epidemiologického výzku­ ADHD spolehlivě identifikovat, mu­
století prudce vzrostla spotřeba me- mu víme, že nepřiměřeně vysoký síme se spoléhat na výčet sympto­
tylfenidátu, která byla ve srovnání výskyt (například 23 % u chlapců mů. Stanovením nástupu ADHD na
s ostatním světem už tak poměrně ve školním věku - Wolraich, Han­ sedm let připouštíme, že normální
vysoká (International Narcotics Con­ nah, Baumgaertel a Feuer, 1998) je vzorce chování se mohou podobat
trol Board, 1998). V letech 1990- zjištěn tehdy, je-li ADHD určována symptomům ADHD přibližně do pěti
1995 se jeho spotřeba zdvojnásobi­ pouze na základě hodnocení z jed­ let, kdy normálně nastává pokles
la (Safer, Zito a Fine, 1996) a od té noho zdroje. Mnohem nižší hodnoty aktivity a nárůst pozornosti (ovšem
doby neustále roste. Vzrůst spotřeby jsou zjištěny při použití většího po­ nikoli u dětí trpících ADHD). Je také
se sice týká všech věkových skupin, čtu diagnostických kritérií - napří­ pravda, že mimo školní prostředí se
ale největší nárůst byl zaznamenán klad nástup poruchy před sedmým zhoršení vůbec nemusí projevit. Po­
u dospívajících a dospělých. V jed­ rokem věku, výskyt poruchy v růz­ kud ovšem jedinec nevykazuje sym­
né oblasti Spojených států se v le­ ných prostředích a potvrzené zhor­ ptomy v časném věku, ale z nejrůz­
tech 1991-1995 ztrojnásobil podíl šení. Značné odchylky diagnostiko­ nějších příčin (stres nebo obtížné
středoškoláků užívajících povzbuzu­ vaného výskytu poruchy v různých životní situace) se symptomy objeví
jící medikamenty (Safer, Zito a Fine, místech napovídají, že odborníci později, diagnóza ADHD se nezdá
1996). Není pochyb o tom, že sku­ používají diagnostická kritéria ne­ oprávněná. Měly by být takové pro­
tečná prevalence ADHD takovou stejně. Někteří diagnostikují, aniž blémy rozpoznány? Rozhodně. Měly
měrou nevzrostla, i když část zazna­ by hodnotili všechna kritéria, a čas­ by být léčeny? Samozřejmě - osvo­
menaného růstu Lze přičíst na vrub to se spokojí jen s výpovědí rodičů. jením organizačních dovedností
zjištění dříve nediagnostikovaných Na některých místech je tedy ADHD a strategií zaměřených na zvládání
případů. Přestože některé studie diagnostikována nadměrně často chování a snad i léky. Významné ži­
tvrdí, že ani v současné době ne­ a jinde zase v nedostatečné míře. votní problémy však nejsou totéž co
jsou mnohé děti s ADHD diagnosti­ Ve kterých případech je nad­ poruchy, a pokud je budeme pova­
kovány a léčeny (Wolraich, Hannah, měrně časté diagnostikování ADHD žovat za poruchy, odradí nás to od
Baumgaertel a Feuer, 1998), prů­ nejpravděpodobnější? Zdá se, že hledání etiologie ADHD.
 . OL . .. . .
DIAGNOSTIKOVÁNA PŘÍLIŠ ČASTO?
ADHD není diagnostikována příliš často a není ani nadměrně léčena
William Pelham, SUNY Buffalo

Vzhledem k tomu, že ADHD je vy v celé zemi povinny zajistit než byl průměr ve třídě (Pelham
nejčastěji diagnostikovanou screeningové a diagnostické po­ a Bender, 1982). V oblasti dětské
psychickou poruchou v dětství, stupy pro ADHD. Rostoucí počet psychopatologie je za nejspoleh­
a protože její léčba pomocí léků diagnostikovaných případů ADHD livější ukazatel vážných poruch
od devadesátých let minulého tedy není důsledkem spiknutí, fa­ v dětství a chabých výsledků
století strmě stoupá, začalo se tální chyby ve vzdělávacím systé­ v dospělosti považován počet ne­
v mnoha kruzích - zejména mezi mu nebo obžalobou současných gativních hodnocení spolužáků na
pedagogy - s oblibou tvrdit, že výchovných postupů v rodinách, základní škole. Zvýšený počet ne­
tato porucha je diagnostiková­ ale přirozeným vedlejším produk­ gativních hodnocení tedy podtr­
na, a tedy i léčena zbytečně čas­ tem změny federálních směrnic, huje potíže, s nimiž se děti s dia­
to. Pomineme-li teatrální výpady, podle nichž se řídí školství ve gnózou ADHD potýkají v kontaktu
neexistuje pro toto tvrzení žádný Spojených státech. s vrstevníky.
pádný empirický důkaz. Jak se postavit ke kritické vý­ Důsledkem tvrzení, že u řady
Nejprve se zamysleme nad ob­ tce, že četnost diagnóz ADHD se dětí je nesprávně diagnostikována
viněním, že ADHD je relativně v různých oblastech výrazně liší? ADHD, jsou také stížnosti na ne­
novým jevem. Právě naopak, tato Vysvětlení je takové, že míst­ přiměřenou léčbu, která obvykle
diagnóza byla v minulosti vyslo­ ní školské úřady v jednotlivých spočívá v podávání léků. Z odbor­
vována často, ale vedle jiných místech odlišně zavedly změ­ né literatury ale vyplývá, že pouze
diagnóz hrávala druhé housle. Na­ ny požadované novým zákonem. malá část dětí s diagnózou ADHD
příklad jedna z důležitých raných Kdybychom při diagnostice ADHD (a vlastně i dětí s jakoukoli dušev­
studií léčby poruch chování u dětí použili podobná diagnostická kri­ ní poruchou) je léčena, ať už me-
(Patterson, 1974) prakticky jenom téria, jako se používají ve Spo­ dikamentózně, či jinak. Měli by­
mimochodem uvedla, že více než jených státech, zjistili bychom chom být rádi, že počet léčených
dvě třetiny hochů vykazují hyper- stejný výskyt ADHD i v zemích tak dětí roste. Prudký nárůst léčených
kinezi, což bylo jedno z raných rozdílných, jako je Itálie, Španěl­ pacientů je nepochybně důsled­
označení pro ADHD. Je tedy prav­ sko, Jižní Afrika, Izrael, Argentina kem vyššího počtu stanovených
da, že ADHD je v posledních 30 a Vietnam. diagnóz, což je druhotný projev
letech diagnostikována častěji než Chceme-li rozhodnout, zda je již zmíněné změny zákona. Jedna
dříve, ale je to dáno tím, že poru­ nějaká duševní porucha nadměr­ ze studií, které podporují názory
cha je diagnostikována správněji ně diagnostikována, měli bychom na postižení a léčbu, vycháze­
a že se jí dostává významu, který zjistit, zda se u diagnostikova­ la výhradně z hodnocení učitelů,
jí náleží. ných jedinců v běžném životě k nimž směřuje nejvíce stížností
Je důležité uvést, že hlavním projevují takové deficity, které na příliš časté diagnostikování
důvodem pro častější diagnó­ předpokládanou diagnózu ospra­ ADHD (Wolraich et al., 1998).
zu ADHD ve Spojených státech vedlňují. ADHD je v tomto ohledu Na závěr tedy lze konstatovat,
od počátku devadesátých let je obzvláště působivým příkladem, že ADHD je nejčastější duševní
změna statusu ADHD podle fede­ neboť postižené děti mají výrazně poruchou v dětství. Působí nej­
rálního zákona o lidech trpících narušené vztahy s vrstevníky, ro­ více potíží, často odolává léčbě
poruchami (IDEA) z roku 1991. diči, učiteli i sourozenci a jejich a má špatnou dlouhodobou pro­
Podle tohoto zákona je ADHD po­ porucha se odráží na chování ve gnózu. Míra stanovení diagnó­
važována za znevýhodňující stav. škole i ve studijních výsledcích. zy je v současné době v souladu
Americké ministerstvo školství Uveďme alespoň jeden příklad: s vědeckým názorem na podstatu
rozeslalo všem ministrům škol­ Jedna klasická studie zaměřená poruchy. Mohli bychom dokon­
ství jednotlivých států memoran­ na děti doporučené k vyšetření ce tvrdit, že je zapotřebí přesně
dum, podle nějž měla být ADHD na klinice zjistila, že 96 % dětí diagnostikovat více dětí s ADHD
považována za stav vyžadující trpících ADHD bylo v sociometric- a poskytnout jim behaviorální
speciální vzdělávání. V důsledku kých dotaznících odmítáno svými i farmakologickou léčbu, kterou
této směrnice byly školské sprá­ vrstevníky v míře podstatně vyšší. potřebují.
to důvodu jsou pervazivní vývojové poruchy vá, že v rodinách se vyskytuje obecný sklon
často označovány jako poruchy autistického k různým typům poškození kognitivních
spektra. Podle odhadů se na celém světě vy­ funkcí a jedno z těchto poškození se projevuje
skytuje některá porucha autistického spektra jako autismus.
u jednoho ze 166 dětí (DiCicco-Bloom et al., Zdá se pravděpodobné, že při vzniku PVP
2006). působí také neurologické faktory. Široká šká­
la deficitů pozorovaných u PVP nasvědčuje
tomu, že u postižených jedinců byl naru­
Výklad pervazivních šen normální vývoj a uspořádání mozkových
vývojových poruch struktur (DiCicco-Bloom et al., 2006). Kro­
V průběhu let bylo formulováno několik teo­ mě toho se přibližně u čtvrtiny jedinců, kteří
rií, které vysvětlují vznik pervazivních vývojo­ v dětství trpěli PVP, v dospělosti projeví zá­
vých poruch (PVP). Prvním psychiatrem, kte­ chvaty, což svědčí o závažné neurologické dys­
rý popsal autismus, byl psychiatr Leo Kanner funkci (Fombonne, 1999).
(1943). Domníval se, že příčinou autismu jsou V neurologickém vývoji jedinců postiže­
částečně biologické faktory a částečně ne­ ných PVP lze pozorovat makroskopické i mi­
vhodné rodičovské působení. Kanner a další kroskopické abnormality. Děti s PVP mívají
teoretikové psychoanalýzy (Bcttelheim, 1967) větší objem mozku, zejména v předškolním
popisovali rodiče autistických dětí jako chlad­ věku (Lotspeich et al., 2004). Vykazují také
né, odtažité a bezcitné osoby (odtud také řadu růstových abnormalit v mnoha oblas­
pochází výraz „chladná matka“ - refrigerator tech mozku, včetně mozečku, velkého mozku,
mother). Projevy dítěte postiženého Asperge- amygdaly a snad i hipokampu (viz DiCicco-
rovým syndromem byly považovány za únik -Bloom et aL, 2006). Postižené děti vykazu­
do vnitřního světa fantazie v reakci na nepří­ jí také abnormální růstové vzorce na úrovni
stupné rodiče. Výzkumy uskutečněné v dal­ specifických buněk a neuronů.
ších desetiletích však jasně prokázaly, že ro­ Badatelé provedli studie zaměřené na sta­
dičovské působení nehraje při rozvoji autismu novení mozkových funkcí u dětí s PVP. Zob­
takřka žádnou nebo vůbec žádnou úlohu. razovali aktivitu mozku ve chvílích, kdy děti

Biologické faktory
Při vzniku PVP působí několik biologických
faktorů. Ze studií dvojčat a rodin přesvědčivě
vyplývá, že ve vývoji těchto poruch hrají ur­
čitou roli genetické faktory. Pokud je jedno
z dvojčat postiženo PVP, vyskytne se u druhé­
ho dvojčete některá z vývojových poruch s pa­
desátkrát vyšší pravděpodobností než u dí­
těte, jehož dvojče netrpí PVP (Sigman et al.,
2006). Studie dvojčat ukázaly, že u autismu je
shoda výskytu 60-80 % v případě jednovaječ-
ných dvojčat a 0-10 % u dvojvaječných dvoj­
čat (Bailey et al., 1995). Pokud jedno z jed-
novaječných dvojčat trpí autismem, je jeho
sourozenec v 90 % případů postižen význam­
ným zhoršením kognitivních funkcí, kdežto
OBRÁZEK 15.16
u dvojvaječných dvojčat nastává tato situace
Funkční abnormality v mozku autisty zobrazené
jen v desetině případů. U autistických dětí je metodou MRL V mozku autisty je patrná abnormální
také pozorován nadprůměrný výskyt dalších aktivace v oblasti gyrus fusiformis. (Zdroj: R. T. Schultz
genetických poruch souvisejících se zhorše­ /2005/: Developmental deficits in sociál perception in
ním kognitivních funkcí, včetně syndromu autism: the role of the amygdala and fusiform face area,
International Journal of Developmental Neuroscience, 23,
křehkého chromozomu X a fenylketonurie
125-141.)
(Szatmari et al., 1998). Z těchto údajů vyplý-
vykonávaly úkoly, které od nich vyžadovaly a v oblasti amygdaly. Projevuje se to sníženou
vnímání výrazu tváře druhých lidí, empatii činností v těchto oblastech mozku v situacích,
a přemýšlení o sociálních situacích. Z těchto kdy děti řeší úkoly, při nichž by měly zau­
studií vyplývá, že děti s PVP vykazují abnor­ jmout hledisko druhého člověka, a potřebují
mální funkce v těch oblastech mozku, které tedy využít teorii mysli (Castelli et al., 2002).
se účastní plnění popsaných úkolů. Například
když děti trpící PVP sledují fotografie lid­ Dílčí shrnutí
ských tváří, vykazují menší aktivitu v oblasti
mozku zvané gyrus fusiformis, která je zapo­ ■ Pro pervazivní vývojové poruchy je typické závažné a trvalé
narušení několika oblastí vývoje, včetně sociálních interakcí,
jena do rozeznávání tváří (viz obrázek 15.16;
komunikace s ostatními lidmi, chování v každodenním
Schultz, 2005). Obtíže při vnímání a chápá­
životě, zájmů a aktivit. Do této skupiny poruch patří
ní výrazů tváře se mohou podílet na deficitu Aspergerův syndrom, Rettův syndrom, dezintegrační porucha
těchto dětí při sociálních interakcích. v dětství a autismus.
Jeden typ úkolů, při nichž mají děti s PVP ■ Autismus se projevuje závažnými deficity v dovednostech,
horší výkony než zdravé děti, vychází z teorie které souvisejí s mezilidskými vztahy, komunikací
mysli. Tímto výrazem označujeme schopnost a chováním. Podle testů IQ spadají dvě třetiny autistických
chápat, žc lidé - včetně samotného jedin­ dětí do pásma mentální retardace.

ce - mají různé stavy mysli, a schopnost po­ ■ Existuje široká škála projevů autismu, ale většina
autistických dětí vyžaduje v dospělosti trvalou péči.
užít tuto znalost při interakci a komunikaci
Nejlepším ukazatelem příznivého vývoje autismu je hodnota
s ostatními lidmi (Baron-Cohen a Swetten-
IQ vyšší než 50 a rozvoj řečových schopností před šestým
ham, 1997). Mít teorii mysli je nezbytné pro
rokem věku.
pochopení, vysvětlení, předvídání a ovládání ■ Mezi biologické příčiny PVP patří genetické předpoklady
chování druhých lidí. Děti s PVP jsou čas­ a řada neurologických vývojových abnormalit.
to neúspěšné v úkolech, k nimž je zapotřebí
teorie mysli, ale v jiných kognitivních úko­
lech vykazují výsledky přiměřené svému věku Otázky rozvíjející kritické myšlení
(Yirmiya et al., 1998). Pokud děti trpící PVP
1 Rodiče jsou často velmi nervózní, když se jejich dítě
nemají vytvořenou teorii mysli, nedokážou
nevyvíjí „normálně". Domníváte se, že by bylo vhodné
chápat sociální vztahy a přiměřeně komuni­
zavést pravidelný screening vývojových poruch? Proč ano,
kovat s druhými lidmi. Jejich zvláštní chování
proč ne?
při hře - zejména absence symbolické hry - 2 Intenzivní behaviorální zásahy od časného věku mohou
může být projevem neschopnosti porozumět některým dětem s pervazivními vývojovými poruchami
čemukoli jinému kromě hmatatelné skuteč­ pomoci při osvojení a rozvoji normálních dovedností. Měly
nosti. Studie využívající metodu pozitrono­ by na takové zásahy mít právo všechny děti, i když jsou ku
vé emisní tomografie ukazují, že děti s PVP prospěchu jen některým?

mají deficity v mediální prefrontální oblasti

SHRNUTÍ

1 Diagnóza abnormálního chování, myšlenek 7 Poruchy nálady se dělí na depresivní poruchy, při
a emocí vychází ze společenských norem, sta­ nichž postižený jedinec prožívá pouze deprese,
tistické četnosti, maladaptivity chování a míry a na bipolární poruchu, při níž postižený jedinec
osobního strádání. Charakteristickým znakem prožívá depresi i mánii. Hlavními symptomy de­
normality je přiměřené vnímání reality, schop­ prese jsou smutek, ztráta radosti ze života, nega­
nost ovládat chování, sebeúcta, schopnost nava­ tivní myšlenky a nedostatek motivace.
zovat láskyplné vztahy a činorodost. 8 Biologická teorie vysvětluje poruchy nálady ge­
2 MKN-10 a DSM-IV jsou klasifikační systémy po­ netickými faktory a potížemi při regulaci neu­
užívané pro třídění duševních poruch. Pomáhají při rotransmiterů serotoninu a noradrenalinu. Ko­
sdílení informací a slouží jako základ pro výzkumy. gnitivní teorie vysvětluje depresi maladaptivními
3 Teorie o příčinách duševních poruch a možnosti atribučními styly a pesimistickým náhledem na
jejich léčby lze sdružit do několika skupin: ně­ sebe, na svět i na budoucnost. Interpersonální
které teorie se soustředí zejména na biologické teorie považují depresi za výsledek nejistoty ve
faktory, jiné se orientují na mysl (psychoanaly- vztazích a maladaptivních vzorců sociální inter­
tické, behaviorální a kognitivní přístupy) a další akce. Stres a zejména rodinné stresové faktory
se soustředí na sociokulturní faktory a faktory přispívají k recidivě bipolární poruchy.
prostředí. Model vulnerabilita-stres zdůrazňuje 9 Pro schizofrenii je typické narušené myšle­
interakci mezi biologickou či psychickou predis­ ní, dezorganizované myšlenkové procesy, bludy
pozicí, kvůli níž je jedinec vnímavý vůči konkrét­ a nedostatek náhledu. Mezi další symptomy pa­
nímu zdravotnímu problému, a vnějšími pod­ tří poruchy vnímání (například halucinace), ne­
mínkami, v nichž se daný jedinec ocitne. přiměřené vyjadřování emocí, bizarní motorická
4 Mezi úzkostné poruchy patří generalizovaná aktivita, uzavření do sebe a nezvládnutí nároků
úzkost (soustavná úzkost a napětí), panické po­ každodenního života.
ruchy (náhlé záchvaty ochromující hrůzy), fóbie 10 Schizofrenie má nepochybně dědičný základ.
(iracionální strach ze specifických objektů nebo Lidé trpící schizofrenií mají problémy s regula­
situací) a obsedantně-kompulzivní poruchy (vtí­ cí dopaminu. U jedinců postižených schizofre­
ravé nežádoucí myšlenky neboli obsese spojené nií jsou pravidelně pozorovány dva typy mozko­
s nutkáním neboli kompulzí provést určitý úkon). vých abnormalit: zmenšení a utlumení aktivity
5 Biologické teorie připisují úzkostné poruchy ge­ prefrontální mozkové kůry a zvětšení mozko­
netickým předpokladům nebo biochemickým či vých komor. Nepříznivé prostředí může poruchu
neurologickým abnormalitám. Většina úzkost­ zhoršit a přispět k její recidivě.
ných poruch se projevuje v některých rodinách 11 Poruchy osobnosti jsou celoživotní vzorce mala-
častěji než v jiných. Ze studie dvojčat vyplývá, daptivního chování, jejichž součástí jsou obtíže
že panická porucha a obsedantně-kompulzivní zvládání stresu a řešení problémů. Jedinci s aso­
porucha mají i dědičnou složku. Lidé, kteří trpí ciální poruchou osobnosti jsou impulzivní, netrpí
panickými atakami, se vyznačují přehnanou re­ pocitem viny, zajímají se jen o uspokojení vlast­
akcí útok, nebo útěk. Příčinou je možná nedo­ ních potřeb a často mívají potíže se zákonem.
statek serotoninu v limbické soustavě. Lidé trpící Asociální porucha osobnosti může mít genetické
obsedantně-kompulzivní poruchou mají možná a biologické kořeny. Ke vzniku poruchy přispívá
nedostatek serotoninu v oblastech mozku, které také zanedbávání a nepřátelský postoj ze strany
regulují základní impulzy. rodičů.
6 Kognitivní a behaviorální teoretikové se do­ 12 Pro hraniční poruchu osobnosti je typická mi­
mnívají, že lidé s úzkostnými poruchami mají mořádná nestálost nálady, vztahů a sebepojetí.
sklon ke katastrofickým myšlenkám a předsta­ Psychodynamické teorie tvrdí, že primární pečo­
vám a ke strnulému a moralistickému uvažování. vatelé lidí s hraniční poruchou osobnosti vyža­
Maladaptivní chování, jako je vyhýbavé chování dovali od dětí maximální závislost a projevovali
a kompulze, vznikají prostřednictvím instrumen­ jim střídavě nesmírnou lásku a nepřátelství. Jiní
tálního podmiňování, když si jedinec uvědomí, teoretikové zase tvrdí, že lidé s hraniční poru­
že takové chování zmírňuje úzkost. Fóbie mohou chou osobnosti mají mimořádné potíže při regu­
vzniknout klasickým podmiňováním. laci emocí.
13 Pro pervazivní vývojové poruchy je typické zá­ Aspergerův syndrom, Rettův syndrom, dezinteg-
važné a trvalé narušení několika oblastí vývoje, rační porucha v dětství a autismus. Mezi biolo­
včetně sociálních interakcí, komunikace s ostat­ gické příčiny PVP náleží genetické předpoklady
ními lidmi, chování v každodenním životě, zá­ a řada neurologických vývojových abnormalit.
jmů a aktivit. Do této skupiny poruch patří

KLÍČOVÉ POJMY

kulturněrelativistický přístup prostá fóbie

abnormální sociální fóbie
maladaptivní obsedantně-kompulzivní porucha
strádání obsese
normalita kompulze
Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 poruchy nálady
Diagnostický a statistický manuál duševních poruch depresivní poruchy
DSM-IV bipolární poruchy
neuróza anhedonie
psychóza depresivní a manické epizody
biologický přístup schizofrenie
psychologický přístup uvolnění asociací
psychoanalytické hledisko bludy
behaviorální hledisko paranoidní
kognitivní hledisko halucinace
kulturní (sociologické) hledisko poruchy osobnosti
model vulnerabilita-stres asociální porucha osobnosti
úzkostné poruchy hraniční porucha osobnosti
generalizovaná úzkostná porucha pervazivní vývojové poruchy
panická ataka autismus
panická porucha Rettův syndrom
ataque de nervios dezintegrační porucha v dětství
agorafobie Aspergerův syndrom
fóbie

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.mentaLhealth.com
Na těchto stránkách najdete obecné informace o nejběžnějších duševních poruchách. Najdete zde také
rozmanité zdroje, odkazy a zprávy.

http://chovil.com
Osobní stránky schizofrenického pacienta lana Chovila obsahují jeho vlastní příběh, který vám pomůže
spatřit za diagnózou živého člověka. Chovil také rozebírá biologické základy schizofrenie a její terapii.

http://www.rcpsych.ac.uk/mentalhealthinfo.aspx
Stránky, které spravuje britská Královská kolej psychiatrů (Royal College ofPsychiatrics), obsahují množství
informací o duševním zdraví a rozmanitých psychických poruchách. Informace jsou určeny pro rodiče a učitele.
® Shariff Che'lah / Dreamstime.com

16. kapitola

Terapie
mentálních
poruch
Obsah kapitoly
Historický vývoj 673
První útulky 673
Moderní léčebná zařízení 674
Odborníci, kteří poskytují psychoterapii 677

Techniky psychoterapie 677

Behaviorální terapie 678
Kognitivně-behaviorální terapie 681
Psychodynamické terapie 684
Humanistické terapie 685
Sociokulturní přístupy k terapii 686
Problematika léčby dětí a dospívajících 688
Účinnost psychoterapie 689
Faktory společné různým typům psychoterapie 690

Biologické terapie 693

Psychofarmaka 693
Elektrokonvulzivní terapie 696
Kombinace biologických a psychologických terapií 697

Péče o duševní zdraví 698

Pohled z obou stran

Jsou skupiny anonymních alkoholiků účinným nástrojem pro léčbu alkoholové
závislosti? 700-701
 Steve M. trpí paranoidní schizofrenií. Často nou týdně (kromě toho chodí také na kont­
slyší hlasy, které mu spílají a vyčítají, že něco roly k psychiatrovi). Pomáhá mu vyrovnat se
udělal špatně. Byl přesvědčen, že mu někdo s nesnadnými situacemi, které přináší jeho
do hlavy implantoval vysílač, kterým mu choroba a s ní související společenské stigma.
předává zprávy. Když Steve užívá léky, hlasy Jeho rodiče se připojili k rodičovské podpůrné
mlčí a paranoidní představy ustupují. V uply­ skupině a snaží se o totéž. (Zdroj: Bernheim,
nulých pěti letech byl Steve třikrát hospitali­ 1997, str. 126-130.)
zován. Pokaždé přestal užívat léky - dvakrát Steve a jeho rodina využívají při zvládá­
proto, že se cítil dobře, a jednou proto, že už ní paranoidní schizofrenie různé druhy te­
měl všeho až po krk. V období mezi hospi­ rapie. Léky, které Steve užívá, jsou jednou
talizacemi byl po určitou dobu zařazen v am­ z forem biologické léčby psychických potíží.
bulantním programu, a chodil dokonce na Spolupracuje také s psychoterapeutem, aby si
přednášky na univerzitu. Stále mu dělá potíže osvojil nové způsoby zvládnutí svých potíží.
rozlišit, co je skutečnost a co ne, ale v prů­ Rodiče zase využívají zdroje ve skupině po­
běhu terapie se naučil, že si to může ověřit dobně postižených lidí, aby pochopili Steve-
u lidí, jimž důvěřuje - u své nevlastní matky, ovy problémy.
otce a bratra. Steve navázal dlouhodobý vztah V této kapitole se budeme zabývat meto­
s psycholožkou z kliniky, kam dochází jed­ dami léčby abnormálního chování. Nejčastěji

1____________________________ Přehled pojmů

behaviorální terapie systematická desenzibilizace klient se učí uvolnit se a následně je konfrontován s postupně se
zhoršujícími situacemi, které u něj vyvolávají úzkost, klient si má
každou situaci představit a současně se uvolnit

expozice in vivo podobá se systematické desenzibilizaci, ale tentokrát si klient

situace nepředstavuje, ale skutečně je prožívá

zahlcení (zaplavení) jedna z forem expozice; fobický jedinec je na delší dobu vystaven
nejobávanějšímu objektu nebo situaci bez možnosti úniku

selektivní posílení posílení specifických typů chování, často s využitím žetonů,

které lze vyměnit za odměny

modelování klient se učí žádoucímu chování pozorováním a napodobováním

jiných; metoda se často kombinuje s nácvikem chování
(například nácvikem asertivity)

kognitivně-behaviorální léčebné metody používají techniky modifikace chování, ale jejich

terapie součástí jsou také postupy pro navození změny maladaptivních
přesvědčení

psychodynamické terapie tradiční psychoanalýza prostřednictvím volných asociací, analýzy snů a přenosu se
pokouší odhalit nevědomý základ současných problémů klienta,
aby bylo možné je řešit racionálnějším způsobem

moderní psychodynamické strukturovanější a krátkodobější než tradiční psychoanalýza;

terapie (například zdůrazňuje způsob, jakým klient v současné době komunikuje
interpersonální terapie) s druhými lidmi

humanistické terapie v empatické, vstřícné a upřímné atmosféře se terapeut snaží

(například terapie zaměřená podpořit proces, při němž klient sám hledá řešení svých
na klienta) problémů

biologické terapie psychofarmaka modifikace nálady a chování pomocí léků

elektrokonvulzivní terapie (ECT) do mozku je vysílán slabý elektrický proud, který navodí záchvat
používané metody jsou uvedeny v souhrnné
tabulce pojmů. Každý způsob terapie je spo­
jený s teorií o příčinách duševních poruch.
V různých zemích existují rozdílné systémy
zdravotnictví a podle nich se liší i způsoby
terapie, ale v této kapitole se zaměříme vždy
na společné vlastnosti každého typu terapie.
V následující části kapitoly se budeme zabý­
vat tím, jak se v minulosti měnily a vyvíjely
teorie o duševních poruchách a s nimi i jejich
léčba.

Historický vývoj

Nej starší představy o psychických poruchách Phillipe Pinel na dvoře nemocnice v Salpětríěre.
pocházejí již z doby kamenné. Lidé teh­
dy měli za to, že člověk, který se chová ne­
obvykle, je posedlý zlým duchem. Zlé duchy
bylo možné odstranit nebo vypudit například dostávalo laskavé péče v chrámech, které byly
modlitbou, zaříkáváním a kouzly. Pokud tyto zasvěceny léčitelským božstvům.
metody nepomohly, přikročili lidé k drastič­ Tento moderní pohled na duševní cho­
tějším prostředkům: pokoušeli se o to, aby roby však nepřetrval dlouho. Ve středověku
tělo posedlého člověka bylo pro duchy ne­ se lidé znovu přiklonili k primitivním pově­
příjemným příbytkem. Častou formou „léčby“ rám a k víře v posedlost démony. Domnívali
bylo bičování, hladovění, pálení, a dokonce se, že duševně nemocní lidé jsou spolčeni se
vydatné pouštění žilou. satanem a že vládnou nadpřirozenými sila­
Nej starší texty o psychických poruchách mi, kvůli nimž mohou přivodit záplavy, mor
pocházejí z Číny. Číňané považovali lidské a jiná neštěstí. S vážně duševně nemocnými
tělo za schránku pozitivních i negativních se zacházelo krůtě - lidé totiž věřili, že bi­
sil. Pokud obě síly nebyly v rovnováze, moh­ tím, hladověním a mučením ďábla vyženou.
la propuknout nemoc, nebo dokonce šílenství. Tato krutost vrcholila čaroděj nickými proce­
Staří Číňané také věřili, že emoce vznikají, sy v 15.-17. století, při nichž byly odsouzeny
když na určité vnitřní orgány působí „životní k smrti tisíce lidí, z nichž mnozí byli duševně
síla“. Například zármutek vznikal působením nemocní.
síly na plíce, hněv byl důsledkem působení
síly na játra a starosti vznikaly, pokud síla pů­
sobila na slezinu. První útulky
Řecký lékař Hippokrates (460-377 př. n. 1.) Na sklonku středověku začaly v městech vzni­
byl prvním příslušníkem západní kultury, kte­ kat první útulky pro duševně nemocné. Byla
rý do studia duševních poruch vnesl lékařské to vlastně obyčejná vězení: chovanci byli
hledisko. Domníval se, že neobvyklé chování spoutáni řetězy v tmavých a špinavých celách
je výsledkem narušení rovnováhy tělesných a zacházelo se s nimi spíše jako se zvířaty než
tekutin. Hippokrates a jeho řečtí a římští ná­ s lidmi. Určité zlepšení nastalo teprve roku
sledovníci prosazovali humánnější léčbu du­ 1792, kdy byl správou pařížského útulku pro
ševně chorých. Zdůrazňovali význam příjem­ duševně choré pověřen Philippe Pinel. Pokus­
ného prostředí, přiměřeného pohybu, vhodné ně odstranil řetězy, které omezovaly chovan­
stravy, masáží a uklidňujících koupelí, ale také ce v pohybu. Skeptikové považovali Pinela za
méně příjemných léčebných postupů, napří­ blázna, protože pustil z řetězu taková „zvířa­
klad projímadel a mechanického znehybnění. ta“, ale k jejich značnému úžasu se experiment
Ačkoli tenkrát neexistovaly ústavy pro dušev­ podařil. Když byli duševně nemocní přemís­
ně nemocné, mnoha postiženým jedincům se těni z cel do čistých a slunných pokojů a když
 se s nimi vlídně zacházelo, mnozí z těch, kteří a skupinovou psychoterapii, rehabilitaci, pra­
byli léta považováni za beznadějně šílené, se covní terapii (určenou k nácviku dovedností
zotavili natolik, že mohli útulek opustit. i k aktivnímu odpočinku) a vzdělávací kurzy,
Na počátku 20. století nastal významný v nichž se pacienti připravují na zaměstnání,
rozvoj lékařství a psychologie. V roce 1905 do něhož nastoupí po propuštění z léčebny.
bylo prokázáno, že duševní porucha zvaná Nejhorší jsou primární zadržovací instituce,
progresivní paralýza má tělesnou příčinu: kde pacienti vedou nudný život ve zchátralých
byla jí syfilitická infekce získaná mnoho let a přeplněných pokojích a kromě medikamen­
před objevením prvních symptomů paralýzy. tů jim není poskytována žádná jiná terapie.
Syfilitická spirocheta zůstává v těle i po Většina psychiatrických léčeben spadá mezi
vymizení původní pohlavní nákazy a postupně obě popsané krajnosti.
ničí nervovou soustavu. Výsledkem je celkový Od počátku šedesátých let se důraz přesu­
stav označovaný výrazem „progresivní nul od léčby duševně nemocných v léčebnách
paralýza“. Projevuje se postupným úpadkem k péči o ně v jejich domácím prostředí. Tento
duševních i tělesných funkcí, změnami posun byl motivován částečně poznáním, že
osobnosti, bludy a halucinacemi. Pokud není i když je samotné léčebné zařízení sebelepší,
léčena, pacient během několika let umírá. nemocniční péče má určité podstatné nevý­
V určitém období trpělo progresivní paralýzou hody. Léčebny vytrhnou lidi z kruhu rodiny
asi 10 % všech pacientů přijímaných do a přátel, zpřetrhají důvěrně známý každoden­
psychiatrických léčeben, ale díky účinnosti ní způsob života a podporují závislost. Provoz
penicilinu při léčbě syfilidy se v současné době léčeben je také velmi nákladný.
vyskytuje jen málo případů. Objev, že pro­ V padesátých letech 20. století byla obje­
gresivní paralýza je důsledkem nemoci, po­ vena psychofarmaka (podrobněji se o nich
vzbudil všechny, kteří se domnívali, že dušev­ zmíníme na dalších stránkách této kapitoly),
ní choroby mají biologickou příčinu. Přesto která zmírňují depresi a úzkost a omezují psy­
však veřejnost na počátku 20. století duševní chotické chování. V šedesátých letech začaly
choroby nechápala a na psychiatrické léčebny být tyto léky široce dostupné, a proto mno­
a duševně nemocné jedince pohlížela se stra­ zí až dosud hospitalizovaní pacienti moh­
chem a hrůzou. li být propuštěni a dále se léčit ambulant­
ně. V sedmdesátých letech se v celé Evropě
začaly specializované psychiatrické léčebny
Moderní léčebná zařízení rušit nebo se do značné míry omezoval je­
V průběhu 20. století se úroveň psychiatric­ jich provoz. Očekávalo se, že pacienti budou
kých léčeben výrazně zvýšila, ale stále ješ­ dále léčeni v komunitních centrech a denních
tě existuje velký prostor pro další zlepšování. stacionářích, které budou poskytovat ambu­
Nejlepší psychiatrické léčebny jsou pohodlná lantní péči a další služby, včetně krátkodobé
a dobře udržovaná zařízení, která poskytu­ a částečné hospitalizace. Při částečné hos­
jí řadu terapeutických aktivit: individuální pitalizaci se jedinci léčí v centru během dne
a večer se vracejí domů nebo mohou přes den
pracovat a v centru přespávat. Hnutí směřu­
jící k propouštění hospitalizovaných pacientů
„Postýlka" - zklidňovací zařízení používané v psychiatrickém zařízení a poskytování péče o ně v denních stacioná­
v New Yorku v roce 1882. řích se označuje jako deinstitucionalizace.
Obrázky 16.1 a 16.2 ukazují, že v mnoha
evropských zemích prudce poklesl počet pa­
cientů léčených ve specializovaných psychi­
atrických léčebnách. V nových členských ze­
mích EU se tento trend projevuje jen mírnč.
Například ve Svédsku v současné době vů­
bec neexistují psychiatrické léčebny a paci­
enti, kteří potřebují hospitalizaci, jsou léčeni
ve všeobecných nemocnicích. Na Slovensku
 ------- Rakousko
------- Belgie
------- Dánsko
-------Finsko
------- Francie
-------Německo
Řecko
-------Island
Irsko
------- Itálie
Lucembursko
Nizozemsko
Norsko
Portugalsko
-------Španělsko
------- Švédsko
------- Švýcarsko
-------Velká Británie

OBRÁZEK 16.1
Trend v počtu lůžek v psychiatrických léčebnách v západní Evropě v Letech 1978-2002. 1/ mnoha evropských
státech se snížily počty pacientů léčených ve specializovaných psychiatrických zařízeních. (European health for all
database, WHO Regional Office for Europe, 2004.)

OBRÁZEK 16.2
Trend v počtu lůžek v psychiatrických léčebnách v nových členských státech EU v letech 1988-2002. 1/ nových
členských státech EU se projevuje pomalejší pokles v počtech hospitalizovaných pacientů v psychiatrických léčebnách.
(European health for all database, WHO Regional Office for Europe, 2004.)
 a ve Slovinsku se neprojevily prakticky žád­ zcela chybějí nebo jsou nedostačující v 28 %
né změny a Ruská federace má nejvyšší počet evropských zemí (WHO, 2004). Mnozí je­
psychiatrických lůžek ze všech zemí zahrnu­ dinci, jejichž stav se díky hospitalizaci zlepší
tých do studie (viz obrázek 16.2). a kteří by s dopomocí mohli žít samostatně,
U některých pacientů byla deinstituciona- nemají k dispozici odpovídající následnou
lizace úspěšná. Služby center duševního zdra­ péči ve smyslu ambulantní terapie, sledová­
ví, soukromí kliničtí lékaři, psychofarmaka ní medikace nebo pomoci při hledání přátel,
a pomoc rodinných příslušníků umožňují vést bydlení a práce. V důsledku toho vzniká syn­
pacientům uspokojivý život. Platí to zejména drom „otáčecích dveří“, při němž se jedinec
v zemích, kde panuje příznivá ekonomická si­ neúspěšně snaží o normální život a střídá po­
tuace. Například studie zaměřená na 751 pa­ byty v léčebném zařízení a mimo ně.
cientů propuštěných ze dvou psychiatrických Někteří propuštění pacienti jsou natolik ne­
klinik v Anglii zjistila, že pět let po propuště­ schopní, že se ani nemohou pokusit o samo­
ní vedlo 90 % bývalých pacientů běžný život statný život bez opatrovnické péče. Často by­
ve své komunitě a jen málokterý se dostal do dlí ve špinavých a přeplněných domech nebo
střetu se zákonem nebo se z něj stal bezdo­ se z nich stanou bezdomovci. Obětí deinsti-
movec (Trieman et aL, 1999). tucionalizace může být zanedbaný muž, kte­
Pro jiné pacienty ale měla deinstituciona- rý stojí na rohu ulice, mluví si pro sebe a vy­
lizace nepříznivé důsledky, zejména proto, že křikuje nesmysly, jinou obětí téhož procesu
v jejich komunitách nejsou příslušná zařízení může být žena, která má všechen svůj majetek
na žádoucí úrovni. Komunitní služby pro je­ v nákupní tašce a jednu noc stráví ve vchodu
dince trpící závažnými duševními chorobami do kancelářské budovy a jinou noc přespí ve
stanici metra. V některých evropských měs­
tech trpí závažnou duševní poruchou až polo­
vina lidí bez domova (WHO, 2003).
d pacienti, kteří mají problém s návykovými látkami (NL) Rostoucí počet duševně nemocných jedin­
J pacienti, kteří nemají problém s NL ců bez domova zejména ve velkých městech
U kontrolní skupina jedinců, kteří mají problém s NL vyvolává znepokojení veřejnosti a směřu­
kontrolní skupina jedinců, kteří nemají problém s NL je k podpoře reinstitucionalizace. S tím však
souvisí důležitá etická otázka. Pokud se tito
lidé nedokážou přizpůsobit společnosti, měli
by být nedobrovolně umístěni v psychiatric­
kých léčebnách? Jedním z nejváženějších ob­
čanských práv v demokratické společnosti je
právo na svobodu.
Někteří odborníci se domnívají, že soudem
nařízená léčba je oprávněná pouze tehdy, je-
-li člověk nebezpečný svému okolí. Případy,
kdy jedinec trpící duševní chorobou při psy­
chotické epizodě napadne nevinného kolem­
jdoucího, jsou sice vzácné, ale dostává se jim
OBRÁZEK 16.3 značné publicity. Takové příhody vyvolávají
Pravděpodobnost násilných činů. Procento pacientů, kteří mají,
obavy o bezpečnost veřejnosti. Nebezpečnost
nebo nemají problémy se zneužíváním návykových látek, ve srovnání se však předvídá velmi obtížně (Monahan,
s kontrolními skupinami ze stejné komunity, jejichž členové mají, nebo 2001). Ze studií vyplývá, že lidé trpící závaž­
nemají problémy se zneužíváním návykových látek. Badatelé sledovali nou duševní poruchou, kteří mají současně
násilnou trestnou činnost spáchanou v uplynulých deseti týdnech.
potíže se zneužíváním psychotropních látek
Všimněte si, že kontrolní skupiny byly hodnoceny pouze jednou, a sice na
konci studie. (H. J. Steadman, E. P. Mulvey, J. Monahan, P. C. Robbins, (například alkoholu), skutečně páchají trestné
P. S. Applebaum, T. Grisso, L. Roth a E. Silver /1998/: Violence by činy častěji než zdraví lidé (Steadman et al.,
people discharged from acute psychiatrie inpatient facilities and by 1998). Obrázek 16.3 shrnuje údaje z rozsáhlé
others in the same neighborhoods, Archives of Generál Psychiatry, 55,
studie, která srovnávala pacienty s diagnosti­
393-401. ® 1998, Američan Medical Association.)
kovanou psychickou poruchou a zdravé jedin­
ce ze stejné komunity. Lidé, kteří trpí duševní suje psychofarmaka a sleduje jejich účinky;
poruchou a současně zneužívají psychotropní psycholog pracuje se stejným klientem při
látky, spáchají násilný trestný čin s vyšší prav­ individuální nebo skupinové psychotera­
děpodobností než skupina jedinců ze stejné pii. V našem výkladu o psychoterapeutických
komunity, kteří sice trpí duševní poruchou, technikách nebudeme specifikovat profesi te­
ale nemají problémy se zneužíváním psycho- rapeuta. Budeme předpokládat, že terapeut je
tropních látek. Kromě toho bylo zjištěno, že vyškolený a kompetentní příslušník kterékoli
u jedinců s duševní poruchou a bez problémů z těchto profesí.
se zneužíváním návykových látek byla vyšší
pravděpodobnost násilné trestné činnosti než Dílčí shrnutí
u zdravých jedinců bez problémů s návykový­
mi látkami. Všimněte si ale, že problémy se ■ Léčba duševně nemocných pokročila od
původní představy, že abnormální chování je
zneužíváním návykových látek byly v této stu­
výsledkem posedlosti zlým duchem, kterého
dii stejně silným ukazatelem výskytu násilné
je nutné potrestat, přes útulky pro duševně
trestné činnosti jako diagnostikovaná duševní
nemocné až k moderním psychiatrickým
porucha. Obecně lze tvrdit, že odborníci se klinikám a komunitním centrům pro
často mýlí v předpovědích - zejména dlouho­ psychicky nemocné pacienty.
dobých -, zda daný jedinec spáchá trestný čin, ■ Záměrem deinstitucionalizace bylo přesunout
nebo nikoli (Gardner, Lidz, Mulvey a Shaw, hospitalizované duševně nemocné jedince
1996). zpátky do komunity, kde jim může být
poskytována ambulantní péče.
■ Deinstitucionalizační proces nebyl nikdy
Odborníci, kteří poskytují dostatečně financován a navzdory dobrým

psychoterapii úmyslům přispěl ke zvýšení počtu duševně

nemocných jedinců bez domova, vyvolal
Škála odborníků, kteří v různých zemích po­
obavy o občanská práva a odpovídající péči.
skytují terapii při duševních poruchách, se ■ Lidem trpícím duševní poruchou poskytují
v jednotlivých zemích podstatně liší. Obecně péči různí specialisté, včetně psychiatrů
platí, že psychiatr je lékař, který po ukončení a psychologů.
studia na lékařské fakultě absolvoval tříletou
stáž v psychiatrické léčebně, při níž pod do­
zorem zkušených odborníků určoval diagnózy Otázky rozvíjející kritické myšlení
abnormálního chování, ordinoval léky a pro­
1 Jaké jsou podle vašeho názoru povinnosti
váděl psychoterapii. Vzhledem k tomu, že
společnosti vůči lidem trpícím vážnou
psychiatr je lékař, může předepisovat léky a ve duševní poruchou? Jaké zákony na ochranu
většině států také navrhovat hospitalizaci. práv těchto lidí by měly být přijaty?
Psychologové, kteří působí jako terapeu­ 2 Má společnost právo nebo povinnost postarat
ti, absolvovali postgraduální výcvik v klinické se o to, aby se dětem postiženým vážnou
nebo poradenské psychologii. Obvykle mají duševní poruchou dostalo léčby, i když rodiče

akademickou hodnost Ph.D. (doktor filozo­ s takovou léčbou nesouhlasí?

fie). Získání tohoto titulu vyžaduje čtyř- až

pětileté postgraduální studium a nejméně je­
den rok praxe.
Pojem psychoanalytik je vyhrazen pro ty, Techniky psychoterapie
kteří absolvovali specializovaný výcvik v psy-
choanalytickém institutu a osvojili si metody Výrazem psychoterapie označujeme řadu psy­
a teorie založené na Freudově teorii. Program chologických technik, jejichž cílem je zmírnit
obvykle trvá několik let, během nichž musí problémy člověka a usnadnit jeho efektivní
analyzand sám projít psychoanalýzou a pod působení ve společnosti. Někteří psychote-
odborným dozorem musí léčit několik klientů. rapeuti (například behaviorální nebo kogni­
V různých státech se terapie účastní i dal­ tivně-behaviorální terapeuti) se soustředí na
ší odborníci zaměření na duševní zdraví. Ně­ navyklé modely myšlení a chování. Jiní (na­
kdy spolupracují v týmu. Psychiatr předepi­ příklad psychoanalytikové) jsou přesvědče­
 ni, že změna chování je závislá na pochope­ tizoval všechny vaše názory, matka vám často
ní vlastních nevědomých motivů a konfliktů. opravovala gramatiku, ve škole jste málokdy
Přes určité rozdíly lze říci, že většina terape­ hovořili před ostatními, protože jste se ostý­
utických metod má určité společné rysy. Patří chali soutěžit se starším bratrem, který byl ve­
mezi ně pomáhající vztah mezi dvěma lidmi: doucím debatního kroužku). Znáte-li důvody
klientem (pacientem) a terapeutem. Terapeut svého strachu, nemusí vám to nutně usnadnit
povzbuzuje klienta, aby volně hovořil o svých zapojení do diskusí ve třídě.
obavách, emocích a zkušenostech beze stra­ Behaviorální terapie se pokouší modifiko­
chu z odsouzení nebo prozrazení. Terapeut na vat chování, které je v určitých situacích mala­
oplátku nabízí empatii a porozumění, vytvá­ daptivní. Při prvním sezení terapeut pozorně
ří ovzduší důvěry a snaží se klientovi pomo­ vyslechne klientův popis problému. Co přesně
ci, aby si osvojil účinnější způsoby zvládnutí chce klient změnit? Je to strach z létání nebo
problémů. obavy z mluvení na veřejnosti? Nemá pod
kontrolou příjem potravy či pití? Připadá si
neschopný a bezmocný? Nedokáže se soustře­
Behaviorální terapie dit na práci? Prvním krokem je jasné vyme­
Výraz behaviorální terapie zahrnuje řadu te­ zení problému a jeho rozložení na řadu spe­
rapeutických metod založených na principu cifických terapeutických cílů. Pokud si klient
učení a podmiňování (viz 7. kapitola). Be­ například stěžuje na pocity neschopnosti,
haviorální terapeuti předpokládají, že mala­ terapeut se ho pokusí přimět, aby své pocity
daptivní chování představuje naučené způsoby popsal přesněji, aby vymezil situace, v nichž
zvládání stresu a že s pomocí některých me­ ho tyto pocity přepadají, a chování, které je
tod vyvinutých při experimentálním výzkumu s nimi spjato. Co vlastně klient nedokáže?
učení lze nahradit maladaptivní reakce užiteč­ Mluvit nahlas před třídou nebo před více lid­
nějšími. mi? Dokončit včas pracovní úkoly? Ovlád­
Potřebují lidé získat náhled na své chování, nout své stravovací návyky? Jakmile je přesně
aby je mohli změnit? Behaviorální terapeuti vymezeno chování, které se má změnit, vy­
poukazují na to, že ačkoli dosažení náhledu je pracuje terapeut s klientem léčebný program
hodnotným cílem, změnu chování nezaručuje. a zvolí nejvhodnější terapeutickou metodu.
Často chápeme příčiny svého chování v urči­
tých situacích, ale chování stejně nedokážeme Systematická desenzibilizace a expozice
změnit. Pokud máte velkou trému, když máte Systematická desenzibilizace je metoda po­
mluvit před třídou, dokážete možná vysledo­ stupného omezování reakce na podněty a pře­
vat příčiny tohoto strachu (otec neustále kri­ konávání maladaptivního chování, které často
provází strach - například vyhýbání se obá­
vaným situacím. Jedním z možných způsobů
uvolnění je postupné zpevňování a následné
Behaviorální terapie fóbií od člověka vyžaduje, aby se skutečně
konfrontoval s objektem svého strachu. uvolnění různých svalů, které začíná například
od chodidel a kotníků a postupuje až ke krku
a obličeji. Jedinec se učí vnímat své pocity při
dokonalém uvolnění a učí se také rozlišovat
různé stavy napětí. U lidí, kteří se nedokážou
uvolnit, se někdy používají léky a hypnóza.
Dalším krokem je vytvoření posloupnosti
situací, které u pacienta vyvolávají úzkost. Si­
tuace jsou seřazeny od té, která vyvolává nej-
menší úzkost, až po tu, jež ho děsí nejvíce. Při
systematické desenzibilizaci je klient vyzván,
aby se uvolnil a představil si každou situaci ze
stanovené posloupnosti počínaje tou nejméně
děsivou. Expozice in vivo se velmi podobá
desenzibilizaci. Od klienta ale vyžaduje, aby
situace, které u něj vyvolávají úzkost, skuteč­ pící fóbií dokáže přinutit a setrvat v obávané
ně prožíval. Expozice in vivo je účinnější než situaci dostatečně dlouho (například člověk
pouhé představování si situací, ale někteří trpící agorafobií sedí dlouhou dobu v malé
klienti potřebují začít s představami a teprve místnosti nebo člověk, který se obává infek­
později přecházejí ke skutečnému prožívání ce, se několik dní nemyje), původní hrůza po­
obávaných situací. stupně odezní. Pro typ terapie in vivo, kdy je
Oba postupy objasníme na příkladu. Před­ fobický jedinec na dlouhou dobu a bez mož­
pokládejme, že klientkou je žena, která trpí nosti úniku vystaven obávanému objektu nebo
fóbií z pavouků. Fóbie je tak silná, že se žena situaci, používáme výraz ■zahlcení (nebo zapla­
bojí chodit na zahradu, o procházkách v pří­ veni). Tento postup se osvědčil zejména při
rodě nebo v lese už vůbec nemluvě. Zebřiček léčbě agorafobie a obsedantně-kompulzivní
jejích strachů by mohl začínat obrázkem pa­ poruchy (Foa a Franklin, 2001).
vouka v knize. Přibližně uprostřed žebříčku
by mohlo být pozorování pavouka ve skleně­ Selektivní posílení
ném teráriu v zoologické zahradě. Na vrcholu Systematická desenzibilizace a expozice in
žebříčku by byl fyzický kontakt s pavoukem. vivo pomáhá redukovat nežádoucí chování.
Jakmile se žena naučí uvolnit se a jakmile Selektivní posílení je technika, která má po­
si vytvoří posloupnost nepříjemných situací, sílit nebo zvýšit specifické žádoucí chování.
prochází s terapeutem jejich seznam. Při sys­ Představme si devítiletou dívku, která je
tematické desenzibilizaci žena sedí se zavře­ ve škole nepozorná, neplní úkoly, odmítá se
nýma očima v pohodlném křesle a terapeut zapojit do vyučování a většinu času se zaobí­
popisuje nejméně nepříjemnou situaci. Pokud rá svými sny a představami. Kromě toho má
si žena dokáže tuto situaci představit bez zvý­ jen málo kamarádů a její sociální dovednosti
šení svalového napětí, terapeut přejde k další jsou chabé. Učitel chce posílit její „cílevědomé“
položce na seznamu. Jestliže žena pociťuje při chování, například pozornost při vyučování,
vizualizaci scény strach, soustředí se na uvol­ plnění domácích úkolů a zapojení do vyučo­
nění a stejnou situaci si představuje tak dlou­ vání. Dá dívce žeton pokaždé, když si všimne,
ho, dokud úzkost neustoupí. Tento postup že se chová žádoucím způsobem. Získané že­
pokračuje v řadě sezení, až situace, která pů­ tony si dívka potom může vyměnit za zvláštní
vodně vyvolávala nejvyšší úzkost, navodí jen výhody, kterých si váží - například za tři že­
uvolnění. tony může stát jako první v řadě, za devět že­
Při expozici in vivo by žena skutečně proží­ tonů může zůstat ve škole po vyučování a po­
vala všechny situace uvedené na seznamu. Pod máhat učiteli s přípravou školních projektů.
vedením terapeuta by začala se situací, která Posílení žádoucích reakcí může být prová­
je jí nejméně nepříjemná. Dříve než se žena zeno vyhasnutím těch nežádoucích. Představ­
pavouka sama dotkne, může terapeut vytvo­ me si například chlapce, který si zvykl křičet
řit modelovou situaci, při níž se žena nebude na matku, když chce upoutat její pozornost.
bát - v přítomnosti klientky podrží pavouka Matka by měla jeho křik ignorovat a všímat si
v dlani, aniž by dával najevo strach. Nakonec ho jenom tehdy, když za ní přijde a promluví
klientka uchopí pavouka sama a nechá ho po normálním tónem.
sobě lézt. Soustředí se při tom na uvolnění Procesy instrumentálního podmiňování
a bude ovládat svůj strach. Ukázalo se, že te­ zahrnují odměny za žádoucí reakce a žádné
rapie expozicí in vivo je při léčbě fóbií velmi odměny za nežádoucí reakce. Byly úspěšně
účinná (Bandura, Blanchard a Ritter, 1969). použity při řešení širokého spektra dětských
Během expozice in vivo může působit spe­ problémů, včetně nočního pomočování, ag­
cifický proces učení zvaný vyhasínání. Jestliže resivního chování, záchvatů vzteku, rušivého
na člověka působí podnět vyvolávající strach chování ve škole, špatných školních výsledků
a člověk zjistí, že se nic strašného nestane, a stranění se vrstevníků. Podobné postupy byly
podmíněná reakce vyhasíná. Uvolnění může použity při léčbě autismu: sociálně přijatelné
být pouze užitečným způsobem, jak přimět chování - například pohled do očí druhých
daného jedince ke konfrontaci s obávaným lidí - bylo odměňováno a nevhodné chování,
objektem nebo situací. Pokud se jedinec tr­ například záchvaty vzteku, bylo omezováno.
 Modelování nazkoušet a procvičit adaptivnější způsoby
Jiným účinným prostředkem změny chování chování. V následujícím úryvku pomáhá te­
je modelování. Je to proces, při němž si jedi­ rapeut mladému muži překonat jeho strach
nec osvojuje nové chování pozorováním a na­ z hovoru se ženami. Mladý muž předstírá, že
podobováním ostatních. Vzhledem k tomu, že telefonuje s dívkou, a v závěru hovoru ji zve
pozorování druhých lidí je základním způso­ do kina.
bem učení, lidé s maladaptivními reakcemi si
mohou tímto způsobem osvojit lepší strate­ Klient: Napadlo mě, asi bys se mnou nechtěla
gie zvládání. Bylo prokázáno, že pozorování zajít do kina nebo tak něco, co myslíš?
vzoru (ať už živého, nebo na videozáznamu) Terapeut: Pro začátek je to dobré. Zkuste ji
je účinné při zmírňování strachu a osvojování ale pozvat jinými slovy, aby to znělo pozitivněji
nových dovedností. Jestliže například člověk a sebejistěji. Třeba takhle: „Zrovna hrají bez­
trpící fóbií z pavouků pozoruje terapeuta, kte­ vadný nový film a rád bych ho viděl s tebou, po­
rý bere do ruky pavouka, může to mít vliv na kud už nemáš nějaký jiný plán.“
zmírnění jeho strachu a umožnit mu, aby se Klient: To zní moc dobře!
časem pavouka dotkl také. Terapeut: Tak to zkuste.
Modelování je účinné při překonávání Klient: Mám dva lístky do kina. Jestli nemáš
strachů a úzkostí, protože poskytuje člověku nic jiného, mohla bys jít se mnou.
příležitost pozorovat někoho jiného v situaci, Terapeut: To už bylo lepší. Zkuste to ještě jed­
která nahání strach. Člověk trpící fóbií při­ nou, ale tentokrát jí zkuste naznačit, že opravdu
tom zjišťuje, že se vlastně neděje nic hrozného. stojíte o to, aby šla s vámi.
Ukázalo se, že dětem i dospělým pomáhá pře­ Klient: Mám dva lístky na ten bezvadný nový
konat obavy sledování videozáznamů s vzory, film. Bylo by skvělé, kdybys šla se mnou, jestli
které beze strachu podstupují zubařské ošet­ už nemáš něco jiného.
ření nebo procházejí různými lékařskými zá­ Terapeut: Výborně! Ještě si to párkrát zkuste
kroky (Thorpe a Olson, 1997). a pak už můžete vytočit číslo.

Behaviorální nácvik Tento příklad ilustruje použití behaviorálního

Při terapeutickém sezení se modelování často nácviku v jednom typu behaviorální terapie,
kombinuje s behaviorálním nácvikem ne­ kterému říkáme nácvik asertivity. Stejně jako
boli hraním rolí. Terapeut pomáhá klientovi mladému muži v našem příkladu dělá mnoha
lidem potíže požádat o to, co chtějí, nebo se
TABULKA 16.1 ubránit tomu, aby je ostatní lidé nevyužívali.
Některé prvky asertivmch reakcí.
Nacvičováním asertivních reakcí (nejprve při
behaviorálním nácviku s terapeutem a později
Rozhodněte se, co chcete říci, a držte se toho. Nevzdávejte se ve skutečných situacích) se jedinec učí nejen
svého názoru okamžitě, když slyšíte nesouhlas druhé osoby. Když
zmírnit svůj strach, ale osvojuje si také účin­
vám například prodavačka řekne, že nemůžete vrátit vadný výrobek,
odpovězte jí: „Toto zboží má chybu a já je chci vrátit." Opakujte to nější techniky zvládání sociálních situací. Te­
tak dlouho, dokud vám prodavačka nevyhoví nebo dokud nezavolá rapeut zjistí, v jakých typech situací je klient
vedoucího, kterému řeknete: „Toto zboží má chybu a já je chci pasivní, a potom mu pomáhá nacvičit asertiv-
vrátit." Říkejte to tak dlouho, dokud nedostanete své peníze zpět. ní reakce, které mohou být účinné. V několi­
Vyžadujte malé a konkrétní změny situace nebo chování druhého
člověka a netrvejte na zásadních a celkových změnách. Neříkejte:
ka terapeutických sezeních po sobě je možné
„Chci, abys mě měl víc rád," ale raději: „Chci, abys mě poslouchal, rozpracovat následující situace:
když ti něco říkám."
Při diskusi o složitých situacích používejte věty s podmětem „já". Někdo vás předběhne ve frontě.
Takové prohlášení by se mělo skládat ze čtyř částí:
Kamarád vás požádá o něco, co nechcete udělat.
Mám pocit, že...
když (ty)... Nadřízený vás nespravedlivě kritizuje.
protože... Vracíte v obchodě vadné zboží.
chtěl(a) bych... V kině vás obtěžuje, že si lidé v řadě za vámi
Například: „Mám vztek, když nepřijdeš na domluvenou schůzku,
nahlas povídají.
protože ztrácím čas. Chtěla bych, abys mi zavolal a schůzku zrušil,
když si myslíš, že nestihneš přijít včas."
Nejste spokojení s tím, jak vám automechanik
opravil auto.
Většině lidí nejsou podobné situace příjemné, dinec změnit, lze použít různou kombinaci
ale někteří mají takové obavy z prosazová­ sebeodměňování, sebetrestání nebo ovládání
ní svého názoru, že neřeknou nic a pěstují si podnětových situací a reakcí na ně. Tabulka
vztek a pocity neschopnosti. Při nácviku aser- 16.2 uvádí program sebeřízení při jídle.
tivity klient s terapeutem nazkouší účinnější Kombinace technik behaviorální terapie se
reakce, které by v daných situacích byly vhod­ často používají při léčbě lidí se závažnými du­
né, a postupně je zkouší uplatnit i ve skuteč­ ševními poruchami. Ukázalo se, že behavio­
nosti. Terapeut učí klienta, aby uměl vyjádřit rální terapie je užitečná při terapii několika
své potřeby přímočarým a energickým způ­ typů úzkostných poruch včetně panické poru­
sobem, který ale ostatní lidé nebudou vnímat chy, fóbií a obscdantně-kompulzivních poruch
jako nepřátelský nebo útočný (viz tabulka (Rothbaum a Osalov, 2006; Turner, 2006), de­
16.1). presí (Dimidjian et al., 2006), sexuálních pro­
blémů (Gambescia a Weeks, 2007) a několika
Sebeřízení dětských poruch (Kazdin a Wcisz, 2003).
Vzhledem k tomu, že klient se s terapeutem
jen málokdy setkává častěji než jednou týdně,
musí se klient naučit ovládat a regulovat své Kognitivně-behaviorální terapie
chování tak, aby dělal pokroky i mimo tera­ Postupy behaviorální terapie, jimiž jsme se až
peutická sezení. Kromě toho platí, že pokud dosud zabývali, se soustředí přímo na modi­
lidé cítí, že jsou odpovědní za zlepšení svého fikaci chování a věnují jen málo pozornosti
stavu, získané zlepšení si udrží snáze a s vyšší procesu myšlení a zdůvodňování. Behaviorální
pravděpodobností. Součástí sebeřízení je mo­ terapeuti původně opomíjeli význam kognice
nitorování nebo pozorování vlastního chování a dávali přednost přístupu „podnět-reakce“.
a použití různých technik, včetně sebeodmě- Časem se ale objevily důkazy o tom, že ko­
ňování, sebeposílení a vystavování se obáva­ gnitivní faktory - myšlenky, očekávání a in­
ným situacím, s cílem změnit maladaptivní terpretace událostí - jsou důležitými faktory
chování. Jedinec sleduje své chování a vede si utvářejícími chování. Proto se tedy v současné
přesné záznamy o typech situací, jež vyvolá­ době často kombinuje kognitivní a behavio­
vají maladaptivní chování a reakce, které jsou rální přístup v takzvané kognitivně-behavio-
s danými situacemi neslučitelné. Například je­ rální terapii (A. T. Beck, Rush, Shaw a Eme-
dinec, který má problémy s nadměrným pitím ry, 1979; J. S. Beck, 1995).
alkoholu, by zaznamenával situace, v nichž Kognitivní složka kognitivně-behaviorální
má největší chuť se napít. Následně se pokou­ terapie zahrnuje pomoc klientovi při zvládnu­
ší tyto situace zvládnout nebo vymyslet reakce, tí rušivých emočních reakcí, například úzkosti
které jsou s pitím neslučitelné (více informací a deprese. Terapeut klienta učí, aby efektivněji
o použití této metody najdete v Marlattově interpretoval své zkušenosti. V diskusi o Bec-
stati v rubrice Pohled z obou stran). Muž, pro kově kognitivní teorii deprese (v 15. kapitole)
něhož je těžké nezajít s kolegy po práci na jsme například uvedli, že depresivní jedinci
pivo, by místo toho mohl jít na tenis nebo si mají sklon hodnotit události z negativního
jít zaběhat a uvolnit tak své napětí. Uvedené a sebekritického hlediska. Očekávají spíše
činnosti jsou s pitím neslučitelné. neúspěch než úspěch a při hodnocení svého
Sebeposilování (sebezpevňování) je odmě­ výkonu zveličují svá selhání a podceňují své
ňování sebe samého bezprostředně po dosa­ úspěchy. Kognitivně-behaviorální terapeuti
žení konkrétního cíle. Odměnou může být při léčbě deprese pomáhají klientovi roze­
sledování oblíbeného televizního programu, znat deformace jeho myšlení a snaží se na­
telefonování s kamarádkou, oblíbený pokrm. vodit změny, které jsou ve větší shodě s reali­
Sebetrestání spočívá v tom, že za nedosažení tou. Terapeut v následujícím dialogu přiměje
cíle si člověk připraví nepříjemné důsledky: prostřednictvím pečlivě směrovaných otázek
odepře si něco, co má rád (nebude se třeba dí­ klientku - která má sebevražedné myšlenky,
vat na oblíbený televizní pořad), nebo se při­ neboť se jí hroutí manželství - k tomu, aby
nutí k nějakému nepříjemnému úkolu (uklidí si uvědomila nerealistickou povahu svých
si pokoj). Podle typu chování, které chce je­ představ.
 TABULKA 16.2
Sebeřízení při jídle. Program ilustruje použití principů učení ph kontrole příjmu potravy. (Zdroj: Fairburn, 1995.)

Sebepozorování

Deník
Podrobně si zapisujte všechno, co sníte. Zaznamenejte množství a druh potravy, její kalorickou hodnotu, denní dobu a okolnosti, za
nichž jíte. Z tohoto záznamu získáte informace o kalorické hodnotě stravy, která udržuje vaši současnou hmotnost. Záznam pomůže
také určit podněty, které vyvolávají a posilují vaše stravovací chování.

Záznam hmotnosti
Rozhodněte se, kolik kilogramů chcete zhubnout, a stanovte si týdenní cíl hmotnostního úbytku. Měl by být realistický (0,5-1 kg).
Zaznamenávejte svou hmotnost každý den do grafu. Grafický záznam vám ukáže, jak se vaše hmotnost mění s množstvím přijaté
potravy. Upevní také vaše dietní odhodlání, když uvidíte, jak se blížíte ke stanovenému cíli.

Ovládání podnětových situací

Pomocí uvedených postupů omezte škálu podnětů spojených s jídlem:

1. Jezte pouze v předem určené době, u určitého stolu, používejte zvláštní prostírání, ubrousek, nádobí a podobně. Nejezte v jinou
dobu a na jiných místech (například vestoje u kuchyňského stolu).
2. Při jídle nedělejte nic jiného - nečtěte, nedívejte se na televizi.
3. Doma mějte jen takové potraviny, které dovoluje vaše dieta.
4. Potraviny nakupujte, pouze když jste najedení; nakupujte výhradně podle předem připraveného seznamu.

Změna vlastního stravovacího chování

Pomocí uvedených postupů narušte řetězce reakcí, které dělají z jídla automatickou činnost.
1. Jezte velmi pomalu a soustřeďte se na jídlo.
2. Nenabírejte si na vidličku další sousto, dokud jste předchozí sousto nerozžvýkali a nepolkli.
3. Při jídle dělejte občasné přestávky a pokládejte příbor.

Vyvolání neslučitelných reakcí

Máte-li chuť k jídlu v jinou než předem určenou dobu, najděte si náhradní činnost, která je s jídlem neslučitelná. Zacvičte si při
hudbě, jděte na procházku, popovídejte si s kamarádkou (nejraději s tou, která ví, že držíte dietu), prostudujte svůj dietní plán
a graf hmotnosti a uvědomte si, kolik jste už zhubli.

Sebeposilování

Pokud se vám podařilo celý den dodržovat žádoucí stravovací režim, odměňte se za to činností, kterou máte rádi (sledování
televize, čtení, plánování nového šatníku, návštěva kamarádky). Za určitý hmotnostní úbytek si naplánujte větší odměnu (kupte si
třeba něco, po čem toužíte). Sebetrestání (jiné než zřeknutí se odměny) je patrně méně účinné, protože dodržování diety je samo
o sobě již dosti depresivní záležitost.

Terapeut: Proč chcete skončit se životem? Terapeut: Když jste byla někdo, než jste pozna­
Klientka: Bez Raymonda nejsem nic... Nemo­ la Raymonda, proč ho teď potřebujete, abyste
hu bez něj být šťastná... Ale nedokážu zachrá­ byla někdo?
nit naše manželství. Klientka: (zmateně) Hmmm...
Terapeut: Jak vypadalo vaše manželství? Terapeut: Kdybyste nebyla vdaná, myslíte, že by se
Klientka: Bylo nešťastné od samého začátku... o vás muži zajímali - kdyby věděli, že jste volná?
Raymond mi byl vždycky nevěrný... V posled­ Klientka: Možná ano.
ních pěti letech jsem ho sotva viděla. Terapeut: Je možné, že byste našla muže, který
Terapeut: Říkáte, že bez něj nemůžete být by byl stálejší než Raymond?
šťastná... A když jste s ním, jste šťastná? Klientka: Nevím... Asi je to možné...
Klientka: Ne, celou dobu se hádáme a je mi Terapeut: Tak o co vlastně přijdete, když se
ještě hůř. vaše manželství rozpadne?
Terapeut: Říkáte, že bez Raymonda nejste nic. Klientka: Nevím.
Měla jste stejný pocit, než jste ho poznala? Terapeut: Je možné, že se vám bude po rozvo­
Klientka: Ne, připadalo mi, že jsem někdo. du dařit lépe?
 Klientka: To není jisté. přispívá i pozorování druhých, kteří určitou
Terapeut: Máte opravdové manželství? situaci zvládnou a jsou úspěšní; slovní ujiště­
Klientka: Myslím, že ne. ní, že obtížnou situaci zvládneme, i vědomí, že
Terapeut: Pokud nemáte opravdové manželství, jsme uvolnění a ovládáme se. Nejvyšší důvěra
co vlastně ztratíte, když se rozhodnete pro rozvod? ve vlastní schopnosti však vychází ze skuteč­
Klientka: (dlouhá odmlka) Myslím, že nic. ného výkonu a z pocitu zvládnutí situace. Nic
Beck, 1976, str. 280-291 není tak úspěšné jako úspěch (Bandura, 2006).
Kognitivně-behaviorální terapie se výbor­
Behaviorální složka terapie vstupuje do hry, ně osvědčily při léčbě řady nepsychotických
když terapeut vyzve klientku, aby formulovala stavů, včetně deprese (Shapiro, Barkham et
alternativní náhled na svou situaci a testovala al., 1994), úzkostných poruch (obrázek 16.4;
důsledky teto alternativy. Například klientku Clark, Ehlers et al., 2006; Van Boeijn, van
z předchozího rozhovoru může terapeut po­
žádat, aby v pravidelných intervalech zazna­
menávala svou náladu a potom aby si všimla, TABULKA 16.3
zda její deprese a pocity sebevědomí kolísají
Zvládání deprese. Tabulka uvádí zestručněný popis cyklu 12 sezení
podle toho, co právě dělá. Pokud zjistí, že se zaměřených na léčbu depresivních jedinců v malých skupinách.
po setkání s manželem cítí hůře, než když je (P. M. Lewnsohn, D. 0. Antonucio, J. L. Skinmetz a L. Teri: The Coping
sama nebo s někým jiným, může jí tato infor­ With Depression Course: Psychoeducational Intervention for Unipolar
mace posloužit při změně přesvědčení, že „bez Depression. ® 1984, Castalia Publishing Company. Přetištěno se
svolením.)
Raymonda nemůže být šťastná“.
Kognitivně-behaviorální program zaměřený Postup při změně chování
na překonání agorafobie může obsahovat ná­ Stanovit cílové jednání a zaznamenat jeho základní četnost výskytu;
cvik adaptivnějšího myšlení společně s expozicí zjistit události či situace, které cílovému chování předcházejí; zjistit
in vivo (vycházky v doprovodu terapeuta, kte­ pozitivní nebo negativní důsledky cílového chování; stanovit cíle
ré klienta postupně zavedou do vzdálenějších změny a zvolit si posilující faktory.

míst). Terapeut učí klienta nahradit poraženec­ Nácvik relaxace

ké vnitřní dialogy („Jsem tak nervózní; určitě
Zvládnutí progresivní svalové relaxace, aby bylo možné zvládnout
omdlím, hned jak vyjdu z domu“) pozitivními
úzkost, která je častým průvodním jevem deprese; sledování napětí
instrukcemi („Klid, nejsem sám, a i kdyby mě v každodenních situacích; použití relaxačních technik.
přepadla úzkost, zvládnu ji“). Tabulka 16.3 po­
pisuje program léčby deprese, který zahrnuje Zvyšováni četnosti příjemných činností

techniky zaměřené na změnu chování a posto­ Sledování četnosti příjemných činností a plánování týdenního rozvrhu
jů. Kognitivně-behaviorální terapeuti se sho­ tak, aby každý den obsahoval vyváženou směs negativních nebo
neutrálních a příjemných činností.
dují v tom, že pokud má nastat trvalá změna
chování, musí člověk změnit své přesvědčení. Kognitivní strategie
Většina z nich ale tvrdí, že při ovlivňování ko­
Osvojení metod, které vedou k posílení pozitivních myšlenek
gnitivních procesů jsou behaviorální postupy a potlačení negativních myšlenek; metod, jež směřují k identifikaci
účinnější než pouze verbální postupy. Jestliže iracionálních myšlenek a jejich zpochybnění; metod, které vedou
chce někdo překonat například obavy z před­ k využití sebeinstrukcí pomáhajících zvládnout problémové situace.
nášení referátu před třídou, je pozitivní myšle­
Nácvik asertivity
ní užitečné: „Znám látku dobře a vím, že doká­
žu přesvědčivě přednést své myšlenky“ a „Téma Určení situací, v nichž nedostatek asertivity prohlubuje depresivní
pocity; modelováním a hraním rolí si osvojit postupy, které umožní
je zajímavé a ostatním se to bude jistě líbit“.
asertivněji zvládnout sociální interakce.
Pro odstranění trémy ale bude patrně prospěš­
nější, když student nejprve cvičně přednese Zvýšení četnosti sociálních interakcí
referát spolubydlícímu a posléze také skupině Určení faktorů, jež se podílejí na nízké četnosti sociálních
přátel. Úspěšné vystoupení zvyšuje sebevědomí. interakcí (například návyk dělat věci sám, nepříjemný pocit kvůli
Někteří odborníci dokonce tvrdí, že má-li být nedostatečným sociálním dovednostem); rozhodnout, které činnosti
je třeba posílit (například telefonovat přátelům a navrhnout jim
terapeutický postup úspěšný, musí u klienta vy­
setkání) a které naopak potlačit (například sledování televize), aby se
volat pocit „sebeúčinnosti“, čili důvěry ve vlast­ zvýšila četnost příjemných sociálních interakcí.
ní schopnosti. K důvěře ve vlastní schopnosti
Oppen et al., 2005), poruch příjmu potravy do nevědomí“ a představují nevědomá přání
(Cooper, Fairburn a Hawker, 2004), drogo­ nebo obavy v zamaskované podobě. Rozlišo­
vých a alkoholových závislostí (Koumimtsidis, val mezi manifestním (zřejmým, vědomým)
Reynolds, Drummond Davis, Seli a Tarrier, obsahem a latentním (skrytým, nevědomým)
2007) a sexuálních dysfunkcí (Leiblum a Ro­ obsahem snů. Hovorem o manifestním obsa­
sen, 2000). Uvedené terapie pomáhají lidem hu snu a následnými volnými asociacemi na
překonat obtížné a sužující myšlenky, pocity obsah snu se psychoanalytik a klient pokouše­
a chování. Zabraňují také recidivě po ukon­ jí odhalit nevědomý význam snu.
čení terapie. Pomocí kognitivně-behaviorální Při vzájemné interakci terapeuta a klien­
terapie se mohou lidé trpící psychotickými ta v průběhu terapie klient často na terapeuta
symptomy naučit, jak své symptomy zvládat reaguje přehnaně nebo nepřiměřeně. Klient se
(Chadwick, Birchwood a Trower, 1996; Had- někdy rozčilí, když terapeut přesune schůzku
dock a Slade, 1995; Morrison, Rengon, Dunn, na jiný termín, nebo se vůči terapeutovi chová
Williams a Bentall, 2003). přehnaně uctivě. Výrazem přenos označujeme
sklon klienta učinit z terapeuta objekt svých
myšlenek a emocí. Klient zaujímá vůči terapeu­
Psychodynamické terapie tovi postoje, jaké ve skutečnosti cítí vůči druhým
Klíčovým předpokladem psychodynamických lidem, kteří pro něj jsou nebo byli důležití. Te­
terapií je přesvědčení, že současné problémy rapeut upozorní klienta na to, jak se vůči němu
klienta nemohou být úspěšně vyřešeny bez dů­ chová, a pomůže mu tím uvědomit si, jak se
kladného pochopení jejich nevědomého zákla­ chová ke druhým lidem. Následující úryvek uka­
du. Základy těchto problémů spočívají v raných zuje terapeutické využití přenosu a volných aso­
vztazích s rodiči a sourozenci. Cílem terapie je ciací (zdroj: Woody a Robertson, 1988, str. 129):
přivést konflikty (potlačené emoce a motivy)
do vědomí, aby bylo možné je zpracovat racio­ Klient: Nechápu, proč mi nechcete říct, jestli je
nálnějším a realističtějším způsobem. Mezi tento krok pro mě právě ted správný.
psychodynamické teorie patří tradiční freudov- Terapeut: Už jsme o tom mluvili. Dříve než
ská psychoanalýza a novější terapie, které z ní něco uděláte, chcete k tomu můj souhlas. Zdá
vycházejí (viz Vakoch a Strupp, 2000).
Při odhalování nevědomých konfliktů psy­
choanalytici velmi často používají metodu
volných asociací. Klient je vyzván, aby nechal .=, 100
volný průchod myšlenkám a pocitům a aby E

bez jakéhokoli cenzurování nebo upravování

řekl všechno, co mu vytane na mysli. Není to
vůbec snadné. Při hovoru se obvykle snažíme o :5. 60
udržet určitou souvislost a vypouštíme myš­
lenky, které nesouvisejí s tématem. S trochou
cviku se volné asociace vynořují snadněji, ale
i ti jedinci, kteří se uvědoměle snaží dát volný
průchod svým myšlenkám, tu a tam zjistí, že
je nic nenapadá a že si nedokážou vybavit po­
drobnosti nějaké události nebo dokončit myš­
lenku. Freud se domníval, že toto zablokování
typy terapie
neboli odpor je výsledkem nevědomé kontroly
jedince nad citlivými oblastmi, a právě tyto OBRÁZEK 16.4
oblasti je nutné prozkoumat. Procento pacientů s panickou poruchou, kteří
Při tradiční psychoanalytické terapii se čas­ zůstali 15 měsíců po terapii bez symptomů. Lidé,
to používá také analýza snů, která spočívá ve kteří absolvovali kognitivně-behaviorální terapii panické
vyprávění o obsahu snu a o volných asocia­ poruchy, zůstali ještě 15 měsíců po léčbě bez symptomů
poruchy s větší pravděpodobností než lidé, kteří byli léčeni
cích souvisejících s obsahem snu. Freud byl
pouze léky nebo nácvikem relaxace. (CLark et al., 1994.)
přesvědčen, že sny jsou „královskou cestou
 měřuje na problémy, které vyvstávají ze sou­
časných vztahů klienta. Volné asociace jsou
často nahrazeny konkrétní diskusí o proble­
matických otázkách. Terapeut s klientem ko­
munikuje příměji: nečeká, až klient otevře ně­
jaké téma, ale v případě potřeby je otevírá sám.
Přenos je sice i v tomto případě považován za
důležitou součást terapeutického procesu, ale
terapeut se někdy pokouší omezit jeho inten­
zitu. Výzkumy potvrdily, že interpersonální
terapie je užitečná při léčbě deprese, úzkosti,
drogové závislosti a poruch příjmu potravy
(Weissman a Markowitz, 2002).

Humanistické terapie
a ráno haí zovo/ejte/'
Humanistické terapie jsou založeny na hu­
manistickém přístupu k osobnosti, kterému
jsme se věnovali ve 13. kapitole. Zdůrazňují
se mi, že se tady děje totéž, co se odehrává mezi přirozený sklon jedince k rozvoji a sebereali­
vámi a vaší ženou. Snažíte se od ní získat sou­ zaci. Humanističtí terapeuti předpokládají, že
hlas s tím, pro co jste se rozhodl, a tento kon­ psychické poruchy vznikají tehdy, když jiní
flikt nyní nastal také mezi námi. lidé (rodiče, učitelé, partneři) brání jedinci
Klient: Asi ano. Vždycky pro mě bylo důležité, dosáhnout naplnění jeho vlastních možností.
aby se mnou druzí lidé souhlasili. Pokud taková situace nastane, lidé začnou po­
Terapeut: Chvilku u toho zůstaňme. Zkuste mi pírat své skutečné touhy a jejich růstový po­
říct, co vás napadá k tématu získání souhlasu od tenciál klesá. Humanističtí terapeuti se snaží
druhých. Nechejte myšlenky volně plynout a do pomoci lidem, aby zůstali v kontaktu se svým
ničeho se nenuťte. skutečným já a aby se rozhodovali s ohledem
na vlastní život a chování a nenechali se ovlá­
Tradiční psychoanalýza je zdlouhavý, intenziv­ dat vnějšími událostmi.
ní a finančně náročný proces. Klient a psycho­ Humanistický psychoterapeut se stejně
analytik se obvykle setkávají několikrát týdně jako psychoanalytik snaží, aby si jeho klient
při padesátiminutových setkáních. Terapie trvá uvědomil své skryté emoce a motivy. Klade
nejméně rok, ale často i několik let. Mnozí však důraz na to, co člověk prožívá tady a teď,
lidé považují zkoumání svého nitra podle tra­ a o minulost se příliš nezajímá. Humanistický
diční psychoanalýzy za užitečné, ale někteří si terapeut neinterpretuje klientovo chování (jak
takovou terapii nemohou dovolit. Kromě toho by to mohl dělat psychoanalytik) a nesnaží se
lidé trpící hlubokou depresí, úzkostí nebo psy­ je modifikovat (jak by to dělal behaviorální
chózou zpravidla nemají pochopení pro ne­ terapeut), protože tím by klientovi vnucoval
dostatečnou strukturu tradiční psychoanalýzy vlastní názor. Cílem humanistického terapeuta
a potřebují rychlejší úlevu od svých symptomů. je usnadnit klientovi zkoumání jeho vlastních
V reakci na tyto potřeby i na změny psy- myšlenek a pocitů a pomáhat mu, aby dospěl
choanalytické teorie od Freudovy doby vznikly k vlastním řešením. Tento přístup bude srozu­
novější terapie, které sice čerpají z psychoana- mitelnější, až se podíváme na jednu z prvních
lytické teorie a praxe, ale jsou strukturovaněj­ humanistických terapií, terapii zaměřenou na
ší a krátkodobější než tradiční psychoanalý­ klienta (nazývá se také nedirektivní terapie).
za. Jednou z nich je interpersonální terapie Terapie zaměřená na klienta, kterou ve
(Weissman a Markowitz, 2002). Sezení nejsou čtyřicátých letech minulého století rozpra­
tak častá a obvykle probíhají jednou týdně. coval Carl Rogers, vychází z předpokladu, že
Klade se menší důraz na úplnou rekonstrukci nejlepším odborníkem na konkrétního člo­
vzpomínek z dětství a větší pozornost se za­ věka je on sám a že lidé dokážou najít řešení
svých vlastních problémů. Úkolem terapeuta
je tento proces usnadnit (facilitovat), a nikoli
klást klientovi zkoumavé otázky, interpretovat
jeho chování a navrhovat směr jednání. Ro­
gers vlastně raději používal výraz „facilitátor“
než „terapeut“. Osoby, s nimiž pracoval, ne­
považoval za pacienty, ale za klienty, protože
psychické potíže nepovažoval za příznaky ne­
moci, kterou je třeba léčit.
Terapeut znovu a lépe formuluje kliento­
vy výroky o vlastních potřebách a emocích
a usnadňuje (facilituje) tak klientovy pokroky
na cestě k sebepoznání. Rogers byl přesvěd­
čen, že nejdůležitějšími vlastnostmi terapeuta
jsou empatie, vřelost a opravdovost. Empa-
tie je schopnost chápat pocity klienta, které
se klient snaží vyjádřit, a schopnost mu toto
pochopení sdělit. Terapeut musí přijmout
klientův úhel pohledu a snažit se o to, aby
problémy vnímal stejně jako on. Vřelostí ro­
Skupinová terapie sdružuje jedince s podobnými
zuměl Rogers schopnost přijmout člověka ta­ problémy.
kového, jaký je. Pod pojem vřelost zahrnoval
Rogers také přesvědčení, že daný člověk má
schopnost konstruktivně se vyrovnat se svým
problémem. Terapeut nadaný opravdovos­ Sociokulturní přístupy k terapii
tí je otevřený a upřímný, nehraje žádnou roli Sociokulturní přístupy k terapii považují je­
a neskrývá se za maskou profesionála. Lidé se dince za součást rozsáhlejších vztahových
totiž neradi otevírají před někým, koho pova­ struktur, které jsou ovlivněny sociálními sila­
žují za falešného. Rogers měl za to, že tera­ mi a kulturou. Zastánci tohoto ty pu terapie
peut, který má tři zmíněné vlastnosti, usnadní jsou přesvědčeni, že terapie se musí zabývat
klientův rozvoj a sebepoznání (Rogers, 1970). i těmito rozsáhlejšími soustavami.
Rogers byl také prvním terapeutem, kte­
rý nahrával terapeutická sezení na magneto­ Skupinová terapie
fon a dovolil nahrávky studovat a analyzovat. Součástí mnoha emočních problémů je obtíž­
Společně se svými kolegy velmi přispěl k vý­ né navazování vztahů s ostatními lidmi, ne­
zkumu psychoterapie. Terapie zaměřená na schopnost vytvořit smysluplný vztah a pocity
klienta má však určitá omezení. Zdá se, že je osamělosti, odmítnutí, opuštěnosti. Terapeut
úspěšná - podobně jako psychoanalýza - jen sice klientovi může pomoci vyřešit některé
u těch jedinců, kteří jsou ochotní diskutovat z uvedených problémů, ale nej důležitější je, jak
o svých problémech a dokážou slovně vyjádřit klient dokáže v každodenním životě použít po­
své pocity. U lidí, kteří nevyhledají pomoc te­ stupy a postoje, které se naučil během terapie.
rapeuta dobrovolně nebo jsou vážně narušení Skupinová terapie umožňuje klientovi řešit
a nedovedou diskutovat o svých problémech, problémy v přítomnosti druhých lidí. Umož­
je obvykle nutné použít přímější metody. Je ňuje mu také pozorovat, jak ostatní lidé reagují
zde ještě jedna okolnost: terapeut zaměřený na jeho chování, a dává mu možnost vyzkoušet
na klienta používá jako jediné měřítko účin­ si nové způsoby chování, když se staré způsoby
nosti terapie klientovy výroky a jeho sebe­ projeví jako neuspokojivé (Forsyth a Corazzini,
hodnocení a zcela opomíjí klientovo chování 2000). Skupinová terapie se často používá jako
mimo terapeutická sezení. Nejistí jedinci, kte­ doplněk individuální psychoterapie.
ří pociťují svou neschopnost v mezilidských Psychoanalyticky, humanisticky a kognitiv-
vztazích, často potřebují při modifikaci svého ně-behaviorálnč orientovaní terapeuti modifi­
chování strukturovanější pomoc. kovali své techniky tak, aby bylo možné je po­
užít také při terapii skupin. Skupinová terapie ještě zesilují v intimním kontextu manžel­
byla použita v nejrůznějším prostředí: například ského, párového a rodinného života. Vzhle­
v nemocnicích i na ambulantních psychiatric­ dem k tomu, že problémy se týkají více než
kých klinikách, u rodičů postižených dětí jednoho člověka a terapie se soustředí na me­
i u mladistvých umístěných v nápravných ústa­ zilidské vztahy, lze párovou terapii - při níž
vech. Skupinu obvykle tvoří několik jedinců (za terapií prochází manželská nebo partnerská
optimální počet se považuje šest až osm lidí) dvojice - a rodinnou terapii - při níž terapií
s podobnými problémy. Terapeut většinou zů­ prochází společně celá rodina - považovat za
stává v pozadí a umožňuje členům skupiny, aby zvláštní případ skupinové terapie.
si vyměňovali zkušenosti, vzájemně komentova­ Vysoká rozvodovost a rostoucí počet párů,
li své chování a diskutovali o vlastních problé­ které vyhledávají pomoc kvůli problémům ve
mech i o problémech ostatních členů. V někte­ vztahu, vyvolaly rozvoj manželského a párové­
rých skupinách je ale terapeut poměrně aktivní. ho poradenství. Studie ukazují, že společná te­
Například při skupinové desenzibilizaci může rapie obou partnerů je při řešení partnerských
terapeut hromadně provádět osoby trpící stej­ problémů účinnější než individuální terapie
nou fóbií (například strachem z létání nebo tré­ pouze jednoho partnera (Baucom, Epstein
mou před zkouškou) posloupností situací, které a Gordon, 2000). Párová terapie může být
u nich vyvolávají strach. Při sezení zaměřeném velmi užitečná také tehdy, kdvž jeden z part­
na nácvik sociálních dovedností vede terapeut nerů trpí psychickou poruchou, jejíž sympto­
skupinu stydlivých a neprůbojných jedinců my nebo důsledky působí na vztah rušivě.
v řadě scének, při nichž klienti hrají různé role. Existuje mnoho přístupů k manželské a pá­
Skupinová terapie má oproti individuální te­ rové terapii, ale většina z nich se soustředí na
rapii několik výhod. Účinněji využívá terapeu­ pomoc partnerům, aby si dokázali vzájem­
tův čas, protože jeden terapeut se může součas­ ně sdělovat své pocity, aby měli porozumění
ně zabývat několika lidmi. Jedinec někdy čerpá pro partnerovy potřeby a aby účinněji zvládali
uklidnění a podporu ze zjištění, že jiní lidé mají vzájemné konflikty. Některé páry vstupují do
podobné a snad ještě závažnější problémy. Člo­ manželství s odlišnými a často nerealistický­
věk se může nepřímo učit pozorováním, jak se mi představami o úloze manžela a manželky.
chovají jiní lidé. Ve styku s lidmi může zkoumat Terapeut jim může pomoci objasnit jejich
i jiné než terapeutovy postoje a reakce. Skupiny očekávání a nalézt vzájemně přijatelný kom­
jsou účinné zvláště tehdy, když dávají účastní­ promis. Někdy páry dospějí k behaviorální
kům příležitost získat nové sociální dovednosti dohodě a shodnou se na změnách chování,
modelováním a když mají účastníci možnost k nimž jsou oba partneři ochotní v zájmu vy­
procvičit si nové dovednosti ve skupině. tvoření uspokojivějšího vztahu. Partneři také
Většinu skupin vedou vyškolení terapeuti. specifikují odměny a tresty za uskutečnění
Roste však také počet svépomocných skupin, nebo neuskutečnění žádoucích změn.
které nevede profesionální terapeut. Svépo­ Rodinná terapie se překrývá s párovou tera­
mocné skupiny jsou dobrovolné organizace pií, ale má poněkud jiný původ. Vznikla v re­
lidí, kteří se pravidelně setkávají, aby si vymě­ akci na zjištění, že u mnoha lidí, jejichž stav
nili zkušenosti a vzájemně se podporovali při se zlepšil během individuální terapie mimo
překonávání společného problému. Nejzná­ domov - často v ústavním prostředí -, nasta­
mější takovou skupinou jsou Anonymní alko­ lo po návratu do rodiny zhoršení. Bylo zřejmé,
holici (pojednání o nich najdete v Humphrey- že mnoho z těchto lidí pochází z narušeného
sově stati v rubrice Pohled z obou stran). Jiné rodinného prostředí, které se musí změnit,
skupiny pomáhají lidem vyrovnat se s určitý­ pokud má být zlepšení postiženého jedince
mi stresovými situacemi, například s ovdově­ trvalé. V případě dětí s psychickými problémy
ním, rozvodem a životem osamělého rodiče. je obzvláště důležité, aby se léčila celá rodina.
Základním předpokladem rodinné terapie je,
Párová a rodinná terapie že problém projevující se u daného pacienta
Problémy se sdělováním pocitů, uspokojová­ je známkou problému, který existuje v rodině
ním vlastních potřeb a přiměřeným reago­ a svědčí o tom, že rodina jako systém nefun­
váním na potřeby a požadavky ostatních se guje správně. Potíže mohou spočívat ve špatné
 komunikaci mezi rodinnými příslušníky. Ji­ Rodinná terapie může naučit rodiny lidí
nou příčinou může být skutečnost, že někteří postižených schizofrenií pozitivnější a ote­
členové rodiny uzavřeli spojenectví, ze které­ vřenější komunikaci (Goldstein, 1987). Schi­
ho jsou ostatní rodinní příslušníci vyloučeni. zofrenici žijící v rodinách, kde je zvykem
Může se například stát, že matka, jejíž vztah vyjadřovat konflikty a nepřátelské pocity zra­
k otci není uspokojivý, upře všechnu svou po­ ňujícím způsobem a kde ostatní členové rodi­
zornost k synovi. Manžel a dcera začnou mít ny zbytečně často zasahují do života ostatních
pocit, že je matka zanedbává. Syna rozčiluje členů, mívají častější recidivy než schizofrenici
matčina zvýšená pozornost a otcova a sestřina z rodin, kde se konflikty řeší klidněji a kde
nevole, a v důsledku toho začne mít problémy členové rodiny respektují nezávislost ostatních.
ve škole. Chlapcovy potíže ve škole přimějí Tréninkové programy zaměřené na přijatelné
rodinu, aby vyhledala odbornou pomoc, ale je vyjadřování negativních emocí a na pozitiv­
zřejmé, že školní problémy jsou jen sympto­ ní rodinné interakce mohou omezit recidivu
mem závažnějšího rodinného problému. symptomů schizofrenie.
Při rodinné terapii se rodina pravidelně se­
tkává s jedním či dvěma terapeuty (obvykle
je to muž a žena). Terapeut sleduje interak­ Problematika léčby dětí
ce mezi rodinnými příslušníky a snaží se, aby a dospívajících
si každý člen rodiny uvědomil, jak se chová Každý z popsaných typů terapie bývá tu a tam
k ostatním a jak jeho jednání může přispívat použit při léčbě dětí a dospívajících, kteří trpí
k rodinným problémům. Terapeuti někdy pře­ psychickými problémy. Studie účinnosti psy­
hrávají rodině videozáznamy, aby si jednotliví chologických terapií ukazují, že terapie má
členové uvědomili, jak jednají. Jindy terapeut příznivý vliv na stav léčených dětí a dospívají­
navštěvuje rodinu doma a pozoruje konflikty cí mládeže (Kazdin a Weisz, 2003). Účinnost
a verbální komunikaci v přirozeném prostředí. konkrétních typů terapie do značné míry zá­
Často zjistí, že problémové chování je posilo­ visí na typu poruchy.
váno reakcemi rodinných příslušníků. Rodi­ Navržení a uplatnění účinné terapie pro
če někdy neúmyslně posilují záchvaty vzteku děti a adolescenty závisí na řadě různých fak­
malých dětí nebo problémy s příjmem potravy torů. Terapie musí v první řadě odpovídat vý­
u dospívajících tím, že jim věnují neúměrnou vojové úrovni dítěte. Má-li být terapie ku pro­
pozornost. Terapeut může rodiče naučit, aby spěchu, musí se jí dítě aktivně účastnit a musí
sledovali své chování i chování dítěte a aby chápat, co mu terapeut říká. Je-li terapie zby­
určili, jak svými reakcemi posilují problémové tečně složitá, nijak dítěti neprospěje. Za dru­
chování. Jakmile si rodiče uvědomí své chyby, hé je třeba brát ohled na to, že dítě vyrůstá
mohou změnit systém posilování. v určité rodině, a často je nutné léčit kromě
dítěte i jeho rodinu. Rodina někdy léčbu od­
mítá nebo si nepřipouští, že i ona se podílí
Rodinná terapie se pokouší léčit rodinu jako celek. na existujících problémech. Je také nutno po­
dotknout, že děti či adolescenti jen málokdy
sami od sebe vyhledají léčbu a k terapeutovi
je obvykle přivádějí rodiče nebo jiní dospělí.
Tato skutečnost sama o sobě podstatně snižu­
je jejich motivaci k léčbě.
Terapie je bohužel nedostupná pro většinu
dětí, kterým by mohla pomoci. V mnoha ze­
mích neexistují léčebná zařízení specializující
se na problémy dětí a 23 % zemí nemá žád­
né léčebné programy zaměřené na děti. Spe­
cializovanou pomoc dostává pouze 10-15 %
mladých lidí, kteří trpí psychickými problémy
(WHO, 2005). Sociální pracovníci se setká­
vají s mnoha zanedbávanými a zneužívanými
dětmi. Takové děti jsou stále častěji umisťo­
vány do dlouhodobé náhradní péče a není
jim poskytnuta specializovaná psychologická
léčba. Rada mladistvých delikventů trpí psy­
chickými poruchami, ale jen málokterý z nich
je v dlouhodobé péči terapeuta. Službám pro
psychicky narušené děti se tedy nabízí rozsáh­
lé pole působnosti.

Účinnost psychoterapie
Jak účinná je psychoterapie? Které metody
jsou nejlepší? Při popisu každé psychotera­
peutické metody jsme se zmínili o studiích,
které zkoumaly její účinnost. V následujících Mnozí dospívající v zařízeních pro mladistvé delikventy mohou trpět
psychickými poruchami.
odstavcích se krátce podíváme na to, jak se
zkoumá účinnost jednotlivých druhů terapie.

Hodnocení psychoterapie
Objektivní hodnocení účinnosti terapie je velmi vyšetřeni na začátku studie, ale až do konce
obtížné, protože je nutné vzít v úvahu řadu růz­ studie nedostávají žádnou léčbu. Čím delší je
ných proměnných. Někteří lidé trpící psychic­ studie, tím obtížnější je udržet lidi na sezna­
kými problémy se zotaví i bez odborné pomoci. mu čekatelů. Jiné studie zaměřené na hodno­
Tento jev se nazývá spontánní remise. Některé cení účinnosti léčby srovnávají dva a více typů
druhy duševních poruch se časem zlepší samy léčby, takže během studie jsou léčeni všichni
od sebe. Velmi často se ale stává, že zlepšení účastníci.
bez odborné léčby není spontánní, ale je dů­ Druhým hlavním problémem při hodnocení
sledkem vlivu vnějších událostí - například po­ terapie je měření výsledku. Podle čeho rozhod­
moci jiné osoby nebo změny životní situace. neme, že terapie dané osobě skutečně pomoh­
Mnoho emočně narušených lidí, kteří ne­ la? Na pocity léčené osoby se nemůžeme vždy
vyhledají odbornou pomoc, se zlepší s pomocí spoléhat. Někteří lidé uvádějí, že je jim lépe, je­
neodborníka, například kamaráda, učitele, du­ nom aby potěšili terapeuta nebo aby přesvědčili
chovního nebo jiného rádce. Taková zotavení sami sebe, že rozumně použili své peníze. Ani
sice nelze považovat za spontánní, ale protože terapeutovo hodnocení nelze vždy považovat
k nim nedošlo během psychoterapie, zahrnu­ za objektivní. Je v jeho zájmu tvrdit, že léčba
jeme je do skupiny spontánních remisí. V zá­ byla úspěšná. Změny k lepšímu, které někdy te­
vislosti na typu studované poruchy se podíl rapeut v průběhu léčby pozoruje, se nepřenášejí
spontánních remisí pohybuje mezi 30 a 60 % do každodenního života. Zlepšení pacientova
(Haaga a Stiles, 2000). Aby bylo možné vzít stavu by se tedy mělo posuzovat přinejmenším
v úvahu i případy, které by se zlepšily i bez podle tří nezávislých ukazatelů: prvním z nich
léčby, srovnávají se často skupiny léčených pa­ je klientovo hodnocení pokroku, druhým je
cientů se skupinami jedinců, kterým se nedo­ terapeutovo hodnocení a třetím ukazatelem je
stalo žádné terapie. Při studiích účinnosti bio­ posouzení rodinných příslušníků, přátel nebo
logické léčby se používají kontrolní skupiny odborníka, který se na léčbě nepodílel.
pacientů, kteří dostávali placebo. Léčba se po­ Navzdory zmíněným problémům dokázali
važuje za účinnou, pokud se pacientův stav po badatelé uskutečnit mnoho studií zaměřených
léčbě zlepší více, než se zlepší stav příslušníků na hodnocení psychoterapie. Nyní se podívá­
kontrolní skupiny bez léčby. Ponechat někoho me na studie výsledků psychoterapie; studie
bez léčby představuje samozřejmě etický pro­ účinnosti farmakologické léčby probereme
blém. Ten se většinou řeší tak, že se kontrolní později. Měli bychom poznamenat, že u mno­
skupina sestaví z osob, které jsou na seznamu ha zdravotních problémů je psychoterapie sta­
čekatelů. Příslušníci kontrolní skupiny jsou věna do opozice vůči farmakologické léčbě.
 terapie a někdy i terapie zaměřená na klien­
ta) (Lambert a Bergen, 1994; Wampold et al.,
1997). Většinou dospěli k závěru, že účinnost
terapií se liší jen nepatrně. Jak je možné, že
terapie využívající různé metody přinášejí po­
dobné výsledky? Odborníci navrhli řadu roz­
dílných vysvětlení (Norcross, 2002). Zmíníme
se o dvou z nich.
Některé druhy terapie možná pomáhají
u určitých problémů, ale u jiných jsou relativ­
ně neúčinné. Pokud se určitá terapie používá
při léčbě široké škály problémů, může v ně­
kterých případech pomoci a v jiných ne. Sta­
„Používám to nej lepší z Freuda, to nejlepší z Junga novení průměrných výsledků z mnoha případů
a to nejlepší od mého strýčka Martgho, to je moc
chytrý chlapík." tedy může zakrývat speciální přednosti kon­
krétní terapie. Potřebujeme vědět, která tera­
pie je účinná u kterých problémů (Chambless
a Hollon, 1998). V několika kontrolovaných
Autoři několika souhrnných studií zamě­ studiích vědci srovnávali různé typy psycho­
řených na hodnocení výsledků psychotera­ terapie s farmakologickou léčbou a s kontrolní
pie v uplynulých 50 letech došli k závěru, že skupinou, která nebyla léčena žádným způ­
psychoterapie skutečně má kladné účinky sobem. Z výsledků těchto studií jasně vyplý­
a je lepší než žádná terapie nebo placebo (viz vá, že určité formy psychoterapie mohou být
například Lambert, Shapiro a Berkin, 1986; vysoce účinné při léčbě depresí, úzkostných
Westen, Novotný a Thompson-Brenner, 2004). poruch, poruch příjmu potravy, zneužívání ná­
Například v roce 1980 vyhledala skupina ba­ vykových látek a některých poruch, jimiž trpí
datelů 475 publikovaných studií, které srovná­ děti (Leiblum a Rosen, 2000; Kazdin a Weisz,
valy alespoň jednu léčenou skupinu s neléče- 2003). Psychoterapie také pomáhá zmírnit
nou kontrolní skupinou. S využitím statistické symptomy autismu a schizofrenie a snižuje
metody zvané metaanalýza (viz 6. kapitola) riziko recidivy schizofrenie (Lovaas a Smith,
srovnali průměrnou změnu dosaženou v léč­ 2003; Spaulding et al., 2001).
bě (posuzovanou podle sebevědomí, úzkosti Přísnému empirickému testování účinnosti
a úspěšnosti ve škole a v zaměstnání) s prů­ však nebyly podrobeny všechny formy psy­
měrnou změnou členů kontrolní skupiny choterapie. Zastánci kognitivní a behaviorální
a určili tak rozsah účinnosti každé studie. terapie měli zájem o testování účinnosti svých
Došli k závěru, že jedincům, kteří prošli metod, a proto se mnoho studií soustředilo
terapií, se daří lépe než těm, kdo terapií ne­ právě na tyto typy terapie. Naopak stoupenci
prošli. Průměrný pacient po psychoterapii psychodynamických a humanistických terapií
vykazoval větší zlepšení než 80 % neléčených se o empirické testování svých metod zajímali
pacientů (Smith, Glass a Miller, 1980). Poz­ méně (De Rubeis a Crits-Cristoph, 1998).
dější souhrnná studie, která analyzovala jiný Různé psychoterapie mohou být stejně
soubor prací, došla ke srovnatelným výsled­ účinné také proto, že všechny obsahují určité
kům (Shapiro a Shapiro, 1982). společné faktory. Je tedy možné, že pozitivní
změny vyvolávají právě tyto společné faktory,
Srovnání účinnosti a nikoli specifické prvky každé techniky.
jednotlivých typů psychoterapie
Psychoterapie přináší výraznější zlepšení, než
když člověk nedostane žádnou terapii, ale jsou Faktory společné různým
všechny terapeutické přístupy stejně účinné? typům psychoterapie
Badatelé analyzovali studie, které srovnávaly Jedna psychoterapeutická škola zdůrazňuje
výsledky různých typů psychoterapie (obvykle vhled, jiná klade důraz na modelování a po­
to byly behaviorální a kognitivně-behaviorální silování a další se soustředí na racionální po­
znání. Je ale možné, že tyto proměnné nejsou tit situaci. Z hlediska teorie učení platí, že
rozhodující. Možná jsou důležitější jiné fak­ opakované probírání zneklidňujících prožitků
tory, které jsou společné většině druhů psy­ v bezpečné atmosféře terapeutického sezení
choterapie (Garfield, 1994a, b; Snyder, Ilardi, může postupně odstranit úzkost, kterou pů­
Michael a Cheavens, 2000). Patří mezi ně vodně vyvolávaly. Zdá se, že desenzibilizace je
pevné spojenectví mezi klientem a terapeu­ společným rysem mnoha typů psychoterapie.
tem, útěcha a opora, desenzibilizace, posílení
adaptivních reakcí a vhled. Posílení adaptivních reakcí
Behaviorální terapeuti používají posílení jako
Mezilidský vztah naplněný metodu podporující pozitivní postoje a jed­
laskavostí a důvěrou nání. Každý terapeut, který získá důvěru
Bez ohledu na typ terapie platí, že v dobrém klienta, funguje jako posilující faktor, proto­
terapeutickém vztahu panuje mezi terapeu­ že má sklon schvalovat chování a postoje, jež
tem a klientem vzájemná úcta a ohleduplnost. vedou k lepšímu přizpůsobení, a nevšímá si
Klient musí být přesvědčen, že terapeut chá­ maladaptivních postojů a reakcí nebo s nimi
pe jeho problémy a že se o ně zajímá. Tera­ vyjadřuje nesouhlas. Typ posilovaných reakcí
peut, který chápe naše problémy a je přesvěd­ závisí na terapeutově orientaci a na cílech te­
čen o tom, že je dokážeme vyřešit, si zaslouží rapie. Terapeut může posílení využívat záměr­
naši důvěru. Důvěra posílí naši víru ve vlast­ ně nebo neúmyslně - v některých případech
ní schopnosti a sebedůvěru, že se dokážeme si ani neuvědomuje, že určité chování posiluje,
úspěšně vypořádat s problémy. nebo se mu to naopak nedaří. Například te­
Naše problémy nám někdy připadají nepře­ rapeuti zaměření na klienta rádi přenechávají
konatelné a ojedinělé. Pokud si o nich pro­ klientovi rozhodnutí, na co se zaměřit během
mluvíme s odborníkem, který je nepovažuje sezení, a nechtějí ovlivňovat směr hovoru. Po­
za neobvyklé a naznačí nám, že jsou řešitelné, sílení však může být velmi jemné: úsměv, při­
uklidní nás to. Máme-li někoho, kdo nám po­ kývnutí nebo jenom „hmm“ v reakci na určitá
může s problémy, které nedokážeme řešit sami, prohlášení může zvýšit pravděpodobnost je­
poskytuje nám to oporu a naději. Právě naděje jich opakovaného výskytu.
je klíčový faktor pro zotavení z psychických Vzhledem k tomu, že cílem každé psycho­
problémů (Snyder et al., 2000). Nejúspěšnější terapie je navodit změnu klientových chování
terapeuti jsou ti, kteří bez ohledu na použí­ a postojů, musí se v terapii uplatnit také ně­
vaný typ terapie dokážou s klientem navázat které typy učení. Terapeut si musí uvědomo­
užitečný vztah, jenž je pro něj oporou. vat svou úlohu při ovlivňování klienta pro­
střednictvím posilování a měl by tyto znalosti
Desenzibilizace využívat k navození žádoucích změn.
O systematické desenzibilizaci jsme již ho­
vořili jako o specifické technice behaviorální Porozumění neboli vhled
terapie, jejímž cílem je pomoci postiženým Všechny typy psychoterapie, které jsme pro­
jedincům, aby se zbavili strachu z určitých bírali, poskytují klientovi vysvětlení jeho po­
objektů nebo situací. Mnoho typů psychote­ tíží - jak vznikly, proč přetrvávají a jak je lze
rapie však dokáže podpořit i desenzibilizaci změnit (Frank a Frank, 1991; Ingram, Hayes
v širším pojetí. Jestliže hovoříme o nepříjem­ a Scott, 2000). Pro pacienta v psychoanalýze
ných událostech a znepokojivých emocích může mít toto vysvětlení formu postupného
v chápavém ovzduší terapeutického sezení, porozumění potlačeným dětským strachům
nepříjemnosti postupně ztrácejí svůj hrozivý a pochopení, jak tyto nevědomé pocity při­
náboj. Pokud své problémy rozebíráme neu­ spívají k současným problémům. Behaviorální
stále sami, mohou narůst do obrovitých roz­ terapeut by mohl klienta informovat, že jeho
měrů, ale jestliže se o ně s někým podělíme, současné obavy jsou důsledkem předchozího
vypadají najednou méně hrozivě. Desenzibili­ podmiňování a že je možné nad nimi zví­
zaci během psychoterapie vysvětluje i několik tězit tak, že si osvojí reakce neslučitelné se
dalších hypotéz. Pojmenování znepokojivých současnými reakcemi. Klient podstupující ko-
událostí nám pomůže realističtěji přehodno­ gnitivně-behaviorální terapii by se mohl od
NOVÉ OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Inovační Léčba V závislosti na frekvenci stimulace u epileptických pacientů. Někteří

metodou lze přenos nervových vzruchů po­ badatelé si všimli, že tato terapie
neurostimulace sílit nebo utlumit. Stimulací levé­ zlepšila pacientům náladu (George
Účinnost elektrokonvulzivní ho prefrontálního kortexu lidí trpí­ et al., 2003). Zlepšení nálady se
terapie (ECT) při léčbě deprese cích depresí dokázali vědci zvýšit projevilo i u těch epileptických
(viz str. 696) napovídá, že činnost neuronů a zmírnit tak pro­ pacientů, kteří měli dosud záchva­
stimulace mozku může mít jevy deprese. ty, a proto badatelé začali studo­
příznivý vliv na náladu. Přesto Pacienti léčení metodou rTMS vat účinky VNS na náladu pacientů
však ECT zůstává spornou metodou, uvádějí méně vedlejších účinků: trpících depresí.
neboť má potenciálně závažné obvykle pociťují jen malé bolesti Metoda VNS byla testována
vedlejší účinky. Vědci proto hledali hlavy, které lze zvládnout užívá­ zejména na pacientech trpících
alternativní způsoby stimulace ním aspirinu. Pacienti zůstávají závažnými depresemi, které odo­
mozku, při nichž se nepoužívá při vědomí a nemusí podstoupit lávaly farmakologické léčbě. Asi
elektrická energie. Velmi slibné anestezii jako u elektrokonvulzivní u 30 % pacientů se po 12 měsí­
jsou dvě nové metody: repetitivní terapie. Díky tomu nehrozí mož­ cích léčby metodou VNS projevilo
transkraniální magnetická stimula­ né komplikace spojené s celkovou výrazné zlepšení nálady (Marangell
ce (rTMS) a stimulace bloudivého anestezií. To vše probouzí naději, et al., 2007). Může se to zdát jako
nervu (VNS). že rTMS bude účinnou a bezpeč­ poměrně nízká odezva, ale je vý­
Repetitivní transkraniální mag­ nou alternativní terapií zejména znamně vyšší než deseti- až pat­
netická stimulace (rTMS) stimu­ pro pacienty, kteří nesnášejí far- náctiprocentní odezva u pacientů,
luje cílové oblasti mozku velmi makologickou léčbu ani ECT. kteří dostávají pouze antidepre­
silnými magnetickými pulzy. Při Další novou slibnou metodou siva, vůči jejichž působení jsou
tomto typu léčby se přímo k hla­ léčby závažných depresí je stimu­ rezistentní. VNS má také určité
vě přikládají stimulační cívky, kte­ lace bloudivého nervu (VNS) (Ma- vedlejší účinky, například změnu
ré opakovaně vysílají velmi silné rangell, Martinez a Niazi, 2004). hlasu, časté kašlání, bolest šíje
magnetické pulzy zaměřené na Bloudivý nerv je součástí auto­ a laryngismus (Marangell et al.,
konkrétní mozkové struktury. Při nomní nervové soustavy a přenáší 2007).
léčbě depresivních pacientů je informace z hlavy, hrdla, hrudní­ Existuje tedy určitá naděje, že
cílovou oblastí levý prefrontální ku a břicha do některých oblastí nové metody stimulace mozku mo­
kortex, který u některých pacien­ mozku, mezi jiným do hypotalamu hou obohatit biologické terapie
tů s depresí vykazuje velmi nízkou a amygdaly, které souvisejí s de­ a stát se doplňujícím prostředkem
metabolickou aktivitu. Z výsledků presí. Bloudivý nerv je stimulován léčení závažných depresí.
několika studií vyplývá, že kaž­ malým elektronickým zařízením, Naše diskuse o faktorech, které
dodenní aplikace rTMS po dobu které připomíná kardiostimulátor. jsou společné všem formám psy­
nejméně jednoho týdne přinesla Zařízení je chirurgicky implanto­ choterapie, nemá v úmyslu popírat
pacientům trpícím depresí urči­ váno pacientovi pod kůži v levé hodnotu některých specifických
tou úlevu (viz Martin, Barbanoj, části hrudníku. Stimulace bloudi­ léčebných metod. Nejvýkonnější
Schlaepfer, Thompson, Perez a Ku- vého nervu navozuje změny průto­ terapeut je patrně ten, který si
lisevsky, 2003). ku krve v mozku, jež se podobají uvědomuje důležitost společných
Elektrická stimulace neuro­ změnám navozeným při podávání faktorů a plánovaně je využívá při
nů může depolarizovat neurony antidepresiv (Marangell, Martinez, léčbě všech pacientů, ale kromě
a vyvolat tak dlouhodobé změny Jurdi a Zboyan, 2007). Stimula­ toho také vybírá specifické postu­
přenosu nervových vzruchů přes ce bloudivého nervu se původně py, jež jsou pro každého klienta
synapse (George et al., 2003). používala při regulaci záchvatů nejvhodnější.

terapeuta dozvědět, že jeho potíže vycházejí je. Možná je důležitější poskytnout klientovi
z iracionálního přesvědčení, že člověk musí vysvětlení jeho znepokojivého chování a poci­
být dokonalý a že ho všichni musí mít rádi. tů a nabídnout mu soubor aktivit (například
Jak mohou natolik rozdílná vysvětlení při­ volné asociace nebo relaxační trénink), kte­
nášet pozitivní výsledky? Je možné, že příliš ré podle terapeutova i klientova přesvědčení
nezáleží na přesné podstatě vhledů a poro­ zmírní prožívané utrpení. Pokud člověk pro­
zumění, která terapeut klientovi zprostředku­ žívá zneklidňující symptomy, není si jist jejich
příčinou a neví, jak jsou závažné, může ho
Otázky rozvíjející kritické myšlení
uklidnit setkání s odborníkem, který patrně
zná podstatu problému a nabídne způsoby, jak 1 Jak by mohl psychoterapeut upravit
jej zmírnit. Vědomí, že lze dosáhnout změny, terapeutické metody popsané v této kapitole,
aby sloužily při léčbě schizofrenie? Které
dává klientovi naději, která je důležitým fak­
metody by podle vašeho názoru byly v tomto
torem při usnadnění změny.
případě užitečné? Které metody by nebyly
prospěšné?
DíLčí shrnutí 2 Pokud u dítěte hrozí propuknutí závažné
duševní poruchy, kterou lze léčit, ale rodiče
■ Behaviorální terapie pozměňují chování
si nepřejí, aby dítě léčbu podstoupilo, mají
klienta a pracují při tom s metodami
úřady právo rodičům léčbu nařídit? Proč ano,
založenými na principech učení. Využívají
proč ne?
také systematickou desenzibilizaci, expozici
in vivo, posílení adaptivních typů chování,
modelování a nácvik žádoucích typů chování
i metody sebeřízení. Biologické terapie
■ Kognitivně-behaviorální terapie také využívá
techniky vedoucí k modifikaci chování, ale Biologický přístup k abnormálnímu chování
kromě toho obsahuje i postupy, které vedou vychází z předpokladu, že duševní poruchy
ke změně maladaptivních postojů. Terapeut
jsou stejně jako tělesné choroby způsobeny
pomáhá klientovi nahradit iracionální
biochemickými nebo fyziologickými dysfunk­
interpretace událostí realističtějšími výklady.
■ Psychoanalýza, kterou rozvinul Freud,
cemi mozku. Biologické terapie zahrnují pou­
využívá metodu volných asociací, analýzy
žití léků a elektrokonvulzivních šoků.
snů a přenosu. Uvedené metody pomáhají
pacientovi získat vhled do vlastních
problémů. Současné psychodynamické
Psychofarmaka
terapie netrvají tak dlouho jako tradiční Zdaleka nejúspěšnějším typem biologické te­
psychoanalýza a kladou větší důraz na rapie je použití psychofarmak ke změně ná­
klientovy aktuální mezilidské problémy.
lady a chování (jejich souhrn je uveden v Pře­
■ Humanistické terapie pomáhají klientům
hledu pojmů). Na počátku padesátých let
uvědomit si své skutečné já a řešit vlastní
minulého století byly objeveny léky, jež zmír­
problémy s minimálními zásahy ze strany
terapeuta. Zakladatelem psychoterapie
ňovaly některé symptomy schizofrenie. Tento
zaměřené na klienta byl Carl Rogers. Byl objev byl zásadním průlomem v léčbě těžce
přesvědčen, že má-li terapeut podpořit psychicky nemocných jedinců. Velmi neklid­
klientův rozvoj a sebepoznání, musí mít ní pacienti již nemuseli být tělesně omezováni
tři základní vlastnosti: empatii, vřelost ve svěracích kazajkách a pacienti, kteří většinu
a opravdovost. času halucinovali a chovali se podivně, začali
■ Sociokulturní přístup považuje jedince za být vnímavější a chovali se praktičtěji. V dů­
součást širších sociálních systémů, mezi
sledku toho jsou psychiatrická oddělení zvlád­
něž patří rodina a společnost. Komunitní
nutelnější a pacienti mohou být propouštěni
programy léčby poskytují lidem s duševními
po kratší době. Objev léků, které zmírňují
poruchami příslušnou léčbu a současně
usilují o jejich začlenění do komunity.
hlubokou depresi, měl o několik let později
■ Hodnotit účinnost psychoterapie je obtížné, podobně prospěšný dopad na provoz léčeben
protože není snadné definovat úspěšný i na populaci.
výsledek a regulovat spontánní recidivy.
Při navození pozitivních změn jsou možná Neuroleptika
důležitější faktory, které jsou společné všem První léky, u nichž bylo zjištěno, že zmírňují
typům psychoterapie - vřelý osobní vztah symptomy schizofrenie, patří do skupiny na­
klienta a terapeuta založený na vzájemné
zývané fenothiaziny. Příkladem je thorazin
důvěře, ujištění a podpora, desenzibilizace,
(chlorpromazin) a prolixin (flufenazin). Tyto
vhled a posílení adaptivních reakcí.
Specifické terapeutické metody mají možná
látky jsou považovány za významné trankvili-
menší význam.
zéry (uklidňující látky), ale toto označení není
přesné, protože nepůsobí na nervovou sou­
 stavu stejně jako barbituráty nebo anxiolytika. užívat léky, aby mohli žít mimo psychiatric­
Mohou způsobit ospalost a apatii, ale ani ve kou léčebnu. Při léčbě neuroleptiky přetrvává
velkých dávkách nenavozují hluboký spánek. mnoho charakteristických symptomů schizo­
Jen málokdy vyvolávají příjemný a lehce eufo- frenie: emoční plochost, sociální izolace, po­
rický pocit jako nízké dávky anxiolytik. Jsou-li tíže s udržením pozornosti. Příčinou může
neuroleptika podávána zdravým jedincům, vy­ být skutečnost, že uvedené symptomy nejsou
volávají obvykle nepříjemné pocity. Proto jsou vyvolány nadbytkem dopaminu, ale jinými
jen málokdy zneužívány. mozkovými dysfunkcemi. Neuroleptika však
V 15. kapitole jsme se zmínili o teorii, že přesto zkracují dobu hospitalizace a předchá­
schizofrenie je způsobena nadměrnou aktivi­ zejí opětovnému propuknutí nemoci. Studie
tou neurotransmiterů dopaminu. Neurolepti­ schizofreniků žijících mimo komunitu zjišťují,
ka blokují dopaminové receptory na základě že do jednoho roku po vysazení léků nastá­
tohoto principu: molekuly léku mají podob­ vá recidiva u 78 % pacientů a do dvou let od
nou strukturu jako molekuly dopaminu, vážou vysazení léků nemoc znovu propukne u 98 %
se na postsynaptické receptory dopaminových pacientů. U lidí, kteří užívají léky bez přestáv­
neuronů a díky tomu blokují přístup dopa­ ky, nastává recidiva pouze ve třetině případů
minu k jeho receptorům. (Samotná látka re­ (Gitlin et al., 2001; Sampath et al., 1992).
ceptory neaktivuje.) Jedna synapse má mnoho Asi čtvrtina schizofreniků však na neuro­
receptorových molekul. Jsou-li zablokovány leptika bohužel nereaguje (Spaulding, John-
všechny, přenos přes synapsi se neuskuteční. son a Coursey, 2001). Kromě toho mají léky
Jsou-li zablokovány jen některé, přenos bude nepříjemné vedlejší účinky - pocit sucha v ús­
oslaben. Klinická účinnost neuroleptik přímo tech, rozmazané vidění, nesoustředěnost —,
souvisí s jejich schopností soutěžit o dopami­ kvůli nimž je mnoho pacientů přestane užívat.
nové receptory. Jedním z nejzávažnějších vedlejších účinků
Neuroleptika jsou účinná při zmírňování je neurologická porucha zvaná tardivní dys-
halucinací a stavů zmatenosti a při obnovení kineze. Projevuje se mimovolnými pohyby
racionálních myšlenkových procesů. Neléčí jazyka, obličeje, úst a čelisti. Pacienti trpící
schizofrenii a většina pacientů musí i nadále routo poruchou neúmyslně mlaskají, sykají,
vyplazují jazyk, nafukují tváře a stále dokola
provádějí další podivné pohyby. Tardivní dys-
Přehled poj’mů kineze je často nevratná a může nastat u více
než pětiny lidí, kteří dlouhodobě užívají neu­
Farmakologická Léčba duševních poruch roleptika (Spaulding et al., 2001).
Hlavní typy léků, které se používají při léčbě několika typů duševních V posledních letech vědci zjistili, že sym­
poruch. ptomy schizofrenie lze zmírnit atypickými
Typ léku Účel Mechanismus působení neuroleptiky, která nevyvolávají tolik ved­
lejších účinků (Dossenbach et al., 2004). Pa­
neuroleptika zmírňují symptomy blokování dopaminových tří mezi ně clozapin, risperidon, aripiprazol,
psychózy (ztráta receptorů
quietiapin a olanzapin. Fungují patrně tak, že
kontaktu s realitou,
halucinace, bludy) se vážou na odlišný typ dopaminových recep-
torů než jiné léky, ačkoli i ony ovlivňují něko­
antidepresiva zmírňují symptomy zvyšují funkční
deprese hladinu serotoninu
lik dalších neurotransmiterů včetně serotoninu.
a noradrenalinu Uvedené léky zmírňují větší počet symptomů
a pomáhají mnoha lidem trpícím schizofrenií,
lithium zmírňuje symptomy reguluje hladinu
bipolární poruchy serotoninu,
kteří na starší typy neuroleptik nereagovali.
(mánie a deprese) noradrenalinu a dalších
neurotransmiterů Antidepresiva
anxiolytika zmírňují symptomy tlumí činnost centrální Antidepresiva regulují činnost dvou neuro­
úzkosti nervové soustavy transmiterů - noradrenalinu a serotoninu (viz
stimulancia zvyšují pozornost patrně zvyšují hladinu
15. kapitola) a pomáhají tak zlepšit náladu de­
a soustředění dopaminu presivních jedinců. Antidepresiva zvyšují hla­
dinu neurotransmiterů různými způsoby. In-
hihitory monoaminooxidázy (MAO) blokují
činnost enzymu, který rozkládá noradrenalin
a serotonin. Díky tomu se zvyšuje koncen­
trace uvedených neurotransmiterů v mozku.
Tricyklická antidepresiva brání zpětnému
vstřebávání serotoninu a noradrenalinu a tím
prodlužují činnost neurotransmiterů. (Připo­
meňme si, že zpětné vstřebání je proces zpět­
ného vychytávání neurotransmiterů zpět do
nervových zakončení, která je uvolňují.) Obě
třídy léků jsou účinné při zmírňování deprese.
Stejně jako neuroleptika také antidepre­
siva mohou mít nepříjemné vedlejší účin­
ky. Pacienti nejčastěji pociťují sucho v ústech,
rozostřené vidění, zácpu a zadržování moči.
Při vstávání může nastat prudký pokles tlaku
Primární biologickou léčbou většiny duševních poruch jsou
krve i změna tepové frekvence. Předávkování psychofarmaka.
tricyklickými antidepresivy může mít smrtel­
né důsledky, což je vážná obava u depresivních
pacientů se sebevražednými sklony. Inhibitory
MAO v kombinaci s některými potravinami bipolární poruchou, kteří užívají lithium, je
(například sýrem, čokoládou a červeným ví­ musí užívat i v době, kdy se u nich neprojevu­
nem) mohou způsobit vážné srdeční problémy. je akutní mánie. Jinak by se asi u 80 % jedin­
V uplynulých 30 letech badatelé usilovně ců znovu projevily epizody mánie nebo depre­
hledají účinnější léky, které by měly méně ve­ se (Geddes et al., 2004).
dlejších účinků a působily rychleji. V důsled­ Na lithium však bohužel reaguje pouze
ku toho se na trhu téměř denně objevují nové 30-50 % jedinců s bipolární poruchou (Bow-
léky. Selektivní inhibitory zpětného vstřebá­ den, 2000; Thase et al., 2002). Kromě toho má
ní serotoninu (SSRI) blokují zpětné vstřebání lithium závažné vedlejší účinky, včetně boles­
serotoninu a zvyšují tím jeho hladinu. Do této tí břicha, nevolnosti, zvracení, průjmu, třesu
skupiny léků patří fluoxetin, paroxetin, sertra- a záškubů. Pacienti si také stěžují na rozos­
lin, fluvoxamin, citalopram a escitalopram. třené vidění a nesoustředěnost, kvůli níž ne­
Dostupnost serotoninu a noradrenalinu zvy­ mohou pracovat. Pokud lithium užívá žena
šují i novější léky, které se označují jako inhi­ v prvním trimestru těhotenství, může u plodu
bitory zpětného vstřebávání serotoninu a nor­ nastat dysfunkce ledvin a mohou se také obje­
adrenalinu (SNRI) - patří mezi ně například vit vývojové vady a některý typ cukrovky.
venlafaxin. Kromě zmírnění deprese pomáhají Pro léčbu bipolární poruchy se v součas­
tyto léky také při léčbě úzkostných poruch, né době běžně používají antikonvulziva (na­
obsedantně-kompulzivní poruchy a panické příklad divalproex, carbamazepin, lamotrigin,
poruchy (Schatzberg, 2000). Mívají méně ve­ gabapentin a topiramat). Uvedené látky jsou
dlejších účinků než ostatní antidepresiva, ale vysoce účinné při potlačování projevů závažné
mohou inhibovat orgasmus, vyvolávat nevol­ a akutní mánie, ale při dlouhodobé léčbě bipo­
nost a průjem, závratě a nervozitu. lární poruchy nejsou tak účinné jako lithium
Lidé trpící bipolární poruchou často užívají (Ghaemi et al., 2004). Antikonvulziva přiná­
antidepresiva pro potlačení depresivních stavů, šejí vedlejší účinky v podobě závratí, vyrážky,
ale současně musí užívat jiné léky, které tlumí nevolnosti a ospalosti. Neuroleptika je možné
manické stavy. Lithium snižuje výkyvy nála­ předepisovat i lidem, kteří trpí závažnou mánií.
dy a navozuje u jedince normálnější emoční
stav. Dosahuje toho patrně stabilizací řady Anxiolytika
neurotransmiterových systémů, včetně seroto­ Látky používané pro léčbu úzkosti patří vět­
ninu a dopaminu. Možná stabilizuje i hladinu šinou do skupiny henzodiazepinů. Běžně se
glutamátu (Thase et al., 2002). Lidé postižení jim říká sedativa a nejznámější z nich jsou
diazepam, chlordiazepoxid a alprazolam.
Anxiolytika snižují napětí a způsobují ospa­
lost. Stejně jako alkohol a barbituráty tlumí
činnost centrální nervové soustavy. Lékaři
lidem často předepisují sedativa, aby jim po­
mohli zvládnout těžká životní období. Tyto
látky se používají také při léčbě úzkostných
poruch, psychosomatických poruch a absti­
nenčních příznaků při alkoholové závislosti.
Například při léčbě fóbií mohou být anxioly­
tika kombinována se systematickou desenzibi-
lizací - pomáhají postiženému jedinci uvolnit
se v konfrontaci s obávanou situací. V posled­
ních letech badatelé objevili, že některá an­
tidepresiva také potlačují symptomy úzkos­
ti. Platí to zejména o inhibitorech zpětného
vstřebávání serotoninu, o nichž jsme se zmíni­
li v předchozích odstavcích. Tyto léky mohou
zmírnit depresi i úzkost, protože ovlivňují
biochemickou nerovnováhu, která je společ­
ným znakem obou stavů.

Elektrokonvulzivní terapie je relativně účinná při léčbě

Stimulancia
depresí.
Stimulancia se používají při léčbě dětí trpí­
cích poruchou pozornosti s hyperaktivitou
(ADHD). Jednou z nejčastěji používaných lá­
tek je metylfenidát (obsahuje ji například lék ptomy, ale nenutí pacienta k řešení problémů,
prodávaný pod obchodním názvem Ritalin). jež přispěly ke vzniku poruchy nebo které
Přestože se podávání stimulujících látek hy- v důsledku poruchy vznikají (například man­
peraktivním dětem může zdát nelogické, asi želské problémy způsobené chováním manic­
70-85 % dětí s ADHD reaguje na tyto léky kého jedince).
poklesem nežádoucího chování a zvýšením
pozornosti (Joshi, 2004). Stimulancia možná
zvyšují hladinu dopaminu v synapsích moz­ ELektrokonvuLzivní terapie
kových neuronů. Elektrokonvulzivní terapie (ECT) je zná­
K léčbě ADHD se někdy užívají i jiné lát­ má také jako elektrošoková terapie. Do moz­
ky, které nepatří mezi stimulancia, ale ovliv­ ku pacienta se při ní zavádí mírný elektrický
ňují hladinu noradrenalinu. Jsou to klonidin, proud, který vyvolá stav podobný epileptické­
guanfacin a atomoxetin. Dříve než lékař dítěti mu záchvatu. ECT byla oblíbenou léčebnou
předepíše jakýkoli lék, musí přesně diagnosti­ metodou přibližně v letech 1940-1960, dříve
kovat ADHD. než začala být běžně dostupná neurolepti-
Závěrem lze říci, že farmakologická léč­ ka a antidepresiva. Dnes se používá zejména
ba zmírnila závažnost některých duševních u pacientů trpících hlubokou depresí, kteří
poruch. S pomocí léků může žít v domácím nereagují na farmakoterapii.
prostředí mnoho pacientů, jejichž stav by ji­ ECT byla předmětem mnoha sporů. Čet­
nak vyžadoval hospitalizaci. Na druhé straně nost jejího používání se v různých státech do
je nutno přiznat, že farmakologická léčba má značné míry liší (Eranti a McLouglin, 2003).
svá omezení. Všechny léky mohou mít nežá­ V určitém období se v psychiatrických léčeb­
doucí vedlejší účinky. Psychoaktivní látky ne­ nách neuváženě používala například i k léčbě
mohou užívat lidé se zdravotními problémy alkoholismu a schizofrenie, u nichž nepřiná­
ani těhotné nebo kojící. Rada psychologů se šela žádné pozitivní výsledky. Dokud nebyly
také domnívá, že léky pouze zmírňují sym- vyvinuty dokonalejší postupy, byla ECT dě-
sivým zážitkem pro pacienty, kteří byli často a úzkostnými poruchami choroba často ovliv­
při vědomí až do chvíle, kdy elektrický proud ňuje biochemické pochody postižených jedin­
vyvolal záchvat a krátkodobé bezvědomí. Po ců i jejich fungování ve společenské a pracov­
elektrickém šoku pacienti často trpěli zmate- ní rovině, a proto je užitečné poskytnout jim
ností a ztrátou paměti. Svalové křeče dopro­ léčbu na biologické i psychosociální úrovni.
vázející mozkový záchvat byly někdy tak silné, I u poruch, jako je schizofrenie, jejíž primár­
že způsobily tělesná zranění. ní příčiny jsou biologické, pacient často ztrá­
Dnes je ECT mnohem bezpečnější. Pacient cí sociální dovednosti a schopnost pracovat.
dostane rychle působící anestezii a injekci lát­ Je tedy velmi užitečné podávat neuroleptika
ky, která navodí svalové uvolnění. Do mozku a doplnit je psychoterapií, která pacientovi
je na velmi krátkou dobu zaveden slabý elek­ pomůže vyrovnat se s důsledky jeho nemoci.
trický proud - obvykle do spánku na straně Ze skutečnosti, že při léčbě některých po­
nedominantní hemisféry. K vyvolání záchvatu tíží (zejména depresí) je účinná celá řada
se používá minimální proud, protože léčivý psychoterapeutických postupů a léků, lze
účinek má záchvat, nikoli samotný elektric­ usoudit, že intervence na jedné úrovni
ký proud. Svalové relaxans zabraňuje vzniku biopsychosociálního systému může ovlivnit
svalových křečí. Jedinec se probudí během ně­ všechny úrovně systému. Například intervence
kolika minut a na léčbu se vůbec nepamatu­ na psychické úrovni může vyvolat změny pa­
je. V rozpětí několika týdnů pacient obvykle cientova sociálního chování i biochemických
podstoupí čtyři až šest elektrošoků. procesů v jeho organismu. Důvodem je sku­
Nejběžnějším vedlejším účinkem ECT je tečnost, že naše biochemické pochody, osob­
ztráta paměti. Někteří pacienti uvádějí, že si nost a myšlenkové procesy jsou natolik těsně
nepamatují události, které se staly až šest mě­ spjaty, že každý z nich může pozitivně i nega­
síců před léčbou, a jeden až dva měsíce po tivně ovlivnit všechny ostatní.
léčbě pociťují zhoršenou schopnost zapamato­
vat si nové informace. Při použití velmi níz­
kých dávek elektrického proudu (dávka je pro Dílčí shrnutí
každého pacienta pečlivě kalibrována tak, aby ■ Mezi biologické terapie řadíme elektrokonvulzivní terapii
právě postačila k vyvolání záchvatu) a při za­ (ECT) a užití psychoterapeutických léků. Farmakologická
vedení elektrického proudu na nedominantní léčba se používá mnohem častěji.
straně mozku jsou problémy s pamětí omeze­ ■ Neuroleptika pozměňují hladinu neurotransmiterů dopaminu
ny na minimum (Glass, 2001). a jsou účinná při léčbě schizofrenie.

Nikdo neví, jak elektricky vyvolané záchva­ ■ Antidepresiva ovlivňují hladinu neurotransmiterů serotoninu
a noradrenalinu a pomáhají tak zlepšit náladu depresivních
ty zmírňují depresi. Záchvaty mozku vyvolají
pacientů. Lithium je účinné při léčbě bipolární poruchy.
mohutné uvolnění noradrenalinu a serotoni­
■ Anxiolytika tlumí činnost centrální nervové soustavy.
nu. V 15. kapitole jsme uvedli, že nedostatek
Potlačují závažné úzkosti a pomáhají pacientům zvládnout
těchto dvou neurotransmiterů může být dů­ životní krize.
ležitým faktorem u určitých případů deprese. ■ Stimulancia se používají při léčbě poruchy pozornosti
V současné době se vědci snaží najít podob­ s hyperaktivitou u dětí.
nosti a rozdíly mezi tím, jak ETC a antide-
presiva ovlivňují neurotransmitery. Bez ohle­
du na mechanismus svého působení je ECT
účinná při léčbě těžké a ochromující deprese
Otázky rozvíjející kritické myšlení
a působí rychleji než farmakoterapie. 1 Mnozí lidé, kteří v současné době užívají psychoaktivní
látky, zejména inhibitory zpětného vstřebání serotoninu,
netrpí závažnými poruchami nálady, ale stresem
Kombinace biologických každodenního života. Domníváte se, že užívání léků je
a psychologických terapií v těchto případech opodstatněné? Proč ano, proč ne?
2 Domníváte se, že lidé trpící duševními poruchami by měli
V této kapitole jsme sice terapie dělili na bio­
být přinuceni užívat léky, které omezí symptomy jejich
logické a psychologické, ale v současné době duševních poruch? Závisela by vaše odpověď na typu
se projevuje tendence oba typy terapií kom­ symptomů, jimiž daný člověk trpí?
binovat. Například u pacientů trpících depresí
Péče o duševní zdraví

Kromě možnosti vyhledat odbornou pomoc

existuje i mnoho jiných způsobů, jak pozi­
tivně ovlivnit své duševní zdraví. Sledováním
vlastních pocitů a chování můžeme určit, kte­
ré činnosti a situace nám působí bolest nebo
potíže a které nám naopak prospívají. Poku-
síme-li se analyzovat své motivy a schopnos­
ti, můžeme posílit svou schopnost aktivně se
v životě rozhodovat, místo abychom pasivně
přijímali všechno, co nás potká. Lidé čelí nej­
různějším problémům a univerzální návod na
uchování duševního zdraví neexistuje. Zkuše­
ní terapeuti nám však mohou nabídnout ně­
kolik rad.

Přijměte své pocity

Hněv, smutek, strach a pocit selhání jsou ne­
příjemné emoce. Člověk se někdy snaží unik­
nout úzkosti tím, že tyto pocity popře. Jindy
se snaží čelit nepříjemným situacím chladně, Jedním z důležitých předpokladů duševní pohody je
což vede k falešnému pocitu lhostejnosti nebo rozvíjení zájmů a koníčků.
klidu, který může být zhoubný. Pokud se sna­
žíme potlačit všechny emoce, ztrácíme schop­
nost přijímat radosti a smutky, které jsou nor­ pocitů, pomůže vám to vidět situaci v novém
mální součástí našich vztahů s druhými lidmi. světle. Možná trpíte trémou, když máte před­
Nepříjemné emoce jsou normální reak­ nést referát či vystoupit před třídou. I v tomto
cí na mnoho situací. Není důvod stydět se případě se můžete nežádoucí situaci vyhnout
za to, že se člověku stýská po domově, že se nebo získat sebedůvěru v kurzu, který vás na­
bojí, když se učí lyžovat, nebo že se zlobí na učí hovořit před lidmi. (Mnoho škol nabízí
někoho, kdo ho zklamal. Takové emoce jsou kurzy zaměřené na zvládnutí obav z vystu­
přirozené a je lépe si je připustit než je po­ pování na veřejnosti.) Můžete se také pokusit
přít. Pokud není možné vyjádřit emoce přímo celou situaci přehodnotit. Přestanete si říkat:
(není například prozíravé křičet na šéfa), je „Hned jak otevřu pusu, všichni mě začnou
dobré uvolnit napětí jiným způsobem. Hněv kritizovat,“ místo toho si řeknete: „Spolužá­
vyprchá při dlouhé procházce, při tenisu nebo ky bude zajímat to, co jsem si pro ně připravil,
při rozhovoru s kamarádem o nemilé situaci. a nenechám se znervóznit, i když udělám ně­
Uvědomíte-li si, že máte právo prožívat emo­ kolik chyb.“
ce, můžete je vyjádřit nepřímým nebo náhrad­ Mnoho lidí prožívá úzkost ve chvílích, kdy
ním způsobem, pokud jsou přímé cesty jejich jsou pod tlakem. Pečlivé naplánování prá­
vyjádření zablokovány. ce a rozložení úkolů předchází pocitům, že
musíte na poslední chvíli zvládnout obrovské
Poznejte svá citlivá místa množství práce. Stres můžete vyloučit také
Pokud zjistíte, které typy situací vás rozčilují tím, že si na cestu do školy nebo na schůzku
nebo vyvolávají vaši přehnanou reakci, doká­ úmyslně vyhradíte více času.
žete se lépe chránit před stresem. Možná že
vám jdou na nervy někteří lidé. Můžete se jim Rozvíjejte svůj talent a zájmy
vyhnout nebo se pokusit přijít na to, proč vám Znudění a nespokojení lidé jen málokdy mí­
vlastně vadí. Možná jsou tak sebejistí a vyrov­ vají mnoho zájmů. Na vysokých školách a ve
naní, že si vedle nich připadáte nejistě. Po- velkých městech dnes existují téměř neomeze­
kusíte-li se určit příčinu svých nepříjemných né příležitosti pro zájemce každého věku, aby
projevili svůj talent v mnoha oblastech včet­ malé pokroky, je na čase vyhledat odbornou
ně sportu, hudby, herectví, výtvarného umění pomoc. Ochota vyhledat pomoc není znám­
a řemesel. Často se stává, že čím více toho kou slabosti, ale naopak emoční zralosti. Ne­
člověk o určitém oboru ví, tím je pro něj obor čekejte, až vám problémy přerostou přes hlavu.
(a celý život) zajímavější. Jestliže člověk roz­
víjí své dovednosti a získá pocit, že něco umí, DÍLČÍ shrnutí
podpoří tím své sebevědomí.
■ Přijetí vlastních pocitů je prvním krokem k tomu, aby na ně
člověk dokázal efektivně reagovat.
Zajímejte se o druhé lidi
■ Jestliže člověk zná své slabé stránky a zranitelná místa,
U kořene mnoha emočních problémů jsou
může se vyhnout událostem, které jsou mu nepříjemné,
pocity odloučenosti a osamělosti. Člověk je
a může vyhledat pomoc při překonávání vlastních slabých
společenský tvor a potřebuje oporu, útěchu stránek.
a povzbuzení od druhých lidí. Jestliže veške­ ■ Rozvíjením vlastního talentu získává člověk zdroj radosti
rou pozornost zaměří na své problémy, vede a sebevědomí.
to k nezdravému zaujetí sebou samým. Pokud ■ Vyhledat společnost ostatních lidí je dobrou strategií, jak
se ale o své obavy podělí s druhými lidmi, zís­ zaplašit pocity strádání a tísně. Pomoc ostatním lidem může

ká od nich odstup. Starost o blaho ostatních posílit vlastní sebevědomí.

■ Některé problémy člověk sám nezvládne, a proto je důležité
také posílí pocit vlastní hodnoty.
vyhledat v případě potřeby pomoc.

Uvědomte si, kdy je nutné vyhledat pomoc

Uvedené rady sice mohou podpořit celkovou
duševní pohodu, ale i sebeporozumění a své­
Otázky rozvíjející kritické myšlení
pomoc mají své hranice. Některé problémy se 1 Knihy zaměřené na svépomoc mohou být za určitých
samotnému člověku řeší těžko. Někdy máme okolností užitečné, a jindy mohou být naopak na škodu.
sklon obelhávat sami sebe a nedokážeme na Kdy podle vašeho názoru nastává první situace a kdy druhá?

problémy pohlížet objektivně; někdy si ani 2 Zdá se, že někteří lidé nikdy nepodlehnou stresu a zvládnou
takřka cokoli. Co je podle vašeho názoru příčinou tak
neuvědomujeme všechna možná řešení. Máte-
výjimečné odolnosti?
-li pocit, že při zvládnutí problému děláte jen
 POHLED
JSOU SKUPINY ANONYMNÍCH ALKOHOLIKŮ ÚČINNÝM
Anonymní alkoholici pomáhají lidem, kteří mají problémy s alkoholem
Keith Humphreys, Stanford University a Veterans Affairs Palo Alto Health Care Systém

Anonymní alkoholici (AA) je ce­ Například Gross a jeho spolu­ znamné odlišnosti demografických
losvětové společenství sdružující pracovníci (Gross, Morgan, Mar­ proměnných, závažnosti problémů
asi dva miliony jedinců závislých tin a Rafter, 1990) se zaměřili na s alkoholem nebo psychopatolo-
na alkoholu, kteří si vzájemně po­ skupinu 158 pacientů závislých gie. Na konci tříletého sledování
máhají trvale abstinovat. Kromě na alkoholu. Sledovali je deset bylo zjištěno, že účastníci setkání
toho si pomáhají, aby se z nich let po ukončení léčby a snažili AA snížili svou denní spotřebu al­
stali upřímnější, skromnější, sou­ se určit, na základě jakých fak­ koholu v průměru o 75 % a pro­
citnější a duchovně vyrovnanější torů (například závažnost problé­ jevy závislosti na alkoholu (na­
lidé. Sdružení působí ve více než mu, věk, pohlaví) lze předvídat příklad krátkodobé ztráty paměti)
50 státech a jeho členové se pra­ dlouhodobou abstinenci. Ze všech u nich poklesly přibližně o 71 %.
videlně setkávají a společně na sledovaných proměnných zvyšo­ U jedinců, kterým se dostalo pro­
sobě pracují. Při podpoře stříz­ vala pravděpodobnost abstinen­ fesionální pomoci, bylo zjištěno
livého života vycházejí ze zásad ce pouze účast na setkáních AA. srovnatelné zlepšení. U skupiny
AA (například „Dvanáct kroků") Uvedená zjištění potvrzují účin­ AA však byly náklady na zdravotní
a svých „osobních zkušeností, síly nost AA. Ke stejnému výsledku péči a léčení problémů souvisejí­
a naděje". Ve Spojených státech dospěla i studie jiných badatelů, cích s alkoholem v průběhu tříleté
jsou AA nejčastěji vyhledáva­ kteří sledovali 628 jedinců zá­ studie o 45 % (1826 USD na oso­
ným zdrojem pomoci při potížích vislých na alkoholu osm let po bu) nižší než u odborně léčené
s alkoholem (Weisner, Greenfield ukončení léčby (Humphreys, Moos skupiny. AA tedy nejen podporují
a Room, 1995). Obrací se na ně a Cohen, 1997). Přestože se ne­ abstinenci, ale dělají to finančně
mnohem více lidí než na všechny jednalo o studii Anonymních al­ efektivním způsobem a pravdě­
typy odborné pomoci dohroma­ koholiků jako takových, rando- podobně tak významně snižu­
dy. AA mají v odborných kruzích mizovaná klinická studie známá jí zatížení státního zdravotního
velmi dobrou pověst. Na druhou jako Project Match (Project Match systému.
stranu nutno podotknout, že ně­ Research Group, 1997) prokázala, Výzkum účinnosti skupin AA se
kteří kliničtí odborníci a badatelé že poradenství podporující účast v posledních letech výrazně zdo­
o účinnosti AA pochybují (Ogbor- na setkáních AA je při snižování konalil, ale stále je co zlepšovat.
ne, 1993). Tvrdí, že AA nenabí­ konzumace alkoholu stejně účinné Důvěra v účinnost AA by vzrost­
zejí standardizovanou odbornou jako jiné zavedené psychoterapie la, kdyby bylo provedeno více
terapii vycházející z objektivního jedinců závislých na alkoholu. longitudinálních studií, které by
vědeckého výzkumu, ale jen nedo­ Vzhledem k tomu, že docháze­ zahrnuly také kontrolní skupiny,
statečně sledovaný a nestandardi- ní do skupin AA je bezplatné, je a kdyby pravdivost výpovědí o ab­
zovaný program založený zejmé­ tato organizace patrně finančně stinenci byla potvrzena rovněž
na na zkušenostech a duchovním nejefektivnějším způsobem léčby biologickými testy nebo paralel­
rozhledu členů. AA se pokoušejí vedoucí k abstinenci. Toto tvrze­ ními zdroji dat. Ani velmi dobře
změnit život svých členů v mno­ ní dokládá jistá studie, která se konstruované studie kromě toho
ha ohledech, a proto se nabízí zaměřila na 201 jedinců závislých neukazují, že AA fungují u všech
otázka, zda je vhodné posuzovat na alkoholu. Autoři studie srovná­ účastníků a že přinášejí vždy zá­
jejich „práci" z mnoha různých vali 135 jedinců, kteří se rozhodli sadní užitek. Totéž však lze říci
hledisek. Na tomto místě se sou­ docházet na setkání AA, a 66 je­ téměř o každé odborné terapii
středím na jeden ze zamýšlených dinců, kteří vyhledali odbornou alkoholové závislosti. S ohledem
přínosů - abstinenci - a uve­ ambulantní léčbu (Humphreys na dostupnost a minimální fi­
du výsledky dosavadních studií, a Moos, 1996). Navzdory skuteč­ nanční náročnost AA lze prohlásit,
které přinášejí přesvědčivé dů­ nosti, že zkoumaní jedinci nebyli že Anonymní alkoholici jsou pro
kazy o tom, že AA svým členům do skupin rozřazeni náhodně, ne­ jedince závislé na alkoholu jed­
skutečně pomáhají přestat pít byly na počátku studie mezi obě­ ním z nejvýznamnějších nástrojů
alkohol. ma skupinami zjištěny žádné vý­ pomoci.
NÁSTROJEM PRO LÉI LKOHOLOVĚ ZÁVISLOSTI?
Anonymní alkoholici nejsou jediní - jde to i jinak
G. Alan Marlatt, University of Washington

Přestože Anonymní alkoholici teorií a názorů. V posledních le­ neboť posiluje zdraví a předchází
(AA) jsou jednou z nejznámějších tech vzniklo několik nových své­ chorobám.
svépomocných skupin pro mnoho pomocných skupin zaměřených Programy zaměřené na omezení
lidí, kteří se zotavují ze závislosti na alkoholiky. Skupina Rational škodlivých důsledků se osvědčily
na alkoholu, nejedná se o jediný Recovery vychází z racionálních při osvětě orientované na riziko­
způsob pomoci. U některých pro­ zásad změny chování bez nutnos­ vé skupiny vysokoškoláků s cílem
blémových pijáků mohou být AA ti spolupůsobení „vyšší síly" při naučit je bezpečnějšímu pití al­
dokonce překážkou úspěšné léčby. zachování abstinence. Skupina koholu. Programy jsou vytvořené
Studie ukazují, že na druhé nebo Šelf Management and Recovery tak, aby jedince začínající s pitím
následné setkání AA přijde jen Training (SMART) je založena na alkoholu poučily o vhodném cho­
polovina Lidí, kteří přišli na první zásadách kognitivně-behaviorál- vání při pití i o stupních intoxika­
setkání. ní terapie, například na prevenci ce alkoholem. Nedávno provedená
Proč jsou AA pro někoho při­ recidivy a nácviku sociálních do­ studie zaměřená na nej rizikovější
tažliví, a pro jiného ne? Přes­ vedností. Skupina Women for So- skupinu studentů prvního ročníku
tože AA bývají popisováni jako briety je určena pro ženy, jež se vysoké školy zjistila, že studenti,
„duchovní společenství" a ne­ s obtížemi vyrovnávají s převážně kteří se účastnili zmíněného pro­
identifikují se výslovně s žádnou mužským ovzduším schůzek AA gramu, vykazovali významný po­
konkrétní náboženskou skupinou, a které mohou těžit z toho, že se kles případů záchvatovitého pití,
mnoho zájemců při první schůzce o své problémy s pitím podělí se výpadků paměti, těžkých kocovin
odradí požadavek, aby si přiznali, stejně postiženými ženami. a vandalského chování. Jako kon­
že nad svým pitím nemají žádnou Další alternativou AA jsou trolní skupina sloužili studenti,
kontrolu a že se mohou zotavit svépomocné skupiny Moderati- kteří se programu neúčastnili. Pro
jen tehdy, pokud kontrolu nad se­ on Management. Po několika ne­ studenty, kteří se rozhodnou pít
bou předají „vyšší síle". Jiné odra­ úspěšných pokusech začlenit se alkohol a hrozí jim riziko vážných
dí doktrína AA, že alkoholismus je do skupiny AA vyvinula Audrey alkoholických problémů, je tedy
v podstatě nemoc těla, kterou ne­ Kishlinová (1994) program Mo- program snižování škodlivých dů­
lze vyléčit, ale jen „zastavit" na­ deration Management, který se sledků vhodnou alternativou k na­
prostou a celoživotní abstinencí. zaměřuje na umírněné pití alko­ prosté abstinenci (viz můj článek
Pro ty, kteří se přikloní k modelu holu. V posledních letech jej vy­ v Journal of Consulting and Clini­
nemoci, včetně prakticky všech užívá řada svépomocných skupin cal Psychology, srpen 1998).
stoupenců AA, v budoucnosti ne­ (včetně těch, které se nesetkávají Pokud člověk docházející do
existuje žádná možnost střídmého osobně, ale na internetu). skupiny AA nepřijme požadavek
nebo kontrolovaného požívání al­ Programy umírněného neboli naprosté abstinence, bývá obvykle
koholu. AA jsou přesvědčeni, že kontrolovaného požívání alkoho­ požádán, aby skupinu opustil a vrá­
jakmile se člověk jednou stane lu jsou v oboru léčby závislosti til se teprve tehdy, až „si sáhne na
alkoholikem, zůstane jím navždy. známé také jako přístup „omezo­ dno". Jinak řečeno, až pocítí natolik
Badatelé dosud nezjistili, zda vání škodlivých důsledků". Cílem negativní důsledky pití, že nebude
nejúčinnějším faktorem, který li­ těchto programů (například ome­ mít na vybranou a vrátí se do sku­
dem pomáhá změnit jejich návyky, zení pití u těžkých pijáků nebo piny AA, tentokrát už ale smířený
je skupinová podpora, nebo speci­ náhražky nikotinu pro lidi, kteří s požadavkem naprosté abstinence.
fická teorie a technika využívaná se svého zlozvyku nedokážou zba­ Co si však počít s pijáky, kteří ještě
skupinami AA. Nejnovější důkazy vit) je omezit škodlivé důsledky nejsou úplně na dně, ale už pociťují
svědčí o tom, že úspěch AA spo­ pro samotného jedince, jeho ro­ vážné negativní důsledky alkoho­
čívá spíše ve skupinové podpoře. dinu i okolí. Přestože za ideál­ lismu? Program snížení škodlivých
Z toho lze usuzovat, že stejně ní cíl je považována abstinence, důsledků jim nabízí řadu užitečných
úspěšné mohou být i jiné skupi­ každý krok směřující k tomuto strategií, které je mohou nasměro­
ny, které vycházejí z odlišných cíli je hodnocen jako prospěšný. vat na cestu k uzdravení.
SHRNUTÍ

1 Léčba duševně nemocných pokročila od původní kladatelem psychoterapie zaměřené na klienta

představy, že abnormální chování je výsledkem byl Carl Rogers. Byl přesvědčen, že má-li te­
posedlosti zlým duchem, kterého je nutné rapeut podpořit klientův rozvoj a sebepoznání,
potrestat, přes útulky pro duševně nemocné musí mít tři základní vlastnosti: empatii, vřelost
až k moderním psychiatrickým klinikám. a opravdovost.
Deinstitucionalizační proces navzdory dobrým 7 Sociokulturní přístup považuje jedince za součást
úmyslům přispěl ke zvýšení počtu duševně širších sociálních systémů, mezi něž patří rodina
nemocných jedinců bez domova, vyvolal obavy a společnost. Skupinová terapie dává klientům
o občanská práva a odpovídající péči. možnost poznat své postoje a chování v interakci
2 Psychoterapie je léčba duševních poruch psy­ s ostatními lidmi, kteří mají podobné problémy.
chologickými prostředky. Behaviorální terapie Partnerská a rodinná terapie jsou speciální formy
pozměňují chování klienta a pracují při tom skupinové terapie; pomáhají partnerům nebo ro­
s metodami založenými na principech učení. dičům a dětem, aby si osvojili účinnější způsoby
Využívají také systematickou desenzibilizaci, ex­ řešení problémů a aby dokázali navázat uspokoji­
pozici in vivo, posílení adaptivních typů chová­ vější vztahy. Komunitní programy léčby poskytu­
ní, modelování a nácvik žádoucích typů chování jí lidem s duševními poruchami příslušnou léčbu
i metody sebeřízení. a současně usilují o jejich začlenění do komunity.
3 Kognitivně-behaviorální terapie také využívá 8 Hodnotit účinnost psychoterapie je obtížné,
techniky vedoucí k modifikaci chování, ale kro­ protože není snadné definovat úspěšný výsle­
mě toho obsahuje i postupy, které vedou ke změ­ dek a regulovat spontánní recidivy. Výsledky vý­
ně maladaptivních postojů. Terapeut pomáhá zkumů naznačují, že psychoterapie pacientům
klientovi nahradit iracionální interpretace udá­ pomáhá, ale že jednotlivé psychoterapeutické
lostí realističtějšími výklady. přístupy se ve své účinnosti nijak zásadně neli­
4 Psychoanalýza, kterou rozvinul Freud, využívá ší. Při navození pozitivních změn jsou možná
metodu volných asociací, analýzy snů a přeno­ důležitější faktory, které jsou společné všem ty­
su. Interpretací snů a asociací pomáhá terapeut pům psychoterapie - vřelý osobní vztah klienta
klientovi získat vhled do vlastních problémů. Ji­ a terapeuta založený na vzájemné důvěře, ujiš­
ným zdrojem interpretace je přenos, tedy sklon tění a podpora, desenzibilizace, vhled a posílení
klienta zaujímat vůči terapeutovi postoje, jaké ve adaptivních reakcí.
skutečnosti cítí vůči druhým lidem, kteří pro něj 9 Mezi biologické terapie řadíme elektrokonvul-
jsou důležití. zivní terapii (ECT) a užití psychoterapeutických
5 Současné psychodynamické terapie netrvají tak léků. Farmakologická léčba se používá mnohem
dlouho jako tradiční psychoanalýza a kladou vět­ častěji. Neuroleptika jsou účinná při léčbě schi­
ší důraz na klientovy aktuální mezilidské problé­ zofrenie, antidepresiva pomáhají zlepšit náladu
my (nezabývají se úplnou rekonstrukcí dětských depresivních pacientů, lithium je účinné při léč­
prožitků). bě bipolární poruchy. Anxiolytika potlačují zá­
6 Humanistické terapie pomáhají klientům uvě­ važné úzkosti a pomáhají pacientům zvládnout
domit si své skutečné já a řešit vlastní problémy životní krize.
s minimálními zásahy ze strany terapeuta. Za­
KLÍČOVÉ POJMY

progresivní paralýza terapie zaměřená na klienta

deinstitucionalizace skupinová terapie
psychoterapie svépomocné skupiny
behaviorální terapie párová terapie
systematická desenzibilizace rodinná terapie
expozice in vivo fenothiaziny
selektivní posílení tardivní dyskineze
behaviorální nácvik atypická neuroleptika
sebeřízení antidepresiva
kognitivně-behaviorální terapie inhibitory monoaminooxidázy (MAO)
psychodynamické terapie tricyklická antidepresiva
volné asociace inhibitory zpětného vstřebání serotoninu
analýza snů lithium
přenos benzodiazepiny
interpersonální terapie stimulancia
humanistické terapie elektrokonvulzivní terapie (ECT)

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.npap.org
Podrobně zpracované stránky americké Národní psychologické asociace pro psychoanalýzu (National
Psychological Association for Psychoanalysis) probírají psychoterapii s důrazem na psychoanalýzu.

http://www.menlo.edu/library/reference/Psych-disorders.htm
Na těchto stránkách najdete množství informací o výzkumu a léčbě psychických poruch.
 17. kapitola

Sociální vliv
 705

Obsah kapitoly
Přítomnost druhých 707
Sociální facilitace a inhibice 707
Deindividuace 709
Efekt přihlížejícího 711

Vyhovění a poslušnost 715

Konformita vůči většině 715
Vliv menšiny 718
Poslušnost vůči autoritě 721

Internalizace 729
Sebeospravedlnění 730
Referenční skupiny a identifikace 735

Skupinové interakce 738

Institucionální normy 738
Skupinové rozhodování 739

Pohled z obou stran

Jsou důsledky pozitivní diskriminace pozitivní, nebo negativní? 744-745

Souhrn: Sociálněpsychologické názory na zdánlivě nevysvětlitelné

jevy 746
Lidé se někdy chovají nevysvětlitelně - nebo
dělají věci, které se zdají nevysvětlitel­
né. Mnoho příkladů najdeme v novinách
i v učebnicích dějepisu.
V letech 1933-1945 byly v nacistickém
Německu miliony nevinných lidí - většinou
Židů - nuceny žít v koncentračních táborech.
Teprve po skončení 2. světové války si světo­
vá veřejnost uvědomila, že tyto tábory byly ve
skutečnosti nesmírně výkonnými „továrnami
na smrt“, v nichž bylo systematicky vyvraždě­
no více než osm milionů lidí. Jak vůbec moh­
lo k takové genocidě dojít? Jací lidé vybudo­
vali a provozovali tyto továrny na smrt? Činy
nacistického režimu se zdají nevysvětlitelné.
Dne 18. listopadu 1978 končil člen ame­
rického Kongresu Leo Ryan návštěvu v osa­
dě Jonestown v jihoamerické Guyaně. Osada
byla sídlem komunity Svatyně lidu, která dří­
ve sídlila v San Francisku. Ryanovým úkolem Děsivé světové události se často zdají naprosto
bylo prošetřit zprávy, že obyvatelé Jonestownu nevysvětlitelné. Jak mohou lidé dělat sobě i ostatním
jsou v osadě drženi proti své vůli. Ve chví­ tak hrozné věci? Sociální psychologové tvrdí, že pokud
takové činy vysvětlujeme pouze osobnostními nebo
li, kdy Ryan vstupoval na palubu letadla, byl
charakterovými rysy, přehlížíme silný vliv sociálních
spolu s dalšími čtyřmi lidmi zastřelen ozbro­ situací na chování člověka.
jenými příslušníky sekty. Mezitím vůdce sekty
Jim Jones kolem sebe shromáždil téměř tisí­
covku obyvatel Jonestownu a požádal je, aby světlení jsou do jisté míry uklidňující. Oddě­
vypili jed s příchutí jahod a spáchali tak sebe­ lují nás, „dobré“ a „normální“, od těch „zlých“
vraždu. Lidé uposlechli. Jak se něco takové­ a „šílených“ lidí. Ve vysvětleních, která při­
ho mohlo stát? Jací lidé dokážou na požádání pisují zlé činy zlým lidem, je skutečně zrnko
spáchat sebevraždu? Jednání příslušníků sekty pravdy. Například Usáma bin Ládin, Jim Jones
Svatyně lidu se zdá nevysvětlitelné. a Adolf Hitler mohou být zařazeni do katego­
Dne 11. září 2001 byla unesena čtyři americ­ rie zločinných vůdců. Avšak vysvětlení, která
ká letadla. Dvě narazila do budov Světového ob­ svalují vinu za zlé činy pouze na osobnostní
chodního centra v New Yorku, jedno se zřítilo rysy člověka, jsou podle sociálních psychologů
na budovu Pentagonu nedaleko Washingtonu často mylná. Jsou mylná dokonce tak často, že
a čtvrté havarovalo v Pensylvánii, když minulo sociální psychologové označují tato vysvětlení
zamýšlený cíl. Na palubě unesených letadel jako příklady základní atribuční chyby. Výra­
a v Pentagonu zahynuly stovky lidí, ale kromě zem základní atribuční chyba označujeme
toho si katastrofa vyžádala také životy téměř sklon přeceňovat vliv osobnosti a charakteru
tří tisíc lidí, kteří byli v budovách Světového a podceňovat vliv situace a okolností. Této zá­
obchodního centra v okamžiku, kdy se „dvojčata“ kladní chyby se dopouštíme nejen tehdy, když
zřítila v důsledku nárazu. Jak se to mohlo stát? se pokoušíme pochopit nevysvětlitelné hrůzy,
Jaký typ člověka dokáže zabít tolik nevinných ale i tehdy, když chceme porozumět jednání
lidí a s nimi i sebe? Činy sebevražedných svých kamarádů, spolužáků a dalších lidí.
únosců se zdají nevysvětlitelné. Sociální psychologie je věda o tom, jak
Snažíme-li se pochopit tyto zdánlivě ne­ skutečná nebo domnělá přítomnost ostatních
vysvětlitelné hrůzy, obvykle dojdeme k závě­ lidí utváří chování a duševní procesy člověka.
ru, že zlé (nebo šílené) činy spáchali zlí (nebo Sociální psychologové vycházejí ze základní­
šílení) lidé. „Sebevražední únosci letadel byli ho předpokladu, že lidské chování je funkcí
teroristé.“ „Stoupenci Jima Jonese byli šílení.“ osoby i situace. Každý jedinec vnáší do situace
„Nacisté byli rasističtí zločinci.“ Taková vy- jedinečný soubor osobních vlastností, jejichž
vlivem různí lidé jednají ve stejných situacích potravy v přítomnosti jiných příslušníků svého
odlišně. Každá situace také obsahuje jedineč­ druhu (Platt, Yaksh a Darby, 1967). Vysokoško­
ný soubor sil, které působí na jedince a vedou láci vyřeší v koakci více matematických příkla­
ho k tomu, že v různých situacích jedná roz­ dů, než když počítají sami (Allport, 1920,1924).
dílným způsobem. Badatelé opakovaně pro­ Brzy po Triplettově experimentu s koakci psy­
kázali, že situace ovlivňují naše chování více, chologové zjistili, že přítomnost pasivního diváka
než se na základě intuice domníváme. Jedním také facilituje výkon. Například přítomnost divá­
z nejzásadnějších poznatků sociální psycholo­ ků měla na výkon studentů řešících matematic­
gie je tedy pochopení, jak určité situace utvá­ ké úlohy stejně povzbuzující vliv jako přítom­
řejí naše chování a duševní procesy. nost koaktérů ve dříve zmíněné studii (Dashiell,
Lidé ovšem nereagují pouze na objektivní 1930). Výrazem sociální facilitace označujeme
rysy situací, ale spíše na to, jak si danou si­ povzbuzující účinek koakce (souběžné činnosti)
tuaci subjektivně vysvětlují. Vil. kapitole, vě­ a přítomnosti diváků na výkonnost.
nované emocím, jsme se dozvěděli, že člověk, Nakonec se ale přece jen ukázalo, že ten­
který si urážlivé jednání vysvětlí nepřátelský­ to jednoduchý případ sociálního vlivu je slo­
mi pohnutkami, jedná jinak než ten, kdo stej­ žitější, než si sociální psychologové zpočátku
né jednání přičítá duševnímu stavu původce mysleli. Badatelé například zjistili, že pokud
urážky. V 18. kapitole se budeme zabývat so­ zkoumané osoby řešily úlohy v koakci nebo
ciální kognicí, tedy tím, jak subjektivní inter­ za přítomnosti diváků, dopouštěly se při ná­
pretace událostí a způsoby uvažování ovlivňují sobení více chyb (Dashiell, 1930). To zname­
myšlení, pocity a sociální chování lidí. Nej­ ná, že rychlost výkonu se zvýšila, ale přesnost
dříve, tedy v této kapitole, se ale zaměříme na poklesla. Autoři mnoha dalších studií ovšem
sociální vliv a na účinek samotných situací. dospěli k závěru, že v přítomnosti jiných lidí
poklesla přesnost i rychlost výkonu. Badatelé
začali používat výraz sociální inhibice, jímž
Přítomnost druhých označovali občasné nepříznivé důsledky pří­
tomnosti koaktérů nebo diváků na výkonnost.
Jak bychom mohli předpovědět, zda se pří­
Sociální facilitace a inhibice tomnost ostatních lidí - ať už v podobě koa­
Psycholog Norman Triplett zkoumal v roce kce, nebo pozorování - projeví na výkonnosti
1898 rychlostní rekordy cyklistů a všiml si, kladně, nebo záporně? První odpověď na tuto
že mnozí z nich dosáhli vyšší rychlosti, když otázku se objevila v polovině šedesátých let
závodili mezi sebou, než když závodili jed­ (Zajonc, 1965) a o 20 let později ji potvrdila
notlivě na čas. To ho přivedlo k uskutečnění
jednoho z prvních laboratorních experimen­
tů v oblasti sociální psychologie. Triplett po­
Psycholog Norman Triplett si v roce 1898 všiml, že když cyklisté závodí
žádal děti, aby po určenou dobu co nejrych­ s jinými cyklisty, dosahují lepších časů, než když závodíjednotlivě na
leji otáčely rybářským navijákem. Někdy se čas. To ho přivedlo ke studiu sociální facilitace.
v místnosti nacházely dvě děti, z nichž každé
pracovalo se svým navijákem, jindy bylo s na­
vijákem v místnosti ponecháno pouze jediné
dítě. Triplett uvedl, že mnohé děti pracovaly
rychleji v přítomnosti jiného dítěte, které pl­
nilo stejný úkol (takovou situaci označujeme
výrazem koakce), než o samotě.
Od Triplettova experimentu uplynulo více
než 100 let a během této doby i mnoho dal­
ších studií prokázalo facilitační („usnadňují­
cí“) účinky koakce u lidí i u zvířat. Například
mravenci pracující ve skupině nahrabou až
třikrát více písku než ti, kteří pracují sami
(Chen, 1937). Mnohá zvířata sežerou více
i metaanalýza 241 studií (Bond a Titus, 1983). Galvaing, Monteil a Dumas, 1999). Klíčovou
Základním zjištěním je, že přítomnost koak- myšlenkou je předpoklad, že přítomnost dru­
térů nebo diváků zlepšuje rychlost a přesnost hých lidí je často rozptylující. Vyvolá přílišné
výkonu při jednodušších a dobře zvládnutých duševní zatížení, jehož výsledkem je zúže­
úkolech, ale zhoršuje rychlost a přesnost výko­ ní pozornosti. To vysvětluje také odlišný vliv
nu při složitých a ne zcela zvládnutých úkolech. na výkon při řešení jednoduchých a složitých
Sociální facilitace se tedy uplatňuje při jedno­ úkolů. Sociální facilitace by měla nastat, po­
duchých úkolech, kdežto při složitých úkolech kud se člověk zabývá jednoduchým úkolem,
působí sociální inhibice. Uvedené zevšeobec­ který vyžaduje soustředění na malý počet pod­
nění je sice užitečné, ale výsledky experimentů nětů. Sociální inhibice by měla nastat, když se
přesto vyžadují určité vysvětlení. Kdy a proč pů­ člověk zabývá složitým úkolem, který vyžaduje
sobí sociální facilitace a inhibice? Sociální psy­ soustředění na velký počet různých podnětů.
chologové nabídli dvě protikladná vysvětlení. Které z nabízených vysvětlení je správné? Ve
První vysvětlení, se kterým přišel Robert Za­ většině případů dospějí obě vysvětlení ke stej­
jonc (1965), čerpá z pudových teorií motivace ným předpovědím, proto je nelze proti sobě
(viz 10. kapitola). Vysoká hladina pudu nebo ak­ vzájemně testovat. Avšak jedna studie z nedáv­
tivace podporuje dominantní reakce organismu. né doby tento problém vyřešila, neboť její autoři
Jestliže pouhá přítomnost příslušníka vlastního objevili úkol, u něhož každé z popsaných vy­
druhu zvýší obecnou aktivační nebo pudovou světlení předpovídá jiný výsledek (Huguet et al.,
hladinu organismu, měla by být facilitována 1999). Stroopův test (MacLeod, 1991; Stroop,
dominantní reakce. U jednoduchého nebo 1935) je složitý úkol, který obsahuje jen několik
dobře naučeného chování je dominantní reakce klíčových podnětů (viz též 9. kapitola). Úkolem
tou správnou reakcí a výkon bude facilitován. zkoumané osoby je říci, jakou barvou jsou vytiš­
U složitého či nově osvojeného jednání je těna slova nebo symboly. Příklad je uveden na
pravděpodobné, že dominantní reakce bude obrázku 17.1. V případě symbolů lidé jmenují
nesprávná. Například u matematických úkolů barvy poměrně rychle, ale v případě slov vytiš­
existuje mnoho nesprávných odpovědí, ale jen těných nesouhlasnou barvou (například slovo
jedna správná. Přesný výkon u tak složitého „červená“ vytištěné žlutou barvou) je jejich výkon
úkolu by tedy měl být inhibován. pomalejší. Tento jev se nazývá Stroopova in­
Tyto předpoklady byly potvrzeny řadou ex­ terference. Nastává proto, že čtení slov je u lidí
perimentů. Člověk se naučí orientovat v jed­ zvyklých číst natolik dominantní a automatic­
noduchém bludišti a zapamatuje si snadný kou reakcí, že je pro ně těžké ignorovat samotné
seznam slov v přítomnosti diváků snáze, ale slovo a soustředit se na barvu, kterou je slovo
má-li se orientovat ve složitějším bludišti vytištěno. Vzhledem k tomu, že Stroopův test je
a zapamatovat si obtížný seznam slov, přítom­ složitým úkolem a automatickou reakcí člově­
nost diváků jeho výkonnost zhoršuje (Cottrell, ka je přečíst vytištěné slovo (nikoli pojmenovat
Rittle a Wack, 1967; Hunt a Ilillery, 1973). barvu, kterou je vytištěno), teorie dominant­
Studie švábů zjistila, že pokud se švábi snaží ní reakce předpovídá, že přítomnost diváků by
uniknout před světlem a pozorují je při tom měla výkonnost probanda zhoršit. Současně ale
jiní švábi (nebo hledají únikovou cestu spo­ Stroopův test obsahuje jen dva podněty - slo­
lečně s nimi), běží snadnější cestou rychleji vo a barvu - a přítomnost diváků působí zúžení
a složitější cestou pomaleji (Zajonc, Hein- pozornosti pouze na relevantní informace. Proto
gartner a Herman, 1969). Autoři novějších teorie pozornosti předvídá, že přítomnost dru­
experimentů došli k závěru, že není ani nutná hých Udí by měla výkonnost probanda zlepšit.
fyzická přítomnost. Pro facilitaci dominantní Výsledky několika experimentů, při nichž
reakce postačí i elektronické sledování (Fein- se během Stroopova testu měnila přítom­
berg a Aiello, 2006), například přítomnost nost diváků nebo koaktérů, zřetelně podpořily
virtuálního člověka na počítačovém monitoru, názor, že sociální facilitace souvisí s pozor­
který sleduje výkon probanda prostřednictvím ností. Přítomnost pozorovatelů u Stroopova
umělé inteligence (Park a Catrambone, 2007). testu totiž zlepšuje výkonnost (Huguet et al.,
Druhé vysvětlení sociální facilitace a inhibi­ 1999). Tato a podobné studie také vymezily
ce se zabývá pozorností (Baron, 1986; Huguet, dvě klíčová omezení účinků sociální facilitace.
Za prvé, pouhá přítomnost jiného člověka
nevyvolá výraznou sociální facilitaci. Pokud
si například přítomná osoba čte nebo má
++++ ####
zavázané oči, sociální facilitace je do značné
míry potlačena (Cottrell, Wack, Sekerak
a Rittle, 1968; Huguet et al., 1999). Druhým
ČERVENÁ ŽLUTÁ MODRÁ
důležitým aspektem je soupeření a sociální
srovnávání s koaktéry. Sociální facilitace
OBRÁZEK 17.1
je potlačena i v případě, kdy koaktéři mají
Položky Stroopova testu. Řekněte nahlas, jakou barvou jsou vytištěny
mnohem horší výkonnost než proband -
symboly na horním řádku. Nyní řekněte nahlas, jakou barvou jsou
neznamenají pro něj tedy žádnou konkurenci vytištěna slova na dolním řádku. Všimněte si, že u druhého úkolu jste
(Dashiell, 1930; Huguet et al., 1999). byli výrazně pomalejší. Tento jev se nazývá Stroopova interference. Studie
Skupina studií zaměřených na sociální faci­ prokázaly, že lidé mají u Stroopova testu lepší výsledky v přítomnosti
litaci a inhibici zohledňuje také význam situ­ druhých lidí. Toto zjištěni podporuje názor, že sociálnífacilitace souvisí se
zúžením pozornosti.
ací. Možná si myslíte, že vaše fyzická výkon­
nost (například hod basketbalovým míčem na
koš) nebo studijní výsledky (například zkouš­
ka obsahující výpočty) jsou pouze odrazem je dobrý v početních operacích, budou patr­
vašich schopností. Z popsaných studií ale vy­ ně v přítomnosti diváků podávat lepší výko­
plývá, že vaše výkony velmi zásadně ovlivňuje ny. Úkol je pro ně snadný, protože jej doko­
i skutečná nebo virtuální přítomnost druhých nale zvládli. Pro začínajícího hráče basketbalu
lidí a to, co tito lidé právě dělají (zda váš vý­ a pro studenta, který se nepřipravil, je přítom­
kon hodnotí či s vámi soupeří). A na složitos­ nost pozorovatelů na překážku.
ti vykonávaného úkolu závisí, zda přítomnost
pozorovatelů zlepší, či zhorší vaši výkonnost.
Profesionální hráč basketbalu a student, který Deindividuace
Přibližně ve stejné době, kdy Triplett prováděl
svůj experiment se sociální facilitaci, studoval
Vliv přítomnosti diváků na výkon závisí na tom, zda účinky koakce i jiný pozorovatel lidského cho­
je prováděný úkol snadný, nebo obtížný, a na tom, do vání, Gustave Le Bon. Ve své knize Psychologie
jaké míry jedinec cítí, že je hodnocen. davu (1895; česky: Praha, Kra 1997) si povzde­
chl, že „dav se rozumem nikdy nevyrovná izolo­
vanému jedinci“. Domníval se, že agresivní a ne­
morální chování, které projevuje lynčující dav
(a podle jeho názoru i francouzští revolucionáři),
se v davu šíří jako nákaza a narušuje smysl pro
morálku a sebekontrolu jedince. V takovém sta­
vu dokáže dav páchat destruktivní činy, jaké by
o samotě spáchal jen málokterý jedinec.
Le Bonova pozorování davového chování
podnítila výzkum jevu, který sociální psycho­
logové označují jako deindividuaci. Tento
pojem byl poprvé použit v padesátých letech
minulého století (Festinger, Pepitone a New­
comb, 1952), ale v každé další dekádě byl
přepracován - v šedesátých letech se tímto fe­
noménem zabýval Zimbardo (1969), v sedm­
desátých letech Diener (1977,1980), v osmde­
sátých letech Prentice-Dunn a Rogers (1982,
1989), v devadesátých letech Postmes a Spears
(1998). Přestože vysvětlení tohoto jevu se ča­
sem měnilo, základní myšlenkou zůstává, že
 když studentka udělala chybu. Zeny se domní­
valy, že stisknutím tlačítka uštědří studentce
elektrický šok (ve skutečnosti tomu tak nebylo).
Výsledky ukázaly, že deindividualizované ženy
udělovaly studentce dvakrát více šoků než indi­
vidualizované ženy (Zimbardo, 1969).
Jiná studie byla provedena v několika rodi­
nách během svátku Halloween. Dospělá žena
uvítala u dveří děti, které obcházely domy
v sousedství s tradičními taškařicemi a říka­
dly. Požádala je, aby si z košíku vzaly po jed­
né sladkosti. Některých dětí se zeptala, jak se
jmenují, jiné děti zůstaly anonymní. Potom
V davu se lidé často chovajíjinak, než když jsou sami. Někteří vědci
žena na chvíli vešla do domu a dala tak dě­
se domnívají, že v situacích, jako jsou například pouliční nepokoje, tem možnost vzít si více sladkostí. Děti, které
prožívají lidé deindividualizaci: mají pocit, že ztratili svou osobní přišly ve skupinách nebo zůstaly anonymní,
identitu a splynuli se skupinou. ukradly více cukroví než ty, jež přišly samy
nebo předtím ženě řekly, jak se jmenují (Die­
ner, Fraser, Beaman a Kelem, 1976).
určité skupinové situace mohou potlačit osob­ Popsané experimenty však nejsou rozhodu­
ní identitu jedince a oslabit jeho smysl pro od­ jící. Na obrázku 17.2 například vidíte, že labo­
povědnost. V důsledku toho se jedinec někdy ratorní pláště a kapuce použité v první studii
chová neobvykle nebo agresivně (metaanalýzu připomínaly úbory příslušníků Ku-klux-kla-
60 studií vypracovali Postmes a Spears, 1998). nu. Stejně tak kostýmy pro svátek Halloween
Uveďme příklad: Násilné útoky v Severním představují obvykle čarodějnice, duchy a stra­
Irsku v polovině devadesátých let minulého šidla. To vše s sebou nese agresivní nebo ne­
století lze rozdělit na ty, které páchali iden­ gativní konotace. Možná že takové kostýmy
tifikovatelní delikventi, a na ty, jež páchali nepropůjčují jen anonymitu, ale aktivují soci­
maskovaní jedinci. Maskovaní jedinci oproti ální normy, které podněcují agresivitu. Sociál­
nemaskovaným útočili na více lidí a přivodili ní normy jsou implicitní či explicitní pravidla
jim více vážných zranění (Silke, 2003). První určující přijatelné chování a názory. Badatelé
vysvětlení deindividuace tvrdila, že oslabení chtěli zjistit, zda bylo agresivní chování spíše
smyslu pro veřejnou odpovědnost zmenšuje důsledkem anonymity, nebo sociálních norem.
zábrany, které se obvykle stavějí do cesty im­ Zopakovali experiment se šoky, ale tentokrát si
pulzivnímu a neukázněnému chování (Diener, každá osoba oblékla jeden ze tří úborů: kostým
1980; Festinger et al., 1952; Zimbardo, 1969). připomínající hábit člena Ku-klux-klanu, uni­
V jedné proslulé studii deindividuace měly formu zdravotní sestry nebo vlastní civilní oděv.
čtyřčlenné skupiny vysokoškolaček uštědřovat Skupina, jejíž členové na sobě měli vlastní
elektrické šoky jiné ženě, která se údajně účast­ oblečení, sloužila jako kontrolní. Účastníci
nila experimentu zaměřeného na výzkum uče­ v kostýmech Ku-klux-klanu uštědřili student­
ní. Polovině skupin byla umožněna anonymi­ ce poněkud více šoků (ale tento rozdíl ne­
ta, což vedlo k jejich deindividuaci. Zeny byly byl významný). Důležitější bylo, že účastníci
oblečeny v neforemných laboratorních pláštích, v ošetřovatelské uniformě uštědřili student­
obličej měly ukrytý pod kápí a experimen­ ce méně šoků než osoby z kontrolní skupi­
tátor je nikdy neoslovoval jménem, ale vždy ny. Z výsledků studie vyplývá, že anonymita
k nim hovořil jako ke skupině (viz obrázek nemusí nevyhnutelně vést ke zvýšené agresi
17.2). Ostatní ženy si ponechaly vlastní oble­ (Johnson a Downing, 1979).
čení a měly velké jmenovky, jejich individualita Zjištění, že znaky specifické pro určitou si­
tedy zůstala zachována. Kromě toho se ženy ve tuaci (například ošetřovatelská uniforma) evo­
druhé skupině navzájem představily jménem. kují sociální normy, jež určují chování v rámci
V průběhu experimentu měla každá žena před anonymní skupiny, vedlo k pozdějšímu přefor­
sebou tlačítko, které měla stisknout pokaždé, mulování názoru, které duševní procesy jsou
zapojené do procesu deindividuace. Podle to­
hoto názoru faktory, které snižují veřejnou od­
povědnost - například anonymita nebo velikost
skupiny nesnižují jen charakter individuální
osobní identity, ale posilují současně charakter
skupinové identity (například identitu zdravot­
ní sestry nebo příslušníka sekty Svatyně lidu).
Situace, které vyzvedávají skupinovou identitu,
také podporují chování, jež je pro příslušnou
skupinu normativní (člověk hrající roli ošetřo­
vatelky je méně agresivní). Zatímco tedy po­
dle dřívějších vysvětlení vedla anonymita ke
zhroucení běžných zábran, které se stavějí do
cesty nežádoucímu chování, podle novějších
OBRÁZEK 17.2
vysvětlení platí, že aspekty skupinové situace
Anonymita může podpořit agresivitu. Ženy zamaskované tak, že si
podporují přizpůsobení se společenským nor­ připadaly anonymně, uštědřovaly jiné osobě více elektrických šoků než
mám platným v dané situaci (Lea, Spears a de nemaskované ženy. (PhilLip G. Zimbardo lne.)
Groot, 2001; Postmes a Spears, 1998).
Výzkum deindividuace vyzvedává určující vý­
znam situace pro lidské chování. Až se tedy příště a bodá Kitty Genoveseovou. Během útoku prý
ocitnete ve skupinové situaci, která vám propůjčí nikdo nezavolal policii a jen jeden svědek poli­
pocit anonymity (třeba na vysokoškolských kole­ cii informoval ve chvíli, kdy už Kitty byla mrtvá.
jích je to běžná situace), možná si všimnete, že jste Americká veřejnost byla touto zprávou zdě­
své chování přizpůsobili skupině. Pokud se skupi­ šena. Z pátrání uskutečněného asi o 40 let
na soustředí na mírumilovnou činnost (například později sice vyplývá, že ve skutečnosti vidělo
průvod se zapálenými svíčkami na uctění památky vraždu mnohem méně svědků (Manning, Le­
obětí teroristického útoku), budete se možná chovat vine a Collins, 2007), ale působivá představa
uctivěji a vlastenečtěji, než kdybyste byli sami. Jest­ 38 pasivních přihlížejících podnítila tehdejší
liže se ale skupina oddává škodlivější činnosti (na­ sociální psychology k výzkumu jevu, který byl
příklad drancování nebo obtěžování kolemjdoucích), později nazván efekt přihlížejícího. Bylo to­
nezapomeňte, že situační síly budou působit i na vás. tiž zjištěno, že jsou-li na místě přítomní i další
lidé, klesá pravděpodobnost, že někdo z nich
potřebnému člověku pomůže. Předpokláda­
Efekt přihlížejícího li bychom, že jestliže člověk v případě nouze
Již dříve jsme uvedli, že lidé nereagují jen na potřebuje pomoc, dostane ji tím spíše, čím
objektivní rysy situace, ale také na to, jak si je více lidí je u dané události přítomno. Mělo by
subjektivně vysvětlují. Viděli jsme, že i dokon­ totiž platit, že čím více lidí je v davu, tím sná­
ce tak jednoduchý typ sociálního vlivu, jako je ze se mezi nimi najde soucitný člověk. Bohu­
sociální facilitace, závisí částečně na jedincově žel, výzkumy efektu přihlížejícího vypovídají
interpretaci toho, co si ostatní lidé myslí a co o přesném opaku: velmi často nám v žádoucím
dělají. Nyní se ale dozvíme, že právě definová­ jednání zabrání právě přítomnost druhých
ní nebo interpretace situace je často oním me­ lidí. Do roku 1980 bylo provedeno více než
chanismem, jímž se jedinci vzájemně ovlivňují. 50 studií efektu přihlížejícího a většina z nich
Jedné noci v roce 1964 byla v New Yorku dospěla k závěru, že v přítomnosti jiných lidí
před domem, kde bydlela, přepadena mladá klesá pravděpodobnost, že se potřebný člověk
žena jménem Kitty Genoveseová. O dva týdny dočká pomoci (Latané, Nida a Wilson, 1981).
později se na titulní straně listu The New York Latané a Darley (1970) se domnívají, že
Times ocitl článek s titulkem „Vraždu vidělo přítomnost jiných lidí brání jedinci zasáhnout,
37 lidí a žádný nezavolal policii: policejní in­ protože (1) vlivem procesu pluralistické igno­
spektor je šokován lidskou lhostejností“. V člán­ rance (společného nezájmu) člověk vyhodnotí
ku bylo uvedeno, že 38 očitých svědků více než situaci jako nenaléhavou, a (2) odpovědnost za
půl hodiny sledovalo, jak vrah pronásleduje jednání se rozloží na více lidí.
 a ohlásily potenciální požár. Z účastníků tes­
tovaných ve skupinách ohlásilo kouř méně než
13 % osob, přestože místnost byla tak zakouře­
ná, že zkoumané osoby musely rozhánět kouř
rukama, aby vůbec mohly vyplnit dotazník. Ti,
kteří kouř neohlásili, později uvedli, že se do­
mnívali, že to musí být pára, výpary z klimatiza­
ce či smog - prakticky cokoli kromě skutečného
ohně nebo naléhavé situace budící důvod k oba­
Istockphoto.com

vám. Tento experiment ukázal, že přihlížející

mohou jeden pro druhého vymezit situaci jako
nenaléhavou (Latané a Darley, 1968).
Je možné, že se tito lidé prostě jen obáva­
5
1

li, že budou vypadat jako zbabělci. Badatelé

Muže ležícího na ulici si všimlo mnoho lidí, ale nikdo se u něj proto uskutečnili jinou studii, v níž prověřili
nezastavil, aby mu pomohl a aby zjistil, zda muž usnul, jestlije mu
i tuto možnost. Při druhém experimentu ne­
zle, zda je opilý nebo mrtvý. Výzkumy ukazují, že člověk pomůže cizímu
jedinci s vyšší pravděpodobností, pokud v okolí nejsou další lidé. představovala „naléhavá situace“ osobní ne­
bezpečí. Účastníci pokusu sedící ve výzkum­
né místnosti slyšeli, jak ve vedlejší kanceláři
Vymezení situace vystupuje experimentátorka na židli, aby si
Mnoho naléhavých situací začíná nejednoznač­ podala knihu z police. Zaslechli, jak experi­
ně. Je ten potácející se člověk nemocný, nebo mentátorka upadla a vykřikla: „Proboha, moje
prostě jenom opilý? Ohrožuje tu ženu cizí muž, noha... nemůžu se pohnout! Au... kotník,
nebo se manželka hádá s manželem? Line se nedokážu to zvednout.“ Zena naříkala ještě
z okna kouř požáru, nebo pára ze sporáku? Při minutu a celá záležitost trvala přibližně dvě
takové nejistotě se lidé obvykle chovají, jako by minuty. Mezi místností, kde čekaly zkoumané
se nedělo nic zvláštního, a nenápadně pokukují osoby o samotě nebo ve dvojicích, a kanceláří,
po ostatních, jak se zachovají. S největší prav­ kde žena upadla, visel pouze závěs. Výsledky
děpodobností samozřejmě spatří, že ostatní lidé experimentu potvrdily závěry studie s kouřem.
se také tváří, jako by všechno bylo v pořádku. Z účastníků, kteří čekali o samotě, přišlo ženě
A vzhledem k tomu, že v nejednoznačné situa­ na pomoc 70 % jedinců, ale ze dvoučlenných
ci se lidé často tváří neutrálně, zejména pokud skupin nabídlo ženě pomoc jen 40 % jedinců.
se snaží zachovat klid, rozvine se stav plurali­ Tito lidé později uvedli, že si nebyli jistí, co
stické ignorance - všichni členové skupiny se se vlastně přihodilo, ale že se domnívali, že to
mylně domnívají, že ostatní lidé vyhodnotili si­ nebylo nic vážného (Latané a Rodin, 1969).
tuaci jako málo naléhavou. Všichni jsme někdy V těchto experimentech vyvolala přítomnost
slyšeli o davové panice, která nastává proto, že druhých osob pluralistickou ignoranci. V ne­
každý člověk v davu vyvolává přehnané chování jednoznačné situaci se každý člověk oriento­
ostatních. Snad ještě běžnější je opačná situace, val podle klidné reakce ostatních přítomných
kdy dav ukolébá všechny jedince k nečinnosti. a dospěl k závěru, že situace není naléhavá
Tento efekt byl prokázán i experimentálně. a nevyžaduje žádný zásah.
Při jednom experimentu byli k pohovoru po­ Zdá se, že pluralistická ignorance vstoupila
zváni vysokoškolští studenti. Když před poho­ do hry i v jednom skutečném a velmi znepo­
vorem seděli v malé čekárně a vyplňovali dotaz­ kojivém příkladu efektu přihlížejícího. V roce
ník, začal se z větracího otvoru ve stěně linout 1993 v jednom nákupním centru nedaleko an­
do místnosti kouř. Někteří účastníci experimen­ glického Liverpoolu unesli dva desetiletí chlap­
tu byli v tomto okamžiku v čekárně sami, jiní ci dvouletého Jamese Bulgera. Vodili batole
čekali v tříčlenných skupinách. Experimentáto­ sem a tam, cestou ho krůtě mučili a nakonec
ři je pozorovali jednosměrným zrcadlem a šest je ubili k smrti. Během dne se s trojicí chlapců
minut čekali, jestli některý ze studentů situaci setkaly desítky dospělých. Z jejich pozdějších
ohlásí nebo něco podnikne. Tri čtvrtiny účastní­ svědectví vyplynulo, že předpokládali - nebo
ků, kteří v čekárně seděli sami, opustily místnost jim bylo řečeno -, že tito tři chlapci jsou bra­
tři (Levine, 1999). Agresivní jednání starších
chlapců si dospělí vyložili jako „sourozenecké
hašteření“ a vyhodnotili situaci jako málo na­
léhavou. Tato okolnost je obzvlášť znepokojivá.
Kdyby byli chlapci opravdu příbuzní, potřebo­
valo by zraněné a vyděšené batole méně pozor­
nosti dospělých? A podobně - má žena, kterou
ohrožuje její přítel nebo manžel, menší potíže,
než kdyby ji ohrožoval cizí muž? Ze statistik
zločinnosti vyplývá, že tomu tak není.

Rozložená odpovědnost
Pluralistická ignorance může vést jedince
Záznam průmyslové kamery v nákupním centru zachycuje dvouletého
k tomu, že situaci vyhodnotí jako málo na­ Jamese Bulgera, kterého odvádíjeden z desetiletých únosců. Starší
léhavou. Tento proces ale nevysvětluje přípa­ chlapci batole mučili a nakonec zavraždili. Trojici chlapců vidělo onoho
dy, jako je vražda Kitty Genoveseové, u níž dne mnoho dospělých lidí. Přestože malý chlapec byl plný modřin, měl
je naléhavost naprosto zřejmá. Kromě toho na hlavě řezné rány a plakal, nikdo mu nepomohl. Další šokující příklad
pluralistické ignorance?
sousedé Kitty Genoveseové se za záclonami
svých oken nemohli vzájemně vidět a nemoh­
li ani vědět, zda jsou ostatní přihlížející v kli­
du, nebo podlehli panice. Klíčovým procesem součástí trojčlenné diskusní skupiny a další se
byla v tomto případě rozložená odpovědnost domnívali, že jejich skupina je šestičlenná.
(difúze odpovědnosti). Pokud každý jedinec Ze všech účastníků, kteří se domnívali, že
ví o přítomnosti mnoha dalších lidí, tíha od­ o záchvatu druhého člověka vědí pouze oni,
povědnosti nedopadá pouze na něj. Každý si ohlásilo záchvat 85 % osob; dále ohlásilo zá­
může myslet: „Určitě už někdo zasáhl.“ chvat 62 % členů domněle tříčlenných skupin
Při ověřování této hypotézy umístili ba­ a 31 % členů domněle šestičlenných skupin
datelé účastníky experimentu do oddělených (viz obrázek 17.3). Pozdější rozhovory potvr­
kabin a řekli jim, že se budou účastnit sku­ dily, že všichni účastníci vnímali situaci jako
pinové diskuse o osobních problémech vyso­ skutečně naléhavou. Většinu z nich velmi roz­
koškoláků. Aby se předešlo rozpakům, bude rušil konflikt mezi tím, zda nechat oběť trpět,
se diskuse odehrávat prostřednictvím vnitř­ nebo zda spěchat pro pomoc. Osoby, které
ního telefonu. Každý člověk bude hovořit záchvat neohlásily, byly rozrušeny více než ty,
dvě minuty. Mikrofon bude zapnutý pou­ jež případ ohlásily. Jejich nečinnost tedy ne­
ze v kabině hovořící osoby a experimentá­ lze vysvětlovat jako projev lhostejnosti nebo
tor nebude poslouchat. Ve skutečnosti byly netečnosti. Přítomnost jiných osob však vedla
všechny hlasy kromě hlasu zkoumané osoby k rozptýlení odpovědnosti za jednání (Darley
předem nahrány na magnetofonu. V prvním a Latané, 1968; Latané a Darley, 1968).
kole jeden z domnělých účastníků uvedl, že Jak vlastně působí přítomnost ostatních
mívá záchvaty. Ve druhém kole tento jedinec lidí při difúzi odpovědnosti? Odpověď souvi­
zněl, jako by právě dostával záchvat, a pro­ sí s deindividuací (alespoň v jejím původním
sil o pomoc. Experimentátoři čekali, zda pojetí - pozn. red.), tedy s menší odpověd­
zkoumaná osoba opustí kabinu a ohlásí na­ ností, kterou člověk pociťuje jako člen sku­
léhavou situaci. Zajímalo je také, jak dlouho piny. Novější experimenty prokázaly, že lidé
to bude trvat. Všimněte si, že (1) naléhavá pociťují rozložení odpovědnosti a pomáhají
situace je jednoznačná, (2) účastník pokusu méně často i tehdy, když si před chvílí v sou­
neví, jak reagovali lidé v ostatních kabinách, vislosti s nesouvisejícím úkolem představo­
a (3) účastník pokusu ví, že experimentátor vali, že jsou členem skupiny (Garcia, Weaver,
neslyší, co se děje. Někteří účastníci dostali Moskowitz a Darley, 2002). Badatelé zjistili,
na počátku informaci, že diskuse se účastní že pokud si člověk představí, že je členem
pouze oni a druhý člověk (který po chvíli skupiny, vybavují se mu představy souvisejí­
dostal záchvat). Jiní byli informováni, že jsou cí s neodpovědností. Člověk tak ztrácí smysl
pro individuální odpovědnost a to se odráží
na jeho jednání.
Kdyby byly pluralistická ignorance a roz­
ložená odpovědnost omezeny na nejmenší
možnou míru, pomáhali by si lidé? Ve snaze
odpovědět na tuto otázku jako svou laboratoř
využili tři psychologové soustavu newyorské
podzemní dráhy (Piliavin, Rodin a Piliavin,
1969). Do vlaku podzemní dráhy nastoupili
samostatně dva experimentátoři a dvě experi-
mentátorky. Zeny se posadily a zaznamenávaly
výsledky, zatímco muži zůstali stát. Jakmile se
vlak rozjel, jeden z mužů se zapotácel a upa­
dl. Zůstal ležet a hleděl do stropu tak dlouho,
dokud mu někdo nepomohl. Pokud se nenašel
nikdo, kdo by mu přišel na pomoc, pomohl OBRÁZEK 17.3

mu na nohy druhý experimentátor. Badatelé Rozložená odpovědnost. Procento jedinců, kteří ohlásili
vyzkoušeli několik různých variant: upadnuvší domnělý záchvat oběti, klesalo s rostoucím počtem osob
v diskusní skupině. (Zdroj: M. M. Darley a B. Latané
muž měl u sebe hůl (vypadal jako tělesně po­ /1968/: Bystander Intervention in Emergencies:
stižený či nemocný) nebo páchl alkoholem Diffusion of Responsibility, Journal of Personality
(vypadal jako opilý). V některých případech byl and Sociál Psychology, 8: 377-383. ® 1968, Američan
upadnuvší člověk běloch, jindy to byl černoch. Psychological Association. Přetištěno se svolením.)

V případě člověka s holí se předpokládalo, že

situace je zcela jednoznačná. Oběť potřebovala
pomoc a pluralistická ignorance tak byla ome­ havé situace (pluralistická ignorance), používá
zena na minimum. Také difúze odpovědnosti ostatní osoby jako vzory i při vymezení situace,
byla minimální, protože žádný z přihlížejících kdy je třeba pomoci. Tuto možnost prověřovali
nemohl předpokládat, že zasáhl někdo jiný. badatelé ve studii, kdy počítali, kolik řidičů za­
Platí-li tedy předpoklad, že pluralistická igno­ staví a pomůže ženě, jejíž auto stojí u krajnice
rance a rozložená odpovědnost jsou hlavními s prázdnou pneumatikou. Bylo zjištěno, že ři­
překážkami pomoci, lidé by v této situaci měli diči zastavovali a pomáhali významně více, po­
upadnuvšímu člověku s holí ochotně pomoci. kud o několik set metrů dříve viděli jinou ženu
Výsledky toto optimistické očekávání po­ v podobné situaci, které už někdo pomáhal.
tvrdily. Bez ohledu na množství přihlížejí­ Stejně tak lidé s větší pravděpodobností darují
cích se upadnuvší muž s holí v 95 % případů peníze na charitativní účely, pokud vidí, že to
dočkal spontánní pomoci v průměru do pěti dělají i ostatní (Bryan a Test, 1967; Macaulay,
sekund. „Opilý“ muž čekal na pomoc v prů­ 1970). Poskytování pomoci mohou podpořit
měru dvě minuty a dočkal se v polovině pří­ i vzory v televizi. Tyto experimenty ukazují, že
padů. V popsané studii pomáhali černí i bílí ostatní lidé nám nejen pomáhají při rozhodo­
spolucestující bez rozdílu černé i bílé oběti vání, kdy v naléhavé situaci nezasahovat, ale
s holí, ačkoli novější studie ukázaly, že čas­ slouží také jako vzory, které nám ukazují, kdy
těji si pomáhají osoby se stejnou skupinovou a jak být milosrdnými samaritány.
identitou (například jsou-li oba lidé fanoušky
fotbalového klubu Manchester United) (Levi­ Význam informací
ne, Prosser, Evans a Reicher, 2005). Když jste se nyní dozvěděli o faktorech, které
přihlížejícího odrazují od zásahu v naléhavé
Úloha pomáhajících vzorů situaci, dokázali byste v takové situaci sami
Ve studii provedené v podzemní dráze se jednat? Experiment provedený na univerzitě
ukázalo, že jakmile přiskočí na pomoc jeden v Montaně ukazuje, že ano. Studenti si buď
člověk, následuje ho řada dalších. Z toho lze vyslechli přednášku, nebo viděli film založený
soudit, že stejně jako jedinec používá ostatní na látce, kterou jsme probírali v této kapito­
osoby jako vzory při vyhodnocení málo nalé- le. O dva týdny později se jednotliví studen-
ti ve společnosti jiné osoby (pomocníka ex- I
Otázky rozvíjející kritické myšlení
perimentátora) ocitli v simulované naléhavé I
situaci: na chodbě ležel muž, který očividně 1 Přítomnost ostatních nejen pozměňuje chování lidí,

potřeboval pomoc. Pomocník reagoval tak, ale mění i jejich duševní procesy nebo vzorce myšlení.
Na základě svých znalostí (1) sociální facilitace,
jako by situace nebyla naléhavá. Studenti,
(2) deindividuace a (3) efektu přihlížejícího popište
kteří vyslechli přednášku nebo viděli film,
tři různé duševní procesy, které se mění v důsledku
nabídli ležícímu muži pomoc významně
přítomnosti jiných lidí.
častěji než ostatní (Beaman, Barnes, Klentz Zamyslete se ještě jednou nad případem hromadné
a McQuirk, 1978). Tato studie přináší určitou sebevraždy v Jonestownu, o kterém jsme psali v úvodu
naději: jestliže se člověk dozví o sociálně- této kapitoly. 0 příslušnících sekty Svatyně lidu je důležité
psychologickém jevu - jako se právě dozvídáte vědět, že byli oddáni svému „Cíli", utopické představě
vy —, sníží se počet situací, v nichž se chová o sociální i rasové rovnosti, kterou hlásal Jim Jones. Kvůli
nežádoucím způsobem - přinejmenším svému „Cíli" se přestěhovali do guyanské džungle. Vzdali se

v případě zásahu v naléhavé situaci. svého pozemského majetku i zákonného opatrovnictví svých
dětí a žili bez svých manželských partnerů - to vše pro „Cíl".
Představte si, že jste uprostřed davu Jonesových stoupenců
ve chvíli, kdy jim přikázal vypít jed. Popište, jakou roli
Dílčí shrnutí mohla při vykonání Jonesovy žádosti hrát deindividuace
nebo pluralistická ignorance.
■ Chování jedince do značné míry
utvářejí situační vlivy, které jsou často
nepostřehnutelné. Lidé chtějí mnohdy mylně
pochopit chování ostatních lidí na základě
jejich povahy a osobnosti a opomíjejí
Vyhovění a poslušnost
situační tlaky - tento jev se označuje jako
základní atribuční chyba.
■ V přítomnosti koaktérů nebo přihlížejících
Konformita vůči většině
plní lidé jednoduché úkoly lépe a složité Jako členové určité skupiny se někdy můžeme
úkoly hůře. Tento efekt sociální facilitace ocitnout se svým názorem v menšině. Je to
a inhibice nastává proto, že přítomnost skutečnost, na kterou jsme si nejspíš v životě
druhých lidí zužuje pozornost.
zvykli. Pokud dospějeme k závěru, že stano­
■ Agresivní chování davu může být
visko většiny je platnějším zdrojem informací
výsledkem stavu deindividuace, při němž
než naše vlastní zkušenost, možná svůj názor
má jedinec pocit, že ztratil svou osobní
identitu a splynul se skupinou. K procesu
změníme a podrobíme se většinovému názo­
deindividuace přispívá anonymita ru. Představte si ale situaci, kdy naprosto jistě
a velikost skupiny. Deindividuace zvyšuje víte, že váš názor je správný a skupina se mýlí.
vnímavost jedince vůči situačně specifickým Podrobili byste se za těchto okolností sociál­
společenským normám spjatým s danou nímu tlaku? Jste-li jako většina lidí, domnívá­
skupinou. Pokud je skupina agresivní, te se, že ne. Ať jdou ostatní lidé s davem jako
agresivita jedince narůstá; je-li skupina ovce, ale vy přece jednáte podle vlastního pře­
neškodná, agresivita jedince klesá.
svědčení a zásad (Pronin, Berger a Molouki,
■ Jestliže jedinec přihlíží naléhavé situaci
2007). Jenže vaše přesvědčení o vlastní nezá­
o samotě, zasáhne s vyšší pravděpodobností,
vislosti je s největší pravděpodobností dalším
než když stejné situaci přihlíží ve skupině.
Pravděpodobnost zásahu snižují dva
příkladem základní atribuční chyby neboli
faktory: pluralistická ignorance a rozložená podcenění tlaku situace. K tomuto tvrzení nás
odpovědnost. Přihlížející jedinec se snaží opravňují výsledky klasických studií konfor­
působit navenek klidně a s ohledem na mity, které uskutečnil sociální psycholog So­
stejně klidné chování ostatních vyhodnotí lomon Asch (1952,1955,1958).
situaci jako málo naléhavou. Popsaným Aschův obvyklý postup spočíval v tom, že
mechanismem vzniká stav pluralistické
nechal zkoumanou osobu posadit ke sto­
ignorance. A přítomnost jiných lidí -
lu se skupinou sedmi až devíti lidí (všichni
dokonce i domnělá - rozptyluje odpovědnost
byli ve skutečnosti pomocníci experimentá­
mezi více lidí natolik, že žádný z přítomných
jedinců nectí nutnost jednat.
tora). Asch ukázal skupině obrázek tří různě
dlouhých svislých čar a požádal členy skupi-
ny, aby rozhodli, která z nich je stejně dlou­
há jako čára na jiném obrázku (viz obrázek
17.4). Každý člen skupiny postupně oznámil
své rozhodnutí a zkoumaná osoba byla na
řadě jako předposlední. Správná odpověď byla
zřejmá a ve většině pokusů odpovídali všichni
stejně. V několika předem určených pokusech
ale dostali pomocníci experimentátora pokyn,
aby odpovídali nesprávně. Asch potom sledo­
val, do jaké míry se zkoumaná osoba přizpů­
sobí mínění skupiny.
Výsledky byly překvapivé. Přestože správná
odpověď byla vždy očividná, průměrný účast­
ník experimentu se přizpůsobil nesprávnému
názoru skupiny asi ve třetině případů a asi tři
čtvrtiny účastníků se názoru skupiny přizpů­
sobily alespoň v jednom případě. Kromě toho
OBRÁZEK 17.4
skupina ani nemusela být velká, aby vyvolala
takové přizpůsobení. Když Asch měnil veli­ Typický podnět v Aschově studii. Po prohlédnutí
obrázku (a) měli účastníci experimentu vybrat stejně
kost skupiny od dvou do 16 členů, zjistil, že dlouhou čáru na obrázku (b). Uvedené obrázky jsou
tříčlenná nebo čtyřčlenná skupina spolupra­ typické tím, že správná odpověďje zřejmá. (Zdroj: Asch,
covníků byla při navození konformity stejně 1958.)
účinná jako početnější skupiny (Asch, 1958).
Proč zřejmost správných odpovědí nepod­
pořila nezávislost jedince na skupině? Proč
není důvěra jedince ve vlastní schopnost jed­ chyby a každá další osoba ji následovala ve
noduchého úsudku účinnou zbraní proti kon­ snaze přizpůsobit se (Asch, 1952).
formitě? Jedna skupina argumentů zastává Rozvažte, co znamená mít za těchto okol­
stanovisko, že příčinou konformity je právě ností jiný názor než většina. Stejně jako se
očividnost správné odpovědi (Ross, Bier- zkoumané osobě zdá úsudek skupiny nepo­
brauer a Hoffman, 1976). Neshody ve skuteč­ chopitelný, zkoumaná osoba se domnívá, že
ném životě obvykle zahrnují obtížné či sub­ její úsudek je nepochopitelný pro skupinu.
jektivní úsudky, například která ekonomická Skupina se bude nepochybně domnívat, že
politika nejlépe zabrání recesi nebo který ze nesouhlasící člověk je neschopný a snad je
dvou obrazů je esteticky působivější. V těchto i mimo kontakt s realitou. Jestliže účastník
případech občasnou neshodu s ostatními lid­ pokusu nesouhlasí s názorem skupiny opako­
mi očekáváme. Víme dokonce, že ocitnout se vaně, znamená to přímé zpochybnění kom­
v názorové menšině proti jednomyslné skupi­ petence skupiny. A tak v okamžiku, kdy jsou
ně je přijatelná, i když nepříjemná možnost. jedincovy vlastní schopnosti úsudku náhle
Situace v Aschových experimentech je však a nevysvětlitelně znejištěny, vyžaduje nesou­
mnohem extrémnější. V tomto případě je hlas se skupinou značnou dávku osobní odva­
účastník konfrontován s jednomyslným ne­ hy. Kromě toho zpochybnění úsudku skupiny
souhlasem o jednoduchém fyzikálním faktu, je porušením společenského pravidla, které
což je podivná a nebývalá událost, která nemá velí neurazit ostatní. Nesouhlasící osoba se
racionální vysvětlení. Účastníci pokusu jsou obává: „Co si o mně budou myslet?“ a „Co
zmatení a nervózní. Nevěřícně si mnou oči si budou myslet, že si o nich myslím?“. Tyto
a zvedají se, aby se na čáry podívali zblízka. obavy vytvářejí silné tlaky na jedince, aby
Vrtí se, mumlají a rozpačitě se chichotají. Pá­ se v Aschově experimentu podřídil mínění
travě se dívají po ostatních, aby našli vodítko skupiny.
k záhadě. Po ukončení experimentu vymýšle­ Jsou-li Aschovy situace nepodobné situa­
jí opatrné hypotézy o optických iluzích nebo cím, s nimiž se člověk setkává ve skutečném
naznačují, že první osoba se snad dopustila životě, proč vlastně Asch použil úkol, v němž
byla správná odpověď zřejmá? Důvodem je to,
že chtěl studovat výhradně konformitu ne­
zkreslenou možností, že by zkoumané osoby
mohly vnitřně měnit své názory na to, které
odpovědi jsou správné. Jiní badatelé použili ve
svých studiích různé obměny Aschovy studie
s obtížnějšími nebo subjektivnějšími úsudky,
a přestože tyto experimenty možná věrněji
odrážejí skutečné životní situace, neumožňují
nám stanovit účinky samotného tlaku půso­
bícího ve prospěch podřízení se většinovému
názoru v situaci, kdy si je člověk jistý správ­
ností svého úsudku (Ross et al., 1976).
Z Aschových i pozdějších experimentů vy­
plývá jedno důležité zjištění: tlak na konfor­
mitu je mnohem menší, pokud názor skupiny
není jednomyslný. Stačí, když většinu naruší
jediný pomocník experimentátora, a podíl
konformity klesá z 32 % pokusů na pouhých | Snímek nahoře: Ve studii přizpůsobení se většinovému názoru jsou

6 %. Osmičlenná skupina pomocníků s jed­ všichni členové skupiny s výjimkou šestého muže zleva pomocníky
> experimentátora. Dostali pokyn, aby ve 12 z 18 pokusů všichni
ním nesouhlasícím vyvolá menší míru kon­
odpověděli nesprávně. Muži číslo 6 bylo řečeno, že se účastní
formity než trojčlenná jednomyslná skupina Í experimentu zaměřeného na vizuální usuzování. Pokud odpovídá na
(Allen a Levine, 1969; Asch, 1958). Překva­ o položené otázky správně, ocitá se v pozici nesouhlasícího člověka.
pivé je, že nesouhlasící osoba ani nemusí od­ s Snímek vlevo dole: Zkoumaná osoba opakovaně pocituje nesoulad
„ s názorem skupiny a ocitá se ve stavu duševního napětí. Nervózně se
povídat správně. 1 když jsou její odpovědi ne­
naklání kupředu, aby se podívala na sporný předmět. Snímek vpravo
přesnější než odpovědi většiny, je vliv většiny ■« dole: Zkoumaná osoba trvá na svém názoru a prohlašuje, že „přece
narušen a účastníci mají větší sklon přicházet musí říkat to, co vidí".
s vlastními odpověďmi (Asch, 1955). Nezáleží
ani na tom, kdo je onou nesouhlasící osobou.
V jedné variantě pokusu, která hraničila s ab­
surditou, byla konformita významně naruše­ na tom, jaký článek v novinách jste před chví­
na i přesto, že nesouhlasící člověk měl nato­ lí četli, nebo co právě běží v televizi v rohu
lik špatný zrak, že podněty ani neviděl (Allen místnosti? V několika novějších variantách
a Levine, 1971). Je zřejmé, že přítomnost tře­ Aschova experimentu vědci zkoumali vliv
ba jen jediné další osoby s odlišným názorem zdánlivě nepodstatných situačních faktorů -
umožní zkoumané osobě nesouhlasit s názo­ například slov a obrazů - na ochotu člověka
rem většiny, aniž by pociťovala naprostou izo­ přizpůsobit se názoru většiny. Část účastníků
laci od skupiny. Potenciální nesouhlas nebo jednoho experimentu byla vystavena působení
výsměch většiny se v této situaci totiž rozloží slov jako „dodržovat“, „splnit“ a „přizpůsobit“,
mezi dvě osoby. kdežto druhá část účastníků byla vystavena
Zde znovu vidíme, jak situace utváří lidské vlivu slov jako „zpochybnit“, „čelit“ a „odchý­
chování. Situace, kdy čelíme jednomyslné vět­ lit se“ (Epley a Gilovich, 1999). V jiné studii
šině, vytváří silný tlak ve prospěch podřízení podpořili experimentátoři ochotu některých
se většině. Naproti tomu i zdánlivě nepatrná účastníků přizpůsobit se tak, že jim ukáza­
změna situace - prosté narušení jednomysl­ li fotografii „účetního Normana“ a neochotu
nosti většiny - nám umožní, abychom „byli přizpůsobit se zase podpořili fotografií „pan-
sami sebou“. Základní vlastností dané situace káče Normana“ (Pendry a Carrick, 2001).
je skutečnost, zdaje názor většiny jednohlasný, Zkoumané osoby, které byly pouze v prostředí
nebo nikoli, a proto není snad nijak překva­ navozujícím představu konformity, se v obou
pivé, že míra konformity závisí právě na této zmíněných experimentech skutečně více při­
okolnosti. Jak je tomu s méně výraznými as­ způsobovaly, když se setkaly s jednomysl­
pekty situace? Do jaké míry záleží například nou většinou. Tyto důkazy svědčí o tom, jak
 je, že v ochotě přizpůsobit se hraje svou roli
také věk. Informační sociální vliv sice vytváří
konformitu i ve starším věku - lze soudit, že
i v pozdějších fázích života si ceníme zkuše­
ností ostatních lidí -, ale zdá se, že normativ­
ní sociální vliv ztrácí s přibývajícím věkem na
významu (Pasupathi, 1999).
Rozpoznat normy, jimiž se skupina řídí, je
někdy snadné, protože jsou patrné z celkové­
ho chování skupiny. I toto tvrzení platí pro
klasickou Aschovu studii, ale ve skutečném
životě bývá rozeznání skupinových norem ob­
tížnější. V takových případech může pluralis­
tická ignorance podporovat spíše konformitu
s domnělými než se skutečnými sociálními
I jednoduché obrázky dokážou aktivovat představu ochoty nebo normami. Připomeňme si, že pluralistická ig­
neochoty k přizpůsobení. Jakmile jsou tyto představy aktivovány, mohou
norance nastává tehdy, když se členové sku­
ovlivnit chování člověka. Badatelé zjistili větší ochotu přizpůsobit se
u lidí, kteří viděli snímek „účetního Normana", než u těch, kteří viděli
piny mylně domnívají, že vědí, co si myslí
snímek „pankáče Normana". (Zdroj: Pendry a Carrick, 2001.) ostatní. V případě efektu přihlížejícího se lidé
chybně domnívají, že ostatní přihlížející ne­
považují situaci za dostatečně naléhavou. Při
snižování tlaků působících ve prospěch kon­
je naše chování citlivé vůči situačním fakto­ formity může pomoci i pochopení toho, jak
rům. Ochotu přizpůsobit se mohou zvyšovat pluralistická ignorance podporuje konformi­
i takové situační faktory, které jsou v pozadí tu. Ve stati v rubrice Nové oblasti psycholo­
a mimo naše vědomí. gického výzkumu se dozvíte, jak na univerzitě
Je jisté, že chování ostatních lidí se přizpů­ v Princetonu využili tento koncept sociální
sobujeme z celé řady důvodů. Někdy se ocit­ psychologie při snižování spotřeby alkoholu
neme v nejednoznačné situaci a nevíme, jak na vysokoškolských kolejích.
se zachovat. Co uděláte, když sedíte u stolu
v luxusní restauraci a nevíte, kterou z několika
různých vidliček použít jako první? Podívá­ Vliv menšiny
te se, jak si počínají druzí, a přizpůsobíte se Mnoho evropských vědců zaujalo kritický
jim. Tento typ konformity se nazývá infor­ postoj k americkému sociálněpsychologic-
mační sociální vliv. V podobných situacích kému výzkumu kvůli jeho přílišnému zauje­
se přizpůsobujeme, protože se domníváme, že tí konformitou a vlivem většiny na menšinu.
ostatní lidé si nejednoznačnou situaci vyklá­ Správně podotýkají, že intelektuální novinky,
dají přesněji než my. Jindy chceme prostě jen společenské změny a politické revoluce často
zapadnout do skupiny a přejeme si, aby nás nastávají proto, že informovaná a jasně se vy­
skupina přijala. Možná jste měli podobné po­ jadřující menšina získá ostatní na svou stranu
city v době, kdy jste přišli do nové školy nebo (Moscovici, 1976). Proč tedy nestudovat vliv,
jste začali studovat na univerzitě. Tento typ který může mít menšina na většinu?
konformity se nazývá normativní sociální Ve snaze prokázat svůj názor začali tito
vliv. V těchto případech se přizpůsobíme spo­ evropští badatelé ve svých studiích záměr­
lečenským normám nebo typickému chování ně navozovat prakticky stejnou situaci jako
skupiny, aby nás skupina přijala a abychom Asch ve svých experimentech. Účastníci ex­
se zalíbili jejím členům. Snažíme se se sku­ perimentu měli provést řadu jednoduchých
pinou splynout, abychom s ní dobře vycháze­ percepčních úsudků v přítomnosti pomocní­
li. Vzhledem k tomu, že v proslulé Aschově ků experimentátora, kteří soustavně uváděli
studii nebyla délka čáry nejednoznačná, víme, nesprávné odpovědi. Badatelé ale neposadili
že účastníci pokusu jednali pod tlakem nor­ jediného účastníka mezi několik pomocníků,
mativního sociálního vlivu. Naštěstí se ukazu­ ale místo toho posadili dva pomocníky, kte­
ří soustavně odpovídali nesprávně, mezi čtyři a občas i kompetentnější než většina (Maass
skutečné zkoumané osoby. Experimentátoři a Clark, 1984). Menšiny jsou také účinnější,
zjistili, že menšina dokázala ovlivnit asi 32 % pokud obhajují stanovisko, které se shoduje
účastníků do té míry, že se dopustili alespoň s rozvíjejícím se názorem většinové společ­
jednoho chybného úsudku. Má-li tato situace nosti. Například účastníci dvou experimentů,
nastat, musí být menšina během celého ex­ v nichž se diskutovalo o feministických otáz­
perimentu jednotná. Kdyby jednotlivci váhali kách, byli významně více ovlivněni názorem
nebo byli ve svém úsudku nedůslední, nedo­ menšiny, který byl v souladu s feministickými
kázali by většinu ovlivnit (Moscovici, Lage sociálními normami. Názor, který byl v roz­
a Naffrechoux, 1969). poru s těmito normami, nepůsobil přesvědčivě
Od této první názorné ukázky vlivu menši­ (Paicheler, 1977).
ny bylo v Evropě i v Severní Americe prove­ Nejzajímavějším výsledkem tohoto výzku­
deno více než 90 podobných studií. Bylo mezi mu je ale zjištění, že většina účastníků nevy­
nimi i několik takových, při nichž členové kazuje pouze ochotu být veřejně konformní,
skupiny neprováděli jen jednoduché percepční jak to ve svých pokusech zjistil Asch, ale pro­
úsudky, ale debatovali o sociálních a politic­ jevuje také změnu soukromých postojů — tedy
kých otázkách (Wood, Lundgren, Ouellet- internalizaci. Menšiny někdy dokážou změnit
te, Busceme a Blackstone, 1994). Obecným postoj většiny i tehdy, když se jim nepodaří
zjištěním o vlivu menšin je, že menšina získat konformitu veřejnosti. Taková změna
může přesvědčit většinu o svém názoru, po­ postoje se typicky projevuje s určitým zpoždě­
kud vystupuje důsledně, ale bez projevů ne­ ním (Wood et al., 1994).
ústupnosti, dogmatičnosti a arogance. Takové Jistý badatel se domnívá, že menšiny doká­
menšiny jsou vnímány jako důvěryhodnější žou navodit změnu postoje, protože přimějí
příslušníky většiny k tomu, aby přehodnotili
svůj postoj. Dokonce i tehdy, když se jim ne­
podaří většinu přesvědčit, rozšíří rozsah přija­
Sociální změna - například konec apartheidu v Jižní
telných názorů. Naopak jednomyslná většina
Africe - někdy nastane proto, že se několika lidem
podaří přesvědčit většinu u moci, aby změnila své je jen málokdy přinucena k tomu, aby pečlivě
postoje. promýšlela svá stanoviska (Nemeth, 1986).
Podle jiného názoru se vliv menšiny uplat­
ňuje částečně i proto, že členové většiny se
domnívají, že je názory menšiny neovlivní, ale
že menšině mohou prokázat laskavost a vy­
slechnout ji. Chtějí tím ukázat svou nepřed-
pojatost, ale nedomnívají se, že by úvahami
o názoru menšiny mohli změnit svůj názor.
Takové úvahy však kupodivu dokážou změ­
nit názor, protože odpovědné rozvažování
naruší celou soustavu souvisejících přesvěd­
čení a zvýší pravděpodobnost, že budou ča­
sem přehodnocena. Tento proces je odrazem
jevu, jemuž psychologové říkají tichá doho­
da o shovívavosti při zacházení s příslušní­
ky menšin. Jeho podstatou je snaha většiny
vystupovat spravedlivě, a proto většina dává
menšině slovo, ale tím nevědomky otevírá
dveře menšinovým vlivům (Crano a Chen,
1998).
Jenže ohleduplné zvažování menšinových
názorů ještě není všechno. Víme to, protože
menšina dokáže přesvědčit většinu i tehdy,
když používá slabé argumenty. Výzkumy z po-
NOVE OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Pluralistická ignorance vou látku očividně pochopili a to večírku dáte jenom jednu nebo dvě
a rychlé pití je pro vás další důvod, proč si své skleničky, možná se vám nelíbí, jak
na univerzitách dotazy necháte pro sebe. Vidíte, moc pijí vaši spolužáci.
Zrnko vědomostí může mít velkou jak působí pluralistická ignorance? I zde máme model pluralistické
moc. Někdy dokonce dokáže půso­ Vy i vaši spolužáci se chováte stej­ ignorance: všichni se chovají více­
bit proti situačním silám a zmenšit ně - všichni tiše sedíte a na nic se méně stejně a všichni vypadají, že
jejich vliv na naše chování. 0 ta­ neptáte. Přestože se chováte stej­ jsou při pití spokojení. Ale přesto
kovém vítězství znalostí jsme se ně jako ostatní, často se domní­ i ve chvíli, kdy drží plnou sklenici
přesvědčili, když jsme se zabývali váte, že vaše pocity se od jejich piva, se mnoho studentů v duchu
úlohou informací v efektu přihlížejí­ pocitů liší: vy sami ničemu nero­ trápí pochybnostmi. Současně se
cího. Studie uskutečněná na Univer­ zumíte, ale ostatní všechno pocho­ však domnívají, že skupinová nor­
zitě v Montaně prokázala, že pokud pili. V tomto případě může plura­ ma velí nedělat si s pitím starosti.
se lidé dozvědí o sociálněpsycholo- listická ignorance studenta odcizit Jaké důsledky má takové nespráv­
gických faktorech, které přihlížejí­ od spolužáků. Představte si, jak by né vnímání společenské normy?
cím brání zasáhnout, v případě po­ se vám ulevilo, kdyby se k vám váš Lidé se jí podřídí - a časem pijí
třeby nabídnou svou pomoc častěji. soused naklonil a zašeptal: „Rozu­ ještě více! Tento problematický vý­
Jedním ze zásadních postřehů míš tomu? Já jsem to vůbec nepo­ sledek potvrdila řada studií usku­
o sociálním vlivu, který vyplynul chopil." Možná byste dokonce našli tečněných na univerzitě v Prince-
ze studií efektu přihlížejícího, je odvahu a přihlásili se s dotazem! tonu (Prentice a Miller, 1993).
koncept pluralistické ignorance Jak to všechno souvisí s rych­ Již jsme se zmínili o tom, že
(Schanck, 1952). Jestliže nevíme, lým pitím vysokoškoláků (viz znalost zásad sociální psycholo­
jak si máme počínat ve složité 6. kapitola)? Možná víte, že pití gie může být mocným nástrojem.
nebo matoucí situaci, nezačneme alkoholických nápojů na univer­ Na univerzitě v Princetonu také
hned jednat, ale shromažďujeme zitách dělá velké starosti rodičům vypracovali a vyzkoušeli nový typ
informace od lidí, kteří jsou na­ studentů i pracovníkům univerzit osvětového programu zaměřeného
blízku. Jen málokdy k nim ale při­ v celých Spojených státech. Neho­ na zneužívání alkoholu. Studenti
stoupíme a přímo se jich zeptáme, dy související s požíváním alkoho­ prvního ročníku se na' kolejích zú­
co si myslí nebo cítí. Místo toho lu jsou nejčastější příčinou smrti častnili diskuse, která se zaměřila
naoko udržujeme nevzrušený klid vysokoškoláků a pití alkoholu je buď na vliv vrstevníků a obsaho­
a předstíráme, že víme, co děláme. spojováno s horšími studijními vý­ vala také informace o pluralistické
Nenápadně při tom sledujeme, jak sledky a častějším destruktivním ignoranci, nebo se soustředila na
se chovají ostatní. Předpokládej­ chováním. Při průzkumu uvedlo jednotlivce a na proces rozhodo­
me, že všichni ostatní se chovají 90 % vysokoškoláků, že mají zku­ vání v situacích, kdy se obvykle
stejně jako my. Jsme tedy obklo­ šenost s pitím alkoholických ná­ pije alkohol. Ti, kteří se dozvěděli
peni skupinou lidí, kteří vypadají, pojů, a asi čtvrtina studentů má o existenci pluralistické ignorance,
že vědí, co dělají, ale jsou vnitř­ s alkoholem potíže - podlehli o čtyři až šest měsíců později udá­
ně nejistí a zmatení. Tomuto sta­ například rychlému pití. Dnes už vali, že pijí méně. I zrnko vědo­
vu říkáme pluralistická ignorance. víme, že při studentském pití se mostí může mít velkou moc! Kro­
Nikdo ve skupině si neuvědomuje projevuje značný vliv vrstevníků. mě toho se zdá, že znalost tohoto
skutečné pocity ostatních. Otázka je, jak tento vliv přesně pů­ sociálněpsychologického principu
Tento skupinový jev vysvětlu­ sobí. Přemlouvají se studenti vzá­ nezměnila způsob vnímání sku­
je mnohé reakce přihlížejících na jemně k nadměrnému pití? Někdy pinové normy, ale spíše oslabila
naléhavé situace. Vy i vaši spolu­ ano. Jindy zase působí pluralis­ její vliv při navození konformity
žáci jste se při přednášce ve vel­ tická ignorance. Jestliže pije 90 % (Schroeder a Prentice, 1998).
ké posluchárně patrně mnohokrát studentů, vypadá to, že s tím ni­ Až se tedy budete příště na ně­
ocitli v podobné situaci. Přednáše­ kdo nemá žádný problém. Průzku­ jakém večírku v kruhu nenucených
jící vám vysvětlil novou a složitou my ale ukazují, že mnoho studentů pijáků rozhodovat, jestli si dáte
Látku a zeptal se, jestli má někdo má z pití špatný pocit. Možná jste skleničku (nebo další skleničku),
nějaký dotaz. Přihlásili jste se? Pa­ už někdy ošetřovali opilého spolu­ nerozhodujte se na základě do­
trně ne. Proč byste měli přiznávat, žáka, slyšeli o někom, kdo zemřel mnělého přesvědčení svých společ­
že jste zmatení? Nechcete přece na otravu alkoholem, nebo jste si níků, ale poslechněte svou před­
vypadat jako někdo, kdo neustále všimli, že se vaše občasné kocovi­ tuchu. Sociální situace nahrávají
klade hloupé otázky. Přihlásil se ny nepříznivě odrážejí na školním konformitě, vy se ale můžete účin­
někdo z vašich spolužáků? Ne. No­ prospěchu. I když vy sami si na ně bránit silou svých vědomostí!
slední doby svědčí o tom, že vytrvalá menšina Problém poslušnosti vůči autoritě vyvstal
dokáže změnit postoje většiny, protože za­ znovu ve Vietnamu v roce 1968, kdy skupina
stávat vlastní názor a postavit se nesouhlasu amerických vojáků zavraždila civilní obyvatele
nebo i pronásledování většiny vyžaduje odva­ v obci My Lai. Tvrdili přitom, že pouze upo­
hu (Baron a Bellman, 2007). A vnímaná od­ slechli rozkaz. Také v tomto případě musela
vaha může vyvolat loajalitu. mezinárodní komunita uvažovat o možnosti,
Tato zjištění nám připomínají, že většiny že obyčejní občané jsou ochotní poslouchat
mívají obvykle sociální moc schvalovat a ne­ autoritu i tehdy, když je v rozporu s jejich svě­
schvalovat, přijímat nebo odmítat. Právě tato domím.
moc může vyvolat souhlas veřejnosti a ochotu Vylíčení Adolfa Eichmanna jako obyčej­
podřídit se. Naproti tomu menšiny mají ta­ ného byrokrata poslouchajícího rozkazy však
kovou sociální moc jen velmi vzácně. Pokud ostře zpochybnili současní historikové (Cesa-
jsou však důvěryhodné a projeví odvahu, mo­ rini, 2004; Lozowick, 2002). Tvrdili, že na po­
hou vyvolat opravdovou změnu postojů a tím čátku své nacistické kariéry Eichmann možná
i inovaci, společenskou změnu, a dokonce re­ skutečně byl obyčejným člověkem, ale jeho
voluci. narůstající identifikace s nacistickým hnutím
jej proměnila v „autora genocidy“, který si zís­
kával uznání a přízeň skrze vymýšlení nových
Poslušnost vůči autoritě a kreativních způsobů, jak deportovat a zabí­
V úvodu této kapitoly jsme vzpomněli jed­ jet Židy (Haslam a Reicher, 2007). Obdobné
nu z nej mrazivějších hrůz v dějinách lid­ pochybnosti narůstají na poli sociální psycho­
stva - snad žádná jiná není svým rozsahem logie. Zmírňují klasické tvrzení, že zlé situa­
tak děsivá jako systematická genocida více ce vyvolávají zlé chování, a vyzdvihují jemně
než osmi milionů lidí, kterou uskutečnili na­ odstíněnou souhru mezi tím, jak se jedinci
cisté za 2. světové války. Vůdčí osobnost této identifikují se skupinou, jak se nechají utvá­
hrůzy, Adolf Hitler, byl patrně psychopat. Ale řet silnou situací, a jak ji naopak sami utvářejí
nemohl to všechno udělat sám. Co lidé, kte­ (Haslam a Reicher, 2007). Současné výzkumy
ří se starali o každodenní provoz, postavili a debaty na poli sociální psychologie se zabý­
pece a plynové komory, plnili je lidmi, počítali vají dynamickou interakcí mezi identitou, cíli
mrtvá těla a vedli účetnictví? Ti všichni byli a touhami lidí na jedné straně a proměnlivý­
také psychopatické osobnosti? mi situacemi, v nichž se lidé ocitají, na straně
Nebyli - alespoň podle sociální filozofky druhé.
Hannah Arendtové (1963), která sledova­ Zásadní studie, které nejlépe vyjadřu­
la proces s nacistickým válečným zločincem jí šokující vliv situace na chování, uskutečnil
Adolfem Eichmannem, odsouzeným a po­ v šedesátých letech minulého století Stanley
praveným za způsobení smrti milionů Židů. Milgram (1963, 1974) na Yaleově univerzitě.
Arendtová ho popisuje jako hloupého a prů­ Ještě dnes, téměř po 50 letech, je Milgramo­
měrného byrokrata, který se považoval za va práce tématem rozsáhlých diskusí (Blass,
malé kolečko ve velkém stroji. Ve své knize 2004; Burger, 2008; Packer, 2008). Obyčejní
o Eichmannovi s podtitulem Zpráva o ba­ muži a ženy se přihlásili na inzerát v novi­
nalitě zla došla k závěru, že většina „zlých nách, který nabízel čtyři dolary za jednoho-
mužů“ třetí říše byli jenom obyčejní lidé, kte­ dinovou účast při „výzkumu paměti“. Po pří­
ří plnili rozkazy nadřízených. Domnívala se, chodu do laboratoře se každý účastník setkal
že takové zlo by dokázal páchat každý z nás s jiným účastníkem (ve skutečnosti to ale byl
a že nacistické Německo se od normálního experimentátorův pomocník) a dozvěděl se,
lidského stavu lišilo méně, než bychom rádi že jeden z nich bude ve studii hrát roli učitele
věřili. Arendtová uvedla: „Za jistých okolnos­ a druhý žáka. Oba účastníci si potom tahali
tí se i ten nejslušnější obyčejný člověk může z klobouku útržky papíru a skutečný účastník
stát zločincem.“ Není snadné smířit se s ta­ zjistil, že na něj připadla úloha učitele. V této
kovým závěrem, protože je pohodlnější věřit, roli měl účastník přečíst žákovi seznam dvo­
že nestvůrně zlo mohou páchat jen nestvůrní jic slov a potom zkoušet jeho paměť tím, že
jedinci. přečte vždy jedno slovo z každé dvojice. Žák
„Generátor elektrických šoků“, který použil Milgram ve svých experimentech s poslušností (vlevo nahoře). „Student"
je připoután na „elektrické křeslo" (vpravo nahoře). Účastník pokusu dostává před zahájením „vyučování" ukázkový
elektrický šok (vlevo dole). Účastník odmítá pokračovat v pokusu (vpravo dole). Účastníci pokusu byli většinou
hluboce znepokojeni úlohou, kterou měli sehrát, at už v experimentu setrvali až do konce, nebo v určitém okamžiku
odmítli pokračovat. (Z filmu Obedience, distribuovaného filmovým archivem New York University. ® 1965, Stanley
Milgram, přetištěno se svolením Alexandry Milgramové.)

měl ze čtyř nabízených možností vybrat jed­ že při každé chybě má žákovi postupně uštěd­
nu správnou. Pokud se žák zmýlil, měl uči­ řit silnější šok (viz obrázek 17.5).
tel stisknout páčku, kterou žákovi uštědřil Žák ve skutečnosti žádné šoky nedostával.
elektrický šok. Byl to přívětivý sedmačtyřicetiletý muž,
Účastník pokusu sledoval, jak experimentá­ který byl pro tuto úlohu speciálně vycvičen
tor připoutal žáka do křesla a na zápěstí mu a choval se přesně podle připraveného scénáře.
upevnil elektrodu. Potom se účastník usadil Počínaje 75 volty byly jeho projevy bolesti
v sousední místnosti před generátor šoků, na slyšet skrze stěnu, která dělila obě místnosti.
jehož čelním panelu bylo v řadě umístěno Při 150 voltech začal prosit, aby pokus
30 páčkových vypínačů (viz fotografie). Kaž­ skončil. Při ještě silnějších šocích začal křičet
dý vypínač byl označen příslušným napětím a nadávat. Při 300 voltech začal kopat do
v posloupnosti od 15 do 450 voltů a skupiny stěny a při dalším zvýšení intenzity (s ozna­
vypínačů byly zároveň označeny slovním po­ čením „velmi silný šok“) přestal odpovídat
pisem od „slabý šok“ přes „nebezpečné, silný na otázky a nevydával žádné zvuky. Jak se dá
šok“ až k nejvyšší hodnotě, která byla ozna­ očekávat, mnoho účastníků začalo proti tako­
čena prostě jen „XXX“. Když účastník experi­ vému mučení protestovat a žádat experimen­
mentu stiskl páčku, ozval se bzučák, rozsvítila tátora, aby pokus ukončil. Experimentátor ale
se světla a ručička voltmetru se vychýlila do­ odpověděl několika úsečnými pokyny. Použil
prava. Aby si účastník dokázal představit, jak jich tolik, kolik bylo zapotřebí, aby zkouma­
zařízení funguje, dostal ukázkový šok o napětí ná osoba pokračovala: „Prosím, pokračujte“,
45 voltů. Účastník v roli učitele dostal pokyn, „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“, „Je
 OBRÁZEK 17.5
Milgramův experiment s poslušností. „Učitel" (a) měl po každé chybě uštědřit „žákovi" (b) silnější elektrický šok. Pokud „učitel"
namítal, experimentátor (c) trval na tom, že je nutné pokračovat. (Obedience to Authority: An Experimental View by Stanley Milgram.
® 1974, Stanley Milgram. Přetištěno se svolením Alexandry Milgramové.)

naprosto nutné, abyste pokračoval“ a „Nemáte A co zjistil Milgram? To, že 65 % účastníků

na vybranou, musíte pokračovat“. Poslušnost pokusu uposlechlo pokyny experimentátora
vůči autoritě byla měřena maximálním po­ a použilo celou sérii elektrických šoků (po­
čtem šoků, které účastník pokusu uštědřil, než slední měl 450 voltů a byl označen „XXX“).
odmítl pokračovat. A žádný účastník nepřerušil experiment dří­
Když se vysokoškoláci poprvé dozvědí ve než u šoku o intenzitě 300 voltů, při němž
o podrobnostech Milgramova pokusu a mají žák začal kopat do stěny (viz obrázek 17.6).
odpovědět na otázku, zda by uštědřovali další Proč nedokážeme pochopit míru posluš­
šoky ve chvíli, kdy žák začne kopat do stěny, nosti, která vyšla najevo v Milgramových
99 % z nich odpoví, že nikoli (Aronson, 1995). pokusech? Odpověď souvisí se základní atri­
Milgram dělal průzkum u psychiatrů na jisté buční chybou, o níž jsme se zmínili v úvodu
význačné lékařské fakultě. Psychiatři předpo­ této kapitoly. Předpokládáme, že chování lidí
vídali, že většina účastníků odmítne pokračo­ odráží jejich vnitřní vlastnosti, přání a rysy
vat při dosažení hodnoty 150 voltů, že pouze osobnosti. Podceňujeme a někdy snad i zcela
asi 4 % účastníků překročí hranici 300 voltů přehlížíme vliv situace. Přihlédneme k tomu,
a méně než 1 % se dostane až k nejvyšší hod­ že většina lidí nechce ublížit nevinnému člo­
notě 450 voltů. věku, a dojdeme k závěru, že v Milgramově
experimentu uposlechne pokynů jen málo­ 100

kdo. Pravda je, že jen málokdo chtěl opravdu

poslechnout. Většina účastníků experimentu
80
vyjadřovala značnou nespokojenost a výhrady
vůči udělování elektrických šoků. Ale přesto
pokračovali. Nedokázali se řídit svým úmys­ 60
lem „neublížit“, i když jej slovně dávali najevo.
Ve víře, že chování lidí se řídí jejich úmysly,
40
jsme si nevšimli, jak různé sotva patrné prvky
situace Milgramova experimentu nutily člově­
ka k poslušnosti. 20
Ale jak vlastně víme, že v tomto případě se­
hrála svou roli situace? Co když účastníci po­
0
kusu byli obzvláště agresivní nebo bezcharak­ 100 200 300 400
terní? Co když Milgram rozpoutal nevědomý intenzita šoku (ve voltech)
agresivní pud, o kterém hovořil již Freud?
To, že hlavní roli hraje situace, víme proto, OBRÁZEK 17.6
že Milgram použil různé varianty základního Poslušnost vůči autoritě. Procento účastníků, kteří byli
postupu a náhodně zařazoval účastníky poku­ ochotní udělovat trestající šoky, začalo klesat teprve po
dosažení hodnoty 300 voltů (nebezpečné napětí). (Graf
su do různých situací. Každá obměna situace
je zpracován podle tabulky č. 2, Graf rozdělení okamžiku
vedla k zásadním změnám míry poslušnosti. přerušení, ín Milgram /1963/: Behavioral Study
Klíčová situace se vyznačuje čtyřmi důležitý­ of Obedience, Journal ofAbnormal and Sociál Psychology,
mi vlastnostmi: (1) dohledem, (2) zmírňující­ 67, str. 376. Použito se svolením Alexandry Milgramové.)
mi prvky, (3) přítomností vzorů a (4) vývojem
situace.

Dohled vazbu, míra poslušnosti vzrostla na 100 %.

Důležitým faktorem, který ovlivnil posluš­ Druhým situačním faktorem, který podporu­
nost účastníka, byla míra dohledu ze stra­ je poslušnost, jsou tedy zmírňující prvky (či
ny experimentátora. Pokud experimentátor „nárazníky“). Účastníci Milgramova pokusu si
odešel z místnosti a dával pokyny telefonic­ byli vědomi, že páchají násilí, ale situace obsa­
ky, poklesla míra poslušnosti ze 65 na 21 % hovala několik zmírňujících prvků, které tuto
(Milgram, 1974). Několik účastníků, kteří skutečnost zastíraly nebo rozmělňovaly. Čím
v pokusu pokračovali i za těchto podmínek, přímější byl kontakt účastníka s obětí - čím
podvádělo a uštědřovalo žákovi šoky o nižší méně zmírňujících prvků stálo mezi zkou­
intenzitě. Neustálá přítomnost experimentá­ manou osobou a důsledky jejích činů -, tím
tora a jeho dohled je tedy důležitým situač­ méně byl účastník ochoten poslouchat příkazy.
ním faktorem, který podporuje poslušnost. Nejběžnějším zmírňujícím prvkem, který se
vyskytuje ve válečných situacích, je vzdálenost
Zmírňující prvky osoby od místa násilných činů. Eichmann
Dalším významným prvkem byla vzájemná tedy tvrdil, že nebyl přímo odpovědný za za­
blízkost učitele a žáka. Při standardním Mil- bíjení Židů, ale pouze nepřímo organizoval
gramově postupu byl žák ve vedlejší místnos­ jejich smrt. Podobnou úlohu „článku v ře­
ti a učitel jej neviděl, ale jenom slyšel skrze tězci“ navodil i Milgram, když od účastníků
stěnu. Pokud byl žák ve stejné místnosti pokusu někdy vyžadoval pouze stisknutí vypí­
jako účastník pokusu, míra poslušnosti kles­ nače, které bylo povelem pro dalšího učitele
la z 65 na 40 %. Jestliže musel účastník po­ (pomocníka), aby žákovi udělil šok. Za těchto
kusu osobně zajistit, aby žák měl položenou podmínek míra poslušnosti prudce vzrost­
ruku na elektricky vodivé desce, poklesla míra la: úplnou škálu šoků využilo plných 93 %
poslušnosti na 30 %. Jestliže naopak psy­ účastníků. V této situaci mohl účastník poku­
chologická vzdálenost vzrostla a žák nedával su přenést odpovědnost na osobu, která šoky
z vedlejší místnosti žádnou verbální zpětnou udělovala.
 Jako zmírňující prvek působil i samotný
generátor šoků - byl to neosobní mechanic­
ký činitel, který ve skutečnosti uděloval šoky
sám. Představte si, jak by klesla míra posluš­
nosti, kdyby účastníci pokusu museli žáka za
každou chybu udeřit pěstí. V životě máme
k dispozici podobné technologie, kvůli nimž
můžeme prostřednictvím dálkového ovládá­
ní zabíjet vzdálené lidské bytosti, a zůstává­
me přitom ušetřeni pohledu na jejich utrpení.
Všichni se patrně shodneme, že je horší zabít
tisíce lidí jediným stiskem tlačítka, které uvol­
ní řízenou střelu, než ubít kamenem jednoho
člověka k smrti, ale psychicky snadnější je
stisknout tlačítko. Právě to je podstatou účin­ Moderní způsob vedení boje umožňuje jedincům distancovat se od
skutečného zabíjení, což jim dává pocit, že nejsou odpovědní za smrt
ku zmírňujících prvků.
nepřátel.

Vzory
Milgram ve svých experimentech docílil vyso­
ké míry poslušnosti mimo jiné proto, že so­ ukončit, druhý trval na tom, že budou pokra­
ciální tlaky působily proti osamělému jednot­ čovat. Za těchto okolností nepokračoval žádný
livci. Kdyby účastník nebyl v dané situaci sám, z účastníků, přestože jim to druhý experimen­
byl by méně poslušný? Již jsme se seznámili tátor nařizoval (Milgram, 1974).
s některými čísly, která takovou domněnku Vzory, které odmítnou poslušnost, tedy
podporují: účastník Aschovy studie konfor­ účastníkům pokusu usnadní řídit se vlastním
mity se podřídí nesprávnému skupinovému svědomím. Avšak dříve než začneme těmto
úsudku s menší pravděpodobností, pokud má účastníkům gratulovat za jejich nezávislost při
alespoň jednoho spojence. působení společenského tlaku, měli bychom
Podobná situace nastala i v Milgramově se blíže podívat na důsledky popsaných zjiště­
experimentu. Při jedné obměně původního ní. Vyplývá z nich, že účastníci se nerozhodo­
postupu byli do hry zapojeni dva pomocníci vali mezi poslušností a nezávislostí, ale mezi
experimentátora. Byli představeni jako zkou­ poslušností a konformitou. Měli na vybranou,
mané osoby, které budou rovněž vystupovat zda uposlechnou příkazu experimentátora,
v roli učitele. První učitel měl přečíst seznam nebo zda se podrobí právě vznikající normě,
dvojic slov, druhý učitel měl žákovi říkat, zda která velela odepřít poslušnost.
jsou jeho odpovědi správné, nebo nesprávné, Volba mezi uposlechnutím nebo přizpůso­
a třetí učitel (zkoumaná osoba) měl žákovi bením vám možná nepřipadá jako zvlášť hr­
uštědřovat šoky. Pomocníci experimentátora dinská. Patří však mezi procesy, které jsou so­
postupovali podle pokynů až do šoků o inten­ ciálním pojivém příslušníků lidské rasy. Jeden
zitě 150 voltů. V tomto okamžiku první učitel sociální historik poznamenal, že „neposluš­
prohlásil, že s pokusem končí. Experimentátor nost, pokud není motivována kriminálními,
trval na tom, že musí pokračovat, ale první ale morálními, náboženskými nebo politic­
učitel vstal ze židle a posadil se na jinou židli kými faktory, je vždy kolektivním činem a je
v odlehlé části místnosti. Po šoku o intenzitě odůvodněna kolektivními hodnotami a hod­
210 voltů opustil experiment i druhý učitel. notami vzájemných závazků, které existují
Experimentátor se potom obrátil ke zkoumané mezi členy komunity“ (Walzer, 1970, str. 4).
osobě a trval na tom, že musí pokračovat sama.
V této situaci bylo ochotno dokončit pokus jen Vývoj situace
10 % účastníků. Při jiné obměně pokusu byli Když jsme v předchozích odstavcích rozebíra­
místo dvou pomocných učitelů přítomni dva li vliv situací, vylíčili jsme je velmi povšechně.
experimentátoři. Po několika šocích se začali Uvažovali jsme například o tom, že jednomy­
dohadovat. Jeden z nich řekl, že by měli pokus slná skupina působí na jedince výraznějším
tlakem než skupina, v níž se nachází jeden Ale nej důležitější je možná to, že účastní­
nesouhlasící člověk. Tento povšechný popis ci Milgramových experimentů neměli čas na
opomíjí skutečnost, že každá situace se vyvíjí úvahy. Neměli čas zamyslet se nad podivnou
a její význam se mění. To, co začíná neškodně, situací, v níž se ocitli. Neměli čas přemýšlet
může nečekaně nabrat děsivý spád. A přesto o tom, co jim velelo jejich svědomí. To jim
vývoj situace velmi často opomíjíme - stejně účinně zabránilo definovat situaci podle vlast­
jako opomíjíme vliv situace v obecné rovině. ních měřítek jako „děsivou“. Místo toho se
Mnoho lidí se například pozastavuje nad zmítali mezi dvěma protichůdnými definice­
tím, že účastníci Milgramových studií byli mi situace. Autorita v podobě vědce defino­
vůbec ochotní uštědřit žákovi první elektric­ vala situaci příkazem: „Experiment vyžaduje,
ký šok. Téměř každý tvrdí, že on sám by to abyste pokračoval“ a oběť definovala situaci
neudělal. Je to proto, že lidé mají sklon sou­ prosbou: „Pusťte mě odtud! Začíná mi být
středit se na konec příběhu - na to, jak je celá špatně od srdce!“ V rychle se měnící a vyví­
situace pobuřující a jak zkoumané osoby udě­ jející situaci se velmi často stávalo, že chová­
lují smrtící elektrické šoky nevinnému člově­ ní účastníků pokusu bylo odrazem toho, jak
ku, který podle všeho ztratil vědomí. Měli by­ situaci definovali jiní lidé. Většina účastníků
chom se ale soustředit spíše na to, jak situace se řídila experimentátorovou definicí a po­
začala, a hlavně na to, jak se vyvíjela. kračovala. Ti, kdo se řídili definicí sobě rov­
Celý příběh začal poměrně neškodně. ných účastníků, kteří v experimentu odmítli
Účastníci odpověděli na inzerát a souhlasili pokračovat, vypověděli poslušnost. Zajímavé
s účastí ve studii na Yaleově univerzitě. Ne­ je, že z těch, kteří odmítli poslechnout, se vět­
přímo tím vyjádřili, že jsou ochotní spolu­ šina rozhodla vypovědět poslušnost při 150
pracovat s experimentátorem, řídit se pokyny voltech, kdy žák poprvé požádal o ukončení
odpovědného člověka a dovést svou práci až experimentu (Packer, 2008). Z toho lze usu­
do konce. Je to velmi silná společenská nor­ zovat, že odepření poslušnosti souvisí - stejně
ma a někdy si neuvědomujeme, jak obtížné je jako poslušnost - se situačními spouštěcími
porušit takovou dohodu a vzít zpět své slovo. faktory. Chování účastníka se neřídilo jeho
Jakmile se účastníci dostavili na dohodnuté vlastními přáními a touhami, i když je nahlas
místo, stali se součástí vědeckého experimen­ projevuje. Představte si, o kolik méně posluš­
tu, který na ně působil přímočaře. Možná si nosti by účastníci projevovali, kdyby po šoku
pomysleli: „Naučit se jednoduché dvojice slov o síle 300 voltů měli 15 minut času na pře­
přece není nic těžkého“ a „Vsadím se, že vy­ mýšlení.
hlídka na elektrický šok urychlí proces učení“.
Kromě toho nezapomínejme, že první šok Ideologické ospravedlnění
měl téměř neznatelnou intenzitu 15 voltů. Nejúčinnější situačními faktory, které člově­
Intenzita šoků narůstala o pouhých 15 voltů. ka nutí k poslušnosti (jejich soupis najdete
Přestože je naprosto jasné, že uštědřit člově­ v Přehledu pojmů), jsou společenského rázu.
ku elektrický šok o síle 450 voltů není dobrá Milgram se domnívá, že schopnost poslou­
věc, změna z nevinné události v něco nepřed­ chat autority je natolik nezbytným požadav­
stavitelného nastala nepozorovaně. Jakmile kem fungující společnosti, že jej našemu ži­
účastníci pokusu udělili první šok, neexistoval vočišnému druhu patrně vtiskla sama evoluce.
přirozený bod zlomu. Ve chvíli, kdy chtěli ex­ Dělba práce ve společnosti vyžaduje, aby jed­
periment opustit, byli v pasti. Skutečná pova­ notlivci byli občas ochotní podřídit své vlastní
ha situace se projevila teprve s postupem času. nezávislé jednání tak, aby sloužili cílům větší
A aby bylo všechno ještě horší, pokud se společenské organizace. Rodiče, škola a práce
chtěli účastníci z pokusu vymanit, museli si tuto ochotu posilují a připomínají jednotliv­
s pocitem provinění a zahanbení připustit, že cům, že je důležité řídit se pokyny těch, kdo
se od samého začátku chovali špatně. Čím „vědí, proč to tak chtějí“. Chceme-li pochopit
déle svůj odchod odkládali, tím obtížnější poslušnost v konkrétní situaci, měli bychom
bylo připustit vlastní chybu. Pokračovat v ne­ porozumět tomu, jak jedinec přijímá ideolo­
správném jednání bývá častokrát jednodušší gii - tedy soubor přesvědčení a postojů -, kte­
než připustit, že jsme se zmýlili. rá odůvodňuje autoritu vedoucí osoby a ospra-
vedlňuje vykonávání jejích pokynů. Příkladem
Přehled pojmů
ideologického ospravedlnění je uvažování
islámských extremistů, kteří se 11. září 2001 Situační faktory podporující poslušnost vůči autoritě
stali sebevražednými únosci. Byli přesvědčeni,
že pokud uposlechnou pokynů Usámy bin Lá- Faktor Experimentální důkaz z Milgramových studií

dina, vstoupí jako mučedníci do ráje. Přísluš­ Dohled Míra poslušnosti klesá, pokud experimentátor není
níci sekty Svatyně lidu zase v děsivé jednotě přítomen ve stejné místnosti.
věřili tomu, že když vypijí jed, přejdou do ráje
Zmírňující Míra poslušnosti klesá, je-li „oběť" umístěna blíže
v zájmu dosažení „Cíle“, který jim vytyčil Jim prvky účastníkovi, a stoupá, pokud účastník svou „oběť'
Jones. Ideologie neřídí jen podivné chování neslyší.
náboženských extremistů, ale také každodenní Vzory Míra poslušnosti klesá, pokud „kolega učitel" nebo
činnosti vojenských organizací. Nacističtí dů­ druhý experimentátor přestane spolupracovat.
stojníci věřili v nadřazenost německého státu,
Vývoj Zdá se, že míra poslušnosti závisí na neškodném
a tedy i v oprávněnost rozkazů vydávaných ve situace začátku studie, malých změnách intenzity šoků
jménu jeho ideologie. Stejně tak vojáci všech a nedostatku času o situaci přemýšlet.
hodností jsou vázáni předpokladem, že ná­
rodní nebo mezinárodní bezpečnost vyžaduje
striktní dodržování vojenských rozkazů. Zabí­
jení jiných lidí ve jménu přesvědčivé ideologie Někteří kritikové namítali, že Milgramovy
se stává ctí a povinností. experimenty byly umělé a že prestiž vědecké­
V Milgramových experimentech lze za ho experimentu vedla účastníky k poslušnos­
ideologii, která opravňuje dokonce i mimo­ ti bez zpochybňování podezřelých postupů.
řádné požadavky, považovat „důležitost vědy“. Tvrdili také, že ve skutečných podmínkách by
lidé nikdy nic podobného nedělali (Baumrind,
1964). A opravdu, když Milgram opakoval
svůj pokus ve zchátralých kancelářích a od­
Vojáci poslouchají rozkazy, protože jsou přesvědčeni, stranil z prostředí jakoukoli spojitost s Yaleo-
že to vyžaduje národní bezpečnost. Je to ideologické
vou univerzitou, míra poslušnosti klesla
ospravedlněníjejich poslušnosti.
z 65 na 48 % (Milgram, 1974).
Kritika však nepostřehla jednu zásadní
okolnost. Prestiž vědy není v tomto případě
znakem umělosti, ale nedílnou součástí Mil-
gramova postupu. Věda hraje v jeho experi­
mentu stejnou ospravedlňující roli, jakou měl
stát v nacistickém Německu a jakou hraje ná­
rodní bezpečnost ve válečném zabíjení. Právě
přesvědčení o důležitosti vědeckého výzkumu
podněcuje jedince, aby podřídili svou morální
autonomii a nezávislost těm, kdo prohlašují,
že jednají ve jménu vědy.

Etické otázky
Milgramovy experimenty byly kritizovány
z několika důvodů. Kritikové v první řadě
namítají, že Milgramovy postupy vyvolávaly
u účastníků nepřijatelnou míru stresu během
samotného experimentu. Na podporu tohoto
tvrzení citují vlastní Milgramův popis:

Účastníci se potili, třásli, zajíkali se, kousali se

do rtů, sténali a zarývali si nehty do kůže. Tyto
reakce na experiment byly spíše charakteristické
 než výjimečné... Jednou ze známek napětí byl s větší ochranou práv a zájmů účastníků. Díky
pravidelný výskyt záchvatů nervózního smíchu... tomu bylo možné empiricky testovat, zda by
V jednom případě jsme pozorovali záchvat tak dnes lidé uposlechli autoritu ve stejné míře,
křečovitý, že bylo nutné experiment přerušit. jako to zjistil Milgram. Burger (2009) došel
Milgram, 1963, str. 375 k názoru, že dosažení hodnoty 150 voltů na
generátoru šoků v původní Milgramově studii
Za druhé, kritici vyjadřovali obavu z dlouho­ bylo kritickým bodem obratu. Připomeňme si,
dobých psychických následků toho, že účast­ že při intenzitě 150 voltů začal žák poprvé žá­
níci pokusu se o sobě dozvěděli, že by byli dat o uvolnění ze studie a při stejné intenzitě
ochotní udělit jinému člověku potenciálně se experimentu odmítla účastnit většina z těch,
smrtící elektrický šok. Za třetí, kritici tvrdí, kteří odepřeli poslušnost. Jinak řečeno, vět­
že účastníci pokusu si pravděpodobně připa­ šina účastníků, kteří udělili žákovi šok o síle
dají hloupě a cítí se zneužití, když se dozvědí 150 voltů (téměř 80 %), poslouchala experi­
o pravé podstatě experimentu. Začnou méně mentátorovy příkazy až do hodnoty 450 vol­
věřit psychologům a obecně i autoritám. tů. Burger tedy ukončil opakování Milgramo-
V reakci na tyto a další kritické výroky vy klasické studie v okamžiku, kdy intenzita
Milgram poukázal na to, že po každém expe­ šoků dosáhla hodnoty 150 voltů. Zdůvodnil
rimentu provedl důkladný debriefing, vysvět­ to tím, že údaje získané až do té chvíle přine­
lil důvody zvoleného postupu a znovu navázal sou dostatečné informace o míře poslušnosti
s účastníky pozitivní vztah. Součástí tohoto v současné době. Přestože skupina účastníků
postupu byl i uklidňující rozhovor s „obětí“, Burgerova pokusu byla rozmanitější a tvořili
o níž se účastník pokusu domníval, že jí dával ji muži i ženy, výsledky se nápadně podobaly
šoky. Po ukončení každé série pokusů dosta­ údajům získaným téměř před 50 lety. Na roz­
li účastníci podrobnou zprávu o účelu a vý­ díl od Milgrama však Burger (2009) zjistil, že
sledcích experimentu. Milgram potom pro­ pozorování vzoru nemá prakticky žádný vliv
vedl průzkum, ze kterého vyplynulo, že 84 % na odepření poslušnosti.
účastníků studie bylo rádo, že se jí zúčastnili; Studenti, kteří se poprvé dozvěděli o vý­
15 % mělo neutrální pocity a 1 % uvedlo, že sledcích proslulých Milgramových experimen­
své účasti lituje. Stejné rozložení uvedených tů, se vždy ptali, zda by i nyní lidé posloucha­
pocitů bylo zaznamenáno u těch, kteří expe­ li autoritu stejně slepě. Zřejmě ano. Situační
rimentátora uposlechli, i u těch, kdo mu ode­ tlaky působící ve prospěch poslušnosti jsou
přeli poslušnost. Kromě toho 74 % účastníků dnes stejně silné, jako byly vždy dříve (Burger,
uvedlo, že díky účasti na této studii se o sobě 2009).
dozvěděli něco důležitého.
Milgram rovněž najal psychiatra, aby pro­ Poslušnost vůči autoritě
vedl rozhovor se 40 účastníky pokusu s cílem v každodenním životě
zjistit, zda studie měla škodlivé účinky. Ná­ Vzhledem k tomu, že Milgramovy experi­
sledné šetření neodhalilo žádné dlouhodobé menty byly kritizovány pro svou umělost
potíže ani traumatické reakce (Milgram, 1964). (Orné a Holland, 1968), je poučné podívat
V 1. kapitole jsme uvedli, že směrnice vyda­ se na příklad poslušnosti vůči autoritě v běž­
né vládou Spojených států amerických a Ame­ nějších podmínkách. Badatelé zkoumali, zda
rickou psychologickou asociací zdůrazňují dvě by zdravotní sestry v soukromých a veřej­
hlavní zásady: informovaný souhlas a mini­ ných nemocnicích uposlechly příkaz, který je
mální riziko. Milgram uskutečnil své studie na v rozporu s nemocničním řádem a profesní
počátku šedesátých let minulého století, tedy praxí (Hofling, Brotzman, Dalrymple, Gra-
dříve, než směrnice vstoupila v platnost. Bez ves a Pierce, 1966). Během pravidelné služby
ohledu na význam studie a na přijatá opat­ obdržela zkoumaná osoba (zdravotní sestra)
ření se v současné době zdá pravděpodobné, telefonát od lékaře, o němž věděla, že pracuje
že většina etických komisí, které dnes musí v nemocnici, ale neznala ho osobně. „Tady je
schvalovat výzkumné projekty, by Milgra- dr. Smith z psychiatrie. Požádali mě, abych se
movu studii nepovolila. Milgramova proslulá dnes ráno podíval na pana Jonese, a budu ho
studie však byla nedávno částečně zopakována muset zkontrolovat i dnes večer. Chtěl bych,
aby dostal nějaké léky, ještě než se večer do­
Dílčí shrnutí
stanu na oddělení. Podíváte se prosím do
skříňky s léky, jestli tam máme nějaký Astro- ■ Aschovy klasické studie konformity zjistily, že jednomyslná

ten?“ Sestra se podívala do skříňky a uviděla skupina působí silným tlakem na jedince, aby se podřídil
jejímu úsudku, a to i tehdy, když je tento úsudek nesprávný.
krabičku s nálepkou:
Mnohem menší snaha podřídit se byla pozorována v situaci,
kdy byl ve skupině třeba jen jediný člověk s odlišným
ASTROTEN
názorem.
5 mg tablety ■ Menšina může přimět většinu ke změně názoru, pokud
Obvyklá dávka: 5 mg vytrvale zastává jiný názor, ale nevystupuje přitom
Maximální denní dávka: 10 mg neústupně, dogmaticky nebo arogantně. Tento proces
označujeme jako vliv menšiny. Menšině se dokonce někdy
Když lékaři řekla, že lék našla, lékař pokra­ podaří dosáhnout nejen toho, že veřejnost je vůči ní
čoval: „Dejte prosím panu Jonesovi dávku konformní, ale i toho, že příslušnic většiny změní svůj

20 miligramů Astrotenu. Přijdu za deset mi­ postoj. Domníváme se, že to umožňuje takzvaná tichá
dohoda o shovívavosti, kdy většina umožní menšině vyjádřit
nut a podepíšu příkaz, ale chtěl bych, aby
svůj názor, protože neočekává, že jím bude ovlivněna.
lék už začal působit.“ Sestra buď připravila
■ Milgramovy klasické experimenty zaměřené na poslušnost
lék k podání (ve skutečnosti to bylo neškod­
vůči autoritě prokázaly, že obyčejní lidé uposlechli
né placebo), nebo odmítla pokyn uposlech­ experimentátorův pokyn a uštědřovali silné elektrické šoky
nout, nebo se pokusila spojit s jiným lékařem. nevinné oběti. K vysoké míře poslušnosti přispívaly tyto
V tom okamžiku ukončil pokus jiný psychiatr, situační faktory: (1) dohled experimentátora, (2) zmírňující
který stál nenápadně poblíž a řekl jí, o co ve prvky, které vzdalovaly jedince od důsledků jeho činů, (3)
skutečnosti jde. přítomnost vzorů a (4) vývoj situace. Poslušnost vůči
Lékař svým příkazem porušil několik pra­ experimentátorovi pomohla ospravedlnit také ideologická

videl: dávka léku byla nepochybně nadměrná; představa o důležitosti vědy.

■ Přestože Milgramův výzkum je nepochybně důležitý, etická
pokyny týkající se léků nesmějí být dávány
stránka jeho pokusů vyvolala rozsáhlou polemiku. Není jisté,
telefonicky; lék nebyl na seznamu vybraných
zda by se podobný výzkum mohl uskutečnit i dnes.
léků pro dané oddělení; a konečně - pokyn
vydala neznámá osoba. Navzdory tomu vše­
mu se 95 % sester chystalo podat lék. Všechny
Otázky rozvíjející kritické myšlení
telefonické hovory byly stručné a sestry klad­
ly jen malý nebo žádný odpor. Žádná z nich 1 Jedno z možných vysvětlení, jak jsou jednotlivci verbováni

netrvala na písemném příkazu, i když někte­ do řad sebevražedných teroristických komand, předpokládá,
že charizmatický vůdce přesvědčí skupinu lidí. Potom je
ré se ujišťovaly, že lékař přijde skutečně brzy.
požádá, aby „vystoupili o jeden krok dopředu", pokud mají
V rozhovorech vedených po skončení experi­
jakékoli pochybnosti o tom, že se chtějí stát mučedníky za
mentu všechny sestry uvedly, že podobné po­
dobrou věc. Přestože socializace sebevražedných teroristů
kyny dostávaly už v minulosti a lékaři se zlo­ je nepochybně složitá a má více rovin, popište, jak tato
bili, když sestry neuposlechly. jednoduchá taktika využívá fenomén pluralistické ignorance.
I tyto výsledky nás překvapují. Překvapují 2 Zamyslete se nad znepokojivým poselstvím Milgramových
také odborníky. Sestry, které se pokusu ne­ studií: ve správně uspořádané situaci, která je podpořena
účastnily a byly s ním podrobně seznámeny, vhodnou ideologií, je možné přimět obyčejné lidi - jako
měly odpovědět na otázku, jak by se v takové jste vy - k jednání, jež považujete za hanebné. Jak byste

situaci zachovaly. Z nich 83 % prohlásilo, že se bránili proti vlivu takových situací ve vlastním životě?
Mohou vás jiné situace přimět k tomu, abyste se řídili svým
by lék nepodalo, a většina sester se domnívala,
svědomím?
že by se stejně zachovaly téměř všechny ostat­
ní. Stejnou otázku dostalo i 21 studentek oše­
třovatelství a všechny prohlásily, že by v této
situaci lék nevydaly. Internalizace
I tento příklad je důkazem nečekané účin­
nosti situačních sil. Chybně předpokládáme, Většina studií konformity a poslušnosti se
že chování lidí je odrazem jejich charakteru soustředí na to, zda se jedinci otevřeně podro­
a úmyslů. Tuto atribuční chybu opakujeme bí sociálnímu vlivu situace. Ti, kdo se nás po­
neustále. koušejí ovlivnit v každodenním životě, však
obvykle usilují o internalizaci - nechtějí tí: „Umístili byste tento nápis do okna svého
změnit jen naše chování na veřejnosti, ale usi­ obývacího pokoje?“ Potom jim váš společník
lují také o změnu našich soukromých postojů. ukázal nápis zaujímající plochu asi 20 cen­
Jejich cílem je navodit trvalé změny, které se timetrů čtverečních, na němž stálo: „Jezděte
udrží i v jejich nepřítomnosti. Hlavním cílem bezpečně“. Účel byl dobrý a žádost tak ne­
rodičů, učitelů, knězi, politiků a tvůrců re­ patrná, že souhlasil téměř každý. A přestože
klamních kampaní není jen podřízení se, ale byl čin majitelů domů relativně malý, účinek
internalizace. V této části kapitoly začneme je silný a trvalý. Pokaždé když se v průběhu
zkoumat sociální vlivy, které jedince spíše pře­ následujících týdnů tito lidé podívají na své
svědčí, než k něčemu přimějí. okno, mají před sebou tichou připomínku, že
bezpečí veřejnosti jim leží na srdci a že to do­
kázali právě tímto činem. Když do domu při­
Sebeospravedlnění jdou hosté a ptají se jich na nápis za oknem,
Když jsme uvažovali o stupňující se nepří­ začnou jim vysvětlovat, jak moc jim záleží na
jemné situaci, v níž se ocitli účastníci Mil- bezpečné jízdě a proč pro ni museli něco udě­
gramových experimentů, došli jsme k závěru, lat. O dva týdny později se u nich zastavíte
že někdy je snadnější pokračovat ve špatném vy se závažnou žádostí o umístění billboardu.
chování než si přiznat vlastní chyby. Proč to Co se stane za těchto okolností? Studie usku­
tak je? Proč je pro nás tak složité vyrukovat tečněná v šedesátých letech minulého století
s pravdou ven a říci: „Rozmyslel jsem si to. Už zjistila, že s umístěním billboardu souhlasilo
si nemyslím, že dělat něco takového je správ­ plných 76 % majitelů domů (Freedman a Fra­
né.“ Částečně proto, že lidé jsou neradi ne­ ser, 1966). Představte si, jak těžké pro ně bylo
důslední. Touha po důslednosti je někdy tak odmítnout! Koneckonců, před sousedy i sami
silná, že lidé ospravedlňují - čili racionalizu­ před sebou se projevili jako angažovaní lidé,
jí - své chování v minulosti a vytvoří si nebo jimž tolik záleží na bezpečnosti na silnicích,
upraví své přesvědčení tak, aby bylo ve shodě takže by měli pokračovat, i když to vyžaduje
s jejich chováním. jistou oběť.
Jedna klasická studie sociálních vli­ Popsaná studie ilustruje nástroj sociální­
vů zkoumala sílu této potřeby důslednosti. ho vlivu, kterému říkáme technika nohy ve
Představte si, že máte zvonit u dveří domů dveřích: chceme-li, aby lidé vyhověli žádosti,
ve vaší obci, představit se jako člen Obecního již by obvykle odmítli, můžeme se na ně nej­
výboru pro veřejné bezpečí a požádat maji­ dříve obrátit s bezvýznamnou prosbou, jakou
tele: „Mohli bychom na váš trávník nainsta­ odmítne jen málokdo. V ideálním případě je
lovat obecně prospěšný billboard?“ Samo­ malá prosba zmenšenou variantou žádosti,
zřejmě byste chtěli, aby lidé měli představu, kterou již máme připravenou. Jakmile jed­
jak bude váš billboard vypadat, a proto byste nou lidé veřejně vyhoví malé prosbě, začnou
jim ukázali snímek pěkného domu, který je se nově zamýšlet nad svými postoji. Výsled­
sotva vidět za velkým a nehezky vytištěným kem je, že jejich soukromé postoje se těsněji
nápisem „Jezděte opatrně“. Souhlasili by lidé přiblíží jejich veřejnému chování, a proto je
s vaším návrhem? Mnoho by jich asi nebylo. pro ně obtížnější odmítnout závažnější žádost.
Na počátku šedesátých let minulého stole­ Původní studie této techniky byly provedeny
tí badatelé v této studii zjistili, že souhlasně ve Spojených státech. Experimenty z nedávné
se vyjádřilo jen 17 % lidí (Freedman a Fraser, doby ukazují, že snaha jevit se důsledně může
1966). Přestože jen málokdo měl námitky být obzvláště silná v západních kulturách,
proti propagaci bezpečné jízdy, žádost byla které si cení individualismu (Petrova, Cialdini
prostě přehnaná. K tomu, aby lidé propůjčo­ a Sills, 2007). Předmětem živé diskuse zůstá­
vali trávník před svým domem k podobnému vá otázka, do jaké míry působí sklony k sebe­
účelu, patrně neexistuje žádný důvod. Nebo ospravedlnění univerzálně ve všech kulturách
snad ano? (Heine a Lehman, 1997; Hoshino-Browne,
Předpokládejme, že váš spolupracovník Zanna, Spencer, Zanna, Kitayama a Lacken-
se na stejné majitele obrátil o několik týdnů bauer, 2005; Kitayama, Snibbe, Markus, Su-
dříve než vy s relativně nenáročnou žádos­ zuki a Kyoto, 2004).
Teorie kognitivní disonance Negativní pocity, s nimiž vnímáme pokry­
Technika nohy ve dveřích mimo jiné doklá­ tectví, svědčí o rozpacích, jež v nás vyvolává
dá, že postoje lidí lze ovlivnit také skrze jejich jakýkoli rozpor mezi našimi činy a postoji.
chování. Pokud dokážeme přesvědčit lidi, aby Základní myšlenkou teorie kognitivní diso­
jednali ve shodě s postojem, který bychom jim nance je ovšem představa, že nastane-li rozpor
rádi vtiskli, nakonec své chování ospravedlní mezi postoji a chováním, zvolíme nejsnadnější
tak, že si kýžený postoj osvojí. Nejpřesvědči­ cestu, abychom se zbavili nepříjemného ne­
vější vysvětlení tohoto sledu událostí přinesl souladného stavu. Soulad vytvoříme změnou
Leon Festinger ve své teorii kognitivní diso­ postojů, protože své chování v minulosti změ­
nance. Tato teorie vychází z předpokladu, že nit nemůžeme. Změna již započatého chová­
dva odporující si typy poznání (kognice) jsou ní - například rozhodneme-li se přestat udě­
zdrojem neklidu, který motivuje jedince k od­ lovat šoky v Milgramově experimentu nebo
stranění tohoto rozporu a k nastolení soula­ přestat kouřit - může vyvolat ještě větší pocit
du. Výraz kognitivní disonance se tedy vztahuje nepohodlí, protože vyvolává myšlenku, že náš
k neklidu a nepohodlí, které jsou důsledkem původní úsudek byl nesprávný. Tato představa
rozporuplných myšlenek. Opačná potřeba je v rozporu s naším obecně dobrým míněním
souladu se označuje jako kognitivní konsis­ o vlastní osobě. Své chování v minulosti tedy
tence. (Festinger, 1957.) ospravedlníme změnou postojů nebo přidá­
Přestože teorie kognitivní disonance se za­ ním nových a souhlasných poznatků. Popsaný
bývá několika typy rozporů, nejvíce provokuje proces sebeospravedlnění označujeme také
tím, že předpovídá výskyt takového chování, výrazem racionalizace. V případě Milgra-
které je v rozporu s postoji jedince. Rozpor mových experimentů bylo pravděpodobné, že
mezi postojem a chováním můžeme označit někteří účastníci si pomysleli: „Já se aspoň ří­
výrazem „pokrytectví“. Za pokrytce označí­ dím pokyny, na rozdíl od toho neukázněného
me například fundamentalistického kazatele, chlapa, který si nezapamatoval tyhle dvojice
který po nocích navštěvuje striptýzové bary. slov.“ Pokud kouříte, možná své rozporupl­
né pocity zmírňujete tím, že sobě i ostatním
lidem říkáte: „Vím, že kouření dlouhodobě
škodí zdraví, ale zároveň mě hodně uklidňuje
1,5 a to je pro mě důležitější.“
Jedna z prvních a nej slavnějších studií ko­
gnitivní disonance zkoumala účinky navo­
zeného souhlasu. Vysokoškolští studenti se
účastnili experimentu, při němž měli každý
samostatně plnit nudný a monotónní úkol:
pořád dokola měli zasouvat dřevěné kolíky
do děrované desky. Jakmile tento nudný úkol
dokončili, experimentátor je požádal o laska­
vost. Zkoumané osoby se dozvěděly, že studie
je ve skutečnosti zaměřená na to, jak očeká­
vání ovlivňují výkonnost. Bylo jim také řeče­
no, že se dnes nedostavil člověk, který obvykle
hraje úlohu pomocníka a říká lidem, co mají
očekávat. S touto výmluvou experimentátor
velikost odměny některým účastníkům nabídl odměnu jeden
dolar za to, když příštímu účastníkovi řeknou,
OBRÁZEK 17.7 že úkol byl zábavný a zajímavý. Jiným účastní­
Experiment s navozením shody. Účastníci pokusu, kteří kům nabídl za stejnou službu 20 dolarů. (Tato
dostali menší odměnu za to, když řekli, že je úkol bavil, studie se uskutečnila v padesátých letech mi­
nakonec dospěli k závěru, že úkol byl skutečně zajímavý. nulého století. V té době jste si za jeden dolar
Ti, kdo dostali větší odměnu, k tomuto názoru nedospěli.
mohli dopřát večeři v restauraci a za 20 do­
(Zdroj: Festinger a Carlsmith, 1959.)
larů jste mohli nakoupit potraviny na týden
pro celou rodinu.) Žádosti vyhověli všichni doročně na amerických vysokoškolských kole­
účastníci, ať už za to dostali jeden dolar, nebo jích. Studenti často absolvují složité rituály -
20 dolarů. Později měli odpovědět na otázku, a někdy i bolestivé a nebezpečné týrání -, aby
jak se jim úkol líbil. Jak ukazuje obrázek 17.7, byli přijati do studentských bratrstev a spolků.
účastníci odměnění jedním dolarem uváděli, Experimenty zaměřené na kognitivní diso­
že je úkol docela bavil. Účastníci, kteří dostali nanci napovídají, proč takové rituály přetr­
odměnu 20 dolarů, se však nebavili o nic více vávají. Lidé, kteří se mohou připojit k určité
než členové kontrolní skupiny, kteří s násle­ skupině pouze s vynaložením určitého úsilí, si
dujícími účastníky o zajímavosti úkolu vůbec této skupiny váží více, než kdyby se jejími čle­
nemluvili (Festinger a Carlsmith, 1959). Malá ny mohli stát jen tak (Aronson a Mills, 1959).
odměna podporující souhlas s žádostí experi­ Svá minulá rozhodnutí ospravedlňujeme po­
mentátora přiměla účastníky k tomu, že svým dobně (Brehm, 1956). Dříve než dospějeme
slovům sami uvěřili. Velká odměna to nedo­ k určitému rozhodnutí, připadají nám stejně
kázala. Proč tomu tak bylo? přitažlivé i jiné možnosti. Možná jste se ně­
Podle teorie kognitivní disonance je od­ kdy v minulosti museli rozhodnout, na kterou
měna ve výši 20 dolarů velmi přesvědčivým z několika vysokých škol nastoupíte. Každá
a nerozporuplným důvodem, proč vyhovět z nich měla nějaké přednosti, ale bylo vám
experimentátorově žádosti a promluvit s čeka­ jasné, že můžete studovat jen na jedné. Jak­
jícím účastníkem. Zkoumaná osoba tedy po­ mile se rozhodnete, podle teorie kognitivní
ciťuje jen malý, nebo nepociťuje vůbec žádný disonance platí, že prostý fakt výběru jedné
nesoulad. Neshoda mezi chováním daného z možností vyvolá pocit nesouladu, protože
jedince (říká čekajícímu člověku, že úkol byl i jiné možnosti měly své výhody, ale vy jste se
zajímavý) a jeho postojem (úkol byl ve sku­ pro ně nerozhodli. Ve snaze zmírnit tuto ne­
tečnosti nudný) je převážena mnohem větší příjemnou situaci ospravedlníte svůj výběr tím,
shodou mezi uposlechnutím a podstatnou fi­ že zlehčíte dobré vlastnosti volby, kterou jste
nanční odměnou za uposlechnutí. Proto tedy zavrhli, a zveličíte dobré vlastnosti volby, již
účastníci, kteří dostali odměnu 20 dolarů, svůj jste přijali. Je toto tvrzení v souladu s vašimi
postoj nezměnili. Ti, kdo dostali jeden dolar, zkušenostmi?
neměli pro svůj souhlas žádný zřetelný a ne-
rozporuplný důvod. Proto pociťovali nesoulad Teorie sebepercepce
a zmírnili jej tím, že začali věřit, že jejich úkol V průběhu let se objevila alternativní vysvět­
byl skutečně zajímavý. Obecný závěr zní, že lení některých závěrů teorie kognitivní diso­
chování vyvolávající nesoulad vede ke změně nance. Například sociální psycholog Daryl
postoje v takových situacích navozeného sou­ Bem prohlásil, že všechny výsledky experi­
hlasu, kdy je možné žádoucí chování navodit mentů provedených v rámci teorie kognitivní
velmi malým nátlakem, ať už ve formě odmě­ disonance lze vysvětlit poněkud jednodušší
ny, nebo trestu. teorií, jež se obejde i bez představy nesouladu,
Pokusy s dětmi potvrdily předpoklad o mi­ který uvnitř nás vzniká. Podle Bemovy teorie
nimálním trestu. Jestliže děti uposlechnou sebepercepce jedinci poznávají své postoje,
velmi mírnou výzvu, aby si nehrály s lákavou emoce a další vnitřní stavy částečně tak, že
hračkou, začnou věřit tomu, že hračka vlast­ je odvozují od pozorování vlastního chování
ně není tak lákavá, jak se zpočátku domníva­ a okolností, za nichž se toto chování vysky­
ly. Toto přesvědčení je v souladu s tím, že už tuje. Vnitřní signály jsou někdy slabé, nejed­
si s hračkou nehrají. Pokud se děti ale vzda­ noznačné nebo obtížně vysvětlitelné, a proto
jí hraní pod hrozbou trestu, jejich sympatie se při chápání vlastních vnitřních stavů jedi­
vůči hračce se nezmění (Aronson a Carlsmith, nec stejně jako každý vnější pozorovatel musí
1963; Freedman, 1965). spoléhat i na vnější signály (Bem, 1972). Teo­
Jiné studie v rámci teorie kognitivní diso­ rii sebepercepce dokresluje obyčejná poznám­
nance se soustředily na to, jak lidé ospra­ ka: „Mám už druhý krajíc chleba, asi jsem
vedlňují své minulé úsilí tím, že si více cení měl větší hlad, než jsem si myslel.“ V tomto
důvodů, proč toto úsilí podstoupili. Názorný případě mluvčí odvodil svůj vnitřní stav pozo­
příklad tohoto tvrzení můžeme sledovat kaž­ rováním vlastního chování. Podobně zjištění
„Celý den si koušu nehty, něco mě musí hroz­ to neříkali, mýlili se. Správnější by bylo uvě­
ně štvát“ vychází ze stejného vnějšího signá­ domit si, že s dalším účastníkem mluvili pro­
lu, který by mohl například vašeho kamaráda to, že za to dostali jeden dolar. Jinými slovy
přivést k poznámce: „Celý den si koušeš nehty, řečeno, dopustili se základní atribuční chyby:
něco tě musí hrozně štvát.“ přecenili osobní příčiny a podcenili situační
S ohledem na tuto teorii se znovu zamysle­ příčiny.
me nad klasickou studií se zasunováním kolí­ Může nastat i opačná situace: lidé někdy
ků (Festinger a Carlsmith, 1959). Připomeň­ přeceňují situační příčiny a podceňují osob­
me si, že experimentátor požádal účastníky ní příčiny. Viděli jsme to v 1. kapitole, když
pokusu, aby řekli čekajícím osobám, že nudný jsme probírali nečekané důsledky toho, že děti
úkol byl vlastně zajímavý a zábavný. Účastníci, dostávaly pizzu jako odměnu za to, že každý
kteří za to dostali odměnu 20 dolarů, svůj po­ měsíc přečetly určitý počet stránek. Děti čet­
stoj nezměnili, ale ti, kdo za stejnou věc do­ ly více, když za to dostaly pizzu. Ale bavilo
stali pouze jeden dolar, došli k závěru, že úkol je to? A pokračovaly ve čtení, i když tento
byl skutečně zábavný. Teorie sebepercepce na­ podpůrný program skončil? Desítky studií
vrhuje, že stejně jako se pozorovatel snaží po­ založených na principech teorie sebepercepce
chopit příčiny chování druhého člověka, po­ napovídají, že odměna může podkopat vnitřní
suzovali účastníci experimentu vlastní chování zájem a motivaci. Stává se to proto, že když
(když sdělili jinému účastníku, že úkoly byly lidé vidí, že jejich chování je způsobeno ně­
zajímavé) a nepřímo si kladli otázku: „Proč jakým vnějším situačním faktorem - napří­
jsem to dělal?“ Teorie sebepercepce dále před­ klad bezplatnou pizzou -, zanedbávají pří­
pokládá, že účastníci hledali odpověď na tuto nos vnitřních a osobních faktorů, například
otázku stejně, jako by ji hledal vnější pozoro­ vlastního potěšení z dané činnosti. Jestliže
vatel - snažili se rozhodnout, zda pozorované si tedy děti položí otázku, proč vlastně čtou,
chování vysvětlit vzhledem k osobě („Udělal řeknou si, že je to kvůli pizze. A když už za
to, protože se mu úkol opravdu líbil“), nebo čtení žádnou pizzu nedostanou, nevidí žádný
vzhledem k situaci („Udělal to pro peníze“). přesvědčivý důvod, proč ve čtení pokračovat.
Jestliže účastník experimentu dostal pouze je­ Přestože je čtení třeba i bavilo, odměna pro ně
den dolar, pozorovatel se spíše přikloní k ná­ byla zajímavější. Připomeňme si, že tento ne­
zoru: „Kvůli jednomu dolaru by to asi neřekl, blahý účinek odměny se nazývá efekt příliš­
takže ho to muselo doopravdy bavit.“ Pokud ného ospravedlnění. Lidé podléhající tomuto
ale účastník pokusu dostal odměnu 20 dolarů, efektu kladou při vysvětlení svého chování
pozorovatel si pravděpodobně pomyslí: „Za příliš velký důraz na situační příčiny, zatímco
20 dolarů by to řekl každý, takže jeho postoj podceňují osobní příčiny.
k úkolu nemohu hodnotit jenom podle jeho Která teorie - teorie kognitivní disonance,
prohlášení.“ Jestliže účastníci výzkumu uvažu­ nebo teorie sebepercepce - tedy vítězí? Kte­
jí stejně jako hypotetický vnější pozorovatel, ti rá z nich lépe objasňuje náš sklon ospravedl­
odměnění jedním dolarem odvodí svůj postoj nit vlastní činy změnou postojů? Obecně lze
ze svého chování: „Ten úkol mi určitě musel říci, že každá z obou teorií přichází s údaji,
připadat zábavný, jinak bych to přece neříkal“; jež druhá teorie nedokáže vysvětlit. Některé
a účastníci odměnění 20 dolary připisují své studie přinášejí důkazy, že účastníci skutečně
chování penězům, a proto zaujímají k úkolu prožívají zvýšenou aktivaci a neklid, když ob­
stejný postoj jako členové kontrolní skupiny, hajují stanoviska, která jsou v rozporu s jejich
kteří s ostatními účastníky o úkolu vůbec ne­ vnitřním přesvědčením. Toto zjištění je v sou­
mluvili. ladu s teorií kognitivní disonance, ale neslu­
Důležité je, že prakticky všichni účast­ čuje se s teorií sebepercepce (Elliot a Devine,
níci studie s dřevěnými kolíky byli ochotní 1994; Elkin a Leippe, 1986). Jiní badatelé do­
říci dalšímu účastníkovi, že úkol byl zábav­ šli k závěru, že za mírně odlišných podmínek
ný - i když za to měli dostat jen jeden dolar. může být správná každá z obou teorií a že
Jenže sami účastníci v tom neměli jasno. Když výzkum by se měl zaměřit na to, kdy a kde
tedy účastníci odměnění jedním dolarem došli každá teorie platí (Baumeister a Tice, 1984;
k závěru, že úkol byl zábavný, protože jinak by Fazio, Zanna a Cooper, 1977; Paulhus, 1982).
 to neviditelné. Pokud nás nějaký sociální vliv
nutí, abychom se chovali určitým způsobem,
často si to ani neuvědomíme, a když hledáme
smysl svého konání, úmyslně nebo neúmysl­
ně měníme své vnitřní postoje tak, aby byly
v souladu s naším vnějším chováním. Z toho­
to pohledu lze klasické experimenty zaměřené
na sebeospravedlnění považovat za výzkumy
metod sociálního vlivu v praxi.
nn/Corbi

Sebeospravedlnění v Jonestownu
Nyní už víte, jak procesy sebeospravedlnění
vedou člověka k tomu, aby změnil své po­
stoje a s jejich pomocí zdůvodnil vlastní činy.
Jim Jones rafinovaně využíval sklon lidí k sebeospravedlnění. Zamysleme se ještě jednou nad případem
z Jonestownu, o kterém jsme se zmínili v úvo­
du této kapitoly. Když se veřejnost poprvé
dozvěděla o hromadné sebevraždě, převládla
Ovšem nedávné experimenty zpochybňují obě základní atribuční chyba: stoupenci Jima Jo-
teorie. Při replikaci klasických postupů se­ nese museli být šílení nebo měli slabou vůli.
beospravedlnění badatelé použili zkoumané Jak jinak by si mohli vzít život jen proto, že
osoby, které trpěly ztrátou paměti nebo byly je o to Jones požádal? Pozdější zprávy pou­
kognitivně přetíženy (to znamená, že zpraco­ kázaly na rozmanité typy lidí, kteří byli členy
vávaly několik úkolů současně, a proto měly sekty, a ty tento názor poněkud zpochybnily.
narušenou pozornost a příliš zaměstnanou Někteří členové sekty byli sice chudí, nevzdě­
pracovní paměť). Výsledky ukázaly, že zkou­ laní a snad i důvěřivější než běžní lidé, ale jiní
mané osoby opět měnily postoje, dokonce byli vzdělanými odborníky. Připomeňme si, že
i když si vůbec nepamatovaly chování, které podstatou základní atribuční chyby je skuteč­
se snažily ospravedlnit nově přijatým posto­ nost, že podceňujeme sílu situace. Sociálně-
jem (Lieberman, Ochsner, Gilbert a Schacter, psychologická analýza jonestownské tragédie
2001). Stejně zřetelnou změnu postojů zjistil vychází právě z tohoto předpokladu a zkoumá,
i jiný experiment, při němž byly zkoumanými jaké taktiky sociálního vlivu Jim Jones použil
objekty opičky malpy kapucínské (Egan, San- a jak se vlastně jeho stoupenci do Jonestownu
tos a Bloom, 2007). Zmíněné novější objevy dostali (Osherow, 1984).
napovídají, že změna postoje navozená chová­ Zvláštním řízením osudu můžeme nahléd­
ním může nastat automaticky bez vědomého nout do každodenního života Jonestownu,
uvažování. Možná ji zprostředkovávají ně­ protože Jim Jones trval na tom, aby většina
které vrozené nebo jinak univerzální systémy událostí byla zaznamenána na magnetofonový
vědomostí, jež preferují důslednost. Přestože pásek — včetně závěrečné sebevraždy. Celko­
tedy teorie kognitivní disonance i teorie se- vý obraz dokreslují i zprávy od bývalých členů
bepercepce tvrdí, že lidé „racionalizují“ své Svatyně lidu. Z těchto záznamů je zřejmé, že
minulé činy změnou postojů, tento proces ne­ Jim Jones dovedně využíval techniku nohy ve
musí zahrnovat úmyslné hledání shody nebo dveřích. Na budoucí členy sekty samozřejmě
smyslu, jak obě teorie předpokládají. hned zpočátku nevyrukoval se žádostí: „Ode­
Různé pohledy na sebeospravedlnění popi­ vzdejte mi svoje celoživotní úspory a děti
sují psychologické důsledky účinných technik a odstěhujte se se mnou do džungle.“ Místo
sociálního působení. Na stránkách této kapi­ toho je přiměl, aby vyhověli nejprve malým
toly jsme se znovu a znovu setkávali s příkla­ požadavkům, a postupně zvyšoval míru jejich
dy jedné základní poučky sociální psychologie: oddanosti. Vzpomeňte si, že Jim Jones vykres­
situační síly mohou být velmi mocné. S tím lil utopickou vizi sociální rovnosti a rasové
souvisí jiná základní poučka sociální psycho­ harmonie, které začal říkat prostě „Cíl“. Zpo­
logie, a sice že působivé sociální síly jsou čas­ čátku byli členové požádáni, aby společnému
Cíli věnovali pouze svůj čas, později i pení­ tyto Bílé noci působily na něj a na ostatní
ze, ještě později poručnictví nad svými dětmi členy sekty:
a tak dále. Manévrovací prostor Jonesových
stoupenců se kousek po kousku zmenšoval. Jones to podal tak, žc se musíme na půl hodi­
Krůček za krůčkem byli motivováni k tomu, ny velmi hluboce zamyslet a zpytovat své nitro.
aby vysvětlili nebo ospravedlnili své chová­ Všichni jsme cítili hlubokou oddanost, byli jsme
ní podporou společného Cíle. Nejsnadnějším na sebe hrdí... Jones nás učil, žc je výsadou ze­
způsobem, jak to udělat, bylo prohloubit svou mřít za něco, v co člověk věří.
oddanost Cíli. Winfrey, 1979, in Osherow, 1984
Jeanne Millsové se podařilo utéci ze sekty
dříve, než se skupina přesunula do Guyany. Tato stručná sociálněpsychologická analýza
Stala se výmluvnou kritičkou skupiny (a poz­ událostí, které vedly k masové sebevraždě v Jo-
ději byla zavražděna). Ve své knize Six Years nestownu, dokresluje sociální vliv v praxi. Dává
With God (Šest let s Bohem} (1979) popisuje, nám představu o síle, s níž situační vlivy měni­
jak působí síly sebeospravedlnění: ly zvnitřnělou ideologii Jonesových stoupenců.

Museli jsme čelit bolestné skutečnosti. Naše

životní úspory byly pryč. Jim [JonesJ požado­ Referenční skupiny a identifikace
val, abychom prodali svou životní pojistku a vše Téměř každá skupina, k níž patříme, má im­
jsme převedli na církev, takže peníze byly pryč. plicitně nebo explicitně vyjádřené soubory
Vzal nám všechen majetek... Znepřátelili jsme přesvědčení, postojů a chování, které pova­
si rodiče, když jsme jim řekli, že se chystáme žuje za správné. Každý člen skupiny, který se
odjet ze země. Dokonce i děti, které jsme ne­ od těchto sociálních norem odchýlí, se vystaví
chali v péči jiných členů církve, se k nám chova­ riziku izolace a nesouhlasu skupiny. Skupina,
ly otevřeně nepřátelsky. Jim to všechno dokázal k níž patříme, si zajišťuje naši poslušnost po­
v tak krátké době! Nezůstalo nám nic než Jim mocí sociálních odměn a trestů. Skupiny také
a Cíl, takže jsme se rozhodli podrobit se a vě­ podporují identifikaci. Pokud respektujeme
novat všechnu svou energii Jimovi a Cíli. nebo obdivujeme jiné jedince či skupiny, řídí­
Jeanne Mills, 1979, in Osherow, 1984 me se někdy jejich normami a přebíráme je­
jich přesvědčení, postoje a chování, abychom
Jim Jones tedy záměrně nebo nezáměrně pou­ se jim podobali a abychom se s nimi identifi­
žil téměř neviditelné metody sociálního ovliv­ kovali. Jestliže vidíme, že se někdo ze skupiny
ňování, aby své stoupence přiměl k poddajné­ chová rozporuplně, prožíváme dokonce pocit
mu chování. Tato strategie využívala sklon lidí „zástupného nesouladu“ a měníme vlastní po­
k sebeospravedlnění a u členů sekty posílila stoje (Norton, Monin, Cooper a Hogg, 2003).
víru vjima Jonese a Cíl. Současně oslabila je­ Referenční skupiny jsou skupiny, s ni­
jich schopnost rozeznat, jak vysokou a zhoub­ miž se identifikujeme, k nimž se vztahujeme
nou cenu platí za členství v sektě. a podle nichž hodnotíme a usměrňujeme své
Jakmile se skupina přesunula do Guyany, názory a jednání. Referenční skupiny mohou
Jim Jones vystupňoval požadavky na oddanost sloužit také jako vztažný (referenční) rámec,
svých stoupenců a přišel s myšlenkou „koneč­ neboť nám poskytují nejen specifické posto­
ného rituálu“ nebo „revoluční sebevraždy“. In­ je a přesvědčení, ale také obecnou perspekti­
scenoval akce s názvem „Bílé noci“, což byly vu, z níž pohlížíme na svět - ideologii nebo
v podstatě nácviky sebevraždy. Jones nechal soubor hotových interpretací sociálních té­
kolovat víno a potom oznámil, že víno bylo mat a událostí. Jestliže nakonec tyto názory
otrávené a všichni zanedlouho zemřou. Aby přijmeme a začleníme ideologii skupiny do
vyzkoušel víru svých stoupenců, ptal se jich, svého hodnotového systému, znamená to, že
zda jsou připravení zemřít pro Cíl. Jednou referenční skupina u nás podnítila internaliza-
členy dokonce požádal, aby hlasovali o svém ci. Proces identifikace je tedy jakýmsi mostem
osudu. Později onoho večera oznámil: „No, mezi poslušností a internalizací.
bylo to dobré ponaučení, vidím, že ještě nejste Jedinec nemusí být nutně členem refe­
mrtví.“ Jeden z bývalých členů vzpomíná, jak renční skupiny, aby byl ovlivněn jejími hodno­
tami. Například příslušníci nižší střední třídy studentek. Potom jsem zjistila, že člověk nemů­
často považují za referenční skupinu střední že být současně konzervativní a získat intelek­
třídu. Ctižádostivý sportovec zase může pova­ tuální respekt.
žovat za referenční skupinu úspěšné profesio­ Příklon k radikálnímu myšlení pro mě zna­
nální sportovce. menal, že jsem začala myslet sama za sebe a za­
Život by byl jednoduchý, kdybychom se čala jsem tak nějak ohrnovat nos nad vlastní
identifikovali pouze s jednou referenční rodinou. Znamenalo to také intelektuální iden­
skupinou. Většina z nás se ale identifikuje tifikaci s fakultou a studentkami, kterým jsem
s několika referenčními skupinami, což často se chtěla co nejvíce podobat.
vede k protichůdným tlakům. Nejběžnějším Newcomb, 1943, str. 134, 131
příkladem soupeřících referenčních skupin
je patrně konflikt mezi rodinnou referenční Všimněte si, že druhá studentka použila výraz
skupinou a vrstevnickou skupinou, který poci­ „identifikace“ ve smyslu, v jakém jsme jej pou­
ťuje mnoho mladých lidí. Nejrozsáhlejší studií žili i my. Všimněte si také, jak obě studentky
tohoto konfliktu je zřejmě klasická benning- popisují proces změny vyvolaný jednak sociál­
tonská studie Theodora Newcomba, která se ními odměnami a tresty (poslušnost), jednak
soustředila na politické postoje všech členů přitažlivostí obdivované skupiny, kterou chtějí
Bennington College, malé a politicky liberální napodobit (identifikace).
vysoké školy v americkém Vermontu. Studie
se uskutečnila v letech 1935-1939, což nám Od identifikace k internalizaci
připomíná, že se nejedná o žádný nový jev. Již jsme se zmínili o tom, že referenční skupi­
Bennington College oslovuje v dnešní době ny slouží svým členům jako vztažná soustava,
především liberálně orientované studenty, ale která jim zprostředkovává nové náhledy na svět.
v roce 1935 pocházela většina studentů z bo­ Benningtonská komunita a zejména fakulta na­
hatých konzervativních rodin. (Dnes zde stu­ bídly studentkám určitý pohled na hospodář­
dují mladí muži i ženy, ale v roce 1935 byla skou krizi ve třicátých letech minulého století
škola určena pouze pro dívky.) Více než dvě a na hrozbu 2. světové války. Doma studentky
třetiny rodičů studentek patřily k republi­ tyto podněty neměly, a právě to bylo podnětem
kánům. Ve třicátých letech minulého století k přesunu od identifikace k internalizaci. Jiné
vládlo na této škole liberální ovzduší, ale to dvě studentky popisují proces těmito slovy:
nebyl hlavní důvod, proč si dívky vybraly prá­
vě tuto instituci. Netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že liberál­
Newcomb především zjistil, že s každým ní postoje jsou vysoce hodnoceny... Zpočátku
dalším rokem stráveným na této škole se dívky jsem zastávala liberální hodnoty hlavně kvůli
vzdalovaly postojům svých rodičů a sbližovaly jejich prestiži, ale zůstala jsem u nich, protože
se s názory akademické obce. Například v pre­ problémy, na něž se můj liberalismus soustředil,
zidentských volbách v roce 1936 přibližně jsou důležité. Teď bych si přála, abych tyto pro­
66 % rodičů dávalo přednost republikánskému blémy uměla úspěšně vyřešit.
kandidátovi Alfu Landonovi před demokra­ Prestiž a uznání pro mě byly vždycky ne­
tickým kandidátem Franklinem Rooseveltem. smírně důležité... S plným nasazením jsem se
Landona podporovalo 62 % studentek první­ snažila být k sobě upřímná a výsledek byl, že
ho ročníku a 43 % studentek druhého ročníku, teď už doopravdy vím, jaké postoje bych chtěla
ale jen 15 % studentek vyšších ročníků. mít. Dokážu odhadnout, jaké důsledky to bude
Příklon k liberalismu byl u většiny studen­ mít pro můj budoucí život.
tek odrazem promyšlené volby mezi dvěma Newcomb, 1943, str. 136—137
soupeřícími referenčními skupinami. New­
comb uvádí úvahy dvou studentek: Řada našich důležitých přesvědčení a postojů
se pravděpodobně zpočátku zakládá na
Celý život jsem nesnášela ochranu vychovatelek identifikaci. Kdykoli se začneme identifikovat
a rodičů. Na škole jsem se jich konečně zbavila. s novou referenční skupinou, vstoupíme
Možná bych měla spíše říct, že jsem zatoužila do procesu zkoušení nových přesvědčení
po intelektuálním uznání učitelů a vyspělejších a postojů. Naše „skutečná přesvědčení“
se mohou měnit ze dne na den. Přesně identifikací a internalizací je užitečný při sna­
takový účinek má na studenty první ročník ze porozumět sociálním vlivům, ale v praxi
vysokoškolského studia, protože učitelé není vždy možné je od sebe odlišit.
a spolužáci z různého prostředí od počátku Zajímavý příklad protikladných referenčních
zpochybňují mnohé názory, které si studenti skupin souvisí s bikulturními a bilingvními je­
přinášejí z rodinné referenční skupiny. dinci. Současní sociální psychologové studova­
Studenti často zkoušejí nová přesvědčení li jedince, kteří se v každodenním životě musí
s velkým odhodláním, a pokud se neosvědčí, vypořádat se dvěma odlišnými soubory hodnot
vymění je za ještě novější. Je to přirozený pro­ (Ilong, Morris, Chiu a Benet-Martinez, 2000).
ces rozvoje. Pro ty, kdo se nebrání novým zku­ Ukazuje se, že hlavním situačním podnětem je
šenostem, tento proces vlastně nikdy nekončí. jazyk. Studie bikulturních obyvatel Hongkon­
Velmi silný je zejména v mládí, dříve než si gu zjistily, že pokud je možnost volby předlo­
jedinec vytvoří jádro trvalých přesvědčení, na žena v kantonské čínštině, přiklánějí se dota­
němž potom staví pomaleji a méně radikálně. zovaní jedinci k normám čínské kultury, jako je
Skutečným úkolem mladší dospělosti je rozvi­ umírněnost a kompromis. Pokud je ale stejná
nout ideologickou identitu z mnoha přesvěd­ možnost předložena v angličtině, převáží hod­
čení a postojů, které jedinec zkouší, aby se noty jako rozhodnost a ochota riskovat (Briley,
přesunul od identifikace k internalizaci. Morris a Simonson, 2005). I v tomto přípa­
Již jsme uvedli, že internalizace má nad po­ dě tedy vidíme, že situační spouštěcí faktory
slušností tu výhodu, že je stálá. Pro udržení na­ sociálního vlivu mohou být velmi nenápadné.
vozených změn není nutné, aby byl přítomen
původní zdroj změny. Zkouškou internalizace
je tedy dlouhodobá stabilita navozených pře­ Dílčí shrnutí
svědčení, postojů a chování. Zůstal bennington- ■ Teorie kognitivní disonance předpokládá, že pokud se
ským studentkám jejich liberalismus, navozený Lidé chovají v rozporu se svými postoji, vzniká u nich
identifikací, i po ukončení studia? Odpověď nepříjemné napětí, které je motivuje ke změně postojů

je kladná. Dvě následné studie provedené po tak, aby tyto postoje více odpovídaly jejich chování. Toto
je jedno z možných vysvětlení procesu racionalizace nebo
25 a 50 letech zjistily, že ženy si liberální názory
sebeospravedlnění.
podržely. Například v prezidentských volbách
■ Teorie sebepercepce zpochybnila teorii kognitivní disonance.
v roce 1984 dávalo 73 % benningtonských ab­
Tvrdí, že při chápání vlastních vnitřních stavů nemusí nutně
solventek přednost demokratickému kandidá­ docházet k vnitřnímu zmatku. Pokud jsou vnitřní signály
tovi Walteru Mondaleovi před republikánským slabé, nejednoznačné nebo nevysvětlitelné, lidé mohou své
kandidátem Ronaldem Reaganem. Zeny stej­ postoje prostě odvodit ze svého chování.
ného věku a vzdělání dávaly přednost demokra­ ■ Fenomén sebeospravedlnění je velmi dobře zdokumentován
tickému kandidátovi jen v necelých 26 %. Kro­ a bylo prokázáno, že existuje i u zvířat. Z toho lze soudit,
mě toho bylo více než 60 % benningtonských že nezávisí na složitém vědomém myšlení.

absolventek politicky aktivních, většina z toho ■ V procesu identifikace přijímáme normy, přesvědčení,
postoje a chování skupiny, kterou uznáváme a obdivujeme.
(66 %) v demokratické straně (Alwin, Cohen
Pomocí takové referenční skupiny hodnotíme
a Newcomb, 1991; Newcomb et al., 1967).
a usměrňujeme své názory a jednání. Referenční skupina
Potřeba identifikace s referenčními sku­
může usměrňovat naše postoje a chování prostřednictvím
pinami nás nikdy neopustí. Politické postoje sociálních odměn a trestů a poskytováním vztažného
benningtonských studentek zůstaly stabilní rámce, tedy souboru hotových interpretací sociálních témat
částečně proto, že po absolvování školy si vy­ a událostí.
braly nové referenční skupiny, které podporo­ ■ Většina lidí se identifikuje s několika referenčními
valy jejich postoje přijaté na vysoké škole. Ty, skupinami, což může vyústit v protichůdné tlaky na
jež se provdaly za konzervativnější muže, poz­ přesvědčení, postoje a chování. Vysokoškoláci se často

ději v životě častěji projevovaly konzervativní odklánějí od názorů své rodinné referenční skupiny
a přijímají názory akademické referenční skupiny. Nově
sklony. Newcomb poznamenal, že si často vy­
přijaté názory obvykle přetrvávají i v dalším životě, protože
bíráme takové referenční skupiny, které sdílejí
(1) jsou internalizovány a (2) po ukončení studia má člověk
naše postoje, a naopak naše referenční skupi­
sklon vybírat si nově takové referenční skupiny, s nimiž má
ny nám pomáhají rozvíjet a udržovat naše po­ společné názory.
stoje. Vztah je tedy obousměrný. Rozdíl mezi
 stitucionální prostředí je dalším významným
Otázky rozvíjející kritické myšlení
typem situací, který ovlivňuje lidské chování.
1 V mnoha kulturách se v období mladé dospělosti vyskytují Sílu institucionálních norem ukázala pro­
přechodové nebo iniciační rituály. Vysvětlete, jak tyto rituály slulá stanfordská vězeňská studie, kterou vedl
využívají lidský sklon k sebeospravedlnění. Jaké jsou výsledky
Philip Zimbardo. Spolu se svými kolegy se
sebeospravedlňujícího procesu? V čem spočívá odlišnost teorie
zajímal o psychické procesy, které vstupují
kognitivní disonance a teorie sebepercepce při vysvětlování
do hry, pokud člověk začne hrát úlohu věz­
tohoto procesu? Dokázali byste vysvětlit sebeospravedlnění
vzniklé při iniciačních rituálech prostřednictvím jednodušších
ně a dozorce. Badatelé vytvořili simulovanou
a snad i nevědomých duševních návyků? věznici ve sklepení budovy katedry psycholo­
2 Můžete určit jakoukoli změnu svého přesvědčení a postojů, gie na Stanfordově univerzitě a do místních
která nastala po vašem kontaktu s novou referenční skupinou? novin zadali inzerát, v němž hledali placené
účastníky pro psychologický experiment. Ze
zájemců, kteří se na inzerát přihlásili, vybrali
Skupinové interakce 24 „zralých, emocionálně stabilních, normál­
ních, inteligentních bělošských vysokoškoláků
Až dosud jsme v naší diskusi o sociálním vlivu středostavovského původu z celých Spojených
a úloze situací zdůrazňovali účinky těchto sil států a Kanady“. Žádný z nich nebyl předtím
na jednotlivce. Zabývali jsme se otázkami, jak uvězněn a zdálo se, že všichni uznávají velmi
a proč přítomnost druhých lidí ovlivňuje vý­ podobné hodnoty. Hod mincí rozhodl o tom,
konnost jedince, jak a proč je chování jedince kdo bude hrát roli vězně a kdo dozorce.
na veřejnosti ovlivněno jednomyslným posto­ „Dozorci“ byli poučeni o svých povinnos­
jem skupiny a jak a proč se osobní postoje je­ tech a informováni o potenciálním nebez­
dince mění v důsledku sociálního vlivu. V této pečí a o nutnosti se chránit. „Vězňové“ byli
části kapitoly se nebudeme soustředit na jed­ neočekávaně zatčeni doma; falešné policejní
notlivce, ale na skupinu lidí. Zaměříme se na auto je potom s pouty na rukou a páskou přes
skupinové interakce, abychom porozuměli dy­ oči odvezlo do improvizovaného vězení. Tam
namice a výsledkům skupinových procesů. je prohledali, odvšivili, odebrali jim otisky
prstů, přidělili jim čísla a po třech je umístili
do „cel“.
Institucionální normy Účastníci se k experimentu přihlásili pro
Skupinové interakce jsou často řízeny institu­ peníze a všichni očekávali, že pokus bude pro­
cionálními normami. Institucionální normy bíhat asi dva týdny. Ale na sklonku šestého
jsou stejné jako sociální normy - implicitní dne museli vědci pokus ukončit, protože vý­
či explicitní pravidla určující přijatelné cho­ sledky byly příliš hrozivé a nedovolovaly jim
vání a přesvědčení - až na to, že se vztahují pokračovat. Zimbardo o tom napsal:
na celé instituce nebo na organizace stejné­
ho typu, například na školy, věznice, vlády či Účastníci (a my sami také) z valné části brzy
podniky. Způsoby interakce v těchto prostře­ ztratili přehled o tom, kde končí skutečnost
dích se často mohou „institucionalizovat“, což a kde začínají jejich role. Z většiny z nich se
znamená, že od lidí, kteří v jejich rámci zastá­ skutečně stali vězni nebo dozorci a nedokázali
vají určité role — například roli zaměstnance zřetelně vymezit rozdíl mezi hraním role
nebo šéfa, politika či armádního důstojníka -, a svým já. Pronikavě se změnil prakticky každý
se očekává předepsané chování (podle širšího aspekt jejich chování, myšlení i cítění. Během
a běžnějšího pojetí však zastáváme role v kaž­ necelého týdne změnil prožitek uvěznění
dé situaci a ve všech možných typech institucí, (dočasně) všechno, co se až dosud v životě
například roli syna v rodině nebo roli vůdce naučili. Jejich lidské hodnoty byly odloženy
v kamarádské partě; i v každé takové roli se stranou, jejich sebepojetí dostalo trhliny a na
od nás očekává určité chování - pozn. red.). povrch se vynořily ty nejodpudivější, nejnižší
Za těchto okolností závisí chování daného a nejpatologičtější stránky lidské povahy. Byli
člověka spíše na očekáváních spjatých s ur­ jsme zděšeni, protože jsme viděli, jak se někte­
čitou rolí než na osobních vlastnostech toho, ří mládenci (dozorci) chovají k ostatním tak,
kdo zmíněnou roli zastává. Jinak řečeno, in­ jako by to byla špinavá zvěř, a jak mají potěše-
 Snímky účastníků dnes již proslulé stanfordská vězeňské studie. Výsledky prokázaly, že skupinové interakce jsou často utvářeny
vlivnými institucionálními normami. Na těchto obrázcích vidíme, že vězeňské normy vyvolávaly odlidštěné a kruté chování u dozorců
a servilní a zoufalé chování u vězňů.

ní z vlastní krutosti. Jiní mládenci (vězňové) se tým a nelidským chováním amerických vojáků
zase změnili v servilní a odlidštěné roboty, kteří k vězňům v irácké věznici Abú Ghraíb.
nemysleli na nic jiného než na útěk, na vlastní Stanfordský vězeňský experiment zůstává
přežití a na svou rostoucí nenávist k dozorcům. stále živým i z jiných důvodů. V souladu s tren­
1972, str. 243 dem televizních „reality show“ nafilmovala
BBC repliku Zimbardovy proslulé studie a vy­
Experiment se stal skutečností mnohem rych­ sílala ji v roce 2002 pod názvem Experiment
leji a důkladněji, než vědci považovali za možné. (Reicher a Haslam, 2006; viz také Zimbardo,
Stanfordská vězeňská studie svědčí o mimo­ 2006; Haslam a Reicher, 2006). Výsledky byly
řádné síle situací. Dokládá také moc institucio­ zcela jiné než ty, k nimž dospěl Zimbardo na
nálních norem v prostředí, které připomíná vě­ počátku sedmdesátých let. Ve studii organizo­
zení. Nezapomínejme, že účastníkům byly role vané BBC vězňové velmi brzy ovládli dozorce
dozorců a vězňů přiděleny naprosto náhodně. a obětí deprese, stresu a paranoie se stali dozor­
Jejich chování tedy nebylo možné vysvětlit žád­ ci, nikoli vězňové. V jistém okamžiku se vězňo­
ným rysem jejich charakteru nebo původního vé a dozorci dokonce spojili a vytvořili harmo­
prostředí. Přestože účastníci, kteří hráli roli do­ nickou skupinu - jakousi komunitu. Zimbardo
zorců a vězňů, se k sobě v podstatě mohli cho­ projekt BBC ostře kritizoval a považoval jej za
vat libovolným způsobem, skupinové interakce neodpovědný a nevědecký (Zimbardo, 2006).
byly spíše negativní, nepřátelské a dehumani- Poukázal na četné rozdíly mezi svou původ­
zující - tedy pozoruhodně podobné situaci ve ní prací a její replikou upravenou pro televizi,
skutečné věznici. Z těchto zjištění lze soudit, včetně neustálé a zjevné přítomnosti filmové­
že samotná situace — instituce vězení - může ho štábu. Zimbardo tvrdí, že samotný dohled
být natolik patologická, že dokáže pokřivit veřejnosti a pocit odpovědnosti vůči veřejnosti
a deformovat chování normálních jedinců. jakékoli týrání vězňů vylučují.
Stanfordská vězeňská studie se uskutečnila
před více než 30 lety. Měla z ní vězeňská pra­
xe nějaký užitek? Zlepšily se normy a postupy Skupinové rozhodování
ve věznicích? Bohužel nikoli. Přinejmenším ve Radu rozhodnutí nečiní pouze jednotlivci, ale
Spojených státech se nezměnilo nic. Zimbar- skupiny. Členové rodiny se společně rozhodu­
do prohlásil, že americké vězeňské orgány se jí, kde stráví prázdniny, porota posuzuje vinu
ke všem ponaučením plynoucím z jeho pro­ obžalovaného, městská rada hlasuje o zvýšení
slulého experimentu o vlivu vězeňské situace daně z nemovitostí. Jak srovnávat taková roz­
stavějí nevšímavě (Zimbardo, 2007; viz také hodnutí s těmi, která by učinili jednotlivci? Jsou
Haney a Zimbardo, 1998). Zimbardo (2007) skupinová rozhodnutí lepší, nebo horší, jsou
mimo jiné podrobně rozebírá mrazivou ana­ riskantnější, nebo opatrnější? To jsou otázky,
logii mezi stanfordským experimentem a kru­ kterými se budeme zabývat v této části kapitoly.
 Skupinová polarizace Účastníci pokusu se nejdříve rozhodovali
V padesátých letech minulého století se mělo sami jako jednotlivci. Potom se setkali ve
obecně za to, že skupinová rozhodnutí jsou skupině a pro každé dilema hledali skupino­
typicky obezřetná a konzervativní. V té době vé řešení. Po diskusi ve skupině znovu indivi­
se například tvrdilo, že o podnikání stále čas­ duálně zvažovali všechna dilemata. Srovnáním
těji rozhodují správní rady, a proto všichni od­ skupinových rozhodnutí s průměrem indivi­
vážní, novátorští a riskující podnikatelé, jako duálních rozhodnutí před skupinovou diskusí
byl Andrew Camegie, patří minulosti (Whyte, dospěl Stoner k závěru, že skupinová rozhod­
1956). Absolvent podnikatelské fakulty MIT nutí byla riskantnější než původní indivi­
James Stoner se rozhodl, že tento předpoklad duální rozhodnutí. Navíc tento posun odrážel
ověří (1961). skutečnou změnu názoru členů skupiny, nejen
Účastníci Stonerovy studie měli uvažovat pouhou konformitu se skupinovým rozhod­
o řadě hypotetických dilemat. Jedno dilema nutím. Soukromá individuální rozhodnutí při­
spočívalo v tom, že se elektroinženýr jatá po skupinové diskusi byla významně ris­
musel rozhodnout, zda zůstat v nynějším kantnější než původní soukromá rozhodnutí.
zaměstnání se skromným, ale odpovídajícím K podobným zjištěním dospěli i jiní bada­
platem, nebo zda přijmout místo u nové telé dokonce v situacích, které s sebou nesly
firmy, která nabízela vyšší plat a případné spíše skutečné než hypotetické riziko (Bem,
partnerství v podniku, pokud bude úspěšný, ale Wallach a Kogan, 1965; Wallach, Kogan
neposkytovala dlouhodobé záruky. Jiné dilema a Bem, 1962, 1964). Tento jev byl původ­
spočívalo v tom, že muž s vážnou srdeční ně nazván efekt riskantního posunu. Ukázalo
chorobou musel zásadně změnit svůj dosavadní se však, že taková charakterizace je nepřes­
způsob života, nebo podstoupit operaci, která ná. I v raných studiích vykazovala skupinová
by ho buď zcela vyléčila, nebo by skončila jeho rozhodnutí v případě jednoho či dvou hypo­
smrtí. Účastníci pokusu měli odpovědět na tetických dilemat sklon k mírnému, ale sou­
otázku, jak dobré by musely být vyhlídky na stavnému posunu směrem k opatrnějšímu
úspěch, aby dané osobě poradili riskantněj­ rozhodnutí (Wallach, Kogan a Bem, 1962).
ší postup. Inženýrovi například mohli poradit, Tento jev se proto nyní označuje jako efekt
aby přijal nové zaměstnání, pokud jsou vyhlíd­ skupinové polarizace, protože po mnoha
ky na úspěch v poměru 5 : 10, 3 : 10 nebo jen dalších studiích vyšlo najevo, že skupinové
1 : 10. S použitím takového numerického vyjá­ diskuse vedou k rozhodnutím, která nejsou
dření pravděpodobnosti mohl Stoner kvantita­ nutně riskantnější, ale jsou extrémnější než
tivně srovnávat riziko různých rozhodnutí. individuální řešení. Pokud se členové skupi­
ny původně přikláněli k riskantnějšímu řeše­
ní určitého dilematu, bylo skupinové řešení
riskantnější, a pokud byli členové skupiny při
Skupinová polarizace se často objevuje v porotách, zejména pokud mají prvním rozhodování opatrní, byla skupina ješ­
dospět k jednomyslnému rozhodnutí. tě opatrnější (Myers a Lamm, 1976).
Efekt skupinové polarizace byl zkoumán ve
více než třech stovkách studií v nejrůznějších
obměnách. Například v jedné studii skuteční
zloději tipovali domy a potom individuálně
i ve skupinách odhadovali, jak snadné by bylo
každý z domů vyloupit. Ve srovnání s indivi­
duálními odhady byly skupinové odhady kon­
zervativnější - skupiny považovaly vloupání
do konkrétních domů za obtížnější (Crom-
well, Marks, Olson a Avary, 1991).
Skupinová polarizace se netýká jen rizika
a opatrnosti. Například francouzští studenti do­
spěli ve skupinové diskusi k tomu, že se jejich
původní pozitivní postoj k francouzskému pre­
miérovi ještě zlepšil a jejich původně negativní lý seznam argumentů. Toto zjištění vrhá po­
postoj k Američanům se stal ještě negativnějším chybnost na vysvětlení založené výhradně na
(Moscovici a Zavalonni, 1969). Stejně mohou sociálním informačním vlivu (Zuber, Crott
být ovlivněna i rozhodnutí poroty, což vede a Werner, 1992).
k extrémnějším rozsudkům (Isozaki, 1984). Po­ Patrně si vzpomínáte, že normativní sociál­
larizace soudních porot nastává s vyšší pravdě­ ní vliv působí, když se lidé chtějí zalíbit určité
podobností u rozhodnutí týkajících se hodnot skupině a chtějí, aby je skupina přijala. Tento
a názorů (například při rozhodování o přimě­ typ sociálního vlivu způsobí, že lidé srovnáva­
řeném trestu pro vinného obžalovaného) než jí vlastní názory s normami skupiny. Během
u věcných rozhodnutí (například o vině obža­ diskuse možná zjistí, že ostatní mají podobné
lovaného). Polarizace se s velkou pravděpodob­ postoje nebo zastávají ještě extrémnější názo­
ností projeví v situaci, kdy je nutné dospět k jed­ ry než oni sami. Pokud chtějí, aby je skupina
nomyslnému řešení (Kaplan a Miller, 1987). vnímala pozitivně, přizpůsobí se skupinovému
Během let navrhli badatelé různá vysvětlení názoru, nebo dokonce vyjadřují názor, který
efektu skupinové polarizace. Při intenzivním je ještě extrémnější. Jistý badatel k tomu po­
testování nejlépe obstála dvě z nich: představa znamenal: „Být bezúhonný... znamená lišit se
o informačním sociálním vlivu a normativním od průměru - správným směrem a ve správné
sociálním vlivu, o nichž jsme se již zmínili míře“ (Brown, 1974, str. 469).
při diskusi o podřízení se většině (Isenberg, Normativní sociální vliv není jen jednodu­
1986). Připomeňme, že informační sociální chý tlak nutící jedince k přizpůsobení. Skupi­
vliv se uplatňuje v situaci, kdy lidé považují na svým členům často poskytuje určitý úhel
ostatní členy skupiny za dostatečný a hodnot­ pohledu a kontext, v jehož rámci mohou
ný zdroj informací. Ve skupinových diskusích přehodnotit svůj původní názor. Dokládá to
se diskutující dozvídají nové informace a vy­ poměrně běžná a legrační událost, k níž do­
slechnou nové argumenty související s před­ chází v experimentech se skupinovou polari­
mětem rozhodování. Například při diskusi zací. Například v jedné skupině začal účastník
o tom, zda se elektroinženýr má pustit do no­ rozpravu o dilematu elektroinženýra sebejis­
vého podniku - při tomto rozhodování bývá tým prohlášením: „Mám pocit, že ten člověk
téměř vždy zvolena riskantnější varianta -, se by měl zariskovat. Měl by tu novou práci vzít,
ve skupině velmi často najde někdo, kdo argu­ i když má šanci na úspěch jenom 5 : 10.“ Jiní
mentuje tím, že riskovat je rozumné, protože členové skupiny nedůvěřivě podotkli: „Myslíš,
elektroinženýr vždycky sežene dobrou práci. že 5 : 10 je riskantní? Jestli má odvahu, měl
Ve skupině zlodějů nastal posun konzerva­ by to zkusit, i kdyby tam byla šance na úspěch
tivnějším směrem ve chvíli, kdy jeden z nich jenom 1 : 100. Co vlastně může ztratit?“ Člo­
poznamenal, že jsou téměř tři hodiny odpole­ věk, který promluvil jako první, si chce na­
dne a že zanedlouho se začnou vracet děti ze pravit pověst chlapíka, jenž se nebojí riskovat,
školy a budou si hrát v okolí domů. a rychle posouvá svůj názor dále ve směru
Čím více argumentů ve prospěch určitého rizika. Novým definováním slova „riskantní“
názoru v diskusi zazní, tím je pravděpodob­ skupina posunula své vlastní rozhodnutí i ná­
nější, že se skupina k tomuto názoru přikloní. sledné postoje členů skupiny dále k riskantní
A v tuto chvíli vstupuje do hry předpojatost: části rozhodovací stupnice (Wallach, Kogan
členové skupiny častěji uvádějí argumenty ve a Bem, 1962; z poznámek autorů).
prospěch názoru, který původně podporova­ Tento příklad ukazuje, že ve skupinových
li, a hovoří o informacích, které již zazněly diskusích působí informační i normativní
(Stasser, Taylor a Hanna, 1989; Stasser a Ti- sociální vliv současně. Autoři několika studií
tus, 1985). Diskuse tedy bude předpojatá ve se oba vlivy pokusili oddělit. Některé studie
prospěch původního skupinového názoru prokázaly, že efekt polarizace nastává, pokud
a skupina se k tomuto názoru bude přiklánět účastníci pouze vyslechnou argumenty sku­
tím více, čím více jejích členů bude přesvěd­ piny, aniž by znali aktuální stanovisko jejích
čeno. Zajímavé však je, že polarizační efekt se členů (Burnstein a Vinokur, 1973, 1977). To
objevuje i tehdy, když všichni účastníci ještě dokazuje, že k vyvolání polarizace postaču­
před zahájením experimentu obdrží rozsáh­ je informační sociální vliv sám o sobě. Jiné
studie potvrdily, že polarizační efekt nastává rozhodují, (2) odloučením skupiny od vnějších
i tehdy, když se lidé dozvědí o názorech ostat­ vlivů, (3) neexistencí systematických postupů,
ních lidí, ale nevyslechnou žádné podpůrné jež by umožnily zvažovat výhody a nevýhody
argumenty. Dokazuje to, že k vyvolání pola­ různých postupů, (4) direktivním vůdcem, kte­
rizace tedy postačí i normativní sociální vliv rý výslovně upřednostňuje určitý postup jedná­
sám o sobě (Goethals a Zanna, 1979; Sanders ní, (5) vysokou mírou stresu, jež je často způ­
a Baron, 1977). Informační sociální vliv však sobena vnější hrozbou, nedávným neúspěchem,
bývá větší než normativní (Isenberg, 1986). morálními dilematy a zjevným nedostatkem
schůdných alternativních řešení. Teorie nazna­
Skupinové myšlení čuje, že uvedené podmínky podporují silnou
„Jak jsme mohli být tak hloupí?“ Těmito slo­ touhu dospět ke skupinovému konsenzu a ne­
vy reagoval americký prezident John Kennedy narušit jej nesouhlasným postojem.
v roce 1961 na katastrofální neúspěch pokusu Janis tvrdil, že důsledkem projevů skupino­
o vylodění v Zátoce sviní a o svržení vlády Fi- vého myšlení je (1) sdílená iluze nezranitelnos-
dela Castra. Plán byl špatně vymyšlen v mnoha ti, mravnosti a jednomyslnosti, (2) přímý tlak
směrech. Předpokládal například, že kdyby bylo na nesouhlasící jedince, (3) autocenzura, (4)
vylodění neúspěšné, útočníci by se stáhli do hor. kolektivní racionalizace rozhodnutí na úkor
Jenže nikdo z plánovací skupiny nestudoval realistického zkoumání jeho slabin a přednos­
mapu natolik pečlivě, aby si uvědomil, že žádná tí, (5) existence „samozvaných strážců myšle­
armáda nepřekoná 130 kilometrů široký mo­ ní“, tedy členů skupiny, kteří ostatním členům
čál, který se rozprostíral mezi místem vylodění aktivně brání přemýšlet o informacích, jež by
a horami. Nakonec se ukázalo, že na tom nezá­ mohly zpochybnit účinnost nebo mravnost
leží, protože v důsledku dalších chybných vý­ skupinového rozhodnutí. Například ministr
počtů byly invazní jednotky zničeny ještě před­ spravedlnosti (Robert Kennedy, bratr prezi­
tím, než vůbec mohlo dojít k nějakému ústupu. denta Kennedyho) soukromě upozornil Schle-
Invazi vymyslel a naplánoval prezident singera: „Prezident se rozhodl. Už to dál nero-
s malou skupinou poradců. Jeden z nich, his­ zebírejte.“ Ministr zahraničních věcí skutečně
torik Arthur Schlesinger Jr., o čtyři roky poz­ zadržel informace zpravodajské služby, která
ději napsal: před invazí na Kubu varovala (Janis, 1982). Ja­
nis uvedl, že popsané projevy skupinového my­
...[vyčítám si,] že jsem mlčel při zásadních de­ šlení společně vedou k chybám v rozhodovacím
batách během zasedání vlády. Moje pocity viny procesu - například k nedostatečnému hledání
zmírňovalo vědomí, že svými námitkami bych ni­ informací a neschopnosti vytvořit záložní plá­
čeho nedosáhl - snad jen pověsti „potížisty“. Udě­ ny -, což vede k nesprávným rozhodnutím.
lal jsem jen to, že jsem vznesl několik nesmělých Janisova teorie skupinového myšlení se stala
dotazů. Nedokázal jsem nahlas říci, že celá zále­ nesmírně vlivnou v rámci sociální psychologie,
žitost je nesmyslná, a své selhání mohu vysvětlit ve společenských vědách i v kultuře obecně
jedině tím, že jsem podlehl okolnostem diskuse. (Turner a Pratkanis, 1998b). Byla také podro­
1965, str. 255 bena ostré kritice (například Fuller a Aldag,
1998). Za prvé je založena spíše na historické
Jaké byly „okolnosti diskuse“, které přiměly analýze vybraných případů než na laborator­
skupinu k tak katastrofální akci? Po přečtení ních experimentech. Několik desítek provede­
Schlesingerovy zprávy zavedl sociální psy­ ných experimentů, které teorii testovaly, při­
cholog Irving Janis výraz skupinové myšlení. neslo smíšené a omezené výsledky (Callaway,
Označil jím jev, kdy členové skupiny potlačí Marriott a Esser, 1985; Courtright, 1978; Flo-
svůj nesouhlas v zájmu dosažení skupinové wers, 1977; Longley a Pruitt, 1980; McCau-
shody (Janis, 1982). Janis analyzoval ještě ně­ ley, 1989; Turner, Pratkanis, Probasco a Lever,
kolik dalších zahraničněpolitických rozhod­ 1992). Uveďme alespoň jeden příklad. Janisovo
nutí a vytvořil široce pojatou teorii, která po­ tvrzení, že soudržné skupiny s největší pravdě­
pisuje příčiny a důsledky skupinového myšlení. podobností podlehnou skupinovému myšlení,
Podle Janisovy teorie je skupinové myšlení v empirickém testu neobstálo. Soudržné skupi­
vyvoláno (1) soudržnou skupinou lidí, kteří ny mohou ve skutečnosti dodávat svým členům
psychický pocit bezpečí, který zlepšuje skupi­ ky skupinového myšlení. Výsledkem bude
nové učení a výkonnost (Edmondson, 1999). nekvalitní rozhodování. V jiných případech
Jedna z pozdějších nových formulací, podpo­ dávají skupinové normy přednost kritické­
řená experimentálními údaji, tvrdí, že skupi­ mu myšlení, a tehdy by proces skupinového
nová soudržnost plodí špatná rozhodnutí jen rozhodování měl kvalitu rozhodnutí zlep­
v kombinaci s ohrožením pozitivních představ šit. Tyto představy byly testovány v jednom
členů o skupině. Pokud tedy členové skupiny experimentu (Postmes, Spears a Cihangir,
skutečně čelí hrozbě, začnou se soustředit 2001). V průběhu studie badatelé manipulo­
především na ochranu a udržení pozitivní vali skupinovými normami tak, že náhodně
skupinové identity. Takové zaměření se často přidělili několika skupinám (každou skupinu
nepříznivě odráží na schopnosti efektivně se tvořili čtyři vysokoškoláci) úkol, který pod­
rozhodovat (Turner a Pratkanis, 1998a). poroval hledání konsenzu (studenti měli spo­
Jiná varianta nově formulované teorie tvrdí, lečně vytvořit plakát), nebo naopak úkol, jenž
že přítomnost či nepřítomnost skupinového podporoval kritické myšlení (studenti měli
myšlení závisí na specifickém obsahu sku­ debatovat o neoblíbeném politickém návrhu).
pinových norem. Připomeňme si, že sociální Potom se každá skupina účastnila skupino­
normy jsou implicitní nebo explicitní pravidla vého rozhodování, které s předchozím úko­
přijatelného chování a názorů. V některých lem nesouviselo. Badatelé posuzovali kvalitu
případech dávají skupinové normy přednost rozhodování před skupinovou diskusí a po
udržení konsenzu, a právě v těchto přípa­ ní. Výsledky zachycuje obrázek 17.8. Vyplývá
dech by měly převládnout nepříznivé účin- z něj, že pokud skupinová norma dávala před­
nost konsenzu, skupinová diskuse kvalitu roz­
hodnutí nijak výrazně neovlivnila. Jestliže ale
| g předchozí diskuse skupinová norma dávala přednost kritickému
í j následná diskuse myšlení, skupinová diskuse kvalitu rozhod­
100 nutí pronikavě zlepšila. Možná jste si všimli,
že tato nová formulace principu skupinového
myšlení se podobá nové formulaci deindivi-
duace, o které jsme hovořili již dříve: v obou
případech vykazují situačně specifické sociální
normy větší vliv na lidské chování než obec­
nější rysy skupiny, jako je například soudrž­
nost skupiny nebo osobní anonymita.
Tato studie zaměřená na skupinové nor­
my soustředí pozornost na jeden způsob mi­
nimalizace škodlivých účinků skupinového
myšlení. Podpora kritického myšlení — což je
cíl univerzitního vzdělání - by měla produ­
skupinová norma kovat lepší skupinová rozhodnutí. Skupinové
rozhodování lze podpořit i jinými způsoby.
OBRÁZEK 17.8
Je možné dát skupině k dispozici vyškolené
Skupinové normy a efektivita skupinových
lektory, kteří podpoří sdílení myšlenek, nebo
rozhodnutí. Skupinové normy mohou ovlivnit kvalitu
skupinových rozhodnutí. Při experimentu, jehož výsledky individuální práci na tvorbě nových nápadů
jsou zobrazeny v grafit, bylo zjištěno, že skupinová doplnit skupinovými sezeními. Další prospěš­
diskuse nijak nezlepšila rozhodnutí přijatá ve skupinách, nou strategií je sestavit skupinu tak, aby tvo­
v nichž platila norma hledání konsenzu. Naproti tomu řila heterogenní celek. Pestrá směs myšlenek
při rozhodování skupin, které uznávaly normu kritického
se zrodí spíše v rozmanité než v homogenní
myšlení, byla skupinová diskuse ku prospěchu. (Zdroj:
T. Postmes, R. Spears a S. Cihangir /2001/: Quality of skupině (Paulus, 1998). Rozmanitost v rám­
decision making and group norms, Journal of Personality ci skupiny má i další výhody. Průzkumy mezi
and Sociál Psychology, 80, 918-930, obrázek 1 univerzitními studenty ve Spojených státech
na str. 923. ® 2001, Američan Psychological Association.
zjistily, že američtí studenti s evropskými, af­
Upraveno se svolením.)
rickými, asijskými a hispánskými kořeny se
 POHLED
JSOU DŮSLEDKY POZITIVNÍ DISKRIMINACE
Negativní aspekty pozitivní diskriminace
Madeline E. Heilmanová, New York University

Většina lidí by řekla, že odměny by pozici vybrány ženy nebo černoši ferenční výběr může snížit vlastní
se měly udělovat podle zásluh. Co se v zájmu „uchování rozmanitosti" sebeúctu. Opakované studie zjistily,
tedy stane, když jsou lidé odměňová­ (Heilman a Welle, 2006). Pozitivní že ženy (ale nikoli muži), které byly
ni nikoli podle dosažených výsledků, diskriminace bývá předpokládána vybrány preferenčně, hodnotily svůj
ale podle toho, kdo jsou nebo k jaké často - zejména pokud je výběr ženy výkon negativněji, považovaly své
skupině patří? Mnozí lidé, a mož­ nebo příslušníka menšiny neobvyklý - vůdčí schopnosti za nedostatečné,
ná k nim patříte i vy, na to reagují a lidé, kteří neměli z pozitivní dis­ byly ochotné vzdát se své žádoucí
negativně. Právě zde totiž leží jádro kriminace prospěch, přesto zůstávají vůdčí role a uhýbaly před náročnými
dilematu pozitivní diskriminace. Po­ obětí stigmatizace (Heilman a Blader, úkoly (pro přehled těchto studií viz
zitivní diskriminace se původně zro­ 2001). Heilman a Haynes, 2006). Existují
dila proto, aby zajistila rovné pod­ Druhý negativní důsledek pozi­ také důkazy o tom, že negativní se­
mínky pro ženy a příslušníky menšin, tivní diskriminace se týká těch, kdo behodnocení podnícené preferenčním
ale postupně začala být vnímána nepatří do cílové skupiny. Pokud výběrem může nepříznivě ovlivnit
jako zvýhodňování a odměňování bez mají lidé dojem, že ženy a přísluš­ výkon při plnění úkolu. Prokázal to
ohledu na'zásluhy (Haynes a Heil- níci menšin jsou vybíráni přednost­ výzkum zaměřený na řešení problé­
man, 2004). Tento názor samozřejmě ně, pak ti, kdo danou práci zastávali mů (Brown, Charnsangavej, Newman
nemusí odrážet skutečnost, ale právě tradičně, mají pocit, že si ji zaslouží a Rentfrow, 2000). A konečně, jedin­
toto vnímání pozitivní diskriminace více a že jsou nespravedlivě obchá­ ci zvýhodnění pozitivní diskriminací
je zdrojem problémů. Má totiž řadu zeni (Nacoste, 1990). Právě to je jsou zatíženi očekáváním, že ostatní
škodlivých důsledků. patrně hlavním důvodem prudkého je považují za neschopné. Negativně
Za prvé, pozitivní diskriminace odporu vůči pozitivní diskriminaci. to ovlivní jejich ochotu pouštět se
může stigmatizovat cílové skupi­ Existují důkazy svědčící o tom, do úkolů, kde hrozí nezdar, ale kte­
ny tohoto opatření a vyvolat dojem že pocit nespravedlivého opomíje­ ré jsou nezbytné pro rozvoj jejich
o jejich neschopnosti. Pokud jste ní v důsledku pozitivní diskrimina­ pracovní kariéry (Heilman a Alcott,
přesvědčeni, že někdo je předmětem ce má skutečně nepříznivé vedlejší 2001).
preferenčního výběru bez ohledu na účinky. V jedné studii byli mužští S ohledem na popsané důsledky
vlastní zásluhy, nebudete pravděpo­ účastníci přiřazeni do dvojice s že­ se zdá, že pozitivní diskriminace, jak
dobně přihlížet k jeho skutečným nou, která byla následně na základě ji chápeme v současné době, může
schopnostem. Nejspíše dokonce pohlaví přednostně vybrána pro pl­ mít negativní dopady pro cílové
dospějete k závěru, že bez pomoci nění atraktivnějšího úkolu (Heilman, skupiny. Stigma spojené s pozitivní
pozitivní diskriminace by se tento McCullough a Gilbert, 1996). Účast­ diskriminací spíše podporuje stereo­
člověk patrně nikdy nedostal tam, níci, kteří byli přesvědčeni, že pro typní myšlení a předsudky. Připravit
kde právě je. Některé výzkumy se danou práci mají lepší (nebo stejné) jedince o uspokojení a pýchu pra­
zaměřily na spojení pozitivní diskri­ předpoklady, byli méně motivovaní, menící z pocitu, že něčeho dosáhli
minace a předpokladů o neschopnos­ měli větší vztek a cítili menší uspo­ vlastními silami, může být zhoubné.
ti (Garcia, Erskine, Hawn a Casmay, kojení než ti, kterým bylo řečeno, že Snižuje to výkonnost a posiluje po­
1981; Heilman, Block a Lucas, 1992). žena měla Lepší schopnosti, a práci city méněcennosti. Pozitivně diskri­
Výzkumy probíhaly v laboratoři, kde tedy dostala zaslouženě. minovaný člověk trpí obavami, že
lidé posuzovali záznamy o pracov­ Třetí negativní důsledek pozitivní naplní negativní očekávání ostatních,
nících, a v terénu, kde lidé měli diskriminace se týká potenciálního což neblaze ovlivňuje jeho výkon­
hodnotit spolupracovníky ve svých účinku na jedince, pro které je opat­ nost. A frustrace pramenící z pocitu,
pracovních skupinách. Závěry o ne­ ření určeno. Pozitivní diskriminace že člověku byla nespravedlivě ode­
způsobilosti byly zjištěny bez ohle­ může někdy paradoxně ublížit právě přena pracovní příležitost jen proto,
du na to, zda byl pozitivní diskri­ těm, jimž měla pomoci. Pokud jsou že nespadá do požadované demogra­
minací zvýhodněn příslušník etnické lidé přesvědčeni, že byli přednostně fické kategorie, může posilovat na­
menšiny nebo žena, a bez ohledu vybráni na základě nepodstatných pětí na pracovišti a živit nepřátelské
na to, zda byl zkoumanou osobou kritérií, může to mít nepříznivý do­ pocity mezi jednotlivými skupina­
muž nebo žena, pracující člověk či pad na jejich sebepojetí. Výsledky mi. Navzdory úspěchům při vytváře­
student (Heilman, Block a Statha- řady laboratorních experimentů, při ní pracovních příležitostí pro ženy
tos, 1997). Úsudky o nezpůsobilosti nichž byli účastníci vybíráni pro žá­ a příslušníky menšin se pozitivní
byly zjištěny i tehdy, když pozitivní doucí úkol vedoucího skupiny bud diskriminace může paradoxně podílet
diskriminace nebyla výslovně uplat­ na základě vlastních zásluh, nebo na udržení podmínek, které vyvolaly
něna, ale pouze předpokládána - na­ na základě příslušnosti k pohlaví, potíže, jež má pozitivní diskriminace
příklad v situaci, kdy byly na určitou výrazně podpořily myšlenku, že pre­ odstranit.
 I OBOU STRA.\
POZITIVNÍ, NEBO NEGATIVNÍ?
Pozitivní důsledky pozitivní diskriminace
Faye J. Crosbyová, University of California, Santa Cruz

Jen málo Američanů skutečně rozumí tila výnosy a současně posílila roz­ za kurzy úrovně AP jsou jen jedním
tomu, jak vlastně pozitivní diskri­ manitost. z aspektů, které nenápadným způso­
minace působí (Crosby, 2004). Po­ Předmětem mnoha debat je po­ bem znevýhodňují uchazeče z etnic­
dle definice Americké psychologické zitivní diskriminace v souvislosti se kých menšin (Crosby, lyer, Clayton
asociace (APA) „nastává pozitivní vzděláním. Lidé se ptají, proč by měl a Downing, 2003).
diskriminace tehdy, když organizace být přijat ke studiu uchazeč s nižším Někteří kritikové tvrdí, že pozi­
vynakládá úsilí s cílem zajistit, aby počtem bodů jen proto, že je přísluš­ tivní diskriminace barevné studenty
v pracovní ani vzdělávací oblasti ne­ níkem etnické menšiny. Není pozitiv­ stigmatizuje a bílé irituje (Steele,
docházelo k diskriminaci, ale naopak ní diskriminace pouhým posuzová­ 1991). Nikdo nemá rád, když mu ří­
aby byly zajištěny rovné příležitosti" ním na základě rasy, ale s opačným kají, že nepostupuje díky svým zá­
(APA, 1995, str. 5). Pozitivní diskri­ znaménkem? sluhám, ale jen kvůli neoprávněné­
minace přesahuje hranice reaktivní Taková kritika rasově ohledupl­ mu preferenčnímu systému (Heilman,
politiky, která pasivně podporuje ných postupů sice vypadá rozumně, 1994). Řada studií však prokázala, že
spravedlnost, ale nápravná opatření ale je založená na souboru nespráv­ ti, kdo mají z pozitivní diskriminace
použije teprve tehdy, když nastane ných předpokladů. Jestliže tvrdíme, prospěch, nepociťují žádné stigma,
konflikt. že bychom měli udělovat odměny pokud se jim dostává pozitivní zpět­
Opatření o pozitivní diskrimina­ výhradně na základě dosažených vý­ né vazby v souvislosti s jejich prací
ci začalo být ve Spojených státech sledků, předpokládáme, že výsledky (lyer, 2008) nebo pokud jsou hrdí na
uplatňováno v roce 1965. Vztahuje jsou nepředpojaté. Jenže kritéria pro svou skupinovou identitu. Výzkumy
se na všechny vládní organizace a na přijetí ke studiu často velmi nená­ také ukazují, že běloši obvykle rádi
většinu organizací, které pracují pro padným způsobem privilegují některé studují nebo pracují s Lidmi rozma­
federální vládu. V současnosti pracu­ skupiny na úkor jiných. nitého původu, kteří by se na danou
je každý pátý zaměstnaný Američan Uvažujme krátce o pravidlech pozici nedostali, kdyby nebylo pozi­
pro zaměstnavatele, který uplatňuje pro přijetí ke studiu na Universi­ tivní diskriminace (Crosby, 2004).
pozitivní diskriminaci. Zaměstnava­ ty of California. Jedním kritériem Není pravda, že pozitivní diskri­
telé používají osvědčené metody vý­ pro přijetí je průměr známek (Gra­ minace je příčinou studijních ne­
počtů, aby zajistili, že zaměstnávají de Point Average - GPA), přičemž úspěchů studentů z jiných etnik,
kvalifikované pracovníky z „cílových za předměty absolvované na nejná­ jak tvrdili někteří teoretikové (Cros­
tříd" v poměru k jejich dostupnosti. ročnější úrovni (Advanced Place- by, lyer a Sincharoen, 2006). Jed­
Chcete-li pochopit, jak tento sys­ ment - AP) se přidělují body navíc. na významná studie se zaměřila na
tém ve Spojených státech pracuje, Známka A v běžném kurzu tedy vy­ dlouhodobé výsledky stovek černoš­
představte si své profesory jako za­ nese uchazeči o studium čtyři body, ských studentů, kteří byli přijati na
městnance vaší školy. Představte si, kdežto známka A v kurzu vyšší ob­ základě pozitivní diskriminace ke
že 10 % profesorů sociálních věd na tížnosti AP vynese uchazeči pět studiu na 24 elitních amerických vy­
vaší škole jsou ženy (využití 10 %) bodů. Hloubková studie ukázala, jak sokých školách v letech 1951, 1976
a že 30 % ze všech nositelů titulu tento rozumně vypadající postup a 1989. Černošští studenti absolvo­
Ph.D. v sociálních vědách jsou ženy dává nezaslouženou výhodu bílým vali školy a získali tituly v poměru
(dostupnost je tedy 30 %). Zjištěný studentům. Střední školy v převážně srovnatelném s bělošskými studenty.
rozpor lze napravit použitím flexibil­ bělošských čtvrtích nabízejí mnohem Černošští absolventi se ale ve větší
ních cílů (nikoli pevně daných kvót) více předmětů na pokročilejší úrov­ míře než běloši stávali občanskými
a realistickými časovými plány. ni než střední školy určené převáž­ vůdci a spláceli tak svůj dluh spo­
Mezi majiteli významných podniků ně pro studenty z etnických menšin. lečnosti, která se o ně postarala
ve Spojených státech existuje výraz­ A přesto je kupodivu průměr známek (Bowen a Bok, 1998). Provokativní
ná podpora pozitivní diskriminace. GPA stejně spolehlivým prediktorem studie o přijímání na právnické fa­
Během projednávání souboru případů budoucích známek na vysoké ško­ kulty (Sander, 2004) sice Bowenovy
u Nejvyššího soudu Spojených států le, ať je vypočítáván s přihlédnu­ a Bokový závěry zpochybnila, ale
v roce 2003 předložili představite­ tím k prémiovým bodům AP, nebo i některé aspekty této studie byly
lé významných korporací dokument ne. Z hlediska předvídání budoucí­ kritizovány (Gills, Schmukler, Azmitia
podporující pozitivní diskriminaci ho úspěchu studenta na University a Crosby, 2007). Další studie proká­
(Smith a Crosby, 2008). Jejich pod­ od California tedy neexistuje žádný zaly, že bílí studenti mají intelek­
pora vycházela ze skutečnosti, že důvod přidělovat prémiové body za tuální prospěch z pobytu v etnicky
politika pozitivní diskriminace zajis- kurzy úrovně AP. A prémiové body rozmanitém prostředí (Gurin, 2004).
 při výuce angažují s větším zájmem, pokud
Otázky rozvíjející kritické myšlení
studijní skupina odráží etnickou rozmanitost
a pokud se studenti mimo posluchárnu ne­ 1 Jak se noví členové instituce dozvědí

formálně stýkají s vrstevníky různého původu. o institucionálních normách, například

takových, které působily při stanfordské
Etnická rozmanitost studentů bydlících na
vězeňské studii? Jakou úlohu mohou
kolejích podporuje schopnost vidět věci z růz­
sehrát informační a normativní
né perspektivy a rozvíjí další schopnosti, které
sociální vlivy a pluralistická ignorance
podporují demokracii (Gurin, Dey, Hurtado v procesu přizpůsobování nových členů
a Gurin, 2002). Navzdory důkazům o tom, že institucionálním normám?
etnická rozmanitost přináší lepší individuální 2 Zamyslete se nad tím, jak mohou informační
i skupinové výsledky, zůstává hodnota pozitiv­ a normativní sociální vlivy vyvolat
ní diskriminace předmětem mnoha debat. Dvě skupinovou polarizaci při rokování soudní
úvahy uvedené v rubrice Pohled z obou stran poroty. Jak může na toto rokování zapůsobit

v této kapitole odrážejí dva různé pohledy na vliv skupinového myšlení? Vzpomenete si na
konkrétní proces, při němž patrně působily
tuto problematiku. Mnoho myšlenek nastíně­
některé z uvedených jevů?
ných v těchto dvou úvahách - například o se-
benaplňujících se stereotypech nebo o vlivu
kultury na myšlení - bude podrobněji roze­
bráno v 18. kapitole, která je stejně jako tato Souhrn:
kapitola věnována sociální psychologii. Sociálněpsychologické
názory na zdánlivě
Dílčí shrnutí nevysvětlitelné jevy
Instituce se řídí normami, které významně ovlivňují chování V úvodu této kapitoly jsme uvedli několik
Lidí zastávajících důležité role v ráma instituce. Příkladem mrazivých příkladů - čerpaných z historie
toho, jak institucionální normy utvářejí skupinové interakce, i z nedávných světových událostí -, které vy­
je průběh stanfordské vězeňské studie. V rámci této studie kreslují zdánlivě nevysvětlitelné a děsivé lid­
byly obyčejným mladým mužům náhodně přiděleny role
ské chování. Jak je možné, že únosce namíří
„vězňů" a „dozorců" v simulovaném vězení.
s letadlem do světově proslulého mrakodrapu,
Při skupinovém rozhodování se často projevuje skupinová
zabije sebe, všechny cestující v letadle a tisíce
polarizace: skupina dospěje k rozhodnutí, které odpovídá
průměru původních postojů členů skupiny, ale skupinové
lidí, kteří v budově pracují nebo ji navštívili?
rozhodnutí je posunuto směrem k extrému. V tomto Jak se náboženský přívrženec rozhodne, že
případě nevstupuje do hry pouze konformita. V důsledku vypije jed pro společný „Cíl“? Jak může ar­
skupinové diskuse se obvykle posouvají i soukromé postoje mádní důstojník zorganizovat smrt milionů
jednotlivých členů skupiny. nevinných lidí?
Efekt skupinové polarizace nastává částečně v důsledku Přestože prozkoumáním charakteru nebo
informačního sotiálního vlivu: členové skupiny se dozvídají osobnostních rysů zúčastněných lidí možná
nové informace a vyslechnou nové argumenty, které
dokážeme objevit vodítka, která nás tomuto
souvisejí s diskutovaným rozhodnutím. Polarizace skupiny
matoucímu jednání přivedou na stopu, jedno
nastává také v důsledku působení normativního sociálního
ze zásadních ponaučení plynoucích ze sociální
vlivu: lidé srovnávají své původní názory s normou
skupiny a někdy následně upravují svůj postoj tak, aby byl
psychologie říká, že zastavit šetření na této
v souladu s většinou. úrovni by byla chyba, která spadá do kategorie
Analýza nešťastných zahraničněpolitických rozhodnutí vedla základní atribuční chyby. Chceme-li důklad­
k předpokladu, že soudržné skupiny mohou při rozhodováni něji porozumět jakékoli formě lidského sociál­
upadnout do pasti skupinového myšlení. Za této situace ního chování - od mimořádného až po každo­
členové skupiny potlačí vlastní nesouhlasné názory v zájmu denní -, musíme se také podívat na působení
dosažení skupinového konsenzu. Z pozdějších výzkumů situačních sil. Ještě lépe ale uděláme, když se
vyplynulo, že při hledání konsenzu není problémem ani
zaměříme na složitou souhru mezi identitou,
tak soudržnost skupiny, ale spíše ohrožení pozitivní
cíli a touhami člověka a sledem proměnlivých
identity a norem skupiny. Výsledky výzkumů naznačují, že
situací, v nichž se člověk nachází.
skupinové výsledky lze zlepšit podporou kritického myšlení
a skupinové rozmanitosti.
Není pochyb o tom, že sociální a situační
vlivy mohou utvářet chování člověka překva-
 Souhrn: Sociálnčpsychologické názory na zdánlivě nevysvětlitelné jevy 747

pivými a někdy i znepokojivými způsoby. Již díváme na subjektivní vnitřní procesy lidí
jsme se zmínili o tom, že sociální psycholo­ snažících se vyznat v sociálním světě, který
gové dokážou v rámci analýz situací odhalit je obklopuje. Seznámíme se tedy s tématem
konkrétní nástroje sociálního vlivu. Těmito a pojmy sociální kognice.
nástroji mohou být kromě jiného situačně
specifické sociální normy, pluralistická igno-
rance, informační a normativní sociální vliv,
vzory, zvnitřnělé ideologie, sebeospravedlnění Otázky rozvíjející kritické myšlení
a skupinová polarizace. Pokud víme, jak pů­
1 Nyní jste obeznámeni s několika typy sociálních vlivů,
sobí tyto a další sociálněpsychologické jevy, jimiž sociální psychologie vysvětluje lidské chování.
dokážeme často vysvětlit i chování, které se Jaké informace o konkrétních situacích byste hledali,
zpočátku zdá nevysvětlitelné. Kdybychom na kdybyste chtěli vysvětlit extrémní chování, například činy
lidské jednání pohlíželi výlučně z hlediska sebevražedných teroristů?
psychologie osobnosti, zdály by se nám mno­ 2 Vzpomeňte si na příklad z vlastní zkušenosti, kdy jste se
hé činy nevysvětlitelné, ale sociální psycholo­ snažili vysvětlit chování svého známého, a dopustili jste

gie využívá zcela jiný úhel pohledu. se při tom základní atribuční chyby. Bylo vaše původní
vysvětlení založeno na osobnosti, nebo charakteru? Je
V 18. kapitole, v níž se také budeme za­
možné navrhnout vysvětlení, které se opírá o situační vlivy?
bývat sociální psychologií, se podrobněji po­
 748

SHRNUTÍ

1 Jedním z nej důležitějších ponaučení sociální 6 Menšina může přimět většinu ke změně názoru,
psychologie je, že lidské chování je významně pokud vytrvale zastává jiný názor, ale nevystupu­
utvářeno situačními vlivy. S tím také souvisí další je přitom neústupně, dogmaticky nebo arogant­
poučka, že tyto mocné situační vlivy jsou často ně. Menšině se dokonce někdy podaří dosáhnout
neviditelné a že chování lidí mnohdy mylně při­ nejen toho, že veřejnost je vůči ní konformní, ale
pisujeme jejich osobnosti nebo charakteru. Tato i toho, že příslušníci většiny změní svůj postoj.
chyba je tak častá, že ji sociální psychologové 7 Milgramovy klasické experimenty zaměřené na
označují jako základní atribuční chybu. poslušnost vůči autoritě prokázaly, že obyčejní
2 Lidé i zvířata reagují rychleji v přítomnosti ji­ lidé uposlechli experimentátorův pokyn a uštěd-
ných příslušníků svého druhu. Sociální facilita- řovali silné elektrické šoky nevinné oběti. K vy­
ce nastává, když ostatní příslušníci téhož druhu soké míře poslušnosti přispívají tyto situační
(koaktéři) provádějí stejný úkol nebo když jenom faktory: dohled experimentátora, zmírňující prv­
přihlížejí (diváci). Zdá se, že přítomnost ostat­ ky, které vzdalují jedince od důsledků jeho činů,
ních zužuje pozornost. Tato okolnost posiluje a legitimizující úloha vědy, jež člověka přiměje
výkonnost v případě jednoduchých úkolů, ale vzdát se své autonomie ve prospěch experimen­
u složitých úkolů ji zhoršuje. U lidí hrají určitou tátora. Etická stránka Milgramových pokusů vy­
úlohu i kognitivní faktory, jako například zájem volala rozsáhlou polemiku.
být oceněn. 8 V procesu sebeospravedlnění lidé zvnitřňují
3 Agresivní chování davu může být výsledkem postoje a přesvědčení, které jsou v souladu s jejich
stavu deindividuace, při němž má jedinec pocit, činy. Teorie kognitivní disonance předpokládá, že
že ztratil svou osobní identitu a splynul se sku­ pokud se lidé chovají v rozporu se svými postoji,
pinou. K procesu deindividuace přispívá anony­ vzniká nepříjemné napětí, které je motivuje ke
mita a velikost skupiny. Deindividuace zvyšuje změně postojů tak, aby více odpovídaly jejich
vnímavost jedince vůči situačně specifickým spo­ chování. Teorie sebepercepce zpochybnila teorii
lečenským normám spjatým s danou skupinou. kognitivní disonance tvrzením, že vnitřní zmatek
Pokud je skupina agresivní, agresivita jedince na­ není nezbytný. Pokud jsou vnitřní signály slabé,
růstá; je-li skupina neškodná, agresivita jedince nejednoznačné nebo nevysvětlitelné, lidé mohou
klesá. své postoje prostě odvodit ze svého chování. Po­
4 Jestliže jedinec přihlíží naléhavé situaci o samo­ slední pokusy s lidmi s amnézií a s opicemi vy­
tě, zasáhne s vyšší pravděpodobností, než když volávají otázku, zda je pro zahájení procesu sebc-
stejné situaci přihlíží vc skupině. Pravděpodob­ ospravedlnění nutné složité vědomé myšlení.
nost zásahu snižují dva faktory: pluralistická ig­ 9 V procesu identifikace přijímáme normy, pře­
norance a rozložená odpovědnost. K pluralistic­ svědčení, postoje a chování skupiny, kterou
ké ignoranci dochází tehdy, když se přihlížející uznáváme a obdivujeme. Pomocí takových re­
jedinec snaží navenek působit klidně a s ohle­ ferenčních skupin hodnotíme a usměrňujeme
dem na zdánlivě stejně klidné chování ostatních své názory a jednání. Referenční skupina může
vyhodnotí situaci jako málo naléhavou. Přítom­ ovlivňovat naše postoje a chování prostřednic­
nost jiných lidí také rozptyluje odpovědnost tvím sociálních odměn a trestů nebo pomocí
do té míry, že žádný z přítomných jedinců ne­ vztažného rámce, tedy souboru hotových inter­
cítí nutnost jednat. Přihlížející zasáhnou s větší pretací sociálních témat a událostí.
pravděpodobností, pokud jsou zmíněné faktory 10 Většina lidí se identifikuje s několika referenč­
minimalizovány, zejména pokud začne pomáhat ními skupinami, což může vyústit v protichůdné
alespoň jedna osoba. tlaky na přesvědčení, postoje a chování. Vysoko­
5 V řadě klasických studií konformity Solomon školáci se často odklánějí od názorů své rodin­
Asch zjistil, že jednomyslná skupina působí né referenční skupiny a přijímají názory akade­
silným tlakem na jedince, aby se podřídil jejímu mické referenční skupiny. Nově přijaté názory
úsudku - dokonce i když je tento úsudek obvykle přetrvávají i v dalším životě, protože (1)
nesprávný. Mnohem menší snaha podřídit se jsou internalizovány a (2) po ukončení studia má
byla pozorována v situaci, kdy byl ve skupině tře­ člověk sklon vybírat si nové referenční skupiny,
ba jediný člověk s odlišným názorem. s nimiž má společné názory.
11 Při skupinovém rozhodování se často projevuje zory s normou skupiny a někdy potom upravují
skupinová polarizace. To znamená, že skupina svůj postoj tak, aby byl v souladu s většinou.
dospěje k rozhodnutí, které odpovídá průměru 12 Analýza nešťastných zahraničněpolitických roz­
původních postojů členů skupiny, ale skupino­ hodnutí vedla k předpokladu, že soudržné sku­
vé rozhodnutí je posunuto směrem k extrému. piny mohou při rozhodování upadnout do pasti
V tomto případě nevstupuje do hry pouze kon­ skupinového myšlení. Za této situace členové
formita. V důsledku skupinové diskuse se obvyk­ skupiny potlačí vlastní nesouhlasné názory v zá­
le posouvají i soukromé postoje jednotlivých čle­ jmu dosažení skupinového konsenzu. Z pozděj­
nů skupiny. Efekt skupinové polarizace nastává ších výzkumů vyplynulo, že při hledání konsenzu
částečně v důsledku informačního sociálního vli­ není problémem ani tak soudržnost skupiny, ale
vu: členové skupiny se dozvídají nové informa­ spíše ohrožení pozitivní identity a norem skupi­
ce a vyslechnou nové argumenty, které souvisejí ny. Výsledky výzkumů naznačují, že skupinové
s diskutovaným rozhodnutím. Polarizace skupiny výsledky lze zlepšit podporou kritického myšlení
nastává také v důsledku působení normativního a skupinové rozmanitosti.
sociálního vlivu: lidé srovnávají své původní ná­

KLÍČOVÉ POJMY

základní atribuční chyba tichá dohoda o shovívavosti

sociální psychologie ideologie
koakce debriefing
sociální facilitace internalizace
sociální inhibice technika nohy ve dveřích
Stroopova interference teorie kognitivní disonance
deindividuace scbcospravedlnění
sociální normy racionalizace
efekt přihlížejícího teorie sebepercepce
pluralistická ignorance efekt přílišného ospravedlnění
rozložená odpovědnost identifikace
přizpůsobení referenční skupiny
informační sociální vliv institucionální normy
normativní sociální vliv efekt skupinové polarizace
vliv menšiny skupinové myšlení

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://socialpsychology.org/social.htm
Na uvedené stránce najdete řadu odkazů na témata související se sociální psychologií.

http://www.spring.org.uk/2007/ll/10-piercing-insights-into-human-nature.php
Na této stránce najdete přehled klasických experimentů sociální psychologie.
 18. kapitola

Sociální kognice
 751

Obsah kapitoly
Utváření dojmu 752
Stereotypy 753
Individuace 760
Atribuce 763

Postoje 766
Persvazivní komunikace 768
Postoje a chování 771

Interpersonální přitažlivost 774

Náklonnost a přitažlivost 774
Láska a sexuální vztahy 778

Souhrn: Dva způsoby sociální kognice 783

Pohled z obou stran

Měli bychom důvěřovat automatickému myšlení? 784-785
O ostatních lidech neustále přemýšlíme a po­ žitým ponaučením sociální psychologie: chce-
suzujeme je. Když budete například stát před me-li plně pochopit lidské sociální chování,
vaší univerzitou a dívat se kolem, můžete do­ musíme lidem „nahlédnout do hlavy“. Přesně
jít k závěru, že v jednom hloučku studentů to dělá studium sociální kognice. Zkoumá
postávají fotbalisté, v jiném jsou hudebníci subjektivní interpretace sociálních zkušeností
a další studenti patrně neustále leží v knihách. a způsoby uvažování o sociálním světě.
Někdo vám připomene vašeho nejlepšího ka­ Sociální psychologové se proto již nějakou
maráda ze základní školy a vy se usmějete. dobu snaží nahlédnout do lidské mysli a hle­
Mnozí lidé - bez rozdílu pohlaví - jsou pře­ dají vodítka, s jejichž pomocí by mohli ob­
svědčeni, že ženy jsou od přírody emotivněj­ jasnit sociální chování. Našli doklady o dvou
ší než muži. Z některých příkladů sociální různých typech myšlení: jeden je spíše au­
kognice z nedávné minulosti nám naskakuje tomatický a neúmyslný a často se odehrává
husí kůže: v roce 2001 prohlásil Usáma bin mimo vědomí; ten druhý je více řízený a zá­
Ládin v jednom televizním rozhovoru, že měrný a člověk si jej plně uvědomuje. Před­
všichni Američané jsou nepřátelé islámu čili stava, že existují dva různé způsoby myšlení,
nevěřící, a proto se všichni mohou stát cílem by vám měla být důvěrně známá. V 11. ka­
útoků. Po sérii teroristických útoků v září pitole jsme se dozvěděli, že kognitivní hod­
2001 si lidé na celém světě začali více uvědo­ nocení - tedy interpretace současné situace,
movat své sousedy arabského původu a začali která spouští emoce - může nastat na vědo­
přemýšlet o tom, jestli se i tito Arabové zto­ mé i nevědomé úrovni. Pokud nastane nevě­
tožňují s protizápadními postoji bin Ládina domé hodnocení, člověk pociťuje emoce, aniž
a jeho stoupenců. by věděl proč. Totéž platí v obecnější rovině
Úvahy a úsudky o jiných lidech pro nás i pro sociální kognici. Myšlení je někdy auto­
zdaleka nejsou jen ukrácením dlouhé chví­ matické a nezáměrné, jindy je pod kontrolou
le, ale mají i své důsledky. Například způsob vědomí. Oba tyto způsoby myšlení jsou na­
vašeho smýšlení o jiných studentech vaší uni­ tolik základní, že psychologové o nich hovoří
verzity rozhoduje o tom, zda a jak se s nimi v obecnější rovině jako o systému 1 a systé­
budete stýkat, zda se s nimi spřátelíte, nebo mu 2 (Stanovich a West, 2001). Objev dvou
se jim budete vyhýbat. Jak jsme uvedli již způsobů myšlení je důležitý, protože na tom,
v 11. kapitole, podporování stereotypu, že zda je myšlení automatické, nebo záměrné,
ženy jsou emočněji založené než muži, může záleží, jak a kdy obsah mysli ovlivní sociální
utvářet vnímání našich vlastních i cizích emo­ chování a reakce (Chaiken a Trope, 1999). Při
cí. Zevšeobecnění, jehož se dopustil bin Ládin úvahách o procesu utváření dojmů, postojů
a jeho stoupenci - že všichni Američané jsou a vzájemné přitažlivosti uvidíme, jak tyto dva
jejich nepřátelé -, vedlo 11. září 2001 ke smr­ způsoby myšlení fungují.
ti tisíců nevinných civilistů. Podezírání souse­
dů arabského původu, které s tímto postojem
souviselo, podněcovalo v některých případech Utváření dojmu
další předsudky a rasově motivovanou nená­
vist a zločiny. Když se setkáte s novým člověkem, jakým
Připomeňme si, že sociální psychologie způsobem ho poznáváte? Jak si utváříte dojem
se zajímá o to, jak skutečná nebo domnělá o druhých lidech? Záleží vám na barvě nebo
přítomnost ostatních lidí utváří naše chová­ na stáří jeho pleti? Na velikosti a tvaru těla?
ní a duševní procesy. V 17. kapitole jsme se Jinak řečeno, závisí váš dojem z nových lidí na
seznámili s jednou z nej důležitějších pouček rasové příslušnosti, věku a pohlaví? Jak rych­
sociální psychologie: že sociální situace - na­ le a přesně dokážete odhadnout inteligenci
příklad přítomnost druhých lidí, jednomyslná a povahu druhých lidí? Hrají při tom nějakou
většina, požadavky autority, sociální normy roli vaše aktuální úmysly? Jinak řečeno, záleží
a skupinové interakce - mohou zásadně ovliv­ na tom, jestli tohoto člověka jenom potkáte
nit lidské chování, myšlenky i pocity. Tuto na ulici, zda hledáte spolubydlícího do pod­
skutečnost si velmi často vůbec neuvědomuje­ nájmu nebo jestli s ním máte spolupracovat
me. V této kapitole se setkáme s dalším důle­ na důležitém projektu? Těmito a podobnými
otázkami se budeme zabývat v diskusi o utvá­ například „my versus oni“. Schémata mohou
ření dojmu. být definována i úžeji: Jestliže vám někdo řek­
ne, že se máte setkat se společenským a ote­
vřeným člověkem, v očekávání nadcházejícího
Stereotypy setkání ve své paměti vyhledáte schéma „ex-
Stejně jako mnozí jiní zajímají se také sociál­ travert“. Schéma extraverta je soubor vzájem­
ní psychologové o sociální spravedlnost, tedy ně souvisejících rysů, jako je společenskost,
o nestranné jednání se všemi lidmi. Právě pro­ vřelost a snad i hlučnost a vznětlivost. Již
to věnují značnou energii studiu stereotypů. v 8. kapitole jsme se zmínili o tom, že ste­
Sociální psychologové tvrdí, že pokud porozu­ reotypy jsou schémata pro skupiny nebo typy
míme tomu, proč, kdy a jak působí stereotypy, lidí. Stereotyp extraverta, fanouška soupeří­
dokážeme lépe omezit jejich nepříznivé účin­ cího fotbalového týmu nebo mladého muže
ky a jednat se všemi lidmi spravedlivěji. černé pleti je jakousi miniteorií o tom, jaké
Stereotypy byly předmětem výzkumu ně­ konkrétní rysy či chování se pojí s jinými rysy
kolik desítek let a získané výsledky napovída­ nebo chováním. V této části se soustředíme
jí, že ať se nám to líbí, nebo ne, naše první na stereotypy, protože jsou součástí schémat,
dojmy z druhých lidí mohou být ovlivněny která mají dalekosáhlé důsledky pro utváře­
našimi očekáváními. V předchozích kapito­ ní dojmu. Neměli byste zapomínat ani na to,
lách jsme viděli, že to platí o vnímání obecně. že kromě schémat pro určité třídy lidí máme
Kdykoli vnímáme nějaký předmět nebo udá­ i schémata pro konkrétní jedince, například
lost, implicitně jej kategorizujeme a srovná­ pro prezidenta Spojených států nebo pro své
váme nové informace se svými vzpomínkami rodiče. Ve 13. kapitole jsme uvedli, že máme
na předchozí setkání s podobnými předměty také sebeschéma neboli schéma o sobě - sou­
a událostmi. V 8. kapitole jsme také uvedli, že bor uspořádaných představ o sobě, uložený
vzpomínky nejsou jako fotografické reproduk­ v paměti (Markus, 1977). Vidíte-li například
ce původních podnětů, ale jsou zjednodušený­ inzerát, který nabízí místo poradce, můžete
mi rekonstrukcemi našich původních vjemů. posoudit shodu mezi svým schématem porad­
V téže kapitole jsme poznamenali, že takové ce a sebeschématem a rozhodnout se, zda se
reprezentace nebo paměťové struktury se na­ o místo budete ucházet.
zývají schémata. Jsou to utříděná přesvědčení
a vědomosti o lidech, předmětech, událostech Automatická aktivace stereotypů
a situacích. Proces vyhledávání schémat, kte­ Asociace, které v nás stereotypy vyvolávají -
rá jsou nejvíce v souladu s příchozími daty, se například že mladí černoši jsou nepřátelští, že
nazývá schematické zpracování informací ženy jsou pasivní nebo že staří lidé jsou po­
nebo také myšlení shora dolů. Schematické malí -, se mohou automatizovat. V 6. kapitole
zpracování nám například umožňuje velmi jsme si ukázali, že opakovaným procvičová­
účinně organizovat a zpracovávat obrovské ním nám řízení automobilu natolik „přejde do
a potenciálně zahlcující množství informací. krve“, že mu už nemusíme věnovat prakticky
Nemusíme vnímat a zapamatovat si všechny žádnou pozornost. Podobný proces nastane,
podrobnosti o každém novém objektu nebo pokud se opakovaně setkáváme se stereotypy
události - stačí jenom rozeznat, že nový ob­ o lidech: i takové stereotypy se mohou auto­
jekt se podobá již existujícímu schématu, matizovat a působit nevědomě.
a zakódovat nebo zapamatovat si jeho nejvý­ Experimenty, které názorně dokazují auto­
značnější znaky. Schematické zpracování nám matickou povahu stereotypů, se spoléhají na
tak například umožňuje snadno roztřídit po­ techniky podnícení. V 8. kapitole jste se do­
živatiny na jídlo a pití a podle toho je položit zvěděli, že výrazem podnícení čili priming
na talíř nebo nalít do sklenice. označujeme aktivaci schémat situačními vlivy.
Schémata a schematické zpracování použí­ V 17. kapitole jsme také uvedli, že podnícení
váme také při setkání s lidmi. Třídíme je do může ovlivnit sociální chování. Stačí, aby byli
skupin podle význačných tělesných atributů - lidé vystaveni působení slov jako „dodržovat“,
například rasy, pohlaví či věku - nebo podle „splnit“ a „přizpůsobit se“, a později se snáze
jejich vztahu k naší vlastní sociální identitě - podřídí jednomyslné většině. Připomeňme
 i experiment, o němž jsme se zmínili v 6. ka­ Spojení mezi aktivací stereotypů a stereo­
pitole, účastníkům jistého experimentu byl typním chováním je tak spolehlivé, že stereo­
předložen „test zpřeházených slov“, který měl typní myšlení lze aktivovat jednoduchou tě­
údajně zkoumat jazykové schopnosti. Každá lesnou činností. Vysokoškolští studenti, které
z 30 položek testu obsahovala pět slov. Účast­ experimentátoři v jednom pokusu nenápadně
níci měli vybrat z každé pětice čtyři slova přiměli k pomalému pohybu, začali s vyš­
a v co nejkratším čase z nich utvořit grama­ ší pravděpodobností uplatňovat stereotypy
ticky správnou větu. Ve skutečnosti existovaly související se stářím. Ti, kteří byli nenápadně
dvě verze tohoto testu. První verze obsahova­ přinuceni pohybovat se neohrabaně, s vyšší
la slova vyvolávající stereotyp stáří, například pravděpodobností uplatňovali stereotypy sou­
„osamělý“, „šedivá“ či „vrásky“. Druhá verze visející s tělnatými lidmi, a ti, kdo se pohybo­
obsahovala slova, která se stereotypem stáří vali normálně, neuplatňovali žádné stereotypy
nijak nesouvisela (například „žíznivý“, „čistý“, (Mussweiler, 2006).
„soukromí“). Účastníci pracovali na úkolu po Jedním z významných zdrojů podnícených
jednom. Jakmile každý účastník test dokončil, stereotypů jsou vizuální média - televize, fil­
experimentátor jej propustil a řekl mu, kudy my, reklamní billboardy a podobně. V 11. ka­
se dostane k výtahu. Badatelé hodnotili vliv pitole jsme uvedli, že jsou-li děti vystaveny
stereotypů souvisejících se stářím, a to teprve vlivu násilí v médiích, zřetelně to zvyšuje je­
ve chvíli, kdy testované osoby vyšly z labora­ jich agresivní chování. Totéž platí o působení
toře: zkoumané osoby, v jejichž testu se vy­ mediálních stereotypů. V tuto chvíli už jistě
skytovala slova evokující stáří, šly po chodbě víte, že lidé, které vídáte v médiích, nejsou
k výtahu pomaleji! Podnícení stereotypu stá­ typickými představiteli lidí z běžného života.
ří - jehož součástí je i představa, že staří lidé Například lidé v televizi jsou mladší, štíhlejší
jsou pomalí - ovlivnilo chování mladých lidí a pohlednější než lidé, s nimiž se denně se­
na nevědomé úrovni. Víme, že v tomto pří­ tkáváte ve svém okolí. Stereotypu podléhá
padě působil stereotyp, protože žádné z kri­ zejména zobrazování žen. Zeny jsou čas­
tických slov se přímo nevztahovalo k rychlos­ to vykreslovány pouze jako sexuální objek­
ti nebo času. Víme také, že efekt se projevil ty ceněné pro svůj fyzický vzhled. Přestože
na nevědomé úrovni, protože vyplnění testu působení mediálních stereotypů žen může
zpřeházených slov nevyvolá vědomou před­ vypadat neškodně, ve skutečnosti je škodli­
stavu jakéhokoli motivu nebo stereotypu. Test vé. V 10. kapitole jsme psali o tom, jak mé­
je vnímán výhradně jako zkouška jazykových dia podporují poruchy příjmu potravy u dívek
schopností (Bargh, Chen a Burrows, 1996). a žen. V obecné rovině lze tvrdit, že lidé, kteří
se často dívají na televizi, schvalují sexistické
postoje k ženám (Gerbner, Gross, Morgan
a Signořielli, 1986). To je však jen korelace.
Mnohé typy reklamy dokážou vyvolat stereotypní představy o ženách
Možná že sledování televize nevyvolává sexi­
a spustit sexistické chování. stické postoje. Potřebné důkazy přinesl expe­
riment, který manipuloval s mírou sledování
televize. Badatelé použili televizní reklamy
(převzaté z běžného vysílání americké tele­
vize v hlavním večerním vysílacím čase), aby
u skupiny mužů podnítili stereotypní vnímání
žen jako sexuálních objektů. Při přijímacím
pohovoru s uchazečkou o zaměstnání zvolili
muži ovlivnění televizními reklamami sexis-
ticky laděné otázky častěji než muži z kont­
rolní skupiny a častěji se k uchazečce chovali
sexuálně zabarveným způsobem (Rudman
a Borgida, 1995).
Stereotypy lze aktivovat také prostřednic­
tvím zcela podprahového podnícení. V 11. ka­
pitole jsme uvedli, že velmi krátké působení
obrázků pavouků a hadů (trvající méně než
30 milisekund) dovede u lidí trpících fóbií
vyvolat fyziologickou aktivaci a nepříjemné
pocity, i když tito lidé nedokážou uvést, zda
viděli něco děsivého. Totéž platí pro stereo­
typy. Účastníkům jednoho experimentu (žád­
ný z nich nebyl černoch) byly na méně než
30 milisekund ukázány fotografie tváří čer­
ných nebo bílých mladých mužů. Doba byla
příliš krátká na to, aby si zkoumané osoby na
vědomé úrovni uvědomily, co vidí. Uvedené
nevědomé a podprahové podněty byly zasa­
zeny do řešení počítačového úkolu. Počítač
byl nastaven tak, že účastník strávil poměr­
K aktivaci stereotypů a k ovlivnění sociálního chování stačí i nevědomé
ně dlouhou dobu řešením nudného úkolu,
působení takovýchto fotografií.
když tu se objevilo chybové hlášení „Chyba
Fll: uložení dat se nezdařilo“ a počítač po­
tom účastníky informoval, že budou muset
celý úkol plnit ještě jednou. Skrytá videoka­ v němž měli účastníci hodnotit slova, tedy
mera zaznamenávala, jak se účastníci při této měli vyznačit, zda určité přídavné jméno (na­
zprávě tvářili. Ti, kteří krátce předtím viděli příklad „atraktivní“, „sympatický“, „protivný“
snímky černošských tváří, reagovali na počíta­ či „urážlivý“) je „dobré“, nebo „špatné“. Svůj
čovou chybu s větším odporem a nesouhlasem. posudek měli vyslovit co nejrychleji a nej­
Podnícení stereotypu mladého černošského přesněji. Účastníci pokusu takto posuzovali
muže - jehož součástí je představa, že mla­ desítky slov a experimentátoři zaznamenávali
dí černoši jsou nepřátelští - v tomto případě jejich reakční časy. Výsledky studie zachycuje
u nic netušících účastníků automaticky vyvo­ obrázek 18.1. U bělošských účastníků platilo,
lalo nepřátelské chování (Bargh et al., 1996). že černošské tváře urychlovaly reakce na ne­
Ve skutečnosti ani není nutné, aby lidé s da­ gativní slova. U černošských účastníků studie
ným stereotypem osobně souhlasili, a přesto tomu bylo právě naopak: pozorování běloš­
je stereotyp ovlivní: stereotypní chování bylo ských tváří urychlovalo reakce na negativní
podníceno při tomto experimentu ve stejné slova (Fazio et aL, 1995). Z popsaných zjiš­
míře u těch, kteří dosáhli vysokého i nízkého tění lze vyvodit, že pokud posuzujeme ostatní
skóru v dotazníku měřícím rasistické postoje jako příslušníky cizí skupiny („my“ v protikla­
(viz také Devine, 1989; Fazio, Jackson, Dun- du k „oni“), současně automaticky aktivujeme
ton a Williams, 1995). negativní asociace, které usnadňují negativní
Stereotyp tedy může být aktivován prostým reakce.
setkáním s určitým člověkem, protože tohoto Důkazy potvrzující toto zjištění pocházejí
člověka kategorizujeme na základě jeho et­ ze studie, která využila metodu zobrazování
nického původu, věku nebo pohlaví či se vůči činnosti mozku. Černošští i bělošští účastníci
němu vymezujeme postojem „my versus oni“. pokusu sledovali několikrát po sobě fotografie
Jestliže ostatní lidi řadíme do kategorií, hod­ tváří neznámých černochů a bělochů. Sním­
notíme je také? Experimenty naznačují, že ky jejich mozkové činnosti ukázaly, že první
ano. Důkazy, že automaticky aktivované raso­ expozice všech tváří vyvolala aktivaci amyg-
vé kategorie s sebou nesou i emoční hodnoce­ daly (tedy té oblasti mozku, která se účastní
ní, pocházejí z řady studií, v nichž černí a bílí sledování podnětů vyvolávajících emoce na
univerzitní studenti sledovali tváře příslušníků nevědomé úrovni - viz 11. kapitola). Při opa­
mnoha různých etnik včetně bělochů a černo­ kovaném sledování stejných tváří byla zjiště­
chů. Pro černošské studenty představují bílé na nižší míra aktivace amygdaly u těch tváří,
tváře cizorodý prvek; pro bělošské studenty které patřily příslušníkům stejné skupiny jako
platí pravý opak. Tváře byly součástí úkolu, zkoumaná osoba, kdežto u sledování tváří
 Bez stereotypů bychom byli zahlceni
množstvím informací, které nás obklopu­
jí. Kdybychom neměli možnost uspořádat si
očekávání související s různými typy lidí, tr­
valo by nám velmi dlouho, než bychom si na
ně utvořili nějaký názor. Stereotypy pro nás
znamenají vyšší účinnost zpracování infor­
mací, ale platíme za ni předpojatostí vnímání
a vzpomínek na získané informace i zkresle­
ním závěrů, k nimž dospějeme. Uvažujte na­
pozitivní negativní příklad o tom, jaký dojem si utvoříte o Jimovi,
černošští účastníci pokusu když pozorujete jeho chování:

OBRÁZEK 18.1 Jim si potřeboval koupit něco v papírnictví.

Aktivace automatických stereotypů. Dva uvedené grafy zachycují Spolu se dvěma kamarády vyšel na sluncem
průměrnou reakční dobu při řazení pozitivních a negativních přídavných zalitou ulici a při chůzi se vyhříval na slunci.
jmen do kategorie „špatných" nebo „dobrých“ bezprostředně poté, co byly
Vešel do papírnictví, kde bylo hodně lidí. Za­
účastníkům pokusu předloženy fotografie amerických černochů a bělochů.
Vyšší skóry naznačují rychlejší reakce. Všimněte si, že běloši dospěli tímco čekal, až si ho prodavač všimne, bavil
k negativním úsudkům rychleji, pokud krátce předtím sledovali tváře se s jedním známým. Cestou ven se zastavil
černochů. U černošských účastníků platil právě opačný efekt - negativní na kus řeči s kamarádem ze školy, který právě
úsudky byly urychleny předchozím sledováním bělošských tváří. Z těchto
vcházel do obchodu. Potom se vydal směrem
údajů lze vyvodit, že zařazeníjiné osoby do „cizí" skupiny s sebou
automaticky nese negativní hodnocení. (Zdroj: R. H. Fazio, J. R. Jackson, ke škole. Cestou potkal dívku, s níž se sezná­
B. C. Dunton a C. J. Williams /1995/: Variability in automatic activation mil včera večer. Chvíli spolu mluvili a Jim pak
as an unobtrusive measure of racial attitudes: A bona fide pipeline?, zamířil do školy. Po vyučování odešel ze třídy
Journal of Personality and Sociál Psychology, 69, 1013-1027. Podle
sám a vydal se na dlouhou cestu domů. Uli­
obrázku 1 na str. 1018. ® 1995, Američan Psychological Association.
ce byla zalitá sluncem a Jim kráčel po stinné
Upraveno se svolením.)
straně. Proti němu šla zase ta hezká dívka, se
kterou se potkal předchozího večera. Jim přešel
na druhou stranu ulice a vstoupil do cukrárny.
Bylo tam plno studentů a Jim si všiml několi­
z jiné skupiny zůstala aktivace amygdaly na ka známých tváří. Tiše čekal, až si ho prodavač
původní úrovni (Hart et al., 2000). Z těchto všimne, a potom si objednal. Vzal si svůj nápoj
údajů lze soudit, že neznámé tváře bez ohle­ a usedl s ním k postrannímu stolu. Když dopil,
du na jejich rasovou příslušnost jsou zpočát­ šel domů.
ku vnímány jako ohrožující. Postupem času se Luchins, 1957, str. 34-35
ale pocit ohrožení zmírní v případě těch lidí,
kteří jsou „jako my“, ale zůstává stejný u těch, Jaký dojem na vás Jim udělal? Domníváte
kdo „nejsou jako my“. se, že je přátelský a společenský, nebo plachý
a introvertní? Pokud si myslíte, že je přátel­
Stereotypy a zpracování informaci ský, shodnete se se 78 % lidí, kteří četli tento
Výzkumy potvrzují, že stereotypy, stejně jako popis. Ale podívejme se na něj blíže. Vyprá­
schémata (v obecnější rovině), nám pomáhají vění se ve skutečnosti skládá ze dvou velmi
zpracovávat informace. Pokud lidé dostanou odlišných portrétů. Až po větu začínající slo­
výslovný pokyn, aby si o určitém člověku za­ vy „Po vyučování odešel...“ je Jim v různých
pamatovali co nejvíce informací, ve skuteč­ situacích vykreslen jako přátelský člověk. Od
nosti si zapamatují méně, než když jsou požá­ tohoto okamžiku se ale v téměř totožných si­
dáni, aby se prostě pokusili vytvořit si nějaký tuacích začíná chovat jako samotář. Za přá­
dojem (Hamilton, 1979). Je to proto, že při telského chlapíka považovalo Jima 95 % lidí,
utváření dojmu člověk hledá spíše příslušná kteří si přečetli pouze první část popisu. Ti,
schémata nebo stereotypy, které mu pomáhají kdo si přečetli jen druhou část popisu, hod­
při účelnějším uspořádání a následném vyhle­ notili Jima jako přátelského člověka pouze ve
dání informací. třech procentech případů. Ve spojeném popi­
su, který jste si právě přečetli, převládla v cel­ TABULKA 18.1
kovém dojmu Jimova přátelskost. Pokud však Schematické zpracování dat a efekt pořadí. Jakmile si pozorovatel
lidé četli stejný popis s obráceným pořadím vytvoří schéma Jima, začlení do něj i později získané informace.
(A. Luchens /1957/: Primary Recovery in Impression Formation,
obou odstavců, jen 18 % z nich považovalo
in C. I. Hovland /ed./: The Order of Presentation Persuasion, Yale
Jima za přátelského a výraznější dojem zane­ University Press, str. 34-35.)
chalo jeho samotářské chování (viz tabulka
18.1). Popsaná studie dokresluje efekt po­ podmínky procento lidí považující
Jima za přátelského člověka
řadí: obecně platí, že první informace, kte­
rou dostaneme, má největší vliv na celkový popsán pouze jako přátelský 95
dojem. nejprve přátelský - potom samotářský 78
Efekt pořadí byl opakovaně zjištěn v něko­
nejprve samotářský - potom přátelský 18
lika různých studiích zaměřených na utváření
dojmu, včetně studií, které používaly skuteč­ popsán pouze jako samotářský 3
né, a nikoli hypotetické jedince (Jones, 1990).
Například v jistém pokusu sledovali účastníci
studenta, který se pokoušel řešit řadu obtíž­
ných problémů tím, že vybíral správnou od­ 1957). Počáteční Jimovo chování aktivovalo
pověď z několika nabízených možností. Na jejich stereotypy související s kategorií „extra­
základě tohoto pozorování měly zkoumané vert“. Tyto stereotypy potom ovlivnily vnímá­
osoby posoudit studentovy všeobecné schop­ ní všech dalších údajů, které lidé v souvislosti
nosti (Jones, Rock, Shaver, Goethals a Ward, s Jimem získali. Obecněji řečeno, naše násled­
1968). Přestože student ve všech případech né vjemy jsou řízeny schématem, a jsou tedy
vyřešil správně 15 z 30 zadaných úkolů, byl relativně odolné vůči působení nových údajů.
považován za inteligentnějšího, pokud byl To znamená, že lidové moudro o významu
úspěšnější na začátku série. Kromě toho měli prvního dojmu je do značné míry pravdivé.
účastníci studie odpovědět na otázku, kolik Stereotypy nám také umožňují činit závěry
problémů vlastně student vyřešil. Ti, kteří vi­ přesahující rámec informací, jež máme k dis­
děli 15 úspěchů nakupených hned na začátku, pozici. Dokládá to klasická studie Solomona
odhadovali v průměru 21 správně vyřešených Asche z roku 1946. Chcete-li získat představu
úkolů, zatímco ti, kdo byli svědky správně o této studii, představte si Sama, o němž víte,
vyřešených úkolů na konci série, odhadovali že je „inteligentní, zručný, pracovitý, chlad­
v průměru 13 úspěšně vyřešených úkolů. ný, odhodlaný, praktický a opatrný člověk“.
Na efektu pořadí se sice podílí hned něko­ Usoudili byste na základě dojmu, který jste
lik faktorů, ale zdá se, že tento efekt jev prv­
ní řadě důsledkem schematického zpracování
dat nebo myšlení shora dolů. Když se poprvé
První informace má na celkový dojem větší vliv než později získaná
pokoušíme formulovat dojem z nějaké oso­ informace. Právě proto si uchazeči o nové zaměstnání dávají záležet na
by, aktivně hledáme v paměti schémata nebo oblečení, když jdou k přijímacímu pohovoru.
stereotypy, které nejlépe odpovídají vstupním
datům. Během několika okamžiků dospějeme
k předběžnému rozhodnutí: „Tento člověk je
extravert“, „Tento člověk je chytrý“ a podobně.
K vytvořenému úsudku potom přičleňujeme
všechny další případné informace a odlišné
informace zavrhujeme, protože je pro tohoto
člověka, jak jsme ho poznali, nepovažujeme za
reprezentativní. Když například badatelé po­
žádali zkoumané osoby z předchozího expe­
rimentu, aby uvedly v soulad zjevné rozpory
v Jimově chování, účastníci někdy říkali, že
Jim je ve skutečnosti přátelský, ale na konci
dne už byl pravděpodobně unaven (Luchins,
 si právě utvořili, že Sam je velkorysý? Mohli vá brána v úvahu, protože není považována za
byste ho požádat, aby vám na celý den půjčil charakteristickou.
svoje auto? Pokud si myslíte, že ne, shodujete Podobné důkazy přinesl již popsaný experi­
se s účastníky původní Aschovy studie: pouze ment, při němž byla skupina mužů ovlivněna
9 % z nich na základě uvedených rysů usou­ sledováním televizních reklam se stereotypně
dilo, že tento člověk je velkorysý. Co kdyby se vykreslenými ženami. Později měli tito muži
v Samově popisu uvádělo, že je „inteligentní, plnit úkol, jehož podstatou bylo rozpoznávání
zručný, pracovitý, laskavý, odhodlaný, prak­ slov. Úkol byl ale maskován jako zcela samo­
tický a opatrný člověk“? Oba popisy se liší statná studie. Ve srovnání se skupinou mužů,
pouze v jediné vlastnosti: výraz „chladný“ byl na něž předtím nepůsobily televizní reklamy,
nahrazen slovem „laskavý“. Pomysleli byste si rozeznávali tito muži sexistické výrazy (jako
nyní, že Sam je velkorysý? Patrně ano. Celých „kočka“ nebo „kost“) rychleji a nesexistické
91 % účastníků původní Aschovy studie od­ výrazy (například „matka“ nebo „sestra“) po­
vodilo velkorysost ze stejné sestavy vlastnos­ maleji (Rudman a Borgida, 1995). Sledování
tí, která ale místo chladnosti obsahovala vře­ televize způsobilo, že muži byli připraveni vi­
lost. Přestože tedy nemáme žádnou informaci dět svět optikou aktivovaného genderového
o Samově pravděpodobné štědrosti, použi­ stereotypu.
jeme svá očekávání nebo stereotypy o chlad­ Důsledky stereotypního zpracování infor­
ných a laskavých lidech, jdeme za hranice mací mohou být tragické. O smutném pří­
daných informací a vyvodíme závěr. Podobné padu muže jménem Amadou Diallo jsme se
studie byly provedeny také se skutečnými, ni­ zmínili již v 5. kapitole. V roce 1999 zastavili
koli pouze hypotetickými jedinci. Studentům čtyři newyorští policisté tohoto přistěhovalce
bylo například řečeno, že nově příchozí před­ z Ghany, protože odpovídal popisu podezře­
nášející je „docela chladný“. Tito studenti uči­ lého zločince. Jakmile Diallo sáhl do kapsy,
tele po přednášce skutečně hodnotili poměrně jeden z policistů vykřikl: „Pistole!“ a ostatní
negativně. Jiní studenti dostali před přednáš­ zahájili palbu. Teprve když střelba skončila,
kou o stejném člověku informaci, že je „docela ukázalo se, že Diallo sahal do kapsy pro ná­
srdečný“. Po přednášce jej hodnotili poměr­ prsní tašku. Jeho smrt vyvolala veřejné po­
ně příznivě. Obě skupiny přitom pozorovaly bouření a ostrou kritiku rasové předpojatosti.
stejného přednášejícího (Kelley, 1950). Z toho Stejně jako tragická smrt Kitty Genoveseové
vyplývá, že není snadné zbavit se pověsti, kte­ před několika desetiletími (viz 17. kapitola)
rá člověka předchází. podnítila také Diallova smrt sociální psy­
Způsob, jakým interpretujeme chování dru­ chology k činům. Rada promyšlených labo­
hých lidí, ovlivňují i stereotypy týkající se po­ ratorních experimentů potvrdila, že zejména
hlaví a rasy. Představte si, že jste se dozvěděli, rozhodnutí přijatá ve zlomku sekundy velmi
že někomu se výborně dařilo u zkoušky z ma­ často podléhají stereotypům. Jestliže účastní­
tematiky. Studie ukázaly, že pokud je oním ci musí rychle vyřešit počítačový úkol a kro­
úspěšným studentem muž, lidé se většinou mě toho mají ještě rozlišit obrázky střelných
domnívají, že je chytrý, ale pokud u zkoušky zbraní a neškodných předmětů (ručních ná­
uspěla studentka, lidé si myslí, že měla štěstí, strojů), zaměňují častěji neškodné předměty
protože nastudovala správný materiál (Deaux, za zbraně tehdy, pokud snímkům těchto před­
1984; Swim a Sanna, 1996). Podobně když se mětů předcházely snímky černošských tváří.
běloši doslechnou, že černoch někoho uho­ Předcházejí-li snímkům předmětů snímky bě­
dil pěstí, obvykle dojdou k závěru, že je ag­ lošských tváří, účastníci pokusu se mýlí méně
resivní. Jestliže se ale doslechnou, že někoho často. Tato předpojatost je tak spolehlivá, že
uhodil běloch, zpravidla se domnívají, že ho se objevuje i u lidí, kteří se jakékoli rasové
někdo vyprovokoval (Hewstone, 1990; Petti- předpojatosti aktivně vyhýbají (Payne, 2006).
grew, 1979). Na těchto příkladech vidíme, že Závěrem lze shrnout, že stereotypy (a obec­
informace, která je v souladu se zažitým ste­ něji řečeno, schematické zpracování infor­
reotypem, je považována za výmluvnou znám­ mací) určují to, jak vnímáme, vybavujeme si
ku schopností nebo povahy daného člověka, a interpretujeme informace o lidech. Pokud si
kdežto informace odporující stereotypu nebý­ vytváříme dojem o druhých lidech, nepouži­
jeme prostě dostupné informace a nezpracuje­ šeho stereotypu, který byl ale od začátku myl­
me je nepředpojatým způsobem. Místo toho ný. Tímto způsobem se představy mohou stát
filtrujeme příchozí informace skrze existující skutečností.
stereotypy a motivy a aktivně konstruujeme Na počátku jedné klasické studie si věd­
vlastní vjemy, vzpomínky a závěry. Celou si­ ci všimli, že bílí tazatelé se při pohovoru
tuaci ještě zhoršuje to, že účinky stereotypů s černošskými uchazeči o práci chovají méně
na vnímání a myšlení zůstávají často nevidi­ přátelsky než při pohovoru s bílými žadate­
telné: své výklady obvykle považujeme za pří­ li. Formulovali proto hypotézu, že právě tato
mé a nepředpojaté reprezentace skutečnosti! okolnost by mohla být příčinou horších vý­
Jinak řečeno, úlohu stereotypů při utváření sledků černošských uchazečů o práci. Aby
našich interpretací vnímáme jen málokdy mohli tuto hypotézu testovat, vyškolili bě­
a spíše jsme přesvědčeni, že prostě „nazýváme lošské tazatele tak, aby dokázali vést přijíma­
věci pravými jmény“. Stereotypy mohou být cí pohovor v přátelském i méně přátelském
hluboce zakořeněné a vytrvalé. I jestliže jsou duchu. Potom nahrávali na videokameru bě­
od samého počátku nesprávné, lidé věří tomu, lošské uchazeče o zaměstnání během poho­
že jejich vlastní stereotypy jsou „pravdivé“, voru s tazatelem, který hovořil přátelsky, nebo
protože si konstruují takový svět, v němž tyto méně přátelsky. Videozáznamy byly následně
stereotypy pravdivé skutečně jsou. předloženy posuzovatelům, kteří hodnotili
výkony uchazečů. Ti, s nimiž tazatelé vedli
Sebenaplňující se stereotypy pohovor v méně přátelském duchu, byli hod­
Stereotypy mohou být jako osudová zname­ noceni hůře než ti, k nimž se tazatelé chovali
ní - mohou předpovídat budoucnost. Není více přátelsky (Word, Zanna a Cooper, 1974).
to ale proto, že by byly vždy pravdivé. Pravda Studie tedy potvrdila hypotézu, že předpojatí
je spíše to, že jakmile jsou jednou aktivovány, lidé mohou s druhými jednat způsobem, kte­
dokážou dát do pohybu řetězec bchaviorál- rý vyvolává stereotypní chování, jež podporuje
ních procesů, které u druhých vyvolají takové jejich předpojatost.
chování, jež potvrdí původní stereotyp. Tento I sebenaplňující se proroctví může působit
efekt se nazývá sebenaplňující se proroctví zcela mimo vědomí. Již jsme se zmínili o tom,
(Jussim, 1991; Rosenthal a Jacobson, 1968; že pokud byly prostřednictvím krátkého a ne­
Snyder, Tanke a Berscheid, 1977). Působí vědomého působení snímků mladých černoš­
proto, že stereotypy nesídlí pouze v naší my­ ských mužů podníceny stereotypy o černoších,
sli, ale pronikají i do našich činů. Abychom si lidé se s větší pravděpodobností chovali ne­
celou záležitost dokázali lépe představit, před­ přátelsky. Je takové nepřátelské chování na­
pokládejme, že mladé ženy, které studují na tolik vlivné, aby vyvolalo nepřátelské postoje
univerzitě v blízkém městě, mají pověst sno­ i u dalších lidí? Tuto možnost prověřoval další
bů. Ve skutečnosti jsou docela přátelské, ale vy experiment. U jedné osoby z dvojice byl pou­
o nich máte jiné informace. Jak se zachováte žit stejný způsob podnícení a potom dvojice
ke studentce zmíněné univerzity, když se s ní hrála potenciálně frustrující hru. Ti účastníci
náhodně setkáte před fotbalovým utkáním? pokusu, na které během podnícení působily
S velkou pravděpodobností uhnete pohledem. černošské tváře, vykazovali vyšší stupeň hos­
Proč byste se měli usmívat na nějakého sno­ tility než ti, na něž působily tváře bělochů.
ba? A jak se zachová ona? Vzhledem k tomu, I partneři osob, které byly před zahájením
že jste si jí nevšímali, zachová se pravděpo­ experimentu vystaveny vlivu černošských tvá­
dobně stejně. Všimnete si jejích chladných ří - i když sami jejich vlivu vystaveni nebyli
a povznesených způsobů a budete to považo­ v souladu s působením sebenaplňujícího se
vat za důkaz, že se dívka skutečně chová jako proroctví vykazovali vyšší hostilitu než ti, je­
snob. Ani si nevšimnete, že jste tento důkaz jichž partneři byli vystaveni podnícení za po­
navodili vlastním chováním. Dívce, se kterou moci tváří bělochů. Kromě toho bylo zjištěno,
jste se právě setkali, jste na základě stereotypu že účastníci vystavení podnícení považovali
připsali jisté chování. Vaše chování ovlivni­ své partnery za nepřátelské, ale svou vlastní
ly mylné předpoklady a to zase ovlivnilo její úlohu při vyvolání nepřátelského postoje part­
chování. Pro vás to znamenalo potvrzení va­ nerů nevnímali (Chen a Bargh, 1997). Uvede­
 né údaje svědčí o tom, že pouhá přítomnost
osoby podléhající stereotypu dokáže aktivovat
Přehled pojmů
stereotypy, jež se brzy samy naplní. Souhrn účinků stereotypů
Sebenaplňující mohou být také stereotypy,
které chováme v souvislosti s vlastní skupinou. Kognitivní účinky

Klasický experiment související s tímto téma­ 1. Automatické hodnocení

tem vrhá světlo na rasové odlišnosti ve stan­
2. Předpojaté vnímání příchozích informací
dardizovaných testech inteligence. Pokud jsou
vysokoškoláci podrobeni podnícení rasovými 3. Předpojaté vzpomínky
stereotypy - k nimž patří i představa, že čer­ 4. Předpojaté závěry a interpretace
noši jsou intelektuálně méněcenní -, podávají
černošští studenti při obtížných akademických Behaviorální účinky
testech horší výkony než běloši. Pokud není
1. Automatické vyjadřování emocí
aktivován žádný rasový stereotyp, jsou výkony
černých i bílých studentů rovnocenné (Stee- 2. Sklony k automatickému chování

le a Aronson, 1995). Totéž platí o stereotypu, 3. Sebenaplňující se proroctví

že ženy mají slabší matematické schopnosti.
Pokud je tento stereotyp aktivován, dosahu­
jí ženy při obtížných matematických testech
skutečně horších výsledků než muži. Není- kognitivních a behaviorálních účinků stereo­
-li stereotyp aktivován, dosahují ženy i muži typů najdete v Přehledu pojmů.) Avšak pokud
stejných výsledků (Spencer, Steele a Quinn, jsou účinky stereotypů skutečně tak automa­
1999). To vše vypovídá o jevu zvaném hroz­ tické a dalekosáhlé, můžeme vůbec někdy
ba stereotypu. Ten se vztahuje k situaci, kdy přesně poznat druhého člověka? Podobnou
pouhá hrozba, že bychom mohli být spojová­ touhu osvobodit se od zhoubných účinků ste­
ni se stereotypem, zvýší naši hladinu úzkosti reotypů vyjádřil v šedesátých letech minulého
a zhorší naši výkonnost (Steele, 1997). Hroz­ století Martin Luther King Jr. Ten ve svém
ba stereotypu se rychle stala jedním z nejčas­ slavném projevu „I Háve a Dream“ („Mám
těji studovaných jevů v současné psychologii. sen“) vyjádřil naději, že černošské děti snad
Účinek je hodnověrný a je připisován psychic­ budou „jednoho dne žít ve společnosti, kte­
ké zátěži, která působí na nositele stereotypu rá je nebude posuzovat podle barvy kůže, ale
v rámci testovací situace. Nositelé stereotypu podle charakteru“. Doktor King vlastně popi­
tedy prožívají zbytečný stres, aktivně sledují soval proces, kterému sociální psychologové
svou výkonnost a snaží se potlačit negativní říkají individuace. Obsahem tohoto procesu
myšlenky a pocity. Všechny uvedené proce­ je individuální posuzování osobních vlastností.
sy společně snižují kapacitu pracovní pamě­ Naštěstí se sen Martina Luthera Kinga sku­
ti a zhoršují výkonnost při testu (Schmader tečně může naplnit: prostřednictvím indivi­
a Johns, 2003; Schmader, Johns a Forbes, duace někdy dokážeme překonat účinky stere­
2008). Naštěstí ale máme důvody k optimis­ otypů a vytvořit si přesnější a osobnější dojem
mu. Popsaný efekt lze zcela eliminovat tím, že o druhých lidech. Utváření přesnějšího dojmu
se poučíme o hrozbě stereotypu a oddělíme se však často neobejde bez pečlivého a řízené­
společenské stereotypy od svých zkušenos­ ho uvažování.
tí a schopností (Johns, Schmader a Martens,
2005). Spouštěcí mechanismy individuace
Kdy a jak přecházíme od stereotypů k indivi-
duaci? Jeden z modelů, který vysvětluje proces
Individuace utváření dojmu, se nazývá model kontinua.
Již jsme uvedli, že stereotypy mohou být au­ Ten popisuje spojitý proces postupující od
tomaticky aktivovány pouhým zahlédnu­ stereotypů až k individuaci (Fiske, Lin a Ne-
tím tváře. Jakmile jsou stereotypy aktivovány, uberg, 1999) a je zachycen v modelu konti­
ovlivňují naše myšlení a chování tak, že dále nua na obrázku 18.2. Z diagramu je patrné, že
posilujeme jejich působení. (Přehled různých při prvním setkání s neznámým člověkem je
nejprve aktivována automatická tvorba stere­ setkání s cílovou osobou
otypů (na obrázku 18.2 se nazývá „počáteční
pro nás
kategorizace“). Během několika prvních mili­ počáteční kategorizace daná osoba
, je zahájena již ve chvíli, alespoň trochu
sekund setkání automaticky a nevědomě kate­ kdy cílovou osobu ne
zajímavá nebo
gorizujeme člověka z hlediska pohlaví, etnické zahlédneme významná?
příslušnosti a věku. Tyto kategorie jsou užity
jako první, protože (1) se vztahují na všechny
lidi, (2) jsou dostupné okamžitě a hmatatel­ zaměření pozornosti
ně i za horších světelných podmínek (Clou- na znaky cílové osoby

tier, Mason a Macrae, 2005), (3) často mají

důležitý kulturní význam z hlediska našich v případě potvrzení kategorizace
úspěchu nastává, pokud jsou dostupné informace
komunikačních cílů. Hranice jednoduchého : interpretovány jako shodné nebo
stereotypního zařazení následně překročíme bezvýznamné s ohledem na aktuální kategorii
v případě neúspěchu 11
tehdy, pokud je pro nás člověk, s nímž jsme
se setkali, z nějakého důvodu osobně důleži­ v případě rekategorizace
tý. Jestliže se například rozhodujeme, zda si úspěchu nastává, pokud je daná osoba vhodná
pro kategorizaci, ale neodpovídá aktuální
s novým člověkem společně pronajmeme byt, kategorii; její součástí je výběr nové kategorie,
díla kategorie, příkladu nebo sebepojetí
budeme utváření prvního dojmu zcela jistě
případě neúspěchu I1
věnovat větší pozornost.
Obrázek 18.2 ukazuje, že pokud zvolí­ postupná integrace analýza daně
osoby na základě jednotlivých znaků;
me promyšlenější formu utváření dojmu, ze nastává tehdy, pokud je cílová osoba
interpretována jako někdo, koho není
všeho nejdříve se budeme snažit potvrdit snadné zařadit do kategorie
své původní zařazení do kategorií. Vraťme
se k příkladu s potenciálním spolubydlí­ afektivní, kognitivní
afektivní, kognitivní
a behaviorální
cím. Možná byste chtěli vědět, zda je mladík, ' a behaviorální složka
složka založené na
založené na kategorii
s nímž jste se právě seznámili, „typický dva­ postupné integraci

cetiletý mladík“. Budou ho zajímat hlučné

večírky, rychlá auta a časté schůzky s děvča­ případné otevřené vyjádření reakce
ty? Nebo je to spíše samotář, který se zajímá
jenom o studium? Všimnete si, že má batoh
plný učebních textů pro ty nejpokročilej­ požadováno ano
ší kurzy. Říká vám, že večery většinou tráví další hodnocení -------
cílové
v knihovně. Ze všech dostupných informací osoby?

tedy vyplývá, že původní kategorizace ne­ konec

ne
postačuje. Proto pro něj v paměti vyhledáte
úžeji vymezenou kategorii „pilný student“. OBRÁZEK 18.2

Tento krok je na obrázku 18.2 označen jako Utváření dojmu: od stereotypů k individuaci. Diagram zachycuje
„rckatcgorizace“. Vzhledem k tomu, že i vy Fiskeho a Neubergův model kontinua utváření dojmu. Ukazuje spojitý
proces utváření dojmu od stereotypů až k individuaci jakofunkd pozornosti
po večerech většinou studujete, máte dojem, a interpretace. Nejvýraznější individuační fáze je zde označována jako
že se k sobě budete hodit. Rozhodnete se, že „postupná integrace". Dostupné informace o vnímané osobě a motivační
si spolu pronajmete byt. cíle člověka, který ji vnímá, určují způsob kombinace pozornosti
Časem se o svém novém spolubydlícím a interpretace. Oba zmíněné aspekty potom určují proces utváření dojmu.
(Zdroj: S. T. Fiske, M. Lín a S. L. Neuberg /1999/: The continuum model:
dozvíte více a zjistíte, že zdaleka není jen
Ten years later, in S. Chaiken a Y. Trope /eds./: Dual-process Theoríes in
pilným studentem. Hraje také na saxofon, Sociál Psychology, str. 231-254. New York: Guilford Press.)
závodí v triatlonu a procestoval celou Jižní
Ameriku. Teprve teď si uvědomíte, že vlast­
ně nezapadá do žádné kategorie. Začnete
si o něm proto vytvářet úplně nový obraz: statečné množství informací a máme-li do­
posbíráte útržky informací a spojíte dohro­ statečnou motivaci podrobně se jimi zabývat,
mady všechno, co o něm víte. Obrázek 18.2 začneme lidi posuzovat „podle jejich charak­
označuje tento proces výrazem „postupná in­ teru“. A právě to je individuace. Na prvním
tegrace“. Jakmile tedy máme k dispozici do- místě bychom si ale měli všimnout, jak po-
málu se vzdáváme stereotypů a kategorizace Ovládnutí stereotypů
ve prospěch individuace. Mnozí sociální psy­ Již jsme uvedli, že někdy se při utváření do­
chologové by namítli, že kategorizace se ani jmu kloníme spíše k individuaci, protože jsme
přes ty nejlepší úmysly vlastně nikdy docela motivováni k hlubšímu a přesnějšímu poznání
nevzdáme, protože nám poskytuje mnoho lidí a máme na to dostatek času. Jindy nejsme
informací při vynaložení malého duševního ani tak motivováni touhou po individuaci, ale
úsilí. Jakmile však pro nás ostatní lidé začnou chceme se vyhnout předpojatosti, která vzni­
být významní - tedy pokud na nich urči­ ká v důsledku působení stereotypů. Již pros­
tým způsobem závisejí naše budoucí výsled­ té vědomí toho, že stereotypy mohou vyvolat
ky získáváme motivaci k tomu, abychom si předpojatost našeho úsudku a jednání, může
o nich udělali promyšlenější, přesnější a indi­ vyvolat silnou touhu překonat stereotypní
viduální dojem. přístup a místo něj použít spravedlivý postoj.
Laboratorní studie naštěstí prokázaly, že vliv
Situace podporující individuaci stereotypů dovedeme vědomě překonat. Musí
Význam druhých lidí jako faktor podporující však být splněny nezbytné podmínky: (1) mu­
individuaci je ponaučením pro ty, kdo usilu­ síme si uvědomovat potenciálně negativní
jí o méně časté využívání stereotypů ve škole, vliv stereotypů, (2) musíme být motivováni
v práci a při dalších činnostech. Studie proká­ k omezení vlastních předsudků a (3) musíme
zaly, že spolupracující kontakt mezi členy růz­ se dostatečně soustředit na řízené a záměrné
ných sociálních skupin využívání stereotypů myšlení. Badatelé sice stále diskutují o tom,
skutečně snižuje a zároveň posiluje individua­ zda a jak často jsou uvedené podmínky spl­
ci. V jedné studii se účastníci seznámili se stu­ něny v každodenním životě (Bargh, 1999), ale
dentem, o němž věděli, že byl psychiatrickým některé studie prokázaly, že určití lidé doká­
pacientem. Účastníci zpočátku očekávali, že žou při vynaložení jistého duševního úsilí
jejich nový známý bude bojácný, nejistý a de­ překonat škodlivé účinky stereotypů dokonce
presivní, neboť tyto rysy odpovídají stereotypu i při krátkých setkáních s novými lidmi (Bo-
bývalého psychiatrického pacienta. Potom ex­ denhausen, Macrea a Sherman, 1999; Devine
perimentátoři náhodně rozdělili účastníky do a Monteith, 1999). Nedávné studie dokonce
dvou skupin. Příslušníci první skupiny měli ukázaly, že lidé, kteří jsou skutečně odhodláni
s novým známým společně nastudovat nový k nepředpojatému chování, dovedou překo­
materiál vztahující se k zadanému tématu, nat automatickou aktivaci stereotypů, která
členové druhé skupiny měli nastudovat stejný je popsána na obrázku 18.1 (Devine, Plant,
materiál nezávisle, ale ve stejné místnosti jako Amodio, Harmon-Jones a Vance, 2002; Payne,
jejich nový známý. Ti, kteří s novým studen­ 2006). Tyto nálezy jsou důležité. Sdělují nám,
tem spolupracovali, se rychleji osvobodili od že nemusíme být žádnými otroky automaticky
původních stereotypních dojmů a posuzovali aktivovaných sociálních stereotypů. Při správ­
nového známého pozitivněji - patrně proto, né kombinaci motivace a řízeného myšlení se
že spolupráce na společném úkolu jim poskyt­ dokážeme naučit chovat se k lidem spravedli­
la možnost individuace. Snad ještě důležitější vě a „podle jejich charakteru“ - což je přístup,
je, že účastníci pokusu rozšířili příznivý dojem jaký si zasloužíme všichni.
ze svého partnera obecně na všechny bývalé
psychiatrické pacienty (Desforges et ak, 1991). Sebekategorizace
Pokud se tedy ocitnete v situaci, kdy budete Stejně jako model kontinua, znázorněný na
muset vést nebo učit skupinu lidí, kteří jsou obrázku 18.2, popisuje posloupnost od ste­
podle všeho vzájemně rozděleni svými stereo­ reotypního hodnocení druhých až k jejich
typními představami, nezapomínejte na to, vnímání jako jedinečných bytostí, existuje po­
že škodlivé účinky stereotypizace můžete do dobně plynulé spektrum toho, jak vnímáme
značné míry snížit, pokud navodíte podmínky sami sebe. Podle teorie sociální identity exis­
spolupráce nebo sdílení důležitých informa­ tuje celé spektrum způsobů, jimiž můžeme
cí. Spolupráce má samozřejmě i jiné výhody. pojímat sebe samé: jako lidské bytosti, jako
Může přinést lepší individuální i skupinové příslušníky určité sociální skupiny, jako jed­
výsledky (Aronson a Thibodeau, 1992). notlivce. V různých okamžicích se přikláníme
 se narodili po 2. světové válce - mohou po­
ciťovat vinu za holocaust nebo že Američané
a Evropané mohou cítit vinu za zotročení Af­
ričanů. Taková „kolektivní vina“ je výsledkem
sebekategorizace a motivuje snahu odškodnit
příslušníky jiných skupin za nespravedlivé
zacházení, které pocítili v minulosti (Doosje,
Branscombe, Spears a Manstead, 1998).

Atribuce
Součástí dalšího procesu, jehož prostřednic­
tvím si utváříme dojem o ostatních - a do­
konce sami o sobě -, je chápání příčin lid­
ského chování. Předpokládejme například, že
slavný sportovec propaguje v televizi určitou
značku sportovních bot. Proč to dělá? Oprav­
du si myslí, že jsou tak dobré, nebo to dělá
pro peníze? Nebo zahlédnete ženu, která na
ulici věnuje pět dolarů nadaci Plánované ro­
dičovství. Proč to udělala? Je altruistka? Byla
pod tlakem? Potřebovala snížit daňový zá­
klad? Je přesvědčena o užitečnosti této orga­
nizace?
Přispívá tato žena Armádě spásy proto, že podporuje
její práci, proto, že je pod tlakem okolí, nebo proto, že Všechny uvedené případy se týkají pro­
je altruistická? blému atribuce. Pozorujeme určité chová­
ní a musíme se rozhodnout, které z mnoha
možných příčin bychom toto chování měli
připsat. Atribuce označuje naše intuitivní po­
k rozdílnému způsobu identifikace - záleží na kusy vyvodit příčiny určitého jednání. To je
situaci a aktuální motivaci. Toto je důležité již dlouho ústředním tématem bádání sociál­
tvrzení, protože nej významnější okamžitá so­ ních psychologů (Heider, 1958; Kelley, 1967;
ciální identita nejvíce ovlivňuje naše chování Maile, 1999; Trope a Gaunt, 1999; Kammrath,
(Hornsey, 2008; Tajfel a Turner, 1986; Turner Mendoza-Denton a Mischel, 2005).
et ak, 1987). S tímto efektem jsme se setkali
už v 17. kapitole při rozpravě o chování lidí Nový pohled na základní atribuční chybu
při deindividuaci (Postmes a Spears, 1998). Jak dokládají oba uvedené příklady, v běžném
Na tomto místě znovu získává na významu, životě se velmi často musíme rozhodovat, zda
protože badatelé zaměření na sociální identitu pozorované chování prozrazuje něco o osobě,
tvrdí, že svou sociální skupinu si představuje­ nebo o situaci, v níž se osoba nachází. První
me jako mentální prototyp podobný stereo­ z uvedených možností se označuje jako vnitř­
typu. Pokud u jedince převládne určitá sku­ ní nebo dispoziční atribuce. Usoudíme, že
pinová identita - například identita studenta pozorovaná osoba má uvnitř sebe něco, co
určité univerzity nebo občana konkrétního je odpovědné za její chování (zmíněný spor­
státu -, jsou jeho činy a vyjadřované posto­ tovec má skutečně rád boty, které propagu­
je odrazem prototypu, který o dané skupině je). V tomto případě se tedy slovo „dispozice“
chová. Identifikace s určitou sociální skupinou vztahuje k přesvědčení, postojům a osobním
bývá zdrojem sebevědomí, ale někdy může vlastnostem daného člověka. Druhá možnost
v člověku vyvolat i negativní pocity. Lidé ně­ se označuje jako situační atribuce. Usoudíme,
kdy pociťují kolektivní vinu za minulé morál­ že za chováním člověka stojí určitá vnější pří­
ní prohřešky skupiny, která je pro ně důležitá. čina (například peníze, sociální normy, strach).
Uvědomme si například, že Němci - i ti, kdo Přestože někteří badatelé kritizují jednoduché
rozlišování mezi dispoziční a situační atri- dokonce i když oni sami rozhodli o tom, kdo
bucí jako příliš zjednodušující (Kammrath, bude argumentovat jakým způsobem (Schnei­
Mendoza-Denton a Mischcl, 2005; Mischel, der a Miller, 1975).
2004), uvedená dichotomie patří v rámci soci­ Experiment ve formě kvízu dokládá, že
ální psychologie mezi nejvlivnější. téže základní atribuční chyby se ve stejné
Zakladatel atribuční teorie Fritz Heider situaci dopouštějí účastníci i pozorovatelé.
si všiml, že chování jedince je pro nás nato­ Dvojice vysokoškoláků byly vyzvány k účasti
lik přesvědčivé, že je považujeme za skutečné ve hře na otázky a odpovědi, která měla pro­
vyjádření postojů daného člověka a nepřiklá­ věřit všeobecné znalosti. Jeden člen dvojice
dáme dostatečnou váhu okolnostem (1958). byl náhodně určen jako tazatel a měl vytvo­
Výzkum Heiderovo pozorování potvrdil. řit deset obtížných otázek, na které sám znal
Podceňujeme situační příčiny chování a pří­ odpověď (například: „Jak se jmenuje největší
liš snadno děláme ukvapené závěry o povaze ledovec na světě?“). Druhý účastník hrál úlo­
daného jedince. Pokud pozorujeme člověka, hu soutěžícího a pokoušel se na otázky odpo­
který se chová agresivně, až příliš snadno za­ vídat. Pokud na některou z otázek nedokázal
čínáme předpokládat, že se jedná o agresivní odpovědět, řekl odpověď tazatel. Při opako­
osobnost. Méně často dojdeme k závěru, že vané studii sledovali soutěž pozorovatelé. Po
v podobné situaci by se agresivně zachoval skončení hry měli účastníci i pozorovatelé
každý. Jinak řečeno, při posuzování lidské­ vyhodnotit úroveň všeobecných znalostí ta­
ho chování využíváme takové schéma příčiny zatele i soutěžícího ve vztahu ke znalostem
a následku, které přikládá příliš velký význam „průměrného studenta“. Zdůrazňujeme, že
osobě a zanedbává situaci. V 17. kapitole jste účastníci i pozorovatelé věděli, že role soutě­
se seznámili s jedním z nejdůležitějších po­ žícího a tazatele byla přiřazena náhodně.
naučení sociální psychologie: sociální chování Z obrázku 18.3 vyplývá, že tazatelé pova­
lidí do značné míry závisí na situaci. Dozvě­ žovali svoje znalosti i znalosti soutěžících za
děli jste se také, že při našem každodenním průměrné. Sami soutěžící se ale vzhledem
uvažování často přehlížíme kauzální vliv si­
tuací. Možná si také vzpomenete, že tento jev
se označuje výrazem základní atribuční chyba.
Tato chyba se objevuje v situacích, kdy podce­
| j hodnocen je tazatel
ňujeme vliv situace na chování a předpoklá­
dáme, že dané chování je výsledkem osobních
vlastností daného jedince (Ross, 1977).
V jedné z prvních klasických studií, které
tuto předpojatost odhalily, četly zkoumané
osoby projev diskutujícího, který buď podpo­
roval, nebo napadal vůdce kubánské revoluce
Fidela Castra. Účastníkům pokusu bylo vý­
slovně řečeno, že člověk řídící diskusi každé­
mu debatérovi určil, jaké stanovisko má zastá­
vat. Diskutující neměl na vybranou. Přestože
tedy zkoumané osoby měly tuto informaci
k dispozici, ve chvíli, kdy odhadovaly skuteč­
zdroj hodnocení
ný postoj diskutujícího člověka vůči Castrovi,
usoudily, že diskutující se ztotožňuje s ná­
OBRÁZEK 18.3
zorem, který zastával v debatě. Jinak řečeno,
Základní atribuční chyba. Hodnoceni tazatelů
účastníci pokusu se dopustili dispoziční atri-
a soutěžících po účasti ve kvízu. Soutěžíc i pozorovatelé
buce, i když chování diskutujících bylo možno hodnotili tazatele jako nadprůměrného i přesto,
uspokojivě vysvětlit situačními silami (Jones že tazatel měl značnou situační výhodu. Soutěžící
a Harris, 1967). Popsaný efekt je poměrně i pozorovatel přikládali příliš velký význam dispozičním
příčinám a malý význam situačním příčinám. (Zdroj: Ross,
silný. Účastníci pokusu mají sklon domnívat
Amabile a Steinmetz, 1977.)
se, že diskutující skutečně zastává daný názor,
k „průměrnému studentovi“ považovali za
Dílčí shrnutí
horší a tazatele zase považovali za lepší. Vý­
sledek hry přisuzovali své (a tazatelově) úrov­ ■ V procesu schematického zpracování vnímáme
ni vědomostí a nebrali v úvahu, že tazatel měl a interpretujeme vstupní informace z hlediska zjednodušených

nad soutěžícím ohromnou situační výhodu, paměťových struktur označovaných jako schémata. Schémata
jsou miniteorie o každodenních objektech a událostech, které
protože mohl rozhodnout, které otázky pou­
nám umožňují efektivně zpracovávat informace. Stereotypy
žije, a mohl také vypustit všechny otázky, na
jsou schémata týkající se skupin lidí.
které neznal odpověď. Ačkoli pozorovatelé
■ Prostřednictvím opakovaného působení se stereotypy stávají
věděli, že tazatelé mohli klást otázky, na něž navyklými a automatickými procesy, které působí mimo vědomí.
ani pozorovatelé, ani soutěžící nedokázali od­ ■ Vzhledem k tomu, že schémata a stereotypy qednodušují
povědět, hodnotili vědomosti tazatele ještě skutečnost, je schematické zpracování zdrojem předpojatosti
výše. Jinými slovy řečeno, soutěžící i pozoro­ a chyb při zpracování sociálních informací. Při utváření dojmu
vatelé přikládali příliš velký význam dispo­ o ostatních lidech podléháme efektu pořadí: první informace,

zičním příčinám a příliš malý význam situa­ kterou dostaneme, vyvolá proces schematického zpracování
informací, a proto je při utváření dojmu silnější než pozdější
ci. Tím se dopustili základní atribuční chyby
informace. Schémata a stereotypy ovlivňují i naše úsudky.
(Ross, Amabile, Steinmetz, 1977).
■ Jakmile je jednou stereotyp aktivován, může vyvolat
Bylo zjištěno, že i kauzální atribucc, stej­
řetězec behaviorálních procesů, které zahrnují jak naše
ně jako ostatní aspekty utváření dojmu, jsou vlastní chování, tak chování druhých lidí, na něž je
určovány dvěma různými způsoby myšle­ stereotyp zaměřen. Tyto procesy potvrdí původní stereotyp.
ní - jeden je spíše automatický a neúmyslný Takový jev označujeme jako sebenaplňující se proroctví.
a ten druhý je řízený a záměrný. Ukazuje se, Tato posloupnost chování může nastat zcela mimo vědomí.
že tato skutečnost ovlivňuje četnost výskytu ■ Individuace je proces utváření dojmu o ostatních lidech
základní atribuční chyby. Chceme-li pochopit, metodou posuzování jejich osobních vlastností na základě jejich

proč tomu tak je, rozdělme atribuční proces osobnosti. Model kontinua utváření dojmu, uvedený na obrázku
18.2, podrobně popisuje, kdy a jak lidé přistupují k procesu
na jednotlivé fáze. Vědci formulovali nejmé­
individuace. Individuace může být podpořena spoluprací.
ně dvě fáze. Prvním krokem je dispoziční de­
■ Stereotypy se sice aktivují automaticky, ale za příhodných
dukce (o jakém osobnostním rysu svědčí toto
podmínek je Lze ovládnout cíleným myšlením.
jednání?), druhým krokem je situační oprava ■ Atribuce je proces, jímž interpretujeme a vysvětlujeme
(mohlo by být toto jednání omezeno situač­ chování druhých lidí. Jedním z významných atribučních
ními vlivy?). Pokusy naznačují, že dispoziční úkolů je rozhodování, zda jednání druhé osoby ovládají
dedukce je automatičtější než situační opra­ dispoziční příčiny (charakter nebo postoje daného člověka)
va (Gilbert a Malone, 1995; Gilbert, Pclham nebo situační příčiny (společenské síly či jiné vnější

a Krull, 1988). Z toho lze soudit, že základ­ okolnosti). Máme sklon připisovat mnohem vyšší význam

ní atribuční chyby se tak obvykle dopouštíme dispozičním faktorům a podceňovat situační faktory. Tento
typ předpojatosti označujeme jako základní atribuční chybu.
proto, že se jedná o automatický a dokonale
osvojený proces, který mnohdy nastává mimo
vědomí. Původní a automatickou dispoziční Otázky rozvíjející kritické myšlení
atribuci korigujeme s ohledem na možné si­
1 Předpokládejme, že se vám nedařilo u zkoušky. Vy sami víte,
tuační příčiny jen tehdy, máme-li k dispozi­
že jste se na zkoušku vůbec nepřipravili, ale váš profesor
ci dostatečné kognitivní zdroje k pečlivému
se dopustil základní atribuční chyby a došel k závěru, že
a záměrnému uvažování. I když se tedy může
nejste moc chytří. Někteří sociální psychologové tvrdí, že
zdát povzbudivé, že vědomé myšlení dokáže základní atribuční chyba se časem sama „vynuluje" - po
překonat základní atribuční chybuje třeba si čase tedy přestává být chybou. Vyjděte z uvedeného příkladu
uvědomit, že při utváření dojmu z ostatních nepodařené zkoušky a vysvětlete logiku tohoto tvrzení pomocí
lidí jsme velmi často kognitivně zaneprázd­ koncepce sebenaplňujícího se proroctví a hrozby stereotypu.
nění a přemýšlíme o mnoha různých věcech 2 Vzpomeňte si na někoho, koho jste v posledních měsících

současně - plánujeme například svůj příští nebo letech dobře poznali. Shoduje se váš současný dojem
z onoho člověka s vaším původním dojmem? Pokud ne,
krok, předvídáme reakci ostatních a snažíme
dokážete říci, zda mohl být váš počáteční dojem ovlivněn
se budovat dojem, který si o nás utvoří druzí
stereotypy a kategorizací? Zkuste sledovat pokračující
lidé. Celá tato „kognitivní zaneprázdněnost “
individuaci vzhledem k tomuto člověku na modelu kontinua,
znamená, že základní atribuční chybě se velmi který je uveden na obrázku 18.2.
často nevyhneme (Gilbert a Malone, 1995).
NOVE OBLASTI PSYCHOLOGICKÉHO VÝZKUMU

Kultura a kognice chování druhých lidí dispoziční dentům úkol napsat proslov s vyu­
Západní filozofové po celá stale­ atribucí, Indové a Číňané žitím předem určených argumentů.
tí uvažovali o kognitivních pro­ vysvětlují stejné chování spíše Tato zkušenost měla zvýraznit silný
cesech tak, jako by tyto procesy situační atribucí (Miller, 1984; vliv situace na vyjadřování posto­
byly u všech normálních dospělých Morris a Peng, 1994; Norenzayan jů. Po této osobní zkušenosti již
lidí stejné. Značná část výzkumů a Nisbett, 2000). Korejci nepoužívali dispoziční atri-
a úvah o sociální kognici zmíně­ Vědci zopakovali klasickou studii, buci, kdežto Američané ano. Z této
ná v této kapitole vlastně vychází v níž účastníci měli přečíst proslov, a podobných studií autoři odvodili,
z téhož předpokladu - totiž že po­ který podle určitého zadání napsal že ve sklonu dopouštět se základ­
psané kognitivní procesy jsou uni­ jiný účastník pokusu (obsahem pro­ ní atribuční chyby se Západ a Vý­
verzální a typické pro lidské bytosti slovu byla například podpora, nebo chod nijak neliší. Korejci i Ameri­
kdekoli na světě. Přestože je zřej­ naopak kritika kubánského vůdce čané ve standardních podmínkách
mé, že v různých kulturách panují Fidela Castra). Opakované studie upřednostňovali dispoziční atribuci.
rozdílné společenské zvyklosti, byly se účastnili korejští a američtí stu­ Kulturní rozdíly v atribuci odrážejí
považovány za nepodstatné pro denti (Choi, Nisbett a Norenzayan, spíše vyšší vnímavost vůči souvis­
„základní" kognitivní procesy, jako 1999). Autor proslovu neměl v tom­ lostem a situačním omezením u lidí
je kategorizace a kauzální uvažo­ to případě na vybranou, proto by z východní Asie v situaci, kdy je
vání. Nejnovější výzkumy v oblasti byla chyba domnívat se, že jeho situační omezení nápadné (Choi et
sociální kognice zpochybňují ten­ postoje odpovídají argumentům al., 1999).
to základní předpoklad a tvrdí, že uvedeným v proslovu. A přesto Ko­ Máme k dispozici stále více do­
rozmanité sociální systémy ve sku­ rejci stejně jako Američané usoudi­ kladů o tom, že lidé z východní
tečnosti vytvářejí a posilují odliš­ li, že autor proslovu zastával stejné Asie více než lidé ze Západu vě­
né systémy myšlení (Nisbett, Peng, názory, jaké hájil ve své řeči. Tato nují pozornost souvislostem a si­
Choi a Norenzayan, 2001). úvaha svědčí o základní atribuční tuacím (Masuda a Nisbett, 2001)
První úvahy o tom, že aspekty chybě. Američané a Korejci však a jsou jimi více ovlivněni (Ji,
sociální kognice by koneckonců odpovídali zcela odlišně, když měli Peng a Nisbett, 2000). Jyto a ne­
nemusely být univerzální, se za­ možnost vcítit se do autora proslo­ sčetné další odlišnosti' ve způsobu
měřily na samu základní atribuční vu, dříve než došli ke svému závěru. uvažování jsou nyní považovány
chybu. První studie prokázaly, Autoři experimentu mírně obměnili za důkaz, že lidé z východní Asie
že zatímco Američané vysvětlují původní klasickou studii a dali stu­ uvažují spíše holistickým způso-

Postoje spjaty s činnostmi, které v souvislosti s daný­

mi objekty provádíme („Každé ráno sním je­
Až dosud se náš výklad sociální kognice sou­ den pomeranč“ nebo „Nikdy nevolím levicové
středil na procesy vnímání, myšlení a utváření strany“).
dojmu. Nyní začneme používat také pojem Proto sociální psychologové obvykle říkají,
„postoj“ a podíváme se na to, jak se na sociální že postoje obsahují kognitivní složku, afek-
kognici a sociálním chování odráží vliv pocitů. tivní složku a behaviorální složku. Například
Postoje představují sympatie a nesympa- při výzkumu negativních postojů vůči sku­
tie - příznivé nebo nepříznivé hodnocení pinám sociální psychologové často rozlišují
objektů, lidí, situací a dalších aspektů vněj­ mezi negativními stereotypy (negativní pře­
šího světa včetně abstraktních představ a so­ svědčení o skupině a vnímání skupiny - ko­
ciálních jevů. Své postoje často vyjadřujeme gnitivní složka), předsudky (negativní pocity
výroky typu: „Mám rád pomeranče“ nebo vůči skupině - afektivní složka) a diskrimi­
„Nesnáším levicové strany“. Přestože postoje nací (negativní činy vůči příslušníkům skupi­
vyjadřují naše pocity, jsou často spjaty s ko­ ny - behaviorální složka). Někteří teoretikové
gnitivními funkcemi a zvláště s přesvědče­ raději člení postoj pouze na kognitivní a afek­
ním, které o posuzovaném objektu chováme tivní složku, jiní do postoje zahrnují pouze
(„Pomeranče mají spoustu vitaminů“ nebo afektivní složku. Přes odlišné definice se však
„Levicové strany chtějí jenom vybírat daně všichni zabývají vzájemnými vztahy mezi pře­
a utrácet je“). Postoje jsou někdy dokonce svědčeními, pocity a chováním.
bem, kdežto lidé ze Západu uva­ se zase dozvěděli, že i emoce, kte­ na dřívější tvrzení o univerzálnos­
žují spíše analyticky (Nisbett et ré lidé prožívají a vyjadřují, jsou ti, která zazněla v rámci studia
al., 2001). Holistické myšlení je odrazem kulturní výchovy. kognice a sociální kognice. A sku­
definováno jako zaměření na celý Kolektivistické sklony lze sle­ tečně - jeden z nejvlivnějších tex­
kontext a jeho chápání v příčin­ dovat až ke starověkým Číňanům, tů o sociální kognici v osmdesá­
ných (kauzálních) souvislostech, kteří kladli důraz na sociální tých letech napsal badatel, který
relativně malé využití kategorií harmonii a kolektivní působení, dnes zaujímá čelné postavení ve
a formální logiky a spoléhání na kdežto individualistické tendence výzkumu kognice a kultury. 0 své
dialektické uvažování, jehož sou­ je možné nalézt již u starověkých předchozí práci píše:
částí je rozpoznání a překonání Řeků, kteří se soustředili na osobní
zjevných rozporů. Naproti tomu působení. Tyto zcela odlišné Před 20 lety jsem společně
analytické myšlení je definováno náhledy na působení člověka nejen s Leem Rossem napsal
jako zaměření na objekty vyčleně­ pronikly do odlišných sociálních knihu, kterou jsme skromně
né ze souvislostí, s častým použí­ zvyklostí, ale odrazily se také nazvali Human Inference
váním kategorií a formální logiky v různém vývoji přírodních věd, (Lidské usuzování, Nisbett
a vyhýbání se rozporům. matematiky a filozofie. Odlišný a Ross, 1980). Knihu si
Jak se vlastně objevily tak vel­ vztah ke kauzalitě se odráží i ve přečetl významný kognitivní
ké rozdíly ve způsobech uvažo­ zmíněných kulturních odlišnostech, antropolog Roy D'Andrade
vání? Významní vědci říkají, že které pozorujeme v dnešní době a řekl mi, že podle jeho
mají původ v odvěkých odlišných (Nisbett et al., 2001). Způsob, názoru je to „dobrá etnografie".
sociálních zvyklostech. V 1. ka­ jímž využíváme svůj intelekt, tedy Vyděsilo mě to. Dnes ale
pitole jsme diskutovali o rozdílu není univerzální a nevychází ani z celého srdce souhlasím s jeho
mezi kolektivistickými a indivi- z biologických podmínek. Způsob tvrzením o tom, že výzkum
dualistickými kulturami. Možná si uvažování je spíše plastický: byl uskutečněný v jediné kultuře
vybavíte, že kolektivistické kultu­ utvářený již příslušníky naší kul­ má své limity. Psychologové,
ry kladou důraz na vzájemnou zá­ tury, kteří žili tisíce let před námi, kteří se rozhodnou, že se
vislost a provázanost mezi lidmi, a je posilován současnými spole­ ’ nebudou zabývat mezikulturní
kdežto individualistické kultury čenskými zvyklostmi. psychologií, se vlastně
zdůrazňují samostatnost a nezávis­ Nedávné pokroky v chápání kul­ rozhodnou pro etnografii.
lost jedinců. V 11. kapitole jsme tury a kognice zpochybňují všech­ Nisbett et al., 2001, str. 306

Výzkum postojů zaměstnával sociální psy­ zidentských voleb - a popisují také všechno
chology desítky let. Již v padesátých letech možné - od toho, jaké podpoře veřejnosti se
minulého století byly postoje nazývány „zá­ těší zvolený politický představitel, až k tomu,
kladními stavebními kameny sociální psycho­ jaký postoj zaujímá veřejnost k výuce evoluční
logie“ (Allport, 1954). Ale proč jsou vlastně teorie na základních školách.
postoje tak důležité? Je tomu tak ze dvou Druhým důvodem, proč jsou postoje tak
důvodů. Prvním z nich je, že - přinejmenším důležité pro sociální psychologii a proč jsou
v demokratické společnosti - lidé o svých po­ předmětem tolika řečí a průzkumů veřejného
stojích hodně hovoří. Často se také ptají na mínění, je základní předpoklad: podle postojů
postoje ostatních lidí. Při odchodu z kina se lidí lze předvídat jejich chování. Tento před­
například ptáme svých společníků: „Jak se poklad je přijímán natolik všeobecně, že slou­
vám to líbilo?“ Když představíme přátelům ží jako základ i pro ekonomiku a stojí v po­
svého nového vyvoleného, ptáme se jich: „Tak zadí dalších racionálních názorů na lidskou
co si o něm/ní myslíte?“ Před důležitými vol­ povahu. Lze jej rozložit na tři části. Za prvé,
bami se ptáme těch, kterých si vážíme: „Koho lidské chování je záměrné a odráží indivi­
budete volit?“ Marketingové a vědecké in­ duální preference. Toto tvrzení je jádrem mi­
stituce za pomoci takových otázek získávají litarismu v ekonomii a podstatou svobodné
oficiální informace o veřejném mínění. Před­ vůle ve filozofii. Za druhé, preference jsou re­
povídají všechno možné - od tržeb nového prezentovány v postojích. A za třetí, chceme-
hollywoodského filmu až po výsledek pre­ -li předvídat chování, stačí se prostě podívat
Knězi a politikové patří k těm Lidem, kteří se snaží vystupovat natolik přesvědčivě, aby změnili postoje a chování svých posluchačů.

na postoje. Z této úvahy vyplývá, že pokud svědčit (Hovland, Janis a Kelley, 1953). Při
chceme změnit chování lidí, měli bychom nej­ výzkumu těchto témat byla během několi­
prve změnit jejich postoje. Zanedlouho však ka let objevena řada zajímavých jevů, ale jen
uvidíme, že právě zmíněný základní předpo­ hrstka obecných principů. Získané výsledky
klad, že postoje předpovídají chování, byl ně­ byly stále složitější a bylo velmi obtížné je
kterými sociálními psychology zpochybněn. nějak shrnout. Každý závěr vyžadoval několik
Přes to všechno se sociální psychologové již upřesňujících omezení typu „záleží na...“. Po­
dlouho snaží najít způsob, jak změnit postoje čínaje osmdesátými lety minulého století však
lidí. V 17. kapitole jsme se zmínili o tom, že zájem o dva způsoby kognitivního zpracová­
toho lze docílit například metodami sociál­ ní - z nich jeden je automatičtější a samo­
ního vlivu. Zejména výzkum zaměřený na volný a druhý je řízenější a usilovnější - dal
sebcospravedlnění ukazuje, že někdy můžeme vzniknout novým teoriím přesvědčování, které
změnit postoje lidí tak, že je přesvědčíme, aby přinesly jednotnější rámec pro analýzu per­
udělali něco předstíraného (například řekli, že svazivní komunikace (Chaiken, 1987; Chen
nudný úkol byl vlastně zábavný). Jistou úlo­ a Chaiken, 1999; Petty a Cacioppo, 1981,
hu při změně postojů může sehrát i referenční 1986; Petty a Wegencr, 1999).
skupina, jak dokázala benningtonská studie.
Zde se změnou postojů budeme zabývat pří­ Model pravděpodobnosti zpracování
močařeji, a to v kontextu přesvědčování, jak Model pravděpodobnosti zpracování je jed­
k němu dochází v politických proslovech, re­ nou z nej význačnějších teorií přesvědčování
klamě, kázáních, při lobbování a podobně. (Petty a Cacioppo, 1981, 1986; Petty a Wege-
ner, 1999). Snaží se předpovědět, kdy na urči­
tých aspektech persvazivní komunikace — na­
Persvazivní komunikace příklad na síle argumentů a důvěryhodnosti
Stejně jako události v nacistickém Německu zdroje — záleží, a kdy nikoli. Model vychází
za Hitlerovy vlády vyvolaly zájem o posluš­ z představy, že pravděpodobnost zpracování
nost vůči autoritám (viz 17. kapitola), tak přijímaných informací nabývá různé hodnoty
i válečná propaganda podnítila studium per­ na spojité škále. Jednoduše řečeno to zname­
svazivní komunikace, tedy komunikace za­ ná, že někdy jsme motivováni a schopni sou­
měřené na přesvědčování. Intenzivní výzkum středit pozornost, přemýšlet a zabývat se pře­
začal na sklonku čtyřicátých let minulého sto­ svědčivostí sdělení, a jindy nikoli. Kognitivní
letí na Yaleově univerzitě. Badatelé se snažili procesy, jež řídí přesvědčování, závisejí na tom,
určit charakteristické vlastnosti přesvědčivých na kterém konci uvedeného kontinua se v da­
řečníků a úspěšných typů komunikace. Chtěli ném okamžiku nacházíme. Podle modelu
také vymezit typy lidí, které lze nejsnáze pře­ pravděpodobnosti zpracování tedy platí, že
jsme-li na jednom konci kontinua, kdy jsme změny názoru často vůbec nesouvisí s tím, do
ochotní a schopní se hluboce zamyslet, ubírá jaké míry si jedinec pamatuje argumenty, jež
se přesvědčování centrální trasou a člověk se ho k dané změně přivedly.
spoléhá na řízené a usilovné myšlení. Pokud Centrální trasu k přesvědčování lze tedy
se nacházíme na opačném konci kontinua, v jistém smyslu považovat za sebepřesvědčová-
kdy nejsme z jakéhokoli důvodu schopní nebo ní, které je výsledkem myšlenek rodících se při
ochotní usilovně uvažovat, potom se přesvěd­ čtení, naslouchání nebo i pouhém předjímání
čování ubírá periferní trasou a spoléhá se na přesvědčujícího sdělení. Ukazuje se, že tyto my­
automatické myšlení bez vynaložené námahy. šlenky jsou vlivnější než samotná komunikace.

Centrální trasa Periferní trasa

Přesvědčování se ubírá centrální trasou, po­ Přesvědčování se ubírá periferní trasou, po­
kud jedinec mentálně reaguje na přesvědčová­ kud jedinec reaguje na neobsahové podněty
ní a pozorně se jím zabývá. Centrální trasa je sdělení (například jenom na množství argu­
využívána jen tehdy, když je jedinec dostateč­ mentů, které je ve sdělení obsaženo) nebo na
ně motivován k vytváření myšlenek v reakci kontext sdělení (například na důvěryhodnost
na věcný obsah komunikace a má schopnost komunikátora nebo na příjemné prostředí).
a příležitost tak činit. Myšlenky se mohou tý­ Periferní trasa je využívána tehdy, není-li je­
kat obsahu samotné komunikace nebo jiných dinec, ať už z jakéhokoli důvodu, ochoten či
aspektů situace, například důvěryhodnosti schopen vykonat kognitivní práci nezbytnou
komunikátora. Pokud komunikace vyvolává k pečlivému vyhodnocení obsahu sdělení.
myšlenky, které podporují obhajovanou pozici, Jedním z nejprimitivnějších prostředků
jedinec se názorově posune blíže k této pozici. změny postojů periferní trasou je klasic­
Pokud komunikace vyvolává opačné myšlen­ ké podmiňování (o kterém jste se dozvěděli
ky (například protiargumenty nebo přezíravé v 7. kapitole). Používá se poměrně často v re­
myšlenky o komunikátorovi), zůstane jedinec klamách, které opakovaně spojují původně
nepřesvědčený, nebo se dokonce postaví proti neutrální či neznámý produkt s obrazy nebo
obhajovanému stanovisku (Greenwald, 1968; představami, jež vyvolávají kladné a příjemné
Petty, Ostrom a Brock, 1981). pocity - například s přitažlivými lidmi nebo
Rada studií přinesla důkazy, že usilovné krásnou krajinou. Cestou klasického podmi­
myšlení je součástí centrální trasy. V jedné ňování - a periferní trasou - mají diváci zís­
takové studii si měl každý z účastníků pře­ kat kladný postoj k novému produktu.
číst zprávu obsahující argumenty o sporném Jiná periferní trasa vedoucí k přesvědčení se
tématu a na každý argument měl písemně spoléhá na heuristiky (o kterých jsme hovořili
reagovat jednou větou. O týden později byli v 9. kapitole), z nichž pozorovatel vyvodí plat­
účastníci experimentu nečekaně požádáni, nost přesvědčujícího sdělení. Mezi příklady
aby podstoupili paměťový test a vzpomněli takových pravidel patří věty typu „Sdělení ob­
si na argumenty obsažené ve zprávě i na své sahující mnoho argumentů jsou platná s větší
písemné reakce na tyto argumenty. Badatelé pravděpodobností než sdělení obsahující málo
při tom hodnotili názory účastníků na da­ argumentů“, „Politikové vždy lžou“ a „Univer­
nou záležitost před zahájením experimentu zitní profesoři vědí, o čem mluví“ (Chaiken,
a v době, kdy vyplňovali paměťový test. Z vý­ 1980, 1987; Eagly a Chaiken, 1984). Komu­
sledků vyplynulo, že míra změny názoru vyvo­ nikace, která se řídí uvedenými heuristikami,
laná zprávou statisticky významně korelovala může být přesvědčivá - dokonce i když samot­
se souhlasnými reakcemi účastníků na zprá­ ný obsah sdělení je nepřesvědčivý -, protože
vu a s jejich pozdějším vybavením vlastních není pravděpodobné, že posluchači se budou
reakcí, ale nekorelovala s jejich vybavením poctivě zamýšlet nad sdělenými informacemi.
samotných argumentů (Love a Greenwald,
1978). Tento experiment podporuje existenci Centrální, nebo periferní trasa?
centrální trasy vedoucí k přesvědčení, ale kro­ Volbu trasy může ovlivnit několik faktorů.
mě toho také objasňuje jedno zjištění, které Jedním z nich je osobní angažovanost. Pokud
si vědci do té doby neuměli vysvětlit: stálost se sdělení týká záležitosti, na níž danému je­
dinci osobně záleží, bude argumentům patrně ká angažovanost). Ve studii byly použity také
naslouchat s větší pozorností. V tom případě různé varianty zamyšlení. Některé varianty
je také pravděpodobné, že bude o dané zále­ byly podepřeny silnými argumenty, jiné sla­
žitosti dobře informován. Jestliže ale pro něj bými. Některé varianty obsahovaly pouze tři
daná záležitost nemá žádný význam, je málo argumenty, jiné devět.
pravděpodobné, že se bude obtěžovat s pod­ Postoje vysoce angažovaných studentů za­
porou nebo vyvracením nějakých argumentů. chycuje obrázek 18.4a. Je z něj patrné, že silné
Co se tedy děje za takových okolností? argumenty vedou k souhlasnějším postojům
Model pravděpodobnosti zpracování byl než slabé argumenty. Důležitější ale je, že de­
testován v několika studiích. V jedné poněkud vět silných argumentů vyvolalo větší souhlas
složité studii četli studenti univerzity zamyš­ se sdělením než tři silné argumenty, zatímco
lení, jejímž autorem byl údajně předseda uni­ devět slabých argumentů vyvolalo menší sou­
verzitní komise, která měla rektorovi navrh­ hlas se sdělením než tři silné argumenty. Jaký
nout a doporučit změny akademické politiky. to dává smysl?
Součástí zamyšlení byl návrh, aby univerzita Model pravděpodobnosti zpracování před­
zavedla pro všechny studenty všeobecné pře­ povídá, že studenti v podmínkách vysoké an­
zkoušení, které bude podmínkou absolvování gažovanosti budou motivováni k tomu, aby
studia. Osobní angažovanost studentů v této zpracovali podstatné argumenty zamyšlení
záležitosti ovlivnili badatelé jednoduše: polo­ a vytvořili tak kognitivní reakce souvisejí­
vině studentů sdělili, že veškeré přijaté změny cí s tématem. Toto je centrální trasa vedoucí
budou platit od příštího roku (vysoká anga­ k přesvědčení, pro niž platí, že silné argumen­
žovanost); druhé polovině studentů sdělili, že ty vyvolají více podporujících kognitivních re­
změny budou zavedeny během deseti let (níz­ akcí a méně protiargumentů, než vyvolají sla­

a) Výsledně postoje pň užití centrální b) Výsledně postoje při užití periferní

trasy. Jsou-li jedinci v dané záležitosti trasy. Jsou-li jedinci v dané záležitosti
vysoce angažovaní, vyvolá devět silných málo angažovaní, vyvolá devět
argumentů větší souhlas než tři silné argumentů větší souhlas než tři
argumenty, ale devět slabých argumentů argumenty, bez ohledu na jejich sílu.
vyvolá menší souhlas než tři slabé.

OBRÁZEK 18.4
Test modelu pravděpodobnosti zpracování. (R. E. Petty a J. T. Cacioppo /1984/: The effeets of involvement
on responses to arguments quantity and quality, centrál and peripheral routes to persuasion, Journal of Personality
and Sociál Psychology, 46: 6-81. ® 1984, Američan Psychological Association. Upraveno se svolením.)
bé argumenty, a výsledkem bude větší souhlas čali kouřit. Starší adolescenti vedli sezení, při
se zamyšlením - a k tomu také skutečně došlo. nichž učili mladší adolescenty používat proti­
Kromě toho devět silných argumentů by mělo argumenty. Při hraní rolí se například mlad­
být přesvědčivějších než tři silné argumenty, ší adolescenti učili, jak mají reagovat, když
protože s čím vyšším počtem silných argu­ je někdo označí za „sraba“ jenom proto, že
mentů se jedinec setká, tím více podporujících si nechtějí zapálit cigaretu. V takové situa­
kognitivních reakcí vytvoří. Naproti tomu ci mohou odpovědět například: „Kdybych si
devět slabých argumentů by mělo být méně potřeboval zapálit jenom proto, abych na tebe
přesvědčivých než tři slabé argumenty, proto­ udělal dojem, to bych byl teprve srab!“ Ado­
že s čím vyšším počtem slabých argumentů se lescenti se také učili, jak reagovat na rekla­
jedinec setká, tím více protiargumentů vymy­ my naznačující, že svobodomyslní a nezávislí
slí. Tyto predikce jsou v souladu se zjištěními lidé kouří: „Člověk, který si potřebuje zapálit,
uvedenými na obrázku 18.4a. vlastně není nezávislý.“ Uskutečnilo se několik
Jak ukazuje obrázek 18.4b, zcela jiná si­ takových sezení a byly vedeny záznamy, kolik
tuace nastala u málo angažovaných studentů, jejich absolventů v několika příštích letech
kterým bylo řečeno, že změněné zásady za­ skutečně kouří. Výsledky ukázaly, že studenti,
čnou platit během deseti let. V tomto případě kteří prošli těmito výukovými sezeními, kou­
model pravděpodobnosti zpracování předví­ ří s poloviční pravděpodobností oproti těm,
dá, že málo angažovaní studenti nebudou mít kdo studují na srovnatelných školách a prošli
motivaci k podrobnému zkoumání argumentů standardními běžnějšími programy zaměře­
a místo toho se při hodnocení výhod a při for­ nými proti kouření (McAlister, Perry, Killen,
mování svých postojů spolehnou na jednodu­ Slinkard a Maccoby, 1980). Podobné progra­
ché heuristiky. Toto je periferní trasa, pro niž my učily žáky základních škol, jak nenaletět
platí, že jedinec se nebude obtěžovat s určová­ na podvodné televizní reklamy (Cohen, 1980;
ním, zda jsou argumenty silné nebo slabé, ale Feshbach, 1980). Umění použít protiargu­
prostě použije heuristické pravidlo, že „Sdě­ menty nebo přímo vyvrátit přednesené ar­
lení obsahující mnoho argumentů jsou platná gumenty je nejúčinnější strategií, jak nepod­
s větší pravděpodobností než sdělení obsahu­ lehnout přesvědčování. Jiná obvyklá reakce
jící málo argumentů“. Silné argumenty tedy na přesvědčování, která spočívá ve vytváření
nebudou o nic působivější než slabé argumen­ myšlenek, jež by podpořily váš původní postoj,
ty a devět argumentů bude působit přesvěd­ aniž by přímo vyvrátily argumenty přesvěd­
čivěji než tři argumenty bez ohledu na jejich čujícího sdělení, se prokázala jako neúčinná
sílu. Přesně tento výsledek zachycuje obrázek (Jacks a Cameron, 2003).
18.4b: celkově zde neexistovaly rozdíly mezi
silnými a slabými argumenty, ale v obou situa­
cích bylo devět argumentů účinnějších než tři Postoje a chování
argumenty (Petty a Cacioppo, 1984). Již jsme uvedli, že postoje studujeme hlavně
Experiment, v němž se neměnil počet ar­ proto, abychom mohli předvídat budoucí cho­
gumentů, ale odbornost komunikátora, přinesl vání lidí. Politický kandidát se zajímá o prů­
podobné výsledky: vysoce angažovaní účast­ zkum názorů voličů jen tehdy, pokud se vy­
níci byli více ovlivněni silou argumentů, ale jádřené postoje vztahují k volebnímu chování.
málo angažovaní účastníci se spíše spoléhali Předpoklad, že postoje člověka určují jeho
na heuristiku „Argumenty vyslovené odbor­ chování, je v západním myšlení hluboce zako­
níkem jsou přesvědčivější než argumenty vy­ řeněn a v mnoha případech platí.
slovené laikem“ (Petty, Cacioppo a Goldman, Tento ústřední předpoklad však byl na
1981). sklonku šedesátých let minulého století zá­
Přestože většina výzkumů zaměřených na sadně zpochybněn sžíravou odbornou kritikou
přesvědčování probíhala v laboratořích, vždy (Wicker, 1969). Její autor posuzoval více než
existoval zájem o praktické využití výsledků 40 studií, které zkoumaly vztah mezi posto­
studií. Jedním z příkladů je výchovný pro­ ji a chováním. Tento problém ilustruje kla­
gram, jehož cílem je připravit dospívající lidi, sická studie uskutečněná ve třicátých letech
aby dokázali odolat tlaku vrstevníků a neza­ minulého století. Bělošský profesor cestoval
po Spojených státech ve společnosti mladé­
ho čínského páru. V té době převládaly velmi
silné předsudky vůči Asiatům a neexistovaly
žádné zákony proti rasové diskriminaci ve ve­
řejných ubytovacích zařízeních. Naši tři ces­
tovatelé se zastavili ve více než dvou stovkách
hotelů, motelů a restaurací a až na jeden hotel
a motel byli všude bez problémů obslouženi.
Později poslali do všech navštívených restau­
rací a hotelů dopis s otázkou, zda by v jejich
podniku přijali jako hosty čínský pár. Ze 128
obdržených odpovědí bylo 92 % záporných.
Jinak řečeno, majitelé vyjádřili postoje, které
byly mnohem více předpojaté než jejich sku­
tečné chování (LaPiere, 1934).
LaPierova práce sice nebyla přijímána bez
výhrad, ale kritikové s odvoláním na tuto
a mnoho dalších studií kladli otázku, zda po­
stoje vůbec předjímají chování. Jiní kritikové
dokonce doporučovali, aby sociální psycho­
logové zcela opustili pojem „postoj“ a místo
toho se raději zaměřili na situační faktory Přesvědčí tento inzerát dívku, aby začala kouřit
ovlivňující chování. Brzy uvidíme, že logika cigarety Newport? Záleží na tom, co ji při pohledu
na inzerát napadne. Pokud si dívka myslí, že žena na
tohoto doporučení jde ruku v ruce se základní
fotografii je přitažlivá, je pravděpodobnější, že kouřit
atribuční chybou: dokonce i sociální psycho­ začne. Jestliže si ale myslí, že reklama zneužívá ženy,
logové přecenili vliv dispozičních faktorů - pravděpodobně kouřit nezačne.
tedy postojů - na chování a podcenili kauzál­
ní vliv situace.
Chování lidí nepochybně ovlivňují nejen
postoje, ale i mnohé další faktory. Jedním Výzkum postojů ještě zdaleka není u konce.
z nich je míra zdrženlivosti v situaci: často Kritické zpochybnění předpokladu, že posto­
musíme jednat způsobem, který neodpovídá je předpovídají chování, podnítilo novou vlnu
našim pocitům nebo přesvědčením. Jako děti výzkumů zaměřených na určení specifických
jsme jedli zeleninu, kterou jsme si ošklivili, podmínek, při nichž postoje skutečně předjí­
a jako dospělí navštěvujeme přednášky a ve­ mají chování. Bylo zjištěno, že postoje nejlépe
čírky, které nám připadají nudné. V 17. ka­ predikují chování, pokud (1) jsou silné a dů­
pitole jsme se několikrát přesvědčili o vlivu sledné, (2) mají úzký vztah k predikovanému
situace. Účastníci Aschovy studie se přizpůso­ chování, (3) jsou založeny na přímé osobní
bili většině, i když věděli, že se většina mýlí. zkušenosti a (4) jedinec si své postoje uvě­
Účastníci Milgramovy studie udělovali elek­ domuje. Každou z uvedených podmínek nyní
trické šoky, i když to bylo proti jejich pře­ stručně probereme.
svědčení. V právě popsané studii rasové dis­
kriminace bylo možná pro předpojaté majitele Silné a důsledné postoje
obtížné jednat v souladu s vlastními předsud­ Silné a důsledné postoje předpovídají chová­
ky, když se s čínským párem setkali osobně. ní lépe než postoje slabé a rozkolísané. Mnozí
Podobný vliv na chování může mít i tlak voliči pociťují rozkolísanost, protože jsou pod
vrstevníků. Například postoj dospívajícího tlakem přátel a spolupracovníků, kteří se vzá­
k marihuaně mírně koreluje s tím, jestli ji sám jemně neshodnou. Například židovská pod­
užívá, ale lepším prediktorem je počet kama­ nikatelka je součástí etnické skupiny, která
rádů, kteří marihuanu kouří (Andrews a Kan- všeobecně zastává liberální politické postoje,
del, 1979). Vidíte zde podobnost s klasickou ale patří také do profesního společenství, jež
Aschovou studií? velmi často zastává konzervativní politické po-
stoje, zejména v politických otázkách. V době Vědomé postoje
voleb je tedy vystavena protichůdným tlakům. Existují důkazy o tom, že lidé, kteří si své
Zdrojem ambivalence a konfliktu může být postoje uvědomují, se s větší pravděpodob­
i samotná osoba. Nejsou-li v souladu afektivní ností budou chovat v souladu s nimi. Platí to
a kognitivní složky postoje - když má člověk o lidech, kteří se v souladu se svým osobním
rád něco, o čem ví, že pro něj není dobré -, založením více soustředí na vlastní myšlenky
je většinou obtížné předvídat jeho chování a pocity (Scheier, Buss a Buss, 1978), i o li­
(Norman, 1975). Obecně platí, že jsou-li slož­ dech, kteří se ocitli takové v situaci, kdy si
ky postoje zřetelné a důsledné, jsou lepším své pocity uvědomují ostřeji - například před
prediktorem chování (Millar a Tesser, 1989). zrcadlem nebo před zapnutou videokamerou
(Carver a Scheier, 1981; Hutton a Baumeister,
Postoje mající specifický vztah k chování 1992; Pryor et al., 1977).
Dalším zjištěním je, že postoje, které specific­
ky souvisejí s odhadovaným chováním, pre-
Dílčí shrnutí
dikují toto chování lépe než postoje, které
s ním souvisejí pouze obecně. V jisté studii se ■ Postoje představují sympatie a nesympatie - příznivé
nebo nepříznivé hodnocení objektů, lidí, situací
badatelé ptali studentů ve Spojených státech,
či myšlenek. Postoje mají kognitivní, afektivní
Velké Británii a Svédsku na jejich obecné po­
a behaviorální složku.
stoje vůči jaderné válce a na jejich specifické
■ Model pravděpodobnosti zpracování tvrdí, že při
postoje vůči jaderné válce, jaderným zbraním vzniku názorů a při změně postojů se přesvědčování
a jaderným elektrárnám. Ukázalo se, že spe­ může ubírat některou ze dvou tras: centrální trasou,
cifické postoje byly mnohem lepšími predik- při níž jedinec reaguje na podstatné argumenty
tory aktivistického chování (například psaní komunikace, a periferní trasou, při níž jedinec reaguje
dopisů do novin nebo podepisování petic) než na neobsahové složky komunikace (například na počet
obecnější postoje (Newcomb, Rabow a Her- argumentů) nebo na kontextové složky (například

nandez, 1992). na důvěryhodnost komunikátora či na příjemnost

prostředí).
■ Sdělení související se záležitostmi, které se daného
Postoje založené na vlastní zkušenosti
jedince osobně dotýkají, s větší pravděpodobností
Postoje založené na přímé zkušenosti predi-
vyprovokuje myšlenky reagující na podstatné argumenty
kují chování lépe než postoje vytvořené po obsažené ve sdělení. Pokud je obsah sdělení pro jedince
přečtení nebo vyslechnutí určitého názoru nepodstatný nebo jedinec nechce či nedokáže reagovat na
(Fazio, 1990). Například v době nedostatku podstatné složky sdělení, posuzuje jeho význam s využitím
míst na kolejích muselo mnoho nových stu­ jednoduchých heuristik.
dentů strávit několik prvních týdnů semestru ■ Postoje nejlépe predikují chování, pokud (1) jsou silné

v přeplněných dočasných ubytovnách. Bada­ a důsledné, (2) mají úzký vztah k predikovanému chování,
(3) jsou založeny na přímé osobní zkušenosti a (4) jedinec
telé posuzovali postoje studentů k ubytovací
si je uvědomuje.
krizi a jejich ochotu psát a šířit petice nebo
pracovat v komisích zabývajících se touto
krizí. U studentů, kteří museli skutečně byd­
let v dočasných ubytovnách, byla zjištěna vy­ Otázky rozvíjející kritické myšlení
soká korelace mezi jejich postojem vůči krizi 1 Předpokládejme, že se ucházíte o politický úřad. Jaký
a ochotou udělat něco pro její řešení. U stu­ typ reklamy byste měli zvolit, pokud očekáváte, že vaši
dentů, kteří dočasné ubytování na vlastní kůži voliči budou nesoustředění? Jaký typ reklamy byste měli

nezažili, taková korelace neexistovala (Regan zvolit v případě, že očekáváte motivované a přemýšlivé
voliče? Můžete oslovit oba typy voličů jednou podobou
a Fazio, 1977). Vědci také zjistili, že lidé, kte­
reklamy?
ří se již rozhodli, jak budou jednat, vykazují
2 Mnoho mladých lidí se nadšeně věnuje nakupování na úkor
pevnější vazbu mezi svými postoji a chováním
jiných zájmů. Vyjděte z toho, co nyní víte o změně postojů
než ti, kdo takové rozhodnutí dosud odklá­ a o vazbě mezi postoji a chováním, a uveďte alespoň dva
dají. Za přímou zkušenost tedy lze považovat způsoby, jak byste mohli zabránit své mladší sestře, aby
i duševní prožitek při naplánování nebo usku­ marnila všechen svůj čas nakupováním a utrácela peníze za
tečnění určitého činu (Henderson, de Liver nejnovější módní výstřelky.
a Gollwitzer, 2008).
Interpersonální přitažlivost jak se daná osoba líbila svému partnerovi. Ve
vzájemném zalíbení partnerů nehrála žádnou
V diskusi o postojích jsme rozlišovali kogni­ roli inteligence, společenské dovednosti ani
tivní a afektivní složku - tedy myšlení a cítě­ osobní vlastnosti (Walster, Aronson, Abra-
ní. Neexistuje však žádná jiná oblast lidského hams a Rottman, 1966). Tento experiment
chování, v níž by byly kognice a afekty pro­ byl opakován mnohokrát a výsledky byly
pojeny složitěji než v oblasti interpersonální vždy podobné těm, které jsme právě popsali.
přitažlivosti: v náklonnosti, lásce a sexuální Kromě toho bylo zjištěno, že tělesná přitaž­
přitažlivosti. Výzkum v této oblasti mnohokrát livost hraje roli nejen při prvních schůzkách,
potvrdil všeobecně známé poznatky, ale přinesl ale i při následujícím styku (Mathes, 1975)
i řadu překvapení a rozporuplných údajů. Nej­ a v manželství (Margolin a White, 1987).
dříve se podíváme na náklonnost - zejména na Proč je tělesná přitažlivost tak důležitá?
přátelství a počáteční fáze důvěrných vztahů. Částečně proto, že ve společnosti fyzicky při­
tažlivých jedinců vzrůstá náš společenský sta­
tus a sebevědomí. Muži i ženy jsou hodnoceni
Náklonnost a přitažlivost příznivěji, jsou-li viděni s atraktivním partne­
Všichni nemůžeme být atraktivní filmové rem nebo přítelem, než když jsou s nepřitažli-
hvězdy, ale když už dva takoví jedinci vytvo­ vým společníkem (Sheposh, Deming a Young,
ří pár, jsou názorným příkladem několika ur­ 1977; Sigall a Landy, 1973). V této souvislosti
čujících faktorů interpersonální přitažlivosti, ale existuje zajímavý posun: muži i ženy jsou
které platí i pro nás, obyčejné smrtelníky. Jsou posuzováni méně příznivě, jsou-li spatřeni
to tělesná přitažlivost, blízkost, obeznáme­ ve společnosti neznámého člověka, který je
nost a podobnost. Vysoká míra rozvodovosti přitažlivější než oni sami (Kernis a Whecler,
mezi soudobými páry však dokládá rovněž to, 1981). Srovnání s druhým člověkem je pro ně
že uvedené faktory nejsou vždy dostatečným zjevně nepříznivé. Popsaný efekt byl zjištěn
předpokladem dlouhotrvajícího vztahu. i v jiných studiích. Například vysokoškoláci,
kteří právě sledovali televizní pořad s krásný­
Tělesná přitažlivost mi mladými ženami, hodnotili méně příznivě
Okolnost, že tělesný vzhled je určujícím fak­ fotografie běžně vyhlížejících žen (Kendrick
torem toho, jak se daný člověk líbí nebo ne­ a Gutierres, 1980).
líbí ostatním, většině z nás připadá poněkud Pro ty méně hezké mezi námi však naštěstí
nedemokratická. Tělesný vzhled je na rozdíl existuje jistá naděje. Za prvé, tělesná přitaž­
od povahy či osobnosti faktorem, nad nímž livost klesá na významu při výběru stálého
zdánlivě nemáme žádnou kontrolu, a proto se partnera (Stroebe, Insko, Thompson a Layton,
zdá nespravedlivé používat jej jako kritérium 1971). A brzy uvidíme, že v náš prospěch pů­
náklonnosti. Průzkumy uskutečněné v rozpě­ sobí ještě několik dalších faktorů.
tí několika desetiletí vlastně ukázaly, že lidé
nepovažují tělesnou přitažlivost za důležitý Blízkost
faktor své náklonnosti k druhým lidem (Buss Průzkum pěti tisíc žádostí o uzavření sňatku
a Barnes, 1986; Hudson a Hoyt, 1981; Perrin, podaných ve Filadelfii ve třicátých letech mi­
1921; Tesser a Brodie, 1971). nulého století zjistil, že třetina párů bydlela ve
Výzkumy skutečného chování však ukazují vzdálenosti do pěti městských bloků od sebe
něco jiného (Brehm, 1992). Skupina psycho­ (Rubin, 1973). Výzkum ukazuje, že vzdálenost
logů vypracovala „počítačový tanec“, při němž bydliště je nejjednodušším prediktorem toho,
byli náhodně spárováni vysokoškolští studenti zda jsou dva lidé přátelé. Ve studii zkoumající
a studentky. O přestávce každý z nich vyplnil přátelství lidí bydlících v nájemních domech
anonymní dotazník, v němž hodnotil svého byli obyvatelé domů požádáni, aby uvedli tři
partnera. Kromě toho získali experimentátoři lidi, s nimiž sc setkávají nejčastěji. Obyvatelé
pro každého účastníka pokusu několik skórů domů uvedli ve 41 % případů sousedy bydlí­
z testů osobnosti a také nezávislý odhad jejich cí ve vedlejším bytě, ve 22 % sousedy bydlící
tělesné přitažlivosti. Z výsledků vyplynulo, že o dva byty dále (asi deset metrů) a jen v 10 %
pouze tělesná přitažlivost rozhodovala o tom, ty, kteří bydlí na konci chodby (Festinger,
Schachter a Back, 1950). Studie uskutečněné
na vysokoškolských kolejích dospěly ke stej­
nému výsledku. Studenti, kteří spolu bydleli
v pokoji, byli na konci školního roku přátelé
s dvakrát vyšší pravděpodobností než ti, kdo
bydleli pouze ve stejném poschodí. A studen­
ti ze stejného poschodí se spřátelili s dvakrát
vyšší pravděpodobností než ti, kteří pouze by­
dleli na stejné koleji (Priest a Sawyer, 1967).
Samozřejmě existují i případy, kdy se sou­
sedé a spolubydlící nenávidí. Zdá se, že tato
důležitá výjimka nastává tehdy, když mezi
lidmi od samého začátku existuje nepřátel­
ství. Při zkoumání tohoto jevu čekal účastník
experimentu v laboratoři s pomocnicí experi­ Tyto sousedky se patrně spřátelí prostě proto, že se pohybují blízko sebe.
mentátora, která se k němu chovala buď pří­
jemně, nebo nepříjemně. Pokud se chovala
příjemně, líbila se zkoumanému jedinci tím Lidé, kteří věří na zázraky, se mohou do­
více, čím blíže se k němu posadila. Když se ale mnívat, že na každého z nás někde na světě
chovala nepříjemně, nechuť účastníka pokusu čeká dokonalý partner. Je-li to pravda, potom
vůči ní rostla tím více, čím blíže se k němu je mnohem větším zázrakem to, jak často nám
posadila. Blízkost jednoduše posílila původní osud takového člověka přivede přímo do cesty.
reakci (Schiffenbauer a Schiavo, 1976). Vzhle­
dem k tomu, že počáteční setkání patrně bý­ Obeznámenost
vají spíše neutrální až příjemná, je nejčastěj­ Blízkost vede k náklonnosti mimo jiné proto,
ším výsledkem trvalé blízkosti přátelství. že zvyšuje obeznámenost. Dnes máme k dis­
pozici mnoho důkazů pro jev, kterému říká­
me efekt pouhého vystavení. Jeho podstatou
je, že obeznámenost sama o sobě zvyšuje ná­
klonnost (Zajonc, 1968). Tento efekt je vel­
mi obecným jevem. Například krysy, kterým
opakovaně přehrávali buď Mozartovu, nebo
Schónbergovu hudbu, začaly dávat přednost
tomu skladateli, jehož už slyšely. Lidé, kteří
byli opakovaně vystaveni působení nesmysl­
ných slabik nebo čínských znaků, začali dávat
přednost těm, jež viděli nejčastěji. Tento efekt
nastává i tehdy, když si jedinci neuvědomují,
že byli podnětům vystaveni (Bornstein, 1992;
Bornstein a D’Agostino, 1992; Moreland
a Zajonc, 1979; Wilson, 1979). K tématu in­
terpersonální přitažlivosti se přímo vztahu­
počet předložení fotografií je studie, v níž experimentátoři účastníkům
předložili snímky obličejů a potom se jich
OBRÁZEK 18.5
zeptali, jak by se jim tyto osoby líbily ve sku­
Obeznámenost vede k náklonnosti. Lidé měli hodnotit tečnosti. Čím častěji zkoumané osoby viděly
fotografie neznámých lidí podle toho, jak by se jim
neznámí lidé pravděpodobně zamlouvali ve skutečnosti.
snímek určitého obličeje, tím více říkaly, že se
Nejníže hodnotili přitažlivost určité osoby ti, kdo její jim líbí, a domnívaly se, že by se jim daný člo­
fotografii nikdy předtím neviděli. Nejvýše hodnotili věk zamlouval i ve skutečnosti (Zajonc, 1968)
její přitažlivost ti, kdo ji vídali nejčastěji. Tento pokus (viz obrázek 18.5). Podobné výsledky se do­
dokládá existenci efektu pouhého vystavení. (Zdroj:
stavují, i když se osoby setkávají ve skutečném
Zajonc, 1968.)
životě (Moreland a Beach, 1992).
Partneři, kteří žijí v úspěšném a dlouhodobém vztahu, jsou patrně stejné rasy, podobného věku a vzdělání. Mají také podobné zájmy
a vlastnosti a jsou přibližně stejně fyzicky atraktivní.

Při jedné chytré studii efektu pouhého ských párů ve Spojených státech je stejné rasy
vystavení vzali badatelé fotografie vysoko­ a většinou i stejného vyznání. Statistické vý­
školských studentek a vytiskli je v původní zkumy navíc ukázaly, že manželé a manželky
a v zrcadlově převrácené podobě. Fotografie se vzájemně podobají nejen v sociologických
ukázali samotným ženám, jejich kamarádkám charakteristikách, jako je věk, rasa, vyzná­
a milencům. Zeny dávaly přednost zrcadlově ní, vzdělání a socioekonomická vrstva, ale
obráceným snímkům v poměru 68 : 32 %, ale i v psychologických charakteristikách, jako je
kamarádky a milenci preferovali nepřevrácené inteligence. Mají také podobné tělesné zna­
snímky v poměru 61 : 39 % (Mita, Dermer ky, například výšku a barvu očí (Rubin, 1973).
a Knight, 1977). Uhádnete proč? Studie nesezdaných partnerských dvojic do­
Z toho, co bylo až dosud řečeno, vyplývá spěla ke stejným závěrům a badatelé kromě
jedno prosté ponaučení. Pokud nejste krás­ toho zjistili, že páry měly stejné postoje k se­
ní nebo pokud váš obdiv k někomu jinému xuálnímu chování a genderovým rolím. Dvo­
není vzájemný, najděte způsob, jak se zdržovat jice s nejpodobnějším původem spolu s velkou
v jeho blízkosti. Blízkost a obeznámenost bu­ pravděpodobností zůstaly i po roce od za­
dou pracovat ve váš prospěch. hájení zmíněné studie (Hill, Rubin a Peplau,
1976). Do předchozího výkladu o tělesné
Podobnost přitažlivosti zapadá rovněž zjištění, že páry
Jedno staré rčení říká, že „protiklady se přita­ se shodují i z hlediska tělesné přitažlivosti
hují“, a milenci rádi vypočítávají, v čem všem (Feingold, 1988).
se vzájemně liší: „Já jezdím rád na vodu, ale Například v jedné studii hodnotili posu-
ona radši leze po horách“, „Studuji na tech­ zovatelé podle fotografií tělesnou přitažlivost
nice a ona studuje dějiny“. Tito milenci pře­ každého partnera z 99 dvojic, aniž by věděli,
hlížejí skutečnost, že oba rádi sportují v pří­ jestli k sobě skutečně patří. Hodnocení těles­
rodě, oba studují, oba mají stejnou národnost né přitažlivosti párů se shodovalo význam­
i náboženské vyznání, oba pocházejí ze stejné ně častěji než hodnocení tělesné přitažlivosti
společenské třídy a mají stejnou úroveň vzdě­ náhodně přiřazených dvojic (Murstein, 1972).
lání, že věkový rozdíl mezi nimi nepřesahuje Podobné výsledky byly získány v terénní stu­
tři roky a oba mají téměř stejný inteligenční dii, v níž jednotliví posuzovatelé hodnotili tě­
kvocient. Staré rčení je zkrátka nesprávné. lesnou přitažlivost členů partnerských dvojic
Tento závěr podporuje i výzkum sahají­ v barech, vestibulech divadel a při společen­
cí až do roku 1870. Více než 95 % manžel­ ských událostech (Silverman, 1971).
 . Příčinou podobné míry tělesné přitažlivos­ gnitivní studie z poslední doby používají po­
ti u členů párů je nejspíš skutečnost, že po­ jem přenos v obecnějším smyslu. Tvrdí totiž,
suzujeme přitažlivost potenciálního partnera že pokud nám nový člověk připomíná někoho,
a zvažujeme pravděpodobnost, že tento člověk kdo pro nás byl v minulosti důležitý, je naše
bude ochoten utvořit s námi pár. Zcela ote­ vnímání nového známého i náš vztah k němu
vřeně řečeno, méně přitažliví lidé si hledají ovlivněn vztahem, který jsme měli k onomu
méně přitažlivé partnery, protože očekávají, že důležitému člověku (Chen a Andersen, 1999).
někdo atraktivnější by je odmítl. I studie se­ Tento přístup zapadá mezi témata sociální
znamovací agentury, která zájemcům nabízí kognice, protože tvrdí, že pouhá připomínka
videozáznamy potenciálních partnerů, zjisti­ někoho, kdo pro nás byl v minulosti důležitý,
la, že muži i ženy se nej častěji snaží navázat automaticky aktivuje uložené znalosti - ne­
vztah s někým, kdo je přibližně stejně atrak­ boli schémata - o tomto člověku. Díky tomu
tivní. Jen ti nejpohlednější lidé vyhledávali zpracováváme informace o novém člověku
schůzky s nej atraktivnějšími partnery (Folkes, podle právě aktivovaného schématu.
1982). Celkovým výsledkem tohoto procesuje Vliv přenosu na sympatie vůči ostatním li­
podobná atraktivita obou členů páru: většina dem byl zkoumán laboratorními experimen­
z nás si najde partnera, který je přibližně stej­ ty. Jedna studie testovala účastníky dvakrát.
ně přitažlivý jako my. V prvním sezení účastníci uvedli dvě osoby,
V dlouhodobém vztahu jsou však důleži­ které jsou pro ně důležité. Jednu měli v oblibě,
tější jiné podobnosti než tělesný půvab. Lon- a druhou nikoli. Jejich úkolem bylo tyto osoby
gitudinální studie 135 manželských dvojic krátce popsat („Tomáš je upřímný“, „Patricie
zjistila, že partneři, kteří měli podobnější po­ ráda tančí“). Po dvou týdnech byli účastníci
vahu, si také ve stejné míře užívali podobných podrobeni novému testování. Tentokrát se do­
běžných aktivit, jako je návštěva přátel, večeře zvěděli, že se brzy setkají s novým člověkem,
v restauraci, veřejná činnost a profesní setkání. který údajně sedí v sousední místnosti. Na
Tyto páry rovněž uváděly méně manželských základě údajů získaných v první fázi pokusu
konfliktů a větší blízkost, přátelskost a man­ byl popis neznámého člověka upraven tak, aby
želskou spokojenost než méně podobní part­ připomínal osobu, která byla pro účastníka
neři (Caspi a Herbener, 1990). důležitá. Jedné experimentální skupině připo­
Studie z poslední doby ukazují, že i ni­ mínal nový člověk oblíbenou důležitou osobu,
cotné podobnosti vyvolávají zalíbení. Z ar­ druhé skupině připomínal neoblíbenou důle­
chivních záznamů například vyplývá, že lidé žitou osobu. Každý z použitých popisů dostal
častěji uzavírají sňatek s těmi, jejichž jméno ještě jiný účastník pokusu, který byl zařazen
začíná stejným písmenem. Laboratorní studie do kontrolní skupiny. Popis nové osoby mu
zase ukazují, že lidé si více oblíbí ty partnery, tedy nepřipomínal člověka důležitého pro něj
kterým byl v pokusu náhodně přiřazen tako­ samotného, ale pro někoho jiného. Výsledky
vý číselný kód, jenž odpovídá datu jejich na­ jsou zachyceny na obrázku 18.6. Pokud nový
rozenin (například kód 15-6, který odpovídá člověk připomínal zkoumaným osobám blíz­
datu narození 15. června). Tento efekt může kého významného člověka, líbil se jim nebo
nastat dokonce na nevědomé úrovni (Jones, nelíbil podle toho, jaký postoj k blízkému vý­
Pelham, Carvallo a Mirenberg, 2004). Taková znamnému člověku zaujímaly. Jestliže nový
překvapivá zjištění jsou pokládána za důkazy člověk připomínal oblíbeného člověka, účast­
implicitního egotismu. Na nevědomé úrovni níci se na něj dokonce více usmívali! Dopl­
nás přitahují lidé, místa a objekty, které nám ňující experimenty používající stejný postup
v nějakém ohledu připomínají nás samotné. potvrzují, že přenos obliby se uskutečňuje
prostřednictvím aktivovaných schémat. Na
Přenos začátku této kapitoly (a v 8. kapitole) jsme se
V 16. kapitole jste se dozvěděli o přenosu ne­ dozvěděli, že schémata mohou být aktivována
boli sklonu klienta zaujmout vůči terapeutovi automaticky. Jakmile jsou jednou aktivována,
postoje, jaké ve skutečnosti zaujímá vůči li­ ovlivňují různé aspekty zpracování informací -
dem, kteří jsou pro něj důležití - může to být mimo jiné paměť a schopnost dedukce. Jak­
například partner nebo rodiče. Sociálně-ko- mile nový známý, který nám v jistém ohledu
připomíná důležitého blízkého člověka, akti­ I 0 pozitivně důležitý člověk

vuje příslušná schémata, vyvolají tato schéma­ | f negativně důležitý člověk

ta všechny očekávané kognitivní a behaviorál-
ní účinky (Chen a Andersen, 1999).
Z toho všeho si můžeme vzít jedno pona­
učení. Pokud chceme navazovat nové vztahy
a nejen recyklovat ty staré, musíme se k no­
vým lidem chovat tak, jako by nám nikoho
nepřipomínali. Současně bychom měli být
obezřetní, když nám někdo řekne: „Někoho
mi připomínáš.“

Láska a sexuální vztahy

Líska je víc než silná náklonnost. Snad každý
člověk zná lidi, které má velmi rád, ale nemi­ experimentální kontrolní
skupiny skupiny
luje je, a někteří z nás dokonce někdy pocíti­
li silnou přitažlivost k někomu, koho neměli
OBRÁZEK 18.6
nijak zvlášť rádi. Tato každodenní pozorování
Přenos v mezilidské přitažlivosti. Míra sympatií
jsou potvrzena i výzkumem. Jeden z prvních
účastníka experimentu vůči novému známému závisela na
badatelů, který studoval romantickou lásku, tom, zda tato osoba měla podobné charakteristiky jako
shromáždil řadu výroků, jež podle názoru lidí člověk, který byl pro účastníka experimentu v minulosti
popisovaly náklonnost a lásku. Potom sestro­ důležitý, a zda účastník měl tohoto člověka v oblibě,
nebo ne. Všimněte si, že hodnocení bylo extrémnější,
jil samostatné škály k jejich měření (Rubin,
pokud nový známý účastníkovi připomínal vlastního
1973). Položky na škále náklonnosti popisu­ důležitého člověka (experimentální skupiny), a méně
jí, do jaké míry je daný člověk považován za vyhraněné hodnocení se objevilo tehdy, pokud nový
sympatickou, váženou, obdivovanou, zralou známý připomínal člověka, který byl důležitý pro někoho
a inteligentní osobu. Položky na škále lásky jiného (kontrolní skupiny). (S. Chen a S. M. Andersen
/1999/: Relationships from the past in the present:
popisují tři hlavní témata: pocit připoutání
significant-other representations and transference
k druhému člověku („Bylo by pro mě těž­ in interpersonal life, Advances in Experimental Sociál
ké žít bez...“), pocit péče o druhého („Pro Psychology, 31, 123-190. © 1999, Elsevier Science
... bych udělal takřka cokoli“) a pocit důvěry /USA/. Reprodukováno se svolením vydavatele.)
(„Mám pocit, že ... mohu důvěřovat prakticky
ve všem“). Obě škály korelují jen nevýrazně:
hodnoty korelace 0,56 u mužů a 0,36 u žen.
1967). Feminismus v té době teprve začínal
Láska a manželství zapouštět kořeny a je možné, že ženy tenkrát
Pojem romantické lásky je starý, ale představa, více než dnes považovaly manželství za ne­
že romantická láska souvisí s manželstvím, je zbytnou podmínku finančního zajištění. Stej­
mnohem mladší a rozhodně nemá všeobec­ ný výzkum v roce 1984 zjistil, že 85 % mužů
nou platnost. V některých kulturách je man­ i žen (shodný počet) by nevstoupilo do man­
želství stále považováno za smluvní nebo fi­ želství, kdyby do partnera nebyli zamilovaní
nanční dohodu, která nijak nesouvisí s láskou. (Simpson, Campbell a Berscheid, 1986).
Ve Spojených státech se vazba mezi láskou
a manželstvím postupem času prohloubi­ Láska a rozšíření vlastního já
la. V roce 1967 položili badatelé americkým Proč se lidé zamilovávají? Proč navazují blízké
vysokoškolákům otázku: „Kdyby nějaký muž/ a láskyplné vztahy? Z určitého pohledu je od­
žena měl(a) všechny žádoucí vlastnosti, vza- pověď nasnadě - protože být zamilovaný je tak
li/y byste si ho/ji, i kdybyste ho/ji nemilova- příjemné! Ale mohli bychom se ptát dále: proč
li/y?“ Záporně odpovědělo asi 65 % mužů, ale je zamilovanost tak příjemná? Někteří sociální
jen 24 % žen (kladně odpověděla jen 4 % žen psychologové naznačili, že primární motivací
a většina se nedokázala rozhodnout) (Kephart, pro zamilování je touha rozšířit své já (Aron,
Norman a Aron, 1998). Rozšíření vlastního těsně předtím, než se zamilovali, a jejich po­
já prý v mnoha směrech zvyšuje naše poten­ pisy ve stavu čerstvé zamilovanosti. Srovnání
ciální schopnosti a zdroje. Jakmile se sblížíme přineslo jasné důkazy o rozšíření vlastního já:
s určitým člověkem, získáme přístup k jeho vlastní popisy čerstvě zamilovaných studentů
zdrojům, perspektivám a identitě. Může to být byly výrazně rozmanitější a tento efekt nemo­
například okruh přátel, kuchařské dovednosti, hl být přičítán jejich pozitivní náladě. Vlast­
názory na politiku či náboženství nebo oblíbe­ ní popisy nešťastně zamilovaných studentů
nost - a to vše nám může pomoci dosáhnout přinesly další možnost srovnávat míru změ­
vlastních cílů. Lidé jsou motivováni k rozšíře­ ny, kterou lze očekávat v nepřítomnosti lásky
ní vlastního já - pokračuje úvaha dále - nejen (Aron, Norman a Aron, 1998).
proto, že rozšíří své schopnosti, ale také pro­ V důsledku představy, že láska přináší rozší­
to, že rozšíření vlastního já, zejména rychlé, je ření vlastního já, lze tvrdit, že lidé žijící v těs­
příjemné a potěšující. Z této logiky tedy vy­ ném vztahu mají sklon přemýšlet o milované
plývá, že zamilovat se je příjemné, protože to bytosti stejným způsobem, jakým přemýšlejí
přináší rychlé rozšíření vlastního já. o sobě. Znamená to, že blízký člověk s námi
Badatelé zkoumali souvislost mezi zami­ splývá do té míry, že se s ním začínáme po­
lováním a rozšířením vlastního já tak, že se važovat za jednu bytost. Jedna studie tuto
v podzimním semestru zaměřili na početnou představu, že druhého člověka zahrnujeme do
skupinu studentů prvního ročníku univerzity. vlastního já, testovala. Účastníci studie žijící
Jednou za 14 dní po dobu deseti týdnů odpo­ v manželském svazku měli co nejrychleji a nej­
vídali studenti na otázku: „Kdo jste dnes?“ Bě­ přesněji rozhodnout, zda vybrané osobní vlast­
hem tří minut měli studenti uvést co nejvíce nosti jsou či nejsou součástí jejich osobnosti.
slov a frází, které jim přišly na mysl a jimiž by Na základě předchozího testování badatelé vě­
popsali svůj současný stav. Kromě toho odpo­ děli, že některé rysy patřily účastníkům, ale ni­
vídali na řadu dalších otázek a mimo jiné také koli jejich partnerům, nebo se jimi naopak vy­
na to, zda se od posledního dotazování zami­ značovali partneři účastníků, a nikoli samotní
lovali. U studentů prvního ročníku univerzi­ účastníci. Podle očekávání účastníci studie od­
ty je zároveň vysoká pravděpodobnost, že se povídali pomaleji a dopouštěli se většího počtu
zamilují hned v průběhu prvního semestru - chyb u rysů, v nichž se se svým partnerem lišili
stává se to jedné třetině z nich (Aron, 2002)! (Aron, Aron, Tudor a Nelson, 1991). Nejste-li
Početný vzorek „šťastně zamilovaných“ umož­ tedy vy sami nijak zvlášť laskaví, ale váš partner
nil vědcům srovnávat vlastní popisy studentů ano, a máte se rozhodnout, zda se k vám hodí

druhý

OBRÁZEK 18.7
Zahrnutí druhého partnera do vlastního já. Zkoumané osoby mají zakroužkovat obrázek, který nejlépe vystihuje jejích vztah. Badatelé
zjistili, že míra, v níž lidé zahrnují partnera do vlastního já, předpovídá délku trvání vztahu. (A. Aron, E. N. Aron a D. Smollan /1992/:
Inclusion of other in the šelf scale and the structure of interpersonal closeness, Journal oj" Personality and Sociál Psychology, 63,
596-612, obrázek 1 na str. 597. © 1992, Američan Psychological Association. Přetištěno se svolením.)
 výraz „taktní“, jste poněkud zmatení. Chvíli ty osamělosti a touhy při dočasném odlouče­
vám trvá, než si uvědomíte, že máte sice pro­ ní nebo když člověk pociťuje hluboký smutek
spěch z partnerovy taktnosti, ale sami taktní po ztrátě životního partnera. Je také pravda,
nejste! Váš zmatek je ale dobrým znamením. že věrné dvojice se vzájemně doplňují a ko­
Jiní badatelé totiž prokázali, že dobrým predik- ordinují svou každodenní činnost natolik, že
torem trvalosti vztahu je právě to, do jaké míry výskyt bouřlivých emocí v takovém vztahu je
lidé v páru na jednoduché obrázkové škále za­ paradoxně poměrně vzácný (Berscheid, 1983).
hrnují druhého partnera do vlastního já (viz Mnoho amerických vysokoškoláků zahrnu­
obrázek 18.7) (Aron, Aron a Smollan, 1992). tých do dříve citovaného průzkumu uvedlo, že
když se z manželství vytratí láska, je to dosta­
Vášnivá a věrná láska tečný důvod k rozvodu. Ti, kteří kladou rov­
Několik badatelů se pokusilo rozlišit různé nítko mezi lásku a vášnivou lásku, však budou
formy lásky. Nejčastěji se rozlišuje mezi láskou patrně zklamáni. Nejspokojenější dlouholeté
vášnivou a věrnou (Hatfield, 1988; Peele, 1988). páry zdůrazňují ve svém vztahu význam věrné
Vášnivá láska je definována jako intenzivní lásky. Teorie i výzkum naznačují, že intenziv­
emoční stav, ve kterém „se současně v cito­ ní pocity typické pro vášnivou lásku s velkou
vém zmatku objevují pocity něhy a sexuální­ pravděpodobností nepřetrvávají dlouhodobě
ho vzrušení, radosti, smutku i úlevy, altruismu (Berscheid, 1983; Solomon a Corbit, 1974).
i žárlivosti“ (Berscheid a Walster, 1974, str. Spisovatel Giraldi v 16. století napsal: „Histo­
177). Vědci se domnívají, že prožitek vášnivé rie milostného vztahu je v jistém smyslu dra­
lásky v sobě spojuje fyziologické vzrušení (ak­ matem jeho boje proti času.“
tivaci) s vědomím, že vzrušení je vyvoláno mi­ Tento názor dokresluje studie, která srov­
lovanou osobou (Berscheid a Walster, 1974). návala dlouholetá manželství ve Spojených
Naopak věrná láskaje definována jako „hlu­ státech - kde lidé tvrdí, že se berou z lásky -
boká náklonnost, kterou chováme vůči těm, a manželství v Japonsku, jež dohodli rodiče
s nimiž je těsně spjat náš život“ (Hatfield, snoubenců. Zcela podle očekávání začínala
1988, str. 205). Charakteristickými znaky věrné americká manželství s vyšší úrovní projevo­
lásky jsou důvěra, starostlivost, tolerance part­ vané lásky a sexuálního zájmu než japonská
nerových chyb a zvláštních zvyklostí a emoční manželství. Ale míra projevované lásky u obou
vřelost a láska spíše než vypjatá emoční vášeň. skupin klesala a po deseti letech nebyly mezi
S postupujícím časem však vzrůstá vzájemná oběma skupinami žádné rozdíly. Mnohé páry
závislost partnerů a prostor pro silné emoce zahrnuté do této studie přesto uváděly, že je­
se ve skutečnosti rozšiřuje. Je to patrné tehdy, jich manželství je poměrně uspokojivé a že se
když dlouholetí partneři prožívají silné poci­ u nich časem rozvinula věrná láska, která se
projevuje dobrou komunikací mezi partnery,
vyrovnaným rozdělením práce a rovnopráv­
V pozdějším věku nabývá na významu věrná láska a vášnivost ností při rozhodování (Blood, 1967).
romantické lásky je méně důležitá. Z toho plyne ponaučení, že vášnivá láska je
sice úžasná pro začínající dvojice, ale současně
platí, že síly podporující pevný a dlouhodobý
vztah jsou méně vzrušující, vyžadují větší úsilí
a souvisejí spíše s rovností než s vášní. Zane­
dlouho uvidíme, že vášnivá a věrná láska jsou
možná i neslučitelné.

Triangulární teorie lásky

Jiní badatelé se domnívají, že dělit lásku na
dva typy - vášnivou a věrnou — je příliš zjed­
nodušující. Podrobnější rozlišení nabízí tri­
angulární teorie lásky. Ta dělí lásku na tři
složky: intimitu, vášeň a oddanost (Sternberg,
1986). Intimita je emoční složka, jejíž součástí
je blízkost a sdílení pocitů. Vášeň je motivač­ TABULKA 18.2
ní složka, která zahrnuje sexuální přitažlivost Triangulární teorie lásky. Kombinace tří složek lásky vytváří osm typů
a romantické pocity zamilovanosti. Oddanost vztahů. (R. Sternberg /1986/: Triangular Theory of Love, Psychological
Review, 93: 119-135. ® 1986, Američan Psychological Association.
je kognitivní složka, jež odráží úmysl setrvat
Upraveno se svolením.)
ve vztahu. Různým kombinováním těchto slo­
žek získáme osm typů vztahu, které zachycuje Intimita Vášeň Oddanost
tabulka 18.2. Vášnivá láska je v tomto sché­ lhostejnost nízká nízká nízká
matu rozdělena na dva typy: zamilovanost
náklonnost vysoká nízká nízká
a romantickou lásku. Oba typy jsou charak­
teristické velkou vášní a malou oddaností, ale zamilovanost nízká vysoká nízká
zamilovanost obsahuje málo intimity a ro­ romantická láska vysoká vysoká nízká
mantická láska zahrnuje značnou dávku in­
nenaplněná láska nízká nízká vysoká
timity. Pro věrnou lásku je typická oddanost
a vysoká míra intimity, ale malá vášeň. věrná láska vysoká nízká vysoká

pošetilá láska nízká vysoká vysoká

Strategie utváření a upevňování vztahu
naplněná láska vysoká vysoká vysoká
Jiný přístup k romantické a sexuální přitaž­
livosti čerpá z Darwinovy evoluční teorie.
V 1. kapitole jsme uvedli, že evoluční psy­
chologie se zabývá původem psychologických stane platným dospělým příslušníkem svého
mechanismů. Vychází při tom z představy, že druhu o mnoho let dříve, než se o sebe doká­
psychické mechanismy se musely stejně jako že sám postarat stejně starý člověk. Proto bylo
biologické mechanismy vyvíjet po miliony v minulosti našeho druhu vždy tak důležité,
let procesem přírodního výběru. Znamená to aby dítě mělo oba rodiče, kteří je chrání, za­
tedy, že psychické mechanismy mají genetický bezpečují a vychovávají. Na rozdíl od lidí jsou
základ a v minulosti prokázaly svou užitečnost šimpanzí samci i samice poměrně promis­
při řešení problémů souvisejících s přežitím kuitní a samci mají jen malý nebo nemají vů­
nebo při zvyšování vyhlídek na reprodukci. bec žádný zájem o výchovu mláďat.
Zájem sociálních psychologů o evoluci vedl Evoluční psychologové dále tvrdí, že vzhle­
k novému (a někdy kontroverznímu) prověře­ dem ke skutečnosti, že muži a ženy hrají
ní několika jevů. Patří mezi ně utváření páro­ v procesu reprodukce odlišnou úlohu, mohly
vých vazeb a odlišné sexuální chování a stra­ se odlišně vyvinout i jejich strategie a takti­
tegie páření mužů a žen. ky páření. Vzhledem k tomu, že muž může
Z evolučního pohledu se muži a ženy páří, teoreticky zplodit stovky potomků, je pro něj
aby zplodili potomstvo, jehož prostřednictvím evolučně výhodné oplodnit co nejvíce žen, aby
předají své geny budoucím generacím. Aby tak příštím generacím předal co nejvíce svých
to mohli udělat, musí vyřešit několik pro­ genů. Žena musí naopak do každého dítě­
blémů. Kromě jiného musí (1) zvítězit nad te investovat mnoho času a energie a během
soupeři a získat přístup k plodným příslušní­ života může mít jen omezený počet potom­
kům opačného pohlaví, (2) vybrat si partnera ků. Proto je pro ni výhodné vybrat si partne­
s nejvyšším reprodukčním potenciálem, (3) ra, který je ochoten a schopen podílet se na
zapojit se do nezbytného sociálního a sexuál­ ochraně a výchově jejích dětí. Touto taktikou
ního chování, které vede k početí, (4) zabrá­ žena maximalizuje pravděpodobnost, že své
nit partnerovi v odchodu a (5) zajistit přežití geny předá příštím generacím. Z této úvahy
a reprodukční úspěch potomstva (Buss, 1994). tedy vyplývá, že muži jsou v důsledku evolu­
Podle evolučních psychologů se člověk v prů­ ce promiskuitnější a méně nároční ve výběru
běhu evoluce naučil vytvářet pevné a dlou­ sexuálních partnerek než ženy. Skutečně bylo
hodobé partnerské svazky, aby zajistil přežití mnohokrát doloženo, že v mnoha společ­
potomstva do reprodukčního věku. Jak jsme nostech jsou muži promiskuitnější než ženy.
uvedli ve 3. kapitole, čím složitější je nervová Společností, jež mužům dovolují mít více než
soustava organismu, tím delší dobu organis­ jednu ženu, je mnohem více než těch, které
mus potřebuje k dosažení zralosti. Šimpanz se dovolují ženám mít více mužů (Wilson, 1978).
 Evoluční teorie také předpokládá, že muž Navzdory těmto kritickým poznámkám
by měl dávat přednost páření s nejplodnější není pochyb o tom, že evoluční myšlení zno­
dostupnou partnerkou, protože taková žena vu oživilo psychologii osobnosti i sociální
s největší pravděpodobností počne a dono­ psychologii. Ve společenských vědách patrně
sí jeho děti. Zena by podle stejného princi­ neexistuje žádný jiný princip s tak silným vy­
pu měla dávat přednost dobře zajištěným světlujícím potenciálem, jako je princip evo­
mužům ve vysokém společenském postavení. luce. Vznik evoluční psychologie znovu doka­
Děti takových mužů mají nejlepší šanci dožít zuje význam biologických důkazů v současné
se dospělosti a mít vlastní děti. Všechny uve­ psychologii. Dokonce i sociální psychologové,
dené předpoklady tedy vedou evoluční biolo­ kteří studují procesy sociální kognice, se nyní
gy k domněnce, že muži budou dávat před­ zabývají teoretickými úvahami o tom, jak
nost mladším ženám (jež před sebou mají a proč se vyvinuly naše strategie zpracování
mnoho plodných let), zatímco ženy budou sociálních informací (Nisbett a Ross, 1980;
dávat přednost starším mužům (kteří mají viz také Buss a Kenrick, 1998).
více zdrojů). Tento pohlavní rozdíl ve výběru
partnerů byl potvrzen průzkumem příslušní­
DÍLČÍ shrnutí
ků 37 různých kultur (Buss, 1989). Novější
výzkumy ale naznačují, že když lidé neuvádějí ■ 0 tom, zda nám určitý jedinec bude připadat
přitažlivý, rozhoduje mnoho faktorů.
všeobecné preference, ale hodnotí potenciál­
Nejdůležitější je tělesná přitažlivost, blízkost,
ního partnera ve skutečném životě, rozdíly
obeznámenost, podobnost a přenos.
mezi oběma pohlavími mizí (Eastwick a Fin-
■ Teoretikové předpokládají, že lidé se mimo
kel, 2008). jiné zamilovávají proto, že tím rozšiřují své já.
Evoluční psychologie nezůstala ušetřena ■ Vědci se několikrát pokoušeli klasifikovat
kritiky. Někteří tvrdí, že i když se určitý vzo­ různé typy lásky. Pro vášnivou lásku
rec chování objevuje v mnoha, nebo dokon­ jsou typické silné a často i rozporuplné
ce ve všech kulturách, nemusí z toho nutně emoce, kdežto věrnou lásku charakterizuje
vyplývat, že je zakotven v genech. Například důvěra, péče, tolerování partnerových

některé obecně platné pohlavní rozdíly vysky­ chyb, vřelost a náklonnost. Jiná klasifikace
rozlišuje v lásce tyto složky: intimitu, vášeň
tující se v mnoha kulturách mohly vzniknout
a oddanost.
prostě proto, že ženy jsou fyzicky slabší než
■ Evoluční psychologie tvrdí, že lidé se
muži a až donedávna byly po většinu svého
v důsledku evoluce naučili vytvářet
dospělého života těhotné nebo kojily. V dů­ dlouhodobé partnerské vztahy, protože
sledku toho vznikla prakticky ve všech společ­ taková partnerská pouta pomáhají
nostech dělba práce na základě pohlaví. Muži zajistit přežití potomků do reprodukčního
tak získali politickou moc a právo rozhodovat věku. Rozporuplnější hypotéza evoluční
a ženy byly připoutány k péči o děti a o do­ psychologie říká, že muži a ženy si

mácnost (Bern, 1993). Vyšší sexuální svoboda v průběhu evoluce vyvinuli odlišné strategie

mužů mohla snadno vyplynout právě z těchto vytváření vztahů: muži jsou promiskuitnější
a vyhledávají mladší ženy.
mocenských rozdílů.
Často je poučné zeptat se, zda by evoluční
úvahy mohly předpovědět jiný, nebo dokon­
ce opačný výsledek. Viděli jsme například Otázky rozvíjející kritické myšlení
argument evolučních psychologů, že schop­ 1 Blízkost velmi často vede ke vzniku
nost mužů zplodit stovky potomků vyvolala náklonnosti, protože vytváří obeznámenost.
evoluční tlak podporující promiskuitu mužů. Proč ale obeznámenost - neboli pouhé

Ale potřeba zajistit přežití potomstva do re­ působení přítomnosti druhého člověka -
vede ke vzniku náklonnosti? Pokuste se najít
produkčního věku - tedy stejná potřeba, která
možná vysvětlení tohoto jevu.
patrně dala vzniknout párovému vztahu muže
2 Která ze tří složek lásky podle Sternbergovy
a ženy - by zase působila opačným směrem ve
triangulární teorie lásky nejpravděpodobněji
prospěch monogamie. Jinak řečeno, pomocí souvisí s rozšířením vlastního já? Zdůvodněte
evoluční teorie lze vysvětlit mužskou promis­ svou volbu.
kuitu i mužskou sexuální věrnost.
Souhrn: Dva způsoby zeznat tyto dva způsoby uvažování, lépe po­
sociální kognice chopíme jejich sociální důsledky a můžeme
je také pozměnit. Pokud chceme a dokážeme
Hlavní ponaučení plynoucí z této kapitoly cíleně uvažovat, můžeme omezit stereotypní
spočívá v tom, že pokud chceme lépe pocho­ uvažování, vyhnout se periferní trase vedoucí
pit sociální chování člověka, nestačí jen chá­ k přesvědčení i minimalizovat přenos. Jestli­
pat vliv sociálních situací (hlavní téma 17. ka­ že ale z jakéhokoli důvodu nedovedeme cíle­
pitoly), ale měli bychom také uvažovat o tom, ně uvažovat - možná že se právě soustředíme
jak lidé přemýšlejí o druhých. Tímto úkolem na rozhovor nebo se pokoušíme vyvolat dobrý
se zabývá sociální kognice. Ta zkoumá procesy, dojem na druhé -, jsme náchylnější k různým
jež aktivují stereotypy a další sociální schéma­ formám automatické sociální kognice a auto­
ta a ovlivňují myšlení a chování lidí. Zkoumá matického chování.
rovněž to, jak lidé překonávají stereotypy, aby
se vzájemně lépe poznali. Zabývá se i těmi Otázky rozvíjející kritické myšlení
procesy, které přivedou člověka ke změně ná­
zoru, a dokonce k tomu, aby se zamiloval. 1 Každý z nás občas podlehne stereotypnímu
posuzování ostatních. Vzpomeňte si na
Výsledky mnoha studií přivedly sociální
situaci, kdy jste někoho odhadli podle
psychology ke zjištění, že sociální kognice -
stereotypu. Nyní se zamyslete nad
neboli přemýšlení o druhých - se odehrává
okolnostmi, které s tím souvisely. Působily
ve dvou režimech: jeden probíhá automaticky při tom situační síly, které podpořily
a mimo vědomí, druhý je cílenější a usilov­ automatické myšlení? Za jakých podmínek
nější. Sociální psychologie vysvětluje tento byste tehdy dokázali uvažovat cíleně?
jev několika různými teoriemi. V této kapito­ 2 Vzpomeňte si na situaci, kdy se vás někdo
le jsme se zaměřili na dvě z nich - na model snažil přesvědčit o vlastním názoru, ale vy

kontinua utváření dojmu (viz obrázek 18.2) jste trvali na svém. Domníval se onen člověk,
že právě uvažujete automaticky, nebo cíleně?
a na model pravděpodobnosti zpracování -,
Jakým způsobem jste v tu chvíli skutečně
ale existuje i mnoho dalších interpretací (viz
uvažovali?
Chaiken a Trope, 1999). Dokážeme-li ro­
 ’0HLED
MĚLI BYCHOM DŮVĚŘOVAT AUTOMATICKÉMU
Ano, automatickému myšlení bychom důvěřovat měli
Ap Dijksterhuis, Radboud University Nijmegen

Ano, ve většině případů. Automa­ a špinavých uličkách, vypracuje si Nevědomí v té době zpracovává
tické procesy jsou obecně před­ spojení mezi „černý" a „špatný". informace a pak se najednou vy­
vídatelné a skutečně spolehlivé. I v tomto případě se nevědomí noří řešení. V těchto případech se
Naše postoje, emocionální reakce chová jako počítač: vložíte ne­ nevědomí projeví v celé své vel­
a nevědomé myšlenkové procesy, smysly, dostanete nesmysly. kolepé nádheře. Vědomé myšlení
které jsou podkladem pro rozho­ Nevhodné asociace jsou sku­ nikdy nevede k výrazné kreativitě.
dování a kreativitu - to vše je tečně výjimkou z pravidla, že ne­ Vždy se jedná o nevědomí. Pokud
objektivním odrazem toho, co vědomí je v podstatě spolehlivé. nevěříte svému nevědomí nebo
jsme se naučili (často nevědom­ Nevědomí nám dává jeden úžasný automatickým procesům, nikdy
ky). Naučíme se mít rádi sladkou nástroj, a sice intuici. Někdy pros­ nebudete kreativní.
chuť a vyhýbat se hořké. Naučíme tě víme, že bychom si měli koupit Jde o to, že tém§ř vždy se mů­
se, že tráva je zelená a obloha tyto boty nebo že bychom neměli žeme spolehnout na své nevědo­
obvykle modrá. Naučíme se, že kupovat auto od tohoto pochyb­ mí, pokud ovšem víme, že využívá
sociální psychologie je zábavná ného prodejce. Intuice nám pomá­ nebo využívalo správné informace.
a herbologie je nudná. Naše ob­ há při velmi důležitých rozhodnu­ Pokud tomu tak není - například
rovská schopnost nevědomě se tích, například při koupi domu či pokud nás nevědomí vede
učit a naučené informace později výběru vysoké školy. V těchto pří­ k předsudkům - měli bychom
reprodukovat a libovolně využívat padech intuice velmi snadno ví­ použít vědomé či řízené procesy,
je někdy skutečně ohromující. tězí nad vědomými nebo řízenými abychom předešli škodám nebo je
Automatické procesy se v jis­ procesy. Můžeme dlouze přemýšlet napravili.
tém smyslu chovají jako počítače, o důležitých rozhodnutích - na­ V jiných případech bychom
a v tomto ohledu jsou tedy vyso­ příklad který dům koupit -, ale měli důvěřovat nevědomým pro­
ce spolehlivé. Pokud víte, jakou naše rozhodnutí to většinou nijak cesům a v jistém smyslu nedů­
informaci jste vložili, můžete si nevylepší. V tomto případě po­ věřovat vědomým procesům. Je
být víceméně jistí tím, jaký bude třebujeme spíše pomoc nevědomí. lákavé domnívat se, že vědomí by
výstup. Jestliže desetkrát propojí­ Při důležitém rozhodování bychom se mělo zabývat nejdůležitějšími
te sladkou chuť s „mňam" a hoř­ si měli dát načas a dovolit svému záležitostmi a méně důležité věci
kou chuť s „fuj", zjistíte, že vaše nevědomí, aby zapojilo intuici. by měly být ponechány na starost
nevědomí vytvořilo asociace, jež Einstein kdysi řekl: „Intelekt nevědomí. Ale není to pravda.
jsou pro vás velmi užitečné a kte­ nemá na cestě k objevu vlast­ V některých oblastech, například
ré vám brání - pokud jste dítě - ně co dělat. Ve vědomí najednou při složitém rozhodování nebo
sníst fíkus z obývacího pokoje. Za nastane obrat, říkejte tomu třeba při tvorbě, pracuje vědomí velmi
předpokladu, že takové asociace intuice, nebo jak chcete, a na­ špatně. Velmi často se stává, že
věrně odrážejí minulost učení da­ jednou vás napadne řéšení, aniž nevědomé procesy probíhají uspo­
ného jedince, mohou se věci ně­ byste věděli proč nebo jak." Sku­ kojivě a vědomí jim v tom jenom
kdy zvrtnout. Pokud do nevědomí tečná kreativita je doménou ne­ překáží.
proniknou nepatřičné informa­ vědomí. Vědecké studie prokázaly, Měli bychom automatické­
ce, vzniknou nepatřičné asociace. že mimořádná kreativita se často mu uvažování důvěřovat? Ano,
Jestliže dítě vyrůstá před zapnu­ ubírá stejnými cestami. Umělci s několika málo výjimkami. Měli
tým televizorem, který většinou a vědci nejprve čtou, přemýšlejí bychom důvěřovat řízenému my­
ukazuje záběry bělochů sekajících a mluví. V tomto období se do šlení? Někdy, ale měli bychom
trávník před upravenými před­ nevědomí dostávají užitečné in­ je používat jen tehdy, když nás
městskými domy a záběry černo­ formace. Potom jsou věci po ur­ automatické procesy zavedou na
chů prodávajících drogy v úzkých čitou dobu ponechány samy sobě. scestí.
Ne, automatickému myšlení bychom důvěřovat neměli
Keith Payne, University of North CaroLina at Chapel HiLL

Měli bychom důvěřovat automa­ ru s jinými pojmy, jako je rovnost, Automatické myšlení vede lidi
tickému myšlení? Ne tak docela. svoboda a lidská práva. k impulzivnímu jednání v ma­
Je vhodné poznamenat, že au­ Předsudky nejsou jediným ome­ ličkostech i důležitých věcech.
tomatické myšlení má hodně do zením automatického myšlení. Ve Ponouká je, aby si zapálili dal­
sebe. Je rychlé. Je snadné. Může chvílích, kdy je naše myšlení ří­ ší cigaretu, přestože jim vědomí
nás udržet naživu a velmi obratně zeno „autopilotem", se někdy připomíná, že je to nezdravé. Au­
vyřešit určitý typ problémů. Po­ staráme o špatné věci a můžeme tomatické myšlení vede lidi k po­
kud se ale spolehneme na auto­ se dopustit nesprávného úsudku šetilému hazardu a našeptává jim,
matické myšlení, jednáme někdy i v těch nejjednodušších záleži­ že když prohráli šestkrát po sobě,
způsobem, na jaký bychom nebyli tostech. Všichni se patrně shod­ po sedmé prostě už musí vyhrát.
pyšní. neme na tom, že lidský život je Vzpomeňte si, kdy jste naposledy
Automatické myšlení je napří­ cenný a že bychom se měli sna­ řekli něco, co vás potom mrzelo.
klad plné stereotypů a předsudků. žit pomoci raději dvěma trpícím Když se nad tím zamyslíte, patrně
Když se lidé spoléhají na automa­ obětem než jedné. Ale když své si uvědomíte, že jste tehdy jedna­
tické myšlení, mají sklon předpo­ bližní skutečně požádáme, aby li v režimu automatického myšlení.
kládat, že černoši jsou zločinci, pomohli obětem hladomoru, vě­ Co s tím tedy dělat? Nemůže­
že přistěhovalci jsou líní a vyso­ nují více peněz na pomoc jedné me se rozhodnout, že nebudeme
koškolští učitelé jsou banda libe­ oběti než na pomoc osmi obětem. myslet automaticky. Pokud víme.
rálů, která se stará jenom o práva Jedna oběť zkrátka vyvolá větší Lidský autopilot nemá vypínač,
černochů a přistěhovalců. Někteří soucit než mnoho obětí. Takové kterým bychom jej mohli vyřa­
lidé těmto věcem samozřejmě věří nesprávné emoční nastavení se dit z činnosti. Ani bychom to
i vědomě, ale automatické reakce projevuje nejen u soucitu, ale nechtěli, protože všechny tyhle
jsou mnohem více zatíženy ste­ i u strachu. Lidé na plážích se automatické dovednosti jsou do­
reotypy a předsudky než vědo­ zdržují dále od moře, protože se cela užitečné. Neznamená to ale,
mé a promyšlené reakce (Payne, obávají útoku žraloků, navzdory že bychom měli všechny příkazy
2006). skutečnosti, že padající kokosy si našeho automatického myšlení
Teoretikové evoluce tvrdí, že každoročně vyžádají více lidských poslouchat bez rozmýšlení. Roz­
automatické systémy myšlení se životů než žraloci (New Scientist, hodujete se, zda sníst podivně
vyvinuly tak, aby řešily problémy 2002). Důsledky nejsou zanedba­ páchnoucí věc, která ležela v led­
přežití, jimž čelili naši předko­ telné. Automatické myšlení přivá­ ničce příliš dlouho? V tom případě
vé. V důsledku toho je tento typ dí lidi k pošetilým rozhodnutím, je asi nejlepší spolehnout se na
myšlení nesmírně účinný při ro­ a přitom by jim trocha počítání automatickou reakci, jež vyvolává
zeznávání nebezpečí a škodlivých mohla zachránit život. Například odpor. Pokud se ale snažíte roz­
látek, při vyhledávání příležitostí po teroristických útocích na bu­ hodnout, jestli byste měli přestat
k páření a podobně. Stejný sou­ dovy Světového obchodního cen­ kouřit nebo zda je přistěhovalec,
bor nástrojů, který je tak užitečný tra a Pentagonu 11. září 2001 za­ který se uchází o zaměstnání,
při předávání genů další generaci, čali mít Američané obavy z létání dostatečně kvalifikovaný či zda
však někdy působí potíže v mo­ a začali více využívat automobily. budete riskovat výstup na Mount
derní demokratické společnosti. Při své automatické reakci nevza­ Everest prostě proto, že tam ta
Automatické myšlení miluje hie­ li v úvahu, že v automobilu jim hora stojí, prokažte si jednu las­
rarchii. Vychází z mentality „my hrozí pětašedesátkrát vyšší riziko kavost. Zamyslete se na pár mi­
versus oni", a proto dokáže velmi smrti než v letadle. V měsících nut, věnujte problému pozornost
rychle odlišit příslušníky vlastní následujících po útocích 11. září a všechno si dobře spočtěte. Ži­
skupiny od „těch cizích". Našim přišlo při autonehodách o život vot řízený autopilotem může být -
předkům, kteří se živili sběrem více než 1500 lidí. Byl to přímý abychom parafrázovali Thomase
a lovem, to bylo nepochybně důsledek příklonu k automobilové Hobbese - bídný, brutální a krát­
k užitku, ale dnes je to v rozpo­ dopravě (Gigerenzer, 2006). kozraký.
 786 18. kapitola Sociální kognice

SHRNUTÍ

1 Sociální psychologie je věda o tom, jak lidé sub­ 9 Atribuce je proces, jímž interpretujeme a vy­
jektivně interpretují sociální zkušenosti a jak světlujeme chování druhých lidí. Jedním z vý­
uvažují o svém sociálním světě. Za nej důležitější znamných atribučních úkolů je rozhodování,
jsou považovány dva různé způsoby myšlení: je­ zda jednání druhé osoby ovládají dispoziční
den z nich je bezděčný a automatický a odehrá­ příčiny (charakter či postoje daného člověka),
vá se často mimo vědomí, druhý je spíše řízený nebo situační příčiny (společenské síly či jiné
a záměrný a člověk si jej plně uvědomuje. vnější okolnosti). Máme sklon připisovat mno­
2 Schematické zpracování informací je vnímání hem vyšší význam dispozičním faktorům
a interpretace vstupních informací z hlediska a podceňovat situační faktory. Tento typ před­
zjednodušených paměťových struktur zvaných pojatosti označujeme jako základní atribuční
„schémata“. Schémata jsou vlastně miniteorie chybu.
o objektech a událostech každodenního živo­ 10 Prastaré kulturní zvyklosti a názory vztahující
ta. Umožňují nám účinně zpracovávat sociální se ke kauzalitě stojí patrně u zdroje současných
informace, protože nám dovolují kódovat a pa­ kulturních odlišností ve stylu myšlení. Výzku­
matovat si pouze jedinečné nebo nej význačnější my prokázaly, že obyvatelé východní Asie uva­
rysy nových objektů či událostí. Stereotypy jsou žují spíše holisticky, kdežto současní příslušníci
schémata o skupinách lidí. západní kultury myslí spíše analyticky. Tyto po­
3 Je-li člověk opakovaně vystaven působení stereo­ znatky zpochybňují představu o univerzalitě lid­
typů, stereotypy se někdy zautomatizují a začnou ské kognice včetně sociální kognice.
působit mimo vědomí. 11 Postoje představují sympatie a nesympatie - pří­
4 Schémata a stereotypy zjednodušují situaci, znivé nebo nepříznivé hodnocení objektů, lidí,
a proto je schematické zpracování zdrojem před­ situací či myšlenek. Postoje mají kognitivní,
pojatosti a chyb při zpracování sociálních infor­ afektivní a behaviorální složku.
mací. Pokud si například utváříme dojem o ji­ 12 Model pravděpodobnosti zpracování tvrdí, že při
ných lidech, býváme pod vlivem efektu pořadí. vzniku názorů a při změně postojů se přesvědčo­
První příchozí informace vyvolá určité schéma vání může ubírat některou ze dvou tras: centrální
a to je při utváření dojmu silnější než informa­ trasou, při níž jedinec reaguje na podstatné argu­
ce, které přijdou později. Schémata a stereotypy menty komunikace, a periferní trasou, při níž je­
rovněž ovládají naše úsudky. dinec reaguje na neobsahové složky komunikace
5 Jakmile je jednou stereotyp aktivován, může (například na počet argumentů) nebo na kontex­
vyvolat řetězec behaviorálních procesů, které tové podněty (například na důvěryhodnost ko­
zahrnují jak naše vlastní chování, tak chování munikátora nebo na příjemnost prostředí). Sdě­
druhých lidí, na něž je stereotyp zaměřen. Tyto lení související se záležitostmi, které se daného
procesy potvrdí původní stereotyp. Takový jev jedince osobně dotýkají, s větší pravděpodobnos­
označujeme jako sebenaplňující se proroctví. tí vyprovokuje myšlenky reagující na podstatné
Tato posloupnost chování může nastat zcela argumenty obsažené ve sdělení. Pokud je obsah
mimo vědomí. sdělení pro jedince nepodstatný nebo jedinec ne­
6 1 stereotypy o sobě mohou být sebenaplňující. chce či nedokáže reagovat na podstatné složky
Hrozba stereotypu označuje situaci, kdy pouhé ne­ sdělení, posuzuje jeho význam s využitím jedno­
bezpečí, že bychom mohli být spojováni se stereo­ duchých heuristik.
typem, zvýší hladinu úzkosti a zhorší výkonnost. 13 Postoje nejlépe predikují chování, pokud (1) jsou
7 Individuace je proces utváření dojmu o ostat­ silné a důsledné, (2) mají úzký vztah k predi-
ních lidech metodou posuzování jejich osobních kovanému chování, (3) jsou založeny na přímé
vlastností na osobním základu. Model kontinua osobní zkušenosti a (4) jedinec si je uvědomuje.
utváření dojmu podrobně popisuje, kdy a jak lidé 14 O tom, zda nám určitý jedinec bude připadat
přistupují k procesu individuace. Individuace přitažlivý, rozhoduje mnoho faktorů. Nejdůleži­
může být podpořena spoluprací. tější je tělesná přitažlivost, blízkost, obeznáme­
8 Stereotypy se sice aktivují automaticky, ale za nost, podobnost a přenos.
příhodných podmínek je lze ovládnout cíleným 15 Teoretikové předpokládají, že lidé se mimo jiné
myšlením. zamilovávají proto, že tím rozšiřují vlastní já.
16 Vědci se několikrát pokoušeli klasifikovat různé vzácný. Jiná klasifikace rozlišuje v lásce tyto slož­
typy lásky. Pro vášnivou lásku jsou typické silné ky: intimitu, vášeň a oddanost.
a často rozporuplné emoce, kdežto věrnou lásku 17 Evoluční psychologie tvrdí, že lidé se v důsledku
charakterizuje důvěra, péče, tolerování partnero­ evoluce naučili vytvářet dlouhodobé partnerské
vých chyb, vřelost a náklonnost. Přestože vášnivá vztahy, protože taková partnerská pouta pomá­
láska v dlouhodobých vztazích postupem času hají zajistit přežití potomků do reprodukčního
ztrácí na síle, prostor pro silné emoce se rozšiřu­ věku. Kontroverznější hypotéza evoluční psycho­
je. Věrné dvojice se vzájemně doplňují a koordi­ logie tvrdí, že muži a ženy si v průběhu evoluce
nují svou každodenní činnost natolik, že výskyt vyvinuli odlišné strategie vytváření vztahů: muži
bouřlivých emocí v takovém vztahu je poměrně jsou promiskuitnější a vyhledávají mladší ženy.

KLÍČOVÉ POJMY

sociální kognice holistické myšlení

schéma analytické myšlení
schematické zpracování postoje
stereotyp model pravděpodobnosti zpracování
sebeschéma centrální trasa
podnícení (priming) periferní trasa
efekt pořadí efekt pouhého vystavení
sebenaplňující se proroctví implicitní egotismus
hrozba stereotypu přenos
individuace rozšíření vlastního já
model kontinua vášnivá láska
sociální identita věrná láska
atribuce triangulární teorie lásky
dispoziční atribuce intimita
situační atribuce vášeň
základní atribuční chyba oddanost

UŽITEČNÉ INTERNETOVÉ STRÁNKY

http://www.atkinsonhilgard.com
Vyplňte si test, vyzkoušejte cvičení a aktivity, prozkoumejte uvedené internetové odkazy.

http://www.socialpsychology.org
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sociální psychologii, a ještě mnohem více! Tato obrovská databáze
informací nabízí škálu přímých odkazů i vyhledávací nástroje, které vám pomohou najít přesně to, co
potřebujete.

http://www.apa.org/pi/oema/racism/contents.html
Tato stránka Americké psychologické asociace přináší otevřenou diskusi o rasismu a stereotypech.
 Dodatek

Statistické
metody a měření
Obsah kapitoly
Deskriptivní statistika 790
Rozdělení četností 790
Střední hodnoty 791
Míry variace 792

Statistická indukce 794

Populace a vzorky 794
Normální rozdělení 794
Škálování dat 796
Jak reprezentativní je průměr? 796
Významnost rozdílu 797

Koeficient korelace 798

Korelace 798
Interpretace korelačního koeficientu 799
Mnoho psychologických prací vyžaduje měře­ TABULKA 1
ní - ať už v laboratorních, nebo v terénních pod­ Hrubé skóry. Skóry přijímacích zkoušek 15 studentů jsou
mínkách. Může jít třeba o měření očních pohybů uvedeny v pořadí, v němž byli studenti zkoušeni.
kojenců, kteří jsou poprvé vystaveni novému pod­
84 75 91
nětu, zaznamenávání galvanické kožní reakce lidí
ve stresu, počítání množství pokusů potřebných 61 75 67
k navození podmíněné reakce u opice, u níž byla 72 87 79
provedena frontální lobotomie, určení skórů do­
75 79 83
sažených u studentů, kteří se učili s pomocí počí­
tače, nebo zjišťování počtu pacientů, kteří vykázali
zlepšení po absolvování určitého druhu psycho­
terapie. Ve všech uvedených příkladech operace
měření produkuje čísla. Psycholog stojí před pro­
TABULKA 2
blémem, jak tato čísla interpretovat a jaký obec­
Rozdělení četností. Skóry z tabulky 1 sdružené do
ný závěr z nich vyvodit. Základní pomůcku pro
třídních intervalů.
splnění tohoto úkolu představuje statistika - obor,
který se zabývá sběrem číselných údajů a vyvozo­ Třídní interval Počet osob ve třídě
váním závěrů z těchto údajů. V tomto dodatku 50-59 1
najdete přehled některých statistických metod,
60-69 3
jež hrají v psychologii významnou roli.
Autoři dodatku vycházeli z předpokladu, že 70-79 7
studenti mívají potíže se statistikou proto, že 80-89 3
o získaných údajích nedokážou srozumitel­
90-99 1
ně uvažovat. Každý, kdo zdá algebru natolik,
že umí používat aritmetická znaménka plus
a minus a v rovnicích umí nahrazovat číslice
písmeny, však dokáže získat základní povědo­ me nejprve rozdělit stupnici, na které se data
mí o statistických metodách. měří, do intervalů. Potom spočítáme položky,
které do každého intervalu spadají. Interval,
do něhož jsou skóry seskupeny, nazýváme
Deskriptivní statistika třídní interval. Rozhodnutí o tom, do kolika
třídních intervalů se budou data sdružovat,
Statistika slouží především ke stručnému a pře­ není určeno žádnými pravidly, ale vychází
hlednému popisu velkého množství dat. Předpo­ z úsudku badatele.
kládejme, že chceme studovat skóry přijímacích Tabulka 1 uvádí vzorek hrubých dat před­
zkoušek pěti tisíc studentů, které jsou zazname­ stavující skóry přijímacích zkoušek na vyso­
nány v jejich kartách. Tyto skóry představují ne­ kou školu u 15 studentů. Skóry jsou uvedeny
zpracované údaje. Prolistováním karet získáme v pořadí, v jakém byli studenti testováni (prv­
určitou představu o dosažených skórech, ale není ní student dosáhl skóru 84, druhý 61 a tak
možné, abychom si je všechny zapamatovali. Bu­ dále). Tabulka 2 uvádí tato data uspořáda­
deme tedy potřebovat nějaké shrnutí získaných ná do určitého rozdělení či rozložení - a to
údajů - vypočítáme například jejich průměr podle četností, pro které byl stanoven třídní
nebo zjistíme nejnižší a nejvyšší skór. Statistické interval 10. Jeden skór spadá do intervalu od
souhrny nám umožní, abychom si údaje zapa­ 50 do 59, tři skóry do intervalu od 60 do 69
matovali a přemýšleli o nich. Taková souhrnná a tak dále. Všimněte si, že většina skórů spadá
bilance se nazývá deskriptivní {popisná) statistika. do intervalu od 70 do 79 a pod interval 50-59
a nad interval 90-99 nespadají žádné skóry.
Rozdělení četností je často pochopitelnější
Rozdělení četností při grafickém znázornění. Nejčastěji se pou­
Položkám nezpracovaných dat porozumíme žívá histogram četností. Jeho příklad je uveden
lépe, jsou-li seskupeny do takzvaných rozdě­ v levé části obrázku 1. Histogramy jsou se­
lení četností. Chceme-li data seskupit, musí- staveny ze sloupců, jejichž základna je dána
 skóry testů

OBRÁZEK 1
Diagramy četností. V diagramech jsou zaneseny údaje z tabulky 2. Vlevo je histogram četnosti, vpravo je polygon četností.

třídním intervalem a výška je určena odpo­ Medián je skór prostřední položky, který
vídající třídní četností. Alternativním způso­ získáme tak, že skóry uspořádáme podle ve­
bem grafického znázornění rozdělení četnos­ likosti a potom z každé strany odpočítáme
tí je polygon četností, jehož příklad je uveden stejný počet skórů, abychom dostali ten pro­
v pravé části obrázku 1. Polygony četností střední. Pokud uspořádáme 15 skórů z první
jsou sestaveny z přímých čar, které spojují tabulky od nejvyššího k nejnižšímu, osmý skór
středy třídních intervalů vynesené do úrovně z každé strany vychází na 75. Pokud je sudý
odpovídajících třídních četností. Pro úplnost počet položek, jednoduše vypočítáme průměr
vyobrazení se na každý konec rozdělení při­ ze dvou položek, které leží uprostřed. Modus
dává jedna třída navíc, a protože tyto třídy je skór, který se v daném rozdělení vyskytuje
mají nulovou četnost, oba konce obrázku se nejčastěji. V tabulce 1 se nejčastěji vyskytuje
dotýkají vodorovné osy. Polygon četností tedy skór 75; modus tohoto rozdělení je tedy 75.
poskytuje stejné informace jako histogram U normálního (Gaussova) rozdělení, v němž
četností, ale místo sloupců používá soustavu jsou skóry rozloženy rovnoměrně na obě
spojených čar. strany od středu (jako na obrázku 1), splývají
V praxi bychom získali mnohem větší průměr, medián a modus vjedno. Neplatí
množství položek, než je zaneseno v obrázku to pro rozdělení, která jsou zešikmená nebo­
1, ale na všech vyobrazeních v tomto dodatku li asymetrická. Předpokládejme, že chceme
je uvedeno minimální množství dat proto, aby analyzovat doby odjezdu ranního vlaku. Vlak
čtenář mohl snadno sledovat jednotlivé kroky obvykle odjíždí včas, tu a tam odjede později,
při vytváření tabulek a grafů. ale nikdy neodjede dříve. U vlaku, který má
podle jízdního řádu odjíždět v 8.00 hodin, by
mohl týdenní záznam odjezdů vyhlížet takto:
Střední hodnoty
Střední hodnota je reprezentativní bod na naší Po 8.00 průměr = 8.07
škále - středový bod, který shrnuje důležité Út 8.04 medián = 8.02
informace o získaných údajích. Běžně se pou­ St 8.02 modus = 8.00
žívají tyto tři hodnoty: průměr, medián a modus. Čt 8.19
Průměr je dobře známý aritmetický průměr Pá 8.22
získaný sečtením všech skórů a vydělením zís­ So 8.00
kané hodnoty počtem skórů. Součet hrubých Ne 8.00
skórů v tabulce 1 je 1125. Vydělíme-li tuto
hodnotu číslem 15 (počet skórů), vyjde prů­ Rozložení dob odjezdů je v tomto případě
měr 75. zešikmené kvůli dvěma pozdním odjezdům,
které zvyšují průměrnou dobu odjezdu, ale
neovlivňují příliš medián ani modus.
Bez správného pochopení šikmosti mohou
být rozdíly mezi mediánem a průměrem zavá­
dějící (viz obrázek 2). Jestliže se například ve­
dení firmy dohaduje s vedením odborů o pla­
tech zaměstnanců, je možné, že se průměr
a medián příjmů budou pohybovat opačným
směrem. Předpokládejme, že firma zvýší mzdy
většiny zaměstnanců, ale sníží platy nejvýše
postavených manažerů, kteří až dosud stáli
velmi vysoko na platovém žebříčku. Mediáno­
vý příjem ve firmě tedy mohl vzrůst, zatímco
průměrný plat klesl. Strana, která chce dokázat
nárůst příjmů, by argumentovala mediánem,
zatímco strana, jež by chtěla dokázat pokles
příjmů, by si pro argumentaci zvolila průměr.
Průměr je nejčastěji používanou střední
hodnotou, ale občas jsou užitečnějšími hod­
notami medián a modus.

Míry variace
O rozdělení obvykle potřebujeme mít více in­
formací, než kolik lze vyčíst z některé střední
hodnoty. Potřebujeme například vědět, zda
se skóry těsně shlukují kolem průměru, nebo
OBRÁZEK 2
zda jsou rozptýlenější. Míra rozptýlení skórů
Křivky zešikmených rozdělení. Všimněte si, že
kolem průměru se nazývá míra variace.
zešikmené rozdělení se označuje podle směru, ve kterém
Míry variace jsou užitečné přinejmenším klesá pozvolnější část křivky. Všimněte si také, že
dvěma způsoby. Za prvé nám říkají, jak je u zešikmeného rozdělení se neshodují hodnoty průměru,
průměr reprezentativní. Je-li hodnota variace mediánu a modu; medián se obvykle nachází mezi
malá, víme, že jednotlivé skóry se nacházejí modem a průměrem.

blízko průměru. Je-li variace velká, nemůžeme

použít průměr jako reprezentativní hodnotu.
Předpokládejme, že návrhář vytvořil oděvy pro
skupinu lidí, aniž by je přesně změřil. Je jistě gové často používají tři míry variace - rozpětí,
užitečné znát jejich průměrnou velikost, ale rozptyl a standardní (směrodatnou) odchylku.
bylo by také důležité znát rozptyl jednotlivých Pro zjednodušení aritmetického výpočtu
velikostí. Druhá míra poskytuje měřítko, kte­ budeme předpokládat, že pět studentů z kaž­
rým lze stanovit variabilitu mezi velikostmi. dé třídy se uchází o přijetí na vysokou školu.
Pro ilustraci použijeme údaje z obrázku 3. Při přijímacích zkouškách dosáhli následují­
Obrázek zachycuje rozdělení četností skórů, cích skórů:
kterých dosáhly při přijímacích zkouškách
dvě třídy po 30 studentech. Obě třídy mají Skóry studentů ze třídy I:
stejný průměr 75, ale vykazují zřetelně od­ 73, 74, 75, 76, 77 (průměr = 75)
lišnou míru variace. Skóry všech studentů ze
třídy I jsou seskupeny těsně kolem průměru, Skóry studentů ze třídy II:
kdežto skóry studentů ze třídy II jsou roz­ 60, 65, 75, 85, 90 (průměr = 75)
ptýlené v širším rozmezí. Potřebujeme nějaké
měřítko, abychom dokázali přesněji specifi­ Nyní vypočítáme míry variace u těchto dvou
kovat, jak se tato dvě rozdělení liší. Psycholo- vzorků. Rozpětí se rozprostírá mezi nejnižším
 TABULKA 3
Výpočet rozptylu a standardní odchylky.

Skóry třídy I (průměr = 75)

d d2

77 - 75 = 2 4

76 - 75 = 1 1

75 - 75 = 0 0

74 - 75 = -1 1

73 - 75 = -2 4

10

součet <F = 10
OBRÁZEK 3
rozptyl = průměr d! = 10 / 5 = 2,0
Dvě rozdělení s různým rozptylem. Z obrázku je patrné, že skóry
standardní odchylka (o) = VŽJ) = 1,4 třídy I se shlukují těsněji kolem průměru než skóry třídy II, i když
průměrné skóry obou tříd jsou stejné (75). U třídy I spadají všechny
Skóry třídy II (průměr = 75) skóry do intervalu od 60 do 89 a většina skórů se nachází v intervalu
70-79. Ve třídě II jsou skóry rozloženy poměrně rovnoměrně v širokém
d d2 rozmezí od 40 do 109. Rozdíl variability obou rozdělení lze změřit pomocí
90-75 15 225 standardní odchylky, která je u třídy I menší než u třídy II.

85 - 75 = 10 100

75 - 75 = 0 0
a získáme tak průměrnou odchylku, která se
65 - 75 = -10 100
nazývá rozptyl. Jakmile provedeme právě po­
60 - 75 = -15 225 psanou operaci s údaji z obrázku 3, zjistíme,
650 že rozptyl třídy I je 2,0 a rozptyl třídy II je
130. Třída II tedy nepochybně vykazuje mno­
součet d2 = 650
hem větší rozptyl skórů než třída I.
rozptyl = průměr d2 = 650 / 5 = 130 Nevýhodou rozptylu je skutečnost, že uvá­
standardní odchylka (o) = ýl30 = 11,4 děné hodnoty jsou v kvadratické podobě.
Rekneme-li tedy, že rozptyl třídy I se rovná
dvěma, neznamená to, že skóry třídy I se liší
v průměru o dva body od průměrné hodnoty.
a nejvyšším dosaženým skórem. Rozpětí skó­ Znamená to, že 2 je průměr druhých mocnin
rů pěti studentů ze třídy I je 4 (od 73 do 77); odchylek od průměrného skóru. Chceme-
rozpětí skórů studentů ze třídy II je 30 (od 60 -li získat míru variability, která je vyjádře­
do 90). na v původních jednotkách měření (v tomto
Rozpětí se vypočítá snadno, ale častěji se případě tedy v bodech dosažených u zkouš­
používá rozptyl a standardní odchylka. Jsou ky), musíme vypočítat druhou odmocninu
to citlivější ukazatele variace, protože počítají rozptylu. Tato hodnota se nazývá standardní
se všemi skóry, a ne jen s krajními hodnotami (směrodatná) odchylka. Označuje se malým
jako rozpětí. Rozptyl udává, jak dalece se skó­ řeckým písmenem sigma (o), které se využívá
ry, které tvoří rozdělení, odchylují od průměru i v dalších statistických výpočtech, jak si uká­
daného rozdělení. Chceme-li vypočítat roz­ žeme za chvíli. Vzorec pro výpočet standardní
ptyl, nejprve vypočítáme odchylku d každé­ odchylky je:
ho skóru od průměru. Uděláme to tak, že od
každého skóru odečteme průměr (viz tabulka
3). Potom vypočítáme druhou mocninu kaž­
dé odchylky a zbavíme se tak záporných čísel.
Nakonec všechny odchylky sečteme, získanou Skóry vzorků z obou tříd jsou pro usnadnění
hodnotu vydělíme celkovým počtem odchylek výpočtu standardní odchylky uspořádány v ta­
bulce 3. První krok zahrnuje odečtení průmě­ teploty odečítáním teploměru v určitou denní
ru od každého skóru (průměr u obou tříd je dobu, tedy bez nepřetržitého zaznamenávání
75). Touto operací získáme kladné hodnoty d teploty; můžeme odhadnout celkový počet
pro skóry nad průměrem a záporné hodnoty slov v encyklopedii tak, že spočítáme slova na
d pro skóry pod průměrem. Záporné hodnoty náhodně zvolených stránkách. Všechny uvede­
zmizí po umocnění hodnot na druhou ve ve­ né příklady zahrnují výběr vzorku z populace.
dlejším sloupci. Druhé mocniny odchylek se Pokud kterýkoli z uvedených procesů opaku­
sečtou a potom se dělí hodnotou N (tedy po­ jeme, získáme nepatrně odlišné výsledky, pro­
čtem případů ve vzorku). V našem příkladu je tože vzorek není plně reprezentativní pro ce­
N = 5. Vypočítáním odmocniny z tohoto sou­ lou populaci, a tudíž obsahuje výběrové chyby.
čtu druhých mocnin odchylek vyděleného po­ A. zde se dostává ke slovu statistická indukce.
čtem případů získáme standardní odchylku? Vědci vybírají z populace vzorek dat, aby
z něj mohli vyvodit určité závěry o populaci.
Ze vzorku dat získaných při sčítání lidu lze
Statistická indukce například zjistit, zda populace stárne nebo zda
má tendenci stěhovat se do předměstských
Jakmile jsme se seznámili se statistikou jako čtvrtí. Obdobně se studují výsledky experi­
způsobem popisu dat, můžeme se zabývat mentů s cílem určit účinky experimentálních
procesem interpretace, tedy vyvozováním zá­ manipulací na chování - zda je vnímání výšky
věrů z dat. tónu ovlivněno hlasitostí, zda výchovné po­
stupy rodičů mají prokazatelné účinky v poz­
dějším životě. Pokud chceme vyvodit statistic­
Populace a vzorky ké závěry, musíme vyhodnotit vztahy, které se
Nejprve je třeba začít rozlišovat mezi populací ve vzorku dat objevují. Tyto závěry vždy obsa­
a vzorkem vybraným z této populace (výbě­ hují jistou míru nejistoty, která je způsobena
rem). Sčítání lidu, která provádějí statistické výběrovými chybami. Pokud však statistické
úřady v různých zemích, se pokoušejí popsat testy ukazují, že účinek zjištěný ve vzorku je
celou populaci tak, že od každého člověka poměrně velký (vzhledem k odhadu výběrové
v zemi získávají popisný materiál o jeho věku, chyby), můžeme si být jistí, že účinek pozoro­
rodinném stavu a tak podobně. Pojem popula­ vaný u vzorku platí i pro celou populaci.
ce je vhodný pro sčítání lidu, protože předsta­ Statistická indukce se tedy zabývá problé­
vuje všechny obyvatele žijící v daném státu. mem vyvození závěru o určitém rysu populace
Ve statistice se populace neomezuje pouze z informací získaných ze vzorku dané popula­
na lidi, zvířata nebo věci. Populací mohou být ce. V úvodu do statistické indukce se budeme
všechny teploty vzduchu naměřené v uplynu­ zabývat normálním rozdělením a jeho využi­
lých deseti letech, všechna slova anglického tím při interpretaci standardní odchylky.
jazyka nebo všechna data z jakéhokoli vyme­
zeného souboru. Často však nemáme přístup
k celé populaci, a proto se snažíme vybrat z ní Normální rozdělení
náhodný (nepředpojatý) vzorek, který by ji do­ Když shromáždíme velké množství dat, kte­
statečně reprezentoval. Můžeme položit určité rá uspořádáme do tabulek a zaneseme do
otázky náhodně vybranému zlomku populace, histogramů nebo polygonů, často získáme
jako to dělají různé agentury pro výzkum ve­ křivku ve tvaru zvonu, které říkáme normál­
řejného mínění; můžeme odvodit průměrné ní rozdělení (nebo normální rozloženi). Většina
položek zde spadá do blízkosti průměru (vr­
chol zvonu). Boční strany zvonu končí u vel­
mi nízkých a velmi vysokých skórů. Popsaný
hodnot zř dělí spíše hodnotou 2V-1 než hodnotou TV. U přiměřeně tvar křivky je hodně zajímavý, protože vzniká
velkých vzorků je však skutečná hodnota standardní odchylky ’jen i tehdy, když je výsledek procesu založen na
velkém počtu náhodných a na sobě nezávislých
událostí. Názorná pomůcka zachycená na
najdete u Phillipse (1992). obrázku 4 ukazuje, jak sled náhodných
událostí vytváří normální rozdělení. Náhodný
faktor, který rozhoduje o tom, zda ocelová
kulička spadne vlevo, nebo vpravo, jakmile
narazí k místu, kde se kanálky větví, odpovídá
za vznik symetrického rozdělení: nejvíce
kuliček padá dolů přímo doprostřed, ale tu
a tam spadne některá kulička do krajních
přihrádek. Tato pomůcka názorně ukazuje,
jak vypadá náhodné rozdělení, které se blíží
normálnímu rozdělení.
Normální rozdělení (obrázek 5) je mate­
matické znázornění ideálního rozdělení, jehož
podobu nám přiblížila pomůcka znázorněná OBRÁZEK 5
na obrázku 4. Normální rozdělení reprezentuje
Normální rozdělení. Křivku normálního rozdělení
pravděpodobnost toho, že se položky v nor­ lze sestrojit za pomoci hodnot průměru a standardní
málně rozložené populaci budou odchylovat odchylky. Plocha pod křivkou mimo hodnoty -3a a +3a je
od průměru v určité míře. Procenta uvedená na zanedbatelná.
obrázku 5 představují procenta plochy ležící pod
křivkou mezi vyznačenými hodnotami stup­
nice. Celková plocha pod křivkou představuje standardní odchylku od průměru (±lcr); 95 %
celou populaci. Přibližně dvě třetiny případů případů spadá do intervalu ±2c a prakticky
(68 %) spadají mezi plus jednu a minus jednu všechny případy (99,7 %) jsou v intervalu ±3cr.
Podrobnější přehled ploch pod jednotlivými
částmi normální křivky najdete v tabulce 4.
Použijeme nyní tabulku 4 a budeme sledo­
vat, jak jsou odvozeny hodnoty 68 % a 95 %
na obrázku 5. Ze třetího sloupce tabulky 4
zjistíme, že mezi hodnotou -lo a středem

TABULKA 4
Plocha normálního rozdělení jako poměrná část celé oblasti.

standardní (1) plocha (2) plocha (3) plocha mezi

odchylka vlevo od této vpravo od touto hodnotou
hodnoty této hodnoty a průměrem

-3,0o 0,001 0,999 0,499

-2,5o 0,006 0,994 0,494

-2,0o 0,023 0,977 0,477

-l,5o 0,067 0,933 0,433

-1,0a 0,159 0,841 0,341

-0,5a 0,309 0,691 0,191

0,0a 0,500 0,500 0,000

OBRÁZEK 4
Pomůcka znázorňující náhodné rozdělení. Desku +0,5g 0,691 0,309 0,191
držíme obráceně tak dlouho, dokud všechny kuličky
+l,0o 0,841 0,159 0,341
nespadnou do zásobníku. Potom desku znovu obrátíme
a držíme ji svisle, dokud kuličky nespadnou do devíti +l,5cr 0,933 0,067 0,433
sloupců. Přesný počet kuliček, které spadnou do
jednotlivých sloupců, se bude při opakování pokusu +2,0ct 0,977 0,023 0,477
měnit. Výška sloupců se však bude v průměru blížit +2,5ct 0,994 0,006 0,494
normálnímu rozdělení: prostřední sloupec bude nejvyšší
a výška postranních sloupců bude postupně klesat. +3,0ct 0,999 0,001 0,499
leží 0,341 celkové plochy a mezi hodnotou Standardní skór studenta, který dosáhl skór 90:
+lo leží také 0,341 z celkové plochy. Sečtením
těchto hodnot dostaneme 0,682, což je na 90^1 = 15 = 5a
obrázku 5 vyjádřeno jako 68 %. Podobně 10 10
oblast mezi hodnotami -2o a 2o je 2 x 0,477
= 0,954, což je vyjádřeno jako 95 %. Jako druhý příklad uveďme výpočet standardního
Tato procenta lze využít několika různými skóru studenta, který při zkoušce dosáhl skóru 53:
způsoby. Jeden z nich souvisí s interpretací
standardních skórů, na kterou se nyní zamě­ 53 - 75 =z22_ p
říme. Jiný souvisí s testováním statistické vý­ 10 10
znamnosti.
V tomto případě znaménko minus říká, že
studentův skór je 2,2 standardní odchylky
ŠkáLování dat pod průměrem. Znaménko standardního skó­
Pokud chceme interpretovat určitý skór, často ru (+ nebo -) tedy ukazuje, zda skór je pod
potřebujeme vědět, zda je vzhledem k ostat­ průměrem nebo nad ním; jeho hodnota uka­
ním skórům vysoký nebo nízký. Jestliže člověk zuje, jak daleko od průměru (měřeno stan­
u řidičské zkoušky potřebuje půl sekundy na dardní odchylkou) skór leží.
to, aby po signálu nebezpečí začal brzdit, jak
poznáme, zda je jeho reakce rychlá, nebo po­
malá? Jestliže student dosáhl u zkoušky z fy­ Jak reprezentativní je průměr?
ziky skóru 60, složil zkoušku? Chceme-li na Jak užitečný je průměr vzorku při odhadu
takové otázky odpovědět, musíme ze skórů průměru populace? Jestliže změříme těles­
odvodit škálu, s níž budeme skóry porovnávat. nou výšku náhodně vybraného vzorku stovky
vysokoškolských studentů, do jaké míry pre-
Uspořádání dat dikuje průměr vzorku skutečný průměr celé
Jeden typ škály odvodíme tak, že skóry uspo­ populace - tedy průměrnou výšku ‘všech Nyso-
řádáme podle velikosti. Jednotlivý skór inter­ koškolských studentů? Tyto otázky nastolují
pretujeme podle jeho místa mezi ostatními problém vyvozování závěrů o populaci na zá­
skóry. Například absolventi americké vojenské kladě informací získaných ze vzorku.
akademie West Point vědí, jaké je jejich po­ Přesnost takových závěrů závisí na výběrových
řadí ve třídě - zaujímají třeba 35. nebo 125. chybách. Předpokládejme, že bychom měli z jedné
místo ze 400 studentů. populace vybrat dva náhodné vzorky a pro každý
z nich vypočítat průměr. Jak velké rozdíly mezi
Standardní skóry prvním a druhým průměrem můžeme očekávat?
Vhodnou jednotkou při škálování je standard­ Různé náhodné vzorky vybrané z jedné populace
ní odchylka, protože nám umožňuje interpre­ budou mít rozdílný průměr. Průměry náhodně
tovat, jak daleko je lc nebo 2cr od průměru vybraných vzorků vytvoří rozdělení výběrových
(viz tabulka 4). Skór vyjádřený prostřednic­ průměrů kolem skutečného průměru populace. Prů­
tvím násobku standardní odchylky se nazý­ měry vzorků jsou samy o sobě čísla, pro která lze
vá standardní skór. Na principu standardních vypočítat standardní odchylku. Říkáme jí stan­
skórů je založeno mnoho škál používaných dardní chyba průměru, značíme ji oM a můžeme
při psychologickém měření. ji odhadnout podle následujícího vzorce:
Tabulka 1 uvádí skóry 15 studentů v přijí­
macích zkouškách na vysokou školu. Nemá-
me-li k dispozici další údaje, nevíme, zda tyto
skóry reprezentují populaci všech uchazečů.
Předpokládejme však, že u této zkoušky je kde o je standardní odchylka vzorku a N je
průměr populace 75 a standardní odchylka 10. počet případů, ze kterých se každý průměr
Jaký je tedy standardní skór studenta, který vzorku vypočítá.
při zkoušce dosáhl skór 90? Musíme vyjádřit, Podle uvedeného vzorce klesá velikost stan­
jak daleko leží tento skór od průměru. dardní chyby průměru s rostoucí velikostí
vzorku; průměr vypočítaný z velkého vzorku TABULKA 5
je tedy důvěryhodnější (pravděpodobněji se Významnost rozdílu. Tabulka uvádí dva příklady
blíží skutečnému průměru populace) než prů­ srovnání rozdílu mezi průměry. V obou případech je rozdíl
mezi průměry stejný (osm kilogramů). Údaje v dolní části
měr založený na menším vzorku. Ke stejnému
tabulky však naznačují spolehlivější rozdíl mezi průměry
očekávání by nás přivedl i obyčejný selský ro­ než údaje v horní části tabulky.
zum. Výpočet standardní chyby průměru nám
umožní učinit závěry o míře nejistoty u naše­ Síla stisku pravorukých Síla stisku levorukých
mužů (v kilogramech) mužů (v kilogramech)
ho vypočítaného průměru. Čím více případů
vzorek obsahuje, tím nižší je nejistota. 40 40

45 45

Významnost rozdílu 50 50

V mnoha psychologických experimentech se 55 55

údaje získávají od dvou skupin: jedna skupina 100 60
(experimentální) je vystavena specifickým ex­
Součet 290 Součet 250
perimentálním podmínkám, druhá slouží jako
kontrolní skupina. Ptáme se, jestli existuje roz­ Průměr 58 Průměr 50
díl v průměrném výkonu obou skupin, a pokud Síla stisku pravorukých Síla stisku levorukých
takový rozdíl pozorujeme, zda platí pro celou mužů (v kilogramech) mužů (v kilogramech)
populaci, z níž byly oba vzorky vybrány. V zá­
56 48
sadě se ptáme, jestli rozdíl mezi oběma skupi­
nami odráží skutečný rozdíl, nebo zda je pozo­ 57 49

rovaný rozdíl jenom důsledkem výběrové chyby. 58 50

Můžeme například srovnat skóry v tes­ 59 51
tu čtení, které jsme získali u vzorku chlapců
60 52
z prvního ročníku základní školy a u vzorku
dívek ze stejného ročníku. Srovnáme-li prů­ Součet 290 Součet 250
měrné výkony, dosahují chlapci nižších skórů Průměr 58 Průměr 50
než dívky, ale výkony obou skupin se značně
překrývají: někteří chlapci čtou výborně a ně­
která děvčata čtou velmi špatně. Proto nemů­
žeme přijmout získaný rozdíl průměrů, aniž ze jeden výrazně odlišný skór 100, který nám
bychom provedli test jeho statistické význam­ říká, že máme co do činění s nejistou situací.
nosti. Teprve potom můžeme rozhodnout, zda Nyní předpokládejme, že výsledky experi­
pozorované rozdíly v průměrech vzorků od­ mentu byly takové, jak uvádí dolní část tabul­
rážejí skutečné rozdíly v populaci, nebo jsou ky 5. I v tomto případě vidíme stejný rozdíl
výsledkem výběrové chyby. Pokud jsme čistě průměrů osm kilogramů, ale tentokrát jsme
náhodou vybrali do vzorku některé chytřejší ochotní důvěřovat výsledkům více, protože le­
dívky a některé hloupější chlapce, může být váci měli ve všech případech nižší skóry než
rozdíl způsoben výběrovou chybou. praváci. Přesný způsob, jak zvážit spolehlivost
Uvedeme ještě jeden příklad. Předpokládej­ rozdílu průměrů nám poskytuje statistika. Po­
me, že chceme experimentálně srovnávat sílu kud chceme určit, zda je jeden rozdíl spoleh­
stisku ruky levorukých a pravorukých mužů. livější než druhý, nejsme závislí jen na intuici.
Horní část tabulky 5 uvádí hypotetické údaje Uvedené příklady naznačují, že význam­
z takového experimentu. Vzorek pěti pravo­ nost rozdílu závisí jak na velikosti získané­
rukých mužů byl v průměru o osm kilogramů ho rozdílu, tak na variabilitě porovnávaných
silnější než vzorek pěti levorukých mužů. Co průměrů. Ze standardní chyby průměru mů­
můžeme obecně vyvodit z těchto údajů o le­ žeme vypočítat standardní chybu rozdílu mezi
vorukých a pravorukých mužích? Můžeme dvěma průměry crA M. Ta je dána následujícím
tvrdit, že praváci jsou silnější než leváci? Zřej­ vzorcem:
mě ne - průměry odvozené od většiny praváků
by se nelišily od průměrů leváků. Je tu pou- oA M < (oMJ2 + (oM2)2,
kde oMj a cjM2 jsou standardní chyby dvou kládejme, že průměrný skór chlapců je 70 se
srovnávaných průměrů. Nyní můžeme získaný standardní chybou 0,40 a průměrný skór dívek
rozdíl vyhodnotit pomocí kritického poměru — což je 72 se standardní chybou 0,30. Na základě
je poměr získaného rozdílu mezi průměry DAI těchto vzorků chceme rozhodnout, zda v po­
a standardní chyby rozdílu mezi průměry, tedy: pulaci skutečně existuje rozdíl mezi výkonností
ve čtení chlapců a dívek. Data vzorku ukazu­
jí, že dívky dosahují ve čtení vyšších skórů než
kritický poměr = —
chlapci. Můžeme z toho vyvodit, že výsledek by
byl stejný, i kdybychom testovali všechny dívky
Tento poměr nám pomáhá vyhodnotit vý­ a chlapce ve Spojených státech? Při rozhodová­
znam rozdílu mezi dvěma průměry. Má-li ní nám pomůže kritický poměr, který získáme
být kritický poměr považován za statisticky na základě výpočtu standardní chyby rozdílu.
významný, měl by mít hodnotu 2,0 nebo vyš­
ší. Pokud se na stránkách této knihy setkáte oAm = <(oM,)2 + (oM )2 =
s tvrzením, že rozdíl mezi dvěma průměry je = V0,16 + 0,09 = V(ý25 = 0,5
„statisticky významný“, znamená to, že má ale­
spoň hodnotu 2,0. ..... v Dm 72 - 70 2,0 A n
kritický poměr = = ——— = = 4,0
Proč je kritický poměr 2,0 vybrán jako sta­
tisticky významný? Jednoduše proto, že stejná
a větší hodnota se může náhodně vyskytnout Protože kritický poměr je vyšší než 2,0, lze
pouze pětkrát ze sta. Jak jsme k této hodnotě tvrdit, že pozorovaný rozdíl mezi průměry je
přišli? S kritickým poměrem můžeme zacházet statisticky významný na pětiprocentní hladině.
jako se standardním skórem, který je odvozen Můžeme tedy učinit závěr, že mezi výkonem
z hodnoty rozdílu mezi dvěma průměry. S od­ chlapců a dívek v testu čtení existuje reliabilní
kazem na druhý sloupec v tabulce 4 pozna­ rozdíl. Všimněte si, že znaménko kritického
menáváme, že standardní odchylka o hodnotě poměru může být kladné nebo záporné. Zále­
2,0 nebo vyšší se vyskytne s pravděpodobností ží na tom, zda od většího průměru odečítáme
0,023. Vzhledem k tomu, že pravděpodobnost menší, nebo naopak. Při interpretaci kritic­
náhodného výskytu větší standardní odchyl­ kého poměru bereme v úvahu jeho absolutní
ky v opačném směru je také 0,023, je celko­ hodnotu.
vá pravděpodobnost 0,046. Znamená to, že
ve 46 případech z tisíce nebo přibližně v pěti
případech ze sta náhodně zjistíme kritický po­ Koeficient korelace
měr rovný nebo větší než 2,0, a mezi průměry
populací přitom nebude rozdíl. Korelace je vztah mezi dvěma veličinami.
Empirické pravidlo, které říká, že kritický Předpokládejme, že máme test určený k pre­
poměr by měl být nejméně 2,0, a definuje tak dikci úspěšnosti studia na vysoké škole. Je-li
„pětiprocentní hladinu významnosti“, je libo­ test dobře sestaven, budou vysoké skóry v tes­
volné, ale šikovné. Budeme-li se jím řídit, do­ tu souviset s úspěšným studiem na vysoké
pustíme se ve 100 rozhodnutích méně než pěti škole a nízké testy budou souviset se špatný­
chyb, kdy na základě průměrů vzorků usoudí­ mi výsledky ve studiu. Koeficient korelace nám
me, že rozdíl mezi průměry populací existuje, umožňuje přesněji určit míru jejich vztahu.
přestože ve skutečnosti neexistuje. Pětiprocent­
ní hladinu významnosti nemusíme použít vždy.
V některých experimentech zvolíme vyšší hla­ Korelace
dinu významnosti podle toho, jak jsme ochotní Při stanovení koeficientu korelace se nejčastěji
dopustit se příležitostné chyby v úsudku. používá součinová metoda, která poskytuje sou­
Pro ilustraci se vraťme k příkladu, v němž činový koeficient, konvenčně označovaný pís­
jsme chtěli srovnávat skóry, kterých dosáhli menem r. Ten nabývá hodnot mezi dokonalou
v testu čtení chlapci a dívky z prvních tříd ve pozitivní korelací (r = +1,0) a dokonalou nega­
Spojených státech. Vybereme náhodný vzorek tivní korelací (r = -1,0). Pokud mezi dvěma ve­
chlapců a dívek a zadáme jim test. Předpo­ ličinami neexistuje žádný vztah, potom r = 0,0.
 Vzorec pro výpočet součinové korelace je: hlasil s určováním korelace pro tak málo přípa­
dů. Podrobnosti jsou uvedeny v tabulce 6. Podle
_ Z(dx)(dy) postupu zobrazeného v tabulce 3 vypočítáme
r Naxoy standardní odchylku x-skórů a potom stan­
dardní odchylku y-skórů g^. Dále vypočítáme
V tomto příkladu jsme jednu z veličin označili součiny (dx) x (dy) pro každou zkoumanou
jako x-skór a druhou jako y-skór, dx a dy se osobu a součet všech pěti případů. Získané vý­
vztahují k odchylkám každého skóru od jeho sledky dosadíme do rovnice a získáme r = +0,85.
průměru, N je počet hodnot veličin, cr* a cr
jsou standardní odchylky x-skórů a y-skórů.
Výpočet koeficientu korelace vyžaduje sta­ Interpretace
novení součtu součinů (dx) x (dy). Tento součet korelačního koeficientu
a vypočítané standardní odchylky pro x-skóry Korelace můžeme použít při predikci. Jestliže
ay-skóry potom mohou být dosazeny do vzorce. například z předchozích zkušeností víme, že
Předpokládejme, že jsme shromáždili data výsledky určitého přijímacího testu korelují
uvedená v tabulce 6. U každé zkoumané oso­
by jsme získali dva skóry - první je skór do­
sažený u přijímací zkoušky na vysokou školu
(označili jsme jej jako x-skór) a druhý vyjad­
řuje známky v prvním ročníku (y-skór).
Data jsou zobrazena v korelačním digramu
na obrázku 6. Každý bod představuje x-skór
a y-skór dané zkoumané osoby, například nej-
vyšší bod vpravo patří Adamovi. Při pohledu
na tato data snadno zjistíme, že mezi x-skóry
ay-skóry existuje jistá pozitivní korelace. Adam
dosáhl nejvyššího skóru u přijímací zkoušky
a v prvním ročníku měl také nejlepší známky;
Emil měl v obou případech nejnižší skóry. Tes­
výsledky přijímacího testu
tové skóry a známky ostatních studentů mají
(x-skór)
o něco nepravidelnější vztah, a tak víme, že ko­
OBRÁZEK 6
relace není dokonalá, tedy r je menší než 1,0.
Abychom objasnili metodu, provedeme vý­ Korelační diagram. Každý bod představuje x-skóry
a y-skóry jednotlivých studentů.
počet, přestože v praxi by žádný vědec nesou­

TABULKA 6
Výpočet součinově korelace.

student výsledky přijímacího testu (x-skór) známky v prvním ročníku (y-skór) (tfx) (y-skór) (tfx) x (dy)
Adam 71 39 6 9 +54

Bohumil 67 27 2 -3 -6

Cyril 65 33 0 3 0

David 63 30 -2 0 0

Emil 59 21 =6 =9 +54

součet 325 150 0 0 +102

průměr 65 30

o, = 4 X(dx)(dy) +102
o=6 r= =
Noo 5x4x6
 se známkami studentů prvního ročníku, mů­ ficientů různé velikosti. Je zřejmé, že při nulo­
žeme na základě výsledků přijímací zkoušky vé korelaci mezi veličinami x a y nám znalost
predikovat známky studentů prvního ročníku x nijak nepomůže při predikci y. Pokud na­
vysoké školy. Kdyby byla korelace dokona­ příklad neexistuje žádný vztah mezi tělesnou
lá, mohli bychom známky předpovědět bez hmotností a inteligencí, při predikci inteligen­
chyby. Korelační koeficient r je obvykle menší ce určitého jedince nám znalost jeho tělesné
než 1,00 a při predikci se dopustíme určitých hmotnosti nijak nepomůže. Naopak dokonalá
chyb. Cím více se r blíží nule, tím větší jsou korelace by znamenala stoprocentní predikční
chyby při predikci. účinnost - znalost hodnoty x by nám umož­
Nechceme se tu pouštět do technických nila spolehlivě predikovat hodnotu y. A jak je
podrobností možnosti predikovat údaje, na­ to s prostředními hodnotami korelačního koe­
příklad predikovat známky studentů první­ ficientu? Určité hodnocení významu korelací
ho ročníku na základě výsledků přijímacích střední velikosti lze získat po prostudování
zkoušek, avšak náš příklad nám umožňuje korelačních diagramů na obrázku 7.
zamyslet se nad významem korelačních koe- V předchozím výkladu jsme nezdůraznili
hodnotu znaménka korelačního koeficien­
tu, protože nemá žádný význam pro těsnost
vztahu. Jediný rozdíl mezi korelací r = +0,70
a r = -0,70 spočívá v tom, že v prvním pří­
padě je nárůst hodnoty x provázen nárůstem
hodnoty y, kdežto ve druhém případě je ná­
růst hodnoty x spjat s poklesem hodnoty y.
Korelační koeficient je v psychologii jednou
z nejčastěji používaných veličin, ale současně
je také veličinou, která se velmi často používá
nesprávně. Ti, kteří ji používají, někdy přehlí­
žejí skutečnost, že r nemusí vypovídat o pří­
činné (kauzální) souvislosti mezi jevy x a y.
Existuje-li korelace mezi dvěma soubory skó­
rů, můžeme se domnívat, že mají určité pří­
činné faktory společné, ale nemůžeme z toho
usuzovat, že x je příčinou y, nebo naopak.
Korelace někdy vypadají paradoxně. Bada­
telé například zjistili, že korelace mezi časem
věnovaným studiu a známkami na vysoké
škole je mírně negativní (asi -0,10). Kdyby­
chom předpokládali příčinný vztah, mohli by­
chom dospět k závěru, že nejlepší cestou ke
zlepšení známek je přestat studovat. Negativ­
ní korelace vzniká proto, že někteří studenti
mají oproti jiným určité výhody (možná měli
OBRÁZEK 7 kvalitnější výuku na střední škole). Ti studenti,
Korelační diagramy znázorňující korelace různých velikosti. Každá kteří studují nejpilněji, se musí více snažit, aby
tečka představuje skóry určitého jedince ve dvou testech x a y. V diagramu získali nejlepší známky.
A jsou všechny případy rozloženy na úhlopříčce a korelace je dokonalá Tento příklad je dostatečným varováním
(r = 1,00). Pokud známe skór určité osoby v testu x, víme, že bude stejný před zaměňováním korelace a kauzality. Po­
i v testu y. V diagramu B je korelace nulová. Známe-li skór určité osoby
v testu x, nemůžeme na základě této znalosti predikovat, zda v testu y
kud spolu dvě veličiny korelují, je však možné,
dosáhne tatáž osoba podprůměrného, nadprůměrného, nebo průměrného že jedna je příčinou druhé. Hledání příčin je
skóru. 1/ diagramu C a D jsou skóry rozprostřeny kolem úhlopříčky, takže logický proces a korelace nám může poskyt­
vysoký skór v testu xje spojen s vysokým skórem v testu y a nízký skór nout určitá vodítka k experimentům, které by
v testu xje spojen s nízkým skórem v testu y, ale tento vztah není
pomohly ověřit, existují-li mezi hodnotami
dokonalý.
příčinné vztahy.
 Slovník pojmů

Slovník obsahuje odborné výrazy, které se objevují v textu, a některá běžně užívaná slova, jež mají v psychologii zvláštní význam. Ne­
uvádíme ale jiné významy než ty, které jsou užité v textu. Úplnější definice a jiné významové odstíny najdete v kterémkoli standardním
psychologickém slovníku.

A ______________________________
Americký institut práva (Američan Law Institute): „Osoba není
Abnormální (abnormal): odlišný od normy. odpovědná za trestné jednání, pokud v době tohoto jednání
Absolutní práh (absolute threshold): minimální velikost podnětu, v důsledku duševní choroby nebo poruchy postrádá schopnost
který lze spolehlivě odlišit od nulového podnětu. posoudit nezákonnost svého jednání nebo schopnost přizpůso­
Abstinenční příznaky (withdrawal symptoms): nepříjemné fyziolo­ bit své jednání požadavkům zákona.“
gické a psychické reakce následující po náhle ukončeném užívání Amfetaminy (amphetamines): látky' povzbuzující činnost centrál­
návykové látky; při nízkém stupni závislosti se objevuje nevolnost, ní nervové soustavy, které vyvolávají neklid, podrážděnost, úz­
úzkost, mírný třes a poruchy spánku, při vysokém stupni závislosti kost a zrychlený srdeční tep. Příkladem amfetaminů je metam-
se dostaví zvracení, křeče, halucinace, nervozita, silný třes a záchvaty; fetamin (pervitin) a dexedrin („spíd“).
Abstrakce (abstraction): ztráta informací při převodu nezpracova­ Amnézie (amnesia): částečná porucha paměti.
ných fyzikálních údajů ve vjemy. Amplituda tónu (amplitudě of a tone): rozdíl tlaku vzduchu mezi
Abstrakce (abstractions): vlastnosti, které necharakterizují jednot­ nejnižší a nejvyšší hodnotou.
livé případy, ale celý soubor případů. Amygdala (amygdala): mozková struktura umístěná hluboko
Adaptace na tmu (dark adaptation): zvýšená citlivost vůči světlu v mozku, která se podílí na upevňování emočních vzpomínek.
v případě, kdy se jedinec dlouhou dobu nacházel ve tmě nebo ve Anální stadium (anal stage): podle Freudovy psychoanalytické
spoře osvětleném prostředí. teorie druhé stadium psychosexuálního vývoje, které následuje
Adaptivní (adaptive): adaptivní chování je důležité pro přežití. po orálním stadiu. Zdroje slasti a konfliktu souvisejí s vyměšo­
Adolescence (adolescence): období přechodu od dětství do dospělosti. váním a zadržováním výkalů.
Adolescentní růstový spurt (adolescent growth spurt): období Analytické myšlení (analytic thought): orientace na objekty oddě­
rychlého tělesného růstu doprovázející nástup puberty. lené od ostatních souvislostí; využívá kategorie a formální logiku
Afázie (aphasia): porucha tvorby a porozumění řeči způsobená po­ a vyhýbá se rozporům.
škozením mozku. Analýza prostředků vedoucích k cíli (means-ends analysis): strate­
Afekt (affect): emoce a pocity. gie řešení problémů, při níž srovnáváme současný stav s cílovým
Afektivní neurověda (affective neuroscience): obor zkoumající stavem, abychom našli nejdůležitější rozdíl mezi oběma stavy;
mozkové mechanismy, které jsou podstatou emočních jevů. hlavním dílčím cílem se potom stává odstranění tohoto rozdílu.
Aferentní nervy (afferent nerveš): nervy, které přenášejí vzruchy Analýza snů (dream analysis): vyprávění obsahu snů s následnými
z těla do centrální nervové soustavy. volnými asociacemi, které navazují na obsah snů.
Agnozie (agnosia): obecný pojem označující narušení či poruchy Andersenova teorie inteligence (Andersons theory of intelli­
poznávání. gence): teorie tvrdící, že rozdíly v inteligenci vyplývají z rozdílů
Agonisté (agonists): látky; které se vážou na receptory a aktivují je v „základním mechanismu zpracování informací“, který se usku­
v podstatě stejným způsobem, jako to dělají jiné látky. tečňuje prostřednictvím myšlení. Výsledkem tohoto procesu jsou
Agorafobie (agoraphobia): strach z míst, kde by člověk mohl uvíz­ znalosti. Různí jedinci zpracovávají informace různou rychlostí.
nout nebo nemohl přivolat pomoc v případě nouze. Androgenizace (androgenization): vliv androgenu na anatomii
Agrese (aggression): chování s cílem ublížit jinému člověku (těles­ a vývoj mozku.
ně či slovně) nebo zničit jeho majetek. Anhedonie (anhedonia): ztráta schopnosti prožívat radost i v těch
Akční potenciál (action potential): elektrochemický vzruch, který nejradostnčjších situacích.
putuje z dendritické oblasti k zakončení axonu. Anomická afázie (anomic aphasia): porucha, při níž postižení je­
Akomodace (accommodation): (a) proces, kterým čočka oka mění dinci mají problémy při vyhledání a rozpoznání slov (v důsledku
své zaostření; (b) v Piagetově teorii kognitivního vývoje je to poškození mozku).
proces, v němž dítě modifikuje již existující schéma, aby do něj Antagonisté (antagonists): látky; které se vážou na receptory a blo­
mohlo začlenit nový objekt nebo událost. kují je, takže k nim jiné látky' nemají přístup.
Aktivace (arousal): ve fyziologii hladina aktivace organismu; Anteriorní systém pozornosti (anterior systém for attention):
v psychologii napětí provázející různé hladiny aktivace od klidu zprostředkuje schopnost jedince řídit, kdy a jak bude selektivně
až po úzkost. vnímat vlastnosti předmětů (jejich umístění v prostoru, tvar, bar­
Aktivační model (activation model): představa, že vyhledání urči­ vu). Viz také posteriorní systém pozornosti.
té informace v paměti závisí na tom, zda aktivace této položky' Antidepresiva (antidepressant drugs): léky určené pro vyrovnání ná­
dosahuje kritické úrovně. lady depresivních jedinců; patrně zvyšují dostupnost neurotransmi-
Aliestezie (alliesthesia): fakt, že jakýkoli vnější podnět, který zmír­ terů noradrenalinu a serotoninu. Příkladem antidepresiv jsou imi-
ňuje vnitřní potíže, je vnímán jako příjemný; spojuje incentivní pramin (Tofranil), izokarboxazid (Marplan) a fluoxetin (Prozac).
a pudové teorie motivace. Apnoe (apnea): krátkodobá zástava dechu ve spánku.
Asexualita (asexuality): naprostý nedostatek prožívání sexuální Behaviorální medicína (behavioral medicine): studuje, jak inter­
přitažlivosti. akce sociálních, biologických a psychologických faktorů přispívá
Asimilace (assimilation): v Piagetově pojetí kognitivního vývoje ke vzniku nemoci.
se jedná o proces, jehož prostřednictvím dítě chápe nový objekt Behaviorální přístup (behavioral perspective): psychologický pří­
nebo situaci na základě již existujícího schématu. stup zabývající se pouze sledovatelným chováním a pokoušející
Asociální osobnost (antisocial personality): typ poruchy osobnos­ se vysvětlit chování ve vztahu k prostředí.
ti vyznačující se impulzivitou, neschopností přizpůsobit se nor­ Behaviorální terapie (behavioral therapy): metoda terapie založe­
mám a pravidlům společnosti a nedostatkem úzkosti či pocitu ná na principech učení. Využívá techniky jako protipodmiňová-
viny kvůli nepřiměřenému chování (synonymem je sociopatická ní, posilování a tvarování chování s cílem modifikovat chování.
osobnost, psychopatická osobnost). Behaviorismus (behaviorism): psychologická škola spojená se jménem
Asociální porucha osobnosti (antisocial personality disorder): po­ Johna B. Watsona; definuje psychologii jako studium chování a psy­
rucha osobnosti vyznačující se deficitem normálních emočních chologické údaje omezuje pouze na pozorovatelné činnosti. Ve své
reakcí — zejména pocitu studu, viny a strachu — a rovněž nedo­ klasické podobě byl mnohem restriktivnější než v současném pojetí.
statkem empatie vůči emocím ostatních. Behavioristický přístup k osobnosti (behaviorist approach to
Asocianistická psychologie (asociační psychologie) (associanis- personality): klade důraz na vnější neboli situační prvky, které
tic psychology): představa, že obsahem mysli jsou ideje, které ovlivňují chování.
do ní vstupují prostřednictvím smyslů a asociují se např. podle Benzodiazepiny (benzodiazepins): skupina léků s podobnou che­
principů podobnosti a kontrastu. mickou strukturou, které jsou účinné při zmírňování úzkosti.
Asociativní agnozie (associative agnosia): jedinec trpící tímto syndro­ Příkladem je diazepam (Valium) a alprazolam (Xanax).
mem nedokáže rozeznat předměty na základě vizuálních informací. Bezpodmínečné kladné přijetí (unconditional positive regard):
Asociativní učení (associative learning): osvojení informací o tom, pocit, že rodiče a ostatní lidé jedince pozitivně oceňují i tehdy,
že mezi událostmi existují určité vztahy; pochopení, že jedna když jeho pocity, postoje a chování nejsou ideální.
událost souvisí s druhou. Binokulární disparita (binocular disparity): rozdíl mezi úhlem
Aspergerův syndrom (Aspergers syndrome): pervazivní vývojová pohledu očí.
porucha projevující se deficitem sociálních dovedností a činnos­ Biologická zpětná vazba (biofeedback) (biofeedback): příjímání
tí; podobá se autismu, ale nezahrnuje deficit řečových nebo ko­ informací (zpětné vazby) o fyziologickém stavu a následná sna­
gnitivních dovedností. ha tento stav změnit.
Ataque de nervios (ataque de nervios): třes, náhlý záchvat pláče, ne­ Biologický přístup (biological perspective): přístup vysvětlující
ovladatelný křik, slovní i fyzická agresivita, občasné křeče nebo chování z hlediska elektrických a chemických dějů odehrávají­
ztráty vědomí, sebevražedná gestikulace. cích se v těle, zejména v mozku a nervové soustavě.
Atkinsonova-Shiffrinova teorie paměti (Atkinson-Shiffrin Biologický psycholog (biological psychologist): psycholog zabý­
theory of memory): rozlišení různých typů paměti odpovídají­ vající se vztahy mezi biologickými procesy a chováním.
cích různým časovým intervalům. Bipolární poruchy (bipolar disorders): střídání období deprese
Atribuce (attribution): proces, jehož prostřednictvím se snažíme vy­ a mánie (synonymem je maniodepresivní psychóza).
světlovat chování druhých lidí. Atribuční teorie se zabývá pravidly, Blízkost (proximity): fyzická blízkost mezi dvěma lidmi, základní
která lidé používají pro vyvozování příčin pozorovaného chování. prediktor interpersonální přitažlivosti.
Atribuční styly (attributional styles): styly vytváření atribucí sou­ Blokování (blocking): jev vyskytující se v klasickém podmiňování:
visejících s událostmi v životě jedince. pokud jeden podmíněny' podnět spolehlivě predikuje nepodmí­
Atypická antipsychotika (atypical antipsychotics): látky potlačující něný podnět a je k němu přidán další podmíněný podnět, vztah
příznaky schizofrenie, které vyvolávají méně vedlejších příznaků. mezi tímto novým podmíněným podnětem a nepodmíněným
Autismus (autism): duševní porucha s prvními projevy v raném podnětem nebude naučen.
dětství, při níž dítě vykazuje výrazné deficity' v komunikaci, v so­ Blud (delusion): nevývratné přesvědčení, které by většina lidí po­
ciálních interakcích, při vytváření pouta s blízkými osobami važovala za chybnou interpretaci skutečnosti.
a při hrách. Poruchu provází opakovaný' výskyt stereotypního Brocova afázie (Brocas aphasia): poškození Brocovy oblasti, které
chování a sebepoškozování. vede ke specifické poruše tvorby řeči.
Automatizace (automaticity): habituace reakcí, které zpočátku vy­ Brocova oblast (Brocas area): část levé hemisféry podílející se
žadují vědomou pozornost. na řízení řeči. Jedinci s poškozením této oblasti mají potíže se
Autonomie (autonomy): nezávislost dítěte na pečovatelích. správnou výslovností, hovoří pomalu a s velkými obtížemi. Jejich
Autonomní nervová soustava (autonomie nervous systém): oddíl pe­ projev je obvykle smysluplný, ale obsahuje jen klíčová slova.
riferní nervové soustavy, který řídí činnost hladkého svalstva (svaly Bulimie (bulimia): opakované epizody záchvatovitého přejídá­
orgánů a žláz). Dělí se na sympatickou a parasympatickou část. ní (rychlé konzumace velkého množství potravin v omezeném
Axon (axon): část neuronu, která přenáší vzruchy k dalším neuronům. časovém úseku) následované pokusy zbavit se pozřeného jídla
zvracením nebo projímadly.

Barva tónu (timbre): vnímání složitosti zvuku.

Bazilární membrána (basilar membrane): membrána v hlemýž- Ceciho bioekologická teorie (Cecis bioecological theory): po­
dbvité části ušního labyrintu podporující takzvaný' Cortiho or­ stuluje existenci mnohočetných kognitivních potenciálů. Tyto
gán. Chvění bazilární membrány stimuluje vláskové buňky Cor­ mnohočetné schopnosti či typy inteligence mají biologický zá­
tiho orgánu a vytváří neurální účinky' sluchové stimulace. klad a současně působí jako limitující hranice duševních procesů.
Behaviorální genetika (behavioral genetics): genetickými a psycholo­ Jejich projevy jsou utvářeny úkoly a příležitostmi, které přináší
gickými metodami studuje dědičnost behaviorálních charakteristik. prostředí jedince neboli kontext.
Centrální nervová soustava (centrál nervous systém): všechny Dětská amnézie (childhood amnesia): neschopnost vybavit si
neurony mozku a míchy. události z prvních let života.
Centrální trasa (centrál routě): jedinec mentálně reaguje na per- Dezintegrační poruchavdětství (childhood disintegrative disorder):
svazivní (přesvědčující) sdělení a dále jej rozvádí. pervazivní vývojová porucha, při níž se děti v prvních dvou letech
Cirkadiánní rytmy (circadian rhythms): rytmus těla opakující se života vyvíjejí normálně, ale později se u nich projeví trvalá ztráta
přibližně každých 24 hodin. základních dovedností v oblasti sociální interakce, řeči a pohybu.
Citlivá období (sensitive periods): období, která jsou optimální Dezorganizované (disorganized): dezorganizované dítě vykazuje
pro určitý typ vývoje. rozporuplné chování vůči svým pečovatelům.
Citlivá reakce (sensitive responsiveness): typická reakce pečovate­ Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. vydání —
le, který ihned reaguje na pláč dítěte, chová se k němu láskyplně DSM-IV (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disor­
a přizpůsobuje své reakce potřebám dítěte. ders, 4th edition): klasifikace duševních poruch užívaná většinou
Citlivost (sensitivity): sklon smyslové soustavy reagovat na podnět. odborníků na duševní zdraví ve Spojených státech.
Diferenční práh (difference threshold): minimální rozdíl ve veli­
kosti podnětu, který je nutný pro rozlišení dvou podnětů (syno-
nymem je nejmenší pozorovatelný rozdíl).
č ______________________________ Difúze identity (identity confusion): nastává v situaci, kdy člo­
věk nemá vytvořené stabilní sebepojetí nebo soubor vnitřních
Časová styčnost (temporal contiguity): události A a B jsou časově hodnot, jimiž by poměřoval sebe a svou hodnotu v zásadních
blízké, pokud se objeví krátce po sobě. oblastech života.
Časový vzorec (temporal pattern): počet nervových vzruchů za Dichromatismus (dichromatism): barvoslepost, při níž chybí buď
jednotku času. systém červená-zelená, nebo modrá-žlutá. Absence systému
Čichová kůra (olfactory cortex): oblast mozku odpovědná za čich. červená-zelená je relativně běžná, ale absence systému modrá-
Čichová soustava (olfactory systém): receptory v nosní dutině žlutá je nejvzácnějším typem barvosleposti.
a příslušné oblasti mozku a nervových drah, které spojují tylo Dimenzionální teorie hodnocení (dimensional appraisal theo­
receptory s mozkem. ries): skupina teorií hodnocení, které identifikují určitý počet
Čichový bulbus (olfactory bulb): oblast mozku podílející se na či­ hodnotících dimenzí, jež jsou považovány za dostatečné pro vy­
chu; přestupní stanice mezi receptory v nose a čichovou oblastí světlení rozdílů mezi emocemi.
mozkové kůry. Disociace (dissociation): za určitých podmínek se některé myš­
Čípky (cones): specializované buňky oční sítnice, které se vyskytu­ lenky' a chování mohou oddělit neboli disociovat od zbývajících
jí převážně v oblasti žluté skvrny a vzácněji i na zbytku sítnice. částí vědomí jedince a fungovat mimo vědomí.
Umožňují chromatické (barevné) i achromatické (nebarevné) Disociativní porucha identity (dissociative identity disorder): vý­
vjemy. skyt dvou či více identit osobnosti v jedinci, které se střídají při
řízení jeho chování. Označuje se také jako mnohočetná porucha
osobnosti.
Dispoziční atribuce (dispositional attribution): připisování pří­
D ______________________________ čin chování jedince jeho vnitřním dispozicím (postojům, rysům,
motivům) v protikladu k situačním faktorům.
Debriefing (debriefing): také deinstruktáž, setkání badatele Dlouhodobá deprese (long-term depression): dlouhodobý pokles
a účastníka po provedeném experimentu, kdy badatel účastníkovi synaptických přenosů na synapsích kůry mozečku.
vysvětlí, proč nedostal všechny informace o použitých postupech Dlouhodobá paměť (long-term memory): paměť pro uchování
a testovaných hypotézách. Badatel se rovněž musí vyrovnat se informací po dobu několika minut až po celý život.
všemi přetrvávajícími emočními reakcemi účastníka, aby nebyla Dlouhodobá potenciace (long-term potentiation): jev týkající se
dotčena účastníkova důstojnost a aby pochopil význam výzkumu. nervového podkladu učení (např. v amygdale - pozn. red.). Neu­
Decibelová škála (decibel scale): logaritmická škála hlasitosti, tedy rony po stimulaci vykazují nárůst aktivity, pokud dojde k násled­
např. změna o 10 decibelů odpovídá desetinásobné změně síly né stimulaci (trvající přinejmenším několik měsíců).
zvuku a změna o 20 decibelů odpovídá stonásobné změně síly Dodatečné informace (post-event information): dodatečně získa­
zvuku. né informace o události, které se mohou stát součástí vzpomínky.
Dědivost (heritability): procento proměnlivosti rysu, které je vy­ Dopaminový systém (brains dopamine systém): neurony’ tohoto
světlováno genetickými rozdíly mezi jedinci v populaci. systému se nacházejí v horní části mozkového kmene a vysíla­
Deduktivní platnost (deductive validity): podle logiků je nemož­ jí své axony přes centrum odměny neboli nuclens accumbens do
né, aby tvrzení bylo nesprávné, pokud jsou pravdivé jeho před­ prefrontální kůry. Jak naznačuje jejich jméno, využívají k přeno­
poklady. su zpráv neurotransmiter dopamin.
Deindividuace (deindividuation): pocit ztrát}' osobní identity Dovednosti zpracovávat informace (information-processing
a anonymního splynutí se skupinou. skills): dovednosti, které jedinci pomáhají získávat informace
Deinstitucionalizace (deinstitutionalization): hnutí směřující z prostředí a zpracovávat je.
k propuštění hospitalizovaných psychiatrických pacientů do Drogová tolerance (drug tolerance): sníženy^ účinek drogy při je­
péče služby, kterou zajišťuje komunita. jím opakovaném užití.
Dendrity (dendrites): specializované části neuronu, které přijímají Dvojvaječná (dizygotní) dvojčata (dizygotic twins): dvojčata,
vzruchy z jiných neuronů. která vznikla ze samostatných vajíček; jsou si podobná stejně
Depolarizace (depolarization): změna klidového potenciálu ner­ jako běžní sourozenci.
vové buňky, jejímž výsledkem je vznik akčního potenciálu. Vni­ Dvoufaktorová teorie emocí (two-factor theory): tvrdí, že emo­
třek neuronu se vůči vnějšímu prostředí stává pozitivně nabitým. ce jsou výsledkem kombinace dvou faktorů — počátečního stavu
Depresivní poruchy (depressive disorders): jedno nebo několik nevysvětlené aktivace a kognitivního vysvětlení (nebo hodnoce­
období deprese, mezi nimiž se neyyskymjí manické epizody. ní) této aktivace.
E ______________________________ Excitační spoje (excitatory connections): pozitivní spojení mezi dvě­
ma uzly v síti: aktivace jednoho uzlu vede k aktivaci druhého uzlu.
Efekt pořadí (primacy effect): první informace, kterou člověk zís­ Exotické se stává erotickým (exotic-becomes-erotic): teorie o ur­
ká, má větší vliv na celkový dojem. čujících faktorech sexuální orientace, která spojuje biologické
Efekt pouhého vystavení (mere exposure effect): zjištění, že sa­ aspekty i aspekty výchovy.
motná obeznámenost s objektem nebo jevem zvyšuje naše sym­ Experiment (experiment): nejsilnější test hypotézy o příčině a ná­
patie vůči tomuto objektu nebo jevu. sledku, při němž badatel pečlivě kontroluje podmínky a přijímá
Efekt přihlížejícího (bystander effect): pravidlo, že lidé pomohou taková opatření, aby zjistil kauzální vztahy mezi proměnnými.
druhým s menší pravděpodobností, pokud jsou přítomní ještě Experiment porovnávání barev (color-matching experiment): ex­
jiní lidé. periment měřící sklon pozorovatele vnímat dvě světla odlišného
Efekt přílišného ospravedlnění (overjustiíication effect): nastává fyzikálního složení jako světla stejné barvy.
při zbytečném podněcování určitého chování vnějšími faktory Experiment s úplnou odpovědí (whole-report performance):
a zanedbávání přirozeného důrazu na vnitřní faktory. účastník experimentu po velmi krátkou dobu pozoruje posloup­
Efekt skupinové polarizace (group polarization effect): sklon nost písmen a jeho úkolem je zapamatovat si a uvést co nejvíce
skupiny dospět k rozhodnutí, která nejsou nutně riskantnější, ale z těchto písmen.
zacházejí více do krajnosti než individuální řešení. Experimentální skupina (experimental group): skupina zkouma­
Efekt společenské vhodnosti (sociál desirability effect): nastává, ných osob účastnících se experimentu, na kterou působí sledo­
když se lidé snaží ukázat se v příznivějším světle. vané podmínky, jejichž vliv se zkoumá.
Eferentní nervy (efferent nerveš): nervy přenášející vzruchy z cen­ Explicitní paměť (explicit memory): druh paměti sloužící jako
trální nervové soustavy' do těla. podklad pro vědomé vybavování určitých jevů z minulosti.
Ego (ego): výkonná složka osobnosti. Explorační chování (exploratory behavior): (lidská) touha objevo­
Egocentrismus (egoccntrism): stav, kdy si jedinec neuvědomuje vat a dozvídat se nové věci.
postoje ostatních, ale jen své vlastní; je přesvědčen, že všichni Expozice in vivo (in vivo exposure): terapeutická metoda podobná
ostatní vnímají svět stejně jako on. systematické desenzibilizaci, která od klienta vyžaduje, aby sku­
Eklektický přístup (eclectic approach): přístup, který při zkoumá­ tečně prožíval situace, jež v něm vyvolávají úzkost.
ní psychologických témat využívá kombinaci několika různých Extracelulární žízeň (extracellular thirst): psychologický projev
přístupů. potřeby vody způsobený tím, že naše tělo ztrácí vodu, protože
Ekologická teorie vnímání (theory of ecological optics): názor, že člověk dlouho nepil nebo se intenzivně pohyboval.
k tomu, abychom mohli normálně žít, potřebujeme pouze infor­
mace o okolním prostředí - nebo konkrétněji jeho dvourozměr­
né zobrazení na sítnici.
Elektrokonvulzivní terapie (electroconvulsive therapy): aplikace F ______________________________
slabého elektrického proudu do mozku, aby došlo k navození
záchvatu připomínajícího epileptický záchvat. Používá se také Faktorová analýza (factor analysis): statistická metoda používa­
výraz elektrošoková terapie. ná při tvorbě testů a při interpretaci skórů z testových baterií
Emoce (emotion): komplexní stav vznikající v reakci na určité (souborů testů - pozn. red.). Metoda umožňuje výzkumníkovi
afektivně zabarvené zážitky. spočítat minimální počet determinujících faktorů, jejichž půso­
Emoční inteligence (emotional intelligence): schopnost vnímat, bení vyvolá vznik vzájemných korelací mezi skóry testů, z nich
vyjadřovat, chápat, používat a zvládat emoce. se skládá testová baterie.
Empiristické hledisko (nurture view): názor, že vědomosti jsou zís­ Falické stadium (phallic stage): podle Freudovy psychoanalytic-
kávány prostřednictvím zkušeností a interakcí s okolním světem. ké teorie třetí stadium psychosexuálního vývoje, kdy se zdrojem
Evokativní interakce (evocative interaction): interakce mezi je­ slastí stává stimulace pohlavních orgánů a vznikají milostné po­
dinci a jejich prostředím, k níž dochází v důsledku toho, že cho­ city vůči rodiči opačného pohlaví.
vání různých jedinců vyvolává odlišné reakce druhých lidí. Fáze kódování (eneoding stage): přeměna informací do takového
Evokovaný potenciál - ERP (event-related potential): metoda kódu nebo reprezentace, které mohou být uloženy v paměti.
měření elektrické aktivity mozku na kůži na temeni hlavy s vy­ Fáze uchovávání (storage stage): uchování uložených informací
užitím elektroencefalogramů (EEG). Tato aktivita nastává jako po jistou dobu.
reakce na určitý podnět nebo předchází motorické reakci. Fáze vybavování (retrieval stage): proces vybavení informací, které
Evoluční psychologie (evolutionary psychology): oblast psycho­ byly zakódovány a uloženy do paměti.
logie zabývající se otázkou, jak se na základě přírodního výběru Fázická bolest (phasic pain): druh ostré bolesti prožívané ihned po
vyvinuly duševní procesy; tvrdí, že v průběhu evoluce se spíše zranění. Obvykle je krátkodobá, rychle nastane a brzy ustupuje.
udržely ty způsoby chování, které přispívaly k přežití nebo zvy­ Fencyklidin (PCP): prodává se jako halucinogen (slangově „an­
šovaly naději na rozmnožení. dělský prach“); disociativní anestetikum (tedy látka, která vyvo­
Excitační (excitatory): synaptický přenos považujeme za excitační, lává pocit odtržení od vlastních prožitků, čímž mimo jiné brání
pokud umožní kladně nabitým iontům vstoupit do postsynap- korovému zpracování bolesti — pozn. red.).
tického neuronu; tato depolarizace buňky zvyšuje pravděpodob­ Fenothiaziny (phenothiazines): skupina neuroleptik zmírňujících
nost vzniku akčního potenciálu. příznaky schizofrenie tím, že blokují přístup neurotransmiteru
Excitační podmiňování (excitatory conditioning): schopnost dopaminu k jeho receptorům. Příkladem jsou chlorpromazin
podmíněného podnětu zvýšit pravděpodobnost nebo velikost a flufenazin.
určité reakce. Feromony (pheromones): chemické látky, které organismus uvol­
Excitační práh (excitation threshold): pokud elektrický potenciál ňuje do vzduchu, aby je cítili ostatní příslušníci stejného druhu.
překročí excitační práh (pro většinu neuronů je jeho hodnota Fetální alkoholový syndrom (fetal aleohol syndrome): mentální
-55mV), buněčná membrána se stane dočasně nestabilní a vý­ retardace a četné deformace obličeje a úst novorozence v důsled­
sledkem je vznik akčního potenciálu. ku skutečnosti, že plod byl prenatálně vystaven působení alkoholu.
Figura (figuře): objekty zájmu, které vnímáme zřetelněji než poza­ Generalizovaná úzkostná porucha (generalized anxiety disor­
dí, jako když jsou umístěny před pozadím. Figura a pozadí jsou der): stálý pocit napětí a obav.
dvě nejzákladnější formy organizace vnímání. Genitální stadium (genital stage): ve Freudově psychoanalytické
Fixace (fixation): ve Freudově psychoanalytické teorii se jedná teorii se jedná o poslední stadium psychosexuálního vývoje, kte­
o zastavení vývoje v důsledku neschopnosti vstoupit do další ré začíná v pubertě; vrcholem je zralá dospělá sexualita.
fáze psychosexuálního vývoje nebo změnit objekt připoutání Geony (geons): geometrické tvary (např. válce, kužele, kvádry
(např. fixace na orálním stadiu či fixace na matku). a klíny), které obsahují rysy daných objektů. Správné rozpoznání
Fixace pohledu (eye fixations): okamžiky, kdy oko zůstává v ne­ objektu závisí na stupni, v němž jedinec rozpozná geony objektů.
hybnosti a sbírá informace. Gestalt (gestalt): německý výraz označující „formu“ nebo „uspořá­
Fóbie (phobia): intenzivní strach z podnětu nebo situace, kterou dání“. Gestaltističtí psychologové se zajímají zejména o vnímání
jiní lidé nepovažují za nebezpečnou. a jsou přesvědčeni, že percepční zkušenosti závisí na vzorcích
Foném (phoneme): základní jednotka zvukové stavby jazyka. vytvořených vjemy a na uspořádání těchto zkušeností.
Fonologická smyčka (phonological loop): část pracovní paměti, Gliové buňky (glial cells): podpůrné buňky (nikoli neurony), které
která slouží pro ukládání informací v akustickém kódu a pro tvoří podstatnou část mozkové tkáně; nové výzkumy však na­
práci s nimi. značují, že se mohou podílet na vedení vzruchů.
Foton (photon): nejmenší jednotka světelné energie. Gramatický morfém (grammatical morpheme): morfém, který
Frekvence tónu (frequency of a tone): počet kmitů za sekundu. není slovo, ale slovní koncovka k zajištění gramatické funkce.
Funkcionalismus (functionalism): zkoumání způsobu fungování
mysli, díky němuž se organismus dokáže přizpůsobit svému pro­
středí a fungovat v něm.
Funkční magnetická rezonance - fMRI (functíonal magnetic re­ H ______________________________
sonance imaging): metoda zobrazování činnosti mozku, která
zjišťuje činnost mozku měřením magnetických změn, jež jsou Habituace (habituation): redukce síly reakce na opakující se podnět.
výsledkem spotřeby kyslíku. Halucinace (hallucinations): smyslové vjemy bez přítomnosti re­
Funkční strnulost (funkční fixace) (functional fixedness): situace, levantní nebo přiměřené vnější stimulace.
kdy člověk má potíž s vyřešením problému patrně proto, že si Halucinogeny (hallucinogens): látky; které mění smyslové vnímání.
jednotlivé složky problému spojuje s jinými funkcemi, než jsou Hašiš (hashish): forma konopí často užívaná na Středním východě.
potřebné pro vyřešení problému. Hebbovo pravidlo učení (Hebbian learning rule): představa, že
Fyziologie (physiology): studuje funkce živého organismu a jeho opakování stejné reakce vede k trvalým změnám synapsí mezi
dotčenými neurony. Zejména pokud podnět z neuronu A opa­
kovaně zvyšuje intenzitu činnosti neuronu B, spojení mezi obě­
ma neurony se posílí.
Hemisféry (hemispheres): struktury levé a pravé části mozku spo­
G ______________________________ jené útvarem zvaným corpus callosum.
Heroin (heroin): vysoce návyková látka vyrobená z opia a se seda-
G (g): obecný faktor inteligence. tivními účinky na centrální nervovou soustavu.
Ganglion (ganglion): skupina buněčných těl neuronů vně mozku Hertz - Hz (hertz): jednotka měření frekvence zvukových vln; jed­
a míchy. ná se o počet kmitů za sekundu.
Ganzfeldový postup (ganzfeld proceduře): zkoumá telepatickou Heuristika (heuristic): nekomplikovaná metoda, jejíž použití je
komunikaci mezi účastníkem pokusu, který slouží jako příjemce, relativně jednoduché a často - ne však vždy — vede k nalezení
a jiným účastníkem, jenž působí jako vysílající osoba. správného řešení.
Gardnerova teorie mnohočetné inteligence (Gardners theory Heuristika dostupnosti (availability heuristic): předpoklad, že
of multiple intelligences): teorie, podle níž existuje sedm samo­ snáze dostupná znalost (např. taková, kterou lze snadno vyhledat
statných a na sobě nezávislých typů inteligence, přičemž každý v paměti) je ve skutečnosti pravděpodobnější.
z nich působí v mozku jako samostatný systém (nebo modul) Heuristika podobnosti (similarity heuristic): využití podobnos­
pracující podle vlastních pravidel. Jsou to tyto typy inteligence: ti — u specifického případu nebo u prototypu - k odhadu míry
(1) lingvistická, (2) hudební, (3) logicko-matematická, (4) pro­ pravděpodobnosti události.
storová, (5) tělesně-kinestetická, (6) intrapersonální a (7) inter Heuristika příčinnosti (causal heuristic): odhad pravděpodob­
personální. nosti tvrzení podle síly příčinných souvislostí mezi událostmi.
Gen (gene): úsek molekuly DNA, který je základní jednotkou dě­ Heuristika reprezentativnosti (representativeness heuristic):
dičnosti. předpoklad, že každý případ je pro svou kategorii reprezenta­
Genderová identita (gender identity): jednoznačné vnímání sebe tivní.
samého jako muže, nebo ženy. Hierarchie potřeb (hierarchy of needs): Maslowova klasifikace
Genderové schéma (gender schéma): mentální struktura, která potřeb a motivů postupující od základních biologických potřeb
organizuje percepční a pojmový svět dané osoby do rodových ke složitějším motivacím, které získávají na významu teprve po
kategorií (muž/žena, maskulinní/femininní). uspokojení základních potřeb.
Generalizace (generalization): (a) v oblasti učení je to zjišťová­ Hipokampus (hippocampus): mozková struktura v limbickém
ní typické vlastnosti nebo principu společného třídě objektů či systému, která se podílí na upevňování nových vědomostí a zku­
událostí; (b) v oblasti podmiňování se jedná o skutečnost, že šeností. Jeho úloha patrně spočívá ve spojování a vzájemném
jakmile se pro určitý podnět ustaví podmíněná reakce, vyvolají ji propojování aspektů konkrétních vzpomínek, jež jsou uchovány
i podobné podněty. v různých částech mozku.
Generalizace reakce (response generalization): čím jsou nové Hlasitost (loudness): intenzita slyšení související s amplitudou
podněty podobnější původnímu podmíněnému podnětu, tím zvukových vln, které tvoří sluchový podnět. Vyšší amplitudy
pravděpodobněji vyvolají stejnou reakci. znamenají vyšší hlasitost.
Hlemýžď (cochlea): část vnitřního ucha obsahující receptory slu­ Chuťové receptory (taste receptors): receptory chuti umístěné ve
chu. shlucích na jazyku a kolem úst. Někdy se nazývají také chuťové
.Hodné dítě“ (easy temperament): výraz označující dítč, které je pohárky.
hravé, pravidelněji a spí a dobře se přizpůsobuje novým situacím. Chybná atribuce aktivace (misattribution of arousal): přetrváva­
Holistické myšlení (holistic thought): je definováno jako zamě­ jící fyziologická aktivace může být mylně přičtena následným
ření na celý kontext nebo oblast a jejich chápání v kauzálních okolnostem a může zesílit emoční reakce na dané okolnosti.
souvislostech, relativně malé využití kategorií a formální logiky Chybný úkon (Freudian slip): v pojetí psychoanalytické teo­
a spoléhání na dialektické uvažování, jehož součástí je rozpo­ rie chyba nebo záměna, která neodpovídá vědomému záměru
znání a překonání zjevných rozporů. mluvčího či pisatele a patrně vyjadřuje přání nebo myšlenky, jež
Homeostáza (homeostasis): normální hladina fungování typická jsou potlačeny v nevědomí. (Má-lí tato chyba nebo záměna slov­
pro zdravý organismus (2. kapitola); stálý vnitřní stav (10. ka­ ní charakter, jedná se zpravidla o přeřeknutí či přepsání - pozn.
pitola). red.)
Hormony (hormones): chemické látky vylučované endokrinními
žlázami do krevního řečiště a přenášené do ostatních oblastí těla,
kde specificky působí na buňky, které rozpoznají zprávu v hor­
monech obsaženou. I ______________________________
Hraniční porucha osobnosti (borderline personality disorder):
duševní porucha, při níž jedinec od adolescence či dětství vyka­ Id (id): nejprimitivnější část osobnosti, z níž se později vyvíjí ego
zuje nestabilní náladu, nestálé vztahy s druhými lidmi a nesta­ a superego.
bilní sebepojetí. Ideální šelf (ideál šelf): představa člověka o sobě jako tom nejlep­
Hrozba stereotypu (stereotype threat): pouhá hrozba, že by jedi­ ším člověku, jakým by chtěl být.
nec mohl být spojován se stereotypem, zvýší hladinu jeho úzkos­ Identifikace (identification): respektování nebo obdivování jiných
ti a zhorší jeho výkonnost. jedinců či skupin, dodržování jejich norem, přijímání jejich pře­
Humanistické terapie (humanistic therapies): obecné označení svědčení, postojů a způsobů chování za účelem být stejný jako
psychoterapeutických přístupů, které kladou důraz na subjektiv­ daný jedinec nebo skupina.
ní zkušenost jedince, na jeho svobodnou vůli a schopnost řešit Ideologie (ideology): soustava přesvědčení a postojů.
vlastní problémy. Příkladem je terapie zaměřená na klienta a ge- Iluze (illusion): chybný či deformovaný vjem.
staltistická terapie. Iluzorní spojení (illusory conjunction): nesprávné spojení dvou
Hyperkomplexní buňka (hypercomplex cell): buňka ve zrakové samostatných atributů objektu.
oblasti mozkové kůry reagující na specifickou orientaci a délku. Imaginativní myšlení (imaginal thought): zrakové představy, kte­
Hyperpolarizovaná buňka (hyperpolarized cell): je-li buňka po­ ré v duchu „vidíme“.
larizována více, než bývá v klidovém stavu, považujeme ji za hy- Implicitní egotismus (implicit egotism): nevědomá tendence být
perpolarizovanou. přitahován lidmi, místy a objekty, jež nám v nějakém ohledu
Hypnóza (hypnosis): uměle navozený změněný stav vědomí, kdy připomínají nás samotné.
jedinec dobrovolně přenechá část kontroly nad svým chováním Implicitní paměť (implicit memory): typ paměti, která je zákla­
hypnotizérovi a přijímá určité zkreslení reality'. dem percepčních a kognitivních dovedností. Často se projevuje
Hypotalamus (hypothalamus): malá, ale velmi důležitá struktura jako zlepšení výkonu v percepčních nebo kognitivních úkonech
umístěná těsně pod velkým mozkem a pod talamem. Je pova­ bez vědomého vybavení si zkušeností, jež ke zlepšení vedly.
žována za součást mozkového jádra; obsahuje centra, která řídí Incentivní motivace (incentive motivation): chtění.
motivované chování, např. příjem potravy, tekutin, sexuální cho­ Individuace (individuation): individuální posouzení osobních
vání a emoce. Reguluje také endokrinní činnost a udržuje těles­ vlastností.
nou homeostázu. Individualismus (individualism): existuje v kulturách, které kla­
Hypotéza (hypothesis): tvrzení, jež lze testovat. dou důraz na samostatnost a nezávislost jednotlivce.
Hypotéza frustrace-agrese (frustration-aggression hypothesis): Induktivní síla (inductivc strength): nepravděpodobnost, že závěr
podle této hypotéz}' frustrace (zmaření snahy dosáhnout cíle) je nesprávný, pokud jsou správné premisy.
vyvolává agresivní pud, který motivuje agresivní jednání. Induktivní usuzování (inductive reasoning): uvažování o výro­
Hypotéza obličejové zpětné vazby (facial fcedback hypothesis): cích, kdy je nepravděpodobné, že závěr bude chybný, pokud jsou
tato hypotéza tvrdí, že subjektivní prožitky emocí jsou determi­ správné premisy.
novány zpětnou vazbou z fyziologické aktivace, jež je vyvolána Informační sociální vliv (informational sociál influence): situace,
specifickými výrazy obličeje. kdy- se přizpůsobujeme ostatním, protože se domníváme, že si
nejednoznačnou situaci vykládají přesněji než my.
Informovaný souhlas (informed consent): účastníci musí do stu­
die vstoupit dobrovolně a mohou ji kdykoli opustit bez jakých­
CH______________________________ koli postihů.
Inhibiční (inhibitory): synaptický přenos je inhibiční, pokud
Chování typu A (type A pattern): typ chování objevený při studiu umožní kladně nabitým iontům opustit postsynaptický neuron
infarktu. Lidé tohoto typu jsou velmi soutěživí a orientovaní na nebo záporně nabitým iontům vstoupit do postsynaptického
úspěch, pociťují nedostatek času, nedokážou odpočívat a reagují neuronu; vzniklá hypcrpolarizace buňky snižuje pravděpodob­
netrpělivě a zlostně, pokud se mají vyrovnat se zpožděním nebo nost vzniku akčního potenciálu.
musí jednat s lidmi, kteří jsou podle jejich názoru neschopní. Inhibiční podmiňování (inhibitory conditioning): schopnost pod­
Lidem tohoto typu hrozí infarkt. míněného podnětu snížit pravděpodobnost nebo rozsah reakce.
Chromozomy (chromosomes): struktury DNA v jádru každé Inhibiční spoje (inhibitory connections): spoje mezi dvěma uzly
buňky v těle. v rozšířené síti, kdy aktivace jednoho uzlu vede k poklesu akti­
Chtění (wanting): očekávání slasti. vity jiného uzlu.
Inhibitory aminooxidázy (monoamine oxidase inhibitors): třída Ischemická choroba srdeční (coronary heart disease): zúžení
léků pro léčbu deprese. Léky potlačují činnost enzymu amino­ nebo uzavření koronárních tepen zásobujících srdeční sval krví
oxidázy, který rozkládá určité neurotransmitery (např. dopamin, v důsledku postupného nahromadění tukových usazenin, které
noradrenalin a serotonin), čímž prodlužuje dobu jejich působení. brání přístupu kyslíku a živin do srdce.
Inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (serotonin reuptake
inhibitors): skupina antidepresiv, která zvyšují hladinu neuro-
transmiteru serotoninu na synapsi.
Institucionální normy (institutional norms): jsou stejné jako so­ J ______________________________
ciální normy — implicitní či explicitní pravidla určující přijatelné
chování a přesvědčení — až na to, že se vztahují na celé instituce Jádro (centrál core): část mozku, která řídí základní životní procesy.
nebo organizace stejného typu. Jádro (core): ta část pojmu, jež obsahuje vlastnosti, které jsou nej­
Instrumentální podmiňování (instrumental conditioning): osvo­ důležitější pro určení příslušnosti k pojmu.
jení určitých reakcí, které závisejí na povaze následků, jež vy- Jádro (nucleus): soubor těl nervových buněk seskupených v mozku
nebo míše.
Intelektualizace (intelectualization): obranný mechanismus, na Jamesova-Langeova teorie (James-Lange theory): klasická teo­
jehož základě se jedinec snaží získat odstup od emočně ohrožu­ rie emocí pojmenovaná podle dvou psychologů, kteří ji vyslovili
jící situace tak, že se o ní vyjadřuje v abstraktních a intelektuál­ nezávisle na sobě. Teorie uvádí, že podnět nejdříve navozuje tě­
ních pojmech. lesné reakce a teprve potom nastane uvědomění vzniklých reakcí,
Inteligence (intelligence): (a) faktor, který měříme standardizo­ jež vytvoří emoční prožitek.
vanými test}' inteligence; (b) schopnost učit se ze zkušeností, Jas (brightness): množství světla odrážejícího se od barevného povrchu.
uvažovat v abstraktních pojmech a účelně se vyrovnávat s pro­ Jazyk (language): mnohoúrovňový systém, který prostřednictvím
středím. slov a větných jednotek uvádí do vztahu myšlenky a řeč.
Inteligenční kvocient - IQ_(intelligence quotient): vyjadřuje po­ Jednoduchá buňka (simple cell): buňka ve zrakové oblasti mozko­
měr mentálního k chronologickému věku. vé kůry reagující na paprsek světla nebo na ostrý předěl specific­
Intenzita (intensity): síla určitého podnětu. ké orientace a umístění ve zrakovém poli.
Interference (interference): faktor, který může narušit vybavování Jednovaječná dvojčata (monozygotic twins): vyvinula se z jedno­
z dlouhodobé paměti. Vzniká tehdy, když jsou různé položky spo­ ho oplodněného vajíčka a mají totožnou sadu genů.
jeny se stejným vodítkem pro vybavení. Pokus o vybavení jedné Jistě připoutané (securely attached): jistě připoutané dítě usiluje
položky může být blokován bezděčným vybavením druhé položky. o kontakt a interakci se svým pečovatelem, od nějž bylo krátce
Interneuron (interneuron): neuron spojující motorické a senzo­ odloučeno.
rické neurony. Jmenná fráze (noun phrase): část výroku, která se soustředí na
Interpersonální terapie (interpersonal therapy): typ psychotera­ podstatné jméno a určuje jeho subjekt (podmět).
pie, který je strukturovanější a krátkodobější než tradiční psy­
choanalýza.
Intervalová schémata (interval schedulcs): schémata posilování,
kdy posílení je dostupné pouze po uplynutí určitého časového K ______________________________
intervalu.
Intimita (intimacy): emocionální složka lásky, která obsahuje dů­ Katarze (catharsis): zbavení se emocí jejich silným prožitím.
věrnost a sdílení pocitů. Katarzní účinek (cathartic effect): předpokládané zmírnění agrese,
Intracelulární žízeň (intracellular thirst): psychologický projev které následuje po jejím nepřímém vyjádření.
potřeby vody způsobený osmózou, tedy tendencí vody přesouvat Kategorizace (categorization): proces přiřazování objektu k pojmu.
se v těle z oblastí, kde je jí dostatek, do oblastí, kde je jí relativně Kazuistika (čase history): biografie jedince vytvořená pro studijní
málo. a vědecké účely (synonymem je případová studie).
Introspekce (introspection): pozorování a zaznamenávání vlast­ Kladívko (malleus): jedna ze tří kůstek ve středním uchu.
ních vjemů, myšlenek a pocitů. Klasické podmiňování (classical conditioning): proces učení, kdy
Introverze—extraverze (introversion-extraversion): osobnostní je původně neutrální podnět spojen s dalším podnětem na zá­
proměnná poprvé uvedená C. G. Jungem. Poukazuje na stupeň kladě opakovaného spojování s tímto podnětem.
základní organizace jedince buď dovnitř, nebo navenek. Intro- Klidový membránový potenciál (resting membrane potential):
vertní jedinci jsou ostýchaví a stahují se do sebe, extravertní je­ elektrický potenciál na membráně nervové buňky v klidovém
dinci jsou společenští a dávají přednost společnosti ostatních lidí. stavu (čili buňky, která nereaguje na ostatní neurony); vnitřní
Inženýrský psycholog (engineering psychologist): psycholog spe­ prostor buňky je vůči vnějšímu prostředí nabitý záporně.
cializující se na vztah mezi lidmi a stroji; snaží se např. navrhovat Klidový potenciál (resting potential): elektrický potenciál neuro­
stroje, které minimalizují chybu člověka. nu v klidovém stavu; u většiny neuronů má hodnotu asi —70 mV.
Iont (ion): elektricky nabitá molekula. Klinický psycholog (clinical psychologist): v České republice absolvent
Iontová pumpa (ion pump): bílkovinná struktura, která pomáhá vysokoškolského studia psychologie, který nejdříve po pěti letech
udržovat nestejnoměrnou distribuci elektricky nabitých iontů práce ve zdravotnictví složí specializační zkoušky; zabývá se diagnos­
na buněčné membráně neuronu prostřednictvím čerpání iontů tikou a léčbou emočních a behaviorálních potíží a duševních poruch.
do buňky nebo z buňky. Koakce (coaction): interakce mezi jednotlivci vykonávajícími stej­
Iontový kanál (ion channel): specializovaná bílkovinná molekula, ný úkol.
která umožňuje specifickým iontům vstupovat do buňky nebo Kódování (eneoding): vytváření paměťové reprezentace události.
z ní vystupovat. Některé iontové kanály se otevírají či zavírají Kognitivně-behaviorální terapie (cognitive-behavioral therapy):
v reakci na molekuly určitého neurotransmiteru, jiné zase reagují pomáhá lidem rozeznat, které stresující situace jsou příčinou
na změnu napětí na buněčné membráně. Tento proces reguluje jejich fyziologických nebo emočních symptomů; pomáhá jim
depolarizaci a vysílání nervových vzruchů. změnit způsob, jímž se s těmito situacemi vyrovnávají.
Kognitivní disonance (cognitive dissonance): teorie kognitivní Konstruktová validita (construct validity): schopnost testu či
disonance předpokládá, že existuje pud směřující ke kognitivní posuzovacího nástroje potvrdit předpoklady teorie ohledně teo­
konzistenci. Vychází z předpokladu, že dva odporující si typy retických pojmů nebo konstruktů. Potvrzení výsledků současně
poznání — čili myšlenek - jsou zdrojem neklidu, který motivuje potvrzuje teoretické pojetí i posuzovací nástroj.
jedince k odstranění tohoto rozporu a nastolení souladu. Kontrastní ostrost (contrast acuity): schopnost vnímat rozdíly
Kognitivní hodnocení (cognitive appraisal): interpretace událostí v jasu světla.
nebo situací s ohledem na cíle a prospěch jedince. Ovlivňuje Kontrolní skupina (control group): zkoumaná skupina, v níž chy­
kvalitu i intenzitu prožívaných emocí i míru vnímaného ohro- bí studovaný stav.
Konvenční stadium morálního usuzování (convcntional level of
Kognitivní mapa (cognitive map): hypotetická struktura v paměti, moral development): úroveň morálního usuzování, na níž děti
která uchovává a organizuje informace o různých událostech, jež hodnotí jednání na základě názoru ostatních.
se vyskytují v situaci učení. Jedná se o mentální obraz situace Konzervace (conservation): pochopení, že množství látky zůstává
učení. stejné i při změně její formy.
Kognitivní neurověda (cognitive neuroscience): interdisciplinární Korelační koeficient (correlation coefficient): odhad, do jaké míry
přístup spojující v sobě aspekty kognitivní psychologie a neuro- spolu souvisejí dvě proměnné.
vědy. Studuje průběh duševních činností v mozku. Kovadlinka (incus): jedna ze tří malých kůstek ve středním uchu.
Kognitivní přístup (cognitive perspective): psychologický přístup Krátkodobá paměť (short-term memory): součást paměti, která
orientující se na takové duševní procesy, jako je vnímání, paměť, uchovává informace pouze po krátkou dobu; pokud není vzpo­
uvažování, rozhodování a řešení problémů; snaží se vysvětlit mínka upevněna, vymizí během 20 sekund.
chování z hlediska těchto procesů. Kriteriální validita (eriterion validit}'): schopnost testu nebo po­
Kognitivní přístup k osobnosti (cognitive approach to personali­ suzovacího nástroje předpovídat chování, které má předpovídat
ty'): empirický přístup ke zpracování informací o sobě a o světě. (synonymem je empirická validita).
Kognitivní psycholog (cognitive psychologist): psycholog, který Kritické období (critical period): klíčové časové období v životě
při zkoumání vnitřních duševních procesů člověka — např. vní­ jedince, v němž se musí odehrát určitá událost, aby další vývoj
mání a pozornosti, myšlení, řešení problémů, úsudku a rozho­ probíhal normálně.
dování, paměti a jazyka - vychází z experimentálního přístupu. Krize identity (identity erisis): v Eriksonově teorii psychosociál­
Kokain (cocainc): povzbuzující prostředek získávaný z listů rost­ ního vývoje se jedná o období pochyb o sobě samém a zpochyb­
liny koka a působící na centrální nervovou soustavu. Zvyšuje ňování definice sebe („Kdo jsem?“, „Kam směřuji?“), které je
energii, navozuje euforii a ve velkých dávkách způsobuje para­ typické pro adolescenci.
noii. Křivka adaptace na tmu (dark adaptation curve): absolutní práh
Kolektivismus (collectivism): vztahuje se ke kulturám, které zdů­ klesá úměrně době, po kterou daný jedinec pobývá ve tmě.
razňují základní propojení existující mezi lidmi a jejich vzájem­ Kulturněrelativistický přístup k přijatelnému chování (cultural
nou závislost. relativist perspective for acceptable behavior): podstatou tohoto
Kolektivní nevědomí (collective unconscious): část mysli, jež je přistupuje názor, že lidé by měli respektovat kulturně specifické
společná všem lidem; skládá se z prapůvodních představ neboli definice abnormalit}' pro příslušníky dané kultury.
archetypů, které jsme zdědili od předků. Kulturní náhled na abnormalitu (cultural perspective of abnor­
Komplexní buňka (complex cell): buňka ve zrakové oblasti moz­ mality): názor, že duševní poruchy nejsou zakotveny v mozku
kové kůry, která reaguje na pruh světla nebo rozhraní specifické nebo mysli postiženého člověka, ale ve společenském kontextu,
orientace umístěné kdekoli ve zrakovém poli. v němž člověk žije.
Kompulze (compulsion): neodolatelné nutkání provést určitou Kulturní psychologie (cultural psychology): interdisciplinární pří­
činnost nebo rituály vedoucí ke snížení úzkosti. stup zahrnující psychologii, antropologii, sociologii, sociální psy­
Konekcionistické modely (connectionist models): modelv ko­ chologii a další společenské vědy. Zabývá se otázkou, jak kultura
gnitivních procesů (např. vnímání), které obsahují síť uzlů, mezi jedince ovlivňuje jeho mentální reprezentace a duševní procesy.
nimiž existují excitační a inhibiční spoje. Kvalita (quality): senzorický popis konkrétního podnětu.
Konfirmační zkreslení (confirmation bias): sklon více důvěřovat
důkazům, jež jsou v souladu s naším předchozím přesvědčením,
než důkazům, které jsou s naším přesvědčením v rozporu.
Konopí (cannabis): rostlina, z níž se získává marihuana. L ______________________________
Konstanta (constancy): je výsledkem schopnosti mozku udržet
vnímání fyzikálních vlastností objektu, např. tvaru, velikosti Laloky (lobes): rozsáhlé oblasti mozkové kůry, které vykonávají
a barvy, i když se smyslové vjemy těchto objektů výrazně změní. různé funkce.
Konstanta barvy (color constancy): sklon vnímat dobře známý Latentní učení (latent learning): učení, jež sice proběhlo, ale ne­
objekt, jako by měl stále stejnou barvu, bez ohledu na změny projevilo se změnou chování.
osvětlení, které působí na vlastnosti podnětu. Libido (libido): latinské označení pro „chtíč“. Podle Freudovy psv-
Konstruktivní paměť (constructive memory): část vzpomínky, jež choanalytické teorie se jedná o psychickou energii id.
se vytváří ihned po ukončení události, která byla podnětem ke Libost (liking): v oblasti studia motivace označujeme tímto výra­
vzniku vzpomínky. zem potěšení při získání odměny, o kterou jedinec usiloval.
Konstruktivní procesy (constructive processes): procesy, při nichž Limbický systém (limbic systém): soubor struktur těsně spjatých
vjem není odvozen jen z objektivních údajů, ale závisí také na s hypotalamem, který doplňkově řídí některá instinktivní cho­
předchozích zkušenostech a znalostech. vání regulovaná hypotalamem a mozkovým kmenem.
Konstruktivní vnímání (constructive perception): základem pů­ Literární rešerše (literatuře review): vědecky zpracovaný souhrn
vodní vzpomínky jsou vjemy; pokud se původní vjemy systema­ existujících výzkumů na dané téma.
ticky odchylují od objektivního světa, bude zkreslená i původní Lithium (lithium): lék používaný při léčbě manických poruch.
vzpomínka. Lokalizace (localization): určení místa, kde se nachází daný objekt.
LSD (LSD): silná psychoaktivní látka ze skupiny halucinogenů Metoda zmenšování rozdílu (difference-reduction method): stra­
navozující halucinace již v nízkých dávkách. tegie řešení problémů, při níž si jedinec stanoví dílčí cíle, jejichž
Lucidní snění (lucid dreams): sny, při nichž se odehrávají natolik dosažením se přiblíží ke konečnému cíli.
normální události (postrádající bizarní a nelogické prvky většiny Metoda zrakové preference (preferential looking method): me­
snů), až má snící člověk pocit, že bdí. toda zkoumání percepčních preferencí novorozenců a kojenců;
dětem se současně předkládají dva podněty a zkoumá se, kolik
času stráví pozorováním každého z nich.
Mezinárodní klasifikace nemocí - MKN (International Classifi-
M ______________________________ cation of Diseases - ICD): systém klasifikace duševních poruch.
Mícha (spinal cord): svazek nervů vycházející z mozku a prochá­
Magnetická rezonance - MRI (magnetic resonance imaging): po­ zející míšním kanálem, je obklopen a chráněn páteří.
čítačová metoda zobrazování využívající silná magnetická pole Minimalistické teorie hodnocení (minimalist appraisal theories):
a radiofrekvenční impulzy, na jejichž základě vytváří průřezové skupina teorií hodnocení, které jsou založeny na snížení počtu
snímky mozku a těla. Je přesnější než výpočetní tomografie (CT). aspektů hodnocení na minimum.
Maladaptivní (maladaptive): mající nepříznivé důsledky pro je­ Minimální riziko (minimal risk): princip, podle něhož by rizika
dince nebo společnost. očekávaná v rámci výzkumu neměla být větší než rizika v běž­
Manická epizoda (mánie episode): období, v němž je jedinec plný ném každodenním životě.
energie, nadšení a sebedůvěry, neustále hovoří, přebíhá od jedné Minnesotský multifázový osobnostní inventář - MMPI (Mi­
činnosti ke druhé, potřebuje jen málo spánku, spřádá velkolepé nnesota Multiphasic Personality Inventory): papírová (nebo
plány a nedbá na jejich praktický význam. počítačová - pozn. red.) verze psychiatrického pohovoru, která
Manželská terapie (marital therapy): psychoterapie s oběma členy obsahuje více než 550 výroků, jež se týkají postojů, emočních re­
páru, zaměřená na řešení problému v jejich vztahu (synonymem akcí, tělesných a psychických symptomů a zkušeností. Testovaná
je párová terapie). osoba reaguje na každý výrok odpovědí „ano“, „ne“ nebo „nevím“.
Marihuana (marijuana): sušené listy konopí; známé též jako „trá­ Místní teorie vnímání výšky tónu (plače theory of pitch percep­
va“. Výtažkem z rostlin konopí je hašiš, který je silnější než ma­ tion): tato teorie tvrdí, že každé specifické místo na bazilární
rihuana. Užívání marihuany může posílit smyslové vjemy a vy­ membráně vede k vnímání tónu určité výšky.
volat euforické stavy. Mnemotechnický systém (mnemonic systém): strategie nebo
McGurkův efekt (McGurk effect): vzniká při nesouhlasných slu­ soubor strategií směřující k úspěšnému zapamatování.
chových a zrakových informacích. Mocnitel mocninné funkce (exponent of a power function): je­
Meditace (meditation): dosažení změněného stavu vědomí prová­ dinečné číslo, které charakterizuje funkci každého smyslového
děním určitých rituálů nebo cvičení. orgánu.
Melatonin (melatonin): hormon, který navozuje spánek. Model kontinua (continuum model): model, který popisuje spoji­
Menarche (menarche): první menstruační krvácení. tý proces od stereotypu až k individuaci.
Mentální anorexie (anorexia nervosa): vyhladovění sebe samého - Model pravděpodobnosti zpracování (elaboration likelihood
ztráta minimálně 15 % normální hmotnosti daného jedince. model): je-li daná osoba na jednom konci kontinua - kdy je
Mentální model (mental model): konkrétní mentální reprezentace ochotná a schopná se hluboce zamyslet -, ubírá se přesvědčování
problémové situace, která může být užitečná při řešení problému. centrální trasou a jedinec se spoléhá na řízené a usilovné myš­
Mentální reprezentace (mental representation): hypotéza „vnitř­ lení. Pokud se nachází na opačném konci kontinua - tedy není
ního zobrazování“ objektů a událostí v paměti. z jakéhokoli důvodu schopný nebo ochotný usilovně uvažovat -,
Mentální retardace (generál learning disability): hluboce podprů­ potom se přesvědčování ubírá periferní trasou a spoléhá se na
měrné intelektové schopnosti a praktické dovednosti. automatické myšlení bez vynaložené námahy.
Mentální rotace (mental rotation): otáčení představ objektů, které Model prostředí (model of the environment): reprezentace vnější­
probíhá v mysli způsobem podobným otáčení skutečných objektů. ho světa uložená v mozku, kterou používáme k vědomému vní­
Měření (measurement): metoda přiřazování číselných hodnot mání, rozhodování a chování.
proměnným veličinám. Model protikladného procesu spánku a bdění (opponent-process
Metaanalýza (meta-analysis): forma literární rešerše, jejíž autor model of sleep and wakefulness): teorie tvrdící, že v mozku se
využívá statistické metody při slučování výsledků dříve provede­ odehrávají dva protikladné procesy, které řídí tendence usnout,
ných studií a při vyvozování závěrů z nich. nebo zůstat vzhůru. První z nich je pud homeostatického spánku,
Metadon (methadone): agonistická látka používaná při léčbě osob druhý je proces bdění řízený biologickými hodinami.
závislých na heroinu. Model vulnerabilita-stres (vulnerabilitj^stress model): interak­
Metakognice (metacognition): přemýšlení o přemýšlení. tivní model tělesných nebo duševních chorob, který zohledňuje
Metamery (metamers): dvě světla, která mají odlišné fyzikální slo­ interakce mezi predispozicí, kvůli níž je člověk náchylnější ke
žení, ale vypadají stejně. vzniku určité duševní poruchy, a stresovými podmínkami pro­
Metoda dotazování (survey method): způsob získávání informací středí, s nimiž se daný jedinec setkává.
dotazováním velkého vzorku lidí. Model zpracování informací (information-processing model):
Metoda habituace (habituation method): metoda studia vnímání obecně model založený na předpokladech, které berou v úvahu
kojenců. Vychází ze skutečnosti, že dítě se při pohledu na známé tok informací v systému; používá se v počítačových programech.
objekty brzy začne nudit (habituace). Změříme-li tedy dobu, po V kognitivní psychologii se teorie o fungování mysli často vyja­
kterou dítě přímo sleduje objekt, určíme tak, do jaké míry dítě dřují formou modelu zpracování informací. Vlastnosti a dopady
vnímá objekt jako nový. této teorie lze studovat počítačovou simulací modelu.
Metoda míst (method of loci): mnemotechnická pomůcka, při níž Monochromatismus (monochromatism): naprostá barvoslepost,
slova měníme za představy, které potom vložíme na určitá místa, zraková soustava je achromatická. Vzácná porucha.
jimiž procházíme při pomyslné procházce domem, bytem nebo Morální usuzování (moral judgement): způsob, jímž děti chápou
dobře známou ulicí. morální pravidla a společenské konvence.
Morfém (morpheme): nejmenší lingvistická jednotka nesoucí význam. Neasociativní učení (non-associative learning): učení o jediném
Motivace (motivation): stav dodávající činnosti jedince energii podnětu.
a směr. Negativní halucinace (negative hallucinations): hypnotický stav,
Motorický neuron (motor neuron): neuron či nervová buňka pře­ při němž člověk nevnímá něco, co by za normálních okolností
nášející vzruchy z mozku a míchy ke svalům a žlázám. vnímal.
Mozeček (cerebellum): struktura ve tvaru laloku v zadní části Negativní korelace (negative correlation): s rostoucí hodnotou
mozkového kmene, která reguluje svalový tonus a koordinuje jedné proměnné klesá hodnota druhé proměnné.
složité pohyby. Negativní posílení (negative reinforcement): posílení reakce od­
Mozek (brain): část centrální nervové soustavy, která je uložená straněním averzivního podnětu.
Negativní trest (negative punishment): snížení četnosti reakce od­
Mozková kůra (cerebral cortex): vnější vrstva mozkových hemisfér straněním příjemného podnětu.
u vyšších živočichů včetně člověka. Běžně se nazývá šedá kůra Nejistě připoutané (insecurely attached): nejistě připoutané dítě
mozková. se po návratu pečovatele vyhýbá vzájemné interakci nebo se vůči
Multivariační experiment (multivariate experiment): druh expe­ němu chová ambivalentně.
rimentu zahrnující souběžné ovlivňování několika nezávislých Nejmenší pozorovatelný rozdíl (just noticeable difference): mi­
proměnných. nimální rozdíl ve velikosti podnětu, který je nutný pro rozlišení
Munsellův systém (Munsell systém): schéma pro specifikaci dvou podnětů (synonymem je diferenční práh).
barevných povrchů. Každému z nich lze přiřadit jedno z dese­ Nepodmíněná reakce - NR (unconditioned response - UR):
ti označení odstínů a dvě čísla, přičemž jedno označuje sytost v klasickém podmiňování je to reakce původně vyvolaná nepod­
a druhé jas. míněným podnětem, který je využit jako základ pro navození
Myelinová pochva (myelin sheat): vrstva gliových buněk obklo­ podmíněné reakce na původně neutrální podnět.
pujících axon. Nepodmíněný podnět - NP (unconditioned stimulus - US):
v klasickém podmiňování je to podnět, jenž automaticky vy­
volává reakci, typicky prostřednictvím reflexu, bez předchozího
podmiňování.
N ______________________________ Nerv (nerve): svazek dlouhých axonů náležejících ke stovkám
nebo tisícům neuronů.
Nadprahové podmínky (suprathreshold conditions): podmínky' Nervová plasticita (neural plasticity): schopnost nervové soustavy
při nichž je intenzita podnětu nad prahovou hodnotou. měnit se na základě zkušeností.
Náhodné rozdělení (random assignment): systém rozdělování Nervová soustava (nervous systém): úplná soustava nervových tkání.
účastníků pokusu do experimentálních a kontrolních skupin, Nespavost (insomnia): nespokojenost s množstvím nebo kvalitou
takže každý účastník má stejnou pravděpodobnost, že bude při­ spánku.
řazen do kterékoli skupiny. Neurální senzibilizace (neurální sensitization): potenciálně trvalé
Nahrazování (displacement): princip zapomínání položek ulože­ změny v mozku, které nastávají po užívání drog, při němž jsou
ných v krátkodobé paměti, protože přichází příliš mnoho no­ dopaminové neurony více aktivovány drogou a podněty, které
vých informací. s ní souvisejí.
Naivní realismus (naivě realism): sklon člověka považovat jím Neuron (neuron): specializovaná buňka přenášející nervové vzru­
zkonstruovanou a subjektivní realitu za věrné vyjádření objek­ chy k jiným neuronům, žlázám a svalům.
tivní skutečnosti. Neuroticismus (neuroticism): pojmenování dimenze emoční
Nálady (moods): méně určité afektivní stavy. nestability-stability v Eysenckově faktorověanalytické teorii
Naltrexon (naltrexone): antagonista blokující působení heroinu; osobnosti. Náladoví, úzkostní a nedostatečné adaptovaní jedinci
vyznačuje se vyšší afinitou vůči opiátovým receptorům než sa­ se nacházejí na konci kontinua nestability, dobře přizpůsobení
motný heroin. jedinci jsou na opačném konci.
Narativní rešerše (narrative review): slovní popis dříve uskuteč­ Neurotická úzkost (neurotic anxiety): strach nepřiměřený aktuál­
něných studií a diskuse o přesvědčivosti dostupných psycholo­ ní situaci (např. tréma).
gických důkazů. Neurotransmiter (neurotransmitter): chemická látka, která se šíří
Narkolepsie (narcolepsy): opakující se nezvladatelné záchvaty přes synaptickou štěrbinu a stimuluje neuron na druhé straně
ospalosti s vysokou pravděpodobností usnutí kdykoli a kdekoli. štěrbiny.
Nastavení mysli (mental set): schopnost uspořádat určitým způ­ Neuróza (neurosis): duševní porucha, při níž se jedinec nedokáže
sobem vlastní znalosti. vyrovnat s úzkostmi a konflikty a rozvinou se u něj symptomy,
Nativismus a empirismus (nature-nurture debate): problém urče­ které vnímá jako nepříjemné, např. obsese, nutkání, fóbie nebo
ní relativního významu dědičnosti (nativismus) a výchovy v ur­ záchvaty paniky: Ve Freudově psychoanalytické teorii je neuróza
čitém prostředí (empirismus) pro lidské chování. výsledkem použití obranných mechanismů, jež mají zvládnout
Nativistické hledisko (nátuře view): názor, že člověk přichází na svět úzkost vyvolanou nevědomými konflikty. Tato diagnóza již není
s vrozenou zásobou vědomostí a vrozeným pochopením realitv. uváděna v DSM-IV.
Naučená bezmocnost (learned helplessness): stav apatie nebo Neutrální podnět - NeuP (neutrál stimulus): v klasickém pod­
bezmoci navozený experimentálním postupem u pokusných miňování jakýkoli podnět, který nevyvolává podmíněnou reakci.
zvířat tak, že jsou vystavena nevyhnutelnému traumatu (např. Nevědomí (unconscious): myšlenky, postoje, impulzy, přání, mo­
šoku, horku, zimě). Nemůže-li se zvíře nepříznivé situaci vy­ tivace a emoce, které si neuvědomujeme (1. kapitola); obsahuje
hnout nebo z ní uniknout, propadá pocitu bezmoci, který se některé vzpomínky; impulzy a touhy, jež nejsou dostupné vědo­
začne vztahovat i na následující situace. mí (6. kapitola); impulzy, přání a nepřístupné vzpomínky; které
Naučená chuťová averze (learned taste aversion): nechuť k pozře­ ovlivňují naše myšlenky' a chování (13. kapitola).
ní určité potraviny v důsledku situace, kdy se chuť této potraviny Nezávislá proměnná (independent variable): proměnná, jež není
propojila s nevolností. závislá na tom, co účastník dělá.
Nezdolnost (hardiness): odolnost vůči negativním vlivům na tě­ Orální stadium (oral stage): podle Freudovy psychoanalytické
lesné a duševní zdraví i při působení silně stresových podnětů. teorie je to první fáze psychosexuálního vývoje, v níž jsou zdro­
Neznámá situace (strange situation): experimentální postup pro jem slasti rty a ústa, např. při sání matčina prsu.
hodnocení pevnosti připoutání dětí k dospělým: spočívá v tom, Osobní konstrukty (personál constructs): dimenze, na jejichž zá­
že dospělý (obvykle rodič) odejde z místnosti a experimentátor kladě jedinci vysvětlují sebe a své sociální okolí.
sleduje reakce dítěte po návratu rodiče. Osobní působení (personál agency): pocit zvládání a kontroly si­
Normálnost (normality): přiměřené vnímání skutečnosti, schop­ tuací a schopnosti se na nich podílet (jeho důležitou součástí je
nost ovládat chování, sebeúcta a akceptace, schopnost vytvářet takzvaná sebeúčinnost - pozn. red.).
láskyplné vztahy, činorodost. Osobnost (personality): jedinečné, stálé a typické vzorce myšle­
Normativní sociální vliv (normative sociál infiuence): člověk se ní, emocí a chování, definující jedincův osobní styl při interakci
přizpůsobuje skupinovým sociálním normám nebo typickému s fyzickým a sociálním prostředím.
chování, aby byl oblíbený a uznávaný. Osobnostní inventář (personality inventory): inventář pro sebe­
hodnocení sestávající z řady tvrzení nebo otázek týkajících se
osobnostních charakteristik a chování; jedinec posuzuje, zda se
na něj zmíněné charakteristiky vztahují, či nikoli.
0 ______________________________ Oválné okénko (oval window): membrána v hlemýždi vnitřního
ucha; prostřednictvím tří spojujících kůstek (kladívka, kovadlin-
Období latence (latency period): ve Freudově psychoanalytické ky, třmínku) přijímá vibrace, které přicházejí z ušního bubínku.
teorii se jedná o období dětství mezi šestým a dvanáctým rokem, Vibrace oválného okénka vyvolají podobné vibrace ve vnitřní
kdy se sexuální a agresivní pudy nacházejí v klidovém stavu. tekutině hlemýždě a aktivují vláskové buňky, jež slouží jako slu­
Obecný adaptační syndrom (generál adaptation syndrome): sou­ chové receptory.
bor reakcí, jež vykazují všechny organismy v reakci na stres. Ovlivnitelnost (controllability): míra, do jaké můžeme událost
Obezita (obesity): 30 a více % tělesné hmotnosti nad hranici při­ vyvolat, nebo naopak zastavit.
měřené hmotnosti pro danou výšku postavy.
Objektivní úzkost (objective anxiety): strach přiměřený hrozící­
mu nebezpečí.
Obranné mechanismy (defense mechanisms): převážně nevědo­ P ______________________________
mé strategie, jimiž se lidé vyrovnávají s úzkostí.
Obsedantné-kompulzivní porucha (obsessive-compulsive disor­ Paměťová iluze (memory illusion): vzpomínka na situaci, která se
der): úzkostná porucha nabývající jednu ze tří forem: (a) neu­ nikdy nestala.
stálé navracení nepříjemných myšlenek, představ nebo impulzů Panická ataka (panic attack): epizoda akutního a nezvladatelného
vyvolávajících úzkost (obsese); (b) neodolatelné nutkání provést pocitu hrůzy.
určitý úkon či rituál snižující úzkost (kompulze); (c) kombinace Panická porucha (panic disorder): úzkostná porucha, při níž má
výše uvedených případů. jedinec náhlé a nevysvětlitelné stavy hrůzy a pocity blížící se
Obsese (obsession): neustálé opakující se nepříjemné myšlenky, zkázy. Tyto stavy jsou provázeny fyziologickými projevy strachu
představy nebo impulzy, které vyvolávají úzkost. (bušení srdce, dušnost, svalový třes, mdloby).
Očekávání (expectation): názor, že nastane určitá událost; vychází Paralelní reliabilita (reliabilita alternativních forem) (alterna­
z minulých zkušeností. tivě form reliability): konzistence mezi dvěma či více verzemi
Odbourávání (degradation): proces, při němž enzymy na membráně stejného testu při administraci téže osobě.
přijímajícího neuronu reagují s neurotransmiterem; neurotrans- Paranoik (paranoid): jedinec trpící bludem, že je pronásledován.
miter se při tom rozkládá a deaktivuje; je to jedna z metod ukon­ Parapsychologie (parapsychology): jevy nacházející se „mimo
čení činnosti neurotransmiteru (další je např. zpětné vychytávání). hranice“ psychologie, např. telepatie, jasnozřivost, věštění, psy-
Oddanost (commitment): kognitivní složka lásky, která odráží chokineze.
úmysl setrvat ve vztahu. Parasympatikus (parasympathetic nervous systém): oddíl autonom­
Odrazivost (reflectance): vlastnost barevného povrchu, jež určuje, ní nervové soustavy, jehož nervová vlákna vycházejí z lebečních
že povrch odráží některé vlnové délky více než jiné. a křížových oblastí míchy. Je aktivní při uvolněném a klidovém
Odstín (hue): vlastnosti barvy nejlépe charakterizované názvem stavu organismu a do jisté míry působí jako antagonista sympatiku.
barvy. Pedagogický psycholog (educational psychologist): psycholog,
Oidipovský konflikt (Oedipal conflict): ve Freudově psychoana­ který zkoumá aplikaci psychologických principů při školním
lytické teorii se jedná o konflikt, který vzniká v průběhu falic- vzdělávání dětí i dospělých.
kého stadia psychosexuálního vývoje, kdy je jedinec sexuálně Percepční interference (perceptual interference): zjištění, že po­
přitahován k rodiči opačného pohlaví a rodiče stejného pohlaví kud má pozorovatel rozeznat velmi rozostřené objekty, musí se
vnímá jako rivala. tyto objekty postupně zaostřit více, než kdyby je pozorovatel za­
Opakování (rehearsal): vědomé opakování informace uložené čal sledovat v méně rozostřené podobě.
v krátkodobé paměti, obvykle s využitím řeči; proces usnadňuje Periakveduktální šedá hmota (periaqueductal gray): část mozku,
vybavení informace z krátkodobé paměti a její přenos do dlou­ v níž jsou neurony propojeny s jinými neurony, které inhibují
hodobé paměti. buňky, jež by za normálních okolností přenášely signál bolesti
Operace (operation): mentální proces vydělování, spojování a dal­ vznikající v receptorech. Zdá se, že tato oblast je hlavním mís­
šího přetváření informací do logického celku. tem, kde silná analgetika (např. morfin) ovlivňují zpracování
Operantní podmiňování (operant conditioning): osvojení urči­ nervových podnětů.
tých reakcí, které závisejí na povaze následků, jež vyvolají. Periferní nervová soustava (peripheral nervous systém): nervy
Opiáty (opiates): látky, které tlumí centrální nervovou soustavu spojující mozek a míchu s ostatními částmi těla.
a snižují tak senzorickou vnímavost organismu a jeho schopnost Periferní trasa (peripheral routě): jedinec ji používá tehdy, když
reagovat na podněty. reaguje na neobsažné podněty sdělení nebo na kontext sdělení.
Perspektiva jako vodítko k odhadu hloubky (perspective as Porucha spánku (sleep disorder): stav, kdy neschopnost spát na­
a depth cue): pokud se v obraze sbíhají rovnoběžné linie, vnímá­ rušuje každodenní aktivity nebo způsobuje nadměrnou ospalost.
me je jako ubíhající do dálky; Poruchy nálady (mood disorders): duševní poruchy, pro které je
Pervazivní vývojové poruchy (pervasive developmental disor­ typické narušení nálad. Příkladem jsou deprese, mánie (nadměr­
ders): poruchy, které jsou typické závažným a trvalým naruše­ ná aktivace) a bipolární poruchy, při nichž jedinec prožívá oba
ním několika oblastí vývoje. tyto extrémní póly nálad.
Planý poplach (falše alarm): nesprávná kladná odpověď v situaci, Poruchy osobnosti (personality disorders): hluboce zakořeněné
kdy je přítomen pouze šum. a rigidní vzorce chování nebo charakteru, které zásadně ome­
Pluralistická ignorance (pluralistic ignorance): jev, při němž zují adaptační potenciál jedince. Společnost toto chování často
každý člen skupiny poskytuje ostatním zavádějící informace, považuje za maladaptivní, ale postižený jedinec je vnímá jako
když naléhavou situaci hodnotí jako nenaléhavou. normální. (Ve starší terminologii se označovaly jako psychopatie,
Pobídka (incentiva) (incentive): očekávaná odměna za určité cho­ což je však termín, který byl někdy vyhrazen jenom pro asociální
vání. poruchu osobnosti - pozn. red.)
Počitky (sensations): prožitky spojené s působením jednoduchých Posílení (reinforcement): (a) v klasickém podmiňování je to ex­
podnětů. perimentální postup, kdy po podmíněném podnětu následuje
Podíl planých poplachů (falše alarm rate): podíl podnětů, které nepodmíněný podnět; (b) v operantním podmiňování je to ana­
obsahují pouze šum a vyústí v nesprávnou kladnou odpověď. logický postup, kdy po žádoucí reakci následuje posilující pod­
Podíl zásahů (hit rate): podíl správných odpovědí z celkového po­ nět; (c) proces, který zvyšuje účinnost podmiňování v důsledku
čtu odpovědí v experimentu. popsaných opatření.
Podmíněná averze (conditioned aversion): učení, jež nastává Poslušnost (compliance): podřízení se přání druhých, při kterém
v případě, když je určitý podnět (často jídlo) spojen s negativní­ nemusí nastat změna přesvědčení a postojů.
mi vzpomínkami, a v důsledku toho je vnímán jako nepříjemný. Posteriomí systém pozornosti (posterior systém for attention):
Podmíněná reakce - PR (conditioned response - CR): naučená zachycuje percepční rysy objektu, např. jeho umístění v prostoru,
nebo získaná odpověď na podnět, který původně tuto reakci ne­ tvar a barvu. Zodpovídá také za výběr jednoho objektu z mnoha
vyvolával, tedy na podmíněný podnět. na základě rysů typických pro daný objekt.
Podmíněná sytost (conditioned satiety): představa, že pocit nasy­ Posthypnotická amnézie (posthypnotic amnesia): specifický druh
cení po jídle je přinejmenším částečně výsledkem učení. posthypnotické sugesce, při níž hypnotizovaná osoba zapomene,
Podmíněný faktor posilování (conditioned reinforcer): podnět, co se dělo v průběhu hypnózy; vzpomene si teprve po objevení
který se stal posilujícím v důsledku svého spojení s posilujícím určitého signálu daného hypnotizérem.
podnětem (synonymem je sekundární faktor posilování). Posthypnotická reakce (posthypnotic response): subjekt po pro­
Podmíněný podnět - PP (conditioned stimulus - CS): původně buzení z hypnózy reaguje určitými pohyby na předem daný sig­
neutrální podnět, který na základě asociace s nepodmíněným nál od hypnotizéra.
podnětem začal vyvolávat podmíněnou reakci. Postkonvenční stadium morálního usuzování (postconvcntional
Podmiňování druhého řádu (second order conditioning): při level of moral development): úroveň morálního usuzování, na
tomto typu podmiňování se používá podmíněný podnět jako níž děti hodnotí jednání z hlediska vyšších mravních principů.
nový nepodmíněný podnět v novém podmiňovacím postupu. Postoje (attitudes): příznivé či nepříznivé ustálené hodnocení a re­
Podnět (cue): situace nebo událost, která je příčinou reakce orga­ akce na předměty, lidi, situace a další aspekty světa.
nismu. Posttraumatická stresová porucha (post-traumatic stress disor­
Podnícení (priming) (priming): zvýšená přístupnost či vybavitel- der): úzkostná porucha, při níž událost přesahující hranici běž­
nost informace uložené v paměti; je výsledkem předchozí pre­ ného lidského trápení (např. válečné prožitky nebo přírodní
zentace relevantních podnětů. katastrofa) vyvolá řadu symptomů souvisejících s úzkostí; posti­
Pohlavní výběr (sexual selection): zvláštní případ přírodního vý­ žený člověk v duchu znovu prožívá traumatizující události a sna­
běru; zvýhodňuje vlastnosti, jež podporují reprodukční úspěš­ ží se vyhnout podnětům, které jsou s nimi spojeny. Má pocity
nost sexuálního chování, které má vyšší potenciální reprodukční odcizení, snadno se vyděsí, trpí nočními můrami, opakujícími se
rychlost. sny a neklidným spánkem.
Pojem (concept): soubor vlastností, které si spojujeme s určitou Postup částečné odpovědi (partial-report proceduře): experiment
třídou předmětů nebo jevů. navržený Georgem Sperlingem,v jehož průběhu je pozorovateli
Pokusy (trials): „složky“ experimentu, např. opakované působení krátce promítnuta řada písmen.
určitého podnětu. Posuzování zdroje (source monitoring): sledování původu růz­
Polarizovaný stav (polarized statě): neuron je v polarizovaném sta­ ných složek vzpomínek.
vu, pokud je uvnitř neuronu negativnější náboj než vně neuronu. Potlačení (suppresion): aktivní snaha vytlačit myšlenky či před­
Poměrová schémata (ratio schedules): schémata posilování, kdy stavy z vědomí.
posílení závisí na počtu reakcí organismu. Pozadí (ground): oblast, která se objevuje za figurou; figura a po­
Popření (denial): obranný mechanismus, při kterém nejsou vní­ zadí jsou nejzákladnější formy organizace vnímání.
mány nepřijatelné podněty či myšlenky' nebo je jim odepřen Pozitivní halucinace (positive hallucinations): člověk v hypnóze
vstup do vědomí. slyší hlasy nebo vidí objekty, které se v současném prostředí ve
Poradenský psycholog (counceling psychologist): v České republi­ skutečnosti nevyskytují.
ce absolvent vysokoškolského studia psychologie, který se zabývá Pozitivní korelace (positive correlation): s rostoucí hodnotou jed­
problémy klientů, jež nejsou klasifikovány jako nemoc. Jsou to né proměnné roste hodnota druhé proměnné.
např. školní, partnerské nebo sociální problémy. Na rozdíl od kli­ Pozitivní posilování (positive reinforcement): posílení reakce pů­
nického psychologa obvykle působí mimo prostředí nemocnice. sobením pozitivního podnětu.
Porozumění jazyku (comprehension of language): naslouchání Pozitivní psychologie (positive psychology): studuje, jak pozitivní
zvukům, přiřazování významu zvukům ve formě slov, spojování prožitky, emoce a rysy osobnosti podporují příznivý vývoj člo­
slov do vět, pochopení jejich významu. věka.
Pozitivní trest (positive punishment): snížení četnosti reakce půso­ Produkce jazyka (production of language): při produkci jazyka
bením nepříjemného podnětu, který následuje po nežádoucí reakci. začínáme myšlenkou, kterou nějakým způsobem převedeme do
Pozitronová emisní tomografie - PET (positron emission to- věty, a končíme u zvuků, jimiž tuto větu vyjádříme.
mography): metoda měření činnosti mozku, jejímž principem Progresivní paralýza (generál paresis): postupný úpadek mentál­
je sledování metabolismu radioaktivně označené látky v moz­ ních i tělesných funkcí, významné změny osobnosti, bludy a ha­
kových buňkách. lucinace.
Poznatek (knowledge): podle přístupu zaměřeného na získávání Projekce (projection): potlačování vlastních nepřijatelných impul
poznatků je poznatkem také hlubší pochopení toho, jak jsou zů a vyjadřování nepřátelských postojů vůči jiným, o nichž se
fakta v určité oblasti uspořádána. jedinec domnívá, že projevují tyto (přitom jeho vlastní potlače­
Pracovní paměť (working memory): informace uchovávané v pa­ né) impulzy.
měti jen po několik sekund. Projektivní test (projective test): předkládá nejednoznačný podnět,
Pragmatická pravidla (pragmatic rules): pravidla užívaná při de­ na který může jedinec reagovat libovolným způsobem.
duktivním usuzování; jsou méně abstraktní než logická pravidla, Proměnná (variable): veličina, která může nabývat různých hod­
ale stále je lze do značné míry aplikovat na různé oblasti života. not.
Příkladem je pravidlo předpokladu. Propoziění (výrokové) myšlení (propositional thought): vyjadřuje
Práh bolestivosti (pain threshold): minimální intenzita podnětu, určité tvrzení čili propozici.
která je vnímána jako bolestivá. Propracování (elaboration): paměťový proces, při němž jedinec
Pravidla pro vyjadřování emocí (display rules): pravidla dané kul­ rozšiřuje materiál o verbální zpracování, aby zvýšil počet způso­
tury pro vyjadřování emocí, které by lidé měli v určité situaci bů uchování materiálu.
prožívat; pravidla určující chování příslušející daným emocím Prostá fóbie (simple phobia): nadměrný strach ze specifického
(včetně výrazu tváře). objektu, zvířete nebo situace, i když nehrozí žádné nebezpečí.
Pravidlo konjunkce (conjunction rule): pravidlo v teorii pravděpo­ Protiargumentace (counterarguing): vyvracení argumentů s cílem
dobnosti; uvádí, že pravděpodobnost výroku nemůže být menší nepodlehnout přesvědčování.
než pravděpodobnost téhož výroku spojeného s dalším výrokem. Prototyp (prototype): vlastnosti, které popisují nejtypičtější pří­
Pravidlo poměrného základu (pravidlo zastoupení třídy v sou­ klady pojmu.
boru) (base-rate rule): pravděpodobnost toho, že určitý prvek Prozopagnozie (prosopagnosia): ztráta schopnosti rozpoznávat
je členem jisté skupiny, roste se stoupajícím počtem členů této obličeje. Příčinou této poruchy je poškození mozku.
skupiny (tedy s vyšším zastoupením skupiny v celkovém podílu). Průměr (mean): výraz pro aritmetický průměr.
Právo na ochranu informací (right to privacy): informace o je­ „Průměrný temperament“ (slow to warm up temperament):
dinci získané při výzkumu musí zůstat utajeny a nesmějí bvt temperament poměrně neaktivních dětí, které se nenápadným
předány jiným lidem bez jedincova výslovného souhlasu. způsobem drží stranou nových situací a potřebují delší dobu na
Preference pro lidské tváře (facial preference): vrozená a nena­ přizpůsobení.
učená preference novorozenců pro lidské tváře. Předkonvenění stadium morálního usuzování (preconventio-
Prefrontální laloky (prefrontal lobes): laloky umístěné přímo za nal level of moral development): úroveň morálního usuzování,
čelem. na níž děti hodnotí jednám jako dobré nebo špatné na základě
Primární faktor posilování (primary reinforcer): funguje jako od­ předpokládaného trestu.
měna nezávisle na předchozím učení. Přední mozek (forebrain): struktury umístěné v přední čili ante-
Primitivní rysy (primitive features): vlastnosti jako tvar a barva. riorní části mozku.
Proaktivní interakce (proactive interaction): interakce mezi je­ Předoperaění stadium (preoperational stage): Piagetovo druhé
dinci a jejich prostředím, k níž dochází v důsledku rozhodnutí stadium kognitivního vývoje. Dítě myslí v symbolech, ale dosud
jedinců vstupovat do různých situací a působit na ně. nechápe některá pravidla nebo operace.
Problém kritéria (criterion problém): problém vyvstávající při Předpojatost (bias): kritérium určené pozorovatelem a sloužící
validizaci testu nebo posuzovacího nástroje, když neexistuje k zaujetí určitého stanoviska.
chování, které je badatel ochoten uznat za „skutečné“ měřítko Předvědomé vzpomínky (preconscious memories): vzpomínky
posuzovaného pojetí. přístupné pro vědomí.
Problém spojení (binding problém): způsob, jímž se kombinují Předvědomí (preconscious): všechny informace, jež v současné
činnosti různých částí mozku, které odpovídají různým základ­ chvíli nemáme v mysli, ale které bychom si vybavili, kdyby to
ním primitivním rysům (např. tvaru nebo barvě), do koherent­ bylo zapotřebí.
ního vjemu objektu. Předvídatelnost (predictability): míra, v níž víme, zda a kdy na­
Proces bdění řízený biologickými hodinami (clock-dependent stane určitá událost.
alerting process): proces v mozku, jenž nás každý den v určitou Překrývání (interposition): monokulární vodítko pro vnímání
dobu probudí. hloubky. Pokud se obrysy objektů překrývají, pozorovatel vnímá
Procesy probíhající shora dolů (top-down processes): procesy první objekt, který překrývá druhý, jako bližší.
vnímání, učení, paměti a chápání, které nejsou řízeny pouze Přenos (transference): sklon klienta učinit si z terapeuta objekt
vstupními informacemi, ale také znalostmi, zkušenostmi, pozor­ emočních reakcí.
ností a očekáváním dané osoby. Přesun (displacement): obranný mechanismus, při němž se motiv,
Procesy zdola nahoru (bottom-up processes): procesy při vnímání, který nemůže být vyjádřen přímo, objevuje v přijatelnější podobě
učení, chápání a kódování informací, které jsou ovlivněny vý­ Přijetí genderové role (sex typing, gender typing): osvojení tako­
hradně vstupními informacemi a nezahrnují předchozí znalosti vých vlastností a chování, které daná kultura pokládá za přimě­
či očekávání organismu. řené pro příslušník}' daného pohlaví.
Prodloužená mícha (medulla): nejnižší část mozkového kmene; Přímé pozorování (direct observation): pozorování konkrétního
mírné rozšíření míchy při vstupu do lebky. Místo, kde se kříží studovaného jevu při jeho přirozeném výskytu.
hlavní nervové dráhy, takže pravá mozková hemisféra řídí levou Připoutání (attachment): tendence dítěte vyhledávat blízkost urči­
polovinu těla a levá mozková hemisféra řídí pravou polovinu těla. tých lidí a cítit se v jejich přítomnosti bezpečně.
Psí (psi): procesy výměny informací a energie, které v současné R ______________________________
době neumíme vysvětlit známými vědeckými principy.
Psychoaktivní látky (psychoactive drugs): látky ovlivňující chová­ Racionalizace (rationalization): obranný' mechanismus, při němž
ní, vědomí nebo náladu. si jedinec zachovává sebeúctu přiřazováním pádných a věrohod­
Psychoanalytická teorie (psychoanalytic theory): předpoklad, že ných důvodů k chování, které bylo impulzivní nebo nastalo na
značná část našich myšlenek a činností je určena nevědomými základě méně přijatelných důvodů.
procesy. Ranvierovy zářezy (nodes of Ranvier): malé mezery v myelinové
Psychoanalytický přístup (psychoanalytic perspective): psycho­ pochvě.
logický přístup vysvětlující určité aspekty chování nevědomými Reakce na emoce (responses to emotion): způsob, jímž se lidé vy­
přesvědčeními, obavami a tužbami. rovnávají se svými emocemi nebo se situacemi, které je vyvolaly.
Psychoanalýza (psychoanalysis): (a) metoda vyvinutá Freudem Reakce útok, nebo útěk (fight-or-flight reaction): vzorec těles­
a rozšířená jeho následovníky, jejímž cílem je léčení duševních ných reakcí připravující organismus na naléhavou situaci. Zahr­
poruch; (b) teorie osobnosti vycházející ze zkušeností s psycho- nuje rozšíření zornic, zrychlení srdečního tepu, zvýšení krevní­
analytickou metodou léčby. Zdůrazňuje roli nevědomých proce­ ho tlaku, zrychlené dýchání, zvýšení svalového napětí a sekreci
sů v osobnostním vývoji a v motivaci. adrenalinu, noradrenalinu, ACTH a dalších hormonů; redukce
Psychodynamická terapie (psychodynamic therapies): způsob te­ vylučování slin, snížení činnosti trávicí soustavy, zúžení cév.
rapie založený na představě, že současné problémy jedince nelze Reaktivní formace (reaction formation): obranný mechanismus,
úspěšně vyřešit bez důkladného pochopení jejich nevědomého kdy člověk zatají sám před sebou motiv vlastního jednání a jed­
základu, který pramení v raných vztazích s rodiči a sourozenci. ná podle přesně opačného motivu.
Psychofyzikální funkce (psychophysical function): vztah mezi in­ Reaktivní interakce (reactive intcraction): interakce mezi jedinci
tenzitou podnětu a intenzitou počitku pro nadprahové podněty. a jejich prostředím, která vzniká proto, že různí jedinci rozdílně
Psychofyzikální metody (psychophysical procedures): experimen­ vysvětlují a prožívají situace a odlišně je interpretují.
tální metody, jimiž měříme prahové hodnoty smyslových modalit. Receptor (receptor): specializovaná buňka citlivá na konkrét­
Psycholog organizace a práce (work and organizational psycho­ ní druhy podnětů; je spojená s nervy složenými z aferentních
logist): případně průmyslový psycholog; zabývá se výběrem nej­ neuronů (např. sítnice oka). Obecněji řečeno se jedná o orgán
vhodnějších lidí pro danou práci a vytváří struktury, které usnad­ obsahující tyto buňky' (např. oko nebo ucho).
ňují spolupráci a týmovou práci. Redukcionismus (reductionism): redukování psychologického
Psycholog osobnosti (personality psychologist): psycholog zabý­ pojetí pouze na biologické pojetí.
vající se klasifikací jedinců a studiem rozdílů mezi nimi. Tato Referenční skupiny (reference groups): skupiny, s nimiž se identi­
specializace se do jisté míry týká i vývojové a sociální psycho­ fikujeme. Vztahujeme se k nim, abychom hodnotili a regulovali
logie. své názory a své chování.
Psychologický determinismus (psychological determinism): tvr­ Refraktomí fáze (refractory period): krátký časový úsek (asi jedna
zení, že všechny myšlenky, emoce a činy mají svou příčinu. milisekunda) po vytvoření akčního potenciálu, během nějž ne­
Psychologický přístup (psychological perspective): úhel pohledu může vzniknout další akční potenciál.
na nejrůznější psychologická témata. Regulace emocí (emotion regulation): reakce lidí na vlastní emoce.
Psychologický přístup k duševním poruchám (psychological Rekonstrukce vzpomínek po události (post-event memory re-
perspective of abnormality): skupina teorií, které považují du­ construction): při vytváření vzpomínky' do ní člověk někdy za­
ševní poruchy za důsledek problematické činnosti mysli. člení informace, které dostal od jiných lidí.
Psychologie (psychology): vědecké studium chování a duševních Rekonstruktivní proces (reconstructive process): proces, během
procesů. nějž se jednou vytvořená vzpomínka systematicky' mění v dů­
Psychosomatická porucha (psychophysiological disorder): těles­ sledku usuzování a informací získaných po dané události.
ná nemoc, která má psychické příčiny. Relativní pohyb (relative motion): monokulární vodítko pro vní­
Psychoterapie (psychotherapy): léčba duševních poruch psycho­ mám hloubky ; rozdíl mezi rychlostmi zdánlivého pohybu dvou
logickými (spíše než fyzikálními nebo biologickými) prostředky; objektů může sloužit jako vodítko pro odhad vzdálenosti.
Psychóza (psychosis): vážná duševní porucha, při níž jsou natolik Relativní velikost (relative size): monokulární vodítko pro vní­
narušené emoce a myšlení, že jedinec není v kontaktu s realitou. mání hloubky; pokud obraz obsahuje řadu podobných objek­
Psychóza již není obsažená v klasifikaci DSM-IV. tů, které se liší velikostí, pozorovatel považuje menší objekty za
Puberta (puberty): období pohlavního zrání, kdy se z dítěte stává vzdálenější.
biologicky zralý dospělý jedinec schopný reprodukce. Relativní výška (relative height): monokulární vodítko pro vnímá­
Pud homeostatického spánku (homeostatic sleep drive): fyzio­ ní hloubky'; mezi podobnými objekty je vnímán jako vzdálenější
logický proces usilující o dosažení takového množství spánku, ten, který se nachází blíže k horizontu.
které je potřebné pro udržení stálé hladiny' denní bdělosti. Relaxační trénink (relaxation training): nácvik různých technik
Pudové teorie (drive theories): teorie motivace zdůrazňující úlohu pro uvolnění napětí ve svalech. Tento postup je založen např.
vnitřních faktorů. na Jacobsonově metodě progresivní relaxace. Vychází se při tom
z předpokladu, že svalové uvolnění navodí emoční uvolnění.
Reliabilita (reliability): spolehlivost testu, která zajišťuje získání
opakovatelných a konzistentních výsledků.
Q ______________________________ Restrukturace problému (restructuring): reorganizace reprezen­
tace situace; často je to nejdůležitější krok na cestě k vyřešení
Qjtřídění (Q^sort): posuzovací technika, při níž posuzovatel syste­ problému.
maticky rozděluje na devět hromádek skupinu lístků, na nichž jsou Retikulární formace (reticular formation): síť nervových okru­
výroky charakterizující osobnost (např. „Má hodně zájmů“). Na hů, která sahá od nižších částí mozkového kmene až k talamu
první hromádce jsou tvrzení, která jedince charakterizují nejméně, v předním mozku a prochází také některými dalšími struktura­
na deváté jsou tvrzení,jež vystihují jeho nejtypičtější vlastnosti. mi mozkového jádra.
Rettův syndrom (Retťs disorder): pervazivní vývojová porucha, Sebeúcta (self-esteem): představa jedince o vlastní hodnotě.
při níž se děti zpočátku vyvíjejí zdánlivě normálně, ale později Sebeúčinnost (self-efficacy): pocit jedincovy důvěry ve vlastní
sc u nich projeví trvalá ztráta základních dovedností v oblasti schopnosti.
sociální interakce, řeči a pohybu. Sebezvěcňování (self-objectification): jev, kdy daný člověk nepře­
Rodinná terapie (family therapy): psychoterapie pracující se členy mýšlí o svém těle a nehodnotí je z vlastního pohledu, ale spíše
rodiny jako se skupinou. Pracuje raději s celou rodinou než se z pohledu cizího člověka. Soustředí se hlavně na viditelné těles­
samotným pacientem. né atributy (,Jak vypadám?“) a opomíjí soukromé a neviditelné
Rorschachův test (Rorschach test): projektivní test vyvinutý švý­ tělesné atributy' (,Jak se cítím?“).
carským psychiatrem Hermannem Rorschachem. Skládá se z de­ Sekundární faktor posilování (secondary reinforcer): faktor, který
seti karet, na každé z nich je členitě tvarovaná inkoustová skvrna. získal své postavení přinejmenším částečně vlivem toho, že jsme
Rozlišování (diserimination): reakce na rozdíly. se naučili něco o jeho vztahu k dalším událostem.
Rozlišování podnětu (stimulus diserimination): čím rnéně jsou Selektivní adaptace (selective adaptation): ztráta vnímavosti vůči
dané podněty podobné původnímu podmíněnému podnětu, tím pohybu, k níž dochází při sledování pohybu. Adaptace je výbě­
méně je pravděpodobné, že vyvolají stejnou reakci. rová, protože člověk ztrácí citlivost vůči pozorovanému pohybu
Rozložená odpovědnost (difúze odpovědnosti) (diffusion of re- a vůči podobným pohybům, avšak nikoli vůči pohybům, které se
sponsibility): sklon jedince ve skupině nezačít jednat (např. v na­ výrazně liší ve směru nebo rychlosti. Patrně se jedná o důsledek
léhavém případě), protože jsou přítomní i další lidé, čímž se roz­ únavy' neuronů v mozkové kůře.
loží odpovědnost za jednání. Zásadní faktor, který brání přihlí­ Selektivní posílení (selective reinforcement): posílení specifické­
žejícím jedincům pomáhat druhým lidem v naléhavých situacích. ho žádoucího chování.
Rozpoznání objektu (object recognition): určení objektu na zá­ Selektivní pozornost (selective attention): též výběrová pozornost,
kladě jeho fyzikálních vlastností. proces, při němž člověk věnuje pozornost konkrétní části svého
Rozsah vnímání (spán of apprehension): počet položek, jež si člo­ prostředí a ostatní části ignoruje.
věk dokáže okamžitě vybavit. Selektivní šlechtění (selective breeding): metoda studia genetic­
Rozšířená síť (augmented network): síť, která obsahuje inhibiční kých vlivů, kdy experimentátoři cíleně páří zvířata, která vyka­
i excitační spoje. zují určité znaky. Pro další páření jsou vybíráni jejich potomci,
Rozšíření vlastního já (self-expansion): zvýšení vlastního poten­ kteří mají sledované znaky; Je-li daný znak primárně podmíněn
ciálu a rozšíření zdrojů. dědičností, opakovaným výběrem v průběhu několika generací
Rozšiřování slov na příbuzné pojmy (overextension): sklon pou­ vznikne linie, pro niž bude daný znak typický.
žívat nově osvojené slovo obecně i na příbuzné pojmy. Šelf (šelf): všechny myšlenky', prožitky a hodnoty charakterizující
„já“.
Senzibilizace (sensitization): proces, na jehož základě se organis­
mus učí zesílit svou reakci na podnět, pokud následuje ohrožují­
Ř _____________________ cí nebo bolestivý podnět.
Senzomotorické stadium (sensorimotor stage): období, kdy se
Řízená stimulace (controlled stimulation): podmínky, v nichž dítě zalyývá objevováním vztahu mezi svým jednáním a jeho
vědci systematicky mění vjemy, které má mladý organismus důsledky;
k dispozici, a sledují vliv této zkušenosti na následné schopnosti Senzorická paměť (sensory' memory): velmi krátkodobá paměť,
vnímání. Příkladem může by't výchova koťat v prostředí, kde ko­ která přetrvá samotný podnět o dobu kratší než jedna sekunda.
ťata v prvních měsících života vidí jen svislé pruhy. Senzorická reakce (sensory' response): rozsah nervové činnosti,
která stoupá a vzápětí klesá.
Senzorické kódování (sensory coding): způsob, jímž jsou podněty
přenášeny ze smyslových receptorů do mozku.
s _____________________ Senzorický neuron (sensory neuron): neuron, který' přenáší vzru­
chy přijaté od receptorů do centrální nervové soustavy.
Sakáda (saccade): též sakadický pohyb, rychlý pohyb očí mezi oč­ Senzorický sklad (sensory' store): místo v paměti, kam je umístěna
ními fixacemi. informace přicházející z prostředí.
Saltatorní vedení (saltatory conduction): nervový vzruch přeska­ Separaění úzkost (separation anxiety): pocit tísně, který dítě pro­
kuje od jednoho Ranvierova zářezu ke druhému. žívá, když není nablízku rodič nebo ten, kdo se o néj stará.
Sdružování na principu blízkosti (grouping by proximity): pokud Sexuální orientace (sexual orientation): zaměření jedince na part­
se zmenší vertikální vzdálenost mezi body, bude pozorovatel nery opačného pohlaví, nebo stejného pohlaví.
nejspíš vnímat sloupce. Shlukování (chunking): překódování nového materiálu do větších
Sdružování na principu podobnosti (grouping by similarity): smysluplných jednotek a jejich ukládání do pracovní paměti.
sdružování podobných prvků. Shoda posuzovatelů (interjudge reliability): soulad dosažený dvě­
Sebenaplňující se proroctví (self-fulfilling prophecy): jakmi­ ma nebo více posuzovateli při hodnocení chování (např. při hod­
le jsou jednou aktivovány stereotypy, dokážou dát do pohybu nocení asertivity dětí v mateřské škole).
řetězec behaviorálních procesů čerpajících z takového chování Schéma (schéma): teorie o fungování hmotného a sociálního světa
ostatních lidí, které potvrzuje původní stereotyp. (3. kapitola); mentální reprezentace třídy lidí, objektů, událostí
Sebepojetí (self-concept): způsob, jakým jedinec dává smysl sám nebo situací (8. kapitola); kognitivní struktura pomáhající vní­
sobě nebo představám o sobě. mat, organizovat, zpracovávat a využívat informace (13. kapi­
Seberegulace (self-regulation): pozorování a sledování vlastního tola); uspořádaná přesvědčení a vědomosti o lidech, objektech,
chování. událostech a situacích (18. kapitola).
Sebeschéma (self-schema): kognitivní generalizace vyvozené Schéma s fixním intervalem (fixed interval schedule): první reak­
o sobě z minulých zkušeností; tyto generalizace organizují a řídí ce organismu je posílena po uplynutí určitého času po předcho­
zpracování informací, které se vztahují k vlastní osobě. zím posílení.
Schéma s fixním poměrem (fixed ratio schedule): počet odpovědí, Sociální stereotyp (sociál stereotype): vztahuje se k osobnostním
které musí být učiněny předtím, než dojde k posílení, je fixován rysům nebo tělesným atributům celé třídy lidí.
na určité hodnotě. Sociokulturní přístup (sociocultural approach): tvrdí, že dítě
Schéma s variabilním intervalem (variable interval schedule): bychom neměli považovat za přírodovědce hledajícího „pravé“
posíleni závisí na uplynutí určitého intervalu, ale trvání tohoto znalosti, ale spíše za nově příchozího do kultury, který se chce
intervalu se nepředvídatelně mění. zařadit mezi domorodce a učí se, jak pohlížet na společenskou
Schéma s variabilním poměrem (variable ratio schedule): chování realitu očima této kultury.
jedince je posilováno jen po určitém počtu reakcí, ale tento počet Somatická soustava (somatic systém): přenáší vzruchy ze smyslo­
se nepředvídatelně mění. vých receptorů, svalů a povrchu těla a k nim.
Schematické zpracování údajů (schematic processing): kognitiv­ SpáneknREM (non-REM sleep): vztahuje se kostatním spánkovým
ní proces prohledávání paměti s cílem vyhledat schéma, které fázím kromě REM, při nichž prakticky' neexistují rychlé pohyby očí,
nejvíce odpovídá vstupním informacím. významně klesne tepová i dechová frekvence, svaly se uvolní a in­
Schizofrenie (schizophrenia): skupina poruch, pro něž je charak­ tenzita metabolismu klesá o 25-30 % oproti běžnému stavu bdělosti.
teristická závažná dezorganizace osobnosti, narušené vnímání Spánek REM (REM sleep): fáze spánku, kdy se objevují rychlé
reality a neschopnost fungovat v běžném životě. pohyby očí.
Signál (signál): to, co sc pozorovatel snaží rozeznat, opak šumu. Spojitost (contingency): událost A má spojitost s událostí B, po­
Sítnice (retina): část oka citlivá na světlo; obsahuje tyčinky a čípky. kud je pravděpodobnější, že A se vyskytne současně s B.
Situační atribuce (situational attribution): připisování jedincova cho­ Spontánní obnovení (spontaneous recovery): jev v klasickém pod­
vání faktorům spojeným se situací nebo prostředím. Protikladem jc miňování, který objevil I. R Pavlov. Pokud si organismus osvojí
připisování chování osobnostním rysům a vnitřním motivům. podmíněnou reakci a potom se ocitne v nové situaci, může se
Sklon myslet a jednat (thought and action tendences): potřeba podmíněná reakce znovu objevit.
myslet a jednat určitým způsobem. Stadia psychosexuálního vývoje (psychosexual stages): Freudův
Skrytý pozorovatel (hidden observer): část mysli, která se nena­ výraz pro stadia (orální, anální, falické) v prvních pěti letech ži­
chází vc vědomí a zřejmě pozoruje veškeré zkušenosti jedince. vota, jimiž jedinec prochází a jež ovlivňují jeho osobnost.
Skupinová terapie (group therapy): skupinová diskuse nebo jiná Stadium formálních operací (formal operational stage): Piageto-
skupinová činnost s terapeutickým účelem, jíž se účastní více vo čtvrté stadium kognitivního vývoje (přibližně od 12 let), kdy
než jeden klient nebo pacient. se dítě učí zacházet s pravidly abstrakce.
Skupinové myšlení (groupthink): situace, kdy členové skupiny Stadium konkrétních operací (concrete operational stage): Pia-
potlačují svůj nesouhlas ve prospěch dosažení skupinové dohody. getovo třetí stadium kognitivního vývoje (vc věku 7-11 let), v je­
Slepota vůči změnám (change blindness): nezpozorování zásadní hož průběhu dítě získá schopnost logického myšlení a pochopí
změny zrakového podnětu, která nastala před velmi krátkou do­ princip zachování množství.
bou (např. o sekundu dříve). Stálost objektu (object permanence): vědomí, že objekt nepřestá­
Slovesná fráze (verb phrase): část výroku, jež vyjadřuje jeho pre­ vá existovat, i když není aktuálně přítomný.
dikát (přísudek). Standard (standard): libovolně daná hladina intenzity podnětu,
Slovní salát (word salad): řazení nesouvisejících slov a frází a je­ vzhledem k níž posuzujeme intenzitu jiného podnětu.
jich spojování v neobvyklé slovní asociace. Stanfordská Binetova inteligenční škála (Stanford-Binet Intelli­
Sluchová soustava (auditory systém): uši, určité části mozku gence Scale): stanfordská revize Binetova testu, která měří změ­
a nervové dráhy, které je spojují. ny inteligence, jež jsou obvykle spojovány s věkem.
Snellenova ostrost (Snellen acuity): měří se ve srovnání s lidmi, Statistická významnost (statistical significance): věrohodnost sta­
kteří nepotřebují brýle. tistického měření jako tvrzení o realitě, např. pravděpodobnost,
Snění (dreaming): změněný stav vědomí, při němž se dočasně za­ že průměr populace spadá do rozmezí, které bylo zjištěno na
měňuje vnější realita za zapamatované představy a fantazie. základě vzorku. Výraz se tedy vztahuje ke spolehlivosti statistic­
Sociálně-kognitivní teorie osobnosti (social-cognitive theory of kého zjištění, a nikoli k jeho významu.
personality): reciproční determinismus, v němž jsou vnější determi­ Statistika (statistics): obor zabývající se sběrem údajů z populace
nanty chování (např. odměny a tresty) a vnitřní determinanty (např. jedinců a vyvozováním závěrů o dané populaci na základě zjiš­
přesvědčení, myšlenky a očekávání) součástí systému vzájemně na těných dat.
sebe působících vlivů, které ovlivňují chování i další části systému. Stereotyp (stereotype): soubor dedukcí o osobnostních rysech
Sociální facilitace (sociál facilitation): účinky koakce a přítom­ nebo fyzických vlastnostech třídy lidí; schéma třídy lidí.
nosti přihlížejících. Stembergova triarchická teorie (Sternberg triarchic theory):
Sociální inhibice (sociál inhibition): občasné nepříznivé důsledky skládá se ze tří částí neboli subteorií: složková subteorie se
přítomnosti koaktérů nebo diváků na výkonnost jedince. zaměřuje na myšlenkové procesy, zkušenostní subteorie se za­
Sociální kognice (sociál cognition): zkoumá subjektivní interpre­ měřuje na vliv zkušeností na inteligenci a kontextová subteorie
tace sociálních zkušeností a způsoby uvažování o sociálním světě. uvažuje o vlivu prostředí a kultury.
Sociální neurověda (sociál neuroscience): studuje, jakým způ­ Stěžejní vztahové téma (core relational theme): osobní význam,
sobem mozek realizuje vytváření stereotypů, postoje, vnímání který je výsledkem určitého vzorce hodnocení daného vztahu
a sebepoznání. mezi osobou a prostředím.
Sociální normy (sociál norms): implicitní pravidla a očekávání Stimulancia (stimulant drugs): látky zvyšující bdělost a celkovou
určující, co bychom si měli myslet a jak bychom se měli chovat. aktivaci.
Sociální psycholog (sociál psychologist): psycholog, který se za­ Stínění (shadowing): simultánní opakování jednoho ze dvou proslovů.
bývá sociálními interakcemi a způsoby, jak na sebe jedinci vzá­ Stínování a stíny (shading and shadows): uspořádání stínů a stí­
jemně působí. nování nám poskytuje informace o tvaru objektů, o vzdálenosti
Sociální psychologie (sociál psychology): studuje, jak lidé uvažují mezi objekty a o umístění zdroje světla.
o svém sociálním prostředí a jak je prožívají, jak se vzájemně Strádání (distress): pocity úzkosti, deprese nebo rozrušení, nespa­
ovlivňují a jak na sebe reagují. vost, ztráta chuti k jídlu a četné drobné bolesti.
Stres (stress): prožívání událostí, které jedinec vnímá jako ohrožu­
jící pro své tělesné nebo duševní blaho.
Stresory (stressors): události, jež jedinec vnímá jako ohrožení své Škodlivé užívání drogy (drug misuse): soustavné užívání drogy
tělesné a duševní pohody. jedincem, který na ní není závislý (nevykazuje známky' toleran­
Stresové reakce (stress responses): reakce na události, které jedinec ce, nutkavého užívání ani abstinenční příznaky'), bez ohledu na
vnímá jako ohrožení své pohody. Mohou to být tělesné změny závažné důsledky.
připravující organismus na naléhavou situaci (reakce útok, nebo Školní psycholog (school psychologist): profesionální psycholog,
útěk) i psychické reakce jako úzkost, vztek a agrese, apatie a de­ zaměstnanec školy nebo školské instituce, který je odpovědný
prese, narušené kognitivní procesy. za testování, výzkum, poradenství a podobně.
Stroboskopický pohyb (stroboscopic motion): iluze pohybu vzni­ Šum (noise): kterýkoli prvek prostředí, jenž se nevztahuje k tomu,
kající při prezentaci jednotlivých podnčtových vzorců následu­ co chce pozorovatel zjistit.
jících po sobě a uspořádaných tak, že odpovídají pohvbu (např.
film).
Stroopův efekt (Stroop effect): také Stroopova interference; vzni­
ká proto, že čtení je u zkušených čtenářů natolik dominantní T ______________________________
a automatickou reakcí, že je pro ně obtížné ignorovat vytištěné
slovo a říci, jakou barvou je toto slovo vytištěno, pokud slovo Tabula rasa (tabula rasa): latinský výraz označující nepopsanou
pojmenovává jinou barvu, než jakou je vytištěno. desku. Odkazuje k názoru, že lidé se rodí bez jakýchkoli vroze­
Strukturalismus (structuralism): analýza duševních struktur. ných znalostí nebo myšlenek a veškeré znalosti získávají učením
Střední mozek (midbrain): střední část mozku. a zkušeností. Stoupenci tohoto názoru byli britští empirikové
Střední ucho (middle ear): část ucha přenášející zvukové vlny od 17. a 18. století (Locke, Hume, Berkelcy, Hartley).
ušního bubínku k oválnému okénku vnitřního ucha pomocí tří Talamus (thalamus): dvě skupiny jader nervových buněk umístě­
drobných kůstek (kladívka, kovadlinky, třmínku). ných těsně nad středním mozkem uvnitř mozkových hemisfér.
Subjektivistický přístup (subjectivist perspective): snaha chápat Je považován za součást mozkového jádra. Jedna oblast působí
chování a duševní procesy z hlediska subjektivní reality, kterou jako přepínací stanice senzorických vjemů.
si lidé aktivně vytvářejí. Tardivní dyskineze (tardive dyskinesia): bezděčné pohyby jazyka,
Subjektivní prožívání (subjective experience): afektivní stav nebo obličeje, úst nebo čelistí.
pocit spojený s danou emocí. Technika nohy ve dveřích (foot-in-the-door technique): umě­
Superego (superego): část osobnosti, jež posuzuje, zda jsou činy ní přimět druhého člověka ke kladné odpovědi na žádost, na
jedince správné, nebo špatné. kterou by obvykle odpověděl záporně; začíná bezvýznamnými
Svépomocné skupiny (self-help groups): skupiny lidí, kteří řeší žádostmi, jež odmítne jen málokdo.
své problémy bez účasti odborníka. Tematický apercepční test - TAT (Thematic Apperception Test):
Sylogismus (syllogism): deduktivní argument obsahující dvě pre­ projektivní test, který se skládá z 20 nejednoznačných obráz­
misy a závěr. ků. Úkolem testované osoby je ke každému obrázku vymyslet
Symbol (symbol): cokoli, co něco zastupuje nebo odkazuje na příběh.
něco jiného než na sebe. Temperament (temperament): osobnostní charakteristika vztahu­
Sympatikus (sympathetic nervous systém): oddíl autonomní ner­ jící se k náladě.
vové soustavy, který představuje řetězec ganglií po obou stranách Tendence k aktualizaci (actualizing tendency): tendence směřují­
míchy. Nervová vlákna vycházejí z hrudní a bederní oblasti mí­ cí k naplnění nebo uplatnění všech schopností organismu.
chy. Je aktivní při emočním vzrušení a do určité míry funguje Teorie (theory): vzájemně propojený soubor tvrzení o určitém jevu.
jako antagonista parasympatického oddílu. Teorie detekce signálu (signál detection theory): teorie senzo­
Synapse (synapse): uzavřené funkční spojení mezi axonem jedno­ rických a rozhodovacích procesů v rámci psychofyzikálních
ho neuronu a dendrity nebo buněčným tělem druhého neuronu. úsudků. Zabývá se především otázkou detekcí slabých signálů
Synaptická plasticita (synaptic plasticity): změny v morfologii v šumu.
a fyziologii synapsí, které souvisejí s učením a pamětí. Teorie dynamické kontroly (dynamic control theory): teorie vní­
Synaptická štěrbina (synaptic gap): malá mezera mezi synaptic- mání tvrdící, že systém není rozdělen na mnoho dílčích systémů,
kým váčkem v nervovém zakončení a buněčným tělem nebo které se specializují na různé úkoly, ale umí se různě přeskupit
dendrity přijímající buňky. pro plnění rozmanitých úkolů.
Synaptické váčky (terminál buttons): malé zduřeniny na konci Teorie integrace rysů (feature integration theory): teorie formu­
větví axonů, obsahující neurotransmitery. lovaná Anně Treismanovou je základem pro pochopení vnímání
Syndrom laterálniho hypotalamu (lateral hypothalamic syndro­ objektů.
me): naprostý nedostatek hladu způsobený narušením tkáně la- Teorie mysli (theory of mind): dětské chápání základních dušev­
terálního hypotalamu. ních stavů, např. přání, přesvědčení, vědomostí, myšlenek, zámě­
Syndrom ventromediálního hypotalamu (ventromedial hypo­ rů a pocitů.
thalamic syndrome): nadměrná chuť k jídlu způsobená poško­ Teorie objektních vztahů (object relations theory): zabývá se me­
zením ventromediálního hypotalamu. zilidskými vazbami a vztahy v průběhu života. Na funkci ega
Syntax (syntax): specifikace vztahů mezi slovy ve větných členech klade větší důraz než klasická psychoanalytická teorie.
a větách. Teorie protikladných barev (opponent-color theory): tvrdí, že
Systematická desenzibilizace (systematic desensitization): me­ červená-zelená a modrá-žlutá tvoří protikladné páry a že barvy
toda behaviorální terapie, při níž si klient ve stavu hlubokého protikladného páru nelze vnímat současně.
uvolnění představuje (nebo také ve skutečnosti prožívá) situace Teorie sebepercepce (self-perception theory): teorie tvrdící, že
od nejméně ohrožující až po nejvíce ohrožující. Situace se po­ postoje a přesvědčení jsou ovlivněny pozorováním vlastního
stupem času začnou oddělovat od úzkostné reakce. chování; někdy posuzujeme svoje pocity podle toho, jak se cho-
Sytost (saturation): čistota barvy.
Teorie sociální identity (sociál identity approach): předpokládá, u _____________________
že lidé se mohou identifikovat různými způsoby, např. jako lid­
ské bytosti, jako příslušníci určité sociální skupiny, jako jednot­ Učení (learning): relativně trvalé změny v chování nastávající
livci. Chování jedince ovlivňuje sociální identita, která v dané v důsledku výcviku.
situaci převažuje. Učení pokusem a omylem (trial-and-error learning): učení postup­
Teorie sociálního učení (social-learning theory): aplikace teorie ným vylučováním neúčinných reakcí (opakem je učení vhledem).
učení na problémy osobního a sociálního chování (synonymem Učení pozorováním (observational learning): člověk se může učit
je teorie sociálního chování). pozorováním činnosti druhých lidí a důsledků této činnosti.
Teorie zvěcňování (objectification theory): tato teorie vysvědu- Učení založené na datech (data-driven learning): druh asociativ­
je, že dospívání v kultuře, která sexuálně zvěcňuje ženské tělo, ního učení, při němž jedinec nemá předchozí přesvědčení o vzta­
zásadně mění předpoklady pro duševní pohodu a spokojenost hu, který si má osvojit; učení je řízeno pouze vstupními daty.
dívek a žen a mění také jejich způsob vnímám vlastního těla. Únikové učení (escapc learning): proces učení, jehož cílem je
Terapie zaměřená na klienta (client-centered therapy): metoda reakce zaměřená na únik z averzivní situace (např. na odchod
psychoterapie vyvinutá Carlem Rogersem. Terapeut postu­ z místnosti, kde panuje nepříjemně vysoká hladina hluku).
puje nedirektivně, slouží klientovi jako zrcadlo, neinterpre­ Úsudky (inferences): (a) proces vnímání nebo zapamatování za­
tuje a neradí. Vychází z předpokladu, že klient je nejlepším ložený na tom, co daná osoba považuje za pravdivé, ale co ve
odborníkem na své potřeby a dokáže je vyřešit v nehodnotící skutečnosti nemusí být pravdivé; (b) domněnky, které překračují
atmosféře bezvýhradného přijetí (synonymem je nedirektivní hranice poskytnutých informací.
poradenství). Ušní bubínek (eardrum): membrána na vnitřním konci zvukovo­
Test (test): předkládá jednotnou situaci skupině lidí, kteří se liší du, která vede do středního ucha.
v konkrétním znaku. Utvrzování postojů (attitude bolstering): vytváření myšlenek, kte­
Test rozpoznávání (recognition test): člověk se musí rozhodnout, ré podporují původní postoj jedince v situaci, kdy je vystaven
zda se již setkal s určitou položkou. vlivu jiných postojů, aniž by jedinec přímo vyvracel argumenty
Test studijních předpokladů - SAT (Scholastic Assessment Test): hovořící ve prospěch jiných postojů.
příklad testu zkoumajícího všeobecné schopnosti. Uvolnění asociací (looscning of associations): nastává tehdy, když
Test vybavování (recall test): člověk si musí vybavit zapamatovanou se myšlenky jedince přesouvají od jednoho tématu ke druhému
položku, i když má k dispozici minimum vodítek pro vybavení. zdánlivě bez vzájemného vztahu.
Testová baterie (test hattery): soubor testů, přičemž všechny skóry Úzkost (anxiety): stav obav, napětí a starostí; někteří teoretikové ji
z dílčích testů jsou využívány pro posuzování osobnostních rozdílů. považují za synonymum strachu, jiní považují předmět úzkosti
Tichá dohoda o shovívavosti (implicit leniency contract): situace, (např. neurčité nebezpečí nebo zlé tušení) za méně specifický
kdy většina ve snaze vystupovat spravedlivě dává menšině slovo, než předmět strachu (např. rozzuřené zvíře).
ale tím nevědomky otevírá dveře menšinovým vlivům. Úzkostné poruchy (anxiety disorders): skupina duševních poruch
Tlumivá látka (depressant): látka zklidňující centrální nervovou charakterizovaná intenzivní úzkostí nebo maladaptivním cho­
soustavu. váním, jež má zmírnit úzkost. Patří sem generalizovaná úzkost­
Tolerance (tolerance): potřeba zvyšovat dávky drogy, aby droga ná porucha, panické poruchy, fóbie a obsedantně-kompulzivní
vyvolala stejný účinek. porucha. Skupina úzkostných poruch je jednou z hlavních ka­
Tonická bolest (tonic pain): druh dlouhodobé a neměnné bolesti, tegorií uvedených v MKN-10 a DSM-IV; spadá do ní většina
která se objevuje po zranění. Obvykle vzniká v důsledku otoku poruch, které byly dříve označovány jako neurózy.
nebo poškození tkáně. Opakem je fázická bolest.
Transdukce (transduction): převod fyzikální energie do podoby
elektrických signálů, které se mohou dostat do mozku.
Traumatické události (traumatic events): situace krajního nebez­ V ______________________________
pečí, jež přesahují hranice běžné lidské zkušenosti.
Trest (punishment): metoda používaná ke snížení síly reakce. Spo­ Validita (validity): platnost měření, tedy zda test měří to, co má
čívá v udělení averzivního podnětu při každém výskytu nežá­ být měřeno.
doucí reakce. Varolůvmost (pons Varoli): mozková struktura nacházející se nad
Triangulární teorie lásky (triangular theory of love): dělí lásku na prodlouženou míchou, která je významná při řízení pozornosti
tři složky, a sice intimitu, vášeň a oddanost. a při načasování spánku.
Tricyklická antidepresiva (tricyclic antidepressants): třída antide- Vášeň (passion): motivační složka lásky; skládá se ze sexuální při­
presiv, která zmírňují přiznaly' deprese tím, že zabraňují zpět­ tažlivosti a romantického pocitu zamilovanosti.
nému vychytávání neurotransmiterů serotoninu a noradrenalinu Vášnivá láska (passionatc love): opak věrné lásky. Intenzivní emo­
a prodlužují tak jejich působení. Běžně předepisovaným tricyk- cionální stav, při němž se prolínají něžné a sexuální pocity, ra­
lickým antidepresivem je Prozac (fluoxetin). dostné vzrušení i bolest, úzkost i úleva, altruismus i žárlivost.
Trichromatická teorie (trichromatic theory): teorie vnímání barev, Věcný popis objektu (physical deseription of an object): výčet
pracující se třemi základními receptory pro vnímání barev (číp­ všech informací nezbytných k úplnému vybavení objektu.
ky), tedy s receptory pro červenou, zelenou a modrou barvu. Teo­ Vědecké metody (scientific methods): výzkumné metody používané
rie vysvětluje barvoslepost nepřítomností jednoho či více uvede­ ke shromažďování údajů jsou vědecké tehdy, pokud jsou (1) ne-
ných receptorů (synonymem je Youngova-Helmholtzova teorie). předpojaté (nestraní jedné hypotéze na úkor druhé) a (2) spoleh­
Trmínek (stapes): jedna ze tří malých kůstek ve středním uchu. livé (pozorování mohou zopakovat i jiní kvalifikovaní lidé a zís­
Tvarování (shaping): posilování pouze těch reakcí, které jsou kají stejné výsledky).
v souladu se záměry experimentátora. Vědomí (consciousness): (a) obsah mysli, který si člověk dokáže
Tyčinka (rod): svědočivná buňka sítnice zprostředkovávající pouze vybavit; (b) kontrola sebe a svého prostředí, abychom dokázali
achromatické (nebarevné) vidění; je důležitá zejména při peri­ zahájit a ukončit behaviorální a kognitivní činnosti.
ferním a nočním vidění. Vědomý (conscious): v současné chvíli uvědomovaný.
Velikost zrna (grain size): limitující faktor imaginárního i per- Vynořující se rysy (emergent features): rysy, které za svou existenci
ccpčního zpracování. Můžeme si představit, že se naše duševní vděčí určité konfiguraci jiných rysů.
obrazy promítají na pomyslné plátno či obrazovku, jejíž zrno Výpočetní axiální tomografie - CAT nebo CT (computerized
omezuje množství detailů, které dokážeme zaznamenat. axial tomography): zaznamenávání činnosti mozku s využitím
„Velká pětka“ („Big Five“): pět hlavních rysů, jež zachycují naše rentgenového záření.
představy o osobnosti. Patří mezi ně otevřenost vůči novým zku­ Výraz obličeje (facial expression): pohyb určitých částí tváře v dů­
šenostem, svědomitost, extraverze, ochota a neuroticismus. sledku činnosti mimických svalů.
Velký mozek (cerebrum): dvě mozkové hemisfery. Výrok (propozice) (proposition): vyjadřuje faktické tvrzení.
Věrná láska (companionate love): kontrastuje s vášnivou láskou; Výsledná vlnová délka (available wavelength): vlnová délka světla,
definována jako hluboká náklonnost, kterou chováme vůči tčm, které se odráží od povrchu a vstupuje do oka.
s nimiž je těsně spjat náš život. Výška tónu (pitch): vjem založený na frekvenci zvuku.
Větnájednotka (sentence unit): gramatická jednotka, jíž může být Vytěsnění (repression): ego vytlačuje znepokojivé myšlenky' nebo
věta nebo fráze. zakázané impulzy z vědomí do nevědomí.
Vhled (insight): pochopení vztahové souvislosti, které vede k řeše­ Vývojová stadia (stages of development): vývojová stadia, jež vět­
ní problému (protiklad k řešení problému pokusem a omvlem). šinou následují v progresivním sledu a patrně představují kvali­
Viscerální vnímání (visceral perception): vnímání vlastní fyziolo­ tativní změny ve struktuře či funkci organismu (např. Freudova
gické aktivace. psychosexuální stadia, Piagetova kognitivní stadia).
Vizuálně-prostorový vyrovnávací zásobník (visual-spatial sketch- Vývojový psycholog (developmental psychologist): psycholog za­
pad): jedno ze dvou samostatných úložišť pracovní paměti, které bývající se změnami jako funkcemi růstu a vývoje organismu;
na krátkou dobu uchovává vizuální nebo prostorově informace. zajímá se především o vztah mezi raným a pozdějším chováním.
Vláskové buňky (hair cells): vláskovité receptory v hlemýždi ucha, Význam (meaning): pojem označovaný slovem.
které se v důsledku vibrace bazilámí membrány ohýbají a potom Vztah mezi osobou a prostředím (person-environment relation
vysílají elektrické vzruchy do mozku. ship): objektivní situace, v níž se daný člověk nachází.
Vliv menšiny (minority' influence): menšiny' mohou přesvědčit
většinu o svém názoru, pokud zastávají důsledný postoj bez prv­
ků strnulosti, dogmatismu a arogance.
Vnější motivace (extrinsic motivation): motivace odvozená od w_____________________
vnějších faktorů, např. (finanční) odměny.
Vnější ucho (outer ear): vnější část ucha a zvukovod; úkolem této Wechslerova inteligenční škála pro dospělé (Wechsler Adult In­
struktury je vedení zvukovyěh vln do vnitřního ucha. telligence Scale): verbální a performanční škály, které poskytují
Vnímání (perception): vytváření vnitřního modelu světa, založené jednotlivé skóry i celkový' skór Kfy
na smyslových procesech směřujících zdola nahoru a kombino­ Wernickeova afázie (Wernickes aphasia): poškození Wemickeo-
vaných se znalostí skutečného světa. vy oblasti, jež způsobí potíže při porozumění řeči.
Vnitřní konflikty (intemal conflicts): nevyřešené záležitosti; mo­ Wernickeovaoblast (Wernickes area): část levé mozkové hemisféry
hou být vědomé nebo nevědomé. podílející se na porozumění řeči. Jedinci trpící poškozením této ob­
Vnitřní konzistence (internal consistency): druh testové reliabili- lasti nedokážou porozumět slovům. Slyší je, ale nevědí, co znamenají.
ty. Jde o homogenitu souboru testových položek a o to, do jaké
míry měří stejnou proměnnou.
Vnitřní motivace (intrinsic motivation): motivace odvozená
z vnitřních faktorů, např. z pocitu uspokojení, pýchy a schopností. Y ______________________________
Vodítka k odhadu hloubky (depth cues): různé typy vizuální
informace, které logicky či matematicky' poskytují informace Yerkesův-Dodsonův zákon (Yerkes-Dodson law): tento zákon
o hloubce objektu. tvrdí, že vy'konnost při plnění složitých úkolů je nejlepší při
Volné asociace (free association): vyjadřování všeho, co pacientovi střední hladině fyziologické aktivace, kdežto při plnění jedno­
přijde na mysl, bez ohledu na nepodstatnost nebo zahanbující duchých úkolů je výkonnost nejlepší při vy'soké hladině aktivace.
charakter těchto představ.
Vrátková (hradlová) teorie vnímání bolesti (gate control theory
of pain): podle této teorie je k vnímání bolesti zapotřebí nejen
aktivace receptorů v kůži, ale také otevření „nervových vrátek“ Z ______________________________
v míše. Při zavřených vrátkách se signály bolesti nemohou dostat
z receptorů do mozku. Tlaková stimulace vrátka uzavírá, a právě Záblesková vzpomínka (flashbulb memory): živy' a relativně tr­
proto může tření postiženého místa zmírnit bolest. valý záznam okolností, za nichž se člověk dozvěděl o emočně
Vrcholné zážitky (peak experiences): přechodné okamžiky' sebe­ nabité a významné události.
realizace. Zadní mozek (hindbrain): všechny struktury umístěné v zadní ne­
Vtiskování (imprinting): druh raného učení, kdy si novorozenec boli posteriorní části mozku nejblíže míchy.
vytváří blízký vztah se svým vzorem (obvy'kle je to rodič). Základní atribuční chyba (fundamental attribution error): sklon
Vyhasínání (extinction): (a) experimentální proces následující po podceňovat situační vlivy' na chování; předpoklad, že za chování
klasickém či instrumentálním podmiňování nebo po předložení jsou odpovědné spíše osobní charakteristiky'jedince.
podmíněného podnětu bez obvy'klého posílení; (b) omezení re­ Základní nastavení (set point): hodnota, kterou se homeostatický
akce v důsledku popsaného procesu. systém snaží udržet.
Vyhýbavé učení (avoidance learning): proces, při němž se orga­ Základní úroveň (hasič level): v hierarchii pojmů úroveň, na níž
nismus učí, jak předejít vzniku nepříjemných událostí (vy'hne jedinec poprvé kategorizuje objekt.
se např. místnosti, která byla v minulosti spojena s bolestivým Zákon „všechno, nebo nic“ (all-or-none law): zásada, že kterýkoli
hlukem). neuron šíří svůj akční potenciál buď v plné síle, nebo vůbec ne.
Zákon účinku (law of effect): princip, podle kterého je upevněno Zpětné projekce (back projections): činnosti, které modifikují
každé chování, po němž následuje posílení. Z nabídky reakcí se vy- zpracování smyslového vjemu.
bírají ty odpovědi, které vedou k posílení, ostatní reakce vyhasínají. Zpětné vychytávání (reuptake): proces, při němž je transmiter
Zásah (hit): správná kladná odpověď v přítomnosti signálu. znovu „vychytán“ (reabsorbován) synaptickými zakončeními,
Zástupné učení (vicarious learning): učení pozorováním chování z nichž byl uvolněn.
ostatních a zaznamenáváním důsledků pozorovaného chování Zpětnovazební propojení shora dolů (top-down feedback conne-
(synonymem je observační učení). ctions): spojení, která směřují z vyšších úrovní k nižším.
Závislá proměnná (dependent variable): proměnná, o jejíž hodno­ Zpětný postup (working backward): strategie řešení problémů,
tě se badatel domnívá, že závisí na hodnotě nezávislé proměnné. kdy postupujeme od cíle směrem k současnému stavu.
Závislost (addiction): nutkavé a destruktivní chování související Zraková oblast mozkové kůry (visual cortex): část mozku, jež ob­
s užíváním drog. starává vidění.
Závislost na drogách (drug dependence): vzorec užívání drog, pro Zraková ostrost (visual acuity): schopnost oka zaznamenávat de­
který je obvykle typická tolerance (potřeba užívat stále vyšší dáv­ taily.
ky' drogy pro dosažení stejného účinku), abstinenční příznaky' Zrakové opomíjení (zrakový neglekt) (visual neglect): postižení,
(nepříjemné tělesné a psychické reakce, pokud jedinec drogu při kterém pacient, i když není slepý, ignoruje všechno, co se
neužije) a nutkavé užívání (užívání vyššího množství drogy, než nachází na jedné straně zrakového pole.
jedinec zamýšlel, neschopnost kontrolovat užívání drogy, vyna­ Zrakové pole (visual field): veškeré zrakové podněty' působící na
kládání značného množství času na obstarávání drogy). oko, je-li zaměřeno na fixační bod.
Zdánlivé krmení (sham feeding): výsledek chirurgické úpravy' trá­ Zrakové vyhledávání (visual search task): pozorovatel má určit,
vicího traktu; všechna pozřená potrava vyjde z těla ven, aniž by zdaje ve shluku objektů přítomen cílový' objekt.
byla strávena. Zrání (maturation): vrozeně podmíněný sled růstu a změn, který
Zdrojová vlnová délka (source wavelength): vlnová délka vychá­ je relativně nezávislý na vnějších událostech.
zející ze světelného zdroje. Zvládání (coping): procesy, jejichž prostřednictvím se jedinec po­
Zklidňující účinek pozitivních emocí (undoing effect of positive kouší zvládnout stresové podmínky.
emotions): pozitivní emoce pomáhají zotavit se z rozrušení, kte­ Zvládání stresu zaměřené na emoce (emotion-focused coping):
ré provází negativní emoce. metody redukce úzkosti a stresu, které neovlivňují přímo situaci,
.Zlobivé dítě“ (difficult temperament): výraz popisující typ tempe­ která byla příčinou emocí; jednou z forem jsou obranné mecha­
ramentu dítěte, jež je nedůtklivé, nepravidelněji i spí a na nové nismy.
situace reaguje intenzivně a negativně. Zvládání stresu zaměřené na problém (problem-focused coping):
Změněné stavy vědomí (altered states of consciousness): posun zmírňování úzkosti nebo stresu tím, že se jedinec vyrovnává se
od běžného stavu duševních funkcí do stavu, který daný člověk situací navozující úzkost. Příkladem je únik ze situace nebo sna­
vnímá jako odlišný. ha ji změnit.
Znak vázaný na pohlavní chromozomy (sex-linked trait): ge­ Zvuková vlna (sound wave): vlna definovaná periodicky' se mění­
neticky' podmíněné vlastnosti a poruchy, které jsou vázány na cím tlakem vzduchu v čase.
23. chromozomoyý pár. Zvyk (hábit): naučená posloupnost podnětu a reakce.
Zobrazování mozku (brain imaging): metody, jako je pozitro­
nová emisní tomografie (PET), evokované potenciály (ERP)
a funkční magnetická rezonance (fMRI).
Zornice (pupil): kruhový' otvor v duhovce oka, který se rozšiřuje ž ______________________________
a zužuje podle intenzity' působícího světla.
Zpětné maskování (backward masking): metoda používaná při Žízeň (thirst): psychický projev potřeby vody.
psychologickém testování. Účastníkovi je ukázán obrázek pouze Žlutá skvrna (fovea): malá oblast ve střední části sítnice obsahující
po dobu 30 milisekund a potom je maskován neutrálním obráz­ čípky. Nejcitlivější oblast sítnice pro podrobné vidění a vidění
kem, takže účastník si neuvědomuje jeho obsah. za světla.
 Seznam literatury

ABBOTT, B. B„ SCHOEN, L. S., &BADIA, P. (1984). Predictable and ALLPORT, F. H. (1924). Sociálpsychology. Boston: Houghton Mifflin.
unprcdictable shock: Behavioral measures of aversion and physiological ALLPORT, G. H. (1954). The nátuře ofprejudice. Reading, MA:
measures of stress. PsychologicalBulletin, 96,45-71. Addison-Weslcy.
ABRAMOVTTCH, R„ CORTER, C„ PEPLER, D. J„ ALLPORT, G. W, & ODBERT, H. S. (1936). Trait-namcs:
& STANHOPE, L. (1986). Sibling and peer intcraction: A hnal A psycholexical study. PsychologicalMonographs, 47 (1, Wholc No. 211).
follow-up and a comparison. ChildDevelopment,51,217-229. ALONSO, J., ANGERMEYER, M. C„ BERNERT, S., BRUFFAERTS,
ABRAMSON, L. Y., METALSKY, G. L, & ALLOY, L. B. (1989). R„ BRUGHA.T S., BRYSON, H„ DE GIROLAMO, G„
Hopelessncss depression: A theory-based subtype of depression. DE GRAAF, R„ DEMYTTENAERE, K„ GASQUET, 1.,
Psychological Review, 96,358-372. HARO, J. M„ KATZ, S. J., KESSLER, R. C., KOVESS, V.,
ADAMS, J. L. (1974). Conceptualhlockhusting. Stanford, CA: Stanford LEPINE, J. R, ORMEL, J„ POLIDORI, G„ RUSSO, L. J„
Alumni Association. &VILAGUT, G. (2004). 12-month comorbidity patterns
ADAMS, M., & COLIJNS, A. (1979). A schema-theoretic view and associated factors in Europe: Results from the Europcan Study
of reading. In R. O. Frcedlc (Ed.). New Directions Discourse Processing, of the Epidemiology of Mental Disorders (ESEMcD) projecr.Xr/í?
Vol. 12. Norwood, NJ: Ablex. Psychiatrica Scandinavica, 109,28-37.
ADLEMAN, N. E., MENON, V., BLASEY, C. M., WHITE, C. D., ALWIN, D. E, COHEN, R. L„ & NEWCOMB, T. M. (1991).
WARSOFSKY, I. S„ GLOVER, G. H„ & REISS, A. L. (2002). Personality and sociál change: Attitude persistence and changcs over
A developmental fMRI study of the Stroop color-word task. the lifespan. Madison: University ofWisconsin Press.
Neuroimage, 16,16-75. AMERIČAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION (1994). Diagnostic and
AFFLECK, G., TEMNEM H„ CROOG, S„ & LEVINE, S. (1987a). statistical manual of mentaldisorders (4,h cd.). Washington, DC:
Causal attribution, perceived benefits and morbidity after a heart Američan Psychiatrie Association.
attack: An eight-year study. Journal of Consulting and Clinical Psychology, AMERIČAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION (2000). Diagnostic and
55,29-55. StatisticalManual ofMentalDisorders (4,h ed., text revision).
AFFLECK, G.,TENNEN, H., CROOG, S., & LEVINE, S. (1987b). Washington, DC: Američan Psychiatrie Association Press.
Causal attribution, perceived control, and recovery from a heart attack. AMERIČAN PSYCHOLOGICAL ASSOCIATION (1990). Ethical
Journal ofSociál and ClinicalPsychology, 5,339-355. principles of psychologists. Američan Psychologist, 45, 390-395.
AGRAS, W. S. (199.3). Short term psychological treatments for binge ANDERS, S. L. (2003). Improving community-based care for
eating. In C. G. Fairburn & G.T Wilson (Eds.). Binge eating: Nátuře, the treatment of schizophrenia: Lessons from native Africa. Psychiatrie
assessment, and treatment. New York: Guilford. Rehabilitation Journal, 27,51-58.
AINSWORTH, M. D. S„ BLEHAR, M. C„ WALTERS, E., ANDERSEN, S. M., & GLASSMAN, N. S. (1996). Responding to
& WALL, S. (1978). Pattems ofattachment: Apsychological study significant others when they are not there: Effeets on interpersonal
ofthe strange situation. Hillsdale, NJ: Erlbaum. inference, motivation, and affect. In R. M. Sorrentino & E. T. Higgins
AKERS, C. (1984). Methodological criticisms of parapsychology. (Eds.). Handbook ofmotivation andcognition (Vol. 3, pp. 262-321). New
In S. Krippner {EdJ Advanccs inparapsychological research (Vol. 4). York: Guilford.
Jefferson, NC: McFarland. ANDERSON, C. A.,&BUSHMAN, B. J. (2001). Effeets of violent
ALCOCK, J. E. (2003). Give the null hypothesis a chance: reasons to video games on aggressive behavior, aggrcssivc cognition, aggressive
remain doubtful about the existence of psi. In J. E. Alcock,J. E. Burns affect, physiological arousal, and prosocial behavior: A meta-analvtic
& A. Freeman (Eds.). Psi wars: Getting to grips with theparanormal review of the scientific literatuře. Psychological Science, 12,353-359.
(pp. 29-50). Charlottesville, VA: Imprint Academie. ANDERSON, C. A., CARNAGEY, N. L., & EUBANKS, J. (2003).
ALEXANDER, K. L., ENTWISLE, D. R., & THOMPSON, M. S. Exposure to violent media: the effeets of songs with violent lyrics on
(1987). School performance, status relations, and the structure aggressive thoughts and feediugs. Journal ofPersonality and Sociál
of sentiment: Bringing the teacher back in. Američan Sociological Psychology, 84,960-971.
Review, 52, 665-682. ANDERSON, J. R. (1983). lbe architecturc ofcognition. Cambridge, MA:
ALGOE, S. B., HAIDT.J., &GABLE, S. L. (2008). beyond reciprocity: Harvard University Press.
Gratitude and relationships in everyday life. Emotion, 8,425-429. ANDERSON, J. R. (1987). Skill acquisition: Compilation of weak-
ALLEN, V. L., & LEVINE, J. M. (1969). Consensus and conformity. method problém solutions. Psychological Review, 94,192-210.
JournalofExperimental Sociál Psychology, 5,389-399. ANDERSON, J. R. (1990). Cognitivepsychology and its implications
ALLEN, V. L., & LEVINE, J. M. (1971). Sociál support and conformity: (3'1’ cd.). New York: Freeman.
The role of independent assessment of reality. JournalofExperimental ANDERSON, J. R. (1991). The adaptive nátuře of human categorization.
Sociál Psychology, 7,48-58. Psychological Review, 98,409-429.
ALLISON.T, PUČE, A., & MCCARTHY, G. (2000). Sociál perception ANDERSON, M. (1992). Intelligence and development: A cognitive theory.
from visual cues: Role of the STS region. Trends in Cognitive Science, 4, Oxford: Blackwell.
267 278. ANDREASEN, N. (2001). Neuroimaging and neurobiology of schizophrenia.
ALLOY, L. B., & TABACHNIK, N. (1984). Assessment of covariation In K. Mivoshi, C. M. Shapiro, M. Gaviria & Y. Morita (Eds.).
by animals and humans: Infiuence of prior expectarions and current Contemporary neuropsychiatry (pp. 265-271). Tokyo: Springer-Verlag.
situational information. PsychologicalReview, 91,112-149. ANDREWS, K. H., & KANDEL, D. B. (1979). Attitude and behavior.
ALLOY, L. B., ABRAMSON, L. Y., WHITEHOUSE, W. G„ Američan Sociological Review, 44,298-310.
HOGAN, M. E„ PANZARELLA, C., & ROSE, D. T (2006). ANGOFF, W. H. (1988).The nature-nurture debate, aptitudes, and group
Prospective incidence of first onsets and rccurrcnccs of depression differences. Američan Psychologist, 43, 713-720.
in individuals at high and low cognitive risk for depression. Journal ANGST, M. D., & CLARK, J. D. (2006). Opioid-induced hyperalgesia.
ofAbnormal Psychology, 115,145-156. A qualitative systematic review. Ancsthesiology, 104,570-587.
ALLPORT, F. H. (1920).'Ihe infiuence of the group upon association and ANTROBUS, J. (1991). Dreaming: Cognitive processes during cortical
thought. Journal ofExperimental Psychology, 3,159-182. activation and high afferent thresholds. Psychological Review, 98,96-121.
ANTROBUS, J. (1993). Dreaming: Could we do without it? AVANTS, S. K„ WARBURTON, L. A., & MARGOLIN, A. (2001).
In A. Moffitt, M. Kramcr & R. Hoffman (Eds.). Thefiinctions How injection drug users copcd with testing HlV-seropositivc:
ofdreaming. Albany: Statě University of New York Press. Implications for subsequent health-related behaviors. AIDS Education
APA (AMERIČAN PSYCHOLOGICAL ASSOCIATION). (1996). and Prevention, 13,207-218.
Affirmative action: Who benefits? Washington, DC: Američan AVENANTI, A., BUETI, D., GALATI, G., & AGLIOTI, S. M. (2005).
Psychological Association. Transcranial magnctic stimulation highlights the sensorimotor sidc
ARCHER, J. (2004). Sex differences in aggression in real-world settings: of empathy for pain. Nátuře Neuroscience, 8 (7), 955-960.
A meta-analytic review. Review of Generál Psychology, 8,291-322. AVENANTI, A., PALUELLO, I. M„ BUFALARI, L, & AGLIOTI, S. M.
ARDREY, R. (1966). The territorial imperative. New York: Dell. (2006). Stimulus-driven modulation of motor-evoked potentials during
ARENDT, H. (1963). Eichmann in Jerusalem: A report on the banality observation of others’pain. Neuroimage, 32,316-324.
ofevil. New York: Viking Press. (Česky: Eichmann v Jeruzalémě: zpráva AVERILL, J. R. (1983). Studies on anger and aggression: Implications for
o banalitě zla. Praha: Mladá fronta, 1995.) theories of emotion. Američan Psychologist, 38,1145-1160.
ARMSTRONG, S. L., GLEITMAN, L. R., & GLEITMAN, H. (1983). AWAYA, S„ MIYAKE, Y., IMAYUMI, Y., SHIOSE, Y., KNADA, T„
What some concepts might not be. Cognition, 13,263- 308. &KOMURO, K. (1973). Amblyopia.Jí7y><OT«cJournal of Ophthalmology,
ARNOLD, M. (1949). A demonstrational analysis of the TAT in 17, 69-82.
a clinical setting. Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 44, 97-111. AX, A. (1953).The physiological differentiation between fear and anger
ARON, A. (2002, January). Self-expansion as a motivational basis for in humans. Psychosomatic Mediáne, 15,433-442.
positive psychology. In M. Green &T. McLaughlin-Volpe (Chairs). BAARS, B. J. (1988).yí cognitive theory ofconsciousness. New York:
Positive Relationships, Symposium presented at thefirst annual Cambridge University Press.
pre-conference on Positive Psychology. Savannah, GA: Societ}' BADDELEY, A. (2000). The episodic buffer: a new component
for Personality and Sociál Psychology. of working memory? Trends in Cognitive Sciences, 4,11,417-423.
ARON, A., ARON, E. N., & SMOLLAN, D. (1992). Inclusion of other BADDELEY, A. D. (1986). Working memory. Oxford: Clarendon.
in the šelf scale and the structure of interpersonal closcncss.Journal BADDELEY, A. D. (1990). Human memory: Theory andpractice. Boston:
ofPersonality and Sociál Psychology, 63,596-612. Allyn and Bacon.
ARON, A., NORMAN, C. C„ & ARON, E. N. (1998). The BADDELEY, A. D., & ANDRADE, J. (2000). Working memory
self-expansion model and motivation. Representative Research in Sociál and the vividness of imagery. Journal ofExperimental Psychology:
Psychology, 22,1—13. Generál, 129,126-145.
ARON, A., ARON, E. N„ TUDOR, M., & NELSON, G. (1991). Close BADDELEY, A. D., & HITCH, G. J. (1974). Working memorv.
relationships as including other in the šelf. Journal ofPersonality In G. H. Bower (Ed.). Thepsychology oflearning and motivation (Vol. 8).
and Sociál Psychology, 60,241-253. New York: Academie Press.
ARONSON, E. (1995). The sociál animal(Tv ed.). San Francisco: Freeman. BADDELEY, A. D., THOMPSON, N„ &BUCHANAN, M. (1975).
ARONSON, E., &CARLSMITHJ. M. (1963).The effect Word length and the structure of short-term memory. Journal ofVerbal
of the severity of threat on the devaluation of forbidden behavior. Learning and VerbalBehavior, 14,575-589.
Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 66,584-588. BAER, D. M., PETERSON, R. E, & SHERMAN, J. A. (1967).
ARONSON, E., &MILLS, J. (1959).The effect of severity of initiation The development of imitation by' reinforcing behavioral similarity to
on liking for a group. Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 59, a model. Journal of the ExperimentalAnalysis ofBehavior, 10,405-416.
177-181. BAILEY, A., LE COUTEUR, A., GOTTESMAN, L, BOLTON, R,
ARONSON, E., &THIBODEAU, R. (1992). The jigsaw classroom: SIMONOFF, E., YUZDA, E., & RUTTER, M. (1995). Autism
A coopcrative stratégy for reducing prejudice. In J. Lynch, C. Modgil as a strongly genetic disorder: Evidence from a British twin study.
& S. Modgil (Eds.). Cultural diversity in the schools. London: Falmer Psychological Mediáne, 25,63-77.
BAILEY, J. M. (2009). What is sexual orientation and do women háve
ARRIGOJ. M., &PEZDEK, K. (1997). Lessons from the study one? In D. A. Hope (Ed.). Contemporaryperspectives ongay, lesbian,
of psychogenic amnesia. Current Directions in Psychological Science, 6, and bisexual identities: Ihe Nebraska Symposium on Motivation, Vol. 54
148-152. (pp. 141-182). New York: Springer.
ARTMAN, L., & CAHAN, S. (1993). Schooling and the development BAILEY, J. M., & PILLARD, R. C. (1995). Genetics of human sexual
of transitivc inference. Developmental Psychology, 29, 753-759. orientation. Annual Review ofSex Research, 6,126-150.
ASCH, S. E. (1946). Forming impressions of personality. BAILEY, J. M., & ZUCKER, K. J. (1995). Childhood sex-typed behavior
Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 41,258-290. and sexual orientation: A conceptual analysis and quantitative review.
ASCH, S. E. (1952). Sociálpsychology. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall. Developmental Psychology, 31 (1), 43—55.
ASCH, S. E. (1955). Opinions and sociál pressures. Scientifa Američan, BAILLARGEON, R. (1987). Object permanence in 3U and
193,31-35. 41/2-month-old infants. Developmental Psychology, 23,655-664.
ASCH, S. E. (1958). Effects of group pressure upon modification BAILLARGEON, R., & DEVOS,J. (1991). Object permanence in
and distortion ofjudgments. In E. E. Maccoby, T. M. Newcomb young infants: Further evidence. Child Development, 62,1227-1246.
& E. L. Hartlcy (Eds.). Readings in sociálpsychology (3rd ed.). New York: BAILLARGEON, R„ SPELKE, E. S„ & WASSERMAN, S. (1985).
Holt, Rinchart & Winston. Object permanence in five month-old infants. Cognition, 20,191-208.
ASLIN, R. N., & BANKS, M. S. (1978). Early visual experience in BALLANTYNE, J. C„ LAFORGE, K. S. (2007). Opioid dependence
humans: Evidence for a critical period in the development of binocular and addiction during opioid treatment of chronic pain. Pain, 129,
vision. In S. Schneider, H. Liebowitz, H. Piek & H. Stevenson (Eds.). 235-255.
Psychology: From hasič research topractice. New York: Plenům. BALLENGER, J. C„ DAVIDSON, J. R. T, LECRUBIER, Y„ NUTT,
ASPINWALL, L. G., & BRUNHART, S. M. (1996). Distinguishing D. J., MARSHALL, R. D., NEMEROFF, C. B„ SHALEV, A. Y.,
optimism from denial: Optimistic bclicfs prediet attention to health &YEHUDA, R. (2004). Conscnsus statement update
threats. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 22, 993-1003. on posttraumatic stress disorder from the International Consensus
ATKINSON, R. C. (1975). Mncmotechnics in sccond-languagc learning. Group on Depression and Anxiety. Journal of Clinical Psychiatry, 65
Američan Psychologist, 30, 821-828. (Suppl. 1), 55-62.
ATKINSON, R. C„ & SHIFFRIN, R. M. (1971a). The control BANDURA, A. (1973). Aggression: A sociál learning analysis. Englewood
of short-term memory’. ScientificAmeričan, 225, 82-90. Cliffs, NJ: Prentice-Hall.
ATKINSON, R. C., & SHIFFRIN, R. M. (1971b). Human memorv: BANDURA, A. (1977). Sociál learning theory. Englewood Cliffs, NJ:
A proposed systém and its control processes. In K. W. Spence (Ed.). Prentice-Hall.
Ihepsychology oflearning and motivation: Advances in research and theory BANDURA, A. (1986). Sociálfoundations ofthought and action: A sociál
(pp. 89-195). New York: Academie Press. cognitive theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.
BANDURA, A. (2001). Sociál cognitive theory: An agcntic pcrspcctive. BARON-COHEN, S., & WHEELWRIGHT, S. (2004). The empathy
AnnualReview ofPsychology, 52,1-26. quotient: an investigation of adults with Asperger syndrome or high
BANDURA, A. (2006). Going globál with sociál cognitive theory': functioning autism, and normál sex differences. Journal ofAutism
From prospect to paydirt. In S. I. Donaldson, D. E. Berger andDevelopmentalDisorders, 34,163-175.
& K. Pezdek (Eds.). AppliedPsychology:Newfrontiers and rewarding BARRERA, M. E., & MAURER, D. (1981a). Recognition of mothers
careers (pp. 53-79). Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates. photographed face by the three-month-old infant. Child Development,
BANDURA, A., & WALTERS, R. (1963). Sociál learning andpersonality 52, 714-716.
development. New York: Holt, Rinehart & Winston. BARRERA, M. E„ & MAURER, D. (1981b). Discrimination
BANDURA, A., BLANCHARD, E. B., & RITTER, B. (1969). of strangers by the three-month-old. ChildDevelopment, 52,558-563.
The relative efficacy of desensitization and modeling approaches BARRETT, L. F. (2006a). Solving the emotion paradox: Categorization
for inducing behavioral, affective, and attitudinal changes. and the experience of emotion. Personality and Sociál Psychology Review,
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 13,173-199. 10,20-46.
BANDURA, A., ROSS, D. & ROSS, S. A. (1961). Transmission BARRETT, L. F. (2006b). Valence as a basic building block of emotional
of aggression through imitation of aggrcssivc modcls. \ife. Journal ofResearch in Personality. 40,35-55.
Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 63,575-582. BARRETT, L. E, & BAR, M. (2009). See it with feeling: Affective
BANDURA, A., ROSS, D„ & ROSS, S. A. (1963). Imitation predictions in the human brain. Philosophical Translations ofthe Royal
of film-mediated aggressive moAe]s.Journal ofAbnormal and Sociál Society B, 364 (1521), 1325-1334.
Psychology, 66,3-11. BARRETT, L. E, & BLISS-MOREAU, E. (2009). Affect as a psychological
BANKS, W. P., &PRINTZMETAL, W. (1976). Configurational effects primitive. Advances in Experimental Sociál Psychology, 41,167-218.
in visual information processing. Perception andPsychophysics, 19,361-367. BARRETT, L. E, LINDQUIST, K., & GENDRON, M. (2007).
BANYAI, E. L, & IIILGARD, E. R. (1976). A comparison Language as a context for emotion perception. Trends in Cognitive
of active-alert hypnotic induction with traditional relaxation induction. Sczenrcs,! 1,327-332.
Journal ofAbnormal Psychology, 85,218-224. BARRETT, L. E, QUIGLEY, K. S., BLISS-MOREAU, E.,
BARBANO, M. E, & CADOR, M. (2007). Opioids for hedonic & ARONSON, K. R. (2004). Interoceptive sensitivity and self-reports
experience and dopamine to get ready for it. PsychologicalMedicine, 191, of emotional experience.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 87,
497-506. 684-697.
BARCH, D.M. (2005). The cognitive neuroscience of schizophrenia. BARSALOU, L. W. (1985). Ideals, centrál tendency, and frequcncy of
AnnualReview of Clinical Psychology, 1,321-353. instantiation as determinants of graded structure in categories. Journal
BAREFOOT, J. C., WILLIAMS, R. B„ & DAHLSTROM, W. G. (1983). ofExperimental Psychology: Learning Memory, and Cognition, 11,629-654.
Hostility, CHD incidence and total mortality’: A 25-year follow-up BARTLETT, F. C. (1932). Remembering: A study in experimental and
study of255 physicians. Psychosomatic Medicine, 45,59-63. sociálpsychology. Cambridge: Cambridge University Press.
BAREFOOT, J. C„ DODGĚ, K. A., PETERSON, B. L„ BARTOSHUK, L. M. (1979). Bitter taste of saccharin: Related
DAHLSTROM, W. G., WILLIAMS, R. B.Jr. (1989). to the genetic ability to taste the bitter substance propylthiourial
The Cook-Medlcy Hostility scalc: Item content and ability to predict (PROP). Science, 205,934-935.
survival. Psychosomatic Medicine, 51,46-57. BARTOSHUK, L. M. (1993). Genetic and pathological taste variation:
BARGH, J. (2007). Sociál psychological approaches to consciousness. What can we leam from anirnal models and human disease? Ciha
In P. D. Zelazo, M. Moscovitch & E. Thompson (Eds.). The Cambridge Foundation Symposium (D7X), 179,251-262.
handbook ofconsciousness (pp. 555-570). New York: Cambridge BARTSCH, K., & WELLMAN, H. M. (1995). Children talk about
University Press. the mind. New York: Oxford University' Press.
BARGH, J. A. (1997). The automaticity of everyday life. In R. S. Wver Jr. BASOGLU, M.,&MINECKA,S. (1992). The role of uncontrollable
(fá.).Advances in sociál cognition (Vol. 10). Mahwah, NJ: Erlbaum. and unpredictable stress in posttraumatic stress responses in torture
BARGH, J. A. (1999).The cognitive monster: The čase against survivors. In M. Basoglu (Ed.). Torture and its consequences: Current
the controllability of automatic stereotype effects. In S. Chaiken treatment approaches (pp. 182-225). New York: Cambridge University
& Y. Trope (Eds.). Dual-process theerries in sociálpsychology
(pp. 361-382). New York: Guilford. BASOGLU, M., MINEKA, S„ PAKER, M„ AKER.T, LIVANOU, M„
BARGH, J. A., CHEN, M„ &BURROWS, L. (1996). Automaticity & GOEK, S. (1997). Psychological preparedness for trauma as a protective
of sociál behavior: Direct effects of trait construct and stereotype factor in survivors of torture. PsychologicalMedicine, 27,1421-14.33.
activation on action. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 71, BAUCOM, D. H„ EPSTEIN, N„ & GORDON, K. C. (2000). Marital
230-244. therapy: Theory, practice, and empirical status. In C. R. Snyder
BAR-ON, R. (1997). Bar-On Emotional Quotient Inventory. Technical &R. Ingram (Eds.). Handbook ofPsychological Change (pp. 280-308).
Manual. Toronto, Canada: Multi-Health Svstems. New York: Wiley.
BAR-ON, R„ MAREE, J. G., & ELIAS, M.J. (Eds.). (2007). Educating BAUM, A., & POSLUSZNY, D. M. (1999). Health psychology:
people to be emoťionally intelligent. Westport, CT: Praeger Publishcrs. Mapping biobehavioral contributions to health and illness. Annual
BARON, R., &BELLMAN, S. (2007). No guts, no glory: Courage, Reviews ofPsychology, 50,147-163.
harassment and minority' influence. European Journal ofSociál BAUMEISTER, R. F. (2000). Gender differences in erotic plasticity:
Psychology, 37 (1), 101-124. The female sex drive as socially flexiblc and responsive. Fsvchological
BARON, R. S. (1986). Distraction-conflict theory: Progress Bulletin,\2b (3),347-374.
and problems. In L. Berkowitz (Tá.).Advances in experimentalsociál BAUMEISTER, R. E, &TICE, D. M. (1984). Role of sclf-prcscntation
psychology (Vol. 19). New York: Academie Press. and choice in cognitive dissonance under forced compliance: Necessary
BARON-COHEN, S„ BALDWIN, D. A., & CROWSON, M. (1997). or sufficient causes? Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 43,
Do children with autism use the speakers dircction ofgáze stratégy' to 838-852.
crack the code of language? ChildDevelopment, 68 (1), 48-57. BAUMRIND, D. (1964). Some thoughts on ethics of research: After
BARON-COHEN, S„ & STAUNTON, R. (1994). Do children with reading Milgrams “Behavioral study of obedience”. Američan
autism acquire the phonology' of their peers? An examination of group Psychologist. 19,421-423.
idcntification through the window of bilingualism. First Language, 14, BAUMRIND, D. (1980). New directions in socialization research.
241-248. Američan Psychologist, 35,639-652.
BARON-COHEN, S., &SWETTENHAMJ. (1997). Theory of mind BAXTER, L., SCHWARTZ, J., BERGMAN, K„ & SZUBA, M. (1992).
in autism: Its relationship to executive function and centrál coherence. Caudate glucose metabolic rate changes with both drug and behavior
In D. J. Cohen & F. R. Volkmar (Eds.). Handbook ofautism therapy for obsessive-compulsive disorder. Archives of Generál Psychiatry,
andpervasivc developmentaldisorders (pp. 880-893). Toronto: Wiley. 49,681-689.
BEACH, S. R„ 8c O’LEARY, K. D. (1993). Dysphoria and marital BENSON, D. F. (1985). Aphasia. In K M. 1 leilman 8c E. Valenstein
discord: Are dysphoric individuals at risk for marital maladjustment? (Eds.). Clinical neuropsychology (2"1 ed., pp. 17-47). New York Oxford
Journal ofMarital andFamily Therapy, 19,355-368. University Press.
BEAMAN, A. L., BARNES, P. J., KLENTZ, B„ & MCQUIRK, B. BERGER,T.W (1984). Long-term potentiation of hippocampal
(1978). Increasing helping rates through information dissemination: synaptic transmission affects ratc of behavioral learning. Science, 224,
Teaching pays. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 4,406-411. 627-630.
BECHARA, A., DAMASIO, A. R„ DAMASIO, H, 8c ANDERSON. BERK, L. E. (1997). ChildDevelopment (4* cd.). Needham Heights, MA:
S. W. (1994). Insensitivity to future consequences following damage Allyn and Bacon.
to human prefrontal cortex. Cognition, 50, 7-15. BERKOWITZ, L. (1965). Ihe conccpt of aggressivc drive.
BECHARA, A., TRANEL, D., DAMASIO, 11., ADOLPI IS, R., In L. Berkowitz (Ed.). Advances in experimental sociálpsychology (Vol. 2).
ROCKLAND, C., 8c DAMASIO, A. R. (1995). Double dissociation New York: Academie Press.
of conditioning and declarative knowlcdge relative to the amygdala BERKOWITZ, L. (1981). On the difference between internal
and hippocampus in humans. Science, 269,1115-1118. and external reactions to legitimate and illegitimate frustration:
BECK, A. T. (1976). Cognitive therapy and the emotional disorder. A demonstration.víggrer.tzuť Behavior, 7,83-96.
New York: Intemational Universitics Press. BERLIN, B., 8c KAY, P. (1969). Basic color terms: Their universality
BECK, A. T, RUSH, A. J., SHAW, B. E, 8c EMERY, G. (1979). andevolution. Los Angeles: University of California Press.
Cognitive therapy ofdepression. New York: Guilford. BERLYNE, D. E. (1966). Curiosity and exploration. Science, 153,25-33.
BECK, J. S. (1995). Cognitive therapy: Basics andbeyond. New York: BERNHEIM, K F. (1997). The Lanahan cases and readings in abnormal
Guilford Press. behavior. Baltimore: Lanahan.
BÉDI, G., 8c BROWN, S. L. (2005). Optimism, coping style and BERNSTEIN, 1. L. (1978). Learncd taste aversions in children recciving
emotional well-being in cardiac patients. British Journal of Health chemotherapy. Science, 200,1302-1303.
Psychology, 10,57-70. BERNSTEIN, I. L. (1999).Taste aversion learning: A contemporary
BEEDIE, C.,TERRY, P, 8c LANÉ, A. (2005). Distinctions between perspective. Nutrition, 15,229-234.
emotion and mood. Cognition Cl Emotion, 19, 847-878. BERRIDGE, K. C. (1999). Pleasure, pain, desire, and dread: Hi den core
BÉKÉSY, G. VON (1960). Experiments in hearing (E. G. Weaver, Trans.). processes of emotion. In D. Kahneman, E. Diener 8c N. Schwarz
New York McGraw-Hill. (Eds.). Well-being: Thefoundations <fhedonicpsychology (pp. 525-557).
BELL, A. R, WEINBERG.M. S., ScHAMMERSMITl I, S. K. (1981a). New York: Russell Sage Foundation.
Sexualpreference: Its development in men and women. Bloomington: BERRIDGE, K. C. (2003). Pleasures of the brain. Brain and Cognition,
Indiána Universit}' Press. 52,106-128.
BELL, A. P., WEINBERG.M. S., 8cHAMMERSMITH, S. K. (1981b). BERRIDGE, K C. (2007). The debate over dopamine s role in reward:
Sexualpreference: Its development in men and women. Statistical appendix. the čase for incentive saliencc. PsychologicalMediáne, 191,391-431.
Bloomington: Indiana University Press. BERRIDGE, K. C. 8c ROBINSON, T. E. (1998). What is the role
BELL, S. M„ 8c AINSWORTH, M. D. (1972). Infant crying of dopamine in reward: Hedonic impact, reward learning, or incentive
and matemal responsiveness. ChildDevelopment, 43,1171 1190. salicnce? Brain Research Reviews, 28,309-369.
BELMAKER, R. H., 8c AGAM, G. (2008). Major depressive disorder. BERRIDGE, K. C., 8c VALENSTEIN, E. S. (1991). What psychological
New EnglandJournal ofMediáne, 358,55-68. process mediates feeding evoked by electrical stimulation of the lateral
BELOFF, H. (1957). The structure and origin of the anal charactcr. hypothalamus? BehavioralNeuroscience, 105,3-14.
Genetic Psychology Monographs, 55,141-172. BERRIDGE, K., 8c WINKIELMAN, P. (2003). What is an unconscious
BELSKY.J., 8c ROVINĚ, M.J. (1987). Temperament and attachment emotion? ('Ihe čase for unconscious “liking”). Cognition & Emotion, 17,
security in the strange situation: An cmpirical rapprochemcnt. Child 181-211.
Development,SH, 787-795. BERSCHEID, E. (1983). Emotion. In H. H. Kelley, E. Berscheid,
BELSKYJ., FISH, M., 8MSABELLA, R. A. (1991). Continuity and A. ChristensenJ. H. Harvey.T. L. Hutson, G. Lcvinger,
discontinuity in infant negative and positive emotionalitv; Family E. McClintock L. A. Peplau 8c D. R. Peterson (Eds.). Close
antecedents and attachment consequences. DevelopmentalPsychology, relationships (pp. 110-168). New York: Freeman.
27,421-431. BERSCHEID, E„ 8c WALSTER, E. H. (1974). A little bit about love.
BEM, D. J. (1972). Self-perception theory. In L. Berkowitz {Eá.).Advances In T. Huston (Ed.). Foundation of interpersonal attraction. New York:
in experimental sociálpsychology (Vol. 6). New York: Academie Press. Academie Press.
BEM, D. J. (1995). Exotic becomes erotic:A developmental theory ofsexual BERSON, I. R., 8cBERSON, M.J. (2005). Challenging online behaviors
oňentation. Unpublished manuseript, Cornell University, Ithaca, New York. of youth: Findings from a comparative analysis of young people
BEM, D. J. (2000). Exotic becomes erotic: Interpreting the biological in the United States and New Zealand. Sociál Science Computer Review,
correlates of sexual oňentation. Archives ofSexualBehavior, 29,531-548. 23,29-38.
BEM, D. J., 8c HONORTON, C. (1994). Does psi exist? Replicable BETTELHEIM, B. (1967). The emptyfortress: Infantile autism
evidence for an anomalous process if information transfer. Psychological and the birth ofthe šelf. New York: Free Press.
Bulletin, 115,4-18. BHATT, R. S., BERTIN, E„ HAYDEN, A., 8c REED. A. (2005). Face
BEM, D. J., PALMER, J., 8c BROUGHTON, R. S. (2001). Updating processing in infancy: Developmental changes in the use of different
the ganzfeld database: A victim of its own success? Journal kinds of relational information. Child Development, 76,169-181.
ofParapsychology, 65,207-218. BIEDERMAN, I. (1987). Recognition by components: A theory
BEM, D. J., WALLACH, M. A., 8c KOGAN, N. (1965). Group of human image understanding. Psychological Review, 94,115-147.
decision-making under risk of aversive consequences. Journal BIEDERMAN, I., & JU, G. (1988). Surface versus edge-based
ofPersonality and Sociál Psychology, 1,453-460. determinants of visual recognition. Cognitive Psychology, 20,38-64.
BEM, S. L. (1985). Androgyny and gender schéma theory: A conceptual BIERMAN, D. J. (2001). On the nátuře of anomalous phenomena:
and empirical integration. In T. B. Sondereggcr (Ed.). Nebraska Another reality between the world of subjective consciousness
symposium on motivation 1984: Psychology andgender (pp. 179-226). and the objective world of physics? In P. van Locke (Ed.). Thephysical
Lincoln: University of Nebraska Press. nátuře ofconsciousness (pp. 269-292). New York: Benjamins.
BEM, S. L. (1993). Ihe lenses ofgender: Transforming the debate on sexual BILUNGS, D. W, FOLKMAN, S., ACREE, M„
inerjuality. New Haven, CT: Yale University Press. ScMOSKOWITZ, J. T. (2000). Coping and physical health during
BENJAMIN,}., LI, L„ PATTERSON, C„ GREENBERG,B. D„ caregiving: The roles of positive and negative affect.
MURPHY, D. L„ 8cHAMER, D. H. (1996). Population and familial Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 79,131-142.
association between the D4 dopamine receptor gene and measures of BINET, A., 8c SIMON,T. (1905). New methods for the diagnosis
novelty seeking. Nátuře Genetics, 12,81-84. of the intcllectual level of subnormals.^nn«Zr ofPsychology, 11,191.
BINNS, K. E., & SALT.T. E. (1997). Post eye-opening maturation BORODITSKY, L. (2001). Does language shape thought? English and
of visual rcceptive field diameters in the superior colliculus Mandarín speakers’ conceptions of time. Cognitive Psychology, 43,1-22.
of normal-and dark-rearcd rats. Brain Research: Developmental Brain BOS, M. W, DIJKSTERIIUIS, A., & VAN BAAREN, R. B. (2008).
Research,99, 263-266. On the goal-dependeney of unconscious thought.
BISIACH, E., & LUZZATI, C. (1978). Unilateral neglect Journal ofExperimental Sociál Psychology, 44,1114-1120.
of representational space. Cortex, 14,129-133. BOTTOMS, G. (2000). Angelhead. New York: Three Rivers Press.
BLAGROVE, M. (1992). Dreams as a reflection of our waking concerns BOUCHARD, C.,TREMBLAY, A„ DESPRES, J. R, NADEAU, A.,
and abilities: A critique of the problem-solving paradigm in dream LUPIEN, P. J.,THERIAULT, G., DUSSAULT, J„ MOORJANI, S.,
research. Dreaming, 2,205-220. PINAULT, S., & FOURNIER, G. (1990). The response to long-term
BLAGROVE, M. (1996). Problems with the cognitive psychological overeating in identical twins. New EnglandJournal cfMediáne, 322,
modeling of dreaming. Journal ofMind andBehavior, 17,99-134. 1477-1482.
BLAKE, R. (1981). Strategies for assessing visual deficits in animals BOUCHARD, T.J.,JR. (1984).Twins reared apart and together:
with selective neural deficits. In R. N. Aslin, J. R. Alberts What they' telí us about human diversity'. In S. Fox (Ed.). The chemical
&M. R. Pcterscn (Eds.). Development ofperception: Vol. 2. The visual andbiologicalbases ofindividuality. New York: Plenům.
systém (pp. 95-110). New York: Academie Press. BOUCHARD, T. J., JR. (1995). Nature's twice-toldtale: Identical twins
BLANCK, G. (1990). Vygotsky: The man and his cause. In L. C. Moll (Ed.). reared apart - What they telí us about human individuality. Páper
Vygotsky and education. New York: Cambridge Universit}' Press. presented at the annual meeting of the Western Psychological
BLASS.T. (2004). The man who shocked the world: The life and legacy Association, Los Angeles.
ofStanley Milgram. New York: Basic Books. BOUCHARD,T.J.,JR. (2004). Genetic influence on human
BLAXTON,T. A. (1989). Investigating dissociations among memory' psychological traits: A survey. Current Directions in Psychological Science,
measures: Support for a transfer-appropriate processing framcwork. 13,148-151.
Journal ofExperimental Psychology: Learning, Memory, Id Cognition, 15, BOUCHARD, T.J.,JR., LYKKEN, D.T., MCGUE, M„ SEGAL, N. L„
657-668. &.TELLEGEN, A. (1990). Sources of human psychological
BLISS,T V. P., & L0MO.T. (1973). Long-lasting potentiation of synaptic differences: The Minnesota study of twins reared apart. Science, 250,
transmission in the dentate area of the anesthetized rabbit following 223-228.
stimulation of the preforant path. Journal ofPhysiology, 232,331-356. BOUŘNÉ, L. E. (1966). Human conceptual behavior. Boston: Allyn
BLOCK, J. (1961/1978). The Q-sort method in personality assessment and Bacon.
andpsychiatrie research. Palo Alto: Consulting Psychologists Press. BOUTON, M. E„ MINEKA, S., & BARLOW, D. 11. (2001). A modem
BLOOD, R. O. (1967). Love match andarranged marriage. New York: learning theory pcrspective on the etiology of panic disorder.
Free Press. BLOOM, P. (2000). How children learn the mcaning Psychological Review, 108,4—32.
ofwords. Cambridge, MA: MIT Press. BOWDEN, C. L. (2000). Efficacy of lithium in mania and maintcnance
BLUM, K., CULL, J. G., BRAVERMAN, E. R., & COMINGS, D. E. therapy of bipolar disorder. Journal of Clinical Psychiatry, 61,35-40.
(1996). Reward deficiency syndrome. Američan Scientist, 84,132-145. BOWEN, W. G., & BOK, D. (1998). The shape ofthe river: Long-term
BODENHAUSEN, G. V, MACRAE, C. N_, & SHERMAN, J. W. consequences ofconsidering race in college and university admissions.
(1999). On the dialcctics of diserimination: Duál processes in sociál Princeton, NJ: Princeton University Press.
stereotyping. In S. Chaiken & Y. Trope (Eds.). Dual-process theories BOWER, G. H. (1981). Mood and memory. Američan Psychologist, 6,
in sociálpsychology (pp. 271-290). New York: Guilford. 129-148.
BOGAERT, A. F. (2004). Asexuality: prevalence and associated factors in BOWER, G. H., & CLARK, M. C. (1969). Narrativc stories
a national probability sample. TheJournal ofSex Research, 41,279-288. as mediators for seriál learning. Psychonomic Science, 14,181-182.
BOGAERT, A. F. (2006). Toward a conccptual understanding BOWER, G. H., & SPRINGSTON, F. (1970). Pauses as recoding points
of asexuality. Review of Generál Psychology, 10,241. in letter series. Journal ofExperimental Psychology, 83,421-430.
BOLLES, R. C. (1970). Species-specific defense reactions and avoidance BOWER, G. I I., BLACK, J. B., & TURNER, T. R. (1979). Scripts
learning. Psychological Review, 77,32-48. in memory for text. Cognitive Psychology, 11,177-220.
BOLLES, R. C. (1972). Reinforcement, expectancy, and learning. BOWER, G. 11., CLARK, M. C., WINZENZ, D., & LESGOLD, A.
Psychological Review, 79, 394-409. (1969). Hierarchical retrieval schemes in recall of categorizcd word
BOLTE, S., & POUSTKA, F. (2004). Comparing the intelligence Yists. Journal ofVerbalLearning and VerbalBehavior, 8,323 343.
profiles of savant and nonsavant individuals with autistic disorder. BOWER, J. E„ KEMENY, M. E..TAYLOR, S. E., & FAHEY, J. L.
Intelligence, 32,121-131. (1998). Cognitive processing, discovery of meaning, CD 4 decline,
BOND, C. E, &TITUS, L.J. (1983). Sociál facilitation: 1\ meta-analysis and AIDS-related mortalit}' among bereaved HlV-seropositive mcn.
of241 studii 1 i h log al B lbetin,94,2(25-292. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 66,979-986.
BOOTH, D. A. (1987). Cognitive experimental psychology of appetite. BOWLBY, J. (1973). Attachment and loss: Separation, anxiety andanger
In R. A. Boakes (Ed.). Eating habits: Food, physiology, and learned (Vol. 2). London: Hogarth Press.
behavior (pp. 175-209). New York: Wiley. BOYLE, S. H., MICHALEK, J. E., & SUAREZ, E. C. (2006).
BOOTH, D. A. (1991). Learned ingestive motivation and the pleasures Covariation of psychological attributes and incident coronary heart
of the palatě. In R. C. Bollcs (Ed.). The hedonics oftaste (pp. 29-58). disease in U. S. /lir Forcc veterans of the Vietnam War. Psychosomatic
Hillsdale, NJ: Erlbaum. Mediáne, 68, 844-850.
BORING, E. G. (1930). A new ambiguous figuře. Američan Journal BRACKETT, xM. A., RIVERS, S„ SHIFFMAN, S„ LERNER, N..
ofPsychology, 42,444-445. & SALOVEY, P. (2006). Relating emotional abilities to sociál
BORNSTEIN, R. F. (1992). Subliminal mere exposure effects. fimetioning: A comparison of performance and self-report measures
In R. F. Bornstein & T. S. Pittman (Eds.). Perception without awareness: of emotional intelligence. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 91,
Cognitive, clinicalandsociálperspectives (pp. 191-210). New York: 780-795.
Guilford. BRADLEY, S. J„ OLIVER, G. D., CHERNICK, A. B.,
BORNSTEIN, R. F. (2001). The impending death of psvehoanalysis. & ZUCKER, K. J. (1998). Ablatio penis at 2 months, sex reassignment
Psychoanalytic Psychology, 18 (1), 3-20. at 7 months, and a psychosexual follow-up in young adulthood.
BORNSTEIN, R. F. (2005). Reconnccting psychoanalvsis to mainstream Pediatrics, 102, E91-E95.
psychology': Challenges and opportunities. Psychoanalytic Psychology, 22 BRADSHAW, G. L„ & ANDERSON, J. R. (1982). Elaborative
(3), 323-340. eneoding as an explanation of levels of processing. Journal ofVerbal
BORNSTEIN, R. E, & D’AGOSTINO, P. R. (1992). Stimulus Learning and Verbal Behavior, 21,165—174.
recognition and the mere exposure effect. Journal ofPersonality BRAINERD, C. J., & REYNA, V. F. (2005). The science offalše memory.
and Sociál Psychology, 63,545—552. Oxford University Press.
BRAND, M„ FRANKE-SIEVERT, C., JACOBY, G. E., BROWNELL, K. (1988,January). Yo-yo dicting. Psychology Today, 22,
MARKOWITSCH, H. J., &TUSCHEN-CAFFIER, B. (2007). 20-23.
Neuropsychological correlates of decision making in patients with BROWNELL, K., & HORGEN, K. B. (2004). Foodfght: The inside starý
bulimia nervosa. Neuropsychology, 21,742-750. ofthefood industry, America's obesity erisis, and what we can do about it.
BRANSFORD, J. D., &JOHNSON, M. K. (1973). Considerations New York McGraw.
of some problcms of comprehcnsion. In W. G. Chase (Ed.). Visual BROWNELL, K. D., & RODIN, J. (1994). The dieting maelstrom: Is it
information processing. New York: Academie Press. possible and advisable to lose vrátil Američan Psychologist, 49,781—791.
BRAZELTON,T. B. (1978). The remarkable talents of the newbom. BRUCH, H. (1973). Eatingdisorders: Obesity, anorexia nervosa,
Birth andFamily Journal, 5,4-10. and theperson within. New York: Basic Books.
BREEDLOVE, S. M. (1994). Sexual differentiation of the human BRUNER, J. S. (1957). Going beyond the information given. In
nervous systém. Annual Review ofPsychology, 45,389-418. Contemporary approaches to cognition: A symposium held at the University
BREFCZYNSKI-LEWIS, J. A., LUTZ, A., & DAVIDSON, R. (2004). of Colorado. Cambridge, MA: Harvard University Press.
A neural correlate ofattentional expertise in long-time Buddhist BRUNER, J. S. (1997). Will the cognitive rcvolutions ever stop?
practitioners. (Report no. 715.8.) San Diego: Socictv for Neuroscience. In D. M. Johnson & C. E. Erneling (Eds.). Thefuture <fthe cognitive
BREGMAN, A. S. J 990). Auditory scene analysis. Cambridge, MA: MIT revolution. New York Oxford University Press.
BRUNER, J. S„ & GOODMAN, C. C. (1947). Value and need
BREHM, J. W. (1956). Postdecision changes in the desirability as organizing factors in perception.Journal ofAbnormal and Sociál
of alternatives. JourncZ ofAbnormal and Sociál Psychology, 52,384-389. Psychology, 42,33-44.
BREHM, S. S. (1992). Intimate relationships (2"d ed.). New York BRUNER, J. S., &POTTER, M. C. (1964). Interference in visual search.
McGraw-Hill. Srience, 144,424-425.
BREINES, J. G„ CROCKER, J., & GARCIA, J. A. (2008). BRUNER,J. S., GOODNOWJ.J., & AUSTIN, G. A. (1956Mrft«Zý
Self-objectification and well-bcing in womens daily lives. Personality ofthinking. New York Wiley.
and Sociál Psychology Bulletin, 34,583-595. BRYAN, J. H., &TEST, M. Á. (1967). Models and helping: Naturalistic
BRELAND, K„ & BRELAND, M. (1966). Anirnalbehavior. New York: studies in aiding behavior.Journal of Personality and Sociál Psychology, 6,
Macmillan. 400-407.
BREMNER, J. D. (1998). Neuroimaging of posttraumatic stress disorder. BRYDON, K. (2003). AMO array multifocal lens versus monofocal
Psychiatrie Annals, 28,445-455. correction in cataract surgery. Journal of Cataract & Refractive Surgery,
BRESCOLL, V. L., &UHLMANN, E. L. (2008). Can an angry woman 26,96-100.
get ahead? Status conferral, gender, and expression of emotion BUB, D., BLACKS, S„ & HOWELL, J. (1989). Word recognition
in the workplace. Psychological Science, 19,268-275. and orthographic context effects in a letter by-lctter reader. Brain
BRILEY, D. A„ MORRIS, M. W„ & SIMONSON, I. (2005). Cultural and Language, 36,357-376.
chameleons: Biculturals, conformity motives, and decision making. BUCHANAN, C. M., ECCLESJ. S„ & BECKER, J. B. (1992). Are
Journal of Consumer Psychology, 15 (4), 351-362. adolescents the victims of raging hormones? Evidence for activational
BRITT,T. W, ADLER. A. B„ & BARTONĚ, P. T. (2001). Deriving effects of hormones on moods and behavior at adolescence.
benefits from strcssful events: The role of engagement in mcaningful Psychological Bulletin, 111,62-107.
work and hardiness. Journal of Occupational Health Psychology, 6,53-63. BUCHANAN, T.W. (2007). Retrieval of emotional memories.
BROADBENT, D. E. (1958). Perception andcommunication. London: Psychological Bulletin, 133,761-779.
Pergamon. BUCK, L., & AXEL, R. (1991). A novel multigenc family may eneode
BRODERICK, D. (2007). Outside thegates ofscience. New York: odorant receptors: A molecular basis for odor recognition. Cell, 65,
Thunders Mouth Press. 175-187.
BROOKS-GUNNJ., KLEBANOV,P. K„ &DUNCAN,G. J. (1996). BUNDY, C„ CARROLL, D., WALLACE, L„ & NAGLE, R. (1998).
Ethnic differences in childrens intelligence test scores: Role Stress management and exercise training in chronic stable angína
of economic deprivation, home environment, and maternal pectoris. Psychology &Health, 13,147-155.
characteristics. Child Development, 67,396-408. BURGER, J. M. (2009). Replicating Milgram: Would pcople still obey
BROOKS-GUNN,J„ KLEBANOV, P. K„ & LIAW, F. (1995). today? Američan Psychologist, 64 (1), 1-11.
The learning, physical, and emotional environment of the home BURNSTEIN, E„ & VINOKUR, A. (1973). Testing two classes
in the context of poverty: The Infant Health and Development of theories about group-induccd shifts in individual choicc. Journal
Program. Children té Youth Services Review, 17,251-276. ofExperimental Sociál Psychology, 9,123-137.
BROWN, A. E. (1936). Dreams in which the dreamer knows he is asleep. BURNSTEIN, E., & VINOKUR, A. (1977). Persuasive arguments
Journal ofAbnormal Psychology, 31,59-66. and sociál comparison as determinants of attitude polarization. Journal
BROWN, E. L„ & DEFFENBACHER, K. (1979). Perception ofExperimental Sociál Psychology, 13,315-332.
and the senses. Oxford: Oxford Universit)- Press. BUSEYjT. A., ScLoftus, G. R. (1994). Sensory and cognitive
BROWN, J. (1991). Staying fit and staying well: Physical fitness components of visual information acquisition. Psychological Review, 101,
as a moderátor of life stress. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 446-469.
60,555-561. BUSEY.T. A..TUNNICLIFFJ.,LOFTUS, G. R„ &LOFTUS, E. F.
BROWN, J. D. (1986). Evaluations of selí and others: Self-enhancement (2000). Accounts of the confidencc-accuracy relation in recognition
biases in sociál judgments. Sociál Cognition, 4,353—376. memory. Psychonomic Bulletin andReview, 7,26-48.
BROWN, J. M. (1958). Some tests of the decav theory of immediate BUSINCK, R., & KUIKEN, D. (1996). Identifying types of Impactful
memory. QuarterlyJournal ofExperimental Psychology, 10,12-21. Dreams: A Replication. Dreaming, 6,97-120.
BROWN, R. (1974). Furthcr comment on the risky shift. Američan BUSS, D. M. (1989). Sex differences in human mate preferences:
Psychologist, 29,468-470. Evolutionary hypotheses testing in 37 cultures. BehavioralandBrain
BROWN, R., CAZDEN, C. B., & BELLUGI, U. (1969). The chilďs Sciences, 12,1-49.
grammar from 1 to 3. In J. P. Hill (Ed.). Minnesota symposium on child BUSS, D. M. (1991). Evolutionary personality psychology. Annual
psychology (Vol. 2). Minneapolis: University of Minnesota Press. Review cfPsychology, 42,459-491.
BROWN, R. R, CHARNSANGAVEJ, T„ KEOUGH, K. A., BUSS, D. M. (1994a). The evolution ofdesire: Strategies ofhuman mating.
NEWMAN, M. L„ & RENTFROW, R J. (2000). Putting the “affirm" New York Basic Books. (Česky: Evoluce touhy: strategie sexuálního
into affirmative action: Prcferential selection and academie chování. Praha: Dauphin / Volvox Globator, 2009.)
performance. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 79, 736-747. BUSS, D. M. (1994b). Personality evoked: The evolutionary- psychology
BROWN, R. W., &MCNEILL, D. (1966). The “tip-of-the tongue” of stability and change. InT. F. Heatherton &J. Weinbergcr (Eds.).
phenomenon. Journalof VerbalLearning and VerbalBehavior, 5,325-337. Can personality change? Washington, DC: APA Press.
BUSS, D. M. (2007). The evolution of human mating. Ada Psychological CANNON, W B. (1927). The James-Lange theory of emotions:
.Sm™, 39,502-512. A critical examination and an alternativě theory. Američan Journal
BUSS, D. M., & BARNES, M. (1986). Preferences in human mate ofPsychology, 39,106-124.
sclcction. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 50,559-570. CARAMAZZA, A. (2000). The organization of conceptual knowledge
BUSS, D. M„ &KENRICK, D.T. (1998). Evolutionary sociál psychology. in the brain. In M. S. Gazzaniga (Ed.). 77-e new cognitive neurosciences.
In D.T. Gilbert, S.T. Fiske & G. Lindzey (Eds.). Handbook ofsociál Cambridge: AUT Press.
psychology. Vol. 2 (4,h cd., pp. 982-1026). Boston: McGraw-Hill. CARAMAZZA, A., & ZlJRIF, E. B. (1976). Dissociation of algorithmic
BUSS, D. M| & SCHMIDT, D. P. (1993). Sexual strategies theory: and heuristic processes in language comprehension: Evidence from
An evolutionary perspective on human mating. Psychological Review, aphasia. Brain andLanguage, .3,572-582.
100,204-232. ' CARDOZO, B. L„ VERGARA, A., AGAIN, E, & COTWAY, C. A.
BUSS, D. M., & SHACKELFORD.T. K. (1997). Human aggression in (2000). Mental health, sociál functioning, and attitudes of Kosovar
evolutionary psychological perspective. Clinical Psychology Reviews, 17, Albanians following the war in Kosovo. Journal ofthe Američan Medical
605-619. Association, 284,569-577.
BUSS, D. M„ LARSEN, R. J„ WESTERN, D., & SEMMELROTH, J. CARMICHAEL, L„ HOGAN, H. P„ & WALTER, A. A. (1932).
(1992). Sex differences injealousy: Evolution, physiology, An experimental study of the effect of language on the reproduction
and psychology: Psychological Science, 3,251-255. of visually perceivcd form. Journal ofExperimental Psychology, 15,73- 86.
BUSSEY, K., &BANDURA, A. (2004). Sociál cognitive theory' of gender CARNEY, P. R„ BERRY, R. B., & GEYERJ. D. (2004). Clinicalsleep
development and functioning. In A. H. Eagly, A. E. Beall & R. J. Sternberg disorders. Philadelphia: Lippincott Williams ScWilkins.
(Eds.). Thepsychology cfgender (2,J ed.). (pp. 92-119). New York: Guilford. CARPENTER, P. A., JUST, M. A., & SHELL, P. (1990). What one
BUTCHER, J. N., CABIYA, J., LUCIO, E., & GARRIDO, M. (2007). intelligence test measures: A theoretical account of the processing in
The challenge of assessing clients with different cultural and language the Raven Progressive Matrices Test. Psychological Review, 97,404—131.
backgrounds. In J. N. Butcher,J. Cabiya, E. Lucio &.M. Garrido (Eds.). CARROLL, J. M„ YIK, M. S. M„ RUSSELL, J. A., &. BARRETT, L. E
Assessing Hispanic clients using the MMPI 2 andMMPIA (pp. 3-23). (1999). On the psvchometric principles of affect. Review of Generál
Washington, DC: Američan Psychological Association. Psychology, 3,14-22.
BUTLER, J. M., &HAIGH, G. V. (1954). Changes in the relation between CARROLL, M. E., & OVERMIER, J. B. (2001). Animal research
self-concepts and ideál concepts consequent upon client-centered and human health: Advancing human welfare through behavioral science.
counseling. In C. R. Rogers &R. F. Dymond (Eds.). Psychotherapy Washington, DC: Američan Psychological Association.
andpersonality change: Coordinated studies in the client-centered approach CARSKADON, M. A., MITLER, M. M„ &DEMENT, W. C. (1974).
(pp. 55-76). Chicago: University of Chicago Press. A comparison of insomniacs and normals: Total sleep time and sleep
BUTLER, S. E, BUDMAN, S. H., FERNANDEZ, K„ BENOIT, C„ latenev. Sleep Research, 3,130.
& JAMISON, R. N. (2008). Validation of the revised Screener CARTER, M. M„ HOLLON, S. D., CARON, R. S„
and Opioid Assessment for Patients with Pain (SOAPP R). Journal & SHELTON, R. C. (1995). Effeets of a safe person on induced
cfPain, 9,360—372. distress following a biological challenge in panic disorder with
BUTLER, S. E, BUDMAN, S. 11., FERNANDEZ, K. C„ I JOULE, B_, agoraphobia. Journal ofAbnormal Psychology, 104,156-163.
BENOIT, C„ KATZ, N., &JAMISON, R. N. (2007). Development CARTWRIGHT, R. (1978, December). Happy endings for our drcams.
and validation of the Current Opioid Misuse Measure. Pain, 130, Psychology Today, pp. 66-67.
144-156. CARTWRIGHT, R. (1992). Masochism in dreaming and its relation to
BUTTERFIELD, E. L., & SIPERSTEIN, G. N. (1972). Infiuence depression. Dreaming, 2, 79-84.
of contingent auditory stimulation on nonnutritional sucking. CARTWRIGHT, R. (1996). Dreams and adaptation to divorce.
In J. Bosma (Ed.). Oralsensation andperception: The tnouth ofthe infant. In D. Barrett (Ed.). Trauma and dreams. Cambridge, iMA: Harvard
Springfield, IL: Charles B. Thomas. University' Press.
CABANAC, M. (1979). Sensory pleasure. Quarterly Review cfBiology, 54, CARTWRIGHT, R. D. (1974). The infiuence of a conscious wish on
1-29. dreams. A methodological study of dream meaning and function.
CABANAC, M. (1992). Pleasure: The common currency. Journal Journal ofAbnormalPsychology, 83,387-393.
oflheoretical Biology, 155,173-200. CARVER, C. S., & SCHEIER, M. F. (1931). Attention and
CACIOPPOJ.T, GARDNER, W. L„ &BERNTSON, G. G. (1999). self-regulation: A control-theory approach to human behavior. New York:
The affect systém has parallcl and integrative processing components: Springcr-Vcrlag.
Form follows function. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 76, CARVER, C. S., SMITH, R. G., ANTONI, M. H„ PETRONIS, V. M.,
839-855. WEISS, S., &DERHAGOPIAN, R. P. (2005). Optimistic personality
CACIOPPOJ.T, BERNTSON, G. G„ LARSEN, J.T, and psychosocial well-being during treatment predict psychosocial
POEHLMANN, K. M„ & ITO, T. A. (2000). The psychophysiology well-being among long-term survivors of breast cancer. Health
of emotion. In M. Lewis & J. M. HavilandJones (Eds.). Handbook Psychology, 24,508-516.
ofemotions (2nd ed., pp. 17.3-191). New York: Guilford. CARVER, C. S„ POZO C., HARRIS, S. D., NORIEGA, V.,
CAIN, W. S. (1988). Olfaction. In R. C. Atkinson, R. J. Hemstein, SCHEIER, M. E, ROBINSON, D. S„ KETCHAM, A. S„
G. Lindzey &R. D. Luče (Eds.). Stevens’ handbook ofexperimental MOFFAT F. L„ JR., & CLARK, K. C. (1993). How coping
psychology (Vol. 1, pp. 409-459). New York: Wiley. mediates the effect of optimism on distress: A study of women with
CALLAWAY, M. R., MARRIOTT, R. G„ & ESSER, J. K. (1985). early' stagc breast cancer. Journal ofPersonality and Sociál Psychology,
Effeets of dominance on group decision making: Toward 65,375-90
a stress-reduction explanation of group-think. Journal ofPersonality CASE, R., &OKAMOTO, Y. (1996).The role of centrál conceptual
and Sociál Psychology, 49,949-952. structures in the development of childrens thoughts. Nomographs
CAMP, B. W, BROMAN, S. H„ NICHOLS, P. L„ & LEFF, M. (1998). of the Society' for Research in ChildDevelopment, 61,1-265.
Maternal and nconatal risk factors for mental retardation: Defining CASEY, B. J„ ŤOTTENHAM, N., LISTON, C., & DURSTON, S.
the “at-risk” child. Early Human 'Development, 50,159-173. (2005). Imaging the dcvcloping brain: What háve we learned about
CAMPOS, J. J„ BARRETT K. C„ LAMB, M. E„ GOLDSMITH, H. H„ cognitive development? Trends in Cognitive Science, 9,104 110.
& STENBERG, C. (1983). Sociocmotional development. CASPI, A., & HERBENER, E. S. (1990). Continuity and change:
In P. Mussen (Ed.). Handbook ofchildpsychology (Vol. 1, pp. 1-101). Assortative marriage and the consistency of personality in adulthood.
New York: Wiley. Journal cfPersonality and Sociál Psychology, 58,250-258.
CANNON, T, & KELLER, M. C. (2006). Endophcnotypes CASPI, A., &MOFFIT,T E. (1991). Individual differences are
in the genetic analyses of mental acccntuatcd during periods of sociál change: The sample čase of girls at
Psychology, 2,267-290. puberty. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 61,157-168.
CASTELIJ, E, FRITH, C., HAPPE, E, & FRITH, U. (2002). Autism, CHESS, S., 8cTHOMAS, A. (1984). Origins andevolution ofbehavior
Asperger s syndrome and brain mechanisms for the attribution disorders: Infancy to early adidt life. New York: Brunner/Mazel.
of mental states to animated shapes. Brain, 125,1839-1849. CHI,M. (1978). Knowledge structures and memory development.
CATTELL, R. B. (1943). The description of personality: Basic traits In R. S. Siegler (Ed.). Childrerís thinking: What develops? Hillsdale, NJ:
resolved into clusters.JównW ofAbnormal and Sociál Psychology, 38, Erlbaum.
476-507. CHI, M.T H., 8cFELTOVISH, R. (1981). Categorization
CATTELL, R. B. (1945). The description of personality: Principles and and representation of physics problems by experts and novices.
findings in a factor analysis. Američan Journal ofPsychology, 58,69-90. Cognitive Science, 5,121-152.
CATTERALL, W. A. (2000). From ionic currents to molecular CHIVERS, M. L., SETO, M. C., 8c BLANCHARD, R. (2007). Gender
mechanisms: the structure and function of volrage gatcd sodium and sexual orientation differences in sexual response to sexual activities
channels. Neuron, 26,13-25. versus gender of actors in sexual films. Journal ofPersonality and Sociál
CECI, S. J. (1990). On intelligence... more or less:A bioecological treatise Psychology, 93,1108-1121.
on intellectual development. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall. CHIVERS,M. C, RIEGER, G„ LATTY, E. A., 8cBAILEY, J. M.
CECI, S.J. (1996). On intelligence: A bioecologicaltreatise. Cambridge, (2004). A sex difference in the specificity of sexual arousal. Psychological
MA: Harvard University' Press. Science, 15, 736-744.
CECI, S.J.,&BRUCK, M. (1993).lhe suggestibility of the child CHOI, I., NISBETT, R. E., 8cNORENZAYAN, A. (1999). Causal
witness: A historical review and synthesis. PsychologicalBulletin, 113, attribution across cultures: Variation and universality. Psychological
403-409. Bulletin, 125,47-63.
CECI, S.J., 8c ROAZZI, A. (1994). The effect ofeontext on cognition: CHOMSKY, N. (1957). Syntacticstructures. Hague: Mouton.
Postcards from Brazil. In R.J. Sternberg & R. K. Wagner (Eds.). Mind CHOMSKY, N. (1965). Aspects cfthe theory ofsyntax. Cambridge, MA:
in context: Interactionistperspectives on human intelligence. Cambridge: MIT Press.
Cambridge University Press. CHOMSKY, N. (1972). Language and mind (2"d ed.). New York:
CERNOCH, J. M., 8c PORTER, R. H. (1985). Recognition of maternal Harcourt Brace Jovanovich.
axillary odors by infants. ChildDevelopment, 56,1593-1598. CHOMSKY, N. (1991, March). Quoted in
CESARANI, D. (2004). Eichmann: His Life and Crimes. London: CHOU, C., CONDRON, L„ 8c BELLAND, J. C. (2005). A review
Heinemann. of the research on internet addiction. Educational Psychology Review, 17,
CHADWICK, P., BIRCHWOOD, M„ 8cTROWER, P. (1996). 363-388.
Cognitive therapyfor delusions, voices andparanoia. Chichcster: Wiley. CHOU, R„ CLARK, E„ 8c HELFAND, M. (2003). Comparative
CHAIKEN, S. (1980). Ileuristic versus systematic information efficacy and safety of long-acting oral opioids for chronic non-cancer
processing and the use of source versus message cues in persuasion. pain: A systematic review. Journal of Pain and Symptom Management.
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 39,752—766. 26,1026-1048.
CHAIKEN, S. (1987).lhc heuristic model ofpersuasion. In M. P. Zanna, CHRISTENSEN, H., GRIFTTFHS, K. M„ 8cJORM, A. F. (2004).
J. N. Olson 8c C. P. Herman (Eds.). Sociál influence: The Ontario Dclivering interventions for depression using the internet:
symposium (Vol. 5, pp. 3-39). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Randomizcd controlled trial. British MedicalJournal, 328,265.
CHAIKEN, S., 8c TROPE, Y. (1999). Dual-process theories in sociál CHURCHLAND, P. S., 8c SEJNOWSKI.T. J. (1988). Perspectives on
psychology. New York: Guilford. cognitive neuroscience. Science, 242,741-745.
CHAMBLESS, D. L., 8c HOLLON, S. D. (1998). Defining empirically CICCHETTI, D., 8cTOTH, S. L. (2005). Child maltreatment. Annual
supported therapies. Journal ofConsulting and Clinical Psychology, 66, Review ofClinical Psychology, 1,409-438.
7-18. CLARK, D. M. (1988). A cognitive model of panic attacks.
CIIANG, G., CHEN, L., 8cMAO, J. (2007). Opioid tolerance In S. Rachman 8c J. D. Masér (Eds.). Panic: Psychologicalperspectives.
and hyperalgesia. Medical Clinics ofNorthAmerica, 81,199-211. Hillsdale, NJ: Erlbaum.
CHAPMAN, L.J.,8cCHAPMAN,J. P. (1969). Illusory correlation CLARK, D. M., EHLERS, A., HACKMANN, A., MCMANUS, E, ET
as an obstacle to the use of valid psychodiagnostic signs.Journal AL. (2006). Cognitive therapy' versus exposure and applied relaxation
ofAbnormal Psychology, 74,271-280. in sociál phobia: A randomised controlled trial. Journal ofConsulting
CHAUDURI, H. (1965). Philosophy ofmeditation. New York: and Clinical Psychology, 74,568-578.
Philosophical Library. CLARK, D. M„ SALKOVSKIS, P. M., HACKMANN, A.,
CHEN, M., 8cBARGH, J. A. (1997). Nonconscious behavioral MIDDLETON, H., 8ccollaborators (1994). A comparison of
confirmation processes: The self-fulfilling consequcnces of automatic cognitive therapy, applied, relaxation, and imipramine in the treatment
stereotype activation. Jczvrna/ ofExperimental Sociál Psychology, 33, of panic disorder. British Journal ofPsychiatry, 164,759-769.
541-560. CLARK, E. V. (1983). Meanings and concepts. In P. H. Mussen (Ed.).
Cl IEN, S., 8c ANDERSEN, S. M. (1999). Relationships from the past Handbook ofchildpsychology (Vol. 3). New York: Wiley.
in the presem: Significant-other representations and transference CLARK, H. H. (1984). Language use and language users. In G. Lindzey
in interpersonal life. Advances in Experimental Sociál Psychology, 31, & E. Aronson (Eds.). The handbook ofsociálpsychology (Vol. 2,3rd ed.).
123-190. New York: Harper 8c Row.
CHEN, S., 8c CHAIKEN, S. (1999). The heuristic-systematic model CLARKE-STEWART, K. A. (1973). Intcractions between mothers
in its broader context. In S. Chaiken 8c Y. Trope (Eds.). Dual-prrocess and their young children: Characteristics and consequences.
theories in sociálpsychology (pp. 73-96). New York: Guilford. Monographs of the Society for Research in Child Development, 38
CHENG, A. T. A., HAWTON, K., CHEN, T. H. H„ YEN, A. M. E, (6 8c 7, Seriál No. 153).
CHANG, J.-C., CHONG, M.-Y., LIU, C.-Y., LEE, C., TEN, P.-R., CLORE, G. L., GASPER, K, 8c GARVIN, E. (2001). Affect as
8c CHEN, L.-C. (2007). The influence of media reporting information. In J. P. Forgas (Ed.). Handbook cfaffect andsociál cognition
of a celebrity suicide on suicidal behavior in patients with a history (pp. 121-144). Mahwah, NJ: Erlbaum.
of depressive disorder. JournalofAffective Disorders, 103,69-75. CLOUTIER, J., MASON, M. E, 8cMACRAE, C. N. (2005). The perceptual
CHENG, P. W, HOLYOAK, K. J„ NISBETT, R. E., 8c OLIVER, L. determinants of person construal: Reopening the social-cognitivc
(1986). Pragmatic versus syntactic approaches to training deductive toolbox.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 88 (6), 885-894.
reasoning. Cognitive Psychology, 18,293-328. COHEN, N. J., 8c SQUIRE, L. R. (1980). Preservcd learning
CHENG, Y., LIN, C. P., LIU, H. L., HSU, Y. Y., LIM, K. E„ HUNG, D., and retention of pattem analyzing skill in amnesia: Dissociation
8cDECETY, J. (2007). Expertise modulates the perception of pain of knowing how and knowing that. Science, 210,207-209.
in others. Current Biology, 17 (19), 1708-1713. COHEN, S. (1980, September). Training to understandTVadvertising:
CHERRY, E. C. (1953). Some experiments on the recognition of speech Effects and some policy implications. Páper presented at the Američan
with onc and with two ears. Journal ofthe Acoustical Society, 25,975-979. Psychological Association convcntion, Montreal.
COHEN, S., &. EDWARDS, J. R. (1989). Personality characteristics COREN, S. (1992). The moon illusion: A different view through the legs.
as moderators of the relationship between stress and disorder. Perceptual andMotor Skills, 75, 827-831.
In R. J. Neufeld (Ed.). Advances in the investigation ofpsychological stress COREN, S., & GIRGUS,J. S. (1980). Principles of perceptual organization
(pp. 235-283). New York: Wiley. and spatial distortion: The gestalt illusions.Journal cfExperimental
COHEN, S..TYRRELL, D. A.J., & SMITH, A. P. (1991). Psychology: Human Perception and Performance, 6,404-412.
Psychological stress and susceptibility to the common cold. COREN, Š., WARD, L. M., & ENNS, J. T. (1999). Sensation
New EnglandJournal ofMediáne, 325,606-612. andperception (5,h ed.). Fořt Worth: Harcourt Brace.
COLAPINTO, J. (2000). As nátuře mode him: The hov who was raised CORKUM, V., & MOORE, C. (1998). The origins ofjoint visual
as a girl. New York: HarperCollins. (Česky: Jak ho příroda stvořila: attention in infants. Developmental Psychology, 34 (1), 28-38.
o chlapci, kterého vychovávalijako děvče. Praha: Triton, 2001.) CORNELIUS, M. D., GOLDSCHMIDT, L., DAY, N. L.,
COLBY, A., KOIILBERG, L., GIBBS,J., & LIEBERMAN, M. A. & LARKBY, C. (2002). Alcohol, tobacco, and marijuana use among
(1983). A longitudinal study of moral judgment. Monographs ofthe pregnant teenagers: 6-year follow-up of offspring growth effeets.
Societyfor Research in ChildDevelopment, 48,1—2. Neurotoxicology Cf Teratology, 24, 703-710.
COLE, M., & COLE, S. R. (2001). The development ofchildren. New York: CORRELL, J., PARK, B., JUDD, C. M„ & WITTENBRINK, B. (2002).
Worth. The police officer s dilemma: Using ethnicity to disambiguate
COLE, P. M., ZAIIN-WAXLER, C„ & SMITII, K. D. (1994). potentially threatening individuals. Journal of Personality and Sociál
Expressive control during a disappointment: Variations related to Psychology, 83,1314-1329.
preschoolers’ behavior problems. Developmental Psychology, 30,835-846. COŘTI, £, BINGGELI, C., SUDANO, L, SPIEKER, L„
COLE, S. W, KEMENY, M. E.,TAYLOR, S. E„ & VISSCHER, B. R. HANSELER, E., RUSCHITZKA, F., CHAPLIN, W. F., LÚSCHER,
(1996). Elevated physical health risk among gay men who conceal their T. E, & NOLL, G. (2002). Coffee acutely inereases sympathetic nerve
homosexuál identity. Health Psychology, 15,243-251. activity and blood pressure independently of caffeine content: Role
COLE, S. W, KEMENY, M. E.,TAYLOR, S. E., VISSCHER, B. R., of habitual versus nonhabitual drinking. Circulation, 106,2935-2940.
& FAHEY, J. L. (1995). Accelerated course of human COSCINA, D. V., & DIXON, L. M. (1983). Body weight regulation
immunodeficiency virus infection in gay men who conceal their in anorexia nervosa: Insights from an animal model. In F. L. Darby,
homosexuál identity. Psychosomatic Mediáne, 58,219-238. P. E. Garfinkel, D. M. Garner & D. V. Coscina (Eds.). Anorexia
COLEGROVE, F. W. (1899). Individual memories./íBmia;! Journal nervosa: Recent developments. New York: Allan R. Liss.
ofPsychology, 10,228-255. COTTRELL, N. B., RITTLE, R. H_, & WACK, D. L. (1967). Presence
COLLINS, W. A., MACCOBY, E. E., STEINBERG, L., of an audience and list type (competitional or noncompetitional)
HETHERINGTON, E. M„ & BORNSTEIN, M. H. (2000). as joint determinants of performance in paired-associates learning.
Contemporary research on parenting: 'Ihe čase for nátuře and nurture. Journal ofPersonality, 25,425-434.
Američan Psychologist, 55,218-232. COTTRELL, N. B_, WACK, D. L., SEKERAK, G. J_, & RITTLE, R. 11.
COLTIIEART, M. (1980). Iconic memory and visible persistence. (1968). Sociál facilitation of dominant responses by the presence of an
Perception andPsychophysics, 27,183-228. audience and the mere presence of others. Journal ofPersonality and
CONKLIN, H. M., & IACONO, W. G. (2002). Schizophrenia: Sociál Psychology, 9,245 250.
A neurodevelopmental perspective. Current directions in Psychological COULL.J.T, FŘITII, C. D„ FRACKOWIAK, R. S. J.,
Science, 11,33-37. & GRASBY, P. M. (1996). A fronto-parietal network for rapid visual
CONRAD, R. (1964). Acoustic confusions in immediate memory. British information processing: A PET study of sustained attention
Journal ofPsychology, 55,75-84. and working memory. Neuropsychologia, 34,1085-1095.
CONTRADA, R. J„ GOYAL.T. M., CATHER, C., RAFALSON, L., COURAGE, M. L., & ADAMS, R. J. (1990a). Visual acuity assessment
IDLER, E. L., & KRAUSE, TJ. (2004). Psychosocial factors from birth to three vears using the acuity' card procedures: Cross-sectional
in outcomes of heart surgery: The impact of religious involvement and longitudinal samples. Optometry and Vision Science, 67, 713-718.
and depressive symptoms. Health Psychology, 23,227-238. COURAGE, M. L., & ADAMS, R. J. (1990b). The early development
COOMBES, S. A., CAURAUGH, J. H„ & JANELLE, C. M. (2007). of visual acuity in the binocular and monocular peripheral fields. Infant
Dissociating motivational direction and affective valence: specific Behavioral Development, 13,123 128.
emotions alter centrál motor processes. Psycholovical Science, 18, COURTRIGHT, J. A. (1978). A laboratory investigation of groupthink.
938-942. Communications Monographs, 43,229-246.
COOPER, L. A., & SHEPARD, R. N. (1973). Chronometric studies CRAIGHEAD, L. W„ STUNKARD, A. J., & O’BRIEN, R. M. (1981).
of the rotation of mental images. In W. G. Chase (Ed.). Visual Behavior therapy and pharmacotherapy for obesity; Archives of Generál
information processing. New York: Academie Press. Psychiatry, 38,763 768.
COOPER, L. M. (1979). I lypnotic amnesia. In E. Fromm CRAIK, F. I. M., & TULVING, E. (1975). Depth of processing
& R. E. Shoř (Eds.). Hypnosis: Developments in research and the retention of words in episodic memory. Journal ofExperimental
and newperspectives (Rev. ed.). New York: Aldine. Psychology: Generál, 104,268-294.
COOPER, R. P., ABRAHAM,]., BERMAN, S., & STASKA, M. CRANDALL, C. S. (1994). Prejudice against fat people: Ideologv and
(1997). The development of infant preference for motherese. [PDF.] self-interest.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 66,882-894.
Infant Behavior and Development, 20,477-488. CRANO, W. D., Sc CHEN, X. (1998). The leniency contract and
COOPER, Z., FAIRBURN, C. G„ & IIAWKER, D. M. (2004). persistence of majority and minority infiuence. Journal ofPersonality
Cognitive-behavioral treatment ofobesity. New York: Guilford Press. and Sociál Psychology, 74,1437-1450.
CORBETTA, M„ MIEZIN, F. M, DOBMEYER, S., CRASILNECK, H. B., & HALL,J. A. (1985). Clinicalhypnosis:
SCHULMAN, G. L„ & PETERSON, S. E. (1990). Attentional Principles and applications (2"J ed.). Orlando, FL: Grune & Stratton.
modulation of neural processing of shape, color, and velocity CRASKE, M. G., & WATERS, A. M. (2005). Panic disorder, phobias, and
in humans. Sáence,2A%, 1556-1559. generalized anxiety disorder. Annual Review ofClinical Psychology, 1,197-226.
CORBETTA, M., MIEZIN, F. M„ SHULMAN, G. L., CRICK, E, & MITCHINSON, G. (1983). The function of dream sleep.
& PETERSEN, S. E. (1991). Selective attention modulates Nátuře, 304,111-114.
extra-striate visual regions in humans during visual feature CRICK, N. R., & DODGE, K. A. (1994). A review and reformulation
discrimination and recognition In D. J. Chadwick & J. Whelan (Eds.). of sociál information-processing mechanisms in childrens sociál
Ciba Foundation symposium 163: Exploring brainfunctional anatomy adjustment. Psychological Bulletin, 115, 74-101.
withpesitron tomography (pp. 165-180). Chichcster: Wilev. CRITS-CHRISTOPH, P_, COOPER, A., & LUBORSKY, L. (1990).
CORBETTA, M„ MIEZIN, F. M_, SHULMAN, G. L., & PETERSEN, The measurement of accuracy of interpretations. In L. Luborsky
S. E. (1993). A PET study of visuospatial attention. Journal &P. Crits-Christoph (Eds.). Understanding transference: The CCRT
ofNeuroscience, 13,1202-1226. method (pp. 173-188). New York: Basic Books.
CROCKER, J„ CORWELL, B., & MAJOR, B. (1993). The stigma DARWIN, C. (1859). On the origin ofthe species. London: Murray. (Česky:
of overweight: Affective consequences of attributional ambiguity. O původu druhů přírodním výběrem. Praha: Academia, 2007.)
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 64,60-70. DARWIN, C. (1872). The expression ofemotion in man andanimals New
CROMWELL, P. E, MARKS, A., OLSON, J. N., & AVARY, D. W. York: Philosophical Library. (Česky': Výraz emocí u člověka a u zvířat.
(1991). Group effects on decision-making by burglars. Psychological Praha: ČSAV, 1964.)
RqOorft, 69,579-588. DASGUPTA, N„ MCGHEE, D. E„ GREENWALD, A. G„
CRONE, E. A., & VAN DER MOLEN, M. W. (2007). Development & BANAJI, M. R. (2000). Automatic preference for White Americans:
of decision making in school-aged children and adolescents: evidence Eliminating the familiarity explanation. Journal ofExperimental Sociál
from heart rate and skin conductance analysis. Child Development, 78, Psychology, 36,316-328.
1288-1301. DASHIELL, J. F. (1930). An experimental analysis of some group effects.
CRONE, E. A., WENDELKEN, C., DONOHUE, S„ Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 25,190-199.
VAN LEIJENHORST, L., & BUNGE, S. A. (2006). Neurocognitive DAVENPORT, D. S„ 8c YURICHJ. M. (1991). Multicultural gender
development of the ability to manipulate information in working issucs.Journal of Counseling and Development, 70,64-71.
memory. Proceedings <fthe NationalAcademy ofSciences, 103,9315-9320. DAVIDOFF, J., DAVIES, I., & ROBERSON, D. (1999). Color
CRONKITE, R. C„ MOOS, R. H.,TWOHEY, J., COHEN, C„ categories of a stone-age tribe. Nátuře, 398,203-204.
8c SWINDLE, R. (1998). Lite drcumstances and personál resources DAVIDSON, R. J. (1992). Anterior cerebral asymmetry and the nátuře
as predictors of the ten-year course of depression. Američan Journal of emotion. Brain (A Cognition, 20,125-151.
of Community Psychology, 26,255-280. DAVIDSON, R. J„ PUTNÁM, K M„ & LARSON, C. L. (2000).
CROSBY, E J. (20M). Affirmative action is dead:I.onglive affirmative Dvsfiinction in the neural circuitry of emotion regulation - A possible
action. New Haven, Ct: Yale University' Press. přelude to violence. Science, 289,591-594.
CROSBY, E J., IYER, A., & SINCHAROEN, S. (2006). Understanding DAVIDSON, R.J., KABAT-ZINN, J., SCHUMACIIERJ.,
affirmative action. Annual Review ofPsychology, 57,586-611. ROSENKRAŇZ, M, MULLER, D„ SANTORELLI, S. E,
CROSBY, E J„ IYER, A., CLAYTON, S„ & DOWNING. R. (2003). URBANOWSKI, E, HARRINGTON, A., BONUS, K.,
Affirmative action: Psychological data and the policy debates. Američan & SHERIDAN, J. F. (2003). Alterations in brain and immune function
Psychologist, 58,93-115. produced bv mindfolness meditation. PsychosomaticMedicine, 65,564—570.
CROSS, G„ MORGAN, C„ MOONY, A., MARTIN, C„ DAVIS, C. G„ & NOLEN-HOEKSEMA, S. (2002). Positive responses
8c RAFTER, J. (1990). Alcoholism treatment: A ten-year follow-up to loss. In C. R. Snyder & S. Lopez, (Eds.). Handbook ofPositive
study. Alcoholism Clinical and Experimental Research, 14,169-173. Psychology, Vol. 2. (pp. 598-607). New York: Oxford University Press.
CROSS, S. E., & MARKUS, H. R. (1999). The cultural constitution DAVIS, M. (1997). Neurobiology of fear responses: The role
of personality. In L. A. Pervin & O. P. John (Eds.). Handbook of of the amygdala. Journal ofNeuropsychiatry and Clinical Neurosciences, 9,
personality: theory and research (pp. 378-398). New York: Guilford Press. 382-402.
CURCI, A., LUMINET, O., FINKENAUER, C., & GISLE, L. (2001). DEAUX, K. (1984). From individual differences to sociál categories: Analysis
Flashbulb memories in sociál groups: A comparative test-retest study of a decades research on gender. Američan Psychologist, 39,105-116.
of the memory of French President Mitterranďs death in a French DECASPER, A. J„ 8c FIFER.W. P. (1980). Of human bonding:
and a Belgian group. Memory, 9, 81-101. Newborns prefer their mothers’voices. Science, 208,1174-1176.
CURTISS, S. (1977). Genie: Apsycholinguistic study ofa modern-day "wild DECASPER, A. J., & PRESCOTT, P. A. (1984). Human newborns’
child". New York: Academie Press. perception of male voices: Preference, diserimination and reinforcing
CUTTING, J. E. (1986). Perception with an eyefor motion. Cambridge, value. Developmental Psychobiology, 17,481-491.
MA: MIT Press. DECASPER, A. J., 8c SPENCE.M.J. (1986). Prenatal matemal speech
CYNADER, M„ TIMNEY, B. N., & MITCHELL, D. E. (1980). influences newborns’ perception of speech sounds. Infant Behavior and
Period of susceptibility of kitten visual cortex to the effects Development, 9,133-150.
of monocular deprivation extends beyond 6 months of age. Brain DECASPER, A. J„ LECANUET, J. P„ BUSNEL, M. C.,
Research, 191,545-550. GRANIER-DEFERRE, C., & MAUGEAIS, R. (1994). Fetal
DALY, M., 8c WILSON, M. I. (1990). Killing the competition: reactions to recurrent maternal speech. Infant Behavior and
Female/female and male/male homicide. Human Nátuře, 1, 81-107. Development, 17,159-164.
DAMASIO, A. R. (1985). Disorders of complex visual processing: DECI, E. L., 8c RYAN, R. M. (1985). Intrinsic motivation
Agnosia, achromatopsia, Balint s syndrome, and related difficulties and self-determination in human behavior. New York: Plenům.
of orientation and construction. In M. M. Mesulam (Ed.). Principles DECI, E. L, RYAN, R. M., & KOESTNER, R. (1999). A meta-analytic
ofbehavioral neurology (pp. 259-288). Philadelphia: F. A. Davis. review of experiments examining the effects of extrinsic rewards
DAMASIO, A. R. (1990). Category-related recognition defects as a clue on intrinsic motivation. Psychological Bulletin, 125, 627-668.
to the neural substrates of knowledge. Trends in Neurosciences, 13, DEFFENBACHER, K. (1980). Eyewitness accuracy and confidence:
95 98. Can we infer anything about their relationship? Law andHuman
DAMASIO, A. R. (1994). Descartes’ enor. New York: Putnám. (Česky: Behavior, 4,243-260.
Descartův omyl: emoce, rozum a lidský mozek. Praha: Mladá fronta, 2000.) DE GROOT.A.D. (1965). ThoughtandChoicein Ctesr.Thc Hague,
DAMASIO, H„ GRABOWSKI.T, FRANK, R., The Netherlands: Mouton.
GALABURDA, A. M.,& DAMASIO, A. R. (1994).'lbe retům DE GROOT, A. D. (1966). Perception and memory versus thought. In
of Phineas Gage: Clues about the brain from the skuli of a famous B. Kleinmuntz (Ed.). Problem-Solving. New York: Wiley.
patient. Science, 264,1102-1105. DEGROOT, K. L, BOEKE, S„ BONKE, B„ &PASSCHIERJ. (1997).
DANEMAN, M„ & CARPENTER, P. A. (1980). Individual differences A revaluation of the adaptiveness of avoidant and vigilant coping with
in working memory and reading.Journal of VerbalLearning and Verbal surgery. Psychology & Health, 12, 711-717.
Behavior, 19,450—466. DEHAENE, S., IZARD, V, PICA, R, & SPELKE, E. S. (2006). Core
DANNER, D. D., SNOWDON, D. A., & FRIESEN, W. V. (2001). knowledge of geometry in an Amazonian indigene group. Science, 311,
Positive emotions in early life and longevity: Findings from the nun 381-384.
study.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 80,804-813. DEHART, G. B„ SROUFE, L. A., & COOPER, R. G. (2000). Child
D’ARGEMBEAU, A., COMBLAIN, C_, 8c VAN DER LINDEN, M. Development: Its Nátuře and Course. Boston: McGraw-HilL
(2005). Affective valence and the self-reference effect: Influence DEIKMAN, A. J. (1963). Experimental meditation.Journal ofNervous
of retrieval conditions. British Journal ofPsychology, 96,457-466. and Mental Disease, 136,329-373.
DARLEY, J. M., & LATANÉ, B. (1968). Bystander intervention DELAHANTY, D. L„ DOUGALL, A. L., BROWNING, L. J.,
in emergencies: Diffusion of rcsponsibility. Journal ofPersonality HYMAN, K. B., 8c BAUM, A. (1998). Duration of stressor
and Sociál Psychology, 8,377-383. and natural killer cell activity: Psychology (A Health, 13,1121-1134.
DELUOSSO, B., NESTADT, G„ ALLEN, A„ & HOLLANDER, E. DIJKSTERHUIS, A., BOS, M. W., NORDGREN, L. E,
(2006). Serotonin-norepinephrine reuptake inhibitors in the treatment & VAN BA ARÉN, R. B. (2006). On making the right choice:
of obsessive compulsive disorder: A critical review. Journal of Clinical The deliberation-without-attention effect. Science, 311,1005-1007.
Psychiatry, 67,600-610. Dl LOLLO, V. (1980).Temporal Integration in Visual Memory. Journal
DEMENT, W. C., & WOLPERT, E. (1958). Ihe relation ofeye ofExperimental Psychology: Generál, 109, 75-97.
movements, bodily mobility, and extemal stimuli to dream content. Dl LOLLO, V, KAWAHÁRA J., ZUVIC, S. M., & VISSER,T. A. W.
Journal ofExperimental Psychology, 55,543-553. (2001). The preattentive emperor has no dothes: A dynamic redressing.
DE MOOR, J. S., DE MOOR, C. A., BASEN-ENGQUIST, K., Journal ofExperimentalPsychology: Generál, 130,479-492.
KUDELKA, A., BEVERS, M. W, & COHEN, L. (2006). Optimism, DIAMOND, M. (1982). Sexual identity, monozygotic twins reared in
distress, health-related quality of life, and changes in cancer antigen discordant sex roles and a BBC follow-up. Archives cf Sexual Behavior,
125 among patients with ovarian cancer undeigoing chcmotherapy. 11,181-186.
Psychosomatic Mediáne, 68,555-562. DIAMOND, M„ & SIGMUNDSON, K. (1997). Sex reassignment at
DENNIS, W, &DENNIS.M. (1940). The effects of cradling practices birth: Long-term review and clinical implications. Archives ofPediatrie
upon the onset ofwalking in Hopi children./ozzrW of Genetic Mediáne, 151,298.
Psychology, 56,77 -86. DIENER, E. (1977). Deindividuation: Causes and consequcnces. Sociál
DERAAD, B. (1998). Five big, big five issues: Rationale, content, Behavior and Personality, 5,143-155.
structure, status and crosscultural assessment. European Psychologist, 3, DIENER, E. (1980). Deindividuation: The absence of self-awareness
113-124. and self-regulation in group members. In P. B. Paulus (Ed.).
DERRYBERRY, D„ & TUCKER, D. M. (1994). Motivating the focus Thepsychology ofgroup influence. Hillsdale, NJ: Erlbaum.
of attention. In P. M. Neidenthal & S. Kitayama (Eds.). The hearťs eye: DIENER, E., FRASER, S. C., BEAMAN, A. L., & KELEM, R. T.
Emotional influences inperception andattention (pp. 167-196). San (1976). Effects of deindividuation variables on stealing among
Diego: Academie Press. Halloween trick-or-treaters. Journal ofPersonality and Sociál Psychology,
DE RUB EIS, R. J„ & CRITS-CHRISTOPH, P. (1998). Empirically 33,178-183.
supported individual and group psychological treatments for adult Dl PELLEGRINO, G., FADIGA, L., FOGASSI, L., GALLESE, V,
mental disorders.Journal ofAbnormal Psychology, 101,371—382. RIZZOLATTI, G. (1992). Understanding motor events:
DESFORGES, D. M., LORD, C. G., RAMSEY, S. L., MASON, J. A., A neurophysiological study. Experimental Brain Research, 91,176-180.
VAN LEEUWEN, M. D„ WEST, S. C., & LEPPER, M. R. (1991). DIPIETRO, J. A. (2001). Fetal neurobehavioral assessment.
Effects of structured cooperative contact on changing negative In L. T. Singer (Ed.). Biobehavioral assessment ofthe infant (pp. 43-80).
attitudes toward stigmatized sociál groups. Journal ofPersonality New York: Guilford.
and Sociál Psychology, 60,531-544. DISHION.T. J„ & PATTERSON, G. R. (1997).The timing and severity
DEVALOIS, R. L„ & DEVALOIS, K. K. (1980). Spatial vision. Annual of antisocial behavior: Three hypotheses within an ecological
Review ofPsychology, 31,309-341. framework. In D. M. Stoff, J. Breiling &.J. D. Masér (Eds.). Handbook
DEVALOIS, R. L., &JACOBS, G. H. (1984). Neural mechanisms ofantisocialpersonality disorder (pp. 205—217). New York: Wiley.
of color vision. In I. Darian-Smith (Ed.). Handbook ofphysiology DOBB, E. (1989, November-December). The scents around us.
(Vol. 3). Bethesda,MD: Američan Physiological Society. The Sciences, 29,46-53.
DE VIGNEMONT, E, & SINGER.T (2006). The empathic brain: How, DODGE, K. A., & PETTIT, G. S. (2003). A biopsychosodal model
when and why. Trends in cognitive science, 10 (10). 435—441. of the development of chronic conduct problems in adolescence.
DEVINE, P. G. (1989). Stereotypes and prejudice: Their automatic and Developmental Psychology, 39,349-371.
controlled components. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 56, DOLLARD, J„ DÓOB, L. W„ MILLER, N. E., MOWRER, O. H„
5-18. & SEARS, R. R. (1939). Frustration and aggrcssion. New Haven, CT:
DEVINE, P. G., PLANT, E. A., AMODIO, D. M, HARMON-JONES, E„ Yale University Press.
& VANCE, S. L. (2002).The regulation of explicit and implicit race DOMHOFF, G. W. (1985). The mystique ofdreams. Berkeley: University
bias: The role of motivations to respond without prejudice./ozzrna/ of California Press.
ofPersonality and Sociál Psychology, 82,835-848. DOMIIOFF, G. W. (1996). Finding meaning in dreams: A quantitative
DE WAAL, F. B. M. (1996). Good natured: The origins ofright and wrong approach. New York: Plenům.
in humans and other animals. Cambridge, MA: Harvard Universitv DOOSJE, B„ BRANSCOMBE, N„ SPEARS, R., &.MANSTEAD, A.
Press. (Česky: Dobráci odpřírody. Praha: Academia, 2006.) (1998). Guilty by association: When one s group has a negative history.
DEWALL, C. N., & BAUMEISTER, R. F. (2006). Alone but feeling no Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 75 (4), 872-886.
pain: Effects of sociál exclusion on physical pain tolerance and pain DORRIS, M. (1989). The unbroken cord. New York: Harper &. Row.
threshold, affective forecasting, and interpersonal empathv. Journal DOSSENBACH, M, EROL, A., EL MAHFOUD KESSACI, M„
cfPersonality and Sociál Psychology, 91 (1), 1-15. SHAHEEN, M. O., SUNBOL, M. M„ BOLAND, J„ HODGE, A.,
DIAMOND, L. M. (2008). Sexualfluidity: Understanding womens love OHALLORAN, R. A., & BITTER, I. (2004). Effectiveness of
and desire. Cambridge, MA: Harvard Universitv Press. antipsychotic treatments for schizophrenia: Interim 6-month analysis
DIAMOND, M„ & SIGMONDSON, H. K. (1997). Sex reassignment from a prospective observational study (IC-SOHO), comparing
at birth: Long-term review and clinical implications. Archives olanzapine, quetiapine, risperidone, and haloperidol./oz/rnaZ of Clinical
ofPediatrics andAdolescent Mediáne, 151,298-304. Psychiatry, 65,312-321.
DI-CICCO-BLOOM, E., LORD, C„ ZWAIGENBAUM, L„ DOUGHERTY, D. D., & RAUCH, S. L. (2007). Brain correlates
COURCHESNE, E., DAGER, S. R., SCHMITZ, C„ SCHULTZ, of antidepressant treatment outcome from neuroimaging studies
R. T, CRAWLEYJ.,& YOUNG, L. J. (2006).The developmental in depression. Psychiatrie Clinics ofNorthAmerica, 30,91—103.
neurohiology of autism spectrum disorder.Journal ofNeuroscience, 26, DOWLINGJ. E., &.BOYCOTT, B. B. (1966). Organization ofthe primáte
6897-6906. retina. Proceedings cfthe Royal Society ofLondon, Series b, 166, 80-111.
DIJKSTERHUIS, A. (2004).Think different: The merits of unconscious DRAGINSKI, B., GASER, Č., BUSCH, V. SCIIUIERER, G.,
thought in preference development and decision making..Journal BOGDAHN, U., & MAY, A. (2004). Neuroplasticity: Changes in grey
ofPersonality and Sociál Psychology, 87 (5), 586-598. matter induced by training. Nátuře, 427,1580-1582.
DIJKSTERHUIS, A., Sc BARGH, J. A. (2002). The perception-behavior DREVETS, W. C. (2000). Neuroimaging studies of mood disorders.
expressway: Automatic effects of sociál perception on sociál behavior. BiologicalPsychiatry, 48, 813-829.
In M. Zanna (f.áj. Advances in Experimental Sociál Psychology, 33,1-40. DRONKERS, N. E, REDFERN, B. B., & KNIGHT, R. T. (2000). The
DIJKSTERHUIS, A., & VAN OLDEN, Z. (2006). On the benefits of neural architecture of language disorders. In M. S. Gazzaniga (Ed.).
thinking unconsciously: Unconscious thought can inerease post-choice The new cognitive neuroscience (2^ ed., pp. 949-958). Cambridge, MA:
satisfaction. JoumaZ ofExperimental Sociál Psychology, 42,627-631. MIT Press.
DUBOIS, D. L., BULL, C. A., SHERMAN, M. D., & ROBERTS, M. EMMELKAMP, P. M. G. (1994). Behavior therapy with adults.
(1998). Self-esteem and adjustment in early adolescence: A social- In A. E. Bergin Sc S. L. Garfield (Eds.). Handbook ofpsychotherapy and
-contextual perspective. Journal ofYouth and Adolescence, 27,557-583. behavior change (4,h ed., pp. 379-427). New York: Wiley.
DUCLAUX, R., & KENSHALO, D. R. (1980). Response characteristics ENNS, J.T, Sc GIRGUS, J. S. (1985). Perceptual grouping and spatial
of eutaneous warm fibers in the monkey. Journal ofNeurophysiology, 43, distortion: A developmental study. Developmental Psychology, 21,241-246.
ENNS,J.T.,&PRINZMETAL, W. (1984). The role of redundancy
DUNCAN, J., & HUMPHREYS, G. W. (1989). Visual search in the object-line effect. Perception and Psychophvsics, 35,22-32.
and stimulus similarity. PsychologicalReview, 96,433-458. ENNS, J.T, & RENSINK, R. A. (1990). Sensitivity to three-dimensional
DUNCAN, S., Sc BARRETT, L. F. (2007). Affect as a form of cognition: orientation in visual search. Psychological Science, 1,323-326.
A neurobiological analysis. Cognition and Emotion, 21,1184-1211. EPLEY, N., & GILOVICH.T. (1999). Just going along: Nonconscious
EAGLY, A. H„ & CHAIKEN, S. (1984). Cognitive theories priming and conformity to sociál pressure. Journal ofExperimental
of persuasion. In L. Berkowitz (Ed.). Advances in experimental sociál Sociál Psychology, 35,578-589.
psychology (Vol. 17, pp. 267-359). New York: Academie Press. EPPING-JORDAN, J. E., COMPA, S. B. E., & HOWELL, D. C.
EASTWICK, P. W, & FINKEL, E. J. (2008). Sex differences in mate (1994). Predictors of cancer progression in yonng adult men
preferences revisited: Do people know what thev initiallv desire and women: Avoidance, intrusive thoughts, and psychological
in a romantic partner? Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 94 (2), symptoms. Health Psychology, 13,539-547.
245. EPSTEIN, S., Sc MEIER, P. (1989). Constructive thinking: A broad
EATON, W. W., MOORTENSENK, P. B„ IIERRMAN, H_, coping variable with specific components.Journal ofPersonality
& FREEMAN, H. (1992). Long-term course of hospitalization for and Sociál Psychology, 57,332-350.
schizophrenia: risk for rehospitalization. Schizophrenia Bulletin, 18, ERANTI, S. V, & MCLOUGHLIN, D. M. (2003). Electroconvulsive
217-228. therapy - statě of the art. British Journal ofPsychiatry, 182,8-9.
EBBESEN, E„ DUNCAN, B., & KONEČNÍ, V. (1975). Effeets ERBES, C., WESTERMEYER, J., ENGDAHL, B., & JOHNSEN, E.
of content of verbal aggression on fiiture verbal aggression: A field (2007). Post-traumatic stress disorder and service utilization in
experiment. Journal ofExperimental Psychology, 11,192-204. a sample of service members from Iraq and Afghánistán. Military
EBBINGHAUS, H. (1885). Úberdas Gedáchtnis. Leipzig: Dunckes Mediáne, 172,359-363.
and Humbolt. ERDELYI, M. H. (1985). Psychoanalysts: Freuďs cognitivepsychology. New
EDGAR, D. M., & DEMENT, W. C. (1992). Evidence for opponent York: Freeman.
processes in sleep/wake regulation. Sleep Research, 20A, 2. ERICSSON, K. A., CHASE, W. G„ & FALOON, S. (1980).
EDMONDSON, A. (1999). Psychological safety and learning behavior Acquisition of a memory skill. Science, 208,1181-1182.
in work teams. Administrativě Science Quarterly, 44,350-383. ERIKSON, E. H. (1963). Childhood andsociety (2”d ed.). NewYork:
EGAN, L. C., SANTOŠ, L. R., &.BLOOM, P. (2007). The origins Norton. (Česky: Dětství a společnost. Praha: Argo, 2002.)
of cognitive dissonance: Evidence from children and monkeys. ERIKSON, E. H. (1968). Identity: Youth and erisis. New York: Norton.
Psychological Science, 18 (11), 978-983. ERON, L. D. (1987). The development of aggressive behavior from the
EHŘHARDT, A. A., MEYER-BAHLBURG, H. E, ROSEN, L. R„ perspective of a developing behaviorism.zÍOTřrrátw Psychologist, 42,435-442.
FELDMAN, J. E, VERIDIANO, N. P, ELKIN, E. J„ ERON, L. D., HUESMANN, L. R., LEFKOWITZ, M. M.,
& MCEWEN, B. S. (1989). The development of gender-related & WALDER, L. O. (1972). Does television violence cause aggression?
behavior in females following prenatal exposure to diethylstilbestrol Američan Psychologist, 27,253-263.
(DES). Hormones and Behavior, 23, 526-541. ERVIN-TRIPP, S. (1964). Imitation and structural change in childrens
EIBL-E1BESFELDT, I. (1970). Ethology: The biology ofbehavior language. In E. H. Lenneberg (Ed.). New directions in the study
(E. Klinghammer, Trans.). New York: Holt, Rinehart & Winston. oflanguage. Cambridge, MA: MIT Press.
EICH, J. E. (1980). The cue-dependent nátuře of state-dependent ESCOBAR, J. I. (1993). Psychiatrie epidemiologv. In A. C. Gaw (Ed.).
retrieval. Memory and Cognition, 8,157-173. Culture, ethnicity and mental illness (pp. 43-73). Washington, DC:
EICHENBAUM, H. (2000). A cortical-hippocampal systém Američan Psychiatrie Press.
for declarative memory. Nátuře Reviews Neuroscience, 1,41-50. ESTERSON, A. (1993). Seductive mirage:An exploration ofthe work
EIMAS, P. D. (1985). The perception of speech in early infancy. Scientific ofSigmund Freud. Chicago: Open Court.
Američan, 252,46-52. ESTES, W. K. (1972). An associative basis for coding and organization
EISENBERG, N., CUMBERLAND, A., & SPINRAD,T. L. (1998). in memory. In A. W. Melton & E. Martin (Eds.). Codingprocesses
Parental socialization of emotion. Psychological Inquiry, 9,241-273. in human memory. Washington, DC: Winston.
EKMAN, P. (1972). Universals and cultural differences in facial ESTES, W. K. (1994). Classification and cognition. New York: Oxford
expressions of emotion. In J. Cole (Ed.). Nebraska symposium on University Press.
motivation, 1971 (pp. 207-283). Lincoln: University' of Nebraska Press. EVANS, C. (1984). Landscapes ofthe night: How and why we dream.
EKMAN, P. (1982). Emotion in the humanface (2"d ed.). New York: New York: Viking.
Cambridge University' Press. EVANS,J. S. B.T, BARSTON,J. L., & POLLARD, P. (1983).
EKSTROM, R. B., FRÉNCHJ. W, & HARMAN, II. II. (1979). On the conflict between logic and belief in syllogistic reasoning.
Cognitivefactors: Their identification and replication. Multivariate Memory (A Cognition, 11,295—306.
behavioral research monographs. Fořt Worth: Society for Multivariate EVERETT, D. L. (2005). Cultural constraints on grammar and cognition
Experimental Psychology. in Pirahá: Another look at the design features of human language.
EKSTROM, R. B., FRENCHJ. W, HARMAN, H. H_, Current Anthropology, 46,621-645.
& DERMAN, D. (1976). Manualfor kit offactor-referenced cognitive EVERS, A. W. M„ KŘAAIMAAT, F. W., GEENEN, R„ JACOBS, J. W.
tests, 1976. Princeton, NJ: Educational Testing Service. G., &BIJLSMA,J. WJ. (2003). Stress-vulnerability factors
ELFENBEIN, H. A., BEAUPRÉ, M., LÉVESQUE, M„ & IIESS, U. as long-term predictors of disease activity' in early rheumatoid arthritis.
(2007). Toward a dialect theory: Cultural differences in the expression Journal ofPsychosomatic Research, 55,293-302.
and recognition of posed facial expressions. Emotion, 7,131-146. EXNER, J. E„ & WEINER, I. B. (1995). The Rorschach:A comprehensive
ELKIN, R. A., Sc LEIPPE, M. R. (1986). Physiological arousal, systém. Volume 3: Assessment ofchildren andadolescents (2"1’ ed.). New
dissonance, and attitude change: Evidence of a dissonance-arousal link York: Wiley. (Česky viz: J. E. Exner: Rorschach:praktickápříručka. Praha:
and a “don’t remind me” effect. Journal ofPersonality and Sociál Hogrefe-Testcentrum, 2009.)
Psychology, 51,55-65. EYLER ZORRILLA, L.T, CANNON,T. D„ KRONENBERG, S.,
ELLIOT, A. J., & DEVINE, P. G. (1994). On the motivational nátuře of MEDNICK, S. A., SCHULSINGER, E, PARNASJ„ PRAESTHOLM, J.,
cognitive dissonance: Dissonance as psychological discomfort. /oz/ř-zw/ Sc BESTERGAARD, A. (1997). Structural brain abnormalities in
ofPersonality and Sociál Psychology, b7,382-394. schizophrenia: a family study. Biological Psychiatry, 42,1080-1086.
EYSENCK, H.J. (1953). The structure ofhumanpersonality. New York: Wiley. FECHNER, G. T. (1860/1966). Elements ofpsychophysics (H E. Adler,
EYSENCK, H. J. (1994). The biology of morality. In B. Puká (Ed.). Trans.). New York: Holt, Rinehart &. Winston.
Definingperspectives in moral development (pp. 212-229). New York: FEINBERG, J. M., & AIELLO, J. R. (2006). Sociál facilitation: a test
Garland. of competing theories. Journal ofApplied Sociál Psychology, 36 (5),
EYSENCK, H. J., & KAMIN, L. (1981). The intelligence controversy. New 1087-1109.
York: Wiley. FEINGOLD, A. (1988). Cognitive gender differences are disappearing.
FADIGA, LFOGASSI, L., GALLESE, V., & RIZZOLATTI, G. Američan Psychologist, 43,95-103.
(2000). Visuomotor neurons: Ambiguity of the discharge or “motor” FELDMAN, H„ GOLDIN-MEADOW, S., &. GLEITMAN, L. R.
perception? InternationalJournal cfPsychophysiology,35 (2-3), 165-177. (1978). Beyond Herodotus: 'Ihe creation of language by linguistically
FAGOT, B. I. (1978). Ihe influence of sex of child on parental reactions deprived children. In A. Lock (Ed.). Action, gesture, andsymbol:
to toddler children. ChildDevelopment, 49,459-465. The emergence oflanguage. London: Academie Press.
FAIRBURN, C. G., & HAY, P. J. (1992). Treatment of bulimia nervosa. FELDMAN BARRETT, L„ ROBIN, L., PIETROMONACO, P. R„
Annals cfMedicine, 24,297-302. & EYSSELL, K. M. (1998). Are women the “more emotional” sex?
FAIRBURN, C. G., NORMAN, P. A., WELCH, S. L„ Evidence from emotional experiences in sociál context. Cognition
0’CONNOR, M. E., DOLL,H. A.,&PEVELER,R. C. (1995). and Emotion, 12,555-578.
A prospective study of outcome in bulimia nervosa and the long-term FENDT, M., & FANSELOW, M. S. (1999). The neuroanatomical
effects of three psychological treatments.v4rcAfo« ofGenerál Psychiatry, and neurochemical basis of conditioned fear. Neuroscience
52,304-312. Cf Biobehavioral Reviews, 23,743-760.
FALBO.T, & POLIT, D. F. (1986). Quanútative research of the only FERGUSON, E., MATTHEWS, G„ & COX, T. (1999). The appraisal
child literatuře: Research evidence and theory development. of life events (ALE), scale: Reliability and validity. BritishJournal
Psychological Bulletin, 100,176-189. ofHealth Psychology, 4,97-116.
FAN, J„ MCCANDLISS, B. D, SOMMER, T, RAZ, A. & POSNER, FERGUSON, M. L., & KATKIN, E. S. (1996). Visceral perception,
M. I. (2002).Testing the efficiency and independence of attentional anhedonia, and emotion. Biological Psychology, 42,131-145.
networks. Journal of Cognitive Neuroscience, 14,340-347. FERNALD, A. (1985). Four-month-old infants prefer to listen
FANSELOW, M. S. (1994). Neural organization of the defensive behavior to motherese. Infant Behavior & Development, 8,181-195.
systém responsible for fear. Psychonomic Bulletin Cf Review, 1,429-439. FERNALD, A. (1993). Approval and disapproval: Infant responsiveness
FARAH, M„ HAMMOND, K. M, & LEVINE, D. N. (1988). Visual to vocal affect in familiar and unfamiliar languages. ChildDevelopment,
and spatial mental imagery: Dissociable systems of representation. 64,657-674.
Cognitive Psychology, 20,439-462. FESHBACH, N. D. (1980, September). The child aspsychologist
FARAH, M. J. (1990). Visual agnosia: Disorders cfobject recognition and economist: Two curricula. Páper presented at the Američan
and what they telí us about normál vision. Cambridge, MA: MIT Press. Psychological Association convention, Montreal.
FARAH, M. J., &MCCLELLAND, J. L. (1991). A computatíonal FESTINGER, L. (1957). A theory ofcognitive dissonance. Stanford:
model of semantic tnemoty impairtnent. Journal ofExperimental Stanford University' Press.
Psychology: Generál, 120,339-357. FESTINGER, L„ & CARLSMITH, J. M. (1959). Cognitive
FARAH, M. J..TANAKA, J. W, & DRAIN, H. M. (1995). What causes consequences of forced compliance. Journal ofAbnormal and Sociál
the face inversion effect? Journal ofExperimental Psychology: Human Psychology,5%,2Q3-2\B.
Perception and Performance, 21,628-634. FESTINGER, L„ PEPITONE, A., & NEWCOMB.T. M. (1952).
FARAVELLI, C„ GIUGNI, A., SALVÁTOŘI, S„ & RICCA, V. (2004). Some consequences of deindividuation in a group. Journal ofAbnormal
Psychopathology after sápe. Američan Journal cfPsychiatry, 161,1483-1485. and Sociál Psychology, 47,383-389.
FARBER, E. W, SCHWARTZ, J. A. J., SCHAPER, P. E„ FESTINGER, L., SCHACHTER, S„ &BACK, K. (1950). Sociál
MOONEN, D. J„ & MCDANIEL. J. S. (2000). Resilience factors pressures in informal groups: A study cf humanfactors in housing. New
associated with adaptation to HIV disease. Psychosomatics, 41,140-146. York: I larper & Row.
FARMER, A., ELKIN, A., & MCGUFFIN, P. (2007). The genetics FINKE, R. A. (1985). Theories relating mental imagery to perception.
of bipolar affective disorder. Current Opinion in Psychiatry, 20,8-12. Psychological Bulletin, 98,236-259.
FARRINGTON, D. P. (1995).'Ihe challenge of teenager antisocial F1RKOWSKI, A., OSTROWSKI, A., & SOKOLOWSKI, M.,
behavior. In M. Rutter (Ed.). Psychosocial disturbances in youngpeople: STEIN, Z., & SUSSER, M. (1978). Cognitive development in sociál
Challengesforprevention. (pp. 83-130). New York: Cambridge policy. Science, 200,1357-1362.
University' Press. FISCHER, A. H. (2000). Gender and emotion: Sociálpsychological
FARRONI,T, MENON, E., RIGATO, S., &JOHNSON, M. H. perspectives. New York: Cambridge University Press.
(2007). The perception of facial expressions in newborns. European FISCHER, A. H..MANSTEAD, A. S. R.,&MOSQUERA, P. M. R.
Journal ofDevelopmental Psychology, 4,2-13. (1999).Tlie role of honour-related vs. individualistic values
FARTHING, G. W. (1992). Thepsychology ofconsciousness. Englewood in conceptualizing pride, shame, and anger: Spanish and Dutch
Cliffs, NJ: Prentice-Hall. cultural prototypes. Cognition andEmotion, 13,149-179.
FAUST, I. M. (1984). Role of the fat cell in energy balance physiology. FISHBEIN, M..TRIANDIS, H. C„ KANFER, F. H„ BECKER, M.,
In A. T. Stunkard & E. Stellar (Eds.). Eating and its disorders. MIDDLESTADT, S. E., & EICHLER, A. (1998, in press). Factors
New York: Raven Press. influencing behavior and behavior change. Handbook ofHealth
FAVA, M., COPELAND, P. M., SCIIWEIGER, U., & HERZOG, D. B. Psychology.
(1989). Neurochemical abnormalities of anorexia nervosa and bulimia FISHER, P. J..TURIC, D„ WILLIAMS, N. M., MCGUFFIN, P.,
nervosa. Američan Journal ofPsychiatry, 146,963-971. ASHERSON, R, BALL, D„ CRAIG, L, ELEY,T, HILL, L.,
FAZIO, R., ZANNA, M. P„ & COOPER, J. (1977). Dissonance and CHURNEY, K., CHURNEY, M. J., BENBOW, C. R,
self-perception: An integrative view of each theory s proper domain LUBINSKI, D., PLUMIN, R„ &. OWEN, M. J. (1999). DNA
of application.Journal ofExperimental Sociál Psychology, 13,464-479. pooling identifies QTLs on chromosomc 4 for generál cognitive ability
FAZIO, R. H. (1990). Multiple processes by which attitudes guide in children. Human Molecular Genetics, 8,915-922.
behavior: The MODE model as an integrative framework. In FISHER, S., & GREENBERG, R. (1977). The scientific credibility
M. P. Zanna (Ed.). Advances in experimental sociálpsychology (Vol. 23). cfFreud's theories and therapy. New York: Basic Books.
San Diego: Academie Press. FISHER, S., & GREENBERG, R. (1996). Freudscientifically appraised.
FAZIO, R. H., JACKSON, J. R., DUNTON, B. C., & WILLIAMS, C. J. New York: Wiley.
(1995). Variability in automatic activation as an unobtrusive measure FISKE, S. T, LIN, M., & NEUBERG, S. L. (1999). The continuum
of racial attitudes: A bona fide pipeline? Journal cfPersonality and Sociál model: Ten years later. In S. Chaiken & Y. Trope (Eds.). Dual-process
Psychology, 69,1013-1027. theories in sociálpsychology (pp. 231-254). New York: Guilford.
FITZSIMONSJ.T (1990).Thirst and sodium appetite. FRANKLIN, A., DRIVONIKOU, G. V., CLIFFORD, A., KAY. R,
In E. M. Stricker (Ed.). Neurohiology offood andfluid intake REGIER, T, & DAVIES, 1. R. L. (2008a). Lateralization of
(pp. 23-44). New York: Plenům. categorical perception of color changes with color term acquisition.
FIVUSH, R., & BUCKNER, J. P. (2000). Gender, sadness, Proceedings ofthe NationalAcademy ofSciences, 105,18 221-18 225.
and depression: The development of emotional focus through gendered FRANKLIN, A., DRIVONIKOU, G. V., BEVIS, L., DAVIES, I. R. L..
discourse. In A. H. Fischer (Ed.). Gender and emotion: Sociál KAY, R, Sc REGIER, T. (2008b). Categorical perception of color is
psychologicalperspectives (pp. 232-253). New York: Cambridge lateralized to the right hemisphere in infants, but to the left
University Press. hemisphere in adults. Proceedings ofthe NationalAcademy of Sciences,
FIVUSH, R., Sc HAMOND, N. R. (1991). Autobiographical memorv 105,3221-3225.
across the preschool years: Toward reconceptualizing childhood FRANTZ, R. L. (1966). Pattern diserimination and selective attention as
memory. In R. Fivush Sc N. R. Hamond (Eds.). Knowing and determinants of perceptual development from birth. In A. H. Kikk
remembering in young children. New York: Cambridge Universitv Press. &.J. F. Rivoire (Eds.). Development ofperception: Vol. 2, The visual systém
FLACK, W. (2006). Peripheral feedback effects of facial expressions, (pp. 143-173). New York: International University Press.
bodily postures, and vocal expressions on emotional feelings. Cognition FRAZIER, K. (1987). Psychics imagined vear fizzles (again). Skeptical
& Emotion, 20,177-195. Inquirer, 11,335-336.
FLAVELL, J. H. (1999). Cognitive development: Childrens knowledge FREDRICKSON, B. L. (1998). What good are positive emotions?
about the mind. AnnualReview ofPsychology, 50,21-45. Review of Generál Psychology, 2,300-319.
FLOR, H., FYDRICH, T, & TURK, D. C. (1992). Efficacy FREDRICKSON, B. L. (2000). Cultivating positive emotions to
of multidisciplinary pain treatment: A meta-analytic review. Pain, 49, optimize health and well-being. Prevention and Treatment. Available
221-230. on the Internet: http://journals.apa.org/prevention .
FLORES, H. G., IIOFFMAN, W., RUSSELL, C. L., HOLMES, I. K„ FREDRICKSON, B. L. (2001). The role of positive emotions in positive
ROBERTS, M. E., POLÁK, M. A., SERGHIOU, P., psychology: The broaden-and-build theory' of positive emotions.
BLAKENEY, D. R„ PATTERSON, W. J., MEYER, 1.1.1. (2008). Američan Psychologist, 56,218-226.
Langer, multiple virtual realitypain distraction treatments ofIlispanic FREDRICKSON, B. L. (2002). Positive emotions. In C. R. Snyder
and Caucasian children with large severe burns. Páper presented & S. J. Lopez (Eds.). Handbook ofpositive psychology (pp. 120-134).
at CyberPsychology and Behavior, June 13,2008, San Diego, CA. New York: Oxford Universitv Press.
FLOWERS, M. L. (1977). A laboratory test of some implications FREDRICKSON, B. L., & BRANIGAN, C. (2001). Positive emotions.
ofJaniss groupthink hypothesis. JournalofPersonality andSociál In T. J. Mayne & G. A. Bonnano (Eds.). Emotion: Current issues
Psychology, 35,888-896. andfuture developments (pp. 123-151). New York: Guilford.
FLYNN, J. R. (1987). Massive IQ_gains in 14 nations: What IQ_tests FREDRICKSON, B. L„ & BRANIGAN, C. (2005). Positive emotions
really measure. Psychological Bulletin, 101,171-191. broaden the scope of attention and thought-action repertoires.
FOA, E., & STEKETEE, G. (1989). Obsessive-compulsive disorder. Cognition andEmotion, 19,313-332.
In C. Lindemann (Ed.). Handbook ofphohia therapy. Northvale, NJ: FREDRICKSON, B. L., & COHN, M. A. (2008). Positive emotions.
Jason Aronson. In M. Lewis, J. Haviland-Jones Sc L. F. Barrett (Eds.). Handbook
FOA, E. B., & FRANKLIN, M. E. (2001). Obsessive-compulsive disorder. ofFunotions (3rJ ed.). New York: Guilford Press.
Clinical handbook ofpsychological disorders: a step-by-step treatment FREDRICKSON, B. L., &JOINER,T (2002). Positive emotions trigger
manual (3rJ ed., pp. 209-263). New York: Guilford. upward spirals toward emotional well-being. Psychological Science, 13,
FOA, E. D., & RIGGS, D. S. (1995). Posttraumatic stress disorder 172-175.
following assault: Theoretical considerations and empirical findings. FREDRICKSON, B. L„ & LEVENSON, R. W. (1998). Positive
Current Directions in Psychological Science, 4,61-65. emotions speed recovery from the cardiovascular sequelae of negative
FODOR, J. A. (1975). The language ofthought. New York: Crowell. emotions. Cognition andEmotion, 12,191-220.
FOLEY, D. L., PICKLES, A., MAES, 11.1L, SILBERG, J. L., FREDRICKSON, B. L. & ROBERTS, T. (1997). Objectification theory:
HEWITT, J. K., & EAVES, L. J. (2001). Parental concordance Toward understanding womens lived experience and mental health
and comorbidity for psychiatrie disorder and associate risks for current risks. Psychology ofWomen Quarterly, 21,173-206.
psychiatrie symptoms and disorders in a community sample ofjuvenile FREDRICKSON, B. L., MANCUSO, R. A., BRANIGAN, C.,
twins. Journal of ChildPsychology and Psychiatry & AlliedDisciplines, 42, & TUGADE, M. M. (2000). The undoing effect of positive emotions.
381-394. Motivation andEmotion, 24,237-258.
FOLKES, V. S. (1982). Forming relationships and the matching FREDRICKSON, B. L., COHN, M. A., COFFEY, K. A., PEK, J.,
hypothesis. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 8, 631-636. & FINKEL, S. M. (2008). Open hearts build lives: Positive emotions,
FOMBONNE, E. (1999). The epidemiology of autism: A review. induced through loving-kindness meditation, build consequential personál
PsychologicalMediáne, 29, 769-786. resources. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 95 (5), 1045-1062.
FORDYCE, W. E. (1976). Behavioral methodsfor chronicpain and illness. FREDRICKSON, B. L. ROBERTS, T, NOLL, S. M., QUINN, D. M„
St. Louis, MO: C. V. Mosbv. & TWENGE,J. M. (1998). That swimsuit becomes you: Sex
FORSYTH, D. R., & CORAZZINI, J. G. (2000). Groups as change differences in self-objectification, restrained eating and math
agents. In C. R. Snyder Sc R. Ingram (Eds.). Handbook cfpsychological pedtocm-mce. Journal cfPersonality and Sociál Psychology, 75,269-284.
change (pp. 309-336). New York: Wiley. FREEDMAN, J. L. (1965). Long-term behavioral effects of cognitive
FORTUNĚ, S. A., & HAWTON, K. (2005). Deliberate self-harm dissonance./oz»7z«Z ofExperimental Sociál Psychology, 1,145-155.
in children and adolescents: A research update. Current Opinions FREEDMAN, J. L., & FRASER, S. C. (1966). Compliance without
in Psychiatry, 18,401-406. pressure: The foot-in-the-door technique. Journal ofPersonality and
FOULKES, D. (1985). Dreaming: A cognitive-psychological analysis. Sociál Psychology, 4,195-203.
Hillsdale, NJ: Erlbaum. FREUD, A. (1946/1967). The ego and the mechanisms ofdefense (Rev. Ed.).
FOULKES, D. (1993). Data constraints on theorizing about dream New York: International Universities Press. (Ceskv: Já a obranné
function. In A. Moffitt, M. Kramer Sc R. Hoffman (Eds.). Thefunctions mechanismy. Praha: Portál, 2006.)
ofdreaming. Albany: Statě Universitv of New York Press. FREUD, A. (1958). Adolescence. The Psychoanalytic Study ofthe Child, 13,
FRANK, J. D., Sc FRANK, J. B. (1991). Persuasion and healing: 255-278.
A comparative study ofpsychotherapy (3rJ ed.). Baltimore: Johns Hopkins FREUD, S. (1885/1974). Cocainepapers (edited and introduction
University Press. by R. Bvck; notes by A. Freud). New York: Stonehill.
FRANK, M. C„ EVERETT, D. L., FEDORENKO, E., & GIBSON, E. FREUD, S. (1900/1953). The interpretation ofdreams (Reprint ed., Vols. 4,5).
(2008). Number as a cognitive technology: Evidence from Pirahá London: Hogarth Press. (Česky: Sebrané spisy 2-3: Výklad snů. O snu.
language and cognition. Cognition, 108, 819-824. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1998.)
FREUD, S. (1901/1960). Psychopathology ofeveryday life (Standard ed., GALLANT, J. L„ S1IUOP, R. E„ &MAZER.J. A. (2000). A human
Vol. 6). London: Hogarth Press. (Česky: Sebrané spisy 4: Psychopatologie extrastriate area functionallv homologous to macaque V4. Neuron, 27,
všedního života. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1996.) 227-235.
FREUD, S. (1905/1962). Tbree contributions to theory ofsex (4,h ed., GALLESE, V. (2001). The “shared manifold” hypothesis: From mirror
A. A. Brill, Trans.). New York: Nervous and Mental Disease neurons to empathy. Journal of Consciousness Studies, 8 (5-7), 33-50.
Monograph. (Česly: Sebrané spisy 5: Spisy z let 1904-1905. Praha: GALLUP, G. G., JR. (1998). Can animals empathize? ScientificAmeričan
Psychoanalytické nakladatelství, 2000.) Presents, 9,66-71.
FREUD, S. (1933/1964). New introductory lectures on psychoanalysis GALVAN. A., HARE.T. A., PARRA, C. E., PENNJ., VOSS, IL,
(J. S trachey, Ed. and Trans.). New York: Norton. (česky: Sebrané GLOVER, G„ & CASEY, B. J. (2006). Earlier development
spisy 15: Nova' řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: of the accumbens relative to orbitofrontal cortex might underlie
Psychoanalytické nakladatelství, 1997.) risk-takng behavior in adolescents. Journal ofNeuroscience, 26,
FREUD, S. (1933/1965). Revision of the theory of dreams. In J. Strachey 6885-6892.
(Ed. and Trans.). New introductory lectures onpsychoanalysis (Vol. 22, GAMBESCIA, N.,& WEEKS, G. (2007). Sexual dysfunction.
Lect. 29). New York: Norton. (Česly- Sebrané spisy 15: Nová řada In N. Kazantzis & L. LAbate (Eds.). Handbook ofhomework
přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: Psychoanalytické assignments in psychotherapy: Research, practice, andprevention
nakladatelství, 1997.) (pp. 351 368). New York Springer Science &. Business Media.
FREY, K. S-, & RUBLE, D. N. (1990). Strategies for comparative GANGESTAD, S. W, GARVER-APGAR, C. E., SIMPSON, J. A.,
evaluation: Maintaining a sense of competence across the lifespan. & COUSINS, A. J. (2007). Changes in womens mate preferences
In R. J. Sternberg &.J. Kolligian, Jr. (Eds.). Competence considered across the ovulatorv eyele. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 92,
(pp. 167-189). New Haven, CT: Yale Universit}' Press. 151-163.
FRIED, P. A., & WATKINSON, B. (1990). 36-a'nd 48-month GARB, E, Sc STUNKARD, A. (1974). Taste aversions in man. zímerzczzn
neurobehavioral follow-up of children prenatally exposed to marijuana, Journal ofPsychiatry, 131,1204—1207.
cigarettes, and alcohol. Journal cfDevelopmental and Behavioral GARCIAJ., & KOELLING, R. A. (1966). The relation of cue
Pediatrics, 11,49-58. to consequence in avoiding learning. Psychonomic Science, 4,123-124.
FRIEDMAN, H. S„ & MARTIN, L. R. A. (2007). Lifespan approach GARCIA, L.T., ERSKINE, N„ HAWN, K., & CASMAY, S. R. (1981).
to personality and longevity: The čase of conscientiousness. The effect of affirmative action on attributions about minority' group
In C. M. Aldwin, C. L. Park & A. Spiro III (Eds.). Handbook cfhealth rnettix.es. Journal ofPersonality, 49,427—137.
psychology and aging (pp. 167-185). New York: Guilford Press. GARCIA, S. M., WEAVER, K., MOSKOWITZ, G. B„
FRIEDMAN, M., &. ROSENMAN, R. H. (1974). Type A behavior. New & DARLEY, J. M. (2002). Crowded minds: The implicit bystander
York: Knopf. effect. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 83 (4), 843-853.
FRIEDMAN, M.,THORESEN, C. E„ GILL, J. J„ ULMER, D., GARDNER, B.T., & GARDNER, R. A. (1972). Two-way
POWELL, L. 11., PRICE, V, BROWN, B., THOMPSON, L., communication with an infant chimpanzee. In A. M. Schrier
RABÍN, D. D., & collaborators (1994). Alteration ofType A behavior & F. Stollnitz (Eds.). Behavior ofnonhumanprimates (Vol. 4). New
and its effect on cardiac recurrences in post myocardial infarction York: Academie Press.
patients: Summary results of the rccurrent coronary prevention project. GARDNER, E. L. (1992). Brain reward mechanisms. In J. H. Lowinson,
In A. Steptoe (Ed.). Psychosocialprocesses andhealth: A reader. P. Ruiz & R. B. Millman (Eds.). Substance abuse: A comprehensive
Cambridge: Cambridge University Press. textbook (2"J ed.). Baltimore, MD: Williams &. Wilkins.
FRIEDMAN, M. I. (1990). Making sense out of calories. In GARDNER, H. (1975). Theshatteredmind. New York Knopf.
E. M. Stricker (Ed.). Neurobiology offood andfluid intake (pp. 513-528). GARDNER, H. (1993a). Frames ofmind: The theory ofmultiple
New York Plenům. intelligences. New York Basic Books. (Česky: Dimenze myšlení: teorie
FRIJDA, N. H. (1986). lbe emotions. Cambridge: Cambridge Universitv rozmanitých inteligencí. Praha: Portál, 1999.)
Press. GARDNER, 11. (1993b). Multiple intelligences: The theory in practice. New
FRODI, A., & TI IOMPSON, R. (1985). Infants’ affective responses York: Basic Books.
in the strange situation: Effeets of prematurity and of quality' GARDNER, H. (2004a). The unschooled mind: How children think and how
of attachment. ChildDevelopment, 56,1280-1290. schools should teach. New York Basic Books.
FULLER, S. R., & ALDAG, R. J. (1998). Organizational Tonypandy: GARDNER, H. (2004b). Frames ofmind: The theory ofmultiple
Lessons from a quarter century of groupthink phenomenon. intelligences. New York Basic Books.
Organizational BehaviorandHuman Decision Processes, 73,163-184. GARDNER, H, KORNHABER.M. L.,& WAKE.W. K. (1996).
FUNDER, D. C. (2001). Personality. Annual Reviews ofPsychology, 52, Intelligence: Multipleperspectives. Fořt Worth: Harcourt Brace.
197-221. GARDNER, M. (1981). Science: Good, bad, and bogus. New York:
FUNK, J. B., BALDACCI, H. B., PASOLD.T, & BAUMGARDNER, Prométheus.
J. (2004). Violence exposure in real-life, video games, television, movies, GARDNER, W„ LIDZ, C. W, MULVEY, E. P., & SIIAW, E. C.
and the internet: is there desensitization? Journal ofAdolescence, 21, (1996). Clinical versus actuarial predictions of violence in patients with
23-39. mental illnesses. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 64,
FUNKENSTEIN, D. (1955). The physiology' of fear and anger. Scientific 602-609.
Američan, 192,74-80. GARFIELD, S. L. (1994a). Research on client variables in psychotherapy.
FURLAN, A. D., SANDOVAL, J. A., MAILIS-GAGNON, A., In S. L. Garfield & A. E. Bergen (Eds.). Handbook ofpsychotherapy and
&.TUNKS, E. (2006). Opioids for chronic noncancer pain: behavior change (pp. 190-228). New York: Wiley.
A meta-analysis of effectiveness and side-effects. Canadian Medical GARFIELD, S. L. (1994b). Research on client variables in psychotherapy.
Association Journal, Y74,1584-1594. In A. E. Bergin (Ed.). Handbook ofpsychotherapy integration
GALANTER, E. (1962). Contemporary psychophysics. In R. Brown (pp. 190-228). New York Wiley.
&collaborators (Eds.). New directions inpsychology (Vol. 1). New York GARRETT, M. F. (1990). Sentence processing. In D. N. Osherson
Holt, Rinehart & Winston. &H. Lasnik (Eds.).Zin invitation to cognitivescience:Language (Vol. 1).
GALDERISI, S„ VITA, A., ROSSI, A., STRATTA, P„ LEONARDI, Cambridge, MA: MIT Press.
A., 8c INVERNIZZI, G. (2000). Qualitative MR1 findings in patients GARRISON, C. Z., BRYANT, E. S„ ADDY, C. L„ SPURRIER, P. G„
with schizophrenia: A controlled study. Psychiatry Research, 98,117-126. FREEDY, J. R., & KILPATRICK, D. G. (1995). Post-traumatic stress
GALEF, B. G. (1996). Sociál enhancement of food preferences disorder in adolescents after Hurricane Andrew. Journal ofthe Američan
in Norway rats: A brief review. In C. M. Heyes, & B. G. Galef (Eds.). Academy ofChild andAdolescent Psychiatry, 34,1193-1201.
Sociál Learning in Animals: The Roots cfCulture (pp. 49-64). San Diego: GARROD, S. C., &. PICKERING, M. J. (1999). Languageprocessing
Academie Press. ofwords. Hově: Psychology Press.
GARRY, M., MANNING, C., LOFTUS, E. E, & SHERMAN, S. J. GILBERT, D.T, PELHAM, B. W., & KRULL, D. S. (1988). On
(1996). Imagination inflation. Psychonomic Bulletin & Review, 3, cognitive busyness: When person perceivers meet persons perceived.
208-214. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 54, 733-740.
GASER, C., & SCHLAUGH, G. (2003). Brain structures differ between GILCHRIST, A. L. (1988). Lightness contrast and failures of constancy:
musicians and non-musicians. Journal ofNeuroscience, 23,9240-9245. A common explanation. Perception and Psychophysics, 43,415-424.
GATES, A. I. (1917). Recitation as a factor in memorizing. Archives GILLIGAN, C. (1982). In a different voice. Cambridge, MA: Harvard
ofPsychology, 40. University Press. (Česky: Jiným hlasem: o rozdílnépsychologii žen a mužů.
GAZZANIGA, M. S. (1985). The sociál brain: Discovering the networks Praha: Portál, 2001.)
of mind. New York: Basic Books. GILLS, J., SCHMUKLER, K., AZMITIA, M., & CROSBY, F. J.
GE, X., CONGER, R. D., & ELDER, G. H., JR. (1996). Coming of age (2007). Affirmative action and ethnic minority students: Enlarging
too early: Pubertal influences on girls’vulnerability to psychological pipelines to support success. In C. Wainryb, J. G. Smetana & E. Turiel
distress. ChildDevelopment, 67,3386-3400. (Eds.). Sociál development, sociál inequalities, and sociáljustice
GEDDES, J. R., BURGESS, S„ HAWTON K., JAMISON, K„ (pp. 81-107). New York, New York.: L. E. Erlbaum Associates.
& GOODWIN, G. M. (2004). Long-term lithium therapy for bipolar GILOVICHjT. (1983). Biased evaluation and persistence in gambling.
disorder: Systematic review and meta-analysis of randomized Journal of Personality and Sociál Psychology, 44,1110-1126.
controlled traj. Američan Journal ofPsychiatry, 161,217-222. GILTAY, E. J., GELEIJNSE.J. M, ZITMAN, F. G., BUIJSSE, B„
GEER, J. H_, Sc MAISEL, E. (1972). Evaluating the effects Sc KROMHOUT, D. (2007). Lifestyle and dietary correlates
of the prediction-control confound. Journal ofPersonality and Sociál of dispositional optimism in men: The Zutphen Elderly Study. Journal
23,314-319. ofPsychosomatic Research, 63,483-490.
GELBARĎ-SAGIV, H., MUKAMEL R., HAREL, M., MALACH, R., GITLÍN, M., NUECHTERLEIN, K., SUBOTNIK, K. L.,
& FRIED, I. (2008). Internally generated reactivation of single VENTURA, J., MINTZ, J., FOGELSON, D. L., BARTZOKIS, G„
neurons in human hippocampus during free recall. Science, September & ARAVAGIRI, M. (2001). Clinical outcome following neuroleptic
4 (online). discontinuation in patients with remitted recent-onset schizophrenia.
GENDRON, M., & BARRETT, L. F. (2009). Reconstructing the past: Američan Journal ofPsychiatry, 158,1835-1842.
A century of emotion theorizing in psychology. Emotion Review, 1 (4), GLASS, D. C., Sc SINGER, J. E. (1972). Urban stress: Experiments
316-339. on noise and sociál stressors. New York: Academie Press.
GEORGE, M. Cl, et al. (1996). Changes in mood and hormone levels GLASS, G. V, MCGAW, B., & SMITH, M. L. (1981). Meta-analysis
after rapid-rate transcranial magnetic stimulation (rTMS) in sociál research. Beverly Hills, CA: Sage.
of the prefrontal cortex. Journal ofNeuropsychiatry and Clinical GLASS, R. M. (2001). Electroconvulsive therapy: Time to bring it out of
Neurosciences, 8 (2), 172-180. the shadows. Journal of the Američan MedicalAssociation, 2HS, 1346-1348.
GEORGE, M. S., NAHAS, Z., KOZEL, F. A., LI,X., YMANAKA, K„ GLEITMAN, H. (1986). Psychology (2"d ed.). New York: Norton.
MISHORY, A., & BOHNING, D. E. (2003). Mechanisms GLEITMAN, L. R. (1986). Biological predispositions to learn language.
and current statě of transcranial magnetic stimulation. CNS Spectrums, In P. Marler & H. S. Terrace (Eds.). The biology oflearning. New York:
8,511-514. Springer-Verlag.
GERBNER, G., GROSS, L., MORGAN, M„ & SIGNORIELLI, N. GODDEN, D., &BADDELEY, A. D. (1975). Context-dependent
(1986). Living with television: The dynamics of the cultivation process. memory in two natural environments: On land and under water.
In J. Bryant & D. Zillmann (Eds.). Perspectives on media effects. British Journal ofPsychology, 66,325-331.
Hillsdaíe, NJ: Erlbaum. GOEL, V., GOLD, B., KAPUR, S„ & HOULE, S. (1998).
GERGELY, G., BEKKERING, H., & KIRALY, I. (2002). Rational Neuroanatomical correlates of human reasoning. Journal of Cognitive
imitation in preverbal infants. Nátuře, 415,755. Neuroscience, 10,293-302.
GESCI IWIND, N. (1972). Language and the brain. Scientific Američan, GOETHALS, G. R, & ZANNA, M. P. (1979). The role of sociál
226,76-83. comparison in choice shifts. Journal ofPersonality and Sociál Psychology,
GESCHWIND, N. (1979). Specializations of the human brain. Scientific 37,1469-1476.
Američan, 241,180-199. GOLDBERG, L. R. (1981). Language and individual differences:
GESELL, A., & THOMPSON, H. (1929). Learning and growth The search for universa]! in personality' lexicons. In L. Wheeler (Ed.).
in identical twins: An experimental study by the method of co-twin Review ofPersonality and Sociál Psychology (Vol. 2, pp. 141—165).
control. Genetic Psychology Monographs, 6,1-123. Beverly Hills, CA: Sage.
GHAEMI, S. N., PARDONY. B., & HSU, D.J. (2004). Strategies GOLDIE, P. (1999). How we think of others’ emotions. Mind
for preventing the recurrence of bipolar disorder. Journal of Clinical and Language, 14 (4), 394-423.
Psychiatry, 65 (Suppl. 10), 16-23. GOLDIN, P. R..MCRAE, K., RAMEL, W., & GROSS, J.J. (2008).
GIÁNOULAKIS, C., KRISHNAN, B_, &THAVUNDAYILJ. (1996). The neural bases of emotion regulation: Reappraisal and suppression
Enhanced sensitivity of pituitary endorphin to ethanol in subjects of negative emotion. Biological Psychiatry, 63,577-586.
at high risk of alcoholism. Archives of Generál Psychiatry, 53,250-257. GOLDIN-MEADOW, S. (1982). Ihe resilience of recursion: A structure
GIBSON, E. J., & WALK, R. D. (1960). The “visual cliff”. Scientific within a conventional model. In E. Wanner Sc L. R. Gleitman (Eds.).
Američan, 202,64-71. Language acquisition: The statě ofthe art. Cambridge: Cambridge
GICK, M. L., & HOLYOAK, K. J. (1983). Schéma induction University' Press.
and analogical transfer. Cognitive Psychology, 15,1-38. GOLDMAN-RAKIC, P. S. (1987). Circuitry of primáte prefrontal
GIGENRENZER, G. (1996). The psychology of good judgment: cortex and regulation of behavior by representational memory.
Frequency formats and simple algorithms. Journal ofMedical Decision In F. Plum (Ed.). Handbook ofphysiology: The nervous systém.
Making, 16,273-280. Bethesda, MD: Američan Physiology' Societ}'.
GIGERENZER, G. (2006). Out of the frying pan into the fire: GOLDMAN-RAKIC, P. S. (1996). Regional and cellular fractionation
behavioral reactions to terrorist attacks. Risk Analysis, 26,347-351. of working memory. Proceedings ofthe National Academy ofScience
GILBERT, A., REGIER, T, KAY, R, & IVRY, R. (2006). Whorf ofthe United States qfAmerica, 93,13 473-13 480.
hypothesis is supported in the right visual field but not the left. GOLDSTEIN, E. B. (1989). Sensation andperception (3rJ ed.). Belmont,
Proceedings ofthe National Academy ofSciences, 103,489-494. CA: Wadsworth.
GILBERT, D.T, & JONES, E. E. (1986). Perceiver-induced constraint: GOLDSTEIN, M. (1987). Family interaction patterns that antedate the
Intcrpretations of sclf-generated reality'. Journal ofPersonality and Sociál onset of schizophrenia and related disorders: A further analysis of data
Psychology, 50,269-280. from a longitudinal prospective study. In K. Hahlweg & M. Goldstein
GILBERT, D.T, &MALONE, P. S. (1995).The correspondence bias. (Eds.). Understanding major mental disorders: The contribution offamily
Psychological Bulletin, 117,21-38. interaction research (pp. 11-32). New York: Family Process Press.
GOLDSTEIN, M. J., TALOVIC, S. A., NUECHTERLEIN, K. H., GREEN, D. M., & WIER, C. C. (1984). Auditory perception.
Sc FOGELSON, D. L. (1992). Family interaction versus individual In I. Darian-Smith (Ed.). Handbook ofphysiology (Vol. 3).
psychopathology: Do they indicate the same processes in the families Bethesda, MD: Američan Physiological Society.
of schizophrenia? BritishJournal ofPsychiatry, 161,97-102. GREEN, J. G., FOX, N. A., & LEWIS, M. (1983). The relationship
GOLEMAN, D. (1995, May 2). Biologists find the site of working between neonatal characteristics and three-month mother-infant
memory. The New York Times. interaction in high-risk infants. Child Development, 54,1286-1296.
GOLEMAN, D. J. (1988, October 18). Chemistry of sexual desire yields GREEN, R. (1987a). Gender identity' in childhood and later sexual
its elusive secret. The New York Times. orientation: Follow-up of 78 males. In S. Chess Sc T. Alexander (Eds.).
GOODALL, J. (1978). Chimp killings: Is it the man in them? Science Annualprogress in childpsychiatry and child development (pp. 214-220).
79^,113,276. Philadelphia, PA: Brunner/Mazel.
GOODGLASS, H., & BUTTERS, N. (1988). Psychobiology GREEN, R. (1987b). The "sissy boy syndrome"and the development
of cognitive processes. In R. C. Atkinson, R. J. Hernstein, G. Lindzey ofhomosexuality. New Haven, CT: Yale University Press.
& R. D. Luče (Eds.). Stevens’ handbook ofexperimentalpsychology GREENBERG, D. F. (1990). The construction ofhomosexuality. Chicago:
(Vol. 2). New York: Wiley. University' of Chicago Press.
GORDON, P. (2004). Numerical cognition without words: Evidence GREENFIÉLD, P. M., & SAVAGE-RUMBAUGH, S. (1990).
from Amazonia. Science, 306,496-499. Grammatical combination in Pan Paniscus: Processes of learning
GOTTESMAN, I. L, & SHIELDS, J. (1982). Schizophrenia, and invention in the evolution and development of language.
the epigenetic puzzle. New York: Cambridge University Press. In S. Parker Sc K. Gibson (Eds.). "Language” and intelligence in monkeys
GOTTESMAN, I. L, & REILLY, J. L. (2003). Strengthening and apes: Comparative developmentalperspectives. New York: Cambridge
the evidence for genetic factors in schizophrenia (without abetting University Press.
genetic discrimination). In M. F. Lenzenweger & J. M. Hooley (Eds.). GREENWALD, A. G. (1968). Cognitive learning, cognitive response
Principles cfexperimentalpsychopathology: Essays in honor ofBrendan to persuasion, and attitude change. In A. G. Greenwald, T. C. Brock
A. Maher (pp. 31-44). Washington, DC: Američan Psychological & T. M. Ostrom (Eds.). Psychologicalfoundations ofattitudes. New York:
Association. Academie Press.
GOTTLIEB, G. (2000). Environmcntal and behavioral influences GRICE, H. P. (1975). Logic and conversation. In G. Harman
on gene activity. Current Directions in Psychological Science, 9,93-97. Sc D. Davidson (Eds.). The logic ofgratnmar. Encino, CA: Dickinson.
GOULD, E., BEYLIN, A.,TANAPAT, R, REEVES, A., & SI IORS,T. J. GRIGGS, R. A., & COX, J. R. (1982). The elusive thermatic materials
(1999). Learning enhances adult neurogenesis in the hippocampal effect in Watsons selection task. BritishJournal ofPsychology, 73,
formation. Nátuře Neuroscience, 2,260—265. 407-420.
GOY, R. W. (1968). Organizing effect of androgen on the behavior GRIGORENKO, E. L., MEIER, E., LIPKA, J„ MOHATT, G.,
of rhesus monkeys. In R. F. Michael (Ed.). Endocrinology ofhuman TANE?, E., & STERNBERG, R. J. (2004). Academie and practical
behaviour. London: Oxford University Press. intelligence: A čase study of the Yup’ik in Alaska. Learning
GRADY, C. L., HAXBY, J. V, HORWITZ, B„ SCHAPIRO, M. B., and Individual Differences, 14,183-207.
RAPOPORT, S. L, UNGERLEIDER, L. G„ MISHKIN, M„ GRILL, H. J., & KAPLAN, J. M. (1990). Caudal brainstem participates
CARSON, R. E„ & HERSCOVITCH, P. (1992). Dissociation in the distributed neural control of feeding. In E. M. Strickcr (Eds.).
of object and spatial vision in human extrastriate cortex: Age-related Neurobiology offoodandfluid intake (pp. 125-149). New York: Plenům
changes in activation of regional cerebral blood flow measured with Press.
[150] water and positron emission tomography. Journal of Cognitive GRODZINSKY, Y. (1984). The syntactic characterization
Neuroscience, 4,23-34. of agrammatism. Cognition, 16,99-120.
GRAF, R, & MANDLER, G. (1984). Activation makes words more GROSS, E. F. (2004). Adolescent internet use: What we expect, what
accessible, but not necessarily more retňevable. Journal ofVerbal teens report. Journal ofAppliedDevelopmental Psychology, 25, 633-649.
Learning and VerbalBehavior, 23,553-568. GROSS, J.J., & LEVENSON, R. W. (1997). Hiding feelings: The acute
GRAF, P., & MASSON, M. E. J. (Eds.). (1993). Implicit memory:New effects of inhibiting positive and negative emotions. Journal
directions in cognition, development, and neuropsychology. Hillsdale, NJ: ofAbnormal Psychology, 106,95-103.
Erlbaum. GROSS, M. M„ CRAŇE, E_, Se FREDRICKSON, B. L. (2008).
GRANDIN,T. (1995). Thinking in picturesand other reportsfrom my life Methodologyfor assessing hodily expression ofemotion. Manuscript under
with autism. New York: Vintage Books. review.
GRANRUD, C. E. (1986). Binocular vision and spatial perception GROSS, R.T., BROOKS-GUNN, J„ Se SPIKER, D. (1992). Efficacy
in 4- and 5-month-old infants..Journal ofExperimental Psychology: of educational interventions for low birth weight infants: The Infant
Human Perception and Performance, 12,36-49. Health and Development Program. In S. L. Friedman &M. D. Sigman
GRAY, J. (1992). Men arefrom Mars, women arefrom Venus:Apractical (Eds.). Thepsychological development oflow birth weight children:
guidefor improving communication andgetting whatyou want in your Advances in applied Developmental Psychology. Norwood, NJ: Ablex.
relationships. New York: HarperCollins.(Česky: Mužijsou z Marsu, GROSSMAN, M., & WOOD, W. (1993). Sex differences in intensity
ženy z Venuše: praktický návod, jak zlepšit vzájemnéporozumění of emotional experience: A sociál role interpretation. Journal
a dosáhnout v partnerských vztazích toho, co od nich očekáváme. Praha: ofPersonality and Sociál Psychology, 65,1010-1022.
Práh / Knižní klub / Brno: SVÁN, 1994.) GUARNACCIA, P. J„ CANINO.G., RUBIO-STIPEC, M.,
GRAY-LITTLE, B., & HAFDAIIL, A. R. (2000). Factors influencing & BRAVO, M. (1993).'Ihe prevalence of ataques de nervios
racial comparisons of self-esteem: A quantitative review. Psychological in the Puerto Rico Disaster Study: The role of culture in psychiatrie
Bulletin, 126,26-54. epidemiology.Journal ofNervous andMentalDisease, 181,157-165.
GRAZZANI-GAVAZZI, L, & OATLEY, K. (1999). The experience GUILFORD, J. P. (1982). Cognitive psychology’s ambiguities: Some
of emotions of interdependence and independence following suggested remedies. Psychological Review, 89,48-49.
interpersonal errors in Italy and Anglophone Canada. Cognition GURIN, P. (2004). The educational value of diversity. In P. Gurin,
and Emotion, 13,49-63. J. S. Lehman Sc E. Lewis (Eds.). Defending diversity: Affrmative action
GREEN, B. L., LINDY, J. D., GRACE, M. C., & LEONARD, A. C. at the University ofMichigan (pp. 97-188). Ann Arbor, MI: University'
(1992). Chronic post traumatic stress disorder and diagnostic of Michigan Press.
comorbidity in a disaster sample. Journal ofNervous and Mental Disease, GURIN, P. DEY, E. L„ HURTADO, S., & GURIN, G. (2002).
180,760-766. Diversity and higher education: Theory and impact on educational outcomes.
GREENE, D„ STERNBERG, B., & LEPPER, M. R. (1976). Harvard Education Review, 72,330-366.
Overjustification in a token economy. Journal ofPersonality and Sociál GURNEY, R. (1936). The hereditary factor in obesity'. Archives oflnternal
Psychology, 34,1219-1234. Mediáne, 57,557-561.
HAAGA, D. E, Sc STILES, W. B. (2000). Randomized clinical trials in HATHAWAY, S. R., & MCKINLEY, J. C. (1943). Manual
psychotherapy research: Methodology, design and evaluation. for the Minnesota Multiphasic Personality Inventory. New York:
In C. R. Snyder & R. Ingram (Eds.). Handbook ofpsychological change Psychological Corporation. (Česky: MMPI-2 - Minnesota Multiphasic
(pp. 14-39). New York: Wiley. Personality Invcntory-2. Praha: Hogrefe-Testcentrum, 2002.)
HABER, R. N. (1969). Eidetic images. ScientificAmeričan, 220,36-55. HAUN, D. B. M„ RAPOLD, C., CALL, J., JANZEN, G„
HABER, R. N. (1979).Twenty vears ofhaunting eidetic imagerv: & LEVINSON, S. C. (2006). Cognitive cladistics and cultural override
Wheres the ghost? BehavioralandBrain Sciences,24,583-629. in Hominid spatial cognition. Proceedings ofthe National Academy
HADDOCK, G., & SLADE, P D. (1995). Cognitive-behavioural ofSciences, 103,17 568-17 573.
interventions for psychotic disorders. New York: Routledge. HAWKINS, R. D., & KANDEL, E. R. (1984). Is there a cell-biological
HAITH, M. M. (1998). Who put the cog in infant cognition: Is the rich alphabet for simple forms of learning? Psychological Review, 91,375-391.
interpretation too costly? Infant Behaviour and Development, 21, HAXBY, J. V, GRADY, C. L., HORWIZ, B., UNGERLEIDER, L. G„
167-180. MISHKIN, M., CARSON, R. E, HERSCOVITCH, P,
HAJCAK, G., MOSER, J. S., & SIMONS, R. F. (2006). Attending SCHAPIRO, M. B., & RAPOPORT, S. I. (1990). Dissociation
to affect: Appraisal strategies modulate the electrocortical response of object and spatial visual processing pathways in human extrastriate
to arousing pictures. Emotion, 6,517-522. cortex. Neurobiology, 88,1621-1625.
HALL, C. S. (1947). Diagnosing personality by the analysis of dreams. HAYDON, P. G. (2001). GITA: listening and talking to the synapse.
Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 42,68 79. Nátuře Reviews Neuroscience, 2,185-193.
HALL, C. S. (1953). A cognitive theory of Areams.Journal of Generál HAYES, C. J., STEVENSON, R. J., & COLTHEART, M. (2007).
Psychology, 48,169-186. Disgust and Huntingtons disease. Neuropsychologia, 45 (6), 1135-1151.
HALLARAKER, E., AREFJORD, K., HAVIK, O. E., IIAYNES, M. C., & HEILMAN, M. E. (2004, August). Perceptions
& MAELAND, J. G. (2001). Sociál support and emotional adjustment ofaffirmative action programs: What are they anyway? Páper presented
during and after a severe life event: A studv of wives of myocardial at the Academy of Management meetings, New Orleans, LA.
infaretion patients. Psychology & Health, 16,343-355. HAYNES, S. G., & FEINLEIB, M. (1980). Women, work, and coronary
HAMER, D. H., HU, S, MAGNUSON, V. L., HU, N„ heart disease: Prospective findings from the Framingham heart study.
& PATTATUCCI, A. M. L. (1993). A linkage between DNA markers Američan Journal ofPublic Health, 70,133-141.
on the X chromosome and male sexual orientation. S«e?tre,261,321-327. HE, Z. J., & NAKAYAMA, K. (1992). Surfaces versus features in visual
HAMILTON, D. L. (1979). A cognitive-attributional analvsis search. Nátuře, 359,231-233.
of stereotyping. In L. Berkowitz (f.áfAdvances in experimental sociál HEATII, R. G. (1972). Pleasure and brain activity in man. Deep
psychology (Vol. 12). New York: Academie Press. and surface electroencephalograms during otgpsvn. Journal ofNervous
HANEY, C., & ZIMBARDO, P. (1998). The past and the future and Mental Disease, 154,3—18.
of U. S. prison policy: Twentv-five years after the Stanford Prison HEBB, D. O. (1955). Drivcs and the conceptual nervous systém.
Experiment. Američan Psychologist, 53, 709-727. Psychological Review, 62,243-253.
HANNIGAN, S. L., & REINITZ, M.T. (2001). A demonstration and HEBB, D. O. (1958). A textbook ofpsychology (l* ed). Philadelphia: Saunders.
comparison of two types of inference-based memory errors. Journal of HEBB, D. O. (1966). A textbook ofpsychology (2™1 ed). Philadelphia: Saunders.
Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition, 37,931-940. HEBB, D. O. (1982). Understanding psychological man: A statě
IIARE, R. D. (1999). Without conscience: The disturbing world of-the-science report. Psychology Today, 16,52-53.
ofthepsychopaths among us. New York: Guilford. HEBL, M. R., KING, E. B., & LIN, J. (2004). The swimsuit becomes us
HARLOW, 11. F. (1971). Learning to love. San Francisco: Albion. all: ethnicitv, gender, and vulnerabilitv to self-objectification.
HARLOW, H. F., & HARLOW, M. K. (1969). Effeets of various Personality and Sociál Psychology Bulletin, 30,1322.
mother-infant relationships on rhesus monkey behaviors. HECHT, &, SHALER, S., & PIREENE, M. H. (1942). Energy, quanta,
In B. M. Foss (Ed.). Determinants ofinfant behavior (Vol. 4). London: and Journal of Generál Physiology, 25,819-840.
Methuen. IIEIDER, F. (1958). Thepsychology of interpersonal relations. New York:
HARRIS, J. R. (1995). Where is the chilďs environment? A group Wiley.
socialization theory of development. Psychological Review, 102,458-489. HEILMAN, M. E. (1994). Affirmative action: Some unintended
HARRIS, J. R. (1998). The nurture assumption. New York: Free Press. consequences for working women. In B. Staw & L. L. Cummings
HARRIS, J. R. (2006). No two alike: Human nátuře and human (Eds.). Research in organizational behavior (Vol. 16, pp. 125-169).
individuality. New York: Norton. Greenwich, CT: JAI Press.
HARRIS, M. J., & ROSENTHAL, R. (1988). Interpersonal expectancy HEILMAN, M. E., & ALCOTT, V. B. (2001). What I think you think
effeets and human performance research. Washington, DC: National of me: Womens reactions to being viewed as beneficiaries
Academy Press. of preferential selection. /oz/mí/ofAppliedPsychology, 86,574-582.
HART, A. J., WHALEN, P. J., SHIN, L. M., MCINERNEY, S. C., HEILMAN, M. E., & BLADER, S. (2001). Assuming preferential
FISCHER, H., & RAUCH, S. L. (2000). Differential response selection when the admissions policy is unknown: The effeets of gender
in the human amygdala to racial outgroup vs. ingroup face stimuli. rarity.Journal ofAppliedPsychology, 86,188-193.
Neuroreport, 11,2351-2355. HEILÁIAN, M. E, & HAYNES, M. C. (2006). Affirmative action:
HARTER, S. (1998). The development of self-representation. In Unintended adverse effeets. In M. F. Karsten (Ed.). Gender, Race,
N. Eisenberg (Ed.). Handbook ofchildpsychology (5'h ed.). Vol. 3: Sociál, andEthnicity in the Workplace (Vol. 2). 1-24. Westport, CT:
emotional, andpersonality development (pp. 553-617). New York: Wiley. Greenwood Publishing Co.
HARVEY, A., WATKINŠ, E., MANSELL, W, & SHAFRAN, R. HEILMAN, M. E., & WELLE, B. (2006). Disadvantaged by diversity:
(2004). Cognitive behaviouralprocesses acrosspsychological disorders: The effeets of diversity' goals on competence perception./own«/
A transdiagnostic approach to research and treatment. Oxford: Oxford ofApplied Sociál Psychology, 36,1291—1319.
University Press. HEILMAN, M. E., BLOCK, C. J„ & LUCAS, J. A. (1992). Presumed
HASLAM, S. A., & REICHER, S. D. (2006). Debating the psychology incompetent? Stigmatization and affirmative action cfíotis. Journal
of tyranny: Fundamental issues of theory, perspective and science. ofApplied Psychology, 77,536-544.
British Journal of Sociál Psychology, 45,55-63. HEILMAN, M. E, BLOCK, C. J., & STATHATOS, P. (1987).
HASLAAí, S. A., & REICHER, S. (2007). Beyond the banality of evil: The affirmative action stigma of incompetence: Effeets of performance
Three dynamics of an interactionist sociál psycholog)' of tvrannv. information ambiguitv. Academy ofManagementJournal, 40, 603-625.
Personality and Sociál Psychology Bulletin, 33 (5), 615-622. HEILMAN, M. E., MCCULLOUGII, S. E, & GILBERT, D. (1996).
HATFIELD, E. (1988). Passionate and companionate love. The other side of affirmative action. Reactions of non-beneficiaries to
In R. J. Sternberg & M. L. Barnes (Eds.). Thepsychology oflove sex-based preferential selection./oz/™?/ ofApplied Psychology, 81,
(pp. 191-217). New Haven, CT: Yale University' Press. 346-357.
HEINE, S. J., & LEHMAN, D. R. (1997). Culture, dissonance, and HILGARD, E. R„ HILGARD, J. R„ MACDONALD, H,
sclf-affirmation. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 23,389-400. MORGAN, A. H„ & JOHNŠON, L. S. (1978). Covert pain
HELD, R. (1965). Plasticity in sensory motor systems. Scientific Američan, in hypnotic analgesia: Its reality as tested by the real-simulator design.
21, 84-94. Journal ofAbnormal Psychology, 87, 655-663.
HELGELAND, M. L, & TORGERSEN, S. (2004). Developmental HILL, C., RUBÍN, Z., & PEPLAU, L. A. (1976). Breakups before
antecedents of borderline personality disorder. Comprehensive marriage: The end of 103 affairs. Journal ofSociálIssues, 32,147-168.
Psychiatry, 45,138-147. HINDE, R. (1982). Ethology: Its nátuře and relations with other sciences.
HELGESÓN, V. S„ REYNOLDS, K. A., & TOMÍCII, P. L. (2006). New York: Oxford University Press.
Meta-analytic review ofbenefit finding and growth. Journal HINES, M„ AHMED, S. E, & HUGHES, I. A. (2003). Psychological
ofConsulting and Clinical Psychology, 74, 797-816. outcomes and gender-related development in complete androgen
HELLIGE, J. B. (1990). Hemispheric asymmetry. AnnualReview insensitivity syndrome. Archives ofSexual Behavior, 32, 93-101.
ofPsychology, 41,55-80. HINTSANEN, M„ KIVIMAKI, M„ ELOVAINIO, M„
HELLIGE, J. B. (1993). Unity of thought and action: Varieties PULKKI-RABACK, L_, KESKIVAARA, P., JUONALA, M.,
of interaction between left and right hemispheres. Current Directions RAITAKARI, O. Y„ & KELTIKANGAS-JARVINEN, L. (2005). Job
in Psychological Science, 2,21-25. strain and early artherosclerosis: The cardiovascular risk in young Finns
HEMMI,T. (1969). How we háve handled the problém of drug abuse study. Psychosomatic Medicine, 67, 740-747.
in Japan. In F. Sjoqvist & M. Tottie (Eds.). Abuse ofcentrálstimulants. HIRSCH, J., & BATCHELOR, B. R. (1976). Adipose tissue cellularity
New York: Raven Press. and human obesity. Clinical Endocrinology andMetabolism, 5,299-311.
HENDERSON, M. D., DE LIVER, Y„ & GOLLWITZER, P. M. HOBSON, J. A. (1997). Dreaming as delirium: A mental status analysis
(2008). The effects of an implemental mind-set on attitude strength. of our nightly madness. Seminars in Neurology, 1,121-128.
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 94 (3), 396-411. HOEBEL, B. G„ & TEITELBAUM, P. (1966). Effects of force-feeding
HENRY, B_, & MOFFITT,T. E. (1997). Neuropsychological and starvation on food intake and body weight on a rat with
and neuroimaging studies ofjuvenile delinquency and adult eriminal ventromedial hvpothalamic lesions. Journal ofComparative
behavior. In D. M. Stoff, J. Breiling &J. D. Masér (Eds.). Handbook and Physiological Psychology, 61,189-193.
<fantisocialpersonality disorder (pp. 280-288). New York: Wiley. HOEK, H. W, & VAN IIOEKEN, D. (2003). Review of the prevalence
HENSEL, H. (1973). Cutaneous thermoreceptors. In A. Iggo (Ed.). and incidence of eating disorders. InternationalJournal ofEating
Handbook ofsensoryphysiology (Vol. 2). Berlin: Springer-Verlag. Disorders, 34,383-396.
HERDT, G. H. (Ed.). (1984). Ritualizedhomosexuality in Melanesia. HOFFMAN, H. G. (2004). Virtual-reality therapy. Scientific Američan,
Berkeley: University of Califomia Press. 291 (2). (August), 58-65. And related video: http://www.sciencentral.
HERING, E. (1878). Outlines of,a theory ofthe light sense (L. M. I lurvich com/articles/view.php3?language=english&type=&article_id=21 8392308.
& D. Jameson, Trans.). Cambridge, MA: I larvard University Press. HOFFMAN, H. G, PATTERSON, D. R., & CARROUGHER, G. J.
HERMAN, C. R, & MACK, D. (1975). Restrained and unrestramed (2000). Use of virtual reality for adjunctive treatment of adult burn
eating. Journal ofPersonality, 43,647-660. pain during physical therapy: A controlled study. ClinicalJournal
HERMAN, C. P., & POLI VY, J. (1980). Retrained eating. ofPaitABAlAÍ-250.
In A. J. Stunkard (Ed.). Obesity. Philadelphia: Saunders. HOFFMAN, H. G„ DOCTOR, J. N„ PATTERSON, D. R_,
HERPERTZ, S. C., WERTH, Ú, LUCAS, G., QUNAIBI, M„ CARROUGHER, G. J„ & FURNESS.T. A. III. (2000). Use
SCHUERKENS, A., KUNERT, H„ FREESE, R„ FLESCII, M_, of virtual reality for adjunctive treatment of adolescent burn pain
MUELLER-ISBERNER, R„ STERHEIDER, M„ & SASS, H. (2001). during wound care: A čase report. Pain, 85,305-309.
Emotion in eriminal offenders with psychopathy and borderline HOFFMAN, H. G., PATTERSON, D. R_, SEIBEL, E., SOLTANI, M„
personality disorders. Archives ofGenerál Psychiatry, 58, 737-745. JEWETT-LEAHY, L., & SHARAR, S. R. (2008). Virtual reality
HERRNSTEIN, R. J., & MURRAY, C. (1994). The bell curve: Intelligence pain control during burn wound debridement in the hydrotank.
and class structure in Američan life. New York: Free Press. ClinicalJournal pfPain, 24,299-304.
HERZ, R. S. (2003). The effects of verbal context on olfactory perception. HOFFMAN, H. G„ RICHARDS,T. L„ CODA, B„ BILLS, A. R.,
Journal ofExperimentalPsychology: Generál, 132,595-606. BLOUGH, D_, RICHARDS, A. L., & SHARAR, S. R. (2004).
HETHERINGON, E. M., & BRACKBILL, Y. (1963). Etiology Modulation of thermal pain-related brain activity with virtual reality:
and covariation of obsti nacy, orderliness, and parsimony in young evidence from fMRI. Neuroreport, 15,1245-1248.
children. ChildDevelopment, 34,919-943. HOFLING, C. K„ BROTZMAN, E„ DALRYMPLE, S., GRAVES, N„
HETTEMA, J. M., NEALE, M. C., & KENDLER, K. S. (2001). & PIERCE, C. M. (1966). An experimental stud}' in nurse-physician
A review and meta-analysis of the genetic epidemiology of anxietv relationships. Journal cfNervous andMental Disease, 143,171-180.
disorders. Američan Journal ofPsychiatry, 158,1568-1578. HOHMANN, G. W. (1962). Some effects of spinal cord lesions on
HEWLETT, W. A. (2000). Benzodiazepines in the treatment experienced emotional feelings. Psychophysiology, 3,143-156.
ofobsessive-compulsive disorder. Obsessive-compulsive disorder: HOLMES, D. S. (1974). Investigations of repression: Differential recall
contemporary issues in treatment (pp. 405-429). Mahwah, NJ: Lawrence of materiál experimentallv or naturally associated with ego threat.
Erlbaum Associates, lne. PsychologicalBulletin, 81,632-653.
HEWSTONE, M. (1990). The “ultimate attribution error’’?A review HOLMES, D. S. (1984). Meditation and somatic arousal reduction:
of the literatuře on intergroup causal attribution. European Journal A review of the experimental evidence. Američan Psychologist, 39,1-10.
ofSociál Psychology, 20,311-335. HOLMES, T. H., & RAHE, R. H. (1967). The sociál readjustment rating
HEYES, C. M., & DAWSON, G. R. (1990). A demonstration scale..Journal of Psychosomatic Research, 11,213-218.
of observational learning in rats using a bidirectional control. Quarterly HOLT, E. B. (VHVj.Animal Drive and theLearning Process. New York: Holt.
Journal ofExperimental Psychology, 42B, 59-71. HONG, Y„ MORRIS, M. W, CHIU, C., BENET-MARTINEZ, V.
HIGGINS, E.T., & SPIEGEL, S. (2004). Promotion and prevention (2000). Multicultural minds: A dynamic constructivist approach
strategies for self-regulation: A motivated cognition perspective. In to culture and cognition. Američan Psychologist, 55, 709 720.
R. F. Baumeister & K. D. Vohs (Eds.). Handbook ofself-regulation: IIONORTON, C. (1985). Meta-analysis of psi ganzfeld research:
Research, theory, andapplications (pp. 171-187). New York: Guilford Press. A response to Hyman./oz/?7i«/ ofParapsychology, 49,51-91.
HILGARD, E. R. (1965). Hypnotic susceptibility. New York: Harcourt HOOLEY, J. M. (2007). Expressed emotion and relapse
Brace Jovanovich. of psychopathology. AnnualReview of ClinicalPsychology, 3,329 352.
HILGARD, E. R. (1986). Dividedconsciousness: Multiple controls HOPKINS, J. R. (1977). Sexual behavior in a&Aescwx. Journal ofSociál
in human thought and action. New York: Wiley-Interscience. Issues, 33,67-85.
HILGARD, E. R„ & HILGARD, J. R. (1975)’ Hypnosis in the relief HORM,J., & ANDERSON, K. (1993). Who in America is trying to
ofpain. Los Altos, CA: Kaufmann. lose weight? Annals oflnternalMedicine, 119,672-676.
HORNSEY, M. J. (2008). Sociál identity theory and šelf categorization IMPERATO-MCGINLEY, J„ PETERSON, R. E„ GAUTIER.T,
theory: A historical review. Sociál and Personality Psychology Compass, 2, & STURLA, E. (1979). Androgens and the evolution of male gender
204-222. identity among male pseudohermaphrodites with 5 alpha reductase
HOROWITZ, F. D. (1974). Visual attention, auditory stimulation, and dcficiency. New EnglandJournal ofMediáne, 300,1233-1237.
language stimulation in young infants. Monographs ofthe Society INGLEDÉW, D. K.,| & MCDONAGH, G. (1998). What coping
forResearch in Child Development, 31, Seňa} No. 158. functions are served when health behaviours are ušed as coping
HOROWITZ, M. J. (2003). Treatment ofstress response syndromes. strategies. Journal ofHealth Psychology, 3,195-213.
Arlington, VA: Američan Psychiatrie Publishing. INGRAM, R. E., IIAYES, A., & SCOTT, W. (2000). Empirically
HOSHINO-BROWNE, E„ ZANNA, A. S„ SPENCER, S. J„ ZANNA, supported treatments: A critical analysis. In C. R. Snyder & R. Ingram
M. P„ KITAYAMA, S., & LACKENBAUER, S. (2005). On (Eds.). Handbook cfpsychological change (pp. 40-60). New York: Wiley.
the cultural guises of cognitive dissonance: The čase of Easterners and INSEL, T. R. (Ed.). (1984). Newfindings in obsessive-compidsive disorder.
Westerners.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 89 (3), 294-310. Washington, DC: Američan Psychiatrie Press.
HOVLAND, C„ JANIS, 1., & KELLEY, H. H.'(1953). Communicatwn INTERNATIONAL NARCOTICS CONTROL BOARD (1998).
andpersuasion. New Haven, CT: Yale University Press. Psychotropic substances: Statisticsfor 1996. New York: United Nations.
HOWLIN, P„ GOODE, S„ HUTTON, J., & RUTTER, M. (2004). INTRAUB, H., & RICHARDSON, M. (1989). Wide-angle memories
Adult outcome for children with autism. Journal of Child Psychology of close-up scenes.Journal ofExperimental Psychology: Learning,
and Psychiatry, 45,212-229. Memory, and Cognition, 15,179-187.
HSER, Y. I., AŇGLIN, D„ & POWERS, K. (1993). A 24-year IRONSON, G„ BALBIN, E., STUETZLE, R., FLETCHER, M. A.,
follow-up of California narcotics addiets. Archives ofGenerál Psychiatry, O’CLEIRIGII, C., LEURENCEAU.J. P_, SCHNEIDERMAN, N„
50,577-584. & SOLOMAN, G. (2005). Dispositional optimism
HU, S„ PATTATUCCI, A. M., PATTERSON, C., LI, L„ FULKER, D. and the mechanisms by which it predicts slower disease progression
W., CHERNY, S. S„ KRUGLYAK, L., HAMER, D. H. (1995). in HIV: Proactive behavior, avoidant coping, and depression.
Linkagc between sexual orientation and chromosome Xq28 in males InternationalJournal ofBehavioralMediáne, 12, 86-97.
but not in females. Nátuře Genetics, 11,248-256. IRONSON, G„ WYNINGS, C., SCHNEIDERMAN, N„ BAUM, A.,
HUBEL, D. H„ & WIESEL,T. N. (1968). Receptive fields RODRIGUEZ, M. GREENWOOD, D„ BENIGHT, C.,
and functional architccture of monkey striate cortex. Journal ANTONI, M„ LAPERRIER, A., HUANG, 11. S., KLIMAS, N„
ofPhysiology, 195,215-243. & FLETCHER, M. A. (1997). Posttraumatic stress symptoms,
HUDSON, J. W, & HOYT, L. L. (1981). Personál characteristics intrusivc thoughts, loss and immune function after Hurricane Andrew.
important in mate preference among collcge students. Sociál Behavior Psychosomatic Mediáne, 59,128-141.
and Personality, 9, 93-96. ISABELLA, R. A., & BELSKY, J. (1991). Interactional synchrony
HUGUET, P„ GALVAING, M. P., MONTEIL, J. M„ & DUMAS, F. and the origins of infant-mother attachment: A replication study.
(1999). Sociál presence effects in the Stroop task: Further evidence Child Development, 62,373-384.
for an attentional view of sociál facilitation.Jor/rarzZ ofPersonality and ISEN, A. Ml (2002). A role for neuropsychology in understanding
Sociál Psychology, 77,1011-1025. the facilitating effects of positive affect on sociál behavior and cognitive
HULL, C. L. (1943). Principles ofbehavior. New York: processes. In C. R. Snyder & S. J. Lopez (Eds.). Handbook ofpositive
Appleton-Century-Crofts. psychology (pp. 528-540). Oxford: Oxford University Press.
HUMMEL, J. E., & BIEDERMAN, I. (1992). Dynamic binding ISEN, P. M. (1985). The asymmetry of happiness and sadness in effects
in a neutrál network for shape recognition. Psychological Review, 99, on memory in normál collegc students.Journal ofExperimental
480-517. Psychology: Generál, 114,388-391.
HUMPHREYS, K., & MOOS, R. H. (1996). Reduces substance ISEN, P. M„ SHALKER,T. E., CLARK, M„ & KARP, L. (1978). Affect,
abuse-related health care cost among voluntary participants accessibility of materiál in memory; and behavior: A cognitive loop?
in Alcoholics Anonymous. Psychiatrie Services, 47, 709-713. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 36,1-12.
HUMPHREYS, K„ MOOS, R. H„ & COHEN, C. (1997). Sociál ISENBERG, D. J. (1986). Group polarization: A critical review and
and community resources and long-term recovery from treated and meta-analy'sis. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 50,1141-1151.
untreated aleoholism. Journal ofStudies on Aleohol, 58,231-238. ISOZAKI, M. (1984). The effect of discussion on polarization
HUNT, M. (1974). Sexual behavior in the 1970's. Chicago: Playbov Press. ofjudgments. Psychological Research, 26,187-193.
HUNT, P. J., & IIILLERY, J. M. (1973). Sociálfaálitation at dijferent IYER, A. (2008). Increasing the representation and status of women
stages in learning. Páper presented at the Midwcstern Psychological in employment: The effectiveness of affirmative action. In M. Barreto,
Association Mcctings, Cleveland. M. Ryan & M. Schmitt (Eds.). Theglass ceiling in the 2T‘ century:
HUNTER, I. M. L. (1974). Memory. Baltimore: Penguin. Understanding barriers to gender equality (pp. 257-276). Washington,
HURVICH, L. M., & JAMESON, D. (1974). Opponent processes DC: Američan Psychological Association.
as a model of neural organizations. Američan Psychologist, 29, 88-102. JABLENSKY, A. (2000). Epidemiology of schizophrenia: The globál
HUSELID, R. E, & COOPER, M. L. (1992). Gender roles as mediators burden of disease and disability. European Archives ofClinical Psychiatry
of sex difference in adolescent aleohol use and abuse. Journal ofHealth and Neuroscience, 250,274-285.
and SociálBehavior, 33,348-362. JACKS, J. Z., & CAMERON, K. A. (2003). Strategies for resisting
HUTTON, D. C., & BAUMEISTER, R. E (1992). Self-avvareness persuasion. Basic andApplied Sociál Psychology, 25,145-161.
and attitude change: Sceing oneself on the centrál routě to persuasion. JACKSON, L. A., SAMONA, R„ MOOMAW, J„ RAMSAY, L.,
Personality and Sociál Psychology Bulletin, 18,68-75. MURRAY, C., SMITH, A., & MURRAY, L. (2007). What children
HYMAN, I. E., HUSBAND.T. H„ & BILLINGS, F. G. (1995). Falše do on the internet: Domains visited and their relationship to
memories of childhood experiences. Applied Cognitive Psychology, 9, socio-demographic characteristics and academie performance. Cyber
181-197. Psychology andBehavior, 10,182-290.
HYMAN, R. (1985). The ganzfeld psi experiment: A critical appraisal. JACKSON, P. L„ BRUNET, E„ MELTZOFF, A. N„ & DECETY, J.
Journal ofParapsychology, 49, 3-49. (2006). Empathy examined through the neural mechanisms involved in
HYMAN, R. (1994). Anomaly or Artifact? Comments on Bern imagining how I feel versus how you fcel pain. Neuropsychologia, 44 (5),
and I lonorton. Psychological Bulletin, 115,19-24. 752-761."
HYMAN, R_, & HONORTON, C. (1986). A joint communiqué: JACOBS, W. J_, & NAD EL, W. (1985). Stress-induccd recovery of fears
The psi ganzfeld controversy. Journal ofParapsychology, 50,351-364. and phobias. Psychological Review, 92,512-531.
IMAI, M., & GENTER, D. (1997). A cross-linguistic study of early JACOBSON, C. M., & GOULD, M. (2008). Suicide in adolescence.
word meaning: Universal ontology and linguistic influence. Cognition, In S. Nolen-IIoeksema & L. M. Hilt (Eds.). Handbook ofdepression
62,169-200. in adolescents (pp. 207 -236). New York: Routledge.
JACOBSON, S. W. & JACOBSON, J. L. (2000).Teratogenic insult JOHNSON-LAIRD, P N. (1997). Mental modules on the brain.
and neurobehavioral function in infancy and childhood. A reviewof Steven Pinker s How the Mind Works. Nátuře, 389,
In C. A. Nelson (Ed.). TheMinnesota symposia on childpsychology, 557-558.
Vol. 31: The effeets ofearly adversity on neurobehavioral development JOINER, T. E. (1999). The clustering and contagion of suicide. Current
(pp. 61-112). Mahwah, NJ: Erlbaum. Directions in Psychological Science, 8, 89-92.
JAMES, W. (1890/1950). Principles ofpsychology. New York: Dover. JOINER,T. E., JR. (2002). Depression in its interpersonal context.
JAMISON, K. R. (1995). An unquiet mind. New York: Knopf. In I. H. Gotlib & C. L. Hammen (Eds.). Handbook ofdepression
JAMISON, R. N„ RAYMOND, S. A., SLAWSBY, E. A., (pp. 295-313). New York: Guilford Press.
NEDELJKOVIC, S. S., & KATZ, N. P. (1998). Opioid therapy for JOINER, T. E.,JR„ BROWNJ. S..&WINGATE, L. R. (2005).
noncancer back pain: A randomized prospective study. Spině, 23, The psycholog}' and neurobiology of suicidal behavior. Annual Review
2591-2600. ofPsychology, 56,287-314.
JANET, P. (1889). Dautomismepsychologique. Paris: Féix Alcan. JONES, E. E. (1990). Interpersonal perception. New York: Freeman.
JANIS, I. L. (1982). Groupthink: Psychological studies ofpolicy decisions JONES, E. E. (1998). Major developments in five decades of sociál
andfiascoes (2,KÍ ed.). Boston: Houghton Mifflin. psychology. In D. T. Gilbert, S. T. Fiske & L. Gardner (Eds.).
JANOFF-BULMAN, R. (1992). Shatteredassumptions: Towarda new The Handbook ofSociál Psychology. Vbls. 1 and 2 (4th ed., pp. 3-57).
psychology oftrauma. New York: Maxwell Macmillan Intemational. New York: McGraw-Hill.
JAPUNITCH, S. J„ ZEHNER, M. E, SMITH, S. S„ JORENBY. D. E., JONES, E. E., & HARRIS, V. A. (1967). The attribution of attitudes.
VALDEZ, J. A., FIORE, M. C, BAKER.T B_, & GUSTAFSON, D. H. Journal ofExperimental Sociál Psychology, 3,1-24.
(2006). Smoking cessation via the Internet: A randomized clinical trial JONES, E. E„ ROCK, L„ SHAVER, K. G„ GOETHALS, G. R.,
of an Internet intervention as adjuvant treatment in a smoking & WARD, L. M. (1968). Pattern of performance and ability
cessation intervention. Nicotine and Tobacco Research, 8,59-67. attribution: An unexpected primacy effect. Journal ofPersonality
JEFFREYS, D. (JSKfT). Aspirin: The remarkable story ofa wonder drug. and Sociál Psychology, 9,317-340.
London: Bloomsbury. JONES, J. T., PELHAM, B. W, CARVALLO, M.,
JENNINGS, D., AMABILE.T. M., & ROSS, L. (1982). Informal &MIRENBERG, M. C. (2004). How do I love thee? Let me count
covariation assessment: Data-based vs. theory-based judgments. the Js: Implicit egotism and interpersonal attraction. Journal
In A. Tversky, D. Kahneman &. P. Slovic bffÁsJ.Judgment under ofPersonality and Sociál Psychology, 87 (5), 665-683.
uncertainty: Heuristics and biases. New York: Cambridge University JULIEN, D., Ó’CONNOR, K. P., & AARDEMA, F. (2007). Intrusive
Press. thoughts, obsessions, and appraisals in obsessive-compulsive disorder:
JI, L„ PENG, K., & NISBETT, R. E. (2000). Culture, control, and A critical review. ClinicalPsychology Review, 27, 366-383.
perception of relationship in the environment.Journal ofPersonality JULIEN, R. M. (1992). Aprimer ofdrug action:A concise. nontechnual
and Sociál Psychology, 78,943 955. guide to the actions, uses, andside effeets ofpsychoactive drugs (6th ed.).
JOCKIN, V., MCGUE, M., & LYKKEN, D. T. (1996). Personality and New York: Freeman.
divorce: A genetic analysis. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, JUSSIM, L. (1991). Sociál perception and sociál reality:
71,288-299. A reflection-construction model. PsychologicalReview, 98,54-73.
JOIIANSSON, G., VON HOFSTEN, C., & JANSON, G. (1980). JUST, M. A., & CARPENTER, P. A. (1980). A theory of reading: From
Event perception. Annual Review ofPsychology, 31,27-63. eyc fixations to comprchension. PsychologicalReview, 87,329-354.
JOHNS, M., SCIIMADER, T„ & MAŘTENS, A. (2005). Knowing is JUST, M. A., & CARPENTER, P. Á. (1992). A capacity theory
half the battle: Teaching stereotype threat as a means of improving of comprehension: Individual differences in working memory.
womerís math performance. Psychological Science, 16 (3). 175-179. PsychologicalReview, 99,122.
JOHNSON, E. J., & TVERSKY, A. (1983). Affect, generalization, KAGAN, J. (1979). Overview: Perspectives on human infancy. In
and the perception of ňsk.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, J. D. Osofsky (Ed.). Handbook ofinfant development. New York:
45,20-31. Wiley-Interscience.
JOHNSON, J., & NEWPORT, E. (1989). Critical period effeets KAGAN, J. (1998). Ihree seductive ideas. Cambridge, MA: Harvard
in second-language learning: The infiuence of maturational statě University Press.
on the acquisition of English as a second language. Cognitive Psychology, KAGAN, J., & SNIDMAN, N. (1991). Temperamental factors in human
21,60-99. development. Američan Psychologist, 46,856-862.
JOHNSON, J. G., COIIEN, P, DOHREND, D. P., LINK, D. G., KAGAN, J., KEARSLEY, R. B„ & ZELAZO, P. (1978). Infancy: Its
& BROOK, J. S. (1990). Ihe longitudinal investigation of sociál plače in human development. Cambridge, MA: I larvard University Press.
causation and sociál selection processes involved in association between KAGAN, N. (1984). The nátuře ofthe child. New York: Basic Books.
socioeconomic status and psychiatrie disorders. Journal ofAbnormal KAHNEMAN, D. (2003). A perspective on judgment and choice:
Psychology, 108,490-499. Mapping bounded rationality. Američan Psychologist, 58,697-720.
JOHNSON, M. H. (1997). Developmentalcognitive neuroscience: KAHNEMAN, D., & TVERSKY, A. (1973). On the psychology
An introduction. Oxford: Blackwell. of prediction. Psychological Review, 80,237-251.
JOHNSON, M.H., &MORTON.J. (1991). Biology and Cognitive KAHNEMAN, D_, & TVERSKY, A. (1996). On the reality of cognitive
Development: The Čase ofFace-Processing. Oxford: Blackwell. illusions. PsychologicalReview, 103,582-591.
JOHNSON, M. K., HASHTROUDI, S, & LINDSAY, D. S. (1993). KALSO, E„ EDWARDS, J. E., MOORE, R. A., & MCQUAY, H. J.
Source monitoring. PsychologicalBulletin, 114,3-28. (2004). Opioids in chronic non-cancer pain: Systematic review of
JOHNSON, M. K., RAYE, C. L., MITCHELL, K. J„ efficacv and Safety. Pain, 112,372-380.
TOURYAN, S. R., GREENE, E. J„ & NOLEN-HOEKSEMA, S. KAMEN-SIEGEL, L„ RODIN, J., SELIGMAN, M. E., &DWYERJ.
(2006). Dissociating medial frontal and posterior cingulate activitv (1991). Explanatory style and cell-mediated immunity in elderly men
during self-reflection. Sociál Cognitive andAffective Neuroscience, 1, and women. Health Psychology, 10,229-235.
56-64. KAMIN, L. J. (1974). The science andpolitics ofIQ. Hillsdale, NJ: Erlbaum.
JOHNSON, R. D„ & DOWNING, L. L. (1979). Deindividuation KAMMRATH, L. K„ MENDOZA-DENTON, R., & MISCHEL, W.
and valence of cues: Effect on prosocial and antisocial behavior. Journal (2005). Incorporating if... then ... personality signatures in person
ofPersonality and Sociál Psychology, 37,1532-1538. perception: Beyond the person-situation dichotomy. Journal
JOHNSON-LAIRD, P. N. (1985). The deductive reasoning abilitv. cfPersonality and Sociál Psychology, 88 (4), 605-618.
In R. J. Sternberg (Ed.). Human abilities:An informationprocessing KANDEL, E. R., SCHWARTZ, J. H„ & JESSELL, T. M. (Eds.). (1991).
approach. New York: Freeman. Principles ofneuralscience (3rJ cd.). New York: Elsevier.
JOHNSON-LAIRD,P N. (1989). Mental models. In M. I. Posner (Ed.). KANNER, L. (1943). Autistic disturbances of affective contact Nervous
Foundations <fcognitive science. Cambridge, MA: MIT Press. Child,2\,2V7-25Q.
KAPLAN, M. R., & MILLER, C. E. (1987). Group dccision making KELTIKANGAS-JARVINEN, L„ & RAVAJA, N. (2002). Relationships
and normative versus informational influence: Effects of type of issue between hostility and physiological coronarv heart disease risk Factors
and assigned decision rule. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, in young adults: Moderating influence of perceived sociál support
53,306-313. and sociabilitv. Psychology & Health, 17,173-190.
KARASEK, R., BAKER, D., MARXER, 1 •., AHLBOM, A., KELTNER, D., ELLSWORTH, P. C„ & EDWARDS, K. (1993).
&THEORELL,T. (1981). Job decision latitude,job demands, Beyond simple pessimism: Effects of sadness and anger on sociál
and cardiovascular disease: A prospective study of Swedish men. perception .Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 64, 740-752.
Američan JournalofPublic Health, 71,694-705. KENDLER, K. S., JACOBSON, K, MYERJ.M., & EAVES, L. J.
KARASEK, R. A., THEORELL, T. G„ SCHWARTZ, J„ PIEPER, C., (2008). A genetically informative developmental study
& ALFREDSSON, L. (1982). Job, psychological factors and coronarv of the relationship between conduct disorder and peer deviance
hcart disease: Swedish prospective findings and U. S. prevalence in males. PsychologicalMedicine, 38,1001-1071.
findings using a new oceupation inference method. Advances KENDLER, K. S., MYERS, J., PRESCOTT, C. A., & NEALE, M. C.
in Cardiology, 29, 62-67. (2001). The genetic epidemiology of irrational fears and phobias
KARNO, M„ &JENKINS, J. H. (1993). Cross-cultural issues in men. Archives of Generál Psychiatry, 58,257-265.
in the course and treatment of schizophrenia. Psychiatrie Clinics KENNEDY, J. E. (2003). The capricious, actively evasive, unsustainable
ofNorth America, 16,339-350. nátuře of psi: a summary and hypotheses./owr«ň/ ofParapsychology, 67,
KARYLOWSKI, J. J. (1990). Sociál reference points and accessibility 53-74.
of trait-related information in self-other similarity judgments.Joaraň/ KENNEDY, S. H_, EVANS, K. R„ KRUGER, S., MAYBERG, H. S.,
of Personality and Sociál Psychology, 58, 975-983. MEYER, J. H., MCCANN, S., ARIFUZZMAN, A. 1, HOULE, S„
KASSIN, S. M. (1997).The psychology of confession evidence. Američan & VACCARINO, E J. (2001). Changes in regional brain glucose
Psychologist, 52,221-233. metabolism measured with positron emission tomographv after
KATZ, L. C., & SHATZ, C. J. (1996). Synaptic activity paroxetine treatment of major depression. Američan Journal
and the construction of cortical circuits. Science, 274,1133. ofPsychiatry, 158,899-905.
KATZ, R., & WYKES, T. (1985). The psychological dřfference between KENDRICK, D. T, &GUTIERRES, S. E. (1980). Contrast effects and
temporally predictable and unpredictable stressful cvents: Evidence for judgments of physical attractiveness: When beauty becomes a sociál
information control theories. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, problém. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 38,131-140.
48,781-790. KENRICK, D.T. (2006). Evolutionary psychology: Resistance is futile.
KAUFMAN, S. B_, & STERNBERG, R. J. (2007). Giftedness Psychological Inquiry, 17,102-109.
in the Euro-Američan Culture. In S. N. Phillipson & M. McCann KENRICK, D.T., &KEEFE, R. C. (1992). Age preferences in mateš
(Eds.). Conceptions ofgiftedness: Socioculturalperspectives. (pp. 377-412). reflect sex differences in human reproductive strategies. Behavioral
Mahwah, NJ: Erlbaum. andBrain Sciences, 15, 75-91.
KAUFMAN, G. (1995, November). Methylphenidate findingsfrom Něvo KENRICK, D. T, GROTH, G. E„ TROŠT, M. R., & SADALLA, E. K.
Yorks triplicatepreseription data. Presented at the annual conference of (1993). Integrating evolutionary and sociál exchange perspectives
the National Association of Statě Controlled Substances Authorities. on relationships: Effects of gender, self-appraisal, and involvement
KAUFMAN, L., & ROCK, I. (1989). The moon illusion thirty years later. level on mate selection eriteria. Journal ofPersonality and Sociál
In M. Hershenson (Ed.). The moon illusion (pp. 193-234). Hillsdaíe, NJ: Psychology, 64,951-969.
Erlbaum. KENSHALO, D. R., NAFE, J. P., & BROOKS, B. (1961). Variations
KAWAKAMI, K., &DOVIDIO,J. E (2001). The reliability ofimplicit in thermal sensitivity. Science, 134,104-105.
stereotvping. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 27,212-225. KERNBERG, P. F. (1979). Psychoanalytic profile of the borderline
KAY, P„ & KEMPTON, W. (1984). What is the Sapir-Whorf adolescent. Adolescent Psychiatry, 7,234-256.
hypothesis? Američan Anthropologist, 86, 65-79. KERNIS, M. H„ & WHEELER, L. (1981). Beautiful friends and ugly
KAZDIN, A. E., & WEISZ, J. R. (2003). Evidence-basedpsychotherapies strangers: Radiation and contrast effects in perception of same-sex
for children and adolescents. New York: Guilford Press. pMts.Joicmal ofPersonality and Sociál Psychology, 7,617-620.
KEIL, F. C. (1989). Concepts, kinds, and cognitive development. Cambridge, KESSLER, R. C„ STEIN, M. B., & BERGLUND, P. (1998). Sociál
MA: MIT Press. phobia subtypes in the National Comorbidity Survey. Američan Journal
KEIL, F. C. (in press). Developmental Psychology. New York: ofPsychiatry, 155,613-619.
W. W. Norton. KESSLER, R. C., BERGLUND. P„ DEMLER, O„ JIN, R., KORETZ, D.,
KEIL, F. C., &BATTERMAN,N. A. (1984). Characteristic-to-defining MERIKANGAS, K. R„ RUSH, A. J„ WALTERS, E. E., & WANG,
shift in the development of word meaning,Journalof VerbalLearning P. S. (2003). The epidemiology of major depressive disorder: Results
and VerbalBehavior, 23,221-236. from the National Comorbidity Survey Replication (NCS-R). Journal
KELLEY, H. H. (1950). The warm-cold variable in first impressions ofthe Američan MedicalAssociation, 289,3095-3105.
of persons. Journal ofPersonality, 18,431-439. KESSLER, R. C„ CHIU, W.T., JIN, R„ RUSCIO, A. M., SHEAR, K„
KELLEY, H. H. (1967). Attribution theory in sociál psychology. & WALTERS, E. E. (2006). The epidemiology of panic attacks, panic
In D. Levine (Ed.). Nebraska symposium on motivation (Vol. 15). disorder, and agoraphobia in the National Comorbidity Survey
Lincoln: University of Nebraska Press. Replication. Archives of Generál Psychiatry, 63,415-424.
KELLMAN, P. J. (1984). Perception of three-dimensional form KEYSERS, C„ WICKER, B„ GAZZOLA, V., ANTON, J.-L.,
by human infants. Perception and Psychophysics, 36,353-358. FOGASSI, L_, & GALLESE, V. (2004). A touching sight: SII/PV
KELLY, D. J., QJJINN, P. C., SLATER, A. M„ LEE, K., GIBSON, A., activation during the observation of touch. Neuron, 42,335-346.
SMITII, M., GE, L., & PASCAUS, O. (2005). Three-month-olds, KIECOLT-GLASER, J. K., KENNEDY, S„ MALKOFF, S„ FISHER,
but not newboms, prefer own-race faces. Developmental Science, 8, L„ SPEICHER, C. E„ & GLASER, R. (1988). Marital discord
F31-F36. and immunity in males. Psychosomatic Medicine, 50,213-229.
KELLY, D. J„ LIU, S., GE I.., QJJINN, P. C., SLATER, A. M_, LEE, K., KIECOLT-GLASER, J. K.MCGUIRE, L., ROBLES,T. E,
LIU, CL, 8c PASCALIS, O. (2007). Cross-race preferences for & GLASER, R. (2002). Emotions, morbidity, and mortality: New
same-race faces extend bevond the Afričan versus Caucasian contrast perspectives from psychoneuroimmunology. Annual Revietu
in 3-month-old infants. Infancy, 11 (1), 87-95. ofPsychology, 53,83-107.
KELLY, G. A. (1955). Thepsychology ofpersonál constructs. New York: KIEHL, K. A., SMITH, A. M„ HARE, R. D„ MENDREK, A.,
Norton. FORSTER, B. B„ BRINK, J„ & LIDDLE, P. F. (2001). Limbic
KELLY, S.J., DAY, N„ & STREISSGUTH, A. P. (2000). Effects abnormalities in affectivc processing by eriminal psychopaths
of prenatal aleohol exposure on sociál behavior in humans and other as revealed by functional magnetic resonance imaging. Biological
species. Neurotoxicology & Teratology, 22,143-149. Psychiatry, 50,677-684.
KIHLSTROM, J. F. (2007). Consciousness in hvpnosis. In P. D. Zelazo, KOIILBERG, L. (1966). A cognitive-developmental analysis
M. Moscovitch & E. Thompson (Eds.). The Cambridge handbook of childrens sex role concepts and attitudes. In E. E. Maccoby (Ed.).
ofconsciousness (pp. 445-479). New York: Cambridge University Press. The development ofsex differences (pp. 82-173). Stanford, CA: Stanford
KIHLSTROM, J. F. (2008). The psychological unconscious. In O.John, University Press.
R. Robins & L. A. Pcrvin (Eds.). Handbook ofPersonality: Theory KOHLBERG, L. (1969). Stage and sequence:The cognitive-
andResearch (3rJ ed., pp. 583-602). New York: Guilford. -developmental approach to socialization. In D. A. Goslin (Ed.).
KIM, L. I. C. (1993). Psychiatrie care of Korean-Americans. Handbook cfsocialization theory and research. Chicago: Rand McNally.
In A. C. Gaw (Ed.). Culture, ethnicity and mental illness (pp. 347-345). KOLATA, G. (2002, May). Runners high? Endorphins? Fiction, some
Washington, DC: Government Printing Office. scientists sav. The New York Times.
KING, B. M. (2006). The rise, fall, and resurrection of the ventromedial KOLODNY, J. A., (1994). Memory processes in classification learning.
hypothalamus in the regulation of feeding behavior and bodv weight. Psychological Science, 5,164-169.
Physiology G Behavior, 87,221-244. KOOB, G. E, & BLOOM, F. E. (1988). Cellular and molecular
KINŠEY, A. C., POMEROY, W. B_, & MARTIN, C. E. (1948). Sexual mechanisms of drug dependence. Science, 242, 715-723.
behavior in the human male. Philadelphia: Saunders. KORNHABER, M., & GARDNER, H. (1991). Critical thinking across
KINSEY, A. C„ POMEROY, W. B„ MARTIN, C. E., & GEBHARD, multiple intelligences. In S. Maclure & P. Davies (Eds.). Learning
P. H. (1953). Sexual behavior in the humanfemale. Philadelphia: Saunders. to think: Thinking to learn. Oxford: Pergamon.
KINZIE, J. D. (2001). The Southeast Asian refugee: The legacy of severe KOSAMBI, D. D. (1967). Living prehistory in India. Scientific Američan,
trauma. In W.-S. Tseng (Ed.). Culture andpsychotherapy:Aguide to 215,105.
clinicalpractice (pp. 173-191). Washington, DC: Američan Psychiatrie KOSSLYN, S. M. (1980). Image and mind. Cambridge, MA: Harvard
Press. University Press.
KIRSCH, L, & LYNN, S. J. (1998). Dissociation theories of hvpnosis. KOSSLYN, S. M. (1983). Ghosts in the minďs machine. New York: Norton.
Psychological Bulletin, 123,100-115. KOSSLYN, S. M. (1988). Aspects of a cognitive neuroscience of mental
KISHLINE, A. (1994). Moderate drinking. New York: Three Rivers Press. imagery: Science, 240,1621-1626.
KITAYAMA, S., MARKUS, H. R„ & KUROKAWA, M. (2000). Culture, KOSSLYN, S. M., & KOENIG, O. (1992). IVet mind: The new cognitive
emotion, and well-being: Good feelings in Japan and the United States. neuroscience. New York: Free Press.
Cognition andEmotion, 14, 93-124. KOSSLYN, S. M„ ALPERT, N. M., THOMPSON, W. L.,
KITAYAMA, S, MESQUITA, B., & KARASAWA, M. (2006). Cultural MALJKOVIC, V., WEISE, S. B_, CHABRIS, C. E,
affordances and emotional experience: Socially engaging IIAMILTON, S. E., RAUCH, S. L„ & BUONANNO, F. S. (1993).
and disengaging emotions in Japan and the United States. Visual mental imagery activates topographically organized visual cortex.
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 91, 890-903. Journal ofCognitive Neuroscience, 5,263-287.
KITAYAMA, S., SNIBBE, A. C„ MARKUS, H. R„ SUZUKI, T„ KOUMIMTSIDIS, C„ REYNOLDS, M„ DRUMMOND, C., DAVIS,
& KYOTO,J. (2004). Is there any “free” choice? Šelf and dissorance P., SELL, L., &TARRIER, N. (2007). Cognitive- behavioural therapy
in two cultures. Psychological Science, 15 (8), 527-533. in the treatment ofaddiction. Chichester: Wiley.
KIVIMÁKI, M, VAHTERA, J_, ELOVAINIO, M., HELENIUS, H„ KRAKOWSKI, M. (2003). Violence and serotonin: Influence of impulse
SINGH-MANOUX, A., & PENTT1, J. (2005). Optimism control, affect regulation, and sociál functioning. Journal
and pessimism as predictors of change in health after death or onset ofNeuropsychiatry and Clinical Neurosciences, 15,294-305.
of severe illness in family. Health Psychology, 24,413-421. KRAUS, G.,&REYNOLDS, D.J. (2001). The “A-B-C’s’of the cluster
KLAHR, D. (1982). Nonmonotone assessment of monotone B’s: Identifying, understanding and treating cluster B personality
development: An information processing analysis. In S. Strauss (Ed.). disorders. Clinical Psychology Review, 21,345-373.
U-shaped behavioralgrosuth. New York: Academie Press. KRING, A. (2000). Gender and anger. In A. H. Fischer (Ed.). Gender
KLATZKY, R. L_, LEDERMAN, S. J„ & METZGER, V. A. (1985). andemotion: Sociálpsychologicalperspectives (pp. 211-231). New York:
Identifying objects by touch: An expert systém. Perception Cambridge University Press.
and Psychophysics, 37,299-302. KUBZANSKY, L. D., WRIGHT, R. J, COHEN, S„ WEISS, S.,
KLEIN, S. B., & LOFTUS,J. (1988). The nátuře of self-referent ROSNER, B_, & SPARROW, D. (2002). Breathing easy:
eneoding: The contributions of elaborative and organizational processes. A prospective study of optimism and pulmonary function in
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 55,5-11. the normative aging study. Annals cfBehavioral Mediáne, 24,345-353.
KLEIN, S. B., LOFTÚS, J., &BURTON, H. A. (1989). Two self-reference KUHL, P. K. (2000). A new view of language acquisition. Proceedings
effects: The importance of distinguishing between self-descriptiveness ofthe NationalAcademy ofSciences, 97', 11 850-11 857.
judgments and autobiographical retrieval in self-referent eneoding. KUHN, C„ SWARTZWELDER, S„ & WILSON, W. (1998). Buzzed:
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 56, 853-865. The straightfacts about the most ušed and abused drugs. New York: Norton.
KLEIN, S. B. (2011). Learning:principles andapplications (6* ed.). KUIKEN, D., & SIKORA, S. (1993). The impact of dreams on waking
London: Sage. thoughts and feelings. In A. Moffitt, M. Kramer, and Hoffman, R.
KLINE, P. (1972). Fact andfancy in Freudian theory. London: Methuen. (Eds.). The Functions ofDreaming (pp. 419-476). New York: Statě
KLING, K. C., HYDE, J. S., SHOWERS, C. J., & BUSWELL, B. N. University of New York Press.
(1999). Gender differences in self-esteem: A meta-analysis. KUIPER, Ň. A., & ROGERS,T. B. (1979). Eneoding of personál
Psychological Bulletin, 125, 70-500. information: Self-other differences. Journal ofPersonality and Sociál
KLŮVER, H., & BUCY, P. C. (1937). “Psychic blindness”and other Psychology, 37,499-514.
symptoms following temporal lobectomy in rhesus monkeys. Američan KULICK, D. (1998). Travesti: Sex, gender, andculture among Brazilian
Journal ofPhysiology, 119,352-353. transgenderedprostitutes. Chicago: University of Chicago Press.
KNAPP, M„ MANGALO RE, R„ & SIMON, J. (2004). The globál costs KUMAR, M. S., MURHEKAR, M. V, HUTIN, Y,
of schizophrenia. Schizophrenia Bulletin, 30,279-293. SUBRAMANIAN, T., RAMACHANDRAN, V., & GUPTE, M. D.
KNITTLEJ. L, & HIRSCH.J. (1968). Effect of early nutrition (2007). Prevalence of posttraumatic stress disorder in a coastal fishing
on the development of rat epididvmal fat pads: Cellularitv village in Tamil Nadu, India, after the December 2004 tsunami.
and metabolism.Jozzran/ of Clinical Investigation, 47,2091. Američan Journal ofPublic Health, 97,99-101.
KOBASA, S. C. (1979). Stressful life events, personality, and health: KUMMER, II., & GOODALL. J. (1985). Conditions of Innovative
An inquiry into hardmess.Jbz/r™/ cfPersonality and Sociál Psychology, Behaviour in Primates. Philosophical Transactions ofthe Royal Society
37,1-11/ ofLondon. Series B, 308,1135.
KOBASA, S. C„ MADDI, S. R„ & KAHN, S. (1982). Hardiness KURTINES, W., & GREIF, E. B. (1974). The development of moral
and health: A prospective study. Journal ofPersonality and Sociál thought: Review and evaluation of Kohlbergs approach. Psycholosical
Psychology, 42,168-177. Bulletin, 81,453-470.
LA BERGE, D. (1995). Attentionalprocessing: The brains art ofmindfulness. LEE, N., MIKESELL, L„ JOAQUIN, A. D. L., MATES, A. W.,
Cambridge, MA: Harvard University Press. & SCIIUMANN,J. H. (2009). The interactionalinstinct: The evolution
LABERGE, S. (2007). Lucid dreaming. In D. Barrett & P. McNamara and acquisition oflanguage. Oxford: Oxford University Press.
(Eds.). The new science ofdreaming. Vol. 2: Content, recall, andpersonality LEEDHAM, B., MEYEROWITZ, B. E., MUIRI1EAD, J.,
corrclates (pp. 307-328). Westport, CT: Praeger Perspectives. & FRIST, M. H. (1995). Positive expectations predict health after
LADEFOGED, P. (2005). A Course in Phonetics (5"h ed.). Boston: heart transplantation. Health Psychology, 14,74-79.
Thomson/Wadsworth. LENHART, A., MADDEN, M., & HFTLIN, P. (2005). Teens
LAGERSPETZ, K, VIEMERO, V, & AKADEMI, A. (1986). and technology: Youth are leading the transitwn to a fully wired and mobile
Television and aggressive behavior among Finnish children. nation. Washington, DC: Pew Internet and Američan Life Project.
In L. R. Huesmann & L. D. Eron (Eds.). Television andthe aggressive LEIBLUM, S. R., Se ROSEN, R. C. (2000). Principles andpractice ofsex
child. New York: Erlbaum. therapy (3rd ed.). New York: Guilford Press.
LAKOFF, G. (1987). Women,fire, anddangerous things. Chicago: LEIPPE, M. R. (1980). Effeets of integrative memoriál and cognitive
University of Chicago Press. (Česky: Ženy, oheň a nebezpečné véd: processes on the correspondence of eyewitness accuracy and confidence.
co kategorie vypovídají o naší mysli. Praha: Triáda, 2006.) Law and Human Behavior, 4,261—274.
LAM, D., & WONG, G. (2005). Prodromes, coping strategies, LENNEBERG, E. H. (1967). Biologicalfoundations oflanguage. New
and psychological interventions in bipolar disorders. Clinical Psychology York: Wiley.
Review,25,1028-1042. LENNON, M. C., & ROSENFIELD, S. (1992). Women and mental
LAMBERT, M. J„&BERGIN, A. E. (1994). The effectiveness health: The interaction ofjob and family conditions. Journal ofHealth
of psychotherapy. In A. Bergin (Ed.). Handbook ofpsychotherapy and Sociál Behavior, 33,316-327.
and behavior change (4'1’ ed., pp. 143-189). New York: Wiley. LEO, R. (1996). Mirandas revenge: Police interrogation as a confidence
LAMBERT, M J., SHAPIRO, D. A., & BERGIN, A. E. (1986). Ihe game. Law and Sodety Review, 30,259-288.
effectiveness of psychotherapy. In S. L. Garfield & A. E. Bergin (Eds.). LEPPER, M. R., & GREEN, D. (1975). Turning play into work: Effeets
Handbook ofpsychotherapy andbehavior change (3rJ ed.). New York: Wiley. of adult surveillance and extrinsic rewards on childrens intrinsic
LAMM, C„ BATSON, C. D., DECETY, J. (2007).Ihe neural substráte motivation. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 31,479-486.
of human empathy: Effeets of perspective-taking and cognitive LERNER, J. S., & KELTNER, D. (2001). Fear, anger, and risk. Journal
appraisal. Journal ofCognitive Neuroscience, 19 (1), 42-58. ofPersonality and Sociál Psychology, 81,146-159.
LAND, E. H. (1977). The retinex theory of color vision. Scientific LERNER, J. S., SMALL, D. A., & LOEWENSTEIN, G. (2004). Heart
Američan, 237,108-128. strings and purse strings: Carryover effeets of emotions on economic
LANGER, E. J. (1975). The illusion of control. Journal ofPersonality decisions. Psychological Science, 15,337-341.
and Sociál Psychology, 32,311-328. LESERMAN, J„ PETITTO, J. M., GOLDEN, R. N, GAYNES, B. N„
LANGLOIS, J. H., & DOWNS, A. C. (1980). Mothers, fathers, GU, H., et al. (2000). Impact of stressful life events, depression, sociál
and peers as socialization agents of sex-typed play behaviors in young support, coping, and cortisol on progression to AIDS. Američan Journal
children. Child Development, 51,1237-1247. ofPsychiatry, 157,1221-1228.
LAPIERE, R. (1934). Attitudes versus actions. SodalForces, 13,230-237. LESHNER, A. I. (1997). Addiction is a brain disease, and it matters.
LARKIN, J. H„ MCDERMOTT, J„ SIMON, D. P„ & SIMON, H. A. Science, 278,45-47.
(1980). Expert and novice performance in solving physics problems. LEVIN, R., &NIELSEN,T. A. (2007). Disturbcd dreaming,
Science, 208,1335-1342. posttraumatic stress disorder, and affect distress: A review and
LARSON, R., & RICHARDS, M. H. (1991). Daily companionship neurocognitive model. PsychologicalBulletin, 133,482-528.
in latě childhood and early adolescence: Changing developmental LEVINE, M„ PROSSER, A., EVANS, D„ & REICHER, S. (2005).
contexts. Child Development, 62,284-300. Identity and emergency intervention: How sociál group membership
LA1ANÉ, B., &.DARLEY, J. M. (1968). Group inhibition of bystander and inclusiveness of group boundaries shapes non-helping behavior.
intervention in emergencies. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, Personality and Sociál Psychology Bulletin, 31 (4), 443-453.
10,215-221. LEVENSON, R. W. (1992). Autonomie nervous systém differences
LATANÉ, B., & DARLEY,J. M. (1970). The unresponsive bystander: IVhy among emotions. Psychological Science, 3,23-27.
doesrit he help? New York: Appleton-Century-Crofts. LEVENSON, R. W. (1994). Human emotions: A functional view.
IATANÉ, B„ NIDA, S. A., & WILSON, D. W. (1981). The effeets In P. Ekman & R. Davidson (Eds.). The nátuře ofemotion: Fundamental
of group size on helping behavior. In J. P. Rushton &. R. M. Sorrentino questions (pp. 123-126). New York: Oxford University Press.
(Eds.)./ÍZfraitm and helping behavior: Sociálpersonality, LEVENSON, R. W. (2003a). Autonomie specificity and emotion.
anddevelopmentalperspectives. Hillsdale, NJ: Erlbaum. In R. J. Davidson, K. R. Scherer & H. H. Goldsmith (Eds.). Handbook
LAUDENSLAGER, M. L„ RYAN, S. M., DRUGAN, R. C., ofaffective sdences (pp. 212-224). New York: Oxford University Press.
HYSON, R. L_, & MAIER, S. F. (1983). Coping LEVENSON, R. W. (2003b). Blow, sweat, and fears: The autonomie
and immunosuppression: Inescapable but not escapable shock architecture of emotion. In P. Ekman et al. (Eds.). Emotions inside out:
suppresses lymphocyte proliferation. Science, 221,568-570. 130years after Darwins The Expression ofthe Emotions in Man
LAUMANN, E. O., GAGNONJ. H. MICHAEL, R. T, andAnimals (pp. 348-366). New York: New York Academy of Sciences.
&MICHAELS, S. (1994). The sociál organization ofsexuality: Sexual LEVENSON, R. W. (2007). Emotion elicitation with neurological patients.
practices in the United States. Chicago: University of Chicago Press. In J. A. Coan &.J. J. B. Allen (Eds.). The handbook ofemotion elicitation
LAZARUS, R. S. (1991a). Cognition and motivation in emotion. andassessment (pp. 158-168). New York: Oxford University Press.
Američan Psychologist, 46,352-367. LEVENSON, R. W, EKMAN, P., & FRIESEN, W. V. (1990).
LAZARUS, R. S. (1991b). Emotion andadaptation. New York: Oxford Voluntarv facial action generates emotion-specific nervous systém
University Press. activity. Psychophysiology, 27,363-384.
LAZARUS, R. S., & FOLKMAN, S. (1984). Stress, appraisal, and coping. LEVENSON, R. W, EKMAN, P., HEIDER, K., & FRIESEN,
New York: Springer. W. V. (1992). Emotion and autonomie nervous systém activity in an
LEA, M., SPEARS, R_, & DE GROOT, D. (2001). Knowing me Indonesian culture.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 62,927-988.
knowing you: Anonymity effeets on sociál identity processes within LEVINE, M. (1999). Rcthinking bystander nonintervention. Sociál
groups. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 27,526-537. categorization and the evidence of vvitnesses at the James Bulger
LE BON, G. (1895). The crowd. London: Ernest Benn. (Česky: murder trial. Human Relations, 52,1133-1155.
Psychologie davu. Praha: Kra, 1997.) LEVINE, M„ PROSSER, A., EVANS, D„ & REICHER, S. (2005).
LE DOUX, J. E_, & PHELPS, E. A. (2000). Emotional networks Identity and emergency intervention: How sociál group membership
in the brain. In M. Lewis &J. M. Haviland-Jones (Eds.). Handbook and inclusiveness of group boundaries shape helping behaviour.
ofemotions (2nd ed., pp. 157-172). New York: Guilford. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 31,443-453.
LEVINSON, S. C. (2003). Space in language andcognition: Explorations in LONG, P. W. (1996). Internet mental health. http://www.mentalhealth.com/ .
cognitive divenity. Cambridge: Cambridge University Press. LONGLEY, J„ & PRUITT, D. G. (1980). Groupthink: A critiquc
LEVÝ, J. (1985). Right brain, left brain: Facts and fiction. Psychology ofJanis s theory. In L. Wheeler (Ed.). Review ofpersonality andsociál
Today,W,3tr-M. psychology (Vol. 1). Beverly Hills, CA: Sage.
LEVÝ, S. M„ & IIEIDEN, L, (1991). Depression, distress and immunity: LOÓMIS, A. L„ IIARVEY, E. N., & IIOBART, G. A. (1937). Cerebral
Risk factors for infectious disease. Stress Medicine, 7,45-51. states during sleep as studicd by human potentials. Journal of
LEWINSOHN, P. M„ MISCHEL, W„ CHAPLIN, W„ Experimental Psychology, 21,127-144.
& BARTOŇ, R. (1980). Sociál competence and depression: The role LOPEZ, A., ATRAN, S., MEDIN, D. L_, COOLEY, J.,
of illusory self-perceptions. Journal ofAbnormal Psychology, 89,203-212. & SMITH, E. E. (1997). The tree oflife: Universals of folk biological
LEWIS, M\ ALESSANDRI, S. M„ & SULLIVAN, M. W. (1992). taxonomies and inductions. Cognitive Psychology, 32,251 295.
Diffcrcnces in shame and pride as a function of childrens gender LOPEZ, S. R„ & GUARNACCIA, P. J. (2000). Cultural
and task difficulty. ChildDevelopment, 63,630-638. psychopathology: Uncovering the sociál world of mental illness.
LI, P„ ABARBANELLI, L„ & PAPAFRAGOU, A. (2005). Spatial AnnualReview ofPsychology , 571—598.
reasoning skills in Tenejapan Mayans. Proceedingsfrom the 27"1 Annual LORD, C. G. (1980). Schemas and images as memory aids: Two modes
Meeting ofthe Cognitive Science Society. Hillsdaíe, NJ: Erlbaum. of processing sociál information. Journal ofPersonality and Sociál
LI, P., DUNHAM, Y„ & CAREY, S. (2009). Of substance: the nátuře of Psychology, 38,257-269.
language effects on entity construal. Cognitive Psychology, 58 (4), 487-524. LORENZ, K. (1966). On aggression. New York: Harcourt Brace
LIBERMAN, A. M., COOPER, F„ SHANKWEILER, D., Jovanovich. (Česky: Takzvané zlo. Praha: Academia, 2003.)
& STUDERT-KENNEDY, M. (1967). Perception of the speech code. LORENZ, K. (1993). Základy etologie: Srovnávací výzkum chování. Praha:
Psychological Review, 74,431-459. Academia.
LIEBERMAN, M. D„ OCHSNER, K. N., GILBERT, D. T, LOTSPEICH, L. J„ KWON, H„ SCHUMANN, C. M., FRYER, S. L„
& SCHACTER, D. L. (2001). Attitude change in amnesia and under GOODLIN-JONES, B. L_, BUONOCORE, M. IL,
cognitive load. Psychological Science, 12,135-140. LAMMERS, C. R„ AMARAL, D. G., & REISS, A. L. (2004).
LILIENFELD, S. Ó., WOOD, J. W„ & GARB, H. N. (2000). Investigation of ncuroanatomical diftcrenccs between autism
The scientific status of projcctivc techniques. Psychological science in and Asperger syndrome. Archives of Generál Psychiatry, 61,291-298.
thepublic interest, 1,27-66. LOVAAS, O. L, & SMITH, T. (2003). Early and intensive behavioral
LINEHAN, M. M., COCHRAN, B. N., & KEIIRER, C. A. (2001). intervention in autism. In A. E. Kazdin & J. R. Weisz (Eds.).
Dialectical behavior therapy for borderline personality disorder. Evidence-basedpsychotherapiesfor children andadolescents (pp. 325-340).
In D. H. Barlow (Ed.). Clinicalhandbook ofpsychologicaldisorders: New York: Guilford Press.
A step-by-step treatment manual. New York: Guilford Press. LOVE, R. E, & GREENWALD, A. C. (1978). Cognitive responses
LISZKOWSKI, U., CARPENTER, M., HENNING, A., STRIANO.T, to persuasion as mediators of opinion change. Journal of Sociál
& TOMASELLO, M. (2004). Twelve-month-olds point to share Psychology, 104,231-241.
attention and interest. Developmental Science, 7,297-307. LOWE, M. R., & BUTRYN, M. L. (2007). I ledonic hunger: A new
LIU, L_, & ANCOLLISRAEL, S. (2006). Insomnia in the older adult. dimension of appetite? Physiology IA Behavior, 91,432-439.
Sleep Medicine Clinics, 1,409-421. LOWE, R., VEDHARA, K, BENNETT, P„ BROOKES, E„ GALE, L„
LIVINGSTONE, M., & IIUBEL, D. (1988). Segregation of form, color, MUNNOCH, K_, SCHREIBER-KOUNINE, C., FOWLER, C_,
movement, and depth: Anatomy, physiology, and perception. Science, RAYTER, Z., SAMMON, A., & FARNDON, J. (2003).
240,740-750. Emotion-related primary and secondary appraisals, adjustment
LOFTUS, E., & KETCIIAM, K. (1994). The myth of repressed memory. and coping: Associations in women awaiting brcast disease diagnosis.
New York: St. Martins Press. British Journal ofHealth Psychology, 8,377-391.
LOFTUS, E. E (2005). Planting misinformation in the human mind: LOZOWICK, Y. (2002). Hitlers bureauerats: The Nazi securitypolice
A 30-year investigation of the malleability of memory. Learning and the banality ofevil (H. Walzman, Trans.). London: Continuum.
andMemory, 12, 361-366. LUBINSKI, D. (2000). Scientific and sociál significance of assessing
LOFTUS, E. E, & LOFTUS, G. R. (1980). On the permanence individual differences: “Sinking shafts at a few critical points”. Annual
of stored information in the human brain. Američan Psychologist, 35, Reviews ofPsychology, 51,405-444.
409-420. LUCHINS, A. (1957). Primacy-recency in impression formation.
LOFTUS, E. F„ & PALMER, J. C. (1974). Reconstruction In C. L. Hovland (Ed.). The order ofpresentation in persuasion.
of automobile destruction./oí/ma/ of Verbal Learning and Verbal New Haven: Yale University Press.
Behavior, 13, 585-589. LURIA, A. R. (1976). Cognitive development: Its culturalandsociál
LOFTUS, E. F_, & PICKRELL, J. E. (1995). The formation of falše foundations. Cambridge, MA: I larvard University Press.
memories. Psychiatrie Annals, 25, 720-725. LURIA, Z., & RUBÍN, J. Z. (1974). The eye of the beholder: Parents’views
LOFTUS, E. E, COAN, J. A., & PICKRELL, J. E. (1996). on sex of newborns. Američan Journal ofOrthopsychiatry, 44,512-519.
Manufacturing falše memories using bits of reality. In L. Reder (Ed.). LUTZ, A., DUNNE, J. D_, & DAVIDSON, R. J. (2007b Meditation and
Implicit memory and metacognition (pp. 195-220). Mahwah, NJ: the neuroscience of consciousness: An introduction. In P. D. Zelazo,
Erlbaum. M. Moscovitch & E. Thompson (Eds.). The Cambridge handbook
LOFTUS, E. E, LOFTUS, G. R., &MESSO.J. (1987). Some fácts ofconsciousness (pp. 499-551). New York: Cambridge University Press.
about “weapon focus”. Law andHuman Behavior, 11,55-62. LYKKEN, D. T. (1982). Research with twins: The concept of emergenesis.
LOFTUS, E. E, SCHOOLERJ. W„ & WAGENAAR, W. A. (1985). The Societyfor PsychophysiologicalResearch, 19,361—373.
The fate of memory: Comment on McCloskey and Zaragoza. Journal LYKKEN, D. T, MCGUE, M., TELLEGEN, A.,
ofExperimentalPsychology: Generál, 114,375-380. & BOUCHARD, T. J., JR. (1992). Emergenesis: Genetic traits that
LOFTUS, G. R. (1972). Eye fixations and recognition memory for may not run in families. Američan Psychologist, 47,1565-1577.
pictures. Cognitive Psychology, 3,525-551. LYMAN, R. (1997, April 15). Michael Dorris dies at 52: Wrotc of his
LOFTUS, G. R. (1985). Size illusion, distance illusion and terrestrial sons suftering. The New York Times, p. 24.
passage. Journal ofExperimentalPsychology: Generál, 114,121—123. LYNN, S. J., KIRSCH, L, BARABASZ, A., CARDENA, E.,
LOFTUS, G. R., &MACKWORTH, N. H. (1978). Cognitive & PATTERSON, D. (1999). Ilypnosis as an empirically supported
determinants of fixation location during picture xievňng,.Journal clinical intervention: The statě of the evidence and a look to the future.
ofExperimental Psychology. Human Perception and Performance, 4, InternationalJournal of Clinical and Experimental Hypnosis, 48,239—259.
565-572. LYUBOMIRSKY, S„ & NOLEN-HOEKSEMA, S. (1995). Effects
LOGUE, A. W. (1991). Thepsychology ofeating anddrinkingtAn of self-focused rumination on negative thinking and interpersonal
introduction (2"d ed.). New York: Freeman. problém solving. Journal of Personality and Sociál Psychology, 69,176-190.
LYUBOMIRSKY, S„ KING, L., & DIENER, E. (2005). The benefits MALLE, B. F. (1999). How people explain behavior: A new theoretical
of frequent positive affect: Docs happiness lead to success? Psychological framework. Personality and Sociál Psychology Review, 3,23-48.
Bulletin, 131,803-855. MALONE, J. C. (2003). Advances in behaviorism: Iťs not what it ušed
MAANI, C., HOFFMAN, H. G., DESOCIO, P. A., MORROW, M„ to be. Journal ofBehavioralEducation, 12, 85-89.
GALIN, C., MAGULA, J., MAIERS, A., & GAYLORD, K. (2008). MALONEY, L.T, & WANDELL, B. A. (1986). Color constancy:
Pain control during wound care for combat-related burn injuries using A method for recovering surface spectral reflectance. Journal
custom articulated arm mounted virtual reality goggles. Journal ofCyber ofthe Optical Society ofAmerica, 3,29-33.
Iherapy and Rehabilitation, 1,193-198. See also, related video: MALT, B., SLOMAN, S„ GENNARI, S., SHI, M„ & WANG, Y.
http://www.scienccntral. com/video/2008/11/11/virtual rcality-hclps- (1999). Knowing versus naming: Similarity and the linguistic
war-heroesrecover-from-burns/. categorization of artifaets. Journal ofMemory andLanguage, 40,
MAAS, J. B. (1998). Power sleep: The revolutionaryprogram thatprepares 230-262.
your mindforpeakperformance. New York: HarperCollins. MANDLER, G. (1975). Mindandemotion. New York: Wiley.
MAASS, A., & CLARK, R. D., III (1984). Hidden impact of minorities: MANDLER, J. (1983). Representation. In P. H. Mussen (Ed.). Handbook
Fifteen vears of minority influence research. PsychologicalBulletin, 95, ofchildpsychology (Vol. 3). New York: Wiley.
428-450. MANN,J. J„ BRENT, D. A., & ARANGO, V. (2001). Ihe ncurobiology
MACAULAY, J. (1970). A shill for charity. In J. Macaulav and genetics of suicide and attempted suicide: a focus
& L. Berkowitz (Eds.). Altruism andhelping behavior (pp. 43-59). Nerv on the serotonergic systém. Neuropsychopharmacology, 24,467-477.
York: Academie Press. MANNING, R„ LEVINE, M., & COLLINS, A. (2007). The Kitty
MACCHI CASSIA, V.,TURATI, C„ & SIMION, F. (2004). Can Genovese murder and the sociál psychology of helping: The parable
a non-specific bias toward top-heavy patterns explain newborns’ face of the 38 Američan Psychologist, 62 (6), 555-562.
preference? Psychological Science, 15,379-383. MANUCK, S. B„ KAPLAN, J. R„ & MATTHEWS, K. A. (1986).
MACCOBY, E. (1998). The two sexes. Cambridge, MA: Harvard Behavioral antecedents of coronary heart disease and atherosclerosis.
University Press. Arteriosclerosis, 6,1-14.
MACCOBY, E. E., &JACKLIN, C. N. (1974). Thepsychology ofsex MAQUET, P. (2000). Functional neuroimaging of normál human sleep
differences. Stanford, CA: Stanford University Press. by positron emission tomography. Journal ofSleep Research, 9,207-231.
MACLEAN, P. D. (1973). A triune concept ofthe brain and behavior MARANGELL, L. B., MARTINEZ, M, JURDI, R. A., & ZBOYAN,
Toronto: Toronto University Press. II. (2007). Neurostimulation therapies in depression: A review
MACLEOD, C. M. (1991). Haif a century of research on the Stroop of new modalities.Zc/ň Psychiatrica Scandinavica, 116,174-181.
effect: An integrative review. PsychologicalBulletin, 109,163-203. MARANGELL, L. B„ MARTINEZ, J. M„ & NIAZI, S. K. (2004).
MACMILLAN, M. (1991/1997). breudevaluated: The completedare. Vagus nerve stimulation as a potential option for treatment-resistant
Cambridge, MA: MIT Press. depression. ClinicalNeuroscience Research, 4, 89-94.
MADDEN, D. R. (2002). The structure and function of glutamate MARCIA, J. E. (1966). Development and validation of ego identify
receptor ion channcls. Nátuře Reviews Neuroscience, 3,91 101. status. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 3,551-558.
MADDI, S. R. (2006). Hardincss: The courage to grow from stresses. MARCIA, J. E. (1980). Identity in adolescence. In J. Adelson (Ed.).
JournalofPositive Psychology, 3,160-168. Handbook ofadolescent psychology. New York: Wiley.
MAGUIRE, E. A., WOOLLETT, K„ & SPIERS, H. J. (2006). London MARCUS, G. F. (1996). Why do children say “breakcd”? Current
taxi drivers and bus drivers: A structural MRI and neuropsvehological Directions in Psychological Science, 5, 81-85.
ansAysts. Hippocampus, 16,1091-1101. MAŘEN, S. (2001). Neurobiology of Pavlovian fear conditioning. Annual
MAGUIRE, E. A., GADIAN, D. G.,JOHNSRUDE, I. S., GOOD, C. D„ Review ofNeuroscience, 24, 897-931.
ASHBURNER, J_, FRACKOW1AK, R. S. J., & FRITH, C. D. (2000). MAŘEN, S. (1999). Neurotoxic basolateral amygdala lesions impair
Navigation- related structural change in the hippocampi of taxi drivers. learning and memory but not the performance of conditional fear
Proceedings ofthe NationalAcademy ofSciences, 97, 4398-4403. in mXs.Journal ofNeuroscience, 19,8696-8703.
MAGUIRE, E. A., SPIERS, H. J_, GOOD, C. D., HARTLEY.T, MARGOLIN, L., & WHITE, L. (1987).The continuing role of physical
FRACKOWIAK, R. S. J„ & BURGESS, N. (2003). Navigation attractiveness in marriage. Journal cfMarriage and the Family, 49,
expertise and the human hippocampus: A structural brain imaging 21-27.
analysis. Hippocampus, 13,208-217. MARKMAN, E. M. (1979). Classes and collections: Conccptual
MAHER, B. A. (1966). Principles ofpsychotherapy: An experimental organization and numerical abilities. Cognitive Psychology, 11,395-411.
approach. New York: McGraw-I lili. MARKMAN, E. M. (1987). How children constrain the possible
MAIER, S. E, & SELIGMAN, M. E. P. (1976). Learned helplessness: meanings of words. In U. Neisser (Ed.). Concepts andconceptual
Theory and evidence. Journal ofExperimental Psychology: Generál, 105, development: Ecological and intellectualfactors in categorizations. New
3-46. York: Cambridge University Press.
MAIN, M., & CASSIDY, J. (1988). Categories of response to reunion MARKUS, II. (1977). Self-schemata and processing information about
with parents at age 6: Predictable from infant attachment the šelf. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 35,63-78.
classifications and stable over a 1-month period. Developmental MARKUS, H., & SENTIS, K. (1982). The šelf in sociál information
Psychology, 24,415-426. processing. In J. Suls (Ed.). Psychologicalperspectives on the šelf(Vol. 1).
MAIN, M., & SOLOMON, J. (1986). Discovery of an insecure Hillsdale, NJ: Erlbaum.
disorganized/disoriented attachment pattern: Procedures, findings MARKUS, H., & SMITH, J. (1981). The influence of self-schema
and implications for the classification ofbehavior. InT. B. Brazelton on the perception of others. In N. Cantor &J. F. Kihlstrom (Eds.).
& M. Yogman (Eds.). Affective development in infanty (pp. 95-124). Personality, cognition, and sociál interaction. Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Norwood, NJ: Ablex. MARKUS, H. R„ & KITAYAMA, S. (1991). Culture and the šelf:
MAJID, A., & LEVINSON, S. C. (2008). Language does provide Implication for cognition, emotion, and motivation. Psychological
support for basic tastes. Behavioral and Brain Scicnces, 31. 86 87. AcHete, 98,224-253.
MAJID, A., BOWEMAN, M„ KITA, S., HAUN, D„ MARLATT, G. A., BAER, J. S., KIVLAHAN, D. R_, DIMEFF, L. A.,
& LEVINSON, S. C. (2004). Can language restructure cognition? LARIMER, M. E„ QUIGLEY, L., SOMERS, J. M, & WILLIAMS, E.
'Ihe čase for space. Trends in Cognitive Sciences, 8,108-114. (1998). Screening and brief intervention for high-risk college student
MALINOW, R., OTMAKHOV, N., BLUM, K. L, & USMÁN, J. drinkers: Results from a 2-year follow-up assessment. Journal
(1994). Visualizing hippocampal synaptic function by optical detection ofConsulting and Clinical Psychology, 66 (4), 604—615.
of Ca2 entry through the N-methyl-D-aspartate channel. Proceedings MARŠI IALL, D. A., BLUMER, L, & MOULTON, D. G. (1981).
ofthe NationalAcademy of Sciences ofthe Unitcd States ofAmerica, 91, Odor detection curvcs for n-pentanoic acid in dogs and humans.
8170-8174. Chemical Senses, 6,445-453.
MARSHALL, G_, & ZIMBARDO, P. G. (1979). Affective MAYR, E. (1960). The emergence of evolutionary novelties. In S. Tax
consequences of inadequately explained physiological arousal.Joz/rW (Ed.). Evolution after Darwin: Vol. 1. The evolution oflife (pp. 349-380).
ofPersonality and Sociál Psychology, 37, 970-988. Chicago: University of Chicago Press.
MARTIN, A.' UNGERLEIDER, L., & HAXBY, J. V. (2000). Category MAZUR, T. (2005). Gender dysphoria and gender change in androgen
specificity and the brain: The sensory/motor model of semantic insensitivity or micropenis. Archives ofSexual Behavior, 34,411-421.
representations of objects. In M. S. Gazzaniga (Ed.). The new cognitive MCALISTER, A., PERRY, C., KILLEN, J„ SLINKARD, L. A.,
neurosciences (pp. 1023-1036). Cambridge, MA: MIT Press. & MACCOBY, N. (1980). Pilot study of smoking, alcohol and drug
MARTIN, N., BOOMSMA, D_, & MACHIN, G. (1997). abuse prevention. Američan JournalofPublicHealth, 70, 719-721.
A twin-pronged attack on complex traits. Nátuře Genetics, 17,387-392. MCBURNEY, D. H. (1978). Psychological dimensions and
MARTINS, Y„ TIGGEMANN, M., & KIRKBRIDE, A. (2007). Those the perceptual analysis of taste. In E. C. Carterette &M. P. Friedman
speedos become them: The role of self-objectification in gav (Eds.). Handbook ofperception (Vol. 6). New York: Academie Press.
and heterosexual mens bodv image. Personality and Sociál Psychology MCCARBER, B. H., & BILLINGTON, R. (2006). Consequences
Bulletin, 33,634. of neuropathic pain: Quality-of-life issues and associatcd costs.
MARUCHA, P. T, KICOLT-GLASER, J. K„ & FAVAGEHI, M. Američan Journal ofManaged Care, 12,263-268.
(1998). Mucosal wound healing is impaircd by examination stress. MCCARTHY, R. A., & WARRINGTON, E. K. (1990). Cognitive
Psychosomatic Mediáne, 60,362-365. neuropsychology: A clinical introduction. New York: Academie Press.
MASGORET, A., & GARDNER, R. (2003). Attitudes, motivation, MCCAULEY, C. (1989).The nátuře of sociál infiuence in groupthink:
and second-language learning: A meta-analysis of studies conducted Compliance and internalization.Journal ofPersonality and Sociál
by Gardner and associates. Language Learning, 53 (1). 123-163. Psychology, 57,250-260.
MASLACH, C. (1979). The emotional consequences of arousal without MCCLELLAXD, D. C. (1987). Human motivation. New York:
reason. In C. E. Izard (Ed.). Emotion in personality andpsychopathology. Cambridge University Press.
New York: Plenům. MCCLELLAND, J. L.' & RUMELHART, D. E. (1981). An intcractive
MASLOW, A. 11. (1970). Motivation andpersonality (2,:d ed.). New York: model of context effeets in letter perception: Pt. 1. An account of basic
I larper and Row. findings. PsychologicalReview, 88,375-407.
MASSARO, D., & LOFTUS, G. R. (1996). Sensory storagc: Icons MCCLINTOCK, M. K. (1971). Menstrual synchrony and suppression.
and echoes. In E. L. Bjork & R. A. Bjork (Eds.). Handbook ofperception Nátuře, 229,244-245.
and cognition (Vol. 10, pp. 68-101). New York: Academie Press. MCCRAE, R. R., & COSTA, P. T, JR. (1987). Validation
MASSON.J. M. (1984). The assault on truth. New York: Farrar, Straus of the five-factor model of personality across Instruments and observers.
& Giroux. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 52, 81-90.
MASUDA, M., & IIOLMESjT. H. (1978). Life events: Perceptions MCCRAE, R. R., & COSTA, P. T, JR. (1999). A five-factor theory
and frequencies. Psychosomatic Mediáne, 40,236-261. of personality. In L. A. Pervin (Ed.). Handbook ofPersonality: Theory
MASUDA, T, & NISBETT, R. E. (2001). Attending holistically versus andResearch. New York: Guilford.
analytically: Comparing the context sensitivity ofJapanesc MCCRAE, R. R„ & COSTA, P. T, JR. (2006). Cross-cultural
and KmeňcMiS. Journal of Personality and Sociál Psychology, 81,922-934. perspectives on adult personality trait development.
MASUDA, T, ELLSWORTH, P. C.’ MESQUITÁ, B„ LEU, J„ In D. K. Mroczck &T. D. Little (Eds.). Handbook ofpersonality
TANIDA, S„ & VAN DE VEERDONK, E. (2008). Placing the face development (pp. 129-145). Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum
in context: Cultural differences in the perception of facial emotion. Associates Publishcrs.
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 94,365-381. MCELREE, B. DOSHER, B. A. (1989). Seriál position and set size
MATAS, L., AREND, R. A., & SROUFE, L. A. (1978). Continuity in short-term memory. The time course of recognition./ůz/z/zz//
of adaption in the second year: The relationship between quality ofExperimental Psychology: Generál, 118,346-373.
of attachment and later competence. Child Development, 49,547-556. MCGHIE, A., & CHAPMAN, J. (1961). Disorders of attention
MATHES, E. W. (1975). The effeets of physical attractiveness and perception in earlv schizophrenia. British Journal ofMedical
and anxiety on heterosexual attraction over a series of five encountcrs. Psychology, 34,103-116.
Journal ofMarriage and the Family, 37,769-773. MCGURK, H., & MACDONALD, J. (1976). Hearing lips and seeing
MATTHEWS, D. F. (1972). Response patterns of single neurons voices. Nátuře, 264, 746 748.
in the tortoise olfactory epithelium and olfactorv bulb. Journal MCHUGH, P„ 1JEF, H. L, FREYD, P. P., & FETKEWICZ, J. M.
ofGenerál Physiology, 60,166-180. (2004). From rcfusal to rcconciliation. Journal ofNervous and Mental
MATTILA, M.-L., KIELINEN, M„ JUSSILA, K„ LINNA, S.-L., Disease,\92,525-53\.
BLOIGU, R„ EBELING, H., &MOILANEN, I. (2007). An MCKENNA, R. J. (1972). Some effeets of anxiety level and food cucs
epidemiological and diagnostic study of Asperger syndrome according on the eating behavior of obese and normál subjects./ozzz™/
to four sets of diagnostic eriteria. Journal ofthe Američan Academy ofPersonality and Sociál Psychology, 22,311-319.
ofChild andAdolescent Psychiatry, 46,636-646. MCMILLAN.T M„ &RACHMAN, S.J. (1987). Fearlessness
MAYER, J. D., & SALOVEY, P. (1997). What is emotional? In and couragc: A laboratory study of paratrooper veterans
P. Salovey & D. Sluyter (Eds.). Emotional development andemotional of the Falklands War. British Journal ofPsychology, 78,375-383.
intelligence: Implicationsfor educators (pp. 3-31). New York: Basic Books. MCNALLY, R. J. (2003). Remembering Trauma. Cambridge, MA:
MAYER,J. D„ & SALOVEY, P. (1997). What is emotional intelligence? Harvard University Press.
In P. Salovey & D. J. Sluyter (Eds.). Emotionaldevelopment MCNEILL, D. (1966). Developmental psycholinguistics. In F. Smith
and emotional intelligence: Educational implications (pp. 4-30). New & G. A. Miller (Eds.). Thegenesis oflanguage: Apsycholinguistic approach.
York: Basic Books. Cambridge, MA: MIT Press.
MAYER, J. D., ROBERTS, R. D„ & BARSADE, S. G. (2008). Human MEHLER, J„ JUSCZYK, P„ LAMBERTZ, G„ HALSTED, N„ ct al.
abilities: Emotional intelligence. Annual Review ofPsychology, 59,507—536. (1988). A precursor of language acquisition in young infants. Cognition,
MAYER, J. D., SALOVEY, P, & CARUSO, D. (2002). The 29 (2), 143-178.
Mayer-Salovey-Caruso Emotional Intelligence Test (MSCETT). MEIER, R. P. (1991). Language acquisition by deaf children. Američan
Version 2.0. Toronto, Canada: Multi Health Svstems. Scientist, 79,60-76.
MAYER, J. D., SÁLOVÉY, P. & CARUSO, D. R. (2004). A further MELTON, A.W. (1963). Implications of short-term memory for
consideration of the issues of emotional intelligence. Psychological a generál theory of memory. JournalofVerbal Learning and Verbal
Inquiry, 15,249-255. Behavior, 1,1-21.
MAYER, J. D_, SALOVEY, P, & CARUSO, D. (2008). Emotional MELTZOFE A. N. (1995). Understanding the intentions of others:
intelligence: New abilitv or eclectic traits? Američan Psychologist, 65, re-enaetment of intended acts by 18th-month-old children.
503-517. Developmental Psychology 31, 838-850.
MELTZOFF, A. N., & DECETY, J. (2003). What imitation tclls us MINEKA, S., & COOK, M. (1988). Sociál learning and the acquisition
about sociál cognition. Philosophical Transactions ofthe Rayal Society, B, of snake fear in monkeys. In T R. Zentall & B. G. Galef (Eds.). Sociál
358,491-500. learning: Psychological andbiologicalperspectives (pp. 3-28). Erlbaum,
MELZACK, R. (1973). Thepuzzle ofpain. New York: Basic Books. Hillsdaíe, ŇJ.
(Česky7: Záhada bolesti. Praha: Avicenum, 1978.) MINUCHIN, S, ROSMAN, B. L., & BAKER, L. (1978). Psychosomatic
MELZACK, R., & WALL, P. D. (1982,1988). Tbe challenge ofpain. New families: Anorexia nervosa in context. Cambridge, MA: Harvard
York: Basic Books. University Press.
MELZACK, R. (1990). The tragédy of needless pain. Scientific Američan, MISCHEL, W. (1973). Toward a cognitive sociál learning
1NL,T1-TA. reconceptualization of personality. PsychologicalReview, 80,272-283.
MERVIS, C. B., & PANI, J. R. (1981). Acquisition of basic object MISCHEL, W. (1993). Introduction to personality (5'h ed.). Fořt Worth:
categories. Cognitive Psychology, 12,496-522. Harcourt Brace Jovanovich.
MERVIS, C. B., & ROSCH, E. (1981). Categorization of natural objects. MISCHEL, W. (2004). Toward an integrative science of the person.
In M. R. Rosenz & L. W. Porter (Eds.). Annual Review cfPsychology Annual Review ofPsychology, 55,1—22.
(Vol. 21). Palo Alto, CA: Annual Reviews. MISHKIN, M„ UNGERLEIDER, L. G., & MACKO, K. A. (1983).
MESQUITA, B. (2001). Emotions in collectivist and individualist Object vision and spatial vision: Two cortical pathways. Trends
contexts.Joz/mň/ ofPersonality and Sociál Psychology, 80,68-74. in Neuroscience, 6,414-417.
MESSICK, S. (1992). Multiple intelligences or multilevel intelligence? MITA, T. H., DERMER, M, & KNIGHT, J. (1977). Reversed facial
Selective emphasis on distinctive properties of hierarchy: On Gardners images and the mere-exposure hypotheses. Journal ofPersonality
Frames of Mind and Stcrnbcrgs Beyond IQ_in the context of theory and Sociál Psychology, 35,597-601.
and research on the structure of human abilities..Journal ofPsychological MITCHELL, C. J, HEYES, C. M, GARDNER, M. R„
Inquiry, 1,305-384. & DAWSON, G. R. (1999). Limitations of a bidirectional control
MEZZÁCAPPA, E. S., KATKIN, E. lS„ & PALMER, S. N. (1999). proceduře for the investigation of imitation in rats: Odour cues
Epinephrine, arousal, and emotion: A new look at two-factor theory. on the manipulandum. Quarterly Journal ofExperimental Psychology, 52,
Cognition andEmotion, 13,181-199. 193-202.
MIDDLETON, E A., & STRICK, P. L. (1994). Anatomie evidence MITCHELL, J. E„ & DEZWAAN, M. (1993). Pharmacological
for ccrebellar and basal ganglia involvement in higher cognitive treatments of binge eating. In C. E. Fairbum
function. Science, 266,458-463. & G. T. Wilson (Eds.). Binge eating:Nátuře, assessment,
MIKLOWITZ, D. J., &JOHNSON, S. L. (2006).The psychopathology and treatment. New York: Guilford.
and treatment of bipolar disorder. Annual Review of Clinical Psychology, MITCHELL, K. J., &JOHNSON, M. K. (2000). Source monitoring:
2,199-235. Attributing mental experiences. In E. Tulving & F. I. M. Craik (Eds.).
MIKLOWITZ, D. J., & CRAIGHEAD, W. E. (2007). Psychosocial The Oxford Handbook ofMemory (pp. 179-195). New York: Oxford
treatment for bipolar disorder. In P. E. Nathan & J. M. Gorman (Eds.). University Press.
Aguide to treatmmts that work (3rd cd.), (pp. 309-322). Oxford: Oxford MITCHELL, K J., YBARRA, M.l & FINKELIIOR, D. (2007).
University Press. The relativ* importance of online victimization in understanding
MILAM, J. E„ RICHARDSON, J. L., MARKS, G., KEMPER, C. A., depression, delinquency, and substance use. Child Maltreatment, 12,
& MCCUTCHAN, A. J. (2004). The roles of dispositional optimism 314-324.
and pessimism in HIV disease progression. Psychology & Health, 19, MOFFITT,T. E. (1990). Juvenile delinquency7 and attention deficit
167-181. disorder: Boys’development trajectories from age 3 to age 15. Child
MILGRAM, S. (1963). Behavioral study of obedience./owrraz/ Development, 61,893-910.
ofAbnormal and Sociál Psychology, 67,371-378. MOFFITT,T. E. (1993). The ncuropsychology of conduct disorder.
MILGRAM, S. (1964). Issues in the study of obedience: A reply Development andPsychopathology, 5,135-151.
to Baumrind. Američan Psychologist, 19, 848-852. MONAHAN, J. (2001). Major mental disorder and violcncc:
MILGRAM, S. (1974). Obedience to authority.An experimentalview. New Epidemiology and risk assessment. In G. Pinard & L. Pagani (Eds.).
York: Harper & Row. Clinical assessment ofdangerousness. New York: Cambridge University
MILLAR, M. G., & TESSER, A. (1989). The effects Press.
of affective-cognitive consistency and thought MONEY, J. (1980). Endocrine influences and psychosexual status
on the attitude-behavior Journal ofExperimental Sociál spanning the life eyele. In H. M. Van Praag (Ed.). Handbook
Psychology, 25,189-202. ofbiologicalpsychiatry (Part 3). New York: Marcel Dekker.
MILLER, E. K., & COHEN, J. D. (2001). An integrative theory MONEY, J. (1987). Sin, siekness, or status? Homosexuál gender identity
of prefrontal cortex function. Annual Review ofNeuroscience, 24, and psychoneuroendocrinology.yíwzďricňtt Psychologist, 42,384-400.
167-202. MONEY, J., WEIDEKING, C., WALKER, P. A., & GAIN, D. (1976).
MILLER, G. A. (1956). The magical number seven plus or minus two: Combined antiandrogenic and counseling programs for treatment
Somc limits on our capacity for processing information. Psychological for 46 XY and 47 XXY sex offenders. In E. Sacher (Ed.). Hormones,
Review, 63,81-97. behavior andpsychopathology. New York: Raven Press.
MILLER, G. A., & GILDEA, P. M. (1987). How children learn words. MONSELL, S. (1979). Recency, immediate recognition memory,
Scientific Američan, 257,94-99. and reaction time. Cognitive Psychology, 10,465-501.
MILLER, J. G. (1984). Culture and the development of everyday sociál MORAN, J., & DESIMONE, R. (1985). Selective attention gates visual
explanation. Journal of Personality and Sociál Psychology, 46,961-978. processing in the extrastriatc cortex. Science, 229,782-784.
MILLER, N. E., & DOLLARD, J. (1941). Sociállearning and imitation. MORAY, N. (1969b). Attention: Selectiveprocesses in vision andhearing.
New Haven, CT: Yale University Press. London: Hutchinson.
MILLER, N. E., & KESSEN, M. L. (1952). Reward effects of food via MORELAND, R. L„ & BEACH, S. R. (1992). Exposure effects
stomach fistula compared with those of food via mouth. Journal in the class-room: The development of affinity among students. Journal
ofComparative and Physiological Psychology, 45,555-564. ofExperimental Sociál Psychology, 28,255-276.
MILLS,J. (1979). Sixyears with God. New York: A & W Publishers. MORELAND, R. L„ & ZAJONC, R. B. (1979). Exposure effects may
MILNER, B. (1970). Memory and the medial temporal regions not depend on stimulus recognition. Journal ofPersonality and Sociál
of the brain. In K. H. Pribram & D. E. Broadbent (Eds.). Biology Psychology, 37, 1085-1089.
of memory. New York: Academie Press. MORGAN, A. B., & LILIENFELD, S. O. (2000). A metaanalytic
MILNER, B., CORKIN, S., & TEUBER, H. L. (1968). Further analysis review of the relation between antisocial behavior and
of the hippocampal amnesic syndrome: 14-year follow-up study ncuropsychological measures of executive function. Clinical
of H. M. Neuropsychologia, 6,215-234. Psychological Review, 20,113-136.
MORRIS, M. W., & PENG, K. (1994). Culture and cause: Američan NEISSER, U. (Ed.). (1982). Memory observed: Remembering in natural
and Chinese attributions for sociál and physical events. Journal contexts. New York: Freeman.
ofPersonality and Sociál Psychology, 67,949-971. NEISSER, U. (1988). Five kinds of self-knowledge. Philosophical
MORRISON, A., RENTON, J_, DUNN, H., WILLIAMS, S., Psychology, 1,35-59.
& BENTALL, R. (2003). Cognitive therapyforpsychosis. New York: NEISSER, U., & HARSCH, N. (1993). Phantom flashbulbs: Falše
Roudedge. recollections of hearing the news about Challenger. In E. Winograd
MOSCOVICI, S. (1976). Sociál influence and sociál change. London: &U. Neisser (J-.ůs.).Affect and accuracy in recall: Studies offlashbulb"
Academie Press. memories (pp. 9-31). Cambridge: Cambridge University Press.
MOSCOVICI, S., &ZAVALLONI, M. (1969). The group as a polarizer NELSON, R. J., & CHIAVEGATTO, S. (2001). Molecular basis
of attitudes. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 12,125-135. of aggrcssion. Trends in Neurosciences. 24. 713-719.
MOSCOVICI, S„ LAGE, E„ & NAFFRECHOUX, M. (1969). NEMETH, C. (1986). Differential contributions of majority
Influence of a consistent minority on the responses of a majority in and minority influence. PsychologicalReview, 93,23-32.
a color perception task. Sociometry, 32, 365-379. NES, L. S., & SEGERSTROM, S. C. (2006). Dispositional optimism
MOSIMANN, U. P., et al. (2000). Mood effects of repetitive transeranial and coping: A meta-analytic review. Personality and Sociál Psychology
magnetic stimulation of left prefrontal cortex in healthy volunteers. Review, 10,235 251.
Psychiatry Research, 94 (3), 251-256. NEUMANN, R. (2000). The causal influence of attributions on emotions.
MOŠKOWITZ, G. B., SKURNIK, 1., & GALINSKY, A. D. (1999). A procedura! priming approach. Psychological Science, 11,179-182.
The history of dual-process notions, and the tiiture of preconscious NEWCOMB, M. D., RABOW, J., & HERNANDEZ, A. C. R. (1992).
control. In S. Chaiken & Y. Trope (Eds.). Dual-process theories in sociál A cross-national study of nuclear attitudes, normative support,
psychology (pp. 12-36). New York: Guilford Press. and activist behavior: Additive and interactive effects. Journal cfApplied
MOŠKOWITZ, H. R„ KUMRAICH, V, SHARMA, H., JACOBS, L., Sociál Psychology, 22, 780-200.
& SHARMA, S. D. (1975). Cross-cultural differcnce in simple taste NEWCOMB, T. M. (1943). Personality andsociál change. New York:
preference. Science, 190,1217-1218. Dryden Press.
MOVSHON, J. A., & VAN SLUYTERS, R. C. (1981). Visual neural NEWCOMB, T. M., KOENING, K. E„ FLACKS, R„
development. AnnualReview ofPsychology, 32,477-522. & WARWICK, D. P. (1967). Persistence and change: Bennington College
MOWRER, O. H. (1947). On the dua! nátuře of learning: and its students after twenty-five years. New York: Wiley.
A reinterpretation of “conditioning” and “problem-solving". Harvard NEWELL, A., & SIMON, II. A. (1972). Humanproblém solving.
Educational Review, 17,102-148. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.
MUKHOPADHYAY, P., & TURNER, R. M. (1997). Biofeedback NEWMAN, D. L., TELLEGEN, A., & BOUCHARD, T. J„ JR. (1998).
treatment of essential hypertension. Sociál Science International, 13,1-9. Individual differences in adult ego development: Sources of influence
MUNDO, E., ZANONI, S., & ALTAMURA, A. C. (2006). Genetic in twins reared apart. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 74,
issues in obsessive-compulsive disorder and related disorders. 985-995.
Psychiatrie Annals, 36,495-512. NEWPORT, E. L. (1990). Maturational constraints on language learning.
MUŇOZ, R. F., LENERT, L. L„ DELUCCHI, K., STODDARD, J_, Cognitive Science, 14,11-28.
PEREZ, J. E„ PENILLA, C„ & PEREZSTABLE, E. J. (2006). NEW SCIENTIST (2002). Relax: youre not that tempting.New
Toward evidence-based Internet interventions: A Spanish/English Scientist, 174,25.
Web site for international smoking cessation trials. Nicotine & Tobacco NEZU, A. M., NEZU, C. M., & PERRI, M. G. (1989). Problem-solving
Research, 8, 77—87. therapyfor depression: Theory, research, and clinicalguidelines. New York:
MURAVEN, M„ TICE, D. M„ & BAUMEISTER, R. F. (1998). Wiley.
Self-control as a limited resource: Regulátory depletion patterns. NICHD Early Childcare Research Network (2004). Are child
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 74,774—789. development outcomes related to before- and after-school care
MURDOCK, B. B., JR. (1962). The seriál position effect in free recall. arrangements? Child Development 75,280-295.
Journal ofExperimental Psychology, 64,482-488. NIELSEN.T. A., & STENSTROM, P. (2005). What are the memory
MURIS, P., STEERNEMAN, P„ MERCKELBACH, 11., sources of dreaming? Nátuře, 437,1285-1289.
&MEESTERS, C. (1996). Parental modeling and fearfulness NISAN, M., & KOHLBERG, L. (1982). Universality and variation
in middle childhood. Behavioral Research and 'Iherapy, 28,263-267. in mora! judgment: A longitudinal and cross-sectional study in Turkey.
MURPHY, G. L., & BROWNELL, H. H. (1985). Category Child Development, 53, 865-876.
differentiation in object recognition: Typicality constraints on the basic NISBETT, R. E„ & ROSS, L. (1980). Human inference: Strategies
category advantage,Journal ofExperimental Psychology, 11,70. and shortcomings ofsociáljudgment. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.
MURSTEIN, B. I. (1972). Physical attractiveness and marital choice. NISBETT, R. E., PENG, K., CHOI, L, & NORENZAYAN, A. (2001).
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 22, 8-12. Culture and systems of thought: Holistic versus analytic cognition.
MUSSWEILER,T. (2006). Doing is for thinking! Stereotype activation Psychology Review, 108,291-310.
byr stereotypic movements. Psychological Science, 17 (1), 17-21. NOBLE, M..TREGEAR, S. J..TREADWELL, J. R.,
MYERS, D. G., &LAMM, H. (1976). The group polarization & SCHOELLES, K. (2008). Long-term opioid therapy for chronic
phenomenon. Psychological Bulletin, 83,602-627. non-cancer pain: A systematic review and metaanalysis of efficacy
MYRTEK, M. (2007). Type A behavior and hostility as independent risk and safety. Journal ofPain and Symptom Management, 35,214—228.
factors for coronary heart disease. In J. Jordán, B. Barden NOCK,M. K., BORGES, G., BROMET, E. J., ALONSO.J.,
& A. M. Zeiher (Eds.). Contributions toward evidence-based ANGERMEYER, M., BEAUTRAIS, A., BRUFFAERTS, R.,
psychocardiology: A systematic review ofthe literatuře (pp. 159-183). ClIIU, W.T, DE GIROLAMO, G., GLUZMAN, S., DE
Washington, DC: Američan Psychological Association. GRAAF, R, GUREJE, O., HARO,J. M., HUANG, Y., KARAM, E„
NACOSTE, R. W. (1990). Sources <fstigma: Analyzing thepsychology KESSLER, R. C„ LEPINE, J. P„ LEVINSON, D.,
ofajfrmative action. Law and Policy, 12,175-195. MEDINA-MORA, M. E„ ONO, Y., POSADA-VILLA, J.,
NANDA, S. (1998). Neither man nor woman: Ihe Hijras cfIndia. Belmont, & WILLIAMS, D. (2008). Cross-national prevalence and risk factors
CA: Wadsworth Publishing. for suicidal ideation, plans and attempts. British JournalofPsychiatry,
NATHANS, J. (1987). Molecular biology’ of visual pigments.yínraa/ 192,98-105.
Review ofNeuroscience, 10,163-164. NOLEN-HOEKSEMA, S. (2000). Ihe role of rumination in depressive
NATIONAL INSTITUTE ON DRUG ABUSE. (2002). 2001 Monitoring disorders and mixed anxiety/depressive symptoms. Journal ofAbnormal
thefuture survey reteased. www.nida.nih.gov/MedAQdv/00/HHS12-14.html. Psychology,\If),SIA-S-D..
NATIONAL SLEEP FOUNDATION (2006). Sleep inAmerica Poli. NOLEN-HOEKSEMA, S. QWT). Abnormal Psychology (4tb ed.). New
Washington, DC: National Sleep Foundation. York: McGraw-Hill.
NOLEN-HOEKSEMA, S., & LARSON, J. (1999). Coping with loss. OLDS, J. (1956). Pleasure centers in the brain. ScientificAmeričan, 195,
Mahwah, NJ: Erlbaum. 105-116.
NOLEN-HOEKSEMA, S., & MORROW, J. (1991). A prospective OLSON, H. C„ FELDMAN, J. J.. STRE1SSGUTH, A. P,
study of depression and distress following a natural disaster: The 1989 SAMPSON, P. D„ & BOOSTF.IN, F. L. (1998). Neuropsychological
Loma Prieta earthquake. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 61, deficits in adolescents with fetal alcohol syndrome: Clinical findings.
105-121. Alcoholism: Clinical Id ExperimentalResearch, 22,1998-2012.
NOLEN-HOEKSEMA, S., WISCO, B. E„ &LYBOMIRSKY, S. OLSSON, A., & PHELPS, E. A. (2007). Sociál learning of fear. Nátuře
(2008). Rethinking rumination. Perspectives on Psychological Science, 3, Neuroscience. 10: 9,1095-1102.
400-420. ORNE.M.T., &.HOLLAND, C. C. (1968). On the ecological validity
NOLL, S. M. & FREDRICKSON, B. L. (1998). A mediational model of laboratoř}’ deceptions. IntemationalJournal ofPsychiatry, 6,282-293.
linking self-objectification, body shame, and disordered eating. OSHEROW, N. (1984). Making sense of the nonsensical: An analysis
Psychology ofWomen Quarterly, 22,623-636. ofJonestown. In E. Aronson (Ed.). Readings about the sociál animal
NORCROSS, J. C. (2002). Empirically supported therapy relationships. (4,h ed., pp. 68-86). New York: Freeman.
In J. C. Norcross (Ed.). Psychotherapy relationships that work Therapist OSHERSON, D„ PERANI, D., CAPPA, S„ SCHNUR.T, GRASSI, F„
contributions and responsiveness topatients (pp. 3-16). London: Oxford & FAZIO, F. (1998). Distinct brain loci in deductive versus
University Press. probabilistic reasoning. Neuropsychologia, 36,369-376.
NORDIN, V., & GILLBERG, C. (1998). The long-term course OSHERSON, D. N, SMITH, E. E„ WILKIE, O., LOPEZ, A.,
of autistic disorders: Update on follow-up studies. Acta Psychiatrica & SHAFIR, E. B. (1990). Category based induction. Psychological
Scandinavica, 97,99-108. Rraiew, 97,185-200.
NORENZAYAN, A., & NISBETT, R. E. (2000). Culture and causal OVERMIER, J. B., & MURRISON, R. (1998). Animal models reveal
cognition. Current Directions in Psychological Science, 9,132-135. the “psych” in the psychosomatics of peptic uleers. Current Directions
NORMAN, R. (1975). Affective-cognitive consistency, attitudes, In Psychological Science, 6,180-184.
conformity, and behavior. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 32, OVERMIER, J. B„ & SELIGMAN, M. E. P. (1967). Effeets
83-91. of inescapable shockupon subsequent escape and avoidance
NORRIS, E H., PERILLA, J. L„ IBANEZ, G. E., & MURPHY, A. D. responding.Joumal ofComparative and Physiological Psychology, 63,28.
(2001). Sex differences in symptoms of posttraumatic stress: Does PACKER, D. J. (2008). Identifying systematic disobedience in Milgrams
culture play a role? Journal ofTraumatic Stress, 14, 7-28. obedience experiments: A metaanalytic review. Perspectives
NORTH, C. (1987). Welcome silence. New York: Simon and Schuster. on Psychological Science, 3 (4), 301-304.
NORTON, M. L, MONIN, B., COOPER, J., & HOGG, M. A. (2003). PAICHELER, G. (1977). Norms and attitude change: Pt. 1. Polarization
Vicarious dissonance: Attitude change from the inconsistency of others. and styles of behavior. European Journal ofSociál Psychology, 7,5-14.
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 85 (1), 47-62. PAKENHAM, K. L, CHIU, J., BURSNALL, S., & CANNON.T.
NOSOFSKY, R. M., & JOHANSEN, M.K. (2000). Exemplar-based (2007). Relations between sociál support, appraisal and coping
accounts of “multiple-system" phenomena in perceptual categorization. and both positive and negative outcomes in young careers. Journal
Psychonomic Bulletin and Review, 7,375-402. ofHealth Psychology, 12,89-102.
NOVICK, L. R. (1988). Analogical transfer, problém similarity, PALLIS, C. A. (1955). Impaired identification of faces and places with
and expertise.Journal ofExperimental Psychology: Learning, Memory agnosia for colors. Journal <fNeurology, Neurosurgery, and Psychiatry, 18,
and Cognition, 14,510-520. 218-224.
NUCCIJ, L. (1981). The development of personál concepts: A domain PALMER, S. E. (1975). The effect of contextual scenes
distinct from moral or societal concepts. Child Development, 52, on the identification of objects. Memory and Cognition, 3,519-526.
114-121. PANAGOPOULOU, E., MAES, S„ RIME, B_, & MONTGOMERY, A.
NUTT, D.J., &MALIZIA, A. L. (2004). Structural and functional brain (2006). Sociál sharing of emotion in anticipation of cardiac surgery -
changes in posttraumatic stress disorder. Journal of Clinical Psychiatry, Effeets on preoperative distress. Journal ofHealth Psychology, 11,809-820.
65 (Suppl. 1), 11-17. PANKSEPP, J. (yn^.Affective neuroscience: Thefoundations ofhuman
OATLEY, K., &. JENKINS, J. M. (1996). Understanding emotions. and animal emotions. New York: Oxford University Press.
Cambridge, MA: Blackwell. PAPAFRAGOU, A., HULBERT, J„ &TRUESWÉLL.J. (2008). Does
OCHSNER, K. N„ & GROSS, J. J. (2007).The neural archirecture language guide event perception? Evidence from eye movements.
of emotion regulation. In J. J. Gross (Ed.). Handbook ofemotion Cognition, 108,155-184.
regulation (pp. 87-109). New York Guilford Press. PAPAFRAGOU, A., MASSEY, C„ & GLEITMAN, L. (2002). Shake,
OCHSNER, K. N., & LIEBERMAN, M. D. (2001). The emergence rattle, “n” roli: The representation of motion in thought and language.
of sociál cognitive neuroscience. Američan Psychologist, 56,717-734. Cognition, 84,189-219.
O’CONNOR, K., HALLAM, R„ & RACHMAN, S. (1985). PARK, S., & CATRAMBONE, R. (2007). Sociál facilitation effeets
Fearlessness and courage: A replication experiment. British Journal of virtual humans. Human Factors, 49 (6). 1054-1060.
ofPsychology, 2b, 187-197. PARKER, G., JOHNSTON, P„ & HAYWARD, L. (1988). Parental
OFFIR, C. (1982). Human sexuality. San Diego: Harcourt Brace “expressed emotion” as a predictor of schizophrenic relapse. Archives
Jovanovich. ofGenerál Psychiatry, 45, 806-813.
OFSHE, R. (1992). Inadvertent hypnosis during interrogation: Falše PARKINSON, B„ &MANSTEAD, A. S. R. (1992). Appraisal
confessions to dissociative statě; misidentified multiple personality as the cause of emotion. In M. S. Clark (Ed.). Review ofpersonality
and the satanic cult hypothesis. IntemationalJournal of Clinical andsociálpsychology (Vol. 13, pp. 122-149). Newbury Park, CA: Sage.
and Experimental Hypnosis, 40,125-156. PARKINSON,B„ &TOTTERDELL, P. (1999). Classifying
OGBORNE, A. C. (1993). Assessing the effectiveness of Alcoholics affect-regulation strategies. Cognition andEmotion, 13,277-303.
Anonymous in the community: Meeting the challenges. PASUPATHI, M. (1999). Age differences in responses to conformity
In B. S. McCrady & W. R. Miller (Eds.). Research on Alcoholics pressure for emotional and nonemotional materiál. Psychology and
Anonymous: Opportunities and alternatives (pp. 339-355). New Aging, 14,170-174.
Brunswick, NJ: Alcohol Research Documentation. PATALANO, A. L., SMITH, E. E.JONIDESJ., & KOEPPE, R. A.
OHMAN, A. (2000). Fear and anxiety: Evolutionary, cognitive, (2002). PET evidence for multiple strategies of categorization.
and clinical perspectives. In M. Lewis &J. M. Haviland-Jones (Eds.). Cognitive, Affective, andBehavioralNeuroscience. 1.360-370.
Handbook ofemotions (2"d ed., pp. 573-593). New York: Guilford. PATEL, V. L., & GROEN, G. J. (1986). Knowledge based solution
OJEMANN, G. (1983). Brain organization for language from strategies in medical reasoning. Cognitive Science, 10,91.
the perspective of electrical stimulation mapping. Behavioral and Brain PATTERSON, F. G. (1978). The gestures of a gorilla: Language
Sciences, 6,189-230. acquisition in another pongid. Brain andLanguage, 5,72 97.
PATTERSON, F. G.,l & LINDEN, E. (1981). The education ofKoko. New PETERSON, L. R„ & PETERSON, M. J. (1959). Short-term retention
York: Holt, Rinehart & Winston. of individua! verbal itcnis. Journal ofExperimental Psychology, 10,12-21.
PATTERSON, G. (1974). Intervention for boys with conduct problems: PETROVA, P. K„ CIALDINI, R. B., & SILLS, S. J. (2007).
Multiple settings, treatment, and criteria. Journal of Consulting and Consistency-based compliance across cultures. Journal ofExperimental
Clinical Psychology, 42,471-483. Sociál Psychology, 43 (1), 104—111.
PATTERSON, G. R., LITTMAN, R. A., & BRICKER, W. A. (1967). PETTIGREW,T. F. (1979). The ultimate attribution error: Extending
Assertive behavior in children: A step toward a theory of aggression. Allporťs cognitive analysis of prejudice. Personality and Sociál
Monographs ofthe Societyfor Research in Child Development Psychology Bulletin, 5,461-476.
(Seriál No. 113), 5. PETTY, R. E., & CACIOPPO J.T (1981). Attitudes andpersuasion:
PAULHUS, D. (1982). Individua! differences, self-presentation, Classic and contemporary approaches. Dubuque, IA: Wm. C. Brown.
and cognitive dissonance: Their concurrent operation in forced PETTY, R. E., & CACIOPPO J.T. (1984). The effects of involvement
compliance. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 43,838—852. on responses to argument quantity and qualitv: Centrál and peripheral
PAULUS, P. B. (1998). Developing consensus about groupthink after all routes to persuasion. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 46,69-81.
these years. Orgamzational Behavior andHuman Decision Processes, 73, PETTY, R. E., & CACIOPPO, J.T. (1986). Elaboration likelihood
362-374. model of persuasion. In L. Berkowitz (JLA.). Advances in experimental
PAVLOV, I. P. (1927). Conditioned reflexes. New York: Oxford University sociálpsychology (Vol. 19, pp. 123-205). New York: Academie Press.
Press. (Česky viz Sebrané spisy, III/2. Praha: Státní zdravotnické PETTY, R. E., & WEGENER, D.T (1999). The elaboration likelihood
nakladatelství, 1953.) model: Current status and controversies. In S. Chaiken & Y. Trope (Eds.).
PAYNE, B. K. (2006). Weapon bias: split-second decisions and unintended Dual-process theories in sociálpsychology (pp. 41-72). New York: Guilford.
stereotyping. Current Directions in Psychological Science, 15 (6), 287-291. PETTY, R. E„ CACIOPPO, J.Ť., & GOLDMAN, R. (1981). Personál
PECINA, S„ CAGNIARD, B., BERRIDGE, K. C., ALDRIDGE, J. W, involvement as a determinant of argument-based persuasion. Journal
& ZHUANG, X. (2003). I lypcrdopaniinergic mutant mice háve ofPersonality and Sociál Psychology, 41, 847-855.
higher “wanting” but not “liking” for sweet rewards.Journal PETTY, R. E., OSTROM,T. M„ & BROCK,T. C. (1981). Historical
ofNeuroscience, 23,9395-9402. foundations of the cognitive response approach to attitudes and
PEDERSEN, N. L., PLOMIN, R., MCCLEARN, G. E„ persuasion. In R. E. Petty.T. M. Ostrom, &T. C. Brock (Eds.).
& FRIBERG, L. (1988). Neuroticism, cxtraversion and related traits Cognitive responses in persuasion. Hillsdaíe, NJ: Erlbaum.
in adult twins reared apart and reared together.Journal ofPersonality PEYTREMANN-BRIDEVAUX, L, FAEH, D„
and Sociál Psychology, 55,905-957. & SANTOS-EGGIMANN, B. (2007). Prevalence of overweight
PEELE, S. (1988). Fools for love: The romantic ideál, psychological and obesity' in rural and urban settings of 10 European countries.
theory, and addictive love. In R. J. Sternberg &M. L. Bames (Eds.). Preventivě Mediáne, 44,442-446.
Thepsychology oflove (pp. 159-188). New Haven, CT: Yale University PEZDEK, K„ FINGER, K., & HODGE, D. (1997). Planting falše
Press” childhood memories: The role of event plausibility. Psychological Science,
PELHAM, W. E, & BENDER, M. E. (1982). Peer relationships 8,437-441.
in hyperactivc children. In K. Gadow & I. Bialer (Eds.). Advances PHAN, M. L., SCHENDEL, K. L„ RECANZONE, G. H_,
in learning and behavioraldisabilities (vol. 1, pp. 365-436). Greenwich, & ROBERTSON, L. C. (2000). Auditory' and visual spatial
CT: JAI Press. localization deficits following bilateral parietal lobe lesions in a patient
PENDRY, L., & CARRICK, R. (2001). Doing what the mob do: Priming with Balinťs svndrome. Journal of Cognitive Neuroscience, 12,583-600.
effects on conformity. European Journal ofSociál Psychology, 31,83-92. PHELPS, E. A. (2006). Emotion and cognition: Insights from studies
PENFIELD, W., & RASMUSSEN.T. (1950). The cerebralcortex <f man. of the human amvgdala. AnnualReviews in Psychology, 57,27-53.
New York: Macmillan. PHILLIPSON, S. N. (2007). A framework for the study of sociocultural
PENNEBAKERJ. W. (2007). Current issues and new directions perspectives of giftedness. In S. N. Phillipson &M. McCann (Eds.).
in Psychology and Health: Listening to what people say - the value Conceptions ofgiftedness: Socioculturalperspectives (pp. 1-34). Mahwah,
of narrative and computational linguistics in health psychology. NJ: Erlbaum.
Psychology andHealth, 22,631-635. PHLLIPSON, S. N., & MCCANN, M. (2007). Meta-theoretical
PENNEBAKERJ. W, KIECOLT-GLASER,J. K., & GLASER, R. conceptions of giftedness. In S. N. Phillipson & M. McCann (Eds.).
(1988). Disclosure of traumas and immune function: Health Conceptions ofgiftedness: Socioculturalperspectives (pp. 477-494).
implications for psychotherapy. Journal of Consulting and Clinical Mahwah, NJ: Erlbaum.
Psychology, 56,239-245. PH1NNEY, J. S„ & ALIPURIA, L. L. (1990). Ethnic identity' in college
PENROD, S., & CUTLER, B. (1995). Witness confidence and witness students form four ethnic groups. Journal ofAdolescence, 13,171-183.
accuracy: Assessing their forensic relation. Speciál Issue: Witness PHOENIX, C. H„ GOY, R. H„ & RESKO, J. A. (1968). Psychosexual
memory and law. Psychology, Public Policy, & Law, 1, 817-845. differentiation as a function of androgenic stimulation. In M. Diamond
PEPLAU L. A., RUBÍN, Z., & IIILL, C. T. (1977). Sexual intimacy (Ed.). Reproduction andsexualbehavior. Bloomington: Indiana
in dating relationships. Journal ofSociálIssues, 33, 86-109. University' Press.
PERRETT, D. I., HARRIES, M. H., BEVAN, R., THOMAS, S., PIAGET, J. (1932/1965). The moraljudgment ofthe child. New York: Free Press.
BENSON, P. J., MISTLIN, A. J., CHITTY, AJ„ HIETANEN, J. K„ PIAGETJ. (1950a). The origins ofintelligence in children. New York:
& ORTEGAJ. E. (1989). Frameworks of analysis for the neural International Universities Press.
representation of animate objects and actions.Journal ofExperimental PIAGETJ. (1950b). Thepsychology of intelligence. New York: International
Biology, 146, 87-113. Universities Press. (Česky': Psychologie inteligence. Praha: Portál, 1999.)
PERRIN, F. A. C. (1921). Physical attractiveness and repulsiveness. PIAGETJ., & INHELDER, B. (1948/1956). The chilďs conception
Journal ofExperimental Psychology, 4,203-217. ofspace. London: Routledge & Kegan Paul.
PERUNOVIC, W. Q.E., HELLER, D., & RAFAELI, E. (2007). PIAGETJ., & INHELDER, B. (1969). 'Ihepsychology ofthe child. New
Within-person changes in the structure of emotion: The role of cultural York: Basic Books. (Česky': Psychologie dítěte. Praha: Portál, 2010.)
identification and language. PsychologicalScience, 18,607-613. PLASSMANN, H., O’DOHERTY,J., SHIV, B„ & RANGEL, A.
PETERSEN, A. C. (1989). Adolescent development. (2008). Marketing actions can modulate neural representations
In M. R. Rosenzweig & L. W. Porter (JLůs.). Annual Review of experienced pleasantness. Proceedings ofthe NationalAcademy
ofPsychology (Vol. 39). Palo Alto, CA: Annual Reviews. ofSciences, 105,1050-1054.
PETERSON, C., SELIGMAN, M. E., VAILLANT, G. E. (1988). PICKERING.T G., DEVEREUX, R. B. JAMES, G. D„ GERIN, W,
Pessimistic explanatory style is a risk factor for physical illness: LANDSBERGIS, P„ SCHNALL, P. L., & SCHWARTZJ. E.
A thirty-fivc-year longitudinal study. Journal ofPersonality and Sociál (1996). Environmental influences on blood pressure and the role ofjob
Psychology, 55,23-27. strain. Journal ofHypertension, 14 (Suppl.), 179-185.
PIUAVIN, I. M., RODIN, J., & PILIAVIN, J. A. (1969). Good POWELL, R. A., & BOER, D. P. (1994). Did Freud mislead patients to
Samaritanism: An underground phenomenon: Journal ofPersonality contabulate memories of abuse? Psychological Reports, 74,1283-1298.
and Sociál Psychology, 13,289-299. PRATT, D. S., JANDZIO, M..TOMLINSON, D„ KANG,X.,
PINKER, S. (1991). Rules of language. Science, 253,530-555. & SMITH, E. (2006). The 5-10-25 challenge: An observational study
PINKER, S. (1994). The language instinct: How the mind creates language. of a web-based wellness intervention for a globál workforce. Disease
New York: Morrow, Harper. (Česky: Jazykový instinkt:jak mysl vytváří Management, 9,284-290.
jazyk. Praha: Dybbuk, 2009.) PREMACK, D. (1971). Language in chimpanzees? Science, 172,808-822.
PINKER, S. (1997). How the mind woris. New York: Norton. PREMACK, D. (1985). “Gavagi!” Or the fiiture history of the animal
PINKER, S., & PRINCE, A. (1988). On language and connectionism: language controversy. Cognition, 19,207-296.
Analysis of a parallel distributed processing model of language PRENTICE,D. A., &MILLER, D.T (1993). Pluralistic ignorance and
acquisition. Cognition, 28,71 193. aleohol use on campus: Some consequences of núsperceiving the sociál
PINNELL, C. M., & COVINO, N. A. (2000). Empirical findings norm. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 64,243—256.
on the use of hypnosis in medicine: A critical review. International PRENTICE-DUNN, S., & ROGERS, R. W. (1982). Effect of public
Journal of Clinical andExperimentalHypnosis, 48,170-194. and private self-awareness on deindividuation and aggression. Journal
PLANT, A. E„ HYDE, J. S„ KELTNER, D„ & DEVINE, P. G. (2000). ofPersonality and Sociál Psychology, 43,503-513.
The gender stereotyping of emotions. Psychology ofWomen Quarterly, 24, PRENTICE-DUNN, S., &. ROGERS, R. W. (1989). Deindividuation
81-92. and the self-regulation ofbehavior. In P. B. Paulus (Ed.). Thepsychology
PLATT, J. J„ YAKSH.T, & DARBY, C. L. (1967). Sociál facilitation ofgroup influence (2,,a ed., pp. 86-109). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
of eating behavior in armadillos. Psychological Reports, 20,1136. PRESSLEY, M., LEVIN, J. R„ &DELANEY, H. D. (1982). The
PLOEGER, A. (2008). Is evolutionary psycholog}' a metatheorv for mnemonic kevword method. Review ojEducational Research, 52,61-91.
psychology? A discussion of four major issucs in psychology from an PRESTON, S. D„ & DE WAAL, F. B. M. (2002). Empathy: its ultimate
evolutionary developmental perspective. PsychologicalInquiry, 19,1-18. and proximate bases. BehavioralBrain Science, 25,1-20.
PLOMIN, R. (1989). Environment and genes: Determinants ofbehavior. PRETI, G., CUTLER, W. B., GARCIA, C. R., HUGGINS, G. R„
Američan Psychologist, 44,105-111. & collaborators (1986). Human axillary secretions influence womens
PLOMIN, R. (1990). Nátuře and nurture: An introduction to human menstrual eyeles: The role of donor extract of females. Hormones
behavioralgenetics. Pacific Grove, CA: Brooks/Cole. and Behavior, 20,474—482.
PLOMIN, R. (1994). Genetics andexperience. Thousand Oaks, CA: Sage. PRIEST, R. E, & SAWYER, J. (1967). Proximity and peership: Bases
PLOMIN, R., & ASBURY, K. (2005). Nátuře and nurture: Genetic of balance in interpersonal attraction. Američan Journal of Sociology, 72,
and environmental influences on behavior. TheANNALS 633-649.
ofthe Američan Academy ofPolitical and Sociál Science, 600,86. PRINZMETAL, W. (1981). Principles of feature integration in visual
PLOMIN, R., & KOSSLYN, S. M. (2001). Genes, brain and cognition. perception. Perception and Psychophysics, 30,330-340.
Nátuře Neuroscience,4,1153-1154. PROJECT MATCH RESEARCH GROUP (1997). Matching
PLOMIN, R.,OWEN,M.J.,&MCGUFFIN,P. (1994).lhe genetic aleoholism treatment to client heterogeneity: Project MATCH
basis of complex human behaviors. Science, 264,1733-1739. posttreatment drinking outcomes. Journal ofStudies on Aleohol, 58,7-29.
PLOMIN, R„ FULKER, D. W, CORLEY, R., & DEFRIES, J. C. PRONIN, E., BERGER, J., & MOLOUKI, S. (2007). Alone in a crowd
(1997). Nátuře, nurture, and cognitive development from 1 to 16 vears: of sheep: Asymmetric perceptions of coníormity and their roots in an
A parent-offspring adoption studv. Psychological Science, 8,442-447. introspection illusion. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 92 (4),
PLOUS, S. (1996a). Attitudes toward the use of animals in psychological 585-595.
research and education: Results from a national survey of psvehologists. PRYOR,J. B., GIBBONS, F.X., WICKLUND, R. A., FAZIO, R. H„
Američan Psychologist, 51,1167-1180. &. HOOD, R. (1977). Sclf-focused attention and self-report validity.
PLOUS, S. (1996b). Attitudes toward the use of animals in psychological JournalofPersonality, 45,513- 527.
research and education: Results from a national survey of psychology PUČE, A., &PERRETT, D. (2003). Electrophysiological and brain
majors. Psychological Science, 7,352-358. imaging of biological motion. Philosophical Transactions ofthe Royal
POLIVY, J., & HERMAN, C. P. (1985). Dieting and bingeing: A causal Society London, Series B, 358, 435-445.
analysis. Američan Psychologist, 40,193-201. QUINŇ, D. M., KALLEN, R. W..TWENGE, J. M,
POLIVY, J., & HERMAN, C. P. (1993). Etiology of binge eating: & FREDRICKSON, B. L. (2006). The disruptive effect
Psychological mechanisms. In C. E. Fairburn & G. T. Wilson (Eds.). of self-objectification on performance. Psychology ofWomen Quarterly,
Binge eating: Nátuře, assessment, and treatment. New York: Guilford. 30,6.
POLLATOS, O., KIRSCII, W., & SCHANDRY, R. (2005). On the RAAIJMAKERS, J. G., & SHIFFRIN, R. M. (1981). Search
relationship between interoceptive awareness, emotional experience, of associative memorv. Psychological Review, 88,93-134.
and brain processes. Cognitive Brain Research, 25,948-962. RAAIJMAKERS, J. G., & SHIFFRIN, R. M. (1992). Models for recall
PORTENOY, R. K., & FOLEY, K. M. (1986). Chronic use of opioid and recognition. Annual Review ofPsychology, 43,205-234.
analgesics in non-malignant pain: Report of 38 cases. Pain, 25,171-186. RACHMAN, S. (1998). A cognitive theory of obsessions: Elaborations.
PORTER, R. H, MAKIN,J. W., DAVIS, L. B., & CHRISTENSEN, K. M. Behaviour Research and Therapy, 36,385-401.
(1992). An assessment of the salient olfactory environment RACHMAN, S. J, & HODGSON, R. J. (1980). Obsessions
of formula-fed infants. Physiology and Behavior, 50,907-911. and compulsions. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-I lall.
POSNER, M. I. (1988). Structures and functions of selective attention. In RADIN, D. (2006). Entangled minds. New York: Paraview.
T. Bolí & B. K. Bryant (Eds.). Clinical neuropsychology and brain RAIKES, H., PAN, B. A., LUZE, G..TAMIS-LEMONDA, C„
function: Research, measurement, andpractice. Washington, DC: BROOKS-GUNN,J.,CONSTANTINE,J.,TARULLO, L. B„
Američan Psychological Association. RAIKES, H. A., bc RODRIGUEZ, E.T. (2006).Mother-child
POSNER, M. L, & DEHAENE, S. (1994). Attentional networks. Trends book-reading in low income families: Correlates and outcomes during
in Neuroscience, 17,75-79. the first three vears of life. Child Development, 77,924-953.
POSNER, M. I., & RA1CHLE, M. E. (1994). Images ofmind. New York: RÁIKKONEN, K„ MATTHEWS, K. A., FLORY, J. D„
Scientific Američan Library. &. OWENS, J. F. (1999). Effects of hostility on ambulatory blood
POSTMES,T., & SPEARS, R. (1998). Deindividuation and pressure and mood during daily living in healthy adults. Health
antinormative behavior: A meta-analysis. Psychological Bulletin, 123, Psychology, 18,44-53.
238-259. RÁIKKONEN, K., MATTHEWS, K. A., FLORY, J. D„ OWENS, J. E,
POSTMES.T, SPEARS, R., & CIHANGIR, S. (2001). Quality &. GLTMP, B. B. (1999). Effects of optimism, pessimism, and trait
of decision making and group noms.Journal ofPersonality and Sociál anxiety on ambulatory blood pressure and mood during everyday lité.
Psychology, 80,918-930. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 76, 104—113.
RAINE, A. (1997). Antisocial behavior and psychophysiology: REIN1TZ, M. T, & HANNIGAN, S. L. (2004). Falše memories for
A biological perspective. In D. M. Stoff, J. Breiling &J. D. Masér compound words: Role of working memory. Memory Cř Cognition, 32,
(Eds.). Handbook ofantisoáalpersonality disorder (pp. 289-304). New 463-473.
York: Wiley. REINITZ, M.T., WRIGHT, E„ & LOFTUS, G. R. (1989). The effeets
RAMACHANDRAN, V. S., & GREGORY, R. L. (1991). Perceptual of semantic priming on visual eneoding of pictures. Journal
filling in of artificially induced scotomas in human vision. Nátuře, 350, ofExperimental Psychology: Generál, 118,280-297.
699-702. REISENZEIN, R. (1983). The Schachter theory of emotion: Two
RÁMUS, F. (2002). Language discrimination by newborns: teasing apart decades later. Psychological Bulletin, 94,239-264.
phonotactic, rhythmic, and intonational cues. Annual Review REISS, D. (2005). The interplay between genotypes and family
ofLanguage Acquisition, 2, 851-815. relationships: Reframing concepts of development and prevention.
RANDI, J. (1982). Flim-flaml Psychics, ESR unicoms and other delusions. Current Directions in Psychological Science, 14,139 143.
Buffalo: Prométheus Books. REMINGTON, B., ROBERTS, P., & GLAUTTER, S. (1997). The effect
RAPAPORT, D. (1942). Emotions and memory. Baltimore: Williams of drink familiarity on tolerance to alcohol. Addiction Behavior, 22,45-53.
&Wilkins. REPPEN, J. (2006). The relevance of Sigmund Freud for the 21” century.
RAPEE, R. M„ BROWN, T. A., ANTONY, M. M., & BARLOW, D. H. Psychoanalytic Psychology, 23,215-216.
(1992). Response to hyperventilation and inhalation of 5.5% carbon RESCORLA, R. A. (1967). Pavlovian conditioning and its proper control
dioxide-enriched air across the DSM III R anxiety disorders. Journal procedures. Psychological Review, 74, 71-80.
ofAbnormal Psychology, 101,538-552. RESCORLA, R. A. (1968). Probability of shock in the presence
RASEKH, A., BAUER, H. M., MANOS, M. M„ & IACOPINO, V. and absence of CS in fear conditioning. Journal of Comparative
(1998). Womens health and human rights in Afghánistán.Joumal and PhysiologicalPsychology, 66,1-55.
ofthe Američan Medical Association, 280,449-455. RESCORLA, R. A. (1972). Informational variables in Pavlovian
RATHBUN, C., Dl VIRGILIO, L., & WALDFOGEL, S. (1958). conditioning. In G. H. Bower (Ed.). Psychology qflearning
A restitutive proccss in children following radical separation from and motivation (Vol. 6). New York: Academie Press.
familyand culture. Američan Journal ofOrthopsychiatry, 28,408-415. RESCORLA, R. A. (1980). Overextension in early language
RAUCH, S. L. (2003). Neuroimaging and neurocircuitry models development./ouma/ ofChild Language, 7,321—335.
pertaining to the neurosurgical treatment of psychiatrie disorders. RESCORLA, R. A. (1987). A Pavlovian analvsis of goal-directed
Neurosurgery Clinics qfNorth America, 14,213-223. behavior. Američan Psychologist, 42,119-129.
RAUCH, S. L„ WEDIG, M. M„ WRIGHT, C. L, MARTIS, B„ RESCORLA, R. A., & SOLOMON, R. L. (1967).Two-process learning
MCMULLIN, K. G., SHIN, L. M„ CANNISTRARO, P. A., theory: Relations between Pavlovian conditioning and instrumental
& WILHELM, S. (2007). Functional magnetic resonance imaging learning. Psychological Review, 74,151-182.
study of regional brain activation during implicit sequence learning RESNICK, H. S., KILPATRICK, D. G.,DÁNSKY, B. S„
in obsessive-compulsive disorder. Biological Psychiatry, 61,330-336. & SAUNDERS, B. E. (1993). Prevalence of civilian trauma
RAVEN,J. C. (l^GS). Ad-cancedprogressive matrices, setsIIandlL London: and posttraumatic stress disorder in a representative national sample
H. K. Lewis. (Česky7: Ravenovy matice pro pokročilé. Brno: of women.Journal ofConsulting and Clinical Psychology, 61,984—991.
Psychodiagnostika.) RESNICK, H. S„ YEHUDA, R„ PITMAN, R. K., & FOY, D. W.
RAVUSSIN, E., & collaborators (1988). Reduced rate of energv (1995). Effect of previous trauma on acute plasma cortisol level
expenditure as a risk factor for body-weight gain. New EnglandJournal following rape. Američan Journal ofPsychiatry, 152,1675-1677.
ofMediáne, 318,467-472. REUBENS, A. B., & BENSON, D. F. (1971). Associative visual agnosia.
RAY, R. D, OCHSNER, K. N„ COOPER, J. C., ROBERTSON, E. R., Archives ofNeurology, 24,305-316.
GABRIELI,]. D. E„ & GROSS, J. J. (2005). Individual differences REYNOLDS, D. V. (1969). Surgery in the rat during electrical analgesia
in trait rumination and the neural systems supporting cognitive induced by focal brain stimulation. Science, 164,444-445.
reappraisal. Cognitive, Affective and BehavioralNeuroscience, 5,156-168. RICHARDŠ, J. M., & GROSS, J. J. (2000). Emotion regulation
RAYNER, K. (1978). Eye movements, reading and information and memory: The cognitive costs of keeping one’s cool. Journal
processing. Psychological Bulletin, 6,618-660. ofPersonality and Sociál Psychology, 79,410-424.
REED, C. F. (1984).Terrestrial passage theory of the moon illusion. RICHARDSON, J. L., SHELTON, D. R., KRAILO, M.,
Journal ofExperimentalPsychology: Generál, 113,489-500. & LEVINE, A. M. (1990). The effect of compliance with treatment
REED, G. M., KEMENY.M. E.,TAYLOR, S. E„ WANG, H.-Y. J„ in survival among patients with hematologie malignancies. Journal
& VISSCHER, B. R. (1994). “Realistic acceptance” as a predictor ofClinical Oncology, 8,356.
of deereased survival time in gay men with AIDS. Health Psychology, 13, RICHARDSON, K. (1986). Theory? Or tools for sociál selection?
299-307. Behavioral and Brain Sciences, 9, 579-581.
REED, P„ SKIERA, E, ADAMS, L„ & HEYES, C. M. (1996). Effeets RIEGER, G_, LINSENMEIER, J. A. W, GYGAX, L., & BAILEY, J. M.
of isolation rearing and mirror exposure on sociál and asocial (2008). Sexual orientation and childhood gender nonconformity:
discrimination performance. Learning and Motivation, 27,113-129. Evidence from home videos. DevelopmentalPsychology, 44,46-58.
REGAN, D., BEVERLEY, K. L, & CYNADER, M. (1979). The visual RIESEN, A. H. (1947). The development of visual perception in man
perception of motion depth. Scientific American,241,136-151. and chimpanzee. Science, 106,107-108.
REGAN, D. T, & FAZIO, R. (1977). On the consistency between RIPS, L. J. (1983). Cognitive processes in propositional reasoning.
attitudes and behavior: Look to the method of attitude information. Psychological Review, 90,38-71.
Journal ofExperimental Sociál Psychology, 13,28-45. RIPŠ, L. J. (1994). Thepsychology ofproof. Cambridge, MA: MIT Press.
REGIER, T, KAY, P., & KHETARPAL, N. (2007). Color naming RIZZOLATTI, G., FADIGA, L„ GALLESE, V., & FOGASSI, L.
refiects optimal partitions of color space. Proceedings ofthe National (1995). Premotor cortex and the recognition of motor actions.
Academy ofSciences ofthe United States ofAmerica, 104,1436-1441. Cognitive Brain Research, 3,131-141.
REICHER, G. M. (1969). Perceptual recognition as a function of the ROBINSON, M. D. (1998). Running from William James’ bear:
meaningfulness of the materiál.,Journal of Experimental Psychology, 81, A review of preattentive mechanisms and their contributions
275-280. to emotional experience. Cognition and Emotion, 12,667-696.
REICHER, S. D., & HASLAM, S. A. (2006). Rethinking the sociál ROBINSON, T. E., & BERRIDGE, K. C. (2003). Addiction. Annual
psychology of tyranny: The BBC Prison Study. BritishJournal ofSociál Reviews in Psychology, 54,25—53.
Psychology, 45,1-40. ROCK, I. (1988). On lhompsons inverted-face phenomenon (Research
RFJNER, W. G., & GEARHARTJ. P. (2004). Discordant sexual Notě). Perception, 17, 815-817.
identit}7 in some genetic males with cloacal exstrophv assigned to RODIN, J. (1981). Current status of the intemal-extemal hypothesis of
female sex at birth. New EnglandJournal ofMediáne, 350 (4), 331-341. obesity: What went wrong? Američan Psychologist, 36,361-372.
ROEDIGER, H. L., III, & MCDERMOTT, K. B. (1995). Creating ROTTER, J. B. (1954). Sociál learning andclinicalpsychology. Englewood
falše memories: Rcmembcring words not presented in lists. Journal of Cliffs, NJ: Prentice-IIall.
ExperimentalPsychology: Learning, Memory, & Cognition,, 803-814. ROTTER, J. B. (1982). The development andapplications ofsociál learning
ROFFWARG, h'p„ HERMAN, J. H., BOWER-ANDERS, C„ theory: Selectedpapers. New York: Praeger.
&TAUBER, E. S. (1978). The effects of sustained alterations of ROVEE-COLLIER, C. (1999). The development of infant memory.
waking visual input on dream content. In A. M. Arkin, J. S. Antrobus Current Directions in Psychological Science, 8, 80—85.
& S. J. EUman (Eds.). Ihe mind in sleep. Hillsdaíe, NJ: Erlbaum. ROWE, G., HIRSH, J. B., & ANDERSON, A. K. (2007). Positive affect
ROGAN, M. T, & LEDOUX, J. E. (1996). Emotion: Systems, cells, increases the breadth of attentional selection. Proceedings ofthe National
synaptic plasticity. Cell, 85,469-475. Academy ofSciences ofthe United States ofAmerica, 104,383-388.
ROGERS, C. R. (1951). Client-centered therapy. Boston: Houghton ROWLAND, N. E., & ANTELMAN, S. M. (1976). Stress-induced
Mifflin. hyperphagia and obesit}' in rats: A possible model for understanding
ROGERS, C. R. (1959). A theory' of therapv, personality, human obesitv. Science, 191,310-312.
and interpersonal relationships as developed in the client-centered ROY-BYRNE, P. P„ CRASKE, M. G., & STEIN, M. B. (2006). Panic
framcwork. In S. Koch (Ed.). Psychology: A study ofa science: Vol. 3. disorder. Lancet, 368,1023-1032.
Formulations oftheperson and the sociál context. New York: McGraw-Hill. ROZIN, P. N, & SCHULKIN, J. (1990). Food selection.
ROGERS, C. R. (1963). The actualizing tendency in relation to motives In E. M. Stricker (Ed.). Neurobiology offood andfluid intake
and to consciousness. In M. Jones (Ed.). Nebraska symposium (pp. 297-328). New York: Plenům.
on motivation (pp. 1-24). Lincoln: University of Nebraska Press. ROZIN, P_, HAIDT, J., &MCCAULEY, C. R. (2000). Disgust.
ROGERS, C. R. (1970). On becoming a person: A therapisťs view In M. Lewis &J. M. Haviland-Jones (Eds.). Handbook ofemotions,
ofpsychotherapy. Boston: Houghton Mifflin. 2nJ ed. (pp. 637-653). New York: Guilford Press.
ROGERS, T. B„ KUIPER, N. A., & KIRKER, W. S. (1977). RUBÍN, Z. (1973). Liking and loving. New York: Holt, Rinehart & Winston.
Self-reference and the encoding of personál information. Journal RUBLE, D., &FREY, K. S. (1991). Changing patterns of comparative
ofPersonality and Sociál Psychology, 35,677-688. behavior as skills are acquired: A functional model of self-evaluation.
ROGOFF, B. (2000). Culture and development. Tscv: York: Oxford In J. Suls &. T. A. Wills (Eds.). Sociál comparions: Contemporary theory
University' Press. and research (pp. 79-113). Hillsdaíe, NJ: Erlbaum.
ROLAND, P. E., & FRIBERG, L. (1985). Localization of cortical areas RUCH, J. C., MORGAN, A. H„ & HILGARD, E. R. (1973).
activated by thinking. Journal ofNeurophysiology, 53,1219-1243. Behavioral predictions from hvpnotic responsiveness scores when
ROSCII, E. (1974). Linguistic relativity. In A. Silverstein (Ed.). Human obtained with and without prior induction procedures. Journal
communication: Theoreticalperspectives. New York: Halsted Press. ofAbnormal Psychology, 82,543-546.
ROSCH, E. (1978). Principles of categorization. In E. Rosch RUDMAN, L. A., & BORGIDA, E. (1995). The afterglow of construct
&B. L. Lloyd (Eds.). Cognition and categorization. Hillsdaíe, NJ: accessibility: The behavioral consequences of priming men to view
Erlbaum. women as sexual dtyects. Journal ofExperimental Sociál Psychology, 31,
ROSE,J. E.,BRUGGE,J.F., ANDERSON, D.J.,&HIND, J. E. 493-517.
(1967). Phase-locked response to lower frequency toneš in single RUMELHART, D. E., & MCCLELLAND, J. L. (1987). Learning
auditory nerve fibers of the squirrel monkev. Journal ofNeurophysiology, the past tenses of English verbs: Implicit rules or parallel distributed
390,769-793. processing? In B. MacWhinney (Ed.). Mechanisms oflanguage
ROSEBERGER, P. H., ICKOVICS. J. R., EPEL, E. S., acquisition. Hillsdaíe, NJ: Erlbaum.
D’ENTREMONT, D., & JOKL, P. (2004). Physical recovery in RUSSELL, J. A. (2003). Core affect and the psychological construction
arthroscopic knee surgery: Unique contributions of coping behaviors of emotion. PsychologicalReview, 110,145-172.
to clinical outcomes and stress reactivity. Psychology and Health, 19, RUSSELL, J. A., & FELDMAN BARRETT, L. (1999). Core affect,
307-320. prototypical emotional episodes, and other things called emotion:
ROSEMAN, I. J. (1984). Cognitive determinants of emotion: Dissecting the elephant. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 76,
A structural theory. Review ofPersonality and Sociál Psychology, 5,11-36. 805-819.
ROSENBERG, E. L. (1998). Levels of analysis and the organization of RUSSELL, J. A., BACHOROWSKI, J. A., & FERNANDEZ-DOLS, J. M.
affect. Review ofGenerál Psychology, 2,247-270. (2003). Facial and vocal expressions of emotion. Annual Reviews
ROSENMAN, R. H., BRAND, R. j„ JENKINS, C. D., FRIEDMAN, in Psychology, 54,329-349.
M., STRAUS, R., & WRUM, M. (1976). Coronary heart disease in RUSSELL, M. J. (1976). Human olfactory communication. Nátuře, 260,
the Western Collaborative Group Study: Finál follow-up experience 520-522.
of 8 W years. Journal oftheAmeričan MedicalAssociation, 233, 872-877. RUSSELL, M. J., SWITZ, G. M_, &THOMPSON, K. (1980).
ROSENTHAL, R. (1984). Meta- analyticproceduresfor sociál research. Olfactory influence on the human menstrual cycle. Pharmacology,
Beverly Hills, CA: Sage. Biochemistry and Behavior, 13,737-738.
ROSENTHAL, R., &JACOBSON, L. (1968). Pygmalion RUTTER, M. (1997). Antisocial behavior: Developmental psychopathology
in the classroom: Teacher expectation andstudent rntellectual development. perspectives. In D. M. Stoff, J. Breiling &J. D. Masér (Eds.). Handbook
New York: Holt, Rinehart, & Winston. ofantisocialpersonality disorder (pp. 115-124). New York: Wiley.
ROSS, B. H. (1984). Remindings and their effects in learning a cognitive RUTTER, M„ QUINŤON, D„ & HILL, J. (1990). Adult outcome
sklil. Cognitive Psychology, 16,371-416. of institution-reared children: Males and females compared.
ROSS, L. (1977). The intuitive psychologist and his shortcomings: In L. Robins (Ed.). Straight anddeviouspathwaysfrom childhood
Distortions in the attribution process. In L. Berkowitz (fA.).Advances to adulthood (pp. 135-157). Cambridge: Cambridge Universit}' Press.
in experimental sociálpsychology (Vol. 10). New York: Academie Press. RLTYS, K. L, & STAPEL, D. A. (2008). The secret life of emotions.
ROSS, L., AMABILE,T. M„ & STEINMETZ, J. L. (1977). Sociál roles, Psychological Science, 19,385-391.
sociál control, and biases in social-perception processes. Journal RYMER, R. (1992a, April 13). A silent childhood. TheNew Yorker,
ofPersonality and Sociál Psychology, 35,485-494. pp. 41-53.
ROSS, L., BIERBRAUER, G., & HOFFMAN, S. (1976). The role RYMER, R. (1992b, April 20). A silent childhood, pt. II. The New Yorker,
of attribution processes in conformitv and dissent. Revisiting the Asch pp. 43-47.
situation. Američan Psychologist, 31,148-157. SACHS, J. D. S. (1967). Recognition memory for svntactic and semantic
ROTÍ I, M. (1998). Freud: Conflict and culture. New York: Knopf. aspects of connected discourse. Perception and Psychophysics, 2,437 442.
ROTHBART, M„ & BATES, J. (1998). Temperament. In W. Daman SACKS, O. (1985). The man who mistook his wifefor a hat and other clinical
(Series Ed.) & N. Eisenberg (Vol. Ed.). Handbook ofchildpsychology: tales. New York: Harper Perennial. (Česky': Muž, který si pletl manželku
Vol. 3. Sociál, emotionalandpersonality development (5,b ed., pp. 105-176). s kloboukem: neuvěřitelnépříběhy a podivnépřípady lidí s neurologickou
New York: Wiley. nebo psychickou odchylkou. Praha: Dybbuk, 2008.)
SAFER, D. J., ZITO.J. M..&FINE, E. M. (1996). Increased SCHACHTER, S. (1964). The interaction of cognitive and physiological
methylphenidate usage for attention deficit disorder in the 1990s. determinants of emotional statě. In L. Berkowitz (JhdJ.Advances
Pediatrics, 98,1084-1088. in experimentalsociálpsychology (pp. 49-80). New York: Academie Press.
SALÁMY, J. (1970). Instrumental responding to internal cues associated SCHACHTER, S., & SINGER, J. E. (1962). Cognitive, sociál
with REM sleep. Psychonomic Science, 18,342-343. and physiological determinants of emotional statě. Psychological Review,
SALAPATEK, P. (1975). Pattern perception in early infancy. 69,379-399.
In L. B. Cohen & P. Salapatek (Eds.). Infantperception: From sensation SCHACTER, D. L. (1989). Memory. In M. Posner (Ed.). Foundations
to cognition (Vol. 1). New York: Academie Press. ofcognitive science. Cambridge, MA: MIT Press.
SALKOVSKIS, P. M. (1991). The importance of behaviour in SCHACTER, D. L., KASZNIAK, A. K„ KIHLSTROM, J. E,
the maintenance of anxiety and panic: A cognitive account. & VALDISERRI, M. (1991). The relation between source memory
Behavioural Psychotherapy. Speciál issue: The changingface ofbehavioural and aging. Psychology andAging, 6,559-568.
psychotherapy, 19,6-19. SCHAFER, R. (1976). A new languageforpsychoanalysis. New Haven,
SALKOVISKIS, P. M. (1999). Understanding and treating obsessive- CT: Yale University Press.
-compulsive disorder. Behaviour Research and Therapy, 37,29-52. SCHANCK, R. L. (1932). A study of a community and its groups
SALOVEY, P„ &MAYERJ. D. (1990). Emotional Intelligence. and institutions conceived of as behaviors of individuals. Psychological
Imagination, Cognition & Personality, 9,185-211. Monographs, 43,1-133.
SAMEROFF, A. J., SEIFER, R., BALDWIN, A., & BALDWIN, C. SCIIARNBERG, M. (1993). The nonauthentic nátuře ofFreuds
(1993). Stability of intelligence from preschool to adolescence: observations: Vol. 1. The seduction theory. Philadelphia: Coronet.
The infiuence of sociál and family risk factors. Child Development, 64, SCHEIER, M. E, BUSS, A. H., & BUSS, D. M. (1978).
80-97. Self-consciousness, self-reports of aggressiveness, and aggressions.
SAMPATH, G., SHAH, A., KRŠKA, J., & SONI, S. D. (1992). Journal ofResearch in Personality, 12,133-140.
Neuroleptic discontinuation in the verv stable schizophrenic patient: SCHEIER, M. E, MATTHEWS, K. A., OWENS, J. E, MAGOVERN,
Relapse rates and sérum neuroleptic levels. Human Psychological G. J„ LEFEBYRE, R. C., ABBOTT, R. A., &CARVER, C. S. (1989).
Mediáne Clinical & Experimental, 7,255-264. Dispositional optimism and recovery from coronary artery bypass
SAMS, M, AULANKO, R_, HAMALAINEN, M„ HARI, R., surgery: The beneficial effeets on physical and psychological well-being.
LOUNASMAA, O. V, LU, S. T, & SIMOLA, J. (1991). Seeing Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 57,1024—1040. (Reprinted
speech: visual information from lip movements modifies activity in P. Salovey & A. J. Rothman /Eds./. Sociálpsychology ofhealth
in the human auditory cortex. Neuroscience Letters, 127,141-145. (pp. 342-361). New York: Psychology' Press, 2003.).
SANDER, R. H. (2004). A systemic analysis of affirmative action SCHIFFENBAUER, A., & SCHIAVO, R. S. (1976). Physical distance
in Američan law schools. StanjordLaw Review, 57,367-483. and attraction: An intensification effect. Journal ofExperimental Sociál
SANDERS, G. S., & BARON, R. S. (1977). Is sociál comparison Psychology, 12,274-282.
irrelevant for producing choice shifts? Journal ofExperimental Sociál SCHINDLER, K., VAN GOOL, L„ &DE GELDER, B. (2008).
Psychology, 13, 303-314. Recognizing emotions expressed by body pose: A biologically inspired
SANDERŠON, W. C., RAPEE, R. M„ &BARLOW, D. II. (1989). neural model. Aéz/ra/Networks, 21(9), 1238-1246.
The infiuence of illusion of control on panic attacks induced via SCHLEIDT, M„ HOLD, B., & ATTILI, G. (1981). A cross-cultural
inhalation of 5.5% carbon dioxide-enriched air. Archives of Generál study on the attitude toward personál odors. Journal of Chemical Ecology,
Psychology, 46,157-162. 7,19-31.
SANOCKI,T. (1993). Time course of object identification: Evidence for SCHLENGER, W. E., KULKA, R. A., FAIRBANK, J. A., & HOUGH,
a globál to local contingency. Journal ofExperimental Psychology. R. L. (1992). The prevalence of post-traumatic stress disorder
Human Perception & Performance, 19, 878- 898. in the Vietnam generation: A multi-method multi-source assessment
SAPOLSKY, R. M. (2007). Why zebras dont get uleers: Stress, of psychiatrie disorders. Journal ofTraumatic Stress, 5,333—363.
metabolism, and liquidating your assets. In A. Monat, R. S. Lazarus SCHLESINGER, A. M., JR. (1965). A thousand days. Boston: Houghton
& G. Reevy (Eds.). The Praeger handbook on stress and coping, Vol. 1 Mifflin.
(pp. 181-197). Westport, CT: Praeger. SCIIMADER,T.,&JOHNS, M. (2003). Converging evidence that
SATINOFF, E. (1964). Behavioral thermoregulation in response to local stereotype threat reduces working memory capacity. Journal
cooling of the rat brain. Američan Journal ofPhysiology, 206,1389-1394. ofPersonality and Sociál Psychology, 85 (3), 440-452.
SANTTILA, P., SANDNABBA, N. K„ HARLAAR, N., VARJONEN, SCHMADER.T, JOHNS, M., & FORBES, C. (2008). An integrated
M., ALANKO, K., & VON DER PAHLEN, B. (2008). Potential for process model of stereotype threat effeets on performance. Psychological
homosexuál response is převalení and genetic. Biological Psychology, 77, Review, 115 (2), 336-356.
102-105. SCHMOLCK, H., BUFFALO, E. A., & SQUIRE, L. (2000). Memory
SAUNDERS, D. R. (1985). On Hymans factor analyses./oz/raa/ distortions develop over time: Recollections of the O. J. Simpson trial
ofParapsychology, 49, 86-88. verdict after 15 and 32 months. Psychological Science, 11,39-45.
SAVAGE, Š. R., KIRSH, K. L., PASSIK, S. D. (2008). Challenges SCHNEIDER, D. J., &MILLER, Ř. S. (1975). The effeets of
in using opioids to treat pain in persons with substance use disorders. enthusiasm and quality of arguments on attitude attribution. Journal
Addiction Science and ClinicalPractice, 4, 4-25. ofPersonality, 43,693- 708.
SCARR, S. (1985). An authors frame of mind: Review of Frames SCHNEIDEŘMAN, N„ IRONSON, G., & SIEGEL, S. D. (2005).
of Mind, by Howard Gardner. New Ideas in Psychology, 3,95-100. Stress and health: Psychological, behavioral, and biological
SCARR, S. (1992). Developmental theories for the 1990s: Development determinants. AnnualReview ofClinical Psychology, 1, 607-628.
and individua! differences. ChildDevelopment, 63,1 19. SCHOLTE, W. E, OLFF, M„ VENTEVOGEL, R, DE VRIES, G.-J.,
SCARR, S. (1996). How people make their own environments: JANSVELD, E„ CARDOZO, B. L., & CRAWFORD, C. A. G.
Implications for parents and policy makers. Psychology, Public Policy, (2004). Mental health symptoms following war and repression
andLaw, 2,204-228. in eastern Afghánistán.Journal ofthe Američan MedicalAssociation, 292,
SCARR, S., & MCCARTNEY, K. (1983). I low people make their own 585-593.
environments: A theory of genotype-environment effeets. Child SCHOU, I., EKEBERG, O., & RULAND, C. M. (2005). The mediating
Development, 54,424—435. role of appraisal and coping in the relationship between
SCARR, S., WEINBERG, R. A., & LEVINE, A. (1986). Understanding optimism-pessimism and quality of life. Psychooncology, 14, 718-727.
development. San Diego: Harcourt Brace Jovanovich. SCHREDL, M. (2007). Dream recall: Models and empirical data.
SCHACHTEL, E. G. (1982). On memory and childhood amnesia. In D. Barrett & P. McNamara (Eds.). The new science ofdreaming,
In U. Neisser (Ed.). Memory observed: Remembering in natural contexts. Vol. 2: Content. recall, andpersonality correlates (pp. 79-114). Westport,
San Francisco: Freeman. CT: Praeger Perspectives.
SCHROEDER, C. M„ & PRENTICE, D. A. (1998). Exposing SHALLICE,T, FLETCHER, P., FRITH, C. D., GRASBY, P.,
pluralistic ignorance to reduce alcohol use among college students. FRACKOW1AK, R. S. J., &DOLAN, R.J. (1994). Brain regions
Journal ofApplied Sociál Psychology, 28,2150-2180. associated with acquisition and retrieval of verbal episodic memory’.
SCIIULTZ, R.T. (2005). Developmental deficits in sociál perception in Nátuře, 368,633-635.
autism: The role of the amygdala and fiisiform face area. International SHANKS, D. R„ & DICKINSON, A., (1987). Associative accounts of
Journal ofDevelopmentalNeuroscience, 23,125-141. causality judgment. Psychology ofLearning and Motivation, 21,229-261.
SCHUMANN,J. (1978).The acculturation model for second-language SHAPIRO, D. A., & SHAPIRO, D. (1982). Meta-analysis
acquisition. In E. Ml Schur (1971). Labeling deviant behavior: of comparative therapy outcome studies: A replication and refinement.
Its sociological implications. New York: Harper & Row. PsychologicalBulletin, 92,581-604.
SCHWARTZ, B. (1989). Psychology oflearning and behavior (3rd ed.). SHAPIRO, D. A., BARKHAM, M„ REES, A., & HARDY, G. E.
New York: Norton. (1994). Effects of treatment duration and severity of depression
SCHWARTZ, B„ SNIDMAN, N, & KAGAN, J. (1996). Early on the effectiveness of cognitive-behavioral and psychodynamic-
childhood temperament as a determinant of externalizing behavior -interpersonal psychotherapy. Journal of Consulting and Clinical
in adolescence. Development andPsychopathology, 8,527-537. Psychology, 62,522-534
SCHWARTZ, J. STOESSEL, P. W., BAXTER, L. R., SHAPLEY, R., & LENNIE, P. (1985). Spatial frequency analysis
MARTIN, K. M„ & PHELPS, M. C. (1996). Systemic changes in the visual systém. AnnualReview ofNeurosciences, 8,547-583.
in cerebral glucose metabolic rate after successful behavior SHEDLER, J., MAYMAN, M, & MANIS, M. (1993). The illusion
modification treatment of obsessive compulsive disorder. Archives of mental health. Američan Psychologist, 48,1117-1131.
of Generál Psychiatry, 53,109-113. SHEINGOLD, K..&TENNEY, Y.J. (1982). Memory for a salient
SCHYNS, P. G., & OLIVA, A. (1994). From blobs to boundary edges: childhood event. In U. Neisser (Ed.). Memory observed: Remembering
Evidence for time-and spatial-scale-dependent scene recognition. in natural contexts. San Francisco: Freeman.
Psychological Science, 5,195-200. SHEPARD, R. N„ & COOPER, L. A. (1982). Mental images and their
SEÁRS, R. R., MACCOBY, E. E., & LEVIN, II. (1957). Patterns ofchild transformations. Cambridge, MA: MIT Press, Bradford Books.
rearing. New York: Harper & Row. SHEPOSH, J. P., DEMING, M., & YOUNG, L. E. (1977, Apríl).
SEGERSTROM, S. C. (2007). Optimism and resources: Effects on each The radiaťmg effects ofstatus and attractiveness ofa male upon evaluating
other and on health over 10 years.Journal of Research in Personality, 41, hisfemale partner. Páper presented at the annual meeting
772-786. of the Western Psychological Association, Seattle.
SEGERSTROM, S. C., SOLOMON, G. F., KEMENY, M. E., SHERWIN, B. (1988). A comparative analysis of the role of androgen
& FAHEY, J. L. (1998). Relationship of worry to immune sequelae of in human male and female sexual behavior: Behavioral specificky,
the Northridge earthquake.Journal ofBehavioralMediáne, 21,433-450. critical thresholds, and sensitivity. Psychobiology, 16,416-425.
SEGERSTROM, S. C..TAYLOR, S. E„ KEMENY, M. E., & FAHEY, SHIN, L. M„ KOSSLYN, S. M„ MCNALLY, R. J„ ALPERT, N. M.,
J. L. (1998). Optimism is associated with mood, coping, and immune THOMPSON, W. L., RAUCII, S. L.,MACKLIN,M. L„
change in response to stress. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, & PITMAN, R. K. (1997). Visual imagery and perception
74,1646-1655. in posttraumatic stress disorder: A positron emission tomographic
SEGERSTROM, S. C.,TAYLOR, S. E., KEMENY, M. E„ investigation. Archives ofGenerál Psychiatry, 54,233-241.
REED, G. M., & VISSCHER, B. R. (1996). Causal attributions SHRESTHA, N. M., SHARMA, B., VAN OMMEREN, M,
predict rate of immune decline in HlV-seropositive gay men. Health REGMI, S„ MAKAJU, R., KOMPROE, L, SIIRESTIIA, G. B.,
Psychology, 15,485-493. & DE JONG, J. T. V. M. (1998). Impact of torture on refugees
SEIFERT, C. M., ROBERTSON, S. P., & BLACK, J. B. (1985).Types displaced within the developing \sax\d. Journal oftheAmeričan Medical
of inferences generated during rcading. Journal ofMemory Association, 280,443-448.
and Language, 24,405-422. SIEGEL, P., & WEINBERGER, J. (1998). Capturing the “MOMMY
SEKULER, R. (1975). Visual motion perception. In E. C. Carterette AND I ARE ONE” merger fantasy: The oneness motive.
& M. Friedman (Eds.). Handbook ofperception (Vol. 5, pp. 387-433). In R. F. Bomstein & J. M. Masling (Eds.). Empiricalperspectives on
New York: Academie Press. thepsychoanalytic unconscious (pp. 71-98). Washington, DC: APA Press.
SELIGMAN, M. E. P. (1975). Helplessness. San Francisco: Freeman. SIEGEL, S. (2001). Pavlovian conditioning and drug overdose: when
SELIGMAN, M. E. P. (2002). Positive psychology, positive prevention, tolerance fails. Addiction Research andlheory, 9 (5), 503-513.
and positive therapy. In C. R. Syndcr & S. J. Lopez (Eds.). Handbook SIEGLER, R. S. (1996). Emerging Minds: The Process of Change
ofPositive Psychology (pp. 3-9). New York: Oxford University Press. in Childreris Thinking. Oxford: Oxford University' Press.
SELIGMAN, M. E. P., & BINIK, Y. M. (1977). The safety signál SIEMER, M. (2001). Mood-specific effects on appraisal and emotion
hypothesis. In H. Davis & H. Hurwitz (Eds.). Pavlovian operant judgments. Cognition andEmotion, 15,453-485.
interactions. Hillsdale, NJ: Erlbaum. SIERRA, M, &BERRIOS, G. (2000). Flashbulb and flashback
SELIGMAN, M. E. P., & CSIKSZENTMIHALYI, M. (2000). Positive memories. In G. Berrios &J. R. Hodges (Ed.). Memory disorders
psychology: An introduction. Američan Psychologist, 55,5-14. inpsychiatriepractice (pp. 369-383). Cambridge: Cambridge University'
SELLERS, Ř. M., SMITH, J. A., SHELTON, J. N., ROWLEY, S. A. J.,
& CHAVOUS,T. M. (1998). Multidimensional model of racial SIGALL, H., & LANDY, D. (1973). Radiating beauty: The effects
identity: A reconceptualization of Afričan Američan racial identit}'. of having a physically attractive partner on person perception. Journal
Personality and Sociál Psychology Review, 2,18-39. ofPersonality and Sociál Psychology, 31,410-414.
SELYE, 11. (1978). The stress oflife. New York: McGraw-I lili. (Slovensky: SIGMAN, m’, SPENCE, S. J., & WANG, A. T. (2006). Autism from
Život a stres. Bratislava: Obzor, 1966.) developmental and neuropsyrhological perspectives. Annual Review
SERBIN, L. A., POWLISHTA, K. K„ & GULKO, J. (1993). ofClinicalPsychology, 2,327-355.
The development of sex typing in middle childhood. Monographs SILKE, A. (2003). Deindividuation, anonymity, and violence: Findings
ofthe Societyfor Research in Child Development, 58 (2, Seriál No. 232). from Northern TcAívclA. Journal ofSociál Psychology, 143 (4), 493-499.
SERGENT, J. (1984). Configural processing of faces in the left SILVERBERG, S. B_, & STEINBERG, L. (1990).Psychological
and the right cerebral hemispheres. Journal ofExperimental Psychology well-being of parents with early adolescent children. Developmental
Human Perception and Performance, 10,554-572. Psychology, 26,658-666.
SEWELL, W. H., & MUSSEN, P. H. (1952). The effects of feeding, SILVERMAN, I. (1971). Physical attractiveness and courtship. Sexual
weaning, and scheduling procedures on childhood adjustment Behavior, 1,22-25.
and the formation of oral symptoms. ChildDevelopment, 23,185-191. SIMMONS, J. V. (1981). Project sea hunt:A report on prototype development
SHALLICE, T. (1988). From neuropsychology to mentalstructure. and Tcchnical Report 746, Naval Oceán Systems Center, San
Cambridge: Cambridge University Press.
SIMON, H. A., & GILMARTIN, K. (1973). A simulation of memory SMITH, V. C., & POKORNÝ, J. (1975). Spectral sensitivity of the foveal
for chess positions. Cognitive Psychology, 5,29-46. cones between 400 and 500 nm. Vision Research, 15,161.
SIMONS, D. J., &CIIABRIS, C. F. (1999). Gorillas in our midst: SMUTS, B. B. (1986). Gender, aggression, and influence. In B. Smuts,
sustained inattentional blindness for dynamic events. Perception, 28, D. Cheney, R. Seyfarth, R. Wrangham &T. Struhsaker (Eds.). Primáte
1059-1074. societies. Chicago: University of Chicago Press.
SIMONS, D. J., &LEVIN, D.T (1998). Failure ro derect changes SNOW, C. (1987). Relevance of the notion of a critical period
to people during a real-world interaction. Psychonomic Bulletin to language acquisition. In M. H. Bomstein (Ed.). Sensitiveperiods
and Review, 5,644-649. in development: Interdisciplinaryperspectives. Hillsdaíe, NJ: Erlbaum.
SIMPSON, J. A., CAMPBELL, B„ & BERSCHEID, E. (1986). SNYDER, C. R„ ILARDI, S., MICHAEL, S.T, & CHEAVENS, J.
The association between romantic love and marriage: Kephart (1967). (2000). Hope theory: Updating a common process for psychological
twice revisited. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 12,363-372. change. In C. R. Snyder & R. E. Ingram (Eds.). Handbook
SINGER, J. L., & SINGER, D. G. (1981). Television, imagination ofpsychological change: Psychotherapy processes andpracticesfor the
and aggression. Hillsdaíe, NJ: Erlbaum. 21” century. New York: Wiley.
SINGER, T., SEYMOUR, B., O’DOHERTY, J., KAUBE, H., SNYDER, M., TANKE, E. D., & BERSCHEID, E. (1977). Sociál
DOLAN, R., & FRITH, C. (2004). Empathy for pain involves the perception and interpersonal behavior: On the self-fulfilling nátuře
aífective but not sensory components of pain. Science, 303,1157-1162. of stcrcotypcs. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 35, 656-666.
SINGER, T., SEYMOUŘ, B., O’DOI IERTY, J. STEPI IAN, K. E_, SOLMS, M. (1997). The neuropsychology ofdreams:A clinicoanatomical
DOLAN, R. J., & FRITH, C. D. (2006). Empathic neural responses study. Mahwah, NJ: Erlbaum.
are modulated by the perceived fairness of others. Nátuře, 439, SOLOMON, G. E, SEGERSTROM, S. C., GROHR, P„ KEMENY,
466-469. M., & FAHEY, J., (1997). Shaking up immunity: Psychological and
SIQUELAND, E. R„ & IJPSITT, J. P. (1966). Conditioned immunologic changes following a natural disaster. Psychosomatic
head-turning in human newboms.]oumal ofExperimental Child Mediáne, S1), 114-127.
Psychology, 3, 356-376. SOLOMON, R. L., & CORBIT, J. D. (1974). An opponent-process
SKINNER, B. F. (1938). The behavior of organisms. New York: theory of motivation: I.Temporal dynamics of affect. Psychological
Appleton-Century-Crofts. Review, 81,119-145.
SKINNER, B. F. (1948). “Superstition”in the pigeon. Journal SORCE, J. E, EMDE, R. N„ CAMPOS, J., & KLINNERT, M. D.
ofExperimentalPsychology, 38,168-172. (1985). Maternal emotional signaling: Its effect on the visual cliff
SKINNER, B. F. (1971). Beyondfreedom and dignity. New York: Knopf. behavior of 1-year-olds. Developmental Psychiatry, 21,195-200.
SKINNER, B. F. (1981). Selection by consequences. Science, 213,501-504. SOUTHWICK,' S. M„ VYTHILINGAM, M„ & CHARNEY, D. S.
SKINNER, E. A., EDGE, K., ALTMAN, J„ SHERWOOD, H. (2003). (2005). The psychobiology of depression and resilience to stress:
Searching for the structure of coping: A review and critique of category Implications for prevention and treatment. Annual Review of Clinical
systems for classifving wavs of coping. Psychological Bulletin, 129, Psychology, 1,255-292.
216-269. SOUTHWICK, S. M., YEHUDA, R., & WANG, S. (1998).
SKYRMS, B. (1986). Choice and chance:An introduction to inductive logic. Neuroendocrine alterations in posttraumatic stress disorder. Psychiatrie
Belmont, CA: Dickenson. Annals,2%, 436-442.
SLOBIN, D. I. (1979). Psycholinguistics (2nd. ed.). Glenville, IL: Scott, SPANOS, B. (1996, December). Quotas, ARCOs, UN report, and statistics.
Foresman. In G. Feussner (Moderátor). Prevalence ofADHD andpsychostrmulant
SLOBIN, D. I. (Ed.). (1985). The cross-linguistic study oflanguage utilizationfor treatment. Symposium conducted at Drug Enforcement
acquisiťwn. Hillsdaíe, NJ: Erlbaum. Administration meeting on stimulant use in the treatment of ADHD.
SLOVIC, P„ FISCHHOFF, B., & LICHTENSTEIN, S. (1982). Fact SPANOS, N. P. (1986). Hypnotic behavior: A social-psychological
versus fears: Understanding perceived risk. In D. Kahneman, P. Slovic interpretation of amnesia, analgesia, and “trance logic”. Behavioral
& A. Tversky (Eds.). Judgment under Uncertainty: Heuristics andBiases. and Brain Sciences, 9,449-502.
Cambridge: Cambridge University Press. SPANOS, N. P, & HEWITT, E. C. (1980). The hidden observer in
SMITH, A. E., & CROSBY, F. J. (2008). From Kansas to Michigan: hypnotic analgesia: Discovery or experimental creation? Journal
'Ihe path from desegregation to diversity. In G. Adams, M. Biernat, <fPersonality and Sociál Psychology, 39,1201-1214.
N. Branscombe, C. Crandall & L. S. Wrightsman (Eds.). SPAULDING, W. D_, JOHNSON, D. L., & COURSEY, R. D. (2001).
Commemorating Brown: The sociálpsychology ofracism and discrimination Combined treatments and rehabilitation of schizophrenia.
(pp. 99-113). Washington, DC: APA Books. In M. T. Sammons & N. B. Schmidt (Eds.). Combined treatment
SMITH, C. A., & ELLSWORTH, P. C. (1985). Patterns of cognitive for mental disorders (pp. 161-190). Washington, DC: Američan
appraisal in emotion. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 48, Psychological Association.
813-848. SPEARMAN, C. (1904). “Generál intelligence”objectively determined
SMITH, C. A., & ELLSWORTH, P. C. (1987). Patterns of appraisal and measured. Američan Journal ofPsychology, 15,201-293.
and emotion related to taking an exam. Journal ofPersonality and Sociál SPELKE, E. S., & KINZLER, K. D. (2007). Core knowledge.
Psychology, 52,475-488. Developmental Science, 10 (1), 89-96.
SMITH, D., KING, M., & HOEBEL, B. G. (1970). Lateral SPENCE, C. J., & DRIVER, J. (1994). Covert spatial orienting
hypothalamic control of killing: Evidence for a cholinoceptive in audition: exogenous and endogenous mechanisms facilitate sound
mechanism. Science, 167, 900-901. localization. Journal ofExperimental Psychology: Human Perception
SMITH, E. E. (1995). Concepts and categorization. In E. E. Smith and Performance, 20,555—574.
& D. Osherson (Eds.). Invitation to cognitive science, Vol. 3, Thinking SPENCER, H. (1855). Principles ofpsychology. London: Longman, Brown,
(2,J ed.). Cambridge, MA: MIT Press. Green, and Longmans.
SMITH, E. E., &JONIDES, J. (1994). Neuropsychological studies SPENCER, S„ STEELE, C. M„ & QUINN, D. (1997). Undersuspicion
of working memory. In Kl. Gazzaniga (Ed.). The cognitive neurosciences. of inability: Stereotype threat and womerís math performance.
Cambridge, MA: MIT Press. Unpublished manuseript, Stanford University.
SMITH, G. P., & GIBBS, J. (1994). Satiating effect of cholecystokinin. SPERLING, G. (1960). The information available in brief visual
Annals oftheNew YorkAcademy ofSciences, 713,236-241. presentations. Psychological Monographs, 74,329.
SMITII, M. L„ GLASS, G. V, & MILLER, T. I. (1980). The benefits SPERLING, G. (1967). Successive approximations to a model for short
ofpsychotherapy. Baltimore: Johns Hopkins University Press. term memory. Acta Psychologica, 27,285-292.
SMITH, M. L, COTTRELL, G. W, GOSSELIN, F., SPERRY, R. W. (1968). Perception in the absence of neocortical
& SCHYNS, P. G. (2005).Transmitting and decoding facial commissures. In Association for Research in Nervous and Mental Disease,
expressions. Psychological Science, 16,184—189. Perception and its disorders. New York: Williams & Wilkins.
SPERRY, R. W. (1970). Perception in the absence of the neocortical STEINER, J. E., GLASER, D., HAWILO, M. E„
commissures. Research Publications —AssociationforResearch in Nervous &BERRIDGE, K. C. (2001). Comparative expression of hedonic
and Mental Disease, 48,123-128. impact: Affectivc reactions to taste by human infants and other
SPIEGEL, D. (1991). Mind matters: Effects of group support on cancer primates. Neuroscience and BiobehavioralReviews, 25,53-74.
patients. Journal ofNational Institutes ofHealth Research, 3,61-63. STEPHENS, M. A. P., DRULEY, J. A., & ZAUTRA, A. J. (2002).
SPIEGEL, D„ BLOOM, J. R., KRAEMER, H. C., & GOTTHEIL, E. Older adults’ recovery from surgerv for osteoarthritis of the knee:
(1989). Psychological support for cancer patients. Lancet, 2,1447. Psychosocial resources and constraints as predictors of outcomes.
SPITZER, Ř. L„ GIBBON, M., SKODOL, A. E., WILLIAMS, J. B. W., FfralM Psychology, 21,377-383.
& FIRST, M. B. (Eds.). (1994). DSM-IV čase book:A learning STERNBERG, R„ GRIGORENKO, E, CASTEJON, J. L, PRIETO,
companion to the Diagnostic and Statistical Manual ofMental Disorders M. D., &HAUTAMEKI.J. (2001). Confirmatory factor analysis
(4'1' ed.). Washington, DC: Američan Psychiatrie Association Press. of the SternbergTriarchic Abilities Test in three international samples:
SPRENGELMEYER, R., et al. (1997). Recognition of facial expressions: An empirical test of the triarchic theory of intelligence. European
Selective impairment of specific emotions in Huntingtons disease. Journal ofPsychologicalAssessment, 17,1-16.
Cognitive Neuropsychology, 14 (6), 839-879. STERNBERG, R. J. (1985). BeyondIQ: A triarchic theory ofhuman
SPRINGER, S. P„ & DEUTSCH, G. (1989). l.eft brain, right brain intelligence. Cambridge: Cambridge University Press.
(3nl ed.). San Francisco: Freeman. STERNBERG, R. J. (1986). Intelligenceapplied: Understandingand
SQUIRE, L. R. (1992). Memory and the hippocampus: A synthesis from increasingyour intellectual skills. San Diego: Harcourt Brace Jovanovich.
findings with rats, monkeys, and humans. Psychological Review, 99, STERNBERG, R. J. (2000). The concept ofintelligence. In Handbook
195-231. ofintelligence (pp. 3-16). Cambridge: Cambridge University Press.
SQUIRE, L. R., &. FOX, M. M. (1980). Assessment of remote memorv: STERNBERG, R. J. (2007). Foreword. In S. N. Phillipson
Validation of the television test by repeated testing during a seven-dav &M. McCann (Eds.). Conceptions ofgiftedness: Soáoculturalperspectives
period. BehavioralResearch Methods andInstrumentation, 12,583-586. (pp. xv-xviii). Mahwah, NJ: Erlbaum.
SQUIRE, L. R., & KANDEL, E. R. (2000). Memory: From mind STERNBERG, R. J„ & KAUFMAN, J. C. (1998). Human abilities.
to molecules. New York: Scientific Američan Library. Annual Reviews ofPsychology, 49,479-502.
SQUIRE, L. R„ & KNOWLTON, B. J. (1995). Learning about STERNBERG, S. (1966). Highspeed scanning in human memory.
categories in the absence of memory. Proceedings ofthe National Science, 153,652-654.
Academy ofSciences, USA, 92,12 470 -12 474. STERNBERG, S. (1975). Memory scanning: New findings and current
SQIJIRE, L. R„ KNOWLTON, B., & MUSEN, G. (1993). controversies. Quarterly Journal ofExperimental Psychology, 2 7,1-32.
The structure and organization of memory. Annual Review ofPsychology, STEUER, F. B.. APPLEFIELD, J. M„ & SMITH, R. (1971). Televised
44,453-495. aggrcssion and the interpersonal aggrcssion of preschool children.
SQIJIRE, L. R„ OJEMANNJ. G., MIEZIN, F. M„ PETERSEN, S. E„ Journal ofExperimental Child Psychology, 11,422-447.
VIDEEN.T. O., &RAICIILE,M. E. (1992). Activation of STEVENSON, H. W„ LEE, S., & GRAHAM,T. (1993). Chinese and
the hippocampus in normál humans: A functional anatomical study of Japanese kindergartens: Čase study in comparative research.
memory. Proceedings oftheNationalAcademy ofScience, 89,1837-1841. In B. Spodek (Ed.). Handbook ofresearch on the education ofyoung
STAATS, A. W. (1968). Language, learning, and cognition. New York: children. New York: Macmillan.
Holt, Rinehart & Winston. STEWART, W. E, RICCI, J. A., CHEE, E., MORGANSTEIN, D.,
STANOVICH, K. E„ & WEST, R. F. (2001). Individual differences & LIPTON, R. (2003). Lost productive time and cost due to common
in reasoning: implications for the rationality debate? Behavioral pain conditions in the LIS workforce.Journal ofthe Američan Medical
and Brain Sciences, 23,645-665. Association, 290,2443-2454.
STASSER, G., & TITUS, W. (1985). Pooling of unshared information in STOERIG, P. (2007). Hunting the ghost: Toward a neuroscience
group decision making: Biased information sampling during discussion. of consciousness. In P. D. Zelazo, M. Moscovitch & E. Thompson
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 48,1467 1478. (Eds.). 77r Cambridge handbook ofconsciousness (pp. 707-730).
STASSER, G..TAYLOR, L. A., HANNA, C. (1989). Information New Tbrk: Cambridge University Press.
sampling in structured and unstructured discussions of three- and STONER, J. A. F. (1961). A comparison ofindividualandgroup decisions
six-person groups. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 57,67-78. involving risk. Unpublished masters thesis, Massachusetts Institute
STATTIN, H., &. MAGNUSSON, D. (1990). Pubertal maturation of Technology.
in female development. Hillsdale, NJ: Erlbaum. STOWERS, L.,‘hOLY,T. E„ MEISTER, M, DULAC, C„
STAYTON, D. J. (1973, March). Infant responses to brief evervday & KOENTEGES, G. (2002). Loss of sex diserimination and male-
separations: Distress, following, and greeting. Páper presented male aggression in mice deficient forTRP2. Science, 295,1493-1500.
at the meeting of the Society for Research in Child Development. STRACK, E, MARTIN, L. L., & STEPPER, S. (1988). Inhibiting and
STEADMAN, H. J., MULVEY, E. P„ MONAHAN, J„ ROBBINS, facilitating conditions of the human smile: A non obtrusive test
P. C.,APPLEBAUM,P. S.,GRISSO,T,ROTH,L.,&SILVER,E. of the facial feedback hypothesis./ozzrzzzz/ ofPersonality and Sociál
(1998). Violence by people discharged from acute psychiatrie inpatient Psychology, 54,768-777.
fácilities and by others in the same neighborhoods. Archives of Generál STREISSGUTH, A. P„ BARR, H. M., BOOKSTEIN, F. L„
Psychiatry, 55,393-401. SAMPSON, P. D„ & OLSON, H. C. (1999). The long-term
STEBLAY, N. M (1992). A meta-analytic review of the weapon focus neurocognitive consequences of prenatal aleohol exposure: A 14-year
effect. Law and Human Behavior, 16,413—424. study. Psychological Science, 10,186-190.
STEELE, C. M. (1997). A threat in the air: How stereotypes shape STROEBE, W„ INSKO, C. A.,THOMPSON, V. D„
intellectual identify and performance. Američan Psychologist, 52, & LAYTON, B. D. (1971). Effects of physical attractiveness, attitude
613-629. similarity and sex on various aspects of interpersonal attraction. Journal
STEELE, S. (1991). The content ofour character:A new vision ofrace ofPersonality and Sociál Psychology, 18, 79-91.
in America. New York: HarperCollins. STROOP,J. R. (1935). Studies of interference in seriál verbal reaction.
STEELE, C. M.,& ARONSONJ. (1995). Stereotype threat Journal ofExperimental Psychology, 18,643-662.
and the intellectual test performance of Afričan Americans. STUNKARD, A. J., HARRIS, J. R., PEDERSEN, N. L.,
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 69,797-811. &MCCLEARN, G. E. (1990). A separated twin study of the body
STEINBERG, L., & MORRIS, A. S. (2001). Adolescent development. mass index. New England JournalofMediáne, 322,1483-1487.
Annual Reviews ofPsychology, 52, 83-110. SUAREZ, E. C., KUHN, C. M„ SCHANBERG, S. M„
STEINER, J. E. (1979). Human facial expressions in response to taste WILLIAMS, R. B„ JR., & ZIMMERMAN, E. A. (1998).
and směli stimulation. Advances in ChildDevelopment andBehavior, 13, Neuroendocrine, cardiovascular, and emotional responses of hostile men:
257-295. The role of interpersonal challenge. Psychosomatic Mediáne, 60, 78-88.
SUBSTANCE ABUSE AND MENTAL HEALTH SERVICES TAVRIS, C„ & ARONSON, E. (2007). Mistakes were made (but not by
ADMINISTRATION (2002). Nationalsurvey on drug use andhealth. me). New York: Harcourt.
Retrieved November 1,2004, from TAYLOR, S. (1998). The sociál being in sociál psychology. In
http://www.oas.samhsa.gov/nhsda2k2.htm. D. T. Gilbert, S. T. Fiske & L. Gardner (Eds.). The Handbook of Sociál
SUBSTANCE ABUSE AND MENTAL HEALTH SERVICES Psychology. Vols. 1 and 2 (4d ed., pp. 58-95). New York: McGraw-Hill.
ADMINISTRATION (2004). Overview offindingsfrom the 2003 TAYLOR, S. (1999). Healthpsychology (4,h ed.). Boston: McGraw-Hill.
National survey on drug use and health (Office of Applied Studies, TAYLOR, S., KEMENY, M., ASPINWALL, L., SCHNEIDER, S.,
NSDUH Series H-24, DHHS Publication No. SMA 04-3963). RODRIGUEZ, R„ & HERBERT, M. (1992). Optimism, coping,
Rockville, MD. psychological distress, and high-risk sexual behavior among men at risk
SULLIVAN, H. S. (1953). The interpersonal theory ofpsychiatry. New York: for acquired immunodeficiency syndrome (AIDS). Journal
Norton. ofPersonality and Sociál Psychology, 63,460-473.
SULLIVAN, P. E, NEALE, M. C., & KENDLER, K. S. (2000). Genetic TAYLOR, S. E. (2007). Sociál support. In H. S. Friedman
epidemiolog}' of major depression: Review and metaanalysis. Američan and R. C. Silver (Eds.). Foundations ofhealthpsychology (pp. 145-171).
Journal ofPsychiatry, 157,1552-1562. New York: Oxford University' Press.
SULLY, J. (1892). Outlines ofPsychology, Vol. 2. New York: D. Appleton TAYLOR, S. E., & STANTON, A. L. (2007). Coping resources, coping
and Company. processes and mental health. Annual Review of Clinical Psychology, 3,
SUMMERS, M. (2000). Everything in itsplače. New York: Putnám. 377-401.
SWANN, W. B., JR., & SEYLE, C. (2005). Personality psychologys TAYLOR, S. E„ EISENBERGER, N. L, SAXBE, D„ LEHMAN, B. J.,
comeback and its emerging symbiosis with sociál psychology. & LIEBERMAN, M. D. (2006). Neural responses to emotional
Personality and Sociál Psychology Bulletin, 31,155. stimuli are associated with childhood family stress. Biological Psychiatry,
SWANN, W. B., JR. (1990). To be known or to be adored: The interplay 60,296-301.
of self-enhancement and self-verification. In E. T. Higgins TEASDALE, J. D., SEGAL, Z. V, WILLIAMS, J. M. G.,
& R. M. Sorrentino (Eds.). Handbook ofmotivation andcognition RIDGEWAY, V. A., SOULSBY, J. M., & LAU, M. A. (2000).
(Vol. 2,408-448). New York: Guilford Press. Prevention of relapse/recurrence in major depression
SWEDO, S„ PIETRINI, P., & LEONARD, H. (1992). Cerebral glucose bv mindfulness-based cognitive therapy. Journal of Consulťmg
metabolism in childhood-onset obsessive-compulsive disorder. Archives and ClinicalPsychology, 68,615-523.
of Generál Psychiatry, 49,690-694. TEITELBAUM' P, & EPSTEIN, A. N. (1962). The lateral
SWETS, J. A., & BJORK, R. A. (1990). Enhancing human performance: hvpothalamic syndrome: Recovery of feeding and drinking after lateral
An evaluation of “new age” techniques considered by the U. S. Army. hypothalamic lesions. Psychological Review, 69,74-90.
Psychological Science, 1, 85-96. TELLEGEN, A., BOUCHARD.T.J., WILCOX, K. J., SEGAL, N. L.,
SWÍM,J. K„& SANNA, L.J. (1996). Ile s skilled, shes lucky: LYKKEN, D. T, & RICH, S. (1988). Journalof Personality and Sociál
A meta-analysis of observer s attributions for womens and mens Psychology,54,1031-1039.
successes and failures. Personality and Sociál Psychology Bulletin, 22, TELLEGEN, A., LYKKEN, D. T, BOUCHARD, T. J„ JR.,
507-519. WILCOX, K. J„ SEGAL, N. L„ & RICH, S. (1988). Personality
SWINNEY, D. A. (1979). Lexical access during sentence comprehension: similarity in twins reared apart and together. Journal of Personality
Consideration of context effects. Journal ofVerbalLearning and Verbal and Sociál Psychology, 54,1031-1039.
Behavior, 18,645-659. TELLER, D. Y. (1979). The forced-choice preferential looking proceduře:
SWITHERS, S. E„ & DAVIDSON, T. L. (2008). A role for sweet taste: A psvchophysical technique for use with human infants. Infant
calorie predictive relations in energy regulation by rats. Behavioral Behavior andDevelopment, 2,135-153.
Neuroscience, 122,161-173. TELLER, D. Y., & MOVSHON, J. A. (1986). Visual development.
SYMONS, D. (1992). On the use and misuse of Darwinism in the study Vision Research, 26,1483-1506.
of human behavior. In J. H. Barkow & L. Cosmides (Eds.). The adapted TEMPLIN, M. C. (1957). Certain language skills in children:
mind: Evolutionarypsychology and thegeneration ofculture (pp. 137-159). Their development and interrelationships. Minneapolis: University
New York: Oxford University' Press. of Minnesota Press.
SZASZ.T. S. (1971). The saně slavě: An historical notě on the use TERMAN, L. M„ & ODĚN, M. H. (1959). Genetic studies ofgenius. Vol. IV:
of medical diagnosis as justificatory rhetoric. Američan Journal The giftedgroup at midlife. Stanford, CA: Stanford University' Press.
ofPsychotherapy, 25,228-239. TERRACE, H. S., PETITTO, L. A., SANDERS, D. J., & BEVER, T. G.
SZATMARI, P. jONES, M. B„ ZWAIGENBAUM, L., (1979). Can an ape create a sentence? Science, 206, 891-902.
&MACLEAN, J. E. (1998). Genetics of autism: Overview and new TESSER, A., & BRODIE, M. (1971). A notě on the evaluation
directions. Jozzraa/ ofAutism andDevelopmentalDisorders, 28,351-368. of a “computer dáte”. Psychonomic Science, 23, 300.
SZKRYBALO, J., & RUBLE, D. N. (1999). “God made me a girl”: THAPAR, A., HAROLD, G., RICE, E, LANGLEY, K.,
Sex-category constancy and judgments and explanations revisited. & O’DONOVAN, M. (2007). The contribution of gene-environment
Developmental Psychology, 35, 392—402. interaction to psychopathology. Development and Psychopathology, 19,
TAJFEL, H., & TURNER, J. C. (1986). The sociál identity theory 989-1004.
of intergroup conflict. In S. Worchel &W. G. Austin (Eds.). Psychology THASE, M. E., JINDAL, R., & HOWLAND, R. H. (2002). Biological
ofintergroup relations (pp. 7-24). Chicago: Nelson-I lall. aspects of depression. In I. H. Gotlib & C. L. Hammen (Eds.).
TANENHAUS, M. G., LEIMAN, J., & SEIDENBERG, M. (1979). Handbook ofdepression (pp. 192-218). New York: Guilford Press.
Evidence for multiple stages in the processing of ambiguous words THAYER, R. E. (1989). Ihe biopsychology of moodandarousal. New York:
in syntactic contexts. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 18, Oxford Universit!' Press.
427-441. THIESSEN, E. D., HILL, E. A., SAFFRAN J. R. (2005).
TANG, S., & HALL, V. C. (1995). The oveijustification eftect: Infant-directed speech facilitates word segmentation. Infancy, 7,53-71.
A meta-analysis. Applied Cognitive Psychology, 9, 365-404. THOMAS, A., & CHESS, S. (1977). Temperament and development. New
TANNEN, D. (1990). Youjust dorít understand: Women and men York: Brunner/Mazel.
in conversation. New York: Ballantine Books. THOMAS, A., & CHESS, S. (1986). The New York longitudinal study:
TATEYAMA, M., ASAI, M., HASHIMOTO, M, BARTELS, M, From infancy’ to early adult life. In R. Plomin & J. Dunn (Eds.).
& KASPER, S. (1998). Transcultural study of schizophrenic delusions: The study oftemperament: Changes, continuities and challenges (pp. 39—52).
Tokyo versus Vienna versus Tuebingen (Germanv). Psychopathology, 31, Hillsdaíe, NJ: Erlbaum.
59-68. THOMAS, A., CHESS, S., BIRCH, H„ HERTZIG, M., & KORN, S.
TAVRIS, C., & SADD, S. (1977). The Redbook report onfemale sexuality. (1963). Behavioral individuality in early childhood. New York: New York
New York: Dell. University Press.
THOMPSON, P. M.. CANNON.T. D., NARR, K. L., VAN ERP,T, TSAIJ. L., LOUIEJ. Y., CHEN, E. E„ &UCHIDA, Y. (2007).
POUTANEN, V. P, HUTTUNEN, M„ LONNQVIST, J„ Learning what fcclings to desire: Socialization of ideál affect through
STANDERTSKJOLD-NORDENSTAM, C. G„ KAPRIO, J„ childrens storybooks. Personality and Sociál Psychology Btdletin, 33,17-30.
KIIALEDY, M., DAIL, R., ZOUMALAN, C. I., & TÓGA, A. W. TULVING, E. (1974). Cue-dependent forgetting. Američan Scientist, 62,
(2001). Genetic influences on brain structurc. NátuřeNeuroscience, 4, 74-82.
1253-1258. TULVING, E., KAPUR, S., CRAIK, F. I. M., MOSCOVITCH, M„
THOMPSON, R. A. (1998). Early sociopersonality development. In W. & HOULE, S. (1994). Hemisphcric eneoding/retrieval asymmetry
Damon & N. Eisenberg (Eds.). Handbook ofchildpsychology, Vol. 3. in episodic memory: Positron emission tomography findings.
Sociál, emotional, andpersonality development. (5* ed., pp. 25-104). Proceedings ofthe NationalAcademy ofScience ofthe United States
Hoboken, NJ: Wiley. ofAmerica, 91,2016-2020.
THOMPSON, R. A., LAMB, M„ & ESTES, D. (1982). Stability TULVING, E., & PEARLSTONE, Z. (1966). Availability versus
of infant-mother attachment and its relationship to changing life accessibility of information in memory for words. Journal ofVerbal
circumstances in an unselected middlcclass samplc. ChildDevelopment, Learning and Verbal Behavior, 5,381-391.
53,144-148. TURK, D. C., &OKIFUJI, A. (1997). What factors affect physicians’
THOMPSON, R. F, & KŘUPA, D. J. (1994). Organization of memory decisions to preseribe opioids for chronic non-cancer pain patients?
traces in the mammalian brain. Annual Review ofNeuroscience, 17, ClinicalJournal ofPain, 13,330-336.
519-549. TURK, D. C., SWANSON, D. C., & GATCHEL, R. J. (2008).
THOMPSON, S. K. (1975). Gendcr labels and early sex role Predicting opioid misuse by chronic pain patients: A systematic review
development. Child Development, 46,339-347. and literatuře synthesis. ClinicalJournal qfPain,24(f>yA9T—5V>%.
THOMPSON, W. R. (1954). The inheritance and development TURNER,]. C., HOGG, M. A. OAKES, P. J„ REICHER, S. D.,
of intelligence. Proceedings ofthe Associationfor Research on Nervous & WETHERELL, M. S. (1987). Rediscovering the sociálgroup:
and MentalDisease, 33,209-231. A self-categorization theory. Oxford: Basil Blackwell.
THORNDIKE, E. L. (1898). Animal intelligence: An experimental study TURNER, M. E., & PRATKANIS, A. R. (1998a). A sociál identity
of the associative processes in animals. PsychologicalMonographs, 2, 8. model of groupthink. Organizationcd Behavior and Human Decision
THORPE, G. L., & OLSON, S. L. (1997). Behavior therapy: Concepts, Processes,73,210-235.
procedures, andapplications (2“! ed.). Boston: Allyn and Bacon. TURNER, M. E„ & PRATKANIS, A. R. (1998b). Twenty-five years of
THURSTONE, L. L. (1938). Primary mental abilities. Psychometric groupthink theory and research: Lessons from the evaluation of a theory.
Monographs, No. 1. Chicago: University of Chicago Press. OrganizationalBehavior andHuman Decision Processes, 73,105—115.
TIMMERS, M., FISCHER, A. II., & MANSTEAD, A. S. R. (1998). TURNER, M. E., PRATKANIS, A. R., PROBASCO, P, & LEVER, C.
Gender difterences in motives for regulating emotions. Personality (1992).Threat, cohesion, and group efFectiveness: Tcsting a sociál
and Sociál Psychology Bulletin, 24,974-985. identity maintcnance perspective in groupthink. Journal ofPersonality
TINBERGEN, N. (1951). The study of instinct. Oxford: Clarendon. and Sociál Psychology, 63, 781-796.
TOATES.F. (1986). Motivationalsystems. Cambridge: Cambridge TVERSKY, A., & KAHNEMAN, D. (1973). On the psychology
University Press. of prediction. Psychological Review, 80,237-251.
TOLMAN, E. C. (1932). Purpose behavior in animals and men. New York: TVERSKY, A., & KAHNEMAN, D. (1983). Extensional versus
Appleton-Ccntury-Crofts. (Reprinted 1967. New York: Irvington.) intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment.
TOLMAN, E. C. (1951). Collectedpapers inpsychology. Berkeley: PsychologicalReview, 90,293-315.
University of California Press. TYLER, II. (1977).The unsinkable Jeane Dixon. Humanist, 37,6-9.
TOLMAN, E. C., & HONZÍK, C. H. (1930). Introduction and rentoval UCHINO, B. N., UNO, D, & HOLT-LUNSTAD, J. (1999). Sociál
of reward, and maze performance in rats. University of California support, physiological processes, and health. Current Directions
Publications in Psychology, 4,257-275. in Psychological Science, 8,145-148.
TOMASELLO, M. (1999). The Cultural Origins ofHuman Cognition. ULLMAN, M.T., CORKIN, S., COPPOLA, M., IIICKOK, G.,
Boston, MA: Harvard University Press. GROWDONJ. H., KOROSHETZ, W. J., & PINKF.R, S. (1997).
TOMASELLO, M. (2003). Constructing a language: A usage-based theory A neural dissociation within language: Evidence that the mental
oflanguage aequisition. Boston, MA: Harvard University Press. dictionary is part of declarative memory, and that grammatical rules
TOMASELLO, M„ CARPENTER, M., & LISZKOWSKI, U. (2007). are processed by the procedural systém.Jotirnal ofCognitive
A new look at infant pointing. Childdevelopment, 78,705-722. Neuroscience, 9,266-276.
TOMKINS, S. S. (\9G2J. Affect, imagery, consciousness: Vol. 1. Thepositive UTTS.J. (1986). The ganzfeld debate: A statisticians perspective. Journal
affeets. New York: Springer. pfParapsychology, 50,393-402.
TOOBY.J., & COSMIDES, L. (1990). The past explains the present: VAKOCH, D. A., & STRUPP, H. H. (2000). Pšychodynamic approaches
Emotional adaptations and the structure of ancestral environments. to psychotherapy: Philosophical and theoretical foundations
Ethology and Sociobiology, 11,375-424. of effcctive practice. In C. R. Snyder & R. Ingram (Eds.). Handbook
TOOBY, J., & COSMIDES, L. (2002). Toward mapping of the evolved ofpsychologicalchange (pp. 200-216). New York: Wiley.
functional organization of mind and brain. In D. J. Levitin (Ed.). VALENSTEIN, E. S. (1976). The interpretation of behavior evoked
Foundations ofcognitivepsychology: Core readings (pp. 665-681). by brain stimulation. In A. Wauquier & E. T. Rolls (Eds.).
Cambridge, MA: MIT Press. Brain-stimulation reward (pp. 557—575). New York: Elscvier.
TREISMAN, A. (1969). Strategies and models of selective attention. VAN BOEIJEN, C. A., VAN OPPEN, E, VAN BALKOM, A. J. L. M,
PsychologicalReview, 76,282-299. VISSER, S., ct al. (2005). Treatment of anxiety disorders in primary
TREISMAN, A. (1986). Features and objects in visual processing, care practice: A randomised controlled trial. British Journal of Generál
Scientific Američan, 254,114-125. Practice, 55, 763-769.
TREISMAN, A. M. (1986). Features and objects in visual processing. VANDELANOTTE, C., SPATHONIS, K. M., EAKIN, E. G„
Scientific Američan, 235,114B-125. & OWEN, N. (2007). Website-delivered physical activity
TREISMAN, A. (1992). Perceiving and re-perceiving objects. Američan interventions: A review of the literatuře. Američan Journal
Psychologist,47,862-875. cfPreventative Mediáne, 33,54-64.
TRIEMAN, N., LEFF, J., & GLOVER, G. (1999). Outcome of long VAN DEN HEUVEL, O. A., VAN DE WETERING, B. J. M.,
stay psychiatrie patients resettled in the community: Prospective cohort VELTMAN, D. ]., & PAIJLS, D. L. (2000). Genetic studies of panic
study. British MedicalJournal, 319,13-16. disorder: A Kňew.Joumal of Clinical Psychiatry, 61,756-766.
TROPE, T., & GAUNT, R. (1999). A dual-process model of VANDEPUTTE, M„ & DE WEERD, A. (2003). Sleep disorders and
overconfident attributional inferences. In S. Chaiken &Y. Trope (Eds.). depressive feelings: A globál survey with the Beck Depression Scale.
Dual-process theories in sociálpsychology (pp. 161—178). New York: Guilford. Sleep Mediáne, 4 (4), 343-345.
VAN HEMERT, D. A., POORTINGA, Y. H., WALZER, M. (1970). Obligations. Cambridge, MA: Harvard University Press.
& VAN DE VIJVER, F. J. R. (2007). Emotion and culture: WAMPOLD, B. E., MONDIN, G. W, MOODY, M., STICH, E,
A meta-analysis. Cognition & Emotion, 21,913-943. BENSON, K., & AHN, H. (1997). A meta-analysis of outcome
VAN PRAAG,'h., KEMPERMANN, G., & GAGE, F. H. (1999). studies comparing bona fide psychotherapies: Empirically, “all must
Running increases cell proliferation and neurogenesis in the adult háve prizes”. Psychological Bulletin, 122,203-215.
mouše dentate gyrus. Nátuře Neuroscience, 2,266-270. WARD, I. L. (1992). Sexual behavior: The products of perinatal hormonal
VAN ROOY, D. L„ VISWESVARAN, C„ & PLUTA, P. E. (2005). and prepubertal sociál factors. In A. A. Gerall, H. Motz & 1. L. Ward
An evaluation of construct validity: What is this thing called emotional (Eds.). Sexual differentiation (pp. 157-179). New York: Plenům.
intelligence? Human Performance, 18 (4), 445-462. WARRINGTON, E. K., & SHALLICE,T. (1969). The selective
VAN ROOY, D., & VISWESVARAN, C. (2004). Emotional impairment of auditory verbal short-term memory. Brain, 92, 885-896.
intelligence: A meta analytic investigation of predictive validity WARRINGTON, E. K./& SHALLICE.T. (1984). Category specific
and nomological net. Journal ofVocationalBehavior, 65,71-95. semantic impairments. Brain, 107, 829-853.
VAN VORT, W, & SMITH, G. P. (1987). Sham feeding experience WARRINGTON, El K., & WEISKRANTZ, L. (1978). Further analysis
produces a conditioned inerease of mcal šwje.Appetite, 9,21-29. of the prior learning eftect in amnesic patients. Neuropsychologica, 16,
VASEY, P. L„ & BARTLETT, N. H. (2007). What can the Samoan 169-177.
“Fa’afafine” tcach us about the Western concept of gender identity' WARWICK, R„ JOSEPH, S„ CORDLE, C., & ASIIWORTII,
disorder in childhood? Perspectives in Biology andMediáne, 50,481-490. P. (2004). Sociál support for women with chronic pelvic pain: What is
VAUGHN, B. E, LEFEVER, G. B., SEIFER, R., helpful from whom? Psychology & Health, 19,117-134.
& BARGLOW, P. (1989). Attachment behavior, attachment security, WASON, P. C. (1968). On the failure to eliminate hypotheses -
and temperament during infancy. ChildDevelopment, 60,728-737. A second look. In P. C. Wason &P. N.Johnson-Laird (Eds.). Thinking
VAZQUEZ-NUTTALL, E„ ROMERO GARCIA, L, & DELEON, R. and reasoning. Harmondsworth: Penguin.
(1987). Sex roles and perceptions of femininity and masculinity WASON, P. C., & JOHNSON-LAIRD, P. N. (1972). Psychology
of Hispanic women: A review of the literatuře. Psychology of Women ofreasoning: Structure and content. London: Batsford.
Quarterly, 11,409-425. WASSERMAN, E. A. (1990). Detecting response-outcome relations:
VEGA, W A., AGUILAR-GAXIOLA, S„ ANDRADE, L„ BIJL, R., Toward an understanding of the causal textuře of the environment.
BORGES, G., CARAVEO-ANDUAGA, J. J., DEWIT, D. J., Psychology ofLearning andMotivation, 26,27-82.
HEERINGA, S. G., KESSLER, R. C., KOLODY, B., WATERMAN, A. S. (1985). Identity' in the context of adolescent
MERIKANGAS, K. R_, MOLNAR, B. E., WALTERS, E. E., psychology. In A. S. Waterman (Ed.). Identity in adolescence: Progress
WARNER, L. A., & WITTCHEN, H.-U. (2002). Prevalence and age and contents. San Francisco: Jossey-Bass.
of onset for drug use in seven international sites: Results from WATKINS, E. (2004). Adaptive and maladaptive ruminative selfrfocus during
the international consortium of psychiatrie epidemiology. Drug emotional processing. Behaviour Research and Therapy, 42,1037-1052.
andAlcoholDependence, 68,285-297. WATSON, D., &TELLEGEN, A. (1985). Toward a consensual
VISINTAINER, M. A., VOLPICELLI, J. R., structure of mood. PsychologicalBulletin, 98,219-223.
& SELIGMAN, M. E. P. (1982). Tumor rejection in rats after WATSON, D„ WIESE, D., VAIDYA, J., &TELLEGEN, A. (1999).
inescapable or escapable shock. Science, 216,437-439. The two generál activation systems of afFect: Structural findings,
VOGT/L, & BELLUSCIO, D. (1987). Controversies in plastic surgery: evolutionary considerations, and psychobiological evidence. Journal
Suction-assisted lipectomy (SAL) and the HCG (human chorionic ofPersonality and Sociál Psychology, 76, 820-838.
gonadotropin) protocol for obesity' treatment. Aesthetic Plastic Surgery, WATSON, J. B. (1930). Behaviorism (rev. ed.). New York: Norton.
11,131-156. WATSON, J. B., & RAYNER, R. (1920). Conditioned emotional
VYGOTSKY, L. S. (1934/1986). Thoughtandlanguage (A. Kozulin, Trans.). reactions. Journal of Experimentu! Psychology, 3,1 14.
Cambridge, MA: MIT Press. (Česky': Myšlení a řeč. Praha: SPN, 1976.) WATSON, J. S. (1967). Memory' and “contingency analysis” in infant
WADDEN,T. A., BERKOWITZ, R.Í., VOGT, R. A., STEEN, S. N., learning. Merrill-Palmer Quarterly, 13,55-76.
STUNKARD, A. J., & FOSTER, G. D. (1997). Lifestvle modification WAUGII, C. E., & FREDRICKSÓN, B. L. (2006). Nice to know you:
in the pharmacological treatment of obesity: A pilot investigation of Positive emotions, self-other overlap, and complex understanding in
a potential primary care approach. Obesity Research, 5,218-226. the formation of a new relationship. Journal ofPositive Psychology, 1,
WADLINGER, H. Á„ & ISAACOWITZ, D. M. (2006). Positive mood 93-106.
broadens visual attention to positive stimuli. Motivation andEmotion, WEAVER, E. G. (1949). Theory ofhearing. New York: Wiley.
30, 89-101. WEAVER, K. E., LLABRE, M. M„ DURAN, R. E., ANTONI, M. H.,
WAGNER, W. M., & MONNET, M. (1979). Attitudes of college IRONSON, G., et al. (2005). A stress and coping model of medication
professors toward extrasensory perception. Aetetic Scholar, 5, 7-17. adherence and viral load in HlV-positive men and women on highly
WAIILBERG, D. (1999, October 21). Binge drinking remains problém. active antiretroviral therapyl (HAART). Health Psychology, 24,385-392.
Ann Arbor Nevis, AI. WECHSLER, D. (1958). The measurement and appraisal ofadult
WALKER, E. (1978). Explorations in the biology oflanguage. Montgomery, intelligence. Baltimore: Williams.
VT: Bradford. WEIGLE, D. S. (1994). Appetite and the regulation of body composition.
WALLACH, M. A., & WALLACH, L. (1983). Psychology s sanctionfor FASEBJournal, 8, 302-310.
selfishness. San Francisco: Freeman. WEINBERGER, D. (1990). The construct validity of the repressive
WALLACH, M. A, KOGAN, N., & BEM, D. J. (1962). Group coping style. In J. L. Singer (Ed.). Repression and dissociation:
influence on individual risk taking. Journal ofAbnormal and Sociál Implicationsfor personality theory, psychopathology, and health
Psychology, 65, 75-86. (pp. 337-385). Chicago: University' of Chicago Press.
WALLACH, M. A., KOGAN, N., & BEM, D. J. (1964). Diffúsion WEINBERGER, J. (1996). Common factors arent so common: Ihe common
of responsibility and level of risk taking in groups. Journal ofAbnormal factors dilemma. Clinical Psychology: Science and Practice, 2,45-69.
and Sociál Psychology, 68,263-274. WEINE, S. M., BECKER, d’ E, MCGLASHAN,T. H., LAUB, D„
WALLER, B. M„ CRAY, J. J_, &BURROWS, A. M. (2008). Selection LAZROVE, S„ VOJVODA, D., & HYMAN, L. (1995). Psychiatrie
for universal facial emotion. Emotion, 8,435-439. consequences of “ethnic cleansing”: Clinical assessments and trauma
WALLER, S. J., LYONS, J. S„ & CONSTANTINT-FERRANDO, M. F. testimonies of newly resettled Bosnian refugees. Američan Journal
(1999). Impact of comorbid affective and aleohol use disorders on suicide ofPsychiatiy, 152,536-542.
ideation and attempts. Journal of ClinicalPsychology, 55,585-595. WEINE, S. M„ VOJVODA, D., BECKER, D. E, MCGLASHAN, T. H.,
WALSTER, E., ARONSON, E., ABRAHAMS. D., & ROTTMAN, L. HODZIC, E., LAUB, D., HYMAN, L., SAWYER, M., & LAZROVE, S.
(1966). Importance of physical attractiveness in dating behavior. (1998). PTSD symptoms in Bosnian refugees 1 year after resettlement
Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 4,508-516. in the United States. Američan Journal ofPsychiatry, 155,562-564.
WEISNER, C„ GREENFIELD, T, & ROOM, R. (1995). Trends WHYTE, W. H. (1956). The organization man. New York: Simon & Schuster.
in the treatment of alcohol problems in the U. S. generál population, WICKER, A. W. (1969). Attitudes versus actions: The relationship
1979 through 1990. Američan Journal ofPublic Health, 85 (1), 55-60. between verbal and overt behavioral responses to attitude objects.
WEISSMAN, M. M. (1993). Family genetic studies of panic disorder. Journal ofSociálIssues, 25,41-78.
Confercnce on panic and anxiety: A decade of progress. Journal WICKER, B„ KEYSERS, C.. PLAILLY, J., ROYETJ. P., GALLESE, V,
ofPsychiatrie Research, 27 (suppl.), 69-78. & RIZZOLATTI, G. (2003). Both of us disgusted in my insula:The
WEISSMAN, M. M., &MARKOWITZ, J. C. (2002). Interpersonal common neural basis of seeing and feeling disgust. Neuron, 40,655-664.
psychotherapy for depression. In I. H. Gotlib & C. L. Hammen (Eds.). WIEBE, D. J., & MCCALLUM, D. M. (1986). Health practices
Handbook ofdepression (pp. 404-421). Guilford Press. and hardiness as mediators in the stress-illness relationship. Health
WEISSTEIN, N. A., & WONG, E. (1986). Figure-ground organization Psychology,S,^25-ÓÍS%.
and the spatial and temporal responses of the visual systém. WIENS, S., MEZZACAPPA, E. S„ & KATKIN, E. S. (2000). Heartbeat
In E. C. Schwab & H. C. Nusbaum (Eds.). Pattern recognition detection and the experience of emotions. Cognition and Emotion, 14,
by humans and machines. Vol. 2. Visualperception (pp. 31-64). 417-427.
Orlando, FL: Academie Press. WIERSMA, D., NIENHUIS, F. J., SLOOF, C. J., & GIEL, R. (1998).
WEITEN, W. (2010). Psychology: Tbemes and Variations Briefer Version. Natural course of schizophrenic disorders: A 15-year íňllow up
Belmont, CA: Wadsworth, Cengage Learning. of a Dutch incidence cohort. Schizophrenia Bulletin, 24,75-85.
WELLER, L., & WELLER, A. (1993). Human menstrual synchrony: WILCOXIN, H. C„ DRAGOIN, W. B„ & KRÁL, P. A. (1971).
A critical assessment. Neuroscience and Behavioral Reviews, 17,427-439. Illness-induced aversions in rat and quail: Relative salience of visual
WELLS, G. L„ FERGUSON.T. J, & LINDSAY, R. C. L. (1981). and gustatory cues. Science, 171, 823-828.
The tractability of eyewitness confidence and its implication for triers WILKES, A. L„ & KENNEDY, R. A. (1969). Relationship between
of fact.Journal ofApplied Psychology, bi>, 688-696. pausing and retrieval latency in sentences ofvarying grammatical forrn.
WERNER, E. E., & SMITIL R- S. (1982). Vulnerable but invináble. New Journal ofExperimental Psychology, 79,241-245.
York: McGraw-Hill. WILLIAMS, D. C. (1959). The elimination of tantrum behavior by
WERTIIEIMER, M. (1912/1932). Experimcntelle Studicn uber extinction procedurcs. Journal ofAbnormal and Sociál Psychology, 59,269.
das Schcn von Bewegung. 7.eitschrifi Fůr Psychologie, 61,161-265. WILLIAMS, J. NI., & DUNLOP, L. C. (1999). Pubertal timing
WESTEN, D. (1998). The scientific legacy of Sigmund Freud: Toward and self-reported delinqueney among male adolescents. Journal
a psychodynamically informed psychological science. Psychological ofAdolescence,22,157-171.
Bulletin, 124,333-371. WILLIAMS, M. D., & HOLLAN, J. D. (1981).The process of retrieval
WESTEN, D., NOVOTNÝ, C. M„ & THOMPSONBRENNER, H. from very long term memory- Cognitive Science, 5, 87-119.
(2004). The empirical status of empirically supported psvehotherapies: WILLIAMS, R. B. (1995). Somatic consequences of stress.
Assumptions, findings, and reporting in controlled clinical trials. In M. J. Friedman (Ed.). Neurobiologicaland clinical consequences
Psychological Bulletin, 130,631-663. ofstress: From normál adaptation to post-traumatic stress disorder.
WESTEN, D., WEINBERGER, J„ & BRADLEY, R. (2007). Motivation, Philadelphia: Lippincott-Raven.
decision making and consciousness: From psychodynamics to subliminal WILLIAMS, R. B. (2008). Psychosocial and biobehavioral factors
priming and emotional constraint satisfaction. In P. D. Zelazo, and their interplay in coronary heart disease. Annual Review of Clinical
M. Moscovitch & E. Thompson (Eds.). Fhe Cambridge handbook Psychology, 4,349-365.
ofconsciousness (pp. 673-702). New York: Cambridge University Press. WILLIAMSON, D. A., WALDEN, H. M„ WHITE, M. A., YORK-
WESTERMEYER, J. (1993). Cross-cultural psychiatrie assessment. -CROWE, E„ NEWTONJR., R. L„ ALFONSO, A., GORDON, S.,
In A. C. Gaw (Ed.). Culture, ethnicity, andmentolillness (pp. 125-144). & RYAN, D. (2006). Two-year internet-based randomized controlled
Washington, DC: Američan Psychiatrie Press. trial for weight loss in Afričan Američan girls. Obesity, 14,1231-1243.
WIIALEN, P. J., et al. (2001). A functional MRI study of human amygdala WILSON, E. O. (1963). Pheromones. Scientific Američan, 208,100-114.
responses to facial expressions of fcar versus anger. Emotion, 1 (1), 70-83. WILSON, E. O. (1975). Sociobiology: The new synthesis. Cambridge, MA:
WHALEN, P. J., RAUCII, S. L„ ETCOFF, N. L_, MCINERNEY, S. C., Harvard University Press.
LEE, M. B., & JENIKE, M. A. (1998). Masked presentation WILSON, E. O. (1978). On human nátuře. Cambridge, MA: Harvard
of emotional facial expressions modulatc amygdala activity without University Press. (Česky: O lidsképřirozenosti: máme svobodnou vůli,
explicit knowledge. Journal ofNeuroscience, 18,411-418. neboje naše chování řízeno genetickým kódem? Praha: Nakladatelství
WHITE, C. (1977). UnpublishedPh.D. dissertation, Catholic University, Lidové noviny, 1993.)
Washington, DC. WILSON, M. I., & DALY, M. (1985). Competitiveness, risk-taking and
WIIITEN, A., & IIAM, R. (1992). On the nátuře and evolution of violence: The young male syndrome. Ethology and Sociobiology, 6,59—73.
imitation in the animal kingdom: Reappraisal of a century of research. WILSON, W. R. (1979). Feeling more than we can know: Exposure
In P. J. B. Slater, J. S. Rosenblatt & C. Beer (Eds.). Ad-vances effects without learning. Journal of Personality and Sociál Psychology, 37,
in the Study ofBehavior (pp. 239-283). New York: Academie Press. 811-821.
WHITLOCK, J. L., POWERS, J. L„ & ECKENRODE, J. (2006). WINDHOLZ, M. J., MARMAR, C. R., & HOROWITZ,
The virtual eutting edge: The internet and adolescent self-injury. M. J. (1985). A review of the research on conjugal bereavement: Impact on
Developmental Psychology, 42,407-417. health and efficacy ofintervention. Comprehensive Psychiatry, 26,433—447.
WHO (WORLD HEALTH ORGANIZATION). (2003). Organization WINTER, D. G., STEWART, A. J., JOHN, O. R, KLOHŇEN, E. C„
ofserviccsfor mental health (Mentol healthpolicy and service guidancepackage). &DUNCAN, L. E. (1998).Traits and motives: Toward an integration
Geneva, World Health Organization. Downloaded from http://www.who. of two traditions in personality research. Psychological Review, 105,
int/entity/mental_health/resources/en/Organization.pdf on Julv 1,2008. 230-250.
WHO (WORLD HEALTH ORGANIZATION). (2005,Januaiy 12-15). WISE, R. A. (1982). Neuroleptics and operant behavior: The anhedonia
Alcohol and mental health. Briefing from the WHO European Ministerial hypothesis. BehavioralandBrain Sciences, 5,39-87.
Conference on Mental Health, Helsinki, Finland. Downloaded from WOLFSON, A. R. (2002). Bridging the gap between research and
http://www.who.int/substance_abuse/facts/psychoactives/en/ on practice: What will adolescents’ sleep-wake pattems look like in
February 18,2008. the 21’* century? In M. A. Carskadon (EA.'). Adolescentsleeppatterns:
WHO (WORLD HEALTH ORGANIZATION). (2007). Deathsfrom Biological, sociál, andpsychological influences (pp. 198-219). New York:
coronary heart disease. Downloaded from httpV/www. who.int/cardiovascular_ Cambridge University Press.
disease/en/cvd_atlas_14_dearhHD. pdf on October 31,2007. WOLFSON, A. R., &ÁRMITAGE, R. (2008). Sleep and its
WHORF, B. L. (1956). Language, thought and reality: Selectedwritings relationship to adolescent depression. In S. Nolen-Hoeksema
ofBenjamin Lee Whorf. Edited by J. B. Carroll. Cambridge, MA: MIT & L. I lilt (Eds.). Handbook ofdepression in adolescents (pp. 279-302).
Press. New York: Taylor & Francis.
WOLFSON, A. R., & CARSKADON, M. A. (1998). Slcep schedules YOUNGER, J., ADRIANCE, W„ & BERGER, R. J. (1975). Sleep
and daytimc functioning in adolescents. Child Development, 69, during transcendentní meditation. Perceptual and Motor Skills, 40,
875-887. 953-954.
WOLRAICH, M, HANNAH, J., BAUMGAERTEL, A., & FEUER, I. YU, B., ZIIANG, W„ JING, Q^, PENG, R., ZHANG, G.,
(1998). Examination of DSM-IV criteria for attention deficit & SIMON, H. A. (1985). STM capacity for Chinese and English
hyperactivity in a county-wide sample. Journal ofDevelopmental language materials. Memory and Cognition, 13,202-207.
and Behavioral Pediatrics, 19,162-168. ZAHN-WAXLER, C., KLIMES-DOUGAN, B.,
WOOD, W, & EAGLY, A. H. (2007). Sociál structural origins of sex & SLATTERY, M. J. (2000). Internalizing problems of childhood
differences in human mating. In S. W. Gangestad &J. A. Simpson and adolescence: Prospects, pitfalls, and progress in understanding
(Eds.). lbe evolution ofmind: Fundamental quesfions and controversies the development of anxiety and depression. Development and
(pp. 383-390). New York: Gilford Press. Psychopathology, 12,443-466.
WOOD, W, LUNDGREN, S., OUELLETTE, J. A., BUSCEME, S., ZAJONC, R. B. (1965). Sociál fácilitation. Science, 149,269-274.
& BLACKSTONE,T. (1994). Minority influcnce: A metaanalytic ZAJONC, R. B. (1968). Attitudinal effects of mere exposure.Journal
review of sociál influence processes. PsychologicalBulletin, 115,323-345. ofPersonality and Sociál Psychology, Monograph Supplement, 9,1-29.
WOOD, W., WONG.F. Y., &CHACHERE,J. G. (1991). Effects ZAJONC, R. B. (1984). On the primacy of aSect. Američan Psychologist,
of media violence on viewcrs aggression in unconstraincd sociál 39,117-123.
situations. Psychological Bulletin, 109, 371-383. ZAJONC, R. B., HEINGARTNER, A., & HERMAN, E. M. (1969).
WOODRUFF, S. L, CONWAY.T. L„ EDWARDS, C. C„ Sociál enhancement and impairment of performance in the cockroach.
ELLIOTT, S. P., & CRITTENDEN, J. (2007). Evaluation Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 13, 83-92.
of an Internet virtual world chat room for adolescent smoking ZALUTSKY, R. A., & NICOLL, Ř. A. (1990). Comparison of two
cessation. Addictive Behaviors, 32,1769-1786. forms of long term potentiation in single hippocampal neurons. Science,
WOODY, R. H., & ROBERTSON, M. (1988). Becoming a clinical 248,1619-1624.
psychologist. Madison, CT: Intemational Universitics Press. ZAMANSKY, H. S., &BARTIS, S. P. (1985).The dissociation
WORD, C. O., ZANNA, M. P., & COOPER, J. (1974). The nonverbal of an experience: The hidden observer observed.Journal ofAbnormal
mediation of self-fulfilling prophecies in interracial intcraction. Journal Psychology, 94,243-248.
ofExperimental Sociál Psychology, 10,109-120. ZEKI, S. (1993).y7 vision ofthe brain. Boston: Blackwell Scientific
WORLD IIEALTH ORGANIZATION SURVEY CONSORTIIUM Publications.
(2004). Prevalence, severity, and unmet need for treatment of menta! ZHANG, Y„ PROENCA, R„ MAFFEI, M„ BARONE, M.,
disorders in the World Health Organization World Mental I lealth LEOPOLD, L., & FRIEDMAN, J. M. (1994). Positional cloning
Surveys. Journal ofthe Američan Medical Association, 291,2581-2590. of the mouše obese gene and its human homologue. Nátuře, 372,
WORTMAN, C. B„ & BREHM,}. W. (1975). Responses to 425-431.
uncontrollable outcomes: An integration of reactance theory ZILLMANN, D., &. BRYANT, J. (1974). Effect of residual excitation on
and the learned helplessness model. Advances in Experimental the emotional response to provocation and delayed aggressive behavior.
and Sociál Psychology, 8,277 -236. Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 30,782-791.
WUNDT, W. (1897/1998). Outlines ofpsychology (C. H.Judd. Trans.). ZIMBARDO.P. G. (1969). The human choice: Individuation, reason
Bristol: Thoemmes Press. and order vs. deindividuation, impulse, and chaos. In W. J. Arnold
WURTZ, R. H., GOLDBERG, M. E„ & ROBINSON, D. L. (1980). &D. Levinc (Eds.). Nebraska symposium on motivation (pp. 237-307).
Behavioral modulation of visual responses in monkevs. Progress Lincoln: University of Nebraska Press.
in Psychobiology andPhysiologicalPsychology, 9,42-83. ZIMBARDO, P. G. (1972). Pathology of imprisonment. Society, 9,4-8.
WYVELL, C. L., & BERRIDGE, K. C. (2000). Intra-accumbens ZIMBARDO, P. G. (2006). On rethinking the psychology of tyranny:
amphetamine increases the pure incentive salience of sucrose reward: The BBC prison study. British Journal ofSociál Psychology, 45,47-53.
Enhancement of reward “wanting” without “liking” or response ZIMBARDO, P. G. (2007). The Lucifer effect: Understanding how good
reinforcement. Journal ofNeuroscience, 20,8122-8130. people turn evil. New York: Random House.
YARBUS, D. L. (1967). Eye movements and vision. New York: Plenům. ZOLA-MORGAN, S., & SQUIRE, L. R. (1985). Medial-temporal
YEHUDA, R. (2004). Risk and resilience in posttraumatic stress disordcr. lesions in monkevs impair memory on a variety of tasks sensitive
Journal of Clinical Psychiatry, 65 (Suppl. 1), 29-36. to human amnesia. Behavioral Neuroscience, 99,22-34.
YEIIUDA, R„ MCFARLANE, A. C., & SHALEY, A. Y. (1998). ZOLA-MORGAN, S. M., & SQUIRE, L. R. (1990). The primáte
Predicting the dcvelopment of posttraumatic stress disorder from hippocampal formation: Evidence for a time-limited role in memory
the acutc response to a traumatic event. Biological Psychiatry, 44, storage. Science, 250,228-290.
1305-1313. ZOLA-MORGAN, S. M., SQUIRE, L. R., & AMARAL, D. G. (1989).
YERKES, R.M., &DODSONJ. D. (1908). Ihe relationship ofstrength Lesions of the hippocampal formation but not lesions of the fornix or
of stimulus to rapidity of hábit formation. Joz/rartZ of Comparative the mammillary nuclei produce long-lasting memory impairments
Neurological Psychology, 18,459-482. in monkevs. JournnZ ofNeuroscience, 9, 898-913.
YESAVAGE.J. Á„ LEIER, V. O., DENARI.M., &HOLLISTER, L. E. ZUBF.R, J. Á., CROTT, H. W„ & WERNER, J. (1992). Choice shift
(1985). Carry-over effect of marijuana intoxication on aircraft pilot and group polarization: An analysis of the status of arguments and
performance: A preliminary report. Američan Journal ofPsychiatry, 142, sociál decision schemes.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 62,
1325-1330. 50-61.
YIK, M. S. M., RUSSELL, J. A., & BARRETT, L. F. (1999). Integrating ZUCKER, K. J. (1990). Gender identity disorders in children: Clinical
four structures of current mood into a circumplex: Integration deseription and natural history. In R. Blanchard (Ed.). Clinical
and beyond.Journal ofPersonality and Sociál Psychology, 77,600-619. management ofgender identity disorders in children and adults (pp. 3-23).
YIN, R. K. (1969). Looking at upside-down faces.Journal ofExperimental Washington, DC: Američan Psychiatrie Press.
Psychology, 81,141 145. ZUCKERMAN, M. (1995). Good and bad humors: Biochemical bases
YIN, R. K. (1970). Face recognition by brain-injured patients: of personality and its disorders. Psychological Science, 6,325-332.
A dissociable abilitv? Neuropsychologia, 8, 395-402. ZURIF, E. B. (1995). Brain regions of relevance to syntactic processing.
YIRMIYA, N., EREL, O., SIIAKED, xM., & SOLOMONICA-LEVI, D. In D. N. Osherson, L. R. Gleitman, &M. Liberman (Eds.).
(1998). Meta-analysis comparing theory of mind abilities An invitation to cognitive science (21“' ed.). Language (Vol. 1),
of individuals with autism, individuals with mental retardation, and pp. 381-397. Cambridge, MA: MIT Press.
normally developed individuals. Psychological Bulletin, 124,283—307. ZURIF, E. B., CARAMAZZA, A., MYERSON, R., & GALVIN, J.
YOST, W. A., & NIELSON, D. W. (1985). Fimdamentals ofhearing (1974). Semantic feature representations for normál and aphasic
(2"J ed.). New York: Holt, Rinchart & Winston. language. Brain and Language, 1,167-187.
 Seznam literatury:
zdroje, které byly přeloženy
do češtiny a slovenštiny

ARENDTOVÁ, 11. (1995). Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. GILLIGAN, C. (2001). Jiným hlasem: o rozdílné psychologii žen a mužů.
Praha: Mladá fronta. Praha: Portál.
BUSS, D. M. (2009). Evoluce touhy: strategie sexuálního chovám. Praha: GRAY, J. (1994). Mužijsou z Marsu, ženy z Venuše:praktický návod, jak
Dauphin / Volvox Globator. zlepšit vzájemnéporozumění a dosáhnout v partnerských vztazích toho, co
COLAPINTO, J. (2001). Jak ho příroda stvořila: o chlapci, kterého od nich očekáváme. Praha: Práh / Knižní klub, Brno: SVÁN.
vychovávalijako děvče. Praha: Triton. LAKOFF, G. (2006). Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají
DAMASIO, A. R. (2000). Descartův omyl: emoce, rozum a lidský mozek. o naší mysli. Praha: Triáda.
Praha: Mladá fronta. LE BON, G. (1997). Psychologie davu. Praha: Kra.
DARWIN, C. (2007). O původu druhů přírodním výběrem. Praha: Academia. LORENZ, K. (2003). Takzvané zlo. Praha: Academia.
DARWIN, C. (1964). Výraz emocí u člověka a u zvířat. Praha: ČSAV. MELZACK, R. (1978). 7.áhada bolesti. Praha: Avicenum.
DE WAAL, F. B. M. (2006). Dobráci odpřírody. Praha: Academia. PAVLO V, I. P. (1953). Sebrané spisy, III/2. Praha: Státní zdravotnické
ERIKSON, E. H. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo. nakladatelství.
FREUD, S. (1997). Sebrané spisy 15: Nová řada přednášek k úvodu do PIAGET, J., INHELDEROVÁ, B. (2010). Psychologie dítěte. Praha: Portál.
psychoanalýzy. Praha: Psychoanalytické nakladatelství. PIAGET, J. (1999). Psychologie inteligence. Praha: Portál.
FREUD, S. (1996). Sebrané spisy 17. Spisy z pozůstalosti 1892-1938. Praha: PINKER, S. (2009). Jazykový instinkt:jak mysl vytváříjazyk. Praha:
Psychoanalytické nakladatelství. Dybbuk.
FREUD, S. (1998). Sebrané spisy 2-3: Výklad snů. O smi. Praha: SACKS, O. (2008). Muž, kterýsi pletl manželku s kloboukem: neuvěřitelné
Psychoanalytické nakladatelství. příběhy a podivnépřípady lidí s neurologickou nebo psychickou odchylkou.
FREUD, S. (1996). Sebrané spisy 4: Psychopatologie všedního života. Praha: Praha: Dybbuk.
Psychoanalytické nakladatelství. SELYE, H. (1966). Život a stres. Bratislava: Obzor.
FREUD, S. (2000). Sebrané spisy 5: Spisy z let 1904-1905. Praha: STEPHENSON, N. (2000). Sníh. Praha, Talpress.
Psychoanalytické nakladatelství. VYGOTSKIJ, L. S. (1976). Myšleni a řeč. Praha: SPN.
FREUDOVÁ, A. (2006). Já a obranné mechanismy. Praha: Portál. WILSON, E. O. (1993). O lidsképřirozenosti: máme svobodnou vůli, neboje
GARDNER, H. (1999). Dimenze myšlení: teorie rozmanitých inteligencí. naše chování řízeno genetickým kódem? Praha: Nakladatelství Lidové
Praha: Portál. Noviny.
A Castro, Fidel 742,764,766 Fourier, Joseph 164
Addamsová, Jane 566 Cattell, Raymond 537,538 Fredricksonová, Barbara 17,39,439-441,
Adler, Alfred 548,562 Ceci, Stephen J. 358,515-517,531,532 472-475,477,480,483
Ainsworthová, Mary 119-121 Colegrove, F W. 343 Freud, Anna 544,548,577
Allport, Floyd H. 707 Cool, Nadean 369 Freud, Sigmund 27,28,32,33,244-246,
Allport, Gordon W. 537,538,562,767 Cotton, Ronald 320,357, 360 253-255,270,278,344,347,451,452,
Ames, Adelbert 223,224 Craigherová, Laila 86 490,535,542-545,547-549,552-555,
Anderson, Mike 512-514,516,517,531, Crosby, Faye 745 562,563,576-578,580,604,635,636,
532 677,684,685,690,693,702,724,801,
Arendtová, Hannah 721 804-806,808,810, 811, 814,816,819
Aristoteles 24, 49 D Fried, Itzhak 350
Asch, Solomon 28, 715-719, 725, 729, Dali, Salvador 196 Friedman, Meyer 607,608, 616, 618
748,757,758,772 Damasio, A. R. 76,139,214,215,227, Fromm, Erich 548
Atkinson, Richard 322,326,334, 364, 802 570,571
D’Andrade, Roy 767
Darley.J.M. 711-713 G
B Darwin, Charles 26,47,55,80,94,96, Gage, Phineas 76,570,571
Bailey, Michael J. 452,454,455 292,480,481,506,552,568,577,781 Galton, Francis 506,507,537
Bandura, Albert 123, 302,303,314,492, de Vignemont, Frédérique 87 Gardner, Howard 511-513,516-518,531,
494,495,554,556-558,561,562,578, de Waal, Frans B. M. 47, 87 532, 805
613,679,683 Dement, William 248,250,251 Gelbard-Sagiv, Hagar 350
Bar-On, Reuven 523,524,529 Descartes, René 24,54,242 Genovese, Kitty 711, 713, 758
Barret, Lisa Feldmann 464,478,486,498 deWall, Nathan 55 Geschwind, Norman 72, 73,382
Bartlett, F C. 354 Di Lollo, Vincent 205,324 Gibson, James J. 187
Bates, Joseph 115,116,201 Diallo, Amadou 212, 758 Gilligan, Carol 114
Baumeister, Roy 55,454,485, 733, 773 Diana, princezna z Walesu 343 Giraldi, Giovanni Battista 780
Beck, Aaron 641,644,645,681, 683 Dijksterhuis, Ap 404, 784 Goleman, Daniel 336,523
Bern, Daryl J. 272-274,276,277,455, Dollard,John 313,490 Gómez,Juan Carlos 312
732, 740,741 Domhoff, G. William 13,253,254 Goodall, Jane 313,490
Bem, Sandra 125, 782 Dorris, Ábel 526 Grandinová, Temple 112
bin Ládin, Usáma 350, 706, 727, 752 Duverney, Joseph Guichard 168 Guilford, Joy Paul 510,538
Binet, Alfred 103,507-511,531,532,816 Dwyer,Jim 320 Guthrie, Woody 83
Bisiach, E. 406
Blair,Tony 213
Blanchett, Cate 215,216 E H
Bowlby,John 119,576 Ebbinghaus, Hermann 330,339 Hancock, Herbie 321
Brackett, Marc A. 528 Edgar, Dále 248 Harel, Michael 350
Brazelton, T. B. 102 Eibl-Eibesfeldt, 1.117 Harlow, Harry F 118,448
Breland, Keller 295 Eichmann, Adolf 721, 724 Harrelson, Woody 656
Breland, Marian 295 Einstein, Albert 566,567, 784 Harrisjudith Ričh 132,135,575,577
Broca, Paul 49 72,802 Ekman, Paul 479-483,499 Hebb, Donald 260, 306, 311,317, 805
Bruner, Jerome 33,283, 353,390,395 Emmert, Emil 220,221 Heider, Fritz 28,33,763,764
Bulger, James 712, 713 Erikson, Erik 129-131,135,549, 562, Heilmanová, Madeline E. 744, 745
Bundy, Ted 462,469 577,808 Hering, Ewald 160
Burgér, Jerry 721, 729 Exner,John E. 550,551 Higgins, Tory 564
Buss, David M. 38,80,123,190,450,568, Eysenck, Hans 522,537,538,657, 810 Hilgard, Ernest R. 257-260,545
569,576,774,781,782 Hippokrates 24,49,673
Hitler, Adolf 55,214,624,706,721,768
F Hoffman, Dustin 663
c Fechner, Gustav 142,143,181 Holmes, Oliver Wendell 201
Cannon, Walter 479 Festinger, Leon 709, 710, 731-733, 774 Honorton, Charles 272-274
Carlsonová, Caryn L. 664 Foley, Kathleen 179 Hopkins, Anthony 656
Carnegie, Andrew 740 Fordyce, Wilbert 179 Horneyová, Karen 548

6 Ženská jména v rejstříku jsou přechýlená, jen pokud se v textu rovněž vyskytují v přechýlené podobě - pozn. red.
Hubel, David 205,206,226,229 Lewin, Kurt 28 Pinel, Philippe 673
Humphreys, Keith 687, 700 Lincoln, Abraham 343,566 Pinker, Steven 138,385,387,414
I lyman, Ray 272-274, 276,277 Lockejohn 25,94,96,817 Platon 24,49
Loftus, Geoffrey 17,145,350 Plomin, Robert 25,80,83-85,116,132,574
Loftusová, Elizabeth F. 145,162,190, Poole, Bobby 320,360
Ch 223,322,355-357,368,369 Portenoy, Russell 179
Cherry, Colin 191 Lorenz, Konrád 282,290,490 Potterová, Mary 353
Chomsky, Noam 28,377,387, 389 Powers, Mark 194
Prinzhorn, Hans 649
M
I MacLean, Paul 64,65
Inhelder, Bárbel 103,105 Maguireová, Eleanor A. 304 R
Magula,Jeff 195 Raven,John C. 333
Majid, Asifa 414,415 Reagan, Ronald 343, 737
J Malach, Fafael 350 Reed, Phil 313
Jackson, Peter 224 Mansfieldová, Jayne 439,440 Rescorla, Robert A. 289,290,292, 300,
James, William 26, 27, 98, 283,465, Marcia,James 130 384
478-480,482,498,501,576,807 Marlatt, G. Alan 681,701 Rogers, Carl 562-564, 567,568, 685,686,
Jamison, Robert N. 178 Maslow, Abraham 562,564-567,578,805 693,702,818
Janet, Pierre 245 Masters, William 43 Roosevelt, Franklin D. 736
Janis, Irving 742,768 Mayer.John 523,528,529 Rooseveltova, Eleanor 566,567
Jefterson, Thomas 474 Mayr, Ernst 55 Rorschach, Hermann 549-551, 554,578,
Johnson, Mark 100,235 McClelland, David 506 580, 815
Johnsonová, Virginia 43 Melzack, Ronald 176,179 Rosenman, Ray H. 607, 608
Johnson-Laird, P 399,402,410 Milgram, Stanley 721-731, 748, 772 Rosch, Eleanor 392,393
Jones, Jim 706, 715, 727, 734, 735 Miller, George 330,331,384 Ross, Lee 305, 717, 764, 765
Jung, Caři 548,554562,578, 690, 807 Miller, Neal E. 313,490 Rotter, Julian 557
Millsjeanne 732, 735 Rozin, Paul 14,55
Minuchin, Salvador 441 Rubin, Zick 449, 774, 778
K Mischel, Walter 558,562,578, 763, 764 Rutherford, Lord 167,168
Kagan.Jerome 96,116-118,133 Mondale, Walter 737 Ryan, Leo 706
Kahneman, Daniel 400-402,413 Morales, Rodolfo 32
Kandel, Eric 67, 306, 307 Mortensen, Viggo 224
Keller, Helen 320 Mukamel, Roy 350 s
Kelly, George 558,559,562, 578 Múller, Johannes 148 Sacks, Oliver 22,54,226
Kennedyjohn 343, 742 Munsell, Albert 156, 810 Salovey, Peter 523,528,529
Kennedy, Robert 742 Murray, Henry 168,169 Sanocki, Tom 203
Kenrick, Douglas 568 Murray, Scott 550 Seibel, Eric 195
Kidmanová, Nicole 439, 440 Seligman, Martin E. P. 39,289,300-302,
Kihlstrom, John F. 243,257-259,261,577 587,594,601,644
King, Martin Luther, Jr. 343, 760 N Selve, I lans 597
King, Rodney 357 Neisser, Ulric 23,122,337,343,344 Shakespeare, William 46,542
Kinsey, Alfred 44,449,450 Newcomb, Theodore 709,736,737 Shiffrin, Richard 322
Kishline, Audrey 701 Newfeld, Peter 320 Schachter, Stanley 465,466,478,480,
Kobasa, S. C. 605,606 Nolen-Hoeksemaová, Susan 17,485,606, 483,498,775
Kolíka, Kurt 27 612-614,645,648 Scheck, Barry 320
Kohlberg, Lawrence 113,114,125,134 Schlesinger, Arthurjr. 742
Kóhler, Wolfgang 27 Siegler, Robert 109
Kopemík, Mikuláš 552, 577 0 Simon, Herbert 28,283
Kosslyn, Stephen M. 75, 85,212,226, Odbert, H. S. 537,538 Simon, Théophile 507
404,406,407,598 Ofshe, Richard 359 Singer, Jerome 465,466,480,483,495,
Oldfuji, Akiko 179 498,586
Skinner, Burrhus E 31,95,283,292-294,
L 296,300,315
Lakoff, George 499 P Skutnik, Lenny 47
Landon, Alf 736 Palmer, John 212,355,356 Smith, Adam 47
Lange, Carl 478 Papafragouová, Anna 415 Snellen, Herman 154, 816
LaPiere, R. 772 Pavlov, Ivan 26,283-290,315,317,816 Sokrates 24,25,49
Latané, B. 711-714 Payne, Keith 758, 762, 785 Spearman, Charles 510,511,513,517,
Lazarus, Richard 467 Peíham, William 665 531,538
Le Bon, Gustave 709 Penfield, Wilder 350 Spelke, Elizabeth S. 107,234,235
Levenson, Robert W. 14,473,476,479, Pezdeková, Kathy 368 Sperling, George 323-326, 812
480,483,485,499 Piagetjean 103-115,125,126,134,352, Sperry, Roger 28, 74
Levinson, Stephen C. 414,415 356,801,802,813,816,819 Spiegel, David 602
Spinoza, Baruch 565 Tolman, Edward C. 289,302,311 Wechsler, David 509-511,531,532,819
Stem,William 507 Tomkins, Silvan 482 Weinberger, Joel 553,576
Stemberg, Robert 61,407,511,514 —518, Townshend, Pete 166 Weinstein, Neil D. 618
531,532,780-782,816 Treismanová, Anně 191,196,204, 817 Wemicke, Caři 30,72,73,89,91,381,
Stemberg, Saul 14,332 Triplett, Norman 707, 709 382,416,417, 819
Stevens, Stanley S. 143,181 Tulving, Endel 322,337-339,349 Wertheimer, Max 27,199
Stohr, Oskar 536,571 Turk, Dennis C. 179 Western, Drew 450
Stoner,James 740 Tversky, Amos 400-402,471 Whorf, Benjamin Lee 414,415
Stroop, J. Ridley 412,413,417,708,709, Wiesel, Torstein 205,206,226
749,817 Williams, George C. 46
Strumová, Shirley 43 V Wilson, Edward 0.171,576, 781
Sullivan, Harry Stack 548,549,554,578 Viswesvaran, Chockalingam 529 Wilson, Thomas Woodrow 504,
Summers, Maře 624 Višvánathán, Ánand 411 Winnicott, Donald 577
Síiskind, Patrick 171 von Békésy, Georg 169,170 Wbod, Elijah 224
von Frisch, Karl 290 Wundt, Wilhelm 25,26,29,49,242,283,
von Helmholtz, Hermann 159,169,544, 498
T 818
Taylor, Shelley E. 619 Vygotskij, Lev 110,111,114,134
Terman, Lewis 507,515 Y
Thompson, Jennifer 320, 360
Thompson, Richard 308 w Young,Thomas 159, 818
Yufe,Jack536,571
Thomdike, Edward Lee 292 Watson, John 26,27,95,242,283,289,
Thurstone, Louis 510 313,555,636,802
Tinbergen, Nikolaas 290 Weaver, E. G. 168 Z
Titchener, Edward B. 26,283 Weber, Ernst Heinrich 142,143,174, Zajonc, Robert 468, 707, 708, 775
Tolkien, J. R. R. 224 181,183 Zimbardo, Philip 466,709-711,738,739
A aliestezie 430,801 automatizace 245,246,802
abnormalita (v psychopatologii) 624,625, alkohol 84,85,95,127,129,250,251,
627,628, 808 261-270,286,360,425,429,492,493, - chuťová 290,291,442, 810
abstinenční příznaky 262,267,268,270, 526-528,530,572,600,603,610,613, - podmíněná 429, 812
427,428,696,801,817,820 618,619,627,628,631,646,659,676, averzivní 298-300,308, 810, 818
abstrakce 188,215-218, 395, 801, 816 681,696,700,701,714,718,720,804 axon 57-62,68,151-153,165,306,310,
acetylcholin 63,64 Amesova místnost 223,224 425,433,655, 801,803,810,817
ACTH viz adrenokortikotropní hormon amfetaminy 54,63,261,265,269,270,
adaptace (viz též syndrom obecný 425,427,433, 801
adaptační) amnézie 254, 335,345-349,351,368, B
- na světlo 154 396.627.801 barbituráty 261,262, 694, 696
- na tmu 140,153,154, 801, 808 - anterográdní 345 barva zvuku 157,164, 512
- selektivní 200,201, 815 - dětská 22,23,30,31,36,347,348, barvoslepost 83,159,160,803,809,818
ADH viz antidiuretický hormon 351.803 bazilární membrána 165,167,169,170,
ADHD, porucha pozornosti - posthypnotická 258,259,261, 812 180, 802,809,819
s hyperaktivitou 664,665, 696 - retrográdní 346 behaviorální
adolescence 76, 93,113,122,123, amplituda (tónu, zvukových vln) 139,157, - medicína 584,600, 802
127-131,213,548,549,631,635,648, 164, 801, 805 - nácvik 680
656,801,806,808 amygdala 66, 67, 86,308,309,469,470, - přístup viz přístup behaviorální
adolescentní růstový spurt 127, 801 476,485,499,597,598,632,644,666, - terapie viz terapie behaviorální
adrenalin 79,268, 465,466,479,595,596, 667,692,755,756,801,803 benzodiazepiny 64,261,262, 802
814 analgezie 177 bezmocnost naučená 301,594,595, 810
afázie 72,73,381,382,385 analýza Big five viz „velká pětka“
- anomická 385, 801 - faktorová 510,511,529,537-539, biofeedback viz biologická zpčtná vazba
- Brocova, expresivní 72,381,382, 542.804 biologická zpětná vazba (biofeedback)
385, 802 - prostředků vedoucích k cíli 409,413, 615-617, 802
- kondukční 382 801 blud 269,627,628,642,649,653,655,
- Wernickeova, receptivní 72,381, - snů 28,254,672,684,693,801 662,674,694,802,811,813
382,819 androgen, androgeny 443-447,453,457 bolest
afekt 424,426,428,484,498,555, androgenizace 443,445, 801 - fázická 176,180,804,818
agnozie asociativní 213,214, 802 angiotenzin 423,424 - chronická 178,179
agonisté, agonistický 268, 801, 809 anhedonie 640, 801 - tonická 176,180, 818
agorafobie 631-635,660,679,683,801 Anonymní alkoholici, AA 687, 700, 701 - zmírňování bolesti 177-179,194,
agrese (viz též hypotéza frustrace-agrese) anorexie mentální 438-442,659, 809 195.268.587.602.819
24,28,40,303,420,490-497,543, antagonisté 268, 801, 810 bulimie 438-442,659, 802
555,562,576,577,589,590,593,594, antidepresiva 63,527,692,964-697, 801, buňky
628.658.710.807.817 807, 818 - amakrinní 151
agresivita 23,24, 31-33,42,48, 80, 81, 84, anxiolytika 694-697, 702 - bipolámí 151,152
443,455,464,490,493,495,496,505, apnoe 250-252,255, 801 - gangliové 151 -153,155,180
631,658,710,711,715,802 archetyp 548,549, 808 - gliové 58,60,62,805,810
AIDS 267,449,605-607,611,618,619, asertivita 577,672, 681, 683 - hyperkomplexní 206, 806
637,648 asimilace 103, 802 - jednoduché 205,206, 807
akomodace 103, 801 asociace volné 28,271,542, 549,552,672, - komplexní 206, 808
aktivace (autonomní, emoční, 684,685,692,693,801,819 - nádorové 601
fyziologická) 268,311,436,437,455, ataque de nervios 628,631, 802 - vláskové 146,165,167,170,802,
464-467,470,476-480,482,483,485, atribuce (viz též atribuční styl) 644, 763, 811.819
493,496-499,523,586,590,594-597, 765.766.802
599,604,605,609,633,657,708,733, - aktivace chybná 466,470, 806
755,780,801,806,819 - dispoziční, interní 468,763, 766, c
aktivace (paměti) 332,340, 341,351,365, 803 cilie viz řasinky
801 - situační, externí 468, 763, 764, 766, cirkadiánní rytmus 248, 803
aktualizace (viz též seberealizace) 563, 816 citlivost (při detekci signálu) 144-146,
567.817 atribuční styl 644,646, 802 149, 803
akupunktura 177,270 autismus 112,312,514,525,661-663, corpus callosum 66, 68-70, 73, 74, 78,
alexie 214 666.667.679.690.802 805
 - pouhého vystavení 775, 776, 804 frekvence (tónu, zvuku) 142,157,
č - přihlížejícího 711,712,715,718, 164-170,180,224,271,805,819
čich viz soustava čichová 720,804 funkcionalismus 26,27,29, 805
čípky 151-154,156,159-163,180,803, - přílišného ospravedlnění 20-22, 314, funkční strnulost 410, 805
816,818,820 733, 804
čočka 150,151,192, 801 - riskantního posunu 740
- skupinové polarizace viz polarizace G
skupinová GABA 64,633
D - společenské vhodnosti 43, 804 g (faktor) 510,511,515,517,528,538
debriefing 45, 728, 803 - Stroopův412,413,809 ganglion 58, 805
dědičnost 25,80,81,83,84,94-96,98, - úbytku 277 gen
116,127,451,453,454,503,506,517, - zásuvkový 274,275 - dominantní 82
519-521,563,802, 805,810,815 ego 467,543-545,549,552-554,562, - recesivní 82, 83,159,525
- a prostředí 94-97,290,453,454, 1 566,576, 804,806,812,817 - vázané na pohlavní chromozomy 83
536 egocentrismus 104,105, 804 generalizace (podnětu) 287,288,296, 555,
- a výchova 25,229,235,453,486, egotismus implicitní 777, 806 805
521 echolalie 662 genotyp 116,572-575
dědivost 520-522,572,573,575,803 eidetický 328 geony 209,210,215,216, 805
deindividuace 709-711, 713, 715, 743, elaborace viz propracování gestaltismus viz psychologie gestaltistická
763,803 emoce glutamát 63, 64, 309,310
deinstitucionalizace 674,676,677, 803 - negativní 39,344,442,470,472- gonadotropiny 446
deinstruktáž viz debriefing 477,479,480,483-485,499,600,
dendrity 57,58, 62, 803, 817 610-612,614,688,
depolarizace 59,62,309,803,804,807 - pozitivní 17,39,256, 440,441,
deprivace spánková 250,255 470-477,480,483,499,820 habituace (metoda) viz metoda habituace
desenzibilizace sy stematická 577, 672, empatie 47, 86, 87, 667, 678,686,693, - habituace (učení) 245,282,283,306,
678,679,691,693,696,804,817 802 307,309,802,805
detektor lži 21, 360 empirismus, empiristický 24,25,29, 804, halucinace 251,254,259,261,266,269,
determinismus 133,542,566 810 270,627,628,649,650,653,654,655,
- psychologický 542, 814 endorfiny 85,177,268,270,376,590,595 662, 674,694,801,805,809,813
- reciproční 557, 816 estrogen 446,447,453,457 - negativní 259, 810
diferenciace emocí 478 etický 21,44-46,48,51,81,113,114,345, - pozitivní 259, 812
difúze odpovědnosti viz odpovědnost 676,689,727-729,748 - sluchové 269, 650
rozložená etolog, etologický 290,291,301,305,490 - zrakové 269,270,650
dimenzionální 467,468,470,498,499, evoluční viz evoluční přístup, evoluční halucinogeny 261,262,266,804, 805, 809
803 psychologie hašiš 261,266,270, 805
diskriminace experiment hemisféra
- (podnětu) viz rozlišování - multivariační 39, 810 - levá 30,34,68-75,78,214,276,322,
- pozitivní 744-746 - s neznámou situací viz situace 323,330,381,382,403,414,802,
disociace 245,246, 369, 659, 803 neznámá 813,819
disparita binokulární 197,198, 802 expozice in vivo 672,678,679,683,804 - nedominantní 697
dohoda o shovívavosti tichá 719, 729, 818 extraverze 537-540,542,574,807,819 - pravá 22,30,34,68-75,78,214,
dojem (v sociální psychologii) 752, 753, 215,225,276,322,323,330,351,
756-758,760-763,765,766,783,804 403,406,813
dopamin 63, 64, 85,268,269,425,426, heroin 171,178,261,262,265-270,286,
433,642,653,655,694-697,803,804, faktor posilování 425,427,805,809,810
807 - obecný inteligenční 510,511 heuristika 400-403,413, 769, 771, 773,
dotazování viz metoda dotazování - podmíněný, sekundární 296,421, 805
DSM-IV 626-629,635,663,803,810, 812,815 - dostupnosti 402, 805
814,818 - primární 295,296,421,425, 813 - podobnosti 401,403, 805
dvojčata 36, 82,84,85,88,116,117,132, - rysový 539 - příčinnosti 401,403, 805
434,435,445,455,520-522,536, - specifický inteligenční 510 - reprezentativnosti 402, 805
571-575,632,636,639,642,652,657, fáze viz stadium hierarchie
666,803,807 fencyklidin, PCP 54,261, 804 - pojmů 393, 819
fenylketonurie 82,525,530,666 - potřeb 565,567, 805
feromony 171, 804 hipokampus 30,63,64,66,67,78,266,304,
E figura a pozadí 193,805 308-310,335,336,341,345,348,350,
efekt fóbie 299,300,468-470,604,630, 351,365,597,598,632,644,666,805
- částečného posilování 297 635-637,639,640,678-681,687,696, hladina významnosti 798
- DRM 360 810,818 hodiny biologické 248,255, 809, 813
- inverzní 213 - prostá 635,659,813 homeostáza 67,285,421,422,424,429,
- McGurkův212,809 - sociální 630,635 430,433,434,806
- novosti 334 foném 377,378,380,382,383,386,387, homosexualita 36,448,450-452,454,
- pořadí 334,335,757,765,804 389,805 455,611
hormon, hormony 33,56,67,78-80,97, - difúze identity 130,131,803
252,442-448,452,453,476,595-567, - dosažená 130,131 J
806,814 - genderová 123,125,126,130,442, jádro (mozku) 64,65,67,78,806,807,
- adrenokortikotropní, ACTH 79, 444,445,805 814,817
590,596,597,604,814 - konfuze identity 130,131 jádro (pojmu) 390,391,394,395,397,807
- antidiuretický, ADH 423 - krize identity 129-131,808
- folikuly stimulující, FSII 446 - pohlavní 123
- lutcinizační, LH 446 - přejatá 130,131 K
- pohlavní (viz též testosteron) 96, - sexuální 442,453,455 kapacita paměti viz paměť
179,443,445,446-448 - skupinová 711, 714, 743, 745 katarze 493,494,496,497,577, 807
- prenatální 444,445,453,457 ideologie 123,130,726,727,729,735, kategorizace 376,389-397,498,761,765,
- růstový 79 747,806 766,807
- stresový 79,308,596,608 idiot savant 662 kauzalita 42,43,767,800
hyperpolarizace, hyperpolarizovaný 62, ignorance pluralistická 711-715, 718, 720, kazuistika viz studie případová
806 729,746,747,812 kmen mozkový 63-65,425,431,432,442,
hypnóza 20,242,243,246,257-261,276, iluze 12,155,168,169,194,196,196, 595,632,803,808,810,813,814
344,369,470,542,678,806, 812 212,221-224,301,361,618,716,742, koakce 707, 709, 807, 816
hypofyza 65-67,78-80,423,432,446, 806 kód, kódování
596 - kontroly 301 - akustický, akustické 328,336,365,
hypotalamus 65-67, 78,79,308,422-424, - měsíce 222 366,805
426,431-434,441-444,446,448,476, - paměťová 360,811 - fonologický, fonologické 326,327,
491,492,497,595,596,639,643,692, - pohybu 200,201, 817 336,337
806,808, 817 - iluzorní spojení 203,204,214, - intenzity 148
hypotéza 806 - kvality 148,149,159,173
- frustrace—agrese 490,492,493,593, imprinting viz vtiskování - sémantické 336
806 incentiva viz pobídka - senzorické 146
- obličejové zpětné vazby viz individuace 760-763, 765, 806, 809 - vizuální 328,336,365
obličejová zpětná vazba informace koeficient
- dodatečné 356-358,360,361, 803 - korelační 41,42,799, 800
- sugestivní 355,356,358,369 - reliability 505
Ch insomnie viz nespavost - validity 506
cholecystokinin, CCK 431,442,456 intelcktualizace 545,546,807 kofein 173,251,261,285-287,429
choroba inteligence kognice sociální 28, 707,747,752, 766,
- Alzheimerova 48,63,64,320,349, - emoční 523,524,528,529,804 767,777,782,783,816
351,474,525,327 - mnohočetná 511-513,517,805 kognitivní
- Huntingtonova 82, 83,349,499 - obecná 510,513,515,517,529 - disonance 731-734,737,738, 808
- ischemická srdeční 599, 604, inteligenční kvocient 133,507, 508,511, - hodnocení 463-466,468-472,480,
607-609, 614,617,807 516,517,520,522,776,807 489,497,606,752,808
- Parkinsonova 63, 67 interakce (mezi dědičností a prostředím) - hospodárnost 354,390
- Tayova-Sachsova 525,530 88,94,95,110,116,229,235,517, - konzistence 731,808
chování 536,584,629 - mapa 302,808
- explorační 311, 8041 interakce (mezi osobností a prostředím) - přístup viz přístup kognitivní
- typu A 599,607-609,614,616,617, 35,103,110,542,554,558,572-575, - triáda 644
806 579 kokain 54,63,261.262,265,266,269,
- typu B 607-609 - evokativní 573-575,804 270,286,425,427,526,808
chromozomy 81, 83, 85, 88, 96,159, - proaktivní 573-575,813 komplex oidipovský 547,548,554,577,635
443-445,455,525,530, 806,820 - reaktivní 572-573,575, 814 komunikace persvazivní (viz též
chtění 425-428,806 interference přesvědčování) 768,803
chuť viz soustava chuťová - percepční 353,811 konflikt
chyba - proaktivní 339 - nevědomý 577,604,628,639,684
- standardní 796-799 - retroaktivní 339 - vnitřní 584,585,588,589
- základní atribuční 22, 706, 715, 729, - Stroopova 708,709, 817 konformita 715-720,725, 729, 740, 746
733,734,746-747,763-766,772, - (vybavování z paměti) 339-341, konopí 261,265,266,270,805,808,809
819 343-345,365,807 konsolidace viz upevňování
chybný úkon 28,244,246,576, 806 internalizace 719,729,730,735-737 konstanta
interneurony 57, 807 - barvy 156,219,220,224, 808
intimita 448,780-782,807,818 -jasu 219,220,224
introspekce 25,26,29,31,242,243,283, - tvaru 220,232
id 543,544,547,549,552-554,576-577, 807 - umístění 220
806, 808 introverze 537,540,807 - velikosti 220,221,223,224,232
identifikace (s druhou osobou) 126,133, inventář osobnostní (viz též MMPI) 538, - Weberova 142,174
452,547,548,721,735-737,763,806 539,542,608,809,811 konstrukt osobní 558, 559, 561,562,570,
identita (viz též moratorium) iont, ionty 58-62,309,424,804,806,807 811
- bikulturní 131 IQyiz inteligenční kvocient kontiguita viz styčnost
konzervace 104-110,114,125,808 - míst 363,367
konzistence vnitřní 505,511, 819 - pokusů a omylů viz učení metodou N
korelace viz koeficient korelační pokusů a omylů nadledvinky 79,476,595-597, 604
kortizol 79,596-598,604,620 - zmenšování rozdílu 408,409,413,809 nálada (rozdílnost s emocemi) 463,464
krmení zdánlivé 430, 820 - zobrazovací, technika zobrazovací 30, narkolepsie 250,251,255,810
kůra, kortex (viz též lalok, oblast) 38,86,199,227,256,322,336,571,644 nastavení
- cingulární 598 - zrakové preference 230,231,236,809 - mysli 410,411, 810
- čichová 172,803 mícha 56,58,64,65,76,78,194,448,477, - základní 422-424,433,435,436,
- frontální 76,403,638 478,480,491,546,803,805,809,810, 442, 819
- motorická 68, 78, 86 811,813,817,819 nativismus, nativistický 24,25,29,49,
- orbitofrontální 76, 638 - prodloužená 65,66,308,813,818 810
- prefrontální 425, 570,571, 643, 655, míšení nerv
692,803 - barev 157,159 - aferentní 56,801
- premotorická 86 - světel 167 - bloudivý431,692
- sluchová 165 MKN-10 626-629,635,656,663,818 - čichový 172
- somatosenzorická 146 MMPI539-542,809 - eferentní 56, 804
- zraková 215,235 mnemotechnický 346,363,367, 809 - motorický 56
model (viz též vzor) - senzorický 56,148
- aktivace viz aktivace (paměti) - sluchový 165-168
L - konekcionistický 207,209,215, 808 - zrakový 57,70,152,153,165
lalok - kontinua 760-762,765,768,769, nespavost 247,250,251,255,625,641,
- čelní, frontální 68,69, 72,86,172, 783.809 810,816
381,397 - mentální 399,402,403, 809 neuroleptika 694-697,804
- prefrontální 336, 813 - pravděpodobnosti zpracování 768, neurony (viz též interneurony)
- spánkový 68,69,72,172,335,46, 770.771.773.783.809 - aferentní 57, 814
381,396 - prohledávání viz prohledávání - eferentní 57
- temenní 68,69.146,228,406 - prostředí 187,809 - motorické 57,58,80,306,307,810
- týlní 68,69,214,228 - protikladného procesu spánku - postsynaptické 57,59,61,62,268,
láska a bdění 248,255, 809 269,804,806
- romantická 778,780, 781 - vulnerabilita-stres 629,634, 809 - presynaptické 57,59-62,269,310
- vášnivá 780-782, 818, 819 - Wernickeho-Geschwindův 72,73 - senzorické 57,270, 307, 807, 815
- věrná 780-782,818, 819 modelování 494,496,672,680,683, 687, - zrcadlové 86, 87
látky 690,693 neuroticismus 537-539,542, 810, 819
- psychoaktivní 180,261,262,266,270, modus 791,792 neurotransmitery 30,33,54,57,59,
426,428,627,659,696,697,809,814 morálka, stadium morálního usuzování 61-64,79,85,225,268-270,306,
- tlumivé 261,262,268,270,818 (viz též usuzování morální) 307,309,310,429,602,633.642,
libido 544,548,554,808 - konvenční 113,114, 808 643,657,694,695,697, 801,807,
LSD 63,261,809 - postkonvenční 113,114, 812 810,811,817
lymfocyty 600-602 - předkonvenční 113,114, 813 neurověda 36,38,133,306,570,571, 801,
moratorium 130,131 808, 816
morfém 378,380-384,386,387,805,810 neuróza 553,626,627,810,818
M motivace nevědomé uvažování 404
maniodeprese 641,646 - incentivní 421,424,425,427,428,806 nevědomí 28,32,33,244-246,253,254,
marihuana 261,262,266,267,270,343, - vnější 314,819 344,404,542-544,548,549,552,554,
526.772.808.809 - vnitřní 311,314, 819 577,684,784,806,810,812
maskování zpětné 468-470, 820 mozeček 65, 66, 68,78, 308,638, 666, - kolektivní 548, 808
medián 791,792 803,810 - osobní 548
meditace 21,242,243,246,255-257,261, mozek nezdolnost 605-607,811
615.809 - přední, přední část mozku 38,63— nikotin 261,425,436,701
mechanismy obranné 544-546,548,553, 67,72,78,225,382,432,812-814 noradrenalin 63,64,79,225,268,269,
554,576,628,807,810-814,820 - střední, střední část mozku 38, 595,596,642,643,646,653,694-697,
melatonin 248, 809 64-67,78,177,248,308,817 801,807,814,818
menarche 127,809 - velký 64-68,78,819 normy institucionální 738, 739, 746, 807
metaanalýza 44,48,272-274,277,474, - zadní, zadní část mozku 64,65, 67, nREM viz spánek nREM
496.690.708.710.809 68,78,225,227,382,397,403,819
metadon 261,268,809 myšlení
metakognice 111,809 - analytické 767,801 0
metamery 157,216,217,809 - automatické 769,783-785, 809 období
metoda - holistické 767, 806 - citlivá 97,98,803
- dotazování 43-45, 809 - imaginativní 376,389,404, 405,806 - kritická 96-98,232,233,236,
- habituace 107,230,232,236,809 - propoziční 389,390,397,404,405, 385-387,389,808
- klíčových slov 363,364,367 513,516,517,528,813 - latence 548,811
- korelační 40,42,48 - skupinové 742,743,746,816 obezita 435,436,438,442,456-459,612,
- loci viz metoda míst - vizuální 404,508,509 811
oblast, oblasti (viz též kůra, lalok) - kapacita viz rozsah pokus a omyl viz metoda pokusů a omylů
- asociační 68, 69 - konstruktivní (viz též proces polarizace (buněčné membrány),
- Brocova 72, 73,381,382, 802 konstruktivní) 351, 357, 808 polarizovaný stav 59, 806, 812
- čelní 225 - krátkodobá 28,34,267,321-323, - polarizace skupinová 740-742,746,
- frontální 69, 335,351,639, 652, 653, 326,332-336,340,351-353,362, 747,804
655,667 363,366,404,508,509,808,810, popření (obranný mechanismus) 545,546,
- motorická 68,69,72,86,201,304,397 811,815 812
- prefrontální 652,653, 655, 667 - pracovní 323,326-336,338,362, porucha, poruchy
- sluchová 69, 72,73,304 363,367,509,734,760,805,813, - bipolární 640-643,645-649, 694,
- somatosenzorická 68,69, 72, 815.819 695.697.802.812
- Wernickeova 30,72,73,381,382,819 - rekonstruktivní (viz též proces - depresivní 640,646, 803
- zraková 68,69, 72,152,161,200, rekonstruktivní) 352,360 - dezintegrační 663, 803
201,205,225-229,232,233,235, - rozsah paměti, kapacita paměti 117, - fobická viz fóbie
407,806-808,820, 259,324,326,330,331,333,336, - identity disociativní 246, 803
obličejová zpětná vazba 465,482,483, 806 362,363,367,404,760 - nálady 627,628,640-647,653,697,
obnovení spontánní 286,287, 816 - sémantická 349 812
obsah snu - senzorická 322-326, 815 - obsedantně-kompulzivní 629, 630,
- latentní 253-255,684 paměťová konjunkce 361 636-640,679,681,695,811,818
- manifestní 253-255, 684 paralaxa pohybu 199 - osobnosti viz porucha osobnosti
odbourávání 62,269, 811 paranoidní 269,270,539, 625,627, 649, - panická 282,289,292,629-634,
oddanost (složka lásky) 780-782, 811, 818 672 639,681,684,695,811
odchylka standardní 792-796, 798, 799 parapsychologie 271-273,277, 811 - pervazivní vývojové 627, 661,663,
odolnost (organismu; viz též nezdolnost) parasympatikus, parasympatický 77, 78, 666.667.802.803.812, 815
39.597.600.617.619.699.811 476, 802, 811 - posttraumatická stresová, PTSD
odpovědnost rozložená 713-715, 728, 815 pečovatelé primární 660,661 289,589-593,595,597,598,607,
opakování percepce viscerální viz vnímání viscerální 626.629.660.812
- propracovávající 334 perspektiva (lineární) 198,199,231, 812 - pozornosti s hyperaktivitou viz
- udržující 334 pití rychlé 264, 720 ADHD
operace plasticita 304,306,308,309,810,817 - příjmu potravy 48,128,421,430,
- formální viz stadium formálních pobídka 311,420,421,424,426-430,442, 431,434,437-442,486,627,682,
operací 812 684,685,690,754
- imaginativní 405 počitek 138,140,142,143,149,151,160, - psychosomatická viz
- konkrétní viz stadium konkrétních 162,186,187,194,234,448,812,814 psychosomatický
operací podmiňování - spánku 248,250,255,590,627,628,
- mentální 322, 333,404,408, 811 - averzivní 298 630.801.812
opiáty 178,179,194,261,262,265-268, - druhého řádu 288, 812 - úzkostná 261,289,292,300,595,
270.425.433.595.811 - excitační 288, 804 627-630,633,639,640,642,681,
optimismus 39,473,505,583,607,609, - inhibiční 288, 806 683.690.695.696.697.811.812,
618,619 - instrumentální 101,282,283, 818
orientace sexuální 36, 88,444,445, 292-296,298,300-302,313,554, - úzkostná generalizovaná 630,659,
450-455,611,804,815 556,615,633,634,636,639,679, 805.818
osmóza 424, 807 807.819 - vnímání barev 158
ostrost - interoceptivní 633,634 porucha osobnosti
- kontrastní 154, 808 - klasické 282-286,288-290,292, - asociální 462,469,627,656-658,
- prostorová 154 294-296,299-301,307-309,313, 660.661.802.812
- Snellenova 154, 816 555,556,604,633,636,639,769, - hraniční 656,659-661,806
- zraková 69, 98, 99,151,154,230, 802.807.810.812.816.819 - mnohočetná 246, 359, 803
231,233,506,820 - operantní 292, 302,313, 811, 812 - paranoidní 627
ovlivnitelnost 586,589,599,601, 811 podnícení (priming) 346, 347,349, 351, posílení, posilování
753-755,759,760, 812 - částečné 296,297
pohárky chuťové 173,180 - negativní 179,294,300, 810
P pohoda duševní 435,465,475,524,561, - podmíněné 295
paměť 584,589,698,699,817,818 - pozitivní 179,294,493, 812
- autobiografická 336 pohyb - selektivní 288,312, 672, 679, 815
- dlouhodobá 28,34,267,321-323,326, - absolutní 200 poslušnost (vůči autoritě) 715, 721-729,
330-341,343,345,351-353,362,363, - indukovaný 237 735-737,768,812
365,394,396,397,514,807,811 - relativní 200 postup
- echoická 323 - selektivní 645 - částečné odpovědi 323, 812
- epizodická 349 - skutečný 199-201 - „doménově specifický“ 412
- explicitní 323,346,347,349,351, - stroboskopický 199-201, 817 - zpětný 409,412,413, 820
362, 804 pojem potenciál
- ikonická 323 - fuzzy, neurčitý 391-395,397, - akční 58-62,69,801, 803,804,806,
- implicitní 323,345-349,351,366, - klasický, dobře definovaný 391, 814.819
577,806 393-395,397,408,410 - klidový 59,807
potlačení (impulzů) 545,812 přesvědčování (viz též komunikace reakce útok, nebo útčk viz útok, nebo útěk
pozadí viz figura-pozadí persvazivní) 768,769,771,773,809, reaktivní formace 545, 814
pozornost (viz též systém pozornosti) 813 realismus naivní 33, 810
- selektivní 189^ 192,225,472,558, příčiny redukcionismus 34,36,814
815 - bezprostřední, proximátní 80 relaxace (viz též trénink relaxační) 257,
- sluchová 191 - konečné, ultimátní 80, 81 615,616,683,684,814
pozorování přímé 43,44,48, 813 připoutání, dítě připoutané 118-121,126, reliabilita (viz též konzistence vnitřní,
práh 127 shoda posuzovatelů)
- absolutní 140-142,149,154,165, - dezorganizované 120,126,803 - alternativních forem viz reliabilita
167,172,173,801,808 -jisté 119-122,126,807 paralelní
- diferenční 141,149,803,810 - nejisté ambivalentní 119,121,126, - paralelní 505, 811
- excitační 59,61,62, 804 810 - test-retestová 505,541
pravidlo - nejisté vyhýbavé 119,121,126, 810 REM viz rychlé pohyby očí
- konjunkce 400-403, 813 přístup renin 423
- logické 398-400,403 - behaviorální 29-31,33,34,36,283, reprezentace
- poměrného základu 400-403, 813 554-557,561,562,567,629,802 - fonologická 326
- pragmatické 399,403, 813 - biologický 24,29,30,33,34,36,49, - mentální 39,104,105,302,354,411,
- učení Hebbovo 308, 805 103,161,283,628,693,802 511,514,556,577, 808,809,815
- zastoupení třídy viz pravidlo - dimenzionální (k emocím) viz - propoziční 410,417
poměrného základu dimenzionální - vizuální 313,410,413,417
právo na ochranu informací 45,48,813 - eklektický 30,804 restrukturace 410,814
preadaptace 55,56 - evoluční 38,568,569 rešerše
preference - humanistický 562,566,567 - literární 44,808, 809
- pro lidské tváře 99, 813 - kognitivní 24,25,29,31,33,34,305, - narativní 44, 810
- zraková viz metoda zrakové 311,556,561,562,629,644,808 retardace mentální 83,264,508,524-527,
preference - psychoanalytický 29,32-34,36,49, 530,627,667,804,809
primáti 43,94,225,228,312,426,427, 542,552,554,555,629,814 retikulární formace 65,66, 814
447,448,453,490,564 - sociokulturní 108,110,686,693, riziko minimální 45,48, 809
priming viz podnícení 816 role
proces - subjektivistický 29,33,34,36,817 - genderová 123-126,264,451-453,
- konstruktivní 352, 353,808 přitažlivost 455,776, 813
- rekonstruktivní 352,814 - erotická 450,455 - sexuální 123
progesteron 446,447,453,457 - interpersonální 774,775, 777, 802 rotace mentální 228,229,405,408,809
prohledávání (v paměti) 332,338,340, - tělesná 774,776,777,782 rozdělení
365 psí (fenomén) 271-277, 814 - četností 508,790-792
projekce psychoanalýza viz přístup - náhodné 37,38,42,48,49,795, 810
- (obranný mechanismus) 545,546, psychoanalytický - normální, Gaussovo 508,791,794,
813 psychofarmaka 651, 672, 674, 676, 677, 795
- zpětné 139,820 693,695 rozhodnutí skupinové 739, 740,742, 746
proměnná psychofyzikální 139,140,142,143,149, rozlišování (podnětu) 287,288,296,815
- nezávislá 37-40,42,48,221,810, 814,817 rozložení viz rozdělení
820 psychologie rozptyl 519-522,792,793
- závislá 37,38,40,42,48,616,820 - asociační, asocianistická 25,802 rozsah paměti viz paměť
propozice (viz též myšlení propoziční, - evoluční 36,38,568-570,576,781, rozšíření vlastního já 778,779,782,815
reprezentace propoziční) 378-380, 782,804 ruminace 485,612-614,645
384,389,397,813,819 - gestaltistická 26-29,193 rychlé pohyby očí, REM 246-249,251-
propracování 322,341,364-367, 813 - kulturní 36,38,39,808 255,816 '
prostředí viz dědičnost a prostředí - pozitivní 17,38,39,812 rys, rysy
prototyp 390-397,400,401,763,805,813 - S-R27 - osobnostní 253,255,355,453,455,
prozopagnozie 22,42,213,214, 813 psychopatie 540,656, 812 529,536-538,540-542,553,570,
průměr aritmetický 40, 791, 813 psychosomatický 493,598,604,696, 814 572,706,746,765, 816
předpojatost 43,174,213,276,402,529, psychoterapie viz terapie - primitivní 202,204,205,210,222,
553,644,741,756,758,759,762,764, psychóza 626,627,685,694,802,814 813
765.813 puberta 127,129,131,440,442,445,446, - vynořující se 206,207,819
- názorová 398 453,548,801,805,814
- (při detekci signálu) 144-146,149
předvědomí 542-544,813 Ř
předvídatelnost 289,290,300,301,586, Q řasinky 172
813 Qtfídění 541,542,564,814
přenos (v psychoterapii) 684,685, 693,
777.778.782.783.813 s
přeřeknutí 28,244,245,543,806 R sakády 189,815
přesun (obranný mechanismus) 545,547, racionalizace 545,546,731, 737,742,814 sdružování objektů 196,197,815
813 randomizace viz rozdělení náhodné sebekategorizace 762,763
sebenaplňující se proroctví 759,760, 765, smyčka fonologická 328-330,336, 805 - sebenaplňující se (viz též
815 snění 242,243,246,248,252-255,816 sebenaplňující se proroctví) 746,
sebeospravedlnění 730, 731, 734, 735, - lucidní 253, 809 759
737,738, 747,768 sociální - sociální 355,816
sebepojetí 94,122,123,126,130,131, - facilitace 707-709,711,715,816 stimulace
488,545,563,564,567,586,604,641, - inhibice 707, 708, 816 - omezená 232
659,660,738,744,761, 803,806,815 sociobiologie 568,569,576 - řízená 232, 815
sebeposilování 681, 682 soudnictví 357, 358,361 stimulancia 64,261,266,268-270,425,
seberealizace (viz též aktualizace) 562, souhlas 664.696.697.816
565-567,685,819 - informovaný 45,48, 728, 806 strádání 23,47,56,133,179,585, 619,
sebeřízení 681,682, 693, - navozený 731, 732 625.629.699.816
sebeschéma 559-562,570,753,815 soustava stresor 584,589,593-599,604,606,610,
sebeúcta 113,114,122,123,131, 311, - adrenokortikální 595,596, 604, 620 612.614.619.629.817
497,625, 629,744, 811,814, 815 - čichová 54,171-173,803 strukturalismus 26,29, 817
sebeúčinnost 304,314,438,570,683,811, - endokrinní 56, 67, 78-80 struktury podkorové 67,80,225
815 - chuťová 173,174 studie
sebevražda 584,625,640,646-648,659,660 - imunitní 256,598,600-602,604, - případová 44,48,54,195,593, 807
scbezpevňování viz sebeposilování 605,607,609,610-612,614,620 - stanfordská vězeňská 738, 739,746
sebezvěcňování 439-441, 815 - limbická viz systém limbický styčnost časová 289,290,300, 803
sedativa 261-263,270,695,696 - nervová autonomní 56, 67, 76-79, sugestibilita 257,258,358,360,368
šelf 549,561,563,564,567,570,571,815 463,464,476,477,480,485,499, superego 543,544,552-555,576-577,
- ideální 563,564, 806 586,595,615,633,692,802,817 806.817
- reálné 563,564 - nervová centrální 56,57,64, 78,165, sylogismus 398,519, 817
senzibilizace 282,283,306,307,309, 815 262,267,270,653,694,696,697,801, sympatikus, sympatický 77, 78, 79,282,
- neurální 427,428, 810 803-805,808,810,811,815,818 476,477,480,595-598,604,608,609,
serotonin 63, 64, 80,268-270,441,442, - nervová somatická 56, 76, 78, 816 630.802.817
633,639,642,643,646,653,657, - neuroendokrinní 595,596 synapse 57,61-64,170,268,306-309,
694-697,801,807, 818 - sluchová 139,163,164, 816 642.692.694.696.803.805.807.817
sexuální viz identita sexuální, orientace - zraková 139,141,147,149,150, syndrom
sexuální, role sexuální 157,160-163,168,169,188,198, - Aspergerův 663, 666, 667, 802
shlukování 331,362, 815 200-203,207,216,219,220, - Downův 124,513,525,530
shoda posuzovatelů 505,511,541, 815 222-224,228,231-233,809 - fetální alkoholový 264,526, 804
shora dolů 208-210,212,215,305,328, spánek - křehkého chromozomu X 525,530,
353,380,753,757, 813,820 - REM viz rychlé pohyby očí 666
schéma (viz též sebeschéma, zpracování - nREM 247,816 - laterální hypotalamický 432
schematické) spojitost (mezi podněty') 289,301, 816 - obecný adaptační 597,604, 811
- genderové viz teorie genderového stadium, fáze - Rettův 663,667, 815
schématu - anální 547,548,577,801,816 - ventromediální hypotalamický 432
- posilování 296,297,302, 807, 812 - falické 547,548,577,804,811,816 systém (viz též soustava)
- s fixním intervalem 298, 815 - formálních operací 103,104,106, - limbický, soustava limbická 64,65,
- s fixním poměrem 297, 816 113,114,816 67,78,308,346,639,652,805,808
- s variabilním intervalem 298, 816 - genitální 548,577, 805 - mnemotechnický viz
- s variabilním poměrem 297,298,816 - konkrétních operací 103,104,106, mnemotechnický
schizofrenie 63,64, 85, 88,269,540, 627, 114, 816 - pozornosti anteriorní a posteriorní
648-656,662,672,688,690,693,694, - orální 547,548,577, 801, 805, 811, 225,226,229,801, 812
696,697,802,804, 816 816 sytost podmíněná 430, 812
sítě - předoperační 103-105,112-114,
- jednoduché 207 125,813
- rozšířené 208, 806, 815 - psychosexuální, psychosexuálního š
- se zpětnou vazbou 208 vývoje 547,548,554,801,804,805, škála, škály
situace neznámá 119-122,126, 811 811,816,819 - Stanfordská Binetova 507-511, 816
sklad senzorický 322, 815 - senzomotorické 103,104,114, 815 - Weschslerovy inteligenční 509-511,
stálost 819
- hrubý 508,790, 791 - objektu 103-107,114, 816 šlechtění selektivní 83, 84, 815
- standardní 508, 796, 798 - percepční 188,224
skupina - pohlavní 125,126
- referenční 735-738, 768, 814 stavy vědomí změněné 242,246,252, T
- svépomocná 687,701,817 255-257,261,266,276,343,806,809, tabula rasa 25, 94, 817
slast 267,424-428,543,544,547-549, 816,820 talamus 65-67,161,162,235,308,632,
554,801,804,806,811 stereotyp 38,124,213,245,354,355,486, 638.639.643.644.814.817
slepota 746,752-763,765,766,783,785,806, technika nohy ve dveřích 730, 731, 734,
- vůči změnám 192, 816 809,815,816 817
- z nepozornosti 192 - genderový 124,486-489, 758 temperament 115,116,120,121,126,
sluch viz soustava sluchová - hrozba stereotypu 760, 765, 806 453.455.806.813.817
teorie - Rep 559 vášeň 780-782, 818
- Atkinsonova-Shiffrinova 322, 802 - Rorschachův 549,551,554,815, vědomí stálosti objektu
- barev dvoustupňová 160 - Tematický apcrcepční, TAT 549- viz stálost objektu
- bioekologická 515-517,521, 802 551.554.817 „velká pětka“ 538,542, 819
- detekce signálu 144,145,149, 817 testosteron 80,444-447 vhled (při učení) 292,293,818,819
- dvoufaktorová 465,466,470,480, testování hypotéz 36, 385, 389, 395,397 vhled (v terapii) 636, 690-693
803 tolerance (vůči drogám) 178,179,262, vliv
- dynamické kontroly 205, 817 267,269,270,285,286,427,428,803, - informační sociální 718, 741, 742,
- ekologická vnímání 187, 804 817,818,820 746,747, 806
- „exotické se stává erotickým“ 453, transdukce, transdukční 151,152,163, - menšiny 718, 719,729, 819
455.804 165,172,176,918 - normativní sociální 718, 741, 742,
- genderového schématu 125,126 746,747,811
- hodnocení dimenzionální viz - centrální 769, 770, 773, 803, 809 vlny
dimenzionální - periferní 769-771,773,783,809, 811 - alfa 246,249
- hodnocení minimalistické 467,470, trénink relaxační 615-617,692, 814 - delta 247,249
809 trest - rádiové 138,150,155
- integrace rysů 204,205, 817 - negativní 294, 810 - zvukové 163,165,170, 321, 817
- Jamesova-Langeova 465,478,480, - pozitivní 294, 813 vnímání viscerální, percepce viscerální
482, 807 tvarování 295,301,388,802,818 477,478,480,817
- kognitivněvývojová 125,126 tyčinky7151-154,163,180, 816, 818 vodítka
- lásky triangulární 780-782, 818 - binokulární 197,198,201,232
- mnohočetné inteligence viz - k vybavení 338-341, 343,348, 364,
inteligence mnohočetná u 366,807
- motivace aktivační 311 - monokulární 197,198,201,231,
- motivace incentivní 420,421, 801 - asociativní 282,283,305,307,308, 813, 814
- motivace pudové 420,421, 801 312.802.818 - pro vnímání hloubky 197,199,220,
- mysli 111,112,114,122,667,817 - komplexní 282,283,310,311,314 221,812-814,819 '
- objektních vztahů 549,576, 817 - latentní 302, 808 vtiskování 453, 819
- protikladných barev 160-163, 817 - metodou pokusů a omylů 292,293, vulnerabilita-stres viz model
- sebepercepce 732-734, 737, 738, 556 vulnerabilita-stres
817 - neasociativní 282,306, 810 výběr
- sociálního učení 123-126,303,492, - observační, pozorováním 282,302, - pohlavní 81, 812
493,497,556,818 303,305,554,556,558,818, 820 - přírodní 38,46, 80, 81,437, 569,
- triarchická 514,516,517, 816 - únikové 299-301,818 781,804, 812
- trichromatická 159-163, 818 - vyhýbavé 299-301, 819 vyhasínání 286,287,293,296,297,299,
- vnímání bolesti vrátková 176,177, - založené na datech 818 ’ 679,819
194, 819 - zástupné 492, 820 výchova viz dědičnost a výchova
- vnímání výšky časová 167,168,170 úkon chybný 28,244,246,543,576, 806 výraz obličeje 426,427,463-465,
- vnímání výšky místní 169,170,180, upevňování (vzpomínek) 30, 341, 345, 480-483,485,486,489,497, 499, 819
809 801,805 vytěsnění 245, 343-345,544,545,549,
- zvěcňování 439-441,486, 818 usuzování 563,819
terapie, psychoterapie - deduktivní 398,399,402,403,813 významnost statistická, statisticky
- behaviorální 282,639,672,678,680, - induktivní 400,402,403, 806 významný 40,272-274, 796-798, 816
681.690.691.693, 802, 817 - morální (viz též morálka) 112-115, vzor (model chování) 123,130, 302,303,
- biologické 693, 697 808,809,812,813 305,312,313,386,492,493,495,496,
- elektrokonvulzivní, ECT 341, 672, útes zrakový 231,232,482 680,714,714,725,727-729,747
692.696.967.804 útok, nebo útěk 39,78,282,476,491, vzpomínky
- humanistické 672, 675, 685, 690, 595-597,605,630,632,634,639,814, - falešné 368, 369
693.806 817 - předvědomé 244,246, 813
- interpersonální 672,685, 807 úzkost - zábleskové 343-345, 819
- kognitivně-behaviorální 282,613, - generalizovaná 629-631, 639
616,617,681,683,684,690,963, - kastrační 548,577
701.807 - neurotická 604, 810 Z
- manželská, párová 687, 809 - objektivní 604, 811 zahlcení 672,679
- psychodynamická 672, 684, 690, - separační 118, 815 zákon
693,814 - míšení tří primárních barev viz
- rodinná 687,688,815 míšení
- skupinová 674,677, 686, 687, 816 - Stevensův 143
- zaměřená na klienta 563, 672,685, validita 452,505,506,510,511,529,537, - účinku 20,293,820
686.690.691.693, 806,818 540,551,575,818 - „všechno, nebo nic“ 60,819
test (viz též inventář osobnostní, škála) - empirická 506,511, 808 - Weberův-Fechnerův 142,143
- inteligenční 510,511, 662 - inkrementální 529 - Yerkesův-Dodsonův 311,314,820
- projektivní 549-551,554,813,815, - konstruktová 506,511, 808 zaměření na zbraň 190
817 - kriteriální 506,511,529, 808 zaplavení viz zahlcení
zásobník zpevnění, zpevňování viz posílení, zvládání
- epizodický 330 posilování - zaměřené na emoce 609, 610, 613,
- fonologický (viz též smyčka zpracování 820
fonologická) 329, 330, 351 - shora dolů viz shora dolů — zaměřené na problém 609, 610,619,
- vizuálně-prostorový 328-330,336, - schematické 753,757,758,765, 820
351,819 816
zážitky vrcholné 566,819 - zdola nahoru viz zdola nahoru
zdola nahoru 210,211,215,353,354, 380, zrak viz soustava zraková
813, 819 zraková preference viz metoda zrakové
zkreslení konfirmační 402, 808 preference - extracelulární 423,424, 804
zpětné vychytávání 62,63,269, 695, 807, zrakové vyhledávání 204,205,207, 820 - intracelulární 423,424, 807
811,818', 820
 Testy k Psychologii Atkinsonové
a Hilgarda: odkazy na strany
v současném vydání7

1. Předmět psychologie Pojmy a podrobnosti

Významné osobnosti Neurony, základní stavební kameny nervového

1) 25; 2) až 4) 26; 5) 27; 6) 28. systému
1) 56; 2) až 11) 57; 12) až 16) 58; 17) až 18) 59; 19) až 22) 60;
Pojmy a podrobnosti 23) až 24) 61.
1)20; 2) 20.
Neurotransmitery
Předmět studio psychologie 1) až 4) 63; 5) až 6) 64.
1) 21; 2) 22; 3) 23.
Organizace nervového systému
Historické základy psychologie 1) až 6) 56; 7) viz klíč; 8) až 9) 64; 10) 67; 11) viz klíč;
I) 24; 2) 25; 3) až 4) 24; 5) až 6) 25; 7) až 9) 26; 10) 27; 12) až 13) 68; 14) 71, viz též klíč; 15) až 16) 71; 17) 72; 18) 68;
II) až 12) 28. 19) 73; 20) 74; 21) až 22) 72; 23) 76; 24) 78.

Moderní psychologické přístupy Endokrinní systém

1) až 3) 30; 4) 31; 5) 32; 6) až 7) 33; 8) 34. 1) 78; 2) až 5) 79.

Jak se provádí psychologický výzkum Evoluce, geny a chování

1) až 3) 36; 4) 36-37; 5) až 8) 37; 9) 39; 10) až 14) 40; 15) až 17) 1) 80; 2) až 3) 81; 4) až 6) 82; 7) až 9) 83; 10) až 11) 84.
41; 18) až 19) 43; 20) až 21) 44.
Koncepce a teorie
Koncepce a teorie
1) 20; 2) 21. Neurony, základní stavební kameny nervového
systému
Předmět studia psychologie 1) 57; 2a) 57; 2b) 58; 3) 58-60; 4a) 59-60; 4b) 58; 5) 60;
1) 22-23. 6a, b) 60; 6c) 61; 7) až 9) 62.

Historické základy psychologie Neurotransmitery

1) až 2a) 24; 2b, c) 25; 3) 25; 4) 26; 5) 26-28; 6a) 28-29; 6b) 29. la) 62; lb) až 6) 63; 7) 64.

Moderní psychologické přístupy Organizace nervového systému

la) 29; lb) 30; lc) 30-33; 2) až 3b) 30; 3c, d) 31; 4) 31; 5) 32; 1) 56, obr. 2.1; 2) viz starší vydání; 3) 65-67; 4) 66; 5a) 64; 5b) 65;
6) 33; 7a) 33; 7b) až 9) 34; 10) 35. 6) 67; 7) 65; 8) 67; 9) viz starší vydání; 10) až 11) 68-69; 12) až 13) 68;
14a) 68-69; 14b) až 16) 69; 17a) viz starší vydání; 17b) 71; 18a) 71;
Jak se provádí psychologický výzkum 18b) 225,226,228; 19) 71-72; 20) 72; 21) 73; 22a) 73, obr. 2.17;
1) 36; 2a) 36-37; 2b) 37; 3a, b, c) 37; 3d) 37-38; 4) 38-40; 5a) 40; 22b) 74; 23a) 74-75; 23b) až 24) 75; 25) až 26) 72; 27) 76;
5b) 40, Dodatek; 5c) 40; 6) 41-42; 7) až 8) 41; 9) 42; 10) 43; 28a) 78; obr. 2.18; 28b) 78; 29) viz starší vydání.
11a, b) 43; 11c) až 14a) 44; 14b) 45; 14c) 45,48; 15) 48; 16) 48.
Endokrinní systém
1)78; 2) až 5) 79.

2. Biologické základy psychologie Evoluce, geny a chování

1) až 2b) 80; 2c) až 4b) 81; 4c) 81-82; 4d) až 7) 82; 8) až 10a) 83;
Významné osobnosti 10b) 83, obr. 2.22; 10c) 83-84; lOd) až 11b) 84; 11c) až 12c) 85;
1) 74. 13) 85-86.
V roce 2011 vyšly v nakladatelství Portál Testy k Psychologii Atkinsonové a Hilgarda. Tyto testy obsahují odkazy na strany ve starším vydání učebnice Psychologie
Atkinsonové a Hilgarda (viz Rita L. Atkinson: Psychologie, Praha: Portál 2003). Proto zde připojujeme odkazy na strany v současném vydání. Můžete šije rovněž stáhnout
z internetové strany http://obchod.portal.cz/product/psychologie-atkinsonove-a-hilgarda . Pozn. red.
3. Psychický vývoj Charakteristika smyslových orgánů
1) až 2) 141; 3) až 4) 140; 5) 141; 6) 142; 7) až 8) 144; 9) 145;
Významně osobnosti 10) až 12) 146; 13) 147, obr. 4.6; 14) až 15) 148.
1) 94; 2) 94-95; 3) 95; 4) 103; 5) 110; 6) 113; 7) 119; 8) viz klíč;
9) 129. Zrak
1) 149; 2) až 6) 150; 7) 151; 8) 152; 9) 153; 10) až 11) 154;
Pojmy a podrobnosti 12) 155; 13) až 15) 156; 16) 157; 17) 157-159; 18) 159; 19) 175;
1) až 3) 94. 20) 159; 21) 160.

Dědičnost a prostředí Sluch

1) 95; 2) až 3) 96; 4) 97. 1) 163; 2) 163-164; 3) až 5) 164; 6) 164-165; 7) až 9) 165;
10) 166; 11) 167; 12) 169.
Schopnosti novorozence
1) až 2) 99. Ostatní smysly
1) 170; 2) 171; 3) 171-172; 4) 173; 5) až 6) 175; 7) 176-177;
Kognitivní vývoj v dětství 8) až 11) 177.
1) až 4) 103; 5) až 8) 104; 9) 105; 10) 106; 11) až 12) 111;
13) až 14) 112. Koncepce a teorie
1) 139.
Osobnostní a sociální vývoj
1) 115; 2) až 4) 118; 5) 119; 6) až 7) 123; 8) až 9) 125. Charakteristika smyslových orgánů
la) 139; lb, c, d) 140; 2) až 3a) 141; 3b, c) 141-142;
Vývoj v adolescenci 3d) až 6a) 142; 6b, c, d) 143; 7a, b) 144; 7c) 145; 8) 146; 9) 147;
1) až 4) 127; 5) 129-130. 10a, b, c)148; lOd) 148-149.

Koncepce a teorie Zrak

l)až2) 94. 1) 149; 2a) 150; 2b) 150, obr. 4.8; 2c) 150-152; 3) 151; 4) až 5a) 152;
5b) 153; 6) 153-154, obr. 4.14; 7) 154; 8) až 9b) 155;
Dědičnost a prostředí 9c) až 10) 156; 11a) 156, obr. 4.18; 11b) 157; 11c) 157, Přehled
1) až 2) 95; 3a) 95-96; 3b) až 5a) 96; 5b) 97. pojmů; 12) 157; 13a) 157-158, obr. 4.19; 13b) 159; 13a, b) 159;
13c) 159-160; 14) 160; 15a) 160-161; 15b) 161; 15c) 161-162.
Schopnosti novorozence
1) 98; 2) 98-101; 3a) 98; 3b, c) 99; 4) až 5a) 100; 5b) až 6) 101; Sluch
7) až 8) 102. 1) 163; 2) 163-164, obr. 4.25; 3) 164; 4a) 166-167, obr. 4.26,4.27;
4b) 164-165; 5) až 6b) 165; 6c) 166; 7) až 8a) 167; 8b, c, d) 168;
Kognitivní vývoj v dětství 9) 169; 10) 169-170.
1) až 2) 103; 3) 103-106; 4a) 103; 4b) 103-104; 5a, b) 104;
5c) 104-105; 5d) 105; 6a) 105-106; 6b) až 7b) 106; 7c) 106-107; Ostatní smysly
8a) 107; 8b) 108; 9) 108-110; 10a) 110-111; 10b) až 11a) 111; 1) až 2a) 170; 2b, c, d) 171; 3) až 4a) 172; 4b) až 5c) 173;
11b) 111-112; 11c) až 12a) 112; 12b) 112-113; 13a) 113; 5d) až 6) 174; 7) až 9) 175; 10) 176; 11a) 176-177; 11b, c) 177.
13b) 113-114; 13c) až 14) 114.

Osobnost a sociální vývoj

1) 115; 2a) 115-116; 2b, c, d) 116; 2e) 116-117; 5. Vnímání
3) až 4b) 117; 4c) 117-118; 5) 118; 6) až 9a) 119;
9b) 119-120; 10a) 120; 10b) až 12a) 121; 12b) 121-122; Pojmy a podrobnosti
13) viz starší vydání; 14) 123; 15) 123-125, viz též starší
vydání; 16a) viz starší vydání; 16b) 123-124; 17) až 18a) 125; Co je účelem vnímání?
18b) 125-126. 1) 187.

Vývoj v adolescenci Pozornost

1) až 2) 127; 3) 127-129; 4a) 129; 4b) až 5) 130; 6a) 130-131; 1) až 2) 189; 3) až 4) 191.
6b) 131.
Lokalizace
1) až 2) 193; 3) až 4) 196; 5) 197-199; 6) 198-199; 7) 198;
8) 199; 9) až 11) 200.
4. Senzorické procesy
Rozpoznávání
Významně osobnosti 1) až 2) 202; 3) 203; 4) až 5) 204; 6) 205; 7) 205-206; 8) 206;
1) 142; 2) 143; 3) 148; 4) 159; 5) 160. 9) až 11) 207; 12) 210; 13) 212; 14) až 16) 214.

Pojmy a podrobnosti Abstrakce

1) až 2) 138; 3) 139. 1) 215.
Percepční konstanty Psychoaktivní látky
1) 218; 2) 221; 3) 222; 4) 223-224. 1) 261; 2) až 3) 262; 4) 262-263; 5) 263; 6) 264; 7) 267;
8) až 11) 268; 12) 268-269; 13) 270, 804, viz též klíč; 14) 266.
Dělba práce v mozku
l)až2) 225. Fenomény psí
1) až 4) 271; 5) 272.
Vývoj vnímání
l)až3) 230; 4) 231-232. Koncepce a teorie

Koncepce a teorie Jednotlivé aspekty vědomí

la) 242; lb) až 3) 243; 4) až 5a) 244; 5b) až 7a) 245; 7b) 246.
Co je účelem vnímání
1) 187; 2a) 187-188; 2b) až 3) 188. Spánek a sny
1) 246; 2) 246-247; 3) 247; 4) 247-248; 5) až 7a) 248; 7b) 249;
Pozornost 7c) 251; 8) 250; 9a) 250-251; 9b) až 10a) 251; 10b) až 11c) 252;
1) 189; 2a) 189-190; 2b) 190; 2c) 189; 2d) až 3) 190; 4) až 5) 191. lid) až 12b) 253; 12c) až 15) 254.

Lokalizace Meditace
1) až 2) 193; 3) 194; 4) 194, obr. 5.15; 5) až 6) 196; 7) 197-199; la) 255; lb) 256; 2) 257.
8) 199-200; 9) až 11a) 200; 11b, c) 201.
Hypnóza
Rozpoznávání I) 257; 2) 258; 3) 258-259; 4a) 259; 4b, c) 260; 5) 260-261.
1) 202; 2a, b) 203-204; 3) 204; 4) až 6a) 205; 6b) 205-206;
7a) 206; 7b) až 8b) 207; 8c) až 9b) 208; 9c) 208-209; Psychoaktivní látky
9d) až 10b) 209; 10c, d) 210; 11) 210-211; 12) až 13) 212; la) 261; lb) viz starší vydání; lc) až 2) 262; 3a, b) 263; 3c) až 4a) 264;
14a, b) 214; 14c) 214-215. 4b) 264, viz též starší vydání; 5a) 265; 5b) viz starší vydání;
5c) 264; 6) obr. 6.7; 7a) 264; 7b) 265; 8) až 9) 267; 1Ó) 268;
Abstrakce II) až 12b) 269; 12c) 270; 13) 271; 14) viz starší vydání;
la) 215; lb) až 2a) 216; 2b) 215-216. 15a) 804; 15b, c) viz starší vydání; 16a, b, c) 266; 16d) 266-267.

Percepční konstanty Fenomény psí

1) 218; 2) 218-221; 3) až 4a) 219; 4b) 220; 5a) 220-221; 5b) 221; 1) až 4a) 271; 4b) 272; 5a) 272-273; 5b) 273; 5c) 274; 6a) 274;
6) 222-223; 7a) 223-224; 7b) 212; 8) 224. 6b) 275.

Dělba práce v mozku

1) až 3) 225; 4) až 5) 226; 6) 227; 7a) 227-228; 7b, c) 228; 7d) 229.
7. Učení a podmiňování
Vývoj vnímání
la, b) 229; 2a) 229-230; 2b, c) 230; 3a) 230-231; 3b) až 5a) 231; Významné osobnosti
5b) 231-232; 6) až 8) 232; 9) až 12) 233. 1) 284; 2) až 3) 292; 4) 302; 5) viz klíč.

Pojmy a podrobnosti
l)až6) 282.
6. Vědomí
Klasické podmiňování
Významné osobnosti 1) až 4) 284; 5) 294, viz též klíč; 6) 286; 7) 287; 8) 288;
1) 242; 2) 244; 3) 245. 9) 287-288; 10) 288; 11) až 12) 289; 13) až 14) 290.

Pojmy a podrobnosti Operantní podmiňování

1) 242. 1) 292; 2) až 5) 293; 6) až 8) 294; 9) až 10) 295; 11) až 13) 296;
14) až 15) 297; 16) až 17) 298; 18) 299; 19) 301.
Jednotlivé aspekty vědomí
1) 242; 2) až 3) 243; 4) až 7) 244; 8) až 10) 245. Komplexní učení
1) viz klíč; 2) 302; 3) 304; 4) až 5) 305.
Spánek a sny
I) až 2) 246; 3) až 4) 247; 5) až 8) 248; 9) 250; 10) 250-251; Neurální podklad učení: učení a podmiňování
II) 251; 12) 252; 13) 253; 14) 253-254. 1) až 2) 308; 3) 309.

Meditace Koncepce a teorie

1) až 3) 255. 1) 282,306; 2) 282.

Hypnóza Přístupy k učení

1) 257; 2) až 3) 258; 4) až 5) 259. 1) až 2) 283.
Klasické podmiňování Dlouhodobá paměť
1) 284-285; 2) 285; 3) 286-287; 4) 288-289, viz též starší vydání; 1) až 2a) 336; 2b) až 3b) 337; 3c) 337-338; 4a, b, c) 338;
5a, b) viz 288; 5c) až 7a) 288; 7b) až 9a) 289; 9b) 289-290; ’ 4d) až 5b) 339; 5c) 340; 6) 339, obr. 8.11; 7a) až 8d) 340;
9c) 290; 9d) až 10) viz starší vydání; 11) 290; 12a) 291, tab. 7.1; 9) až 10) 342; 11) 343-344.
12b) 291; 12c) 291-292; 12d)292.
Implicitní paměť
Operantní podmiňování 1) 345-346; 2a, b) 346; 2c) až 3a) 347; 3b) 347-348; 4) 348;
1) 292; 2a, b) 292-293; 2c, d) 293; 3a) 293-394; 3b) 294; 5) až 6a) 349; 6b) 351.
4a) 294-295; 4b) viz starší vydání; 5) až 6) 295;
7) až 9a) 296; 9b) 297; 10) 297-298; 11a) 298; Konstruktivní paměť
11b) až 12) 299; 13) až 14b) 300; 14c) až 16a) 300-301; 1) 352; 2a) 351-352; 2b) 352; 3) 352-353; 4) 353; 5) až 6) 354;
16b) viz starší vydání. 7) 355; 8a) 355-356; 8b, c) 356; 8d, e) 356-357; 9a, b) 357;
9c, d) 358.
Komplexní učení
1) až 2a) 302; 2b) až 4) viz starší vydání; 5a, b) 304; 5c) 304-305; Zlepšování paměti
6) 305. la) 362; lb) 362-363; 2a, b) 363; 2c) 364; 2d) 364-365; 3a) 365;
3b) 365-366, obr. 8.19; 4) 366.
Neurální podklad učení: učení a podmiňování
la) 306; lb) 308; 2a) 306-307; 2b) 306; 3) 308.

9. Myšlení a jazyk
8. Paměť Pojmy a podrobnosti
1) 376.
Významné osobnosti
1) 323; 2) 330. Jazyk a komunikace
1) až 2) 376; 3) 377; 4) až 6) 378; 7) až 10) 379.
Pojmy a podrobnosti
Vývoj jazyka
Tři důležité rozdíly 1) 384; 2) 385.
1) až 3) 321; 4) 322; 5) až 6) 323.
Pojmy a kategorizace: základní stavební kameny
Senzorická paměť myšlení
1) 322; 2) 323. 1) až 4) 389; 5) až 7) 390; 8) až 9) 391; 10) 393; 11) až 13) 395.

Pracovní paměť Usuzování

1) až 2) 326; 3) 328; 4) 330; 5) až 8) 331; 9) 332; 10) až 11) 334. 1) až 2) 398; 3) až 4) 399; 5) až 6) 400; 7) 401; 8) 401-402.

Dlouhodobá paměť Imaginativní myšlení

1) 336; 2) 338; 3) až 5) 339; 6) 344; 7) 343; 8) 344. 1)404.

Implicitní paměť Myšlení v činnosti: řešení problémů

1) až 3) 345; 4) 346; 5) 347. l)až2) 408; 3) až 4) 409.

Konstruktivní paměť Koncepce a teorie

1)351; 2) 353; 3) až 5) 354.
Jazyk a komunikace
Zlepšování paměti 1) až 2b) 377; 2c) až 3c) 378; 4) až 5) 379; 6) 380; 7) 381;
1) až 2) 363; 3) 364. 8) až 9) 382.

Koncepce a teorie Vývoj jazyka

1) až 2a) 383; 2b) 383-384; 3) až 5b) 384; 5c) až 7a) 385; 7b, c) 386;
Tři důležité rozdíly 8a) 385; 8b) 386; 9a) 385-386; 9b) 387; 10a, b) 388; 9c) 389.
1) 321; 2) až 5) 322; 6) 322-323.
Pojmy a kategorizace:
Senzorická paměť základní stavební kameny myšlení
1) až 2a) 323; 2b) 323-324; 2c) 324. 1) 390; 2a) 390-391; 2b) 391; 3) 391-392; 4) 392; 5) 393;
6a) 393-394; 6b) až 7a) 394; 7b) až 9a) 395; 9b) 396;
Pracovní paměť 10a) 396-397; 10b) 397.
1) 326; 2a) 326-328,336; 2b) 327-328; 3) 328; 4a) 328-329;
4b) 329; 4c, d) 330; 5) 330-331; 6) až 9a) 331; Usuzování
9b) až 11a) 332; 11b, c) 333; 12) 333-334; 13) 334; 1) 389; 2) 398; 3a) 398-399; 3b) až 4a) 399; 4b) 399-400;
14a, b) 335; 14c) 336. 5) až 6a) 400; 6b, c) 401; 6d) až 7) 402; 8) 403.
Imaginativní myšlení Kognitivní hodnocení a emoce
1) 404; 2) 405-406; 3a) 406; 3b, c) 407. 1) 465; 2) 466; 3) 469.

Myšlení v činnosti: řešení problémů Subjektivní prožitky a emoce

1) až 2a) 408; 2b) až 3a) 408-409; 3b) až 4) 409; 5) 410; 1) 470.
6a) 411-412; 6b) 412.
Aktivace a emoce
1) až 2) 476; 3) 477; 4) 478.

10. Základní motivy Výraz obličeje a emoce

1)480; 2) až 3) 482.
Pojmy a podrobnosti
1) až 3) 420. Reakce na emoce: emoční regulace
1) 483.
Odměna a incentivní motivace
1) 424; 2) 425; 3) 436; 4) až 5) 427. Emoce, gender a kultura
1) 488.
Homeostáza a pudy
1) až 3) 422; 4) až 8) 423; 9) 424. Agrese
1) až 3) 490; 4) až 5) 492; 6) 493.
Hlad
I) 429; 2) až 4) 430; 5) 431; 6) až 7) 432; 8) až 9) 434; 10) 435; Koncepce a teorie
II) 438; 12) až 14) 439. 1) 462.

Gender a sexualita Složitý emocí

1) 442; 2) 442-443; 3) až 4) 443; 5) 445; 6) až 12) 446; 13) 447; 1) 463; 2) 463-464; 3) 464.
14) až 15) 450.
Kognitivní hodnocení a emoce
Koncepce a teorie 1) až 2) 465; 3a) 465-466; 3b) až 4b) 466; 4c) 466-467;
la) 420-421; lb) až 2) 420; 3) 421. 5a, b, c) 467; 5d) 467-468; 6) až 7a) 468; 7b) 468-469;
7c) až 8) 469.
Odměna a incentivní motivace
la) 425; lb, c) 424; Id) 424-425; 2a, b) 425; 2c) 426-427; 3) 427. Subjektivní prožitky a emoce
1) 470; 2) až 3) 472; 4a) 470; 4b) 470-471; 5) až 6b) 471;
Homeostáza a pudy 6c) až 7) 472.
1) až 2) 422; 3) 423; 4) 424.
Aktivace a emoce
Hlad 1) až 2c) 476; Id) 476-477; 3a, b) 477; 3c) až 4b) 478; 4c, d) 479;
la) 428; lb) 428-429; 1c) až 2b) 429; 2c) 429-430; 4e) 480.
3) až 4) 430; 5) až 6) 431; 7a, b) 432; 7c) až 8) 433;
9) až 10a) 434; 10b) 434-435; 10c) až 12) 435; 13) 435-436; Výraz obličeje a emoce
14) až 15) 436; 16) až 17) 437; 18a) 438-439; la) 480-481; lb) 481; lc) až 2b) 482; 2c) 483.
18b) až 19b) 438; 19c) 438-439; 19d) až 21b) 439; 21c) 440;
22) 441; 23) 442. Reakce na emoce: emoční regulace
1) 483; 2) až 4a) 484; 4b) až 5) 485.
Gender a sexualita
1) 442; 2) až 3b) 443; 3c) 444; 4a) 444-445; 4b) 445; Emoce, gender a kultura
5) 446, obr. 10.6; 6a) 446; 6b) až 9a) 447; 1) až 3a) 486; 3b, c) 487; 4) 487-488; 5) 488; 6) až 7) 489.
9b) až 10) 448; 11a) 448-449; 11b) až 12) 449;
13) až 14) 450; 15) 450-451; 16) 451; 17a) 451-452; Agrese
17b, c,d) 452; 18) 453. 1) až 3a) 490; 3b) 491; 3c) 491-492; 4) až 6) 492; 7a) 492-493;
7b) až 9a) 493; 9b) 493-494; 9c) 494; 10a, b) 495; 10c) 495-496;
lOd) 496, obr. 11.12; 11) 496; 12) až 13) 497.

11. Emoce
Významné osobnosti 12. Inteligence (individuální rozdíly)
1) 465; 2) 468; 3) 478; 4) 479; 5) 480.
Významné osobnosti
Pojmy a podrobnosti 1) 506; 2) až 3) 507; 4) 509; 5) až 6) 510.

Složky emoce Pojmy a podrobnosti

1) až 3) 463; 4) 463-464; 5) 464. 1)504.
Posuzování individuálních rozdílů Psychoanalyticky přístup
1) až 5) 505; 6) až 8) 506; 9) až 11) 507; 12) 508; 13) až 14) 509; I) 542; 2) 543, obr. 13.2; 3) 543; 4a) 543-544; 4b) až 5a) 544;
15) viz klíč; 16) až 19) 510. 5b) 544-545; 6) 544-547; 7) až 9a) 547-548; 9b) 548; 10a, b, c) 548;
II) 548-549; 12a) až 13b) 549; 14a) až 15a) 550; 15b) až 16c)
Nové teorie inteligence 551; 17a, b) 552; 18a, b,c) 552; 18d) až 19) 553; 20) 553-554.
1) 510-511; 2) 513; 3) 514; 4) 515.
Behaviorální přístup
Genetika a inteligence 1) až 3b) 554; 3c) až 4b) 555; 5) 555-556; 6) 556.
1) 520.
Kognitivní přístup
Koncepce a teorie 1) až 2) 556; 3a, b, c) 557; 4) až 6a) 558; 6b) 558-559; 7a, b, c) 559;
8a) 559-560; 8b) až 9b) 560; 9c) 560-561; 9d) až 11) 561.
Posuzování individuálních rozdílů
la) 504-505; lb) až 4) 505; 5a) 505-506; 5b) až 7b) 506; Humanistický přístup
7c) až 9) 507; 10a) 508; 10b) až 11a) 509; 11b) 510; 1) 562; 2a) 562-563; 2b) až 4a) 563; 4b) až 5b) 564;
12) viz starší vydání; 13) až 17) 510; 18a) 518; 18b, c) 519. 6a) 565, obr. 13.3; 7) až 8b) 566; 8c) 566-567; 9) 567.

Nové teorie inteligence Evoluční přístup

1) až 2a) 511; 2b) 511-512; 2c) 512, tab. 12.3; 2d) až 3a) 512; la, b) 568; lc) 568-569; 2) až 3b) 569; 3c) 569-570; 3d) 570.
3b) 513; 3c) 513-514; 4a, b) 514; 4c) 514-515; 4d) 515;
5) 515-516; 6) 516-517. Genetika a osobnost
la) 571; lb) až 3b) 572; 4a) 572-573; 4b) 573; 5a) 573-574;
Genetika a inteligence 5b) až 6a) 574; 6b, c,d) 575.
la) 518; lb) 519; lc) 519-520; 2) až 3) 520; 4) 521-522.

14. Stres, zdraví a zvládání

13. Osobnost
Významné osobnosti
Významné osobnosti 1) 597.
1) 542; 2) 548; 3) 549; 4) až 5) 557; 6) 558; 7) 562-563; 8) 564-565.
Pojmy a podrobnosti
Pojmy a podrobnosti 1) až 3) 584.

Diagnostika osobnosti Charakteristiky stresových událostí

1) 536; 2) 537; 3) až 4) 538; 5) až 6) 539; 7) viz starší vydání; 8) 541. 1) 584; 2) 586; 3) až 4) 588.

Psychoanalyticky přístup Psychické reakce na stres

1) až 4) 542; 5) až 8) 543; 9) 543-544; 10) 543; 11) až 12) 544; 1) 589-590; 2) 593; 3) až 5) 594; 6) 594-595.
13) 543-544; 14) až 15) 547; 16) 548; 17) až 18) 549;
19) 549-550; 20) 550-551. Fyziologické reakce na stres
1) až 3) 595; 4) až 5) 596; 6) 597, obr. 14.3; 7) 597; 8) 598;
Behaviorální přístup 9) 599; 10) až 11) 600.
1) až 3) 554; 4) 555.
Mediátory stresových reakcí
Kognitivní přístup 1) 604; 2) až 3) viz klíč; 4) až 5) 605; 6) 607.
1) 556; 2) 556-557; 3) 557; 4) 558; 5) 559; 6) 559-560; 7) 560.
Dovednosti zvládání stresu
Humanistický přístup 1) 609; 2) 609-610; 3) 610; 4) 611; 5) 612-613.
1) 562; 2) až 5) 563; 6) 564; 7) 565; 8) až 9) 566.
Techniky zvládání
Evoluční přístup 1) až 4) 615; 5) 616.
1) 568.
Koncepce a teorie
Genetika a osobnost l)až2) 584.
1) 572-573; 2) až 3) 573.
Charakteristiky stresových událostí
Koncepce a teorie 1) 584,588; 2a) až 3) 585; 4) až 5b) 586; 5c) 587; 6a) až 7a) 588;
1) 536. 7b) 589.

Diagnostika osobnosti Psychické reakce na stres

1) až 2b) 537; 2c) 537, obr. 13.1; 3a) 538; 3b) 538, tab. 13.1; 4) 539; 1) 589; 2) 589-590; 3a) 590; 3b) 591; 3c) 591-592, obr. 14.2;
5) 539-541, tab. 13.2; 6) viz starší vydání; 7a, b) 541; 8) 541-542. 4) 592; 5) 593; 6) 593-594; 7) až 8a) 594; 8b, c) 595.
Fyziologické reakce na stres Poruchy nálady
1) 595; 2) 595-597, obr. 14.3; 3) 597; 4a) 597-598; 4b) 597; la, b) 640; lc) 640-641, obr. 15.6; Id) 641; 2a) 641-642;
4c) 597-598; 5a, b) 598; 5c) 598-599; 6a, b, c, d) 599; 2b) až 4b) 642; 4c) 642-643; 4d) 643; 5a, b, c) 644;
6e) 599-600; 7) až 8b) 600; 8c) 600-601; 9a) 601; 5d) 644, tab. 15.4; 6) až 7a) 644; 7b) 644-645;
9b) 601, obr. 14.8; 9c, d) 601; 10) až 12) 602; 13) 603. 8) váz starší vydání.

Mediátory stresových reakcí Schizofrenie

1) 604-606; 2) až 3a) viz starší vydání; 3b) až 4a) 605; 1) 648; 2) 648-651; 3) až 4b) 649; 5a) až 6) 650; 7) 651; 8a) 652;
4b) až 5a) 606; 5b) až 6) 607; 7aj 607-608; 7b) 608; 7c) 608-609; 8b) 652-653; 9a) 653-654; 9b, c, d) 654; 9e) 654-655.
7d) 609.
Poruchy osobnosti
Dovednosti zvládání stresu la) 656; lb) až 2) viz starší vvdání; 3a) 656; 3b) 656-657;
la) 609; lb) až 2b) 610; 3a) viz starší vydání; 3b) 610; 4a, b) 611; 3c) 657; 4a) 657-658; 4b, c) 657; 5) až 6) 658; 7) 659;
4c) 611, obr. 14.9; 4d) 611-612, obr. 14.10; 5a) 613; 5b) 613-614. 8a) 659-660; 8b) až 9c) 660.

Techniky zvládání Disociativní porucha identity

la) 614-616; lb, c, d) 615; 2a, b) viz starší vydání; 3) 615-616; 1) až 6) viz starší vydání.
4) 616; 5) 616-617.
Nepříčetnost jako právní obhajoba
1) až 4) viz starší vydání.

15. Psychopatologie
Významné osobnosti 16. Metody terapie
1) 644.
Významné osobnosti
Pojmy a podrobnosti 1) 673; 2) viz klíč; 3) 683, viz též klíč; 4) 685.

Definice abnormality Pojmy a podrobnosti

1) 624-625; 2) až 3) 626; 4) 626-627; 5) až 6) viz starší vydání;
7) 629. Historický vývoj
1)674; 2) viz klíč.
Úzkostné poruchy
1) 629; 2) 630; 3) 630-631; 4) 631; 5) 634; 6) až 7) 636. Techniky psychoterapie
I) 677; 2) 684-685; 3) až 8) 684; 9) až 10) 678;
Poruchy nálady II) až 12) 678-679; 13) až 15) 679; 16) až 17) 680;
1) až 3) 640; 4) 642-643; 5) 644. 18) až 19) 681; 20) 683; 21) 685; 22) 685-686; 23) až 24) 686;
25) až 26) 687; 27) až 30) viz starší vydání a klíč; 31) 689.
Schizofrenie
1) 648; 2) až 4) 649; 5) až 6) 650; 7) 653. Biologická terapie
1) až 3) 693; 4) 694-695; 5) 694; 6) až 7) 695; 8) 695-696;
Poruchy osobnosti 9) 696; 10) 696-697.
1) až 3) 659.
Koncepce a teorie
Disociativní porucha identity
1) až 2) viz klíč. Historický vývoj
1) 673; 2a) 673; 2b) 674; 2c) viz starší vydání; 3a) 674;
Nepříčetnost jako právní obhajoba 3b) 674-676; 3c) váz starší vydání; 3d) až 4a) 676;
1) viz klíč. 4b) 676-677, obr. 16.3; 4c) 676-677; 5) 677.

Koncepce a teorie Techniky psychoterapie

1) 672; 2) 678; 3) 684; 4) až 5) 685; 6) 678; 7a) 678-679; 7b) 679;
Definice abnormality 7c) 680; 7d) až 8) 679; 9) až 10a) 680; 10b) 680, tab. 16.1;
la) 624; lb) 624-625; 2) 625-626; 3) až 4) 626-627; 5) 627; 11a, b, c) 681; lid) 681, tab. 16.2; 12a) 681; 12b) 681-683;
6a) 628, tab. 15.1; 6b) 627; 6c) 627-628, tab. 15.2; 7a) 628-629; 12c) až 13b) 683; 13c) 683-684; 14) 685; 15a) 685-686;
7b, c) 629. 15b) až 16a) 686; 16b) až 18a) 687; 18b) 687-688; 18c, d) 688;
19) až 22) viz starší vydání; 23a, b) 688; 23c) 688-689;
Úzkostné poruchy 24) až 25) 689; 26a) viz starší vydání; 26b) až 27) 690;
1) 629-639; 2a) 629; 2b) až 4a) 630; 4b) 630-631; 28) 690-693.
4c) 631, tab. 15.2; 4d) 631; 5) 631; 6a, b) 632; 6c) 632-633;
6d) až 7b) 633; 7c) 633-634; 7d) 634, obr. 15.3; 8a) 634-635; Biologická terapie
8b, c) 635; 9a) 635-636; 9b) až 10a) 636; 10b) až 12a) 637; 1) 693; 2) 693-696; 3) 693; 4) 694; 5) 694-695; 6) až 7) 695;
12b) 637-638; 13a) až 14b) 639; 15) viz starší vydání. 8a) 695-696; 8b) až 11a) 696; 11b) 696-697; 11c) až 12) 697.
Vlivy kultury a pohlaví na terapii Skupinové rozhodování
1) až 5) viz starší vydání. la, b) 738; 1c, d) 739; 2) až 3a) 740; 3b) až 4) 741; 5) až 6a) 742;
6b) až 7) 743.
Péče o duševní zdraví
1) 698-699.

18. Sociální kognice

17. Sociální vliv Významné osobnosti
1) 764.
Významné osobnosti
1) 715; 2) 721; 3) 731; 4) 732; 5) 738. Pojmy a podrobnosti
1) až 2) 742.
Pojmy a podrobnosti
1) až 2) 706. Utváření dojmu
1) až 5) 753; 6) 757; 7) 759; 8) 760; 9) viz klíč; 10) až 11) 760;
Přítomnost druhých 12) až 13) 763.
1) až 4) 707; 5) 709; 6) 710; 7) 711; 8) 712; 9) 713.
Postoje
Konformita a poslušnost 1) až 3) 766; 4) 768-769.
1) 715; 2) až 3) 718; 4) 718-719; 5) 719; 6) 726; 7) 728.
Interpersonální přitažlivost
Internalizace 1) 774; 2) 775; 3) 777; 4) až 5) 778; 6) 779; 7) až 8) 180;
1) 730; 2) 731; 3) 732; 4) 733; 5) až 6) 735. 9) 780-781; 10) až 11) 781.

Skupinové rozhodování Koncepce a teorie

1) 738; 2) 740; 3) 742. la) 764; lb) až 2) 752.

Koncepce a teorie Utváření dojmu

I) 706. I) až 4) 753; 5) 753-755; 6a) 755; 6b) 755-756; 7a, b) 756;
7c) 756-757; 7d) až 8) 757; 9a) 757-758; 9b) až 10) 758;
Přítomnost druhých II) 758-759; 12a, b) 759; 12c) až 15) 760; 16a) 760-761;
la) 707-708; lb) 707; 2a) 707; 2b) 707-708; 2c) až 3) 708; 16b, c, d) 761; 17) 762; 18) 762-763; 19a, b) 763; 19c, d, c) 764;
4) až 5a) 709; 5b) až 6) 710; 7) 710-711; 8) 711; 9) 712; 10) 713; 20a) 764—765; 20b) 765, viz též starší vydání; 21) 765.
II) až 12a) 714; 12b) 714-715; 13) 715.
Postoje
Konformita a poslušnost I) 766; 2a) 767-768; 2b) 768; 3) 768-769; 4) až 5) 769;
la) 715-716; lb) až 2b) 716; 2c) až 3) 717; 4) až 5b) 718; 6a) 770-771; 6b) až 8a) 771; 8b, c, d) 772; 9) 772-773.
5c) až 6a) 719; 6b) až 7) 721; 8a) 721-723; 8b) 723; 8c) 724-726;
9) 726-727; 10a) 727-728; 10b, c) 728; 11) 728-729. Interpersonální přitažlivost
la) až 2a) 774; 2b) až 3b) 775; 3c) až 4b) 776; 5a, b) 777;
Internalizace 5c) až 6) viz starší vydání; 7) 777; 8) až 9) 778; 10) 779;
1) až 2) 730; 3) 731; 4a) 731-732; 4b) až 6a) 732; 6b) až 7a) 733; II) 780; 12a) 780-781; 12b) až 13b) 781; 13c) 781-782;
7b) až 8) 734; 9) 734-735; 10) 735; 11) 736; 12) 737. 13d, e) 782.
PSYCHOLOGIE
ATKINSONOVÉAHILGARDA
Susan Nolen-Iloeksema, Barbara L. Fredrickson,
GeoffR. Loftus a WillemA. Wagenaar

Z anglického originálu přeložila Hana Antonínová

Odpovědný redaktor Ondřej Fafejta
Redakční zpracování Lenka Běloušková (kapitoly 13—16),
Ondřej Fafejta (ostatní části)
Jmenný rejstřík Richard Babinec
Věcný rejstřík Ondřej Fafejta
Technická redaktorka Kateřina Tvrdá
Grafická úprava a sazba Jan Hampl
Obálka Kateřina Tvrdá
Foto na obálce PantherMedia
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o.,
jako svou 2226. publikaci.
888 stran. Vydání třetí, přepracované, Praha 2012
Tisk FINIDR, s.r.o.

Knihy Portálu si můžete objednat na adrese:

Portál, s.r.o.,
Klapková 2,182 00 Praha 8
tel.: 283 028 202,283 028 203
fax: 283 028 208

na internetu: obchod@portal.cz, www.portal.cz

Vaše názory a připomínky týkající se této knihy

můžete psát na adresu: redakce@portal.cz.

portál
 PSYCHOLOGIE
ATKINSONOVÉ HILGARDA
Přepracované vydání

Jedna z nejužívanějších učebnic psychologie na světě podává ucelený přehled nejdůležitějších

psychologických poznatků a nových výsledků výzkumů, přičemž kombinuje vědecký přístup se
srozumitelným jazykem. Autoři zdůrazňují propojenost psychologického a biologického bádání.
V knize jsou pokryty hlavní oblasti psychologie:
historie a metodologie oboru,
neurobiologické základy lidského chování,
kognitivní psychologie,
emoce a motivace,
psychologie osobnosti,
psychický vývoj,
sociální chování,
psychopatologie,
psychoterapie.

Text je doplněn mnoha schématy, fotografiemi a grafy. Vede čtenáře k utváření vlastních
názorů a umožňuje důkladné opakování získaných poznatků. V Portálu rovněž vyšly
Testy k Psychologii Atkinsonové a Hilgarda (2011) od Johna G. Carltona, obsahující testové
otázky a úkoly k procvičení množství dat této učebnice.
Kniha vychází v novém českém překladu. Ten měl za předlohu patnácté anglické vydání,
které bylo celé přepracováno a aktualizováno.

Kníhaje určena vysokoškolským studentům psychologie, učitelství,

lékařství a různých sociálních oborů, psychologům, pedagogům, sociálním
pracovníkům, zdravotníkům, středoškolákům připravujícím se na studium
psychologie a dalším zájemcům o psychologii.

První vydání moderně pojaté učebnice psychologie připravil Ernest Hilgard, profesor
psychologie na Stanfordově univerzitě (USA). Postupně se učebnice stala známou jako dílo
editorů Atkinsonové a Hilgarda. Dnes je tato velmi úspěšná kniha průběžně aktualizována
týmem, který se vydání od vydání mění.

portál