2001_3 - Archeologický ústav AV ČR
2001_3 - Archeologický ústav AV ČR
2001_3 - Archeologický ústav AV ČR
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong>, sešit 3<br />
Recenzovaný časopis<br />
Vydává <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> Akademie věd České republiky v Praze.<br />
http://www.arup.cas.cz<br />
Peer–reviewed journal published by the Institute of Archaeology, Prague.<br />
http://www.arup.cas.cz<br />
Adresa redakce<br />
Letenská 4, 118 01 Praha 1; e-mail: jezek@arup.cas.cz<br />
tel.: 02/57533782, 0607942455; fax: 02/57532288<br />
Vedoucí redaktor – Editor in chief<br />
Martin Ježek<br />
Redakční rada – Editorial board<br />
Andrea Bartošková, Martin Bartelheim, Jan Blažek, Jan Klápště,<br />
Jiří Macháček, Vladimír Salač, Jan Turek, Josef Unger<br />
Technické redaktorky – Production editors<br />
Marcela Hladíková, Bohumila Novotná<br />
Překlad do angličtiny a anglické korektury (pokud není uvedeno jinak) – Unless otherwise noted,<br />
English translation/correction: Alastair MILLAR – http://www.skriptorium.cz – Grafická úprava:<br />
Pavel Cindr. Výroba: PBtisk Příbram. Vychází čtyřikrát ročně. Rozšiřuje, informace o předplatném<br />
podává a objednávky přijímá DUPRESS, Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 02 41433396. – Orders<br />
from abroad: SUWECO CZ s.r.o., Českomoravská 21, 180 21 Praha 9, Czech Republic; Kubon &<br />
Sagner, P. O. Box 341018, D-80328 München 34, Germany.<br />
Tento sešit vyšel v listopadu <strong>2001</strong><br />
Doporučená cena 45,– Kč<br />
© <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Praha <strong>2001</strong> ISSN 0323–1267
NOVÉ PUBLIKACE ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> PRAHA<br />
NEW BOOKS FROM THE INSTITUTE OF ARCHAEOLOGY IN PRAGUE<br />
CASTELLOLOGICA BOHEMICA 7. Ed. T. Durdík. Praha: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 458 s. Czech with<br />
German summaries. 592,– Kč / 50 DM.<br />
Jan Frolík – Jana Maříková-Kubková – Eliška Růžičková – Antonín Zeman: NEJSTARŠÍ SAKRÁLNÍ ARCHI-<br />
TEKTURA PRAŽSKÉHO HRADU. VÝPOVĚĎ ARCHEOLOGICKÝCH PRAMENŮ. S příspěvky M. J. Beckera<br />
a J. Petříčkové. Castrum Pragense 3. Praha: Nakladatelství Peres 2000. 450 s. Czech and English with German<br />
summaries. 350,– Kč / 60 DM.<br />
Jiří Hrala – Radka Šumberová – Miloš Vávra: VELIM. A BRONZE AGE FORTIFIED SITE IN BOHEMIA. With<br />
contributions by A. F. Harding, M. Dočkalová, M. Roblíčková, M. Gojda, A. Majer. Praha: <strong>Archeologický</strong><br />
<strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 348 pp., 110 fig. Souhrn česky. 350,– Kč / 65 DM.<br />
IN MEMORIAM JAN RULF. Památky archeologické – Suppl. 13. Ed. I. Pavlů. Praha: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong><br />
<strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 494 s.<br />
MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA 2. Brno a jeho region. Praha – Brno: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000.<br />
277 s. Czech with German summaries. 170,– Kč / 35 DM.<br />
Ivan Pavlů: LIFE ON A NEOLITHIC SITE. BYLANY – SITUATIONAL ANALYSIS OF ARTEFACTS. Praha: <strong>Archeologický</strong><br />
<strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 340 pp. Souhrn česky. 520,– Kč / 70 DM.<br />
Radomír Pleiner: IRON IN ARCHAEOLOGY: THE EUROPEAN BLOOMERY SMELTERS. Praha: <strong>Archeologický</strong><br />
<strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 418 pp. 520,– Kč / 70 DM.<br />
Ivana Pleinerová: DIE ALTSLAWISCHEN DÖRFER VON BŘEZNO BEI LOUNY. Praha: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong><br />
– Louny: Regionální muzeum 2000. 301 S. Souhrn česky. 350,– Kč / 65 DM.<br />
RURALIA III. Conference Ruralia III – Maynooth 1999. Památky archeologické – Suppl. 14. Ed. J. Klápště.<br />
Praha: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 302 pp. 230,– Kč / 40 DM.<br />
VÝZKUMY V ČECHÁCH 1998. Praha: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 304 s. 150,– Kč / 32 DM. Dostupné<br />
i předchozí svazky.<br />
Milan Zápotocký: CIMBURK UND DIE HÖHENSIEDLUNGEN DES FRÜHEN UND ÄLTEREN ÄNEOLITHI-<br />
KUMS IN BÖHMEN. Mit Beiträgen von L. Peške und S. Vencl. Památky archeologické – Suppl. 12. Praha:<br />
<strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> 2000. 342 S. Souhrn česky. 290,– Kč / 60 DM.<br />
MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA 3. Pražský hrad a Malá Strana. Praha: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> <strong>2001</strong>.<br />
328 s. Czech with English and German summaries. 170,– Kč / 35 DM.<br />
Natalie Venclová: VÝROBA A SÍDLA V DOBĚ LATÉNSKÉ. PROJEKT LODĚNICE. S příspěvky E. Neustupného,<br />
M. Malkovského, B. Žákové a P. Valterové. Praha: <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> <strong>2001</strong>. 399 s. Czech with<br />
English summaries. 350,– Kč / 65 DM.<br />
Orders:<br />
• <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Knihovna, Letenská 4, 118 01 Praha 1, Czech Republic<br />
• Beier & Beran – Archäologische Fachliteratur, Thomas–Müntzer–Str. 103, D–08134 Langenweissbach,<br />
Germany. E-mail: verlag@beier-beran.de<br />
• Kubon & Sagner, Buchexport–Import, P. O. Box 341018, D–80328 München, Germany<br />
• Oxbow Books, Park End Place, Oxford OX1 1HN, United Kingdom<br />
• Rudolf Habelt GmbH, Am Buchenhang 1, D–53115 Bonn, Germany
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 429<br />
OBSAH<br />
Jiří Svoboda, K analýze velkých loveckých sídlišť: výzkum v Předmostí<br />
v roce 1992 — Analysis of the large hunter’s settlements: excavation at<br />
Předmostí in 1992<br />
Miriam Nývltová–Fišáková, Předmostí – vyhodnocení fauny z výzkumů<br />
v roce 1992 — Předmostí – Evaluation of fauna from research in 1992<br />
Eva Drozdová, Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu lidské dolní čelisti<br />
č. 21 z Předmostí u Přerova — The evaluation of a rediscovered fragment<br />
of human lower jaw, No. 21 from Předmostí u Přerova<br />
Vít Vokolek – Pavel Sankot, Zwei Brandgräber der Stufe H D3 und LT A aus<br />
Lochenice, Kr. Hradec Králové — Dva žárové hroby stupně H D3 a LT A<br />
z Lochenic, okr. Hradec Králové<br />
Jaromír Beneš – Petr Pokorný, Odlesňování východočeské nížiny v posledních<br />
dvou tisíciletích: Interpretace pyloanalytického záznamu z olšiny<br />
Na bahně, okr. Hradec Králové — Deforestation of East–Bohemian lowland<br />
during the last two millennia: Interpretation of pollen record from<br />
the site „Na bahně“, Hradec Králové district<br />
Ladislav Šmejda, Kostel, nebo mohyla Příspěvek ke studiu pohřebních<br />
areálů — Church or tumulus A contribution to the study of burial areas<br />
Zuzana Vařilová, Surovinové zdroje a provenience románských terakotových<br />
dlaždic — Material sources and provenance of Romanesque terra-cotta<br />
tiles<br />
MATERIALIA<br />
Willem J. H. Willems, Současný vývoj archeologické památkové péče v Nizozemí<br />
a v Evropě<br />
Současnost archeologické památkové péče v <strong>ČR</strong><br />
Zdeněk Dragoun, Michal Ernée, Luboš Jiráň, Petr Sommer, Jiří Varhaník<br />
DISKUSE<br />
Slavomil Vencl, Souvislosti chápání pojmu „nálezový celek“ v české archeologii<br />
— The term „find complex“ in Czech archaeology: its use and misuse<br />
Tomáš Durdík, K problematice hradu v Chrudimi — Zur Problematik der<br />
Burg in Chrudim<br />
Jan Frolík – Jiří Sigl, K úvahám Martina Ježka o počátcích města Chrudimi<br />
a tamějším hradu — Zu Martin Ježeks Überlegungen zu den Anfängen<br />
der Stadt Chrudim und seiner Burg<br />
COMITÉ POUR LA SIDÉRURGIE ANCIENNE de l’Union Internationale<br />
des Science Préhistoriques et Protohistoriques (R. Pleiner ed.)<br />
431–443<br />
444–451<br />
452–460<br />
461–480<br />
481–498<br />
499–514<br />
515–563<br />
564–575<br />
576–591<br />
592–614<br />
615–619<br />
620–629<br />
630–642
430<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
AKTUALITY<br />
Vratislav Janák – Bogusław Chorąży – Zuzana Břízová – Emanuel Grepl, Druhá etapa<br />
terénního průzkumu Pobeskydí<br />
J. Unger, Čtvrtá pracovní konference „Přírodovědecké metody v archeologii a antropologii“<br />
K. Valoch, Nač tolik dřiny v Krumlovském lese<br />
J. Waldhauser, Prof. Dr. Wolfgang Dehn (6. 7. 1909 – 29. 5. <strong>2001</strong>)<br />
Juraj Pavúk, Zomrel Stanislav Šiška<br />
NOVÉ PUBLIKACE<br />
Sl. Vencl, Michał Kobusiewicz: Ludy łowiecko–zbierackie północno–zachodniej Polski<br />
(Poznań 1999)<br />
M. Ježek, Heiko Steuer: Waagen und Gewichte aus dem mittelalterlichen Schleswig<br />
(Köln 1997)<br />
Martin Wihoda, Tomáš Durdík – Pavel Bolina: Středověké hrady v Čechách a na Moravě<br />
(Praha <strong>2001</strong>)<br />
František Kostrouch, Archeologia technica 11 (Brno 2000)<br />
Pavel Fojtík, Milan Dokládal: Morfologie spálených kostí. Význam pro identifikaci<br />
osob (Brno 1999)<br />
Martin Nodl, Mateusz Goliński: Wokół socjotopografii późnośredniowiecznej Świdnicy.<br />
Część 1. (Wrocław 2000)<br />
L. Jiráň, Pavla Horálková–Ederová – Antonín Štrof: Pohřebiště a sídliště kultury únětické<br />
ze Slavkova u Brna, okr. Vyškov (Brno 2000)<br />
Karel Nováček, Jaritz, G. (ed.): History of Medieval Life and the Sciences. Proceedings<br />
of an International Round–Table–Discussion Krems an der Donau September 28–29<br />
1998 (Wien 2000)<br />
Petr Dresler, Bohuslav Klíma: Nové významné objevy archeologické expedice Pedagogické<br />
fakulty MU ve Znojmě–Hradišti (Brno <strong>2001</strong>)<br />
J. Hrala, Josip V. Kobaľ: Bronzezeitliche Depotfunde aus Transkarpatien (Ukraine)<br />
(Stuttgart 2000)<br />
Jan Pícka, R. Krajíc a kol.: Dům pasíře Prokopa v Táboře (<strong>Archeologický</strong> výzkum odpadní<br />
jímky v domě čp. 220) (Tábor 1998)<br />
Ondřej Wolf, J. Lech – F. M. Stępniowski (eds.): V. Gordon Childe i archeologia<br />
w XX wieku (Warszawa 1999)<br />
Jiří Svoboda, Michel Lorblanchet: La grotte ornée de Pergouset (Saint–Géry, Lot).<br />
Un sanctuaire secret paléolithique (Paris <strong>2001</strong>)<br />
Marek Uherský, Marylin Palmer – Peter Neaverson: Industrial Archaeology (Principles<br />
and Practice) (London 1998)<br />
L. Jiráň, Jiří Říhovský: Die bronzezeitliche Vollgriffschwerter in Mähren (Brno 2000)<br />
Jana Knížáková, Sborník Chebského muzea 6/1998, 7/1999 (Cheb 1999, 2000)<br />
J. Bubeník, Studia Mediaevalia Pragensia IV/1999 (Praha 1999)<br />
L. Kurková, Ve službách archeologie. Sborník k 60. narozeninám RNDr. Vladimíra<br />
Haška, DrSc. (Brno 1998)<br />
Michal B. Soukup, Archäologie online<br />
643–645<br />
645<br />
646<br />
646–647<br />
647–648<br />
649–650<br />
650–653<br />
654–657<br />
658<br />
658–659<br />
659–660<br />
660–661<br />
661<br />
661–662<br />
662–664<br />
664<br />
664–665<br />
665<br />
665–666<br />
666–667<br />
667–668<br />
668–669<br />
669–670<br />
671
431–443<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 431<br />
K analýze velkých loveckých sídlišť:<br />
výzkum v Předmostí v roce 1992<br />
Analysis of the large hunter’s settlements:<br />
excavation at Předmostí in 1992<br />
Jiří Svoboda<br />
V souvislosti s popisem dvou sond otevřených v Předmostí Ib a II v roce 1992 byly zhodnoceny starší<br />
zprávy o klasické lokalitě Ia a byla navržena hypotetická stratigrafická rekonstrukce gravettienu (J. Svoboda).<br />
Analýza fauny z obou sond z roku 1992 odpovídá centrální poloze lokality Ib, zatímco lokalita II<br />
je spíše periferní (M. Nývltová–Fišáková). Současně byl nově identifikován a popsán první nález lidské<br />
čelisti Př–21, původně objevené J. Wankelem (E. Drozdová).<br />
Předmostí – gravettien – stratigrafie – fauna – paleoantropologie<br />
In addition to describing two trenches excavated in 1992 at Předmostí, sites Ib and II, the earlier repports<br />
from the classical site Ia are evaluated, and a hypothetical stratigraphic framework of the Gravettian is suggested<br />
(J. Svoboda). Faunal analysis of the two 1992 trenches reflects the central position of the trench Ib,<br />
whereas the trench II is rather peripheric (M. Nývltová–Fišáková). Finally, the first find of human mandible<br />
No. Př–21, originally found by J. Wankel, has recently been rediscovered and newly described (E. Drozdová).<br />
Předmostí – Gravettian – stratigraphy – faunal analysis – paleoanthropology<br />
K PROSTOROVÉ STRUKTUŘE PŘEDMOSTÍ<br />
Předmostecký areál (Wankel 1884; Maška 1895; Kříž 1903; Matiegka 1934; 1938; Zotz –<br />
Freund 1951; Musil 1968; Absolon – Klíma 1977; Klíma 1990; Oliva 1997; Svoboda<br />
2000) je plošně strukturován do několika sídelních koncentrací. Pro klasický mladý paleolit<br />
(gravettien) je rozhodující prostor přimykající se k vápencovému útvaru Skalky, zejména<br />
parcely Chromečka a Dokoupila (lokalita Ia). V současnosti je beze zbytku odtěžen,<br />
takže prostorová i stratigrafická rekonstrukce je výlučně věcí interpretace dochovaných<br />
záznamů a pozorování těch, kdo zde pracovali: J. Wankela, K. J. Mašky, M. Kříže a částečně<br />
ještě K. Absolona (plány viz Maška, deník VII, 25.7.1894; Kříž 1903, 42, 50; Absolon<br />
– Klíma 1977, Abb. 37). Ale i tito badatelé mohli zkoumat pouze severní a západní<br />
sousedství skály, která v jejich době již v podstatě neexistovala. Pokud jde o východní<br />
a severovýchodní okolí, prostor minerálních vývěrů a bažin „pod Skalkau předmostskau“,<br />
pak mlhavou představu o kosterních pozůstatcích velké fauny nabízejí zprávy o nálezech<br />
„welikých kostí obrůw“, tak početných a nápadných, že zapůsobily již v 16. století na Jana<br />
Blahoslava. Část skartovaného a redeponovaného osteologického materiálu, zřejmě<br />
odněkud z těchto míst, je dosud uložena v prostoru současného koupaliště.<br />
Západně a jihozápadně od Skalky leží další, zřejmě samostatná sídelní koncentrace,<br />
kterou částečně dosud kryje a chrání předmostecký hřbitov (lokalita Ib). Ve stěně hřbitova
432<br />
SVOBODA: K anal˘ze velk˘ch loveck˘ch sídli‰È ...<br />
tedy lze průběžně provádět stratigrafická pozorování a radiometrická datování, která ovšem<br />
nemusejí mít platnost pro celý areál (H. Schwabedissen v roce 1943, B. Klíma v roce 1971<br />
a náš výzkum v roce 1992). Nyní se zde plánuje vybudování památníku.<br />
Severní části areálu dominuje druhý vápencový útvar, Hradisko, zavátý sprašovými<br />
sedimenty (lokalita II). Tento prostor je důležitý spíše pro stratigrafii středního paleolitu<br />
(výzkumy H. Schwabedissena 1943, K. Žebery a kol. 1952–53 a náš výzkum v letech<br />
1989–1992; plány viz Absolon – Klíma 1977, Abb. 44; Svoboda 2000, obr. 5).<br />
Další doklady osídlení zasahují do pobřežní oblasti původní Bečvy, jihovýchodně od<br />
centrálního areálu (lokalita III, záchranný výzkum 1982–83, Klíma 1984), a je otázkou, zda<br />
a do jaké míry byly před zástavbou a těžbou propojeny s lokalitou Ia. Nejnověji je osídlení<br />
konstatováno rovněž na levobřeží řeky, ve sprašovitých až jílovitopísčitých polohách na<br />
vrcholu travertinové kupy Horního náměstí (záchranný výzkum 2000: Kohoutek <strong>2001</strong>).<br />
V roce 1992, v závěru tříletého výzkumného projektu zaměřeného především na střední<br />
paleolit (Svoboda a kol. 1994; 1996), jsme sledovali rovněž stratigrafickou polohu gravettského<br />
osídlení, a to jednak v profilu hřbitova, v místech výzkumu B. Klímy (Ib), jednak<br />
v několika profilech v severovýchodní části Hradiska, v okolí původního výzkumu<br />
K. Žebery (II), a pokusili jsme se obě situace korelovat. Tento článek shrnuje dosažené<br />
výsledky v kontextu dostupných starších údajů o lokalitě Ia (Skalka), kde byla stratigrafie<br />
gravettienu nejsložitější. Připojen je rozbor fauny z obou sondáží a vzorek, který jsme<br />
odebrali od koupaliště (M. Nývltová–Fišáková), a nová analýza prvé lidské čelisti Předmostí<br />
21, kterou objevil J. Wankel a kterou v roce 2000 identifikovala P. Procházková<br />
v expozici Vlastivědného muzea Olomouc (E. Drozdová).<br />
KE STRATIGRAFII PŘEDMOSTÍ<br />
Oba výchozy devonského vápence v Předmostí obklopují na bázi bádenské jíly, dále fluviální<br />
písčité štěrky, lakustrinní slíny a pěnovce a především několik cyklů spraše, oddělených<br />
půdními horizonty a prostoupených polohami vátých písků, soliflukčních a antropogenních<br />
sedimentů (Zapletal 1929; Macoun 1982).<br />
První badatelé, zejména K. J. Maška (1894a; 1894b) a M. Kříž (1903, 31–81), směrovali<br />
svá stratigrafická pozorování především na polohu a charakter gravettských antropogenních<br />
poloh (kulturních vrstev) v rámci posledního sprašového cyklu. Kříž tak sice<br />
činil v širším polohopisném kontextu a s přihlédnutím k předkvartérním sedimentům, ale<br />
spraš samu ani on dále nečlenil. Teprve J. Bayer (1925, Abb. 14) a J. Knies (1929) vtiskli<br />
stratigrafickým pozorováním kvartérních sedimentů větší časovou hloubku. V době,<br />
kdy se těžba spraší přiblížila k masivu Hradiska, totiž oba registrovali „hlinité zóny“,<br />
jmenovitě barevně nápadný, hnědočervený půdní horizont („červenice“). J. Knies nadto<br />
dokumentoval, že týž horizont rozděluje kulturní vrstvy do dvou stratigrafických cyklů,<br />
přičemž v obou se vyskytovaly uhlíkaté polohy, fauna a artefakty; ve spodním dokonce<br />
uváděl dva pěstní klíny. Jejich acheulská klasifikace byla později zpochybněna (srov.<br />
Freund ms.) a artefakty samy dnes k dispozici nejsou, avšak stratigraficky by jejich poloha<br />
odpovídala současným představám o chronologii středního paleolitu. Červenohnědý<br />
horizont registroval rovněž K. Zapletal (obr. 1, srov. Zapletal 1929, tab. III–IV), avšak<br />
význam „hlinitých zón“ ve spraši ani členění kulturních vrstev jeho studie nedocenila.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 433<br />
Obr. 1. Předmostí, historický snímek sprašové stěny. V pravém dolním kvadrantu člení dva sprašové cykly<br />
výrazný hnědočervený půdní horizont (K. Absolon, 13.7.1929 – srov. Zapletal 1929, Tab. IV). — Fig. 1. Předmostí:<br />
a historical photograph of the loess face. In the lower right hand quadrant, two loess cycles are divided<br />
by a conspicuous browny black soil horizon (K. Absolon, July 13th 1929 – cf. Zapletal 1929, Tab. IV.).<br />
Tato pozorování prohloubily výzkumy H. Schwabedissena a především K. Žebery s kolektivem<br />
na lokalitě II (Žebera 1954; Žebera a kol. 1955), kde byl přímo v půdních sedimentech<br />
prokázán jiný, výraznější horizont středního paleolitu („szeletien“, nyní klasifikován<br />
jako taubachien). Žeberův výzkum bývá oceňován pro detailní zpracování dílčích<br />
profilů, které se tehdy nicméně nepodařilo vzájemně korelovat v širším kontextu lokality.<br />
Deskripce i interpretace byla směrována spíše na druhotné formování soliflukčních poloh<br />
než na původní genezi půdních sedimentů, čímž byl zvýrazněn chladný ráz přírodního<br />
prostředí v době redepozice oproti teplejším podmínkám v době pedogeneze. Výsledkem<br />
byla tzv. „krátká chronologie“ Předmostí, v jejímž rámci byl hnědočervený půdní horizont<br />
(a tedy i střední paleolit) kladen do časně viselského interstadiálu, tehdy označovaného<br />
W1/2 (Klíma 1973; 1990), a poslední interglaciál by v tomto schématu reprezentovala<br />
podložní černozem (Klíma 1990, obr. 50).<br />
V návaznosti na Žeberův geologický výzkum upozornilo několik badatelů, že v Předmostí<br />
jsou přítomny půdy nejméně dvou interglaciálů, doložené paleopedologicky i charakteristickou<br />
malakofaunou (Ložek 1956; Kovanda 1968). Do nového stratigrafického<br />
schématu posléze začlenil J. Macoun (1982) dvě interglaciální půdy (hnědozemě, parahnědozemě,<br />
e, f) spolu se sekvencí předchozích i následných půdních horizontů, odpovídajících<br />
klimatickým oscilacím nižšího řádu (b–j). V letech 1989–1992 potvrdil komplexní<br />
výzkum v místech původního profilu „Žebera“ (severovýchodní část lokality II) genezi
434<br />
SVOBODA: K anal˘ze velk˘ch loveck˘ch sídli‰È ...<br />
Obr. 2. Předmostí Ib (hřbitov), profil<br />
1992. Popis vrstev v textu. — Fig. 2.<br />
Předmostí Ib (cemetery), profile, 1992.<br />
Layers are described in the text.<br />
0 1 m<br />
Obr. 3. Předmostí II (Hradisko), profil 1992. Popis vrstev v textu. —<br />
Fig. 3. Předmostí II (Hradisko), profile, 1992. Layers are described<br />
in the text.<br />
hnědočerveného horizontu a nadložních reliktů černozemí během posledního interglaciálu<br />
až časného glaciálu (PK III, případně i PK II, OIS 5), a to na základě několika metod<br />
(stratigrafie, paleobotanika, paleontologie, datování TL). Další půdní komplex v profilu<br />
„Fejfar“ (jihovýchodní část lokality II) zařadil V. Ložek na základě paleontologického obsahu<br />
k interglaciálu předposlednímu (PK IV, OIS 7, Svoboda a kol. 1994; 1996; Moncel<br />
– Svoboda 1998).<br />
Opticky i stratigraficky odpovídá situace v profilu „Žebera“ klasické sekvenci PK III,<br />
jak ji ve sprašových sériích definuje L. Smolíková (1984), kde po tvorbě illimerizované půdy<br />
následuje krátkodobá eolická sedimentace a tvorba černozemě. Toto schéma je však deformováno<br />
erozí, mrazovými a svahovými procesy, takže illimerizovaná půda může mít<br />
charakter půdního sedimentu a nadložní černozemě (a případně další následné půdy včetně<br />
PK II) jsou dochovány pouze lokálně a ve formě čoček. Během našeho výzkumu byl odebrán<br />
monolit hnědočerveného půdního sedimentu pro mikromorfologický rozbor, který<br />
však již nebyl realizován. Opíráme se tedy pouze o makroskopické srovnání a stratigrafickou<br />
polohu půd v rámci sprašového souvrství. Z tohoto hlediska je patrné, že červenohnědý<br />
horizont, v různých barevných odstínech a s různou příměsí sutě, je registrován coby<br />
nejvýraznější chronologické rozhraní v několika sprašových profilech v různých částech<br />
Předmostí, zatímco nadložní relikty černozemí jsou prostorově omezeny (např. lok. II).<br />
Předmostí Ib (hřbitov, obr. 2)<br />
1. Základ zdi hřbitova a holocénní souvrství v podloží.<br />
2. Čistá šedá až světle žlutá vápnitá spraš, v bazální části prostoupená nesouvislými tmavšími pruhy.<br />
3. Souvislý šedavě zbarvený horizont, báze neostrá.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 435<br />
0 1 m<br />
Obr. 4. Předmostí II (Hradisko), rozptyl kostí a artefaktů (křížky) v úrovni gravettského horiznotu (3–4).<br />
— Fig. 4. Předmostí II (Hradisko), scatters of bone and artefacts (crosses) at the level of the Gravettian<br />
horizons (3–4).<br />
4. Žlutošedá spraš s narezlými skvrnami. Středem prostupují dvě sytě červeně zbarvené šmouhy („barvivo“).<br />
5. Šedohnědá kulturní vrstva s přepálenými úlomky kostí (především rozpadlá mamutí lebka) a spálených<br />
kostí, které místy tvoří až „kostní brekcii“. – Gravettien.<br />
6. Žlutooranžová sprašová poloha se světlými čočkami, tmavými útržky kulturní vrstvy a ojedinělými<br />
kostmi.<br />
7. Světle hnědočervený (až okrový) půdní sediment s černými Mn–bročky (tvoří 2 horizonty), ojedinělými<br />
valounky (směrem k bázi přibývají) a místy patrným zvrstvením.<br />
8. Světle oranžová spraš s ojedinělými Mn–bročky, jemně zvrstvená.<br />
9. Žlutá spraš s šedavými pruhy a Mn–bročky.<br />
10. Světlá spraš s písčitými čočkami.<br />
Archeologické nálezy: Vrstvu 5 tvořila klasicky vyvinutá, tmavá kulturní vrstva s hustou koncentrací<br />
kostí, přepálených kostí a artefaktů. Soubor štípané industrie (48 ks, obr. 5: 7–20) je vyroben z pazourku<br />
převážně ledovcového původu, různých barevných odstínů a stupně patinace.<br />
Tvoří jej 1 jádro (obr. 5: 20), 12 čepelí a jejich zlomků, 6 mikročepelí (včetně rydlového odpadu),<br />
14 úštěpů, 14 mikroúštěpů a třísek. U 2 čepelí je nápadné odretušování úderové plochy do „dlátkovité“<br />
formy (obr. 5: 10–11). Ve dvou případech jsou patrny okrajové retuše. Jeden hrotitý odštěpek je zaklíněn<br />
do štěpiny mamutí kosti (obr. 5: 18). Soubor doplňuje hrudka červeného barviva.<br />
Předmostí II (Hradisko, obr. 3)<br />
Jižní profil AB v hlavním bloku přetínajícím plochu výkopu.<br />
1. Holocenní část souvrství byla odstraněna při přípravě zkoumané plochy.<br />
2. Světlá spraš, při bázi s rozvlečenými útržky tmavších sedimentů.<br />
3. Světlá spraš. – Ojediněle gravettien.<br />
4. Mramorovaná spraš s narezlými a namodralými pásky a tmavými skvrnami. – Gravettien.
436<br />
SVOBODA: K anal˘ze velk˘ch loveck˘ch sídli‰È ...<br />
5. Světle šedá spraš, v ní ostře vymezené světlejší skvrny.<br />
6. Šedá spraš.<br />
7. Střídající se pruhy temně hnědého a oranžového půdního sedimentu s úlomky ostrohranné sutě. Na povrchu<br />
vrstvička vysráženého Fe. – Taubachien.<br />
8. Spraš prostoupená oranžovými a hnědými pruhy, úlomky ostrohranné suti.<br />
9. Světle oranžový půdní sediment.<br />
10. Světle hnědočervený (až okrový) půdní sediment, ojedinělé vápencové bloky. – Taubachien.<br />
V jiných profilech (např. Svoboda a kol. 1994, Fig. 4) následují v podloží půdního horizontu ještě další<br />
vrstvy, a to jemně zvrstvená soliflukční poloha přecházející do mocné spraše předposledního glaciálu.<br />
Starší půdní komplexy nebyly v tomto profilu zastiženy.<br />
Archeologické nálezy: Gravettské polohy 3 a 4 jsou tvořené spraší, zřejmě po svahu přemístěnou. Tomu<br />
nasvědčuje i rozmístění kostí a artefaktů, které vytváří pásy po sklonu svahu (diagonálně na obr. 4).<br />
Tmavé polohy ani uhlíky nebyly zjištěny, rozptyl kostí a artefaktů byl řídký.<br />
Soubor štípané industrie (obr. 5: 1–6) pochází z téže polohy, zastižené nejprve ve výkopu v roce 1990<br />
(4 ks) a poté v ploše 1992 (6 ks). Je vyrobena z pazourku, převážně ledovcového původu (9 ks), a červeného<br />
radiolaritu (1 ks). Tvoří jej dvojité hranové rydlo (obr. 5: 5), odlomená hlavice škrabadla (obr.<br />
5: 6), 4 čepele a 4 úštěpy a úlomky.<br />
GrN 6801 Předmostí Ib, výzkum 1975 (B. Klíma) 26 870 ± 250<br />
GrN 6852 Předmostí Ib, výzkum 1975 (B. Klíma) 26 320 ± 240<br />
OxA–5971 Předmostí II, 1992, vrstva 4 (J. Svoboda) 25 040 ± 320<br />
GrA–12910 Přerov – Horní nám., 2000 (J. Kohoutek)<br />
– kontaminovaný vzorek (zub koně) 4 430 ± 130<br />
Tab. 1. Přehled radiokarbonových dat z kontextu gravettienu z Předmostí a Přerova. Nekalibrované údaje,<br />
před současností.<br />
Poznámky ke stratigrafii lokality Ia (parcely Chromečka, Dokoupila a okolí)<br />
Během výzkumu v Chromečkově zahradě, v ploše přimykající se přímo k odtěženému tělesu Skalky, rozlišil<br />
K. J. Maška dvě (místy tři) kulturní vrstvy, oddělené spraší. Dílčí stratigrafická pozorování v jednotlivých<br />
dnech zanášel do deníku (obr. 6, přepis srov. Absolon – Klíma 1977). Souhrnnou charakteristiku<br />
pak publikoval následovně (Maška 1894a; 1894b): „Hořejší kulturní vrstvu bylo lze téměř všudy stopovati.<br />
Vyskytovala se, asi 10 cm silná, již v hloubce 1–1,2 m pod ornicí, naznačena jsouc v průřezu jako<br />
slabý horizontální pruh popelem a uhlíčky temně zbarvené hlíny; zřídka kdy obsahovala zvětralé zbytky<br />
sobí, koňské a mamutí povrchu vesměs drsného, kořínky zrýhovaného ... Na mnohých místech rozkládá<br />
se tato kulturní vrstva ve dvě podobně slabé vrstvičky, jež odděleny jsouce na 10–15 cm obyčejnou žlutnicí,<br />
svým obsahem se nikterak nerůznily. – Asi 30 cm hloub, kterýžto prostor vyplňovala opět čistá žlutnice,<br />
objevila se spodní čili vlastní vrstva kulturní, jejížto průměrná mohutnost, 20–30 cm, celkem byla<br />
letos mnohem menší nežli v severní části tábořiště, ač výjimečně např. kolem mamutích lebek slušné<br />
tloušťky 70 cm dosáhla.“<br />
Ve větším odstupu od původní Skalky zjišťuje posléze M. Kříž (1903, 211–214) znovu, že „... an manchen<br />
Orten mehrere übereinander liegende, durch Lösstraten von einander getrennte Kulturschichten angetroffen<br />
wurden“.<br />
Chromečkova zahrada:<br />
1. Ornice (0,5 m).<br />
2. Spraš (1,60–2,60 m).<br />
3. Kulturní vrstva (0,20–0,50 m). Zdvojení konstatuje pouze ve výkopu VII, kde se vsouvá mezivrstva<br />
0,25 spraše a v pásu hh, kde mezivrstva činí 0,20 m a spodní vrstva nabývá maximální mocnosti 0,80 m.<br />
4. Spraš (ve výkopu XIII spraš nahrazuje vápencová suť a skála).<br />
Komentář ke kulturním vrstvám ve výkopu VII: „Die untere ... enthielt viele Mammutfragmente ...<br />
Die zweite Kulturschichte war jünger; es war nur eine Feuerstätte vorhanden, die mit anderen Feuerstät-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 437<br />
Obr. 5. Předmostí II (1–6) a Ib (7–20). Kamenná industrie z výzkumu 1992. — Fig. 5. Předmostí II (1–6)<br />
and Ib (7–20). Stone industry from the 1992 excavations.<br />
ten nicht in Verbindung stand ... es kam in dieser Kulturschicht kein Mammutrest vor ... in den letzteren<br />
nur Holzkohle und Holzasche angetroffen wurde; Knochenkohle und Knochenasche kam hier nicht vor.“<br />
Pás hh: „… unter der Ackererde und dem Lösse in einer Tiefe von 1,60 m war die erste Kulturschichte;<br />
diese enthielt wenig Knochen und wenig Artefakte; Mammutfragmente waren aber doch vorhanden.<br />
Darauf folgte reiner 0,20 m mächtiger Löss, durch den die obere Kulturschichte von der unteren<br />
0,80 m starker Kulturschichte getrennt war. In dieser unteren lag ein ganzes Mammut.“
438<br />
SVOBODA: K anal˘ze velk˘ch loveck˘ch sídli‰È ...<br />
Obr. 6. Faksimile stran se stratigrafickými skicami<br />
K. J. Mašky (deník VII). – Fig. 6. Facsimile of<br />
a page with stratigraphic sketches by K. J. Maška<br />
(diary VII). Komentář k obr. 24.7.1894. – Commentary<br />
to fig. 24.7.1894. „40 cm oberhalb der<br />
unteren Kulturschicht ein Brandplatz, nur feine<br />
Knochenkohlenstücken und Asche enthaltend.<br />
Nur ein einziges Rippenstück von Mammut war<br />
darin. 60 cm im Durchmesser, maximal 10 cm<br />
hoch, in der Mitte vertieft. 50 cm tiefer rechts<br />
daneben in der untersten Schicht wieder ein<br />
Brandplatz, 3 m vom Rand entfernt. Splitter. Daneben<br />
viele Elfenbeinbruchstücke.“ Komentář<br />
k obr. 28.8.1894. – Commentary to fig. 28.8.1894.<br />
„Die Aschenschichten sind wie durcheinandergeworfen,<br />
halbe unregelmässige, aber horizontale<br />
Streifen von Holzkohle. Es war demnach nicht<br />
vorauszusehen, dass eine Grube ausgehoben<br />
worden wäre.“
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 439<br />
Dokoupilova parcela:<br />
1. Ornice (0,40 m).<br />
2. Spraš (1,30–2,20 m).<br />
3. Ve výkopu I–VII, XII, XVI svrchní kulturní vrstva (0,10–0,20 m).<br />
4. Tamtéž mezivrstva spraše (0,20–0,50 m).<br />
5. Ve výkopu I–VI, XII, XVI jako hlavní kulturní vrstva (0,50–0,80 m). Ve výkopech VIII–XI, XIII–XV,<br />
XVII–XXIV, kde je pouze jediná kulturní vrstva, klesá místy její mocnost až k 0,20 m.<br />
6. Spraš. Pouze ve výkopu VII, kde Kříž konstatuje ztrojení kulturní vrstvy, ležela pod 0,40 m spraše<br />
0,20 m mocná poloha s ohništěm a v bazální spraši, 0,30 m hlouběji, ležely lidské kosti.<br />
V komentáři k výkopu VII Kříž uvádí, že: „– wir im Lösse unter der dritten Kulturschichte menschliche<br />
Knochen fanden, die vor der Bildung der dritten Kulturschichte eingebettet waren und dass die mittlere<br />
Kulturschichte die mächtigste war (0,55 m), die sehr viele unbeschädigte Mammutknochen enthielt<br />
und der Aaschplatzkulturschichte angehörte; es musste daher die unterste von einer reinen 0,40 m mächtigen<br />
Lössdecke getrennte Kulturschichte älter sein ...“<br />
Zdvojení kulturní vrstvy zjistil M. Kříž také na parcele vdovy Černoškové (pás ii), kde ovšem mocnost<br />
svrchní vrstvy dosahuje pouze 0,05 m.<br />
Výpovědi obou badatelů jsou v zásadě shodné, avšak problematičnost přímé korelace je dána tím, že<br />
vrstvy měly místy charakter nesouvislých čoček (obr. 6). Rámcově vyplývá pro prostor Chromečkovy<br />
zahrady a Dokoupilovy parcely následující charakteristika:<br />
1. Svrchní vrstva („obere“), nesouvislá poloha víceméně jednotlivých ohnišť, s uhlíky dřevin (spíše<br />
než spálenými kostmi), a ojedinělými artefakty, zvětralými kostmi (kůň, sob, méně mamut). Jedinou typologickou<br />
informací je Maškou (1894a, 5) uváděný výskyt listovitých hrotů („tvar poněkud upomíná na<br />
francouzský typ solutréen“). Mocnost kolem 0,20 m.<br />
2. Hlavní vrstva („Hauptschicht“), mocná a poměrně souvislá poloha s nápadným množstvím mamutích<br />
kostí (včetně jednoho téměř kompletního individua) a jejich spálených fragmentů. Dřevěné uhlíky<br />
zřejmě chybí nebo je jejich výskyt omezen. Archeologicky nejbohatší. Mocnost kolem 0,30 m, ale<br />
místy, zvláště kolem nálezů velkých mamutích kostí, až 0,80 m.<br />
3. Spodní vrstva („unterste“) s ohništěm, artefakty a kostmi mamuta, koně a soba (Kříž) a dále poloha<br />
lidských kostí v bazální spraši (Kříž). K. J. Maška uvádí 25.7.1894 na bázi („unten“) nález listovitého<br />
hrotu a drasadla z křišťálu.<br />
KE STRATIGRAFICKÝM SUPERPOZICÍM<br />
V MOR<strong>AV</strong>SKÉM GR<strong>AV</strong>ETTIENU<br />
Vícekráte bylo v literatuře upozorněno, že se na velkých sídlištích Moravy (na rozdíl od<br />
členitých gravettských profilů v Podunají a v Podněstří) gravettské osídlení stratigraficky<br />
slévá, zřejmě v důsledku regionálně odlišné dynamiky sedimentace a eroze (srov.<br />
Haesaert a kol. 1996; Svoboda a kol. 2000). Lokálně však byly stratigrafické superpozice<br />
registrovány i na jiho– a středomoravských lokalitách, přičemž v Dolních Věstonicích<br />
I, II a v Jarošově II byly takové situace radiometricky datovány (obr. 7). Získaná data<br />
ukazují, že mezi jednotlivé gravettské polohy se vkládají intervaly řádově tisíců (Dolní<br />
Věstonice I – spodní část) až stovek let (Dolní Věstonice IIa, Jarošov II; Svoboda <strong>2001</strong>;<br />
Škrdla <strong>2001</strong>).<br />
Přínosem nových výzkumů a „dlouhé chronologie“ Předmostí je zjištění, že mezi gravettien,<br />
který leží ve spraši, a střední paleolit, který v prostoru Hradiska reprezentuje hnědočervená<br />
půda (půdní sediment) a nadložní tmavé relikty černozemí, se vkládá časově
440<br />
SVOBODA: K anal˘ze velk˘ch loveck˘ch sídli‰È ...<br />
Obr. 7. Dolní Věstonice, radiometricky datované<br />
superpozice gravettienu. Nahoře: Lokalita I,<br />
spodní část (výzkum 1990). Ve směru odshora<br />
dolů znázorňuje ornici, souvrství spraší s písčitými<br />
mezivrstvami, na bázi souvrství gravettienu<br />
s dvěma uhlíkatými polohami, v podloží<br />
přemístěné terciérní sedimenty. – Dole: Lokalita<br />
IIa (výzkum 1999). Pod ornicí následuje<br />
spraš s rezivými skvrnami a slabě vyvinutým<br />
glejovým horizontem; dále zvrstvená soliflukční<br />
poloha spraše, prostoupené namodralými jílovitými<br />
čočkami vytaženými z podloží a uhlíkatými<br />
polohami. — Fig. 7. Dolní Věstonice.<br />
Radiometrically dated superposition of the<br />
Gravettian. Above: Site I, lower part (1990 excavations),<br />
showing from top to bottom:<br />
ploughsoil, layers of loess with intervening<br />
sandy layers, at the base Gravettian layers with<br />
two carbonaceous areas, and beneath transposed<br />
Tertiary sediments. – Bellow: Site IIa (1999<br />
excavations). Beneath the ploughsoil is loess<br />
with rusty spots and a slightly undulating gley<br />
horizon; this is followed by a layer of solifluction<br />
loess, penetrated by bluish loamy lenses risen<br />
from the bedrock and carbonaceous areas.<br />
významný sedimentační hiát. Obě kulturní fáze tedy v profilech bezprostředně navazují.<br />
Pod hřbitovem (Ib) konstatujeme prakticky jedinou kulturní vrstvu gravettienu (obr. 2),<br />
v jejímž podloží jsou kulturně neurčitelné a rozsahem nepatrné čočky v tenké sprašové<br />
poloze (Klíma 1973 do této úrovně situoval polohu aurignacienu) a hnědočervený půdní<br />
horizont; v nadloží gravettienu probíhala jen tenká vrstvička červeného barviva. Na severovýchodním<br />
svahu Hradiska (II) leží gravettien v souvrství přemístěných spraší v těsném<br />
nadloží několika tmavých humózních čoček a hnědočerveného půdního horizontu<br />
(obr. 3).<br />
Interpretace starších údajů z lokality Ia (obr. 6) je po dlouhém časovém odstupu obtížnější.<br />
Vzhledem k tomu, že mezi jednotlivé polohy (čočky) gravettienu se vkládala spraš,<br />
nedomnívám se, že celé toto komplexní gravettské souvrství, tak jak bylo popsáno a dokumentováno,<br />
vzniklo rozvlečením jediné, původně identické polohy (srov. Kříž 1903).<br />
Tomu by odpovídala i pozorování o archeologicky i faunisticky odlišném charakteru vrstev.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 441<br />
Hlavní (střední) vrstva, s vysokým zastoupením mamutů a bohatým archeologickým<br />
materiálem, evidentně náleží vrcholnému pavlovienu, jak jej známe z jižní Moravy (Dolní<br />
Věstonice – Pavlov). Popis odpovídá situaci v našem profilu Ib, vrstva 5 (obr. 2). Lze<br />
k ní vztáhnout tři dodatečně získaná radiometrická data (25–27 tis. let, tab. 1).<br />
Dále předkládám hypotézu, podle níž by svrchní vrstva s listovitými hroty a vyšším<br />
podílem koně a soba odpovídala mladšímu gravettienu, tedy jeho willendorfsko–kostěnkovské<br />
fázi, jak ji v nejbližším okolí reprezentuje industrie z Petřkovic I (21–23 tis. let). Přítomnost<br />
diagnostických artefaktů tohoto období, avšak bez stratigrafického kontextu, byla<br />
v Předmostí registrována již dříve (typický hrot s vrubem: Valoch 1981; Svoboda 1996).<br />
Komplexnější je otázka spodní vrstvy, rovněž se zastoupením mamuta. V tomto případě<br />
může jít jak o antropogenní zahloubení vedená z nadložní „hlavní“ vrstvy a poté po<br />
svahu částečně převrstvená vrstvičkou spraše (jev známý z Dolních Věstonic; např. Svoboda<br />
<strong>2001</strong>), tak o čočky starších osídlení. V případě lidských kostí není vyloučeno, že šlo<br />
o důsledek mělkého pohřbívání. Takto se např. v Dolních Věstonicích II dostaly lebky skeletů<br />
DV 13–16 situovaných proti svahu do vrstvy podložní spraše, zatímco spodní části těl<br />
spočívaly v kulturní vrstvě. Stratigrafická revize Předmostí však rovněž ukazuje, do jak<br />
těsného kontaktu se místy dostává hnědočervená půda, kterou připisujeme interglaciálu,<br />
vůči nadložnímu gravettienu. V oblasti Hradiska se mezi obě polohy vkládají ještě čočky<br />
tmavých půdních sedimentů, rámcově datovaných do přechodu interglaciál/časný glaciál.<br />
Obě uvedené půdy obsahují taubachien (a ten rovněž zahrnuje listovité hroty). Tím vysvětlujeme<br />
příměs středopaleolitických artefaktů, které se evidentně dostávaly do gravettského<br />
kontextu především ve 20. a 30. letech 20. století a byly označovány coby „čeleď drasadel“<br />
či „moustériolity“ (Absolon – Klíma 1977), a zřejmě i Maškův údaj (25.7.1894)<br />
o listovitém hrotu a křišťálovém drasadlu ve spodní vrstvě.<br />
ZÁVĚR<br />
V rámci sprašového souvrství v Předmostí jsou doloženy pedokomplexy nejméně dvou<br />
teplých období (OIS 7 a 5), z nichž svrchní je prakticky v celém areálu reprezentován nápadnou<br />
hnědočervenou půdou (půdním sedimentem) a místy (Hradisko) rovněž tmavými<br />
humózními čočkami z období konce interglaciálu až časného glaciálu. Obě polohy svrchního<br />
komplexu obsahují střední paleolit (taubachien). Gravettská poloha nasedá velmi<br />
těsně nad tyto sedimenty, takže v minulosti mohlo docházet ke kontaminaci artefaktů.<br />
V současných profilech (Ib, II) vystupuje gravettien coby víceméně jednotný horizont,<br />
avšak starší výzkumy (Ia) registrují jeho rozčlenění do dvou až tří poloh. Základnímu členění<br />
na „hlavní“ a „svrchní“ gravettskou polohu přikládáme stratigrafický a chronologický<br />
význam; problematická je otázka „spodní“ vrstvy.<br />
PRAMENY<br />
Freund, G. ms.: Pschedmost, I, II. Inaugural–Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades, Philosophische<br />
Fakultät der Deutschen Karls–Universität. Prag.<br />
Maška, K. J.: Deníky a pozůstalost, Archiv Archeologického <strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Brno – Dolní Věstonice.
442<br />
SVOBODA: K anal˘ze velk˘ch loveck˘ch sídli‰È ...<br />
LITERATURA<br />
Absolon, K. – Klíma, B. 1977: Předmostí. Ein Mammutjägerplatz in Mähren. Fontes Archaeologiae Moraviae<br />
8. Praha.<br />
Bayer, J. 1925: Die ältere Steinzeit in den Sudetenländern, Sudeta 1, 21–120.<br />
Haesaert, P. – Damblon, F. – Bachner, M. – Trnka, G. 1996: Revised stratigraphy and chronology of the Willendorf<br />
II sequence, Lower Austria, Archaeologia Austriaca 80, 25–42.<br />
Klíma, B. 1973: <strong>Archeologický</strong> výzkum paleolitické stanice v Předmostí u Přerova v roce 1971, Památky<br />
archeologické 64, 1–23.<br />
— 1984: Zachraňovací výzkum v Přerově–Předmostí (okr. Přerov), in: Přehled výzkumů 1982, Brno, 9.<br />
— 1990: Lovci mamutů z Předmostí. Praha.<br />
Knies, J. 1929: První stopy lidské na Moravě, Sborník přírodověd. spolku v Ostravě 4, 45–89.<br />
Kohoutek, J. <strong>2001</strong>: Přerov, in: Přehled výzkumů 2000, Brno, 120.<br />
Kovanda, J. 1968: Nové významné nálezy pleistocénních měkkýšů z Předmostí u Přerova, Anthropozoikum<br />
5, 33–60.<br />
Kříž, M. 1894: Die Lösslager in Předmostí bei Prerau, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft<br />
Wien 24, 40–50.<br />
— 1896: Mé výzkumné práce v Předmostí a jich hlavní výsledky, Časopis Vlastivědného spolku musejního<br />
Olomouc 13, 1–9, 51–61, 87–102.<br />
— 1903: Beiträge zur Kenntniss der Quartärzeit in Mähren. Steinitz.<br />
Ložek, V. 1956: Interglaciální malakofauna z Předmostí u Přerova, Anthropozoikum 5, 439–454.<br />
Macoun, J. 1982: Stellung des paläolithischen Standorts in Předmostí im Quartär Mitteleuropas, Věstník<br />
Ústředního <strong>ústav</strong>u geologického 57, 17–36.<br />
Maška, K. 1894a: Výzkumy na tábořišti lovců mamutích v Předmostí r. 1893, Rozpravy České akademie 3,<br />
třída II, sep., 1–7.<br />
— 1894b: Ausgrabungen in Předmost, Mittheilungen der K.k. Central–Comission für Kunst– und historische<br />
Denkmäle 20, sep., 1–3.<br />
— 1895: Diluviální člověk v Předmostí, Časopis Vlastivědného spolku musejního Olomouc 12, 4–7.<br />
Matiegka, J. 1934, 1938: Homo předmostensis, fosilní člověk z Předmostí na Moravě 1, 2. Praha.<br />
Moncel, M. H. – Svoboda, J. 1998: L’industrie lithique des niveaux eemiens de Předmostí II. Fouilles de<br />
1989–1992, Préhistoire Européenne 12, 11–48.<br />
Musil, R. 1968: Die Mammutmolaren von Předmostí (ČSSR), Paläontologische Abhandlungen 3/1,<br />
1–192.<br />
Oliva, M. 1997: Pavlovienská sídliště u Předmostí. K otázce lovu mamutů v mladém paleolitu, Časopis<br />
Moravského zemského muzea 82, 3–64.<br />
Smolíková, L. 1984: On the development of Pleistocene soils in Czechoslovakia, in: M. Pécsi (ed.), Lithology<br />
and stratigraphy of loess and paleosols, Budapest, 33–38.<br />
Svoboda, J. 1996: Gravettian and Epigravettian chronologies in the Middle Danube area, in: Přehled výzkumů<br />
1992, Brno, 9–19.<br />
— 2000: Předmostí. Archeologické památky střední Moravy 1. Olomouc.<br />
— <strong>2001</strong>: K analýze velkých loveckých sídlišť: Prostorová struktura a chronologie lokality Dolní Věstonice<br />
II – IIa, Památky archeologické 92, 74–97.<br />
Svoboda, J. – Klíma, B. – Jarošová, L. – Škrdla, P. 2000: The Gravettian in Moravia: climate, behaviour and<br />
technological complexity, in: W. Roebroeks – M. Mussi – J. Svoboda – K. Fennema (eds.), Hunters<br />
of the Golden Age. The mid Upper Palaeolithic of Eurasia. 30.000–20.000 B.P., Leiden, 197–217.<br />
Svoboda, J. – Ložek, V. – Svobodová, H. – Škrdla, P. 1994: Předmostí after 110 years, Journal of Field<br />
Archaeology 21, 457–472.<br />
Svoboda, J. – Škrdla, P. – Ložek, V. – Svobodová, H. – Frechen, M. 1996: Předmostí II, excavations 1989–1992,<br />
in: Paleolithic in the Middle Danube region, Brno, 147–171.<br />
Škrdla, P. <strong>2001</strong>: Uherské Hradiště – Jarošov II, in: Přehled výzkumů 2000, Brno, 122–126.<br />
Valoch, K. 1981: Beitrag zur Kenntnis des Pavloviens, Archeologické rozhledy 33, 279–298.<br />
Wankel, J. 1884: První stopy lidské na Moravě, Časopis Vlastivědného musejního spolku Olomouc 1, 2–7,<br />
41–49, 89–100, 137–147.<br />
Zapletal, K. 1929: Geologie předmosteckého diluvia a okolí přerovského, Časopis Moravského zemského<br />
muzea 26/27, sep., 1–26.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 443<br />
Zotz, L. – Freund, G. 1951: Die paläolithische und mesolithische Kulturentwicklung in Bohmen and Mähren,<br />
Quartär 5, 7–40.<br />
Žebera, K. 1954: Výsledky výzkumu kvartérních sedimentů v Předmostí u Přerova za rok 1952, Anthropozoikum<br />
3, 139–170.<br />
Žebera, K. – Ložek, V. – Kneblová, V. – Fejfar, O. – Mazálek, M. 1955: Zpráva o II. etapě geologického výzkumu<br />
kvartéru v Předmostí u Přerova na Moravě, Anthropozoikum 4, 291–362.<br />
ANALYSIS OF THE LARGE HUNTER’S SETTLEMENTS:<br />
EXC<strong>AV</strong>ATION AT PŘEDMOSTÍ IN 1992<br />
New excavation and stratigraphic revision at Předmostí shows that within the loess deposits, at least<br />
two paleosol complexes are developed, indicating two warm periods (OIS 7 and 5). The upper one<br />
is represented by a relict of brown–reddish illimerized paleosol (or, soil sediment) all over the site<br />
area, and at certain places (Hradisko) it is overlain by dark humus paleosol relicts. Both paleosols<br />
of the younger warm period (OIS 5) include Middle Paleolithic (Taubachian) artifacts.<br />
Given the stratigraphic hiatus during the last glaciation, Gravettian horizons follow in the loess<br />
directly above the Middle Paleolithic deposits. In the actual sections (Ib, II), the Gravettian is represented<br />
as a more or less unique horizon (Figs. 2, 3), but earlier research (Ia) documents two or<br />
three levels, separated by loess interlayers (data by K. J. Maška and M. Kříž, Fig. 6). In the light of<br />
recent knowledge about the Gravettian development in Moravia, the „main“ (middle) layer, with<br />
a high represenation of the mammoths, corresponds with the Evolved Pavlovian stage as documented<br />
in South Moravia (Dolní Věstonice, Pavlov), and with the 14 C datings from sites Ib and II<br />
(Table 1). Hypothetically, the „upper“ layer with leaf–points and with a higher share of horse and<br />
reindeer is related to the Willendorf–Kostenkian stage of the Gravettian, as represented at Petřkovice<br />
I (the presence of a diganostic shouldered point, without a stratigraphic context, was recorded<br />
earlier at Předmostí). Most problematic is the question of the „lower“ layer, with mammoth and human<br />
bones. Basing on observations from Dolní Věstonice, where various depressions from the main<br />
layer were postdepositionally partly covered by thin loess interlayers following the slope, this feature<br />
at Předmostí may be interpreted in a similar manner. However, at some places this layer may<br />
have also included the earlier dark soil relicts with Middle Paleolithic artifacts (see evident Middle<br />
Paleolithic admixtures in the Gravettian material from Předmostí).<br />
JIŘÍ SVOBODA, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Královopolská 147, 612 64 Brno; e-mail: svoboda@iabrno.cz
444<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 444–451<br />
PŘEDMOSTÍ – VYHODNOCENÍ FAUNY<br />
Z VÝZKUMŮ V ROCE 1992<br />
Miriam Nývltová–Fišáková<br />
ÚVOD<br />
Kosterní nálezy ze dvou sond a sběrů z roku 1992 a z následných průzkumů byly osteometricky zpracovány.<br />
První sonda byla situována v lokalitě Hradisko (Předmostí II), druhá v lokalitě pod hřbitovem<br />
(Předmostí Ib) a třetí byla provedena na místě, kde byly staršími badateli zanechány kosterní<br />
zbytky (Předmostí I). Nálezy pocházejí z kulturních vrstev zařazených do gravettienu. Kulturní vrstva<br />
v lokalitě Předmostí Ib – hřbitov byla radiokarbonově datována 26 320 ± 240 let BP (GrN 6853),<br />
resp. 26 870 ± 250 let BP (GrN 6801), v lokalitě Předmostí II – Hradisko potom 25 040 ± 320 let BP<br />
(OxA – 5971) (Svoboda <strong>2001</strong>, tab. 1). V posledně jmenované lokalitě se jedná o útržky kulturní vrstvy.<br />
Přehledně jsou lokality Předmostí I a II popsány v pracích Svobody (2000; <strong>2001</strong>). Fauna v této lokalitě<br />
byla zpracovávána již Maškou (1885) a Křížem (1903), který podrobně analyzoval celý soubor<br />
fauny, a to především mamuty (morfologicky a osteometricky). Nověji faunu zpracoval Pokorný<br />
(1951), který na základě měření dochovaných lebek a spodních čelistí rozlišil tzv. malou a velkou formu<br />
vlka (Canis lupus minor et major), na rozdíl od Mašky (1884), který rozeznával tři formy vlků<br />
– tzv. malou, střední a velkou formu vlka (Canis lupus minor, medius et major). Musil (1968) zpracoval<br />
v souborné monografii mamutí stoličky.<br />
METODIKA VÝZKUMU<br />
Měření kostí bylo provedeno podle metodiky Duerst–Berna (1926) a zuby koní byly měřeny podle<br />
V. Eisenmann (1980; 1981). Zjištěné rozměry jsou uvedeny v tab. 1–6 a porovnávány s mírami nálezů<br />
obdobného stáří na lokalitách Dolní Věstonice I a II, Pavlov 1953, 1957 a 1958 a Poslední dóm<br />
na Chlumu u Srbska (Cholastová 1994; Mostecký 1961; Musil 1958; 1994; 1997; Nývltová–Fišáková<br />
<strong>2001</strong>). V tab. 6 jsou uvedeny četnosti jednotlivých částí kostry a za lomítkem minimální možné<br />
počty jedinců. Dále jsou popsány četnosti jednotlivých druhů na lokalitě (tab. 7), druhové porovnání<br />
s jinými lokalitami podobného stáří je uvedeno v tab. 8. Údaje pro jednotlivé lokality byly převzaty<br />
z prací Musila (1994; 1997) a Nývltové–Fišákové (<strong>2001</strong>).<br />
VÝSLEDKY<br />
Předmostí II – Hradisko<br />
Zbytky fauny vytvářejí pásy po sklonu svahu a vyskytují se ve spraši přemístěné po svahu (Svoboda<br />
<strong>2001</strong>, obr. 3–4). Byly zde popsány následující druhy:<br />
Bos seu Bison sp. (tur nebo bizon). Z tura nebo bizona pochází základní prstní článek (phalanx proximalis),<br />
který je rozlomený a roztříštěný. Dále zápěstní kost (carpus) a zlomek lopatky (scapula).<br />
Zjištěné osteometrické hodnoty jsou uvedeny v tab. 2.<br />
Equus germanicus (kůň sprašový). Z koně pochází pravá část pánve (coxae), která je poškozená;<br />
déle pak kosti zápěstní (carpalia), kosti záprstní (metacarpus, II a 2 x IV) a zlomek metapodia, základní<br />
prstní článek (phalanx proximalis – obr. 2), střední prstní článek (phalanx medialis), a to<br />
pouze proximální část, zánártní kosti (tarsalia), kost patní (calcaneus), kost hleznová (astragalus<br />
– obr. 3), nártní kost (metatarsus – obr. 1), silně poškozená ramenní kost (humerus) a čtyři stoličky<br />
(molares et premolares – obr. 4). Osteometrické hodnoty jsou uvedeny v tab. 1 a 2. Kost patní<br />
nemá přirostlou epifýzu k tělu kosti, což naznačuje, že se jedná o mladého jedince. Kost hleznová<br />
rovněž patří tomuto zvířeti, ostatní kosti potom dalším nejméně dvěma jedincům.<br />
Mammuthus primigenius (mamut). Z mamuta pocházejí zlomky dlouhých kostí, klů, stoliček a žeber<br />
(viz tab. 6).<br />
Rangifer tarandus (sob polární). Ze soba pochází pouze zlomek týlní kosti (occipitale) (viz tab. 6).
N¯VLTOVÁ–FI·ÁKOVÁ: Pfiedmostí – vyhodnocení fauny ... 445<br />
Tabulka 1. Osteometrické míry jednotlivých kostí koně (Equus germanicus) na lokalitě Předmostí II – Hradisko.<br />
— Table 1. Dimensions of the bones of a horse (Equus germanicus), Předmostí II – Hradisko.<br />
Tabulka 2. Rozměry pánve koně a prstního článku tura nebo bisona na lokalitě Předmostí II – Hradisko. —<br />
Table 2. Dimensions of a pelvis of a horse and a digit of a bovid (Bos seu Bison sp.), Předmostí II – Hradisko.<br />
Tabulka 3. Rozměry čéšky medvěda (Ursus sp.) na lokalitě Předmostí Ib – hřbitov. — Table 3. Dimensions<br />
of a patella of a bear (Ursus sp.), Předmostí Ib – hřbitov.
446<br />
N¯VLTOVÁ–FI·ÁKOVÁ: Pfiedmostí – vyhodnocení fauny ...<br />
Tabulka 4. Rozměry zubů vlka (Canis lupus) na lokalitě Předmostí Ib – hřbitov. — Table 4. Dimensions of<br />
the teeth of a wolf (Canis lupus), Předmostí Ib – hřbitov.<br />
Tabulka 5. Rozměry jednotlivých zubů koně (Equus germanicus) na lokalitě Předmostí II – Hradisko. —<br />
Table 5. Dimensions of the teeth of a horse (Equus germanicus), Předmostí II – Hradisko.<br />
Předmostí Ib – hřbitov<br />
Zbytky fauny se hojně nacházely v klasicky vyvinuté kulturní vrstvě (Svoboda <strong>2001</strong>, obr. 2). Byly<br />
zde popsány následující druhy:<br />
Canis lupus (vlk obecný). Z vlka pochází pouze levý horní čtvrtý premolár (trhák) P 4 (viz tab. 4).<br />
Ursus sp. (medvěd). Z medvěda byly nalezeny čéška (patella) a zlomek špičáku (canin) (viz tab. 3).<br />
Mammuthus primigenius (mamut). Z mamuta pocházejí zlomky kostí, žeber a stoliček (celkem 11<br />
– obr. 5) a rozpadlá lebka (viz tab. 6 a 7).<br />
Předmostí I – koupaliště<br />
Jedná se o kosterní pozůstatky, které zřejmě nebyly při dřívějších archeologických výzkumech studovány,<br />
a byly zde proto ponechány. Všechny zkoumané kosti patří mamutu.<br />
Mammuthus primigenius (mamut). Z mamuta pocházejí stoličky (molares), hrudní obratel (vertebra),<br />
kost patní (calcaneus) z mladého mamuta (nebyla přirostlá epifýza kosti), prstní články (phalanges<br />
proximales) mladého zvířete (nebyly přirostlé epifýzy), kosti zápěstní a zánártní (carpalia<br />
et tarsalia) a čtyři lopatky (scapulae) z různě velkých zvířat (viz tab. 6 a 7).<br />
ZÁVĚRY<br />
V lokalitě Předmostí II – Hradisko je nejhojnějším zvířetem mamut a kůň, dále následuje sob a tur.<br />
Z uvedeného výčtu vyplývá, že se jedná především o zástupce chladnomilnější fauny.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 447<br />
Obr. 1. Kost nártní (metatarsus)<br />
koně (Equus germanicus).<br />
Dorzální pohled. Lokalita Předmostí<br />
II – Hradisko. — Figure 1.<br />
Dorsal view of metatarsus of<br />
a horse (Equus germanicus),<br />
Předmostí II – Hradisko.<br />
0 5 cm<br />
0 3 cm 0 3 cm<br />
Obr. 2. Základní prstní článek (phalanx proximalis)<br />
koně (Equus germanicus). Dorzální pohled. Lokalita<br />
Předmostí II – Hradisko. — Figure 2. Dorsal view<br />
of proximal phalanx of a horse (Equus germanicus),<br />
Předmostí II – Hradisko.<br />
Obr. 3. Kost hleznová (astragalus) koně (Equus<br />
germanicus). Dorzální pohled. Lokalita Předmostí<br />
II – Hradisko. — Figure 3. Dorsal view of astragalus<br />
of a horse (Equus germanicus), Předmostí II – Hradisko.<br />
0 3 cm 0 3 cm<br />
Obr. 4. Stoličky (molares et premolares) koně<br />
(Equus germanicus). Bukální pohled. Lokalita<br />
Předmostí II – Hradisko. — Figure 4. Buccal view of<br />
the molars and premolars of a horse (Equus germanicus),<br />
Předmostí II – Hradisko.<br />
Obr. 5. Zlomek mamutí stoličky. Lokalita Předmostí<br />
Ib – hřbitov. — Figure 5. Fragment of a mammoth<br />
molar, Předmostí Ib – hřbitov.
448<br />
N¯VLTOVÁ–FI·ÁKOVÁ: Pfiedmostí – vyhodnocení fauny ...<br />
Tabulka 6. Četnost nálezů jednotlivých částí kostry u jednotlivých druhů, lomeno minimálním možným<br />
počtem jedinců na lokalitě Předmostí Ib a II (výzkum v roce 1992). — Table 6. Frequency of finds of skeletal<br />
parts of individual species, divided by the minimum possible number of individuals from Předmostí<br />
Ib – hřbitov and Předmostí II – Hradisko.<br />
Tabulka 7. Četnost zastoupení jednotlivých druhů na lokalitě Předmostí Ib a II (výzkum v roce 1992). —<br />
Table 7. Representative frequency of individual species from Předmostí Ib – hřbitov and Předmostí II –<br />
Hradisko.<br />
V Předmostí Ib – hřbitov je nejvíce zastoupen mamut, v menší míře pak vlk a medvěd. Kůň,<br />
sob a tur zde nebyli nalezeni. Vlk a medvěd patří k teplotně indiferentní fauně, naopak mamut<br />
k fauně chladnomilné. Z naprosté převahy zbytků mamuta lze konstatovat, že se jedná rovněž o nastupující<br />
chladnější fázi.<br />
O lokalitě Předmostí I – koupaliště lze říci, že zde zcela převažuje mamut, ale jelikož se jedná<br />
o druhotné přemístění kostí, nelze tuto lokalitu paleoekologicky hodnotit.<br />
Celkově lze zhodnotit, že spektrum zvěře nalezené v lokalitách Předmostí II, Ib a I odpovídá<br />
běžné svrchnopleistocenní fauně. Podle radiokarbonového datování patří studované kosterní nálezy
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 449<br />
Tabulka 8. Relativní zastoupení jedinců na jednotlivých lokalitách, DV – Dolní Věstonice, P – Pavlov, Př –<br />
Předmostí, W – Willendorf, M – Milovice. — Table 8. Relative frequency of individuals from single sites;<br />
DV – Dolní Věstonice, M – Milovice, P – Pavlov, Př – Předmostí, W – Willendorf.<br />
na konec teplejšího výkyvu posledního glaciálu. To bylo též potvrzeno zastoupením fauny, kde se<br />
začínají projevovat i chladnomilnější druhy. Nejhojnějším zvířetem jsou mamut a kůň, poté následují<br />
ostatní druhy (viz tab. 7 a 8). Vzhledem k většímu zastoupení chladnomilnější fauny (mamuta,<br />
soba, koně) v lokalitě Předmostí II – Hradisko lze klima během osídlení této lokality považovat za<br />
drsnější než v případě lokality Předmostí Ib – hřbitov. Tomu nasvědčuje i mladší radiokarbonové<br />
datum kulturní vrstvy Předmostí II – Hradisko.<br />
V porovnání s jinými lokalitami (tab. 8) se studovaná fauna složením blíží fauně z Předmostí I<br />
(Musil 1994), Dolních Věstonic II a III, přičemž nejbližší vztah je k posledně jmenované lokalitě.<br />
Po srovnání osteometrických dat zvířat mezi jednotlivými krasovými lokalitami a mladopaleolitickými<br />
sídlišti posledního glaciálu lze konstatovat, že se jedná o rozměry spadající do doposud<br />
známé variační šíře jednotlivých druhů vyskytujících se v dané době na našem území (tab. 1–5 a 9).<br />
Výjimku tvoří kost patní a hleznová koně pocházející z mladého jedince, u nichž jsou rozměry menší.<br />
Podle stupně osifikace kostí a díky nepřirostlé epifýze k tělu kosti patní lze uvažovat, že zvíře<br />
bylo mladší než 3 roky. Rovněž jedna kost nártní je vzhledem k variačnímu rozmezí menší a pravděpodobně<br />
patřila menšímu a gracilnějšímu koni. Vzhledem k tomu, že se ve zkoumaném vzorku<br />
z lokality Předmostí II – Hradisko vyskytují převážně dolní části končetin, jednotlivé zuby, roztříštěné<br />
kosti a zbytky lebek, lze tuto lokalitu považovat za pravděpodobný okraj gravettského sídliště,<br />
kde byly deponovány pro paleolitické lidi neužitečné části ulovených zvířat. Díky periglaciálním<br />
procesům (soliflukcí přemístěné kulturní horizonty – Svoboda <strong>2001</strong>) nelze přesnou konfiguraci sídliště<br />
prokázat.
450<br />
N¯VLTOVÁ–FI·ÁKOVÁ: Pfiedmostí – vyhodnocení fauny ...<br />
Tabulka 9. Rozměry jednotlivých kostí koně z lokality Poslední dóm na Chlumu u Srbska. — Table 9. Dimensions<br />
of the individual bones of a horse (Equus germanicus), Poslední dóm, Chlum u Srbska (Český<br />
kras).<br />
Tabulka 10. Indexy koně (Equus germanicus) a tura (Bos seu Bison sp.), Př II – Předmostí II – Hradisko,<br />
Pd K – Poslední dóm na Chlumu u Srbska (Český kras). — Table 10. Osteometrical indices of horse (Equus<br />
germanicus) and a bovid (Bos seu Bison sp.); Př II – Předmostí II – Hradisko, Pd K – Poslední dóm,<br />
Chlum u Srbska (Český kras).
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 451<br />
LITERATURA<br />
Duerst–Bern, J. U. 1926: Vergleichende Untersuchungs–methoden am Skelett bei Säugetieren. In: Handbuch<br />
der biologischen Arbeitsmethoden. Methoden der vergleichenden morphologischen Forschung,<br />
Abt. 7.2, Berlin – Wien, 325–353.<br />
Eisenmann, V. 1980: Les chevaux (Equus sensu lato) fossiles et actuels: cranes et dents jugales supérieures.<br />
Cahiers de paléontologie. Paris.<br />
— 1981: Étude des dents jugales inférieures des Equus (Mammalia, Perissodactyla) actuels et fossiles.<br />
Palaeovertebrata 10. Montpellier.<br />
Cholastová, J. 1994: Zpracování osteologických nálezů z lokality Poslední dóm na Chlumu u Srbska. Diplomová<br />
práce PřF UK Praha.<br />
Kříž, M. 1903: Beiträge zur Kenntnis der Quartärzeit in Mähren. Steinitz.<br />
Maška, K. J. 1884: Neue Löszfunde bei Předmost in Mähren. Corr. blatt. d. D. Ges. F. Anthr., Ethn. u. Urgesch.<br />
3. Berlin.<br />
— 1885: Mammuthmilchzähne von Předmost in Mähren. Sitz. Ber. D. niederrhein. Ges. Bonn.<br />
Mostecký, V. 1961: Pleistozäne Säugetiere aus dem Steinbruch auf Chlum, Časopis Národního muzea 46,<br />
B, 3–4, 153–187.<br />
Musil, R. 1958: Osteologický materiál z paleolitického sídliště v Pavlově, část II, Anthropozoikum 8, 83–106.<br />
— 1968: Die Mammutmolaren von Předmostí (ČSSR). Paläontologishe Abhandlungen 3/1. Berlin.<br />
— 1994: Hunting game of the culture layer of Pavlov. In: J. Svoboda (ed.), Pavlov I. Excavations 1952–53.<br />
The Dolní Věstonice Studies 3, Liège, 183–209.<br />
— 1997: Hunting game analysis. In: J. Svoboda (ed.), Pavlov I – Northwest. The upper Paleolithic burial<br />
and its settlement context. The Dolní Věstonice Studies 4, Brno, 443–468.<br />
Nývltová–Fišáková, M. <strong>2001</strong>: Vyhodnocení nálezů fauny na lokalitách Dolní Věstonice II, IIa, b, III, Památky<br />
archeologické 92, 124–152.<br />
Pokorný, M. 1951: Příspěvek k paleontologii Diluvia v Předmostí u Přerova, Časopis Moravského muzea<br />
– řada historická 36, 33–52.<br />
Svoboda, J. 2000: Předmostí. Archeologické památky střední Moravy. Olomouc.<br />
— <strong>2001</strong>: K analýze velkých loveckých sídlišť: výzkum v Předmostí v roce 1992, Archeologické rozhledy<br />
53, 431–443.<br />
PŘEDMOSTÍ – EVALUATION OF FAUNA FROM RESEARCH IN 1992<br />
Animal bones and teeth from certain Palaeolithic sites in the Předmostí area were analysed. Mammoth,<br />
horse, bovid and reindeer teeth and bones were identified from Předmostí II – Hradisko.<br />
Bones and teeth of mammoth, wolf and bear were recognised at Předmostí Ib – hřbitov. From an<br />
osteometrical point of view, material is comparable with that from other Palaeolithic sites, including<br />
those in the Bohemian and Moravian karst, with the exception of the bones of young horses.<br />
The overall composition of the fauna at the sites of concern here suggests that they were settled by<br />
humans during the declining phase of a warm interval within the last glacial, a proposal which is<br />
compatible with the available radiocarbon dates.<br />
MIRIAM NÝVLTOVÁ–FIŠÁKOVÁ, Oddělení paleolitu a paleoetnologie, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Brno,<br />
Dolní Věstonice 25, 692 01; Ústav geologie a paleontologie, Přírodovědecká fakulta UK, Albertov 6,<br />
128 43 Praha 2; e-mail: fisakova@natur.cuni.cz
452<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 452–460<br />
ZHODNOCENÍ ZNOVUOBJEVENÉHO FRAGMENTU<br />
LIDSKÉ DOLNÍ ČELISTI Č. 21 Z PŘEDMOSTÍ U PŘEROVA<br />
Eva Drozdová<br />
ÚVOD<br />
Shodou šťastných okolností objevila v létě roku 2000 P. Procházková ve Vlastivědném muzeu<br />
v Olomouci fragment lidské dolní čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova, o němž se předpokládalo, že<br />
jako většina předmostských nálezů shořel za II. světové války v mikulovském zámku. Čelist č. 21<br />
byla nalezena v Předmostí u Přerova J. Wanklem, který „ji sám vybral z popela“ (Wankel 1884, 96).<br />
Nález publikoval v roce 1884. Antropologicky byla čelist zpracována Matiegkou a publikována<br />
v jeho slavném díle Homo předmostensis. Fosilní člověk z Předmostí na Moravě (Matiegka 1934).<br />
V monografii se Matiegka o čelisti zmiňuje v souvislosti s atypickým obrusem první dolní pravé<br />
stoličky a přikládá její fotografii (obr. 1). Rozměry ani detailní popis nálezu neuvádí. Tato práce si<br />
klade za cíl provést detailní popis kosti a její srovnání s některými podobně datovanými nálezy.<br />
POPIS NÁLEZU<br />
Jedná se o velmi gracilní fragment lidské dolní čelisti – corpus mandibulae – z pravé strany. Je poškozena<br />
oblast angulus a ramus mandibulae. Ve středu chybí protuberantia mentalis a celá levá strana čelisti.<br />
Rozměry nálezu jsou uvedeny v tab. 1.<br />
Bukální strana<br />
Zachovalá část corpus mandibulae je silně poškozená: je vylomena protuberantia mentalis, corpus začíná<br />
těsně před P 1 dx. Oproti Matiegkově fotografii (obr. 1) zde chybí alveolární oblast špičáku i se zubem<br />
(obr. 2). Tento zub sem musel vlepit pravděpodobně Matiegka, protože Wankel se ve své zprávě zmiňuje<br />
pouze o pěti zubech v čelisti.<br />
U prvního premoláru na bukální straně je na kořeni zubu přilepen kus trámčiny. Na Matiegkově fotografii<br />
není patrný.<br />
Rozměry — Dimensions<br />
mm<br />
Největší délka fragmentu — Longest length of the fragment 92<br />
Největší výška fragmentu — Greatest height of the fragment 52<br />
Processus coronoideus: Výška — Greatest height of the fragment 18<br />
Rozměry dle Martina — Dimensions after Martin (Knussmann 1988):<br />
mm<br />
M69(1) – Výška corpus mandibulae v úrovni foramen mentale dx. —<br />
Height of the corpus mandibulae at the level of the foramen mentale dx. 24<br />
M69(2) – Výška corpus mandibulae v úrovni M2 dx. —<br />
Height of the corpus mandibulae at the M2 dx. level 24<br />
M69(3) – Tloušťka corpus mandibulae v úrovni foramen mentale dx. —<br />
Thickness of the corpus mandibulae at the level of the foramen mentale dx. 11<br />
M69b – Tloušťka těla v oblasti druhých stoliček dx. —<br />
Thickness around the second molar dx. 16<br />
Tab. 1. Rozměry dolní čelisti z Předmostí u Přerova č. 21. — Dimensions of lower jaw no. 21 from Předmostí<br />
u Přerova.<br />
Foramen mentale je jednoduchý a výrazný. Linea obligua je dobře patrná, končí v úrovni druhé stoličky.<br />
Z ramus mandibulae se zachoval processus coronoideus dx., který byl odlomen a znovu přilepen při rekonstrukci.<br />
Rovněž je přítomna téměř celá incisura mandibulae, chybí pouze její část tvořená collum mandibulae.<br />
Barva kosti je béžovošedá. Povrch je poškozen minimálně, pouze při dolním okraji těla se táhnou podélně<br />
dvě praskliny. V přední části zasahuje prasklina za foramen mentale, je dlouhá 27 mm. Druhá prasklina<br />
vychází zezadu a směrem kupředu se zužuje. Je dlouhá 51 mm.
DROZDOVÁ: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu ... 453<br />
Ze zubů se zachovaly P 1 , P 2 , M 1 , M 2 , M 3 . Všechny mají v důsledku resorpce alveol obnažené krčky.<br />
Poškozením kosti pobytem v zemi jsou odhaleny i kořeny stoliček.<br />
Linguální strana<br />
Povrch kosti je poznamenán prasklinou táhnoucí se po celé délce těla kosti ve výšce asi 7 mm od dolního<br />
okraje (obr. 3). Tělo je v oblasti P 1 , P 2 aM 1 aM 2 rozbrázděno krátkými otisky, patrně kořenů rostlin,<br />
rostoucích v zemi, kde byla čelist uložena. V dolní části těla se tyto otisky táhnou i pod M 3 . Zubní lůžko<br />
M 3 je promáčklé a prasklé. Ze sulcus mylohyoideus se zachoval jen dolní konec, dlouhý asi 11 mm.<br />
Zbytek chybí, protože je odlomen angulus i ramus mandibulae. Za processus coronoideus se zachovala<br />
téměř celá incisura mandibulae.<br />
Ve středu oblasti, kde se nachází lom před P 1 , zeje zbytek otevřené alveoly po špičáku, ale zub chybí.<br />
Celá oblast je potřísněna klihem. Patrně zde byl přilepen špičák, který byl později ztracen. Ostatní<br />
zubní lůžka z linguální strany nejsou poškozena. Poškození je patrné pouze v oblasti M 3 , která je promáčklá<br />
a popraskaná, ale kost není odpadlá.<br />
Na těle se nachází rovněž prasklina podobně jako na labiální straně kosti. Táhne se od processus coronoideus<br />
na tělo. Je dlouhá 17 mm.<br />
Barva kosti je totožná s barvou na bukální straně.<br />
Zuby<br />
Protože se jedná o fragment pravé poloviny dolní čelisti, zachovaly se pouze zuby v alveolách z pravé<br />
strany: P 1 , P 2 , M 1 , M 2 , M 3 .<br />
Oproti Matiegkově fotografii chybí v čelisti špičák (obr. 1), který je zasazen v poškozené alveole<br />
a byl tam patrně vlepen později, snad Matiegkou, při rekonstrukci nálezu. Rovněž první premolár (P 1 )<br />
byl do alveoly vlepen při rekonstrukci. Rozměry zubů jsou uvedeny v tab. 2 a jejich hodnocení podle<br />
Molnarových kritérií v tab. 3.<br />
Zub dx. Mesiodistal Buccolingual Výška korunky na linguální straně Výška korunky na bukální straně<br />
Tooth dx.<br />
Height of the crown on lingual side Height of the crown on buccal side<br />
P 1 6,1 7,1 3,0 4,8<br />
P 2 6,6 7,7 2,4 5,0<br />
M 1 10,2 9,9 3,1 4,0<br />
M 2 9,9 10,0 4,0 4,8<br />
M 3 9,9 10,0 5,1 6,8<br />
Tab. 2. Rozměry zubů dolní čelisti z Předmostí u Přerova č. 21 v mm. — Dimensions of the teeths in lower<br />
jaw no. 21 from Předmostí u Přerova (in mm.)<br />
Zub dx. A – stupeň obrusu B – směr obrusu C – tvar obrusu<br />
Tooth dx. A – degree of wear B – direction of wear C – shape of wear<br />
P 1 6 2 3<br />
P 2 6 6 3<br />
M 1 6 6 5<br />
M 2 4 6 2<br />
M 3 2 6 2<br />
Tab. 3. Hodnocení tvaru, směru a síly obrusu podle Molnara (1971). — Evaluations of shapes, directions<br />
and strengths of wear, after Molnar (1971).<br />
Popis jednotlivých zubů<br />
P 1 dx. – Jeho oklusální plocha je obroušena až na dentin, oba hrbolky chybí. Je normálně rostlý bez anomálií.<br />
Oklusální plocha má sklon směrem linguálním. Barva skloviny na bukální straně je bílá, se žlutým<br />
zabarvením v dolní části korunky. Na mesiální a distální straně má sklovina žlutou barvu. Z linguální
454<br />
DROZDOVÁ: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu ...<br />
strany je sklovina poškozená v oblasti přechodu v krček. Má rovněž žlutou barvu. Na mesiální straně korunky<br />
je přilepen kus trámčiny. Zub nemá zubní kámen ani zubní kaz.<br />
P 2 dx. – Zub je silně obroušen na dentin, oba hrbolky nejsou znatelné. Kousací plocha je zbroušena do<br />
rovna, s mírným sklonem k distální straně. Středem oklusální plochy se táhne prasklina. Na bukální straně<br />
se táhne skrz korunku další prasklina v podélném směru.<br />
Sklovina je na bukální straně bílá a směrem ke krčku žloutne. Z linguální strany je žlutá. Kořen je z bukální<br />
strany odhalen, má žlutohnědou barvu, ale není poškozen. Zubní kaz ani zubní kámen není přítomen.<br />
M 1 dx. – Kousací plocha je velmi silně obroušena. Počet hrbolků nelze s jistotou spočítat. Po celé oklusální<br />
ploše se nachází dentin s ostrůvky skloviny. Síla obrusu se zmenšuje distálním směrem. Korunka je<br />
také obroušena na boku, na mesiální polovině bukální strany (obr. 4), a to silně, až na dentin. Obrus má<br />
tvar trojúhelníku s hrotem směřujícím ke kořeni zubu.<br />
Sklovina má bíložlutou barvu na bukální straně a na linguální straně je výrazně žlutá. Je popraskaná<br />
na všech stranách korunky. Zubní kámen není patrný. Na oklusální ploše se nachází slabě rozvinutý zubní<br />
kaz (na distální polovině korunky). Na bukální straně vidíme odhalené kořeny, mesiální kořen je na<br />
povrchu mírně abradován.<br />
M 2 dx. – Obrus je poměrně slabý. Obroušeny jsou všechny čtyři hrbolky až na dentin. Oklusální plocha<br />
je zbroušena do rovna. Povrch kousací plochy je popraskaný. Sklovina má nažloutlou barvu (na oklusální<br />
a bukální ploše) na linguální ploše je zcela žlutá. Zde se nacházejí slabé stopy po zubním kameni. Na<br />
bukální ploše jsou rovněž viditelné otisky kořenů rostlin, vzniklé pobytem čelisti v zemi. Obrus je mnohem<br />
slabší než u M 1 a není anomální, nachází se pouze na kousací ploše. Zubní kaz se nevyskytuje. Odhalené<br />
kořeny mají žlutohnědou barvu a nejsou poškozené.<br />
M 3 dx. – Hrbolky na oklusální ploše jsou obroušené, ale sklovina není porušena. Na linguální straně je<br />
popraskaná. Jedná se o čtyřhrbolkový typ třetí stoličky. Sklovina má na bukální straně bílou barvu a na<br />
linguální barvu žlutou. Zubní kaz ani zubní kámen není přítomen.<br />
URČENÍ POHL<strong>AV</strong>Í<br />
Určení pohlaví bylo obtížné, protože zlomek čelisti nevyhovoval ani jedné z dostupných morfometrických<br />
metodik pro určení pohlaví člověka z rozměrů dolní čelisti. Vždy chyběl nejméně jeden<br />
rozměr. Z toho důvodu byly k určení pohlaví použity rozměry obou premolárů a prvního moláru<br />
a metodika podle Rösinga (Knussmann 1988). Hodnoty všech diskriminačních rovnic ukázaly jednoznačně<br />
pohlaví ženské. Rovněž nečetné morfoskopické pohlavní znaky na čelisti ukazují na to,<br />
že čelist s největší pravděpodobností patřila ženě.<br />
URČENÍ VĚKU<br />
Věk byl určen podle stupně obrusu zubů, metodou Lovejoy (White – Folkens 1991). Abraze zubů je<br />
u nálezu dosti silná (obr. 5), podle schématu odpovídá věku mezi 40–50 lety.<br />
DISKUSE<br />
Protože čelist ženy z Předmostí u Přerova 21 je fragmentární, byla porovnána s podobně datovanými<br />
nálezy z našeho území na základě rozměrů zubní korunky, mesiodistálního a bukolinguálního.<br />
Pro srovnání byly vybrány kosterní pozůstatky mužů a žen z Předmostí u Přerova (Matiegka 1934),<br />
z Dolních Věstonic, Svitávky (Vlček 1997) a žena z Brna 3 (Matiegka 1929). Výsledky vidíme<br />
v grafech 1–5. U všech dochovaných zubů ženy z Předmostí u Přerova 21 je zřejmá výrazná gracilita<br />
zubní korunky, i když se její rozměry nijak nevymykají variační šíři pozorované u ostatních dochovaných<br />
pozůstatků paleolitických lidí, zejména žen. Z grafů je patrné, že oba premoláry měla<br />
mnohem gracilnější než všichni ostatní srovnávaní jedinci, i když se rozměry korunky blíží ženám<br />
z Brna 3, Předmostí 4, Předmostí 10, Svitávky, muži z Předmostí 14 a neurčenému jedinci DV15.<br />
Její první stolička se svými rozměry podobá ženě z Předmostí 10 a muži z Předmostí 1, druhá pak<br />
ženám z Předmostí 4 a Svitávky a muži z Předmostí u Přerova 1. Třetí stolička se svými rozměry<br />
blíží rozměrům jen ženských stoliček nálezů Brno 3 a Předmostí u Přerova 4 a 10.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 455<br />
Obr. 1. Reprodukce Matiegkovy fotografie dolní čelisti<br />
z Předmostí u Přerova č. 21 (Matiegka 1934). —<br />
Fig. 1. Reproduction of Matiegka’s photograph of<br />
lower jaw no. 21 from Předmostí u Přerova (Matiegka<br />
1934).<br />
Obr. 2. Čelist z Předmostí u Přerova č. 21, pohled<br />
z bukální strany. — Fig. 2. Jaw no. 21 from Předmostí<br />
u Přerova, view from the buccal side.<br />
0 3 cm<br />
Obr. 3. Čelist z Předmostí u Přerova č. 21, pohled<br />
z linguální strany. — Fig. 3. Jaw no. 21 from Předmostí<br />
u Přerova, view from the lingual side.<br />
Obr. 4. Pohled na zubní řadu z bukální strany. Na M 1<br />
je patrný obrus bukální strany korunky. Předmostí<br />
u Přerova 21. — Fig. 4. View of the row of teeth from<br />
the buccal side. At M 1 wear on the buccal side of<br />
the crown is clear. Předmostí u Přerova no. 21.<br />
Obr. 5. Detail abraze kousací plochy zubů. Předmostí<br />
u Přerova 21. — Fig. 5. Detail of the abrasion on the<br />
biting surface of a tooth. Předmostí u Přerova no. 21.<br />
Obr. 6. Rentgenový snímek dolní čelisti z Předmostí<br />
u Přerova 21. — Fig. 6. X–ray image of lower jaw<br />
no. 21 from Předmostí u Přerova 21.
456<br />
DROZDOVÁ: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu ...<br />
Graf 1. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru P 1 dx. Předmostí 21 s rozměry P 1 dx. jiných,<br />
obdobně datovaných nálezů z území <strong>ČR</strong>. — Graf 1. Comparison of the mesiodistal and buccolingual dimensions<br />
P 1 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic.<br />
Graf 2. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru P 2 dx. Předmostí 21 s rozměry P 2 dx. jiných,<br />
obdobně datovaných nálezů z území <strong>ČR</strong>. — Graf 2. Comparison of the mesiodistal and buccolingual dimensions<br />
P 2 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 457<br />
Graf 3. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru M 1 dx. Předmostí 21 s rozměry M 1 dx. jiných,<br />
obdobně datovaných nálezů z území <strong>ČR</strong>. — Graf 3. Comparison of the mesiodistal and buccolingual<br />
dimensions M 1 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic.<br />
Graf 4. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru M 2 dx. Předmostí 21 s rozměry M 2 dx. jiných,<br />
obdobně datovaných nálezů z území <strong>ČR</strong>. — Graf 4. Comparison of the mesiodistal and buccolingual<br />
dimensions M 2 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic.
458<br />
DROZDOVÁ: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu ...<br />
Graf 5. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru M 3 dx. Předmostí 21 s rozměry M 3 dx. jiných,<br />
obdobně datovaných nálezů z území <strong>ČR</strong>. — Graf 5. Comparison of the mesiodistal and buccolingual<br />
dimensions M 3 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic.<br />
Rozměrů dolní čelisti z Předmostí u Přerova 21 bylo měřeno jen několik a na jejich podkladě<br />
nebylo možné ji porovnat s jinými jedinci. Je ovšem jednoznačné, jak vyplynulo ze srovnání rozměrů<br />
zubů, že čelist patřila velmi gracilní ženě.<br />
Na první stoličce čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova můžeme pozorovat anomální obrus korunky<br />
na labiální straně. Obrus vychází z kousací plochy a přechází až na boční, bukální stranu korunky<br />
a celou ji zasahuje (obr. 4). Směrem k alveolám se obrus zmenšuje. O této skutečnosti se zmiňuje<br />
již Matiegka ve své práci a vysvětluje ji: „Není pochyby, že jde o umělý zákrok, neboť bukální<br />
strana zubů hledí proti měkkým částem, které nemohly podobný výsledek způsobiti. Toto obroušení<br />
nebylo však úmyslné, protože úmyslné obroušení zubů na tomto skrytém místě by nemělo významu.<br />
Usura byla zajisté způsobena nějakým tvrdým předmětem, který byl nošen v ústech na příslušném<br />
místě, a to po dosti dlouhou dobu, snad během celého života“ (Matiegka 1934, 86). Dále<br />
předpokládá, že tento tvrdý předmět byl oblázek, který si vkládali lidé do úst pro zlepšení výslovnosti.<br />
Později tuto teorii opouští a přiklání se ke stanovisku svých kolegů Comte Bégouena a E. Pittarda,<br />
kteří obrus přičítali nošení kaménků, které vyvolávaly slinění a tak zamezovaly žízni. Stejný<br />
obrus popisuje Matiegka u všech předmostských lebek. Zajímavý je jeho častější výskyt na pravé<br />
straně než na straně levé. Mohlo by se jednat o projev laterality. Praváci při žvýkání většinou preferují<br />
pravou stranu a leváci zase levou.<br />
Obdobný obrus nacházíme rovněž u nálezu Brno 3, jak upozorňuje sám Matiegka.<br />
Obrus na zubech nálezu Brno 3 je podstatně výraznější, zasahuje první dvě pravé horní stoličky<br />
a v menší míře je rovněž patrný na korunkách obou protilehlých stoliček dolních (Matiegka<br />
1929). Protože nález Brno 3 shořel za II. světové války, musíme se spolehnout na Matiegkův popis,<br />
na dochovaném odlitku obrus stoliček není patrný.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 459<br />
Pro vznik anomálního obrusu existuje několik možných vysvětlení:<br />
1. Mohlo jít o zlozvyk žvýkání potravy na vnější, bukální straně stoliček.<br />
2. Mohlo se jednat o anomálii zubní skloviny, geneticky zakódovanou, při níž dochází k vypadávání<br />
prizmat skloviny a odhalování dentinu.<br />
3. Můžeme souhlasit s Matiegkou, že byl způsoben nošením tvrdého předmětu v ústech.<br />
Zlozvyk žvýkání na vnější straně čelisti by se s největší pravděpodobností vyskytoval jen u jednoho<br />
jedince, ne u většiny lidí na sídlišti nebo dokonce na sídlištích jiných (Brno 3).<br />
Genetická anomálie by mohla přicházet v úvahu a vyskytovat se u většiny mužů a žen z Předmostí<br />
u Přerova, kteří mohou být příbuzní, ale je nepravděpodobné, že by se takováto anomálie vyskytovala<br />
rovněž u ženy z Brna 3, která s nimi s největší pravděpodobností příbuzná nebyla.<br />
Matiegkovo vysvětlení se pořád zdá jako nejpravděpodobnější. Svědčí o tom obroušení několika<br />
zubů za sebou a přítomnost této anomálie u lidí všech věkových kategorií. Matiegka je pozoroval<br />
i na zubech 12–14letého adolescenta a vzhledem k tomu, že se tomuto nedospělci stoličky<br />
prořezaly teprve nedávno (první molár mezi 5.–7. rokem a druhý molár mezi 11.–15. rokem), musel<br />
být obrus na bukální straně vytvořen velmi rychle, během 5–7 let. Otázkou je, jakým předmětem<br />
byl tento obrus způsoben a za jakým účelem.<br />
ZÁVĚR<br />
Revizní výzkum znovuobjeveného fragmentu dolní čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova ukázal, že se<br />
jedná o fragment velmi gracilní kosti, která podle rozměrů a stupně obrusu zubů patřila ženě ve věku<br />
mezi 40 a 50 lety. Ze srovnání rozměrů korunky zubů s dalšími paleolitickými nálezy z našeho<br />
území vyplynulo, že zuby této ženy byly gracilnější než zuby většiny porovnávaných jedinců a svými<br />
rozměry se blížily spíše srovnávaným ženám. Porovnáním s Matiegkovou fotografií studované<br />
čelisti bylo zjištěno, že od roku 1934 tento fragment přišel o pravý špičák, který se na Matiegkově<br />
fotografii ještě vyskytuje (obr. 1), dnes tento zub v čelisti chybí. Ovšem v původním Wankelově popisu<br />
o tomto zubu není ani zmínky. Pravděpodobně byl na toto místo usazen Matiegkou a později<br />
ztracen.<br />
Anomální obrus bukální strany první pravé stoličky byl s největší pravděpodobností vytvořen uměle<br />
vložením tvrdého předmětu do úst. Důvod proč tomu tak bylo a o jaký předmět se jednalo, zůstává<br />
předmětem diskuse.<br />
Děkuji doc. PhDr. Jiřímu Svobodovi, DrSc., za umožnění výzkumu čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova<br />
a MUDr. Renému Cahovi za rady, které mi poskytl.<br />
LITERATURA<br />
Dokládal, M. 1994: Anatomie zubů a chrupu. Brno: Masarykova univerzita.<br />
Knussmann, R. 1988: Anthropologie. Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen (4. Auflage des<br />
Lehrbuchs der Anthropologie begründet von Rudolf Martin). Band I–II. Stuttgart – Jena – New York:<br />
Gustav Fischer Verlag.<br />
Matiegka, J. 1929: The skull of fossil man Brno III, and the cast of its inferior, Anthropologie VII/1–2,<br />
90–107.<br />
— 1934: Homo předmostensis. Fosilní člověk z Předmostí na Moravě. Díl I. Praha: Česká akademie věd<br />
a umění.<br />
Molnar, S. 1971: Human tooth wear, tooth function and cultural variability, Am. J. Phys. Anthrop. 34,<br />
175–90.<br />
Vlček, E. 1997: Human Remains from Pavlov and the Biological Anthropology of Gravettian Human<br />
Population in South Moravia, 53–153. In: J. Svoboda (ed.), Pavlov – Northwest. Upper Paleolithic<br />
Burial and its Settlements Context. Dolnověstonické studie, svazek 4, Brno.<br />
Wankel, J. 1884: První stopy lidské na Moravě, Časopis Musejního spolku olomouckého 1/3, 89–100.<br />
Whitte, T. D. – Folkens, P. A. 1991: Human Osteology. San Diego: Academic Press, Inc.
460<br />
DROZDOVÁ: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu ...<br />
THE EVALUATION OF A REDISCOVERED FRAGMENT<br />
OF HUMAN LOWER JAW, NO. 21 FROM PŘEDMOSTÍ U PŘEROVA<br />
In the summer of the year 2000, P. Procházková discovered, in the Olomouc Museum, a fragment<br />
of human lower jaw, No. 21 from Předmostí u Přerova; it had previously been assumed that this,<br />
like the majority of finds from Předmostí, had been destroyed by a fire at Mikulov Château during<br />
World War II.<br />
Jaw No. 21 was discovered at Předmostí u Přerova by J. Wankel, who wrote that he „himself<br />
brought it out of the ashes“ (Wankel 1884, 96). The find was published in 1884.<br />
Anthropological study of the jaw was made by Matiegka, and published in his work Homo<br />
předmostensis. Fosilní člověk z Předmostí na Moravě [Homo Předmostensis. A fossil man from<br />
Předmostí in Moravia] (Matiegka 1934). In his monograph on the jaw, Matiegka mentions the first<br />
lower right molar in connection with atypical wear, and provides a photograph of the same (Fig. 1).<br />
Neither the dimensions nor a detailed description of the find are given.<br />
This article aims to provide a detailed description of the bone, along with comparisons to several<br />
similarly dated finds.<br />
Further research into the rediscovered fragment of lower jaw No. 21 from Předmostí u Přerova<br />
has shown that it is part of a very gracile bone (Tables 1–3), which judging from its dimensions and<br />
the degree of wear on the teeth (Fig. 5) belonged to an older, 40–50 year old, woman. Comparison<br />
of the dimensions of the tooth crowns with other Palaeolithic finds from the Czech Lands (graphs<br />
1–5) indicate that the teeth of this woman were more gracile than the teeth of the majority of comparable<br />
individuals, and that their dimensions are closer to those of comparable females. Comparison<br />
with Matiegka’s photograph of the jaw shows that since 1934 the fragment has lost the right<br />
incisor (Figs. 2, 3); while on Matiegka’s photograph it is visible (Fig. 1), today it is absent. Of<br />
course, in Wankel’s original description there is no mention of this tooth, and it is likely that it was<br />
retained by Matiegka and later lost.<br />
The anomalous wear on the buccal side of the first right molar (Fig. 4) was most likely the result<br />
of an artificially inserted hard object in the mouth, but what this object and its purpose were<br />
remain open questions.<br />
EVA DROZDOVÁ, Katedra antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně,<br />
Kotlářská 2, 611 37 Brno; e-mail: drozdova@sci.muni.cz
461–480<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 461<br />
Zwei Brandgräber der Stufe H D3 und LT A<br />
aus Lochenice, Kr. Hradec Králové<br />
Dva žárové hroby stupně H D3 a LT A z Lochenic, okr. Hradec Králové<br />
Vít Vokolek – Pavel Sankot<br />
Bei der Analyse von zwei Gräbern, die in die späthallstättische und an das Ende der frühlatènezeitlichen<br />
Periode datiert wurden und der Beigaben, die im nordöstlichen Böhmen ungewöhnlich (im ersten Grab<br />
einer für Böhmen exotischen Fusszierfibel, im zweiten Grab eines deformierten Schwertes der Stufe LT A)<br />
sind, wird die Problematik des damaligen Kommunikationsweges, der in historischer Zeit als sog. polnischer<br />
Weg bekannt ist, behandelt. Er verband zum Ende der älteren und zum Beginn der jüngeren Eisenzeit<br />
nicht nur den mittleren und nordöstlichen Teil des Landes, sondern war auch ein Bestandteil des gesamten<br />
Kommunikationssystems, das Südeuropa mit dem europäischen Norden verband, vielleicht als ein<br />
Zweig der sog. Bernsteinstrasse.<br />
pozdní halštat – časný latén – severovýchodní Čechy – pohřby – komunikace<br />
TWO HA D3 AND LT A CREMATION BURIALS FROM LOCHENICE (HRADEC KRÁLOVÉ DISTRICT).<br />
Through the analysis of two burials, one dated to the Late Hallstatt and the other to the close of the Early<br />
Tène periods – both of which contained inventories unusual for North–East Bohemia (a fibula in one grave,<br />
and the other a deformed LT A sword) – problems associated with the lines of contemporary communication<br />
are considered. These linked not only the central and north–eastern regions of this country, but were<br />
also part of an overall system of communications that linked southern to northern Europe, perhaps as<br />
a branch of the so–called „Amber Route“.<br />
Late Hallstatt – Early La Tène – North–East Bohemia – burials – communications<br />
1. EINLEITUNG*<br />
Rettungsgrabungen in der Gemeinde Lochenice, Bezirk Hradec Králové, erfassten im<br />
Jahre 1961 auch die polykulturelle Fundstelle auf dem Grundstück CNr. 608/4 (Vokolek<br />
1973, 68–69), die später als Fundstelle II (Vokolek 1990, 153–154) bezeichnet wurde. Sie<br />
befindet sich rechts von der Landstrasse von Hradec Králové nach Jaroměř (Abb. 1: A,<br />
B). Beim Bau der Umzäunung wurden zwei Brandgräber (Nr. 1/61 und 2/61) erfasst. Sie<br />
sind Teil eines grösseren Gräberfeldes der Späthallstatt– und Frühlatènezeit (Abb. 2).<br />
Die intensive prähistorische Besiedlung, die in diesem Raum zwischen der Landstrasse<br />
und dem Bach Trotina (Vokolek 1990) nachgewiesen werden konnte, befand sich<br />
auf einer Lößdüne, die mit einer 25 cm starken Schicht Ackerboden bedeckt war.<br />
* Slavomil Vencl zu seinem Jubiläum gewidmet.
462<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
0 500 m<br />
Abb. 1. Lochenice. Lage der Fundstätten im Kataster. – Obr. 1. Lochenice, poloha nalezišť na katastru.<br />
2. GRAB 2/61<br />
Dieser Befund, der in die Späthallstattzeit gehört, wurde bereits im Jahre 1993 vorläufig<br />
publiziert (Vokolek 1993, 77, Abb. 29: 5, 7, 14). In der schmalen, durch einen Aushub gestörten<br />
Grabgrube, wurde in einer Tiefe von 60 cm unter dem heutigen Oberflächenniveau<br />
in einer dunkelgrauen Füllung ein amphorenförmiges Gefäss gefunden. In seinem Inneren<br />
befanden sich verbrannte Knochen, mit Bruchstücken einer Fibel und anderen Eisengegenständen.<br />
Die Urne bedeckte usprünglich eine Schüssel, deren Bruchstücke in das Gefäss<br />
gefallen waren.<br />
Das amphorenförmige Gefäss (Abb. 3: D) hat eine fliessende Profilierung mit einem<br />
wenig geöffneten Rand und stark ausgebauchtem Körper. Die Oberfläche ist grob, beschä-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 463<br />
Abb. 2. Lochenice. Lokalisierung<br />
der Gräber<br />
1/61 und 2/61 auf<br />
der Fundstätte II. —<br />
Obr. 2. Lochenice, lokalizace<br />
hrobů 1/61<br />
a 2/61 na nalezišti II.<br />
digt, und braun. Die Gesamthöhe beträgt 150 mm, der Durchmesser des Randes 160 mm<br />
und der Durchmesser des Bodens 72 mm.<br />
Das Gefäss besitzt eine Form, die in den schlesisch–platenitzer Gräberfeldern der Stufen<br />
H C bis H D 1 (Vokolek 1999, 8 ff.) üblich waren und weist somit eine vollkommen<br />
geläufige Form auf. In dieser späten Phase lassen Gefässe gewöhnlich jegliche Verzierungen<br />
vermissen und wandeln sich zu einer eher schüsselartigen Form. Auch die Oberfläche<br />
und die Art der Verarbeitung ist gröber als in der älteren Stufe H C.<br />
Die breite Schale (Abb. 3: E) hat einen ausladenden Rand und einen gekehlten Hals.<br />
Darunter befindet sich eine scharfe Kante, die schwach herausstehend und senkrecht geritzt<br />
ist. Der Bauch ist leicht gerundet. Die Innenfläche ist mit einer Graphitmine bestrichen<br />
und poliert worden. Ihre Verzierung besteht aus doppelten hängenden Dreiecken<br />
und senkrechten und ebenfalls mit Graphitminen bestrichenen Streifen. Am Boden befindet<br />
sich eine Verzierung mit einem Kreuz aus doppelten Rillen mit einer schwarz gefärbten<br />
Innenfläche. Die Oberfläche der Schale war einst geglättet, heute ist sie beschädigt<br />
und braun gefärbt. Die Gesamthöhe beträgt 92 mm, der Durchmesser des Randes<br />
300 mm und der Durchmesser des Bodens 122 mm.
464<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
In Ostböhmen erscheint diese Schalenform vor allem in Siedlungen, bis zur Stufe<br />
H D1. In den jüngeren Phasen H D2 – H D3 tritt der Umbruch stärker hervor und wird<br />
plastisch betont. Es handelt sich wieder um eine geläufige Form, die innerhalb der Stufe<br />
H D nicht näher spezifiziert werden kann.<br />
In Mitteleuropa wurde dieser Schalentyp wegen seiner charakteristischen Form „Knickwandschale“<br />
genannt und von J. Bujna (1991) bearbeitet. Während sich bei der älteren<br />
Form mit dem „sharply carinated body profile, sometimes decorated by grooves (cuts)“<br />
die maximale Ausbauchung in der Mitte oder in der unteren Hälfte des Gefässes befindet,<br />
kennzeichnet die späte Variante, genauso wie bei dem Fund aus Lochenice „with<br />
a low neck and the carination shifted higher, to the upper half of the vessel“. Analoge<br />
Funde aus Österreich werden von Fusszierfibeln begleitet (Bujna 1991). In Böhmen wird<br />
ihre Datierung am besten durch ihre Position innerhalb der Stratigraphie der späthallstättischen<br />
Siedlung Závist definiert, wo sie in den Horizont 3 gehört (Motyková – Drda –<br />
Rybová 1984, 403, Abb. 45: 3n). Dieser entspricht der letzten hallstättischen Bauetappe<br />
der Mauer mit der Palisadenvorderfront, die dem Bau der frühlatènezeitlichen befestigten<br />
Siedlung mit Steinmauern I im Verlaufe des 2. Drittels des 5. Jahrhunderts vorangeht<br />
(Motyková – Drda – Rybová 1984, 400, 410). Ebenso wird diese Schalenform in der Siedlung<br />
Radovesice, Bezirk Teplice, von J. Waldhauser dem späthallstättischen Horizont der<br />
eingeglätteten Keramik zugeordnet, der dort auch mit Fusszierfibeln vergesellschaftet ist<br />
(Waldhauser 1977, 152, Abb. 7: 19, 29, 39).<br />
Schalen dieser Form sind nach V. Šaldová auch in den übrigen Teilen des Landes vertreten<br />
– in den Flach– und Hügelgräbern Westböhmens, in den flachen Gräbern der<br />
mittelböhmischen Gruppe von Cítoliby und auch in den Gräberfeldern der südlichen Regionen<br />
(Šaldová 1971, 85). Nach der Meinung dieser Autorin endete die Entwicklung<br />
dieser Schalenform mit dem Ende ihrer Funktion im Begräbnisritus an der Wende der<br />
Stufen HD und LT A.<br />
Die Schüssel mit eingezogenen Rand (Abb. 4: B) ist handgemacht, der Scherben ist<br />
graubraun, die Oberflächenschicht hat an der Innen– sowie an der Aussenseite eine Ockertönung,<br />
die sich unregelmässig mit gelben Flecken abwechselt.<br />
Dieses Bruchstück muss zu keinem Grab gehören. In Anbetracht der Tatsache, dass<br />
die Fundstelle in der Urgeschichte stark besiedelt war, kann es aus einem älteren zerstörten<br />
Objekt stammen. Dasselbe kann auch über den Teil eines Gefässes mit konischem<br />
Unterteil und geradem Boden behauptet werden (Abb. 4: A), das ebenfalls handgearbeitet<br />
ist. Die Dicke der Scherbe beträgt 13 mm.<br />
Das Bruchstück eines Eisenstäbchens (Abb. 3: B) scheint an einem Ende schaufelartig<br />
erweitert zu sein und ist in der Länge von 28 mm erhalten. Der nahezu quadratische<br />
Durchschnitt erreicht 5 mm.<br />
Eisenbruchstücke, die nicht identifizierbar sind, sind hier nicht näher behandelt.<br />
Die Länge des Eisenmessers (Abb. 3: A) erreicht 102 mm, die maximale Breite der<br />
gebogenen Klinge beträgt 11 mm. In der Korrosionsschicht des flachen Griffs ist ein<br />
kreisförmige Nietenkopf erkennbar, der zur Befestigung einer Griffverkleidung hätte dienen<br />
können. Dadurch hätte sich der Griff von den dornenförmigen, leicht gebogenen<br />
Messergriffen unterschieden, die – wie es die Funde aus den Gräbern Kunětice 1/34, Nová<br />
Ves bei Bakov 8, Opatovice 13 belegen – aus Grabausstattungen der Stufe III der<br />
Schlesisch–Platenitzer Kultur bekannt sind (Vokolek 1999, Tab. 51: 8, 61: 5, 66: 8). Das
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 465<br />
0<br />
5 cm<br />
Abb. 3. Lochenice. Inventar des Grabes<br />
2/61: A – Eisenmesser; B – Eisenstäbchen;<br />
C – Fibel; D – amphorenförmiges<br />
Gefäss; E – Schale mit geknickter Wand.<br />
– Obr. 3. Lochenice. Inventář hrobu 2/61:<br />
A – železný nožík; B – železná tyčinka;<br />
C – spona; D – amforovitá nádoba; E –<br />
mísa s přesekávaným lomem.<br />
Vorkommen kleiner Messer mit leicht gebogenem Rücken ist in der späthallstättischen<br />
Periode auch in Westböhmen bekannt (Šaldová 1971, 92).<br />
Die ganze Oberfläche des Messers aus dem Grab Lochenice 2/61 (Foto 1: A–C; Foto<br />
2) zeigt an beiden Seiten Anzeichen mineralisierter Fasern von Textilteilen, in die es<br />
eingewickelt war. Ausserdem können an der ganzen Unterseite deutliche Holzspuren beobachtet<br />
werden und an der oberen Seite des Griffes Spuren weiterer organischer Materialien.<br />
Es kann sich um Teile einer Messerscheide handeln, deren unterer Teil aus Holz war<br />
und der obere Teil aus einem anderen organischen Material (z. B. Leder). Messerscheiden<br />
zählt V. Vokolek z. B. unter den Funden aus Grab 6/81 aus Kostelec n. Orlicí auf (Vokolek<br />
1999, 16), die jedoch aus Eisenblech gefertigt waren.
466<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
Foto 1. Lochenice. Eisenmesser<br />
aus dem Grab 2/61: A – vor<br />
der Konservierung; B – nach<br />
der Konservierung (von beiden<br />
Seiten); C – Detail des<br />
Griffs und der Klingenspitze<br />
mit Resten mineralisierter Fasern<br />
und Holzresten. — Foto 1.<br />
Lochenice. Železný nůž z hrobu<br />
2/61: A – před konzervací;<br />
B – po konzervaci; C – detail<br />
rukojeti a hrotu čepele se zbytky<br />
mineralizovaných vláken<br />
a zbytků dřeva.<br />
In Anbetracht der Abmessungen kann die Funktion dieses Messers nicht mit der wesentlich<br />
grösserer Exemplare identifiziert werden, die als Universalgeräte für das praktische<br />
Leben beim Begräbnisritus gemeinsam mit den Tierknochen, für deren Konsum sie<br />
dienten, in das Grab gelegt wurden (Pleiner – Rybová ed. 1978, 410, 412). Die gleichen<br />
Formen wie die des Messers 2/61 aus Lochenice finden wir jedoch auch in späthallstättischen<br />
Männer– und Frauengräbern und deshalb können wir auch bei ihnen eine universelle<br />
Nutzung annehmen. Ausserdem könnte die Anwesenheit von nur einem Niet – nach<br />
Meinung des Kollegen P. Drda – andeuten, dass es sich um ein Klappmesser handelte,<br />
was bis jetzt erst aus der Latènezeit bekannt ist, wie es die Ausstattung des Grabes 48 aus<br />
Pottenbrunn–Steinfeld belegt (Neugebauer – Ramsl 1998, Abb. 4: 16).
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 467<br />
A<br />
B<br />
Foto 2. Lochenice. Eisenmesser aus dem Grab 2/61.<br />
Detail der Klingenmitte mit Resten mineralisierter<br />
Fasern und Holzresten. — Foto 2. Lochenice. Železný<br />
nůž z hrobu 2/61. Detail středu čepele se<br />
zbytky mineralizovaných vláken a dřeva.<br />
Foto 3. Lochenice. Detail des unteren Schwertteiles aus<br />
dem Grab 1/61: A – Revers; B – Avers. — Foto 3. Lochenice.<br />
Detail spodní části meče z hrobu 1/61: A – revers;<br />
B – avers.<br />
Während Fuss und Bügel der mehrteiligen Fibel (Abb. 3: C) in einem Stück aus Bronze<br />
gegossen wurden, wurde am Kopf der Fibel (offensichtlich in die jetzt abgebrochene<br />
Öse) eine eiserne Spirale wahrscheinlich achsengerecht eingesetzt. Die Spirale hat, nach<br />
dem RTG–Bild zu schliessen, 2 x 11 Windungen mit möglichen Anzeichen der Sehne und<br />
vielleicht auch eines Kettchens (Bronze) zur Verbindung. Die Gesamtlänge beträgt<br />
48 mm, die Höhe des aufgerichteten Fusses und symmetrisch gewölbten Bügels 20 mm.<br />
Der Querschnitt des oberen breiteren Teiles des pokalförmigen Fussabschlusses<br />
mißt 7 mm, der Durchmesser des unter ihm situierten Kragens 9 mm. Der symmetrisch<br />
gewölbte Bügel hat einen ovalen, an der unteren Seite verflachten, 7 mm breiten Querschnitt.<br />
Die Spirale der Windung ist in einer Breite von 45 mm erhalten.<br />
Die Ergründung der genauen Zusammensetzung der Bronze stösst auf das Problem,<br />
dass nach Aussage von J. Frána an der Oberfläche des Fusses und auch des Bügels das<br />
Kupfer beträchtlich ausgewaschen ist, so dass mit einer zerstörungsfreien Methode das<br />
eigentliche Metall nicht untersucht werden kann. Durch die zerstörungsfreie Analyse der<br />
Oberfläche wurde nur eine geringe Beimengung von Blei in Zehntelprozenten festgestellt.<br />
Nach den dabei gewonnenen Ergebnissen ist in der gleichen Menge überraschend<br />
auch Wismut vertreten und insgesamt ist der Charakter des Materials dem böhmischen<br />
Milieu fremd.
468<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
Nach G. Mansfelds (1973, 16 ff.) Terminologie handelt es sich um die Grundform F 2<br />
einer Fusszierfibel, wahrscheinlich mit einer Armbrustspirale des Typs Z (3). Bei dem<br />
Fussziertyp (B1 oder) E mit dem einer Eintiefung an der Fusspitze bot sich die Möglichkeit<br />
für die Anbringung einer Ziereinlage, wie es verschiedene Beispiele bei analogen<br />
Funden dieses Typs (Frey 1971) zeigen. Mit seinen Formelementen entspricht der Fund<br />
aus Lochenice der Fibelserie, die G. Mansfeld in Liste 256 mit ihrem Vorkommen im<br />
südwestlichen Teil Deutschlands, in der Schweiz und in Ostfrankreich anführt, oder auch<br />
dem Fund aus dem Grabhügel 1 in Neresheim–Schweindorf, Ostalbkreis (Zürn 1987, Taf.<br />
173 A 4), also in der Westhallstattkultur.<br />
3. FIBEL AUS DER FUNDSTELLE LOCHENICE VI<br />
Aus dem Kataster der Gemeinde, etwa 500 m in südlicher Richtung, aus dem südlichen<br />
Teil der Parzelle Nr. 630 (Vokolek 1990, 155), also aus dem Alluvium des Sendražice Baches,<br />
stammt der Einzelfund einer weiteren Bronzefibel (Abb. 4: C), mit ähnlicher Form<br />
und Konstruktion. Sie wurde von S. Vencl (1967) publiziert. Die Zugehörigkeit zum gleichen<br />
Typ beruht auf der identischen Morphologie – dem symmetrisch gewölbten Bügel,<br />
der wieder auf einer Seite in den emporgehobenen Fuss übergeht, der mit einem vertieften<br />
vasenartigen Ende abgeschlossen ist. Im Gegensatz zu der Fibel aus dem Grab 2/61<br />
ist diese Fibel kürzer – 42 mm – und zu dem insgesamt massiveren Eindruck trägt auch<br />
der mächtigere Bügel mit kreisrundem Querschnitt bei. Ein unterschiedliches Element ist<br />
auch die Verzierung des Bügels mit zwei Gruppen von 6 querverlaufenden Kerben, die<br />
ursprünglich mit Korallen gefüllt oder tauschiert waren. An der Rückseite wird der Bügelkopf<br />
durch eine Schlinge abgeschlossen, durch welche die Achsenwindung wieder mit<br />
2 x 11 Windungen, die links noch durch drei weitere ergänzt wurden, durchgezogen wird.<br />
Die Armbrustkonstruktion des Mansfeldschen Typs Z (3) trägt eine verzierte Spirale des<br />
Typs dS1 – neben der inneren Armbrustsehne ist die Windung dieser Fibel an der Aussenseite<br />
mit einer Serie von 8 waagrecht gelegten Zierschlingen ergänzt.<br />
Bei beiden Fibeln aus Lochenice handelt es sich demnach im Sinne von Mansfelds<br />
(1973, 32 ff.) Terminologie um die Form F2, bei der Fibel und Fusszier aus einem Stück<br />
bestehen. Nach G. Mansfeld zeichnet sich der Fussziertyp B „durch eine flachmuldenförmige<br />
Vertiefung aus, die wohl zur Aufnahme eines organischen Schmuckplättchens<br />
gedacht war. In einigen wenigen Fällen ist eine Koralleneinlage erhalten“. Den Typ B1<br />
des Fusszieres charakterisiert die Anwesenheit eines gestielten Schälchens.<br />
Im Anschluss an die damalige Publikation dieser Fibel durch S. Vencl (1967) hatte sich<br />
auch J. Waldhauser (1968) zu diesem Fund geäussert. Er betonte den fremden Ursprung<br />
der von Schlingen umsäumten Armbrustwindung. Das Vorkommen dieses Zierelementes<br />
sollte seiner Meinung nach mit dem Schwerpunkt ihres massenmässigen Erscheinens<br />
vom mittleren Rheingebiet, über die nordwestlichen Voralpengebiete bis nach Ostfrankreich<br />
zusammenhängen. Er hält den Fund weniger für einen Import, er sieht darin eher<br />
die „Benützung eines modischen Elementes … an einer Fibel einheimischen Ursprungs“.<br />
Wir halten es für notwendig diese Vorstellung zu präzisieren. Auch die von J. Waldhauser<br />
geäusserte Meinung, diese Fibel sei in die frühlatènezeitliche Periode zwischen die<br />
Jahre 450–400 B.C. zu datieren, und dies vor allem auf Grund der Beachtung eines einzi-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 469<br />
0<br />
5 cm<br />
Abb. 4. Lochenice VI. A – Bruchstück<br />
des unteren Gefässteiles; B – Bruchstück<br />
eines Gefässes mit eingezogenem<br />
Rand; C – Bronzefibel aus der<br />
Fundstelle VI. – Obr. 4. Lochenice VI.<br />
A – zlomek spodní části nádoby; B –<br />
zlomek mísy se zataženým okrajem;<br />
C – bronzová spona z naleziště VI.<br />
gen Zierelementes – der von Schlingen gesäumten Armbrustwindung – kann weiterhin<br />
nicht erhalten bleiben, denn das letztgenannte Zierelement erscheint auch in der von ihm<br />
zitierten Literatur unabhängig bei mehreren Fibeltypen der Späthallstatt– und Frühlatènezeit.<br />
Auch die Vorstellung, dass diese Fibelformen in Böhmen dank ihrer Deponierung<br />
in unauffälligen Brandgräbern nicht gefunden werden mussten, kann offensichtlich nicht<br />
bestehen bleiben, wie schon die Grabung V. Vokoleks im Jahre 1961 nachgewiesen hatte.<br />
Die Ursache der Seltenheit der Fusszierfibel in Böhmen sehen wir vielmehr in der regionalen<br />
Unterschiedlichkeit der Tracht. Mansfelds Karte der Verbreitung hallstattzeitlicher<br />
Fibeln zeigt überzeugend ihr intensives Vorkommen im westlichen und ein bescheideneres<br />
Vorkommen im östlichen Teil Europas (Mansfeld 1973, Karte 8). Sie kann<br />
bis zur Gegenwart nur in wenigen Ausnahmefällen ergänzt werden und dies auch im Falle<br />
der Fusszierfibel (Radovesice: Holodňák 1993, 71, Abb. 48: 3; Manětín–Hrádek 164:<br />
Soudská 1994, 181, Abb. B 20: 14). Deshalb kann auch die Erscheinung zweier Fibeln eines<br />
Typs in nur einer Fundstelle auf eine neue Art interpretiert werden.<br />
Obwohl beide Fibeln zu einem Typ gehören, kann nicht übersehen werden, dass sich<br />
ihre Formen im Detail unterscheiden. Die Fibel von der Fundstätte VI wirkt aus rein typologischer<br />
Sicht altertümlicher sowohl durch ihre massive Form als auch durch die Präsenz<br />
von zwei Bündeln von 6 querverlaufenden Kerben. Die Fibel aus dem Grab 2/61 hat<br />
dagegen schon einen längeren glatten Bügel und die Verzierung des Fusses ist in zwei getrennte<br />
Elemente geteilt (schüsselförmiger Abschluss des Fusses und niedriger gelegener<br />
Kragen). Mit Rücksicht auf die formellen Unterschiede zwischen beiden Fibeln, die auch<br />
eine chronologische Ursache haben können, kann eher an eine limitierte, für einen engeren<br />
lokalen Umkreis bestimmte Produktion gedacht werden. Mit ihrem gemeinsamen<br />
Element – dem Abschluss des Fusses in der Gestalt eines Miniaturgefässes – unterscheiden<br />
sie sich markant von den übrigen Erzeugnissen dieser dekorativen Strömung, die als
470<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
modischer Hit eine universelle Anwendung im breiten europäischen Umkreis der späthallstattzeitlichen<br />
Periode fand.<br />
Im Rahmen des Vorkommens der Fusszierfibeln bilden demnach die Fibeln aus Lochenice<br />
aus der Sicht der Formgestaltung eine lokale Gruppe, die sowohl zu den Fällen, die<br />
G. Mansfeld (1973), als auch P. N. Favret (1936), R. Joffroy (1955), D. Bretz–Mahler<br />
(1958), T. Rózycka (1960), H. Zürn und H. V. Herrmann (1966), Z. Wozniak (1981) oder<br />
M. Gedl (1991) anführen, nicht hinzugefügt werden kann. Das unterstreicht nur den exotischen<br />
Charakter der lochenicer Fibeln im böhmischen Fundstoff. Sofern es sich um ein<br />
lokales Produkt handelte, erscheint es nach dem heutigen Stand der Forschung als wahrscheinlich,<br />
dass sie offensichtlich für eine kleinere lokale Gruppe auf Grund einer Inspiration<br />
durch fremdartige Formen erzeugt wurden. Die nächsten Analogien finden wir bei<br />
den Fibeln aus den norditalienischen Fundorten – aus Bologna und San Polo d’Enza, wie<br />
sie O. H. Frey (1971, 376–377, Abb. 2: 9–15) anführt.<br />
4. DAS FRÜHLATÈNEZEITLICHE GRAB 1/61<br />
In einer Tiefe von 25–30 cm wurde ein Gefäss entdeckt, dessen Boden 50 cm unter der<br />
heutigen Oberfläche lag. Deshalb fand man dieses Gefäss in einer stark mit Lehm vermengten<br />
oberen Zone des Lössbodens, so dass die Grabgrube nicht erfasst werden konnte.<br />
An der Südseite lag eng an dem Gefäss ein eisernes Schwert. Im Gefäss selbst befanden<br />
sich verbrannte Knochen, wobei einige von diesen auch frei in der Erde an der<br />
Südseite des Grabes neben dem Schwert lagen. Nach J. Chochol zu schliessen handelte<br />
es sich um Relikte einer älteren Person mit grazilem Körperbau.<br />
Die eiserne Klinge des Eisenschwertes (Abb. 5: A) erreicht eine Länge von 676 mm<br />
und eine maximale Breite von 59 mm. Der Griff mit seiner erhaltenen Länge von 112 mm<br />
hat in seinem Oberteil ein rechteckiges Profil, das in der Mitte und im unteren Teil in ein<br />
sechseckiges übergeht. Dieses ist durch das Profil der zentralen Rippe gegeben, die aus<br />
der Klinge fliessend in den Griff übergeht. Am Griff sind keine Spuren einer Umkleidung<br />
erhalten und genauso kann nichts zur ursprünglichen Form des Knaufes ausgesagt werden.<br />
Der Klingenheft ist abgesetzt und hat eine Glockenform. Die Klinge hat einen rhombischen<br />
Querschnitt und ihre Spitze zeigt im Roentgenbild eine leicht abgerundete Form.<br />
Von der Scheide sind nur unscheinbare Bruchstücke der vorderen und hinteren Seite geblieben<br />
(Abb. 5: A, 5: E; Foto 3: A), ein Teil des Ortbandes bis zur Länge von 205 mm<br />
(Abb. 5: A; Foto 3: A) und die Halterung (Abb. 5: D). Diese mit der Gesamtlänge von 120<br />
mm bilden zwei kreisrunde Plättchen mit dem Durchmesser von 38 mm, die mit einem<br />
rechteckigen Bügel in Länge von 40 und Breite von 12 mm verbunden sind. Die zentrierten<br />
Öffnungen für die Nieten zum Befestigen haben einen Durchmesser von 4 mm.<br />
Die maximale Breite des unteren Teiles des Ortbandes ist 55 mm, die Länge von der<br />
Spitze bis zu den Basisknoten ist 60 mm. Das Ortband lässt bereits die seitlichen kreisrunden<br />
Medaillone vermissen, die zu seitlichen Knoten reduziert sind. Ihre Profilierung wird<br />
mit der Abgrenzung durch feine Rippchen erzielt (Abb. 5: A; Foto 3: B). Die Breite des<br />
Schwertes aus Lochenice ist z. B. mit dem Schwert aus dem Grab Hallstatt 994 (Kromer<br />
1959, 183, Taf. 202: lc) praktisch identisch. Die abgerundete Form des Ortbandes schliesst<br />
nicht den Durchgang des Scheidenendes durch seinen Gipfelpunkt aus.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 471<br />
0<br />
5 cm<br />
Abb. 5. Lochenice. Grabinventar 1/61: A – Schwert en face; B – seitliche Ansicht des Schwertes; C – verschmolztes<br />
Bruchstück des Bronzeblechs – Vorderteil der Schwertscheide; D – Halterung; E – eiserne<br />
Bruchstücke der Schwertscheide; F – Profil des unteren Teiles des Schwertes mit Scheide. — Obr. 5.<br />
Lochenice. Inventář hrobu 1/61: A – meč en face; B – boční pohled na meč; C – přepálený zlomek bronzového<br />
plechu – přední část mečové pochvy; D – závěsný můstek; E – železné zlomky pochvy meče;<br />
F – profil spodní části meče s pochvou.
472<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
0<br />
5 cm<br />
Abb. 6. Lochenice. Keramik aus dem Grab 1/61: A – Urne; B – Bruchstück der Stempelkeramik. — Obr. 6.<br />
Lochenice. Keramika z hrobu 1/61: A – popelnice; B – zlomek kolkované keramiky.<br />
In Anbetracht der oben aufgeführten Messwerte und der S–Form ihrer Ortbänder werden<br />
beide Schwerter zu den Schwertern von Osterhausens Typ Dürrnberg (Osterhaus<br />
1966, 19–21) gezählt. Die Verbreitung dieses Typs ist für das sogenannte Ostlatènegebiet<br />
charakteristisch.<br />
Dank dem aufgesetzten Ortband blieb bei dem Schwert aus Lochenice der untere Teil<br />
der Scheidenrückseite erhalten. Sie hat eine gebogene Form, die an beiden Seiten nach<br />
vorne ausbiegt ist und geht in Randfalzen über, die ursprünglich die Vorderseite hielten<br />
(Abb. 5: A, F; Foto 3: A). Ein Bestandteil des Verbindungssystems beider Scheidenteile<br />
ist offensichtlich auch das Bruchstück eines kleinen Eisenreifens, der an einem der<br />
Bruchstücke des hinteren Scheidenteiles des Schwertes erhalten blieb (Abb. 5: E).<br />
Der Vorderteil der Schwertscheide fehlt vollkommen. Jedoch bei der Konservierung<br />
wurden an der Vorderseite der Klinge zwei Stellen mit Bronzespuren gefunden und im<br />
Inhalt des Grabes wurde auch ein verschmolzenes Bronzeblech mit der Spur einer seitlichen<br />
Kerbe festgestellt (Abb. 5: C). Wir nehmen an, dass es sich um den Rest der demontierten<br />
Vorderseite der Scheide handelt, der durch die Glut deformiert wurde.<br />
Nach Analysen von J. Frána wurde dieser Teil aus ziemlich reinem Kupfer erzeugt,<br />
das überhaupt kein Blei enthielt. Mit dem Charakter ähnelt es der Zusammensetzung, die<br />
bei Funden vom Ende der Hallstatt– und dem Anfang der Latènezeit festgestellt wurde.<br />
Das Vorkommen bronzener Vorderteile von Schwertscheiden in der Frühlatènezeit<br />
wurde früher vor allem im Westlatènebereich angenommen (Osterhaus 1966, 20). Der<br />
Fund aus Dražičky (Filip 1956, 33, Abb. 6: 3; Michálek 1991, 187) war anfänglich in Böhmen<br />
isoliert. Jedoch schon der Fund in Veselí nad Lužnicí (Beneš – Sankot 1994) zeigte,<br />
dass die früher erwogene Absenz dieses Kulturphänomens in Böhmen sowohl das Ergebnis<br />
destruktiver, in Böhmen im Verlauf des 5. Jahrhunderts v. Chr. verbreiteter Rituale sein<br />
kann als auch ein Problem der richtigen Identifikation. Ein solches Beispiel ist auch der<br />
Fund aus Lochenice. Gleichzeitig darf auch nicht die Tatsache übergangen werden, dass<br />
das Vorkommen der mehrfach profilierten Basisknoten ein gemeinsames Zierelement der<br />
Lochenicer Schwertscheide und eines zweiten Schwertes dieser typologischen Gruppe,
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 473<br />
des Schwertes aus dem Grab Dürrnberg 18 (Penninger – Pauli 1972, 56–57, Taf. 17: 6)<br />
ist. Das Schwert vom Dürrnberg trägt an den Seiten des Ortbandes eine gravierte geometrische<br />
Verzierung in Form einer Reihe von Andreaskreuzen, die ein gemeinsames Element<br />
der künstlerischen Äusserungen beider benachbarter Bereiche repräsentiert. Aus dem böhmischen<br />
Milieu kann als Beispiel der Fund aus Libčice–Chýnov, Mittelböhmen, genannt<br />
werden (Sankot – Vojtěchovská <strong>2001</strong>, Fig. 18.6: 4).<br />
Die Urne (Abb. 6: A) ist handgearbeitet, ihre Oberfläche ist braun gefärbt. Das Gefäss<br />
ist 214 mm hoch. Die maximale Ausbauchung beträgt 250 mm, der Durchmesser des Randes<br />
195 mm, der Durchmesser des Bodens 105 mm.<br />
Es handelt sich um eine doppelkonische Form mit fliessendem S–Profil mit umgelegtem<br />
und nach aussen gezogenem Rand, einem kurzen durchgebogenen Hals und der<br />
maximalen Ausbauchung in der oberen Hälfte der Höhe. Im Siedlungsmaterial kann zwar<br />
die Entwicklung dieser Form seit dem Beginn der Stufe H D bis in jüngere Zeitabschnitte<br />
verfolgt werden, wie bereits A. Rybová erkannt hatte. Ihrer Meinung nach, verwendete<br />
man die S–förmig profilierten Topfformen auf Grund ihrer funktionellen Universalität,<br />
von der Hallstatt– bis zur Spälatènezeit (Rybová 1969, 378–379), jedoch ist in der Funeralkeramik<br />
der Schlesisch–Platenitzer Kultur diese Form noch vollkommen unbekannt.<br />
Analoge Elemente können aus den westböhmischen Funden angeführt werden, z.B. das<br />
Gefäss aus dem Brandgrab in Černíkov, Bezirk Strakonice, das von einem Gürtelhaken<br />
der Stufe LT A begleitet war (Jansová 1962, 312, Abb. 5: 1, 5). Aus dem österreichischen<br />
Gräberfeld vom Dürrnberg bei Hallein stammt eine keramische Form mit denselben formalen<br />
Zeichen (Penninger – Pauli 1972, 50, Taf. 9 B2), die zwischen dem mit der Certosa<br />
und Marzabotto Fibel datierten Kriegergrab 10/1 und dem Kriegergrab 10/2, das<br />
schon zur Stufe LT B gehört, gefunden wurde (Penninger – Pauli 1972, 49–50, Taf. 8–9).<br />
Im Inhalt des Grabes, wahrscheinlich in der Urne, wurde ein keramisches Bruchstück<br />
(„von einer Schüssel“) mit brauner Farbe gefunden (Abb. 6: B). Die Dicke der Scherbe beträgt<br />
9 mm. Ihre äussere geglättete Oberfläche schmückt ein Stempel in Form eines doppelten<br />
konzentrischen Kreises mit einem Durchmesser von 3 und 7 mm, vielleicht mit einem<br />
Anschluss an das bogenförmige Element der Verzierung. Es handelt sich um eines der<br />
grundlegenden und vollkommen üblichen Zierelemente der frühlatènezeitlichen Stempelkeramik.<br />
Ohne ein überflüssiges Suchen nach fremdländischen Analogien, wie sie auch in<br />
der Verzierung der Stempelkeramik aus dem Armorica–Gebiet gefunden werden könnten<br />
(Schwappach 1969), sind diese Motive der konzentrischen Kreise gerade im östlichen Bereich<br />
der La Tène–Kultur seit der Anfangsstufe vollkommen gebräuchlich (Schwappach<br />
1979). Nach A. Rybová ist dieser Typus der gestempelten Verzierung auf den frühlatènezeitlichen<br />
Schüsseln des sogenannten Braubacher Typs (Rybová 1969, 375) zwar häufig<br />
zu finden, jedoch im ostböhmischen Raum handelt es sich um einen einmaligen Fund,<br />
dessen nächste Analogie nur auf der frühlatènezeitlichen Fundstelle im Kataster der benachbarten<br />
Stadt Jaroměř (Vokolek – Sankot <strong>2001</strong>, Abb. 3: B) zu finden ist.<br />
5. BEGRÄBNISRITUS<br />
In beiden Fällen handelt es sich um Brandgräber. Die späthallstattzeitliche Bestattung 2/61<br />
befand sich in einer Urne, die mit einer Schüssel bedeckt war. Im frühlatènezeitlichen
474<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
Grab 1/61 wurde jedoch keine Schüssel zur Bedeckung der Urne gefunden. Hier könnte<br />
auch die Beobachtung von V. Šaldová (1971, 85) zutreffen, nach der dieser Brauch gerade<br />
an der Wende der Stufe H D nach LT A endete.<br />
Nach den erhaltenen Abdrücken zu schliessen (Foto 1; 2), war die Messerklinge im<br />
Grab 2/61 in eine Textilie eingepackt und an ihrer Oberfläche befanden sich Bruchstücke<br />
von Holz über die ganze Länge der unteren Seite. Deshalb kann angenommen werden,<br />
dass sie bei der Grablegung nicht durch die Glut des Scheiterhaufens berührt wurde.<br />
Bei dem Schwert im Grab 1/61 ist evident, dass es bewusst zu einem U verbogen wurde<br />
(Abb. 5: B). Es handelt sich zweifellos um ein rituelles Element, das bei einer ganzen<br />
Reihe böhmischer Funde bereits von J. Schránil (1928, 218) und ebenso von V. Šaldová<br />
(1971, 94) beobachtet wurde. Ein weiteres Ritualelement ist die absichtliche Demontage<br />
der Vorderseite der Schwertscheide, die im Gegensatz zu den übrigen Schwertteilen durch<br />
die Glut des Feuers ging. Ihr Relikt ist offensichtlich ein Stück verschmolzenen Bronzeblechs.<br />
Diese Situation würde eine ähnliche Praxis destruktiver Handlungen andeuten,<br />
wie wir sie auch bei dem Fund aus Veselí nad Lužnicí beobachten konnten (Beneš – Sankot<br />
1994).<br />
6. CHRONOLOGISCHE SCHLUSSFOLGERUNGEN<br />
Auf Grund typologischer Kriterien könnte erwogen werden, dass die Fibel aus dem Fundort<br />
VI, die S. Vencl (1967) publizierte, einen Beginn der Besiedlung des Lochenitzer Fundortes<br />
bereits in der Periode, die unmittelbar der Stufe H D3 voranging, andeuten kann.<br />
Die Bedeutung des Grabes 2/61 ist durch das gemeinsame Vorkommen sensibler chronologischer<br />
Elemente gegeben – der späthallstattzeitliche Fusszierfibel, die in die Stufe<br />
H D3 datiert wird (Mansfeld 1973, 71 ff.; Schaaff 1972, 182, Abb. 1) mit einer Serie begleitender<br />
keramischer Formen. Dadurch wird verlässlich ihre bereits früher erwogene<br />
identische Datierung bestätigt und vor allem gleichzeitig auch die Benutzungszeit der<br />
scharf profilierten Schüsseln. Letztere haben in einer Reihe von Fällen, die z.B. J. Bujna<br />
(1991) anführt, ihre Datierung auch in die nachfolgende Frühlatène–Periode zugelassen.<br />
Der eigentliche Beginn der La Tène–A–Periode ist aber im Fundstoff aus Lochenice bisher<br />
nicht belegt worden. Die morphologischen Zeichen des Inventars aus dem Grab 1/61 sind<br />
charakteristisch für das Ende der Stufe LT A, in die auch die verzierten Bronzescheiben<br />
aus dem unweit entfernten Fundort Jaroměř datiert werden (Kruta 1975, 25; Vokolek –<br />
Sankot <strong>2001</strong>).<br />
7. HISTORISCHE INTERPRETATION<br />
Bei der Auswertung der historischen Bedeutung der späthallstatt– und frühlatènezeitlichen<br />
Kulturentwicklung im Bereich des nordöstlichen Böhmen müssen wir auf J. Filips<br />
Erwägungen über die Entwicklung der Lausitzer Kultur in der Latènezeit zurückgreifen.<br />
Obwohl J. Filip davon ausging, daß die materielle Kultur der Flachgräberfelder der Stufen<br />
LT B1 – LT C1 in Böhmen und Schlesien den gleichen Ursprung hatte, hatte er doch<br />
treffend die Rolle des nordöstlichen Böhmen auch für die Anfangsperiode der Latènezeit
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 475<br />
beschrieben. Schon damals „war das nordöstliche Böhmen ein wichtiges Verbindungsgebiet<br />
zwischen dem schlesischen und mittelböhmischen Gebiet“, aus dem in das lokale<br />
Schlesisch–Platenitzer Milieu neue Kultureinflüsse aus dem Süden und Südosten strömten<br />
(Filip 1948).<br />
Dem hatte sich J. Waldhauser (1968, 432) angeschlossen, der im Zusammenhang mit<br />
seinem Beitrag zur Fibel von der Fundstelle VI die damaligen Angaben über die frühlatènezeitlichen<br />
Funde in Nordost–Böhmen und Schlesien zusammenfasste. Diese Angaben<br />
konnten vor allem in neuester Zeit wesentlich erweitert werden, sowohl durch die Auswertung<br />
älterer Funde aus Jíkev, Křinec und Jaroměř (Sedláčková – Waldhauser 1987, 154–156;<br />
Chytráček 1988, 53, 58; Vokolek – Sankot <strong>2001</strong>) als auch durch die Identifizierung neu entdeckter<br />
oder neu restaurierter Funde aus Křečkov (Sankot 1994, 36 ff.), Jíkev (Havlínová<br />
– Perlík – Sankot 1998, 212–213, Fig. 3: a, b) oder Kutná Hora–Karlov (Valentová – Sankot<br />
<strong>2001</strong>). Damit wird der Charakter des „Betriebes“ einer der wichtigsten Kommunikationen<br />
der Frühlatène–Periode, die heutige Schlesien und das nordöstliche Böhmen mit Mittel–<br />
und Südeuropa verband, präzisiert (Sankot 2000b). Die Konkretisierung dieser Kommunikationslinie<br />
bringt auch einen Beitrag zur Deutung des auffallend intensiven Vorkommens<br />
von Funden der Hallstatt– und Frühlatènezeit sowie der mediterranen Importe in den anliegenden<br />
Gebieten Schlesiens und in den an Schlesien anknüpfenden Regionen (Malinovski<br />
1971, 106; Bem. 27, 29–30; Wozniak 1981; Kimmig 1983, 43 ff., Abb. 34, 63; Gedl<br />
1991; Adam – Briquel – Gran–Aymerich – Ridgway – Strom – v. Hase 1992, 189 ff.; Binding<br />
1993; van den Boom 1995, 45 ff., rys. 7). Auf der anderen Seite erlauben die immer<br />
häufiger festgestellten Ähnlichkeiten neu bearbeiteter böhmischer Funde mit solchen aus<br />
Österreich und aus der Este–Kultur in Norditalien (Sankot 2000b) einen regen Betrieb auf<br />
der Verbindungslinie, die auf einer Nord–Süd–Achse von Norditalien (mit der etruskischen<br />
und der Este–Kultur) über Österreich, Böhmen und Polen in Richtung zu den baltischen<br />
Rohstoff–Ressorcen verlief (Filip 1936–1937, 129; Vokolek 1999, 17; Sankot 2000b).<br />
Die langanhaltende Unersetzlichkeit dieser Verbindung beruhte gewiss auf einer Langzeittradition,<br />
die auch neue unikate Funde im behandelten Raum, die in eine frühere Zeit<br />
datiert werden, erklärt. Als Beispiel dafür können u.a. auch die Ergebnisse der Ausgrabung<br />
der hallstattzeitlichen Siedlung in Poříčany, Bez. Nymburk (Čtverák 1986), dienen. Auf<br />
dieser Verbindungslinie konnten eben in die Schlesisch–Platenitzer Kultur schon in der<br />
älteren Periode H C Fibeln aus den Gebieten Südsloweniens und Norditalien importiert<br />
werden (Vokolek 1999, 15). Hier kann eine Bewegung in beiden Richtungen verfolgt werden,<br />
die u.a. auch Produkte aus Süd– sowie Westeuropa umfasste und über das östliche<br />
Böhmen in das mittlere Schlesien und das westliche Gross–Polen führte (Gedl 1991,<br />
56–73, 79). Die Funde von rohem oder teilweise verarbeitetem Bernstein in den Füllungen<br />
der Siedlungsobjekte in Poříčany (Čtverák 1986, 110 ff.) zeigen gleichzeitig Andeutungen<br />
weiterer materieller Gründe für den Betrieb dieser Kommunikation. Die Förderung<br />
des Bernsteins und die Organisation seines Transpots war zweifellos durch die intensive<br />
Nachfrage von seiten der kunsthandwerklichen Produktion hervorgerufen – sowohl im<br />
Mitteleuropa (Riek – Hundt 1962, 163–165; Kimmig – Gersbach 1971, 56–57; Pauli 1978,<br />
406–407; Sievers 1982, 44; Waldhauser 1996, 80 ff.; Sankot 2000a, 103–105) als auch<br />
vor allem im Mittelmeergebiet (Malinowski 1971, 103, Bem. 4–9). Wie der Fundstoff in<br />
Verucchio belegt, hatten vor allem die Etrusker eine Vorliebe für die Anwendung des<br />
Bernsteins zur Verzierung des Schmucks – auf dem Bügel von Fibeln, an Hals– und Gür-
476<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
telketten oder sogar auf keramischen Gefässen (Forte ed. 1994). Die Funde der mit Bernstein<br />
geschmückten Gegenstände sind oft in den Sammlungen der italienischen Museen<br />
vertreten, wie z. B. im Museo Civico in Bologna und stammen schon aus dem 9. Jahrhundert<br />
wie das Zepter aus dem Gräberfeld der I. Stufe der Villanova–Kultur in S. Vittale<br />
(Pincelli – Morigi Govi 1975), in anderen Fällen die Halsketten aus Benacci aus der<br />
1. Hälfte des 8. Jahrhunderts, die Verzierung der Fibelbügel aus Benacci Caprara aus der<br />
2. Hälfte des 8. bis zur 1. Hälfte des 7. Jahrhunderts, die Auslegungen der Fibelbügeln,<br />
Armringen und Halsketten aus Benacci aus der IV. Stufe usw. Dabei entspricht die Lage<br />
von Verucchio im Kontaktgebiet mit dem Gebiet der Este–Kultur (Forte ed. 1994, Tav. III)<br />
und die Lage der übrigen erwähnten Fundorte vollkommen dem angeführten Modell der<br />
Kommunikationsverbindungen. Ihrer Akzeptanz müssen nicht einmal die bekannten Probleme<br />
mit der genauen Bestimmung der Provenienz des sogenannten baltischen Bernsteins<br />
– Succinit, dessen Vorkommen in einem breiten Landstrich von der Ostküste Englands bis<br />
zur Mündung des Dnjepr bekannt ist (Kimmig – Gersbach 1971, 56–57; Malinowski 1971)<br />
im Wege stehen. In diesem Fall spricht auch nichts gegen eine Übernahme der Ansicht<br />
V. Čtveráks (1986, 112) zur die Existenz einer Nebentrasse der Bernsteinstrasse, die über<br />
das nordöstliche Böhmen verlief und die schon früher ausgesprochenen Ansichten ergänzt<br />
(siehe Kimmig – Gersbach 1971, Bem. 116; Malinowski 1971, Bem. 27 u.w.). Die oben<br />
erwähnten Ähnlichkeiten des Schwertes aus dem Grab 1/61 mit den Funden aus den österreichischen<br />
Gräberfeldern Dürrnberg und Hallstatt, die Verzierungselemente der Phaleren<br />
aus dem unweit gelegenen Jaroměř, die mit der Verzierung der Schwertscheide aus dem<br />
Grab Hallstatt 994 vergleichbar sind (Vokolek – Sankot <strong>2001</strong>) und die gemeinsamen Züge<br />
der hallstattzeitlichen Fibeln aus Lochenice mit Funden von norditalienischen Fundstellen<br />
passen sich in die oft festgestellten Analogien dieser erstmals in Böhmen hergestellten<br />
frühlatènezeitlichen Handwerksprodukte mit den Funden aus Österreich und Norditalien<br />
(Sankot 2000b), die auf einer länger andauernden Tradition der Kontakte beruhen, ein.<br />
Die Möglichkeiten der Handelskommunikationen und Materialtransporte wären für<br />
Böhmen dann vergleichbar mit der Situation am mittleren Rhein. S. Verger (1995, 457) präzisierte<br />
das Modell der Kulturentfaltung der dortigen frühlatènezeitlichen Gruppe Hochwald–Nahe<br />
mit ihren aristokratischen Gräbern der lokalen Herrscher, das auf den Möglichkeiten<br />
der Gewinnung von Rohstoffen (Eisen) basierte. Letztere waren ein interessantes<br />
Handelsprodukt für die norditalienischen Siedlungszentren und die Basis des Handels sowie<br />
des luxuriösen Lebensniveaus. Analog waren auch für Böhmen die Möglichkeiten der<br />
Handelskommunikation, der Förderung und der Materialtransporte (Chytráček 2000) die<br />
Basis des materiellen Niveaus und der sozialen Organisation, die die Bedingungen für die<br />
Entstehung der La Tène–Kultur schufen (Sankot 1999). Deshalb kann das frühlatènezeitliche<br />
Grab 1/61 aus Lochenice als Beispiel für das Funktionieren dieser Verbindung betrachtet<br />
werden, bei dem der Verstorbene, ausgerüstet mit Gegenständen fremder Provenienz,<br />
auf der einheimischen Nekropole der Schlesisch–Platenitzer Kultur bestattet wurde.<br />
Ein weiterer Beweis für die Bedeutung dieser angedeuteten Kommunikation liegt in der<br />
Langfristigkeit ihrer Nutzung – der Weg, der vom Ostrand Prags über die Furt am Zusammenfluss<br />
der Elbe und der Metuje bei Jaroměř in Richtung Schlesien verlief, wurde durch<br />
historische Angaben aus dem frühen Mittelalter über die ganze historische Epoche lang<br />
bestätigt (Vávra 1972).<br />
Deutsch von H. Marxová
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 477<br />
LITERATUR<br />
Adam, R. – Broquel, D. – Gran–Aymerich, J. – Ridgway, D. – Strom, I. – von Hase, F.–W. 1992: Die transalpinen<br />
Beziehungen. In: Die Etrusker und Europa, Paris, 180–195.<br />
Beneš, A. – Sankot, P. 1994: Der erste Flussfund einer frühlatènezeitlichen Schwertscheide in Böhmen —<br />
První říční nález časně laténské pochvy meče v Čechách, Archeologické rozhledy 46, 548–557.<br />
Binding, V. 1993: Studien zu den figürlichen Fibeln der Frühlatènezeit. Universitätsforschungen zur prähistorischen<br />
Archäologie Bd. 16. Bonn.<br />
Boom, H. van den 1995: Zjawisko antropomorfizacji w okresie halsztackim — The phenomenon of anthropomorphization<br />
during the Hallstatt period. In: Kultura pomorska i kultura grobów klosowych,<br />
Warszawa, 43–54.<br />
Bretz–Mahler, D. 1958: Catalogue des fibules de La Tène 1 du Musée de préhistoire d’Epernay, Bulletin<br />
de la société archéologique champenoise 51, 4–30.<br />
Bujna, J. 1991: Approach to the study of the Late Hallstatt and Early La Tène periods in Eastern parts of<br />
Central Europe: results from comparative classification of „Knickwandschale“, Antiquity 65, No.<br />
247, 368–375.<br />
Čtverák, V. 1986: A fortified settlement of late Hallstatt period at Poříčany (Central Bohemia). In: Archaeology<br />
in Bohemia 1981–1985, Prague, 109–114.<br />
Favret, P. M. 1936: Les nécropoles des Jogasses – Chouilly, Préhistoire V, 24–119.<br />
Filip, J. 1936–1937: Popelnicová pole a počátky železné doby v Čechách – Die Urnenfelder und die Anfänge<br />
der Eisenzeit in Böhmen. Praha.<br />
— 1948: Lužická kultura v době laténské – Lusatian Culture in the La Tène Period, Slavia Antiqua I,<br />
166–180.<br />
— 1956: Keltové ve střední Evropě – Die Kelten in Mitteleuropa. Praha.<br />
Forte, M. ed. 1994: Il dono delle Eliadi. Ambre e orificerie dei principi etruschi di Verucchio. Studi e documenti<br />
di archeologia 4. Rimini.<br />
Frey, O.–H. 1971: Fibeln vom westhallstättischen Typus aus dem Gebiet südlich der Alpen. Zum Problem<br />
der keltischen Wanderung. In: Oblatio. Raccolta di studi di Antichita et Arte in onore del Prof.<br />
Aristide Calderini, Como, 355–386.<br />
Gedl, M. 1991: Die Hallstatteinflüsse auf den polnischen Gebieten in der Früheisenzeit. Warszawa – Kraków.<br />
Havlínová, A. – Perlík, D. – Sankot, P. 1998: Integration of hydrogen plasma into the traditional conservation<br />
process of metal. In: W. Mourey – L. Robbiola (ed.), Metal 98. Proceedings of the International<br />
conference on metals conservation, Draguignan, 209–214.<br />
Holodňák, P. 1993: Gegenstände aus Metall, Knochen, Glas, Stein, Ton und anderem Material. In: J. Waldhauser<br />
(ed.), Die hallstatt– und latènezeitliche Siedlung mit Gräberfeld bei Radovesice in Böhmen<br />
II, Teplice, 69–85.<br />
Chytráček, M. 1988: Le char laténien – deux roues en Bohême, Etudes celtiques XXV, 15–58.<br />
— 2000: Die Vorkommen metallener Rohstoffe und die Besiedlung Westböhmens in der Hallstatt– und<br />
Frühlatènezeit. In: Archäolog. Arbeitsgemeinschaft Ostabayern/West– u. Südböhmen, 9. Treffen in<br />
Neukirchen b. Hl. Blut 1999, Rahden, 80–101.<br />
Jansová, L. 1962: Konec jihočeských mohyl doby laténské – Das Ende der latènezeitlichen Hügelgräber<br />
in Südböhmen, Památky archeologické 53, 306–330.<br />
Joffroy, R. 1955: Les fibules – fausse corde – bouclettes du Hallstattien final, Bulletin de la société préhistorique<br />
franc‚aise LII, 453–461.<br />
Kimmig, W. 1983: Die griechische Kolonisation im westlichen Mittelmeergebiet und ihre Wirkung an die<br />
Landschaften des westlichen Mitteleuropa, Jahrbuch des RGZM 30, 5–78.<br />
Kimmig, W. – Gersbach, E. 1971: Die Grabungen auf der Heuneburg 1966–1969, Germania 49, 21–91.<br />
Kromer, K. 1959: Das Gräberfeld von Hallstatt. Firenze.<br />
Kruta, V. 1975: L’art celtique en Bohême. Paris.<br />
Malinowski, T. 1971: Über den Bernsteinhandel zwischen den südöstlichen baltischen Ufergebieten und<br />
dem Süden Europas in der frühen Eisenzeit, Prähistorische Zeitschrift 46, 102–110.<br />
Mansfeld, G. 1973: Die Fibeln der Heuneburg 1950–1970. Römisch–germanische Forschungen 33. Berlin.<br />
Michálek, J. 1991: La tombe princière de Chlum. In: Les Celtes, Milano, 186–187.
478<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A. 1984: Opevnění pozdně halštatského a časně laténského hradiště<br />
Závist – Fortification of the Late Hallstatt and Early La Tène Stronhold of Závist, Památky archeologické<br />
75, 331–444.<br />
Neugebauer, J. W. – Ramsl, P. C. 1998: Die frühlatènezeitliche birituelle Nekropole von Pottenbrunn (Landeshauptstadt<br />
St. Pölten, NÖ). In: F. Müller (ed.), Münsingen–Rain, ein Markstein der keltischen<br />
Archäologie, Bern, 255–264.<br />
Osterhaus, O. 1966: Die Bewaffnung der Kelten zur Frühlatènezeit in der Zone nördlich der Alpen. Dissertation.<br />
Marburg.<br />
Pauli, L. 1978: Der Dürrnberg bei Hallein III. Die Auswertung der Funde. München.<br />
Penninger, E. – Pauli, L. 1972: Der Dürrnberg bei Hallein I. München.<br />
Pincelli, R. – Morigi Govi, C. 1975: La necropoli villanoviana di San Vitale II. Bologna.<br />
Pleiner, R. – Rybová, A. ed. 1978: Pravěké dějiny Čech – Urzeitliche Geschichte Böhmens. Praha.<br />
Riek, G. – Hundt, H.–J. 1962: Der Hochmichele. Ein Fürstengrabhügel der späten Hallstattzeit bei der<br />
Heuneburg. Römisch–germanische Forschungen 25. Berlin.<br />
Rózycka, T. 1960: Wyroby żelazne kultury lużyckiej i pomorskiej na Śląsku, Silesia Antiqua II, 49–100.<br />
Rybová, A. 1969: Keramika na rovinných osadách východních Čech v době laténské – Die Keramik der latènezeitlichen<br />
Niederungssiedlungen Ostböhmens, Památky archeologické 60, 367–442.<br />
Šaldová, V. 1971: Pozdně halštatské ploché hroby v západních Čechách a jejich vztah k současným mohylám<br />
(Pohřebiště Nynice a Žákava–Sváreč) – Die westböhmischen späthallstattzeitlichen Brandgräber<br />
und ihre Beziehung zu den zeitgleichen westböhmischen Hügelgräbern (Das Gräberfeld Nynice<br />
und Žákava – Sváreč), Památky archeologické 62, 1–134.<br />
Sankot, P. 1994: Decorated La Tène single–edged knives in Bohemia. New aspects of Early La Tène Art,<br />
Památky archeologické 85, 35–58.<br />
— 1999: Les tombes de guerriers du début de La Tène en Bohême. In: Actes du colloque: Elites guerriers<br />
en Europe barbare, Paris – Saint–Germain–en–Laye, im Druck.<br />
— 2000a: Zum Problem der Verzierungen organischen Ursprungs der Späthallstatt– und Frühlatènezeit<br />
in Böhmen. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West– und Südböhmen, 9. Treffen<br />
in Neukirchen b. Hl. Blut 1999, Rahden, 102–113.<br />
— 2000b: Eisenzeitliches Kunsthandwerk als Spiegel von Fernkontakten. In: Akten der Tagung „Fernkontakte“<br />
in Liblice, im Druck.<br />
Sankot, P. – Vojtěchovská, I. <strong>2001</strong>: Un dépôt des objets en métal et en os du début de La Tène – Libčice–Chýnov.<br />
In: Actes du XVIIIe Colloque de l’AFEAF. Winchester 1994, Sheffield, 312–321.<br />
Sedláčková, H. – Waldhauser, J. 1987: Laténská pohřebiště ve středním Polabí, okr. Nymburk – Latènezeitliche<br />
Gräberfelder in dem mittleren Elbegebiet, Bez. Nymburk. Památky archeologické 78, 134–240.<br />
Schaaff, U. 1972: Bemerkungen zum Übergang von der Späthallstatt– zur Frülatènezeit, Hamburger Beiträge<br />
II/2, 181–213.<br />
Schránil, J. 1928: Vorgeschichte Böhmens und Mährens. Berlin – Leipzig.<br />
Schwappach, F. 1969: Stempelverzierte Keramik von Armorica, Fundberichte aus Hessen – Beiheft 1, 213–287.<br />
— 1979: Zur Chronologie der östlichen Frühlatènekeramik. Bad Bramstedt.<br />
Sievers, S. 1982: Die mitteleuropäischen Hallstattdolche. Prähistorische Bronzefunde VI/6. München.<br />
Soudská, E. 1994: Die Anfänge der keltischen Zivilisation in Böhmen. Das Gräberfeld Manětín–Hrádek.<br />
Praha.<br />
Valentová, J. – Sankot, P. 2000: Fund der frühlatènezeitlichen Fibel in Kutná Hora–Karlov, Bez. Kutná Hora<br />
– Nález časně laténské spony v Kutné Hoře–Karlově, Sborník M. Buchvaldka, Most, im Druck.<br />
Vávra, I. 1972: Polská cesta – Der polnische oder glatzer Weg, Historická geografie 8, 3–30.<br />
Vencl, S. 1967: Pozdně halštatská spona z Lochenic, okr. Hradec Králové – Eine späthallstattzeitliche Fibel<br />
aus Lochenice, Krs. Hradec Králové, Archeologické rozhledy 19, 240.<br />
Verger, S. 1995: De Vix à Weiskirchen. La transformation des rites funéraires aristocratiques en Gaule du Nord<br />
et de l’Est au Ve siècle avant J.–C. Mélanges de l’Ecole française de Rome, Antiquité 107, 335–458.<br />
Vokolek, V. 1973: Lochenice, okr. Hradec Králové. In: Výzkumy v Čechách 1970, Praha, 68–71.<br />
— 1990: Přehled nalezišť na katastru obce – Übersicht über die Fundstellen auf dem Kataster der Gemeinde<br />
Lochenice. In: Lochenice – z archeologických výzkumů na katastru obce. Praehistorica XVI,<br />
Praha, 153–159.<br />
— 1993: Počátky osídlení východních Čech – The origins of settlement of East Bohemia. Hradec Králové.<br />
— 1999: Východočeská halštatská pohřebiště – The Hallstatt period cemeteries in Eastern Bohemia.<br />
Pardubice.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 479<br />
Vokolek, V. – Sankot, P. <strong>2001</strong>: Ein neuer Blick auf den frühlatènezeitlichen Fund in Jaroměř, Archeologické<br />
rozhledy 53, 236–255.<br />
Waldhauser, J. 1968: Příspěvek k datování spony z Lochenic – Ein Beitrag zur Datierung der Fibel aus<br />
Lochenice, Archeologické rozhledy 20, 430–433.<br />
— 1977: Keltské sídliště u Radovesic v severních Čechách. Přehled výzkumů a stav hodnocení – Die keltische<br />
Besiedlung bei Radovesice, Bez. Teplice in Nordwestböhmen. Übersicht der Ausgrabungen<br />
und Stand der Auswertung, Archeologické rozhledy 29, 144–177.<br />
— 1996: Gold und Bernstein der Hallstatt– und Latènezeit in Böhmen und ihre Kontakte zum „Bernsteinstrasse“<br />
auf Grund der Mobilität. In: Kontakte längst der Bernsteinstrasse (zwischen Caput<br />
Adriae und den Ostseegebieten) in der Zeit um Christigeburt, Kraków, 77–95.<br />
Wozniak, Z. 1981: Zu Datierungsfragen des Endes der Lausitzer Kultur, Beiträge zur Ur– und Frühgeschichte<br />
I, 587–599.<br />
Zürn, H. – Herrmann, H. V. 1966: Der „Grafenbühl“ auf der Markung Asperg, Kr. Ludwigsburg. Ein Fürstengrabhügel<br />
der späten Hallstattzeit, Germania 44, 74–102.<br />
Zürn, H. 1987: Hallstattzeitliche Grabfunde in Württemberg und Hohenzollern. Stuttgart.<br />
DVA ŽÁROVÉ HROBY STUPNĚ H D3 A LT A Z LOCHENIC,<br />
OKR. HRADEC KRÁLOVÉ<br />
Zhodnocení dvou žárových hrobů z Lochenic, dokládajících způsob pohřbívání v pozdně halštatském<br />
a časně laténském období na lokalitě, úzce souvisí se starším, v Čechách původně izolovaným<br />
nálezem pozdně halštatské spony. Při její publikaci otevřel S. Vencl (1967) otázku možné souvislosti<br />
s pravěkou komunikací. Tomu odpovídá i cizorodý charakter kovového inventáře odkrytých pohřbů,<br />
nacházející své analogie pouze v oblastech jižně a jihozápadně od severovýchodních Čech, i celkový<br />
kontext ostatních výjimečných nálezů pozdně halštatského a časně laténského období v severovýchodních<br />
Čechách. Ty nesporně souvisí s komunikačním spojem na trase, odpovídající historicky<br />
známé tzv. polské či kladské cestě. V pozdně halštatském a časně laténském období spočíval její význam<br />
nejen ve spojení středních a severovýchodních Čech, ale i v roli součásti celkového komunikačního<br />
systému, spojujícího jižní Evropu s evropským severem, možná jako jedna z větví tzv. jantarové<br />
stezky. To pomáhá vysvětlit nejen důvody neobvyklého výskytu řady halštatských a časně<br />
laténských nálezů v severovýchodní části Čech, ale i bohatství jižních importů na území Slezska<br />
v tomto období.<br />
VÍT VOKOLEK, Muzeum východních Čech, Opletalova 334, 500 01 Hradec Králové<br />
P<strong>AV</strong>EL SANKOT, Středočeské muzeum, zámek čp. 1, 252 63 Roztoky u Prahy; e-mail: smr@smr.anet.cz
480<br />
VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ...<br />
BEURTEILUNG DES TEXTILFRAGMENTES AUF DEM MESSER AUS DEM BRANDGRAB<br />
LOCHENICE 2/61. Auf beiden Seiten des Eisenmessers sind an zwei Stellen Spuren von Textilien<br />
sichtbar. Dabei wird auf einer Seite offensichtlich, dass die Textilschicht sich unter der Holzschicht<br />
der Scheide befand. Die Abmessungen dieser Stellen sind 13 x 11 mm und 21 x 13 mm. Das Textilfragment<br />
ist sehr schlecht erhalten (Foto 1: C; Foto 2): die einzelnen Fäden sind nicht erkennbar<br />
und auch nicht die Art der Verflechtung. Deshalb können keine Angaben gemacht werden, die diese<br />
Textilie näher charakterisieren könnten. Das Textilfragment kann als wahrscheinliches Relikt einer<br />
Stoffumwicklung des Messers oder eines Futterstoffes der Holzscheide betrachtet werden.<br />
Helena Březinová<br />
BESTIMMUNG DES ANTHROPOLOGISCHEN MATERIALS AUS DEM BRANDGRAB 1/61<br />
IN LOCHENICE. Erhalten geblieben sind einige kleine bis mittelgrosse Bruchstücke (9 Gr.) vollkommen<br />
verbrannter menschlicher Knochen. Unter ihnen kann der Teil eines Schädels aus dem Bereich<br />
des Stirngrübchens (höchstwahrscheinlich die mittelgeräumige grazile Basis des Jochbeinausläufers,<br />
eine leicht athrophische Struktur der Gelenkfläche) und der Teil des Unterkiefers im Bereich<br />
des dritten Backenzahnes (klein, die Alveole ohne Zeichen einer Obliteration, jedoch mit athrophischer<br />
Struktur). Die weiteren Fragmente sind meistens dünnwandige Kompakten der Röhrenknochen<br />
mit sichtbaren Anzeichen von Athrophie in der Knochenstruktur und auch an der Oberfläche.<br />
Bestimmung: eine unscheinbare Menge von Relikten einer älteren Person (Altersstufe matururs)<br />
vielleicht mit grazilem oder kleinerem Körperbau.<br />
Jaromír Chochol<br />
BESTIMMUNG DER ERHALTENEN HOLZABDRÜCKE. Abdruck der anatomischen Struktur<br />
des Holzes in Korrosionsprodukten an der Oberfläche des Messers in der Fläche eines radialen<br />
Schnittes/Bruches: Laubholz, sichtbar sind zwei Fälle des Trachealbruches mit sprossenartiger Perforation,<br />
im besser erhaltenen Fall sind 13 Lamellen erhalten (es handelt sich nur um einen Teil der<br />
Perforation), ansonsten ist das Bild unklar.<br />
Bestimmung: Betulaceae: Erle oder Birke (Alnus vel Betula). Eine nähere Unterscheidung ermöglicht<br />
der Fund nicht.<br />
Josef Kyncl
481–498<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 481<br />
Odlesňování východočeské nížiny v posledních<br />
dvou tisíciletích: Interpretace pyloanalytického<br />
záznamu z olšiny Na bahně, okr. Hradec Králové<br />
Deforestation of East–Bohemian lowland during<br />
the last two millennia: Interpretation of pollen record<br />
from the site „Na bahně“, Hradec Králové district<br />
Jaromír Beneš – Petr Pokorný<br />
Článek prezentuje výsledky pylové analýzy východočeské nížinné lokality Na bahně u Hradce Králové ve<br />
srovnání s analýzou rozsáhlého souboru archeologických záznamů z velké oblasti východních Čech. Radiokarbonové<br />
datování umožnilo synchronizaci výsledků pylové analýzy s vývojem osídlení od mladší doby<br />
železné (doby laténské) do současnosti. Křivky rozsahu osídlení a průměrného zastoupení antropogenních<br />
indikátorů vzájemně korespondují. Poprvé se tak pro území České republiky podařilo prokázat úbytek lidského<br />
tlaku na krajinu v době stěhování národů. V průběhu raného a především počátkem vrcholného středověku<br />
naopak dochází k výrazné synatropizaci krajiny a během novověku k postupné její proměně až po<br />
současný stav.<br />
východní Čechy – pylová analýza – osídlení – doba železná – středověk<br />
This article presents the results of pollen analyses at the East Bohemian lowland site of Na bahně near<br />
Hradec Králové, in comparison with analyses of the extensive archaeological assemblages from a wide<br />
area in eastern Bohemia. Radiocarbon dating has made it possible to synchronise the results of pollen<br />
analyses with settlement evolution from the later Iron Age (La Tène period) to the present. The curves of<br />
settlement extent and the average representation of anthropogenic indicators mutually correspond. For<br />
the first time in the Czech Republic, it has thus been possible to demonstrate the decrease in human impact<br />
on the landscape during the Migration Period. During the Early and (in particular) the High Middle<br />
Ages, on the hand, the pronounced synatrophisation of the landscape is clear, while during the<br />
Modern period there is a gradual transformation to the present situation.<br />
East Bohemia – pollen analysis – settlement activity – Iron Age – Middle Age – human impact<br />
ÚVOD<br />
Východočeská nížina patří z velké části k tzv. klasické sídelní oblasti s víceméně kontinuálním<br />
osídlením od neolitu do současnosti (Pleiner et al. 1978; Neustupný ed. 1998; Beneš<br />
– Zvelebil 1999). Paleoekologická data, využitelná pro archeologii a dějiny osídlení,<br />
jsou zde dosud vzácná. Jejich získávání je limitováno na jedné straně nedostatkem vhodných<br />
pilotních lokalit, na straně druhé dosud nedostatečným rozvojem specializovaného bádání,<br />
které by se problému hlouběji věnovalo. Výjimkou bylo dosud pouze studium organických<br />
půdních horizontů z několika lokalit mezi Labem a jeho pravobřežními přítoky<br />
Úpou, Orlicí a Loučnou, provedené za účelem rekonstrukce skladby původních lesních porostů<br />
(Mikyška 1956; 1963). Projekt paleoekologického výzkumu lokality Na bahně (k. ú.
482<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
Obr. 1. Mapa Čech s vyznačením postupu raně středověkého osídlení a s pozicí studované oblasti. Podle<br />
J. Slámy (1967), v oblasti Hradce Králové stav aktualizován autory. 1 – místa nejstaršího raně středověkého<br />
osídlení, 2 – kolonizace do poloviny 10. století, 3 – kolonizace do poloviny 11. století, 4 – horské<br />
a podhorské oblasti. — Fig. 1. Map of Bohemia showing the Early Medieval occupation and position of<br />
the study area. After J. Sláma (1967). 1 – regions with the oldiest Early Medieval settlements, 2 – the regions<br />
occupated until the second half of 10th century, 3 – the regions occupated until the second half<br />
of 11th century, 4 – the upland and mountain regions.<br />
Běleč, východně od Hradce Králové) problém částečně řeší, alespoň pro nejmladší období<br />
holocénu a určitě jen jako vstupní impuls pro hlubší rozvinutí problematiky. Výzkumné práce<br />
se zde rozběhly v roce 1997 v rámci botanického studia vývoje zdejšího mokřadu (jehož<br />
výstupem jsou zvláštní studie – Pokorný a kol. 2000; Klimeš a kol. 2000). Data získaná<br />
pyloanalytickým studiem profilu jsou však pozoruhodná rovněž z hlediska archeologie.<br />
Pro oblast východočeské nížiny poprvé ve větším rozsahu poskytují informace o vývoji<br />
člověkem ovlivněné vegetace v časovém intervalu od mladšího úseku doby železné až do<br />
současnosti, a to navíc v relativně vysokém chronologickém rozlišení. Hlavním ukazatelem<br />
míry antropického vlivu na krajinu jsou kromě výskytu antropogenních indikátorů také<br />
změny ve složení pylového spektra dřevin. V kombinaci s údaji o rozsahu osídlení<br />
v pravěku až novověku lze tak stanovit poměrně objektivní obraz procesu odlesňování<br />
a synantropizace příslušné části východočeského regionu v posledních zhruba 2500 letech.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 483<br />
CHARAKTERISTIKA LOKALITY<br />
A METODY PALEOEKOLOGICKÉHO STUDIA<br />
Přírodní rezervace Na bahně leží poblíž vsi Běleč, asi 8 kilometrů východně od Hradce Králové (50° 12’ S,<br />
15° 58’ V; obr. 1). Lokalita je situována v nadmořské výšce 240 m, podloží tvoří turonské slíny, lokálně<br />
překryté kyselými terasovými štěrkopísky. V současné době zde nacházíme olšinu rostoucí na místě zazemněného<br />
meandru řeky Orlice přímo pod nejmladší terasou (obr. 3). Mokřad o rozloze cca 1 ha je sycen<br />
silnými prameny podzemní vody. Proto zde nedošlo, jako v případě mnoha jiných olšin, k mineralizaci<br />
sedimentu, ale naopak k nárůstu humolitu do mocnosti až 5 metrů. Potenciální přirozená vegetace<br />
v širším okolí lokality zahrnuje mozaiku dubohabrových hájů (Melampyro nemorosi–Quercetum), kyselých<br />
doubrav (Molinio arundinaceae–Quercetum a Vaccinio vitis–idaeae–Quercetum) a nížinných typů<br />
kyselých bučin a jedlin (Luzulo–Fagetum). Tato vegetace je v širším okolí lokality dodnes částečně dochována<br />
(Neuhäuslová a kol. 1998), i když většina rozlohy přilehlých teras je v současnosti kryta intenzivně<br />
využívanými zemědělskými plochami. Celou vlastní širokou nivu Orlice potenciálně pokrývají<br />
lužní lesy (Querco–Ulmetum) v komplexu s vrbinami (Salicetum triandrae).<br />
Pětimetrový profil v centru zazemněného slepého ramene (označený jako „B1“) byl odebrán vrtákem<br />
ruského typu za účelem provedení několika druhů analýz. Vedle hlavní užité metody – pylové analýzy –<br />
byl učiněn rozbor také dalších mikrofosílií, rostlinných makrozbytků a litostratigrafických charakteristik.<br />
Pylové analýzy byly provedeny standardním způsobem (Troel–Smith 1955; Aaby – Berglund 1986). Vzorky<br />
byly připraveny acetolyzační metodou, v hlubších částech profilu s převážně minerálním charakterem<br />
bylo k preparaci užito také koncentrované kyseliny fluorovodíkové (Moore a kol. 1991). V každém vzorku<br />
bylo určeno vždy alespoň 1500 pylových zrn. Na základě studia rostlinných makrozbytků a porovnání<br />
jeho výsledků s výsledky pylové analýzy byly rozlišeny lokální a regionální elementy pylového spektra<br />
(podrobný popis metody viz Pokorný a kol. 2000). Vzhledem k účelu studia byl procentuální pylový diagram<br />
sestaven pouze z regionálních pylových typů. V rámci pylového diagramu bylo rozlišeno celkem 5<br />
biozón (označených NBR–1 až NBR–5), které dovolují zpřehlednění dat za účelem korelace s archeologickým<br />
záznamem. Z profilu byly rovněž odebrány 3 vzorky dřeva z nadzemních orgánů olše lepkavé za<br />
účelem radiokarbonového datování, jehož výsledky shrnuje tabulka 1. Vzorky byly datovány v laboratoři<br />
Ústavu kvartérní geologie (Kvartärgeologiska Avdelningen Geology) v Lundu. Absolutní časové hranice<br />
zón diferencovaných na biostratigrafickém základě byly odhadnuty lineární interpolací z těchto tří radiokarbonových<br />
dat.<br />
Laboratorní č. Poloha v profilu Změřené datum 14 C Kalibrované datum Metoda<br />
LuA–4528 110–112 cm 890 ± 90 BP AD 1168 AMS<br />
Lu–4529 330 cm 1440 ± 70 BP AD 635 konvenční<br />
LuA–4551 450 cm 2020 ± 110 BP BC 2 AMS<br />
Tabulka 1. Radiokarbonová data z lokality Na bahně. — Tab. 1. Radiocarbon dates for the „Na bahně“<br />
pollen profile.<br />
OBRAZ REGIONÁLNÍHO VÝVOJE VEGETACE<br />
PODLE VÝSLEDKŮ PYLOVÝCH ANALÝZ<br />
V této části uvádíme základní charakteristiky jednotlivých zón regionálního pylového diagramu,<br />
resp. charakteristiky těch pozorovaných jevů a procesů, které jsou relevantní k diskusi<br />
dějin osídlení od mladší doby železné po současnost. V této souvislosti se vynořuje<br />
otázka, jak velké okolní území naše regionální pylové spektrum vlastně reprezentuje. Odpověď<br />
na otázku ovšem těžko může být jednoznačná a z velké části stojí na pouhém odhadu<br />
provedeném na základě empirické zkušenosti s různými typy uloženin a s výsledky
484<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
recentních srovnávacích studií (diskuse k této problematice viz Pokorný <strong>2001</strong>). S tímto<br />
upozorněním můžeme konstatovat, že náš pylový diagram (obr. 2) reprezentuje vývoj vegetace<br />
v okruhu několika málo kilometrů, i když určitý odraz v pylovém spektru mohou<br />
nalézt i významnější jevy a události ze vzdálenějšího okolí, například z podhůří nedalekých<br />
Orlických hor a z městské aglomerace Hradce (Králové).<br />
Zóna NBR 1 je ohraničena roky 160 př. n. l. (cal. BC) a 450 našeho letopočtu (cal AD –<br />
v této kalibrované formě uvádíme radiokarbonová data také v dalším textu), archeologicky<br />
tedy spadá do mladší doby laténské a doby římské. Zóna, zvlášť její druhá část, je charakterizována<br />
pouze mírným antropickým vlivem na vegetaci. Charakter regionální vegetace<br />
na dolním toku Orlice můžeme pro příslušnou dobu rekonstruovat takto: Dominantními<br />
dřevinami v říčním aluviu byly jilm, javor, jasan, lípa a dub. Převládaly zde tedy porosty<br />
tvrdého luhu. Terasy nad aluviem byly kryty dubohabrovými háji pravděpodobně s příměsí<br />
borovice a kyselými bory s hojným vřesovým podrostem. Je pravděpodobné, že značné<br />
zastoupení vřesu bylo podmíněno vlivem lesní pastvy. Za zmínku stojí také mimořádně<br />
vysoké relativní zastoupení habru, které vyplývá ze srovnání s výsledky pylových analýz<br />
z jiných oblastí České republiky (včetně nížinných). Habr je schopen dobře odolávat tlaku<br />
lesní pastvy i oklestu, a je proto považován za dřevinu favorizovanou tímto typem hospodaření<br />
(Ralska–Jasiewiczowa 1964). Ve výše položených pahorkatinách (především<br />
v jižní části území) byly značně rozšířeny bučiny a jedlobučiny, i když buk a jedle se pravděpodobně<br />
vyskytovaly i jako příměs v dubohabrových hájích. Primární a sekundární antropogenní<br />
indikátory (typ pšenice – Triticum typ, pelyněk – Artemisia, jitrocel kopinatý<br />
– Plantago lanceolata, trávy – Poaceae, typ konopě/chmel – Cannabis/Humulus) dosahují<br />
relativně nízkých hodnot, víceméně kontinuální křivky však ukazují na trvalou přítomnost<br />
člověka v tehdejší krajině. Pozoruhodné jsou ale vysoké hodnoty mikroskopických<br />
uhlíků v průběhu celé zóny. Uhlíky vykazují vysoké hodnoty dokonce i ve srovnání s nejmladšími<br />
zónami, což lze interpretovat jako stopu po záměrném využívání ohně v zemědělském<br />
systému doby železné. Křivka uhlíků je ostře oddělena od následující zóny NBR 2.<br />
Není vyloučeno, a pyloanalytická data by tomu nasvědčovala, že žďáření mělo za následek<br />
expanzi borovice v původně dubohabrových lesích. Po vypálení humusové vrstvy na<br />
půdách štěrkopískových teras se mohly takové porosty stabilizovat v tzv. požárový klimax<br />
a v podrostu mohl expandovat vřes. Podobná lesní společenstva jsou pak zpětně náchylná<br />
požárům.<br />
Zóna NBR 2 je ohraničena roky 450 a 800 n. l., zahrnuje tedy dobu stěhování národů<br />
a starší etapu doby hradištní. Tuto zónu charakterizuje úbytek antropogenních indikátorů<br />
ve starší polovině zóny, zatímco křivky dřevin vykazují opačný trend odrážející určitou<br />
fázi regenerace přirozeného lesa. V nejmarkantnější podobě je to případ křivek náročného<br />
jilmu a jasanu. V druhé polovině zóny naopak registrujeme určité ukazatele destrukce<br />
aluviálních porostů, není však jasné, zda jde o výsledek přímé lidské činnosti nebo ničivý<br />
vliv zvýšené povodňové aktivity. Je také možné, že nejprve docházelo k mýcení lesních<br />
porostů a rozvoji pastevního hospodářství, teprve v druhé fázi k zakládání polních<br />
kultur (srov. synchronní růst křivek pelyňku (Artemisia) a jitrocele kopinatého (Plantago<br />
lanceolata), vůči němu ovšem stojí metachronní nárůst primárních antropogenních indikátorů<br />
– obilovin). Uzavřená křivka klimaticky náročného jmelí (Viscum) může indikovat<br />
určitou fázi klimatického optima ve starší době hradištní.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 485<br />
Obr. 2. Regionální pylový diagram lokality Na bahně. — Fig. 2. Pollen diagram from investigated site. Only regional pollen types included.
486<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
Obr. 3. Vojenský letecký snímek oblasti mezi obcemi Běleč (vpravo) a Třebechovicemi pod Orebem z roku<br />
1991. Bílá šipka označuje místo odběru pylového profilu v roce 1997. — Fig. 3. The military aerial picture<br />
of the area between the village of Běleč and town of Třebechovice pod Orebem from the year 1991.<br />
Arrow indicates the position of the pollen site Na bahně, sampled in the year 1997.<br />
V zóně NBR 3, datované do let 800 až 1100 n. l., lze jasně sledovat pravidelně se zvyšující<br />
antropický tlak, a to ve formě poklesu křivek mnoha dřevin – zejména druhů tvořících<br />
společenstva tvrdého luhu. Naopak rostou hodnoty borovice, která je následkem lidského<br />
působení favorizována. (Zde pravděpodobně můžeme sledovat počátek většího rozšíření<br />
kyselých borů na rozsáhlých říčních terasách.) Zároveň se změnami ve struktuře lesního<br />
krytu roste zastoupení všech bylinných antropogenních indikátorů, primárních i sekundárních.<br />
Registrujeme také nástup uzavřené křivky žita (Secale cereale), který indikuje počátek<br />
jeho záměrného pěstování (ojedinělé starší nálezy lze interpretovat spíše jako odraz plevelného<br />
výskytu žita v jiných obilných kulturách – přehled této problematiky viz Behre<br />
1992).<br />
Zóna NBR 4 je datována od roku 1100 n. l. do cca 1600 n. l. Počátek období je charakterizován<br />
strmým pádem křivek mnoha druhů dřevin jako jsou jilm, jasan a lípa, a to někdy<br />
až ke kvantitě nulové, což lze vysvětlit destrukcí původního lesního krytu v celém je-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 487<br />
Obr. 4. Kolmý vojenský letecký snímek oblasti mezi obcemi Běleč (vpravo) a Třebechovicemi pod Orebem<br />
z roku 1937. Bílá šipka označuje místo odběru pyloanalytického profilu. — Fig. 4. Military aerial picture of<br />
the area between Běleč village of and Třebechovice town in the year 1937. Arrow indicates the position of<br />
the pollen site Na bahně.<br />
ho rozsahu. Tento jev je odrazem náhlé proměny stanovišť tvrdého luhu v aluviální pastevní<br />
a kosené louky (viz situace na obr. 3 a 4). Synchronní a neméně katastrofický úbytek<br />
habru je výsledkem nástupu intenzivního obilnářství na terasách a vůbec v polohách<br />
mimo vlastní nivu. Naopak stoupající křivku smrku lze interpretovat jako projev postupného<br />
nahrazování člověkem vyhledávaného buku v prostředí přilehlých pahorkatin. Příčiny<br />
pozvolného růstu křivky dubu jsou těžko interpretovatelné, může však jít o důsledek<br />
lokálního nadhodnocení (dub ovšem v podobě makrozbytků nalezen nebyl), či záměrného<br />
šetření dubových porostů za účelem produkce žaludů potřebných pro lesní pastvu (Nožička<br />
1957). Intenzivní zemědělská činnost v zóně NBR 4 je patrná především ze značného<br />
nárůstu křivky žita. S jeho pěstováním zřejmě souvisí i vysoké hodnoty chrpy modráku,<br />
odrážející četnost tohoto plevele v ozimých obilných kulturách (Behre 1981). Chrpa modrák<br />
je obecně dobrým indikátorem vrcholně středověkého zemědělství, její výskyt zřejmě<br />
souvisí s nástupem těžkého pluhu schopného účinně obracet hroudy a obecně s rozšířením
488<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
➡<br />
Obr. 5. Výřez z tzv. josefské vojenské mapy z osmdesátých let 18. století. Šipka označuje pravděpodobné<br />
místo odběru pyloanalytického profilu z roku 1997. — Fig. 5. Detail from the map drawn cca 1780. Arrow<br />
indicates possible position of the pollen site Na bahně, sampled in the year 1997.<br />
trojpolního systému obhospodařování plužiny. Zvýšený výskyt jednoletých bylin na úkor<br />
trvalek odráží nové technologie a organizační změny v zemědělství. 1<br />
Zóna NBR 5 chronologicky odpovídá nejmladšímu období, tedy novověku. Z pylového<br />
diagramu je toto datování jednoznačně potvrzeno nástupem pylové křivky kulturního neofytu<br />
amerického původu – kukuřice. Na druhou stranu pozorujeme pokles četnosti konopě/chmelu<br />
(Cannabis/Humulus), což lze dát do souvislosti s postupným ukončením extenzívního<br />
pěstování konopí. V nejmladší, tj. subrecentní vrstvě klesá také četnost všech<br />
indikátorů zemědělství jako důsledek intenzifikace a s ní souvisejícího plošného omezení<br />
zemědělské výroby v průběhu 20. století.<br />
ARCHEOLOGICKÝ A SÍDELNĚ HISTORICKÝ KONTEXT<br />
Ukázalo se, že výsledky přírodovědných analýz z lokality Na bahně bude přínosné sledovat<br />
na pozadí archeologických údajů. Nejbližší archeologická naleziště se nacházejí<br />
na katastrech obcí Běleč nad Orlicí, Nepasice a Třebechovice pod Orebem. V Bělči nad<br />
Orlicí bylo zjištěno osídlení z eneolitu (KZP: Domečka – Sál 1928) a z laténského období<br />
v prostoru písečné duny sv. od obce (Vokolek 1972). V Nepasicích byl již na počátku<br />
minulého století registrován výskyt kamenné industrie neolitického a eneolitického stáří<br />
1 K obecným změnám v zemědělské výrobě a ve struktuře osídlení na počátku vrcholného středověku srov. Beranová<br />
1980, nověji Klápště 1994.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 489<br />
(Duška 1900), zaznamenány jsou též nálezy z pohřebiště kultury lužické a slezskoplatěnické<br />
(Domečka 1935; Böhm 1937; Filip 1936/37; Vokolek 1995). Nejrozsáhlejší údaje<br />
pocházejí z katastru Třebechovic pod Orebem. Vedle slezskoplatěnického pohřebiště je<br />
zde registrována celá řada starších nálezů datovaných od neolitu do období kultury slezskoplatěnické<br />
(Vokolek 1995). V Třebechovicích máme doloženy nálezy z doby hradištní<br />
(záchranná akce V. Vokolka z roku 1961, Justová 1968). Za upozornění stojí zmínka<br />
o středověké haťované cestě, zjištěné při vodovodních výkopech v třímetrové hloubce<br />
(Koleš s. d.), což signalizuje možné změny reliéfu Třebechovic a okolní krajiny v posledním<br />
tisíciletí. Intenzívní středověké osídlení je doloženo hradištními nálezy, existencí<br />
tvrze (Křížek – Řezník 1992) a zaniklé vsi Bědovice (Roubík 1959; Probošt s. d.). Již<br />
z tohoto přehledu je jasné, že nejbližší okolí lokality Na bahně bylo intenzívně osídleno<br />
v epoše zemědělského pravěku a raného středověku, což plně odpovídá obecnému řazení<br />
sledované lokality do tzv. území klasické sídelní zóny. Je však zřejmé, že tyto údaje nic<br />
neříkají o změnách v intenzitě antropického tlaku na přírodní prostředí.<br />
Abychom porovnali archeologická data v exaktnější rovině než jen slovním výčtem,<br />
provedli jsme kvantitativní analýzu dostupných údajů z reprezentativní části východních<br />
Čech. Cílem bylo sledovat, pochopitelně s určitou mírou spolehlivosti, zda je míra antropického<br />
vlivu, patrná v paleoekologickém záznamu, zjistitelná i metodikou archeologie<br />
a zda jsou údaje archeologie ve shodě či v rozporu s paleoekologickým záznamem. Proto<br />
jsme provedli analýzu rozsáhlého souboru dat systému ARCHIV Archeologického<br />
<strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Praha, a to z území čtyř východočeských okresů (dvou nížinných okresů<br />
Hradec Králové a Pardubice a dvou podhorských okresů Náchod a Rychnov nad Kněžnou).<br />
Lokalita Na bahně leží téměř uprostřed oblasti nížinného východního Hradecka<br />
a Pardubicka. Volba dalších dvou, podhorských okresů byla podmíněna požadavkem<br />
komplexnosti dat, neboť olšina Na bahně leží již v možném dosahu pylového deště z podhorských<br />
oblastí. Území čtyř okresů tak může poskytnout archeologické údaje o charakteru<br />
širšího zdrojového území regionálního pylového náletu.<br />
Naším cílem bylo vytvořit srovnávací křivku, která by odrážela intenzitu lidského tlaku na sídelní<br />
prostor a která by byla porovnatelná s komplementárními ukazateli regionálního pylového spektra lokality<br />
Na bahně. Je obecně známo, že archeologické údaje jsou zatíženy mnoha chybami, vyplývajícími z odlišných<br />
tradic bádání v jednotlivých regionech (Klápště 1989), ale také z odlišné rozpoznatelnosti jednotlivých<br />
archeologických kultur a etap. 2 Tento možný zdroj chyb je poněkud eliminován dlouhou dobou<br />
tvorby regionálního archeologického záznamu, kdy např. v 19. století a 1. polovině 20. století přála doba<br />
objevům kamenných a bronzových nástrojů, zatímco ve 2. polovině 20. století se ve velké míře zvýšila<br />
možnost registrace fragmentů keramických zlomků a dalších méně nápadných artefaktů. Analýza všech<br />
typů archeologických registrací v regionu tak může sice přispět k vyváženosti archeologického obrazu,<br />
ten je však stále limitován historií svého vzniku a strukturou dat.<br />
2 Řada archeologických kultur nebo období se v archeologické praxi lépe a častěji rozeznává a tyto kultury a období<br />
jsou archeology zaznamenávány do databází a soupisů častěji než jiné. Tento jev byl v 90. letech 20. stol.<br />
intenzívně studován pro podmínky tzv. totálních výzkumů hnědouhelných mikroregionů. Na základě studia map<br />
velkoplošných odryvů bylo také možné stanovit rozdílnou prostorovou podpovrchovou projevitelnost různých<br />
archeologických kultur zemědělského pravěku v povodí Lomského a Loučenského potoka na Bílinsku v sz. Čechách<br />
(Beneš 1991; 1998). Další kritický aspekt se týká užití výsledků povrchových průzkumů, kde lze odlišit<br />
archeologické kultury s lepší či horší povrchovou projevitelností (Kuna 1998) za předpokladu kritického přístupu<br />
k výsledkům (k tomu srov. Beneš 1998).
490<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
Obr. 6. Plošný rozsah osídlení čtyř východočeských okresů vyjádřený procentuálním podílem osídlených katastrů obcí od paleolitu po vrcholný středověk.<br />
Zdroj dat: ARCHIV, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Praha. — Fig. 6. Extension of landscape occupation of four Eastern Bohemia districts. Percentage of occupated<br />
cadasters from the Paleolithic until High Medieval Period. Source: ARCHIV database, Institute of Archaeology, Academy of Sciences, Prague.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 491<br />
Byla sledována přítomnost jednotlivých hlavních archeologických etap (kulturně–chronologických<br />
bloků) na jednotlivých katastrech obcí. Použít faktor přítomnosti nebo nepřítomnosti jednotlivých archeologických<br />
kultur nebylo proveditelné, byť jsme se o to původně snažili. Členění na jednotlivé archeologické<br />
kultury (nebo detailní etapy vývoje doby železné, římské a středověku) bylo pro daný účel příliš podrobné,<br />
proto jsme přistoupili ke slučování záznamů do vyšších kategorií tak, aby vznikly pokud možno<br />
interpretačně rovnocenné chronologické bloky: paleolit, mezolit, neolit a eneolit (zde je třeba vzít v úvahu<br />
dlouhé trvání těchto bloků), dále únětická kultura, lužická kultura, popelnicová pole – slezskoplatěnická<br />
kultura, halštatské období slezskoplatěnické kultury, doba laténská, doba římská, raný středověk a vrcholný<br />
středověk. Pokud se určité archeologické období vyskytlo na daném katastru vícekrát, registrovali<br />
jsme vždy pouze jeden záznam. Počty jednotlivých záznamů byly ke konci roku 2000 následující:<br />
• okres Hradec Králové:<br />
200 záznamů,<br />
• okres Pardubice:<br />
197 záznamů,<br />
• okres Náchod:<br />
191 záznamů,<br />
• okres Rychnov nad Kněžnou:<br />
180 záznamů.<br />
Výsledkem našich výpočtů jsou procentuální údaje, informující o tom, jak plošně rozsáhlé bylo zastoupení<br />
jednotlivých hlavních archeologických období od paleolitu po vrcholný středověk na katastrech<br />
obcí všech okresů (obr. 6). Jelikož katastry byly definitivně stanoveny v novověku, chápali jsme novověk<br />
jako stoprocentní cílový stav s vědomím, že určité procento dřívějších katastrů obcí mohlo zaniknout (fenomén<br />
zaniklých středověkých osad). Postupovali jsme podobně jako kdysi J. Rulf, když zkoumal relativní<br />
hustotu osídlení v neolitu a eneolitu pro celé území Čech (Rulf 1979). Ten ve své analýze sledoval<br />
poměrně velké geomorfologické jednotky (v námi zvoleném případě by např. odpovídala taková jednotka<br />
Třebechovické tabuli). Naše metoda zahrnula všechna hlavní období pravěkého a středověkého vývoje,<br />
zato však na relativně menším území. Byť v závěru porovnáváme pouze období od doby laténské do<br />
současnosti, byl zvolený chronologický záběr nezbytný k pochopení celkových širších souvislostí. Údaje<br />
o starších pravěkých obdobích, zejména o neolitu a eneolitu, jsou poněkud zkresleny dlouhou délkou<br />
trvání těchto časových bloků: neolitické osídlení mohlo například za dobu cca 1 tisíciletí zasáhnout více<br />
katastrů. S tímto ohledem je třeba diagram na obr. 6 posuzovat.<br />
Další předložený diagram (obr. 7) ukazuje rozsah osídlení katastrů obcí ve všech čtyřech okresech,<br />
tedy maximální prostorový rozsah, kterého každý archeologický časový blok dosahuje. Data uvádíme<br />
s výhradou, že i uvnitř jednoho časového bloku mohlo docházet a zřejmě docházelo k prostorovým posunům<br />
v osídlení a k lokálním zánikům jednotlivých sídlišť. Na diagramu můžeme pozorovat vzájemnou<br />
podobnost všech čtyř křivek. Ačkoliv se podíly osídlených katastrů v jednotlivých okresech liší, charakter<br />
všech křivek je shodný.<br />
Data získaná výše popsaným způsobem jsou porovnatelná s vývojem paleoekologického<br />
záznamu z olšiny Na bahně a lze je interpretovat následujícím způsobem: Osídlení doby<br />
laténské a římské je přibližně stejně extenzívní, projevují se zde pouze místní rozdíly.<br />
Etapu stěhování národů nelze s ohledem na krátkodobost jejího trvání a na stav archeologické<br />
evidence v naší archeologické databázi zachytit: rozsah tehdejšího osídlení však byl<br />
nepochybně nižší než v předchozím a následujícím období. V raném středověku plošný rozsah<br />
osídlení vzrůstá. Vrcholný středověk, tedy úsek synchronní se zónou NBR 4, je zachycen<br />
již zhruba na 50 % všech katastrů obcí, a to ve všech čtyřech okresech. Poslední graf<br />
(obr. 8, křivka „osídlené katastry–archeologie“) ukazuje extenzitu osídlení celkově pro<br />
všechny čtyři okresy dohromady, a to pro období laténu (11,06 %), doby římské<br />
(10,67 %), raného středověku (nárůst na 17,31 %) a středověku vrcholného (52,73 %).<br />
Jedná se o poměrově shodná čísla s hodnotami vyjadřujícími zprůměrované hodnoty antropogenních<br />
indikátorů pylového diagramu pro jednotlivá období: latén 1,43 %, doba<br />
římská 1,22 %, raný středověk 3,31 %, vrcholný středověk 14,25 % a novověk 10,30 %.
492<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
Obr. 7. Plošný rozsah osídlení části východních Čech (čtyř východočeských okresů) vyjádřený procentuálním<br />
podílem osídlených katastrů obcí v době laténské (LA), v době římské (RI), raném středověku (EM)<br />
a vrcholném středověku (HM). Zdroj dat: ARCHIV, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Praha. — Fig. 7. Extension of<br />
landscape occupation of Eastern Bohemia (four districts). Percentage of occupated cadasters from La–Tène<br />
period (LA) until present. La Tène period (LA), Roman Iron Age (RI), Early Medieval period (EM), High Medieval<br />
Period (HM). Source: ARCHIV database, Institute of Archaeology, Academy of Sciences, Prague.<br />
Obr. 8. Korelace mezi plošným rozsahem osídlení od laténu do novověku (procenta ze čtyř východočeských<br />
okresů dohromady) a průměrem hodnot antropogenních indikátorů (z pylového diagramu) pro<br />
jednotlivá období. — Fig. 8. Correlation between settlement extension (from La–Tène period to the recent<br />
– sum for four East–Bohemian distrcts) and the mean values of anthropogenic indicators (derived<br />
from pollen diagram).
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 493<br />
VÝSLEDKY SROVNÁNÍ PYLOVÉ A SÍDELNĚ ARCHEOLOGICKÉ ANALÝZY<br />
Soudobé znalosti o charakteru zemědělského osídlení doby laténské ukazují na existenci<br />
zemědělských dvorců, které byly v krajině rozmístěny v poměrně pravidelné síti ve vzdálenosti<br />
od několika stovek metrů po několik kilometrů. 3 Předpokládáme, že podobný model<br />
osídlení tehdejší zemědělské krajiny můžeme očekávat i v krajině kolem řeky Orlice.<br />
Nížinná oblast východních Čech byla tehdy hustě osídlena (Rybová 1968). Laténské sídliště<br />
nejblíže položené vůči lokalitě Na bahně se nachází přímo na katastru obce Běleč<br />
(Vokolek 1972). I v době římské bylo Královéhradecko poměrně hustě osídleno (Pleiner<br />
et al. 1978 s lit.). Připomeňme velkou nekropoli v Plotištích nad Labem (Rybová – Vokolek<br />
1972), kde byly z doby římské zachyceny všechny její fáze. Nálezy doby laténské a římské<br />
se koncentrují především v prostoru severně od Hradce Králové (Waldhauser 1999,<br />
přiložená mapa; Pleiner et al. 1978, přiložené mapy), což je pravděpodobně dáno stavem<br />
výzkumu v souvislosti s větší stavební aktivitou než v zemědělské oblasti Třebechovicka.<br />
Procento osídlených katastrů v době laténské a římské se poměrově podobá podílu antropogenních<br />
indikátorů z našeho pylového profilu (obr. 8). V době římské lze tedy oprávněně<br />
předpokládat podobný rozsah osídlení a podobnou míru antropického vlivu jako<br />
v době laténské. V pylovém záznamu je v zóně NBR 1 (synchronní s větší částí doby železné)<br />
charakterizován antropický vliv na tehdejší krajinu do okruhu několika kilometrů<br />
sice jako mírný, ale zato trvalý.<br />
V období stěhování národů (začátek zóny NBR 2) se situace mění a tím je náš nález<br />
velmi pozoruhodný. V pyloanalytickém záznamu zde leží absolutní minimum antropického<br />
tlaku (1,22 % průměrného zastoupení antropogenních indikátorů v této zóně). Ještě lépe<br />
lze sledovat relativní opuštění krajiny na křivkách dřevin, odrážejících proces regenerace<br />
lesa. V povodí Orlice také neregistrujeme žádná naleziště z této doby. Ta se nacházejí<br />
v oblasti severně od Hradce Králové. Z období 5. až první poloviny 6. století pochází nekropole<br />
v Lochenicích (Zeman 1990), důležité jsou i nálezy z období stěhování národů<br />
v Plotištích nad Labem (Rybová – Vokolek 1972). I když přihlédneme ke skutečnosti, že<br />
toto historické období je dlouhé zhruba 150 let a že artefakty z doby stěhování národů se<br />
v nálezovém fondu obtížně rozlišují, evidujeme v archeologických databázích a literatuře<br />
z území sledovaných okresů pouze 5 nalezišť (oproti 82 nalezištím z doby římské), což<br />
stavem výzkumu již dost dobře vysvětlit nelze. Reálný pokles počtu obyvatelstva a osad<br />
v době stěhování národů je tak poprvé na našem území pyloanalyticky přímo zachycen.<br />
Jedná se o jev, který byl pozorován také v celé řadě dalších evropských pylových profilů,<br />
situovaných ovšem mimo naše území (Küster 1988; 1996; Welinder 1994). 4 Krajina se ale<br />
3 Strukturou osídlení doby laténské se zabýval J. Waldhauser (1984), který předpokládá pravidelnou, i když hierarchizovanou<br />
síť zemědělských dvorců. V severozápadních Čechách v oblasti Lomského potoka to byla vzdálenost<br />
jednotlivých shluků laténských sídlištních objektů cca 900 m podél potoka a cca 500 m přes vodní tok<br />
(Beneš – Koutecký 1987). Různé parametry osídlení, odrážející zřejmě podobné vzdálenosti osídlených míst doby<br />
laténské (pravděpodobně dvorců) v krajině kolem Loděnice ve středních Čechách, zjistili metodou ALRNB<br />
(Krajina a sídla) také Venclová – Neustupný (1998). K problému struktury pravěkých sídlišť v Čechách obecně<br />
srov. Kuna 1991; 1994; Beneš – Zvelebil 1999.<br />
4 S. Welinder (1994) sumarizuje pyloanalytická data pro období stěhování národů v celé Evropě a pro naše území<br />
konstatuje v tomto období buď žádné změny, nebo naopak ještě zvýšení impaktu. Problém spočívá v dosavadních<br />
datech: málokterý diagram z našeho území byl tak podrobný, aby krátké období stěhování národů zachytil.
494<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
Obr. 9. Vývoj počtu domů a obyvatel vsi Běleč v novověku. — Fig. 9. Quantity curve of the number of<br />
houses and inhabitants of Běleč village in the Modern period.<br />
zřejmě nevylidnila zcela, řada polí a pastvin však byla dočasně opuštěna a přirozený les<br />
regeneroval. Křivka antropogenních indikátorů se po poklesu v období stěhování národů<br />
dostává velmi brzo, asi po stu letech, znovu na úroveň srovnatelnou s dobou železnou. To<br />
lze chápat jako nepřímý projev velmi časné slovanské kolonizace oblasti. Následující zóna<br />
NBR 3 již spadá do doby plného rozvoje hradištního osídlení. Zde jsou archeologická<br />
data o plošném rozsahu osídlení příliš hrubá, avšak z prostého srovnání počtu registrací<br />
jednotlivých fází raného středověku (srov. pozn. 5) je zřejmé, že v závěru tohoto období<br />
došlo k zahuštění sídelní sítě.<br />
Období raného středověku se projevuje v archeologickém záznamu ve sledovaném území<br />
čtyř okresů zvýšením počtu osídlených katastrů 5 na celém srovnávaném území o 7 %<br />
v porovnání se stavem v době římské. Nebyl to zpočátku nějaký zásadní zvrat, doba hradištní<br />
se co do rozsahu osídlení projevuje podobně jako doba laténská a římská. Rovněž<br />
v pyloanalytickém záznamu lze sledovat v zóně NBR 3 pouze pozvolný růst antropogenních<br />
indikátorů a postupně větší otevření krajiny. Sláma (1967) a nověji Klápště (1994)<br />
řadí Královéhradecko k oblastem kolonizovaným do 10. století, resp. do 11. století. K významným<br />
sídelně–historickým událostem patří založení slovanského hradiště na místě<br />
dnešního historického jádra Hradce Králové (Richter – Vokolek 1995). Postupně se tu formuje,<br />
pravděpodobně již v 9., určitě v 10. století, nad soutokem Labe a Orlice ve vzdálenosti<br />
8 km západně od naší olšiny, významná sídelní aglomerace.<br />
Na přelomu raného a vrcholného středověku prošla oblast Královéhradecka výraznou<br />
strukturální změnou. Postupně zde dochází k rozvoji suburbia, k zahušťování mozaiky sídlišť,<br />
podmíněným rozvojem tržních vazeb mezi centrem a zemědělským zázemím (Bělina<br />
1983; Richter – Vokolek 1995, 130n. s rekonstrukční mapkou). Významým střediskem kolonizace<br />
v oblasti Hradce Králové byl již od roku 1086 benediktinský klášter v Opatovi-<br />
5 V jemném chronologickém členění je zastoupen stupeň RS.1 20x, RS.2 1x, RS.3 24x a RS.4 55x hlášenými<br />
nalezišti systému Archiv, avšak tyto záznamy, jak už bylo uvedeno výše, byly započítány do obecné kategorie<br />
„raný středověk“ tak, aby bylo dodrženo pravidlo přibližné časové souměřitelnosti komponent.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 495<br />
cích (Sigl 1992). V okolí Hradce postupně vznikaly kláštery se svými hospodářstvími,<br />
mosty, špitály, tržní osady (rybářská, soukenická, kamnářská atp.), mlýny, cesty, šosovní<br />
a manské dvory a další stavby potřebné pro středověký život. Prostředí velké aglomerace<br />
mělo jistě vliv na charakter antropicky ovlivněné sedimentace pylových zrn v širším okolí.<br />
Pro úplnost je třeba uvést, že oblast Bělče ležela na samém okraji nekolonizované královské<br />
lesní domény (les Království), rozkládající se odtud východním směrem.<br />
Vrcholný středověk přinesl v údajích o plošném rozsahu osídlených katastrů jasný zvrat<br />
(nárůst ze 17 % na 50 % osídlených katastrů). Porovnáme-li údaje archeologické analýzy<br />
s vývojem kvantity antropogenních indikátorů v profilu Na bahně (zóna NBR 4), můžeme<br />
pozorovat postupný růst intenzity osídlení v oblasti v korelaci s dramatickým úbytkem dřevin<br />
a s rychlým nárůstem antropogenních indikátorů. Výrazný vrchol výskytu mikroskopických<br />
uhlíků v sedimentu v zóně NBR 4 může souviset s vrcholně středověkou strukturální<br />
změnou, kdy docházelo ke klučení dosud nedotčených ploch jednak za účelem získávání<br />
zemědělské půdy, jednak také v důsledku zvýšené spotřeby dřeva jako základní suroviny<br />
středověku. Se změnou technologie obdělávání půdy došlo k úbytku klasických antropogenních<br />
indikátorů. Proces proměny krajiny, který se odehrál na konci vrcholného středověku<br />
a v průběhu novověku, lze již přímo sledovat v kartografických a demografických pramenech,<br />
které mají přímou souvislost s lokalitou Na bahně. Několik set metrů vzdálená<br />
vesnice Běleč (obr. 3, 4 a 5 vpravo) s rozsáhlými lesy patřila asi již ve 12. století ke knížecímu<br />
dvoru ve Vysokém Chvojně (Domečka – Sál 1928). Z pozdně středověkých literárních<br />
zdrojů neuniknou pozornosti zmínky o značném počtu rybníků v oblasti (jeden<br />
z nich býval pouhých 300 m východním směrem od olšiny Na bahně; viz obr. 5).<br />
Poměrně zajímavý ukazatel vlivu vesnice Běleč na okolní prostředí lze získat z grafu<br />
(obr. 9), který uvádí počty domů a obyvatel od konce vrcholného středověku. Počet domů<br />
se s výjimkou situace po třicetileté válce pomalu, ale nepřetržitě zvyšoval, vrchol počtu<br />
obyvatelstva leží ve druhé polovině 19. století. Ve 20. století došlo k postupnému poklesu<br />
počtu obyvatel vsi. K postupnému úbytku četnosti pylových zrn indikátorů zemědělství dochází<br />
v nejmladší zóně NBR 5. Rozdíly v uspořádání krajiny lze sledovat na tzv. josefském<br />
vojenském mapování z osmdesátých let 18. století (obr. 5) a na obou leteckých snímcích<br />
z let 1937 a 1991. V roce 1937 pozorujeme sice oproti josefinské době změny polohy toku<br />
řeky Orlice, avšak podobný rozsah odlesnění a podobnou síť komunikací. Zajímavým<br />
prvkem je značně odlesněná niva. Nejnápadnějším rysem roku 1937 je však členění plužiny<br />
na systém drobných obdélných polí, odrážejících přirozenou vlastnickou strukturu.<br />
Na snímku z roku 1991 (obr. 3) vidíme plochy polí ve fázi závěrečného stavu socialistické<br />
velkovýroby. Pozoruhodný je větší rozsah zalesnění území oproti roku 1937, a to i v nivě.<br />
Komunikační síť je již poněkud pozměněná. Tuto změnu však pyloanalytický profil<br />
vzhledem k příliš nízké chronologické citlivosti již přímo nezachycuje.<br />
ZÁVĚR<br />
Pokus o přímou korelaci paleoekologického záznamu v podobě regionálního pylového<br />
diagramu s archeologickým záznamem v podobě sídelně historické analýzy z přilehlého<br />
regionu se v mnoha aspektech sice ukázal jako problematický, nikoliv však nemožný. Jednotlivé<br />
homogenní periody, spolehlivě sledovatelné v podobě změn v kvantitativním za-
496<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
stoupení antropogenních indikátorů a dřevin v pylovém diagramu, bylo možné za podpory<br />
radiokarbonového datování ztotožnit se základními archeologickými periodami. Porovnání<br />
s výsledky analýz extenzity osídlení v jednotlivých obdobích ukázalo, že změny,<br />
pozorované v obou odlišných typech záznamu, jsou vzájemně korelovány, a to jak<br />
v chronologickém, tak dokonce v kvantitativním smyslu. Za základní, spolehlivě ověřená<br />
zjištění považujeme zejména následující:<br />
1. Intenzita lidského vlivu na krajinu v pozdní době laténské a v době římské byla vzájemně<br />
srovnatelná a celkově relativně nízká, i když trvalá. Vegetace měla polopřirozený<br />
charakter. Extrémní stanoviště podmíněná krajně devastujícími formami managementu<br />
nebyla tolik rozšířená jako později v období vrcholného středověku a novověku.<br />
2. Období stěhování národů bylo fází ústupu osídlení a opouštění zemědělských ploch.<br />
Následkem toho docházelo k regeneraci přirozených lesních ekosystémů (především porostů<br />
tvrdého luhu v nivě).<br />
3. V raném středověku docházelo k postupnému zahušťování sídelní sítě a tím i k postupné<br />
přeměně krajiny na krajinu zemědělskou. Pylová analýza přinesla nepřímý doklad<br />
pro časný nástup slovanské kolonizace oblasti.<br />
4. Na přelom 11. a 12. století datujeme prudký nárůst intenzity antropického impaktu<br />
spojený s vrcholně středověkou strukturální změnou. Jen naprosté minimum stanovišť zůstalo<br />
v přirozené podobě. Výrazná změna souvisí se vznikem vrcholně středověké krajiny<br />
s mozaikou vesnic, klášterů a cest, ale hlavně s nástupem trojpolního zemědělského systému.<br />
Současně se změnou technologie obdělávání půdy došlo k úbytku klasických antropogenních<br />
indikátorů.<br />
Primární data využitá v této studii byla získána v rámci projektu M44 Agentury ochrany přírody a krajiny<br />
<strong>ČR</strong>. Zhodnocení regionálních paleoekologických dat proběhlo za podpory grantového projektu<br />
č. 206/00/D073 Grantové agentury České republiky v rámci výzkumného záměru Botanického <strong>ústav</strong>u<br />
<strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> <strong>AV</strong>OZ6005908. Autoři děkují Archeologickému <strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, jmenovitě Martinu Kunovi a Libuši<br />
Haišmanové, za možnost studia dat ze systému Archiv, zvláště pak Jiřímu Siglovi a Jiřímu Kalferstovi<br />
z Muzea východních Čech Hradec Králové za cenné připomínky k textu.<br />
LITERATURA<br />
Aaby, B. – Berglund, B. E. 1986: Characterization of peat and lake deposits. In: B. E. Berglund (ed.), Handbook<br />
of Holocene Palaeoecology and Palaeohydrology. Chichester: J. Wiley, 231–46.<br />
Behre, K. E. 1981: The interpretation of anthropogenic indicators in pollen spectra, Pollen Spores 13,<br />
225–245.<br />
— 1992: The history of rye cultivation in Europe, Veget. Hist. Archaeobot. 1, 141–156.<br />
Bělina, P. 1983: Místopisný obraz Hradce Králové v době předhusitské – Das topographische Bild von<br />
Hradec Králové in der vorhussitischen Zeit, Historická geografie 21, 315–335.<br />
Beneš, J. 1991: The Lomský–potok project: investigation of prehistoric settlements of a micro–region with<br />
large scale soil transfers. In: Archaeology in Bohemia 1986–1990, Praha, 178–184.<br />
— 1998: Keramika, ornice a reliéf. Výzkum polykulturního osídlení v Kozlech, o. Louny (SZ Čechy) –<br />
Ceramics, ploughzone and relief. Field research into settlement activity near village of Kozly (NW<br />
Bohemia), Archeologické rozhledy 50, 170–191.<br />
Beneš, J. – Zvelebil, M. 1999: Historical interactive landscape in the hearth of Europe. A case of Bohemia.<br />
In: J. Ucko – R. Layton (eds.), Archaeology and anthropology of landscape. London – New York:<br />
Routledge, 73–93.<br />
Beranová, M. 1980: Zemědělství starých Slovanů. Praha.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 497<br />
Böhm, J. 1937: Základy hallstattské periody v Čechách. Praha.<br />
Duška, J. 1900: Památky po našich pohanských předcích v kraji královéhradeckém. Jaroměř.<br />
Domečka, L. 1935: Krajina při Divoké Orlici a jejich přítocích v době předhistorické, Osvěta lidu 38, 61–65.<br />
Domečka, L. – Sál, F. L. 1928: Královéhradecko. I. dílu 1. část. Místopis soudního okresu královéhradeckého.<br />
Hradec Králové.<br />
Filip, J. 1936–1937: Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách. Praha.<br />
Justová, J. 1968: Nálezové zprávy ArÚ ČS<strong>AV</strong> 1955–1964. Praha.<br />
Klápště, J. 1989: Poznámky k některým tendencím v současném vývoji pramenné základny – Bemerkungen<br />
zu einigen Tendenzen in der Entwicklung der archäologischen Quellenbasis, Archeologické rozhledy<br />
41, 75–84.<br />
— 1994: Změna – středověká transformace a její předpoklady. In: Památky archeologické – Supplementum<br />
2. Mediaevalia archaeologica bohemica 1993, 9–59.<br />
Klimeš, L. – Pokorný, P. – Klimešová, J. 2000: Structure and dynamics of a floodplain alder carr during the<br />
Late Holocene. In: Proceedings I<strong>AV</strong>S Symposium, Prague, 316–320.<br />
Koleš, V. s. d.: Z kronik starých Třebechovic. In: Třebechovice pod Orebem, Třebechovice.<br />
Křížek, P. – Řezník, M. 1992: Hrady, zámky a tvrze na Královéhradecku. Hradec Králové.<br />
Kuna, M. 1991: Structuring of prehistoric landscape, Antiquity 65, 247, 322–347.<br />
— 1998: Keramika, povrchový sběr a kontinuita pravěké krajiny – Ceramics, Surface Survey and the<br />
Continuity of Prehistoric Landscape, Archeologické rozhledy 50, 192–216.<br />
Küster, H. 1988: The History of the Landscape around Auerberg, Southern Bavaria — A Pollen Analytical<br />
Study. In: H. H. Birks – H. J. B. Birks – P. E. Kaland – Dagfinn Moe (eds.), Uhe Cultural Landscape<br />
– Past, Present and Future, Cambridge, 301–310.<br />
— 1996: Geschichte der Landschaft in Mitteleuropa. Von der Eiszeit bis zur Gegenwart. München:<br />
C. H. Beck.<br />
Mikyška, R. 1956: Fytosociologická studie lesů terasového území v dolních částech povodí Orlice a Loučné<br />
– Eine phytosoziologische Studie der Terrassenwälder in den unteren flussgebieten der Orlice<br />
und Loučná. Sborn. Čs. Akad. Zeměd. Věd, Lesnictví 29, 313–358.<br />
— 1963: Lesy v Zálabí Východočeské nížiny – Die Wälder der Ostböhmischen Tiefebene, Rozpravy<br />
ČS<strong>AV</strong> 73/15, 1–91.<br />
Moore, P. D. – Webb, J. A. – Collinson, M. E. 1991: Pollen analysis. Oxford: Blackwell.<br />
Neuhäuslová, Z. et al. 1998: Potenciální vegetace České republiky. Praha: Academia.<br />
Nožička, J. 1957: Přehled vývoje našich lesů. Praha: Academia.<br />
Pleiner, R. et al. 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha: Academia.<br />
Pokorný, P. – Klimešová, J. – Klimeš, L. 2000: Late holocene history and vegetation dynamics of a floodplain<br />
alder carr: a case study from Eastern Bohemia, Czech Republic, Folia Geobotanica 35, 43–58.<br />
Pokorný, P. <strong>2001</strong>: Problémy krajinné archeologie v pylových analýzách přirozených uloženin, Archeologické<br />
rozhledy 53, 191–210.<br />
Probošt, F. s. d.: Dějiny města. In: Třebechovice pod Orebem, Třebechovice.<br />
Ralska–Jasiewiczowa, M. 1964: Correlation between the Holocene history of the Carpinus betulus and prehistoric<br />
settlements in North Poland, Acta Soc. Bot. Pol., Warszawa 33, 461–468.<br />
Richter, M. – Vokolek, V. 1995: Hradec Králové. Slovanské hradiště a počátky středověkého města. Hradec<br />
Králové – Praha.<br />
Roubík, F. 1959: Soupis a mapa zaniklých obcí v Čechách. Praha.<br />
Rulf, J. 1979: K relativní hustotě osídlení Čech v neolitu a eneolitu – To the relative density of the Neolithic<br />
and Eneolithic settlements of Bohemia, Archeologické rozhledy 31, 176–191.<br />
Rybová, A. 1968: Laténská sídliště ve východních Čechách a přilehlé oblasti středočeské. Fontes Musei<br />
Reginaehradecensis, Suppl. III. Hradec Králové.<br />
Rybová, A. – Vokolek, V. 1972: Terénní výsledky komplexního výzkumu v Plotištích nad Labem, Archeologické<br />
rozhledy 24, 328–336.<br />
Sigl, J. 1992: K osídlení nejbližšího zázemí kláštera v Opatovicích nad Labem ve světle nových archeologických<br />
průzkumů – Besiedlung des anliegenden Hinterlandes des Klosters in Opatovice an der Elbe<br />
im Lichte neuer archäologischer Ausgrabungen, Východočeský sborník historický 2, 33–44.<br />
Sláma, J. 1967: Příspěvek k vnitřní kolonisaci raně středověkých Čech – Ein Beitrag zur inländischen Besiedlung<br />
Böhmens, Archeologické rozhledy 19, 433–445.<br />
Troels–Smith, J. 1955: Karakterisering af lose jordarter (Characterization of unconsolidated sediments).<br />
Danm. Geol. Unders. 3, 1–73.
498<br />
BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ...<br />
Venclová, N. – Neustupný, E. 1998: The Loděnice region in prehistoric times. In: E. Neustupný (ed.), Space<br />
in prehistoric Bohemia, Prague: Institute of Archaeology, 84–105.<br />
Vokolek, V. 1972: Běleč nad Orlicí. In: Výzkumy v Čechách 1969, Praha.<br />
— 1995: Příspěvek k slezskoplatěnickému pohřebišti v Třebechovicích pod Orebem, Archeologické rozhledy<br />
47, 363–372.<br />
Waldhauser, J. 1984: Mobilität and Stabilität der keltischen Besiedlung in Böhmen. In: Veröffechtlichungen<br />
des Vorgeschichtlichen Seminars Marburg, Sonderband 3 (Studien zur Siedlungsfragen der Latènezeit),<br />
Marburg, 167–186.<br />
— 1999: Jak se kopou keltské hroby. Praha: NLN.<br />
Welinder, S. 1994: Reforestation. Comments on the workshop idea. In: B. Frenzel – T. Andersen –<br />
B. E. Berglund – B. Gläser (eds.), Evaluation of land surfaces cleared from forests in the Roman Iron<br />
Age and the time of migrating Germanic tribes based on regional pollen diagrams. Paläeoklimaforschung<br />
12, 29–32.<br />
Zeman, J. 1990: Pohřebiště z doby stěhování národů – Gräberfeld aus der Völkerwanderungszeit. In:<br />
M. Buchvaldek – J. Sláma – J. Zeman, Lochenice. Z výzkumů na katastru obce. Praehistorica XVI,<br />
Praha: UK, 69–101.<br />
DEFORESTATION OF EAST–BOHEMIAN LOWLAND DURING<br />
THE LAST TWO MILLENNIA: INTERPRETATION OF POLLEN RECORD<br />
FROM THE SITE „NA BAHNĚ“, HRADEC KRÁLOVÉ DISTRICT<br />
Radiocarbon–dated Palaeoecological record from the lowland site „Na bahně“, situated in the region<br />
of the longest settlement continuity within the Czech republic, has been found to be well–sensitive<br />
to the intensity of human impact. The pollen profile covers about the last 2 500 years, i.e. the<br />
period since Younger La–Tène period to the present. An attempt has been made to correlate this data–set<br />
directly with the results of settlement archaeology analysis, using the ARCHIV database of<br />
the Institute of Archaeology in Prague. This comparison is done not only on qualitative, but also on<br />
quantitative basis. It enabled to determine certain homogenous periods of cultural landscape development,<br />
that are consistent with the main conventional archaeological periods.<br />
The La–Tène and the Roman Iron Age Periods were characterised by equally low human impact,<br />
ensuring the complete mosaic of natural and semi–natural habitats (oak floodplain forest in<br />
the river alluvia, oak– hornbeam woodlands in the extensive terraces, beech and silver fir forests in<br />
the nearby uplands) to be preserved. During the Migration Period, the intensity of human impact<br />
decreases, as seen from temporary fall of anthropogenic indicators in pollen spectra, the rise in tree<br />
pollen reflecting woodland regeneration, and from the scarcity of archaeological record, which is<br />
strikingly rare if compared with the preceding Roman Iron Age. This kind of evidence has been<br />
made for the first time in the territory of the Czech Republic. The following Early Medieval Period<br />
is again the time of settlement expansion, culminating in a complete structural rebuilding of the<br />
landscape by the beginning of 12th century. For the Late Medieval and Modern periods of intense<br />
human impact, the palaeoecological record is correlated no only with the results of settlement archaeological<br />
analysis, but also with the direct historical data. For the Modern period, historical maps<br />
and historical aerial photographs are used for the assessment of the most recent land use changes.<br />
JAROMÍR BENEŠ, Archeos, Neblahovská 1016, 383 01 Prachatice; Jihočeská univerzita, Branišovská 31,<br />
370 01 České Budějovice; e-mail: archeos@pt.bohem-net.cz<br />
PETR POKORNÝ, Botanický <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Dukelská 143, 379 82 Třeboň; <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>,<br />
Letenská 4, 118 01 Praha 1; e-mail: ppokorny@butbn.cas.cz
499–514<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 499<br />
Kostel, nebo mohyla<br />
Příspěvek ke studiu pohřebních areálů<br />
Church or Tumulus A contribution to the study of burial areas<br />
Ladislav Šmejda<br />
Na katastru obce Brandýsek, okr. Kladno, bylo v letech 1955–1958 prozkoumáno polykulturní pohřebiště.<br />
Jsou zde zastoupeny hroby ze starého a mladšího eneolitu, doby římské a raného středověku. Neobvyklé<br />
uspořádání hrobů nejmladší fáze (9.–10. století) s prázdným místem v centrální části bylo interpretováno<br />
jako doklad existence dřevěného kostela. Nový pokus o vysvětlení nálezové situace, prezentovaný v tomto<br />
článku, přistupuje k lokalitě jako k součásti kulturní krajiny s dlouhodobým vývojem. Na základě prostorových<br />
vlastností hrobů všech chronologických fází je zde testována možnost záměrného využití pravěkého<br />
pohřebního areálu v období raného středověku a jsou hledány příčiny absence hrobů z nejmladší fáze<br />
pohřbívání uprostřed areálu. Závěrečná část článku zasazuje popsaný jev do kontextu mentality raně<br />
středověké Evropy, kde hrály velkou roli symboly odkazující na minulost.<br />
pohřební areály – paměť krajiny – pravěk – raný středověk<br />
Between 1955 and 1958 a polycultural cemetery was excavated in the Brandýsek cadastre of Kladno district.<br />
The graves within came from the early and later Eneolithic, the Roman Period and the Early Middle<br />
Ages. The unusual disposition of the latest phase (9th – 10th centuries AD), with an empty space in its<br />
central part, was interpreted as evidence of the existence of a wooden church. A new attempt to explain<br />
the finds situation, presented in this article, sees the site as part of a cultural landscape with a long–term<br />
development. On the basis of the spatial characteristics of the graves from all of the chronological phases,<br />
the possibility is tested that of the deliberate use of a prehistoric burial area in the Early Middle Ages.<br />
A search is conducted for the causes of the absence of graves from the latest phases of burial in the centre<br />
of the area. The closing part of the article puts the phenomenon described into the context of the mentality<br />
of Early Medieval Europe, in which symbols inherited from the past played a great role.<br />
burial areas – landscape memory – prehistory – Early Middle Ages<br />
ÚVOD<br />
Studium raného středověku má v české archeologii tradičně silnou pozici. Řada aspektů<br />
tohoto období je ale stále příliš zatížena výkladem dobových písemných pramenů, které<br />
nepochybně podávají výběrové a často i tendenční informace. Písemnosti se z pochopitelných<br />
důvodů týkají především prostředí nevelké církevní komunity a knížecí rodiny. Český<br />
stát se tak již od období svého zrodu jeví jako křesťanský, i když zatím jen povrchně<br />
(srov. Sommer 1998). Je jisté, že tato perspektiva ovlivňuje i řadu interpretací archeologických<br />
situací. Děje se tak též v případech, kdy by bylo užitečné vzít v úvahu širší škálu interpretačních<br />
variant. Cílem tohoto článku je ukázat na konkrétním příkladu výzkumu<br />
v Brandýsku (okr. Kladno) možnosti alternativního přístupu, vycházejícího především<br />
z archeologických pramenů.
500<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
NÁZORY O NÁLEZU DŘEVĚNÉHO KOSTELA V BRANDÝSKU<br />
Výzkum vyvolaný těžební aktivitou pískovny probíhal v letech 1955–1958 pod vedením<br />
O. Kytlicové. Jedná se o polohu na návrší při silnici z Brandýsku do Třebusic (Kytlicová<br />
1968, 193, obr. 1; k reliéfu terénu viz obr. 1 tohoto článku). Před zahájením odborného<br />
výzkumu byly v areálu staré pískovny soustavně ničeny pravěké hroby, některé z nich zaznamenal<br />
A. Knor. Při rozšiřování těžby vyzvedli několik pohřbů bez patřičné dokumentace<br />
pracovníci Uhelného průzkumu v Brandýsku, kteří nálezy ohlásili Archeologickému<br />
<strong>ústav</strong>u v Praze (Kytlicová 1957). Následným plošným odkryvem byly zjištěny doklady<br />
kůlových staveb a poměrně velký počet hrobů datovaných do eneolitu, mladší doby římské<br />
a raného středověku. Výzkum byl završen publikací, a to odděleně eneolitického<br />
(Kytlicová 1960) a raně středověkého materiálu (Kytlicová 1968).<br />
Ve studii zabývající se hradištním pohřebištěm upozorňuje autorka na existenci prázdného<br />
prostoru mezi jinak hustě kladenými hroby v centrální části areálu. V publikaci se<br />
uvádějí rozměry prázdného místa jako 4,5 x 5 m. Podle dochované dokumentace to není<br />
zcela přesný údaj. Jedná se spíše o plochu oválného tvaru, do které se dá obdélník zmíněných<br />
rozměrů umístit (obr. 2). Situaci komentuje O. Kytlicová takto:<br />
„Zvláštní pozornosti si zasluhuje volné prostranství uprostřed pohřebiště. Prázdná místa mezi hustými<br />
řadami hrobů nejsou zjevem zcela ojedinělým. V. Hrubý tato místa vykládá tím, že zde původně stávaly<br />
stromy. Spatřuje v tom přežitek pohanských zvyků (Hrubý 1955). Téhož názoru je i B. Szöke (1956).<br />
U volného místa v Brandýsku je zajímavé, že toto má na pohřebišti centrální polohu, pravidelný obdélníkový<br />
tvar, a hroby jsou kolem soustředěny, jak tomu bývá u hřbitovů kostelních. Abychom jednoznačně<br />
toto místo označili jako pozůstatek po sakrální stavbě, brání skutečnost, že v půdě nebyly zjištěny stopy<br />
ani po lehké dřevěné konstrukci. Při slabém zapuštění dřevěné konstrukce do země mohla ovšem tato být<br />
odstraněna při odkryvu horních vrstev buldozerem. … Vznik volného místa na pohřebišti v Brandýsku lze<br />
klást spíše do souvislosti s mladší částí pohřebiště, kterou lze důvodně označit za křesťanskou. Zdá se být<br />
pravděpodobným, že toto prostranství patrně souvisí s křesťanskými pohřebními obřady. Zda tyto byly<br />
prováděny v dřevěné svatyni nebo pod širým nebem nelze prokázat.“ (Kytlicová 1968, 222–224).<br />
Ačkoliv jsou v hodnocení vyjádřeny určité pochyby, interpretace je zaměřena jasným<br />
směrem. Převzala ji nedávno např. Z. Krumphanzlová (1997, 396; srov. opatrnější komentář<br />
v práci Krumphanzlová 1971, 409) a objevuje se též v kratším článku D. Frolíkové–Kaliszové.<br />
Tato badatelka ale správně upozorňuje na zarážející severojižní orientaci domnělé<br />
křesťanské sakrální stavby (Frolíková–Kaliszová 1999, 536). V podobných případech bez přímých<br />
dokladů lze pochopitelně jen obtížně určitou hypotézu definitivně potvrdit či zamítnout,<br />
chtěl bych však dále ukázat, že nálezová situace z Brandýsku umožňuje i jiné vysvětlení.<br />
REKONSTRUKCE VÝVOJE LOKALITY<br />
Pro získání konkrétní představy o vývoji lokality se musíme vrátit k originální dokumentaci,<br />
která je uložena v archivu nálezových zpráv ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> v Praze (Kytlicová 1958;<br />
1959). Ke zprávám jsou přiloženy celkové plány v měřítku 1 : 50, ve své úplnosti nepublikované<br />
(plány byly pro účely této práce převedeny do digitalizované podoby: obr. 3).<br />
Z nálezových zpráv za příslušné sezóny vyplývá, že nejstarší zachycenou komponentu<br />
představují kůlové jamky, rozmístěné nepravidelně v západní části zkoumané plochy.<br />
Pokud je bylo možno na základě nálezů datovat, spadají do neolitického období.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 501<br />
Obr. 1. Brandýsek, okr. Kladno. Reliéf terénu v okolí pohřebiště (poloha pískovny vyznačena kroužkem).<br />
— Fig. 1. Brandýsek. Relief around the cemetery (area of the sand extraction pit shown by circle).<br />
V sekvenci mladších kultur následují již jen pohřební komponenty (tab. 1). První z nich<br />
patří baalberskému stupni kultury nálevkovitých pohárů (hrob č. 73). V hrobové jámě,<br />
orientované ve směru Z–V, byly zjištěny kostrové pozůstatky jedince ležícího ve skrčené<br />
poloze na pravém boku. Vzhledem k přiloženým artefaktům (baalberský džbán a kamenná<br />
šipka) není o jeho kulturní příslušnosti pochyb. Problematický je v tomto ohledu hrob<br />
56 bez výbavy, který má shodnou orientaci i polohu a nachází se v prodloužení podélné<br />
osy hrobu 73. Tato fakta by mohla podporovat hypotézu o shodné dataci zmíněných pohřbů,<br />
ale vzhledem k absenci artefaktů nelze vyloučit náhodné prostorové uspořádání.<br />
Kultura počet hrobů počet pohřbů<br />
KNP 1 1<br />
KNP/KŠK 1 1<br />
KŠK 6 7<br />
KZP 22 23<br />
KZP/ŘÍM 1 1<br />
ŘÍM 1 1<br />
RS 52 56<br />
Tab. 1. Brandýsek 1956–1957: přehled pohřebních<br />
komponent.<br />
Je velmi pravděpodobné, že hrob 73 byl kryt nějakou konstrukcí (mohylovým náspem)<br />
protáhlého tvaru (tzv. dlouhou mohylou). Ukázkový příklad takové situace byl odkryt v nedalekém<br />
Březně u Loun (Pleinerová 1980). V Březně byly zachyceny dvě hrobové konstrukce<br />
tohoto typu o délkách 150 a 24 m, které během své funkce akumulovaly pohřby.<br />
Protože však v Brandýsku výzkum nezachytil žádné pozitivní stopy mohylové konstrukce<br />
(např. žlábky), není možné hrob 56 datovat na základě prostorového kontextu způso-
502<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
Obr. 2. Brandýsek, okr. Kladno. Uspořádání<br />
raně středověkých hrobových jam na ploše<br />
zkoumané v roce 1956. Mezi řadami<br />
hrobů je patrná centrální volná plocha. —<br />
Fig. 2. Brandýsek. Central part of the Early<br />
Medieval cemetery with the empty area in<br />
the centre (only one component shown).<br />
bem, jaký dovolovala situace v Březně. Lze jen konstatovat, že prostorové parametry hrobů<br />
56 a 73 odpovídají tamější kratší stavbě. Pro datování hrobu 56 zůstává jedinou pevnou<br />
oporou poloha a orientace kosterních pozůstatků, odpovídající zvyklostem lidu kultury<br />
s nálevkovitými poháry nebo se šňůrovou keramikou.<br />
Předpokládám, že staroeneolitická mohyla zůstala viditelná po dlouhou dobu – řádově<br />
staletí až tisíciletí – a mohla být stále chápána jako pohřební památník. Tím byl dán konkrétnímu<br />
místu v krajině symbolický smysl, jehož znak (mohylový násep) zůstal místním komunitám<br />
srozumitelný i v následujících obdobích (srov. Neustupný – Smrž 1989, 290, 325).<br />
Vzhledem k malé pravděpodobnosti zachycení pohřebních aktivit středního eneolitu archeologickým<br />
výzkumem je obtížné rekonstruovat stav lokality v tomto časovém intervalu. Nelze<br />
se tedy vyjádřit k otázce, s jakou mírou přímé kontinuity se pohřební areál využíval.<br />
Pohřební funkce areálu je znovu doložena šesti hroby kultury se šňůrovou keramikou<br />
(KŠK). Do tohoto počtu zahrnuji i hrob 24 bez pohřebních přídavků; jáma přibližně čtvercového<br />
půdorysu obsahovala 2 skelety ležící pravděpodobně na pravém boku hlavou k západu.<br />
1 Podobné dvojhroby jsou totiž známy i z dalších pohřebišť této kultury (hrob 72 v Ča-<br />
1 Orientace hrobu 24 není bohužel úplně jasná. V originální terénní dokumentaci jsou zakresleny obě kostry<br />
v poloze na pravém boku hlavou k východu (na rozdíl od ostatních hrobů však není na rubu milimetrového papíru<br />
uveden popis nálezové situace) a stejná orientace je i na dodatečném celkovém plánu v nálezové zprávě.<br />
Během textace nálezové zprávy byly ve strojopisu vynechávány mezery pro doplnění hloubky hrobových jam<br />
a orientaci kraniální části pohřbů, v případě našeho hrobu byla rukou dopsána orientace východní. V publikaci je<br />
ale jak v plánu, tak v textové části hrob otočen o 180° – pohřbení jedinci leží tedy na pravém boku hlavou k západu.<br />
Buď se jedná o omyl způsobený při dokumentaci v terénu a během přípravy publikace opravený, nebo do-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 503<br />
chovicích: Neustupný – Smrž 1989, obr. 40; hrob 1 na moravské lokalitě Sivice I: Šebela<br />
1999, 139). Doklady prostorové návaznosti hrobů kultury se šňůrovou keramikou na pohřebiště<br />
z časného či staršího eneolitu rovněž známe z různých lokalit, například z Vikletic<br />
(Buchvaldek – Koutecký 1970), Března u Loun (Pleinerová 1980), snad i z Čachovic<br />
(Neustupný – Smrž 1989). Z nálezové situace v Březně se dá navíc vyvodit, že na počátku<br />
starší doby bronzové byla již konstrukce původní dlouhé mohyly do jisté míry destruovaná;<br />
přesto se kolem ní koncentrovaly mladší pohřební aktivity (Pleinerová 1980, 39).<br />
Pro diskusi o viditelnosti staroeneolitického pohřebního památníku v mladším eneolitu<br />
není v Brandýsku dostatek opor. Zdá se však být nepochybné, že na pohřebiště kultury<br />
se šňůrovou keramikou byly záměrně přidávány pohřby nositelů kultury zvoncovitých pohárů<br />
(KZP). Tento jev je dnes již poměrně dobře popsán v řadě publikací (např. Neustupný<br />
– Smrž 1989). Častou prostorovou korelaci pohřebišť těchto kultur mimochodem zdůrazňuje<br />
už O. Kytlicová v publikaci výzkumu, ačkoliv chronologie eneolitických kultur tehdy<br />
ještě nebyla vyjasněna (Kytlicová 1960, 442, 468–471). Četnost společného výskytu hrobů<br />
KŠK a KZP se pokusil kvantifikovat ve své studii o Pražské kotlině J. Turek (1996, 43);<br />
k přesnějšímu vyčíslení bude teprve nutné vypracovat metodu založenou na pravděpodobnostním<br />
přístupu (otázky definice jednoho „pohřebiště“, naděje na zachycení více komponent<br />
různými druhy archeologického výzkumu atd.).<br />
Fáze závěru eneolitu (KZP) je v Brandýsku reprezentována 22 hroby s 23 pohřby, které<br />
se nacházely ve východní části odkryté plochy. Z tohoto počtu bylo 5 hrobů prakticky<br />
zničeno nebo vážně narušeno ještě před zahájením odborné dokumentace. Z nich pouze<br />
jeden (hrob 5) se nacházel na pojednávané ploše.<br />
Do doby římské náleží s určitostí hrob 76 s žárovým pohřbem v keramické nádobě.<br />
Hrob se nalézal poblíž jižního okraje skryté plochy, podobně jako další žárový pohřeb bez<br />
jasné datace (jamkový hrob 68). Hrob 68 může být s největší pravděpodobností datován<br />
buď do doby římské, nebo do kultury zvoncovitých pohárů; mimochodem, nacházel se<br />
právě uprostřed kumulace tří hrobů KZP a lze tedy uvažovat o tom, že s nimi sdílel společnou<br />
mohylu. Toto pozorování nám však datování nemůže blíže upřesnit. Stojí ještě za<br />
připomenutí, že další hroby z doby římské byly hlášeny z bezprostřední blízkosti plochy<br />
zkoumané O. Kytlicovou. Pro období pravěku lze shrnout, že se v pojednávaném prostoru<br />
vytvořilo několik skupinek pohřbů, z nichž byla přinejmenším velká část kryta hliněnými<br />
mohylami nebo jinou podobnou konstrukcí s významem pohřebního památníku.<br />
Sekvenci pohřebních aktivit uzavírá raně středověká fáze, tvořící nejpočetnější komponentu<br />
(52 hrobů s 56 pohřby). Pohřební přídavky ji řadí mezi typická venkovská pohřebiště<br />
9.–10. století s určitými prvky vyššího sociálního postavení (jezdecká výbava). Při<br />
bližším zkoumání celkového plánu výzkumu si můžeme všimnout, že hroby této fáze se<br />
kumulovaly především ve východní části plochy, tedy v místech, kde nejvyšší hustoty dosahuje<br />
i pravěké pohřbívání. Další překvapivou skutečností je, že středověké hroby téměř<br />
vždy respektovaly skupinky hrobů pravěkých. Ty byly výrazně porušeny pouze ve dvou<br />
případech, kdy sousedící středověké hroby 9 a 16 přímo protnuly hroby 8 a 15 kultury<br />
zvoncovitých pohárů. Při daném počtu hrobů na dané ploše se jedná o velmi malé procento<br />
případů. Domnívám se tedy, že jde o nenáhodný jev.<br />
šlo k záměně až při psaní článku. Otázku nelze rozhodnout ani studiem dokumentačních fotografií, protože hrob<br />
24 není na žádné zachycen s okolím dostatečně rozsáhlým na to, aby mohla být orientace potvrzena.
504<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
Uspořádání hrobů všech období tvoří podle mého názoru určitou strukturu, kterou se<br />
pokusím interpretovat v následující kapitole. Při podrobném zkoumání nálezových zpráv<br />
se mi bohužel nepodařilo zjistit žádné bližší informace o čtyřech menších jamách zhruba<br />
pravoúhlého půdorysu, které jsou patrné na několika fotografiích (obr. 6 a 7). Jejich přibližná<br />
poloha na celkovém plánu (obr. 3) je vyznačena otazníky. Snad se jednalo o nejisté objekty,<br />
které nakonec nebyly dokumentovány; jejich pravidelné prostorové uspořádání by<br />
ale mohlo rovněž svědčit o určitém vztahu k popsaným pohřebním komponentám.<br />
INTERPRETACE NÁLEZOVÉ SITUACE PRO RANĚ STŘEDOVĚKÉ OBDOBÍ<br />
V případě Brandýsku je zřejmé, že máme před sebou příklad dlouhodobě opakovaně užívaného<br />
pohřebního areálu. To samo o sobě není výjimečný jev, podobných příkladů zejména<br />
z časového intervalu eneolit–doba halštatská známe celou řadu (Neustupný 1996,<br />
316–317). Dá se říci, že pravidlo přidávání pohřbů do míst, která sloužila tomuto účelu<br />
„odnepaměti“, tvoří významný průvodní rys lidského chování v tomto období. Na žádném<br />
z prozkoumaných pohřebišť však nelze doložit chronologicky nepřerušenou řadu pohřbů<br />
z časového rozpětí několika tisíc let – to je také fakt, který je nutno brát v úvahu. Zatím však<br />
není jasné, do jaké míry je tato diskontinuita způsobena skutečnou absencí pohřbívání v některých<br />
obdobích, variabilitou pohřebního ritu či následnými transformačními procesy.<br />
Pozoruhodné jsou na pohřebišti v Brandýsku prostorové vztahy raně středověkých hrobů<br />
a jejich vztah ke skupinám hrobů pravěkých. V dalším textu se proto zaměřím především<br />
na řešení následujících otázek:<br />
1. Umožňuje nálezová situace podporu hypotézy o záměrném respektování pravěkých<br />
hrobů v období raného středověku, nebo se jedná o náhodu<br />
2. Jakou motivaci mohli mít lidé doby hradištní k takovému jednání<br />
3. Do jaké míry je tento jev unikátní Lze v archeologických pramenech najít další obdobné<br />
příklady<br />
První otázku lze řešit navržením určitého modelu, testovaného vzápětí za využití dat<br />
z nálezové dokumentace. Je zřejmé, že praktická možnost jakéhokoli úmyslného jednání<br />
vůči pohřebním pozůstatkům několik tisíc let starým je možná pouze tehdy, je-li jejich poloha<br />
nějak označena na povrchu. Zde připadají v úvahu hlavně hliněné náspy mohyl, které<br />
určitě takovou roli hrály v pravěku. U případné nadzemní konstrukce dlouhé mohyly ze<br />
staršího eneolitu musíme sice počítat s její značnou degradací (srovnej situaci v Březně:<br />
Pleinerová 1980, 39), principiálně však mohl být její relikt pozorovatelný i ve středověku.<br />
Pravěké pohřebiště jasně prostorově vymezily okrouhlé mohyly mladšího eneolitu, úprava<br />
jednoho či dvou hrobů z doby římské už podobu pohřebního areálu zásadněji neovlivnila.<br />
Ideální rekonstrukci rozmístění pravěkých mohylových náspů v období raného středověku<br />
jsem postavil na následujících předpokladech:<br />
1. mohylový násep můžeme předpokládat nad všemi hroby z mladšího eneolitu, snad<br />
kromě dvou (č. 8 a 15), které byly vážně narušeny hroby středověkými (náspy mohly již<br />
být například z podstatné části sneseny, viz obr. 3);<br />
2. svislá osa okrouhlých mohyl se přibližně kryje s těžištěm půdorysu hrobových jam;<br />
3. L. Šebela (1993, 208) uvádí pro dochované mohyly KŠK na Moravě průměr 6–15 m,
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 505<br />
Obr. 3. Digitalizovaný celkový plán výzkumu v Brandýsku (1956–1957) s barevným vyznačením chronologických<br />
fází pohřebních komponent: KNP – kultura nálevkovitých pohárů, KŠK – kultura se šňůrovou<br />
keramikou, KZP – kultura zvoncovitých pohárů, ŘÍM – doba římská, RS – raný středověk. — Fig. 3. Digitised<br />
overall plan of the excavations conducted in Brandýsek 1956–57, with the chronological phases represented<br />
by colours: KNP – Funnel Beaker culture; KŠK – Corded Ware culture; KZP – Bell Beaker culture,<br />
ŘÍM – Roman Period; RS – Early Middle Ages.<br />
ojediněle i více; použil jsem proto pro vyznačení jádra každého mohylového náspu z mladšího<br />
eneolitu kruh o průměru 6 m (minimální odhad pro zřetelně viditelný střed částečně<br />
rozplaveného tělesa, řada takto rekonstruovaných mohyl patrně vytvoří přirozenou cestou<br />
kumulace většího průměru).<br />
Nedomnívám se samozřejmě, že všechny zmíněné předpoklady jsou stoprocentně platné,<br />
a zdůrazňuji, že jde o silné zjednodušení pro účely ideální rekonstrukce. Do stínovaného<br />
modelu popsané situace byly následně promítnuty obrysy všech raně středověkých<br />
hrobových jam (obr. 5). Na výsledku jsou vidět skupiny hypotetických pravěkých mohyl<br />
(označené písmeny A–F) a všechny hroby doby hradištní. Zdá se, že pravěké terénní relikty<br />
skutečně mohly být v 9.–10. stol. po Kr. do jisté míry viditelné, vygenerované shluky<br />
patrně tvořily vždy jednu společnou mohylu větších rozměrů. Středověké hroby nejen<br />
že podstatným způsobem nezasahují do žádné z těchto skupin, navíc je ještě patrné, že<br />
v místě předpokládaného kostela v centrální části se nachází mohylová skupina C. Mechanicky<br />
vygenerovaná kumulace C je sice položena poněkud excentricky vůči středu<br />
volné plochy, rekonstrukci však nelze chápat takto přímočaře. Je možné, že nejjižnější<br />
hrob skupinky (dětský hrob KZP č. 40) byl ve skutečnosti umístěn do okraje náspu – středověký<br />
pohřeb 37 ho již částečně překrývá, aniž by jej však porušil.
506<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
Obr. 4. Pokus o zjištění prostorového trendu v hloubkách hrobových jam. Do výpočtu byla vložena pouze<br />
data raně středověkých hrobů těsně obklopujících centrální prázdný prostor. — Fig. 4. An attempt at<br />
identifying spatial trends in the depths of grave pits.<br />
Přítomnost mohyly reprezentované kumulací A by rovněž mohla představovat důvod<br />
neobvyklé severojižní orientace středověkého hrobu 7. Ten byl zapuštěn do starší jámy<br />
protáhlého půdorysu, jejíž datace ani funkce není zcela jasná (dotýká se hrobu 23 kultury<br />
se šňůrovou keramikou, v zásypu však byly podle autorky výzkumu nalezeny zlomky keramiky<br />
z doby římské). Otázkou zůstává vysvětlení dalších nápadných prostorových konfigurací<br />
hrobů, jako je například pravidelné uspořádání jižního a západního okraje centrální<br />
části raně středověkého pohřebiště. Souvislost s terénními relikty pravěkých mohyl<br />
můžeme sice předpokládat, z nálezové situace však nelze odvodit detailní rekonstrukci.<br />
Při pohledu z naznačené interpretační perspektivy lze navrhnout následující argumenty<br />
proti úvahám o někdejší existenci dřevěného raně středověkého kostela:<br />
1. delší osa volné plochy nacházející se uprostřed části pohřebiště s největší koncentrací<br />
raně středověkých hrobů je orientována ve směru S–J,<br />
2. po domnělém kostelíku nebyly zachyceny žádné pozitivní stopy, naopak v diskutovaném<br />
místě leží tři hroby ze závěru eneolitu, kryté zřejmě mohylovým náspem,
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 507<br />
Obr. 5. Ideální rekonstrukce mohylových náspů z mladšího eneolitu. Obrysově je zobrazena konfigurace<br />
raně středověkých hrobů, čerchovanou čarou podélná osa předpokládané dlouhé mohyly, čárkovaně<br />
plocha odkryvu. — Fig. 5. Idealised reconstruction of a Late Eneolithic tumulus; the configuration of the<br />
Early Medieval graves is shown in outline.<br />
3. využitelná plocha pro stavbu pravoúhlého kostelíka se zdá být nedostatečná (přibližně<br />
4,5 x 5 m),<br />
4. prostorové rozložení hrobů nenaznačuje logicky přijatelnou přístupovou cestu do<br />
svatyně, jež by odpovídala křesťanským zvyklostem,<br />
5. dvě střední řady středověkých hrobů se rozestupují takovým způsobem, že kopírují<br />
spíše okrouhlé než pravoúhlé těleso (u některých hrobů je navíc možno pozorovat téměř<br />
radiální orientaci vůči středu volné plochy: č. 36, 38, 39, 42, 43, 44),<br />
6. námitka historická: venkovský hřbitovní kostel nezapadá do struktury institucí fungujících<br />
v Čechách na přelomu 9. a 10. století.<br />
Nálezová dokumentace z Brandýsku je vybavena nivelací horních hran a den prozkoumaných objektů,<br />
v některých částech i nivelací průběhu začištěného podloží. Pro úplné využití informací získaných během<br />
terénního výzkumu je možné se pokusit o následující test:<br />
Předpokládejme, že raně středověké hroby byly kopány do přibližně stejné hloubky. Teoreticky by se<br />
pak měly jámy umístěné do mohylového náspu zahlubovat do podloží méně než hroby v okolí mohyl. Případné<br />
pohřby zapuštěné pouze do mohylového náspu by logicky zanikly společně s těmito náspy. Použitím<br />
vhodných počítačových programů je možné vypočítat abstraktní matematický model, který po promítnutí<br />
do plánu pohřebiště ukazuje zjištěný trend v hloubkách hrobových jam. Pokud by platila popsaná<br />
teze, měli bychom ve výstupu pozorovat hodnoty, jež se koncentricky zvyšují směrem od hypotetického<br />
středu mohylového náspu. Pro takovou úlohu bude nutno použít silně generalizující metodu, která potla-
508<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
Obr. 6. Brandýsek. Snímek zachycující objekty bez bližší dokumentace, pohled od severovýchodu. — Fig. 6.<br />
Brandýsek. Photograph showing features without further documentation, view from the northeast.<br />
čí náhodnou variabilitu obsaženou v datech (hroby nejsou ve skutečnosti stejně hluboké; většina pozorovaných<br />
hodnot kolísá v intervalu 0,1–0,6 m od úrovně podloží, viz tab. 2) a naopak „vytáhne“ obecný<br />
trend v prostorovém rozložení dat.<br />
Hloubky hrobových jam (RS)<br />
Hloubka (m) Počet<br />
0.0–0.1 2<br />
0.1–0.2 6<br />
0.2–0.3 7<br />
0.3–0.4 7<br />
0.4–0.5 6<br />
0.5–0.6 5<br />
0.6–0.7 2<br />
0.7–0.8 0<br />
0.8–0.9 1<br />
Tab. 2. Rozložení hloubek naměřených od úrovně<br />
podloží v souboru raně středověkých hrobových jam.<br />
Budu tuto otázku testovat pouze pro mohylovou skupinu C, která je ze všech stran relativně rovnoměrně<br />
obklopena daty. Izolovaně ležící hroby by totiž mohly výsledek podstatným způsobem zkreslit (pro výpočet<br />
byla použita kubická varianta modulu TREND v programu IDRISI 32). Na generalizovaném plánku<br />
skutečně zjišťujeme situaci, kdy jsou mělčí hrobové jámy typické pro oblast poblíž volné středové plochy<br />
a směrem od ní se hloubky v průměru zvětšují (obr. 4). Spolehlivé použití výsledků této metody ale v případě<br />
Brandýska znemožňují některé limitující faktory, k nimž v první řadě patří omezený počet získaných<br />
měření (dáno malým rozsahem pohřebiště). I když tedy nelze tento test provedený na statisticky nepříliš<br />
kvalitním souboru považovat za průkazný, v kombinaci s ostatními druhy evidence se jeho výsledky zdají<br />
být přijatelné. Pokus se sérií výpočtů založených na skutečném prostorovém uspořádání pohřebiště a za použití<br />
náhodných hloubek hrobových jam poskytoval opakovaně výsledky naprosto odlišného charakteru.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 509<br />
Obr. 7. Brandýsek. Snímek zachycující v popředí objekty bez bližší dokumentace (označeny šipkami), pohled<br />
od jihozápadu. — Fig. 7. Brandýsek. Photograph showing in the foreground features without further<br />
documentation, view from the southwest.<br />
Na závěr této části je nutno vyjádřit se k otázce, zda byly i hroby raného středověku<br />
kryty mohylami, nebo zda se jedná o tzv. ploché pohřebiště. Tématem přechodu od mohylového<br />
ritu k plochým hrobům během 9.–10. století se nedávno zabývali M. Lutovský<br />
a K. Tomková (1994). Zdá se, že souběžnost mohylových a plochých hrobů na jednom pohřebišti<br />
nelze zcela vyloučit, ačkoliv doklady nejsou příliš početné. V případě Brandýsku<br />
ukazuje celkový plán situaci typickou pro plochá řadová pohřebiště, alespoň ve východní<br />
části skrývky. Už kvůli velké hustotě pohřbívání nemohl být navršen mohylový<br />
násep nad každým hradištním hrobem, velmi pravděpodobné je však pohřbívání do částečně<br />
rozplaveného tělesa pravěké mohyly. Místa raně středověkých pohřbů musela být<br />
v každém případě nějakým způsobem vyznačena (pohřby se v podstatě neporušují, a pokud<br />
dojde k jejich kontaktu, lze předpokládat, že se jedná o záměr – např. hrob 33 nebo<br />
vztah hrobů 38 a 39). Častý výskyt kamene v hrobových jamách naznačuje i způsob tohoto<br />
označení (nízké kamenné rovy).<br />
POHŘEBNÍ AREÁLY A STATUS MÍSTA V KULTURNÍ KRAJINĚ<br />
Při studiu kontinuity či diskontinuity sídelních areálů lze vyjít z obecné teze o hluboké<br />
strukturovanosti kulturní krajiny (Neustupný 1986; Vařeka 1994; Kuna 1998, 213–214).<br />
Každá uchopitelná prostorová jednotka měla pro komunitu určitou hodnotu, ve které se<br />
prolíná její praktická funkce (úrodnost půdy, výskyt surovin, podmínky pro bydlení), spo-
510<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
lečenský význam (prestižnost polohy domu, dělení prostoru na mužskou a ženskou zónu),<br />
případně i symbolický smysl (místa rituálních úkonů). Mezi významné složky světa, ve<br />
kterém se komunity pohybovaly, patří i řada přírodních, člověkem po formální stránce netransformovaných<br />
útvarů, jakými jsou všeobecně vodní zdroje, dále skály, jeskyně, nápadné<br />
stromy apod. (Bradley 2000).<br />
Většina zmíněných hodnot může být sdělována prostřednictvím formálních znaků.<br />
V případě pohřebních areálů představuje takový znak nadzemní konstrukce hrobu, sloužící<br />
jako pohřební památník. Mohyly nebo megalitické hroby bývají ve svém geografickém<br />
prostředí snadno chápány jako symboly pohřební aktivity po velmi dlouhou dobu, protože<br />
svou vnější podobu výrazně nemění. Přestože celkem zřetelně odkazují na pohřební<br />
funkci areálu, jejich přesná datace přestává být po určité době jasná a odkazují pouze obecně<br />
na „minulost“, „předky“ apod. (Neustupný 1997, 226; 1998b). Takové hodnocení místa<br />
vytvořené na základě viditelných mohylových náspů mělo pravděpodobně v procesu<br />
budování společenských vazeb někdejších komunit velký význam. V tomto smyslu mohla<br />
„kvalita“ pohřebiště ovlivňovat pozici komunity nebo její části na společenském žebříčku,<br />
zakládat vlastnické nároky na půdu a surovinové zdroje atd. (srov. Chapman – Randsborg<br />
1981). Důležitá byla jistě i poloha pohřebního areálu v krajině – Brandýsek je klasickou<br />
ukázkou umístění na konci sklánějícího se hřbetu, jenž odděluje dvě sousední údolí (dva<br />
sídelní areály; viz obr. 1).<br />
Vztah lidí raného středověku k pravěkým pohřebním památníkům je v poslední době<br />
intenzivně studován ve Velké Británii. Shromážděné prameny ukazují, že velké množství<br />
megalitických hrobů, míst spojených s pravěkým pohřbíváním a rituální aktivitou obecně<br />
bylo opět záměrně využíváno v anglosaském období (5.–8. stol.) – často ke stejnému účelu<br />
(Williams 1997). Rovněž středověké písemné prameny západní a severní Evropy se<br />
o pojednávaném typu artefaktů zmiňují. Je v nich patrný konkrétní vztah lidí k viditelnému<br />
památníku, často jsou pravěká pohřebiště svázána s mýtickými příběhy (Semple 1998;<br />
Williams 1998). Některé pravěké památky byly tedy ve středověku prakticky využívány,<br />
objevují se v mytologii a folklóru a slouží rovněž jako ideologická opora různých institucí.<br />
V místech s terénními relikty mohyl byly vykonávány exekuce, vymezovaly se podle<br />
nich hranice území, konaly se zde významné společenské události a dokonce na nich byly<br />
zakládány rané kláštery (Aston 1997, 45; Williams 1997, 23).<br />
Podobné příklady je možno nalézt v různých regionech Evropy, i když s kolísající intenzitou<br />
z chronologického i geografického pohledu (Justová 1990, 110; Thäte 1996).<br />
Pozoruhodná je zejména velká a zatím obtížně vysvětlitelná variabilita ve způsobu zacházení<br />
s památkami. Jedná se rozhodně o významnou součást přístupu ke kulturní krajině<br />
v raném středověku, dosavadní malá probádanost těchto aspektů je patrně způsobena<br />
tradičním oddělováním pravěké a středověké archeologie.<br />
V našem prostředí zmiňuje mohylu – také v kontextu mýtického příběhu v souvislosti<br />
se smrtí hrdiny v boji – ještě Kosmas na počátku 12. století („bustum Tyri“, srov. Karbusický<br />
1995, 106–136, 300–305). Ačkoliv nelze uvedený příklad spojovat s běžným pohřebním<br />
ritem Kosmovy doby (jde tu o záměrný archaismus, epický motiv), dokládá tato<br />
zmínka přinejmenším srozumitelnost navršené mohyly jako symbolu minulé pohřební<br />
aktivity. Určitý vztah k pojednávanému tématu může mít i v téže kronice zmiňované „pohřbívání<br />
na polích a v lesích“ – v souvislosti s bohulibými aktivitami knížat Břetislavů I.<br />
a II. Pokud se zde nejedná pouze o opakované fráze, vztahovala by se tato informace pře-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 511<br />
devším k plochým řadovým pohřebištím. Sekundární pohřby do starších mohylových<br />
náspů se však mohly jako zcela okrajový jev vyskytnout i tehdy (lokalita Petrovice, okr.<br />
Hradec Králové: Lutovský 1989, 61; Klápště 1999, 780).<br />
Ačkoliv od této doby již můžeme počítat se systematickou opozicí křesťanské církve<br />
k pohanským památkám, jde svým způsobem nikoliv o nevšímavost k artefaktům tohoto<br />
druhu, ale o změnu jejich postavení na škále hodnot tehdejší společnosti. Ještě z doby<br />
mnohem pozdější máme početné doklady o přetrvávajícím zájmu o podobné lokality – viz<br />
stavby božích muk na výrazných mohylách apod. (např. známá lokalita Mohelno, okr. Třebíč:<br />
Koštuřík – Kovárník – Měřínský – Oliva 1986, 218, obr. XXVII–XXVIII).<br />
Vlastní pohřeb do prostoru dávného, a proto výjimečnými vlastnostmi obdařeného pohřebního<br />
areálu není jediným způsobem, jak symbolicky dodat větší váhu obřadu a tím i pozůstalé<br />
komunitě. Podobnou roli pravděpodobně hrály i movité artefakty, spojující svými<br />
vlastnostmi přítomnost s minulostí. Přímo z Brandýsku máme v hrobě 31 doložen přídavek<br />
v podobě zlomku laténského náramku z modrého skla (analogie viz Justová 1990, 64, 167).<br />
Kromě náramků je možno uvést i řadu jiných typů pravěkých předmětů sekundárně reutilizovaných<br />
jako pohřební přídavky. Přesto se zdá, že okruh artefaktů vhodných k tomuto<br />
účelu byl nějak omezen. Je zřejmé, že takový neobvyklý artefakt z přitažlivého materiálu,<br />
jako je zmíněný náramek, vyvolával mnohé asociace – obvykle se uvažuje o magických<br />
pomůckách, amuletech apod. Původ podobných předmětů byl patrně myšlenkově spojen<br />
s mentálními koncepty, které E. Neustupný (1998a) označuje termínem „svět jinosti“.<br />
Z archeologických pramenů vyplývá, že v době ukládání raně středověkých pohřbů na<br />
pohřebišti v Brandýsku (tj. v 9.–10. stol.) můžeme i na našem území stále počítat s živým<br />
vědomím o funkci mohyl jako symbolu pohřbívání (Dostál 1966, 24; Lutovský – Tomková<br />
1994). Ačkoliv lze v této době pozorovat přechod k tzv. plochým řadovým pohřebištím,<br />
mohylový ritus není ojedinělý. Doklady návaznosti hradištních hrobů na pohřební<br />
aktivitu pravěkou lze rovněž sledovat na řadě lokalit (např. Dražičky, okr. Tábor: Beneš<br />
1985; Stračovská Lhota, okr. Hradec Králové: Kuchařík 1997; Údraž, okr. Písek: Fröhlich<br />
1997, 208; Velká Dobrá, okr. Kladno: Michálek 1999). Významným přínosem pro<br />
další studium naznačených otázek by bylo pořízení soupisu terénních odkryvů pohřebišť<br />
s uvedením všech zachycených komponent, což je však na základě tradičních dílčích<br />
publikací velmi obtížné. Takový seznam ve formě databázové tabulky by bylo možné<br />
použít ke studiu korelací mezi jednotlivými kulturami a ke zjištění dalších struktur<br />
v dlouhodobém vývoji sídelních areálů.<br />
ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY<br />
Hypotéza o dřevěné sakrální stavbě na pohřebišti v Brandýsku, která se nedávno znovu objevila<br />
v literatuře (Frolíková–Kaliszová 1999, 536), tedy není samozřejmým výkladem „jasné“<br />
nálezové situace, jak by se mohlo zdát z původní publikace. Je zřejmé, že vyplynula z předem<br />
vybrané části pramenů bez kritického rozboru celkového kontextu. Určitým nedostatkem<br />
publikací O. Kytlicové je zpracování plánků – poskytují čtenáři pouze výběr těch objektů,<br />
u nichž se předpokládá relevantnost k příslušné studii. Jak se ukazuje, taková „upravená“<br />
dokumentace pak začne žít svým vlastním životem, je dále citována, přetiskována atd. Ani<br />
sestavení celkového plánu z jednotlivých dílčích článků se neobejde bez závažných problé-
512<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
mů – plány jsou v různých měřítkách, při tisku, následném kopírování a spojování dochází<br />
k deformacím, s pracností tohoto postupu jde ruku v ruce neznámá chyba. Navíc stále nemáme<br />
jistotu, že byly publikovány skutečně všechny výzkumem zachycené kontexty mající<br />
potenciální význam pro interpretaci zdánlivě nesouvisejících terénních pozorování.<br />
Během postupu terénního výzkumu i při závěrečné interpretaci hraje bezpochyby důležitou<br />
roli rámec aktuálních oborových otázek, a ten byl po 2. světové válce silně politicky<br />
podmíněn. Jedním z klíčových témat československé archeologie bylo v tomto období studium<br />
raných státních útvarů na našem území. Rozsáhlé odkryvy raně středověkých lokalit<br />
přinesly rovněž významné poznatky o prvních církevních stavbách a je možné, že některé<br />
interpretace nálezových situací byly těmito trendy mimoděk inspirovány. Interpretace<br />
O. Kytlicové je v původní publikaci (Kytlicová 1968, 224) formulována opatrně a kriticky.<br />
Dnes, po téměř padesáti letech, je možné pracovat s pečlivě nashromážděnými údaji v jiném<br />
teoretickém ovzduší a novými metodami, za což náleží autorce výzkumu uznání.<br />
Při řešení otázek vertikálně–chronologických, jako je např. vývoj, kontinuita či diskontinuita<br />
sídelních areálů, případně při zkoumání symbolických systémů různých období je<br />
třeba brát ohled na všechny známé skutečnosti. Dosud běžná praxe publikování neúplných<br />
plánů ale do jisté míry kritickou práci znemožňuje. Je pravda, že kompletní plány zejména<br />
polykulturních nalezišť vytváří často nepřehledné změti jam, žlábků, kůlových jamek, jednotlivé<br />
komponenty se překrývají apod., i to je však pro čtenáře velmi cenná informace.<br />
Domnívám se, že by bylo prospěšné doprovodit i dílčí studie tradičně vybavené dobře čitelnými<br />
zjednodušenými půdorysy také obrázkem celkové (původní, neupravené) situace.<br />
Nelze totiž bohužel spoléhat na to, že několik desítek let po provedení výzkumu najdeme<br />
někde mimo publikace maximálně kompletní a použitelnou kolekci terénní dokumentace.<br />
Za zajímavé diskuse na téma tohoto článku děkuji doc. PhDr. E. Neustupnému, CSc., PhDr. M. Kunovi,<br />
Mgr. K. Nováčkovi, Mgr. J. Turkovi a v neposlední řadě spolužákům ze semináře katedry archeologie<br />
ZČU v Plzni.<br />
PRAMENY A LITERATURA<br />
Aston, M. 1997: Interpreting the Landscape. Landscape Archaeology and Local History. London –New<br />
York: Routledge.<br />
Beneš, A. 1985: , – . In: 6–15 <br />
1975–1985 ., Kyjev, 115–120.<br />
Bradley, R. 2000: An Archaeology of Natural Places. London – New York: Routledge.<br />
Buchvaldek, M. – Koutecký, D. 1970: Vikletice – Ein schnurkeramisches Gräberfeld. Praehistorica 3. Praha.<br />
Frolíková–Kaliszová, D. 1999: Dřevěné kostely v Čechách v archeologických pramenech – Bohemian wooden<br />
churches in archaeological sources, Archeologie ve středních Čechách 3, 535–545.<br />
Fröhlich, J. 1997: Písecko v zrcadle archeologie. Písek: Prácheňské muzeum.<br />
Hrubý, V. 1955: Staré Město. Velkomoravské pohřebiště na Valách. Praha: Academia.<br />
Chapman, R. – Randsborg, K. 1981: Approaches to the archaeology of death. In: R. Chapman – L. Kinnes<br />
– K. Randsborg (eds.), The Archaeology of Death, Cambridge: University Press.<br />
Justová, J. 1990: Dolnorakouské Podunají v raném středověku – Der Niederösterreichische Donauraum<br />
im Frühmittelalter. Praha: Academia.<br />
Karbusický, V. 1995: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. Praha: Mladá<br />
fronta.<br />
Klápště, J. 1999: Příspěvek k archeologickému poznávání úlohy mince v přemyslovských Čechách – Ein<br />
Beitrag zur archäologischen Erforschung der Rolle der Münzen im Přemyslidischen Böhmen, Archeologické<br />
rozhledy 51, 774–808.<br />
Krumphanzlová, Z. 1971: Počátky křesťanství v Čechách ve světle archeologických pramenů – Die Anfänge<br />
des Christentums in Böhmen im Lichte der archäologischen Quellen, Památky archeologické 62, 406–456.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 513<br />
Krumphanzlová, Z. 1997: Kultovní místo na pohřebišti v Lahovicích – Eine Kultstätte auf dem Gräberfeld<br />
in Lahovice. In: Život v archeologii středověku, Praha: ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, 394–401.<br />
Koštuřík, P. – Kovárník, J. – Měřínský, Z. – Oliva, M. 1986: Pravěk Třebíčska – Ur– und Frühgeschichte des<br />
Třebíčer Raumes. Brno.<br />
Kuchařík, M. 1997: Revize mohylového pohřebiště ve Stračovské Lhotě, okr. Hradec Králové – Revision of<br />
barrow cemetery at Stračovská Lhota, district of Hradec Králové, Zpravodaj muzea v Hradci Králové<br />
23, 65–76.<br />
Kuna, M. 1998: Keramika, povrchový sběr a kontinuita pravěké krajiny – Ceramics, Surface Survey and<br />
the Continuity of Prehistoric Landscapes, Archeologické rozhledy 50, 192–223.<br />
Kytlicová, O. 1957: Pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Třebusicích u Slaného, Archeologické rozhledy<br />
9, 160–162.<br />
— 1958: Brandýsek, okr. Slaný. Nálezová zpráva uložená v archivu NZ ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> v Praze, čj. 5952/58.<br />
— 1959: Brandýsek, okr. Slaný. Nálezová zpráva uložená v archivu NZ ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> v Praze, čj. 2786/59.<br />
— 1960: Eneolitické pohřebiště v Brandýsku – Das Äneolitische Gräberfeld in der Gemeinde Brandýsek,<br />
Památky archeologické 51, 442–474.<br />
— 1968: Slovanské pohřebiště v Brandýsku – Das slawische Gräberfeld von Brandýsek, Památky archeologické<br />
59, 193–248.<br />
Lutovský, M. – Tomková, K. 1994: K problematice nejmladších raně středověkých mohyl v Čechách – pohřebiště<br />
u Hlohoviček – Issues concerning the final phase of early medieval barrows in Bohemia –<br />
a report on the cemetery near Hlohovičky. In: Památky archeologické – Supplementum 2. Mediaevalia<br />
archaeologica Bohemica 1993, 86–107.<br />
Michálek, J. 1999: Mohylové pohřebiště ve Velké Dobré, okr. Kladno – Výzkum v letech 1890 až 1891 –<br />
Tumulus burial ground at Velká Dobrá (Kladno district): the 1890–1891 excavations, Archeologie<br />
ve středních Čechách 3, 113–153.<br />
Neustupný, E. 1986: Sídelní areály pravěkých zemědělců – Settlement areas of prehistoric farmers, Památky<br />
archeologické 77, 226–234.<br />
— 1996: Teze o pravěku a učebnice pravěku – Theses on prehistory and a text–book on prehistory, Archeologické<br />
rozhledy 48, 311–322.<br />
— 1997: Uvědomování minulosti – The cognizance of the past, Archeologické rozhledy 49, 217–230.<br />
— 1998a: Otherness in Prehistoric Times. In: KVHAA Konferenser 40, Stockholm, 65–71.<br />
— 1998b: Structures and events: the theoretical basis of spatial archaeology. In: E. Neustupný (ed.),<br />
Space in prehistoric Bohemia, Praha: Institute of Archaeology, 9–44.<br />
Neustupný, E. – Smrž, Z. 1989: Čachovice – pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů<br />
– Čachovice – a Corded Ware and Bell Beaker Cemetery, Památky archeologické 80, 282–383.<br />
Pleinerová, I. 1980: Kultovní objekty z pozdní doby kamenné v Březně u Loun – Cultic Features of the<br />
Late Neolithic Period Excavated at Březno, NW Bohemia, Památky archeologické 71, 10–56.<br />
Semple, S. 1998: A fear of the past: the place of the prehistoric burial mound in the ideology of middle<br />
and later Anglo–Saxon England, World Archaeology 30, 109–136.<br />
Sommer, P. 1998: Duchovní svět raně středověké české laické společnosti. In: D. Třeštík – J. Žemlička (eds.),<br />
Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha: NLN, 133–166.<br />
Szöke, B. 1956: Spuren des Heidentums in den frühmittelalterlichen Gräberfeldern Ungarns. Studia Slavica<br />
2. Budapest.<br />
Šebela, L. 1993: Lid se šňůrovou keramikou. In: V. Podborský (ed.), Pravěké dějiny Moravy, Brno: Muzejní<br />
a vlastivědná společnost.<br />
— 1999: The Corded Ware Culture in Moravia and in the Adjacent Part of Silesia. Fontes Archaeologicae<br />
Moravicae 23. Brno: ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>.<br />
Thäte, E. 1996: Alte Denkmäler und frühgeschichtliche Bestattungen: Ein sächsisch–angelsächsischer Totenbrauch<br />
und seine Kontinuität, Archäologische Informationen 19, 105–116.<br />
Turek, J. 1996: Osídlení Pražské kotliny v závěru eneolitu – The Prague region in the Late Eneolithic Period,<br />
Archaeologica Pragensia 12, 5–58.<br />
Vařeka, P. 1994: Customs and rites connected with the building process of a rural house and its importance<br />
for the study of archaic notions about space and landscape – Význam obřadů a zvyklostí spojených<br />
se stavbou vesnického domu pro poznání archaických představ o prostoru a krajině. In: Památky<br />
archeologické – Supplementum 2. Mediaevalia archaeologica Bohemica 1993, 139–144.<br />
Williams, H. 1997: Ancient Landscapes and the Dead: The Reuse of Prehistoric and Roman Monuments<br />
as Early Anglo–Saxon Burial Sites, Medieval Archaeology 41, 1–32.<br />
— 1998: Monuments and the past in early Anglo–Saxon England, World Archaeology 30, 90–108.
514<br />
·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ...<br />
CHURCH OR TUMULUS A CONTRIBUTION TO THE STUDY<br />
OF BURIAL AREAS<br />
This article considers the question of the secondary use of prehistoric monuments in the Early Medieval<br />
period, taking as an example a burial area. Between 1955 and 1958 archaeological investigations<br />
were conducted on an elongated rise between Brandýsek and Třebusice in Kladno district (Fig. 1),<br />
with the aim of documenting features disturbed over a long period by sand extraction works (Kytlicová<br />
1957). Modest evidence of Neolithic settlement was identified, along with a sequence of graves<br />
from the Eneolithic, Roman Period and Early Middle Ages (Kytlicová 1960; 1968).<br />
The original interpretation of the site, in accordance with the approach of contemporary work,<br />
divided the prehistoric and Medieval finds, and these were thus further processed separately. In the<br />
area of the greatest concentration of graves, the plan of the enclosure cemetery revealed a conspicuously<br />
empty area, which was interpreted (with some reservations) as the former site of a wooden<br />
church (Fig. 2). On the basis of the data available, however, an alternative interpretation is possible.<br />
The earliest datable grave was sunk during the Funnel Beaker culture period. It can be assumed<br />
that, in accordance with contemporary cultural norms, a tumulus with an elongated shape covered<br />
it. Another grave, too, can hypothetically be assumed to be of the same age. The same tumulus may<br />
have covered both graves; an analogous situation is known from nearby Březno (Pleinerová 1980).<br />
The later components of the site include Corded Ware culture and Bell Beaker culture graves; in<br />
these cultures, too, common custom was to bury beneath (round) tumuli, often within the framework<br />
of a single cemetery (Buchvaldek – Koutecký 1970; Neustupný – Smrž 1989). This is an example<br />
of a tumulus field used for a long period, containing burials of various periods. The excavated<br />
area also contained an isolated example of a cremation burial from the later Roman Period<br />
(grave 76), while the cultural affiliation of another cremation (grave 68) remains open to question.<br />
The latest graves date to the Early Middle Ages (9 th –10 th centuries AD).<br />
The simple fact that the enclosure burials are found within the very area of the prehistoric<br />
cemetery is fundamental to the new interpretation. The Early Medieval graves are arranged in such<br />
a way as almost without exception to respect the prehistoric graves – only two neighbouring Bell<br />
Beaker culture graves are noticeably disturbed, which given the great density of burial is a remarkably<br />
small number. It could therefore be surmised that even in the 9 th –10 th centuries, surface traces<br />
of the Eneolithic tumuli were still visible on the surface. An ideal reconstruction of such a situation<br />
is given in Fig. 5; the illustration shows medium–sized tumuli of the same size, which obviously<br />
does not reflect the reality. It is obvious that a series of neighbouring mounds cumulatively created<br />
a single large tumulus (see clusters A–F). The majority of the Medieval burials could have been<br />
sunk into the facing represented by cluster C, or in its immediate surroundings. Theoretically, the<br />
burial at the centre of the mound need not have been sunk into the original ground surface at all,<br />
and could later have been destroyed along with the tumulus itself. Towards the edge of the mound,<br />
on the other hand, secondary burials could have remained. The actual situation was almost certainly<br />
more complex, but the general plan of the depths of the grave pits closely matched this hypothesis<br />
(Fig. 4 was generated using the TREND module of IDRISI 32 software).<br />
A series of archaeological projects have shown the depth of the structure of the cultural landscape<br />
(e.g. Neustupný 1986; Vařeka 1994; Bradley 2000). In a number of cases, burial areas have remained<br />
fixed points of settlement areas over extended periods. Several may have been used for the burial of<br />
the dead as late as the Early Medieval period, but similar customs gradually gave way before the pressure<br />
of Christianity. Cemeteries symbolically bound to the past and to mythical ancestors probably<br />
influenced the siting of communities or their placing on the social ladder, underpinning particular<br />
claims to land, raw material resources etc. (Chapman – Randsborg 1981). As examples from Medieval<br />
written sources show, however, prehistoric monuments had a variety of secondary uses.<br />
LADISL<strong>AV</strong> ŠMEJDA, Katedra archeologie ZČU, Sedláčkova 31, 306 14 Plzeň; e-mail: smejda@hotmail.com
515–563<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 515<br />
Surovinové zdroje a provenience románských<br />
terakotových dlaždic<br />
Material sources and provenance of Romanesque terra-cotta tiles<br />
Zuzana Vařilová<br />
Cílem studie je přispět k řešení otázky původu románských terakotových dlaždic pomocí exaktních metod,<br />
identifikovat typy a potenciální ložiska výchozího surovinového materiálu a doložit existenci jednoho centrálního<br />
či několika nezávislých výrobních středisek. Pro studium byly použity dlaždice ze čtyř hlavních nalezišť<br />
ve středních Čechách: Vyšehradu, Ostrova u Davle, Sázavy n. Sáz. a Dolních Chaber a vzorky potenciálních<br />
surovin z okolí těchto míst. Na základě makro– a mikroskopického zhodnocení vzorků dlaždic<br />
byly určeny základní vlastnosti terakotového materiálu. Při posuzování zdrojů klastické ostřící příměsi<br />
byly využity výsledky mineralogického a petrografického rozboru klastů spolu s podrobným geologickým<br />
popisem okolí zájmových lokalit. Doplňujícími informacemi se staly interpretace výsledků elektronové<br />
mikroanalýzy. Pomocí analytických metod (AAS a ICP–MS) byly stanoveny koncentrace vybraných stopových<br />
prvků obsažených v základní jílové hmotě. Stejných metod bylo použito také pro srovnávací chemické<br />
analýzy odebraných vzorků potenciálních surovin.<br />
raný středověk – dlaždice – petrografie – analytické metody – zdroj surovin – výrobní středisko<br />
This article aims to contribute, with the aid of exact methods, to the resolution of the origins of Romanesque<br />
terra-cotta tiles, to the identification of their types and potential sources from which they were<br />
made. It is intended to provide evidence supporting the existence of either a single manufacture centre or<br />
several independent centres. Tiles from four important sites in central Bohemia were studied – Vyšehrad,<br />
Ostrov u Davle, Sázava nad Sázavou and Dolní Chabry, as well as samples of potential raw materials<br />
from their vicinity. Essential characteristics of the terra-cotta material were determined using microscopic<br />
and macroscopic study of the tile samples. Results of mineralogical and petrographic study of<br />
clasts were considered in determining the sources of the grog. In addition, a detailed geological description<br />
of the areas of interest is provided. Additional information was obtained from electron microprobe<br />
analysis. Concentrations of selected trace elements in the clay matrix were determined by means<br />
of analytical methods (AAS and ICP–MS). The same methods were applied to samples of potential source<br />
materials for the production of terra-cotta tiles.<br />
Early Middle Ages – tiles – petrography – analytical methods – raw material sources – production centre<br />
1. ÚVOD<br />
S novými archeologickými nálezy neustále narůstají znalosti o problematice románských<br />
terakotových dlaždic. Starší objevy jsou dávány do nových souvislostí a dosavadní výsledky<br />
výzkumů se doplňují a upřesňují. Přesto přetrvávají mnohé nejasnosti i otázky v souvislosti<br />
s nálezy dlaždic a především protichůdné názory o jejich výrobě. Tato práce je<br />
zaměřena na mineralogicko–petrografické a geochemické studium materiálu pálených<br />
zdobených dlaždic z 12. a počátku 13. století. Hlavním cílem bylo pomocí již vyzkoušených<br />
i některých méně obvyklých postupů a metod charakterizovat a specifikovat mate-
516<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
riál vybraných skupin terakotových dlaždic, na tomto základě vzájemně rozlišit vzorky<br />
z jednotlivých nalezišť, co nejpřesněji stanovit typy a potenciální ložiska možných výchozích<br />
surovin pro jejich výrobu a tak se pokusit objasnit provenienci dlaždic a prokázat existenci<br />
jednoho společného či více nezávislých výrobních středisek.<br />
2. NÁLEZY DLAŽDIC VE STUDOVANÝCH LOKALITÁCH<br />
Vyšehrad. Jedny z nejstarších známých reliéfních terakotových dlaždic v Čechách pocházejí z archeologického<br />
výzkumu v Praze na Vyšehradě. V roce 1884 byly objeveny první v zahradě kanovnické residence<br />
čp. 14. Později se ukázalo, že jde o část dlažby z románského kostela zasvěceného sv. Vavřinci, v půdorysu<br />
odkrytého roku 1903. Tehdy byl také nalezen další soubor hliněných dlaždic zčásti zachovaný jako<br />
souvislá dlažba in situ a další dlaždice v zásypech v druhotné poloze. Při archeologických výzkumech<br />
v letech 1924–1935 prováděných Komisí pro výzkum Vyšehradu (ved. K. Guth a E. Šittler) byly zbytky<br />
kostela zkoumány podruhé (Lehner 1907; Guth 1931). Nový revizní výzkum zahájil <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong><br />
v roce 1968 s cílem ověřit stratigrafickou situaci (Hejdová – Nechvátal 1970; Nechvátal 1976).<br />
Větší počet dlaždic nebo jejich fragmentů nalezených v kostele sv. Vavřince, mezi nimiž bylo rozlišeno<br />
13 typů, byl řazen Nechvátalem (1970; 1982; 1985) do poslední třetiny 11. století. Nově jsou však<br />
datovány Merhautovou (1998) do 2. čtvrtiny 12. století. Jde o dlaždice nejstaršího horizontu – tzv. vyšehradského<br />
typu (podrobnější popis charakteru dlaždic viz Vařilová 2000). Také z kostela sv. Petra<br />
a Pavla pochází důležitý nález dlaždice, která je typově shodná s dlaždicemi ze sv. Vavřince (Hejdová –<br />
Nechvátal 1970).<br />
Největší soubor vyšehradských dlaždic je uložen v depozitáři a lapidáriu NM v Praze, část se nachází<br />
v Muzeu hl. města Prahy, v Uměleckoprůmyslovém muzeu a také v depozitáři ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> a v expozici<br />
přímo na Vyšehradě.<br />
Ostrov u Davle. Výzkum, který provedl B. Matějka v letech 1899–1900, odkryl základní jádro klášterního<br />
půdorysu. Při kopání bylo vyzdviženo také značné množství dlaždic a obkládacích desek. Rozsáhlejším<br />
průzkumem v letech 1933–1934, prováděným Státním archeologickým <strong>ústav</strong>em v souvislosti se stavbou<br />
štěchovické přehrady, byly nalezeny další reliéfně zdobené dlaždice v prvotní i druhotné poloze, a to<br />
zejména v prostoru bývalé klášterní baziliky. V průběhu revizního výzkumu v letech 1962–1964 došlo<br />
v bazilice k odkrytí dalšího torza původní terakotové podlahy in situ, spočívající v jílu, a také části dlažby<br />
složené ze zdobených dlaždic uložených v maltě, pravděpodobně použitých druhotně (různý stupeň<br />
ošlapání, některé rubem nahoru apod.).<br />
Roku 1975 začal dlouhodobý revizní výzkum klášterního komplexu, vedený M. Richterem. Ve srovnání<br />
s předchozími průzkumy pronikl výzkum až na původní terén a poprvé důsledně sledoval nálezové<br />
polohy dlaždic, obkládacích desek i jiných keramických produktů. Byly opět získány téměř všechny typy<br />
dlaždic publikovaných v katalogu Hejdové a Nechvátala (1970) a navíc i další, do té doby neznámé typy.<br />
Nové nálezy a archeologická zjištění napomohly k sestavení přesnější chronologické řady ostrovských<br />
dlaždic, která je nutná k posuzování jejich provenience i formálních a obsahových proměn motivů (Lehner<br />
1907; Stehlík 1947; Špaček 1967; Hejdová – Nechvátal 1970; Richter 1982; Merhautová 1988).<br />
Ve srovnání s dlaždicemi z Vyšehradu je u ostrovských dlaždic jasně patrná širší tvarová a výzdobná<br />
škála (jedná se o více než 75 typů). Neobvyklá je také vyspělost, dokonalé technické zvládnutí daného<br />
úkolu. Hejdovou a Nechvátalem (1970) byl ostrovský soubor rozdělen podle charakteru výzdoby na tři<br />
skupiny. Novější a detailnější je členění Merhautové (1988), která dlaždice dělí do čtyř hlavních oddílů na<br />
základě zobrazených motivů a především podle doby vzniku a jejich změn od 2. čtvrtiny 12. do poloviny<br />
13. století.<br />
Většinu dosud nalezených dlaždic a obkládacích desek z Ostrova vlastní NM v Praze. Některé typy<br />
jsou uloženy v Muzeu hl. města Prahy a Uměleckoprůmyslovém muzeu. Materiál z mladších výzkumů<br />
je uskladněn v depozitáři ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> v muzeu v Jílovém u Prahy.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 517<br />
Sázava. Během archeologických prací na počátku 50. let 20. století byly v areálu kláštera objeveny početné<br />
kusy raně středověkých reliéfně zdobených dlaždic. Jejich zlomky byly nalezeny pod podlahou gotického,<br />
dnes barokně upraveného kostela, v navážkové vrstvě (směsi stavebního odpadu, hlíny, kamenů<br />
a maltoviny) o charakteru vyrovnávacího podkladu (Nechvátal 1982; Sommer 1996). Dlaždice mohly<br />
zdobit část podlahy někdejší románské basiliky, výzdobu podlahy však již nelze rekonstruovat (Merhautová<br />
1988; Sommer 1996).<br />
Sázavské dlaždice jsou rámcově datovány (podle Merhautové 1988) do 2. čtvrtiny 12. století. Nechvátal<br />
(1982) rozdělil všechny sázavské dlaždice do pěti skupin podle základních tvarů a pravděpodobného<br />
stáří, typů se zde doposud vyskytuje kolem 15. Některé dlaždice jsou vystaveny v sázavském muzeu –<br />
v areálu dnešního sázavského kláštera, zbytek je uložen v tamním depozitáři ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>.<br />
Dolní Chabry. <strong>Archeologický</strong> výzkum v Dolních Chabrech (Praha 8), prováděný Pražským střediskem<br />
státní památkové péče a ochrany přírody ve spolupráci s Muzeem hl. města Prahy, započal roku 1973<br />
v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí románského kostela sv. Jana Křtitele. Uvnitř budovy byly na čtyřech<br />
místech odkryty souvislé menší plochy podlahy starší rotundy, provedené z reliéfních terakotových<br />
dlaždic. Velké množství zlomků dlaždic obsahovaly zásypy po celé vnitřní ploše a fragmenty byly také<br />
objeveny v základovém zdivu kostela (Dragoun – Tryml 1977; Frolík 1999).<br />
Pouze některé dlaždice jsou analogické či podobné nálezům z ostatních lokalit. Šestihranný tvar a některé<br />
další typické znaky v Chabrech zcela chybějí. Navíc se zde vyskytují zcela odlišně pojaté a odjinud<br />
dosud neznámé náměty (např. Neronovo poprsí). V souhrnu je lze členit do 18–20 typů. Podle Merhautové<br />
(1988) lze dochované dlaždice z podlahy chaberského kostela řadit do 3. čtvrtiny 12. století. Soubor<br />
dlaždic nalezený v Dolních Chabrech je uchován v depozitáři Státního památkového <strong>ústav</strong>u v hl. m. Praze<br />
v Praze 8 – Bohnicích.<br />
3. OTÁZKA VÝROBNÍHO CENTRA TERAKOTOVÝCH DLAŽDIC<br />
Románským terakotovým dlaždicím byla věnována pozornost už od prvních nálezů přes<br />
řadu dílčích zpráv až k několika souhrnným studiím (bibliografie viz Vařilová 2000). Většina<br />
těchto zpracování je založena pouze na umělecko–historickém přístupu a vyvozované<br />
závěry o centrech výroby zůstávaly na úrovni hypotéz. Výjimku tvoří souborná studie<br />
D. Hejdové a B. Nechvátala (1970). Dvojicí autorů byl mj. proveden rozbor nálezů a vytvořen<br />
přehledný ilustrovaný katalog. Poprvé se zde zabývali též technologickými otázkami<br />
výroby a identifikaci výrobních středisek (viz kap. 5.1.).<br />
Dlaždice tzv. vyšehradského typu tvoří podle shodných tvarů i výzdoby osobitý výtvarný<br />
celek a setkáváme se s nimi na různých místech v Čechách i na Moravě (viz Vařilová<br />
2000). Některé dlaždice jsou naprosto shodné a šlo tedy nepochybně o výlisky z téhož<br />
kadlubu. Hejdová a Nechvátal (1970) soudí, že dřevěné formy mohly být vyřezávány<br />
v jednom dílenském centru a že se do ostatních částí Čech dostávaly díky možným kontaktům<br />
mezi jednotlivými lokalitami jako zápůjčky. Pokud k tomu docházelo, měla by na<br />
každé jednotlivé lokalitě existovat hrnčířská dílna schopná dlaždice vyrobit (Merhautová<br />
1988), což je málo pravděpodobné zejména v lokalitách s menšími stavbami (např. Dolní<br />
Chabry).<br />
Podle dosavadních poznatků je těžké rozhodnout, která z lokalit měla primát či ve které<br />
byla zřízena specializovaná dílna na výrobu produktů z pálené hlíny. Pravděpodobnost<br />
se podle Hejdové a Nechvátala (1970) omezuje právě na tři studované lokality: na Vyšehrad<br />
a na benediktinské kláštery v Sázavě a na Ostrově u Davle. Nechvátal (1976; 1982)<br />
se domnívá, že to byla stavební huť sv. Vavřince v Praze na Vyšehradě, která u nás zaved-
518<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Obr. 1. Šestihranná dlaždice tzv. vyšehradského typu<br />
s vyobrazením císaře Nera (vzorek V–2) z pražského<br />
Vyšehradu. — Fig. 1. Six-sided tile of the Vyšehrad<br />
type, depicting the Emperor Nero (sample<br />
V–2); from Vyšehrad in Prague.<br />
Obr. 2. Dlaždice zdobená hvězdicí (vzorek V–6)<br />
z pražského Vyšehradu. — Fig. 2. Tile decorated<br />
with stars (sample V–6); from Vyšehrad in Prague.<br />
Obr. 3. Šestihranná dlaždice tzv. vyšehradského typu<br />
s vyobrazením gryfa z ostrovského kláštera (vzorek<br />
O–2). — Fig. 3. Six-sided tile of the Vyšehrad type,<br />
depicting a griffin; from the Ostrov monastery<br />
(sample O–2).<br />
Obr. 4. Fragment ostrovské dlaždice obdélného<br />
tvaru (vzorek O–10). — Fig. 4. Rectangular tile<br />
from Ostrov (sample O–10).<br />
la výrobu zdobených terakotových dlaždic. Merhautová (1988) soudí, že pravděpodobně<br />
existovala pouze jedna dílna, která dlaždice vyráběla a pak prodávala i do dalších církevních<br />
středisek a která podle jejího názoru působila v ostrovském benediktinském klášteře.<br />
Širší škála motivů a jejich četné variace dovolují dílenské centrum v tomto klášteře předpokládat,<br />
čemuž nasvědčují i nálezy výrobních přebytků a velkého množství vadně vyrobených<br />
dlaždic (zmetků). Důležité je také, že používání dlaždic zde pokračovalo delší dobu,<br />
na rozdíl od jiných lokalit, kde bylo dlaždic použito vždy jen jednorázově. Ani to<br />
ovšem nevylučuje možnost, že dílny vyrábějící terakotové zdobené dlaždice existovaly<br />
i v ostatních zmiňovaných lokalitách.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 519<br />
Obr. 5. Obdélná dlaždice ze sázavského kláštera<br />
zobrazující zvíře v kruhu (vzorek S–3a). —<br />
Fig. 5. Rectangular tile from the Sázava monastery,<br />
depicting animals in a circle (sample S–3a).<br />
Obr. 6. Sázavská dlaždice tvaru trojúhelníka zdobená<br />
páskovým motivem (vzorek S–6). — Fig. 6. Triangular<br />
tile from Sázava, decorated with a banded motif (sample<br />
S–6).<br />
Obr. 7. Fragmenty dlaždic pocházející z podlahy chaberského<br />
kostela (vzorky CH–6 a CH–7). — Fig. 7. Pieces of a tile from<br />
the floor of the church at Chabry (samples CH–6 & CH–7).<br />
Obr. 8. Dochovaný reliéf na dlaždici z Dolních<br />
Chaber (typ 24 – vlnovka a ptáci pod palmetami).<br />
— Fig. 8. Tile fragment from Dolní Chabry.<br />
4. GEOLOGICKÝ POPIS ÚZEMÍ STUDOVANÝCH LOKALIT,<br />
ZHODNOCENÍ A VÝBĚR LOŽISEK POTENCIÁLNÍCH SUROVIN<br />
Při vymezení území s výskytem jílové suroviny použitelné pro výrobu terakotových dlaždic<br />
(tj. potenciální zdrojové oblasti) je nutné brát v úvahu tehdejší dopravní možnosti a též<br />
předpokládanou snahu každé hrnčířské dílny získat surovinu co nejrychleji a nejlevněji,<br />
tedy z nejbližšího možného zdroje. Pro identifikaci výrobního centra dlaždic má velkou<br />
výpovědní hodnotu také charakter krystalinických hornin skalního podloží, které mohly<br />
sloužit v materiálu jako ostřivo. I když je často velmi obtížné ve směsi rozlišit původní
520<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
a dodatečně přidanou zrnitější složku, je pravděpodobné, že i dodatečná příměs pochází<br />
z blízkého okolí ložiska jílové suroviny.<br />
Zájmové oblasti byly vytýčeny ve tvaru čtverce či obdélníka o rozměrech zhruba 16 až<br />
24 km 2 . V nich byly vyznačeny výskyty potenciálních surovin (obr. 9, 10, 11, 12). Do seznamu<br />
využitelných ložisek jsou přičleněny i významné zdroje keramických surovin vyskytující<br />
se mimo zúžený prostor, které se však vzhledem ke kvalitě taktéž mohly stát materiálem<br />
pro výrobu románských terakotových dlaždic. Výběr srovnávacích surovin<br />
vycházel z podrobného zhodnocení geologických poměrů studovaných lokalit, archivních<br />
záznamů, písemných pramenů a zpráv o těžbě (především z 19. a 20. století) a ústních výpovědí<br />
místních obyvatel s přihlédnutím k dnešní dostupnosti ložisek.<br />
Vyšehrad<br />
Okolí Vyšehradu i historické jádro hlavního města je podle regionálního členění reliéfu <strong>ČR</strong> součástí tzv.<br />
Pražské plošiny (Šolc 1970; Králík et al. 1984). Zájmové území je téměř celé pokryto souvislou zástavbou.<br />
Značné zastoupení zde mají antropogenní uloženiny – zejména navážky v nejbližším okolí Vltavy,<br />
které zčásti překryly a pozměnily původní morfologické poměry (Šolc 1970; Králík ed. 1983). Skalní podklad<br />
území vnitřní Prahy a Vyšehradu patří k barrandienskému staršímu paleozoiku. Převládají sedimenty<br />
ordovického stáří (šáreckého až kosovského souvrství), zastoupené komplexem nepravidelně se střídajících<br />
jílovitých, prachovitých, drobových a písčitých břidlic, které převládají nad prachovci, pískovci<br />
a křemenci. Silur tvoří jen drobné denudační relikty u jižního okraje mapy (obr. 9), charakteristické jílovitými<br />
a vápnitými břidlicemi, tufitickým souvrstvím a souvrstvím vápenců s vápnitými břidlicemi. Ve<br />
stejné oblasti je zachován také spodní devon v karbonátové facii. Převážně intruzivní bazalty (diabasy) budují<br />
výchozy (Petřín, Bráník) a byly odkryty v četných výkopech na Pankráci, v Podolí a v okolí Dívčích<br />
hradů, kde tvoří plošně rozsáhlá žilná tělesa na rozhraní ordoviku a siluru (Šolc 1970; Králík ed. 1983;<br />
Králík et al. 1984). V nesouvislých ostrovech vystupují na území Prahy také uloženiny křídového stáří,<br />
které jsou zastoupeny v nejnižších polohách jílovitými a písčitými sedimenty peruckých vrstev a nadložními<br />
pískovci, slepenci a prachovitými slínovci. Nejsvrchnější pokryv všech jmenovaných hornin tvoří<br />
geneticky bohaté typy kvartérních uloženin (Králík ed. 1983).<br />
Pro výrobu pražské středověké keramiky se pravděpodobně používaly jílové suroviny<br />
získané přímo na území hlavního města a v jeho nejbližším okolí. V případě tak významného<br />
centra, jakým Praha ve středověku byla, není možné vyloučit dovoz speciálních surovin<br />
i z větších vzdáleností.<br />
K možným zdrojovým surovinám na výrobu terakotových dlaždic patří jemně slídnaté<br />
a tence vrstevnaté ordovické jílovité břidlice, jejichž odkryvy se nacházejí na celém<br />
území hlavního města. Zvětraliny a svahové uloženiny na těchto břidlicích jsou tvořeny<br />
převážně jílovitými hlínami, někdy jíly. Místy obsahují větší příměs písku a téměř vždy<br />
jsou v nich přítomny střípky a úlomky matečné horniny (Šolc 1970). Navětralé ordovické<br />
břidlice se svahovinami poskytovaly kvalitní surovinu, která byla zpracovávána na výrobu<br />
cihel a cihlářského zboží (Šolc 1970; Prokop 1951). Dobývány byly např. v cihelně<br />
severovýchodně od Vokovic, ve Stodůlkách, v Řeporyjích, Jinonicích, Radlicích a na pravém<br />
břehu Vltavy v Michli, Libni a Hloubětíně (Prokop 1951; Šantrůček 1955; Pokorný<br />
– Odehnal – Dudek eds. 1975). Z mladších paleozoických uloženin mohou mít význam<br />
také břidlice silurské, které se spolu s jinými surovinami těžily k výrobě cihlářského<br />
zboží např. nedaleko Stodůlek (Prokop 1951).
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 521<br />
Ze sedimentů křídového stáří byly dobývány sladkovodní kaolinitické jíly, jílovce<br />
a lupky, které se používaly na výrobu kameninového nebo žáruvzdorného zboží. Jejich<br />
odkryvy se nacházejí v centru Prahy i v jejím okolí. K těžbě docházelo např. na ložisku<br />
Zadní Kopanina, dále mezi Chuchlí a Hlubočepy, v Braníku a u Hloubětína a Slivence.<br />
K důležitým pražským zdrojům keramických jílů patřil také Petřín (Vachtl 1949; Prokop<br />
1951; Kratochvíl 1957–1966; Žegklitz – Zavřel 1990).<br />
K pokryvným útvarům, které mohly být využity k výrobě románských terakotových<br />
dlaždic, patří spraše a sprašové hlíny. Jsou hojně rozšířené v menších plochách na celém<br />
území města a v minulosti byly rovněž dobývány jako kvalitní cihlářské suroviny (např.<br />
v sedlecké, kobyliské a záběhlické cihelně a v jihozápadní části Prahy – hlavně v oblasti<br />
Řep a Stodůlek) (Prokop 1951; Králík ed. 1983). S rozvojem města docházelo k likvidaci<br />
vytěžených prostor a vesměs všechny cihelny a hliniště byly rekultivovány, zavezeny<br />
anebo jsou dnes využity k jiným účelům (Králík et al. 1984).<br />
Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v širším okolí Vyšehradu:<br />
V–a: Praha – Petřín (vzorky odebrané J. Zavřelem, analýzy provedeny v rámci projektu Žegklitz – Zavřel<br />
1990): 1) opuštěná štola č. 739 – konec hlavní chodby: cenomanský jíl šedé barvy; 2) opuštěná štola<br />
č. 739 – začátek hlavní chodby: cenomanský jíl šedé až šedozelené barvy; 3) opuštěná štola č. 736 – zadní<br />
část chodby: cenomanský jílovec.<br />
V–b: Praha – Pražský hrad (vzorky odebrané J. Zavřelem, analýza vzorku č. 1 v rámci projektu Žegklitz<br />
– Zavřel 1990): 1) Slévárenský dvůr, hloubka 4 m: sprašová hlína, experimentálně vypálena při teplotách<br />
960 °C a 1000 °C; 2) s. konec Prašného mostu, hloubka 5 m: bez analýzy – od J. Zavřela zapůjčen vzorek<br />
horniny: sprašová hlína okrové barvy, soudržná – hrudkovitá, s obsahem jemně lupenitého muskovitu<br />
a bez výrazné klastické příměsi – ve vzorku horniny nalezeny pouze dva úlomky hornin (velikost kolem<br />
5 mm, hnědo–oranžový křemenec a tmavě hnědá jílovitá muskovitická břidlice).<br />
V–c: Praha – Dejvice, roh ulic Buzulucké a Kafkovy, hloubka 1 m (vzorek odebraný J. Zavřelem, analýza<br />
v rámci projektu Žegklitz – Zavřel 1990): sprašová hlína, experimentálně vypálena při teplotě 950 °C.<br />
V–d: Praha – Radlice, bývalá cihelna při jihozápadním okraji Radlic (u nádraží „Pod Vysokou“), odkryv<br />
v horní úrovni cihelny, 300 m jihojihovýchodně od dnešní železniční stanice Jinonice: 0,5 až 1 m mocná<br />
vrstva světle šedého a okrově šedého jílu s pozvolným přechodem do podložních zvětralých vrstevnatých<br />
ordovických břidlic tmavě hnědošedé barvy.<br />
Ostrov u Davle<br />
Oblast na soutoku Sázavy a Vltavy orograficky náleží Dobříšské pahorkatině (Příhodová 1967; Sekal<br />
1973). Skalní podklad studovaného území tvoří slabě regionálně metamorfované horniny svrchního proterozoika<br />
Barrandienu (tzv. algonkia) (Svoboda 1964). Proterozoikum je zastoupeno vulkanicko–sedimentární<br />
(kralupsko–zbraslavskou) a mladší flyšoidní (štěchovickou) jednotkou (Mašek ed. 1984). Převládající<br />
horninou obou těchto skupin jsou břidlice, prachovce a droby. Kralupsko–zbraslavská skupina<br />
je petrograficky bohatší o nadložní výlevy andezitů překryté efuzivními albitickými ryolity a dacity provázené<br />
popelovými a pískovými tufy. Svrchní hranici štěchovického souvrství tvoří černé břidlice lečických<br />
vrstev (Sekal 1973; Mašek ed. 1977; Mašek et al. 1984). V celé oblasti jsou také četné výskyty alterovaného<br />
žilného bazaltu (diabasu) a v blízkosti Davle intrudovala ojedinělá žíla dioritového porfyritu<br />
staropaleozoického stáří (Mašek et al. 1984). Západně a jihozápadně od Ostrova u Davle, proti směru toku<br />
řeky Vltavy, probíhá tzv. jílovské pásmo – komplex proterozoických vulkanitů, subvulkanitů a metabazitů<br />
(amfibolity, spility, andesity, ryolity, křemenné keratofyry, porfyrity apod.). Horniny středočeského<br />
plutonu (mladopaleozoického stáří) vykliňují směrem od jihu do okolí obce Slapy. Jsou zde<br />
zastoupeny především tonality s granodiority sázavského typu, dále křemennými diority, gabry, žilnými
522<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Hlavní potenciální suroviny:<br />
spraše (pleistocén)<br />
spraše a sprašové hlíny<br />
s úlomky hornin (pleistocén)<br />
jílovce, jílovcovité prachovce<br />
a pískovce (křída)<br />
jílovité břidlice (ordovik)<br />
Další typy potenciálních surovin:<br />
střídání drob a písčitých<br />
břidlic (ordovik)<br />
černé jílovité a vápnité břidlice<br />
(silur)<br />
antropogenní uloženiny<br />
vodní toky, fluviální a deluviofluviální<br />
písčitohlinité<br />
sedimenty (holocén)<br />
ostatní typy hornin<br />
místo odběru potenciálních<br />
surovin<br />
původní sakrální stavba<br />
Obr. 9. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v širším okolí Vyšehradu<br />
(podle pramenů citovaných v kap. 4). — Fig. 9. Distribution map of potential raw materials for the production<br />
of terra-cotta tiles in the broader Vyšehrad area (after the sources cited in Chapter 4).<br />
dacity aj. (Mísař et al. 1983; Svoboda et al. 1983; Kodym ed. 1989; Mašek 1990). K pokryvu patří třetihorní<br />
říční a jezerní uloženiny a též eolické, svahové i říční sedimenty kvartéru (Mašek et al. 1984).<br />
Na keramické a cihlářské suroviny je území jižně od Prahy dosti chudé. K cihlářské<br />
výrobě sloužily v minulosti převážně kvartérní eolické a deluviální sedimenty. Kromě<br />
spraší a přeplavených sprašových hlín, které byly těženy spolu s jílovitě, popř. prachovitopísčitě<br />
zvětralými proterozoickými břidlicemi, se zpracovávaly hlavně svahové sedimenty,<br />
především hojně zastoupená deluvia břidlic a prachovců, která mají charakter jílovitých<br />
až písčitých hlín s velkým obsahem horninového skeletu. Dobývaly se např.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 523<br />
Hlavní potenciální suroviny:<br />
sprašové hlíny (pleistocén)<br />
deluviální, převážně kamenohlinité<br />
až hlinité sedimenty<br />
(pleistocén/holocén)<br />
Další typy potenciálních surovin:<br />
fluviálně limnické písčité<br />
štěrky s polohami jílů<br />
(terciér)<br />
prachovce a břidlice, střídání<br />
prachovců, břidlic a drob<br />
(svrchní proterozoikum)<br />
břidlice až černé břidlice,<br />
zčásti prokřemenělé<br />
(svrchní proterozoikum)<br />
vodní toky, fluviální a deluviofluviální<br />
písčitohlinité až<br />
hlinité sedimenty (holocén)<br />
ostatní typy hornin<br />
místo odběru potenciálních<br />
surovin<br />
původní sakrální stavba<br />
Obr. 10. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v okolí Ostrova u Davle<br />
(podle pramenů citovaných v kap. 4). — Fig. 10. Distribution map of potential raw materials for the production<br />
of terra-cotta tiles around Ostrov u Davle (after the sources cited in Chapter 4).<br />
přímo v Davli – v bývalé cihelně i v pískovnách, u sv. Kiliána (Kratochvíl 1957–1966),<br />
v hliništi u silnice Davle–Sloup, na pravém břehu Vltavy v prostoru obce Hradišťko (Richter<br />
1982) nebo ve vzdálenější cihelně u Štěchovic, Čisovic a Černolic (Vachtl 1949; Sekal<br />
1973; Mašek 1990).<br />
Za obcí Klínec, vzdálené od Davle zhruba 4 km na ZSZ, se nacházejí tzv. klínecké písky<br />
a štěrky neogenního stáří, obsahující četné vložky a závalky bělavých jílů, které dříve<br />
zpracovávali zdejší hrnčíři (Kettner 1911; Vachtl 1949). Další, menší výskyt tohoto sedimentu<br />
byl zmapován také v blízkosti ostrovského kláštera, mezi obcemi Sloup a Měchenice<br />
(Mašek et al. 1984). Můžeme jej však z potenciálních zdrojů vyloučit, neboť zdejší<br />
ojedinělé tenké čočky jílu mohly stěží sloužit jako základní surovina pro výrobu většího<br />
množství terakotových dlaždic. Klasické odkryvy zmiňovaných ložisek dnes již neexistují.<br />
Většina hlinišť je v současné době opuštěná, zarostlá, rekultivovaná, zavezená odpadem<br />
nebo zastavěná (Vachtl 1949; Mašek 1990).<br />
Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v okolí Ostrova u Davle:<br />
O–a: Davle – bývalá Nekvasilova pískovna a cihelna v s. části obce: 1) zářez u cesty při odbočce z hlavní<br />
silnice, na začátku bývalé pískovny: 0.5 m mocná vrstva rezavohnědých až okrových svahových hlín<br />
s hojnou příměsí štěrku (ostrohranné až mírně zaoblené klasty, velikost prům. 5 cm), nesoudržné – dro-
524<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
livé, v nadloží hrubozrnných terasových písků; 2) zářez ve svahu na z. straně fotbalového hřiště, 25 m jižně<br />
od zachovalé části bývalé pískovny: 2–3 m mocná vrstva hnědorezavých mazlavých jílovitých svahových<br />
hlín, místy promísených s ostrohrannými úlomky okolních hornin (o velikost 0.5–2 cm: převažují<br />
hustě laminované tmavě šedé, zčásti prokřemenělé břidlice a úlomky písčitých až lapilových tufů), v nadloží<br />
hrubozrnných až středně zrnitých terasových písků.<br />
O–b: Davle – jižní svah rokle potoka, u první kamenné kaskády, vlevo za kostelem sv. Kiliána: hnědobéžová<br />
jemnozrnná svahová hlína bez příměsi větších klastů, neurčitelné mocnosti, spíše nesoudržná, v nadloží<br />
svrchně proterozoických břidlic.<br />
O–c: Davle – podélný výchoz (15 m dlouhý) nad z. zdí hřbitova: přes 2 m mocná vrstva sprašových hlín<br />
okrové barvy, s hojnou příměsí jemnozrnného muskovitu a ojedinělými výskyty větších ostrohranných<br />
klastů okolních hornin (max. velikost 3 cm: převažují světle šedé, částečně zvětralé břidlice a nalezen také<br />
úlomek krystalické horniny – zřejmě žilného porfyru), pravděpodobně v nadloží pleistocenní štěrkopískové<br />
terasy.<br />
O–d: západní okraj Davle – areál nových rodinných domků vpravo nad silnicí Davle – Sloup, konec ulice<br />
„Nad šiberným“, malý zářez nad plotem vpravo od cesty: rezavá svahová hlína neurčitelné mocnosti,<br />
částečně soudržná, s proužky štěrku (ostrohranné klasty, velikost kolem 1 cm: většinou dosti navětralé<br />
jemnozrnné vrstevnaté horniny – pravděpodobně břidlice lečických vrstev) a písčitou příměsí.<br />
O–e: Štěchovice – zaniklá cihelna nalevo od silnice směrem na Masečín, na z. okraji obce: 2 až 3 m mocné<br />
sypké rezavohnědé jemnozrnné svahové hlíny s přimíšeným suťovým materiálem (úlomky velikosti do<br />
2 cm: např. růžový granit).<br />
O–f: Klínec – bývalá pískovna „Na pískách“, na j. svahu mírného polního návrší asi 0.5 km z. od obce:<br />
10 cm mocná souvislá vložka bílošedého čistého jílu mezi středně zrnitými písky až písčitými štěrky neogen–miocenního<br />
stáří.<br />
Sázava<br />
Okolí sázavského kláštera patří na základě orografického členění zčásti Mnichovické a zčásti Vlašimské<br />
pahorkatině (Koutek 1940; Jenček et al. 1967a; 1967b). Zájmová lokalita leží na na rozhraní několika geologických<br />
jednotek: moldanubika, ratajské zóny a kutnohorského krystalinika. Moldanubikum zasahuje do<br />
studované oblasti od jihu. Je zde reprezentováno pestrou škálou horninových typů, především biotitickými,<br />
sillimanit–biotitickými a dvojslídnými pararulami až migmatity, tvořícími zbytky pláště na magmatitech<br />
středočeského plutonu a v blízkosti Sázavy n. Sáz. obsahujícími i mocný horizont mramorů (Jenček<br />
et al. 1967a; 1967b). Ratajská zóna je pásmo zčásti retrográdně metamorfovaných moldanubických pararul,<br />
dokonale odkrytých v údolí řeky Sázavy mezi Sázavou a Ratajemi. Po petrografické stránce představuje<br />
velmi mnohotvárný komplex. Ve studované oblasti je zastoupeno dvojslídnými svory a svorovými<br />
pararulami s rozsáhlými vložkami amfibolitů i menšími výskyty krystalických vápenců (Koutek 1933;<br />
1936; Jenček et al. 1967a; 1967b; Svoboda et. al. 1983). Horniny ratajské zóny se na severu stýkají s tzv.<br />
kouřimskými rulami, patřícími již oblasti kutnohorského krystalinika. V okolí Radvanic jsou zastoupeny<br />
hybridními muskovit–biotitickými žulorulami až ortorulami (Koutek 1933; 1936; Jenček et al. 1967a;<br />
1967b; Mísař et al. 1983). Z., jz. a j. od sázavského kláštera vystupují horniny patřící nejvýchodnějšímu<br />
výběžku středočeského plutonu. Přímo na j. okraji Sázavy n. Sáz. je to nevelké těleso světlé porfyrické<br />
biotitické žuly až adamellitu, v širším okolí jsou hojné kataklastické křemenem bohaté žuly, adamellity<br />
a granodiority. Směrem od obce Pyskočely zasahuje do zmapované oblasti pásmo migmatitů, které je protkáno<br />
žilkami bílých aplitů (Koutek 1936; Jenček et al. 1967a; 1967b). Pokryvné útvary tvoří sedimenty<br />
svrchní křídy, neogenní písky a štěrky a v neposlední řadě také kvartérní uloženiny (Jenček ed. 1966).<br />
Přes velmi pestré zastoupení jednotlivých horninových typů poskytuje studovaná oblast<br />
jen málo surovin využitelných jako keramické či cihlářské suroviny. Jako nejpravděpodobnější<br />
surovina pro výrobu terakotových dlaždic se jeví svahoviny kvartérního stáří,<br />
které se vyskytují též v bezprostředním okolí sázavského kláštera. Velké množství nale-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 525<br />
zených střepů a úlomků keramiky i archeologické prameny nasvědčují pozdně středověké<br />
hrnčířské výrobě přímo v klášterní zahradě (ústní sdělení P. Sommera). Jiná hrnčírna<br />
využívající místní svahovinu se podle výpovědi místních obyvatel nacházela v 18. století<br />
také na pozemku J. Bubeníka necelých 100 m západně od kláštera. Svahoviny byly dobývány<br />
také např. v blízkosti Sázavy n. Sáz. v oblasti nazvané Sedliště (Veleman 1969).<br />
Další potenciální surovinou mohl být kaolín vzniklý zvětráváním živců, vyskytující se<br />
podle Klvani (1886) aKratochvíla (1957–1966) v rule na návrší nad obcí. Tam měl být<br />
též údajně dobýván, ale přesná lokalizace ložiska nebyla bohužel zjištěna. V okolí obce<br />
Radvanice byly v minulosti těženy sprašové a přeplavené jílovité hlíny pro potřeby obce<br />
(Veleman 1969; Jenček et al. 1967a; 1967b). Přibližně 6 km v. od sázavského kláštera,<br />
v obci Smrk, byly zjištěny sedimenty křídového stáří – cenomanu: cihlářské hlíny mocné<br />
asi 4 m, jílovité písky a prachovce a tenká vrstva vysoce žáruvzdorného jílu. Izolované výskyty<br />
těchto křídových sedimentů jsou zmapovány rovněž mezi Mělníkem a Nechybou<br />
(Jenček ed. 1966; Jenček et al. 1967a; 1967b). Při z. úbočí kopce Baba, v okolí Drletína<br />
a dále s., sv. a z. (sz. od Sázavy n. Sáz.) vystupují na povrch uloženiny českobrodsko–černokosteleckého<br />
permokarbonu charakteristicky červenohnědě zabarvené a zastoupené<br />
aleuritickými jílovci, pískovci i slepenci (Jenček et al. 1967a; 1967b). Relikt těchto sedimentů<br />
byl objeven v podloží křídy také v blízkosti obce Mělník.<br />
Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v okolí Sázavy n. Sáz.:<br />
S–a: Sázava – Černé Budy: Veletínská ulice č. p. 25, zahrada J. Bubeníka (parc. č. 10): 1) materiál z výkopu<br />
na sloup elektrického vedení u s. plotu, 10 m od sz. rohu zahrady: písčitá až jílovitá hnědá hlína místy<br />
zbarvená do rezava, soudržná v hrudkách, s hojnou příměsí jemného muskovitu, bez větších klastů;<br />
2) vrt pedologickou tyčí do hloubky 1 m, v úrovni terasy nad sklepem, 14 m od sz. rohu zahrady: 60 cm<br />
mocný horizont jemnozrnné rezavohnědé hlíny, nesoudržné – sypké, s ojedinělými úlomky hornin (do<br />
0.5 cm: např. růžový granodiorit), s hojnou příměsí jemného muskovitu, v nadloží písčité pleistocenní terasy<br />
(ve svrchní vrstvě ornice nalezeny úlomky výrazně migmatitizovaných pararul).<br />
S–b: Sázava – Lechkova zahrada (z. zahrada klášterního areálu): vzorek materiálu odebraný K. Králem<br />
při rozšiřování silnice u z. zdi zahrady – kaolinická hlína šedobéžově zbarvená, soudržná v hrudkách, bez<br />
hrubozrnnějších klastů.<br />
S–c: Sázava – příkrý svah nad řekou, v. konec Měchurovy zahrady (č.p. 58), asi 50 m s. od areálu sázavského<br />
kláštera: 1) 0.5 až 1 m mocná vrstva nesoudržné jemnozrnné svahové hlíny okrové barvy s malou<br />
příměsí větších ostrohranných klastů světlých krystalických hornin (velikost od 2 mm do 2 cm – viz popis<br />
u vzorku S–c2); 2) přes 2 m mocná vrstva svahové hlíny v podloží S–c1, svrchní část tvoří horizont<br />
s převažujícími hrubozrnnými klasty (více než 70 obj. %) převážně ostrohranných, částečně navětralých<br />
světlých krystalických hornin (muskoviticko–biotitického porfyrického granitu až granodioritu, velikost<br />
až 8 cm), několika úlomky pararuly a světle šedého adamellitu i polozaoblených valounů křemene, pod<br />
ním se nachází homogenní jemná světle rezavá hlína s příměsí jemného muskovitu a jen s ojedinělým výskytem<br />
větších klastů stejného typu.<br />
S–d: Chatová osada Sedliště – 1.5 km jv. od Sázavy, 700 m v. od lomu Bílý kámen, zářez ve svahu pod<br />
tratí, za chatou č. 043: více než 0.5 m mocná vrstva hnědorezavé, soudržné a částečně mazlavé jílovité<br />
svahové hlíny s písčitou příměsí a s občasným výskytem úlomků okolních muskovitických svorů, pararul,<br />
amfibolitů a zvětralých biotitických granitů (velikost od 1 do 7 cm).<br />
S–e: Sázava – bývalá pískovna na sv. okraji města, na levém břehu řeky za garážemi, mezi sloupy vysokého<br />
napětí: vrt pedologickou tyčí do hloubky 80 cm, v úrovni původního terénu pod svahem z navezeného<br />
materiálu – pod vrstvou černozemě se nachází: 1) 20 cm mocný horizont šedohnědé písčité hlíny<br />
soudržné v hrudkách; 2) pod S–e1 se nachází více než 10 cm mocná vrstva jílovité žlutorezavé hlíny, soudržné<br />
v hrudkách s hojnou příměsí písku a drobného štěrku (max. velikost 5 mm: převažuje křemen, živce<br />
a nerozlišitelné úlomky hornin).
526<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Hlavní potenciální surovina:<br />
deluviální jílovitohlinité, hlinitopísčité<br />
až štěrkové sedimenty<br />
(holocén/pleistocén)<br />
Další typy potenciálních surovin:<br />
sprašové hlíny (pleistocén)<br />
pískovce, písčité jíly a jílovce<br />
(křída)<br />
vodní toky a fluviální hlinitopísčité<br />
sedimenty (holocén)<br />
ostatní typy hornin<br />
místo odběru potenciálních<br />
surovin<br />
původní sakrální stavba<br />
Obr. 11. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v okolí Sázavy nad Sáz.<br />
(podle pramenů citovaných v kap. 4). — Fig. 11. Distribution map of potential raw materials for the production<br />
of terra-cotta tiles around Sázava nad Sázavou (after the sources cited in Chapter 4).<br />
S–f: zářez ve svahu nad silnicí ze Sázavy směrem na Nechybu, za ohybem řeky, necelých 100 m před<br />
Čertovou brázdou: více než 1 m mocná svahová hlína tmavě rezavého zabarvení s příměsí jemného muskovitu<br />
a velkým množstvím klastů okolních hornin velikosti až několik cm (růžový granit, amfibolický<br />
granit až ortorula, migmatit, zvětralé pararuly a ojedinělé úlomky sedimentů).<br />
S–g: Radvanice – opuštěné stěnové hliniště na z. okraji obce: asi 6 m mocné mazlavé jílovité hlíny, tmavší<br />
okrové barvy s občasnou příměsí valounů velikosti do 2 cm (původem pravděpodobně z podložních<br />
štěrků a písků neogenního stáří).<br />
S–h: Mělník – hliniště v poli vzdálené asi 650 m vjv. od obce: 1) čočky bílého drolivého jílu (2 až 15 cm<br />
velké) v červených permokarbonských písčitých sedimentech; 2) více než 10 cm mocná vrstva (nebo čočka)<br />
čistého světle růžovošedého jílu, v nadloží bílých a bílorůžových hrubozrnných křídových písků.<br />
Dolní Chabry<br />
Území obce Dolní Chabry náleží podle geomorfologického členění Kladenské tabuli (Straka et al. 1988).<br />
Horniny tvořící skalní podloží území Dolních Chaber a blízkého okolí příslušejí z převážné části k barrandienskému<br />
svrchnímu proterozoiku (algonkiu). Podle terminologie Maška a Zoubka (in: Straka et al.<br />
1988) spadá zkoumané území do kralupsko–zbraslavské skupiny. Jde o petrograficky monotónní komplex<br />
sedimentárních a slabě regionálně metamorfovaných vulkanogenních hornin. Vyskytují se zde droby, prachovce<br />
a prachovité břidlice s vložkami buližníků, které se rychle a někdy až nepřehledně střídají (Prokop
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 527<br />
Hlavní potenciální surovina:<br />
spraše a sprašové hlíny<br />
(pleistocén)<br />
Další typy potenciálních surovin:<br />
spraše s úlomky hornin<br />
(pleistocén)<br />
deluviální, převážně hlinité<br />
sedimenty (pleistocén/holocén)<br />
lakustrinní a fluviolakustrinní<br />
štěrkopísky s čočkami jílu<br />
(terciér)<br />
slínovce a vápnité jílovce<br />
(křída)<br />
střídání drob, prachovců<br />
a břidlic (svrchní proterozoikum)<br />
antropogenní uloženiny<br />
vodní toky, fluviální a deluviofluviální<br />
sedimenty<br />
(holocén)<br />
ostatní typy hornin<br />
místo odběru potenciálních<br />
surovin<br />
původní sakrální stavba<br />
Obr. 12. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v okolí Dolních Chaber<br />
(podle pramenů citovaných v kap. 4). — Fig. 12. Distribution map of potential raw materials for the production<br />
of terra-cotta tiles around Dolní Chabry (after the sources cited in Chapter 4).<br />
1951; Straka et al. 1988). Do bezprostředního okolí Dolních Chaber zasahuje s. část barrandienského centrálního<br />
vulkanického pruhu (Fiala 1977), pro kterou jsou typická masivní tělesa metabazaltů, spilitů, keratofyrů<br />
a spilitických porfyritů. Žilný doprovod prorážející svrchnoproterozoické horniny, vystupující na<br />
povrch hlavně podél řeky Vltavy, je pravděpodobně paleozoického stáří a je zde zastoupen hojnými světlými<br />
žulovými porfyry, křemennými (dioritovými) pofyrity i žilnými bazalty – diabasy, jejichž ojedinělá<br />
intruze se nachází také přímo v obci Dolní Chabry (Čemusová 1983; Straka et al. 1988; Straka 1993). Od<br />
SZ zasahují do studované oblasti slínovce (opuky) a vápnité jílovce křídového stáří, které jsou zčásti překryté<br />
mladšími terciérními sedimenty. Nejsvrchnější vrstvu platformního pokryvu tvoří především hojně<br />
zastoupené kvartérní eolické sedimenty (Horný ed. 1989; Straka 1993).<br />
Zájmové území je bohaté na suroviny využitelné hlavně pro výrobu cihlářského zboží.<br />
Z jmenovaných platformních útvarů mají největší význam plošně rozsáhlé pokryvy kvartérních<br />
spraší a sprašových hlín, které jsou vyvinuty i v širokém okolí obce Dolní Chabry.<br />
V minulosti byly dobývány jako kvalitní cihlářská surovina – např. přímo v Dolních<br />
Chabrech, Ďáblicích, Zdibech a Čimicích (Straka et al. 1988). Většina vytěžených prostor<br />
jmenovaných bývalých hlinišť a cihelen je dnes zavážena komunálním odpadem. Ostatní<br />
typy keramických a cihlářských surovin uvedené na mapě (obr. 12) můžeme, vzhledem<br />
k hojnému výskytu jiných kvalitních surovin (výše jmenovaných spraší a jejich hlín), jako<br />
potenciální suroviny pro výrobu terakotových dlaždic vyloučit.
528<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v okolí Dolních Chaber:<br />
CH–a: Dolní Chabry – bývalá cihelna, z. stěna hliniště, 300 m s. od obce při pravém okraji cesty směrem<br />
od hřbitova: 1) více než 5 m mocná spraš až sprašová hlína, světlé okrově hnědé barvy, nesoudržná, jemnozrnná<br />
s nepatrnou příměsí zrn křemene velikosti do 1 cm; 2) vzorky úlomků ze sprašových hlín odebrané<br />
J. Zavřelem: velikost od 2 mm do 5 cm, převažují zaoblené až polozaoblené (částečně rozlámané) valouny<br />
bílého, bíložlutého i čirého křemene, ostrohranné až subangulární úlomky šedobílého slínovce –<br />
opuky (občas s keříčky oxidu Mn), dále jeden větší podélný ostrohranný úlomek tmavé značně silicifikované<br />
břidlice, úlomek šedého prachovce a dva zaoblené úlomky rezavé droby.<br />
CH–b: Podélný (10 m dlouhý) výchoz vpravo od polní cesty, 30 m s. od bývalé cihelny: přes 1.5 m mocná<br />
vrstva hnědožluté spraše, hrudkovitého charakteru, bez klastické příměsi.<br />
CH–c: Stavební jáma vzdálená asi 1 km j. od Dolních Chaber, u odbočky z hlavní silnice směrem na sídliště<br />
Čimice: 0.5 m mocný horizont hnědorezavé, mírně mazlavé sprašové hlíny, bez příměsi klastického<br />
materiálu, uložené na světle červených terciérních píscích a v podloží 1 m mocné vrstvy ornice promísené<br />
s antropogenním materiálem.<br />
5. METODIKA VÝZKUMU<br />
5.1. K přírodovědeckým metodám výzkumu<br />
archeologických keramických materiálů<br />
Mezi metody studia, jež jsou při řešení dané problematiky využívány, patří difraktometrie (XRD), rentgenofluorescenční<br />
spektroskopie (XRF), optická emisní spektrografie (OES), atomová absorpční spektrometrie<br />
(AAS), neutronová aktivační analýza (NAA), elektronová mikroanalýza (EMP), diferenčně termická<br />
analýza (DTA) a termogravimetrická analýza (TGA) (Catling – Blin–Stoyle – Richards 1961; Perlman<br />
– Asaro 1969; Grimanis et al. 1980; Morandi et al. 1996; Velde – Druc 1999).<br />
V rámci studie Hejdové a Nechvátala (1970) byly provedeny spektrální semikvantitativní analýzy 96<br />
odebraných vzorků dlaždic z 12 lokalit. Pomocí této metody se autoři pokusili rozlišit materiál z jednotlivých<br />
studovaných lokalit na základě obsahu některých hlavních a stopových prvků. Zhodnocením výsledků<br />
analýz hlín a jejich vzájemným srovnáním došli k závěru, že ve všech šesti základních sledovaných<br />
lokalitách (Vyšehrad, Ostrov, Sázava, Starý Plzenec, Zvíkov a Písek) existovaly dílny, které pracovaly<br />
a vyráběly terakotové dlaždice nezávisle na sobě, a každá z nich brala materiál ze svého hliniště. Analogickým<br />
způsobem a se stejným cílem byly provedeny také analýzy vzorků glazury.<br />
Makroskopickému studiu a mineralogicko–petrografickému rozboru byly podrobeny i nálezy keramiky<br />
z Hradišťka u Davle (Richter 1982). Mezi významné projekty poslední doby související s naším tématem<br />
patří práce Žegklitze a Zavřela (1990), věnovaná mineralogickému a petrografickému studiu postmedievální<br />
keramiky pražské a berounské oblasti. K výzkumu byly použity metody OES, XRF, XRD, DTA<br />
a energeticky disperzní analýza (EDAX). V rámci projektu došlo i k experimentálnímu výpalu srovnávacích<br />
vzorků.<br />
5.2. Postup práce a použité analytické metody<br />
Pro studium byl použit archeologický materiál ze čtyř lokalit (Vyšehrad, Ostrov, Sázava<br />
a Dolní Chabry), ve kterých bylo nalezeno větší množství dlaždic a obkládacích desek<br />
datovaných do 12. a 13. století. Protože už samotný tvar dlaždic a jejich výzdoba může být<br />
vhodným vodítkem k posouzení, ve které dílně se dlaždice vyráběly, byly z dostupného<br />
materiálu přednostně vybrány dlaždice nesoucí určité společné znaky – zejména analo-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 529<br />
TYP OZNAČENÍ LOKALITA (výrazně značen zdroj studovaných dlaždic)<br />
1 šestihranná – okřídlená sfinga Vyšehrad, Sázava<br />
2 šestihranná – Nero Vyšehrad, Sázava, Ostrov, Starý Plzenec<br />
3 šestihranná – gryf Vyšehrad, Ostrov, Sázava, Olomouc, Milevsko,<br />
Červená n. Vltavou<br />
4 šestihranná – lev Vyšehrad, Ostrov, Sázava, Starý Plzenec, Sezimovo Ústí,<br />
Hradec Králové<br />
5 čtvercová – úponka Vyšehrad, Ostrov<br />
6 trojúhelníková – palmeta Vyšehrad, Ostrov<br />
7 trojúhelníková – výplňová (a) Vyšehrad, Sázava, Ostrov, Starý Plzenec<br />
8 šestihranná – hladká Vyšehrad, Sázava<br />
9 šestihranná – hvězdice Vyšehrad, Ostrov<br />
10 čtvercová – kříž s palmetami (a) Ostrov<br />
11 obdélná – čtvrtkruhy Ostrov<br />
12 čtvercová – panter v kruhu Ostrov<br />
13 čtvercová – neznámé zvíře Ostrov<br />
14 čtvercová – osmilistá růžice Ostrov<br />
15 podélná – protínající se kruhy Ostrov<br />
16 trojúhelníková – výplňová (b) Ostrov<br />
17 neurčitelná – bez reliéfu Ostrov<br />
18 obdélná – pletivový vlys Sázava, Chabry<br />
19 obdélná – zvíře v kruhu Sázava<br />
20 neurčitelná – úponka s listy Sázava<br />
21 trojúhelníková – páskový motiv Sázava<br />
22 čtvercová – zvíře v kruhu Chabry<br />
23 podélná – ptáci pod arkádami Chabry<br />
24 obdélná – vlnovka Chabry<br />
25 čtvercová – Nero Chabry<br />
26 čtvercová – Daniel v jámě lvové Chabry<br />
27 čtvercová – kříž s palmetami (b) Chabry<br />
28 čtvercová – pták v kruhu Chabry<br />
29 čtvercová – čtvrtkruhy Chabry<br />
Tab. 1. Tabulka hlavních typů studovaných dlaždic (označení typů dle ilustrovaného přehledu in:<br />
Vařilová 2000). — Tab. 1. Table showing the main types of studied tiles (designation types to individual<br />
after Vařilová 2000).<br />
gický reliéf. Pro objektivnost i ucelenost výběru byla tato skupina dlaždic doplněna vzorky<br />
dlaždic jiného typu nebo odlišného stáří (viz tab. 1).<br />
Z nálezů uložených v Národním muzeu v Praze, v depozitáři muzea v Jílovém u Prahy,<br />
v Sázavě n. Sáz. a v Praze–Bohnicích bylo zapůjčeno celkem 43 kusů dlaždic nebo jejich<br />
fragmentů (základní údaje – lokalizace, typ, označení a charakteristika – studovaných<br />
vzorků jsou uvedeny v tab. 2). Vzhledem k možnosti částečného promíchání dlaždic ze<br />
starších výzkumů Ostrova a Vyšehradu, které jsou uloženy v NM v Praze (Drobná in: Hejdová<br />
– Nechvátal 1970), byly pro studium použity dlaždice z pozdějších výzkumů, anebo<br />
jen ty, u kterých by nemělo být pochyb o jejich nálezovém původu. Soubor dlaždic z Dolních<br />
Chaber byl doplněn drobnými úlomky dlaždic neidentifikovatelného typu.
530<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Obr. 13. Vyseparované klasty ostřiva<br />
z materiálu dlaždic sázavského kláštera<br />
(zvětšeno 4x, SCAN – DIA nástavec):<br />
část ferikrusty a dva úlomky granitické<br />
horniny. — Fig. 13. Clasts separated<br />
from grog in tiles from the Sázava monastery<br />
(4x magnification, SCAN – DIA<br />
extension): part of a ferricrete and two<br />
fragments of granitic rock.<br />
Obr. 14. Vyseparované drobné klasty<br />
ostřiva z materiálu dlaždic ostrovského<br />
kláštera (zvětšeno 4x, SCAN – DIA nástavec):<br />
úlomky kyselých vyvřelých hornin<br />
a ferikrusty, úlomek jílovité břidlice,<br />
alterované zrno draselného živce a relikt<br />
alterovaného původního minerálu<br />
či horniny. — Fig. 14. Fine clasts separated<br />
from grog in tiles from the Ostrov<br />
monastery (4x magnification, SCAN –<br />
DIA): fragments of acidic effusive rock<br />
and ferricrete, fragment of shale, altered<br />
grains of K-feldspar, and a relict of<br />
the altered original mineral or rock.<br />
Zapůjčené dlaždice byly fotograficky zdokumentovány (viz katalog dlaždic in: Vařilová<br />
2000) a podrobně makroskopicky popsány, což umožnilo předběžné rozdělení vzorků<br />
do několika podskupin. V první fázi výzkumu byl z terakotových dlaždic odebrán materiál:<br />
základní hmota (matrix) i ostřivo, popř. glazura a zbytky malty. Aby nedošlo k jejich<br />
znehodnocení, byly zejména na spodní straně či na lomu diamantovou pilou uříznuty malé<br />
kousky (velikosti zhruba 1 až 3 cm 3 ). Z každé dlaždice byly také podle možností vyseparovány<br />
samostatné větší úlomky ostřiva (velikost od 1 mm do 2.5 cm). Pro mikroskopické<br />
studium byly zhotoveny výbrusy z hmoty dlaždic (obsahující matrix i ostřivo) a též<br />
speciální výbrusy ze zvlášť vyseparované klastické ostřící složky (obr. 13 a 14). U dlaždic<br />
chaberských byly pro mikropopis použity také již dříve zhotovené a analyzované výbrusy<br />
J. Zavřela.<br />
Na základě mikroskopického zhodnocení všech výbrusů byla stanovena celková charakteristika<br />
materiálu dlaždic z jednotlivých lokalit. Hlavní pozornost byla věnována klas-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 531<br />
Obr. 15. Mikrofotografie výbrusu O–8 (zkřížené nikoly,<br />
šířka pole: 2.5 mm): polozaoblený horninový<br />
úlomek tvořený automorfně až hypidiomorfně omezenými<br />
zrny amfibolu, plagioklasu a křemene. —<br />
Fig. 15. Microphotograph of a thin section of sample<br />
O–8 (crossed nicols, width: 2.5 mm): subrounded<br />
rock fragment of automorphic to hypidiomorphic<br />
grains of amphibole, plagioclase and quartz.<br />
Obr. 16. Mikrofotografie výbrusu O–12 (zkřížené nikoly,<br />
šířka pole: 3.75 mm): polozaoblený úlomek cizorodé<br />
keramiky, v okolí se nacházejí drobné angulární<br />
klasty tvořené zejména monokrystaly křemene,<br />
dále též shluky hematitové pigmentace a podélné<br />
póry a trhliny. — Fig. 16. Microphotograph of a thin<br />
section of sample O–12 (crossed nicols, width:<br />
3.75 mm): a subrounded fragment of exogenous<br />
ceramics surrounded by small angular clasts comprising<br />
mainly monocrystalline quartz, with hematite<br />
pigmentation and longitudinal pores and interstices.<br />
Obr. 17. Mikrofotografie výbrusu S–3a (zkřížené nikoly,<br />
šířka pole: 6 mm): úlomek horniny složený<br />
z výrazně undulózního polykrystalického křemene<br />
a muskovitu, nad ním se nachází velké subangulární<br />
monokrystalické zrno undulózního křemene. —<br />
Fig. 17. Microphotograph of a thin section of sample<br />
S–3a (crossed nicols, width: 6 mm): a rock fragment<br />
with polycrystalline quartz with prominent undulatory<br />
extinction and muscovite (centre), and a large<br />
subangular monocrystalline quartz grain (top).<br />
Obr. 18. Mikrofotografie výbrusu S–3b (zkřížené<br />
nikoly, šířka pole: 1.9 mm): velké polozaoblené zrno<br />
silně tepelně alterovaného živce, vlevo je menší<br />
angulární zrno ortoklasu s výraznými štěpnými trhlinami.<br />
— Fig. 18. Microphotograph of a thin section<br />
of sample S–3b (crossed nicols, width: 1.9 mm):<br />
a large subrounded grain of a strongly thermally<br />
altered feldspar, and a smaller, angular grain of<br />
orthoclase with markedly fissile cracks (left).
532<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
LOKALIZACE CELKOVÝ POČET TYP OZNAČENÍ DLAŽDICE, INVENTÁRNÍ<br />
(ČASOVÝ HORIZONT) VZORKŮ (TYPŮ) VZORKU, VÝBRUSU (NÁLEZOVÉ) ČÍSLO<br />
VYŠEHRAD: 9 (9) 1 V–1 106.238<br />
skupina vyšehradského typu 2 V–2 106.264<br />
3 V–3 14.057<br />
4 V–4 106.271<br />
8 V–5 105.666<br />
9 V–6 106.265<br />
6 V–7 106.300<br />
5 V–8 106.268<br />
7 V–9 105.848<br />
OSTROV u Davle: 14 (12) 4 O–1a 303 / 77<br />
skupina vyšehradského typu 4 O–1b 400 / 75<br />
3 O–2 149 / 80<br />
9 O–3 398 / 75<br />
6 O–4 419 / 75<br />
ostatní dlaždice 12 O–5a 264 / 62<br />
12 O–5b 171 / 75<br />
13 O–6 291 / 78<br />
10 O–7 3 / 76<br />
14 O–8 333 / 77<br />
15 O–9 377 / 77<br />
11 O–10 291 / 78<br />
16 O–11 199 / 77<br />
17 O–12 208 / 75<br />
SÁZ<strong>AV</strong>A: 7 (6) 1 S–1 bez označení<br />
skupina vyšehradského typu 2 S–2 bez označení<br />
ostatní dlaždice 19 S–3a bez označení<br />
19 S–3b bez označení<br />
20 S–4 1<br />
18 S–5 376<br />
21 S–6 3<br />
DOLNÍ CHABRY: 13 (9) 25 CH–1a 667, č. sáčku 10<br />
25 CH–1b 1 047<br />
29 CH–2a č. sáčku 68<br />
29 CH–2b č. sáčku 30<br />
29 CH–2c č. sáčku 31<br />
22 CH–3a č. sáčku 1<br />
22 CH–3b č. sáčku 6<br />
18 CH–4 č. sáčku 84<br />
26 CH–5 874, č. sáčku 17<br />
23 CH–6 1 045<br />
24 CH–7 č. sáčku 9<br />
27 CH–8 702<br />
28 CH–9 č. sáčku 36<br />
Tab. 2. Seznam studovaných vzorků románských terakotových dlaždic. — Tab. 2. A list of the studied<br />
samples of Romanesque terra-cotta tiles.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 533<br />
VYŠEHRAD OSTROV SÁZ<strong>AV</strong>A DOLNÍ CHABRY<br />
počet studovaných 9 14 7 13<br />
dlaždic<br />
– zdobení glazurou 6 dlaždic 1 dlaždice 2 dlaždice 0<br />
– přítomnost bílé 5 dlaždic 8 dlaždic 6 dlaždic u většiny dlaždic<br />
malty na povrchu<br />
dlaždic<br />
jevy viditelné – vínové kulovité – sférické útvary – rýhy a stopy po – otisky dřeva<br />
na povrchu nebo Fe–konkrece tvořené tmavší tažení kadlubu – tmavě červené<br />
lomu dlaždic – póry a dutinky červenou cihlovinou – kousky vmáčklého oválné Fe–útvary<br />
– slinuté partie jílu do nerovností<br />
– dutiny a puklinky dlaždice<br />
– rýhy a otisky prstů<br />
zbarvení převažuje cihlově převažuje cihlově převažuje cihlově cihlově<br />
červená barva červená barva oranžová barva oranžovočervená<br />
(výjimku tvoří (šedohnědé (výjimku tvoří barva<br />
hnědookrová V–1 a hnědé zbarvení šedohnědá<br />
a okrově bílá V–9) mají dlaždice O–5b dlaždice S–5)<br />
O–6<br />
O–9<br />
O–10<br />
O–12)<br />
počet dlaždic<br />
vypálených:<br />
většinou<br />
a) stejnoměrně 5 7 4 nestejnoměrně<br />
b) nestejnoměrně 4 7 3 vypálené dlaždice<br />
převažující spíše špatně dobře vytříděná špatně vytříděný nevytříděný<br />
charakter základní vytříděný materiál jemnozrnná matrix materiál materiál<br />
hmoty<br />
i nevytříděný<br />
materiál<br />
KLASTICKÁ PŘÍMĚS<br />
– zastoupení 5–10 % (max. 20 %) 5–10 %, 15–20 % 30–50 % více než 30 %<br />
(v obj. %) 40–60 %<br />
– průměrná velikost 0.3–10 mm 0.5–1–10 mm 1–4 mm 1–10 mm<br />
– max. velikost 2.5 cm 1 cm 2.3 cm 3 cm<br />
– charakter převažují ostrohranné většinou ostrohranné<br />
ostrohranné klasty i téměř zaoblené ostrohranné až polozaoblené<br />
klasty klasty klasty<br />
– složení křemen jemný muskovit granit – granodiorit aplit<br />
muskovit křemen živec živec<br />
živec živec muskovit biotit<br />
biotit biotit biotit (muskovit,<br />
amfibol úlomky hornin (amfibol) křemen, amfibol)<br />
úlomky hornin<br />
Tab. 3. Základní charakteristika makroskopicky studovaných vzorků materiálu románských terakotových<br />
dlaždic. — Tab. 3. Basic characteristics of the macroscopically studied samples of Romanesque terra-cotta<br />
tile material.
534<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Obr. 19. Mikrofotografie výbrusu V–8 (zkřížené nikoly,<br />
šířka pole: 0.8 mm): velké zrno monokrystalického<br />
křemene s drobnými inkluzemi, trhlinami vyhojenými<br />
hematitem a novotvořenými jehličkami<br />
mullitu. — Fig. 19. Microphotograph of a thin section<br />
of sample V–8 (crossed nicols, width: 0.8 mm):<br />
a large monocrystalline quartz grain with fine inclusions,<br />
fissures healed by hematite and newly formed<br />
mullite needles.<br />
Obr. 20. Mikrofotografie výbrusu CH–2a (zkřížené<br />
nikoly, šířka pole: 0.5 mm): zrno křemene silně popraskané<br />
vlivem výpalu dlaždice. — Fig. 20. Microphotograph<br />
of a thin section of sample CH–2a (crossed<br />
nicols, width: 0.5 mm): quartz grain strongly<br />
fractured due to firing of the tile.<br />
tickým úlomkům minerálů a hornin, z nichž byly vybrány zajímavé nebo anomální partie,<br />
jež by mohly napovědět něco o provenienci dlaždic, nebo naopak vyloučit oblasti možného<br />
zdroje surovin (obr. 15–20). Chemické složení těchto vybraných částí bylo poté zjišťováno<br />
pomocí elektronové mikroanalýzy.<br />
Pro rozlišení jednotlivých vybraných vzorků jílové hmoty dlaždic podle chemického<br />
složení a pro jejich porovnání s předpokládanou výchozí surovinou byla zvolena metoda<br />
AAS spolu s metodou hmotnostní spektrometrie – ICP–MS. Z důvodu možného zkreslení<br />
výsledků analýz základní hmoty vlivem přimíšené ostřící nebo jiné cizorodé složky<br />
(Žegklitz – Zavřel 1990) předcházela analytickému studiu precizní úprava odebraných<br />
vzorků. Pro chemické analýzy byly především použity jen ty části materiálu, které neobsahovaly<br />
vrstvu krycí glazury, vápennou maltu či zbytky pryskyřice po zhotovení výbrusů.<br />
Vzhledem k omezenému množství získané keramické hmoty nebylo možné přednostně<br />
vybírat pouze takové vzorky, které by obsahovaly minimální množství ostřící složky.<br />
Proto byla hmota rozdrcena a rozmělněna pomocí mineralogického tloučku a nežádoucí<br />
klastická příměs z ní byla následně odstraněna pomocí sady sít (s velikostí ok: 1 mm,<br />
0.5 mm, 0.25 mm a 0.1 mm). Několik gramů zbylé jílové hmoty (v některých případech<br />
obsahující navíc velmi jemné lupínky muskovitu) se důkladně rozetřelo na achátové misce.<br />
Z takto připraveného vzorku se navážilo potřebné množství hmoty na analýzy (0.2 g),<br />
které bylo dále v laboratoři rozkládáno klasickým způsobem (rozklad pomocí HF a HClO 4 )<br />
a stabilizováno ve 100 ml 2 % roztoku HNO 3.<br />
Výsledky dvou jmenovaných použitých metod byly doplněny o data získaná dalšími<br />
analytickými metodami – např. RFA nebo OES. V terénu odebrané vzorky srovnávacích<br />
potenciálních surovin byly kvartovány a poté upravovány i analyzovány stejným způsobem<br />
jako jílovitá hmota terakotových dlaždic.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 535<br />
Obr. 21. Schéma zastoupení stopových prvků ve vzorcích terakotových dlaždic (číslování vzorků odpovídá<br />
tab. 7). — Fig. 21. A diagram of the trace element contents in terra-cotta tile samples (for sample numbers<br />
see Tab. 7).<br />
5.3. Makroskopický popis dlaždic<br />
Vyšehrad. Podle makroskopického zhodnocení materiálu (základní hmoty i ostřiva) tvoří dlaždice V–1,<br />
V–2, V–3, V–7 a V–8 jednotný soubor s charakteristickou přítomností špatně vytříděné ostrohranné klastické<br />
příměsi, která tvoří přibližně 5–10 % hmoty dlaždice a jejíž velikost se pohybuje od 0.3 mm až do<br />
1.5 cm. Zbylé dlaždice se vzájemně liší jen množstvím a vytříděností klastů ostřiva, jejich průměrná velikost<br />
se pohybuje přibližně mezi 1mm až 1 cm. Výjimku tvoří výplňová trojúhelníková dlaždice (V–9)<br />
se základní hmotou výrazně odlišnou od ostatních popisovaných dlaždic.<br />
Vyšehradské dlaždice jsou většinou zabarveny do cihlově červené barvy a na první pohled jsou lépe<br />
vypálené než dlaždice z Dolních Chaber. Některé z nich mají na spodní straně zbytky okrové nebo bílé<br />
malty a šest dlaždic je pokryto tmavou glazurou. Ve všech dlaždicích jsou hojně zastoupeny větší úlomky<br />
bílého křemene a lupínky (i tabulky o velikosti do 2 mm) muskovitu. Mezi další klastickou příměs patří<br />
živec, biotit bronzové barvy, amfibol, úlomky různých hornin a ojedinělé výskyty kulovitých Fe konkrecí<br />
(detailní popis jednotlivých dlaždic viz Vařilová 2000).<br />
Ostrov u Davle. Ostrovské dlaždice byly Merhautovou (1988) rozděleny do čtyř hlavních oddílů. S tímto<br />
rozdělením se shoduje také makroskopické rozčlenění dlaždic do skupin na základě určité shody či vzájemných<br />
podobností.<br />
Dlaždice O–1a, O–1b, O–2, O–3 a O–4 tvoří jemnozrnná vytříděná základní hmota bez makroskopicky<br />
viditelných klastů. Jen ojediněle se v některých dlaždicích vyskytují větší úlomky ostřiva (velikost do<br />
1 mm, výjimku tvoří až 5 mm velká zrna křemene). V matrix je hojně rozptýlený jemný muskovit, u dvou<br />
dlaždic byly nalezeny oválné útvary tvořené pravděpodobně tmavě červenou nadrcenou cihlovinou.<br />
Všechny uvedené dlaždice mají cihlově oranžovou nebo cihlově červenou barvu a většinu z nich kryje na<br />
spodní straně vrstva nebo jen tenký povlak bílé malty. Dlaždice O–4 je ozdobena černou glazurou.
536<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Charakter materiálu dvou dlaždic s téměř shodným vyobrazením pantera (označených O–5a a O–5b), je<br />
zcela rozdílný. Zvláště dlaždice O–5b se netypickou barvou, ostrým a nepoškozeným reliéfem i složením<br />
hmoty liší od všech ostatních studovaných exemplářů. Obě dlaždice mají na spodní straně zbytky bílé malty.<br />
Zbylých sedm dlaždic patří podle Merhautové (1988) do období tvůrčího rozvoje předpokládané ostrovské<br />
dílny. Tyto dlaždice se makroskopicky liší od první popsané skupiny. Shodují se především v obsahu<br />
většího počtu hrubozrnnějších úlomků ostřiva (písčité i štěrkové frakce), které mohou tvořit 40 i 50 %<br />
celkové hmoty a dosahují velikosti od 1 mm až do 1 cm. Mezi klasty se hojně vyskytuje bílý i načervenalý<br />
křemen, živec a jemný muskovit, dále také biotit, makroskopicky neurčitelné úlomky hornin a kousky<br />
přimíšené červené cihloviny. Jen některé z dlaždic nesou zbytky bílé malty. Dlaždice O–9, O–10 a O–12<br />
se svým charakterem a některými rysy podobají dlaždicím nalezeným v Dolních Chabrech (detailní popis<br />
jednotlivých dlaždic viz Vařilová 2000).<br />
Sázava. Na základě makroskopického popisu materiálu (hlíny i ostřiva) je možné studované sázavské terakotové<br />
dlaždice rozdělit na tři hlavní skupiny. První z nich zahrnuje čtyři dlaždice (S–1, S–3b, S–4 a S–6)<br />
a je charakteristická velkým množstvím úlomků ostřiva, které tvoří 30 až 50 % hmoty dlaždic. Klasty jsou<br />
většinou ostrohranné, jejich velikost se pohybuje od 0.2 cm do 1 cm (některé úlomky křemene nebo krystalických<br />
hornin dosahují velikosti přes 2 cm). Do druhé skupiny patří dvě dlaždice (S–2 a S–3a), které<br />
nemají žádný výrazný společný znak, obsahují však menší počet klastických zrn než dlaždice první skupiny<br />
(jen okolo 10–30 obj. %). Samostatnou skupinu tvoří dlaždice S–5, která se liší barvou základní hmoty<br />
od ostatních popisovaných dlaždic.<br />
Ve všech dlaždicích je v ostřivu nejčastěji přítomen čirý i bílý křemen, jemné lupínky muskovitu, živec,<br />
bronzově zbarvený biotit a hojně zastoupené úlomky světlé, šedobílé krystalické horniny (pravděpodobně<br />
granitu nebo granodioritu). Ojediněle se zde vyskytuje amfibol a úlomky makroskopicky neurčitelných<br />
metamorfovaných hornin a sedimentů. Převážná většina sázavských dlaždic má na spodní straně<br />
i hranách zbytky bílé malty, u dvou dlaždic byly nalezeny rýhy – stopy vzniklé tažením kadlubu – a také<br />
kousky dodatečně vmáčklého hladkého jílu, vyplňující mezery na dlaždicích. Povrch jedné z dlaždic je<br />
zdoben světlou polevou (podrobněji viz Vařilová 2000).<br />
Dolní Chabry. Podle materiálu (hlína i ostřivo) tvoří všechny chaberské dlaždice jednotný soubor. Jsou<br />
většinou špatně, nestejnoměrně vypálené, převažují dlaždice cihlově oranžovočervené barvy s výrazným<br />
tmavě šedým nebo černým jádrem. Nejsou zdobeny glazurou a na spodní části dlaždic i na jejich hranách<br />
se nachází někdy i větší množství bílookrové malty. Občas jsou v hmotě dlaždic viditelné otisky dřeva.<br />
Dlaždice jsou charakteristické velkým množstvím nevytříděných úlomků ostřiva, které tvoří více než<br />
30 % celkové hmoty a výrazně vystupují i z reliéfu na svrchních částech dlaždic. Klasty jsou ostrohranné<br />
až polozaoblené, průměrné velikosti 1 mm až 1 cm (výjimkou nejsou ani klasty 3 cm velké). V matrix jsou<br />
velmi hojné velké ostrohranné úlomky bílé vyvřeliny – pravděpodobně aplitu a úlomky růžového granodioritu,<br />
dále jsou přítomny lupínky biotitu (velikost do 1 mm), ostrohranné živce (velikost až do 1 cm),<br />
tmavě červené oválné útvary (asi Fe oxidy, až do prům. 0.75 cm), pravděpodobně je přítomen muskovit,<br />
křemen většinou jen podružně, pouze u některých zlomků je v rovnováze se živcem (ojediněle má velikost<br />
až 0.4 cm). U některých dlaždic je podíl slídy poměrně výrazný. Ojediněle se zde vyskytl sloupeček<br />
černého lesklého minerálu velikosti 0.5 cm (turmalín nebo amfibol) (podrobněji viz Vařilová 2000).<br />
Od archeologů byl navíc získán vzorek materiálu tvořícího tzv. plochu F a výplň klasového zdiva (tj. zbytek<br />
podlahy a předpokládané stavby ještě starší než původní rotunda sv. Jana Křtitele), který obsahuje asi<br />
30 šedobílých ostrohranných úlomků opuky (více než 1 cm velké, občas s keříčky oxidu Mn), 9 úlomků diabasu<br />
(velikost do 1 cm, tmavě zelené barvy s drobnými bílými zrny živce – pravděpodobně zbytky původní<br />
podložní horniny ve zvětralinovém plášti), 5 nepravidelně zaoblených valounů či úštěpků křemene, nažloutlé<br />
a šedobílé barvy (velikost kolem 0.5 cm) a zaoblený valounek pískovce (velikost 8 mm, železitý tmel).<br />
Z doby vzniku terakotové podlahy pochází vzorek klastického materiálu, který tvořil výplň apsidy obsahující:<br />
21 valounů křemene (velikost do 20 mm, popis odpovídající vzorku z plochy F), 10 ostrohranných<br />
úlomků opuky (max. velikost 20 mm, stejné jako u plochy F), valounky světle okrových zaoblených<br />
drobivých pískovců, droby a cizorodých hornin, ostrohranný úlomek buližníku (velikost kolem 1 cm) a tři<br />
drobné zvětralé úlomky diabasu.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 537<br />
Obr. 22. Rozdíly v zastoupení stopových prvků u dlaždic<br />
s analogickým reliéfem (O–2 a V–3). — Fig. 22.<br />
Differences in trace element contents in tiles with<br />
analogous reliefs (O–2 & V–3).<br />
Obr. 23. Rozdíly v zastoupení stopových prvků u dlaždic<br />
s analogickým reliéfem (V–1 a S–1). — Fig. 23.<br />
Differences in trace element contents in tiles with<br />
analogous reliefs (V–1 & S–1).<br />
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19<br />
Obr. 24. Rozdíly v zastoupení stopových prvků u dlaždic<br />
s analogickým reliéfem (S–5 a CH–4). — Fig. 24.<br />
Differences in trace element contents in tiles with<br />
analogous reliefs (S–5 & CH–4).<br />
Obr. 25. Schematické vyjádření obsahu draslíku<br />
v materiálu studovaných terakotových dlaždic (číslování<br />
vzorků odpovídá tab. 7). — Fig. 25. A diagram<br />
of potassium content in the studied terra-cotta tiles<br />
(for sample numbers see Tab. 7).<br />
5.4. Mikroskopické zhodnocení odebraných vzorků<br />
Mikroskopickému studiu byly podrobeny vzorky dlaždic všech čtyř studovaných nalezišť. Zhotovené výbrusy<br />
studované polarizačním mikroskopem (při zvětšení 32x, 100x a 200x) byly zhodnoceny a porovnány<br />
v rámci každé jednotlivé lokality i mezi lokalitami navzájem.<br />
Matrix a ostřící příměs jsou popsány odděleně. Pozornost byla zaměřena především na klastické<br />
úlomky ostřiva – typy minerálů a jejich charakter (% zastoupení složek v ploše výbrusu, přednostní orientace,<br />
vytříděnost, velikost, opracování, tvar, deformační vlivy, zvláštní morfologické jevy a přeměny<br />
vzniklé především vlivem výpalu). Popsány byly též přítomné litoklasty i úlomky cizorodé keramiky.<br />
Zvlášť byly poté studovány samostatné, vyseparované kousky ostřiva (viz Vařilová 2000).<br />
Vyšehrad: Výbrusy byly zhotoveny ze všech devíti zapůjčených vzorků vyšehradských dlaždic. Některé<br />
z nich byly na základě zjištěných shodných charakterových znaků popsány v rámci jedné skupiny.<br />
Jednotlivě jsou pak zhodnoceny zbylé výbrusy, které díky odlišným vlastnostem a velmi individuálnímu<br />
složení nebylo možné do obsáhlejší skupiny zařadit: skupina výbrusů V–2, V–3, V–7 a V–8; výbrus V–1;<br />
výbrus V–4; výbrus V–5; výbrus V–6; výbrus V–9.
538<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Ostrov Sázava Vyšehrad Dolní Chabry<br />
Obr. 26. Diagram závislosti Rb a K ve vzorcích studovaných<br />
terakotových dlaždic. — Fig. 26. Rb vs. K<br />
diagram for the studied samples of terra-cotta tiles.<br />
Obr. 27. Diagram závislosti U a Th ve vzorcích studovaných<br />
terakotových dlaždic. — Fig. 27. U vs. Th<br />
diagram for the studied samples of terra-cotta tiles.<br />
Obr. 28. Diagram závislosti Rb a Ba ve vzorcích studovaných<br />
terakotových dlaždic. — Fig. 28. Rb vs. Ba<br />
diagram for the studied samples of terra-cotta tiles.<br />
Obr. 29. Diagram závislosti Rb a Zr ve vzorcích studovaných<br />
terakotových dlaždic. — Fig. 29. Rb vs. Zr<br />
diagram for the studied samples of terra-cotta tiles.<br />
Obr. 30. Diagram závislosti Mn a Cu ve vzorcích studovaných<br />
terakotových dlaždic. — Fig. 30. Mn vs. Cu<br />
diagram for the studied samples of terra-cotta tiles.<br />
Obr. 31. Diagram závislosti Ni a Cr ve vzorcích studovaných<br />
terakotových dlaždic. — Fig. 31. Ni vs. Cr<br />
diagram for the studied samples of terra-cotta tiles.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 539<br />
Obr. 32. Nestejnoměrně vypálená románská<br />
dlaždice s odlišně zbarveným jádrem<br />
(Ostrov u Davle – šestihranná dlaždice<br />
s gryfem O–2). — Fig. 32. Unevenly fired<br />
Romanesque tile with a core of different<br />
colour (Ostrov u Davle – six-sided tile with<br />
a griffin: O–2).<br />
Ostrov u Davle: Z materiálu dlaždic pocházejících z ostrovského kláštera bylo zhotoveno celkem 11<br />
výbrusů, které je možné na základě podobnosti i výskytu analogických znaků rozdělit do několika samostatných<br />
skupin: výbrusy O–1b, O–2, O–3 a O–4; výbrusy O–5b, O–7, O–8, O–12; výbrus O–5a; výbrus<br />
O–9; výbrus O–11.<br />
Sázava: Výbrusy byly zhotoveny celkem z pěti studovaných dlaždic a podle zjištěných podobností<br />
i shodných znaků byly rozděleny na dvě hlavní skupiny: výbrusy S–1, S–3a, S–4; výbrusy S–2 a S–3b.<br />
Dolní Chabry: Zhodnoceno a popsáno bylo celkem 12 výbrusů materiálu studovaných chaberských<br />
dlaždic, které byly rozděleny do tří skupin podle vzájemných analogických znaků. Pro celkovou objektivní<br />
charakteristiku byly navíc prohlédnuty další čtyři výbrusy J. Zavřela, zhotovené z neoznačených nebo<br />
neidentifikovatelných fragmentů dlaždic. Podle charakteru a základních znaků byly rozděleny do jednotlivých<br />
skupin: výbrusy CH–1a, CH–2c, CH–3a, CH–3b, CH–6; výbrusy CH– 1b, CH–2a, CH–4, CH–8,<br />
CH–9; výbrusy CH–5 a CH–7; doplňkové výbrusy označené archeology č. 10, č. 16, č. 17 a jeden neočíslovaný<br />
výbrus.<br />
Výsledky mikroskopického studia vzorků románských terakotových dlaždic:<br />
Podrobným zhodnocením celkem 41 výbrusů ze čtyř zájmových lokalit byly zjištěny základní charakterové<br />
vlastnosti keramického materiálu, které jsou shrnuty a popsány v tab. 4. Mikroskopické studium vzorků<br />
dlaždic ve většině případů potvrdilo a doplnilo informace zjištěné výše uvedeným makropopisem a navíc<br />
upřesnilo rozdělení dlaždic do samostatných podskupin v rámci každé jednotlivé lokality.<br />
Materiál dlaždic pocházejících z Vyšehradu není jednotný v barvě a texturních znacích základní hmoty,<br />
v množství trhlin a pórů, přítomného ostřiva, jeho velikosti i složení. Více než polovina výbrusů musela<br />
být z důvodu zmíněných odlišností a individuálního složení popisována samostatně. Lze však konstatovat,<br />
že všechny vzorky vyšehradské skupiny se shodují v přítomnosti angulárních až polozaoblených<br />
zrn křemene, ortoklasu a tabulek muskovitu jako hlavní složky ostřící příměsi. U většiny výbrusů byla<br />
v materiálu nalezena černá opakní hmota pigmentující matrix a též dosti hojné inkluze tvořené drobnými<br />
opakními a akcesorickými minerály. Časté jsou alterace, rekrystalizace, koroze i jiné typy porušení<br />
zrn minerálů vlivem teplotních přeměn.<br />
Ze skupiny výrazněji vybočuje vzorek V–4, ve kterém převažuje neznámý, pravděpodobně novotvořený<br />
slídnatý minerál, a také vzorek V–9, jehož matrix je zcela odlišná od všech dalších popisovaných výbrusů.<br />
V porovnání s ostatními lokalitami jsou vyšehradské dlaždice navíc charakteristické menší velikostí<br />
klastické ostřící příměsi.<br />
Většina vzorků dlaždic z Ostrova u Davle byla popsána v rámci dvou hlavních podskupin. Tyto popisované<br />
podskupiny vykazují velmi blízké až téměř analogické charakterové znaky. Shodují se zejména<br />
typem a texturou matrix a také obsahem i složením přítomného ostřiva. Samostatně pak byly popsány zbylé<br />
tři vzorky (O–5a, O–9 a O–11), které se vzhledem k zásadním a zjevným odlišnostem nedaly k ostatním<br />
výbrusům přiřadit.<br />
Hlavní a převažující klastickou složku ostřiva tvoří u všech studovaných výbrusů angulární až zaoblená<br />
zrna křemene. Oproti ostatním lokalitám je zde navíc zastoupeno větší množství různých druhů minerálů.<br />
Ostrovské vzorky jsou jednotné též v přítomnosti převažující všesměrné textury matrix, alterovaných<br />
draselných živců, hojně se vyskytujících inkluzí a častých, spíše menších úlomků krystalických<br />
hornin.
540<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
VYŠEHRAD OSTROV SÁZ<strong>AV</strong>A DOLNÍ CHABRY<br />
MATRIX jílovitá s menší jílovitá s menší jílovitá až prachovitojílovitá<br />
charakter či větší příměsí či větší příměsí prachovitojílovitá<br />
prachu<br />
prachu<br />
složení křemen, draselný křemen, muskovit, křemen, draselný křemen, sericit,<br />
živec, muskovit – biotit, draselný živec, plagioklas biotit, plagioklas,<br />
sericit (hematit, živec, plagioklas, hematit, opakní<br />
amfibol) amfibol, opakní min. (rutil)<br />
novotvořená slída min. hematit<br />
převažující textura pseudofluidální všesměrná všesměrná všesměrná<br />
pseudofluidální<br />
obsah trhlin a pórů 10–50 % 5–40 % 1–40 % 10–30 %<br />
průměrně 20–30 % průměrně 20 %<br />
příměsi černá opakní hmota, černá opakní hmota, hematitová pig- hematitová pighematitová<br />
a limo- limonitová pigmen- mentace, limonit, mentace, černá<br />
nitová pigmentace tace, hematit opakní hmota opakní hmota<br />
OSTŘIVO<br />
zastoupení 5–30 % 1–30 % 20 % 20–30 %<br />
v ploše výbrusu průměrně 10–20 % průměrně 10 %<br />
velikost:<br />
– rozsah 0.05–3.2 mm 0.05–7 mm 0.1–3.5 mm 0.05–7 mm<br />
– převládající 0.1–0.2 a 0.5 mm 1 mm 0.5 mm 0.5–1 mm<br />
frakce<br />
tvar zrn angulární, angulární, angulární angulární<br />
subangulární subangulární až polozaoblený až polozaoblený<br />
až polozaoblený až zaoblený<br />
(netypické tvary (kulovitá zrna) (sloupečkovitá (kulovitá zrna) (jedno kulovité<br />
křemene) i kulovitá zrna) zrno)<br />
TYPICKÉ JEVY – částečná rekrys- – částečná – známky natavení – známky natatalizace<br />
matrix rekrystalizace a teplotních přeměn vení minerálů<br />
– porušení zrn matrix – záteky matrix – vypečená<br />
vlivem koroze – časté přeměny do trhlin a silně rozprasa<br />
teplotních přeměn a alterace živců – zákaly, alterace kaná zrna<br />
– rozpraskání zrn – rozpraskání zrn a rekrystalizace živců – zakalené a alte-<br />
– alterace živců – vyhojení trhlin + mikropertitická rované živce, hoj-<br />
– rekrystalizace hematitem textura ně s pertitickou<br />
a známky přetavení – inkluze tvořené – popraskání zrn až granofyrickou<br />
minerálů muskovitem, – drobné opakní texturou<br />
– hojné inkluze biotitem, i křemenné inkluze – trhliny vyhojetvořené<br />
akcesoriemi akcesoriemi<br />
né hematitem<br />
a drobnými a drobnými nebo základní<br />
opakními min. opakními min. hmotou<br />
– časté inkluze<br />
tvořené křemenem<br />
a biotitem<br />
Tab. 4. Základní charakteristika mikroskopicky studovaných vzorků románských terakotových dlaždic. —<br />
Tab. 4. Basic characteristics of the microscopically studied samples of Romanesque terra-cotta tile material.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 541<br />
KLASTY OSTŘIVA VYŠEHRAD OSTROV SÁZ<strong>AV</strong>A DOLNÍ CHABRY<br />
hlavní minerály křemen křemen křemen křemen<br />
ortoklas ortoklas ortoklas<br />
muskovit<br />
(+ novotvořená<br />
křehká slída)<br />
vedlejší minerály biotit ortoklas plagioklas biotit<br />
plagioklas plagioklas amfibol muskovit<br />
amfibol mikroklín muskovit mikroklín<br />
hematit muskovit plagioklas<br />
opakní min. biotit amfibol<br />
amfibol<br />
opakní min.<br />
hematit<br />
opakní min.<br />
akcesorie turmalín kyanit biotit zirkon<br />
allanit epidot epidot rutil<br />
rutil zoisit titanit<br />
sillimanit zirkon (turmalín)<br />
epidot – kyanit apatit<br />
sillimanit<br />
minerály tvořící zirkon, rutil, apatit, zirkon, apatit, rutil, křemen, plagioklas, biotit<br />
inkluze v křemeni muskovit, drobné muskovit a biotit, hematit, drobné i baueritizovaný<br />
a draselném živci opakní min. drobné opakní min. opakní min. biotit, křemen<br />
úlomky hornin – vyvřelé horniny – vyvřelé horniny – vyvřelé horniny – vyvřelé horniny<br />
– sedimenty – metamorfity – sediment<br />
– sedimenty<br />
úlomky cizorodé hnědočerné a černé zaoblené úlomky tmavě červená<br />
keramiky úlomky (obsahující červenočerné barvy keramika (tvořící<br />
křemeny a živce) (tvořící max. 3 % ——— až 5 % a obsahua<br />
obsahující křemen<br />
jící větší zrna<br />
s muskovitem)<br />
křemene, živce<br />
a biotitu)<br />
další typické – tzv. humusíky – útvary tvořené – novotvořené – tepelně alteroútvary<br />
a jevy – pigmentované přetavenou jehličky mullitu vaná zrna již neútvary<br />
z natavené mikrozrnnou určitelných min.<br />
hmoty živcovou hmotou – útvary tvořené<br />
– oválné shluky – novotvořené přetavenou<br />
černé opakní hmoty jehličky mullitu<br />
mikrozrnnou<br />
– novotvořené živcovou hmotou<br />
jehličky mullitu<br />
Tab. 5. Přehled složení klastické ostřící příměsi ve vzorcích mikroskopicky studovaných dlaždic. — Tab. 5.<br />
Overview of the composition of the grog in samples from microscopically studied tiles.
542<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
TYP HORNINY VYŠEHRAD OSTROV SÁZ<strong>AV</strong>A DOLNÍ CHABRY<br />
Vyvřelé horniny:<br />
– nerozlišená kyselá vyvřelá hornina +++ +++ ++<br />
– granit ++ ++++<br />
– granodiorit + ++ ++ ++<br />
– aplit + ++++<br />
– žulový nebo křemenný porfyr +<br />
– diabas +<br />
– křemenný keratofyr +<br />
– relikt bazické až intermediální vulkanické +<br />
horniny<br />
Metamorfní horniny:<br />
– nerozlišená met. postižená hornina +<br />
– pararula + +<br />
– svor +<br />
– ortorula +<br />
– metamorfní kvarcit +<br />
Sedimentární horniny:<br />
– nerozlišená sedimentární hornina + +<br />
– jílovec – jílovitá břidlice +++<br />
– prachovitá břidlice +<br />
– pískovec +<br />
– silicit + +<br />
– ferikrusta + ++ +<br />
Tab. 6. Přehled horninových typů zastoupených v klastické ostřící příměsi terakotových dlaždic (použitá<br />
znaménka označují počet nalezených úlomků dané horniny: + 1–2 úlomky, ++ 3–5 úlomků, +++ více než<br />
5 úlomků, ++++ převažující složka ostřiva). — Tab. 6. Overview of the rock types represented in the grog<br />
of terra-cotta tiles (the symbols used indicate the number of fragments registered for a given rock: + 1–2<br />
fragments, ++ 3–5 fragments, +++ more than 5 fragments, ++++ a dominant element).<br />
Materiál sázavských dlaždic se od ostatních lokalit liší především absencí úlomků cizorodé keramiky<br />
a také menší pestrostí obsažených typů minerálů. Studované vzorky jsou si blízké převládající všesměrnou<br />
texturou matrix, hematitovou pigmentací, obsahem zrn křemene a ortoklasu jako hlavní součásti<br />
ostřiva a také přítomností litoklastů, které jsou tvořeny zejména úlomky světlých krystalických hornin.<br />
Výbrusy byly popsány v rámci dvou hlavních skupin na základě shody či podobnosti ve struktuře a typu<br />
základní hmoty a v obsahu, velikosti i složení ostřící příměsi.<br />
Vzorky dlaždic nalezených v Dolních Chabrech bylo rovněž možné rozdělit do několika skupin,<br />
které se vzájemně odlišují hlavně texturou a charakterem základní hmoty, ale i množstvím pórů, velikostí<br />
a typem klastů ostřiva.<br />
Ve všech studovaných chaberských výbrusech se vyskytuje rozptýlená černá opakní hmota a hojné<br />
shluky hematitu tvořící výraznou pigmentaci v základní hmotě. Převažují angulární až subangulární zrna<br />
křemene a ortoklasu a hojně se vyskytují též inkluze různého typu. Přítomné minerály jsou často postiženy<br />
teplotními přeměnami – alterace, známky částečného natavení a silné rozpraskání většiny přítomných<br />
klastických zrn. U chaberských dlaždic nebyly na rozdíl od ostatních lokalit objeveny jehličky novotvořeného<br />
mullitu. Zjištěno bylo větší množství úlomků převážně krystalických hornin.<br />
Porovnáním výbrusů byly zjištěny podobnosti a shodné znaky, ale též určité rozdíly<br />
mezi jednotlivými lokalitami. Dlaždice se výrazněji mikroskopicky neliší typem a složením<br />
matrix, podobají se také procentním zastoupením a tvarem klastické ostřící příměsi,
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 543<br />
všechny obsahují zrna křemene, ortoklasu, plagioklasu a muskovitu a téměř u všech studovaných<br />
dlaždic se objevují alterace, rekrystalizace, částečné natavení, rozpraskání i další<br />
typy porušení zrn minerálů způsobené vlivem teplotních přeměn. Na základě několika<br />
málo zjištěných odlišností (viz výše uvedený popis, tab. 4 a tab. 5) lze jen stěží jednoznačně<br />
rozlišit skupiny dlaždic podle jejich lokalizace.<br />
Hlavním rozlišovacím znakem, který poskytuje alespoň částečnou možnost typizace<br />
a vymezení skupin, se proto staly fragmenty vyvřelých, ale také metamorfovaných<br />
a sedimentárních hornin. Některé menší horninové úlomky byly popsány jako klastická<br />
příměs přítomná v základní hmotě dlaždic. Většina z nich byla však charakterizována<br />
samostatně – v rámci studia zvlášť vyseparované části ostřiva (viz příloha in: Vařilová<br />
2000). Celkový přehled shrnující všechny získané informace o typech hornin přítomných<br />
v ostřivu terakotových dlaždic (včetně makroskopicky určených typů) je uveden v tab. 6.<br />
Ve všech sledovaných lokalitách jsou přítomny krystalické vyvřelé horniny, které se vzájemně<br />
částečně liší složením i strukturními znaky. V základní hmotě dlaždic byly nalezeny<br />
většinou velmi drobné úlomky (průměrné velikosti 0.5–2.0 mm) složené obvykle<br />
pouze z dvou až tří minerálů, u kterých nebylo možné určit, o jaký typ hornin se jedná.<br />
Porovnáním těchto úlomků v každé lokalitě a zkombinováním obsažených minerálů byly<br />
vytvořeny hypotetické modely hornin, které ve většině případů odpovídají typům hornin<br />
identifikovaným ve vyseparované části ostřiva.<br />
Ve vyšehradských dlaždicích byly nalezeny úlomky odpovídající vyvřelé hornině kyselého<br />
charakteru – granitického nebo aplitického typu a jeden úlomek biotitického granodioritu.<br />
Z metamorfovaných hornin byly rozpoznány úlomky pararuly, ze sedimentů prachovitá<br />
břidlice, rohovec, hrubozrnný pískovec spolu s nevýrazně silicifikovanou ferikrustou.<br />
Ostrovské dlaždice byly ostřeny opět množstvím úlomků kyselých vyvřelých hornin,<br />
z nichž byl identifikován granit, granodiorit, ojediněle se vyskytující aplit, alterovaný bazalt<br />
a také zbřidličnatělý křemenný keratofyr. Dále se našly dva úlomky metamorfního<br />
kvarcitu a jeden úlomek podobající se ortorule. Sedimentární horniny jsou zde zastoupeny<br />
pěti fragmenty jílovce až jílovité břidlice, dvěma silicity a několika částmi původní ferikrusty.<br />
Vzorky sázavských dlaždic jsou charakteristické kyselými vyvřelými horninami, které<br />
oproti výše jmenovaným lokalitám dosahují větších rozměrů (až 1 cm). Ve studované<br />
klastické příměsi jednoznačně převažují granity a v menším množství byly popsány také<br />
granodiority. Z dalších druhů hornin byla určena pararula, muskovitický svor a jeden<br />
úlomek ferikrusty.<br />
Lokalita Dolní Chabry se od ostatních odlišuje menší pestrostí nalezených horninových<br />
typů. Výrazně převažují úlomky kyselé vyvřelé horniny aplitického charakteru o velikosti<br />
až 2.5 cm. Z dalších hornin byly registrovány růžové granodiority, jeden fragment<br />
žulového či křemenného porfyru a dva relikty původního vulkanitu bazického až intermediálního<br />
složení.<br />
Mikroskopovány byly navíc také výbrusy zhotovené ze dvou hornin reprezentujících<br />
klastickou příměs odebrané potenciální suroviny S–c1, které se již při makroskopickém<br />
hodnocení zdály být dosti příbuzné úlomkům pocházejícím z ostřiva sázavských dlaždic.<br />
Tyto horniny byly určeny jako biotitická paparula a granit (až adamellit). Zejména u druhého<br />
jmenovaného typu horniny byla mikroskopickým studiem potvrzena výrazná podoba<br />
s granitoidními horninami ve studovaných dlaždicích (viz srovnání in: Vařilová 2000).
544<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
5.5. Výsledky analytického studia materiálu terakotových dlaždic<br />
5.5.1. Chemické složení základní jílové hmoty<br />
Chemická analýza představuje jeden ze zdrojů informací nutných pro objektivní zhodnocení<br />
studovaného materiálu i jeho možných potenciálních surovin. Pro rozlišení jílové hmoty<br />
dlaždic na základě chemického složení byla použita metoda atomové absorpční spektrometrie<br />
(AAS) spolu s metodou hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem<br />
(ICP–MS). Metoda AAS (viz Weiss et al. 1973) patří při studiu archeologických keramických<br />
nálezů k běžně používaným metodám. Metoda ICP–MS má v současnosti mez detekce<br />
pro většinu prvků výrazně nižší než běžné analytické metody a je využívána především<br />
pro stopovou a ultrastopovou analýzu (popis viz Date – Gray eds. 1989; Jarvis et al. 1992).<br />
Chemické analýzy základní jílové hmoty byly vyhotoveny v laboratořích geologických<br />
<strong>ústav</strong>ů PřF UK. Na základě chronologického členění do skupin, podobnosti reliéfů<br />
a výsledků makroskopického zhodnocení dlaždic bylo z každé lokality vybráno několik<br />
reprezentativních vzorků (viz tab. 7).<br />
Chemismus jílovitých sedimentů a hlín je závislý na povaze přítomných jílových minerálů a různých<br />
klastických a infiltrovaných příměsí. Často se vyskytuje křemen, muskovit a organické látky, někdy živce,<br />
opál, kalcit, dolomit, siderit, oxidický Fe–pigment a některé další minerální fáze. Hlavními a převažujícími<br />
složkami hrnčířských jílů a hlín jsou jílové minerály – hydrosilikáty – nejčastěji hlinité a hořečnaté,<br />
z nichž některé obsahují značné množství železa a alkalických kovů. Jejich základní chemické<br />
prvky (tj. Si, Al, Fe, Mg, Ca, Na a K) se obecně vyskytují ve všech vzorcích keramické hmoty v koncentracích<br />
X – X0 %. Obsahy těchto prvků se však v běžných keramických surovinách výrazněji nemění,<br />
a proto se nemohou stát rozhodujícím kritériem při zjišťování rozdílnosti jednotlivých celků (Hejtman –<br />
Konta 1959; Konta 1980; 1982; Velde – Druc 1999).<br />
Aby se předešlo možné kontaminaci a zkreslení výsledků analýz základní hmoty dlaždic vlivem obsažené<br />
klastické příměsi (Žegklitz – Zavřel 1990), byla z ní tato nežádoucí příměs předem odstraněna (viz<br />
kap. 5.2.). Poté byly v celkem 20 vybraných vzorcích studovaných dlaždic pomocí metody ICP–MS<br />
a metody AAS sledovány výskyt a koncentrace zejména stopových prvků, které bývají vázány na jílovou<br />
hmotu (Konta 1980; 1982; Borovec 1984; Kukal 1986) a které mohou být rozlišovacím indikátorem pro<br />
jednotlivé lokality. Na základě prostudované literatury (Hejdová – Nechvátal 1970; Žegklitz – Zavřel<br />
1990; Morandi et al. 1996; Mallory – Greenough et al. 1998a) a také s přihlédnutím na možnost porovnání<br />
nových výsledků s již dříve provedenými nebo publikovanými analýzami byly vybrány a poté stanoveny<br />
obsahy těchto prvků: K, Ba, Rb, Zr, Ni, Cr, U, Th, Mn a Cu.<br />
Jako výchozí data pro pozdější interpretace byly použity výsledky charakterizující chemické složení<br />
studovaného souboru terakotových dlaždic, které bylo srovnáváno mezi lokalitami navzájem a také s analýzami<br />
možných potenciálních surovin (viz kap. 5.6.). Doplňující informace poskytly výsledky analýz<br />
stanovené metodou OES v rámci projektu Žegklitze a Zavřela (1990).<br />
Zhodnocení výsledků studia chemického složení základní jílové hmoty dlaždic:<br />
Z tab. 7 a obr. 21 vyplývají zásadní rozdíly mezi skupinami vzorků z jednotlivých sledovaných<br />
lokalit. Porovnáním hodnot rozsahu koncentrací měřených prvků bylo zjištěno, že<br />
se ve většině případů zcela odlišují nebo se jen výjimečně částečně překrývají.<br />
Shoda hodnot jednoho až tří prvků (hlavně Mn a Cu) byla stanovena v lokalitách: Vyšehrad<br />
– Ostrov, Vyšehrad – Dolní Chabry, Vyšehrad – Sázava a také Ostrov – Dolní<br />
Chabry. Největší podobnost v naměřených koncentracích pěti až šesti prvků byla stanovena<br />
zejména mezi lokalitou Sázava a Ostrov u Davle (hlavně Zr, ale též K, Mn, Rb, Ba, Th)<br />
a také mezi Sázavou a Dolními Chabry (K, Cu, Mn, Rb, Ba). Nejvýrazněji se svým che-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 545<br />
Vzorky<br />
dlaždic<br />
č. K Cr Cu Mn Ni Rb Zr Ba Th U<br />
O–1b 1 10 803 100 64 714 41 143 64 686 17.5 6.5<br />
O–2 2 11 531 107 66 409 37 138 49 588 18.3 6.7<br />
O–4 3 11 742 109 71 530 37 157 92 812 26.5 10.3<br />
O–5a 4 12 753 92 51 421 30 129 65 646 20.9 6.2<br />
O–5b 5 13 477 100 102 622 40 115 97 760 20.3 5.7<br />
O–7 6 11 292 102 105 558 40 120 73 678 19.1 8.2<br />
O–12 7 10 174 98 54 423 37 106 105 538 20.1 4.8<br />
V–1 8 10 214 274 31 453 97 87 41 230 6.6 1.1<br />
V–2 9 6 981 449 20 286 76 55 35 167 2.4 0.9<br />
V–3 10 7 898 406 26 532 85 69 34 165 4.0 1.2<br />
V–4 11 7 549 479 47 313 91 60 36 202 2.2 0.7<br />
V–9 12 12 508 130 44 287 55 69 52 483 18.7 3.7<br />
S–1 13 14 874 61 44 496 25 186 68 460 19.8 4.9<br />
S–2 14 16 125 64 24 281 23 181 46 378 13.4 4.0<br />
S–3a 15 15 044 68 27 232 25 216 47 614 18.4 4.7<br />
S–3b 16 12 809 77 30 783 29 131 106 799 14.8 4.0<br />
S–5 17 11 571 78 30 695 31 120 79 698 20.9 5.3<br />
CH–2 18 13 088 191 34 658 52 161 184 620 31.8 9.5<br />
CH–4 19 13 913 197 29 672 51 194 148 715 35.6 10.6<br />
CH–8 20 18 807 180 35 793 54 173 174 595 43.9 10.0<br />
Tab. 7. Výsledky chemických analýz – koncentrace draslíku a stopových prvků (v ppm) ve vybraných<br />
vzorcích studovaných terakotových dlaždic. — Tab. 7. Concentrations of K and trace elements (in ppm)<br />
in selected samples of the studied terra-cotta tiles.<br />
mickým složením od ostatních lokalit odlišují dlaždice z pražského Vyšehradu (viz obr.<br />
27, 28, 29 a 31), zejména vysokým obsahem Cr a Ni. Tím byly potvrzeny dřívější výsledky<br />
a závěry chemických semikvantitativních analýz 10 vzorků vyšehradských dlaždic<br />
(Hejdová – Nechvátal 1970). Dlaždice pocházející z Dolních Chaber tvoří skupinu charakteristickou<br />
zvýšeným obsahem Zr, U i Cr (u Cr však méně než vyšehradské vzorky)<br />
(viz obr. 27, 29, 31).<br />
Na základě provedených analýz je možné konstatovat, že chemismus stopových prvků<br />
v jílových minerálech z jednotlivých lokalit je homogenní. Při porovnání hodnot koncentrací<br />
v rámci každé samostatné skupiny byla prokázána celková shoda nebo alespoň<br />
blízká podobnost studovaných vzorků a pouze ojediněle se vyskytly výraznější rozdíly.<br />
Ze skupiny vyšehradských dlaždic svým složením vybočuje vzorek V–9, který je mnohem výrazněji<br />
obohacen o Zr, Ba, Th, U i K a Cu, a naopak ochuzen o Cr a Ni. V dalších lokalitách se některé vzorky<br />
liší od ostatních v obsahu pouze jednoho až tří prvků: např. vzorek O–4 (obohacený Th a U), vzorky<br />
O–5a a O–7 (obohacené Cu), dále V–1 (ochuzený o Cr) a také vzorky S–b3 a S–5 (částečně ochuzené Rb<br />
a obohacené Ba a Zr – svým složením se blíží hodnotám ostrovských dlaždic). Tyto anomálie v rámci jednotlivých<br />
skupin (viz tab. 7 a obr. 27, 28, 29, 30, 31), hlavně u dlaždic s analogickým reliéfem (O–5a<br />
a O–5b, S–3a a S–3b), poukazují na existenci určitého, v celkovém hodnocení však celkem bezvýznamného<br />
kolísání stopových prvků v rozsahu jednoho zdrojového hliniště.<br />
Samostatně bylo porovnáváno chemické složení dlaždic s analogickým typem reliéfu.<br />
Z nejstaršího horizontu – tj. skupiny vyšehradského typu – na Ostrově u Davle byly ana-
546<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
V–5 V–7 O–5a O–5a O–5a O–8 O–8 S–2<br />
Si O 2 48.90 45.25 54.72 44.03 45.18 53.31 41.17 45.80<br />
Ti O 2 1.40 1.05 0.04 0.95 1.69 0.02 10.49 1.14<br />
Al 2 O 3 9.15 12.28 4.12 8.66 7.94 4.28 6.95 9.85<br />
Fe O 14.95 18.25 11.40 21.17 17.22 6.40 13.88 18.75<br />
Mn O 0.18 0.54 0.63 0.44 0.74 0.43 0.53 0.43<br />
Mg O 12.90 8.30 16.42 7.42 10.59 18.85 7.03 9.24<br />
Ca O 11.24 12.34 12.52 11.44 11.00 12.88 15.96 12.12<br />
Na 2 O 1.73 1.25 0.81 1.62 1.78 1.03 1.16 1.32<br />
K 2 O 0.36 1.56 0.06 1.00 1.21 0.15 0.63 1.04<br />
Total 100.81 100.81 100.63 96.74 97.35 97.35 97.79 99.67<br />
obecný obecný obecný obecný obecný obecný kaersutit obecný<br />
amfibol amfibol amfibol amfibol amfibol amfibol amfibol<br />
(P) (T–A) (T–A)<br />
S–2 S–2 S–3b CH–1a CH–2c CH– CH– CH–<br />
Si O 2 51.36 45.56 44.37 50.35 56.22 50.21 51.58 52.13<br />
Ti O 2 0.40 2.00 1.32 0.61 0.25 0.52 0.52 0.54<br />
Al 2 O 3 4.99 9.16 8.12 3.91 0.90 3.91 4.28 4.13<br />
Fe O 15.79 17.03 16.88 12.17 11.17 11.73 12.34 12.35<br />
Mn O 0.56 0.46 0.51 0.30 0.61 0.29 0.09 0.25<br />
Mg O 13.51 11.47 10.81 19.14 18.05 19.01 17.83 17.91<br />
Ca O 12.25 12.20 11.42 12.00 11.97 12.39 11.81 11.82<br />
Na 2 O 1.20 1.70 1.60 1.09 0.72 0.96 1.12 0.40<br />
K 2 O 0.34 1.18 1.07 0.33 0.30 0.47 0.37 0.42<br />
Total 100.40 100.76 96.11 99.95 100.18 99.95 99.95 99.95<br />
obecný obecný obecný obecný tremolit obecný obecný obecný<br />
amfibol amfibol amfibol amfibol – aktinolit amfibol amfibol amfibol<br />
(T–A) (T–A) (T–A) (T–A) (T–A)<br />
Tab. 8. Chemické složení amfibolů přítomných v ostřící příměsi studovaných terakotových dlaždic (údaje<br />
v hmotnostních procentech, zvýšený podíl určité složky označen písmeny: P pargasit, K kaersutit, T–A<br />
tremolit–aktinolit). — Tab. 8. Chemical composition analyses of the amphiboles present in the grog of<br />
the studied terra-cotta tiles (data in wt.%, high proportions of particular elements shown by: P – pargasite,<br />
K – kaersutite, T–A – tremolite–actinolite).<br />
lyzovány vzorky, které jsou reliéfně shodné s dlaždicemi z Vyšehradu. Z výsledků analýz<br />
jednoznačně vyplývá, že obsahy stopových prvků těchto vzorků se vzájemně liší (obr. 22).<br />
Dlaždice ze sázavského kláštera patřící rovněž k vyšehradskému typu se také výrazně liší<br />
od dvou stejně zdobených dlaždic z Vyšehradu (obr. 23). Ke stejnému závěru dospělo také<br />
sledování vzájemných odchylek mezi reliéfně shodnou sázavskou a chaberskou dlaždicí,<br />
kde byly (s výjimkou Cu) opět zjištěny zásadní diference v koncentracích uvedených<br />
prvků (obr. 24).<br />
5.5.2. Chemická charakteristika vybraných vzorků ostřiva<br />
Chemické analýzy minerálů byly provedeny v ČGÚ–Barrandov na přístroji SEM (Cam Scan 4) s energiově<br />
disperzním spektrometrem Link ISIS, jako standardy byly použity silikáty příslušných prvků (prin-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 547<br />
V–5 O–5a O–8 S–2 S–2 S–3b S–p.s. CH–4 CH– CH–<br />
Si O 2 59.77 61.98 57.01 60.10 58.86 60.62 64.69 67.47 67.76 67.84<br />
Ti O 2 0.08 0.11 0.04 0.06 0.03 0.01 0.02 0.00 0.03 0.03<br />
Al 2 O 3 25.61 23.94 27.52 25.60 26.81 23.82 22.06 20.74 20.47 22.26<br />
Fe O 0.14 0.08 0.27 0.10 0.10 0.22 0.00 0.27 0.13 0.31<br />
Mn O 0.05 0.10 0.08 0.11 0.11 0.24 0.09 0.13 0.19 0.19<br />
Mg O 0.10 0.13 0.13 0.18 0.22 0.19 0.12 0.17 0.00 0.03<br />
Ca O 7.45 5.00 9.78 7.08 8.54 5.82 3.07 0.18 0.02 0.47<br />
Na 2 O 7.25 8.62 6.30 8.01 6.77 8.56 9.68 10.83 11.16 8.00<br />
K2 O 0.19 0.14 0.29 0.05 0.24 0.12 0.07 0.21 0.19 0.88<br />
Total 100.65 100.09 101.34 100.94 101.66 99.60 99.59 100.00 100.00 99.99<br />
andesin oligoklas andesin andesin andesin oligoklas oligoklas albit albit albit<br />
Tab. 9. Chemické složení plagioklasů přítomných v ostřící příměsi studovaných terakotových dlaždic<br />
(údaje v hmotnostních procentech). S–p.s. označuje plagioklas ze vzorku granitoidní horniny tvořící<br />
klastickou příměs v potenciální surovině S–c1. — Tab. 9. Chemical composition of the plagioclases present<br />
in the grog of the studied terra-cotta tiles (data in wt.%). S–p.s. denotes a plagioclase in a sample<br />
of granitic rock forming a clastic admixture in potential raw material S–c1.<br />
cipy metody a možnosti jejího využití popisují např. Hulínský – Jurek 1982). Cílem analýz bylo s pomocí<br />
scanovacího elektronového mikroskopu potvrdit výsledky předchozího mikroskopického studia, podrobněji<br />
rozlišit a zařadit určené minerály a tím získat další možnosti pro pozdější interpretace potenciálních<br />
zdrojů surovin. Pro jmenované účely jsem vybrala z každé sledované lokality několik<br />
reprezentativních vzorků (viz tab. 8 a 9), které obsahovaly minerály a horninové úlomky spolu s další<br />
klastickou příměsí. U chaberských dlaždic byly navíc použity výsledky analýz J. Zavřela (vzorky neurčených<br />
typů dlaždic jsou v tabulkách označené jako CH–).<br />
Studijní zájem se soustředil především na amfiboly a plagioklasy, které se vyskytují v materiálu<br />
všech studovaných lokalit a jejichž chemické složení může mít určitou výpovědní hodnotu (Mallory –<br />
Greenough et al. 1998b). Dále bylo provedeno několik orientačních analýz dalších přítomných minerálů<br />
– např. draselného živce, biotitu, muskovitu, sillimanitu, akcesorických i rudních minerálů (tab. in: Vařilová<br />
2000).<br />
Zhodnocení výsledků studia chemického složení ostřící příměsi dlaždic (s použitím literatury:<br />
Hejtman – Konta 1959; Hejtman 1981; Svoboda et al. 1983; Deer – Howie – Zussman 1992):<br />
V tab. 8 a tab. 9 jsou uvedeny silikátové analýzy vytipovaných amfibolů a plagioklasů ze všech čtyř<br />
zájmových lokalit. Studována byla samostatná zrna v základní hmotě i zrna tvořící součást horninových<br />
úlomků.<br />
Vyšehrad: Z analýz dvou vybraných amfibolových zrn je patrné, že jde o obecné amfiboly, přičemž<br />
vzorek z dlaždice V–7 se svým složením (zejména zvýšeným obsahem Al 2 O 3 a alkálií) částečně blíží<br />
k pargasitu. Zrno plagioklasu bylo podle mírně vyššího zastoupení albitové složky i podle odpovídajícího<br />
obsahu oxidů charakterizováno jako andesin. Zjištěná asociace minerálů by mohla odpovídat vyvřelé hornině<br />
intermediálního až basického složení nebo metamorfní hornině středního až vysokého stupně, kterou<br />
však nelze pouze na základě těchto tří provedených analýz blíže specifikovat.<br />
Ostrov u Davle: Analyzováno bylo pět amfibolových zrn, přičemž jedno spolu s plagioklasem pocházelo<br />
z horninového úlomku (O–8). Jedná se o dvě zrna obecného až tremolito–aktinolitového amfibolu<br />
(s nápadně vyšším množstvím SiO 2, MgO a naopak nedostatkem alkálií), dále dvě zrna obecného<br />
amfibolu a jedno zrno kaersutitu (s vysokým obsahem Ti). Z plagioklasů se v ostřivu dlaždic vyskytují<br />
oligoklas a andesin. Nalezené typy minerálů vypovídají o různorodém složení ostřící příměsi, která pochází<br />
z úlomků metamorfních hornin nízkého stupně (nebo alteračních produktů bazických vyvřelin),<br />
klastů plutonické horniny kyselého až intermediálního složení i úlomků pravděpodobně vulkanické nebo<br />
žilné horniny (např. bazaltu, trachybasaltu, trachyandesitu, trachytu, alkalického ryolitu apod.).
548<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Vzorek<br />
suroviny<br />
K Cr Cu Mn Ni Rb Zr Ba Th U<br />
O–a1 11 574 80 27 888 37 103 187 507 16.6 3.5<br />
O–a2 13 317 76 26 554 28 104 119 483 13.9 3.5<br />
O–b 8 971 65 51 402 23 84 111 609 11.0 3.9<br />
O–c 12 750 55 18 469 21 108 141 529 23.9 4.2<br />
O–f 4 895 72 12 51 7 64 132 229 12.5 3.4<br />
S–a1 12 110 71 34 645 30 124 117 564 17.6 4.0<br />
S–b 18 939 79 30 277 23 137 162 540 22.0 4.8<br />
S–c1 11 080 51 19 790 18 105 134 588 20.0 4.4<br />
S–c2 14 417 76 40 632 32 123 118 589 19.6 4.3<br />
CH–a1 11 010 69 20 466 25 99 122 423 13.8 2.8<br />
CH–b 8 274 55 20 397 29 80 91 326 11.0 2.3<br />
V–a1 78 22 20 59 397 385<br />
V–a2 97 45 22 55 358 300<br />
V–a3 67 25 21 64 560 334 17.3 5.3<br />
V–b1 90 17 27 143 366 579<br />
V–b2 12 790 69 25 498 26 79 132 358 10.3 2.55<br />
V–c 64 16 35 88 364 513<br />
V–d 136 70 62 146 115 670 13.3 4.1<br />
Tab. 10. Výsledky chemických analýz – koncentrace draslíku a stopových prvků (v ppm) ve vybraných<br />
vzorcích potenciálních surovin. — Tab. 10. Results of chemical analyses – concentrations of K and trace<br />
elements (in ppm) in selected samples of potential raw materials.<br />
Sázava: V sázavských dlaždicích byly určeny celkem čtyři amfiboly, které ve třech případech svým<br />
složením odpovídají obecným amfibolům, pouze jeden z nich je o něco bohatší TiO 2. Zbylé zrno se jeví<br />
jako amfibol s přítomnou tremolito–aktinolitovou složkou (vyšší obsah SiO 2 a chudší Al 2 O 3 ). Analyzované<br />
plagioklasy jsou zastoupeny dvěma andesiny spolu s jedním oligoklasem. Zrno obecného amfibolu<br />
(S–2) tvoří spolu s pertitickým ortoklasem jeden z nalezených horninových úlomků. Jmenované typy minerálů<br />
mohou mít původ v kyselých až intermediálních plutonických vyvřelinách (např. granodioritech<br />
a dioritech) a metamorfních horninách (amfibolitech, rulách).<br />
Dolní Chabry: Silikátové analýzy byly provedeny u pěti amfibolových zrn a u tří plagioklasů. Všechny<br />
měřené amfiboly jsou bohaté SiO 2 a MgO a naopak chudé Al 2 O 3, můžeme je tedy souhrnně nazvat<br />
obecnými až aktinolit–tremolitovými amfiboly. Zrno z výbrusu CH–2c se díky svému výraznému složení<br />
může nazvat přímo tremolitem–aktinolitem. Popsaným typům amfibolů odpovídá přítomnost sodného<br />
plagioklasu–albitu. Tato zjištěná, dosti jednotvárná minerální parageneze bývá charakteristická pro metamorfované<br />
horniny nízkého stupně (amfibolity, amfibolové a zelené břidlice).<br />
5.6. Srovnání výsledků analytického studia dlaždic<br />
a potenciálních surovin<br />
Na základě makroskopického zhodnocení odebraných vzorků potenciálních surovin (jílovité složky i ostřiva)<br />
byly pro srovnávací chemické analýzy vybrány nejperspektivnější z nich (viz tab. 10). V těchto vzorcích<br />
byly – stejně jako u základní jílové hmoty dlaždic – stanoveny koncentrace K a stopových prvků<br />
(Ba, Rb, Zr, Ni, Cr, U, Th, Mn a Cu) metodou AAS a ICP–MS. Výjimku tvoří lokalita Vyšehrad, kde byly<br />
použity výsledky analýz provedených metodami AES a RFA (Žegklitz – Zavřel 1990; další data uvádí<br />
Šťastná 1998): vzorky V–a1, V–a2, V–a3, V–b1 a V–c. Nově byl analyzován pouze vzorek V–b2. Sou-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 549<br />
bor dat byl navíc doplněn o hodnoty z publikovaných analýz ordovických jílovitých břidlic (vzorek V–d:<br />
Čadková et al. 1984).<br />
Koncentrace stopových prvků ve vzorcích surovin byly porovnány s výsledky analýz jílové hmoty<br />
dlaždic (uvedenými v kap. 5.5.1.). Z tohoto srovnání vyplývají skutečnosti, které mohou alespoň částečně<br />
potvrdit či vyvrátit jejich vhodnost a možné použití jako zdroje materiálu k výrobě studovaných terakotových<br />
dlaždic. V tab. 10 jsou zvýrazněny ty naměřené hodnoty, jež odpovídají rozsahu koncentrací<br />
prvků v dlaždicích zájmových lokalit.<br />
Největší podobnost byla zjištěna u lokality Sázava n. Sáz., kde se ve dvou případech<br />
suroviny shodují s dlaždicemi v obsahu téměř všech měřených prvků. Jedná se především<br />
o vzorky svahoviny S–a1 a S–c2. Na základě těchto skutečností se lze domnívat, že sázavské<br />
terakotové dlaždice byly s velkou pravděpodobností vyrobeny právě z tohoto odebraného<br />
keramického materiálu.<br />
Naopak analyzované vzorky spraší a sprašových hlín z okolí Dolních Chaber (CH–a1<br />
a CH–b) se svým chemickým složením zcela liší od materiálu studovaných chaberských<br />
dlaždic. Jako možný zdroj materiálu je tedy můžeme jednoznačně vyloučit.<br />
Vyšehradským dlaždicím se svým složením nejvíce podobá vzorek sprašové hlíny<br />
z Pražského hradu (V–b2), který se shoduje obsahem tří prvků. Ostatní analyzované vzorky<br />
potenciálních surovin nevykazují žádné analogie nebo jsou podobné koncentracemi až<br />
dvou prvků. Vzhledem k neúplnosti získaných analytických dat je velmi obtížné vyslovit<br />
jednoznačné závěry o reálnosti využití studovaných surovin.<br />
Souboru dlaždic z Ostrova u Davle se nejvíce svým chemismem přiblížil vzorek sprašové<br />
hlíny O–c, který se podobá ostrovským dlaždicím obsahem až čtyř prvků. Z výsledků<br />
analýz dále vyplývá zásadní odlišnost nejvzdálenějšího vzorku – klíneckého třetihorního<br />
jílu (O–f). Zbylé suroviny se s dlaždicemi shodují pouze v obsahu dvou stopových<br />
prvků. Ani u této lokality není možné pouze na základě provedených chemických analýz<br />
prokázat či vyvrátit možnost jejich využívání pro výrobu terakotových dlaždic.<br />
6. DISKUSE<br />
6.1. Interpretace výsledků makro– i mikroskopického studia<br />
a provedených chemických analýz<br />
Makroskopické zhodnocení vzorků dlaždic i jejich mikroskopické studium nepřineslo<br />
možnost zásadního vymezení skupin podle jejich lokalizace. Díky podrobnému popisu<br />
a stanovení hlavních charakterových znaků je možné definovat určité vzájemné rozdíly<br />
mezi studovanými nalezišti (viz tab. 3–5), ale jen stěží lze pouze na tomto základě jednoznačně<br />
potvrdit jejich možnou samostatnost a nezávislost.<br />
Mineralogicko–petrografický rozbor vybraných vzorků prokázal, že základní součást<br />
ostřící příměsi dlaždic všech lokalit pochází z vyvřelých hornin kyselejšího charakteru<br />
s kombinací několika nerostů současně. Nalezeny byly také další horninové typy i vzácnější<br />
minerály, které se však v terakotovém materiálu vyskytují pouze v podružném množství.<br />
Jednotlivé lokality se vzájemně odlišují především velikostí, množstvím a charakterem zastoupených<br />
hornin. Nejvýrazněji se od ostatních liší lokalita Dolní Chabry a také Sázava n.<br />
Sáz. Podle tvaru a stupně opracování klastické příměsi lze předpokládat, že surovina tvořící
550<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
ostřivo pochází buď přímo z eluvia či ze svahových sutí (v případě Sázavy a Dolních Chaber),<br />
nebo z aluviálních náplavů a teras dané oblasti (v případě Ostrova u Davle a Vyšehradu).<br />
V některých ostrovských, chaberských a v menším množství i vyšehradských dlaždicích<br />
byly nalezeny klastické úlomky cizorodé keramiky. Tento vypálený keramický materiál<br />
se jeví jako ideální neplastická ostřící příměs, neboť má tytéž fyzikální a chemické vlastnosti<br />
jako jíl a ostřivo keramiky. Pro nákladnost jeho výroby byl ale v minulosti jen zřídka<br />
systematicky používán jako součást ostřící příměsi (Velde – Druc 1999). Ve většině keramické<br />
produkce se stal pouze příležitostnou složkou, která vznikala z rozbitých či špatně<br />
tvarovaných výrobků z předešlého výpalu. Její využívání tedy bylo ekonomicky výhodné<br />
a dokládá tak schopnost tehdejších výrobců s používaným materiálem. Přítomnost významnějšího<br />
množství těchto keramických fragmentů (jako např. v Dolních Chabrech) může<br />
však naopak svědčit o častých chybách ve výrobním procesu a ztrátovosti celkové výroby.<br />
Zásadní poznatky pro srovnání čtyř sledovaných lokalit přineslo porovnání koncentrace<br />
stopových prvků v jílovém materiálu terakotových dlaždic. Dlaždice z jednotlivých<br />
nalezišť nevykazují mezi sebou výraznější rozdíly (výjimku tvoří pouze u vyšehradských<br />
dlaždic vzorek V–9). Pocházejí tedy nepochybně z téže dílny, a proto je můžeme na základě<br />
získaných hodnot rozdělit do samostatných skupin, které tvoří chemicky homogenní<br />
celky. Naopak mezi lokalitami jsou takové diference v chemickém složení, které vylučují<br />
společnou výrobu dlaždic v jednom středisku. Jednoznačně to dokládají především podstatné<br />
odchylky v obsahu prvků u dlaždic s analogickým typem reliéfu (viz kap. 5.5.1.).<br />
Z výsledků chemických analýz vyplývá pouze určitá podobnost naměřených hodnot<br />
stanovených prvků (hlavně K, Mn, Rb, Ba), a to zejména u lokalit Sázava – Ostrov u Davle<br />
a Sázava – Dolní Chabry, avšak právě v obou těchto případech se zdá transportování<br />
vyrobených dlaždic na tak vzdálené trasy dosti nepravděpodobné, zvláště pokud mohly<br />
být na místo dopraveny pouze dřevěné formy (kadluby).<br />
Na základě stanoveného obsahu CaO v základní hmotě vyšehradských a chaberských<br />
dlaždic (tab. in: Vařilová 2000), který byl u všech analyzovaných vzorků nižší než 2 hm. %,<br />
můžeme z potenciálních surovin vyloučit kvartérní spraše i další vápnité sedimenty (vápenaté<br />
jíly a hlíny až slíny), jež mívají daleko vyšší obsahy CaO – většinou v rozmezí 5 až<br />
40 hm. % (Konta 1982; Šťastná 1998). Zdrojem materiálu pro výrobu dlaždic z těchto<br />
dvou lokalit se tedy staly jiné typy keramických surovin (včetně sprašových hlín, u nichž<br />
se obsah CaO nemusí výrazně lišit od ostatních jílových sedimentů).<br />
6.2. Otázka původu a možného zdroje surovin pro výrobu<br />
románských terakotových dlaždic<br />
Ostrov u Davle<br />
Ostrovský benediktinský klášter je jedinou lokalitou, u které existuje v dosavadní literatuře<br />
určitá názorová shoda v otázce existence specializované dílny produkující zdobené<br />
terakotové dlaždice (viz kap. 3.). Skutečnost, že dlaždice byly vyráběny buď přímo na<br />
Ostrově, nebo alespoň v jeho bezprostřední blízkosti, dokládá objev fragmentu kadlubu<br />
vyšehradského typu (Hejdová – Nechvátal 1970) a také nálezy výrobních přebytků a odpadu<br />
(zmetků či poškozených dlaždic).
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 551<br />
Makroskopický popis potvrdil rozdělení dlaždic podle Merhautové (1988) do čtyř samostatných<br />
oddílů. I přes možnou nápadnou nesourodost studovaných vzorků nebyly mezi<br />
nimi zjištěny výraznější rozdíly v obsahu stopových prvků (viz tab. 7), což dokazuje<br />
jednotnost používaného surovinového materiálu. Hliniště, z něhož byla čerpána jílová surovina,<br />
muselo dosahovat větších rozměrů, neboť činnost hrnčířů vyrábějících stavební<br />
keramiku pro ostrovský klášter byla dosti intenzivní, podle Merhautové (1988) trvala dokonce<br />
více než sto let. Pro zhotovování dlaždic byla tedy používána stále stejná jílová surovina<br />
a měnilo se pouze množství a zrnitost přidávané klastické příměsi (viz kap. 5.3.).<br />
Z vytipovaných ložisek jílových surovin se svým chemismem nejvíce přiblížil k ostrovským<br />
dlaždicím vzorek sprašové hlíny O–c, nicméně na základě nejednoznačných výsledků<br />
(viz kap. 5.6.) nelze prokázat jeho využívání. Ostatní studované potenciální suroviny<br />
byly jako možné zdroje materiálu vyloučeny, včetně kvalitních klíneckých třetihorních jílů,<br />
z nichž byla vyráběna např. část červeně malované keramiky 13. století nalezené na<br />
Sekance nad ostrovským klášterem (Richter 1982). Při posuzování dalších případných ložisek<br />
jílových surovin mohou napomoci historické prameny, které uvádějí majetkové držby<br />
kláštera i ojedinělé zprávy o tehdejší hrnčířské výrobě (viz např. Richter 1982), spolu<br />
s podrobným studiem pokryvných útvarů této oblasti. Využívány mohly být jiné mocnější<br />
akumulace svahových (eventuálně sprašových) hlín uvedené v kap. 4. (např. u Štěchovic<br />
O–e, Měchenice apod.), vyloučit však nelze ani možnost, že materiál určený na výrobu<br />
terakotových dlaždic byl čerpán z neznámého, dnes již neexistujícího ložiska.<br />
S problematikou někdejší existence dílny v blízkosti kláštera souvisí předpoklad, že<br />
hrubozrnné klasty používané jako ostřící příměs byly čerpány z nejbližších možných zdrojů.<br />
To potvrdilo mikroskopické studium, kterým byl stanoven soubor hornin obsažených<br />
v ostřivu dlaždic, jenž zahrnuje vyvřelé, metamorfované i sedimentární horniny a v hrubých<br />
rysech odpovídá petrograficky pestrému okolí ostrovského kláštera. Úlomky neurčitelné<br />
vyvřelé horniny kyselého charakteru a identifikované granity, granodiority spolu s aplitem<br />
odpovídají svým složením horninám středočeského plutonu, zasahujícího od jihu do okolí<br />
obce Slapy. Nalezené minerály (např. epidot a zoisit), běžně se vyskytující v amfibolitech,<br />
křemenný keratofyr a ze silikátových analýz odvozené vulkanity a metamorfity nízkého<br />
stupně se nápadně podobají horninové asociaci jílovského pásma. Také určený alterovaný<br />
žilný basalt (diabas) a ze sedimentů získané fragmenty jílovitých břidlic (včetně černé břidlice)<br />
i úlomky silicitů zapadají do okolní geologické stavby (viz kap. 4.).<br />
Klasty angulárního až zcela zaobleného tvaru spolu s nálezy několika zrn vzácnějších, pro<br />
tuto oblast netypických minerálů dokazují původ ostřiva z říčních náplavů nebo přímo z vltavské<br />
štěrkopískové terasy. Přítomné minerály charakteristické pro vyšší metamorfní stupně<br />
(např. kyanit a sillimanit) a také úlomek ortoruly a metamorfního kvarcitu nasvědčují, že část<br />
ostřiva transportovaného řekou Vltavou pochází až ze vzdálené moldanubické oblasti.<br />
Výsledky rozboru nejstarších ostrovských dlaždic (tj. skupiny vyšehradského typu),<br />
jež jsou sice motivicky shodné, avšak materiálově rozdílné od dlaždic z Vyšehradu i Sázavy,<br />
potvrzují názor Hejdové a Nechvátala (1970) o pravděpodobných kontaktech soudobých<br />
církevních středisek a o možném zapůjčování dřevěných kadlubů. Výrobky dílny<br />
ostrovského benediktinského kláštera nebyly tedy prodávány do ostatních<br />
studovaných církevních středisek (srov. Merhautová 1988), ale byly zřejmě určeny pouze<br />
pro vlastní potřeby. Hypotéza o jednom hlavním výrobním centru, které zásobovalo i další<br />
lokality, se zdá na základě uvedených faktů jako nereálná.
552<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Vyšehrad<br />
Chemické analýzy vzorků z pražského Vyšehradu jednoznačně přesvědčily o jejich odlišném<br />
složení ve srovnání s ostatními lokalitami a ukázaly, že jde o samostatnou a navíc<br />
dosti vyhraněnou skupinu (viz kap. 5.5.1.). Za neplatné je tímto možné považovat starší<br />
hypotézy o existenci specializované pražské dílny produkující dlaždice i pro ostatní lokality<br />
v Čechách (viz kap. 3.). Jako jediná obsahuje vyšehradská skupina dlaždici (V–9), která<br />
se svým netypickým zbarvením a hlavně chemickým složením výrazně liší od všech<br />
ostatních studovaných vzorků (viz kap. 5.3., 5.4. a 5.5.1.). Zcela prokazatelně byla vyrobena<br />
z jiného zdrojového materiálu.<br />
Dlaždice pocházející z Vyšehradu obsahují oproti druhým sledovaným lokalitám spíše<br />
menší množství klastické ostřící příměsi. Přítomná zrna minerálů a úlomky hornin mají jak<br />
ostrohranný, tak polozaoblený i zaoblený tvar. V dlaždici V–5 nalezené zaoblené klasty<br />
štěrkové velikosti (popis in: Vařilová 2000) mohou dokládat původ ostřiva z říčních náplavů<br />
nebo přímo z vltavské terasy. Stejně jako u lokality Ostrov u Davle je zde obsažen materiál<br />
transportovaný řekou až ze vzdáleného moldanubika (ojedinělý úlomek pararuly<br />
a oválné zrno sillimanitu), ze středočeského plutonu (granodiority a několik úlomků neurčené<br />
kyselé vyvřelé horniny) a navíc z hornin odrážejících geologickou stavbu území lemujícího<br />
Vltavu v blízkosti Vyšehradu (prachovitá břidlice, pískovec a šedý rohovec).<br />
Po zhodnocení výsledků chemických analýz můžeme z potenciálních jílových surovin<br />
s určitostí vyloučit kvartérní spraše a rovněž jílovité zvětraliny paleozoických břidlic spolu<br />
s jejich nadložními pokryvnými útvary (také z důvodu minimálního obsahu úlomků matečné<br />
horniny, která se jinak v cihlářské výrobě běžně používala jako hrubozrnná ostřící<br />
příměs – Šantrůček 1955). Obsahem stopových prvků se studovaným dlaždicím nejvíce<br />
blíží vzorek sprašové hlíny z Pražského hradu (V–b2). Nicméně, jak již bylo uvedeno<br />
v kap. 5.5.2., je vzhledem k neúplnosti získaných hodnot velmi těžké konstatovat jakékoli<br />
závěry o reálnosti jejího využití.<br />
Orientační silikátovou analýzou vzorku V–7 (tab. in: Vařilová 2000) byl stanoven vysoký<br />
obsah Al 2 O 3 , poměrně nízký obsah alkálií, železa i CaO+MgO, které jsou neobvyklé<br />
v běžných hrnčířských a cihlářských hlínách a naopak typické pro žáruvzdorné jíly a jílovce<br />
bohaté kaolinitem (Konta 1982). Kvalitní svrchnokřídové suroviny tohoto typu se<br />
nacházejí přímo na území hlavního města i v jeho okolí (Konta 1982), avšak vzhledem<br />
k pouze jedné vyhotovené silikátové analýze není možné vyvozovat jakékoli konkrétní<br />
úsudky o původu výchozích surovin. Pro získání objektivních dat by bylo třeba provést<br />
další chemické analýzy a další srovnávací studium jmenovaných keramických materiálů.<br />
Jedno z vybraných ložisek tohoto typu – ložisko cenomanských kaolinitických jílů a jílovců<br />
z pražského Petřína (vzorek V–a1, V–2, V–3) – můžeme na základě obsahu stopových<br />
prvků jako potenciální surovinu spíše vyloučit.<br />
Výjimečné zabarvení u dlaždice V–9 by mohlo také částečně napovídat použití kvalitnější<br />
(např. kaolinitem bohaté) suroviny, ale nemůže se stát hlavním identifikačním faktorem<br />
jejího původu. Dokládají to experimentální výpaly vzorků jílovce (Žegklitz – Zavřel<br />
1990), kterými bylo zjištěno, že výsledná barva keramického střepu závisí kromě na obecně<br />
známých skutečností také na detailním chemickém složení materiálu. Chemismus dlaždice<br />
V–9 neodpovídá ani pražským cenomanským jílům a jílovcům, ani analyzovanému<br />
třetihornímu klíneckému jílovci.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 553<br />
Závěrem lze konstatovat, že vyšehradské dlaždice byly vyráběny ze dvou typů zatím<br />
nezjištěných výchozích surovin. Jako využitelné se jeví ostatní, zatím nestudované výskyty<br />
kaolinitických jílovců křídového stáří nebo akumulace kvartérních sprašových hlín<br />
(některé z nich jsou uvedeny v kap. 4.). Určování a výzkum těchto dalších ložisek surovin<br />
budou pravděpodobně komplikovány po staletí ukládanými, mocnými antropogenními<br />
vrstvami, které pozměnily původní geologické poměry, a také vlivem pokrytí zájmového<br />
území souvislou zástavbou.<br />
Sázava<br />
Sázavský klášter se svou odlehlostí liší od ostatních tří studovaných lokalit. Přesto zde<br />
byly nalezeny dlaždice s reliéfy, které odpovídají starší skupině vyšehradského typu<br />
a jsou motivicky shodné s exempláři z Vyšehradu a Ostrova u Davle. Současně byla objevena<br />
jedna dlaždice s reliéfem analogickým k dlaždici z Dolních Chaber (typ 18). Použití<br />
stejného výrobního materiálu bylo v tomto případě jednoznačně vyloučeno porovnáním<br />
jejich chemického složení (viz obr. 24).<br />
Dalším rozlišovacím znakem sázavských dlaždic se stalo složení ostřící příměsi, v němž<br />
významně převažují většinou ostrohranné úlomky hornin identifikovaných jako granity až<br />
granodiority (viz kap. 5.4.), kterým odpovídá i nalezený soubor minerálů a jež se nevyskytují<br />
v tak významném množství v žádné jiné studované lokalitě. Z dalších horninových typů<br />
byly popsány svory, pararuly a několik drobných úlomků sedimentů.<br />
Zjištěné mineralogické a petrografické složení ostřiva odráží geologickou stavbu okolí<br />
Sázavy. Kyselé horniny středočeského plutonu (kataklastické dvojslídné žuly, adamellity<br />
až granodiority) tvoří větší žilná tělesa v kopci nad klášterem a mohly poskytnout zdroj<br />
převažující části klastické ostřící příměsi. Několik nalezených metamorfovaných hornin<br />
odpovídá svým složením výchozům moldanubika a ratajské zóny (tvořeným biotitickými,<br />
dvojslídnými, svorovými pararulami a svory), které lemují řeku Sázavu v přímé blízkosti<br />
kláštera a podél jejího toku pokračují dále směrem na východ. Ve výbrusu S–2 a S–3b<br />
hojněji zastoupená zrna amfibolu, spolu s jedním zrnem epidotu (viz Vařilová 2000), mohou<br />
pocházet z rozsáhlejších těles amfibolitů a amfibolitických rul, která jsou vzdálena<br />
necelé 4 km proti proudu řeky od sázavského kláštera.<br />
Provedené silikátové analýzy amfibolů a plagioklasů (viz kap. 5.5.2.) rovněž nasvědčují,<br />
že zdrojem ostřiva mohly být kyselé vyvřelé horniny, granodiority, spolu s metamorfity<br />
nižšího stupně, amfibolity.<br />
Vyhodnocením chemických analýz odebraných potenciálních surovin byla stanovena<br />
zásadní shoda v koncentracích stopových prvků s materiálem studovaných sázavských<br />
dlaždic (viz srovnání tab. 7 a tab. 10). Především u vzorků S–c1 a S–c2 (eventuálně S–b)<br />
se lze domnívat, že se právě tento konkrétní druh suroviny stal zdrojem materiálu pro jejich<br />
výrobu.<br />
Na základě těchto zjištění lze jednoznačně vyloučit import dlaždic. Můžeme konstatovat,<br />
že v lokalitě Sázava n. Sáz. s velkou pravděpodobností existovala raně středověká hrnčířská<br />
dílna produkující terakotové dlaždice, které byly patrně jednorázově použity během přestavby<br />
benediktinského kláštera ve 12. století. Je možné se domnívat, že tato hypotetická dílna<br />
se nacházela v bezprostřední blízkosti kláštera či dokonce přímo v areálu jeho zahrady.
554<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Zdrojem materiálu pro výrobu sázavských dlaždic se stala místní svahová hlína (vzorek<br />
S–a1 a S–c1), uložená na pleistocenní štěrkopískové terase (viz obr. 11). Její horizont<br />
pokračuje od jihovýchodu přes zahradu J. Bubeníka směrem k řece až do přímého okolí<br />
samotného kláštera. To vyplývá i ze zprávy o dokumentaci výkopu v klášterní zahradě<br />
(Bubeník 1999), ve které je uvedena 1.5 m mocná vrstva žluté hlíny, popisem odpovídající<br />
dvěma odebraným vzorkům svahoviny. Stejně tak složení ostřící příměsi v jílové hmotě<br />
dlaždic – především převažující fragmenty kyselé plutonické horniny (složením odpovídající<br />
granitu až granodioritu) – se petrograficky i mineralogicky shoduje s úlomky<br />
hornin, které pocházejí z horizontu zdrojové deluviální hlíny (viz kap. 5.4.).<br />
Dolní Chabry<br />
Většina terakotových dlaždic z Dolních Chaber se svou výzdobou liší nebo se jen částečně<br />
podobá nálezům z ostatních tří lokalit. Dlaždice tvoří materiálově i chemicky jednotný<br />
celek. Vyznačují se nepříliš kvalitním zpracováním a nápadným množstvím větších,<br />
převážně ostrohranných úlomků světlých vyvřelých hornin.<br />
Vzhledem k nevelkým rozměrům a menšímu významu chaberského kostela ve srovnání<br />
s ostatními nalezišti je málo pravděpodobná existence specializované dílny, která by<br />
vyráběla terakotové dlaždice přímo ve studované oblasti. Tomu nasvědčuje složení ostřící<br />
příměsi, ve které výrazně převládají fragmenty kyselých vyvřelin – aplitů a v menším<br />
množství také růžových granodioritů, jež se podle prostudované literatury a geologických<br />
map nevyskytují v dané oblasti ani v jejím vzdálenějším okolí (viz. kap. 4.). Bylo to potvrzeno<br />
též jejich porovnáním se vzorky okolních vyvřelých hornin: tonalitu až granodioritu<br />
(těleso mezi Vodochody a Drasty), diabasu (z Bíleneckého náměstí v D. Chabrech),<br />
žulového až křemenného porfyru (úlomky z vrtu u kostela v D. Chabrech) a světlé žilné<br />
vyvřeliny (z lomu pod kostelem v D. Chabrech).<br />
Cizorodost materiálu studovaných dlaždic je doložena také charakterem klastického<br />
materiálu z podlahy a zdiva předpokládané původní rotundy a z výplně apsidy, který<br />
v obou případech zahrnuje velké množství úlomků hornin – opuky, diabasu, droby, pískovce,<br />
buližníku ad. (viz kap. 5.3.). Je tedy zřejmé, že při stavbě těchto objektů byly využívány<br />
pouze suroviny z místního zdroje.<br />
Výše uvedené skutečnosti byly doplněny srovnáním výsledků chemických analýz dlaždic<br />
a odebraných potenciálních surovin (CH–a1, CH–b), kterým byly stanoveny výrazné<br />
rozdíly, a to dokonce v koncentracích všech měřených stopových prvků (viz srovnání tab. 7<br />
a tab. 10). Z orientačních silikátových analýz základní hmoty byly navíc zjištěny obsahy<br />
CaO pouze 0.4–1.2 hm.% (tab. in: Vařilová 2000), a je tedy možné s určitostí konstatovat,<br />
že místní hojné akumulace spraší až sprašových hlín nebyly využívány k výrobě chaberských<br />
terakotových dlaždic.<br />
Ze všech zjištěných faktů a indicií je zřejmé, že jílová hmota i ostřící příměs nejsou<br />
lokálního charakteru. Vzhledem k tomu, že okolí Dolních Chaber poskytuje dostatečné<br />
množství kvalitních cihlářských hlín i krystalických hornin použitelných jako ostřivo, je<br />
dosti nepravděpodobné, že sem byly suroviny dováženy z jiné oblasti. Jinde se tedy nalézal<br />
nejen zdroj materiálu, ale i hrnčířská dílna; lze konstatovat, že do této lokality byly<br />
dlaždice importovány již jako hotový výrobek.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 555<br />
Merhautová (1988) se na základě několika málo zjištěných motivických podobností<br />
domnívala, že v Chabrech nalezené dlaždice jsou ostrovského původu. Tuto hypotézu však<br />
jednoznačně vyvrátily provedené chemické analýzy jílové hmoty dlaždic (viz kap. 5.5.1.),<br />
jimiž byly prokázány výrazné odlišnosti v obsahu stopových prvků. Otázka původu chaberských<br />
terakotových dlaždic zůstává tedy stále otevřená. Jako nejpřijatelnější se zdá domněnka,<br />
že byly dovezeny z jiné archeologicky doložené lokality, ve které byly ve stejné<br />
době použity dlaždice téhož nebo podobného typu (tj. dlaždice mladšího horizontu)<br />
a kde mohla působit další dílna. Důležitým předpokladem je výskyt identifikovaných horninových<br />
typů v blízkosti této hledané lokality: zejména žilných hornin aplitického charakteru,<br />
granitů až granodioritů a též (podle silikátových analýz i přítomných minerálů –<br />
rutilu a titanitu) předpokládané metamorfované horniny – nejspíše amfibolitu. Z výše uvedených<br />
důvodů vynecháme sázavský klášter a také dosti vzdálené lokality (jako např. Milevsko),<br />
připomeneme však Týnec n. Sáz., kde byly použity terakotové dlaždice stejného<br />
stáří, z nichž jedna se podobá a jedna dokonce shoduje svým reliéfem se studovanými<br />
chaberskými dlaždicemi.<br />
Nalezeným horninovým úlomkům i výsledkům analýz však nejvíce odpovídá geologická<br />
stavba okolí lokality Stříbrná Skalice, kde jsou hojné výskyty žilného aplitu, které<br />
prorážejí amfibolitické břidlice náležící svrchnímu proterozoiku. Vhodnou plastickou surovinou<br />
se mohly stát přítomné rozsáhlejší deluviální jílovitohlinité akumulace (Jenček et<br />
al. 1967a; 1967b; Vajner ed. 1967). Výsledky petrografického rozboru však nejsou zcela<br />
jednoznačné a v Čechách má podobnou geologickou stavbu více oblastí. Proto je uvedená<br />
možnost jen pouhou hypotézou, kterou by mohlo potvrdit pouze další podrobné studium<br />
geologické stavby tohoto území spolu s porovnáním materiálu dlaždic z obou lokalit.<br />
Z historického hlediska by bylo navíc nutné zvážit a posoudit reálnost i možné důvody<br />
kontaktů mezi těmito méně významnými nalezišti. Vyloučit samozřejmě nemůžeme ani<br />
původ dlaždic z jiného známého nebo dokonce zatím neobjeveného naleziště.<br />
6.3. Přibližné stanovení teploty výpalu studovaných dlaždic<br />
Ve své práci jsem se nezabývala podrobným posuzováním chemických a fázových změn v keramické jílové<br />
hmotě během procesu vypalování ani určováním hodnoty původního teplotního intervalu jejího vzniku.<br />
Pouze na základě provedeného makro– a mikroskopického zhodnocení terakotového materiálu románských<br />
dlaždic jsem se pokusila orientačně stanovit pravděpodobnou teplotu jejich výpalu.<br />
Častým jevem u vzorků všech sledovaných lokalit je na lomu patrná barevná zonálnost, která se projevuje<br />
šedě až černošedě zbarveným jádrem, odlišným od většinou červeného či hnědého povrchu dlaždic<br />
(viz obr. 32). Výsledná kvalita keramických výrobků je mimo jiné závislá na intenzitě výpalu a tento nestejnoměrně<br />
zbarvený lom vypovídá o krátkém či předčasně přerušeném procesu vypalování (Richter<br />
1982; Velde – Druc 1999).<br />
Jedním z hlavních indikátorů pro určení dané teploty mohou být jehličkovité krystaly novotvořeného<br />
mullitu. Ve studovaném terakotovém materiálu jsou hojně přítomné na zrnech jiných minerálů (především<br />
křemene) a objeveny byly v části výbrusů všech sledovaných lokalit s výjimkou Dolních Chaber. Mullit<br />
vzniká jako produkt teplotních fázových změn přítomných jílových minerálů: z kaolinitu se tvoří při teplotě<br />
kolem 1000 °C, z montmorillonitu a illitu při teplotách vyšších než 1200 °C (Bárta 1952; Velde –<br />
Druc 1999). Teplota vzniku mullitu se pohybuje mezi 950–1400 °C v závislosti na přítomnosti dalších<br />
minerálních fází (např. CaO a CuO), které mohou ovlivňovat probíhající endotermní reakce (Konta 1982;<br />
Šťastná 1998). Podle Konty (1982) podporuje prodloužené pálení krystalizaci novotvořeného mullitu.
556<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Z výsledků mikropopisu studovaného materiálu byla však zjištěna vzájemná nezávislost výskytu mullitu<br />
na kvalitě vypálení dlaždic, neboť jehličky tohoto minerálu se nacházely jak u dlaždic stejnoměrně vypálených,<br />
a tak u nedostatečně vypálených s odlišně zbarveným jádrem.<br />
U některých vzorků studovaných románských dlaždic byla navíc pozorována částečná rekrystalizace<br />
základní hmoty a velmi často se objevovalo výrazné porušení klastů ostřiva – deformace, teplotní přeměny<br />
a alterace i známky natavení přítomných minerálů (zejména ortoklasu, ale rovněž i plagioklasu, muskovitu<br />
a biotitu). Výrazné rozpraskání zrn křemene, přítomné ve všech čtyřech sledovaných lokalitách,<br />
je způsobeno pravděpodobně vlivem první inverzní změny z modifikace α do vyššího ß křemene, které<br />
v keramických výrobcích probíhá obvykle při teplotách nad 600 °C (Velde – Druc 1999; Dvorská <strong>2001</strong>).<br />
Nalezené nepravidelné shluky a koncentrace černé opakní uhlíkaté hmoty indikují teploty vyšší než<br />
800 °C (viz Richter 1982). Od přibližně stejných teplot začíná docházet také ke tvorbě hematitu, jehož<br />
formování z volného Fe (pocházejícího z porušené krystalové mřížky jílových minerálů) bylo pozorováno<br />
během procesu dehydroxylace při teplotách dosahujících hodnoty 800 °C (Velde – Druc 1999). V některých<br />
dlaždicích zjištěná částečná vitrifikace matrix i některých minerálů může svědčit o minimálních<br />
teplotách výpalu jílové hmoty mezi 700 až 950 °C (Velde – Druc 1999).<br />
Krystalizaci novotvořeného mullitu ani další popsané pozorované jevy nelze považovat za jednoznačné<br />
a absolutní indikátory maximální teploty výpalu. Přesto je možné podle těchto faktů a indicií alespoň<br />
přibližně vymezit interval teploty výpalu studovaného vzorku dlaždic. V lokalitách Vyšehrad, Ostrov<br />
u Davle a Sázava je u většiny vzorků považován za velmi pravděpodobný vyšší teplotní interval, stanovený<br />
mezi 800–1000 °C. Výjimku tvoří naleziště v Dolních Chabrech, kde v materiálu dlaždic nebyly<br />
objeveny jehličky mullitu, a proto je předpokládána spíše nižší teplota výpalu – maximálně do 950 °C.<br />
7. ZÁVĚR<br />
Makro– a mikroskopický popis terakotových dlaždic dovoluje vyjmenovat podstatné znaky<br />
a hlavní charakterové rysy studovaného materiálu, na jejichž základě lze definovat určité<br />
vzájemné odlišnosti, ale jen stěží doložit existenci jednoho či několika výrobních středisek.<br />
Tuto možnost však poskytly výsledky chemických analýz základní jílové hmoty dlaždic.<br />
Z jejich porovnání vyplývají zásadní rozdíly mezi skupinami vzorků z jednotlivých lokalit<br />
a je možné konstatovat, že tyto skupiny se až na malé výjimky jeví jako chemicky homogenní<br />
celky. Svým složením se od ostatních nejvíce liší dlaždice z Dolních Chaber a též<br />
z Vyšehradu, kde navíc zvláštní výjimku tvoří materiálově zcela odlišná dlaždice V–9.<br />
Zjištěné diference mezi lokalitami (zvláště pak u dlaždic se stejným reliéfem) prokazatelně<br />
vylučují možnost jejich společné výroby a mohou tak potvrdit závěry Hejdové<br />
a Nechvátala (1970) o zapůjčování kadlubů a existenci několika dílen, které používaly<br />
vlastní zdroj surovin a produkovaly dlaždice nezávisle na sobě. Naopak hypotéza Merhautové<br />
(1988) o jednom hlavním výrobním centru na Ostrově u Davle, které zásobovalo<br />
všechny další lokality, se zdá na základě zjištěných faktů jako téměř nereálná.<br />
Koncentrace stopových prvků (Cr, Cu, Mn, Ni, Rb, Zr, Ba, Th, U) obsažených v základní<br />
jílové hmotě dlaždic, stanovené metodou ICP–MS a AAS, se ukázaly jako důležitý<br />
indikátor určující rozdílnost jednotlivých sledovaných celků.<br />
Mineralogické studium a petrografický rozbor klastů přítomných v materiálu dlaždic<br />
spolu s výsledky elektronové mikroanalýzy napomohly k určení původu ostřící příměsi<br />
dlaždic a tím k rozlišení jejich provenience.<br />
Podrobné geologické zhodnocení území daných lokalit, výběr ložisek využitelných jílových<br />
materiálů a jejich srovnávací chemické analýzy přinesly možnosti omezení okru-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 557<br />
hu surovin vhodných pro výrobu studovaných dlaždic. Téměř jednoznačně se podařilo<br />
identifikovat surovinový zdroj v Sázavě n. Sáz. Naopak u lokality Dolní Chabry byla prokázána<br />
cizorodost terakotového materiálu a z toho vyplývající import dlaždic z jiné – zatím<br />
neznámé – výrobní dílny.<br />
Na základě mikroskopicky studovaných a popsaných jevů (zejména výskytu novotvořených<br />
minerálních fází a konkrétních projevů teplotních změn) byl orientačně stanoven<br />
pravděpodobný teplotní interval vzniku dlaždic mezi 800–1000 °C, u dlaždic nalezených<br />
v Dolních Chabrech max. 950 °C.<br />
Výsledek tohoto zpracování nalezených raně středověkých dlaždic je souhrnem několika<br />
metodických přístupů, jejichž vyhodnocením a vzájemnou kombinací bylo možné charakterizovat<br />
terakotový materiál, vyvodit závěry o rozdílných vlastnostech vzorků dlaždic<br />
z jednotlivých studovaných lokalit i o možných zdrojích jejich potenciálních surovin.<br />
Zjištěná fakta a následné interpretace jsou založeny na studiu omezeného množství vybraných<br />
raně středověkých dlaždic, a to pouze ze čtyř hlavních lokalit. Je velmi pravděpodobné,<br />
že další výzkum terakotových dlaždic i z ostatních, méně významných nalezišť by<br />
přinesl nová a doplňující zjištění i srovnávací údaje, které by mohly ještě lépe napomoci<br />
k rozřešení otázky center jejich výroby.<br />
Příspěvek vychází z diplomové práce zpracované na Ústavu geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů<br />
PřF UK za finanční podpory Pražského <strong>ústav</strong>u památkové péče a Výzkumného záměru MŠMT 24 313 005.<br />
Chemické analýzy provedli dr. M. Mihaljevič a mgr. O. Šebek z laboratoří geologických <strong>ústav</strong>ů PřF UK<br />
a dr. I. Vavřín z laboratoře elektronové mikroanalýzy ČGÚ–Barrandov, jimž náleží poděkování. Dr. H. Klápové<br />
a dr. K. Martínkovi jsem zavázána za pomoc při mikroskopickém studiu terakotové hmoty. Za cenné<br />
rady a poskytnutí studijního materiálu vděčím všem zúčastněným archeologům, zejména pak dr. J. Zavřelovi,<br />
dr. P. Sommerovi a doc. M. Richterovi. Hlavní dík patří mému školiteli dr. P. Jakešovi.<br />
PRAMENY A LITERATURA<br />
Bárta, R. 1952: Sklářství a keramika. 2. díl – hrubá keramika. Knižnice keramického průmyslu, sv. 6. Praha:<br />
Průmyslové nakladatelství.<br />
Borovec, Z. 1984: Trace elements accumulation in clay minerals. In: J. Konta (ed.), Ninth Conference on<br />
Clay Mineralogy and Petrology in Zvolen, Praha: Univerzita Karlova, 201–208.<br />
Bubeník, J. 1999: Nálezová zpráva o záchranné akci při výkopu kanalizace podél zdi západní zahrady<br />
zámku. Černé Budy – Sázava n. Sáz. Ms. archiv NZ ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Praha, čj. 7784.<br />
Catling, H. W. – Blin–Stoile, A. E. – Richards, E. E. 1961: Spectrographic analysis of Mycenaean and Minoan<br />
pottery, Archaeometry 4, 31–38.<br />
Čadková, Z. – Jakeš, P. – Haková, M. – Mrázek, P. 1984: Katalog geochemických dat základní geochemické<br />
sítě. Ms. archiv ČGÚ Praha.<br />
Čemusová, P. 1983: Žilné horniny v proterozoiku vltavského údolí mezi Prahou a Kralupy n. Vl. Dipl. práce<br />
kat. petrologie PřF UK Praha.<br />
Date, A. R. – Gray, A. L. eds. 1989: Application of inductively coupled plasma mass spectrometry. New<br />
York: Blackie.<br />
Deer, W. A. – Howie, R. A. – Zussman, J. 1992: The Rock–forming Minerals. New York: Longman Scientific<br />
a Technical.<br />
Dragoun, Z. – Tryml, M. 1977: Předběžné výsledky archeologického výzkumu kostela sv. Jana Křtitele<br />
v Dolních Chabrech (Praha 8). In: Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha: ARÚ<br />
ČS<strong>AV</strong>, 220–224.<br />
Dvorská, J. <strong>2001</strong>: Experimentales Brennen von Keramik – eine naturwissenschaftliche Studie, Archeologické<br />
rozhledy 53, 45–58.
558<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Fiala, F. 1977: Proterozoický vulkanismus Barrandienu a problematika spilitů. In: Sborník geologických<br />
věd – Geologie 30, 7–198.<br />
Frolík, J. 1999: Dlaždice 12.–13. století z Pražského hradu. In: Castrum Pragense 2, Praha: Nakladatelství<br />
Peres, 203–218.<br />
Grimanis, A. P. – Filippakis, S. E. – Perdikatsis, B. – Vassilaki–Grimani, M. – Bosana–Kurou, N. – Yalouris, N.<br />
1980: Neutron Activation and X–ray Analysis of „Thapsos Class“ Vases. An Attempt to Identify their<br />
Origin, Journal of Archaeological Science 7, 227 – 239.<br />
Guth, K. 1931: Ochrana památek. II. Vyšehrad, Památky archeologické 37, 63–64.<br />
Hejdová, D. – Nechvátal, B. 1970: Raně středověké dlaždice v Čechách I., II., Památky archeologické 61,<br />
100–183, 395–458.<br />
Hejtman, B. 1981: Petrografie. Praha: SNTL.<br />
Hejtman, B. – Konta, J. 1959: Horninotvorné minerály. Praha: Nakladatelství ČS<strong>AV</strong>.<br />
Horný, R. ed. 1989: Geologická mapa ČSSR, mapa předčtvrtohorních útvarů, 1 : 200 000, list Praha. Praha:<br />
ÚÚG.<br />
Hulínský, V. – Jurek, K. 1982: Zkoumání látek elektronovým paprskem. Praha: SNTL.<br />
Jarvis, K. E. – Gray, A. L. – Houk, R. S. – Jarvis, I. – McLaren, J. W. – Williams, J. G. 1992: Handbook of inductively<br />
coupled plasma mass spectrometry. London: Blackie.<br />
Jenček, V. ed. 1966: Základní geologická mapa, 1 : 25 000, list M – 33 – 78 – B – d, Sázava nad Sáz. Generální<br />
štáb českoslov. lid. armády. Ms. archiv ČGÚ Praha.<br />
Jenček, V. – Vajner, V. – Zima, J. – Bernard, J. – Líbalová, J. 1967a: Vysvětlivky k mapě 1 : 25 000, list M 33<br />
– 78 – B – c, Ondřejov. Ms. archiv ČGÚ Praha.<br />
— 1967b: Vysvětlivky k mapě 1: 25 000, list M 33 – 78 – B – d, Sázava nad Sáz. Ms. Archiv ČGÚ Praha.<br />
Kettner, R. 1911: O uloženinách třetihorních štěrků a jílů u Sloupu a Klince ve středních Čechách, Věstník<br />
Král. čes. Spol. nauk, tř. mat. – přírodověd. 25, 1–9.<br />
Klvaňa, J. 1886: Nerosty království Českého. Uherské Hradiště: Knihtiskárna a kamenotiskárna spol. v Přerově,<br />
127.<br />
Kodym, O. ed. 1989: Geologická mapa ČSSR, mapa předčtvrtohorních útvarů, 1 : 200 000, list Tábor. Praha:<br />
ÚÚG.<br />
Konta, J. 1980: Geochemie sedimentů. In: V. Bouška, P. Jakeš, T. Pačes, J. Pokorný eds., Geochemie, Praha:<br />
Academia, 308–326.<br />
— 1982: Keramické a sklářské suroviny. Praha: Univerzita Karlova.<br />
Koutek, J. 1933: Geologie posázavského krystalinika I., Věstník Stát. geol. <strong>ústav</strong>u 9, č. 6, 319–323.<br />
1936: Ložisko krystalinického vápence v Sázavě n./Sáz., Věstník Stát. geol. <strong>ústav</strong>u Českoslov. rep. 12, č. 3,<br />
61–62.<br />
— 1940: Geologie posázavského krystalinika II., Věstník geol. <strong>ústav</strong>u pro Čechy a Moravu 15, 2.<br />
Králík, F. ed. 1983: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 243, Praha – sever. Praha: ÚÚG.<br />
Králík, F. – Brunnerová, Z. – Čuta, J. – Havlíček, V. – Chlupáč, I. – Klein, V. – Kříž, J. – Odehnal, L. – Šefrna, L.<br />
– Šimek, R. – Tomášek, M. – Zoubek, J. 1984: Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1: 25 000,<br />
list 12 – 243, Praha – sever. Praha: ÚÚG.<br />
Kratochvíl, J. et al. 1957–1966: Topografická mineralogie Čech I– VI. Praha: Nakladatelství ČS<strong>AV</strong>.<br />
Kukal, Z. 1986: Základy sedimentologie. Praha: Academia.<br />
Lehner, F. J. 1907: Dějiny umění národa českého I/3. Praha.<br />
Mallory–Greenough, L. H. – Greenough, J. – Owen, J. V. 1998a: New Data for Old Pottery Using ICP–MS,<br />
Journal of Archaeological Science 25, 85–97.<br />
— 1998b: Provenance of Temper in a New Kingdom Egyptian Pottery Sherd: Evidence from the Petrology<br />
and Mineralogy of Basalt Fragments, Geoarchaeology – an International Journal 13, 391–410.<br />
Mašek, J. 1990: Vysvětlivky k základní geologické mapě 1 : 25 000, list 12 – 441, Štěchovice. Ms. archiv<br />
ČGÚ Praha.<br />
Mašek, J. ed. 1977: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 441, Štěchovice. Ms. archiv ČGÚ.<br />
Praha.<br />
— 1984: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 423, Davle. Praha: ÚÚG.<br />
Mašek, J. – Havlíček, V. – Odehnal, L. – Straka, J. – Šalanský, K. – Štych, J. 1984: Vysvětlivky k základní geologické<br />
mapě ČSSR, 1: 25 000, list 12 – 423, Davle. Praha: ÚÚG.<br />
Merhautová, A. 1988: Skromné umění. Praha: Academia.<br />
Mísař, Z. – Dudek, A. – Havlena, V. – Weiss, J. 1983: Regionální geologie ČSSR – I. Český masív. Praha: SPN.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 559<br />
Morandi, N. – Nannetti, M. C. – Minguzzi, V. – Monti, S. – Marchesi, M. – Mattioli, CH. – Desalvo, F. 1996:<br />
Ceramics from the Etruscan city of Marzabotto: geochemical – mineralogical approach and connections<br />
with raw materials, Mineral. Petrogr. Acta 39, 341–350.<br />
Nechvátal, B. 1976: Vyšehrad. Praha: Odeon.<br />
— 1982: Středověké dlaždice ze Sázavy (Ke vztahu Vyšehradu a Sázavy v 11. století), Umění 30, 244–253.<br />
Nechvátal, B. – Kašička, V. 1985: Vyšehrad pohledem věků. Praha: Správa národní kulturní památky Vyšehrad.<br />
Perlman, I. – Asaro, F. 1969: Pottery Analysis by Neutron Activation, Archaeometry 11, 21–52.<br />
Pokorný, J. – Odehnal, L. – Dudek, A. eds. 1975: Mapa ložisek nerostných surovin ČSR, 1 : 500 000. Praha:<br />
ÚÚG.<br />
Prokop, F. 1951: Soupis lomů ČSR, č. 42, okresy Praha – město a Praha venkov – sever. Praha: Technicko–vědecké<br />
nakladatelství.<br />
Příhodová, A. 1967: Zpráva o geol. mapování 1 : 10 000 území mezi Davlí, Štěchovicemi a Velkou Lečicí.<br />
Geofond Příbram.<br />
Richter, M. 1982: Hradišťko u Davle. Městečko ostrovského kláštera. Monumenta Archaeologica 20. Praha:<br />
Academia.<br />
Sekal, J. 1973: Průvodní zpráva k IG mapě oblasti Davle. Geofond Praha.<br />
Sommer, P. 1996: Sázavský klášter. Vlastivědná knihovnička SPS, sv. 3. Praha: Unicornis.<br />
Stehlík, F. 1947: Klášter sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle, Zprávy památkové péče 7, 126–142.<br />
Straka, J. 1993: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 241, Roztoky. Praha: ÚÚG.<br />
Straka, J. – Brunnerová, Z. – Hrkal, Z. – Lochman, Z. – Rudolský, J. – Šalanský, K. – Valečka, J. – Volšan, V. –<br />
Zelenka, P. – Zoubek, J. 1988: Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1: 25 000, 12 – 241, Roztoky.<br />
Praha: ÚÚG.<br />
Svoboda, J. 1964: Algonkium a paleozoikum Českého masívu. In: Svoboda, J. et al., Regionální geologie<br />
ČSSR – I. Český masív, sv. 2, algonkium – kvartér. Praha: Nakladatelství ČS<strong>AV</strong>.<br />
Svoboda, J. et al. 1983: Encyklopedický slovník geologických věd, sv. 1 (A–M), 2 (N–Ž). Praha: Academia.<br />
Šantrůček, P. 1955: Jílové břidlice širšího okolí pražského a jejich použitelnost v cihlářském průmyslu. In:<br />
Sbor. ÚÚG, sv. 21, oddíl geologický 1, Praha: Nakladatelství ČS<strong>AV</strong>, 181–257.<br />
Šolc, J. 1970: Průvodní zpráva k podrobné IG mapě 1 : 5 000 Praha 7 – 2. Geofond Praha.<br />
Špaček, L. 1967: <strong>Archeologický</strong> výzkum ostrovského kláštera v letech 1962–1964, Archeologické rozhledy<br />
19, 43–54.<br />
Šťastná, M. 1998: Mineralogické studium středověké keramiky. Dipl. práce kat. geochemie, mineralogie<br />
a nerostných zdrojů, PřF UK Praha.<br />
Vachtl, J. 1949: Soupis lomů ČSR, č. 39, okres Praha–jih. Praha: Vědecko–technické nakladatelství.<br />
Vajner, V. ed. 1967: Základní geologická mapa, 1 : 25 000, list M – 33 – 78 – B – c, list Ondřejov. Generální<br />
štáb českoslov. lid. armády. Ms. archiv ČGÚ Praha.<br />
Vařilová, Z. 2000: Zdroj materiálu a provenience románských terakotových dlaždic. Dipl. práce kat. geochemie,<br />
mineralogie a nerostných zdrojů, PřF UK Praha.<br />
Velde, B. – Druc, I. C. 1999: Archaeological Ceramic Materials, Origin and Utilization. Berlin: Springer.<br />
Veleman, J. 1969: Inventarizace ložisek stavebních nerostných surovin – Dílčí zpráva pro území listu mapy<br />
1 : 50 000, list M – 33 – 78 – B, Kostelec nad Černými lesy. Geofond Praha.<br />
Weiss, D. – Bouberlová, L. – Heřman, M. – Huba, M. – Kučerová, D. – Nová, A. – Pelikánová, M. – Rubeška,<br />
I. – Sixta, V. – Štícha, J. – Šulcek, Z. – Veselý, M. 1973: Metody chemické analýzy silikátových hornin.<br />
Praha: ÚÚG.<br />
Žegklitz, J. – Zavřel, J. 1990: Geochemical and petrographical studies of the post–mediaeval pottery of<br />
the Prague and Beroun regions. On the questions of raw–material sources and provenance. In: Studies<br />
in postmediaeval archaeology 1, Praha: ArÚ ČS<strong>AV</strong>, 95–126.
560<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
MATERIAL SOURCES AND PROVENANCE OF ROMANESQUE<br />
TERRA-COTTA TILES<br />
This paper is focused on the mineralogical, petrographic and geochemical study of the material of<br />
fired, decorated tiles of the 12th and early 13th centuries. The primary aim was, with the aid of both<br />
well-established and some less common scientific approaches and methods, to characterise and<br />
specify the material of selected groups of terra-cotta tiles. This should enable distinguishing between<br />
samples from different sites, a precise definition of the types and potential sources for their<br />
production, thus also a possible provenance identification for the tiles. These results may prove the<br />
existence of a single common manufacture centre vs. multiple independent centres.<br />
The samples studied come from four major archaeological sites in central Bohemia (Vyšehrad,<br />
Ostrov u Davle, Sázava nad Sázavou and Dolní Chabry) where remains of Romanesque buildings<br />
were disclosed by archaeological investigations. These sites also yielded fragments of the original<br />
terra-cotta floors made from tiles of different shapes and sizes, decorated with motifs of diverse<br />
character. Choice of tiles from the material available was guided by the variety of sites they came<br />
from and by the presence of a certain common feature, particularly an analogous relief. To ensure<br />
objectiveness and integrity of the choice, such groups of similar tiles were complemented by samples<br />
of tiles of a different type or age.<br />
Macroscopic and microscopic evaluation of the tiles allowed to specify the essential features<br />
of the terra-cotta tile material from the individual sites. This evaluation particularly focused on detrital<br />
grog characteristics (mineral types and lithoclasts present), which were described in detail. Interesting<br />
or anomalous portions were selected, which could provide a clue to the provenance of the<br />
tile or, alternatively, exclude possible source areas of the material. Fragments of magmatic rocks<br />
but also metamorphic or sedimentary rocks proved to be the principal diagnostic tool, providing at<br />
least some typological potential. Detailed mineralogical and petrographic analyses of selected samples<br />
showed that the principal component of the grog material in tiles from all sites is derived from<br />
magmatic rocks of rather acidic character. The principal differences among the individual sets of<br />
tiles were found to rest in the size, quantity and type of the rocks involved. The most distinctive<br />
tiles are those from Dolní Chabry and those from Sázava nad Sázavou.<br />
The probable temperature range in which the tiles were baked was estimated at 800–1000 °C<br />
on the basis of microscopic studies and direct observation, e.g., the presence of newly formed mineral<br />
phases (mullite and hematite) and specific manifestations of temperature changes (recrystallisation,<br />
partial vitrification of matrix and some mineral phases, concentration of black opaque carbonaceous<br />
material and marked alterations of grog clasts such as fractured quartz grains). The<br />
maximum temperature for the tiles from Dolní Chabry was established at only 950 °C.<br />
Additional information was provided by the electron microprobe analyses. These analyses<br />
were performed to confirm, with the aid of scanning electron microscope, the results of microscopic<br />
study, and to differentiate and classify the identified minerals in more detail, thereby obtaining<br />
additional data indicative of potential material sources. They particularly concentrated on amphiboles<br />
and plagioclases, which are present in the material from all sites studied, and whose chemical<br />
composition may be significant for potential source identification.<br />
Atomic absorption spectrometry (AAS) and inductively coupled plasma mass spectrometry<br />
(ICP-MS) were used to differentiate between the individual samples of tile clay mass selected on the<br />
basis of their chemical composition. Evaluation and comparison of the results of chemical analyses<br />
of tile material revealed fundamental differences between the groups of samples from different sites.<br />
It can be therefore argued that these groups – with minor exceptions – are chemically homogeneous<br />
entities. The most specific tiles in their composition are those from Dolní Chabry and Vyšehrad.<br />
The differences identified (particularly among tiles with the same relief) clearly exclude the<br />
possibility that the tiles were manufactured at one site, rather confirming the theory that moulds<br />
were shared and that several parallel independent workshops existed using their own sources of ma-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 561<br />
terial. The idea of a single main production centre at Ostrov u Davle supplying all other sites with<br />
tiles thus seems highly unrealistic. The concentrations of trace elements (Cr, Cu, Mn, Ni, Rb, Zr,<br />
Ba, Th, U) in the clay matrix of the tiles established by ICP-MS and AAS appear to be important<br />
indicators of the dissimilarity of the individual tile groups studied.<br />
Detailed geological descriptions of all four sites of interest were made and potential deposits of<br />
raw materials were identified within this study. Samples of the potential materials taken in the field<br />
were processed and analysed in the same way as the clays from the terra-cotta tiles. Trace element<br />
concentrations in the samples were then compared with those in the tile clay. The best correlation<br />
was obtained for Sázava nad Sázavou, where the two samples of raw material were comparable<br />
with the tiles in the concentrations of virtually all measured elements. On the other hand, the<br />
analysed samples of loess and silty clay from the Dolní Chabry area were completely different from<br />
the material of tiles from the same area in their chemical composition. Therefore, they can be safely<br />
ruled out as potential raw material for the latter.<br />
The Benedictine Monastery at Ostrov is the only site for which no dispute exists in the available<br />
literature as to the existence of a specialised workshop producing decorated terra-cotta tiles.<br />
The fact that the tiles were manufactured at Ostrov or in its immediate vicinity is supported by the<br />
find of a fragmentary mould of the Vyšehrad type, as well as by the finds of production surplus and<br />
waste (scrap or damaged tiles). Despite the obvious macroscopic heterogeneity of the studied samples<br />
of Ostrov tiles, no major differences were found in their trace element compositions. This evidences<br />
the homogeneity of the raw material employed. The clay pit used for this purpose must have<br />
been of considerable size, as indicated by the long-lasting and intensive manufacturing of architectural<br />
ceramics for the Ostrov monastery. It appears that the same clay was used for tile manufacture,<br />
and only the proportion and grain size of the added detrital material varied.<br />
Of the proposed clay deposits, a sample of the local loess loam proved to be closest to the Ostrov<br />
tiles in its chemical composition. The ambiguous results, however, do not provide a clear-cut evidence<br />
of its use as a source material. As suggested by the above mentioned assumption of the existence<br />
of a pottery workshop close to the monastery, the coarse clasts used for grog were most likely<br />
taken from the nearest possible source. This assumption was confirmed by microscopic studies,<br />
showing the presence of a varied set of rock clasts in the grog including magmatic, metamorphic<br />
and sedimentary rocks. This set roughly corresponds with the diverse rock representation in the<br />
area of the Ostrov monastery. Fragments of an unidentifiable acid magmatic rock, and the identified<br />
granites, granodiorites and aplites, reflect the rocks around Ostrov in their composition. The<br />
same holds for the identified minerals common for amphibolites (e.g., epidote and zoisite), quartz<br />
keratophyres, as well as volcanic rocks and low-grade metamorphic rocks detected by bulk chemical<br />
analysis. Also the identified altered dyke basalt (diabase), fragments of shale (including black<br />
shale) and silicite fit within the geological setting of the area. Angular to perfectly rounded clasts,<br />
together with finds of several grains of more rare minerals not typical for this area, document the<br />
grog provenance in alluvial deposits or the gravel and sand terrace of the Vltava River itself. The<br />
minerals pertaining to a higher metamorphic grade (e.g., kyanite and sillimanite) along with the<br />
fragments of orthogneiss and metaquartzite show that the part of the grog transported by the Vltava<br />
River comes from the distant Moldanubian region.<br />
Results of chemical analyses of the Ostrov tiles, bearing the same motifs but being of different<br />
material composition than the tiles from Vyšehrad and Sázava, document that these products from<br />
the Benedictine monastery at Ostrov were not traded to other ecclesiastic centres studied (see Merhautová,<br />
1988) but were probably intended only for the use of the monastery itself.<br />
Chemical analyses of samples from the Vyšehrad Castle in Prague also clearly manifested compositional<br />
difference between these samples and samples from other sites. They showed that the Vyšehrad<br />
samples pose an independent and distinctive group. Unlike those from the other sites, tiles<br />
from Vyšehrad contain lower proportion of detrital grog. Mineral grains and rock fragments identified<br />
have angular, subrounded and rounded shapes. The presence of rounded gravel-sized clasts may<br />
indicate a provenance from alluvial sediments or even a Vltava River terrace. Much like that from
562<br />
VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ...<br />
Ostrov u Davle, this material also contains clasts transported by river from the distant Moldanubian<br />
region (an isolated fragment of paragneiss and an oval sillimanite grain), from the Central Bohemian<br />
pluton (granodiorites and several fragments of unidentified acidic magmatic rock) and even<br />
from a local source, characteristic for the geology of the Vltava River valley near Vyšehrad (silty<br />
shale, sandstone and grey chert).<br />
The tiles from Vyšehrad were manufactured from two types of unspecified source material. The<br />
possible sources include other, yet not studied occurrences of Cretaceous kaolinite clays or accumulations<br />
of Quaternary loess loams. Identification and study of these deposits will be probably complicated<br />
by the thick piles of anthropogenic sediments, which have been deposited for centuries,<br />
changing the original geological conditions, and by the effect of the continuous building development<br />
in the area.<br />
The Sázava monastery differs from the other three studied sites in its remoteness. Nevertheless,<br />
the relief-bearing tiles found at this site correspond with the older group of Vyšehrad type and parallel<br />
the samples from Vyšehrad and Ostrov u Davle in their motifs. One of the tiles bears a relief<br />
analogous to the relief from Dolní Chabry; the use of the same material was however clearly excluded,<br />
as shown by the different chemical composition of these two tiles.<br />
Another diagnostic feature of the Sázava tiles is the grog composition, markedly dominated by<br />
angular fragments of granites to granodiorites. Mineralogical and petrographic composition of the<br />
grog reflects the geological setting in the Sázava area. Acidic rocks of the Central Bohemian pluton<br />
(cataclastic two-mica granites, adamellites to granodiorites) form major dykes in the hill above<br />
the monastery, and may pose a predominant source for the detrital grog. Amphibole grains, more<br />
frequently observed in thin sections, and a single epidote grain, may come from larger bodies of<br />
amphibolite and amphibolite gneiss lying less than 4 km upstream of the Sázava monastery. Bulk<br />
analyses of amphibole and plagioclase grains also indicate acidic magmatic rocks (granodiorites)<br />
and lower-grade metamorphic rocks (amphibolites) as the possible grog source.<br />
Evaluation of chemical analyses of potential source materials revealed a correlation in trace element<br />
composition with the material from the studied Sázava tiles. The source material for the manufacture<br />
of the Sázava tiles thus proved to be the local colluvial loam. Equally, petrographic and mineralogical<br />
correlation was found between the grog composition in tiles and composition of rock<br />
fragments from the source colluvial loam: they are dominated by fragments of acidic plutonic rock<br />
(granite to granodiorite). It can be therefore concluded that an Early Medieval pottery workshop<br />
most likely existed at Sázava nad Sázavou, producing terra-cotta tiles that were used uniquely during<br />
the reconstruction of the Benedictine monastery in the 12th century. It can be speculated that<br />
this hypothetical workshop was located in the immediate vicinity of the monastery, or even in the<br />
area of its gardens.<br />
Most of the terra-cotta tiles from Dolní Chabry differ in their decoration from, or are only<br />
slightly similar to, those from the other three sites. In their material and chemical composition, the<br />
tiles constitute a separate entity. They are characterized by a lower-quality manufacture and notable<br />
presence of large, mostly angular fragments of light magmatic rocks.<br />
With respect to the small size and lesser importance of the church at Chabry compared to the<br />
other sites, it is unlikely that a specialised pottery workshop existed here to produce terra-cotta tiles.<br />
This assumption is supported by the grog composition: it is markedly dominated by fragments of<br />
acidic magmatic rocks – aplites, with a smaller proportion of pink granodiorite. Such rocks are not<br />
present in the area or its wider surroundings, according to the available literature and geological<br />
maps. The allogenic character of the material in the tiles is also evidenced by the material used for<br />
the construction of the original rotunda which, contrastingly, clearly comes from local sources.<br />
These facts were complemented by the chemical analyses of the tiles vs. potential source materials:<br />
pronounced differences were found including the concentrations of all trace elements measured.<br />
Moreover, orientational bulk analyses of the matrix revealed CaO content of only 0.4–1.2 wt.%. It<br />
can thus be stated with certainty that the abundant accumulations of loess and loess loam near the<br />
community were not used for the manufacture of the terra-cotta tiles at Dolní Chabry.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 563<br />
All the ascertained facts clearly show that neither the clay nor the grog come from local sources.<br />
As the area of Dolní Chabry provides sufficient amounts of high-quality brick clay and crystalline<br />
rocks to be used as grog, such materials are very unlikely to be brought from a different area. If so,<br />
not only the source of the material but also the pottery workshop must have been located elsewhere.<br />
In other words, the tiles seem to have been imported to the area as finished products.<br />
Detailed geological evaluation of the given sites, selection of deposits of favourable clays, and<br />
the comparison of their chemical composition allowed to specify the materials suitable for the manufacture<br />
of the studied tiles. Grog composition was obtained from mineralogical and petrographic<br />
study, complemented by electron microprobe analyses; the composition of mineral and rock clasts<br />
in the tiles aided in determining their provenance. The source of material at Sázava nad Sázavou<br />
was identified almost unequivocally. At Dolní Chabry, on the other hand, the allogenic character of<br />
the terra-cotta tiles was demonstrated, indicating that the tiles were imported from an another, yet<br />
not identified workshop. Conclusions of this study of the found Early Medieval tiles employ a combination<br />
of several methodological approaches. Interpretation of the obtained results permitted to<br />
characterise the terra-cotta material, to draw conclusions on the independence of tile samples from<br />
the individual sites and on possible sources of the materials used.<br />
English by A. Millar and J. Adamovič<br />
ZUZANA VAŘILOVÁ, Geologický <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Rozvojová 135, 160 00 Praha 6;<br />
e-mail: varilova@gli.cas.cz<br />
Správa národního parku České Švýcarsko, Pražská 52, 407 46 Krásná Lípa;<br />
e-mail: z.varilova@npcs.cz
564<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
MATERIALIA<br />
SOUČASNÝ VÝVOJ ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE<br />
V NIZOZEMÍ A V EVROPĚ<br />
Willem J. H. Willems<br />
Tento příspěvek 1 je věnován vývoji archeologie a organizaci archeologické památkové péče v Nizozemí<br />
a především podstatným změnám, které v oboru v současné době probíhají jako důsledek uplatňování<br />
tzv. Maltské úmluvy (cf. Willems et al. 1997). Zabývá se i prioritami našeho oboru v nejbližší<br />
budoucnosti a v mezinárodních souvislostech, především z hlediska spolupráce mezi jednotlivými<br />
národními archeologiemi, která se v současnosti v Evropě rozvíjí a organizuje.<br />
K historii<br />
V roce 1947 byl založen Říšský úřad archeologické památkové péče – Rijksdienst voor her Oudheidkundig<br />
Bodemonderzoek (dále ROB). Úřad spadá jakožto samostatný úřad pod Ministerstvo školství,<br />
kultury a vědy. ROB spolu s Říšským úřadem pro ochranu památek (Rijkdienst voor de Munumentenzog<br />
– RM), zabývajícím se ochranou stavebních památek, mají za úkol naplňovat v praxi zákon<br />
o památkové péči, který vstoupil v platnost v roce 1961. Tento zákon má však dlouhou historii.<br />
Profesionální zájem o archeologické nálezy trvá v Nizozemí již velmi dlouho. Jeho počátky sahají<br />
až k roku 1818, kdy bylo založeno Říšské muzeum starověkých památek (Rijksmuseum van<br />
Oudheden – RMO) a kdy byl profesorem archeologie na Říšské univerzitě v Leidenu jmenován<br />
C. J. C. Reuvens. Tím se Nizozemí stalo průkopníkem nového oboru, neboť prof. Reuvens byl prvním<br />
vysokoškolským pedagogem na světě, do jehož úvazku byla začleněna explicitně i neklasická<br />
archeologie, tedy pravěk a časná doba dějinná. Jmenováním Reuvense začal systematický terénní<br />
výzkum a dokumentace archeologických nalezišť v Nizozemí.<br />
Tato událost ovšem nebyla v evropském rámci zcela ojedinělá, neboť na přelomu 18. a 19. století<br />
vznikaly všude v ponapoleonské Evropě národní státy a politika vyvíjela silný tlak na vytváření<br />
„národní identity“. K obrazu „národní minulosti“ mohla archeologie, která se právě vyvíjela v samostatný<br />
vědecký obor, přispět významným způsobem. Není divu, že koncept „národních starověkých<br />
památek“ se zrodil právě v této době: poprvé byl použit v roce 1790 jako titul řady pěti knih<br />
na téma „antiquités nationales“ francouzským učencem A.–L. Millinem a na počátku 19. století zdomácněl<br />
v celé Evropě (viz např. Schnapp 1996).<br />
Muzeum starověkých památek hrálo po celých sto let nejdůležitější roli v nizozemské archeologii.<br />
Teprve v roce 1920 byla založena druhá instituce: Biologicko–archeologický <strong>ústav</strong> (Biologisch<br />
Archeologisch Institut – BAI) v Gronningen, vedený prof. A. E. van Giffenem. Ten vnesl do archeologického<br />
bádání nové fundamentální vědecké a technické prvky, největší význam pro ochranu památek<br />
pak měla jeho práce o wurtech a megalitických hrobech v severním Nizozemí.<br />
Vedle těchto dvou institucí existoval velký počet vlastivědných a starožitnických spolků a muzeí,<br />
které se zabývaly archeologickými výzkumy, což znesnadňovalo zavedení určitého řádu do archeologických<br />
aktivit. Šlo přitom o dva ožehavé problémy: o regulaci a řízení terénních aktivit<br />
a předávání nálezů do muzeí. V roce 1928 byl sice vydán zákon o památkové péči, ale před druhou<br />
světovou válkou nikdy nedošlo, a to ani zčásti, k jeho naplnění, neboť sami archeologové se nemohli<br />
sjednotit na jeho výkladu. Přesto však přípravy prováděcích nařízení zřejmě musely probíhat,<br />
neboť v květnu 1940, kdy bylo Nizozemí německým vpádem zataženo do války, byl prováděcí<br />
dekret rázem aktuální. Vrchní velitel pozemních a námořních sil vydal „Dekret o provádění<br />
archeologických vykopávek a ochraně archeologických nálezů“, jehož cílem bylo především zabránit<br />
okupantům v rozchvácení kulturního dědictví. Na základě tohoto dekretu byla současně usta-<br />
1 Článek je přepracovanou verzí přednášky odeznělé v Archeologickém <strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> v Praze v listopadu 1999.
WILLEMS: Souãasn˘ v˘voj archeologické památkové péãe ...<br />
565<br />
novena Státní komise pro archeologii, v níž byly zastoupeny archeologické <strong>ústav</strong>y a muzea. Komise<br />
měla k dispozici vlastní instituci – Státní úřad pro archeologické vykopávky. Nejdůležitějším<br />
úkolem tohoto úřadu byla dokumentace archeologických nálezů a lokalit a předávání informací<br />
o nich státní komisi. Tím byla poprvé legislativně vymezena zodpovědnost státu za archeologické<br />
dědictví, neboť pořizovaná dokumentace měla sloužit jako základ pro připravovaný seznam památek.<br />
Dekret z roku 1940 však v praxi nepřinesl očekávaný výsledek a úřad se dokonce v náledujících<br />
letech diskreditoval svým nacionalistickým charakterem.<br />
V poválečné době došlo k nové úpravě organizace ochrany památek. Dříve samostatné státní komise<br />
pro různé druhy památek byly v roce 1946 integrovány do tzv. Památkové rady. Jejím hlavním<br />
úkolem byla příprava návrhu zcela nového zákona o památkové péči, který však vstoupil v platnost<br />
až v roce 1961. Úlohu registrování a dokumentace pravěkých a raně středověkých památek v roce<br />
1947 převzal nově zřízený Říšský úřad pro archeologickou památkovou péči – ROB. Nejdůležitější<br />
činností ROB však bylo organizování veškerých terénních výzkumů, protože ty byly výhradně<br />
v kompetenci státu. Nový <strong>ústav</strong> byl v tomto ohledu dokonce zamýšlen jako monopol – měl se stát<br />
jedinou institucí, která by směla provádět archeologické vykopávky. Tím byla ovšem znemožněna<br />
výzkumná činnost nejen mnoha archeologických spolků. Také muzea a univerzitní <strong>ústav</strong>y ztratily<br />
svou samostatnost a jejich zaměstnanci směli provádět terénní výzkumy pouze ve spolupráci s ROB.<br />
Je jasné, že takovýto systém nikdy nemohl dobře fungovat. Podařilo se sice zamezit privátním<br />
archeologickým vykopávkám, na škodu patrně rovněž nebylo, že skončily výzkumy různých starožitnických<br />
spolků a postupně i většiny muzeí, tj. výzkumy za účelem zakládání a rozmnožování sbírek,<br />
ať už privátních či veřejných. 2 Nepříznivým důsledkem monopolního systému provádění archeologického<br />
výzkumu byl především nevyhnutelný spor s univerzitami, které se pochopitelně nemohly<br />
vzdát vlastních výzkumů jakožto nedílné součásti vědeckého bádání. Hlavně v padesátých letech to<br />
vedlo ke konfliktům, které skončily až v roce 1961, když vstoupil v platnost nový zákon o památkové<br />
péči, na jehož základě získaly vědecké instituce od ministerstva kultury povolení k provádění<br />
vlastní terénní výzkumné činnosti. To se záhy ukázalo jako velmi smysluplné, neboť výzkumy univerzit,<br />
prováděné často právě na ohrožených lokalitách, významně podpořily péči o archeologické<br />
památky v Nizozemí. Na rozdíl od mnoha evropských zemí v Nizozemí téměř čtyřicet let neexistuje<br />
oddělování univerzit od památkové péče, což vede kromě jiného k tomu, že jejich absolventi mají<br />
po ukončení studia bohaté praktické zkušenosti.<br />
Dnešní nizozemský zákon o památkové péči, který byl novelizován v roce 1988, se odlišuje od<br />
většiny podobných zákonů v mnoha ostatních evropských zemích ještě v jednom směru. Jednoznačně<br />
ukládá, že povolení k terénním výzkumům mohou od ministerstva kultury získat jen státní úřady,<br />
univerzity, provincie a obce (angl. znění tohoto zákona viz Willems 1997). Toto nařízení již plně<br />
odpovídá nejnovějším evropským tendencím ochrany archeologického dědictví, do kterých se promítá<br />
obsah maltské úmluvy, zvláště ustanovení o odpovědnosti investora za provedení archeologického<br />
výzkumu památek ničených jeho stavební činností. Důsledné uplatňování tohoto zákonného<br />
nařízení včas zabránilo nekontrolovaným vykopávkám prováděným komerčními archeologickými<br />
firmami, pro něž se v některých zemích stávají výzkumy placené investorem vítaným zdrojem zisků.<br />
Toto striktní ustanovení však přináší i určité nevýhody, protože v okamžiku, kdy je třeba změnit<br />
celý systém, se objevují potíže s definováním přechodné fáze, která by neodporovala zákonu,<br />
neboť státní, resp. obecní instituce dosud nejsou schopny provádět výzkumy v potřebném rozsahu.<br />
Změny<br />
V pozadí aktuálních změn stojí nejen uplatňování tzv. Maltské úmluvy (viz Europarat 1992), ale<br />
také změny v pojetí archeologické památkové péče v posledních letech nebo lépe v posledních desetiletích.<br />
Památková péče byla tradičně velmi silně zaměřena na terénní výzkum a nalezený archeo-<br />
2 V Nizozemí dnes převládá poněkud odlišné pojetí funkce muzeí, než je tomu v České republice či v dalších<br />
evropských zemích. Muzea mají zcela odlišné úkoly než vědecký výzkum a archeologickou památkovou péči.<br />
Jejich hlavním úkolem je sloužit veřejnosti, a proto do spektra jejich činností zpravidla terénní výzkum nepatří.
566<br />
WILLEMS: Souãasn˘ v˘voj archeologické památkové péãe ...<br />
logický materiál, jinak řečeno na práci s nálezy a s jednotlivými památkami. Sociální a ekonomický<br />
vývoj 50. a 60. let 20. století s sebou přinášel v celé Evropě stejné problémy v archeologické památkové<br />
péči, které byly také podobným způsobem řešeny – tzv. záchrannými výzkumy. S archeologickými<br />
památkami se většinou zacházelo tak, že buď měly být ochraňovány a jako poštovní<br />
známky zařazeny do národních sbírek, tj. seznamů památek, nebo měly být „zachráněny“ vykopáním.<br />
Pozice archeologické památkové péče se pomalu, ale jistě stávala neudržitelnou – stále více<br />
vzrůstalo napětí mezi rozsáhlou stavební činností a nedostatkem personálu a prostředků, archeologická<br />
památková péče se stále více zaměstnávala právními a administrativními postupy ve statické<br />
praxi památkové péče. Domnívám se, že s odstupem můžeme prohlásit, že nutné a ve většině západoevropských<br />
zemí také rozsáhlé aktivity na úrovni archeologické památkové péče byly vlastně<br />
formou boje se symptomy, aniž by se řešily skutečné příčiny.<br />
Nové koncepty v památkové péči se začaly rozvíjet od 70. let ve Spojených státech, kde se hovořilo<br />
o „cultural resource management“ (viz Lipe 1974; podrobně Schiffer – Gumerman 1977).<br />
I v Evropě se sice tehdy ojediněle začaly objevovat podobné nové přístupy (např. v Dánsku), ale<br />
vývoj srovnatelný s americkým se začal uplatňovat až od 80. let, přičemž se postupně nahrazují<br />
relativně statické pojmy „ochrana“ a „péče“ mnohem dynamičtějším konceptem „managementu“ archeologického<br />
dědictví. V tomto vývoji jde jednak o to, že nejvyšším cílem je „zachování“ archeologických<br />
nalezišť, jednak o to, aby se „záchrana“ uskutečňovala v kontextu: v kontextu s minulostí,<br />
ale právě tak v kontextu s přítomností, neboť jak před nedávnem formuloval Peter Fowler (1993),<br />
„Archaeology itself may be about the past; archaeological resource management, by definition, is<br />
in the present“.<br />
To znamená, že archeologické fenomény jsou chápány více v kontextu kulturní krajiny a archeologie<br />
spolu s archeologickou památkovou péčí jako kulturně historické disciplíny, které nelze oddělovat<br />
od dnešního stavebního rozvoje, územního plánování, stavební památkové péče, ale ani od historické<br />
geografie. Na druhé straně se uskutečňuje management archeologického dědictví stále více<br />
v rámci prostorového územního plánování a projektování, takže pokusy o plánování zohledňující zachování<br />
i archeologických památek jsou stále úspěšnější. To platí jak pro oblast venkova a venkovské<br />
krajiny, tak pro území měst. V zemi jako je Nizozemí je nutno k této problematice připočíst i péči<br />
o archeologické památky, které jsou součástí „krajiny“ pod vodní hladinou. Legitimizace takového<br />
přístupu souvisí s důležitými hledisky moderního prostorového uspořádání, plánování a projektování,<br />
jakými jsou kvalita krajiny a to, co se anglicky označuje jako „sustainable development“.<br />
S těmito tendencemi se setkáváme v literatuře 80. let a můžeme je sledovat i v mezinárodní spolupráci,<br />
např. v tzv. závazných kolokviích Evropské rady v roce 1984 ve Florencii na téma archeologie<br />
a plánování a v roce 1987 v Nizze o archeologii a velkých veřejných projektech (Europarat<br />
1987; 1989). Po nich v roce 1989 následovalo doporučení Evropské rady, zabývající se ochranou<br />
a podporou archeologického dědictví v souvislosti se záměry plánování měst a krajiny. Ve stejném<br />
roce vznikla Charta organizace ICOMOS z Lausanne, která koncem roku 1988 zahájila ve Štrasburku<br />
svou činnost vedoucí k vytvoření nové evropské konvence o ochraně archeologického dědictví.<br />
Ta byla konečně podepsána v lednu 1992 v La Valletě a od té doby postupně vstupuje v platnost<br />
v mnoha evropských zemích. Týká se shora uvedených pojmů a idejí a zaměřuje se na principy<br />
zákonodárství v oblasti životního prostředí, zejména na princip odpovědnosti investora, jehož činností<br />
jsou vyvolány záchranné archeologické výzkumy.<br />
Nový zákon o památkové péči, který v Nizozemí vstoupil v platnost v roce 1988, znamenal sice<br />
vylepšení předchozího zákona z roku 1961, ale v podstatě byl již v době uzákonění zastaralý. Ze<br />
zmíněných nových tendencí vývoje bylo v zákoně zohledněno jen velice málo: stále ještě přetrvává<br />
úřední duch relativně statické archeologické památkové péče 60. a 70. let. Ačkoliv se přirozeně objevovaly<br />
i nové náznaky, bylo asi příliš brzy na to, aby byly začleněny do zákonného rámce. Změny<br />
byly vyvolány jen několik málo let poté řadou okolností. Velký význam měl obecný hospodářský,<br />
tj. v neposlední řadě i stavební rozvoj, přičemž archeologická památková péče byla stále<br />
úspěšněji zohledňována při územním plánování a tudíž do ní jaksi přirozeně vplouvaly prvky podporující<br />
záchranu památek v jejich kontextu. Požadavky na památkovou péči tedy postupně vzrů-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 567<br />
staly, což s sebou přinášelo rostoucí problémy s lidskými i technickými kapacitami. K tomu přistoupilo,<br />
že ROB byl v rámci záchranné činnosti tradičně silně orientován na zpracovávání a hodnocení<br />
terénních výzkumů a pouze v omezené míře vyvíjel badatelskou činnost, která by vlastně teoreticky<br />
připravila a následně umožnila uskutečňování tzv. preventivního managementu. Domnívám se, že<br />
jsme hodně dosáhli v oblasti, kterou jsem před několika lety popsal jako „péči o výzkum“, tedy v oblasti<br />
vědeckého výzkumu zaměřené na snížení ztrát informací o minulosti (Willems 1993). Avšak<br />
s tím spojená „preventivní péče“, tedy výzkum přispívající k tomu, aby se zabránilo ztrátám důležitých<br />
lokalit, byla příliš málo rozvinutá. Restrukturalizace úřadu se tedy stala nezbytnou. Provádí se<br />
postupně od roku 1994 a do určité míry stále ještě probíhá, protože formální struktury se dosud stále<br />
mění. Tato přeměna ROB jde ruku v ruce se změnami stuktury v celkovém uspořádání organizace<br />
památkové péče. Ta byla dosud v Nizozemí organizována značně centralisticky. Aktuálním cílem<br />
je zapojit do záchrany památek a hospodaření s nimi obce a vyšší správní celky (provincie). Tento<br />
trend se v posledních letech začíná projevovat v praxi. 3<br />
Archeologické práce (prospekce, inventarizace, terénní výzkum) dosáhly v souvislosti s velkými<br />
stavebními záměry takové dynamiky, jaká zastiňuje vše, co se odehrálo v uplynulých desetiletích<br />
po válce. Nizozemí je nejhustěji osídlenou zemí v Evropě a vedle výstavby stále nových městských<br />
čtvrtí či dokonce celých měst se plánovitě buduje i nová infrastruktura. V mnoha případech jsou právě<br />
v tomto rámci možné i rozsáhlé památkové aktivity. Tato situace ovšem vyvolává značný tlak na<br />
lidské i materiální kapacity archeologických pracovišť. Tradičními metodami nejsme schopni se<br />
zhostit našich povinností, dnes již daných i zákonnými normami. Do popředí vystupuje stále naléhavěji<br />
potřeba plynulé návaznosti složek celého procesu – od prospekce a registrace nalezišť přes<br />
spoluúčast na plánování a projektových přípravách stavebních a krajinotvorných zásahů až k záchranným<br />
výzkumům a následnému ošetření, inventarizaci a uložení nálezů. Naše instituce se při<br />
praktické ochraně konkrétních památek musejí proměnit v podniky organizované a fungující podobně<br />
jako průmyslové či manažerské firmy.<br />
Archeologická památková péče<br />
Archeologická památková péče představuje cyklický proces, koloběh managementu, který musí bezpodmínečně<br />
zůstat uzavřen, neboť výsledky bádání a nové poznatky jsou životně důležité pro další<br />
vývoj. To ale neznamená, že různé prvky tohoto cyklu mají být soustředěné v jedněch rukou. V Nizozemí<br />
se v současné době vytváří nová struktura, v jejímž rámci budou na jedné straně centrální úřady<br />
přesouvat vlastní zodpovědnost na místní a provinční úroveň, na druhé straně bude vytvořen rovněž<br />
prostor pro soukromé podniky. V roce 1998 bylo zřízeno tzv. Středisko archeologických služeb,<br />
které převzalo personál od ROB a do budoucna bude provádět archeologické práce vedle univerzit,<br />
městských a provinčních archeologů a posléze také jiných – privátních – firem. Jedná se o vykopávky<br />
a prospekci, pravděpodobně ale také o činnosti jako restaurování, poradenství apod. Věříme, že<br />
se tak podaří zvládnout očekávaný nárůst stavebních prací. Vlastní výzkumné oddělení ROB se má<br />
v budoucnu orientovat a specializovat na výzkum se zaměřením právě na památkovou péči.<br />
ROB sám je přebudováván z badatelského institutu v takzvané expertní středisko, kde bude obsluhován<br />
centrální archeologický informační systém pro Nizozemí, který může poskytnout vědomostní<br />
i technickou podporu provinčním archeologům a institucím. Zde také mohou být na celonárodní<br />
úrovni posuzovány zamýšlené rozsáhlé programy a projekty. V ROB je také v neposlední řadě<br />
prováděna zákonná ochrana archeologických památek i výzkum a rozvoj bádání pracovních zásad,<br />
metod a technik. Pro tyto rozsáhlé hluboké změny jsou důležitá některá témata. Pominu problém legitimity<br />
archeologické památkové péče v tom smyslu, že zde zřejmě nemusíme vysvětlovat, proč je<br />
pro společnost tak významná. Důležité však je, že sám proces památkové péče legitimitu potřebuje,<br />
aby byl průhledný, proveditelný a zprostředkovatelný. Pro to existují dva důvody: na jedné straně<br />
stojí občané a firmy (a jejich volení zástupci – politici), kteří ze svých daní vše financují a právem<br />
3 Různé argumenty a plány byly zveřejněny ministrem kultury v přednášce: Van der Ploeg 2000.
568<br />
WILLEMS: Souãasn˘ v˘voj archeologické památkové péãe ...<br />
požadují, aby rozhodnutí s často důležitými následky byla řádně zdůvodněna a aby archeologické<br />
práce nebyly dražší než je nutné. Na straně druhé stojí archeologové, kteří musejí dbát na to, aby byla<br />
zajištěna kvalita archeologického výzkumu. Tak tomu sice bylo vždy, ale právě proto, že se celý<br />
proces musí industrializovat a na provádění prací se musí podílet mnohem více účastníků, tento<br />
trend dále zesiluje. Je totiž třeba zabránit tomu, aby „zprůmyslnění“ památkové péče vedlo k poklesu<br />
její kvality. Z uvedených důvodů vyplývají nové úkoly, totiž rozvoj více či méně přesných norem,<br />
směrnic a specifikací archeologických prací. K tomuto účelu byla založena národní komise, která takovéto<br />
normy začala připravovat v roce 1999 a jejíž práce má být dokončena v roce <strong>2001</strong>. Významné<br />
je, že v komisi jsou zastoupeny všechny články, jichž se tato činnost týká: univerzity, ROB, provinční<br />
a městští archeologové a různé typy archeologických privátních firem. Odborníci tak mohou<br />
sami stanovit vlastní standardy. ROB je pochopitelně zastoupen nejsilněji, avšak nepředurčuje výsledky<br />
jednání, neboť je zřejmé, že standard může fungovat pouze tehdy, jestliže se na jeho tvorbě<br />
podílí celé společenství účastníků. Aby byla v budoucnu umožněna pružnost systému, nejsou vytvořené<br />
normy zanášeny do pevného zákoníku: musejí být neustále obnovovány a vylepšovány. Jedno<br />
je však striktně stanoveno – ty instituce, které se na provádění archeologického výzkumu chtějí podílet,<br />
tedy univerzity, firmy, ale i ROB či oddělení archeologických terénních prací v provinciích<br />
nebo při obcích, musejí získat certifikát. Zákonem bude pravděpodobně pouze ustanoveno, že příslušné<br />
normy bude schvalovat ministr kultury, aby mohl za archeologickou památkovou péči nést<br />
politickou odpovědnost. Stálé fungování systému, např. dodržování vytvořených norem i jejich průběžné<br />
obsahové a metodické zlepšování bude možno přenechat „archeologické radě“, která jakožto<br />
stálé grémium zmíněnou národní komisi v budoucnu vystřídá.<br />
Poslední etapou v budování systému bude sjednocení profesionálních archeologů. Je jasné, že<br />
v archeologii lze cokoliv podřídit normě a vykopávky tak plánovat mnohem lépe, ale na druhou stranu<br />
nemůžeme dopředu vědět, co se v zemi skrývá. To, co se ve skutečnosti objeví, bývá zpravidla<br />
jiné než očekávání. Další skutečností je, že veškeré terénní výzkumy zůstávají nadále vědeckým bádáním,<br />
které neflexibilní standardizované výzkumy a industrializovaná památková péče nemohou<br />
nahradit a vlastně ani nemohou přispět k jeho rozvoji. Proto bude vždy hodně záležet na osobních<br />
schopnostech příslušného archeologa – a protože se jedná i o peníze, půjde i o ně. Proto je velice důležitá<br />
archeologova profesionální etika. Profesionální sdružení archeologů již v Nizozemí existuje,<br />
v roce 1997 byl založen Nizozemský svaz archeologů (Nederlanse Vereniging van Archeologen –<br />
NVvA). V blízké budoucnosti je ovšem plánováno i zavedení registru, v němž se budou muset nechat<br />
zapsat archeologové, jestliže budou chtít vést výzkum hrazený investorem. Kromě toho musí<br />
každý archeolog podepsat profesionální etický kodex. Kdo se proviní proti jeho ustanovením (bude<br />
mu prokázáno neetické jednání – např. přijetí úplatku, nedostatečně vedený výzkum apod.), může<br />
být dle míry provinění z registru vyřazen a tím ztratí možnost vedení investorských výzkumů.<br />
Dosud se hovořilo jen o samotném provádění vlastních archeologických prací. Vedle toho zde<br />
ovšem stojí problém rozhodování v konkrétních případech – zda, jak a „za kolik“ tyto výzkumy<br />
provést. Taková rozhodnutí mohou podle dnešního pojetí učinit jen demokraticky zvolené a tudíž<br />
legitimní orgány – ministr kultury, provinční vláda nebo obecní rada. Ty pochopitelně budou vyžadovat<br />
odborné rady, expertízy atd. Zde ovšem vyvstává problém, jak mají takové posudky vypadat,<br />
kdo je bude provádět apod.<br />
Pro odborné posouzení existuje přirozeně množství více či méně objektivních kritérií, jako stav<br />
dochovanosti památky, poloha, rozsah, hloubka uložení atd. K dispozici je metodická příručka s návrhy,<br />
jak neodborníkům, např. investorům, úředníkům nebo politikům, tato pravidla vysvětlovat<br />
a eliminovat tak v jejich očích zdánlivou libovůli a zdánlivě neprůhledné subjektivní hodnocení odborníků<br />
(viz Deeben et al. 1999). Pro rozhodování budou pochopitelně využívána i další kritéria,<br />
která již tak zcela objektivní nejsou – stupeň reprezentativnosti, vzácnost apod. A právě v tomto bodě<br />
spočívají značné těžkosti, protože rozhodnutí, zda má být naleziště uchováno, má dalekosáhlé<br />
společenské a legislativní důsledky, pro které je třeba mít k dispozici oporu v zákoně. Tedy buď zcela<br />
jasná kritéria, nebo alespoň pečlivé a propracované postupy umožňující najít pokud možno správné<br />
a především kontrolovatelné rozhodnutí. Náročným požadavkem rovněž je, aby byl na národní
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 569<br />
úrovni vytvořen rámec, v němž by úřady mohly srovnávat svá selektivní rozhodnutí. To se může<br />
uskutečnit pouze na základě vědeckého bádání, které poskytne kritéria, z nichž budou rozhodnutí<br />
vycházet. Zásadní úlohou vědeckého výzkumu bude nepochybně i stanovení priorit. Také toto náleží<br />
do oblasti úkolů nového ROB, ale mělo by se uskutečnit ve spolupráci s univerzitami, čímž zůstanou<br />
výzkum a management co nejtěsněji spojeny.<br />
Jednou z činností ROB na podporu aktivního a preventivního procesu managementu je vývoj<br />
účinných nástrojů v postupu územního plánování. Vedle stávajících památkových map, které ale většinou<br />
zahrnují izolované malé plochy s dosud známými archeologickými nálezy, existuje nyní navíc<br />
pro celé Nizozemí tzv. „indikační mapa archeologických hodnot“ (IK<strong>AV</strong>). Představuje systém hodnocení<br />
krajiny z hlediska možné přítomnosti archeologických nalezišť ve třech stupních: vysoký,<br />
střední, nízký. Zakládá se na znalostech dějin osídlení v závislosti na geologických, pedologických,<br />
hydrologických a jiných podmínkách. Není pochyb o tom, že takováto mapa nenahradí prospekci<br />
v okamžiku, kdy se již nejedná o plánování, ale o konkrétní stavební záměr. Tuto mapu můžeme<br />
ostatně předběžně vyhotovit jenom v měřítku 1 : 50 000, ale ani podrobnější mapy nebudou nikdy<br />
moci nahradit nutnost provedení konkrétního aktuálního průzkumu (viz Deeben et al. 1997).<br />
Výhodou tohoto druhu map je, že představují nástroj potřebný pro územní plánování a ačkoliv nejsou<br />
použitelné bez odborné rady, jsou pro nearcheology, kteří o rozvoji daného území rozhodují,<br />
srozumitelné. Mohou proto být cennou pomůckou při rozhodování na nejzákladnějším stupni, aby<br />
stavební a jiné aktivity mohly být plánovány tak, že se podstatně sníží nebezpečí porušení cenných<br />
lokalit. První generace těchto map byla zhotovena v roce 1997. Dnes se pracuje na jejich dalším<br />
zdokonalení, do mapy jsou např. zahrnuta i území pod hladinou vody, zastavěné či již narušené plochy<br />
atd.<br />
Taková práce je dobrým příkladem toho, co rozumím pod pojmem „preventivní péče“. K tomu<br />
ostatně patří i řada dalších iniciativ, např. v oblasti ochrany památek. Problematiku lze shrnout nejlépe<br />
do tří okruhů.<br />
1. Naše archeologická databáze je zhruba již deset let budována tak, že ji lze propojit s GIS. Podobně<br />
je tomu nyní ve více evropských zemích a bez využívání tohoto mocného nástroje už vlastně<br />
památková péče není možná. Ze zákona si lze pochopitelně vynutit, že nějaký památkový úřad je<br />
včas informován např. o určitém projektu, ale aby se s těmito informacemi rychle naložilo a aby se<br />
cíleně reagovalo, k tomu jsou zapotřebí tytéž systémy, jaké mají k dispozici projektanti a ti, kteří<br />
stavbu plánují a schvalují. GIS samozřejmě navíc představuje i vynikající badatelský nástroj.<br />
2. Archeologické památky jsou v Nizozemí stále více chráněny v kontextu, který ovšem musí<br />
být definován na základě výzkumu – např. jako malý výsek krajiny nebo sídlištní komora s památkami<br />
z jedné nebo z více různých period – v souvislosti s okolním přírodním prostředím. Kde pro<br />
to existuje možnost, může být na tomto základě vytvořena archeologická památková rezervace, což<br />
lze vzhledem k hustotě osídlení v Nizozemí provádět jen v omezené míře.<br />
3. Nové koncepty se dnes vyvíjejí zcela cíleně ve spolupráci s lidmi zodpovídajícími za rozvoj<br />
měst, krajinnými architekty apod. Chceme se pokusit vychovávat městské i krajinné architekty<br />
k zohledňování a respektování potřeb archeologické památkové péče. Zpravidla nemají ani potuchy<br />
o dávném osídlení v místě, jehož rozvoj řeší. Když ale obdrží včas patřičné informace, jsou schopni<br />
spolu s archeology vymýšlet způsoby, jak při dalším plánování zachovat „minulost“ či dokonce<br />
jak ji zviditelnit, aby zamýšlené uspořádání obohatila a nebyla již pokládána za překážku (např. Van<br />
Marrewijk – Haytsma 1998).<br />
Výsledkem je, že významné lokality nejen že zůstanou zachovány, ale sehrávají důležitou roli<br />
při vytváření vlastní identity daného místa. Místo nudných monotónních městských čtvrtí tak mohou<br />
vznikat zajímavá a nevšední území, kde se lépe bydlí i pracuje. Ministr kultury to popsal jako<br />
„kulturní plánování“ a lze předpokládat, že archeologové budou v budoucnosti stále více spolupracovat<br />
i se sociology, antropology a demografy.<br />
V každém případě je zřejmé, že tento druh rozvoje podporuje společenskou prestiž archeologie,<br />
což je velmi důležité zvláště dnes, kdy společnost je stále méně ochotna vydávat prostředky za věci,<br />
jejichž význam může veřejnost (potažmo politická uskupení) jen stěží odhadnout.
570<br />
WILLEMS: Souãasn˘ v˘voj archeologické památkové péãe ...<br />
Mezinárodní rámec<br />
Vývojové tendence a část výše uvedených řešení mnoha úkolů, perspektiv a problémů počátku 21.<br />
století jsou zde sice prezentovány na příkladu Nizozemí, ale před podobnými problémy stojí archeologie<br />
v mnoha dalších evropských zemích. Celkový vývojový trend od tradiční památkové péče<br />
k managementu archeologického dědictví vede k tomu, že pro památkáře je nejen smysluplné, ale<br />
naprosto nutné hledat společná stanoviska nad příslušný národní rámec a sledovat společné cíle. To<br />
je důležité jednak proto, že společný přístup k problémům vyžaduje proces sjednocování Evropy,<br />
jednak jednoduše proto, že se od sebe navzájem můžeme a musíme mnohému učit.<br />
Všichni jsme účastníky procesu sjednocování Evropy. Skutečností je, že v EU se sice považuje<br />
za samozřejmost uchovávání kulturní jedinečnosti jednotlivých zemí, na druhou stranu je ale stále<br />
více např. ochrana archeologických památek ovlivňována zákony a předpisy z Bruselu nebo společenským<br />
vývojem více celoevropským než národním. Přitom se často a zcela právem pohlíží na<br />
tvorbu evropského zákonodárství jako na výsledek soutěže různých směrů a přístupů k daným problémům.<br />
Také evropské, v archeologických kruzích většinou méně známé programy, které souvisejí<br />
se životním prostředím nebo s jednotlivými regiony EU, jsou pro archeology důležité a mohou<br />
pomoci rozvoji oboru.<br />
Našemu oboru pořád ještě schází společná a cílená lobby v Bruselu, která by podporovala zákonodárství<br />
zohledňující archeologické dědictví, neboť důsledky sjednocení Evropy se budou promítat<br />
do stále více oblastí (cf. též Willems 1999). Existují navíc různé iniciativy, které jsou relevantní<br />
i pro archeologickou památkovou péči. Před nedávnem evropští ministři pro územní plánování založili<br />
iniciativu EROP – Evropská perspektiva územního rozvoje. Ta se věnuje nejrůznějším důležitým<br />
tématům ve vztahu k prostorovému uspořádání na evropské úrovni. Mimo jiné obsahuje také<br />
kapitolu o „přírodě a kulturním dědictví“. Jaké přesně bude mít takovýto dokument důsledky pro památkovou<br />
péči, není zatím jasné, ale je zřejmé, že bude zásadní pro další rozhodování nebo i konkrétní<br />
opatření. Také přímé iniciativy Bruselu, ať již konkrétní předpisy, smlouvy, či zákony, jsou pro<br />
nás mimořádně důležité – např. tzv. evropská agrární politika má samozřejmě velký dopad na archeologickou<br />
památkovou péči. Přesto se nenajde téměř žádný archeolog, který by se takovouto<br />
problematikou zabýval.<br />
Jak již bylo uvedeno, pro evropskou archeologickou památkovou péči je důležité učit se jeden<br />
od druhého. Výměna informací o legislativních, technických a vědeckých metodách či prostředcích<br />
je nezbytná, abychom rozvíjeli společně nové podněty a tím zlepšovali rozsah a zacházení s archeologickým<br />
dědictvím ve vlastní zemi. Kromě toho rozvoj oboru neprobíhá na národních úrovních<br />
zcela paralelně. Můžeme se poučit z toho, co se odehraje v sousedních zemích, a tím i předejít nežádoucímu<br />
vývoji v zemi vlastní, nebo naopak rozpoznat zavčas nové důležité podněty a chopit se<br />
jich. Také proto ale potřebujeme nové organizační formy.<br />
Existují přirozeně různé metody, jak dosáhnout spolupráce a výměny informací. Jsou rozvíjeny<br />
společné projekty, které, aby byly účinné, nemusejí být vždy velkoryse hrazeny ze společné evropské<br />
kasy. ROB spolupracuje například s kolegy z Rýnského úřadu archeologické památkové péče<br />
v Bonnu na společném projektu o nevelkém regionu přesahujícím hranice mezi Rýnem a Maasou.<br />
Jedná se sice především o dějiny osídlení, ale velmi důležité je i porovnávání různých metod a přístupů<br />
k problému samotnému, k otázkám prospekce a inventarizace, či dojednávání konvencí interpretace,<br />
vytváření jednotné terminologie atd. Zároveň nás zcela konkrétně připravuje na další spolupráci,<br />
která bude nutná pro řešení různých stavebních záměrů přesahujících hranice, jichž bude<br />
pochopitelně stále přibývat. V tomto procesu jsme se již mnohému vzájemně přiučili, přitom je velmi<br />
nápadné, že bylo a stále zůstává mnohé k dojednání a řešení, a to i za situace, kdy se nizozemská<br />
a porýnská archeologie od sebe skoro neliší. Příklady pro srovnání se najdou jistě všude v Evropě.<br />
Stejně důležitý je mezinárodní dialog a je mnoho témat, o nichž musíme hovořit. Zmíněný vývoj<br />
standardů v archeologické práci v Nizozemí bude zapotřebí vytvořit i jinde, někde se zčásti již<br />
uskutečňuje, např. ve Velké Británii. Je jasné, že takovéto věci nemohou být v různých zemích s různými<br />
vědeckými tradicemi shodné, ale naprosto odlišné být také nemohou. Vytvoření společných<br />
evropských norem navíc může usnadnit i boj s nekalou konkurencí, s některými, výhradně na výdě-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 571<br />
lek orientovanými firmami v jednotlivých zemích. Obecné normy, pochopitelné i zástupcům nadnárodních<br />
společností, mohou být prostředkem k doložení, že nabídka takových firem neodpovídá ani<br />
nejskromnějším nárokům na kvalitu archeologického výzkumu.<br />
Evropské normy či směrnice přirozeně nejsou bez nebezpečí, že budou obecné či redukované na<br />
minimum, což může vést k tomu, že bude akceptováno minimum za všeobecně platný standard. Přesto<br />
je dobré, aby se společné kroky v tomto směru podnikaly, což ovšem platí i pro celou řadu dalších<br />
témat. Závažný tematický okruh představuje kontakt s privátními firmami provádějícími vykopávky<br />
a s laickými archeology, jinak řečeno nutnost vytvoření formalizovaného profesního etosu, Code<br />
of Ethics. 4<br />
Archeologové se také musejí snažit o to, aby nacházeli tvůrčí řešení problému shromažďování<br />
stále většího množství dat ve všech evropských zemích, a to za situace, kdy není k dispozici dostatečná<br />
kapacita na jejich přeměnu pomocí vědeckých metod v relevantní poznatky o minulosti. Musejí<br />
přemýšlet o vzdělávání studentů, kteří budou většinou pracovat v oblasti památkové péče a budou<br />
potřebovat dovednosti, jimž se momentálně na univerzitách nevyučuje. Tak vyvstává celá řada<br />
problémů nebo i šancí pro archeologii, jež jsou sice do značné míry dány národně, ale přesto jsou<br />
v podstatě všude stejné. Pro všechna tato i další témata potřebujeme mezinárodní diskusi – a k tomu<br />
je zapotřebí patřičná organizace.<br />
Organizační rámec takovéto diskuse na evropské úrovni zaručuje European Association of Archeologists<br />
(EAA). Iniciativa vznikla v roce 1992 a v roce 1994 zahájila svou činnost. EAA je sdružení<br />
osob, které chce sjednocovat archeology z celé Evropy. Nemá a nechce vytvářet alternativu k celé<br />
řadě mezinárodních odborných organizací a kongresů, jež v archeologii působí. Chce ale např.<br />
svými každoročními zasedáními, časopisem European Journal of Archaeology, internetovými stránkami<br />
atd. vytvořit odborné fórum pro diskutování otázek dalšího rozvoje evropské archeologie a její<br />
role v dnešní i budoucí společnosti. Má být fórem pro diskusi mezi zeměmi (mj. i o jejich různé<br />
archeologické tradici), mezi různými odbornými okruhy a profesními skupinami archeologů, pracujícími<br />
na univerzitách, ministerstvech a v úřadech archeologické památkové péče, v muzejích i ve<br />
všech typech privátních archeologických firem na místní či regionální úrovni. Zvláště důležitá je na<br />
tomto místě diskuse mezi univerzitní archeologií a archeologickou památkovou péčí, neboť v mnoha<br />
zemích hrozí, že se jejich cesty rozejdou, pakliže k tomu již nedošlo.<br />
EAA chce být rovněž jistým typem profesního sdružení na evropské úrovni, které vychází vstříc<br />
zájmům svých členů, a které vyvíjí Code of Practice, jenž může přispět k rozvoji norem a standardů<br />
pro vytvoření protiváhy k možným projevů komercializované archeologie (viz níže). Může a také již<br />
zaujala stanovisko v případech, kdy jsou vážně ohroženy zvláště důležité součásti archeologického<br />
dědictví a podpořit národní ochranu památek v zemích, kde je to zapotřebí. Může a také spolupracuje<br />
s mezinárodními organizacemi a funguje v řadě témat jako partner v dialogu u Evropské rady<br />
a EU. Z těchto obecných potřeb vyplývá vysoký zájem o poslední zasedání, na nichž se setkává již<br />
kolem 700 archeologů z celé Evropy. Jde v neposlední řadě o odraz přibývajícího počtu úřadů pro<br />
archeologickou památkovou péči a podobných institucí, z nichž některé poskytují ve skromné míře<br />
EAA i nutnou finanční podporu. A konečně je to také díky rostoucímu počtu členů, který i přes počáteční<br />
obtíže činí v současné době přes 1200.<br />
Přestože je existence EAA v dnešní Evropě důležitá, nemůže toto sdružení plnit všechny úkoly<br />
stojící v současné době před naším oborem. Když jsme se zmiňovali o mezinárodních aspektech<br />
organizace, jmenovali jsme témata a problémy, u nichž je výhodné, aby byla zpracovávána a zastupována<br />
právě sdružením jednotlivců – soukromých osob. Existuje ale zcela zjevně také řada problémů,<br />
které musejí být řešeny jinak, a to prostřednictvím organizace, v níž bude náš obor reprezentován<br />
jiným způsobem, resp. jinými zástupci.<br />
Jde například o vliv mezinárodních zkušeností na národní legislativu, o konkrétní vyvíjení a schvalování<br />
norem a směrnic, o vytváření mechanizmů umožňujících úspěšnou spolupráci při uskutečňování<br />
mezinárodních projektů nebo o společnou politiku při zacházení s kulturní krajinou. V takových<br />
4 Nizozemský spolek archeologů (NVvA) stanovil takovýto kód v tzv. Kodexu: viz níže.
572<br />
WILLEMS: Souãasn˘ v˘voj archeologické památkové péãe ...<br />
případech jsou především archeologické instituce schopny přímo přispět k iniciativám EU v oblasti<br />
územního plánování, turistiky, agrární politiky či v dalších oblastech, které mají pro archeologické<br />
dědictví zásadní význam. Takovéto kroky jsou schopny sledovat jen instituce, jež mají přístup na<br />
příslušná ministerstva na národní úrovni apod.<br />
To vše již bylo přirozeně delší dobu zřejmé. Před několika lety se pokusil prof. D. Planck jakožto<br />
předseda německých zemských archeologů zahájit diskusi mezi evropskými zemskými archeology<br />
na toto téma. Vstříc iniciativně vyšel norský Rijkskantikvar prof. O. Lunde a v roce 1995 vznikl<br />
diskusní kruh, který se několikrát setkal. Účastníky jsou většinou zemští archeologové na národní<br />
nebo zemské úrovni, v závislosti na kulturních zvyklostech konkrétní země.<br />
V roce 1998 bylo rozhodnuto založit i formální organizaci, neboť čistě neformální iniciativa má<br />
při prosazování zájmu oboru pouze omezené možnosti. Jestliže chceme plně a trvale využívat šancí<br />
naskýtajících se nám sjednocováním Evropy, musíme tento problém uchopit skutečně efektivně. Německý<br />
model sdružení zemských archeologů je v Evropě považován za vzor. Každá spolková země<br />
má totiž v Německu svou kulturní svrchovanost, tedy např. i samostatnou archeologickou památkovou<br />
péči, proto existuje tzv. Archeologická rada, v níž je každá spolková země reprezentována 1–2<br />
tzv. zemskými archeology. Podobně by tomu pochopitelně mělo být i ve sjednocené Evropě. Proto<br />
byl koncem roku 1999 založen spolek zemských archeologů v Evropě pod názvem Europae Archaeologiae<br />
Consilium. 5 Zpráva o inauguračním shromáždění EAC při Radě Evropy ve Štrasburku<br />
byla před nedávnem zveřejněna (Willems 2000).<br />
Nyní tedy vedle EAA jakožto občanské organizace, která sjednocuje evropské archeology a která<br />
na evropské úrovni může fungovat i jako určité nátlakové sdružení, existuje komplementární organizace<br />
– EAC. Ta může vystupovat právě v důležitých oblastech, kdy EAA jakožto sdružení privátních<br />
osob je nevhodné a kdy je na národní úrovni nutné formální postavení ve správě. Pro následující<br />
roky byl vytvořen strategický plán (Lüth et al. 2000), akceptovaný zatím osmnácti členy, mezi nimiž<br />
je i Česká republika.<br />
Založením EAA a EAC vytvořila archeologie organizace na evropské úrovni, aby vyhověla požadavkům<br />
doby a rozvíjela potřebnou spolupráci. Nyní jde o to, aby se této „evropské“ problematice<br />
nevěnovalo pouze několik osamocených jedinců, ale aby se aktivně zapojilo co nejvíce archeologů<br />
ze všech oblastí našeho oboru a ze všech evropských zemí. Ať to vítáme nebo ne, postupující<br />
proces sjednocování Evropy se nás všech totiž dotýká stále více.<br />
překlad H. a V. Salačovi<br />
LITERATURA<br />
Deeben, J. – Hallewas, D. P. – Kolen, J. – Wiemer, R. 1997: Beyond the crystal ball. Predictive modelling as<br />
a tool in archaeological heritage management and occupation history, in: W. J. H. Willems – H. Kars<br />
– D. P. Hallewas (red.), Archaeological Heritage Management in the Netherlands, Assen, 76–118.<br />
Deeben, J. – Groenewoudt, B. J. – Hallewas, D. P. – Willems, W. J. H. 1999: Proposals for a practical system<br />
of significance evaluation in archaeological heritage management, European Journal of Archaeology<br />
2.2, 177–199.<br />
Europarat 1987: Archaeology and planning. Report of the Florence Colloquy. Strasbourg (Architectural<br />
heritage reports and studies 5).<br />
— 1989: Archaeology and major public works. Report of the Nice Colloquy. Strasbourg (Architectural<br />
heritage reports and studies 12).<br />
— 1992: European Convention on the Protection of the Archaeological Heritage (revised). Strasbourg<br />
(European Treaty Series 143).<br />
Fowler, P. 1993: Archaeology in a matrix, in: J. Hunter – I. Ralston (red.), Archaeological Resource Management<br />
in the UK. An Introduction, Phoenix Mill, 1–10.<br />
Lipe, W. D. 1974: A conservation model for American archaeology, The Kiva 39 (1–2), 213–243.<br />
5 Zvolením latinského označení se autoři vyhnuli užití moderních jazyků.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 573<br />
Lüth, F. – Olivier, A. – Willems, W. J. H. – Wollák, K. 2000: A Strategic Plan for the EAC, in: W. J. H. Willems<br />
(red.), Challenges for European Archaeology, Zoetermeer, 19–25.<br />
Schiffer, M. B. – Gumerman, G. J. Hrsg. 1977: Conservation Archaeology. A Guide for Cultural Resource<br />
Management. New York (Studies).<br />
Schnapp, A. 1996: The Discovery of the Past. London.<br />
Van der Ploeg, F. 2000: The management of the archaeological heritage, in: W. J. H. Willems (red.),<br />
Challenges for European Archaeology, Zoetermeer, 45–51.<br />
Van Marrewijk, D. – Haytsma, A. 1998: Ruimtelijk ontwerpen en Archeologie. Den Haag.<br />
Willems, W. J. H. 1993: Archäologische Denkmalpflege und Forschung in den Niederlanden, in: S. Dušek,<br />
Archäologische Denkmalpflege und Forschung, Weimar, 22–27.<br />
— 1997: Archaeological Heritage Management in the Netherlands: past, present and future, in: W. J. H.<br />
Willems – H. Kars – D. P. Hallewas (red.), Archaeological Heritage Management in the Netherlands,<br />
Assen, 3–34.<br />
— 1999: The Future of European Archaeology. Oxford (Oxbow Lecture 3).<br />
— ed. 2000: Challenges for European Archaeology. Zoetermeer.<br />
Willems, W. J. H. – Kars, H. – Hallewas, D. P. ed. 1997: Archaeological Heritage Management in the Netherlands.<br />
Assen.<br />
WILLEM J. H. WILLEMS, Ministerie van Onderwijs, Cultuur en Wetenschappen, PO Box 25000,<br />
NL–2700 LZ Zoetermeer; e-mail: w.j.h.willems@minocw.nl<br />
KODEX NIZOZEMSKÉHO SPOLKU ARCHEOLOGŮ (NVvA)<br />
Členové NVvA jsou povinni řídit se ve své profesní praxi níže uvedenými principy. Předsednictvo je<br />
oprávněno vést disciplinární řízení se členy, kteří by se proti těmto principům provinili. Zásady NVvA<br />
vycházejí ze společenského postavení zodpovědné archeologické praxe.<br />
Tři základní pravidla<br />
I. Archeologové jsou správci.<br />
Archeologové jsou správci archeologického dědictví (nalezišť, nálezů in situ, veřejných sbírek nálezů, terénní<br />
dokumentace apod.), které patří celé společnosti. Na jeho využití má proto právo každý. Jako nenahraditelný<br />
zdroj poznání lidské minulosti nesmí být archeologický materiál upírán společnosti za účelem<br />
osobního zisku či zábavy. Archeologové mají vedle svých výzkumů (ne více, než je nutné, a ne méně, než<br />
je třeba) aktivně přispívat k trvalému udržování archeologického dědictví a mají využít své speciální znalosti<br />
a schopnosti k tomu, aby se do ochrany zapojila široká společenská platforma.<br />
II. Archeologové zodpovídají a oslovují.<br />
<strong>Archeologický</strong> výzkum v nejširším smyslu je oprávněný jen tehdy, jestliže je uznán veřejností. Archeologové<br />
jsou proto povinni učinit vždy vše, aby se každý, kdo je činností v zájmu archeologie zasažen,<br />
mohl na rozhodování aktivně podílet: vlastníci, privátní skupiny, zájmová společenství, kolegové, tisk<br />
a publikum. Za způsob provádění této činnosti lze archeology volat k odpovědnosti.<br />
III. Archeologové odmítají komercializaci archeologického dědictví.<br />
Obchod s nálezy vyzvednutými z jejich kontextu přispívá k ničení nalezišť. Archeologové se proto vyhýbají<br />
aktivitám, jež by komerční hodnotu nálezů zvyšovaly nebo stimulovaly obchod s archeologickým<br />
materiálem, který se pak nedostává do veřejného vlastnictví a zůstává nepřístupný pro bádání. Konzervátoři<br />
v muzejích se řídí mezinárodním muzejním kodexem (ICOM).<br />
Tři z toho vyplývající pravidla<br />
IV. Archeologové se aktivně účastní práce s veřejností.<br />
Archeologové potřebují informovat veřejnost o svých aktivitách z několika důvodů: (1) pro vytvoření širokého<br />
společenského zázemí, (2) pro objasnění, jak archeologie vysvětluje lidské chování v minulosti,
574<br />
WILLEMS: Souãasn˘ v˘voj archeologické památkové péãe ...<br />
(3) archeologické představy o minulosti se předávají společnosti. Archeologové si jsou vědomi toho, že ve<br />
společnosti existuje mnoho různých profesních skupin: školství, politika a správa, hospodářství, životní<br />
prostředí a skupiny ochránců životního prostředí, senioři, média atd. Pokud archeologové nejsou sami<br />
schopni s veřejností pracovat, je jejich povinností rozvíjet práci s veřejností prostřednictvím někoho jiného.<br />
V případě, že se iniciativy v této oblasti chopí někdo jiný, mají archeologové dohlédnout na ochranu,<br />
zachování a odpovídající zacházení s archeologickým dědictvím.<br />
V. Archeologové nejsou vlastníky archeologických informací.<br />
Informace o archeologickém dědictví jsou jeho nedělitelnou součástí a patří veřejnosti s výjimkou přechodných<br />
opatření z důvodu výzkumu a zachování tohoto dědictví. Tyto informace nejsou v žádném případě<br />
osobním vlastnictvím badatele či jeho zadavatele. To platí pro všechny fáze získávání informací počínaje<br />
objevením, vykopáním a zdokumentováním až po vyhodnocení a předložení vědecké zprávy.<br />
Všechny tyto informace je třeba v přiměřené lhůtě aktivně poskytnout veřejnosti.<br />
VI. Archeologové se snaží o trvalé zachování nálezového materiálu a dokumentace.<br />
Nálezy vyzvednuté z kontextu a dokumentaci archeologického dědictví nelze oddělit od nálezové situace<br />
samotné. V případě jejího zničení jsou jediným použitelným pramenem. Archeologové se proto aktivně<br />
zasazují o zachování a trvalý přístup k archeologickým sbírkám, datům a dokumentaci a podporují všechny,<br />
kteří se o to snaží. Archeologové podporují studijní aktivity kolegů, studentů a dalších osob a přispívají<br />
k uchování archeologického dědictví in situ.<br />
překlad H. a V. Salačovi<br />
THE EAA CODE OF PRACTICE<br />
The following text was approved by the members of the Association at the Annual Business Meeting, held<br />
in Ravenna (Italy) on 27 September 1997.<br />
Preamble<br />
The archaeological heritage, as defined in Article 1 of the 1992 European Convention on the Protection<br />
of the Archaeological Heritage, is the heritage of all humankind. Archaeology is the study and interpretation<br />
of that heritage for the benefit of society as a whole. Archaeologists are the interpreters and stewards<br />
of that heritage on behalf of their fellow men and women. The object of this Code is to establish<br />
standards of conduct for the members of the European Association of Archaeologists to follow in fulfilling<br />
their responsibilities, both to the community and to their professional colleagues.<br />
1 Archaeologists and society<br />
1.1 All archaeological work should be carried out in the spirit of the Charter for the management of the archaeological<br />
heritage approved by ICOMOS (International Council on Monuments and Sites) in 1990.<br />
1.2 It is the duty of every archaeologist to ensure the preservation of the archaeological heritage by<br />
every legal means.<br />
1.3 In achieving that end archaeologists will take active steps to inform the general public at all levels<br />
of the objectives and methods of archaeology in general and of individual projects in particular, using<br />
all the communication techniques at their disposal.<br />
1.4 Where preservation is impossible, archaeologists will ensure that investigations are carried out to the<br />
highest professional standards.<br />
1.5 In carrying out such projects, archaeologists will wherever possible, and in accordance with any<br />
contractual obligations that they may have entered into, carry out prior evaluations of the ecological<br />
and social implications of their work for local communities.<br />
1.6 Archaeologists will not engage in, or allow their names to be associated with, any form of activity<br />
relating to the illicit trade in antiquities and works of art, covered by the 1970 UNESCO Convention<br />
on the means of prohibiting and preventing the illicit import, export, and transfer of ownership<br />
of cultural property.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 575<br />
1.7 Archaeologists will not engage in, or allow their names to be associated with, any activity that impacts<br />
the archaeological heritage which is carried out for commercial profit which derives directly<br />
from or exploits the archaeological heritage itself.<br />
1.8 It is the responsibility of archaeologists to draw the attention of the competent authorities to threats<br />
to the archaeological heritage, including the plundering of sites and monuments and illicit trade in<br />
antiquities, and to use all the means at their disposal to ensure that action is taken in such cases by<br />
the competent authorities.<br />
2 Archaeologists and the profession<br />
2.1 Archaeologists will carry out their work to the highest standards recognized by their professional<br />
peers.<br />
2.2 Archaeologists have a duty to keep themselves informed of developments in knowledge and<br />
methodology relating to their field of specialisation and to techniques of fieldwork, conservation, information<br />
dissemination, and related areas.<br />
2.3 Archaeologists should not undertake projects for which they are not adequately trained or prepared.<br />
2.4 A research design should be formulated as an essential prelude to all projects. Arrangements should<br />
also be made before starting projects for the subsequent storage and curation of finds, samples, and<br />
records in accessible public repositories (museums, archive collections, etc).<br />
2.5 Proper records, prepared in a comprehensible and durable form, should be made of all archaeological<br />
projects.<br />
2.6 Adequate reports on all projects should be prepared and made accessible to the archaeological community<br />
as a whole with the minimum delay through appropriate conventional and/or electronic publishing<br />
media, following an initial period of confidentiality not exceeding six calendar months.<br />
2.7 Archaeologists will have prior rights of publication in respect of projects for which they are<br />
responsible for a reasonable period, not exceeding ten years. During this period they will make their<br />
results as widely accessible as possible and will give sympathetic consideration to requests for information<br />
from colleagues and students, provided that these do not conflict with the primary right<br />
of publication. When the ten–year period has expired, the records should be freely available for<br />
analysis and publication by others.<br />
2.8 Written permission must be obtained for the use of original material and acknowledgement to the<br />
source included in any publication.<br />
2.9 In recruiting staff for projects, archaeologists shall not practise any form of discrimination based on<br />
sex, religion, age, race, disability, or sexual orientation.<br />
2.10 The management of all projects must respect national standards relating to conditions of employment<br />
and safety.<br />
Téma příspěvku o změnách v organizaci archeologické práce v Nizozemí a jejich souvislostech s vývojem<br />
v EU, který prof. W. H. J. Willems, prezident EAA, připravil pro AR, pokládá redakce vzhledem k našim<br />
poměrům za nanejvýš aktuální. Oslovila proto desítky kolegů z nejrůznějších archeologických institucí –<br />
akademických, památkových i komerčních – z Čech, Moravy a Slezska. Následující texty je tedy možné<br />
brát jako názory těch, kteří toto téma považují za podstatné, mají k němu co říci a nebojí se „jít s kůží na<br />
trh“. Téma ovšem zůstává otevřené a redakce doufá, že nabídkou prostoru na stránkách AR může k jeho<br />
rozvíjení přispět. Zvlášť zajímavý mohl být příspěvek rovněž osloveného kompetentního náměstka ministra<br />
kultury. Důvody nedávných kroků Ministerstva, směrovaných především vůči památkovým <strong>ústav</strong>ům<br />
a <strong>ústav</strong>ům archeologické památkové péče, i jeho další záměry však zůstávají archeologické obci neznámé.<br />
Příčinou patrně nebude případná tendence k rozdělení pravomocí na pověřovací (a „nekopající“) a prováděcí<br />
(a „nerozhodující“) orgány. Stávající (rozhodně ne aktuální) návrh památkového zákona se o tomto<br />
jediném možném funkčním modelu, který by nemusel být podvazován systémem licencí, nenutil k úvahám<br />
o „komoře“ a především by otevřel cestu skutečné archeologické památkové péči jako součásti péče<br />
o životní prostředí, nezmiňuje.<br />
mj
576<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
SOUČASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE V <strong>ČR</strong><br />
OD SLOV ... KE SLOVŮM<br />
Srovnání mezi realitou v archeologické památkové péči v Nizozemí a u nás nevyznívá pro nás obsahově<br />
příliš negativně. Zásadní rozdíl ovšem podle mého názoru spočívá v časových relacích a z nich vyplývajícího<br />
předstihu holandského stavu. I probíhající změny v systému, související s Maltskou konvencí, nevnímáme<br />
tak ostře, protože jsou součástí permanentních proměn, probíhajících od r. 1989. Za zajímavé<br />
lze považovat i to, že i v Nizozemí se archeologická památková péče, v kontrastu ke svému názvu, v počátečních<br />
etapách svého vývoje orientovala na provádění terénních záchranných archeologických výzkumů.<br />
Ve zmíněném zpoždění české archeologie považuji za největší negativum zpoždění v zásadní evidenci<br />
archeologických lokalit. Důležitost projektu Státního archeologického seznamu byla pochopena relativně<br />
brzy po r. 1989 a množství práce, kterou na projektu odvedl nově vytvořený kolektiv oddělení péče o archeologické<br />
dědictví Státního <strong>ústav</strong>u památkové péče se svými spolupracovníky, pokládám za obdivuhodné.<br />
Od samých počátků však tento projekt naráží na nepříliš velké pochopení a vstřícnost ze strany bezprostředně<br />
nadřízených osob i institucí, což charakterizuje fakt, že projekt byl nastartován významným<br />
sponzorským darem od Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Praze. Vrcholem<br />
tohoto přístupu je podle mého názoru současná situace, kdy příprava nového památkového zákona<br />
počítá se Státním archeologickým seznamem jako základním kamenem péče o archeologické památky<br />
(viz vládou a parlamentem schválený Věcný záměr zákona o památkové péči) a v horizontu jednoho či<br />
dvou let předpokládá jeho dokončení. Konkrétní podpora a především finanční zajištění projektu ze strany<br />
Ministerstva kultury <strong>ČR</strong> je ovšem s jeho předpokládanou rolí ve schizofrenním rozporu.<br />
S překvapením jsem i v nizozemském prostředí zaregistroval přítomnost dvojího druhu archeologických<br />
map. „Stávající památkové mapy“ chápu jako obdobu bodové evidence archeologických nálezů, vedenou<br />
v Archeologickém <strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, „indikační mapy archeologických hodnot“ zjevně odpovídají<br />
kategorizovanému SAS v SÚPP, samozřejmě s tím rozdílem, že v Holandsku jsou oba druhy (podle Willemsova<br />
článku) již zpracované. Ovšem ani existence této dvojice i v Holandsku mne nezbavuje přesvědčení<br />
o větší efektivnosti jediného systému, zahrnujícího oba pohledy.<br />
Za klíčové pro rozvoj archeologické památkové péče v České republice považuji dvě otázky. Tou první<br />
je plošné pokrytí území republiky Ústavy archeologické památkové péče, které je podle mého názoru po<br />
vytvoření krajů realizovatelné v rámci těchto celků. Ministerstvo kultury <strong>ČR</strong> rozšiřování sítě těchto <strong>ústav</strong>ů<br />
v poslední době velmi nepřálo a s viditelným ulehčením se jich (na rozdíl od <strong>ústav</strong>ů památkových)<br />
okamžitě zbavilo. Druhou otázkou je vznik téměř zcela nové skupiny pracovníků, které W. J. H. Willems<br />
nazývá „managementem archeologického dědictví“. V ideální představě v něm vidím specializované odborníky,<br />
kteří nespatřují jako většina dosavadních archeologů naplnění své práce v rovině objevitelské (ať<br />
již přímo v terénu nebo zprostředkovaně ve vědeckém poznání), ale v cílené péči o archeologické památky.<br />
Ti by také měli být schopni spolupráce v evropském kontextu a posléze snad i zapojení do evropského<br />
lobbování ve věci archeologických památek. Větší počet absolventů oboru v posledních letech mi dává<br />
naději na naplnění této představy, jejich finanční zařazení však nedovolí této naději příliš rozkvétat.<br />
Jinou cestu si ovšem představit nedovedu. Dosavadní postup, v němž v terénu pracujícímu archeologovi<br />
přibývaly další povinnosti „manažerské“ (v naší terminologii spíš „úřednické“), podle mého názoru již<br />
překročil své hranice a i úředně již existující specializovaní pracovníci jsou přetěžováni.<br />
To ovšem souvisí s otázkou celkového počtu archeologů, pracujících v našich zemích, který považuji<br />
za zcela nedostatečný. Přiznávám, že neznám kvantitativní rozbory počtu odborníků v jednotlivých evropských<br />
zemích, domnívám se však, že v počtu archeologů na rozlohu území nebo počet obyvatel zaujímá<br />
Česká republika pozici evropského chvostu.<br />
Podnětná je nizozemská realita i v otázce „národní archeologické komise“, kterou má v budoucnosti<br />
vystřídat „stálá archeologická rada“. Tento postup je téměř přímým opakem vývoje Archeologické komise<br />
MK <strong>ČR</strong>, jejíž původní širší záběr byl v současnosti redukován na jediný úkol, kterým je formální schválení<br />
rozdělení finanční částky Programu podpory záchranných archeologických výzkumů na jednotlivé
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR 577<br />
regiony. Přitom úkoly, které podobný orgán plní v Nizozemí (tvorba archeologických standardů, jejich<br />
zlepšování a kontrola dodržování) jsou nezbytností i v naší nejbližší budoucnosti. Z Willemsova článku<br />
nevyplývá, jakým způsobem je či bude činnost stávající komise a budoucí rady financována, předpokládám<br />
však, že deklarovaná zodpovědnost ministerstva kultury se v Nizozemí, na rozdíl od Čech, Moravy<br />
a Slezska, neprojevuje pouze ve slovech.<br />
Zdeněk Dragoun<br />
K ČLÁNKU W. J. H. WILLEMSE<br />
Formulovat na šesti stranách „nástin perspektiv archeologické práce, jejich koncepce a organizace v budoucnu,<br />
své názory na nynější stav a potřebné změny“ (citace z textu žádosti redakce AR o diskusi k článku<br />
W. J. H. Willemse) snad ani není možné. Má-li být nástin takové koncepce seriózním materiálem, musí<br />
jeho vypracování předcházet sběr informací a jejich analýza a formulované závěry a názory musejí být<br />
podloženy propracovanou argumentací. V čase a prostoru vymezeném redakcí se proto mohu omezit jen<br />
na stručný bodový scénář – jakousi svodku subjektivních představ a názorů na dané téma.<br />
Vřele bych uvítal, a naší archeologii by to jistě prospělo, kdyby se překlady článků s podobnou tematikou<br />
(organizace archeologické práce, zakotvení oboru ve společnosti a jejím právním řádu atd.) objevovaly<br />
na stránkách AR (kde také jinde) pravidelně. Se stručným komentářem a jednou či několika reakcemi<br />
by mohla vzniknout velmi potřebná platforma k prezentaci různých názorů, zkušeností a také<br />
ohlasů na ně. Ukotvení archeologie v právních řádech a společenských vztazích různých evropských zemí<br />
je různé a není od věci mít alespoň rámcovou představu o tom, jak si v tomto srovnání stojí archeologie<br />
česká. Lépe by se potom reagovalo i na články podobné tomu Willemsovu. Poučný a inspirativní<br />
text s řadou zajímavých nápadů je totiž pouze jedním kamínkem velmi pestré mozaiky a jako takový je<br />
nutné ho chápat a případně i reflektovat. Autor vychází z odlišné tradice archeologické práce a i jiné<br />
struktury a zaměření jednotlivých archeologických institucí (u nás existence a orientace Archeologického<br />
<strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, nezastupitelná role větší části regionálních muzeí zejména v terénní archeologické práci,<br />
podružná role univerzit v metodické, terénní a až na výjimky i obecně vědecké oblasti apod.). Jednu<br />
důležitou věc však přehlédnout nesmíme. Jsou to počínající snahy o politickou a legislativní integraci evropské<br />
archeologie a především o sjednocování základních pravidel fungování archeologie v právních<br />
systémech jednotlivých evropských zemí zejména ve vztahu k ochraně archeologického dědictví.<br />
Je-li cílem redakce AR vyprovokovat diskusi o budoucnosti naší – tedy české, moravské a slezské –<br />
archeologie, pak jejím iniciátorům přeji, aby neskončila stejným fiaskem jako všechny dosavadní podobné<br />
pokusy ventilované na půdě ČASu, na stránkách posléze zaniklého Archeologického fóra i jinde<br />
již v první polovině 90. let minulého století. Po jednobarevné zkušenosti nebyla tehdy naše archeologická<br />
obec na takovou diskusi ještě zralá. Těch deset let nám však již nikdo nevrátí. Jak to tak bývá, neformuluje-li<br />
totiž dotčená osoba (myslím tím naši archeologickou obec) svá stanoviska, postoje a požadavky<br />
dostatečně konzistentně a včas sama, rozhodne za ni někdo jiný. Zpravidla ne tak kvalifikovaně, ale<br />
o to razantněji a neodvolatelněji. V našem případě to byly a jsou státní orgány – vláda, MK a parlament,<br />
které zakládají a ruší instituce, stanovují či mění náplň a podmínky jejich práce a navrhují a schvalují nové<br />
zákony a předpisy. Podkladem k fundovanému rozhodování jim však většinou nejsou připomínky odborné<br />
veřejnosti, ale osobní dojmy a pocity. Na mnoha rozhodnutích státních úředníků se pak často fatální<br />
neznalost oborové problematiky jasně odráží. Svést vše jen na ně ale není korektní. Velkou část viny<br />
neseme i my sami. Jako nejednotná komunita, složená z řady zájmových skupin, nejsme totiž pro nikoho<br />
partnerem. Chce-li státní úředník s někým jednat (chce-li vůbec), tak patrně ne se všemi členy odborné<br />
obce najednou. Partnerem mu mohou být pouze její zástupci. A pokud své zástupce nevybere a mandátem<br />
nevybaví obec sama, vybere a vybaví si je dotčený státní úředník či orgán sám.<br />
V posledním desetiletí byla česká archeologie více nežli čím jiným charakterizována rivalitou, vzájemnou<br />
nedůvěrou, mnohdy neochotou k věcné diskusi, posléze rezignací na věci obecné a často bezohledným<br />
prosazováním vlastních – institucionálních, skupinových či osobních – zájmů. Jedním z důvodů<br />
mohl být pocit existenční nejistoty, kterému byly a dosud jsou vystavovány mnohé archeologické instituce.<br />
Příčin je ale více. První otázka, která mne napadla při čtení Willemsova článku, byla: kdo a jak zastupoval<br />
a zastupuje archeologii na našem ministerstvu kultury Víme kdo A jsme jím (jimi) všichni dosta-
578<br />
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR<br />
tečně informováni o přítomném dění či o plánech do budoucna Jsou, či nejsou tyto informace tajné Není<br />
náhodou právě nedostatek informací, nezájem se o ně dělit a jakási „výlučnost“ těch, kteří je mají a mohou<br />
s nimi nakládat, právě jedním z důvodů té nesvornosti a malé ochoty mnohých z nás se v čemkoli skutečně<br />
„obecně prospěšném“ angažovat Jedním dechem je však nutné dodat, že se i u nás našli v nedávné<br />
době jednotlivci, kteří byli ochotni a schopni povýšit obecný oborový prospěch nad své osobní zájmy. Výsledky<br />
jejich politického angažování se na poli archeologie však přesně odpovídají a) váze našeho oboru<br />
ve společnosti, b) síle mandátu, který tito kolegové od naší „svorné“ komunity k jednání získali.<br />
Jak dál Odpověď na takovou otázku by samozřejmě měla vycházet z konsenzu fyzických i právnických<br />
členů archeologické obce, který by byl výsledkem dlouhodobější diskuse, a zájmy a názory jednotlivých<br />
diskutujících by protl v jakémsi „ohnisku“ nebo „těžišti“ zájmů oboru. Toto „těžiště“ by pak mělo<br />
být formulováno v několika jasných a srozumitelných bodech – požadavcích, které by bylo možné<br />
razantně hájit za pomoci propracované argumentace a s vysokou podporou členů odborné komunity. V této<br />
souvislosti také chápu tento text jako drobný příspěvek na cestě k tomuto konsenzu.<br />
Jaké je postavení archeologie a archeologických památek na hodnotovém žebříčku našich občanů<br />
Jaké je místo archeologa a jeho práce v české společnosti Východiskem pokusu o vypracování<br />
seriózní strategie dalšího rozvoje naší disciplíny v 21. století musí být, kromě informací o obecných trendech<br />
vývoje alespoň v zemích EU, také hledání odpovědí na obecné otázky o vztahu archeologického<br />
a okolního nearcheologického světa – o společenské prestiži našeho oboru. Otázek se nabízejí desítky:<br />
Kolik napíší archeologové ročně populárně–naučných knih (literatura faktu, chceme-li) o archeologii<br />
Kolik se jich prodá absolutně i ve srovnání s tituly z jiných blízkých oborů Kolik minut ročně se vysílá<br />
či hovoří o archeologii (ne o egyptologii) v televizi či rozhlase Jaký je poměr k jiným obdobným oborům<br />
Jak si stojí naše archeologie na internetu (návštěvnost stránek, zastoupení v internetových časopisech<br />
apod.) Kolik našich občanů zná alespoň jednu pravěkou kulturu, alespoň jednu archeologickou lokalitu<br />
ve svém okolí, alespoň jednoho českého archeologa Kolik našich spoluobčanů ví, k čemu mohou<br />
být výsledky našeho bádání dnešnímu člověku dobré (kromě obecných frází o tom, že bez minulosti není<br />
přítomnosti) a kolik z nás archeologů samotných je vůbec schopno na takovou otázku odpovědět Jaký je<br />
zájem o studium archeologie ve srovnání s ostatními obdobnými obory Jaký je průměrný plat archeologa<br />
u nás ve srovnání s jinými obory Jaký je průměrný plat archeologa u nás podle představ našich spoluobčanů<br />
Kolik stojí podle našich spoluobčanů archeologický výzkum Kolik peněz vložil stát do fondu<br />
záchranných archeologických výzkumů například v poměru k ceně jedné stíhačky nebo příjmu poslance<br />
Jaké procento absolventů se po skončení studia věnuje jiné práci Jaké procento našich občanů má archeologii<br />
jako svého koníčka, kterému se věnuje po práci jako jiní třeba sportu či sbírání známek Kolik a jak<br />
kvalitních příležitostí k tomu lidé mají Na kolika archeologických lokalitách je umístěna informační tabule<br />
Kolik archeologických lokalit navštíví ročně turisté Kolik z nich záměrně a kolik náhodou Pokračovat<br />
nemá smysl – místa je málo a nepadla ještě ani jedna otázka směřující k ryze odborné–vědecké části<br />
oboru. Chceme-li však najít pomyslnou „díru na trhu“ a správně formulovat strategii oborové politiky<br />
vůči svému okolí – občanům, daňovým poplatníkům, zákonodárné a výkonné moci státu atd., měl by se<br />
jimi začít někdo z nás vážně zabývat. Úzce s tím souvisí logický následný krok, který Willems pojmenoval<br />
jako „celkový vývojový trend od tradiční památkové péče (včetně terénního výzkumu – pozn. aut.)<br />
k managementu archeologického dědictví“. Zmapování stávajícího stavu (tedy minulého vývoje a jeho<br />
důsledků) je nutný předpoklad ke stanovení priorit dalšího postupu. Na pomyslné linii: archeologické dědictví<br />
– archeolog – společnost (laická veřejnost), kde se archeolog ocitá na jedné straně v roli ochránce,<br />
na druhé v roli jakéhosi tlumočníka–průvodce, má management archeologického dědictví hledat metody<br />
komunikace mezi archeologickým dědictvím a společností. Musí dát archeologům do rukou návody<br />
a metody, jak nejefektivněji chránit a nejlépe prezentovat archeologické památky (a to pokud možno jako<br />
nemovité, tedy v prostředí, ve kterém se dochovaly). Tyto velmi obecné fráze je ale nutné konkrétně<br />
promítnout do jednotlivých odvětví archeologické práce.<br />
Oborová dělba práce. I když odvětví archeologické práce – „archeologií“ – je téměř tolik jako archeologů<br />
samotných, setkáváme se, alespoň v Čechách, s jevem podle mého názoru velmi neblahým:<br />
všichni dělají (nebo alespoň chtějí dělat) všechno; téměř nikdo tak ale není schopen dělat toto „všechno“<br />
pořádně – tedy tak nejlépe, jak je dnes možné. Jistá specializace by žádné naší archeologické instituci ne-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 579<br />
uškodila. Prospělo by to nejen kvalitě jejich práce, ale také projasnění struktury systému naší archeologie<br />
a místa jednotlivých institucí v něm. V oboru by pak možná nevystupovalo na povrch tak jako dnes<br />
mnohdy velmi škodlivě působící konkurenční prostředí a naopak by se mohlo otevřít více možností pro<br />
mnohostranně zajímavou kooperaci. K tomuto poznání by měly dojít jednotlivé instituce samy. Striktně<br />
bych však požadoval jedno: zákaz možnosti provádění archeologických výzkumů za peníze investorů<br />
státním institucím, zaštiťujícím se v jakékoli formě památkovou péčí, a institucím státní správy či samosprávy,<br />
které mají své zákonné místo v procesu schvalování podmínek jednotlivých staveb a právo závazného<br />
vyjádření k podobě, rozsahu a výši nákladů spojených s prováděním archeologických výzkumů<br />
vyvolaných těmito stavbami. Tyto instituce by měly mít zcela jinou náplň práce (viz další odstavce)<br />
a neměly by se ani na dohled přibližovat hranici střetu zájmů.<br />
Archeologická památková péče je legitimní složkou archeologické práce a integrální součástí<br />
péče o kulturní a historické dědictví v nejširším slova smyslu. Archeologická památková péče (dále<br />
APP) je u nás relativně nové slovní spojení, jehož obsah není zřetelně definován. O „pevném“ zakotvení<br />
APP v systému naší památkové péče asi nejlépe vypovídá chování MK <strong>ČR</strong>, které na jedné straně zřídilo<br />
několik <strong>ústav</strong>ů APP, na straně druhé někteří jeho pracovníci v téže době neskrývali názor, že něco jako<br />
APP vůbec neexistuje. Asi proto se MK nově zřízených <strong>ústav</strong>ů po několika letech jejich existence elegantně<br />
zbavilo přesunem pod křídla krajů. Podobné, tedy druho– až třetiřadé, bylo, a mnohdy dosud je,<br />
postavení APP také v samotné archeologické obci. Názor, že u nás „žádná skutečná APP neexistuje“, sdílím<br />
též. Destruktivní terénní archeologický výzkum, sebekvalitnější zpracování jeho výsledků, ani jejich<br />
konečnou prezentaci formou publikace či výstavy za ni rozhodně považovat nelze.<br />
Co člověk, to názor – co archeolog, to archeologie. Někdo je spíše „věcař“ (v tom dobrém slova<br />
smyslu), jiného zajímají spíše vztahy mezi těmito „věcmi“ či jejich soubory, třetí by rád nahlédl do hlav<br />
jejich tvůrcům, čtvrtý zamýšlí to samé s hlavami svých kolegů. Bez přínosu každého z nich bychom jen<br />
těžko mohli zvát archeologii historickou disciplínou. Jejich práce se často prolíná, jen důraz klade každý<br />
trochu jinam. Jedno mají ale většinou všichni společné: za vším jejich snažením nalezneme archeologické<br />
nálezy, archeologické památky, archeologické prameny. I když se množství informací, které jsme<br />
schopni z archeologických památek „vytěžit“ tzv. nedestruktivními metodami, neustále zvyšuje, patří destruktivní<br />
terénní výzkum, a to zdaleka ne jen u nás, stále k převažujícímu způsobu jejich získávání. Nejsem<br />
ale sám, a nebyl jsem ani první, kdo již v minulosti konstatoval, že s pouhým dokumentováním<br />
a zkoumáním ničených památek do budoucna jen těžko vystačíme. Výsledek je totiž vždy stejný. Mnohdy<br />
velmi cenné lokality prostě jednou provždy zmizí. Z nemovitých památek, cenných komplexností dochování<br />
a množstvím dosud neobjevených informací se v lepším případě stane tříšť movitých nálezů a dokumentace<br />
různé kvality, stárnoucí stejně rychle jako metoda, kterou byl výzkum prováděn. A to<br />
nehovořím o stovkách archeologických památek a lokalit, které zanikají bez jakéhokoli výzkumu, jakékoli<br />
dokumentace a mnohdy jakéhokoli elementárního povědomí o jejich existenci. Je-li dnes v archeologii<br />
mnoho badatelů, kteří se věnují analýze movitých archeologických památek – pramenů – po jejich<br />
vyzvednutí ze zničeného nemovitého prostředí, není vlastně nikdo, kdo by se staral právě o tyto nemovité<br />
komplexy archeologických památek – pramenů a hlavně kdo by je chránil před poškozením<br />
či likvidací. Některé ojedinělé, i když úspěšné aktivity v tomto směru, dané osobním zájmem či nadšením,<br />
nemohou absenci systémového řešení nahradit. Jak vyplývá již ze samotného významu jednotlivých<br />
slov ve slovním spojení, měla by tento úkol plnit právě APP.<br />
Archeologické památky – náš pramen – jsou uloženy v zemi. Naším „archivem“ je tedy celá Země –<br />
krajina všude kolem nás. Každý jiný lidmi spravovaný archiv má svůj režim, aby se v něm uloženým památkám<br />
neublížilo. Tento režim musí někdo určit. Většinou to bývá odborník – v našem případě tedy archeolog–památkář.<br />
Zatímco listiny, rukopisy či vycpaniny jsou uloženy pod střechou, za stálé teploty, vlhkosti,<br />
spočítány, evidovány a zamčeny, na náš archiv nejen prší, sněží, nebo v něm mrzne, ale navíc je<br />
volně přístupný komukoli, kdo se chce poučit, podívat, ale i něco zničit či ukrást. Přijdu-li do archivu s kanystrem<br />
benzínu a zapalovačem, mé chování jistě nezůstane bez odezvy. Přijdu-li na „národní kulturní památku“<br />
keltské oppidum Stradonice s detektorem kovů, nic se nestane. Z našeho archivu si může každý beztrestně<br />
odnést, co se mu zlíbí. A proč Právě proto, že u nás bohužel zatím neexistuje žádná skutečná APP.<br />
Nemá-li ale samotná archeologická obec jasno v tom, že její konstituování zevnitř, její podpora a prosa-
580<br />
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR<br />
zování je jejím bytostným zájmem (někteří kolegové se při vyslovení tohoto slovního spojení i pohrdlivě<br />
ušklíbnou), je velmi těžké obhajovat její nezbytnost a mnohdy holou existenci (viz situace ÚAPP) před jinými<br />
subjekty – např. MK nebo památkovými <strong>ústav</strong>y. A tak místo specializovaných pracovišť, jejichž náplní<br />
práce by bylo vyhledávání archeologických památek, jejich dokumentace a zkoumání pokud možno<br />
nedestruktivními metodami, vyhledávání archeologických terénů vhodných k zachování do budoucna<br />
a ochrana těchto památek a terénů, budeme mít v lepším případě malá, chudá a špatně vybavená archeologická<br />
oddělení na velkých památkových <strong>ústav</strong>ech, kde se několik () archeologů ztratí jako kapky v moři.<br />
Ve Výroční zprávě Památkového <strong>ústav</strong>u středních Čech v Praze za rok 1999 se mezi celkem 203 zaměstnanci<br />
neobjevil ani jeden jediný! Nic na tom nemění ani vznik a obsazení místa archeologa v květnu<br />
roku 2000. Celá situace je o to paradoxnější, že archeologických památek a jejich komplexů s rozvojem<br />
moderních prospekčních metod rychle přibývá. A netýká se to jen těch na první pohled neviditelných,<br />
skrytých pod zemí, ale i těch viditelných – hradišť, mohylníků, zaniklých vesnic, ale například i středověkých<br />
či novověkých cest, horních děl, polních opevnění, obléhacích táborů a mnoha dalších. Nebo to<br />
všechno snad nejsou památky hodné ochrany či alespoň dokumentace<br />
Standardy archeologické práce jako jeden z důležitých nástrojů komunikace s „vnějším“ světem<br />
a nezbytný prostředek vnitrooborové kontroly. Svět kolem nás je na standardy v nejrůznějších formách<br />
zvyklý a i v mezinárodním měřítku se stále více standardizuje. Vše nestandardní zavání improvizací<br />
a okolnímu světu, pro který jsou standardy běžnou součástí života, je proto mnohdy a priori podezřelé.<br />
Zcela souhlasím s Willemsem v tom, že postupné zavedení některých standardů je nutné i v archeologické<br />
práci. Jejich odmítání s poukazem na výjimečnost oboru, který se standardizovat nedá, považuji spíše<br />
za nechuť podrobit jakékoli kontrole svoji vlastní práci. Je však pravda, že v rukou prakticky méně schopných,<br />
o to však politicko–teoreticky zdatnějších kolegů se mohou standardy stát velmi nebezpečnou zbraní<br />
v boji proti schopnějším odborníkům. Vzpomeňme na světoznámého švýcarského architekta Le Corbusiera,<br />
který v soutěži na palác Společnosti národů v Ženevě v roce 1927 nezvítězil jen proto, že svůj<br />
projekt vypracoval jiným, nežli předepsaným inkoustem. Je nutné si uvědomit, že: a) standardizovat skutečně<br />
nelze úplně všechno, b) standardizace nesmí proběhnout formou direktiv shora a nesmí být výsledkem<br />
aktivit jakékoli „samozvané“ skupinky, tvořící pro ostatní nějaké předpisy za jejich zády, c) musí se<br />
jednat o dlouhodobý proces postupných kroků, jejichž formulování musí být výsledkem co nejširšího<br />
konsenzu, jehož tvorby mají možnost se zúčastnit všichni členové odborné obce. Na nutnost obecné shody<br />
při tvorbě standardů upozorňuje i Willems. V opačném případě by byl i podle jeho názoru celý proces<br />
předem odsouzen k nezdaru.<br />
V archeologii je podle mne nutné zavedení standardů či standardních postupů zejména na styčných<br />
plochách a při komunikaci s prostředím, které s podobnými standardy běžně pracuje – při vypracovávání<br />
posudků a vyjádření odborné povahy, při „oceňování“ území z hlediska ochrany archeologických památek,<br />
při sestavování projektů a rozpočtů na různé druhy archeologických výzkumů v různých typech<br />
lokalit (jaké jsou typy nemovitých archeologických památek, jaké jsou možné formy jejich výzkumu, pokud<br />
vznikne taková nutnost, jakým způsobem se dochází ke stanovení množství a kvality ohrožených archeologických<br />
terénů a památek, jakým způsobem dojdeme ke stanovení finančních nákladů a časové náročnosti<br />
archeologického výzkumu) a podobně. Řada takových standardů již samozřejmě v různých<br />
formách existuje – používají je mnohé instituce či jednotlivci při své vlastní práci. Jejich neuniverzálnost<br />
v rámci oboru však není dána často deklarovanou „specifičností“ jednotlivých archeologických „případů“,<br />
ale spíše konkurenčním prostředím a tím pádem i absencí platformy, na které by byly tyto standardy<br />
koordinovány. Bylo by ku prospěchu oboru, kdyby jeho zástupci při komunikaci s majiteli, investory,<br />
stavebními firmami, ale i úřady, policií, soudy a dalšími subjekty uznávajícími standardizovanou argumentaci<br />
také používali vlastními standardy podložené argumenty. Standardy působí důvěryhodně a jimi<br />
podložená argumentace je průkaznější. Naopak, kde chybějí, vkrádají se nejasnosti a podezření.<br />
Willems však upozorňuje i na nutnost vzniku standardů jako nástrojů vnitrooborové kontroly – kontroly<br />
kvality práce, solidnosti a odpovědnosti jednotlivých fyzických i právnických členů archeologické<br />
obce. I zde musím jednoznačně souhlasit. Někteří naši kolegové představují totiž bohužel pro archeologické<br />
památky větší nebezpečí než nějaká stavba nebo politický zájem, a to je velmi špatná reklama. I zde<br />
však platí stejná ale: o nutnosti otevřené diskuse, většinového konsenzu a postupného zavádění; o nebez-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 581<br />
pečné zbrani v rukou méně schopných; o skupinkách samozvaných „legislativců“. Přesto bych však zavedení<br />
jasné, kontrolovatelné a také sankcionovatelné osobní odborné odpovědnosti přivítal. Jsem proto<br />
i zastáncem osobních „licencí“. Osobních licencí ne na provádění archeologických výzkumů (ty ať zůstanou<br />
institucím), ale na vedení destruktivního archeologického výzkumu! Pravidla by pak pro začátek<br />
mohla upravovat mimo jiné potřebnou odbornou praxi k jejich získání (čerství absolventi by například<br />
neměli mít právo okamžitě samostatně vést důležitý výzkum jen z titulu místa, na které nastoupí),<br />
maximální počet jednotlivcem současně vedených výzkumů určité velikosti (mnoho výzkumů archeolog<br />
pouze přikrývá svým jménem, ale fyzicky je nemůže kvalitně zvládat), časové vymezení dispozice s materiálem<br />
a dokumentací po ukončení výzkumu (ani nálezy, ani dokumentace nejsou osobním majetkem<br />
vedoucího výzkumu či majetkem instituce, která výzkum prováděla; po určité době, závislé na velikosti<br />
výzkumu, by měl mít na zpřístupnění jeho výsledků právo kdokoli) apod. Postupně by však měly být zavedeny<br />
i některé standardy dokumentační či metodické. Vždyť odpovědnost jednotlivce je tu obrovská –<br />
situace či celá lokalita nenávratně zmizí. A dodržování určitých vymahatelných pravidel by mělo být zárukou<br />
toho, že výsledky výzkumu přinesou adekvátní a na úrovni doby kvalitní náhradu zničené nemovité<br />
archeologické památky formou dokumentace, způsobu vyzvednutí, ošetření a uložení movitých nálezů,<br />
termínovaného zpracování standardizované nálezové zprávy apod.<br />
Kdo však dnes může být důvěryhodným a dostatečně nezávislým garantem těchto standardů Dnes<br />
nikdo! Kloním se k názoru, že tento garant musí teprve vzniknout a jedinou možností je podle mne archeologická<br />
komora. Přes veškeré výhrady, které jsem zaznamenal, má několik nezanedbatelných předností:<br />
a) je orgánem obecním, demokraticky ustaveným a spravovaným, b) do budoucna je jediným myslitelným<br />
reprezentantem archeologické obce navenek, který má šanci, že bude brán při jednáních jako<br />
partner, jehož hlas musí být minimálně vyslechnut, c) komory jsou obecně považovány za fundované odborné<br />
orgány a jejich slovo mívá proto velkou váhu u médií a laické veřejnosti, jejichž hlas může být při<br />
různých sporech důležitý. Komoru prostě potřebujeme proto, aby nás vůbec někdo bral vážně.<br />
Chaos – neuspořádaná změť živlů před vznikem kosmu ve smyslu uspořádaného světa – i těmito slovy<br />
by se dal charakterizovat svět české archeologie v posledním desetiletí. Možná tak působí i můj příspěvek.<br />
Pokud však konečně nepřeneseme otevřenou diskusi z kuloárů a hospod na oficiální a veřejnou rovinu, nemá<br />
tato diskuse nikdy šanci na konstruktivní vyznění. Nakonec bude nejspíše rozhodnuto o nás – bez nás.<br />
Michal Ernée<br />
SOUČASNÝ ST<strong>AV</strong> ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE V <strong>ČR</strong><br />
A CESTA K JEJÍMU ZDOKONALENÍ<br />
Je symptomatické, jak se, odhlédneme-li od určitých časových posunů dozadu či dopředu, v Nizozemí<br />
a v českých zemích navzájem nepatrně liší historie oboru, zejména jeho institucionalizace a rozdělení úkolů.<br />
Také současné systémové problémy jsou takřka totožné a podobají se i navrhované nebo již realizované<br />
modely řešení. Na druhé straně myslím, že v některých konkrétních řešeních je zapotřebí vycházet spíše<br />
z místních specifik. Zvláště poslední stupeň předpokládaného nizozemského systému, počítající s jeho<br />
vyšší byrokratizací a zavedením nových omezení a povinností pro archeology provádějící záchranné výzkumy,<br />
může být snad funkční v Nizozemí, nicméně u nás by se zřizování dalšího výkonného a řídícího<br />
orgánu zcela jistě setkalo s nesouhlasem většiny členů archeologické komunity. Pokud by se navíc mělo<br />
jednat o jakýsi volený profesní orgán, lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat nedostatek reprezentativnosti,<br />
vlivu a funkčnosti takového subjektu, analogicky dnes existující profesní organizaci. Tím<br />
by mohlo dojít i k dezintegraci nově se tvořícího systému archeologické památkové péče jako jednotně<br />
fungujícího celku, se všemi negativními konsekvencemi odbornými i informačními.<br />
Osobně soudím, že nejefektivnější cestou, jak dosáhnout naplnění požadavků moderní archeologické<br />
památkové péče, je zakotvení potřebných principů a povinností přímo v příslušné právní normě. Schválením<br />
Maltské dohody Parlamentem <strong>ČR</strong> totiž dostávají archeologové do rukou pádný argument pro prosazení<br />
příslušných ustanovení buď v samostatném zákoně, nebo (což je dnes aktuálnější) v rámci nově připravovaného<br />
zákona o státní památkové péči. Na základě tohoto názoru si proto dovoluji stručně předestřít<br />
svůj pohled na současný systém archeologické památkové péče v <strong>ČR</strong> a následně nastínit představu, které
582<br />
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR<br />
principy by měl nový zákon neopominout, aby bylo možno úspěšně nový model archeologické památkové<br />
péče, shodný s představami EAC, realizovat. 1<br />
V současném platném znění příslušného zákona hrají Archeologické <strong>ústav</strong>y Akademie věd <strong>ČR</strong> poměrně<br />
důležitou roli při zajišťování ochrany a záchrany archeologických památek. Tato role není dnes<br />
zcela jistě šťastná, vyplynula však z podmínek, které panovaly v době přípravy dnes platného zákona<br />
o státní památkové péči, jenž upravuje i oblast ochrany a záchrany archeologických památek, v 80. letech<br />
20. století. Tento zákon přisuzuje Archeologickému <strong>ústav</strong>u roli jakéhosi centra, které by mělo evidovat<br />
a následně zajišťovat všechny akce, které předpokládají ohrožení archeologických pramenů. V tehdejší<br />
době byla taková podoba zákona maximem, jakého bylo možno dosáhnout. Relativní výhodou bylo,<br />
že tehdejší režim odborná problematika principů archeologické památkové péče příliš nezajímala, a nebylo<br />
tak příliš složité prosadit do příslušných paragrafů principy prosazované odbornou veřejností. Tím<br />
se také stalo, že základní mechanismy a efektivnost fungování tohoto zákona nám tehdy záviděli i kolegové<br />
z politicky civilizovanější části Evropy. Některé principy tohoto zákona, zejména pokud jde o povinnosti<br />
subjektu, který svým konáním vyvolává potřebu ochrany archeologických památek, se dokonce<br />
dostávají do zákonných ustanovení některých zemí EU až v posledním období.<br />
Přesto je samozřejmé, že s vývojem společenských podmínek zákon nemohl zůstat nezměněn. Byl<br />
také nepříliš zdařile (ve smyslu právní úrovně) novelizován, základní rozpor mezi společenskou realitou<br />
a dikcí tohoto zákona se odstranit nepodařilo. Například z hlediska Archeologického <strong>ústav</strong>u se stalo naprosto<br />
neúnosné zvládnout administrativu a zabezpečení záchranných archeologických výzkumů v prostředí<br />
investičního a stavebního boomu od počátku 90. let 20. století, obzvlášť když na tuto činnost nejsou<br />
ve státním rozpočtu pro Akademii věd <strong>ČR</strong> vyčleněny žádné prostředky. Pro tento neúnosný stav jsme se<br />
pokoušeli najít řešení. Snížení počtu našich vlastních archeologů, kteří byli k dispozici na záchrannou činnost,<br />
jsme se snažili nahradit iniciováním procesu, který měl vést k vytvoření sítě specializovaných archeologických<br />
pracovišť zajišťujících archeologickou památkovou péči jako nutný doplněk „klasické“ památkové<br />
péče v jednotlivých českých regionech. Tato iniciativa vedla zprvu zdánlivě k úspěchu, podařilo<br />
se konstituovat několik takových pracovišť, která spadala do působnosti Ministerstva kultury <strong>ČR</strong>. Posléze<br />
však přestalo být ze strany státní správy toto řešení podporováno, síť se nikdy nepodařilo dobudovat, naopak<br />
některá tato pracoviště zanikla a zbylá tři byla delimitována v roce <strong>2001</strong> do působnosti nově vzniklých<br />
krajů. Dnes je tedy zcela na libovůli představitelů těchto krajů, zda si tyto instituce ponechají, či je<br />
zruší. Alternativa stejné kvality za tato pracoviště nebyla vytvořena. Stejně problematická situace nastala<br />
po roce 1990 při naplňování ustanovení zákona o centrální roli Archeologického <strong>ústav</strong>u při zajišťování<br />
administrativy spojené s archeologickou památkovou péčí. Tato agenda se v rámci Čech pohybuje v řádu<br />
desítek tisíc spisových čísel ročně a není ji v našich silách bez finančního zajištění zabezpečit. Proto jsme<br />
byli nuceni – a logicky by to podle našeho názoru tak mělo být – delegovat tuto pravomoc přímo na subjekty,<br />
které vlastní oprávnění k provádění záchranných archeologických výzkumů v jednotlivých regionech.<br />
Kontakt stavebníka a subjektu zajišťujícího případnou záchranu archeologického dědictví tak byl<br />
přímý, bezproblémový a rychlý. Nejsem si jist, zda bylo toto řešení z hlediska právních puristů čisté, nicméně<br />
bylo efektivní. Nesouhlas státní správy s tímto řešením však vede k administrativnímu kolapsu, protože<br />
stavebníci jsou znovu v mnoha případech nuceni obracet se pouze na <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong>, což vytváří<br />
zbytečný administrativní mezistupeň, neboť <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> stejně případnou realizaci odkazuje<br />
na oprávněné instituce v daném území. Zejména to ale neúnosným způsobem prodlužuje celý proces a vyvolává<br />
oprávněné protesty stavebníků.<br />
Z těchto a dalších důvodů vyvstala již v 90. letech aktuální potřeba nového zákona, který by efektivněji<br />
řešil problematiku archeologické památkové péče. Příslušné paragrafy byly tehdy za účasti odborné<br />
veřejnosti formulovány do nového znění zákona o státní památkové péči, který byl předložen ke<br />
schválení poslanecké sněmovně. Byl to bohužel jeden ze zákonů, které se dostaly na program jednání poslední<br />
schůze poslanecké sněmovny před jejím rozpuštěním v roce 1996. Projednání a schválení tohoto<br />
zákona se již na program nedostalo a tento, z hlediska ochrany archeologických památek podle mínění<br />
1 <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> v Praze je členem EAC od roku 2000.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 583<br />
převážné části zainteresované odborné veřejnosti kvalitní zákon, kdesi zcela zmizel. S nástupem nové<br />
vlády v roce 1997 se začíná zcela od počátku a tvoří se nový text zákona o státní památkové péči, který<br />
by měl zahrnovat i příslušné paragrafy zajišťující ochranu archeologického dědictví.<br />
V souvislosti s přípravou nové verze zákona se podařilo prosadit, aby návrh podoby příslušných ustanovení<br />
a principů týkajících se archeologie formulovali odborníci zabývající se jak praktickou terénní činností,<br />
tak základním výzkumem v rámci tohoto vědního oboru. Při formulaci zákonných ustanovení jsme<br />
vycházeli ze základní skutečnosti, že Parlament <strong>ČR</strong> ratifikoval Maltskou úmluvu o ochraně archeologického<br />
dědictví Evropy, takže je pro náš stát závazná. Abychom mohli respektovat cíl, kvůli kterému vznikla,<br />
musíme mít k dispozici jasný a srozumitelný zákon, který bude bez zbytečných spletitostí a záludností<br />
definovat základní pojmy a zejména ku prospěchu archeologických památek definovat základní principy.<br />
V návrhu nových ustanovení vztahujících se k archeologické památkové péči bylo proto zohledněno<br />
pět, podle mého názoru nejdůležitějších, systémových principů:<br />
1. Majitelem či odpovědným správcem archeologických památek musí zůstat stát, protože archeologické<br />
památky nalezené na území tohoto státu nejsou výtvorem současné společnosti, ve velké většině<br />
ani tohoto národa a představují především evropské kulturně–historické bohatství.<br />
2. Odbornou činnost směřující k záchraně, výzkumu a ošetření archeologických památek na patřičné<br />
vědecké úrovni může provádět pouze specializovaná instituce se standardním technickým zázemím.<br />
Tato instituce nesmí žádným způsobem finančně či jinak materiálně profitovat z této činnosti. Tato podmínka<br />
má zásadní důležitost pro to, aby se zamezilo poškozování nebo i zničení archeologických památek<br />
ze zištných důvodů samými výkopci. Kontrolní úloha státu jakožto správce musí být ošetřena vzájemnou<br />
dohodou státní správy s danou institucí, která stanoví povinné zásady a podmínky zabezpečující<br />
kvalitní ošetření archeologického nálezu jakožto památky a jeho vědecké zhodnocení jakožto pramene.<br />
3. V případě tzv. záchranných archeologických výzkumů musejí činnost směřující k záchraně archeologických<br />
památek hradit subjekty, které jejich ohrožení nebo zničení svým vlastním konáním vyvolaly.<br />
Není rozhodující, zda potřebné finanční prostředky budou hrazeny přímo nebo formou daní. Krytí těchto<br />
potřeb ze státních prostředků získaných z daní ovšem nelze doporučit, protože je podle dosavadních zkušeností<br />
neefektivní až nefunkční a vede k nehoráznému plýtvání. Tradiční metoda tvorby fondů způsobuje<br />
umělý nedostatek prostředků a zcela konkrétně i situace, kdy např. některé subjekty jsou nuceny odložit<br />
své projekty o několik let. V případě, že se ukáže potřeba státní účasti, potom by byla optimální<br />
varianta možných daňových odpisů za tyto náklady či zpětné státní refundace. Nejspravedlivější z našeho<br />
pohledu je ovšem úhrada původcem–hybatelem, který vyvolal nutnost provést záchranný výzkum. Je<br />
to tentýž princip jako v případě náhrady ekologických škod. V tomto případě tuto povinnost původce nikdo<br />
ani dnes nezpochybňuje.<br />
4. Takřka celé území <strong>ČR</strong> je územím s archeologickými nálezy. Z tohoto konstatování musí vycházet<br />
systém zabezpečení archeologických památek, odstupňovaný podle – řekněme – míry archeologické potence<br />
daného menšího území. Jako zcela nepřijatelné je třeba odmítnout snahy o stanovení přesně vymezených<br />
malých území s archeologickými nálezy v administrativním smyslu. Území, která již byla podrobena<br />
destruktivním technikám, jež odhalily existenci archeologických památek, pak mají vyšší prioritu<br />
ochrany než ta, kde tyto památky ještě dotčeny nebyly a jsou zatím pouze predikovány. Nepřijatelná je<br />
z tohoto úhlu pohledu i varianta, aby se území, kde se budou archeologické památky chránit a kde ne, vyhlašovala<br />
úředním rozhodnutím.<br />
5. Je třeba důsledně zabezpečit, aby byla ustanovení zákona dodržována, čehož lze alespoň částečně<br />
dosáhnout razantním zvýšením jak finančních, tak případně trestněprávních postihů při jeho porušení podle<br />
příkladu rozvinutějších zemí, a samozřejmě zodpovědnějším přístupem státní správy při řešení zjištěných<br />
pochybení a porušení zákona.<br />
Právní norma vycházející z výše uvedených principů byla vypracována a postoupena příslušným<br />
vládním institucím. V současné době tak před mnohými z nás stojí tuhý boj, který bude směřovat k obhájení<br />
naší představy zákonných ustanovení a k přesvědčení představitelů výkonné a později snad i zákonodárné<br />
moci, že funkční zákon o ochraně archeologických památek, ať již nakonec samostatný, nebo<br />
pojatý do nového památkového zákona, není politikem, nýbrž zcela apolitickou odbornou záležitostí.<br />
Luboš Jiráň
584<br />
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR<br />
KOMENTÁŘ K ČLÁNKU W. J. H. WILLEMSE<br />
W. Willems zahajuje svůj článek, který je přepracovanou přednáškou proslovenou v listopadu 1999 v ARÚ<br />
<strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> v Praze, historickou retrospektivou vývoje péče o archeologické památky v Nizozemí. Je pozoruhodné,<br />
ale ne překvapivé, v kolika bodech se vývoj této péče stýká s vývojem u nás. Stejně jako u nás<br />
i v Nizozemí je začátek profesionálního zájmu o archeologické prameny spjat se vznikem centrální muzejní<br />
instituce. Jediným rozdílem je, že naše Národní muzeum, založené stejně jako Rijksmuseum van<br />
Oudheden v roce 1818, mělo širší program. I když se u nás národní stát až do roku 1918 nevytvořil, úkol<br />
vypracování národní identity byl přirozeně spjat i s naší archeologií 19. století. Zatímco v Gronningen byl<br />
v roce 1920 založen trochu zvláštně pojmenovaný Biologicko–archeologický <strong>ústav</strong>, v roce 1919 vznikl<br />
v <strong>ČR</strong> Státní archeologický <strong>ústav</strong>. Jeho existence byla nejspíše důvodem, proč se u nás neobjevila instituce<br />
archeologické památkové péče podobná Rijksdienst voor her Oudheidkundig Bodemonderzoek založené<br />
v roce 1947. Zato Rijksdienst voor de Munumentenzog má od roku 1918 i u nás blížence ve Státním památkovém<br />
úřadu (předcházel mu institut zemských konzervátorů vzniklý roku 1911, jenž se od května<br />
1918 proměnil na několik měsíců v Zemský památkový úřad pro království České), který patřil se Státním<br />
<strong>ústav</strong>em fotoměřickým (zřízen v roce 1919) a se Státním archeologickým <strong>ústav</strong>em ke kruhu institucí,<br />
jež měly mimo jiné pečovat o archeologické památky a o jejich všestrannou dokumentaci. I u nás šlo<br />
o to, aby dosavadní živelný zájem o památky (a v rámci našeho tématu o památky archeologické) získal<br />
jasná pravidla a aby archeologické prameny (tehdy přirozeně chápány v užším smyslu než dnes – nepočítalo<br />
se např. s ekofakty) řádně uložené v muzeích byly zachovány provždy. Také u nás existovaly snahy<br />
o vydání památkového zákona, ale odpor proti němu byl tak značný, že se jej celou první republiku nepodařilo<br />
prosadit. Nevím, jestli důvod pro neuplatnění nizozemského památkového zákona z roku 1928 byl<br />
skutečně v tom, že se sami archeologové nemohli sjednotit na jeho výkladu, u nás však nesporně představa<br />
takového zákona narážela na zájmy soukromých vlastníků a široké plejády zájmových institucí, které<br />
se bránily zavedení pravidel omezujících dispoziční vlastnické právo a možnost soukromých archeologických<br />
výzkumů a sbírek. Integrační nizozemský krok z roku 1940 související se vznikem Státního úřadu<br />
pro archeologické vykopávky a Státní komise pro archeologii je pozoruhodný, i když byl diskreditován<br />
„svým nacionalistickým charakterem“. Za zvlášť významnou považuji skutečnost, že tento úřad vznikl pro<br />
dokumentaci archeologických nálezů a lokalit. Neméně důležité je, že s tímto krokem byla spojena deklarace<br />
zodpovědnosti státu za archeologické dědictví, bez níž si nelze představit žádný funkční památkový<br />
systém ani dnes. I když tento krok nenalézá přímou paralelu u nás, proces evidence památek, a mezi nimi<br />
památek archeologických, probíhal i v <strong>ČR</strong>. Dokládá to archiv bývalého Fotoměřického <strong>ústav</strong>u, archiv Archeologického<br />
<strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong><strong>ČR</strong> v Praze a unikátní řada Soupisů památek pořizovaných po politických okresech<br />
(Archeologickou komisí Č<strong>AV</strong>U bylo od roku 1895 vydáno 51 svazků).<br />
Pozoruhodnou koincidenci vývoje vidíme i v poválečné době. I v Nizozemí se objevil pokus o odstranění<br />
nežádoucí roztříštěnosti archeologické práce vytvořením Památkové rady z roku 1946. Dalším důležitým<br />
krokem v tomto smyslu bylo již zmíněné zřízení Rijksdienst voor her Oudheidkundig Bodenmonderzoek<br />
v roce 1947. I v Nizozemí se pokusili (stejně jako v ČSR v rámci ČS<strong>AV</strong>, kam byl v roce 1953<br />
začleněn Státní archeologický <strong>ústav</strong>) o monopolizaci organizování všech terénních výzkumů v rámci Rijksdienst,<br />
protože byly zcela v kompetenci státu. Tato instituce měla rovněž centrálně registrovat a dokumentovat<br />
pravěké a raně středověké památky a všechny ostatní instituce směly archeologické výzkumy<br />
provádět pouze ve spolupráci s ní. Tento model způsobil v Nizozemí konflikt s universitami, které chtějíce<br />
provádět vlastní výzkum byly limitovány kooperací s Rijksdienst. Změnil to nový památkový zákon<br />
v roce 1961 v tom smyslu, že vědecké instituce získaly od ministerstva kultury povolení k vlastní terénní<br />
činnosti. Tím se nizozemská situace velmi přiblížila skutečnosti v ČSR, kde v roce 1958 vstoupil v platnost<br />
památkový zákon umožňující jednotlivým vědeckým institucím samostatný archeologický výzkum<br />
na základě licence udělené MK ČSR po doporučení Archeologického <strong>ústav</strong>u ČS<strong>AV</strong>. Je třeba litovat, že se<br />
u nás neprojevila nizozemská tendence universit podílet se na výzkumech souvisejících s archeologickou<br />
památkovou péčí, především s tzv. záchrannými výzkumy. W. J. H. Willems s nizozemským zákonem<br />
o památkové péči z roku 1961 (novelizovaným v roce 1988) spojuje ještě jedno pozitivum: povolení k terénním<br />
archeologickým výzkumům mohou získat jen státní úřady, university a obce. Zvláště si pochvaluje,<br />
že se tak zabránilo nekontrolovatelným vykopávkám prováděným komerčními archeologickými fir-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 585<br />
mami, pro něž se v některých zemích stávají výzkumy placené investorem vítaným zdrojem zisků. Mimochodem<br />
se tak dozvídáme, že Willems považuje za správnou formu finančního zabezpečení výzkumů<br />
investorskou povinnost platit výzkum, který podnikatelské firmy vyvolávají svou aktivitou a že považuje<br />
komercionalizaci za nepřípustnou formu vývoje současné archeologie (to jsou další významné koincidence<br />
s našimi domácími poměry). Je zjevné, že i v Nizozemí jde při definování prostoru, v němž se odehrává<br />
archeologická práce, o vymezení podmínek, jimiž jsou ze hry vyloučeni archeologičtí podnikatelé, obchodníci<br />
se starožitnostmi, sběratelé a další kategorie zájemců o archeologii, kteří se i u nás snaží o získání<br />
místa na slunci demagogickým poukazem na demokratické právo přístupu k archeologickým památkám.<br />
Do oblasti oprávněných k archeologickému výzkumu však podle mých zkušeností nepatří obce, které podle<br />
nizozemské legislativy příslušné oprávnění mohou získat. V Nizozemí jde ovšem o reakci na stejnou<br />
skutečnost jako u nás, že se totiž velice podporuje princip obcí jako zřizovatelů muzeí, a ta nelze vyloučit<br />
z archeologické práce. Tento princip se i u nás objevil v nedávno schváleném muzejním zákonu, a proto<br />
se přirozeně stal i součástí nejnověji připravovaného textu památkového zákona. V souvislosti s tím<br />
zejména hrozí, že padne kategorie státního vlastnictví movitých archeologických nálezů. Nevím jak v Nizozemí,<br />
ale u nás tato eventualita rozhodně znamená velký prostor pro nežádoucí manipulaci s archeologickým<br />
dědictvím. Pluralita nabídky organizací oprávněných k archeologickému výzkumu se celkem<br />
očekávatelně nestala podnětem k tlaku na zlepšení úrovně archeologické práce, ale vyvolala ekonomicky<br />
motivovanou soutěž mezi institucemi ucházejícími se o provedení archeologické akce. Je jenom logické,<br />
že podnikající investor archeologického výzkumu si nevybírá (je-li mu to umožněno) nejlepší odbornou<br />
nabídku, ale nabídku nejlevnější. Ochrana investora nemůže tedy být v možnosti vybrat si<br />
vhodnou oprávněnou archeologickou organizaci (jak se často zdůrazňuje), ale v možnosti účinného odvolání,<br />
není-li investor spokojen s projednáváním nebo prováděním archeologického výzkumu. Rovněž<br />
skutečnost, že zřizovatel oprávněné instituce může mít zájem především na co nejúspornějším a nejrychlejším<br />
provedení akce, je na úkor památky.<br />
Velmi povědomě působí Willemsova stížnost, že omezení okruhu subjektů, které mohou dosáhnout<br />
povolení k provádění výzkumů, způsobuje nedostatek oprávněných institucí. Je to logické a nám opět důvěrně<br />
známé. Vyřešení tohoto problému totiž znamená velkou angažovanost státu, který je zodpovědný<br />
za archeologickou památkovou péči včetně jejího kapacitního zajištění. Přesto je však zřejmé: neprofesionální<br />
zájemce o archeologické památky je možné do památkové péče zapojit, ale vždy pouze s garancí<br />
oprávněné archeologické instituce.<br />
Vřele souhlasím s Willemsovou konstatací, že nizozemská (dodávám i naše) archeologická památková<br />
péče byla v 50. a 60. letech (u nás dosud) bojem se symptomy, ale nikoliv s příčinami. I u nás přirozeně<br />
známe narůstající tenzi mezi kapacitně omezenou archeologickou památkovou péčí a stále se zvyšujícím<br />
počtem tzv. záchranných archeologických výzkumů. Nesdílím však jeho optimistické hledisko, že celý<br />
problém vyřeší americký „cultural resource management“. Jde o pojetí, které je i naší archeologii důvěrně<br />
známo a které nejspíše inspirovalo E. Neustupného na začátku 90. let k definování teorie hospodaření<br />
s archeologickými prameny. Principy jako je respektance souvislostí kulturní krajiny s archeologickými<br />
prameny a koncept co nejširšího chápání vztahu archeologických památek a krajinného prostředí, v němž<br />
jsou umístěny, jsou samozřejmě legitimní. Je však třeba si uvědomit, že nefungují vyslovením nebo formulací.<br />
Je třeba si uvědomit, že aplikace takových principů je daleko náročnější, než zajištění statických<br />
pojmů „ochrana“ a „péče“, jak říká Willems. Nejde totiž jenom o definici vícefunkčního modelu archeologické<br />
památkové péče, ale také o jeho zajištění. Toto zajištění, abychom zůstali přízemně konkrétní, vyžaduje<br />
více institucí, více lidí, více peněz, než je dnes (přinejmenším u nás) k dispozici. Je to totiž kvalitativně<br />
lepší a proto řádově dražší památková péče; ta je určitě velmi správná, je velmi důležité se o ni<br />
snažit, ale je třeba mít přitom před očima text základního dokumentu o ochraně archeologického dědictví<br />
Evropy, kterým je Maltská dohoda, k níž v roce 2000 přistoupila Česká republika. Článek 16/1 této dohody<br />
říká, že „Kterýkoli stát může při podpisu nebo při ukládání své listiny stvrzující ratifikaci, přijetí, souhlas<br />
nebo přistoupení specifikovat území, pro něž bude tato úmluva (revidovaná) platit.“ Princip tohoto<br />
bodu připouštějícího selektivní péči o archeologické památky (např. při nedostatku prostředků) je zcela nepřijatelný,<br />
přijatelná je pouze představa rovnoměrné neselektivní památkové péče. Ta souvisí se systémem<br />
pravidelného, státem garantovaného systému, který jasně a závazně stanovuje podmínky, za nichž se lze
586<br />
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR<br />
dotýkat archeologické části našeho kulturního dědictví. Bez výhrad však lze souhlasit s další Willemsovou<br />
myšlenkou, že ochrana archeologických památek musí probíhat v rámci prostorového územního plánování<br />
a projektování. V této věci i u nás bylo především díky SÚPP (a jeho archeologickému oddělení)<br />
učiněno mnoho. Stejně jako v současném lékařství se i v takto koncipované památkové péči dostává do<br />
popředí prevence, tedy definování archeologicky zajímavých prostorů a tlak na jejich respektování při<br />
stanovování stavebních záměrů v regionu. Díky SÚPP vznikají v rámci stávajících okresů mapy archeologických<br />
lokalit, které jsou vodítkem při rozhodování o předkládaných stavebních záměrech. Cílem je<br />
poskytnout státní správě takové podklady, které pojmenují dosud známé chráněné archeologické památky<br />
v prostoru posuzovaných stavebních zájmů. Žádoucí je, aby se tak mimo jiné snížil počet tzv. záchranných<br />
výzkumů vyvolaných těmito stavebními záměry. Archeologické výzkumy tohoto standardu probíhají<br />
obvykle ve stísněných finančních, časových i kapacitních poměrech a je zřejmé, že mnohdy<br />
nemohou vyhovovat současné představě o komplexním archeologickém výzkumu. Z hlediska ochrany archeologických<br />
památek je proto výhodnější takovému výzkumu zabránit orientováním investora do méně<br />
exponovaného prostoru, než záchranný výzkum uskutečnit. Se systémem definování archeologicky<br />
zajímavých území však souvisí riziko, které je třeba mít stále na mysli. Mapy archeologických památek<br />
vyvolávají u úředníků státní správy i u investorů dojem, že pokud se vyhnou zásahu do vyznačeného území,<br />
je další průběh věcí bezproblémový. Tento systém evidenční archeologické prevence však nemůže<br />
počítat s archeologickými lokalitami, které ještě nebyly rozeznány. Náhodně stavbou objeveny mnohdy<br />
patří mezi nejvýznamnější archeologické památky, protože ještě nebyly poškozeny ani exploatovány archeologickým<br />
výzkumem. O ochranu takových lokalit se u nás vede stálý boj. Jejich právní a definiční<br />
neuchopitelnost je v očích právníků památkové péče stále příliš velkou překážkou pro jejich ochranu ex<br />
abrupto, totiž ihned v okamžiku jejich objevení. Skutečně účinnou formou památkové ochrany může být<br />
totiž stále jenom zápis do seznamu státem chráněných památek, který souvisí s jasnou charakteristikou<br />
a lokalizací.<br />
Systém prevence při ochraně archeologických památek je tedy i u nás velmi důležitým nástrojem. Jako<br />
velmi zavádějící v souvislosti s ním však spatřuji Willemsovo užití pojmu „sustainable development“.<br />
Udržitelný rozvoj je i v oblasti dnešní evropské památkové péče zbožným přáním. Je totiž jasné, že budoucnost<br />
každého památkového fondu je spojena pouze s jeho úbytkem. Budovat představu jeho konstantního<br />
trvání je proto zamlžováním skutečnosti, že každá aktivní forma zacházení s ním je vždy jeho<br />
likvidací. (Nedestruktivní výzkumné metody, kterými dnes archeologie disponuje, jsou totiž zatím jenom<br />
důležitou součástí souboru archeologických nástrojů a řekl bych, že tomu tak ještě dlouho bude.) Je proto<br />
třeba jasně konstatovat, že neexistuje trvale udržitelné archeologické dědictví, a je třeba zformulovat<br />
velmi naléhavé konstatování, že každý zásah do archeologické památky (platí to ostatně o památkách<br />
obecně) znamená její nevratný úbytek. V souvislosti s tím jsem přesvědčen, že u nás existuje velmi nízké<br />
povědomí o tom, že jednou z nejvýznamnějších hodnot archeologické (a každé jiné) památky je její<br />
originálnost. Že nestačí čistá omítka nebo rekonstrukční maketa památky, ale že je zapotřebí trvat na její<br />
neporušenosti, neboť jenom tak se zachovají její informace historického pramene, a to v kontextu s prostředím,<br />
s nímž historicky souvisí. Bez znalosti této historické výpovědi jsou však takové památky neužívanou<br />
relikvií, takže dalším postulátem tohoto způsobu jejich ochrany je vyrovnaný a maximálně<br />
přínosný badatelský výzkum. Je legitimním nástrojem jejich poznání a, jak víme, i nástrojem jejich likvidace.<br />
Požadavek, že tyto památky lze zkoumat až v budoucnosti, kdy bude archeologie schopna z výzkumu<br />
vytěžit více než dnes, je alibistický. Nebude-li se archeologie jako disciplína rozvíjet mimo jiné<br />
i archeologickým výzkumem, nenastane ta budoucí dokonalejší archeologie. Alibistické rovněž je zkoumat<br />
jenom ohrožené archeologické památky. Ohrožení je sice omluvou archeologického výzkumu zásahem<br />
vyšší moci, budeme-li ale takto postupovat při všech archeologických výzkumech, je jasné, že<br />
všechny proběhnou v nouzových a záchranných podmínkách, které limitují představu o maximálním<br />
možném vytěžení jejich historického poselství. Je proto legitimní požadovat, aby likvidaci každé archeologické<br />
památky doprovázel archeologický výzkum nejvyšší současné dosažitelné kvality. Budeme-li<br />
ale upřímní, je jasné, že i to je absolutní meta, které se i při velkém úsilí podaří dosáhnout jenom někdy.<br />
Přesto je celá (někdy i zmatená) diskuse o zachování archeologického dědictví v archeologické obci velmi<br />
pozitivní. Uvádí na scénu zásadní otázku obrovské zodpovědnosti archeologů za jakýkoliv úbytek ar-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 587<br />
cheologických pramenů, totiž archeologických památek. Na druhé straně je třeba nezapomenout, že škody<br />
způsobené úbytkem archeologicky zkoumaných archeologických památek jsou velmi malé ve srovnání<br />
s devastací stavební, zemědělskou a jinou.<br />
Aby bylo možné dění na takto načrtnuté scéně ovlivňovat, je samozřejmě nutné, aby i na archeologické<br />
straně vznikly oficiální instituce, které bojují za archeologické památky a tvoří protiváhu orgánům<br />
jednotlivých státních správ. EAA a EAC jsou tedy blahodárnými jevy na scéně evropské archeologie, ale<br />
na rozdíl od W. Willemse k nim neváhám přiřadit UISPP, jejíž přímá souvislost s UNESCO je rovněž výraznou<br />
silovou i myšlenkovou možností k prosazování principů ochrany archeologických památek.<br />
Institucionální zajištění pravidelného chodu všech zmíněných úrovní archeologické památkové péče<br />
je podmínkou sine qua non. Willemsova zkušenost v tomto směru je přirozeně identická s naší zkušeností.<br />
S tím nejspíše souvisí i vznik a funkce Nizozemského spolku archeologů, jehož existence konzonuje<br />
s periodicky se vyskytujícími návrhy, aby u nás vznikla jakási cechovní komora archeologů. Z Willemsova<br />
sdělení ale nevyplývá, zda je NVvA dobrovolným nebo závazným nizozemských archeologickým<br />
sdružením. Pokud je jenom sdružením dobrovolným, je jeho korektivní funkce značně omezena. Volání<br />
po komoře archeologů <strong>ČR</strong> je zatím zcela anulováno neochotou státní správy získat takového respektovaného<br />
partnera. Komoru archeologů <strong>ČR</strong> je sice možné zřídit na základě domluvy mezi archeology, ale<br />
účinnost takového neoficiálního orgánu by byla velmi malá.<br />
Pozoruhodným postulátem, který Willems sděluje, jsou tři základní pravidla NVvA.<br />
1. Archeologové jsou správci archeologického dědictví, které spravují ve prospěch celé společnosti.<br />
S tím lze jenom souhlasit, zvláště při obhajování principů, jimiž se zabraňuje různým zájmovým skupinám<br />
zacházet s archeologickým dědictvím podle svých úzce definovaných orientací. Jako vágní se však<br />
jeví požadavek, aby archeologické výzkumy probíhaly „ne více, než je nutné, a ne méně, než je potřeba“.<br />
Naplnění tohoto požadavku by bylo možné pouze tehdy, kdyby došlo ke standardizaci aktivit spojených<br />
s řádným výzkumem. Jak ale víme, je tato standardizace (stejně jako normování nákladů na výzkum) velmi<br />
těžko řešitelným úkolem. Např. závazný program výzkumu souvisí se systémem otázek, které má<br />
a může výzkum řešit. Jejich stanovování odráží i průběh výzkumu, ale i stav disciplíny.<br />
2. Archeologové zodpovídají a oslovují. Náplň tohoto bodu považuji za proklamaci, jejíž funkčnost<br />
si přinejmenším v našich podmínkách neumím představit. Archeologové jistě nesou odpovědnost za zacházení<br />
s archeologickým dědictvím a ve spolupráci s orgány pověřenými výkonem památkové péče jsou<br />
povinni o ně pečovat a zprostředkovávat veřejnosti kontakt s ním. Je jistě ideální, když se s touto veřejností<br />
shodnou na nutnosti a formě takové péče, ale rozhodně to není pravidlem. Proto je vyloučeno, aby<br />
„se každý, kdo je činností v zájmu archeologie zasažen, mohl na rozhodování aktivně podílet: vlastníci,<br />
privátní skupiny, zájmová společenství, kolegové, tisk a publikum.“ Buď je tato pasáž Willemsova textu<br />
špatně přeložena do češtiny, nebo Willems věří v jakýsi nereálný duchovní kolektivismus. Naše domácí<br />
zkušenost např. s vlastníky nemovitostí, které jsou zároveň archeologickými lokalitami, je jednoznačná<br />
a pochopitelná. Péči o archeologické památky považují za břemeno, které se mnohokrát pokusili obejít<br />
nebo je obešli. Jiná věc je, že archeologové jsou povinni veřejnosti předávat výsledky své práce. Měli by<br />
to jistě dělat tak zajímavou formou, že by ve společnosti narůstala atmosféra naladěná k ochraně archeologického<br />
dědictví. V západní Evropě se v tomto směru koná nesrovnatelně více než u nás, ale pokud<br />
vím, i tam mají s péčí o archeologické památky značné problémy. Jsem ale přesvědčen, že v této věci jde<br />
především o celkovou atmosféru ve společnosti a o velkou angažovanost státu při ochraně kulturního dědictví.<br />
3. Archeologové odmítají komercionalizaci archeologického dědictví. Tento bod je formulován naprosto<br />
přesvědčivě. Archeologové jsou ale jenom jednou silou na poli, které musí opět regulovat především<br />
stát.<br />
Tři další pravidla, která z předchozích pravidel vyplývají, tvoří závěr Willemsova příspěvku. V zásadě<br />
se v nich znovu opakuje, že archeologové musejí usilovat o zachování archeologického dědictví, musejí<br />
k tomu získat všechny vrstvy společnosti, těm jsou povinni předávat výsledky své práce, umožňovat jim<br />
trvalý přístup k archeologickým datům a pramenům a ty trvale uchovávat. Všechno, co zde autor řekl, je<br />
plně přijatelné a aktuální. Škoda ale, že tyto proklamace nenaplnil trochou suché praxe.<br />
Petr Sommer
588<br />
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR<br />
K UVÁDĚNÍ OBSAHU MALTSKÉ ÚMLUVY DO PRAXE<br />
Přistoupení České republiky k Úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy (dále jen Maltská úmluva)<br />
zákonitě vyvolává úvahy, nakolik bude výhledově nutné přizpůsobit dosavadní právní úpravu a v důsledku<br />
toho i praxi provádění archeologických výzkumů obsahu tohoto významného mezinárodního dokumentu. 1<br />
K tomu je ovšem jediným vhodným východiskem určité zhodnocení dosavadního vývoje. Zevrubně<br />
vylíčil vývoj archeologie u nás až do celkem nedávné doby, včetně geneze jednotlivých institucí, K. Sklenář<br />
(1988–1990). Platnou právní úpravu problematiky archeologických výzkumů a nálezů analyzoval<br />
J. Varhaník (1999b; 2000). Na tomto místě tedy již není zapotřebí obsah příslušných ustanovení zákona<br />
o státní památkové péči blíže komentovat.<br />
Při úvahách, které nové instituty bude reálné v budoucnosti prosadit do právní úpravy, hraje určitou<br />
roli zajisté také otázka kreditu archeologie vůči laické veřejnosti, který zřejmě vyznívá o něco lépe než<br />
v případě institucí obecné památkové péče. Zatímco „památkáři“ jsou leckdy vnímáni jako nepříliš kvalifikovaní<br />
odborníci, dychtivě se vměšující do problematiky, která ve skutečnosti s uchováním kulturního<br />
dědictví souvisí jen zcela vzdáleně nebo vůbec ne, provádění archeologického výzkumu s sebou nese poněkud<br />
magický aspekt odkrývání nepoznaného a výsledek může být i nejširší veřejnosti srozumitelným<br />
způsobem prezentován vybranými atraktivními nálezy. Na druhé straně veřejnost prakticky nemá možnost<br />
zaznamenat eventuální nedostatky a pochybení při provádění výzkumu, které i při mnohem méně<br />
závažných prohřešcích památkové péče po desetiletí bijí kolemjdoucího do očí.<br />
Bohužel často je nepřiměřeným způsobem zdůrazňován vliv záchranných archeologických výzkumů na<br />
zdržení stavební činnosti a stává se tak i ve sdělovacích prostředcích. Skutečnost, že se tak děje ve veřejném<br />
zájmu, však nebývá zmíněna, natožpak vysvětlena, zatímco mnohé jiné investiční akce se nepřiměřeně<br />
prodlužují či dokonce krachují z důvodů, které s žádným veřejným zájmem nemají společného vůbec nic.<br />
Vztah laické veřejnosti k archeologii – a pochopitelně k oblasti památkové péče obecně – nelze podceňovat,<br />
neboť její volení zástupci mají, ať již přímo nebo zprostředkovaně, na výsledek legislativního procesu<br />
závažný vliv. Naproti tomu nebyla v nedávné době věnována odpovídající pozornost reálným praktikám<br />
při provádění archeologických výzkumů, které byly a mnohdy ještě jsou ne-li porušováním, pak<br />
mnohdy alespoň obcházením platných předpisů. Je třeba konstatovat, že plošné nedodržování zákona<br />
v těchto případech, podobně jako v jiných oblastech státní památkové péče, nebylo zapříčiněno uvolněním<br />
státního dirigismu po roce 1989, ale paradoxně tkvělo svými kořeny v době předcházející, charakteristické<br />
nedostatečným prosazováním a naplňováním nedávno předtím nově přijaté právní úpravy v roce<br />
1987 (Varhaník 1999a). Dobře to dokumentuje skutečnost, že hluboko do 90. let byla povolení k provádění<br />
archeologických výzkumů podle ust. § 21 odst. 2 zákona o státní památkové péči vydávána v rozporu<br />
se zákonem na základě souhlasu Archeologického <strong>ústav</strong>u a nikoli Akademie věd.<br />
Obecným problémem, dodnes do jisté míry přetrvávajícím, bylo neplnění ohlašovací povinnosti při<br />
zamýšleném zásahu do terénu na území s archeologickými nálezy. Zatímco v počátečních letech účinnosti<br />
ohlašovací povinnost stavebníky často nebyla plněna vůbec – je třeba přiznat, že stavebníci o existenci<br />
tohoto institutu mnohdy vůbec neměli potuchy – postupem času se zejména s dosažením alespoň elementární<br />
akceschopnosti pracovišť státní památkové péče na okresních úřadech stav podstatně zlepšil a povinnosti<br />
stavebníků se dostaly v tomto ohledu do širšího povědomí. Ohlašovací povinnost ovšem často nebyla<br />
plněna zákonným způsobem výhradně vůči Archeologickému <strong>ústav</strong>u Akademie věd, ale vůči místním<br />
oprávněným organizacím. U nich bývalo také provedení archeologického výzkumu stavebníkem objednáváno,<br />
ačkoli mu zákon takovou aktivitu neukládá. Z celé konstrukce tohoto institutu jednoznačně vyplývá,<br />
že návrh dohody by měl být předkládán výkopcem stavebníkovi. Nebylo výjimkou, že výzkum byl<br />
zahájen, aniž byla dohoda vůbec uzavřena. Formálně měl smluvní vztah mezi stavebníkem většinou charakter<br />
hospodářské smlouvy, a to i po zrušení někdejšího hospodářského zákoníku. V ní stanovená cena<br />
za provedení výzkumu se ne vždy odvozovala od skutečných nákladů, resp. jejich odborného odhadu.<br />
V souvislosti s těmito nedostatky pak nepřekvapují pokusy vybírat zhotovitele archeologického výzkumu<br />
podle předpisů o veřejných zakázkách, ačkoli o žádnou veřejnou zakázku přirozeně nešlo. Samostatnou<br />
1 Tento příspěvek byl zpracován na jaře <strong>2001</strong>, proto v něm nemohlo být přihlédnuto k návrhu zákona „o kulturních<br />
památkách a památkové péči“, zveřejněné v srpnu <strong>2001</strong>.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 589<br />
otázku představuje právní úprava povinnosti zákonem stanoveného okruhu stavebníků hradit tyto náklady<br />
a její, často velice svérázné, konkrétní aplikace v praxi.<br />
Trvalým problémem, který ovšem není vnímán vně oboru, je otázka včasného a úplného zpracování<br />
a konzervace archeologických nálezů. Dostatečně nebyla řešena otázka koordinace činnosti oprávněných<br />
organizací, která po víceméně neúspěšném pokusu o zavedení organizační struktury „archeologické památkové<br />
péče“ zůstala na poloviční cestě.<br />
Základní posun zajisté spočívá v požadavku čl. 4 a 5 Úmluvy neomezovat ochranu na jednotlivé archeologické<br />
nálezy, ale zajistit ochranu a údržbu archeologického dědictví nejlépe na původním místě, což<br />
ovšem v praxi není vždy možné.<br />
Vedle těchto, jen velmi stručně naznačených, avšak někdy letitých problémů je zajisté instruktivní, jak<br />
se k obsahu Maltské úmluvy postavili v zahraničí. Z tohoto hlediska je mimořádně zajímavý aktuální stav<br />
návrhu nové právní úpravy památkové péče ve Slovenské republice, která se pochopitelně též týká archeologických<br />
výzkumů a nálezů. Není snad třeba zdůrazňovat, že dosavadní tamní právní úprava se od naší<br />
podstatně nelišila, stejně jako celková situace Slovenské republiky se zásadně neliší od našich domácích<br />
poměrů včetně právního systému. Bylo by tedy krátkozraké tyto aktivity podceňovat a spatřovat východisko<br />
výhradně v různých zcela odlišných prostředích, která reprezentuje např. anglosaský právní systém<br />
a zcela odlišná tradice.<br />
Stačí připomenout, že na tomto úseku legislativy byl učiněn ve Slovenské republice již dříve významný<br />
krok v přijetí zvláštního zákona o komoře restaurátorů, představující bezpochyby systémově vhodnější<br />
řešení než kontroverzní česká novelizace této problematiky, zakotvená v zákoně č. 361/1999 Sb. se zjevnými<br />
legislativně–technickými nedostatky. Přestože legislativní proces předcházející přijetí nového slovenského<br />
památkového zákona není ještě ukončen, je vhodné se s tímto návrhem blíže seznámit. Jeho<br />
zjevnými klady jsou mimo jiné zjednodušená organizační struktura institucí památkové péče a zrušení<br />
anachronické kategorie národních kulturních památek.<br />
Ust. § 23 návrhu definuje archeologický výzkum jako souhrn odborných činností zaměřených na vyhledávání,<br />
identifikaci, vyhodnocování, dokumentaci a záchranu archeologických nálezů a archeologických<br />
nalezišť, stejně jako vyhledávání a sběr movitých archeologických nálezů na povrchu země, v zemi<br />
a pod vodou. Základním přínosem je tedy explicitně uvedená ochrana archeologických nalezišť.<br />
Závažných změn doznalo oprávnění k archeologickým výzkumům. Ty může provádět <strong>Archeologický</strong><br />
<strong>ústav</strong> ze zákona, jiná právnická osoba pak pouze na základě oprávnění, které udělí Ministerstvo kultury.<br />
Oprávnění může však obdržet pouze ta právnická osoba, která provádění výzkumu zabezpečuje fyzickými<br />
osobami se zvláštní odbornou způsobilostí. Tuto způsobilost může získat fyzická osoba, která má vysokoškolské<br />
vzdělání v příslušném oboru a která prokáže teoretické vědomosti a odborné znalosti. Toto značné<br />
zpřísnění podmínek pro provádění archeologického výzkumu může mít určité opodstatnění v tom, aby byl<br />
eliminován možný nekvalifikovaně provedený zásah do nevratné nálezové situace. Na druhé straně je dostatečně<br />
známo, že samotné vydání povolení a osvědčení o zvláštní způsobilosti nezaručuje bezchybný postup<br />
jejich držitelů v praxi. Vydávání různých osvědčení a povolení fyzickým osobám ústředním orgánem při<br />
takřka ničím neomezeném správním uvážení s sebou také stále ještě nese určité obavy části odborné veřejnosti,<br />
zda takové rozhodování může být skutečně nestranné. Navíc vystupují reminiscence na různé formy<br />
kádrování, hojně rozšířené v dobách minulého režimu. To se ovšem netýká výhradně archeologie, ale též<br />
mnoha dalších oborů lidské činnosti. Je dostatečně dobře známo, že v oblasti archeologických výzkumů se<br />
žádná kontrola metod, kterými se v konkrétním případě postupuje, prakticky nevykonává a za současných<br />
podmínek si lze její výkon jen velmi obtížně představit. Přijetí určitého etického kodexu, z něhož by bylo<br />
možné dovozovat, kdy se v konkrétním případě postupovalo lege artis a kdy nikoli, by jistě bylo na místě,<br />
avšak pokud by tato pravidla nebyla sankcionována, nelze v nich spatřovat všelék na eventuální excesy. Výhledově<br />
by se proto jako účinnější zajisté jevilo uplatňování nějakého kontrolního mechanismu, který by mohl<br />
napomoci k objektivizaci předkládaných výsledků např. cestou obligatorního komisionálního hodnocení<br />
v různých fázích výzkumu. Takové řešení by patrně nejlépe vyhovovalo požadavku čl. 3 Maltské úmluvy.<br />
Ust. § 24 návrhu se sice nazývá záchranný výzkum, ale tento pojem se dále nedefinuje. Záchranný výzkum<br />
je nutné provést při přípravě staveb a jiné hospodářské činnosti na území, kde se předpokládá ohrožení<br />
památkových hodnot a archeologických nálezů. O nutnosti provést záchranný výzkum rozhoduje pa-
590<br />
SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR<br />
mátkový úřad po vyjádření archeologického <strong>ústav</strong>u z vlastního podnětu nebo z podnětu příslušných orgánů.<br />
Pozoruhodné je ustanovení, že nemůže-li stavebník z objektivních důvodů zajistit oprávněnou osobu pro<br />
provedení záchranného výzkumu, určí oprávněnou osobu ministerstvo na návrh památkového úřadu po<br />
vyjádření Archeologického <strong>ústav</strong>u. Zdá se, že autoři návrhu předpokládají jen minimální četnost takových<br />
případů, neboť naposled jmenovaný institut nepůsobí právě operativním dojmem.<br />
Významné je ust. § 25 návrhu, které stanoví, že náklady výzkumu hradí vlastník kulturní památky<br />
nebo stavebník. Pokud se výzkum provádí na stavbě nebo při činnosti, jejíž uskutečnění je veřejným zájmem,<br />
může věcně příslušný ústřední orgán státní správy rozhodnout, že náklady nebo jejich část budou<br />
uhrazené ze státního rozpočtu. Výzkum pro vědecké a dokumentační účely hradí ten, v jehož zájmu bude<br />
výzkum prováděn. Návrh však neobsahuje definici veřejného zájmu, která se jeví pro tyto účely jako<br />
nezbytné vymezení správního uvážení onoho ústředního orgánu pro rozhodování v konkrétních případech<br />
v praxi. Demonstrativně stačí v této souvislosti připomenout problém, který v tomto ohledu vyvstal,<br />
když stavebník budoval rodinný domek s velkým ateliérem jako profesionálním zázemím.<br />
Obzvláště obsáhlé je ust. § 26 návrhu, upravující podmínky provádění výzkumu. Oprávněná osoba<br />
uzavře před zahájením výzkumu s vlastníkem nemovitosti, na které se má výzkum provést, dohodu, v níž<br />
se stanoví podmínky provedení výzkumu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne památkový úřad o povinnosti<br />
vlastníka strpět provedení výzkumu a o podmínkách, za kterých lze výzkum provést. Tímto rozhodnutím<br />
nebudou dotčena práva vlastníka na náhradu škody, které připouští ust. § 41 odst. 4 návrhu.<br />
Naprosté novum oproti dosavadním poměrům, a to nejen na Slovensku a u nás, představuje ust. § 26<br />
odst. 3 návrhu, které režim výzkumu podřizuje správnímu řízení příslušného památkového úřadu. Ten ve<br />
svém rozhodnutí, vydaném po vyjádření archeologického <strong>ústav</strong>u, určí druh, rozsah, způsob provedení, předpokládaný<br />
termín ukončení výzkumu, stejně jako to, jak bude naloženo s nálezy. U mnohých archeologů,<br />
zvyklých doposud na to, že rozsah výzkumu byl mnohdy limitován pouze technickými, časovými či finančními<br />
možnostmi a jinak v podstatě závisel především na úvaze jeho vedoucího, může obsah návrhu vyvolat<br />
bouři nevole, přičemž lze očekávat argumenty poukazující na ingerenci „nekompetentního“ úřadu do odborné<br />
archeologické problematiky. Na návrhu je však třeba vysoko ocenit snahu o určitou transparentnost a vymezení<br />
základních pravidel v konkrétních případech, což je jev, který zůstává mnohým institucím naší památkové<br />
péče doposud zcela cizí. V praxi ovšem může závislost provádění výzkumu na předcházejícím<br />
správním řízení přinášet určité problémy, zejména jistá prodlení a komplikace při zjištěních, která si vyžádají<br />
korekci již stanovených podmínek. Obecná správněprávní úprava na obdobné případy pamatuje, a bude<br />
tedy především záležet na operativnosti a odpovídajícím personálním vybavení příslušného správního<br />
orgánu, aby se s takovou situací vyrovnal. Návrh bohužel explicitně neřeší vzájemný vztah dohody a uvedeného<br />
rozhodnutí správního orgánu, ale z celkové konstrukce navrhované úpravy lze soudit, že uzavření dohody<br />
by mělo následovat až po tomto rozhodnutí. Nepochybným přínosem tohoto institutu je také skutečnost,<br />
že umožní standardním způsobem kontrolovat plnění podmínek těchto správních rozhodnutí. V této<br />
souvislosti je třeba připomenout, že např. v Rakousku platná právní úprava obsahuje institut povolení konkrétního<br />
výzkumu fyzické osobě, které může obsahovat určité omezující podmínky. Rakouský památkový<br />
zákon dále stanoví, ve kterých případech není toto povolení k provedení archeologického výzkumu nutné.<br />
Návrh nového slovenského zákona dále stanoví, že výzkum je možné provádět jen podle příslušných<br />
mezinárodních konvencí a dohod, v souladu s aktuálními poznatky vědy a s použitím vhodných, zejména<br />
nedestruktivních metod.<br />
Zahájení výzkumu je výkopce povinen do 15 dnů oznámit příslušnému úřadu.<br />
Návrh dále předpokládá zákaz nepovolených výzkumů, nepovoleného sběru a přemísťování movitých<br />
nálezů a jejich vyhledávání pomocí detekčních zařízení.<br />
Ten, kdo výzkum provádí, je povinen provést opatření proti poškození, znehodnocení, zničení nebo<br />
odcizení nálezu. Výzkum není možné provést, pokud není zajištěna následná ochrana nálezů nebo odstranění<br />
nepříznivých následků výzkumu. Výzkumem získané odborné poznatky budou zpracovány v dokumentaci,<br />
jejíž rozsah upraví prováděcí předpis.<br />
Vlastník nebo ten, kdo výzkum provádí, je povinen příslušnému úřadu odevzdat bezplatně jedno vyhotovení<br />
výzkumné zprávy. V případě archeologického výzkumu tento úřad poskytne archeologickému<br />
<strong>ústav</strong>u potřebné údaje pro vedení evidence, v odůvodněných případech také kopii výzkumné dokumentace.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 591<br />
Ust. § 27 návrhu přináší definici nálezu (nikoli pouze archeologického). Považuje za něj pro účely<br />
tohoto zákona věc památkové hodnoty, která se najde výzkumem, při stavební či jiné činnosti a v zemi,<br />
pod vodou nebo ve hmotě historické stavby.<br />
Ohlašovací povinnost takového nálezu je třeba splnit nejpozději do druhého pracovního dne po objevu.<br />
Nález musí být ponechán beze změny až do prohlídky příslušným úřadem nebo jím pověřenou osobou,<br />
nejméně během tří pracovních dnů od ohlášení. <strong>Archeologický</strong> nález je přípustné vyzdvihnout a přemístit<br />
pouze oprávněnou osobou metodami archeologického výzkumu. Z návrhu však není zřejmé, zda<br />
se i na tento případ vztahuje jeho ust. § 26 odst.1, předpokládající správní řízení. Podobně jako v České<br />
republice návrh odkazuje v případě nálezů učiněných během stavby na zvláštní předpisy.<br />
Překvapující je ust. § 27 odst. 5 návrhu, které předpokládá, že archeologické nálezy budou vlastnictvím<br />
Slovenské republiky. Zatímco u movitostí je to celkem pochopitelné řešení, jde-li ovšem o nálezy<br />
učiněné po určité časové hranici, u nemovitostí jde o složitější otázku, neboť toto ustanovení v sobě vlastně<br />
skrývá choulostivý institut vyvlastnění. Proto lze očekávat, že v tomto případě vyvolá návrh určité námitky,<br />
nejde-li ovšem jen o legislativně–technické nedopatření v textu návrhu.<br />
U ochrany movitých nálezů je odkazováno na zvláštní předpisy, u nemovitostí včetně archeologických<br />
nalezišť je předpokládána jejich ochrana vyhlášením za kulturní památky, památkové rezervace nebo<br />
památkové zóny.<br />
Pokud nejde o výzkumy podle ust. 22–24 návrhu nebo o nepovolenou činnost, má nálezce právo na<br />
náhradu nezbytných výdajů a nálezné, které poskytne příslušný úřad až do výše ceny materiálu, je-li nález<br />
zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů. V ostatních případech tvoří nálezné 20 %<br />
ceny nálezu. Cena materiálu a cena nálezu se určuje znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že se nezákonným<br />
způsobem získané archeologické nálezy často prodávají na černém trhu pod cenou, může takto<br />
navržená výše nálezného lépe stimulovat nálezce než dosavadních 10 % kulturněhistorické hodnoty<br />
v naší platné právní úpravě.<br />
Ust. § 28 návrhu upravuje evidenci a užívání archeologických nalezišť. Archeologická naleziště eviduje<br />
<strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> v centrální evidenci archeologických nalezišť a poskytuje památkovému úřadu aktuální<br />
údaje. V případě evidence nalezišť návrh odkazuje na zvláštní předpisy. Příslušný úřad ve spolupráci s orgány<br />
územní samosprávy zabezpečuje odbornou konzervaci, vhodné využití a prezentaci nemovitých archeologických<br />
nálezů a archeologických nalezišť podle možnosti v původních nálezových souvislostech.<br />
Zpřístupnění nalezišť veřejnosti nesmí mít za následek jejich poškození nebo nadměrné opotřebení.<br />
Není pochyb o tom, že uvedený návrh nového slovenského památkového zákona představuje pozoruhodný<br />
pokus o zakotvení nejdůležitějších zásad Maltské úmluvy do vlastní právní úpravy památkové<br />
péče ve Slovenské republice. Je samozřejmé, že v legislativním procesu ještě může doznat podstatných<br />
změn. Z některých aspektů se může zdát návrh až příliš rigidní, ovšem není tomu tak obecně. Návrh nepředpokládá<br />
zřizování zvláštních právnických osob za účelem provádění archeologických výzkumů a navrhované<br />
organizační struktuře je nutné přiznat racionální uspořádání. Jednoznačně a v souladu s požadavky<br />
Maltské úmluvy také vyznívá pokus o právní úpravu financování archeologických výzkumů. Při<br />
úvahách o přizpůsobení platné právní úpravy archeologických výzkumů a nálezů ustanovením Maltské<br />
úmluvy by neměla být legislativní činnost ve Slovenské republice v tomto ohledu přehlížena.<br />
Jiří Varhaník<br />
LITERATURA<br />
Sklenář, K. 1988–1990: Z dějin péče o archeologické památky v českých zemích, Památky a příroda 13–15,<br />
206–210, 279–283, 469–472, 528–532, 22–24, 150–154, 334–341, 409–413, 584–588, 13–18,<br />
146–151, 405–409, 595–601.<br />
Varhaník, J. 1999a: Úroveň dodržování zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči od roku 1989, in:<br />
Sborník statí o kultuře v České republice po roce 1989, Praha: Ministerstvo kultury <strong>ČR</strong>.<br />
— 1999b: K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů, Správní právo 6, 337–356.<br />
— 2000: K úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy, Archeologické rozhledy 52, 706–708.
592<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
DISKUSE<br />
SOUVISLOSTI CHÁPÁNÍ POJMU „NÁLEZOVÝ CELEK“<br />
V ČESKÉ ARCHEOLOGII<br />
Slavomil Vencl<br />
1. Úvod 1<br />
Starší generace archeologů zažily za poslední půlstoletí nástupy několika teoretických koncepcí oboru.<br />
Zjednodušeně lze tvrdit, že v průběhu zhruba každého desetiletí druhé poloviny 20. století k nám<br />
s různou mírou naléhavosti pronikaly „perestrojkové“ vlny, které se přes všechny rozdíly sobě podobaly<br />
rozhodným odmítnutím předchozích paradigmat: asi před 50 lety se tu – stejně jako v ostatních<br />
zemích sovětského bloku – věda stala takřka přes noc (a proto s pranepatrnými výjimkami jen<br />
formálně) marxistickou, což přineslo změny zejména na úrovni jejího řízení, které vedlo k dogmatickému<br />
ustrnutí, resp. k podvázání možností rozvoje vědy byrokratickým vyloučením všech mimomarxistických<br />
přístupů. V praxi se však archeologie (u nás stejně jako v celém Starém světě) dál poklidně<br />
ubírala svou málo ideologickou cestou rozvíjením tradičních postupů a zabývala se hlavně<br />
artefakty a jejich relativní typochronologií, kulturní taxonomií, prostorovými vlastnostmi a vztahy<br />
kulturních komplexů, některými oblastmi hospodářství, specializované výroby apod.<br />
Kontinuitu vývoje artefaktuální eurocentrické archeologie výrazně narušovaly v průběhu 60.–80.<br />
let 20. stol. ideje tzv. nové neboli procesuální archeologie z USA, jakkoli se na východ od železné<br />
opony směly z ideologických důvodů šířit i aplikovat pouze skrytě. 2 Procesuální archeologie oprávněně<br />
zdůrazňovala potřebu teorie, odklon od popisu ve prospěch objektivního zjišťování a vysvětlování<br />
změn, proklamovala kvantitativní testování kvalitativních tvrzení archeologů proti datům, a to<br />
za použití přírodovědeckých a statistických metod. Oproti induktivním postupům tradiční archeologie<br />
s důrazem na historické explanace, prosazovala deduktivní postup, jenž spočíval ve formulaci<br />
hypotézy, v následném vytvoření modelu a končil analýzou důsledků navozených procesů. Procesualisté<br />
optimisticky (až naivně) hlásali poznatelnost minulosti archeologickými prostředky, věřili<br />
v kauzalitu vztahů mezi segmenty jednotlivých kulturních systémů, zastávali evolucionistická a univerzalistická<br />
východiska atd. Navzdory zdůrazňování preferencí funkčních, adaptačních hledisek<br />
proti typologickým však v praxi nezřídka vykládali funkce technokomplexů apriorními a voluntaristickými<br />
úsudky, tedy nepodloženými výroky (cf. diskusi o hospodářské nebo kulturní podstatě skupin<br />
francouzského moustérienu mezi Binfordem a manželi Bordovými). Vznik procesuální archeologie<br />
však nesporně znamenal výrazný přínos objevem nového úhlu pohledu. Zjednodušující<br />
radikalismus nové archeologie provokoval k diskusi, která konfrontací jejího redukcionistického vidění<br />
skutečnosti s obnaženou jednostranností tradičních přístupů vedla k ostřejšímu vidění podsta-<br />
1 Práci připisuji Ladislavu Hrdličkovi u příležitosti jeho nadcházejícího životního jubilea.<br />
2 M. Kuna (2000, 405) správně postřehl, že procesuální stadium ve vývoji české archeologie chybí, mohl však<br />
zároveň doplnit, že se jako ideologicky nežádoucí nemohlo, resp. nesmělo projevit. Pro ilustraci vzpomenu na nepodstatnou,<br />
ale charakteristickou příhodu, jakou v dobách normalizace zažil v obměnách kdekdo, ale z dobrých<br />
důvodů o nich nikdo veřejně nemluvil, takže zapadly do zapomenutí: po odevzdání výkazu činnosti (včetně bibliografie)<br />
za rok 1971 mne předvolal vědecký tajemník <strong>ústav</strong>u k důvěrnému – a vlastně přátelskému – pohovoru,<br />
jehož předmětem se stal můj článek v American Antiquity (Vencl 1971). Znepokojeně mi sdělil, že publikováním<br />
v USA neohrožuji jen sebe. Spontánně nabídl, že pro tentokrát v zájmu <strong>ústav</strong>u (i mém) nastaví svou kůži, neboť<br />
citaci toho článku – nedopatřením – neuvede v bibliografické příloze souhrnné zprávy o činnosti AÚ, směřující<br />
přes kolegium historie do presidia ČS<strong>AV</strong> a následně na odbor vědy ÚV KSČ. Ovšem v případě, že by zmíněný<br />
bibliografický záznam kdokoli na vyšších instancích přesto zjistil, mám být připraven na možnost, že se inkriminovaná<br />
stať stane předmětem jednání v pojmech, sahajících od naivity přes provokaci až k ideologické diverzi,<br />
a to vše nikoli bez osobních i institucionálních následků.
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ... 593<br />
ty sporů. Střety nové archeologie s tradiční evropskou archeologií pramenily principiálně v rozdílnosti<br />
východisek, v odlišnosti referenčních systémů (srovnávacích rovin), které obě strany jaksi<br />
„přirozeně“ využívají: co znamenají pro tradiční archeologii specifické starověké civilizace a kultury<br />
(a s nimi spjaté tradiční obory bádání), tím jsou pro novou archeologii odlišně specifické, rovněž<br />
nikoli univerzální subrecentní relikty předprůmyslových kultur Severní Ameriky a Afriky,<br />
zkoumané odlišnými přístupy.<br />
Během 80. let se v příkré, a proto tak nápadné opozici k procesuální doktrině rozšířilo postprocesuální<br />
paradigma (cf. Hodder 1999, 5 s lit.), které zdůrazňovalo interpretaci, sebereflexi, individualitu,<br />
dále prosazovalo fakt, že se archeologické prameny jako svědectví o minulosti nedochovaly<br />
v nezměněné podobě (téma transformačních procesů rozvinul Schiffer 1987 s lit.). Druhou nápadnou<br />
odlišnost od tzv. nové archeologie představují absolutizující tvrzení o dominanci, nadřazenosti<br />
a všudypřítomnosti symbolické funkce u artefaktů (přehledně Kuna 2000, 405 sq. s lit.). Postprocesuální<br />
teorie o aktivní symbolické funkci artefaktů (způsobujících proměny nebo naopak zastírání<br />
skutečnosti) ústí kupř. v diskutabilní tvrzení, že pravěké společnosti promrhávaly významné množství<br />
svého energetického potenciálu v „neužitečných“ činnostech, což údajně svědčí proti představám<br />
o obtížnosti jejich ekonomického zápasu o každodenní přežití. Data nesporně dokládají kulturní specifičnost,<br />
tj. nestabilitu, proměnlivost etnohistorických racionalit a iracionalit (např. Lévi–Strauss<br />
1971; Brück 1999; Skupnik 1999): pravdě sice odpovídá, že převážně funkcionalistické interpretace<br />
tradiční archeologie některé vztahy mezi archeologickými prameny uspokojivě nevysvětlují, ale totéž<br />
platí o představách postprocesualistů (např. o tom, že některé pravěké činnosti neměly praktický<br />
účel), protože v obou případech jde o posuzování (nám cizí) pravěké racionality měřítky odlišné (naší<br />
vlastní, moderní, specifické) racionality. (Nepochybně právem proto považuje J. Brück 1999 oddělování<br />
rituální a sekulární sféry v archeologii za ahistorický post–osvícenský koncept, neboť samy<br />
předprůmyslové společnosti tyto sféry vesměs nerozlišovaly a své rituály, umění apod. považovaly<br />
za zcela praktické a efektivní činnosti.) Postprocesualismus si některými svými záměrně provokativními<br />
a extremistickými formulacemi záhy získal vedle nadšených stoupenců i zaryté odpůrce, kteří<br />
jej odmítají jako projev dogmatické skepse, jako nihilistický útok na poznání, takže jeho protagonisty<br />
(hlavně Shankse a Tilleye) viní ze subjektivního idealismu, z neomarxismu, z nedůvodného odmítání<br />
existence objektivních dat a všech funkcionalistických vysvětlení, ze znevažování systémové<br />
teorie, ekologické integrace, resp. interakce kultur s biosférou, že neprávem pokládají archeologické<br />
interpretace za pouhé subjektivní projekce našich vlastních recentních sociopolitických hledisek,<br />
resp. předsudků (např. Trigger 1989, 340 sq.; Watson 1990). Některá extremistická a aprioristická hlediska<br />
procesualismu i postprocesualismu trvale iritují stoupence tradiční, resp. humanitní archeologie,<br />
pociťující nespornou jednostrannost každého radikálního pokusu o obrat v poznávacím procesu,<br />
a v důsledku toho často zastávající málo efektní, jakoby vyčkávavá (a navenek rozpačitě působící)<br />
centristická stanoviska. (Nedávno se tento rozpor ve zkratce projevil v Bouzkově komentáři na Kunův<br />
text – cf. Kuna 2000 a Bouzek 2000; z výběrů referencí obou textů zřetelně vyplývá odlišnost<br />
jejich srovnávacích rovin.) Přesun pozornosti od poznání minulosti k tématům současnosti (např.<br />
včetně feminismu), který postprocesuální archeologie rovněž okázale nastolila, se navíc tradicionalistům<br />
zřejmě nikoli neoprávněně jeví jen jako projev konjukturálního populismu: „... postmoderní<br />
způsob medializace archeologie z ní často činí složku nových pseudoideologizací“ (Bouzek 2000, 409).<br />
Odlišnou odmítavou reakci na postprocesuální paradigma představuje od 90. let post–postprocesuální<br />
směr (např. Hodder 1999, 5), jenž prosazováním rovnocennosti početných paralelních interpretací,<br />
zdůrazňováním regionalismu, eklektickými osobními volbami teoretických východisek<br />
působí (na tradicionalisty přinejmenším) jako projev stupňované chaotizace. Třebaže paralelní alternativní<br />
interpretace představují zcela legitimní a realistické východisko z problémů na základě dosud<br />
získaných dat jednoznačně neřešitelných (jako příklad z naší literatury lze uvést explanaci bylanského<br />
rondelu: cf. Pavlů – Rulf – Zápotocká 1995), nezanedbatelná část „objevných“ názorů<br />
zjevně pramení v masovém příjetí narcistického životního postoje, což se projevuje v davovém úsilí<br />
o nápadnou a okamžitou individuální seberealizaci prostřednictvím fabrikace nesčetných variant<br />
potenciálních podob minulosti; tradiční cesta k poznání prostřednictvím kumulace poznatků byla
594<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
opuštěna i proto, že je pracná, neúnosně zdlouhavá a hlavně víceméně anonymní, a proto jsou dříve<br />
nezpochybňovaná kritéria kvality, věrohodnosti a reprezentativnosti argumentů (slouživší na cestě<br />
přibližování se k poznání minulosti) účelově vytlačována pojmy jako je jinakost, novost, překvapivost<br />
úhlu pohledu i explanace, které se tradicionalistům jeví vesměs jako pseudohodnoty. Vedle především<br />
sebestředného teoretizování pro teoretizování však post–postprocesualismus zároveň oživuje<br />
zájem o hmotnou kulturu, neboť vnímá nástroje nejen jako artefakty umožňující přežití, ale jako<br />
svědectví o identitě výrobců a uživatelů (např. Biehl – Gramsch 2000, 407) atd.<br />
Předcházející zúžení vývoje archeologie po 2. světové válce na konflikty tradiční archeologie<br />
s procesualisty, na spor nové archeologie s postprocesualisty atd. odpovídá jen velmi zhruba dějům,<br />
které probíhaly v některých segmentech archeologické obce anglofonního světa. Podstatně úplněji<br />
prezentovali vývoj anglofonní teoretické archeologie C. Renfrew a P. Bahn (1991, 405 sq. s lit.), kteří<br />
mj. zdůraznili faktickou kompatibilitu procesuální a marxistické archeologie, popsali i strukturalistickou<br />
fázi archeologické teorie 70. let jako reakci na procesualismus, po ní fázi poststrukturalistickou<br />
a teprve na ni navazující postprocesualismus, a od 80. let nástup kognitivně procesuálního<br />
směru (přehledně Smetánka 1997; Mithen 1996 aj.) atd. Věrohodný přehled vývoje archeologie<br />
v uplynulém půlstoletí by nesměl opominout ani dlouhodobou působnost dalších koncepcí (Gordon<br />
Childe, Graham Clark, D. L. Clarke aj.) anglofonního původu, ale především mimoběžné směry<br />
vývoje v ostatních víceméně izolovaných světových („mainstream“ podle terminologie E. Neustupného<br />
1998) větvích archeologie (zčásti cf. Trigger 1989) s přihlédnutím k nejnovějším směrům,<br />
mezi nimiž lze nejspíš blízko za obzorem tušit číhající již 3x postprocesuální archeologii.<br />
Referované vývojové trendy se však univerzálně neuplatnily ani v anglofonním světě, a tím méně<br />
jinde. Např. v Československu byl vliv zmíněných teorií do značné míry filtrován do 90. let jednak<br />
ideologickým monopolem marxismu, jednak tradičně převažující orientací na tematicky nejbližší<br />
středoevropskou problematiku, tj. hlavně tradiční německy a francouzsky psanou literaturu. S německou<br />
archeologií (z níž se mj. ozývá volání po teorii orientované na praktické použití: cf. Siegmund –<br />
Zimmermann 2000 s lit.) sdílíme většinový nezájem o teorii, jenž se projevuje nejen naprostou lhostejností<br />
ke sporům mezi protagonisty zmiňovaných paradigmat, ale i zhoubným úpadkem zájmu<br />
o kritiku pramenů apod. Další korektiv stanovisek procesuálních a následných směrů (vychylujících<br />
se z krajností materialistických, případně funkcionalistických interpretací do opačného extrému totálně<br />
symbolických explanací všech aspektů minulosti) představuje v Evropě již zmíněný odlišný historický<br />
kontext, vědomí spojitosti pravěkých kultur a starověkých civilizací a z toho plynoucí chápání<br />
komplementarity nebo ambivalence jevů: stejně jako starověká božstva v sobě tmelila prvky nadpozemské<br />
i pozemské, duchovní i materiální, tak i konání lidí předprůmyslových období zahrnovalo<br />
v organické jednotě a nedělitelně aspekty a závazky pozemské i transcendentální, materiální i symbolické.<br />
Pokusy o preparaci a oddělení (popření, vyloučení, znevážení, podcenění) jedné z těch složek,<br />
spjatých jako rub a líc téže mince, vedou k nepochopení a ke ztrátě smyslu původních funkčních<br />
systémů, případně k vytváření modelových (reálně neexistujících a nefunkčních) pseudostruktur minulosti.<br />
Přitom není zvlášť významné, jaké se právě používá terminologie, tedy zda se např. mluví<br />
o problematice duchovní, náboženské nebo symbolické, z nichž se každá převážně pojí se specifickými<br />
aspekty existence, ale dohromady se vážou na stejný okruh představ fluidní, nediskrétní povahy.<br />
2. Vývoj obsahu pojmu „nálezový celek“<br />
Přes zkratkovitost výkladu úvodních odstavců je zřejmé, že periodické převrstvování teoretickými<br />
„perestrojkami“ během druhé poloviny 20. století způsobilo, že současná – a tedy i česká – archeologie<br />
představuje pestrý a nehomogenní rejstřík přístupů, takže ji lze přirovnat zčásti k látce s četnými<br />
záplatami, zčásti pak k látkám volně se překrývajícím, neboť některé její segmenty mezi sebou<br />
nekomunikují (např. vztah teorie odpadových areálů a empirických pojmů terénní archeologie – jako<br />
jáma nebo studna – zůstává nedefinován). Přes všechno paradigmatické převrstvování, dílčí<br />
adaptace a doplňky, stále ještě tvoří základ nebo alespoň nenahraditelnou součást archeologie tradiční<br />
postupy a pojmy. Spotřebovává-li však příliv novějších přístupů a s nimi spjatých manipulačních<br />
technik většinu pozornosti současných archeologů, jsou tradiční znalosti a dovednosti vytlačovány
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 595<br />
na periferii zájmu, kde atrofují a degenerují. Prakticky se to projevuje např. v oblasti zbožíznalectví<br />
poklesem úrovně znalosti determinačních vlastností nálezů (příznačná je nejen absence důkazů správnosti<br />
kulturních determinací v řadě současných prací, které se opírají jen o deklarativní kulturní určení,<br />
navíc s alibistickým delegováním zodpovědnosti za správnost kulturního určení nálezů na třetí<br />
osoby), metodiky kritiky pramenů, a obecně pak synkretickým komolením významů a zamlžením<br />
obsahů elementárních pojmů. Navzdory úsilí o vytvoření uceleného teoretického systému (zejména<br />
E. Neustupný 1986; 1993; Neustupný ed. 1998, vše s lit.) vede u nás většinová ignorace teorie převážně<br />
k postupné degeneraci přesnosti myšlení a k rozkladu pojmů, které již mezitím přestaly být<br />
předmětem odborné výuky (to výslovně podotýkám na vysvětlení a omluvu těch pasáží textu, které<br />
vskutku mají charakter proseminárního výkladu).<br />
Pro ilustraci zmíněného jevu poslouží výběr citací, dokládajících rozkolísání obsahu u nás stále<br />
vysoce frekventovaného, a proto i neignorovatelného pojmu nálezový celek, jehož původní obsah<br />
upadá v průběhu posledního půlstoletí v zapomenutí (cf. J. Neustupný 1957 a Rulf 1997, s lit.). Pojem<br />
zavedl O. Montelius (1903, 3), jenž ve svazku věnovaném typologické metodě precizně definoval<br />
nález, resp. spolehlivý nález („sicherer Fund“) jako soubor všech předmětů, které byly nalezeny<br />
za okolností nasvědčujících jejich nepochybně jednorázovému uložení: „Ein Fund in dieser Meinung<br />
... kann als die Summe von denjenigen Gegenständen bezeichnet werden, welche unter solchen Verhältnissen<br />
gefunden worden sind, dass sie als ganz gleichzeitig niedergelegt betrachtet werden müssen.“<br />
Pojem nálezového celku vznikl jako jeden z prostředků k ověření správnosti konstrukce typologických<br />
řad v rámci typologické metody; O. Montelius (1903, 11) si přitom uvědomoval všechna<br />
základní omezení pojmu (jako např. fakt, že současné uložení předmětů nezaručuje současnost jejich<br />
výroby, že nálezovým celkem není pohřebiště aj.). Ještě kolem poloviny 20. století se povědomí<br />
o původním obsahu tohoto pojmu udržovalo jak výukou, tak prostřednictvím příruček (např. Mildenberger<br />
1953, 101; J. Neustupný 1957; Eggers 1959, 91 sq.), takže jeho uživatelé (včetně mne: např.<br />
Vencl 1961, 97 sq.) nedokládali jeho definici citací, neboť u nás – a v německy psané literatuře – šlo<br />
o fakt tehdy obecně známý. Tento pro nás tak samozřejmý termín se spíš jen okrajově objevoval<br />
i v literatuře frankofonní (J. Neustupný 1957, 64 s lit.), avšak vůbec nezakořenil v anglofonním světě<br />
(např. Renfrew – Bahn 1991; E. Neustupný 1993, 24 sq.).<br />
Během posledního půlstoletí utvářely názory domácí archeologické obce především následující<br />
autority: J. Böhm (1941, 27) však blíže nedefinovaný pojem „spolehlivých a uzavřených nálezů“<br />
jen zmínil při výkladu o zkoumání relativní chronologie srovnávací metodou. J. Filip formoval své<br />
žáky spíš osobním příkladem než teoretickými výklady: ve svém základním učebním textu (Filip<br />
1948) pojem nálezového celku vůbec nepoužil. Jeho hlavní vědecké dílo (Filip 1956) obsahuje sice<br />
ve 2. kapitole obsáhlé shrnutí historie třídění archeologických (laténských) pramenů, ale jen velmi<br />
stručný výklad metodických zásad jejich rozboru (v úvodní části 3. kapitoly), přičemž za základ třídění<br />
korektně přijímal bezpečné, resp. ověřené (věrohodně dokumentované) nálezové celky, jimiž<br />
v Monteliově duchu chápal hrobové výbavy. Srovnáváním ověřených nálezových celků usiloval<br />
o vytváření nálezových horizontů, jejichž jednotlivé komponenty časoprostorově definoval prostřednictvím<br />
asociačních nálezových profilů (Filip 1956, 58 sq. a zvláště 61–62). Protože ještě nepracoval<br />
se sídlištním materiálem, nepřinášelo mu užívání pojmu žádné komplikace, které propukly<br />
v průběhu 50. let s nástupem rozsáhlých výzkumů sídlišť.<br />
J. Neustupný (1957, 64–67; 1963; Neustupný a kol. 1960, 19 sq., s lit.) považoval pojem nálezového<br />
celku za jeden z nejdůležitějších konceptů archeologie, a proto se k diskusi o jeho obsahu<br />
několikrát vrátil. „V nálezovém celku určuje jeden předmět stáří předmětu druhého“; z hlediska původu<br />
rozeznával nálezové celky intencionální (depoty a hroby) a neintencionální, které vznikly bez<br />
působení člověka (J. Neustupný 1957, 64 sq.). „Archeologické obsahy sídlištních jam nelze proto<br />
všeobecně, jednoznačně... a stereotypně považovat za nálezové celky“ (J. Neustupný 1957, 67). Později<br />
(J. Neustupný a kol. 1960, 20) považoval za nálezový celek „soubory předmětů, které byly<br />
v pravěku pohromadě uloženy do určitého pravěkého objektu a byly v téže souvislosti objeveny při<br />
archeologickém výzkumu... Protikladem nálezového celku je soubor nálezů („aggregate“), které se<br />
dostaly dohromady vnějším působením a které nepatří ani jednomu kulturnímu prostředí, ani nejsou
596<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
současné; např. nálezy z humusu (ornice)...“ Za nejspolehlivější nálezové celky považoval J. Neustupný<br />
(a kol. 1960, 20) obsahy depotů a výbavy hrobů, za „méně spolehlivé nálezové celky“ však<br />
měl – v rozporu s původní Monteliovou definicí – obsah odpadních jam, zaházené člověkem ještě<br />
v době trvání sídliště. Konečně ještě méně spolehlivé mu připadaly ty „nálezové celky“, které člověk<br />
ani záměrně neshromáždil, ani úmyslně neuložil, které vznikly působením přírodních sil; k nim<br />
počítal obsahy většiny sídlištních jam, které pak obsahovaly kulturně nesourodé (pomíchané) artefakty<br />
stejně tak jako sídlištní (kulturní) vrstvy. Citované formulace, představující zřejmě jeden z pramenů<br />
rozkolísání obsahu pojmu „nálezový celek“ v české poválečné archeologii, je třeba považovat<br />
za výraz tehdy aktuální nutnosti vyhodnocovat nálezy ze sídlišť.<br />
Na představy o vzniku nálezových souborů u nás významně zapůsobil tvůrce koncepce velkoplošného<br />
výzkumu sídlišť B. Soudský (1966, 33, 37), jenž vytvořil a sugestivně prosazoval svůj<br />
apriorní (a extrémně optimistický) výklad, že stavební jámy jedné chaty na sídlišti s keramikou volutovou<br />
byly zaplněny v jedné době (během trvání jedné sídelní fáze) a nejspíš odpadem obyvatel<br />
jednoho domu (prvé pochybnosti vyslovil Vencl 1967, 107, 110). Na uvedeném principu zbudoval<br />
chronologii stavebních komplexů, periodizaci desítek fází bylanského sídliště a vlastně i chronologii<br />
příslušné kultury. B. Soudský (1966, 42) si byl samozřejmě plně vědom důvodů pomíšení materiálu<br />
různých fází, nicméně doufal v možnost kvalitativního a hlavně kvantitativního vytřídění intruzí:<br />
apriorně (bez důkazů) předpokládal, že porušení obsahu lze rozeznat ze statistického nesouladu<br />
chronologických znaků na keramice. Není bez zajímavosti, že v době předcházející rozvinutí výzkumu<br />
v Bylanech sám B. Soudský (1956, 34) ostře polemizoval s tehdy již se šířícím názorem, prohlašujícím<br />
obsah sídlištní jámy za nálezový celek; rozporně však v jiné práci z téže doby (Soudský<br />
1956a, 408) považoval sídlištní jámy za uzavřené nálezy a nebo uzavřené celky.<br />
R. Pleiner a A. Rybová (1978, 29) konstatovali terminologickou nejednotnost archeologické teorie:<br />
zmíněná rozkolísanost ovšem spíše zrcadlí neujasněnost obsahu pojmů. Redaktoři Pravěkých<br />
dějin Čech dali přednost termínu „archeologický nález“ ve smyslu jakéhokoli produktu činnosti člověka;<br />
pojem „nálezový celek“ nebo „uzavřený nálezový celek“ v rejstříku této reprezentativní syntézy<br />
schází, nicméně ztráta znalosti přesného obsahu pojmů vyplývá nepřímo z textu: „Souborem<br />
nálezů je pak skupina předmětů, která byla nalezena pohromadě, a to buď v jednom objektu, v jámě,<br />
neporušeném hrobě, v zahloubené části chaty nebo ve vymezeném prostoru (neuzavřené soubory nálezů<br />
z vrstev, ze sběru na sídlišti apod.).“ Uvedené formulace dosud běžně používané syntézy zřejmě<br />
představují další stopu i pramen zatemnění původního obsahu Monteliova pojmu.<br />
Kritikou obsahu nálezových komplexů se na základě výzkumů v Bylanech zabýval I. Pavlů<br />
(Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 310 sq., fig. 7), jenž se prostřednictvím rekonstrukce procesu vzniku<br />
výplní jam snažil zvěrohodnit jejich kulturní obsah: odpad na sídlišti vznikal během šesti fází životního<br />
cyklu artefaktů (od procesů získání suroviny přes fázi výroby polotovarů k finální výrobě,<br />
přes následnou fázi jejich funkčního užívání k fázi reutilizace až ke konečnému odhození), po němž<br />
následovala dvoufázová archeologizace (kumulace a následné uložení), vyřazení ze živé kultury.<br />
I. Pavlů již důvodně předpokládal dlouhá období, po která zůstávaly jámy nezasypané: zatímco ve<br />
spodních partiích výplní jam mají podle jeho výkladu převládat spíše starší intruze, horní partie mají<br />
obsahovat intruze mladší. Z hojného výskytu intruzí keramiky vypíchané usuzuje na zaplnění jam<br />
kultury s volutovou keramikou až po několika stech letech. V poslední době se problémem důkladně<br />
a opakovaně zabýval J. Rulf (1993, 16, 19), který analytickými úvahami právem došel „ke zpochybnění<br />
uzavřenosti sídlištních jam, resp. v nich obsažených nálezů jako nálezových celků“, ale<br />
obával se z toho vyvodit evidentní závěr, protože jeho „příjetí by znamenalo značné metodické potíže“,<br />
které by vedly „ke znemožnění detailních chronologických analýz sídlištního materiálu“ a konkrétně<br />
k pochybnostem např. o bylanské chronologii. Závěry pozdější práce J. Rulfa (1997, 457)<br />
svědčí o úsilí udržet koncept sídlištní jámy – přes všechny ústupky – jako (relativně) uzavřený nálezový<br />
celek, a to prostřednictvím umělé konstrukce pojmu intruze, tj. kontaminace obsahu objektu<br />
cizorodým materiálem: arbitrárně stanovil kvantitativní limit do 10 % celkového množství keramiky<br />
v objektu a určil, že maximální hloubka intruzivních zásahů nesmí přesáhnout 20–30 cm od úrovně<br />
podloží. Obě kriteria však postrádají objektivitu: kvantitu intruzí problematizuje jejich kolísající
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 597<br />
rozeznatelnost (vyšší u kontrastních jevů jako je např. volutová a vypíchaná výzdoba keramiky, nižší<br />
a vlastně neurčitelná u nekontrastních jevů jako je výzdoba keramiky jednotlivých stavebních fází<br />
sídlištních areálů kultury volutové v Bylanech I, případně u převážně nezdobené keramiky kultur<br />
doby bronzové); hloubka intruzivních zásahů není objektivně stanovitelná pro nestejnou a náhodnou<br />
hladinu úrovně archeologického výzkumu, která se i na jedné lokalitě mění v závislosti na nerovnoměrné<br />
lokální postdepoziční intenzitě odnosu a naorávání, resp. na nestejné úrovni odstranění nadloží<br />
těžkou strojovou technikou před archeologickým výzkumem). 3<br />
Pro ilustraci tvrzení, že se v rozporu s původní Monteliovou definicí v české archeologické literatuře<br />
druhé poloviny 20. století masově objevoval výraz „nálezový celek“ v různě posunutých<br />
nebo rozšířených významech, připojuji z nevyčerpatelné řady klouzavě diferencovaných deformací<br />
chronologicky seřazený, ale v podstatě náhodný výběr příkladů, jejichž těžiště záměrně leží až<br />
v posledním desetiletí:<br />
J. Hralová–Adamczyková (1957, 5) označovala pojmem „nálezový celek“ fakt homogenity pohřebiště<br />
v rámci mladolužické fáze: „Pohřebiště v Dnebohu je ... možno považovat za uzavřený nálezový<br />
celek.“ (Podobné úsudky odmítl už Montelius 1903, 5, protože každé pohřebiště se skládá z řady<br />
nálezových celků, které nevznikly všechny najednou.)<br />
I. Pavlů (1977, 27–29) ztotožnil v zájmu provedení kvantitativní analýzy nálezový celek s nálezovým<br />
souborem, což např. M. Popelka (1987, 10) později jen reprodukoval: „Vzájemný vztah nálezových<br />
jednotek, které jsou prvky nálezového souboru, je zprostředkován zpravidla archeologickým<br />
objektem a hovoříme pak o nálezovém celku. Objekt představuje např. sídlištní kulturní jáma,<br />
a předměty, které z ní pocházejí, tvoří nálezový celek neboli nálezový soubor.“<br />
J. Fridrich (1982, 86) nasbíral v sedimentech přemístěných buldozerem na dně hliniště v Praze–Proseku<br />
nepočetné kamenné předměty, které podle jeho soudu „pravděpodobně představují nálezový<br />
celek“.<br />
J. Rulf (1991, 91) klasifikoval na sídlišti v Roztokách nad Vltavou objekty s neolitickými a postneolitickými<br />
nálezy jako „nejisté“ (obj. 92) nebo jako „značně nejisté nálezové celky“ (obj. 245); dále<br />
tvrdil, že z výzkumu na této lokalitě pocházejí jen ojedinělé eneolitické střepy, ale žádný „uzavřený<br />
nálezový celek“ ve smyslu nálezu sídlištního objektu (Rulf 1991, 98).<br />
J. Tejral (1993, 430) postrádá z doby římské na Moravě „uzavřené sídlištní celky, zahloubené chaty<br />
nebo jámy“.<br />
V. Salač (1995, 265) sdílí zamlčený předpoklad, že sídlištní objekty obsahují více méně uzavřené<br />
nálezové celky.<br />
I. Pavlů a J. Rulf (1996, 125 sq.) zjednodušili klasifikaci volutové keramiky, aby mohli klasifikovat<br />
„neúplné nálezové celky“ ze sídlišť na Kolínsku (cf. Pavlů 2000).<br />
M. Oliva (1996, 17) označil sídlištní situaci 4 na lok. II v Dolních Věstonicích za „necelý celek“.<br />
J. Rulf (1997, 457) použil pro označení obsahu hlubších vrstev v jámě postižené svrchu prokazatelně<br />
cizorodou intruzí výraz „relativně uzavřený nálezový celek“.<br />
V. Janák (1998, 114) pokládá obsah sídlištních jam za uzavřené celky.<br />
E. Kazdová (1998, 63) soudí, že i s obsahem jam s tzv. intruzí (za níž považuje morfologicky rozeznanou<br />
část cizorodé příměsi až do výše 15 %) lze pracovat jako s „nálezovými celky“.<br />
P. Meduna (1998, 116) pokládá za „uzavřené celky“ tzv. primární nálezové situace (např. kulturní<br />
obsah našlapané podlahové vrstvičky obydlí považuje za „relativně krátkodobý celek“), kdežto obsah<br />
zahloubení označuje jako „otevřené celky“.<br />
N. Profantová (1998, 433) pokládá za „uzavřený celek“ výplň časně slovanského sídlištního objektu<br />
(č. 1034) z Roztok nad Vltavou.<br />
V. Salač (1998, 43) chápe „pod pojmem soubor nálezový celek (např. střepy z jednoho objektu)“.<br />
3 Úvahy na toto téma jsem pohříchu zůstal z větší části dlužen právě Janu Rulfovi, který mne v době příprav jednoho<br />
ze svých posledních článků (Rulf 1997) oslovil při náhodném setkání před knihovnou AÚ, kde jsme chvíli<br />
tuto problematiku diskutovali. Zakrátko nás však přerušila administrativní pracovnice s úřední záležitostí a třebaže<br />
jsme si to slíbili, už jsme se k dokončení rozhovoru nedostali.
598<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
P. Vařeka (1998, 127) rovněž ztotožňuje pojem „celek“ s pojmem soubor: „Úklidem veřejných prostranství<br />
zaniká možnost získání nálezově bohatých celků.“<br />
J. Benešová a J. Kalferst (2000, 9) považují za nálezový celek cokoli, co se našlo pohromadě: „Bošácká<br />
skupina byla na nalezišti zastoupena pouze dvěma nálezovými celky“, a to polozemnicí a kumulací<br />
nálezů č. VII.<br />
K. Tomková (2000, 404) konstatovala, že z výzkumů českých raně středověkých hradišť pochází „vysoký<br />
počet nálezových celků s tzv. hodnotou sběru.“<br />
J. Macháček (<strong>2001</strong>, 28) soudí, že chronologie keramiky „bazíruje na zpracování nálezových celků“.<br />
Nálezový celek („strukturující entitu“) však chápe zcela nekriticky jako „obsah většinou zahloubeného<br />
archeologického objektu tak, jak byl vydělen autorem výzkumu“ (Macháček <strong>2001</strong>, 43 a 259)!<br />
Jinde (Macháček <strong>2001</strong>, 12) definuje nálezový celek „jako např. krabice obsahující nálezy z jedné<br />
vrstvy“ a konečně za „uzavřený nálezový celek“ považuje jeden artefakt (Macháček <strong>2001</strong>, 27). Atd.<br />
Výše uvedený (víceméně náhodný) výběr výroků autorů všech generací přesvědčuje, že (1) pojem<br />
„nálezový celek“ je v naší odborné literatuře stále vysoce frekventovaný, a proto nikoli marginální,<br />
(2) že se jeho původní obsah v 50./60. létech 20. století v důsledku rozvoje výzkumu sídlišť<br />
rozvolnil až k nepoznání, takže od té doby již většina archeologů není schopna rozlišit nálezové celky<br />
od pseudocelků. Znalost původní Monteliovy definice prakticky vymizela spolu s elementární<br />
kritikou pramenů, a nálezový celek se chybně ztotožňuje s pseudocelky např. z výplně studní, příkopů,<br />
polozemnic, sídlištních jam a někdy se za ně dokonce vydávají i shluky předmětů nedefinovaného<br />
původu (cf. Benešová – Kalferst 2000, 9), případně najednou posbírané recentně přemístěné<br />
předměty (kupř. Fridrich 1982, 86), ojediněle naopak celé pohřebiště (Hralová 1957, 5). Ztráta<br />
povědomí o původním obsahu pojmu vede k jeho zneužívání v nedefinovaných, klouzavých osobních<br />
modifikacích, které se projevují adjektivy duchu pojmu zásadně odporujícími (relativně uzavřené<br />
celky, uzavřenější celky, otevřené celky, necelé celky) nebo k tvorbě bezobsažných slovních<br />
konstrukcí (např. typu „uzavřené nálezové prostředí“ pro označení nespecifikované nálezové situace).<br />
Terminologický chaos pak nutně ústí do interpretačních omylů. Východisko z dnešní situace<br />
představuje 1) užívání termínu v původním a přesně definovaném významu nebo 2) jeho opuštění,<br />
pokud již nevyhovuje, resp. 3) jeho redefinici. Do doby event. změny je však v zájmu hladké komunikace<br />
nevyhnutelné, abychom respektovali původní definici termínu.<br />
3. Kritika archeologických pramenů; transformační teorie<br />
Pojem vnější a vnitřní pramenné kritiky byl v archeologii převzat z historie, v níž má hluboké, až do<br />
antiky sahající tradice. Kritice pramenů, tedy obecnému zkoumání jejich informační hodnoty (vnější<br />
kritika se zabývá vztahem pramene k okolnímu světu, ověřením jeho pravosti a neporušenosti,<br />
kdežto vnitřní kritika zkoumá homogenitu a důvěryhodnost zkoumáním vzájemných vztahů mezi<br />
údaji příslušného pramene) se v archeologii věnuje jen málokdy víc než jen formální pozornost<br />
(např. Ebbesen 1983 s lit.; Hrdlička 1993; Rulf 1997, 441); aplikace na konkrétní nálezy, nálezové<br />
situace a úzké problémové okruhy omezovaly její působnost a nezřídka zesilovaly její případnou<br />
subjektivitu.<br />
Do obecné roviny se kritika pramenů významně přesunula v 70. letech zásluhou postprocesualisty<br />
M. Schiffera, jenž zásadně změnil její směr: nastolil totiž zkoumání z opačné perspektivy, rozvinul<br />
výzkum dějů archeologizace (popisovaných jindy v pojmech postdepozičních, utvářecích neboli<br />
formativních, resp. transformačních procesů), která nezvratně proměňuje dynamické systémy<br />
živých kultur v mrtvé pozůstatky (Schiffer 1976; 1987 s lit.). Jeho přístup u nás rozvinul zejména<br />
E. Neustupný (1986, 527 sq.; 1993, 44–72; 1996, 496 sq.): sekvence archeologických transformací<br />
(zániková, polohová, kvantitativní atd.) mění působením přírodních i antropogenních sil původní<br />
kvalitativní i kvantitativní vlastnosti složek zaniklých kulturních systémů, ruší jejich funkci, význam,<br />
smysl, pozměňuje jejich polohové i formální vlastnosti, všestranně deformuje nebo zcela ruší<br />
jejich autentické vzájemné vztahy. Odpad jako jednu z archeologicky významných výsledných kategorií<br />
hmotných korelátů lidských aktivit lze podle Schiffera (1976) dělit na primární (zůstal-li ležet
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 599<br />
v místě zániku), sekundární (došlo-li k prostorovému přesunu), terciární atd. (podle M. Kuny: cf.<br />
Neustupný 1996, 496), pokud došlo k dalšímu nebo dalším přesunům; navíc Schiffer definoval odpad<br />
de facto, jímž označil náhle opuštěné soubory předmětů. E. Neustupný (1996, 498 sq.) rozlišuje<br />
intencionální odpadové areály povrchové (kulturní vrstvy) a podzemní (jámy), o nichž na základě<br />
matematického modelu tvrdí, že byly otevřeny poměrně krátkou dobu, neboť je údajně měly převážně<br />
terciárním odpadem zaplnit přírodní síly. (Tomuto tvrzení zjevně odporují – vedle výsledků experimentů:<br />
např. Kazdová 1998, 63 – četná empirická zjištění povrchových depresí na archeologických<br />
lokalitách – např. na leteckých snímcích –, které nebyly postiženy pozdějšími antropogenními<br />
zásahy: cf. nezaplněné příkopy opuštěných fortifikací, deprese na plochách těžebních revírů, středověké<br />
polozemnice apod. Formálně nesporně správnému dělení odpadu na primární, sekundární atd.<br />
zase chybějí kritéria pro jeho rozlišení v souborech pozůstatků.)<br />
Třebaže značně diverzifikované podmínky vzniku, konstrukce, užívání, zániku i postdepozičních<br />
osudů jednotlivých archeologických objektů a kontextů vytvářejí nezřídka situace s unikátními<br />
rysy, a proto nejsou vyčerpávajícím způsobem vyjmenovatelné (a to pro lokálně i časově nahodilé<br />
křížení a změny následností působení antropogenních i přírodních sil, pro odlišnosti plynoucí<br />
z funkční různorodosti objektů, tj. z jejich jednorázového nebo naopak obnovovaného užívání, z variabilní<br />
intenzity a délky působení jednotlivých faktorů, z modifikace využití, pro nestejný stupeň<br />
dochování, resp. zničení postdepozičními událostmi, i pro běžnou neúplnost poznávání dochovaných<br />
entit v důsledku mezí archeologických odkryvů), nesporně lze mezi archeologickými prameny<br />
rozlišit typy, poskytující zpravidla svědectví relativně spolehlivější, od typů pramenů, jejichž výpovědi<br />
bývají z podstaty způsobu jejich vzniku všeobecně méně věrohodné.<br />
Základ věrohodnosti (autenticity) souborů tvoří nezávislé faktory, z nichž nejdůležitějšími jsou:<br />
1. intencionalita utváření souboru, 2. délka intervalu archeologizace souboru, tj. interval ukládání<br />
čili doba převodu, vyřazení artefaktů z funkčního (historického) kontextu, přičemž s růstem časového<br />
intervalu archeologizace klesá pravděpodobnost sourodosti (homogenity) souboru; 3. souhrnná<br />
intenzita antropogenního využívání nálezového prostoru až po současnost: čím je intenzita lokálních<br />
aktivit vyšší, resp. čím častěji se v minulosti využívání místa opakovalo a měnilo, úměrně tomu klesá<br />
pravděpodobnost neporušenosti (integrity) starších archeologických situací a homogenity nálezových<br />
souborů; 4. lokálně variabilní intenzita přírodních procesů: převaha ukládacích procesů (vedoucích<br />
k akumulaci sedimentů) nad procesy odnosnými (denudačními) sice nezaručuje, ale zvyšuje<br />
naději na uchování jak primárního archeologického kontextu, tak i na nižší redukci objemů i kvalit<br />
hmotných pozůstatků; s intenzitou a délkou působení přírodních postdepozičních procesů klesá jak<br />
pravděpodobnost uchování původních (primárních) archeologických kontextů, tak i objemů a kvalit<br />
kulturního obsahu; 5. teoretická koncepce a kvalita terénního provedení archeologického výzkumu<br />
včetně dokumentace situací a nálezů: např. dosud běžné mechanické odstraňování nadloží včetně<br />
ornice před archeologickým výzkumem plochy výrazně snižuje možnosti úplnějšího poznání archeologických<br />
pramenů (ornice a podorničí totiž představují nezávislý pramen, neboť často obsahují<br />
poslední stopy po těch kulturách a obdobích, jejichž aktivity nezasáhly do podloží: cf. Vencl 1995,<br />
21 sq. s lit.). – Stranou úvah nakonec nesmějí zůstat ani rušivé vlivy bezděčné, tj. lidské omyly,<br />
chyby, přehlédnutí, a to ve fázi výkopové, manipulační i dokumentační, ale i rušivé vlivy úmyslné,<br />
tedy falšování.<br />
4. Pokus o kvalitativní utřídění hlavních typů pramenů<br />
Současná teorie a praxe se v oblasti hodnocení kvality archeologických pramenů do značné míry míjejí.<br />
Nedovedeme-li dosud tradiční empirické pojmy (jako např. kulturní jámy na sídlištích) ničím<br />
nahradit, bylo by na místě pokusit se jejich obecné vlastnosti charakterizovat. Jak plyne z přehledu<br />
o stavu bádání, k nejstarším pokusům o třídění základních kategorií archeologických pramenů podle<br />
kvality patří klasický spis O. Montelia (1903); v naší literatuře se tímto problémem soustavněji obíral<br />
J. Neustupný, po něm promýšleli různé jeho aspekty zvláště L. Hrdlička, E. Neustupný, I. Pavlů,<br />
J. Rulf, kdežto většina archeologů (některé výroky jsem citoval ke konci 2. kapitoly) se vyjadřovala<br />
jen nahodile, bez hlubší úvahy a argumentace. Nesprávnou představu hodnotové homogenity archeo-
600<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
logických pozůstatků vytváří mechanické převzetí pojmu oryktocenózy ze schematu paleontologické<br />
tafonomie (Sommer 1991, 75 sq.), které kriticky komentoval E. Neustupný (1996, 496 sq.) a nekriticky<br />
převzal J. Macháček (<strong>2001</strong>, 13). Následující pokus o jednoduché a zobecňující shrnutí přihlíží<br />
k domácí tradici a terénní praxi, v níž převažují zdánlivě jednoduché a domněle jednoznačné nestratifikované<br />
situace.<br />
4.1. Nálezové celky. Kvalitativně prvotřídními soubory jsou výhradně nálezové celky v původním<br />
smyslu Monteliovy definice, tedy hroby a depoty jakožto jednorázově archeologizované a úmyslně<br />
uložené soubory předmětů (jejichž jednotlivé složky však samozřejmě nemusely být jednorázově<br />
vyrobeny, jak to nejnázorněji dokládají např. hromadné nálezy mincí). H. J. Eggers (1959, 267) považoval<br />
tyto nálezové kategorie za výsledky pozitivního výběru kulturních prvků, přičemž výbavy<br />
hrobů představují výběry ze známých (rituálních) příčin, kdežto depoty se skládají z výběrů na základě<br />
různě motivovaných (zčásti nezjistitelných) kritérií. Základním nedostatkem nálezových celků<br />
je jednak jejich nedostatečná četnost a nebo úplné chybění v některých obdobích a kulturách,<br />
jednak výrazná redukce sortimentu materiální kultury své doby (početné skupiny artefaktů a jevů se<br />
v nich nevyskytují). Nálezové celky často prezentují jen zúžený rejstřík hmotných pozůstatků dané<br />
kultury, jejichž další složky se objevují v jiných typech archeologických pramenů (výjimky představují<br />
především kultury bez sídlišť se zahloubenými objekty), a proto je využívání pramenů nižší kvality<br />
nezbytné.<br />
Kategorie nálezových celků se skládá z podskupin (v případě pohřbívání žárový ritus, sekundární<br />
pohřby aj.), z nichž každá se vyznačuje specifickými rysy, takže vyžadují odlišnou kritickou pozornost.<br />
U hrobů tvoří nálezové celky jen hrobové výbavy, nikoli výplně hrobových jam, jejichž archeologický<br />
obsah sice někdy může alespoň zčásti souviset s pohřebním rituálem, takže je s pohřbem<br />
současný, ale většinou představuje jen mimoděčnou/nezáměrnou součást záhozu, tedy starší intruzi;<br />
v případě postdepozičních antropogenních (lupičských) nebo přírodních zásahů (bioturbací: cf. Vencl<br />
1995, 18; Mikuláš 2000; na tvrdších podložích preferovala zvířata při zahlubování svých doupat<br />
měkčí, neboť zkypřené zásypy pravěkých hrobů) pronikaly do výplní hrobových jam rovněž intruze<br />
mladší. Nálezovými celky přirozeně nejsou ani např. obsahy opakovaně využívaných megalitických<br />
hrobek nebo série pohřbů v pláštích mohyl, které se podobně jako plochá pohřebiště nebo obětní<br />
místa skládají z následných jednorázových aktů, tedy ze sérií samostatných nálezových celků.<br />
Kvalita, resp. míra spolehlivosti hrobových nálezových celků je veličinou bohatě strukturovanou,<br />
ověřitelnou systematickou kritickou analýzou všech aspektů nálezových okolností i komponent.<br />
Zvnějšku ji limituje především úplnost a míra zachovalosti pramenů (u hrobových jam lze např. rozlišovat<br />
a) úplné dochování, b) okrajové, tj. ca 10–15 % porušení, c) dochování ca z 50 %, d) dochování<br />
nevelkého zbytku hrobu), samozřejmě také úroveň archeologického výzkumu a dokumentace:<br />
cf. Buchvaldek 1967, 19: a) dokonalý moderní výzkum celého hrobu s dokumentací a nálezy, získanými<br />
i plavením, b) odborný výzkum porušeného hrobu s dostatečnou dokumentací a relativně<br />
úplným souborem milodarů, c) neodborně získané součásti hrobových výbav s kusou dokumentací<br />
a bez záruk vzájemných souvislostí i úplnosti, d) jednotlivé předměty bez bližších údajů a dokumentace,<br />
podle typu a zachování zřejmě hrobového původu). Kvalitu hrobových celků významně stvrzuje<br />
kritické posouzení vztahů mezi komponentami: vedle různých typů dislokací milodarů (jako<br />
jsou např. stopy rozdrcení nádob vahou zásypu, náznaky pohybu milodarů ve volném prostoru rakve<br />
nebo hrobky, negativní dislokace loupežnými vkopy, chaotický rozptyl masívních střepů i kosterních<br />
pozůstatků následkem využití nezaplněné dutiny hrobové komory jako zvířecího doupěte v době<br />
před zřícením dřevěné konstrukce apod.) indikuje postdepoziční zásahy zvlášť detailně způsob<br />
dochování kosterních pozůstatků, jejichž složitá a početná artikulace je diagnostikuje často citlivěji<br />
než všechny ostatní komponenty dohromady. Specifickými rysy disartikulace kostry lze mj. prokázat<br />
sekundární formy pohřebního ritu (např. Černý 1995), jehož vícečetné pohřby vyžadují zvláštní pozornost<br />
proto, že nemusejí představovat stopu jediné události (na rozdíl od hromadných primárních<br />
hrobů, které dokládají jednu událost s fatálními následky pro skupiny osob: epidemii, hladomor,<br />
agresi apod.). Vnější kritiku hrobů často usnadňuje jejich geometrický nebo alespoň pravidelný tvar<br />
jam, který – na rozdíl od beztvarých soujámí – učiní jejich porušení morfologicky nápadným. Další
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 601<br />
relativní přednost hrobů představuje jejich většinou nevelký rozměr, jenž snižuje pravděpodobnost<br />
náhodného druhotného zásahu.<br />
Mezi depoty tvoří zvláštní podskupinu poklady mincí, které sice pro své specifické vlastnosti nepředstavují<br />
standardní kategorii archeologických nálezů (např. pro sklon k tezauraci nebo pro schopnost<br />
udržovat se dlouhodobě v oběhu, resp. ve funkci; dále pro nízkou pravděpodobnost průniku cizorodé<br />
příměsi do tak nepatrných prostorů, jaké mincovní poklady včetně nádob zaujímají), ale<br />
jestliže se hromadné nálezy mincí standardně datují podle nejmladší ražby, pak tato zásada stojí<br />
v příkrém rozporu s běžně rozšířeným datováním archeologických souborů např. keramiky statistickým<br />
průměrem stáří nalezených artefaktů. Ovšem ani u relativně jednoznačně datovatelných mincovních<br />
depotů nelze rezignovat na jejich kritické zkoumání; specifické posouzení zasluhuje kupř.<br />
otázka jednorázovosti jejich archeologizace: díky zjevným rozporům mezi vzájemně nezávislým datováním<br />
mincí a keramických schránek je zřejmé, že některé mincovní poklady nevznikly jednorázově,<br />
takže nepředstavují depoty, ale pseudodepoty. Původní předpoklad o datování nádob obsahujících<br />
mincovní depoty více méně do doby jejich ukrytí (Radoměrský 1963; Radoměrský – Richter<br />
1976, 58 s lit.) by sice archeologům vyhovoval ideálně, neplatí však všeobecně, o čemž svědčí mincovní<br />
soubory nalezené v hrncích zhruba o 50 až 150 let starších (např. Militký 2000, 693 s lit.).<br />
Zmíněný rozpor nemusí odrážet „tradicionalitu“ hmotné kultury ve vesnickém prostředí, jak soudí<br />
Militký, ale spíše připouští existenci rodových, resp. rodinných pokladen, které – zřejmě i po více<br />
generací pečlivě ukrývány v budovách nebo na pozemcích usedlostí– plnily funkci sejfů, do nichž<br />
se hotovost průběžně ukládala a v případech potřeby se z nich zase vybírala. Mincovní poklady takové<br />
povahy, jakkoli se archeologicky projevují jako depoty, jsou však fakticky pseudodepoty, neboť<br />
se způsobem vzniku, funkcí a archeologickou kvalitou blíží spíše obětištím (nebo megalitickým<br />
hrobkám v kategorii hrobů), která rovněž představují statický výsledek kumulativního opakování<br />
aktivit stejného typu.<br />
4.2. Pohřbené sídlištní situace. Jednorázovou archeologizací vznikly i intaktní situace překryté sopečnými<br />
sedimenty (kromě starověkých měst např. i paleolitická tábořiště: cf. Bosinski 1986) nebo<br />
zavalené masívními antropogenními destrukcemi (spáleništními vrstvami později již neobnovených<br />
sídel, zřícenými konstrukcemi apod.). Kvalitu nálezových souborů z uvedených nebo podobných<br />
situací ovlivňují konkrétní nálezové okolnosti: oproti nálezovým celkům vznikly nezáměrně, neúmyslně;<br />
nezřídka trpí planigrafickou nesevřeností, resp. méně určitou vymezitelností a samozřejmě<br />
jsou uzavřeny jen z jedné, totiž zánikové strany. Čím déle takto zaniklá osídlení trvala (relativně<br />
krátce v případě tábořišť lovců, značně déle v případě antických měst), tím je datovací interval větší.<br />
S velikostí jejich ploch ve spojení s lokální proměnlivostí mocnosti vulkanického pokryvu (slábnoucího<br />
směrem k periferii rozšíření) vzrůstá nebezpečí lokálních postdepozičních zásahů, a tím<br />
kolísá pravděpodobnost kulturně cizorodých kontaminací.<br />
4.3. Soubory vzniklé krátkodobými aktivitami. Další kvalitativně hodnotnou skupinu tvoří neúmyslně<br />
vzniklé nálezové soubory, u nichž lze z nálezových okolností vyvozovat, že vznikly v relativně krátkých<br />
intervalech (dnů až měsíců) a záhy poté unikly z dosahu působení postdepozičních procesů.<br />
Takovou skupinu souborů tvoří superpozice relativně krátkodobě fungujících sídelních povrchů,<br />
které se v podobě početných tenkých a nálezově relativně nebohatých vrstviček zachovaly na místech,<br />
kde se chodilo nebo jezdilo. Podmínkou vzniku takových superpozic bylo déletrvající využívání<br />
místa týmž způsobem, a to za převládající akumulace sedimentů a zároveň za absence rušivých<br />
procesů (zejména čištění povrchu a vkopů do podloží). Tyto relativně vzácné stratigrafické jednotky<br />
s vizuálně čitelnou texturou i barevností (tedy kontrastní vzhledem k přilehlým vrstvám), které<br />
umožňují určení způsobu jejich vzniku, rozeznal při výzkumu pražských středověkých stratigrafií<br />
v terénu L. Hrdlička (1993), jenž navíc definoval i hodnotu jejich svědectví: „Mezi rychlostí, jakou<br />
sídlištní souvrství narůstalo, a chronologickou čistotou souborů z jednotlivých sídelních vrstev existuje<br />
přímá úměra“ (Hrdlička 1993, 95). Vzhledem k vysoké intenzitě kontinuálního využívání území<br />
pražského jádra se podle jeho odhadu zachovalo sotva 5 až 20 % těchto výrazněji neporušených<br />
sídlištních souvrství, přičemž zbytek nejmladší předlokační polohy dokonce ani 5 % nedosahuje.
602<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
Z uvedeného zjištění logicky vyplývající obrat od analýzy četných, kvantitativně bohatých, ale kvalitativně<br />
méněcenných (sekundárních, terciárních atd., a proto nezbytně víceméně pomíchaných)<br />
souborů středověké keramiky k souborům nejen relativně vzácným, ale i nálezově výrazně chudším,<br />
se opírá o tři nezpochybnitelné důvody (cf. Hrdlička 1993, 95): 1) vznik sekvencí tenkých sídlištních<br />
vrstviček nelze vysvětlit žádným jiným způsobem nežli krátkodobým sídlením na tehdejším<br />
povrchu; 2) nezávislý výskyt stejnosměrné sekvence keramických prvků na různých lokalitách dokazuje<br />
nenáhodnost směru jejich vývoje; 3) kritériem pravdivosti předchozích tvrzení je predikce<br />
objevů sekvencí s pozůstatky shodných vývojových tendencí.<br />
Prameny zmíněného typu vznikaly za nedlouhou, ale přesně neurčitelnou dobu, a proto ve srovnání<br />
s kategorií nálezových celků poskytují poněkud nižší záruku kulturní homogenity (čistoty),<br />
neboť po dobu, kdy tvořily povrch, byly potencionálně otevřené kontaminaci.<br />
Kritika vypovídací hodnoty těchto souvrství (např. Frolík 1995, 108, 118), která napadá relativní<br />
nepočetnost z nich pocházejících souborů, vychází z metodicky závadného kvantitativního přístupu<br />
k pramenům (cf. Hrdlička 1993, 94), jehož neplodnost prokázala praktická neúspěšnost pokusů<br />
o vybudování nerozporné chronologie právě v důsledku nekritického užívání smíšených souborů,<br />
mylně považovaných za důvěryhodné prameny (cf. níže např. odstavec 4.5.5. o studnách).<br />
4.4. Soubory z předzánikových fází objektů. Předchozí kategorii se kvalitou blíží soubory, které vznikly<br />
v sídlištním nebo výrobním objektu krátce před jeho zánikem. Jde např. o vsádku hrnčířské pece,<br />
o klenbu hrnčířské pece vybudovanou z hrnců, o kuchyňské nádobí opuštěné na ohništi, o obsah našlapaných<br />
blátivých vrstviček na pevných podlahách např. polozemnic (např. Meduna 1998, 116) nebo<br />
o vybavení (zařízení) příbytku jako např. nádoby zapuštěné do podlahy obydlí vedle pece apod.,<br />
případně o nádobí, slouživší k manipulaci se zásobami a zanechané na dně sil; v širším slova smyslu<br />
by však k této kategorii mohly příslušet i „utopené“ předměty v bahnitých sedimentech, které<br />
vznikají na dně studní usazováním nečistot v době jejich funkce. Homogenitu, resp. uzavřenost kulturního<br />
obsahu těchto souborů může podpořit výskyt kontrastních závalových (destrukčních) vrstev<br />
v jejich nadloží. (Tuto skupinu lze zhruba ztotožnit s odpadem Schifferova typu de facto. Její praktický<br />
význam do značné míry snižuje jednak relativní vzácnost výskytu, jednak většinou chudý rejstřík<br />
typů nálezů.)<br />
4.5. Smíšené soubory. Všechny ostatní kategorie situací včetně archeologických souborů v nich obsažených<br />
neposkytují záruky, že nepatří mezi smíšené. Tyto pseudocelky, které tvoří tak drtivou většinu<br />
archeologických pramenů, že jejich kvantita vytváří mylný dojem přesvědčivosti, vznikaly<br />
vesměs nezáměrně a po nikoli krátkou, nebo alespoň po nikoli přesně stanovitelnou dobu, přičemž<br />
bývaly po delší dobu přístupné z povrchu, tedy otevřeny jak „čerstvému“, tak redeponovanému (residuálnímu)<br />
odpadu. Na základě morfologického složení je lze dělit na soubory a) více nebo méně<br />
zjevně smíšené a b) na interpretačně podstatně nebezpečnější soubory nenápadně smíšené (Hrdlička<br />
1993, 94), tedy kulturně téměř sourodé, vzniklé jednoduchou redepozicí homogenní primární situace,<br />
event. smíšením nálezů chronologicky blízkých nebo bezprostředně navazujících fází. Stupeň<br />
pomíšení nesouvisí pouze s multiplicitní redepozicí sedimentů, ale vztahuje se rovněž k součtu intenzit<br />
všech archeologických aktivit v místě a jeho okolí. Redepozice se dějí 1) prostorově buď souvislým<br />
(jako u splachů) nebo častěji nesouvislým přemisťováním převážně horizontálním směrem,<br />
a to na různé vzdálenosti (materiál navážek, násypů, zásypů aj. nepochází často z destrukce nadzemních<br />
útvarů v bezprostředním okolí, ale častěji se lokální nedostatek hmot řeší jejich transportem<br />
z větších vzdáleností) a 2) prostorově souvislým vertikálním směrem, a to mísením původně samostatných<br />
stratigrafických jednotek bioturbací, prošlapáváním, vkopy aj. (Hrdlička 1993, 94), ale často<br />
i kombinací obou.<br />
Co se týče kvality souborů, je v principu lhostejné, zda jde o soubory sekundárně, terciárně nebo<br />
vícenásobně přemístěné, neboť pro jejich složení bývá podstatnější, zda prostor okolí nálezu obsahoval<br />
(především v době jejich vzniku) pozůstatky pouze jejich jednofázového osídlení nebo naopak<br />
mnohonásobné stopy starších mono– nebo polykulturních aktivit. Protože se v jamách zpravidla zachovává<br />
jen malá část původního objemu keramiky (např. Vencl 1973, 372, zjistil, že všechny nádo-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 603<br />
by s nápadnou kolkovanou výzdobou se mezi jen vzácně zdobenou keramikou pražského typu v Běchovicích<br />
zachovaly jen jediným střepem; Pavlů in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 313, odhadl pro<br />
Bylany na základě výskytu 1–2 střepů z jedné nádoby v jámě, že se zachovalo asi 1 % keramiky;<br />
pro Roztoky to potvrdil Rulf 1991, 89), většina střepů tedy v době blízké po rozbití nádob ležela na<br />
povrchu nebo nehluboko pod ním (vystavena prošlapávání povrchu, orbě apod.), kde působením<br />
mrazu i mechanických pohybů postupně zanikala, pokud se odtud gravitací nepřemístila do otevřených<br />
jam nebo nepropadla hlouběji v důsledku bioturbací atd.<br />
Jakkoli se smíšené soubory od sebe mírou znečištění odlišují, je hlavní, že sídlištní jámy, polozemnice,<br />
obilnice aj. nepředstavují žádné uzavřené nálezové celky. Hledání „únosné“ (percentuálně<br />
definované) míry pomíšení se proto nejeví jako přínosné (opačná, třebaže vzájemně odlišná mínění<br />
ovšem zastávají např. Rulf 1997 nebo Kazdová 1998: cf. níže 4.5.1.), a to proto, že množství<br />
cizorodých příměsí (intruzí, kontaminací) nepředstavuje objektivní údaj, ale naopak závisí do značné<br />
míry na<br />
1) relativní rozeznatelnosti, tj. míře kontrastu jednotlivých složek směsi (k tomu pár příkladů:<br />
zdobenou keramiku – např. volutovou od vypíchané – rozliší i nespecialista téměř stoprocentně, ale<br />
alespoň část technicky zdobené keramiky uvedených kultur – např. střepy s pupky a plastickými prvky<br />
– však už nebývá kulturně rozlišitelná beze zbytku; konečně u větší části nezdobených střepů<br />
nebývá kulturní klasifikace vždy proveditelná – nejvýš v rámci intervalu: např. Pleinerová a Hrala<br />
1988, 32, pochybují o rozlišitelnosti značné části nezdobených „atypických“ střepů kultur doby<br />
bronzové; směs dvou nebo více kultur, z nichž některé mají převážně zdobenou, kdežto zbytek vesměs<br />
nezdobenou keramiku, bývá klasifikována většinou ve prospěch nápadnějšího zastoupení entity<br />
se zdobenou keramikou; pomíšení více kulturních souborů s převážně nezdobenou „atypickou<br />
pravěkou“ keramikou působí pseudohomogenním dojmem, takže atypická kulturní směs může být<br />
klasifikována jako pozůstatek jediné kulturní epizody na základě ojedinělého náhodně dochovaného<br />
diagnostického znaku – např. zvláště odolného masívního zbytku ansa lunata, případně ještě častěji<br />
podle výskytu takřka nezničitelných prvků jako třeba zlomků broušených nástrojů, švartny, železářské<br />
strusky apod.: cf. Venclová <strong>2001</strong> s lit.) a na<br />
2) míře dochování pozůstatků starších osídlení: v polohách s převládajícím odnosem, kde tenká<br />
vrstva neustále erodované ornice chatrně kryje postupně odorávané podloží, se dochovává zpravidla<br />
jen mizivé množství z původního objemu keramiky (většina se rozpadne na povrchu účinky mrazu<br />
a mechanického přemisťování v ornici), a to často tak silně otřelého povrchu, že se některé sídelní epizody<br />
prezentují již jen posledními typickými artefakty. Naproti tomu na lokalitách s převládající akumulací<br />
půdních sedimentů se v hlubokém kulturním souvrství – jakkoli postdepozičně homogenizovaném<br />
– zachovávají jednotlivé fáze osídlení relativně početnými a vzhledem k dobré zachovalosti<br />
i kulturně identifikovatelnými nálezovými soubory. (Cf. diskusi o důvodech rozdílů ve frekvenci keramiky<br />
na laténských sídlištích: Neustupný 1996, 506 sq. s lit.; elementární rozdíly mezi bohatstvím<br />
keramiky na sídlištích plynou ovšem z různorodých faktorů jako např. z délky a intenzity osídlení,<br />
případně z výrobní specializace, z míry alternace keramiky nádobami z organických hmot atd.)<br />
Z toho plyne, že výrazný rozdíl v zastoupení keramických intruzí může tedy na původně srovnatelně<br />
intenzívně osídlených pravěkých lokalitách téhož regionu vzniknout až postdepozičně, takže<br />
nepředstavuje autentickou primární informaci (cf. bohatými nálezy doložené polykulturní osídlení<br />
běchovické pískovny nad soutokem Rokytky a Říčanského potoka jako příklad neexponované<br />
lokality s převládající akumulací – Vencl a Zadák 1973 – s polykulturním osídlením temene návrší<br />
nad Počernickým rybníkem jako lokality s převažujícím odnosem, kde se několik fází osídlení dochovalo<br />
již jen posledními ojedinělými diagnostikovatelnými artefakty: cf. Vencl 1992).<br />
3) Frekvence cizorodých příměsí byla dosud bez přesvědčivých výsledků vztahována k typům<br />
výplní/zásypů jam nebo k převážně uměle konstruovaným vodorovným vrstvám výplní těchto jam<br />
(cf. Kuna 1991; Rulf 1997, 445, 452 sq., 459), zdá se však, že spíše koreluje s faktory jako je velikost<br />
jam a intenzita pozůstatků starších osídlení v okolí jámy (viz níže).<br />
(Naproti tomu se nezdá, že by hlavním faktorem kulturní homogenity nebo nesourodosti souborů<br />
ze sídlištních jam měla být rychlost jejich zaplnění. Experimenty ukázaly, že jámy se zpravidla
604<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
přestávají plnit okamžikem zatravnění povrchu (cf. např. Kazdová 1998, 63 s lit.); apriorní představa<br />
E. Neustupného (1996, 499) o rychlém zaplnění objektů splachem zřejmě neplatí univerzálně: docházelo<br />
k němu snadněji u malých jam, případně u jam na obnažených mírně svažitých terénech působením<br />
vydatného přívalového deště nebo opakováním takových srážek (to se stávalo i několikrát<br />
za výzkumnou sezónu např. na plošných odkryvech volutového sídliště v Bylanech v 50. letech),<br />
a byl-li povrch výše položeného okolí např. zemědělskými pracemi periodicky zbavován porostu.<br />
Splachovou erozi mohl lokálně a v menší míře podporovat i zánik zatravnění plošným prošlapáním<br />
povrchu při živém provozu na sídlišti.)<br />
4.5.1. Jámy na sídlištích. Představují velmi početný a funkčně (účelově) nehomogenní soubor stop<br />
po vkopech do země, které vznikaly z bezprostředních potřeb sídlení (což je odděluje od hrobových<br />
jam, dolů, lomů atd.). Jejich formální třídění na kůlové jamky, malé jámy, jámy, soujámí atd. (např.<br />
Rulf 1997, 443) není jednoznačné, neboť primární situace podléhaly v nestejné míře postdepozičním<br />
změnám. Např. snížení úrovně původního povrchu (erozí, orbou, skrývkou půdních sedimentů) může<br />
změnit jedno soujámí v několik samostatných jam, jámu v malou jamku, v krajním případě je beze<br />
stopy vymazat jako mnohé kůlové jámy. Jiným způsobem mění poznatelnost primárních situací<br />
pozdější půdní vývoj, který sekundárním zbarvením zamaskuje kůlové jam, žlaby i jámy. Odhlédneme-li<br />
od kůlových jamek, základových žlabů, příkopů apod., které bývají tradičně vydělovány jako<br />
samostatné kategorie (viz níže), lze rozlišovat<br />
1) jámy primárně vzniklé jako negativní důsledek povrchového odběru suroviny (nejčastěji hlíny,<br />
a to nejen pro výrobu mazanice nebo keramiky, ale i pro jiné účely, po nichž se nedochovaly interpretovatelné<br />
stopy), které se morfologicky vyznačují většinou nepravidelným půdorysem i tvarem<br />
dna (takže se v nich pozdější nesourodé zásahy nejeví morfologicky odlišitelně), a<br />
2) jámy primárně (pozitivně) hloubené pro specifické účely, jejichž společným znakem bývá víceméně<br />
pravidelný geometrický tvar a nejčastěji i rovné dno (ovšem s výjimkou oblého dna hradištních<br />
obilnic lahvovitého tvaru apod.): vedle zemnic a polozemnic jde zvláště o zásobnice/sila a studny<br />
(ve středověku i latriny aj.). Poměrně nízkou frekvenci vzájemných porušení jam prvého i druhého<br />
typu (cf. Neustupný 1996, 501) lze vysvětlovat i empiricky zájmem výkopců o lokaci nové jámy do<br />
čistého a neporušeného podloží: po zjištění staršího porušení podloží zřejmě následovalo opuštění<br />
místa s následným pokusem o vyhloubení jámy na dosud nedotčeném místě.<br />
Prvá skupina jam, primární funkcí hliníky, se sekundárně stávala potenciálním odpadištěm, místem<br />
částečně řízeného ukládání odpadu (Last 1998 v návaznosti na Rulfa, in: Pavlů – Rulf – Zápotocká<br />
1986, 291 sq., prokázal nenáhodné prostorové rozložení odpadu v jamách při volutových domech,<br />
což může souviset s prostorovou specializací jednotlivých domácích prací), ale zároveň<br />
potenciálním místem dětských her, kalištěm prasat, místem samovolného gravitačního hromadění<br />
(pro které svědčí vysoký stupeň otřelosti střepů, nejde-li o projev energického laboratorního mytí<br />
střepů kartáčkem: cf. Last 1998, figs. 6 a 13), a to od okamžiku jejich vzniku. (Jednotlivé laloky hliníků<br />
a soujámí nejspíš nevznikaly a nezanikaly současně; jejich rozloha navíc zvyšovala pravděpodobnost<br />
intruzí: cf. Rulf 1997.)<br />
Druhá skupina jam mohla být v rámci trvání příslušné sídelní fáze (minimálně v rozsahu roční<br />
sezóny, nanejvýš pak až deseti let) občas nebo pravidelně udržována čištěním. Na dně jejich pozánikových<br />
výplní se mohly zachovat autentické vrstvičky z jejich předzánikového období, v ideálních<br />
případech překryté destrukcí nadzemních konstrukcí ze zánikové fáze těch objektů; převážná část<br />
výplní tohoto typu jam pochází z doby po zániku jejich primární funkce, nejpozději pak z doby, kdy<br />
došlo ke změně způsobu využívání daného prostoru. (Toto schematické dělení zamlčuje, že primární<br />
funkci značné části sídlištních jam nedovedeme bezpečně určit.)<br />
Výplň sídlištních jam (z nichž zachycujeme pouze proměnlivý a přesně neurčitelný díl spodních<br />
částí s tím, že ani na malé ploše nemusely být všechny objekty zachovány, resp. poškozeny rovnoměrně)<br />
se tvořila nepravidelným spolupůsobením řady činitelů zpravidla z více složek. Převážně humózní<br />
charakter výplní jam svědčí o významné účasti povrchových půdních sedimentů. Různorodost<br />
výplní jam (např. Kuna 1991; Rulf 1997, 457 sq. s lit.) však dokládá jejich variabilní původ,<br />
neboť vznikaly ze sedimentů a jejich kulturního obsahu 1) přemístěných při jejich hloubení na po-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 605<br />
vrch v jejich okolí a později splachovaných zpět, 2) z gravitačního opadu jejich stěn a ze splachů<br />
z povrchu výše ležícího okolí a 3) z primárního nebo sekundárního odpadu vznikajícího provozem<br />
obytných nebo výrobních objektů v jejich blízkosti, 4) z jednorázového záhozu nebo z opakovaných<br />
planýrek (a případně i z nivelujících splachů po slehnutí výplně) v pozánikovém období funkčně<br />
souvisejících staveb. Mechanismus zaplňování pravěkých sídlištních objektů nebyl zaručeně uniformní,<br />
velikost podílů složek uvedených čtyř zdrojů kulturního obsahu jam nepochybně kolísala<br />
pod vlivem mikroprostředí, resp. pro lokální variabilitu přírodních i antropogenních postdepozičních<br />
faktorů, takže ji nelze exaktně určit: prvé dva zdroje vnášely do kulturního obsahu jámy převážně<br />
artefakty starší, druhý a třetí zdroj hlavně prvky současné, a konečně čtvrtý zdroj mohl obsahovat<br />
i prvky mladší, než je zániková fáze jam. Dosavadní pokusy o rozlišení typů výplní sídlištních jam<br />
s úmyslem interpretačně je využít pro vysvětlení procesů zaplňování jam ve vztahu k jejich archeologickému<br />
obsahu přesvědčivé výsledky nepřinesly (např. Stäuble 1990; Kuna 1991, 39; Rulf 1997,<br />
457–459; Last 1998), podobně jako rozbory kulturního obsahu jam podle mechanických horizontálních<br />
vrstev (např. Kazdová 1998).<br />
Vysoký stupeň pomíšení obsahu kulturních jam lze sledovat např. na neolitickém osídlení v Bylanech<br />
1, kde pro studium postdepozičních kontaminací vznikly optimální podmínky v podobě výskytu<br />
pozůstatků dvou neolitických kultur s bohatě zdobenou keramikou snadné rozlišitelnosti, tedy<br />
kontrastních vlastností: podle M. Zápotocké (in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 370) tam sice nebylo<br />
možno v terénu zjistit žádné zásahy objektů kultury s vypíchanou keramikou (StK) do jam kultury<br />
s volutovou keramikou (LnK), a ovšem tím méně pozorovatelná mohla být vzájemná porušení<br />
jam chronologicky blízkých fází LnK, ale při existenci 25 sídelních fází LnK a 6 sídelních fází StK<br />
(Zápotocká 1986, 361 sq.) na ploše areálu Bylan 1 nepůsobí absence interferencí věrohodně. Třebaže<br />
četnost keramiky StK v Bylanech činí jen ca 10 % oproti téměř 90 % LnK, společný výskyt LnK<br />
a StK ve více než 21 % všech objektů (a u 42,5 % domovních komplexů – cf. Zápotocká 1986, 379,<br />
tab. 40) dokazuje jejich vysoké pomíšení, a to pro snadnou odlišitelnost kontrastních výzdob LnK<br />
a StK. Ze 238 objektů s keramikou StK bylo 228 smíšeno s LnK; jen 10 objektů, tj. pouze 0,9 %,<br />
obsahovalo výhradně keramiku StK. Deset tzv. čistých souborů StK tvoří navíc výhradně malé jámy<br />
s velmi chudými soubory. Vzhledem k tomu je zřejmé, že neporušenost souborů závisí do značné<br />
míry na intenzitě starších osídlení areálu, jejichž pozůstatky nasytily povrch lokality, z něhož se<br />
gravitací, splachem aj. dostávaly do takřka všech otevřených jam mladších osídlení. Jestliže pak<br />
z 1071 chronologicky zařaditelných objektů z mikroareálu Bylan 1 obsahovalo ca 74 % objektů výhradně<br />
keramiku LnK, pak to při jejich příslušnosti k nejméně 25 sídelním fázím přirozeně neznamená<br />
jejich fázovou neporušenost a homogenitu, ale zrcadlí to jen výrazně nižší rozlišitelnost intruzí<br />
chronologicky blízkých sídelních fází (intruze se stávají viditelnými leda až na úrovni 4 morfologicky<br />
definovaných stupňů LnK). M. Zápotocká (1986, 381) výslovně konstatovala, že v severní sekci<br />
A v Bylanech 1 lze pro sedmnáctinásobné LnK osídlení sotva očekávat „čisté“ LnK soubory.<br />
Podobně např. na polykulturním sídlišti v Těšeticích se v sektorech A1 až E vyskytla keramika<br />
StK v 73 objektech, z nich však jen 9 rovněž převážně malých jam (12,3 %) obsahovalo pouze StK<br />
nálezy a nebylo tedy kontaminováno cizorodými kulturními příměsemi (Kazdová 1998, 62 s lit.).<br />
Zdá se, že vícenásobně osídlené pravěké i středověké lokality, jichž je v regionech s příznivými<br />
sídelními podmínkami většina, poskytují běžně jen několik málo procent objektů zjevně nesmíšeného<br />
charakteru (cf. např. Rulf 1991; Hrdlička 1993, 95). Vzácná neporušenost kulturního obsahu jam<br />
zřejmě koreluje s jejich velikostí (soujámí mívají většinou kontaminovaný obsah, zatímco rychlá zaplnitelnost<br />
malých jam může prospět relativní homogenitě jejich obsahu) a prostorovou izolovaností<br />
od prostor intenzívně osídlených jinými kulturními skupinami. Je otázkou, zda by neporušenost<br />
kulturního obsahu jam nekorelovala s růstem průměrné vzdálenosti od objektů jiných a zejména<br />
starších kulturních skupin.<br />
Jádro potíží s hodnocením kulturního obsahu výplní jam na sídlištích představuje skutečnost, že<br />
1) následnost zvrstvení ve výplních jam se všeobecně považuje za stratigrafii, zatímco jde o pseudostratigrafii<br />
nebo nejvýše o stratigrafii smíšeného typu (viz Exkurs), a 2) v praxi většinou nebýváme<br />
schopni odlišit odpad v primární poloze od odpadů druhotně a vícenásobně přemístěných, tedy
606<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
odlišit autentické soubory od souborů vzniklých homogenizací. (Proto nezanedbatelný objem energie<br />
vynakládané na dokumentaci a interpretaci řezů jam nepřináší přiměřeně plodné poznatky.)<br />
Jestliže obsah sídlištních objektů nepředstavuje žádné uzavřené nálezové celky, ale jen pseudocelky,<br />
pak jsou všechny pokusy o kvantitativní klasifikaci cizorodých příměsí (intruzí, porušení, kontaminací)<br />
jen arbitrární, a proto i neproduktivní (např. M. Zápotocká in: Pavlů – Rulf – Zápotocká<br />
1986, 368, považovala cizorodou příměs do 5 % za intruzi, kdežto vyšší zastoupení až do 50 % za<br />
kontaminaci, výskyt přes 50 % přijímala mechanicky za důkaz kulturní příslušnosti jámy; Rulf 1997,<br />
457, definoval intruzi výskytem cizorodé příměsi kvantitativně do 10 % nálezů v objektu, ale s podmínkou<br />
výskytu intruze max. do hloubky 20–30 cm; ostatní objekty považuje za porušené; Kazdová<br />
1998, 62 sq., posunula hranici intruzí dokonce až na 15 % a ještě tyto objekty pokládá za analyticky<br />
použitelné „nálezové celky“; teprve přesáhne-li obsah cizorodých příměsí 15 %, má objekty za smíšené<br />
a analyticky nepoužitelné).<br />
Pomíšení souborů obsažených v sídlištních objektech je důsledkem nezvratných postdepozičních<br />
procesů. Proto pokusy o vyčištění kulturního obsahu výplní (nebo homogenizovaných vrstev)<br />
prostřednictvím statistických postupů pro třídění nebo pro oddělení (vyčištění od) intruzí nejsou<br />
produktivní, přinesly pseudokvantitativní řady ukazatelů, ale nevedly ke stanovení chronologie (cf.<br />
Hrdlička 1993, 94). Podobně i pokusy o objasnění mechanismů zaplňování sídlištních jam sledováním<br />
změn kulturního obsahu po mechanických vrstvách jejich výplní se jeví spíš jen jako projev<br />
metodické bezradnosti. Informační potenciál smíšených souborů spočívá výhradně v jejich kvalitativním<br />
svědectví: sekundárně vzniklé (homogenizované) sedimenty s jejich smíšeným kulturním<br />
obsahem lze chronologicky využít jedině v rámci intervalu, který určují nejstarší a nejmladší prvek<br />
souboru, aniž by to dokazovalo současnost všech jeho složek (Hrdlička 1993, 94 s lit.).<br />
4.5.2. Studny představují jednu složku kategorie sídlištních objektů, které byly hloubeny pro specifický<br />
účel. Jejich výplně vznikaly v rozporu s jejich primární funkcí, a proto lze s dobou jejich užívání<br />
ztotožnit výhradně bahnité sedimenty na jejich dně, přičemž z podstaty funkce studní vyplývá<br />
pravděpodobnost jejich opakovaného čištění, udržování, takže na dně dochované bahnité sedimenty<br />
mohou náležet pouze finální fázi používání studny (opakované obnovování studní již po několika<br />
letech – třebaže v Erkelenz–Kückhovenu zřejmě pro výrazné klesání hladiny spodní vody – je<br />
dendrochronologicky prokázáno od kultury s volutovou keramikou: např. Weiner 1992). Pevné<br />
a zřetelně vymezitelné konstrukce propůjčují studnám vzhled velmi určitě definovaných prostorů,<br />
nicméně archeologický obsah jejich výplní má hodnotu pouhopouhých navážek, planýrek, zásypů,<br />
nemajících s funkcí studny nic společného. Funkční studna bývá zpravidla pečlivě chráněna před<br />
zanášením; v okamžiku ztráty funkce však omezuje způsoby využívání prostoru, překáží, a proto<br />
bývá v krátké době zaplněna, a to čímkoli. Zaházení studny odpadem z doby jejího fungování připadá<br />
(k našemu zármutku) v úvahu jen jako jedna z těch méně pravděpodobných možností.<br />
Chronologická méněcennost obsahu výplně studní se názorně vyjevila u středověké studny 1/80<br />
z Mostu v důsledku vzácné konfrontace dvou nezávislých datování: podle důvěryhodné dendrochronologické<br />
datace bylo dřevo jejího roubení poraženo roku 1364 (Klápště – Kyncl – Kyncl 2000), kdežto<br />
masívní archeologický obsah zásypu studny uvnitř i vně roubení odpovídá době kolem roku 1300<br />
(Klápště 1983). Zdánlivý rozpor mezi dendrochronologickým a archeologickým datováním obj. 1/80<br />
z Mostu není třeba vysvětlovat „tvrdými“ a „měkkými“ daty (ostatně nedefinovanými), neboť k odstranění<br />
paradoxu stačí opuštění mylného předpokladu, že archeologický obsah zavážky zaniklé studny<br />
tvoří s konstrukcí studny „nálezový celek“. K falešnému výkladu ovšem v tomto případu sváděla<br />
(v podstatě náhodná!) chronologická homogenita bohatého souboru keramiky ze zásypu studny:<br />
v případě jejího pomíšení např. s pravěkou keramikou by byla nevěrohodnost „stratigrafie“ zásypu<br />
studny i kulturně chronologického složení keramického souboru od počátku naprosto zřejmá.<br />
Je třeba poznamenat, že bez dendrochronologického vročení studny 1/80 v Mostě by se – pod dojmem<br />
bohatého souboru střepů z přelomu 13. a 14. stol. ve výplni studny – patrně žádný archeolog neodvážil<br />
studnu datovat korektně podle ojedinělého střepu z doby po polovině 14. stol. (je příznačné,<br />
že tento pro datování důležitý střep byl publikován teprve dodatečně: Klápště – Kyncl – Kyncl 2000,<br />
obr. 1), pocházejícího navíc ještě z horní části zásypu studně, odkud lze sekundární pronikání mlad-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 607<br />
ších kontaminací očekávat. Mosteckou studnu by tak správně datoval – totiž podle nejmladší složky<br />
souboru – leda numismatik. (Archeolog váhá se striktní chronologickou interpretací ojedinělého předmětu<br />
i z respektu před omylem, protože si uvědomuje řadu příležitostí, kdy při výzkumu v terénu i ve<br />
fázi primární dokumentace mohlo dojít k lidské chybě, k mylnému označení kontextu nálezu – např.<br />
v sondě se mohl artefakt v důsledku dotyku stěny výkopu nebo půdními otřesy uvolnit a nepozorovaně<br />
spadnout na dno, tedy do staršího prostředí; při sáčkování mohlo dojít k přehlédnutí nebo přepsání,<br />
později při čtení otřelého písma k mylnému čtení; při mytí, číslování nelze s absolutní jistotou<br />
vyloučit možnost přehození k jinému souboru atd.) Případ studny 1/80 ilustruje nápadný důsledek nenápadně<br />
nesprávného hodnocení vztahu stáří sídlištního objektu a kulturního obsahu jeho výplně: je<br />
sice jen jedním z mála, u nichž se rozpor díky nezávislým datacím prokazatelně vyjevil, ale rozhodně<br />
nelze předpokládat, že by šlo o výjimečný způsob tvorby archeologických pramenů.<br />
4.5.3. Kůlové jamky. Ani kulturní obsah výplní kůlových jamek (většinou definovaných jen velikostí,<br />
ne otiskem kůlu, takže se mezi ně občas neprávem zahrnují i jámy malého rozměru, určené třeba<br />
pro uschování jednoho předmětu, např. nádobky) nelze považovat za určující pro datování stavby.<br />
Vznikal totiž před obdobím užívání stavby, tedy před dobou produkce soudobého odpadu. Převážnou<br />
část kulturního obsahu kůlových jam lze apriorně považovat za starší než sama stavba. Genezi tvorby<br />
kulturního obsahu kůlových jamek však nelze považovat za triviální, neboť jejich zásypy sice vznikaly<br />
jednorázově v okamžiku výstavby kůlu, ale mohly být antropogenními zásahy nebo přírodními<br />
procesy doplňovány po sesednutí nakypřeného záhozu v průběhu funkce stavby (a zvláště při opravách),<br />
ale rovněž po jejím zániku, kdy se samovolně a většinou nezáměrně zaplňovaly uvolněné prostory<br />
po zetlelých nebo vytažených sloupech.<br />
Rozeznatelnost kůlových jamek závisí převážně na okolnosti, zda zasáhly do barevně nebo texturně<br />
kontrastního podloží: např. jen některé nosné kůly volutových chat sahají tak hluboko do spraše,<br />
že bývaly rozeznány jen podle otisků dřeva kůlu, byl-li prostor kůlové jámy o průměru až kolem<br />
50 cm zaházen čerstvě vykopanou nepromíšenou spraší; takové kůlové jámy by byly zůstaly takřka<br />
neviditelné, kdyby na obvodu jamky nevznikala vysycháním a sesedáním zásypu mezera, která se<br />
zpravidla samovolně zaplnila půdní jemnozemí z tehdejšího povrchu, což v půdorysu i na řezu vyrýsovalo<br />
barevně nápadný proužek obrysu kůlové jámy. (Problematika interpretace shluků, resp. neúplných<br />
struktur půdorysů staveb z kůlových jamek, související jednak se shora zmíněnou náhodností<br />
chybění některých jamek patřících půdorysu jednoho domu, jednak s nesnadnou rozlišitelností<br />
kůlových jamek překrývajících se půdorysů chat na dlouhodobě osídlených lokalitách, souvisejí se<br />
sledovanou otázkou jen volně: cf. Vencl 1968, 1971.)<br />
Tvrzení o převažující závislosti kulturního obsahu kůlových jamek na starším osídlení místa lze<br />
podepřít příkladem z neolitického osídlení v Bylanech, kde velikost odkryvů i kvantita kůlových jamek<br />
vylučuje náhodu: podle M. Zápotocké (Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 377) se v Bylanech nalezly<br />
pouze 3 půdorysy chat StK, takže při existenci 6 fází osídlení StK tam připadá na 1 fázi 0,5 půdorysu,<br />
zatímco při výskytu 157 půdorysů domů LnK příslušejících 25 sídelním fázím LnK připadá<br />
na 1 fázi přes 6 půdorysů chat LnK. Vysvětlení této nápadné disproporce lze při výrazné typové odlišnosti,<br />
a proto snadné morfologické rozeznatelnosti půdorysů domů LnK a StK (LnK domy jsou<br />
totiž obdélníkovité s více méně pravidelnými trojicemi kůlů vnitřní konstrukce, kdežto půdorysy<br />
StK mívají trapezovitý nebo konvexní obrys a řidší i méně pravidelnou vnitřní kůlovou konstrukci)<br />
hledat ve zjištění mělčího zahloubení kůlů vnějších stěn domů StK (důvod mělčího zahloubení kůlů<br />
StK byl konstrukční: jejich větší hustota způsobila, že jednotlivé kůly nesly menší zátěž, a proto<br />
nemusely být zasazovány tak hluboko) a v nemožnosti odlišit kůly vnitřní konstrukce domů StK<br />
v husté změti kůlových jam domů LnK, protože kůly půdorysů domů StK neobsahovaly soudobý<br />
datovací materiál, ale intruze střepů starších osídlení LnK rozptýlených v povrchové půdě.<br />
4.5.4. Žlábky a příkopy. Podobně i výplně základových nebo palisádových žlabů vznikaly takřka jednorázově<br />
v okamžiku výstavby konstrukcí, k nimž patřily. Žlaby však z povahy svého vzniku obsahují<br />
především redeponovanou zeminu z výkopu a případně i z okolí. Jejich archeologický obsah nevznikl<br />
intencionálně, má při nejmenším sekundární složení, nemůže tedy být homogenní, neboť se
608<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
skládá ze směsi předmětů z období především před vyhloubením žlabu (z artefaktů na tehdejším povrchu<br />
a z výplně vrstev a objektů dotčených vkopem), doplněných o artefakty proniknuvší tam během<br />
oprav nebo dokonce až po zániku např. bioturbací ve zkypřené výplni žlabu. Pokusy o datování<br />
žlabů a příkopů kvantitativní analýzou archeologického obsahu z jejich výplní tedy apriorně<br />
slibují málo nadějné, nejčastěji zjevně rozporné výsledky.<br />
<strong>Archeologický</strong> obsah výplní příkopů – ať už jakýchkoli funkcí – patří rovněž mezi prameny té<br />
nejnižší hodnoty, protože a) jejich výplně vznikaly v rozporu s funkcí zahloubení, a proto má jejich<br />
archeologický obsah nutně neintencionální složení, a b) vzhledem k možnosti funkčního udržování<br />
(čištění), event. i reutilizace příkopů schází jistota ve věci jejich prvopočátků. Třebaže výplně příkopů<br />
mohou výjimečně obsahovat i soubory nejvyšší kvality (cf. 4.1. a 4.2., tedy obětiny, resp. depoty,<br />
případně destrukcemi hradeb překrytá lidská těla z doby zánikové fáze staveb), vznikaly hlavně pomalým<br />
působením přírodních sil (zejména splachy, gravitačními pohyby) a v konečné fázi většinou<br />
náhlými antropogenními planýrkami/zásypy v místech, kde pozůstalé deprese bránily změněnému<br />
způsobu využívání plochy. Prokazují to obecně známé případy dodnes úplně nezaplněných středověkých<br />
i pravěkých příkopů v oblastech nízké intenzity následných antropogenních aktivit: dochované<br />
deprese po příkopech dokládají, že po fixaci povrchu okolí zatravněním nebo zalesněním prakticky<br />
úplně – neboť na staletí až tisíciletí – ustává, resp. minimalizuje se zaplňování příkopů přírodními silami.<br />
(To ostatně stvrdily i archeologické experimenty, jakkoli relativně krátkodobé: např. Kazdová<br />
1998, 63 s lit.) Příkopy – podobně jako jiné rozlehlé stavby – bývají někdy přesvědčivěji datovatelné<br />
stratigrafickými vztahy než analýzou kulturního obsahu, jehož složení spíš odráží sumarizovanou<br />
intenzitu všech předchozích využívání přilehlého okolí než dobu vzniku zahloubení (tak např. v obsahu<br />
příkopu 1728, jenž patří rondelu mladší fáze kultury s vypíchanou keramikou v Bylanech, nedominuje<br />
keramika vypíchaná, ale lineární, jejíž chronologicky heterogenní složení ji prozrazuje jako<br />
zjevnou intruzi: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1995, 31 sq.).<br />
4.5.5. Ornice, podorničí, kulturní vrstva. Kulturní soubory z uvedených kontextů většinou postrádají<br />
vysokou kvalitu. Navzdory tomu však hrají klíčovou úlohu při chápání procesů vzniku, a proto<br />
i charakteru a hodnoty všech sídlištních objektů. Hlavním zdrojem nepochopení problému kvality<br />
souborů ze sídlišť je fakt, že byly zkoumány izolovaně od souvrství ornice a podorničí, z nichž vznikly.<br />
K nepochopení problematiky ovšem objektivně přispívala vysoká degradace povrchových vrstev<br />
(někdy jejich takřka úplným odnosem, orbou, promíšením bioturbací atd., vždy však jejich ochuzením<br />
o významnou část někdejšího kulturního obsahu v důsledku působení postdepozičních procesů),<br />
případně jejich ignorace nebo odstraňování při archeologických výzkumech. Obsahují-li sídlištní jámy<br />
zpravidla jen jedno až několik málo procent vší keramiky, pak její většinu obsahovaly povrchové<br />
vrstvy, v nichž působením postdepozičních procesů postupně zanikla. Míru degradace povrchových<br />
souvrství naznačují obsahy sídlištních objektů s převážně tmavším (méně degradovaným) původním<br />
zbarvením sedimentu a zpravidla i s podstatně bohatším (méně redukovaným) obsahem.<br />
Ornice vznikla především antropogenní degradací a homogenizací pravěkých povrchů (cf. např.<br />
Kuna 1994; 1998; Vencl 1995, vše s lit.). Představuje samostatnou nálezovou jednotku s homogenizovanými<br />
a redukovanými (ochuzenými) zbytky smíšeného kulturního obsahu, jehož horní hranice<br />
sahá až po dnešek. Ornice obsahuje vedle homogenizovaných pozůstatků kulturního obsahu dochovaných<br />
zbytků povrchových sedimentů ještě potenciálně rezidua kulturních pozůstatků z již zaniklých<br />
povrchů a vrstev; obsah ornice bývá periodicky obohacován naorávanými sedimenty a jejich<br />
kulturním obsahem z podloží, takže občas může docházet k dočasnému nárůstu objemu kulturního<br />
obsahu, jenž je korigován trvalými redukčními procesy (působením mrazu, chemismu půdních sedimentů,<br />
mechanických pohybů aj.). Kulturní obsah ornice je proto časoprostorově nestabilní. Za samostatnou<br />
nálezovou jednotku se ornice označuje proto, že její artefaktuální obsah potencionálně<br />
přesahuje kulturní rejstřík pozůstatků dochovaných v podloží; homogenizaci ornice způsobila orba<br />
spolu s přírodními postdepozičními procesy a tytéž faktory degradovaly její kulturní obsah, z něhož<br />
postupně ubývají méně odolné komponenty (mazanice, keramika, kosti, železo, zuby atd.), takže<br />
v krajním případě obsahuje již jen chemicky a mechanicky prakticky nezničitelné složky (štípanou<br />
a broušenou industrii, švartnu aj.), falešně vyvolávající dojem jediných původních pozůstatků.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 609<br />
Podorničí – a podobně i kulturní vrstva – nepředstavují jednoznačně definovatelné pojmy: podorničím<br />
se rozumí někdy barevně, někdy strukturně odlišitelná poloha, do níž orba zasáhla jen výjimečně,<br />
případně téměř nezasáhla, takže se v ní kulturní obsah uchoval lépe, třebaže byl rovněž<br />
postihován půdotvornými procesy, bioturbací aj. Jako kulturní vrstvy se označují mimo dosah novověké<br />
orby ležící polohy zpravidla půdních sedimentů s obsahem kulturních pozůstatků. Vymezení<br />
a definici obou pojmů komplikuje skutečnost, že nejednou bývají barevně maskovány pozdějším<br />
vývojem holocenních půd. Naopak absence barevných kontrastů může vizuálně zakrývat přítomnost<br />
archeologických struktur včetně nálezových celků (např. řivnáčské hroby v Běchovicích: Vencl<br />
1972, 494 sq.).<br />
Stupeň smíšení kulturního obsahu závisí především na počtu sídelních epizod v příslušném místě:<br />
degradace kulturní vrstvy na jednofázovém monokulturním sídlišti vede díky sterilitě okolí ke<br />
vzniku v podstatě chronologicky homogenního kulturního souboru, a to případně i po jeho přemístění<br />
do ornice, event. i po částečném prostorovém odtržení pozůstatků v ornici od matečných struktur<br />
a vrstev v podloží (cf. splachem způsobený přesun mezolitické industrie na mírném svahu v Hřibojedech:<br />
Vencl 1991). Věrohodnost homogenity souboru mohou ještě podpořit na morfologii artefaktů<br />
nezávislé příznaky jako např. zjištění skládanek a striktně vymezený a prostorově omezený planigrafický<br />
výskyt nálezů. U monokulturních pozůstatků vytváří homogenizace podmínky k záměně<br />
pozůstatků opakovaných sídelních epizod za stopu jednoho dlouhodobého sídliště (zvláště u předneolitických<br />
osídlení).<br />
Rozeznávání příměsí je pro nevypočitatelné a z nálezových okolností nedešifrovatelné míšení<br />
důsledků lidského chování i přírodních procesů možné spíš kvalitativně nežli kvantitativně. Atypičnost<br />
některých artefaktů všeobecně snižuje podíl rozeznaných intruzí, případně je učiní neodlišitelnými<br />
od nekontrastních složek ostatních kultur. Stejně nespolehlivé svědectví jako morfologie artefaktů<br />
poskytuje optická neporušenost sedimentů: antropogenní, bioturbační aj. zásahy bývají patrné<br />
pouze tehdy, došlo-li k jejich zaplnění kontrastním materiálem. Homogenizované vrstvy se zkrátka<br />
vizuálně projevují jako neporušené. Rozlišení opticky homogenizovaných souvrství nebo druhotných<br />
zásahů do nich někdy umožňují exaktní postupy (např. zrnitostní analýzy nebo mikromorfologie<br />
půdních sedimentů). Možnosti přesunů archeologického obsahu limituje velikost sekundárních<br />
poruch (puklin vzniklých vysycháním nebo mrazem, liščích nor, myších děr nebo chodbiček žížal).<br />
Gravitace působí velmi účinně zvláště na pohyb drobných, relativně těžkých a oblých předmětů<br />
(F. Prošek nalezl po 2. světové válce v hl. kolem 10 m při začišťování stěny hliníku cihelny v Praze–Sedlci<br />
v čisté spraši asi 10 let starou pětikorunu, která byla zjevně ve 30. letech ztracena na zatravněném<br />
povrchu návrší a postupně propadala svislými trhlinami, vznikajícími sloupcovitou odlučností<br />
bloků vysychající spraše). Připomenout lze případy zřejmě častého, opticky však nezjistitelného<br />
vtroušení drobnotvarého, např. recentního botanického materiálu do podloží: např. na Sahaře vedlo<br />
propadnutí obilných zrn roztroušených za přechodného pobytu moderních Beduinů štěrkopísčitým<br />
podložím do mělce uložené pozdně paleolitické vrstvy ke vzniku mylné domněnky o počátku zemědělství<br />
(Wendorf – Schild 1980); prosívání obsahu wielbarské jámy přineslo objev recentního botanického<br />
materiálu, ač výkopce ve výplni objektu vizuálně nezjistil žádné bioturbace nebo dislokace<br />
antropogenního původu (Bieniek 1998) atd.<br />
5. Závěr<br />
Mezi současnou teoretickou a empirickou archeologií se zvětšuje propast. Převrstvování teoretických<br />
koncepcí (ovšem zčásti jen intelektuálních mód) uvedlo během druhé poloviny 20. století do oběhu<br />
řadu přístupů a s nimi spjatých, zčásti se překrývajících a zčásti nekompatibilních pojmů. Je zřejmé,<br />
že další používání špatně definovaných pojmů může vést leda k nedorozuměním, k informačnímu šumu.<br />
Na příkladu vývoje chápání a užívání konceptu „nálezový celek“ v české archeologii lze názorně<br />
pozorovat degradaci kritického myšlení, kterou způsobila nedostatečná úroveň kritiky pramenů<br />
v polovině 20. století, kdy se hlavní pozornost archeologů přesunula z pohřebišť na sídliště, tedy od<br />
pramenů vyšší kvality k pramenům vyšší kvantity. Od té doby představují základní zdroje omylů statistické<br />
pojetí pramenů a podceňování postdepozičních procesů (Hrdlička 1993, 93).
610<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
Exkurs: stratigrafie a pseudostratigrafie<br />
Zdá se, že pojmem stratigrafie označujeme v archeologii celou skupinu nesourodých vztahů, jejichž<br />
bezděčnými záměnami dochází k nedorozuměním. (V dalším textu se zabývám pouze vertikální<br />
stratigrafií, neboť tzv. horizontální stratigrafie je jen více nebo méně pravděpodobný úsudek z prostorového<br />
vztahu objektů nebo struktur, jenž naznačuje jejich nesoučasnost, nikoli však jejich vzájemné<br />
chronologické postavení: cf. např. Pavlů in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 315 sq.) Domácí<br />
odborná literatura dosud samostatnou práci o stratigrafii postrádá, třebaže existuje dostatek vzorných<br />
aplikací v pracích F. Proška, I. Borkovského, L. Hrdličky aj. (ovšem vedle ještě daleko většího množství<br />
odstrašujících případů). Při interpretaci stratigrafií bude samozřejmě třeba respektovat rozdíly,<br />
které vyplývají z odlišného charakteru (struktury) času v geologii, v paleolitu, např. v době bronzové<br />
a ve středověku.<br />
Stratigrafií se v základním slova smyslu rozumí z geologie převzatá metoda pro ustavení relativní<br />
chronologie, opírající se o axiom, že podložní vrstva (uchovaná v původní, tj. autochtonní nebo<br />
nejvýš v nepatrně přemístěné, tj. paraautochtonní poloze) je včetně svého biologického i kulturního<br />
obsahu starší než vrstva (a její obsah) ležící nad ní. Zamlčeným předpokladem fungování<br />
popsaného vztahu je (ve srovnání s historií relativně dlouhodobé) působení převážně kumulativních<br />
procesů. Nemenší význam než vrstvy sedimentů mají pro pochopení stratigrafií hiáty jakožto ekvivalenty<br />
období sedimentačního klidu, odnosu nebo antropogenních zásahů (planýrek apod.). Neúplnost<br />
stratigrafických sekvencí patří mezi základní vlastnosti profilů, a proto teprve komparativní<br />
stratigrafické studium vede k jejich spolehlivému poznání a korektní interpretaci.<br />
Oproti geologickým jsou archeologické vrstvy přirozeně relativně krátkodobé, tenké, málo odolné<br />
proti erozi, většinou snadno prostupné, půdními procesy sekundárně opticky pozměnitelné (maskovatelné)<br />
atd. Působením eroze se autentická (primární) stratigrafie v exponované poloze může změnit<br />
do neautentické (sekundární) podoby mnoha způsoby: 1. spíše teoretickou možnost představuje<br />
postupné přemístění souvrství do níže ležící superpozice, a to v převráceném sledu (tzv. inverzní<br />
stratigrafie), 2. postupnou erozí jedné silnější primární vrstvy za současného přísunu sterilního sedimentu<br />
(např. soliflukcí) může dojít k jejímu rozčlenění na více redeponovaných pseudovrstviček<br />
v neautentické superpozici, 3. eroze souvrství, v nichž slabé sterilní vrstvy jemných sedimentů izolují<br />
jednotlivé primární kulturní vrstvy, vede naopak k jejich druhotnému promíšení, k homogenizaci,<br />
k sekundární proměně dvou nebo více primárních vrstev (a to včetně jejich kulturního obsahu)<br />
v jedinou, vzhledově jednotnou, ale nepůvodní (neautentickou) pseudovrstvu, atd.<br />
Častěji než stratigrafie se ovšem vyskytují archeologické pseudostratigrafie výplní objektů (zásypů<br />
jam, příkopů, studní, hrobových jam, planýrek atd.). O jejich zvrstvení platí stratigrafický axiom<br />
jen zčásti: o jejich podložních vrstvách sice platí, že jsou starší (ač třeba jen o vteřiny v případě zásypů)<br />
nežli vrstvy v jejich nadloží, ale s ohledem na sekundární až mnohonásobné přemístění to neplatí<br />
o kulturním obsahu těchto vrstev. Proto je přínos tradiční a rozsáhlé dokumentace takových<br />
pseudostratigrafií navzdory značnému objemu vynaloženého úsilí jen zanedbatelný, většinou dokonce<br />
jde jen o poznatky negativní.<br />
Nejtěžší interpretační komplikace však přinášejí značně rozšířené stratigrafie smíšené, v nichž<br />
se autentické vrstvy střídají s redeponovanými pseudovrstvami. Primární polohu sice signalizuje<br />
každá situace in situ, ovšem např. nález ohniště ve vrstvě nedokládá autenticitu obsahu příslušné<br />
vrstvy jako celku, ale pouze svou vlastní neporušenost a důvěryhodnost.<br />
Procesem sídlení vznikající primární kulturní vrstvy (event. autentické stratigrafie) podléhají<br />
transformacím jednak působením geologických, jednak antropogenních činitelů. Působení antropogenních<br />
sil bývá nejen méně předvídatelné (zvláště laterálními diskontinuitními přesuny zemin), ale<br />
v místech dlouhodobých intenzívních aktivit až zničující (Hrdlička 1993, 95 odhadl množství výrazněji<br />
neporušených strat ve středověké Praze na 0 až 20 %). 4<br />
4 Za cenné podněty a připomínky k rukopisu děkuji zejména N. Venclové a L. Hrdličkovi.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 611<br />
LITERATURA<br />
Benešová, J. – Kalferst, J. 2000: Záchranný výzkum v pískovně Obědovice, okr. Hradec Králové. Zprávy<br />
České archeologické společnosti – Supplément 42, 8–9.<br />
Biehl, P. F. – Gramsch, A. 2000: Book marks. European Journal of Archaeology 3, 407–408.<br />
Bieniek, A. 1998: Przyczynek do dyskusji nad wiekem szczątków roślinnych zachowanych w obiektach<br />
archeologicznych. Łódzkie Sprawozdania Archeologiczne 4, 75–76.<br />
Böhm, J. 1941: Kronika objeveného věku. Praha (Družstevní práce).<br />
Bosinski, G. 1986: Archäologie des Eiszeitalters. Vulkanismus und Lavaindustrie am Mittelrhein. Mainz.<br />
Bouzek, J. 2000: Archeologie a humanitní vědy. Archeologické rozhledy 52, 409–411.<br />
Brück, J. 1999: Ritual und rationality: some problems of interpretation in European archaeology. European<br />
Journal of Archaeology 2, No 3, 313–343.<br />
Buchvaldek, M. 1967: Die Schnurkeramik in Böhmen. Praha (Universita Karlova).<br />
Černý, V. 1995: Význam tafonomických procesů při studiu pohřebního ritu. Acheologické rozhledy 47,<br />
301–313.<br />
Ebbesen, K. 1983: Introduction to an Archaeological Criticism of the Sources. Aarbøger 1981, 160–181.<br />
Eggers, H. J. 1959: Einführung in die Vorgeschichte. München (Piper).<br />
Filip, J. 1948: Pravěké Československo. Praha.<br />
— 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha (Nakladatelství ČS<strong>AV</strong>).<br />
— 1966, 1969, 1998: Enzyklopädisches Handbuch zur Ur– und Frühgeschichte Europas I–III. Prag<br />
(Academia).<br />
Fridrich, J. 1982: Středopaleolitické osídlení Čech. Praha (AÚ ČS<strong>AV</strong>).<br />
Frolík, J. 1995: Bemerkungen zum Studium frühmittelalterlichen Keramik aus komplizierten stratigraphischen<br />
Situationen. In: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis 11. Jahrhundert. Terminologie und<br />
Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II, Brno (<strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>), 107–118.<br />
Hodder, I. 1999: The Archaeological Process. Oxford (Blackwell).<br />
Hralová–Adamczyková, J. 1957: K problémům pozdní doby bronzové v Pojizeří. Sborník Národního musea<br />
v Praze XIA, č. 1.<br />
Hrdlička, L. 1993: Poznámky ke chronologii pražské středověké keramiky. Archeologické rozhledy 45, 93–112.<br />
Janák, V. 1998: Lengyelská keramika z Kotouče u Štramberka a počátky eneolitu v oderské části Moravské<br />
brány. Pravěk NŘ 7 1997, 105–127.<br />
Kazdová, E. 1998: Poznámky k intruzím keramiky v neolitických sídlištních objektech. In: Otázky neolitu<br />
a eneolitu našich zemí, Turnov – Hradec Králové, 60–70.<br />
Klápště, J. 1983: Studie o středověké studně z Mostu. Památky archeologické 74, 443–492.<br />
Klápště, J. – Kyncl, J. – Kyncl, T. 2000: Dendrochronologie mostecké studny 1/80 a předpoklady objektivní<br />
archeologické datace. Archeologické rozhledy 52, 679–687.<br />
Kuna, M. 1991: <strong>Archeologický</strong> výzkum neolitického sídliště v Roztokách 1980–85. Muzeum a současnost<br />
10/1–2, 23–87, 313–315.<br />
— 1994: <strong>Archeologický</strong> průzkum povrchovými sběry. Zprávy České archeologické společnosti – Supplément<br />
23. Praha.<br />
— 1998: Keramika, povrchový sběr a kontinuita pravěké krajiny. Archeologické rozhledy 50, 192–223.<br />
— 2000: Česká archeologie v postmoderní době. Archeologické rozhledy 52, 404–408.<br />
Last, J. 1998: The Residue of Yesterday’s Existence: Settlement Space and Discard at Miskovice and Bylany.<br />
In: Pavlů, I., ed., Bylany Varia I, Praha (<strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>), 17–46.<br />
Lévi–Strauss, C. 1971: Myšlení přírodních národů. Praha.<br />
Macháček, J. <strong>2001</strong>: Studie k velkomoravské keramice. Metody, analýzy a syntézy, modely. Brno (Filozofická<br />
fakulta MU).<br />
Meduna, P. 1998: O chronologii raně středověké keramiky. Archeologické rozhledy 50, 116–122.<br />
Mikuláš, R. 2000: Poznámky k projevům bioturbace na archeologických nalezištích. Archeologické rozhledy<br />
52, 101–113.<br />
Mildenberger, G. 1953: Studien zum mitteldeutschen Neolithikum. Leipzig.<br />
Militký, J. 2000: Dva pozdně středověké depoty mincí z východních Čech. Archeologické rozhledy 52,<br />
688–697.<br />
Mithen, S. 1996: The Prehistory of the mind. London (Thames and Hudson).<br />
Montelius, O. 1903: Die älteren Kulturperioden im Orient und in Europa I. Die Methode. Stockholm.
612<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
Neustupný, E. 1986: Nástin archeologické metody. Archeologické rozhledy 38, 515–549.<br />
— 1993: Archaeological Method. Cambridge (University Press).<br />
— 1996: Poznámky k pravěké sídlištní keramice. Archeologické rozhledy 48, 490–509.<br />
— 1998: Mainstreams and minorities in archaeology. Archaeologia Polona 35–36, 13–23.<br />
Neustupný, E., ed., 1998: Space in prehistoric Bohemia. Praha.<br />
Neustupný, J. 1957: K methodám archeologické práce. Časopis Národního muzea 126, 48–75.<br />
— 1963: Sídlištní vrstvy a jámy. Sborník II. F. Vildomcovi k pětaosmdesátinám. Brno (AÚ ČS<strong>AV</strong>), 96–98.<br />
Neustupný, J. a kol. 1960: Pravěk Československa. Praha (Orbis).<br />
Oliva, M. 1996: Gravettienské osídlení střední Moravy: periodizace versus regionalita. Pravěk NŘ 6, 7–50.<br />
Pavlů, I. 1977: K metodice analýzy sídlišť s lineární keramikou. Památky archeologické 68, 5–55.<br />
— 2000: Life on a Neolithic Site. Bylany – Situational Analysis of Artefacts – Život na sídlišti s lineární<br />
keramikou v Bylanech u Kutné Hory. Situační analýza artefaktů. Praha (Institute of Archaeology).<br />
Pavlů, I. – Rulf, J. 1996: Nejstarší zemědělské osídlení na Kolínsku. Práce muzea v Kolíně VI, 121–169.<br />
Pavlů, I. – Rulf, J. – Zápotocká, M. 1986: Theses on the Neolithic site of Bylany. Památky archeologické 77,<br />
288–412.<br />
— 1995: Bylany rondel. Model of the Neolithic site. In: Památky archeologické – Supplementum 3,<br />
Praha, 7–123.<br />
Pleiner, R. – Rybová, A., red., 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha (Academia).<br />
Pleinerová, I. – Hrala, J. 1988: Březno. Osada lidu knovízské kultury v sz. Čechách. Ústí nad Labem.<br />
Popelka, M. 1987: Štípaná industrie z Chabařovic, okr. Ústí nad Labem. In: Praehistorica 13, Praha, 9–26.<br />
Profantová, N. 1998: Časně slovanská licí pánvička z Kadaně. Archeologické rozhledy 50, 433–435.<br />
Radoměrský, P. 1963: Keramika datovaná mincemi. In: Středověká keramika v Československu, Praha<br />
(Národní museum), 32–38.<br />
Radoměrský, P. – Richter, M. 1976: Korpus české středověké keramiky datované mincemi. Sborník Národního<br />
muzea v Praze 28A 1974, č. 2–4, 57–171.<br />
Renfrew, C. – Bahn, P. 1991: Archaeology. Theories, Methods and Practice. London (Thames and Hudson).<br />
Rulf, J. 1991: <strong>Archeologický</strong> výzkum neolitického sídliště v Roztokách. Keramika. Muzeum a současnost<br />
10/1, Roztoky nad Vltavou, 88–176.<br />
— 1993: The structure of neolithic pottery finds in Bohemia: the Bylany example. Památky archeologické<br />
84, 9–20.<br />
— 1997: Intruze keramiky. Archeologické rozhledy 49, 439–461.<br />
Salač, V. 1995: The density of archaeological finds in settlement features of the La Tène period. In: Kuna, M.<br />
– Venclová, N., eds., Whither Archaeology, Praha (Institute of Archaeology, Academy of Sciences),<br />
264–276.<br />
— 1998: Standardní soubor laténské keramiky. Archeologické rozhledy 50, 43–76.<br />
Schiffer, M. B. 1976: Behavioural Archaeology. New York (Academic Press).<br />
— 1987: Formation Processes of the Archaeological Record. Albuquerque. University of New Mexico Press.<br />
Siegmund, F. – Zimmermann, A. 2000: Konfrontation oder Integration Ein Kommentar zur gegenwärtigen<br />
Theoriediskussion in der Archäologie. Germania 78, 179–191.<br />
Skupnik, J. 1999: „Je nesnadné to vysvětlit jinak.“ Iracionalita a nepochopení kulturně konstituovaných<br />
významů. Český lid 86, 303–309.<br />
Smetánka, Z. 1997: Archeologie lidské mysli. Dějiny a současnost 3/97, 2–4.<br />
Sommer, U. 1991: Zur Entstehung archäologischer Fundvegesellschaftungen. Versuch einer archäologischen<br />
Taphonomie. In: Studien zur Siedlungsarchäologie I. Bonn (Habelt), 53–174.<br />
Soudský, B. 1956: A la chronologie de la céramique spiralée. In: J. Neustupný, red., Chronologie préhistorique<br />
de la Tchécoslovaquie, Prague (Musée national), 33–36.<br />
— 1956a: K relativní chronologii volutové keramiky. Archeologické rozhledy 8, 408–412.<br />
— 1966: Bylany – osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné. Praha (Academia).<br />
Stäuble, H. 1990: Die ältestbandkeramische Grabenanlage in Eitzum, Ldkr. Wolfenbüttel. Überlegungen zur<br />
Verfüllung und Interpretation von Befunden. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 73, 331–344.<br />
Tejral, J. 1993: Na hranicích impéria (doba římská). In: V. Podborský et al., Pravěké dějiny Moravy, Brno,<br />
424–470.<br />
Tomková, K. 2000: Ke stavu výzkumu raně středověkých hradišť ve středních Čechách. Archeologie ve<br />
středních Čechách 4, 397–420.<br />
Trigger, B. C. 1989: A history of archaeological thought. Cambridge (University Press).
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 613<br />
Vařeka, P. 1998: Proměny keramické produkce vrcholného a pozdního středověku v Čechách. Archeologické<br />
rozhledy 50, 123–137.<br />
Vencl, S. 1961: Studie o šáreckém typu. Sborník Národního muzea v Praze XV A, č. 3.<br />
— 1967: Recense: B. Soudský, Bylany, osada nejstarších zemědělců. Archeologické rozhledy 19, 105–112.<br />
— 1968: K otázce interpretace pravěkých staveb. Archeologické rozhledy 20, 490–510.<br />
— 1971: Some remarks on the study of prehistoric structures. American Antiquity 36, No. 4, 451–455.<br />
— 1972: Několik eneolitických nálezů ze středních Čech. Archeologické rozhledy 24, 489–513.<br />
— 1973: Časně slovanské osídlení v Běchovicích, okr. Praha–východ. Památky archeologické 64, 340–392.<br />
— 1991: Mezolitické tábořiště v Hřibojedech, okr. Trutnov. Archeologické rozhledy 43, 3–21.<br />
— 1992: Záchranný výzkum v Praze 9–Dolních Počernicích v roce 1982. Archeologické rozhledy 44,<br />
29–65, 145–147.<br />
— 1995: K otázce věrohodnosti svědectví povrchových průzkumů. Archeologické rozhledy 48, 11–57.<br />
Vencl, S. – Zadák, J. 1973: Nálezy z běchovické pískovny z let 1960 až 1968. In: Výzkumy v Čechách 1970,<br />
Praha, 212–246, tab. 41–56.<br />
Venclová, N. <strong>2001</strong>: Výroba a sídla v době laténské. Projekt Loděnice. Praha (<strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>).<br />
Watson, R. A. 1990: Ozymandias, King of Kings: Postprocessual radical archaeology as critique. American<br />
Antiquity 55, No. 4, 673–689.<br />
Weiner, J. 1992: Der älteste erhaltene Holzbau der Welt: Ein Brunnen der Linearbandkeramik aus Erkelenz–Kückhoven.<br />
Archäologie in Deutschland 1, 54–55.<br />
Wendorf, F. – Schild, R. 1980: Prehistory of Eastern Sahara. New York – London (Academic Press).<br />
THE TERM „FIND COMPLEX“ IN CZECH ARCHAEOLOGY:<br />
ITS USE AND MISUSE<br />
Several theoretical concepts gradually emerged in archaeology in the last fifty years, at least one in<br />
every decade, always demanding fundamental transformation of archaeology and rejecting the preceding<br />
paradigms. Conceptual changes were naturally different in the western and eastern Europe<br />
in the second half of the 20 th century. Whilst a competition of ideas was proceeding in the West,<br />
marxism as an official, and the sole right, doctrine was obligatory in the East. New paradigms, coming<br />
mostly from the Anglo–Saxon world, faced a locally specific resistance from the part of the other<br />
European mainstream archaeologies, e.g., francophone or German, whilst their confrontation<br />
with the Marxist philosophy in the Eastern block differed in dependence on specific and temporally<br />
changing political situations in individual countries.<br />
Czech archaeology had to cope – even if rather formally – with the Marxist ideology since the<br />
middle of the 20 th cent. up to 1989. For that reason, non–Marxist concepts (processual, post–processual<br />
etc.) could have been pursued here only indirectly. The result, due to the general negligence<br />
of Czech archaeologists to the application (not to mention development) of Marxist principles, was<br />
a setting, where the ideas of traditional archaeology mainly survived. Two disturbing factors however<br />
occured: 1. Echoes of new paradigms are spontaneously complementing, changing or replacing<br />
the traditional concepts and terms. Thus the present archaeology displays a most diversified and<br />
non–homogeneous scale of approaches (and can be compared partly to a palimpsest, partly to<br />
a patchwork); even if the terms and methods of traditional archaeology still form the essential part<br />
of archaeology, considerable part of its former approaches are becoming peripheral and are slowly<br />
degenerating. The attention of archaeologists is absorbed by endless waves of new approaches and<br />
their methodologies. 2. The second factor causing changes is the shift of interest of archaeologists<br />
from cemeteries to settlements, i.e. from the sources of lower quantity and high quality to the<br />
sources of high quantity and a low quality. The end of manual work in the industrial sector as well<br />
as in agriculture resulted, in the middle of the 20 th cent., in a radical decrease of the number of preserved<br />
and discovered burial places, and at the same time, numerous investigations of large settlement<br />
sites were made possible by the use of machines and computers in the field and office work.<br />
Using the example of the evolution of understanding the term, still frequently used, of „find<br />
complex“, the author shows that until the fifties, the undistorted knowledge of the original signifi-
614<br />
VENCL: Souvislosti chápání pojmu ...<br />
cance of the term (Montelius 1903, 3 defined „find complex“ as an assemblage of artefacts found<br />
under such circumstances which prove that they were deposited all at once) existed in Czech archaeology.<br />
Later, mostly mechanical and incorrect application caused the misuse of the term, first<br />
of all by extrapolating it to the find assemblages from settlements (c. 20 typical examples from the<br />
Czech archaeological literature are given in Chapter 2). The terminological chaos necessarilly led<br />
to errors in interpretation, as the majority of archaeologists lost the ability to discern find complexes<br />
from pseudo–complexes such as the contents of sunken huts, wells, ditches etc. The author discusses<br />
the key significance of the critique of sources, and of the transformation theories for the<br />
recognition of the quality of sources. The authenticity of find complexes is based on the following<br />
independent factors: 1. Intentionality of formation of the assemblage. 2. Interval of archaeologisation<br />
of the assemblage. 3. Intensity of the anthropogenic use of the findplace and its surroundings<br />
since the beginnings up to the present times. 4. Local variability and intensity of natural processes.<br />
5. Theoretical background of archaeologists and the quality (accuracy) of the fieldwork, documentation<br />
and interpretation.<br />
In Chapter 4, the qualitative classificaton of the main types of sources is attempted: 1. First–class<br />
assemblages are represented only by find complexes, that is graves and hoards, if they can be critically<br />
assessed as results of single and intentional acts. This category of course comprises sub–classes<br />
with specific characteristics and degree of credibility. (Assemblages not formed by one single act, but<br />
by repeated acts, are not genuine find complexes, being results of cummulative behaviour. Examples<br />
are, a.o., the contents of megalithic tombs, or hoards of coins, where the higher age of their receptacles<br />
attests to their long–term use as monetary reserves.) 2. Buried settlements can also be considered<br />
high–quality complexes, resulting from the single act of archaeologisation, e.g., a volcanic<br />
activity. In contrast to the foregoing category, they were formed unintentionally and are spatially<br />
diffuse. 3. Relics of short–term activities were formed unintentionally, but if they escaped post–depositional<br />
processes, then they form a category of assemblages of high value. The sequences of<br />
short–time living surfaces in medieval towns belong here (cf. Hrdlička 1993). Compared to find<br />
complexes, this category offers less homogeneous aggregates as they were open to contamination for<br />
the whole – although relatively short – period of their existence as open surfaces. 4. Assemblages<br />
from the terminal phases of use of features (charge in a pottery kiln, assemblage of cooking pots in<br />
a deserted fireplace, contents of thin layers formed by trampling on the floors of dwellings, etc.) represent<br />
another group of sources with a relatively high credibility. 5. All the other archaeological<br />
assemblages do not belong to credible and reliable sources, because they were not formed intentionally<br />
and have been created or strongly influenced by post–depositional processes. Such mixed assemblages<br />
may be divided into a) apparently mixed aggregates (composed of artefacts of several cultures<br />
or distant periods), and b) unapparently mixed assemblages (formed by redeposition of culturally and<br />
chronologically very close artefacts). The latter assemblages are much more dangerous for archaeological<br />
analyses, as they may be erroneously considered homogeneous and therefore a credible base<br />
for chronological schemes. The contents of settlement pits, fills of wells or post–holes, gullies and<br />
ditches, contents of settlement layers, ploughsoil etc. do not represent homogeneous assemblages of<br />
a quality sufficient for reconstructing settlement development or chronological phases, as they were<br />
formed and repeatedly irreversibly altered by means of various anthropogenic activities and/or natural<br />
processes. Archaeological contents of sunken huts, pits, wells and other settlement features were<br />
created unintentionally, at variance with their original function, and therefore they represent archaeological<br />
sources of the lowest quality although they may create a false impression of credibility because<br />
of their high frequency and general distribution. Statistical analyses of contents of such features<br />
do not offer the possibility to distinguish intrusions from the authentic first appearance, or decline,<br />
of individual elements. A non–critical quantitative approach to the settlement data, ignoring their<br />
quality, leads to latent difficulties namely in detailed chronological analyses.<br />
English N. Venclová<br />
SL<strong>AV</strong>OMIL VENCL, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Letenská 4, 118 01 Praha 1; e-mail: vencl@arup.cas.cz
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
615<br />
K PROBLEMATICE HRADU V CHRUDIMI<br />
Tomáš Durdík<br />
Hrad v městě Chrudimi (přehled dosavadní literatury Durdík 1999) se v poslední době stal předmětem<br />
diskuse ze strany M. Ježka (Ježek – Slavík 1998; Ježek 1999), který se snaží zpochybnit samu<br />
jeho existenci. Pramenná základna k této otázce je nepochybně za současného stavu vědomostí velmi<br />
fragmentární a možnosti její interpretace beze sporu početnější. Diskuse k práci s ní je tedy nejen<br />
možná, ale v korektní a věcné, manipulací prosté podobě potřebná a vítaná. Zmíněné texty M. Ježka<br />
však bohužel povětšině tento charakter postrádají a bylo by je tak jistě možno ponechat bez komentáře.<br />
Přesto však bude minimálně z metodických důvodů vhodné některých otázek, postupů<br />
a konstrukcí si povšimnout. Vzhledem k pojetí zmíněných textů nemá smysl rozebírat je větu po větě<br />
a obšírně reagovat na každou formulaci. Zcela stranou pochopitelně zůstanou různá emotivní sdělení,<br />
ironizace, bagatelizace a stupňující se osobní výpady, zakrývající pouze nedostatek argumentů,<br />
které do věcně vedené diskuse nepatří, budí podiv a spíše ilustrují nepochybně mimo oblast korektní<br />
diskuse o Chrudimi stojící pohnutky, které ke vzniku takto pojatého textu vedly.<br />
Jak již bylo naznačeno a jak bude i dále rozvedeno, velmi zlomkovitá pramenná základna jistě<br />
umožňuje tvorbu různých interpretačních modelů. M. Ježek oproti dosavadním tvoří další, který se<br />
pak usilovně snaží ve svých textech různými rozdílně pravděpodobnými argumenty a manipulacemi<br />
podpořit za současného podobně pojatého zatracení ostatních. Povšimněme si několika typických<br />
či úhelných momentů.<br />
Základem, od něhož se odvíjí veškerá další argumentace, je interpretace výpovědi historických<br />
pramenů. V této úrovni jde o tři zásadní problémy.<br />
M. Ježek nejprve reaguje na to, že fakt, že v Chrudimi byly vydávány královské listiny, je mnou<br />
brán jako možný podpůrný argument pro existenci hradu (Ježek 1999, 834). Jako protiargument je<br />
prezentováno údajné zamlčování pobytu Karla IV. v roce 1353, tedy v době po mnou předpokládaném<br />
zániku hradu. Jistě není nutno zdůrazňovat, že jméno Chrudimi na královských listinách je pouze<br />
dokladem přítomnosti panovníka v místě jménem Chrudim a nikterak nevypovídá o kvalitě tohoto<br />
místa. Rovněž sdělení, že král vydával písemnosti i mimo hrady, není žádným objevem. Přítomnost<br />
panovníka dokládá jedině význam místa a v této rovině na ni bylo i upozorněno. Fakt, že nebyla uvedena<br />
připomenutá zmínka o přítomnosti Karla IV. a k tomu je možno dodat ani žádné další zmínky<br />
o přítomnosti významných osobností z doby po předpokládaném zániku hradu, vyplývá jednoduše ze<br />
skutečnosti, že toto období již nebylo předmětem zájmu v souvislosti s hradem. K problematice královských<br />
pobytů by jistě byla možná, ale sotva přínosná, další diskuse poukazující např. na rozdíly<br />
v pojetí a mechanizmech panovnické moci v době posledních Přemyslovců a Karla IV. Široké pole<br />
možností tvoření různých variantních interpretací na základě fragmentárních dostupných informací<br />
by pak mohlo umožnit i variantu, která by např. mohla počítat s přežitím východní části hradu až do<br />
doby zmíněné návštěvy Karla IV., popř. ještě déle (na tuto možnost pochopitelně nepoukazuji proto,<br />
že bych ji prosazoval, ale pro úplnost představy šíře a úrovně možných interpretačních modelů).<br />
Základním argumentem M. Ježka proti možnosti existence hradu v Chrudimi je kategorické<br />
(a nepochybně správné) sdělení, že tento hrad není výslovně písemnými prameny doložen. Toto sdělení<br />
může být neinformovaným čtenářem chápáno jako zcela zásadní a celý problém řešící, ve skutečnosti<br />
však žádným argumentem není. Historická evidence k českým hradům patří v evropském<br />
kontextu k nejchudším. Zejména pro dobu posledních Přemyslovců máme k disposici pro české hrady<br />
velmi malý počet zmínek a to pro královské hrady po většině z diplomatického materiálu. Ten však<br />
uvádí vždy pouze jméno místa vydání listiny, nikoliv jeho charakteristiku. Je-li takovým místem osamělý<br />
hrad např. v lese (namátkou Týřov, Zvíkov nebo Křivoklát), jistě nemůže být pochyb o tom, že<br />
jde o hrad. V případě míst, kde existovalo, nebo mohlo existovat více sídlištních jednotek různého<br />
charakteru, nejsme z takovéhoto pramenu schopni určit, objektu jaké kvality se zmínka týká a dokládá<br />
pak pouze existenci lokality uvedeného jména. Jsou-li z 13. století uvažovány výslovné doklady<br />
o existenci královských hradů (nikoliv jejich jmen), jde povětšině o spíše vzácné zmínky o purkrabích.<br />
Obecně je možno konstatovat (viz např. Sedláček 1882–1927), že zmínky historických prame-
616<br />
DURDÍK: K problematice hradu v Chrudimi<br />
nů o hradech, označující je výslovně jako hrady, jsou (a to i pro šlechtické hrady) vzácné, často výsledkem<br />
nestandardní situace a pocházejí povětšině až ze závěru středověku. U mnoha českých, a to<br />
i velmi významných hradů nenalézáme za celou dobu jejich existence takovouto zmínku ani jednu.<br />
Čistě z pohledu výpovědi písemných pramenů se situace v Chrudimi nijak neliší od dalších královských<br />
měst doby posledních Přemyslovců, v nichž není možno o existenci hradu pochybovat. Pokud<br />
by kritériem existence hradů v Čechách 13. století mělo být jejich výslovné označení jako hrad v písemných<br />
pramenech, prakticky žádné by v Čechách neexistovaly. Pod zorným úhlem těchto skutečností<br />
je nutno chápat i oprávněnost „argumentace“ M. Ježka.<br />
M. Ježek dále zcela odmítá věrohodnost známého formulářového textu Jindřicha Vlacha o vyměření<br />
města Chrudimi. Tím podle něj zmizí prameny pro úvahy o lokaci města a jeho právu a tím<br />
i podnět ke „spojování počátků městského zřízení v Chrudimi s aktivitami Přemysla Otakara II.“.<br />
Na tomto místě ponecháme stranou diskusi o tom, je-li Ježkův způsob interpretace, respektive odmítnutí,<br />
formulářového textu oprávněný, či nikoliv. V souvislosti s počátky města však musíme<br />
upozornit na doposud opomíjený dokument z roku 1276 týkající se založení města Hranic na Moravě<br />
(CDB V/2, 805, 494–496). Zde se setkáváme s používáním výměry „mensure Chrudimensis“.<br />
Obšírně odůvodňovat, že pokud by město Chrudim v roce 1276 nebylo řádně lokovaným a vybaveným<br />
městem, těžko by mohlo sloužit za vzor pro další lokace, jistě není nutno.<br />
Stejně fragmentární až problematická, jako výpověď písemných pramenů, stále zůstává i archeologická<br />
informační základna. Prakticky všechna zjištění (přehled např. Frolík – Sigl 1998) byla<br />
získána prací s profily rýh inženýrských sítí většinou ve velmi poškozených situacích, umožňující,<br />
jak ostatně sám M. Ježek správně připomíná, množství interpretačních variant. Pro ilustraci<br />
jeho způsobu práce s těmito informacemi si blíže povšimněme prakticky jediné regulérní archeologické<br />
sondy, která je v podstatě brána jako hlavní archeologický důkaz neexistence chrudimského<br />
hradu. Jde o předstihový výzkum J. Frolíka a J. Sigla (1995) v místě stavby trafostanice v areálu<br />
domu č. p. 59/I. Sdělení, že tato sonda v místě, kde byla situována, nenalezla pozůstatky hradu,<br />
respektive jeho příkopu (i Frolík – Sigl 1998) je nepochybně pravdivé. Není tomu však proto, že<br />
v Chrudimi hrad neexistoval (nebo nemohl existovat), ale proto, že sonda leží již mimo předpokládanou<br />
plochu hradu před kontreskarpovou hranou jeho uvažovaného jižního příkopu. Paradoxní<br />
ovšem je, že v této sondě zjištěná archeologická situace může spíše podporovat hypotézu o existenci<br />
hradu. Před a po době předpokládané existence hradu se na zkoumané ploše kumulovaly četné<br />
objekty a činnosti odpovídající běžnému obrazu hustě osídlené plochy, respektive parcel středověkého<br />
města. Pro předpokládanou dobu života hradu však byly zjištěny pouze vrstvy<br />
smetištního charakteru a žádné objekty. Takový obraz velmi dobře odpovídá volné ploše v bezprostředním<br />
sousedství fortifikace a naopak odporuje podobě běžné městské parcely.<br />
M. Ježek se dále snaží zpochybnit všechny možné doklady o existenci zachovaných hradních<br />
konstrukcí. Děje se tak nezřídka za cenu značných manipulací. Jako typickou ukázku takového postupu<br />
lze uvést např. otázku existence či neexistence jižního příkopu. Na základě existence souvislé<br />
plochy sklepů pod domem č. p. 60/I byla vyslovena hypotéza, že tyto sklepy mohly být vloženy do<br />
bývalého příkopu. Využívání doslouživších příkopů pro vznik sklepů bylo v minulosti vcelku častou<br />
praxí a tak tento předpoklad jistě má svou logiku a není „zcela nepodloženým soudem“. Nejprve<br />
M. Ježek (1999, 848) vyjadřuje svou skepsi k této představě. To je nepochybně korektní, neboť<br />
bez důkazu a při stejné pravděpodobnosti obou možností, je možno individuálně považovat za pravděpodobnější<br />
jednu či druhou variantu. Dále publikuje (str. 852) řez těmito sklepy, který o tom, zda<br />
mohly, nebo nemohly být vloženy do bývalého příkopu, nevypovídá nic. Zde již však o něm sděluje<br />
bez uvedení jakéhokoliv důvodu, že představě o situování sklepů do příkopu „přinejmenším nenasvědčuje“.<br />
K otázce interpretace zmíněných sklepů tak M. Ježek (ostatně jako ve většině dalších<br />
případů) nepřináší žádná nová zjištění či relevantní argumenty. Další krok pak představuje (1999,<br />
866) zařazení hypotézy o možnosti vložení sklepů do bývalého příkopu mezi „nepravdivá tvrzení“,<br />
stejně jako mnoha dalších skutečností, povětšině umožňujících variantní výklad, o nichž M. Ježek<br />
naznačil svou představu, nedoloženou však žádnými věcnými argumenty. Že jde o jednu z četných<br />
manipulací, jistě není nutno zdůrazňovat. Vnucuje se pak představa, že důvodem mnohomluvnosti<br />
a nepřehlednosti jeho textů je snaha takovéto manipulace učinit špatně sledovatelnými.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 617<br />
Mimo nečetná upozornění na skutečné omyly (např. chybné slovní označení polohy pilíře v nároží<br />
domu č. p. 60/I v Durdík – Frolík 1981 na jihozápadní místo na severozápadní nároží) obsahují<br />
pasáže věnované stavebním otázkám i velké množství jednostranných, zkreslených a nepravdivých<br />
sdělení či možností interpretace, křečovitě „dokazovaných“ i za cenu popírání běžných<br />
pracovních postupů např. stavebněhistorického průzkumu aj. Některá tvrzení a představy patrně odpovídají<br />
úrovni informovanosti svého autora o problematice, k níž se vyjadřuje. Typickou ukázkou<br />
je např. poukaz na to, že v údajném rozporu s užitím kvádrového zdiva ve vnějším líci kostela je<br />
výskyt lomového zdiva ve stěně nad západním obloukem severní mezilodní arkády viditelné z krovu<br />
či v interiéru schodišťové věžičky (zcela stranou ponecháme rozpor mezi sdělením o tom, že mé<br />
představy o podobě kostela jsou výsledkem jeho neznalosti a poté z vlastního textu vyplývající neschopnosti<br />
odlišit originální konstrukce od konstrukcí Schmoranzovy regotizace). Není na tomto<br />
místě ani možné (text by tak nabyl rozsahu mnoha desítek stran) a především ani účelné jednotlivá<br />
kontroversní sdělení komentovat a rozebírat. Některé z těchto otázek nepochybně pramení i z toho,<br />
že vědomosti o jevech, kterých si všímají, jsou v rovině umožňující alternativní interpretace, a to<br />
mnohdy ve větším počtu. To platí i o použitých podkladech, v mnoha případech neověřitelných či<br />
mírně či více kontradiktorických. (Např. kaceřovaný rekonstrukční plán vznikl soukresem z více<br />
než dvou desítek podkladů zaměřených v různých měřítcích, mírách a různými způsoby, z nichž<br />
podstatná část je neověřitelná. Přitom jde pochopitelně o výběr z podstatně většího počtu dokumentace,<br />
která byla brána v potaz. Z této skutečnosti vyplývá pochopitelně i podoba výsledného<br />
plánu a meze jeho výpovědi. Jeho účelové napadání nemá reálný podklad ani argumenty.)<br />
Je jistě právem každého badatele zvolit si z dostupných podkladů či interpretačních možností tu,<br />
kterou shledává relevantní či nejpravděpodobnější. V případě odlišných podkladů ani jinou možnost<br />
nemá. Klasickou ukázku představuje práce se Schmoranzovými půdorysy kostela. M. Ježek (1999,<br />
obr. 5, 6) zvolil půdorys ve vyšší úrovni (v úrovni oken boční lodi), který používá k důkazu proti<br />
tvrzení o větší síle zdí závěru presbytáře. V rámci pokusu o rekonstrukci podoby chrudimského hradu<br />
bylo však logičtěji vycházeno z půdorysu v úrovni terénu (např. Durdík 1998, obr. 251), kde je,<br />
stejně jako na půdorysu v Soupisu památek (Chytil 1900, 38) i v poslední uměleckohistorické topografii<br />
(Poche ed. 1977, 540), zdivo závěru skutečně zakresleno silnější. Jak se pak lze pohledem na<br />
reprodukci Schmoranzova plánu lehce přesvědčit, není to způsobeno tím, že by zakreslená síla zdiva<br />
byla tvořena i soklem (jak uvádí M. Ježek), neboť tento sokl je na zmíněném plánu vyznačen.<br />
Případ Chrudimi se stále pohybuje v poloze, kdy máme k disposici minimum nesporných fakt<br />
(i když i ta dokáže M. Ježek, pokud nepodporují jeho účelové konstrukce, buď pominout, nebo bagatelizovat,<br />
jak namátkou dokládá např. otázka dobře doložené severovýchodní nárožní věže před<br />
linii městských hradeb předstupujícího ohrazení /Ježek 1999, 846/) a pracujeme především spíše<br />
s různými, jistě diferencovaně průkaznými indiciemi. Tento stav jistě není ideální, ale odpovídá současné<br />
realitě. Nepokusit se o interpretaci již v této úrovni je obecně sotva únosné, neboť podobný<br />
stav informací je bohužel typický pro velmi značné procento lokalit. Na dané úrovni vstupních informací<br />
je nepochybně možno tvořit i značné množství variantních interpretačních modelů a je věcí<br />
každého badatele, jeho přístupu a zkušeností, aby vážil, který z nich mu připadá nejpravděpodobnější.<br />
Je-li ovšem bez prokazatelných věcných argumentů vytvořen nový interpretační model na téže<br />
informační bázi, neznamená to v žádném případě, že by tím všechny ostatní byly vyvráceny či se<br />
staly méně pravděpodobnými. A v tomto směru nepomohou ani do seriózní diskuse nepochybně<br />
nepatřící, spíše o svém autorovi vypovídající, stupňující se osobní výpady, ironizace, agresivita<br />
a arogance či dokonce označování toho či onoho za nevědecké či mimo pravidla vědecké práce stojící<br />
(při četbě Ježkova textu a jeho „kádrujících“, věcnou argumentaci suplujících formulací se vnucuje<br />
pocit, že jediným kritériem vědeckosti je pro něj shoda s jeho vlastními představami. Naštěstí<br />
lze sotva očekávat, že by se takto pojaté, pro něj základní kritérium dočkalo širšího uznání). V závěru<br />
pak autor dokonce mimo vazbu s tématem v rámci svých insinuací formuluje podivuhodná zásadní<br />
sdělení, která jistě mohou vyjadřovat jeho přání, jinak jsou však těžko komentovatelná (např.<br />
věta „Jak je dnes již zřejmé, představy o hradech probouzené snahou o zdůraznění role domácího<br />
prostředí jsou jen přechodného typu“).
618<br />
DURDÍK: K problematice hradu v Chrudimi<br />
Jsou-li M. Ježkem všechny úvahy vedoucí k potvrzení existence hradu v Chrudimi a jeho poznání<br />
charakterizovány (v lepším případě) jako účelová konstrukce, platí minimálně stejná charakteristika<br />
(ovšem pochopitelně s opačným znaménkem) i pro konstrukce jeho, mnohdy podstatně krkolomnější.<br />
K získání svého obrazu musel M. Ježek často volit i velmi nepravděpodobné možnosti<br />
výkladu. Klasickou ukázku představuje např. tvrzení, že nevelký, čistě obranný úsek parkánu okolo<br />
závěru kostela (jak interpretuje stavební útvar považovaný za prvé hradní nádvoří) by byl přístupný<br />
prostřednictvím ikonograficky doloženého portálu brány v hlavní městské hradbě dimenzí<br />
hlavního vstupu městské či hradní brány. Odhlédněme však modelově od způsobu, jakým M. Ježek<br />
ke svým představám dospěl, čím je dokládá a co při tom pomíjí či manipuluje a připusťme, že představa<br />
o existenci hradu v místě arciděkanského chrámu je chybná a že zde pouze probíhala čelní<br />
městská hradba, z níž kněžiště chrámu vystupovalo. Za takovéhoto předpokladu se ovšem dostaneme<br />
do velmi svízelné situace. Před přímou linii hradby přetínající ostrožnu by zde bez jakéhokoliv<br />
postižitelného důvodu předstupoval úsek odpovídající předpokládanému východnímu čelu<br />
západní části hradu (tj. od Žižkovy věže přes presbytář kostela až do prostoru dnešní ulice severně<br />
od kostela). Z hlediska obranyschopnosti městského čela takovéto řešení žádný smysl nemá a nejspíše<br />
není ani následné, neboť nejsou k dispozici žádné důkazy ani indicie, že by zde původně městské<br />
hradby probíhaly bez zmíněného předsunutí a do dnešní polohy byly o cca 6 metrů na jihu a cca<br />
2 m na severu východním směrem předsunuty až při stavbě kostela ve 14. století. Zmíněné předsunutí<br />
by existovalo, i kdybychom od polookrouhlých věží městských hradeb ze 13. století nápadně<br />
odlišnou čtverhrannou Žižkovu věž považovali až za mladší doplněk. Při pokusech o interpretaci<br />
uvedené anomálie průběhu hradby se bez předpokladu existence hradu (tedy situace analogické<br />
např. Písku či Kadani) přijatelně znějící hypotézy nedobereme.<br />
Závěrem je třeba opětovně zdůraznit, že v současnosti dostupné, nepochybně mimořádně zlomkovité<br />
informace beze sporu umožňují vytvářet různé a početné variantní hypotézy, které však není<br />
za současného stavu vědomostí možno ani jednoznačně potvrdit, ani jednoznačně vyvrátit. Vážení<br />
jejich pravděpodobnosti pak zákonitě představuje otázku pohledu, přístupu a zaměření toho kterého<br />
badatele. Současně je možno konstatovat, že texty M. Ježka pro Chrudim (Na rozdíl od Jaroměře,<br />
kde se především zásluhou J. Slavíka /Ježek – Slavík 1998/ podařilo přesvědčivě polemizovat s většinou<br />
mylných tvrzení vycházejících z představ P. Uličného. Ani zde však otázka bytí či nebytí hradu<br />
není definitivně dořešena.) nepřinesly žádné relevantní argumenty k potvrzení jeho razantně předkládané<br />
hypotézy a proti možnosti existence hradu. Za této situace zůstává nastíněná rekonstrukce<br />
jeho podoby dále reálnou možností, pro níž svědčí dostupné indicie a zdá se, že je v současnosti interpretační<br />
variantou nejpravděpodobnější. Každá interpretace je samozřejmě poplatná kvalitativní<br />
úrovni vstupních dat, která se může získáním nových velmi radikálně změnit. Mimořádně názorně<br />
to dokládá vývoj a řádové změny představ o objektech původně interpretovaných na základě povrchového<br />
průzkumu a poté podrobených archeologickému výzkumu či hloubkovému stavebněhistorickému<br />
průzkumu či mnohdy radikální změny názorů po jednotlivých výzkumných sezónách (klasickou<br />
ukázku představuje např. výzkum hradu v České Lípě – např. Gabriel – Lancinger 1992;<br />
Gabriel 1993; 1995; 1997a; 1997b; 1999; Gabriel – Girsa v tisku). Současná úroveň poznání problematiky<br />
chrudimského hradu ani nevyžaduje a ani neumožňuje zodpovědnou revizi nastíněných<br />
představ. Tento stav se jistě (a dnes těžko zodpovědněji předvídatelným směrem) může dramaticky<br />
změnit zejména v důsledku budoucích archeologických výzkumů.<br />
PRAMENY A LITERATURA<br />
CDB V/2: Codex diplomaticus et epistolaris regnie bohemiae. Condidit Gustavus Friedrich. Tomi V fasciculus<br />
secundus inde ab a. MCCLXVII ad a. MCCLXXVIII. Praha 1981.<br />
Durdík, T. – Frolík, J. 1981: Ke stavební podobě a disposici městského hradu v Chrudimi – Zur Bauform<br />
und Disposition der städtischen Burg in Chrudim, Archaeologia historica 6, 107–115.<br />
Durdík, T. 1994: Kastellburgen des 13. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Wien – Köln – Weimar.<br />
— 1998: Hrady kastelového typu 13. století ve střední Evropě. Praha.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 619<br />
Durdík, T. 1999: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha.<br />
Frolík, J. 1995: Předběžná zpráva o záchranném archeologickém výzkumu v Komenského ulici čp. 59<br />
v Chrudimi (stavba trafostanice) – Preliminary report on salvage excavations at No. 59, Komenský<br />
St. Chrudim (electricity transformation plant building site), ZMVČ 21, 73–81.<br />
Frolík, J. – Sigl, J. 1998: Chrudim v pravěku a středověku. Obrazy každodenního života. Chrudim.<br />
Gabriel, F. 1993: Stavebně historický průzkum Česká Lípa – hrad. Rkp, PÚ Ústí n. L.<br />
— 1995: Vodní hrad Česká Lípa – The castle Lipý – Die Burg Lipý – Chateau fort Lipý. Česká Lípa.<br />
— 1997a: Hrad Lipá, Muzejní a vlastivědná práce – Časopis Společnosti přátel starožitností 35/105, 55–57.<br />
— 1997b: Hrad Lipý. Vlastivědná knihovnička SPS 5. Praha.<br />
— 1999: Burg Lipý, Castrum Bene 6, 95–98.<br />
Gabriel, F. – Girsa, V. v tisku: Česká Lípa castle – past and present. EN Bulletin.<br />
Gabriel, F. – Lancinger, L. 1992: Stavebně historický průzkum hrad Lipá. Rkp, PÚ Ústí n. L.<br />
Ježek, M. 1999: Kastel východočeského typu A další otázky ze středověké Chrudimi – Kastell des ostböhmischen<br />
Typs Und andere Fragen aus mittelalterlichen Chrudim, Archeologické rozhledy 51, 833–871.<br />
Ježek, M. – Slavík, J. 1998: K možnostem interpretace nálezů v kostele sv. Mikuláše v Jaroměři. Cesta jedné<br />
hypotézy do encyklopedií, Průzkumy památek V/2, 118–139.<br />
Chytil, K. 1900: Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu Chrudimském. Praha.<br />
Poche, E. ed. 1977: Umělecké památky Čech 1 A – J. Praha.<br />
Sedláček, A. 1882–1927: Hrady, zámky a tvrze království českého 1–15. Praha.<br />
ZUR PROBLE MATIK DER BURG IN CHRUDIM<br />
Dieser Artikel ist eine Antwort auf den Versuch M. Ježeks in Archeologické rozhledy LI, 1999,<br />
833–871, die Existenz einer Burg in Chrudim in Frage zu stellen. Die Quellenlage zu dieser Frage<br />
ist gegenwärtig zweifellos als äußerst fragmentarisch zu bezeichnen, die Interpretationsmöglichkeiten<br />
sind dementsprechend zahlreich. Eine Diskussion zu diesem Thema ist deshalb nicht nur<br />
möglich, sondern in korrekter und sachlicher Form, frei von Manipulationen auch nützlich und<br />
willkommen. M. Ježeks Text wird den Ansprüchen an derartige Beiträge nicht gerecht, und könnte<br />
deshalb sicher unkommentiert übergangen werden. Wenn wir von den jenseits aller Regeln stehenden<br />
beleidigenden Ausfällen absehen, können wir auf einige in diesem Text gestellte methodische<br />
Fragen, Vorgangsweisen, Manipulationen und Konstrukte eingehen. Aufgrund ihrer Analyse<br />
gelangt M. Ježek zum Schluß, daß die verfügbaren zweifellos außerordentlich fragmentarischen Informationen<br />
die Formulierung zahlreicher verschiedener Hypothesen ermöglichen, die jedoch beim<br />
gegenwärtigen Forschungsstand weder eindeutig bestätigt noch widerlegt werden können. Die Bewertung<br />
ihrer Wahrscheinlichkeit ist dann natürlich eine Sache der persönlichen Meinung, des Gesichtspunkts<br />
und der Orientierung des Forschers. Es kann konstatiert werden, daß M. Ježek keine<br />
relevanten Argumente beibringt, die die Existenz einer Burg in Chrudim in Zweifel stellen könnten.<br />
Unter diesen Umständen ist die früher skizzierte Rekonstruktion immer noch als reale, durch<br />
zahlreiche Indizien gestützte und scheinbar sogar als die wahrscheinlichste Möglichkeit anzusehen.<br />
Jede Interpretation ist selbstverständlich der Qualität der Eingangsdaten verpflichtet, die sich durch<br />
die Gewinnung neuer Daten sehr schnell verändern kann. Besonders anschaulich wird dies von der<br />
Entwicklung und dem Wandel der Vorstellungen von Objekten belegt, die ursprünglich aufgrund<br />
einer Prospektion, anschließend gründlichen archäologischen Untersuchungen, einer tiefgreifenden<br />
baugeschichtlichen Untersuchung oder sich nach einzelnen Grabungssaisonen radikal wandelnden<br />
Meinungen interpretiert wurden. Unser heutiges Wissen über die Burg von Chrudim verlangt keine<br />
und ermöglicht auch keine verläßliche Revision der skizzierten Vorstellungen. Diese Lage kann<br />
sich sicher (und zwar in einer heute kaum verläßlich voraussehbaren Weise) besonders infolge zukünftiger<br />
archäologischer Ausgrabungen dramatisch verändern.<br />
Deutsch von T. Mařík<br />
TOMÁŠ DURDÍK, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Letenská 4, 118 01 Praha 1<br />
e-mail: durdik@arup.cas.cz
620<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
K ÚVAHÁM MARTINA JEŽKA O POČÁTCÍCH MĚSTA CHRUDIMI<br />
A TAMĚJŠÍM HRADU<br />
Jan Frolík – Jiří Sigl<br />
V <strong>Archeologický</strong>ch rozhledech v roce 1999 vyšel rozsáhlý kritický materiál Martina Ježka (Kastel<br />
východočeského typu A další otázky ze středověké Chrudimi, AR 51, 1999, 833–871). Polemika<br />
je v prvé řadě vedena s hypotézou Tomáše Durdíka o existenci hradu kastelové dispozice v Chrudimi,<br />
zejména s její poslední prezentací v „Ilustrované encyklopedii českých hradů“ (Durdík 1999,<br />
216–217). M. Ježek zpochybňuje všechny argumenty T. Durdíka a pro vyvrácení jeho hypotézy dále<br />
kriticky zkoumá a posléze odmítá téměř všechny dosavadní poznatky o počátcích vrcholně středověkého<br />
města, jak byly formulovány na základě zpracování dřívějších i zcela nových archeologických<br />
výzkumů J. Frolíkem a J. Siglem (naposledy 1998a). Zejména tato část příspěvku je podle<br />
názoru autorů vedena metodicky problematickým způsobem a se zkreslenými či zavádějícími závěry.<br />
Neudržitelnosti alespoň části svých tvrzení si je zřejmě vědom také M. Ježek, protože některá<br />
z nich již revidoval (Ježek 2000, 532–533).<br />
Máme-li se zabývat připomínkami M. Ježka a chceme-li přiblížit naše námitky dalším čtenářům,<br />
stojíme před nesnadným úkolem. Text M. Ježka je založen na kritice řady velmi detailních pozorování<br />
a jejich vzájemného srovnávání a je patrně obtížně sledovatelný pro každého, kdo Chrudim<br />
nezná. Do stejného extrému může snadno sklouznout i tato odpověď. S řadou argumentů M.<br />
Ježka nemůžeme souhlasit, zabývat se však budeme jen některými základními problémy. Detailní<br />
rozbor všech námitek a nesrovnalostí by učinil odpověď neúnosně rozsáhlou a příliš by spoléhal na<br />
čtenářovu trpělivost.<br />
Do debaty o kastelové dispozici chrudimského městského hradu nehodláme zasahovat, většina<br />
kritiky směřuje k T. Durdíkovi. Náš názor na podobu hradu byl formulován v roce 1998 (Frolík –<br />
Sigl 1998a, 34–35).<br />
Vzhledem k tomu, že M. Ježek polemizuje s hypotézou o vývoji v Chrudimi ve 12. a 13. století,<br />
začneme svůj výklad stručným shrnutím vývoje, jak se jeví na základě výsledků archeologických výzkumů.<br />
V mladohradištním období existovalo na chrudimské ostrožně hradiště opevněné valem rozsahem<br />
téměř totožné s plochou pozdějšího městského jádra vymezeného městskými hradbami („castrum“<br />
v terminologii M. Ježka). Z areálu tohoto hradiště se patrně ve 12. století vyčlenil samostatný<br />
prostor („akropole“) situovaný do jihovýchodní části hradiště. Předpokládáme, že tento areál zahrnul<br />
i místo dnešního farního chrámu N. P. Marie. Z jižní strany tuto akropoli vymezoval vstup do hradiště<br />
v místech zaniklých bran v Břetislavově ulici a průběh komunikace dochovaný v trase této ulice.<br />
Rozvoj chrudimské aglomerace vytvořil ve 2. polovině 13. století podmínky pro její přeměnu<br />
ve vrcholně středověké město. Většina plochy hradiště byla zplanýrována a rozměřena na parcely<br />
městské lokace. Z původní situace funkčně přetrvala pouze „akropole“ přeměněná na městský hrad<br />
(tzv. „předsunuté opevnění“ v pojetí M. Ježka) a jako tzv. „stará Chrudim“ (Crudin antiqua) zmíněná<br />
ve formulářové listině ze sbírky Jindřicha z Isernie. Vyměřený půdorys se od současného odlišoval<br />
prokazatelně na severní straně náměstí. Čelní stranu zdejších parcel zaujala provizorní zahloubená<br />
obydlí („zemnice“). Tuto aktivitu můžeme datovat před rok 1276. Severovýchodní nároží<br />
města zaujal dominikánský klášter. Prvotní rozměření města přetrvalo až do rozsáhlého požáru, po<br />
němž byla nalezená obytná provizoria zplanýrována a minimálně část parcel byla vyměřena znova<br />
na jiném půdorysu. Tato změna je kladena do 1. třetiny 14. století.<br />
Pro větší srozumitelnost jsme rozdělili naše poznámky do sedmi níže uvedených částí.<br />
1. Počátky vrcholně středověkého města a formulářová listina Jindřicha z Isernie<br />
Datování počátků vrcholně středověkého města se opírá v archeologickém kontextu o zaznamenanou<br />
přeměnu sídlištní struktury doloženou planýrkami, následným vyštětováním a vyhloubením<br />
většího počtu objektů před severní stranou Resslova náměstí. Dalším archeologickým argumentem<br />
je postavení městské hradby. Písemným dokladem je již zmíněná formulářová listina Jindřicha
FROLÍK – SIGL: K úvahám Martina JeÏka ... 621<br />
z Isernie ve formuláři vzniklém v době panování Přemysla Otakara II. a zmínka o existenci lánů<br />
chrudimské míry v zakládací listině města Hranic na Moravě z roku 1276 (RBM II, 1003, s. 419).<br />
Problematika formulářové sbírky Jindřicha z Isernie a dalších souborů písemností s ním spojovaných<br />
(např. tzv. Listář Přemysla Otakara II., Novák 1903) je velmi komplikovaná a historické bádání<br />
se s ní dosud jednoznačně nevyrovnalo (Wihoda <strong>2001</strong>), eventuálně se zabývalo jen dílčími<br />
aspekty (Razím 1988; 1991) často s nejednoznačným výsledkem (upozornit je možno na vývoj názorů<br />
na listinu, vztahovanou k městu Litoměřice – Tomas 1966; Smetana – Gabriel 1984; Kotyza –<br />
Tomas 1995) 1 . Je zřejmé, že jednotlivé formulářové texty musely odrážet reálný stav v právních<br />
úkonech, které měly zachycovat. Otázkou samozřejmě je, nakolik mohly vznikat jako „slohová cvičení“,<br />
nebo nakolik přebíraly texty skutečně existujících starších listin.<br />
Pokud bychom chrudimskou listinu chtěli posuzovat z hlediska doložitelnosti v ní zachycených<br />
skutečností, tak popisuje všechny skutečnosti podstatné pro lokaci města z pohledu panovníka (velikost<br />
lokality, výši poplatku, odpovědnou osobu a její odměnu a právní systém). Co je v této listině<br />
jaksi navíc, je přesné určení polohy lokovaného města – „ciutitatem nouam apud Crudin antiquam<br />
eidem loci proximitate contiguam et vicinam“ – a jméno lokátora. Polohopisná charakteristika lokovaného<br />
města je ve srovnání s obecným textem listiny nebývale detailní a pro formulářový účel<br />
listiny zbytečná. Proto se domníváme, že může být odrazem konkrétní situace či převzetí z nějaké<br />
existující písemnosti. Tuto jistotu již nemáme u jména lokátora (zejména je-li jeho jméno částečně<br />
nahrazeno iniciálou), ale respektujeme názory vyslovené v literatuře (Kuthan 1993; Roubic 1959).<br />
Problematika formulářové listiny Jindřicha z Isernie se celkově vymyká z kontextu archeologického<br />
bádání a je nezbytné vyčkat výsledků bádání archivního a historického. Jeho posledním příspěvkem<br />
je závěr J. Kejře (1998, 128) připouštějící, že byla převzata skutečně vydaná listina. Připomeňme,<br />
že J. Kejř se opírá nejen o literaturu archeologickou (např. Roubic 1959). Argumentem<br />
nemůže být ani údajná „nesrovnalost“ ve výši poplatků chrudimských za vyměřené lány (Ježek 1999,<br />
838), J. Kejř totiž píše o „nepravděpodobně vysoké sumě“ (Kejř 1998, 128, pozn. 130). Ani poukaz<br />
na nezařazení do českého diplomatáře s odvoláním na erudici příslušných badatelů (Ježek 1999,<br />
938; podle Nechutové 1987, 142) nemá povahu důkazu. Z hlediska diplomatiky je formulářová listina<br />
skutečně neúplná, ale to neznamená, že přestává být historickým pramenem (Kejř 1998, 49). 2<br />
V této souvislosti nelze ze zřetele vypustit ani zmínku o listině z r. 1335, převádějící Chrudim<br />
na právo Starého Města pražského (Frolík – Sigl 1998a, 31; Ježek 1999, 841). Skutečnost, že se listina<br />
nedochovala, nedokazuje, že neexistovala. Nelze si totiž představit důvod, pro který by K. Lábler<br />
(1900, 9) 3 tuto informaci falšoval (jak vyplývá z Ježkovy odsuzující formulace – Ježek 1999,<br />
841). Pokud by se podařilo existenci této listiny přesvědčivěji doložit, posílila by se zároveň věrohodnost<br />
informací ve formulářové listině Jindřicha z Isernie. Celkově můžeme tuto část polemiky<br />
uzavřít konstatováním, že další poznání je závislé na historickém rozboru formulářové sbírky jako<br />
celku, a to je úkol, který nepřísluší archeologům.<br />
2. Datování počátků města<br />
M. Ježek ve své polemice dospívá k datování počátků vrcholně středověkého města do období Václava<br />
I. (Ježek 1999, 841, 842). O tom, že toto datování považuje za prokázané, svědčí i úvaha, že<br />
nejstarší chrudimští měšťané mohli být na své poslední cestě vybaveni záušnicemi, které pocházejí<br />
od presbytáře kostela N. P. Marie (Ježek 1999, 859–860). S odvoláním na citovanou literaturu<br />
1 Šestistránková studie J. Nechutové (1987) může být stěží považována za vyčerpávající zhodnocení, zejména<br />
zabývá-li se ideologickými aspekty a jejich odrazem v literárním díle Jindřicha z Isernie.<br />
2 Jen na okraj uveďme, že např. tzv. Kristiánova legenda byla donedávna převážně uváděna jako mladší padělek<br />
ze 14. století také na základě autority jediného badatele.<br />
3 Lábler (1900, 9, č. IV) uvádí: „Majestátem ze dne 29. srpna povoleno bylo městu Chrudimi říditi se při soudech<br />
právem pražským; listina tato se nezachovala ani v opise. Zmínka o ní se činí dle Rybičky v registrum císaře<br />
Karla IV. v státním archivu drážďanském. (Glafey aneod. N. 1. 73.)“. Zkratka v závorce odkazuje na publikaci<br />
Glafey 1734, nesrozumitelný je uvedený číselný údaj.
622<br />
FROLÍK – SIGL: K úvahám Martina JeÏka ...<br />
(Klápště 1994, 171–172) je zřejmé, že má na mysli 1. polovinu 13. století. Dosavadní datování počátků<br />
města se kromě výše zmíněné formulářové listiny opíralo o vyhodnocení keramických souborů<br />
z objektů na ploše Resslova náměstí (Frolík – Sigl 1994). Chronologie chrudimské keramiky není<br />
prozatím uspokojivě přesná a určitěji lze oddělit pouze keramiku staršího mladohradištního období<br />
od keramiky mladšího mladohradištního období. Zatím spíše intuitivně je tento předěl kladen na přelom<br />
11. a 12. století. Takto vyčleněná keramika 12. a převážné části 13. století působí uniformním<br />
dojmem a její detailnější členění prozatím dovoluje jen přítomnost keramických importů z oblastí,<br />
kde je chronologie keramiky přesnější. Pro 12. a 13 století je jich velmi málo (Frolík – Sigl 1998b).<br />
Jinou možnost pro zpřesnění datace ve 13. století představuje nástup nových keramických prvků<br />
(např. červeně malované keramiky). Výraznou změnu v keramickém inventáři 13. století znamená<br />
nástup tenkostěnné, tvrději vypálené hrnčiny, jejíž větší soubory zjišťujeme v odpadních jímkách<br />
a také ve výplních provizorních obydlí (tzv. zemnic) při severní straně Resslova náměstí. Vedle toho<br />
ovšem hluboko do 14. století přežívá keramika tzv. hradištní tradice (Frolík – Sigl 1995a, 69–70;<br />
1985, 177–178). Přes veškerou neurčitost v datování můžeme počátky města klást spíše do 2. poloviny<br />
13. století, a to na základě nástupu nové kvalitní hrnčiny a přítomnosti světlé červeně malované<br />
keramiky. 4<br />
Novou možnost pro zpřesnění počátků města poskytla prvá dendrochronologická data (Dvorská<br />
1999). Pro naše závěry jsou důležité údaje ze dvou objektů. Při výzkumu ve Štěpánkově ulici čp.<br />
85/I byla objevena dřevěná konstrukce sestávající ze 6 rovnoběžně položených kůlů, které byly podloženy<br />
příčným trámkem a fixovány kolíky. Konstrukce byla předběžně interpretována jako část dřevěné<br />
cesty. V následném horizontu byl postaven napříč plot sestávající z drobných navzájem propletených<br />
kůlů. Stratigrafický vývoj po stranách plotu byl rozdílný. Hranici vymezenou plotem respektují<br />
také všechny mladší jímky (Frolík – Sigl 1995b, 136; 1998a, 25–26, 32). Plot představuje nesporně<br />
parcelní hranici, při čemž starší komunikace tuto hranici ještě nerespektuje. Předpokládáme proto, že<br />
parcelní hranice je důsledkem rozměření po vzniku města. Tři dendrochronologicky měřitelná dřeva<br />
poskytla data „krátce po roce 1262“, „krátce po roce 1268“, „krátce po roce 1274“. Druhou datovanou<br />
situaci reprezentují dvě prkna z výplně jímky XV na parcele čp. 39/I ve Filištínské ulici. Uvedená<br />
jímka představuje stratigraficky nejstarší objekt v kumulaci celkem sedmi jímek v severovýchodním<br />
rohu parcely. Respektuje fragmentárně dochovanou hranici se sousedním čp. 40/I a z její polohy<br />
můžeme usuzovat, že v té době již stála hlavní městská hradba. Uvedená prkna poskytla data „krátce<br />
po roce 1262“ a „krátce po roce 1265“. Je tedy zřejmé, že rozměření nejstarších parcel se odehrálo<br />
v 60. a 70. letech 13. století. Do téže doby musí spadat i počátek vrcholně středověkého města.<br />
3. Otázka provizorních obydlí („zemnic“)<br />
Závažnou část nálezového souboru spojovaného s počátky vrcholně středověkého města představují<br />
části zahloubených obydlí („zemnic“) situovaných před severní frontu Resslova náměstí. Uvedené<br />
objekty zanikly v době, kdy již obíhala tenkostěnná, dobře vypálená vrcholně středověká keramika<br />
(Frolík – Sigl 1995a). M. Ježek (1999, 840) zpochybňuje, že objekty zanikly požárem. Zprostředkování<br />
terénních pozorování je samozřejmě obtížné, nicméně velmi podobná červená až červenohnědá<br />
propálená písčitá výplň s velkým množstvím mazanice a uhlíků (Frolík – Sigl 1985, 175) víceméně<br />
jinou interpretaci nepřipouští. I písčitá složka výplně vznikla přepálením původně sprašové komponenty.<br />
Doklady požáru zjistil při paleobotanickém rozboru v objektu 27/83 také Z. Dohnal (1984). 5<br />
Tato stejnorodě působící výplň a chronologicky totožná nejmladší složka nálezů je podle našeho<br />
4 K datování keramiky v nejbližším zázemí Chrudimi je používána sekvence vypravovaná na základě stratigrafií<br />
z městského jádra. V této souvislosti je nedůsledný postup, na jehož základě jsou data z jádra zpochybňována<br />
jako nepřesná a za přesnou je považována datace nálezů z okolí kostela sv. Kříže (Ježek 1999, 842).<br />
5 „ ... Jediné, co je možné s jistotou konstatovat je, že objekt vyhořel, a to nejen podle výše uvedeného stavu rostlinných<br />
zbytků, ale i do červena vypálené mazanice. ... Celý nález tedy činí dojem, že šlo patrně o sýpku, při<br />
jejímž zničení požárem se zřítila nadzemní dřevěná konstrukce a cereálie a ostatní byly promíšeny s dřevěnými<br />
uhlíky a zeminou.“ (Dohnal 1984, 3–4).
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 623<br />
názoru dostatečným podkladem pro spojení s jedním horizontem a také jednorázovým zánikem. Interpretaci<br />
nemění ani přítomnost starší keramiky (pravěké a středohradištní) v některých objektech,<br />
protože všechny se nacházejí na lokalitě s dlouhodobým předchozím vývojem a s komplikovanými<br />
stratigrafiemi a tudíž také sekundárním pohybem starších předmětů do mladších situací.<br />
Otázka, u které se chceme podrobněji zastavit, je interpretace převážné části těchto objektů jako<br />
pozůstatků provizorních obydlí. Poprvé byla zveřejněná v roce 1985 (Frolík – Sigl 1985) a s více detaily<br />
v roce 1994 (Frolík – Sigl 1994). V roce 1996 byla zpochybněna (Klápště – Richter – Velímský<br />
1996, 162; viz též Klápště – Čulíková – Ježek – Kaplan 2000, 50), ovšem bez jakéhokoliv zdůvodnění.<br />
To se z části objevuje teprve v textu M. Ježka (1999, 840), který upozorňuje na odlišnou hloubku<br />
a délku objektů a na absenci konstrukčních prvků a dokladů obytné funkce. Srovnáme-li rozměry<br />
a hloubky publikovaných souborů zemnic (Most, Klápště – Velímský 1978; Hradišťko/Sekanka,<br />
Richter 1982; Tisová–Staré Mýto, Sigl 1986), zjistíme, že chrudimské objekty nevybočují z variační<br />
šíře zaznamenané na uvedených lokalitách. Některé z registrovaných objektů měly obezdění z opukových<br />
kamenů spojovaných jílem (např. objekt S – Frolík – Sigl 1985, 175; kamenná destrukce<br />
byla zjištěna v obj. 1/83 a 17/83, z obj. I/82 známe kůlovou jamku). Existenci dřevěných konstrukcí<br />
jednoznačně dokládají otisky dřev v nalezené mazanici. Stopou podlahy může být tvrdá písčitá krusta<br />
v objektu H, ale nepovažujeme toto zjištění za nesporné (Frolík – Sigl 1994, 114). Zachyceny nebyly<br />
stopy ohnišť nebo jiných otopných zařízení, což nepřekvapuje vzhledem k tomu, že se výzkum<br />
mohl pohybovat pouze v úzkém průkopu. Existence ohniště však k doložení obytné funkce objektu<br />
nedostačuje (Klápště – Velímský 1978, 125; Donat 1993, 231–232). Pokud bychom měli uvažovat<br />
o náznacích obytného účelu, upozornili bychom na výskyt světlé červeně malované keramiky v některých<br />
objektech (objekt H, O, IV/82=8/83 – zde navíc přepálená), pouhé vzorkování řezu přineslo<br />
z objektu S dvě rekonstruovatelné nádoby. Na druhou stranu zcela chybí stopy řemeslnických aktivit<br />
(např. struska). S určitou výhradou bychom u některých objektů mohli uvažovat o skladovací<br />
funkci (objekt 27/83 s nálezem zuhelnatělého obilí – Frolík – Sigl 1985, 178). Úvahu o obytné funkci<br />
posiluje podle našeho názoru jejich situování v čele původních parcel. Pokud vyloučíme možnost,<br />
že původní rozměření městského areálu bylo zcela odlišné (což M. Ježek striktně odmítá, Ježek 1999,<br />
841) od současného stavu (to znamená, že rozparcelovaná by byla i plocha současného náměstí), nezbývá<br />
jiná interpretace než situování nalezených objektů do čela současných parcel, ovšem prodloužených<br />
o asi 8–10 m do náměstí. Nápadné je, že žádný ze zmiňovaných objektů není situován tak,<br />
aby ho prodloužená parcelní hranice protínala. Uvedené pozorování nemá povahu důkazu, ale zcela<br />
pominout jej nemůžeme.<br />
Souhlasíme s M. Ježkem (1999, 841), že nemá cenu zabývat se tím, zda jsou nalezené objekty<br />
prostými zahloubenými zemnicemi, nebo součástí vícepodlažních struktur. Celý problém je v současné<br />
době diskutován, ale nedospívá k jednoznačnému výsledku ani v případě celoplošně odkrytých<br />
objektů (viz sborník Hausbau 1996). Uvědomujeme si, že soubor chrudimských „zemnic“ nemůže<br />
mít tak dobrou vypovídací úroveň jako obdobné objekty zkoumané plošným odkryvem. Stejně<br />
tak pouze plošný odkryv může přinést nesporný verdikt v otázce prvotní parcelace a posunů parcelních<br />
hranic. Přesto se přikláníme k výše uvedenému řešení (provizorní obydlí, posun průčelí parcely,<br />
jednorázový zánik požárem), které se s nálezovou situací vyrovnává lépe než její úplná negace. 6<br />
6 Domníváme se, že zpochybnění chrudimských „zemnic“ souvisí do jisté míry s diskusí s německými badateli,<br />
kteří výsledky českého bádání a zejména jejich interpretaci zpochybňují (Donat 1993) nebo je ignorují (stačí<br />
prolistovat seznamy použité literatury ve sborníku Hausbau 1996). Snaha omezit argumentační základnu na jednoznačně<br />
interpretovatelné příklady (Klápště – Richter – Velímský 1996) se nesetkala s očekávaným výsledkem<br />
(Donat 1999), pouze ztížila naši argumentační pozici. Nezpochybnitelné doklady obytné funkce postrádá např.<br />
většina zemnic mosteckých (viz prezentace jejich nálezové situace – Klápště – Velímský 1978), stejně fragmentární<br />
je poznání podobných objektů v Nymburku (Sedláčková – Velímský 1993). Také v Děčíně známe některé<br />
„zemnice“ jen z řezu (Velímský 1991, 21). Uvést lze řadu dalších interpretačně závažných výsledků (např.<br />
Hrdlička 1983, 622, 624), doložených stejně jako v Chrudimi či ještě méně. Ze srovnání českých lokalit jednoznačně<br />
vyplývá, jak je obtížné prozkoumat v žijícím městě dobře dochované, nálezově bohaté a interpretačně<br />
jednoznačné provizorní zahloubené obydlí.
624<br />
FROLÍK – SIGL: K úvahám Martina JeÏka ...<br />
4. Prostorové změny<br />
Jen krátce se zastavíme u změn původní parcelační osnovy, jejíž doklady M. Ježek zpochybňuje<br />
(1999, 841). Dokladem odlišné struktury v počátečním městském období je již výše podrobně rozebraná<br />
existence pravidelně uspořádaných „zemnic“, a to až 8–10 m před severním průčelím. Ať již<br />
budeme posuzovat vztah současných parcelních hranic ke zmíněným objektům jakkoliv, je nápadné,<br />
že dva z nich jsou situovány proti ústí ulic (dnešních Fortenské a Rybičkovy) do náměstí. Z hlediska<br />
horizontální stratigrafie se současná existence „zemnic“ a ulic vylučuje (Frolík – Sigl 1985,<br />
178). 7<br />
Parcelní hranici neodpovídající dnešnímu rozčlenění jsme zjistili také ve Štěpánkově ulici čp.<br />
85/I (Frolík – Sigl 1995b, 133, 136, 139). Zde se ovšem mohlo jednat o doklad pozdějšího spojování<br />
původně samostatných parcel.<br />
5. Dominikánský klášter<br />
M. Ježek vynaložil značné úsilí, aby určil polohu zaniklého dominikánského kláštera (Ježek 1999,<br />
862–865, též obr. 1 na s. 840). Nakonec dospívá ke správnému řešení, tedy do severovýchodního rohu<br />
městského areálu, i když v textu naznačuje, že původně uvažoval o jiných místech (Ježek 1999,<br />
865). Zopakoval tím jen postup dřívějších badatelů. Poloha kláštera byla jasná např. již M. Lüssnerovi<br />
(1857, 232 „Trestnice stojí, jak známo na místě bývalého od Husitův zbořeného Dominikánského<br />
kláštera …“; 1858–59, 232) stejně jako F. Pochobradskému (1929, 168) 8 a dalším. I tak je ovšem<br />
určení plochy, kterou budovy kláštera zaujaly, jen povšechné. Blíže charakterizovat stavební dispozici,<br />
umístění klášterního chrámu a další detaily nám popisy M. Lüssnera nedovolují, i když jasně<br />
dokládají existenci gotickými architektonickými detaily vybavené stavby, jejíž součástí bylo také<br />
pohřebiště. Nález předmětů mladších včetně množství detailně popsaných kachlů a mincí je svědectvím<br />
o životě pulsujícím na místě kláštera po jeho zániku (Lüssner 1858–59; 1860). Určitou indicii<br />
pro určení přesného rozsahu kláštera může představovat vymezení plochy, na kterou nezasahují odpadní<br />
jímky, zkoumané M. Lüssnerem (jím ovšem důsledně charakterizované jako „studňové hroby“,<br />
Lüssner 1858–59; 1860–61), ale i tak se stále jedná jen o příliš rozsáhlou plochu (plán s uvedenými<br />
jímkami je přetištěn v Frolík – Sigl 1998a, 9, obr. 4). Z celého popsaného spektra nálezů se<br />
vymyká pouze „listím jednoduše okrášlená hlavice románského sloupu“ (Lüssner 1858–59, 232),<br />
která může být stopou situace starší než klášter. Hlavice samotná se nedochovala a M. Lüssner ji<br />
nikde nevyobrazil. Pokud ovšem můžeme srovnat s nálezy, kde je možná kontrola, bývá Lüssnerovo<br />
určení přesné (např. Lüssner 1889, 371).<br />
Nemělo by smysl se údaji o dominikánském klášteře blíže zabývat, pokud by se na nich nedal<br />
dobře doložit postup práce M. Ježka s písemnými prameny. Soubor listin z let 1349–1351 vymezující<br />
rozsah litomyšlského biskupství zachycuje ve všech třech listinách existenci kláštera. Na rozdíl<br />
od M. Ježka však historické bádání jako nejúplnější charakterizuje listinu z 4.12.1350 (Šebek 1992,<br />
49), zatímco u listiny z 12.4.1351 (kterou preferuje M. Ježek) se upozorňuje na chybnou transkripci<br />
a komolení řady jmen, vzniklé při přepisu písařem, který textu nerozuměl (Šebek 1992, 50). Tři uvedené<br />
listiny zmiňují klášter celkem čtyřikrát (citace – Ježek 1999, 862), z toho jen jednou mimo<br />
areál města a navíc s chybnou lokalizací kostela sv. Kříže do města (v listině z roku 1351, druhá<br />
zmínka o Chrudimi v téže listině lokalizuje kostely i klášter správně).<br />
7 Chrudim není jediným městem, kde jsou „zemnice“ situovány obdobným způsobem. Umístění před průčelní linii<br />
náměstí při respektování prodloužených parcelních hranic registroval výzkum v Čáslavi (Tomášek 1997, 620),<br />
z téhož města známe i několikerý posun uliční čáry při respektování hranic mezi parcelami (Frolík – Tomášek<br />
1995).<br />
8 Při popisu zbořeného čp. 44/I uvádí „O tom bude ještě zmínka při povšechné zprávě o výzkumu památek ze<br />
staveniště starého kláštera dominikánského, který na tomto prostranství stával“. Bohužel tato část studie již<br />
nikdy nevyšla a pravděpodobně nebyla ani napsána, jak vyplývá z korespondence uložené ve fondu „Rodinný<br />
archiv Adámků z Hlinska“ v SÚA Praha, karton 82.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 625<br />
Obr. 1. Chrudim. Městské jádro s pokusem o plošné vyjádření rozsahu důležitých areálů. Tečkovaně obvod<br />
středohradištního a mladohradištního hradiště („castrum“ podle M. Ježka); čerchovaně rozsah akropole,<br />
vyčleněné ve 12. století; plnou čarou obvod městského hradu („předsunuté opevnění“ v terminologii<br />
M. Ježka). Jako podklad použit plán Chrudimi z roku 1839.<br />
6. Městská fortifikace a hrad<br />
V rámci polemiky s M. Ježkem se musíme zastavit také u problematiky průběhu a datování hlavní<br />
městské hradby, a to zejména na východní straně města. V jv. rohu městského areálu zaznamenáváme<br />
jedinou nepravidelnost v jejím průběhu. Linie opevnění zde vymezuje obdélníkový útvar (tzv.<br />
předsunuté opevnění v pojetí M. Ježka). Do této plochy klade většina staršího bádání městský hrad.<br />
Pokud by byla správná hypotéza M. Ježka o dodatečném připojení tohoto prostoru k areálu města<br />
a o původně přímém průběhu hlavní městské hradby, před kterou předstupoval závěr chrámu N. P.<br />
Marie (Ježek 1999, 856, 858, 859), musely by výkopové práce registrovat pozůstatky hradby v těsném<br />
severním a jižním sousedství kostela v Ježkem předpokládané linii. Severně od kostela probíhal<br />
průkop, zkoumaný v letech 1982 až 1984 (Frolík – Sigl 1994; 1999, 453), který pozůstatky<br />
hradby nezachytil. Stejně tomu tak bylo při sledování výkopových prací v letech 1995 a 1996 na<br />
jižní straně kostela. Také zde nebyla v předpokládané linii zachycena žádná zděná konstrukce. Na<br />
jižní straně je nezachycení zdi překvapivé i z toho důvodu, že původně byl kostel N. P. Marie spojen<br />
zdí s branou, která měla hrotitý oblouk, s nedalekou Žižkovou věží. Absenci zdi lze vyložit tak,<br />
že průkop byl situován přímo do brány. Základy zdi by zde však neměly chybět v případě, že tudy<br />
původně probíhala městská hradba, do níž by byla brána prolomena dodatečně.<br />
Známe na východní straně města jen jedinou opevňovací zeď, a tou je východní strana tzv.<br />
„předsunutého opevnění“ v terminologii M. Ježka (situaci nejlépe zachycuje obr. 16, Ježek 1999,<br />
859), kterou se však v místě, kde ji proťal kanalizační průkop, nepodařilo datovat. M. Ježek překonává<br />
absenci hradební zdi severně od kostela hypotézou, že byla založena do mladohradištního valového<br />
opevnění (Ježek 2000, 533) a mohla zaniknout později při snižování úrovně terénu. Při archeologických<br />
výzkumech souvisejících s chrudimským městským opevněním se jiné místo, kde<br />
by hradba beze zbytku zanikla, nepodařilo nalézt.
626<br />
FROLÍK – SIGL: K úvahám Martina JeÏka ...<br />
Plocha tzv. „předsunutého opevnění“ je situována tak, že může snadno kontrolovat hlavní vstup<br />
do města v místech východního konce dnešní Břetislavovy ulice. Z obvodu města vysunutá část<br />
opevnění byla zastavěna domy čp. 56/I a 57/I. Zatímco poznání domu čp. 56/I a zejména doba jeho<br />
vzniku je vyhrazena již jen archeologii, 9 v přízemí domu čp. 57/I byly identifikovány pozůstatky<br />
starší budovy (Líbal – Macháčková 1970). Další středověká zdiva byla registrována před domem<br />
čp. 57/I při záchranné akci v roce 1988 (Frolík 1988). Uvedená plocha byla zastavěna více než v současnosti,<br />
žádné z nalezených zdiv nelze přesněji datovat. Pozdně gotické výzdobné prvky osazené<br />
na východní straně domu čp. 57/I bezproblémovou datovací pomůckou také nejsou. Nejprve by bylo<br />
potřeba dokázat, že je jejich osazení původní.<br />
Do jv. rohu městského areálu se soustřeďuje řada anomálií. Plocha je vysunuta z městského organismu,<br />
její součástí byla gotická věž s branou v sousedství a byla alespoň z části zastavěna. Pro<br />
její vysvětlení se nabízejí podle našeho názoru pouze dvě možnosti. Jednou je klášter, ale o něm víme,<br />
že se nacházel v severovýchodním nároží města. Druhou je feudální sídlo/hrad. Komplikované<br />
je datování jeho počátků. Vedle obecného zařazení Žižkovy věže do gotického období můžeme<br />
poukázat na to, že areál je logickou součástí městského opevnění. Postavení hradby klademe do 13.<br />
století. Výše jsme již upozornili na jímku XV na parc. č. 39/I ve Filištínské ulici situované způsobem,<br />
který předpokládá existenci hlavní městské hradby. Jímka je dendrochronologicky datována<br />
do období „krátce po roce 1265“. Domníváme se, že od 60. či 70. let 13. století stála městská hradba<br />
a do opevnění byla zahrnuta také plocha, kam situujeme městský hrad. Otevřená je otázka jeho<br />
vymezení vůči městu a také otázka, zda zasahoval také do plochy chrámu N. P. Marie. V případě,<br />
že nikoliv, je nejasná doba zániku.<br />
7. Kostel a pohřbívání<br />
Posledním okruhem, u kterého bychom se chtěli zastavit, je otázka stáří jednotlivých částí kostela<br />
N. P. Marie. Naše poznámky musíme začít konstatováním, že jasněji by do vývoje kostelní stavby<br />
mohl vnést pouze detailní stavebně historický průzkum, který, pokud byl vůbec proveden, nebyl publikován.<br />
Naše pozorování mohou být proto pouze dílčí, přesto ukazují na vývoj mnohem složitější,<br />
než jaký naznačuje M. Ježek (1999, 845, 851). Dosavadní literatura se shoduje na tom, že nejstarší<br />
částí kostela je presbytář (Líbal – Macháčková 1970). Výstavba západní trojlodní části je kladena do<br />
2. poloviny 14. století s tím, že pravděpodobně respektovala starší konstrukce ve východní části budovy<br />
(Sommer – Varhaník 1986, 558). Méně zběžná prohlídka míst nezakrytých omítkou nalézá lomové<br />
zdivo ve spodní části východních tří polí presbytáře. Pokud je možno pozorovat, nevyskytují<br />
se v lomovém zdivu úlomky cihel. To neplatí o úsecích lomového zdiva v západní části jižní a severní<br />
lodi, ke kterým se připojují architektonicky náročně ztvárněné předsíně. Existují tedy na kostelu<br />
N. P. Marie minimálně dva druhy lomového zdiva. Zdivo s úlomky cihel datují zmíněné předsíňky<br />
k roku 1400 (Sommer – Varhaník 1986, 559). 10 Také zdivo provedené z kvádrů náleží minimálně<br />
9 V této souvislosti se domníváme, že není vhodné zpochybňovat existenci plánů zbořených domů v okolí kostela<br />
N. P. Marie (Ježek 1999, 848, pozn. 26). Ty byly původně studovány ve stavebním archivu MěÚ Chrudim<br />
v sedmdesátých letech a na jejich základě byl sestaven plán v článku o chrudimském hradu (Durdík – Frolík 1981,<br />
110, obr. 3). Nová návštěva archivu ukázala, že plány domu čp. 58/I se stále nacházejí ve dvou složkách. Především<br />
existuje plán z 30. května 1859 založený ve složce domu čp. 56/I. Jiný plán téhož domu je založen ve složce<br />
domu čp. 57/I, s kterou se pracovalo (Ježek 1999, 852, pozn. 31 a 853, obr. 15). Pátrání v interním soupisu k demolovaným<br />
budovám nemohlo přinést úspěch, neboť s výjimkou čp. 59/I jsou všechny budovy v okolí kostela<br />
vedeny jako stojící, což platí např. i o domech čp. 53/I–55/I, z nichž 55/I nestojí již více než sto let. Plán zaniklého<br />
čp. 56/I se nachází ve sbírkách Okresního muzea v Chrudimi.<br />
10 Pomíjíme v této souvislosti zásahy při regotizaci chrámu Fr. Schmoranzem v 19. století. Plány v jeho pozůstalosti<br />
(fond Fr. Schmoranz, kartony 44 a 45 v SOkA Chrudim) nedokumentují jednoznačně původní stav. Prohlídka<br />
na místě ukazuje na výměnu značné části architektonických detailů. Severní předsíň se zdá být výsledkem<br />
novogotických úprav v úplnosti, u jižní předsíně je novodobá minimálně celá část otevírající se dvěma oblouky<br />
do ulice, intaktní jsou klenební patky vybíhající ze zdi kostela. Původnost vlastní klenby by si vyžádala detailní<br />
průzkum.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 627<br />
dvěma etapám. Původní středověké kvádry jsou značně ovětralé, méně ovětralé kvádry s odlišnou<br />
povrchovou úpravou jsou opět důsledkem aktivit Františka Schmoranze. Pokud tato pozorování<br />
aplikujeme na závěr kostela, zjišťujeme, že se zde lomové zdivo kromě již zmíněných tří polí presbytáře<br />
celistvěji uplatňuje také na prvním severním opěráku a patrně přechází na východní zeď sakristie,<br />
pokud budeme za lomově provedené považovat ty zdi, které kryje omítka. Způsob vyzdění tohoto<br />
opěráku by bylo možné vysvětlit i tak, že zde původně z lomového kamene provedené zdivo je<br />
pozůstatkem starší konstrukce a jeho horní konec byl v následující etapě zvýšen. Tato nástavba byla<br />
vyzděna z pískovcových kvádrů jako ostatní opěráky presbytáře. Uvedený detail by stejně vypadal,<br />
kdyby lomové zdivo bylo pozůstatkem městské hradby (v pojetí M. Ježka) nebo hradu (v pojetí<br />
T. Durdíka) nebo také starší kostelní stavby. Ověření hypotézy o původním zapojení presbytáře do<br />
městské hradby by mohl přinést protilehlý opěrák na jižní straně. Zde by byl stejný způsob vyzdění<br />
očekáván, protože v těchto místech přiléhala ke kostelu zeď s branou směřující k zaniklé Žižkově<br />
věži. Bohužel právě tato část zdiva je provedena z kvádrů z období úprav Fr. Schmoranze, takže náš<br />
předpoklad nelze potvrdit. Velmi složitý vývoj kostela N. P. Marie můžeme podle našeho názoru<br />
zatím shrnout tak, že presbytář je pravděpodobně jedinou dochovanou částí, která pochází z období<br />
první zmínky o kostele (1349). Nakolik může v sobě skrývat pozůstatky konstrukcí ještě starších<br />
není bez stavebně historického průzkumu a archeologického výzkumu zřejmé.<br />
Velmi komplikovaná je otázka pohřbívání u tohoto kostela. Nálezy záušnic od presbytáře a hroby<br />
sz. od kostela dokládají existenci mladohradištního pohřebiště a oprávněně navozují otázku eventuálního<br />
románského předchůdce dnešního kostela. Další prokazatelnou etapu pohřbívání můžeme<br />
datovat až do 14.–15. století a zjevně souvisí se hřbitovem kolem gotického kostela. Vrstvu s četnými<br />
lidskými kostmi a torzy hrobů máme doloženu v úzkém pásu severně a jižně, a také východně od<br />
kostela. Mezi známými hroby neumíme identifikovat pohřby ze 13. století. Je zřejmé, že právě takové<br />
časové zařazení je obtížné vzhledem k malému výskytu hrobových přídavků v tomto období,<br />
i když zde některé typické předměty známe (některé druhy přezek, prsteny). 11 Jiným vysvětlením<br />
pro absenci hrobových nálezů tohoto období je změněné využívání této plochy (dodatečně vyčleněná<br />
„akropole“ a posléze hrad). Tuto možnost naznačuje stratigrafie dokumentovaná sz. od kostela,<br />
tj. narušení mladohradištního hrobu objektem s keramickým materiálem z poloviny 14. století (Frolík<br />
– Sigl 1994, 112 a 118).<br />
Závěr<br />
Text M. Ježka je pro nás dokladem, že se alespoň někdo velmi detailně seznámil s výsledky archeologických<br />
výzkumů v Chrudimi. Jeho přínos vidíme také v tom, že nás nutí k ještě přesnější a pečlivější<br />
formulaci našich závěrů a že některé problémy ukazuje z nového úhlu pohledu. Pokusili jsme<br />
se ukázat, proč s mnoha jeho tvrzeními nemůžeme souhlasit. Opakovaně jsme zjišťovali, že řadu argumentů<br />
oslabuje skutečnost, že „literaturu, o níž opírá svá tvrzení, nepozorně nebo účelově čte“<br />
(Šebek 1996, 42). Při interpretaci výsledků archeologických výzkumů se s mezerami v pramenné základně<br />
a kusými písemnými údaji můžeme vypořádat jen formulací hůře či lépe podložených hypotéz,<br />
které jsou ověřovány dalším výzkumem. Samozřejmou podmínkou je taková míra zveřejnění<br />
pramenů, která dovoluje každému čtenáři zvážit míru jejich věrohodnosti. Snad je tímto způsobem<br />
možné se vyrovnat s obavami z „formování falešné identity“ (Ježek 1999, 834). Stejné omezení by<br />
ovšem mělo platit pro zpřístupňování diskusních podnětů zahraničnímu bádání (srovnej souhrn –<br />
Ježek 1999, 870–871).<br />
Předběžně formulovaný závěr nebo hypotéza postavená na kusých pramenech se nám zdá vhodnější<br />
než naprostá negace a apriorní nedůvěra ve vše, co si nemůžeme v originále ověřit. Z negativních<br />
výsledků totiž nemůže vzejít diskuse, jejíž věcná podoba je kořením každého badatelského<br />
úsilí.<br />
11 Nepublikované nálezy nacházející se např. v hrobech kolem kostela sv. Mikuláše na Starém Mýtě, které jsou<br />
převážně datovány do poloviny 13. století.
628<br />
FROLÍK – SIGL: K úvahám Martina JeÏka ...<br />
PRAMENY A LITERATURA<br />
Dohnal, Z. 1984: Chrudim (Záchranný výzkum při rekonstrukci měst. kanalizace a vodovodu v roce 1983),<br />
paleobotanický rozbor, archiv středověkého oddělení ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Praha, čj. 3394/84.<br />
Donat, P. 1993: Zehn Keller von Gebesee, Lkr. Erfurt. Studien zu hochmittelalterlichen Kelleranlagen, Alt<br />
– Thüringen 27, 207–263.<br />
— 1999: Gebesee – Klosterhof und königliche Reisestation des 10.–12. Jahrhunderts. Stuttgart.<br />
Durdík, T. – Frolík, J. 1981: Ke stavební podobě a dispozici městského hradu v Chrudimi, Archaeologica<br />
historica 6, 107–115.<br />
Dvorská, J. 1999: Chrudim, Datovaná dřeva. Závěrečná zpráva. In: J. Sigl – J. Frolík, Nálezová zpráva<br />
o záchranném archeologickém výzkumu na lokalitě Chrudim, Filištínská ulice, čp. 37/I–40/I,<br />
Muzeum východních Čech Hradec Králové, čj. 819/99.<br />
Frolík, J. 1988: Hlášení o nálezech v kanalizační přípojce u čp. 57/I v Chrudimi, archiv ARÚ <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, čj.<br />
4347/88.<br />
Frolík, J. – Sigl, J. 1985: K počátkům města Chrudimi, Archaeologia historica 10, 175–180.<br />
— 1994: New factes on the settlement on the central hilltop of the town of Chrudim. Rescue survey of<br />
1982–1984, Památky archeologické 85, 111–131.<br />
— 1995a: Chrudimsko v raném středověku. Vývoj osídlení a jeho proměny. Hradec Králové.<br />
— 1995b: Změny městské parcelace v Chrudimi (Štěpánkova ulice čp. 85), Archaeologia historica 20,<br />
133–140.<br />
— 1998a: Chrudim v pravěku a středověku. Obrazy každodenního života. Chrudim.<br />
— 1998b: Poznámky k importům v Chrudimi a v Hradci Králové, Archaeologia historica 23, 429–434.<br />
— 1999: Mladohradištní valové opevnění v Chrudimi, Archeologie ve středních Čechách 3, 443–464.<br />
Frolík, J. – Tomášek, M. 1995: <strong>Archeologický</strong> výzkum města Čáslavi v letech 1991–1993, Archaeologia historica<br />
20, 147–156.<br />
Glafey, A. F. 1734: Anectodorum S. R. J. Historiam ac Jus Publicum illustrantium collectio edita ab Adamo<br />
Friderico Glafey. Drážďany – Lipsko.<br />
Hausbau 1996: H–J. Brachmann – J. Klápště (eds.), Hausbau und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa,<br />
Památky archeologické – Supplementum 6.<br />
Hrdlička, L. 1983: Strategie a taktika současného archeologického výzkumu v historickém jádru Prahy,<br />
Archeologické rozhledy 35, 609–638.<br />
Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka. Most.<br />
Klápště, J. – Čulíková, V. – Ježek, M. – Kaplan, M. 2000: <strong>Archeologický</strong> výzkum v Českém Dubě v roce 1996,<br />
Archeologické rozhledy 52, 25–53.<br />
Klápště, J. – Richter, M. – Velímský, T. 1996: Hausbau früher Lokationsstädte in Böhmen. In: Hausbau und<br />
Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa. Památky archeologické – Supplementum 6, 148–165.<br />
Klápště, J. – Velímský, T. 1978: Mostecké zemnice 13. století (zpráva o stavu výzkumu), Archaeologia historica<br />
3, 121–129.<br />
Kotyza, O. – Tomas, J. 1995: Nejstarší městské hradby v Litoměřicích. Porovnání archeologických nálezů<br />
se zprávami pramenů, Archaeologia historica 20, 91–106.<br />
Kubková, J. – Klápště, J. – Ježek, M. – Meduna, P. (eds.) 1997: Život v archeologii středověku. Praha.<br />
Líbal, D. – Macháčková, J. 1970: Chrudim. Stavebně historický průzkum města I, nestránkováno.<br />
Lüssner, M. 1857: Archaeologické zprávy z Chrudimska, Památky archaeologické a místopisné 2, 231–232.<br />
— 1858–59: Zpráva o starožitných věcech během roku 1858 v městě Chrudimi a v okolí vykopaných,<br />
Památky archaeologické a místopisné 3, 232–235.<br />
— 1860: Archaeologické zprávy z Čech, Památky archaeologické a místopisné 4, 89–91.<br />
— 1860–61: Zpráva o některých starožitnostech během r. 1860 v Chrudimi nalezených, Památky archaeologické<br />
a místopisné 4, 41–43.<br />
— 1889: Památky architektonické nalezené při opravě kostela sv. Jiří na hradě Pražském, Památky archaeologické<br />
a místopisné 14, 371–376.<br />
Nechutová, J. 1987: Doba Přemysla Otakara II. a formuláře Jindřicha z Isernie, Sborník prací Filosofické<br />
fakulty brněnské university E32, 141–147.<br />
Novák, J. B. 1906: Tak zvaný „Codex epistolaris Primislai Ottocari II.“, Český časopis historický 9, 46–68.<br />
Pochobradský, F. 1929: Staré domy chrudimské, číslo popisné 43 až 45, Vlastivědný sborník východočeský<br />
IV, 160–170.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 629<br />
Razím, V. 1988: Kolín, Čáslav, Nymburk – městská opevnění posledních Přemyslovců v Čechách, Umění 36,<br />
309–339.<br />
— 1991: Městské hradby a formulářová sbírka přemyslovské královské kanceláře, Archaeologia historica<br />
16, 171–177.<br />
Richter, M. 1982: Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera. Praha.<br />
Roubic, A. 1959: K právnímu a správnímu vývoji města Chrudimě do roku 1547, Časopis Společnosti přátel<br />
starožitností 67, 14–20.<br />
Sedláčková, H. – Velímský, T. 1993: <strong>Archeologický</strong> výzkum v historickém jádru Nymburka v roce 1990,<br />
Archeologické rozhledy 45, 644–660.<br />
Sigl, J. 1986: Excavations at the mediaeval settlement of Staré–Mýto in eastern Bohemia. In: Archaeology<br />
in Bohemia, Praha, 243–245.<br />
Smetana, J. – Gabriel, F. 1984: Poznámky k problematice počátků města Litoměřic. In: Urbes medii aevi.<br />
Praha, 65–85.<br />
Sommer, J. – Varhaník, J. 1986: Tři neznámé gotické opěrné systémy v Čechách, Umění 34, 558–560.<br />
Šebek, F. 1992: K vývoji farní správy Pardubic v době předhusitské, Východočeský sborník historický 2,<br />
45–56.<br />
— 1996: Poznámky k nejstarším dějinám Pardubic, Východočeský sborník historický 5, 29– 55.<br />
Tomas, J. 1965: Počátky města Litoměřic I., Sborník Severočeského musea – Historica 5, 15–64.<br />
Tomášek, M. 1997: To the Beginnings of the Town of Čáslav: Rescue Excavations on Žižka Square and their<br />
results. In: J. Kubková – J. Klápště – M. Ježek – P. Meduna (eds.), Život v archeologii středověku,<br />
Praha, 620–629.<br />
Velímský, T. 1991: Město na louce. <strong>Archeologický</strong> výzkum na Mariánské louce v Děčíně 1984–1989. Děčín.<br />
Wihoda, M. <strong>2001</strong>: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu. In: http://www.sendme.cz/trestik<br />
ZU MARTIN JEŽEKS ÜBERLEGUNGEN ZU DEN ANFÄNGEN<br />
DER STADT CHRUDIM UND SEINER BURG<br />
Dieser Artikel ist eine Antwort auf die von M. Ježek in Archeologické rozhledy 51, 1999, 833–871<br />
vorgelegte Kritik. Die Autoren setzen sich vor allem mit den archäologischen Belegen zu den Anfängen<br />
der hochmittelalterlichen Stadt auseinander. In Eintracht mit den wenigen schriftlichen Belegen<br />
und aufgrund der dendrochronologischen Daten (5 Dendrodaten aus dem Zeitraum 1262–1274)<br />
entfällt nach den Autoren die Gründung der mittelalterlichen Stadt auf die 60er bis 70er Jahre des<br />
13. Jh. Auch wenn der Übergang der älteren Siedlungsagglomeration zu einer hochmittelalterlichen<br />
Stadt einen längeren Prozeß dastellt, gibt es überhaupt keine Belege dafür, daß er in der 1. Hälfte<br />
des 13. Jh. einsetzt. Ein wesentlicher Bestandteil des Fundkomplexes sind nach wie vor die Objekte<br />
an der Nordseite des Platzes. Die archäologischen Beobachtungen belegen einen plözlichen Untergang<br />
durch ein Feuer. Obwohl unser Erkenntnisstand dieser Objekt unzureichend ist, erscheint ihre<br />
Interpretation als Rest von provisorischen eingetieften Wohnobjekten am wahrscheinlichsten.<br />
Die Lage einiger von ihnen in der Mündung der heutigen Gassen zum Platz belegt einen abweichenden<br />
Stadtgrundriß. Besonders schwierig ist die Bestätigung der Existenz einer Burg. Sie ist<br />
schriftlich zwar nicht eindeutig belegt, in der Südostecke des Stadtareals konzentrieren sich aber<br />
zahlreiche Anomalien (unregelmäßiger Verlauf der Stadtmauern, Turm mit Tor, weitere Bebauung),<br />
für die es keine andere Erklärung gibt. Die Autoren kommen zum Schluß, daß die Argumentation<br />
von M. Ježek nicht so überzeugend und konsequent ist, als daß sie eine Korrektur der bisherigen<br />
Ansichten über die Entwicklung Chrudims im 13. und 14. Jh. gerechtfertigen würde.<br />
Deutsch von T. Mařík<br />
JAN FROLÍK, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Letenská 4, 118 01 Praha 1<br />
e-mail: frolík@arup.cas.cz<br />
JIŘÍ SIGL, Muzeum východních Čech, Eliščino nábř. 375, 500 00 Hradec Králové; e-mail: sigl@volny.cz
630<br />
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
COMITÉ POUR LA SIDÉRURGIE ANCIENNE<br />
de l’Union Internationale des Science<br />
Préhistoriques et Protohistoriques<br />
R. Pleiner, secrétaire<br />
Siège du secrétariat: Institut d’Archéologie, 118 01 Prague 1, Letenská 4, République Tchéque<br />
Communication 66<br />
Edited by R. Pleiner<br />
EDITORIAL NOTE: The Editor thanks to V. F. Buchwald, Charlottenlund, for his considerable contribution<br />
to mail costs connected with the distribution of our communications.<br />
CONFERENCES:<br />
25 JAHRE FORSCHUNG ZUR ETRURIA MINERARIA IN LEOBEN (15–17 March <strong>2001</strong>) was an international<br />
symposium organized by the Montanuniversität Leoben, Erich–Schmid–Institut für Materialwissenschften,<br />
Arbeitskreis Europäische Eisenstrasse und Montanarchäometrie des Montanhistorischen<br />
Vereins für Österreich (G. Sperl). Contributions: G. Camporeale (Firenze): Einführung, L. Aigner–Foresti<br />
(Mrs), Wien: Etruskerforschung in Österreich; G. Sperl (Leoben): Zur Erforschung der Geschichte der<br />
Etruria Mineraria: Etruskischer Bestand des Leobner Schlackenarchivs; R. Pleiner (Prague): Metallography<br />
of Celtic iron tools: five objects from a hoard in Southern Bohemia; A. Lippert (Wien): Eisenobjekte<br />
der Hallstatt– und Villanova–Kultur; H. Dolenz (Villach): Metalltechnologien in der Stadt auf dem<br />
Magdalensberg; J. Gömöri (Sopron): Eisenproduktion in Pannonien der späten Eisenzeit; M. Benvenuti<br />
(Firenze): Iron and base–metals smelting in Etruscan times at Populonia–Baratti; C. Mapelli (Milano) and<br />
G. Sperl: Neue Ergebnisse zur Metallurgie des Eisens der Etrusker (Schmelzversuche auf Elba 1999);<br />
G. Sperl: Die Etrusker und die europäische Metallurgie (Antike Schmiedemeister in Gold und Eisen).<br />
There were organized two interesting excursions: Vordernberg (post–medieval blast furnace plants)<br />
and Styrian Erzberg. The second headed to Noreia, Mosinz (a Stückofen having been built to a blast furnace);<br />
Hüttenberg and Heft (post–medieval blast furnace plants), Möselhof and Kitschdorf in the Görtschitz<br />
valley (La Tène and Roman bloomery ironworks excavated during rescue works), Hirt (post–medieval<br />
blast furnace), Friesach (undated slags). The symposium was well organized and offered unusually<br />
extended information in the field of archaeometallurgy.<br />
R. Pleiner, Prague<br />
AN.BAR – ferrum – iron. A course read by prof. Gerhard Sperl at the Institut für Ur– und Frühgeschichte<br />
of the University in Vienna took place in the summer semester <strong>2001</strong> during March, April, May and June.<br />
Eight lectures discussed following themes (paraphrased): 1. Introduction. Iron and its deposits and working<br />
plants, metallurgy, conservation – definitions; 2. Beginnings in the Orient, technical and commercial<br />
background of the earliest use of iron; 3. Phoenicians, Etruscans and Greeks and their iron, technical innovation,<br />
ironmaking in Elba and the ancient Noricum, relevant furnace relics and the quality of artefacts;<br />
4. History of iron in Africa: films. Experimental archaeometallurgy (with H. Herdits); 5. The development<br />
of the oriental steel in the Middle East, damasc and wootz. 6. History of iron in China, Korea und<br />
Japan, first cast iron, samurai–swords. 7. Iron in the New World, Greenland, Vikings in America. The beginning<br />
of iron industry, last charcoal blast furnaces in Brasil. 8. Summary, discussion, examinations.
Comité No 66 631<br />
20th SEMINAR ARCHEOLOGIA TECHNICA took place at the Technical Museum at Brno, Moravia, 4th<br />
April <strong>2001</strong> (organized by Jiří Merta).<br />
Contributions concerning early and post–medieval iron technology: A. Pribulová (Mrs), Ľ. Mihok, D.<br />
Staššíková (Mrs): Analýzy železiarských trosiek z nálezov z pozostatkov pecí v Nitre na Leningradskej<br />
ulici [Analyses of iron slags from furnace relics at Nitra]; J. Petrík: Rozbor železiarských trosiek z okolí<br />
Sniny [Analysis of iron slags from the environment of Snina, Slovakia]; J. Petrík: Analýza strelných<br />
zbraní [Analysis of cross–bow bolts]; A. Selucká (Mrs): Meč typu ULFBERHT – materiál, analýza a konzervace<br />
[An ULFBERHT sword: material, analysis, conservation]; D. Merta, M. Peška: Železářský areál<br />
na náměstí Svobody [An iron working area at the Svoboda square in Brno]; V. Ustohal, L. Belcredi, A.<br />
Buchal; Materiálová analýza povrchové vrstvy pořízu ze ZSO Bystřec [Material analysis of a draw–knife<br />
surface layer]; K. Stránský, V. Hoch, Fr. Kavička, A. Buchal, V. Souchopová (Mrs): K lokalizaci železných<br />
hutí na Kunštátském panství [Localization of iroworks on the territory of the Kunštát estates]; K.<br />
Stránský, J. Merta, A. Rek: Rozbory strusek od Starého hamru v Josefském údolí [Analyses of slags<br />
found at the hammer–mill Starý hamr, Josefov valley]; V. A. Souchopová (Mrs): Evropská železná cesta<br />
v Moravském krasu [European Iron Trail as on the territory of the Moravian Karst]; J. Merta: Železářství<br />
v italském Biennu, poslední hamr [Ironworking at Bienno Italy: the last hammer–mill].<br />
After J. Merta, Brno<br />
METALLOGRAPHY ’01. An international symposium on modern metallographic methods (25–27 April<br />
<strong>2001</strong>, Slovakia) was organized by the Department of Material Science, Faculty of Metallurgy, Technical<br />
University Košice and other related Slovak Institutions (professor Hrivňák and Prof. M. Longauerová). It<br />
was held at Stará Lesná Conference Centre of the Slovak Academy of Sciences. An integral part of the<br />
symposium was Session 11, devoted to the archaeometallurgy, chaired by professors Mihok (Košice) and<br />
Pleiner (Prague). Contributions (wording according to the printed programme): R. Pleiner: Notes on early<br />
Slav cutlery in Bohemia: Metallographic data; J. Petrík, Ľ. Mihok: Archaeometallurgic analysis of arrowheads<br />
from Spiš; R. Vargová (Mrs), J. Béreš, A. Williams: Medieaval blacksmiths in town Košice;<br />
D. Bouzková, D. Vojtěch, P. Starec: Metallographic analysis of findings from medieval scrap–heap on<br />
Alšovo nábřeží, Prague; J. Hošek: Nickel enriched bands in archaeological iron artefacts. The non–ferrous<br />
metallurgy has been treated as well: M. Longauerová (Mrs), S. Longauer: Metallography of wrought<br />
bronze artefacts from Košické Olšany, Slovakia; E. Miroššayová (Mrs), Ľ. Mihok, J. Briančin: Bronze<br />
jewellery with high tin content from the bronze Age. The session was attended by metallographers acting<br />
in parallel sessions.<br />
In the symposium, which was well organized, participated scholars from Slovakia, Czech Republic,<br />
Poland, United Kingdom, United States, Japan, Korea, Croatia, The Netherlands, Germany, about 150 in<br />
number. The symposium ‘Metallography’ takes place every three years; that commented here was the 11th.<br />
R. Pleiner, Prague<br />
CONFERENCE PLANNED. The Assoziatione Italiana di Metallurgia organizes 24–26 September 2003<br />
an international conference ‘Archaeometallurgy in Europe’, Milano, Italy. All interested scholars who<br />
wish to be informed and or participate please contact Professor Walter Nicodemi, Piazzale R. Morandi 2,<br />
201 21 Milano, Italy.<br />
WORK IN PROGRESS<br />
Metallographic investigation<br />
IRONWORKING AT THE OPPIDUM OF MANCHING, B<strong>AV</strong>ARIA. The two sets of iron tools, investigated<br />
up to now from the complexes of the Celtic oppidum of Manching. R. Pleiner, and R. Schwab (cf.<br />
Comm. 64, AR 52, 2000, 348) have shown that although sometimes heavily carburized to hypereutecoid<br />
steel and piled, quench hardending appeared relatively rarely. The objects revealed phosphorus and arsenic<br />
segregations and, sometimes, nickel enrichments. Recently, a new series of investigations (16 tools<br />
and weapons) from that site was started at the Institute of Archaeometry of the University of Freiberg,
632<br />
Comité No 66<br />
Germany. The techniques, already having been observed, appeared as well. Piling of secondarily carburized<br />
bands to blades was observed. Files and chisels were often quench hardened. Five of them show<br />
martensitic structure, even when the carbon content reaches values under 0.3 %. Three were quenched<br />
thoroughly, two in their cutting–edges only. Knives, additionally examined, were of minor quality, revealing<br />
ferritic structure (in one case nitrides occured within the grains, possibly accidentally). There are<br />
planned further metallograpic analyses of the Manching iron objects, and bog iron ores as well, because<br />
they may be the source of Manching iron making and working.<br />
R. Schwab, Freiberg<br />
METALLOGRAPHY OF EARLY MEDIEVAL SL<strong>AV</strong>IC IRON ARTEFACTS FROM BOHEMIA. The<br />
metallographic laboratory of the Archaeological Institute, Prague, is engaged, recently, in the investigation<br />
of early iron objects from Slavic sites in Bohemia. The earliest period, the 6th – 7th centuries AD<br />
(investigation by R. Pleiner), represent some knives from early rural settlements (a quenched all–steel<br />
blade, butt–welded iron knives) and a hillfort from the 8th century (composite artefacts, some of them<br />
mart–quenched). A larger set of more than 20 specimens comes from the princely centre at Stará Boleslav<br />
east of Prague (investigator: J. Hošek). From layers of the 10th to 13th centuries were selected iron knives<br />
and some unidentified objects for examination. Acording to the preliminary observations, at least one<br />
knife shows a pattern–welded core with loosed wires in the corroded tip.<br />
R. Pleiner, Prague<br />
Excavations<br />
A ROMANO–BARBARIAN SUNKEN–FLOORED IRONWORKS AT MLČECHVOSTY, CENTRAL<br />
BOHEMIA. Extensive rescue excavation of a multi–cultural site revealed an oval pit, the wall of which<br />
housed a slag–pit furnace with preserved frontal wall of burnt–red clay; a slag block was still in the<br />
sleeve–shaped hearth. Another slag block was found in the pit, out of furnace. The installation dates from<br />
the early early Romano–Barbarian period. The ironworks and its furnace shows typical outlines of similar<br />
plants in central Bohemia. Detailed report is forthcomming and analyses are planned.<br />
M. Jančo, Prague<br />
Experiments<br />
EXPERIMENT WITH HIGH MANGANESE BOG ORE: In June <strong>2001</strong>, as part of a workshop for students<br />
from the Institute of Archaeology, London (Prof. Thilo Rehren), experiment XP90 was carried out<br />
at Plas Tan y Bwlch by Peter and Susan Crew. A low shaft furnace of Medieval type was used, based on<br />
the evidence from Llwyn Du, Coed y Brenin. Preliminary analysis of the local bog ore indicates about<br />
56 % Fe 2 O 3 and 17 % MnO. Slags with 20 % MnO are known from the archaeological site. Smelt of<br />
24 kg of un–roasted ore. Good slag separation in furnace, but slag not tapped. Bloom of 3.3 kg, refined<br />
to billet of 1.26 kg. Also produced was a large quantity of iron–rich waste, including cast iron, suitable<br />
for re–cycling. Analyses in progress.<br />
P. Crew, Maentwrog<br />
BIBLIOGRAPHY 1996, 1997 (Supplement)<br />
A. Specialized items<br />
H. JÖNS: Eisenproduktion und Umwelt im norddeutschen Flachland in der Römischen Kaiserzeit [In<br />
German: Iron production and environment in northern Germany during the Romano–Barbarian period].<br />
In: Bergbau, Verhüttung und Waldnutzung im Mittelalter (A. Jockenhövel ed.). Stuttgart 1996, 58–67.<br />
J. SCHNEEWEISS: Die ur– und frühgeschichtliche Eisenverhüttung im westlichen Odergebiet [In German:<br />
Ancient and early iron smelting in the western regions of the Oder river]. In: Beiträge zum<br />
Oder–Projekt 3, Studentische Arbeiten. Deutsches Archäologisches Institut, Röm./Germ. Kommission.<br />
Berlin 1997, 3–63. A survey of evidence of iron making and working westwards the Oder river (7 % Iron<br />
Age, 57 % Romano–Barbarian period, 24 % Slav period) comprising 518 sites (a list) and representing<br />
many slag sites. Groupings of sites may be observed in the Spree region and on the Usedom island ant<br />
its western environment. Bloomery furnaces excavated at Hetzdorf and Lebehn.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 633<br />
BIBLIOGRAPHY 1998 (Supplements <strong>2001</strong>)<br />
A. Specialized items<br />
H. DOLENZ: Eisenfunde aus der Stadt auf dem Magdalensberg. [In German: Iron artefacts from the<br />
town at Magdalensberg, Austria.] Klagenfurt 1998, 423 pp., incl. 15 Plates. The monograph presents<br />
smithies and iron artefacts from Magdalensberg, Carinthia, Austria, an outstanding site of the late La<br />
Tène and early Roman periods. Contents: G. Piccottini: Vorwort, 5. Einleitung, 11–13.<br />
I Eisenverarbeitende Werkstätten auf dem Magdalensberg, 15–48. Workshop earlier than the temple,<br />
tabernae, civilian smithies, iconography. II. Eiserne militärische Ausrüstungsstücke, 49–132. Gladii, pila,<br />
helmet parts, armour scales, horse gear etc. Mostly Roman, sporadic earlier military equipment elements.<br />
III. Land und forstwirtschaftliche Geräte, 133–158. Scythes, sickles, hoes, shovels, axes. IV. Werkzeuge,<br />
159–248. 38 categories for numerous handicrafts, incl. blacksmith’s and metalworker’s tools. V. Messer,<br />
249–276. 24 types of knife. Schluszwort, 276–277. Verzeichnis der in den Fundbeschreibungen verwendeten<br />
Abkürzungen, 279. Abbreviations. Verzeichnis der abgekürzt zitierten Literatur, 279–305. Tafeln<br />
1–115. The monograph represents a monumental survey of ironwork as found on Magdalensberg, with<br />
detailed descriptions, depictions and discussions concerning the find circumstances and contexts of relevant<br />
artefact assemblages which illustrate the activity of numerous crafts. About 90 categories of tools,<br />
implements, weapons, fittings are presented and treated. Despite the fact that Norician ironmakers of<br />
Celtic origin produced famous steel exported to the Empire, the appearance of the artefacts which could<br />
be connected with the La Tène culture is minimal. The types are Roman, having been introduced and<br />
used by trading population of Italic origin. Three iron block iron bars (2.6–5.7kg), Augustan and Claudian,<br />
and numerous blanks deserve a special attention.<br />
P. CREW: Excavations at Crawcwellt West, Merioneth, 1990–1998. Archaeology in Wales 38, 1998,<br />
22–35, Second report of excavations at this prehistoric settlement. Results from areas J and H. Early phase<br />
of stake–wall roundhouses, replaced by stone–founded roundhouses. Smelting furnaces and smithing<br />
hearths inside the buildings, stone anvils and hammers, firelighting stones. Use of phosphorus–rich bog<br />
ores. Total slag of about 6,5 tonnes, from estimated 1200 production cycles. Chronology from 14 C dates,<br />
archaeomagnetic dates and from modelling of high resolution magnetic surveys. Earliest iron–working<br />
in 4th century BC, continuing to 1st century BC. Earlier phase of Bronze Age settlement and burial.<br />
H. JÖNS: Zur Eisengewinnung Norddeutschlands und Südskandinaviens währed der Eisenzeit [In German:<br />
On the iron production in northern Germany and southern Scandinavia during the Iron Age]. In:<br />
A. Müller–Karpe ed. Studien zur Archäologie der Kelten, Römer und Germanen im Mittel– und Westeuropa<br />
(Festschrift Haffner, A. Müller–Karpe ed.). Internationale Archäologie, Rahden 1998, 277–290.<br />
A reconstruction of an Hallstatt period domed furnace from Hillesheim, Saarland, furnaces of the Espe<br />
type in Denmark.<br />
H. JÖNS and B. WOLLSCHLÄGER: Frühe Eisengewinnung in Südwestmecklenburg – Ergebnisse der<br />
interdisziplinären Forschungsprojektes des Schwerpunktes „Archäometallurgie“. [In German: Early<br />
ironmaking in southwest Mecklenburg – results of an interdisciplinary research project „Archaeometallurgy“.]<br />
Jahrbuch der Bodendenkmalpflege in Mecklenburg–Vorpommern 40 1998, Lubstorf 1999,<br />
93–125. 300 sites registered (pre–Roman 18,4 %, early Romano–Barbarian 30,2 %, late Romano–Barbarian<br />
and Migration period 23,5 %, Slav 16,9 %, Middle Ages 11,8 %). The site of Göhlen with slag–pit<br />
furnace clusters (the latest from the 5th century AD).<br />
R. LEINEWEBER (Mrs) and B. LYCHATZ: Versuche im Rennofen – eine Bilanz. [In German: Smelting<br />
trials in the bloomery furnace – a review of results.] Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte<br />
82 1998, 203–304. Experiments with the tall slag–pit furnace as known from the Romano–Barbarian site<br />
at Zethlingen, central Germany, carried out in different places and under varying conditions. Different<br />
types of products, blooms and bars, obtained. Despite the fact that the furnace type is suited to induced<br />
draught, the application of bellows favoured the process.
634<br />
Comité No 66<br />
D. P. NEDOPAKO: Tekhnologiya obrobki zaliza na Pastyrs’komu horodishtchi. Summary: Metal working<br />
technology in Pastyr settlement [Technology of ironworking at the hillfort Pastyrskoye]. Arkeolohiya<br />
(Kiyv) 1998/3, 25–30. Twelve iron tools (knives, axe/heads, sickles, hammer, sword etc. were investigated<br />
metallographically, yielding mostly all–steel cutting–edges and side–carburization. Heat treatment<br />
(the 6th – 7th centuries AD).<br />
N. I. NIKITENKO: Nachalo osvoyeniya zheleza v belozerskoy kuľture. Summary: Beginning of the iron<br />
usage in the Belozersk culture. Rossiyskaya arkheologiya 3/1998, 36–47. During the late phase of the<br />
Bronze Age Belozersk culture (around or after 1000 BC) rare bi–metallic objects as well as all–iron<br />
knives appeared in cemeteries. They are linked to the Danube regions.<br />
BIBLIOGRAPHY 1999 (as in June <strong>2001</strong>)<br />
A. Specialized items<br />
K. BIELENIN: Einige Bemerkungen zu den Rennofenschlacken der Schlackengrubenöfen. [In German:<br />
Notes on the bloomery slag blocks from the slag–pit furnaces.] In: ‘..und sie formten das Eisen’. Ur– und<br />
frühgeschichtliche und mittelalterliche Eisengewinnung und –verarbeitung. Int. OGÜF–Symposium<br />
Linz/Freinberg 1998. Archaeologia Austriaca (Wien) 82–83 1998–1999, 493–540. The study of famous<br />
huge slag blocks from slag–pit furnaces of the Holy–Cross–Mountains Romano–Barbarian smelting region<br />
lead the author to the conclusion that the masters operated the furnace model so perfectly that the slag<br />
flowed down to the pit completely leaving the iron at the air–inlet level practically free of slag. This was,<br />
until now, never successfully made during the numerous experimental smelts in the slag–pit furnaces.<br />
L. ESCHENLOHR, V. FRIEDLI and M. SENN–LUDER (Mrs): Develier–Courtételle (Jura). Une activité<br />
préindustrielle: le travail du fer. Summary: Develier–Courtételle. Eine vorindustrielle Aktivität: Eisenverarbeitung<br />
[Develier–Courtételle. A pre–industrial activity: ironworking]. Helvetia Archaeologica<br />
118/119, 30/1999, 73–87. Within farmer estate 6 at Develier–Courtételle (the 6th – 8th centuries AD) appeared<br />
traces of a shelter with a relatively large hearth (90cm x 80cm) and 4.13 tonnes of PCB slag cakes<br />
which are interpreted as reheating and smithing waste.<br />
H. JÖNS: Zur sozialen Stellung des eisenzeitlichen Schmiedes und Eisenhüttenmannes in Schleswig–<br />
–Holstein und Jutland [In German: Reflection on the social position of the smith and smelter in the Iron<br />
Age of Schleswig–Holstein and Jutland]. In: Archäologie in Schleswig 4 (Symposium Wohlde 1995).<br />
Haderslev 1999, 61–72. Smithies at Grønbjerg, Omgaard, Hodde, Vorbasse, Joldelund.<br />
Ľ. MIHOK, A. PRIBULOVÁ (Mrs), M. FRÖHLICHOVÁ (Mrs) and V. G. KOTIGOROSHKO: Výskum<br />
trosiek z výroby a spracovina železa z doby laténskej a staršej doby rímskej z horného Potisia. Summary:<br />
Untersuchung von Schlacken bei der Eisenherstellung und –verarbeitung der Latène– und älteren römischen<br />
Kaiserzeit im oberen Theissgebiet [Investigation of early iron smelting and working slags of the La<br />
Tène and early Romano–Babarian periods in the upper Tissa river valley]. Študijné zvesti Archeol. <strong>ústav</strong>u<br />
S<strong>AV</strong> 33 1999, 215–226. Traces of a considerable iron production appeared in the upper Tissa river<br />
region (La Tène period, Dacian contexts). Chemical and mineralogical analyse of slag (slag–pit furnace<br />
waste from Novoklinove and smithing slags from Mala Kopanya fortified site).<br />
D. P. NEDOPAKO: Obrobka zaliza na Matronis’komu horodistchi. Summary: Processing of iron at the<br />
Matronino settlement. Arkheologiya (Kyiv) 1/1999, 161–177. Matronino fortified site near Cherkasy<br />
(Ukraine) yielded Scythian iron artefacts (6th century BC), 36 of which were submitted to metallographic<br />
investigation (knives, awls, sickles). The majority of them shows the use of relatively high quality carbon<br />
steel (often 0.4–0.7 % C), some blades were carburized, all–iron blades represent some 5 %. No heat<br />
treatment observed.<br />
R. PLEINER and B. NOVOTNÁ (Mrs): Metalografický výzkum pěti železných nástrojů z bezdědovického<br />
depotu. [In Czech: Metallography of five iron tools from a Celtic hoard at Bezdědovice, S Bohemia.]
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 635<br />
In: J. Michálek: Keltský poklad z Bezdědovic na Blatensku. Blatná – Strakonice 1999, 91–116. From<br />
a late La Tène hoard of iron objects found at Bezdědovice, S Bohemia, five tools were investigated:<br />
2 shears (iron–and steel sandwich construction), 1 socketed axe (composite iron–and–steel construction<br />
at the cutting–edge, heat treatment), 2 knives of the Ringgriffmesser type (composite, medium quality).<br />
E. TOMÀS: The Catalan process for the direct production of malleable iron and its spread to Europe and<br />
Americas. In: Contributions to Science 1/2 1999, 225–232. Accumulations of slag in the Canigó mountains,<br />
eastern Pyrenees, the 12th century AD, use of hydraulic power, introduction of trompe during the<br />
17th century, Basque version with water–wheels. The floruit before the introduction of the blast furnace.<br />
‘Catalano’ or ‘rustico’in S America, ferrería in Mexico, New Jersey.<br />
B. History of iron as in other publications<br />
V. FURMÁNEK, L. VELIAČIK and J. VLADÁR: Die Bronzezeit im Slovakischen Raum. [In German:<br />
The Bronze Age in Slovakia.] Prähistorische Archäologie in Südosteuropa vol. 15. Marie Leidorf, Rahden,<br />
Westf. 1999. On pp. 149–152 ironworking is mentioned (bronze cauldron from Veľká Lomnica with<br />
iron wire rim, late BA, Rosina, Chotín, Mužla, Kyjatice, Radzovce, iron knives LB2, iron bloom from<br />
Tornaľa (former Šafárikovo). The authors are inclied to see a local provenance of this Bronze Age iron.<br />
BIBLIOGRAPHY 2000 (as in June <strong>2001</strong>)<br />
A. Specialized items<br />
ARTS DU FEU ET PRODUCTIONS ARTISANALES. Actes de rencontres 21–23 Octobre 1999 (P. Pétrequin,<br />
Ph. Fluzin, J. Thiriot, P. Benoit eds). Éditions ABDCA Antibes 2000. Among contributions concerning<br />
various pyrotechnolgical crafts iron is treated in the following papers: I. Daveau (Mrs) and<br />
V. Goustard: L’extraction et la réduction du fer à Ver–Saint–Denis (Seine et Marne) durant le Haut Moyen<br />
Age: l’émergence d’une ‘industrie lourd’ au sein d’habitat à vocation agricole, 15–36. 6.5 hectares yielded<br />
2500 bell pits (shallow mining shafts) and 5 smelting furnace remains with working pits in front of them<br />
(10th – 11th centuries AD). P. Merluzzo, Ph. Fluzin, D. Leclère, M. Aubert and A. Ploquin: L’restitution<br />
des savoir faire pour comprendre un procédé technique: l’apport de l’expérimentation en archéologie du<br />
fer, 37–51. Trials to smelt oolithic ores of the Lorraine in furnaces of Frouard and Ludres types, forging<br />
of five blooms (0.1–1.4 kg). M. Urteaga, P. and S. Crew, Ph. Fluzin, R. Herbach, and Ph. Dillman: Restitution<br />
ethnoarchéologique et conduit des procédés. Forges d’Agorregi, Pays basque, Espagne, 53–72. Experiments<br />
with a Basque forge, metallography of products. M. Sancho i Planas (Mrs): Production du fer<br />
au Moyen Age: les forges au sud des Pyrénées catalanes, IX e – XIII e siècle, 73–80. Excavations of ironworks<br />
at Farbregada, tapping furnace relics. Written records and other forges. M.–C. Dupré and B. Pinçon:<br />
La métallurgie, science humaine: 2500 ans d’artisanat en Afrique centrale atlantique, 87–106. H. Bocoum<br />
and Ph. Fluzin: La chaine opératoire de réduction directe à Juude–Jaabe (Sénégal), 107–122. Analyses of<br />
smelting remains from some smelting furnaces and reheating installations (the 6th – 14th centuries AD).<br />
B. Martinelli: Le choix de la combustion lente. Mutation technique et mutation sociale au Yatanga, Burkina<br />
Faso, 123–142. Different types of post–medieval shaft furnaces and diversities in local technological<br />
practices. E. Coulibaly (Mrs), P. Benoit and Ph. Fluzin: Approche des techniques des traitements thermodynamiques<br />
dans la mise en forme chez les forgerons du Bwamu (Mali – Burkina Faso), 143–158. The<br />
forging technology of the Bwamu blacksmiths is being studied in several aspects. Metallographic investigation<br />
of several iron/steel artefacts. J. Rebière, J.–L. Pettier, Ph. Dillman, and P. Benoit: Comparaison<br />
d’études destructives et non–destructives sur une enclume gallo–romaine: l’apport de la tomographie<br />
gamma, 157–164. A Gallo–Roman block anvil (Jouars–Pontchartrain) has been severely sectioned for<br />
metallographic investigation which revealed that the block was welded together from several pieces, containing<br />
hollows in the interior. The gamma tomography permitted to folow the densitites 1mm and 30mm<br />
below the polished surfaces. V. La Salvia: Use of five senses and technical evaluation: metallurgist between<br />
tradition and innovation in preindustrial Europe, 165–170. Ironworker’s practices and recorded evidence<br />
as in Biringuccio in the 16th century. G. Lechevalier, Ph. Dillman, P. Benoit and Ph. Fluzin: L’affinage
636<br />
Comité No 66<br />
wallon des fontes phosphoreuses: approche experimental et historique, 171–182. Iron phospates in inclusions<br />
in the phosphorus–rich grey cast iron after fining procedure, dephosphorization by lime (written evidence,<br />
metallography of the 19th century cast iron, laboratory models).<br />
E. BARALDI: Il modo indiretto di produrre il ferro in Itallia dalla fine del Medio evo (XIII – XVI Secolo).<br />
Abstract in English, not entitled [The indirect process of iron production in Italy at the decline of<br />
the Middle Ages, the 13th – 16th centuries AD). La metallurgia italiana 1/2000, 35–39. Early evidence<br />
of the indirect process in southern Subalpine regions dating from the decline of the 12th entury (Ardesia)<br />
up to the 16th century.<br />
V. F. BUCHWALD: Osmundjern og blaesterjern karakteriseret ved slagge analysen metoden. [In Danish:<br />
Osmund iron and bloomery iron as characterized by slag analysis methods.] In: Wittsjöskog konferensen<br />
1999. Institute of Archaeology, University of Lund, Sweden, Raport Series 75 [Nov. 2000], 65–84. About<br />
40 fined osmund bars mainly from the early blast furnace ironworks at Lapphyttan and some other sites<br />
were analysed, especially their slag inclusions. This was the base for comparison of some ready–made<br />
objects, e.g. some irons and a 12th century knife from Odense in Denmark.<br />
J. GÖMÖRI: Az avar kór és X–XI századi vaskohászat régészeti emlékei Somogy megyéban. Summary:<br />
The archaeometallurgical sites of county Somogy in the Avar es early Árpád period. Somogy múzeum<br />
közlémeyniei XIV (Kaposvár) 2000, 163–218. Within the region of Somogy, south of the lake Balaton in<br />
W Hungary, 25 iron production sites were registered by surveys. Four of them were excavated by the author<br />
of this paper. As the Avar period ironworks (the 7th – 8th centuries AD by 14 C and archeomagnetic<br />
measuremnts) were classified the sites of Magyaratád (with 1 destroyed furnace) and Zamárdi (2 smelting<br />
furnaces of the Tarjánpuszta type, roasters); the other two date from the 10th century AD. The site of<br />
Bodróg–Alsöbü yielded 40 embanked furnaces of the Imola type, eleven of which were situated in walls<br />
of the working pits as the latest units of operation. Bottoms of other furnaces appeared in the pits as earlier<br />
documents of the ironworks existence. Tuyeres and tuyere panels were found as well. The bloomery<br />
at Somogyfajsz is well known; its dating is now given as around AD 1000.<br />
G. HEBESTREIT: Historische Metallkunde des Eisens. Werkzeugaufbau und Herstellungsmethode von<br />
mittelalterlichen Bergeisen und Bestimmung der Herkunft durch deren Schlackeneinschlüsse. [In German:<br />
Historical metallurgy of iron tool construction and manufacture of medieval mining iron picks and<br />
its provenance as seen by slag inclusion analyses.] Ingenieur thesis, Montanuniversität Leoben 2000 (unpublished),<br />
108 pp. Contents: 1. Historische Metallkunde des Eisens, 7–27. Einleitung. Die metallographischen<br />
Untersuchungsmethoden. Die Untersuchung zur Herstellungsmethode der Bergeisen: Die<br />
metallographischen Untersuchungen der Bereisenspitzen. Das Ergebnis der Untersuchung der Spitzen.<br />
Das Ergebniss der Härtemessung und Beschreibungen der Bergeisen. Der Schmiedeversuch. Das<br />
Vergüten von Stahl im Mittelalter. Die Herstellung der Bergeisen und deren Reparatur. Der Fund Nr. 403<br />
– ein Bergeisen 2. Die chemischen und mineralogischen Grundlagen der mittelalterlichen Eisen– und<br />
Stahlerzeugung, 27–41. Die mittelalterliche Eisen– und Stahlerzeugung. Die Grundlagen der Reduktion<br />
von Eisenerzen. Der Eisenverhüttungsprozess in den unterschiedlichen Ofentypen. Die Rolle der Schlacke<br />
im Rennfeuerprozess. Die Einflüsse der Aufkohlung. Die Eisenausbringung. Die Stahlherstellung.<br />
Rennfeuer oder Hochofen: eine Frage der Ressourcen. Die Mineralphasen in Rennfeuerschlacken.<br />
3. Schlackeneinschlüsse in Eisengegenständen, 41–50. Der Schlackeneinschluss als Fingerabdruck des<br />
verwendeten Erzes Verwendbare Erze im Rennfeuerprozess. Erzcharakteristik von mittelalterlichen<br />
Bergbaugebieten. Der Unterschied von Schlackeneinschlüssen und Fliesschlacken. 4. Untersuchung zur<br />
Herkunft des Bergeisen–Materials/Analyse der Schlackeneinschlüsse mittels Elektronenstrahlmikroanalyse,<br />
50–66. Die verwendeten Geräte und Analysenmethoden. EDS–Analyse, Vergleichsstücke. Interpretation<br />
der EDS–Analyse der Schlackeneinschlüsse. WDS–Analyse. Interpretation der WDS–Analyse<br />
der Schlackeneinschlüsse. Die Schlackendiagramme. 5. Zusammenfassung, 67–68. 6. Abstract auf<br />
Englisch, 69–70. 7. Abbildungen. 8. Literaturliste, 105–108. Archaeological excavation of a mine smithy<br />
at Bockhartsee, Gastein valley, Salzburg (16th century), yielded 50 mining picks and more than 500 pick<br />
tips, scrapped during reparations. Eight picks and 17 tips were investigated metallographically using op-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 637<br />
tical metallography (nital and Oberhoffer etchings). All examples represented welded–on steel tips;<br />
butt–welding, oblique welding–on, steel–coating and welding–in were observed. One object (No 409)<br />
was a splitting chisel. The tips were quenched and/or tempered. EDS and WDS microanalyses were applied<br />
in order to try to define the provenance of the material. The steel for tips was apparently imported<br />
(Erzberg ores, ca 200km distance, compared with the Erzberg experimental blooms), the iron bodies were<br />
made of local wrought iron. The background of the study was the medieval and post–medieval metallurgy<br />
of iron as practiced in Austria.<br />
HMS NEWS 45, Historical Metallurgy Society (London), Summer 2000. Archaeometallurgy: Archaeological<br />
and documentary evidence for a late medieval/early post–medieval Welsh ironworks (T. Young),<br />
3. Two furnace sites at Cloune, Miskin, Glamorgan, slag heaps, smithing slags, 16th century. Norse iron<br />
smelting in Cumbria (C. Blair), 3–4. Excavations of geophysical survey, furnace base revealed. Claim for<br />
12 furnace locations and Norse date, not yet sub stantiated by evidence. Stone furnace shelters (Viking<br />
Age). Medieval Uzbekistan steel production (T. Rehren), 4–5. Crucible steel making in the Ferghana valley<br />
from the 9th – 12th centuries AD (Aksikhet). Slag cukes with space bellow; the steel ingots must have<br />
weighed 3–4 kg each.<br />
Cistercian Iron Smithing (G. McDonnell), 5. Search for the smithies of the Rievaulx Abbey which<br />
worked for Bilsdale monastic quarries. Back garden experimental bloomery smelting (J. Anstee), 5–6. In<br />
1996 a set of five experimental smelts was carried out in Iron Age/Romano–British shaft furnaces which<br />
has produced blooms of 6.5 to 8.25kg of weight (heterogeneously carburized products containing up to<br />
0.8 % C).<br />
IL FERRO NELLE ALPI. Giacimenti, miniere e metallurgia dell’antichità al XVI secolo – IRON IN<br />
THE ALPS. Deposits, mines and metallurgy from the antiquity to the XVI century (V. Cuccini Tizzoni<br />
and M. Tizzoni eds.). Bienno 2000, 167 pp. The volume represents the proceedings of the conference at<br />
Bienno 2–4 Oct. 1998. Contents: N. Pedretti: Presentatione, 5; C. Cuccini–Tizzoni (Mrs): Introduction,<br />
6–7; P. Rosetti: The ore deposits in Italian western Alps, 8–14; Ph. Andrieux and C. Cuccini Tizzoni: Experimental<br />
Archaeology at Bienno (Brescia, Italy), 15–23: Smelts in domed furnace, no bloom but high<br />
carbon steel (1.04 to 1.64 % C); Ph. Fluzin: Ponte di Val Gabbia III (Bienno), Les premiers résultats des<br />
études métallographiques, 24–29. G. Chiesi, C. Cuccini–Tizzoni, D. Morin, P. Oppizi, V. Serneels, M. Tizzoni:<br />
The Valle Morobia project (Canton Ticino, Switzerland), 32–37: blast furnace and forges, 15th century,<br />
iron–poor slags; P. Crew: The influence of clay and charcoal in bloomery slags, 38–48: Slag, ore<br />
and ash composition from several European sites; M. Leroy and P. Merluzzo: Les mécanismes de réduction<br />
des minerais du fer en réduction directe: l’example des minerais sédimentaires oolithiques de Lorraine,<br />
France, 58–65. Ores relitavely poor in iron (up to 43 % iron oxides); G. di Gangi: Note sulle attività<br />
estrattive e metallurgiche nel Piemonte nord–orientale tra medioevo ed età moderna: l’alta valle<br />
Sessera (Biella); Fonti scritte e materiali, 66–79. D. Morin, M. Philippe and P. Rosenthal: Extraction du<br />
fer et métallurgie dans le Luberon et en Haut–Var (Région Provence–Alpes–Côte d’Azur). Démarche de<br />
recherches, bilan des ressources, premiers indices chronolgiques, 80–95. B. Beck (Mrs) and V. Serneels:<br />
The Mont Chemin Iron Mines and Ancient Iron Prospection in Wallis, Switzerland, 96–99: a magnetite<br />
mine, bloomery slag heap, AD 550–650; Chr. Claerr–Roussel (Mrs) and M. Philippe: La saline de Salins<br />
(Jura, région de Franche Comté, France) et Val Camonica entre le XIV siècle et le milieu du XV siècle,<br />
100–101: iron sheet applications; R. Pleiner: The techniques of Blacksmiths in Noricum and Central<br />
Europe, 102–105: Advanced manufacturing techniques were applied in central regions of European<br />
Celtic World, rarely in its peripheries. H. Straube: Ferrum Noricum for the Roman Empire, 106–113. Experimental<br />
smelts of steel, metallography. B. Cech (Mrs) and G. Wallach: Interdisciplinary research on<br />
a mine smithy of the 16th century in Gastein, Salzburg, Austria. Methods and results, 114–123. Iron<br />
picks, metrology of PCB smithing slags. G. Gassman and P. Wischenbarth: Iron ore deposits and ancient<br />
smelting places in Bavaria between the (Allgauer) Alp and Danube, 124–127. Bloomery sites of the La<br />
Tène period, domed furnace relics, a bloom. T. Abdinghoff and M. Overbeck: Archaeological investigations<br />
of early blast furnaces in Central Europe, 128–138. Kerspe Damm blast furnaces and other sites of<br />
the 13th – 14th centuries AD. H. L. Knau, Th. Beier and M. Sönnecken: Iron and Steel in Siegerland.
638<br />
Comité No 66<br />
From the Direct to Indirect Process in the Iron Production, 133–137. The beginning in the 13th century<br />
AD, osemund iron for wire making. M. Urteaga (Mrs): The bergamazo in the hydraulic ironworks of<br />
Gipuzkoa, Basque Country, 138–145. J. F. Belhoste: Martinetus et Fusina dans la sidérurgie alpine au<br />
XIII e et XIV e siècles. Reflections philologiques, 146–151. Hammer–mills and forges, medieval terminology.<br />
J. Cantelaube and C. Verna (Mrs): Les Forges à la Genoise dans les Pyrenées Centrales au XVI<br />
siècle: quel transfert d’innovation, 152–163. Presence of smelters from Genoa in the Pyrenees. M. Mangin:<br />
En quise de conclusion, 164–167.<br />
METALLGEWINNUNG UND –VERARBEITUNG IN DER ANTIKE (Schwerpunkt Eisen). [In German:<br />
Making and working of metals in antiquity, centered on iron.] H. Friesinger, K. Pieta and J. Rajtár<br />
eds. Nitra 2000, 212 pp. Papers of the international symposium held at Zwettl, Austria 1995. Contents:<br />
K. Pieta: Vorwort, 9. G. Dobesch: Urgeschichtliches Eisen in der Sicht des Althistorikers, 11–25. Early<br />
iron as mentioned in classical written sources; R. Pleiner: Das Eisen und die Grenze, 27–31. Typical barbarian<br />
small–scale iron production along the Roman border on the Danube, carried out in small slag–pit<br />
furnaces; K. Elschek: Eine Eisenverhüttungswerkstatt der älteren römischen Kaiserzeit aus Bratislava–Dúbravka,<br />
33–46. Ten slag–pit furnaces. H. Geisler: Aspekte der Produktion und Verarbeitung von<br />
Eisen in im frühmittelalterlichen Bayern (Kurzfassung), 47; F. Glaser: Antike Eisengewinnung in<br />
Noricum, 49–62: Görtschitztal furnaces at Möselhof and Kitschdorf, early and late Roman periods.<br />
H. Herdits: Schweisseisen – seine Herstellung, Verarbeitung und Veredelung im archäologischen Experiment<br />
(ein kurzer Überblick zu Experimenten von 1988–1995), 61–72: Ľ. Mihok, E. Miroššayová (Mrs)<br />
and V. G. Kotigoroško: Slag pit shaft furnaces for iron melting in certain Carpathian regions, 73–85.<br />
M. van Nie: The large–scale iron production at Heeten (Province of Overijssel) in the very early fourth<br />
century AD (Kurzfassung), 87. V. Salač: Zur Struktur der Latène– und kaiserzeitlichen Eisenproduktion<br />
in Böhmen, 89–108. Reflection on the pattern of archaeological evidence during the La Tène and Romano–barbarian<br />
periods in Bohemia. G. Sperl: Der Eisenprozess der La Tène–Zeit in Mitteleuropa,<br />
109–110. The theoretical background of the operation in large bloomery furnaces of the Görtschitz valley<br />
type. Chr. Wedekin: Zur spätlatènezeitlichen Eisenproduktion im mittleren Burgenland (Kurzfassung),<br />
111. C. von Canap–Borheim: Technische Beobachtungen zu den silbernen Trachtbestandteilen aus den<br />
Königsgrab von Mušov (Kurzfassung), 112; T. Fischer: Zur Herstellung militärischen Bronzen im<br />
spätrömischen Kastell Haus Bürgel, 113–116. J. Gömöri: Überreste des römerzeitlichen Eisenverhüttungswesen<br />
und Schmiedehandwerks in Pannonien und in den benachbarten sarmatischen Gebieten (Kurzfassung),<br />
117. Ľ. Mihok, A. Pribulová (Mrs) and K. Pieta: Metallographic analyses of Latène iron objects<br />
from Liptovská Mara site, 119–134. Another 8 La Tène period iron objects examined metallographically<br />
(knives and chisels with improved cutting–edges, plough–shares); K. Pieta: Ein Depot latènezeitlicher<br />
Eiengegenstände aus Liptovská Mara, 135–160. A hoard of 30 artefacts including agricultural implements.<br />
M. Pollak (Mrs): Ein Verwahrfund römischer Ackergeräte im Umland von Ovilava/Wells (Kurzfassung),<br />
161. A. Pribulová (Mrs), Ľ. Mihok and V. G. Kotigoroško: Production methods of Dacian blacksmiths,<br />
163–176. 16 metallographic analyses from the Malaya Kopanya hillfort indicate the frequent use of secondary<br />
edge–carburization. A. Schäfer: Zur Eisenverarbeitung in der jüngerlatènezeitlicher Siedlung von<br />
Berching–Pollanten, Lkr. Neumarkt/Oberpfalz, 177–194. 850 kg of smithing slag, 7000 iron objects incl.<br />
bars. O. H. Urban: Ein mittel–junglatènezeitlicher Eisendepotfund von Falkenstein, NÖ, 195–209. A La<br />
Tène period of 12 iron objects. Teilnehmerliste, 211–212.<br />
K. NOVÁČEK: Výroba a zpracování kovů na sídlišti u sv. Petra na Poříčí. Summary: The metalworking<br />
at the St. Peter’s settlement area in Prague. Archaeologica Pragensia (Praha) 15, 2000, 219–230, 233–241.<br />
Rescue dig evoked by the building activity in Prague. Traces of ironmaking (tap slag), smithing debris and<br />
non–ferrous metallurgical relics. Medieval.<br />
R. PLEINER: Iron in Archaeology: The European Bloomery Smelters. Archeol. <strong>ústav</strong>, Praha 2000, 418 pp.<br />
74 figures, 24 plates. The monograph deals with the beginnings of the metallurgy of iron in the Near East<br />
and Europe and presents the fund of classified material sources illustrating the European bloomery<br />
process: major iron–producing districts, workshops, raw materials, installations, products and wastes as
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 639<br />
they were gained by tens of European archaometallurgists. The last chapter summarizes, in an abridged<br />
form, the earliest history of the European ironmaking as seen by the archaeological and written evidence.<br />
Contents: Preface (by B. G. Scott), xv–xvi. Foreword, xvii–xviii. Introduction, 1–6. I The birth of iron<br />
smelting, 7–22 (The earliest finds of iron; the beginnings of the terminology of iron; Royal iron; The discovery<br />
of iron smelting; The spread of iron in south–west Asia and Greece; The stages in the development<br />
of iron–use). II The coming of iron to Europe, 23–35 (From Greece to the Baltic; To the eastern steppes<br />
and beyond; Italy and the western Mediterranean; The European Iron Age; Iron and the early Celts). III<br />
The principal iron–producing regions of early Europe, 36–56 (The earliest iron smelting regions; The<br />
Mediterranean upsurge; The Celtic ‘ferriers’; Roman iron smelting industries; The barbarian ironmaking<br />
areas; The Migration period disintegration; The advance in the Middle Ages; The progressive centres in<br />
the North; New iron smelters in Europe). IV Bloomery ironworks, 57–86 (The earliest excavated ironworks;<br />
Early large–scale works; Bloomery ironworks in sunken–floored huts; Roman period open air<br />
bloomeries; Slag–pit furnace clusters; Early mediaeval furnace batteries; Mediaeval paired furnaces;<br />
Other mediaeval bloomeries; The earliest blast furnace ironworks). V Iron mines and mining, 87–105<br />
(Ore deposits; The ores of iron; Iron ore deposits in Europe; Iron mines; Notes on iron mining techniques;<br />
The miners). VI Ore–dressing and roasting, 106–114 (Ore dressing; Ore–roasting; Archaeological evidence<br />
for ore roasting; Roasting experiments). VII Charcoal burning, 115–130 (The function and composition<br />
of charcoal; Charcoal for early smelters; Charcoal production; Experimental charcoal burning;<br />
Wood consumption and deforestation; Mineral coals and peat; Wood). VIII The smelting of iron: The<br />
bloomery process, 131–140 (The bloomery process; recent views; Reconstructing the bloomery process;<br />
The working of the bloomery furnace; The making of steel; Post–mediaeval bloomery survivals; The<br />
problem of cast iron production during the early bloomery period). IX The smelting of iron: bloomery<br />
furnaces, 141–195 (General principles and function; Archaeological evidence and reconstructions; Problems<br />
with typological systems for bloomery furnaces; The principal forms of the bloomery furnace – bowl,<br />
slag–pit, domed, shaft, underground; Furnace finds as sources of evidence). X Tuyeres and bellows,<br />
162–214 (The function of tuyere; Air–inlet systems for induced draught and wind–blown furnaces; The<br />
positioning of tuyeres in forced–draught furnaces; Types of tuyere; Bellows). XI Reheating hearths,<br />
215–229 (The principles of reheating; Slags from reheating processes; Reheating hearths from excavations;<br />
Experimental reheating). XII Iron blooms, 231–250 (Prehistoric and Late Iron Age blooms; Roman<br />
blooms; Mediaeval blooms; Split blooms; Experimental blooms; Cast iron in early European bloomeries).<br />
XIII Bloomery slags, 251–267 (Chemical and mineral compositions of slags – bloomery slags, ancient<br />
copper smelting slags, iron–working slags, blast furnace slags; Relationships between slags and bloomery<br />
furnaces – structural furnace materials and slagged linings, slag–pit blocks, tapped slag, furnace slags;<br />
Slags and ores; Slags and the metallurgical process; Slags and economy). XIV A concise history of early<br />
iron in Europe, 268–286 (Europe adopts iron; The Celtic tradition of ironmaking; The emergence of iron<br />
producing districts; Iron and the Barbarian world; Ironmaking after the fall of the Roman empire; Mediaeval<br />
iron production – trade; the iron technology in the Middle Ages, water–wheels, the emergence of<br />
the indirect process, the last European bloomeries). Glossary of technical terms, 287–292. Glossary of<br />
historical and archaeological terms, 293–302. Acknowledgements, 303. Bibliography, 304–348. Selected<br />
abbreviations, 349–350. Indexes, 351–375. Plates, 377–400.<br />
R. PLEINER: Ukázky kovářských technik z předvelkomoravských Mikulčic. Summary: Einblick in die<br />
Schmiedetechnik der vorgrossmährischen Periode in Mikulčice [A look into the blacksmith’ techniques<br />
of the pre–Great–Moravian period at Mikulčice, S Moravia]. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské<br />
univerzity, In memoriam Jana Vignatiová. Volume M 5, Brno 2000, 119–132. Metallography of three<br />
knives (all–iron, carburized, welded–on steel cutting edge) and of a peculiar battle axe or mace head,<br />
piled from lamellae with different phosphorus content but with not meliorated points.<br />
R. PLEINER and N. PROFANTOVÁ (Mrs): Metalografie nožů z hradiště Doubravčice v Čechách. K vývoji<br />
nožířského řemesla na prahu středověku. Summary: Metallkundliche Untersuchung von Messern aus<br />
dem Burgwall von Doubravčice. Zur Entwicklung der Messerschmiedekunst an der Schwelle des Mittelalters<br />
[Metallographic examination of iron knives from the hillfort of Doubravčice, Bohemia. Notes on
640<br />
Comité No 66<br />
the development of cutlery in the early Middle Ages]. Archeologie ve středních Čechách (Praha) 4/2<br />
2000, 275–290. The role of the knife in the everyday life and the beginnings of the cutker’s craft among<br />
early Slavs. Three blades of the 8th century AD investigated (iron, butt–welding, iron–and–steel folding)<br />
from one of the earliest hillforts in Bohemia.<br />
B. History of iron as in other publications (2000)<br />
T. PHILIP, D. BLACKBURN, D. A. EDGE, A. R. WILLIAMS and C. B. T. ADAMS: Head Protection<br />
in England Before the the First World War. Neurosurgery 47/6 2000, 1261–1286. Metallographic studies<br />
by A. R. Williams on early and high Medieval helmets from England and Sweden (Visby) included.<br />
BIBLIOGRAPHY <strong>2001</strong> (as in June <strong>2001</strong>)<br />
A. Specialized items<br />
ARCHEOLOGIA TECHNICA 12. Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami<br />
[Investigation of production installations and technologies by archaeology]. Acta of 12th Seminar at<br />
Brno, 11th April 2000. Brno <strong>2001</strong>. Following papers concern iron: M. Hložek: Rennöfen in der Siedlung<br />
aus der älteren Römerzeit in der Standort Rúdnik bei Vacenovice (Bez. Hodonín), 5–12. J. Petrík, Ľ. Mihok,<br />
J. Hetmánek, L. Fröhlich and M. Soláriková (Mrs): Archeometalurgické analýzy trosky a železných<br />
predmetov z Remetských Hámrov [Archaeometallurgical analyses of slags and iron objects from Remetské<br />
Hámre], 13–19. Early blast furnace slags and post–medieval iron objects; J. Hošek: Metalografické<br />
rozbory středověkých podkov ze severu Čech [Metallographic examination of medieval horse–shoes<br />
from northern Bohemia], 20–36. Eleven items, up to the 15th century, no steeling of toe parts. K. Stránský,<br />
J. Šemeberger and A. Buchal: Příspěvek k historii železářského hutnictví na Jevišovicku [A contribution<br />
to the history of iron production in the Jenišovice region], 37–44. Postmedieval hammer–mills,<br />
analyses of finery slag, iron ore and blast furnace lining. V. Souchopová (Mrs): Současný stav a cíle<br />
ochrany a presentace železářských památek v Moravském krasu [Recent situation and goals of the presenting<br />
the monuments of iron production in the Moravian Karst], 45–49. The European Iron Trail accepted,<br />
potential monuments to be exhibited. V. Ustohal, V. Jan and M. Ptáčková (Mrs): Řádkovitost<br />
struktury nálezových železných předmětů [Fine striped structures in archaeological iron objects], 50–53.<br />
Celtic artefacts (a knive from Manching, elevated P–content, a chisel from the oppidum of Staré<br />
Hradisko, elevated Ni–content) revealed striped texture with bands enriched in the above elements.<br />
HMS NEWS 47, Historical Metallurgy Society, London. Spring <strong>2001</strong>. Archaeometallurgy: Roman<br />
knives and chisels, dissertation by A. Swiss, 2. 8 artefacts from Carlisle investigated, medium/low carbon<br />
steels, a large knife quenched. Roman workshops and armour from Carlisle Roman fort, a 2nd century<br />
smithy, slag and hammerscale. D. Starley investigated iron armour scales coated with a copper alloy. Roman<br />
iron smelting and bloom smithing, 3. Westhawk Farm near Ashford, Kent, yielded four furnace remains,<br />
a hearth a hammerscale cummulation. A gradiometer survey conducted by R. Vernon. Excavations<br />
revealed 1.4 tonnes ironworking debris from 17 contexts located in two groups (S. Paynter). Hammerscale,<br />
reheating slag, iron and bloomery slag. The site is situated on the periphery of the Wealden production<br />
region.<br />
KELTISCHE STAHL– UND EISENPRODUKTION IM ROTHTAL (BAYERISCH–SCHWABEN)<br />
[Summary in English, not entitled: The Celtic steel and iron production in the Rothtal valley]. Contributions<br />
by P. Wischenbarth, R. Ambs and G. Gassmann. Berichte zur Archäologie im Landkreis Neu–Ulm<br />
und in den angrenzenden Gebieten Volume 2, Neu–Ulm <strong>2001</strong>, 178 pp. 17 plates. This is a collection of<br />
papers or, better, chapters of a monograph (comprising excavation reports as well as analytical results).<br />
The research project was sponsored by the Landeskreis Neu–Ulm and was pointed to the La Tène period<br />
ironmaking in a region surrounding the upper danube valley and comprised surveys, excavations and analyses<br />
of bloomery furnace relicts and iron objetcs. Contents: 1. P. Wischenbarth: Eisenschlackenplätze im<br />
Rothtal, Bayerisch–Schwaben, 9–54. 72 sites, slag, furnace–wall fragments, air–inlet traces, PCB cakes
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 641<br />
in a valley (right bank of Danube). 2. P. Wischenbarth: Archäologische Untersuchung einer keltischen<br />
Eisenerz–Verhüttungstelle der auf Gemarkung Osterberg–Weiler, 55–69. Fragments of walls, linings and<br />
air–inlet holes as a base for the reconstruction of a domed bloomery furnace, ca 120cm high, hearth dia.<br />
60cm, throat dia 30cm, with a wooden reinforcement. 3. R. Ambs: Archäologische Ausgrabung einer Eisenerz–Verhüttungsstelle<br />
auf der Gemarkung Emershofen, 71–89. Several destroyed bloomery furnace remains,<br />
presumably domed–installations, slag, wall fragments, air–inlets. later La Tène period. 4. R. Ambs:<br />
Archäologische Ausgrabung einer Eisenerz–Verhüttungstelle auf der Gemarkung Unterroth, 91–95. Two<br />
ground levels of La Tène domed bloomery furnaces and a central slag heap (area 80m square). 5. P. Wischenbarth:<br />
Eisenobjekte der jüngeren Latènezeit im westlichen Bayersisch–Schwaben, 97–121. 27 bars<br />
from ten sites (double–pointed and sword–shaped types, 3 hoards, 13 swords incl. the Knollenknauf<br />
rapiers, ornated scabbards, two massive fire–dogs). Isolated objects or water–buried finds. 6. G. Gassmann:<br />
Chemische und mineralogische Untersuchungen, 123–138. Two kinds of high grade bog ore (up to<br />
70 % iron oxides), one rich in manganese, the other in phosphorus, relation to the slag composition (the<br />
olivines prevail). PCB slags, a stray find of a steel bloom from Unterroth, a fragment of cast iron from<br />
Osterberg–Weiler. 7. G. Gassmann: Bemerkungen zur Prozessführung in Kuppelöfen mit integrierter Vorgrube,<br />
139–142. Notes on domed furnace operational parameters under the use of Mn–rich and P–rich bog<br />
ores. The slag was not, presumably, tapped but removed mechanically. 8. G. Gassmann: Vergleichbeispiele<br />
von Latènezeitlichen Rennöfen im Süddeutschland, 143–146. Furnace Analogies up to the Kelheim<br />
area. 9. G. Gassmann: Naturwissenschaftliche Untersuchung von frühen Eisenobjekte im Arbeitsgebiet,<br />
147–152. Metallography of double–pointed bars (some of them welded–together from 2 pieces), swords<br />
and Knollenknauf rapier (mostly just slight carburization), slag inclusion microanalyses allow some correlations<br />
between certain artefacts. 10. P. Wischenbarth: Holzartenbestimmung und Rekonstruktionsversuch<br />
der latènezeitlichen Waldökologie im mittleren Rothtal, 153–155. 74 samples of charcoal from the<br />
debris or from the slag (8 sites) show the general use of beech, and oak in 4 sites, for preparation of fuel<br />
for bloomery operations. 11. P. Wischenbarth and G. Gassmann: Archäologische Ausgrabung eines Eisenverhüttungsplatzes<br />
im Donauried, 157–165. At Zusamaltheim were excavated two heavily ploughed<br />
ground levels of domed furnaces with forepits. 12 Zusammenfassung/Summary, 167–169. 13. Literaturverzeichnis,<br />
170–178. 14. Farbtafelteil, Colour plates 1–16. General plan of Emershofen (Annexe). The<br />
book is perfectly equipped and represents a basic contribution to the history of Celtic ironmaking in SW<br />
Germany.<br />
METALLOGRAPHY ’01. 11th International Symposium on Metallography (I. Hrivňák, M. Longauerová,<br />
S. Longauer, G. Janák eds.). Special issue of the Acta Metallurgica Slovaca 7/1. Košice 200l.<br />
Papers having been read at the Conference Centre of the Slovak Academy of Science, Stará Lesná,<br />
25–27 April <strong>2001</strong>. Early iron and bronze working concern following articles: R. Pleiner: Notes on early<br />
Slav cutlery in Bohemia: Metallographic data, 321–326. J. Piaskowski: Metallographic examinations of<br />
early irons / necessary requirments for historical studies, 327–329. J. Petrík and Ľ. Mihok: Archaeometallurgical<br />
analyses of arrow–heads from Spiš, 330–333 (cross–bow bolts). R. Vargová (Mrs) et al.: Medieval<br />
blacksmiths in town Košice, 334–339 (tin soldering on a key). D. Bouzková (Mrs) et al.: Metallographic<br />
analysis of findings from medieval scrap–heap on Alšovo nábřeží, Prague, 340–342. M. Longauerová<br />
and S. Longauer: Metallography of wrought bronze artefacts from Košické Olšany, Slovakia, 343–348.<br />
E. Miroššayová (Mrs) et al.: Bronze jewelery with high tin content from the Bronze Age, 349–351 (late<br />
BA, up to 59 % Sn). J. Hošek: Nickel enriched bands in archaeological iron artefacts, 355–359 (a medieval<br />
spearhead, up to 9 % Ni). S. Fedosov: Characterization of Russian pattern welded Damascus steel,<br />
505–527. Testing of Russian pattern–welded steel produced in 1980’s by V. D. Koptev (Tula) and V. I. Basov<br />
(Suzdal). In summary, 120 articles concerning the metallography and its application in industrial processes<br />
are published in the book.<br />
R. PLEINER: Eine eiserne Schüssel des Schlesischen Typus aus Březno, Böhmen. In: ‘..trans Albium fluvium’.<br />
Forschungen zur römischen, kaiserzeitlichen und mittelalterlichen Archäologie. Festschrift für<br />
Achim Leube zum 65. Geburtstag (M. Meyer ed.). M. Laidorf GmbH Rahden/Westf. <strong>2001</strong>, 505–510.<br />
During the 6th – 7th centuries AD, within the western Slavic territories of Europe, occur, among archaeo-
642<br />
Comité No 66<br />
logical findings (settlements, hoards), relatively heavy (about 0.5kg) iron plates or dish–shaped objects<br />
known as ‘Silesian discs’. They are suspected to have served as iron ingots or even ‘currency’ plates in<br />
time of an evident shortage of iron in the European civilization. One of the earliest examples has been<br />
found at a rural Slavic settlement at Březno, NW Bohemia (pit 95). It was practically completely corroded<br />
(metallographically were observed just minute isolated metallic iron particles in the corrosion matrix).<br />
However, the texture of the corrosion layers indicates that the ‘dish’ (preserved weight 0.5kg) consisted<br />
of a pile of 3 iron sheets. This supports the opinion that the object represented an amount of iron for the<br />
household or village use and, possibly, served as mean of exchange as well.<br />
Just arrived:<br />
A. KRONZ: Phasenbeziehungen und Kristallisationsmechanismen in fayalitischen Schmelzsystemen –<br />
Untersuchungen an Eisen– und Buntmetallschlacken. Mainz 1997.<br />
MINES ET MÉTALLURGIES EN GAULE. Recherches récentes. (C. Domergue and M. Leroy eds).<br />
CNRS Éditions, Gallia (Paris) 52 2000, 1–158.<br />
J. GÖMÖRI: Az Avar kori és Árpád–kori vaskohászat régeszeti emlékei Pannoniában. Summary; The archaeometallurgical<br />
sites in Pannonia from the Avar to the early Árpád period. Sopron 2000, 373pp. incl.<br />
31 plates.<br />
Abstracts forthcoming.<br />
The Editor thanks all colleagues who provided him with papers, books and information on their work in<br />
progress. Peter Crew, Maentwrog, was so kind to read the manuscript of the present issue.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 643<br />
AKTUALITY<br />
DRUHÁ ETAPA TERÉNNÍHO PRŮZKUMU POBESKYDÍ<br />
Druhá etapa práce v terénu realizovaná v rámci česko–polského<br />
projektu „Průzkum pravěkých výšinných<br />
sídlišť v Pobeskydí mezi Bečvou (Česká republika)<br />
a Białou (Polská republika) – Badania<br />
pradziejowych osiedli wyżynnych na Pobeskidziu<br />
między Beczwą (Republika Czeska) a Białą (Rzeczpospolita<br />
Polska)“ (viz Janák – Chorąży – Grepl<br />
<strong>2001</strong>) proběhla ve dnech 3.–11. 4. <strong>2001</strong>. Expedici<br />
vedl B. Chorąży z Muzea v Bielsku–Białé, za českou<br />
stranu mu sekundovala Z. Břízová z Muzea<br />
Beskyd ve Frýdku–Místku. Nemocný koordinátor<br />
české části E. Grepl působil pouze jako poradce, se<br />
kterým vedení pohyb v terénu průběžně konzultovalo.<br />
Dále se zúčastnil J. Číp, dokumentátor novojičínského<br />
muzea, a polští i čeští studenti.<br />
Expedice se tentokrát zaměřila na tři relativně<br />
samostatné oblasti. Začalo se penetrací údolí rožnovské<br />
Bečvy po obou březích. Byly verifikovány<br />
a rozšiřovány poznatky o štrambersko–příborsko–<br />
–kopřivnické sídelní enklávě. Poslední dny kampaně<br />
byly věnovány severovýchodní části Štramberské<br />
vrchoviny – Palkovickým Hůrkám a výšinným<br />
polohám v navazující části povodí horní Ostravice<br />
na levém i pravém břehu. Tento třetí prostor lze vymezit<br />
na jihu linií spojující severní okraj Kozlovic,<br />
severní okraj masivu Ondřejníku a jižní okraj obcí<br />
Pržno a Janovice. Na východě jej vymezuje linie<br />
spojující sídla Janovice a Skalice, podobně na severu<br />
Skalice a Fryčovice a konečně na západě Fryčovice<br />
a Kozlovice. Výsledkem je nepravidelný<br />
čtyřúhelník o ploše cca 70 km 2 , vně zůstávají kromě<br />
Hukvald též Kazničov a měrkovická Skalka,<br />
zkoumané již v prvé etapě (viz Janák – Chorąży –<br />
Grepl <strong>2001</strong>).<br />
Nově bylo navštíveno na 90 výšinných poloh.<br />
Konstatovali jsme 39 nových lokalit, ale z nich jsou<br />
dvě desítky stop středověkého, příp. novověkého<br />
osídlení, nebo památníky zcela nedatovatelné. Protože<br />
pouhé středověké nebo novověké nálezy nebyly<br />
v první etapě na podzim 2000 s ohledem na<br />
povahu projektu podchycovány, je saldo obou etap<br />
vyrovnané – 17 nových pravěkých lokalit v první,<br />
19 ve druhé etapě. Znovu však připomeňme, že<br />
z hlediska úplnosti poznání zkoumaného terénu<br />
nejsou výsledky zcela reprezentativní vzhledem<br />
k apriorní selektivitě průzkumu, zaměřeného na výšinné<br />
lokality, subjektivitě výběru navštívených poloh<br />
i skutečnosti, že povrch části z nich je zatravněný<br />
či zalesněný. K tomu mohou přistupovat i různé<br />
speciální momenty – např. ve druhé etapě jsme zjistili,<br />
že temena řady relevantních výšinných poloh<br />
v Palkovických Hůrkách byla zcela zničena těžbou<br />
kamene pro stavby – zejména kostelů – v okolních<br />
vsích.<br />
Přes tato nezbytná omezení však přinesla jarní<br />
kampaň <strong>2001</strong> několik velmi cenných poznatků:<br />
1. V údolí rožnovské Bečvy nebyly při průzkumu<br />
zjištěny vůbec žádné stopy osídlení východně<br />
od Rožnova. To koresponduje s výsledky dosavadního<br />
bádání, které zná z této oblasti jediný publikovaný<br />
pravěký nález – kamennou sekeru z Dolní<br />
Bečvy (Tvarůžek 1949, 42). Západně od Rožnova,<br />
směrem k Valašskému Meziříčí, byly konstatovány<br />
jen stopy středověkého osídlení, a to celkem nepatrné,<br />
a jeden zcela nedatovatelný památník (kamenné<br />
„kupy“ na hřebenu mezi vrchy Olšovský a Láz,<br />
srov. níže). I to odpovídá dosavadnímu stavu poznání:<br />
středověké osídlení tohoto prostoru vč. samotného<br />
Rožnova je doloženo prameny písemnými<br />
– Rožnov a snad Hrachovec () se uvádějí již v závěti<br />
biskupa Bruna z r. 1267 (CDB V, č. 526; poslední<br />
kritické vydání Jiřík – Šebánek – Kristen –<br />
Hosák 1967) – i archeologickými (Kohoutek 1989).<br />
Z pravěkých nálezů jsou odtud publikovány jen<br />
2 kamenné „mlaty“ a „pazourek“, vše z prostoru<br />
vršku Kozinec (Tvarůžek 1949, 42), a bronzová sekera<br />
s tulejkou, která byla nalezena v lese asi 600 m<br />
západně od lokality Rožnov–Hradisko se zříceninou<br />
biskupského hradu (Kouřil 1990). Skutečnost,<br />
že expedice na Kozinci ani na Hradisku stopy pravěkého<br />
osídlení nezachytila, nasvědčuje spíše penetraci,<br />
přechodným pobytům. V každém případě<br />
s nějakým výraznějším postupem pravěkého sídlení<br />
proti toku rožnovské Bečvy lze sotva počítat. Jiné<br />
výsledky přinesl ovšem průzkum území dále na<br />
západě, na soutoku rožnovské a vsetínské Bečvy.<br />
V zástavbě Val. Meziříčí lze dnes již těžko něco<br />
hledat, ale hned nad jejím severním okrajem, na<br />
katastrech Byniny a Krhové, bylo zjištěno celkem<br />
7 stop pravěkého osídlení (na 5 lokalitách keramika,<br />
na 2 silicitové artefakty). Podstatnou skutečností<br />
je zde existence nejméně čtyř pravěkých síd-
644<br />
Aktuality<br />
lišť v nadm. výšce 300–400 m, dvou z nich přímo<br />
na temenech vrchů. Jedno z těchto výšinných sídlišť<br />
nesporně náleží platěnické kultuře, takže musíme<br />
uvažovat o jeho relacích ke známému pohřebišti<br />
v Krásně nad Bečvou (Dohnal 1977, 67 s lit.).<br />
Právě toto pohřebiště bylo jedinou pravěkou lokalitou<br />
známou přímo na soutoku dosavadnímu bádání<br />
– nepočítáme-li bronzový depot stupně HB<br />
z Krhové (Dohnal 1976; 1977, 35) a dva ojedinělé<br />
nálezy bronzových seker z Val. Meziříčí a nejbližšího<br />
okolí (Dohnal 1977, 67), příp. dva šňůrové sekeromlaty,<br />
uložené v místním muzeu bez lokality<br />
(Šebela 1999, 179). Naše nová zjištění tedy nasvědčují,<br />
že oblast nad soutokem byla v některých<br />
obdobích osídlena relativně hustě. Jsme zde ovšem<br />
jednak na pomezí staré sídelní enklávy kelečské,<br />
nástupiště do Moravské brány, a nelze vyloučit ani<br />
vlastní specifický význam mikroregionu v pravěké<br />
komunikaci.<br />
2. Zjištění několika nových stop osídlení v severní<br />
části štrambersko–příborsko–kopřivnické enklávy<br />
potvrzuje dosavadní poznatky. Ojedinělé nálezy<br />
silicitových artefaktů v okolí Hájova nejspíše<br />
souvisejí s jedním nebo druhým z tamních známých<br />
neolitických sídlišť (Janák – Grepl 1987;<br />
Janák 1995). Několik podobných stop v okolí Příbora–Klokočova<br />
navazuje na staré nálezy „kamenných<br />
nožíků na polích klokočovských“, anoncované<br />
ještě za monarchie (Pokorný 1917, 20),<br />
a signalizuje snad existenci dalšího neolitického či<br />
eneolitického sídliště na severovýchodním okraji<br />
Příbora.<br />
3. Průzkum v Palkovických Hůrkách a směrem<br />
dále na východ ukázal, že pravěká výšinná sídliště<br />
se nacházejí nejen na severním (Sviadnov–Štandl,<br />
Staříč–Okrouhlice, hrad Hukvaldy – Janák 1996<br />
s lit.), ale i na jižním okraji severovýchodní části<br />
Štramberské vrchoviny – k měrkovické Skalce,<br />
zjištěné v první etapě, se nyní připojila hodoňovická<br />
poloha Hůrky. Významným zjištěním jsou také<br />
pravěké a středověké nálezy ze staříčské Strážnice<br />
i několik stop osídlení v okolí. Strážnice leží v bezprostřední<br />
blízkosti známější Okrouhlice, odkud<br />
jsou doloženy dva horizonty osídlení – pozdně halštatský<br />
a púchovský (Janák 1996, 256 aj.). Mezi jinak<br />
málo typickou pravěkou keramikou ze Strážnice<br />
jsou rozpoznatelné ojedinělé fragmenty slezské<br />
fáze lužických popelnicových polí. Řešení vztahu<br />
obou sídlišť je jednou z klíčových otázek budoucího<br />
regionálního výzkumu. Další souvisí s tím, že<br />
průzkum zatím v údolí Ostravice dospěl jen na úroveň<br />
jižního okraje Pržna. Nejjižnější dosud zjištěnou<br />
lokalitou na levé straně řeky jsou zmiňované<br />
hodoňovické Hůrky, na pravobřeží nebylo dosud<br />
zjištěno nic. Starý nález z Vyšních Lhot–Kršlí (Dohnal<br />
1977, 79) naznačuje, že ve východní části<br />
Frenštátské brázdy půjde přinejmenším stejně daleko<br />
k jihu osídlení v povodí Dolní Morávky. Nevíme<br />
však dosud, zda pravěké osídlení zasahuje do<br />
relativně uzavřeného prostoru údolí horní Ostravice,<br />
Čeladenky a Frýdlantské Ondřejnice, který je na<br />
západě omezen Ondřejníkem, na jihu a východě<br />
Radhošťskou a Lysohorskou hornatinou, a odkud je<br />
prokázáno staré – nejpozději ze 14. a snad již ze<br />
13. stol. – středověké osídlení (Kouřil – Žáček<br />
1986, 122–124).<br />
4. Poslední, trochu snad kuriózní přínos druhé<br />
etapy jsme si nechali na konec. Již byla řeč o 16<br />
hromadách kamení, kvazimohylách, na hřebeni mezi<br />
Lázem a Olšovským severozápadně od Rožnova.<br />
Kumulace 30 podobných „kup“ kamení byla zjištěna<br />
i na Kozlovické hoře a identické památníky se<br />
vyskytují též na několika lokalitách na polské straně<br />
hranice. V letech 1991 a 1993 byla dokonce prozkoumány<br />
dvě takové hromady v lokalitě Jaworze–Szpic.<br />
Bylo sice zjištěno, že mají podzemní<br />
strukturu (jámu rovněž vyplněnou kamením), ale<br />
nebylo je možno ani datovat ani blíže osvětlit aktivitu,<br />
jejímž jsou důsledkem (Chorąży – Chorąży<br />
1994 s lit.; Chorąży 1997).<br />
Výsledky druhé etapy společného projektu tedy<br />
nejen rozhojnily nálezový katastr Pobeskydí, ale také<br />
upřesnily strukturu pravěkého osídlení v této oblasti<br />
a předběžně specifikovaly několik aktuálních<br />
otázek pro budoucí výzkum.<br />
Vratislav Janák – Bogusław Chorąży<br />
– Zuzana Břízová – Emanuel Grepl<br />
PRAMENY A LITERATURA<br />
CDB V: Codex diplomaticus et epistolaris regni<br />
Bohemiae V/2, ed. J. Šebánek et S. Dušková,<br />
Pragae 1981.<br />
Dohnal, V. 1976: Hromadný nález bronzů z Krhové<br />
u Val. Meziříčí, Archeologické rozhledy 28,<br />
181–183.<br />
Dohnal, V. 1977: Kultura lužických popelnicových<br />
polí na východní Moravě. Fontes Archaeologiae<br />
Moravicae 10. Brno.<br />
Chorąży, B. 1997: Sprawozdanie z badań wykopaliskowych<br />
na stanowisku 1 w Jaworzu, województwo<br />
bielskie, in: Badania archeologiczne na<br />
Górnym Śląsku i ziemiach pogranicznych<br />
w 1993 roku, Katowice, 92–97.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 645<br />
Chorąży, B.– Chorąży, B. 1994: Wstępne wyniki badań<br />
na stanowisku 1 w Jaworzu, województwo<br />
bielskie, w 1991 roku, in: Badania archeologiczne<br />
na Górnym Śląsku i w Zagłębiu Dąbrowskim<br />
w latach 1991–1992, Katowice, 79–85.<br />
Janák, V. 1995: Sídliště lidu s moravskou malovanou<br />
keramikou v Příboře–Hájově, okr. Nový<br />
Jičín, a závěr lengyelského vývoje na Moravě,<br />
Acta historica et museologica Universitatis Silesianae<br />
Opaviensis l, 5–19.<br />
— 1996: Nordmähren während der Späthallstattzeit<br />
(bisherige Erkenntnisse), Pravěk NŘ<br />
5/1995, 255–270.<br />
Janák, V. – Grepl, E. 1987: Archeologické výzkumy<br />
v Příboře–Hájově, okr. Nový Jičín, Vlastivědný<br />
sborník okresu Nový Jičín 40, 52–55.<br />
Janák, V. – Chorąży, B. – Grepl, E. <strong>2001</strong>: Projekt<br />
„Průzkum pravěkých výšinných sídlišť v Pobeskydí<br />
mezi Bečvou (Česká republika) a Białou<br />
(Polská republika) – Badania pradziejowych<br />
osiedli wyżynnych na Pobeskidziu<br />
między Beczwą (Republika Czeska) a Białą<br />
(Rzeczpospolita Polska)“, Archeologické rozhledy<br />
53, 155–156.<br />
Jiřík, K. – Šebánek, J. – Kristen, Z. – Hosák, L. 1967:<br />
Závěť olomouckého biskupa Bruna z roku<br />
1267. Ostrava.<br />
Kohoutek, J. 1989: Sondážní výzkum na hradě Rožnov<br />
(okr. Vsetín), in: Přehled výzkumů AÚ<br />
ČS<strong>AV</strong> v Brně za r. 1986, Brno, 73.<br />
Kouřil, P. 1990: Bronzová sekyrka z prostoru Rožnova<br />
pod Radhoštěm (okr. Vsetín), in: Přehled<br />
výzkumů AÚ ČS<strong>AV</strong> v Brně za r. 1987, Brno,<br />
42.<br />
Kouřil, P. – Žáček, R. 1986: Drobná středověká<br />
opevnění v Pobeskydí a otázka jejich klasifikace,<br />
Časopis Slezského muzea, series B 35,<br />
1986, 97–138.<br />
Pokorný, F. 1917: Příborský okres. Vlastivěda moravská.<br />
II. Místopis. Brno 1917.<br />
Šebela, L. 1999: The Corded Ware Culture in Moravia<br />
and in the Adjacent Part of Silesia (Catalogue).<br />
Fontes archaeologiae Moravicae 23.<br />
Brno.<br />
Tvarůžek, J. 1949: Nálezy keramiky ve zříceninách<br />
hradu Rožnova, Dolina Urgatina 3, 42.<br />
ČTVRTÁ PRACOVNÍ KONFERENCE<br />
„PŘÍRODOVĚDECKÉ METODY V ARCHEOLOGII A ANTROPOLOGII“<br />
Ve dnech 15. a 16. února <strong>2001</strong> se sešlo na 120 osob<br />
různým způsobem spolupracujících při archeologickém<br />
terénním výzkumu a jeho vyhodnocování<br />
na tradiční konferenci, jejímž účelem je především<br />
výměna zkušeností a prezentace výsledků. Jestliže<br />
předchozí konference se konaly v historickém prostředí<br />
hradu ve Šternberku nebo zámečku v Kravsku,<br />
pak tato konference se konala v moderních<br />
prostorách Masarykovy univerzity v Brně. Referáty<br />
prvního dne se zabývaly uplatněním dendrochronologie,<br />
paleobotaniky, paleozoologie, metalografie,<br />
letecké prospekce, geofyziky, petrografie<br />
a geologie při objevování, výzkumu a vyhodnocení<br />
archeologických situací. Kromě toho zde odezněl<br />
blok referátů zabývajících se problematikou prezentace<br />
výsledků archeologického výzkumu, prostorovou<br />
analýzou paleolitického sídliště, experimentální<br />
archeologií a výsledky dalších výzkumů.<br />
Vzhledem k tomu, že konference byla uspořádána<br />
u příležitosti 75. narozenin prof. Jana Jelínka, byl<br />
druhý den věnován fyzické antropologii. Zaznělo<br />
zde zhodnocení dosavadní práce Jana Jelínka a referáty<br />
týkající se výsledků výzkumů na Pohansku<br />
u Břeclavi, dietrichsteinské hrobky v Mikulově,<br />
hrobky z Kunína, kosterních pozůstatků padlých<br />
z 2. světové války i rekonstrukce velikosti a tvaru<br />
těla minulých populací. Zvláštní pozornost vzbudil<br />
referát týkající se studia otisků papilárních linií na<br />
„Věstonické venuši“. Součástí konference byl<br />
i společenský večer s uvedením několika publikací<br />
na knižní trh, mimo jiné i sborníku Ve službách archeologie<br />
II, jehož základem jsou referáty ze dvou<br />
předchozích konferencí. Zdá se, že konference tohoto<br />
typu představují vhodnou platformu pro výměnu<br />
informací mezi pracovníky různých oborů,<br />
jejichž stmelujícím tématem je archeologie a antropologie.<br />
Především archeologové zde mohou<br />
poznat konkrétní možnosti spolupráce s celou řadou<br />
odborníků a přímo na místě navázat kontakty.<br />
Vzhledem k tomu, že příští konference se má konat<br />
opět v Brně na počátku roku 2002, mohou se<br />
případní zájemci o pozvání přihlásit u předsedy<br />
Odborné skupiny pro přírodovědecké metody v archeologii<br />
České archeologické společnosti RNDr.<br />
Vladimíra Haška, DrSc., <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong><br />
<strong>ČR</strong>, Ječná 29a, 621 00 Brno.<br />
J. Unger
646<br />
Aktuality<br />
NAČ TOLIK DŘINY V KRUMLOVSKÉM LESE<br />
Loňského roku byla pod podobným názvem uspořádána<br />
v pavilonu Anthropos MZM výstava o nedávném<br />
objevu pravěké těžby jurských rohovců,<br />
redeponovaných v mořských sedimentech miocénního<br />
stáří jižně od Brna. Mohutné povrchové stopy<br />
hloubkové těžební činnosti se tam podařilo objevit<br />
teprve nedávno. Již v roce 1971 jsem sice v erozních<br />
rýhách v lese poblíž Maršovic zkoumal mocné<br />
nánosy nepatinovaných štípaných artefaktů, považoval<br />
jsem je však za izolovanou neolitickou dílnu.<br />
Tehdy jsem netušil, že díky zalesněnému terénu bude<br />
možno na ploše několika desítek hektarů sledovat<br />
polozaplněné těžní jámy a haldy vytěžené hlušiny,<br />
a to v rozsahu, který jinde v Evropě stěží najde<br />
analogii. Hlavně v jižní skupině těžních polí se v jejich<br />
okolí nacházejí i malebné granodioritové balvany,<br />
které – podle nahromadění jader a úštěpů –<br />
nepochybně sloužily za sedátka pravěkým štípačům.<br />
Na některých balvanech lze pozorovat i umělé<br />
zásahy v podobě vyrytých kruhů a je důvod se<br />
domnívat, že alespoň jeden balvan podlouhlého<br />
tvaru byl původně vztyčen. O pitoreskní a zdánlivě<br />
umělý vzhled skupin balvanů se ovšem postarala<br />
sama příroda. Jeden shluk v severním VI. revíru dokonce<br />
připomíná megalitický dolmen a právě stráň<br />
nad ním byla na ploše alespoň 2 ha protěžena do<br />
hloubky 2 až 5 m. Kdy se tak stalo, je stále záhadou<br />
– nalezenou nevýraznou keramiku lze zařadit nejspíše<br />
do závěru kultury s MMK, zatímco štípaná<br />
industrie by odpovídala spíše době bronzové. Do<br />
tohoto pozdního období lze podle střepů únětické<br />
kultury datovat celou jižní skupinu těžních polí.<br />
Hloubka jam zde běžně přesahuje 4,5 m, bohužel<br />
se však žádnou z nich nepodařilo prozkoumat až na<br />
sterilní podloží – technické podmínky výzkumu to<br />
prostě nedovolily. Na výstavě byla prezentována<br />
původní dokumentace profilů a map celého protěženého<br />
území, což jí dodávalo punc autenticity,<br />
stejně jako např. listí a brouci ve vitrínách s kamennými<br />
artefakty. Množství naštípaných rohovců, ponechaných<br />
na místě, je ohromující a vymyká se<br />
všem funkcionalistickým interpretacím. Nejde přitom<br />
jen o pouhý výrobní odpad, ale i o velká jádra<br />
a rozměrné úštěpy, s jakými se na starobronzových<br />
sídlištích a pohřebištích nesetkáváme. Nesporná je<br />
ovšem technologická podobnost výrobků s nedalekou<br />
sídelní aglomerací u Kubšic, která v té době<br />
zřejmě sloužila jako shromaždiště těžařů a štípačů.<br />
Na další lokality se vytěžená surovina už prakticky<br />
nešířila. Důvody tak rozsáhlé a pracné těžby nepoužívaného<br />
materiálu je tedy nutno spatřovat spíše<br />
ve společenské, případně sociokultovní sféře. Jako<br />
nezávazná analogie byly vystaveny fotografie „velkých<br />
mužů“ z Nové Guineje, honosících se rozměrnými<br />
sekyrami. Důvodem časně eneolitické těžby<br />
mohla vskutku být snaha jedinců (či komunit)<br />
o zvýšení společenské prestiže tím, že se postaví<br />
do čela nějaké masové a dobře organizovatelné<br />
činnosti. V době bronzové možná převládly různé<br />
transcendentální motivace související se vztahem<br />
k podzemním silám a ke světu předků. Vždy ovšem<br />
šlo o značné plýtvání pracovní energií, opakující se<br />
asi v nějakých ritualizovaných cyklech a přispívající<br />
k udržování společenské stability. Jestliže se<br />
v poslední době hodně spekuluje o rituálních či posvátných<br />
krajinách, zde ji máme jako na dlani, odvoditelnou<br />
z paradoxního rozporu mezi vytěženým<br />
a spotřebovaným materiálem. Na výstavě je tento<br />
aspekt znázorněn trojúhelníkem, propojujícím<br />
(snad poněkud účelově a výběrově) Krumlovský<br />
les se dvěma soudobými sakrálními okrsky na jižní<br />
Moravě. Jde o Cezavy u Blučiny a Stolovou horu<br />
u Klentnice, jež jsou všechny vzájemně viditelné.<br />
Rozsahem malá výstava podle scénáře M. Olivy<br />
a P. Nerudy tedy představila jev obrovského dosahu,<br />
který v současné době představuje bez nadsázky<br />
jednu z největších záhad naší archeologie<br />
a s nímž si většina našich tradičně uvažujících odborníků<br />
neví rady.<br />
K. Valoch<br />
PROF. DR. WOLFGANG DEHN (6. 7. 1909 – 29. 5. <strong>2001</strong>)<br />
Keltolog evropského rénomé – emeritní ordinář<br />
prestižní univerzity a semináře pro pravěk v Marburgu<br />
– bývalý místopředseda Světové unie prehistoriků<br />
(UISPP) – dlouholetý partner specialistů na<br />
dobu laténskou z bývalého Československa – osobní<br />
přítel Jana Filipa – mimořádně společenský<br />
a přátelský člověk. Tak bývá charakterizován badatel,<br />
jehož dílo ovlivnilo keltská studia a přímo se<br />
dotklo tématu keltského osídlení Čech, ať již jde<br />
o jeho díla o oppidech v Čechách a na Moravě (Les<br />
oppida celtiques de la Tène II et III en Bohême et<br />
en Moravie, Celticum 9, 1964, s. 77–89), o klešťovitých<br />
branách a konvicích s trubičkovitou výlevkou<br />
(PA 52, 1961, s. 390–396; PA 60, 1969, s.<br />
125–133) nebo o braubašských mísách časného laténu<br />
(Zur Verbreitung und Herkunft der latènezeit-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 647<br />
lichen Braubacher Schalen, Bonner Jahrbücher<br />
151, 1951, s. 83–95). Jeho curriculum vitae se začalo<br />
odvíjet v rodném Bad Kreuznachu, jemuž věnoval<br />
jednu z prvních prací, katalog archeologické<br />
sbírky. Během 2. světové války byl již po třicítce<br />
jmenován univerzitním profesorem, poté narukoval<br />
a po zranění u bývalého Stalingradu skončil na<br />
několik let v zajetí. Během dalších tří desetiletí vybudoval<br />
z marburského semináře jedno z evropských<br />
center bádání o Keltech, inicioval a dočasně<br />
vedl terénní výzkum jihoněmeckého knížecího sídla<br />
Heuneburgu, proslovil doslova stovky vynikajících<br />
přednášek na sympoziích o Keltech a vychoval<br />
generaci specialistů na dobu laténskou. Slovo vychoval<br />
znamená, že se studenty a doktorandy hodiny<br />
a dny včetně sobot a nedělí detailně analyzoval<br />
problematiku a přinášel separáty a publikace ze své<br />
knihovny, do níž soustředil doslova vše, co se týkalo<br />
archeologie Keltů. Říkal, že čas potřebný pro jedinou<br />
knihu, kterou by býval napsal, věnoval určitému<br />
studentovi. Do marburského semináře pozval<br />
desítky tehdejších československých archeologů<br />
a zároveň mnohokrát u nás pobýval na kratších studijních<br />
pobytech (a to vždy s hřejivě nezapomenutelnou<br />
paní Gerdou, která po půlnoci končívala<br />
majestátní diskuse o Keltech, při nichž Wolfgang<br />
sedával u červeného vína, slovy „a teď jdeme<br />
spát“). Krédo profesora Dehna, že bez evropského<br />
přehledu o té které problematice a bez vědecky<br />
„zauzděné“ fantazie nekráčí bádání kupředu, zřejmě<br />
platí dodnes. Působení zesnulého prof. dr.<br />
Wolfganga Dehna jako motoru evropských keltologických<br />
bádání, vynikajícího učitele a skvělého<br />
člověka tvoří jednu uzavřenou vynikající kapitolu<br />
dějin archeologie.<br />
J. Waldhauser<br />
Naša archeologická obec, a bádanie o neolite<br />
a eneolite zvlášť, utrpela ďalšiu bolestivú stratu. Po<br />
krátkej ťažkej chorobe dňa 9.7.<strong>2001</strong> navždy opustil<br />
rady slovenských archeológov PhDr. Stanislav<br />
Šiška, DrSc., dlhoročný pracovník Archeologického<br />
<strong>ústav</strong>u Slovenskej akadémie vied v Nitre. Rodák<br />
zo Slovenských Ďarmot (*31.5.1935) prežil detstvo<br />
na viacerých miestach Slovenska, kde ako štátny<br />
zamestnanec pôsobil jeho otec. Gymnaziálne<br />
roky strávil v Sabinove, v roku 1953 tam maturoval.<br />
Po štúdiách archeológie na Filozofickej fakulte<br />
Univerzity Komenského v Bratislave začal v roku<br />
1958 pracovať v Archeologickom <strong>ústav</strong>e, ktorý<br />
ostal jeho jediným pracoviskom. Napriek odchodu<br />
do dôchodku v roku 2000 naďalej pokračoval vo<br />
svojej vedeckej činnosti. Chystal sa dokončiť rukopis<br />
monografie o svojom poslednom veľkom výskume<br />
v Šarišských Michaľanoch, keď sa dozvedel<br />
o svojej chorobe. Nerezignoval a krátko po vážnej<br />
operácii sa s nádejou na skoré uzdravenie pustil do<br />
práce. Smrť ho zastihla na vrchole tvorivých síl.<br />
Stanislav Šiška venoval svoju bádateľskú činnosť<br />
predovšetkým východnému Slovensku, ktoré<br />
vždy pokladal za svoj rodný kraj. Tam sa cítil najviac<br />
doma. Po krátkom pôsobení vo výskumnom<br />
ZOMREL STANISL<strong>AV</strong> ŠIŠKA<br />
pracovisku AÚ S<strong>AV</strong> v Košiciach sa neskôr, už<br />
z pracoviska v Nitre systematicky vracal na početné<br />
prieskumy a výskumy Zemplína a Šariša, ale aj<br />
Košickej kotliny. Vždy rád spomínal na stretnutia<br />
a spoluprácu s Karolom Andelom, Jánom Pástorom<br />
i Vojtechom Budinským–Kričkom pri výskumoch<br />
na východnom Slovensku. Jeho ľudskú i bádateľskú<br />
osobnosť zdobila zodpovednosť, systematickosť,<br />
vedecká akríbia, všestranná korektnosť a pracovitosť.<br />
Tieto vlastnosti spolu s plodnou invenciou poznamenali<br />
jeho razantný vstup na pole slovenskej<br />
archeológie spracovaním dôležitého pohrebiska<br />
v Tibave, jedného z najznámejších slovenských nálezísk,<br />
a zverejnením kľúčových štúdií o tiszapolgárskej<br />
skupine (Slov. Arch. 12, 1964, 293–356;<br />
Slov. Arch. 18, 61–175), ktoré ihneď vzbudili pozornosť<br />
mnohých európskych i amerických bádateľov.<br />
Rozsiahlou štúdiou „Gräberfelder der Lažňany–Gruppe<br />
in der Slowakei“ (Slov. Arch. 20, 1972,<br />
107–175) prínosne uzavrel svoju bádateľskú aktivitu<br />
na poli raného eneolitu v Potisí.<br />
V nasledujúcich troch decéniách sa systematicky<br />
venoval štúdiu neolitických kultúr na východnom<br />
Slovensku. Po výskumoch v Zemplínskych Kopčanoch<br />
a v Čiernom Poli zásadne obohatil poznatky
648<br />
Aktuality<br />
o genéze a chronológii neolitických kultúr, najmä<br />
o bukovohorskej kultúre, na Zemplíne štúdiou „Die<br />
Bükker Kultur in der Ostslowakischen Tiefebene“<br />
(Slov. Arch. 27, 1979, 245–290). Po viacerých publikovaných<br />
štúdiách o alföldskej lineárnej keramike<br />
vyšla jeho monografia Kultúra s východnou lineárnou<br />
keramikou na Slovensku (Bratislava 1989), v ktorej<br />
novo definoval genézu, vývojové etapy i jednotlivé<br />
kultúry a skupiny. Dlhoročný systematický<br />
výskum v Šarišských Michaľanoch ešte zvýšil jeho<br />
záujem o štúdium bukovohorskej kultúry. Hlavné<br />
výsledky zverejnil v populárno–vedeckej monografii<br />
Dokument o spoločnosti mladšej doby kamennej<br />
(Šarišské Michaľany) (Bratislava 1995) a v štúdii<br />
„Architektúra neolitickej osady v Šarišských Michaľanoch“<br />
(Slov. Arch. 46, 1998, 187–204). V úzkej<br />
nadväznosti na výsledky svojho výskumu publikoval<br />
viaceré podnetné práce o zániku bukovohorskej<br />
kultúry (Slov. Arch. 43, 1995, 5–26), o výšinných<br />
sídliskách bukovohorskej kultúry, o antropomorfnej<br />
a zoomorfnej plastike, o distribúcii obsidiánu<br />
a o osídľovaní slovensko–poľských Karpát.<br />
Príležitostne sa S. Šiška venoval aj problematike<br />
badenskej kultúry na východnom Slovensku, jej<br />
sídliskám a chronológii, ale aj výskumným aktivitám<br />
na západnom Slovensku (Vráble, Svodín). Už<br />
krátko po začiatku vedeckej dráhy bol spoluautorom<br />
kníh Pravek východného Slovenska (Košice 1966)<br />
a Slovensko v mladšej dobe kamennej (Bratislava<br />
1970). Neskôr pravidelne participoval pri koncipovaní<br />
prehľadov o stave bádania o neolite a eneolite<br />
na Slovensku (Slov. Arch. 19, 1971, 319–364; Slov.<br />
Arch. 28, 1980, 137–158; Archaeological Research<br />
in Slovakia, Nitra 1981, 31–59). Patrí k tým archeológom,<br />
ktorí výsledky všetkých svojich vykopávok<br />
publikovali. Na pôdu vedecko–populárnej spisby<br />
vstúpil knižkou Praveké hrnčiarstvo (Bratislava<br />
1980) a v spoluautorstve s V. Furmánkom a A. Ruttkayom<br />
publikáciou Dávnoveké dejiny Slovenska<br />
(Bratislava 1991).<br />
Orientáciu v odbore, koncepčné i organizátorské<br />
schopnosti prejavil ako editor kapitol o praveku<br />
Slovenska v úspešnom encyklopedickom diele<br />
Kronika Slovenska 1 (Bratislava 1998, 28–87).<br />
Stanislav Šiška sa často zúčastňoval na medzinárodných<br />
i národných konferenciách doma i v zahraničí.<br />
Zvlášť si cenil účasť na výskume v staroegyptskom<br />
Abúsíre. Osobitne čulé styky pestoval<br />
s poľskými a ukrajinskými kolegami, ktoré vyústili<br />
do spolupráce na spracovávaní výsledkov výskumu<br />
a realizácii poľsko–slovenskej karpatskej expedície<br />
zameranej na obnovenie výskumu pohrebísk<br />
kultúry východoslovenských mohýl na Ondavskej<br />
vrchovine. Blízka mu bola i spolupráca s viacerými<br />
múzeami, kde sa významnou mierou podieľal<br />
na scenároch i realizácii expozícií a príležitostných<br />
výstav (Nitra, Košice, Michalovce, Prešov).<br />
Životná dráha a dielo Stanislava Šišku sú uzatvorené,<br />
nič na nich už nemožno zmeniť. Tak, ako<br />
statočne hľadel do očí smrti, tak statočne aj žil<br />
a konal v kruhu svojej harmonickej rodiny i vo<br />
svojom povolaní. Mal veľa priateľov a priaznivcov,<br />
bol príjemným a zdvorilým spoločníkom, vždy bol<br />
pripravený spolupracovať a ochotný pomôcť. Prehľad<br />
jeho pracovnej činnosti a vedeckých výsledkov<br />
potvrdzujú, že patril k zakladateľom a tvorcom<br />
modernej archeologickej vedy na Slovensku.<br />
Významne participoval na deskripcii, definovaní<br />
a triedení neolitických a eneolitických kultúr a skupín<br />
na Slovensku. Aj jeho zásluhou sa podarilo<br />
v pomerne krátkom čase dostať naše archeologické<br />
bádanie na štandardnú európsku úroveň.<br />
Priatelia a kolegovia Stanislava Šišku sa už<br />
pripravujú na tradičnú konferenciu „Otázky neolitu<br />
a eneolitu našich krajín“, na pracovné stretnutie<br />
českých, moravských a slovenských bádateľov<br />
všetkých generácií, tentokrát v Ružomberku. Stanislava<br />
na týchto podujatiach všetci radi videli.<br />
Patril k pravidelným účastníkom, bol vášnivým<br />
diskutérom a príjemným spoločníkom.<br />
Stano, budeš chýbať nielen nám, čo sa zídeme<br />
na Liptove, ale spolu s Tvojimi najbližšími Ťa bude<br />
veľmi dlho postrádať veľa Tvojich priateľov a široká<br />
archeologická obec. Česť Tvoje pamiatke!<br />
Juraj Pavúk
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong><br />
649<br />
NOVÉ PUBLIKACE<br />
Michał Kobusiewicz: Ludy łowiecko–zbierackie północno–zachodniej Polski. Hunting–gathering<br />
societies of north–western Poland. Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk Poznań<br />
1999. ISBN 83–7063–241–6, ISSN 0137–3250. 252 stran s ilustracemi a 8 map.<br />
Zralá syntéza pozdního paleolitu a mezolitu sz. kvadrantu Polska má z obecného hlediska především<br />
význam jako souhrn výsledků bádání v kontaktní oblasti mezi západní a východní částí severoevropské<br />
nížiny; svými závěry však monografie v mnoha ohledech svůj titul přesahuje, takže se týká i našeho území.<br />
V úvodních kapitolách autor stručně charakterizoval dějiny bádání (konstatoval relativně intenzívní<br />
výzkum po celé 20. stol.), definoval chronologický a geografický rámec práce (včetně geomorfologie,<br />
zvířeny i porostu) i základní archeologické pojmy.<br />
Území sz. Polska bylo paleolitiky osídleno až po ústupu ledovců během tardiglaciálu (přesněji: za mírného<br />
böllingského oteplení, asi 10.600 př. Kr. podle nekalibrovaných radiokarbonových dat); šlo o plochou,<br />
převážně štěrkovitou a písčitou nížinu nevýrazně členěnou pozůstatky morén posledního zalednění,<br />
resp. rovněž víceméně rovnoběžkově orientovanými praúdolími, která tvořila přirozené komunikace pro<br />
zvěř i lovce tím spíše, že údolní nivy přitahovaly bohatším porostem, resp. biomasou. Období tardiglaciálu<br />
s relativně náhlými a výraznými změnami klimatu, resp. biotopů, vytvářelo na pozdně paleolitické populace<br />
značný tlak. Hamburgien jako východní skupina technokomplexu kultur s hroty s vruby vytváří<br />
v sz. Polsku samostatnou regionální skupinu, vzdálenou ca 400 km od nejbližších lokalit v severním Německu;<br />
přetrval zřejmě až do dryasu 2. Technokomplex s nástroji otupeného boku je v sz. Polsku doložen<br />
jen chudými soubory ze 2 lokalit, nehledě asi k tuctu nalezišť s kolekcemi z povrchových sběrů, a proto<br />
jej zatím nelze jednoznačně kulturně podrozdělit a datovat (osídlení nejspíš patří pokročilému allerödu<br />
a prvé polovině dryasu 3). Technokomplex s listovitými hroty zastupují ojedinělé průniky lyngbyjského<br />
hrotu (přes 20 lokalit, které však zřejmě nepředstavují pozůstatky samostatné kulturní entity), ale především<br />
masa nálezů ahrensbursko–świderienského komplexu (dřívějšímu typologickému oddělování obou<br />
facií odporuje geografické promíšení i společné typy kostěné a parohové industrie, umění aj.): asi tucet lokalit<br />
bylo v sz. Polsku prozkoumáno, více než 110 nalezišť poskytlo nestratifikované doklady, nehledě na<br />
početné nejednoznačné soubory. Autor se důkladně zabývá zkoumanými lokalitami, které poskytují datovací<br />
opory (podle konvenční chronologie přelom dryasu 3 a preboreálu), doklady obydlí, jámy a další podklady<br />
k úvahám o prostorové a sociální struktuře, třebaže ovšem soubory z výkopů nezaručují v důsledku<br />
působení postdepozičních procesů podstatně vyšší kvalitu než některé soubory z povrchových sběrů. Během<br />
relativně krátkého období pozdního paleolitu (ca 2500 let) se v sz. Polsku uplatnily tři technokomplexy,<br />
které znamenají přinejmenším dva adaptační modely na proměny prostředí (tundra, les, tundra).<br />
Bez ohledu na stále ještě diskutabilní úvahy o filiaci jednotlivých technokomplexů zastává autor názor,<br />
že šíření pozdně paleolitických kultur zrcadlí hlavně vliv změn biotopů. Hamburgienští specializovaní<br />
tundroví lovci sobů pronikli do západního Polska od severozápadu, tvůrci technokomplexu s nástroji otupeného<br />
týlu (zřejmě traperští lovci lesní zvěře) postupovali s šířením lesa od jihu, kdežto nositelé technokomplexu<br />
s listovitými hroty (znovu tundroví lovci sobů) přišli od severu z okruhu Bromme–Segebro<br />
následkem ochlazení za dryasu 3. V případě hamburgienu autor soudí, že došlo k zániku populace, u technokomplexu<br />
s nástroji otupeného boku lze pro nízký stav pramenů sotva zjistit, zda šlo o fyzické vymření<br />
nebo o rychlou akulturaci komunit. Świderské populace emigrovaly během preboreálu za tundrou sv. směrem<br />
a pustou zemi zaplnili později až lesní mezolitici vnější kolonizací, a to především od západu. Relativně<br />
přesně datovanými a početnými nálezy doložené vztahy kulturních skupin pozdního paleolitu stojí<br />
v interpretaci M. Kobusiewicze v pozoruhodném kontrastu k současně dominující náklonnosti považovat<br />
daleko řidší a hůře dokumentované soubory dat o technokomplexech nebo kulturách starších etap paleolitu,<br />
oddělených zpravidla mnohatisícovými nebo vágně definovanými hiáty, za opory pro konstrukce<br />
údajně kontinuálního vývoje. Autor plným právem uvažuje na základě rozboru pramenů a jejich chronologie<br />
o diskontinuitě osídlení, o sídelních hiátech, migracích aj. Závěrem ještě sumárně a kriticky charakterizoval<br />
hospodářské, sídelní i sociální parametry pozdního paleolitu.<br />
Období mezolitu představuje v sz. Polsku období adaptace lovců a sběračů na les a zejména na utvářející<br />
se sítě vodního (mořského, jezerního i říčního) prostředí, což na severním okraji Evropy postupně
650<br />
Nové publikace<br />
komplikuje tlak populací, ustupujících postupně k jihu z území dnešního Severního a Baltického moře<br />
(na sklonku boreálu a dvakrát během atlantiku) před mořskými transgresemi. Kritický postoj M. Kobusiewicze<br />
k obecně akceptovaným variantám kulturně chronologického třídění mezolitu na základě typologie<br />
mikrolitů (podle H. Więckowské a M. Marczakové, S. K. Kozłowského, T. Galińského aj.), chronologického<br />
využití typů makrolitů, skrobaczů (drobných nepravidelných drasadel) a škrabadel (za spolehlivá<br />
kritéria uznává jen nástup trapezů a do jisté míry mikročepelek) vede k minimalistickému členění mezolitu<br />
na starší (ca 8000–6000 př. Kr.) a mladší období (6000–3100 př. Kr.). Tvrdí, že stabilita až monotónnost<br />
přírodního rámce časného holocénu spolu s jeho dlouhým trváním způsobily nivelizaci kulturních<br />
rozdílů; odlišnosti ve skladbě souborů vykládá funkční variabilitou sídlišť. Je však třeba podotknout,<br />
že revírový způsob života mezolitiků by měl utváření regionálních jednotek podporovat. Rozbor a třídění<br />
pramenů mezolitu sice objektivně ztěžuje absence důvěryhodných stratigrafií a nekontaminovaných<br />
industriálních souborů (pro převažující písčité prostředí, v němž se postdepoziční procesy uplatňují s mimořádnou<br />
snadností a intenzitou), nedostatek spolehlivých radiokarbonových aj. přírodovědeckých dat,<br />
typologická nerozlišitelnost smíšených industrií atd., nicméně lze sotva očekávat, že se Kobusiewiczova<br />
skepse stane většinovým názorem. Autor přednostně popisuje prokopané lokality (12 pro starší a přes 20<br />
pro mladší mezolit) a na mapách a tabelách eviduje sta nalezišť povrchových. Vzrůst objemu pramenů<br />
svědčí o větší hustotě osídlení v mladším mezolitu, řada aspektů (jako způsob sídlení, topografie lokalit,<br />
kostěná a parohová industrie, vzácné projevy umění aj.) však nevykazuje během mezolitu žádné změny.<br />
Pro celý kulturní vývoj během tardiglaciálu i časného holocénu shledává autor převážně západní afinity,<br />
které (s výjimkou świderienu) nepřekračují Vislu, což připisuje jednak existenci rovnoběžníkových praúdolí<br />
sahajících právě až po Vislu, jednak (hůře definovatelnému) vlivu magdalénienského podloží.<br />
Samostatnou kapitolu věnoval M. Kobusiewicz paraneolitu, tj. období vývojové bipartity, kdy tradicionalistické<br />
lovecko–sběračské kulturní skupiny přežívají v zemědělsky nepřitažlivých oblastech paralelně<br />
s rozvíjejícími se kulturami výrobního hospodářství, a to od neolitu až do počátků doby bronzové.<br />
Autor sám významně přispěl k pochopení problému výzkumem a publikací klíčové lokality Chwalim.<br />
Poznání paraneolitu (zdaleka ne jen nálezů typu Ertebölle) ovšem často komplikuje v písčitém prostředí<br />
zvláště snadná kontaminace jak radiokarbonových dat, tak sekundární pomíšení artefaktů, kostí aj.<br />
Autor v knize shrnul výsledky svého celoživotního úsilí, dosažené jednak vlastními terénními výzkumy<br />
řady významných lokalit sz. Polska, jednak nadregionálním etnoarcheologickým studiem loveckých<br />
a sběračských společností. Kniha je napsána přehledně (díky množství speciálních publikací mohl<br />
autor mezi daty vybírat podstatná a na ostatní jen odkazovat) a srozumitelně (v tom se odráží pedagogická<br />
praxe), je dokonale vybavena výběrem kreseb nálezů, terénní dokumentace, mapami a rejstříky<br />
pramenů, obsáhlou bibliografií, takže představuje hodnotnou monografii, která svým významem nepochybně<br />
přesahuje středoevropský prostor.<br />
Sl. Vencl<br />
Heiko Steuer: Waagen und Gewichte aus dem mittelalterlichen Schleswig. Funde des 11. bis<br />
13. Jahrhunderts aus Europa als Quellen zur Handels– und Währungsgeschichte. Rheinland–Verlag<br />
GMBH Köln 1997. A4, 442 s.<br />
Výsledek dlouholeté práce H. Steuera byl vydán jako Beiheft 10 při řadě Zeitschrift für Archäologie<br />
des Mittelalters. Text, doplněný bezmála třemi stovkami vyobrazení, je zahájen nástinem kulturně–historických<br />
souvislostí, v nichž se skládací vážky uplatnily. Následuje definice 10 typů vážek, členění závaží<br />
a katalog nálezů ze Šlesviku. Obecnou platnost mají pasáže o morfologickém vývoji vážek a rozbor<br />
fyzikálních pravidel. V kapitolách Die Schleswiger Klappwaage a Gewichte aus Schleswig autor podrobně<br />
analyzuje šlesvické nálezy. Prochází přitom celou Evropou a shledává shody i rozdíly, které mu<br />
slouží k vymezení kulturních okruhů a vlivů. Sledován je vývoj vyhraněných forem jednotlivých součástí<br />
a kovodělných technologií. Výklad doprovázejí početné reprodukce dobových vyobrazení. Před závěrečným<br />
shrnutím jsou popsány pozdně středověké a novověké formy vážek i závaží. 1 Přílohu tvoří soupisy<br />
exemplářů, které se staly podkladem ke zhotovení několika tematických map části Evropy, zařazených<br />
do textu.<br />
1 H. Steuer mezi ně řadí i exemplář skládacích vážek z Pražského hradu, doložený fotografií z výstavy. O tomto<br />
předmětu se mi nepodařilo nic zjistit.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 651<br />
Šíření skládacích vážek je spojováno s přílivem kúfických mincí do severovýchodní Evropy. H. Steuer<br />
oproti svým předchozím pracím (viz seznam literatury na konci knihy) nyní sleduje závěrečnou etapu jejich<br />
uplatnění ve středověku, reprezentovanou vážkami typu 7 a 8. Spojuje ji se zaváděním rozrůzněných<br />
místních měn a zvyšováním objemu obchodních transakcí. Východiskem mu je názor o více propagandistické<br />
než ekonomické funkci mincí v severní a východní Evropě v 10.–13. stol. a o významu sekaného<br />
stříbra v obchodu tehdejších Skandinávců a Slovanů. 10. a 11. stol. příslušných oblastí pokládá za dobu<br />
rozkvětu váhového měnového systému (srov. Wachowski – Kamińska 1993, 72–75), kdy se protourbánní<br />
centra jako Birka či Haithabu nebo slovanská hradiště zapojovala do dálkového obchodu. Od poloviny<br />
11. stol. se váhový systém Východu měl začít sbíhat s monetárním systémem Západu. První polovina 11.<br />
stol. hraje pro H. Steuera důležitou roli i v užším tematickém pohledu, v souvislosti s přesunem těžiště<br />
osídlení a obchodu z Haithabu do Šlesviku. Distribuce vážek typu 7 a 8 podle něho spadá do doby od počátků<br />
státních útvarů po ustavení vrcholně středověkých struktur ve středovýchodní Evropě. Autor bohužel<br />
nekomentuje katalogový údaj o nálezu skládacích vážek při výzkumu eskymáckého sídliště ze 13.<br />
stol. na kanadských Ostrovech královny Alžběty.<br />
Při výčtu a datování skládacích vážek z českých zemí H. Steuer přirozeně vychází z prací M. Richtera<br />
(1963) a P. Michny (1991). Téměř všechny kusy z českých zemí, které mohl posoudit, náležejí k jeho<br />
typu 8, nejmladšímu a nejrozšířenějšímu. Prezentovaný seznam (s vyčerpávajícím soupisem literatury)<br />
k Čechám a Moravě je dnes možné rozšířit o fragment skládacích vážek z Chrudimi (bez nál. okolností:<br />
Frolík 1983, obr. 6: 4), nález z Čáslavi (situace z doby kolem přelomu 13. a 14. nebo starší fáze 14. stol.:<br />
Tomášek 1997, s. 623, 627), z pražského Ungeltu na Starém Městě (2. pol. 13. stol.: Hrdlička – Dragoun<br />
– Richterová 1981, 172). Nepublikovaný zůstává kus z Mostu 13. století (za informaci vděčím J. Klápštěmu),<br />
nové jsou dva nálezy z olomouckého náměstí (14. stol., za laskavé informace děkuji P. Michnovi<br />
a R. Zatloukalovi). Doposud neevidovaný fragment se objevil při zpracovávání vrcholně středověkých<br />
a raně novověkých předmětů z podkrušnohorského Egerberku (za sdělení děkuji M. Sýkorovi). Celkem<br />
je dnes v českých a moravských sbírkách přechováváno nejméně 21 středověkých exemplářů skládacích<br />
vážek, bližší určení 1 nezvěstného královéhradecký muzejní inventář nedovoluje.<br />
Za přesněji či alespoň rámcově datovatelné pokládáme z českých zemí fragmenty vážek z Brna, Čáslavi,<br />
Egerberka, Hradišťka, Lipnice, Mostu, Sezimova Ústí (srov. Richter 1963, 141, pozn. 1), Starého<br />
Města pražského a tři nálezy z Olomouce. 2 Uvedené kusy byly prokazatelně získány z vrcholně (popř.<br />
pozdně) středověkých situací. S ohledem na vývoj sídlištní struktury lze do této skupiny řadit i vážky<br />
z Berouna (přestože nepocházejí z jádra města, jak uvádí Steuer). Čtvrtý z olomouckých nálezů (řazený<br />
k typu 7), jehož výrobu P. Michna i H. Steuer kladou do pozdního 12. či do 13. stol., byl získán ze zásypu<br />
raně novověké klenby (Michna 1991). Druhou skupinu charakterizuje neznalost nebo nejasnost nálezových<br />
okolností. Tvoří ji předměty z Ivančic (srov. Michna 1979, 41), Tišnova, Chrudimi, Žatce<br />
(a Hradce Králové). Všechny pocházejí ze sídlišť živých v raném i vrcholném středověku. Nejasné jsou<br />
též okolnosti nálezu z vrchu Liblín u Želnavy (okr. Prachatice), odkud scházejí jiné stopy středověkých<br />
aktivit. I tento exemplář H. Steuer klasifikuje jako typ 8. Moderní výzkum žádné výhradně raně středověké<br />
lokality nález skládacích vážek doposud nepřinesl.<br />
Náš obraz ovšem může být zkreslen směrováním dnešní stavební aktivity. Pozoruhodná je s ohledem<br />
na její intenzitu dosavadní absence středověkých vážek i závaží v Praze – s výjimkou Ungeltu (!). Ale<br />
i starší muzejní sbírky skládací vážky z míst, jejichž osídlení se uzavřelo před 13. stol., prozatím evidují<br />
pouze v jednom případě (nález z roku 1912). Je jím fragment vážek z „kulturní jámy“ na hradišti Hánín<br />
u Kolína (Schránil 1930, 51). Podnětem k jejímu řazení do závěru 10. stol. se kdysi stala mince Boleslava<br />
II., nalezená údajně v sousedství jámy (Nálezy mincí ji neznají). Za hánínský nález se měly chronologicky<br />
řadit všechny další české a moravské exempláře. H. Steuerovi nyní vděčíme za posouzení fragmentu<br />
hánínských vážek, které se v jeho knize ještě nemohlo odrazit: řadí je k typu 7, s prvky typu 8. Jejich<br />
výrobu v laskavém sdělení klade do 12.–13. stol. s vyšší pravděpodobností 13. století. Poměrně reprezentativní<br />
soubor nálezů z Hánína však žádné svědectví o zdejším osídlení této doby neobsahuje (Hrala 1985,<br />
48–49). Stěží tak lze, podobně jako u berounského exempláře, vyloučit možnost souvislosti hánínských<br />
vážek s trhem blízkého města.<br />
2 U exemplářů, které H. Steuer uvádí ve svém soupisu, odkazuji na příslušnou literaturu jen v nezbytných případech.
652<br />
Nové publikace<br />
Váhy znázorňované ve 13. a 14. století v Čechách (nejstarší vyobrazení Mašín 1954, obr. 62) vyžadovaly<br />
vzhledem k velikosti vážených „duší“ pevná ramena. Jejich zbytky však z terénních situací neznáme.<br />
Do archeologických souvislostí vstoupily jen drobné vážky skládací, ztracené, nebo rozbité a zahozené<br />
v důsledku vyšší poruchovosti a nízké hodnoty kovu. Středoevropský pohled však prokazuje souvislost<br />
výskytu skládacích vážek s prostředím směny. Zdá se, že v českých zemích v něm hrál hlavní roli kolonizační<br />
pohyb a jeho důsledky. Jinak tomu ovšem je s nálezy sférických či kulovitých závaží. Čerstvý je<br />
fragment z olomouckého hradu, z horizontu 13. stol. (za sdělení děkuji P. Michnovi a R. Zatloukalovi).<br />
Novým přírůstkem je i nález z jádra lokační Litovle, z vrstvy ze 14. stol. (Michna 2000). H. Steuer eviduje<br />
exempláře z Dubé, hradu Melice a z Kozárovic. Právě kozárovické závaží, kladené do 11. stol. (Buchvaldek<br />
– Sláma – Zeman 1978, 85, 87), zahajuje široký časový interval uvažovaného výskytu těchto předmětů<br />
v českých zemích.<br />
Úvahy o používání skládacích vážek v raně středověkých Čechách a na Moravě vycházely ze situace<br />
v severní a východní Evropě. Tamější vážky, u nichž je mnohdy raně středověký původ nepochybný, jsou<br />
odůvodněně spojovány s potřebou vážení kúfických mincí a jejich zlomků. Mapa výskytu raně středověkých<br />
vážek se kryje s mapou stovek depotů zlomkového stříbra, v nichž jsou arabské mince výrazně zastoupeny.<br />
Při jejich nekomplikovaném označení za ukryté platidlo lze líčit rozsáhlý obchod s otroky (např.<br />
Brather 1999, 193). Důvody ukrývání stříbra, které by mohly ozřejmit i příčinu přílivu arabských mincí,<br />
však doposud zůstávají nejasné i přes smělé konstrukce, jež nad nimi bývají budované. Ani pozoruhodný<br />
názor (pomíjející nejen časový horizont tohoto jevu), že „na středním Dunaji byla dávána přednost zlatým<br />
mincím“, které „byly příliš drahé než aby byly ukládány do země“ (Třeštík 2000, 67), patrně rozdíl mezi<br />
českým a polským, stejně jako severo– a jihoněmeckým prostředím neobjasní.<br />
Mezi desítkami tisíc mincí denárového období ze stovek nálezů v Čechách jsou spolehlivě evidovány<br />
pouze 1 zlomek dirhemu (v depotu přibližně 3000 jiných mincí z doby kolem poloviny 11. stol.) a 2 arabské<br />
mince – jedna z 9., druhá, nalezená v zámeckém příkopu, z 12. stol. (Nálezy mincí II., č. 1473, 1539;<br />
Profantová <strong>2001</strong>). Výraznější podíl arabského sekaného stříbra byl zaznamenán pouze ve zcela výjimečném<br />
nálezu z moravské Kelče, složeném i z četných cizích mincí včetně denárů z Itálie, Francie, Anglie<br />
a denáru Traiánova (Nálezy mincí II., č. 1652). Ani nečetné české a moravské nálezy sekaného neraženého<br />
stříbra, jejichž časový horizont (viz Turek 1966) se míjí s dobou úpadku domácího denárového platidla<br />
(Pánek – Hladík 1968, 95–100), nemohou být při úvahách o užívání skládacích vážek využity. Aplikace<br />
východisek běžných při interpretaci severo– a východoevropské situace v našem prostředí by mohlo<br />
obraz obchodu přemyslovského knížectví podstatně zkreslit (srov. Třeštík 2000). Pro názor o užívání<br />
skládacích vážek v raně středověkých Čechách a na Moravě postrádáme opory. Datovatelné nálezy odkazují<br />
na prostředí ovlivněné trhem německy hovořících měšťanů.<br />
K městskému životu patřilo vážení koření, barviv, drahých kovů a dalších cenných komodit. Ve vrcholně<br />
a pozdně středověkých městech podél horního Dunaje tomu sotva bylo jinak. Na rozdíl od vysokých<br />
počtů ze severoněmeckých měst a desítek kusů z českých zemí a Maďarska 3 ale H. Steuer mohl z Rakouska<br />
uvést pouze tři exempláře bez nálezových okolností. Z Bavorska jich zná pět, i zde však pohled na<br />
okolnosti jejich získání do muzejních sbírek otevře otázku závislosti této skutečnosti na dnešní organizaci<br />
tamní archeologické péče. Nález z Řezna byl získán při předválečném systematickém výzkumu římského<br />
chrámu. Nálezové okolnosti vážek uložených v mnichovském muzeu nejsou známy. V severobavorském<br />
Rothenburgu o. T. (ve Steuerově soupisu uvedený duplicitně) byl fragment vážek získán z výkopu<br />
v jádru města – dnes se jím chlubí soukromá sbírka. Z dlouholetého výzkumu zaniklého sídliště Walenhusen<br />
pocházejí zbývající dva kusy. Otázka souvislosti šíření skládacích vážek z území severního Německa<br />
s kolonizačním proudem, směřujícím od přelomu 12. a 13. století východním směrem (nejzazší naleziště<br />
leží v rumunském Moldavsku: kolem roku 1300), však při posuzování rakouské a jihoněmecké situace<br />
nedovoluje jednoznačný závěr.<br />
Celou Steuerovu knihu, věnovanou detailním technologickým a chronologickým problémům, prostupuje<br />
nesmírný rozhled. Byla v ní předložena až na pochopitelné výjimky téměř kompletní evidence<br />
nálezů skládacích vážek z celé Evropy do poloviny 90. let 20. století. Jejich počet stále vzrůstá, přibývají<br />
i nálezy s výjimečnou vypovídací hodnotou (viz Krzyszowski 1997; Baranowski 2000). Pozornější sle-<br />
3 Veškeré datovatelné nálezy skládacích vážek z Maďarska pocházejí ze situací 13. století, v jednom případě je<br />
uváděn interval od závěru 12. do 13. století.
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 653<br />
dování jednotlivých oblastí může otevřít otázku, zda při souhrnném zpracování nedošlo k uplatnění nemístně<br />
jednotného a jednoznačného výkladu pro svědectví různých jevů rozdílných kulturních oblastí<br />
a časových rovin. Ocenění náročné práce, sahající od popisu konkrétních nálezů k řešení obecných otázek<br />
evropského rozměru, to však neovlivní. Definování jednotlivých typů, analýza fyzikálních vlastností,<br />
shromáždění ikonografického materiálu, sestavení obsáhlého katalogu i publikace šlesvických nálezů<br />
a jejich okolností je trvalým, stěží překonatelným přínosem. Rozvážené uspořádání knihy, které někdy<br />
zřejmě odráží obtíže při pojednání ohromného množství dat, navíc poskytuje vynikající předpoklady pro<br />
doplňování a využití předložených poznatků.<br />
M. Ježek<br />
LITERATURA<br />
Baranowski, T. 2000: Miary i wagi z wczesnośredniowiecznego Kalisza (znaleziska z grodziska na Zawodziu),<br />
in: Archeologia w teorii i w praktyce, red. A. Buko – P. Urbańczyk, Warszawa, 611–620.<br />
Brather, S. 1999: Frühmittelalterliche Dirham–Schatz– und –Einzelfunde im südlichen Ostseeraum. Die<br />
Anfänge der Gewichtsgeldwirtschaft bei den Westslawen, in: Archäologie als Sozialgeschichte.<br />
Studien zu Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaft im frühgeschichtlichen Mitteleuropa. Festschrift<br />
für Heiko Steuer, hsgb. von S. Brather, Ch. Bücker, M. Hoeper, Rahden/Westf., 179–197.<br />
Buchvaldek, M. – Sláma, J. – Zeman J. 1978: Slovanské hradiště u Kozárovic. Praehistorica VI. Praha.<br />
Frolík, J. 1983: K počátkům Chrudimi, Archeologické rozhledy 35, 517–539.<br />
Hrala, J. 1985: Hánín – hradiště libického zázemí a kolínská aglomerace, Sborník Národního muzea v Praze<br />
39, řada A – historie, 45–50.<br />
Hrdlička, L. – Dragoun, Z. – Richterová, J. 1981: Praha 1 – Staré Město, Ungelt, Pražský sborník historický<br />
XIII, 165–174.<br />
Krzyszowski, A. 1997: Frühmittelalterliches Grab eines Kaufmannes aus Sowinki bei Poznań in Grosspolen,<br />
Germania 75, 639–671.<br />
Mašín, J. 1954: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha.<br />
Michna, P. J. 1979: Středověké mincovní vážky z Olomouce, Vlastivědný věstník moravský 31, 38–48.<br />
— 1991: Středověké skládací vážky na drahé kovy z Olomouce, in: Václavu Burianovi k 17.7.1991, Olomouc,<br />
rukopis.<br />
— 2000: Další nález raněstředověkého závaží severského původu na Moravě. K poznání oblasti výskytu<br />
závaží slovanského rázu, in: Památkový <strong>ústav</strong> v Olomouci 1999. Výroční zpráva, Olomouc, 95–100,<br />
166–169, 184, 193–194.<br />
Nálezy mincí II.: Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. díl, red. E. Nohejlová–Prátová. Praha<br />
1956.<br />
Pánek, I. – Hladík, Č. 1968: Denár a hřivna v českých pramenech do roku 1222, Numismatický sborník 10,<br />
79–110.<br />
Profantová, N. <strong>2001</strong>: Arabská mince z Čelákovic, Numismatické listy, v tisku.<br />
Richter, M. 1963: Raně středověké bronzové skládací vážky z Čech, in: Sborník Československé společnosti<br />
archeologické 3, Brno, 141–148.<br />
— 1982: Hradišťko u Davle. Městečko ostrovského kláštera. Praha.<br />
Schránil, J. 1930: Drobný příspěvek k poznání obchodu v Čechách v X. věku, in: Přátelé čsl. starožitností<br />
svému učiteli. K šedesátinám univ. prof. Dra J. V. Šimáka. Příloha Časopisu Společnosti přátel starožitností<br />
čsl. v Praze, roč. 38, čís. 2–3. Praha, 50–53.<br />
Tomášek, M. 1997: To the beginnings of the town of Čáslav: Rescue excavations on Žižka Square and their<br />
results, in: Život v archeologii středověku, Praha, 620–629.<br />
Třeštík, D. 2000: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století, in:<br />
Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha, 49–70.<br />
Turek, R. 1966: Zur Herkunft der böhmisch–mährischen Hacksilberfunde, Vznik a počátky Slovanů 6,<br />
223–245.<br />
Wachowski, K. – Kamińska, H. 1993: Średniowieczne przybory kupieckie z Trzebnicy. Przyczynek do dziejów<br />
wymiany w Europie XIII w., Kwartalnik Historii Kultury Materialnej 41, 71–83.
654<br />
Nové publikace<br />
Tomáš Durdík – Pavel Bolina: Středověké hrady v Čechách a na Moravě. Argo Praha <strong>2001</strong>. 249<br />
stran.<br />
Nad stránkami recenzovaného díla si nelze nepoložit vcelku lapidární otázku, komu je vlastně určeno.<br />
Tuctovému zájemci dozajista ne, neboť náš statistický hrdina sice brilantně ovládá stavební terminologii,<br />
současně však vůbec netuší, co by se mohlo skrývat pod záhadným slovem hradba, nikdy v životě<br />
nespatřil zeď, nemluvě již o paláci nebo třeba věži. Že je to absurdní Bezpochyby, ale jak jinak pochopit<br />
smysl tak hlubokomyslné sentence, že „… hradbou se nejčastěji rozumí různě provedená stěna …“<br />
(s. 13) nebo že „… podle funkce v hradní dispozici dělíme věže na hlavní a ostatní …“ (s. 30). A protože<br />
ve stejném kadlubu byla očividně uhnětena celá úvodní kapitola (Hradní dispozice a její základní prvky,<br />
s. 13–73) a nemá smysl parafrázovat zde více než padesát stran souvislého textu, rozlučme se s touto<br />
částí alespoň krátkým citátem: „… přestože úloha paláce při obraně hradu mohla být potlačena,<br />
zůstává skoro u všech různou měrou zachována …“ (s. 18).<br />
Superlativy snese rovněž zeměpisné vzdělání předpokládaného čtenáře. Ten se totiž i bez map dokonale<br />
orientuje v lokálních poměrech a snadno si proto poradí i v tak zapeklité situaci, jakou mu připravila<br />
například závorka na s. 101, v níž se jedním dechem jmenují lokality z jižní, střední a severní Moravy,<br />
východních, severních a středních Čech. To ovšem není zhola nic ve srovnání s hloubkou a rozsahem jeho<br />
dějepisných znalostí. Náš imaginární konzument se s nevšední lehkostí pohybuje v nejvyšších patrech<br />
české politické scény, mezi Přemyslovci, Lucemburky i v době husitské, tu a tam nahlédne do šlechtického<br />
prostředí, ocení přínos duchovních hodnostářů (především olomouckého biskupa Bruna) a příležitostně<br />
zavítá do kapetovského království za vlády Filipa II. Augusta nebo třeba ke dvoru sicilského krále<br />
Friedricha Štaufského. A to vše jen a jen proto, aby si uvědomil a již nikdy nezapochyboval, že česká<br />
hradní architektura vychází z těch nejskvělejších kořenů. Dříve však, než zazní oslavné fanfáry, bych rád<br />
upozornil, že české země čerpaly především z německých vzorů a kdo by o tom pochyboval, nechť se zamyslí<br />
třeba jen nad názvy našich hradů. Připouštím však, že se mohu mýlit a že povšechné fráze, jež patrně<br />
mají představovat jakousi reflexi politických a kulturních poměrů, v sobě ukrývají duchovní poklady<br />
nedozírné hodnoty a významu.<br />
Snad ještě obskurnější je jazyková výbava pomyslného zájemce, u něhož se předpokládá, že bez nesnází<br />
pochopí, kdo to byl „magister fabriciae“ – snad „magister fabricae“, ne – (s. 176), ovšem zároveň<br />
si zaslouží nápovědu, že „… termín kastel pochází z latinského výrazu castellum (tj. hrad) a patří k běžné<br />
terminologické výzbroji literatury zabývající se vývojem evropské hradní architektury …“ (s. 88). Obdobný<br />
komentář by se dal připojit k němčině, kterou zastupuje zdánlivě neškodné slovo „Burgenkunde“<br />
(s. 10, 249). Možná ale, že kdyby Otto Piper věděl, co autoři provedou s názvem jeho práce a že jednou<br />
bude možné rozumovat nad „klasickou Burgenkunde“ nebo dokonce „velkými Burgenkunde“ (vše na<br />
s. 249), snad by se upjal k zahrádkaření. A tak mne napadá, jak je možné, že Tomáš Durdík, jenž se<br />
skromností sobě vlastní podotkl, že na počátku 70. let (to mu tuším mohlo být něco málo přes dvacet)<br />
vypracoval „… komplexní metodiku výzkumu hradů, na jejímž základě se dosud provádí řada různě rozsáhlých<br />
výzkumů a povrchových průzkumů, které přinesly a přinášejí (neznámo proč bylo opomenuto futurum)<br />
četné nové informace zásadního významu, dávající nový, odlišný pohled na problematiku počátků,<br />
typologie a vývoje hradní architektury …“ (s. 10), nevytvořil také příslušnou českou terminologii.<br />
Anebo je vše úplně jinak, a právě „Burgenkunde“, což mi docela dobře mohlo uniknout, zaručuje naši<br />
světovost …<br />
Dosud jen matnou předtuchu, že recenzovaný spis postrádá jasně definované adresáty, lze dále rozvinout<br />
krátkým zamyšlením nad samotným názvem. Navzdory jednoznačně znějícímu titulu tato kniha<br />
není o středověkých hradech, ale o středověké hradní architektuře a ta je sledována nejen v Čechách a na<br />
Moravě, nýbrž i ve Slezsku. Alespoň takto zní předmluva, výslovně si připomeňme proklamaci na s. 11:<br />
„Tato kniha je věnována zcela hradní architektuře …“, a ke Slezsku dodejme zatím jen tolik, že kupříkladu<br />
hrady Frýdberg (s. 30, 31, 105, 159, 290), Javorník (s. 44, 159, 237, 274), Rychleby (s. 22, 23, 51,<br />
100, 159, 210, 288) a Kaltenštejn (s. 104, 159, 211, 274, 290) nikdy nebyly součástí moravského markrabství.<br />
Absence poznámkového aparátu, jakož i chybějící soupis písemných pramenů, na něž se výklad vzácně<br />
odvolává (srov. např. s. 140), přece jen naznačují určitý autorský záměr, a tím nejspíš byla snaha oslovit<br />
laickou veřejnost. Tomu také odpovídá nezvykle vysoký počet obrazových příloh, mezi nimiž nechybí<br />
soubor barevných fotografií na s. I–XXIV (vloženo mezi s. 248 a 249), přičemž německé (s. 251–262)
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 655<br />
a anglické resumé (s. 263–272) dále prozrazují, že nakladatel myslel také na zahraniční publikum. Širší<br />
okruh čtenářů se promítl i ve stylu, jenž měl být především sdělný. Zdůrazněme, měl být, protože v marném<br />
souboji s rodným jazykem se namnoze vytratil smysl celých vět, někdy i odstavců. Příkladem budiž<br />
závěrečný komentář v subkapitole hradba (s. 13–18): „Hradba plnila různé funkce. Nejdůležitější představuje<br />
(co, funkce) hradba hlavní, která tvoří obvodovou fortifikaci vlastního hradu nebo její část. Tato<br />
prvořadá obranná linie bývá často zdvojena …“ Pro někoho komicky, pro jiného neotřele a pro třetího<br />
nesrozumitelně mohou znít výroky, že kupříkladu zříceniny mají „dramatické obrysy“ (s. 7), že „…<br />
v Čechách, vzácněji na Moravě, doplňují obytný provoz obytné věže … (s. 23), že „… značnou roli v organismu<br />
pozdně gotického paláce opět sehrává velký reprezentační sál, který v této době dosáhl své největší<br />
monumentality …“ (s. 28), že hradní kaple dokládají „… špičkovou úroveň těchto architektur v rámci<br />
soudobé stavební produkce …“, že …<br />
Zvláštní poznámku si zaslouží rovněž terminologická výbava autorů, která evokuje doby (doufejme)<br />
dávno minulé. Snad by stálo za námahu osvětlit v každém směru originální názor, že „… vznik hradu je<br />
zákonitým produktem feudální společnosti určitého stupně vývoje …“ (s. 7). Obdobné úvahy zdobí i jiná<br />
místa recenzovaného díla, a není tedy vyloučeno, že se Pavel Bolina a Tomáš Durdík hlásí k marxistickému<br />
výkladu dějin. Ano, to je docela možné a zcela jistě legitimní, ale proč se uchýlili zrovna k jeho<br />
nejvulgárnější formě<br />
To vše a mnohem více obsahuje úvod (s. 7–11), a kdo skutečně dychtí po poznání, neměl by jej vůbec<br />
číst. Bude zmaten asi tak, jako jsem byl zmaten já, když jsem se dočetl, že se kniha zaměřuje na novou<br />
kvalitu opevněných sídel, která nastupuje až v průběhu druhé poloviny 13. století, „… zatímco informace<br />
k hradiskům raného středověku musí čtenář hledat jinde …“ (s. 7). Jak potom vysvětlit přítomnost úvodní<br />
kapitoly čtvrté části (Zděné hrady závěru hradištního období (do konce 12. století), s. 138–143) a řadu<br />
dílčích zmínek v textu, které vypovídají o čemkoliv jiném než o druhé polovině 13. století Poněkud zavádějící<br />
je rovněž krátká reflexe výzkumu opevněných sídel na Moravě. Neskutečná slátanina (diplomatičtější<br />
termín mne prostě nenapadá) jedním dechem jmenuje Řehoře Wolného, edici Codex diplomaticus<br />
et epistolaris Moravie (Probůh proč), Ladislava Hosáka, Antona Petera, Waltera Latzkeho, Vincence Praska<br />
a Herberta Weinelta (s. 8). Pomineme-li prostý fakt, že těžiště Praskova, Latzkeho a Weineltova zájmu<br />
leželo především ve Slezsku (a jakkoliv to může být pro oba autory neuvěřitelné, Morava opravdu není<br />
Slezsko), pak název dvoudílné práce Antona Petera Burgen und Schlösser im Herzogthum Schlesien ani<br />
při nejvyšší benevolenci nelze přeložit jinak než jako Hrady a zámky ve vévodství slezském.<br />
Zmatená koncepce a dílem nesrozumitelný, četnými banalitami prošpikovaný jazyk nejsou pohříchu<br />
jedinými slabinami recenzovaného spisu. K těm je nutno připočítat i poměrně značný počet drobnějších<br />
chyb a omylů. Bylo by ovšem krajně neslušné vypočítávat zde všechny nepřesnosti, obzvláště pak proto,<br />
že takto pojaté práce nejsou a vlastně ani nemohou být bez kazu. Bez nároku na úplnost si přesto dovoluji<br />
připomenout, že hradební břit u Vartnova je čirou spekulací, neboť terén v místě předpokládaného<br />
břitu byl odtěžen již dlouho před zahájením archeologických výzkumů (s. 16). Přinejmenším jistou relativizaci<br />
by snesl výrok, že velký sálový palác a zadní bergfrit na znojemském hradě podle historických<br />
souvislostí (marně se táži jakých) mohl vystavět moravský markrabě Vladislav Jindřich (s. 20, 32). Netuším,<br />
proč je tomuto Přemyslovci naopak upírán podíl na zbudování osmiboké věže v čele hradu (s. 34).<br />
K neudržitelným je nutno počítat i apodikticky laděný soud, že se na Rychlebech nacházel plochostropý<br />
palác, a to proto, že jeho dochované partie sahají do maximální výše dvaceti centimetrů od beztak snížené<br />
plochy nádvoří. S jistotou víme jen tolik, že byl podsklepený (s. 22). Cvilín náležel k zeměpanským<br />
a nikoliv tedy šlechtickým hradům. Jen dočasně a ne jako alod jej spravoval rod Benešoviců (s. 22, 152).<br />
Půdorys fulštejnského donjonu (č. 9 ve srovnávací tabulce na s. 37), právě tak jako zdejší kaple (s. 53),<br />
bohužel náleží do čarovných příběhů ze země Oz. Dnes patrné pozůstatky nelze datovat, ba dokonce není<br />
známo ani to, zda se jedná o zbytky věže a zda tzv. kaple ve skutečnosti nesloužila ryze světským účelům<br />
jako renesanční palác. Úvahy o genetických souvislostech olomouckého donjonu jsou samozřejmě<br />
možné (č. 5 ve srovnávací tabulce na s. 37, a s. 38), pakliže se však nejednalo o bránu, což mimo jiné připustil<br />
revizní výzkum. Naopak mohutná branská budova na Tasově (s. 47) docela dobře mohla být obytnou<br />
věží v chráněné poloze – a vůbec, byl to hrad Rotundu sv. Kateřiny na znojemském hradě již v zájmu<br />
srozumitelnosti nelze označovat jednou za velkofarní kostel, jindy za hradní kapli (s. 34, 53, 140).<br />
Buď platí jedno, nebo druhé, v daném případě spíše to druhé. Přinejmenším udivující se mohou jevit relativně<br />
četné komentáře k Pustiměři. Plocha někdejšího hradu nenese žádné zřetelné stopy zdiva a ne-
656<br />
Nové publikace<br />
méně sporé jsou výsledky archeologických výzkumů. Přesto by se podle autorů mělo jednat o hrad s obvodovou<br />
zástavbou, jenž se vzorově blížil ke Křivoklátu (), přičemž „… věžice na boční straně navozuje<br />
domněnky o vlivu francouzského kastelu …“ (s. 80, 82, 86, 149). Obdobně nesrozumitelné je zařazení<br />
Cvilína k hradům s obvodovou zástavbou (s. 84). Dominantou této fortifikace byl přece mohutný bergfrit<br />
a v tomto smyslu také zní klasifikace hradu na s. 100. Která však platí Obvodová nebo bergfritová<br />
dispozice Určité připomínky je možno vznést na adresu publikovaných plánků. V případě Freudenštejnu<br />
byl převzat půdorys Dalibora Prixe s nepřesnou poznámkou, že jde o náčrt Pavla Kouřila (s. 156).<br />
Obdobná praxe bohužel nenásledovala v jiných případech, takže třeba plánky Edelštejnu (s. 88), Rychleb<br />
(s. 100), Cvilína (s. 101), Vartnova (s. 114), Fürstenwalde (s. 127) či Quingburku (s. 127), neznámo<br />
proč označovaného jako Quingsburk (s. 127, 156), více než cokoliv jiného připomínají hodně povrchní<br />
skici. Za krajně pochybnou by se dala označit teze, že hrad Šostýn založil olomoucký biskup Bruno<br />
(s. 134, 158), k jehož zakladatelskému dílu je s mírnými rozpaky počítán i Rožnov (s. 44, 134, 158). Znamená<br />
to snad, že na Rožnově byl nalezen archeologický materiál z 13. století Dolní Kounice asi nebyly<br />
hradem královským, nýbrž klášterním (s. 156) a Leuchtenštejn bude nutno připsat nikoliv některému<br />
ze slezských Piastovců (s. 159), ale nejspíš prvnímu opavskému knížeti Mikulášovi.<br />
Alespoň některé z chyb by se snad daly zdůvodnit stářím rukopisu, jehož počátky údajně sahají až<br />
do osmdesátých let minulého století (s. 10). Může to však být omluvou Nemělo by to být impulsem<br />
k důkladnému přepracování původního rukopisu Samozřejmě, nikomu asi není příjemné vracet se k jednou<br />
již uzavřené práci, nicméně po dvou dekádách marných pokusů o vydání by se snad dalo očekávat,<br />
že dílo projde zevrubnou modernizací. V zájmu spravedlnosti dodejme, že k částečné inovaci skutečně<br />
došlo. Platí to zejména o Moravě, a přestože jednotlivé pasáže nejsou autorsky odlišeny, snad nepochybíme,<br />
spojíme-li tyto kapitoly se jménem Pavla Boliny. Ostatně právě moravské lokality, navzdory jistým<br />
výhradám, patří v recenzované knize k těm zdařilejším. Méně čitelné jsou interpretační změny u českých<br />
fortifikací. Příčiny mohou být různé. Mohou se skrývat třeba v dlouhé tradici a kvalitě odborného výzkumu<br />
(s. 10), který dospěl k natolik spolehlivým závěrům, že ty mohou být pouze rozvíjeny, v dílčích<br />
otázkách snad i zpřesňovány. Nuže dobrá, co si však myslet o více než jedné stovce publikovaných textů,<br />
jimiž Tomáš Durdík jen v průběhu poslední dekády druhého tisíciletí doslova zaplavil domácí i zahraniční<br />
časopisy (srov. seznam literatury na s. 276–278). Byly tyto hypotézy rozvíjeny nebo zpřesňovány<br />
Nebo, tomu se však ani věřit nechce, že by je donekonečna opakoval, v naivní víře, že se jeho<br />
spekulace stanou zákonem Že je to nesmysl Možná, nicméně proč se v základní (!) literatuře (nemluvě<br />
o textu) neobjevují tituly prací ze sklonku 90. let, v nichž byla na základě důkladného rozboru zpochybněna<br />
existence kastelů (středoevropského typu) v Jaroměři a Chrudimi, když v jiném (totiž vlastním)<br />
případě neváhal Tomáš Durdík připomenout publikace z roku 2000 a dalších dvacet rukopisů s poznámkou<br />
„v tisku“<br />
Snad nikdo soudný nemůže předpokládat, že by Tomáš Durdík nezaslechl sílící kritické hlasy, jež stále<br />
hlasitěji žádají uměřenější přístup k hradní typologii. Ovšem právě to je pro Tomáše Durdíka nepřijatelné.<br />
Dozajista ne náhodou se první kapitola (pomineme-li úvod) nazývá „Hradní dispozice a její základní<br />
prvky“ a hned první věta rozhodně stojí za citaci: „Klíčový pojem současného studia středověkých<br />
hradů představuje hradní dispozice …“ (s. 13), k níž Tomáš Durdík výslovně podotýká, že podobu hradu<br />
formovaly „… jednak požadavky stavebníka jednak zákonitosti s obecnou platností, které se úměrně<br />
jejich vývoji promítaly do všech konkrétních staveb ...“ (tamtéž). V tomto kontextu je nutno vnímat i přísný<br />
odsudek Dobroslavy Menclové, která sice navázala na Carla Schuchhardta, ale podle Tomáše Durdíka<br />
„… nedocenila základní pravidlo jakékoliv typologické práce, tj. jednotné hodnotící hledisko pro<br />
všechny typy …“ (s. 75).<br />
Přiznám se, že tomu všemu moc nerozumím. Vůbec netuším, co to jsou zákonitosti s obecnou platností<br />
(má to snad být evolucionismus), a vůbec, není ona „zákonitost“ jaksi z principu sama o sobě<br />
obecně platná A jsem si také jist, že klíčovým pojmem současného studia středověkých hradů není jen<br />
hradní dispozice. K řadě dalších, u nás dlouhodobě zanedbávaných otázek patří kupř. vztah hradu a jeho<br />
zázemí. Aby bylo jasno, nezpochybňuji zde význam typologie a její význam pro poznání středověkých<br />
hradů. S čím však souhlasit nemohu, to je přepjaté vnímání hradní dispozice, neboť ta se stává klíčem<br />
k výkladu čehokoliv. Kouzlem nechtěného to dokazují dvě kapitoly, totiž třetí (Základní hradní typy<br />
13.–14. století, s. 75–135) a čtvrtá (Nástin vývoje hradů v Čechách a na Moravě, s. 137–248), které se<br />
s mírnou nadsázkou liší v podstatě jen názvem, ačkoliv jedna měla pojednávat o typologickém vývoji
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 657<br />
hradní architektury, zatímco druhá měla komentovat vývoj středověkých hradů ve společenském rámci.<br />
Výsledkem je ovšem nestravitelný koktejl plochých frází, prostě zmarněná příležitost. A přitom právě<br />
čtvrtá část mohla nabídnout úžasně plastickou sondu do všedního života středověké společnosti (třeba na<br />
základě unikátního souboru archeologických nálezů z prostoru manského domu na Křivoklátě, zdali se<br />
někdy dočká zasloužené publikace), mohla nadhodit a třeba i dokladovat otázku existence stavebních<br />
hutí (perspektivním teritoriem se dnes jeví trojúhelník mezi Kladskem, Moravou a Slezskem), mohla se<br />
zamyslet nad vztahem farních kostelů k hradním kaplím, mohla …<br />
Tomáš Durdík se proslavil nejprve jako objevitel „hradu přechodného typu“, posléze „středoevropského<br />
kastelu“. Ten měl být svébytnou variantou nejrozšířenějšího královského hradu s obvodovou zástavbou,<br />
„… jejíž podoba je vynucena pravoúhlým staveništěm, determinovaným městskou parcelací …“.<br />
Důvodné námitky proti Chrudimi a Jaroměři byly před časem zformulovány. Počet zbývajících lokalit<br />
prořídlého seznamu může otevřít otázku, zda další příklady zakladatelského díla Přemysla Otakara II.<br />
zmizely beze stopy, nebo ještě nebyly rozpoznány. Anebo je opět všechno úplně jinak a vztah mezi městskou<br />
parcelací a vybranou skupinou středověkých hradů není tak transparentní, jak tomu Tomáš Durdík<br />
věří a jak by si to možná přál<br />
Co dodat k „hradům přechodného typu“. Vcelku sympatický termín je možno pokládat za adekvátní<br />
vystižení situace v první polovině 13. století, ale jen pod podmínkou, že nebude přeceňován, a to se (bohužel<br />
opět) nestalo. Naprostou zmatečnost dnešního pojetí lze vhodně ilustrovat na příkladu geneze středověkých<br />
měst. Představme si poměry třeba právě ve 13. století. Na jeho počátku zde existovaly staré sídelní<br />
aglomerace, na jeho konci kvetoucí města. A mezi tím Inu, přece města přechodného typu, ryzí<br />
import. Příklad Třeba Hradišťko u Davle nebo Starý Bruntál, nebo Znojmo v první čtvrtině 13. věku,<br />
a obávám se, že takových měst by se dalo napočítat dvanáct do tuctu. Že je to hloupost Kolosální, ale<br />
pro někoho možná přespříliš svůdná, než aby jí odolal. Není přece žádným tajemstvím, že nová sídla na<br />
sebe často berou podobu jakéhosi provizoria, a pakliže se osvědčí, nabývají své konečné podoby. Platí to<br />
o městských lokacích a proč by to nemělo platit o hradech Jen namátkou zde připomeňme třeba nehotové<br />
Pleče u Jindřichova. Konečně jistou nedůvěru vzbuzuje již samotný výčet hradů přechodného typu.<br />
Nejde snad o jednotlivé fortifikace, jako spíš o fakt, že se jejich počet podstatněji nezvýšil ani po třech<br />
dekádách intenzivních výzkumů. Zde jsou: Hlavačov (pro širší veřejnost a třeba i pro některé poučené<br />
osoby bez potřebné fantazie by snad bylo možné zveřejnit poněkud přehlednější půdorys a zároveň předložit<br />
doklady, které autora vedly k jeho datování), Angerbach (snad naivně, leč přesto se dovoluji otázat,<br />
zda byl podán přesvědčivý důkaz o totožnosti Angerbachu s hrádkem u Kožlan), Týnec (nebyl to dvorec),<br />
Tachov (proč). Jen letmou zmínkou a plánkem, ovšem bez jakýchkoliv podpůrných argumentů, se<br />
autoři zmiňují ještě o Ruchomperku, Buděticích, Hradisku u Osik, Dlouhé Loučce a Boleradicích<br />
(s. 76–80).<br />
„Bylo zřejmé, že kdyby měl sám sobě oponovat, dokázal by se snad zničit, nebo alespoň přivést k zoufalství<br />
...“ Právě takto Zdeněk Smetánka glosoval nekonvenční úvahy Tomáše Durdíka. To bylo někdy<br />
okolo roku 1987 a zdráhám se uvěřit, že právě Durdíkovo jméno zdobí titulní list recenzované publikace,<br />
která se natolik vzdálila poctivému řemeslu archeologa nebo historika, že se do podvědomí vtírají pochybnosti<br />
o etice vědecké práce. Nezbývá než doufat, že si čtenářská obec najde cestu k prověřeným hodnotám.<br />
Třeba k Dobroslavě Menclové, Miroslavu Plačkovi nebo Tomáši Durdíkovi, který svého času<br />
sepsal a roku 1984 vydal rozsahem nevelké, myšlenkami však stále inspirativní České hrady.<br />
Martin Wihoda<br />
DALŠÍ LITERATURA<br />
Durdík, T. 1984: České hrady. Praha.<br />
Ježek, M. 1999: Kastel východočeského typu A další otázky ze středověké Chrudimi, Archeologické rozhledy<br />
51, 833–871.<br />
Kouřil, P. – Prix, D. – Wihoda, M. 2000: Hrady českého Slezska. Brno – Opava.<br />
Plaček, M. 1996: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha.<br />
Smetánka, Z. 1987: Hledání zmizelého věku. Praha.
658<br />
Nové publikace<br />
Archeologia technica 11. Zkoumání výrobních<br />
objektů a technologií archeologickými metodami.<br />
Sborník přednášek z 18. semináře Archeologia<br />
technica – 13. duben 1999. Brno 2000. 94 s.<br />
Obsah: V. Jan – V. Ustohal – K Stránský: Keltské<br />
nástroje k obrábění dřeva a jejich surovinová<br />
základna, 4–11. Analýzy nástrojů, zbytků rudy a železářské<br />
strusky nalezených na Starém Hradisku.<br />
K. Stránský – V. Souchopová – J. Merta: Rekonstrukce<br />
pochodů přímé výroby železa z rud, 12–21.<br />
V. Souchopová – K. Stránský: Raněstředověké středoevropské<br />
polotovary železa, 22–32. Mezi ně patří<br />
nejčastěji tzv. bochníkové lupy, sekerovité hřivny<br />
a jiné typy. D. Merta – J. Merta: <strong>Archeologický</strong> výzkum<br />
raněstředověké železářské huti v Habrůvecké<br />
bučině, 33–42. Nístěj nadzemní šachtové pece je<br />
keramikou datována na přelom 10. a 11. století.<br />
K. Stránský – V. Ustohal – A. Buchal: Sonda do historie<br />
Nesměřských hamrů, 43–47. Rentgenografická<br />
analýza železářské strusky a keramiky. Hamry<br />
v blízkosti hradu Templštejna existovaly v průběhu<br />
2. poloviny 15. století. L. Slezák: Slovanští prospektoři<br />
a jejich cesty Moravským krasem, 48–50.<br />
P. Obšusta: Pozůstatky středověkého dolování zlata<br />
na jihozápadní Moravě, 51–59. Popis jednotlivých<br />
pozůstatků dolování a historické zprávy o něm.<br />
V deseti bodech je podán stručný postup při rýžování<br />
zlata. R. Zatloukal: Archeologické doklady hrnčířství<br />
ve 13. až první polovině 16. století, 60–74.<br />
Přímé doklady hrnčířství, tj. nálezů pece i výrobního<br />
odpadu, pocházejí z jedenácti moravských lokalit<br />
(Brno, Dambořice, Ivančice, Jihlava, Kostelec,<br />
Kroměříž, Mstěnice, Opava, Staré Město–Sady,<br />
Velká Střelná a Znojmo). P. Kos: Doklady vápenických<br />
objektů v Mokré v jižní části Moravského<br />
krasu, 75–87. Výsledky záchranných výzkumů výrobních<br />
zařízení typu vápenická pec, převážně datovaných<br />
keramikou do 16. až počátku 19. století.<br />
V. Souchopová – J. Merta: Z historie archeologických<br />
výzkumů hutnických dílen ve střední části<br />
Moravského krasu, 88–89. J. Merta: Poznámka<br />
k archeologickému výzkumu cihelny v Brně – Žerotínově<br />
náměstí, 90–91. J. Merta: Polní náčrt baterie<br />
železářských pecí z Lednice (okr. Břeclav), 92–93.<br />
František Kostrouch, KAR Plzeň<br />
Milan Dokládal: Morfologie spálených kostí.<br />
Význam pro identifikaci osob. Sborník prací lékařské<br />
fakulty 113. Acta Facultatis Medicae Universitatis<br />
Brunensis Masarykianae 113 – Opuscula<br />
Anthropologica. Lékařská fakulta Masarykovy univerzity<br />
Brno 1999. ISBN 80–210–2151–9. 185 str.<br />
s 80 obr. a 11 tab.<br />
Jedná se o první soubornou příručku věnovanou<br />
problematice zpracování a identifikace spálených<br />
lidských kostí. Vychází z autorovy dlouholeté<br />
antropologické praxe, především však z řady ojedinělých<br />
experimentů a intenzivního studia uvedené<br />
problematiky. Přestože je práce určena především<br />
specialistům z řad antropologů, soudních lékařů<br />
a kriminalistů, obsahuje řadu cenných poznatků<br />
a metodologických postřehů, pro které si bezesporu<br />
zaslouží pozornost také na stránkách archeologického<br />
periodika.<br />
Úvodem (7–9) jsou zdůrazněny možnosti využití<br />
předložené práce při zpracování materiálu<br />
z archeologických výzkumů (za účelem poznání<br />
tělesného vývoje a demografických ukazatelů studované<br />
populace) a zejména pak v identifikaci spáleného<br />
či ohořelého jedince (oběti trestného činu,<br />
dopravní nehody, válečného zločinu apod.) při<br />
soudně lékařských či kriminalistických expertizách.<br />
Zároveň je ale kriticky poukázáno na dříve<br />
aplikované metody a kritéria studia spálených lidských<br />
pozůstatků, které často vedly k ne zcela spolehlivým<br />
a použitelným výsledkům.<br />
Kapitola Kremace jako způsob pohřbívání<br />
v historii lidstva a u různých národů (11–17) podává<br />
přehled vývoje pohřebního ritu v jednotlivých<br />
etapách dějin lidstva a v různých geografických<br />
oblastech světa. Pozornost je věnována také vývoji<br />
žárového pohřbívání a moderních kremací. Zde<br />
obsažené informace by měly být poněkud korigovány<br />
s ohledem na dnešní stav poznání. Například<br />
„první“ žárové hroby ve střední Evropě jsou kladeny<br />
na základě práce V. G. Childa na přelom 3. a 2.<br />
tisíciletí př. Kr. (cf. nesporné doklady kremace ze<br />
středního [Kazdová 1992] a mladého neolitu [Rakovský<br />
1977/78], které jsou známy také z území<br />
Moravy).<br />
Následuje podrobně zpracovaný Přehled dosavadních<br />
výzkumů (19–32). První oddíl této kapitoly<br />
přibližuje průkopnické práce o spálených kostech<br />
z 16.–19. století, druhý oddíl uvádí hlavní etapy<br />
pohřbívání a spalování těl u různých národů. Dále<br />
je stručně pojednána historie studia spálených koster<br />
pro účely soudního lékařství a kriminalistiky.<br />
Stěžejní náplní kapitoly je vyčerpávající přehled<br />
antropologických studií kosterních nálezů z žárových<br />
hrobů v jednotlivých zemích Evropy i v zámoří.<br />
Do pasáží věnovaných lokalitě Moravičany<br />
na Šumpersku, dosud největší a patrně také nejdůležitější<br />
prozkoumané moravské nekropoli kultury<br />
lužických popelnicových polí, se vloudila poměrně<br />
závažná chyba v podobě časového zařazení starší<br />
fáze jejího užívání do pozdní doby bronzové. Jedná<br />
se ovšem o pohřebiště lužické a platěnické kultury,
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 659<br />
kde slezské, tedy pozdně bronzové hrobové celky<br />
zcela scházejí (Nekvasil 1982). Uvedený nedostatek<br />
ale nelze takto úzce specializované antropologické<br />
publikaci příliš vyčítat.<br />
Kapitola Vliv vysoké teploty (žáru) na fyzikálně–chemické<br />
změny kostní tkáně při spalování kostí<br />
(33–44) čtenáře seznámí s fyzikálně–chemickými<br />
pochody, ke kterým u kostí dochází během kremace.<br />
Důraz je kladen zejména na změny velikosti,<br />
pevnosti a zbarvení v závislosti na teplotě. Obsaženy<br />
jsou také obecně užívané škály k hodnocení<br />
stupně spálení a posouzení průměrné velikosti kosterních<br />
úlomků. Důležitou informací je průměrná<br />
váha prehistorických žárových pohřbů, stanovená<br />
v rozmezí 200 až 1450 gramů (žárový pohřeb s váhou<br />
nad 2000 gramů je tedy nutno interpretovat jako<br />
dvojpohřeb).<br />
Zvláštní pozornost si zaslouží kapitola Postup<br />
při získávání a zpracování spálených kostí z žárových<br />
hrobů (45–47). Obsahuje základní pravidla<br />
pro zacházení ze spálenými lidskými kostmi – od<br />
exploatace, transportu a plavení až po vlastní rozbor.<br />
Popsaná metodika by měla patřit mezi základní<br />
teoretickou průpravu každého terénního archeologa<br />
zejména proto, aby svým přístupem k obsahu<br />
žárového hrobu nesnižoval již tak omezenou výpovědní<br />
hodnotu získaného antropologického materiálu.<br />
V další části je stručně popsána Metodika<br />
vlastního výzkumu (str. 49) při studiu spálených<br />
kosterních pozůstatků osob známého věku, pohlaví,<br />
robusticity a příčiny smrti, s cílem zjistit, které<br />
části kostry zůstávají žárem málo ovlivněny, a naopak,<br />
které se zcela spalují.<br />
Vlastní výsledky jsou shrnuty v nejobsáhlejší<br />
kapitole celé práce Morfologie spálených kostí<br />
(51–81). V úvodu jsou poskytnuty základní informace<br />
o celkovém stavu a zachování spálených kostí,<br />
poté je v anatomickém sledu probírána speciální<br />
morfologie spálených kostí lebky a postkraniálního<br />
skeletu. Porovnání spálených a nespálených kostí<br />
téhož jedince (83–95) vychází z výsledků experimentální<br />
studie, kdy byly morfologicky a metricky<br />
porovnány spálené a nespálené kosti téhož jedince.<br />
Výsledkem bylo zjištění, že většina kostí následkem<br />
vysokého žáru (600 až 900 °C) zmenšuje svůj<br />
objem (svrašťuje se), a to o 2 % až 12 % v závislosti<br />
na sledovaném rozměru a druhu kosti.<br />
Kapitola Možnosti identifikace osob na podkladě<br />
spálených kostí (97–124) podává výčet morfologických<br />
znaků, které jsou vhodné pro stanovení<br />
věku a pohlaví jedince. Kritickým rozborem jednotlivých<br />
znaků pro diagnózu věku můžeme dosáhnout<br />
spolehlivosti až 80 %, u pohlaví pak ani zkušení<br />
odborníci nepřekračují hodnotu více než 40 %<br />
až 60 % (u moderních kremací je procento spolehlivosti<br />
určení pohlaví, vzhledem k ucelenosti souboru,<br />
o něco vyšší). Tato čísla nám tedy nepřímo<br />
vyjadřují přesnost demografických studií pravěkých<br />
společenstev uplatňujících žárový pohřební ritus.<br />
Pasáž nazvaná Průkaz patologických změn na<br />
spálených kostech a jejich význam (125–128) stručně<br />
nastiňuje problematiku interpretace patologických<br />
změn na spálených kostech a jejich význam<br />
nejen pro potřeby soudního lékařství a kriminalistiky,<br />
ale také pro posouzení životních podmínek<br />
a zdravotního stavu prehistorických populací.<br />
Závěr tvoří stručný Souhrn (129–131), který je<br />
navíc uveden jako Summary (133–135) v anglickém<br />
překladu. Práci uzavírá Doslov a poděkování (137–138)<br />
a vyčerpávající soupis literatury (139–185), který je<br />
neocenitelným vodítkem všem zájemcům o danou<br />
problematiku. Pavel Fojtík, FF MU Brno<br />
LITERATURA<br />
Kazdová, E. 1992: K pohřebnímu ritu lidu s vypíchanou<br />
keramikou na Moravě, Sborník prací<br />
Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada<br />
archeologicko–klasická (E) 37, 7–24.<br />
Nekvasil, J. 1982: Pohřebiště lužické kultury v Moravičanech.<br />
Fontes Archaeologiae Moravicae<br />
XIV/1, 2. Brno.<br />
Rakovský, I. 1977/78: Eneolit na výšinném sídlišti Velká<br />
skála u Výrovic, okr. Znojmo, Sborník prací<br />
Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada<br />
archeologicko–klasická (E) 22–23, 93–102.<br />
Mateusz Goliński: Wokół socjotopografii późnośredniowiecznej<br />
Świdnicy. Część 1. Acta<br />
Universitatis Wratislaviensis No 2203, Historia<br />
CXLI. Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego<br />
Wrocław 2000. 236 s.<br />
Nejnovější monografie vratislavského historika<br />
Mateusze Golińského, věnovaná sociální topografii<br />
pozdně středověké Svídnice, programově navazuje<br />
na jeho obdobně koncipovanou práci o Vratislavi<br />
přelomu 14. a 15. století (Socjotopografia późnośredniowiecznego<br />
Wrocławia. Przestrzeń – podatnicy<br />
– rzemiosło, Wrocław 1997). Obě dvě knihy<br />
spojují nejen obdobná metodologická východiska,<br />
nýbrž i důraz na statický popis sociálních vztahů ve<br />
městě. Tím se dosti zásadně liší od celé řady polských<br />
prací 80. a 90. let (srov. M. Nodl: Polský koncept<br />
studia sociální topografie středověkého města,<br />
in: Mediaevalia archaeologica 1, Praha 1999,
660<br />
Nové publikace<br />
305–311). Oproti studii o Vratislavi však díky rozdílné<br />
pramenné základně autor do svého pojednání<br />
zařadil rozsáhlou kapitolu věnovanou svídnickému<br />
bernímu systému. Zvolil při tom komparativní přístup<br />
se situací v pozdně středověkých Čechách a na<br />
Moravě a i v některých říšských městech (potvrdil<br />
známou skutečnost, že každé středověké město bylo<br />
i z hlediska berního systému jednotkou sui generis).<br />
Nevyužity však zůstaly výsledky českého bádání<br />
posledního dvacetiletí, tzn. především práce<br />
J. Čechury o českobudějovickém berním systému<br />
a H. Pátkové pro prostředí pražské. Na druhé straně<br />
je však nesporné, že analytický rozbor situace ve<br />
Svídnici plně dosahuje kvality standardních prací<br />
na dané téma. Ve Svídnici byl uplatňován systém,<br />
který známe například z již zmíněných Českých<br />
Budějovic, jehož podstatou byla konstantní výše<br />
berních poplatků z jednotlivých nemovitostí, resp.<br />
z parcel, po celé 15. století. Důležitou součástí svídnických<br />
berní byla daň z piva, pohybující se mezi<br />
4 až 8 groši „de braseatorio“. Obdobně jako v jiných<br />
městech platila i ve Svídnici jednotlivá řemesla<br />
daň z provozování dílny a nikoli podle toho,<br />
kolik řemeslníci ve skutečnosti vyprodukovali. Základním<br />
problémem svídnického materiálu pro<br />
hlubší úvahy o sociálním vývoji města ovšem zůstává,<br />
že nevíme, kolikrát za rok byla berně vypisována<br />
a jaké tedy bylo skutečné berní zatížení<br />
měšťanů – na základě kontinuálně dochovaných<br />
pramenů, například ze Stříbra či z Českých Budějovic,<br />
lze totiž doložit, že z daného hlediska nebyl<br />
vývoj nijak stabilní a že na přelomu 14. a 15. století<br />
se měnil jak počet sbírek v roce, jejich výše<br />
(půl groše, groš či dokonce dva groše z kopy grošů<br />
majetku), tak z dlouhodobého hlediska i celková<br />
míra berních povinností. Stejný problém ve Svídnici<br />
nastává i v případě rozboru městského hospodaření,<br />
neboť Goliński mohl podrobit rozboru pouze<br />
finanční rok 1468/1469. Tehdy město z berně<br />
získalo přes 70 % svých příjmů, avšak situace v jiných<br />
letech mohla být odlišná.<br />
Samotná analýza sociální topografie města, jež<br />
má torzovitě berní prameny dochovány pro období<br />
od konce 14. století, vychází pouze z rozboru berní<br />
knihy založené pro vnitřní město a pro předměstí<br />
v roce 1379. Podobně jako u Vratislavi i v případě<br />
Svídnice autor nejdříve provedl analýzu pramenných<br />
zmínek o jednotlivých ulicích, resp. o městských<br />
částech, a až poté přistoupil ke statickému<br />
popisu jednotlivých ulic podle výše zdaněného majetku.<br />
Pro porovnání sociální situace v jednotlivých<br />
ulicích si zvolil dvě interpretační kritéria: průměrný<br />
zdaňovaný majetek na náměstí a v jednotlivých ulicích<br />
a zastoupení majetků, jež mohou svou výší odpovídat<br />
vlastnictví celé původně lokované parcely<br />
(dosti rozsáhlé úvahy, které na dané téma předložil<br />
a jež se pokusil dokumentovat per analogiam situací<br />
v jiných polských, českých, moravských, slezských<br />
i říšských městech, však zůstávají díky nedostatečné<br />
pramenné základě na úrovni hypotéz, jež<br />
si ovšem v budoucnu zaslouží pozornost). Touto<br />
cestou vysledoval známou skutečnost, že nejdražší<br />
majetky a největší domy postavené na celé původní<br />
parcele se nalézaly na náměstí a v mnohem menší<br />
míře v několika přilehlých ulicích (Wysoka, Grodzka,<br />
Długa, Kotlarska). Nejrozsáhlejší část práce<br />
pak představuje tabelární zachycení berních povinností<br />
jednotlivých parcel/nemovitostí podle ulic (s.<br />
142–229), tedy jakási zformalizovaná edice berní<br />
knihy zbavená jmen berních poplatníků. Protože<br />
však Golińského studie představuje prozatím pouze<br />
první díl proponované monografie (druhý díl by měl<br />
být věnován situaci jednotlivých parcel – podobně<br />
autor postupoval již v případě Vratislavi – a aspektům<br />
řemeslnického a sociálního života v městském<br />
areálu), na konečné hodnocení jeho svídnických<br />
výzkumů si budeme muset ještě počkat.<br />
Martin Nodl<br />
Pavla Horálková–Ederová – Antonín Štrof:<br />
Pohřebiště a sídliště kultury únětické ze Slavkova<br />
u Brna, okr. Vyškov – Gräberfeld und<br />
Siedlung der Aunjetitzer Kultur in Slavkov<br />
u Brna (Austerlitz), Bez. Vyškov. Pravěk – Supplementum<br />
6, ÚAPP Brno 2000, s. 7–91.<br />
Publikace přináší katalog archeologických pramenů<br />
získaných při záchranném výzkumu pohřebiště<br />
a sídliště únětické kultury, který probíhal v roce<br />
1993 na úseku stavby silničního obchvatu v katastru<br />
Slavkova u Brna. Autoři předpokládají, že zatímco<br />
ze sídliště byla zachycena pouze jeho malá část,<br />
pohřební areál byl odkryt z převážné většiny. Katalog<br />
je zpracován autory výzkumu a doplněn antropologickým<br />
zhodnocením nalezených skeletů<br />
M. Dočkalovou a M. Svenssonovou. Popsány, kresebně<br />
a fotograficky dokumentovány jsou nálezové<br />
situace a nálezy z prozkoumaných 40 sídlištních<br />
objektů a 43 hrobů. Katalog sídlištních nálezů přináší<br />
informace o typu objektu, rozměrech, charakteru<br />
zásypu a získaných nálezech. Při popisu hrobových<br />
celků je uváděno zachování hrobů (vykradený<br />
x nevykradený), jejich rozměry a orientace, charakter<br />
zásypu, poloha pohřbu a nálezový fond. Připojená<br />
předběžná antropologická zpráva hodnotí pohlaví<br />
a přibližné stáří 51 jedinců nalezených ve 40<br />
hrobech a 6 jedinců, jejichž pozůstatky byly zjištěny
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 661<br />
ve 4 sídlištních objektech. 6. svazkem Supplement<br />
Pravěku dostává odborná veřejnost do rukou čistě<br />
materiálovou publikaci, která jistě může být dobrým<br />
východiskem k dalšímu vědeckému využití.<br />
L. Jiráň<br />
Jaritz, G. (ed.): History of Medieval Life and<br />
the Sciences. Proceedings of an International<br />
Round–Table–Discussion Krems an der Donau<br />
September 28–29, 1998. Forschungen des<br />
Instituts für Realienkunde des Mittelalters und der<br />
frühen Neuzeit, Diskusen und Materialien Nr. 4.<br />
Wien 2000. 156 str., 18 obr. ISBN 3–7001–2911–4.<br />
Náplň útlého sborníku tvoří příspěvky odeznělé<br />
na mezinárodním diskusním semináři, který<br />
uspořádal kremžský Institut für Realienkunde ve<br />
snaze prohloubit spolupráci mezi přírodními a historickými<br />
vědami při řešení problematiky všedního<br />
života ve středověku.<br />
Obsah: Jaritz, G.: Constructing Medieval Daily<br />
Life, 7–10. Brunner, K.: Anfänge einer Naturwissenschaft<br />
im 12. Jahrhundert, 11–27. Teologicko–<br />
–filosofické souvislosti západoevropských počátků<br />
přírodních věd. Kalling, K.: Interdisciplinarity:<br />
a Gate for Wishful Thinking, 29–43. Na dvou příkladech<br />
z estonské fyzické antropologie (interpretační<br />
možnosti výzkumu středověkého hřbitova<br />
v Tartu a vliv nacionalismu 19. století na antropologický<br />
výzkum estonské populace) ukázány problémy<br />
při uvádění výsledků přírodovědných disciplin<br />
do diskursu humanitních věd. Kühtreiber, T.:<br />
Reconstructing Realities – Archaeology in Tension<br />
between Sciences and History of Daily Life, 45–53.<br />
Předběžné výsledky interdisciplinárního projektu<br />
zaměřeného na poznání ekonomických vztahů<br />
a vývoje kulturní krajiny v doméně hradu Lanzenkirchen<br />
v dolním Rakousku. Herdits, H.: Allgemeine<br />
Bemerkungen zur experimentellen Archäologie,<br />
55–61. Definice, charakteristika poznávacích možností<br />
a metodologické úvahy. Clark, G.: The Bare<br />
Bones speak: the Potential and Problems of Archaeozoology<br />
for Reconstructing Medieval Daily Life,<br />
63–82. Obecný výklad o cílech a možnostech archeozoologie<br />
konkretizován na dvou souborech ze<br />
středoitalského městského a vesnického prostředí;<br />
poznámky k využití písemných pramenů (konzumace<br />
a obchod s masem, řeznická praxe). Kühn, M.:<br />
The Contribution of Archaeobotany to the Knowledge<br />
of Medieval Nutrition, Agriculture and Environment,<br />
83–92. Povšechný, málo aktuální úvod<br />
do problematiky. Hall, A.: An Embarrassment of<br />
Riches Some Thoughts on the Study of Plant and<br />
Invertebrate Remains from Richly Organic Medieval<br />
Urban Archaeological Deposits from the Perspective<br />
of Analyses on Anglo–Scandinavian York,<br />
93–104. Praktické a teoretické problémy při analýze<br />
a interpretaci zbytků rostlin a bezobratlých organismů<br />
na příkladu výzkumu v Coppergate, 16–22.<br />
La Salvia, V.: Archaeometallurgy as a Source for<br />
the History of Changes and Developments within<br />
Medieval Daily Life, 105–115. Nevyvážená stať<br />
o možnostech a úkolech velmi široce definované<br />
archeometalurgie obsahuje řadu sporných tvrzení.<br />
Pozornost věnována zejména progresivní roli železářských<br />
inovací, vlivu hornictví na krajinu, vývoji<br />
báňského zákonodárství a postavení hradů v industriálních<br />
oblastech. Tauber, J.: Archäologie und<br />
Naturwissenschaften. Das Beispiel der eisenarchäologischen<br />
Forschungen in der Nordwestschweiz,<br />
117–135. Seznámení s průběhem a výsledky dvacetiletého,<br />
již vícekrát publikovaného výzkumného<br />
projektu. Hall, B.: Scientific Archaeology and the<br />
Military Historian: The Case of Early Modern Firearms,<br />
137–145. Výzkum palebných vlastností souboru<br />
zbraní ze Štýrského Hradce v kontextu raně<br />
novověké vojenské taktiky. Endrei, W.: Alchemical<br />
Signs and Their Development, 147–153.<br />
Přes tematickou různorodost příspěvky zdaleka<br />
nereprezentují celé spektrum vědních disciplin, které<br />
se na vytváření plastického obrazu středověkého<br />
životního prostředí a technologického vývoje dnes<br />
spolupodílejí. Některé statě (o dějinách přírodních<br />
věd nebo experimentální archeologii) se navíc z tematického<br />
rámce zcela vymykají. Nahodilá skladba<br />
příspěvků a jejich různorodá kvalita jistě není odrazem<br />
skutečného postavení „sciences“ v evropské<br />
medievistice, spíše svědčí o určitém organizačním<br />
a edičním tápání vydavatele sborníku. Recenzovaný<br />
svazek z tohoto důvodu nepatří k nejzdařilejším<br />
z jinak pozoruhodné řady sborníků, které kremžský<br />
<strong>ústav</strong> věnoval dějinám života ve středověku a raném<br />
novověku.<br />
Karel Nováček<br />
Bohuslav Klíma: Nové významné objevy archeologické<br />
expedice Pedagogické fakulty<br />
MU ve Znojmě–Hradišti. Univerzitní noviny<br />
MU č. 3/<strong>2001</strong>, s. 27–31.<br />
Cílem příspěvku B. Klímy je prezentace výsledků<br />
archeologické expedice Katedry historie Pedagogické<br />
fakulty z posledních let. Výzkumy, většinou<br />
záchranného charakteru, jsou prováděny ve<br />
Znojmě–Hradišti již od roku 1986, a to s podporou<br />
Nadačního fondu sv. Hypolita a dalších státních, církevních<br />
i soukromých institucí. Po krátkém před-
662<br />
Nové publikace<br />
stavení lokality v rámci výzkumů velkomoravských<br />
památek na území Moravy a přehledu vývoje bádání<br />
ve Znojmě–Hradišti přistupuje autor k popisu<br />
nálezových okolností objevu na maltu stavěného<br />
kamenného nároží. Bylo odkryto při sondáži v roce<br />
1996 v místech bývalého státního statku na nejvyšším<br />
místě vnitřního hradu znojemského hradiště.<br />
B. Klíma upozorňuje na složitou situaci, nízký půdní<br />
pokryv, devastaci prostředí zemědělskými stroji<br />
apod. Rámcově nás seznamuje s postupem výzkumných<br />
prací a s objevy v blízkém okolí.<br />
Po tomto popisu přistupuje B. Klíma k interpretaci<br />
nálezu. Jedná se podle něho o jihovýchodní<br />
nároží velkomoravské sakrální stavby, kostela, který<br />
měl dvě stavební fáze. Jednolodní kostel s pravoúhlým<br />
presbytářem měl být vystavěn již v první polovině<br />
9. století a měl stát poblíž vstupu do vnitřního<br />
areálu hradiska – brány. Autor jej spojuje s christianizačními<br />
snahami pasovského episkopátu a s darovací<br />
listinou Ludvíka Pobožného, podle níž si mniši<br />
kláštera sv. Spasitele z Kremsmünsteru na nově<br />
získaném pozemku postavili kostel a některé další<br />
budovy (Ratkoš 1964, 88, 158), a mohli tedy operovat<br />
i na území Znojemska. Podle analýzy L. Havlíka<br />
(1998, 21) založené na azimutu kostelní lodi měl<br />
být tento kostel zasvěcen sv. Hypolitovi a patří<br />
k nejstarším církevním stavbám na Moravě. Toto<br />
zasvěcení mělo pak být přeneseno na druhý kostel,<br />
rotundu, která byla objevena pod dochovaným kostelem<br />
sv. Hypolita. Tuto metodu použil L. Havlík<br />
při určování patrocinií i dalších zaniklých raně středověkých<br />
kostelů na Moravě (Havlík 1998).<br />
Druhá stavební fáze spadá podle B. Klímy do<br />
závěru 9. století a představuje rozšíření kostela<br />
o prostornou předsíň. Názor o časovém odstupu je<br />
odvozen od odskoku ve zdivu jižní stěny s přerušením<br />
vazby. V tomto prostoru je také rekonstruováno<br />
schodiště vedoucí na tribunu v hlavní lodi, jejíž<br />
někdejší existence je dokládána poukazem na čtyři<br />
kůlové jamky jako stopy po nosných kůlech. Někdy<br />
v této době byl také do nartexu uložen jeden ze<br />
dvou odkrytých dětských pohřbů. Neexistenci dalších<br />
hrobů uvnitř a v okolí kostela vysvětluje autor<br />
vysoko vystupujícím podložím, do kterého musely<br />
být dva odkryté dětské hroby zasekány. Pohřebiště<br />
předpokládá v širším okolí.<br />
Dále B. Klíma prezentuje rekonstrukci provedenou<br />
dvěma brněnskými architekty a na jejím základě<br />
hledá analogie v prostoru Moravy. Nachází<br />
je v kostelech č. II, V a VIII v Mikulčicích, na Sadské<br />
výšině u Uherského Hradiště, v Modré u Velehradu<br />
a „Na valách“ Starého Města u Uherského<br />
Hradiště. Článek končí shrnutím významu nově<br />
objevené sakrální stavby ve Znojmě–Hradišti.<br />
B. Klíma se domnívá, že skalnaté podloží neumožnilo<br />
vznik pohřebiště okolo kostela. V prostoru<br />
nartexu však byly odkryty dva dětské (!) hroby. Východně<br />
od kostela byl odkryt pravěký a slovanský<br />
objekt a jeden dětský hrob (Klíma 1999, 55, 57).<br />
Zachycení nároží z kamene zpevňovaného maltou<br />
(při hrubé plošné skrývce) a následné hledání zbytků<br />
základů silně ovlivnilo průběh výzkumu. Ve<br />
vnitřním prostoru stodoly, kde podle B. Klímy bylo<br />
vše porušeno radlicemi bagrů při nakládání hnojiva,<br />
se mu ale přece jen podařilo nalézt stopy základového<br />
pojiva. Pravoúhlý presbytář, který B. Klíma<br />
spojuje s iroskotskými misiemi, by ležel v místech,<br />
kde byla mocnost nadloží mnohem větší než u zachyceného<br />
kamenného nároží. Naopak spojení zdí<br />
první fáze výstavby kostela s fází druhou pak bylo<br />
odkryto v místech, kde skalnaté podloží vystupuje<br />
až na povrch.<br />
Nezbývá než se těšit na podrobnou fotografickou<br />
dokumentaci a porovnat ji s pravoúhlým útvarem,<br />
jaký je vyobrazen na publikované kresbě<br />
(s. 28). Zajímavé bude i porovnání hmotové rekonstrukce<br />
s plánovou dokumentací, když již dnes<br />
jsou patrné značné rozdíly mezi odkrytou situací<br />
a představou o podobě kostela. Také myšlenka, že<br />
kostel stál u velkomoravské brány do vnitřního areálu<br />
hradiska, je nepodložená. O takovém nálezu se<br />
dosavadní literatura nezmiňuje a při záchranném<br />
výzkumu v roce 1993 porušil výkop pro vodovod<br />
v příslušném místě příkop (Klíma 1999, 43).<br />
Petr Dresler, FF MU Brno<br />
LITERATURA<br />
Havlík, L. 1998: Toto sole oriente. K identifikaci patrocinií<br />
zaniklých raně středověkých kostelů,<br />
Slavia Antiqua XXXIX, 9–42.<br />
Klíma, B. 1999: Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě.<br />
Deset let výzkumů archeologického centra,<br />
Sborník prací pedagogické fakulty MU – řada<br />
společenských věd 17, 3–65.<br />
Ratkoš, P. 1964: Pramene k dejinám Velkej Moravy.<br />
Bratislava.<br />
Josip V. Kobaľ: Bronzezeitliche Depotfunde<br />
aus Transkarpatien (Ukraine). Prähistorische<br />
Bronzefunde, Abt. XX, 4. Bd. Franz Steiner Verlag<br />
Stuttgart 2000. 120 str., 114 tab. ISBN 3–515–07182–2.<br />
Předmětem práce je 171 depotů ze Zakarpatské<br />
oblasti Ukrajiny, tj. útvaru v hranicích někdejší československé<br />
Podkarpatské Rusi. Četné proměny
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 663<br />
státní příslušnosti tohoto území se promítly i do dějin<br />
výzkumu, v nichž prim zaujímají maďarští badatelé<br />
před českými i ukrajinskými, většinou přímo<br />
v oblasti trvale nebo dočasně působícími, převážně<br />
v sovětské éře.<br />
Autor podrobuje depoty mnohostranným pohledům:<br />
druhovému složení, způsobu uložení (ve<br />
schránce – obvykle v nádobě, volně, či v kamenném<br />
obložení), poloze v krajině. Pro hodnocení<br />
chronologických kritérií má však k dispozici pouze<br />
65 nálezů, tj. necelé dvě pětiny celkového počtu<br />
hromadných nálezů. Zjišťuje, že naprostá většina<br />
depotů našla své místo na kopcích nebo na jejich<br />
jižních, jihovýchodních, event. východních svazích.<br />
V rovinných polohách bylo uloženo sedm depotů,<br />
v mokřinatých místech či vodních tocích zanedbatelný<br />
počet. Nebylo zaznamenáno deponování<br />
v jeskyních či v skalních rozsedlinách. Dvě třetiny<br />
spolehlivě kompletně dochovaných souborů byly<br />
uloženy v nádobách. Připouští, že zbytek mohl být<br />
opatřen organickým obalem nebo aspoň převázán.<br />
Několik depotů nalezených na sídlišti nebo v jeho<br />
blízkosti mohlo souviset s aktivitami obyvatel těchto<br />
sídel. Nikdy však nebyl v této oblasti nalezen depot<br />
na nekropoli nebo na opevněném objektu (či<br />
v jeho sousedství). Depoty se soustřeďovaly nejvíc<br />
v údolích vodních toků nebo při horských průsmycích,<br />
komunikacích, jejichž strategický význam se<br />
osvědčil i v historických dobách (nálezy antických<br />
mincí, Vandalové, Maďaři, Mongolové).<br />
Chronologické rozpětí depotů ze Zakarpatské<br />
Ukrajiny obnáší úsek od Br A2 do Ha B2. V této<br />
dlouhé éře dochází v obsahu depotů k proměnám,<br />
podle nichž Kobaľ utřídil jejich posloupnost do devíti<br />
horizontů, v jeho terminologii sérií. Nejstarší<br />
je série D’jakovo V představená jen eponymním<br />
depotem ze sídliště otomanské kultury a korelující<br />
s maďarským horizontem Hajdúsámson, či SH IIA<br />
v Řecku, MH III v Egeidě (Bouzek) a s Br A2 ve<br />
středoevropském prostředí. Pro absolutní datování<br />
Kobaľ nabízí 16. event. počátek 15. stol. př. n. l.<br />
Sérii Podgorjany II reprezentují tři depoty zhruba<br />
v úrovni kosziderského horizontu (Br B). Pro počáteční<br />
fázi následujícího stupně (Br C1), odpovídající<br />
slovenskému horizontu Dreveník I, nemá Kobaľ<br />
v Zakarpatí soudobý soubor, blíže však tento (domnělý)<br />
hiát nevysvětluje. Poněkud jej popírá sdělením<br />
o kontinuitě vývoje bojových seker (Nackenscheibenäxte)<br />
od kosziderského horizontu dále, které<br />
jsou pro následující sérii Kriva charakteristickým<br />
artefaktem. Ta je s 89 hromadnými nálezy nejpočetněji<br />
v Zakarpatí zastoupenou sérií. V jejím delším<br />
rozpětí (Br C2–D) jsou však sledovatelné rozdíly<br />
vyjádřené jejím dělením na tři fáze. První fáze odpovídá<br />
slovenskému horizontu Dreveník I nebo<br />
uherskému Forró a zřejmě i českému Plzeň–Jíkalka,<br />
i když autor zakarpatské depoty s českým vývojem<br />
nesynchronizuje. Většina depotů série Kriva<br />
patří 2. fázi, pro niž jsou charakteristické nálezy typu<br />
Ópályi soudobé s horizonty Malá Vieska na<br />
Slovensku a Uriu/Domăneşti v Transylvánii. Ve<br />
středoevropském systému odpovídají vyvinutému<br />
stupni Br D, na jehož závěr je řazena pozdní 3. fáze<br />
série Kriva, depoty méně zastoupená. Ta je v Karpatské<br />
kotlině synchronní s horizontem Aranyos.<br />
Souhrnně je série Kriva od své časné do pozdní fáze<br />
datována od druhé poloviny 14. až na rozhraní<br />
13./12. stol. př. n. l.<br />
K jakému kulturnímu prostředí patří horizonty<br />
hromadných nálezů bronzů v Karpatské kotlině,<br />
s nimiž je série Kriva paralelní: horizont Ópályi<br />
kultuře Suciu de Sus, později skupině Berkesz–Demecser.<br />
Depoty horizontu Uriu/Domăneşti v Sedmihradsku<br />
provázejí kultury Wietenberg, Otomani<br />
III, Suciu de Sus, Noua. Depot z Krivé byl uložen<br />
v nádobě časné fáze gávské kultury.<br />
Na pozdní fázi Kriva navazuje série Lazy I s 35<br />
depoty. Jde o časovou úroveň von Brunnova 2. stupně<br />
depotů (Kisapáti–Lengyeltóti), podle A. Mozsolicsové<br />
stupně Kurd, v Transylvánii Cincu/Suseni,<br />
na Slovensku Martinček/Bodrog. V egejské oblasti<br />
se synchronizuje s přelomem SH IIIC a protogeometrického<br />
stupně. V Zakarpatí je v plném rozvoji<br />
gávská kultura. Ha A1 (12. stol. př. n. l.).<br />
V souladu se situací ve střední Evropě je následující<br />
série Suskovo I, reprezentující stupeň Ha A2,<br />
zastoupena slaběji, jen 12 depoty. V nich je procentuálně<br />
nejvíc nástrojů ze všech sérií. Stojí v linii von<br />
Brunnova stupně Jászkarajenö–Uzsavölgyi, A. Mozsolicsové<br />
Gyermely, sedmihradského Turia/Jupalnic<br />
a slovenského Trenčianske Bohuslavice. Absolutní<br />
datování této série poutá autor na rumunský<br />
depot z osady časné fáze kultury Babadag vykazující<br />
kontakty k vrstvě Troja VII B2. Její nejnovější<br />
datování se posouvá do 11. stol. př. n. l. Depoty série<br />
Suskovo I jsou z prostředí gávské kultury. Z pozdní<br />
fáze téže kultury pochází šest depotů další série<br />
Podgorjany I (Ha B1), pro niž jsou charakteristické<br />
meče s číškovitou rukojetí a objevují se tehdy také<br />
kotlíky s křížovými atašemi. Je synchronní s von<br />
Brunnovým stupněm Rohod–Szentes, horizontem<br />
Hajdúböszörmény a slovenským Somotor/Lúčky.<br />
90procentní zastoupení zbraní v těchto depotech<br />
a vznik opevněných sídel gávské kultury signalizují<br />
změny ve společnosti, související s vpády časných<br />
stepních nomádů (Kimmeriů). – Poslední sérii<br />
Olešnik I patřící do stupně Ha B2 nelze blíže charakterizovat.<br />
Je prezentována dvěma depoty s ná-
664<br />
Nové publikace<br />
stroji a je soudobá s horizonty Sitno na Slovensku<br />
a Románd v Maďarsku.<br />
Autor analyzuje depoty také podle jejich složení.<br />
Rozlišuje depoty homogenní a smíšené. Stejnorodé<br />
hromadné nálezy vymezuje do tří skupin:<br />
ozdoby, zbraně, bronzové nádoby. Ve smíšených<br />
depotech rozlišuje šest skupin lišících se procentuálním<br />
podílem uvedených tří typů artefaktů (a připojuje<br />
také zastoupení hřiven). Získaný obraz zasazený<br />
do chronologického rámce by měl zrcadlit<br />
situaci ve společnosti. Nabízí se potom závěr, že<br />
depoty zbraní v sériích Kriva a Podgorjany I prozrazují<br />
kulturní a snad i etnické změny v Karpatské<br />
kotlině. Většině depotů přisuzuje autor obchodnicko–řemeslnický<br />
charakter, kultovní význam připouští<br />
jen u několika.<br />
Větší část knihy je věnována rozboru jednotlivých<br />
artefaktů a soupisu. Za poznámku stojí, že<br />
v zakarpatských depotech zcela chybějí toaletní<br />
předměty, břitvy a pinzety. Podobná situace je<br />
i v českých depotech, v nichž břitvy jsou zastoupeny<br />
v zanedbatelném počtu, pinzeta jen jednou (podle<br />
rkp. monografie O. Kytlicové).<br />
Kobaľovo kompendium o depotech představuje<br />
přínos pro studium dějin bronzové doby v jedné<br />
části Karpatské kotliny a je příkladem, jak pečlivý<br />
rozbor chronologický, pozorování chorologická<br />
a podrobná šetření o obsahu hromadných nálezů<br />
mohou poodhalit řadu sociálních a hospodářských<br />
rysů určité pospolitosti a jejich proměn v jednotlivých<br />
vývojových etapách.<br />
J. Hrala<br />
Rudolf Krajíc a kol.: Dům pasíře Prokopa<br />
v Táboře (<strong>Archeologický</strong> výzkum odpadní<br />
jímky v domě čp. 220). Tábor 1998. 255 stran<br />
s 95 obr. a 23 tab.<br />
Publikace je výstupem archeologického výzkumu,<br />
který proběhl v letech 1993–1994 v domě čp.<br />
220 v historickém jádru Tábora. Získaný soubor artefaktů<br />
pochází z konce středověku a počátku novověku.<br />
Autor vyčleňuje na základě stratigrafické<br />
situace tři nálezové horizonty, náležející do konce<br />
15. a první třetiny 16. století (vrstvy 6–7), do druhé<br />
třetiny 16. století (vrstva 5) a do poslední třetiny<br />
16. až poloviny 17. století (vrstvy 3–4).<br />
Po úvodu následuje oddíl věnovaný historii<br />
a architektonické podobě domu čp. 220. V kapitole<br />
3 jsou stručně a přehledně popsány veškeré výzkumem<br />
získané nálezy. Největší podíl patří stolní<br />
a kuchyňské keramice, jejíž podrobné vyhodnocení<br />
tvoří jádro celé publikace (kap. 4), dostatek prostoru<br />
je věnován i ostatnímu nálezovému materiálu.<br />
K autorovým rozborům se zde připojují analýzy<br />
M. Bravermanové (textil), J. Chvojky (mince),<br />
J. Půlpytla (osteologický materiál) a E. Opravila<br />
(paleobotanický materiál).<br />
V kap. 5 je obšírně rozebráno pasířské řemeslo.<br />
Na základě hmotných, písemných a ikonografických<br />
pramenů je hodnocena historie pasířské výroby,<br />
používané technologie, široké spektrum výrobků<br />
a společenské postavení řemeslníků. Zjištění<br />
jsou konfrontována s nálezy z odpadní jímky. Následuje<br />
oddíl zaměřený na hospodaření s vodou<br />
a odpadky ve středověkém městě. Problematika je<br />
zhodnocena v širokém záběru s přihlédnutím k místní<br />
situaci. V závěrečných oddílech se autor zabývá<br />
životní úrovní obyvatel zkoumaného domu především<br />
na základě hmotné kultury, architektury a výpovědí<br />
písemných pramenů v 16. a 17. století. Následuje<br />
seznam použité literatury a resumé.<br />
Recenzovaná studie je velkým přínosem pro<br />
českou medievální a zejména postmedievální archeologii.<br />
K výrazným přednostem mimo dobrou<br />
úroveň grafické úpravy patří rychlost a kvalita zpracování<br />
daného projektu. Komplexní přístup s co<br />
možná největším využitím přírodovědných analýz<br />
je dobrou ukázkou mezioborové spolupráce.<br />
Jan Pícka, KAR Plzeň<br />
J. Lech – F. M. Stępniowski (eds.): V. Gordon<br />
Childe i archeologia w XX wieku. Prace Komitetu<br />
Nauk Pra– i Protohistorycznych Wydziału I<br />
PAN, Tom III. Wydawnictwo Naukove PWN Warszawa<br />
1999. 495 str.<br />
Dosavadní literatura, zabývající se osobností<br />
V. Gordna Childea (1892–1957), poukazuje na to,<br />
že působení tohoto britského archeologa australského<br />
původu není jednou provždy uzavřenou kapitolou<br />
dějin oboru. O tom svědčí i sborník vydaný<br />
péčí Polské akademie věd u příležitosti sympózia<br />
ke 100. výročí Childeova narození v roce 1992.<br />
Obsah první části publikace tvoří 24 příspěvků<br />
v polském jazyku z per renomovaných evropských<br />
a mimoevropských badatelů, úvodní stať napsal<br />
J. Lech. Druhá část se skládá z polských překladů některých<br />
Childeových textů a představuje tak velice<br />
zajímavý vhled do jeho archeologického a filozofického<br />
myšlení. Kniha dále obsahuje jmenný a věcný<br />
rejstřík, oživují ji vzácné fotografie a dobové karikatury,<br />
týkající se odborného i osobního života vědce.<br />
Tematická šíře příspěvků dokládá jedinečnost<br />
a svého druhu komplikovanost Childeovy osobnosti<br />
nejen ve vztahu k soudobému dění, resp. k Childeově<br />
politické angažovanosti, ale i k současnému
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 665<br />
archeologickému bádání, které reflektuje jeho celoživotní<br />
dílo. Publikované příspěvky se např. pozastavují<br />
nad významem Childeových prehistorických<br />
koncepcí a jejich vlivu na archeologii 20. století,<br />
dále nad vztahem Childea k marxismu nebo nad recepcí<br />
jeho myšlenek ve státech bývalého východního<br />
bloku. Nechybí zde ani cenné srovnání s jeho<br />
souputníkem a v mnohém také učitelem G. Kossinnou,<br />
ani hodnocení aktuálnosti Childeova díla<br />
s ohledem na současný stav výzkumu evropského<br />
neolitu a doby bronzové. Sborník přináší nejen autobiografické<br />
črty a studie věnované životu V. G.<br />
Childea, ale i vzpomínkové statě.<br />
Ondřej Wolf, FF MU Brno<br />
Michel Lorblanchet: La grotte ornée de Pergouset<br />
(Saint–Géry, Lot). Un sanctuaire secret<br />
paléolithique. Documents d’archéologie française<br />
85. Maison des sciences de l’Homme Paris<br />
<strong>2001</strong>. 188 str.<br />
V rámci řady Documents d’archéologie française<br />
se objevila zatím prvá monografie jeskyně s parietálním<br />
uměním. Jeskyně Pergouset v Quercy byla<br />
objevena při speleologickém výzkumu v roce 1964<br />
a v posledních 10 letech byla systematicky zkoumána<br />
autorem knihy, předním historikem paleolitického<br />
umění. Je to vlastně úzký, 190 m dlouhý koridor<br />
při bázi údolí řeky Lot, směřující k sifonům na úrovni<br />
říční hladiny a místy vyplněný fluviálními sedimenty<br />
bez artefaktů či jiných stop paleolitického<br />
osídlení (pouze ve vchodu jsou postpaleolitické artefakty<br />
a situace). Jeskyně je i v současnosti pravidelně<br />
zaplavována. Několik desítek metrů, poté co<br />
se současný vchod vnoří pod úroveň silnice, je nutno<br />
obtížně překonávat klesající plazivkou, než je<br />
možné se alespoň posadit. V těchto omezených<br />
prostorách („sálech“ I–IV) se objevují rytiny zvířat<br />
(celkem 153 zobrazení), nejprve poměrně hustě<br />
a v realistickém pojetí (kůň, kozorožec, sob, bizon,<br />
tur, jelen, ptáci, ryby ...) a hlouběji v jeskyni již<br />
vzácněji, v morfologicky deformovaném provedení<br />
(tzv. monstra) a v doprovodu jednoduchých symbolů<br />
(vulvy). Malby jsou v jeskyni Pergouset jen ojedinělé.<br />
Z uhlíků nalezených na skalní římse sálu IV<br />
bylo získáno datum 32 850 ± 520 BP (Gif A96675).<br />
Již z tohoto popisu vyplývá, že jde o jeskyni<br />
středního rozsahu, nicméně zvláštní. Na rozdíl od<br />
známé a monumentální Pech Merle (vzdálené jen<br />
3 km odtud), kterou kdysi A. Lemozi označil jako<br />
„chrámovou jeskyni“, byl Pergouset přístupný pouze<br />
individuálně. M. Lorblanchet tedy jistě právem<br />
hovoří o tajné svatyni, kterou klade do protikladu<br />
k jeskyním určeným k rituálům kolektivním. Jeho<br />
interpretace jsou ovlivněny jak teoretickým modelem<br />
paleolitického náboženství, tak doplňujícími<br />
analogiemi z pobytu v Austrálii.<br />
Situace, kdy malby v přední části jeskyně bývají<br />
realističtější a propracovanější než v částech<br />
hlubších, není ojedinělá (srov. např. klasický Černý<br />
salón s novými prostorami v Niaux). To je vysvětlitelné<br />
nedostatkem času i postupným uvolňováním<br />
formálních norem spolu s pronikáním hlouběji do<br />
jeskyně. V Pergouset jsou výsledkem rozvolněné<br />
zvířecí i lidské podoby (např. kůň s hadovitým krkem,<br />
bezhlavý muž ...).<br />
Zajímavou diskusi otevírá otázka datování.<br />
Přestože nedávné objevy (jeskyně Chauvet) prohloubily<br />
stáří dokonalého parietálního umění až po<br />
aurignacien, pro Pergouset odmítá M. Lorblanchet<br />
jediné datum 14 C, které by rovněž naznačovalo aurignacké<br />
stáří. Nezpochybňuje technicky datum samotné;<br />
pouze jej skutečnost, že jeskyni někdy v této<br />
době navštívili lidé, nepřesvědčuje o tom, že<br />
přitom vytvořili rytiny a malby. Své datování opírá<br />
o stylistický rozbor morfologických znaků a konkrétních<br />
detailů, z něhož vyplývá teprve magdalénské<br />
stáří. Jistě se tu promítá více tradiční, „gradualistická“<br />
orientace M. Lorblancheta, jak ji vyjádřil<br />
ve své nedávné monografii La naissance de l‘art,<br />
genese de l‘art préhistorique (1999); ta předpokládá<br />
plynulý vývoj forem od jednodušších k dokonalejším,<br />
spíše než náhlé zvraty. Vyvolává tak ovšem<br />
otázku, z jakého jiného důvodu mohli aurignačtí<br />
lidé do malé, úzké a hluboké prostory proniknout,<br />
případně úvahy o vícenásobných tvůrčích epizodách<br />
v průběhu mladého paleolitu. Černé barvivo<br />
(uhlík) ze samotných maleb bylo zatím analyzováno<br />
jen mikroskopicky, přestože i ono může potenciálně<br />
poskytnout datum.<br />
Kniha je vybavena kvalitní černobílou dokumentací<br />
(kombinace fotografie a kresby), plány<br />
a profily. Připojeny jsou rozbory postpaleolitických<br />
nálezů a situací, technologická studie rytin a analýza<br />
barviv.<br />
Jiří Svoboda<br />
Marylin Palmer – Peter Neaverson: Industrial<br />
Archaeology (Principles and Practice). Routledge<br />
London 1998. 180 str. ISBN 0–415–16626–8.<br />
M. Palmer a P. Neaverson, přední britští industriální<br />
archeologové, se na základě více než třicetileté<br />
tradice této archeologické disciplíny pokusili<br />
sestavit systematický přehled, shrnující jednotlivé<br />
cíle, specifické metodologické postupy a v neposlední<br />
řadě také význam industriální archeologie
666<br />
Nové publikace<br />
pro komplexnější pochopení společnosti tzv. průmyslového<br />
období (tj. rozmezí let 1700–1900).<br />
Velký rozmach a oblibu archeologie průmyslového<br />
období zejména v britském prostředí dokládá<br />
existence samostatné asociace odborníků tohoto<br />
vědeckého odvětví (Association for Industrial Archaeology)<br />
již od r. 1973 či vydávání odborného<br />
časopisu Journal of Industrial Archaeology (od<br />
r. 1964). Přestože je v úvodu vyzdvihován také mezinárodní<br />
kontext industriální archeologie uváděním<br />
příkladů výzkumu průmyslových objektů<br />
z USA, Kanady, Francie, Belgie či Holandska, je<br />
celková koncepce publikace založena na ryze britských<br />
výsledcích a zkušenostech. Přesto se ale domnívám,<br />
že se jedná o velmi inspirativní příručku,<br />
která může pomoci k lepšímu poznání počátků a následného<br />
rozvoje průmyslových odvětví i v ostatních<br />
evropských zemích.<br />
Po úvodní kapitole, zabývající se vznikem a vývojem<br />
industriální archeologie jako samostatné vědní<br />
subdisciplíny, přichází na řadu oddíl, mapující<br />
zrod a genezi průmyslových komplexů v rámci kulturní<br />
krajiny a měst (Landscapes and townscapes).<br />
Zajímavé poznatky pro vývoj jednotlivých průmyslových<br />
center přináší např. podrobné sledování<br />
vývoje technologií užívaných při výrobě. Jádro kapitoly<br />
ale vidím v nastínění možností průzkumu<br />
průmyslových reliktů metodou krajinné archeologie<br />
a v postihování jejich vlivu na celkový vývoj<br />
městského prostředí 18.–20. století.<br />
O tom, že v centru zájmu industriální archeologie<br />
není pouze průzkum jednotlivých výrobních<br />
hal, továren a skladů, podává jasný důkaz třetí kapitola<br />
(Building, structures, machinery). Zde je kladen<br />
stejný důraz na pečlivé studium staveb jako jednotlivých<br />
strojů a technologických zařízení. Podle<br />
mého názoru je velmi vhodné a přehledné členění<br />
jednotlivých typů budov, technologických postupů<br />
a strojového zařízení do podkapitol podle využívání<br />
určitého druhu energií v jednotlivých průmyslových<br />
oborech.<br />
V následujících dvou kapitolách je podrobně<br />
popsána práce s prameny, a to jak s prameny archeologickými<br />
(Field techniques), tak písemnými<br />
(Dokumentary research). Činnost industriálního archeologa<br />
v terénu je zaměřena hlavně na přesnou lokalizaci,<br />
zaměření a zdokumentování jednotlivých<br />
průmyslových objektů včetně přesného popisu technického<br />
vybavení. V této kapitole nalezneme např.<br />
také popis možností zaměření objektů a vzorový list<br />
terénní dokumentace (Index Record for Industrial<br />
Sites) využívaný britskými industriálními archeology.<br />
Nejzajímavější specializovanou technikou je podle<br />
mého názoru aplikace Harrisovy stratigrafické<br />
matice na jednotlivé stavební a funkční fáze průmyslových<br />
objektů. V oblasti písemných pramenů<br />
spočívá zvláštnost industriálního období v poměrně<br />
velkém souboru dochovaných písemných dokladů.<br />
Výlučnost sledujeme zejména v existenci map, plánů<br />
průmyslových objektů, fotografií, reklamních inzerátů<br />
(svérázný druh ikonografického pramene),<br />
ale také jednotlivých technických výkresů motorů<br />
a jiných zařízení, stejně jako hospodářské evidence.<br />
S tímto vším může archeolog, zkoumající zaniklý<br />
průmyslový komplex, pracovat a tato kapitola mu<br />
slouží jako výborný přehled britských institucí a archivů,<br />
kde jednotlivé prameny hledat.<br />
Shrnutí obou předcházejících celků nabízí šestá<br />
kapitola monografie (Industrial archaeology in<br />
practice), která ukazuje praktickou spolupráci terénních<br />
aktivit a studium zachovaných písemných pramenů.<br />
Myslím, že zvolený příklad kompletního výzkumu<br />
zaniklých povrchových dolů na cín a měď<br />
z oblasti Cornwallu, prováděný autory v roce 1985,<br />
přesvědčivě ilustruje důležitost archeologické složky<br />
výzkumu pro pochopení tohoto významného průmyslového<br />
komplexu 19. století.<br />
V závěrečné části (Cultural resource management<br />
of the industrial heritage in Britain) jsou naznačeny<br />
současné trendy a další perspektivy v oblasti<br />
správy a zachování materiálů, dokumentujících<br />
průmyslové období pro budoucí generace. Za progresivní<br />
považuji mimo jiné tendence ochrany<br />
všech nemovitých památek industriálního období<br />
(např. v podobě různých forem technických nebo<br />
průmyslových muzeí) jako nedílné součásti kulturního<br />
dědictví každé společnosti.<br />
V závěru monografie je vyčerpávající bibliografie,<br />
obsahující dostupné tituly nejen kontinentálního<br />
původu, ale také některá díla americká, kanadská<br />
či australská. Je jen na škodu, že mezi zlomkem<br />
studií nebritského původu chybí také podobná specializovaně<br />
zaměřená monografie z České republiky,<br />
jejíž potenciál průmyslového dědictví a tradice<br />
jsou bezesporu na úrovni srovnatelné se západoevropskými<br />
zeměmi.<br />
Marek Uherský, KAR Plzeň<br />
Jiří Říhovský: Die bronzezeitliche Vollgriffschwerter<br />
in Mähren. Pravěk – Supplementum 7.<br />
ÚAPP Brno 2000. s. 95–178.<br />
Studie představuje pokračování systematické<br />
práce J. Říhovského, který pravidelně předkládá<br />
komplexní zpracování jednotlivých druhů pravěkých<br />
bronzových výrobků z území Moravy, případně ze<br />
širší východoalpské oblasti. Zatímco šest předchá-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 667<br />
zejících autorových svazků na toto téma bylo publikováno<br />
v mezinárodní řadě PBF, malý počet mečů<br />
s plnou rukojetí nalezených doposud na Moravě<br />
v tomto případě samostatný svazek ve jmenované<br />
řadě neumožňoval, a tak byla využita možnost studii<br />
publikovat právě v Supplementech Pravěku.<br />
Říhovský zcela přirozeně zachovává strukturu<br />
studie, jaká je obvyklá v PBF. Obecně je charakterizována<br />
pramenná základna, naznačeny dějiny bádání<br />
tohoto problému, zhodnoceny nálezové okolnosti<br />
sebraných exemplářů a popsány problémy<br />
týkající se typologických aspektů. Další pasáže se<br />
zaobírají funkcí, chronologickými souvislostmi<br />
a výrobou mečů s plnou rukojetí a také patrnými<br />
kulturně geografickými závislostmi. Závěrečný oddíl<br />
úvodní části je věnován nesmírně přínosnému<br />
počinu, který byl v rámci souhrnného zpracování<br />
těchto mečů realizován, totiž jejich rentgenovému<br />
snímkování. Ukázalo se mimo jiné, jak dobře lze<br />
touto metodou poznat technologii spojení rukojetí<br />
s různě tvarovaným zakončením čepele, a znovu se<br />
potvrdilo, že rentgenové snímkování by se mělo<br />
stát standardní součástí výzkumu při zpracování<br />
pravěkých kovových předmětů.<br />
Na území Moravy bylo dodnes nalezeno 16 mečů<br />
s plnou rukojetí, jež všechny náležejí období popelnicových<br />
polí. Zmínky o dalších 7 exemplářích<br />
jsou nesprávné nebo nejasné. Třináct mečů již bylo<br />
vyobrazeno v literatuře, jeden exemplář byl publikován<br />
bez vyobrazení, dva jsou publikovány poprvé<br />
(Spytihněv, okr. Zlín; Ráječek, okr. Šumperk). Bližší<br />
nálezové okolnosti nejsou známy u poloviny souboru,<br />
ostatní meče pocházejí jak ze žárových hrobů,<br />
tak z depotů a říčních nálezů. V mapě nálezů se odráží<br />
poloha Moravy mezi východním karpatským,<br />
severním lužickým a západním hornodunajským<br />
okruhem. Zatímco ve východním okruhu neznáme<br />
prakticky žádné nálezy tohoto typu zbraně v hrobech,<br />
ale jsou zastoupeny v depotech, např. v Čechách<br />
v depotech takové meče chybějí, ale jsou<br />
přítomny v hrobech a říčních nálezech. Také při<br />
posuzování typologických rozborů nalezených mečů<br />
se zřetelně projevuje postavení Moravy mezi<br />
dvěma středoevropskými produkčními centry – východním<br />
slovensko–karpatským a západním alpsko–bavorským.<br />
S ohledem na chronologické etapy<br />
lze dobře sledovat střídání převažující orientace na<br />
západní nebo jindy zase východní výrobní okruhy.<br />
Primární funkce meče s plnou rukojetí coby<br />
zbraně je nezpochybnitelná, nicméně některé technologické<br />
detaily, zejména pevnost připojení rukověti<br />
k čepeli, a v některých případech i nálezové<br />
souvislosti, mohou vést úvahy i do oblasti symbolického<br />
jednání.<br />
Díky své atraktivitě náležejí bronzové meče<br />
s litou rukojetí mezi nejlépe zhodnocené bronzové<br />
výrobky, přesto neexistují všeobecně závazná determinační<br />
kritéria. J. Říhovský proto vychází<br />
z nejčastěji užívaných třídění, která formulovali<br />
Holst a Müller–Karpe. S jejich pomocí však vytváří<br />
vlastní hierarchický klasifikační systém založený<br />
na posloupnosti kategorií: základní forma, druh,<br />
skupina, typ, varianta. Na tomto třídění je potom<br />
založen vlastní katalog, oproti náležitostem vyžadovaným<br />
v řadě PBF doplněný o rozbor výsledků<br />
rentgenového zkoumání. Obrazovou dokumentaci<br />
představuje 9 tabulek s vyobrazením shromážděných<br />
mečů a mapa nálezů.<br />
Díky odborné erudici a systematické pečlivé<br />
práci představují Říhovského monografie, věnované<br />
souhrnnému zpracování jednotlivých druhů pravěké<br />
bronzové industrie, jakýsi vzorový standard pro obdobné<br />
publikace. Nejinak je tomu i v případě této<br />
studie. Je proto spíše nešťastné a kontraproduktivní,<br />
že kompletní soubor bronzových mečů z území Moravy<br />
nebylo možno publikovat v jediném svazku,<br />
neboť moravské nálezy mečů s destičkovitou, stěžejkovitou<br />
a jazykovitou rukojetí byly v rámci širšího<br />
regionu v PBF publikovány již dříve. Říhovského<br />
studie tak sice doplňuje tento soupis o meče<br />
s plnou rukojetí, nicméně komplexně nepublikovány<br />
zůstávají všechny nálezy čepelí a jejich zlomků,<br />
které nemají držadlo a jsou proto nezařaditelné podle<br />
obvyklých třídících kriterií. Informace o celém<br />
nálezovém fondu bronzových mečů z území Moravy<br />
tak bohužel zůstávají nekompletní, částečně rozptýlené<br />
v rozličných, těžko dostupných nebo marginálních<br />
příspěvcích.<br />
L. Jiráň<br />
Sborník Chebského muzea 6/1998. Chebské<br />
muzeum Cheb 1999. 255 s.<br />
Z obsahu: Šebesta, P.: Střížov – Nově objevené<br />
pravěké sídliště, 9–17. Předstihovým výzkumem<br />
v létě roku 1998 bylo objeveno pravěké sídliště<br />
chebské skupiny lidu kultury popelnicových polí<br />
z pozdní doby bronzové. Knoll, V.: Nothaft – Základní<br />
přehled o dějinách jednoho ministeriálního<br />
rodu, 18–27. Buchtele, Z.: Dvůr Lískovec (Zaječák)<br />
– Stará celnice u obce Valy, 28–41. Hlinomaz, M.:<br />
Klášter premonstrátů Teplá jako kulturní fenomén<br />
Chebska, 90–100. Knihovna, archiv a muzeum kláštera<br />
Teplá. Skružný, L.: Keramické dymníky zvané<br />
„kochy“, „košky“, „kozuby“, „krby“, „krbečky“<br />
a „sopouchy“ v ikonograf. materiálu CHM v Chebu<br />
a ve sbírkových fondech moravských, slovenských<br />
i českých muzeí, 139–159. Vít, J.: Smírčí kříže, sou-
668<br />
Nové publikace<br />
časný stav poznání, 160–172. Katina, J.: Památková<br />
péče, 205–208. Michaláková, I.: Literatura<br />
z oboru textil, textilie, historie textilního průmyslu,<br />
odívání, móda, uniformy, kroje, krajky apod. ve fondech<br />
knihovny Chebského muzea, 213–219. Vít, J.:<br />
Usmíření vraždy v Křínově r. 1548, 239–242.<br />
Sborník Chebského muzea 7/1999. Chebské<br />
muzeum Cheb 2000. 141 s.<br />
Z obsahu: Šebesta, P.: První slovanská obydlí<br />
v Chebu, 5–11. Nález zemnice řazené do poloviny<br />
9. století při výzkumu na chebském hradě v roce<br />
1999. Varhaník, J.: Chebská Černá věž a počátky<br />
hradu v Lokti, 12–18. Snaha o posouzení vzájemného<br />
vztahu staveb chebského hradu a hradu v Lokti<br />
zejména na základě analýzy Černé věže a velké věže<br />
loketského hradu. Brtek, J. – Hereit, P.: Výzkum<br />
tvrziště v Kostelní Bříze, 19–29. Jedna z mála zachovaných<br />
archeologických nemovitých památek<br />
na Sokolovsku, datovaná na základě písemných pramenů<br />
a nálezů středověké keramiky do 2. poloviny<br />
14. až počátku 16. století. Šebesta, P.: Sbírka archeologie,<br />
64–66. Vít, J.: Transfery a svozy kamenných<br />
křížů, 80–84. Hájek, J.: Evidence ohrožených<br />
kult. památek v CHM v r. 1999, 85–92. Burachovič,<br />
S.: Kovohutnická lokalita Kovářka u Karlových<br />
Varů, 109–114. Stručná nálezová zpráva z průzkumu<br />
lokality z léta roku 1976 s některými výsledky<br />
spektrální analýzy strusky a dřevěných uhlíků datovaných<br />
do poloviny 13. století. Další průzkum lokality<br />
by mohl být přínosem pro studium středověkého<br />
hornictví a hutnictví v severní části Slavkovského<br />
lesa. Martínková, E.: Zajímavý mykologický nález<br />
na mumiích v kostele v Mnichově u M. Lázní,<br />
115–116. Jana Knížáková, KAR Plzeň<br />
Studia Mediaevalia Pragensia IV/1999. Vyd.<br />
Univezita Karlova (Nakladatelství Karolinum)<br />
Praha 1999. 139 str.<br />
Čtvrtý svazek z řady neperiodicky vycházejících<br />
sborníků, věnovaný tentokrát poctě 70. narozenin<br />
PhDr. Jiřího Zemana, CSc., obsahuje vedle dvou<br />
příspěvků k problematice protohistorické především<br />
statě k ranému a počínajícímu vrcholnému středověku,<br />
k dosud opomíjeným předmětům slovanské<br />
hmotné kultury, k novému hodnocení starších významných<br />
nálezů a v neposlední řadě k pohřebištím.<br />
Sborník se takto stává záslužným počinem.<br />
Obsah: L. Košnar – P. Břicháček: Terra sigillata ve<br />
sbírkách muzea ve Stříbře (Terra sigillata aus der<br />
Sammlung des Stadtmuseums in Stříbro), 13–27.<br />
Publikace souboru, jehož původ není znám. Vybočuje<br />
z ostatních nálezů z Čech. Patrně jde o soukromou<br />
sbírku, získanou hlavně z rakouského nebo bavorského<br />
Podunají, s možností, že některé fragmenty<br />
mohou pocházet i z Čech. – V. Vokolek: Sídliště<br />
z pozdní doby římské v Jaroměři – Dolních Dolcích<br />
(Eine Siedlung der späten römischen Kaiserzeit in<br />
Jaroměř – Dolní Dolce, Kr. Náchod, Ostböhmen),<br />
29–36. Zveřejnění tří sídlištních objektů a několika<br />
nálezů v druhotném uložení z polykulturního naleziště.<br />
Nálezy neposkytují mnoho znaků pro přesnější<br />
datování, které se pohybuje od konce 4. po průběh<br />
5. století. Jsou patrně stopou jedné usedlosti nebo<br />
dvorce a rozmnožují dosud nevelký počet sídlištních<br />
nálezů tohoto období nejen z východních Čech.<br />
– I. Pleinerová: Hliněná závaží ve slovanských objektech<br />
(Tongewichte in den slawischen Objekten),<br />
37–42. Autorka probírá nálezy z území Moravy<br />
a Čech, které jsou však sporadické, stejně jako<br />
v sousedních oblastech. Rozlišuje kulovitá, případně<br />
diskovitá závaží a závaží jehlancovitá s horizontálně<br />
vedeným otvorem v horní části. Druhá jmenovaná<br />
připomínají pravěká závaží a v některých<br />
případech nelze vyloučit u jejich výskytu ve slovanských<br />
objektech, že se jedná o starší pravěkou<br />
příměs. Pro první je doloženo použití u vertikálního<br />
tkalcovského stavu. S textilní výrobou jsou spojována<br />
i druhá. Dále činí poznámky k problematice<br />
tkalcovských stavů u Slovanů a dochází k závěru,<br />
že nepočetnost nálezů hliněných závaží ve<br />
slovanských objektech 6. až počátku 10. století vynikne<br />
především ve srovnání se soudobou situací<br />
v germánském prostředí. Z toho usuzuje na rozdílnou<br />
organizaci prací v obou prostředích. V germánském<br />
prostředí byly v rámci tzv. skupinového dvora<br />
využívány některé stavby jen ke tkaní. Na slovanských<br />
sídlištích podobné tkalcovny neexistovaly. –<br />
D. Bialeková: K otázke výskytu tzv. „chlebcov“<br />
u Slovanov (Zur Frage des Vorkommens der sog.<br />
„chlebce“ bei der Slawen), 43–66. Autorka se zabývá<br />
zvláštní skupinou nálezů v staroslovanském prostředí,<br />
pro které se i u nás vžil z ruštiny převzatý<br />
název „chlebec“. Na podkladě studia literatury podává<br />
soupis jejich nálezů v Evropě i s mapou. Vyskytují<br />
se již v čerňachovské kultuře, výrazně jsou<br />
zastoupeny v časně slovanských kulturách a na východě<br />
Evropy přežívají v romensko–borševské kultuře<br />
až do počátku 10. století. Autorka je rozděluje<br />
na dvě skupiny. Do prvé patří ploché okrouhlé kotoučky<br />
a placky i tvary připomínající miniaturní<br />
chleby. Tyto spojuje s kultovními praktikami. Druhou<br />
skupinu představují různě tvarované brikety,<br />
související buď s konstrukcí kupole pece, nebo s termoregulací.<br />
– M. Beková: Slovanské pohřebiště ve<br />
Vraclavi, okr. Ústí nad Orlicí (Slawisches Gräber-
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 669<br />
feld in Vraclav, Kr. Ústí n. Orlicí), 67–74. Nález části<br />
stavbou domku porušeného mladohradištního řadového<br />
pohřebiště v předpolí vraclavského hradiště.<br />
Jde o 11 narušených hrobů, datovaných dle záušnic<br />
do první poloviny 11. století, tedy možná ještě do<br />
doby před předpokládaným založením hradiště.<br />
Pozorovány stopy tzv. protivampyrických zásahů.<br />
– P. Stránská: Raně středověké hroby z Vraclavi,<br />
okr. Ústí nad Orlicí (Antropologický rozbor) (Die<br />
frühmittelalterlichen Gräber von Vraclav, Kr. Ústí<br />
nad Orlicí – Anthropologische Analyse), 75–80. –<br />
M. Buchvaldek: Slovanské pohřebiště v Sulejovicích,<br />
okr. Litoměřice (Slawisches Gräberfeld in<br />
Sulejovice, Kr. Litoměřice), 81–115. Vzorová publikace<br />
části hřbitova objeveného v roce 1957. Prozkoumáno<br />
44 hrobů s 49 pohřby mladohradištního<br />
pohřebiště mj. s nálezy záušnic a mince Vratislava<br />
II., která umožňuje datovat tuto jeho část ke konci<br />
11. století. Jde o torzo jednoho z největších vesnických<br />
hřbitovů litoměřického regionu. – J. Sláma:<br />
Hrob K 1 na Pražském hradě (Das Grab K 1 auf der<br />
Prager Burg), 117–122. V roce 1911 byly kromě<br />
reliktů zdiva Václavovy svatyně v těsné blízkosti<br />
její jižní apsidy sv. Víta K. Hilbertem objeveny dva<br />
hroby, označované jako K 1 a K 2. Po vyzvednutí<br />
skeletů, ke kterému došlo až v roce 1974, vyslovil<br />
E. Vlček domněnku, že v hrobě K 1 mohl být pohřben<br />
kníže Bořivoj. Domněnka byla řadou badatelů<br />
opatrně akceptována. Autor však shledává rozpory<br />
v argumentaci pro tento výklad a na základě nově<br />
objevených rukopisných záznamů K. Hilberta, obsahujících<br />
údaje, které v publikované zprávě o nálezu<br />
nebyly uvedeny, jej zpochybňuje. – Z. Smetánka:<br />
Dekorace arabského poháru z Pražského hradu<br />
(Problémy deskripce a rekonstrukce) (The ornament<br />
of an Arab glass goblet from Prague Castle /Problems<br />
of description and reconstruction/), 123–131.<br />
Autor sleduje již více než šedesátileté „dějiny“ tohoto<br />
vzácného nálezu z tzv. románské studny poblíž<br />
Bílé věže. Provádí revizi deskripce poháru a popisuje<br />
detailně jeho dekoraci. Soudí, že byl vyroben nejspíše<br />
v Damašku v 2. polovině 13. století a do Prahy<br />
se patrně dostal ještě v době panování Přemysla<br />
Otakara II. Kdy byl deponován do objektu, bude<br />
možno přesněji určit až po analýze celého nálezového<br />
souboru, z něhož pochází. Předběžně Z. Smetánka<br />
soudí na dobu před koncem 80. let 13. století. –<br />
J. Klápště: Románská čelenka z Českých Budějovic<br />
a hledání jejího výkladu (Der romanische Stirnreif<br />
aus České Budějovice /Budweis/ und die Suche<br />
nach seiner Bedeutung), 133–139. Autor příspívá<br />
k hledání smyslu výzdoby a účelu čelenky. Provádí<br />
základní deskripci motivů na její přední části a celkovou<br />
bilanci problému. Otázky s ní spojené zůstávají<br />
otevřené. Jde o předmět svou podstatou prostý,<br />
jak v sestavě výzdoby, tak v materiálu, ze kterého je<br />
zhotoven, což vede autora k pochybnostem o jeho<br />
souvislosti s korunovanými hlavami. Fungoval nepochybně<br />
na nižší úrovni sociální struktury, leč, jak<br />
J. Klápště soudí na podkladě kulturně antropologické<br />
úvahy, jako odznak moci. J. Bubeník<br />
Ve službách archeologie. Sborník k 60. narozeninám<br />
RNDr. Vladimíra Haška, DrSc. Uspořádali<br />
a k vydání připravili P. Kouřil – R. Nekuda –<br />
J. Unger. Brno 1998. 332 s.<br />
Sborník obsahuje především referáty přednesené<br />
na konferenci „Přírodovědecké metody v archeologii“<br />
5.–6. března 1998. Vzhledem k tomu,<br />
že Vladimír Hašek je jednou z osobností, která stála<br />
u počátků geofyzikálních výzkumů pro potřeby<br />
archeologické prospekce, většina prací se zaměřuje<br />
na aplikaci geofyzikálních i dalších přírodovědných<br />
metod.<br />
Z obsahu: M. Bálek – P. Koštuřík: Nové neolitické<br />
a eneolitické nálezy z Popůvek, okr. Brno–<br />
–venkov (13–21). Problematika keramiky zdobené<br />
brázděným vpichem. L. Belcredi: <strong>Archeologický</strong><br />
výzkum zaniklé vsi Bystřec, Usedlost IX (23–36).<br />
Souborná publikace výsledků výzkumu středověké<br />
usedlosti. J. Doležel: Dvě středověké keramické<br />
imitace. K odrazu dálkových kontaktů v místní materiální<br />
kultuře středověké Moravy (49–65). Zlomek<br />
keramického poháru z hradu Luleč imitujícího skleněnou<br />
nádobu a zlomek keramické nádoby z Doubravníku<br />
imitující kameninu tzv. Falkeho skupiny.<br />
Cenná mapa rozšíření. P. Dostál: Indície starších<br />
staveb v kostele sv. Františka Xaverského v Uherském<br />
Hradišti (67–70). Geofyzikální průzkum metodou<br />
georadaru v prostorách tohoto farního kostela.<br />
E. Drozdová: Antropologický rozbor kosterních<br />
pozůstatků ze středověkého hřbitova na Dominikánském<br />
nám. v Brně (71–73). Část hřbitova z 13. až<br />
17. stol. J. Dvořák: Zřícenina hradu Obřany – kamenný<br />
stavební materiál (75–77). Rozbor použitých<br />
hornin s ohledem na provenienci. J. Dvořák: Kosterní<br />
pozůstatky prvních Přemyslovců na Pražském<br />
hradě (79–84). Úvahy o lokalizaci a dochování hrobů.<br />
S. Felgenhauer–Schmiedt: Forschungen in der<br />
Wüstung Hard und auf der Burg „Sand“ im Niederösterreichischen<br />
Waldviertel (85–86). Výsledky<br />
geofyzikálního měření na zaniklé středověké osadě<br />
a hradisku z 10. stol. J. Fröhlich – A. Majer –<br />
N. Venclová: Archeologická prospekce a průzkum<br />
měřením magnetické susceptibility zemin (87–94).<br />
Měření magnetické susceptibility zemin a dva pří-
670<br />
Nové publikace<br />
klady využití této metody. L. Galuška: Souprava<br />
velmože z hrobu 266/49 ze Starého Města (K poznání<br />
neobvyklé technologie výzdoby raněstředověkých<br />
předmětů) (95–108). Rozbor inventáře hrobu<br />
z první poloviny 9. stol. V. Jankovská: Pylové analýzy<br />
a archeologie (115–118). Vztah archeologie –<br />
pylová analýza. M. Karous – R. Gürtler – P. Nikl:<br />
Přesná detailní měření cesiovým magnetometrem<br />
pro detekci skrytých archeologických a jiných objektů<br />
(119–124). Aplikace cesiové magnetometrie<br />
na příkladu lokality Karolina v Ostravě. B. Komoróczy:<br />
Geofyzikální prospekce a archeologie doby<br />
římské na jižní Moravě (125–144). Nejnovější poznatky<br />
z archeologických výzkumů na lokalitách<br />
z doby římské u bývalé obce Mušov. Geofyzikální<br />
prospekce prokázala, že na „Hradisku“ byl v době<br />
římské areál vícekrát využit římskou armádou. Důležitá<br />
pozorování byla učiněna i v lokalitě „V pískách“,<br />
kde bylo objeveno několik římských pochodových<br />
táborů. Ukázalo se zde, že římská armáda<br />
v době markomanských válek vyklidila germánské<br />
sídliště a prostor využila jako shromaždiště svých<br />
jednotek. J. Kovárník: Pravěké kruhové příkopy na<br />
Moravě. Letecká prospekce, geofyzikální měření,<br />
archeologický výzkum a interpretace (145–162).<br />
Uplatnění letecké archeologie a geofyzikální prospekce<br />
na Moravě při výzkumu kruhových příkopů<br />
lidu s moravskou malovanou keramikou v Běhařovicích,<br />
Rašovicích, Vedrovicích a v lokalitách ze<br />
starší doby bronzové – v Šumicích, Troskotovicích<br />
a Borkovanech. Vnitřní plocha rondelů zřejmě sloužila<br />
jako shromaždiště při jednáních o věcech hospodářského,<br />
společenského a náboženského života<br />
pravěkých zemědělců. Halové stavby uvnitř rondelů<br />
mohou být vysvětlovány jako předchůdci pozdějších<br />
chrámů a paláců. R. Krajíc: Archeogeofyzikální<br />
prospekce na Táborsku (163–176). Práce geofyziků<br />
v lokalitách, které reprezentují různá historická<br />
sociální prostředí v období od vrcholného středověku<br />
až po počátek novověku (Tábor, Sezimovo Ústí,<br />
Soběslav, zaniklá ves Kravín). R. Křivánek: Příklady<br />
využití geofyzikálních metod při průzkumu i výzkumu<br />
různých typů archeologických lokalit v Čechách<br />
(177–198). Příklady využití geofyzikálních<br />
metod při průzkumu hradišť, feudálních sídel, pohřebišť,<br />
výrobních areálů i otevřených sídlišť. J. Křížová:<br />
Použití některých geofyzikálních přístrojů při<br />
archeologickém výzkumu (199–206). Měření pomocí<br />
magnetometru a konduktometru. Z. Kukla –<br />
R. Nekuda: Bronzový kadlub ze Mstěnic (207–208).<br />
Kadlub na odlévání kulek do hákovnice. I. Kuzma –<br />
J. Tirpák: Letecký a geofyzikálny prieskum kruhových<br />
útvarov na Slovensku (209–218). Výsledky ze<br />
slovenských lokalit, získané na základě leteckých<br />
snímků a ověřené geofyzikálním měřením. R. Nekuda:<br />
Zpráva o geofyzikální prospekci ve Mstěnicích<br />
(219–222). Výsledky geofyzikálních a ověřovacích<br />
pedologických vrtných prací pro účely archeologického<br />
výzkumu zaniklé středověké vsi Mstěnice.<br />
J. Pavelčík: Otázka tzv. Králova stolu u Modré (okr.<br />
Uh. Hradiště) ve světle geofyzikální a archeologické<br />
prospekce (229–234). Rozpoznány pozůstatky<br />
silně poškozeného kamenného kruhu (henge). Po<br />
ideové stránce lze hledat obdoby pro zjištěný objekt<br />
na britských ostrovech, především v severním Skotsku.<br />
J. Pavelčík: Dvacetpět let spolupráce archeologie<br />
– geofyzika (234–235). Vzpomínání na ty, kteří<br />
stáli u zrodu spolupráce těchto dvou zdánlivě neslučitelných<br />
oborů. J. Peška: Geofyzika a archeologický<br />
výzkum na stavbě rychlostní komunikace R 35<br />
mezi Olomoucí a Lipníkem nad Bečvou (237–252).<br />
Přehled 7 nalezišť narušených v průběhu stavby této<br />
komunikace. A. Přichystal: Problém kamenného<br />
útvaru Králův stůl u Velehradu z pohledu geologa<br />
(261–269). Na rozdíl od J. Pavelčíka se autor domnívá,<br />
že se jedná o přírodní útvar. L. Seitl: Výzkum<br />
otců moravské archeologie J. Wankla a M. Kříže<br />
ve světle geofyzikálních metod (Sloupské jeskyně)<br />
(271–278). Výsledky geofyzikálních měření a především<br />
jejich interpretace při revizním výzkumu sedimentárních<br />
výplní chodby „U řezaného kamene“<br />
ve Sloupských jeskyních upřesnily lokalizaci archeologických<br />
prací J. Wankla a M. Kříže. P. Škrdla<br />
– J. Svoboda: Sídelní strategie v paleolitu: Mikroregionální<br />
studie (293–300). V oblasti Pavlovských<br />
vrchů bylo sledováno sedm sídlišť u Dolních Věstonic,<br />
Pavlova a Milovic. Na Uherskohradišťsku sledovány<br />
dvě lokality (Boršice u Buchlovic a Uh.<br />
Hradiště–Jarošov II). J. Unger: Úloha geofyzikálního<br />
průzkumu při kresebné rekonstrukci opevňovacího<br />
systému lelekovického hradu (301–312). Posun<br />
v poznání života lidí v minulosti přináší také kresebná<br />
nebo modelová rekonstrukce. B. Vachala: Mastaba<br />
„králova syna“ Ptahšepsese v Abúsíru (EAR)<br />
(313–323). Výsledky výzkumů mastaby z 5. dynastie.<br />
R. Záhora: Použitelnost geofyzikální radiolokační<br />
metody v archeologické prospekci (325–327).<br />
Před aplikací radiolokační metody je nezbytné zhodnotit<br />
její potenciální možnosti pro sledovanou problematiku<br />
ve zkoumaném prostoru pomocí teoretických<br />
výpočtů. Tím se obvykle vyhneme některým<br />
nepříjemným překvapením při následném ověřování<br />
interpretovaných výsledků.<br />
L. Kurková, PřF MU Brno
Archeologické rozhledy LIII–<strong>2001</strong> 671<br />
Název stránek: Archäologie online<br />
Adresa: http://www.archaeologie–online.de<br />
Instituce – provozovatel: Archaeomedia Freiburg<br />
Kontakt na správce: webmaster@archaeologie–<br />
online.de (Andreas Brunn)<br />
Rozsah: několik set stran<br />
Popis a hodnocení obsahu:<br />
Největší středoevropský archeologický portál je<br />
poměrně obsáhlý. Základní okruhy tvoří:<br />
1. Internetový magazín („Magazin“) – obsahuje<br />
články, zprávy (např. o konferencích, výstavách<br />
apod.), přehled zpráv z tisku (některé se, pravda,<br />
archeologie téměř netýkají), dále archeologie v televizi<br />
(časově seskládané pořady na německých<br />
kanálech) a kalendář aktuálních akcí.<br />
2. Databáze odkazů („Guide“) na archeologické<br />
internetové strany (okolo 2500) – u každého odkazu<br />
je uveden krátký regest (např. v jakém jazyce<br />
jsou strany, kdo je provozovatelem apod.). Celá databáze<br />
je rozdělena do podskupin, jak je obvyklé<br />
u internetových vyhledávačů.<br />
3. Knihovnička („Bibliothek“) – seznam a krátké<br />
popisy dostupných publikací, ať už v podobě tištěné,<br />
či elektronické. Dále je v této kategorii dáno<br />
k dispozici několik volně šiřitelných počítačových<br />
programů používaných v archeologii.<br />
4. Fórum („Forum“) je určeno jednak pro diskusi<br />
badatelů mezi sebou, jednak obsahuje krátké<br />
informace o dění v oboru.<br />
5. Odvětví („Branchen“) – v podstatě seznam<br />
a popis firem, které mají co do činění s archeologií<br />
– výzkumem, publikací, analýzami různého druhu<br />
apod.<br />
Stránky byly na internet uvedeny v létě 2000.<br />
Uváděné údaje lze považovat za aktuální, nejdůležitější<br />
je to u odkazů, které v naprosté většině případů<br />
fungují. Ovšem např. internetový magazín<br />
má nezměněný obsah již delší dobu.<br />
Stránky nabízejí několik dalších „služeb“ – např.<br />
pravidelné zprávy o nových přírůstcích na serveru:<br />
stačí se přihlásit a na vaši elektronickou adresu budou<br />
automaticky zasílány informace. Můžete také<br />
zanechat svůj komentář k uvedeným článkům, své<br />
hodnocení vzhledu stránek, grafiky atd. Nechybí<br />
ani stránka o serveru a jeho personálu. Data aktualizací<br />
jsou u textů uváděna pravidelně. Při tak širokém<br />
rozsahu stránek samozřejmě nechybí vyhledávač<br />
v databázi. U některých stran jsou připojeny<br />
rady, jak postupovat. Stránky jsou určeny především<br />
profesionálním archeologům, studentům<br />
a vážnějším zájemcům o obor, koneckonců autory<br />
textů jsou archeologové.<br />
Popis a hodnocení formy a technických záležitostí:<br />
Hlavní stránka je přehledně uspořádána do rámů,<br />
nalevo je neměnná lišta s odkazy na základní okruhy.<br />
Hlavním (jediným) jazykem je němčina. Grafická<br />
úprava je vyvážená, obrázky jsou menší,<br />
zpravidla použité jako odkazy, či jako ilustrace<br />
k textu. Na první pohled může celková struktura<br />
působit jako nepřehledná, ale orientace je v tomto<br />
případě otázkou zvyku. Proto je vhodné věnovat<br />
poznávání portálu více času. Při prohlížení stránek<br />
jsem technické potíže nezaznamenal, rychlost přenosu<br />
je postačující. Co se týče estetické stránky,<br />
lze říci, že forma je podřízena obsahu, působí velmi<br />
dobrým dojmem.<br />
Celkové hodnocení: ★★★★★<br />
Máme k dispozici profesionálně zhotovené stránky.<br />
Výtky by se týkaly spíše detailů, ovšem chyby jsou<br />
průběžně odstraňovány. Vzhledem k nepřetržité aktualizaci<br />
dat doporučuji všem odborníkům, aby Archäologie<br />
online průběžně sledovali. Je to kvalitní<br />
základ pro orientaci v archeologii na internetu.<br />
Datum hodnocení a autor:<br />
29.6.<strong>2001</strong><br />
Michal B. Soukup, FF MU Brno
672<br />
RURALIA III. Conference Ruralia III<br />
– Maynooth 1999.<br />
Památky archeologické – Supplementum 14. Ed.<br />
J. Klápště. Praha 2000. A4, 302 s.<br />
Svazek 24 příspěvků vycházející z konference<br />
konané v Maynooth (Irsko) v roce 1999. Hlavním<br />
tématem jsou rozptýlená a koncentrovaná středověká<br />
vesnická sídliště.<br />
The volume of the 24 papers which were<br />
given at the conference held in the National<br />
University of Ireland at Maynooth 1999. The main<br />
theme of the conference was “Dispersed and nucleated<br />
medieval rural settlement”.<br />
www.arup.cas.cz/ruralia<br />
Milan Zápotocký: CIMBURK UND DIE HÖHEN-<br />
SIEDLUNGEN DES FRÜHEN UND ÄLTEREN<br />
ÄNEOLITHIKUMS IN BÖHMEN. Mit Beiträgen von<br />
L. Peške und S. Vencl. Památky archeologické – Supplementum<br />
12. Praha 2000, A4, 342 s.<br />
Práce věnovaná nejstarším hradištím a výšinným sídlištím<br />
v Čechách. V první části výsledky výzkumu hradiště<br />
Cimburk u Kutné Hory, při němž byla odkryta část fortifikace<br />
a odlišeny dvě eneolitické sídelní fáze. Druhá<br />
část zahrnuje katalog 80 lokalit a shrnuje poznatky o jejich<br />
poloze, fortifikaci, zástavbě a sídelních fázích<br />
a z nich vyplývající závěry o funkci těchto sídel v životě<br />
komunit v raném a starším eneolitu.<br />
This volume deals with the earliest hillforts and hilltop<br />
settlements known in Bohemia. The first section presents<br />
the results of excavation conducted at the hillfort of Cimburk<br />
(Central Bohemia); details of the fortification are<br />
given, and of two stratigraphically defined phases of the<br />
local Eneolithic settlement. The second part comprises<br />
a register of 80 sites, summarizing data on their location,<br />
fortification, inner structures and settlement phases, as<br />
well as interpreting their function during the Earliest and<br />
Early Eneolithic.<br />
Nové publikace AÚ lze získat v knihovně Archeologického <strong>ústav</strong>u <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong> Praha.