2001_3 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LIII–2001, sešit 3 

Recenzovaný časopis 

Vydává Archeologický ústav Akademie věd České republiky v Praze. 

http://www.arup.cas.cz 

Peer–reviewed journal published by the Institute of Archaeology, Prague. 

http://www.arup.cas.cz 

Adresa redakce 

Letenská 4, 118 01 Praha 1; e-mail: jezek@arup.cas.cz 

tel.: 02/57533782, 0607942455; fax: 02/57532288 

Vedoucí redaktor – Editor in chief 

Martin Ježek 

Redakční rada – Editorial board 

Andrea Bartošková, Martin Bartelheim, Jan Blažek, Jan Klápště, 

Jiří Macháček, Vladimír Salač, Jan Turek, Josef Unger 

Technické redaktorky – Production editors 

Marcela Hladíková, Bohumila Novotná 

Překlad do angličtiny a anglické korektury (pokud není uvedeno jinak) – Unless otherwise noted, 

English translation/correction: Alastair MILLAR – http://www.skriptorium.cz – Grafická úprava: 

Pavel Cindr. Výroba: PBtisk Příbram. Vychází čtyřikrát ročně. Rozšiřuje, informace o předplatném 

podává a objednávky přijímá DUPRESS, Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 02 41433396. – Orders 

from abroad: SUWECO CZ s.r.o., Českomoravská 21, 180 21 Praha 9, Czech Republic; Kubon & 

Sagner, P. O. Box 341018, D-80328 München 34, Germany. 

Tento sešit vyšel v listopadu 2001 

Doporučená cena 45,– Kč 

© Archeologický ústav AV ČR, Praha 2001 ISSN 0323–1267

NOVÉ PUBLIKACE ARÚ AV ČR PRAHA 

NEW BOOKS FROM THE INSTITUTE OF ARCHAEOLOGY IN PRAGUE 

CASTELLOLOGICA BOHEMICA 7. Ed. T. Durdík. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2000. 458 s. Czech with 

German summaries. 592,– Kč / 50 DM. 

Jan Frolík – Jana Maříková-Kubková – Eliška Růžičková – Antonín Zeman: NEJSTARŠÍ SAKRÁLNÍ ARCHI- 

TEKTURA PRAŽSKÉHO HRADU. VÝPOVĚĎ ARCHEOLOGICKÝCH PRAMENŮ. S příspěvky M. J. Beckera 

a J. Petříčkové. Castrum Pragense 3. Praha: Nakladatelství Peres 2000. 450 s. Czech and English with German 

summaries. 350,– Kč / 60 DM. 

Jiří Hrala – Radka Šumberová – Miloš Vávra: VELIM. A BRONZE AGE FORTIFIED SITE IN BOHEMIA. With 

contributions by A. F. Harding, M. Dočkalová, M. Roblíčková, M. Gojda, A. Majer. Praha: Archeologický 

ústav AV ČR 2000. 348 pp., 110 fig. Souhrn česky. 350,– Kč / 65 DM. 

IN MEMORIAM JAN RULF. Památky archeologické – Suppl. 13. Ed. I. Pavlů. Praha: Archeologický ústav 

AV ČR 2000. 494 s. 

MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA 2. Brno a jeho region. Praha – Brno: Archeologický ústav AV ČR 2000. 

277 s. Czech with German summaries. 170,– Kč / 35 DM. 

Ivan Pavlů: LIFE ON A NEOLITHIC SITE. BYLANY – SITUATIONAL ANALYSIS OF ARTEFACTS. Praha: Archeologický 

ústav AV ČR 2000. 340 pp. Souhrn česky. 520,– Kč / 70 DM. 

Radomír Pleiner: IRON IN ARCHAEOLOGY: THE EUROPEAN BLOOMERY SMELTERS. Praha: Archeologický 

ústav AV ČR 2000. 418 pp. 520,– Kč / 70 DM. 

Ivana Pleinerová: DIE ALTSLAWISCHEN DÖRFER VON BŘEZNO BEI LOUNY. Praha: Archeologický ústav 

– Louny: Regionální muzeum 2000. 301 S. Souhrn česky. 350,– Kč / 65 DM. 

RURALIA III. Conference Ruralia III – Maynooth 1999. Památky archeologické – Suppl. 14. Ed. J. Klápště. 

Praha: Archeologický ústav AV ČR 2000. 302 pp. 230,– Kč / 40 DM. 

VÝZKUMY V ČECHÁCH 1998. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2000. 304 s. 150,– Kč / 32 DM. Dostupné 

i předchozí svazky. 

Milan Zápotocký: CIMBURK UND DIE HÖHENSIEDLUNGEN DES FRÜHEN UND ÄLTEREN ÄNEOLITHI- 

KUMS IN BÖHMEN. Mit Beiträgen von L. Peške und S. Vencl. Památky archeologické – Suppl. 12. Praha: 

Archeologický ústav AV ČR 2000. 342 S. Souhrn česky. 290,– Kč / 60 DM. 

MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA 3. Pražský hrad a Malá Strana. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2001. 

328 s. Czech with English and German summaries. 170,– Kč / 35 DM. 

Natalie Venclová: VÝROBA A SÍDLA V DOBĚ LATÉNSKÉ. PROJEKT LODĚNICE. S příspěvky E. Neustupného, 

M. Malkovského, B. Žákové a P. Valterové. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2001. 399 s. Czech with 

English summaries. 350,– Kč / 65 DM. 

Orders: 

• Archeologický ústav AV ČR, Knihovna, Letenská 4, 118 01 Praha 1, Czech Republic 

• Beier & Beran – Archäologische Fachliteratur, Thomas–Müntzer–Str. 103, D–08134 Langenweissbach, 

Germany. E-mail: verlag@beier-beran.de 

• Kubon & Sagner, Buchexport–Import, P. O. Box 341018, D–80328 München, Germany 

• Oxbow Books, Park End Place, Oxford OX1 1HN, United Kingdom 

• Rudolf Habelt GmbH, Am Buchenhang 1, D–53115 Bonn, Germany

Archeologické rozhledy LIII–2001 429 

OBSAH 

Jiří Svoboda, K analýze velkých loveckých sídlišť: výzkum v Předmostí 

v roce 1992 — Analysis of the large hunter’s settlements: excavation at 

Předmostí in 1992 

Miriam Nývltová–Fišáková, Předmostí – vyhodnocení fauny z výzkumů 

v roce 1992 — Předmostí – Evaluation of fauna from research in 1992 

Eva Drozdová, Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu lidské dolní čelisti 

č. 21 z Předmostí u Přerova — The evaluation of a rediscovered fragment 

of human lower jaw, No. 21 from Předmostí u Přerova 

Vít Vokolek – Pavel Sankot, Zwei Brandgräber der Stufe H D3 und LT A aus 

Lochenice, Kr. Hradec Králové — Dva žárové hroby stupně H D3 a LT A 

z Lochenic, okr. Hradec Králové 

Jaromír Beneš – Petr Pokorný, Odlesňování východočeské nížiny v posledních 

dvou tisíciletích: Interpretace pyloanalytického záznamu z olšiny 

Na bahně, okr. Hradec Králové — Deforestation of East–Bohemian lowland 

during the last two millennia: Interpretation of pollen record from 

the site „Na bahně“, Hradec Králové district 

Ladislav Šmejda, Kostel, nebo mohyla Příspěvek ke studiu pohřebních 

areálů — Church or tumulus A contribution to the study of burial areas 

Zuzana Vařilová, Surovinové zdroje a provenience románských terakotových 

dlaždic — Material sources and provenance of Romanesque terra-cotta 

tiles 

MATERIALIA 

Willem J. H. Willems, Současný vývoj archeologické památkové péče v Nizozemí 

a v Evropě 

Současnost archeologické památkové péče v ČR 

Zdeněk Dragoun, Michal Ernée, Luboš Jiráň, Petr Sommer, Jiří Varhaník 

DISKUSE 

Slavomil Vencl, Souvislosti chápání pojmu „nálezový celek“ v české archeologii 

— The term „find complex“ in Czech archaeology: its use and misuse 

Tomáš Durdík, K problematice hradu v Chrudimi — Zur Problematik der 

Burg in Chrudim 

Jan Frolík – Jiří Sigl, K úvahám Martina Ježka o počátcích města Chrudimi 

a tamějším hradu — Zu Martin Ježeks Überlegungen zu den Anfängen 

der Stadt Chrudim und seiner Burg 

COMITÉ POUR LA SIDÉRURGIE ANCIENNE de l’Union Internationale 

des Science Préhistoriques et Protohistoriques (R. Pleiner ed.) 

431–443 

444–451 

452–460 

461–480 

481–498 

499–514 

515–563 

564–575 

576–591 

592–614 

615–619 

620–629 

630–642

430 

Archeologické rozhledy LIII–2001 

AKTUALITY 

Vratislav Janák – Bogusław Chorąży – Zuzana Břízová – Emanuel Grepl, Druhá etapa 

terénního průzkumu Pobeskydí 

J. Unger, Čtvrtá pracovní konference „Přírodovědecké metody v archeologii a antropologii“ 

K. Valoch, Nač tolik dřiny v Krumlovském lese 

J. Waldhauser, Prof. Dr. Wolfgang Dehn (6. 7. 1909 – 29. 5. 2001) 

Juraj Pavúk, Zomrel Stanislav Šiška 

NOVÉ PUBLIKACE 

Sl. Vencl, Michał Kobusiewicz: Ludy łowiecko–zbierackie północno–zachodniej Polski 

(Poznań 1999) 

M. Ježek, Heiko Steuer: Waagen und Gewichte aus dem mittelalterlichen Schleswig 

(Köln 1997) 

Martin Wihoda, Tomáš Durdík – Pavel Bolina: Středověké hrady v Čechách a na Moravě 

(Praha 2001) 

František Kostrouch, Archeologia technica 11 (Brno 2000) 

Pavel Fojtík, Milan Dokládal: Morfologie spálených kostí. Význam pro identifikaci 

osob (Brno 1999) 

Martin Nodl, Mateusz Goliński: Wokół socjotopografii późnośredniowiecznej Świdnicy. 

Część 1. (Wrocław 2000) 

L. Jiráň, Pavla Horálková–Ederová – Antonín Štrof: Pohřebiště a sídliště kultury únětické 

ze Slavkova u Brna, okr. Vyškov (Brno 2000) 

Karel Nováček, Jaritz, G. (ed.): History of Medieval Life and the Sciences. Proceedings 

of an International Round–Table–Discussion Krems an der Donau September 28–29 

1998 (Wien 2000) 

Petr Dresler, Bohuslav Klíma: Nové významné objevy archeologické expedice Pedagogické 

fakulty MU ve Znojmě–Hradišti (Brno 2001) 

J. Hrala, Josip V. Kobaľ: Bronzezeitliche Depotfunde aus Transkarpatien (Ukraine) 

(Stuttgart 2000) 

Jan Pícka, R. Krajíc a kol.: Dům pasíře Prokopa v Táboře (Archeologický výzkum odpadní 

jímky v domě čp. 220) (Tábor 1998) 

Ondřej Wolf, J. Lech – F. M. Stępniowski (eds.): V. Gordon Childe i archeologia 

w XX wieku (Warszawa 1999) 

Jiří Svoboda, Michel Lorblanchet: La grotte ornée de Pergouset (Saint–Géry, Lot). 

Un sanctuaire secret paléolithique (Paris 2001) 

Marek Uherský, Marylin Palmer – Peter Neaverson: Industrial Archaeology (Principles 

and Practice) (London 1998) 

L. Jiráň, Jiří Říhovský: Die bronzezeitliche Vollgriffschwerter in Mähren (Brno 2000) 

Jana Knížáková, Sborník Chebského muzea 6/1998, 7/1999 (Cheb 1999, 2000) 

J. Bubeník, Studia Mediaevalia Pragensia IV/1999 (Praha 1999) 

L. Kurková, Ve službách archeologie. Sborník k 60. narozeninám RNDr. Vladimíra 

Haška, DrSc. (Brno 1998) 

Michal B. Soukup, Archäologie online 

643–645 

645 

646 

646–647 

647–648 

649–650 

650–653 

654–657 

658 

658–659 

659–660 

660–661 

661 

661–662 

662–664 

664 

664–665 

665 

665–666 

666–667 

667–668 

668–669 

669–670 

671

431–443 


K analýze velkých loveckých sídlišť: 

výzkum v Předmostí v roce 1992 

Analysis of the large hunter’s settlements: 

excavation at Předmostí in 1992 

Jiří Svoboda 

V souvislosti s popisem dvou sond otevřených v Předmostí Ib a II v roce 1992 byly zhodnoceny starší 

zprávy o klasické lokalitě Ia a byla navržena hypotetická stratigrafická rekonstrukce gravettienu (J. Svoboda). 

Analýza fauny z obou sond z roku 1992 odpovídá centrální poloze lokality Ib, zatímco lokalita II 

je spíše periferní (M. Nývltová–Fišáková). Současně byl nově identifikován a popsán první nález lidské 

čelisti Př–21, původně objevené J. Wankelem (E. Drozdová). 

Předmostí – gravettien – stratigrafie – fauna – paleoantropologie 

In addition to describing two trenches excavated in 1992 at Předmostí, sites Ib and II, the earlier repports 

from the classical site Ia are evaluated, and a hypothetical stratigraphic framework of the Gravettian is suggested 

(J. Svoboda). Faunal analysis of the two 1992 trenches reflects the central position of the trench Ib, 

whereas the trench II is rather peripheric (M. Nývltová–Fišáková). Finally, the first find of human mandible 

No. Př–21, originally found by J. Wankel, has recently been rediscovered and newly described (E. Drozdová). 

Předmostí – Gravettian – stratigraphy – faunal analysis – paleoanthropology 

K PROSTOROVÉ STRUKTUŘE PŘEDMOSTÍ 

Předmostecký areál (Wankel 1884; Maška 1895; Kříž 1903; Matiegka 1934; 1938; Zotz – 

Freund 1951; Musil 1968; Absolon – Klíma 1977; Klíma 1990; Oliva 1997; Svoboda 

2000) je plošně strukturován do několika sídelních koncentrací. Pro klasický mladý paleolit 

(gravettien) je rozhodující prostor přimykající se k vápencovému útvaru Skalky, zejména 

parcely Chromečka a Dokoupila (lokalita Ia). V současnosti je beze zbytku odtěžen, 

takže prostorová i stratigrafická rekonstrukce je výlučně věcí interpretace dochovaných 

záznamů a pozorování těch, kdo zde pracovali: J. Wankela, K. J. Mašky, M. Kříže a částečně 

ještě K. Absolona (plány viz Maška, deník VII, 25.7.1894; Kříž 1903, 42, 50; Absolon 

– Klíma 1977, Abb. 37). Ale i tito badatelé mohli zkoumat pouze severní a západní 

sousedství skály, která v jejich době již v podstatě neexistovala. Pokud jde o východní 

a severovýchodní okolí, prostor minerálních vývěrů a bažin „pod Skalkau předmostskau“, 

pak mlhavou představu o kosterních pozůstatcích velké fauny nabízejí zprávy o nálezech 

„welikých kostí obrůw“, tak početných a nápadných, že zapůsobily již v 16. století na Jana 

Blahoslava. Část skartovaného a redeponovaného osteologického materiálu, zřejmě 

odněkud z těchto míst, je dosud uložena v prostoru současného koupaliště. 

Západně a jihozápadně od Skalky leží další, zřejmě samostatná sídelní koncentrace, 

kterou částečně dosud kryje a chrání předmostecký hřbitov (lokalita Ib). Ve stěně hřbitova

432 

SVOBODA: K anal˘ze velk˘ch loveck˘ch sídli‰È ... 

tedy lze průběžně provádět stratigrafická pozorování a radiometrická datování, která ovšem 

nemusejí mít platnost pro celý areál (H. Schwabedissen v roce 1943, B. Klíma v roce 1971 

a náš výzkum v roce 1992). Nyní se zde plánuje vybudování památníku. 

Severní části areálu dominuje druhý vápencový útvar, Hradisko, zavátý sprašovými 

sedimenty (lokalita II). Tento prostor je důležitý spíše pro stratigrafii středního paleolitu 

(výzkumy H. Schwabedissena 1943, K. Žebery a kol. 1952–53 a náš výzkum v letech 

1989–1992; plány viz Absolon – Klíma 1977, Abb. 44; Svoboda 2000, obr. 5). 

Další doklady osídlení zasahují do pobřežní oblasti původní Bečvy, jihovýchodně od 

centrálního areálu (lokalita III, záchranný výzkum 1982–83, Klíma 1984), a je otázkou, zda 

a do jaké míry byly před zástavbou a těžbou propojeny s lokalitou Ia. Nejnověji je osídlení 

konstatováno rovněž na levobřeží řeky, ve sprašovitých až jílovitopísčitých polohách na 

vrcholu travertinové kupy Horního náměstí (záchranný výzkum 2000: Kohoutek 2001). 

V roce 1992, v závěru tříletého výzkumného projektu zaměřeného především na střední 

paleolit (Svoboda a kol. 1994; 1996), jsme sledovali rovněž stratigrafickou polohu gravettského 

osídlení, a to jednak v profilu hřbitova, v místech výzkumu B. Klímy (Ib), jednak 

v několika profilech v severovýchodní části Hradiska, v okolí původního výzkumu 

K. Žebery (II), a pokusili jsme se obě situace korelovat. Tento článek shrnuje dosažené 

výsledky v kontextu dostupných starších údajů o lokalitě Ia (Skalka), kde byla stratigrafie 

gravettienu nejsložitější. Připojen je rozbor fauny z obou sondáží a vzorek, který jsme 

odebrali od koupaliště (M. Nývltová–Fišáková), a nová analýza prvé lidské čelisti Předmostí 

21, kterou objevil J. Wankel a kterou v roce 2000 identifikovala P. Procházková 

v expozici Vlastivědného muzea Olomouc (E. Drozdová). 

KE STRATIGRAFII PŘEDMOSTÍ 

Oba výchozy devonského vápence v Předmostí obklopují na bázi bádenské jíly, dále fluviální 

písčité štěrky, lakustrinní slíny a pěnovce a především několik cyklů spraše, oddělených 

půdními horizonty a prostoupených polohami vátých písků, soliflukčních a antropogenních 

sedimentů (Zapletal 1929; Macoun 1982). 

První badatelé, zejména K. J. Maška (1894a; 1894b) a M. Kříž (1903, 31–81), směrovali 

svá stratigrafická pozorování především na polohu a charakter gravettských antropogenních 

poloh (kulturních vrstev) v rámci posledního sprašového cyklu. Kříž tak sice 

činil v širším polohopisném kontextu a s přihlédnutím k předkvartérním sedimentům, ale 

spraš samu ani on dále nečlenil. Teprve J. Bayer (1925, Abb. 14) a J. Knies (1929) vtiskli 

stratigrafickým pozorováním kvartérních sedimentů větší časovou hloubku. V době, 

kdy se těžba spraší přiblížila k masivu Hradiska, totiž oba registrovali „hlinité zóny“, 

jmenovitě barevně nápadný, hnědočervený půdní horizont („červenice“). J. Knies nadto 

dokumentoval, že týž horizont rozděluje kulturní vrstvy do dvou stratigrafických cyklů, 

přičemž v obou se vyskytovaly uhlíkaté polohy, fauna a artefakty; ve spodním dokonce 

uváděl dva pěstní klíny. Jejich acheulská klasifikace byla později zpochybněna (srov. 

Freund ms.) a artefakty samy dnes k dispozici nejsou, avšak stratigraficky by jejich poloha 

odpovídala současným představám o chronologii středního paleolitu. Červenohnědý 

horizont registroval rovněž K. Zapletal (obr. 1, srov. Zapletal 1929, tab. III–IV), avšak 

význam „hlinitých zón“ ve spraši ani členění kulturních vrstev jeho studie nedocenila.


Obr. 1. Předmostí, historický snímek sprašové stěny. V pravém dolním kvadrantu člení dva sprašové cykly 

výrazný hnědočervený půdní horizont (K. Absolon, 13.7.1929 – srov. Zapletal 1929, Tab. IV). — Fig. 1. Předmostí: 

a historical photograph of the loess face. In the lower right hand quadrant, two loess cycles are divided 

by a conspicuous browny black soil horizon (K. Absolon, July 13th 1929 – cf. Zapletal 1929, Tab. IV.). 

Tato pozorování prohloubily výzkumy H. Schwabedissena a především K. Žebery s kolektivem 

na lokalitě II (Žebera 1954; Žebera a kol. 1955), kde byl přímo v půdních sedimentech 

prokázán jiný, výraznější horizont středního paleolitu („szeletien“, nyní klasifikován 

jako taubachien). Žeberův výzkum bývá oceňován pro detailní zpracování dílčích 

profilů, které se tehdy nicméně nepodařilo vzájemně korelovat v širším kontextu lokality. 

Deskripce i interpretace byla směrována spíše na druhotné formování soliflukčních poloh 

než na původní genezi půdních sedimentů, čímž byl zvýrazněn chladný ráz přírodního 

prostředí v době redepozice oproti teplejším podmínkám v době pedogeneze. Výsledkem 

byla tzv. „krátká chronologie“ Předmostí, v jejímž rámci byl hnědočervený půdní horizont 

(a tedy i střední paleolit) kladen do časně viselského interstadiálu, tehdy označovaného 

W1/2 (Klíma 1973; 1990), a poslední interglaciál by v tomto schématu reprezentovala 

podložní černozem (Klíma 1990, obr. 50). 

V návaznosti na Žeberův geologický výzkum upozornilo několik badatelů, že v Předmostí 

jsou přítomny půdy nejméně dvou interglaciálů, doložené paleopedologicky i charakteristickou 

malakofaunou (Ložek 1956; Kovanda 1968). Do nového stratigrafického 

schématu posléze začlenil J. Macoun (1982) dvě interglaciální půdy (hnědozemě, parahnědozemě, 

e, f) spolu se sekvencí předchozích i následných půdních horizontů, odpovídajících 

klimatickým oscilacím nižšího řádu (b–j). V letech 1989–1992 potvrdil komplexní 

výzkum v místech původního profilu „Žebera“ (severovýchodní část lokality II) genezi

434 


Obr. 2. Předmostí Ib (hřbitov), profil 

1992. Popis vrstev v textu. — Fig. 2. 

Předmostí Ib (cemetery), profile, 1992. 

Layers are described in the text. 

0 1 m 

Obr. 3. Předmostí II (Hradisko), profil 1992. Popis vrstev v textu. — 

Fig. 3. Předmostí II (Hradisko), profile, 1992. Layers are described 

in the text. 

hnědočerveného horizontu a nadložních reliktů černozemí během posledního interglaciálu 

až časného glaciálu (PK III, případně i PK II, OIS 5), a to na základě několika metod 

(stratigrafie, paleobotanika, paleontologie, datování TL). Další půdní komplex v profilu 

„Fejfar“ (jihovýchodní část lokality II) zařadil V. Ložek na základě paleontologického obsahu 

k interglaciálu předposlednímu (PK IV, OIS 7, Svoboda a kol. 1994; 1996; Moncel 

– Svoboda 1998). 

Opticky i stratigraficky odpovídá situace v profilu „Žebera“ klasické sekvenci PK III, 

jak ji ve sprašových sériích definuje L. Smolíková (1984), kde po tvorbě illimerizované půdy 

následuje krátkodobá eolická sedimentace a tvorba černozemě. Toto schéma je však deformováno 

erozí, mrazovými a svahovými procesy, takže illimerizovaná půda může mít 

charakter půdního sedimentu a nadložní černozemě (a případně další následné půdy včetně 

PK II) jsou dochovány pouze lokálně a ve formě čoček. Během našeho výzkumu byl odebrán 

monolit hnědočerveného půdního sedimentu pro mikromorfologický rozbor, který 

však již nebyl realizován. Opíráme se tedy pouze o makroskopické srovnání a stratigrafickou 

polohu půd v rámci sprašového souvrství. Z tohoto hlediska je patrné, že červenohnědý 

horizont, v různých barevných odstínech a s různou příměsí sutě, je registrován coby 

nejvýraznější chronologické rozhraní v několika sprašových profilech v různých částech 

Předmostí, zatímco nadložní relikty černozemí jsou prostorově omezeny (např. lok. II). 

Předmostí Ib (hřbitov, obr. 2) 

1. Základ zdi hřbitova a holocénní souvrství v podloží. 

2. Čistá šedá až světle žlutá vápnitá spraš, v bazální části prostoupená nesouvislými tmavšími pruhy. 

3. Souvislý šedavě zbarvený horizont, báze neostrá.


0 1 m 

Obr. 4. Předmostí II (Hradisko), rozptyl kostí a artefaktů (křížky) v úrovni gravettského horiznotu (3–4). 

— Fig. 4. Předmostí II (Hradisko), scatters of bone and artefacts (crosses) at the level of the Gravettian 

horizons (3–4). 

4. Žlutošedá spraš s narezlými skvrnami. Středem prostupují dvě sytě červeně zbarvené šmouhy („barvivo“). 

5. Šedohnědá kulturní vrstva s přepálenými úlomky kostí (především rozpadlá mamutí lebka) a spálených 

kostí, které místy tvoří až „kostní brekcii“. – Gravettien. 

6. Žlutooranžová sprašová poloha se světlými čočkami, tmavými útržky kulturní vrstvy a ojedinělými 

kostmi. 

7. Světle hnědočervený (až okrový) půdní sediment s černými Mn–bročky (tvoří 2 horizonty), ojedinělými 

valounky (směrem k bázi přibývají) a místy patrným zvrstvením. 

8. Světle oranžová spraš s ojedinělými Mn–bročky, jemně zvrstvená. 

9. Žlutá spraš s šedavými pruhy a Mn–bročky. 

10. Světlá spraš s písčitými čočkami. 

Archeologické nálezy: Vrstvu 5 tvořila klasicky vyvinutá, tmavá kulturní vrstva s hustou koncentrací 

kostí, přepálených kostí a artefaktů. Soubor štípané industrie (48 ks, obr. 5: 7–20) je vyroben z pazourku 

převážně ledovcového původu, různých barevných odstínů a stupně patinace. 

Tvoří jej 1 jádro (obr. 5: 20), 12 čepelí a jejich zlomků, 6 mikročepelí (včetně rydlového odpadu), 

14 úštěpů, 14 mikroúštěpů a třísek. U 2 čepelí je nápadné odretušování úderové plochy do „dlátkovité“ 

formy (obr. 5: 10–11). Ve dvou případech jsou patrny okrajové retuše. Jeden hrotitý odštěpek je zaklíněn 

do štěpiny mamutí kosti (obr. 5: 18). Soubor doplňuje hrudka červeného barviva. 

Předmostí II (Hradisko, obr. 3) 

Jižní profil AB v hlavním bloku přetínajícím plochu výkopu. 

1. Holocenní část souvrství byla odstraněna při přípravě zkoumané plochy. 

2. Světlá spraš, při bázi s rozvlečenými útržky tmavších sedimentů. 

3. Světlá spraš. – Ojediněle gravettien. 

4. Mramorovaná spraš s narezlými a namodralými pásky a tmavými skvrnami. – Gravettien.

436 


5. Světle šedá spraš, v ní ostře vymezené světlejší skvrny. 

6. Šedá spraš. 

7. Střídající se pruhy temně hnědého a oranžového půdního sedimentu s úlomky ostrohranné sutě. Na povrchu 

vrstvička vysráženého Fe. – Taubachien. 

8. Spraš prostoupená oranžovými a hnědými pruhy, úlomky ostrohranné suti. 

9. Světle oranžový půdní sediment. 

10. Světle hnědočervený (až okrový) půdní sediment, ojedinělé vápencové bloky. – Taubachien. 

V jiných profilech (např. Svoboda a kol. 1994, Fig. 4) následují v podloží půdního horizontu ještě další 

vrstvy, a to jemně zvrstvená soliflukční poloha přecházející do mocné spraše předposledního glaciálu. 

Starší půdní komplexy nebyly v tomto profilu zastiženy. 

Archeologické nálezy: Gravettské polohy 3 a 4 jsou tvořené spraší, zřejmě po svahu přemístěnou. Tomu 

nasvědčuje i rozmístění kostí a artefaktů, které vytváří pásy po sklonu svahu (diagonálně na obr. 4). 

Tmavé polohy ani uhlíky nebyly zjištěny, rozptyl kostí a artefaktů byl řídký. 

Soubor štípané industrie (obr. 5: 1–6) pochází z téže polohy, zastižené nejprve ve výkopu v roce 1990 

(4 ks) a poté v ploše 1992 (6 ks). Je vyrobena z pazourku, převážně ledovcového původu (9 ks), a červeného 

radiolaritu (1 ks). Tvoří jej dvojité hranové rydlo (obr. 5: 5), odlomená hlavice škrabadla (obr. 

5: 6), 4 čepele a 4 úštěpy a úlomky. 

GrN 6801 Předmostí Ib, výzkum 1975 (B. Klíma) 26 870 ± 250 

GrN 6852 Předmostí Ib, výzkum 1975 (B. Klíma) 26 320 ± 240 

OxA–5971 Předmostí II, 1992, vrstva 4 (J. Svoboda) 25 040 ± 320 

GrA–12910 Přerov – Horní nám., 2000 (J. Kohoutek) 

– kontaminovaný vzorek (zub koně) 4 430 ± 130 

Tab. 1. Přehled radiokarbonových dat z kontextu gravettienu z Předmostí a Přerova. Nekalibrované údaje, 

před současností. 

Poznámky ke stratigrafii lokality Ia (parcely Chromečka, Dokoupila a okolí) 

Během výzkumu v Chromečkově zahradě, v ploše přimykající se přímo k odtěženému tělesu Skalky, rozlišil 

K. J. Maška dvě (místy tři) kulturní vrstvy, oddělené spraší. Dílčí stratigrafická pozorování v jednotlivých 

dnech zanášel do deníku (obr. 6, přepis srov. Absolon – Klíma 1977). Souhrnnou charakteristiku 

pak publikoval následovně (Maška 1894a; 1894b): „Hořejší kulturní vrstvu bylo lze téměř všudy stopovati. 

Vyskytovala se, asi 10 cm silná, již v hloubce 1–1,2 m pod ornicí, naznačena jsouc v průřezu jako 

slabý horizontální pruh popelem a uhlíčky temně zbarvené hlíny; zřídka kdy obsahovala zvětralé zbytky 

sobí, koňské a mamutí povrchu vesměs drsného, kořínky zrýhovaného ... Na mnohých místech rozkládá 

se tato kulturní vrstva ve dvě podobně slabé vrstvičky, jež odděleny jsouce na 10–15 cm obyčejnou žlutnicí, 

svým obsahem se nikterak nerůznily. – Asi 30 cm hloub, kterýžto prostor vyplňovala opět čistá žlutnice, 

objevila se spodní čili vlastní vrstva kulturní, jejížto průměrná mohutnost, 20–30 cm, celkem byla 

letos mnohem menší nežli v severní části tábořiště, ač výjimečně např. kolem mamutích lebek slušné 

tloušťky 70 cm dosáhla.“ 

Ve větším odstupu od původní Skalky zjišťuje posléze M. Kříž (1903, 211–214) znovu, že „... an manchen 

Orten mehrere übereinander liegende, durch Lösstraten von einander getrennte Kulturschichten angetroffen 

wurden“. 

Chromečkova zahrada: 

1. Ornice (0,5 m). 

2. Spraš (1,60–2,60 m). 

3. Kulturní vrstva (0,20–0,50 m). Zdvojení konstatuje pouze ve výkopu VII, kde se vsouvá mezivrstva 

0,25 spraše a v pásu hh, kde mezivrstva činí 0,20 m a spodní vrstva nabývá maximální mocnosti 0,80 m. 

4. Spraš (ve výkopu XIII spraš nahrazuje vápencová suť a skála). 

Komentář ke kulturním vrstvám ve výkopu VII: „Die untere ... enthielt viele Mammutfragmente ... 

Die zweite Kulturschichte war jünger; es war nur eine Feuerstätte vorhanden, die mit anderen Feuerstät-


Obr. 5. Předmostí II (1–6) a Ib (7–20). Kamenná industrie z výzkumu 1992. — Fig. 5. Předmostí II (1–6) 

and Ib (7–20). Stone industry from the 1992 excavations. 

ten nicht in Verbindung stand ... es kam in dieser Kulturschicht kein Mammutrest vor ... in den letzteren 

nur Holzkohle und Holzasche angetroffen wurde; Knochenkohle und Knochenasche kam hier nicht vor.“ 

Pás hh: „… unter der Ackererde und dem Lösse in einer Tiefe von 1,60 m war die erste Kulturschichte; 

diese enthielt wenig Knochen und wenig Artefakte; Mammutfragmente waren aber doch vorhanden. 

Darauf folgte reiner 0,20 m mächtiger Löss, durch den die obere Kulturschichte von der unteren 

0,80 m starker Kulturschichte getrennt war. In dieser unteren lag ein ganzes Mammut.“

438 


Obr. 6. Faksimile stran se stratigrafickými skicami 

K. J. Mašky (deník VII). – Fig. 6. Facsimile of 

a page with stratigraphic sketches by K. J. Maška 

(diary VII). Komentář k obr. 24.7.1894. – Commentary 

to fig. 24.7.1894. „40 cm oberhalb der 

unteren Kulturschicht ein Brandplatz, nur feine 

Knochenkohlenstücken und Asche enthaltend. 

Nur ein einziges Rippenstück von Mammut war 

darin. 60 cm im Durchmesser, maximal 10 cm 

hoch, in der Mitte vertieft. 50 cm tiefer rechts 

daneben in der untersten Schicht wieder ein 

Brandplatz, 3 m vom Rand entfernt. Splitter. Daneben 

viele Elfenbeinbruchstücke.“ Komentář 

k obr. 28.8.1894. – Commentary to fig. 28.8.1894. 

„Die Aschenschichten sind wie durcheinandergeworfen, 

halbe unregelmässige, aber horizontale 

Streifen von Holzkohle. Es war demnach nicht 

vorauszusehen, dass eine Grube ausgehoben 

worden wäre.“


Dokoupilova parcela: 

1. Ornice (0,40 m). 

2. Spraš (1,30–2,20 m). 

3. Ve výkopu I–VII, XII, XVI svrchní kulturní vrstva (0,10–0,20 m). 

4. Tamtéž mezivrstva spraše (0,20–0,50 m). 

5. Ve výkopu I–VI, XII, XVI jako hlavní kulturní vrstva (0,50–0,80 m). Ve výkopech VIII–XI, XIII–XV, 

XVII–XXIV, kde je pouze jediná kulturní vrstva, klesá místy její mocnost až k 0,20 m. 

6. Spraš. Pouze ve výkopu VII, kde Kříž konstatuje ztrojení kulturní vrstvy, ležela pod 0,40 m spraše 

0,20 m mocná poloha s ohništěm a v bazální spraši, 0,30 m hlouběji, ležely lidské kosti. 

V komentáři k výkopu VII Kříž uvádí, že: „– wir im Lösse unter der dritten Kulturschichte menschliche 

Knochen fanden, die vor der Bildung der dritten Kulturschichte eingebettet waren und dass die mittlere 

Kulturschichte die mächtigste war (0,55 m), die sehr viele unbeschädigte Mammutknochen enthielt 

und der Aaschplatzkulturschichte angehörte; es musste daher die unterste von einer reinen 0,40 m mächtigen 

Lössdecke getrennte Kulturschichte älter sein ...“ 

Zdvojení kulturní vrstvy zjistil M. Kříž také na parcele vdovy Černoškové (pás ii), kde ovšem mocnost 

svrchní vrstvy dosahuje pouze 0,05 m. 

Výpovědi obou badatelů jsou v zásadě shodné, avšak problematičnost přímé korelace je dána tím, že 

vrstvy měly místy charakter nesouvislých čoček (obr. 6). Rámcově vyplývá pro prostor Chromečkovy 

zahrady a Dokoupilovy parcely následující charakteristika: 

1. Svrchní vrstva („obere“), nesouvislá poloha víceméně jednotlivých ohnišť, s uhlíky dřevin (spíše 

než spálenými kostmi), a ojedinělými artefakty, zvětralými kostmi (kůň, sob, méně mamut). Jedinou typologickou 

informací je Maškou (1894a, 5) uváděný výskyt listovitých hrotů („tvar poněkud upomíná na 

francouzský typ solutréen“). Mocnost kolem 0,20 m. 

2. Hlavní vrstva („Hauptschicht“), mocná a poměrně souvislá poloha s nápadným množstvím mamutích 

kostí (včetně jednoho téměř kompletního individua) a jejich spálených fragmentů. Dřevěné uhlíky 

zřejmě chybí nebo je jejich výskyt omezen. Archeologicky nejbohatší. Mocnost kolem 0,30 m, ale 

místy, zvláště kolem nálezů velkých mamutích kostí, až 0,80 m. 

3. Spodní vrstva („unterste“) s ohništěm, artefakty a kostmi mamuta, koně a soba (Kříž) a dále poloha 

lidských kostí v bazální spraši (Kříž). K. J. Maška uvádí 25.7.1894 na bázi („unten“) nález listovitého 

hrotu a drasadla z křišťálu. 

KE STRATIGRAFICKÝM SUPERPOZICÍM 

V MORAVSKÉM GRAVETTIENU 

Vícekráte bylo v literatuře upozorněno, že se na velkých sídlištích Moravy (na rozdíl od 

členitých gravettských profilů v Podunají a v Podněstří) gravettské osídlení stratigraficky 

slévá, zřejmě v důsledku regionálně odlišné dynamiky sedimentace a eroze (srov. 

Haesaert a kol. 1996; Svoboda a kol. 2000). Lokálně však byly stratigrafické superpozice 

registrovány i na jiho– a středomoravských lokalitách, přičemž v Dolních Věstonicích 

I, II a v Jarošově II byly takové situace radiometricky datovány (obr. 7). Získaná data 

ukazují, že mezi jednotlivé gravettské polohy se vkládají intervaly řádově tisíců (Dolní 

Věstonice I – spodní část) až stovek let (Dolní Věstonice IIa, Jarošov II; Svoboda 2001; 

Škrdla 2001). 

Přínosem nových výzkumů a „dlouhé chronologie“ Předmostí je zjištění, že mezi gravettien, 

který leží ve spraši, a střední paleolit, který v prostoru Hradiska reprezentuje hnědočervená 

půda (půdní sediment) a nadložní tmavé relikty černozemí, se vkládá časově

440 


Obr. 7. Dolní Věstonice, radiometricky datované 

superpozice gravettienu. Nahoře: Lokalita I, 

spodní část (výzkum 1990). Ve směru odshora 

dolů znázorňuje ornici, souvrství spraší s písčitými 

mezivrstvami, na bázi souvrství gravettienu 

s dvěma uhlíkatými polohami, v podloží 

přemístěné terciérní sedimenty. – Dole: Lokalita 

IIa (výzkum 1999). Pod ornicí následuje 

spraš s rezivými skvrnami a slabě vyvinutým 

glejovým horizontem; dále zvrstvená soliflukční 

poloha spraše, prostoupené namodralými jílovitými 

čočkami vytaženými z podloží a uhlíkatými 

polohami. — Fig. 7. Dolní Věstonice. 

Radiometrically dated superposition of the 

Gravettian. Above: Site I, lower part (1990 excavations), 

showing from top to bottom: 

ploughsoil, layers of loess with intervening 

sandy layers, at the base Gravettian layers with 

two carbonaceous areas, and beneath transposed 

Tertiary sediments. – Bellow: Site IIa (1999 

excavations). Beneath the ploughsoil is loess 

with rusty spots and a slightly undulating gley 

horizon; this is followed by a layer of solifluction 

loess, penetrated by bluish loamy lenses risen 

from the bedrock and carbonaceous areas. 

významný sedimentační hiát. Obě kulturní fáze tedy v profilech bezprostředně navazují. 

Pod hřbitovem (Ib) konstatujeme prakticky jedinou kulturní vrstvu gravettienu (obr. 2), 

v jejímž podloží jsou kulturně neurčitelné a rozsahem nepatrné čočky v tenké sprašové 

poloze (Klíma 1973 do této úrovně situoval polohu aurignacienu) a hnědočervený půdní 

horizont; v nadloží gravettienu probíhala jen tenká vrstvička červeného barviva. Na severovýchodním 

svahu Hradiska (II) leží gravettien v souvrství přemístěných spraší v těsném 

nadloží několika tmavých humózních čoček a hnědočerveného půdního horizontu 

(obr. 3). 

Interpretace starších údajů z lokality Ia (obr. 6) je po dlouhém časovém odstupu obtížnější. 

Vzhledem k tomu, že mezi jednotlivé polohy (čočky) gravettienu se vkládala spraš, 

nedomnívám se, že celé toto komplexní gravettské souvrství, tak jak bylo popsáno a dokumentováno, 

vzniklo rozvlečením jediné, původně identické polohy (srov. Kříž 1903). 

Tomu by odpovídala i pozorování o archeologicky i faunisticky odlišném charakteru vrstev.


Hlavní (střední) vrstva, s vysokým zastoupením mamutů a bohatým archeologickým 

materiálem, evidentně náleží vrcholnému pavlovienu, jak jej známe z jižní Moravy (Dolní 

Věstonice – Pavlov). Popis odpovídá situaci v našem profilu Ib, vrstva 5 (obr. 2). Lze 

k ní vztáhnout tři dodatečně získaná radiometrická data (25–27 tis. let, tab. 1). 

Dále předkládám hypotézu, podle níž by svrchní vrstva s listovitými hroty a vyšším 

podílem koně a soba odpovídala mladšímu gravettienu, tedy jeho willendorfsko–kostěnkovské 

fázi, jak ji v nejbližším okolí reprezentuje industrie z Petřkovic I (21–23 tis. let). Přítomnost 

diagnostických artefaktů tohoto období, avšak bez stratigrafického kontextu, byla 

v Předmostí registrována již dříve (typický hrot s vrubem: Valoch 1981; Svoboda 1996). 

Komplexnější je otázka spodní vrstvy, rovněž se zastoupením mamuta. V tomto případě 

může jít jak o antropogenní zahloubení vedená z nadložní „hlavní“ vrstvy a poté po 

svahu částečně převrstvená vrstvičkou spraše (jev známý z Dolních Věstonic; např. Svoboda 

2001), tak o čočky starších osídlení. V případě lidských kostí není vyloučeno, že šlo 

o důsledek mělkého pohřbívání. Takto se např. v Dolních Věstonicích II dostaly lebky skeletů 

DV 13–16 situovaných proti svahu do vrstvy podložní spraše, zatímco spodní části těl 

spočívaly v kulturní vrstvě. Stratigrafická revize Předmostí však rovněž ukazuje, do jak 

těsného kontaktu se místy dostává hnědočervená půda, kterou připisujeme interglaciálu, 

vůči nadložnímu gravettienu. V oblasti Hradiska se mezi obě polohy vkládají ještě čočky 

tmavých půdních sedimentů, rámcově datovaných do přechodu interglaciál/časný glaciál. 

Obě uvedené půdy obsahují taubachien (a ten rovněž zahrnuje listovité hroty). Tím vysvětlujeme 

příměs středopaleolitických artefaktů, které se evidentně dostávaly do gravettského 

kontextu především ve 20. a 30. letech 20. století a byly označovány coby „čeleď drasadel“ 

či „moustériolity“ (Absolon – Klíma 1977), a zřejmě i Maškův údaj (25.7.1894) 

o listovitém hrotu a křišťálovém drasadlu ve spodní vrstvě. 

ZÁVĚR 

V rámci sprašového souvrství v Předmostí jsou doloženy pedokomplexy nejméně dvou 

teplých období (OIS 7 a 5), z nichž svrchní je prakticky v celém areálu reprezentován nápadnou 

hnědočervenou půdou (půdním sedimentem) a místy (Hradisko) rovněž tmavými 

humózními čočkami z období konce interglaciálu až časného glaciálu. Obě polohy svrchního 

komplexu obsahují střední paleolit (taubachien). Gravettská poloha nasedá velmi 

těsně nad tyto sedimenty, takže v minulosti mohlo docházet ke kontaminaci artefaktů. 

V současných profilech (Ib, II) vystupuje gravettien coby víceméně jednotný horizont, 

avšak starší výzkumy (Ia) registrují jeho rozčlenění do dvou až tří poloh. Základnímu členění 

na „hlavní“ a „svrchní“ gravettskou polohu přikládáme stratigrafický a chronologický 

význam; problematická je otázka „spodní“ vrstvy. 

PRAMENY 

Freund, G. ms.: Pschedmost, I, II. Inaugural–Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades, Philosophische 

Fakultät der Deutschen Karls–Universität. Prag. 

Maška, K. J.: Deníky a pozůstalost, Archiv Archeologického ústavu AV ČR Brno – Dolní Věstonice.

442 


LITERATURA 

Absolon, K. – Klíma, B. 1977: Předmostí. Ein Mammutjägerplatz in Mähren. Fontes Archaeologiae Moraviae 

8. Praha. 

Bayer, J. 1925: Die ältere Steinzeit in den Sudetenländern, Sudeta 1, 21–120. 

Haesaert, P. – Damblon, F. – Bachner, M. – Trnka, G. 1996: Revised stratigraphy and chronology of the Willendorf 

II sequence, Lower Austria, Archaeologia Austriaca 80, 25–42. 

Klíma, B. 1973: Archeologický výzkum paleolitické stanice v Předmostí u Přerova v roce 1971, Památky 

archeologické 64, 1–23. 

— 1984: Zachraňovací výzkum v Přerově–Předmostí (okr. Přerov), in: Přehled výzkumů 1982, Brno, 9. 

— 1990: Lovci mamutů z Předmostí. Praha. 

Knies, J. 1929: První stopy lidské na Moravě, Sborník přírodověd. spolku v Ostravě 4, 45–89. 

Kohoutek, J. 2001: Přerov, in: Přehled výzkumů 2000, Brno, 120. 

Kovanda, J. 1968: Nové významné nálezy pleistocénních měkkýšů z Předmostí u Přerova, Anthropozoikum 

5, 33–60. 

Kříž, M. 1894: Die Lösslager in Předmostí bei Prerau, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft 

Wien 24, 40–50. 

— 1896: Mé výzkumné práce v Předmostí a jich hlavní výsledky, Časopis Vlastivědného spolku musejního 

Olomouc 13, 1–9, 51–61, 87–102. 

— 1903: Beiträge zur Kenntniss der Quartärzeit in Mähren. Steinitz. 

Ložek, V. 1956: Interglaciální malakofauna z Předmostí u Přerova, Anthropozoikum 5, 439–454. 

Macoun, J. 1982: Stellung des paläolithischen Standorts in Předmostí im Quartär Mitteleuropas, Věstník 

Ústředního ústavu geologického 57, 17–36. 

Maška, K. 1894a: Výzkumy na tábořišti lovců mamutích v Předmostí r. 1893, Rozpravy České akademie 3, 

třída II, sep., 1–7. 

— 1894b: Ausgrabungen in Předmost, Mittheilungen der K.k. Central–Comission für Kunst– und historische 

Denkmäle 20, sep., 1–3. 

— 1895: Diluviální člověk v Předmostí, Časopis Vlastivědného spolku musejního Olomouc 12, 4–7. 

Matiegka, J. 1934, 1938: Homo předmostensis, fosilní člověk z Předmostí na Moravě 1, 2. Praha. 

Moncel, M. H. – Svoboda, J. 1998: L’industrie lithique des niveaux eemiens de Předmostí II. Fouilles de 

1989–1992, Préhistoire Européenne 12, 11–48. 

Musil, R. 1968: Die Mammutmolaren von Předmostí (ČSSR), Paläontologische Abhandlungen 3/1, 

1–192. 

Oliva, M. 1997: Pavlovienská sídliště u Předmostí. K otázce lovu mamutů v mladém paleolitu, Časopis 

Moravského zemského muzea 82, 3–64. 

Smolíková, L. 1984: On the development of Pleistocene soils in Czechoslovakia, in: M. Pécsi (ed.), Lithology 

and stratigraphy of loess and paleosols, Budapest, 33–38. 

Svoboda, J. 1996: Gravettian and Epigravettian chronologies in the Middle Danube area, in: Přehled výzkumů 

1992, Brno, 9–19. 

— 2000: Předmostí. Archeologické památky střední Moravy 1. Olomouc. 

— 2001: K analýze velkých loveckých sídlišť: Prostorová struktura a chronologie lokality Dolní Věstonice 

II – IIa, Památky archeologické 92, 74–97. 

Svoboda, J. – Klíma, B. – Jarošová, L. – Škrdla, P. 2000: The Gravettian in Moravia: climate, behaviour and 

technological complexity, in: W. Roebroeks – M. Mussi – J. Svoboda – K. Fennema (eds.), Hunters 

of the Golden Age. The mid Upper Palaeolithic of Eurasia. 30.000–20.000 B.P., Leiden, 197–217. 

Svoboda, J. – Ložek, V. – Svobodová, H. – Škrdla, P. 1994: Předmostí after 110 years, Journal of Field 

Archaeology 21, 457–472. 

Svoboda, J. – Škrdla, P. – Ložek, V. – Svobodová, H. – Frechen, M. 1996: Předmostí II, excavations 1989–1992, 

in: Paleolithic in the Middle Danube region, Brno, 147–171. 

Škrdla, P. 2001: Uherské Hradiště – Jarošov II, in: Přehled výzkumů 2000, Brno, 122–126. 

Valoch, K. 1981: Beitrag zur Kenntnis des Pavloviens, Archeologické rozhledy 33, 279–298. 

Wankel, J. 1884: První stopy lidské na Moravě, Časopis Vlastivědného musejního spolku Olomouc 1, 2–7, 

41–49, 89–100, 137–147. 

Zapletal, K. 1929: Geologie předmosteckého diluvia a okolí přerovského, Časopis Moravského zemského 

muzea 26/27, sep., 1–26.


Zotz, L. – Freund, G. 1951: Die paläolithische und mesolithische Kulturentwicklung in Bohmen and Mähren, 

Quartär 5, 7–40. 

Žebera, K. 1954: Výsledky výzkumu kvartérních sedimentů v Předmostí u Přerova za rok 1952, Anthropozoikum 

3, 139–170. 

Žebera, K. – Ložek, V. – Kneblová, V. – Fejfar, O. – Mazálek, M. 1955: Zpráva o II. etapě geologického výzkumu 

kvartéru v Předmostí u Přerova na Moravě, Anthropozoikum 4, 291–362. 

ANALYSIS OF THE LARGE HUNTER’S SETTLEMENTS: 

EXCAVATION AT PŘEDMOSTÍ IN 1992 

New excavation and stratigraphic revision at Předmostí shows that within the loess deposits, at least 

two paleosol complexes are developed, indicating two warm periods (OIS 7 and 5). The upper one 

is represented by a relict of brown–reddish illimerized paleosol (or, soil sediment) all over the site 

area, and at certain places (Hradisko) it is overlain by dark humus paleosol relicts. Both paleosols 

of the younger warm period (OIS 5) include Middle Paleolithic (Taubachian) artifacts. 

Given the stratigraphic hiatus during the last glaciation, Gravettian horizons follow in the loess 

directly above the Middle Paleolithic deposits. In the actual sections (Ib, II), the Gravettian is represented 

as a more or less unique horizon (Figs. 2, 3), but earlier research (Ia) documents two or 

three levels, separated by loess interlayers (data by K. J. Maška and M. Kříž, Fig. 6). In the light of 

recent knowledge about the Gravettian development in Moravia, the „main“ (middle) layer, with 

a high represenation of the mammoths, corresponds with the Evolved Pavlovian stage as documented 

in South Moravia (Dolní Věstonice, Pavlov), and with the 14 C datings from sites Ib and II 

(Table 1). Hypothetically, the „upper“ layer with leaf–points and with a higher share of horse and 

reindeer is related to the Willendorf–Kostenkian stage of the Gravettian, as represented at Petřkovice 

I (the presence of a diganostic shouldered point, without a stratigraphic context, was recorded 

earlier at Předmostí). Most problematic is the question of the „lower“ layer, with mammoth and human 

bones. Basing on observations from Dolní Věstonice, where various depressions from the main 

layer were postdepositionally partly covered by thin loess interlayers following the slope, this feature 

at Předmostí may be interpreted in a similar manner. However, at some places this layer may 

have also included the earlier dark soil relicts with Middle Paleolithic artifacts (see evident Middle 

Paleolithic admixtures in the Gravettian material from Předmostí). 

JIŘÍ SVOBODA, Archeologický ústav AV ČR, Královopolská 147, 612 64 Brno; e-mail: svoboda@iabrno.cz

444 

Archeologické rozhledy LIII–2001 444–451 

PŘEDMOSTÍ – VYHODNOCENÍ FAUNY 

Z VÝZKUMŮ V ROCE 1992 

Miriam Nývltová–Fišáková 

ÚVOD 

Kosterní nálezy ze dvou sond a sběrů z roku 1992 a z následných průzkumů byly osteometricky zpracovány. 

První sonda byla situována v lokalitě Hradisko (Předmostí II), druhá v lokalitě pod hřbitovem 

(Předmostí Ib) a třetí byla provedena na místě, kde byly staršími badateli zanechány kosterní 

zbytky (Předmostí I). Nálezy pocházejí z kulturních vrstev zařazených do gravettienu. Kulturní vrstva 

v lokalitě Předmostí Ib – hřbitov byla radiokarbonově datována 26 320 ± 240 let BP (GrN 6853), 

resp. 26 870 ± 250 let BP (GrN 6801), v lokalitě Předmostí II – Hradisko potom 25 040 ± 320 let BP 

(OxA – 5971) (Svoboda 2001, tab. 1). V posledně jmenované lokalitě se jedná o útržky kulturní vrstvy. 

Přehledně jsou lokality Předmostí I a II popsány v pracích Svobody (2000; 2001). Fauna v této lokalitě 

byla zpracovávána již Maškou (1885) a Křížem (1903), který podrobně analyzoval celý soubor 

fauny, a to především mamuty (morfologicky a osteometricky). Nověji faunu zpracoval Pokorný 

(1951), který na základě měření dochovaných lebek a spodních čelistí rozlišil tzv. malou a velkou formu 

vlka (Canis lupus minor et major), na rozdíl od Mašky (1884), který rozeznával tři formy vlků 

– tzv. malou, střední a velkou formu vlka (Canis lupus minor, medius et major). Musil (1968) zpracoval 

v souborné monografii mamutí stoličky. 

METODIKA VÝZKUMU 

Měření kostí bylo provedeno podle metodiky Duerst–Berna (1926) a zuby koní byly měřeny podle 

V. Eisenmann (1980; 1981). Zjištěné rozměry jsou uvedeny v tab. 1–6 a porovnávány s mírami nálezů 

obdobného stáří na lokalitách Dolní Věstonice I a II, Pavlov 1953, 1957 a 1958 a Poslední dóm 

na Chlumu u Srbska (Cholastová 1994; Mostecký 1961; Musil 1958; 1994; 1997; Nývltová–Fišáková 

2001). V tab. 6 jsou uvedeny četnosti jednotlivých částí kostry a za lomítkem minimální možné 

počty jedinců. Dále jsou popsány četnosti jednotlivých druhů na lokalitě (tab. 7), druhové porovnání 

s jinými lokalitami podobného stáří je uvedeno v tab. 8. Údaje pro jednotlivé lokality byly převzaty 

z prací Musila (1994; 1997) a Nývltové–Fišákové (2001). 

VÝSLEDKY 

Předmostí II – Hradisko 

Zbytky fauny vytvářejí pásy po sklonu svahu a vyskytují se ve spraši přemístěné po svahu (Svoboda 

2001, obr. 3–4). Byly zde popsány následující druhy: 

Bos seu Bison sp. (tur nebo bizon). Z tura nebo bizona pochází základní prstní článek (phalanx proximalis), 

který je rozlomený a roztříštěný. Dále zápěstní kost (carpus) a zlomek lopatky (scapula). 

Zjištěné osteometrické hodnoty jsou uvedeny v tab. 2. 

Equus germanicus (kůň sprašový). Z koně pochází pravá část pánve (coxae), která je poškozená; 

déle pak kosti zápěstní (carpalia), kosti záprstní (metacarpus, II a 2 x IV) a zlomek metapodia, základní 

prstní článek (phalanx proximalis – obr. 2), střední prstní článek (phalanx medialis), a to 

pouze proximální část, zánártní kosti (tarsalia), kost patní (calcaneus), kost hleznová (astragalus 

– obr. 3), nártní kost (metatarsus – obr. 1), silně poškozená ramenní kost (humerus) a čtyři stoličky 

(molares et premolares – obr. 4). Osteometrické hodnoty jsou uvedeny v tab. 1 a 2. Kost patní 

nemá přirostlou epifýzu k tělu kosti, což naznačuje, že se jedná o mladého jedince. Kost hleznová 

rovněž patří tomuto zvířeti, ostatní kosti potom dalším nejméně dvěma jedincům. 

Mammuthus primigenius (mamut). Z mamuta pocházejí zlomky dlouhých kostí, klů, stoliček a žeber 

(viz tab. 6). 

Rangifer tarandus (sob polární). Ze soba pochází pouze zlomek týlní kosti (occipitale) (viz tab. 6).

N¯VLTOVÁ–FI·ÁKOVÁ: Pfiedmostí – vyhodnocení fauny ... 445 

Tabulka 1. Osteometrické míry jednotlivých kostí koně (Equus germanicus) na lokalitě Předmostí II – Hradisko. 

— Table 1. Dimensions of the bones of a horse (Equus germanicus), Předmostí II – Hradisko. 

Tabulka 2. Rozměry pánve koně a prstního článku tura nebo bisona na lokalitě Předmostí II – Hradisko. — 

Table 2. Dimensions of a pelvis of a horse and a digit of a bovid (Bos seu Bison sp.), Předmostí II – Hradisko. 

Tabulka 3. Rozměry čéšky medvěda (Ursus sp.) na lokalitě Předmostí Ib – hřbitov. — Table 3. Dimensions 

of a patella of a bear (Ursus sp.), Předmostí Ib – hřbitov.

446 

N¯VLTOVÁ–FI·ÁKOVÁ: Pfiedmostí – vyhodnocení fauny ... 

Tabulka 4. Rozměry zubů vlka (Canis lupus) na lokalitě Předmostí Ib – hřbitov. — Table 4. Dimensions of 

the teeth of a wolf (Canis lupus), Předmostí Ib – hřbitov. 

Tabulka 5. Rozměry jednotlivých zubů koně (Equus germanicus) na lokalitě Předmostí II – Hradisko. — 

Table 5. Dimensions of the teeth of a horse (Equus germanicus), Předmostí II – Hradisko. 

Předmostí Ib – hřbitov 

Zbytky fauny se hojně nacházely v klasicky vyvinuté kulturní vrstvě (Svoboda 2001, obr. 2). Byly 

zde popsány následující druhy: 

Canis lupus (vlk obecný). Z vlka pochází pouze levý horní čtvrtý premolár (trhák) P 4 (viz tab. 4). 

Ursus sp. (medvěd). Z medvěda byly nalezeny čéška (patella) a zlomek špičáku (canin) (viz tab. 3). 

Mammuthus primigenius (mamut). Z mamuta pocházejí zlomky kostí, žeber a stoliček (celkem 11 

– obr. 5) a rozpadlá lebka (viz tab. 6 a 7). 

Předmostí I – koupaliště 

Jedná se o kosterní pozůstatky, které zřejmě nebyly při dřívějších archeologických výzkumech studovány, 

a byly zde proto ponechány. Všechny zkoumané kosti patří mamutu. 

Mammuthus primigenius (mamut). Z mamuta pocházejí stoličky (molares), hrudní obratel (vertebra), 

kost patní (calcaneus) z mladého mamuta (nebyla přirostlá epifýza kosti), prstní články (phalanges 

proximales) mladého zvířete (nebyly přirostlé epifýzy), kosti zápěstní a zánártní (carpalia 

et tarsalia) a čtyři lopatky (scapulae) z různě velkých zvířat (viz tab. 6 a 7). 

ZÁVĚRY 

V lokalitě Předmostí II – Hradisko je nejhojnějším zvířetem mamut a kůň, dále následuje sob a tur. 

Z uvedeného výčtu vyplývá, že se jedná především o zástupce chladnomilnější fauny.


Obr. 1. Kost nártní (metatarsus) 

koně (Equus germanicus). 

Dorzální pohled. Lokalita Předmostí 

II – Hradisko. — Figure 1. 

Dorsal view of metatarsus of 

a horse (Equus germanicus), 

Předmostí II – Hradisko. 

0 5 cm 

0 3 cm 0 3 cm 

Obr. 2. Základní prstní článek (phalanx proximalis) 

koně (Equus germanicus). Dorzální pohled. Lokalita 

Předmostí II – Hradisko. — Figure 2. Dorsal view 

of proximal phalanx of a horse (Equus germanicus), 


Obr. 3. Kost hleznová (astragalus) koně (Equus 

germanicus). Dorzální pohled. Lokalita Předmostí 

II – Hradisko. — Figure 3. Dorsal view of astragalus 

of a horse (Equus germanicus), Předmostí II – Hradisko. 

0 3 cm 0 3 cm 

Obr. 4. Stoličky (molares et premolares) koně 

(Equus germanicus). Bukální pohled. Lokalita 

Předmostí II – Hradisko. — Figure 4. Buccal view of 

the molars and premolars of a horse (Equus germanicus), 


Obr. 5. Zlomek mamutí stoličky. Lokalita Předmostí 

Ib – hřbitov. — Figure 5. Fragment of a mammoth 

molar, Předmostí Ib – hřbitov.

448 


Tabulka 6. Četnost nálezů jednotlivých částí kostry u jednotlivých druhů, lomeno minimálním možným 

počtem jedinců na lokalitě Předmostí Ib a II (výzkum v roce 1992). — Table 6. Frequency of finds of skeletal 

parts of individual species, divided by the minimum possible number of individuals from Předmostí 

Ib – hřbitov and Předmostí II – Hradisko. 

Tabulka 7. Četnost zastoupení jednotlivých druhů na lokalitě Předmostí Ib a II (výzkum v roce 1992). — 

Table 7. Representative frequency of individual species from Předmostí Ib – hřbitov and Předmostí II – 

Hradisko. 

V Předmostí Ib – hřbitov je nejvíce zastoupen mamut, v menší míře pak vlk a medvěd. Kůň, 

sob a tur zde nebyli nalezeni. Vlk a medvěd patří k teplotně indiferentní fauně, naopak mamut 

k fauně chladnomilné. Z naprosté převahy zbytků mamuta lze konstatovat, že se jedná rovněž o nastupující 

chladnější fázi. 

O lokalitě Předmostí I – koupaliště lze říci, že zde zcela převažuje mamut, ale jelikož se jedná 

o druhotné přemístění kostí, nelze tuto lokalitu paleoekologicky hodnotit. 

Celkově lze zhodnotit, že spektrum zvěře nalezené v lokalitách Předmostí II, Ib a I odpovídá 

běžné svrchnopleistocenní fauně. Podle radiokarbonového datování patří studované kosterní nálezy


Tabulka 8. Relativní zastoupení jedinců na jednotlivých lokalitách, DV – Dolní Věstonice, P – Pavlov, Př – 

Předmostí, W – Willendorf, M – Milovice. — Table 8. Relative frequency of individuals from single sites; 

DV – Dolní Věstonice, M – Milovice, P – Pavlov, Př – Předmostí, W – Willendorf. 

na konec teplejšího výkyvu posledního glaciálu. To bylo též potvrzeno zastoupením fauny, kde se 

začínají projevovat i chladnomilnější druhy. Nejhojnějším zvířetem jsou mamut a kůň, poté následují 

ostatní druhy (viz tab. 7 a 8). Vzhledem k většímu zastoupení chladnomilnější fauny (mamuta, 

soba, koně) v lokalitě Předmostí II – Hradisko lze klima během osídlení této lokality považovat za 

drsnější než v případě lokality Předmostí Ib – hřbitov. Tomu nasvědčuje i mladší radiokarbonové 

datum kulturní vrstvy Předmostí II – Hradisko. 

V porovnání s jinými lokalitami (tab. 8) se studovaná fauna složením blíží fauně z Předmostí I 

(Musil 1994), Dolních Věstonic II a III, přičemž nejbližší vztah je k posledně jmenované lokalitě. 

Po srovnání osteometrických dat zvířat mezi jednotlivými krasovými lokalitami a mladopaleolitickými 

sídlišti posledního glaciálu lze konstatovat, že se jedná o rozměry spadající do doposud 

známé variační šíře jednotlivých druhů vyskytujících se v dané době na našem území (tab. 1–5 a 9). 

Výjimku tvoří kost patní a hleznová koně pocházející z mladého jedince, u nichž jsou rozměry menší. 

Podle stupně osifikace kostí a díky nepřirostlé epifýze k tělu kosti patní lze uvažovat, že zvíře 

bylo mladší než 3 roky. Rovněž jedna kost nártní je vzhledem k variačnímu rozmezí menší a pravděpodobně 

patřila menšímu a gracilnějšímu koni. Vzhledem k tomu, že se ve zkoumaném vzorku 

z lokality Předmostí II – Hradisko vyskytují převážně dolní části končetin, jednotlivé zuby, roztříštěné 

kosti a zbytky lebek, lze tuto lokalitu považovat za pravděpodobný okraj gravettského sídliště, 

kde byly deponovány pro paleolitické lidi neužitečné části ulovených zvířat. Díky periglaciálním 

procesům (soliflukcí přemístěné kulturní horizonty – Svoboda 2001) nelze přesnou konfiguraci sídliště 

prokázat.

450 


Tabulka 9. Rozměry jednotlivých kostí koně z lokality Poslední dóm na Chlumu u Srbska. — Table 9. Dimensions 

of the individual bones of a horse (Equus germanicus), Poslední dóm, Chlum u Srbska (Český 

kras). 

Tabulka 10. Indexy koně (Equus germanicus) a tura (Bos seu Bison sp.), Př II – Předmostí II – Hradisko, 

Pd K – Poslední dóm na Chlumu u Srbska (Český kras). — Table 10. Osteometrical indices of horse (Equus 

germanicus) and a bovid (Bos seu Bison sp.); Př II – Předmostí II – Hradisko, Pd K – Poslední dóm, 

Chlum u Srbska (Český kras).


LITERATURA 

Duerst–Bern, J. U. 1926: Vergleichende Untersuchungs–methoden am Skelett bei Säugetieren. In: Handbuch 

der biologischen Arbeitsmethoden. Methoden der vergleichenden morphologischen Forschung, 

Abt. 7.2, Berlin – Wien, 325–353. 

Eisenmann, V. 1980: Les chevaux (Equus sensu lato) fossiles et actuels: cranes et dents jugales supérieures. 

Cahiers de paléontologie. Paris. 

— 1981: Étude des dents jugales inférieures des Equus (Mammalia, Perissodactyla) actuels et fossiles. 

Palaeovertebrata 10. Montpellier. 

Cholastová, J. 1994: Zpracování osteologických nálezů z lokality Poslední dóm na Chlumu u Srbska. Diplomová 

práce PřF UK Praha. 

Kříž, M. 1903: Beiträge zur Kenntnis der Quartärzeit in Mähren. Steinitz. 

Maška, K. J. 1884: Neue Löszfunde bei Předmost in Mähren. Corr. blatt. d. D. Ges. F. Anthr., Ethn. u. Urgesch. 

3. Berlin. 

— 1885: Mammuthmilchzähne von Předmost in Mähren. Sitz. Ber. D. niederrhein. Ges. Bonn. 

Mostecký, V. 1961: Pleistozäne Säugetiere aus dem Steinbruch auf Chlum, Časopis Národního muzea 46, 

B, 3–4, 153–187. 

Musil, R. 1958: Osteologický materiál z paleolitického sídliště v Pavlově, část II, Anthropozoikum 8, 83–106. 

— 1968: Die Mammutmolaren von Předmostí (ČSSR). Paläontologishe Abhandlungen 3/1. Berlin. 

— 1994: Hunting game of the culture layer of Pavlov. In: J. Svoboda (ed.), Pavlov I. Excavations 1952–53. 

The Dolní Věstonice Studies 3, Liège, 183–209. 

— 1997: Hunting game analysis. In: J. Svoboda (ed.), Pavlov I – Northwest. The upper Paleolithic burial 

and its settlement context. The Dolní Věstonice Studies 4, Brno, 443–468. 

Nývltová–Fišáková, M. 2001: Vyhodnocení nálezů fauny na lokalitách Dolní Věstonice II, IIa, b, III, Památky 


Pokorný, M. 1951: Příspěvek k paleontologii Diluvia v Předmostí u Přerova, Časopis Moravského muzea 

– řada historická 36, 33–52. 

Svoboda, J. 2000: Předmostí. Archeologické památky střední Moravy. Olomouc. 

— 2001: K analýze velkých loveckých sídlišť: výzkum v Předmostí v roce 1992, Archeologické rozhledy 

53, 431–443. 

PŘEDMOSTÍ – EVALUATION OF FAUNA FROM RESEARCH IN 1992 

Animal bones and teeth from certain Palaeolithic sites in the Předmostí area were analysed. Mammoth, 

horse, bovid and reindeer teeth and bones were identified from Předmostí II – Hradisko. 

Bones and teeth of mammoth, wolf and bear were recognised at Předmostí Ib – hřbitov. From an 

osteometrical point of view, material is comparable with that from other Palaeolithic sites, including 

those in the Bohemian and Moravian karst, with the exception of the bones of young horses. 

The overall composition of the fauna at the sites of concern here suggests that they were settled by 

humans during the declining phase of a warm interval within the last glacial, a proposal which is 

compatible with the available radiocarbon dates. 

MIRIAM NÝVLTOVÁ–FIŠÁKOVÁ, Oddělení paleolitu a paleoetnologie, Archeologický ústav AV ČR Brno, 

Dolní Věstonice 25, 692 01; Ústav geologie a paleontologie, Přírodovědecká fakulta UK, Albertov 6, 

128 43 Praha 2; e-mail: fisakova@natur.cuni.cz

452 

Archeologické rozhledy LIII–2001 452–460 

ZHODNOCENÍ ZNOVUOBJEVENÉHO FRAGMENTU 

LIDSKÉ DOLNÍ ČELISTI Č. 21 Z PŘEDMOSTÍ U PŘEROVA 

Eva Drozdová 

ÚVOD 

Shodou šťastných okolností objevila v létě roku 2000 P. Procházková ve Vlastivědném muzeu 

v Olomouci fragment lidské dolní čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova, o němž se předpokládalo, že 

jako většina předmostských nálezů shořel za II. světové války v mikulovském zámku. Čelist č. 21 

byla nalezena v Předmostí u Přerova J. Wanklem, který „ji sám vybral z popela“ (Wankel 1884, 96). 

Nález publikoval v roce 1884. Antropologicky byla čelist zpracována Matiegkou a publikována 

v jeho slavném díle Homo předmostensis. Fosilní člověk z Předmostí na Moravě (Matiegka 1934). 

V monografii se Matiegka o čelisti zmiňuje v souvislosti s atypickým obrusem první dolní pravé 

stoličky a přikládá její fotografii (obr. 1). Rozměry ani detailní popis nálezu neuvádí. Tato práce si 

klade za cíl provést detailní popis kosti a její srovnání s některými podobně datovanými nálezy. 

POPIS NÁLEZU 

Jedná se o velmi gracilní fragment lidské dolní čelisti – corpus mandibulae – z pravé strany. Je poškozena 

oblast angulus a ramus mandibulae. Ve středu chybí protuberantia mentalis a celá levá strana čelisti. 

Rozměry nálezu jsou uvedeny v tab. 1. 

Bukální strana 

Zachovalá část corpus mandibulae je silně poškozená: je vylomena protuberantia mentalis, corpus začíná 

těsně před P 1 dx. Oproti Matiegkově fotografii (obr. 1) zde chybí alveolární oblast špičáku i se zubem 

(obr. 2). Tento zub sem musel vlepit pravděpodobně Matiegka, protože Wankel se ve své zprávě zmiňuje 

pouze o pěti zubech v čelisti. 

U prvního premoláru na bukální straně je na kořeni zubu přilepen kus trámčiny. Na Matiegkově fotografii 

není patrný. 

Rozměry — Dimensions 

mm 

Největší délka fragmentu — Longest length of the fragment 92 

Největší výška fragmentu — Greatest height of the fragment 52 

Processus coronoideus: Výška — Greatest height of the fragment 18 

Rozměry dle Martina — Dimensions after Martin (Knussmann 1988): 

mm 

M69(1) – Výška corpus mandibulae v úrovni foramen mentale dx. — 

Height of the corpus mandibulae at the level of the foramen mentale dx. 24 

M69(2) – Výška corpus mandibulae v úrovni M2 dx. — 

Height of the corpus mandibulae at the M2 dx. level 24 

M69(3) – Tloušťka corpus mandibulae v úrovni foramen mentale dx. — 

Thickness of the corpus mandibulae at the level of the foramen mentale dx. 11 

M69b – Tloušťka těla v oblasti druhých stoliček dx. — 

Thickness around the second molar dx. 16 

Tab. 1. Rozměry dolní čelisti z Předmostí u Přerova č. 21. — Dimensions of lower jaw no. 21 from Předmostí 

u Přerova. 

Foramen mentale je jednoduchý a výrazný. Linea obligua je dobře patrná, končí v úrovni druhé stoličky. 

Z ramus mandibulae se zachoval processus coronoideus dx., který byl odlomen a znovu přilepen při rekonstrukci. 

Rovněž je přítomna téměř celá incisura mandibulae, chybí pouze její část tvořená collum mandibulae. 

Barva kosti je béžovošedá. Povrch je poškozen minimálně, pouze při dolním okraji těla se táhnou podélně 

dvě praskliny. V přední části zasahuje prasklina za foramen mentale, je dlouhá 27 mm. Druhá prasklina 

vychází zezadu a směrem kupředu se zužuje. Je dlouhá 51 mm.

DROZDOVÁ: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu ... 453 

Ze zubů se zachovaly P 1 , P 2 , M 1 , M 2 , M 3 . Všechny mají v důsledku resorpce alveol obnažené krčky. 

Poškozením kosti pobytem v zemi jsou odhaleny i kořeny stoliček. 

Linguální strana 

Povrch kosti je poznamenán prasklinou táhnoucí se po celé délce těla kosti ve výšce asi 7 mm od dolního 

okraje (obr. 3). Tělo je v oblasti P 1 , P 2 aM 1 aM 2 rozbrázděno krátkými otisky, patrně kořenů rostlin, 

rostoucích v zemi, kde byla čelist uložena. V dolní části těla se tyto otisky táhnou i pod M 3 . Zubní lůžko 

M 3 je promáčklé a prasklé. Ze sulcus mylohyoideus se zachoval jen dolní konec, dlouhý asi 11 mm. 

Zbytek chybí, protože je odlomen angulus i ramus mandibulae. Za processus coronoideus se zachovala 

téměř celá incisura mandibulae. 

Ve středu oblasti, kde se nachází lom před P 1 , zeje zbytek otevřené alveoly po špičáku, ale zub chybí. 

Celá oblast je potřísněna klihem. Patrně zde byl přilepen špičák, který byl později ztracen. Ostatní 

zubní lůžka z linguální strany nejsou poškozena. Poškození je patrné pouze v oblasti M 3 , která je promáčklá 

a popraskaná, ale kost není odpadlá. 

Na těle se nachází rovněž prasklina podobně jako na labiální straně kosti. Táhne se od processus coronoideus 

na tělo. Je dlouhá 17 mm. 

Barva kosti je totožná s barvou na bukální straně. 

Zuby 

Protože se jedná o fragment pravé poloviny dolní čelisti, zachovaly se pouze zuby v alveolách z pravé 

strany: P 1 , P 2 , M 1 , M 2 , M 3 . 

Oproti Matiegkově fotografii chybí v čelisti špičák (obr. 1), který je zasazen v poškozené alveole 

a byl tam patrně vlepen později, snad Matiegkou, při rekonstrukci nálezu. Rovněž první premolár (P 1 ) 

byl do alveoly vlepen při rekonstrukci. Rozměry zubů jsou uvedeny v tab. 2 a jejich hodnocení podle 

Molnarových kritérií v tab. 3. 

Zub dx. Mesiodistal Buccolingual Výška korunky na linguální straně Výška korunky na bukální straně 

Tooth dx. 

Height of the crown on lingual side Height of the crown on buccal side 

P 1 6,1 7,1 3,0 4,8 

P 2 6,6 7,7 2,4 5,0 

M 1 10,2 9,9 3,1 4,0 

M 2 9,9 10,0 4,0 4,8 

M 3 9,9 10,0 5,1 6,8 

Tab. 2. Rozměry zubů dolní čelisti z Předmostí u Přerova č. 21 v mm. — Dimensions of the teeths in lower 

jaw no. 21 from Předmostí u Přerova (in mm.) 

Zub dx. A – stupeň obrusu B – směr obrusu C – tvar obrusu 

Tooth dx. A – degree of wear B – direction of wear C – shape of wear 

P 1 6 2 3 

P 2 6 6 3 

M 1 6 6 5 

M 2 4 6 2 

M 3 2 6 2 

Tab. 3. Hodnocení tvaru, směru a síly obrusu podle Molnara (1971). — Evaluations of shapes, directions 

and strengths of wear, after Molnar (1971). 

Popis jednotlivých zubů 

P 1 dx. – Jeho oklusální plocha je obroušena až na dentin, oba hrbolky chybí. Je normálně rostlý bez anomálií. 

Oklusální plocha má sklon směrem linguálním. Barva skloviny na bukální straně je bílá, se žlutým 

zabarvením v dolní části korunky. Na mesiální a distální straně má sklovina žlutou barvu. Z linguální

454 

DROZDOVÁ: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu ... 

strany je sklovina poškozená v oblasti přechodu v krček. Má rovněž žlutou barvu. Na mesiální straně korunky 

je přilepen kus trámčiny. Zub nemá zubní kámen ani zubní kaz. 

P 2 dx. – Zub je silně obroušen na dentin, oba hrbolky nejsou znatelné. Kousací plocha je zbroušena do 

rovna, s mírným sklonem k distální straně. Středem oklusální plochy se táhne prasklina. Na bukální straně 

se táhne skrz korunku další prasklina v podélném směru. 

Sklovina je na bukální straně bílá a směrem ke krčku žloutne. Z linguální strany je žlutá. Kořen je z bukální 

strany odhalen, má žlutohnědou barvu, ale není poškozen. Zubní kaz ani zubní kámen není přítomen. 

M 1 dx. – Kousací plocha je velmi silně obroušena. Počet hrbolků nelze s jistotou spočítat. Po celé oklusální 

ploše se nachází dentin s ostrůvky skloviny. Síla obrusu se zmenšuje distálním směrem. Korunka je 

také obroušena na boku, na mesiální polovině bukální strany (obr. 4), a to silně, až na dentin. Obrus má 

tvar trojúhelníku s hrotem směřujícím ke kořeni zubu. 

Sklovina má bíložlutou barvu na bukální straně a na linguální straně je výrazně žlutá. Je popraskaná 

na všech stranách korunky. Zubní kámen není patrný. Na oklusální ploše se nachází slabě rozvinutý zubní 

kaz (na distální polovině korunky). Na bukální straně vidíme odhalené kořeny, mesiální kořen je na 

povrchu mírně abradován. 

M 2 dx. – Obrus je poměrně slabý. Obroušeny jsou všechny čtyři hrbolky až na dentin. Oklusální plocha 

je zbroušena do rovna. Povrch kousací plochy je popraskaný. Sklovina má nažloutlou barvu (na oklusální 

a bukální ploše) na linguální ploše je zcela žlutá. Zde se nacházejí slabé stopy po zubním kameni. Na 

bukální ploše jsou rovněž viditelné otisky kořenů rostlin, vzniklé pobytem čelisti v zemi. Obrus je mnohem 

slabší než u M 1 a není anomální, nachází se pouze na kousací ploše. Zubní kaz se nevyskytuje. Odhalené 

kořeny mají žlutohnědou barvu a nejsou poškozené. 

M 3 dx. – Hrbolky na oklusální ploše jsou obroušené, ale sklovina není porušena. Na linguální straně je 

popraskaná. Jedná se o čtyřhrbolkový typ třetí stoličky. Sklovina má na bukální straně bílou barvu a na 

linguální barvu žlutou. Zubní kaz ani zubní kámen není přítomen. 

URČENÍ POHLAVÍ 

Určení pohlaví bylo obtížné, protože zlomek čelisti nevyhovoval ani jedné z dostupných morfometrických 

metodik pro určení pohlaví člověka z rozměrů dolní čelisti. Vždy chyběl nejméně jeden 

rozměr. Z toho důvodu byly k určení pohlaví použity rozměry obou premolárů a prvního moláru 

a metodika podle Rösinga (Knussmann 1988). Hodnoty všech diskriminačních rovnic ukázaly jednoznačně 

pohlaví ženské. Rovněž nečetné morfoskopické pohlavní znaky na čelisti ukazují na to, 

že čelist s největší pravděpodobností patřila ženě. 

URČENÍ VĚKU 

Věk byl určen podle stupně obrusu zubů, metodou Lovejoy (White – Folkens 1991). Abraze zubů je 

u nálezu dosti silná (obr. 5), podle schématu odpovídá věku mezi 40–50 lety. 

DISKUSE 

Protože čelist ženy z Předmostí u Přerova 21 je fragmentární, byla porovnána s podobně datovanými 

nálezy z našeho území na základě rozměrů zubní korunky, mesiodistálního a bukolinguálního. 

Pro srovnání byly vybrány kosterní pozůstatky mužů a žen z Předmostí u Přerova (Matiegka 1934), 

z Dolních Věstonic, Svitávky (Vlček 1997) a žena z Brna 3 (Matiegka 1929). Výsledky vidíme 

v grafech 1–5. U všech dochovaných zubů ženy z Předmostí u Přerova 21 je zřejmá výrazná gracilita 

zubní korunky, i když se její rozměry nijak nevymykají variační šíři pozorované u ostatních dochovaných 

pozůstatků paleolitických lidí, zejména žen. Z grafů je patrné, že oba premoláry měla 

mnohem gracilnější než všichni ostatní srovnávaní jedinci, i když se rozměry korunky blíží ženám 

z Brna 3, Předmostí 4, Předmostí 10, Svitávky, muži z Předmostí 14 a neurčenému jedinci DV15. 

Její první stolička se svými rozměry podobá ženě z Předmostí 10 a muži z Předmostí 1, druhá pak 

ženám z Předmostí 4 a Svitávky a muži z Předmostí u Přerova 1. Třetí stolička se svými rozměry 

blíží rozměrům jen ženských stoliček nálezů Brno 3 a Předmostí u Přerova 4 a 10.


Obr. 1. Reprodukce Matiegkovy fotografie dolní čelisti 

z Předmostí u Přerova č. 21 (Matiegka 1934). — 

Fig. 1. Reproduction of Matiegka’s photograph of 

lower jaw no. 21 from Předmostí u Přerova (Matiegka 

1934). 

Obr. 2. Čelist z Předmostí u Přerova č. 21, pohled 

z bukální strany. — Fig. 2. Jaw no. 21 from Předmostí 

u Přerova, view from the buccal side. 

0 3 cm 

Obr. 3. Čelist z Předmostí u Přerova č. 21, pohled 

z linguální strany. — Fig. 3. Jaw no. 21 from Předmostí 

u Přerova, view from the lingual side. 

Obr. 4. Pohled na zubní řadu z bukální strany. Na M 1 

je patrný obrus bukální strany korunky. Předmostí 

u Přerova 21. — Fig. 4. View of the row of teeth from 

the buccal side. At M 1 wear on the buccal side of 

the crown is clear. Předmostí u Přerova no. 21. 

Obr. 5. Detail abraze kousací plochy zubů. Předmostí 

u Přerova 21. — Fig. 5. Detail of the abrasion on the 

biting surface of a tooth. Předmostí u Přerova no. 21. 

Obr. 6. Rentgenový snímek dolní čelisti z Předmostí 

u Přerova 21. — Fig. 6. X–ray image of lower jaw 

no. 21 from Předmostí u Přerova 21.

456 


Graf 1. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru P 1 dx. Předmostí 21 s rozměry P 1 dx. jiných, 

obdobně datovaných nálezů z území ČR. — Graf 1. Comparison of the mesiodistal and buccolingual dimensions 

P 1 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic. 

Graf 2. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru P 2 dx. Předmostí 21 s rozměry P 2 dx. jiných, 

obdobně datovaných nálezů z území ČR. — Graf 2. Comparison of the mesiodistal and buccolingual dimensions 

P 2 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic.


Graf 3. Srovnání mesiodistálního a bukolinguálního rozměru M 1 dx. Předmostí 21 s rozměry M 1 dx. jiných, 

obdobně datovaných nálezů z území ČR. — Graf 3. Comparison of the mesiodistal and buccolingual 

dimensions M 1 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic. 



dimensions M 2 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic.

458 




dimensions M 3 dx. Předmostí 21 with those of other, similarly dated finds from the Czech Republic. 

Rozměrů dolní čelisti z Předmostí u Přerova 21 bylo měřeno jen několik a na jejich podkladě 

nebylo možné ji porovnat s jinými jedinci. Je ovšem jednoznačné, jak vyplynulo ze srovnání rozměrů 

zubů, že čelist patřila velmi gracilní ženě. 

Na první stoličce čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova můžeme pozorovat anomální obrus korunky 

na labiální straně. Obrus vychází z kousací plochy a přechází až na boční, bukální stranu korunky 

a celou ji zasahuje (obr. 4). Směrem k alveolám se obrus zmenšuje. O této skutečnosti se zmiňuje 

již Matiegka ve své práci a vysvětluje ji: „Není pochyby, že jde o umělý zákrok, neboť bukální 

strana zubů hledí proti měkkým částem, které nemohly podobný výsledek způsobiti. Toto obroušení 

nebylo však úmyslné, protože úmyslné obroušení zubů na tomto skrytém místě by nemělo významu. 

Usura byla zajisté způsobena nějakým tvrdým předmětem, který byl nošen v ústech na příslušném 

místě, a to po dosti dlouhou dobu, snad během celého života“ (Matiegka 1934, 86). Dále 

předpokládá, že tento tvrdý předmět byl oblázek, který si vkládali lidé do úst pro zlepšení výslovnosti. 

Později tuto teorii opouští a přiklání se ke stanovisku svých kolegů Comte Bégouena a E. Pittarda, 

kteří obrus přičítali nošení kaménků, které vyvolávaly slinění a tak zamezovaly žízni. Stejný 

obrus popisuje Matiegka u všech předmostských lebek. Zajímavý je jeho častější výskyt na pravé 

straně než na straně levé. Mohlo by se jednat o projev laterality. Praváci při žvýkání většinou preferují 

pravou stranu a leváci zase levou. 

Obdobný obrus nacházíme rovněž u nálezu Brno 3, jak upozorňuje sám Matiegka. 

Obrus na zubech nálezu Brno 3 je podstatně výraznější, zasahuje první dvě pravé horní stoličky 

a v menší míře je rovněž patrný na korunkách obou protilehlých stoliček dolních (Matiegka 

1929). Protože nález Brno 3 shořel za II. světové války, musíme se spolehnout na Matiegkův popis, 

na dochovaném odlitku obrus stoliček není patrný.


Pro vznik anomálního obrusu existuje několik možných vysvětlení: 

1. Mohlo jít o zlozvyk žvýkání potravy na vnější, bukální straně stoliček. 

2. Mohlo se jednat o anomálii zubní skloviny, geneticky zakódovanou, při níž dochází k vypadávání 

prizmat skloviny a odhalování dentinu. 

3. Můžeme souhlasit s Matiegkou, že byl způsoben nošením tvrdého předmětu v ústech. 

Zlozvyk žvýkání na vnější straně čelisti by se s největší pravděpodobností vyskytoval jen u jednoho 

jedince, ne u většiny lidí na sídlišti nebo dokonce na sídlištích jiných (Brno 3). 

Genetická anomálie by mohla přicházet v úvahu a vyskytovat se u většiny mužů a žen z Předmostí 

u Přerova, kteří mohou být příbuzní, ale je nepravděpodobné, že by se takováto anomálie vyskytovala 

rovněž u ženy z Brna 3, která s nimi s největší pravděpodobností příbuzná nebyla. 

Matiegkovo vysvětlení se pořád zdá jako nejpravděpodobnější. Svědčí o tom obroušení několika 

zubů za sebou a přítomnost této anomálie u lidí všech věkových kategorií. Matiegka je pozoroval 

i na zubech 12–14letého adolescenta a vzhledem k tomu, že se tomuto nedospělci stoličky 

prořezaly teprve nedávno (první molár mezi 5.–7. rokem a druhý molár mezi 11.–15. rokem), musel 

být obrus na bukální straně vytvořen velmi rychle, během 5–7 let. Otázkou je, jakým předmětem 

byl tento obrus způsoben a za jakým účelem. 

ZÁVĚR 

Revizní výzkum znovuobjeveného fragmentu dolní čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova ukázal, že se 

jedná o fragment velmi gracilní kosti, která podle rozměrů a stupně obrusu zubů patřila ženě ve věku 

mezi 40 a 50 lety. Ze srovnání rozměrů korunky zubů s dalšími paleolitickými nálezy z našeho 

území vyplynulo, že zuby této ženy byly gracilnější než zuby většiny porovnávaných jedinců a svými 

rozměry se blížily spíše srovnávaným ženám. Porovnáním s Matiegkovou fotografií studované 

čelisti bylo zjištěno, že od roku 1934 tento fragment přišel o pravý špičák, který se na Matiegkově 

fotografii ještě vyskytuje (obr. 1), dnes tento zub v čelisti chybí. Ovšem v původním Wankelově popisu 

o tomto zubu není ani zmínky. Pravděpodobně byl na toto místo usazen Matiegkou a později 

ztracen. 

Anomální obrus bukální strany první pravé stoličky byl s největší pravděpodobností vytvořen uměle 

vložením tvrdého předmětu do úst. Důvod proč tomu tak bylo a o jaký předmět se jednalo, zůstává 

předmětem diskuse. 

Děkuji doc. PhDr. Jiřímu Svobodovi, DrSc., za umožnění výzkumu čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova 

a MUDr. Renému Cahovi za rady, které mi poskytl. 

LITERATURA 

Dokládal, M. 1994: Anatomie zubů a chrupu. Brno: Masarykova univerzita. 

Knussmann, R. 1988: Anthropologie. Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen (4. Auflage des 

Lehrbuchs der Anthropologie begründet von Rudolf Martin). Band I–II. Stuttgart – Jena – New York: 

Gustav Fischer Verlag. 

Matiegka, J. 1929: The skull of fossil man Brno III, and the cast of its inferior, Anthropologie VII/1–2, 

90–107. 

— 1934: Homo předmostensis. Fosilní člověk z Předmostí na Moravě. Díl I. Praha: Česká akademie věd 

a umění. 

Molnar, S. 1971: Human tooth wear, tooth function and cultural variability, Am. J. Phys. Anthrop. 34, 

175–90. 

Vlček, E. 1997: Human Remains from Pavlov and the Biological Anthropology of Gravettian Human 

Population in South Moravia, 53–153. In: J. Svoboda (ed.), Pavlov – Northwest. Upper Paleolithic 

Burial and its Settlements Context. Dolnověstonické studie, svazek 4, Brno. 

Wankel, J. 1884: První stopy lidské na Moravě, Časopis Musejního spolku olomouckého 1/3, 89–100. 

Whitte, T. D. – Folkens, P. A. 1991: Human Osteology. San Diego: Academic Press, Inc.

460 


THE EVALUATION OF A REDISCOVERED FRAGMENT 

OF HUMAN LOWER JAW, NO. 21 FROM PŘEDMOSTÍ U PŘEROVA 

In the summer of the year 2000, P. Procházková discovered, in the Olomouc Museum, a fragment 

of human lower jaw, No. 21 from Předmostí u Přerova; it had previously been assumed that this, 

like the majority of finds from Předmostí, had been destroyed by a fire at Mikulov Château during 

World War II. 

Jaw No. 21 was discovered at Předmostí u Přerova by J. Wankel, who wrote that he „himself 

brought it out of the ashes“ (Wankel 1884, 96). The find was published in 1884. 

Anthropological study of the jaw was made by Matiegka, and published in his work Homo 

předmostensis. Fosilní člověk z Předmostí na Moravě [Homo Předmostensis. A fossil man from 

Předmostí in Moravia] (Matiegka 1934). In his monograph on the jaw, Matiegka mentions the first 

lower right molar in connection with atypical wear, and provides a photograph of the same (Fig. 1). 

Neither the dimensions nor a detailed description of the find are given. 

This article aims to provide a detailed description of the bone, along with comparisons to several 

similarly dated finds. 

Further research into the rediscovered fragment of lower jaw No. 21 from Předmostí u Přerova 

has shown that it is part of a very gracile bone (Tables 1–3), which judging from its dimensions and 

the degree of wear on the teeth (Fig. 5) belonged to an older, 40–50 year old, woman. Comparison 

of the dimensions of the tooth crowns with other Palaeolithic finds from the Czech Lands (graphs 

1–5) indicate that the teeth of this woman were more gracile than the teeth of the majority of comparable 

individuals, and that their dimensions are closer to those of comparable females. Comparison 

with Matiegka’s photograph of the jaw shows that since 1934 the fragment has lost the right 

incisor (Figs. 2, 3); while on Matiegka’s photograph it is visible (Fig. 1), today it is absent. Of 

course, in Wankel’s original description there is no mention of this tooth, and it is likely that it was 

retained by Matiegka and later lost. 

The anomalous wear on the buccal side of the first right molar (Fig. 4) was most likely the result 

of an artificially inserted hard object in the mouth, but what this object and its purpose were 

remain open questions. 

EVA DROZDOVÁ, Katedra antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 

Kotlářská 2, 611 37 Brno; e-mail: drozdova@sci.muni.cz

461–480 


Zwei Brandgräber der Stufe H D3 und LT A 

aus Lochenice, Kr. Hradec Králové 

Dva žárové hroby stupně H D3 a LT A z Lochenic, okr. Hradec Králové 

Vít Vokolek – Pavel Sankot 

Bei der Analyse von zwei Gräbern, die in die späthallstättische und an das Ende der frühlatènezeitlichen 

Periode datiert wurden und der Beigaben, die im nordöstlichen Böhmen ungewöhnlich (im ersten Grab 

einer für Böhmen exotischen Fusszierfibel, im zweiten Grab eines deformierten Schwertes der Stufe LT A) 

sind, wird die Problematik des damaligen Kommunikationsweges, der in historischer Zeit als sog. polnischer 

Weg bekannt ist, behandelt. Er verband zum Ende der älteren und zum Beginn der jüngeren Eisenzeit 

nicht nur den mittleren und nordöstlichen Teil des Landes, sondern war auch ein Bestandteil des gesamten 

Kommunikationssystems, das Südeuropa mit dem europäischen Norden verband, vielleicht als ein 

Zweig der sog. Bernsteinstrasse. 

pozdní halštat – časný latén – severovýchodní Čechy – pohřby – komunikace 

TWO HA D3 AND LT A CREMATION BURIALS FROM LOCHENICE (HRADEC KRÁLOVÉ DISTRICT). 

Through the analysis of two burials, one dated to the Late Hallstatt and the other to the close of the Early 

Tène periods – both of which contained inventories unusual for North–East Bohemia (a fibula in one grave, 

and the other a deformed LT A sword) – problems associated with the lines of contemporary communication 

are considered. These linked not only the central and north–eastern regions of this country, but were 

also part of an overall system of communications that linked southern to northern Europe, perhaps as 

a branch of the so–called „Amber Route“. 

Late Hallstatt – Early La Tène – North–East Bohemia – burials – communications 

1. EINLEITUNG* 

Rettungsgrabungen in der Gemeinde Lochenice, Bezirk Hradec Králové, erfassten im 

Jahre 1961 auch die polykulturelle Fundstelle auf dem Grundstück CNr. 608/4 (Vokolek 

1973, 68–69), die später als Fundstelle II (Vokolek 1990, 153–154) bezeichnet wurde. Sie 

befindet sich rechts von der Landstrasse von Hradec Králové nach Jaroměř (Abb. 1: A, 

B). Beim Bau der Umzäunung wurden zwei Brandgräber (Nr. 1/61 und 2/61) erfasst. Sie 

sind Teil eines grösseren Gräberfeldes der Späthallstatt– und Frühlatènezeit (Abb. 2). 

Die intensive prähistorische Besiedlung, die in diesem Raum zwischen der Landstrasse 

und dem Bach Trotina (Vokolek 1990) nachgewiesen werden konnte, befand sich 

auf einer Lößdüne, die mit einer 25 cm starken Schicht Ackerboden bedeckt war. 

* Slavomil Vencl zu seinem Jubiläum gewidmet.

462 

VOKOLEK – SANKOT: Zwei Brandgräber der Stufe ... 

0 500 m 

Abb. 1. Lochenice. Lage der Fundstätten im Kataster. – Obr. 1. Lochenice, poloha nalezišť na katastru. 

2. GRAB 2/61 

Dieser Befund, der in die Späthallstattzeit gehört, wurde bereits im Jahre 1993 vorläufig 

publiziert (Vokolek 1993, 77, Abb. 29: 5, 7, 14). In der schmalen, durch einen Aushub gestörten 

Grabgrube, wurde in einer Tiefe von 60 cm unter dem heutigen Oberflächenniveau 

in einer dunkelgrauen Füllung ein amphorenförmiges Gefäss gefunden. In seinem Inneren 

befanden sich verbrannte Knochen, mit Bruchstücken einer Fibel und anderen Eisengegenständen. 

Die Urne bedeckte usprünglich eine Schüssel, deren Bruchstücke in das Gefäss 

gefallen waren. 

Das amphorenförmige Gefäss (Abb. 3: D) hat eine fliessende Profilierung mit einem 

wenig geöffneten Rand und stark ausgebauchtem Körper. Die Oberfläche ist grob, beschä-


Abb. 2. Lochenice. Lokalisierung 

der Gräber 

1/61 und 2/61 auf 

der Fundstätte II. — 

Obr. 2. Lochenice, lokalizace 

hrobů 1/61 

a 2/61 na nalezišti II. 

digt, und braun. Die Gesamthöhe beträgt 150 mm, der Durchmesser des Randes 160 mm 

und der Durchmesser des Bodens 72 mm. 

Das Gefäss besitzt eine Form, die in den schlesisch–platenitzer Gräberfeldern der Stufen 

H C bis H D 1 (Vokolek 1999, 8 ff.) üblich waren und weist somit eine vollkommen 

geläufige Form auf. In dieser späten Phase lassen Gefässe gewöhnlich jegliche Verzierungen 

vermissen und wandeln sich zu einer eher schüsselartigen Form. Auch die Oberfläche 

und die Art der Verarbeitung ist gröber als in der älteren Stufe H C. 

Die breite Schale (Abb. 3: E) hat einen ausladenden Rand und einen gekehlten Hals. 

Darunter befindet sich eine scharfe Kante, die schwach herausstehend und senkrecht geritzt 

ist. Der Bauch ist leicht gerundet. Die Innenfläche ist mit einer Graphitmine bestrichen 

und poliert worden. Ihre Verzierung besteht aus doppelten hängenden Dreiecken 

und senkrechten und ebenfalls mit Graphitminen bestrichenen Streifen. Am Boden befindet 

sich eine Verzierung mit einem Kreuz aus doppelten Rillen mit einer schwarz gefärbten 

Innenfläche. Die Oberfläche der Schale war einst geglättet, heute ist sie beschädigt 

und braun gefärbt. Die Gesamthöhe beträgt 92 mm, der Durchmesser des Randes 

300 mm und der Durchmesser des Bodens 122 mm.

464 


In Ostböhmen erscheint diese Schalenform vor allem in Siedlungen, bis zur Stufe 

H D1. In den jüngeren Phasen H D2 – H D3 tritt der Umbruch stärker hervor und wird 

plastisch betont. Es handelt sich wieder um eine geläufige Form, die innerhalb der Stufe 

H D nicht näher spezifiziert werden kann. 

In Mitteleuropa wurde dieser Schalentyp wegen seiner charakteristischen Form „Knickwandschale“ 

genannt und von J. Bujna (1991) bearbeitet. Während sich bei der älteren 

Form mit dem „sharply carinated body profile, sometimes decorated by grooves (cuts)“ 

die maximale Ausbauchung in der Mitte oder in der unteren Hälfte des Gefässes befindet, 

kennzeichnet die späte Variante, genauso wie bei dem Fund aus Lochenice „with 

a low neck and the carination shifted higher, to the upper half of the vessel“. Analoge 

Funde aus Österreich werden von Fusszierfibeln begleitet (Bujna 1991). In Böhmen wird 

ihre Datierung am besten durch ihre Position innerhalb der Stratigraphie der späthallstättischen 

Siedlung Závist definiert, wo sie in den Horizont 3 gehört (Motyková – Drda – 

Rybová 1984, 403, Abb. 45: 3n). Dieser entspricht der letzten hallstättischen Bauetappe 

der Mauer mit der Palisadenvorderfront, die dem Bau der frühlatènezeitlichen befestigten 

Siedlung mit Steinmauern I im Verlaufe des 2. Drittels des 5. Jahrhunderts vorangeht 

(Motyková – Drda – Rybová 1984, 400, 410). Ebenso wird diese Schalenform in der Siedlung 

Radovesice, Bezirk Teplice, von J. Waldhauser dem späthallstättischen Horizont der 

eingeglätteten Keramik zugeordnet, der dort auch mit Fusszierfibeln vergesellschaftet ist 

(Waldhauser 1977, 152, Abb. 7: 19, 29, 39). 

Schalen dieser Form sind nach V. Šaldová auch in den übrigen Teilen des Landes vertreten 

– in den Flach– und Hügelgräbern Westböhmens, in den flachen Gräbern der 

mittelböhmischen Gruppe von Cítoliby und auch in den Gräberfeldern der südlichen Regionen 

(Šaldová 1971, 85). Nach der Meinung dieser Autorin endete die Entwicklung 

dieser Schalenform mit dem Ende ihrer Funktion im Begräbnisritus an der Wende der 

Stufen HD und LT A. 

Die Schüssel mit eingezogenen Rand (Abb. 4: B) ist handgemacht, der Scherben ist 

graubraun, die Oberflächenschicht hat an der Innen– sowie an der Aussenseite eine Ockertönung, 

die sich unregelmässig mit gelben Flecken abwechselt. 

Dieses Bruchstück muss zu keinem Grab gehören. In Anbetracht der Tatsache, dass 

die Fundstelle in der Urgeschichte stark besiedelt war, kann es aus einem älteren zerstörten 

Objekt stammen. Dasselbe kann auch über den Teil eines Gefässes mit konischem 

Unterteil und geradem Boden behauptet werden (Abb. 4: A), das ebenfalls handgearbeitet 

ist. Die Dicke der Scherbe beträgt 13 mm. 

Das Bruchstück eines Eisenstäbchens (Abb. 3: B) scheint an einem Ende schaufelartig 

erweitert zu sein und ist in der Länge von 28 mm erhalten. Der nahezu quadratische 

Durchschnitt erreicht 5 mm. 

Eisenbruchstücke, die nicht identifizierbar sind, sind hier nicht näher behandelt. 

Die Länge des Eisenmessers (Abb. 3: A) erreicht 102 mm, die maximale Breite der 

gebogenen Klinge beträgt 11 mm. In der Korrosionsschicht des flachen Griffs ist ein 

kreisförmige Nietenkopf erkennbar, der zur Befestigung einer Griffverkleidung hätte dienen 

können. Dadurch hätte sich der Griff von den dornenförmigen, leicht gebogenen 

Messergriffen unterschieden, die – wie es die Funde aus den Gräbern Kunětice 1/34, Nová 

Ves bei Bakov 8, Opatovice 13 belegen – aus Grabausstattungen der Stufe III der 

Schlesisch–Platenitzer Kultur bekannt sind (Vokolek 1999, Tab. 51: 8, 61: 5, 66: 8). Das


0 

5 cm 

Abb. 3. Lochenice. Inventar des Grabes 

2/61: A – Eisenmesser; B – Eisenstäbchen; 

C – Fibel; D – amphorenförmiges 

Gefäss; E – Schale mit geknickter Wand. 

– Obr. 3. Lochenice. Inventář hrobu 2/61: 

A – železný nožík; B – železná tyčinka; 

C – spona; D – amforovitá nádoba; E – 

mísa s přesekávaným lomem. 

Vorkommen kleiner Messer mit leicht gebogenem Rücken ist in der späthallstättischen 

Periode auch in Westböhmen bekannt (Šaldová 1971, 92). 

Die ganze Oberfläche des Messers aus dem Grab Lochenice 2/61 (Foto 1: A–C; Foto 

2) zeigt an beiden Seiten Anzeichen mineralisierter Fasern von Textilteilen, in die es 

eingewickelt war. Ausserdem können an der ganzen Unterseite deutliche Holzspuren beobachtet 

werden und an der oberen Seite des Griffes Spuren weiterer organischer Materialien. 

Es kann sich um Teile einer Messerscheide handeln, deren unterer Teil aus Holz war 

und der obere Teil aus einem anderen organischen Material (z. B. Leder). Messerscheiden 

zählt V. Vokolek z. B. unter den Funden aus Grab 6/81 aus Kostelec n. Orlicí auf (Vokolek 

1999, 16), die jedoch aus Eisenblech gefertigt waren.

466 


Foto 1. Lochenice. Eisenmesser 

aus dem Grab 2/61: A – vor 

der Konservierung; B – nach 

der Konservierung (von beiden 

Seiten); C – Detail des 

Griffs und der Klingenspitze 

mit Resten mineralisierter Fasern 

und Holzresten. — Foto 1. 

Lochenice. Železný nůž z hrobu 

2/61: A – před konzervací; 

B – po konzervaci; C – detail 

rukojeti a hrotu čepele se zbytky 

mineralizovaných vláken 

a zbytků dřeva. 

In Anbetracht der Abmessungen kann die Funktion dieses Messers nicht mit der wesentlich 

grösserer Exemplare identifiziert werden, die als Universalgeräte für das praktische 

Leben beim Begräbnisritus gemeinsam mit den Tierknochen, für deren Konsum sie 

dienten, in das Grab gelegt wurden (Pleiner – Rybová ed. 1978, 410, 412). Die gleichen 

Formen wie die des Messers 2/61 aus Lochenice finden wir jedoch auch in späthallstättischen 

Männer– und Frauengräbern und deshalb können wir auch bei ihnen eine universelle 

Nutzung annehmen. Ausserdem könnte die Anwesenheit von nur einem Niet – nach 

Meinung des Kollegen P. Drda – andeuten, dass es sich um ein Klappmesser handelte, 

was bis jetzt erst aus der Latènezeit bekannt ist, wie es die Ausstattung des Grabes 48 aus 

Pottenbrunn–Steinfeld belegt (Neugebauer – Ramsl 1998, Abb. 4: 16).


A 

B 

Foto 2. Lochenice. Eisenmesser aus dem Grab 2/61. 

Detail der Klingenmitte mit Resten mineralisierter 

Fasern und Holzresten. — Foto 2. Lochenice. Železný 

nůž z hrobu 2/61. Detail středu čepele se 

zbytky mineralizovaných vláken a dřeva. 

Foto 3. Lochenice. Detail des unteren Schwertteiles aus 

dem Grab 1/61: A – Revers; B – Avers. — Foto 3. Lochenice. 

Detail spodní části meče z hrobu 1/61: A – revers; 

B – avers. 

Während Fuss und Bügel der mehrteiligen Fibel (Abb. 3: C) in einem Stück aus Bronze 

gegossen wurden, wurde am Kopf der Fibel (offensichtlich in die jetzt abgebrochene 

Öse) eine eiserne Spirale wahrscheinlich achsengerecht eingesetzt. Die Spirale hat, nach 

dem RTG–Bild zu schliessen, 2 x 11 Windungen mit möglichen Anzeichen der Sehne und 

vielleicht auch eines Kettchens (Bronze) zur Verbindung. Die Gesamtlänge beträgt 

48 mm, die Höhe des aufgerichteten Fusses und symmetrisch gewölbten Bügels 20 mm. 

Der Querschnitt des oberen breiteren Teiles des pokalförmigen Fussabschlusses 

mißt 7 mm, der Durchmesser des unter ihm situierten Kragens 9 mm. Der symmetrisch 

gewölbte Bügel hat einen ovalen, an der unteren Seite verflachten, 7 mm breiten Querschnitt. 

Die Spirale der Windung ist in einer Breite von 45 mm erhalten. 

Die Ergründung der genauen Zusammensetzung der Bronze stösst auf das Problem, 

dass nach Aussage von J. Frána an der Oberfläche des Fusses und auch des Bügels das 

Kupfer beträchtlich ausgewaschen ist, so dass mit einer zerstörungsfreien Methode das 

eigentliche Metall nicht untersucht werden kann. Durch die zerstörungsfreie Analyse der 

Oberfläche wurde nur eine geringe Beimengung von Blei in Zehntelprozenten festgestellt. 

Nach den dabei gewonnenen Ergebnissen ist in der gleichen Menge überraschend 

auch Wismut vertreten und insgesamt ist der Charakter des Materials dem böhmischen 

Milieu fremd.

468 


Nach G. Mansfelds (1973, 16 ff.) Terminologie handelt es sich um die Grundform F 2 

einer Fusszierfibel, wahrscheinlich mit einer Armbrustspirale des Typs Z (3). Bei dem 

Fussziertyp (B1 oder) E mit dem einer Eintiefung an der Fusspitze bot sich die Möglichkeit 

für die Anbringung einer Ziereinlage, wie es verschiedene Beispiele bei analogen 

Funden dieses Typs (Frey 1971) zeigen. Mit seinen Formelementen entspricht der Fund 

aus Lochenice der Fibelserie, die G. Mansfeld in Liste 256 mit ihrem Vorkommen im 

südwestlichen Teil Deutschlands, in der Schweiz und in Ostfrankreich anführt, oder auch 

dem Fund aus dem Grabhügel 1 in Neresheim–Schweindorf, Ostalbkreis (Zürn 1987, Taf. 

173 A 4), also in der Westhallstattkultur. 

3. FIBEL AUS DER FUNDSTELLE LOCHENICE VI 

Aus dem Kataster der Gemeinde, etwa 500 m in südlicher Richtung, aus dem südlichen 

Teil der Parzelle Nr. 630 (Vokolek 1990, 155), also aus dem Alluvium des Sendražice Baches, 

stammt der Einzelfund einer weiteren Bronzefibel (Abb. 4: C), mit ähnlicher Form 

und Konstruktion. Sie wurde von S. Vencl (1967) publiziert. Die Zugehörigkeit zum gleichen 

Typ beruht auf der identischen Morphologie – dem symmetrisch gewölbten Bügel, 

der wieder auf einer Seite in den emporgehobenen Fuss übergeht, der mit einem vertieften 

vasenartigen Ende abgeschlossen ist. Im Gegensatz zu der Fibel aus dem Grab 2/61 

ist diese Fibel kürzer – 42 mm – und zu dem insgesamt massiveren Eindruck trägt auch 

der mächtigere Bügel mit kreisrundem Querschnitt bei. Ein unterschiedliches Element ist 

auch die Verzierung des Bügels mit zwei Gruppen von 6 querverlaufenden Kerben, die 

ursprünglich mit Korallen gefüllt oder tauschiert waren. An der Rückseite wird der Bügelkopf 

durch eine Schlinge abgeschlossen, durch welche die Achsenwindung wieder mit 

2 x 11 Windungen, die links noch durch drei weitere ergänzt wurden, durchgezogen wird. 

Die Armbrustkonstruktion des Mansfeldschen Typs Z (3) trägt eine verzierte Spirale des 

Typs dS1 – neben der inneren Armbrustsehne ist die Windung dieser Fibel an der Aussenseite 

mit einer Serie von 8 waagrecht gelegten Zierschlingen ergänzt. 

Bei beiden Fibeln aus Lochenice handelt es sich demnach im Sinne von Mansfelds 

(1973, 32 ff.) Terminologie um die Form F2, bei der Fibel und Fusszier aus einem Stück 

bestehen. Nach G. Mansfeld zeichnet sich der Fussziertyp B „durch eine flachmuldenförmige 

Vertiefung aus, die wohl zur Aufnahme eines organischen Schmuckplättchens 

gedacht war. In einigen wenigen Fällen ist eine Koralleneinlage erhalten“. Den Typ B1 

des Fusszieres charakterisiert die Anwesenheit eines gestielten Schälchens. 

Im Anschluss an die damalige Publikation dieser Fibel durch S. Vencl (1967) hatte sich 

auch J. Waldhauser (1968) zu diesem Fund geäussert. Er betonte den fremden Ursprung 

der von Schlingen umsäumten Armbrustwindung. Das Vorkommen dieses Zierelementes 

sollte seiner Meinung nach mit dem Schwerpunkt ihres massenmässigen Erscheinens 

vom mittleren Rheingebiet, über die nordwestlichen Voralpengebiete bis nach Ostfrankreich 

zusammenhängen. Er hält den Fund weniger für einen Import, er sieht darin eher 

die „Benützung eines modischen Elementes … an einer Fibel einheimischen Ursprungs“. 

Wir halten es für notwendig diese Vorstellung zu präzisieren. Auch die von J. Waldhauser 

geäusserte Meinung, diese Fibel sei in die frühlatènezeitliche Periode zwischen die 

Jahre 450–400 B.C. zu datieren, und dies vor allem auf Grund der Beachtung eines einzi-


0 

5 cm 

Abb. 4. Lochenice VI. A – Bruchstück 

des unteren Gefässteiles; B – Bruchstück 

eines Gefässes mit eingezogenem 

Rand; C – Bronzefibel aus der 

Fundstelle VI. – Obr. 4. Lochenice VI. 

A – zlomek spodní části nádoby; B – 

zlomek mísy se zataženým okrajem; 

C – bronzová spona z naleziště VI. 

gen Zierelementes – der von Schlingen gesäumten Armbrustwindung – kann weiterhin 

nicht erhalten bleiben, denn das letztgenannte Zierelement erscheint auch in der von ihm 

zitierten Literatur unabhängig bei mehreren Fibeltypen der Späthallstatt– und Frühlatènezeit. 

Auch die Vorstellung, dass diese Fibelformen in Böhmen dank ihrer Deponierung 

in unauffälligen Brandgräbern nicht gefunden werden mussten, kann offensichtlich nicht 

bestehen bleiben, wie schon die Grabung V. Vokoleks im Jahre 1961 nachgewiesen hatte. 

Die Ursache der Seltenheit der Fusszierfibel in Böhmen sehen wir vielmehr in der regionalen 

Unterschiedlichkeit der Tracht. Mansfelds Karte der Verbreitung hallstattzeitlicher 

Fibeln zeigt überzeugend ihr intensives Vorkommen im westlichen und ein bescheideneres 

Vorkommen im östlichen Teil Europas (Mansfeld 1973, Karte 8). Sie kann 

bis zur Gegenwart nur in wenigen Ausnahmefällen ergänzt werden und dies auch im Falle 

der Fusszierfibel (Radovesice: Holodňák 1993, 71, Abb. 48: 3; Manětín–Hrádek 164: 

Soudská 1994, 181, Abb. B 20: 14). Deshalb kann auch die Erscheinung zweier Fibeln eines 

Typs in nur einer Fundstelle auf eine neue Art interpretiert werden. 

Obwohl beide Fibeln zu einem Typ gehören, kann nicht übersehen werden, dass sich 

ihre Formen im Detail unterscheiden. Die Fibel von der Fundstätte VI wirkt aus rein typologischer 

Sicht altertümlicher sowohl durch ihre massive Form als auch durch die Präsenz 

von zwei Bündeln von 6 querverlaufenden Kerben. Die Fibel aus dem Grab 2/61 hat 

dagegen schon einen längeren glatten Bügel und die Verzierung des Fusses ist in zwei getrennte 

Elemente geteilt (schüsselförmiger Abschluss des Fusses und niedriger gelegener 

Kragen). Mit Rücksicht auf die formellen Unterschiede zwischen beiden Fibeln, die auch 

eine chronologische Ursache haben können, kann eher an eine limitierte, für einen engeren 

lokalen Umkreis bestimmte Produktion gedacht werden. Mit ihrem gemeinsamen 

Element – dem Abschluss des Fusses in der Gestalt eines Miniaturgefässes – unterscheiden 

sie sich markant von den übrigen Erzeugnissen dieser dekorativen Strömung, die als

470 


modischer Hit eine universelle Anwendung im breiten europäischen Umkreis der späthallstattzeitlichen 

Periode fand. 

Im Rahmen des Vorkommens der Fusszierfibeln bilden demnach die Fibeln aus Lochenice 

aus der Sicht der Formgestaltung eine lokale Gruppe, die sowohl zu den Fällen, die 

G. Mansfeld (1973), als auch P. N. Favret (1936), R. Joffroy (1955), D. Bretz–Mahler 

(1958), T. Rózycka (1960), H. Zürn und H. V. Herrmann (1966), Z. Wozniak (1981) oder 

M. Gedl (1991) anführen, nicht hinzugefügt werden kann. Das unterstreicht nur den exotischen 

Charakter der lochenicer Fibeln im böhmischen Fundstoff. Sofern es sich um ein 

lokales Produkt handelte, erscheint es nach dem heutigen Stand der Forschung als wahrscheinlich, 

dass sie offensichtlich für eine kleinere lokale Gruppe auf Grund einer Inspiration 

durch fremdartige Formen erzeugt wurden. Die nächsten Analogien finden wir bei 

den Fibeln aus den norditalienischen Fundorten – aus Bologna und San Polo d’Enza, wie 

sie O. H. Frey (1971, 376–377, Abb. 2: 9–15) anführt. 

4. DAS FRÜHLATÈNEZEITLICHE GRAB 1/61 

In einer Tiefe von 25–30 cm wurde ein Gefäss entdeckt, dessen Boden 50 cm unter der 

heutigen Oberfläche lag. Deshalb fand man dieses Gefäss in einer stark mit Lehm vermengten 

oberen Zone des Lössbodens, so dass die Grabgrube nicht erfasst werden konnte. 

An der Südseite lag eng an dem Gefäss ein eisernes Schwert. Im Gefäss selbst befanden 

sich verbrannte Knochen, wobei einige von diesen auch frei in der Erde an der 

Südseite des Grabes neben dem Schwert lagen. Nach J. Chochol zu schliessen handelte 

es sich um Relikte einer älteren Person mit grazilem Körperbau. 

Die eiserne Klinge des Eisenschwertes (Abb. 5: A) erreicht eine Länge von 676 mm 

und eine maximale Breite von 59 mm. Der Griff mit seiner erhaltenen Länge von 112 mm 

hat in seinem Oberteil ein rechteckiges Profil, das in der Mitte und im unteren Teil in ein 

sechseckiges übergeht. Dieses ist durch das Profil der zentralen Rippe gegeben, die aus 

der Klinge fliessend in den Griff übergeht. Am Griff sind keine Spuren einer Umkleidung 

erhalten und genauso kann nichts zur ursprünglichen Form des Knaufes ausgesagt werden. 

Der Klingenheft ist abgesetzt und hat eine Glockenform. Die Klinge hat einen rhombischen 

Querschnitt und ihre Spitze zeigt im Roentgenbild eine leicht abgerundete Form. 

Von der Scheide sind nur unscheinbare Bruchstücke der vorderen und hinteren Seite geblieben 

(Abb. 5: A, 5: E; Foto 3: A), ein Teil des Ortbandes bis zur Länge von 205 mm 

(Abb. 5: A; Foto 3: A) und die Halterung (Abb. 5: D). Diese mit der Gesamtlänge von 120 

mm bilden zwei kreisrunde Plättchen mit dem Durchmesser von 38 mm, die mit einem 

rechteckigen Bügel in Länge von 40 und Breite von 12 mm verbunden sind. Die zentrierten 

Öffnungen für die Nieten zum Befestigen haben einen Durchmesser von 4 mm. 

Die maximale Breite des unteren Teiles des Ortbandes ist 55 mm, die Länge von der 

Spitze bis zu den Basisknoten ist 60 mm. Das Ortband lässt bereits die seitlichen kreisrunden 

Medaillone vermissen, die zu seitlichen Knoten reduziert sind. Ihre Profilierung wird 

mit der Abgrenzung durch feine Rippchen erzielt (Abb. 5: A; Foto 3: B). Die Breite des 

Schwertes aus Lochenice ist z. B. mit dem Schwert aus dem Grab Hallstatt 994 (Kromer 

1959, 183, Taf. 202: lc) praktisch identisch. Die abgerundete Form des Ortbandes schliesst 

nicht den Durchgang des Scheidenendes durch seinen Gipfelpunkt aus.


0 

5 cm 

Abb. 5. Lochenice. Grabinventar 1/61: A – Schwert en face; B – seitliche Ansicht des Schwertes; C – verschmolztes 

Bruchstück des Bronzeblechs – Vorderteil der Schwertscheide; D – Halterung; E – eiserne 

Bruchstücke der Schwertscheide; F – Profil des unteren Teiles des Schwertes mit Scheide. — Obr. 5. 

Lochenice. Inventář hrobu 1/61: A – meč en face; B – boční pohled na meč; C – přepálený zlomek bronzového 

plechu – přední část mečové pochvy; D – závěsný můstek; E – železné zlomky pochvy meče; 

F – profil spodní části meče s pochvou.

472 


0 

5 cm 

Abb. 6. Lochenice. Keramik aus dem Grab 1/61: A – Urne; B – Bruchstück der Stempelkeramik. — Obr. 6. 

Lochenice. Keramika z hrobu 1/61: A – popelnice; B – zlomek kolkované keramiky. 

In Anbetracht der oben aufgeführten Messwerte und der S–Form ihrer Ortbänder werden 

beide Schwerter zu den Schwertern von Osterhausens Typ Dürrnberg (Osterhaus 

1966, 19–21) gezählt. Die Verbreitung dieses Typs ist für das sogenannte Ostlatènegebiet 

charakteristisch. 

Dank dem aufgesetzten Ortband blieb bei dem Schwert aus Lochenice der untere Teil 

der Scheidenrückseite erhalten. Sie hat eine gebogene Form, die an beiden Seiten nach 

vorne ausbiegt ist und geht in Randfalzen über, die ursprünglich die Vorderseite hielten 

(Abb. 5: A, F; Foto 3: A). Ein Bestandteil des Verbindungssystems beider Scheidenteile 

ist offensichtlich auch das Bruchstück eines kleinen Eisenreifens, der an einem der 

Bruchstücke des hinteren Scheidenteiles des Schwertes erhalten blieb (Abb. 5: E). 

Der Vorderteil der Schwertscheide fehlt vollkommen. Jedoch bei der Konservierung 

wurden an der Vorderseite der Klinge zwei Stellen mit Bronzespuren gefunden und im 

Inhalt des Grabes wurde auch ein verschmolzenes Bronzeblech mit der Spur einer seitlichen 

Kerbe festgestellt (Abb. 5: C). Wir nehmen an, dass es sich um den Rest der demontierten 

Vorderseite der Scheide handelt, der durch die Glut deformiert wurde. 

Nach Analysen von J. Frána wurde dieser Teil aus ziemlich reinem Kupfer erzeugt, 

das überhaupt kein Blei enthielt. Mit dem Charakter ähnelt es der Zusammensetzung, die 

bei Funden vom Ende der Hallstatt– und dem Anfang der Latènezeit festgestellt wurde. 

Das Vorkommen bronzener Vorderteile von Schwertscheiden in der Frühlatènezeit 

wurde früher vor allem im Westlatènebereich angenommen (Osterhaus 1966, 20). Der 

Fund aus Dražičky (Filip 1956, 33, Abb. 6: 3; Michálek 1991, 187) war anfänglich in Böhmen 

isoliert. Jedoch schon der Fund in Veselí nad Lužnicí (Beneš – Sankot 1994) zeigte, 

dass die früher erwogene Absenz dieses Kulturphänomens in Böhmen sowohl das Ergebnis 

destruktiver, in Böhmen im Verlauf des 5. Jahrhunderts v. Chr. verbreiteter Rituale sein 

kann als auch ein Problem der richtigen Identifikation. Ein solches Beispiel ist auch der 

Fund aus Lochenice. Gleichzeitig darf auch nicht die Tatsache übergangen werden, dass 

das Vorkommen der mehrfach profilierten Basisknoten ein gemeinsames Zierelement der 

Lochenicer Schwertscheide und eines zweiten Schwertes dieser typologischen Gruppe,


des Schwertes aus dem Grab Dürrnberg 18 (Penninger – Pauli 1972, 56–57, Taf. 17: 6) 

ist. Das Schwert vom Dürrnberg trägt an den Seiten des Ortbandes eine gravierte geometrische 

Verzierung in Form einer Reihe von Andreaskreuzen, die ein gemeinsames Element 

der künstlerischen Äusserungen beider benachbarter Bereiche repräsentiert. Aus dem böhmischen 

Milieu kann als Beispiel der Fund aus Libčice–Chýnov, Mittelböhmen, genannt 

werden (Sankot – Vojtěchovská 2001, Fig. 18.6: 4). 

Die Urne (Abb. 6: A) ist handgearbeitet, ihre Oberfläche ist braun gefärbt. Das Gefäss 

ist 214 mm hoch. Die maximale Ausbauchung beträgt 250 mm, der Durchmesser des Randes 

195 mm, der Durchmesser des Bodens 105 mm. 

Es handelt sich um eine doppelkonische Form mit fliessendem S–Profil mit umgelegtem 

und nach aussen gezogenem Rand, einem kurzen durchgebogenen Hals und der 

maximalen Ausbauchung in der oberen Hälfte der Höhe. Im Siedlungsmaterial kann zwar 

die Entwicklung dieser Form seit dem Beginn der Stufe H D bis in jüngere Zeitabschnitte 

verfolgt werden, wie bereits A. Rybová erkannt hatte. Ihrer Meinung nach, verwendete 

man die S–förmig profilierten Topfformen auf Grund ihrer funktionellen Universalität, 

von der Hallstatt– bis zur Spälatènezeit (Rybová 1969, 378–379), jedoch ist in der Funeralkeramik 

der Schlesisch–Platenitzer Kultur diese Form noch vollkommen unbekannt. 

Analoge Elemente können aus den westböhmischen Funden angeführt werden, z.B. das 

Gefäss aus dem Brandgrab in Černíkov, Bezirk Strakonice, das von einem Gürtelhaken 

der Stufe LT A begleitet war (Jansová 1962, 312, Abb. 5: 1, 5). Aus dem österreichischen 

Gräberfeld vom Dürrnberg bei Hallein stammt eine keramische Form mit denselben formalen 

Zeichen (Penninger – Pauli 1972, 50, Taf. 9 B2), die zwischen dem mit der Certosa 

und Marzabotto Fibel datierten Kriegergrab 10/1 und dem Kriegergrab 10/2, das 

schon zur Stufe LT B gehört, gefunden wurde (Penninger – Pauli 1972, 49–50, Taf. 8–9). 

Im Inhalt des Grabes, wahrscheinlich in der Urne, wurde ein keramisches Bruchstück 

(„von einer Schüssel“) mit brauner Farbe gefunden (Abb. 6: B). Die Dicke der Scherbe beträgt 

9 mm. Ihre äussere geglättete Oberfläche schmückt ein Stempel in Form eines doppelten 

konzentrischen Kreises mit einem Durchmesser von 3 und 7 mm, vielleicht mit einem 

Anschluss an das bogenförmige Element der Verzierung. Es handelt sich um eines der 

grundlegenden und vollkommen üblichen Zierelemente der frühlatènezeitlichen Stempelkeramik. 

Ohne ein überflüssiges Suchen nach fremdländischen Analogien, wie sie auch in 

der Verzierung der Stempelkeramik aus dem Armorica–Gebiet gefunden werden könnten 

(Schwappach 1969), sind diese Motive der konzentrischen Kreise gerade im östlichen Bereich 

der La Tène–Kultur seit der Anfangsstufe vollkommen gebräuchlich (Schwappach 

1979). Nach A. Rybová ist dieser Typus der gestempelten Verzierung auf den frühlatènezeitlichen 

Schüsseln des sogenannten Braubacher Typs (Rybová 1969, 375) zwar häufig 

zu finden, jedoch im ostböhmischen Raum handelt es sich um einen einmaligen Fund, 

dessen nächste Analogie nur auf der frühlatènezeitlichen Fundstelle im Kataster der benachbarten 

Stadt Jaroměř (Vokolek – Sankot 2001, Abb. 3: B) zu finden ist. 

5. BEGRÄBNISRITUS 

In beiden Fällen handelt es sich um Brandgräber. Die späthallstattzeitliche Bestattung 2/61 

befand sich in einer Urne, die mit einer Schüssel bedeckt war. Im frühlatènezeitlichen

474 


Grab 1/61 wurde jedoch keine Schüssel zur Bedeckung der Urne gefunden. Hier könnte 

auch die Beobachtung von V. Šaldová (1971, 85) zutreffen, nach der dieser Brauch gerade 

an der Wende der Stufe H D nach LT A endete. 

Nach den erhaltenen Abdrücken zu schliessen (Foto 1; 2), war die Messerklinge im 

Grab 2/61 in eine Textilie eingepackt und an ihrer Oberfläche befanden sich Bruchstücke 

von Holz über die ganze Länge der unteren Seite. Deshalb kann angenommen werden, 

dass sie bei der Grablegung nicht durch die Glut des Scheiterhaufens berührt wurde. 

Bei dem Schwert im Grab 1/61 ist evident, dass es bewusst zu einem U verbogen wurde 

(Abb. 5: B). Es handelt sich zweifellos um ein rituelles Element, das bei einer ganzen 

Reihe böhmischer Funde bereits von J. Schránil (1928, 218) und ebenso von V. Šaldová 

(1971, 94) beobachtet wurde. Ein weiteres Ritualelement ist die absichtliche Demontage 

der Vorderseite der Schwertscheide, die im Gegensatz zu den übrigen Schwertteilen durch 

die Glut des Feuers ging. Ihr Relikt ist offensichtlich ein Stück verschmolzenen Bronzeblechs. 

Diese Situation würde eine ähnliche Praxis destruktiver Handlungen andeuten, 

wie wir sie auch bei dem Fund aus Veselí nad Lužnicí beobachten konnten (Beneš – Sankot 

1994). 

6. CHRONOLOGISCHE SCHLUSSFOLGERUNGEN 

Auf Grund typologischer Kriterien könnte erwogen werden, dass die Fibel aus dem Fundort 

VI, die S. Vencl (1967) publizierte, einen Beginn der Besiedlung des Lochenitzer Fundortes 

bereits in der Periode, die unmittelbar der Stufe H D3 voranging, andeuten kann. 

Die Bedeutung des Grabes 2/61 ist durch das gemeinsame Vorkommen sensibler chronologischer 

Elemente gegeben – der späthallstattzeitliche Fusszierfibel, die in die Stufe 

H D3 datiert wird (Mansfeld 1973, 71 ff.; Schaaff 1972, 182, Abb. 1) mit einer Serie begleitender 

keramischer Formen. Dadurch wird verlässlich ihre bereits früher erwogene 

identische Datierung bestätigt und vor allem gleichzeitig auch die Benutzungszeit der 

scharf profilierten Schüsseln. Letztere haben in einer Reihe von Fällen, die z.B. J. Bujna 

(1991) anführt, ihre Datierung auch in die nachfolgende Frühlatène–Periode zugelassen. 

Der eigentliche Beginn der La Tène–A–Periode ist aber im Fundstoff aus Lochenice bisher 

nicht belegt worden. Die morphologischen Zeichen des Inventars aus dem Grab 1/61 sind 

charakteristisch für das Ende der Stufe LT A, in die auch die verzierten Bronzescheiben 

aus dem unweit entfernten Fundort Jaroměř datiert werden (Kruta 1975, 25; Vokolek – 

Sankot 2001). 

7. HISTORISCHE INTERPRETATION 

Bei der Auswertung der historischen Bedeutung der späthallstatt– und frühlatènezeitlichen 

Kulturentwicklung im Bereich des nordöstlichen Böhmen müssen wir auf J. Filips 

Erwägungen über die Entwicklung der Lausitzer Kultur in der Latènezeit zurückgreifen. 

Obwohl J. Filip davon ausging, daß die materielle Kultur der Flachgräberfelder der Stufen 

LT B1 – LT C1 in Böhmen und Schlesien den gleichen Ursprung hatte, hatte er doch 

treffend die Rolle des nordöstlichen Böhmen auch für die Anfangsperiode der Latènezeit


beschrieben. Schon damals „war das nordöstliche Böhmen ein wichtiges Verbindungsgebiet 

zwischen dem schlesischen und mittelböhmischen Gebiet“, aus dem in das lokale 

Schlesisch–Platenitzer Milieu neue Kultureinflüsse aus dem Süden und Südosten strömten 

(Filip 1948). 

Dem hatte sich J. Waldhauser (1968, 432) angeschlossen, der im Zusammenhang mit 

seinem Beitrag zur Fibel von der Fundstelle VI die damaligen Angaben über die frühlatènezeitlichen 

Funde in Nordost–Böhmen und Schlesien zusammenfasste. Diese Angaben 

konnten vor allem in neuester Zeit wesentlich erweitert werden, sowohl durch die Auswertung 

älterer Funde aus Jíkev, Křinec und Jaroměř (Sedláčková – Waldhauser 1987, 154–156; 

Chytráček 1988, 53, 58; Vokolek – Sankot 2001) als auch durch die Identifizierung neu entdeckter 

oder neu restaurierter Funde aus Křečkov (Sankot 1994, 36 ff.), Jíkev (Havlínová 

– Perlík – Sankot 1998, 212–213, Fig. 3: a, b) oder Kutná Hora–Karlov (Valentová – Sankot 

2001). Damit wird der Charakter des „Betriebes“ einer der wichtigsten Kommunikationen 

der Frühlatène–Periode, die heutige Schlesien und das nordöstliche Böhmen mit Mittel– 

und Südeuropa verband, präzisiert (Sankot 2000b). Die Konkretisierung dieser Kommunikationslinie 

bringt auch einen Beitrag zur Deutung des auffallend intensiven Vorkommens 

von Funden der Hallstatt– und Frühlatènezeit sowie der mediterranen Importe in den anliegenden 

Gebieten Schlesiens und in den an Schlesien anknüpfenden Regionen (Malinovski 

1971, 106; Bem. 27, 29–30; Wozniak 1981; Kimmig 1983, 43 ff., Abb. 34, 63; Gedl 

1991; Adam – Briquel – Gran–Aymerich – Ridgway – Strom – v. Hase 1992, 189 ff.; Binding 

1993; van den Boom 1995, 45 ff., rys. 7). Auf der anderen Seite erlauben die immer 

häufiger festgestellten Ähnlichkeiten neu bearbeiteter böhmischer Funde mit solchen aus 

Österreich und aus der Este–Kultur in Norditalien (Sankot 2000b) einen regen Betrieb auf 

der Verbindungslinie, die auf einer Nord–Süd–Achse von Norditalien (mit der etruskischen 

und der Este–Kultur) über Österreich, Böhmen und Polen in Richtung zu den baltischen 

Rohstoff–Ressorcen verlief (Filip 1936–1937, 129; Vokolek 1999, 17; Sankot 2000b). 

Die langanhaltende Unersetzlichkeit dieser Verbindung beruhte gewiss auf einer Langzeittradition, 

die auch neue unikate Funde im behandelten Raum, die in eine frühere Zeit 

datiert werden, erklärt. Als Beispiel dafür können u.a. auch die Ergebnisse der Ausgrabung 

der hallstattzeitlichen Siedlung in Poříčany, Bez. Nymburk (Čtverák 1986), dienen. Auf 

dieser Verbindungslinie konnten eben in die Schlesisch–Platenitzer Kultur schon in der 

älteren Periode H C Fibeln aus den Gebieten Südsloweniens und Norditalien importiert 

werden (Vokolek 1999, 15). Hier kann eine Bewegung in beiden Richtungen verfolgt werden, 

die u.a. auch Produkte aus Süd– sowie Westeuropa umfasste und über das östliche 

Böhmen in das mittlere Schlesien und das westliche Gross–Polen führte (Gedl 1991, 

56–73, 79). Die Funde von rohem oder teilweise verarbeitetem Bernstein in den Füllungen 

der Siedlungsobjekte in Poříčany (Čtverák 1986, 110 ff.) zeigen gleichzeitig Andeutungen 

weiterer materieller Gründe für den Betrieb dieser Kommunikation. Die Förderung 

des Bernsteins und die Organisation seines Transpots war zweifellos durch die intensive 

Nachfrage von seiten der kunsthandwerklichen Produktion hervorgerufen – sowohl im 

Mitteleuropa (Riek – Hundt 1962, 163–165; Kimmig – Gersbach 1971, 56–57; Pauli 1978, 

406–407; Sievers 1982, 44; Waldhauser 1996, 80 ff.; Sankot 2000a, 103–105) als auch 

vor allem im Mittelmeergebiet (Malinowski 1971, 103, Bem. 4–9). Wie der Fundstoff in 

Verucchio belegt, hatten vor allem die Etrusker eine Vorliebe für die Anwendung des 

Bernsteins zur Verzierung des Schmucks – auf dem Bügel von Fibeln, an Hals– und Gür-

476 


telketten oder sogar auf keramischen Gefässen (Forte ed. 1994). Die Funde der mit Bernstein 

geschmückten Gegenstände sind oft in den Sammlungen der italienischen Museen 

vertreten, wie z. B. im Museo Civico in Bologna und stammen schon aus dem 9. Jahrhundert 

wie das Zepter aus dem Gräberfeld der I. Stufe der Villanova–Kultur in S. Vittale 

(Pincelli – Morigi Govi 1975), in anderen Fällen die Halsketten aus Benacci aus der 

1. Hälfte des 8. Jahrhunderts, die Verzierung der Fibelbügel aus Benacci Caprara aus der 

2. Hälfte des 8. bis zur 1. Hälfte des 7. Jahrhunderts, die Auslegungen der Fibelbügeln, 

Armringen und Halsketten aus Benacci aus der IV. Stufe usw. Dabei entspricht die Lage 

von Verucchio im Kontaktgebiet mit dem Gebiet der Este–Kultur (Forte ed. 1994, Tav. III) 

und die Lage der übrigen erwähnten Fundorte vollkommen dem angeführten Modell der 

Kommunikationsverbindungen. Ihrer Akzeptanz müssen nicht einmal die bekannten Probleme 

mit der genauen Bestimmung der Provenienz des sogenannten baltischen Bernsteins 

– Succinit, dessen Vorkommen in einem breiten Landstrich von der Ostküste Englands bis 

zur Mündung des Dnjepr bekannt ist (Kimmig – Gersbach 1971, 56–57; Malinowski 1971) 

im Wege stehen. In diesem Fall spricht auch nichts gegen eine Übernahme der Ansicht 

V. Čtveráks (1986, 112) zur die Existenz einer Nebentrasse der Bernsteinstrasse, die über 

das nordöstliche Böhmen verlief und die schon früher ausgesprochenen Ansichten ergänzt 

(siehe Kimmig – Gersbach 1971, Bem. 116; Malinowski 1971, Bem. 27 u.w.). Die oben 

erwähnten Ähnlichkeiten des Schwertes aus dem Grab 1/61 mit den Funden aus den österreichischen 

Gräberfeldern Dürrnberg und Hallstatt, die Verzierungselemente der Phaleren 

aus dem unweit gelegenen Jaroměř, die mit der Verzierung der Schwertscheide aus dem 

Grab Hallstatt 994 vergleichbar sind (Vokolek – Sankot 2001) und die gemeinsamen Züge 

der hallstattzeitlichen Fibeln aus Lochenice mit Funden von norditalienischen Fundstellen 

passen sich in die oft festgestellten Analogien dieser erstmals in Böhmen hergestellten 

frühlatènezeitlichen Handwerksprodukte mit den Funden aus Österreich und Norditalien 

(Sankot 2000b), die auf einer länger andauernden Tradition der Kontakte beruhen, ein. 

Die Möglichkeiten der Handelskommunikationen und Materialtransporte wären für 

Böhmen dann vergleichbar mit der Situation am mittleren Rhein. S. Verger (1995, 457) präzisierte 

das Modell der Kulturentfaltung der dortigen frühlatènezeitlichen Gruppe Hochwald–Nahe 

mit ihren aristokratischen Gräbern der lokalen Herrscher, das auf den Möglichkeiten 

der Gewinnung von Rohstoffen (Eisen) basierte. Letztere waren ein interessantes 

Handelsprodukt für die norditalienischen Siedlungszentren und die Basis des Handels sowie 

des luxuriösen Lebensniveaus. Analog waren auch für Böhmen die Möglichkeiten der 

Handelskommunikation, der Förderung und der Materialtransporte (Chytráček 2000) die 

Basis des materiellen Niveaus und der sozialen Organisation, die die Bedingungen für die 

Entstehung der La Tène–Kultur schufen (Sankot 1999). Deshalb kann das frühlatènezeitliche 

Grab 1/61 aus Lochenice als Beispiel für das Funktionieren dieser Verbindung betrachtet 

werden, bei dem der Verstorbene, ausgerüstet mit Gegenständen fremder Provenienz, 

auf der einheimischen Nekropole der Schlesisch–Platenitzer Kultur bestattet wurde. 

Ein weiterer Beweis für die Bedeutung dieser angedeuteten Kommunikation liegt in der 

Langfristigkeit ihrer Nutzung – der Weg, der vom Ostrand Prags über die Furt am Zusammenfluss 

der Elbe und der Metuje bei Jaroměř in Richtung Schlesien verlief, wurde durch 

historische Angaben aus dem frühen Mittelalter über die ganze historische Epoche lang 

bestätigt (Vávra 1972). 

Deutsch von H. Marxová


LITERATUR 

Adam, R. – Broquel, D. – Gran–Aymerich, J. – Ridgway, D. – Strom, I. – von Hase, F.–W. 1992: Die transalpinen 

Beziehungen. In: Die Etrusker und Europa, Paris, 180–195. 

Beneš, A. – Sankot, P. 1994: Der erste Flussfund einer frühlatènezeitlichen Schwertscheide in Böhmen — 

První říční nález časně laténské pochvy meče v Čechách, Archeologické rozhledy 46, 548–557. 

Binding, V. 1993: Studien zu den figürlichen Fibeln der Frühlatènezeit. Universitätsforschungen zur prähistorischen 

Archäologie Bd. 16. Bonn. 

Boom, H. van den 1995: Zjawisko antropomorfizacji w okresie halsztackim — The phenomenon of anthropomorphization 

during the Hallstatt period. In: Kultura pomorska i kultura grobów klosowych, 

Warszawa, 43–54. 

Bretz–Mahler, D. 1958: Catalogue des fibules de La Tène 1 du Musée de préhistoire d’Epernay, Bulletin 

de la société archéologique champenoise 51, 4–30. 

Bujna, J. 1991: Approach to the study of the Late Hallstatt and Early La Tène periods in Eastern parts of 

Central Europe: results from comparative classification of „Knickwandschale“, Antiquity 65, No. 

247, 368–375. 

Čtverák, V. 1986: A fortified settlement of late Hallstatt period at Poříčany (Central Bohemia). In: Archaeology 

in Bohemia 1981–1985, Prague, 109–114. 

Favret, P. M. 1936: Les nécropoles des Jogasses – Chouilly, Préhistoire V, 24–119. 

Filip, J. 1936–1937: Popelnicová pole a počátky železné doby v Čechách – Die Urnenfelder und die Anfänge 

der Eisenzeit in Böhmen. Praha. 

— 1948: Lužická kultura v době laténské – Lusatian Culture in the La Tène Period, Slavia Antiqua I, 

166–180. 

— 1956: Keltové ve střední Evropě – Die Kelten in Mitteleuropa. Praha. 

Forte, M. ed. 1994: Il dono delle Eliadi. Ambre e orificerie dei principi etruschi di Verucchio. Studi e documenti 

di archeologia 4. Rimini. 

Frey, O.–H. 1971: Fibeln vom westhallstättischen Typus aus dem Gebiet südlich der Alpen. Zum Problem 

der keltischen Wanderung. In: Oblatio. Raccolta di studi di Antichita et Arte in onore del Prof. 

Aristide Calderini, Como, 355–386. 

Gedl, M. 1991: Die Hallstatteinflüsse auf den polnischen Gebieten in der Früheisenzeit. Warszawa – Kraków. 

Havlínová, A. – Perlík, D. – Sankot, P. 1998: Integration of hydrogen plasma into the traditional conservation 

process of metal. In: W. Mourey – L. Robbiola (ed.), Metal 98. Proceedings of the International 

conference on metals conservation, Draguignan, 209–214. 

Holodňák, P. 1993: Gegenstände aus Metall, Knochen, Glas, Stein, Ton und anderem Material. In: J. Waldhauser 

(ed.), Die hallstatt– und latènezeitliche Siedlung mit Gräberfeld bei Radovesice in Böhmen 

II, Teplice, 69–85. 

Chytráček, M. 1988: Le char laténien – deux roues en Bohême, Etudes celtiques XXV, 15–58. 

— 2000: Die Vorkommen metallener Rohstoffe und die Besiedlung Westböhmens in der Hallstatt– und 

Frühlatènezeit. In: Archäolog. Arbeitsgemeinschaft Ostabayern/West– u. Südböhmen, 9. Treffen in 

Neukirchen b. Hl. Blut 1999, Rahden, 80–101. 

Jansová, L. 1962: Konec jihočeských mohyl doby laténské – Das Ende der latènezeitlichen Hügelgräber 

in Südböhmen, Památky archeologické 53, 306–330. 

Joffroy, R. 1955: Les fibules – fausse corde – bouclettes du Hallstattien final, Bulletin de la société préhistorique 

franc‚aise LII, 453–461. 

Kimmig, W. 1983: Die griechische Kolonisation im westlichen Mittelmeergebiet und ihre Wirkung an die 

Landschaften des westlichen Mitteleuropa, Jahrbuch des RGZM 30, 5–78. 

Kimmig, W. – Gersbach, E. 1971: Die Grabungen auf der Heuneburg 1966–1969, Germania 49, 21–91. 

Kromer, K. 1959: Das Gräberfeld von Hallstatt. Firenze. 

Kruta, V. 1975: L’art celtique en Bohême. Paris. 

Malinowski, T. 1971: Über den Bernsteinhandel zwischen den südöstlichen baltischen Ufergebieten und 

dem Süden Europas in der frühen Eisenzeit, Prähistorische Zeitschrift 46, 102–110. 

Mansfeld, G. 1973: Die Fibeln der Heuneburg 1950–1970. Römisch–germanische Forschungen 33. Berlin. 

Michálek, J. 1991: La tombe princière de Chlum. In: Les Celtes, Milano, 186–187.

478 


Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A. 1984: Opevnění pozdně halštatského a časně laténského hradiště 

Závist – Fortification of the Late Hallstatt and Early La Tène Stronhold of Závist, Památky archeologické 

75, 331–444. 

Neugebauer, J. W. – Ramsl, P. C. 1998: Die frühlatènezeitliche birituelle Nekropole von Pottenbrunn (Landeshauptstadt 

St. Pölten, NÖ). In: F. Müller (ed.), Münsingen–Rain, ein Markstein der keltischen 

Archäologie, Bern, 255–264. 

Osterhaus, O. 1966: Die Bewaffnung der Kelten zur Frühlatènezeit in der Zone nördlich der Alpen. Dissertation. 

Marburg. 

Pauli, L. 1978: Der Dürrnberg bei Hallein III. Die Auswertung der Funde. München. 

Penninger, E. – Pauli, L. 1972: Der Dürrnberg bei Hallein I. München. 

Pincelli, R. – Morigi Govi, C. 1975: La necropoli villanoviana di San Vitale II. Bologna. 

Pleiner, R. – Rybová, A. ed. 1978: Pravěké dějiny Čech – Urzeitliche Geschichte Böhmens. Praha. 

Riek, G. – Hundt, H.–J. 1962: Der Hochmichele. Ein Fürstengrabhügel der späten Hallstattzeit bei der 

Heuneburg. Römisch–germanische Forschungen 25. Berlin. 

Rózycka, T. 1960: Wyroby żelazne kultury lużyckiej i pomorskiej na Śląsku, Silesia Antiqua II, 49–100. 

Rybová, A. 1969: Keramika na rovinných osadách východních Čech v době laténské – Die Keramik der latènezeitlichen 

Niederungssiedlungen Ostböhmens, Památky archeologické 60, 367–442. 

Šaldová, V. 1971: Pozdně halštatské ploché hroby v západních Čechách a jejich vztah k současným mohylám 

(Pohřebiště Nynice a Žákava–Sváreč) – Die westböhmischen späthallstattzeitlichen Brandgräber 

und ihre Beziehung zu den zeitgleichen westböhmischen Hügelgräbern (Das Gräberfeld Nynice 

und Žákava – Sváreč), Památky archeologické 62, 1–134. 

Sankot, P. 1994: Decorated La Tène single–edged knives in Bohemia. New aspects of Early La Tène Art, 

Památky archeologické 85, 35–58. 

— 1999: Les tombes de guerriers du début de La Tène en Bohême. In: Actes du colloque: Elites guerriers 

en Europe barbare, Paris – Saint–Germain–en–Laye, im Druck. 

— 2000a: Zum Problem der Verzierungen organischen Ursprungs der Späthallstatt– und Frühlatènezeit 

in Böhmen. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West– und Südböhmen, 9. Treffen 

in Neukirchen b. Hl. Blut 1999, Rahden, 102–113. 

— 2000b: Eisenzeitliches Kunsthandwerk als Spiegel von Fernkontakten. In: Akten der Tagung „Fernkontakte“ 

in Liblice, im Druck. 

Sankot, P. – Vojtěchovská, I. 2001: Un dépôt des objets en métal et en os du début de La Tène – Libčice–Chýnov. 

In: Actes du XVIIIe Colloque de l’AFEAF. Winchester 1994, Sheffield, 312–321. 

Sedláčková, H. – Waldhauser, J. 1987: Laténská pohřebiště ve středním Polabí, okr. Nymburk – Latènezeitliche 

Gräberfelder in dem mittleren Elbegebiet, Bez. Nymburk. Památky archeologické 78, 134–240. 

Schaaff, U. 1972: Bemerkungen zum Übergang von der Späthallstatt– zur Frülatènezeit, Hamburger Beiträge 

II/2, 181–213. 

Schránil, J. 1928: Vorgeschichte Böhmens und Mährens. Berlin – Leipzig. 

Schwappach, F. 1969: Stempelverzierte Keramik von Armorica, Fundberichte aus Hessen – Beiheft 1, 213–287. 

— 1979: Zur Chronologie der östlichen Frühlatènekeramik. Bad Bramstedt. 

Sievers, S. 1982: Die mitteleuropäischen Hallstattdolche. Prähistorische Bronzefunde VI/6. München. 

Soudská, E. 1994: Die Anfänge der keltischen Zivilisation in Böhmen. Das Gräberfeld Manětín–Hrádek. 

Praha. 

Valentová, J. – Sankot, P. 2000: Fund der frühlatènezeitlichen Fibel in Kutná Hora–Karlov, Bez. Kutná Hora 

– Nález časně laténské spony v Kutné Hoře–Karlově, Sborník M. Buchvaldka, Most, im Druck. 

Vávra, I. 1972: Polská cesta – Der polnische oder glatzer Weg, Historická geografie 8, 3–30. 

Vencl, S. 1967: Pozdně halštatská spona z Lochenic, okr. Hradec Králové – Eine späthallstattzeitliche Fibel 

aus Lochenice, Krs. Hradec Králové, Archeologické rozhledy 19, 240. 

Verger, S. 1995: De Vix à Weiskirchen. La transformation des rites funéraires aristocratiques en Gaule du Nord 

et de l’Est au Ve siècle avant J.–C. Mélanges de l’Ecole française de Rome, Antiquité 107, 335–458. 

Vokolek, V. 1973: Lochenice, okr. Hradec Králové. In: Výzkumy v Čechách 1970, Praha, 68–71. 

— 1990: Přehled nalezišť na katastru obce – Übersicht über die Fundstellen auf dem Kataster der Gemeinde 

Lochenice. In: Lochenice – z archeologických výzkumů na katastru obce. Praehistorica XVI, 

Praha, 153–159. 

— 1993: Počátky osídlení východních Čech – The origins of settlement of East Bohemia. Hradec Králové. 

— 1999: Východočeská halštatská pohřebiště – The Hallstatt period cemeteries in Eastern Bohemia. 

Pardubice.


Vokolek, V. – Sankot, P. 2001: Ein neuer Blick auf den frühlatènezeitlichen Fund in Jaroměř, Archeologické 

rozhledy 53, 236–255. 

Waldhauser, J. 1968: Příspěvek k datování spony z Lochenic – Ein Beitrag zur Datierung der Fibel aus 

Lochenice, Archeologické rozhledy 20, 430–433. 

— 1977: Keltské sídliště u Radovesic v severních Čechách. Přehled výzkumů a stav hodnocení – Die keltische 

Besiedlung bei Radovesice, Bez. Teplice in Nordwestböhmen. Übersicht der Ausgrabungen 

und Stand der Auswertung, Archeologické rozhledy 29, 144–177. 

— 1996: Gold und Bernstein der Hallstatt– und Latènezeit in Böhmen und ihre Kontakte zum „Bernsteinstrasse“ 

auf Grund der Mobilität. In: Kontakte längst der Bernsteinstrasse (zwischen Caput 

Adriae und den Ostseegebieten) in der Zeit um Christigeburt, Kraków, 77–95. 

Wozniak, Z. 1981: Zu Datierungsfragen des Endes der Lausitzer Kultur, Beiträge zur Ur– und Frühgeschichte 

I, 587–599. 

Zürn, H. – Herrmann, H. V. 1966: Der „Grafenbühl“ auf der Markung Asperg, Kr. Ludwigsburg. Ein Fürstengrabhügel 

der späten Hallstattzeit, Germania 44, 74–102. 

Zürn, H. 1987: Hallstattzeitliche Grabfunde in Württemberg und Hohenzollern. Stuttgart. 

DVA ŽÁROVÉ HROBY STUPNĚ H D3 A LT A Z LOCHENIC, 

OKR. HRADEC KRÁLOVÉ 

Zhodnocení dvou žárových hrobů z Lochenic, dokládajících způsob pohřbívání v pozdně halštatském 

a časně laténském období na lokalitě, úzce souvisí se starším, v Čechách původně izolovaným 

nálezem pozdně halštatské spony. Při její publikaci otevřel S. Vencl (1967) otázku možné souvislosti 

s pravěkou komunikací. Tomu odpovídá i cizorodý charakter kovového inventáře odkrytých pohřbů, 

nacházející své analogie pouze v oblastech jižně a jihozápadně od severovýchodních Čech, i celkový 

kontext ostatních výjimečných nálezů pozdně halštatského a časně laténského období v severovýchodních 

Čechách. Ty nesporně souvisí s komunikačním spojem na trase, odpovídající historicky 

známé tzv. polské či kladské cestě. V pozdně halštatském a časně laténském období spočíval její význam 

nejen ve spojení středních a severovýchodních Čech, ale i v roli součásti celkového komunikačního 

systému, spojujícího jižní Evropu s evropským severem, možná jako jedna z větví tzv. jantarové 

stezky. To pomáhá vysvětlit nejen důvody neobvyklého výskytu řady halštatských a časně 

laténských nálezů v severovýchodní části Čech, ale i bohatství jižních importů na území Slezska 

v tomto období. 

VÍT VOKOLEK, Muzeum východních Čech, Opletalova 334, 500 01 Hradec Králové 

PAVEL SANKOT, Středočeské muzeum, zámek čp. 1, 252 63 Roztoky u Prahy; e-mail: smr@smr.anet.cz

480 


BEURTEILUNG DES TEXTILFRAGMENTES AUF DEM MESSER AUS DEM BRANDGRAB 

LOCHENICE 2/61. Auf beiden Seiten des Eisenmessers sind an zwei Stellen Spuren von Textilien 

sichtbar. Dabei wird auf einer Seite offensichtlich, dass die Textilschicht sich unter der Holzschicht 

der Scheide befand. Die Abmessungen dieser Stellen sind 13 x 11 mm und 21 x 13 mm. Das Textilfragment 

ist sehr schlecht erhalten (Foto 1: C; Foto 2): die einzelnen Fäden sind nicht erkennbar 

und auch nicht die Art der Verflechtung. Deshalb können keine Angaben gemacht werden, die diese 

Textilie näher charakterisieren könnten. Das Textilfragment kann als wahrscheinliches Relikt einer 

Stoffumwicklung des Messers oder eines Futterstoffes der Holzscheide betrachtet werden. 

Helena Březinová 

BESTIMMUNG DES ANTHROPOLOGISCHEN MATERIALS AUS DEM BRANDGRAB 1/61 

IN LOCHENICE. Erhalten geblieben sind einige kleine bis mittelgrosse Bruchstücke (9 Gr.) vollkommen 

verbrannter menschlicher Knochen. Unter ihnen kann der Teil eines Schädels aus dem Bereich 

des Stirngrübchens (höchstwahrscheinlich die mittelgeräumige grazile Basis des Jochbeinausläufers, 

eine leicht athrophische Struktur der Gelenkfläche) und der Teil des Unterkiefers im Bereich 

des dritten Backenzahnes (klein, die Alveole ohne Zeichen einer Obliteration, jedoch mit athrophischer 

Struktur). Die weiteren Fragmente sind meistens dünnwandige Kompakten der Röhrenknochen 

mit sichtbaren Anzeichen von Athrophie in der Knochenstruktur und auch an der Oberfläche. 

Bestimmung: eine unscheinbare Menge von Relikten einer älteren Person (Altersstufe matururs) 

vielleicht mit grazilem oder kleinerem Körperbau. 

Jaromír Chochol 

BESTIMMUNG DER ERHALTENEN HOLZABDRÜCKE. Abdruck der anatomischen Struktur 

des Holzes in Korrosionsprodukten an der Oberfläche des Messers in der Fläche eines radialen 

Schnittes/Bruches: Laubholz, sichtbar sind zwei Fälle des Trachealbruches mit sprossenartiger Perforation, 

im besser erhaltenen Fall sind 13 Lamellen erhalten (es handelt sich nur um einen Teil der 

Perforation), ansonsten ist das Bild unklar. 

Bestimmung: Betulaceae: Erle oder Birke (Alnus vel Betula). Eine nähere Unterscheidung ermöglicht 

der Fund nicht. 

Josef Kyncl

481–498 


Odlesňování východočeské nížiny v posledních 

dvou tisíciletích: Interpretace pyloanalytického 

záznamu z olšiny Na bahně, okr. Hradec Králové 

Deforestation of East–Bohemian lowland during 

the last two millennia: Interpretation of pollen record 

from the site „Na bahně“, Hradec Králové district 

Jaromír Beneš – Petr Pokorný 

Článek prezentuje výsledky pylové analýzy východočeské nížinné lokality Na bahně u Hradce Králové ve 

srovnání s analýzou rozsáhlého souboru archeologických záznamů z velké oblasti východních Čech. Radiokarbonové 

datování umožnilo synchronizaci výsledků pylové analýzy s vývojem osídlení od mladší doby 

železné (doby laténské) do současnosti. Křivky rozsahu osídlení a průměrného zastoupení antropogenních 

indikátorů vzájemně korespondují. Poprvé se tak pro území České republiky podařilo prokázat úbytek lidského 

tlaku na krajinu v době stěhování národů. V průběhu raného a především počátkem vrcholného středověku 

naopak dochází k výrazné synatropizaci krajiny a během novověku k postupné její proměně až po 

současný stav. 

východní Čechy – pylová analýza – osídlení – doba železná – středověk 

This article presents the results of pollen analyses at the East Bohemian lowland site of Na bahně near 

Hradec Králové, in comparison with analyses of the extensive archaeological assemblages from a wide 

area in eastern Bohemia. Radiocarbon dating has made it possible to synchronise the results of pollen 

analyses with settlement evolution from the later Iron Age (La Tène period) to the present. The curves of 

settlement extent and the average representation of anthropogenic indicators mutually correspond. For 

the first time in the Czech Republic, it has thus been possible to demonstrate the decrease in human impact 

on the landscape during the Migration Period. During the Early and (in particular) the High Middle 

Ages, on the hand, the pronounced synatrophisation of the landscape is clear, while during the 

Modern period there is a gradual transformation to the present situation. 

East Bohemia – pollen analysis – settlement activity – Iron Age – Middle Age – human impact 

ÚVOD 

Východočeská nížina patří z velké části k tzv. klasické sídelní oblasti s víceméně kontinuálním 

osídlením od neolitu do současnosti (Pleiner et al. 1978; Neustupný ed. 1998; Beneš 

– Zvelebil 1999). Paleoekologická data, využitelná pro archeologii a dějiny osídlení, 

jsou zde dosud vzácná. Jejich získávání je limitováno na jedné straně nedostatkem vhodných 

pilotních lokalit, na straně druhé dosud nedostatečným rozvojem specializovaného bádání, 

které by se problému hlouběji věnovalo. Výjimkou bylo dosud pouze studium organických 

půdních horizontů z několika lokalit mezi Labem a jeho pravobřežními přítoky 

Úpou, Orlicí a Loučnou, provedené za účelem rekonstrukce skladby původních lesních porostů 

(Mikyška 1956; 1963). Projekt paleoekologického výzkumu lokality Na bahně (k. ú.

482 

BENE· – POKORN¯: OdlesÀování v˘chodoãeské níÏiny ... 

Obr. 1. Mapa Čech s vyznačením postupu raně středověkého osídlení a s pozicí studované oblasti. Podle 

J. Slámy (1967), v oblasti Hradce Králové stav aktualizován autory. 1 – místa nejstaršího raně středověkého 

osídlení, 2 – kolonizace do poloviny 10. století, 3 – kolonizace do poloviny 11. století, 4 – horské 

a podhorské oblasti. — Fig. 1. Map of Bohemia showing the Early Medieval occupation and position of 

the study area. After J. Sláma (1967). 1 – regions with the oldiest Early Medieval settlements, 2 – the regions 

occupated until the second half of 10th century, 3 – the regions occupated until the second half 

of 11th century, 4 – the upland and mountain regions. 

Běleč, východně od Hradce Králové) problém částečně řeší, alespoň pro nejmladší období 

holocénu a určitě jen jako vstupní impuls pro hlubší rozvinutí problematiky. Výzkumné práce 

se zde rozběhly v roce 1997 v rámci botanického studia vývoje zdejšího mokřadu (jehož 

výstupem jsou zvláštní studie – Pokorný a kol. 2000; Klimeš a kol. 2000). Data získaná 

pyloanalytickým studiem profilu jsou však pozoruhodná rovněž z hlediska archeologie. 

Pro oblast východočeské nížiny poprvé ve větším rozsahu poskytují informace o vývoji 

člověkem ovlivněné vegetace v časovém intervalu od mladšího úseku doby železné až do 

současnosti, a to navíc v relativně vysokém chronologickém rozlišení. Hlavním ukazatelem 

míry antropického vlivu na krajinu jsou kromě výskytu antropogenních indikátorů také 

změny ve složení pylového spektra dřevin. V kombinaci s údaji o rozsahu osídlení 

v pravěku až novověku lze tak stanovit poměrně objektivní obraz procesu odlesňování 

a synantropizace příslušné části východočeského regionu v posledních zhruba 2500 letech.


CHARAKTERISTIKA LOKALITY 

A METODY PALEOEKOLOGICKÉHO STUDIA 

Přírodní rezervace Na bahně leží poblíž vsi Běleč, asi 8 kilometrů východně od Hradce Králové (50° 12’ S, 

15° 58’ V; obr. 1). Lokalita je situována v nadmořské výšce 240 m, podloží tvoří turonské slíny, lokálně 

překryté kyselými terasovými štěrkopísky. V současné době zde nacházíme olšinu rostoucí na místě zazemněného 

meandru řeky Orlice přímo pod nejmladší terasou (obr. 3). Mokřad o rozloze cca 1 ha je sycen 

silnými prameny podzemní vody. Proto zde nedošlo, jako v případě mnoha jiných olšin, k mineralizaci 

sedimentu, ale naopak k nárůstu humolitu do mocnosti až 5 metrů. Potenciální přirozená vegetace 

v širším okolí lokality zahrnuje mozaiku dubohabrových hájů (Melampyro nemorosi–Quercetum), kyselých 

doubrav (Molinio arundinaceae–Quercetum a Vaccinio vitis–idaeae–Quercetum) a nížinných typů 

kyselých bučin a jedlin (Luzulo–Fagetum). Tato vegetace je v širším okolí lokality dodnes částečně dochována 

(Neuhäuslová a kol. 1998), i když většina rozlohy přilehlých teras je v současnosti kryta intenzivně 

využívanými zemědělskými plochami. Celou vlastní širokou nivu Orlice potenciálně pokrývají 

lužní lesy (Querco–Ulmetum) v komplexu s vrbinami (Salicetum triandrae). 

Pětimetrový profil v centru zazemněného slepého ramene (označený jako „B1“) byl odebrán vrtákem 

ruského typu za účelem provedení několika druhů analýz. Vedle hlavní užité metody – pylové analýzy – 

byl učiněn rozbor také dalších mikrofosílií, rostlinných makrozbytků a litostratigrafických charakteristik. 

Pylové analýzy byly provedeny standardním způsobem (Troel–Smith 1955; Aaby – Berglund 1986). Vzorky 

byly připraveny acetolyzační metodou, v hlubších částech profilu s převážně minerálním charakterem 

bylo k preparaci užito také koncentrované kyseliny fluorovodíkové (Moore a kol. 1991). V každém vzorku 

bylo určeno vždy alespoň 1500 pylových zrn. Na základě studia rostlinných makrozbytků a porovnání 

jeho výsledků s výsledky pylové analýzy byly rozlišeny lokální a regionální elementy pylového spektra 

(podrobný popis metody viz Pokorný a kol. 2000). Vzhledem k účelu studia byl procentuální pylový diagram 

sestaven pouze z regionálních pylových typů. V rámci pylového diagramu bylo rozlišeno celkem 5 

biozón (označených NBR–1 až NBR–5), které dovolují zpřehlednění dat za účelem korelace s archeologickým 

záznamem. Z profilu byly rovněž odebrány 3 vzorky dřeva z nadzemních orgánů olše lepkavé za 

účelem radiokarbonového datování, jehož výsledky shrnuje tabulka 1. Vzorky byly datovány v laboratoři 

Ústavu kvartérní geologie (Kvartärgeologiska Avdelningen Geology) v Lundu. Absolutní časové hranice 

zón diferencovaných na biostratigrafickém základě byly odhadnuty lineární interpolací z těchto tří radiokarbonových 

dat. 

Laboratorní č. Poloha v profilu Změřené datum 14 C Kalibrované datum Metoda 

LuA–4528 110–112 cm 890 ± 90 BP AD 1168 AMS 

Lu–4529 330 cm 1440 ± 70 BP AD 635 konvenční 

LuA–4551 450 cm 2020 ± 110 BP BC 2 AMS 

Tabulka 1. Radiokarbonová data z lokality Na bahně. — Tab. 1. Radiocarbon dates for the „Na bahně“ 

pollen profile. 

OBRAZ REGIONÁLNÍHO VÝVOJE VEGETACE 

PODLE VÝSLEDKŮ PYLOVÝCH ANALÝZ 

V této části uvádíme základní charakteristiky jednotlivých zón regionálního pylového diagramu, 

resp. charakteristiky těch pozorovaných jevů a procesů, které jsou relevantní k diskusi 

dějin osídlení od mladší doby železné po současnost. V této souvislosti se vynořuje 

otázka, jak velké okolní území naše regionální pylové spektrum vlastně reprezentuje. Odpověď 

na otázku ovšem těžko může být jednoznačná a z velké části stojí na pouhém odhadu 

provedeném na základě empirické zkušenosti s různými typy uloženin a s výsledky

484 


recentních srovnávacích studií (diskuse k této problematice viz Pokorný 2001). S tímto 

upozorněním můžeme konstatovat, že náš pylový diagram (obr. 2) reprezentuje vývoj vegetace 

v okruhu několika málo kilometrů, i když určitý odraz v pylovém spektru mohou 

nalézt i významnější jevy a události ze vzdálenějšího okolí, například z podhůří nedalekých 

Orlických hor a z městské aglomerace Hradce (Králové). 

Zóna NBR 1 je ohraničena roky 160 př. n. l. (cal. BC) a 450 našeho letopočtu (cal AD – 

v této kalibrované formě uvádíme radiokarbonová data také v dalším textu), archeologicky 

tedy spadá do mladší doby laténské a doby římské. Zóna, zvlášť její druhá část, je charakterizována 

pouze mírným antropickým vlivem na vegetaci. Charakter regionální vegetace 

na dolním toku Orlice můžeme pro příslušnou dobu rekonstruovat takto: Dominantními 

dřevinami v říčním aluviu byly jilm, javor, jasan, lípa a dub. Převládaly zde tedy porosty 

tvrdého luhu. Terasy nad aluviem byly kryty dubohabrovými háji pravděpodobně s příměsí 

borovice a kyselými bory s hojným vřesovým podrostem. Je pravděpodobné, že značné 

zastoupení vřesu bylo podmíněno vlivem lesní pastvy. Za zmínku stojí také mimořádně 

vysoké relativní zastoupení habru, které vyplývá ze srovnání s výsledky pylových analýz 

z jiných oblastí České republiky (včetně nížinných). Habr je schopen dobře odolávat tlaku 

lesní pastvy i oklestu, a je proto považován za dřevinu favorizovanou tímto typem hospodaření 

(Ralska–Jasiewiczowa 1964). Ve výše položených pahorkatinách (především 

v jižní části území) byly značně rozšířeny bučiny a jedlobučiny, i když buk a jedle se pravděpodobně 

vyskytovaly i jako příměs v dubohabrových hájích. Primární a sekundární antropogenní 

indikátory (typ pšenice – Triticum typ, pelyněk – Artemisia, jitrocel kopinatý 

– Plantago lanceolata, trávy – Poaceae, typ konopě/chmel – Cannabis/Humulus) dosahují 

relativně nízkých hodnot, víceméně kontinuální křivky však ukazují na trvalou přítomnost 

člověka v tehdejší krajině. Pozoruhodné jsou ale vysoké hodnoty mikroskopických 

uhlíků v průběhu celé zóny. Uhlíky vykazují vysoké hodnoty dokonce i ve srovnání s nejmladšími 

zónami, což lze interpretovat jako stopu po záměrném využívání ohně v zemědělském 

systému doby železné. Křivka uhlíků je ostře oddělena od následující zóny NBR 2. 

Není vyloučeno, a pyloanalytická data by tomu nasvědčovala, že žďáření mělo za následek 

expanzi borovice v původně dubohabrových lesích. Po vypálení humusové vrstvy na 

půdách štěrkopískových teras se mohly takové porosty stabilizovat v tzv. požárový klimax 

a v podrostu mohl expandovat vřes. Podobná lesní společenstva jsou pak zpětně náchylná 

požárům. 

Zóna NBR 2 je ohraničena roky 450 a 800 n. l., zahrnuje tedy dobu stěhování národů 

a starší etapu doby hradištní. Tuto zónu charakterizuje úbytek antropogenních indikátorů 

ve starší polovině zóny, zatímco křivky dřevin vykazují opačný trend odrážející určitou 

fázi regenerace přirozeného lesa. V nejmarkantnější podobě je to případ křivek náročného 

jilmu a jasanu. V druhé polovině zóny naopak registrujeme určité ukazatele destrukce 

aluviálních porostů, není však jasné, zda jde o výsledek přímé lidské činnosti nebo ničivý 

vliv zvýšené povodňové aktivity. Je také možné, že nejprve docházelo k mýcení lesních 

porostů a rozvoji pastevního hospodářství, teprve v druhé fázi k zakládání polních 

kultur (srov. synchronní růst křivek pelyňku (Artemisia) a jitrocele kopinatého (Plantago 

lanceolata), vůči němu ovšem stojí metachronní nárůst primárních antropogenních indikátorů 

– obilovin). Uzavřená křivka klimaticky náročného jmelí (Viscum) může indikovat 

určitou fázi klimatického optima ve starší době hradištní.


Obr. 2. Regionální pylový diagram lokality Na bahně. — Fig. 2. Pollen diagram from investigated site. Only regional pollen types included.

486 


Obr. 3. Vojenský letecký snímek oblasti mezi obcemi Běleč (vpravo) a Třebechovicemi pod Orebem z roku 

1991. Bílá šipka označuje místo odběru pylového profilu v roce 1997. — Fig. 3. The military aerial picture 

of the area between the village of Běleč and town of Třebechovice pod Orebem from the year 1991. 

Arrow indicates the position of the pollen site Na bahně, sampled in the year 1997. 

V zóně NBR 3, datované do let 800 až 1100 n. l., lze jasně sledovat pravidelně se zvyšující 

antropický tlak, a to ve formě poklesu křivek mnoha dřevin – zejména druhů tvořících 

společenstva tvrdého luhu. Naopak rostou hodnoty borovice, která je následkem lidského 

působení favorizována. (Zde pravděpodobně můžeme sledovat počátek většího rozšíření 

kyselých borů na rozsáhlých říčních terasách.) Zároveň se změnami ve struktuře lesního 

krytu roste zastoupení všech bylinných antropogenních indikátorů, primárních i sekundárních. 

Registrujeme také nástup uzavřené křivky žita (Secale cereale), který indikuje počátek 

jeho záměrného pěstování (ojedinělé starší nálezy lze interpretovat spíše jako odraz plevelného 

výskytu žita v jiných obilných kulturách – přehled této problematiky viz Behre 

1992). 

Zóna NBR 4 je datována od roku 1100 n. l. do cca 1600 n. l. Počátek období je charakterizován 

strmým pádem křivek mnoha druhů dřevin jako jsou jilm, jasan a lípa, a to někdy 

až ke kvantitě nulové, což lze vysvětlit destrukcí původního lesního krytu v celém je-


Obr. 4. Kolmý vojenský letecký snímek oblasti mezi obcemi Běleč (vpravo) a Třebechovicemi pod Orebem 

z roku 1937. Bílá šipka označuje místo odběru pyloanalytického profilu. — Fig. 4. Military aerial picture of 

the area between Běleč village of and Třebechovice town in the year 1937. Arrow indicates the position of 

the pollen site Na bahně. 

ho rozsahu. Tento jev je odrazem náhlé proměny stanovišť tvrdého luhu v aluviální pastevní 

a kosené louky (viz situace na obr. 3 a 4). Synchronní a neméně katastrofický úbytek 

habru je výsledkem nástupu intenzivního obilnářství na terasách a vůbec v polohách 

mimo vlastní nivu. Naopak stoupající křivku smrku lze interpretovat jako projev postupného 

nahrazování člověkem vyhledávaného buku v prostředí přilehlých pahorkatin. Příčiny 

pozvolného růstu křivky dubu jsou těžko interpretovatelné, může však jít o důsledek 

lokálního nadhodnocení (dub ovšem v podobě makrozbytků nalezen nebyl), či záměrného 

šetření dubových porostů za účelem produkce žaludů potřebných pro lesní pastvu (Nožička 

1957). Intenzivní zemědělská činnost v zóně NBR 4 je patrná především ze značného 

nárůstu křivky žita. S jeho pěstováním zřejmě souvisí i vysoké hodnoty chrpy modráku, 

odrážející četnost tohoto plevele v ozimých obilných kulturách (Behre 1981). Chrpa modrák 

je obecně dobrým indikátorem vrcholně středověkého zemědělství, její výskyt zřejmě 

souvisí s nástupem těžkého pluhu schopného účinně obracet hroudy a obecně s rozšířením

488 


➡ 

Obr. 5. Výřez z tzv. josefské vojenské mapy z osmdesátých let 18. století. Šipka označuje pravděpodobné 

místo odběru pyloanalytického profilu z roku 1997. — Fig. 5. Detail from the map drawn cca 1780. Arrow 

indicates possible position of the pollen site Na bahně, sampled in the year 1997. 

trojpolního systému obhospodařování plužiny. Zvýšený výskyt jednoletých bylin na úkor 

trvalek odráží nové technologie a organizační změny v zemědělství. 1 

Zóna NBR 5 chronologicky odpovídá nejmladšímu období, tedy novověku. Z pylového 

diagramu je toto datování jednoznačně potvrzeno nástupem pylové křivky kulturního neofytu 

amerického původu – kukuřice. Na druhou stranu pozorujeme pokles četnosti konopě/chmelu 

(Cannabis/Humulus), což lze dát do souvislosti s postupným ukončením extenzívního 

pěstování konopí. V nejmladší, tj. subrecentní vrstvě klesá také četnost všech 

indikátorů zemědělství jako důsledek intenzifikace a s ní souvisejícího plošného omezení 

zemědělské výroby v průběhu 20. století. 

ARCHEOLOGICKÝ A SÍDELNĚ HISTORICKÝ KONTEXT 

Ukázalo se, že výsledky přírodovědných analýz z lokality Na bahně bude přínosné sledovat 

na pozadí archeologických údajů. Nejbližší archeologická naleziště se nacházejí 

na katastrech obcí Běleč nad Orlicí, Nepasice a Třebechovice pod Orebem. V Bělči nad 

Orlicí bylo zjištěno osídlení z eneolitu (KZP: Domečka – Sál 1928) a z laténského období 

v prostoru písečné duny sv. od obce (Vokolek 1972). V Nepasicích byl již na počátku 

minulého století registrován výskyt kamenné industrie neolitického a eneolitického stáří 

1 K obecným změnám v zemědělské výrobě a ve struktuře osídlení na počátku vrcholného středověku srov. Beranová 

1980, nověji Klápště 1994.


(Duška 1900), zaznamenány jsou též nálezy z pohřebiště kultury lužické a slezskoplatěnické 

(Domečka 1935; Böhm 1937; Filip 1936/37; Vokolek 1995). Nejrozsáhlejší údaje 

pocházejí z katastru Třebechovic pod Orebem. Vedle slezskoplatěnického pohřebiště je 

zde registrována celá řada starších nálezů datovaných od neolitu do období kultury slezskoplatěnické 

(Vokolek 1995). V Třebechovicích máme doloženy nálezy z doby hradištní 

(záchranná akce V. Vokolka z roku 1961, Justová 1968). Za upozornění stojí zmínka 

o středověké haťované cestě, zjištěné při vodovodních výkopech v třímetrové hloubce 

(Koleš s. d.), což signalizuje možné změny reliéfu Třebechovic a okolní krajiny v posledním 

tisíciletí. Intenzívní středověké osídlení je doloženo hradištními nálezy, existencí 

tvrze (Křížek – Řezník 1992) a zaniklé vsi Bědovice (Roubík 1959; Probošt s. d.). Již 

z tohoto přehledu je jasné, že nejbližší okolí lokality Na bahně bylo intenzívně osídleno 

v epoše zemědělského pravěku a raného středověku, což plně odpovídá obecnému řazení 

sledované lokality do tzv. území klasické sídelní zóny. Je však zřejmé, že tyto údaje nic 

neříkají o změnách v intenzitě antropického tlaku na přírodní prostředí. 

Abychom porovnali archeologická data v exaktnější rovině než jen slovním výčtem, 

provedli jsme kvantitativní analýzu dostupných údajů z reprezentativní části východních 

Čech. Cílem bylo sledovat, pochopitelně s určitou mírou spolehlivosti, zda je míra antropického 

vlivu, patrná v paleoekologickém záznamu, zjistitelná i metodikou archeologie 

a zda jsou údaje archeologie ve shodě či v rozporu s paleoekologickým záznamem. Proto 

jsme provedli analýzu rozsáhlého souboru dat systému ARCHIV Archeologického 

ústavu AV ČR Praha, a to z území čtyř východočeských okresů (dvou nížinných okresů 

Hradec Králové a Pardubice a dvou podhorských okresů Náchod a Rychnov nad Kněžnou). 

Lokalita Na bahně leží téměř uprostřed oblasti nížinného východního Hradecka 

a Pardubicka. Volba dalších dvou, podhorských okresů byla podmíněna požadavkem 

komplexnosti dat, neboť olšina Na bahně leží již v možném dosahu pylového deště z podhorských 

oblastí. Území čtyř okresů tak může poskytnout archeologické údaje o charakteru 

širšího zdrojového území regionálního pylového náletu. 

Naším cílem bylo vytvořit srovnávací křivku, která by odrážela intenzitu lidského tlaku na sídelní 

prostor a která by byla porovnatelná s komplementárními ukazateli regionálního pylového spektra lokality 

Na bahně. Je obecně známo, že archeologické údaje jsou zatíženy mnoha chybami, vyplývajícími z odlišných 

tradic bádání v jednotlivých regionech (Klápště 1989), ale také z odlišné rozpoznatelnosti jednotlivých 

archeologických kultur a etap. 2 Tento možný zdroj chyb je poněkud eliminován dlouhou dobou 

tvorby regionálního archeologického záznamu, kdy např. v 19. století a 1. polovině 20. století přála doba 

objevům kamenných a bronzových nástrojů, zatímco ve 2. polovině 20. století se ve velké míře zvýšila 

možnost registrace fragmentů keramických zlomků a dalších méně nápadných artefaktů. Analýza všech 

typů archeologických registrací v regionu tak může sice přispět k vyváženosti archeologického obrazu, 

ten je však stále limitován historií svého vzniku a strukturou dat. 

2 Řada archeologických kultur nebo období se v archeologické praxi lépe a častěji rozeznává a tyto kultury a období 

jsou archeology zaznamenávány do databází a soupisů častěji než jiné. Tento jev byl v 90. letech 20. stol. 

intenzívně studován pro podmínky tzv. totálních výzkumů hnědouhelných mikroregionů. Na základě studia map 

velkoplošných odryvů bylo také možné stanovit rozdílnou prostorovou podpovrchovou projevitelnost různých 

archeologických kultur zemědělského pravěku v povodí Lomského a Loučenského potoka na Bílinsku v sz. Čechách 

(Beneš 1991; 1998). Další kritický aspekt se týká užití výsledků povrchových průzkumů, kde lze odlišit 

archeologické kultury s lepší či horší povrchovou projevitelností (Kuna 1998) za předpokladu kritického přístupu 

k výsledkům (k tomu srov. Beneš 1998).

490 


Obr. 6. Plošný rozsah osídlení čtyř východočeských okresů vyjádřený procentuálním podílem osídlených katastrů obcí od paleolitu po vrcholný středověk. 

Zdroj dat: ARCHIV, Archeologický ústav AV ČR Praha. — Fig. 6. Extension of landscape occupation of four Eastern Bohemia districts. Percentage of occupated 

cadasters from the Paleolithic until High Medieval Period. Source: ARCHIV database, Institute of Archaeology, Academy of Sciences, Prague.


Byla sledována přítomnost jednotlivých hlavních archeologických etap (kulturně–chronologických 

bloků) na jednotlivých katastrech obcí. Použít faktor přítomnosti nebo nepřítomnosti jednotlivých archeologických 

kultur nebylo proveditelné, byť jsme se o to původně snažili. Členění na jednotlivé archeologické 

kultury (nebo detailní etapy vývoje doby železné, římské a středověku) bylo pro daný účel příliš podrobné, 

proto jsme přistoupili ke slučování záznamů do vyšších kategorií tak, aby vznikly pokud možno 

interpretačně rovnocenné chronologické bloky: paleolit, mezolit, neolit a eneolit (zde je třeba vzít v úvahu 

dlouhé trvání těchto bloků), dále únětická kultura, lužická kultura, popelnicová pole – slezskoplatěnická 

kultura, halštatské období slezskoplatěnické kultury, doba laténská, doba římská, raný středověk a vrcholný 

středověk. Pokud se určité archeologické období vyskytlo na daném katastru vícekrát, registrovali 

jsme vždy pouze jeden záznam. Počty jednotlivých záznamů byly ke konci roku 2000 následující: 

• okres Hradec Králové: 

200 záznamů, 

• okres Pardubice: 


• okres Náchod: 


• okres Rychnov nad Kněžnou: 

180 záznamů. 

Výsledkem našich výpočtů jsou procentuální údaje, informující o tom, jak plošně rozsáhlé bylo zastoupení 

jednotlivých hlavních archeologických období od paleolitu po vrcholný středověk na katastrech 

obcí všech okresů (obr. 6). Jelikož katastry byly definitivně stanoveny v novověku, chápali jsme novověk 

jako stoprocentní cílový stav s vědomím, že určité procento dřívějších katastrů obcí mohlo zaniknout (fenomén 

zaniklých středověkých osad). Postupovali jsme podobně jako kdysi J. Rulf, když zkoumal relativní 

hustotu osídlení v neolitu a eneolitu pro celé území Čech (Rulf 1979). Ten ve své analýze sledoval 

poměrně velké geomorfologické jednotky (v námi zvoleném případě by např. odpovídala taková jednotka 

Třebechovické tabuli). Naše metoda zahrnula všechna hlavní období pravěkého a středověkého vývoje, 

zato však na relativně menším území. Byť v závěru porovnáváme pouze období od doby laténské do 

současnosti, byl zvolený chronologický záběr nezbytný k pochopení celkových širších souvislostí. Údaje 

o starších pravěkých obdobích, zejména o neolitu a eneolitu, jsou poněkud zkresleny dlouhou délkou 

trvání těchto časových bloků: neolitické osídlení mohlo například za dobu cca 1 tisíciletí zasáhnout více 

katastrů. S tímto ohledem je třeba diagram na obr. 6 posuzovat. 

Další předložený diagram (obr. 7) ukazuje rozsah osídlení katastrů obcí ve všech čtyřech okresech, 

tedy maximální prostorový rozsah, kterého každý archeologický časový blok dosahuje. Data uvádíme 

s výhradou, že i uvnitř jednoho časového bloku mohlo docházet a zřejmě docházelo k prostorovým posunům 

v osídlení a k lokálním zánikům jednotlivých sídlišť. Na diagramu můžeme pozorovat vzájemnou 

podobnost všech čtyř křivek. Ačkoliv se podíly osídlených katastrů v jednotlivých okresech liší, charakter 

všech křivek je shodný. 

Data získaná výše popsaným způsobem jsou porovnatelná s vývojem paleoekologického 

záznamu z olšiny Na bahně a lze je interpretovat následujícím způsobem: Osídlení doby 

laténské a římské je přibližně stejně extenzívní, projevují se zde pouze místní rozdíly. 

Etapu stěhování národů nelze s ohledem na krátkodobost jejího trvání a na stav archeologické 

evidence v naší archeologické databázi zachytit: rozsah tehdejšího osídlení však byl 

nepochybně nižší než v předchozím a následujícím období. V raném středověku plošný rozsah 

osídlení vzrůstá. Vrcholný středověk, tedy úsek synchronní se zónou NBR 4, je zachycen 

již zhruba na 50 % všech katastrů obcí, a to ve všech čtyřech okresech. Poslední graf 

(obr. 8, křivka „osídlené katastry–archeologie“) ukazuje extenzitu osídlení celkově pro 

všechny čtyři okresy dohromady, a to pro období laténu (11,06 %), doby římské 

(10,67 %), raného středověku (nárůst na 17,31 %) a středověku vrcholného (52,73 %). 

Jedná se o poměrově shodná čísla s hodnotami vyjadřujícími zprůměrované hodnoty antropogenních 

indikátorů pylového diagramu pro jednotlivá období: latén 1,43 %, doba 

římská 1,22 %, raný středověk 3,31 %, vrcholný středověk 14,25 % a novověk 10,30 %.

492 


Obr. 7. Plošný rozsah osídlení části východních Čech (čtyř východočeských okresů) vyjádřený procentuálním 

podílem osídlených katastrů obcí v době laténské (LA), v době římské (RI), raném středověku (EM) 

a vrcholném středověku (HM). Zdroj dat: ARCHIV, Archeologický ústav AV ČR Praha. — Fig. 7. Extension of 

landscape occupation of Eastern Bohemia (four districts). Percentage of occupated cadasters from La–Tène 

period (LA) until present. La Tène period (LA), Roman Iron Age (RI), Early Medieval period (EM), High Medieval 

Period (HM). Source: ARCHIV database, Institute of Archaeology, Academy of Sciences, Prague. 

Obr. 8. Korelace mezi plošným rozsahem osídlení od laténu do novověku (procenta ze čtyř východočeských 

okresů dohromady) a průměrem hodnot antropogenních indikátorů (z pylového diagramu) pro 

jednotlivá období. — Fig. 8. Correlation between settlement extension (from La–Tène period to the recent 

– sum for four East–Bohemian distrcts) and the mean values of anthropogenic indicators (derived 

from pollen diagram).


VÝSLEDKY SROVNÁNÍ PYLOVÉ A SÍDELNĚ ARCHEOLOGICKÉ ANALÝZY 

Soudobé znalosti o charakteru zemědělského osídlení doby laténské ukazují na existenci 

zemědělských dvorců, které byly v krajině rozmístěny v poměrně pravidelné síti ve vzdálenosti 

od několika stovek metrů po několik kilometrů. 3 Předpokládáme, že podobný model 

osídlení tehdejší zemědělské krajiny můžeme očekávat i v krajině kolem řeky Orlice. 

Nížinná oblast východních Čech byla tehdy hustě osídlena (Rybová 1968). Laténské sídliště 

nejblíže položené vůči lokalitě Na bahně se nachází přímo na katastru obce Běleč 

(Vokolek 1972). I v době římské bylo Královéhradecko poměrně hustě osídleno (Pleiner 

et al. 1978 s lit.). Připomeňme velkou nekropoli v Plotištích nad Labem (Rybová – Vokolek 

1972), kde byly z doby římské zachyceny všechny její fáze. Nálezy doby laténské a římské 

se koncentrují především v prostoru severně od Hradce Králové (Waldhauser 1999, 

přiložená mapa; Pleiner et al. 1978, přiložené mapy), což je pravděpodobně dáno stavem 

výzkumu v souvislosti s větší stavební aktivitou než v zemědělské oblasti Třebechovicka. 

Procento osídlených katastrů v době laténské a římské se poměrově podobá podílu antropogenních 

indikátorů z našeho pylového profilu (obr. 8). V době římské lze tedy oprávněně 

předpokládat podobný rozsah osídlení a podobnou míru antropického vlivu jako 

v době laténské. V pylovém záznamu je v zóně NBR 1 (synchronní s větší částí doby železné) 

charakterizován antropický vliv na tehdejší krajinu do okruhu několika kilometrů 

sice jako mírný, ale zato trvalý. 

V období stěhování národů (začátek zóny NBR 2) se situace mění a tím je náš nález 

velmi pozoruhodný. V pyloanalytickém záznamu zde leží absolutní minimum antropického 

tlaku (1,22 % průměrného zastoupení antropogenních indikátorů v této zóně). Ještě lépe 

lze sledovat relativní opuštění krajiny na křivkách dřevin, odrážejících proces regenerace 

lesa. V povodí Orlice také neregistrujeme žádná naleziště z této doby. Ta se nacházejí 

v oblasti severně od Hradce Králové. Z období 5. až první poloviny 6. století pochází nekropole 

v Lochenicích (Zeman 1990), důležité jsou i nálezy z období stěhování národů 

v Plotištích nad Labem (Rybová – Vokolek 1972). I když přihlédneme ke skutečnosti, že 

toto historické období je dlouhé zhruba 150 let a že artefakty z doby stěhování národů se 

v nálezovém fondu obtížně rozlišují, evidujeme v archeologických databázích a literatuře 

z území sledovaných okresů pouze 5 nalezišť (oproti 82 nalezištím z doby římské), což 

stavem výzkumu již dost dobře vysvětlit nelze. Reálný pokles počtu obyvatelstva a osad 

v době stěhování národů je tak poprvé na našem území pyloanalyticky přímo zachycen. 

Jedná se o jev, který byl pozorován také v celé řadě dalších evropských pylových profilů, 

situovaných ovšem mimo naše území (Küster 1988; 1996; Welinder 1994). 4 Krajina se ale 

3 Strukturou osídlení doby laténské se zabýval J. Waldhauser (1984), který předpokládá pravidelnou, i když hierarchizovanou 

síť zemědělských dvorců. V severozápadních Čechách v oblasti Lomského potoka to byla vzdálenost 

jednotlivých shluků laténských sídlištních objektů cca 900 m podél potoka a cca 500 m přes vodní tok 

(Beneš – Koutecký 1987). Různé parametry osídlení, odrážející zřejmě podobné vzdálenosti osídlených míst doby 

laténské (pravděpodobně dvorců) v krajině kolem Loděnice ve středních Čechách, zjistili metodou ALRNB 

(Krajina a sídla) také Venclová – Neustupný (1998). K problému struktury pravěkých sídlišť v Čechách obecně 

srov. Kuna 1991; 1994; Beneš – Zvelebil 1999. 

4 S. Welinder (1994) sumarizuje pyloanalytická data pro období stěhování národů v celé Evropě a pro naše území 

konstatuje v tomto období buď žádné změny, nebo naopak ještě zvýšení impaktu. Problém spočívá v dosavadních 

datech: málokterý diagram z našeho území byl tak podrobný, aby krátké období stěhování národů zachytil.

494 


Obr. 9. Vývoj počtu domů a obyvatel vsi Běleč v novověku. — Fig. 9. Quantity curve of the number of 

houses and inhabitants of Běleč village in the Modern period. 

zřejmě nevylidnila zcela, řada polí a pastvin však byla dočasně opuštěna a přirozený les 

regeneroval. Křivka antropogenních indikátorů se po poklesu v období stěhování národů 

dostává velmi brzo, asi po stu letech, znovu na úroveň srovnatelnou s dobou železnou. To 

lze chápat jako nepřímý projev velmi časné slovanské kolonizace oblasti. Následující zóna 

NBR 3 již spadá do doby plného rozvoje hradištního osídlení. Zde jsou archeologická 

data o plošném rozsahu osídlení příliš hrubá, avšak z prostého srovnání počtu registrací 

jednotlivých fází raného středověku (srov. pozn. 5) je zřejmé, že v závěru tohoto období 

došlo k zahuštění sídelní sítě. 

Období raného středověku se projevuje v archeologickém záznamu ve sledovaném území 

čtyř okresů zvýšením počtu osídlených katastrů 5 na celém srovnávaném území o 7 % 

v porovnání se stavem v době římské. Nebyl to zpočátku nějaký zásadní zvrat, doba hradištní 

se co do rozsahu osídlení projevuje podobně jako doba laténská a římská. Rovněž 

v pyloanalytickém záznamu lze sledovat v zóně NBR 3 pouze pozvolný růst antropogenních 

indikátorů a postupně větší otevření krajiny. Sláma (1967) a nověji Klápště (1994) 

řadí Královéhradecko k oblastem kolonizovaným do 10. století, resp. do 11. století. K významným 

sídelně–historickým událostem patří založení slovanského hradiště na místě 

dnešního historického jádra Hradce Králové (Richter – Vokolek 1995). Postupně se tu formuje, 

pravděpodobně již v 9., určitě v 10. století, nad soutokem Labe a Orlice ve vzdálenosti 

8 km západně od naší olšiny, významná sídelní aglomerace. 

Na přelomu raného a vrcholného středověku prošla oblast Královéhradecka výraznou 

strukturální změnou. Postupně zde dochází k rozvoji suburbia, k zahušťování mozaiky sídlišť, 

podmíněným rozvojem tržních vazeb mezi centrem a zemědělským zázemím (Bělina 

1983; Richter – Vokolek 1995, 130n. s rekonstrukční mapkou). Významým střediskem kolonizace 

v oblasti Hradce Králové byl již od roku 1086 benediktinský klášter v Opatovi- 

5 V jemném chronologickém členění je zastoupen stupeň RS.1 20x, RS.2 1x, RS.3 24x a RS.4 55x hlášenými 

nalezišti systému Archiv, avšak tyto záznamy, jak už bylo uvedeno výše, byly započítány do obecné kategorie 

„raný středověk“ tak, aby bylo dodrženo pravidlo přibližné časové souměřitelnosti komponent.


cích (Sigl 1992). V okolí Hradce postupně vznikaly kláštery se svými hospodářstvími, 

mosty, špitály, tržní osady (rybářská, soukenická, kamnářská atp.), mlýny, cesty, šosovní 

a manské dvory a další stavby potřebné pro středověký život. Prostředí velké aglomerace 

mělo jistě vliv na charakter antropicky ovlivněné sedimentace pylových zrn v širším okolí. 

Pro úplnost je třeba uvést, že oblast Bělče ležela na samém okraji nekolonizované královské 

lesní domény (les Království), rozkládající se odtud východním směrem. 

Vrcholný středověk přinesl v údajích o plošném rozsahu osídlených katastrů jasný zvrat 

(nárůst ze 17 % na 50 % osídlených katastrů). Porovnáme-li údaje archeologické analýzy 

s vývojem kvantity antropogenních indikátorů v profilu Na bahně (zóna NBR 4), můžeme 

pozorovat postupný růst intenzity osídlení v oblasti v korelaci s dramatickým úbytkem dřevin 

a s rychlým nárůstem antropogenních indikátorů. Výrazný vrchol výskytu mikroskopických 

uhlíků v sedimentu v zóně NBR 4 může souviset s vrcholně středověkou strukturální 

změnou, kdy docházelo ke klučení dosud nedotčených ploch jednak za účelem získávání 

zemědělské půdy, jednak také v důsledku zvýšené spotřeby dřeva jako základní suroviny 

středověku. Se změnou technologie obdělávání půdy došlo k úbytku klasických antropogenních 

indikátorů. Proces proměny krajiny, který se odehrál na konci vrcholného středověku 

a v průběhu novověku, lze již přímo sledovat v kartografických a demografických pramenech, 

které mají přímou souvislost s lokalitou Na bahně. Několik set metrů vzdálená 

vesnice Běleč (obr. 3, 4 a 5 vpravo) s rozsáhlými lesy patřila asi již ve 12. století ke knížecímu 

dvoru ve Vysokém Chvojně (Domečka – Sál 1928). Z pozdně středověkých literárních 

zdrojů neuniknou pozornosti zmínky o značném počtu rybníků v oblasti (jeden 

z nich býval pouhých 300 m východním směrem od olšiny Na bahně; viz obr. 5). 

Poměrně zajímavý ukazatel vlivu vesnice Běleč na okolní prostředí lze získat z grafu 

(obr. 9), který uvádí počty domů a obyvatel od konce vrcholného středověku. Počet domů 

se s výjimkou situace po třicetileté válce pomalu, ale nepřetržitě zvyšoval, vrchol počtu 

obyvatelstva leží ve druhé polovině 19. století. Ve 20. století došlo k postupnému poklesu 

počtu obyvatel vsi. K postupnému úbytku četnosti pylových zrn indikátorů zemědělství dochází 

v nejmladší zóně NBR 5. Rozdíly v uspořádání krajiny lze sledovat na tzv. josefském 

vojenském mapování z osmdesátých let 18. století (obr. 5) a na obou leteckých snímcích 

z let 1937 a 1991. V roce 1937 pozorujeme sice oproti josefinské době změny polohy toku 

řeky Orlice, avšak podobný rozsah odlesnění a podobnou síť komunikací. Zajímavým 

prvkem je značně odlesněná niva. Nejnápadnějším rysem roku 1937 je však členění plužiny 

na systém drobných obdélných polí, odrážejících přirozenou vlastnickou strukturu. 

Na snímku z roku 1991 (obr. 3) vidíme plochy polí ve fázi závěrečného stavu socialistické 

velkovýroby. Pozoruhodný je větší rozsah zalesnění území oproti roku 1937, a to i v nivě. 

Komunikační síť je již poněkud pozměněná. Tuto změnu však pyloanalytický profil 

vzhledem k příliš nízké chronologické citlivosti již přímo nezachycuje. 

ZÁVĚR 

Pokus o přímou korelaci paleoekologického záznamu v podobě regionálního pylového 

diagramu s archeologickým záznamem v podobě sídelně historické analýzy z přilehlého 

regionu se v mnoha aspektech sice ukázal jako problematický, nikoliv však nemožný. Jednotlivé 

homogenní periody, spolehlivě sledovatelné v podobě změn v kvantitativním za-

496 


stoupení antropogenních indikátorů a dřevin v pylovém diagramu, bylo možné za podpory 

radiokarbonového datování ztotožnit se základními archeologickými periodami. Porovnání 

s výsledky analýz extenzity osídlení v jednotlivých obdobích ukázalo, že změny, 

pozorované v obou odlišných typech záznamu, jsou vzájemně korelovány, a to jak 

v chronologickém, tak dokonce v kvantitativním smyslu. Za základní, spolehlivě ověřená 

zjištění považujeme zejména následující: 

1. Intenzita lidského vlivu na krajinu v pozdní době laténské a v době římské byla vzájemně 

srovnatelná a celkově relativně nízká, i když trvalá. Vegetace měla polopřirozený 

charakter. Extrémní stanoviště podmíněná krajně devastujícími formami managementu 

nebyla tolik rozšířená jako později v období vrcholného středověku a novověku. 

2. Období stěhování národů bylo fází ústupu osídlení a opouštění zemědělských ploch. 

Následkem toho docházelo k regeneraci přirozených lesních ekosystémů (především porostů 

tvrdého luhu v nivě). 

3. V raném středověku docházelo k postupnému zahušťování sídelní sítě a tím i k postupné 

přeměně krajiny na krajinu zemědělskou. Pylová analýza přinesla nepřímý doklad 

pro časný nástup slovanské kolonizace oblasti. 

4. Na přelom 11. a 12. století datujeme prudký nárůst intenzity antropického impaktu 

spojený s vrcholně středověkou strukturální změnou. Jen naprosté minimum stanovišť zůstalo 

v přirozené podobě. Výrazná změna souvisí se vznikem vrcholně středověké krajiny 

s mozaikou vesnic, klášterů a cest, ale hlavně s nástupem trojpolního zemědělského systému. 

Současně se změnou technologie obdělávání půdy došlo k úbytku klasických antropogenních 

indikátorů. 

Primární data využitá v této studii byla získána v rámci projektu M44 Agentury ochrany přírody a krajiny 

ČR. Zhodnocení regionálních paleoekologických dat proběhlo za podpory grantového projektu 

č. 206/00/D073 Grantové agentury České republiky v rámci výzkumného záměru Botanického ústavu 

AV ČR AVOZ6005908. Autoři děkují Archeologickému ústavu AV ČR, jmenovitě Martinu Kunovi a Libuši 

Haišmanové, za možnost studia dat ze systému Archiv, zvláště pak Jiřímu Siglovi a Jiřímu Kalferstovi 

z Muzea východních Čech Hradec Králové za cenné připomínky k textu. 

LITERATURA 

Aaby, B. – Berglund, B. E. 1986: Characterization of peat and lake deposits. In: B. E. Berglund (ed.), Handbook 

of Holocene Palaeoecology and Palaeohydrology. Chichester: J. Wiley, 231–46. 

Behre, K. E. 1981: The interpretation of anthropogenic indicators in pollen spectra, Pollen Spores 13, 

225–245. 

— 1992: The history of rye cultivation in Europe, Veget. Hist. Archaeobot. 1, 141–156. 

Bělina, P. 1983: Místopisný obraz Hradce Králové v době předhusitské – Das topographische Bild von 

Hradec Králové in der vorhussitischen Zeit, Historická geografie 21, 315–335. 

Beneš, J. 1991: The Lomský–potok project: investigation of prehistoric settlements of a micro–region with 

large scale soil transfers. In: Archaeology in Bohemia 1986–1990, Praha, 178–184. 

— 1998: Keramika, ornice a reliéf. Výzkum polykulturního osídlení v Kozlech, o. Louny (SZ Čechy) – 

Ceramics, ploughzone and relief. Field research into settlement activity near village of Kozly (NW 

Bohemia), Archeologické rozhledy 50, 170–191. 

Beneš, J. – Zvelebil, M. 1999: Historical interactive landscape in the hearth of Europe. A case of Bohemia. 

In: J. Ucko – R. Layton (eds.), Archaeology and anthropology of landscape. London – New York: 

Routledge, 73–93. 

Beranová, M. 1980: Zemědělství starých Slovanů. Praha.


Böhm, J. 1937: Základy hallstattské periody v Čechách. Praha. 

Duška, J. 1900: Památky po našich pohanských předcích v kraji královéhradeckém. Jaroměř. 

Domečka, L. 1935: Krajina při Divoké Orlici a jejich přítocích v době předhistorické, Osvěta lidu 38, 61–65. 

Domečka, L. – Sál, F. L. 1928: Královéhradecko. I. dílu 1. část. Místopis soudního okresu královéhradeckého. 

Hradec Králové. 

Filip, J. 1936–1937: Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách. Praha. 

Justová, J. 1968: Nálezové zprávy ArÚ ČSAV 1955–1964. Praha. 

Klápště, J. 1989: Poznámky k některým tendencím v současném vývoji pramenné základny – Bemerkungen 

zu einigen Tendenzen in der Entwicklung der archäologischen Quellenbasis, Archeologické rozhledy 

41, 75–84. 

— 1994: Změna – středověká transformace a její předpoklady. In: Památky archeologické – Supplementum 

2. Mediaevalia archaeologica bohemica 1993, 9–59. 

Klimeš, L. – Pokorný, P. – Klimešová, J. 2000: Structure and dynamics of a floodplain alder carr during the 

Late Holocene. In: Proceedings IAVS Symposium, Prague, 316–320. 

Koleš, V. s. d.: Z kronik starých Třebechovic. In: Třebechovice pod Orebem, Třebechovice. 

Křížek, P. – Řezník, M. 1992: Hrady, zámky a tvrze na Královéhradecku. Hradec Králové. 

Kuna, M. 1991: Structuring of prehistoric landscape, Antiquity 65, 247, 322–347. 

— 1998: Keramika, povrchový sběr a kontinuita pravěké krajiny – Ceramics, Surface Survey and the 

Continuity of Prehistoric Landscape, Archeologické rozhledy 50, 192–216. 

Küster, H. 1988: The History of the Landscape around Auerberg, Southern Bavaria — A Pollen Analytical 

Study. In: H. H. Birks – H. J. B. Birks – P. E. Kaland – Dagfinn Moe (eds.), Uhe Cultural Landscape 

– Past, Present and Future, Cambridge, 301–310. 

— 1996: Geschichte der Landschaft in Mitteleuropa. Von der Eiszeit bis zur Gegenwart. München: 

C. H. Beck. 

Mikyška, R. 1956: Fytosociologická studie lesů terasového území v dolních částech povodí Orlice a Loučné 

– Eine phytosoziologische Studie der Terrassenwälder in den unteren flussgebieten der Orlice 

und Loučná. Sborn. Čs. Akad. Zeměd. Věd, Lesnictví 29, 313–358. 

— 1963: Lesy v Zálabí Východočeské nížiny – Die Wälder der Ostböhmischen Tiefebene, Rozpravy 

ČSAV 73/15, 1–91. 

Moore, P. D. – Webb, J. A. – Collinson, M. E. 1991: Pollen analysis. Oxford: Blackwell. 

Neuhäuslová, Z. et al. 1998: Potenciální vegetace České republiky. Praha: Academia. 

Nožička, J. 1957: Přehled vývoje našich lesů. Praha: Academia. 

Pleiner, R. et al. 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha: Academia. 

Pokorný, P. – Klimešová, J. – Klimeš, L. 2000: Late holocene history and vegetation dynamics of a floodplain 

alder carr: a case study from Eastern Bohemia, Czech Republic, Folia Geobotanica 35, 43–58. 

Pokorný, P. 2001: Problémy krajinné archeologie v pylových analýzách přirozených uloženin, Archeologické 

rozhledy 53, 191–210. 

Probošt, F. s. d.: Dějiny města. In: Třebechovice pod Orebem, Třebechovice. 

Ralska–Jasiewiczowa, M. 1964: Correlation between the Holocene history of the Carpinus betulus and prehistoric 

settlements in North Poland, Acta Soc. Bot. Pol., Warszawa 33, 461–468. 

Richter, M. – Vokolek, V. 1995: Hradec Králové. Slovanské hradiště a počátky středověkého města. Hradec 

Králové – Praha. 

Roubík, F. 1959: Soupis a mapa zaniklých obcí v Čechách. Praha. 

Rulf, J. 1979: K relativní hustotě osídlení Čech v neolitu a eneolitu – To the relative density of the Neolithic 

and Eneolithic settlements of Bohemia, Archeologické rozhledy 31, 176–191. 

Rybová, A. 1968: Laténská sídliště ve východních Čechách a přilehlé oblasti středočeské. Fontes Musei 

Reginaehradecensis, Suppl. III. Hradec Králové. 

Rybová, A. – Vokolek, V. 1972: Terénní výsledky komplexního výzkumu v Plotištích nad Labem, Archeologické 

rozhledy 24, 328–336. 

Sigl, J. 1992: K osídlení nejbližšího zázemí kláštera v Opatovicích nad Labem ve světle nových archeologických 

průzkumů – Besiedlung des anliegenden Hinterlandes des Klosters in Opatovice an der Elbe 

im Lichte neuer archäologischer Ausgrabungen, Východočeský sborník historický 2, 33–44. 

Sláma, J. 1967: Příspěvek k vnitřní kolonisaci raně středověkých Čech – Ein Beitrag zur inländischen Besiedlung 

Böhmens, Archeologické rozhledy 19, 433–445. 

Troels–Smith, J. 1955: Karakterisering af lose jordarter (Characterization of unconsolidated sediments). 

Danm. Geol. Unders. 3, 1–73.

498 


Venclová, N. – Neustupný, E. 1998: The Loděnice region in prehistoric times. In: E. Neustupný (ed.), Space 

in prehistoric Bohemia, Prague: Institute of Archaeology, 84–105. 

Vokolek, V. 1972: Běleč nad Orlicí. In: Výzkumy v Čechách 1969, Praha. 

— 1995: Příspěvek k slezskoplatěnickému pohřebišti v Třebechovicích pod Orebem, Archeologické rozhledy 

47, 363–372. 

Waldhauser, J. 1984: Mobilität and Stabilität der keltischen Besiedlung in Böhmen. In: Veröffechtlichungen 

des Vorgeschichtlichen Seminars Marburg, Sonderband 3 (Studien zur Siedlungsfragen der Latènezeit), 

Marburg, 167–186. 

— 1999: Jak se kopou keltské hroby. Praha: NLN. 

Welinder, S. 1994: Reforestation. Comments on the workshop idea. In: B. Frenzel – T. Andersen – 

B. E. Berglund – B. Gläser (eds.), Evaluation of land surfaces cleared from forests in the Roman Iron 

Age and the time of migrating Germanic tribes based on regional pollen diagrams. Paläeoklimaforschung 

12, 29–32. 

Zeman, J. 1990: Pohřebiště z doby stěhování národů – Gräberfeld aus der Völkerwanderungszeit. In: 

M. Buchvaldek – J. Sláma – J. Zeman, Lochenice. Z výzkumů na katastru obce. Praehistorica XVI, 

Praha: UK, 69–101. 

DEFORESTATION OF EAST–BOHEMIAN LOWLAND DURING 

THE LAST TWO MILLENNIA: INTERPRETATION OF POLLEN RECORD 

FROM THE SITE „NA BAHNĚ“, HRADEC KRÁLOVÉ DISTRICT 

Radiocarbon–dated Palaeoecological record from the lowland site „Na bahně“, situated in the region 

of the longest settlement continuity within the Czech republic, has been found to be well–sensitive 

to the intensity of human impact. The pollen profile covers about the last 2 500 years, i.e. the 

period since Younger La–Tène period to the present. An attempt has been made to correlate this data–set 

directly with the results of settlement archaeology analysis, using the ARCHIV database of 

the Institute of Archaeology in Prague. This comparison is done not only on qualitative, but also on 

quantitative basis. It enabled to determine certain homogenous periods of cultural landscape development, 

that are consistent with the main conventional archaeological periods. 

The La–Tène and the Roman Iron Age Periods were characterised by equally low human impact, 

ensuring the complete mosaic of natural and semi–natural habitats (oak floodplain forest in 

the river alluvia, oak– hornbeam woodlands in the extensive terraces, beech and silver fir forests in 

the nearby uplands) to be preserved. During the Migration Period, the intensity of human impact 

decreases, as seen from temporary fall of anthropogenic indicators in pollen spectra, the rise in tree 

pollen reflecting woodland regeneration, and from the scarcity of archaeological record, which is 

strikingly rare if compared with the preceding Roman Iron Age. This kind of evidence has been 

made for the first time in the territory of the Czech Republic. The following Early Medieval Period 

is again the time of settlement expansion, culminating in a complete structural rebuilding of the 

landscape by the beginning of 12th century. For the Late Medieval and Modern periods of intense 

human impact, the palaeoecological record is correlated no only with the results of settlement archaeological 

analysis, but also with the direct historical data. For the Modern period, historical maps 

and historical aerial photographs are used for the assessment of the most recent land use changes. 

JAROMÍR BENEŠ, Archeos, Neblahovská 1016, 383 01 Prachatice; Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 

370 01 České Budějovice; e-mail: archeos@pt.bohem-net.cz 

PETR POKORNÝ, Botanický ústav AV ČR, Dukelská 143, 379 82 Třeboň; Archeologický ústav AV ČR, 

Letenská 4, 118 01 Praha 1; e-mail: ppokorny@butbn.cas.cz

499–514 


Kostel, nebo mohyla 

Příspěvek ke studiu pohřebních areálů 

Church or Tumulus A contribution to the study of burial areas 

Ladislav Šmejda 

Na katastru obce Brandýsek, okr. Kladno, bylo v letech 1955–1958 prozkoumáno polykulturní pohřebiště. 

Jsou zde zastoupeny hroby ze starého a mladšího eneolitu, doby římské a raného středověku. Neobvyklé 

uspořádání hrobů nejmladší fáze (9.–10. století) s prázdným místem v centrální části bylo interpretováno 

jako doklad existence dřevěného kostela. Nový pokus o vysvětlení nálezové situace, prezentovaný v tomto 

článku, přistupuje k lokalitě jako k součásti kulturní krajiny s dlouhodobým vývojem. Na základě prostorových 

vlastností hrobů všech chronologických fází je zde testována možnost záměrného využití pravěkého 

pohřebního areálu v období raného středověku a jsou hledány příčiny absence hrobů z nejmladší fáze 

pohřbívání uprostřed areálu. Závěrečná část článku zasazuje popsaný jev do kontextu mentality raně 

středověké Evropy, kde hrály velkou roli symboly odkazující na minulost. 

pohřební areály – paměť krajiny – pravěk – raný středověk 

Between 1955 and 1958 a polycultural cemetery was excavated in the Brandýsek cadastre of Kladno district. 

The graves within came from the early and later Eneolithic, the Roman Period and the Early Middle 

Ages. The unusual disposition of the latest phase (9th – 10th centuries AD), with an empty space in its 

central part, was interpreted as evidence of the existence of a wooden church. A new attempt to explain 

the finds situation, presented in this article, sees the site as part of a cultural landscape with a long–term 

development. On the basis of the spatial characteristics of the graves from all of the chronological phases, 

the possibility is tested that of the deliberate use of a prehistoric burial area in the Early Middle Ages. 

A search is conducted for the causes of the absence of graves from the latest phases of burial in the centre 

of the area. The closing part of the article puts the phenomenon described into the context of the mentality 

of Early Medieval Europe, in which symbols inherited from the past played a great role. 

burial areas – landscape memory – prehistory – Early Middle Ages 

ÚVOD 

Studium raného středověku má v české archeologii tradičně silnou pozici. Řada aspektů 

tohoto období je ale stále příliš zatížena výkladem dobových písemných pramenů, které 

nepochybně podávají výběrové a často i tendenční informace. Písemnosti se z pochopitelných 

důvodů týkají především prostředí nevelké církevní komunity a knížecí rodiny. Český 

stát se tak již od období svého zrodu jeví jako křesťanský, i když zatím jen povrchně 

(srov. Sommer 1998). Je jisté, že tato perspektiva ovlivňuje i řadu interpretací archeologických 

situací. Děje se tak též v případech, kdy by bylo užitečné vzít v úvahu širší škálu interpretačních 

variant. Cílem tohoto článku je ukázat na konkrétním příkladu výzkumu 

v Brandýsku (okr. Kladno) možnosti alternativního přístupu, vycházejícího především 

z archeologických pramenů.

500 

·MEJDA: Kostel, nebo mohyla ... 

NÁZORY O NÁLEZU DŘEVĚNÉHO KOSTELA V BRANDÝSKU 

Výzkum vyvolaný těžební aktivitou pískovny probíhal v letech 1955–1958 pod vedením 

O. Kytlicové. Jedná se o polohu na návrší při silnici z Brandýsku do Třebusic (Kytlicová 

1968, 193, obr. 1; k reliéfu terénu viz obr. 1 tohoto článku). Před zahájením odborného 

výzkumu byly v areálu staré pískovny soustavně ničeny pravěké hroby, některé z nich zaznamenal 

A. Knor. Při rozšiřování těžby vyzvedli několik pohřbů bez patřičné dokumentace 

pracovníci Uhelného průzkumu v Brandýsku, kteří nálezy ohlásili Archeologickému 

ústavu v Praze (Kytlicová 1957). Následným plošným odkryvem byly zjištěny doklady 

kůlových staveb a poměrně velký počet hrobů datovaných do eneolitu, mladší doby římské 

a raného středověku. Výzkum byl završen publikací, a to odděleně eneolitického 

(Kytlicová 1960) a raně středověkého materiálu (Kytlicová 1968). 

Ve studii zabývající se hradištním pohřebištěm upozorňuje autorka na existenci prázdného 

prostoru mezi jinak hustě kladenými hroby v centrální části areálu. V publikaci se 

uvádějí rozměry prázdného místa jako 4,5 x 5 m. Podle dochované dokumentace to není 

zcela přesný údaj. Jedná se spíše o plochu oválného tvaru, do které se dá obdélník zmíněných 

rozměrů umístit (obr. 2). Situaci komentuje O. Kytlicová takto: 

„Zvláštní pozornosti si zasluhuje volné prostranství uprostřed pohřebiště. Prázdná místa mezi hustými 

řadami hrobů nejsou zjevem zcela ojedinělým. V. Hrubý tato místa vykládá tím, že zde původně stávaly 

stromy. Spatřuje v tom přežitek pohanských zvyků (Hrubý 1955). Téhož názoru je i B. Szöke (1956). 

U volného místa v Brandýsku je zajímavé, že toto má na pohřebišti centrální polohu, pravidelný obdélníkový 

tvar, a hroby jsou kolem soustředěny, jak tomu bývá u hřbitovů kostelních. Abychom jednoznačně 

toto místo označili jako pozůstatek po sakrální stavbě, brání skutečnost, že v půdě nebyly zjištěny stopy 

ani po lehké dřevěné konstrukci. Při slabém zapuštění dřevěné konstrukce do země mohla ovšem tato být 

odstraněna při odkryvu horních vrstev buldozerem. … Vznik volného místa na pohřebišti v Brandýsku lze 

klást spíše do souvislosti s mladší částí pohřebiště, kterou lze důvodně označit za křesťanskou. Zdá se být 

pravděpodobným, že toto prostranství patrně souvisí s křesťanskými pohřebními obřady. Zda tyto byly 

prováděny v dřevěné svatyni nebo pod širým nebem nelze prokázat.“ (Kytlicová 1968, 222–224). 

Ačkoliv jsou v hodnocení vyjádřeny určité pochyby, interpretace je zaměřena jasným 

směrem. Převzala ji nedávno např. Z. Krumphanzlová (1997, 396; srov. opatrnější komentář 

v práci Krumphanzlová 1971, 409) a objevuje se též v kratším článku D. Frolíkové–Kaliszové. 

Tato badatelka ale správně upozorňuje na zarážející severojižní orientaci domnělé 

křesťanské sakrální stavby (Frolíková–Kaliszová 1999, 536). V podobných případech bez přímých 

dokladů lze pochopitelně jen obtížně určitou hypotézu definitivně potvrdit či zamítnout, 

chtěl bych však dále ukázat, že nálezová situace z Brandýsku umožňuje i jiné vysvětlení. 

REKONSTRUKCE VÝVOJE LOKALITY 

Pro získání konkrétní představy o vývoji lokality se musíme vrátit k originální dokumentaci, 

která je uložena v archivu nálezových zpráv ARÚ AV ČR v Praze (Kytlicová 1958; 

1959). Ke zprávám jsou přiloženy celkové plány v měřítku 1 : 50, ve své úplnosti nepublikované 

(plány byly pro účely této práce převedeny do digitalizované podoby: obr. 3). 

Z nálezových zpráv za příslušné sezóny vyplývá, že nejstarší zachycenou komponentu 

představují kůlové jamky, rozmístěné nepravidelně v západní části zkoumané plochy. 

Pokud je bylo možno na základě nálezů datovat, spadají do neolitického období.


Obr. 1. Brandýsek, okr. Kladno. Reliéf terénu v okolí pohřebiště (poloha pískovny vyznačena kroužkem). 

— Fig. 1. Brandýsek. Relief around the cemetery (area of the sand extraction pit shown by circle). 

V sekvenci mladších kultur následují již jen pohřební komponenty (tab. 1). První z nich 

patří baalberskému stupni kultury nálevkovitých pohárů (hrob č. 73). V hrobové jámě, 

orientované ve směru Z–V, byly zjištěny kostrové pozůstatky jedince ležícího ve skrčené 

poloze na pravém boku. Vzhledem k přiloženým artefaktům (baalberský džbán a kamenná 

šipka) není o jeho kulturní příslušnosti pochyb. Problematický je v tomto ohledu hrob 

56 bez výbavy, který má shodnou orientaci i polohu a nachází se v prodloužení podélné 

osy hrobu 73. Tato fakta by mohla podporovat hypotézu o shodné dataci zmíněných pohřbů, 

ale vzhledem k absenci artefaktů nelze vyloučit náhodné prostorové uspořádání. 

Kultura počet hrobů počet pohřbů 

KNP 1 1 

KNP/KŠK 1 1 

KŠK 6 7 

KZP 22 23 

KZP/ŘÍM 1 1 

ŘÍM 1 1 

RS 52 56 

Tab. 1. Brandýsek 1956–1957: přehled pohřebních 

komponent. 

Je velmi pravděpodobné, že hrob 73 byl kryt nějakou konstrukcí (mohylovým náspem) 

protáhlého tvaru (tzv. dlouhou mohylou). Ukázkový příklad takové situace byl odkryt v nedalekém 

Březně u Loun (Pleinerová 1980). V Březně byly zachyceny dvě hrobové konstrukce 

tohoto typu o délkách 150 a 24 m, které během své funkce akumulovaly pohřby. 

Protože však v Brandýsku výzkum nezachytil žádné pozitivní stopy mohylové konstrukce 

(např. žlábky), není možné hrob 56 datovat na základě prostorového kontextu způso-

502 


Obr. 2. Brandýsek, okr. Kladno. Uspořádání 

raně středověkých hrobových jam na ploše 

zkoumané v roce 1956. Mezi řadami 

hrobů je patrná centrální volná plocha. — 

Fig. 2. Brandýsek. Central part of the Early 

Medieval cemetery with the empty area in 

the centre (only one component shown). 

bem, jaký dovolovala situace v Březně. Lze jen konstatovat, že prostorové parametry hrobů 

56 a 73 odpovídají tamější kratší stavbě. Pro datování hrobu 56 zůstává jedinou pevnou 

oporou poloha a orientace kosterních pozůstatků, odpovídající zvyklostem lidu kultury 

s nálevkovitými poháry nebo se šňůrovou keramikou. 

Předpokládám, že staroeneolitická mohyla zůstala viditelná po dlouhou dobu – řádově 

staletí až tisíciletí – a mohla být stále chápána jako pohřební památník. Tím byl dán konkrétnímu 

místu v krajině symbolický smysl, jehož znak (mohylový násep) zůstal místním komunitám 

srozumitelný i v následujících obdobích (srov. Neustupný – Smrž 1989, 290, 325). 

Vzhledem k malé pravděpodobnosti zachycení pohřebních aktivit středního eneolitu archeologickým 

výzkumem je obtížné rekonstruovat stav lokality v tomto časovém intervalu. Nelze 

se tedy vyjádřit k otázce, s jakou mírou přímé kontinuity se pohřební areál využíval. 

Pohřební funkce areálu je znovu doložena šesti hroby kultury se šňůrovou keramikou 

(KŠK). Do tohoto počtu zahrnuji i hrob 24 bez pohřebních přídavků; jáma přibližně čtvercového 

půdorysu obsahovala 2 skelety ležící pravděpodobně na pravém boku hlavou k západu. 

1 Podobné dvojhroby jsou totiž známy i z dalších pohřebišť této kultury (hrob 72 v Ča- 

1 Orientace hrobu 24 není bohužel úplně jasná. V originální terénní dokumentaci jsou zakresleny obě kostry 

v poloze na pravém boku hlavou k východu (na rozdíl od ostatních hrobů však není na rubu milimetrového papíru 

uveden popis nálezové situace) a stejná orientace je i na dodatečném celkovém plánu v nálezové zprávě. 

Během textace nálezové zprávy byly ve strojopisu vynechávány mezery pro doplnění hloubky hrobových jam 

a orientaci kraniální části pohřbů, v případě našeho hrobu byla rukou dopsána orientace východní. V publikaci je 

ale jak v plánu, tak v textové části hrob otočen o 180° – pohřbení jedinci leží tedy na pravém boku hlavou k západu. 

Buď se jedná o omyl způsobený při dokumentaci v terénu a během přípravy publikace opravený, nebo do-


chovicích: Neustupný – Smrž 1989, obr. 40; hrob 1 na moravské lokalitě Sivice I: Šebela 

1999, 139). Doklady prostorové návaznosti hrobů kultury se šňůrovou keramikou na pohřebiště 

z časného či staršího eneolitu rovněž známe z různých lokalit, například z Vikletic 

(Buchvaldek – Koutecký 1970), Března u Loun (Pleinerová 1980), snad i z Čachovic 

(Neustupný – Smrž 1989). Z nálezové situace v Březně se dá navíc vyvodit, že na počátku 

starší doby bronzové byla již konstrukce původní dlouhé mohyly do jisté míry destruovaná; 

přesto se kolem ní koncentrovaly mladší pohřební aktivity (Pleinerová 1980, 39). 

Pro diskusi o viditelnosti staroeneolitického pohřebního památníku v mladším eneolitu 

není v Brandýsku dostatek opor. Zdá se však být nepochybné, že na pohřebiště kultury 

se šňůrovou keramikou byly záměrně přidávány pohřby nositelů kultury zvoncovitých pohárů 

(KZP). Tento jev je dnes již poměrně dobře popsán v řadě publikací (např. Neustupný 

– Smrž 1989). Častou prostorovou korelaci pohřebišť těchto kultur mimochodem zdůrazňuje 

už O. Kytlicová v publikaci výzkumu, ačkoliv chronologie eneolitických kultur tehdy 

ještě nebyla vyjasněna (Kytlicová 1960, 442, 468–471). Četnost společného výskytu hrobů 

KŠK a KZP se pokusil kvantifikovat ve své studii o Pražské kotlině J. Turek (1996, 43); 

k přesnějšímu vyčíslení bude teprve nutné vypracovat metodu založenou na pravděpodobnostním 

přístupu (otázky definice jednoho „pohřebiště“, naděje na zachycení více komponent 

různými druhy archeologického výzkumu atd.). 

Fáze závěru eneolitu (KZP) je v Brandýsku reprezentována 22 hroby s 23 pohřby, které 

se nacházely ve východní části odkryté plochy. Z tohoto počtu bylo 5 hrobů prakticky 

zničeno nebo vážně narušeno ještě před zahájením odborné dokumentace. Z nich pouze 

jeden (hrob 5) se nacházel na pojednávané ploše. 

Do doby římské náleží s určitostí hrob 76 s žárovým pohřbem v keramické nádobě. 

Hrob se nalézal poblíž jižního okraje skryté plochy, podobně jako další žárový pohřeb bez 

jasné datace (jamkový hrob 68). Hrob 68 může být s největší pravděpodobností datován 

buď do doby římské, nebo do kultury zvoncovitých pohárů; mimochodem, nacházel se 

právě uprostřed kumulace tří hrobů KZP a lze tedy uvažovat o tom, že s nimi sdílel společnou 

mohylu. Toto pozorování nám však datování nemůže blíže upřesnit. Stojí ještě za 

připomenutí, že další hroby z doby římské byly hlášeny z bezprostřední blízkosti plochy 

zkoumané O. Kytlicovou. Pro období pravěku lze shrnout, že se v pojednávaném prostoru 

vytvořilo několik skupinek pohřbů, z nichž byla přinejmenším velká část kryta hliněnými 

mohylami nebo jinou podobnou konstrukcí s významem pohřebního památníku. 

Sekvenci pohřebních aktivit uzavírá raně středověká fáze, tvořící nejpočetnější komponentu 

(52 hrobů s 56 pohřby). Pohřební přídavky ji řadí mezi typická venkovská pohřebiště 

9.–10. století s určitými prvky vyššího sociálního postavení (jezdecká výbava). Při 

bližším zkoumání celkového plánu výzkumu si můžeme všimnout, že hroby této fáze se 

kumulovaly především ve východní části plochy, tedy v místech, kde nejvyšší hustoty dosahuje 

i pravěké pohřbívání. Další překvapivou skutečností je, že středověké hroby téměř 

vždy respektovaly skupinky hrobů pravěkých. Ty byly výrazně porušeny pouze ve dvou 

případech, kdy sousedící středověké hroby 9 a 16 přímo protnuly hroby 8 a 15 kultury 

zvoncovitých pohárů. Při daném počtu hrobů na dané ploše se jedná o velmi malé procento 

případů. Domnívám se tedy, že jde o nenáhodný jev. 

šlo k záměně až při psaní článku. Otázku nelze rozhodnout ani studiem dokumentačních fotografií, protože hrob 

24 není na žádné zachycen s okolím dostatečně rozsáhlým na to, aby mohla být orientace potvrzena.

504 


Uspořádání hrobů všech období tvoří podle mého názoru určitou strukturu, kterou se 

pokusím interpretovat v následující kapitole. Při podrobném zkoumání nálezových zpráv 

se mi bohužel nepodařilo zjistit žádné bližší informace o čtyřech menších jamách zhruba 

pravoúhlého půdorysu, které jsou patrné na několika fotografiích (obr. 6 a 7). Jejich přibližná 

poloha na celkovém plánu (obr. 3) je vyznačena otazníky. Snad se jednalo o nejisté objekty, 

které nakonec nebyly dokumentovány; jejich pravidelné prostorové uspořádání by 

ale mohlo rovněž svědčit o určitém vztahu k popsaným pohřebním komponentám. 

INTERPRETACE NÁLEZOVÉ SITUACE PRO RANĚ STŘEDOVĚKÉ OBDOBÍ 

V případě Brandýsku je zřejmé, že máme před sebou příklad dlouhodobě opakovaně užívaného 

pohřebního areálu. To samo o sobě není výjimečný jev, podobných příkladů zejména 

z časového intervalu eneolit–doba halštatská známe celou řadu (Neustupný 1996, 

316–317). Dá se říci, že pravidlo přidávání pohřbů do míst, která sloužila tomuto účelu 

„odnepaměti“, tvoří významný průvodní rys lidského chování v tomto období. Na žádném 

z prozkoumaných pohřebišť však nelze doložit chronologicky nepřerušenou řadu pohřbů 

z časového rozpětí několika tisíc let – to je také fakt, který je nutno brát v úvahu. Zatím však 

není jasné, do jaké míry je tato diskontinuita způsobena skutečnou absencí pohřbívání v některých 

obdobích, variabilitou pohřebního ritu či následnými transformačními procesy. 

Pozoruhodné jsou na pohřebišti v Brandýsku prostorové vztahy raně středověkých hrobů 

a jejich vztah ke skupinám hrobů pravěkých. V dalším textu se proto zaměřím především 

na řešení následujících otázek: 

1. Umožňuje nálezová situace podporu hypotézy o záměrném respektování pravěkých 

hrobů v období raného středověku, nebo se jedná o náhodu 

2. Jakou motivaci mohli mít lidé doby hradištní k takovému jednání 

3. Do jaké míry je tento jev unikátní Lze v archeologických pramenech najít další obdobné 

příklady 

První otázku lze řešit navržením určitého modelu, testovaného vzápětí za využití dat 

z nálezové dokumentace. Je zřejmé, že praktická možnost jakéhokoli úmyslného jednání 

vůči pohřebním pozůstatkům několik tisíc let starým je možná pouze tehdy, je-li jejich poloha 

nějak označena na povrchu. Zde připadají v úvahu hlavně hliněné náspy mohyl, které 

určitě takovou roli hrály v pravěku. U případné nadzemní konstrukce dlouhé mohyly ze 

staršího eneolitu musíme sice počítat s její značnou degradací (srovnej situaci v Březně: 

Pleinerová 1980, 39), principiálně však mohl být její relikt pozorovatelný i ve středověku. 

Pravěké pohřebiště jasně prostorově vymezily okrouhlé mohyly mladšího eneolitu, úprava 

jednoho či dvou hrobů z doby římské už podobu pohřebního areálu zásadněji neovlivnila. 

Ideální rekonstrukci rozmístění pravěkých mohylových náspů v období raného středověku 

jsem postavil na následujících předpokladech: 

1. mohylový násep můžeme předpokládat nad všemi hroby z mladšího eneolitu, snad 

kromě dvou (č. 8 a 15), které byly vážně narušeny hroby středověkými (náspy mohly již 

být například z podstatné části sneseny, viz obr. 3); 

2. svislá osa okrouhlých mohyl se přibližně kryje s těžištěm půdorysu hrobových jam; 

3. L. Šebela (1993, 208) uvádí pro dochované mohyly KŠK na Moravě průměr 6–15 m,


Obr. 3. Digitalizovaný celkový plán výzkumu v Brandýsku (1956–1957) s barevným vyznačením chronologických 

fází pohřebních komponent: KNP – kultura nálevkovitých pohárů, KŠK – kultura se šňůrovou 

keramikou, KZP – kultura zvoncovitých pohárů, ŘÍM – doba římská, RS – raný středověk. — Fig. 3. Digitised 

overall plan of the excavations conducted in Brandýsek 1956–57, with the chronological phases represented 

by colours: KNP – Funnel Beaker culture; KŠK – Corded Ware culture; KZP – Bell Beaker culture, 

ŘÍM – Roman Period; RS – Early Middle Ages. 

ojediněle i více; použil jsem proto pro vyznačení jádra každého mohylového náspu z mladšího 

eneolitu kruh o průměru 6 m (minimální odhad pro zřetelně viditelný střed částečně 

rozplaveného tělesa, řada takto rekonstruovaných mohyl patrně vytvoří přirozenou cestou 

kumulace většího průměru). 

Nedomnívám se samozřejmě, že všechny zmíněné předpoklady jsou stoprocentně platné, 

a zdůrazňuji, že jde o silné zjednodušení pro účely ideální rekonstrukce. Do stínovaného 

modelu popsané situace byly následně promítnuty obrysy všech raně středověkých 

hrobových jam (obr. 5). Na výsledku jsou vidět skupiny hypotetických pravěkých mohyl 

(označené písmeny A–F) a všechny hroby doby hradištní. Zdá se, že pravěké terénní relikty 

skutečně mohly být v 9.–10. stol. po Kr. do jisté míry viditelné, vygenerované shluky 

patrně tvořily vždy jednu společnou mohylu větších rozměrů. Středověké hroby nejen 

že podstatným způsobem nezasahují do žádné z těchto skupin, navíc je ještě patrné, že 

v místě předpokládaného kostela v centrální části se nachází mohylová skupina C. Mechanicky 

vygenerovaná kumulace C je sice položena poněkud excentricky vůči středu 

volné plochy, rekonstrukci však nelze chápat takto přímočaře. Je možné, že nejjižnější 

hrob skupinky (dětský hrob KZP č. 40) byl ve skutečnosti umístěn do okraje náspu – středověký 

pohřeb 37 ho již částečně překrývá, aniž by jej však porušil.

506 


Obr. 4. Pokus o zjištění prostorového trendu v hloubkách hrobových jam. Do výpočtu byla vložena pouze 

data raně středověkých hrobů těsně obklopujících centrální prázdný prostor. — Fig. 4. An attempt at 

identifying spatial trends in the depths of grave pits. 

Přítomnost mohyly reprezentované kumulací A by rovněž mohla představovat důvod 

neobvyklé severojižní orientace středověkého hrobu 7. Ten byl zapuštěn do starší jámy 

protáhlého půdorysu, jejíž datace ani funkce není zcela jasná (dotýká se hrobu 23 kultury 

se šňůrovou keramikou, v zásypu však byly podle autorky výzkumu nalezeny zlomky keramiky 

z doby římské). Otázkou zůstává vysvětlení dalších nápadných prostorových konfigurací 

hrobů, jako je například pravidelné uspořádání jižního a západního okraje centrální 

části raně středověkého pohřebiště. Souvislost s terénními relikty pravěkých mohyl 

můžeme sice předpokládat, z nálezové situace však nelze odvodit detailní rekonstrukci. 

Při pohledu z naznačené interpretační perspektivy lze navrhnout následující argumenty 

proti úvahám o někdejší existenci dřevěného raně středověkého kostela: 

1. delší osa volné plochy nacházející se uprostřed části pohřebiště s největší koncentrací 

raně středověkých hrobů je orientována ve směru S–J, 

2. po domnělém kostelíku nebyly zachyceny žádné pozitivní stopy, naopak v diskutovaném 

místě leží tři hroby ze závěru eneolitu, kryté zřejmě mohylovým náspem,


Obr. 5. Ideální rekonstrukce mohylových náspů z mladšího eneolitu. Obrysově je zobrazena konfigurace 

raně středověkých hrobů, čerchovanou čarou podélná osa předpokládané dlouhé mohyly, čárkovaně 

plocha odkryvu. — Fig. 5. Idealised reconstruction of a Late Eneolithic tumulus; the configuration of the 

Early Medieval graves is shown in outline. 

3. využitelná plocha pro stavbu pravoúhlého kostelíka se zdá být nedostatečná (přibližně 

4,5 x 5 m), 

4. prostorové rozložení hrobů nenaznačuje logicky přijatelnou přístupovou cestu do 

svatyně, jež by odpovídala křesťanským zvyklostem, 

5. dvě střední řady středověkých hrobů se rozestupují takovým způsobem, že kopírují 

spíše okrouhlé než pravoúhlé těleso (u některých hrobů je navíc možno pozorovat téměř 

radiální orientaci vůči středu volné plochy: č. 36, 38, 39, 42, 43, 44), 

6. námitka historická: venkovský hřbitovní kostel nezapadá do struktury institucí fungujících 

v Čechách na přelomu 9. a 10. století. 

Nálezová dokumentace z Brandýsku je vybavena nivelací horních hran a den prozkoumaných objektů, 

v některých částech i nivelací průběhu začištěného podloží. Pro úplné využití informací získaných během 

terénního výzkumu je možné se pokusit o následující test: 

Předpokládejme, že raně středověké hroby byly kopány do přibližně stejné hloubky. Teoreticky by se 

pak měly jámy umístěné do mohylového náspu zahlubovat do podloží méně než hroby v okolí mohyl. Případné 

pohřby zapuštěné pouze do mohylového náspu by logicky zanikly společně s těmito náspy. Použitím 

vhodných počítačových programů je možné vypočítat abstraktní matematický model, který po promítnutí 

do plánu pohřebiště ukazuje zjištěný trend v hloubkách hrobových jam. Pokud by platila popsaná 

teze, měli bychom ve výstupu pozorovat hodnoty, jež se koncentricky zvyšují směrem od hypotetického 

středu mohylového náspu. Pro takovou úlohu bude nutno použít silně generalizující metodu, která potla-

508 


Obr. 6. Brandýsek. Snímek zachycující objekty bez bližší dokumentace, pohled od severovýchodu. — Fig. 6. 

Brandýsek. Photograph showing features without further documentation, view from the northeast. 

čí náhodnou variabilitu obsaženou v datech (hroby nejsou ve skutečnosti stejně hluboké; většina pozorovaných 

hodnot kolísá v intervalu 0,1–0,6 m od úrovně podloží, viz tab. 2) a naopak „vytáhne“ obecný 

trend v prostorovém rozložení dat. 

Hloubky hrobových jam (RS) 

Hloubka (m) Počet 

0.0–0.1 2 

0.1–0.2 6 

0.2–0.3 7 

0.3–0.4 7 

0.4–0.5 6 

0.5–0.6 5 

0.6–0.7 2 

0.7–0.8 0 

0.8–0.9 1 

Tab. 2. Rozložení hloubek naměřených od úrovně 

podloží v souboru raně středověkých hrobových jam. 

Budu tuto otázku testovat pouze pro mohylovou skupinu C, která je ze všech stran relativně rovnoměrně 

obklopena daty. Izolovaně ležící hroby by totiž mohly výsledek podstatným způsobem zkreslit (pro výpočet 

byla použita kubická varianta modulu TREND v programu IDRISI 32). Na generalizovaném plánku 

skutečně zjišťujeme situaci, kdy jsou mělčí hrobové jámy typické pro oblast poblíž volné středové plochy 

a směrem od ní se hloubky v průměru zvětšují (obr. 4). Spolehlivé použití výsledků této metody ale v případě 

Brandýska znemožňují některé limitující faktory, k nimž v první řadě patří omezený počet získaných 

měření (dáno malým rozsahem pohřebiště). I když tedy nelze tento test provedený na statisticky nepříliš 

kvalitním souboru považovat za průkazný, v kombinaci s ostatními druhy evidence se jeho výsledky zdají 

být přijatelné. Pokus se sérií výpočtů založených na skutečném prostorovém uspořádání pohřebiště a za použití 

náhodných hloubek hrobových jam poskytoval opakovaně výsledky naprosto odlišného charakteru.


Obr. 7. Brandýsek. Snímek zachycující v popředí objekty bez bližší dokumentace (označeny šipkami), pohled 

od jihozápadu. — Fig. 7. Brandýsek. Photograph showing in the foreground features without further 

documentation, view from the southwest. 

Na závěr této části je nutno vyjádřit se k otázce, zda byly i hroby raného středověku 

kryty mohylami, nebo zda se jedná o tzv. ploché pohřebiště. Tématem přechodu od mohylového 

ritu k plochým hrobům během 9.–10. století se nedávno zabývali M. Lutovský 

a K. Tomková (1994). Zdá se, že souběžnost mohylových a plochých hrobů na jednom pohřebišti 

nelze zcela vyloučit, ačkoliv doklady nejsou příliš početné. V případě Brandýsku 

ukazuje celkový plán situaci typickou pro plochá řadová pohřebiště, alespoň ve východní 

části skrývky. Už kvůli velké hustotě pohřbívání nemohl být navršen mohylový 

násep nad každým hradištním hrobem, velmi pravděpodobné je však pohřbívání do částečně 

rozplaveného tělesa pravěké mohyly. Místa raně středověkých pohřbů musela být 

v každém případě nějakým způsobem vyznačena (pohřby se v podstatě neporušují, a pokud 

dojde k jejich kontaktu, lze předpokládat, že se jedná o záměr – např. hrob 33 nebo 

vztah hrobů 38 a 39). Častý výskyt kamene v hrobových jamách naznačuje i způsob tohoto 

označení (nízké kamenné rovy). 

POHŘEBNÍ AREÁLY A STATUS MÍSTA V KULTURNÍ KRAJINĚ 

Při studiu kontinuity či diskontinuity sídelních areálů lze vyjít z obecné teze o hluboké 

strukturovanosti kulturní krajiny (Neustupný 1986; Vařeka 1994; Kuna 1998, 213–214). 

Každá uchopitelná prostorová jednotka měla pro komunitu určitou hodnotu, ve které se 

prolíná její praktická funkce (úrodnost půdy, výskyt surovin, podmínky pro bydlení), spo-

510 


lečenský význam (prestižnost polohy domu, dělení prostoru na mužskou a ženskou zónu), 

případně i symbolický smysl (místa rituálních úkonů). Mezi významné složky světa, ve 

kterém se komunity pohybovaly, patří i řada přírodních, člověkem po formální stránce netransformovaných 

útvarů, jakými jsou všeobecně vodní zdroje, dále skály, jeskyně, nápadné 

stromy apod. (Bradley 2000). 

Většina zmíněných hodnot může být sdělována prostřednictvím formálních znaků. 

V případě pohřebních areálů představuje takový znak nadzemní konstrukce hrobu, sloužící 

jako pohřební památník. Mohyly nebo megalitické hroby bývají ve svém geografickém 

prostředí snadno chápány jako symboly pohřební aktivity po velmi dlouhou dobu, protože 

svou vnější podobu výrazně nemění. Přestože celkem zřetelně odkazují na pohřební 

funkci areálu, jejich přesná datace přestává být po určité době jasná a odkazují pouze obecně 

na „minulost“, „předky“ apod. (Neustupný 1997, 226; 1998b). Takové hodnocení místa 

vytvořené na základě viditelných mohylových náspů mělo pravděpodobně v procesu 

budování společenských vazeb někdejších komunit velký význam. V tomto smyslu mohla 

„kvalita“ pohřebiště ovlivňovat pozici komunity nebo její části na společenském žebříčku, 

zakládat vlastnické nároky na půdu a surovinové zdroje atd. (srov. Chapman – Randsborg 

1981). Důležitá byla jistě i poloha pohřebního areálu v krajině – Brandýsek je klasickou 

ukázkou umístění na konci sklánějícího se hřbetu, jenž odděluje dvě sousední údolí (dva 

sídelní areály; viz obr. 1). 

Vztah lidí raného středověku k pravěkým pohřebním památníkům je v poslední době 

intenzivně studován ve Velké Británii. Shromážděné prameny ukazují, že velké množství 

megalitických hrobů, míst spojených s pravěkým pohřbíváním a rituální aktivitou obecně 

bylo opět záměrně využíváno v anglosaském období (5.–8. stol.) – často ke stejnému účelu 

(Williams 1997). Rovněž středověké písemné prameny západní a severní Evropy se 

o pojednávaném typu artefaktů zmiňují. Je v nich patrný konkrétní vztah lidí k viditelnému 

památníku, často jsou pravěká pohřebiště svázána s mýtickými příběhy (Semple 1998; 

Williams 1998). Některé pravěké památky byly tedy ve středověku prakticky využívány, 

objevují se v mytologii a folklóru a slouží rovněž jako ideologická opora různých institucí. 

V místech s terénními relikty mohyl byly vykonávány exekuce, vymezovaly se podle 

nich hranice území, konaly se zde významné společenské události a dokonce na nich byly 

zakládány rané kláštery (Aston 1997, 45; Williams 1997, 23). 

Podobné příklady je možno nalézt v různých regionech Evropy, i když s kolísající intenzitou 

z chronologického i geografického pohledu (Justová 1990, 110; Thäte 1996). 

Pozoruhodná je zejména velká a zatím obtížně vysvětlitelná variabilita ve způsobu zacházení 

s památkami. Jedná se rozhodně o významnou součást přístupu ke kulturní krajině 

v raném středověku, dosavadní malá probádanost těchto aspektů je patrně způsobena 

tradičním oddělováním pravěké a středověké archeologie. 

V našem prostředí zmiňuje mohylu – také v kontextu mýtického příběhu v souvislosti 

se smrtí hrdiny v boji – ještě Kosmas na počátku 12. století („bustum Tyri“, srov. Karbusický 

1995, 106–136, 300–305). Ačkoliv nelze uvedený příklad spojovat s běžným pohřebním 

ritem Kosmovy doby (jde tu o záměrný archaismus, epický motiv), dokládá tato 

zmínka přinejmenším srozumitelnost navršené mohyly jako symbolu minulé pohřební 

aktivity. Určitý vztah k pojednávanému tématu může mít i v téže kronice zmiňované „pohřbívání 

na polích a v lesích“ – v souvislosti s bohulibými aktivitami knížat Břetislavů I. 

a II. Pokud se zde nejedná pouze o opakované fráze, vztahovala by se tato informace pře-


devším k plochým řadovým pohřebištím. Sekundární pohřby do starších mohylových 

náspů se však mohly jako zcela okrajový jev vyskytnout i tehdy (lokalita Petrovice, okr. 

Hradec Králové: Lutovský 1989, 61; Klápště 1999, 780). 

Ačkoliv od této doby již můžeme počítat se systematickou opozicí křesťanské církve 

k pohanským památkám, jde svým způsobem nikoliv o nevšímavost k artefaktům tohoto 

druhu, ale o změnu jejich postavení na škále hodnot tehdejší společnosti. Ještě z doby 

mnohem pozdější máme početné doklady o přetrvávajícím zájmu o podobné lokality – viz 

stavby božích muk na výrazných mohylách apod. (např. známá lokalita Mohelno, okr. Třebíč: 

Koštuřík – Kovárník – Měřínský – Oliva 1986, 218, obr. XXVII–XXVIII). 

Vlastní pohřeb do prostoru dávného, a proto výjimečnými vlastnostmi obdařeného pohřebního 

areálu není jediným způsobem, jak symbolicky dodat větší váhu obřadu a tím i pozůstalé 

komunitě. Podobnou roli pravděpodobně hrály i movité artefakty, spojující svými 

vlastnostmi přítomnost s minulostí. Přímo z Brandýsku máme v hrobě 31 doložen přídavek 

v podobě zlomku laténského náramku z modrého skla (analogie viz Justová 1990, 64, 167). 

Kromě náramků je možno uvést i řadu jiných typů pravěkých předmětů sekundárně reutilizovaných 

jako pohřební přídavky. Přesto se zdá, že okruh artefaktů vhodných k tomuto 

účelu byl nějak omezen. Je zřejmé, že takový neobvyklý artefakt z přitažlivého materiálu, 

jako je zmíněný náramek, vyvolával mnohé asociace – obvykle se uvažuje o magických 

pomůckách, amuletech apod. Původ podobných předmětů byl patrně myšlenkově spojen 

s mentálními koncepty, které E. Neustupný (1998a) označuje termínem „svět jinosti“. 

Z archeologických pramenů vyplývá, že v době ukládání raně středověkých pohřbů na 

pohřebišti v Brandýsku (tj. v 9.–10. stol.) můžeme i na našem území stále počítat s živým 

vědomím o funkci mohyl jako symbolu pohřbívání (Dostál 1966, 24; Lutovský – Tomková 

1994). Ačkoliv lze v této době pozorovat přechod k tzv. plochým řadovým pohřebištím, 

mohylový ritus není ojedinělý. Doklady návaznosti hradištních hrobů na pohřební 

aktivitu pravěkou lze rovněž sledovat na řadě lokalit (např. Dražičky, okr. Tábor: Beneš 

1985; Stračovská Lhota, okr. Hradec Králové: Kuchařík 1997; Údraž, okr. Písek: Fröhlich 

1997, 208; Velká Dobrá, okr. Kladno: Michálek 1999). Významným přínosem pro 

další studium naznačených otázek by bylo pořízení soupisu terénních odkryvů pohřebišť 

s uvedením všech zachycených komponent, což je však na základě tradičních dílčích 

publikací velmi obtížné. Takový seznam ve formě databázové tabulky by bylo možné 

použít ke studiu korelací mezi jednotlivými kulturami a ke zjištění dalších struktur 

v dlouhodobém vývoji sídelních areálů. 

ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY 

Hypotéza o dřevěné sakrální stavbě na pohřebišti v Brandýsku, která se nedávno znovu objevila 

v literatuře (Frolíková–Kaliszová 1999, 536), tedy není samozřejmým výkladem „jasné“ 

nálezové situace, jak by se mohlo zdát z původní publikace. Je zřejmé, že vyplynula z předem 

vybrané části pramenů bez kritického rozboru celkového kontextu. Určitým nedostatkem 

publikací O. Kytlicové je zpracování plánků – poskytují čtenáři pouze výběr těch objektů, 

u nichž se předpokládá relevantnost k příslušné studii. Jak se ukazuje, taková „upravená“ 

dokumentace pak začne žít svým vlastním životem, je dále citována, přetiskována atd. Ani 

sestavení celkového plánu z jednotlivých dílčích článků se neobejde bez závažných problé-

512 


mů – plány jsou v různých měřítkách, při tisku, následném kopírování a spojování dochází 

k deformacím, s pracností tohoto postupu jde ruku v ruce neznámá chyba. Navíc stále nemáme 

jistotu, že byly publikovány skutečně všechny výzkumem zachycené kontexty mající 

potenciální význam pro interpretaci zdánlivě nesouvisejících terénních pozorování. 

Během postupu terénního výzkumu i při závěrečné interpretaci hraje bezpochyby důležitou 

roli rámec aktuálních oborových otázek, a ten byl po 2. světové válce silně politicky 

podmíněn. Jedním z klíčových témat československé archeologie bylo v tomto období studium 

raných státních útvarů na našem území. Rozsáhlé odkryvy raně středověkých lokalit 

přinesly rovněž významné poznatky o prvních církevních stavbách a je možné, že některé 

interpretace nálezových situací byly těmito trendy mimoděk inspirovány. Interpretace 

O. Kytlicové je v původní publikaci (Kytlicová 1968, 224) formulována opatrně a kriticky. 

Dnes, po téměř padesáti letech, je možné pracovat s pečlivě nashromážděnými údaji v jiném 

teoretickém ovzduší a novými metodami, za což náleží autorce výzkumu uznání. 

Při řešení otázek vertikálně–chronologických, jako je např. vývoj, kontinuita či diskontinuita 

sídelních areálů, případně při zkoumání symbolických systémů různých období je 

třeba brát ohled na všechny známé skutečnosti. Dosud běžná praxe publikování neúplných 

plánů ale do jisté míry kritickou práci znemožňuje. Je pravda, že kompletní plány zejména 

polykulturních nalezišť vytváří často nepřehledné změti jam, žlábků, kůlových jamek, jednotlivé 

komponenty se překrývají apod., i to je však pro čtenáře velmi cenná informace. 

Domnívám se, že by bylo prospěšné doprovodit i dílčí studie tradičně vybavené dobře čitelnými 

zjednodušenými půdorysy také obrázkem celkové (původní, neupravené) situace. 

Nelze totiž bohužel spoléhat na to, že několik desítek let po provedení výzkumu najdeme 

někde mimo publikace maximálně kompletní a použitelnou kolekci terénní dokumentace. 

Za zajímavé diskuse na téma tohoto článku děkuji doc. PhDr. E. Neustupnému, CSc., PhDr. M. Kunovi, 

Mgr. K. Nováčkovi, Mgr. J. Turkovi a v neposlední řadě spolužákům ze semináře katedry archeologie 

ZČU v Plzni. 

PRAMENY A LITERATURA 

Aston, M. 1997: Interpreting the Landscape. Landscape Archaeology and Local History. London –New 

York: Routledge. 

Beneš, A. 1985: , – . In: 6–15 

1975–1985 ., Kyjev, 115–120. 

Bradley, R. 2000: An Archaeology of Natural Places. London – New York: Routledge. 

Buchvaldek, M. – Koutecký, D. 1970: Vikletice – Ein schnurkeramisches Gräberfeld. Praehistorica 3. Praha. 

Frolíková–Kaliszová, D. 1999: Dřevěné kostely v Čechách v archeologických pramenech – Bohemian wooden 

churches in archaeological sources, Archeologie ve středních Čechách 3, 535–545. 

Fröhlich, J. 1997: Písecko v zrcadle archeologie. Písek: Prácheňské muzeum. 

Hrubý, V. 1955: Staré Město. Velkomoravské pohřebiště na Valách. Praha: Academia. 

Chapman, R. – Randsborg, K. 1981: Approaches to the archaeology of death. In: R. Chapman – L. Kinnes 

– K. Randsborg (eds.), The Archaeology of Death, Cambridge: University Press. 

Justová, J. 1990: Dolnorakouské Podunají v raném středověku – Der Niederösterreichische Donauraum 

im Frühmittelalter. Praha: Academia. 

Karbusický, V. 1995: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. Praha: Mladá 

fronta. 

Klápště, J. 1999: Příspěvek k archeologickému poznávání úlohy mince v přemyslovských Čechách – Ein 

Beitrag zur archäologischen Erforschung der Rolle der Münzen im Přemyslidischen Böhmen, Archeologické 

rozhledy 51, 774–808. 

Krumphanzlová, Z. 1971: Počátky křesťanství v Čechách ve světle archeologických pramenů – Die Anfänge 

des Christentums in Böhmen im Lichte der archäologischen Quellen, Památky archeologické 62, 406–456.


Krumphanzlová, Z. 1997: Kultovní místo na pohřebišti v Lahovicích – Eine Kultstätte auf dem Gräberfeld 

in Lahovice. In: Život v archeologii středověku, Praha: ARÚ AV ČR, 394–401. 

Koštuřík, P. – Kovárník, J. – Měřínský, Z. – Oliva, M. 1986: Pravěk Třebíčska – Ur– und Frühgeschichte des 

Třebíčer Raumes. Brno. 

Kuchařík, M. 1997: Revize mohylového pohřebiště ve Stračovské Lhotě, okr. Hradec Králové – Revision of 

barrow cemetery at Stračovská Lhota, district of Hradec Králové, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 

23, 65–76. 

Kuna, M. 1998: Keramika, povrchový sběr a kontinuita pravěké krajiny – Ceramics, Surface Survey and 

the Continuity of Prehistoric Landscapes, Archeologické rozhledy 50, 192–223. 

Kytlicová, O. 1957: Pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Třebusicích u Slaného, Archeologické rozhledy 

9, 160–162. 

— 1958: Brandýsek, okr. Slaný. Nálezová zpráva uložená v archivu NZ ARÚ AV ČR v Praze, čj. 5952/58. 

— 1959: Brandýsek, okr. Slaný. Nálezová zpráva uložená v archivu NZ ARÚ AV ČR v Praze, čj. 2786/59. 

— 1960: Eneolitické pohřebiště v Brandýsku – Das Äneolitische Gräberfeld in der Gemeinde Brandýsek, 

Památky archeologické 51, 442–474. 

— 1968: Slovanské pohřebiště v Brandýsku – Das slawische Gräberfeld von Brandýsek, Památky archeologické 

59, 193–248. 

Lutovský, M. – Tomková, K. 1994: K problematice nejmladších raně středověkých mohyl v Čechách – pohřebiště 

u Hlohoviček – Issues concerning the final phase of early medieval barrows in Bohemia – 

a report on the cemetery near Hlohovičky. In: Památky archeologické – Supplementum 2. Mediaevalia 

archaeologica Bohemica 1993, 86–107. 

Michálek, J. 1999: Mohylové pohřebiště ve Velké Dobré, okr. Kladno – Výzkum v letech 1890 až 1891 – 

Tumulus burial ground at Velká Dobrá (Kladno district): the 1890–1891 excavations, Archeologie 

ve středních Čechách 3, 113–153. 

Neustupný, E. 1986: Sídelní areály pravěkých zemědělců – Settlement areas of prehistoric farmers, Památky 


— 1996: Teze o pravěku a učebnice pravěku – Theses on prehistory and a text–book on prehistory, Archeologické 

rozhledy 48, 311–322. 

— 1997: Uvědomování minulosti – The cognizance of the past, Archeologické rozhledy 49, 217–230. 

— 1998a: Otherness in Prehistoric Times. In: KVHAA Konferenser 40, Stockholm, 65–71. 

— 1998b: Structures and events: the theoretical basis of spatial archaeology. In: E. Neustupný (ed.), 

Space in prehistoric Bohemia, Praha: Institute of Archaeology, 9–44. 

Neustupný, E. – Smrž, Z. 1989: Čachovice – pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů 

– Čachovice – a Corded Ware and Bell Beaker Cemetery, Památky archeologické 80, 282–383. 

Pleinerová, I. 1980: Kultovní objekty z pozdní doby kamenné v Březně u Loun – Cultic Features of the 

Late Neolithic Period Excavated at Březno, NW Bohemia, Památky archeologické 71, 10–56. 

Semple, S. 1998: A fear of the past: the place of the prehistoric burial mound in the ideology of middle 

and later Anglo–Saxon England, World Archaeology 30, 109–136. 

Sommer, P. 1998: Duchovní svět raně středověké české laické společnosti. In: D. Třeštík – J. Žemlička (eds.), 

Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha: NLN, 133–166. 

Szöke, B. 1956: Spuren des Heidentums in den frühmittelalterlichen Gräberfeldern Ungarns. Studia Slavica 

2. Budapest. 

Šebela, L. 1993: Lid se šňůrovou keramikou. In: V. Podborský (ed.), Pravěké dějiny Moravy, Brno: Muzejní 

a vlastivědná společnost. 

— 1999: The Corded Ware Culture in Moravia and in the Adjacent Part of Silesia. Fontes Archaeologicae 

Moravicae 23. Brno: ARÚ AV ČR. 

Thäte, E. 1996: Alte Denkmäler und frühgeschichtliche Bestattungen: Ein sächsisch–angelsächsischer Totenbrauch 

und seine Kontinuität, Archäologische Informationen 19, 105–116. 

Turek, J. 1996: Osídlení Pražské kotliny v závěru eneolitu – The Prague region in the Late Eneolithic Period, 

Archaeologica Pragensia 12, 5–58. 

Vařeka, P. 1994: Customs and rites connected with the building process of a rural house and its importance 

for the study of archaic notions about space and landscape – Význam obřadů a zvyklostí spojených 

se stavbou vesnického domu pro poznání archaických představ o prostoru a krajině. In: Památky 

archeologické – Supplementum 2. Mediaevalia archaeologica Bohemica 1993, 139–144. 

Williams, H. 1997: Ancient Landscapes and the Dead: The Reuse of Prehistoric and Roman Monuments 

as Early Anglo–Saxon Burial Sites, Medieval Archaeology 41, 1–32. 

— 1998: Monuments and the past in early Anglo–Saxon England, World Archaeology 30, 90–108.

514 


CHURCH OR TUMULUS A CONTRIBUTION TO THE STUDY 

OF BURIAL AREAS 

This article considers the question of the secondary use of prehistoric monuments in the Early Medieval 

period, taking as an example a burial area. Between 1955 and 1958 archaeological investigations 

were conducted on an elongated rise between Brandýsek and Třebusice in Kladno district (Fig. 1), 

with the aim of documenting features disturbed over a long period by sand extraction works (Kytlicová 

1957). Modest evidence of Neolithic settlement was identified, along with a sequence of graves 

from the Eneolithic, Roman Period and Early Middle Ages (Kytlicová 1960; 1968). 

The original interpretation of the site, in accordance with the approach of contemporary work, 

divided the prehistoric and Medieval finds, and these were thus further processed separately. In the 

area of the greatest concentration of graves, the plan of the enclosure cemetery revealed a conspicuously 

empty area, which was interpreted (with some reservations) as the former site of a wooden 

church (Fig. 2). On the basis of the data available, however, an alternative interpretation is possible. 

The earliest datable grave was sunk during the Funnel Beaker culture period. It can be assumed 

that, in accordance with contemporary cultural norms, a tumulus with an elongated shape covered 

it. Another grave, too, can hypothetically be assumed to be of the same age. The same tumulus may 

have covered both graves; an analogous situation is known from nearby Březno (Pleinerová 1980). 

The later components of the site include Corded Ware culture and Bell Beaker culture graves; in 

these cultures, too, common custom was to bury beneath (round) tumuli, often within the framework 

of a single cemetery (Buchvaldek – Koutecký 1970; Neustupný – Smrž 1989). This is an example 

of a tumulus field used for a long period, containing burials of various periods. The excavated 

area also contained an isolated example of a cremation burial from the later Roman Period 

(grave 76), while the cultural affiliation of another cremation (grave 68) remains open to question. 

The latest graves date to the Early Middle Ages (9 th –10 th centuries AD). 

The simple fact that the enclosure burials are found within the very area of the prehistoric 

cemetery is fundamental to the new interpretation. The Early Medieval graves are arranged in such 

a way as almost without exception to respect the prehistoric graves – only two neighbouring Bell 

Beaker culture graves are noticeably disturbed, which given the great density of burial is a remarkably 

small number. It could therefore be surmised that even in the 9 th –10 th centuries, surface traces 

of the Eneolithic tumuli were still visible on the surface. An ideal reconstruction of such a situation 

is given in Fig. 5; the illustration shows medium–sized tumuli of the same size, which obviously 

does not reflect the reality. It is obvious that a series of neighbouring mounds cumulatively created 

a single large tumulus (see clusters A–F). The majority of the Medieval burials could have been 

sunk into the facing represented by cluster C, or in its immediate surroundings. Theoretically, the 

burial at the centre of the mound need not have been sunk into the original ground surface at all, 

and could later have been destroyed along with the tumulus itself. Towards the edge of the mound, 

on the other hand, secondary burials could have remained. The actual situation was almost certainly 

more complex, but the general plan of the depths of the grave pits closely matched this hypothesis 

(Fig. 4 was generated using the TREND module of IDRISI 32 software). 

A series of archaeological projects have shown the depth of the structure of the cultural landscape 

(e.g. Neustupný 1986; Vařeka 1994; Bradley 2000). In a number of cases, burial areas have remained 

fixed points of settlement areas over extended periods. Several may have been used for the burial of 

the dead as late as the Early Medieval period, but similar customs gradually gave way before the pressure 

of Christianity. Cemeteries symbolically bound to the past and to mythical ancestors probably 

influenced the siting of communities or their placing on the social ladder, underpinning particular 

claims to land, raw material resources etc. (Chapman – Randsborg 1981). As examples from Medieval 

written sources show, however, prehistoric monuments had a variety of secondary uses. 

LADISLAV ŠMEJDA, Katedra archeologie ZČU, Sedláčkova 31, 306 14 Plzeň; e-mail: smejda@hotmail.com

515–563 


Surovinové zdroje a provenience románských 

terakotových dlaždic 

Material sources and provenance of Romanesque terra-cotta tiles 

Zuzana Vařilová 

Cílem studie je přispět k řešení otázky původu románských terakotových dlaždic pomocí exaktních metod, 

identifikovat typy a potenciální ložiska výchozího surovinového materiálu a doložit existenci jednoho centrálního 

či několika nezávislých výrobních středisek. Pro studium byly použity dlaždice ze čtyř hlavních nalezišť 

ve středních Čechách: Vyšehradu, Ostrova u Davle, Sázavy n. Sáz. a Dolních Chaber a vzorky potenciálních 

surovin z okolí těchto míst. Na základě makro– a mikroskopického zhodnocení vzorků dlaždic 

byly určeny základní vlastnosti terakotového materiálu. Při posuzování zdrojů klastické ostřící příměsi 

byly využity výsledky mineralogického a petrografického rozboru klastů spolu s podrobným geologickým 

popisem okolí zájmových lokalit. Doplňujícími informacemi se staly interpretace výsledků elektronové 

mikroanalýzy. Pomocí analytických metod (AAS a ICP–MS) byly stanoveny koncentrace vybraných stopových 

prvků obsažených v základní jílové hmotě. Stejných metod bylo použito také pro srovnávací chemické 

analýzy odebraných vzorků potenciálních surovin. 

raný středověk – dlaždice – petrografie – analytické metody – zdroj surovin – výrobní středisko 

This article aims to contribute, with the aid of exact methods, to the resolution of the origins of Romanesque 

terra-cotta tiles, to the identification of their types and potential sources from which they were 

made. It is intended to provide evidence supporting the existence of either a single manufacture centre or 

several independent centres. Tiles from four important sites in central Bohemia were studied – Vyšehrad, 

Ostrov u Davle, Sázava nad Sázavou and Dolní Chabry, as well as samples of potential raw materials 

from their vicinity. Essential characteristics of the terra-cotta material were determined using microscopic 

and macroscopic study of the tile samples. Results of mineralogical and petrographic study of 

clasts were considered in determining the sources of the grog. In addition, a detailed geological description 

of the areas of interest is provided. Additional information was obtained from electron microprobe 

analysis. Concentrations of selected trace elements in the clay matrix were determined by means 

of analytical methods (AAS and ICP–MS). The same methods were applied to samples of potential source 

materials for the production of terra-cotta tiles. 

Early Middle Ages – tiles – petrography – analytical methods – raw material sources – production centre 

1. ÚVOD 

S novými archeologickými nálezy neustále narůstají znalosti o problematice románských 

terakotových dlaždic. Starší objevy jsou dávány do nových souvislostí a dosavadní výsledky 

výzkumů se doplňují a upřesňují. Přesto přetrvávají mnohé nejasnosti i otázky v souvislosti 

s nálezy dlaždic a především protichůdné názory o jejich výrobě. Tato práce je 

zaměřena na mineralogicko–petrografické a geochemické studium materiálu pálených 

zdobených dlaždic z 12. a počátku 13. století. Hlavním cílem bylo pomocí již vyzkoušených 

i některých méně obvyklých postupů a metod charakterizovat a specifikovat mate-

516 

VA¤ILOVÁ: Surovinové zdroje a provenience ... 

riál vybraných skupin terakotových dlaždic, na tomto základě vzájemně rozlišit vzorky 

z jednotlivých nalezišť, co nejpřesněji stanovit typy a potenciální ložiska možných výchozích 

surovin pro jejich výrobu a tak se pokusit objasnit provenienci dlaždic a prokázat existenci 

jednoho společného či více nezávislých výrobních středisek. 

2. NÁLEZY DLAŽDIC VE STUDOVANÝCH LOKALITÁCH 

Vyšehrad. Jedny z nejstarších známých reliéfních terakotových dlaždic v Čechách pocházejí z archeologického 

výzkumu v Praze na Vyšehradě. V roce 1884 byly objeveny první v zahradě kanovnické residence 

čp. 14. Později se ukázalo, že jde o část dlažby z románského kostela zasvěceného sv. Vavřinci, v půdorysu 

odkrytého roku 1903. Tehdy byl také nalezen další soubor hliněných dlaždic zčásti zachovaný jako 

souvislá dlažba in situ a další dlaždice v zásypech v druhotné poloze. Při archeologických výzkumech 

v letech 1924–1935 prováděných Komisí pro výzkum Vyšehradu (ved. K. Guth a E. Šittler) byly zbytky 

kostela zkoumány podruhé (Lehner 1907; Guth 1931). Nový revizní výzkum zahájil Archeologický ústav 

v roce 1968 s cílem ověřit stratigrafickou situaci (Hejdová – Nechvátal 1970; Nechvátal 1976). 

Větší počet dlaždic nebo jejich fragmentů nalezených v kostele sv. Vavřince, mezi nimiž bylo rozlišeno 

13 typů, byl řazen Nechvátalem (1970; 1982; 1985) do poslední třetiny 11. století. Nově jsou však 

datovány Merhautovou (1998) do 2. čtvrtiny 12. století. Jde o dlaždice nejstaršího horizontu – tzv. vyšehradského 

typu (podrobnější popis charakteru dlaždic viz Vařilová 2000). Také z kostela sv. Petra 

a Pavla pochází důležitý nález dlaždice, která je typově shodná s dlaždicemi ze sv. Vavřince (Hejdová – 

Nechvátal 1970). 

Největší soubor vyšehradských dlaždic je uložen v depozitáři a lapidáriu NM v Praze, část se nachází 

v Muzeu hl. města Prahy, v Uměleckoprůmyslovém muzeu a také v depozitáři ARÚ AV ČR a v expozici 

přímo na Vyšehradě. 

Ostrov u Davle. Výzkum, který provedl B. Matějka v letech 1899–1900, odkryl základní jádro klášterního 

půdorysu. Při kopání bylo vyzdviženo také značné množství dlaždic a obkládacích desek. Rozsáhlejším 

průzkumem v letech 1933–1934, prováděným Státním archeologickým ústavem v souvislosti se stavbou 

štěchovické přehrady, byly nalezeny další reliéfně zdobené dlaždice v prvotní i druhotné poloze, a to 

zejména v prostoru bývalé klášterní baziliky. V průběhu revizního výzkumu v letech 1962–1964 došlo 

v bazilice k odkrytí dalšího torza původní terakotové podlahy in situ, spočívající v jílu, a také části dlažby 

složené ze zdobených dlaždic uložených v maltě, pravděpodobně použitých druhotně (různý stupeň 

ošlapání, některé rubem nahoru apod.). 

Roku 1975 začal dlouhodobý revizní výzkum klášterního komplexu, vedený M. Richterem. Ve srovnání 

s předchozími průzkumy pronikl výzkum až na původní terén a poprvé důsledně sledoval nálezové 

polohy dlaždic, obkládacích desek i jiných keramických produktů. Byly opět získány téměř všechny typy 

dlaždic publikovaných v katalogu Hejdové a Nechvátala (1970) a navíc i další, do té doby neznámé typy. 

Nové nálezy a archeologická zjištění napomohly k sestavení přesnější chronologické řady ostrovských 

dlaždic, která je nutná k posuzování jejich provenience i formálních a obsahových proměn motivů (Lehner 

1907; Stehlík 1947; Špaček 1967; Hejdová – Nechvátal 1970; Richter 1982; Merhautová 1988). 

Ve srovnání s dlaždicemi z Vyšehradu je u ostrovských dlaždic jasně patrná širší tvarová a výzdobná 

škála (jedná se o více než 75 typů). Neobvyklá je také vyspělost, dokonalé technické zvládnutí daného 

úkolu. Hejdovou a Nechvátalem (1970) byl ostrovský soubor rozdělen podle charakteru výzdoby na tři 

skupiny. Novější a detailnější je členění Merhautové (1988), která dlaždice dělí do čtyř hlavních oddílů na 

základě zobrazených motivů a především podle doby vzniku a jejich změn od 2. čtvrtiny 12. do poloviny 

13. století. 

Většinu dosud nalezených dlaždic a obkládacích desek z Ostrova vlastní NM v Praze. Některé typy 

jsou uloženy v Muzeu hl. města Prahy a Uměleckoprůmyslovém muzeu. Materiál z mladších výzkumů 

je uskladněn v depozitáři ARÚ AV ČR v muzeu v Jílovém u Prahy.


Sázava. Během archeologických prací na počátku 50. let 20. století byly v areálu kláštera objeveny početné 

kusy raně středověkých reliéfně zdobených dlaždic. Jejich zlomky byly nalezeny pod podlahou gotického, 

dnes barokně upraveného kostela, v navážkové vrstvě (směsi stavebního odpadu, hlíny, kamenů 

a maltoviny) o charakteru vyrovnávacího podkladu (Nechvátal 1982; Sommer 1996). Dlaždice mohly 

zdobit část podlahy někdejší románské basiliky, výzdobu podlahy však již nelze rekonstruovat (Merhautová 

1988; Sommer 1996). 

Sázavské dlaždice jsou rámcově datovány (podle Merhautové 1988) do 2. čtvrtiny 12. století. Nechvátal 

(1982) rozdělil všechny sázavské dlaždice do pěti skupin podle základních tvarů a pravděpodobného 

stáří, typů se zde doposud vyskytuje kolem 15. Některé dlaždice jsou vystaveny v sázavském muzeu – 

v areálu dnešního sázavského kláštera, zbytek je uložen v tamním depozitáři ARÚ AV ČR. 

Dolní Chabry. Archeologický výzkum v Dolních Chabrech (Praha 8), prováděný Pražským střediskem 

státní památkové péče a ochrany přírody ve spolupráci s Muzeem hl. města Prahy, započal roku 1973 

v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí románského kostela sv. Jana Křtitele. Uvnitř budovy byly na čtyřech 

místech odkryty souvislé menší plochy podlahy starší rotundy, provedené z reliéfních terakotových 

dlaždic. Velké množství zlomků dlaždic obsahovaly zásypy po celé vnitřní ploše a fragmenty byly také 

objeveny v základovém zdivu kostela (Dragoun – Tryml 1977; Frolík 1999). 

Pouze některé dlaždice jsou analogické či podobné nálezům z ostatních lokalit. Šestihranný tvar a některé 

další typické znaky v Chabrech zcela chybějí. Navíc se zde vyskytují zcela odlišně pojaté a odjinud 

dosud neznámé náměty (např. Neronovo poprsí). V souhrnu je lze členit do 18–20 typů. Podle Merhautové 

(1988) lze dochované dlaždice z podlahy chaberského kostela řadit do 3. čtvrtiny 12. století. Soubor 

dlaždic nalezený v Dolních Chabrech je uchován v depozitáři Státního památkového ústavu v hl. m. Praze 

v Praze 8 – Bohnicích. 

3. OTÁZKA VÝROBNÍHO CENTRA TERAKOTOVÝCH DLAŽDIC 

Románským terakotovým dlaždicím byla věnována pozornost už od prvních nálezů přes 

řadu dílčích zpráv až k několika souhrnným studiím (bibliografie viz Vařilová 2000). Většina 

těchto zpracování je založena pouze na umělecko–historickém přístupu a vyvozované 

závěry o centrech výroby zůstávaly na úrovni hypotéz. Výjimku tvoří souborná studie 

D. Hejdové a B. Nechvátala (1970). Dvojicí autorů byl mj. proveden rozbor nálezů a vytvořen 

přehledný ilustrovaný katalog. Poprvé se zde zabývali též technologickými otázkami 

výroby a identifikaci výrobních středisek (viz kap. 5.1.). 

Dlaždice tzv. vyšehradského typu tvoří podle shodných tvarů i výzdoby osobitý výtvarný 

celek a setkáváme se s nimi na různých místech v Čechách i na Moravě (viz Vařilová 

2000). Některé dlaždice jsou naprosto shodné a šlo tedy nepochybně o výlisky z téhož 

kadlubu. Hejdová a Nechvátal (1970) soudí, že dřevěné formy mohly být vyřezávány 

v jednom dílenském centru a že se do ostatních částí Čech dostávaly díky možným kontaktům 

mezi jednotlivými lokalitami jako zápůjčky. Pokud k tomu docházelo, měla by na 

každé jednotlivé lokalitě existovat hrnčířská dílna schopná dlaždice vyrobit (Merhautová 

1988), což je málo pravděpodobné zejména v lokalitách s menšími stavbami (např. Dolní 

Chabry). 

Podle dosavadních poznatků je těžké rozhodnout, která z lokalit měla primát či ve které 

byla zřízena specializovaná dílna na výrobu produktů z pálené hlíny. Pravděpodobnost 

se podle Hejdové a Nechvátala (1970) omezuje právě na tři studované lokality: na Vyšehrad 

a na benediktinské kláštery v Sázavě a na Ostrově u Davle. Nechvátal (1976; 1982) 

se domnívá, že to byla stavební huť sv. Vavřince v Praze na Vyšehradě, která u nás zaved-

518 


Obr. 1. Šestihranná dlaždice tzv. vyšehradského typu 

s vyobrazením císaře Nera (vzorek V–2) z pražského 

Vyšehradu. — Fig. 1. Six-sided tile of the Vyšehrad 

type, depicting the Emperor Nero (sample 

V–2); from Vyšehrad in Prague. 

Obr. 2. Dlaždice zdobená hvězdicí (vzorek V–6) 

z pražského Vyšehradu. — Fig. 2. Tile decorated 

with stars (sample V–6); from Vyšehrad in Prague. 

Obr. 3. Šestihranná dlaždice tzv. vyšehradského typu 

s vyobrazením gryfa z ostrovského kláštera (vzorek 

O–2). — Fig. 3. Six-sided tile of the Vyšehrad type, 

depicting a griffin; from the Ostrov monastery 

(sample O–2). 

Obr. 4. Fragment ostrovské dlaždice obdélného 

tvaru (vzorek O–10). — Fig. 4. Rectangular tile 

from Ostrov (sample O–10). 

la výrobu zdobených terakotových dlaždic. Merhautová (1988) soudí, že pravděpodobně 

existovala pouze jedna dílna, která dlaždice vyráběla a pak prodávala i do dalších církevních 

středisek a která podle jejího názoru působila v ostrovském benediktinském klášteře. 

Širší škála motivů a jejich četné variace dovolují dílenské centrum v tomto klášteře předpokládat, 

čemuž nasvědčují i nálezy výrobních přebytků a velkého množství vadně vyrobených 

dlaždic (zmetků). Důležité je také, že používání dlaždic zde pokračovalo delší dobu, 

na rozdíl od jiných lokalit, kde bylo dlaždic použito vždy jen jednorázově. Ani to 

ovšem nevylučuje možnost, že dílny vyrábějící terakotové zdobené dlaždice existovaly 

i v ostatních zmiňovaných lokalitách.


Obr. 5. Obdélná dlaždice ze sázavského kláštera 

zobrazující zvíře v kruhu (vzorek S–3a). — 

Fig. 5. Rectangular tile from the Sázava monastery, 

depicting animals in a circle (sample S–3a). 

Obr. 6. Sázavská dlaždice tvaru trojúhelníka zdobená 

páskovým motivem (vzorek S–6). — Fig. 6. Triangular 

tile from Sázava, decorated with a banded motif (sample 

S–6). 

Obr. 7. Fragmenty dlaždic pocházející z podlahy chaberského 

kostela (vzorky CH–6 a CH–7). — Fig. 7. Pieces of a tile from 

the floor of the church at Chabry (samples CH–6 & CH–7). 

Obr. 8. Dochovaný reliéf na dlaždici z Dolních 

Chaber (typ 24 – vlnovka a ptáci pod palmetami). 

— Fig. 8. Tile fragment from Dolní Chabry. 

4. GEOLOGICKÝ POPIS ÚZEMÍ STUDOVANÝCH LOKALIT, 

ZHODNOCENÍ A VÝBĚR LOŽISEK POTENCIÁLNÍCH SUROVIN 

Při vymezení území s výskytem jílové suroviny použitelné pro výrobu terakotových dlaždic 

(tj. potenciální zdrojové oblasti) je nutné brát v úvahu tehdejší dopravní možnosti a též 

předpokládanou snahu každé hrnčířské dílny získat surovinu co nejrychleji a nejlevněji, 

tedy z nejbližšího možného zdroje. Pro identifikaci výrobního centra dlaždic má velkou 

výpovědní hodnotu také charakter krystalinických hornin skalního podloží, které mohly 

sloužit v materiálu jako ostřivo. I když je často velmi obtížné ve směsi rozlišit původní

520 


a dodatečně přidanou zrnitější složku, je pravděpodobné, že i dodatečná příměs pochází 

z blízkého okolí ložiska jílové suroviny. 

Zájmové oblasti byly vytýčeny ve tvaru čtverce či obdélníka o rozměrech zhruba 16 až 

24 km 2 . V nich byly vyznačeny výskyty potenciálních surovin (obr. 9, 10, 11, 12). Do seznamu 

využitelných ložisek jsou přičleněny i významné zdroje keramických surovin vyskytující 

se mimo zúžený prostor, které se však vzhledem ke kvalitě taktéž mohly stát materiálem 

pro výrobu románských terakotových dlaždic. Výběr srovnávacích surovin 

vycházel z podrobného zhodnocení geologických poměrů studovaných lokalit, archivních 

záznamů, písemných pramenů a zpráv o těžbě (především z 19. a 20. století) a ústních výpovědí 

místních obyvatel s přihlédnutím k dnešní dostupnosti ložisek. 

Vyšehrad 

Okolí Vyšehradu i historické jádro hlavního města je podle regionálního členění reliéfu ČR součástí tzv. 

Pražské plošiny (Šolc 1970; Králík et al. 1984). Zájmové území je téměř celé pokryto souvislou zástavbou. 

Značné zastoupení zde mají antropogenní uloženiny – zejména navážky v nejbližším okolí Vltavy, 

které zčásti překryly a pozměnily původní morfologické poměry (Šolc 1970; Králík ed. 1983). Skalní podklad 

území vnitřní Prahy a Vyšehradu patří k barrandienskému staršímu paleozoiku. Převládají sedimenty 

ordovického stáří (šáreckého až kosovského souvrství), zastoupené komplexem nepravidelně se střídajících 

jílovitých, prachovitých, drobových a písčitých břidlic, které převládají nad prachovci, pískovci 

a křemenci. Silur tvoří jen drobné denudační relikty u jižního okraje mapy (obr. 9), charakteristické jílovitými 

a vápnitými břidlicemi, tufitickým souvrstvím a souvrstvím vápenců s vápnitými břidlicemi. Ve 

stejné oblasti je zachován také spodní devon v karbonátové facii. Převážně intruzivní bazalty (diabasy) budují 

výchozy (Petřín, Bráník) a byly odkryty v četných výkopech na Pankráci, v Podolí a v okolí Dívčích 

hradů, kde tvoří plošně rozsáhlá žilná tělesa na rozhraní ordoviku a siluru (Šolc 1970; Králík ed. 1983; 

Králík et al. 1984). V nesouvislých ostrovech vystupují na území Prahy také uloženiny křídového stáří, 

které jsou zastoupeny v nejnižších polohách jílovitými a písčitými sedimenty peruckých vrstev a nadložními 

pískovci, slepenci a prachovitými slínovci. Nejsvrchnější pokryv všech jmenovaných hornin tvoří 

geneticky bohaté typy kvartérních uloženin (Králík ed. 1983). 

Pro výrobu pražské středověké keramiky se pravděpodobně používaly jílové suroviny 

získané přímo na území hlavního města a v jeho nejbližším okolí. V případě tak významného 

centra, jakým Praha ve středověku byla, není možné vyloučit dovoz speciálních surovin 

i z větších vzdáleností. 

K možným zdrojovým surovinám na výrobu terakotových dlaždic patří jemně slídnaté 

a tence vrstevnaté ordovické jílovité břidlice, jejichž odkryvy se nacházejí na celém 

území hlavního města. Zvětraliny a svahové uloženiny na těchto břidlicích jsou tvořeny 

převážně jílovitými hlínami, někdy jíly. Místy obsahují větší příměs písku a téměř vždy 

jsou v nich přítomny střípky a úlomky matečné horniny (Šolc 1970). Navětralé ordovické 

břidlice se svahovinami poskytovaly kvalitní surovinu, která byla zpracovávána na výrobu 

cihel a cihlářského zboží (Šolc 1970; Prokop 1951). Dobývány byly např. v cihelně 

severovýchodně od Vokovic, ve Stodůlkách, v Řeporyjích, Jinonicích, Radlicích a na pravém 

břehu Vltavy v Michli, Libni a Hloubětíně (Prokop 1951; Šantrůček 1955; Pokorný 

– Odehnal – Dudek eds. 1975). Z mladších paleozoických uloženin mohou mít význam 

také břidlice silurské, které se spolu s jinými surovinami těžily k výrobě cihlářského 

zboží např. nedaleko Stodůlek (Prokop 1951).


Ze sedimentů křídového stáří byly dobývány sladkovodní kaolinitické jíly, jílovce 

a lupky, které se používaly na výrobu kameninového nebo žáruvzdorného zboží. Jejich 

odkryvy se nacházejí v centru Prahy i v jejím okolí. K těžbě docházelo např. na ložisku 

Zadní Kopanina, dále mezi Chuchlí a Hlubočepy, v Braníku a u Hloubětína a Slivence. 

K důležitým pražským zdrojům keramických jílů patřil také Petřín (Vachtl 1949; Prokop 

1951; Kratochvíl 1957–1966; Žegklitz – Zavřel 1990). 

K pokryvným útvarům, které mohly být využity k výrobě románských terakotových 

dlaždic, patří spraše a sprašové hlíny. Jsou hojně rozšířené v menších plochách na celém 

území města a v minulosti byly rovněž dobývány jako kvalitní cihlářské suroviny (např. 

v sedlecké, kobyliské a záběhlické cihelně a v jihozápadní části Prahy – hlavně v oblasti 

Řep a Stodůlek) (Prokop 1951; Králík ed. 1983). S rozvojem města docházelo k likvidaci 

vytěžených prostor a vesměs všechny cihelny a hliniště byly rekultivovány, zavezeny 

anebo jsou dnes využity k jiným účelům (Králík et al. 1984). 

Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v širším okolí Vyšehradu: 

V–a: Praha – Petřín (vzorky odebrané J. Zavřelem, analýzy provedeny v rámci projektu Žegklitz – Zavřel 

1990): 1) opuštěná štola č. 739 – konec hlavní chodby: cenomanský jíl šedé barvy; 2) opuštěná štola 

č. 739 – začátek hlavní chodby: cenomanský jíl šedé až šedozelené barvy; 3) opuštěná štola č. 736 – zadní 

část chodby: cenomanský jílovec. 

V–b: Praha – Pražský hrad (vzorky odebrané J. Zavřelem, analýza vzorku č. 1 v rámci projektu Žegklitz 

– Zavřel 1990): 1) Slévárenský dvůr, hloubka 4 m: sprašová hlína, experimentálně vypálena při teplotách 

960 °C a 1000 °C; 2) s. konec Prašného mostu, hloubka 5 m: bez analýzy – od J. Zavřela zapůjčen vzorek 

horniny: sprašová hlína okrové barvy, soudržná – hrudkovitá, s obsahem jemně lupenitého muskovitu 

a bez výrazné klastické příměsi – ve vzorku horniny nalezeny pouze dva úlomky hornin (velikost kolem 

5 mm, hnědo–oranžový křemenec a tmavě hnědá jílovitá muskovitická břidlice). 

V–c: Praha – Dejvice, roh ulic Buzulucké a Kafkovy, hloubka 1 m (vzorek odebraný J. Zavřelem, analýza 

v rámci projektu Žegklitz – Zavřel 1990): sprašová hlína, experimentálně vypálena při teplotě 950 °C. 

V–d: Praha – Radlice, bývalá cihelna při jihozápadním okraji Radlic (u nádraží „Pod Vysokou“), odkryv 

v horní úrovni cihelny, 300 m jihojihovýchodně od dnešní železniční stanice Jinonice: 0,5 až 1 m mocná 

vrstva světle šedého a okrově šedého jílu s pozvolným přechodem do podložních zvětralých vrstevnatých 

ordovických břidlic tmavě hnědošedé barvy. 

Ostrov u Davle 

Oblast na soutoku Sázavy a Vltavy orograficky náleží Dobříšské pahorkatině (Příhodová 1967; Sekal 

1973). Skalní podklad studovaného území tvoří slabě regionálně metamorfované horniny svrchního proterozoika 

Barrandienu (tzv. algonkia) (Svoboda 1964). Proterozoikum je zastoupeno vulkanicko–sedimentární 

(kralupsko–zbraslavskou) a mladší flyšoidní (štěchovickou) jednotkou (Mašek ed. 1984). Převládající 

horninou obou těchto skupin jsou břidlice, prachovce a droby. Kralupsko–zbraslavská skupina 

je petrograficky bohatší o nadložní výlevy andezitů překryté efuzivními albitickými ryolity a dacity provázené 

popelovými a pískovými tufy. Svrchní hranici štěchovického souvrství tvoří černé břidlice lečických 

vrstev (Sekal 1973; Mašek ed. 1977; Mašek et al. 1984). V celé oblasti jsou také četné výskyty alterovaného 

žilného bazaltu (diabasu) a v blízkosti Davle intrudovala ojedinělá žíla dioritového porfyritu 

staropaleozoického stáří (Mašek et al. 1984). Západně a jihozápadně od Ostrova u Davle, proti směru toku 

řeky Vltavy, probíhá tzv. jílovské pásmo – komplex proterozoických vulkanitů, subvulkanitů a metabazitů 

(amfibolity, spility, andesity, ryolity, křemenné keratofyry, porfyrity apod.). Horniny středočeského 

plutonu (mladopaleozoického stáří) vykliňují směrem od jihu do okolí obce Slapy. Jsou zde 

zastoupeny především tonality s granodiority sázavského typu, dále křemennými diority, gabry, žilnými

522 


Hlavní potenciální suroviny: 

spraše (pleistocén) 

spraše a sprašové hlíny 

s úlomky hornin (pleistocén) 

jílovce, jílovcovité prachovce 

a pískovce (křída) 

jílovité břidlice (ordovik) 

Další typy potenciálních surovin: 

střídání drob a písčitých 

břidlic (ordovik) 

černé jílovité a vápnité břidlice 

(silur) 

antropogenní uloženiny 

vodní toky, fluviální a deluviofluviální 

písčitohlinité 

sedimenty (holocén) 

ostatní typy hornin 

místo odběru potenciálních 

surovin 

původní sakrální stavba 

Obr. 9. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v širším okolí Vyšehradu 

(podle pramenů citovaných v kap. 4). — Fig. 9. Distribution map of potential raw materials for the production 

of terra-cotta tiles in the broader Vyšehrad area (after the sources cited in Chapter 4). 

dacity aj. (Mísař et al. 1983; Svoboda et al. 1983; Kodym ed. 1989; Mašek 1990). K pokryvu patří třetihorní 

říční a jezerní uloženiny a též eolické, svahové i říční sedimenty kvartéru (Mašek et al. 1984). 

Na keramické a cihlářské suroviny je území jižně od Prahy dosti chudé. K cihlářské 

výrobě sloužily v minulosti převážně kvartérní eolické a deluviální sedimenty. Kromě 

spraší a přeplavených sprašových hlín, které byly těženy spolu s jílovitě, popř. prachovitopísčitě 

zvětralými proterozoickými břidlicemi, se zpracovávaly hlavně svahové sedimenty, 

především hojně zastoupená deluvia břidlic a prachovců, která mají charakter jílovitých 

až písčitých hlín s velkým obsahem horninového skeletu. Dobývaly se např.


Hlavní potenciální suroviny: 

sprašové hlíny (pleistocén) 

deluviální, převážně kamenohlinité 

až hlinité sedimenty 

(pleistocén/holocén) 


fluviálně limnické písčité 

štěrky s polohami jílů 

(terciér) 

prachovce a břidlice, střídání 

prachovců, břidlic a drob 

(svrchní proterozoikum) 

břidlice až černé břidlice, 

zčásti prokřemenělé 

(svrchní proterozoikum) 


písčitohlinité až 

hlinité sedimenty (holocén) 



surovin 


Obr. 10. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v okolí Ostrova u Davle 


of terra-cotta tiles around Ostrov u Davle (after the sources cited in Chapter 4). 

přímo v Davli – v bývalé cihelně i v pískovnách, u sv. Kiliána (Kratochvíl 1957–1966), 

v hliništi u silnice Davle–Sloup, na pravém břehu Vltavy v prostoru obce Hradišťko (Richter 

1982) nebo ve vzdálenější cihelně u Štěchovic, Čisovic a Černolic (Vachtl 1949; Sekal 

1973; Mašek 1990). 

Za obcí Klínec, vzdálené od Davle zhruba 4 km na ZSZ, se nacházejí tzv. klínecké písky 

a štěrky neogenního stáří, obsahující četné vložky a závalky bělavých jílů, které dříve 

zpracovávali zdejší hrnčíři (Kettner 1911; Vachtl 1949). Další, menší výskyt tohoto sedimentu 

byl zmapován také v blízkosti ostrovského kláštera, mezi obcemi Sloup a Měchenice 

(Mašek et al. 1984). Můžeme jej však z potenciálních zdrojů vyloučit, neboť zdejší 

ojedinělé tenké čočky jílu mohly stěží sloužit jako základní surovina pro výrobu většího 

množství terakotových dlaždic. Klasické odkryvy zmiňovaných ložisek dnes již neexistují. 

Většina hlinišť je v současné době opuštěná, zarostlá, rekultivovaná, zavezená odpadem 

nebo zastavěná (Vachtl 1949; Mašek 1990). 

Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v okolí Ostrova u Davle: 

O–a: Davle – bývalá Nekvasilova pískovna a cihelna v s. části obce: 1) zářez u cesty při odbočce z hlavní 

silnice, na začátku bývalé pískovny: 0.5 m mocná vrstva rezavohnědých až okrových svahových hlín 

s hojnou příměsí štěrku (ostrohranné až mírně zaoblené klasty, velikost prům. 5 cm), nesoudržné – dro-

524 


livé, v nadloží hrubozrnných terasových písků; 2) zářez ve svahu na z. straně fotbalového hřiště, 25 m jižně 

od zachovalé části bývalé pískovny: 2–3 m mocná vrstva hnědorezavých mazlavých jílovitých svahových 

hlín, místy promísených s ostrohrannými úlomky okolních hornin (o velikost 0.5–2 cm: převažují 

hustě laminované tmavě šedé, zčásti prokřemenělé břidlice a úlomky písčitých až lapilových tufů), v nadloží 

hrubozrnných až středně zrnitých terasových písků. 

O–b: Davle – jižní svah rokle potoka, u první kamenné kaskády, vlevo za kostelem sv. Kiliána: hnědobéžová 

jemnozrnná svahová hlína bez příměsi větších klastů, neurčitelné mocnosti, spíše nesoudržná, v nadloží 

svrchně proterozoických břidlic. 

O–c: Davle – podélný výchoz (15 m dlouhý) nad z. zdí hřbitova: přes 2 m mocná vrstva sprašových hlín 

okrové barvy, s hojnou příměsí jemnozrnného muskovitu a ojedinělými výskyty větších ostrohranných 

klastů okolních hornin (max. velikost 3 cm: převažují světle šedé, částečně zvětralé břidlice a nalezen také 

úlomek krystalické horniny – zřejmě žilného porfyru), pravděpodobně v nadloží pleistocenní štěrkopískové 

terasy. 

O–d: západní okraj Davle – areál nových rodinných domků vpravo nad silnicí Davle – Sloup, konec ulice 

„Nad šiberným“, malý zářez nad plotem vpravo od cesty: rezavá svahová hlína neurčitelné mocnosti, 

částečně soudržná, s proužky štěrku (ostrohranné klasty, velikost kolem 1 cm: většinou dosti navětralé 

jemnozrnné vrstevnaté horniny – pravděpodobně břidlice lečických vrstev) a písčitou příměsí. 

O–e: Štěchovice – zaniklá cihelna nalevo od silnice směrem na Masečín, na z. okraji obce: 2 až 3 m mocné 

sypké rezavohnědé jemnozrnné svahové hlíny s přimíšeným suťovým materiálem (úlomky velikosti do 

2 cm: např. růžový granit). 

O–f: Klínec – bývalá pískovna „Na pískách“, na j. svahu mírného polního návrší asi 0.5 km z. od obce: 

10 cm mocná souvislá vložka bílošedého čistého jílu mezi středně zrnitými písky až písčitými štěrky neogen–miocenního 

stáří. 

Sázava 

Okolí sázavského kláštera patří na základě orografického členění zčásti Mnichovické a zčásti Vlašimské 

pahorkatině (Koutek 1940; Jenček et al. 1967a; 1967b). Zájmová lokalita leží na na rozhraní několika geologických 

jednotek: moldanubika, ratajské zóny a kutnohorského krystalinika. Moldanubikum zasahuje do 

studované oblasti od jihu. Je zde reprezentováno pestrou škálou horninových typů, především biotitickými, 

sillimanit–biotitickými a dvojslídnými pararulami až migmatity, tvořícími zbytky pláště na magmatitech 

středočeského plutonu a v blízkosti Sázavy n. Sáz. obsahujícími i mocný horizont mramorů (Jenček 

et al. 1967a; 1967b). Ratajská zóna je pásmo zčásti retrográdně metamorfovaných moldanubických pararul, 

dokonale odkrytých v údolí řeky Sázavy mezi Sázavou a Ratajemi. Po petrografické stránce představuje 

velmi mnohotvárný komplex. Ve studované oblasti je zastoupeno dvojslídnými svory a svorovými 

pararulami s rozsáhlými vložkami amfibolitů i menšími výskyty krystalických vápenců (Koutek 1933; 

1936; Jenček et al. 1967a; 1967b; Svoboda et. al. 1983). Horniny ratajské zóny se na severu stýkají s tzv. 

kouřimskými rulami, patřícími již oblasti kutnohorského krystalinika. V okolí Radvanic jsou zastoupeny 

hybridními muskovit–biotitickými žulorulami až ortorulami (Koutek 1933; 1936; Jenček et al. 1967a; 

1967b; Mísař et al. 1983). Z., jz. a j. od sázavského kláštera vystupují horniny patřící nejvýchodnějšímu 

výběžku středočeského plutonu. Přímo na j. okraji Sázavy n. Sáz. je to nevelké těleso světlé porfyrické 

biotitické žuly až adamellitu, v širším okolí jsou hojné kataklastické křemenem bohaté žuly, adamellity 

a granodiority. Směrem od obce Pyskočely zasahuje do zmapované oblasti pásmo migmatitů, které je protkáno 

žilkami bílých aplitů (Koutek 1936; Jenček et al. 1967a; 1967b). Pokryvné útvary tvoří sedimenty 

svrchní křídy, neogenní písky a štěrky a v neposlední řadě také kvartérní uloženiny (Jenček ed. 1966). 

Přes velmi pestré zastoupení jednotlivých horninových typů poskytuje studovaná oblast 

jen málo surovin využitelných jako keramické či cihlářské suroviny. Jako nejpravděpodobnější 

surovina pro výrobu terakotových dlaždic se jeví svahoviny kvartérního stáří, 

které se vyskytují též v bezprostředním okolí sázavského kláštera. Velké množství nale-


zených střepů a úlomků keramiky i archeologické prameny nasvědčují pozdně středověké 

hrnčířské výrobě přímo v klášterní zahradě (ústní sdělení P. Sommera). Jiná hrnčírna 

využívající místní svahovinu se podle výpovědi místních obyvatel nacházela v 18. století 

také na pozemku J. Bubeníka necelých 100 m západně od kláštera. Svahoviny byly dobývány 

také např. v blízkosti Sázavy n. Sáz. v oblasti nazvané Sedliště (Veleman 1969). 

Další potenciální surovinou mohl být kaolín vzniklý zvětráváním živců, vyskytující se 

podle Klvani (1886) aKratochvíla (1957–1966) v rule na návrší nad obcí. Tam měl být 

též údajně dobýván, ale přesná lokalizace ložiska nebyla bohužel zjištěna. V okolí obce 

Radvanice byly v minulosti těženy sprašové a přeplavené jílovité hlíny pro potřeby obce 

(Veleman 1969; Jenček et al. 1967a; 1967b). Přibližně 6 km v. od sázavského kláštera, 

v obci Smrk, byly zjištěny sedimenty křídového stáří – cenomanu: cihlářské hlíny mocné 

asi 4 m, jílovité písky a prachovce a tenká vrstva vysoce žáruvzdorného jílu. Izolované výskyty 

těchto křídových sedimentů jsou zmapovány rovněž mezi Mělníkem a Nechybou 

(Jenček ed. 1966; Jenček et al. 1967a; 1967b). Při z. úbočí kopce Baba, v okolí Drletína 

a dále s., sv. a z. (sz. od Sázavy n. Sáz.) vystupují na povrch uloženiny českobrodsko–černokosteleckého 

permokarbonu charakteristicky červenohnědě zabarvené a zastoupené 

aleuritickými jílovci, pískovci i slepenci (Jenček et al. 1967a; 1967b). Relikt těchto sedimentů 

byl objeven v podloží křídy také v blízkosti obce Mělník. 

Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v okolí Sázavy n. Sáz.: 

S–a: Sázava – Černé Budy: Veletínská ulice č. p. 25, zahrada J. Bubeníka (parc. č. 10): 1) materiál z výkopu 

na sloup elektrického vedení u s. plotu, 10 m od sz. rohu zahrady: písčitá až jílovitá hnědá hlína místy 

zbarvená do rezava, soudržná v hrudkách, s hojnou příměsí jemného muskovitu, bez větších klastů; 

2) vrt pedologickou tyčí do hloubky 1 m, v úrovni terasy nad sklepem, 14 m od sz. rohu zahrady: 60 cm 

mocný horizont jemnozrnné rezavohnědé hlíny, nesoudržné – sypké, s ojedinělými úlomky hornin (do 

0.5 cm: např. růžový granodiorit), s hojnou příměsí jemného muskovitu, v nadloží písčité pleistocenní terasy 

(ve svrchní vrstvě ornice nalezeny úlomky výrazně migmatitizovaných pararul). 

S–b: Sázava – Lechkova zahrada (z. zahrada klášterního areálu): vzorek materiálu odebraný K. Králem 

při rozšiřování silnice u z. zdi zahrady – kaolinická hlína šedobéžově zbarvená, soudržná v hrudkách, bez 

hrubozrnnějších klastů. 

S–c: Sázava – příkrý svah nad řekou, v. konec Měchurovy zahrady (č.p. 58), asi 50 m s. od areálu sázavského 

kláštera: 1) 0.5 až 1 m mocná vrstva nesoudržné jemnozrnné svahové hlíny okrové barvy s malou 

příměsí větších ostrohranných klastů světlých krystalických hornin (velikost od 2 mm do 2 cm – viz popis 

u vzorku S–c2); 2) přes 2 m mocná vrstva svahové hlíny v podloží S–c1, svrchní část tvoří horizont 

s převažujícími hrubozrnnými klasty (více než 70 obj. %) převážně ostrohranných, částečně navětralých 

světlých krystalických hornin (muskoviticko–biotitického porfyrického granitu až granodioritu, velikost 

až 8 cm), několika úlomky pararuly a světle šedého adamellitu i polozaoblených valounů křemene, pod 

ním se nachází homogenní jemná světle rezavá hlína s příměsí jemného muskovitu a jen s ojedinělým výskytem 

větších klastů stejného typu. 

S–d: Chatová osada Sedliště – 1.5 km jv. od Sázavy, 700 m v. od lomu Bílý kámen, zářez ve svahu pod 

tratí, za chatou č. 043: více než 0.5 m mocná vrstva hnědorezavé, soudržné a částečně mazlavé jílovité 

svahové hlíny s písčitou příměsí a s občasným výskytem úlomků okolních muskovitických svorů, pararul, 

amfibolitů a zvětralých biotitických granitů (velikost od 1 do 7 cm). 

S–e: Sázava – bývalá pískovna na sv. okraji města, na levém břehu řeky za garážemi, mezi sloupy vysokého 

napětí: vrt pedologickou tyčí do hloubky 80 cm, v úrovni původního terénu pod svahem z navezeného 

materiálu – pod vrstvou černozemě se nachází: 1) 20 cm mocný horizont šedohnědé písčité hlíny 

soudržné v hrudkách; 2) pod S–e1 se nachází více než 10 cm mocná vrstva jílovité žlutorezavé hlíny, soudržné 

v hrudkách s hojnou příměsí písku a drobného štěrku (max. velikost 5 mm: převažuje křemen, živce 

a nerozlišitelné úlomky hornin).

526 


Hlavní potenciální surovina: 

deluviální jílovitohlinité, hlinitopísčité 

až štěrkové sedimenty 

(holocén/pleistocén) 


sprašové hlíny (pleistocén) 

pískovce, písčité jíly a jílovce 

(křída) 

vodní toky a fluviální hlinitopísčité 

sedimenty (holocén) 



surovin 


Obr. 11. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v okolí Sázavy nad Sáz. 


of terra-cotta tiles around Sázava nad Sázavou (after the sources cited in Chapter 4). 

S–f: zářez ve svahu nad silnicí ze Sázavy směrem na Nechybu, za ohybem řeky, necelých 100 m před 

Čertovou brázdou: více než 1 m mocná svahová hlína tmavě rezavého zabarvení s příměsí jemného muskovitu 

a velkým množstvím klastů okolních hornin velikosti až několik cm (růžový granit, amfibolický 

granit až ortorula, migmatit, zvětralé pararuly a ojedinělé úlomky sedimentů). 

S–g: Radvanice – opuštěné stěnové hliniště na z. okraji obce: asi 6 m mocné mazlavé jílovité hlíny, tmavší 

okrové barvy s občasnou příměsí valounů velikosti do 2 cm (původem pravděpodobně z podložních 

štěrků a písků neogenního stáří). 

S–h: Mělník – hliniště v poli vzdálené asi 650 m vjv. od obce: 1) čočky bílého drolivého jílu (2 až 15 cm 

velké) v červených permokarbonských písčitých sedimentech; 2) více než 10 cm mocná vrstva (nebo čočka) 

čistého světle růžovošedého jílu, v nadloží bílých a bílorůžových hrubozrnných křídových písků. 

Dolní Chabry 

Území obce Dolní Chabry náleží podle geomorfologického členění Kladenské tabuli (Straka et al. 1988). 

Horniny tvořící skalní podloží území Dolních Chaber a blízkého okolí příslušejí z převážné části k barrandienskému 

svrchnímu proterozoiku (algonkiu). Podle terminologie Maška a Zoubka (in: Straka et al. 

1988) spadá zkoumané území do kralupsko–zbraslavské skupiny. Jde o petrograficky monotónní komplex 

sedimentárních a slabě regionálně metamorfovaných vulkanogenních hornin. Vyskytují se zde droby, prachovce 

a prachovité břidlice s vložkami buližníků, které se rychle a někdy až nepřehledně střídají (Prokop


Hlavní potenciální surovina: 

spraše a sprašové hlíny 

(pleistocén) 


spraše s úlomky hornin 

(pleistocén) 

deluviální, převážně hlinité 

sedimenty (pleistocén/holocén) 

lakustrinní a fluviolakustrinní 

štěrkopísky s čočkami jílu 

(terciér) 

slínovce a vápnité jílovce 

(křída) 

střídání drob, prachovců 

a břidlic (svrchní proterozoikum) 

antropogenní uloženiny 


sedimenty 

(holocén) 



surovin 


Obr. 12. Mapa rozšíření potenciálních surovin pro výrobu terakotových dlaždic v okolí Dolních Chaber 


of terra-cotta tiles around Dolní Chabry (after the sources cited in Chapter 4). 

1951; Straka et al. 1988). Do bezprostředního okolí Dolních Chaber zasahuje s. část barrandienského centrálního 

vulkanického pruhu (Fiala 1977), pro kterou jsou typická masivní tělesa metabazaltů, spilitů, keratofyrů 

a spilitických porfyritů. Žilný doprovod prorážející svrchnoproterozoické horniny, vystupující na 

povrch hlavně podél řeky Vltavy, je pravděpodobně paleozoického stáří a je zde zastoupen hojnými světlými 

žulovými porfyry, křemennými (dioritovými) pofyrity i žilnými bazalty – diabasy, jejichž ojedinělá 

intruze se nachází také přímo v obci Dolní Chabry (Čemusová 1983; Straka et al. 1988; Straka 1993). Od 

SZ zasahují do studované oblasti slínovce (opuky) a vápnité jílovce křídového stáří, které jsou zčásti překryté 

mladšími terciérními sedimenty. Nejsvrchnější vrstvu platformního pokryvu tvoří především hojně 

zastoupené kvartérní eolické sedimenty (Horný ed. 1989; Straka 1993). 

Zájmové území je bohaté na suroviny využitelné hlavně pro výrobu cihlářského zboží. 

Z jmenovaných platformních útvarů mají největší význam plošně rozsáhlé pokryvy kvartérních 

spraší a sprašových hlín, které jsou vyvinuty i v širokém okolí obce Dolní Chabry. 

V minulosti byly dobývány jako kvalitní cihlářská surovina – např. přímo v Dolních 

Chabrech, Ďáblicích, Zdibech a Čimicích (Straka et al. 1988). Většina vytěžených prostor 

jmenovaných bývalých hlinišť a cihelen je dnes zavážena komunálním odpadem. Ostatní 

typy keramických a cihlářských surovin uvedené na mapě (obr. 12) můžeme, vzhledem 

k hojnému výskytu jiných kvalitních surovin (výše jmenovaných spraší a jejich hlín), jako 

potenciální suroviny pro výrobu terakotových dlaždic vyloučit.

528 


Odebrané srovnávací vzorky možných potenciálních surovin v okolí Dolních Chaber: 

CH–a: Dolní Chabry – bývalá cihelna, z. stěna hliniště, 300 m s. od obce při pravém okraji cesty směrem 

od hřbitova: 1) více než 5 m mocná spraš až sprašová hlína, světlé okrově hnědé barvy, nesoudržná, jemnozrnná 

s nepatrnou příměsí zrn křemene velikosti do 1 cm; 2) vzorky úlomků ze sprašových hlín odebrané 

J. Zavřelem: velikost od 2 mm do 5 cm, převažují zaoblené až polozaoblené (částečně rozlámané) valouny 

bílého, bíložlutého i čirého křemene, ostrohranné až subangulární úlomky šedobílého slínovce – 

opuky (občas s keříčky oxidu Mn), dále jeden větší podélný ostrohranný úlomek tmavé značně silicifikované 

břidlice, úlomek šedého prachovce a dva zaoblené úlomky rezavé droby. 

CH–b: Podélný (10 m dlouhý) výchoz vpravo od polní cesty, 30 m s. od bývalé cihelny: přes 1.5 m mocná 

vrstva hnědožluté spraše, hrudkovitého charakteru, bez klastické příměsi. 

CH–c: Stavební jáma vzdálená asi 1 km j. od Dolních Chaber, u odbočky z hlavní silnice směrem na sídliště 

Čimice: 0.5 m mocný horizont hnědorezavé, mírně mazlavé sprašové hlíny, bez příměsi klastického 

materiálu, uložené na světle červených terciérních píscích a v podloží 1 m mocné vrstvy ornice promísené 

s antropogenním materiálem. 

5. METODIKA VÝZKUMU 

5.1. K přírodovědeckým metodám výzkumu 

archeologických keramických materiálů 

Mezi metody studia, jež jsou při řešení dané problematiky využívány, patří difraktometrie (XRD), rentgenofluorescenční 

spektroskopie (XRF), optická emisní spektrografie (OES), atomová absorpční spektrometrie 

(AAS), neutronová aktivační analýza (NAA), elektronová mikroanalýza (EMP), diferenčně termická 

analýza (DTA) a termogravimetrická analýza (TGA) (Catling – Blin–Stoyle – Richards 1961; Perlman 

– Asaro 1969; Grimanis et al. 1980; Morandi et al. 1996; Velde – Druc 1999). 

V rámci studie Hejdové a Nechvátala (1970) byly provedeny spektrální semikvantitativní analýzy 96 

odebraných vzorků dlaždic z 12 lokalit. Pomocí této metody se autoři pokusili rozlišit materiál z jednotlivých 

studovaných lokalit na základě obsahu některých hlavních a stopových prvků. Zhodnocením výsledků 

analýz hlín a jejich vzájemným srovnáním došli k závěru, že ve všech šesti základních sledovaných 

lokalitách (Vyšehrad, Ostrov, Sázava, Starý Plzenec, Zvíkov a Písek) existovaly dílny, které pracovaly 

a vyráběly terakotové dlaždice nezávisle na sobě, a každá z nich brala materiál ze svého hliniště. Analogickým 

způsobem a se stejným cílem byly provedeny také analýzy vzorků glazury. 

Makroskopickému studiu a mineralogicko–petrografickému rozboru byly podrobeny i nálezy keramiky 

z Hradišťka u Davle (Richter 1982). Mezi významné projekty poslední doby související s naším tématem 

patří práce Žegklitze a Zavřela (1990), věnovaná mineralogickému a petrografickému studiu postmedievální 

keramiky pražské a berounské oblasti. K výzkumu byly použity metody OES, XRF, XRD, DTA 

a energeticky disperzní analýza (EDAX). V rámci projektu došlo i k experimentálnímu výpalu srovnávacích 

vzorků. 

5.2. Postup práce a použité analytické metody 

Pro studium byl použit archeologický materiál ze čtyř lokalit (Vyšehrad, Ostrov, Sázava 

a Dolní Chabry), ve kterých bylo nalezeno větší množství dlaždic a obkládacích desek 

datovaných do 12. a 13. století. Protože už samotný tvar dlaždic a jejich výzdoba může být 

vhodným vodítkem k posouzení, ve které dílně se dlaždice vyráběly, byly z dostupného 

materiálu přednostně vybrány dlaždice nesoucí určité společné znaky – zejména analo-


TYP OZNAČENÍ LOKALITA (výrazně značen zdroj studovaných dlaždic) 

1 šestihranná – okřídlená sfinga Vyšehrad, Sázava 

2 šestihranná – Nero Vyšehrad, Sázava, Ostrov, Starý Plzenec 

3 šestihranná – gryf Vyšehrad, Ostrov, Sázava, Olomouc, Milevsko, 

Červená n. Vltavou 

4 šestihranná – lev Vyšehrad, Ostrov, Sázava, Starý Plzenec, Sezimovo Ústí, 

Hradec Králové 

5 čtvercová – úponka Vyšehrad, Ostrov 

6 trojúhelníková – palmeta Vyšehrad, Ostrov 

7 trojúhelníková – výplňová (a) Vyšehrad, Sázava, Ostrov, Starý Plzenec 

8 šestihranná – hladká Vyšehrad, Sázava 

9 šestihranná – hvězdice Vyšehrad, Ostrov 

10 čtvercová – kříž s palmetami (a) Ostrov 

11 obdélná – čtvrtkruhy Ostrov 

12 čtvercová – panter v kruhu Ostrov 

13 čtvercová – neznámé zvíře Ostrov 

14 čtvercová – osmilistá růžice Ostrov 

15 podélná – protínající se kruhy Ostrov 

16 trojúhelníková – výplňová (b) Ostrov 

17 neurčitelná – bez reliéfu Ostrov 

18 obdélná – pletivový vlys Sázava, Chabry 

19 obdélná – zvíře v kruhu Sázava 

20 neurčitelná – úponka s listy Sázava 

21 trojúhelníková – páskový motiv Sázava 

22 čtvercová – zvíře v kruhu Chabry 

23 podélná – ptáci pod arkádami Chabry 

24 obdélná – vlnovka Chabry 

25 čtvercová – Nero Chabry 

26 čtvercová – Daniel v jámě lvové Chabry 

27 čtvercová – kříž s palmetami (b) Chabry 

28 čtvercová – pták v kruhu Chabry 

29 čtvercová – čtvrtkruhy Chabry 

Tab. 1. Tabulka hlavních typů studovaných dlaždic (označení typů dle ilustrovaného přehledu in: 

Vařilová 2000). — Tab. 1. Table showing the main types of studied tiles (designation types to individual 

after Vařilová 2000). 

gický reliéf. Pro objektivnost i ucelenost výběru byla tato skupina dlaždic doplněna vzorky 

dlaždic jiného typu nebo odlišného stáří (viz tab. 1). 

Z nálezů uložených v Národním muzeu v Praze, v depozitáři muzea v Jílovém u Prahy, 

v Sázavě n. Sáz. a v Praze–Bohnicích bylo zapůjčeno celkem 43 kusů dlaždic nebo jejich 

fragmentů (základní údaje – lokalizace, typ, označení a charakteristika – studovaných 

vzorků jsou uvedeny v tab. 2). Vzhledem k možnosti částečného promíchání dlaždic ze 

starších výzkumů Ostrova a Vyšehradu, které jsou uloženy v NM v Praze (Drobná in: Hejdová 

– Nechvátal 1970), byly pro studium použity dlaždice z pozdějších výzkumů, anebo 

jen ty, u kterých by nemělo být pochyb o jejich nálezovém původu. Soubor dlaždic z Dolních 

Chaber byl doplněn drobnými úlomky dlaždic neidentifikovatelného typu.

530 


Obr. 13. Vyseparované klasty ostřiva 

z materiálu dlaždic sázavského kláštera 

(zvětšeno 4x, SCAN – DIA nástavec): 

část ferikrusty a dva úlomky granitické 

horniny. — Fig. 13. Clasts separated 

from grog in tiles from the Sázava monastery 

(4x magnification, SCAN – DIA 

extension): part of a ferricrete and two 

fragments of granitic rock. 

Obr. 14. Vyseparované drobné klasty 

ostřiva z materiálu dlaždic ostrovského 

kláštera (zvětšeno 4x, SCAN – DIA nástavec): 

úlomky kyselých vyvřelých hornin 

a ferikrusty, úlomek jílovité břidlice, 

alterované zrno draselného živce a relikt 

alterovaného původního minerálu 

či horniny. — Fig. 14. Fine clasts separated 

from grog in tiles from the Ostrov 

monastery (4x magnification, SCAN – 

DIA): fragments of acidic effusive rock 

and ferricrete, fragment of shale, altered 

grains of K-feldspar, and a relict of 

the altered original mineral or rock. 

Zapůjčené dlaždice byly fotograficky zdokumentovány (viz katalog dlaždic in: Vařilová 

2000) a podrobně makroskopicky popsány, což umožnilo předběžné rozdělení vzorků 

do několika podskupin. V první fázi výzkumu byl z terakotových dlaždic odebrán materiál: 

základní hmota (matrix) i ostřivo, popř. glazura a zbytky malty. Aby nedošlo k jejich 

znehodnocení, byly zejména na spodní straně či na lomu diamantovou pilou uříznuty malé 

kousky (velikosti zhruba 1 až 3 cm 3 ). Z každé dlaždice byly také podle možností vyseparovány 

samostatné větší úlomky ostřiva (velikost od 1 mm do 2.5 cm). Pro mikroskopické 

studium byly zhotoveny výbrusy z hmoty dlaždic (obsahující matrix i ostřivo) a též 

speciální výbrusy ze zvlášť vyseparované klastické ostřící složky (obr. 13 a 14). U dlaždic 

chaberských byly pro mikropopis použity také již dříve zhotovené a analyzované výbrusy 

J. Zavřela. 

Na základě mikroskopického zhodnocení všech výbrusů byla stanovena celková charakteristika 

materiálu dlaždic z jednotlivých lokalit. Hlavní pozornost byla věnována klas-


Obr. 15. Mikrofotografie výbrusu O–8 (zkřížené nikoly, 

šířka pole: 2.5 mm): polozaoblený horninový 

úlomek tvořený automorfně až hypidiomorfně omezenými 

zrny amfibolu, plagioklasu a křemene. — 

Fig. 15. Microphotograph of a thin section of sample 

O–8 (crossed nicols, width: 2.5 mm): subrounded 

rock fragment of automorphic to hypidiomorphic 

grains of amphibole, plagioclase and quartz. 

Obr. 16. Mikrofotografie výbrusu O–12 (zkřížené nikoly, 

šířka pole: 3.75 mm): polozaoblený úlomek cizorodé 

keramiky, v okolí se nacházejí drobné angulární 

klasty tvořené zejména monokrystaly křemene, 

dále též shluky hematitové pigmentace a podélné 

póry a trhliny. — Fig. 16. Microphotograph of a thin 

section of sample O–12 (crossed nicols, width: 

3.75 mm): a subrounded fragment of exogenous 

ceramics surrounded by small angular clasts comprising 

mainly monocrystalline quartz, with hematite 

pigmentation and longitudinal pores and interstices. 

Obr. 17. Mikrofotografie výbrusu S–3a (zkřížené nikoly, 

šířka pole: 6 mm): úlomek horniny složený 

z výrazně undulózního polykrystalického křemene 

a muskovitu, nad ním se nachází velké subangulární 

monokrystalické zrno undulózního křemene. — 

Fig. 17. Microphotograph of a thin section of sample 

S–3a (crossed nicols, width: 6 mm): a rock fragment 

with polycrystalline quartz with prominent undulatory 

extinction and muscovite (centre), and a large 

subangular monocrystalline quartz grain (top). 

Obr. 18. Mikrofotografie výbrusu S–3b (zkřížené 

nikoly, šířka pole: 1.9 mm): velké polozaoblené zrno 

silně tepelně alterovaného živce, vlevo je menší 

angulární zrno ortoklasu s výraznými štěpnými trhlinami. 

— Fig. 18. Microphotograph of a thin section 

of sample S–3b (crossed nicols, width: 1.9 mm): 

a large subrounded grain of a strongly thermally 

altered feldspar, and a smaller, angular grain of 

orthoclase with markedly fissile cracks (left).

532 


LOKALIZACE CELKOVÝ POČET TYP OZNAČENÍ DLAŽDICE, INVENTÁRNÍ 

(ČASOVÝ HORIZONT) VZORKŮ (TYPŮ) VZORKU, VÝBRUSU (NÁLEZOVÉ) ČÍSLO 

VYŠEHRAD: 9 (9) 1 V–1 106.238 

skupina vyšehradského typu 2 V–2 106.264 

3 V–3 14.057 

4 V–4 106.271 

8 V–5 105.666 

9 V–6 106.265 

6 V–7 106.300 

5 V–8 106.268 

7 V–9 105.848 

OSTROV u Davle: 14 (12) 4 O–1a 303 / 77 

skupina vyšehradského typu 4 O–1b 400 / 75 

3 O–2 149 / 80 

9 O–3 398 / 75 

6 O–4 419 / 75 

ostatní dlaždice 12 O–5a 264 / 62 

12 O–5b 171 / 75 

13 O–6 291 / 78 

10 O–7 3 / 76 

14 O–8 333 / 77 

15 O–9 377 / 77 

11 O–10 291 / 78 

16 O–11 199 / 77 

17 O–12 208 / 75 

SÁZAVA: 7 (6) 1 S–1 bez označení 

skupina vyšehradského typu 2 S–2 bez označení 

ostatní dlaždice 19 S–3a bez označení 

19 S–3b bez označení 

20 S–4 1 

18 S–5 376 

21 S–6 3 

DOLNÍ CHABRY: 13 (9) 25 CH–1a 667, č. sáčku 10 

25 CH–1b 1 047 

29 CH–2a č. sáčku 68 

29 CH–2b č. sáčku 30 

29 CH–2c č. sáčku 31 

22 CH–3a č. sáčku 1 

22 CH–3b č. sáčku 6 

18 CH–4 č. sáčku 84 

26 CH–5 874, č. sáčku 17 

23 CH–6 1 045 


27 CH–8 702 


Tab. 2. Seznam studovaných vzorků románských terakotových dlaždic. — Tab. 2. A list of the studied 

samples of Romanesque terra-cotta tiles.


VYŠEHRAD OSTROV SÁZAVA DOLNÍ CHABRY 

počet studovaných 9 14 7 13 

dlaždic 

– zdobení glazurou 6 dlaždic 1 dlaždice 2 dlaždice 0 

– přítomnost bílé 5 dlaždic 8 dlaždic 6 dlaždic u většiny dlaždic 

malty na povrchu 

dlaždic 

jevy viditelné – vínové kulovité – sférické útvary – rýhy a stopy po – otisky dřeva 

na povrchu nebo Fe–konkrece tvořené tmavší tažení kadlubu – tmavě červené 

lomu dlaždic – póry a dutinky červenou cihlovinou – kousky vmáčklého oválné Fe–útvary 

– slinuté partie jílu do nerovností 

– dutiny a puklinky dlaždice 

– rýhy a otisky prstů 

zbarvení převažuje cihlově převažuje cihlově převažuje cihlově cihlově 

červená barva červená barva oranžová barva oranžovočervená 

(výjimku tvoří (šedohnědé (výjimku tvoří barva 

hnědookrová V–1 a hnědé zbarvení šedohnědá 

a okrově bílá V–9) mají dlaždice O–5b dlaždice S–5) 

O–6 

O–9 

O–10 

O–12) 

počet dlaždic 

vypálených: 

většinou 

a) stejnoměrně 5 7 4 nestejnoměrně 

b) nestejnoměrně 4 7 3 vypálené dlaždice 

převažující spíše špatně dobře vytříděná špatně vytříděný nevytříděný 

charakter základní vytříděný materiál jemnozrnná matrix materiál materiál 

hmoty 

i nevytříděný 

materiál 

KLASTICKÁ PŘÍMĚS 

– zastoupení 5–10 % (max. 20 %) 5–10 %, 15–20 % 30–50 % více než 30 % 

(v obj. %) 40–60 % 

– průměrná velikost 0.3–10 mm 0.5–1–10 mm 1–4 mm 1–10 mm 

– max. velikost 2.5 cm 1 cm 2.3 cm 3 cm 

– charakter převažují ostrohranné většinou ostrohranné 

ostrohranné klasty i téměř zaoblené ostrohranné až polozaoblené 

klasty klasty klasty 

– složení křemen jemný muskovit granit – granodiorit aplit 

muskovit křemen živec živec 

živec živec muskovit biotit 

biotit biotit biotit (muskovit, 

amfibol úlomky hornin (amfibol) křemen, amfibol) 

úlomky hornin 

Tab. 3. Základní charakteristika makroskopicky studovaných vzorků materiálu románských terakotových 

dlaždic. — Tab. 3. Basic characteristics of the macroscopically studied samples of Romanesque terra-cotta 

tile material.

534 


Obr. 19. Mikrofotografie výbrusu V–8 (zkřížené nikoly, 

šířka pole: 0.8 mm): velké zrno monokrystalického 

křemene s drobnými inkluzemi, trhlinami vyhojenými 

hematitem a novotvořenými jehličkami 

mullitu. — Fig. 19. Microphotograph of a thin section 

of sample V–8 (crossed nicols, width: 0.8 mm): 

a large monocrystalline quartz grain with fine inclusions, 

fissures healed by hematite and newly formed 

mullite needles. 

Obr. 20. Mikrofotografie výbrusu CH–2a (zkřížené 

nikoly, šířka pole: 0.5 mm): zrno křemene silně popraskané 

vlivem výpalu dlaždice. — Fig. 20. Microphotograph 

of a thin section of sample CH–2a (crossed 

nicols, width: 0.5 mm): quartz grain strongly 

fractured due to firing of the tile. 

tickým úlomkům minerálů a hornin, z nichž byly vybrány zajímavé nebo anomální partie, 

jež by mohly napovědět něco o provenienci dlaždic, nebo naopak vyloučit oblasti možného 

zdroje surovin (obr. 15–20). Chemické složení těchto vybraných částí bylo poté zjišťováno 

pomocí elektronové mikroanalýzy. 

Pro rozlišení jednotlivých vybraných vzorků jílové hmoty dlaždic podle chemického 

složení a pro jejich porovnání s předpokládanou výchozí surovinou byla zvolena metoda 

AAS spolu s metodou hmotnostní spektrometrie – ICP–MS. Z důvodu možného zkreslení 

výsledků analýz základní hmoty vlivem přimíšené ostřící nebo jiné cizorodé složky 

(Žegklitz – Zavřel 1990) předcházela analytickému studiu precizní úprava odebraných 

vzorků. Pro chemické analýzy byly především použity jen ty části materiálu, které neobsahovaly 

vrstvu krycí glazury, vápennou maltu či zbytky pryskyřice po zhotovení výbrusů. 

Vzhledem k omezenému množství získané keramické hmoty nebylo možné přednostně 

vybírat pouze takové vzorky, které by obsahovaly minimální množství ostřící složky. 

Proto byla hmota rozdrcena a rozmělněna pomocí mineralogického tloučku a nežádoucí 

klastická příměs z ní byla následně odstraněna pomocí sady sít (s velikostí ok: 1 mm, 

0.5 mm, 0.25 mm a 0.1 mm). Několik gramů zbylé jílové hmoty (v některých případech 

obsahující navíc velmi jemné lupínky muskovitu) se důkladně rozetřelo na achátové misce. 

Z takto připraveného vzorku se navážilo potřebné množství hmoty na analýzy (0.2 g), 

které bylo dále v laboratoři rozkládáno klasickým způsobem (rozklad pomocí HF a HClO 4 ) 

a stabilizováno ve 100 ml 2 % roztoku HNO 3. 

Výsledky dvou jmenovaných použitých metod byly doplněny o data získaná dalšími 

analytickými metodami – např. RFA nebo OES. V terénu odebrané vzorky srovnávacích 

potenciálních surovin byly kvartovány a poté upravovány i analyzovány stejným způsobem 

jako jílovitá hmota terakotových dlaždic.


Obr. 21. Schéma zastoupení stopových prvků ve vzorcích terakotových dlaždic (číslování vzorků odpovídá 

tab. 7). — Fig. 21. A diagram of the trace element contents in terra-cotta tile samples (for sample numbers 

see Tab. 7). 

5.3. Makroskopický popis dlaždic 

Vyšehrad. Podle makroskopického zhodnocení materiálu (základní hmoty i ostřiva) tvoří dlaždice V–1, 

V–2, V–3, V–7 a V–8 jednotný soubor s charakteristickou přítomností špatně vytříděné ostrohranné klastické 

příměsi, která tvoří přibližně 5–10 % hmoty dlaždice a jejíž velikost se pohybuje od 0.3 mm až do 

1.5 cm. Zbylé dlaždice se vzájemně liší jen množstvím a vytříděností klastů ostřiva, jejich průměrná velikost 

se pohybuje přibližně mezi 1mm až 1 cm. Výjimku tvoří výplňová trojúhelníková dlaždice (V–9) 

se základní hmotou výrazně odlišnou od ostatních popisovaných dlaždic. 

Vyšehradské dlaždice jsou většinou zabarveny do cihlově červené barvy a na první pohled jsou lépe 

vypálené než dlaždice z Dolních Chaber. Některé z nich mají na spodní straně zbytky okrové nebo bílé 

malty a šest dlaždic je pokryto tmavou glazurou. Ve všech dlaždicích jsou hojně zastoupeny větší úlomky 

bílého křemene a lupínky (i tabulky o velikosti do 2 mm) muskovitu. Mezi další klastickou příměs patří 

živec, biotit bronzové barvy, amfibol, úlomky různých hornin a ojedinělé výskyty kulovitých Fe konkrecí 

(detailní popis jednotlivých dlaždic viz Vařilová 2000). 

Ostrov u Davle. Ostrovské dlaždice byly Merhautovou (1988) rozděleny do čtyř hlavních oddílů. S tímto 

rozdělením se shoduje také makroskopické rozčlenění dlaždic do skupin na základě určité shody či vzájemných 

podobností. 

Dlaždice O–1a, O–1b, O–2, O–3 a O–4 tvoří jemnozrnná vytříděná základní hmota bez makroskopicky 

viditelných klastů. Jen ojediněle se v některých dlaždicích vyskytují větší úlomky ostřiva (velikost do 

1 mm, výjimku tvoří až 5 mm velká zrna křemene). V matrix je hojně rozptýlený jemný muskovit, u dvou 

dlaždic byly nalezeny oválné útvary tvořené pravděpodobně tmavě červenou nadrcenou cihlovinou. 

Všechny uvedené dlaždice mají cihlově oranžovou nebo cihlově červenou barvu a většinu z nich kryje na 

spodní straně vrstva nebo jen tenký povlak bílé malty. Dlaždice O–4 je ozdobena černou glazurou.

536 


Charakter materiálu dvou dlaždic s téměř shodným vyobrazením pantera (označených O–5a a O–5b), je 

zcela rozdílný. Zvláště dlaždice O–5b se netypickou barvou, ostrým a nepoškozeným reliéfem i složením 

hmoty liší od všech ostatních studovaných exemplářů. Obě dlaždice mají na spodní straně zbytky bílé malty. 

Zbylých sedm dlaždic patří podle Merhautové (1988) do období tvůrčího rozvoje předpokládané ostrovské 

dílny. Tyto dlaždice se makroskopicky liší od první popsané skupiny. Shodují se především v obsahu 

většího počtu hrubozrnnějších úlomků ostřiva (písčité i štěrkové frakce), které mohou tvořit 40 i 50 % 

celkové hmoty a dosahují velikosti od 1 mm až do 1 cm. Mezi klasty se hojně vyskytuje bílý i načervenalý 

křemen, živec a jemný muskovit, dále také biotit, makroskopicky neurčitelné úlomky hornin a kousky 

přimíšené červené cihloviny. Jen některé z dlaždic nesou zbytky bílé malty. Dlaždice O–9, O–10 a O–12 

se svým charakterem a některými rysy podobají dlaždicím nalezeným v Dolních Chabrech (detailní popis 

jednotlivých dlaždic viz Vařilová 2000). 

Sázava. Na základě makroskopického popisu materiálu (hlíny i ostřiva) je možné studované sázavské terakotové 

dlaždice rozdělit na tři hlavní skupiny. První z nich zahrnuje čtyři dlaždice (S–1, S–3b, S–4 a S–6) 

a je charakteristická velkým množstvím úlomků ostřiva, které tvoří 30 až 50 % hmoty dlaždic. Klasty jsou 

většinou ostrohranné, jejich velikost se pohybuje od 0.2 cm do 1 cm (některé úlomky křemene nebo krystalických 

hornin dosahují velikosti přes 2 cm). Do druhé skupiny patří dvě dlaždice (S–2 a S–3a), které 

nemají žádný výrazný společný znak, obsahují však menší počet klastických zrn než dlaždice první skupiny 

(jen okolo 10–30 obj. %). Samostatnou skupinu tvoří dlaždice S–5, která se liší barvou základní hmoty 

od ostatních popisovaných dlaždic. 

Ve všech dlaždicích je v ostřivu nejčastěji přítomen čirý i bílý křemen, jemné lupínky muskovitu, živec, 

bronzově zbarvený biotit a hojně zastoupené úlomky světlé, šedobílé krystalické horniny (pravděpodobně 

granitu nebo granodioritu). Ojediněle se zde vyskytuje amfibol a úlomky makroskopicky neurčitelných 

metamorfovaných hornin a sedimentů. Převážná většina sázavských dlaždic má na spodní straně 

i hranách zbytky bílé malty, u dvou dlaždic byly nalezeny rýhy – stopy vzniklé tažením kadlubu – a také 

kousky dodatečně vmáčklého hladkého jílu, vyplňující mezery na dlaždicích. Povrch jedné z dlaždic je 

zdoben světlou polevou (podrobněji viz Vařilová 2000). 

Dolní Chabry. Podle materiálu (hlína i ostřivo) tvoří všechny chaberské dlaždice jednotný soubor. Jsou 

většinou špatně, nestejnoměrně vypálené, převažují dlaždice cihlově oranžovočervené barvy s výrazným 

tmavě šedým nebo černým jádrem. Nejsou zdobeny glazurou a na spodní části dlaždic i na jejich hranách 

se nachází někdy i větší množství bílookrové malty. Občas jsou v hmotě dlaždic viditelné otisky dřeva. 

Dlaždice jsou charakteristické velkým množstvím nevytříděných úlomků ostřiva, které tvoří více než 

30 % celkové hmoty a výrazně vystupují i z reliéfu na svrchních částech dlaždic. Klasty jsou ostrohranné 

až polozaoblené, průměrné velikosti 1 mm až 1 cm (výjimkou nejsou ani klasty 3 cm velké). V matrix jsou 

velmi hojné velké ostrohranné úlomky bílé vyvřeliny – pravděpodobně aplitu a úlomky růžového granodioritu, 

dále jsou přítomny lupínky biotitu (velikost do 1 mm), ostrohranné živce (velikost až do 1 cm), 

tmavě červené oválné útvary (asi Fe oxidy, až do prům. 0.75 cm), pravděpodobně je přítomen muskovit, 

křemen většinou jen podružně, pouze u některých zlomků je v rovnováze se živcem (ojediněle má velikost 

až 0.4 cm). U některých dlaždic je podíl slídy poměrně výrazný. Ojediněle se zde vyskytl sloupeček 

černého lesklého minerálu velikosti 0.5 cm (turmalín nebo amfibol) (podrobněji viz Vařilová 2000). 

Od archeologů byl navíc získán vzorek materiálu tvořícího tzv. plochu F a výplň klasového zdiva (tj. zbytek 

podlahy a předpokládané stavby ještě starší než původní rotunda sv. Jana Křtitele), který obsahuje asi 

30 šedobílých ostrohranných úlomků opuky (více než 1 cm velké, občas s keříčky oxidu Mn), 9 úlomků diabasu 

(velikost do 1 cm, tmavě zelené barvy s drobnými bílými zrny živce – pravděpodobně zbytky původní 

podložní horniny ve zvětralinovém plášti), 5 nepravidelně zaoblených valounů či úštěpků křemene, nažloutlé 

a šedobílé barvy (velikost kolem 0.5 cm) a zaoblený valounek pískovce (velikost 8 mm, železitý tmel). 

Z doby vzniku terakotové podlahy pochází vzorek klastického materiálu, který tvořil výplň apsidy obsahující: 

21 valounů křemene (velikost do 20 mm, popis odpovídající vzorku z plochy F), 10 ostrohranných 

úlomků opuky (max. velikost 20 mm, stejné jako u plochy F), valounky světle okrových zaoblených 

drobivých pískovců, droby a cizorodých hornin, ostrohranný úlomek buližníku (velikost kolem 1 cm) a tři 

drobné zvětralé úlomky diabasu.


Obr. 22. Rozdíly v zastoupení stopových prvků u dlaždic 

s analogickým reliéfem (O–2 a V–3). — Fig. 22. 

Differences in trace element contents in tiles with 

analogous reliefs (O–2 & V–3). 


s analogickým reliéfem (V–1 a S–1). — Fig. 23. 


analogous reliefs (V–1 & S–1). 

1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 


s analogickým reliéfem (S–5 a CH–4). — Fig. 24. 


analogous reliefs (S–5 & CH–4). 

Obr. 25. Schematické vyjádření obsahu draslíku 

v materiálu studovaných terakotových dlaždic (číslování 

vzorků odpovídá tab. 7). — Fig. 25. A diagram 

of potassium content in the studied terra-cotta tiles 

(for sample numbers see Tab. 7). 

5.4. Mikroskopické zhodnocení odebraných vzorků 

Mikroskopickému studiu byly podrobeny vzorky dlaždic všech čtyř studovaných nalezišť. Zhotovené výbrusy 

studované polarizačním mikroskopem (při zvětšení 32x, 100x a 200x) byly zhodnoceny a porovnány 

v rámci každé jednotlivé lokality i mezi lokalitami navzájem. 

Matrix a ostřící příměs jsou popsány odděleně. Pozornost byla zaměřena především na klastické 

úlomky ostřiva – typy minerálů a jejich charakter (% zastoupení složek v ploše výbrusu, přednostní orientace, 

vytříděnost, velikost, opracování, tvar, deformační vlivy, zvláštní morfologické jevy a přeměny 

vzniklé především vlivem výpalu). Popsány byly též přítomné litoklasty i úlomky cizorodé keramiky. 

Zvlášť byly poté studovány samostatné, vyseparované kousky ostřiva (viz Vařilová 2000). 

Vyšehrad: Výbrusy byly zhotoveny ze všech devíti zapůjčených vzorků vyšehradských dlaždic. Některé 

z nich byly na základě zjištěných shodných charakterových znaků popsány v rámci jedné skupiny. 

Jednotlivě jsou pak zhodnoceny zbylé výbrusy, které díky odlišným vlastnostem a velmi individuálnímu 

složení nebylo možné do obsáhlejší skupiny zařadit: skupina výbrusů V–2, V–3, V–7 a V–8; výbrus V–1; 

výbrus V–4; výbrus V–5; výbrus V–6; výbrus V–9.

538 


Ostrov Sázava Vyšehrad Dolní Chabry 

Obr. 26. Diagram závislosti Rb a K ve vzorcích studovaných 

terakotových dlaždic. — Fig. 26. Rb vs. K 

diagram for the studied samples of terra-cotta tiles. 

Obr. 27. Diagram závislosti U a Th ve vzorcích studovaných 

terakotových dlaždic. — Fig. 27. U vs. Th 


Obr. 28. Diagram závislosti Rb a Ba ve vzorcích studovaných 

terakotových dlaždic. — Fig. 28. Rb vs. Ba 


Obr. 29. Diagram závislosti Rb a Zr ve vzorcích studovaných 

terakotových dlaždic. — Fig. 29. Rb vs. Zr 


Obr. 30. Diagram závislosti Mn a Cu ve vzorcích studovaných 

terakotových dlaždic. — Fig. 30. Mn vs. Cu 


Obr. 31. Diagram závislosti Ni a Cr ve vzorcích studovaných 

terakotových dlaždic. — Fig. 31. Ni vs. Cr 

diagram for the studied samples of terra-cotta tiles.


Obr. 32. Nestejnoměrně vypálená románská 

dlaždice s odlišně zbarveným jádrem 

(Ostrov u Davle – šestihranná dlaždice 

s gryfem O–2). — Fig. 32. Unevenly fired 

Romanesque tile with a core of different 

colour (Ostrov u Davle – six-sided tile with 

a griffin: O–2). 

Ostrov u Davle: Z materiálu dlaždic pocházejících z ostrovského kláštera bylo zhotoveno celkem 11 

výbrusů, které je možné na základě podobnosti i výskytu analogických znaků rozdělit do několika samostatných 

skupin: výbrusy O–1b, O–2, O–3 a O–4; výbrusy O–5b, O–7, O–8, O–12; výbrus O–5a; výbrus 

O–9; výbrus O–11. 

Sázava: Výbrusy byly zhotoveny celkem z pěti studovaných dlaždic a podle zjištěných podobností 

i shodných znaků byly rozděleny na dvě hlavní skupiny: výbrusy S–1, S–3a, S–4; výbrusy S–2 a S–3b. 

Dolní Chabry: Zhodnoceno a popsáno bylo celkem 12 výbrusů materiálu studovaných chaberských 

dlaždic, které byly rozděleny do tří skupin podle vzájemných analogických znaků. Pro celkovou objektivní 

charakteristiku byly navíc prohlédnuty další čtyři výbrusy J. Zavřela, zhotovené z neoznačených nebo 

neidentifikovatelných fragmentů dlaždic. Podle charakteru a základních znaků byly rozděleny do jednotlivých 

skupin: výbrusy CH–1a, CH–2c, CH–3a, CH–3b, CH–6; výbrusy CH– 1b, CH–2a, CH–4, CH–8, 

CH–9; výbrusy CH–5 a CH–7; doplňkové výbrusy označené archeology č. 10, č. 16, č. 17 a jeden neočíslovaný 

výbrus. 

Výsledky mikroskopického studia vzorků románských terakotových dlaždic: 

Podrobným zhodnocením celkem 41 výbrusů ze čtyř zájmových lokalit byly zjištěny základní charakterové 

vlastnosti keramického materiálu, které jsou shrnuty a popsány v tab. 4. Mikroskopické studium vzorků 

dlaždic ve většině případů potvrdilo a doplnilo informace zjištěné výše uvedeným makropopisem a navíc 

upřesnilo rozdělení dlaždic do samostatných podskupin v rámci každé jednotlivé lokality. 

Materiál dlaždic pocházejících z Vyšehradu není jednotný v barvě a texturních znacích základní hmoty, 

v množství trhlin a pórů, přítomného ostřiva, jeho velikosti i složení. Více než polovina výbrusů musela 

být z důvodu zmíněných odlišností a individuálního složení popisována samostatně. Lze však konstatovat, 

že všechny vzorky vyšehradské skupiny se shodují v přítomnosti angulárních až polozaoblených 

zrn křemene, ortoklasu a tabulek muskovitu jako hlavní složky ostřící příměsi. U většiny výbrusů byla 

v materiálu nalezena černá opakní hmota pigmentující matrix a též dosti hojné inkluze tvořené drobnými 

opakními a akcesorickými minerály. Časté jsou alterace, rekrystalizace, koroze i jiné typy porušení 

zrn minerálů vlivem teplotních přeměn. 

Ze skupiny výrazněji vybočuje vzorek V–4, ve kterém převažuje neznámý, pravděpodobně novotvořený 

slídnatý minerál, a také vzorek V–9, jehož matrix je zcela odlišná od všech dalších popisovaných výbrusů. 

V porovnání s ostatními lokalitami jsou vyšehradské dlaždice navíc charakteristické menší velikostí 

klastické ostřící příměsi. 

Většina vzorků dlaždic z Ostrova u Davle byla popsána v rámci dvou hlavních podskupin. Tyto popisované 

podskupiny vykazují velmi blízké až téměř analogické charakterové znaky. Shodují se zejména 

typem a texturou matrix a také obsahem i složením přítomného ostřiva. Samostatně pak byly popsány zbylé 

tři vzorky (O–5a, O–9 a O–11), které se vzhledem k zásadním a zjevným odlišnostem nedaly k ostatním 

výbrusům přiřadit. 

Hlavní a převažující klastickou složku ostřiva tvoří u všech studovaných výbrusů angulární až zaoblená 

zrna křemene. Oproti ostatním lokalitám je zde navíc zastoupeno větší množství různých druhů minerálů. 

Ostrovské vzorky jsou jednotné též v přítomnosti převažující všesměrné textury matrix, alterovaných 

draselných živců, hojně se vyskytujících inkluzí a častých, spíše menších úlomků krystalických 

hornin.

540 


VYŠEHRAD OSTROV SÁZAVA DOLNÍ CHABRY 

MATRIX jílovitá s menší jílovitá s menší jílovitá až prachovitojílovitá 

charakter či větší příměsí či větší příměsí prachovitojílovitá 

prachu 

prachu 

složení křemen, draselný křemen, muskovit, křemen, draselný křemen, sericit, 

živec, muskovit – biotit, draselný živec, plagioklas biotit, plagioklas, 

sericit (hematit, živec, plagioklas, hematit, opakní 

amfibol) amfibol, opakní min. (rutil) 

novotvořená slída min. hematit 

převažující textura pseudofluidální všesměrná všesměrná všesměrná 

pseudofluidální 

obsah trhlin a pórů 10–50 % 5–40 % 1–40 % 10–30 % 

průměrně 20–30 % průměrně 20 % 

příměsi černá opakní hmota, černá opakní hmota, hematitová pig- hematitová pighematitová 

a limo- limonitová pigmen- mentace, limonit, mentace, černá 

nitová pigmentace tace, hematit opakní hmota opakní hmota 

OSTŘIVO 

zastoupení 5–30 % 1–30 % 20 % 20–30 % 

v ploše výbrusu průměrně 10–20 % průměrně 10 % 

velikost: 

– rozsah 0.05–3.2 mm 0.05–7 mm 0.1–3.5 mm 0.05–7 mm 

– převládající 0.1–0.2 a 0.5 mm 1 mm 0.5 mm 0.5–1 mm 

frakce 

tvar zrn angulární, angulární, angulární angulární 

subangulární subangulární až polozaoblený až polozaoblený 

až polozaoblený až zaoblený 

(netypické tvary (kulovitá zrna) (sloupečkovitá (kulovitá zrna) (jedno kulovité 

křemene) i kulovitá zrna) zrno) 

TYPICKÉ JEVY – částečná rekrys- – částečná – známky natavení – známky natatalizace 

matrix rekrystalizace a teplotních přeměn vení minerálů 

– porušení zrn matrix – záteky matrix – vypečená 

vlivem koroze – časté přeměny do trhlin a silně rozprasa 

teplotních přeměn a alterace živců – zákaly, alterace kaná zrna 

– rozpraskání zrn – rozpraskání zrn a rekrystalizace živců – zakalené a alte- 

– alterace živců – vyhojení trhlin + mikropertitická rované živce, hoj- 

– rekrystalizace hematitem textura ně s pertitickou 

a známky přetavení – inkluze tvořené – popraskání zrn až granofyrickou 

minerálů muskovitem, – drobné opakní texturou 

– hojné inkluze biotitem, i křemenné inkluze – trhliny vyhojetvořené 

akcesoriemi akcesoriemi 

né hematitem 

a drobnými a drobnými nebo základní 

opakními min. opakními min. hmotou 

– časté inkluze 

tvořené křemenem 

a biotitem 

Tab. 4. Základní charakteristika mikroskopicky studovaných vzorků románských terakotových dlaždic. — 

Tab. 4. Basic characteristics of the microscopically studied samples of Romanesque terra-cotta tile material.


KLASTY OSTŘIVA VYŠEHRAD OSTROV SÁZAVA DOLNÍ CHABRY 

hlavní minerály křemen křemen křemen křemen 

ortoklas ortoklas ortoklas 

muskovit 

(+ novotvořená 

křehká slída) 

vedlejší minerály biotit ortoklas plagioklas biotit 

plagioklas plagioklas amfibol muskovit 

amfibol mikroklín muskovit mikroklín 

hematit muskovit plagioklas 

opakní min. biotit amfibol 

amfibol 

opakní min. 

hematit 

opakní min. 

akcesorie turmalín kyanit biotit zirkon 

allanit epidot epidot rutil 

rutil zoisit titanit 

sillimanit zirkon (turmalín) 

epidot – kyanit apatit 

sillimanit 

minerály tvořící zirkon, rutil, apatit, zirkon, apatit, rutil, křemen, plagioklas, biotit 

inkluze v křemeni muskovit, drobné muskovit a biotit, hematit, drobné i baueritizovaný 

a draselném živci opakní min. drobné opakní min. opakní min. biotit, křemen 

úlomky hornin – vyvřelé horniny – vyvřelé horniny – vyvřelé horniny – vyvřelé horniny 

– sedimenty – metamorfity – sediment 

– sedimenty 

úlomky cizorodé hnědočerné a černé zaoblené úlomky tmavě červená 

keramiky úlomky (obsahující červenočerné barvy keramika (tvořící 

křemeny a živce) (tvořící max. 3 % ——— až 5 % a obsahua 

obsahující křemen 

jící větší zrna 

s muskovitem) 

křemene, živce 

a biotitu) 

další typické – tzv. humusíky – útvary tvořené – novotvořené – tepelně alteroútvary 

a jevy – pigmentované přetavenou jehličky mullitu vaná zrna již neútvary 

z natavené mikrozrnnou určitelných min. 

hmoty živcovou hmotou – útvary tvořené 

– oválné shluky – novotvořené přetavenou 

černé opakní hmoty jehličky mullitu 

mikrozrnnou 

– novotvořené živcovou hmotou 

jehličky mullitu 

Tab. 5. Přehled složení klastické ostřící příměsi ve vzorcích mikroskopicky studovaných dlaždic. — Tab. 5. 

Overview of the composition of the grog in samples from microscopically studied tiles.

542 


TYP HORNINY VYŠEHRAD OSTROV SÁZAVA DOLNÍ CHABRY 

Vyvřelé horniny: 

– nerozlišená kyselá vyvřelá hornina +++ +++ ++ 

– granit ++ ++++ 

– granodiorit + ++ ++ ++ 

– aplit + ++++ 

– žulový nebo křemenný porfyr + 

– diabas + 

– křemenný keratofyr + 

– relikt bazické až intermediální vulkanické + 

horniny 

Metamorfní horniny: 

– nerozlišená met. postižená hornina + 

– pararula + + 

– svor + 

– ortorula + 

– metamorfní kvarcit + 

Sedimentární horniny: 

– nerozlišená sedimentární hornina + + 

– jílovec – jílovitá břidlice +++ 

– prachovitá břidlice + 

– pískovec + 

– silicit + + 

– ferikrusta + ++ + 

Tab. 6. Přehled horninových typů zastoupených v klastické ostřící příměsi terakotových dlaždic (použitá 

znaménka označují počet nalezených úlomků dané horniny: + 1–2 úlomky, ++ 3–5 úlomků, +++ více než 

5 úlomků, ++++ převažující složka ostřiva). — Tab. 6. Overview of the rock types represented in the grog 

of terra-cotta tiles (the symbols used indicate the number of fragments registered for a given rock: + 1–2 

fragments, ++ 3–5 fragments, +++ more than 5 fragments, ++++ a dominant element). 

Materiál sázavských dlaždic se od ostatních lokalit liší především absencí úlomků cizorodé keramiky 

a také menší pestrostí obsažených typů minerálů. Studované vzorky jsou si blízké převládající všesměrnou 

texturou matrix, hematitovou pigmentací, obsahem zrn křemene a ortoklasu jako hlavní součásti 

ostřiva a také přítomností litoklastů, které jsou tvořeny zejména úlomky světlých krystalických hornin. 

Výbrusy byly popsány v rámci dvou hlavních skupin na základě shody či podobnosti ve struktuře a typu 

základní hmoty a v obsahu, velikosti i složení ostřící příměsi. 

Vzorky dlaždic nalezených v Dolních Chabrech bylo rovněž možné rozdělit do několika skupin, 

které se vzájemně odlišují hlavně texturou a charakterem základní hmoty, ale i množstvím pórů, velikostí 

a typem klastů ostřiva. 

Ve všech studovaných chaberských výbrusech se vyskytuje rozptýlená černá opakní hmota a hojné 

shluky hematitu tvořící výraznou pigmentaci v základní hmotě. Převažují angulární až subangulární zrna 

křemene a ortoklasu a hojně se vyskytují též inkluze různého typu. Přítomné minerály jsou často postiženy 

teplotními přeměnami – alterace, známky částečného natavení a silné rozpraskání většiny přítomných 

klastických zrn. U chaberských dlaždic nebyly na rozdíl od ostatních lokalit objeveny jehličky novotvořeného 

mullitu. Zjištěno bylo větší množství úlomků převážně krystalických hornin. 

Porovnáním výbrusů byly zjištěny podobnosti a shodné znaky, ale též určité rozdíly 

mezi jednotlivými lokalitami. Dlaždice se výrazněji mikroskopicky neliší typem a složením 

matrix, podobají se také procentním zastoupením a tvarem klastické ostřící příměsi,


všechny obsahují zrna křemene, ortoklasu, plagioklasu a muskovitu a téměř u všech studovaných 

dlaždic se objevují alterace, rekrystalizace, částečné natavení, rozpraskání i další 

typy porušení zrn minerálů způsobené vlivem teplotních přeměn. Na základě několika 

málo zjištěných odlišností (viz výše uvedený popis, tab. 4 a tab. 5) lze jen stěží jednoznačně 

rozlišit skupiny dlaždic podle jejich lokalizace. 

Hlavním rozlišovacím znakem, který poskytuje alespoň částečnou možnost typizace 

a vymezení skupin, se proto staly fragmenty vyvřelých, ale také metamorfovaných 

a sedimentárních hornin. Některé menší horninové úlomky byly popsány jako klastická 

příměs přítomná v základní hmotě dlaždic. Většina z nich byla však charakterizována 

samostatně – v rámci studia zvlášť vyseparované části ostřiva (viz příloha in: Vařilová 

2000). Celkový přehled shrnující všechny získané informace o typech hornin přítomných 

v ostřivu terakotových dlaždic (včetně makroskopicky určených typů) je uveden v tab. 6. 

Ve všech sledovaných lokalitách jsou přítomny krystalické vyvřelé horniny, které se vzájemně 

částečně liší složením i strukturními znaky. V základní hmotě dlaždic byly nalezeny 

většinou velmi drobné úlomky (průměrné velikosti 0.5–2.0 mm) složené obvykle 

pouze z dvou až tří minerálů, u kterých nebylo možné určit, o jaký typ hornin se jedná. 

Porovnáním těchto úlomků v každé lokalitě a zkombinováním obsažených minerálů byly 

vytvořeny hypotetické modely hornin, které ve většině případů odpovídají typům hornin 

identifikovaným ve vyseparované části ostřiva. 

Ve vyšehradských dlaždicích byly nalezeny úlomky odpovídající vyvřelé hornině kyselého 

charakteru – granitického nebo aplitického typu a jeden úlomek biotitického granodioritu. 

Z metamorfovaných hornin byly rozpoznány úlomky pararuly, ze sedimentů prachovitá 

břidlice, rohovec, hrubozrnný pískovec spolu s nevýrazně silicifikovanou ferikrustou. 

Ostrovské dlaždice byly ostřeny opět množstvím úlomků kyselých vyvřelých hornin, 

z nichž byl identifikován granit, granodiorit, ojediněle se vyskytující aplit, alterovaný bazalt 

a také zbřidličnatělý křemenný keratofyr. Dále se našly dva úlomky metamorfního 

kvarcitu a jeden úlomek podobající se ortorule. Sedimentární horniny jsou zde zastoupeny 

pěti fragmenty jílovce až jílovité břidlice, dvěma silicity a několika částmi původní ferikrusty. 

Vzorky sázavských dlaždic jsou charakteristické kyselými vyvřelými horninami, které 

oproti výše jmenovaným lokalitám dosahují větších rozměrů (až 1 cm). Ve studované 

klastické příměsi jednoznačně převažují granity a v menším množství byly popsány také 

granodiority. Z dalších druhů hornin byla určena pararula, muskovitický svor a jeden 

úlomek ferikrusty. 

Lokalita Dolní Chabry se od ostatních odlišuje menší pestrostí nalezených horninových 

typů. Výrazně převažují úlomky kyselé vyvřelé horniny aplitického charakteru o velikosti 

až 2.5 cm. Z dalších hornin byly registrovány růžové granodiority, jeden fragment 

žulového či křemenného porfyru a dva relikty původního vulkanitu bazického až intermediálního 

složení. 

Mikroskopovány byly navíc také výbrusy zhotovené ze dvou hornin reprezentujících 

klastickou příměs odebrané potenciální suroviny S–c1, které se již při makroskopickém 

hodnocení zdály být dosti příbuzné úlomkům pocházejícím z ostřiva sázavských dlaždic. 

Tyto horniny byly určeny jako biotitická paparula a granit (až adamellit). Zejména u druhého 

jmenovaného typu horniny byla mikroskopickým studiem potvrzena výrazná podoba 

s granitoidními horninami ve studovaných dlaždicích (viz srovnání in: Vařilová 2000).

544 


5.5. Výsledky analytického studia materiálu terakotových dlaždic 

5.5.1. Chemické složení základní jílové hmoty 

Chemická analýza představuje jeden ze zdrojů informací nutných pro objektivní zhodnocení 

studovaného materiálu i jeho možných potenciálních surovin. Pro rozlišení jílové hmoty 

dlaždic na základě chemického složení byla použita metoda atomové absorpční spektrometrie 

(AAS) spolu s metodou hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem 

(ICP–MS). Metoda AAS (viz Weiss et al. 1973) patří při studiu archeologických keramických 

nálezů k běžně používaným metodám. Metoda ICP–MS má v současnosti mez detekce 

pro většinu prvků výrazně nižší než běžné analytické metody a je využívána především 

pro stopovou a ultrastopovou analýzu (popis viz Date – Gray eds. 1989; Jarvis et al. 1992). 

Chemické analýzy základní jílové hmoty byly vyhotoveny v laboratořích geologických 

ústavů PřF UK. Na základě chronologického členění do skupin, podobnosti reliéfů 

a výsledků makroskopického zhodnocení dlaždic bylo z každé lokality vybráno několik 

reprezentativních vzorků (viz tab. 7). 

Chemismus jílovitých sedimentů a hlín je závislý na povaze přítomných jílových minerálů a různých 

klastických a infiltrovaných příměsí. Často se vyskytuje křemen, muskovit a organické látky, někdy živce, 

opál, kalcit, dolomit, siderit, oxidický Fe–pigment a některé další minerální fáze. Hlavními a převažujícími 

složkami hrnčířských jílů a hlín jsou jílové minerály – hydrosilikáty – nejčastěji hlinité a hořečnaté, 

z nichž některé obsahují značné množství železa a alkalických kovů. Jejich základní chemické 

prvky (tj. Si, Al, Fe, Mg, Ca, Na a K) se obecně vyskytují ve všech vzorcích keramické hmoty v koncentracích 

X – X0 %. Obsahy těchto prvků se však v běžných keramických surovinách výrazněji nemění, 

a proto se nemohou stát rozhodujícím kritériem při zjišťování rozdílnosti jednotlivých celků (Hejtman – 

Konta 1959; Konta 1980; 1982; Velde – Druc 1999). 

Aby se předešlo možné kontaminaci a zkreslení výsledků analýz základní hmoty dlaždic vlivem obsažené 

klastické příměsi (Žegklitz – Zavřel 1990), byla z ní tato nežádoucí příměs předem odstraněna (viz 

kap. 5.2.). Poté byly v celkem 20 vybraných vzorcích studovaných dlaždic pomocí metody ICP–MS 

a metody AAS sledovány výskyt a koncentrace zejména stopových prvků, které bývají vázány na jílovou 

hmotu (Konta 1980; 1982; Borovec 1984; Kukal 1986) a které mohou být rozlišovacím indikátorem pro 

jednotlivé lokality. Na základě prostudované literatury (Hejdová – Nechvátal 1970; Žegklitz – Zavřel 

1990; Morandi et al. 1996; Mallory – Greenough et al. 1998a) a také s přihlédnutím na možnost porovnání 

nových výsledků s již dříve provedenými nebo publikovanými analýzami byly vybrány a poté stanoveny 

obsahy těchto prvků: K, Ba, Rb, Zr, Ni, Cr, U, Th, Mn a Cu. 

Jako výchozí data pro pozdější interpretace byly použity výsledky charakterizující chemické složení 

studovaného souboru terakotových dlaždic, které bylo srovnáváno mezi lokalitami navzájem a také s analýzami 

možných potenciálních surovin (viz kap. 5.6.). Doplňující informace poskytly výsledky analýz 

stanovené metodou OES v rámci projektu Žegklitze a Zavřela (1990). 

Zhodnocení výsledků studia chemického složení základní jílové hmoty dlaždic: 

Z tab. 7 a obr. 21 vyplývají zásadní rozdíly mezi skupinami vzorků z jednotlivých sledovaných 

lokalit. Porovnáním hodnot rozsahu koncentrací měřených prvků bylo zjištěno, že 

se ve většině případů zcela odlišují nebo se jen výjimečně částečně překrývají. 

Shoda hodnot jednoho až tří prvků (hlavně Mn a Cu) byla stanovena v lokalitách: Vyšehrad 

– Ostrov, Vyšehrad – Dolní Chabry, Vyšehrad – Sázava a také Ostrov – Dolní 

Chabry. Největší podobnost v naměřených koncentracích pěti až šesti prvků byla stanovena 

zejména mezi lokalitou Sázava a Ostrov u Davle (hlavně Zr, ale též K, Mn, Rb, Ba, Th) 

a také mezi Sázavou a Dolními Chabry (K, Cu, Mn, Rb, Ba). Nejvýrazněji se svým che-


Vzorky 

dlaždic 

č. K Cr Cu Mn Ni Rb Zr Ba Th U 

O–1b 1 10 803 100 64 714 41 143 64 686 17.5 6.5 

O–2 2 11 531 107 66 409 37 138 49 588 18.3 6.7 

O–4 3 11 742 109 71 530 37 157 92 812 26.5 10.3 

O–5a 4 12 753 92 51 421 30 129 65 646 20.9 6.2 

O–5b 5 13 477 100 102 622 40 115 97 760 20.3 5.7 

O–7 6 11 292 102 105 558 40 120 73 678 19.1 8.2 

O–12 7 10 174 98 54 423 37 106 105 538 20.1 4.8 

V–1 8 10 214 274 31 453 97 87 41 230 6.6 1.1 

V–2 9 6 981 449 20 286 76 55 35 167 2.4 0.9 

V–3 10 7 898 406 26 532 85 69 34 165 4.0 1.2 

V–4 11 7 549 479 47 313 91 60 36 202 2.2 0.7 

V–9 12 12 508 130 44 287 55 69 52 483 18.7 3.7 

S–1 13 14 874 61 44 496 25 186 68 460 19.8 4.9 

S–2 14 16 125 64 24 281 23 181 46 378 13.4 4.0 

S–3a 15 15 044 68 27 232 25 216 47 614 18.4 4.7 

S–3b 16 12 809 77 30 783 29 131 106 799 14.8 4.0 

S–5 17 11 571 78 30 695 31 120 79 698 20.9 5.3 

CH–2 18 13 088 191 34 658 52 161 184 620 31.8 9.5 

CH–4 19 13 913 197 29 672 51 194 148 715 35.6 10.6 

CH–8 20 18 807 180 35 793 54 173 174 595 43.9 10.0 

Tab. 7. Výsledky chemických analýz – koncentrace draslíku a stopových prvků (v ppm) ve vybraných 

vzorcích studovaných terakotových dlaždic. — Tab. 7. Concentrations of K and trace elements (in ppm) 

in selected samples of the studied terra-cotta tiles. 

mickým složením od ostatních lokalit odlišují dlaždice z pražského Vyšehradu (viz obr. 

27, 28, 29 a 31), zejména vysokým obsahem Cr a Ni. Tím byly potvrzeny dřívější výsledky 

a závěry chemických semikvantitativních analýz 10 vzorků vyšehradských dlaždic 

(Hejdová – Nechvátal 1970). Dlaždice pocházející z Dolních Chaber tvoří skupinu charakteristickou 

zvýšeným obsahem Zr, U i Cr (u Cr však méně než vyšehradské vzorky) 

(viz obr. 27, 29, 31). 

Na základě provedených analýz je možné konstatovat, že chemismus stopových prvků 

v jílových minerálech z jednotlivých lokalit je homogenní. Při porovnání hodnot koncentrací 

v rámci každé samostatné skupiny byla prokázána celková shoda nebo alespoň 

blízká podobnost studovaných vzorků a pouze ojediněle se vyskytly výraznější rozdíly. 

Ze skupiny vyšehradských dlaždic svým složením vybočuje vzorek V–9, který je mnohem výrazněji 

obohacen o Zr, Ba, Th, U i K a Cu, a naopak ochuzen o Cr a Ni. V dalších lokalitách se některé vzorky 

liší od ostatních v obsahu pouze jednoho až tří prvků: např. vzorek O–4 (obohacený Th a U), vzorky 

O–5a a O–7 (obohacené Cu), dále V–1 (ochuzený o Cr) a také vzorky S–b3 a S–5 (částečně ochuzené Rb 

a obohacené Ba a Zr – svým složením se blíží hodnotám ostrovských dlaždic). Tyto anomálie v rámci jednotlivých 

skupin (viz tab. 7 a obr. 27, 28, 29, 30, 31), hlavně u dlaždic s analogickým reliéfem (O–5a 

a O–5b, S–3a a S–3b), poukazují na existenci určitého, v celkovém hodnocení však celkem bezvýznamného 

kolísání stopových prvků v rozsahu jednoho zdrojového hliniště. 

Samostatně bylo porovnáváno chemické složení dlaždic s analogickým typem reliéfu. 

Z nejstaršího horizontu – tj. skupiny vyšehradského typu – na Ostrově u Davle byly ana-

546 


V–5 V–7 O–5a O–5a O–5a O–8 O–8 S–2 

Si O 2 48.90 45.25 54.72 44.03 45.18 53.31 41.17 45.80 

Ti O 2 1.40 1.05 0.04 0.95 1.69 0.02 10.49 1.14 

Al 2 O 3 9.15 12.28 4.12 8.66 7.94 4.28 6.95 9.85 

Fe O 14.95 18.25 11.40 21.17 17.22 6.40 13.88 18.75 

Mn O 0.18 0.54 0.63 0.44 0.74 0.43 0.53 0.43 

Mg O 12.90 8.30 16.42 7.42 10.59 18.85 7.03 9.24 

Ca O 11.24 12.34 12.52 11.44 11.00 12.88 15.96 12.12 

Na 2 O 1.73 1.25 0.81 1.62 1.78 1.03 1.16 1.32 

K 2 O 0.36 1.56 0.06 1.00 1.21 0.15 0.63 1.04 

Total 100.81 100.81 100.63 96.74 97.35 97.35 97.79 99.67 

obecný obecný obecný obecný obecný obecný kaersutit obecný 

amfibol amfibol amfibol amfibol amfibol amfibol amfibol 

(P) (T–A) (T–A) 

S–2 S–2 S–3b CH–1a CH–2c CH– CH– CH– 

Si O 2 51.36 45.56 44.37 50.35 56.22 50.21 51.58 52.13 

Ti O 2 0.40 2.00 1.32 0.61 0.25 0.52 0.52 0.54 

Al 2 O 3 4.99 9.16 8.12 3.91 0.90 3.91 4.28 4.13 

Fe O 15.79 17.03 16.88 12.17 11.17 11.73 12.34 12.35 

Mn O 0.56 0.46 0.51 0.30 0.61 0.29 0.09 0.25 

Mg O 13.51 11.47 10.81 19.14 18.05 19.01 17.83 17.91 

Ca O 12.25 12.20 11.42 12.00 11.97 12.39 11.81 11.82 

Na 2 O 1.20 1.70 1.60 1.09 0.72 0.96 1.12 0.40 

K 2 O 0.34 1.18 1.07 0.33 0.30 0.47 0.37 0.42 

Total 100.40 100.76 96.11 99.95 100.18 99.95 99.95 99.95 

obecný obecný obecný obecný tremolit obecný obecný obecný 

amfibol amfibol amfibol amfibol – aktinolit amfibol amfibol amfibol 

(T–A) (T–A) (T–A) (T–A) (T–A) 

Tab. 8. Chemické složení amfibolů přítomných v ostřící příměsi studovaných terakotových dlaždic (údaje 

v hmotnostních procentech, zvýšený podíl určité složky označen písmeny: P pargasit, K kaersutit, T–A 

tremolit–aktinolit). — Tab. 8. Chemical composition analyses of the amphiboles present in the grog of 

the studied terra-cotta tiles (data in wt.%, high proportions of particular elements shown by: P – pargasite, 

K – kaersutite, T–A – tremolite–actinolite). 

lyzovány vzorky, které jsou reliéfně shodné s dlaždicemi z Vyšehradu. Z výsledků analýz 

jednoznačně vyplývá, že obsahy stopových prvků těchto vzorků se vzájemně liší (obr. 22). 

Dlaždice ze sázavského kláštera patřící rovněž k vyšehradskému typu se také výrazně liší 

od dvou stejně zdobených dlaždic z Vyšehradu (obr. 23). Ke stejnému závěru dospělo také 

sledování vzájemných odchylek mezi reliéfně shodnou sázavskou a chaberskou dlaždicí, 

kde byly (s výjimkou Cu) opět zjištěny zásadní diference v koncentracích uvedených 

prvků (obr. 24). 

5.5.2. Chemická charakteristika vybraných vzorků ostřiva 

Chemické analýzy minerálů byly provedeny v ČGÚ–Barrandov na přístroji SEM (Cam Scan 4) s energiově 

disperzním spektrometrem Link ISIS, jako standardy byly použity silikáty příslušných prvků (prin-


V–5 O–5a O–8 S–2 S–2 S–3b S–p.s. CH–4 CH– CH– 

Si O 2 59.77 61.98 57.01 60.10 58.86 60.62 64.69 67.47 67.76 67.84 

Ti O 2 0.08 0.11 0.04 0.06 0.03 0.01 0.02 0.00 0.03 0.03 

Al 2 O 3 25.61 23.94 27.52 25.60 26.81 23.82 22.06 20.74 20.47 22.26 

Fe O 0.14 0.08 0.27 0.10 0.10 0.22 0.00 0.27 0.13 0.31 

Mn O 0.05 0.10 0.08 0.11 0.11 0.24 0.09 0.13 0.19 0.19 

Mg O 0.10 0.13 0.13 0.18 0.22 0.19 0.12 0.17 0.00 0.03 

Ca O 7.45 5.00 9.78 7.08 8.54 5.82 3.07 0.18 0.02 0.47 

Na 2 O 7.25 8.62 6.30 8.01 6.77 8.56 9.68 10.83 11.16 8.00 

K2 O 0.19 0.14 0.29 0.05 0.24 0.12 0.07 0.21 0.19 0.88 

Total 100.65 100.09 101.34 100.94 101.66 99.60 99.59 100.00 100.00 99.99 

andesin oligoklas andesin andesin andesin oligoklas oligoklas albit albit albit 

Tab. 9. Chemické složení plagioklasů přítomných v ostřící příměsi studovaných terakotových dlaždic 

(údaje v hmotnostních procentech). S–p.s. označuje plagioklas ze vzorku granitoidní horniny tvořící 

klastickou příměs v potenciální surovině S–c1. — Tab. 9. Chemical composition of the plagioclases present 

in the grog of the studied terra-cotta tiles (data in wt.%). S–p.s. denotes a plagioclase in a sample 

of granitic rock forming a clastic admixture in potential raw material S–c1. 

cipy metody a možnosti jejího využití popisují např. Hulínský – Jurek 1982). Cílem analýz bylo s pomocí 

scanovacího elektronového mikroskopu potvrdit výsledky předchozího mikroskopického studia, podrobněji 

rozlišit a zařadit určené minerály a tím získat další možnosti pro pozdější interpretace potenciálních 

zdrojů surovin. Pro jmenované účely jsem vybrala z každé sledované lokality několik 

reprezentativních vzorků (viz tab. 8 a 9), které obsahovaly minerály a horninové úlomky spolu s další 

klastickou příměsí. U chaberských dlaždic byly navíc použity výsledky analýz J. Zavřela (vzorky neurčených 

typů dlaždic jsou v tabulkách označené jako CH–). 

Studijní zájem se soustředil především na amfiboly a plagioklasy, které se vyskytují v materiálu 

všech studovaných lokalit a jejichž chemické složení může mít určitou výpovědní hodnotu (Mallory – 

Greenough et al. 1998b). Dále bylo provedeno několik orientačních analýz dalších přítomných minerálů 

– např. draselného živce, biotitu, muskovitu, sillimanitu, akcesorických i rudních minerálů (tab. in: Vařilová 

2000). 

Zhodnocení výsledků studia chemického složení ostřící příměsi dlaždic (s použitím literatury: 

Hejtman – Konta 1959; Hejtman 1981; Svoboda et al. 1983; Deer – Howie – Zussman 1992): 

V tab. 8 a tab. 9 jsou uvedeny silikátové analýzy vytipovaných amfibolů a plagioklasů ze všech čtyř 

zájmových lokalit. Studována byla samostatná zrna v základní hmotě i zrna tvořící součást horninových 

úlomků. 

Vyšehrad: Z analýz dvou vybraných amfibolových zrn je patrné, že jde o obecné amfiboly, přičemž 

vzorek z dlaždice V–7 se svým složením (zejména zvýšeným obsahem Al 2 O 3 a alkálií) částečně blíží 

k pargasitu. Zrno plagioklasu bylo podle mírně vyššího zastoupení albitové složky i podle odpovídajícího 

obsahu oxidů charakterizováno jako andesin. Zjištěná asociace minerálů by mohla odpovídat vyvřelé hornině 

intermediálního až basického složení nebo metamorfní hornině středního až vysokého stupně, kterou 

však nelze pouze na základě těchto tří provedených analýz blíže specifikovat. 

Ostrov u Davle: Analyzováno bylo pět amfibolových zrn, přičemž jedno spolu s plagioklasem pocházelo 

z horninového úlomku (O–8). Jedná se o dvě zrna obecného až tremolito–aktinolitového amfibolu 

(s nápadně vyšším množstvím SiO 2, MgO a naopak nedostatkem alkálií), dále dvě zrna obecného 

amfibolu a jedno zrno kaersutitu (s vysokým obsahem Ti). Z plagioklasů se v ostřivu dlaždic vyskytují 

oligoklas a andesin. Nalezené typy minerálů vypovídají o různorodém složení ostřící příměsi, která pochází 

z úlomků metamorfních hornin nízkého stupně (nebo alteračních produktů bazických vyvřelin), 

klastů plutonické horniny kyselého až intermediálního složení i úlomků pravděpodobně vulkanické nebo 

žilné horniny (např. bazaltu, trachybasaltu, trachyandesitu, trachytu, alkalického ryolitu apod.).

548 


Vzorek 

suroviny 

K Cr Cu Mn Ni Rb Zr Ba Th U 

O–a1 11 574 80 27 888 37 103 187 507 16.6 3.5 

O–a2 13 317 76 26 554 28 104 119 483 13.9 3.5 

O–b 8 971 65 51 402 23 84 111 609 11.0 3.9 

O–c 12 750 55 18 469 21 108 141 529 23.9 4.2 

O–f 4 895 72 12 51 7 64 132 229 12.5 3.4 

S–a1 12 110 71 34 645 30 124 117 564 17.6 4.0 

S–b 18 939 79 30 277 23 137 162 540 22.0 4.8 

S–c1 11 080 51 19 790 18 105 134 588 20.0 4.4 

S–c2 14 417 76 40 632 32 123 118 589 19.6 4.3 

CH–a1 11 010 69 20 466 25 99 122 423 13.8 2.8 

CH–b 8 274 55 20 397 29 80 91 326 11.0 2.3 

V–a1 78 22 20 59 397 385 

V–a2 97 45 22 55 358 300 

V–a3 67 25 21 64 560 334 17.3 5.3 

V–b1 90 17 27 143 366 579 

V–b2 12 790 69 25 498 26 79 132 358 10.3 2.55 

V–c 64 16 35 88 364 513 

V–d 136 70 62 146 115 670 13.3 4.1 

Tab. 10. Výsledky chemických analýz – koncentrace draslíku a stopových prvků (v ppm) ve vybraných 

vzorcích potenciálních surovin. — Tab. 10. Results of chemical analyses – concentrations of K and trace 

elements (in ppm) in selected samples of potential raw materials. 

Sázava: V sázavských dlaždicích byly určeny celkem čtyři amfiboly, které ve třech případech svým 

složením odpovídají obecným amfibolům, pouze jeden z nich je o něco bohatší TiO 2. Zbylé zrno se jeví 

jako amfibol s přítomnou tremolito–aktinolitovou složkou (vyšší obsah SiO 2 a chudší Al 2 O 3 ). Analyzované 

plagioklasy jsou zastoupeny dvěma andesiny spolu s jedním oligoklasem. Zrno obecného amfibolu 

(S–2) tvoří spolu s pertitickým ortoklasem jeden z nalezených horninových úlomků. Jmenované typy minerálů 

mohou mít původ v kyselých až intermediálních plutonických vyvřelinách (např. granodioritech 

a dioritech) a metamorfních horninách (amfibolitech, rulách). 

Dolní Chabry: Silikátové analýzy byly provedeny u pěti amfibolových zrn a u tří plagioklasů. Všechny 

měřené amfiboly jsou bohaté SiO 2 a MgO a naopak chudé Al 2 O 3, můžeme je tedy souhrnně nazvat 

obecnými až aktinolit–tremolitovými amfiboly. Zrno z výbrusu CH–2c se díky svému výraznému složení 

může nazvat přímo tremolitem–aktinolitem. Popsaným typům amfibolů odpovídá přítomnost sodného 

plagioklasu–albitu. Tato zjištěná, dosti jednotvárná minerální parageneze bývá charakteristická pro metamorfované 

horniny nízkého stupně (amfibolity, amfibolové a zelené břidlice). 

5.6. Srovnání výsledků analytického studia dlaždic 

a potenciálních surovin 

Na základě makroskopického zhodnocení odebraných vzorků potenciálních surovin (jílovité složky i ostřiva) 

byly pro srovnávací chemické analýzy vybrány nejperspektivnější z nich (viz tab. 10). V těchto vzorcích 

byly – stejně jako u základní jílové hmoty dlaždic – stanoveny koncentrace K a stopových prvků 

(Ba, Rb, Zr, Ni, Cr, U, Th, Mn a Cu) metodou AAS a ICP–MS. Výjimku tvoří lokalita Vyšehrad, kde byly 

použity výsledky analýz provedených metodami AES a RFA (Žegklitz – Zavřel 1990; další data uvádí 

Šťastná 1998): vzorky V–a1, V–a2, V–a3, V–b1 a V–c. Nově byl analyzován pouze vzorek V–b2. Sou-


bor dat byl navíc doplněn o hodnoty z publikovaných analýz ordovických jílovitých břidlic (vzorek V–d: 

Čadková et al. 1984). 

Koncentrace stopových prvků ve vzorcích surovin byly porovnány s výsledky analýz jílové hmoty 

dlaždic (uvedenými v kap. 5.5.1.). Z tohoto srovnání vyplývají skutečnosti, které mohou alespoň částečně 

potvrdit či vyvrátit jejich vhodnost a možné použití jako zdroje materiálu k výrobě studovaných terakotových 

dlaždic. V tab. 10 jsou zvýrazněny ty naměřené hodnoty, jež odpovídají rozsahu koncentrací 

prvků v dlaždicích zájmových lokalit. 

Největší podobnost byla zjištěna u lokality Sázava n. Sáz., kde se ve dvou případech 

suroviny shodují s dlaždicemi v obsahu téměř všech měřených prvků. Jedná se především 

o vzorky svahoviny S–a1 a S–c2. Na základě těchto skutečností se lze domnívat, že sázavské 

terakotové dlaždice byly s velkou pravděpodobností vyrobeny právě z tohoto odebraného 

keramického materiálu. 

Naopak analyzované vzorky spraší a sprašových hlín z okolí Dolních Chaber (CH–a1 

a CH–b) se svým chemickým složením zcela liší od materiálu studovaných chaberských 

dlaždic. Jako možný zdroj materiálu je tedy můžeme jednoznačně vyloučit. 

Vyšehradským dlaždicím se svým složením nejvíce podobá vzorek sprašové hlíny 

z Pražského hradu (V–b2), který se shoduje obsahem tří prvků. Ostatní analyzované vzorky 

potenciálních surovin nevykazují žádné analogie nebo jsou podobné koncentracemi až 

dvou prvků. Vzhledem k neúplnosti získaných analytických dat je velmi obtížné vyslovit 

jednoznačné závěry o reálnosti využití studovaných surovin. 

Souboru dlaždic z Ostrova u Davle se nejvíce svým chemismem přiblížil vzorek sprašové 

hlíny O–c, který se podobá ostrovským dlaždicím obsahem až čtyř prvků. Z výsledků 

analýz dále vyplývá zásadní odlišnost nejvzdálenějšího vzorku – klíneckého třetihorního 

jílu (O–f). Zbylé suroviny se s dlaždicemi shodují pouze v obsahu dvou stopových 

prvků. Ani u této lokality není možné pouze na základě provedených chemických analýz 

prokázat či vyvrátit možnost jejich využívání pro výrobu terakotových dlaždic. 

6. DISKUSE 

6.1. Interpretace výsledků makro– i mikroskopického studia 

a provedených chemických analýz 

Makroskopické zhodnocení vzorků dlaždic i jejich mikroskopické studium nepřineslo 

možnost zásadního vymezení skupin podle jejich lokalizace. Díky podrobnému popisu 

a stanovení hlavních charakterových znaků je možné definovat určité vzájemné rozdíly 

mezi studovanými nalezišti (viz tab. 3–5), ale jen stěží lze pouze na tomto základě jednoznačně 

potvrdit jejich možnou samostatnost a nezávislost. 

Mineralogicko–petrografický rozbor vybraných vzorků prokázal, že základní součást 

ostřící příměsi dlaždic všech lokalit pochází z vyvřelých hornin kyselejšího charakteru 

s kombinací několika nerostů současně. Nalezeny byly také další horninové typy i vzácnější 

minerály, které se však v terakotovém materiálu vyskytují pouze v podružném množství. 

Jednotlivé lokality se vzájemně odlišují především velikostí, množstvím a charakterem zastoupených 

hornin. Nejvýrazněji se od ostatních liší lokalita Dolní Chabry a také Sázava n. 

Sáz. Podle tvaru a stupně opracování klastické příměsi lze předpokládat, že surovina tvořící

550 


ostřivo pochází buď přímo z eluvia či ze svahových sutí (v případě Sázavy a Dolních Chaber), 

nebo z aluviálních náplavů a teras dané oblasti (v případě Ostrova u Davle a Vyšehradu). 

V některých ostrovských, chaberských a v menším množství i vyšehradských dlaždicích 

byly nalezeny klastické úlomky cizorodé keramiky. Tento vypálený keramický materiál 

se jeví jako ideální neplastická ostřící příměs, neboť má tytéž fyzikální a chemické vlastnosti 

jako jíl a ostřivo keramiky. Pro nákladnost jeho výroby byl ale v minulosti jen zřídka 

systematicky používán jako součást ostřící příměsi (Velde – Druc 1999). Ve většině keramické 

produkce se stal pouze příležitostnou složkou, která vznikala z rozbitých či špatně 

tvarovaných výrobků z předešlého výpalu. Její využívání tedy bylo ekonomicky výhodné 

a dokládá tak schopnost tehdejších výrobců s používaným materiálem. Přítomnost významnějšího 

množství těchto keramických fragmentů (jako např. v Dolních Chabrech) může 

však naopak svědčit o častých chybách ve výrobním procesu a ztrátovosti celkové výroby. 

Zásadní poznatky pro srovnání čtyř sledovaných lokalit přineslo porovnání koncentrace 

stopových prvků v jílovém materiálu terakotových dlaždic. Dlaždice z jednotlivých 

nalezišť nevykazují mezi sebou výraznější rozdíly (výjimku tvoří pouze u vyšehradských 

dlaždic vzorek V–9). Pocházejí tedy nepochybně z téže dílny, a proto je můžeme na základě 

získaných hodnot rozdělit do samostatných skupin, které tvoří chemicky homogenní 

celky. Naopak mezi lokalitami jsou takové diference v chemickém složení, které vylučují 

společnou výrobu dlaždic v jednom středisku. Jednoznačně to dokládají především podstatné 

odchylky v obsahu prvků u dlaždic s analogickým typem reliéfu (viz kap. 5.5.1.). 

Z výsledků chemických analýz vyplývá pouze určitá podobnost naměřených hodnot 

stanovených prvků (hlavně K, Mn, Rb, Ba), a to zejména u lokalit Sázava – Ostrov u Davle 

a Sázava – Dolní Chabry, avšak právě v obou těchto případech se zdá transportování 

vyrobených dlaždic na tak vzdálené trasy dosti nepravděpodobné, zvláště pokud mohly 

být na místo dopraveny pouze dřevěné formy (kadluby). 

Na základě stanoveného obsahu CaO v základní hmotě vyšehradských a chaberských 

dlaždic (tab. in: Vařilová 2000), který byl u všech analyzovaných vzorků nižší než 2 hm. %, 

můžeme z potenciálních surovin vyloučit kvartérní spraše i další vápnité sedimenty (vápenaté 

jíly a hlíny až slíny), jež mívají daleko vyšší obsahy CaO – většinou v rozmezí 5 až 

40 hm. % (Konta 1982; Šťastná 1998). Zdrojem materiálu pro výrobu dlaždic z těchto 

dvou lokalit se tedy staly jiné typy keramických surovin (včetně sprašových hlín, u nichž 

se obsah CaO nemusí výrazně lišit od ostatních jílových sedimentů). 

6.2. Otázka původu a možného zdroje surovin pro výrobu 

románských terakotových dlaždic 

Ostrov u Davle 

Ostrovský benediktinský klášter je jedinou lokalitou, u které existuje v dosavadní literatuře 

určitá názorová shoda v otázce existence specializované dílny produkující zdobené 

terakotové dlaždice (viz kap. 3.). Skutečnost, že dlaždice byly vyráběny buď přímo na 

Ostrově, nebo alespoň v jeho bezprostřední blízkosti, dokládá objev fragmentu kadlubu 

vyšehradského typu (Hejdová – Nechvátal 1970) a také nálezy výrobních přebytků a odpadu 

(zmetků či poškozených dlaždic).


Makroskopický popis potvrdil rozdělení dlaždic podle Merhautové (1988) do čtyř samostatných 

oddílů. I přes možnou nápadnou nesourodost studovaných vzorků nebyly mezi 

nimi zjištěny výraznější rozdíly v obsahu stopových prvků (viz tab. 7), což dokazuje 

jednotnost používaného surovinového materiálu. Hliniště, z něhož byla čerpána jílová surovina, 

muselo dosahovat větších rozměrů, neboť činnost hrnčířů vyrábějících stavební 

keramiku pro ostrovský klášter byla dosti intenzivní, podle Merhautové (1988) trvala dokonce 

více než sto let. Pro zhotovování dlaždic byla tedy používána stále stejná jílová surovina 

a měnilo se pouze množství a zrnitost přidávané klastické příměsi (viz kap. 5.3.). 

Z vytipovaných ložisek jílových surovin se svým chemismem nejvíce přiblížil k ostrovským 

dlaždicím vzorek sprašové hlíny O–c, nicméně na základě nejednoznačných výsledků 

(viz kap. 5.6.) nelze prokázat jeho využívání. Ostatní studované potenciální suroviny 

byly jako možné zdroje materiálu vyloučeny, včetně kvalitních klíneckých třetihorních jílů, 

z nichž byla vyráběna např. část červeně malované keramiky 13. století nalezené na 

Sekance nad ostrovským klášterem (Richter 1982). Při posuzování dalších případných ložisek 

jílových surovin mohou napomoci historické prameny, které uvádějí majetkové držby 

kláštera i ojedinělé zprávy o tehdejší hrnčířské výrobě (viz např. Richter 1982), spolu 

s podrobným studiem pokryvných útvarů této oblasti. Využívány mohly být jiné mocnější 

akumulace svahových (eventuálně sprašových) hlín uvedené v kap. 4. (např. u Štěchovic 

O–e, Měchenice apod.), vyloučit však nelze ani možnost, že materiál určený na výrobu 

terakotových dlaždic byl čerpán z neznámého, dnes již neexistujícího ložiska. 

S problematikou někdejší existence dílny v blízkosti kláštera souvisí předpoklad, že 

hrubozrnné klasty používané jako ostřící příměs byly čerpány z nejbližších možných zdrojů. 

To potvrdilo mikroskopické studium, kterým byl stanoven soubor hornin obsažených 

v ostřivu dlaždic, jenž zahrnuje vyvřelé, metamorfované i sedimentární horniny a v hrubých 

rysech odpovídá petrograficky pestrému okolí ostrovského kláštera. Úlomky neurčitelné 

vyvřelé horniny kyselého charakteru a identifikované granity, granodiority spolu s aplitem 

odpovídají svým složením horninám středočeského plutonu, zasahujícího od jihu do okolí 

obce Slapy. Nalezené minerály (např. epidot a zoisit), běžně se vyskytující v amfibolitech, 

křemenný keratofyr a ze silikátových analýz odvozené vulkanity a metamorfity nízkého 

stupně se nápadně podobají horninové asociaci jílovského pásma. Také určený alterovaný 

žilný basalt (diabas) a ze sedimentů získané fragmenty jílovitých břidlic (včetně černé břidlice) 

i úlomky silicitů zapadají do okolní geologické stavby (viz kap. 4.). 

Klasty angulárního až zcela zaobleného tvaru spolu s nálezy několika zrn vzácnějších, pro 

tuto oblast netypických minerálů dokazují původ ostřiva z říčních náplavů nebo přímo z vltavské 

štěrkopískové terasy. Přítomné minerály charakteristické pro vyšší metamorfní stupně 

(např. kyanit a sillimanit) a také úlomek ortoruly a metamorfního kvarcitu nasvědčují, že část 

ostřiva transportovaného řekou Vltavou pochází až ze vzdálené moldanubické oblasti. 

Výsledky rozboru nejstarších ostrovských dlaždic (tj. skupiny vyšehradského typu), 

jež jsou sice motivicky shodné, avšak materiálově rozdílné od dlaždic z Vyšehradu i Sázavy, 

potvrzují názor Hejdové a Nechvátala (1970) o pravděpodobných kontaktech soudobých 

církevních středisek a o možném zapůjčování dřevěných kadlubů. Výrobky dílny 

ostrovského benediktinského kláštera nebyly tedy prodávány do ostatních 

studovaných církevních středisek (srov. Merhautová 1988), ale byly zřejmě určeny pouze 

pro vlastní potřeby. Hypotéza o jednom hlavním výrobním centru, které zásobovalo i další 

lokality, se zdá na základě uvedených faktů jako nereálná.

552 


Vyšehrad 

Chemické analýzy vzorků z pražského Vyšehradu jednoznačně přesvědčily o jejich odlišném 

složení ve srovnání s ostatními lokalitami a ukázaly, že jde o samostatnou a navíc 

dosti vyhraněnou skupinu (viz kap. 5.5.1.). Za neplatné je tímto možné považovat starší 

hypotézy o existenci specializované pražské dílny produkující dlaždice i pro ostatní lokality 

v Čechách (viz kap. 3.). Jako jediná obsahuje vyšehradská skupina dlaždici (V–9), která 

se svým netypickým zbarvením a hlavně chemickým složením výrazně liší od všech 

ostatních studovaných vzorků (viz kap. 5.3., 5.4. a 5.5.1.). Zcela prokazatelně byla vyrobena 

z jiného zdrojového materiálu. 

Dlaždice pocházející z Vyšehradu obsahují oproti druhým sledovaným lokalitám spíše 

menší množství klastické ostřící příměsi. Přítomná zrna minerálů a úlomky hornin mají jak 

ostrohranný, tak polozaoblený i zaoblený tvar. V dlaždici V–5 nalezené zaoblené klasty 

štěrkové velikosti (popis in: Vařilová 2000) mohou dokládat původ ostřiva z říčních náplavů 

nebo přímo z vltavské terasy. Stejně jako u lokality Ostrov u Davle je zde obsažen materiál 

transportovaný řekou až ze vzdáleného moldanubika (ojedinělý úlomek pararuly 

a oválné zrno sillimanitu), ze středočeského plutonu (granodiority a několik úlomků neurčené 

kyselé vyvřelé horniny) a navíc z hornin odrážejících geologickou stavbu území lemujícího 

Vltavu v blízkosti Vyšehradu (prachovitá břidlice, pískovec a šedý rohovec). 

Po zhodnocení výsledků chemických analýz můžeme z potenciálních jílových surovin 

s určitostí vyloučit kvartérní spraše a rovněž jílovité zvětraliny paleozoických břidlic spolu 

s jejich nadložními pokryvnými útvary (také z důvodu minimálního obsahu úlomků matečné 

horniny, která se jinak v cihlářské výrobě běžně používala jako hrubozrnná ostřící 

příměs – Šantrůček 1955). Obsahem stopových prvků se studovaným dlaždicím nejvíce 

blíží vzorek sprašové hlíny z Pražského hradu (V–b2). Nicméně, jak již bylo uvedeno 

v kap. 5.5.2., je vzhledem k neúplnosti získaných hodnot velmi těžké konstatovat jakékoli 

závěry o reálnosti jejího využití. 

Orientační silikátovou analýzou vzorku V–7 (tab. in: Vařilová 2000) byl stanoven vysoký 

obsah Al 2 O 3 , poměrně nízký obsah alkálií, železa i CaO+MgO, které jsou neobvyklé 

v běžných hrnčířských a cihlářských hlínách a naopak typické pro žáruvzdorné jíly a jílovce 

bohaté kaolinitem (Konta 1982). Kvalitní svrchnokřídové suroviny tohoto typu se 

nacházejí přímo na území hlavního města i v jeho okolí (Konta 1982), avšak vzhledem 

k pouze jedné vyhotovené silikátové analýze není možné vyvozovat jakékoli konkrétní 

úsudky o původu výchozích surovin. Pro získání objektivních dat by bylo třeba provést 

další chemické analýzy a další srovnávací studium jmenovaných keramických materiálů. 

Jedno z vybraných ložisek tohoto typu – ložisko cenomanských kaolinitických jílů a jílovců 

z pražského Petřína (vzorek V–a1, V–2, V–3) – můžeme na základě obsahu stopových 

prvků jako potenciální surovinu spíše vyloučit. 

Výjimečné zabarvení u dlaždice V–9 by mohlo také částečně napovídat použití kvalitnější 

(např. kaolinitem bohaté) suroviny, ale nemůže se stát hlavním identifikačním faktorem 

jejího původu. Dokládají to experimentální výpaly vzorků jílovce (Žegklitz – Zavřel 

1990), kterými bylo zjištěno, že výsledná barva keramického střepu závisí kromě na obecně 

známých skutečností také na detailním chemickém složení materiálu. Chemismus dlaždice 

V–9 neodpovídá ani pražským cenomanským jílům a jílovcům, ani analyzovanému 

třetihornímu klíneckému jílovci.


Závěrem lze konstatovat, že vyšehradské dlaždice byly vyráběny ze dvou typů zatím 

nezjištěných výchozích surovin. Jako využitelné se jeví ostatní, zatím nestudované výskyty 

kaolinitických jílovců křídového stáří nebo akumulace kvartérních sprašových hlín 

(některé z nich jsou uvedeny v kap. 4.). Určování a výzkum těchto dalších ložisek surovin 

budou pravděpodobně komplikovány po staletí ukládanými, mocnými antropogenními 

vrstvami, které pozměnily původní geologické poměry, a také vlivem pokrytí zájmového 

území souvislou zástavbou. 

Sázava 

Sázavský klášter se svou odlehlostí liší od ostatních tří studovaných lokalit. Přesto zde 

byly nalezeny dlaždice s reliéfy, které odpovídají starší skupině vyšehradského typu 

a jsou motivicky shodné s exempláři z Vyšehradu a Ostrova u Davle. Současně byla objevena 

jedna dlaždice s reliéfem analogickým k dlaždici z Dolních Chaber (typ 18). Použití 

stejného výrobního materiálu bylo v tomto případě jednoznačně vyloučeno porovnáním 

jejich chemického složení (viz obr. 24). 

Dalším rozlišovacím znakem sázavských dlaždic se stalo složení ostřící příměsi, v němž 

významně převažují většinou ostrohranné úlomky hornin identifikovaných jako granity až 

granodiority (viz kap. 5.4.), kterým odpovídá i nalezený soubor minerálů a jež se nevyskytují 

v tak významném množství v žádné jiné studované lokalitě. Z dalších horninových typů 

byly popsány svory, pararuly a několik drobných úlomků sedimentů. 

Zjištěné mineralogické a petrografické složení ostřiva odráží geologickou stavbu okolí 

Sázavy. Kyselé horniny středočeského plutonu (kataklastické dvojslídné žuly, adamellity 

až granodiority) tvoří větší žilná tělesa v kopci nad klášterem a mohly poskytnout zdroj 

převažující části klastické ostřící příměsi. Několik nalezených metamorfovaných hornin 

odpovídá svým složením výchozům moldanubika a ratajské zóny (tvořeným biotitickými, 

dvojslídnými, svorovými pararulami a svory), které lemují řeku Sázavu v přímé blízkosti 

kláštera a podél jejího toku pokračují dále směrem na východ. Ve výbrusu S–2 a S–3b 

hojněji zastoupená zrna amfibolu, spolu s jedním zrnem epidotu (viz Vařilová 2000), mohou 

pocházet z rozsáhlejších těles amfibolitů a amfibolitických rul, která jsou vzdálena 

necelé 4 km proti proudu řeky od sázavského kláštera. 

Provedené silikátové analýzy amfibolů a plagioklasů (viz kap. 5.5.2.) rovněž nasvědčují, 

že zdrojem ostřiva mohly být kyselé vyvřelé horniny, granodiority, spolu s metamorfity 

nižšího stupně, amfibolity. 

Vyhodnocením chemických analýz odebraných potenciálních surovin byla stanovena 

zásadní shoda v koncentracích stopových prvků s materiálem studovaných sázavských 

dlaždic (viz srovnání tab. 7 a tab. 10). Především u vzorků S–c1 a S–c2 (eventuálně S–b) 

se lze domnívat, že se právě tento konkrétní druh suroviny stal zdrojem materiálu pro jejich 

výrobu. 

Na základě těchto zjištění lze jednoznačně vyloučit import dlaždic. Můžeme konstatovat, 

že v lokalitě Sázava n. Sáz. s velkou pravděpodobností existovala raně středověká hrnčířská 

dílna produkující terakotové dlaždice, které byly patrně jednorázově použity během přestavby 

benediktinského kláštera ve 12. století. Je možné se domnívat, že tato hypotetická dílna 

se nacházela v bezprostřední blízkosti kláštera či dokonce přímo v areálu jeho zahrady.

554 


Zdrojem materiálu pro výrobu sázavských dlaždic se stala místní svahová hlína (vzorek 

S–a1 a S–c1), uložená na pleistocenní štěrkopískové terase (viz obr. 11). Její horizont 

pokračuje od jihovýchodu přes zahradu J. Bubeníka směrem k řece až do přímého okolí 

samotného kláštera. To vyplývá i ze zprávy o dokumentaci výkopu v klášterní zahradě 

(Bubeník 1999), ve které je uvedena 1.5 m mocná vrstva žluté hlíny, popisem odpovídající 

dvěma odebraným vzorkům svahoviny. Stejně tak složení ostřící příměsi v jílové hmotě 

dlaždic – především převažující fragmenty kyselé plutonické horniny (složením odpovídající 

granitu až granodioritu) – se petrograficky i mineralogicky shoduje s úlomky 

hornin, které pocházejí z horizontu zdrojové deluviální hlíny (viz kap. 5.4.). 

Dolní Chabry 

Většina terakotových dlaždic z Dolních Chaber se svou výzdobou liší nebo se jen částečně 

podobá nálezům z ostatních tří lokalit. Dlaždice tvoří materiálově i chemicky jednotný 

celek. Vyznačují se nepříliš kvalitním zpracováním a nápadným množstvím větších, 

převážně ostrohranných úlomků světlých vyvřelých hornin. 

Vzhledem k nevelkým rozměrům a menšímu významu chaberského kostela ve srovnání 

s ostatními nalezišti je málo pravděpodobná existence specializované dílny, která by 

vyráběla terakotové dlaždice přímo ve studované oblasti. Tomu nasvědčuje složení ostřící 

příměsi, ve které výrazně převládají fragmenty kyselých vyvřelin – aplitů a v menším 

množství také růžových granodioritů, jež se podle prostudované literatury a geologických 

map nevyskytují v dané oblasti ani v jejím vzdálenějším okolí (viz. kap. 4.). Bylo to potvrzeno 

též jejich porovnáním se vzorky okolních vyvřelých hornin: tonalitu až granodioritu 

(těleso mezi Vodochody a Drasty), diabasu (z Bíleneckého náměstí v D. Chabrech), 

žulového až křemenného porfyru (úlomky z vrtu u kostela v D. Chabrech) a světlé žilné 

vyvřeliny (z lomu pod kostelem v D. Chabrech). 

Cizorodost materiálu studovaných dlaždic je doložena také charakterem klastického 

materiálu z podlahy a zdiva předpokládané původní rotundy a z výplně apsidy, který 

v obou případech zahrnuje velké množství úlomků hornin – opuky, diabasu, droby, pískovce, 

buližníku ad. (viz kap. 5.3.). Je tedy zřejmé, že při stavbě těchto objektů byly využívány 

pouze suroviny z místního zdroje. 

Výše uvedené skutečnosti byly doplněny srovnáním výsledků chemických analýz dlaždic 

a odebraných potenciálních surovin (CH–a1, CH–b), kterým byly stanoveny výrazné 

rozdíly, a to dokonce v koncentracích všech měřených stopových prvků (viz srovnání tab. 7 

a tab. 10). Z orientačních silikátových analýz základní hmoty byly navíc zjištěny obsahy 

CaO pouze 0.4–1.2 hm.% (tab. in: Vařilová 2000), a je tedy možné s určitostí konstatovat, 

že místní hojné akumulace spraší až sprašových hlín nebyly využívány k výrobě chaberských 

terakotových dlaždic. 

Ze všech zjištěných faktů a indicií je zřejmé, že jílová hmota i ostřící příměs nejsou 

lokálního charakteru. Vzhledem k tomu, že okolí Dolních Chaber poskytuje dostatečné 

množství kvalitních cihlářských hlín i krystalických hornin použitelných jako ostřivo, je 

dosti nepravděpodobné, že sem byly suroviny dováženy z jiné oblasti. Jinde se tedy nalézal 

nejen zdroj materiálu, ale i hrnčířská dílna; lze konstatovat, že do této lokality byly 

dlaždice importovány již jako hotový výrobek.


Merhautová (1988) se na základě několika málo zjištěných motivických podobností 

domnívala, že v Chabrech nalezené dlaždice jsou ostrovského původu. Tuto hypotézu však 

jednoznačně vyvrátily provedené chemické analýzy jílové hmoty dlaždic (viz kap. 5.5.1.), 

jimiž byly prokázány výrazné odlišnosti v obsahu stopových prvků. Otázka původu chaberských 

terakotových dlaždic zůstává tedy stále otevřená. Jako nejpřijatelnější se zdá domněnka, 

že byly dovezeny z jiné archeologicky doložené lokality, ve které byly ve stejné 

době použity dlaždice téhož nebo podobného typu (tj. dlaždice mladšího horizontu) 

a kde mohla působit další dílna. Důležitým předpokladem je výskyt identifikovaných horninových 

typů v blízkosti této hledané lokality: zejména žilných hornin aplitického charakteru, 

granitů až granodioritů a též (podle silikátových analýz i přítomných minerálů – 

rutilu a titanitu) předpokládané metamorfované horniny – nejspíše amfibolitu. Z výše uvedených 

důvodů vynecháme sázavský klášter a také dosti vzdálené lokality (jako např. Milevsko), 

připomeneme však Týnec n. Sáz., kde byly použity terakotové dlaždice stejného 

stáří, z nichž jedna se podobá a jedna dokonce shoduje svým reliéfem se studovanými 

chaberskými dlaždicemi. 

Nalezeným horninovým úlomkům i výsledkům analýz však nejvíce odpovídá geologická 

stavba okolí lokality Stříbrná Skalice, kde jsou hojné výskyty žilného aplitu, které 

prorážejí amfibolitické břidlice náležící svrchnímu proterozoiku. Vhodnou plastickou surovinou 

se mohly stát přítomné rozsáhlejší deluviální jílovitohlinité akumulace (Jenček et 

al. 1967a; 1967b; Vajner ed. 1967). Výsledky petrografického rozboru však nejsou zcela 

jednoznačné a v Čechách má podobnou geologickou stavbu více oblastí. Proto je uvedená 

možnost jen pouhou hypotézou, kterou by mohlo potvrdit pouze další podrobné studium 

geologické stavby tohoto území spolu s porovnáním materiálu dlaždic z obou lokalit. 

Z historického hlediska by bylo navíc nutné zvážit a posoudit reálnost i možné důvody 

kontaktů mezi těmito méně významnými nalezišti. Vyloučit samozřejmě nemůžeme ani 

původ dlaždic z jiného známého nebo dokonce zatím neobjeveného naleziště. 

6.3. Přibližné stanovení teploty výpalu studovaných dlaždic 

Ve své práci jsem se nezabývala podrobným posuzováním chemických a fázových změn v keramické jílové 

hmotě během procesu vypalování ani určováním hodnoty původního teplotního intervalu jejího vzniku. 

Pouze na základě provedeného makro– a mikroskopického zhodnocení terakotového materiálu románských 

dlaždic jsem se pokusila orientačně stanovit pravděpodobnou teplotu jejich výpalu. 

Častým jevem u vzorků všech sledovaných lokalit je na lomu patrná barevná zonálnost, která se projevuje 

šedě až černošedě zbarveným jádrem, odlišným od většinou červeného či hnědého povrchu dlaždic 

(viz obr. 32). Výsledná kvalita keramických výrobků je mimo jiné závislá na intenzitě výpalu a tento nestejnoměrně 

zbarvený lom vypovídá o krátkém či předčasně přerušeném procesu vypalování (Richter 

1982; Velde – Druc 1999). 

Jedním z hlavních indikátorů pro určení dané teploty mohou být jehličkovité krystaly novotvořeného 

mullitu. Ve studovaném terakotovém materiálu jsou hojně přítomné na zrnech jiných minerálů (především 

křemene) a objeveny byly v části výbrusů všech sledovaných lokalit s výjimkou Dolních Chaber. Mullit 

vzniká jako produkt teplotních fázových změn přítomných jílových minerálů: z kaolinitu se tvoří při teplotě 

kolem 1000 °C, z montmorillonitu a illitu při teplotách vyšších než 1200 °C (Bárta 1952; Velde – 

Druc 1999). Teplota vzniku mullitu se pohybuje mezi 950–1400 °C v závislosti na přítomnosti dalších 

minerálních fází (např. CaO a CuO), které mohou ovlivňovat probíhající endotermní reakce (Konta 1982; 

Šťastná 1998). Podle Konty (1982) podporuje prodloužené pálení krystalizaci novotvořeného mullitu.

556 


Z výsledků mikropopisu studovaného materiálu byla však zjištěna vzájemná nezávislost výskytu mullitu 

na kvalitě vypálení dlaždic, neboť jehličky tohoto minerálu se nacházely jak u dlaždic stejnoměrně vypálených, 

a tak u nedostatečně vypálených s odlišně zbarveným jádrem. 

U některých vzorků studovaných románských dlaždic byla navíc pozorována částečná rekrystalizace 

základní hmoty a velmi často se objevovalo výrazné porušení klastů ostřiva – deformace, teplotní přeměny 

a alterace i známky natavení přítomných minerálů (zejména ortoklasu, ale rovněž i plagioklasu, muskovitu 

a biotitu). Výrazné rozpraskání zrn křemene, přítomné ve všech čtyřech sledovaných lokalitách, 

je způsobeno pravděpodobně vlivem první inverzní změny z modifikace α do vyššího ß křemene, které 

v keramických výrobcích probíhá obvykle při teplotách nad 600 °C (Velde – Druc 1999; Dvorská 2001). 

Nalezené nepravidelné shluky a koncentrace černé opakní uhlíkaté hmoty indikují teploty vyšší než 

800 °C (viz Richter 1982). Od přibližně stejných teplot začíná docházet také ke tvorbě hematitu, jehož 

formování z volného Fe (pocházejícího z porušené krystalové mřížky jílových minerálů) bylo pozorováno 

během procesu dehydroxylace při teplotách dosahujících hodnoty 800 °C (Velde – Druc 1999). V některých 

dlaždicích zjištěná částečná vitrifikace matrix i některých minerálů může svědčit o minimálních 

teplotách výpalu jílové hmoty mezi 700 až 950 °C (Velde – Druc 1999). 

Krystalizaci novotvořeného mullitu ani další popsané pozorované jevy nelze považovat za jednoznačné 

a absolutní indikátory maximální teploty výpalu. Přesto je možné podle těchto faktů a indicií alespoň 

přibližně vymezit interval teploty výpalu studovaného vzorku dlaždic. V lokalitách Vyšehrad, Ostrov 

u Davle a Sázava je u většiny vzorků považován za velmi pravděpodobný vyšší teplotní interval, stanovený 

mezi 800–1000 °C. Výjimku tvoří naleziště v Dolních Chabrech, kde v materiálu dlaždic nebyly 

objeveny jehličky mullitu, a proto je předpokládána spíše nižší teplota výpalu – maximálně do 950 °C. 

7. ZÁVĚR 

Makro– a mikroskopický popis terakotových dlaždic dovoluje vyjmenovat podstatné znaky 

a hlavní charakterové rysy studovaného materiálu, na jejichž základě lze definovat určité 

vzájemné odlišnosti, ale jen stěží doložit existenci jednoho či několika výrobních středisek. 

Tuto možnost však poskytly výsledky chemických analýz základní jílové hmoty dlaždic. 

Z jejich porovnání vyplývají zásadní rozdíly mezi skupinami vzorků z jednotlivých lokalit 

a je možné konstatovat, že tyto skupiny se až na malé výjimky jeví jako chemicky homogenní 

celky. Svým složením se od ostatních nejvíce liší dlaždice z Dolních Chaber a též 

z Vyšehradu, kde navíc zvláštní výjimku tvoří materiálově zcela odlišná dlaždice V–9. 

Zjištěné diference mezi lokalitami (zvláště pak u dlaždic se stejným reliéfem) prokazatelně 

vylučují možnost jejich společné výroby a mohou tak potvrdit závěry Hejdové 

a Nechvátala (1970) o zapůjčování kadlubů a existenci několika dílen, které používaly 

vlastní zdroj surovin a produkovaly dlaždice nezávisle na sobě. Naopak hypotéza Merhautové 

(1988) o jednom hlavním výrobním centru na Ostrově u Davle, které zásobovalo 

všechny další lokality, se zdá na základě zjištěných faktů jako téměř nereálná. 

Koncentrace stopových prvků (Cr, Cu, Mn, Ni, Rb, Zr, Ba, Th, U) obsažených v základní 

jílové hmotě dlaždic, stanovené metodou ICP–MS a AAS, se ukázaly jako důležitý 

indikátor určující rozdílnost jednotlivých sledovaných celků. 

Mineralogické studium a petrografický rozbor klastů přítomných v materiálu dlaždic 

spolu s výsledky elektronové mikroanalýzy napomohly k určení původu ostřící příměsi 

dlaždic a tím k rozlišení jejich provenience. 

Podrobné geologické zhodnocení území daných lokalit, výběr ložisek využitelných jílových 

materiálů a jejich srovnávací chemické analýzy přinesly možnosti omezení okru-


hu surovin vhodných pro výrobu studovaných dlaždic. Téměř jednoznačně se podařilo 

identifikovat surovinový zdroj v Sázavě n. Sáz. Naopak u lokality Dolní Chabry byla prokázána 

cizorodost terakotového materiálu a z toho vyplývající import dlaždic z jiné – zatím 

neznámé – výrobní dílny. 

Na základě mikroskopicky studovaných a popsaných jevů (zejména výskytu novotvořených 

minerálních fází a konkrétních projevů teplotních změn) byl orientačně stanoven 

pravděpodobný teplotní interval vzniku dlaždic mezi 800–1000 °C, u dlaždic nalezených 

v Dolních Chabrech max. 950 °C. 

Výsledek tohoto zpracování nalezených raně středověkých dlaždic je souhrnem několika 

metodických přístupů, jejichž vyhodnocením a vzájemnou kombinací bylo možné charakterizovat 

terakotový materiál, vyvodit závěry o rozdílných vlastnostech vzorků dlaždic 

z jednotlivých studovaných lokalit i o možných zdrojích jejich potenciálních surovin. 

Zjištěná fakta a následné interpretace jsou založeny na studiu omezeného množství vybraných 

raně středověkých dlaždic, a to pouze ze čtyř hlavních lokalit. Je velmi pravděpodobné, 

že další výzkum terakotových dlaždic i z ostatních, méně významných nalezišť by 

přinesl nová a doplňující zjištění i srovnávací údaje, které by mohly ještě lépe napomoci 

k rozřešení otázky center jejich výroby. 

Příspěvek vychází z diplomové práce zpracované na Ústavu geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů 

PřF UK za finanční podpory Pražského ústavu památkové péče a Výzkumného záměru MŠMT 24 313 005. 

Chemické analýzy provedli dr. M. Mihaljevič a mgr. O. Šebek z laboratoří geologických ústavů PřF UK 

a dr. I. Vavřín z laboratoře elektronové mikroanalýzy ČGÚ–Barrandov, jimž náleží poděkování. Dr. H. Klápové 

a dr. K. Martínkovi jsem zavázána za pomoc při mikroskopickém studiu terakotové hmoty. Za cenné 

rady a poskytnutí studijního materiálu vděčím všem zúčastněným archeologům, zejména pak dr. J. Zavřelovi, 

dr. P. Sommerovi a doc. M. Richterovi. Hlavní dík patří mému školiteli dr. P. Jakešovi. 


Bárta, R. 1952: Sklářství a keramika. 2. díl – hrubá keramika. Knižnice keramického průmyslu, sv. 6. Praha: 

Průmyslové nakladatelství. 

Borovec, Z. 1984: Trace elements accumulation in clay minerals. In: J. Konta (ed.), Ninth Conference on 

Clay Mineralogy and Petrology in Zvolen, Praha: Univerzita Karlova, 201–208. 

Bubeník, J. 1999: Nálezová zpráva o záchranné akci při výkopu kanalizace podél zdi západní zahrady 

zámku. Černé Budy – Sázava n. Sáz. Ms. archiv NZ ARÚ AV ČR Praha, čj. 7784. 

Catling, H. W. – Blin–Stoile, A. E. – Richards, E. E. 1961: Spectrographic analysis of Mycenaean and Minoan 

pottery, Archaeometry 4, 31–38. 

Čadková, Z. – Jakeš, P. – Haková, M. – Mrázek, P. 1984: Katalog geochemických dat základní geochemické 

sítě. Ms. archiv ČGÚ Praha. 

Čemusová, P. 1983: Žilné horniny v proterozoiku vltavského údolí mezi Prahou a Kralupy n. Vl. Dipl. práce 

kat. petrologie PřF UK Praha. 

Date, A. R. – Gray, A. L. eds. 1989: Application of inductively coupled plasma mass spectrometry. New 

York: Blackie. 

Deer, W. A. – Howie, R. A. – Zussman, J. 1992: The Rock–forming Minerals. New York: Longman Scientific 

a Technical. 

Dragoun, Z. – Tryml, M. 1977: Předběžné výsledky archeologického výzkumu kostela sv. Jana Křtitele 

v Dolních Chabrech (Praha 8). In: Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha: ARÚ 

ČSAV, 220–224. 

Dvorská, J. 2001: Experimentales Brennen von Keramik – eine naturwissenschaftliche Studie, Archeologické 

rozhledy 53, 45–58.

558 


Fiala, F. 1977: Proterozoický vulkanismus Barrandienu a problematika spilitů. In: Sborník geologických 

věd – Geologie 30, 7–198. 

Frolík, J. 1999: Dlaždice 12.–13. století z Pražského hradu. In: Castrum Pragense 2, Praha: Nakladatelství 

Peres, 203–218. 

Grimanis, A. P. – Filippakis, S. E. – Perdikatsis, B. – Vassilaki–Grimani, M. – Bosana–Kurou, N. – Yalouris, N. 

1980: Neutron Activation and X–ray Analysis of „Thapsos Class“ Vases. An Attempt to Identify their 

Origin, Journal of Archaeological Science 7, 227 – 239. 

Guth, K. 1931: Ochrana památek. II. Vyšehrad, Památky archeologické 37, 63–64. 

Hejdová, D. – Nechvátal, B. 1970: Raně středověké dlaždice v Čechách I., II., Památky archeologické 61, 

100–183, 395–458. 

Hejtman, B. 1981: Petrografie. Praha: SNTL. 

Hejtman, B. – Konta, J. 1959: Horninotvorné minerály. Praha: Nakladatelství ČSAV. 

Horný, R. ed. 1989: Geologická mapa ČSSR, mapa předčtvrtohorních útvarů, 1 : 200 000, list Praha. Praha: 

ÚÚG. 

Hulínský, V. – Jurek, K. 1982: Zkoumání látek elektronovým paprskem. Praha: SNTL. 

Jarvis, K. E. – Gray, A. L. – Houk, R. S. – Jarvis, I. – McLaren, J. W. – Williams, J. G. 1992: Handbook of inductively 

coupled plasma mass spectrometry. London: Blackie. 

Jenček, V. ed. 1966: Základní geologická mapa, 1 : 25 000, list M – 33 – 78 – B – d, Sázava nad Sáz. Generální 

štáb českoslov. lid. armády. Ms. archiv ČGÚ Praha. 

Jenček, V. – Vajner, V. – Zima, J. – Bernard, J. – Líbalová, J. 1967a: Vysvětlivky k mapě 1 : 25 000, list M 33 

– 78 – B – c, Ondřejov. Ms. archiv ČGÚ Praha. 

— 1967b: Vysvětlivky k mapě 1: 25 000, list M 33 – 78 – B – d, Sázava nad Sáz. Ms. Archiv ČGÚ Praha. 

Kettner, R. 1911: O uloženinách třetihorních štěrků a jílů u Sloupu a Klince ve středních Čechách, Věstník 

Král. čes. Spol. nauk, tř. mat. – přírodověd. 25, 1–9. 

Klvaňa, J. 1886: Nerosty království Českého. Uherské Hradiště: Knihtiskárna a kamenotiskárna spol. v Přerově, 

127. 

Kodym, O. ed. 1989: Geologická mapa ČSSR, mapa předčtvrtohorních útvarů, 1 : 200 000, list Tábor. Praha: 

ÚÚG. 

Konta, J. 1980: Geochemie sedimentů. In: V. Bouška, P. Jakeš, T. Pačes, J. Pokorný eds., Geochemie, Praha: 

Academia, 308–326. 

— 1982: Keramické a sklářské suroviny. Praha: Univerzita Karlova. 

Koutek, J. 1933: Geologie posázavského krystalinika I., Věstník Stát. geol. ústavu 9, č. 6, 319–323. 

1936: Ložisko krystalinického vápence v Sázavě n./Sáz., Věstník Stát. geol. ústavu Českoslov. rep. 12, č. 3, 

61–62. 

— 1940: Geologie posázavského krystalinika II., Věstník geol. ústavu pro Čechy a Moravu 15, 2. 

Králík, F. ed. 1983: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 243, Praha – sever. Praha: ÚÚG. 

Králík, F. – Brunnerová, Z. – Čuta, J. – Havlíček, V. – Chlupáč, I. – Klein, V. – Kříž, J. – Odehnal, L. – Šefrna, L. 

– Šimek, R. – Tomášek, M. – Zoubek, J. 1984: Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1: 25 000, 

list 12 – 243, Praha – sever. Praha: ÚÚG. 

Kratochvíl, J. et al. 1957–1966: Topografická mineralogie Čech I– VI. Praha: Nakladatelství ČSAV. 

Kukal, Z. 1986: Základy sedimentologie. Praha: Academia. 

Lehner, F. J. 1907: Dějiny umění národa českého I/3. Praha. 

Mallory–Greenough, L. H. – Greenough, J. – Owen, J. V. 1998a: New Data for Old Pottery Using ICP–MS, 

Journal of Archaeological Science 25, 85–97. 

— 1998b: Provenance of Temper in a New Kingdom Egyptian Pottery Sherd: Evidence from the Petrology 

and Mineralogy of Basalt Fragments, Geoarchaeology – an International Journal 13, 391–410. 

Mašek, J. 1990: Vysvětlivky k základní geologické mapě 1 : 25 000, list 12 – 441, Štěchovice. Ms. archiv 

ČGÚ Praha. 

Mašek, J. ed. 1977: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 441, Štěchovice. Ms. archiv ČGÚ. 

Praha. 

— 1984: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 423, Davle. Praha: ÚÚG. 

Mašek, J. – Havlíček, V. – Odehnal, L. – Straka, J. – Šalanský, K. – Štych, J. 1984: Vysvětlivky k základní geologické 

mapě ČSSR, 1: 25 000, list 12 – 423, Davle. Praha: ÚÚG. 

Merhautová, A. 1988: Skromné umění. Praha: Academia. 

Mísař, Z. – Dudek, A. – Havlena, V. – Weiss, J. 1983: Regionální geologie ČSSR – I. Český masív. Praha: SPN.


Morandi, N. – Nannetti, M. C. – Minguzzi, V. – Monti, S. – Marchesi, M. – Mattioli, CH. – Desalvo, F. 1996: 

Ceramics from the Etruscan city of Marzabotto: geochemical – mineralogical approach and connections 

with raw materials, Mineral. Petrogr. Acta 39, 341–350. 

Nechvátal, B. 1976: Vyšehrad. Praha: Odeon. 

— 1982: Středověké dlaždice ze Sázavy (Ke vztahu Vyšehradu a Sázavy v 11. století), Umění 30, 244–253. 

Nechvátal, B. – Kašička, V. 1985: Vyšehrad pohledem věků. Praha: Správa národní kulturní památky Vyšehrad. 

Perlman, I. – Asaro, F. 1969: Pottery Analysis by Neutron Activation, Archaeometry 11, 21–52. 

Pokorný, J. – Odehnal, L. – Dudek, A. eds. 1975: Mapa ložisek nerostných surovin ČSR, 1 : 500 000. Praha: 

ÚÚG. 

Prokop, F. 1951: Soupis lomů ČSR, č. 42, okresy Praha – město a Praha venkov – sever. Praha: Technicko–vědecké 

nakladatelství. 

Příhodová, A. 1967: Zpráva o geol. mapování 1 : 10 000 území mezi Davlí, Štěchovicemi a Velkou Lečicí. 

Geofond Příbram. 

Richter, M. 1982: Hradišťko u Davle. Městečko ostrovského kláštera. Monumenta Archaeologica 20. Praha: 

Academia. 

Sekal, J. 1973: Průvodní zpráva k IG mapě oblasti Davle. Geofond Praha. 

Sommer, P. 1996: Sázavský klášter. Vlastivědná knihovnička SPS, sv. 3. Praha: Unicornis. 

Stehlík, F. 1947: Klášter sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle, Zprávy památkové péče 7, 126–142. 

Straka, J. 1993: Základní geologická mapa ČSSR, 1 : 25 000, list 12 – 241, Roztoky. Praha: ÚÚG. 

Straka, J. – Brunnerová, Z. – Hrkal, Z. – Lochman, Z. – Rudolský, J. – Šalanský, K. – Valečka, J. – Volšan, V. – 

Zelenka, P. – Zoubek, J. 1988: Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1: 25 000, 12 – 241, Roztoky. 

Praha: ÚÚG. 

Svoboda, J. 1964: Algonkium a paleozoikum Českého masívu. In: Svoboda, J. et al., Regionální geologie 

ČSSR – I. Český masív, sv. 2, algonkium – kvartér. Praha: Nakladatelství ČSAV. 

Svoboda, J. et al. 1983: Encyklopedický slovník geologických věd, sv. 1 (A–M), 2 (N–Ž). Praha: Academia. 

Šantrůček, P. 1955: Jílové břidlice širšího okolí pražského a jejich použitelnost v cihlářském průmyslu. In: 

Sbor. ÚÚG, sv. 21, oddíl geologický 1, Praha: Nakladatelství ČSAV, 181–257. 

Šolc, J. 1970: Průvodní zpráva k podrobné IG mapě 1 : 5 000 Praha 7 – 2. Geofond Praha. 

Špaček, L. 1967: Archeologický výzkum ostrovského kláštera v letech 1962–1964, Archeologické rozhledy 

19, 43–54. 

Šťastná, M. 1998: Mineralogické studium středověké keramiky. Dipl. práce kat. geochemie, mineralogie 

a nerostných zdrojů, PřF UK Praha. 

Vachtl, J. 1949: Soupis lomů ČSR, č. 39, okres Praha–jih. Praha: Vědecko–technické nakladatelství. 

Vajner, V. ed. 1967: Základní geologická mapa, 1 : 25 000, list M – 33 – 78 – B – c, list Ondřejov. Generální 

štáb českoslov. lid. armády. Ms. archiv ČGÚ Praha. 

Vařilová, Z. 2000: Zdroj materiálu a provenience románských terakotových dlaždic. Dipl. práce kat. geochemie, 

mineralogie a nerostných zdrojů, PřF UK Praha. 

Velde, B. – Druc, I. C. 1999: Archaeological Ceramic Materials, Origin and Utilization. Berlin: Springer. 

Veleman, J. 1969: Inventarizace ložisek stavebních nerostných surovin – Dílčí zpráva pro území listu mapy 

1 : 50 000, list M – 33 – 78 – B, Kostelec nad Černými lesy. Geofond Praha. 

Weiss, D. – Bouberlová, L. – Heřman, M. – Huba, M. – Kučerová, D. – Nová, A. – Pelikánová, M. – Rubeška, 

I. – Sixta, V. – Štícha, J. – Šulcek, Z. – Veselý, M. 1973: Metody chemické analýzy silikátových hornin. 

Praha: ÚÚG. 

Žegklitz, J. – Zavřel, J. 1990: Geochemical and petrographical studies of the post–mediaeval pottery of 

the Prague and Beroun regions. On the questions of raw–material sources and provenance. In: Studies 

in postmediaeval archaeology 1, Praha: ArÚ ČSAV, 95–126.

560 


MATERIAL SOURCES AND PROVENANCE OF ROMANESQUE 

TERRA-COTTA TILES 

This paper is focused on the mineralogical, petrographic and geochemical study of the material of 

fired, decorated tiles of the 12th and early 13th centuries. The primary aim was, with the aid of both 

well-established and some less common scientific approaches and methods, to characterise and 

specify the material of selected groups of terra-cotta tiles. This should enable distinguishing between 

samples from different sites, a precise definition of the types and potential sources for their 

production, thus also a possible provenance identification for the tiles. These results may prove the 

existence of a single common manufacture centre vs. multiple independent centres. 

The samples studied come from four major archaeological sites in central Bohemia (Vyšehrad, 

Ostrov u Davle, Sázava nad Sázavou and Dolní Chabry) where remains of Romanesque buildings 

were disclosed by archaeological investigations. These sites also yielded fragments of the original 

terra-cotta floors made from tiles of different shapes and sizes, decorated with motifs of diverse 

character. Choice of tiles from the material available was guided by the variety of sites they came 

from and by the presence of a certain common feature, particularly an analogous relief. To ensure 

objectiveness and integrity of the choice, such groups of similar tiles were complemented by samples 

of tiles of a different type or age. 

Macroscopic and microscopic evaluation of the tiles allowed to specify the essential features 

of the terra-cotta tile material from the individual sites. This evaluation particularly focused on detrital 

grog characteristics (mineral types and lithoclasts present), which were described in detail. Interesting 

or anomalous portions were selected, which could provide a clue to the provenance of the 

tile or, alternatively, exclude possible source areas of the material. Fragments of magmatic rocks 

but also metamorphic or sedimentary rocks proved to be the principal diagnostic tool, providing at 

least some typological potential. Detailed mineralogical and petrographic analyses of selected samples 

showed that the principal component of the grog material in tiles from all sites is derived from 

magmatic rocks of rather acidic character. The principal differences among the individual sets of 

tiles were found to rest in the size, quantity and type of the rocks involved. The most distinctive 

tiles are those from Dolní Chabry and those from Sázava nad Sázavou. 

The probable temperature range in which the tiles were baked was estimated at 800–1000 °C 

on the basis of microscopic studies and direct observation, e.g., the presence of newly formed mineral 

phases (mullite and hematite) and specific manifestations of temperature changes (recrystallisation, 

partial vitrification of matrix and some mineral phases, concentration of black opaque carbonaceous 

material and marked alterations of grog clasts such as fractured quartz grains). The 

maximum temperature for the tiles from Dolní Chabry was established at only 950 °C. 

Additional information was provided by the electron microprobe analyses. These analyses 

were performed to confirm, with the aid of scanning electron microscope, the results of microscopic 

study, and to differentiate and classify the identified minerals in more detail, thereby obtaining 

additional data indicative of potential material sources. They particularly concentrated on amphiboles 

and plagioclases, which are present in the material from all sites studied, and whose chemical 

composition may be significant for potential source identification. 

Atomic absorption spectrometry (AAS) and inductively coupled plasma mass spectrometry 

(ICP-MS) were used to differentiate between the individual samples of tile clay mass selected on the 

basis of their chemical composition. Evaluation and comparison of the results of chemical analyses 

of tile material revealed fundamental differences between the groups of samples from different sites. 

It can be therefore argued that these groups – with minor exceptions – are chemically homogeneous 

entities. The most specific tiles in their composition are those from Dolní Chabry and Vyšehrad. 

The differences identified (particularly among tiles with the same relief) clearly exclude the 

possibility that the tiles were manufactured at one site, rather confirming the theory that moulds 

were shared and that several parallel independent workshops existed using their own sources of ma-


terial. The idea of a single main production centre at Ostrov u Davle supplying all other sites with 

tiles thus seems highly unrealistic. The concentrations of trace elements (Cr, Cu, Mn, Ni, Rb, Zr, 

Ba, Th, U) in the clay matrix of the tiles established by ICP-MS and AAS appear to be important 

indicators of the dissimilarity of the individual tile groups studied. 

Detailed geological descriptions of all four sites of interest were made and potential deposits of 

raw materials were identified within this study. Samples of the potential materials taken in the field 

were processed and analysed in the same way as the clays from the terra-cotta tiles. Trace element 

concentrations in the samples were then compared with those in the tile clay. The best correlation 

was obtained for Sázava nad Sázavou, where the two samples of raw material were comparable 

with the tiles in the concentrations of virtually all measured elements. On the other hand, the 

analysed samples of loess and silty clay from the Dolní Chabry area were completely different from 

the material of tiles from the same area in their chemical composition. Therefore, they can be safely 

ruled out as potential raw material for the latter. 

The Benedictine Monastery at Ostrov is the only site for which no dispute exists in the available 

literature as to the existence of a specialised workshop producing decorated terra-cotta tiles. 

The fact that the tiles were manufactured at Ostrov or in its immediate vicinity is supported by the 

find of a fragmentary mould of the Vyšehrad type, as well as by the finds of production surplus and 

waste (scrap or damaged tiles). Despite the obvious macroscopic heterogeneity of the studied samples 

of Ostrov tiles, no major differences were found in their trace element compositions. This evidences 

the homogeneity of the raw material employed. The clay pit used for this purpose must have 

been of considerable size, as indicated by the long-lasting and intensive manufacturing of architectural 

ceramics for the Ostrov monastery. It appears that the same clay was used for tile manufacture, 

and only the proportion and grain size of the added detrital material varied. 

Of the proposed clay deposits, a sample of the local loess loam proved to be closest to the Ostrov 

tiles in its chemical composition. The ambiguous results, however, do not provide a clear-cut evidence 

of its use as a source material. As suggested by the above mentioned assumption of the existence 

of a pottery workshop close to the monastery, the coarse clasts used for grog were most likely 

taken from the nearest possible source. This assumption was confirmed by microscopic studies, 

showing the presence of a varied set of rock clasts in the grog including magmatic, metamorphic 

and sedimentary rocks. This set roughly corresponds with the diverse rock representation in the 

area of the Ostrov monastery. Fragments of an unidentifiable acid magmatic rock, and the identified 

granites, granodiorites and aplites, reflect the rocks around Ostrov in their composition. The 

same holds for the identified minerals common for amphibolites (e.g., epidote and zoisite), quartz 

keratophyres, as well as volcanic rocks and low-grade metamorphic rocks detected by bulk chemical 

analysis. Also the identified altered dyke basalt (diabase), fragments of shale (including black 

shale) and silicite fit within the geological setting of the area. Angular to perfectly rounded clasts, 

together with finds of several grains of more rare minerals not typical for this area, document the 

grog provenance in alluvial deposits or the gravel and sand terrace of the Vltava River itself. The 

minerals pertaining to a higher metamorphic grade (e.g., kyanite and sillimanite) along with the 

fragments of orthogneiss and metaquartzite show that the part of the grog transported by the Vltava 

River comes from the distant Moldanubian region. 

Results of chemical analyses of the Ostrov tiles, bearing the same motifs but being of different 

material composition than the tiles from Vyšehrad and Sázava, document that these products from 

the Benedictine monastery at Ostrov were not traded to other ecclesiastic centres studied (see Merhautová, 

1988) but were probably intended only for the use of the monastery itself. 

Chemical analyses of samples from the Vyšehrad Castle in Prague also clearly manifested compositional 

difference between these samples and samples from other sites. They showed that the Vyšehrad 

samples pose an independent and distinctive group. Unlike those from the other sites, tiles 

from Vyšehrad contain lower proportion of detrital grog. Mineral grains and rock fragments identified 

have angular, subrounded and rounded shapes. The presence of rounded gravel-sized clasts may 

indicate a provenance from alluvial sediments or even a Vltava River terrace. Much like that from

562 


Ostrov u Davle, this material also contains clasts transported by river from the distant Moldanubian 

region (an isolated fragment of paragneiss and an oval sillimanite grain), from the Central Bohemian 

pluton (granodiorites and several fragments of unidentified acidic magmatic rock) and even 

from a local source, characteristic for the geology of the Vltava River valley near Vyšehrad (silty 

shale, sandstone and grey chert). 

The tiles from Vyšehrad were manufactured from two types of unspecified source material. The 

possible sources include other, yet not studied occurrences of Cretaceous kaolinite clays or accumulations 

of Quaternary loess loams. Identification and study of these deposits will be probably complicated 

by the thick piles of anthropogenic sediments, which have been deposited for centuries, 

changing the original geological conditions, and by the effect of the continuous building development 

in the area. 

The Sázava monastery differs from the other three studied sites in its remoteness. Nevertheless, 

the relief-bearing tiles found at this site correspond with the older group of Vyšehrad type and parallel 

the samples from Vyšehrad and Ostrov u Davle in their motifs. One of the tiles bears a relief 

analogous to the relief from Dolní Chabry; the use of the same material was however clearly excluded, 

as shown by the different chemical composition of these two tiles. 

Another diagnostic feature of the Sázava tiles is the grog composition, markedly dominated by 

angular fragments of granites to granodiorites. Mineralogical and petrographic composition of the 

grog reflects the geological setting in the Sázava area. Acidic rocks of the Central Bohemian pluton 

(cataclastic two-mica granites, adamellites to granodiorites) form major dykes in the hill above 

the monastery, and may pose a predominant source for the detrital grog. Amphibole grains, more 

frequently observed in thin sections, and a single epidote grain, may come from larger bodies of 

amphibolite and amphibolite gneiss lying less than 4 km upstream of the Sázava monastery. Bulk 

analyses of amphibole and plagioclase grains also indicate acidic magmatic rocks (granodiorites) 

and lower-grade metamorphic rocks (amphibolites) as the possible grog source. 

Evaluation of chemical analyses of potential source materials revealed a correlation in trace element 

composition with the material from the studied Sázava tiles. The source material for the manufacture 

of the Sázava tiles thus proved to be the local colluvial loam. Equally, petrographic and mineralogical 

correlation was found between the grog composition in tiles and composition of rock 

fragments from the source colluvial loam: they are dominated by fragments of acidic plutonic rock 

(granite to granodiorite). It can be therefore concluded that an Early Medieval pottery workshop 

most likely existed at Sázava nad Sázavou, producing terra-cotta tiles that were used uniquely during 

the reconstruction of the Benedictine monastery in the 12th century. It can be speculated that 

this hypothetical workshop was located in the immediate vicinity of the monastery, or even in the 

area of its gardens. 

Most of the terra-cotta tiles from Dolní Chabry differ in their decoration from, or are only 

slightly similar to, those from the other three sites. In their material and chemical composition, the 

tiles constitute a separate entity. They are characterized by a lower-quality manufacture and notable 

presence of large, mostly angular fragments of light magmatic rocks. 

With respect to the small size and lesser importance of the church at Chabry compared to the 

other sites, it is unlikely that a specialised pottery workshop existed here to produce terra-cotta tiles. 

This assumption is supported by the grog composition: it is markedly dominated by fragments of 

acidic magmatic rocks – aplites, with a smaller proportion of pink granodiorite. Such rocks are not 

present in the area or its wider surroundings, according to the available literature and geological 

maps. The allogenic character of the material in the tiles is also evidenced by the material used for 

the construction of the original rotunda which, contrastingly, clearly comes from local sources. 

These facts were complemented by the chemical analyses of the tiles vs. potential source materials: 

pronounced differences were found including the concentrations of all trace elements measured. 

Moreover, orientational bulk analyses of the matrix revealed CaO content of only 0.4–1.2 wt.%. It 

can thus be stated with certainty that the abundant accumulations of loess and loess loam near the 

community were not used for the manufacture of the terra-cotta tiles at Dolní Chabry.


All the ascertained facts clearly show that neither the clay nor the grog come from local sources. 

As the area of Dolní Chabry provides sufficient amounts of high-quality brick clay and crystalline 

rocks to be used as grog, such materials are very unlikely to be brought from a different area. If so, 

not only the source of the material but also the pottery workshop must have been located elsewhere. 

In other words, the tiles seem to have been imported to the area as finished products. 

Detailed geological evaluation of the given sites, selection of deposits of favourable clays, and 

the comparison of their chemical composition allowed to specify the materials suitable for the manufacture 

of the studied tiles. Grog composition was obtained from mineralogical and petrographic 

study, complemented by electron microprobe analyses; the composition of mineral and rock clasts 

in the tiles aided in determining their provenance. The source of material at Sázava nad Sázavou 

was identified almost unequivocally. At Dolní Chabry, on the other hand, the allogenic character of 

the terra-cotta tiles was demonstrated, indicating that the tiles were imported from an another, yet 

not identified workshop. Conclusions of this study of the found Early Medieval tiles employ a combination 

of several methodological approaches. Interpretation of the obtained results permitted to 

characterise the terra-cotta material, to draw conclusions on the independence of tile samples from 

the individual sites and on possible sources of the materials used. 

English by A. Millar and J. Adamovič 

ZUZANA VAŘILOVÁ, Geologický ústav AV ČR, Rozvojová 135, 160 00 Praha 6; 

e-mail: varilova@gli.cas.cz 

Správa národního parku České Švýcarsko, Pražská 52, 407 46 Krásná Lípa; 

e-mail: z.varilova@npcs.cz

564 


MATERIALIA 

SOUČASNÝ VÝVOJ ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE 

V NIZOZEMÍ A V EVROPĚ 

Willem J. H. Willems 

Tento příspěvek 1 je věnován vývoji archeologie a organizaci archeologické památkové péče v Nizozemí 

a především podstatným změnám, které v oboru v současné době probíhají jako důsledek uplatňování 

tzv. Maltské úmluvy (cf. Willems et al. 1997). Zabývá se i prioritami našeho oboru v nejbližší 

budoucnosti a v mezinárodních souvislostech, především z hlediska spolupráce mezi jednotlivými 

národními archeologiemi, která se v současnosti v Evropě rozvíjí a organizuje. 

K historii 

V roce 1947 byl založen Říšský úřad archeologické památkové péče – Rijksdienst voor her Oudheidkundig 

Bodemonderzoek (dále ROB). Úřad spadá jakožto samostatný úřad pod Ministerstvo školství, 

kultury a vědy. ROB spolu s Říšským úřadem pro ochranu památek (Rijkdienst voor de Munumentenzog 

– RM), zabývajícím se ochranou stavebních památek, mají za úkol naplňovat v praxi zákon 

o památkové péči, který vstoupil v platnost v roce 1961. Tento zákon má však dlouhou historii. 

Profesionální zájem o archeologické nálezy trvá v Nizozemí již velmi dlouho. Jeho počátky sahají 

až k roku 1818, kdy bylo založeno Říšské muzeum starověkých památek (Rijksmuseum van 

Oudheden – RMO) a kdy byl profesorem archeologie na Říšské univerzitě v Leidenu jmenován 

C. J. C. Reuvens. Tím se Nizozemí stalo průkopníkem nového oboru, neboť prof. Reuvens byl prvním 

vysokoškolským pedagogem na světě, do jehož úvazku byla začleněna explicitně i neklasická 

archeologie, tedy pravěk a časná doba dějinná. Jmenováním Reuvense začal systematický terénní 

výzkum a dokumentace archeologických nalezišť v Nizozemí. 

Tato událost ovšem nebyla v evropském rámci zcela ojedinělá, neboť na přelomu 18. a 19. století 

vznikaly všude v ponapoleonské Evropě národní státy a politika vyvíjela silný tlak na vytváření 

„národní identity“. K obrazu „národní minulosti“ mohla archeologie, která se právě vyvíjela v samostatný 

vědecký obor, přispět významným způsobem. Není divu, že koncept „národních starověkých 

památek“ se zrodil právě v této době: poprvé byl použit v roce 1790 jako titul řady pěti knih 

na téma „antiquités nationales“ francouzským učencem A.–L. Millinem a na počátku 19. století zdomácněl 

v celé Evropě (viz např. Schnapp 1996). 

Muzeum starověkých památek hrálo po celých sto let nejdůležitější roli v nizozemské archeologii. 

Teprve v roce 1920 byla založena druhá instituce: Biologicko–archeologický ústav (Biologisch 

Archeologisch Institut – BAI) v Gronningen, vedený prof. A. E. van Giffenem. Ten vnesl do archeologického 

bádání nové fundamentální vědecké a technické prvky, největší význam pro ochranu památek 

pak měla jeho práce o wurtech a megalitických hrobech v severním Nizozemí. 

Vedle těchto dvou institucí existoval velký počet vlastivědných a starožitnických spolků a muzeí, 

které se zabývaly archeologickými výzkumy, což znesnadňovalo zavedení určitého řádu do archeologických 

aktivit. Šlo přitom o dva ožehavé problémy: o regulaci a řízení terénních aktivit 

a předávání nálezů do muzeí. V roce 1928 byl sice vydán zákon o památkové péči, ale před druhou 

světovou válkou nikdy nedošlo, a to ani zčásti, k jeho naplnění, neboť sami archeologové se nemohli 

sjednotit na jeho výkladu. Přesto však přípravy prováděcích nařízení zřejmě musely probíhat, 

neboť v květnu 1940, kdy bylo Nizozemí německým vpádem zataženo do války, byl prováděcí 

dekret rázem aktuální. Vrchní velitel pozemních a námořních sil vydal „Dekret o provádění 

archeologických vykopávek a ochraně archeologických nálezů“, jehož cílem bylo především zabránit 

okupantům v rozchvácení kulturního dědictví. Na základě tohoto dekretu byla současně usta- 

1 Článek je přepracovanou verzí přednášky odeznělé v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze v listopadu 1999.

WILLEMS: Souãasn˘ v˘voj archeologické památkové péãe ... 

565 

novena Státní komise pro archeologii, v níž byly zastoupeny archeologické ústavy a muzea. Komise 

měla k dispozici vlastní instituci – Státní úřad pro archeologické vykopávky. Nejdůležitějším 

úkolem tohoto úřadu byla dokumentace archeologických nálezů a lokalit a předávání informací 

o nich státní komisi. Tím byla poprvé legislativně vymezena zodpovědnost státu za archeologické 

dědictví, neboť pořizovaná dokumentace měla sloužit jako základ pro připravovaný seznam památek. 

Dekret z roku 1940 však v praxi nepřinesl očekávaný výsledek a úřad se dokonce v náledujících 

letech diskreditoval svým nacionalistickým charakterem. 

V poválečné době došlo k nové úpravě organizace ochrany památek. Dříve samostatné státní komise 

pro různé druhy památek byly v roce 1946 integrovány do tzv. Památkové rady. Jejím hlavním 

úkolem byla příprava návrhu zcela nového zákona o památkové péči, který však vstoupil v platnost 

až v roce 1961. Úlohu registrování a dokumentace pravěkých a raně středověkých památek v roce 

1947 převzal nově zřízený Říšský úřad pro archeologickou památkovou péči – ROB. Nejdůležitější 

činností ROB však bylo organizování veškerých terénních výzkumů, protože ty byly výhradně 

v kompetenci státu. Nový ústav byl v tomto ohledu dokonce zamýšlen jako monopol – měl se stát 

jedinou institucí, která by směla provádět archeologické vykopávky. Tím byla ovšem znemožněna 

výzkumná činnost nejen mnoha archeologických spolků. Také muzea a univerzitní ústavy ztratily 

svou samostatnost a jejich zaměstnanci směli provádět terénní výzkumy pouze ve spolupráci s ROB. 

Je jasné, že takovýto systém nikdy nemohl dobře fungovat. Podařilo se sice zamezit privátním 

archeologickým vykopávkám, na škodu patrně rovněž nebylo, že skončily výzkumy různých starožitnických 

spolků a postupně i většiny muzeí, tj. výzkumy za účelem zakládání a rozmnožování sbírek, 

ať už privátních či veřejných. 2 Nepříznivým důsledkem monopolního systému provádění archeologického 

výzkumu byl především nevyhnutelný spor s univerzitami, které se pochopitelně nemohly 

vzdát vlastních výzkumů jakožto nedílné součásti vědeckého bádání. Hlavně v padesátých letech to 

vedlo ke konfliktům, které skončily až v roce 1961, když vstoupil v platnost nový zákon o památkové 

péči, na jehož základě získaly vědecké instituce od ministerstva kultury povolení k provádění 

vlastní terénní výzkumné činnosti. To se záhy ukázalo jako velmi smysluplné, neboť výzkumy univerzit, 

prováděné často právě na ohrožených lokalitách, významně podpořily péči o archeologické 

památky v Nizozemí. Na rozdíl od mnoha evropských zemí v Nizozemí téměř čtyřicet let neexistuje 

oddělování univerzit od památkové péče, což vede kromě jiného k tomu, že jejich absolventi mají 

po ukončení studia bohaté praktické zkušenosti. 

Dnešní nizozemský zákon o památkové péči, který byl novelizován v roce 1988, se odlišuje od 

většiny podobných zákonů v mnoha ostatních evropských zemích ještě v jednom směru. Jednoznačně 

ukládá, že povolení k terénním výzkumům mohou od ministerstva kultury získat jen státní úřady, 

univerzity, provincie a obce (angl. znění tohoto zákona viz Willems 1997). Toto nařízení již plně 

odpovídá nejnovějším evropským tendencím ochrany archeologického dědictví, do kterých se promítá 

obsah maltské úmluvy, zvláště ustanovení o odpovědnosti investora za provedení archeologického 

výzkumu památek ničených jeho stavební činností. Důsledné uplatňování tohoto zákonného 

nařízení včas zabránilo nekontrolovaným vykopávkám prováděným komerčními archeologickými 

firmami, pro něž se v některých zemích stávají výzkumy placené investorem vítaným zdrojem zisků. 

Toto striktní ustanovení však přináší i určité nevýhody, protože v okamžiku, kdy je třeba změnit 

celý systém, se objevují potíže s definováním přechodné fáze, která by neodporovala zákonu, 

neboť státní, resp. obecní instituce dosud nejsou schopny provádět výzkumy v potřebném rozsahu. 

Změny 

V pozadí aktuálních změn stojí nejen uplatňování tzv. Maltské úmluvy (viz Europarat 1992), ale 

také změny v pojetí archeologické památkové péče v posledních letech nebo lépe v posledních desetiletích. 

Památková péče byla tradičně velmi silně zaměřena na terénní výzkum a nalezený archeo- 

2 V Nizozemí dnes převládá poněkud odlišné pojetí funkce muzeí, než je tomu v České republice či v dalších 

evropských zemích. Muzea mají zcela odlišné úkoly než vědecký výzkum a archeologickou památkovou péči. 

Jejich hlavním úkolem je sloužit veřejnosti, a proto do spektra jejich činností zpravidla terénní výzkum nepatří.

566 


logický materiál, jinak řečeno na práci s nálezy a s jednotlivými památkami. Sociální a ekonomický 

vývoj 50. a 60. let 20. století s sebou přinášel v celé Evropě stejné problémy v archeologické památkové 

péči, které byly také podobným způsobem řešeny – tzv. záchrannými výzkumy. S archeologickými 

památkami se většinou zacházelo tak, že buď měly být ochraňovány a jako poštovní 

známky zařazeny do národních sbírek, tj. seznamů památek, nebo měly být „zachráněny“ vykopáním. 

Pozice archeologické památkové péče se pomalu, ale jistě stávala neudržitelnou – stále více 

vzrůstalo napětí mezi rozsáhlou stavební činností a nedostatkem personálu a prostředků, archeologická 

památková péče se stále více zaměstnávala právními a administrativními postupy ve statické 

praxi památkové péče. Domnívám se, že s odstupem můžeme prohlásit, že nutné a ve většině západoevropských 

zemí také rozsáhlé aktivity na úrovni archeologické památkové péče byly vlastně 

formou boje se symptomy, aniž by se řešily skutečné příčiny. 

Nové koncepty v památkové péči se začaly rozvíjet od 70. let ve Spojených státech, kde se hovořilo 

o „cultural resource management“ (viz Lipe 1974; podrobně Schiffer – Gumerman 1977). 

I v Evropě se sice tehdy ojediněle začaly objevovat podobné nové přístupy (např. v Dánsku), ale 

vývoj srovnatelný s americkým se začal uplatňovat až od 80. let, přičemž se postupně nahrazují 

relativně statické pojmy „ochrana“ a „péče“ mnohem dynamičtějším konceptem „managementu“ archeologického 

dědictví. V tomto vývoji jde jednak o to, že nejvyšším cílem je „zachování“ archeologických 

nalezišť, jednak o to, aby se „záchrana“ uskutečňovala v kontextu: v kontextu s minulostí, 

ale právě tak v kontextu s přítomností, neboť jak před nedávnem formuloval Peter Fowler (1993), 

„Archaeology itself may be about the past; archaeological resource management, by definition, is 

in the present“. 

To znamená, že archeologické fenomény jsou chápány více v kontextu kulturní krajiny a archeologie 

spolu s archeologickou památkovou péčí jako kulturně historické disciplíny, které nelze oddělovat 

od dnešního stavebního rozvoje, územního plánování, stavební památkové péče, ale ani od historické 

geografie. Na druhé straně se uskutečňuje management archeologického dědictví stále více 

v rámci prostorového územního plánování a projektování, takže pokusy o plánování zohledňující zachování 

i archeologických památek jsou stále úspěšnější. To platí jak pro oblast venkova a venkovské 

krajiny, tak pro území měst. V zemi jako je Nizozemí je nutno k této problematice připočíst i péči 

o archeologické památky, které jsou součástí „krajiny“ pod vodní hladinou. Legitimizace takového 

přístupu souvisí s důležitými hledisky moderního prostorového uspořádání, plánování a projektování, 

jakými jsou kvalita krajiny a to, co se anglicky označuje jako „sustainable development“. 

S těmito tendencemi se setkáváme v literatuře 80. let a můžeme je sledovat i v mezinárodní spolupráci, 

např. v tzv. závazných kolokviích Evropské rady v roce 1984 ve Florencii na téma archeologie 

a plánování a v roce 1987 v Nizze o archeologii a velkých veřejných projektech (Europarat 

1987; 1989). Po nich v roce 1989 následovalo doporučení Evropské rady, zabývající se ochranou 

a podporou archeologického dědictví v souvislosti se záměry plánování měst a krajiny. Ve stejném 

roce vznikla Charta organizace ICOMOS z Lausanne, která koncem roku 1988 zahájila ve Štrasburku 

svou činnost vedoucí k vytvoření nové evropské konvence o ochraně archeologického dědictví. 

Ta byla konečně podepsána v lednu 1992 v La Valletě a od té doby postupně vstupuje v platnost 

v mnoha evropských zemích. Týká se shora uvedených pojmů a idejí a zaměřuje se na principy 

zákonodárství v oblasti životního prostředí, zejména na princip odpovědnosti investora, jehož činností 

jsou vyvolány záchranné archeologické výzkumy. 

Nový zákon o památkové péči, který v Nizozemí vstoupil v platnost v roce 1988, znamenal sice 

vylepšení předchozího zákona z roku 1961, ale v podstatě byl již v době uzákonění zastaralý. Ze 

zmíněných nových tendencí vývoje bylo v zákoně zohledněno jen velice málo: stále ještě přetrvává 

úřední duch relativně statické archeologické památkové péče 60. a 70. let. Ačkoliv se přirozeně objevovaly 

i nové náznaky, bylo asi příliš brzy na to, aby byly začleněny do zákonného rámce. Změny 

byly vyvolány jen několik málo let poté řadou okolností. Velký význam měl obecný hospodářský, 

tj. v neposlední řadě i stavební rozvoj, přičemž archeologická památková péče byla stále 

úspěšněji zohledňována při územním plánování a tudíž do ní jaksi přirozeně vplouvaly prvky podporující 

záchranu památek v jejich kontextu. Požadavky na památkovou péči tedy postupně vzrů-


staly, což s sebou přinášelo rostoucí problémy s lidskými i technickými kapacitami. K tomu přistoupilo, 

že ROB byl v rámci záchranné činnosti tradičně silně orientován na zpracovávání a hodnocení 

terénních výzkumů a pouze v omezené míře vyvíjel badatelskou činnost, která by vlastně teoreticky 

připravila a následně umožnila uskutečňování tzv. preventivního managementu. Domnívám se, že 

jsme hodně dosáhli v oblasti, kterou jsem před několika lety popsal jako „péči o výzkum“, tedy v oblasti 

vědeckého výzkumu zaměřené na snížení ztrát informací o minulosti (Willems 1993). Avšak 

s tím spojená „preventivní péče“, tedy výzkum přispívající k tomu, aby se zabránilo ztrátám důležitých 

lokalit, byla příliš málo rozvinutá. Restrukturalizace úřadu se tedy stala nezbytnou. Provádí se 

postupně od roku 1994 a do určité míry stále ještě probíhá, protože formální struktury se dosud stále 

mění. Tato přeměna ROB jde ruku v ruce se změnami stuktury v celkovém uspořádání organizace 

památkové péče. Ta byla dosud v Nizozemí organizována značně centralisticky. Aktuálním cílem 

je zapojit do záchrany památek a hospodaření s nimi obce a vyšší správní celky (provincie). Tento 

trend se v posledních letech začíná projevovat v praxi. 3 

Archeologické práce (prospekce, inventarizace, terénní výzkum) dosáhly v souvislosti s velkými 

stavebními záměry takové dynamiky, jaká zastiňuje vše, co se odehrálo v uplynulých desetiletích 

po válce. Nizozemí je nejhustěji osídlenou zemí v Evropě a vedle výstavby stále nových městských 

čtvrtí či dokonce celých měst se plánovitě buduje i nová infrastruktura. V mnoha případech jsou právě 

v tomto rámci možné i rozsáhlé památkové aktivity. Tato situace ovšem vyvolává značný tlak na 

lidské i materiální kapacity archeologických pracovišť. Tradičními metodami nejsme schopni se 

zhostit našich povinností, dnes již daných i zákonnými normami. Do popředí vystupuje stále naléhavěji 

potřeba plynulé návaznosti složek celého procesu – od prospekce a registrace nalezišť přes 

spoluúčast na plánování a projektových přípravách stavebních a krajinotvorných zásahů až k záchranným 

výzkumům a následnému ošetření, inventarizaci a uložení nálezů. Naše instituce se při 

praktické ochraně konkrétních památek musejí proměnit v podniky organizované a fungující podobně 

jako průmyslové či manažerské firmy. 

Archeologická památková péče 

Archeologická památková péče představuje cyklický proces, koloběh managementu, který musí bezpodmínečně 

zůstat uzavřen, neboť výsledky bádání a nové poznatky jsou životně důležité pro další 

vývoj. To ale neznamená, že různé prvky tohoto cyklu mají být soustředěné v jedněch rukou. V Nizozemí 

se v současné době vytváří nová struktura, v jejímž rámci budou na jedné straně centrální úřady 

přesouvat vlastní zodpovědnost na místní a provinční úroveň, na druhé straně bude vytvořen rovněž 

prostor pro soukromé podniky. V roce 1998 bylo zřízeno tzv. Středisko archeologických služeb, 

které převzalo personál od ROB a do budoucna bude provádět archeologické práce vedle univerzit, 

městských a provinčních archeologů a posléze také jiných – privátních – firem. Jedná se o vykopávky 

a prospekci, pravděpodobně ale také o činnosti jako restaurování, poradenství apod. Věříme, že 

se tak podaří zvládnout očekávaný nárůst stavebních prací. Vlastní výzkumné oddělení ROB se má 

v budoucnu orientovat a specializovat na výzkum se zaměřením právě na památkovou péči. 

ROB sám je přebudováván z badatelského institutu v takzvané expertní středisko, kde bude obsluhován 

centrální archeologický informační systém pro Nizozemí, který může poskytnout vědomostní 

i technickou podporu provinčním archeologům a institucím. Zde také mohou být na celonárodní 

úrovni posuzovány zamýšlené rozsáhlé programy a projekty. V ROB je také v neposlední řadě 

prováděna zákonná ochrana archeologických památek i výzkum a rozvoj bádání pracovních zásad, 

metod a technik. Pro tyto rozsáhlé hluboké změny jsou důležitá některá témata. Pominu problém legitimity 

archeologické památkové péče v tom smyslu, že zde zřejmě nemusíme vysvětlovat, proč je 

pro společnost tak významná. Důležité však je, že sám proces památkové péče legitimitu potřebuje, 

aby byl průhledný, proveditelný a zprostředkovatelný. Pro to existují dva důvody: na jedné straně 

stojí občané a firmy (a jejich volení zástupci – politici), kteří ze svých daní vše financují a právem 

3 Různé argumenty a plány byly zveřejněny ministrem kultury v přednášce: Van der Ploeg 2000.

568 


požadují, aby rozhodnutí s často důležitými následky byla řádně zdůvodněna a aby archeologické 

práce nebyly dražší než je nutné. Na straně druhé stojí archeologové, kteří musejí dbát na to, aby byla 

zajištěna kvalita archeologického výzkumu. Tak tomu sice bylo vždy, ale právě proto, že se celý 

proces musí industrializovat a na provádění prací se musí podílet mnohem více účastníků, tento 

trend dále zesiluje. Je totiž třeba zabránit tomu, aby „zprůmyslnění“ památkové péče vedlo k poklesu 

její kvality. Z uvedených důvodů vyplývají nové úkoly, totiž rozvoj více či méně přesných norem, 

směrnic a specifikací archeologických prací. K tomuto účelu byla založena národní komise, která takovéto 

normy začala připravovat v roce 1999 a jejíž práce má být dokončena v roce 2001. Významné 

je, že v komisi jsou zastoupeny všechny články, jichž se tato činnost týká: univerzity, ROB, provinční 

a městští archeologové a různé typy archeologických privátních firem. Odborníci tak mohou 

sami stanovit vlastní standardy. ROB je pochopitelně zastoupen nejsilněji, avšak nepředurčuje výsledky 

jednání, neboť je zřejmé, že standard může fungovat pouze tehdy, jestliže se na jeho tvorbě 

podílí celé společenství účastníků. Aby byla v budoucnu umožněna pružnost systému, nejsou vytvořené 

normy zanášeny do pevného zákoníku: musejí být neustále obnovovány a vylepšovány. Jedno 

je však striktně stanoveno – ty instituce, které se na provádění archeologického výzkumu chtějí podílet, 

tedy univerzity, firmy, ale i ROB či oddělení archeologických terénních prací v provinciích 

nebo při obcích, musejí získat certifikát. Zákonem bude pravděpodobně pouze ustanoveno, že příslušné 

normy bude schvalovat ministr kultury, aby mohl za archeologickou památkovou péči nést 

politickou odpovědnost. Stálé fungování systému, např. dodržování vytvořených norem i jejich průběžné 

obsahové a metodické zlepšování bude možno přenechat „archeologické radě“, která jakožto 

stálé grémium zmíněnou národní komisi v budoucnu vystřídá. 

Poslední etapou v budování systému bude sjednocení profesionálních archeologů. Je jasné, že 

v archeologii lze cokoliv podřídit normě a vykopávky tak plánovat mnohem lépe, ale na druhou stranu 

nemůžeme dopředu vědět, co se v zemi skrývá. To, co se ve skutečnosti objeví, bývá zpravidla 

jiné než očekávání. Další skutečností je, že veškeré terénní výzkumy zůstávají nadále vědeckým bádáním, 

které neflexibilní standardizované výzkumy a industrializovaná památková péče nemohou 

nahradit a vlastně ani nemohou přispět k jeho rozvoji. Proto bude vždy hodně záležet na osobních 

schopnostech příslušného archeologa – a protože se jedná i o peníze, půjde i o ně. Proto je velice důležitá 

archeologova profesionální etika. Profesionální sdružení archeologů již v Nizozemí existuje, 

v roce 1997 byl založen Nizozemský svaz archeologů (Nederlanse Vereniging van Archeologen – 

NVvA). V blízké budoucnosti je ovšem plánováno i zavedení registru, v němž se budou muset nechat 

zapsat archeologové, jestliže budou chtít vést výzkum hrazený investorem. Kromě toho musí 

každý archeolog podepsat profesionální etický kodex. Kdo se proviní proti jeho ustanovením (bude 

mu prokázáno neetické jednání – např. přijetí úplatku, nedostatečně vedený výzkum apod.), může 

být dle míry provinění z registru vyřazen a tím ztratí možnost vedení investorských výzkumů. 

Dosud se hovořilo jen o samotném provádění vlastních archeologických prací. Vedle toho zde 

ovšem stojí problém rozhodování v konkrétních případech – zda, jak a „za kolik“ tyto výzkumy 

provést. Taková rozhodnutí mohou podle dnešního pojetí učinit jen demokraticky zvolené a tudíž 

legitimní orgány – ministr kultury, provinční vláda nebo obecní rada. Ty pochopitelně budou vyžadovat 

odborné rady, expertízy atd. Zde ovšem vyvstává problém, jak mají takové posudky vypadat, 

kdo je bude provádět apod. 

Pro odborné posouzení existuje přirozeně množství více či méně objektivních kritérií, jako stav 

dochovanosti památky, poloha, rozsah, hloubka uložení atd. K dispozici je metodická příručka s návrhy, 

jak neodborníkům, např. investorům, úředníkům nebo politikům, tato pravidla vysvětlovat 

a eliminovat tak v jejich očích zdánlivou libovůli a zdánlivě neprůhledné subjektivní hodnocení odborníků 

(viz Deeben et al. 1999). Pro rozhodování budou pochopitelně využívána i další kritéria, 

která již tak zcela objektivní nejsou – stupeň reprezentativnosti, vzácnost apod. A právě v tomto bodě 

spočívají značné těžkosti, protože rozhodnutí, zda má být naleziště uchováno, má dalekosáhlé 

společenské a legislativní důsledky, pro které je třeba mít k dispozici oporu v zákoně. Tedy buď zcela 

jasná kritéria, nebo alespoň pečlivé a propracované postupy umožňující najít pokud možno správné 

a především kontrolovatelné rozhodnutí. Náročným požadavkem rovněž je, aby byl na národní


úrovni vytvořen rámec, v němž by úřady mohly srovnávat svá selektivní rozhodnutí. To se může 

uskutečnit pouze na základě vědeckého bádání, které poskytne kritéria, z nichž budou rozhodnutí 

vycházet. Zásadní úlohou vědeckého výzkumu bude nepochybně i stanovení priorit. Také toto náleží 

do oblasti úkolů nového ROB, ale mělo by se uskutečnit ve spolupráci s univerzitami, čímž zůstanou 

výzkum a management co nejtěsněji spojeny. 

Jednou z činností ROB na podporu aktivního a preventivního procesu managementu je vývoj 

účinných nástrojů v postupu územního plánování. Vedle stávajících památkových map, které ale většinou 

zahrnují izolované malé plochy s dosud známými archeologickými nálezy, existuje nyní navíc 

pro celé Nizozemí tzv. „indikační mapa archeologických hodnot“ (IKAV). Představuje systém hodnocení 

krajiny z hlediska možné přítomnosti archeologických nalezišť ve třech stupních: vysoký, 

střední, nízký. Zakládá se na znalostech dějin osídlení v závislosti na geologických, pedologických, 

hydrologických a jiných podmínkách. Není pochyb o tom, že takováto mapa nenahradí prospekci 

v okamžiku, kdy se již nejedná o plánování, ale o konkrétní stavební záměr. Tuto mapu můžeme 

ostatně předběžně vyhotovit jenom v měřítku 1 : 50 000, ale ani podrobnější mapy nebudou nikdy 

moci nahradit nutnost provedení konkrétního aktuálního průzkumu (viz Deeben et al. 1997). 

Výhodou tohoto druhu map je, že představují nástroj potřebný pro územní plánování a ačkoliv nejsou 

použitelné bez odborné rady, jsou pro nearcheology, kteří o rozvoji daného území rozhodují, 

srozumitelné. Mohou proto být cennou pomůckou při rozhodování na nejzákladnějším stupni, aby 

stavební a jiné aktivity mohly být plánovány tak, že se podstatně sníží nebezpečí porušení cenných 

lokalit. První generace těchto map byla zhotovena v roce 1997. Dnes se pracuje na jejich dalším 

zdokonalení, do mapy jsou např. zahrnuta i území pod hladinou vody, zastavěné či již narušené plochy 

atd. 

Taková práce je dobrým příkladem toho, co rozumím pod pojmem „preventivní péče“. K tomu 

ostatně patří i řada dalších iniciativ, např. v oblasti ochrany památek. Problematiku lze shrnout nejlépe 

do tří okruhů. 

1. Naše archeologická databáze je zhruba již deset let budována tak, že ji lze propojit s GIS. Podobně 

je tomu nyní ve více evropských zemích a bez využívání tohoto mocného nástroje už vlastně 

památková péče není možná. Ze zákona si lze pochopitelně vynutit, že nějaký památkový úřad je 

včas informován např. o určitém projektu, ale aby se s těmito informacemi rychle naložilo a aby se 

cíleně reagovalo, k tomu jsou zapotřebí tytéž systémy, jaké mají k dispozici projektanti a ti, kteří 

stavbu plánují a schvalují. GIS samozřejmě navíc představuje i vynikající badatelský nástroj. 

2. Archeologické památky jsou v Nizozemí stále více chráněny v kontextu, který ovšem musí 

být definován na základě výzkumu – např. jako malý výsek krajiny nebo sídlištní komora s památkami 

z jedné nebo z více různých period – v souvislosti s okolním přírodním prostředím. Kde pro 

to existuje možnost, může být na tomto základě vytvořena archeologická památková rezervace, což 

lze vzhledem k hustotě osídlení v Nizozemí provádět jen v omezené míře. 

3. Nové koncepty se dnes vyvíjejí zcela cíleně ve spolupráci s lidmi zodpovídajícími za rozvoj 

měst, krajinnými architekty apod. Chceme se pokusit vychovávat městské i krajinné architekty 

k zohledňování a respektování potřeb archeologické památkové péče. Zpravidla nemají ani potuchy 

o dávném osídlení v místě, jehož rozvoj řeší. Když ale obdrží včas patřičné informace, jsou schopni 

spolu s archeology vymýšlet způsoby, jak při dalším plánování zachovat „minulost“ či dokonce 

jak ji zviditelnit, aby zamýšlené uspořádání obohatila a nebyla již pokládána za překážku (např. Van 

Marrewijk – Haytsma 1998). 

Výsledkem je, že významné lokality nejen že zůstanou zachovány, ale sehrávají důležitou roli 

při vytváření vlastní identity daného místa. Místo nudných monotónních městských čtvrtí tak mohou 

vznikat zajímavá a nevšední území, kde se lépe bydlí i pracuje. Ministr kultury to popsal jako 

„kulturní plánování“ a lze předpokládat, že archeologové budou v budoucnosti stále více spolupracovat 

i se sociology, antropology a demografy. 

V každém případě je zřejmé, že tento druh rozvoje podporuje společenskou prestiž archeologie, 

což je velmi důležité zvláště dnes, kdy společnost je stále méně ochotna vydávat prostředky za věci, 

jejichž význam může veřejnost (potažmo politická uskupení) jen stěží odhadnout.

570 


Mezinárodní rámec 

Vývojové tendence a část výše uvedených řešení mnoha úkolů, perspektiv a problémů počátku 21. 

století jsou zde sice prezentovány na příkladu Nizozemí, ale před podobnými problémy stojí archeologie 

v mnoha dalších evropských zemích. Celkový vývojový trend od tradiční památkové péče 

k managementu archeologického dědictví vede k tomu, že pro památkáře je nejen smysluplné, ale 

naprosto nutné hledat společná stanoviska nad příslušný národní rámec a sledovat společné cíle. To 

je důležité jednak proto, že společný přístup k problémům vyžaduje proces sjednocování Evropy, 

jednak jednoduše proto, že se od sebe navzájem můžeme a musíme mnohému učit. 

Všichni jsme účastníky procesu sjednocování Evropy. Skutečností je, že v EU se sice považuje 

za samozřejmost uchovávání kulturní jedinečnosti jednotlivých zemí, na druhou stranu je ale stále 

více např. ochrana archeologických památek ovlivňována zákony a předpisy z Bruselu nebo společenským 

vývojem více celoevropským než národním. Přitom se často a zcela právem pohlíží na 

tvorbu evropského zákonodárství jako na výsledek soutěže různých směrů a přístupů k daným problémům. 

Také evropské, v archeologických kruzích většinou méně známé programy, které souvisejí 

se životním prostředím nebo s jednotlivými regiony EU, jsou pro archeology důležité a mohou 

pomoci rozvoji oboru. 

Našemu oboru pořád ještě schází společná a cílená lobby v Bruselu, která by podporovala zákonodárství 

zohledňující archeologické dědictví, neboť důsledky sjednocení Evropy se budou promítat 

do stále více oblastí (cf. též Willems 1999). Existují navíc různé iniciativy, které jsou relevantní 

i pro archeologickou památkovou péči. Před nedávnem evropští ministři pro územní plánování založili 

iniciativu EROP – Evropská perspektiva územního rozvoje. Ta se věnuje nejrůznějším důležitým 

tématům ve vztahu k prostorovému uspořádání na evropské úrovni. Mimo jiné obsahuje také 

kapitolu o „přírodě a kulturním dědictví“. Jaké přesně bude mít takovýto dokument důsledky pro památkovou 

péči, není zatím jasné, ale je zřejmé, že bude zásadní pro další rozhodování nebo i konkrétní 

opatření. Také přímé iniciativy Bruselu, ať již konkrétní předpisy, smlouvy, či zákony, jsou pro 

nás mimořádně důležité – např. tzv. evropská agrární politika má samozřejmě velký dopad na archeologickou 

památkovou péči. Přesto se nenajde téměř žádný archeolog, který by se takovouto 

problematikou zabýval. 

Jak již bylo uvedeno, pro evropskou archeologickou památkovou péči je důležité učit se jeden 

od druhého. Výměna informací o legislativních, technických a vědeckých metodách či prostředcích 

je nezbytná, abychom rozvíjeli společně nové podněty a tím zlepšovali rozsah a zacházení s archeologickým 

dědictvím ve vlastní zemi. Kromě toho rozvoj oboru neprobíhá na národních úrovních 

zcela paralelně. Můžeme se poučit z toho, co se odehraje v sousedních zemích, a tím i předejít nežádoucímu 

vývoji v zemi vlastní, nebo naopak rozpoznat zavčas nové důležité podněty a chopit se 

jich. Také proto ale potřebujeme nové organizační formy. 

Existují přirozeně různé metody, jak dosáhnout spolupráce a výměny informací. Jsou rozvíjeny 

společné projekty, které, aby byly účinné, nemusejí být vždy velkoryse hrazeny ze společné evropské 

kasy. ROB spolupracuje například s kolegy z Rýnského úřadu archeologické památkové péče 

v Bonnu na společném projektu o nevelkém regionu přesahujícím hranice mezi Rýnem a Maasou. 

Jedná se sice především o dějiny osídlení, ale velmi důležité je i porovnávání různých metod a přístupů 

k problému samotnému, k otázkám prospekce a inventarizace, či dojednávání konvencí interpretace, 

vytváření jednotné terminologie atd. Zároveň nás zcela konkrétně připravuje na další spolupráci, 

která bude nutná pro řešení různých stavebních záměrů přesahujících hranice, jichž bude 

pochopitelně stále přibývat. V tomto procesu jsme se již mnohému vzájemně přiučili, přitom je velmi 

nápadné, že bylo a stále zůstává mnohé k dojednání a řešení, a to i za situace, kdy se nizozemská 

a porýnská archeologie od sebe skoro neliší. Příklady pro srovnání se najdou jistě všude v Evropě. 

Stejně důležitý je mezinárodní dialog a je mnoho témat, o nichž musíme hovořit. Zmíněný vývoj 

standardů v archeologické práci v Nizozemí bude zapotřebí vytvořit i jinde, někde se zčásti již 

uskutečňuje, např. ve Velké Británii. Je jasné, že takovéto věci nemohou být v různých zemích s různými 

vědeckými tradicemi shodné, ale naprosto odlišné být také nemohou. Vytvoření společných 

evropských norem navíc může usnadnit i boj s nekalou konkurencí, s některými, výhradně na výdě-


lek orientovanými firmami v jednotlivých zemích. Obecné normy, pochopitelné i zástupcům nadnárodních 

společností, mohou být prostředkem k doložení, že nabídka takových firem neodpovídá ani 

nejskromnějším nárokům na kvalitu archeologického výzkumu. 

Evropské normy či směrnice přirozeně nejsou bez nebezpečí, že budou obecné či redukované na 

minimum, což může vést k tomu, že bude akceptováno minimum za všeobecně platný standard. Přesto 

je dobré, aby se společné kroky v tomto směru podnikaly, což ovšem platí i pro celou řadu dalších 

témat. Závažný tematický okruh představuje kontakt s privátními firmami provádějícími vykopávky 

a s laickými archeology, jinak řečeno nutnost vytvoření formalizovaného profesního etosu, Code 

of Ethics. 4 

Archeologové se také musejí snažit o to, aby nacházeli tvůrčí řešení problému shromažďování 

stále většího množství dat ve všech evropských zemích, a to za situace, kdy není k dispozici dostatečná 

kapacita na jejich přeměnu pomocí vědeckých metod v relevantní poznatky o minulosti. Musejí 

přemýšlet o vzdělávání studentů, kteří budou většinou pracovat v oblasti památkové péče a budou 

potřebovat dovednosti, jimž se momentálně na univerzitách nevyučuje. Tak vyvstává celá řada 

problémů nebo i šancí pro archeologii, jež jsou sice do značné míry dány národně, ale přesto jsou 

v podstatě všude stejné. Pro všechna tato i další témata potřebujeme mezinárodní diskusi – a k tomu 

je zapotřebí patřičná organizace. 

Organizační rámec takovéto diskuse na evropské úrovni zaručuje European Association of Archeologists 

(EAA). Iniciativa vznikla v roce 1992 a v roce 1994 zahájila svou činnost. EAA je sdružení 

osob, které chce sjednocovat archeology z celé Evropy. Nemá a nechce vytvářet alternativu k celé 

řadě mezinárodních odborných organizací a kongresů, jež v archeologii působí. Chce ale např. 

svými každoročními zasedáními, časopisem European Journal of Archaeology, internetovými stránkami 

atd. vytvořit odborné fórum pro diskutování otázek dalšího rozvoje evropské archeologie a její 

role v dnešní i budoucí společnosti. Má být fórem pro diskusi mezi zeměmi (mj. i o jejich různé 

archeologické tradici), mezi různými odbornými okruhy a profesními skupinami archeologů, pracujícími 

na univerzitách, ministerstvech a v úřadech archeologické památkové péče, v muzejích i ve 

všech typech privátních archeologických firem na místní či regionální úrovni. Zvláště důležitá je na 

tomto místě diskuse mezi univerzitní archeologií a archeologickou památkovou péčí, neboť v mnoha 

zemích hrozí, že se jejich cesty rozejdou, pakliže k tomu již nedošlo. 

EAA chce být rovněž jistým typem profesního sdružení na evropské úrovni, které vychází vstříc 

zájmům svých členů, a které vyvíjí Code of Practice, jenž může přispět k rozvoji norem a standardů 

pro vytvoření protiváhy k možným projevů komercializované archeologie (viz níže). Může a také již 

zaujala stanovisko v případech, kdy jsou vážně ohroženy zvláště důležité součásti archeologického 

dědictví a podpořit národní ochranu památek v zemích, kde je to zapotřebí. Může a také spolupracuje 

s mezinárodními organizacemi a funguje v řadě témat jako partner v dialogu u Evropské rady 

a EU. Z těchto obecných potřeb vyplývá vysoký zájem o poslední zasedání, na nichž se setkává již 

kolem 700 archeologů z celé Evropy. Jde v neposlední řadě o odraz přibývajícího počtu úřadů pro 

archeologickou památkovou péči a podobných institucí, z nichž některé poskytují ve skromné míře 

EAA i nutnou finanční podporu. A konečně je to také díky rostoucímu počtu členů, který i přes počáteční 

obtíže činí v současné době přes 1200. 

Přestože je existence EAA v dnešní Evropě důležitá, nemůže toto sdružení plnit všechny úkoly 

stojící v současné době před naším oborem. Když jsme se zmiňovali o mezinárodních aspektech 

organizace, jmenovali jsme témata a problémy, u nichž je výhodné, aby byla zpracovávána a zastupována 

právě sdružením jednotlivců – soukromých osob. Existuje ale zcela zjevně také řada problémů, 

které musejí být řešeny jinak, a to prostřednictvím organizace, v níž bude náš obor reprezentován 

jiným způsobem, resp. jinými zástupci. 

Jde například o vliv mezinárodních zkušeností na národní legislativu, o konkrétní vyvíjení a schvalování 

norem a směrnic, o vytváření mechanizmů umožňujících úspěšnou spolupráci při uskutečňování 

mezinárodních projektů nebo o společnou politiku při zacházení s kulturní krajinou. V takových 

4 Nizozemský spolek archeologů (NVvA) stanovil takovýto kód v tzv. Kodexu: viz níže.

572 


případech jsou především archeologické instituce schopny přímo přispět k iniciativám EU v oblasti 

územního plánování, turistiky, agrární politiky či v dalších oblastech, které mají pro archeologické 

dědictví zásadní význam. Takovéto kroky jsou schopny sledovat jen instituce, jež mají přístup na 

příslušná ministerstva na národní úrovni apod. 

To vše již bylo přirozeně delší dobu zřejmé. Před několika lety se pokusil prof. D. Planck jakožto 

předseda německých zemských archeologů zahájit diskusi mezi evropskými zemskými archeology 

na toto téma. Vstříc iniciativně vyšel norský Rijkskantikvar prof. O. Lunde a v roce 1995 vznikl 

diskusní kruh, který se několikrát setkal. Účastníky jsou většinou zemští archeologové na národní 

nebo zemské úrovni, v závislosti na kulturních zvyklostech konkrétní země. 

V roce 1998 bylo rozhodnuto založit i formální organizaci, neboť čistě neformální iniciativa má 

při prosazování zájmu oboru pouze omezené možnosti. Jestliže chceme plně a trvale využívat šancí 

naskýtajících se nám sjednocováním Evropy, musíme tento problém uchopit skutečně efektivně. Německý 

model sdružení zemských archeologů je v Evropě považován za vzor. Každá spolková země 

má totiž v Německu svou kulturní svrchovanost, tedy např. i samostatnou archeologickou památkovou 

péči, proto existuje tzv. Archeologická rada, v níž je každá spolková země reprezentována 1–2 

tzv. zemskými archeology. Podobně by tomu pochopitelně mělo být i ve sjednocené Evropě. Proto 

byl koncem roku 1999 založen spolek zemských archeologů v Evropě pod názvem Europae Archaeologiae 

Consilium. 5 Zpráva o inauguračním shromáždění EAC při Radě Evropy ve Štrasburku 

byla před nedávnem zveřejněna (Willems 2000). 

Nyní tedy vedle EAA jakožto občanské organizace, která sjednocuje evropské archeology a která 

na evropské úrovni může fungovat i jako určité nátlakové sdružení, existuje komplementární organizace 

– EAC. Ta může vystupovat právě v důležitých oblastech, kdy EAA jakožto sdružení privátních 

osob je nevhodné a kdy je na národní úrovni nutné formální postavení ve správě. Pro následující 

roky byl vytvořen strategický plán (Lüth et al. 2000), akceptovaný zatím osmnácti členy, mezi nimiž 

je i Česká republika. 

Založením EAA a EAC vytvořila archeologie organizace na evropské úrovni, aby vyhověla požadavkům 

doby a rozvíjela potřebnou spolupráci. Nyní jde o to, aby se této „evropské“ problematice 

nevěnovalo pouze několik osamocených jedinců, ale aby se aktivně zapojilo co nejvíce archeologů 

ze všech oblastí našeho oboru a ze všech evropských zemí. Ať to vítáme nebo ne, postupující 

proces sjednocování Evropy se nás všech totiž dotýká stále více. 

překlad H. a V. Salačovi 

LITERATURA 

Deeben, J. – Hallewas, D. P. – Kolen, J. – Wiemer, R. 1997: Beyond the crystal ball. Predictive modelling as 

a tool in archaeological heritage management and occupation history, in: W. J. H. Willems – H. Kars 

– D. P. Hallewas (red.), Archaeological Heritage Management in the Netherlands, Assen, 76–118. 

Deeben, J. – Groenewoudt, B. J. – Hallewas, D. P. – Willems, W. J. H. 1999: Proposals for a practical system 

of significance evaluation in archaeological heritage management, European Journal of Archaeology 

2.2, 177–199. 

Europarat 1987: Archaeology and planning. Report of the Florence Colloquy. Strasbourg (Architectural 

heritage reports and studies 5). 

— 1989: Archaeology and major public works. Report of the Nice Colloquy. Strasbourg (Architectural 

heritage reports and studies 12). 

— 1992: European Convention on the Protection of the Archaeological Heritage (revised). Strasbourg 

(European Treaty Series 143). 

Fowler, P. 1993: Archaeology in a matrix, in: J. Hunter – I. Ralston (red.), Archaeological Resource Management 

in the UK. An Introduction, Phoenix Mill, 1–10. 

Lipe, W. D. 1974: A conservation model for American archaeology, The Kiva 39 (1–2), 213–243. 

5 Zvolením latinského označení se autoři vyhnuli užití moderních jazyků.


Lüth, F. – Olivier, A. – Willems, W. J. H. – Wollák, K. 2000: A Strategic Plan for the EAC, in: W. J. H. Willems 

(red.), Challenges for European Archaeology, Zoetermeer, 19–25. 

Schiffer, M. B. – Gumerman, G. J. Hrsg. 1977: Conservation Archaeology. A Guide for Cultural Resource 

Management. New York (Studies). 

Schnapp, A. 1996: The Discovery of the Past. London. 

Van der Ploeg, F. 2000: The management of the archaeological heritage, in: W. J. H. Willems (red.), 

Challenges for European Archaeology, Zoetermeer, 45–51. 

Van Marrewijk, D. – Haytsma, A. 1998: Ruimtelijk ontwerpen en Archeologie. Den Haag. 

Willems, W. J. H. 1993: Archäologische Denkmalpflege und Forschung in den Niederlanden, in: S. Dušek, 

Archäologische Denkmalpflege und Forschung, Weimar, 22–27. 

— 1997: Archaeological Heritage Management in the Netherlands: past, present and future, in: W. J. H. 

Willems – H. Kars – D. P. Hallewas (red.), Archaeological Heritage Management in the Netherlands, 

Assen, 3–34. 

— 1999: The Future of European Archaeology. Oxford (Oxbow Lecture 3). 

— ed. 2000: Challenges for European Archaeology. Zoetermeer. 

Willems, W. J. H. – Kars, H. – Hallewas, D. P. ed. 1997: Archaeological Heritage Management in the Netherlands. 

Assen. 

WILLEM J. H. WILLEMS, Ministerie van Onderwijs, Cultuur en Wetenschappen, PO Box 25000, 

NL–2700 LZ Zoetermeer; e-mail: w.j.h.willems@minocw.nl 

KODEX NIZOZEMSKÉHO SPOLKU ARCHEOLOGŮ (NVvA) 

Členové NVvA jsou povinni řídit se ve své profesní praxi níže uvedenými principy. Předsednictvo je 

oprávněno vést disciplinární řízení se členy, kteří by se proti těmto principům provinili. Zásady NVvA 

vycházejí ze společenského postavení zodpovědné archeologické praxe. 

Tři základní pravidla 

I. Archeologové jsou správci. 

Archeologové jsou správci archeologického dědictví (nalezišť, nálezů in situ, veřejných sbírek nálezů, terénní 

dokumentace apod.), které patří celé společnosti. Na jeho využití má proto právo každý. Jako nenahraditelný 

zdroj poznání lidské minulosti nesmí být archeologický materiál upírán společnosti za účelem 

osobního zisku či zábavy. Archeologové mají vedle svých výzkumů (ne více, než je nutné, a ne méně, než 

je třeba) aktivně přispívat k trvalému udržování archeologického dědictví a mají využít své speciální znalosti 

a schopnosti k tomu, aby se do ochrany zapojila široká společenská platforma. 

II. Archeologové zodpovídají a oslovují. 

Archeologický výzkum v nejširším smyslu je oprávněný jen tehdy, jestliže je uznán veřejností. Archeologové 

jsou proto povinni učinit vždy vše, aby se každý, kdo je činností v zájmu archeologie zasažen, 

mohl na rozhodování aktivně podílet: vlastníci, privátní skupiny, zájmová společenství, kolegové, tisk 

a publikum. Za způsob provádění této činnosti lze archeology volat k odpovědnosti. 

III. Archeologové odmítají komercializaci archeologického dědictví. 

Obchod s nálezy vyzvednutými z jejich kontextu přispívá k ničení nalezišť. Archeologové se proto vyhýbají 

aktivitám, jež by komerční hodnotu nálezů zvyšovaly nebo stimulovaly obchod s archeologickým 

materiálem, který se pak nedostává do veřejného vlastnictví a zůstává nepřístupný pro bádání. Konzervátoři 

v muzejích se řídí mezinárodním muzejním kodexem (ICOM). 

Tři z toho vyplývající pravidla 

IV. Archeologové se aktivně účastní práce s veřejností. 

Archeologové potřebují informovat veřejnost o svých aktivitách z několika důvodů: (1) pro vytvoření širokého 

společenského zázemí, (2) pro objasnění, jak archeologie vysvětluje lidské chování v minulosti,

574 


(3) archeologické představy o minulosti se předávají společnosti. Archeologové si jsou vědomi toho, že ve 

společnosti existuje mnoho různých profesních skupin: školství, politika a správa, hospodářství, životní 

prostředí a skupiny ochránců životního prostředí, senioři, média atd. Pokud archeologové nejsou sami 

schopni s veřejností pracovat, je jejich povinností rozvíjet práci s veřejností prostřednictvím někoho jiného. 

V případě, že se iniciativy v této oblasti chopí někdo jiný, mají archeologové dohlédnout na ochranu, 

zachování a odpovídající zacházení s archeologickým dědictvím. 

V. Archeologové nejsou vlastníky archeologických informací. 

Informace o archeologickém dědictví jsou jeho nedělitelnou součástí a patří veřejnosti s výjimkou přechodných 

opatření z důvodu výzkumu a zachování tohoto dědictví. Tyto informace nejsou v žádném případě 

osobním vlastnictvím badatele či jeho zadavatele. To platí pro všechny fáze získávání informací počínaje 

objevením, vykopáním a zdokumentováním až po vyhodnocení a předložení vědecké zprávy. 

Všechny tyto informace je třeba v přiměřené lhůtě aktivně poskytnout veřejnosti. 

VI. Archeologové se snaží o trvalé zachování nálezového materiálu a dokumentace. 

Nálezy vyzvednuté z kontextu a dokumentaci archeologického dědictví nelze oddělit od nálezové situace 

samotné. V případě jejího zničení jsou jediným použitelným pramenem. Archeologové se proto aktivně 

zasazují o zachování a trvalý přístup k archeologickým sbírkám, datům a dokumentaci a podporují všechny, 

kteří se o to snaží. Archeologové podporují studijní aktivity kolegů, studentů a dalších osob a přispívají 

k uchování archeologického dědictví in situ. 

překlad H. a V. Salačovi 

THE EAA CODE OF PRACTICE 

The following text was approved by the members of the Association at the Annual Business Meeting, held 

in Ravenna (Italy) on 27 September 1997. 

Preamble 

The archaeological heritage, as defined in Article 1 of the 1992 European Convention on the Protection 

of the Archaeological Heritage, is the heritage of all humankind. Archaeology is the study and interpretation 

of that heritage for the benefit of society as a whole. Archaeologists are the interpreters and stewards 

of that heritage on behalf of their fellow men and women. The object of this Code is to establish 

standards of conduct for the members of the European Association of Archaeologists to follow in fulfilling 

their responsibilities, both to the community and to their professional colleagues. 

1 Archaeologists and society 

1.1 All archaeological work should be carried out in the spirit of the Charter for the management of the archaeological 

heritage approved by ICOMOS (International Council on Monuments and Sites) in 1990. 

1.2 It is the duty of every archaeologist to ensure the preservation of the archaeological heritage by 

every legal means. 

1.3 In achieving that end archaeologists will take active steps to inform the general public at all levels 

of the objectives and methods of archaeology in general and of individual projects in particular, using 

all the communication techniques at their disposal. 

1.4 Where preservation is impossible, archaeologists will ensure that investigations are carried out to the 

highest professional standards. 

1.5 In carrying out such projects, archaeologists will wherever possible, and in accordance with any 

contractual obligations that they may have entered into, carry out prior evaluations of the ecological 

and social implications of their work for local communities. 

1.6 Archaeologists will not engage in, or allow their names to be associated with, any form of activity 

relating to the illicit trade in antiquities and works of art, covered by the 1970 UNESCO Convention 

on the means of prohibiting and preventing the illicit import, export, and transfer of ownership 

of cultural property.


1.7 Archaeologists will not engage in, or allow their names to be associated with, any activity that impacts 

the archaeological heritage which is carried out for commercial profit which derives directly 

from or exploits the archaeological heritage itself. 

1.8 It is the responsibility of archaeologists to draw the attention of the competent authorities to threats 

to the archaeological heritage, including the plundering of sites and monuments and illicit trade in 

antiquities, and to use all the means at their disposal to ensure that action is taken in such cases by 

the competent authorities. 

2 Archaeologists and the profession 

2.1 Archaeologists will carry out their work to the highest standards recognized by their professional 

peers. 

2.2 Archaeologists have a duty to keep themselves informed of developments in knowledge and 

methodology relating to their field of specialisation and to techniques of fieldwork, conservation, information 

dissemination, and related areas. 

2.3 Archaeologists should not undertake projects for which they are not adequately trained or prepared. 

2.4 A research design should be formulated as an essential prelude to all projects. Arrangements should 

also be made before starting projects for the subsequent storage and curation of finds, samples, and 

records in accessible public repositories (museums, archive collections, etc). 

2.5 Proper records, prepared in a comprehensible and durable form, should be made of all archaeological 

projects. 

2.6 Adequate reports on all projects should be prepared and made accessible to the archaeological community 

as a whole with the minimum delay through appropriate conventional and/or electronic publishing 

media, following an initial period of confidentiality not exceeding six calendar months. 

2.7 Archaeologists will have prior rights of publication in respect of projects for which they are 

responsible for a reasonable period, not exceeding ten years. During this period they will make their 

results as widely accessible as possible and will give sympathetic consideration to requests for information 

from colleagues and students, provided that these do not conflict with the primary right 

of publication. When the ten–year period has expired, the records should be freely available for 

analysis and publication by others. 

2.8 Written permission must be obtained for the use of original material and acknowledgement to the 

source included in any publication. 

2.9 In recruiting staff for projects, archaeologists shall not practise any form of discrimination based on 

sex, religion, age, race, disability, or sexual orientation. 

2.10 The management of all projects must respect national standards relating to conditions of employment 

and safety. 

Téma příspěvku o změnách v organizaci archeologické práce v Nizozemí a jejich souvislostech s vývojem 

v EU, který prof. W. H. J. Willems, prezident EAA, připravil pro AR, pokládá redakce vzhledem k našim 

poměrům za nanejvýš aktuální. Oslovila proto desítky kolegů z nejrůznějších archeologických institucí – 

akademických, památkových i komerčních – z Čech, Moravy a Slezska. Následující texty je tedy možné 

brát jako názory těch, kteří toto téma považují za podstatné, mají k němu co říci a nebojí se „jít s kůží na 

trh“. Téma ovšem zůstává otevřené a redakce doufá, že nabídkou prostoru na stránkách AR může k jeho 

rozvíjení přispět. Zvlášť zajímavý mohl být příspěvek rovněž osloveného kompetentního náměstka ministra 

kultury. Důvody nedávných kroků Ministerstva, směrovaných především vůči památkovým ústavům 

a ústavům archeologické památkové péče, i jeho další záměry však zůstávají archeologické obci neznámé. 

Příčinou patrně nebude případná tendence k rozdělení pravomocí na pověřovací (a „nekopající“) a prováděcí 

(a „nerozhodující“) orgány. Stávající (rozhodně ne aktuální) návrh památkového zákona se o tomto 

jediném možném funkčním modelu, který by nemusel být podvazován systémem licencí, nenutil k úvahám 

o „komoře“ a především by otevřel cestu skutečné archeologické památkové péči jako součásti péče 

o životní prostředí, nezmiňuje. 

mj

576 


SOUČASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE V ČR 

OD SLOV ... KE SLOVŮM 

Srovnání mezi realitou v archeologické památkové péči v Nizozemí a u nás nevyznívá pro nás obsahově 

příliš negativně. Zásadní rozdíl ovšem podle mého názoru spočívá v časových relacích a z nich vyplývajícího 

předstihu holandského stavu. I probíhající změny v systému, související s Maltskou konvencí, nevnímáme 

tak ostře, protože jsou součástí permanentních proměn, probíhajících od r. 1989. Za zajímavé 

lze považovat i to, že i v Nizozemí se archeologická památková péče, v kontrastu ke svému názvu, v počátečních 

etapách svého vývoje orientovala na provádění terénních záchranných archeologických výzkumů. 

Ve zmíněném zpoždění české archeologie považuji za největší negativum zpoždění v zásadní evidenci 

archeologických lokalit. Důležitost projektu Státního archeologického seznamu byla pochopena relativně 

brzy po r. 1989 a množství práce, kterou na projektu odvedl nově vytvořený kolektiv oddělení péče o archeologické 

dědictví Státního ústavu památkové péče se svými spolupracovníky, pokládám za obdivuhodné. 

Od samých počátků však tento projekt naráží na nepříliš velké pochopení a vstřícnost ze strany bezprostředně 

nadřízených osob i institucí, což charakterizuje fakt, že projekt byl nastartován významným 

sponzorským darem od Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Praze. Vrcholem 

tohoto přístupu je podle mého názoru současná situace, kdy příprava nového památkového zákona 

počítá se Státním archeologickým seznamem jako základním kamenem péče o archeologické památky 

(viz vládou a parlamentem schválený Věcný záměr zákona o památkové péči) a v horizontu jednoho či 

dvou let předpokládá jeho dokončení. Konkrétní podpora a především finanční zajištění projektu ze strany 

Ministerstva kultury ČR je ovšem s jeho předpokládanou rolí ve schizofrenním rozporu. 

S překvapením jsem i v nizozemském prostředí zaregistroval přítomnost dvojího druhu archeologických 

map. „Stávající památkové mapy“ chápu jako obdobu bodové evidence archeologických nálezů, vedenou 

v Archeologickém ústavu AV ČR, „indikační mapy archeologických hodnot“ zjevně odpovídají 

kategorizovanému SAS v SÚPP, samozřejmě s tím rozdílem, že v Holandsku jsou oba druhy (podle Willemsova 

článku) již zpracované. Ovšem ani existence této dvojice i v Holandsku mne nezbavuje přesvědčení 

o větší efektivnosti jediného systému, zahrnujícího oba pohledy. 

Za klíčové pro rozvoj archeologické památkové péče v České republice považuji dvě otázky. Tou první 

je plošné pokrytí území republiky Ústavy archeologické památkové péče, které je podle mého názoru po 

vytvoření krajů realizovatelné v rámci těchto celků. Ministerstvo kultury ČR rozšiřování sítě těchto ústavů 

v poslední době velmi nepřálo a s viditelným ulehčením se jich (na rozdíl od ústavů památkových) 

okamžitě zbavilo. Druhou otázkou je vznik téměř zcela nové skupiny pracovníků, které W. J. H. Willems 

nazývá „managementem archeologického dědictví“. V ideální představě v něm vidím specializované odborníky, 

kteří nespatřují jako většina dosavadních archeologů naplnění své práce v rovině objevitelské (ať 

již přímo v terénu nebo zprostředkovaně ve vědeckém poznání), ale v cílené péči o archeologické památky. 

Ti by také měli být schopni spolupráce v evropském kontextu a posléze snad i zapojení do evropského 

lobbování ve věci archeologických památek. Větší počet absolventů oboru v posledních letech mi dává 

naději na naplnění této představy, jejich finanční zařazení však nedovolí této naději příliš rozkvétat. 

Jinou cestu si ovšem představit nedovedu. Dosavadní postup, v němž v terénu pracujícímu archeologovi 

přibývaly další povinnosti „manažerské“ (v naší terminologii spíš „úřednické“), podle mého názoru již 

překročil své hranice a i úředně již existující specializovaní pracovníci jsou přetěžováni. 

To ovšem souvisí s otázkou celkového počtu archeologů, pracujících v našich zemích, který považuji 

za zcela nedostatečný. Přiznávám, že neznám kvantitativní rozbory počtu odborníků v jednotlivých evropských 

zemích, domnívám se však, že v počtu archeologů na rozlohu území nebo počet obyvatel zaujímá 

Česká republika pozici evropského chvostu. 

Podnětná je nizozemská realita i v otázce „národní archeologické komise“, kterou má v budoucnosti 

vystřídat „stálá archeologická rada“. Tento postup je téměř přímým opakem vývoje Archeologické komise 

MK ČR, jejíž původní širší záběr byl v současnosti redukován na jediný úkol, kterým je formální schválení 

rozdělení finanční částky Programu podpory záchranných archeologických výzkumů na jednotlivé

SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR 577 

regiony. Přitom úkoly, které podobný orgán plní v Nizozemí (tvorba archeologických standardů, jejich 

zlepšování a kontrola dodržování) jsou nezbytností i v naší nejbližší budoucnosti. Z Willemsova článku 

nevyplývá, jakým způsobem je či bude činnost stávající komise a budoucí rady financována, předpokládám 

však, že deklarovaná zodpovědnost ministerstva kultury se v Nizozemí, na rozdíl od Čech, Moravy 

a Slezska, neprojevuje pouze ve slovech. 

Zdeněk Dragoun 

K ČLÁNKU W. J. H. WILLEMSE 

Formulovat na šesti stranách „nástin perspektiv archeologické práce, jejich koncepce a organizace v budoucnu, 

své názory na nynější stav a potřebné změny“ (citace z textu žádosti redakce AR o diskusi k článku 

W. J. H. Willemse) snad ani není možné. Má-li být nástin takové koncepce seriózním materiálem, musí 

jeho vypracování předcházet sběr informací a jejich analýza a formulované závěry a názory musejí být 

podloženy propracovanou argumentací. V čase a prostoru vymezeném redakcí se proto mohu omezit jen 

na stručný bodový scénář – jakousi svodku subjektivních představ a názorů na dané téma. 

Vřele bych uvítal, a naší archeologii by to jistě prospělo, kdyby se překlady článků s podobnou tematikou 

(organizace archeologické práce, zakotvení oboru ve společnosti a jejím právním řádu atd.) objevovaly 

na stránkách AR (kde také jinde) pravidelně. Se stručným komentářem a jednou či několika reakcemi 

by mohla vzniknout velmi potřebná platforma k prezentaci různých názorů, zkušeností a také 

ohlasů na ně. Ukotvení archeologie v právních řádech a společenských vztazích různých evropských zemí 

je různé a není od věci mít alespoň rámcovou představu o tom, jak si v tomto srovnání stojí archeologie 

česká. Lépe by se potom reagovalo i na články podobné tomu Willemsovu. Poučný a inspirativní 

text s řadou zajímavých nápadů je totiž pouze jedním kamínkem velmi pestré mozaiky a jako takový je 

nutné ho chápat a případně i reflektovat. Autor vychází z odlišné tradice archeologické práce a i jiné 

struktury a zaměření jednotlivých archeologických institucí (u nás existence a orientace Archeologického 

ústavu AV ČR, nezastupitelná role větší části regionálních muzeí zejména v terénní archeologické práci, 

podružná role univerzit v metodické, terénní a až na výjimky i obecně vědecké oblasti apod.). Jednu 

důležitou věc však přehlédnout nesmíme. Jsou to počínající snahy o politickou a legislativní integraci evropské 

archeologie a především o sjednocování základních pravidel fungování archeologie v právních 

systémech jednotlivých evropských zemí zejména ve vztahu k ochraně archeologického dědictví. 

Je-li cílem redakce AR vyprovokovat diskusi o budoucnosti naší – tedy české, moravské a slezské – 

archeologie, pak jejím iniciátorům přeji, aby neskončila stejným fiaskem jako všechny dosavadní podobné 

pokusy ventilované na půdě ČASu, na stránkách posléze zaniklého Archeologického fóra i jinde 

již v první polovině 90. let minulého století. Po jednobarevné zkušenosti nebyla tehdy naše archeologická 

obec na takovou diskusi ještě zralá. Těch deset let nám však již nikdo nevrátí. Jak to tak bývá, neformuluje-li 

totiž dotčená osoba (myslím tím naši archeologickou obec) svá stanoviska, postoje a požadavky 

dostatečně konzistentně a včas sama, rozhodne za ni někdo jiný. Zpravidla ne tak kvalifikovaně, ale 

o to razantněji a neodvolatelněji. V našem případě to byly a jsou státní orgány – vláda, MK a parlament, 

které zakládají a ruší instituce, stanovují či mění náplň a podmínky jejich práce a navrhují a schvalují nové 

zákony a předpisy. Podkladem k fundovanému rozhodování jim však většinou nejsou připomínky odborné 

veřejnosti, ale osobní dojmy a pocity. Na mnoha rozhodnutích státních úředníků se pak často fatální 

neznalost oborové problematiky jasně odráží. Svést vše jen na ně ale není korektní. Velkou část viny 

neseme i my sami. Jako nejednotná komunita, složená z řady zájmových skupin, nejsme totiž pro nikoho 

partnerem. Chce-li státní úředník s někým jednat (chce-li vůbec), tak patrně ne se všemi členy odborné 

obce najednou. Partnerem mu mohou být pouze její zástupci. A pokud své zástupce nevybere a mandátem 

nevybaví obec sama, vybere a vybaví si je dotčený státní úředník či orgán sám. 

V posledním desetiletí byla česká archeologie více nežli čím jiným charakterizována rivalitou, vzájemnou 

nedůvěrou, mnohdy neochotou k věcné diskusi, posléze rezignací na věci obecné a často bezohledným 

prosazováním vlastních – institucionálních, skupinových či osobních – zájmů. Jedním z důvodů 

mohl být pocit existenční nejistoty, kterému byly a dosud jsou vystavovány mnohé archeologické instituce. 

Příčin je ale více. První otázka, která mne napadla při čtení Willemsova článku, byla: kdo a jak zastupoval 

a zastupuje archeologii na našem ministerstvu kultury Víme kdo A jsme jím (jimi) všichni dosta-

578 

SOUâASNOST ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉâE V âR 

tečně informováni o přítomném dění či o plánech do budoucna Jsou, či nejsou tyto informace tajné Není 

náhodou právě nedostatek informací, nezájem se o ně dělit a jakási „výlučnost“ těch, kteří je mají a mohou 

s nimi nakládat, právě jedním z důvodů té nesvornosti a malé ochoty mnohých z nás se v čemkoli skutečně 

„obecně prospěšném“ angažovat Jedním dechem je však nutné dodat, že se i u nás našli v nedávné 

době jednotlivci, kteří byli ochotni a schopni povýšit obecný oborový prospěch nad své osobní zájmy. Výsledky 

jejich politického angažování se na poli archeologie však přesně odpovídají a) váze našeho oboru 

ve společnosti, b) síle mandátu, který tito kolegové od naší „svorné“ komunity k jednání získali. 

Jak dál Odpověď na takovou otázku by samozřejmě měla vycházet z konsenzu fyzických i právnických 

členů archeologické obce, který by byl výsledkem dlouhodobější diskuse, a zájmy a názory jednotlivých 

diskutujících by protl v jakémsi „ohnisku“ nebo „těžišti“ zájmů oboru. Toto „těžiště“ by pak mělo 

být formulováno v několika jasných a srozumitelných bodech – požadavcích, které by bylo možné 

razantně hájit za pomoci propracované argumentace a s vysokou podporou členů odborné komunity. V této 

souvislosti také chápu tento text jako drobný příspěvek na cestě k tomuto konsenzu. 

Jaké je postavení archeologie a archeologických památek na hodnotovém žebříčku našich občanů 

Jaké je místo archeologa a jeho práce v české společnosti Východiskem pokusu o vypracování 

seriózní strategie dalšího rozvoje naší disciplíny v 21. století musí být, kromě informací o obecných trendech 

vývoje alespoň v zemích EU, také hledání odpovědí na obecné otázky o vztahu archeologického 

a okolního nearcheologického světa – o společenské prestiži našeho oboru. Otázek se nabízejí desítky: 

Kolik napíší archeologové ročně populárně–naučných knih (literatura faktu, chceme-li) o archeologii 

Kolik se jich prodá absolutně i ve srovnání s tituly z jiných blízkých oborů Kolik minut ročně se vysílá 

či hovoří o archeologii (ne o egyptologii) v televizi či rozhlase Jaký je poměr k jiným obdobným oborům 

Jak si stojí naše archeologie na internetu (návštěvnost stránek, zastoupení v internetových časopisech 

apod.) Kolik našich občanů zná alespoň jednu pravěkou kulturu, alespoň jednu archeologickou lokalitu 

ve svém okolí, alespoň jednoho českého archeologa Kolik našich spoluobčanů ví, k čemu mohou 

být výsledky našeho bádání dnešnímu člověku dobré (kromě obecných frází o tom, že bez minulosti není 

přítomnosti) a kolik z nás archeologů samotných je vůbec schopno na takovou otázku odpovědět Jaký je 

zájem o studium archeologie ve srovnání s ostatními obdobnými obory Jaký je průměrný plat archeologa 

u nás ve srovnání s jinými obory Jaký je průměrný plat archeologa u nás podle představ našich spoluobčanů 

Kolik stojí podle našich spoluobčanů archeologický výzkum Kolik peněz vložil stát do fondu 

záchranných archeologických výzkumů například v poměru k ceně jedné stíhačky nebo příjmu poslance 

Jaké procento absolventů se po skončení studia věnuje jiné práci Jaké procento našich občanů má archeologii 

jako svého koníčka, kterému se věnuje po práci jako jiní třeba sportu či sbírání známek Kolik a jak 

kvalitních příležitostí k tomu lidé mají Na kolika archeologických lokalitách je umístěna informační tabule 

Kolik archeologických lokalit navštíví ročně turisté Kolik z nich záměrně a kolik náhodou Pokračovat 

nemá smysl – místa je málo a nepadla ještě ani jedna otázka směřující k ryze odborné–vědecké části 

oboru. Chceme-li však najít pomyslnou „díru na trhu“ a správně formulovat strategii oborové politiky 

vůči svému okolí – občanům, daňovým poplatníkům, zákonodárné a výkonné moci státu atd., měl by se 

jimi začít někdo z nás vážně zabývat. Úzce s tím souvisí logický následný krok, který Willems pojmenoval 

jako „celkový vývojový trend od tradiční památkové péče (včetně terénního výzkumu – pozn. aut.) 

k managementu archeologického dědictví“. Zmapování stávajícího stavu (tedy minulého vývoje a jeho 

důsledků) je nutný předpoklad ke stanovení priorit dalšího postupu. Na pomyslné linii: archeologické dědictví 

– archeolog – společnost (laická veřejnost), kde se archeolog ocitá na jedné straně v roli ochránce, 

na druhé v roli jakéhosi tlumočníka–průvodce, má management archeologického dědictví hledat metody 

komunikace mezi archeologickým dědictvím a společností. Musí dát archeologům do rukou návody 

a metody, jak nejefektivněji chránit a nejlépe prezentovat archeologické památky (a to pokud možno jako 

nemovité, tedy v prostředí, ve kterém se dochovaly). Tyto velmi obecné fráze je ale nutné konkrétně 

promítnout do jednotlivých odvětví archeologické práce. 

Oborová dělba práce. I když odvětví archeologické práce – „archeologií“ – je téměř tolik jako archeologů 

samotných, setkáváme se, alespoň v Čechách, s jevem podle mého názoru velmi neblahým: 

všichni dělají (nebo alespoň chtějí dělat) všechno; téměř nikdo tak ale není schopen dělat toto „všechno“ 

pořádně – tedy tak nejlépe, jak je dnes možné. Jistá specializace by žádné naší archeologické instituci ne-


uškodila. Prospělo by to nejen kvalitě jejich práce, ale také projasnění struktury systému naší archeologie 

a místa jednotlivých institucí v něm. V oboru by pak možná nevystupovalo na povrch tak jako dnes 

mnohdy velmi škodlivě působící konkurenční prostředí a naopak by se mohlo otevřít více možností pro 

mnohostranně zajímavou kooperaci. K tomuto poznání by měly dojít jednotlivé instituce samy. Striktně 

bych však požadoval jedno: zákaz možnosti provádění archeologických výzkumů za peníze investorů 

státním institucím, zaštiťujícím se v jakékoli formě památkovou péčí, a institucím státní správy či samosprávy, 

které mají své zákonné místo v procesu schvalování podmínek jednotlivých staveb a právo závazného 

vyjádření k podobě, rozsahu a výši nákladů spojených s prováděním archeologických výzkumů 

vyvolaných těmito stavbami. Tyto instituce by měly mít zcela jinou náplň práce (viz další odstavce) 

a neměly by se ani na dohled přibližovat hranici střetu zájmů. 

Archeologická památková péče je legitimní složkou archeologické práce a integrální součástí 

péče o kulturní a historické dědictví v nejširším slova smyslu. Archeologická památková péče (dále 

APP) je u nás relativně nové slovní spojení, jehož obsah není zřetelně definován. O „pevném“ zakotvení 

APP v systému naší památkové péče asi nejlépe vypovídá chování MK ČR, které na jedné straně zřídilo 

několik ústavů APP, na straně druhé někteří jeho pracovníci v téže době neskrývali názor, že něco jako 

APP vůbec neexistuje. Asi proto se MK nově zřízených ústavů po několika letech jejich existence elegantně 

zbavilo přesunem pod křídla krajů. Podobné, tedy druho– až třetiřadé, bylo, a mnohdy dosud je, 

postavení APP také v samotné archeologické obci. Názor, že u nás „žádná skutečná APP neexistuje“, sdílím 

též. Destruktivní terénní archeologický výzkum, sebekvalitnější zpracování jeho výsledků, ani jejich 

konečnou prezentaci formou publikace či výstavy za ni rozhodně považovat nelze. 

Co člověk, to názor – co archeolog, to archeologie. Někdo je spíše „věcař“ (v tom dobrém slova 

smyslu), jiného zajímají spíše vztahy mezi těmito „věcmi“ či jejich soubory, třetí by rád nahlédl do hlav 

jejich tvůrcům, čtvrtý zamýšlí to samé s hlavami svých kolegů. Bez přínosu každého z nich bychom jen 

těžko mohli zvát archeologii historickou disciplínou. Jejich práce se často prolíná, jen důraz klade každý 

trochu jinam. Jedno mají ale většinou všichni společné: za vším jejich snažením nalezneme archeologické 

nálezy, archeologické památky, archeologické prameny. I když se množství informací, které jsme 

schopni z archeologických památek „vytěžit“ tzv. nedestruktivními metodami, neustále zvyšuje, patří destruktivní 

terénní výzkum, a to zdaleka ne jen u nás, stále k převažujícímu způsobu jejich získávání. Nejsem 

ale sám, a nebyl jsem ani první, kdo již v minulosti konstatoval, že s pouhým dokumentováním 

a zkoumáním ničených památek do budoucna jen těžko vystačíme. Výsledek je totiž vždy stejný. Mnohdy 

velmi cenné lokality prostě jednou provždy zmizí. Z nemovitých památek, cenných komplexností dochování 

a množstvím dosud neobjevených informací se v lepším případě stane tříšť movitých nálezů a dokumentace 

různé kvality, stárnoucí stejně rychle jako metoda, kterou byl výzkum prováděn. A to 

nehovořím o stovkách archeologických památek a lokalit, které zanikají bez jakéhokoli výzkumu, jakékoli 

dokumentace a mnohdy jakéhokoli elementárního povědomí o jejich existenci. Je-li dnes v archeologii 

mnoho badatelů, kteří se věnují analýze movitých archeologických památek – pramenů – po jejich 

vyzvednutí ze zničeného nemovitého prostředí, není vlastně nikdo, kdo by se staral právě o tyto nemovité 

komplexy archeologických památek – pramenů a hlavně kdo by je chránil před poškozením 

či likvidací. Některé ojedinělé, i když úspěšné aktivity v tomto směru, dané osobním zájmem či nadšením, 

nemohou absenci systémového řešení nahradit. Jak vyplývá již ze samotného významu jednotlivých 

slov ve slovním spojení, měla by tento úkol plnit právě APP. 

Archeologické památky – náš pramen – jsou uloženy v zemi. Naším „archivem“ je tedy celá Země – 

krajina všude kolem nás. Každý jiný lidmi spravovaný archiv má svůj režim, aby se v něm uloženým památkám 

neublížilo. Tento režim musí někdo určit. Většinou to bývá odborník – v našem případě tedy archeolog–památkář. 

Zatímco listiny, rukopisy či vycpaniny jsou uloženy pod střechou, za stálé teploty, vlhkosti, 

spočítány, evidovány a zamčeny, na náš archiv nejen prší, sněží, nebo v něm mrzne, ale navíc je 

volně přístupný komukoli, kdo se chce poučit, podívat, ale i něco zničit či ukrást. Přijdu-li do archivu s kanystrem 

benzínu a zapalovačem, mé chování jistě nezůstane bez odezvy. Přijdu-li na „národní kulturní památku“ 

keltské oppidum Stradonice s detektorem kovů, nic se nestane. Z našeho archivu si může každý beztrestně 

odnést, co se mu zlíbí. A proč Právě proto, že u nás bohužel zatím neexistuje žádná skutečná APP. 

Nemá-li ale samotná archeologická obec jasno v tom, že její konstituování zevnitř, její podpora a prosa-

580 


zování je jejím bytostným zájmem (někteří kolegové se při vyslovení tohoto slovního spojení i pohrdlivě 

ušklíbnou), je velmi těžké obhajovat její nezbytnost a mnohdy holou existenci (viz situace ÚAPP) před jinými 

subjekty – např. MK nebo památkovými ústavy. A tak místo specializovaných pracovišť, jejichž náplní 

práce by bylo vyhledávání archeologických památek, jejich dokumentace a zkoumání pokud možno 

nedestruktivními metodami, vyhledávání archeologických terénů vhodných k zachování do budoucna 

a ochrana těchto památek a terénů, budeme mít v lepším případě malá, chudá a špatně vybavená archeologická 

oddělení na velkých památkových ústavech, kde se několik () archeologů ztratí jako kapky v moři. 

Ve Výroční zprávě Památkového ústavu středních Čech v Praze za rok 1999 se mezi celkem 203 zaměstnanci 

neobjevil ani jeden jediný! Nic na tom nemění ani vznik a obsazení místa archeologa v květnu 

roku 2000. Celá situace je o to paradoxnější, že archeologických památek a jejich komplexů s rozvojem 

moderních prospekčních metod rychle přibývá. A netýká se to jen těch na první pohled neviditelných, 

skrytých pod zemí, ale i těch viditelných – hradišť, mohylníků, zaniklých vesnic, ale například i středověkých 

či novověkých cest, horních děl, polních opevnění, obléhacích táborů a mnoha dalších. Nebo to 

všechno snad nejsou památky hodné ochrany či alespoň dokumentace 

Standardy archeologické práce jako jeden z důležitých nástrojů komunikace s „vnějším“ světem 

a nezbytný prostředek vnitrooborové kontroly. Svět kolem nás je na standardy v nejrůznějších formách 

zvyklý a i v mezinárodním měřítku se stále více standardizuje. Vše nestandardní zavání improvizací 

a okolnímu světu, pro který jsou standardy běžnou součástí života, je proto mnohdy a priori podezřelé. 

Zcela souhlasím s Willemsem v tom, že postupné zavedení některých standardů je nutné i v archeologické 

práci. Jejich odmítání s poukazem na výjimečnost oboru, který se standardizovat nedá, považuji spíše 

za nechuť podrobit jakékoli kontrole svoji vlastní práci. Je však pravda, že v rukou prakticky méně schopných, 

o to však politicko–teoreticky zdatnějších kolegů se mohou standardy stát velmi nebezpečnou zbraní 

v boji proti schopnějším odborníkům. Vzpomeňme na světoznámého švýcarského architekta Le Corbusiera, 

který v soutěži na palác Společnosti národů v Ženevě v roce 1927 nezvítězil jen proto, že svůj 

projekt vypracoval jiným, nežli předepsaným inkoustem. Je nutné si uvědomit, že: a) standardizovat skutečně 

nelze úplně všechno, b) standardizace nesmí proběhnout formou direktiv shora a nesmí být výsledkem 

aktivit jakékoli „samozvané“ skupinky, tvořící pro ostatní nějaké předpisy za jejich zády, c) musí se 

jednat o dlouhodobý proces postupných kroků, jejichž formulování musí být výsledkem co nejširšího 

konsenzu, jehož tvorby mají možnost se zúčastnit všichni členové odborné obce. Na nutnost obecné shody 

při tvorbě standardů upozorňuje i Willems. V opačném případě by byl i podle jeho názoru celý proces 

předem odsouzen k nezdaru. 

V archeologii je podle mne nutné zavedení standardů či standardních postupů zejména na styčných 

plochách a při komunikaci s prostředím, které s podobnými standardy běžně pracuje – při vypracovávání 

posudků a vyjádření odborné povahy, při „oceňování“ území z hlediska ochrany archeologických památek, 

při sestavování projektů a rozpočtů na různé druhy archeologických výzkumů v různých typech 

lokalit (jaké jsou typy nemovitých archeologických památek, jaké jsou možné formy jejich výzkumu, pokud 

vznikne taková nutnost, jakým způsobem se dochází ke stanovení množství a kvality ohrožených archeologických 

terénů a památek, jakým způsobem dojdeme ke stanovení finančních nákladů a časové náročnosti 

archeologického výzkumu) a podobně. Řada takových standardů již samozřejmě v různých 

formách existuje – používají je mnohé instituce či jednotlivci při své vlastní práci. Jejich neuniverzálnost 

v rámci oboru však není dána často deklarovanou „specifičností“ jednotlivých archeologických „případů“, 

ale spíše konkurenčním prostředím a tím pádem i absencí platformy, na které by byly tyto standardy 

koordinovány. Bylo by ku prospěchu oboru, kdyby jeho zástupci při komunikaci s majiteli, investory, 

stavebními firmami, ale i úřady, policií, soudy a dalšími subjekty uznávajícími standardizovanou argumentaci 

také používali vlastními standardy podložené argumenty. Standardy působí důvěryhodně a jimi 

podložená argumentace je průkaznější. Naopak, kde chybějí, vkrádají se nejasnosti a podezření. 

Willems však upozorňuje i na nutnost vzniku standardů jako nástrojů vnitrooborové kontroly – kontroly 

kvality práce, solidnosti a odpovědnosti jednotlivých fyzických i právnických členů archeologické 

obce. I zde musím jednoznačně souhlasit. Někteří naši kolegové představují totiž bohužel pro archeologické 

památky větší nebezpečí než nějaká stavba nebo politický zájem, a to je velmi špatná reklama. I zde 

však platí stejná ale: o nutnosti otevřené diskuse, většinového konsenzu a postupného zavádění; o nebez-


pečné zbrani v rukou méně schopných; o skupinkách samozvaných „legislativců“. Přesto bych však zavedení 

jasné, kontrolovatelné a také sankcionovatelné osobní odborné odpovědnosti přivítal. Jsem proto 

i zastáncem osobních „licencí“. Osobních licencí ne na provádění archeologických výzkumů (ty ať zůstanou 

institucím), ale na vedení destruktivního archeologického výzkumu! Pravidla by pak pro začátek 

mohla upravovat mimo jiné potřebnou odbornou praxi k jejich získání (čerství absolventi by například 

neměli mít právo okamžitě samostatně vést důležitý výzkum jen z titulu místa, na které nastoupí), 

maximální počet jednotlivcem současně vedených výzkumů určité velikosti (mnoho výzkumů archeolog 

pouze přikrývá svým jménem, ale fyzicky je nemůže kvalitně zvládat), časové vymezení dispozice s materiálem 

a dokumentací po ukončení výzkumu (ani nálezy, ani dokumentace nejsou osobním majetkem 

vedoucího výzkumu či majetkem instituce, která výzkum prováděla; po určité době, závislé na velikosti 

výzkumu, by měl mít na zpřístupnění jeho výsledků právo kdokoli) apod. Postupně by však měly být zavedeny 

i některé standardy dokumentační či metodické. Vždyť odpovědnost jednotlivce je tu obrovská – 

situace či celá lokalita nenávratně zmizí. A dodržování určitých vymahatelných pravidel by mělo být zárukou 

toho, že výsledky výzkumu přinesou adekvátní a na úrovni doby kvalitní náhradu zničené nemovité 

archeologické památky formou dokumentace, způsobu vyzvednutí, ošetření a uložení movitých nálezů, 

termínovaného zpracování standardizované nálezové zprávy apod. 

Kdo však dnes může být důvěryhodným a dostatečně nezávislým garantem těchto standardů Dnes 

nikdo! Kloním se k názoru, že tento garant musí teprve vzniknout a jedinou možností je podle mne archeologická 

komora. Přes veškeré výhrady, které jsem zaznamenal, má několik nezanedbatelných předností: 

a) je orgánem obecním, demokraticky ustaveným a spravovaným, b) do budoucna je jediným myslitelným 

reprezentantem archeologické obce navenek, který má šanci, že bude brán při jednáních jako 

partner, jehož hlas musí být minimálně vyslechnut, c) komory jsou obecně považovány za fundované odborné 

orgány a jejich slovo mívá proto velkou váhu u médií a laické veřejnosti, jejichž hlas může být při 

různých sporech důležitý. Komoru prostě potřebujeme proto, aby nás vůbec někdo bral vážně. 

Chaos – neuspořádaná změť živlů před vznikem kosmu ve smyslu uspořádaného světa – i těmito slovy 

by se dal charakterizovat svět české archeologie v posledním desetiletí. Možná tak působí i můj příspěvek. 

Pokud však konečně nepřeneseme otevřenou diskusi z kuloárů a hospod na oficiální a veřejnou rovinu, nemá 

tato diskuse nikdy šanci na konstruktivní vyznění. Nakonec bude nejspíše rozhodnuto o nás – bez nás. 

Michal Ernée 

SOUČASNÝ STAV ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE V ČR 

A CESTA K JEJÍMU ZDOKONALENÍ 

Je symptomatické, jak se, odhlédneme-li od určitých časových posunů dozadu či dopředu, v Nizozemí 

a v českých zemích navzájem nepatrně liší historie oboru, zejména jeho institucionalizace a rozdělení úkolů. 

Také současné systémové problémy jsou takřka totožné a podobají se i navrhované nebo již realizované 

modely řešení. Na druhé straně myslím, že v některých konkrétních řešeních je zapotřebí vycházet spíše 

z místních specifik. Zvláště poslední stupeň předpokládaného nizozemského systému, počítající s jeho 

vyšší byrokratizací a zavedením nových omezení a povinností pro archeology provádějící záchranné výzkumy, 

může být snad funkční v Nizozemí, nicméně u nás by se zřizování dalšího výkonného a řídícího 

orgánu zcela jistě setkalo s nesouhlasem většiny členů archeologické komunity. Pokud by se navíc mělo 

jednat o jakýsi volený profesní orgán, lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat nedostatek reprezentativnosti, 

vlivu a funkčnosti takového subjektu, analogicky dnes existující profesní organizaci. Tím 

by mohlo dojít i k dezintegraci nově se tvořícího systému archeologické památkové péče jako jednotně 

fungujícího celku, se všemi negativními konsekvencemi odbornými i informačními. 

Osobně soudím, že nejefektivnější cestou, jak dosáhnout naplnění požadavků moderní archeologické 

památkové péče, je zakotvení potřebných principů a povinností přímo v příslušné právní normě. Schválením 

Maltské dohody Parlamentem ČR totiž dostávají archeologové do rukou pádný argument pro prosazení 

příslušných ustanovení buď v samostatném zákoně, nebo (což je dnes aktuálnější) v rámci nově připravovaného 

zákona o státní památkové péči. Na základě tohoto názoru si proto dovoluji stručně předestřít 

svůj pohled na současný systém archeologické památkové péče v ČR a následně nastínit představu, které

582 


principy by měl nový zákon neopominout, aby bylo možno úspěšně nový model archeologické památkové 

péče, shodný s představami EAC, realizovat. 1 

V současném platném znění příslušného zákona hrají Archeologické ústavy Akademie věd ČR poměrně 

důležitou roli při zajišťování ochrany a záchrany archeologických památek. Tato role není dnes 

zcela jistě šťastná, vyplynula však z podmínek, které panovaly v době přípravy dnes platného zákona 

o státní památkové péči, jenž upravuje i oblast ochrany a záchrany archeologických památek, v 80. letech 

20. století. Tento zákon přisuzuje Archeologickému ústavu roli jakéhosi centra, které by mělo evidovat 

a následně zajišťovat všechny akce, které předpokládají ohrožení archeologických pramenů. V tehdejší 

době byla taková podoba zákona maximem, jakého bylo možno dosáhnout. Relativní výhodou bylo, 

že tehdejší režim odborná problematika principů archeologické památkové péče příliš nezajímala, a nebylo 

tak příliš složité prosadit do příslušných paragrafů principy prosazované odbornou veřejností. Tím 

se také stalo, že základní mechanismy a efektivnost fungování tohoto zákona nám tehdy záviděli i kolegové 

z politicky civilizovanější části Evropy. Některé principy tohoto zákona, zejména pokud jde o povinnosti 

subjektu, který svým konáním vyvolává potřebu ochrany archeologických památek, se dokonce 

dostávají do zákonných ustanovení některých zemí EU až v posledním období. 

Přesto je samozřejmé, že s vývojem společenských podmínek zákon nemohl zůstat nezměněn. Byl 

také nepříliš zdařile (ve smyslu právní úrovně) novelizován, základní rozpor mezi společenskou realitou 

a dikcí tohoto zákona se odstranit nepodařilo. Například z hlediska Archeologického ústavu se stalo naprosto 

neúnosné zvládnout administrativu a zabezpečení záchranných archeologických výzkumů v prostředí 

investičního a stavebního boomu od počátku 90. let 20. století, obzvlášť když na tuto činnost nejsou 

ve státním rozpočtu pro Akademii věd ČR vyčleněny žádné prostředky. Pro tento neúnosný stav jsme se 

pokoušeli najít řešení. Snížení počtu našich vlastních archeologů, kteří byli k dispozici na záchrannou činnost, 

jsme se snažili nahradit iniciováním procesu, který měl vést k vytvoření sítě specializovaných archeologických 

pracovišť zajišťujících archeologickou památkovou péči jako nutný doplněk „klasické“ památkové 

péče v jednotlivých českých regionech. Tato iniciativa vedla zprvu zdánlivě k úspěchu, podařilo 

se konstituovat několik takových pracovišť, která spadala do působnosti Ministerstva kultury ČR. Posléze 

však přestalo být ze strany státní správy toto řešení podporováno, síť se nikdy nepodařilo dobudovat, naopak 

některá tato pracoviště zanikla a zbylá tři byla delimitována v roce 2001 do působnosti nově vzniklých 

krajů. Dnes je tedy zcela na libovůli představitelů těchto krajů, zda si tyto instituce ponechají, či je 

zruší. Alternativa stejné kvality za tato pracoviště nebyla vytvořena. Stejně problematická situace nastala 

po roce 1990 při naplňování ustanovení zákona o centrální roli Archeologického ústavu při zajišťování 

administrativy spojené s archeologickou památkovou péčí. Tato agenda se v rámci Čech pohybuje v řádu 

desítek tisíc spisových čísel ročně a není ji v našich silách bez finančního zajištění zabezpečit. Proto jsme 

byli nuceni – a logicky by to podle našeho názoru tak mělo být – delegovat tuto pravomoc přímo na subjekty, 

které vlastní oprávnění k provádění záchranných archeologických výzkumů v jednotlivých regionech. 

Kontakt stavebníka a subjektu zajišťujícího případnou záchranu archeologického dědictví tak byl 

přímý, bezproblémový a rychlý. Nejsem si jist, zda bylo toto řešení z hlediska právních puristů čisté, nicméně 

bylo efektivní. Nesouhlas státní správy s tímto řešením však vede k administrativnímu kolapsu, protože 

stavebníci jsou znovu v mnoha případech nuceni obracet se pouze na Archeologický ústav, což vytváří 

zbytečný administrativní mezistupeň, neboť Archeologický ústav stejně případnou realizaci odkazuje 

na oprávněné instituce v daném území. Zejména to ale neúnosným způsobem prodlužuje celý proces a vyvolává 

oprávněné protesty stavebníků. 

Z těchto a dalších důvodů vyvstala již v 90. letech aktuální potřeba nového zákona, který by efektivněji 

řešil problematiku archeologické památkové péče. Příslušné paragrafy byly tehdy za účasti odborné 

veřejnosti formulovány do nového znění zákona o státní památkové péči, který byl předložen ke 

schválení poslanecké sněmovně. Byl to bohužel jeden ze zákonů, které se dostaly na program jednání poslední 

schůze poslanecké sněmovny před jejím rozpuštěním v roce 1996. Projednání a schválení tohoto 

zákona se již na program nedostalo a tento, z hlediska ochrany archeologických památek podle mínění 

1 Archeologický ústav AV ČR v Praze je členem EAC od roku 2000.


převážné části zainteresované odborné veřejnosti kvalitní zákon, kdesi zcela zmizel. S nástupem nové 

vlády v roce 1997 se začíná zcela od počátku a tvoří se nový text zákona o státní památkové péči, který 

by měl zahrnovat i příslušné paragrafy zajišťující ochranu archeologického dědictví. 

V souvislosti s přípravou nové verze zákona se podařilo prosadit, aby návrh podoby příslušných ustanovení 

a principů týkajících se archeologie formulovali odborníci zabývající se jak praktickou terénní činností, 

tak základním výzkumem v rámci tohoto vědního oboru. Při formulaci zákonných ustanovení jsme 

vycházeli ze základní skutečnosti, že Parlament ČR ratifikoval Maltskou úmluvu o ochraně archeologického 

dědictví Evropy, takže je pro náš stát závazná. Abychom mohli respektovat cíl, kvůli kterému vznikla, 

musíme mít k dispozici jasný a srozumitelný zákon, který bude bez zbytečných spletitostí a záludností 

definovat základní pojmy a zejména ku prospěchu archeologických památek definovat základní principy. 

V návrhu nových ustanovení vztahujících se k archeologické památkové péči bylo proto zohledněno 

pět, podle mého názoru nejdůležitějších, systémových principů: 

1. Majitelem či odpovědným správcem archeologických památek musí zůstat stát, protože archeologické 

památky nalezené na území tohoto státu nejsou výtvorem současné společnosti, ve velké většině 

ani tohoto národa a představují především evropské kulturně–historické bohatství. 

2. Odbornou činnost směřující k záchraně, výzkumu a ošetření archeologických památek na patřičné 

vědecké úrovni může provádět pouze specializovaná instituce se standardním technickým zázemím. 

Tato instituce nesmí žádným způsobem finančně či jinak materiálně profitovat z této činnosti. Tato podmínka 

má zásadní důležitost pro to, aby se zamezilo poškozování nebo i zničení archeologických památek 

ze zištných důvodů samými výkopci. Kontrolní úloha státu jakožto správce musí být ošetřena vzájemnou 

dohodou státní správy s danou institucí, která stanoví povinné zásady a podmínky zabezpečující 

kvalitní ošetření archeologického nálezu jakožto památky a jeho vědecké zhodnocení jakožto pramene. 

3. V případě tzv. záchranných archeologických výzkumů musejí činnost směřující k záchraně archeologických 

památek hradit subjekty, které jejich ohrožení nebo zničení svým vlastním konáním vyvolaly. 

Není rozhodující, zda potřebné finanční prostředky budou hrazeny přímo nebo formou daní. Krytí těchto 

potřeb ze státních prostředků získaných z daní ovšem nelze doporučit, protože je podle dosavadních zkušeností 

neefektivní až nefunkční a vede k nehoráznému plýtvání. Tradiční metoda tvorby fondů způsobuje 

umělý nedostatek prostředků a zcela konkrétně i situace, kdy např. některé subjekty jsou nuceny odložit 

své projekty o několik let. V případě, že se ukáže potřeba státní účasti, potom by byla optimální 

varianta možných daňových odpisů za tyto náklady či zpětné státní refundace. Nejspravedlivější z našeho 

pohledu je ovšem úhrada původcem–hybatelem, který vyvolal nutnost provést záchranný výzkum. Je 

to tentýž princip jako v případě náhrady ekologických škod. V tomto případě tuto povinnost původce nikdo 

ani dnes nezpochybňuje. 

4. Takřka celé území ČR je územím s archeologickými nálezy. Z tohoto konstatování musí vycházet 

systém zabezpečení archeologických památek, odstupňovaný podle – řekněme – míry archeologické potence 

daného menšího území. Jako zcela nepřijatelné je třeba odmítnout snahy o stanovení přesně vymezených 

malých území s archeologickými nálezy v administrativním smyslu. Území, která již byla podrobena 

destruktivním technikám, jež odhalily existenci archeologických památek, pak mají vyšší prioritu 

ochrany než ta, kde tyto památky ještě dotčeny nebyly a jsou zatím pouze predikovány. Nepřijatelná je 

z tohoto úhlu pohledu i varianta, aby se území, kde se budou archeologické památky chránit a kde ne, vyhlašovala 

úředním rozhodnutím. 

5. Je třeba důsledně zabezpečit, aby byla ustanovení zákona dodržována, čehož lze alespoň částečně 

dosáhnout razantním zvýšením jak finančních, tak případně trestněprávních postihů při jeho porušení podle 

příkladu rozvinutějších zemí, a samozřejmě zodpovědnějším přístupem státní správy při řešení zjištěných 

pochybení a porušení zákona. 

Právní norma vycházející z výše uvedených principů byla vypracována a postoupena příslušným 

vládním institucím. V současné době tak před mnohými z nás stojí tuhý boj, který bude směřovat k obhájení 

naší představy zákonných ustanovení a k přesvědčení představitelů výkonné a později snad i zákonodárné 

moci, že funkční zákon o ochraně archeologických památek, ať již nakonec samostatný, nebo 

pojatý do nového památkového zákona, není politikem, nýbrž zcela apolitickou odbornou záležitostí. 

Luboš Jiráň

584 


KOMENTÁŘ K ČLÁNKU W. J. H. WILLEMSE 

W. Willems zahajuje svůj článek, který je přepracovanou přednáškou proslovenou v listopadu 1999 v ARÚ 

AV ČR v Praze, historickou retrospektivou vývoje péče o archeologické památky v Nizozemí. Je pozoruhodné, 

ale ne překvapivé, v kolika bodech se vývoj této péče stýká s vývojem u nás. Stejně jako u nás 

i v Nizozemí je začátek profesionálního zájmu o archeologické prameny spjat se vznikem centrální muzejní 

instituce. Jediným rozdílem je, že naše Národní muzeum, založené stejně jako Rijksmuseum van 

Oudheden v roce 1818, mělo širší program. I když se u nás národní stát až do roku 1918 nevytvořil, úkol 

vypracování národní identity byl přirozeně spjat i s naší archeologií 19. století. Zatímco v Gronningen byl 

v roce 1920 založen trochu zvláštně pojmenovaný Biologicko–archeologický ústav, v roce 1919 vznikl 

v ČR Státní archeologický ústav. Jeho existence byla nejspíše důvodem, proč se u nás neobjevila instituce 

archeologické památkové péče podobná Rijksdienst voor her Oudheidkundig Bodemonderzoek založené 

v roce 1947. Zato Rijksdienst voor de Munumentenzog má od roku 1918 i u nás blížence ve Státním památkovém 

úřadu (předcházel mu institut zemských konzervátorů vzniklý roku 1911, jenž se od května 

1918 proměnil na několik měsíců v Zemský památkový úřad pro království České), který patřil se Státním 

ústavem fotoměřickým (zřízen v roce 1919) a se Státním archeologickým ústavem ke kruhu institucí, 

jež měly mimo jiné pečovat o archeologické památky a o jejich všestrannou dokumentaci. I u nás šlo 

o to, aby dosavadní živelný zájem o památky (a v rámci našeho tématu o památky archeologické) získal 

jasná pravidla a aby archeologické prameny (tehdy přirozeně chápány v užším smyslu než dnes – nepočítalo 

se např. s ekofakty) řádně uložené v muzeích byly zachovány provždy. Také u nás existovaly snahy 

o vydání památkového zákona, ale odpor proti němu byl tak značný, že se jej celou první republiku nepodařilo 

prosadit. Nevím, jestli důvod pro neuplatnění nizozemského památkového zákona z roku 1928 byl 

skutečně v tom, že se sami archeologové nemohli sjednotit na jeho výkladu, u nás však nesporně představa 

takového zákona narážela na zájmy soukromých vlastníků a široké plejády zájmových institucí, které 

se bránily zavedení pravidel omezujících dispoziční vlastnické právo a možnost soukromých archeologických 

výzkumů a sbírek. Integrační nizozemský krok z roku 1940 související se vznikem Státního úřadu 

pro archeologické vykopávky a Státní komise pro archeologii je pozoruhodný, i když byl diskreditován 

„svým nacionalistickým charakterem“. Za zvlášť významnou považuji skutečnost, že tento úřad vznikl pro 

dokumentaci archeologických nálezů a lokalit. Neméně důležité je, že s tímto krokem byla spojena deklarace 

zodpovědnosti státu za archeologické dědictví, bez níž si nelze představit žádný funkční památkový 

systém ani dnes. I když tento krok nenalézá přímou paralelu u nás, proces evidence památek, a mezi nimi 

památek archeologických, probíhal i v ČR. Dokládá to archiv bývalého Fotoměřického ústavu, archiv Archeologického 

ústavu AVČR v Praze a unikátní řada Soupisů památek pořizovaných po politických okresech 

(Archeologickou komisí ČAVU bylo od roku 1895 vydáno 51 svazků). 

Pozoruhodnou koincidenci vývoje vidíme i v poválečné době. I v Nizozemí se objevil pokus o odstranění 

nežádoucí roztříštěnosti archeologické práce vytvořením Památkové rady z roku 1946. Dalším důležitým 

krokem v tomto smyslu bylo již zmíněné zřízení Rijksdienst voor her Oudheidkundig Bodenmonderzoek 

v roce 1947. I v Nizozemí se pokusili (stejně jako v ČSR v rámci ČSAV, kam byl v roce 1953 

začleněn Státní archeologický ústav) o monopolizaci organizování všech terénních výzkumů v rámci Rijksdienst, 

protože byly zcela v kompetenci státu. Tato instituce měla rovněž centrálně registrovat a dokumentovat 

pravěké a raně středověké památky a všechny ostatní instituce směly archeologické výzkumy 

provádět pouze ve spolupráci s ní. Tento model způsobil v Nizozemí konflikt s universitami, které chtějíce 

provádět vlastní výzkum byly limitovány kooperací s Rijksdienst. Změnil to nový památkový zákon 

v roce 1961 v tom smyslu, že vědecké instituce získaly od ministerstva kultury povolení k vlastní terénní 

činnosti. Tím se nizozemská situace velmi přiblížila skutečnosti v ČSR, kde v roce 1958 vstoupil v platnost 

památkový zákon umožňující jednotlivým vědeckým institucím samostatný archeologický výzkum 

na základě licence udělené MK ČSR po doporučení Archeologického ústavu ČSAV. Je třeba litovat, že se 

u nás neprojevila nizozemská tendence universit podílet se na výzkumech souvisejících s archeologickou 

památkovou péčí, především s tzv. záchrannými výzkumy. W. J. H. Willems s nizozemským zákonem 

o památkové péči z roku 1961 (novelizovaným v roce 1988) spojuje ještě jedno pozitivum: povolení k terénním 

archeologickým výzkumům mohou získat jen státní úřady, university a obce. Zvláště si pochvaluje, 

že se tak zabránilo nekontrolovatelným vykopávkám prováděným komerčními archeologickými fir-


mami, pro něž se v některých zemích stávají výzkumy placené investorem vítaným zdrojem zisků. Mimochodem 

se tak dozvídáme, že Willems považuje za správnou formu finančního zabezpečení výzkumů 

investorskou povinnost platit výzkum, který podnikatelské firmy vyvolávají svou aktivitou a že považuje 

komercionalizaci za nepřípustnou formu vývoje současné archeologie (to jsou další významné koincidence 

s našimi domácími poměry). Je zjevné, že i v Nizozemí jde při definování prostoru, v němž se odehrává 

archeologická práce, o vymezení podmínek, jimiž jsou ze hry vyloučeni archeologičtí podnikatelé, obchodníci 

se starožitnostmi, sběratelé a další kategorie zájemců o archeologii, kteří se i u nás snaží o získání 

místa na slunci demagogickým poukazem na demokratické právo přístupu k archeologickým památkám. 

Do oblasti oprávněných k archeologickému výzkumu však podle mých zkušeností nepatří obce, které podle 

nizozemské legislativy příslušné oprávnění mohou získat. V Nizozemí jde ovšem o reakci na stejnou 

skutečnost jako u nás, že se totiž velice podporuje princip obcí jako zřizovatelů muzeí, a ta nelze vyloučit 

z archeologické práce. Tento princip se i u nás objevil v nedávno schváleném muzejním zákonu, a proto 

se přirozeně stal i součástí nejnověji připravovaného textu památkového zákona. V souvislosti s tím 

zejména hrozí, že padne kategorie státního vlastnictví movitých archeologických nálezů. Nevím jak v Nizozemí, 

ale u nás tato eventualita rozhodně znamená velký prostor pro nežádoucí manipulaci s archeologickým 

dědictvím. Pluralita nabídky organizací oprávněných k archeologickému výzkumu se celkem 

očekávatelně nestala podnětem k tlaku na zlepšení úrovně archeologické práce, ale vyvolala ekonomicky 

motivovanou soutěž mezi institucemi ucházejícími se o provedení archeologické akce. Je jenom logické, 

že podnikající investor archeologického výzkumu si nevybírá (je-li mu to umožněno) nejlepší odbornou 

nabídku, ale nabídku nejlevnější. Ochrana investora nemůže tedy být v možnosti vybrat si 

vhodnou oprávněnou archeologickou organizaci (jak se často zdůrazňuje), ale v možnosti účinného odvolání, 

není-li investor spokojen s projednáváním nebo prováděním archeologického výzkumu. Rovněž 

skutečnost, že zřizovatel oprávněné instituce může mít zájem především na co nejúspornějším a nejrychlejším 

provedení akce, je na úkor památky. 

Velmi povědomě působí Willemsova stížnost, že omezení okruhu subjektů, které mohou dosáhnout 

povolení k provádění výzkumů, způsobuje nedostatek oprávněných institucí. Je to logické a nám opět důvěrně 

známé. Vyřešení tohoto problému totiž znamená velkou angažovanost státu, který je zodpovědný 

za archeologickou památkovou péči včetně jejího kapacitního zajištění. Přesto je však zřejmé: neprofesionální 

zájemce o archeologické památky je možné do památkové péče zapojit, ale vždy pouze s garancí 

oprávněné archeologické instituce. 

Vřele souhlasím s Willemsovou konstatací, že nizozemská (dodávám i naše) archeologická památková 

péče byla v 50. a 60. letech (u nás dosud) bojem se symptomy, ale nikoliv s příčinami. I u nás přirozeně 

známe narůstající tenzi mezi kapacitně omezenou archeologickou památkovou péčí a stále se zvyšujícím 

počtem tzv. záchranných archeologických výzkumů. Nesdílím však jeho optimistické hledisko, že celý 

problém vyřeší americký „cultural resource management“. Jde o pojetí, které je i naší archeologii důvěrně 

známo a které nejspíše inspirovalo E. Neustupného na začátku 90. let k definování teorie hospodaření 

s archeologickými prameny. Principy jako je respektance souvislostí kulturní krajiny s archeologickými 

prameny a koncept co nejširšího chápání vztahu archeologických památek a krajinného prostředí, v němž 

jsou umístěny, jsou samozřejmě legitimní. Je však třeba si uvědomit, že nefungují vyslovením nebo formulací. 

Je třeba si uvědomit, že aplikace takových principů je daleko náročnější, než zajištění statických 

pojmů „ochrana“ a „péče“, jak říká Willems. Nejde totiž jenom o definici vícefunkčního modelu archeologické 

památkové péče, ale také o jeho zajištění. Toto zajištění, abychom zůstali přízemně konkrétní, vyžaduje 

více institucí, více lidí, více peněz, než je dnes (přinejmenším u nás) k dispozici. Je to totiž kvalitativně 

lepší a proto řádově dražší památková péče; ta je určitě velmi správná, je velmi důležité se o ni 

snažit, ale je třeba mít přitom před očima text základního dokumentu o ochraně archeologického dědictví 

Evropy, kterým je Maltská dohoda, k níž v roce 2000 přistoupila Česká republika. Článek 16/1 této dohody 

říká, že „Kterýkoli stát může při podpisu nebo při ukládání své listiny stvrzující ratifikaci, přijetí, souhlas 

nebo přistoupení specifikovat území, pro něž bude tato úmluva (revidovaná) platit.“ Princip tohoto 

bodu připouštějícího selektivní péči o archeologické památky (např. při nedostatku prostředků) je zcela nepřijatelný, 

přijatelná je pouze představa rovnoměrné neselektivní památkové péče. Ta souvisí se systémem 

pravidelného, státem garantovaného systému, který jasně a závazně stanovuje podmínky, za nichž se lze

586 


dotýkat archeologické části našeho kulturního dědictví. Bez výhrad však lze souhlasit s další Willemsovou 

myšlenkou, že ochrana archeologických památek musí probíhat v rámci prostorového územního plánování 

a projektování. V této věci i u nás bylo především díky SÚPP (a jeho archeologickému oddělení) 

učiněno mnoho. Stejně jako v současném lékařství se i v takto koncipované památkové péči dostává do 

popředí prevence, tedy definování archeologicky zajímavých prostorů a tlak na jejich respektování při 

stanovování stavebních záměrů v regionu. Díky SÚPP vznikají v rámci stávajících okresů mapy archeologických 

lokalit, které jsou vodítkem při rozhodování o předkládaných stavebních záměrech. Cílem je 

poskytnout státní správě takové podklady, které pojmenují dosud známé chráněné archeologické památky 

v prostoru posuzovaných stavebních zájmů. Žádoucí je, aby se tak mimo jiné snížil počet tzv. záchranných 

výzkumů vyvolaných těmito stavebními záměry. Archeologické výzkumy tohoto standardu probíhají 

obvykle ve stísněných finančních, časových i kapacitních poměrech a je zřejmé, že mnohdy 

nemohou vyhovovat současné představě o komplexním archeologickém výzkumu. Z hlediska ochrany archeologických 

památek je proto výhodnější takovému výzkumu zabránit orientováním investora do méně 

exponovaného prostoru, než záchranný výzkum uskutečnit. Se systémem definování archeologicky 

zajímavých území však souvisí riziko, které je třeba mít stále na mysli. Mapy archeologických památek 

vyvolávají u úředníků státní správy i u investorů dojem, že pokud se vyhnou zásahu do vyznačeného území, 

je další průběh věcí bezproblémový. Tento systém evidenční archeologické prevence však nemůže 

počítat s archeologickými lokalitami, které ještě nebyly rozeznány. Náhodně stavbou objeveny mnohdy 

patří mezi nejvýznamnější archeologické památky, protože ještě nebyly poškozeny ani exploatovány archeologickým 

výzkumem. O ochranu takových lokalit se u nás vede stálý boj. Jejich právní a definiční 

neuchopitelnost je v očích právníků památkové péče stále příliš velkou překážkou pro jejich ochranu ex 

abrupto, totiž ihned v okamžiku jejich objevení. Skutečně účinnou formou památkové ochrany může být 

totiž stále jenom zápis do seznamu státem chráněných památek, který souvisí s jasnou charakteristikou 

a lokalizací. 

Systém prevence při ochraně archeologických památek je tedy i u nás velmi důležitým nástrojem. Jako 

velmi zavádějící v souvislosti s ním však spatřuji Willemsovo užití pojmu „sustainable development“. 

Udržitelný rozvoj je i v oblasti dnešní evropské památkové péče zbožným přáním. Je totiž jasné, že budoucnost 

každého památkového fondu je spojena pouze s jeho úbytkem. Budovat představu jeho konstantního 

trvání je proto zamlžováním skutečnosti, že každá aktivní forma zacházení s ním je vždy jeho 

likvidací. (Nedestruktivní výzkumné metody, kterými dnes archeologie disponuje, jsou totiž zatím jenom 

důležitou součástí souboru archeologických nástrojů a řekl bych, že tomu tak ještě dlouho bude.) Je proto 

třeba jasně konstatovat, že neexistuje trvale udržitelné archeologické dědictví, a je třeba zformulovat 

velmi naléhavé konstatování, že každý zásah do archeologické památky (platí to ostatně o památkách 

obecně) znamená její nevratný úbytek. V souvislosti s tím jsem přesvědčen, že u nás existuje velmi nízké 

povědomí o tom, že jednou z nejvýznamnějších hodnot archeologické (a každé jiné) památky je její 

originálnost. Že nestačí čistá omítka nebo rekonstrukční maketa památky, ale že je zapotřebí trvat na její 

neporušenosti, neboť jenom tak se zachovají její informace historického pramene, a to v kontextu s prostředím, 

s nímž historicky souvisí. Bez znalosti této historické výpovědi jsou však takové památky neužívanou 

relikvií, takže dalším postulátem tohoto způsobu jejich ochrany je vyrovnaný a maximálně 

přínosný badatelský výzkum. Je legitimním nástrojem jejich poznání a, jak víme, i nástrojem jejich likvidace. 

Požadavek, že tyto památky lze zkoumat až v budoucnosti, kdy bude archeologie schopna z výzkumu 

vytěžit více než dnes, je alibistický. Nebude-li se archeologie jako disciplína rozvíjet mimo jiné 

i archeologickým výzkumem, nenastane ta budoucí dokonalejší archeologie. Alibistické rovněž je zkoumat 

jenom ohrožené archeologické památky. Ohrožení je sice omluvou archeologického výzkumu zásahem 

vyšší moci, budeme-li ale takto postupovat při všech archeologických výzkumech, je jasné, že 

všechny proběhnou v nouzových a záchranných podmínkách, které limitují představu o maximálním 

možném vytěžení jejich historického poselství. Je proto legitimní požadovat, aby likvidaci každé archeologické 

památky doprovázel archeologický výzkum nejvyšší současné dosažitelné kvality. Budeme-li 

ale upřímní, je jasné, že i to je absolutní meta, které se i při velkém úsilí podaří dosáhnout jenom někdy. 

Přesto je celá (někdy i zmatená) diskuse o zachování archeologického dědictví v archeologické obci velmi 

pozitivní. Uvádí na scénu zásadní otázku obrovské zodpovědnosti archeologů za jakýkoliv úbytek ar-


cheologických pramenů, totiž archeologických památek. Na druhé straně je třeba nezapomenout, že škody 

způsobené úbytkem archeologicky zkoumaných archeologických památek jsou velmi malé ve srovnání 

s devastací stavební, zemědělskou a jinou. 

Aby bylo možné dění na takto načrtnuté scéně ovlivňovat, je samozřejmě nutné, aby i na archeologické 

straně vznikly oficiální instituce, které bojují za archeologické památky a tvoří protiváhu orgánům 

jednotlivých státních správ. EAA a EAC jsou tedy blahodárnými jevy na scéně evropské archeologie, ale 

na rozdíl od W. Willemse k nim neváhám přiřadit UISPP, jejíž přímá souvislost s UNESCO je rovněž výraznou 

silovou i myšlenkovou možností k prosazování principů ochrany archeologických památek. 

Institucionální zajištění pravidelného chodu všech zmíněných úrovní archeologické památkové péče 

je podmínkou sine qua non. Willemsova zkušenost v tomto směru je přirozeně identická s naší zkušeností. 

S tím nejspíše souvisí i vznik a funkce Nizozemského spolku archeologů, jehož existence konzonuje 

s periodicky se vyskytujícími návrhy, aby u nás vznikla jakási cechovní komora archeologů. Z Willemsova 

sdělení ale nevyplývá, zda je NVvA dobrovolným nebo závazným nizozemských archeologickým 

sdružením. Pokud je jenom sdružením dobrovolným, je jeho korektivní funkce značně omezena. Volání 

po komoře archeologů ČR je zatím zcela anulováno neochotou státní správy získat takového respektovaného 

partnera. Komoru archeologů ČR je sice možné zřídit na základě domluvy mezi archeology, ale 

účinnost takového neoficiálního orgánu by byla velmi malá. 

Pozoruhodným postulátem, který Willems sděluje, jsou tři základní pravidla NVvA. 

1. Archeologové jsou správci archeologického dědictví, které spravují ve prospěch celé společnosti. 

S tím lze jenom souhlasit, zvláště při obhajování principů, jimiž se zabraňuje různým zájmovým skupinám 

zacházet s archeologickým dědictvím podle svých úzce definovaných orientací. Jako vágní se však 

jeví požadavek, aby archeologické výzkumy probíhaly „ne více, než je nutné, a ne méně, než je potřeba“. 

Naplnění tohoto požadavku by bylo možné pouze tehdy, kdyby došlo ke standardizaci aktivit spojených 

s řádným výzkumem. Jak ale víme, je tato standardizace (stejně jako normování nákladů na výzkum) velmi 

těžko řešitelným úkolem. Např. závazný program výzkumu souvisí se systémem otázek, které má 

a může výzkum řešit. Jejich stanovování odráží i průběh výzkumu, ale i stav disciplíny. 

2. Archeologové zodpovídají a oslovují. Náplň tohoto bodu považuji za proklamaci, jejíž funkčnost 

si přinejmenším v našich podmínkách neumím představit. Archeologové jistě nesou odpovědnost za zacházení 

s archeologickým dědictvím a ve spolupráci s orgány pověřenými výkonem památkové péče jsou 

povinni o ně pečovat a zprostředkovávat veřejnosti kontakt s ním. Je jistě ideální, když se s touto veřejností 

shodnou na nutnosti a formě takové péče, ale rozhodně to není pravidlem. Proto je vyloučeno, aby 

„se každý, kdo je činností v zájmu archeologie zasažen, mohl na rozhodování aktivně podílet: vlastníci, 

privátní skupiny, zájmová společenství, kolegové, tisk a publikum.“ Buď je tato pasáž Willemsova textu 

špatně přeložena do češtiny, nebo Willems věří v jakýsi nereálný duchovní kolektivismus. Naše domácí 

zkušenost např. s vlastníky nemovitostí, které jsou zároveň archeologickými lokalitami, je jednoznačná 

a pochopitelná. Péči o archeologické památky považují za břemeno, které se mnohokrát pokusili obejít 

nebo je obešli. Jiná věc je, že archeologové jsou povinni veřejnosti předávat výsledky své práce. Měli by 

to jistě dělat tak zajímavou formou, že by ve společnosti narůstala atmosféra naladěná k ochraně archeologického 

dědictví. V západní Evropě se v tomto směru koná nesrovnatelně více než u nás, ale pokud 

vím, i tam mají s péčí o archeologické památky značné problémy. Jsem ale přesvědčen, že v této věci jde 

především o celkovou atmosféru ve společnosti a o velkou angažovanost státu při ochraně kulturního dědictví. 

3. Archeologové odmítají komercionalizaci archeologického dědictví. Tento bod je formulován naprosto 

přesvědčivě. Archeologové jsou ale jenom jednou silou na poli, které musí opět regulovat především 

stát. 

Tři další pravidla, která z předchozích pravidel vyplývají, tvoří závěr Willemsova příspěvku. V zásadě 

se v nich znovu opakuje, že archeologové musejí usilovat o zachování archeologického dědictví, musejí 

k tomu získat všechny vrstvy společnosti, těm jsou povinni předávat výsledky své práce, umožňovat jim 

trvalý přístup k archeologickým datům a pramenům a ty trvale uchovávat. Všechno, co zde autor řekl, je 

plně přijatelné a aktuální. Škoda ale, že tyto proklamace nenaplnil trochou suché praxe. 

Petr Sommer

588 


K UVÁDĚNÍ OBSAHU MALTSKÉ ÚMLUVY DO PRAXE 

Přistoupení České republiky k Úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy (dále jen Maltská úmluva) 

zákonitě vyvolává úvahy, nakolik bude výhledově nutné přizpůsobit dosavadní právní úpravu a v důsledku 

toho i praxi provádění archeologických výzkumů obsahu tohoto významného mezinárodního dokumentu. 1 

K tomu je ovšem jediným vhodným východiskem určité zhodnocení dosavadního vývoje. Zevrubně 

vylíčil vývoj archeologie u nás až do celkem nedávné doby, včetně geneze jednotlivých institucí, K. Sklenář 

(1988–1990). Platnou právní úpravu problematiky archeologických výzkumů a nálezů analyzoval 

J. Varhaník (1999b; 2000). Na tomto místě tedy již není zapotřebí obsah příslušných ustanovení zákona 

o státní památkové péči blíže komentovat. 

Při úvahách, které nové instituty bude reálné v budoucnosti prosadit do právní úpravy, hraje určitou 

roli zajisté také otázka kreditu archeologie vůči laické veřejnosti, který zřejmě vyznívá o něco lépe než 

v případě institucí obecné památkové péče. Zatímco „památkáři“ jsou leckdy vnímáni jako nepříliš kvalifikovaní 

odborníci, dychtivě se vměšující do problematiky, která ve skutečnosti s uchováním kulturního 

dědictví souvisí jen zcela vzdáleně nebo vůbec ne, provádění archeologického výzkumu s sebou nese poněkud 

magický aspekt odkrývání nepoznaného a výsledek může být i nejširší veřejnosti srozumitelným 

způsobem prezentován vybranými atraktivními nálezy. Na druhé straně veřejnost prakticky nemá možnost 

zaznamenat eventuální nedostatky a pochybení při provádění výzkumu, které i při mnohem méně 

závažných prohřešcích památkové péče po desetiletí bijí kolemjdoucího do očí. 

Bohužel často je nepřiměřeným způsobem zdůrazňován vliv záchranných archeologických výzkumů na 

zdržení stavební činnosti a stává se tak i ve sdělovacích prostředcích. Skutečnost, že se tak děje ve veřejném 

zájmu, však nebývá zmíněna, natožpak vysvětlena, zatímco mnohé jiné investiční akce se nepřiměřeně 

prodlužují či dokonce krachují z důvodů, které s žádným veřejným zájmem nemají společného vůbec nic. 

Vztah laické veřejnosti k archeologii – a pochopitelně k oblasti památkové péče obecně – nelze podceňovat, 

neboť její volení zástupci mají, ať již přímo nebo zprostředkovaně, na výsledek legislativního procesu 

závažný vliv. Naproti tomu nebyla v nedávné době věnována odpovídající pozornost reálným praktikám 

při provádění archeologických výzkumů, které byly a mnohdy ještě jsou ne-li porušováním, pak 

mnohdy alespoň obcházením platných předpisů. Je třeba konstatovat, že plošné nedodržování zákona 

v těchto případech, podobně jako v jiných oblastech státní památkové péče, nebylo zapříčiněno uvolněním 

státního dirigismu po roce 1989, ale paradoxně tkvělo svými kořeny v době předcházející, charakteristické 

nedostatečným prosazováním a naplňováním nedávno předtím nově přijaté právní úpravy v roce 

1987 (Varhaník 1999a). Dobře to dokumentuje skutečnost, že hluboko do 90. let byla povolení k provádění 

archeologických výzkumů podle ust. § 21 odst. 2 zákona o státní památkové péči vydávána v rozporu 

se zákonem na základě souhlasu Archeologického ústavu a nikoli Akademie věd. 

Obecným problémem, dodnes do jisté míry přetrvávajícím, bylo neplnění ohlašovací povinnosti při 

zamýšleném zásahu do terénu na území s archeologickými nálezy. Zatímco v počátečních letech účinnosti 

ohlašovací povinnost stavebníky často nebyla plněna vůbec – je třeba přiznat, že stavebníci o existenci 

tohoto institutu mnohdy vůbec neměli potuchy – postupem času se zejména s dosažením alespoň elementární 

akceschopnosti pracovišť státní památkové péče na okresních úřadech stav podstatně zlepšil a povinnosti 

stavebníků se dostaly v tomto ohledu do širšího povědomí. Ohlašovací povinnost ovšem často nebyla 

plněna zákonným způsobem výhradně vůči Archeologickému ústavu Akademie věd, ale vůči místním 

oprávněným organizacím. U nich bývalo také provedení archeologického výzkumu stavebníkem objednáváno, 

ačkoli mu zákon takovou aktivitu neukládá. Z celé konstrukce tohoto institutu jednoznačně vyplývá, 

že návrh dohody by měl být předkládán výkopcem stavebníkovi. Nebylo výjimkou, že výzkum byl 

zahájen, aniž byla dohoda vůbec uzavřena. Formálně měl smluvní vztah mezi stavebníkem většinou charakter 

hospodářské smlouvy, a to i po zrušení někdejšího hospodářského zákoníku. V ní stanovená cena 

za provedení výzkumu se ne vždy odvozovala od skutečných nákladů, resp. jejich odborného odhadu. 

V souvislosti s těmito nedostatky pak nepřekvapují pokusy vybírat zhotovitele archeologického výzkumu 

podle předpisů o veřejných zakázkách, ačkoli o žádnou veřejnou zakázku přirozeně nešlo. Samostatnou 

1 Tento příspěvek byl zpracován na jaře 2001, proto v něm nemohlo být přihlédnuto k návrhu zákona „o kulturních 

památkách a památkové péči“, zveřejněné v srpnu 2001.


otázku představuje právní úprava povinnosti zákonem stanoveného okruhu stavebníků hradit tyto náklady 

a její, často velice svérázné, konkrétní aplikace v praxi. 

Trvalým problémem, který ovšem není vnímán vně oboru, je otázka včasného a úplného zpracování 

a konzervace archeologických nálezů. Dostatečně nebyla řešena otázka koordinace činnosti oprávněných 

organizací, která po víceméně neúspěšném pokusu o zavedení organizační struktury „archeologické památkové 

péče“ zůstala na poloviční cestě. 

Základní posun zajisté spočívá v požadavku čl. 4 a 5 Úmluvy neomezovat ochranu na jednotlivé archeologické 

nálezy, ale zajistit ochranu a údržbu archeologického dědictví nejlépe na původním místě, což 

ovšem v praxi není vždy možné. 

Vedle těchto, jen velmi stručně naznačených, avšak někdy letitých problémů je zajisté instruktivní, jak 

se k obsahu Maltské úmluvy postavili v zahraničí. Z tohoto hlediska je mimořádně zajímavý aktuální stav 

návrhu nové právní úpravy památkové péče ve Slovenské republice, která se pochopitelně též týká archeologických 

výzkumů a nálezů. Není snad třeba zdůrazňovat, že dosavadní tamní právní úprava se od naší 

podstatně nelišila, stejně jako celková situace Slovenské republiky se zásadně neliší od našich domácích 

poměrů včetně právního systému. Bylo by tedy krátkozraké tyto aktivity podceňovat a spatřovat východisko 

výhradně v různých zcela odlišných prostředích, která reprezentuje např. anglosaský právní systém 

a zcela odlišná tradice. 

Stačí připomenout, že na tomto úseku legislativy byl učiněn ve Slovenské republice již dříve významný 

krok v přijetí zvláštního zákona o komoře restaurátorů, představující bezpochyby systémově vhodnější 

řešení než kontroverzní česká novelizace této problematiky, zakotvená v zákoně č. 361/1999 Sb. se zjevnými 

legislativně–technickými nedostatky. Přestože legislativní proces předcházející přijetí nového slovenského 

památkového zákona není ještě ukončen, je vhodné se s tímto návrhem blíže seznámit. Jeho 

zjevnými klady jsou mimo jiné zjednodušená organizační struktura institucí památkové péče a zrušení 

anachronické kategorie národních kulturních památek. 

Ust. § 23 návrhu definuje archeologický výzkum jako souhrn odborných činností zaměřených na vyhledávání, 

identifikaci, vyhodnocování, dokumentaci a záchranu archeologických nálezů a archeologických 

nalezišť, stejně jako vyhledávání a sběr movitých archeologických nálezů na povrchu země, v zemi 

a pod vodou. Základním přínosem je tedy explicitně uvedená ochrana archeologických nalezišť. 

Závažných změn doznalo oprávnění k archeologickým výzkumům. Ty může provádět Archeologický 

ústav ze zákona, jiná právnická osoba pak pouze na základě oprávnění, které udělí Ministerstvo kultury. 

Oprávnění může však obdržet pouze ta právnická osoba, která provádění výzkumu zabezpečuje fyzickými 

osobami se zvláštní odbornou způsobilostí. Tuto způsobilost může získat fyzická osoba, která má vysokoškolské 

vzdělání v příslušném oboru a která prokáže teoretické vědomosti a odborné znalosti. Toto značné 

zpřísnění podmínek pro provádění archeologického výzkumu může mít určité opodstatnění v tom, aby byl 

eliminován možný nekvalifikovaně provedený zásah do nevratné nálezové situace. Na druhé straně je dostatečně 

známo, že samotné vydání povolení a osvědčení o zvláštní způsobilosti nezaručuje bezchybný postup 

jejich držitelů v praxi. Vydávání různých osvědčení a povolení fyzickým osobám ústředním orgánem při 

takřka ničím neomezeném správním uvážení s sebou také stále ještě nese určité obavy části odborné veřejnosti, 

zda takové rozhodování může být skutečně nestranné. Navíc vystupují reminiscence na různé formy 

kádrování, hojně rozšířené v dobách minulého režimu. To se ovšem netýká výhradně archeologie, ale též 

mnoha dalších oborů lidské činnosti. Je dostatečně dobře známo, že v oblasti archeologických výzkumů se 

žádná kontrola metod, kterými se v konkrétním případě postupuje, prakticky nevykonává a za současných 

podmínek si lze její výkon jen velmi obtížně představit. Přijetí určitého etického kodexu, z něhož by bylo 

možné dovozovat, kdy se v konkrétním případě postupovalo lege artis a kdy nikoli, by jistě bylo na místě, 

avšak pokud by tato pravidla nebyla sankcionována, nelze v nich spatřovat všelék na eventuální excesy. Výhledově 

by se proto jako účinnější zajisté jevilo uplatňování nějakého kontrolního mechanismu, který by mohl 

napomoci k objektivizaci předkládaných výsledků např. cestou obligatorního komisionálního hodnocení 

v různých fázích výzkumu. Takové řešení by patrně nejlépe vyhovovalo požadavku čl. 3 Maltské úmluvy. 

Ust. § 24 návrhu se sice nazývá záchranný výzkum, ale tento pojem se dále nedefinuje. Záchranný výzkum 

je nutné provést při přípravě staveb a jiné hospodářské činnosti na území, kde se předpokládá ohrožení 

památkových hodnot a archeologických nálezů. O nutnosti provést záchranný výzkum rozhoduje pa-

590 


mátkový úřad po vyjádření archeologického ústavu z vlastního podnětu nebo z podnětu příslušných orgánů. 

Pozoruhodné je ustanovení, že nemůže-li stavebník z objektivních důvodů zajistit oprávněnou osobu pro 

provedení záchranného výzkumu, určí oprávněnou osobu ministerstvo na návrh památkového úřadu po 

vyjádření Archeologického ústavu. Zdá se, že autoři návrhu předpokládají jen minimální četnost takových 

případů, neboť naposled jmenovaný institut nepůsobí právě operativním dojmem. 

Významné je ust. § 25 návrhu, které stanoví, že náklady výzkumu hradí vlastník kulturní památky 

nebo stavebník. Pokud se výzkum provádí na stavbě nebo při činnosti, jejíž uskutečnění je veřejným zájmem, 

může věcně příslušný ústřední orgán státní správy rozhodnout, že náklady nebo jejich část budou 

uhrazené ze státního rozpočtu. Výzkum pro vědecké a dokumentační účely hradí ten, v jehož zájmu bude 

výzkum prováděn. Návrh však neobsahuje definici veřejného zájmu, která se jeví pro tyto účely jako 

nezbytné vymezení správního uvážení onoho ústředního orgánu pro rozhodování v konkrétních případech 

v praxi. Demonstrativně stačí v této souvislosti připomenout problém, který v tomto ohledu vyvstal, 

když stavebník budoval rodinný domek s velkým ateliérem jako profesionálním zázemím. 

Obzvláště obsáhlé je ust. § 26 návrhu, upravující podmínky provádění výzkumu. Oprávněná osoba 

uzavře před zahájením výzkumu s vlastníkem nemovitosti, na které se má výzkum provést, dohodu, v níž 

se stanoví podmínky provedení výzkumu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne památkový úřad o povinnosti 

vlastníka strpět provedení výzkumu a o podmínkách, za kterých lze výzkum provést. Tímto rozhodnutím 

nebudou dotčena práva vlastníka na náhradu škody, které připouští ust. § 41 odst. 4 návrhu. 

Naprosté novum oproti dosavadním poměrům, a to nejen na Slovensku a u nás, představuje ust. § 26 

odst. 3 návrhu, které režim výzkumu podřizuje správnímu řízení příslušného památkového úřadu. Ten ve 

svém rozhodnutí, vydaném po vyjádření archeologického ústavu, určí druh, rozsah, způsob provedení, předpokládaný 

termín ukončení výzkumu, stejně jako to, jak bude naloženo s nálezy. U mnohých archeologů, 

zvyklých doposud na to, že rozsah výzkumu byl mnohdy limitován pouze technickými, časovými či finančními 

možnostmi a jinak v podstatě závisel především na úvaze jeho vedoucího, může obsah návrhu vyvolat 

bouři nevole, přičemž lze očekávat argumenty poukazující na ingerenci „nekompetentního“ úřadu do odborné 

archeologické problematiky. Na návrhu je však třeba vysoko ocenit snahu o určitou transparentnost a vymezení 

základních pravidel v konkrétních případech, což je jev, který zůstává mnohým institucím naší památkové 

péče doposud zcela cizí. V praxi ovšem může závislost provádění výzkumu na předcházejícím 

správním řízení přinášet určité problémy, zejména jistá prodlení a komplikace při zjištěních, která si vyžádají 

korekci již stanovených podmínek. Obecná správněprávní úprava na obdobné případy pamatuje, a bude 

tedy především záležet na operativnosti a odpovídajícím personálním vybavení příslušného správního 

orgánu, aby se s takovou situací vyrovnal. Návrh bohužel explicitně neřeší vzájemný vztah dohody a uvedeného 

rozhodnutí správního orgánu, ale z celkové konstrukce navrhované úpravy lze soudit, že uzavření dohody 

by mělo následovat až po tomto rozhodnutí. Nepochybným přínosem tohoto institutu je také skutečnost, 

že umožní standardním způsobem kontrolovat plnění podmínek těchto správních rozhodnutí. V této 

souvislosti je třeba připomenout, že např. v Rakousku platná právní úprava obsahuje institut povolení konkrétního 

výzkumu fyzické osobě, které může obsahovat určité omezující podmínky. Rakouský památkový 

zákon dále stanoví, ve kterých případech není toto povolení k provedení archeologického výzkumu nutné. 

Návrh nového slovenského zákona dále stanoví, že výzkum je možné provádět jen podle příslušných 

mezinárodních konvencí a dohod, v souladu s aktuálními poznatky vědy a s použitím vhodných, zejména 

nedestruktivních metod. 

Zahájení výzkumu je výkopce povinen do 15 dnů oznámit příslušnému úřadu. 

Návrh dále předpokládá zákaz nepovolených výzkumů, nepovoleného sběru a přemísťování movitých 

nálezů a jejich vyhledávání pomocí detekčních zařízení. 

Ten, kdo výzkum provádí, je povinen provést opatření proti poškození, znehodnocení, zničení nebo 

odcizení nálezu. Výzkum není možné provést, pokud není zajištěna následná ochrana nálezů nebo odstranění 

nepříznivých následků výzkumu. Výzkumem získané odborné poznatky budou zpracovány v dokumentaci, 

jejíž rozsah upraví prováděcí předpis. 

Vlastník nebo ten, kdo výzkum provádí, je povinen příslušnému úřadu odevzdat bezplatně jedno vyhotovení 

výzkumné zprávy. V případě archeologického výzkumu tento úřad poskytne archeologickému 

ústavu potřebné údaje pro vedení evidence, v odůvodněných případech také kopii výzkumné dokumentace.


Ust. § 27 návrhu přináší definici nálezu (nikoli pouze archeologického). Považuje za něj pro účely 

tohoto zákona věc památkové hodnoty, která se najde výzkumem, při stavební či jiné činnosti a v zemi, 

pod vodou nebo ve hmotě historické stavby. 

Ohlašovací povinnost takového nálezu je třeba splnit nejpozději do druhého pracovního dne po objevu. 

Nález musí být ponechán beze změny až do prohlídky příslušným úřadem nebo jím pověřenou osobou, 

nejméně během tří pracovních dnů od ohlášení. Archeologický nález je přípustné vyzdvihnout a přemístit 

pouze oprávněnou osobou metodami archeologického výzkumu. Z návrhu však není zřejmé, zda 

se i na tento případ vztahuje jeho ust. § 26 odst.1, předpokládající správní řízení. Podobně jako v České 

republice návrh odkazuje v případě nálezů učiněných během stavby na zvláštní předpisy. 

Překvapující je ust. § 27 odst. 5 návrhu, které předpokládá, že archeologické nálezy budou vlastnictvím 

Slovenské republiky. Zatímco u movitostí je to celkem pochopitelné řešení, jde-li ovšem o nálezy 

učiněné po určité časové hranici, u nemovitostí jde o složitější otázku, neboť toto ustanovení v sobě vlastně 

skrývá choulostivý institut vyvlastnění. Proto lze očekávat, že v tomto případě vyvolá návrh určité námitky, 

nejde-li ovšem jen o legislativně–technické nedopatření v textu návrhu. 

U ochrany movitých nálezů je odkazováno na zvláštní předpisy, u nemovitostí včetně archeologických 

nalezišť je předpokládána jejich ochrana vyhlášením za kulturní památky, památkové rezervace nebo 

památkové zóny. 

Pokud nejde o výzkumy podle ust. 22–24 návrhu nebo o nepovolenou činnost, má nálezce právo na 

náhradu nezbytných výdajů a nálezné, které poskytne příslušný úřad až do výše ceny materiálu, je-li nález 

zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů. V ostatních případech tvoří nálezné 20 % 

ceny nálezu. Cena materiálu a cena nálezu se určuje znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že se nezákonným 

způsobem získané archeologické nálezy často prodávají na černém trhu pod cenou, může takto 

navržená výše nálezného lépe stimulovat nálezce než dosavadních 10 % kulturněhistorické hodnoty 

v naší platné právní úpravě. 

Ust. § 28 návrhu upravuje evidenci a užívání archeologických nalezišť. Archeologická naleziště eviduje 

Archeologický ústav v centrální evidenci archeologických nalezišť a poskytuje památkovému úřadu aktuální 

údaje. V případě evidence nalezišť návrh odkazuje na zvláštní předpisy. Příslušný úřad ve spolupráci s orgány 

územní samosprávy zabezpečuje odbornou konzervaci, vhodné využití a prezentaci nemovitých archeologických 

nálezů a archeologických nalezišť podle možnosti v původních nálezových souvislostech. 

Zpřístupnění nalezišť veřejnosti nesmí mít za následek jejich poškození nebo nadměrné opotřebení. 

Není pochyb o tom, že uvedený návrh nového slovenského památkového zákona představuje pozoruhodný 

pokus o zakotvení nejdůležitějších zásad Maltské úmluvy do vlastní právní úpravy památkové 

péče ve Slovenské republice. Je samozřejmé, že v legislativním procesu ještě může doznat podstatných 

změn. Z některých aspektů se může zdát návrh až příliš rigidní, ovšem není tomu tak obecně. Návrh nepředpokládá 

zřizování zvláštních právnických osob za účelem provádění archeologických výzkumů a navrhované 

organizační struktuře je nutné přiznat racionální uspořádání. Jednoznačně a v souladu s požadavky 

Maltské úmluvy také vyznívá pokus o právní úpravu financování archeologických výzkumů. Při 

úvahách o přizpůsobení platné právní úpravy archeologických výzkumů a nálezů ustanovením Maltské 

úmluvy by neměla být legislativní činnost ve Slovenské republice v tomto ohledu přehlížena. 

Jiří Varhaník 

LITERATURA 

Sklenář, K. 1988–1990: Z dějin péče o archeologické památky v českých zemích, Památky a příroda 13–15, 

206–210, 279–283, 469–472, 528–532, 22–24, 150–154, 334–341, 409–413, 584–588, 13–18, 

146–151, 405–409, 595–601. 

Varhaník, J. 1999a: Úroveň dodržování zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči od roku 1989, in: 

Sborník statí o kultuře v České republice po roce 1989, Praha: Ministerstvo kultury ČR. 

— 1999b: K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů, Správní právo 6, 337–356. 

— 2000: K úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy, Archeologické rozhledy 52, 706–708.

592 


DISKUSE 

SOUVISLOSTI CHÁPÁNÍ POJMU „NÁLEZOVÝ CELEK“ 

V ČESKÉ ARCHEOLOGII 

Slavomil Vencl 

1. Úvod 1 

Starší generace archeologů zažily za poslední půlstoletí nástupy několika teoretických koncepcí oboru. 

Zjednodušeně lze tvrdit, že v průběhu zhruba každého desetiletí druhé poloviny 20. století k nám 

s různou mírou naléhavosti pronikaly „perestrojkové“ vlny, které se přes všechny rozdíly sobě podobaly 

rozhodným odmítnutím předchozích paradigmat: asi před 50 lety se tu – stejně jako v ostatních 

zemích sovětského bloku – věda stala takřka přes noc (a proto s pranepatrnými výjimkami jen 

formálně) marxistickou, což přineslo změny zejména na úrovni jejího řízení, které vedlo k dogmatickému 

ustrnutí, resp. k podvázání možností rozvoje vědy byrokratickým vyloučením všech mimomarxistických 

přístupů. V praxi se však archeologie (u nás stejně jako v celém Starém světě) dál poklidně 

ubírala svou málo ideologickou cestou rozvíjením tradičních postupů a zabývala se hlavně 

artefakty a jejich relativní typochronologií, kulturní taxonomií, prostorovými vlastnostmi a vztahy 

kulturních komplexů, některými oblastmi hospodářství, specializované výroby apod. 

Kontinuitu vývoje artefaktuální eurocentrické archeologie výrazně narušovaly v průběhu 60.–80. 

let 20. stol. ideje tzv. nové neboli procesuální archeologie z USA, jakkoli se na východ od železné 

opony směly z ideologických důvodů šířit i aplikovat pouze skrytě. 2 Procesuální archeologie oprávněně 

zdůrazňovala potřebu teorie, odklon od popisu ve prospěch objektivního zjišťování a vysvětlování 

změn, proklamovala kvantitativní testování kvalitativních tvrzení archeologů proti datům, a to 

za použití přírodovědeckých a statistických metod. Oproti induktivním postupům tradiční archeologie 

s důrazem na historické explanace, prosazovala deduktivní postup, jenž spočíval ve formulaci 

hypotézy, v následném vytvoření modelu a končil analýzou důsledků navozených procesů. Procesualisté 

optimisticky (až naivně) hlásali poznatelnost minulosti archeologickými prostředky, věřili 

v kauzalitu vztahů mezi segmenty jednotlivých kulturních systémů, zastávali evolucionistická a univerzalistická 

východiska atd. Navzdory zdůrazňování preferencí funkčních, adaptačních hledisek 

proti typologickým však v praxi nezřídka vykládali funkce technokomplexů apriorními a voluntaristickými 

úsudky, tedy nepodloženými výroky (cf. diskusi o hospodářské nebo kulturní podstatě skupin 

francouzského moustérienu mezi Binfordem a manželi Bordovými). Vznik procesuální archeologie 

však nesporně znamenal výrazný přínos objevem nového úhlu pohledu. Zjednodušující 

radikalismus nové archeologie provokoval k diskusi, která konfrontací jejího redukcionistického vidění 

skutečnosti s obnaženou jednostranností tradičních přístupů vedla k ostřejšímu vidění podsta- 

1 Práci připisuji Ladislavu Hrdličkovi u příležitosti jeho nadcházejícího životního jubilea. 

2 M. Kuna (2000, 405) správně postřehl, že procesuální stadium ve vývoji české archeologie chybí, mohl však 

zároveň doplnit, že se jako ideologicky nežádoucí nemohlo, resp. nesmělo projevit. Pro ilustraci vzpomenu na nepodstatnou, 

ale charakteristickou příhodu, jakou v dobách normalizace zažil v obměnách kdekdo, ale z dobrých 

důvodů o nich nikdo veřejně nemluvil, takže zapadly do zapomenutí: po odevzdání výkazu činnosti (včetně bibliografie) 

za rok 1971 mne předvolal vědecký tajemník ústavu k důvěrnému – a vlastně přátelskému – pohovoru, 

jehož předmětem se stal můj článek v American Antiquity (Vencl 1971). Znepokojeně mi sdělil, že publikováním 

v USA neohrožuji jen sebe. Spontánně nabídl, že pro tentokrát v zájmu ústavu (i mém) nastaví svou kůži, neboť 

citaci toho článku – nedopatřením – neuvede v bibliografické příloze souhrnné zprávy o činnosti AÚ, směřující 

přes kolegium historie do presidia ČSAV a následně na odbor vědy ÚV KSČ. Ovšem v případě, že by zmíněný 

bibliografický záznam kdokoli na vyšších instancích přesto zjistil, mám být připraven na možnost, že se inkriminovaná 

stať stane předmětem jednání v pojmech, sahajících od naivity přes provokaci až k ideologické diverzi, 

a to vše nikoli bez osobních i institucionálních následků.

VENCL: Souvislosti chápání pojmu ... 593 

ty sporů. Střety nové archeologie s tradiční evropskou archeologií pramenily principiálně v rozdílnosti 

východisek, v odlišnosti referenčních systémů (srovnávacích rovin), které obě strany jaksi 

„přirozeně“ využívají: co znamenají pro tradiční archeologii specifické starověké civilizace a kultury 

(a s nimi spjaté tradiční obory bádání), tím jsou pro novou archeologii odlišně specifické, rovněž 

nikoli univerzální subrecentní relikty předprůmyslových kultur Severní Ameriky a Afriky, 

zkoumané odlišnými přístupy. 

Během 80. let se v příkré, a proto tak nápadné opozici k procesuální doktrině rozšířilo postprocesuální 

paradigma (cf. Hodder 1999, 5 s lit.), které zdůrazňovalo interpretaci, sebereflexi, individualitu, 

dále prosazovalo fakt, že se archeologické prameny jako svědectví o minulosti nedochovaly 

v nezměněné podobě (téma transformačních procesů rozvinul Schiffer 1987 s lit.). Druhou nápadnou 

odlišnost od tzv. nové archeologie představují absolutizující tvrzení o dominanci, nadřazenosti 

a všudypřítomnosti symbolické funkce u artefaktů (přehledně Kuna 2000, 405 sq. s lit.). Postprocesuální 

teorie o aktivní symbolické funkci artefaktů (způsobujících proměny nebo naopak zastírání 

skutečnosti) ústí kupř. v diskutabilní tvrzení, že pravěké společnosti promrhávaly významné množství 

svého energetického potenciálu v „neužitečných“ činnostech, což údajně svědčí proti představám 

o obtížnosti jejich ekonomického zápasu o každodenní přežití. Data nesporně dokládají kulturní specifičnost, 

tj. nestabilitu, proměnlivost etnohistorických racionalit a iracionalit (např. Lévi–Strauss 

1971; Brück 1999; Skupnik 1999): pravdě sice odpovídá, že převážně funkcionalistické interpretace 

tradiční archeologie některé vztahy mezi archeologickými prameny uspokojivě nevysvětlují, ale totéž 

platí o představách postprocesualistů (např. o tom, že některé pravěké činnosti neměly praktický 

účel), protože v obou případech jde o posuzování (nám cizí) pravěké racionality měřítky odlišné (naší 

vlastní, moderní, specifické) racionality. (Nepochybně právem proto považuje J. Brück 1999 oddělování 

rituální a sekulární sféry v archeologii za ahistorický post–osvícenský koncept, neboť samy 

předprůmyslové společnosti tyto sféry vesměs nerozlišovaly a své rituály, umění apod. považovaly 

za zcela praktické a efektivní činnosti.) Postprocesualismus si některými svými záměrně provokativními 

a extremistickými formulacemi záhy získal vedle nadšených stoupenců i zaryté odpůrce, kteří 

jej odmítají jako projev dogmatické skepse, jako nihilistický útok na poznání, takže jeho protagonisty 

(hlavně Shankse a Tilleye) viní ze subjektivního idealismu, z neomarxismu, z nedůvodného odmítání 

existence objektivních dat a všech funkcionalistických vysvětlení, ze znevažování systémové 

teorie, ekologické integrace, resp. interakce kultur s biosférou, že neprávem pokládají archeologické 

interpretace za pouhé subjektivní projekce našich vlastních recentních sociopolitických hledisek, 

resp. předsudků (např. Trigger 1989, 340 sq.; Watson 1990). Některá extremistická a aprioristická hlediska 

procesualismu i postprocesualismu trvale iritují stoupence tradiční, resp. humanitní archeologie, 

pociťující nespornou jednostrannost každého radikálního pokusu o obrat v poznávacím procesu, 

a v důsledku toho často zastávající málo efektní, jakoby vyčkávavá (a navenek rozpačitě působící) 

centristická stanoviska. (Nedávno se tento rozpor ve zkratce projevil v Bouzkově komentáři na Kunův 

text – cf. Kuna 2000 a Bouzek 2000; z výběrů referencí obou textů zřetelně vyplývá odlišnost 

jejich srovnávacích rovin.) Přesun pozornosti od poznání minulosti k tématům současnosti (např. 

včetně feminismu), který postprocesuální archeologie rovněž okázale nastolila, se navíc tradicionalistům 

zřejmě nikoli neoprávněně jeví jen jako projev konjukturálního populismu: „... postmoderní 

způsob medializace archeologie z ní často činí složku nových pseudoideologizací“ (Bouzek 2000, 409). 

Odlišnou odmítavou reakci na postprocesuální paradigma představuje od 90. let post–postprocesuální 

směr (např. Hodder 1999, 5), jenž prosazováním rovnocennosti početných paralelních interpretací, 

zdůrazňováním regionalismu, eklektickými osobními volbami teoretických východisek 

působí (na tradicionalisty přinejmenším) jako projev stupňované chaotizace. Třebaže paralelní alternativní 

interpretace představují zcela legitimní a realistické východisko z problémů na základě dosud 

získaných dat jednoznačně neřešitelných (jako příklad z naší literatury lze uvést explanaci bylanského 

rondelu: cf. Pavlů – Rulf – Zápotocká 1995), nezanedbatelná část „objevných“ názorů 

zjevně pramení v masovém příjetí narcistického životního postoje, což se projevuje v davovém úsilí 

o nápadnou a okamžitou individuální seberealizaci prostřednictvím fabrikace nesčetných variant 

potenciálních podob minulosti; tradiční cesta k poznání prostřednictvím kumulace poznatků byla

594 

VENCL: Souvislosti chápání pojmu ... 

opuštěna i proto, že je pracná, neúnosně zdlouhavá a hlavně víceméně anonymní, a proto jsou dříve 

nezpochybňovaná kritéria kvality, věrohodnosti a reprezentativnosti argumentů (slouživší na cestě 

přibližování se k poznání minulosti) účelově vytlačována pojmy jako je jinakost, novost, překvapivost 

úhlu pohledu i explanace, které se tradicionalistům jeví vesměs jako pseudohodnoty. Vedle především 

sebestředného teoretizování pro teoretizování však post–postprocesualismus zároveň oživuje 

zájem o hmotnou kulturu, neboť vnímá nástroje nejen jako artefakty umožňující přežití, ale jako 

svědectví o identitě výrobců a uživatelů (např. Biehl – Gramsch 2000, 407) atd. 

Předcházející zúžení vývoje archeologie po 2. světové válce na konflikty tradiční archeologie 

s procesualisty, na spor nové archeologie s postprocesualisty atd. odpovídá jen velmi zhruba dějům, 

které probíhaly v některých segmentech archeologické obce anglofonního světa. Podstatně úplněji 

prezentovali vývoj anglofonní teoretické archeologie C. Renfrew a P. Bahn (1991, 405 sq. s lit.), kteří 

mj. zdůraznili faktickou kompatibilitu procesuální a marxistické archeologie, popsali i strukturalistickou 

fázi archeologické teorie 70. let jako reakci na procesualismus, po ní fázi poststrukturalistickou 

a teprve na ni navazující postprocesualismus, a od 80. let nástup kognitivně procesuálního 

směru (přehledně Smetánka 1997; Mithen 1996 aj.) atd. Věrohodný přehled vývoje archeologie 

v uplynulém půlstoletí by nesměl opominout ani dlouhodobou působnost dalších koncepcí (Gordon 

Childe, Graham Clark, D. L. Clarke aj.) anglofonního původu, ale především mimoběžné směry 

vývoje v ostatních víceméně izolovaných světových („mainstream“ podle terminologie E. Neustupného 

1998) větvích archeologie (zčásti cf. Trigger 1989) s přihlédnutím k nejnovějším směrům, 

mezi nimiž lze nejspíš blízko za obzorem tušit číhající již 3x postprocesuální archeologii. 

Referované vývojové trendy se však univerzálně neuplatnily ani v anglofonním světě, a tím méně 

jinde. Např. v Československu byl vliv zmíněných teorií do značné míry filtrován do 90. let jednak 

ideologickým monopolem marxismu, jednak tradičně převažující orientací na tematicky nejbližší 

středoevropskou problematiku, tj. hlavně tradiční německy a francouzsky psanou literaturu. S německou 

archeologií (z níž se mj. ozývá volání po teorii orientované na praktické použití: cf. Siegmund – 

Zimmermann 2000 s lit.) sdílíme většinový nezájem o teorii, jenž se projevuje nejen naprostou lhostejností 

ke sporům mezi protagonisty zmiňovaných paradigmat, ale i zhoubným úpadkem zájmu 

o kritiku pramenů apod. Další korektiv stanovisek procesuálních a následných směrů (vychylujících 

se z krajností materialistických, případně funkcionalistických interpretací do opačného extrému totálně 

symbolických explanací všech aspektů minulosti) představuje v Evropě již zmíněný odlišný historický 

kontext, vědomí spojitosti pravěkých kultur a starověkých civilizací a z toho plynoucí chápání 

komplementarity nebo ambivalence jevů: stejně jako starověká božstva v sobě tmelila prvky nadpozemské 

i pozemské, duchovní i materiální, tak i konání lidí předprůmyslových období zahrnovalo 

v organické jednotě a nedělitelně aspekty a závazky pozemské i transcendentální, materiální i symbolické. 

Pokusy o preparaci a oddělení (popření, vyloučení, znevážení, podcenění) jedné z těch složek, 

spjatých jako rub a líc téže mince, vedou k nepochopení a ke ztrátě smyslu původních funkčních 

systémů, případně k vytváření modelových (reálně neexistujících a nefunkčních) pseudostruktur minulosti. 

Přitom není zvlášť významné, jaké se právě používá terminologie, tedy zda se např. mluví 

o problematice duchovní, náboženské nebo symbolické, z nichž se každá převážně pojí se specifickými 

aspekty existence, ale dohromady se vážou na stejný okruh představ fluidní, nediskrétní povahy. 

2. Vývoj obsahu pojmu „nálezový celek“ 

Přes zkratkovitost výkladu úvodních odstavců je zřejmé, že periodické převrstvování teoretickými 

„perestrojkami“ během druhé poloviny 20. století způsobilo, že současná – a tedy i česká – archeologie 

představuje pestrý a nehomogenní rejstřík přístupů, takže ji lze přirovnat zčásti k látce s četnými 

záplatami, zčásti pak k látkám volně se překrývajícím, neboť některé její segmenty mezi sebou 

nekomunikují (např. vztah teorie odpadových areálů a empirických pojmů terénní archeologie – jako 

jáma nebo studna – zůstává nedefinován). Přes všechno paradigmatické převrstvování, dílčí 

adaptace a doplňky, stále ještě tvoří základ nebo alespoň nenahraditelnou součást archeologie tradiční 

postupy a pojmy. Spotřebovává-li však příliv novějších přístupů a s nimi spjatých manipulačních 

technik většinu pozornosti současných archeologů, jsou tradiční znalosti a dovednosti vytlačovány


na periferii zájmu, kde atrofují a degenerují. Prakticky se to projevuje např. v oblasti zbožíznalectví 

poklesem úrovně znalosti determinačních vlastností nálezů (příznačná je nejen absence důkazů správnosti 

kulturních determinací v řadě současných prací, které se opírají jen o deklarativní kulturní určení, 

navíc s alibistickým delegováním zodpovědnosti za správnost kulturního určení nálezů na třetí 

osoby), metodiky kritiky pramenů, a obecně pak synkretickým komolením významů a zamlžením 

obsahů elementárních pojmů. Navzdory úsilí o vytvoření uceleného teoretického systému (zejména 

E. Neustupný 1986; 1993; Neustupný ed. 1998, vše s lit.) vede u nás většinová ignorace teorie převážně 

k postupné degeneraci přesnosti myšlení a k rozkladu pojmů, které již mezitím přestaly být 

předmětem odborné výuky (to výslovně podotýkám na vysvětlení a omluvu těch pasáží textu, které 

vskutku mají charakter proseminárního výkladu). 

Pro ilustraci zmíněného jevu poslouží výběr citací, dokládajících rozkolísání obsahu u nás stále 

vysoce frekventovaného, a proto i neignorovatelného pojmu nálezový celek, jehož původní obsah 

upadá v průběhu posledního půlstoletí v zapomenutí (cf. J. Neustupný 1957 a Rulf 1997, s lit.). Pojem 

zavedl O. Montelius (1903, 3), jenž ve svazku věnovaném typologické metodě precizně definoval 

nález, resp. spolehlivý nález („sicherer Fund“) jako soubor všech předmětů, které byly nalezeny 

za okolností nasvědčujících jejich nepochybně jednorázovému uložení: „Ein Fund in dieser Meinung 

... kann als die Summe von denjenigen Gegenständen bezeichnet werden, welche unter solchen Verhältnissen 

gefunden worden sind, dass sie als ganz gleichzeitig niedergelegt betrachtet werden müssen.“ 

Pojem nálezového celku vznikl jako jeden z prostředků k ověření správnosti konstrukce typologických 

řad v rámci typologické metody; O. Montelius (1903, 11) si přitom uvědomoval všechna 

základní omezení pojmu (jako např. fakt, že současné uložení předmětů nezaručuje současnost jejich 

výroby, že nálezovým celkem není pohřebiště aj.). Ještě kolem poloviny 20. století se povědomí 

o původním obsahu tohoto pojmu udržovalo jak výukou, tak prostřednictvím příruček (např. Mildenberger 

1953, 101; J. Neustupný 1957; Eggers 1959, 91 sq.), takže jeho uživatelé (včetně mne: např. 

Vencl 1961, 97 sq.) nedokládali jeho definici citací, neboť u nás – a v německy psané literatuře – šlo 

o fakt tehdy obecně známý. Tento pro nás tak samozřejmý termín se spíš jen okrajově objevoval 

i v literatuře frankofonní (J. Neustupný 1957, 64 s lit.), avšak vůbec nezakořenil v anglofonním světě 

(např. Renfrew – Bahn 1991; E. Neustupný 1993, 24 sq.). 

Během posledního půlstoletí utvářely názory domácí archeologické obce především následující 

autority: J. Böhm (1941, 27) však blíže nedefinovaný pojem „spolehlivých a uzavřených nálezů“ 

jen zmínil při výkladu o zkoumání relativní chronologie srovnávací metodou. J. Filip formoval své 

žáky spíš osobním příkladem než teoretickými výklady: ve svém základním učebním textu (Filip 

1948) pojem nálezového celku vůbec nepoužil. Jeho hlavní vědecké dílo (Filip 1956) obsahuje sice 

ve 2. kapitole obsáhlé shrnutí historie třídění archeologických (laténských) pramenů, ale jen velmi 

stručný výklad metodických zásad jejich rozboru (v úvodní části 3. kapitoly), přičemž za základ třídění 

korektně přijímal bezpečné, resp. ověřené (věrohodně dokumentované) nálezové celky, jimiž 

v Monteliově duchu chápal hrobové výbavy. Srovnáváním ověřených nálezových celků usiloval 

o vytváření nálezových horizontů, jejichž jednotlivé komponenty časoprostorově definoval prostřednictvím 

asociačních nálezových profilů (Filip 1956, 58 sq. a zvláště 61–62). Protože ještě nepracoval 

se sídlištním materiálem, nepřinášelo mu užívání pojmu žádné komplikace, které propukly 

v průběhu 50. let s nástupem rozsáhlých výzkumů sídlišť. 

J. Neustupný (1957, 64–67; 1963; Neustupný a kol. 1960, 19 sq., s lit.) považoval pojem nálezového 

celku za jeden z nejdůležitějších konceptů archeologie, a proto se k diskusi o jeho obsahu 

několikrát vrátil. „V nálezovém celku určuje jeden předmět stáří předmětu druhého“; z hlediska původu 

rozeznával nálezové celky intencionální (depoty a hroby) a neintencionální, které vznikly bez 

působení člověka (J. Neustupný 1957, 64 sq.). „Archeologické obsahy sídlištních jam nelze proto 

všeobecně, jednoznačně... a stereotypně považovat za nálezové celky“ (J. Neustupný 1957, 67). Později 

(J. Neustupný a kol. 1960, 20) považoval za nálezový celek „soubory předmětů, které byly 

v pravěku pohromadě uloženy do určitého pravěkého objektu a byly v téže souvislosti objeveny při 

archeologickém výzkumu... Protikladem nálezového celku je soubor nálezů („aggregate“), které se 

dostaly dohromady vnějším působením a které nepatří ani jednomu kulturnímu prostředí, ani nejsou

596 


současné; např. nálezy z humusu (ornice)...“ Za nejspolehlivější nálezové celky považoval J. Neustupný 

(a kol. 1960, 20) obsahy depotů a výbavy hrobů, za „méně spolehlivé nálezové celky“ však 

měl – v rozporu s původní Monteliovou definicí – obsah odpadních jam, zaházené člověkem ještě 

v době trvání sídliště. Konečně ještě méně spolehlivé mu připadaly ty „nálezové celky“, které člověk 

ani záměrně neshromáždil, ani úmyslně neuložil, které vznikly působením přírodních sil; k nim 

počítal obsahy většiny sídlištních jam, které pak obsahovaly kulturně nesourodé (pomíchané) artefakty 

stejně tak jako sídlištní (kulturní) vrstvy. Citované formulace, představující zřejmě jeden z pramenů 

rozkolísání obsahu pojmu „nálezový celek“ v české poválečné archeologii, je třeba považovat 

za výraz tehdy aktuální nutnosti vyhodnocovat nálezy ze sídlišť. 

Na představy o vzniku nálezových souborů u nás významně zapůsobil tvůrce koncepce velkoplošného 

výzkumu sídlišť B. Soudský (1966, 33, 37), jenž vytvořil a sugestivně prosazoval svůj 

apriorní (a extrémně optimistický) výklad, že stavební jámy jedné chaty na sídlišti s keramikou volutovou 

byly zaplněny v jedné době (během trvání jedné sídelní fáze) a nejspíš odpadem obyvatel 

jednoho domu (prvé pochybnosti vyslovil Vencl 1967, 107, 110). Na uvedeném principu zbudoval 

chronologii stavebních komplexů, periodizaci desítek fází bylanského sídliště a vlastně i chronologii 

příslušné kultury. B. Soudský (1966, 42) si byl samozřejmě plně vědom důvodů pomíšení materiálu 

různých fází, nicméně doufal v možnost kvalitativního a hlavně kvantitativního vytřídění intruzí: 

apriorně (bez důkazů) předpokládal, že porušení obsahu lze rozeznat ze statistického nesouladu 

chronologických znaků na keramice. Není bez zajímavosti, že v době předcházející rozvinutí výzkumu 

v Bylanech sám B. Soudský (1956, 34) ostře polemizoval s tehdy již se šířícím názorem, prohlašujícím 

obsah sídlištní jámy za nálezový celek; rozporně však v jiné práci z téže doby (Soudský 

1956a, 408) považoval sídlištní jámy za uzavřené nálezy a nebo uzavřené celky. 

R. Pleiner a A. Rybová (1978, 29) konstatovali terminologickou nejednotnost archeologické teorie: 

zmíněná rozkolísanost ovšem spíše zrcadlí neujasněnost obsahu pojmů. Redaktoři Pravěkých 

dějin Čech dali přednost termínu „archeologický nález“ ve smyslu jakéhokoli produktu činnosti člověka; 

pojem „nálezový celek“ nebo „uzavřený nálezový celek“ v rejstříku této reprezentativní syntézy 

schází, nicméně ztráta znalosti přesného obsahu pojmů vyplývá nepřímo z textu: „Souborem 

nálezů je pak skupina předmětů, která byla nalezena pohromadě, a to buď v jednom objektu, v jámě, 

neporušeném hrobě, v zahloubené části chaty nebo ve vymezeném prostoru (neuzavřené soubory nálezů 

z vrstev, ze sběru na sídlišti apod.).“ Uvedené formulace dosud běžně používané syntézy zřejmě 

představují další stopu i pramen zatemnění původního obsahu Monteliova pojmu. 

Kritikou obsahu nálezových komplexů se na základě výzkumů v Bylanech zabýval I. Pavlů 

(Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 310 sq., fig. 7), jenž se prostřednictvím rekonstrukce procesu vzniku 

výplní jam snažil zvěrohodnit jejich kulturní obsah: odpad na sídlišti vznikal během šesti fází životního 

cyklu artefaktů (od procesů získání suroviny přes fázi výroby polotovarů k finální výrobě, 

přes následnou fázi jejich funkčního užívání k fázi reutilizace až ke konečnému odhození), po němž 

následovala dvoufázová archeologizace (kumulace a následné uložení), vyřazení ze živé kultury. 

I. Pavlů již důvodně předpokládal dlouhá období, po která zůstávaly jámy nezasypané: zatímco ve 

spodních partiích výplní jam mají podle jeho výkladu převládat spíše starší intruze, horní partie mají 

obsahovat intruze mladší. Z hojného výskytu intruzí keramiky vypíchané usuzuje na zaplnění jam 

kultury s volutovou keramikou až po několika stech letech. V poslední době se problémem důkladně 

a opakovaně zabýval J. Rulf (1993, 16, 19), který analytickými úvahami právem došel „ke zpochybnění 

uzavřenosti sídlištních jam, resp. v nich obsažených nálezů jako nálezových celků“, ale 

obával se z toho vyvodit evidentní závěr, protože jeho „příjetí by znamenalo značné metodické potíže“, 

které by vedly „ke znemožnění detailních chronologických analýz sídlištního materiálu“ a konkrétně 

k pochybnostem např. o bylanské chronologii. Závěry pozdější práce J. Rulfa (1997, 457) 

svědčí o úsilí udržet koncept sídlištní jámy – přes všechny ústupky – jako (relativně) uzavřený nálezový 

celek, a to prostřednictvím umělé konstrukce pojmu intruze, tj. kontaminace obsahu objektu 

cizorodým materiálem: arbitrárně stanovil kvantitativní limit do 10 % celkového množství keramiky 

v objektu a určil, že maximální hloubka intruzivních zásahů nesmí přesáhnout 20–30 cm od úrovně 

podloží. Obě kriteria však postrádají objektivitu: kvantitu intruzí problematizuje jejich kolísající


rozeznatelnost (vyšší u kontrastních jevů jako je např. volutová a vypíchaná výzdoba keramiky, nižší 

a vlastně neurčitelná u nekontrastních jevů jako je výzdoba keramiky jednotlivých stavebních fází 

sídlištních areálů kultury volutové v Bylanech I, případně u převážně nezdobené keramiky kultur 

doby bronzové); hloubka intruzivních zásahů není objektivně stanovitelná pro nestejnou a náhodnou 

hladinu úrovně archeologického výzkumu, která se i na jedné lokalitě mění v závislosti na nerovnoměrné 

lokální postdepoziční intenzitě odnosu a naorávání, resp. na nestejné úrovni odstranění nadloží 

těžkou strojovou technikou před archeologickým výzkumem). 3 

Pro ilustraci tvrzení, že se v rozporu s původní Monteliovou definicí v české archeologické literatuře 

druhé poloviny 20. století masově objevoval výraz „nálezový celek“ v různě posunutých 

nebo rozšířených významech, připojuji z nevyčerpatelné řady klouzavě diferencovaných deformací 

chronologicky seřazený, ale v podstatě náhodný výběr příkladů, jejichž těžiště záměrně leží až 

v posledním desetiletí: 

J. Hralová–Adamczyková (1957, 5) označovala pojmem „nálezový celek“ fakt homogenity pohřebiště 

v rámci mladolužické fáze: „Pohřebiště v Dnebohu je ... možno považovat za uzavřený nálezový 

celek.“ (Podobné úsudky odmítl už Montelius 1903, 5, protože každé pohřebiště se skládá z řady 

nálezových celků, které nevznikly všechny najednou.) 

I. Pavlů (1977, 27–29) ztotožnil v zájmu provedení kvantitativní analýzy nálezový celek s nálezovým 

souborem, což např. M. Popelka (1987, 10) později jen reprodukoval: „Vzájemný vztah nálezových 

jednotek, které jsou prvky nálezového souboru, je zprostředkován zpravidla archeologickým 

objektem a hovoříme pak o nálezovém celku. Objekt představuje např. sídlištní kulturní jáma, 

a předměty, které z ní pocházejí, tvoří nálezový celek neboli nálezový soubor.“ 

J. Fridrich (1982, 86) nasbíral v sedimentech přemístěných buldozerem na dně hliniště v Praze–Proseku 

nepočetné kamenné předměty, které podle jeho soudu „pravděpodobně představují nálezový 

celek“. 

J. Rulf (1991, 91) klasifikoval na sídlišti v Roztokách nad Vltavou objekty s neolitickými a postneolitickými 

nálezy jako „nejisté“ (obj. 92) nebo jako „značně nejisté nálezové celky“ (obj. 245); dále 

tvrdil, že z výzkumu na této lokalitě pocházejí jen ojedinělé eneolitické střepy, ale žádný „uzavřený 

nálezový celek“ ve smyslu nálezu sídlištního objektu (Rulf 1991, 98). 

J. Tejral (1993, 430) postrádá z doby římské na Moravě „uzavřené sídlištní celky, zahloubené chaty 

nebo jámy“. 

V. Salač (1995, 265) sdílí zamlčený předpoklad, že sídlištní objekty obsahují více méně uzavřené 

nálezové celky. 

I. Pavlů a J. Rulf (1996, 125 sq.) zjednodušili klasifikaci volutové keramiky, aby mohli klasifikovat 

„neúplné nálezové celky“ ze sídlišť na Kolínsku (cf. Pavlů 2000). 

M. Oliva (1996, 17) označil sídlištní situaci 4 na lok. II v Dolních Věstonicích za „necelý celek“. 

J. Rulf (1997, 457) použil pro označení obsahu hlubších vrstev v jámě postižené svrchu prokazatelně 

cizorodou intruzí výraz „relativně uzavřený nálezový celek“. 

V. Janák (1998, 114) pokládá obsah sídlištních jam za uzavřené celky. 

E. Kazdová (1998, 63) soudí, že i s obsahem jam s tzv. intruzí (za níž považuje morfologicky rozeznanou 

část cizorodé příměsi až do výše 15 %) lze pracovat jako s „nálezovými celky“. 

P. Meduna (1998, 116) pokládá za „uzavřené celky“ tzv. primární nálezové situace (např. kulturní 

obsah našlapané podlahové vrstvičky obydlí považuje za „relativně krátkodobý celek“), kdežto obsah 

zahloubení označuje jako „otevřené celky“. 

N. Profantová (1998, 433) pokládá za „uzavřený celek“ výplň časně slovanského sídlištního objektu 

(č. 1034) z Roztok nad Vltavou. 

V. Salač (1998, 43) chápe „pod pojmem soubor nálezový celek (např. střepy z jednoho objektu)“. 

3 Úvahy na toto téma jsem pohříchu zůstal z větší části dlužen právě Janu Rulfovi, který mne v době příprav jednoho 

ze svých posledních článků (Rulf 1997) oslovil při náhodném setkání před knihovnou AÚ, kde jsme chvíli 

tuto problematiku diskutovali. Zakrátko nás však přerušila administrativní pracovnice s úřední záležitostí a třebaže 

jsme si to slíbili, už jsme se k dokončení rozhovoru nedostali.

598 


P. Vařeka (1998, 127) rovněž ztotožňuje pojem „celek“ s pojmem soubor: „Úklidem veřejných prostranství 

zaniká možnost získání nálezově bohatých celků.“ 

J. Benešová a J. Kalferst (2000, 9) považují za nálezový celek cokoli, co se našlo pohromadě: „Bošácká 

skupina byla na nalezišti zastoupena pouze dvěma nálezovými celky“, a to polozemnicí a kumulací 

nálezů č. VII. 

K. Tomková (2000, 404) konstatovala, že z výzkumů českých raně středověkých hradišť pochází „vysoký 

počet nálezových celků s tzv. hodnotou sběru.“ 

J. Macháček (2001, 28) soudí, že chronologie keramiky „bazíruje na zpracování nálezových celků“. 

Nálezový celek („strukturující entitu“) však chápe zcela nekriticky jako „obsah většinou zahloubeného 

archeologického objektu tak, jak byl vydělen autorem výzkumu“ (Macháček 2001, 43 a 259)! 

Jinde (Macháček 2001, 12) definuje nálezový celek „jako např. krabice obsahující nálezy z jedné 

vrstvy“ a konečně za „uzavřený nálezový celek“ považuje jeden artefakt (Macháček 2001, 27). Atd. 

Výše uvedený (víceméně náhodný) výběr výroků autorů všech generací přesvědčuje, že (1) pojem 

„nálezový celek“ je v naší odborné literatuře stále vysoce frekventovaný, a proto nikoli marginální, 

(2) že se jeho původní obsah v 50./60. létech 20. století v důsledku rozvoje výzkumu sídlišť 

rozvolnil až k nepoznání, takže od té doby již většina archeologů není schopna rozlišit nálezové celky 

od pseudocelků. Znalost původní Monteliovy definice prakticky vymizela spolu s elementární 

kritikou pramenů, a nálezový celek se chybně ztotožňuje s pseudocelky např. z výplně studní, příkopů, 

polozemnic, sídlištních jam a někdy se za ně dokonce vydávají i shluky předmětů nedefinovaného 

původu (cf. Benešová – Kalferst 2000, 9), případně najednou posbírané recentně přemístěné 

předměty (kupř. Fridrich 1982, 86), ojediněle naopak celé pohřebiště (Hralová 1957, 5). Ztráta 

povědomí o původním obsahu pojmu vede k jeho zneužívání v nedefinovaných, klouzavých osobních 

modifikacích, které se projevují adjektivy duchu pojmu zásadně odporujícími (relativně uzavřené 

celky, uzavřenější celky, otevřené celky, necelé celky) nebo k tvorbě bezobsažných slovních 

konstrukcí (např. typu „uzavřené nálezové prostředí“ pro označení nespecifikované nálezové situace). 

Terminologický chaos pak nutně ústí do interpretačních omylů. Východisko z dnešní situace 

představuje 1) užívání termínu v původním a přesně definovaném významu nebo 2) jeho opuštění, 

pokud již nevyhovuje, resp. 3) jeho redefinici. Do doby event. změny je však v zájmu hladké komunikace 

nevyhnutelné, abychom respektovali původní definici termínu. 

3. Kritika archeologických pramenů; transformační teorie 

Pojem vnější a vnitřní pramenné kritiky byl v archeologii převzat z historie, v níž má hluboké, až do 

antiky sahající tradice. Kritice pramenů, tedy obecnému zkoumání jejich informační hodnoty (vnější 

kritika se zabývá vztahem pramene k okolnímu světu, ověřením jeho pravosti a neporušenosti, 

kdežto vnitřní kritika zkoumá homogenitu a důvěryhodnost zkoumáním vzájemných vztahů mezi 

údaji příslušného pramene) se v archeologii věnuje jen málokdy víc než jen formální pozornost 

(např. Ebbesen 1983 s lit.; Hrdlička 1993; Rulf 1997, 441); aplikace na konkrétní nálezy, nálezové 

situace a úzké problémové okruhy omezovaly její působnost a nezřídka zesilovaly její případnou 

subjektivitu. 

Do obecné roviny se kritika pramenů významně přesunula v 70. letech zásluhou postprocesualisty 

M. Schiffera, jenž zásadně změnil její směr: nastolil totiž zkoumání z opačné perspektivy, rozvinul 

výzkum dějů archeologizace (popisovaných jindy v pojmech postdepozičních, utvářecích neboli 

formativních, resp. transformačních procesů), která nezvratně proměňuje dynamické systémy 

živých kultur v mrtvé pozůstatky (Schiffer 1976; 1987 s lit.). Jeho přístup u nás rozvinul zejména 

E. Neustupný (1986, 527 sq.; 1993, 44–72; 1996, 496 sq.): sekvence archeologických transformací 

(zániková, polohová, kvantitativní atd.) mění působením přírodních i antropogenních sil původní 

kvalitativní i kvantitativní vlastnosti složek zaniklých kulturních systémů, ruší jejich funkci, význam, 

smysl, pozměňuje jejich polohové i formální vlastnosti, všestranně deformuje nebo zcela ruší 

jejich autentické vzájemné vztahy. Odpad jako jednu z archeologicky významných výsledných kategorií 

hmotných korelátů lidských aktivit lze podle Schiffera (1976) dělit na primární (zůstal-li ležet


v místě zániku), sekundární (došlo-li k prostorovému přesunu), terciární atd. (podle M. Kuny: cf. 

Neustupný 1996, 496), pokud došlo k dalšímu nebo dalším přesunům; navíc Schiffer definoval odpad 

de facto, jímž označil náhle opuštěné soubory předmětů. E. Neustupný (1996, 498 sq.) rozlišuje 

intencionální odpadové areály povrchové (kulturní vrstvy) a podzemní (jámy), o nichž na základě 

matematického modelu tvrdí, že byly otevřeny poměrně krátkou dobu, neboť je údajně měly převážně 

terciárním odpadem zaplnit přírodní síly. (Tomuto tvrzení zjevně odporují – vedle výsledků experimentů: 

např. Kazdová 1998, 63 – četná empirická zjištění povrchových depresí na archeologických 

lokalitách – např. na leteckých snímcích –, které nebyly postiženy pozdějšími antropogenními 

zásahy: cf. nezaplněné příkopy opuštěných fortifikací, deprese na plochách těžebních revírů, středověké 

polozemnice apod. Formálně nesporně správnému dělení odpadu na primární, sekundární atd. 

zase chybějí kritéria pro jeho rozlišení v souborech pozůstatků.) 

Třebaže značně diverzifikované podmínky vzniku, konstrukce, užívání, zániku i postdepozičních 

osudů jednotlivých archeologických objektů a kontextů vytvářejí nezřídka situace s unikátními 

rysy, a proto nejsou vyčerpávajícím způsobem vyjmenovatelné (a to pro lokálně i časově nahodilé 

křížení a změny následností působení antropogenních i přírodních sil, pro odlišnosti plynoucí 

z funkční různorodosti objektů, tj. z jejich jednorázového nebo naopak obnovovaného užívání, z variabilní 

intenzity a délky působení jednotlivých faktorů, z modifikace využití, pro nestejný stupeň 

dochování, resp. zničení postdepozičními událostmi, i pro běžnou neúplnost poznávání dochovaných 

entit v důsledku mezí archeologických odkryvů), nesporně lze mezi archeologickými prameny 

rozlišit typy, poskytující zpravidla svědectví relativně spolehlivější, od typů pramenů, jejichž výpovědi 

bývají z podstaty způsobu jejich vzniku všeobecně méně věrohodné. 

Základ věrohodnosti (autenticity) souborů tvoří nezávislé faktory, z nichž nejdůležitějšími jsou: 

1. intencionalita utváření souboru, 2. délka intervalu archeologizace souboru, tj. interval ukládání 

čili doba převodu, vyřazení artefaktů z funkčního (historického) kontextu, přičemž s růstem časového 

intervalu archeologizace klesá pravděpodobnost sourodosti (homogenity) souboru; 3. souhrnná 

intenzita antropogenního využívání nálezového prostoru až po současnost: čím je intenzita lokálních 

aktivit vyšší, resp. čím častěji se v minulosti využívání místa opakovalo a měnilo, úměrně tomu klesá 

pravděpodobnost neporušenosti (integrity) starších archeologických situací a homogenity nálezových 

souborů; 4. lokálně variabilní intenzita přírodních procesů: převaha ukládacích procesů (vedoucích 

k akumulaci sedimentů) nad procesy odnosnými (denudačními) sice nezaručuje, ale zvyšuje 

naději na uchování jak primárního archeologického kontextu, tak i na nižší redukci objemů i kvalit 

hmotných pozůstatků; s intenzitou a délkou působení přírodních postdepozičních procesů klesá jak 

pravděpodobnost uchování původních (primárních) archeologických kontextů, tak i objemů a kvalit 

kulturního obsahu; 5. teoretická koncepce a kvalita terénního provedení archeologického výzkumu 

včetně dokumentace situací a nálezů: např. dosud běžné mechanické odstraňování nadloží včetně 

ornice před archeologickým výzkumem plochy výrazně snižuje možnosti úplnějšího poznání archeologických 

pramenů (ornice a podorničí totiž představují nezávislý pramen, neboť často obsahují 

poslední stopy po těch kulturách a obdobích, jejichž aktivity nezasáhly do podloží: cf. Vencl 1995, 

21 sq. s lit.). – Stranou úvah nakonec nesmějí zůstat ani rušivé vlivy bezděčné, tj. lidské omyly, 

chyby, přehlédnutí, a to ve fázi výkopové, manipulační i dokumentační, ale i rušivé vlivy úmyslné, 

tedy falšování. 

4. Pokus o kvalitativní utřídění hlavních typů pramenů 

Současná teorie a praxe se v oblasti hodnocení kvality archeologických pramenů do značné míry míjejí. 

Nedovedeme-li dosud tradiční empirické pojmy (jako např. kulturní jámy na sídlištích) ničím 

nahradit, bylo by na místě pokusit se jejich obecné vlastnosti charakterizovat. Jak plyne z přehledu 

o stavu bádání, k nejstarším pokusům o třídění základních kategorií archeologických pramenů podle 

kvality patří klasický spis O. Montelia (1903); v naší literatuře se tímto problémem soustavněji obíral 

J. Neustupný, po něm promýšleli různé jeho aspekty zvláště L. Hrdlička, E. Neustupný, I. Pavlů, 

J. Rulf, kdežto většina archeologů (některé výroky jsem citoval ke konci 2. kapitoly) se vyjadřovala 

jen nahodile, bez hlubší úvahy a argumentace. Nesprávnou představu hodnotové homogenity archeo-

600 


logických pozůstatků vytváří mechanické převzetí pojmu oryktocenózy ze schematu paleontologické 

tafonomie (Sommer 1991, 75 sq.), které kriticky komentoval E. Neustupný (1996, 496 sq.) a nekriticky 

převzal J. Macháček (2001, 13). Následující pokus o jednoduché a zobecňující shrnutí přihlíží 

k domácí tradici a terénní praxi, v níž převažují zdánlivě jednoduché a domněle jednoznačné nestratifikované 

situace. 

4.1. Nálezové celky. Kvalitativně prvotřídními soubory jsou výhradně nálezové celky v původním 

smyslu Monteliovy definice, tedy hroby a depoty jakožto jednorázově archeologizované a úmyslně 

uložené soubory předmětů (jejichž jednotlivé složky však samozřejmě nemusely být jednorázově 

vyrobeny, jak to nejnázorněji dokládají např. hromadné nálezy mincí). H. J. Eggers (1959, 267) považoval 

tyto nálezové kategorie za výsledky pozitivního výběru kulturních prvků, přičemž výbavy 

hrobů představují výběry ze známých (rituálních) příčin, kdežto depoty se skládají z výběrů na základě 

různě motivovaných (zčásti nezjistitelných) kritérií. Základním nedostatkem nálezových celků 

je jednak jejich nedostatečná četnost a nebo úplné chybění v některých obdobích a kulturách, 

jednak výrazná redukce sortimentu materiální kultury své doby (početné skupiny artefaktů a jevů se 

v nich nevyskytují). Nálezové celky často prezentují jen zúžený rejstřík hmotných pozůstatků dané 

kultury, jejichž další složky se objevují v jiných typech archeologických pramenů (výjimky představují 

především kultury bez sídlišť se zahloubenými objekty), a proto je využívání pramenů nižší kvality 

nezbytné. 

Kategorie nálezových celků se skládá z podskupin (v případě pohřbívání žárový ritus, sekundární 

pohřby aj.), z nichž každá se vyznačuje specifickými rysy, takže vyžadují odlišnou kritickou pozornost. 

U hrobů tvoří nálezové celky jen hrobové výbavy, nikoli výplně hrobových jam, jejichž archeologický 

obsah sice někdy může alespoň zčásti souviset s pohřebním rituálem, takže je s pohřbem 

současný, ale většinou představuje jen mimoděčnou/nezáměrnou součást záhozu, tedy starší intruzi; 

v případě postdepozičních antropogenních (lupičských) nebo přírodních zásahů (bioturbací: cf. Vencl 

1995, 18; Mikuláš 2000; na tvrdších podložích preferovala zvířata při zahlubování svých doupat 

měkčí, neboť zkypřené zásypy pravěkých hrobů) pronikaly do výplní hrobových jam rovněž intruze 

mladší. Nálezovými celky přirozeně nejsou ani např. obsahy opakovaně využívaných megalitických 

hrobek nebo série pohřbů v pláštích mohyl, které se podobně jako plochá pohřebiště nebo obětní 

místa skládají z následných jednorázových aktů, tedy ze sérií samostatných nálezových celků. 

Kvalita, resp. míra spolehlivosti hrobových nálezových celků je veličinou bohatě strukturovanou, 

ověřitelnou systematickou kritickou analýzou všech aspektů nálezových okolností i komponent. 

Zvnějšku ji limituje především úplnost a míra zachovalosti pramenů (u hrobových jam lze např. rozlišovat 

a) úplné dochování, b) okrajové, tj. ca 10–15 % porušení, c) dochování ca z 50 %, d) dochování 

nevelkého zbytku hrobu), samozřejmě také úroveň archeologického výzkumu a dokumentace: 

cf. Buchvaldek 1967, 19: a) dokonalý moderní výzkum celého hrobu s dokumentací a nálezy, získanými 

i plavením, b) odborný výzkum porušeného hrobu s dostatečnou dokumentací a relativně 

úplným souborem milodarů, c) neodborně získané součásti hrobových výbav s kusou dokumentací 

a bez záruk vzájemných souvislostí i úplnosti, d) jednotlivé předměty bez bližších údajů a dokumentace, 

podle typu a zachování zřejmě hrobového původu). Kvalitu hrobových celků významně stvrzuje 

kritické posouzení vztahů mezi komponentami: vedle různých typů dislokací milodarů (jako 

jsou např. stopy rozdrcení nádob vahou zásypu, náznaky pohybu milodarů ve volném prostoru rakve 

nebo hrobky, negativní dislokace loupežnými vkopy, chaotický rozptyl masívních střepů i kosterních 

pozůstatků následkem využití nezaplněné dutiny hrobové komory jako zvířecího doupěte v době 

před zřícením dřevěné konstrukce apod.) indikuje postdepoziční zásahy zvlášť detailně způsob 

dochování kosterních pozůstatků, jejichž složitá a početná artikulace je diagnostikuje často citlivěji 

než všechny ostatní komponenty dohromady. Specifickými rysy disartikulace kostry lze mj. prokázat 

sekundární formy pohřebního ritu (např. Černý 1995), jehož vícečetné pohřby vyžadují zvláštní pozornost 

proto, že nemusejí představovat stopu jediné události (na rozdíl od hromadných primárních 

hrobů, které dokládají jednu událost s fatálními následky pro skupiny osob: epidemii, hladomor, 

agresi apod.). Vnější kritiku hrobů často usnadňuje jejich geometrický nebo alespoň pravidelný tvar 

jam, který – na rozdíl od beztvarých soujámí – učiní jejich porušení morfologicky nápadným. Další


relativní přednost hrobů představuje jejich většinou nevelký rozměr, jenž snižuje pravděpodobnost 

náhodného druhotného zásahu. 

Mezi depoty tvoří zvláštní podskupinu poklady mincí, které sice pro své specifické vlastnosti nepředstavují 

standardní kategorii archeologických nálezů (např. pro sklon k tezauraci nebo pro schopnost 

udržovat se dlouhodobě v oběhu, resp. ve funkci; dále pro nízkou pravděpodobnost průniku cizorodé 

příměsi do tak nepatrných prostorů, jaké mincovní poklady včetně nádob zaujímají), ale 

jestliže se hromadné nálezy mincí standardně datují podle nejmladší ražby, pak tato zásada stojí 

v příkrém rozporu s běžně rozšířeným datováním archeologických souborů např. keramiky statistickým 

průměrem stáří nalezených artefaktů. Ovšem ani u relativně jednoznačně datovatelných mincovních 

depotů nelze rezignovat na jejich kritické zkoumání; specifické posouzení zasluhuje kupř. 

otázka jednorázovosti jejich archeologizace: díky zjevným rozporům mezi vzájemně nezávislým datováním 

mincí a keramických schránek je zřejmé, že některé mincovní poklady nevznikly jednorázově, 

takže nepředstavují depoty, ale pseudodepoty. Původní předpoklad o datování nádob obsahujících 

mincovní depoty více méně do doby jejich ukrytí (Radoměrský 1963; Radoměrský – Richter 

1976, 58 s lit.) by sice archeologům vyhovoval ideálně, neplatí však všeobecně, o čemž svědčí mincovní 

soubory nalezené v hrncích zhruba o 50 až 150 let starších (např. Militký 2000, 693 s lit.). 

Zmíněný rozpor nemusí odrážet „tradicionalitu“ hmotné kultury ve vesnickém prostředí, jak soudí 

Militký, ale spíše připouští existenci rodových, resp. rodinných pokladen, které – zřejmě i po více 

generací pečlivě ukrývány v budovách nebo na pozemcích usedlostí– plnily funkci sejfů, do nichž 

se hotovost průběžně ukládala a v případech potřeby se z nich zase vybírala. Mincovní poklady takové 

povahy, jakkoli se archeologicky projevují jako depoty, jsou však fakticky pseudodepoty, neboť 

se způsobem vzniku, funkcí a archeologickou kvalitou blíží spíše obětištím (nebo megalitickým 

hrobkám v kategorii hrobů), která rovněž představují statický výsledek kumulativního opakování 

aktivit stejného typu. 

4.2. Pohřbené sídlištní situace. Jednorázovou archeologizací vznikly i intaktní situace překryté sopečnými 

sedimenty (kromě starověkých měst např. i paleolitická tábořiště: cf. Bosinski 1986) nebo 

zavalené masívními antropogenními destrukcemi (spáleništními vrstvami později již neobnovených 

sídel, zřícenými konstrukcemi apod.). Kvalitu nálezových souborů z uvedených nebo podobných 

situací ovlivňují konkrétní nálezové okolnosti: oproti nálezovým celkům vznikly nezáměrně, neúmyslně; 

nezřídka trpí planigrafickou nesevřeností, resp. méně určitou vymezitelností a samozřejmě 

jsou uzavřeny jen z jedné, totiž zánikové strany. Čím déle takto zaniklá osídlení trvala (relativně 

krátce v případě tábořišť lovců, značně déle v případě antických měst), tím je datovací interval větší. 

S velikostí jejich ploch ve spojení s lokální proměnlivostí mocnosti vulkanického pokryvu (slábnoucího 

směrem k periferii rozšíření) vzrůstá nebezpečí lokálních postdepozičních zásahů, a tím 

kolísá pravděpodobnost kulturně cizorodých kontaminací. 

4.3. Soubory vzniklé krátkodobými aktivitami. Další kvalitativně hodnotnou skupinu tvoří neúmyslně 

vzniklé nálezové soubory, u nichž lze z nálezových okolností vyvozovat, že vznikly v relativně krátkých 

intervalech (dnů až měsíců) a záhy poté unikly z dosahu působení postdepozičních procesů. 

Takovou skupinu souborů tvoří superpozice relativně krátkodobě fungujících sídelních povrchů, 

které se v podobě početných tenkých a nálezově relativně nebohatých vrstviček zachovaly na místech, 

kde se chodilo nebo jezdilo. Podmínkou vzniku takových superpozic bylo déletrvající využívání 

místa týmž způsobem, a to za převládající akumulace sedimentů a zároveň za absence rušivých 

procesů (zejména čištění povrchu a vkopů do podloží). Tyto relativně vzácné stratigrafické jednotky 

s vizuálně čitelnou texturou i barevností (tedy kontrastní vzhledem k přilehlým vrstvám), které 

umožňují určení způsobu jejich vzniku, rozeznal při výzkumu pražských středověkých stratigrafií 

v terénu L. Hrdlička (1993), jenž navíc definoval i hodnotu jejich svědectví: „Mezi rychlostí, jakou 

sídlištní souvrství narůstalo, a chronologickou čistotou souborů z jednotlivých sídelních vrstev existuje 

přímá úměra“ (Hrdlička 1993, 95). Vzhledem k vysoké intenzitě kontinuálního využívání území 

pražského jádra se podle jeho odhadu zachovalo sotva 5 až 20 % těchto výrazněji neporušených 

sídlištních souvrství, přičemž zbytek nejmladší předlokační polohy dokonce ani 5 % nedosahuje.

602 


Z uvedeného zjištění logicky vyplývající obrat od analýzy četných, kvantitativně bohatých, ale kvalitativně 

méněcenných (sekundárních, terciárních atd., a proto nezbytně víceméně pomíchaných) 

souborů středověké keramiky k souborům nejen relativně vzácným, ale i nálezově výrazně chudším, 

se opírá o tři nezpochybnitelné důvody (cf. Hrdlička 1993, 95): 1) vznik sekvencí tenkých sídlištních 

vrstviček nelze vysvětlit žádným jiným způsobem nežli krátkodobým sídlením na tehdejším 

povrchu; 2) nezávislý výskyt stejnosměrné sekvence keramických prvků na různých lokalitách dokazuje 

nenáhodnost směru jejich vývoje; 3) kritériem pravdivosti předchozích tvrzení je predikce 

objevů sekvencí s pozůstatky shodných vývojových tendencí. 

Prameny zmíněného typu vznikaly za nedlouhou, ale přesně neurčitelnou dobu, a proto ve srovnání 

s kategorií nálezových celků poskytují poněkud nižší záruku kulturní homogenity (čistoty), 

neboť po dobu, kdy tvořily povrch, byly potencionálně otevřené kontaminaci. 

Kritika vypovídací hodnoty těchto souvrství (např. Frolík 1995, 108, 118), která napadá relativní 

nepočetnost z nich pocházejících souborů, vychází z metodicky závadného kvantitativního přístupu 

k pramenům (cf. Hrdlička 1993, 94), jehož neplodnost prokázala praktická neúspěšnost pokusů 

o vybudování nerozporné chronologie právě v důsledku nekritického užívání smíšených souborů, 

mylně považovaných za důvěryhodné prameny (cf. níže např. odstavec 4.5.5. o studnách). 

4.4. Soubory z předzánikových fází objektů. Předchozí kategorii se kvalitou blíží soubory, které vznikly 

v sídlištním nebo výrobním objektu krátce před jeho zánikem. Jde např. o vsádku hrnčířské pece, 

o klenbu hrnčířské pece vybudovanou z hrnců, o kuchyňské nádobí opuštěné na ohništi, o obsah našlapaných 

blátivých vrstviček na pevných podlahách např. polozemnic (např. Meduna 1998, 116) nebo 

o vybavení (zařízení) příbytku jako např. nádoby zapuštěné do podlahy obydlí vedle pece apod., 

případně o nádobí, slouživší k manipulaci se zásobami a zanechané na dně sil; v širším slova smyslu 

by však k této kategorii mohly příslušet i „utopené“ předměty v bahnitých sedimentech, které 

vznikají na dně studní usazováním nečistot v době jejich funkce. Homogenitu, resp. uzavřenost kulturního 

obsahu těchto souborů může podpořit výskyt kontrastních závalových (destrukčních) vrstev 

v jejich nadloží. (Tuto skupinu lze zhruba ztotožnit s odpadem Schifferova typu de facto. Její praktický 

význam do značné míry snižuje jednak relativní vzácnost výskytu, jednak většinou chudý rejstřík 

typů nálezů.) 

4.5. Smíšené soubory. Všechny ostatní kategorie situací včetně archeologických souborů v nich obsažených 

neposkytují záruky, že nepatří mezi smíšené. Tyto pseudocelky, které tvoří tak drtivou většinu 

archeologických pramenů, že jejich kvantita vytváří mylný dojem přesvědčivosti, vznikaly 

vesměs nezáměrně a po nikoli krátkou, nebo alespoň po nikoli přesně stanovitelnou dobu, přičemž 

bývaly po delší dobu přístupné z povrchu, tedy otevřeny jak „čerstvému“, tak redeponovanému (residuálnímu) 

odpadu. Na základě morfologického složení je lze dělit na soubory a) více nebo méně 

zjevně smíšené a b) na interpretačně podstatně nebezpečnější soubory nenápadně smíšené (Hrdlička 

1993, 94), tedy kulturně téměř sourodé, vzniklé jednoduchou redepozicí homogenní primární situace, 

event. smíšením nálezů chronologicky blízkých nebo bezprostředně navazujících fází. Stupeň 

pomíšení nesouvisí pouze s multiplicitní redepozicí sedimentů, ale vztahuje se rovněž k součtu intenzit 

všech archeologických aktivit v místě a jeho okolí. Redepozice se dějí 1) prostorově buď souvislým 

(jako u splachů) nebo častěji nesouvislým přemisťováním převážně horizontálním směrem, 

a to na různé vzdálenosti (materiál navážek, násypů, zásypů aj. nepochází často z destrukce nadzemních 

útvarů v bezprostředním okolí, ale častěji se lokální nedostatek hmot řeší jejich transportem 

z větších vzdáleností) a 2) prostorově souvislým vertikálním směrem, a to mísením původně samostatných 

stratigrafických jednotek bioturbací, prošlapáváním, vkopy aj. (Hrdlička 1993, 94), ale často 

i kombinací obou. 

Co se týče kvality souborů, je v principu lhostejné, zda jde o soubory sekundárně, terciárně nebo 

vícenásobně přemístěné, neboť pro jejich složení bývá podstatnější, zda prostor okolí nálezu obsahoval 

(především v době jejich vzniku) pozůstatky pouze jejich jednofázového osídlení nebo naopak 

mnohonásobné stopy starších mono– nebo polykulturních aktivit. Protože se v jamách zpravidla zachovává 

jen malá část původního objemu keramiky (např. Vencl 1973, 372, zjistil, že všechny nádo-


by s nápadnou kolkovanou výzdobou se mezi jen vzácně zdobenou keramikou pražského typu v Běchovicích 

zachovaly jen jediným střepem; Pavlů in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 313, odhadl pro 

Bylany na základě výskytu 1–2 střepů z jedné nádoby v jámě, že se zachovalo asi 1 % keramiky; 

pro Roztoky to potvrdil Rulf 1991, 89), většina střepů tedy v době blízké po rozbití nádob ležela na 

povrchu nebo nehluboko pod ním (vystavena prošlapávání povrchu, orbě apod.), kde působením 

mrazu i mechanických pohybů postupně zanikala, pokud se odtud gravitací nepřemístila do otevřených 

jam nebo nepropadla hlouběji v důsledku bioturbací atd. 

Jakkoli se smíšené soubory od sebe mírou znečištění odlišují, je hlavní, že sídlištní jámy, polozemnice, 

obilnice aj. nepředstavují žádné uzavřené nálezové celky. Hledání „únosné“ (percentuálně 

definované) míry pomíšení se proto nejeví jako přínosné (opačná, třebaže vzájemně odlišná mínění 

ovšem zastávají např. Rulf 1997 nebo Kazdová 1998: cf. níže 4.5.1.), a to proto, že množství 

cizorodých příměsí (intruzí, kontaminací) nepředstavuje objektivní údaj, ale naopak závisí do značné 

míry na 

1) relativní rozeznatelnosti, tj. míře kontrastu jednotlivých složek směsi (k tomu pár příkladů: 

zdobenou keramiku – např. volutovou od vypíchané – rozliší i nespecialista téměř stoprocentně, ale 

alespoň část technicky zdobené keramiky uvedených kultur – např. střepy s pupky a plastickými prvky 

– však už nebývá kulturně rozlišitelná beze zbytku; konečně u větší části nezdobených střepů 

nebývá kulturní klasifikace vždy proveditelná – nejvýš v rámci intervalu: např. Pleinerová a Hrala 

1988, 32, pochybují o rozlišitelnosti značné části nezdobených „atypických“ střepů kultur doby 

bronzové; směs dvou nebo více kultur, z nichž některé mají převážně zdobenou, kdežto zbytek vesměs 

nezdobenou keramiku, bývá klasifikována většinou ve prospěch nápadnějšího zastoupení entity 

se zdobenou keramikou; pomíšení více kulturních souborů s převážně nezdobenou „atypickou 

pravěkou“ keramikou působí pseudohomogenním dojmem, takže atypická kulturní směs může být 

klasifikována jako pozůstatek jediné kulturní epizody na základě ojedinělého náhodně dochovaného 

diagnostického znaku – např. zvláště odolného masívního zbytku ansa lunata, případně ještě častěji 

podle výskytu takřka nezničitelných prvků jako třeba zlomků broušených nástrojů, švartny, železářské 

strusky apod.: cf. Venclová 2001 s lit.) a na 

2) míře dochování pozůstatků starších osídlení: v polohách s převládajícím odnosem, kde tenká 

vrstva neustále erodované ornice chatrně kryje postupně odorávané podloží, se dochovává zpravidla 

jen mizivé množství z původního objemu keramiky (většina se rozpadne na povrchu účinky mrazu 

a mechanického přemisťování v ornici), a to často tak silně otřelého povrchu, že se některé sídelní epizody 

prezentují již jen posledními typickými artefakty. Naproti tomu na lokalitách s převládající akumulací 

půdních sedimentů se v hlubokém kulturním souvrství – jakkoli postdepozičně homogenizovaném 

– zachovávají jednotlivé fáze osídlení relativně početnými a vzhledem k dobré zachovalosti 

i kulturně identifikovatelnými nálezovými soubory. (Cf. diskusi o důvodech rozdílů ve frekvenci keramiky 

na laténských sídlištích: Neustupný 1996, 506 sq. s lit.; elementární rozdíly mezi bohatstvím 

keramiky na sídlištích plynou ovšem z různorodých faktorů jako např. z délky a intenzity osídlení, 

případně z výrobní specializace, z míry alternace keramiky nádobami z organických hmot atd.) 

Z toho plyne, že výrazný rozdíl v zastoupení keramických intruzí může tedy na původně srovnatelně 

intenzívně osídlených pravěkých lokalitách téhož regionu vzniknout až postdepozičně, takže 

nepředstavuje autentickou primární informaci (cf. bohatými nálezy doložené polykulturní osídlení 

běchovické pískovny nad soutokem Rokytky a Říčanského potoka jako příklad neexponované 

lokality s převládající akumulací – Vencl a Zadák 1973 – s polykulturním osídlením temene návrší 

nad Počernickým rybníkem jako lokality s převažujícím odnosem, kde se několik fází osídlení dochovalo 

již jen posledními ojedinělými diagnostikovatelnými artefakty: cf. Vencl 1992). 

3) Frekvence cizorodých příměsí byla dosud bez přesvědčivých výsledků vztahována k typům 

výplní/zásypů jam nebo k převážně uměle konstruovaným vodorovným vrstvám výplní těchto jam 

(cf. Kuna 1991; Rulf 1997, 445, 452 sq., 459), zdá se však, že spíše koreluje s faktory jako je velikost 

jam a intenzita pozůstatků starších osídlení v okolí jámy (viz níže). 

(Naproti tomu se nezdá, že by hlavním faktorem kulturní homogenity nebo nesourodosti souborů 

ze sídlištních jam měla být rychlost jejich zaplnění. Experimenty ukázaly, že jámy se zpravidla

604 


přestávají plnit okamžikem zatravnění povrchu (cf. např. Kazdová 1998, 63 s lit.); apriorní představa 

E. Neustupného (1996, 499) o rychlém zaplnění objektů splachem zřejmě neplatí univerzálně: docházelo 

k němu snadněji u malých jam, případně u jam na obnažených mírně svažitých terénech působením 

vydatného přívalového deště nebo opakováním takových srážek (to se stávalo i několikrát 

za výzkumnou sezónu např. na plošných odkryvech volutového sídliště v Bylanech v 50. letech), 

a byl-li povrch výše položeného okolí např. zemědělskými pracemi periodicky zbavován porostu. 

Splachovou erozi mohl lokálně a v menší míře podporovat i zánik zatravnění plošným prošlapáním 

povrchu při živém provozu na sídlišti.) 

4.5.1. Jámy na sídlištích. Představují velmi početný a funkčně (účelově) nehomogenní soubor stop 

po vkopech do země, které vznikaly z bezprostředních potřeb sídlení (což je odděluje od hrobových 

jam, dolů, lomů atd.). Jejich formální třídění na kůlové jamky, malé jámy, jámy, soujámí atd. (např. 

Rulf 1997, 443) není jednoznačné, neboť primární situace podléhaly v nestejné míře postdepozičním 

změnám. Např. snížení úrovně původního povrchu (erozí, orbou, skrývkou půdních sedimentů) může 

změnit jedno soujámí v několik samostatných jam, jámu v malou jamku, v krajním případě je beze 

stopy vymazat jako mnohé kůlové jámy. Jiným způsobem mění poznatelnost primárních situací 

pozdější půdní vývoj, který sekundárním zbarvením zamaskuje kůlové jam, žlaby i jámy. Odhlédneme-li 

od kůlových jamek, základových žlabů, příkopů apod., které bývají tradičně vydělovány jako 

samostatné kategorie (viz níže), lze rozlišovat 

1) jámy primárně vzniklé jako negativní důsledek povrchového odběru suroviny (nejčastěji hlíny, 

a to nejen pro výrobu mazanice nebo keramiky, ale i pro jiné účely, po nichž se nedochovaly interpretovatelné 

stopy), které se morfologicky vyznačují většinou nepravidelným půdorysem i tvarem 

dna (takže se v nich pozdější nesourodé zásahy nejeví morfologicky odlišitelně), a 

2) jámy primárně (pozitivně) hloubené pro specifické účely, jejichž společným znakem bývá víceméně 

pravidelný geometrický tvar a nejčastěji i rovné dno (ovšem s výjimkou oblého dna hradištních 

obilnic lahvovitého tvaru apod.): vedle zemnic a polozemnic jde zvláště o zásobnice/sila a studny 

(ve středověku i latriny aj.). Poměrně nízkou frekvenci vzájemných porušení jam prvého i druhého 

typu (cf. Neustupný 1996, 501) lze vysvětlovat i empiricky zájmem výkopců o lokaci nové jámy do 

čistého a neporušeného podloží: po zjištění staršího porušení podloží zřejmě následovalo opuštění 

místa s následným pokusem o vyhloubení jámy na dosud nedotčeném místě. 

Prvá skupina jam, primární funkcí hliníky, se sekundárně stávala potenciálním odpadištěm, místem 

částečně řízeného ukládání odpadu (Last 1998 v návaznosti na Rulfa, in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 

1986, 291 sq., prokázal nenáhodné prostorové rozložení odpadu v jamách při volutových domech, 

což může souviset s prostorovou specializací jednotlivých domácích prací), ale zároveň 

potenciálním místem dětských her, kalištěm prasat, místem samovolného gravitačního hromadění 

(pro které svědčí vysoký stupeň otřelosti střepů, nejde-li o projev energického laboratorního mytí 

střepů kartáčkem: cf. Last 1998, figs. 6 a 13), a to od okamžiku jejich vzniku. (Jednotlivé laloky hliníků 

a soujámí nejspíš nevznikaly a nezanikaly současně; jejich rozloha navíc zvyšovala pravděpodobnost 

intruzí: cf. Rulf 1997.) 

Druhá skupina jam mohla být v rámci trvání příslušné sídelní fáze (minimálně v rozsahu roční 

sezóny, nanejvýš pak až deseti let) občas nebo pravidelně udržována čištěním. Na dně jejich pozánikových 

výplní se mohly zachovat autentické vrstvičky z jejich předzánikového období, v ideálních 

případech překryté destrukcí nadzemních konstrukcí ze zánikové fáze těch objektů; převážná část 

výplní tohoto typu jam pochází z doby po zániku jejich primární funkce, nejpozději pak z doby, kdy 

došlo ke změně způsobu využívání daného prostoru. (Toto schematické dělení zamlčuje, že primární 

funkci značné části sídlištních jam nedovedeme bezpečně určit.) 

Výplň sídlištních jam (z nichž zachycujeme pouze proměnlivý a přesně neurčitelný díl spodních 

částí s tím, že ani na malé ploše nemusely být všechny objekty zachovány, resp. poškozeny rovnoměrně) 

se tvořila nepravidelným spolupůsobením řady činitelů zpravidla z více složek. Převážně humózní 

charakter výplní jam svědčí o významné účasti povrchových půdních sedimentů. Různorodost 

výplní jam (např. Kuna 1991; Rulf 1997, 457 sq. s lit.) však dokládá jejich variabilní původ, 

neboť vznikaly ze sedimentů a jejich kulturního obsahu 1) přemístěných při jejich hloubení na po-


vrch v jejich okolí a později splachovaných zpět, 2) z gravitačního opadu jejich stěn a ze splachů 

z povrchu výše ležícího okolí a 3) z primárního nebo sekundárního odpadu vznikajícího provozem 

obytných nebo výrobních objektů v jejich blízkosti, 4) z jednorázového záhozu nebo z opakovaných 

planýrek (a případně i z nivelujících splachů po slehnutí výplně) v pozánikovém období funkčně 

souvisejících staveb. Mechanismus zaplňování pravěkých sídlištních objektů nebyl zaručeně uniformní, 

velikost podílů složek uvedených čtyř zdrojů kulturního obsahu jam nepochybně kolísala 

pod vlivem mikroprostředí, resp. pro lokální variabilitu přírodních i antropogenních postdepozičních 

faktorů, takže ji nelze exaktně určit: prvé dva zdroje vnášely do kulturního obsahu jámy převážně 

artefakty starší, druhý a třetí zdroj hlavně prvky současné, a konečně čtvrtý zdroj mohl obsahovat 

i prvky mladší, než je zániková fáze jam. Dosavadní pokusy o rozlišení typů výplní sídlištních jam 

s úmyslem interpretačně je využít pro vysvětlení procesů zaplňování jam ve vztahu k jejich archeologickému 

obsahu přesvědčivé výsledky nepřinesly (např. Stäuble 1990; Kuna 1991, 39; Rulf 1997, 

457–459; Last 1998), podobně jako rozbory kulturního obsahu jam podle mechanických horizontálních 

vrstev (např. Kazdová 1998). 

Vysoký stupeň pomíšení obsahu kulturních jam lze sledovat např. na neolitickém osídlení v Bylanech 

1, kde pro studium postdepozičních kontaminací vznikly optimální podmínky v podobě výskytu 

pozůstatků dvou neolitických kultur s bohatě zdobenou keramikou snadné rozlišitelnosti, tedy 

kontrastních vlastností: podle M. Zápotocké (in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 370) tam sice nebylo 

možno v terénu zjistit žádné zásahy objektů kultury s vypíchanou keramikou (StK) do jam kultury 

s volutovou keramikou (LnK), a ovšem tím méně pozorovatelná mohla být vzájemná porušení 

jam chronologicky blízkých fází LnK, ale při existenci 25 sídelních fází LnK a 6 sídelních fází StK 

(Zápotocká 1986, 361 sq.) na ploše areálu Bylan 1 nepůsobí absence interferencí věrohodně. Třebaže 

četnost keramiky StK v Bylanech činí jen ca 10 % oproti téměř 90 % LnK, společný výskyt LnK 

a StK ve více než 21 % všech objektů (a u 42,5 % domovních komplexů – cf. Zápotocká 1986, 379, 

tab. 40) dokazuje jejich vysoké pomíšení, a to pro snadnou odlišitelnost kontrastních výzdob LnK 

a StK. Ze 238 objektů s keramikou StK bylo 228 smíšeno s LnK; jen 10 objektů, tj. pouze 0,9 %, 

obsahovalo výhradně keramiku StK. Deset tzv. čistých souborů StK tvoří navíc výhradně malé jámy 

s velmi chudými soubory. Vzhledem k tomu je zřejmé, že neporušenost souborů závisí do značné 

míry na intenzitě starších osídlení areálu, jejichž pozůstatky nasytily povrch lokality, z něhož se 

gravitací, splachem aj. dostávaly do takřka všech otevřených jam mladších osídlení. Jestliže pak 

z 1071 chronologicky zařaditelných objektů z mikroareálu Bylan 1 obsahovalo ca 74 % objektů výhradně 

keramiku LnK, pak to při jejich příslušnosti k nejméně 25 sídelním fázím přirozeně neznamená 

jejich fázovou neporušenost a homogenitu, ale zrcadlí to jen výrazně nižší rozlišitelnost intruzí 

chronologicky blízkých sídelních fází (intruze se stávají viditelnými leda až na úrovni 4 morfologicky 

definovaných stupňů LnK). M. Zápotocká (1986, 381) výslovně konstatovala, že v severní sekci 

A v Bylanech 1 lze pro sedmnáctinásobné LnK osídlení sotva očekávat „čisté“ LnK soubory. 

Podobně např. na polykulturním sídlišti v Těšeticích se v sektorech A1 až E vyskytla keramika 

StK v 73 objektech, z nich však jen 9 rovněž převážně malých jam (12,3 %) obsahovalo pouze StK 

nálezy a nebylo tedy kontaminováno cizorodými kulturními příměsemi (Kazdová 1998, 62 s lit.). 

Zdá se, že vícenásobně osídlené pravěké i středověké lokality, jichž je v regionech s příznivými 

sídelními podmínkami většina, poskytují běžně jen několik málo procent objektů zjevně nesmíšeného 

charakteru (cf. např. Rulf 1991; Hrdlička 1993, 95). Vzácná neporušenost kulturního obsahu jam 

zřejmě koreluje s jejich velikostí (soujámí mívají většinou kontaminovaný obsah, zatímco rychlá zaplnitelnost 

malých jam může prospět relativní homogenitě jejich obsahu) a prostorovou izolovaností 

od prostor intenzívně osídlených jinými kulturními skupinami. Je otázkou, zda by neporušenost 

kulturního obsahu jam nekorelovala s růstem průměrné vzdálenosti od objektů jiných a zejména 

starších kulturních skupin. 

Jádro potíží s hodnocením kulturního obsahu výplní jam na sídlištích představuje skutečnost, že 

1) následnost zvrstvení ve výplních jam se všeobecně považuje za stratigrafii, zatímco jde o pseudostratigrafii 

nebo nejvýše o stratigrafii smíšeného typu (viz Exkurs), a 2) v praxi většinou nebýváme 

schopni odlišit odpad v primární poloze od odpadů druhotně a vícenásobně přemístěných, tedy

606 


odlišit autentické soubory od souborů vzniklých homogenizací. (Proto nezanedbatelný objem energie 

vynakládané na dokumentaci a interpretaci řezů jam nepřináší přiměřeně plodné poznatky.) 

Jestliže obsah sídlištních objektů nepředstavuje žádné uzavřené nálezové celky, ale jen pseudocelky, 

pak jsou všechny pokusy o kvantitativní klasifikaci cizorodých příměsí (intruzí, porušení, kontaminací) 

jen arbitrární, a proto i neproduktivní (např. M. Zápotocká in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 

1986, 368, považovala cizorodou příměs do 5 % za intruzi, kdežto vyšší zastoupení až do 50 % za 

kontaminaci, výskyt přes 50 % přijímala mechanicky za důkaz kulturní příslušnosti jámy; Rulf 1997, 

457, definoval intruzi výskytem cizorodé příměsi kvantitativně do 10 % nálezů v objektu, ale s podmínkou 

výskytu intruze max. do hloubky 20–30 cm; ostatní objekty považuje za porušené; Kazdová 

1998, 62 sq., posunula hranici intruzí dokonce až na 15 % a ještě tyto objekty pokládá za analyticky 

použitelné „nálezové celky“; teprve přesáhne-li obsah cizorodých příměsí 15 %, má objekty za smíšené 

a analyticky nepoužitelné). 

Pomíšení souborů obsažených v sídlištních objektech je důsledkem nezvratných postdepozičních 

procesů. Proto pokusy o vyčištění kulturního obsahu výplní (nebo homogenizovaných vrstev) 

prostřednictvím statistických postupů pro třídění nebo pro oddělení (vyčištění od) intruzí nejsou 

produktivní, přinesly pseudokvantitativní řady ukazatelů, ale nevedly ke stanovení chronologie (cf. 

Hrdlička 1993, 94). Podobně i pokusy o objasnění mechanismů zaplňování sídlištních jam sledováním 

změn kulturního obsahu po mechanických vrstvách jejich výplní se jeví spíš jen jako projev 

metodické bezradnosti. Informační potenciál smíšených souborů spočívá výhradně v jejich kvalitativním 

svědectví: sekundárně vzniklé (homogenizované) sedimenty s jejich smíšeným kulturním 

obsahem lze chronologicky využít jedině v rámci intervalu, který určují nejstarší a nejmladší prvek 

souboru, aniž by to dokazovalo současnost všech jeho složek (Hrdlička 1993, 94 s lit.). 

4.5.2. Studny představují jednu složku kategorie sídlištních objektů, které byly hloubeny pro specifický 

účel. Jejich výplně vznikaly v rozporu s jejich primární funkcí, a proto lze s dobou jejich užívání 

ztotožnit výhradně bahnité sedimenty na jejich dně, přičemž z podstaty funkce studní vyplývá 

pravděpodobnost jejich opakovaného čištění, udržování, takže na dně dochované bahnité sedimenty 

mohou náležet pouze finální fázi používání studny (opakované obnovování studní již po několika 

letech – třebaže v Erkelenz–Kückhovenu zřejmě pro výrazné klesání hladiny spodní vody – je 

dendrochronologicky prokázáno od kultury s volutovou keramikou: např. Weiner 1992). Pevné 

a zřetelně vymezitelné konstrukce propůjčují studnám vzhled velmi určitě definovaných prostorů, 

nicméně archeologický obsah jejich výplní má hodnotu pouhopouhých navážek, planýrek, zásypů, 

nemajících s funkcí studny nic společného. Funkční studna bývá zpravidla pečlivě chráněna před 

zanášením; v okamžiku ztráty funkce však omezuje způsoby využívání prostoru, překáží, a proto 

bývá v krátké době zaplněna, a to čímkoli. Zaházení studny odpadem z doby jejího fungování připadá 

(k našemu zármutku) v úvahu jen jako jedna z těch méně pravděpodobných možností. 

Chronologická méněcennost obsahu výplně studní se názorně vyjevila u středověké studny 1/80 

z Mostu v důsledku vzácné konfrontace dvou nezávislých datování: podle důvěryhodné dendrochronologické 

datace bylo dřevo jejího roubení poraženo roku 1364 (Klápště – Kyncl – Kyncl 2000), kdežto 

masívní archeologický obsah zásypu studny uvnitř i vně roubení odpovídá době kolem roku 1300 

(Klápště 1983). Zdánlivý rozpor mezi dendrochronologickým a archeologickým datováním obj. 1/80 

z Mostu není třeba vysvětlovat „tvrdými“ a „měkkými“ daty (ostatně nedefinovanými), neboť k odstranění 

paradoxu stačí opuštění mylného předpokladu, že archeologický obsah zavážky zaniklé studny 

tvoří s konstrukcí studny „nálezový celek“. K falešnému výkladu ovšem v tomto případu sváděla 

(v podstatě náhodná!) chronologická homogenita bohatého souboru keramiky ze zásypu studny: 

v případě jejího pomíšení např. s pravěkou keramikou by byla nevěrohodnost „stratigrafie“ zásypu 

studny i kulturně chronologického složení keramického souboru od počátku naprosto zřejmá. 

Je třeba poznamenat, že bez dendrochronologického vročení studny 1/80 v Mostě by se – pod dojmem 

bohatého souboru střepů z přelomu 13. a 14. stol. ve výplni studny – patrně žádný archeolog neodvážil 

studnu datovat korektně podle ojedinělého střepu z doby po polovině 14. stol. (je příznačné, 

že tento pro datování důležitý střep byl publikován teprve dodatečně: Klápště – Kyncl – Kyncl 2000, 

obr. 1), pocházejícího navíc ještě z horní části zásypu studně, odkud lze sekundární pronikání mlad-


ších kontaminací očekávat. Mosteckou studnu by tak správně datoval – totiž podle nejmladší složky 

souboru – leda numismatik. (Archeolog váhá se striktní chronologickou interpretací ojedinělého předmětu 

i z respektu před omylem, protože si uvědomuje řadu příležitostí, kdy při výzkumu v terénu i ve 

fázi primární dokumentace mohlo dojít k lidské chybě, k mylnému označení kontextu nálezu – např. 

v sondě se mohl artefakt v důsledku dotyku stěny výkopu nebo půdními otřesy uvolnit a nepozorovaně 

spadnout na dno, tedy do staršího prostředí; při sáčkování mohlo dojít k přehlédnutí nebo přepsání, 

později při čtení otřelého písma k mylnému čtení; při mytí, číslování nelze s absolutní jistotou 

vyloučit možnost přehození k jinému souboru atd.) Případ studny 1/80 ilustruje nápadný důsledek nenápadně 

nesprávného hodnocení vztahu stáří sídlištního objektu a kulturního obsahu jeho výplně: je 

sice jen jedním z mála, u nichž se rozpor díky nezávislým datacím prokazatelně vyjevil, ale rozhodně 

nelze předpokládat, že by šlo o výjimečný způsob tvorby archeologických pramenů. 

4.5.3. Kůlové jamky. Ani kulturní obsah výplní kůlových jamek (většinou definovaných jen velikostí, 

ne otiskem kůlu, takže se mezi ně občas neprávem zahrnují i jámy malého rozměru, určené třeba 

pro uschování jednoho předmětu, např. nádobky) nelze považovat za určující pro datování stavby. 

Vznikal totiž před obdobím užívání stavby, tedy před dobou produkce soudobého odpadu. Převážnou 

část kulturního obsahu kůlových jam lze apriorně považovat za starší než sama stavba. Genezi tvorby 

kulturního obsahu kůlových jamek však nelze považovat za triviální, neboť jejich zásypy sice vznikaly 

jednorázově v okamžiku výstavby kůlu, ale mohly být antropogenními zásahy nebo přírodními 

procesy doplňovány po sesednutí nakypřeného záhozu v průběhu funkce stavby (a zvláště při opravách), 

ale rovněž po jejím zániku, kdy se samovolně a většinou nezáměrně zaplňovaly uvolněné prostory 

po zetlelých nebo vytažených sloupech. 

Rozeznatelnost kůlových jamek závisí převážně na okolnosti, zda zasáhly do barevně nebo texturně 

kontrastního podloží: např. jen některé nosné kůly volutových chat sahají tak hluboko do spraše, 

že bývaly rozeznány jen podle otisků dřeva kůlu, byl-li prostor kůlové jámy o průměru až kolem 

50 cm zaházen čerstvě vykopanou nepromíšenou spraší; takové kůlové jámy by byly zůstaly takřka 

neviditelné, kdyby na obvodu jamky nevznikala vysycháním a sesedáním zásypu mezera, která se 

zpravidla samovolně zaplnila půdní jemnozemí z tehdejšího povrchu, což v půdorysu i na řezu vyrýsovalo 

barevně nápadný proužek obrysu kůlové jámy. (Problematika interpretace shluků, resp. neúplných 

struktur půdorysů staveb z kůlových jamek, související jednak se shora zmíněnou náhodností 

chybění některých jamek patřících půdorysu jednoho domu, jednak s nesnadnou rozlišitelností 

kůlových jamek překrývajících se půdorysů chat na dlouhodobě osídlených lokalitách, souvisejí se 

sledovanou otázkou jen volně: cf. Vencl 1968, 1971.) 

Tvrzení o převažující závislosti kulturního obsahu kůlových jamek na starším osídlení místa lze 

podepřít příkladem z neolitického osídlení v Bylanech, kde velikost odkryvů i kvantita kůlových jamek 

vylučuje náhodu: podle M. Zápotocké (Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 377) se v Bylanech nalezly 

pouze 3 půdorysy chat StK, takže při existenci 6 fází osídlení StK tam připadá na 1 fázi 0,5 půdorysu, 

zatímco při výskytu 157 půdorysů domů LnK příslušejících 25 sídelním fázím LnK připadá 

na 1 fázi přes 6 půdorysů chat LnK. Vysvětlení této nápadné disproporce lze při výrazné typové odlišnosti, 

a proto snadné morfologické rozeznatelnosti půdorysů domů LnK a StK (LnK domy jsou 

totiž obdélníkovité s více méně pravidelnými trojicemi kůlů vnitřní konstrukce, kdežto půdorysy 

StK mívají trapezovitý nebo konvexní obrys a řidší i méně pravidelnou vnitřní kůlovou konstrukci) 

hledat ve zjištění mělčího zahloubení kůlů vnějších stěn domů StK (důvod mělčího zahloubení kůlů 

StK byl konstrukční: jejich větší hustota způsobila, že jednotlivé kůly nesly menší zátěž, a proto 

nemusely být zasazovány tak hluboko) a v nemožnosti odlišit kůly vnitřní konstrukce domů StK 

v husté změti kůlových jam domů LnK, protože kůly půdorysů domů StK neobsahovaly soudobý 

datovací materiál, ale intruze střepů starších osídlení LnK rozptýlených v povrchové půdě. 

4.5.4. Žlábky a příkopy. Podobně i výplně základových nebo palisádových žlabů vznikaly takřka jednorázově 

v okamžiku výstavby konstrukcí, k nimž patřily. Žlaby však z povahy svého vzniku obsahují 

především redeponovanou zeminu z výkopu a případně i z okolí. Jejich archeologický obsah nevznikl 

intencionálně, má při nejmenším sekundární složení, nemůže tedy být homogenní, neboť se

608 


skládá ze směsi předmětů z období především před vyhloubením žlabu (z artefaktů na tehdejším povrchu 

a z výplně vrstev a objektů dotčených vkopem), doplněných o artefakty proniknuvší tam během 

oprav nebo dokonce až po zániku např. bioturbací ve zkypřené výplni žlabu. Pokusy o datování 

žlabů a příkopů kvantitativní analýzou archeologického obsahu z jejich výplní tedy apriorně 

slibují málo nadějné, nejčastěji zjevně rozporné výsledky. 

Archeologický obsah výplní příkopů – ať už jakýchkoli funkcí – patří rovněž mezi prameny té 

nejnižší hodnoty, protože a) jejich výplně vznikaly v rozporu s funkcí zahloubení, a proto má jejich 

archeologický obsah nutně neintencionální složení, a b) vzhledem k možnosti funkčního udržování 

(čištění), event. i reutilizace příkopů schází jistota ve věci jejich prvopočátků. Třebaže výplně příkopů 

mohou výjimečně obsahovat i soubory nejvyšší kvality (cf. 4.1. a 4.2., tedy obětiny, resp. depoty, 

případně destrukcemi hradeb překrytá lidská těla z doby zánikové fáze staveb), vznikaly hlavně pomalým 

působením přírodních sil (zejména splachy, gravitačními pohyby) a v konečné fázi většinou 

náhlými antropogenními planýrkami/zásypy v místech, kde pozůstalé deprese bránily změněnému 

způsobu využívání plochy. Prokazují to obecně známé případy dodnes úplně nezaplněných středověkých 

i pravěkých příkopů v oblastech nízké intenzity následných antropogenních aktivit: dochované 

deprese po příkopech dokládají, že po fixaci povrchu okolí zatravněním nebo zalesněním prakticky 

úplně – neboť na staletí až tisíciletí – ustává, resp. minimalizuje se zaplňování příkopů přírodními silami. 

(To ostatně stvrdily i archeologické experimenty, jakkoli relativně krátkodobé: např. Kazdová 

1998, 63 s lit.) Příkopy – podobně jako jiné rozlehlé stavby – bývají někdy přesvědčivěji datovatelné 

stratigrafickými vztahy než analýzou kulturního obsahu, jehož složení spíš odráží sumarizovanou 

intenzitu všech předchozích využívání přilehlého okolí než dobu vzniku zahloubení (tak např. v obsahu 

příkopu 1728, jenž patří rondelu mladší fáze kultury s vypíchanou keramikou v Bylanech, nedominuje 

keramika vypíchaná, ale lineární, jejíž chronologicky heterogenní složení ji prozrazuje jako 

zjevnou intruzi: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1995, 31 sq.). 

4.5.5. Ornice, podorničí, kulturní vrstva. Kulturní soubory z uvedených kontextů většinou postrádají 

vysokou kvalitu. Navzdory tomu však hrají klíčovou úlohu při chápání procesů vzniku, a proto 

i charakteru a hodnoty všech sídlištních objektů. Hlavním zdrojem nepochopení problému kvality 

souborů ze sídlišť je fakt, že byly zkoumány izolovaně od souvrství ornice a podorničí, z nichž vznikly. 

K nepochopení problematiky ovšem objektivně přispívala vysoká degradace povrchových vrstev 

(někdy jejich takřka úplným odnosem, orbou, promíšením bioturbací atd., vždy však jejich ochuzením 

o významnou část někdejšího kulturního obsahu v důsledku působení postdepozičních procesů), 

případně jejich ignorace nebo odstraňování při archeologických výzkumech. Obsahují-li sídlištní jámy 

zpravidla jen jedno až několik málo procent vší keramiky, pak její většinu obsahovaly povrchové 

vrstvy, v nichž působením postdepozičních procesů postupně zanikla. Míru degradace povrchových 

souvrství naznačují obsahy sídlištních objektů s převážně tmavším (méně degradovaným) původním 

zbarvením sedimentu a zpravidla i s podstatně bohatším (méně redukovaným) obsahem. 

Ornice vznikla především antropogenní degradací a homogenizací pravěkých povrchů (cf. např. 

Kuna 1994; 1998; Vencl 1995, vše s lit.). Představuje samostatnou nálezovou jednotku s homogenizovanými 

a redukovanými (ochuzenými) zbytky smíšeného kulturního obsahu, jehož horní hranice 

sahá až po dnešek. Ornice obsahuje vedle homogenizovaných pozůstatků kulturního obsahu dochovaných 

zbytků povrchových sedimentů ještě potenciálně rezidua kulturních pozůstatků z již zaniklých 

povrchů a vrstev; obsah ornice bývá periodicky obohacován naorávanými sedimenty a jejich 

kulturním obsahem z podloží, takže občas může docházet k dočasnému nárůstu objemu kulturního 

obsahu, jenž je korigován trvalými redukčními procesy (působením mrazu, chemismu půdních sedimentů, 

mechanických pohybů aj.). Kulturní obsah ornice je proto časoprostorově nestabilní. Za samostatnou 

nálezovou jednotku se ornice označuje proto, že její artefaktuální obsah potencionálně 

přesahuje kulturní rejstřík pozůstatků dochovaných v podloží; homogenizaci ornice způsobila orba 

spolu s přírodními postdepozičními procesy a tytéž faktory degradovaly její kulturní obsah, z něhož 

postupně ubývají méně odolné komponenty (mazanice, keramika, kosti, železo, zuby atd.), takže 

v krajním případě obsahuje již jen chemicky a mechanicky prakticky nezničitelné složky (štípanou 

a broušenou industrii, švartnu aj.), falešně vyvolávající dojem jediných původních pozůstatků.


Podorničí – a podobně i kulturní vrstva – nepředstavují jednoznačně definovatelné pojmy: podorničím 

se rozumí někdy barevně, někdy strukturně odlišitelná poloha, do níž orba zasáhla jen výjimečně, 

případně téměř nezasáhla, takže se v ní kulturní obsah uchoval lépe, třebaže byl rovněž 

postihován půdotvornými procesy, bioturbací aj. Jako kulturní vrstvy se označují mimo dosah novověké 

orby ležící polohy zpravidla půdních sedimentů s obsahem kulturních pozůstatků. Vymezení 

a definici obou pojmů komplikuje skutečnost, že nejednou bývají barevně maskovány pozdějším 

vývojem holocenních půd. Naopak absence barevných kontrastů může vizuálně zakrývat přítomnost 

archeologických struktur včetně nálezových celků (např. řivnáčské hroby v Běchovicích: Vencl 

1972, 494 sq.). 

Stupeň smíšení kulturního obsahu závisí především na počtu sídelních epizod v příslušném místě: 

degradace kulturní vrstvy na jednofázovém monokulturním sídlišti vede díky sterilitě okolí ke 

vzniku v podstatě chronologicky homogenního kulturního souboru, a to případně i po jeho přemístění 

do ornice, event. i po částečném prostorovém odtržení pozůstatků v ornici od matečných struktur 

a vrstev v podloží (cf. splachem způsobený přesun mezolitické industrie na mírném svahu v Hřibojedech: 

Vencl 1991). Věrohodnost homogenity souboru mohou ještě podpořit na morfologii artefaktů 

nezávislé příznaky jako např. zjištění skládanek a striktně vymezený a prostorově omezený planigrafický 

výskyt nálezů. U monokulturních pozůstatků vytváří homogenizace podmínky k záměně 

pozůstatků opakovaných sídelních epizod za stopu jednoho dlouhodobého sídliště (zvláště u předneolitických 

osídlení). 

Rozeznávání příměsí je pro nevypočitatelné a z nálezových okolností nedešifrovatelné míšení 

důsledků lidského chování i přírodních procesů možné spíš kvalitativně nežli kvantitativně. Atypičnost 

některých artefaktů všeobecně snižuje podíl rozeznaných intruzí, případně je učiní neodlišitelnými 

od nekontrastních složek ostatních kultur. Stejně nespolehlivé svědectví jako morfologie artefaktů 

poskytuje optická neporušenost sedimentů: antropogenní, bioturbační aj. zásahy bývají patrné 

pouze tehdy, došlo-li k jejich zaplnění kontrastním materiálem. Homogenizované vrstvy se zkrátka 

vizuálně projevují jako neporušené. Rozlišení opticky homogenizovaných souvrství nebo druhotných 

zásahů do nich někdy umožňují exaktní postupy (např. zrnitostní analýzy nebo mikromorfologie 

půdních sedimentů). Možnosti přesunů archeologického obsahu limituje velikost sekundárních 

poruch (puklin vzniklých vysycháním nebo mrazem, liščích nor, myších děr nebo chodbiček žížal). 

Gravitace působí velmi účinně zvláště na pohyb drobných, relativně těžkých a oblých předmětů 

(F. Prošek nalezl po 2. světové válce v hl. kolem 10 m při začišťování stěny hliníku cihelny v Praze–Sedlci 

v čisté spraši asi 10 let starou pětikorunu, která byla zjevně ve 30. letech ztracena na zatravněném 

povrchu návrší a postupně propadala svislými trhlinami, vznikajícími sloupcovitou odlučností 

bloků vysychající spraše). Připomenout lze případy zřejmě častého, opticky však nezjistitelného 

vtroušení drobnotvarého, např. recentního botanického materiálu do podloží: např. na Sahaře vedlo 

propadnutí obilných zrn roztroušených za přechodného pobytu moderních Beduinů štěrkopísčitým 

podložím do mělce uložené pozdně paleolitické vrstvy ke vzniku mylné domněnky o počátku zemědělství 

(Wendorf – Schild 1980); prosívání obsahu wielbarské jámy přineslo objev recentního botanického 

materiálu, ač výkopce ve výplni objektu vizuálně nezjistil žádné bioturbace nebo dislokace 

antropogenního původu (Bieniek 1998) atd. 

5. Závěr 

Mezi současnou teoretickou a empirickou archeologií se zvětšuje propast. Převrstvování teoretických 

koncepcí (ovšem zčásti jen intelektuálních mód) uvedlo během druhé poloviny 20. století do oběhu 

řadu přístupů a s nimi spjatých, zčásti se překrývajících a zčásti nekompatibilních pojmů. Je zřejmé, 

že další používání špatně definovaných pojmů může vést leda k nedorozuměním, k informačnímu šumu. 

Na příkladu vývoje chápání a užívání konceptu „nálezový celek“ v české archeologii lze názorně 

pozorovat degradaci kritického myšlení, kterou způsobila nedostatečná úroveň kritiky pramenů 

v polovině 20. století, kdy se hlavní pozornost archeologů přesunula z pohřebišť na sídliště, tedy od 

pramenů vyšší kvality k pramenům vyšší kvantity. Od té doby představují základní zdroje omylů statistické 

pojetí pramenů a podceňování postdepozičních procesů (Hrdlička 1993, 93).

610 


Exkurs: stratigrafie a pseudostratigrafie 

Zdá se, že pojmem stratigrafie označujeme v archeologii celou skupinu nesourodých vztahů, jejichž 

bezděčnými záměnami dochází k nedorozuměním. (V dalším textu se zabývám pouze vertikální 

stratigrafií, neboť tzv. horizontální stratigrafie je jen více nebo méně pravděpodobný úsudek z prostorového 

vztahu objektů nebo struktur, jenž naznačuje jejich nesoučasnost, nikoli však jejich vzájemné 

chronologické postavení: cf. např. Pavlů in: Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 315 sq.) Domácí 

odborná literatura dosud samostatnou práci o stratigrafii postrádá, třebaže existuje dostatek vzorných 

aplikací v pracích F. Proška, I. Borkovského, L. Hrdličky aj. (ovšem vedle ještě daleko většího množství 

odstrašujících případů). Při interpretaci stratigrafií bude samozřejmě třeba respektovat rozdíly, 

které vyplývají z odlišného charakteru (struktury) času v geologii, v paleolitu, např. v době bronzové 

a ve středověku. 

Stratigrafií se v základním slova smyslu rozumí z geologie převzatá metoda pro ustavení relativní 

chronologie, opírající se o axiom, že podložní vrstva (uchovaná v původní, tj. autochtonní nebo 

nejvýš v nepatrně přemístěné, tj. paraautochtonní poloze) je včetně svého biologického i kulturního 

obsahu starší než vrstva (a její obsah) ležící nad ní. Zamlčeným předpokladem fungování 

popsaného vztahu je (ve srovnání s historií relativně dlouhodobé) působení převážně kumulativních 

procesů. Nemenší význam než vrstvy sedimentů mají pro pochopení stratigrafií hiáty jakožto ekvivalenty 

období sedimentačního klidu, odnosu nebo antropogenních zásahů (planýrek apod.). Neúplnost 

stratigrafických sekvencí patří mezi základní vlastnosti profilů, a proto teprve komparativní 

stratigrafické studium vede k jejich spolehlivému poznání a korektní interpretaci. 

Oproti geologickým jsou archeologické vrstvy přirozeně relativně krátkodobé, tenké, málo odolné 

proti erozi, většinou snadno prostupné, půdními procesy sekundárně opticky pozměnitelné (maskovatelné) 

atd. Působením eroze se autentická (primární) stratigrafie v exponované poloze může změnit 

do neautentické (sekundární) podoby mnoha způsoby: 1. spíše teoretickou možnost představuje 

postupné přemístění souvrství do níže ležící superpozice, a to v převráceném sledu (tzv. inverzní 

stratigrafie), 2. postupnou erozí jedné silnější primární vrstvy za současného přísunu sterilního sedimentu 

(např. soliflukcí) může dojít k jejímu rozčlenění na více redeponovaných pseudovrstviček 

v neautentické superpozici, 3. eroze souvrství, v nichž slabé sterilní vrstvy jemných sedimentů izolují 

jednotlivé primární kulturní vrstvy, vede naopak k jejich druhotnému promíšení, k homogenizaci, 

k sekundární proměně dvou nebo více primárních vrstev (a to včetně jejich kulturního obsahu) 

v jedinou, vzhledově jednotnou, ale nepůvodní (neautentickou) pseudovrstvu, atd. 

Častěji než stratigrafie se ovšem vyskytují archeologické pseudostratigrafie výplní objektů (zásypů 

jam, příkopů, studní, hrobových jam, planýrek atd.). O jejich zvrstvení platí stratigrafický axiom 

jen zčásti: o jejich podložních vrstvách sice platí, že jsou starší (ač třeba jen o vteřiny v případě zásypů) 

nežli vrstvy v jejich nadloží, ale s ohledem na sekundární až mnohonásobné přemístění to neplatí 

o kulturním obsahu těchto vrstev. Proto je přínos tradiční a rozsáhlé dokumentace takových 

pseudostratigrafií navzdory značnému objemu vynaloženého úsilí jen zanedbatelný, většinou dokonce 

jde jen o poznatky negativní. 

Nejtěžší interpretační komplikace však přinášejí značně rozšířené stratigrafie smíšené, v nichž 

se autentické vrstvy střídají s redeponovanými pseudovrstvami. Primární polohu sice signalizuje 

každá situace in situ, ovšem např. nález ohniště ve vrstvě nedokládá autenticitu obsahu příslušné 

vrstvy jako celku, ale pouze svou vlastní neporušenost a důvěryhodnost. 

Procesem sídlení vznikající primární kulturní vrstvy (event. autentické stratigrafie) podléhají 

transformacím jednak působením geologických, jednak antropogenních činitelů. Působení antropogenních 

sil bývá nejen méně předvídatelné (zvláště laterálními diskontinuitními přesuny zemin), ale 

v místech dlouhodobých intenzívních aktivit až zničující (Hrdlička 1993, 95 odhadl množství výrazněji 

neporušených strat ve středověké Praze na 0 až 20 %). 4 

4 Za cenné podněty a připomínky k rukopisu děkuji zejména N. Venclové a L. Hrdličkovi.


LITERATURA 

Benešová, J. – Kalferst, J. 2000: Záchranný výzkum v pískovně Obědovice, okr. Hradec Králové. Zprávy 

České archeologické společnosti – Supplément 42, 8–9. 

Biehl, P. F. – Gramsch, A. 2000: Book marks. European Journal of Archaeology 3, 407–408. 

Bieniek, A. 1998: Przyczynek do dyskusji nad wiekem szczątków roślinnych zachowanych w obiektach 

archeologicznych. Łódzkie Sprawozdania Archeologiczne 4, 75–76. 

Böhm, J. 1941: Kronika objeveného věku. Praha (Družstevní práce). 

Bosinski, G. 1986: Archäologie des Eiszeitalters. Vulkanismus und Lavaindustrie am Mittelrhein. Mainz. 

Bouzek, J. 2000: Archeologie a humanitní vědy. Archeologické rozhledy 52, 409–411. 

Brück, J. 1999: Ritual und rationality: some problems of interpretation in European archaeology. European 

Journal of Archaeology 2, No 3, 313–343. 

Buchvaldek, M. 1967: Die Schnurkeramik in Böhmen. Praha (Universita Karlova). 

Černý, V. 1995: Význam tafonomických procesů při studiu pohřebního ritu. Acheologické rozhledy 47, 

301–313. 

Ebbesen, K. 1983: Introduction to an Archaeological Criticism of the Sources. Aarbøger 1981, 160–181. 

Eggers, H. J. 1959: Einführung in die Vorgeschichte. München (Piper). 

Filip, J. 1948: Pravěké Československo. Praha. 

— 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha (Nakladatelství ČSAV). 

— 1966, 1969, 1998: Enzyklopädisches Handbuch zur Ur– und Frühgeschichte Europas I–III. Prag 

(Academia). 

Fridrich, J. 1982: Středopaleolitické osídlení Čech. Praha (AÚ ČSAV). 

Frolík, J. 1995: Bemerkungen zum Studium frühmittelalterlichen Keramik aus komplizierten stratigraphischen 

Situationen. In: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis 11. Jahrhundert. Terminologie und 

Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II, Brno (Archeologický ústav AV ČR), 107–118. 

Hodder, I. 1999: The Archaeological Process. Oxford (Blackwell). 

Hralová–Adamczyková, J. 1957: K problémům pozdní doby bronzové v Pojizeří. Sborník Národního musea 

v Praze XIA, č. 1. 

Hrdlička, L. 1993: Poznámky ke chronologii pražské středověké keramiky. Archeologické rozhledy 45, 93–112. 

Janák, V. 1998: Lengyelská keramika z Kotouče u Štramberka a počátky eneolitu v oderské části Moravské 

brány. Pravěk NŘ 7 1997, 105–127. 

Kazdová, E. 1998: Poznámky k intruzím keramiky v neolitických sídlištních objektech. In: Otázky neolitu 

a eneolitu našich zemí, Turnov – Hradec Králové, 60–70. 

Klápště, J. 1983: Studie o středověké studně z Mostu. Památky archeologické 74, 443–492. 

Klápště, J. – Kyncl, J. – Kyncl, T. 2000: Dendrochronologie mostecké studny 1/80 a předpoklady objektivní 

archeologické datace. Archeologické rozhledy 52, 679–687. 

Kuna, M. 1991: Archeologický výzkum neolitického sídliště v Roztokách 1980–85. Muzeum a současnost 

10/1–2, 23–87, 313–315. 

— 1994: Archeologický průzkum povrchovými sběry. Zprávy České archeologické společnosti – Supplément 

23. Praha. 

— 1998: Keramika, povrchový sběr a kontinuita pravěké krajiny. Archeologické rozhledy 50, 192–223. 

— 2000: Česká archeologie v postmoderní době. Archeologické rozhledy 52, 404–408. 

Last, J. 1998: The Residue of Yesterday’s Existence: Settlement Space and Discard at Miskovice and Bylany. 

In: Pavlů, I., ed., Bylany Varia I, Praha (Archeologický ústav AV ČR), 17–46. 

Lévi–Strauss, C. 1971: Myšlení přírodních národů. Praha. 

Macháček, J. 2001: Studie k velkomoravské keramice. Metody, analýzy a syntézy, modely. Brno (Filozofická 

fakulta MU). 

Meduna, P. 1998: O chronologii raně středověké keramiky. Archeologické rozhledy 50, 116–122. 

Mikuláš, R. 2000: Poznámky k projevům bioturbace na archeologických nalezištích. Archeologické rozhledy 

52, 101–113. 

Mildenberger, G. 1953: Studien zum mitteldeutschen Neolithikum. Leipzig. 

Militký, J. 2000: Dva pozdně středověké depoty mincí z východních Čech. Archeologické rozhledy 52, 

688–697. 

Mithen, S. 1996: The Prehistory of the mind. London (Thames and Hudson). 

Montelius, O. 1903: Die älteren Kulturperioden im Orient und in Europa I. Die Methode. Stockholm.

612 


Neustupný, E. 1986: Nástin archeologické metody. Archeologické rozhledy 38, 515–549. 

— 1993: Archaeological Method. Cambridge (University Press). 

— 1996: Poznámky k pravěké sídlištní keramice. Archeologické rozhledy 48, 490–509. 

— 1998: Mainstreams and minorities in archaeology. Archaeologia Polona 35–36, 13–23. 

Neustupný, E., ed., 1998: Space in prehistoric Bohemia. Praha. 

Neustupný, J. 1957: K methodám archeologické práce. Časopis Národního muzea 126, 48–75. 

— 1963: Sídlištní vrstvy a jámy. Sborník II. F. Vildomcovi k pětaosmdesátinám. Brno (AÚ ČSAV), 96–98. 

Neustupný, J. a kol. 1960: Pravěk Československa. Praha (Orbis). 

Oliva, M. 1996: Gravettienské osídlení střední Moravy: periodizace versus regionalita. Pravěk NŘ 6, 7–50. 

Pavlů, I. 1977: K metodice analýzy sídlišť s lineární keramikou. Památky archeologické 68, 5–55. 

— 2000: Life on a Neolithic Site. Bylany – Situational Analysis of Artefacts – Život na sídlišti s lineární 

keramikou v Bylanech u Kutné Hory. Situační analýza artefaktů. Praha (Institute of Archaeology). 

Pavlů, I. – Rulf, J. 1996: Nejstarší zemědělské osídlení na Kolínsku. Práce muzea v Kolíně VI, 121–169. 

Pavlů, I. – Rulf, J. – Zápotocká, M. 1986: Theses on the Neolithic site of Bylany. Památky archeologické 77, 

288–412. 

— 1995: Bylany rondel. Model of the Neolithic site. In: Památky archeologické – Supplementum 3, 

Praha, 7–123. 

Pleiner, R. – Rybová, A., red., 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha (Academia). 

Pleinerová, I. – Hrala, J. 1988: Březno. Osada lidu knovízské kultury v sz. Čechách. Ústí nad Labem. 

Popelka, M. 1987: Štípaná industrie z Chabařovic, okr. Ústí nad Labem. In: Praehistorica 13, Praha, 9–26. 

Profantová, N. 1998: Časně slovanská licí pánvička z Kadaně. Archeologické rozhledy 50, 433–435. 

Radoměrský, P. 1963: Keramika datovaná mincemi. In: Středověká keramika v Československu, Praha 

(Národní museum), 32–38. 

Radoměrský, P. – Richter, M. 1976: Korpus české středověké keramiky datované mincemi. Sborník Národního 

muzea v Praze 28A 1974, č. 2–4, 57–171. 

Renfrew, C. – Bahn, P. 1991: Archaeology. Theories, Methods and Practice. London (Thames and Hudson). 

Rulf, J. 1991: Archeologický výzkum neolitického sídliště v Roztokách. Keramika. Muzeum a současnost 

10/1, Roztoky nad Vltavou, 88–176. 

— 1993: The structure of neolithic pottery finds in Bohemia: the Bylany example. Památky archeologické 

84, 9–20. 

— 1997: Intruze keramiky. Archeologické rozhledy 49, 439–461. 

Salač, V. 1995: The density of archaeological finds in settlement features of the La Tène period. In: Kuna, M. 

– Venclová, N., eds., Whither Archaeology, Praha (Institute of Archaeology, Academy of Sciences), 

264–276. 

— 1998: Standardní soubor laténské keramiky. Archeologické rozhledy 50, 43–76. 

Schiffer, M. B. 1976: Behavioural Archaeology. New York (Academic Press). 

— 1987: Formation Processes of the Archaeological Record. Albuquerque. University of New Mexico Press. 

Siegmund, F. – Zimmermann, A. 2000: Konfrontation oder Integration Ein Kommentar zur gegenwärtigen 

Theoriediskussion in der Archäologie. Germania 78, 179–191. 

Skupnik, J. 1999: „Je nesnadné to vysvětlit jinak.“ Iracionalita a nepochopení kulturně konstituovaných 

významů. Český lid 86, 303–309. 

Smetánka, Z. 1997: Archeologie lidské mysli. Dějiny a současnost 3/97, 2–4. 

Sommer, U. 1991: Zur Entstehung archäologischer Fundvegesellschaftungen. Versuch einer archäologischen 

Taphonomie. In: Studien zur Siedlungsarchäologie I. Bonn (Habelt), 53–174. 

Soudský, B. 1956: A la chronologie de la céramique spiralée. In: J. Neustupný, red., Chronologie préhistorique 

de la Tchécoslovaquie, Prague (Musée national), 33–36. 

— 1956a: K relativní chronologii volutové keramiky. Archeologické rozhledy 8, 408–412. 

— 1966: Bylany – osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné. Praha (Academia). 

Stäuble, H. 1990: Die ältestbandkeramische Grabenanlage in Eitzum, Ldkr. Wolfenbüttel. Überlegungen zur 

Verfüllung und Interpretation von Befunden. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 73, 331–344. 

Tejral, J. 1993: Na hranicích impéria (doba římská). In: V. Podborský et al., Pravěké dějiny Moravy, Brno, 

424–470. 

Tomková, K. 2000: Ke stavu výzkumu raně středověkých hradišť ve středních Čechách. Archeologie ve 

středních Čechách 4, 397–420. 

Trigger, B. C. 1989: A history of archaeological thought. Cambridge (University Press).


Vařeka, P. 1998: Proměny keramické produkce vrcholného a pozdního středověku v Čechách. Archeologické 

rozhledy 50, 123–137. 

Vencl, S. 1961: Studie o šáreckém typu. Sborník Národního muzea v Praze XV A, č. 3. 

— 1967: Recense: B. Soudský, Bylany, osada nejstarších zemědělců. Archeologické rozhledy 19, 105–112. 

— 1968: K otázce interpretace pravěkých staveb. Archeologické rozhledy 20, 490–510. 

— 1971: Some remarks on the study of prehistoric structures. American Antiquity 36, No. 4, 451–455. 

— 1972: Několik eneolitických nálezů ze středních Čech. Archeologické rozhledy 24, 489–513. 

— 1973: Časně slovanské osídlení v Běchovicích, okr. Praha–východ. Památky archeologické 64, 340–392. 

— 1991: Mezolitické tábořiště v Hřibojedech, okr. Trutnov. Archeologické rozhledy 43, 3–21. 

— 1992: Záchranný výzkum v Praze 9–Dolních Počernicích v roce 1982. Archeologické rozhledy 44, 

29–65, 145–147. 

— 1995: K otázce věrohodnosti svědectví povrchových průzkumů. Archeologické rozhledy 48, 11–57. 

Vencl, S. – Zadák, J. 1973: Nálezy z běchovické pískovny z let 1960 až 1968. In: Výzkumy v Čechách 1970, 

Praha, 212–246, tab. 41–56. 

Venclová, N. 2001: Výroba a sídla v době laténské. Projekt Loděnice. Praha (Archeologický ústav AV ČR). 

Watson, R. A. 1990: Ozymandias, King of Kings: Postprocessual radical archaeology as critique. American 

Antiquity 55, No. 4, 673–689. 

Weiner, J. 1992: Der älteste erhaltene Holzbau der Welt: Ein Brunnen der Linearbandkeramik aus Erkelenz–Kückhoven. 

Archäologie in Deutschland 1, 54–55. 

Wendorf, F. – Schild, R. 1980: Prehistory of Eastern Sahara. New York – London (Academic Press). 

THE TERM „FIND COMPLEX“ IN CZECH ARCHAEOLOGY: 

ITS USE AND MISUSE 

Several theoretical concepts gradually emerged in archaeology in the last fifty years, at least one in 

every decade, always demanding fundamental transformation of archaeology and rejecting the preceding 

paradigms. Conceptual changes were naturally different in the western and eastern Europe 

in the second half of the 20 th century. Whilst a competition of ideas was proceeding in the West, 

marxism as an official, and the sole right, doctrine was obligatory in the East. New paradigms, coming 

mostly from the Anglo–Saxon world, faced a locally specific resistance from the part of the other 

European mainstream archaeologies, e.g., francophone or German, whilst their confrontation 

with the Marxist philosophy in the Eastern block differed in dependence on specific and temporally 

changing political situations in individual countries. 

Czech archaeology had to cope – even if rather formally – with the Marxist ideology since the 

middle of the 20 th cent. up to 1989. For that reason, non–Marxist concepts (processual, post–processual 

etc.) could have been pursued here only indirectly. The result, due to the general negligence 

of Czech archaeologists to the application (not to mention development) of Marxist principles, was 

a setting, where the ideas of traditional archaeology mainly survived. Two disturbing factors however 

occured: 1. Echoes of new paradigms are spontaneously complementing, changing or replacing 

the traditional concepts and terms. Thus the present archaeology displays a most diversified and 

non–homogeneous scale of approaches (and can be compared partly to a palimpsest, partly to 

a patchwork); even if the terms and methods of traditional archaeology still form the essential part 

of archaeology, considerable part of its former approaches are becoming peripheral and are slowly 

degenerating. The attention of archaeologists is absorbed by endless waves of new approaches and 

their methodologies. 2. The second factor causing changes is the shift of interest of archaeologists 

from cemeteries to settlements, i.e. from the sources of lower quantity and high quality to the 

sources of high quantity and a low quality. The end of manual work in the industrial sector as well 

as in agriculture resulted, in the middle of the 20 th cent., in a radical decrease of the number of preserved 

and discovered burial places, and at the same time, numerous investigations of large settlement 

sites were made possible by the use of machines and computers in the field and office work. 

Using the example of the evolution of understanding the term, still frequently used, of „find 

complex“, the author shows that until the fifties, the undistorted knowledge of the original signifi-

614 


cance of the term (Montelius 1903, 3 defined „find complex“ as an assemblage of artefacts found 

under such circumstances which prove that they were deposited all at once) existed in Czech archaeology. 

Later, mostly mechanical and incorrect application caused the misuse of the term, first 

of all by extrapolating it to the find assemblages from settlements (c. 20 typical examples from the 

Czech archaeological literature are given in Chapter 2). The terminological chaos necessarilly led 

to errors in interpretation, as the majority of archaeologists lost the ability to discern find complexes 

from pseudo–complexes such as the contents of sunken huts, wells, ditches etc. The author discusses 

the key significance of the critique of sources, and of the transformation theories for the 

recognition of the quality of sources. The authenticity of find complexes is based on the following 

independent factors: 1. Intentionality of formation of the assemblage. 2. Interval of archaeologisation 

of the assemblage. 3. Intensity of the anthropogenic use of the findplace and its surroundings 

since the beginnings up to the present times. 4. Local variability and intensity of natural processes. 

5. Theoretical background of archaeologists and the quality (accuracy) of the fieldwork, documentation 

and interpretation. 

In Chapter 4, the qualitative classificaton of the main types of sources is attempted: 1. First–class 

assemblages are represented only by find complexes, that is graves and hoards, if they can be critically 

assessed as results of single and intentional acts. This category of course comprises sub–classes 

with specific characteristics and degree of credibility. (Assemblages not formed by one single act, but 

by repeated acts, are not genuine find complexes, being results of cummulative behaviour. Examples 

are, a.o., the contents of megalithic tombs, or hoards of coins, where the higher age of their receptacles 

attests to their long–term use as monetary reserves.) 2. Buried settlements can also be considered 

high–quality complexes, resulting from the single act of archaeologisation, e.g., a volcanic 

activity. In contrast to the foregoing category, they were formed unintentionally and are spatially 

diffuse. 3. Relics of short–term activities were formed unintentionally, but if they escaped post–depositional 

processes, then they form a category of assemblages of high value. The sequences of 

short–time living surfaces in medieval towns belong here (cf. Hrdlička 1993). Compared to find 

complexes, this category offers less homogeneous aggregates as they were open to contamination for 

the whole – although relatively short – period of their existence as open surfaces. 4. Assemblages 

from the terminal phases of use of features (charge in a pottery kiln, assemblage of cooking pots in 

a deserted fireplace, contents of thin layers formed by trampling on the floors of dwellings, etc.) represent 

another group of sources with a relatively high credibility. 5. All the other archaeological 

assemblages do not belong to credible and reliable sources, because they were not formed intentionally 

and have been created or strongly influenced by post–depositional processes. Such mixed assemblages 

may be divided into a) apparently mixed aggregates (composed of artefacts of several cultures 

or distant periods), and b) unapparently mixed assemblages (formed by redeposition of culturally and 

chronologically very close artefacts). The latter assemblages are much more dangerous for archaeological 

analyses, as they may be erroneously considered homogeneous and therefore a credible base 

for chronological schemes. The contents of settlement pits, fills of wells or post–holes, gullies and 

ditches, contents of settlement layers, ploughsoil etc. do not represent homogeneous assemblages of 

a quality sufficient for reconstructing settlement development or chronological phases, as they were 

formed and repeatedly irreversibly altered by means of various anthropogenic activities and/or natural 

processes. Archaeological contents of sunken huts, pits, wells and other settlement features were 

created unintentionally, at variance with their original function, and therefore they represent archaeological 

sources of the lowest quality although they may create a false impression of credibility because 

of their high frequency and general distribution. Statistical analyses of contents of such features 

do not offer the possibility to distinguish intrusions from the authentic first appearance, or decline, 

of individual elements. A non–critical quantitative approach to the settlement data, ignoring their 

quality, leads to latent difficulties namely in detailed chronological analyses. 

English N. Venclová 

SLAVOMIL VENCL, Archeologický ústav AV ČR, Letenská 4, 118 01 Praha 1; e-mail: vencl@arup.cas.cz


615 

K PROBLEMATICE HRADU V CHRUDIMI 

Tomáš Durdík 

Hrad v městě Chrudimi (přehled dosavadní literatury Durdík 1999) se v poslední době stal předmětem 

diskuse ze strany M. Ježka (Ježek – Slavík 1998; Ježek 1999), který se snaží zpochybnit samu 

jeho existenci. Pramenná základna k této otázce je nepochybně za současného stavu vědomostí velmi 

fragmentární a možnosti její interpretace beze sporu početnější. Diskuse k práci s ní je tedy nejen 

možná, ale v korektní a věcné, manipulací prosté podobě potřebná a vítaná. Zmíněné texty M. Ježka 

však bohužel povětšině tento charakter postrádají a bylo by je tak jistě možno ponechat bez komentáře. 

Přesto však bude minimálně z metodických důvodů vhodné některých otázek, postupů 

a konstrukcí si povšimnout. Vzhledem k pojetí zmíněných textů nemá smysl rozebírat je větu po větě 

a obšírně reagovat na každou formulaci. Zcela stranou pochopitelně zůstanou různá emotivní sdělení, 

ironizace, bagatelizace a stupňující se osobní výpady, zakrývající pouze nedostatek argumentů, 

které do věcně vedené diskuse nepatří, budí podiv a spíše ilustrují nepochybně mimo oblast korektní 

diskuse o Chrudimi stojící pohnutky, které ke vzniku takto pojatého textu vedly. 

Jak již bylo naznačeno a jak bude i dále rozvedeno, velmi zlomkovitá pramenná základna jistě 

umožňuje tvorbu různých interpretačních modelů. M. Ježek oproti dosavadním tvoří další, který se 

pak usilovně snaží ve svých textech různými rozdílně pravděpodobnými argumenty a manipulacemi 

podpořit za současného podobně pojatého zatracení ostatních. Povšimněme si několika typických 

či úhelných momentů. 

Základem, od něhož se odvíjí veškerá další argumentace, je interpretace výpovědi historických 

pramenů. V této úrovni jde o tři zásadní problémy. 

M. Ježek nejprve reaguje na to, že fakt, že v Chrudimi byly vydávány královské listiny, je mnou 

brán jako možný podpůrný argument pro existenci hradu (Ježek 1999, 834). Jako protiargument je 

prezentováno údajné zamlčování pobytu Karla IV. v roce 1353, tedy v době po mnou předpokládaném 

zániku hradu. Jistě není nutno zdůrazňovat, že jméno Chrudimi na královských listinách je pouze 

dokladem přítomnosti panovníka v místě jménem Chrudim a nikterak nevypovídá o kvalitě tohoto 

místa. Rovněž sdělení, že král vydával písemnosti i mimo hrady, není žádným objevem. Přítomnost 

panovníka dokládá jedině význam místa a v této rovině na ni bylo i upozorněno. Fakt, že nebyla uvedena 

připomenutá zmínka o přítomnosti Karla IV. a k tomu je možno dodat ani žádné další zmínky 

o přítomnosti významných osobností z doby po předpokládaném zániku hradu, vyplývá jednoduše ze 

skutečnosti, že toto období již nebylo předmětem zájmu v souvislosti s hradem. K problematice královských 

pobytů by jistě byla možná, ale sotva přínosná, další diskuse poukazující např. na rozdíly 

v pojetí a mechanizmech panovnické moci v době posledních Přemyslovců a Karla IV. Široké pole 

možností tvoření různých variantních interpretací na základě fragmentárních dostupných informací 

by pak mohlo umožnit i variantu, která by např. mohla počítat s přežitím východní části hradu až do 

doby zmíněné návštěvy Karla IV., popř. ještě déle (na tuto možnost pochopitelně nepoukazuji proto, 

že bych ji prosazoval, ale pro úplnost představy šíře a úrovně možných interpretačních modelů). 

Základním argumentem M. Ježka proti možnosti existence hradu v Chrudimi je kategorické 

(a nepochybně správné) sdělení, že tento hrad není výslovně písemnými prameny doložen. Toto sdělení 

může být neinformovaným čtenářem chápáno jako zcela zásadní a celý problém řešící, ve skutečnosti 

však žádným argumentem není. Historická evidence k českým hradům patří v evropském 

kontextu k nejchudším. Zejména pro dobu posledních Přemyslovců máme k disposici pro české hrady 

velmi malý počet zmínek a to pro královské hrady po většině z diplomatického materiálu. Ten však 

uvádí vždy pouze jméno místa vydání listiny, nikoliv jeho charakteristiku. Je-li takovým místem osamělý 

hrad např. v lese (namátkou Týřov, Zvíkov nebo Křivoklát), jistě nemůže být pochyb o tom, že 

jde o hrad. V případě míst, kde existovalo, nebo mohlo existovat více sídlištních jednotek různého 

charakteru, nejsme z takovéhoto pramenu schopni určit, objektu jaké kvality se zmínka týká a dokládá 

pak pouze existenci lokality uvedeného jména. Jsou-li z 13. století uvažovány výslovné doklady 

o existenci královských hradů (nikoliv jejich jmen), jde povětšině o spíše vzácné zmínky o purkrabích. 

Obecně je možno konstatovat (viz např. Sedláček 1882–1927), že zmínky historických prame-

616 

DURDÍK: K problematice hradu v Chrudimi 

nů o hradech, označující je výslovně jako hrady, jsou (a to i pro šlechtické hrady) vzácné, často výsledkem 

nestandardní situace a pocházejí povětšině až ze závěru středověku. U mnoha českých, a to 

i velmi významných hradů nenalézáme za celou dobu jejich existence takovouto zmínku ani jednu. 

Čistě z pohledu výpovědi písemných pramenů se situace v Chrudimi nijak neliší od dalších královských 

měst doby posledních Přemyslovců, v nichž není možno o existenci hradu pochybovat. Pokud 

by kritériem existence hradů v Čechách 13. století mělo být jejich výslovné označení jako hrad v písemných 

pramenech, prakticky žádné by v Čechách neexistovaly. Pod zorným úhlem těchto skutečností 

je nutno chápat i oprávněnost „argumentace“ M. Ježka. 

M. Ježek dále zcela odmítá věrohodnost známého formulářového textu Jindřicha Vlacha o vyměření 

města Chrudimi. Tím podle něj zmizí prameny pro úvahy o lokaci města a jeho právu a tím 

i podnět ke „spojování počátků městského zřízení v Chrudimi s aktivitami Přemysla Otakara II.“. 

Na tomto místě ponecháme stranou diskusi o tom, je-li Ježkův způsob interpretace, respektive odmítnutí, 

formulářového textu oprávněný, či nikoliv. V souvislosti s počátky města však musíme 

upozornit na doposud opomíjený dokument z roku 1276 týkající se založení města Hranic na Moravě 

(CDB V/2, 805, 494–496). Zde se setkáváme s používáním výměry „mensure Chrudimensis“. 

Obšírně odůvodňovat, že pokud by město Chrudim v roce 1276 nebylo řádně lokovaným a vybaveným 

městem, těžko by mohlo sloužit za vzor pro další lokace, jistě není nutno. 

Stejně fragmentární až problematická, jako výpověď písemných pramenů, stále zůstává i archeologická 

informační základna. Prakticky všechna zjištění (přehled např. Frolík – Sigl 1998) byla 

získána prací s profily rýh inženýrských sítí většinou ve velmi poškozených situacích, umožňující, 

jak ostatně sám M. Ježek správně připomíná, množství interpretačních variant. Pro ilustraci 

jeho způsobu práce s těmito informacemi si blíže povšimněme prakticky jediné regulérní archeologické 

sondy, která je v podstatě brána jako hlavní archeologický důkaz neexistence chrudimského 

hradu. Jde o předstihový výzkum J. Frolíka a J. Sigla (1995) v místě stavby trafostanice v areálu 

domu č. p. 59/I. Sdělení, že tato sonda v místě, kde byla situována, nenalezla pozůstatky hradu, 

respektive jeho příkopu (i Frolík – Sigl 1998) je nepochybně pravdivé. Není tomu však proto, že 

v Chrudimi hrad neexistoval (nebo nemohl existovat), ale proto, že sonda leží již mimo předpokládanou 

plochu hradu před kontreskarpovou hranou jeho uvažovaného jižního příkopu. Paradoxní 

ovšem je, že v této sondě zjištěná archeologická situace může spíše podporovat hypotézu o existenci 

hradu. Před a po době předpokládané existence hradu se na zkoumané ploše kumulovaly četné 

objekty a činnosti odpovídající běžnému obrazu hustě osídlené plochy, respektive parcel středověkého 

města. Pro předpokládanou dobu života hradu však byly zjištěny pouze vrstvy 

smetištního charakteru a žádné objekty. Takový obraz velmi dobře odpovídá volné ploše v bezprostředním 

sousedství fortifikace a naopak odporuje podobě běžné městské parcely. 

M. Ježek se dále snaží zpochybnit všechny možné doklady o existenci zachovaných hradních 

konstrukcí. Děje se tak nezřídka za cenu značných manipulací. Jako typickou ukázku takového postupu 

lze uvést např. otázku existence či neexistence jižního příkopu. Na základě existence souvislé 

plochy sklepů pod domem č. p. 60/I byla vyslovena hypotéza, že tyto sklepy mohly být vloženy do 

bývalého příkopu. Využívání doslouživších příkopů pro vznik sklepů bylo v minulosti vcelku častou 

praxí a tak tento předpoklad jistě má svou logiku a není „zcela nepodloženým soudem“. Nejprve 

M. Ježek (1999, 848) vyjadřuje svou skepsi k této představě. To je nepochybně korektní, neboť 

bez důkazu a při stejné pravděpodobnosti obou možností, je možno individuálně považovat za pravděpodobnější 

jednu či druhou variantu. Dále publikuje (str. 852) řez těmito sklepy, který o tom, zda 

mohly, nebo nemohly být vloženy do bývalého příkopu, nevypovídá nic. Zde již však o něm sděluje 

bez uvedení jakéhokoliv důvodu, že představě o situování sklepů do příkopu „přinejmenším nenasvědčuje“. 

K otázce interpretace zmíněných sklepů tak M. Ježek (ostatně jako ve většině dalších 

případů) nepřináší žádná nová zjištění či relevantní argumenty. Další krok pak představuje (1999, 

866) zařazení hypotézy o možnosti vložení sklepů do bývalého příkopu mezi „nepravdivá tvrzení“, 

stejně jako mnoha dalších skutečností, povětšině umožňujících variantní výklad, o nichž M. Ježek 

naznačil svou představu, nedoloženou však žádnými věcnými argumenty. Že jde o jednu z četných 

manipulací, jistě není nutno zdůrazňovat. Vnucuje se pak představa, že důvodem mnohomluvnosti 

a nepřehlednosti jeho textů je snaha takovéto manipulace učinit špatně sledovatelnými.


Mimo nečetná upozornění na skutečné omyly (např. chybné slovní označení polohy pilíře v nároží 

domu č. p. 60/I v Durdík – Frolík 1981 na jihozápadní místo na severozápadní nároží) obsahují 

pasáže věnované stavebním otázkám i velké množství jednostranných, zkreslených a nepravdivých 

sdělení či možností interpretace, křečovitě „dokazovaných“ i za cenu popírání běžných 

pracovních postupů např. stavebněhistorického průzkumu aj. Některá tvrzení a představy patrně odpovídají 

úrovni informovanosti svého autora o problematice, k níž se vyjadřuje. Typickou ukázkou 

je např. poukaz na to, že v údajném rozporu s užitím kvádrového zdiva ve vnějším líci kostela je 

výskyt lomového zdiva ve stěně nad západním obloukem severní mezilodní arkády viditelné z krovu 

či v interiéru schodišťové věžičky (zcela stranou ponecháme rozpor mezi sdělením o tom, že mé 

představy o podobě kostela jsou výsledkem jeho neznalosti a poté z vlastního textu vyplývající neschopnosti 

odlišit originální konstrukce od konstrukcí Schmoranzovy regotizace). Není na tomto 

místě ani možné (text by tak nabyl rozsahu mnoha desítek stran) a především ani účelné jednotlivá 

kontroversní sdělení komentovat a rozebírat. Některé z těchto otázek nepochybně pramení i z toho, 

že vědomosti o jevech, kterých si všímají, jsou v rovině umožňující alternativní interpretace, a to 

mnohdy ve větším počtu. To platí i o použitých podkladech, v mnoha případech neověřitelných či 

mírně či více kontradiktorických. (Např. kaceřovaný rekonstrukční plán vznikl soukresem z více 

než dvou desítek podkladů zaměřených v různých měřítcích, mírách a různými způsoby, z nichž 

podstatná část je neověřitelná. Přitom jde pochopitelně o výběr z podstatně většího počtu dokumentace, 

která byla brána v potaz. Z této skutečnosti vyplývá pochopitelně i podoba výsledného 

plánu a meze jeho výpovědi. Jeho účelové napadání nemá reálný podklad ani argumenty.) 

Je jistě právem každého badatele zvolit si z dostupných podkladů či interpretačních možností tu, 

kterou shledává relevantní či nejpravděpodobnější. V případě odlišných podkladů ani jinou možnost 

nemá. Klasickou ukázku představuje práce se Schmoranzovými půdorysy kostela. M. Ježek (1999, 

obr. 5, 6) zvolil půdorys ve vyšší úrovni (v úrovni oken boční lodi), který používá k důkazu proti 

tvrzení o větší síle zdí závěru presbytáře. V rámci pokusu o rekonstrukci podoby chrudimského hradu 

bylo však logičtěji vycházeno z půdorysu v úrovni terénu (např. Durdík 1998, obr. 251), kde je, 

stejně jako na půdorysu v Soupisu památek (Chytil 1900, 38) i v poslední uměleckohistorické topografii 

(Poche ed. 1977, 540), zdivo závěru skutečně zakresleno silnější. Jak se pak lze pohledem na 

reprodukci Schmoranzova plánu lehce přesvědčit, není to způsobeno tím, že by zakreslená síla zdiva 

byla tvořena i soklem (jak uvádí M. Ježek), neboť tento sokl je na zmíněném plánu vyznačen. 

Případ Chrudimi se stále pohybuje v poloze, kdy máme k disposici minimum nesporných fakt 

(i když i ta dokáže M. Ježek, pokud nepodporují jeho účelové konstrukce, buď pominout, nebo bagatelizovat, 

jak namátkou dokládá např. otázka dobře doložené severovýchodní nárožní věže před 

linii městských hradeb předstupujícího ohrazení /Ježek 1999, 846/) a pracujeme především spíše 

s různými, jistě diferencovaně průkaznými indiciemi. Tento stav jistě není ideální, ale odpovídá současné 

realitě. Nepokusit se o interpretaci již v této úrovni je obecně sotva únosné, neboť podobný 

stav informací je bohužel typický pro velmi značné procento lokalit. Na dané úrovni vstupních informací 

je nepochybně možno tvořit i značné množství variantních interpretačních modelů a je věcí 

každého badatele, jeho přístupu a zkušeností, aby vážil, který z nich mu připadá nejpravděpodobnější. 

Je-li ovšem bez prokazatelných věcných argumentů vytvořen nový interpretační model na téže 

informační bázi, neznamená to v žádném případě, že by tím všechny ostatní byly vyvráceny či se 

staly méně pravděpodobnými. A v tomto směru nepomohou ani do seriózní diskuse nepochybně 

nepatřící, spíše o svém autorovi vypovídající, stupňující se osobní výpady, ironizace, agresivita 

a arogance či dokonce označování toho či onoho za nevědecké či mimo pravidla vědecké práce stojící 

(při četbě Ježkova textu a jeho „kádrujících“, věcnou argumentaci suplujících formulací se vnucuje 

pocit, že jediným kritériem vědeckosti je pro něj shoda s jeho vlastními představami. Naštěstí 

lze sotva očekávat, že by se takto pojaté, pro něj základní kritérium dočkalo širšího uznání). V závěru 

pak autor dokonce mimo vazbu s tématem v rámci svých insinuací formuluje podivuhodná zásadní 

sdělení, která jistě mohou vyjadřovat jeho přání, jinak jsou však těžko komentovatelná (např. 

věta „Jak je dnes již zřejmé, představy o hradech probouzené snahou o zdůraznění role domácího 

prostředí jsou jen přechodného typu“).

618 

DURDÍK: K problematice hradu v Chrudimi 

Jsou-li M. Ježkem všechny úvahy vedoucí k potvrzení existence hradu v Chrudimi a jeho poznání 

charakterizovány (v lepším případě) jako účelová konstrukce, platí minimálně stejná charakteristika 

(ovšem pochopitelně s opačným znaménkem) i pro konstrukce jeho, mnohdy podstatně krkolomnější. 

K získání svého obrazu musel M. Ježek často volit i velmi nepravděpodobné možnosti 

výkladu. Klasickou ukázku představuje např. tvrzení, že nevelký, čistě obranný úsek parkánu okolo 

závěru kostela (jak interpretuje stavební útvar považovaný za prvé hradní nádvoří) by byl přístupný 

prostřednictvím ikonograficky doloženého portálu brány v hlavní městské hradbě dimenzí 

hlavního vstupu městské či hradní brány. Odhlédněme však modelově od způsobu, jakým M. Ježek 

ke svým představám dospěl, čím je dokládá a co při tom pomíjí či manipuluje a připusťme, že představa 

o existenci hradu v místě arciděkanského chrámu je chybná a že zde pouze probíhala čelní 

městská hradba, z níž kněžiště chrámu vystupovalo. Za takovéhoto předpokladu se ovšem dostaneme 

do velmi svízelné situace. Před přímou linii hradby přetínající ostrožnu by zde bez jakéhokoliv 

postižitelného důvodu předstupoval úsek odpovídající předpokládanému východnímu čelu 

západní části hradu (tj. od Žižkovy věže přes presbytář kostela až do prostoru dnešní ulice severně 

od kostela). Z hlediska obranyschopnosti městského čela takovéto řešení žádný smysl nemá a nejspíše 

není ani následné, neboť nejsou k dispozici žádné důkazy ani indicie, že by zde původně městské 

hradby probíhaly bez zmíněného předsunutí a do dnešní polohy byly o cca 6 metrů na jihu a cca 

2 m na severu východním směrem předsunuty až při stavbě kostela ve 14. století. Zmíněné předsunutí 

by existovalo, i kdybychom od polookrouhlých věží městských hradeb ze 13. století nápadně 

odlišnou čtverhrannou Žižkovu věž považovali až za mladší doplněk. Při pokusech o interpretaci 

uvedené anomálie průběhu hradby se bez předpokladu existence hradu (tedy situace analogické 

např. Písku či Kadani) přijatelně znějící hypotézy nedobereme. 

Závěrem je třeba opětovně zdůraznit, že v současnosti dostupné, nepochybně mimořádně zlomkovité 

informace beze sporu umožňují vytvářet různé a početné variantní hypotézy, které však není 

za současného stavu vědomostí možno ani jednoznačně potvrdit, ani jednoznačně vyvrátit. Vážení 

jejich pravděpodobnosti pak zákonitě představuje otázku pohledu, přístupu a zaměření toho kterého 

badatele. Současně je možno konstatovat, že texty M. Ježka pro Chrudim (Na rozdíl od Jaroměře, 

kde se především zásluhou J. Slavíka /Ježek – Slavík 1998/ podařilo přesvědčivě polemizovat s většinou 

mylných tvrzení vycházejících z představ P. Uličného. Ani zde však otázka bytí či nebytí hradu 

není definitivně dořešena.) nepřinesly žádné relevantní argumenty k potvrzení jeho razantně předkládané 

hypotézy a proti možnosti existence hradu. Za této situace zůstává nastíněná rekonstrukce 

jeho podoby dále reálnou možností, pro níž svědčí dostupné indicie a zdá se, že je v současnosti interpretační 

variantou nejpravděpodobnější. Každá interpretace je samozřejmě poplatná kvalitativní 

úrovni vstupních dat, která se může získáním nových velmi radikálně změnit. Mimořádně názorně 

to dokládá vývoj a řádové změny představ o objektech původně interpretovaných na základě povrchového 

průzkumu a poté podrobených archeologickému výzkumu či hloubkovému stavebněhistorickému 

průzkumu či mnohdy radikální změny názorů po jednotlivých výzkumných sezónách (klasickou 

ukázku představuje např. výzkum hradu v České Lípě – např. Gabriel – Lancinger 1992; 

Gabriel 1993; 1995; 1997a; 1997b; 1999; Gabriel – Girsa v tisku). Současná úroveň poznání problematiky 

chrudimského hradu ani nevyžaduje a ani neumožňuje zodpovědnou revizi nastíněných 

představ. Tento stav se jistě (a dnes těžko zodpovědněji předvídatelným směrem) může dramaticky 

změnit zejména v důsledku budoucích archeologických výzkumů. 


CDB V/2: Codex diplomaticus et epistolaris regnie bohemiae. Condidit Gustavus Friedrich. Tomi V fasciculus 

secundus inde ab a. MCCLXVII ad a. MCCLXXVIII. Praha 1981. 

Durdík, T. – Frolík, J. 1981: Ke stavební podobě a disposici městského hradu v Chrudimi – Zur Bauform 

und Disposition der städtischen Burg in Chrudim, Archaeologia historica 6, 107–115. 

Durdík, T. 1994: Kastellburgen des 13. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Wien – Köln – Weimar. 

— 1998: Hrady kastelového typu 13. století ve střední Evropě. Praha.


Durdík, T. 1999: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha. 

Frolík, J. 1995: Předběžná zpráva o záchranném archeologickém výzkumu v Komenského ulici čp. 59 

v Chrudimi (stavba trafostanice) – Preliminary report on salvage excavations at No. 59, Komenský 

St. Chrudim (electricity transformation plant building site), ZMVČ 21, 73–81. 

Frolík, J. – Sigl, J. 1998: Chrudim v pravěku a středověku. Obrazy každodenního života. Chrudim. 

Gabriel, F. 1993: Stavebně historický průzkum Česká Lípa – hrad. Rkp, PÚ Ústí n. L. 

— 1995: Vodní hrad Česká Lípa – The castle Lipý – Die Burg Lipý – Chateau fort Lipý. Česká Lípa. 

— 1997a: Hrad Lipá, Muzejní a vlastivědná práce – Časopis Společnosti přátel starožitností 35/105, 55–57. 

— 1997b: Hrad Lipý. Vlastivědná knihovnička SPS 5. Praha. 

— 1999: Burg Lipý, Castrum Bene 6, 95–98. 

Gabriel, F. – Girsa, V. v tisku: Česká Lípa castle – past and present. EN Bulletin. 

Gabriel, F. – Lancinger, L. 1992: Stavebně historický průzkum hrad Lipá. Rkp, PÚ Ústí n. L. 

Ježek, M. 1999: Kastel východočeského typu A další otázky ze středověké Chrudimi – Kastell des ostböhmischen 

Typs Und andere Fragen aus mittelalterlichen Chrudim, Archeologické rozhledy 51, 833–871. 

Ježek, M. – Slavík, J. 1998: K možnostem interpretace nálezů v kostele sv. Mikuláše v Jaroměři. Cesta jedné 

hypotézy do encyklopedií, Průzkumy památek V/2, 118–139. 

Chytil, K. 1900: Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu Chrudimském. Praha. 

Poche, E. ed. 1977: Umělecké památky Čech 1 A – J. Praha. 

Sedláček, A. 1882–1927: Hrady, zámky a tvrze království českého 1–15. Praha. 

ZUR PROBLE MATIK DER BURG IN CHRUDIM 

Dieser Artikel ist eine Antwort auf den Versuch M. Ježeks in Archeologické rozhledy LI, 1999, 

833–871, die Existenz einer Burg in Chrudim in Frage zu stellen. Die Quellenlage zu dieser Frage 

ist gegenwärtig zweifellos als äußerst fragmentarisch zu bezeichnen, die Interpretationsmöglichkeiten 

sind dementsprechend zahlreich. Eine Diskussion zu diesem Thema ist deshalb nicht nur 

möglich, sondern in korrekter und sachlicher Form, frei von Manipulationen auch nützlich und 

willkommen. M. Ježeks Text wird den Ansprüchen an derartige Beiträge nicht gerecht, und könnte 

deshalb sicher unkommentiert übergangen werden. Wenn wir von den jenseits aller Regeln stehenden 

beleidigenden Ausfällen absehen, können wir auf einige in diesem Text gestellte methodische 

Fragen, Vorgangsweisen, Manipulationen und Konstrukte eingehen. Aufgrund ihrer Analyse 

gelangt M. Ježek zum Schluß, daß die verfügbaren zweifellos außerordentlich fragmentarischen Informationen 

die Formulierung zahlreicher verschiedener Hypothesen ermöglichen, die jedoch beim 

gegenwärtigen Forschungsstand weder eindeutig bestätigt noch widerlegt werden können. Die Bewertung 

ihrer Wahrscheinlichkeit ist dann natürlich eine Sache der persönlichen Meinung, des Gesichtspunkts 

und der Orientierung des Forschers. Es kann konstatiert werden, daß M. Ježek keine 

relevanten Argumente beibringt, die die Existenz einer Burg in Chrudim in Zweifel stellen könnten. 

Unter diesen Umständen ist die früher skizzierte Rekonstruktion immer noch als reale, durch 

zahlreiche Indizien gestützte und scheinbar sogar als die wahrscheinlichste Möglichkeit anzusehen. 

Jede Interpretation ist selbstverständlich der Qualität der Eingangsdaten verpflichtet, die sich durch 

die Gewinnung neuer Daten sehr schnell verändern kann. Besonders anschaulich wird dies von der 

Entwicklung und dem Wandel der Vorstellungen von Objekten belegt, die ursprünglich aufgrund 

einer Prospektion, anschließend gründlichen archäologischen Untersuchungen, einer tiefgreifenden 

baugeschichtlichen Untersuchung oder sich nach einzelnen Grabungssaisonen radikal wandelnden 

Meinungen interpretiert wurden. Unser heutiges Wissen über die Burg von Chrudim verlangt keine 

und ermöglicht auch keine verläßliche Revision der skizzierten Vorstellungen. Diese Lage kann 

sich sicher (und zwar in einer heute kaum verläßlich voraussehbaren Weise) besonders infolge zukünftiger 

archäologischer Ausgrabungen dramatisch verändern. 

Deutsch von T. Mařík 

TOMÁŠ DURDÍK, Archeologický ústav AV ČR, Letenská 4, 118 01 Praha 1 

e-mail: durdik@arup.cas.cz

620 


K ÚVAHÁM MARTINA JEŽKA O POČÁTCÍCH MĚSTA CHRUDIMI 

A TAMĚJŠÍM HRADU 

Jan Frolík – Jiří Sigl 

V Archeologických rozhledech v roce 1999 vyšel rozsáhlý kritický materiál Martina Ježka (Kastel 

východočeského typu A další otázky ze středověké Chrudimi, AR 51, 1999, 833–871). Polemika 

je v prvé řadě vedena s hypotézou Tomáše Durdíka o existenci hradu kastelové dispozice v Chrudimi, 

zejména s její poslední prezentací v „Ilustrované encyklopedii českých hradů“ (Durdík 1999, 

216–217). M. Ježek zpochybňuje všechny argumenty T. Durdíka a pro vyvrácení jeho hypotézy dále 

kriticky zkoumá a posléze odmítá téměř všechny dosavadní poznatky o počátcích vrcholně středověkého 

města, jak byly formulovány na základě zpracování dřívějších i zcela nových archeologických 

výzkumů J. Frolíkem a J. Siglem (naposledy 1998a). Zejména tato část příspěvku je podle 

názoru autorů vedena metodicky problematickým způsobem a se zkreslenými či zavádějícími závěry. 

Neudržitelnosti alespoň části svých tvrzení si je zřejmě vědom také M. Ježek, protože některá 

z nich již revidoval (Ježek 2000, 532–533). 

Máme-li se zabývat připomínkami M. Ježka a chceme-li přiblížit naše námitky dalším čtenářům, 

stojíme před nesnadným úkolem. Text M. Ježka je založen na kritice řady velmi detailních pozorování 

a jejich vzájemného srovnávání a je patrně obtížně sledovatelný pro každého, kdo Chrudim 

nezná. Do stejného extrému může snadno sklouznout i tato odpověď. S řadou argumentů M. 

Ježka nemůžeme souhlasit, zabývat se však budeme jen některými základními problémy. Detailní 

rozbor všech námitek a nesrovnalostí by učinil odpověď neúnosně rozsáhlou a příliš by spoléhal na 

čtenářovu trpělivost. 

Do debaty o kastelové dispozici chrudimského městského hradu nehodláme zasahovat, většina 

kritiky směřuje k T. Durdíkovi. Náš názor na podobu hradu byl formulován v roce 1998 (Frolík – 

Sigl 1998a, 34–35). 

Vzhledem k tomu, že M. Ježek polemizuje s hypotézou o vývoji v Chrudimi ve 12. a 13. století, 

začneme svůj výklad stručným shrnutím vývoje, jak se jeví na základě výsledků archeologických výzkumů. 

V mladohradištním období existovalo na chrudimské ostrožně hradiště opevněné valem rozsahem 

téměř totožné s plochou pozdějšího městského jádra vymezeného městskými hradbami („castrum“ 

v terminologii M. Ježka). Z areálu tohoto hradiště se patrně ve 12. století vyčlenil samostatný 

prostor („akropole“) situovaný do jihovýchodní části hradiště. Předpokládáme, že tento areál zahrnul 

i místo dnešního farního chrámu N. P. Marie. Z jižní strany tuto akropoli vymezoval vstup do hradiště 

v místech zaniklých bran v Břetislavově ulici a průběh komunikace dochovaný v trase této ulice. 

Rozvoj chrudimské aglomerace vytvořil ve 2. polovině 13. století podmínky pro její přeměnu 

ve vrcholně středověké město. Většina plochy hradiště byla zplanýrována a rozměřena na parcely 

městské lokace. Z původní situace funkčně přetrvala pouze „akropole“ přeměněná na městský hrad 

(tzv. „předsunuté opevnění“ v pojetí M. Ježka) a jako tzv. „stará Chrudim“ (Crudin antiqua) zmíněná 

ve formulářové listině ze sbírky Jindřicha z Isernie. Vyměřený půdorys se od současného odlišoval 

prokazatelně na severní straně náměstí. Čelní stranu zdejších parcel zaujala provizorní zahloubená 

obydlí („zemnice“). Tuto aktivitu můžeme datovat před rok 1276. Severovýchodní nároží 

města zaujal dominikánský klášter. Prvotní rozměření města přetrvalo až do rozsáhlého požáru, po 

němž byla nalezená obytná provizoria zplanýrována a minimálně část parcel byla vyměřena znova 

na jiném půdorysu. Tato změna je kladena do 1. třetiny 14. století. 

Pro větší srozumitelnost jsme rozdělili naše poznámky do sedmi níže uvedených částí. 

1. Počátky vrcholně středověkého města a formulářová listina Jindřicha z Isernie 

Datování počátků vrcholně středověkého města se opírá v archeologickém kontextu o zaznamenanou 

přeměnu sídlištní struktury doloženou planýrkami, následným vyštětováním a vyhloubením 

většího počtu objektů před severní stranou Resslova náměstí. Dalším archeologickým argumentem 

je postavení městské hradby. Písemným dokladem je již zmíněná formulářová listina Jindřicha

FROLÍK – SIGL: K úvahám Martina JeÏka ... 621 

z Isernie ve formuláři vzniklém v době panování Přemysla Otakara II. a zmínka o existenci lánů 

chrudimské míry v zakládací listině města Hranic na Moravě z roku 1276 (RBM II, 1003, s. 419). 

Problematika formulářové sbírky Jindřicha z Isernie a dalších souborů písemností s ním spojovaných 

(např. tzv. Listář Přemysla Otakara II., Novák 1903) je velmi komplikovaná a historické bádání 

se s ní dosud jednoznačně nevyrovnalo (Wihoda 2001), eventuálně se zabývalo jen dílčími 

aspekty (Razím 1988; 1991) často s nejednoznačným výsledkem (upozornit je možno na vývoj názorů 

na listinu, vztahovanou k městu Litoměřice – Tomas 1966; Smetana – Gabriel 1984; Kotyza – 

Tomas 1995) 1 . Je zřejmé, že jednotlivé formulářové texty musely odrážet reálný stav v právních 

úkonech, které měly zachycovat. Otázkou samozřejmě je, nakolik mohly vznikat jako „slohová cvičení“, 

nebo nakolik přebíraly texty skutečně existujících starších listin. 

Pokud bychom chrudimskou listinu chtěli posuzovat z hlediska doložitelnosti v ní zachycených 

skutečností, tak popisuje všechny skutečnosti podstatné pro lokaci města z pohledu panovníka (velikost 

lokality, výši poplatku, odpovědnou osobu a její odměnu a právní systém). Co je v této listině 

jaksi navíc, je přesné určení polohy lokovaného města – „ciutitatem nouam apud Crudin antiquam 

eidem loci proximitate contiguam et vicinam“ – a jméno lokátora. Polohopisná charakteristika lokovaného 

města je ve srovnání s obecným textem listiny nebývale detailní a pro formulářový účel 

listiny zbytečná. Proto se domníváme, že může být odrazem konkrétní situace či převzetí z nějaké 

existující písemnosti. Tuto jistotu již nemáme u jména lokátora (zejména je-li jeho jméno částečně 

nahrazeno iniciálou), ale respektujeme názory vyslovené v literatuře (Kuthan 1993; Roubic 1959). 

Problematika formulářové listiny Jindřicha z Isernie se celkově vymyká z kontextu archeologického 

bádání a je nezbytné vyčkat výsledků bádání archivního a historického. Jeho posledním příspěvkem 

je závěr J. Kejře (1998, 128) připouštějící, že byla převzata skutečně vydaná listina. Připomeňme, 

že J. Kejř se opírá nejen o literaturu archeologickou (např. Roubic 1959). Argumentem 

nemůže být ani údajná „nesrovnalost“ ve výši poplatků chrudimských za vyměřené lány (Ježek 1999, 

838), J. Kejř totiž píše o „nepravděpodobně vysoké sumě“ (Kejř 1998, 128, pozn. 130). Ani poukaz 

na nezařazení do českého diplomatáře s odvoláním na erudici příslušných badatelů (Ježek 1999, 

938; podle Nechutové 1987, 142) nemá povahu důkazu. Z hlediska diplomatiky je formulářová listina 

skutečně neúplná, ale to neznamená, že přestává být historickým pramenem (Kejř 1998, 49). 2 

V této souvislosti nelze ze zřetele vypustit ani zmínku o listině z r. 1335, převádějící Chrudim 

na právo Starého Města pražského (Frolík – Sigl 1998a, 31; Ježek 1999, 841). Skutečnost, že se listina 

nedochovala, nedokazuje, že neexistovala. Nelze si totiž představit důvod, pro který by K. Lábler 

(1900, 9) 3 tuto informaci falšoval (jak vyplývá z Ježkovy odsuzující formulace – Ježek 1999, 

841). Pokud by se podařilo existenci této listiny přesvědčivěji doložit, posílila by se zároveň věrohodnost 

informací ve formulářové listině Jindřicha z Isernie. Celkově můžeme tuto část polemiky 

uzavřít konstatováním, že další poznání je závislé na historickém rozboru formulářové sbírky jako 

celku, a to je úkol, který nepřísluší archeologům. 

2. Datování počátků města 

M. Ježek ve své polemice dospívá k datování počátků vrcholně středověkého města do období Václava 

I. (Ježek 1999, 841, 842). O tom, že toto datování považuje za prokázané, svědčí i úvaha, že 

nejstarší chrudimští měšťané mohli být na své poslední cestě vybaveni záušnicemi, které pocházejí 

od presbytáře kostela N. P. Marie (Ježek 1999, 859–860). S odvoláním na citovanou literaturu 

1 Šestistránková studie J. Nechutové (1987) může být stěží považována za vyčerpávající zhodnocení, zejména 

zabývá-li se ideologickými aspekty a jejich odrazem v literárním díle Jindřicha z Isernie. 

2 Jen na okraj uveďme, že např. tzv. Kristiánova legenda byla donedávna převážně uváděna jako mladší padělek 

ze 14. století také na základě autority jediného badatele. 

3 Lábler (1900, 9, č. IV) uvádí: „Majestátem ze dne 29. srpna povoleno bylo městu Chrudimi říditi se při soudech 

právem pražským; listina tato se nezachovala ani v opise. Zmínka o ní se činí dle Rybičky v registrum císaře 

Karla IV. v státním archivu drážďanském. (Glafey aneod. N. 1. 73.)“. Zkratka v závorce odkazuje na publikaci 

Glafey 1734, nesrozumitelný je uvedený číselný údaj.

622 

FROLÍK – SIGL: K úvahám Martina JeÏka ... 

(Klápště 1994, 171–172) je zřejmé, že má na mysli 1. polovinu 13. století. Dosavadní datování počátků 

města se kromě výše zmíněné formulářové listiny opíralo o vyhodnocení keramických souborů 

z objektů na ploše Resslova náměstí (Frolík – Sigl 1994). Chronologie chrudimské keramiky není 

prozatím uspokojivě přesná a určitěji lze oddělit pouze keramiku staršího mladohradištního období 

od keramiky mladšího mladohradištního období. Zatím spíše intuitivně je tento předěl kladen na přelom 

11. a 12. století. Takto vyčleněná keramika 12. a převážné části 13. století působí uniformním 

dojmem a její detailnější členění prozatím dovoluje jen přítomnost keramických importů z oblastí, 

kde je chronologie keramiky přesnější. Pro 12. a 13 století je jich velmi málo (Frolík – Sigl 1998b). 

Jinou možnost pro zpřesnění datace ve 13. století představuje nástup nových keramických prvků 

(např. červeně malované keramiky). Výraznou změnu v keramickém inventáři 13. století znamená 

nástup tenkostěnné, tvrději vypálené hrnčiny, jejíž větší soubory zjišťujeme v odpadních jímkách 

a také ve výplních provizorních obydlí (tzv. zemnic) při severní straně Resslova náměstí. Vedle toho 

ovšem hluboko do 14. století přežívá keramika tzv. hradištní tradice (Frolík – Sigl 1995a, 69–70; 

1985, 177–178). Přes veškerou neurčitost v datování můžeme počátky města klást spíše do 2. poloviny 

13. století, a to na základě nástupu nové kvalitní hrnčiny a přítomnosti světlé červeně malované 

keramiky. 4 

Novou možnost pro zpřesnění počátků města poskytla prvá dendrochronologická data (Dvorská 

1999). Pro naše závěry jsou důležité údaje ze dvou objektů. Při výzkumu ve Štěpánkově ulici čp. 

85/I byla objevena dřevěná konstrukce sestávající ze 6 rovnoběžně položených kůlů, které byly podloženy 

příčným trámkem a fixovány kolíky. Konstrukce byla předběžně interpretována jako část dřevěné 

cesty. V následném horizontu byl postaven napříč plot sestávající z drobných navzájem propletených 

kůlů. Stratigrafický vývoj po stranách plotu byl rozdílný. Hranici vymezenou plotem respektují 

také všechny mladší jímky (Frolík – Sigl 1995b, 136; 1998a, 25–26, 32). Plot představuje nesporně 

parcelní hranici, při čemž starší komunikace tuto hranici ještě nerespektuje. Předpokládáme proto, že 

parcelní hranice je důsledkem rozměření po vzniku města. Tři dendrochronologicky měřitelná dřeva 

poskytla data „krátce po roce 1262“, „krátce po roce 1268“, „krátce po roce 1274“. Druhou datovanou 

situaci reprezentují dvě prkna z výplně jímky XV na parcele čp. 39/I ve Filištínské ulici. Uvedená 

jímka představuje stratigraficky nejstarší objekt v kumulaci celkem sedmi jímek v severovýchodním 

rohu parcely. Respektuje fragmentárně dochovanou hranici se sousedním čp. 40/I a z její polohy 

můžeme usuzovat, že v té době již stála hlavní městská hradba. Uvedená prkna poskytla data „krátce 

po roce 1262“ a „krátce po roce 1265“. Je tedy zřejmé, že rozměření nejstarších parcel se odehrálo 

v 60. a 70. letech 13. století. Do téže doby musí spadat i počátek vrcholně středověkého města. 

3. Otázka provizorních obydlí („zemnic“) 

Závažnou část nálezového souboru spojovaného s počátky vrcholně středověkého města představují 

části zahloubených obydlí („zemnic“) situovaných před severní frontu Resslova náměstí. Uvedené 

objekty zanikly v době, kdy již obíhala tenkostěnná, dobře vypálená vrcholně středověká keramika 

(Frolík – Sigl 1995a). M. Ježek (1999, 840) zpochybňuje, že objekty zanikly požárem. Zprostředkování 

terénních pozorování je samozřejmě obtížné, nicméně velmi podobná červená až červenohnědá 

propálená písčitá výplň s velkým množstvím mazanice a uhlíků (Frolík – Sigl 1985, 175) víceméně 

jinou interpretaci nepřipouští. I písčitá složka výplně vznikla přepálením původně sprašové komponenty. 

Doklady požáru zjistil při paleobotanickém rozboru v objektu 27/83 také Z. Dohnal (1984). 5 

Tato stejnorodě působící výplň a chronologicky totožná nejmladší složka nálezů je podle našeho 

4 K datování keramiky v nejbližším zázemí Chrudimi je používána sekvence vypravovaná na základě stratigrafií 

z městského jádra. V této souvislosti je nedůsledný postup, na jehož základě jsou data z jádra zpochybňována 

jako nepřesná a za přesnou je považována datace nálezů z okolí kostela sv. Kříže (Ježek 1999, 842). 

5 „ ... Jediné, co je možné s jistotou konstatovat je, že objekt vyhořel, a to nejen podle výše uvedeného stavu rostlinných 

zbytků, ale i do červena vypálené mazanice. ... Celý nález tedy činí dojem, že šlo patrně o sýpku, při 

jejímž zničení požárem se zřítila nadzemní dřevěná konstrukce a cereálie a ostatní byly promíšeny s dřevěnými 

uhlíky a zeminou.“ (Dohnal 1984, 3–4).


názoru dostatečným podkladem pro spojení s jedním horizontem a také jednorázovým zánikem. Interpretaci 

nemění ani přítomnost starší keramiky (pravěké a středohradištní) v některých objektech, 

protože všechny se nacházejí na lokalitě s dlouhodobým předchozím vývojem a s komplikovanými 

stratigrafiemi a tudíž také sekundárním pohybem starších předmětů do mladších situací. 

Otázka, u které se chceme podrobněji zastavit, je interpretace převážné části těchto objektů jako 

pozůstatků provizorních obydlí. Poprvé byla zveřejněná v roce 1985 (Frolík – Sigl 1985) a s více detaily 

v roce 1994 (Frolík – Sigl 1994). V roce 1996 byla zpochybněna (Klápště – Richter – Velímský 

1996, 162; viz též Klápště – Čulíková – Ježek – Kaplan 2000, 50), ovšem bez jakéhokoliv zdůvodnění. 

To se z části objevuje teprve v textu M. Ježka (1999, 840), který upozorňuje na odlišnou hloubku 

a délku objektů a na absenci konstrukčních prvků a dokladů obytné funkce. Srovnáme-li rozměry 

a hloubky publikovaných souborů zemnic (Most, Klápště – Velímský 1978; Hradišťko/Sekanka, 

Richter 1982; Tisová–Staré Mýto, Sigl 1986), zjistíme, že chrudimské objekty nevybočují z variační 

šíře zaznamenané na uvedených lokalitách. Některé z registrovaných objektů měly obezdění z opukových 

kamenů spojovaných jílem (např. objekt S – Frolík – Sigl 1985, 175; kamenná destrukce 

byla zjištěna v obj. 1/83 a 17/83, z obj. I/82 známe kůlovou jamku). Existenci dřevěných konstrukcí 

jednoznačně dokládají otisky dřev v nalezené mazanici. Stopou podlahy může být tvrdá písčitá krusta 

v objektu H, ale nepovažujeme toto zjištění za nesporné (Frolík – Sigl 1994, 114). Zachyceny nebyly 

stopy ohnišť nebo jiných otopných zařízení, což nepřekvapuje vzhledem k tomu, že se výzkum 

mohl pohybovat pouze v úzkém průkopu. Existence ohniště však k doložení obytné funkce objektu 

nedostačuje (Klápště – Velímský 1978, 125; Donat 1993, 231–232). Pokud bychom měli uvažovat 

o náznacích obytného účelu, upozornili bychom na výskyt světlé červeně malované keramiky v některých 

objektech (objekt H, O, IV/82=8/83 – zde navíc přepálená), pouhé vzorkování řezu přineslo 

z objektu S dvě rekonstruovatelné nádoby. Na druhou stranu zcela chybí stopy řemeslnických aktivit 

(např. struska). S určitou výhradou bychom u některých objektů mohli uvažovat o skladovací 

funkci (objekt 27/83 s nálezem zuhelnatělého obilí – Frolík – Sigl 1985, 178). Úvahu o obytné funkci 

posiluje podle našeho názoru jejich situování v čele původních parcel. Pokud vyloučíme možnost, 

že původní rozměření městského areálu bylo zcela odlišné (což M. Ježek striktně odmítá, Ježek 1999, 

841) od současného stavu (to znamená, že rozparcelovaná by byla i plocha současného náměstí), nezbývá 

jiná interpretace než situování nalezených objektů do čela současných parcel, ovšem prodloužených 

o asi 8–10 m do náměstí. Nápadné je, že žádný ze zmiňovaných objektů není situován tak, 

aby ho prodloužená parcelní hranice protínala. Uvedené pozorování nemá povahu důkazu, ale zcela 

pominout jej nemůžeme. 

Souhlasíme s M. Ježkem (1999, 841), že nemá cenu zabývat se tím, zda jsou nalezené objekty 

prostými zahloubenými zemnicemi, nebo součástí vícepodlažních struktur. Celý problém je v současné 

době diskutován, ale nedospívá k jednoznačnému výsledku ani v případě celoplošně odkrytých 

objektů (viz sborník Hausbau 1996). Uvědomujeme si, že soubor chrudimských „zemnic“ nemůže 

mít tak dobrou vypovídací úroveň jako obdobné objekty zkoumané plošným odkryvem. Stejně 

tak pouze plošný odkryv může přinést nesporný verdikt v otázce prvotní parcelace a posunů parcelních 

hranic. Přesto se přikláníme k výše uvedenému řešení (provizorní obydlí, posun průčelí parcely, 

jednorázový zánik požárem), které se s nálezovou situací vyrovnává lépe než její úplná negace. 6 

6 Domníváme se, že zpochybnění chrudimských „zemnic“ souvisí do jisté míry s diskusí s německými badateli, 

kteří výsledky českého bádání a zejména jejich interpretaci zpochybňují (Donat 1993) nebo je ignorují (stačí 

prolistovat seznamy použité literatury ve sborníku Hausbau 1996). Snaha omezit argumentační základnu na jednoznačně 

interpretovatelné příklady (Klápště – Richter – Velímský 1996) se nesetkala s očekávaným výsledkem 

(Donat 1999), pouze ztížila naši argumentační pozici. Nezpochybnitelné doklady obytné funkce postrádá např. 

většina zemnic mosteckých (viz prezentace jejich nálezové situace – Klápště – Velímský 1978), stejně fragmentární 

je poznání podobných objektů v Nymburku (Sedláčková – Velímský 1993). Také v Děčíně známe některé 

„zemnice“ jen z řezu (Velímský 1991, 21). Uvést lze řadu dalších interpretačně závažných výsledků (např. 

Hrdlička 1983, 622, 624), doložených stejně jako v Chrudimi či ještě méně. Ze srovnání českých lokalit jednoznačně 

vyplývá, jak je obtížné prozkoumat v žijícím městě dobře dochované, nálezově bohaté a interpretačně 

jednoznačné provizorní zahloubené obydlí.

624 


4. Prostorové změny 

Jen krátce se zastavíme u změn původní parcelační osnovy, jejíž doklady M. Ježek zpochybňuje 

(1999, 841). Dokladem odlišné struktury v počátečním městském období je již výše podrobně rozebraná 

existence pravidelně uspořádaných „zemnic“, a to až 8–10 m před severním průčelím. Ať již 

budeme posuzovat vztah současných parcelních hranic ke zmíněným objektům jakkoliv, je nápadné, 

že dva z nich jsou situovány proti ústí ulic (dnešních Fortenské a Rybičkovy) do náměstí. Z hlediska 

horizontální stratigrafie se současná existence „zemnic“ a ulic vylučuje (Frolík – Sigl 1985, 

178). 7 

Parcelní hranici neodpovídající dnešnímu rozčlenění jsme zjistili také ve Štěpánkově ulici čp. 

85/I (Frolík – Sigl 1995b, 133, 136, 139). Zde se ovšem mohlo jednat o doklad pozdějšího spojování 

původně samostatných parcel. 

5. Dominikánský klášter 

M. Ježek vynaložil značné úsilí, aby určil polohu zaniklého dominikánského kláštera (Ježek 1999, 

862–865, též obr. 1 na s. 840). Nakonec dospívá ke správnému řešení, tedy do severovýchodního rohu 

městského areálu, i když v textu naznačuje, že původně uvažoval o jiných místech (Ježek 1999, 

865). Zopakoval tím jen postup dřívějších badatelů. Poloha kláštera byla jasná např. již M. Lüssnerovi 

(1857, 232 „Trestnice stojí, jak známo na místě bývalého od Husitův zbořeného Dominikánského 

kláštera …“; 1858–59, 232) stejně jako F. Pochobradskému (1929, 168) 8 a dalším. I tak je ovšem 

určení plochy, kterou budovy kláštera zaujaly, jen povšechné. Blíže charakterizovat stavební dispozici, 

umístění klášterního chrámu a další detaily nám popisy M. Lüssnera nedovolují, i když jasně 

dokládají existenci gotickými architektonickými detaily vybavené stavby, jejíž součástí bylo také 

pohřebiště. Nález předmětů mladších včetně množství detailně popsaných kachlů a mincí je svědectvím 

o životě pulsujícím na místě kláštera po jeho zániku (Lüssner 1858–59; 1860). Určitou indicii 

pro určení přesného rozsahu kláštera může představovat vymezení plochy, na kterou nezasahují odpadní 

jímky, zkoumané M. Lüssnerem (jím ovšem důsledně charakterizované jako „studňové hroby“, 

Lüssner 1858–59; 1860–61), ale i tak se stále jedná jen o příliš rozsáhlou plochu (plán s uvedenými 

jímkami je přetištěn v Frolík – Sigl 1998a, 9, obr. 4). Z celého popsaného spektra nálezů se 

vymyká pouze „listím jednoduše okrášlená hlavice románského sloupu“ (Lüssner 1858–59, 232), 

která může být stopou situace starší než klášter. Hlavice samotná se nedochovala a M. Lüssner ji 

nikde nevyobrazil. Pokud ovšem můžeme srovnat s nálezy, kde je možná kontrola, bývá Lüssnerovo 

určení přesné (např. Lüssner 1889, 371). 

Nemělo by smysl se údaji o dominikánském klášteře blíže zabývat, pokud by se na nich nedal 

dobře doložit postup práce M. Ježka s písemnými prameny. Soubor listin z let 1349–1351 vymezující 

rozsah litomyšlského biskupství zachycuje ve všech třech listinách existenci kláštera. Na rozdíl 

od M. Ježka však historické bádání jako nejúplnější charakterizuje listinu z 4.12.1350 (Šebek 1992, 

49), zatímco u listiny z 12.4.1351 (kterou preferuje M. Ježek) se upozorňuje na chybnou transkripci 

a komolení řady jmen, vzniklé při přepisu písařem, který textu nerozuměl (Šebek 1992, 50). Tři uvedené 

listiny zmiňují klášter celkem čtyřikrát (citace – Ježek 1999, 862), z toho jen jednou mimo 

areál města a navíc s chybnou lokalizací kostela sv. Kříže do města (v listině z roku 1351, druhá 

zmínka o Chrudimi v téže listině lokalizuje kostely i klášter správně). 

7 Chrudim není jediným městem, kde jsou „zemnice“ situovány obdobným způsobem. Umístění před průčelní linii 

náměstí při respektování prodloužených parcelních hranic registroval výzkum v Čáslavi (Tomášek 1997, 620), 

z téhož města známe i několikerý posun uliční čáry při respektování hranic mezi parcelami (Frolík – Tomášek 

1995). 

8 Při popisu zbořeného čp. 44/I uvádí „O tom bude ještě zmínka při povšechné zprávě o výzkumu památek ze 

staveniště starého kláštera dominikánského, který na tomto prostranství stával“. Bohužel tato část studie již 

nikdy nevyšla a pravděpodobně nebyla ani napsána, jak vyplývá z korespondence uložené ve fondu „Rodinný 

archiv Adámků z Hlinska“ v SÚA Praha, karton 82.


Obr. 1. Chrudim. Městské jádro s pokusem o plošné vyjádření rozsahu důležitých areálů. Tečkovaně obvod 

středohradištního a mladohradištního hradiště („castrum“ podle M. Ježka); čerchovaně rozsah akropole, 

vyčleněné ve 12. století; plnou čarou obvod městského hradu („předsunuté opevnění“ v terminologii 

M. Ježka). Jako podklad použit plán Chrudimi z roku 1839. 

6. Městská fortifikace a hrad 

V rámci polemiky s M. Ježkem se musíme zastavit také u problematiky průběhu a datování hlavní 

městské hradby, a to zejména na východní straně města. V jv. rohu městského areálu zaznamenáváme 

jedinou nepravidelnost v jejím průběhu. Linie opevnění zde vymezuje obdélníkový útvar (tzv. 

předsunuté opevnění v pojetí M. Ježka). Do této plochy klade většina staršího bádání městský hrad. 

Pokud by byla správná hypotéza M. Ježka o dodatečném připojení tohoto prostoru k areálu města 

a o původně přímém průběhu hlavní městské hradby, před kterou předstupoval závěr chrámu N. P. 

Marie (Ježek 1999, 856, 858, 859), musely by výkopové práce registrovat pozůstatky hradby v těsném 

severním a jižním sousedství kostela v Ježkem předpokládané linii. Severně od kostela probíhal 

průkop, zkoumaný v letech 1982 až 1984 (Frolík – Sigl 1994; 1999, 453), který pozůstatky 

hradby nezachytil. Stejně tomu tak bylo při sledování výkopových prací v letech 1995 a 1996 na 

jižní straně kostela. Také zde nebyla v předpokládané linii zachycena žádná zděná konstrukce. Na 

jižní straně je nezachycení zdi překvapivé i z toho důvodu, že původně byl kostel N. P. Marie spojen 

zdí s branou, která měla hrotitý oblouk, s nedalekou Žižkovou věží. Absenci zdi lze vyložit tak, 

že průkop byl situován přímo do brány. Základy zdi by zde však neměly chybět v případě, že tudy 

původně probíhala městská hradba, do níž by byla brána prolomena dodatečně. 

Známe na východní straně města jen jedinou opevňovací zeď, a tou je východní strana tzv. 

„předsunutého opevnění“ v terminologii M. Ježka (situaci nejlépe zachycuje obr. 16, Ježek 1999, 

859), kterou se však v místě, kde ji proťal kanalizační průkop, nepodařilo datovat. M. Ježek překonává 

absenci hradební zdi severně od kostela hypotézou, že byla založena do mladohradištního valového 

opevnění (Ježek 2000, 533) a mohla zaniknout později při snižování úrovně terénu. Při archeologických 

výzkumech souvisejících s chrudimským městským opevněním se jiné místo, kde 

by hradba beze zbytku zanikla, nepodařilo nalézt.

626 


Plocha tzv. „předsunutého opevnění“ je situována tak, že může snadno kontrolovat hlavní vstup 

do města v místech východního konce dnešní Břetislavovy ulice. Z obvodu města vysunutá část 

opevnění byla zastavěna domy čp. 56/I a 57/I. Zatímco poznání domu čp. 56/I a zejména doba jeho 

vzniku je vyhrazena již jen archeologii, 9 v přízemí domu čp. 57/I byly identifikovány pozůstatky 

starší budovy (Líbal – Macháčková 1970). Další středověká zdiva byla registrována před domem 

čp. 57/I při záchranné akci v roce 1988 (Frolík 1988). Uvedená plocha byla zastavěna více než v současnosti, 

žádné z nalezených zdiv nelze přesněji datovat. Pozdně gotické výzdobné prvky osazené 

na východní straně domu čp. 57/I bezproblémovou datovací pomůckou také nejsou. Nejprve by bylo 

potřeba dokázat, že je jejich osazení původní. 

Do jv. rohu městského areálu se soustřeďuje řada anomálií. Plocha je vysunuta z městského organismu, 

její součástí byla gotická věž s branou v sousedství a byla alespoň z části zastavěna. Pro 

její vysvětlení se nabízejí podle našeho názoru pouze dvě možnosti. Jednou je klášter, ale o něm víme, 

že se nacházel v severovýchodním nároží města. Druhou je feudální sídlo/hrad. Komplikované 

je datování jeho počátků. Vedle obecného zařazení Žižkovy věže do gotického období můžeme 

poukázat na to, že areál je logickou součástí městského opevnění. Postavení hradby klademe do 13. 

století. Výše jsme již upozornili na jímku XV na parc. č. 39/I ve Filištínské ulici situované způsobem, 

který předpokládá existenci hlavní městské hradby. Jímka je dendrochronologicky datována 

do období „krátce po roce 1265“. Domníváme se, že od 60. či 70. let 13. století stála městská hradba 

a do opevnění byla zahrnuta také plocha, kam situujeme městský hrad. Otevřená je otázka jeho 

vymezení vůči městu a také otázka, zda zasahoval také do plochy chrámu N. P. Marie. V případě, 

že nikoliv, je nejasná doba zániku. 

7. Kostel a pohřbívání 

Posledním okruhem, u kterého bychom se chtěli zastavit, je otázka stáří jednotlivých částí kostela 

N. P. Marie. Naše poznámky musíme začít konstatováním, že jasněji by do vývoje kostelní stavby 

mohl vnést pouze detailní stavebně historický průzkum, který, pokud byl vůbec proveden, nebyl publikován. 

Naše pozorování mohou být proto pouze dílčí, přesto ukazují na vývoj mnohem složitější, 

než jaký naznačuje M. Ježek (1999, 845, 851). Dosavadní literatura se shoduje na tom, že nejstarší 

částí kostela je presbytář (Líbal – Macháčková 1970). Výstavba západní trojlodní části je kladena do 

2. poloviny 14. století s tím, že pravděpodobně respektovala starší konstrukce ve východní části budovy 

(Sommer – Varhaník 1986, 558). Méně zběžná prohlídka míst nezakrytých omítkou nalézá lomové 

zdivo ve spodní části východních tří polí presbytáře. Pokud je možno pozorovat, nevyskytují 

se v lomovém zdivu úlomky cihel. To neplatí o úsecích lomového zdiva v západní části jižní a severní 

lodi, ke kterým se připojují architektonicky náročně ztvárněné předsíně. Existují tedy na kostelu 

N. P. Marie minimálně dva druhy lomového zdiva. Zdivo s úlomky cihel datují zmíněné předsíňky 

k roku 1400 (Sommer – Varhaník 1986, 559). 10 Také zdivo provedené z kvádrů náleží minimálně 

9 V této souvislosti se domníváme, že není vhodné zpochybňovat existenci plánů zbořených domů v okolí kostela 

N. P. Marie (Ježek 1999, 848, pozn. 26). Ty byly původně studovány ve stavebním archivu MěÚ Chrudim 

v sedmdesátých letech a na jejich základě byl sestaven plán v článku o chrudimském hradu (Durdík – Frolík 1981, 

110, obr. 3). Nová návštěva archivu ukázala, že plány domu čp. 58/I se stále nacházejí ve dvou složkách. Především 

existuje plán z 30. května 1859 založený ve složce domu čp. 56/I. Jiný plán téhož domu je založen ve složce 

domu čp. 57/I, s kterou se pracovalo (Ježek 1999, 852, pozn. 31 a 853, obr. 15). Pátrání v interním soupisu k demolovaným 

budovám nemohlo přinést úspěch, neboť s výjimkou čp. 59/I jsou všechny budovy v okolí kostela 

vedeny jako stojící, což platí např. i o domech čp. 53/I–55/I, z nichž 55/I nestojí již více než sto let. Plán zaniklého 

čp. 56/I se nachází ve sbírkách Okresního muzea v Chrudimi. 

10 Pomíjíme v této souvislosti zásahy při regotizaci chrámu Fr. Schmoranzem v 19. století. Plány v jeho pozůstalosti 

(fond Fr. Schmoranz, kartony 44 a 45 v SOkA Chrudim) nedokumentují jednoznačně původní stav. Prohlídka 

na místě ukazuje na výměnu značné části architektonických detailů. Severní předsíň se zdá být výsledkem 

novogotických úprav v úplnosti, u jižní předsíně je novodobá minimálně celá část otevírající se dvěma oblouky 

do ulice, intaktní jsou klenební patky vybíhající ze zdi kostela. Původnost vlastní klenby by si vyžádala detailní 

průzkum.


dvěma etapám. Původní středověké kvádry jsou značně ovětralé, méně ovětralé kvádry s odlišnou 

povrchovou úpravou jsou opět důsledkem aktivit Františka Schmoranze. Pokud tato pozorování 

aplikujeme na závěr kostela, zjišťujeme, že se zde lomové zdivo kromě již zmíněných tří polí presbytáře 

celistvěji uplatňuje také na prvním severním opěráku a patrně přechází na východní zeď sakristie, 

pokud budeme za lomově provedené považovat ty zdi, které kryje omítka. Způsob vyzdění tohoto 

opěráku by bylo možné vysvětlit i tak, že zde původně z lomového kamene provedené zdivo je 

pozůstatkem starší konstrukce a jeho horní konec byl v následující etapě zvýšen. Tato nástavba byla 

vyzděna z pískovcových kvádrů jako ostatní opěráky presbytáře. Uvedený detail by stejně vypadal, 

kdyby lomové zdivo bylo pozůstatkem městské hradby (v pojetí M. Ježka) nebo hradu (v pojetí 

T. Durdíka) nebo také starší kostelní stavby. Ověření hypotézy o původním zapojení presbytáře do 

městské hradby by mohl přinést protilehlý opěrák na jižní straně. Zde by byl stejný způsob vyzdění 

očekáván, protože v těchto místech přiléhala ke kostelu zeď s branou směřující k zaniklé Žižkově 

věži. Bohužel právě tato část zdiva je provedena z kvádrů z období úprav Fr. Schmoranze, takže náš 

předpoklad nelze potvrdit. Velmi složitý vývoj kostela N. P. Marie můžeme podle našeho názoru 

zatím shrnout tak, že presbytář je pravděpodobně jedinou dochovanou částí, která pochází z období 

první zmínky o kostele (1349). Nakolik může v sobě skrývat pozůstatky konstrukcí ještě starších 

není bez stavebně historického průzkumu a archeologického výzkumu zřejmé. 

Velmi komplikovaná je otázka pohřbívání u tohoto kostela. Nálezy záušnic od presbytáře a hroby 

sz. od kostela dokládají existenci mladohradištního pohřebiště a oprávněně navozují otázku eventuálního 

románského předchůdce dnešního kostela. Další prokazatelnou etapu pohřbívání můžeme 

datovat až do 14.–15. století a zjevně souvisí se hřbitovem kolem gotického kostela. Vrstvu s četnými 

lidskými kostmi a torzy hrobů máme doloženu v úzkém pásu severně a jižně, a také východně od 

kostela. Mezi známými hroby neumíme identifikovat pohřby ze 13. století. Je zřejmé, že právě takové 

časové zařazení je obtížné vzhledem k malému výskytu hrobových přídavků v tomto období, 

i když zde některé typické předměty známe (některé druhy přezek, prsteny). 11 Jiným vysvětlením 

pro absenci hrobových nálezů tohoto období je změněné využívání této plochy (dodatečně vyčleněná 

„akropole“ a posléze hrad). Tuto možnost naznačuje stratigrafie dokumentovaná sz. od kostela, 

tj. narušení mladohradištního hrobu objektem s keramickým materiálem z poloviny 14. století (Frolík 

– Sigl 1994, 112 a 118). 

Závěr 

Text M. Ježka je pro nás dokladem, že se alespoň někdo velmi detailně seznámil s výsledky archeologických 

výzkumů v Chrudimi. Jeho přínos vidíme také v tom, že nás nutí k ještě přesnější a pečlivější 

formulaci našich závěrů a že některé problémy ukazuje z nového úhlu pohledu. Pokusili jsme 

se ukázat, proč s mnoha jeho tvrzeními nemůžeme souhlasit. Opakovaně jsme zjišťovali, že řadu argumentů 

oslabuje skutečnost, že „literaturu, o níž opírá svá tvrzení, nepozorně nebo účelově čte“ 

(Šebek 1996, 42). Při interpretaci výsledků archeologických výzkumů se s mezerami v pramenné základně 

a kusými písemnými údaji můžeme vypořádat jen formulací hůře či lépe podložených hypotéz, 

které jsou ověřovány dalším výzkumem. Samozřejmou podmínkou je taková míra zveřejnění 

pramenů, která dovoluje každému čtenáři zvážit míru jejich věrohodnosti. Snad je tímto způsobem 

možné se vyrovnat s obavami z „formování falešné identity“ (Ježek 1999, 834). Stejné omezení by 

ovšem mělo platit pro zpřístupňování diskusních podnětů zahraničnímu bádání (srovnej souhrn – 

Ježek 1999, 870–871). 

Předběžně formulovaný závěr nebo hypotéza postavená na kusých pramenech se nám zdá vhodnější 

než naprostá negace a apriorní nedůvěra ve vše, co si nemůžeme v originále ověřit. Z negativních 

výsledků totiž nemůže vzejít diskuse, jejíž věcná podoba je kořením každého badatelského 

úsilí. 

11 Nepublikované nálezy nacházející se např. v hrobech kolem kostela sv. Mikuláše na Starém Mýtě, které jsou 

převážně datovány do poloviny 13. století.

628 



Dohnal, Z. 1984: Chrudim (Záchranný výzkum při rekonstrukci měst. kanalizace a vodovodu v roce 1983), 

paleobotanický rozbor, archiv středověkého oddělení ARÚ AV ČR Praha, čj. 3394/84. 

Donat, P. 1993: Zehn Keller von Gebesee, Lkr. Erfurt. Studien zu hochmittelalterlichen Kelleranlagen, Alt 

– Thüringen 27, 207–263. 

— 1999: Gebesee – Klosterhof und königliche Reisestation des 10.–12. Jahrhunderts. Stuttgart. 

Durdík, T. – Frolík, J. 1981: Ke stavební podobě a dispozici městského hradu v Chrudimi, Archaeologica 

historica 6, 107–115. 

Dvorská, J. 1999: Chrudim, Datovaná dřeva. Závěrečná zpráva. In: J. Sigl – J. Frolík, Nálezová zpráva 

o záchranném archeologickém výzkumu na lokalitě Chrudim, Filištínská ulice, čp. 37/I–40/I, 

Muzeum východních Čech Hradec Králové, čj. 819/99. 

Frolík, J. 1988: Hlášení o nálezech v kanalizační přípojce u čp. 57/I v Chrudimi, archiv ARÚ AV ČR, čj. 

4347/88. 

Frolík, J. – Sigl, J. 1985: K počátkům města Chrudimi, Archaeologia historica 10, 175–180. 

— 1994: New factes on the settlement on the central hilltop of the town of Chrudim. Rescue survey of 

1982–1984, Památky archeologické 85, 111–131. 

— 1995a: Chrudimsko v raném středověku. Vývoj osídlení a jeho proměny. Hradec Králové. 

— 1995b: Změny městské parcelace v Chrudimi (Štěpánkova ulice čp. 85), Archaeologia historica 20, 

133–140. 

— 1998a: Chrudim v pravěku a středověku. Obrazy každodenního života. Chrudim. 

— 1998b: Poznámky k importům v Chrudimi a v Hradci Králové, Archaeologia historica 23, 429–434. 

— 1999: Mladohradištní valové opevnění v Chrudimi, Archeologie ve středních Čechách 3, 443–464. 

Frolík, J. – Tomášek, M. 1995: Archeologický výzkum města Čáslavi v letech 1991–1993, Archaeologia historica 

20, 147–156. 

Glafey, A. F. 1734: Anectodorum S. R. J. Historiam ac Jus Publicum illustrantium collectio edita ab Adamo 

Friderico Glafey. Drážďany – Lipsko. 

Hausbau 1996: H–J. Brachmann – J. Klápště (eds.), Hausbau und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa, 

Památky archeologické – Supplementum 6. 

Hrdlička, L. 1983: Strategie a taktika současného archeologického výzkumu v historickém jádru Prahy, 

Archeologické rozhledy 35, 609–638. 

Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka. Most. 

Klápště, J. – Čulíková, V. – Ježek, M. – Kaplan, M. 2000: Archeologický výzkum v Českém Dubě v roce 1996, 


Klápště, J. – Richter, M. – Velímský, T. 1996: Hausbau früher Lokationsstädte in Böhmen. In: Hausbau und 

Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa. Památky archeologické – Supplementum 6, 148–165. 

Klápště, J. – Velímský, T. 1978: Mostecké zemnice 13. století (zpráva o stavu výzkumu), Archaeologia historica 

3, 121–129. 

Kotyza, O. – Tomas, J. 1995: Nejstarší městské hradby v Litoměřicích. Porovnání archeologických nálezů 

se zprávami pramenů, Archaeologia historica 20, 91–106. 

Kubková, J. – Klápště, J. – Ježek, M. – Meduna, P. (eds.) 1997: Život v archeologii středověku. Praha. 

Líbal, D. – Macháčková, J. 1970: Chrudim. Stavebně historický průzkum města I, nestránkováno. 

Lüssner, M. 1857: Archaeologické zprávy z Chrudimska, Památky archaeologické a místopisné 2, 231–232. 

— 1858–59: Zpráva o starožitných věcech během roku 1858 v městě Chrudimi a v okolí vykopaných, 

Památky archaeologické a místopisné 3, 232–235. 

— 1860: Archaeologické zprávy z Čech, Památky archaeologické a místopisné 4, 89–91. 

— 1860–61: Zpráva o některých starožitnostech během r. 1860 v Chrudimi nalezených, Památky archaeologické 

a místopisné 4, 41–43. 

— 1889: Památky architektonické nalezené při opravě kostela sv. Jiří na hradě Pražském, Památky archaeologické 

a místopisné 14, 371–376. 

Nechutová, J. 1987: Doba Přemysla Otakara II. a formuláře Jindřicha z Isernie, Sborník prací Filosofické 

fakulty brněnské university E32, 141–147. 

Novák, J. B. 1906: Tak zvaný „Codex epistolaris Primislai Ottocari II.“, Český časopis historický 9, 46–68. 

Pochobradský, F. 1929: Staré domy chrudimské, číslo popisné 43 až 45, Vlastivědný sborník východočeský 

IV, 160–170.


Razím, V. 1988: Kolín, Čáslav, Nymburk – městská opevnění posledních Přemyslovců v Čechách, Umění 36, 

309–339. 

— 1991: Městské hradby a formulářová sbírka přemyslovské královské kanceláře, Archaeologia historica 

16, 171–177. 

Richter, M. 1982: Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera. Praha. 

Roubic, A. 1959: K právnímu a správnímu vývoji města Chrudimě do roku 1547, Časopis Společnosti přátel 

starožitností 67, 14–20. 

Sedláčková, H. – Velímský, T. 1993: Archeologický výzkum v historickém jádru Nymburka v roce 1990, 


Sigl, J. 1986: Excavations at the mediaeval settlement of Staré–Mýto in eastern Bohemia. In: Archaeology 

in Bohemia, Praha, 243–245. 

Smetana, J. – Gabriel, F. 1984: Poznámky k problematice počátků města Litoměřic. In: Urbes medii aevi. 

Praha, 65–85. 

Sommer, J. – Varhaník, J. 1986: Tři neznámé gotické opěrné systémy v Čechách, Umění 34, 558–560. 

Šebek, F. 1992: K vývoji farní správy Pardubic v době předhusitské, Východočeský sborník historický 2, 

45–56. 

— 1996: Poznámky k nejstarším dějinám Pardubic, Východočeský sborník historický 5, 29– 55. 

Tomas, J. 1965: Počátky města Litoměřic I., Sborník Severočeského musea – Historica 5, 15–64. 

Tomášek, M. 1997: To the Beginnings of the Town of Čáslav: Rescue Excavations on Žižka Square and their 

results. In: J. Kubková – J. Klápště – M. Ježek – P. Meduna (eds.), Život v archeologii středověku, 

Praha, 620–629. 

Velímský, T. 1991: Město na louce. Archeologický výzkum na Mariánské louce v Děčíně 1984–1989. Děčín. 

Wihoda, M. 2001: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu. In: http://www.sendme.cz/trestik 

ZU MARTIN JEŽEKS ÜBERLEGUNGEN ZU DEN ANFÄNGEN 

DER STADT CHRUDIM UND SEINER BURG 

Dieser Artikel ist eine Antwort auf die von M. Ježek in Archeologické rozhledy 51, 1999, 833–871 

vorgelegte Kritik. Die Autoren setzen sich vor allem mit den archäologischen Belegen zu den Anfängen 

der hochmittelalterlichen Stadt auseinander. In Eintracht mit den wenigen schriftlichen Belegen 

und aufgrund der dendrochronologischen Daten (5 Dendrodaten aus dem Zeitraum 1262–1274) 

entfällt nach den Autoren die Gründung der mittelalterlichen Stadt auf die 60er bis 70er Jahre des 

13. Jh. Auch wenn der Übergang der älteren Siedlungsagglomeration zu einer hochmittelalterlichen 

Stadt einen längeren Prozeß dastellt, gibt es überhaupt keine Belege dafür, daß er in der 1. Hälfte 

des 13. Jh. einsetzt. Ein wesentlicher Bestandteil des Fundkomplexes sind nach wie vor die Objekte 

an der Nordseite des Platzes. Die archäologischen Beobachtungen belegen einen plözlichen Untergang 

durch ein Feuer. Obwohl unser Erkenntnisstand dieser Objekt unzureichend ist, erscheint ihre 

Interpretation als Rest von provisorischen eingetieften Wohnobjekten am wahrscheinlichsten. 

Die Lage einiger von ihnen in der Mündung der heutigen Gassen zum Platz belegt einen abweichenden 

Stadtgrundriß. Besonders schwierig ist die Bestätigung der Existenz einer Burg. Sie ist 

schriftlich zwar nicht eindeutig belegt, in der Südostecke des Stadtareals konzentrieren sich aber 

zahlreiche Anomalien (unregelmäßiger Verlauf der Stadtmauern, Turm mit Tor, weitere Bebauung), 

für die es keine andere Erklärung gibt. Die Autoren kommen zum Schluß, daß die Argumentation 

von M. Ježek nicht so überzeugend und konsequent ist, als daß sie eine Korrektur der bisherigen 

Ansichten über die Entwicklung Chrudims im 13. und 14. Jh. gerechtfertigen würde. 

Deutsch von T. Mařík 

JAN FROLÍK, Archeologický ústav AV ČR, Letenská 4, 118 01 Praha 1 

e-mail: frolík@arup.cas.cz 

JIŘÍ SIGL, Muzeum východních Čech, Eliščino nábř. 375, 500 00 Hradec Králové; e-mail: sigl@volny.cz

630 


COMITÉ POUR LA SIDÉRURGIE ANCIENNE 

de l’Union Internationale des Science 

Préhistoriques et Protohistoriques 

R. Pleiner, secrétaire 

Siège du secrétariat: Institut d’Archéologie, 118 01 Prague 1, Letenská 4, République Tchéque 

Communication 66 

Edited by R. Pleiner 

EDITORIAL NOTE: The Editor thanks to V. F. Buchwald, Charlottenlund, for his considerable contribution 

to mail costs connected with the distribution of our communications. 

CONFERENCES: 

25 JAHRE FORSCHUNG ZUR ETRURIA MINERARIA IN LEOBEN (15–17 March 2001) was an international 

symposium organized by the Montanuniversität Leoben, Erich–Schmid–Institut für Materialwissenschften, 

Arbeitskreis Europäische Eisenstrasse und Montanarchäometrie des Montanhistorischen 

Vereins für Österreich (G. Sperl). Contributions: G. Camporeale (Firenze): Einführung, L. Aigner–Foresti 

(Mrs), Wien: Etruskerforschung in Österreich; G. Sperl (Leoben): Zur Erforschung der Geschichte der 

Etruria Mineraria: Etruskischer Bestand des Leobner Schlackenarchivs; R. Pleiner (Prague): Metallography 

of Celtic iron tools: five objects from a hoard in Southern Bohemia; A. Lippert (Wien): Eisenobjekte 

der Hallstatt– und Villanova–Kultur; H. Dolenz (Villach): Metalltechnologien in der Stadt auf dem 

Magdalensberg; J. Gömöri (Sopron): Eisenproduktion in Pannonien der späten Eisenzeit; M. Benvenuti 

(Firenze): Iron and base–metals smelting in Etruscan times at Populonia–Baratti; C. Mapelli (Milano) and 

G. Sperl: Neue Ergebnisse zur Metallurgie des Eisens der Etrusker (Schmelzversuche auf Elba 1999); 

G. Sperl: Die Etrusker und die europäische Metallurgie (Antike Schmiedemeister in Gold und Eisen). 

There were organized two interesting excursions: Vordernberg (post–medieval blast furnace plants) 

and Styrian Erzberg. The second headed to Noreia, Mosinz (a Stückofen having been built to a blast furnace); 

Hüttenberg and Heft (post–medieval blast furnace plants), Möselhof and Kitschdorf in the Görtschitz 

valley (La Tène and Roman bloomery ironworks excavated during rescue works), Hirt (post–medieval 

blast furnace), Friesach (undated slags). The symposium was well organized and offered unusually 

extended information in the field of archaeometallurgy. 

R. Pleiner, Prague 

AN.BAR – ferrum – iron. A course read by prof. Gerhard Sperl at the Institut für Ur– und Frühgeschichte 

of the University in Vienna took place in the summer semester 2001 during March, April, May and June. 

Eight lectures discussed following themes (paraphrased): 1. Introduction. Iron and its deposits and working 

plants, metallurgy, conservation – definitions; 2. Beginnings in the Orient, technical and commercial 

background of the earliest use of iron; 3. Phoenicians, Etruscans and Greeks and their iron, technical innovation, 

ironmaking in Elba and the ancient Noricum, relevant furnace relics and the quality of artefacts; 

4. History of iron in Africa: films. Experimental archaeometallurgy (with H. Herdits); 5. The development 

of the oriental steel in the Middle East, damasc and wootz. 6. History of iron in China, Korea und 

Japan, first cast iron, samurai–swords. 7. Iron in the New World, Greenland, Vikings in America. The beginning 

of iron industry, last charcoal blast furnaces in Brasil. 8. Summary, discussion, examinations.

Comité No 66 631 

20th SEMINAR ARCHEOLOGIA TECHNICA took place at the Technical Museum at Brno, Moravia, 4th 

April 2001 (organized by Jiří Merta). 

Contributions concerning early and post–medieval iron technology: A. Pribulová (Mrs), Ľ. Mihok, D. 

Staššíková (Mrs): Analýzy železiarských trosiek z nálezov z pozostatkov pecí v Nitre na Leningradskej 

ulici [Analyses of iron slags from furnace relics at Nitra]; J. Petrík: Rozbor železiarských trosiek z okolí 

Sniny [Analysis of iron slags from the environment of Snina, Slovakia]; J. Petrík: Analýza strelných 

zbraní [Analysis of cross–bow bolts]; A. Selucká (Mrs): Meč typu ULFBERHT – materiál, analýza a konzervace 

[An ULFBERHT sword: material, analysis, conservation]; D. Merta, M. Peška: Železářský areál 

na náměstí Svobody [An iron working area at the Svoboda square in Brno]; V. Ustohal, L. Belcredi, A. 

Buchal; Materiálová analýza povrchové vrstvy pořízu ze ZSO Bystřec [Material analysis of a draw–knife 

surface layer]; K. Stránský, V. Hoch, Fr. Kavička, A. Buchal, V. Souchopová (Mrs): K lokalizaci železných 

hutí na Kunštátském panství [Localization of iroworks on the territory of the Kunštát estates]; K. 

Stránský, J. Merta, A. Rek: Rozbory strusek od Starého hamru v Josefském údolí [Analyses of slags 

found at the hammer–mill Starý hamr, Josefov valley]; V. A. Souchopová (Mrs): Evropská železná cesta 

v Moravském krasu [European Iron Trail as on the territory of the Moravian Karst]; J. Merta: Železářství 

v italském Biennu, poslední hamr [Ironworking at Bienno Italy: the last hammer–mill]. 

After J. Merta, Brno 

METALLOGRAPHY ’01. An international symposium on modern metallographic methods (25–27 April 

2001, Slovakia) was organized by the Department of Material Science, Faculty of Metallurgy, Technical 

University Košice and other related Slovak Institutions (professor Hrivňák and Prof. M. Longauerová). It 

was held at Stará Lesná Conference Centre of the Slovak Academy of Sciences. An integral part of the 

symposium was Session 11, devoted to the archaeometallurgy, chaired by professors Mihok (Košice) and 

Pleiner (Prague). Contributions (wording according to the printed programme): R. Pleiner: Notes on early 

Slav cutlery in Bohemia: Metallographic data; J. Petrík, Ľ. Mihok: Archaeometallurgic analysis of arrowheads 

from Spiš; R. Vargová (Mrs), J. Béreš, A. Williams: Medieaval blacksmiths in town Košice; 

D. Bouzková, D. Vojtěch, P. Starec: Metallographic analysis of findings from medieval scrap–heap on 

Alšovo nábřeží, Prague; J. Hošek: Nickel enriched bands in archaeological iron artefacts. The non–ferrous 

metallurgy has been treated as well: M. Longauerová (Mrs), S. Longauer: Metallography of wrought 

bronze artefacts from Košické Olšany, Slovakia; E. Miroššayová (Mrs), Ľ. Mihok, J. Briančin: Bronze 

jewellery with high tin content from the bronze Age. The session was attended by metallographers acting 

in parallel sessions. 

In the symposium, which was well organized, participated scholars from Slovakia, Czech Republic, 

Poland, United Kingdom, United States, Japan, Korea, Croatia, The Netherlands, Germany, about 150 in 

number. The symposium ‘Metallography’ takes place every three years; that commented here was the 11th. 


CONFERENCE PLANNED. The Assoziatione Italiana di Metallurgia organizes 24–26 September 2003 

an international conference ‘Archaeometallurgy in Europe’, Milano, Italy. All interested scholars who 

wish to be informed and or participate please contact Professor Walter Nicodemi, Piazzale R. Morandi 2, 

201 21 Milano, Italy. 

WORK IN PROGRESS 

Metallographic investigation 

IRONWORKING AT THE OPPIDUM OF MANCHING, BAVARIA. The two sets of iron tools, investigated 

up to now from the complexes of the Celtic oppidum of Manching. R. Pleiner, and R. Schwab (cf. 

Comm. 64, AR 52, 2000, 348) have shown that although sometimes heavily carburized to hypereutecoid 

steel and piled, quench hardending appeared relatively rarely. The objects revealed phosphorus and arsenic 

segregations and, sometimes, nickel enrichments. Recently, a new series of investigations (16 tools 

and weapons) from that site was started at the Institute of Archaeometry of the University of Freiberg,

632 

Comité No 66 

Germany. The techniques, already having been observed, appeared as well. Piling of secondarily carburized 

bands to blades was observed. Files and chisels were often quench hardened. Five of them show 

martensitic structure, even when the carbon content reaches values under 0.3 %. Three were quenched 

thoroughly, two in their cutting–edges only. Knives, additionally examined, were of minor quality, revealing 

ferritic structure (in one case nitrides occured within the grains, possibly accidentally). There are 

planned further metallograpic analyses of the Manching iron objects, and bog iron ores as well, because 

they may be the source of Manching iron making and working. 

R. Schwab, Freiberg 

METALLOGRAPHY OF EARLY MEDIEVAL SLAVIC IRON ARTEFACTS FROM BOHEMIA. The 

metallographic laboratory of the Archaeological Institute, Prague, is engaged, recently, in the investigation 

of early iron objects from Slavic sites in Bohemia. The earliest period, the 6th – 7th centuries AD 

(investigation by R. Pleiner), represent some knives from early rural settlements (a quenched all–steel 

blade, butt–welded iron knives) and a hillfort from the 8th century (composite artefacts, some of them 

mart–quenched). A larger set of more than 20 specimens comes from the princely centre at Stará Boleslav 

east of Prague (investigator: J. Hošek). From layers of the 10th to 13th centuries were selected iron knives 

and some unidentified objects for examination. Acording to the preliminary observations, at least one 

knife shows a pattern–welded core with loosed wires in the corroded tip. 


Excavations 

A ROMANO–BARBARIAN SUNKEN–FLOORED IRONWORKS AT MLČECHVOSTY, CENTRAL 

BOHEMIA. Extensive rescue excavation of a multi–cultural site revealed an oval pit, the wall of which 

housed a slag–pit furnace with preserved frontal wall of burnt–red clay; a slag block was still in the 

sleeve–shaped hearth. Another slag block was found in the pit, out of furnace. The installation dates from 

the early early Romano–Barbarian period. The ironworks and its furnace shows typical outlines of similar 

plants in central Bohemia. Detailed report is forthcomming and analyses are planned. 

M. Jančo, Prague 

Experiments 

EXPERIMENT WITH HIGH MANGANESE BOG ORE: In June 2001, as part of a workshop for students 

from the Institute of Archaeology, London (Prof. Thilo Rehren), experiment XP90 was carried out 

at Plas Tan y Bwlch by Peter and Susan Crew. A low shaft furnace of Medieval type was used, based on 

the evidence from Llwyn Du, Coed y Brenin. Preliminary analysis of the local bog ore indicates about 

56 % Fe 2 O 3 and 17 % MnO. Slags with 20 % MnO are known from the archaeological site. Smelt of 

24 kg of un–roasted ore. Good slag separation in furnace, but slag not tapped. Bloom of 3.3 kg, refined 

to billet of 1.26 kg. Also produced was a large quantity of iron–rich waste, including cast iron, suitable 

for re–cycling. Analyses in progress. 

P. Crew, Maentwrog 

BIBLIOGRAPHY 1996, 1997 (Supplement) 

A. Specialized items 

H. JÖNS: Eisenproduktion und Umwelt im norddeutschen Flachland in der Römischen Kaiserzeit [In 

German: Iron production and environment in northern Germany during the Romano–Barbarian period]. 

In: Bergbau, Verhüttung und Waldnutzung im Mittelalter (A. Jockenhövel ed.). Stuttgart 1996, 58–67. 

J. SCHNEEWEISS: Die ur– und frühgeschichtliche Eisenverhüttung im westlichen Odergebiet [In German: 

Ancient and early iron smelting in the western regions of the Oder river]. In: Beiträge zum 

Oder–Projekt 3, Studentische Arbeiten. Deutsches Archäologisches Institut, Röm./Germ. Kommission. 

Berlin 1997, 3–63. A survey of evidence of iron making and working westwards the Oder river (7 % Iron 

Age, 57 % Romano–Barbarian period, 24 % Slav period) comprising 518 sites (a list) and representing 

many slag sites. Groupings of sites may be observed in the Spree region and on the Usedom island ant 

its western environment. Bloomery furnaces excavated at Hetzdorf and Lebehn.


BIBLIOGRAPHY 1998 (Supplements 2001) 


H. DOLENZ: Eisenfunde aus der Stadt auf dem Magdalensberg. [In German: Iron artefacts from the 

town at Magdalensberg, Austria.] Klagenfurt 1998, 423 pp., incl. 15 Plates. The monograph presents 

smithies and iron artefacts from Magdalensberg, Carinthia, Austria, an outstanding site of the late La 

Tène and early Roman periods. Contents: G. Piccottini: Vorwort, 5. Einleitung, 11–13. 

I Eisenverarbeitende Werkstätten auf dem Magdalensberg, 15–48. Workshop earlier than the temple, 

tabernae, civilian smithies, iconography. II. Eiserne militärische Ausrüstungsstücke, 49–132. Gladii, pila, 

helmet parts, armour scales, horse gear etc. Mostly Roman, sporadic earlier military equipment elements. 

III. Land und forstwirtschaftliche Geräte, 133–158. Scythes, sickles, hoes, shovels, axes. IV. Werkzeuge, 

159–248. 38 categories for numerous handicrafts, incl. blacksmith’s and metalworker’s tools. V. Messer, 

249–276. 24 types of knife. Schluszwort, 276–277. Verzeichnis der in den Fundbeschreibungen verwendeten 

Abkürzungen, 279. Abbreviations. Verzeichnis der abgekürzt zitierten Literatur, 279–305. Tafeln 

1–115. The monograph represents a monumental survey of ironwork as found on Magdalensberg, with 

detailed descriptions, depictions and discussions concerning the find circumstances and contexts of relevant 

artefact assemblages which illustrate the activity of numerous crafts. About 90 categories of tools, 

implements, weapons, fittings are presented and treated. Despite the fact that Norician ironmakers of 

Celtic origin produced famous steel exported to the Empire, the appearance of the artefacts which could 

be connected with the La Tène culture is minimal. The types are Roman, having been introduced and 

used by trading population of Italic origin. Three iron block iron bars (2.6–5.7kg), Augustan and Claudian, 

and numerous blanks deserve a special attention. 

P. CREW: Excavations at Crawcwellt West, Merioneth, 1990–1998. Archaeology in Wales 38, 1998, 

22–35, Second report of excavations at this prehistoric settlement. Results from areas J and H. Early phase 

of stake–wall roundhouses, replaced by stone–founded roundhouses. Smelting furnaces and smithing 

hearths inside the buildings, stone anvils and hammers, firelighting stones. Use of phosphorus–rich bog 

ores. Total slag of about 6,5 tonnes, from estimated 1200 production cycles. Chronology from 14 C dates, 

archaeomagnetic dates and from modelling of high resolution magnetic surveys. Earliest iron–working 

in 4th century BC, continuing to 1st century BC. Earlier phase of Bronze Age settlement and burial. 

H. JÖNS: Zur Eisengewinnung Norddeutschlands und Südskandinaviens währed der Eisenzeit [In German: 

On the iron production in northern Germany and southern Scandinavia during the Iron Age]. In: 

A. Müller–Karpe ed. Studien zur Archäologie der Kelten, Römer und Germanen im Mittel– und Westeuropa 

(Festschrift Haffner, A. Müller–Karpe ed.). Internationale Archäologie, Rahden 1998, 277–290. 

A reconstruction of an Hallstatt period domed furnace from Hillesheim, Saarland, furnaces of the Espe 

type in Denmark. 

H. JÖNS and B. WOLLSCHLÄGER: Frühe Eisengewinnung in Südwestmecklenburg – Ergebnisse der 

interdisziplinären Forschungsprojektes des Schwerpunktes „Archäometallurgie“. [In German: Early 

ironmaking in southwest Mecklenburg – results of an interdisciplinary research project „Archaeometallurgy“.] 

Jahrbuch der Bodendenkmalpflege in Mecklenburg–Vorpommern 40 1998, Lubstorf 1999, 

93–125. 300 sites registered (pre–Roman 18,4 %, early Romano–Barbarian 30,2 %, late Romano–Barbarian 

and Migration period 23,5 %, Slav 16,9 %, Middle Ages 11,8 %). The site of Göhlen with slag–pit 

furnace clusters (the latest from the 5th century AD). 

R. LEINEWEBER (Mrs) and B. LYCHATZ: Versuche im Rennofen – eine Bilanz. [In German: Smelting 

trials in the bloomery furnace – a review of results.] Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 

82 1998, 203–304. Experiments with the tall slag–pit furnace as known from the Romano–Barbarian site 

at Zethlingen, central Germany, carried out in different places and under varying conditions. Different 

types of products, blooms and bars, obtained. Despite the fact that the furnace type is suited to induced 

draught, the application of bellows favoured the process.

634 

Comité No 66 

D. P. NEDOPAKO: Tekhnologiya obrobki zaliza na Pastyrs’komu horodishtchi. Summary: Metal working 

technology in Pastyr settlement [Technology of ironworking at the hillfort Pastyrskoye]. Arkeolohiya 

(Kiyv) 1998/3, 25–30. Twelve iron tools (knives, axe/heads, sickles, hammer, sword etc. were investigated 

metallographically, yielding mostly all–steel cutting–edges and side–carburization. Heat treatment 

(the 6th – 7th centuries AD). 

N. I. NIKITENKO: Nachalo osvoyeniya zheleza v belozerskoy kuľture. Summary: Beginning of the iron 

usage in the Belozersk culture. Rossiyskaya arkheologiya 3/1998, 36–47. During the late phase of the 

Bronze Age Belozersk culture (around or after 1000 BC) rare bi–metallic objects as well as all–iron 

knives appeared in cemeteries. They are linked to the Danube regions. 

BIBLIOGRAPHY 1999 (as in June 2001) 


K. BIELENIN: Einige Bemerkungen zu den Rennofenschlacken der Schlackengrubenöfen. [In German: 

Notes on the bloomery slag blocks from the slag–pit furnaces.] In: ‘..und sie formten das Eisen’. Ur– und 

frühgeschichtliche und mittelalterliche Eisengewinnung und –verarbeitung. Int. OGÜF–Symposium 

Linz/Freinberg 1998. Archaeologia Austriaca (Wien) 82–83 1998–1999, 493–540. The study of famous 

huge slag blocks from slag–pit furnaces of the Holy–Cross–Mountains Romano–Barbarian smelting region 

lead the author to the conclusion that the masters operated the furnace model so perfectly that the slag 

flowed down to the pit completely leaving the iron at the air–inlet level practically free of slag. This was, 

until now, never successfully made during the numerous experimental smelts in the slag–pit furnaces. 

L. ESCHENLOHR, V. FRIEDLI and M. SENN–LUDER (Mrs): Develier–Courtételle (Jura). Une activité 

préindustrielle: le travail du fer. Summary: Develier–Courtételle. Eine vorindustrielle Aktivität: Eisenverarbeitung 

[Develier–Courtételle. A pre–industrial activity: ironworking]. Helvetia Archaeologica 

118/119, 30/1999, 73–87. Within farmer estate 6 at Develier–Courtételle (the 6th – 8th centuries AD) appeared 

traces of a shelter with a relatively large hearth (90cm x 80cm) and 4.13 tonnes of PCB slag cakes 

which are interpreted as reheating and smithing waste. 

H. JÖNS: Zur sozialen Stellung des eisenzeitlichen Schmiedes und Eisenhüttenmannes in Schleswig– 

–Holstein und Jutland [In German: Reflection on the social position of the smith and smelter in the Iron 

Age of Schleswig–Holstein and Jutland]. In: Archäologie in Schleswig 4 (Symposium Wohlde 1995). 

Haderslev 1999, 61–72. Smithies at Grønbjerg, Omgaard, Hodde, Vorbasse, Joldelund. 

Ľ. MIHOK, A. PRIBULOVÁ (Mrs), M. FRÖHLICHOVÁ (Mrs) and V. G. KOTIGOROSHKO: Výskum 

trosiek z výroby a spracovina železa z doby laténskej a staršej doby rímskej z horného Potisia. Summary: 

Untersuchung von Schlacken bei der Eisenherstellung und –verarbeitung der Latène– und älteren römischen 

Kaiserzeit im oberen Theissgebiet [Investigation of early iron smelting and working slags of the La 

Tène and early Romano–Babarian periods in the upper Tissa river valley]. Študijné zvesti Archeol. ústavu 

SAV 33 1999, 215–226. Traces of a considerable iron production appeared in the upper Tissa river 

region (La Tène period, Dacian contexts). Chemical and mineralogical analyse of slag (slag–pit furnace 

waste from Novoklinove and smithing slags from Mala Kopanya fortified site). 

D. P. NEDOPAKO: Obrobka zaliza na Matronis’komu horodistchi. Summary: Processing of iron at the 

Matronino settlement. Arkheologiya (Kyiv) 1/1999, 161–177. Matronino fortified site near Cherkasy 

(Ukraine) yielded Scythian iron artefacts (6th century BC), 36 of which were submitted to metallographic 

investigation (knives, awls, sickles). The majority of them shows the use of relatively high quality carbon 

steel (often 0.4–0.7 % C), some blades were carburized, all–iron blades represent some 5 %. No heat 

treatment observed. 

R. PLEINER and B. NOVOTNÁ (Mrs): Metalografický výzkum pěti železných nástrojů z bezdědovického 

depotu. [In Czech: Metallography of five iron tools from a Celtic hoard at Bezdědovice, S Bohemia.]


In: J. Michálek: Keltský poklad z Bezdědovic na Blatensku. Blatná – Strakonice 1999, 91–116. From 

a late La Tène hoard of iron objects found at Bezdědovice, S Bohemia, five tools were investigated: 

2 shears (iron–and steel sandwich construction), 1 socketed axe (composite iron–and–steel construction 

at the cutting–edge, heat treatment), 2 knives of the Ringgriffmesser type (composite, medium quality). 

E. TOMÀS: The Catalan process for the direct production of malleable iron and its spread to Europe and 

Americas. In: Contributions to Science 1/2 1999, 225–232. Accumulations of slag in the Canigó mountains, 

eastern Pyrenees, the 12th century AD, use of hydraulic power, introduction of trompe during the 

17th century, Basque version with water–wheels. The floruit before the introduction of the blast furnace. 

‘Catalano’ or ‘rustico’in S America, ferrería in Mexico, New Jersey. 

B. History of iron as in other publications 

V. FURMÁNEK, L. VELIAČIK and J. VLADÁR: Die Bronzezeit im Slovakischen Raum. [In German: 

The Bronze Age in Slovakia.] Prähistorische Archäologie in Südosteuropa vol. 15. Marie Leidorf, Rahden, 

Westf. 1999. On pp. 149–152 ironworking is mentioned (bronze cauldron from Veľká Lomnica with 

iron wire rim, late BA, Rosina, Chotín, Mužla, Kyjatice, Radzovce, iron knives LB2, iron bloom from 

Tornaľa (former Šafárikovo). The authors are inclied to see a local provenance of this Bronze Age iron. 

BIBLIOGRAPHY 2000 (as in June 2001) 


ARTS DU FEU ET PRODUCTIONS ARTISANALES. Actes de rencontres 21–23 Octobre 1999 (P. Pétrequin, 

Ph. Fluzin, J. Thiriot, P. Benoit eds). Éditions ABDCA Antibes 2000. Among contributions concerning 

various pyrotechnolgical crafts iron is treated in the following papers: I. Daveau (Mrs) and 

V. Goustard: L’extraction et la réduction du fer à Ver–Saint–Denis (Seine et Marne) durant le Haut Moyen 

Age: l’émergence d’une ‘industrie lourd’ au sein d’habitat à vocation agricole, 15–36. 6.5 hectares yielded 

2500 bell pits (shallow mining shafts) and 5 smelting furnace remains with working pits in front of them 

(10th – 11th centuries AD). P. Merluzzo, Ph. Fluzin, D. Leclère, M. Aubert and A. Ploquin: L’restitution 

des savoir faire pour comprendre un procédé technique: l’apport de l’expérimentation en archéologie du 

fer, 37–51. Trials to smelt oolithic ores of the Lorraine in furnaces of Frouard and Ludres types, forging 

of five blooms (0.1–1.4 kg). M. Urteaga, P. and S. Crew, Ph. Fluzin, R. Herbach, and Ph. Dillman: Restitution 

ethnoarchéologique et conduit des procédés. Forges d’Agorregi, Pays basque, Espagne, 53–72. Experiments 

with a Basque forge, metallography of products. M. Sancho i Planas (Mrs): Production du fer 

au Moyen Age: les forges au sud des Pyrénées catalanes, IX e – XIII e siècle, 73–80. Excavations of ironworks 

at Farbregada, tapping furnace relics. Written records and other forges. M.–C. Dupré and B. Pinçon: 

La métallurgie, science humaine: 2500 ans d’artisanat en Afrique centrale atlantique, 87–106. H. Bocoum 

and Ph. Fluzin: La chaine opératoire de réduction directe à Juude–Jaabe (Sénégal), 107–122. Analyses of 

smelting remains from some smelting furnaces and reheating installations (the 6th – 14th centuries AD). 

B. Martinelli: Le choix de la combustion lente. Mutation technique et mutation sociale au Yatanga, Burkina 

Faso, 123–142. Different types of post–medieval shaft furnaces and diversities in local technological 

practices. E. Coulibaly (Mrs), P. Benoit and Ph. Fluzin: Approche des techniques des traitements thermodynamiques 

dans la mise en forme chez les forgerons du Bwamu (Mali – Burkina Faso), 143–158. The 

forging technology of the Bwamu blacksmiths is being studied in several aspects. Metallographic investigation 

of several iron/steel artefacts. J. Rebière, J.–L. Pettier, Ph. Dillman, and P. Benoit: Comparaison 

d’études destructives et non–destructives sur une enclume gallo–romaine: l’apport de la tomographie 

gamma, 157–164. A Gallo–Roman block anvil (Jouars–Pontchartrain) has been severely sectioned for 

metallographic investigation which revealed that the block was welded together from several pieces, containing 

hollows in the interior. The gamma tomography permitted to folow the densitites 1mm and 30mm 

below the polished surfaces. V. La Salvia: Use of five senses and technical evaluation: metallurgist between 

tradition and innovation in preindustrial Europe, 165–170. Ironworker’s practices and recorded evidence 

as in Biringuccio in the 16th century. G. Lechevalier, Ph. Dillman, P. Benoit and Ph. Fluzin: L’affinage

636 

Comité No 66 

wallon des fontes phosphoreuses: approche experimental et historique, 171–182. Iron phospates in inclusions 

in the phosphorus–rich grey cast iron after fining procedure, dephosphorization by lime (written evidence, 

metallography of the 19th century cast iron, laboratory models). 

E. BARALDI: Il modo indiretto di produrre il ferro in Itallia dalla fine del Medio evo (XIII – XVI Secolo). 

Abstract in English, not entitled [The indirect process of iron production in Italy at the decline of 

the Middle Ages, the 13th – 16th centuries AD). La metallurgia italiana 1/2000, 35–39. Early evidence 

of the indirect process in southern Subalpine regions dating from the decline of the 12th entury (Ardesia) 

up to the 16th century. 

V. F. BUCHWALD: Osmundjern og blaesterjern karakteriseret ved slagge analysen metoden. [In Danish: 

Osmund iron and bloomery iron as characterized by slag analysis methods.] In: Wittsjöskog konferensen 

1999. Institute of Archaeology, University of Lund, Sweden, Raport Series 75 [Nov. 2000], 65–84. About 

40 fined osmund bars mainly from the early blast furnace ironworks at Lapphyttan and some other sites 

were analysed, especially their slag inclusions. This was the base for comparison of some ready–made 

objects, e.g. some irons and a 12th century knife from Odense in Denmark. 

J. GÖMÖRI: Az avar kór és X–XI századi vaskohászat régészeti emlékei Somogy megyéban. Summary: 

The archaeometallurgical sites of county Somogy in the Avar es early Árpád period. Somogy múzeum 

közlémeyniei XIV (Kaposvár) 2000, 163–218. Within the region of Somogy, south of the lake Balaton in 

W Hungary, 25 iron production sites were registered by surveys. Four of them were excavated by the author 

of this paper. As the Avar period ironworks (the 7th – 8th centuries AD by 14 C and archeomagnetic 

measuremnts) were classified the sites of Magyaratád (with 1 destroyed furnace) and Zamárdi (2 smelting 

furnaces of the Tarjánpuszta type, roasters); the other two date from the 10th century AD. The site of 

Bodróg–Alsöbü yielded 40 embanked furnaces of the Imola type, eleven of which were situated in walls 

of the working pits as the latest units of operation. Bottoms of other furnaces appeared in the pits as earlier 

documents of the ironworks existence. Tuyeres and tuyere panels were found as well. The bloomery 

at Somogyfajsz is well known; its dating is now given as around AD 1000. 

G. HEBESTREIT: Historische Metallkunde des Eisens. Werkzeugaufbau und Herstellungsmethode von 

mittelalterlichen Bergeisen und Bestimmung der Herkunft durch deren Schlackeneinschlüsse. [In German: 

Historical metallurgy of iron tool construction and manufacture of medieval mining iron picks and 

its provenance as seen by slag inclusion analyses.] Ingenieur thesis, Montanuniversität Leoben 2000 (unpublished), 

108 pp. Contents: 1. Historische Metallkunde des Eisens, 7–27. Einleitung. Die metallographischen 

Untersuchungsmethoden. Die Untersuchung zur Herstellungsmethode der Bergeisen: Die 

metallographischen Untersuchungen der Bereisenspitzen. Das Ergebnis der Untersuchung der Spitzen. 

Das Ergebniss der Härtemessung und Beschreibungen der Bergeisen. Der Schmiedeversuch. Das 

Vergüten von Stahl im Mittelalter. Die Herstellung der Bergeisen und deren Reparatur. Der Fund Nr. 403 

– ein Bergeisen 2. Die chemischen und mineralogischen Grundlagen der mittelalterlichen Eisen– und 

Stahlerzeugung, 27–41. Die mittelalterliche Eisen– und Stahlerzeugung. Die Grundlagen der Reduktion 

von Eisenerzen. Der Eisenverhüttungsprozess in den unterschiedlichen Ofentypen. Die Rolle der Schlacke 

im Rennfeuerprozess. Die Einflüsse der Aufkohlung. Die Eisenausbringung. Die Stahlherstellung. 

Rennfeuer oder Hochofen: eine Frage der Ressourcen. Die Mineralphasen in Rennfeuerschlacken. 

3. Schlackeneinschlüsse in Eisengegenständen, 41–50. Der Schlackeneinschluss als Fingerabdruck des 

verwendeten Erzes Verwendbare Erze im Rennfeuerprozess. Erzcharakteristik von mittelalterlichen 

Bergbaugebieten. Der Unterschied von Schlackeneinschlüssen und Fliesschlacken. 4. Untersuchung zur 

Herkunft des Bergeisen–Materials/Analyse der Schlackeneinschlüsse mittels Elektronenstrahlmikroanalyse, 

50–66. Die verwendeten Geräte und Analysenmethoden. EDS–Analyse, Vergleichsstücke. Interpretation 

der EDS–Analyse der Schlackeneinschlüsse. WDS–Analyse. Interpretation der WDS–Analyse 

der Schlackeneinschlüsse. Die Schlackendiagramme. 5. Zusammenfassung, 67–68. 6. Abstract auf 

Englisch, 69–70. 7. Abbildungen. 8. Literaturliste, 105–108. Archaeological excavation of a mine smithy 

at Bockhartsee, Gastein valley, Salzburg (16th century), yielded 50 mining picks and more than 500 pick 

tips, scrapped during reparations. Eight picks and 17 tips were investigated metallographically using op-


tical metallography (nital and Oberhoffer etchings). All examples represented welded–on steel tips; 

butt–welding, oblique welding–on, steel–coating and welding–in were observed. One object (No 409) 

was a splitting chisel. The tips were quenched and/or tempered. EDS and WDS microanalyses were applied 

in order to try to define the provenance of the material. The steel for tips was apparently imported 

(Erzberg ores, ca 200km distance, compared with the Erzberg experimental blooms), the iron bodies were 

made of local wrought iron. The background of the study was the medieval and post–medieval metallurgy 

of iron as practiced in Austria. 

HMS NEWS 45, Historical Metallurgy Society (London), Summer 2000. Archaeometallurgy: Archaeological 

and documentary evidence for a late medieval/early post–medieval Welsh ironworks (T. Young), 

3. Two furnace sites at Cloune, Miskin, Glamorgan, slag heaps, smithing slags, 16th century. Norse iron 

smelting in Cumbria (C. Blair), 3–4. Excavations of geophysical survey, furnace base revealed. Claim for 

12 furnace locations and Norse date, not yet sub stantiated by evidence. Stone furnace shelters (Viking 

Age). Medieval Uzbekistan steel production (T. Rehren), 4–5. Crucible steel making in the Ferghana valley 

from the 9th – 12th centuries AD (Aksikhet). Slag cukes with space bellow; the steel ingots must have 

weighed 3–4 kg each. 

Cistercian Iron Smithing (G. McDonnell), 5. Search for the smithies of the Rievaulx Abbey which 

worked for Bilsdale monastic quarries. Back garden experimental bloomery smelting (J. Anstee), 5–6. In 

1996 a set of five experimental smelts was carried out in Iron Age/Romano–British shaft furnaces which 

has produced blooms of 6.5 to 8.25kg of weight (heterogeneously carburized products containing up to 

0.8 % C). 

IL FERRO NELLE ALPI. Giacimenti, miniere e metallurgia dell’antichità al XVI secolo – IRON IN 

THE ALPS. Deposits, mines and metallurgy from the antiquity to the XVI century (V. Cuccini Tizzoni 

and M. Tizzoni eds.). Bienno 2000, 167 pp. The volume represents the proceedings of the conference at 

Bienno 2–4 Oct. 1998. Contents: N. Pedretti: Presentatione, 5; C. Cuccini–Tizzoni (Mrs): Introduction, 

6–7; P. Rosetti: The ore deposits in Italian western Alps, 8–14; Ph. Andrieux and C. Cuccini Tizzoni: Experimental 

Archaeology at Bienno (Brescia, Italy), 15–23: Smelts in domed furnace, no bloom but high 

carbon steel (1.04 to 1.64 % C); Ph. Fluzin: Ponte di Val Gabbia III (Bienno), Les premiers résultats des 

études métallographiques, 24–29. G. Chiesi, C. Cuccini–Tizzoni, D. Morin, P. Oppizi, V. Serneels, M. Tizzoni: 

The Valle Morobia project (Canton Ticino, Switzerland), 32–37: blast furnace and forges, 15th century, 

iron–poor slags; P. Crew: The influence of clay and charcoal in bloomery slags, 38–48: Slag, ore 

and ash composition from several European sites; M. Leroy and P. Merluzzo: Les mécanismes de réduction 

des minerais du fer en réduction directe: l’example des minerais sédimentaires oolithiques de Lorraine, 

France, 58–65. Ores relitavely poor in iron (up to 43 % iron oxides); G. di Gangi: Note sulle attività 

estrattive e metallurgiche nel Piemonte nord–orientale tra medioevo ed età moderna: l’alta valle 

Sessera (Biella); Fonti scritte e materiali, 66–79. D. Morin, M. Philippe and P. Rosenthal: Extraction du 

fer et métallurgie dans le Luberon et en Haut–Var (Région Provence–Alpes–Côte d’Azur). Démarche de 

recherches, bilan des ressources, premiers indices chronolgiques, 80–95. B. Beck (Mrs) and V. Serneels: 

The Mont Chemin Iron Mines and Ancient Iron Prospection in Wallis, Switzerland, 96–99: a magnetite 

mine, bloomery slag heap, AD 550–650; Chr. Claerr–Roussel (Mrs) and M. Philippe: La saline de Salins 

(Jura, région de Franche Comté, France) et Val Camonica entre le XIV siècle et le milieu du XV siècle, 

100–101: iron sheet applications; R. Pleiner: The techniques of Blacksmiths in Noricum and Central 

Europe, 102–105: Advanced manufacturing techniques were applied in central regions of European 

Celtic World, rarely in its peripheries. H. Straube: Ferrum Noricum for the Roman Empire, 106–113. Experimental 

smelts of steel, metallography. B. Cech (Mrs) and G. Wallach: Interdisciplinary research on 

a mine smithy of the 16th century in Gastein, Salzburg, Austria. Methods and results, 114–123. Iron 

picks, metrology of PCB smithing slags. G. Gassman and P. Wischenbarth: Iron ore deposits and ancient 

smelting places in Bavaria between the (Allgauer) Alp and Danube, 124–127. Bloomery sites of the La 

Tène period, domed furnace relics, a bloom. T. Abdinghoff and M. Overbeck: Archaeological investigations 

of early blast furnaces in Central Europe, 128–138. Kerspe Damm blast furnaces and other sites of 

the 13th – 14th centuries AD. H. L. Knau, Th. Beier and M. Sönnecken: Iron and Steel in Siegerland.

638 

Comité No 66 

From the Direct to Indirect Process in the Iron Production, 133–137. The beginning in the 13th century 

AD, osemund iron for wire making. M. Urteaga (Mrs): The bergamazo in the hydraulic ironworks of 

Gipuzkoa, Basque Country, 138–145. J. F. Belhoste: Martinetus et Fusina dans la sidérurgie alpine au 

XIII e et XIV e siècles. Reflections philologiques, 146–151. Hammer–mills and forges, medieval terminology. 

J. Cantelaube and C. Verna (Mrs): Les Forges à la Genoise dans les Pyrenées Centrales au XVI 

siècle: quel transfert d’innovation, 152–163. Presence of smelters from Genoa in the Pyrenees. M. Mangin: 

En quise de conclusion, 164–167. 

METALLGEWINNUNG UND –VERARBEITUNG IN DER ANTIKE (Schwerpunkt Eisen). [In German: 

Making and working of metals in antiquity, centered on iron.] H. Friesinger, K. Pieta and J. Rajtár 

eds. Nitra 2000, 212 pp. Papers of the international symposium held at Zwettl, Austria 1995. Contents: 

K. Pieta: Vorwort, 9. G. Dobesch: Urgeschichtliches Eisen in der Sicht des Althistorikers, 11–25. Early 

iron as mentioned in classical written sources; R. Pleiner: Das Eisen und die Grenze, 27–31. Typical barbarian 

small–scale iron production along the Roman border on the Danube, carried out in small slag–pit 

furnaces; K. Elschek: Eine Eisenverhüttungswerkstatt der älteren römischen Kaiserzeit aus Bratislava–Dúbravka, 

33–46. Ten slag–pit furnaces. H. Geisler: Aspekte der Produktion und Verarbeitung von 

Eisen in im frühmittelalterlichen Bayern (Kurzfassung), 47; F. Glaser: Antike Eisengewinnung in 

Noricum, 49–62: Görtschitztal furnaces at Möselhof and Kitschdorf, early and late Roman periods. 

H. Herdits: Schweisseisen – seine Herstellung, Verarbeitung und Veredelung im archäologischen Experiment 

(ein kurzer Überblick zu Experimenten von 1988–1995), 61–72: Ľ. Mihok, E. Miroššayová (Mrs) 

and V. G. Kotigoroško: Slag pit shaft furnaces for iron melting in certain Carpathian regions, 73–85. 

M. van Nie: The large–scale iron production at Heeten (Province of Overijssel) in the very early fourth 

century AD (Kurzfassung), 87. V. Salač: Zur Struktur der Latène– und kaiserzeitlichen Eisenproduktion 

in Böhmen, 89–108. Reflection on the pattern of archaeological evidence during the La Tène and Romano–barbarian 

periods in Bohemia. G. Sperl: Der Eisenprozess der La Tène–Zeit in Mitteleuropa, 

109–110. The theoretical background of the operation in large bloomery furnaces of the Görtschitz valley 

type. Chr. Wedekin: Zur spätlatènezeitlichen Eisenproduktion im mittleren Burgenland (Kurzfassung), 

111. C. von Canap–Borheim: Technische Beobachtungen zu den silbernen Trachtbestandteilen aus den 

Königsgrab von Mušov (Kurzfassung), 112; T. Fischer: Zur Herstellung militärischen Bronzen im 

spätrömischen Kastell Haus Bürgel, 113–116. J. Gömöri: Überreste des römerzeitlichen Eisenverhüttungswesen 

und Schmiedehandwerks in Pannonien und in den benachbarten sarmatischen Gebieten (Kurzfassung), 

117. Ľ. Mihok, A. Pribulová (Mrs) and K. Pieta: Metallographic analyses of Latène iron objects 

from Liptovská Mara site, 119–134. Another 8 La Tène period iron objects examined metallographically 

(knives and chisels with improved cutting–edges, plough–shares); K. Pieta: Ein Depot latènezeitlicher 

Eiengegenstände aus Liptovská Mara, 135–160. A hoard of 30 artefacts including agricultural implements. 

M. Pollak (Mrs): Ein Verwahrfund römischer Ackergeräte im Umland von Ovilava/Wells (Kurzfassung), 

161. A. Pribulová (Mrs), Ľ. Mihok and V. G. Kotigoroško: Production methods of Dacian blacksmiths, 

163–176. 16 metallographic analyses from the Malaya Kopanya hillfort indicate the frequent use of secondary 

edge–carburization. A. Schäfer: Zur Eisenverarbeitung in der jüngerlatènezeitlicher Siedlung von 

Berching–Pollanten, Lkr. Neumarkt/Oberpfalz, 177–194. 850 kg of smithing slag, 7000 iron objects incl. 

bars. O. H. Urban: Ein mittel–junglatènezeitlicher Eisendepotfund von Falkenstein, NÖ, 195–209. A La 

Tène period of 12 iron objects. Teilnehmerliste, 211–212. 

K. NOVÁČEK: Výroba a zpracování kovů na sídlišti u sv. Petra na Poříčí. Summary: The metalworking 

at the St. Peter’s settlement area in Prague. Archaeologica Pragensia (Praha) 15, 2000, 219–230, 233–241. 

Rescue dig evoked by the building activity in Prague. Traces of ironmaking (tap slag), smithing debris and 

non–ferrous metallurgical relics. Medieval. 

R. PLEINER: Iron in Archaeology: The European Bloomery Smelters. Archeol. ústav, Praha 2000, 418 pp. 

74 figures, 24 plates. The monograph deals with the beginnings of the metallurgy of iron in the Near East 

and Europe and presents the fund of classified material sources illustrating the European bloomery 

process: major iron–producing districts, workshops, raw materials, installations, products and wastes as


they were gained by tens of European archaometallurgists. The last chapter summarizes, in an abridged 

form, the earliest history of the European ironmaking as seen by the archaeological and written evidence. 

Contents: Preface (by B. G. Scott), xv–xvi. Foreword, xvii–xviii. Introduction, 1–6. I The birth of iron 

smelting, 7–22 (The earliest finds of iron; the beginnings of the terminology of iron; Royal iron; The discovery 

of iron smelting; The spread of iron in south–west Asia and Greece; The stages in the development 

of iron–use). II The coming of iron to Europe, 23–35 (From Greece to the Baltic; To the eastern steppes 

and beyond; Italy and the western Mediterranean; The European Iron Age; Iron and the early Celts). III 

The principal iron–producing regions of early Europe, 36–56 (The earliest iron smelting regions; The 

Mediterranean upsurge; The Celtic ‘ferriers’; Roman iron smelting industries; The barbarian ironmaking 

areas; The Migration period disintegration; The advance in the Middle Ages; The progressive centres in 

the North; New iron smelters in Europe). IV Bloomery ironworks, 57–86 (The earliest excavated ironworks; 

Early large–scale works; Bloomery ironworks in sunken–floored huts; Roman period open air 

bloomeries; Slag–pit furnace clusters; Early mediaeval furnace batteries; Mediaeval paired furnaces; 

Other mediaeval bloomeries; The earliest blast furnace ironworks). V Iron mines and mining, 87–105 

(Ore deposits; The ores of iron; Iron ore deposits in Europe; Iron mines; Notes on iron mining techniques; 

The miners). VI Ore–dressing and roasting, 106–114 (Ore dressing; Ore–roasting; Archaeological evidence 

for ore roasting; Roasting experiments). VII Charcoal burning, 115–130 (The function and composition 

of charcoal; Charcoal for early smelters; Charcoal production; Experimental charcoal burning; 

Wood consumption and deforestation; Mineral coals and peat; Wood). VIII The smelting of iron: The 

bloomery process, 131–140 (The bloomery process; recent views; Reconstructing the bloomery process; 

The working of the bloomery furnace; The making of steel; Post–mediaeval bloomery survivals; The 

problem of cast iron production during the early bloomery period). IX The smelting of iron: bloomery 

furnaces, 141–195 (General principles and function; Archaeological evidence and reconstructions; Problems 

with typological systems for bloomery furnaces; The principal forms of the bloomery furnace – bowl, 

slag–pit, domed, shaft, underground; Furnace finds as sources of evidence). X Tuyeres and bellows, 

162–214 (The function of tuyere; Air–inlet systems for induced draught and wind–blown furnaces; The 

positioning of tuyeres in forced–draught furnaces; Types of tuyere; Bellows). XI Reheating hearths, 

215–229 (The principles of reheating; Slags from reheating processes; Reheating hearths from excavations; 

Experimental reheating). XII Iron blooms, 231–250 (Prehistoric and Late Iron Age blooms; Roman 

blooms; Mediaeval blooms; Split blooms; Experimental blooms; Cast iron in early European bloomeries). 

XIII Bloomery slags, 251–267 (Chemical and mineral compositions of slags – bloomery slags, ancient 

copper smelting slags, iron–working slags, blast furnace slags; Relationships between slags and bloomery 

furnaces – structural furnace materials and slagged linings, slag–pit blocks, tapped slag, furnace slags; 

Slags and ores; Slags and the metallurgical process; Slags and economy). XIV A concise history of early 

iron in Europe, 268–286 (Europe adopts iron; The Celtic tradition of ironmaking; The emergence of iron 

producing districts; Iron and the Barbarian world; Ironmaking after the fall of the Roman empire; Mediaeval 

iron production – trade; the iron technology in the Middle Ages, water–wheels, the emergence of 

the indirect process, the last European bloomeries). Glossary of technical terms, 287–292. Glossary of 

historical and archaeological terms, 293–302. Acknowledgements, 303. Bibliography, 304–348. Selected 

abbreviations, 349–350. Indexes, 351–375. Plates, 377–400. 

R. PLEINER: Ukázky kovářských technik z předvelkomoravských Mikulčic. Summary: Einblick in die 

Schmiedetechnik der vorgrossmährischen Periode in Mikulčice [A look into the blacksmith’ techniques 

of the pre–Great–Moravian period at Mikulčice, S Moravia]. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské 

univerzity, In memoriam Jana Vignatiová. Volume M 5, Brno 2000, 119–132. Metallography of three 

knives (all–iron, carburized, welded–on steel cutting edge) and of a peculiar battle axe or mace head, 

piled from lamellae with different phosphorus content but with not meliorated points. 

R. PLEINER and N. PROFANTOVÁ (Mrs): Metalografie nožů z hradiště Doubravčice v Čechách. K vývoji 

nožířského řemesla na prahu středověku. Summary: Metallkundliche Untersuchung von Messern aus 

dem Burgwall von Doubravčice. Zur Entwicklung der Messerschmiedekunst an der Schwelle des Mittelalters 

[Metallographic examination of iron knives from the hillfort of Doubravčice, Bohemia. Notes on

640 

Comité No 66 

the development of cutlery in the early Middle Ages]. Archeologie ve středních Čechách (Praha) 4/2 

2000, 275–290. The role of the knife in the everyday life and the beginnings of the cutker’s craft among 

early Slavs. Three blades of the 8th century AD investigated (iron, butt–welding, iron–and–steel folding) 

from one of the earliest hillforts in Bohemia. 

B. History of iron as in other publications (2000) 

T. PHILIP, D. BLACKBURN, D. A. EDGE, A. R. WILLIAMS and C. B. T. ADAMS: Head Protection 

in England Before the the First World War. Neurosurgery 47/6 2000, 1261–1286. Metallographic studies 

by A. R. Williams on early and high Medieval helmets from England and Sweden (Visby) included. 

BIBLIOGRAPHY 2001 (as in June 2001) 


ARCHEOLOGIA TECHNICA 12. Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami 

[Investigation of production installations and technologies by archaeology]. Acta of 12th Seminar at 

Brno, 11th April 2000. Brno 2001. Following papers concern iron: M. Hložek: Rennöfen in der Siedlung 

aus der älteren Römerzeit in der Standort Rúdnik bei Vacenovice (Bez. Hodonín), 5–12. J. Petrík, Ľ. Mihok, 

J. Hetmánek, L. Fröhlich and M. Soláriková (Mrs): Archeometalurgické analýzy trosky a železných 

predmetov z Remetských Hámrov [Archaeometallurgical analyses of slags and iron objects from Remetské 

Hámre], 13–19. Early blast furnace slags and post–medieval iron objects; J. Hošek: Metalografické 

rozbory středověkých podkov ze severu Čech [Metallographic examination of medieval horse–shoes 

from northern Bohemia], 20–36. Eleven items, up to the 15th century, no steeling of toe parts. K. Stránský, 

J. Šemeberger and A. Buchal: Příspěvek k historii železářského hutnictví na Jevišovicku [A contribution 

to the history of iron production in the Jenišovice region], 37–44. Postmedieval hammer–mills, 

analyses of finery slag, iron ore and blast furnace lining. V. Souchopová (Mrs): Současný stav a cíle 

ochrany a presentace železářských památek v Moravském krasu [Recent situation and goals of the presenting 

the monuments of iron production in the Moravian Karst], 45–49. The European Iron Trail accepted, 

potential monuments to be exhibited. V. Ustohal, V. Jan and M. Ptáčková (Mrs): Řádkovitost 

struktury nálezových železných předmětů [Fine striped structures in archaeological iron objects], 50–53. 

Celtic artefacts (a knive from Manching, elevated P–content, a chisel from the oppidum of Staré 

Hradisko, elevated Ni–content) revealed striped texture with bands enriched in the above elements. 

HMS NEWS 47, Historical Metallurgy Society, London. Spring 2001. Archaeometallurgy: Roman 

knives and chisels, dissertation by A. Swiss, 2. 8 artefacts from Carlisle investigated, medium/low carbon 

steels, a large knife quenched. Roman workshops and armour from Carlisle Roman fort, a 2nd century 

smithy, slag and hammerscale. D. Starley investigated iron armour scales coated with a copper alloy. Roman 

iron smelting and bloom smithing, 3. Westhawk Farm near Ashford, Kent, yielded four furnace remains, 

a hearth a hammerscale cummulation. A gradiometer survey conducted by R. Vernon. Excavations 

revealed 1.4 tonnes ironworking debris from 17 contexts located in two groups (S. Paynter). Hammerscale, 

reheating slag, iron and bloomery slag. The site is situated on the periphery of the Wealden production 

region. 

KELTISCHE STAHL– UND EISENPRODUKTION IM ROTHTAL (BAYERISCH–SCHWABEN) 

[Summary in English, not entitled: The Celtic steel and iron production in the Rothtal valley]. Contributions 

by P. Wischenbarth, R. Ambs and G. Gassmann. Berichte zur Archäologie im Landkreis Neu–Ulm 

und in den angrenzenden Gebieten Volume 2, Neu–Ulm 2001, 178 pp. 17 plates. This is a collection of 

papers or, better, chapters of a monograph (comprising excavation reports as well as analytical results). 

The research project was sponsored by the Landeskreis Neu–Ulm and was pointed to the La Tène period 

ironmaking in a region surrounding the upper danube valley and comprised surveys, excavations and analyses 

of bloomery furnace relicts and iron objetcs. Contents: 1. P. Wischenbarth: Eisenschlackenplätze im 

Rothtal, Bayerisch–Schwaben, 9–54. 72 sites, slag, furnace–wall fragments, air–inlet traces, PCB cakes


in a valley (right bank of Danube). 2. P. Wischenbarth: Archäologische Untersuchung einer keltischen 

Eisenerz–Verhüttungstelle der auf Gemarkung Osterberg–Weiler, 55–69. Fragments of walls, linings and 

air–inlet holes as a base for the reconstruction of a domed bloomery furnace, ca 120cm high, hearth dia. 

60cm, throat dia 30cm, with a wooden reinforcement. 3. R. Ambs: Archäologische Ausgrabung einer Eisenerz–Verhüttungsstelle 

auf der Gemarkung Emershofen, 71–89. Several destroyed bloomery furnace remains, 

presumably domed–installations, slag, wall fragments, air–inlets. later La Tène period. 4. R. Ambs: 

Archäologische Ausgrabung einer Eisenerz–Verhüttungstelle auf der Gemarkung Unterroth, 91–95. Two 

ground levels of La Tène domed bloomery furnaces and a central slag heap (area 80m square). 5. P. Wischenbarth: 

Eisenobjekte der jüngeren Latènezeit im westlichen Bayersisch–Schwaben, 97–121. 27 bars 

from ten sites (double–pointed and sword–shaped types, 3 hoards, 13 swords incl. the Knollenknauf 

rapiers, ornated scabbards, two massive fire–dogs). Isolated objects or water–buried finds. 6. G. Gassmann: 

Chemische und mineralogische Untersuchungen, 123–138. Two kinds of high grade bog ore (up to 

70 % iron oxides), one rich in manganese, the other in phosphorus, relation to the slag composition (the 

olivines prevail). PCB slags, a stray find of a steel bloom from Unterroth, a fragment of cast iron from 

Osterberg–Weiler. 7. G. Gassmann: Bemerkungen zur Prozessführung in Kuppelöfen mit integrierter Vorgrube, 

139–142. Notes on domed furnace operational parameters under the use of Mn–rich and P–rich bog 

ores. The slag was not, presumably, tapped but removed mechanically. 8. G. Gassmann: Vergleichbeispiele 

von Latènezeitlichen Rennöfen im Süddeutschland, 143–146. Furnace Analogies up to the Kelheim 

area. 9. G. Gassmann: Naturwissenschaftliche Untersuchung von frühen Eisenobjekte im Arbeitsgebiet, 

147–152. Metallography of double–pointed bars (some of them welded–together from 2 pieces), swords 

and Knollenknauf rapier (mostly just slight carburization), slag inclusion microanalyses allow some correlations 

between certain artefacts. 10. P. Wischenbarth: Holzartenbestimmung und Rekonstruktionsversuch 

der latènezeitlichen Waldökologie im mittleren Rothtal, 153–155. 74 samples of charcoal from the 

debris or from the slag (8 sites) show the general use of beech, and oak in 4 sites, for preparation of fuel 

for bloomery operations. 11. P. Wischenbarth and G. Gassmann: Archäologische Ausgrabung eines Eisenverhüttungsplatzes 

im Donauried, 157–165. At Zusamaltheim were excavated two heavily ploughed 

ground levels of domed furnaces with forepits. 12 Zusammenfassung/Summary, 167–169. 13. Literaturverzeichnis, 

170–178. 14. Farbtafelteil, Colour plates 1–16. General plan of Emershofen (Annexe). The 

book is perfectly equipped and represents a basic contribution to the history of Celtic ironmaking in SW 

Germany. 

METALLOGRAPHY ’01. 11th International Symposium on Metallography (I. Hrivňák, M. Longauerová, 

S. Longauer, G. Janák eds.). Special issue of the Acta Metallurgica Slovaca 7/1. Košice 200l. 

Papers having been read at the Conference Centre of the Slovak Academy of Science, Stará Lesná, 

25–27 April 2001. Early iron and bronze working concern following articles: R. Pleiner: Notes on early 

Slav cutlery in Bohemia: Metallographic data, 321–326. J. Piaskowski: Metallographic examinations of 

early irons / necessary requirments for historical studies, 327–329. J. Petrík and Ľ. Mihok: Archaeometallurgical 

analyses of arrow–heads from Spiš, 330–333 (cross–bow bolts). R. Vargová (Mrs) et al.: Medieval 

blacksmiths in town Košice, 334–339 (tin soldering on a key). D. Bouzková (Mrs) et al.: Metallographic 

analysis of findings from medieval scrap–heap on Alšovo nábřeží, Prague, 340–342. M. Longauerová 

and S. Longauer: Metallography of wrought bronze artefacts from Košické Olšany, Slovakia, 343–348. 

E. Miroššayová (Mrs) et al.: Bronze jewelery with high tin content from the Bronze Age, 349–351 (late 

BA, up to 59 % Sn). J. Hošek: Nickel enriched bands in archaeological iron artefacts, 355–359 (a medieval 

spearhead, up to 9 % Ni). S. Fedosov: Characterization of Russian pattern welded Damascus steel, 

505–527. Testing of Russian pattern–welded steel produced in 1980’s by V. D. Koptev (Tula) and V. I. Basov 

(Suzdal). In summary, 120 articles concerning the metallography and its application in industrial processes 

are published in the book. 

R. PLEINER: Eine eiserne Schüssel des Schlesischen Typus aus Březno, Böhmen. In: ‘..trans Albium fluvium’. 

Forschungen zur römischen, kaiserzeitlichen und mittelalterlichen Archäologie. Festschrift für 

Achim Leube zum 65. Geburtstag (M. Meyer ed.). M. Laidorf GmbH Rahden/Westf. 2001, 505–510. 

During the 6th – 7th centuries AD, within the western Slavic territories of Europe, occur, among archaeo-

642 

Comité No 66 

logical findings (settlements, hoards), relatively heavy (about 0.5kg) iron plates or dish–shaped objects 

known as ‘Silesian discs’. They are suspected to have served as iron ingots or even ‘currency’ plates in 

time of an evident shortage of iron in the European civilization. One of the earliest examples has been 

found at a rural Slavic settlement at Březno, NW Bohemia (pit 95). It was practically completely corroded 

(metallographically were observed just minute isolated metallic iron particles in the corrosion matrix). 

However, the texture of the corrosion layers indicates that the ‘dish’ (preserved weight 0.5kg) consisted 

of a pile of 3 iron sheets. This supports the opinion that the object represented an amount of iron for the 

household or village use and, possibly, served as mean of exchange as well. 

Just arrived: 

A. KRONZ: Phasenbeziehungen und Kristallisationsmechanismen in fayalitischen Schmelzsystemen – 

Untersuchungen an Eisen– und Buntmetallschlacken. Mainz 1997. 

MINES ET MÉTALLURGIES EN GAULE. Recherches récentes. (C. Domergue and M. Leroy eds). 

CNRS Éditions, Gallia (Paris) 52 2000, 1–158. 

J. GÖMÖRI: Az Avar kori és Árpád–kori vaskohászat régeszeti emlékei Pannoniában. Summary; The archaeometallurgical 

sites in Pannonia from the Avar to the early Árpád period. Sopron 2000, 373pp. incl. 

31 plates. 

Abstracts forthcoming. 

The Editor thanks all colleagues who provided him with papers, books and information on their work in 

progress. Peter Crew, Maentwrog, was so kind to read the manuscript of the present issue.


AKTUALITY 

DRUHÁ ETAPA TERÉNNÍHO PRŮZKUMU POBESKYDÍ 

Druhá etapa práce v terénu realizovaná v rámci česko–polského 

projektu „Průzkum pravěkých výšinných 

sídlišť v Pobeskydí mezi Bečvou (Česká republika) 

a Białou (Polská republika) – Badania 

pradziejowych osiedli wyżynnych na Pobeskidziu 

między Beczwą (Republika Czeska) a Białą (Rzeczpospolita 

Polska)“ (viz Janák – Chorąży – Grepl 

2001) proběhla ve dnech 3.–11. 4. 2001. Expedici 

vedl B. Chorąży z Muzea v Bielsku–Białé, za českou 

stranu mu sekundovala Z. Břízová z Muzea 

Beskyd ve Frýdku–Místku. Nemocný koordinátor 

české části E. Grepl působil pouze jako poradce, se 

kterým vedení pohyb v terénu průběžně konzultovalo. 

Dále se zúčastnil J. Číp, dokumentátor novojičínského 

muzea, a polští i čeští studenti. 

Expedice se tentokrát zaměřila na tři relativně 

samostatné oblasti. Začalo se penetrací údolí rožnovské 

Bečvy po obou březích. Byly verifikovány 

a rozšiřovány poznatky o štrambersko–příborsko– 

–kopřivnické sídelní enklávě. Poslední dny kampaně 

byly věnovány severovýchodní části Štramberské 

vrchoviny – Palkovickým Hůrkám a výšinným 

polohám v navazující části povodí horní Ostravice 

na levém i pravém břehu. Tento třetí prostor lze vymezit 

na jihu linií spojující severní okraj Kozlovic, 

severní okraj masivu Ondřejníku a jižní okraj obcí 

Pržno a Janovice. Na východě jej vymezuje linie 

spojující sídla Janovice a Skalice, podobně na severu 

Skalice a Fryčovice a konečně na západě Fryčovice 

a Kozlovice. Výsledkem je nepravidelný 

čtyřúhelník o ploše cca 70 km 2 , vně zůstávají kromě 

Hukvald též Kazničov a měrkovická Skalka, 

zkoumané již v prvé etapě (viz Janák – Chorąży – 

Grepl 2001). 

Nově bylo navštíveno na 90 výšinných poloh. 

Konstatovali jsme 39 nových lokalit, ale z nich jsou 

dvě desítky stop středověkého, příp. novověkého 

osídlení, nebo památníky zcela nedatovatelné. Protože 

pouhé středověké nebo novověké nálezy nebyly 

v první etapě na podzim 2000 s ohledem na 

povahu projektu podchycovány, je saldo obou etap 

vyrovnané – 17 nových pravěkých lokalit v první, 

19 ve druhé etapě. Znovu však připomeňme, že 

z hlediska úplnosti poznání zkoumaného terénu 

nejsou výsledky zcela reprezentativní vzhledem 

k apriorní selektivitě průzkumu, zaměřeného na výšinné 

lokality, subjektivitě výběru navštívených poloh 

i skutečnosti, že povrch části z nich je zatravněný 

či zalesněný. K tomu mohou přistupovat i různé 

speciální momenty – např. ve druhé etapě jsme zjistili, 

že temena řady relevantních výšinných poloh 

v Palkovických Hůrkách byla zcela zničena těžbou 

kamene pro stavby – zejména kostelů – v okolních 

vsích. 

Přes tato nezbytná omezení však přinesla jarní 

kampaň 2001 několik velmi cenných poznatků: 

1. V údolí rožnovské Bečvy nebyly při průzkumu 

zjištěny vůbec žádné stopy osídlení východně 

od Rožnova. To koresponduje s výsledky dosavadního 

bádání, které zná z této oblasti jediný publikovaný 

pravěký nález – kamennou sekeru z Dolní 

Bečvy (Tvarůžek 1949, 42). Západně od Rožnova, 

směrem k Valašskému Meziříčí, byly konstatovány 

jen stopy středověkého osídlení, a to celkem nepatrné, 

a jeden zcela nedatovatelný památník (kamenné 

„kupy“ na hřebenu mezi vrchy Olšovský a Láz, 

srov. níže). I to odpovídá dosavadnímu stavu poznání: 

středověké osídlení tohoto prostoru vč. samotného 

Rožnova je doloženo prameny písemnými 

– Rožnov a snad Hrachovec () se uvádějí již v závěti 

biskupa Bruna z r. 1267 (CDB V, č. 526; poslední 

kritické vydání Jiřík – Šebánek – Kristen – 

Hosák 1967) – i archeologickými (Kohoutek 1989). 

Z pravěkých nálezů jsou odtud publikovány jen 

2 kamenné „mlaty“ a „pazourek“, vše z prostoru 

vršku Kozinec (Tvarůžek 1949, 42), a bronzová sekera 

s tulejkou, která byla nalezena v lese asi 600 m 

západně od lokality Rožnov–Hradisko se zříceninou 

biskupského hradu (Kouřil 1990). Skutečnost, 

že expedice na Kozinci ani na Hradisku stopy pravěkého 

osídlení nezachytila, nasvědčuje spíše penetraci, 

přechodným pobytům. V každém případě 

s nějakým výraznějším postupem pravěkého sídlení 

proti toku rožnovské Bečvy lze sotva počítat. Jiné 

výsledky přinesl ovšem průzkum území dále na 

západě, na soutoku rožnovské a vsetínské Bečvy. 

V zástavbě Val. Meziříčí lze dnes již těžko něco 

hledat, ale hned nad jejím severním okrajem, na 

katastrech Byniny a Krhové, bylo zjištěno celkem 

7 stop pravěkého osídlení (na 5 lokalitách keramika, 

na 2 silicitové artefakty). Podstatnou skutečností 

je zde existence nejméně čtyř pravěkých síd-

644 

Aktuality 

lišť v nadm. výšce 300–400 m, dvou z nich přímo 

na temenech vrchů. Jedno z těchto výšinných sídlišť 

nesporně náleží platěnické kultuře, takže musíme 

uvažovat o jeho relacích ke známému pohřebišti 

v Krásně nad Bečvou (Dohnal 1977, 67 s lit.). 

Právě toto pohřebiště bylo jedinou pravěkou lokalitou 

známou přímo na soutoku dosavadnímu bádání 

– nepočítáme-li bronzový depot stupně HB 

z Krhové (Dohnal 1976; 1977, 35) a dva ojedinělé 

nálezy bronzových seker z Val. Meziříčí a nejbližšího 

okolí (Dohnal 1977, 67), příp. dva šňůrové sekeromlaty, 

uložené v místním muzeu bez lokality 

(Šebela 1999, 179). Naše nová zjištění tedy nasvědčují, 

že oblast nad soutokem byla v některých 

obdobích osídlena relativně hustě. Jsme zde ovšem 

jednak na pomezí staré sídelní enklávy kelečské, 

nástupiště do Moravské brány, a nelze vyloučit ani 

vlastní specifický význam mikroregionu v pravěké 

komunikaci. 

2. Zjištění několika nových stop osídlení v severní 

části štrambersko–příborsko–kopřivnické enklávy 

potvrzuje dosavadní poznatky. Ojedinělé nálezy 

silicitových artefaktů v okolí Hájova nejspíše 

souvisejí s jedním nebo druhým z tamních známých 

neolitických sídlišť (Janák – Grepl 1987; 

Janák 1995). Několik podobných stop v okolí Příbora–Klokočova 

navazuje na staré nálezy „kamenných 

nožíků na polích klokočovských“, anoncované 

ještě za monarchie (Pokorný 1917, 20), 

a signalizuje snad existenci dalšího neolitického či 

eneolitického sídliště na severovýchodním okraji 

Příbora. 

3. Průzkum v Palkovických Hůrkách a směrem 

dále na východ ukázal, že pravěká výšinná sídliště 

se nacházejí nejen na severním (Sviadnov–Štandl, 

Staříč–Okrouhlice, hrad Hukvaldy – Janák 1996 

s lit.), ale i na jižním okraji severovýchodní části 

Štramberské vrchoviny – k měrkovické Skalce, 

zjištěné v první etapě, se nyní připojila hodoňovická 

poloha Hůrky. Významným zjištěním jsou také 

pravěké a středověké nálezy ze staříčské Strážnice 

i několik stop osídlení v okolí. Strážnice leží v bezprostřední 

blízkosti známější Okrouhlice, odkud 

jsou doloženy dva horizonty osídlení – pozdně halštatský 

a púchovský (Janák 1996, 256 aj.). Mezi jinak 

málo typickou pravěkou keramikou ze Strážnice 

jsou rozpoznatelné ojedinělé fragmenty slezské 

fáze lužických popelnicových polí. Řešení vztahu 

obou sídlišť je jednou z klíčových otázek budoucího 

regionálního výzkumu. Další souvisí s tím, že 

průzkum zatím v údolí Ostravice dospěl jen na úroveň 

jižního okraje Pržna. Nejjižnější dosud zjištěnou 

lokalitou na levé straně řeky jsou zmiňované 

hodoňovické Hůrky, na pravobřeží nebylo dosud 

zjištěno nic. Starý nález z Vyšních Lhot–Kršlí (Dohnal 

1977, 79) naznačuje, že ve východní části 

Frenštátské brázdy půjde přinejmenším stejně daleko 

k jihu osídlení v povodí Dolní Morávky. Nevíme 

však dosud, zda pravěké osídlení zasahuje do 

relativně uzavřeného prostoru údolí horní Ostravice, 

Čeladenky a Frýdlantské Ondřejnice, který je na 

západě omezen Ondřejníkem, na jihu a východě 

Radhošťskou a Lysohorskou hornatinou, a odkud je 

prokázáno staré – nejpozději ze 14. a snad již ze 

13. stol. – středověké osídlení (Kouřil – Žáček 

1986, 122–124). 

4. Poslední, trochu snad kuriózní přínos druhé 

etapy jsme si nechali na konec. Již byla řeč o 16 

hromadách kamení, kvazimohylách, na hřebeni mezi 

Lázem a Olšovským severozápadně od Rožnova. 

Kumulace 30 podobných „kup“ kamení byla zjištěna 

i na Kozlovické hoře a identické památníky se 

vyskytují též na několika lokalitách na polské straně 

hranice. V letech 1991 a 1993 byla dokonce prozkoumány 

dvě takové hromady v lokalitě Jaworze–Szpic. 

Bylo sice zjištěno, že mají podzemní 

strukturu (jámu rovněž vyplněnou kamením), ale 

nebylo je možno ani datovat ani blíže osvětlit aktivitu, 

jejímž jsou důsledkem (Chorąży – Chorąży 

1994 s lit.; Chorąży 1997). 

Výsledky druhé etapy společného projektu tedy 

nejen rozhojnily nálezový katastr Pobeskydí, ale také 

upřesnily strukturu pravěkého osídlení v této oblasti 

a předběžně specifikovaly několik aktuálních 

otázek pro budoucí výzkum. 

Vratislav Janák – Bogusław Chorąży 

– Zuzana Břízová – Emanuel Grepl 


CDB V: Codex diplomaticus et epistolaris regni 

Bohemiae V/2, ed. J. Šebánek et S. Dušková, 

Pragae 1981. 

Dohnal, V. 1976: Hromadný nález bronzů z Krhové 

u Val. Meziříčí, Archeologické rozhledy 28, 

181–183. 

Dohnal, V. 1977: Kultura lužických popelnicových 

polí na východní Moravě. Fontes Archaeologiae 

Moravicae 10. Brno. 

Chorąży, B. 1997: Sprawozdanie z badań wykopaliskowych 

na stanowisku 1 w Jaworzu, województwo 

bielskie, in: Badania archeologiczne na 

Górnym Śląsku i ziemiach pogranicznych 

w 1993 roku, Katowice, 92–97.


Chorąży, B.– Chorąży, B. 1994: Wstępne wyniki badań 

na stanowisku 1 w Jaworzu, województwo 

bielskie, w 1991 roku, in: Badania archeologiczne 

na Górnym Śląsku i w Zagłębiu Dąbrowskim 

w latach 1991–1992, Katowice, 79–85. 

Janák, V. 1995: Sídliště lidu s moravskou malovanou 

keramikou v Příboře–Hájově, okr. Nový 

Jičín, a závěr lengyelského vývoje na Moravě, 

Acta historica et museologica Universitatis Silesianae 

Opaviensis l, 5–19. 

— 1996: Nordmähren während der Späthallstattzeit 

(bisherige Erkenntnisse), Pravěk NŘ 

5/1995, 255–270. 

Janák, V. – Grepl, E. 1987: Archeologické výzkumy 

v Příboře–Hájově, okr. Nový Jičín, Vlastivědný 

sborník okresu Nový Jičín 40, 52–55. 

Janák, V. – Chorąży, B. – Grepl, E. 2001: Projekt 

„Průzkum pravěkých výšinných sídlišť v Pobeskydí 

mezi Bečvou (Česká republika) a Białou 

(Polská republika) – Badania pradziejowych 

osiedli wyżynnych na Pobeskidziu 

między Beczwą (Republika Czeska) a Białą 

(Rzeczpospolita Polska)“, Archeologické rozhledy 

53, 155–156. 

Jiřík, K. – Šebánek, J. – Kristen, Z. – Hosák, L. 1967: 

Závěť olomouckého biskupa Bruna z roku 

1267. Ostrava. 

Kohoutek, J. 1989: Sondážní výzkum na hradě Rožnov 

(okr. Vsetín), in: Přehled výzkumů AÚ 

ČSAV v Brně za r. 1986, Brno, 73. 

Kouřil, P. 1990: Bronzová sekyrka z prostoru Rožnova 

pod Radhoštěm (okr. Vsetín), in: Přehled 

výzkumů AÚ ČSAV v Brně za r. 1987, Brno, 

42. 

Kouřil, P. – Žáček, R. 1986: Drobná středověká 

opevnění v Pobeskydí a otázka jejich klasifikace, 

Časopis Slezského muzea, series B 35, 

1986, 97–138. 

Pokorný, F. 1917: Příborský okres. Vlastivěda moravská. 

II. Místopis. Brno 1917. 

Šebela, L. 1999: The Corded Ware Culture in Moravia 

and in the Adjacent Part of Silesia (Catalogue). 

Fontes archaeologiae Moravicae 23. 

Brno. 

Tvarůžek, J. 1949: Nálezy keramiky ve zříceninách 

hradu Rožnova, Dolina Urgatina 3, 42. 

ČTVRTÁ PRACOVNÍ KONFERENCE 

„PŘÍRODOVĚDECKÉ METODY V ARCHEOLOGII A ANTROPOLOGII“ 

Ve dnech 15. a 16. února 2001 se sešlo na 120 osob 

různým způsobem spolupracujících při archeologickém 

terénním výzkumu a jeho vyhodnocování 

na tradiční konferenci, jejímž účelem je především 

výměna zkušeností a prezentace výsledků. Jestliže 

předchozí konference se konaly v historickém prostředí 

hradu ve Šternberku nebo zámečku v Kravsku, 

pak tato konference se konala v moderních 

prostorách Masarykovy univerzity v Brně. Referáty 

prvního dne se zabývaly uplatněním dendrochronologie, 

paleobotaniky, paleozoologie, metalografie, 

letecké prospekce, geofyziky, petrografie 

a geologie při objevování, výzkumu a vyhodnocení 

archeologických situací. Kromě toho zde odezněl 

blok referátů zabývajících se problematikou prezentace 

výsledků archeologického výzkumu, prostorovou 

analýzou paleolitického sídliště, experimentální 

archeologií a výsledky dalších výzkumů. 

Vzhledem k tomu, že konference byla uspořádána 

u příležitosti 75. narozenin prof. Jana Jelínka, byl 

druhý den věnován fyzické antropologii. Zaznělo 

zde zhodnocení dosavadní práce Jana Jelínka a referáty 

týkající se výsledků výzkumů na Pohansku 

u Břeclavi, dietrichsteinské hrobky v Mikulově, 

hrobky z Kunína, kosterních pozůstatků padlých 

z 2. světové války i rekonstrukce velikosti a tvaru 

těla minulých populací. Zvláštní pozornost vzbudil 

referát týkající se studia otisků papilárních linií na 

„Věstonické venuši“. Součástí konference byl 

i společenský večer s uvedením několika publikací 

na knižní trh, mimo jiné i sborníku Ve službách archeologie 

II, jehož základem jsou referáty ze dvou 

předchozích konferencí. Zdá se, že konference tohoto 

typu představují vhodnou platformu pro výměnu 

informací mezi pracovníky různých oborů, 

jejichž stmelujícím tématem je archeologie a antropologie. 

Především archeologové zde mohou 

poznat konkrétní možnosti spolupráce s celou řadou 

odborníků a přímo na místě navázat kontakty. 

Vzhledem k tomu, že příští konference se má konat 

opět v Brně na počátku roku 2002, mohou se 

případní zájemci o pozvání přihlásit u předsedy 

Odborné skupiny pro přírodovědecké metody v archeologii 

České archeologické společnosti RNDr. 

Vladimíra Haška, DrSc., Archeologický ústav AV 

ČR, Ječná 29a, 621 00 Brno. 

J. Unger

646 

Aktuality 

NAČ TOLIK DŘINY V KRUMLOVSKÉM LESE 

Loňského roku byla pod podobným názvem uspořádána 

v pavilonu Anthropos MZM výstava o nedávném 

objevu pravěké těžby jurských rohovců, 

redeponovaných v mořských sedimentech miocénního 

stáří jižně od Brna. Mohutné povrchové stopy 

hloubkové těžební činnosti se tam podařilo objevit 

teprve nedávno. Již v roce 1971 jsem sice v erozních 

rýhách v lese poblíž Maršovic zkoumal mocné 

nánosy nepatinovaných štípaných artefaktů, považoval 

jsem je však za izolovanou neolitickou dílnu. 

Tehdy jsem netušil, že díky zalesněnému terénu bude 

možno na ploše několika desítek hektarů sledovat 

polozaplněné těžní jámy a haldy vytěžené hlušiny, 

a to v rozsahu, který jinde v Evropě stěží najde 

analogii. Hlavně v jižní skupině těžních polí se v jejich 

okolí nacházejí i malebné granodioritové balvany, 

které – podle nahromadění jader a úštěpů – 

nepochybně sloužily za sedátka pravěkým štípačům. 

Na některých balvanech lze pozorovat i umělé 

zásahy v podobě vyrytých kruhů a je důvod se 

domnívat, že alespoň jeden balvan podlouhlého 

tvaru byl původně vztyčen. O pitoreskní a zdánlivě 

umělý vzhled skupin balvanů se ovšem postarala 

sama příroda. Jeden shluk v severním VI. revíru dokonce 

připomíná megalitický dolmen a právě stráň 

nad ním byla na ploše alespoň 2 ha protěžena do 

hloubky 2 až 5 m. Kdy se tak stalo, je stále záhadou 

– nalezenou nevýraznou keramiku lze zařadit nejspíše 

do závěru kultury s MMK, zatímco štípaná 

industrie by odpovídala spíše době bronzové. Do 

tohoto pozdního období lze podle střepů únětické 

kultury datovat celou jižní skupinu těžních polí. 

Hloubka jam zde běžně přesahuje 4,5 m, bohužel 

se však žádnou z nich nepodařilo prozkoumat až na 

sterilní podloží – technické podmínky výzkumu to 

prostě nedovolily. Na výstavě byla prezentována 

původní dokumentace profilů a map celého protěženého 

území, což jí dodávalo punc autenticity, 

stejně jako např. listí a brouci ve vitrínách s kamennými 

artefakty. Množství naštípaných rohovců, ponechaných 

na místě, je ohromující a vymyká se 

všem funkcionalistickým interpretacím. Nejde přitom 

jen o pouhý výrobní odpad, ale i o velká jádra 

a rozměrné úštěpy, s jakými se na starobronzových 

sídlištích a pohřebištích nesetkáváme. Nesporná je 

ovšem technologická podobnost výrobků s nedalekou 

sídelní aglomerací u Kubšic, která v té době 

zřejmě sloužila jako shromaždiště těžařů a štípačů. 

Na další lokality se vytěžená surovina už prakticky 

nešířila. Důvody tak rozsáhlé a pracné těžby nepoužívaného 

materiálu je tedy nutno spatřovat spíše 

ve společenské, případně sociokultovní sféře. Jako 

nezávazná analogie byly vystaveny fotografie „velkých 

mužů“ z Nové Guineje, honosících se rozměrnými 

sekyrami. Důvodem časně eneolitické těžby 

mohla vskutku být snaha jedinců (či komunit) 

o zvýšení společenské prestiže tím, že se postaví 

do čela nějaké masové a dobře organizovatelné 

činnosti. V době bronzové možná převládly různé 

transcendentální motivace související se vztahem 

k podzemním silám a ke světu předků. Vždy ovšem 

šlo o značné plýtvání pracovní energií, opakující se 

asi v nějakých ritualizovaných cyklech a přispívající 

k udržování společenské stability. Jestliže se 

v poslední době hodně spekuluje o rituálních či posvátných 

krajinách, zde ji máme jako na dlani, odvoditelnou 

z paradoxního rozporu mezi vytěženým 

a spotřebovaným materiálem. Na výstavě je tento 

aspekt znázorněn trojúhelníkem, propojujícím 

(snad poněkud účelově a výběrově) Krumlovský 

les se dvěma soudobými sakrálními okrsky na jižní 

Moravě. Jde o Cezavy u Blučiny a Stolovou horu 

u Klentnice, jež jsou všechny vzájemně viditelné. 

Rozsahem malá výstava podle scénáře M. Olivy 

a P. Nerudy tedy představila jev obrovského dosahu, 

který v současné době představuje bez nadsázky 

jednu z největších záhad naší archeologie 

a s nímž si většina našich tradičně uvažujících odborníků 

neví rady. 

K. Valoch 

PROF. DR. WOLFGANG DEHN (6. 7. 1909 – 29. 5. 2001) 

Keltolog evropského rénomé – emeritní ordinář 

prestižní univerzity a semináře pro pravěk v Marburgu 

– bývalý místopředseda Světové unie prehistoriků 

(UISPP) – dlouholetý partner specialistů na 

dobu laténskou z bývalého Československa – osobní 

přítel Jana Filipa – mimořádně společenský 

a přátelský člověk. Tak bývá charakterizován badatel, 

jehož dílo ovlivnilo keltská studia a přímo se 

dotklo tématu keltského osídlení Čech, ať již jde 

o jeho díla o oppidech v Čechách a na Moravě (Les 

oppida celtiques de la Tène II et III en Bohême et 

en Moravie, Celticum 9, 1964, s. 77–89), o klešťovitých 

branách a konvicích s trubičkovitou výlevkou 

(PA 52, 1961, s. 390–396; PA 60, 1969, s. 

125–133) nebo o braubašských mísách časného laténu 

(Zur Verbreitung und Herkunft der latènezeit-


lichen Braubacher Schalen, Bonner Jahrbücher 

151, 1951, s. 83–95). Jeho curriculum vitae se začalo 

odvíjet v rodném Bad Kreuznachu, jemuž věnoval 

jednu z prvních prací, katalog archeologické 

sbírky. Během 2. světové války byl již po třicítce 

jmenován univerzitním profesorem, poté narukoval 

a po zranění u bývalého Stalingradu skončil na 

několik let v zajetí. Během dalších tří desetiletí vybudoval 

z marburského semináře jedno z evropských 

center bádání o Keltech, inicioval a dočasně 

vedl terénní výzkum jihoněmeckého knížecího sídla 

Heuneburgu, proslovil doslova stovky vynikajících 

přednášek na sympoziích o Keltech a vychoval 

generaci specialistů na dobu laténskou. Slovo vychoval 

znamená, že se studenty a doktorandy hodiny 

a dny včetně sobot a nedělí detailně analyzoval 

problematiku a přinášel separáty a publikace ze své 

knihovny, do níž soustředil doslova vše, co se týkalo 

archeologie Keltů. Říkal, že čas potřebný pro jedinou 

knihu, kterou by býval napsal, věnoval určitému 

studentovi. Do marburského semináře pozval 

desítky tehdejších československých archeologů 

a zároveň mnohokrát u nás pobýval na kratších studijních 

pobytech (a to vždy s hřejivě nezapomenutelnou 

paní Gerdou, která po půlnoci končívala 

majestátní diskuse o Keltech, při nichž Wolfgang 

sedával u červeného vína, slovy „a teď jdeme 

spát“). Krédo profesora Dehna, že bez evropského 

přehledu o té které problematice a bez vědecky 

„zauzděné“ fantazie nekráčí bádání kupředu, zřejmě 

platí dodnes. Působení zesnulého prof. dr. 

Wolfganga Dehna jako motoru evropských keltologických 

bádání, vynikajícího učitele a skvělého 

člověka tvoří jednu uzavřenou vynikající kapitolu 

dějin archeologie. 

J. Waldhauser 

Naša archeologická obec, a bádanie o neolite 

a eneolite zvlášť, utrpela ďalšiu bolestivú stratu. Po 

krátkej ťažkej chorobe dňa 9.7.2001 navždy opustil 

rady slovenských archeológov PhDr. Stanislav 

Šiška, DrSc., dlhoročný pracovník Archeologického 

ústavu Slovenskej akadémie vied v Nitre. Rodák 

zo Slovenských Ďarmot (*31.5.1935) prežil detstvo 

na viacerých miestach Slovenska, kde ako štátny 

zamestnanec pôsobil jeho otec. Gymnaziálne 

roky strávil v Sabinove, v roku 1953 tam maturoval. 

Po štúdiách archeológie na Filozofickej fakulte 

Univerzity Komenského v Bratislave začal v roku 

1958 pracovať v Archeologickom ústave, ktorý 

ostal jeho jediným pracoviskom. Napriek odchodu 

do dôchodku v roku 2000 naďalej pokračoval vo 

svojej vedeckej činnosti. Chystal sa dokončiť rukopis 

monografie o svojom poslednom veľkom výskume 

v Šarišských Michaľanoch, keď sa dozvedel 

o svojej chorobe. Nerezignoval a krátko po vážnej 

operácii sa s nádejou na skoré uzdravenie pustil do 

práce. Smrť ho zastihla na vrchole tvorivých síl. 

Stanislav Šiška venoval svoju bádateľskú činnosť 

predovšetkým východnému Slovensku, ktoré 

vždy pokladal za svoj rodný kraj. Tam sa cítil najviac 

doma. Po krátkom pôsobení vo výskumnom 

ZOMREL STANISLAV ŠIŠKA 

pracovisku AÚ SAV v Košiciach sa neskôr, už 

z pracoviska v Nitre systematicky vracal na početné 

prieskumy a výskumy Zemplína a Šariša, ale aj 

Košickej kotliny. Vždy rád spomínal na stretnutia 

a spoluprácu s Karolom Andelom, Jánom Pástorom 

i Vojtechom Budinským–Kričkom pri výskumoch 

na východnom Slovensku. Jeho ľudskú i bádateľskú 

osobnosť zdobila zodpovednosť, systematickosť, 

vedecká akríbia, všestranná korektnosť a pracovitosť. 

Tieto vlastnosti spolu s plodnou invenciou poznamenali 

jeho razantný vstup na pole slovenskej 

archeológie spracovaním dôležitého pohrebiska 

v Tibave, jedného z najznámejších slovenských nálezísk, 

a zverejnením kľúčových štúdií o tiszapolgárskej 

skupine (Slov. Arch. 12, 1964, 293–356; 

Slov. Arch. 18, 61–175), ktoré ihneď vzbudili pozornosť 

mnohých európskych i amerických bádateľov. 

Rozsiahlou štúdiou „Gräberfelder der Lažňany–Gruppe 

in der Slowakei“ (Slov. Arch. 20, 1972, 

107–175) prínosne uzavrel svoju bádateľskú aktivitu 

na poli raného eneolitu v Potisí. 

V nasledujúcich troch decéniách sa systematicky 

venoval štúdiu neolitických kultúr na východnom 

Slovensku. Po výskumoch v Zemplínskych Kopčanoch 

a v Čiernom Poli zásadne obohatil poznatky

648 

Aktuality 

o genéze a chronológii neolitických kultúr, najmä 

o bukovohorskej kultúre, na Zemplíne štúdiou „Die 

Bükker Kultur in der Ostslowakischen Tiefebene“ 

(Slov. Arch. 27, 1979, 245–290). Po viacerých publikovaných 

štúdiách o alföldskej lineárnej keramike 

vyšla jeho monografia Kultúra s východnou lineárnou 

keramikou na Slovensku (Bratislava 1989), v ktorej 

novo definoval genézu, vývojové etapy i jednotlivé 

kultúry a skupiny. Dlhoročný systematický 

výskum v Šarišských Michaľanoch ešte zvýšil jeho 

záujem o štúdium bukovohorskej kultúry. Hlavné 

výsledky zverejnil v populárno–vedeckej monografii 

Dokument o spoločnosti mladšej doby kamennej 

(Šarišské Michaľany) (Bratislava 1995) a v štúdii 

„Architektúra neolitickej osady v Šarišských Michaľanoch“ 

(Slov. Arch. 46, 1998, 187–204). V úzkej 

nadväznosti na výsledky svojho výskumu publikoval 

viaceré podnetné práce o zániku bukovohorskej 

kultúry (Slov. Arch. 43, 1995, 5–26), o výšinných 

sídliskách bukovohorskej kultúry, o antropomorfnej 

a zoomorfnej plastike, o distribúcii obsidiánu 

a o osídľovaní slovensko–poľských Karpát. 

Príležitostne sa S. Šiška venoval aj problematike 

badenskej kultúry na východnom Slovensku, jej 

sídliskám a chronológii, ale aj výskumným aktivitám 

na západnom Slovensku (Vráble, Svodín). Už 

krátko po začiatku vedeckej dráhy bol spoluautorom 

kníh Pravek východného Slovenska (Košice 1966) 

a Slovensko v mladšej dobe kamennej (Bratislava 

1970). Neskôr pravidelne participoval pri koncipovaní 

prehľadov o stave bádania o neolite a eneolite 

na Slovensku (Slov. Arch. 19, 1971, 319–364; Slov. 

Arch. 28, 1980, 137–158; Archaeological Research 

in Slovakia, Nitra 1981, 31–59). Patrí k tým archeológom, 

ktorí výsledky všetkých svojich vykopávok 

publikovali. Na pôdu vedecko–populárnej spisby 

vstúpil knižkou Praveké hrnčiarstvo (Bratislava 

1980) a v spoluautorstve s V. Furmánkom a A. Ruttkayom 

publikáciou Dávnoveké dejiny Slovenska 

(Bratislava 1991). 

Orientáciu v odbore, koncepčné i organizátorské 

schopnosti prejavil ako editor kapitol o praveku 

Slovenska v úspešnom encyklopedickom diele 

Kronika Slovenska 1 (Bratislava 1998, 28–87). 

Stanislav Šiška sa často zúčastňoval na medzinárodných 

i národných konferenciách doma i v zahraničí. 

Zvlášť si cenil účasť na výskume v staroegyptskom 

Abúsíre. Osobitne čulé styky pestoval 

s poľskými a ukrajinskými kolegami, ktoré vyústili 

do spolupráce na spracovávaní výsledkov výskumu 

a realizácii poľsko–slovenskej karpatskej expedície 

zameranej na obnovenie výskumu pohrebísk 

kultúry východoslovenských mohýl na Ondavskej 

vrchovine. Blízka mu bola i spolupráca s viacerými 

múzeami, kde sa významnou mierou podieľal 

na scenároch i realizácii expozícií a príležitostných 

výstav (Nitra, Košice, Michalovce, Prešov). 

Životná dráha a dielo Stanislava Šišku sú uzatvorené, 

nič na nich už nemožno zmeniť. Tak, ako 

statočne hľadel do očí smrti, tak statočne aj žil 

a konal v kruhu svojej harmonickej rodiny i vo 

svojom povolaní. Mal veľa priateľov a priaznivcov, 

bol príjemným a zdvorilým spoločníkom, vždy bol 

pripravený spolupracovať a ochotný pomôcť. Prehľad 

jeho pracovnej činnosti a vedeckých výsledkov 

potvrdzujú, že patril k zakladateľom a tvorcom 

modernej archeologickej vedy na Slovensku. 

Významne participoval na deskripcii, definovaní 

a triedení neolitických a eneolitických kultúr a skupín 

na Slovensku. Aj jeho zásluhou sa podarilo 

v pomerne krátkom čase dostať naše archeologické 

bádanie na štandardnú európsku úroveň. 

Priatelia a kolegovia Stanislava Šišku sa už 

pripravujú na tradičnú konferenciu „Otázky neolitu 

a eneolitu našich krajín“, na pracovné stretnutie 

českých, moravských a slovenských bádateľov 

všetkých generácií, tentokrát v Ružomberku. Stanislava 

na týchto podujatiach všetci radi videli. 

Patril k pravidelným účastníkom, bol vášnivým 

diskutérom a príjemným spoločníkom. 

Stano, budeš chýbať nielen nám, čo sa zídeme 

na Liptove, ale spolu s Tvojimi najbližšími Ťa bude 

veľmi dlho postrádať veľa Tvojich priateľov a široká 

archeologická obec. Česť Tvoje pamiatke! 

Juraj Pavúk


649 

NOVÉ PUBLIKACE 

Michał Kobusiewicz: Ludy łowiecko–zbierackie północno–zachodniej Polski. Hunting–gathering 

societies of north–western Poland. Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk Poznań 

1999. ISBN 83–7063–241–6, ISSN 0137–3250. 252 stran s ilustracemi a 8 map. 

Zralá syntéza pozdního paleolitu a mezolitu sz. kvadrantu Polska má z obecného hlediska především 

význam jako souhrn výsledků bádání v kontaktní oblasti mezi západní a východní částí severoevropské 

nížiny; svými závěry však monografie v mnoha ohledech svůj titul přesahuje, takže se týká i našeho území. 

V úvodních kapitolách autor stručně charakterizoval dějiny bádání (konstatoval relativně intenzívní 

výzkum po celé 20. stol.), definoval chronologický a geografický rámec práce (včetně geomorfologie, 

zvířeny i porostu) i základní archeologické pojmy. 

Území sz. Polska bylo paleolitiky osídleno až po ústupu ledovců během tardiglaciálu (přesněji: za mírného 

böllingského oteplení, asi 10.600 př. Kr. podle nekalibrovaných radiokarbonových dat); šlo o plochou, 

převážně štěrkovitou a písčitou nížinu nevýrazně členěnou pozůstatky morén posledního zalednění, 

resp. rovněž víceméně rovnoběžkově orientovanými praúdolími, která tvořila přirozené komunikace pro 

zvěř i lovce tím spíše, že údolní nivy přitahovaly bohatším porostem, resp. biomasou. Období tardiglaciálu 

s relativně náhlými a výraznými změnami klimatu, resp. biotopů, vytvářelo na pozdně paleolitické populace 

značný tlak. Hamburgien jako východní skupina technokomplexu kultur s hroty s vruby vytváří 

v sz. Polsku samostatnou regionální skupinu, vzdálenou ca 400 km od nejbližších lokalit v severním Německu; 

přetrval zřejmě až do dryasu 2. Technokomplex s nástroji otupeného boku je v sz. Polsku doložen 

jen chudými soubory ze 2 lokalit, nehledě asi k tuctu nalezišť s kolekcemi z povrchových sběrů, a proto 

jej zatím nelze jednoznačně kulturně podrozdělit a datovat (osídlení nejspíš patří pokročilému allerödu 

a prvé polovině dryasu 3). Technokomplex s listovitými hroty zastupují ojedinělé průniky lyngbyjského 

hrotu (přes 20 lokalit, které však zřejmě nepředstavují pozůstatky samostatné kulturní entity), ale především 

masa nálezů ahrensbursko–świderienského komplexu (dřívějšímu typologickému oddělování obou 

facií odporuje geografické promíšení i společné typy kostěné a parohové industrie, umění aj.): asi tucet lokalit 

bylo v sz. Polsku prozkoumáno, více než 110 nalezišť poskytlo nestratifikované doklady, nehledě na 

početné nejednoznačné soubory. Autor se důkladně zabývá zkoumanými lokalitami, které poskytují datovací 

opory (podle konvenční chronologie přelom dryasu 3 a preboreálu), doklady obydlí, jámy a další podklady 

k úvahám o prostorové a sociální struktuře, třebaže ovšem soubory z výkopů nezaručují v důsledku 

působení postdepozičních procesů podstatně vyšší kvalitu než některé soubory z povrchových sběrů. Během 

relativně krátkého období pozdního paleolitu (ca 2500 let) se v sz. Polsku uplatnily tři technokomplexy, 

které znamenají přinejmenším dva adaptační modely na proměny prostředí (tundra, les, tundra). 

Bez ohledu na stále ještě diskutabilní úvahy o filiaci jednotlivých technokomplexů zastává autor názor, 

že šíření pozdně paleolitických kultur zrcadlí hlavně vliv změn biotopů. Hamburgienští specializovaní 

tundroví lovci sobů pronikli do západního Polska od severozápadu, tvůrci technokomplexu s nástroji otupeného 

týlu (zřejmě traperští lovci lesní zvěře) postupovali s šířením lesa od jihu, kdežto nositelé technokomplexu 

s listovitými hroty (znovu tundroví lovci sobů) přišli od severu z okruhu Bromme–Segebro 

následkem ochlazení za dryasu 3. V případě hamburgienu autor soudí, že došlo k zániku populace, u technokomplexu 

s nástroji otupeného boku lze pro nízký stav pramenů sotva zjistit, zda šlo o fyzické vymření 

nebo o rychlou akulturaci komunit. Świderské populace emigrovaly během preboreálu za tundrou sv. směrem 

a pustou zemi zaplnili později až lesní mezolitici vnější kolonizací, a to především od západu. Relativně 

přesně datovanými a početnými nálezy doložené vztahy kulturních skupin pozdního paleolitu stojí 

v interpretaci M. Kobusiewicze v pozoruhodném kontrastu k současně dominující náklonnosti považovat 

daleko řidší a hůře dokumentované soubory dat o technokomplexech nebo kulturách starších etap paleolitu, 

oddělených zpravidla mnohatisícovými nebo vágně definovanými hiáty, za opory pro konstrukce 

údajně kontinuálního vývoje. Autor plným právem uvažuje na základě rozboru pramenů a jejich chronologie 

o diskontinuitě osídlení, o sídelních hiátech, migracích aj. Závěrem ještě sumárně a kriticky charakterizoval 

hospodářské, sídelní i sociální parametry pozdního paleolitu. 

Období mezolitu představuje v sz. Polsku období adaptace lovců a sběračů na les a zejména na utvářející 

se sítě vodního (mořského, jezerního i říčního) prostředí, což na severním okraji Evropy postupně

650 

Nové publikace 

komplikuje tlak populací, ustupujících postupně k jihu z území dnešního Severního a Baltického moře 

(na sklonku boreálu a dvakrát během atlantiku) před mořskými transgresemi. Kritický postoj M. Kobusiewicze 

k obecně akceptovaným variantám kulturně chronologického třídění mezolitu na základě typologie 

mikrolitů (podle H. Więckowské a M. Marczakové, S. K. Kozłowského, T. Galińského aj.), chronologického 

využití typů makrolitů, skrobaczů (drobných nepravidelných drasadel) a škrabadel (za spolehlivá 

kritéria uznává jen nástup trapezů a do jisté míry mikročepelek) vede k minimalistickému členění mezolitu 

na starší (ca 8000–6000 př. Kr.) a mladší období (6000–3100 př. Kr.). Tvrdí, že stabilita až monotónnost 

přírodního rámce časného holocénu spolu s jeho dlouhým trváním způsobily nivelizaci kulturních 

rozdílů; odlišnosti ve skladbě souborů vykládá funkční variabilitou sídlišť. Je však třeba podotknout, 

že revírový způsob života mezolitiků by měl utváření regionálních jednotek podporovat. Rozbor a třídění 

pramenů mezolitu sice objektivně ztěžuje absence důvěryhodných stratigrafií a nekontaminovaných 

industriálních souborů (pro převažující písčité prostředí, v němž se postdepoziční procesy uplatňují s mimořádnou 

snadností a intenzitou), nedostatek spolehlivých radiokarbonových aj. přírodovědeckých dat, 

typologická nerozlišitelnost smíšených industrií atd., nicméně lze sotva očekávat, že se Kobusiewiczova 

skepse stane většinovým názorem. Autor přednostně popisuje prokopané lokality (12 pro starší a přes 20 

pro mladší mezolit) a na mapách a tabelách eviduje sta nalezišť povrchových. Vzrůst objemu pramenů 

svědčí o větší hustotě osídlení v mladším mezolitu, řada aspektů (jako způsob sídlení, topografie lokalit, 

kostěná a parohová industrie, vzácné projevy umění aj.) však nevykazuje během mezolitu žádné změny. 

Pro celý kulturní vývoj během tardiglaciálu i časného holocénu shledává autor převážně západní afinity, 

které (s výjimkou świderienu) nepřekračují Vislu, což připisuje jednak existenci rovnoběžníkových praúdolí 

sahajících právě až po Vislu, jednak (hůře definovatelnému) vlivu magdalénienského podloží. 

Samostatnou kapitolu věnoval M. Kobusiewicz paraneolitu, tj. období vývojové bipartity, kdy tradicionalistické 

lovecko–sběračské kulturní skupiny přežívají v zemědělsky nepřitažlivých oblastech paralelně 

s rozvíjejícími se kulturami výrobního hospodářství, a to od neolitu až do počátků doby bronzové. 

Autor sám významně přispěl k pochopení problému výzkumem a publikací klíčové lokality Chwalim. 

Poznání paraneolitu (zdaleka ne jen nálezů typu Ertebölle) ovšem často komplikuje v písčitém prostředí 

zvláště snadná kontaminace jak radiokarbonových dat, tak sekundární pomíšení artefaktů, kostí aj. 

Autor v knize shrnul výsledky svého celoživotního úsilí, dosažené jednak vlastními terénními výzkumy 

řady významných lokalit sz. Polska, jednak nadregionálním etnoarcheologickým studiem loveckých 

a sběračských společností. Kniha je napsána přehledně (díky množství speciálních publikací mohl 

autor mezi daty vybírat podstatná a na ostatní jen odkazovat) a srozumitelně (v tom se odráží pedagogická 

praxe), je dokonale vybavena výběrem kreseb nálezů, terénní dokumentace, mapami a rejstříky 

pramenů, obsáhlou bibliografií, takže představuje hodnotnou monografii, která svým významem nepochybně 

přesahuje středoevropský prostor. 

Sl. Vencl 

Heiko Steuer: Waagen und Gewichte aus dem mittelalterlichen Schleswig. Funde des 11. bis 

13. Jahrhunderts aus Europa als Quellen zur Handels– und Währungsgeschichte. Rheinland–Verlag 

GMBH Köln 1997. A4, 442 s. 

Výsledek dlouholeté práce H. Steuera byl vydán jako Beiheft 10 při řadě Zeitschrift für Archäologie 

des Mittelalters. Text, doplněný bezmála třemi stovkami vyobrazení, je zahájen nástinem kulturně–historických 

souvislostí, v nichž se skládací vážky uplatnily. Následuje definice 10 typů vážek, členění závaží 

a katalog nálezů ze Šlesviku. Obecnou platnost mají pasáže o morfologickém vývoji vážek a rozbor 

fyzikálních pravidel. V kapitolách Die Schleswiger Klappwaage a Gewichte aus Schleswig autor podrobně 

analyzuje šlesvické nálezy. Prochází přitom celou Evropou a shledává shody i rozdíly, které mu 

slouží k vymezení kulturních okruhů a vlivů. Sledován je vývoj vyhraněných forem jednotlivých součástí 

a kovodělných technologií. Výklad doprovázejí početné reprodukce dobových vyobrazení. Před závěrečným 

shrnutím jsou popsány pozdně středověké a novověké formy vážek i závaží. 1 Přílohu tvoří soupisy 

exemplářů, které se staly podkladem ke zhotovení několika tematických map části Evropy, zařazených 

do textu. 

1 H. Steuer mezi ně řadí i exemplář skládacích vážek z Pražského hradu, doložený fotografií z výstavy. O tomto 

předmětu se mi nepodařilo nic zjistit.


Šíření skládacích vážek je spojováno s přílivem kúfických mincí do severovýchodní Evropy. H. Steuer 

oproti svým předchozím pracím (viz seznam literatury na konci knihy) nyní sleduje závěrečnou etapu jejich 

uplatnění ve středověku, reprezentovanou vážkami typu 7 a 8. Spojuje ji se zaváděním rozrůzněných 

místních měn a zvyšováním objemu obchodních transakcí. Východiskem mu je názor o více propagandistické 

než ekonomické funkci mincí v severní a východní Evropě v 10.–13. stol. a o významu sekaného 

stříbra v obchodu tehdejších Skandinávců a Slovanů. 10. a 11. stol. příslušných oblastí pokládá za dobu 

rozkvětu váhového měnového systému (srov. Wachowski – Kamińska 1993, 72–75), kdy se protourbánní 

centra jako Birka či Haithabu nebo slovanská hradiště zapojovala do dálkového obchodu. Od poloviny 

11. stol. se váhový systém Východu měl začít sbíhat s monetárním systémem Západu. První polovina 11. 

stol. hraje pro H. Steuera důležitou roli i v užším tematickém pohledu, v souvislosti s přesunem těžiště 

osídlení a obchodu z Haithabu do Šlesviku. Distribuce vážek typu 7 a 8 podle něho spadá do doby od počátků 

státních útvarů po ustavení vrcholně středověkých struktur ve středovýchodní Evropě. Autor bohužel 

nekomentuje katalogový údaj o nálezu skládacích vážek při výzkumu eskymáckého sídliště ze 13. 

stol. na kanadských Ostrovech královny Alžběty. 

Při výčtu a datování skládacích vážek z českých zemí H. Steuer přirozeně vychází z prací M. Richtera 

(1963) a P. Michny (1991). Téměř všechny kusy z českých zemí, které mohl posoudit, náležejí k jeho 

typu 8, nejmladšímu a nejrozšířenějšímu. Prezentovaný seznam (s vyčerpávajícím soupisem literatury) 

k Čechám a Moravě je dnes možné rozšířit o fragment skládacích vážek z Chrudimi (bez nál. okolností: 

Frolík 1983, obr. 6: 4), nález z Čáslavi (situace z doby kolem přelomu 13. a 14. nebo starší fáze 14. stol.: 

Tomášek 1997, s. 623, 627), z pražského Ungeltu na Starém Městě (2. pol. 13. stol.: Hrdlička – Dragoun 

– Richterová 1981, 172). Nepublikovaný zůstává kus z Mostu 13. století (za informaci vděčím J. Klápštěmu), 

nové jsou dva nálezy z olomouckého náměstí (14. stol., za laskavé informace děkuji P. Michnovi 

a R. Zatloukalovi). Doposud neevidovaný fragment se objevil při zpracovávání vrcholně středověkých 

a raně novověkých předmětů z podkrušnohorského Egerberku (za sdělení děkuji M. Sýkorovi). Celkem 

je dnes v českých a moravských sbírkách přechováváno nejméně 21 středověkých exemplářů skládacích 

vážek, bližší určení 1 nezvěstného královéhradecký muzejní inventář nedovoluje. 

Za přesněji či alespoň rámcově datovatelné pokládáme z českých zemí fragmenty vážek z Brna, Čáslavi, 

Egerberka, Hradišťka, Lipnice, Mostu, Sezimova Ústí (srov. Richter 1963, 141, pozn. 1), Starého 

Města pražského a tři nálezy z Olomouce. 2 Uvedené kusy byly prokazatelně získány z vrcholně (popř. 

pozdně) středověkých situací. S ohledem na vývoj sídlištní struktury lze do této skupiny řadit i vážky 

z Berouna (přestože nepocházejí z jádra města, jak uvádí Steuer). Čtvrtý z olomouckých nálezů (řazený 

k typu 7), jehož výrobu P. Michna i H. Steuer kladou do pozdního 12. či do 13. stol., byl získán ze zásypu 

raně novověké klenby (Michna 1991). Druhou skupinu charakterizuje neznalost nebo nejasnost nálezových 

okolností. Tvoří ji předměty z Ivančic (srov. Michna 1979, 41), Tišnova, Chrudimi, Žatce 

(a Hradce Králové). Všechny pocházejí ze sídlišť živých v raném i vrcholném středověku. Nejasné jsou 

též okolnosti nálezu z vrchu Liblín u Želnavy (okr. Prachatice), odkud scházejí jiné stopy středověkých 

aktivit. I tento exemplář H. Steuer klasifikuje jako typ 8. Moderní výzkum žádné výhradně raně středověké 

lokality nález skládacích vážek doposud nepřinesl. 

Náš obraz ovšem může být zkreslen směrováním dnešní stavební aktivity. Pozoruhodná je s ohledem 

na její intenzitu dosavadní absence středověkých vážek i závaží v Praze – s výjimkou Ungeltu (!). Ale 

i starší muzejní sbírky skládací vážky z míst, jejichž osídlení se uzavřelo před 13. stol., prozatím evidují 

pouze v jednom případě (nález z roku 1912). Je jím fragment vážek z „kulturní jámy“ na hradišti Hánín 

u Kolína (Schránil 1930, 51). Podnětem k jejímu řazení do závěru 10. stol. se kdysi stala mince Boleslava 

II., nalezená údajně v sousedství jámy (Nálezy mincí ji neznají). Za hánínský nález se měly chronologicky 

řadit všechny další české a moravské exempláře. H. Steuerovi nyní vděčíme za posouzení fragmentu 

hánínských vážek, které se v jeho knize ještě nemohlo odrazit: řadí je k typu 7, s prvky typu 8. Jejich 

výrobu v laskavém sdělení klade do 12.–13. stol. s vyšší pravděpodobností 13. století. Poměrně reprezentativní 

soubor nálezů z Hánína však žádné svědectví o zdejším osídlení této doby neobsahuje (Hrala 1985, 

48–49). Stěží tak lze, podobně jako u berounského exempláře, vyloučit možnost souvislosti hánínských 

vážek s trhem blízkého města. 

2 U exemplářů, které H. Steuer uvádí ve svém soupisu, odkazuji na příslušnou literaturu jen v nezbytných případech.

652 


Váhy znázorňované ve 13. a 14. století v Čechách (nejstarší vyobrazení Mašín 1954, obr. 62) vyžadovaly 

vzhledem k velikosti vážených „duší“ pevná ramena. Jejich zbytky však z terénních situací neznáme. 

Do archeologických souvislostí vstoupily jen drobné vážky skládací, ztracené, nebo rozbité a zahozené 

v důsledku vyšší poruchovosti a nízké hodnoty kovu. Středoevropský pohled však prokazuje souvislost 

výskytu skládacích vážek s prostředím směny. Zdá se, že v českých zemích v něm hrál hlavní roli kolonizační 

pohyb a jeho důsledky. Jinak tomu ovšem je s nálezy sférických či kulovitých závaží. Čerstvý je 

fragment z olomouckého hradu, z horizontu 13. stol. (za sdělení děkuji P. Michnovi a R. Zatloukalovi). 

Novým přírůstkem je i nález z jádra lokační Litovle, z vrstvy ze 14. stol. (Michna 2000). H. Steuer eviduje 

exempláře z Dubé, hradu Melice a z Kozárovic. Právě kozárovické závaží, kladené do 11. stol. (Buchvaldek 

– Sláma – Zeman 1978, 85, 87), zahajuje široký časový interval uvažovaného výskytu těchto předmětů 

v českých zemích. 

Úvahy o používání skládacích vážek v raně středověkých Čechách a na Moravě vycházely ze situace 

v severní a východní Evropě. Tamější vážky, u nichž je mnohdy raně středověký původ nepochybný, jsou 

odůvodněně spojovány s potřebou vážení kúfických mincí a jejich zlomků. Mapa výskytu raně středověkých 

vážek se kryje s mapou stovek depotů zlomkového stříbra, v nichž jsou arabské mince výrazně zastoupeny. 

Při jejich nekomplikovaném označení za ukryté platidlo lze líčit rozsáhlý obchod s otroky (např. 

Brather 1999, 193). Důvody ukrývání stříbra, které by mohly ozřejmit i příčinu přílivu arabských mincí, 

však doposud zůstávají nejasné i přes smělé konstrukce, jež nad nimi bývají budované. Ani pozoruhodný 

názor (pomíjející nejen časový horizont tohoto jevu), že „na středním Dunaji byla dávána přednost zlatým 

mincím“, které „byly příliš drahé než aby byly ukládány do země“ (Třeštík 2000, 67), patrně rozdíl mezi 

českým a polským, stejně jako severo– a jihoněmeckým prostředím neobjasní. 

Mezi desítkami tisíc mincí denárového období ze stovek nálezů v Čechách jsou spolehlivě evidovány 

pouze 1 zlomek dirhemu (v depotu přibližně 3000 jiných mincí z doby kolem poloviny 11. stol.) a 2 arabské 

mince – jedna z 9., druhá, nalezená v zámeckém příkopu, z 12. stol. (Nálezy mincí II., č. 1473, 1539; 

Profantová 2001). Výraznější podíl arabského sekaného stříbra byl zaznamenán pouze ve zcela výjimečném 

nálezu z moravské Kelče, složeném i z četných cizích mincí včetně denárů z Itálie, Francie, Anglie 

a denáru Traiánova (Nálezy mincí II., č. 1652). Ani nečetné české a moravské nálezy sekaného neraženého 

stříbra, jejichž časový horizont (viz Turek 1966) se míjí s dobou úpadku domácího denárového platidla 

(Pánek – Hladík 1968, 95–100), nemohou být při úvahách o užívání skládacích vážek využity. Aplikace 

východisek běžných při interpretaci severo– a východoevropské situace v našem prostředí by mohlo 

obraz obchodu přemyslovského knížectví podstatně zkreslit (srov. Třeštík 2000). Pro názor o užívání 

skládacích vážek v raně středověkých Čechách a na Moravě postrádáme opory. Datovatelné nálezy odkazují 

na prostředí ovlivněné trhem německy hovořících měšťanů. 

K městskému životu patřilo vážení koření, barviv, drahých kovů a dalších cenných komodit. Ve vrcholně 

a pozdně středověkých městech podél horního Dunaje tomu sotva bylo jinak. Na rozdíl od vysokých 

počtů ze severoněmeckých měst a desítek kusů z českých zemí a Maďarska 3 ale H. Steuer mohl z Rakouska 

uvést pouze tři exempláře bez nálezových okolností. Z Bavorska jich zná pět, i zde však pohled na 

okolnosti jejich získání do muzejních sbírek otevře otázku závislosti této skutečnosti na dnešní organizaci 

tamní archeologické péče. Nález z Řezna byl získán při předválečném systematickém výzkumu římského 

chrámu. Nálezové okolnosti vážek uložených v mnichovském muzeu nejsou známy. V severobavorském 

Rothenburgu o. T. (ve Steuerově soupisu uvedený duplicitně) byl fragment vážek získán z výkopu 

v jádru města – dnes se jím chlubí soukromá sbírka. Z dlouholetého výzkumu zaniklého sídliště Walenhusen 

pocházejí zbývající dva kusy. Otázka souvislosti šíření skládacích vážek z území severního Německa 

s kolonizačním proudem, směřujícím od přelomu 12. a 13. století východním směrem (nejzazší naleziště 

leží v rumunském Moldavsku: kolem roku 1300), však při posuzování rakouské a jihoněmecké situace 

nedovoluje jednoznačný závěr. 

Celou Steuerovu knihu, věnovanou detailním technologickým a chronologickým problémům, prostupuje 

nesmírný rozhled. Byla v ní předložena až na pochopitelné výjimky téměř kompletní evidence 

nálezů skládacích vážek z celé Evropy do poloviny 90. let 20. století. Jejich počet stále vzrůstá, přibývají 

i nálezy s výjimečnou vypovídací hodnotou (viz Krzyszowski 1997; Baranowski 2000). Pozornější sle- 

3 Veškeré datovatelné nálezy skládacích vážek z Maďarska pocházejí ze situací 13. století, v jednom případě je 

uváděn interval od závěru 12. do 13. století.


dování jednotlivých oblastí může otevřít otázku, zda při souhrnném zpracování nedošlo k uplatnění nemístně 

jednotného a jednoznačného výkladu pro svědectví různých jevů rozdílných kulturních oblastí 

a časových rovin. Ocenění náročné práce, sahající od popisu konkrétních nálezů k řešení obecných otázek 

evropského rozměru, to však neovlivní. Definování jednotlivých typů, analýza fyzikálních vlastností, 

shromáždění ikonografického materiálu, sestavení obsáhlého katalogu i publikace šlesvických nálezů 

a jejich okolností je trvalým, stěží překonatelným přínosem. Rozvážené uspořádání knihy, které někdy 

zřejmě odráží obtíže při pojednání ohromného množství dat, navíc poskytuje vynikající předpoklady pro 

doplňování a využití předložených poznatků. 

M. Ježek 

LITERATURA 

Baranowski, T. 2000: Miary i wagi z wczesnośredniowiecznego Kalisza (znaleziska z grodziska na Zawodziu), 

in: Archeologia w teorii i w praktyce, red. A. Buko – P. Urbańczyk, Warszawa, 611–620. 

Brather, S. 1999: Frühmittelalterliche Dirham–Schatz– und –Einzelfunde im südlichen Ostseeraum. Die 

Anfänge der Gewichtsgeldwirtschaft bei den Westslawen, in: Archäologie als Sozialgeschichte. 

Studien zu Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaft im frühgeschichtlichen Mitteleuropa. Festschrift 

für Heiko Steuer, hsgb. von S. Brather, Ch. Bücker, M. Hoeper, Rahden/Westf., 179–197. 

Buchvaldek, M. – Sláma, J. – Zeman J. 1978: Slovanské hradiště u Kozárovic. Praehistorica VI. Praha. 

Frolík, J. 1983: K počátkům Chrudimi, Archeologické rozhledy 35, 517–539. 

Hrala, J. 1985: Hánín – hradiště libického zázemí a kolínská aglomerace, Sborník Národního muzea v Praze 

39, řada A – historie, 45–50. 

Hrdlička, L. – Dragoun, Z. – Richterová, J. 1981: Praha 1 – Staré Město, Ungelt, Pražský sborník historický 

XIII, 165–174. 

Krzyszowski, A. 1997: Frühmittelalterliches Grab eines Kaufmannes aus Sowinki bei Poznań in Grosspolen, 

Germania 75, 639–671. 

Mašín, J. 1954: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha. 

Michna, P. J. 1979: Středověké mincovní vážky z Olomouce, Vlastivědný věstník moravský 31, 38–48. 

— 1991: Středověké skládací vážky na drahé kovy z Olomouce, in: Václavu Burianovi k 17.7.1991, Olomouc, 

rukopis. 

— 2000: Další nález raněstředověkého závaží severského původu na Moravě. K poznání oblasti výskytu 

závaží slovanského rázu, in: Památkový ústav v Olomouci 1999. Výroční zpráva, Olomouc, 95–100, 

166–169, 184, 193–194. 

Nálezy mincí II.: Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. díl, red. E. Nohejlová–Prátová. Praha 

1956. 

Pánek, I. – Hladík, Č. 1968: Denár a hřivna v českých pramenech do roku 1222, Numismatický sborník 10, 

79–110. 

Profantová, N. 2001: Arabská mince z Čelákovic, Numismatické listy, v tisku. 

Richter, M. 1963: Raně středověké bronzové skládací vážky z Čech, in: Sborník Československé společnosti 

archeologické 3, Brno, 141–148. 

— 1982: Hradišťko u Davle. Městečko ostrovského kláštera. Praha. 

Schránil, J. 1930: Drobný příspěvek k poznání obchodu v Čechách v X. věku, in: Přátelé čsl. starožitností 

svému učiteli. K šedesátinám univ. prof. Dra J. V. Šimáka. Příloha Časopisu Společnosti přátel starožitností 

čsl. v Praze, roč. 38, čís. 2–3. Praha, 50–53. 

Tomášek, M. 1997: To the beginnings of the town of Čáslav: Rescue excavations on Žižka Square and their 

results, in: Život v archeologii středověku, Praha, 620–629. 

Třeštík, D. 2000: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století, in: 

Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha, 49–70. 

Turek, R. 1966: Zur Herkunft der böhmisch–mährischen Hacksilberfunde, Vznik a počátky Slovanů 6, 

223–245. 

Wachowski, K. – Kamińska, H. 1993: Średniowieczne przybory kupieckie z Trzebnicy. Przyczynek do dziejów 

wymiany w Europie XIII w., Kwartalnik Historii Kultury Materialnej 41, 71–83.

654 


Tomáš Durdík – Pavel Bolina: Středověké hrady v Čechách a na Moravě. Argo Praha 2001. 249 

stran. 

Nad stránkami recenzovaného díla si nelze nepoložit vcelku lapidární otázku, komu je vlastně určeno. 

Tuctovému zájemci dozajista ne, neboť náš statistický hrdina sice brilantně ovládá stavební terminologii, 

současně však vůbec netuší, co by se mohlo skrývat pod záhadným slovem hradba, nikdy v životě 

nespatřil zeď, nemluvě již o paláci nebo třeba věži. Že je to absurdní Bezpochyby, ale jak jinak pochopit 

smysl tak hlubokomyslné sentence, že „… hradbou se nejčastěji rozumí různě provedená stěna …“ 

(s. 13) nebo že „… podle funkce v hradní dispozici dělíme věže na hlavní a ostatní …“ (s. 30). A protože 

ve stejném kadlubu byla očividně uhnětena celá úvodní kapitola (Hradní dispozice a její základní prvky, 

s. 13–73) a nemá smysl parafrázovat zde více než padesát stran souvislého textu, rozlučme se s touto 

částí alespoň krátkým citátem: „… přestože úloha paláce při obraně hradu mohla být potlačena, 

zůstává skoro u všech různou měrou zachována …“ (s. 18). 

Superlativy snese rovněž zeměpisné vzdělání předpokládaného čtenáře. Ten se totiž i bez map dokonale 

orientuje v lokálních poměrech a snadno si proto poradí i v tak zapeklité situaci, jakou mu připravila 

například závorka na s. 101, v níž se jedním dechem jmenují lokality z jižní, střední a severní Moravy, 

východních, severních a středních Čech. To ovšem není zhola nic ve srovnání s hloubkou a rozsahem jeho 

dějepisných znalostí. Náš imaginární konzument se s nevšední lehkostí pohybuje v nejvyšších patrech 

české politické scény, mezi Přemyslovci, Lucemburky i v době husitské, tu a tam nahlédne do šlechtického 

prostředí, ocení přínos duchovních hodnostářů (především olomouckého biskupa Bruna) a příležitostně 

zavítá do kapetovského království za vlády Filipa II. Augusta nebo třeba ke dvoru sicilského krále 

Friedricha Štaufského. A to vše jen a jen proto, aby si uvědomil a již nikdy nezapochyboval, že česká 

hradní architektura vychází z těch nejskvělejších kořenů. Dříve však, než zazní oslavné fanfáry, bych rád 

upozornil, že české země čerpaly především z německých vzorů a kdo by o tom pochyboval, nechť se zamyslí 

třeba jen nad názvy našich hradů. Připouštím však, že se mohu mýlit a že povšechné fráze, jež patrně 

mají představovat jakousi reflexi politických a kulturních poměrů, v sobě ukrývají duchovní poklady 

nedozírné hodnoty a významu. 

Snad ještě obskurnější je jazyková výbava pomyslného zájemce, u něhož se předpokládá, že bez nesnází 

pochopí, kdo to byl „magister fabriciae“ – snad „magister fabricae“, ne – (s. 176), ovšem zároveň 

si zaslouží nápovědu, že „… termín kastel pochází z latinského výrazu castellum (tj. hrad) a patří k běžné 

terminologické výzbroji literatury zabývající se vývojem evropské hradní architektury …“ (s. 88). Obdobný 

komentář by se dal připojit k němčině, kterou zastupuje zdánlivě neškodné slovo „Burgenkunde“ 

(s. 10, 249). Možná ale, že kdyby Otto Piper věděl, co autoři provedou s názvem jeho práce a že jednou 

bude možné rozumovat nad „klasickou Burgenkunde“ nebo dokonce „velkými Burgenkunde“ (vše na 

s. 249), snad by se upjal k zahrádkaření. A tak mne napadá, jak je možné, že Tomáš Durdík, jenž se 

skromností sobě vlastní podotkl, že na počátku 70. let (to mu tuším mohlo být něco málo přes dvacet) 

vypracoval „… komplexní metodiku výzkumu hradů, na jejímž základě se dosud provádí řada různě rozsáhlých 

výzkumů a povrchových průzkumů, které přinesly a přinášejí (neznámo proč bylo opomenuto futurum) 

četné nové informace zásadního významu, dávající nový, odlišný pohled na problematiku počátků, 

typologie a vývoje hradní architektury …“ (s. 10), nevytvořil také příslušnou českou terminologii. 

Anebo je vše úplně jinak, a právě „Burgenkunde“, což mi docela dobře mohlo uniknout, zaručuje naši 

světovost … 

Dosud jen matnou předtuchu, že recenzovaný spis postrádá jasně definované adresáty, lze dále rozvinout 

krátkým zamyšlením nad samotným názvem. Navzdory jednoznačně znějícímu titulu tato kniha 

není o středověkých hradech, ale o středověké hradní architektuře a ta je sledována nejen v Čechách a na 

Moravě, nýbrž i ve Slezsku. Alespoň takto zní předmluva, výslovně si připomeňme proklamaci na s. 11: 

„Tato kniha je věnována zcela hradní architektuře …“, a ke Slezsku dodejme zatím jen tolik, že kupříkladu 

hrady Frýdberg (s. 30, 31, 105, 159, 290), Javorník (s. 44, 159, 237, 274), Rychleby (s. 22, 23, 51, 

100, 159, 210, 288) a Kaltenštejn (s. 104, 159, 211, 274, 290) nikdy nebyly součástí moravského markrabství. 

Absence poznámkového aparátu, jakož i chybějící soupis písemných pramenů, na něž se výklad vzácně 

odvolává (srov. např. s. 140), přece jen naznačují určitý autorský záměr, a tím nejspíš byla snaha oslovit 

laickou veřejnost. Tomu také odpovídá nezvykle vysoký počet obrazových příloh, mezi nimiž nechybí 

soubor barevných fotografií na s. I–XXIV (vloženo mezi s. 248 a 249), přičemž německé (s. 251–262)


a anglické resumé (s. 263–272) dále prozrazují, že nakladatel myslel také na zahraniční publikum. Širší 

okruh čtenářů se promítl i ve stylu, jenž měl být především sdělný. Zdůrazněme, měl být, protože v marném 

souboji s rodným jazykem se namnoze vytratil smysl celých vět, někdy i odstavců. Příkladem budiž 

závěrečný komentář v subkapitole hradba (s. 13–18): „Hradba plnila různé funkce. Nejdůležitější představuje 

(co, funkce) hradba hlavní, která tvoří obvodovou fortifikaci vlastního hradu nebo její část. Tato 

prvořadá obranná linie bývá často zdvojena …“ Pro někoho komicky, pro jiného neotřele a pro třetího 

nesrozumitelně mohou znít výroky, že kupříkladu zříceniny mají „dramatické obrysy“ (s. 7), že „… 

v Čechách, vzácněji na Moravě, doplňují obytný provoz obytné věže … (s. 23), že „… značnou roli v organismu 

pozdně gotického paláce opět sehrává velký reprezentační sál, který v této době dosáhl své největší 

monumentality …“ (s. 28), že hradní kaple dokládají „… špičkovou úroveň těchto architektur v rámci 

soudobé stavební produkce …“, že … 

Zvláštní poznámku si zaslouží rovněž terminologická výbava autorů, která evokuje doby (doufejme) 

dávno minulé. Snad by stálo za námahu osvětlit v každém směru originální názor, že „… vznik hradu je 

zákonitým produktem feudální společnosti určitého stupně vývoje …“ (s. 7). Obdobné úvahy zdobí i jiná 

místa recenzovaného díla, a není tedy vyloučeno, že se Pavel Bolina a Tomáš Durdík hlásí k marxistickému 

výkladu dějin. Ano, to je docela možné a zcela jistě legitimní, ale proč se uchýlili zrovna k jeho 

nejvulgárnější formě 

To vše a mnohem více obsahuje úvod (s. 7–11), a kdo skutečně dychtí po poznání, neměl by jej vůbec 

číst. Bude zmaten asi tak, jako jsem byl zmaten já, když jsem se dočetl, že se kniha zaměřuje na novou 

kvalitu opevněných sídel, která nastupuje až v průběhu druhé poloviny 13. století, „… zatímco informace 

k hradiskům raného středověku musí čtenář hledat jinde …“ (s. 7). Jak potom vysvětlit přítomnost úvodní 

kapitoly čtvrté části (Zděné hrady závěru hradištního období (do konce 12. století), s. 138–143) a řadu 

dílčích zmínek v textu, které vypovídají o čemkoliv jiném než o druhé polovině 13. století Poněkud zavádějící 

je rovněž krátká reflexe výzkumu opevněných sídel na Moravě. Neskutečná slátanina (diplomatičtější 

termín mne prostě nenapadá) jedním dechem jmenuje Řehoře Wolného, edici Codex diplomaticus 

et epistolaris Moravie (Probůh proč), Ladislava Hosáka, Antona Petera, Waltera Latzkeho, Vincence Praska 

a Herberta Weinelta (s. 8). Pomineme-li prostý fakt, že těžiště Praskova, Latzkeho a Weineltova zájmu 

leželo především ve Slezsku (a jakkoliv to může být pro oba autory neuvěřitelné, Morava opravdu není 

Slezsko), pak název dvoudílné práce Antona Petera Burgen und Schlösser im Herzogthum Schlesien ani 

při nejvyšší benevolenci nelze přeložit jinak než jako Hrady a zámky ve vévodství slezském. 

Zmatená koncepce a dílem nesrozumitelný, četnými banalitami prošpikovaný jazyk nejsou pohříchu 

jedinými slabinami recenzovaného spisu. K těm je nutno připočítat i poměrně značný počet drobnějších 

chyb a omylů. Bylo by ovšem krajně neslušné vypočítávat zde všechny nepřesnosti, obzvláště pak proto, 

že takto pojaté práce nejsou a vlastně ani nemohou být bez kazu. Bez nároku na úplnost si přesto dovoluji 

připomenout, že hradební břit u Vartnova je čirou spekulací, neboť terén v místě předpokládaného 

břitu byl odtěžen již dlouho před zahájením archeologických výzkumů (s. 16). Přinejmenším jistou relativizaci 

by snesl výrok, že velký sálový palác a zadní bergfrit na znojemském hradě podle historických 

souvislostí (marně se táži jakých) mohl vystavět moravský markrabě Vladislav Jindřich (s. 20, 32). Netuším, 

proč je tomuto Přemyslovci naopak upírán podíl na zbudování osmiboké věže v čele hradu (s. 34). 

K neudržitelným je nutno počítat i apodikticky laděný soud, že se na Rychlebech nacházel plochostropý 

palác, a to proto, že jeho dochované partie sahají do maximální výše dvaceti centimetrů od beztak snížené 

plochy nádvoří. S jistotou víme jen tolik, že byl podsklepený (s. 22). Cvilín náležel k zeměpanským 

a nikoliv tedy šlechtickým hradům. Jen dočasně a ne jako alod jej spravoval rod Benešoviců (s. 22, 152). 

Půdorys fulštejnského donjonu (č. 9 ve srovnávací tabulce na s. 37), právě tak jako zdejší kaple (s. 53), 

bohužel náleží do čarovných příběhů ze země Oz. Dnes patrné pozůstatky nelze datovat, ba dokonce není 

známo ani to, zda se jedná o zbytky věže a zda tzv. kaple ve skutečnosti nesloužila ryze světským účelům 

jako renesanční palác. Úvahy o genetických souvislostech olomouckého donjonu jsou samozřejmě 

možné (č. 5 ve srovnávací tabulce na s. 37, a s. 38), pakliže se však nejednalo o bránu, což mimo jiné připustil 

revizní výzkum. Naopak mohutná branská budova na Tasově (s. 47) docela dobře mohla být obytnou 

věží v chráněné poloze – a vůbec, byl to hrad Rotundu sv. Kateřiny na znojemském hradě již v zájmu 

srozumitelnosti nelze označovat jednou za velkofarní kostel, jindy za hradní kapli (s. 34, 53, 140). 

Buď platí jedno, nebo druhé, v daném případě spíše to druhé. Přinejmenším udivující se mohou jevit relativně 

četné komentáře k Pustiměři. Plocha někdejšího hradu nenese žádné zřetelné stopy zdiva a ne-

656 


méně sporé jsou výsledky archeologických výzkumů. Přesto by se podle autorů mělo jednat o hrad s obvodovou 

zástavbou, jenž se vzorově blížil ke Křivoklátu (), přičemž „… věžice na boční straně navozuje 

domněnky o vlivu francouzského kastelu …“ (s. 80, 82, 86, 149). Obdobně nesrozumitelné je zařazení 

Cvilína k hradům s obvodovou zástavbou (s. 84). Dominantou této fortifikace byl přece mohutný bergfrit 

a v tomto smyslu také zní klasifikace hradu na s. 100. Která však platí Obvodová nebo bergfritová 

dispozice Určité připomínky je možno vznést na adresu publikovaných plánků. V případě Freudenštejnu 

byl převzat půdorys Dalibora Prixe s nepřesnou poznámkou, že jde o náčrt Pavla Kouřila (s. 156). 

Obdobná praxe bohužel nenásledovala v jiných případech, takže třeba plánky Edelštejnu (s. 88), Rychleb 

(s. 100), Cvilína (s. 101), Vartnova (s. 114), Fürstenwalde (s. 127) či Quingburku (s. 127), neznámo 

proč označovaného jako Quingsburk (s. 127, 156), více než cokoliv jiného připomínají hodně povrchní 

skici. Za krajně pochybnou by se dala označit teze, že hrad Šostýn založil olomoucký biskup Bruno 

(s. 134, 158), k jehož zakladatelskému dílu je s mírnými rozpaky počítán i Rožnov (s. 44, 134, 158). Znamená 

to snad, že na Rožnově byl nalezen archeologický materiál z 13. století Dolní Kounice asi nebyly 

hradem královským, nýbrž klášterním (s. 156) a Leuchtenštejn bude nutno připsat nikoliv některému 

ze slezských Piastovců (s. 159), ale nejspíš prvnímu opavskému knížeti Mikulášovi. 

Alespoň některé z chyb by se snad daly zdůvodnit stářím rukopisu, jehož počátky údajně sahají až 

do osmdesátých let minulého století (s. 10). Může to však být omluvou Nemělo by to být impulsem 

k důkladnému přepracování původního rukopisu Samozřejmě, nikomu asi není příjemné vracet se k jednou 

již uzavřené práci, nicméně po dvou dekádách marných pokusů o vydání by se snad dalo očekávat, 

že dílo projde zevrubnou modernizací. V zájmu spravedlnosti dodejme, že k částečné inovaci skutečně 

došlo. Platí to zejména o Moravě, a přestože jednotlivé pasáže nejsou autorsky odlišeny, snad nepochybíme, 

spojíme-li tyto kapitoly se jménem Pavla Boliny. Ostatně právě moravské lokality, navzdory jistým 

výhradám, patří v recenzované knize k těm zdařilejším. Méně čitelné jsou interpretační změny u českých 

fortifikací. Příčiny mohou být různé. Mohou se skrývat třeba v dlouhé tradici a kvalitě odborného výzkumu 

(s. 10), který dospěl k natolik spolehlivým závěrům, že ty mohou být pouze rozvíjeny, v dílčích 

otázkách snad i zpřesňovány. Nuže dobrá, co si však myslet o více než jedné stovce publikovaných textů, 

jimiž Tomáš Durdík jen v průběhu poslední dekády druhého tisíciletí doslova zaplavil domácí i zahraniční 

časopisy (srov. seznam literatury na s. 276–278). Byly tyto hypotézy rozvíjeny nebo zpřesňovány 

Nebo, tomu se však ani věřit nechce, že by je donekonečna opakoval, v naivní víře, že se jeho 

spekulace stanou zákonem Že je to nesmysl Možná, nicméně proč se v základní (!) literatuře (nemluvě 

o textu) neobjevují tituly prací ze sklonku 90. let, v nichž byla na základě důkladného rozboru zpochybněna 

existence kastelů (středoevropského typu) v Jaroměři a Chrudimi, když v jiném (totiž vlastním) 

případě neváhal Tomáš Durdík připomenout publikace z roku 2000 a dalších dvacet rukopisů s poznámkou 

„v tisku“ 

Snad nikdo soudný nemůže předpokládat, že by Tomáš Durdík nezaslechl sílící kritické hlasy, jež stále 

hlasitěji žádají uměřenější přístup k hradní typologii. Ovšem právě to je pro Tomáše Durdíka nepřijatelné. 

Dozajista ne náhodou se první kapitola (pomineme-li úvod) nazývá „Hradní dispozice a její základní 

prvky“ a hned první věta rozhodně stojí za citaci: „Klíčový pojem současného studia středověkých 

hradů představuje hradní dispozice …“ (s. 13), k níž Tomáš Durdík výslovně podotýká, že podobu hradu 

formovaly „… jednak požadavky stavebníka jednak zákonitosti s obecnou platností, které se úměrně 

jejich vývoji promítaly do všech konkrétních staveb ...“ (tamtéž). V tomto kontextu je nutno vnímat i přísný 

odsudek Dobroslavy Menclové, která sice navázala na Carla Schuchhardta, ale podle Tomáše Durdíka 

„… nedocenila základní pravidlo jakékoliv typologické práce, tj. jednotné hodnotící hledisko pro 

všechny typy …“ (s. 75). 

Přiznám se, že tomu všemu moc nerozumím. Vůbec netuším, co to jsou zákonitosti s obecnou platností 

(má to snad být evolucionismus), a vůbec, není ona „zákonitost“ jaksi z principu sama o sobě 

obecně platná A jsem si také jist, že klíčovým pojmem současného studia středověkých hradů není jen 

hradní dispozice. K řadě dalších, u nás dlouhodobě zanedbávaných otázek patří kupř. vztah hradu a jeho 

zázemí. Aby bylo jasno, nezpochybňuji zde význam typologie a její význam pro poznání středověkých 

hradů. S čím však souhlasit nemohu, to je přepjaté vnímání hradní dispozice, neboť ta se stává klíčem 

k výkladu čehokoliv. Kouzlem nechtěného to dokazují dvě kapitoly, totiž třetí (Základní hradní typy 

13.–14. století, s. 75–135) a čtvrtá (Nástin vývoje hradů v Čechách a na Moravě, s. 137–248), které se 

s mírnou nadsázkou liší v podstatě jen názvem, ačkoliv jedna měla pojednávat o typologickém vývoji


hradní architektury, zatímco druhá měla komentovat vývoj středověkých hradů ve společenském rámci. 

Výsledkem je ovšem nestravitelný koktejl plochých frází, prostě zmarněná příležitost. A přitom právě 

čtvrtá část mohla nabídnout úžasně plastickou sondu do všedního života středověké společnosti (třeba na 

základě unikátního souboru archeologických nálezů z prostoru manského domu na Křivoklátě, zdali se 

někdy dočká zasloužené publikace), mohla nadhodit a třeba i dokladovat otázku existence stavebních 

hutí (perspektivním teritoriem se dnes jeví trojúhelník mezi Kladskem, Moravou a Slezskem), mohla se 

zamyslet nad vztahem farních kostelů k hradním kaplím, mohla … 

Tomáš Durdík se proslavil nejprve jako objevitel „hradu přechodného typu“, posléze „středoevropského 

kastelu“. Ten měl být svébytnou variantou nejrozšířenějšího královského hradu s obvodovou zástavbou, 

„… jejíž podoba je vynucena pravoúhlým staveništěm, determinovaným městskou parcelací …“. 

Důvodné námitky proti Chrudimi a Jaroměři byly před časem zformulovány. Počet zbývajících lokalit 

prořídlého seznamu může otevřít otázku, zda další příklady zakladatelského díla Přemysla Otakara II. 

zmizely beze stopy, nebo ještě nebyly rozpoznány. Anebo je opět všechno úplně jinak a vztah mezi městskou 

parcelací a vybranou skupinou středověkých hradů není tak transparentní, jak tomu Tomáš Durdík 

věří a jak by si to možná přál 

Co dodat k „hradům přechodného typu“. Vcelku sympatický termín je možno pokládat za adekvátní 

vystižení situace v první polovině 13. století, ale jen pod podmínkou, že nebude přeceňován, a to se (bohužel 

opět) nestalo. Naprostou zmatečnost dnešního pojetí lze vhodně ilustrovat na příkladu geneze středověkých 

měst. Představme si poměry třeba právě ve 13. století. Na jeho počátku zde existovaly staré sídelní 

aglomerace, na jeho konci kvetoucí města. A mezi tím Inu, přece města přechodného typu, ryzí 

import. Příklad Třeba Hradišťko u Davle nebo Starý Bruntál, nebo Znojmo v první čtvrtině 13. věku, 

a obávám se, že takových měst by se dalo napočítat dvanáct do tuctu. Že je to hloupost Kolosální, ale 

pro někoho možná přespříliš svůdná, než aby jí odolal. Není přece žádným tajemstvím, že nová sídla na 

sebe často berou podobu jakéhosi provizoria, a pakliže se osvědčí, nabývají své konečné podoby. Platí to 

o městských lokacích a proč by to nemělo platit o hradech Jen namátkou zde připomeňme třeba nehotové 

Pleče u Jindřichova. Konečně jistou nedůvěru vzbuzuje již samotný výčet hradů přechodného typu. 

Nejde snad o jednotlivé fortifikace, jako spíš o fakt, že se jejich počet podstatněji nezvýšil ani po třech 

dekádách intenzivních výzkumů. Zde jsou: Hlavačov (pro širší veřejnost a třeba i pro některé poučené 

osoby bez potřebné fantazie by snad bylo možné zveřejnit poněkud přehlednější půdorys a zároveň předložit 

doklady, které autora vedly k jeho datování), Angerbach (snad naivně, leč přesto se dovoluji otázat, 

zda byl podán přesvědčivý důkaz o totožnosti Angerbachu s hrádkem u Kožlan), Týnec (nebyl to dvorec), 

Tachov (proč). Jen letmou zmínkou a plánkem, ovšem bez jakýchkoliv podpůrných argumentů, se 

autoři zmiňují ještě o Ruchomperku, Buděticích, Hradisku u Osik, Dlouhé Loučce a Boleradicích 

(s. 76–80). 

„Bylo zřejmé, že kdyby měl sám sobě oponovat, dokázal by se snad zničit, nebo alespoň přivést k zoufalství 

...“ Právě takto Zdeněk Smetánka glosoval nekonvenční úvahy Tomáše Durdíka. To bylo někdy 

okolo roku 1987 a zdráhám se uvěřit, že právě Durdíkovo jméno zdobí titulní list recenzované publikace, 

která se natolik vzdálila poctivému řemeslu archeologa nebo historika, že se do podvědomí vtírají pochybnosti 

o etice vědecké práce. Nezbývá než doufat, že si čtenářská obec najde cestu k prověřeným hodnotám. 

Třeba k Dobroslavě Menclové, Miroslavu Plačkovi nebo Tomáši Durdíkovi, který svého času 

sepsal a roku 1984 vydal rozsahem nevelké, myšlenkami však stále inspirativní České hrady. 

Martin Wihoda 

DALŠÍ LITERATURA 

Durdík, T. 1984: České hrady. Praha. 

Ježek, M. 1999: Kastel východočeského typu A další otázky ze středověké Chrudimi, Archeologické rozhledy 

51, 833–871. 

Kouřil, P. – Prix, D. – Wihoda, M. 2000: Hrady českého Slezska. Brno – Opava. 

Plaček, M. 1996: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha. 

Smetánka, Z. 1987: Hledání zmizelého věku. Praha.

658 


Archeologia technica 11. Zkoumání výrobních 

objektů a technologií archeologickými metodami. 

Sborník přednášek z 18. semináře Archeologia 

technica – 13. duben 1999. Brno 2000. 94 s. 

Obsah: V. Jan – V. Ustohal – K Stránský: Keltské 

nástroje k obrábění dřeva a jejich surovinová 

základna, 4–11. Analýzy nástrojů, zbytků rudy a železářské 

strusky nalezených na Starém Hradisku. 

K. Stránský – V. Souchopová – J. Merta: Rekonstrukce 

pochodů přímé výroby železa z rud, 12–21. 

V. Souchopová – K. Stránský: Raněstředověké středoevropské 

polotovary železa, 22–32. Mezi ně patří 

nejčastěji tzv. bochníkové lupy, sekerovité hřivny 

a jiné typy. D. Merta – J. Merta: Archeologický výzkum 

raněstředověké železářské huti v Habrůvecké 

bučině, 33–42. Nístěj nadzemní šachtové pece je 

keramikou datována na přelom 10. a 11. století. 

K. Stránský – V. Ustohal – A. Buchal: Sonda do historie 

Nesměřských hamrů, 43–47. Rentgenografická 

analýza železářské strusky a keramiky. Hamry 

v blízkosti hradu Templštejna existovaly v průběhu 

2. poloviny 15. století. L. Slezák: Slovanští prospektoři 

a jejich cesty Moravským krasem, 48–50. 

P. Obšusta: Pozůstatky středověkého dolování zlata 

na jihozápadní Moravě, 51–59. Popis jednotlivých 

pozůstatků dolování a historické zprávy o něm. 

V deseti bodech je podán stručný postup při rýžování 

zlata. R. Zatloukal: Archeologické doklady hrnčířství 

ve 13. až první polovině 16. století, 60–74. 

Přímé doklady hrnčířství, tj. nálezů pece i výrobního 

odpadu, pocházejí z jedenácti moravských lokalit 

(Brno, Dambořice, Ivančice, Jihlava, Kostelec, 

Kroměříž, Mstěnice, Opava, Staré Město–Sady, 

Velká Střelná a Znojmo). P. Kos: Doklady vápenických 

objektů v Mokré v jižní části Moravského 

krasu, 75–87. Výsledky záchranných výzkumů výrobních 

zařízení typu vápenická pec, převážně datovaných 

keramikou do 16. až počátku 19. století. 

V. Souchopová – J. Merta: Z historie archeologických 

výzkumů hutnických dílen ve střední části 

Moravského krasu, 88–89. J. Merta: Poznámka 

k archeologickému výzkumu cihelny v Brně – Žerotínově 

náměstí, 90–91. J. Merta: Polní náčrt baterie 

železářských pecí z Lednice (okr. Břeclav), 92–93. 

František Kostrouch, KAR Plzeň 

Milan Dokládal: Morfologie spálených kostí. 

Význam pro identifikaci osob. Sborník prací lékařské 

fakulty 113. Acta Facultatis Medicae Universitatis 

Brunensis Masarykianae 113 – Opuscula 

Anthropologica. Lékařská fakulta Masarykovy univerzity 

Brno 1999. ISBN 80–210–2151–9. 185 str. 

s 80 obr. a 11 tab. 

Jedná se o první soubornou příručku věnovanou 

problematice zpracování a identifikace spálených 

lidských kostí. Vychází z autorovy dlouholeté 

antropologické praxe, především však z řady ojedinělých 

experimentů a intenzivního studia uvedené 

problematiky. Přestože je práce určena především 

specialistům z řad antropologů, soudních lékařů 

a kriminalistů, obsahuje řadu cenných poznatků 

a metodologických postřehů, pro které si bezesporu 

zaslouží pozornost také na stránkách archeologického 

periodika. 

Úvodem (7–9) jsou zdůrazněny možnosti využití 

předložené práce při zpracování materiálu 

z archeologických výzkumů (za účelem poznání 

tělesného vývoje a demografických ukazatelů studované 

populace) a zejména pak v identifikaci spáleného 

či ohořelého jedince (oběti trestného činu, 

dopravní nehody, válečného zločinu apod.) při 

soudně lékařských či kriminalistických expertizách. 

Zároveň je ale kriticky poukázáno na dříve 

aplikované metody a kritéria studia spálených lidských 

pozůstatků, které často vedly k ne zcela spolehlivým 

a použitelným výsledkům. 

Kapitola Kremace jako způsob pohřbívání 

v historii lidstva a u různých národů (11–17) podává 

přehled vývoje pohřebního ritu v jednotlivých 

etapách dějin lidstva a v různých geografických 

oblastech světa. Pozornost je věnována také vývoji 

žárového pohřbívání a moderních kremací. Zde 

obsažené informace by měly být poněkud korigovány 

s ohledem na dnešní stav poznání. Například 

„první“ žárové hroby ve střední Evropě jsou kladeny 

na základě práce V. G. Childa na přelom 3. a 2. 

tisíciletí př. Kr. (cf. nesporné doklady kremace ze 

středního [Kazdová 1992] a mladého neolitu [Rakovský 

1977/78], které jsou známy také z území 

Moravy). 

Následuje podrobně zpracovaný Přehled dosavadních 

výzkumů (19–32). První oddíl této kapitoly 

přibližuje průkopnické práce o spálených kostech 

z 16.–19. století, druhý oddíl uvádí hlavní etapy 

pohřbívání a spalování těl u různých národů. Dále 

je stručně pojednána historie studia spálených koster 

pro účely soudního lékařství a kriminalistiky. 

Stěžejní náplní kapitoly je vyčerpávající přehled 

antropologických studií kosterních nálezů z žárových 

hrobů v jednotlivých zemích Evropy i v zámoří. 

Do pasáží věnovaných lokalitě Moravičany 

na Šumpersku, dosud největší a patrně také nejdůležitější 

prozkoumané moravské nekropoli kultury 

lužických popelnicových polí, se vloudila poměrně 

závažná chyba v podobě časového zařazení starší 

fáze jejího užívání do pozdní doby bronzové. Jedná 

se ovšem o pohřebiště lužické a platěnické kultury,


kde slezské, tedy pozdně bronzové hrobové celky 

zcela scházejí (Nekvasil 1982). Uvedený nedostatek 

ale nelze takto úzce specializované antropologické 

publikaci příliš vyčítat. 

Kapitola Vliv vysoké teploty (žáru) na fyzikálně–chemické 

změny kostní tkáně při spalování kostí 

(33–44) čtenáře seznámí s fyzikálně–chemickými 

pochody, ke kterým u kostí dochází během kremace. 

Důraz je kladen zejména na změny velikosti, 

pevnosti a zbarvení v závislosti na teplotě. Obsaženy 

jsou také obecně užívané škály k hodnocení 

stupně spálení a posouzení průměrné velikosti kosterních 

úlomků. Důležitou informací je průměrná 

váha prehistorických žárových pohřbů, stanovená 

v rozmezí 200 až 1450 gramů (žárový pohřeb s váhou 

nad 2000 gramů je tedy nutno interpretovat jako 

dvojpohřeb). 

Zvláštní pozornost si zaslouží kapitola Postup 

při získávání a zpracování spálených kostí z žárových 

hrobů (45–47). Obsahuje základní pravidla 

pro zacházení ze spálenými lidskými kostmi – od 

exploatace, transportu a plavení až po vlastní rozbor. 

Popsaná metodika by měla patřit mezi základní 

teoretickou průpravu každého terénního archeologa 

zejména proto, aby svým přístupem k obsahu 

žárového hrobu nesnižoval již tak omezenou výpovědní 

hodnotu získaného antropologického materiálu. 

V další části je stručně popsána Metodika 

vlastního výzkumu (str. 49) při studiu spálených 

kosterních pozůstatků osob známého věku, pohlaví, 

robusticity a příčiny smrti, s cílem zjistit, které 

části kostry zůstávají žárem málo ovlivněny, a naopak, 

které se zcela spalují. 

Vlastní výsledky jsou shrnuty v nejobsáhlejší 

kapitole celé práce Morfologie spálených kostí 

(51–81). V úvodu jsou poskytnuty základní informace 

o celkovém stavu a zachování spálených kostí, 

poté je v anatomickém sledu probírána speciální 

morfologie spálených kostí lebky a postkraniálního 

skeletu. Porovnání spálených a nespálených kostí 

téhož jedince (83–95) vychází z výsledků experimentální 

studie, kdy byly morfologicky a metricky 

porovnány spálené a nespálené kosti téhož jedince. 

Výsledkem bylo zjištění, že většina kostí následkem 

vysokého žáru (600 až 900 °C) zmenšuje svůj 

objem (svrašťuje se), a to o 2 % až 12 % v závislosti 

na sledovaném rozměru a druhu kosti. 

Kapitola Možnosti identifikace osob na podkladě 

spálených kostí (97–124) podává výčet morfologických 

znaků, které jsou vhodné pro stanovení 

věku a pohlaví jedince. Kritickým rozborem jednotlivých 

znaků pro diagnózu věku můžeme dosáhnout 

spolehlivosti až 80 %, u pohlaví pak ani zkušení 

odborníci nepřekračují hodnotu více než 40 % 

až 60 % (u moderních kremací je procento spolehlivosti 

určení pohlaví, vzhledem k ucelenosti souboru, 

o něco vyšší). Tato čísla nám tedy nepřímo 

vyjadřují přesnost demografických studií pravěkých 

společenstev uplatňujících žárový pohřební ritus. 

Pasáž nazvaná Průkaz patologických změn na 

spálených kostech a jejich význam (125–128) stručně 

nastiňuje problematiku interpretace patologických 

změn na spálených kostech a jejich význam 

nejen pro potřeby soudního lékařství a kriminalistiky, 

ale také pro posouzení životních podmínek 

a zdravotního stavu prehistorických populací. 

Závěr tvoří stručný Souhrn (129–131), který je 

navíc uveden jako Summary (133–135) v anglickém 

překladu. Práci uzavírá Doslov a poděkování (137–138) 

a vyčerpávající soupis literatury (139–185), který je 

neocenitelným vodítkem všem zájemcům o danou 

problematiku. Pavel Fojtík, FF MU Brno 

LITERATURA 

Kazdová, E. 1992: K pohřebnímu ritu lidu s vypíchanou 

keramikou na Moravě, Sborník prací 

Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada 

archeologicko–klasická (E) 37, 7–24. 

Nekvasil, J. 1982: Pohřebiště lužické kultury v Moravičanech. 

Fontes Archaeologiae Moravicae 

XIV/1, 2. Brno. 

Rakovský, I. 1977/78: Eneolit na výšinném sídlišti Velká 

skála u Výrovic, okr. Znojmo, Sborník prací 

Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada 

archeologicko–klasická (E) 22–23, 93–102. 

Mateusz Goliński: Wokół socjotopografii późnośredniowiecznej 

Świdnicy. Część 1. Acta 

Universitatis Wratislaviensis No 2203, Historia 

CXLI. Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego 

Wrocław 2000. 236 s. 

Nejnovější monografie vratislavského historika 

Mateusze Golińského, věnovaná sociální topografii 

pozdně středověké Svídnice, programově navazuje 

na jeho obdobně koncipovanou práci o Vratislavi 

přelomu 14. a 15. století (Socjotopografia późnośredniowiecznego 

Wrocławia. Przestrzeń – podatnicy 

– rzemiosło, Wrocław 1997). Obě dvě knihy 

spojují nejen obdobná metodologická východiska, 

nýbrž i důraz na statický popis sociálních vztahů ve 

městě. Tím se dosti zásadně liší od celé řady polských 

prací 80. a 90. let (srov. M. Nodl: Polský koncept 

studia sociální topografie středověkého města, 

in: Mediaevalia archaeologica 1, Praha 1999,

660 


305–311). Oproti studii o Vratislavi však díky rozdílné 

pramenné základně autor do svého pojednání 

zařadil rozsáhlou kapitolu věnovanou svídnickému 

bernímu systému. Zvolil při tom komparativní přístup 

se situací v pozdně středověkých Čechách a na 

Moravě a i v některých říšských městech (potvrdil 

známou skutečnost, že každé středověké město bylo 

i z hlediska berního systému jednotkou sui generis). 

Nevyužity však zůstaly výsledky českého bádání 

posledního dvacetiletí, tzn. především práce 

J. Čechury o českobudějovickém berním systému 

a H. Pátkové pro prostředí pražské. Na druhé straně 

je však nesporné, že analytický rozbor situace ve 

Svídnici plně dosahuje kvality standardních prací 

na dané téma. Ve Svídnici byl uplatňován systém, 

který známe například z již zmíněných Českých 

Budějovic, jehož podstatou byla konstantní výše 

berních poplatků z jednotlivých nemovitostí, resp. 

z parcel, po celé 15. století. Důležitou součástí svídnických 

berní byla daň z piva, pohybující se mezi 

4 až 8 groši „de braseatorio“. Obdobně jako v jiných 

městech platila i ve Svídnici jednotlivá řemesla 

daň z provozování dílny a nikoli podle toho, 

kolik řemeslníci ve skutečnosti vyprodukovali. Základním 

problémem svídnického materiálu pro 

hlubší úvahy o sociálním vývoji města ovšem zůstává, 

že nevíme, kolikrát za rok byla berně vypisována 

a jaké tedy bylo skutečné berní zatížení 

měšťanů – na základě kontinuálně dochovaných 

pramenů, například ze Stříbra či z Českých Budějovic, 

lze totiž doložit, že z daného hlediska nebyl 

vývoj nijak stabilní a že na přelomu 14. a 15. století 

se měnil jak počet sbírek v roce, jejich výše 

(půl groše, groš či dokonce dva groše z kopy grošů 

majetku), tak z dlouhodobého hlediska i celková 

míra berních povinností. Stejný problém ve Svídnici 

nastává i v případě rozboru městského hospodaření, 

neboť Goliński mohl podrobit rozboru pouze 

finanční rok 1468/1469. Tehdy město z berně 

získalo přes 70 % svých příjmů, avšak situace v jiných 

letech mohla být odlišná. 

Samotná analýza sociální topografie města, jež 

má torzovitě berní prameny dochovány pro období 

od konce 14. století, vychází pouze z rozboru berní 

knihy založené pro vnitřní město a pro předměstí 

v roce 1379. Podobně jako u Vratislavi i v případě 

Svídnice autor nejdříve provedl analýzu pramenných 

zmínek o jednotlivých ulicích, resp. o městských 

částech, a až poté přistoupil ke statickému 

popisu jednotlivých ulic podle výše zdaněného majetku. 

Pro porovnání sociální situace v jednotlivých 

ulicích si zvolil dvě interpretační kritéria: průměrný 

zdaňovaný majetek na náměstí a v jednotlivých ulicích 

a zastoupení majetků, jež mohou svou výší odpovídat 

vlastnictví celé původně lokované parcely 

(dosti rozsáhlé úvahy, které na dané téma předložil 

a jež se pokusil dokumentovat per analogiam situací 

v jiných polských, českých, moravských, slezských 

i říšských městech, však zůstávají díky nedostatečné 

pramenné základě na úrovni hypotéz, jež 

si ovšem v budoucnu zaslouží pozornost). Touto 

cestou vysledoval známou skutečnost, že nejdražší 

majetky a největší domy postavené na celé původní 

parcele se nalézaly na náměstí a v mnohem menší 

míře v několika přilehlých ulicích (Wysoka, Grodzka, 

Długa, Kotlarska). Nejrozsáhlejší část práce 

pak představuje tabelární zachycení berních povinností 

jednotlivých parcel/nemovitostí podle ulic (s. 

142–229), tedy jakási zformalizovaná edice berní 

knihy zbavená jmen berních poplatníků. Protože 

však Golińského studie představuje prozatím pouze 

první díl proponované monografie (druhý díl by měl 

být věnován situaci jednotlivých parcel – podobně 

autor postupoval již v případě Vratislavi – a aspektům 

řemeslnického a sociálního života v městském 

areálu), na konečné hodnocení jeho svídnických 

výzkumů si budeme muset ještě počkat. 

Martin Nodl 

Pavla Horálková–Ederová – Antonín Štrof: 

Pohřebiště a sídliště kultury únětické ze Slavkova 

u Brna, okr. Vyškov – Gräberfeld und 

Siedlung der Aunjetitzer Kultur in Slavkov 

u Brna (Austerlitz), Bez. Vyškov. Pravěk – Supplementum 

6, ÚAPP Brno 2000, s. 7–91. 

Publikace přináší katalog archeologických pramenů 

získaných při záchranném výzkumu pohřebiště 

a sídliště únětické kultury, který probíhal v roce 

1993 na úseku stavby silničního obchvatu v katastru 

Slavkova u Brna. Autoři předpokládají, že zatímco 

ze sídliště byla zachycena pouze jeho malá část, 

pohřební areál byl odkryt z převážné většiny. Katalog 

je zpracován autory výzkumu a doplněn antropologickým 

zhodnocením nalezených skeletů 

M. Dočkalovou a M. Svenssonovou. Popsány, kresebně 

a fotograficky dokumentovány jsou nálezové 

situace a nálezy z prozkoumaných 40 sídlištních 

objektů a 43 hrobů. Katalog sídlištních nálezů přináší 

informace o typu objektu, rozměrech, charakteru 

zásypu a získaných nálezech. Při popisu hrobových 

celků je uváděno zachování hrobů (vykradený 

x nevykradený), jejich rozměry a orientace, charakter 

zásypu, poloha pohřbu a nálezový fond. Připojená 

předběžná antropologická zpráva hodnotí pohlaví 

a přibližné stáří 51 jedinců nalezených ve 40 

hrobech a 6 jedinců, jejichž pozůstatky byly zjištěny


ve 4 sídlištních objektech. 6. svazkem Supplement 

Pravěku dostává odborná veřejnost do rukou čistě 

materiálovou publikaci, která jistě může být dobrým 

východiskem k dalšímu vědeckému využití. 

L. Jiráň 

Jaritz, G. (ed.): History of Medieval Life and 

the Sciences. Proceedings of an International 

Round–Table–Discussion Krems an der Donau 

September 28–29, 1998. Forschungen des 

Instituts für Realienkunde des Mittelalters und der 

frühen Neuzeit, Diskusen und Materialien Nr. 4. 

Wien 2000. 156 str., 18 obr. ISBN 3–7001–2911–4. 

Náplň útlého sborníku tvoří příspěvky odeznělé 

na mezinárodním diskusním semináři, který 

uspořádal kremžský Institut für Realienkunde ve 

snaze prohloubit spolupráci mezi přírodními a historickými 

vědami při řešení problematiky všedního 

života ve středověku. 

Obsah: Jaritz, G.: Constructing Medieval Daily 

Life, 7–10. Brunner, K.: Anfänge einer Naturwissenschaft 

im 12. Jahrhundert, 11–27. Teologicko– 

–filosofické souvislosti západoevropských počátků 

přírodních věd. Kalling, K.: Interdisciplinarity: 

a Gate for Wishful Thinking, 29–43. Na dvou příkladech 

z estonské fyzické antropologie (interpretační 

možnosti výzkumu středověkého hřbitova 

v Tartu a vliv nacionalismu 19. století na antropologický 

výzkum estonské populace) ukázány problémy 

při uvádění výsledků přírodovědných disciplin 

do diskursu humanitních věd. Kühtreiber, T.: 

Reconstructing Realities – Archaeology in Tension 

between Sciences and History of Daily Life, 45–53. 

Předběžné výsledky interdisciplinárního projektu 

zaměřeného na poznání ekonomických vztahů 

a vývoje kulturní krajiny v doméně hradu Lanzenkirchen 

v dolním Rakousku. Herdits, H.: Allgemeine 

Bemerkungen zur experimentellen Archäologie, 

55–61. Definice, charakteristika poznávacích možností 

a metodologické úvahy. Clark, G.: The Bare 

Bones speak: the Potential and Problems of Archaeozoology 

for Reconstructing Medieval Daily Life, 

63–82. Obecný výklad o cílech a možnostech archeozoologie 

konkretizován na dvou souborech ze 

středoitalského městského a vesnického prostředí; 

poznámky k využití písemných pramenů (konzumace 

a obchod s masem, řeznická praxe). Kühn, M.: 

The Contribution of Archaeobotany to the Knowledge 

of Medieval Nutrition, Agriculture and Environment, 

83–92. Povšechný, málo aktuální úvod 

do problematiky. Hall, A.: An Embarrassment of 

Riches Some Thoughts on the Study of Plant and 

Invertebrate Remains from Richly Organic Medieval 

Urban Archaeological Deposits from the Perspective 

of Analyses on Anglo–Scandinavian York, 

93–104. Praktické a teoretické problémy při analýze 

a interpretaci zbytků rostlin a bezobratlých organismů 

na příkladu výzkumu v Coppergate, 16–22. 

La Salvia, V.: Archaeometallurgy as a Source for 

the History of Changes and Developments within 

Medieval Daily Life, 105–115. Nevyvážená stať 

o možnostech a úkolech velmi široce definované 

archeometalurgie obsahuje řadu sporných tvrzení. 

Pozornost věnována zejména progresivní roli železářských 

inovací, vlivu hornictví na krajinu, vývoji 

báňského zákonodárství a postavení hradů v industriálních 

oblastech. Tauber, J.: Archäologie und 

Naturwissenschaften. Das Beispiel der eisenarchäologischen 

Forschungen in der Nordwestschweiz, 

117–135. Seznámení s průběhem a výsledky dvacetiletého, 

již vícekrát publikovaného výzkumného 

projektu. Hall, B.: Scientific Archaeology and the 

Military Historian: The Case of Early Modern Firearms, 

137–145. Výzkum palebných vlastností souboru 

zbraní ze Štýrského Hradce v kontextu raně 

novověké vojenské taktiky. Endrei, W.: Alchemical 

Signs and Their Development, 147–153. 

Přes tematickou různorodost příspěvky zdaleka 

nereprezentují celé spektrum vědních disciplin, které 

se na vytváření plastického obrazu středověkého 

životního prostředí a technologického vývoje dnes 

spolupodílejí. Některé statě (o dějinách přírodních 

věd nebo experimentální archeologii) se navíc z tematického 

rámce zcela vymykají. Nahodilá skladba 

příspěvků a jejich různorodá kvalita jistě není odrazem 

skutečného postavení „sciences“ v evropské 

medievistice, spíše svědčí o určitém organizačním 

a edičním tápání vydavatele sborníku. Recenzovaný 

svazek z tohoto důvodu nepatří k nejzdařilejším 

z jinak pozoruhodné řady sborníků, které kremžský 

ústav věnoval dějinám života ve středověku a raném 

novověku. 

Karel Nováček 

Bohuslav Klíma: Nové významné objevy archeologické 

expedice Pedagogické fakulty 

MU ve Znojmě–Hradišti. Univerzitní noviny 

MU č. 3/2001, s. 27–31. 

Cílem příspěvku B. Klímy je prezentace výsledků 

archeologické expedice Katedry historie Pedagogické 

fakulty z posledních let. Výzkumy, většinou 

záchranného charakteru, jsou prováděny ve 

Znojmě–Hradišti již od roku 1986, a to s podporou 

Nadačního fondu sv. Hypolita a dalších státních, církevních 

i soukromých institucí. Po krátkém před-

662 


stavení lokality v rámci výzkumů velkomoravských 

památek na území Moravy a přehledu vývoje bádání 

ve Znojmě–Hradišti přistupuje autor k popisu 

nálezových okolností objevu na maltu stavěného 

kamenného nároží. Bylo odkryto při sondáži v roce 

1996 v místech bývalého státního statku na nejvyšším 

místě vnitřního hradu znojemského hradiště. 

B. Klíma upozorňuje na složitou situaci, nízký půdní 

pokryv, devastaci prostředí zemědělskými stroji 

apod. Rámcově nás seznamuje s postupem výzkumných 

prací a s objevy v blízkém okolí. 

Po tomto popisu přistupuje B. Klíma k interpretaci 

nálezu. Jedná se podle něho o jihovýchodní 

nároží velkomoravské sakrální stavby, kostela, který 

měl dvě stavební fáze. Jednolodní kostel s pravoúhlým 

presbytářem měl být vystavěn již v první polovině 

9. století a měl stát poblíž vstupu do vnitřního 

areálu hradiska – brány. Autor jej spojuje s christianizačními 

snahami pasovského episkopátu a s darovací 

listinou Ludvíka Pobožného, podle níž si mniši 

kláštera sv. Spasitele z Kremsmünsteru na nově 

získaném pozemku postavili kostel a některé další 

budovy (Ratkoš 1964, 88, 158), a mohli tedy operovat 

i na území Znojemska. Podle analýzy L. Havlíka 

(1998, 21) založené na azimutu kostelní lodi měl 

být tento kostel zasvěcen sv. Hypolitovi a patří 

k nejstarším církevním stavbám na Moravě. Toto 

zasvěcení mělo pak být přeneseno na druhý kostel, 

rotundu, která byla objevena pod dochovaným kostelem 

sv. Hypolita. Tuto metodu použil L. Havlík 

při určování patrocinií i dalších zaniklých raně středověkých 

kostelů na Moravě (Havlík 1998). 

Druhá stavební fáze spadá podle B. Klímy do 

závěru 9. století a představuje rozšíření kostela 

o prostornou předsíň. Názor o časovém odstupu je 

odvozen od odskoku ve zdivu jižní stěny s přerušením 

vazby. V tomto prostoru je také rekonstruováno 

schodiště vedoucí na tribunu v hlavní lodi, jejíž 

někdejší existence je dokládána poukazem na čtyři 

kůlové jamky jako stopy po nosných kůlech. Někdy 

v této době byl také do nartexu uložen jeden ze 

dvou odkrytých dětských pohřbů. Neexistenci dalších 

hrobů uvnitř a v okolí kostela vysvětluje autor 

vysoko vystupujícím podložím, do kterého musely 

být dva odkryté dětské hroby zasekány. Pohřebiště 

předpokládá v širším okolí. 

Dále B. Klíma prezentuje rekonstrukci provedenou 

dvěma brněnskými architekty a na jejím základě 

hledá analogie v prostoru Moravy. Nachází 

je v kostelech č. II, V a VIII v Mikulčicích, na Sadské 

výšině u Uherského Hradiště, v Modré u Velehradu 

a „Na valách“ Starého Města u Uherského 

Hradiště. Článek končí shrnutím významu nově 

objevené sakrální stavby ve Znojmě–Hradišti. 

B. Klíma se domnívá, že skalnaté podloží neumožnilo 

vznik pohřebiště okolo kostela. V prostoru 

nartexu však byly odkryty dva dětské (!) hroby. Východně 

od kostela byl odkryt pravěký a slovanský 

objekt a jeden dětský hrob (Klíma 1999, 55, 57). 

Zachycení nároží z kamene zpevňovaného maltou 

(při hrubé plošné skrývce) a následné hledání zbytků 

základů silně ovlivnilo průběh výzkumu. Ve 

vnitřním prostoru stodoly, kde podle B. Klímy bylo 

vše porušeno radlicemi bagrů při nakládání hnojiva, 

se mu ale přece jen podařilo nalézt stopy základového 

pojiva. Pravoúhlý presbytář, který B. Klíma 

spojuje s iroskotskými misiemi, by ležel v místech, 

kde byla mocnost nadloží mnohem větší než u zachyceného 

kamenného nároží. Naopak spojení zdí 

první fáze výstavby kostela s fází druhou pak bylo 

odkryto v místech, kde skalnaté podloží vystupuje 

až na povrch. 

Nezbývá než se těšit na podrobnou fotografickou 

dokumentaci a porovnat ji s pravoúhlým útvarem, 

jaký je vyobrazen na publikované kresbě 

(s. 28). Zajímavé bude i porovnání hmotové rekonstrukce 

s plánovou dokumentací, když již dnes 

jsou patrné značné rozdíly mezi odkrytou situací 

a představou o podobě kostela. Také myšlenka, že 

kostel stál u velkomoravské brány do vnitřního areálu 

hradiska, je nepodložená. O takovém nálezu se 

dosavadní literatura nezmiňuje a při záchranném 

výzkumu v roce 1993 porušil výkop pro vodovod 

v příslušném místě příkop (Klíma 1999, 43). 

Petr Dresler, FF MU Brno 

LITERATURA 

Havlík, L. 1998: Toto sole oriente. K identifikaci patrocinií 

zaniklých raně středověkých kostelů, 

Slavia Antiqua XXXIX, 9–42. 

Klíma, B. 1999: Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě. 

Deset let výzkumů archeologického centra, 

Sborník prací pedagogické fakulty MU – řada 

společenských věd 17, 3–65. 

Ratkoš, P. 1964: Pramene k dejinám Velkej Moravy. 

Bratislava. 

Josip V. Kobaľ: Bronzezeitliche Depotfunde 

aus Transkarpatien (Ukraine). Prähistorische 

Bronzefunde, Abt. XX, 4. Bd. Franz Steiner Verlag 

Stuttgart 2000. 120 str., 114 tab. ISBN 3–515–07182–2. 

Předmětem práce je 171 depotů ze Zakarpatské 

oblasti Ukrajiny, tj. útvaru v hranicích někdejší československé 

Podkarpatské Rusi. Četné proměny


státní příslušnosti tohoto území se promítly i do dějin 

výzkumu, v nichž prim zaujímají maďarští badatelé 

před českými i ukrajinskými, většinou přímo 

v oblasti trvale nebo dočasně působícími, převážně 

v sovětské éře. 

Autor podrobuje depoty mnohostranným pohledům: 

druhovému složení, způsobu uložení (ve 

schránce – obvykle v nádobě, volně, či v kamenném 

obložení), poloze v krajině. Pro hodnocení 

chronologických kritérií má však k dispozici pouze 

65 nálezů, tj. necelé dvě pětiny celkového počtu 

hromadných nálezů. Zjišťuje, že naprostá většina 

depotů našla své místo na kopcích nebo na jejich 

jižních, jihovýchodních, event. východních svazích. 

V rovinných polohách bylo uloženo sedm depotů, 

v mokřinatých místech či vodních tocích zanedbatelný 

počet. Nebylo zaznamenáno deponování 

v jeskyních či v skalních rozsedlinách. Dvě třetiny 

spolehlivě kompletně dochovaných souborů byly 

uloženy v nádobách. Připouští, že zbytek mohl být 

opatřen organickým obalem nebo aspoň převázán. 

Několik depotů nalezených na sídlišti nebo v jeho 

blízkosti mohlo souviset s aktivitami obyvatel těchto 

sídel. Nikdy však nebyl v této oblasti nalezen depot 

na nekropoli nebo na opevněném objektu (či 

v jeho sousedství). Depoty se soustřeďovaly nejvíc 

v údolích vodních toků nebo při horských průsmycích, 

komunikacích, jejichž strategický význam se 

osvědčil i v historických dobách (nálezy antických 

mincí, Vandalové, Maďaři, Mongolové). 

Chronologické rozpětí depotů ze Zakarpatské 

Ukrajiny obnáší úsek od Br A2 do Ha B2. V této 

dlouhé éře dochází v obsahu depotů k proměnám, 

podle nichž Kobaľ utřídil jejich posloupnost do devíti 

horizontů, v jeho terminologii sérií. Nejstarší 

je série D’jakovo V představená jen eponymním 

depotem ze sídliště otomanské kultury a korelující 

s maďarským horizontem Hajdúsámson, či SH IIA 

v Řecku, MH III v Egeidě (Bouzek) a s Br A2 ve 

středoevropském prostředí. Pro absolutní datování 

Kobaľ nabízí 16. event. počátek 15. stol. př. n. l. 

Sérii Podgorjany II reprezentují tři depoty zhruba 

v úrovni kosziderského horizontu (Br B). Pro počáteční 

fázi následujícího stupně (Br C1), odpovídající 

slovenskému horizontu Dreveník I, nemá Kobaľ 

v Zakarpatí soudobý soubor, blíže však tento (domnělý) 

hiát nevysvětluje. Poněkud jej popírá sdělením 

o kontinuitě vývoje bojových seker (Nackenscheibenäxte) 

od kosziderského horizontu dále, které 

jsou pro následující sérii Kriva charakteristickým 

artefaktem. Ta je s 89 hromadnými nálezy nejpočetněji 

v Zakarpatí zastoupenou sérií. V jejím delším 

rozpětí (Br C2–D) jsou však sledovatelné rozdíly 

vyjádřené jejím dělením na tři fáze. První fáze odpovídá 

slovenskému horizontu Dreveník I nebo 

uherskému Forró a zřejmě i českému Plzeň–Jíkalka, 

i když autor zakarpatské depoty s českým vývojem 

nesynchronizuje. Většina depotů série Kriva 

patří 2. fázi, pro niž jsou charakteristické nálezy typu 

Ópályi soudobé s horizonty Malá Vieska na 

Slovensku a Uriu/Domăneşti v Transylvánii. Ve 

středoevropském systému odpovídají vyvinutému 

stupni Br D, na jehož závěr je řazena pozdní 3. fáze 

série Kriva, depoty méně zastoupená. Ta je v Karpatské 

kotlině synchronní s horizontem Aranyos. 

Souhrnně je série Kriva od své časné do pozdní fáze 

datována od druhé poloviny 14. až na rozhraní 

13./12. stol. př. n. l. 

K jakému kulturnímu prostředí patří horizonty 

hromadných nálezů bronzů v Karpatské kotlině, 

s nimiž je série Kriva paralelní: horizont Ópályi 

kultuře Suciu de Sus, později skupině Berkesz–Demecser. 

Depoty horizontu Uriu/Domăneşti v Sedmihradsku 

provázejí kultury Wietenberg, Otomani 

III, Suciu de Sus, Noua. Depot z Krivé byl uložen 

v nádobě časné fáze gávské kultury. 

Na pozdní fázi Kriva navazuje série Lazy I s 35 

depoty. Jde o časovou úroveň von Brunnova 2. stupně 

depotů (Kisapáti–Lengyeltóti), podle A. Mozsolicsové 

stupně Kurd, v Transylvánii Cincu/Suseni, 

na Slovensku Martinček/Bodrog. V egejské oblasti 

se synchronizuje s přelomem SH IIIC a protogeometrického 

stupně. V Zakarpatí je v plném rozvoji 

gávská kultura. Ha A1 (12. stol. př. n. l.). 

V souladu se situací ve střední Evropě je následující 

série Suskovo I, reprezentující stupeň Ha A2, 

zastoupena slaběji, jen 12 depoty. V nich je procentuálně 

nejvíc nástrojů ze všech sérií. Stojí v linii von 

Brunnova stupně Jászkarajenö–Uzsavölgyi, A. Mozsolicsové 

Gyermely, sedmihradského Turia/Jupalnic 

a slovenského Trenčianske Bohuslavice. Absolutní 

datování této série poutá autor na rumunský 

depot z osady časné fáze kultury Babadag vykazující 

kontakty k vrstvě Troja VII B2. Její nejnovější 

datování se posouvá do 11. stol. př. n. l. Depoty série 

Suskovo I jsou z prostředí gávské kultury. Z pozdní 

fáze téže kultury pochází šest depotů další série 

Podgorjany I (Ha B1), pro niž jsou charakteristické 

meče s číškovitou rukojetí a objevují se tehdy také 

kotlíky s křížovými atašemi. Je synchronní s von 

Brunnovým stupněm Rohod–Szentes, horizontem 

Hajdúböszörmény a slovenským Somotor/Lúčky. 

90procentní zastoupení zbraní v těchto depotech 

a vznik opevněných sídel gávské kultury signalizují 

změny ve společnosti, související s vpády časných 

stepních nomádů (Kimmeriů). – Poslední sérii 

Olešnik I patřící do stupně Ha B2 nelze blíže charakterizovat. 

Je prezentována dvěma depoty s ná-

664 


stroji a je soudobá s horizonty Sitno na Slovensku 

a Románd v Maďarsku. 

Autor analyzuje depoty také podle jejich složení. 

Rozlišuje depoty homogenní a smíšené. Stejnorodé 

hromadné nálezy vymezuje do tří skupin: 

ozdoby, zbraně, bronzové nádoby. Ve smíšených 

depotech rozlišuje šest skupin lišících se procentuálním 

podílem uvedených tří typů artefaktů (a připojuje 

také zastoupení hřiven). Získaný obraz zasazený 

do chronologického rámce by měl zrcadlit 

situaci ve společnosti. Nabízí se potom závěr, že 

depoty zbraní v sériích Kriva a Podgorjany I prozrazují 

kulturní a snad i etnické změny v Karpatské 

kotlině. Většině depotů přisuzuje autor obchodnicko–řemeslnický 

charakter, kultovní význam připouští 

jen u několika. 

Větší část knihy je věnována rozboru jednotlivých 

artefaktů a soupisu. Za poznámku stojí, že 

v zakarpatských depotech zcela chybějí toaletní 

předměty, břitvy a pinzety. Podobná situace je 

i v českých depotech, v nichž břitvy jsou zastoupeny 

v zanedbatelném počtu, pinzeta jen jednou (podle 

rkp. monografie O. Kytlicové). 

Kobaľovo kompendium o depotech představuje 

přínos pro studium dějin bronzové doby v jedné 

části Karpatské kotliny a je příkladem, jak pečlivý 

rozbor chronologický, pozorování chorologická 

a podrobná šetření o obsahu hromadných nálezů 

mohou poodhalit řadu sociálních a hospodářských 

rysů určité pospolitosti a jejich proměn v jednotlivých 

vývojových etapách. 

J. Hrala 

Rudolf Krajíc a kol.: Dům pasíře Prokopa 

v Táboře (Archeologický výzkum odpadní 

jímky v domě čp. 220). Tábor 1998. 255 stran 

s 95 obr. a 23 tab. 

Publikace je výstupem archeologického výzkumu, 

který proběhl v letech 1993–1994 v domě čp. 

220 v historickém jádru Tábora. Získaný soubor artefaktů 

pochází z konce středověku a počátku novověku. 

Autor vyčleňuje na základě stratigrafické 

situace tři nálezové horizonty, náležející do konce 

15. a první třetiny 16. století (vrstvy 6–7), do druhé 

třetiny 16. století (vrstva 5) a do poslední třetiny 

16. až poloviny 17. století (vrstvy 3–4). 

Po úvodu následuje oddíl věnovaný historii 

a architektonické podobě domu čp. 220. V kapitole 

3 jsou stručně a přehledně popsány veškeré výzkumem 

získané nálezy. Největší podíl patří stolní 

a kuchyňské keramice, jejíž podrobné vyhodnocení 

tvoří jádro celé publikace (kap. 4), dostatek prostoru 

je věnován i ostatnímu nálezovému materiálu. 

K autorovým rozborům se zde připojují analýzy 

M. Bravermanové (textil), J. Chvojky (mince), 

J. Půlpytla (osteologický materiál) a E. Opravila 

(paleobotanický materiál). 

V kap. 5 je obšírně rozebráno pasířské řemeslo. 

Na základě hmotných, písemných a ikonografických 

pramenů je hodnocena historie pasířské výroby, 

používané technologie, široké spektrum výrobků 

a společenské postavení řemeslníků. Zjištění 

jsou konfrontována s nálezy z odpadní jímky. Následuje 

oddíl zaměřený na hospodaření s vodou 

a odpadky ve středověkém městě. Problematika je 

zhodnocena v širokém záběru s přihlédnutím k místní 

situaci. V závěrečných oddílech se autor zabývá 

životní úrovní obyvatel zkoumaného domu především 

na základě hmotné kultury, architektury a výpovědí 

písemných pramenů v 16. a 17. století. Následuje 

seznam použité literatury a resumé. 

Recenzovaná studie je velkým přínosem pro 

českou medievální a zejména postmedievální archeologii. 

K výrazným přednostem mimo dobrou 

úroveň grafické úpravy patří rychlost a kvalita zpracování 

daného projektu. Komplexní přístup s co 

možná největším využitím přírodovědných analýz 

je dobrou ukázkou mezioborové spolupráce. 

Jan Pícka, KAR Plzeň 

J. Lech – F. M. Stępniowski (eds.): V. Gordon 

Childe i archeologia w XX wieku. Prace Komitetu 

Nauk Pra– i Protohistorycznych Wydziału I 

PAN, Tom III. Wydawnictwo Naukove PWN Warszawa 

1999. 495 str. 

Dosavadní literatura, zabývající se osobností 

V. Gordna Childea (1892–1957), poukazuje na to, 

že působení tohoto britského archeologa australského 

původu není jednou provždy uzavřenou kapitolou 

dějin oboru. O tom svědčí i sborník vydaný 

péčí Polské akademie věd u příležitosti sympózia 

ke 100. výročí Childeova narození v roce 1992. 

Obsah první části publikace tvoří 24 příspěvků 

v polském jazyku z per renomovaných evropských 

a mimoevropských badatelů, úvodní stať napsal 

J. Lech. Druhá část se skládá z polských překladů některých 

Childeových textů a představuje tak velice 

zajímavý vhled do jeho archeologického a filozofického 

myšlení. Kniha dále obsahuje jmenný a věcný 

rejstřík, oživují ji vzácné fotografie a dobové karikatury, 

týkající se odborného i osobního života vědce. 

Tematická šíře příspěvků dokládá jedinečnost 

a svého druhu komplikovanost Childeovy osobnosti 

nejen ve vztahu k soudobému dění, resp. k Childeově 

politické angažovanosti, ale i k současnému


archeologickému bádání, které reflektuje jeho celoživotní 

dílo. Publikované příspěvky se např. pozastavují 

nad významem Childeových prehistorických 

koncepcí a jejich vlivu na archeologii 20. století, 

dále nad vztahem Childea k marxismu nebo nad recepcí 

jeho myšlenek ve státech bývalého východního 

bloku. Nechybí zde ani cenné srovnání s jeho 

souputníkem a v mnohém také učitelem G. Kossinnou, 

ani hodnocení aktuálnosti Childeova díla 

s ohledem na současný stav výzkumu evropského 

neolitu a doby bronzové. Sborník přináší nejen autobiografické 

črty a studie věnované životu V. G. 

Childea, ale i vzpomínkové statě. 

Ondřej Wolf, FF MU Brno 

Michel Lorblanchet: La grotte ornée de Pergouset 

(Saint–Géry, Lot). Un sanctuaire secret 

paléolithique. Documents d’archéologie française 

85. Maison des sciences de l’Homme Paris 

2001. 188 str. 

V rámci řady Documents d’archéologie française 

se objevila zatím prvá monografie jeskyně s parietálním 

uměním. Jeskyně Pergouset v Quercy byla 

objevena při speleologickém výzkumu v roce 1964 

a v posledních 10 letech byla systematicky zkoumána 

autorem knihy, předním historikem paleolitického 

umění. Je to vlastně úzký, 190 m dlouhý koridor 

při bázi údolí řeky Lot, směřující k sifonům na úrovni 

říční hladiny a místy vyplněný fluviálními sedimenty 

bez artefaktů či jiných stop paleolitického 

osídlení (pouze ve vchodu jsou postpaleolitické artefakty 

a situace). Jeskyně je i v současnosti pravidelně 

zaplavována. Několik desítek metrů, poté co 

se současný vchod vnoří pod úroveň silnice, je nutno 

obtížně překonávat klesající plazivkou, než je 

možné se alespoň posadit. V těchto omezených 

prostorách („sálech“ I–IV) se objevují rytiny zvířat 

(celkem 153 zobrazení), nejprve poměrně hustě 

a v realistickém pojetí (kůň, kozorožec, sob, bizon, 

tur, jelen, ptáci, ryby ...) a hlouběji v jeskyni již 

vzácněji, v morfologicky deformovaném provedení 

(tzv. monstra) a v doprovodu jednoduchých symbolů 

(vulvy). Malby jsou v jeskyni Pergouset jen ojedinělé. 

Z uhlíků nalezených na skalní římse sálu IV 

bylo získáno datum 32 850 ± 520 BP (Gif A96675). 

Již z tohoto popisu vyplývá, že jde o jeskyni 

středního rozsahu, nicméně zvláštní. Na rozdíl od 

známé a monumentální Pech Merle (vzdálené jen 

3 km odtud), kterou kdysi A. Lemozi označil jako 

„chrámovou jeskyni“, byl Pergouset přístupný pouze 

individuálně. M. Lorblanchet tedy jistě právem 

hovoří o tajné svatyni, kterou klade do protikladu 

k jeskyním určeným k rituálům kolektivním. Jeho 

interpretace jsou ovlivněny jak teoretickým modelem 

paleolitického náboženství, tak doplňujícími 

analogiemi z pobytu v Austrálii. 

Situace, kdy malby v přední části jeskyně bývají 

realističtější a propracovanější než v částech 

hlubších, není ojedinělá (srov. např. klasický Černý 

salón s novými prostorami v Niaux). To je vysvětlitelné 

nedostatkem času i postupným uvolňováním 

formálních norem spolu s pronikáním hlouběji do 

jeskyně. V Pergouset jsou výsledkem rozvolněné 

zvířecí i lidské podoby (např. kůň s hadovitým krkem, 

bezhlavý muž ...). 

Zajímavou diskusi otevírá otázka datování. 

Přestože nedávné objevy (jeskyně Chauvet) prohloubily 

stáří dokonalého parietálního umění až po 

aurignacien, pro Pergouset odmítá M. Lorblanchet 

jediné datum 14 C, které by rovněž naznačovalo aurignacké 

stáří. Nezpochybňuje technicky datum samotné; 

pouze jej skutečnost, že jeskyni někdy v této 

době navštívili lidé, nepřesvědčuje o tom, že 

přitom vytvořili rytiny a malby. Své datování opírá 

o stylistický rozbor morfologických znaků a konkrétních 

detailů, z něhož vyplývá teprve magdalénské 

stáří. Jistě se tu promítá více tradiční, „gradualistická“ 

orientace M. Lorblancheta, jak ji vyjádřil 

ve své nedávné monografii La naissance de l‘art, 

genese de l‘art préhistorique (1999); ta předpokládá 

plynulý vývoj forem od jednodušších k dokonalejším, 

spíše než náhlé zvraty. Vyvolává tak ovšem 

otázku, z jakého jiného důvodu mohli aurignačtí 

lidé do malé, úzké a hluboké prostory proniknout, 

případně úvahy o vícenásobných tvůrčích epizodách 

v průběhu mladého paleolitu. Černé barvivo 

(uhlík) ze samotných maleb bylo zatím analyzováno 

jen mikroskopicky, přestože i ono může potenciálně 

poskytnout datum. 

Kniha je vybavena kvalitní černobílou dokumentací 

(kombinace fotografie a kresby), plány 

a profily. Připojeny jsou rozbory postpaleolitických 

nálezů a situací, technologická studie rytin a analýza 

barviv. 

Jiří Svoboda 

Marylin Palmer – Peter Neaverson: Industrial 

Archaeology (Principles and Practice). Routledge 

London 1998. 180 str. ISBN 0–415–16626–8. 

M. Palmer a P. Neaverson, přední britští industriální 

archeologové, se na základě více než třicetileté 

tradice této archeologické disciplíny pokusili 

sestavit systematický přehled, shrnující jednotlivé 

cíle, specifické metodologické postupy a v neposlední 

řadě také význam industriální archeologie

666 


pro komplexnější pochopení společnosti tzv. průmyslového 

období (tj. rozmezí let 1700–1900). 

Velký rozmach a oblibu archeologie průmyslového 

období zejména v britském prostředí dokládá 

existence samostatné asociace odborníků tohoto 

vědeckého odvětví (Association for Industrial Archaeology) 

již od r. 1973 či vydávání odborného 

časopisu Journal of Industrial Archaeology (od 

r. 1964). Přestože je v úvodu vyzdvihován také mezinárodní 

kontext industriální archeologie uváděním 

příkladů výzkumu průmyslových objektů 

z USA, Kanady, Francie, Belgie či Holandska, je 

celková koncepce publikace založena na ryze britských 

výsledcích a zkušenostech. Přesto se ale domnívám, 

že se jedná o velmi inspirativní příručku, 

která může pomoci k lepšímu poznání počátků a následného 

rozvoje průmyslových odvětví i v ostatních 

evropských zemích. 

Po úvodní kapitole, zabývající se vznikem a vývojem 

industriální archeologie jako samostatné vědní 

subdisciplíny, přichází na řadu oddíl, mapující 

zrod a genezi průmyslových komplexů v rámci kulturní 

krajiny a měst (Landscapes and townscapes). 

Zajímavé poznatky pro vývoj jednotlivých průmyslových 

center přináší např. podrobné sledování 

vývoje technologií užívaných při výrobě. Jádro kapitoly 

ale vidím v nastínění možností průzkumu 

průmyslových reliktů metodou krajinné archeologie 

a v postihování jejich vlivu na celkový vývoj 

městského prostředí 18.–20. století. 

O tom, že v centru zájmu industriální archeologie 

není pouze průzkum jednotlivých výrobních 

hal, továren a skladů, podává jasný důkaz třetí kapitola 

(Building, structures, machinery). Zde je kladen 

stejný důraz na pečlivé studium staveb jako jednotlivých 

strojů a technologických zařízení. Podle 

mého názoru je velmi vhodné a přehledné členění 

jednotlivých typů budov, technologických postupů 

a strojového zařízení do podkapitol podle využívání 

určitého druhu energií v jednotlivých průmyslových 

oborech. 

V následujících dvou kapitolách je podrobně 

popsána práce s prameny, a to jak s prameny archeologickými 

(Field techniques), tak písemnými 

(Dokumentary research). Činnost industriálního archeologa 

v terénu je zaměřena hlavně na přesnou lokalizaci, 

zaměření a zdokumentování jednotlivých 

průmyslových objektů včetně přesného popisu technického 

vybavení. V této kapitole nalezneme např. 

také popis možností zaměření objektů a vzorový list 

terénní dokumentace (Index Record for Industrial 

Sites) využívaný britskými industriálními archeology. 

Nejzajímavější specializovanou technikou je podle 

mého názoru aplikace Harrisovy stratigrafické 

matice na jednotlivé stavební a funkční fáze průmyslových 

objektů. V oblasti písemných pramenů 

spočívá zvláštnost industriálního období v poměrně 

velkém souboru dochovaných písemných dokladů. 

Výlučnost sledujeme zejména v existenci map, plánů 

průmyslových objektů, fotografií, reklamních inzerátů 

(svérázný druh ikonografického pramene), 

ale také jednotlivých technických výkresů motorů 

a jiných zařízení, stejně jako hospodářské evidence. 

S tímto vším může archeolog, zkoumající zaniklý 

průmyslový komplex, pracovat a tato kapitola mu 

slouží jako výborný přehled britských institucí a archivů, 

kde jednotlivé prameny hledat. 

Shrnutí obou předcházejících celků nabízí šestá 

kapitola monografie (Industrial archaeology in 

practice), která ukazuje praktickou spolupráci terénních 

aktivit a studium zachovaných písemných pramenů. 

Myslím, že zvolený příklad kompletního výzkumu 

zaniklých povrchových dolů na cín a měď 

z oblasti Cornwallu, prováděný autory v roce 1985, 

přesvědčivě ilustruje důležitost archeologické složky 

výzkumu pro pochopení tohoto významného průmyslového 

komplexu 19. století. 

V závěrečné části (Cultural resource management 

of the industrial heritage in Britain) jsou naznačeny 

současné trendy a další perspektivy v oblasti 

správy a zachování materiálů, dokumentujících 

průmyslové období pro budoucí generace. Za progresivní 

považuji mimo jiné tendence ochrany 

všech nemovitých památek industriálního období 

(např. v podobě různých forem technických nebo 

průmyslových muzeí) jako nedílné součásti kulturního 

dědictví každé společnosti. 

V závěru monografie je vyčerpávající bibliografie, 

obsahující dostupné tituly nejen kontinentálního 

původu, ale také některá díla americká, kanadská 

či australská. Je jen na škodu, že mezi zlomkem 

studií nebritského původu chybí také podobná specializovaně 

zaměřená monografie z České republiky, 

jejíž potenciál průmyslového dědictví a tradice 

jsou bezesporu na úrovni srovnatelné se západoevropskými 

zeměmi. 

Marek Uherský, KAR Plzeň 

Jiří Říhovský: Die bronzezeitliche Vollgriffschwerter 

in Mähren. Pravěk – Supplementum 7. 

ÚAPP Brno 2000. s. 95–178. 

Studie představuje pokračování systematické 

práce J. Říhovského, který pravidelně předkládá 

komplexní zpracování jednotlivých druhů pravěkých 

bronzových výrobků z území Moravy, případně ze 

širší východoalpské oblasti. Zatímco šest předchá-


zejících autorových svazků na toto téma bylo publikováno 

v mezinárodní řadě PBF, malý počet mečů 

s plnou rukojetí nalezených doposud na Moravě 

v tomto případě samostatný svazek ve jmenované 

řadě neumožňoval, a tak byla využita možnost studii 

publikovat právě v Supplementech Pravěku. 

Říhovský zcela přirozeně zachovává strukturu 

studie, jaká je obvyklá v PBF. Obecně je charakterizována 

pramenná základna, naznačeny dějiny bádání 

tohoto problému, zhodnoceny nálezové okolnosti 

sebraných exemplářů a popsány problémy 

týkající se typologických aspektů. Další pasáže se 

zaobírají funkcí, chronologickými souvislostmi 

a výrobou mečů s plnou rukojetí a také patrnými 

kulturně geografickými závislostmi. Závěrečný oddíl 

úvodní části je věnován nesmírně přínosnému 

počinu, který byl v rámci souhrnného zpracování 

těchto mečů realizován, totiž jejich rentgenovému 

snímkování. Ukázalo se mimo jiné, jak dobře lze 

touto metodou poznat technologii spojení rukojetí 

s různě tvarovaným zakončením čepele, a znovu se 

potvrdilo, že rentgenové snímkování by se mělo 

stát standardní součástí výzkumu při zpracování 

pravěkých kovových předmětů. 

Na území Moravy bylo dodnes nalezeno 16 mečů 

s plnou rukojetí, jež všechny náležejí období popelnicových 

polí. Zmínky o dalších 7 exemplářích 

jsou nesprávné nebo nejasné. Třináct mečů již bylo 

vyobrazeno v literatuře, jeden exemplář byl publikován 

bez vyobrazení, dva jsou publikovány poprvé 

(Spytihněv, okr. Zlín; Ráječek, okr. Šumperk). Bližší 

nálezové okolnosti nejsou známy u poloviny souboru, 

ostatní meče pocházejí jak ze žárových hrobů, 

tak z depotů a říčních nálezů. V mapě nálezů se odráží 

poloha Moravy mezi východním karpatským, 

severním lužickým a západním hornodunajským 

okruhem. Zatímco ve východním okruhu neznáme 

prakticky žádné nálezy tohoto typu zbraně v hrobech, 

ale jsou zastoupeny v depotech, např. v Čechách 

v depotech takové meče chybějí, ale jsou 

přítomny v hrobech a říčních nálezech. Také při 

posuzování typologických rozborů nalezených mečů 

se zřetelně projevuje postavení Moravy mezi 

dvěma středoevropskými produkčními centry – východním 

slovensko–karpatským a západním alpsko–bavorským. 

S ohledem na chronologické etapy 

lze dobře sledovat střídání převažující orientace na 

západní nebo jindy zase východní výrobní okruhy. 

Primární funkce meče s plnou rukojetí coby 

zbraně je nezpochybnitelná, nicméně některé technologické 

detaily, zejména pevnost připojení rukověti 

k čepeli, a v některých případech i nálezové 

souvislosti, mohou vést úvahy i do oblasti symbolického 

jednání. 

Díky své atraktivitě náležejí bronzové meče 

s litou rukojetí mezi nejlépe zhodnocené bronzové 

výrobky, přesto neexistují všeobecně závazná determinační 

kritéria. J. Říhovský proto vychází 

z nejčastěji užívaných třídění, která formulovali 

Holst a Müller–Karpe. S jejich pomocí však vytváří 

vlastní hierarchický klasifikační systém založený 

na posloupnosti kategorií: základní forma, druh, 

skupina, typ, varianta. Na tomto třídění je potom 

založen vlastní katalog, oproti náležitostem vyžadovaným 

v řadě PBF doplněný o rozbor výsledků 

rentgenového zkoumání. Obrazovou dokumentaci 

představuje 9 tabulek s vyobrazením shromážděných 

mečů a mapa nálezů. 

Díky odborné erudici a systematické pečlivé 

práci představují Říhovského monografie, věnované 

souhrnnému zpracování jednotlivých druhů pravěké 

bronzové industrie, jakýsi vzorový standard pro obdobné 

publikace. Nejinak je tomu i v případě této 

studie. Je proto spíše nešťastné a kontraproduktivní, 

že kompletní soubor bronzových mečů z území Moravy 

nebylo možno publikovat v jediném svazku, 

neboť moravské nálezy mečů s destičkovitou, stěžejkovitou 

a jazykovitou rukojetí byly v rámci širšího 

regionu v PBF publikovány již dříve. Říhovského 

studie tak sice doplňuje tento soupis o meče 

s plnou rukojetí, nicméně komplexně nepublikovány 

zůstávají všechny nálezy čepelí a jejich zlomků, 

které nemají držadlo a jsou proto nezařaditelné podle 

obvyklých třídících kriterií. Informace o celém 

nálezovém fondu bronzových mečů z území Moravy 

tak bohužel zůstávají nekompletní, částečně rozptýlené 

v rozličných, těžko dostupných nebo marginálních 

příspěvcích. 

L. Jiráň 

Sborník Chebského muzea 6/1998. Chebské 

muzeum Cheb 1999. 255 s. 

Z obsahu: Šebesta, P.: Střížov – Nově objevené 

pravěké sídliště, 9–17. Předstihovým výzkumem 

v létě roku 1998 bylo objeveno pravěké sídliště 

chebské skupiny lidu kultury popelnicových polí 

z pozdní doby bronzové. Knoll, V.: Nothaft – Základní 

přehled o dějinách jednoho ministeriálního 

rodu, 18–27. Buchtele, Z.: Dvůr Lískovec (Zaječák) 

– Stará celnice u obce Valy, 28–41. Hlinomaz, M.: 

Klášter premonstrátů Teplá jako kulturní fenomén 

Chebska, 90–100. Knihovna, archiv a muzeum kláštera 

Teplá. Skružný, L.: Keramické dymníky zvané 

„kochy“, „košky“, „kozuby“, „krby“, „krbečky“ 

a „sopouchy“ v ikonograf. materiálu CHM v Chebu 

a ve sbírkových fondech moravských, slovenských 

i českých muzeí, 139–159. Vít, J.: Smírčí kříže, sou-

668 


časný stav poznání, 160–172. Katina, J.: Památková 

péče, 205–208. Michaláková, I.: Literatura 

z oboru textil, textilie, historie textilního průmyslu, 

odívání, móda, uniformy, kroje, krajky apod. ve fondech 

knihovny Chebského muzea, 213–219. Vít, J.: 

Usmíření vraždy v Křínově r. 1548, 239–242. 

Sborník Chebského muzea 7/1999. Chebské 

muzeum Cheb 2000. 141 s. 

Z obsahu: Šebesta, P.: První slovanská obydlí 

v Chebu, 5–11. Nález zemnice řazené do poloviny 

9. století při výzkumu na chebském hradě v roce 

1999. Varhaník, J.: Chebská Černá věž a počátky 

hradu v Lokti, 12–18. Snaha o posouzení vzájemného 

vztahu staveb chebského hradu a hradu v Lokti 

zejména na základě analýzy Černé věže a velké věže 

loketského hradu. Brtek, J. – Hereit, P.: Výzkum 

tvrziště v Kostelní Bříze, 19–29. Jedna z mála zachovaných 

archeologických nemovitých památek 

na Sokolovsku, datovaná na základě písemných pramenů 

a nálezů středověké keramiky do 2. poloviny 

14. až počátku 16. století. Šebesta, P.: Sbírka archeologie, 

64–66. Vít, J.: Transfery a svozy kamenných 

křížů, 80–84. Hájek, J.: Evidence ohrožených 

kult. památek v CHM v r. 1999, 85–92. Burachovič, 

S.: Kovohutnická lokalita Kovářka u Karlových 

Varů, 109–114. Stručná nálezová zpráva z průzkumu 

lokality z léta roku 1976 s některými výsledky 

spektrální analýzy strusky a dřevěných uhlíků datovaných 

do poloviny 13. století. Další průzkum lokality 

by mohl být přínosem pro studium středověkého 

hornictví a hutnictví v severní části Slavkovského 

lesa. Martínková, E.: Zajímavý mykologický nález 

na mumiích v kostele v Mnichově u M. Lázní, 

115–116. Jana Knížáková, KAR Plzeň 

Studia Mediaevalia Pragensia IV/1999. Vyd. 

Univezita Karlova (Nakladatelství Karolinum) 

Praha 1999. 139 str. 

Čtvrtý svazek z řady neperiodicky vycházejících 

sborníků, věnovaný tentokrát poctě 70. narozenin 

PhDr. Jiřího Zemana, CSc., obsahuje vedle dvou 

příspěvků k problematice protohistorické především 

statě k ranému a počínajícímu vrcholnému středověku, 

k dosud opomíjeným předmětům slovanské 

hmotné kultury, k novému hodnocení starších významných 

nálezů a v neposlední řadě k pohřebištím. 

Sborník se takto stává záslužným počinem. 

Obsah: L. Košnar – P. Břicháček: Terra sigillata ve 

sbírkách muzea ve Stříbře (Terra sigillata aus der 

Sammlung des Stadtmuseums in Stříbro), 13–27. 

Publikace souboru, jehož původ není znám. Vybočuje 

z ostatních nálezů z Čech. Patrně jde o soukromou 

sbírku, získanou hlavně z rakouského nebo bavorského 

Podunají, s možností, že některé fragmenty 

mohou pocházet i z Čech. – V. Vokolek: Sídliště 

z pozdní doby římské v Jaroměři – Dolních Dolcích 

(Eine Siedlung der späten römischen Kaiserzeit in 

Jaroměř – Dolní Dolce, Kr. Náchod, Ostböhmen), 

29–36. Zveřejnění tří sídlištních objektů a několika 

nálezů v druhotném uložení z polykulturního naleziště. 

Nálezy neposkytují mnoho znaků pro přesnější 

datování, které se pohybuje od konce 4. po průběh 

5. století. Jsou patrně stopou jedné usedlosti nebo 

dvorce a rozmnožují dosud nevelký počet sídlištních 

nálezů tohoto období nejen z východních Čech. 

– I. Pleinerová: Hliněná závaží ve slovanských objektech 

(Tongewichte in den slawischen Objekten), 

37–42. Autorka probírá nálezy z území Moravy 

a Čech, které jsou však sporadické, stejně jako 

v sousedních oblastech. Rozlišuje kulovitá, případně 

diskovitá závaží a závaží jehlancovitá s horizontálně 

vedeným otvorem v horní části. Druhá jmenovaná 

připomínají pravěká závaží a v některých 

případech nelze vyloučit u jejich výskytu ve slovanských 

objektech, že se jedná o starší pravěkou 

příměs. Pro první je doloženo použití u vertikálního 

tkalcovského stavu. S textilní výrobou jsou spojována 

i druhá. Dále činí poznámky k problematice 

tkalcovských stavů u Slovanů a dochází k závěru, 

že nepočetnost nálezů hliněných závaží ve 

slovanských objektech 6. až počátku 10. století vynikne 

především ve srovnání se soudobou situací 

v germánském prostředí. Z toho usuzuje na rozdílnou 

organizaci prací v obou prostředích. V germánském 

prostředí byly v rámci tzv. skupinového dvora 

využívány některé stavby jen ke tkaní. Na slovanských 

sídlištích podobné tkalcovny neexistovaly. – 

D. Bialeková: K otázke výskytu tzv. „chlebcov“ 

u Slovanov (Zur Frage des Vorkommens der sog. 

„chlebce“ bei der Slawen), 43–66. Autorka se zabývá 

zvláštní skupinou nálezů v staroslovanském prostředí, 

pro které se i u nás vžil z ruštiny převzatý 

název „chlebec“. Na podkladě studia literatury podává 

soupis jejich nálezů v Evropě i s mapou. Vyskytují 

se již v čerňachovské kultuře, výrazně jsou 

zastoupeny v časně slovanských kulturách a na východě 

Evropy přežívají v romensko–borševské kultuře 

až do počátku 10. století. Autorka je rozděluje 

na dvě skupiny. Do prvé patří ploché okrouhlé kotoučky 

a placky i tvary připomínající miniaturní 

chleby. Tyto spojuje s kultovními praktikami. Druhou 

skupinu představují různě tvarované brikety, 

související buď s konstrukcí kupole pece, nebo s termoregulací. 

– M. Beková: Slovanské pohřebiště ve 

Vraclavi, okr. Ústí nad Orlicí (Slawisches Gräber-


feld in Vraclav, Kr. Ústí n. Orlicí), 67–74. Nález části 

stavbou domku porušeného mladohradištního řadového 

pohřebiště v předpolí vraclavského hradiště. 

Jde o 11 narušených hrobů, datovaných dle záušnic 

do první poloviny 11. století, tedy možná ještě do 

doby před předpokládaným založením hradiště. 

Pozorovány stopy tzv. protivampyrických zásahů. 

– P. Stránská: Raně středověké hroby z Vraclavi, 

okr. Ústí nad Orlicí (Antropologický rozbor) (Die 

frühmittelalterlichen Gräber von Vraclav, Kr. Ústí 

nad Orlicí – Anthropologische Analyse), 75–80. – 

M. Buchvaldek: Slovanské pohřebiště v Sulejovicích, 

okr. Litoměřice (Slawisches Gräberfeld in 

Sulejovice, Kr. Litoměřice), 81–115. Vzorová publikace 

části hřbitova objeveného v roce 1957. Prozkoumáno 

44 hrobů s 49 pohřby mladohradištního 

pohřebiště mj. s nálezy záušnic a mince Vratislava 

II., která umožňuje datovat tuto jeho část ke konci 

11. století. Jde o torzo jednoho z největších vesnických 

hřbitovů litoměřického regionu. – J. Sláma: 

Hrob K 1 na Pražském hradě (Das Grab K 1 auf der 

Prager Burg), 117–122. V roce 1911 byly kromě 

reliktů zdiva Václavovy svatyně v těsné blízkosti 

její jižní apsidy sv. Víta K. Hilbertem objeveny dva 

hroby, označované jako K 1 a K 2. Po vyzvednutí 

skeletů, ke kterému došlo až v roce 1974, vyslovil 

E. Vlček domněnku, že v hrobě K 1 mohl být pohřben 

kníže Bořivoj. Domněnka byla řadou badatelů 

opatrně akceptována. Autor však shledává rozpory 

v argumentaci pro tento výklad a na základě nově 

objevených rukopisných záznamů K. Hilberta, obsahujících 

údaje, které v publikované zprávě o nálezu 

nebyly uvedeny, jej zpochybňuje. – Z. Smetánka: 

Dekorace arabského poháru z Pražského hradu 

(Problémy deskripce a rekonstrukce) (The ornament 

of an Arab glass goblet from Prague Castle /Problems 

of description and reconstruction/), 123–131. 

Autor sleduje již více než šedesátileté „dějiny“ tohoto 

vzácného nálezu z tzv. románské studny poblíž 

Bílé věže. Provádí revizi deskripce poháru a popisuje 

detailně jeho dekoraci. Soudí, že byl vyroben nejspíše 

v Damašku v 2. polovině 13. století a do Prahy 

se patrně dostal ještě v době panování Přemysla 

Otakara II. Kdy byl deponován do objektu, bude 

možno přesněji určit až po analýze celého nálezového 

souboru, z něhož pochází. Předběžně Z. Smetánka 

soudí na dobu před koncem 80. let 13. století. – 

J. Klápště: Románská čelenka z Českých Budějovic 

a hledání jejího výkladu (Der romanische Stirnreif 

aus České Budějovice /Budweis/ und die Suche 

nach seiner Bedeutung), 133–139. Autor příspívá 

k hledání smyslu výzdoby a účelu čelenky. Provádí 

základní deskripci motivů na její přední části a celkovou 

bilanci problému. Otázky s ní spojené zůstávají 

otevřené. Jde o předmět svou podstatou prostý, 

jak v sestavě výzdoby, tak v materiálu, ze kterého je 

zhotoven, což vede autora k pochybnostem o jeho 

souvislosti s korunovanými hlavami. Fungoval nepochybně 

na nižší úrovni sociální struktury, leč, jak 

J. Klápště soudí na podkladě kulturně antropologické 

úvahy, jako odznak moci. J. Bubeník 

Ve službách archeologie. Sborník k 60. narozeninám 

RNDr. Vladimíra Haška, DrSc. Uspořádali 

a k vydání připravili P. Kouřil – R. Nekuda – 

J. Unger. Brno 1998. 332 s. 

Sborník obsahuje především referáty přednesené 

na konferenci „Přírodovědecké metody v archeologii“ 

5.–6. března 1998. Vzhledem k tomu, 

že Vladimír Hašek je jednou z osobností, která stála 

u počátků geofyzikálních výzkumů pro potřeby 

archeologické prospekce, většina prací se zaměřuje 

na aplikaci geofyzikálních i dalších přírodovědných 

metod. 

Z obsahu: M. Bálek – P. Koštuřík: Nové neolitické 

a eneolitické nálezy z Popůvek, okr. Brno– 

–venkov (13–21). Problematika keramiky zdobené 

brázděným vpichem. L. Belcredi: Archeologický 

výzkum zaniklé vsi Bystřec, Usedlost IX (23–36). 

Souborná publikace výsledků výzkumu středověké 

usedlosti. J. Doležel: Dvě středověké keramické 

imitace. K odrazu dálkových kontaktů v místní materiální 

kultuře středověké Moravy (49–65). Zlomek 

keramického poháru z hradu Luleč imitujícího skleněnou 

nádobu a zlomek keramické nádoby z Doubravníku 

imitující kameninu tzv. Falkeho skupiny. 

Cenná mapa rozšíření. P. Dostál: Indície starších 

staveb v kostele sv. Františka Xaverského v Uherském 

Hradišti (67–70). Geofyzikální průzkum metodou 

georadaru v prostorách tohoto farního kostela. 

E. Drozdová: Antropologický rozbor kosterních 

pozůstatků ze středověkého hřbitova na Dominikánském 

nám. v Brně (71–73). Část hřbitova z 13. až 

17. stol. J. Dvořák: Zřícenina hradu Obřany – kamenný 

stavební materiál (75–77). Rozbor použitých 

hornin s ohledem na provenienci. J. Dvořák: Kosterní 

pozůstatky prvních Přemyslovců na Pražském 

hradě (79–84). Úvahy o lokalizaci a dochování hrobů. 

S. Felgenhauer–Schmiedt: Forschungen in der 

Wüstung Hard und auf der Burg „Sand“ im Niederösterreichischen 

Waldviertel (85–86). Výsledky 

geofyzikálního měření na zaniklé středověké osadě 

a hradisku z 10. stol. J. Fröhlich – A. Majer – 

N. Venclová: Archeologická prospekce a průzkum 

měřením magnetické susceptibility zemin (87–94). 

Měření magnetické susceptibility zemin a dva pří-

670 


klady využití této metody. L. Galuška: Souprava 

velmože z hrobu 266/49 ze Starého Města (K poznání 

neobvyklé technologie výzdoby raněstředověkých 

předmětů) (95–108). Rozbor inventáře hrobu 

z první poloviny 9. stol. V. Jankovská: Pylové analýzy 

a archeologie (115–118). Vztah archeologie – 

pylová analýza. M. Karous – R. Gürtler – P. Nikl: 

Přesná detailní měření cesiovým magnetometrem 

pro detekci skrytých archeologických a jiných objektů 

(119–124). Aplikace cesiové magnetometrie 

na příkladu lokality Karolina v Ostravě. B. Komoróczy: 

Geofyzikální prospekce a archeologie doby 

římské na jižní Moravě (125–144). Nejnovější poznatky 

z archeologických výzkumů na lokalitách 

z doby římské u bývalé obce Mušov. Geofyzikální 

prospekce prokázala, že na „Hradisku“ byl v době 

římské areál vícekrát využit římskou armádou. Důležitá 

pozorování byla učiněna i v lokalitě „V pískách“, 

kde bylo objeveno několik římských pochodových 

táborů. Ukázalo se zde, že římská armáda 

v době markomanských válek vyklidila germánské 

sídliště a prostor využila jako shromaždiště svých 

jednotek. J. Kovárník: Pravěké kruhové příkopy na 

Moravě. Letecká prospekce, geofyzikální měření, 

archeologický výzkum a interpretace (145–162). 

Uplatnění letecké archeologie a geofyzikální prospekce 

na Moravě při výzkumu kruhových příkopů 

lidu s moravskou malovanou keramikou v Běhařovicích, 

Rašovicích, Vedrovicích a v lokalitách ze 

starší doby bronzové – v Šumicích, Troskotovicích 

a Borkovanech. Vnitřní plocha rondelů zřejmě sloužila 

jako shromaždiště při jednáních o věcech hospodářského, 

společenského a náboženského života 

pravěkých zemědělců. Halové stavby uvnitř rondelů 

mohou být vysvětlovány jako předchůdci pozdějších 

chrámů a paláců. R. Krajíc: Archeogeofyzikální 

prospekce na Táborsku (163–176). Práce geofyziků 

v lokalitách, které reprezentují různá historická 

sociální prostředí v období od vrcholného středověku 

až po počátek novověku (Tábor, Sezimovo Ústí, 

Soběslav, zaniklá ves Kravín). R. Křivánek: Příklady 

využití geofyzikálních metod při průzkumu i výzkumu 

různých typů archeologických lokalit v Čechách 

(177–198). Příklady využití geofyzikálních 

metod při průzkumu hradišť, feudálních sídel, pohřebišť, 

výrobních areálů i otevřených sídlišť. J. Křížová: 

Použití některých geofyzikálních přístrojů při 

archeologickém výzkumu (199–206). Měření pomocí 

magnetometru a konduktometru. Z. Kukla – 

R. Nekuda: Bronzový kadlub ze Mstěnic (207–208). 

Kadlub na odlévání kulek do hákovnice. I. Kuzma – 

J. Tirpák: Letecký a geofyzikálny prieskum kruhových 

útvarov na Slovensku (209–218). Výsledky ze 

slovenských lokalit, získané na základě leteckých 

snímků a ověřené geofyzikálním měřením. R. Nekuda: 

Zpráva o geofyzikální prospekci ve Mstěnicích 

(219–222). Výsledky geofyzikálních a ověřovacích 

pedologických vrtných prací pro účely archeologického 

výzkumu zaniklé středověké vsi Mstěnice. 

J. Pavelčík: Otázka tzv. Králova stolu u Modré (okr. 

Uh. Hradiště) ve světle geofyzikální a archeologické 

prospekce (229–234). Rozpoznány pozůstatky 

silně poškozeného kamenného kruhu (henge). Po 

ideové stránce lze hledat obdoby pro zjištěný objekt 

na britských ostrovech, především v severním Skotsku. 

J. Pavelčík: Dvacetpět let spolupráce archeologie 

– geofyzika (234–235). Vzpomínání na ty, kteří 

stáli u zrodu spolupráce těchto dvou zdánlivě neslučitelných 

oborů. J. Peška: Geofyzika a archeologický 

výzkum na stavbě rychlostní komunikace R 35 

mezi Olomoucí a Lipníkem nad Bečvou (237–252). 

Přehled 7 nalezišť narušených v průběhu stavby této 

komunikace. A. Přichystal: Problém kamenného 

útvaru Králův stůl u Velehradu z pohledu geologa 

(261–269). Na rozdíl od J. Pavelčíka se autor domnívá, 

že se jedná o přírodní útvar. L. Seitl: Výzkum 

otců moravské archeologie J. Wankla a M. Kříže 

ve světle geofyzikálních metod (Sloupské jeskyně) 

(271–278). Výsledky geofyzikálních měření a především 

jejich interpretace při revizním výzkumu sedimentárních 

výplní chodby „U řezaného kamene“ 

ve Sloupských jeskyních upřesnily lokalizaci archeologických 

prací J. Wankla a M. Kříže. P. Škrdla 

– J. Svoboda: Sídelní strategie v paleolitu: Mikroregionální 

studie (293–300). V oblasti Pavlovských 

vrchů bylo sledováno sedm sídlišť u Dolních Věstonic, 

Pavlova a Milovic. Na Uherskohradišťsku sledovány 

dvě lokality (Boršice u Buchlovic a Uh. 

Hradiště–Jarošov II). J. Unger: Úloha geofyzikálního 

průzkumu při kresebné rekonstrukci opevňovacího 

systému lelekovického hradu (301–312). Posun 

v poznání života lidí v minulosti přináší také kresebná 

nebo modelová rekonstrukce. B. Vachala: Mastaba 

„králova syna“ Ptahšepsese v Abúsíru (EAR) 

(313–323). Výsledky výzkumů mastaby z 5. dynastie. 

R. Záhora: Použitelnost geofyzikální radiolokační 

metody v archeologické prospekci (325–327). 

Před aplikací radiolokační metody je nezbytné zhodnotit 

její potenciální možnosti pro sledovanou problematiku 

ve zkoumaném prostoru pomocí teoretických 

výpočtů. Tím se obvykle vyhneme některým 

nepříjemným překvapením při následném ověřování 

interpretovaných výsledků. 

L. Kurková, PřF MU Brno


Název stránek: Archäologie online 

Adresa: http://www.archaeologie–online.de 

Instituce – provozovatel: Archaeomedia Freiburg 

Kontakt na správce: webmaster@archaeologie– 

online.de (Andreas Brunn) 

Rozsah: několik set stran 

Popis a hodnocení obsahu: 

Největší středoevropský archeologický portál je 

poměrně obsáhlý. Základní okruhy tvoří: 

1. Internetový magazín („Magazin“) – obsahuje 

články, zprávy (např. o konferencích, výstavách 

apod.), přehled zpráv z tisku (některé se, pravda, 

archeologie téměř netýkají), dále archeologie v televizi 

(časově seskládané pořady na německých 

kanálech) a kalendář aktuálních akcí. 

2. Databáze odkazů („Guide“) na archeologické 

internetové strany (okolo 2500) – u každého odkazu 

je uveden krátký regest (např. v jakém jazyce 

jsou strany, kdo je provozovatelem apod.). Celá databáze 

je rozdělena do podskupin, jak je obvyklé 

u internetových vyhledávačů. 

3. Knihovnička („Bibliothek“) – seznam a krátké 

popisy dostupných publikací, ať už v podobě tištěné, 

či elektronické. Dále je v této kategorii dáno 

k dispozici několik volně šiřitelných počítačových 

programů používaných v archeologii. 

4. Fórum („Forum“) je určeno jednak pro diskusi 

badatelů mezi sebou, jednak obsahuje krátké 

informace o dění v oboru. 

5. Odvětví („Branchen“) – v podstatě seznam 

a popis firem, které mají co do činění s archeologií 

– výzkumem, publikací, analýzami různého druhu 

apod. 

Stránky byly na internet uvedeny v létě 2000. 

Uváděné údaje lze považovat za aktuální, nejdůležitější 

je to u odkazů, které v naprosté většině případů 

fungují. Ovšem např. internetový magazín 

má nezměněný obsah již delší dobu. 

Stránky nabízejí několik dalších „služeb“ – např. 

pravidelné zprávy o nových přírůstcích na serveru: 

stačí se přihlásit a na vaši elektronickou adresu budou 

automaticky zasílány informace. Můžete také 

zanechat svůj komentář k uvedeným článkům, své 

hodnocení vzhledu stránek, grafiky atd. Nechybí 

ani stránka o serveru a jeho personálu. Data aktualizací 

jsou u textů uváděna pravidelně. Při tak širokém 

rozsahu stránek samozřejmě nechybí vyhledávač 

v databázi. U některých stran jsou připojeny 

rady, jak postupovat. Stránky jsou určeny především 

profesionálním archeologům, studentům 

a vážnějším zájemcům o obor, koneckonců autory 

textů jsou archeologové. 

Popis a hodnocení formy a technických záležitostí: 

Hlavní stránka je přehledně uspořádána do rámů, 

nalevo je neměnná lišta s odkazy na základní okruhy. 

Hlavním (jediným) jazykem je němčina. Grafická 

úprava je vyvážená, obrázky jsou menší, 

zpravidla použité jako odkazy, či jako ilustrace 

k textu. Na první pohled může celková struktura 

působit jako nepřehledná, ale orientace je v tomto 

případě otázkou zvyku. Proto je vhodné věnovat 

poznávání portálu více času. Při prohlížení stránek 

jsem technické potíže nezaznamenal, rychlost přenosu 

je postačující. Co se týče estetické stránky, 

lze říci, že forma je podřízena obsahu, působí velmi 

dobrým dojmem. 

Celkové hodnocení: ★★★★★ 

Máme k dispozici profesionálně zhotovené stránky. 

Výtky by se týkaly spíše detailů, ovšem chyby jsou 

průběžně odstraňovány. Vzhledem k nepřetržité aktualizaci 

dat doporučuji všem odborníkům, aby Archäologie 

online průběžně sledovali. Je to kvalitní 

základ pro orientaci v archeologii na internetu. 

Datum hodnocení a autor: 

29.6.2001 

Michal B. Soukup, FF MU Brno

672 

RURALIA III. Conference Ruralia III 

– Maynooth 1999. 

Památky archeologické – Supplementum 14. Ed. 

J. Klápště. Praha 2000. A4, 302 s. 

Svazek 24 příspěvků vycházející z konference 

konané v Maynooth (Irsko) v roce 1999. Hlavním 

tématem jsou rozptýlená a koncentrovaná středověká 

vesnická sídliště. 

The volume of the 24 papers which were 

given at the conference held in the National 

University of Ireland at Maynooth 1999. The main 

theme of the conference was “Dispersed and nucleated 

medieval rural settlement”. 

www.arup.cas.cz/ruralia 

Milan Zápotocký: CIMBURK UND DIE HÖHEN- 

SIEDLUNGEN DES FRÜHEN UND ÄLTEREN 

ÄNEOLITHIKUMS IN BÖHMEN. Mit Beiträgen von 

L. Peške und S. Vencl. Památky archeologické – Supplementum 

12. Praha 2000, A4, 342 s. 

Práce věnovaná nejstarším hradištím a výšinným sídlištím 

v Čechách. V první části výsledky výzkumu hradiště 

Cimburk u Kutné Hory, při němž byla odkryta část fortifikace 

a odlišeny dvě eneolitické sídelní fáze. Druhá 

část zahrnuje katalog 80 lokalit a shrnuje poznatky o jejich 

poloze, fortifikaci, zástavbě a sídelních fázích 

a z nich vyplývající závěry o funkci těchto sídel v životě 

komunit v raném a starším eneolitu. 

This volume deals with the earliest hillforts and hilltop 

settlements known in Bohemia. The first section presents 

the results of excavation conducted at the hillfort of Cimburk 

(Central Bohemia); details of the fortification are 

given, and of two stratigraphically defined phases of the 

local Eneolithic settlement. The second part comprises 

a register of 80 sites, summarizing data on their location, 

fortification, inner structures and settlement phases, as 

well as interpreting their function during the Earliest and 

Early Eneolithic. 

Nové publikace AÚ lze získat v knihovně Archeologického ústavu AV ČR Praha.

2001_3 - Archeologický ústav AV ČR

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?