UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta RIGORÓZNÍ PRÁCE Erich Stündl

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta RIGORÓZNÍ PRÁCE 2009 Erich Stündl

2 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra pedagogiky s celoškolskou působností SYSTÉM VČASNÉ INTERVENCE A METODY SOCIÁLNĚ- VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ Rigorózní práce Autor: Studijní obor: Mgr. Erich Stündl Pedagogika Olomouc 2009

3 Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto rigorózní práci vypracoval samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu. Ve Svitavách dne: Erich Stündl

4 Poděkování Děkuji Prof. PhDr. Blahoslavu Krausovi, CSc., jehož přednášky mě přiměly k přemýšlení nad otázkami, jejichž řešení jsem se pokusil dotknout v této práci. Jeho náměty i myšlenky pro mě byly velkou inspirací. Děkuji Mgr. Jitce Gjuričové za nebojácné prosazování myšlenek SVI v ČR a Mgr. Ferdinandovi Raditschovi za jejich implementaci do praxe. Současně oběma děkuji za pomoc, kterou mi poskytovali v souvislosti s realizací projektu SVI ve Svitavách, i za konzultace k této práci. Mgr. Veronice Andrtové děkuji za pomoc při zadání výzkumu v jednotlivých městech.

5 Resumé STÜNDL, Erich. Systém včasné intervence a metody sociálně-výchovného působení. Olomouc: UP v Olomouci, s. Rigorózní práce. Cílem rigorózní práce je představení projektu Systém včasné intervence (SVI), zhodnocení jeho dosavadního vývoje, provedení a vyhodnocení výzkumu v oblasti užívání metod sociálně-výchovného působení orgány sociálně-právní ochrany dětí a vytvoření návrhu řešení, které by přispělo ke zvýšení vlivu projektu SVI na řešení kriminality dětí a mládeže v ČR. Systém včasné intervence je způsob práce a komunikace v oblasti sociálněprávní ochrany dětí a mládeže a prevence kriminality, jehož prostřednictvím vykonávají sociální, zdravotní, justiční a školské orgány, Policie ČR, městská policie a nestátní organizace systematickou a nepřetržitou práci s kriminálně rizikovými dětmi a jejich rodinami. SVI je včasná intervence při predelikventním a delikventním jednání, včasná pomoc dětem opakovaně se dostávajícím do sítě orgánů činných v trestním řízení a jejich rodinám, efektivní řešení konfliktních situací způsobených delikventním jednáním, prevence páchání další trestné činnosti, odklon dětí a mladistvých od kriminální kariéry a cílená snaha o satisfakci oběti. Záměrem práce je doplnění informačního systému SVI o metody zaměřené zejména na sekundární preventivní působení OSPOD. Prostředkem k dosažení cílů a záměrů je výzkum v oblasti užívání metod práce OSPOD a na základě získaných výsledků návrh rozšíření aplikace SVI jako komunikačního nástroje pro oblast dětské delikvence o sekci motivující k využití metod sociálně-výchovného působení u orgánů SPOD i dalších subjektů, které se podílejí na řešení trestné činnosti dětí a mládeže a sociálně-právní ochrany. Klíčová slova: delikvence, predelikvence, sociální patologie, intervence, metody sociálně-výchovného působení.

6 Resumé STÜNDL, Erich. The system of timely intervention and mmethods of social-educational operation. Olomouc : University of Olomouc, s. Rigorous work. The aim of this rigorous work is the introduction of project The system of timely intervention (SVI), judgement of its actual development, evaluation of research of use of social-educational methods by authorities of social-law protection of children and creation of suggestion of solution that would assist the increase of the influence of SVI project to solve the criminality of children and teenagers in the Czech republic. The system of timely intervention is the system of working and communication in the social-law sphere of children and teenagers protection and the criminality prevention. Through this system social, health and justice and school authorities, police of CR, town police and non-state organizations do the systematic and nonstop work with crime-risk children and their families. SVI is the timely intervention in predeliquency and deliquency actions, the timely help for children and their families who repeatedly meet with criminal procedure authorities, the effective solution of conflict situations caused by deliquency behaviour, the prevention of other criminal activities and the deflection of children and teenagers from their criminal career and the victim s satisfaction effort. The aim of this work is the completation of system SVI for methods concentrated especialy on secundary prevention working of OSPOD. To reach this goal and intentions is the research in the sphere of use of methods of OSPOD. Based on the results there is the suggestion of expansion of SVI as the communitation instrument in the sphere of children s deliquency of section that will motivate to use socialeducational methods for SPOD and other authorities that take part in the solution of children s and teenagers criminality and social-law protection. Key words: deliquency, predeliquency, social pathology, intervention, methods of social-law operation.

7 Obsah: ÚVOD SYSTÉM PÉČE O DELIKVENTNÍ MLÁDEŽ V ČR SYSTÉM VČASNÉ INTERVENCE (SVI) HODNOCENÍ VÝVOJE SVI V LETECH DÍLČÍ HODNOCENÍ SVI NA REGIONÁLNÍ ÚROVNI DÍLČÍ HODNOCENÍ SVI NA CELOSTÁTNÍ ÚROVNI VÝVOJ PROJEKTU SVI V ROCE METODY PRÁCE V PRAXI KURÁTORŮ PRO MLÁDEŽ TÉMA VÝZKUMU CÍLE A ZÁMĚRY VÝZKUMU HYPOTÉZY A JEJICH ZDŮVODNĚNÍ VÝBĚR A ZDŮVODNĚNÍ METODY VÝZKUMU CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO SOUBORU REALIZAČNÍ PLÁN A PROCEDURA VÝZKUMU VYHODNOCENÍ VÝZKUMU A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ Vyhodnocení výzkumu ve vztahu ke stanoveným hypotézám Shrnutí výsledků ve vztahu k otázkám výzkumu PROJEKT SVI A METODY SOCIÁLNĚ-VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ NÁVRH ZAPOJENÍ METOD SOCIÁLNĚ-VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ DO IS SVI METODY PŘÍMÉHO VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ Dotazování Ukládání požadavků Rozhovor Vysvětlování, objasňování a poskytování informací Metody vyvolávání a tlumení citů Přesvědčování Dohoda o modifikaci chování Podmiňování (odměny a tresty) Vyjednávání Mediace METODY NEPŘÍMÉHO VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ Úprava (pedagogizace) prostředí Metoda příkladu Práce se skupinou Práce s komunitou Metoda animace...118

8 5.3.6 Brainstorming Hraní rolí a výměna rolí Režimování Metoda cvičení, výcviku (nácviku) Metody získávání (očekávání, slib a výstraha, soutěž, závazek) Videotrénink interakcí VZDĚLÁVACÍ PROGRAM V RÁMCI PROJEKTU SYSTÉM VČASNÉ INTERVENCE ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: SEZNAM SOUVISEJÍCÍ LITERATURY: SEZNAM TABULEK: SEZNAM ZKRATEK: SEZNAM PŘÍLOH:...151

9 Úvod Od roku 1998 pracuji ve funkci koordinátora prevence kriminality na Městském úřadě ve Svitavách. Mojí pracovní náplní je navrhování, uskutečňování, koordinace a vyhodnocování programu prevence kriminality ve svitavském regionu. Od roku 2003 vykonávám souběžně funkci protidrogového koordinátora pro oblast Svitavska. Město Svitavy je od roku 1999 zařazeno mezi města realizující tzv. Komplexní program prevence kriminality na místní úrovni (dále jen KSP). Tento ambiciózní - a dnes již možno říci velice úspěšný a celorepublikově mezi odbornou i laickou veřejností známý program je od roku 1996 připravován podle metodiky Odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra České republiky (dále jen OPK MV ČR). Na jejím vzniku se podílela řada odborníků z celé republiky i ze zahraničí. V letech tento program nesl název Partnerství. V současnosti je pod názvem Krajský a městský program prevence kriminality realizován přímo MV ČR ve 47 městech a prostřednictvím krajů v 87 městech a obcích ČR. Od roku 1999, kdy byly Svitavy přijaty mezi města realizující KSP, uskutečnily prostřednictvím komise prevence kriminality (dále jen KPPK) i dalších partnerů více než stovku projektů, zaměřených na oblast prevence kriminality. Podrobné informace o nejvýznamnějších programech a projektech jsou uvedeny na webových stránkách města Svitavy 1. Realizace projektů pozitivně ovlivnila bezpečnostní situaci na území města i v jeho okolí. V letech bylo s přispěním programů, projektů a opatření dosaženo více než 40% poklesu v nápadu trestné činnosti. Hodnocení výsledků v oblasti bezpečnosti bylo podle metodiky OPK MV ČR podrobeno sociologickým studiím, které porovnávaly stav v oblasti kriminality tak, jak jej vnímali občané města v letech 1999, a opakovaně totožnou metodou a na srovnatelném vzorku 600 respondentů v roce Studie prokázaly, že zapojení města do Programu prevence kriminality na místní úrovni bylo správným krokem. Jeden údaj za všechny: procentuální počet občanů města Svitav, kteří se ve městě necítí bezpečně, se v průběhu let snížil z 30% na 13%. Tento výsledek je zcela zásadním a prokazatelným údajem, jemuž odpovídá i poměrný procentuální pokles v pocitech ohrožení z jednotlivých trestných činů. U těch, které byly svitavskými občany hodnoceny jako nejčastější, došlo rovněž 1 1

10 k výraznému snížení. Příkladem je pokles z obav z odcizení kola z 51,3% na následných 34,8%, krádeže auta z 25,3% na 13,3% apod. Porovnáváme-li tato data s nápadem trestné činnosti v jednotlivých kategoriích, je zřejmé, že hodnocení občanů reflektuje vývoj kriminality zachycený statistickými údaji. Bezesporu nejvýznamnějším z projektů realizovaných v našem městě v oblasti prevence kriminality je projekt s názvem Systém včasné intervence (dále jen SVI), jehož základní ideou je koordinovaná a maximálně intenzivní spolupráce všech subjektů, které se podílejí na řešení kriminality mládeže a oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Pro mě osobně bylo velkou ctí i profesní příležitostí, že jsem se mohl jako zástupce města Svitavy aktivně zapojit do týmu lidí, kteří se podíleli na rozvoji preventivních programů v ČR a v tomto rámci i na realizaci pilotního projektu SVI. Odpovědnost tohoto týmu v čele s Jitkou Gjuričovou, ředitelkou Odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR, je značná. Dnes je již možno říci, že s pomocí znalostí předních odborníků z IKSP 2 a MV ČR za obrovského nadšení desítek a stovek lidí v obcích a městech se daří budovat skutečně funkční systém prevence kriminality v ČR. Projekt SVI je v tomto ohledu příkladem úsilí o vytvoření funkčního systému v oblasti prevence kriminality mládeže a sociálně-právní ochrany dětí se všemi dopady a důsledky pro jednotlivce, rodiny i situaci v komunitě. Při setkáních se členy RVPPK 3 i OPK MV ČR, při kterém byly vyhodnocovány dopady KSP na místní úrovni na stav trestné činnosti v oblastech jeho realizace, se velmi často řešila oblast trestné činnosti dětí a mládeže a ochrana práv dětí v mnoha souvislostech. Diskuse odborníků směřovaly k navržení opatření, která by se pokoušela tento stav změnit. Na setkání členů RVPPK, pracovníků OPK MV ČR a koordinátorů prevence kriminality z měst zapojených do KSP v roce 2003 jsme byli vyzváni, abychom se společně s OPK MV ČR pokusili dopracovat do té doby stagnující projekt Centra včasné intervence (dále jen CVI), který byl realizován na Magistrátu města Ostravy. Důvodem této nabídky byly velmi dobré výsledky našeho města v oblasti přípravy a realizace dosavadních projektů včetně dopadů na vývoj kriminality na území města Svitavy, ale také ideální organizačně-technické podmínky pro realizaci obdobného projektu na místní úrovni. Ty byly dány velikostí města a především přímým zastoupením institucí přímo odpovědných za řešení kriminality v KPPK. 2 IKSP Institut pro kriminologii a sociální prevenci při Ministerstvu spravedlnosti České republiky 3 RVPPK Republikový výbor pro prevenci kriminality při Úřadu vlády České republiky 2

11 Významným důvodem výzvy byla také do té doby zcela neobvyklá vyspělost tzv. městského informačního systému a snaha koncepčně řešit provázanost informací mezi subjekty podílejícími se na řešení trestné činnosti dětí a mládeže, která byla vedení OPK MV ČR známa z předchozích situačních i sociálních projektů našeho města. Z hlediska záměru projektu SVI se nejednalo o myšlenku zcela novou. Pomineme-li snahy předlistopadové státní bezpečnosti, která evidovala veškerou trestnou činnost všech věkových skupin například prostřednictvím systému, jenž nesl název Zájmové osoby policie (ZOP), nelze se nezmínit především o projektu CVI v Ostravě, který se pokoušel řešit problematiku kriminality mládeže pomocí obdobného informačního systému již od roku Jeho iniciátorem byla ředitelka OPK MV ČR. Ostravský projekt měl zásadní význam pro prosazení základních cílů celého projektu, který následně dostal název SVI a byl pilotně realizován v nové podobě a s novými vazbami právě ve Svitavách pod mým vedením. Téma rigorózní práce jsem zvolil především z důvodu významu, který celkovému projektu SVI přikládám. S přihlédnutím k dosavadnímu vývoji projektu se jeví velmi pravděpodobné, že se stane nejen základem pro vytvoření systému prevence dětské delikvence v mnoha dalších městech ČR, ale prostřednictvím institucí zastoupených v RVPPK komunikačním nástrojem v oblasti dětské delikvence a sociálně-právní ochrany dětí velmi pravděpodobně v celé ČR. Hlavním cílem práce je představení projektu Systém včasné intervence (SVI), zhodnocení jeho dosavadního vývoje, provedení a vyhodnocení výzkumu v oblasti užívání metod sociálně-výchovného působení orgány sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) a vytvoření návrhu řešení, které by přispělo k ještě významnějšímu vlivu projektu SVI na řešení kriminality dětí a mládeže v ČR. Stěžejní částí práce bude tedy kromě výzkumu vytvoření detailního návrhu části aplikace SVI, která se zaměřuje na oblast jejich rozvoje v každodenní praxi kurátorů pro mládež. Ve své práci se pokusím na základě vlastních pozorování, výzkumu i písemných pramenů vztahujících se k tématu delikventní mládeže prokázat, že práce OSPOD má značné rezervy především v preventivním působení. Současně se pokusím prokázat, že práce OSPOD v oblasti dětské delikvence je zahajována pozdě, nevyužívá a nevytváří si možnosti pro aktivní ovlivňování výchovného procesu u dětí, u kterých se objevují projevy predelikventního chování. Následně je činnost OSPOD vedena spíše směrem administrace problému, a nikoliv intervence využívající širokého spektra preventivních metod sociálně-výchovného působení na rodinu, dítě a prostředí v komunitě. 3

12 Pomocí aplikace SVI jako komunikačního nástroje mezi institucemi zapojenými do řešení dětské delikvence lze prostřednictvím OSPOD významně přispět k rozšíření metod sociálně-výchovného působení, a to zejména v oblasti predelikventního jednání dětí. Záměrem práce není pouhé zjištění a konstatování stavu, ale navržení konkrétního způsobu metodicko-technického řešení aplikace SVI, která se bude systematicky věnovat oblasti využívání metod sociálně-výchovného působení u dětí se závažnými výchovnými problémy nebo u dětí s již zaznamenanou trestnou činností. Osobním cílem je prosazení tohoto řešení v rámci aplikace SVI jako nástroje iniciace užívání metod v každodenní terénní praxi kurátorů pro mládež a jejich prostřednictvím i dalších orgánů a institucí. Úvod práce je věnován představení programu prevence kriminality v ČR, projektu SVI, cílům a záměrům práce. První kapitola se zaměřuje na výklad některých pojmů a na krátké představení systému péče o dětské delikventy v ČR. Druhá kapitola je věnována představení projektu SVI, jeho cílům, principům, na kterých je založen, zásadám práce, cílovým skupinám, struktuře systému a vazbám mezi zapojenými subjekty. Třetí kapitola se zaměřuje na hodnocení vývoje projektu SVI v rámci pilotních měst. Součástí je nejen popis dosavadních výsledků, ale také rozbor nejvýznamnějších rizik a příležitostí spojených s realizací projektu. Jedním z nich jsou nedostatky v oblasti užívání metod sociálně-výchovného působení v predelikventním stádiu, jemuž je věnován celostátní výzkum, který je součástí čtvrté kapitoly. Výsledky výzkumu jsou v páté kapitole využity pro návrh konkrétního postupu při využívání širšího spektra metod sociálně-výchovného působení. K jednotlivým metodám jsou vytvořeny motivační texty s vazbou na odbornou literaturu a příklady doporučených technik. Současně je zde uveden i návrh zapojení metodického průvodce přímo do počítačové aplikace SVI s návrhem detailního technického řešení. Jeho podoba je konzultována s dodavatelem aplikace SVI a práce se tak stává i prostorem pro spolupráci s odbornou firmou z oblasti IT. V roce 2000 získal návrh technického řešení aplikace SVI hlavní celostátní cenu firmy Microsoft. Tato práce propojuje metodickou oblast s moderním informačním systémem vedena snahou o vyšší efektivitu preventivního působení v předmětné oblasti. V závěru práce jsou nastíněny další vazby využitelné pro rozvoj metod sociálně-výchovného působení prostřednictvím vzdělávacího programu, který připravuje MV ČR ve spolupráci s MPSV, Probační a mediační službou ČR a dalšími partnery projektu. 4

13 Práce by měla oslovit především řídící pracovníky (nevyjímaje členy zastupitelstev nebo městských rad) měst a obcí s rozšířenou působností odpovědné za realizaci opatření směřujících ke snižování trestné činnosti dětí a mládeže a k zajištění sociálně právní ochrany dětí. Práce by měla současně sloužit jako dílčí metodický materiál pro pracovníky OSPOD ve městech, která se v příštích letech na realizaci obdobného projektu ve spolupráci s OPK MV ČR připravují. Z této skupiny mohu jmenovat města Ostravu, Nový Jičín, Frýdek-Místek, Břeclav, Šumperk, Náchod, Hradec Králové, Mělník, Třebíč, Olomouc, Havířov-Orlová, Most, Karlovy Vary, Praha 2, Opavu a Třinec, ve kterých je již projekt ve fázi realizace nebo kde probíhají jeho přípravy. Z dosavadních zkušeností z návštěv více než 300 pracovníků ze 78 měst a desítek odborníků, včetně několika ze zahraničí, lze tvrdit, že o projekt SVI je mimořádný zájem. Věřím, že práce jim poskytne množství cenných rad pro seznámení se s vlastním projektem nebo pro úspěšné zvládnutí realizace SVI v jejich městech. Současně věřím, že moje návrhy vytvoří motivační prostředí v aplikaci SVI a přispějí k rozšíření metod výchovného působení OSPOD a k hledání dalších nástrojů v pomoci dětem, jejich rodinám nebo komunitám v mnoha městech ČR v oblasti prevence kriminality dětí a mládeže. 5

14 1 Systém péče o delikventní mládež v ČR Nedbale maskované a masové zvyšování mírného, ovšem jen zdánlivě bezvýznamného proviňování spolehlivě navozuje prudkou akceleraci závažnějšího a nebezpečného proviňování (delikvenci a kriminalitu). Nerespektuje-li například padesát procent řidičů čas od času dopravní předpisy, podílí-li se až dvacet procent žáků na základních školách na šikaně čtyřiceti procent svých spolužáků, projevuje-li každý třetí nebo čtvrtý středoškolák v podstatě rasistické postoje, je-li každý třetí Čech ochoten přijmout úplatek a každý druhý Čech je schopen úplatek nabídnout, pak se přímo úměrně zvyšuje také delikvence a posléze i velice nebezpečné proviňování promítnuté například do počtu vražd, znásilnění, loupeží a bestiálních zločinů apod Novotný (44, s. 4). V kontextu takto vykreslené společnosti současnosti se odehrává vnímání předmětné oblasti kriminality a delikvence mládeže. Je živené celou řadou senzacechtivých článků novinářů nebo komentářů v televizi, opírajících se o skutečné události, až po případy zcela smyšlené. V minulých letech jsme byli svědky nevkusného a snad ze všech pohledů zcela neprofesionálního probírání případu týrání nezletilého chlapce matkou a sestrou v Kuřimi. Seriálově pojaté informování veřejnosti dostává bizardní rozměry, které ovlivňují veřejné mínění a v očích některých politiků jsou červeným hadrem, který je třeba uchopit a rychle něco vymyslet, aby se veřejnost uklidnila. Následují ukvapené kroky vedené snahou přispět k řešení za každou cenu. Z odborné roviny se problém rychle přesouvá do roviny politické, což je vždy na škodu věci samotné. Odborníkům nezbývá, než jen trpně přihlížet a sledovat, kam až situace dospěje. Po odeznění senzací zůstává bohužel spíše nezájem o skutečné řešení Následující podkapitoly první části se budou věnovat tématu delikvence z obdobného úhlu pohledu, jaký je obvyklý. Snahou je vytvořit si jakési předpolí popisující základní podmínky pro východiska projektu s názvem Systém včasné intervence, který je upřímnou snahou o nabídku jistého druhu komplexního řešení v předmětné oblasti v rámci podmínek, které nás v současnosti obklopují. Vymezení základních pojmů V dalším textu je užívána řada pojmů, jejichž vysvětlení je klíčové pro bezproblémovou orientaci v rámci daného tématu i práce samotné. Kriminalita pojem kriminalita pochází z latinského crimen = provinění, zločin. V otázce konkrétního vymezení tohoto pojmu Novotný a Zapletal (45, s. 7) 6

15 uvádějí, že řada kriminologů chápe pojem kriminalita ve smyslu trestního práva, tj. s omezením na jednání, jež naplnila skutkovou podstatu některého trestného činu. Obdobně pojem kriminalita vymezují například Osmančík a Švancara (48, s. 7) nebo Heretik (8, s. 39), který uvádí, že kriminalita představuje souhrn trestných činů, které spáchali, ať již úmyslně nebo z nedbalosti, trestně právně odpovědní jedinci, na témže místě v určitém období (zpravidla ve státě za jeden rok). Jiným častým pojetím je sociologická definice, podle níž je trestný čin v kriminologickém smyslu vymezován jako čin společensky škodlivý, jako čin antisociální nebo jako sociálně deviantní jednání. Řada kriminologů se také pokouší o vytvoření jakési smíšené definice legálněsociologické, připomínající tzv. materiální pojetí trestného činu, podle něhož má každý trestný čin dva základní znaky formální a materiální. Ani tento pohled však nemá vyčerpávající povahu. Lze však tvrdit, že trestní právo je v tomto ohledu základním vodítkem, na něž se však není možné zcela vázat. Jak říká Novotný (45, s. 7) z hlediska kriminologie jsou kriminalita a jednotlivé trestné činy sociálně patologickými jevy, pro něž je příznačná jejich společenská škodlivost. Kriminalita mládeže jedná se o pojem, který vystihuje například Ondrejkovič (46, s. 263), který pod kriminalitou mládeže v užším slova smyslu rozumí kriminalitu, t.j. porušování zákona zpravidla letých, ale i starších (kategorie blízká věku mladistvých, která se téměř kryje se sociologickým vymezením věku mládeže) i mladších (kategorie pubertální a postpubertální mládeže, kterou už není možné považovat za děti, i když zákon jim ještě nepřisuzuje status mladistvých). Trestný čin trestným činem je aktivní jednání, kdy trestné činy mohou být spáchány úmyslně nebo z nedbalosti. Stupeň jejich společenské nebezpečnosti je určen významem chráněného zájmu, který byl činem spáchán, způsobem provedení a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl spáchán, osobou pachatele, mírou zavinění a pohnutkami viz 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (87). Obecně i v této práci je trestnou činností označován pojem, který ve vztahu k osobám mladším 15 let zahrnuje činy jinak trestné a ve vtahu k osobám do 18 let tzv. provinění. Jeho užití má tedy význam v případě objasňování skutečností, které se váží k oběma skupinám. Protispolečenské jednání úzce souvisí s pojmem kriminalita. Jak říká Hroncová (11, s. 31), rozumí se jím jednání záměrné nebo nezáměrné narušující společenské normy, zájmy a ekonomické, politické a morální základy společnosti (státu). 7

16 Stěžejními pojmy této práce jsou zejména delikvence a predelikvence. Jejich objasnění je klíčové pro orientaci v celé práci i pochopení směřování výzkumu i následných návrhů úprav aplikace SVI. Pojmy delikvence a zejména predelikvence bohužel nejsou ani v odborné veřejnosti vnímány zcela jednotně. Jejich užívání v této práci bude založeno na podkladě níže uvedených pohledů na jejich vymezení. Delikvence (z latinského delinquere = provinit se, dopustit se chyby) znamená narušení práva, zákona. Základním synonymem pro delikvenci je tedy proviňování. Proviňování může, avšak nemusí být spojeno s právními následky. Novotný (44, s. 8) říká, že pojem delikvence se používá spíše v případech méně závažného proviňování mladistvých, které může, ale také nemusí skončit před soudem, zatímco kriminalita označuje závažnější proviňování (trestné činy), a to zejména u dospělých lidí. Také podle Hroncové (11, s. 71) je delikvence širší pojem jako kriminalita - zahrnuje také činy jinak trestné (jako by je spáchali dospělí), které spáchaly osoby nezletilé, které ve věku do 15 let nejsou trestně odpovědné, a osoby trestně neodpovědné pro nepříčetnost. Vyznačuje se určitou hromadností výskytu, stabilitou a rozšířeností při stejných sociálních podmínkách. Podle Matouška (34, s. 46) se za delikvenci považují všechny typy jednání, jež porušují společenské normy chráněné zákony, tedy všechny trestné činy a přestupky včetně protispolečenských činů, které spáchali nezletilí, kteří ještě nejsou trestně odpovědní. Predelikvence je podle Kohoutka (19) interdisciplinární problém týkající se takových závad (dificilit) a poruch chování u dětí a mládeže, které by mohly bez příslušných odborných (např. pedagogických a psychologických) intervencí později vyústit v delikvenci a kriminalitu. V souvislosti s pojem predelikvence se často v odborné literatuře hovoří o pojmu predelikventní chování. Matoušek o něm říká (34, s. 164), že predelikventní chování je takové chování, z kterého se s vyšší pravděpodobností než z jiných druhů chování u dětí vyvine chování kriminální. Jsou to zejména útěky z domova, záškoláctví a agresivní napadání spolužáků apod. Chování následně přechází v jednání. Jednání, jak uvádí Průcha (53, s. 94), je užší pojem než chování - je takové chování, které je záměrné, motivované, řídí se představou cíle, usiluje o změnu jedince samého, sociální situace nebo věcí a jevů okolního světa. Matouškovo vymezení je zcela v souladu s mým vnímáním tohoto pojmu, který zásadně ovlivňuje celkové směřování této práce. Pojem predelikvence se od delikvence liší tedy především v závažnosti daného jednání. Predelikventní delikventnímu obvykle předchází. U některých autorů je však za predelikventní označováno i jednání, které je 8

17 v rozporu s právním řádem v případě, že se jej dopustí osoba před nástupem trestní odpovědnosti Heřmanská (9, s. 11). Charakteristické je toto pojetí i pro další starší autory, kteří dříve pro delikventní jednání častěji užívali pojmu prekriminalita. V novější odborné literatuře je však pojem predelikvence chápán spíše blíže shora uvedenému pojetí Matouškovu. Prekriminalita jsou činy jinak trestné, kterých se dopouštějí děti před dosažením trestní odpovědnosti a které, pokud by ji spáchaly osoby starší, by byly považovány za trestné činy. V bývalém Československu do roku 1950 to bylo do 14 let věku dítěte, od roku 1950 se o prekriminalitu jedná do dovršení 15 let věku dítěte Zoubková (73, s. 1 12). Jedním z hlavních pojmů užívaných v této práci je pojem intervence. Intervencí, jak uvádějí Hartl a Hartlová (6, s. 239), rozumíme v širším smyslu zákrok, v užším smyslu cílený, předem promyšlený zásah, zpravidla zaměřený na zmírnění tíživé osobní situace sledované osoby; jakýkoliv postup nebo techniku směřující k přerušení, zamezení nebo úpravě probíhajícího procesu. Matoušek (37, s. 316) pod termínem intervence uvádí opatření, jímž se reaguje na zvýšené riziko sociálního selhání, či na selhání. Termín intervence užívá zejména v souvislosti s primární a sekundární prevencí. Takto jej Matoušek (35, s ) užívá v souvislosti s primární prevencí v případech delikventního chování a sekundární prevencí v případech mimosoudního vyrovnání. Pojem intervence také Matoušek (33, s. 129) užívá v souvislosti s tzv. krizovou intervencí, kterou vysvětluje jako specializovanou pomoc osobám, které se ocitly v krizi. Takto jej uvádí i Kraus (22, s. 183), kde jej dává do souvislosti s oblastí drogových závislostí. V tomto pojetí je však termín užíván spíše pro akutní psychologickou pomoc, která je pouze jedním ze způsobů intervence. V současnosti však vzhledem k výskytu drogových závislostí bude termín v této podobě užíván pravděpodobně stále častěji. Prakticky ve všech částech práce je v různých souvislostech používán pojem metoda. Definice vychází z etymologie. Spojená řecká slova meta a (h)odos značí fakticky cestu k (něčemu, za něčím). Tato nejjednodušší definice je využitelná jak v části, která se věnuje výzkumu, tak v části věnované metodám (technikám) sociálněvýchovného působení. V odborné literatuře jsou také často v souvislosti s delikventním chováním užívány další pojmy jako například terapie, resocializace, reintegrace, reedukace a rehabilitace. 9

18 Terapií, jak uvádí Kraus (21, s ), rozumíme léčbu poruch, nemocí (fyziologických i psychických) prostředky biologickými (medikamenty), psychologickými (psychoterapie). Je však možné tento termín chápat šířeji i jako léčbu poruch a závad v chování, a to i prostředky pedagogickými, případně v širším sociálním kontextu (socioterapie). Resocializaci Kraus (21, s. 241) definuje jako odstraňování relativně trvalých zaměření jedince způsobujících výchovné potíže. Většinou je chápána šířeji jako jakási zpětná socializace s cílem vrátit člověka do normálního života společnosti, ke společensky přijatelnému způsobu chování. Reedukace je podle Krause (21, s. 241) v jistém smyslu specifickým případem resocializace, ve kterém se s použitím komplexního systému metod pedagogickopsychologických, sociálně terapeutických a dalších léčebných, právních metod usiluje o takové změny v chování a rozhodování jedince, které by odpovídalo normám (nebylo deviantní). Reintegrace je užívána například ve vězeňství jako příprava na návrat do života ve společnosti, Kraus (21, s. 241). Při teoretickém vymezení pojmů souvisejících s kriminalitou a delikvencí jako určitou činností je nutné také vymezit pojmy související s osobami, které jsou předmětem těchto jevů, procesů, a tedy i práce samotné. Především v této části je vymezení poněkud obtížné, protože níže uvedené pojmy jsou často chápány z různého úhlu pohledu. Jusko (16, s. 34) rozeznává tři skupiny pachatelů z hlediska věku: a) nezletilí pachatelé (do 15 let věku) z hlediska platné právní úpravy se mohou dopouštět činů, které mají znaky trestného činu a v jiné věkové skupině by byly trestnými činy. b) mladiství pachatelé (15 18 let věku) - trestně právní odpovědnost v této věkové kategorii již existuje, ale trestní stíhání je upraveno odlišným způsobem, než je tomu v případě všeobecné trestní odpovědnosti. c) mladí dospělí pachatelé (18 24 let) svým způsobem se kryje se sociologickým vymezením věku mládeže a označujeme ji pojmem věk blízký věku mladistvého - Ondrejkovič (46, s. 263). Hranice 24 let je však z hlediska praktického užívání značně problematická a soudy tuto hranici spíše vnímají jako příliš vysokou. Tuto skutečnost potvrzuje například Zoubková (73, s. 13), která říká, že horní hranice není chápána jednotně a je velmi volná, někdy do 21 let, jindy do 24 let, ale i do 30 let. V praxi se podle mých vlastních zkušeností při rozhodování soudců spíše snižuje k věku 20, maximálně 21 let. Podle mého názoru je takto snížená hranice ke škodě a výrazně omezuje preventivní působení na pachatele. 10

19 Podle MV ČR (81) je pojem dítě používaný především Úmluvou o právech dítěte. Úmluva OSN, která je závazná i pro Českou republiku (publikována ve Sbírce zákonů jako Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte (96), chápe jako děti osoby nezletilé. Mládež je, jak říká Zoubková (73, s. 12), ve společenských vědách spojována s různými věkovými kategoriemi na právu nezávislými. Nejširší rozpětí má pohled sociologický. Kriminologická literatura pod pojmem mládež zahrnuje tři věkové skupiny; děti ještě trestně neodpovědné, mladistvé a mladé dospělé. Mladistvý je pojem trestněprávní označující fyzickou osobu. Postavení mladistvého je vázáno na dobu spáchání trestného činu. Mladistvou je osoba ode dne, který následuje po dni patnáctých narozenin, do dne, ve kterém dovršila osmnáct let věku. Nezletilý je fyzická osoba do 18 let věku, nebo osoba, která nenabyla zletilosti manželstvím. Charakteristika vývoje kriminality v ČR Jak uvádí MV ČR (75), od roku 1996 je zaznamenáván mírný pokles počtu zjištěných trestných činů spáchaných dětmi. Tento trend se nejvýrazněji potvrdil v roce 2002, kdy se počty stíhaných i žalovaných osob přiblížily až na úroveň roku Podrobný popis východisek Strategie prevence kriminality na léta 2008 až 2011 (82) uvádí, že podíl dětí ve věku do 15 let na celkovém počtu pachatelů stagnoval na 2,5 %, stejně tak i podíl mladistvých ve věku od 15 do 18 let na 4,7 %. Ve struktuře objasněných trestných činů převládají u dětí i u mladistvých majetkové trestné činy. Mladiství se dopouštějí zejména krádeží všeho druhu a loupeží. U dětí jednoznačně vedou krádeže kapesní. Dlouhodobý pokles podílu mládeže na páchané trestné činnosti lze spatřovat v poklesu podílu dětí a mladistvých v populaci a také v dekriminalizaci majetkových trestných činů, ke které došlo v roce 2002, kdy vešla v platnost novelizace ustanovení 89 odst. 11 trestního zákona ohledně zvýšení výše škody nikoli nepatrné na Kč. Celkem bylo odsouzeno mladistvých osob, což je 3,99 %. Pro srovnání vývoje kriminality nezletilých a mladistvých v poměru k celkovému počtu spáchaných skutků v ČR je níže uvedená tabulka 1, která charakterizuje tento vývoj od roku 1994 do roku

20 Tabulka 1: Podíl dětí a mladistvých na celkové kriminalitě v ČR v letech Rok Spácháno skutků v ČR % podíl Celkem pachatelů nezletilí mladiství mládež na celkové kriminalitě , , , , , , , , , , , , , , ,06 Kriminalita dětí má svá specifika. Je páchána převážně ve skupinách a je obvykle doprovázena zbytečným a bezúčelným ničením věcí. Zatímco v minulosti byla páchána převážně nahodile a bez přípravy, v posledních letech je u mladých pachatelů páchajících zejména majetkovou kriminalitu opakovaně zaznamenávána zvýšená kvalifikovanost. Jejich jednání je stále častěji promyšlené, přípravě věnují více času a úsilí, včetně například předem zajištěného alibi. Brutalita a neúměrné násilí je dalším výrazným znakem kriminality dětí. Závažnou okolností provázející trestnou činnost dětí je zneužívání drog a alkoholu (dle informací sociálních kurátorů je např. na území hlavního města Prahy většina trestných činů spáchaných osobami mladšími 18 let doprovázena předchozím požitím alkoholu nebo drogy). Snadnost spáchání trestného činu, nízké riziko odhalení a potrestání a vysoká pravděpodobnost zisku jsou právě u dětí významnými startovacími faktory kriminálního jednání. MV ČR (77) uvádí, že značný podíl na celkově páchané trestné činnosti dětí mají již řadu let děti umístěné v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy (např. v roce 2003 byl jejich podíl na spáchané trestné činnosti 20 %). I v této skupině sice celkově kriminalita klesá (zejména majetková), roste však počet násilných trestných 12

21 činů, a to zejména loupeží (87 v roce 2000, 313 v roce 2003). Podle kriminálních statistik se ve srovnání s ostatními kraji ČR dopouští mnohonásobně nejvyššího počtu trestných činů svěřenci uvedených zařízení v Severomoravském kraji, přičemž se jedná převážně o skutky spáchané dětmi na útěku. Pro doplnění je třeba uvést, že počty dětí umístěných v náhradní výchově v Severomoravském kraji jsou srovnatelné s počty v jiných krajích a podobně je tomu i u počtu útěků. MV ČR (76) uvádí, že v roce 2002 provedl IKSP na vybraných okresních státních zastupitelstvích v průběhu jednoho roku kriminologický průzkum celkového nápadu kriminality mladistvých pachatelů. Analyzovány byly údaje o 484 obžalovaných mladistvých. Jak uvádí MV ČR (76), z výzkumu vyplynulo: Jen malá část mladistvých pachatelů se dopouští závažné trestné činnosti, převažující většina se dopouští méně závažných trestných činů, dominují trestné činy majetkové povahy s nižší mírou způsobené škody (pouze 8 % pachatelů získalo svou trestnou činností kořist vyšší než Kč); mezi pachateli převažují chlapci (poměr 9:1); trestná činnost je většinou páchána ve skupině. Značné škody jsou způsobeny násilným a neodborným jednáním, kterým se pachatelé odcizovaných věcí zmocňují. V době páchání trestné činnosti byl každý pátý mladistvý žákem základního - v převažující většině zvláštního - školství, více než čtvrtina pachatelů byla bez zaměstnání. Problematika delikventních dětí je řešena v rámci sociální a kriminální politiky státu. Sociální politika zahrnuje politiku mládeže, zaměstnanosti, vzdělávání, rodinnou, zdravotní atd. Dílčími systémy kriminální politiky jsou politika trestní a politika preventivní. Trestní politika a její převážně represivní část je orientována na minulost, na konkrétní události, trestné činy, které již nastaly. Preventivní politika se zabývá snižováním pravděpodobnosti páchání trestných činů, směřuje do budoucnosti a spoléhá se především na nerepresivní prostředky. V této souvislosti je nutné alespoň krátce připomenout příčiny delikventního chování mládeže, jejichž poznání je základním východiskem při využívání opatření preventivního charakteru, mezi které lze řadit i projekt SVI. Příčiny delikventního chování mládeže Delikventní chování mládeže je výsekem širšího sociálně deviantního chování. Jak vysvětlují Kraus a Hroncová (20, s. 14), v rámci oboru zabývajícího se sociálně deviantním chováním rozlišujeme teorie jednofaktorové, vycházející z tvrzení, že 13

22 sociálně deviantní chování je ovlivněno pouze jedním (rozhodujícím) faktorem, a teorie multifaktorové, které tvrdí, že toto jednání je důsledkem působení řady faktorů. Z velkého množství existujících teorií deviace lze vyčlenit tři základní teoretické proudy, a to: biologický (nacházející příčinu deviace v genetických, anatomických a fyziologických faktorech), psychologický (kladoucí důraz na osobnost člověka, motivaci, agresi, frustraci či sílu ega) a sociologický (zdůrazňující vliv prostředí a sociokulturních či skupinových faktorů) - Mühlpachr (41, s. 10). Podle Krause a Hroncové (20, s ) mezi sociologické teorie patří teorie sociální anomie, teorie sociální dezorganizace, teorie kulturního přenosu, teorie (selhávání) sociální kontroly a teorie etiketizační. Ve využití teorií sociálních deviací v současnosti převládá pohled multifaktorový, který se razantně prosazuje od osmdesátých let 20. století. V této době se objevuje zřetelná snaha o integraci jednotlivých sociologických koncepcí, a dokonce o interdisciplinární přístup. Multidisciplinární přístup je základem tzv. polyetiologických teorií, které se zaměřují na endogenní příčiny, mezi něž patří zejména faktory geneticky dané a vrozené, k jejichž zkoumání přispěly například studie dvojčat porovnávající výskyt určitého znaku mezi skupinou jednovaječných a dvojvaječných. Jak říká Kraus a Hroncová (20, s. 23): Shoda v kriminálním jednání je dva až třikrát větší mezi jednovaječnými než mezi dvojvaječnými dvojčaty. Tato shoda se pohybuje okolo 35% (u dvojvaječných pouze 13%). To znamená, že asi 65% jednovaječných dvojčat se v kriminálním jednání neshoduje a z toho plyne, že vliv prostředí má o něco větší váhu než vliv genetické zátěže. Mezi dalšími faktory autoři uvádějí například syndrom LMD 4, dispozice psychopatického rázu, snížený intelekt a v neposlední řadě pohlaví. Mezi nejvýznamnější exogenní příčiny řadí Kraus a Hroncová (20, s ) prostředí rodiny, školu, party, vrstevnické skupiny a také média. Média uvádí ve své práci jako jeden z významných vlivů také Švancara (60 s. 16). Současně Kraus a Hroncová (20, s ) zmiňují vliv lokálního prostředí a charakter celospolečenského klimatu. Jednotlivým exogenním příčinám deviací u mládeže se v obsáhlých výzkumech věnuje Sak (56, s ). Všechny teorie, přístupy při výkladu sociálních deviací a hledání příčin sociálně deviantního chování shrnují Kraus a Hroncová (20, s. 28) do tří základních typů: 4 LMD syndrom hyperaktivity 14

23 První je označován anglickým termínem Kinds-of-people neboli existují určití lidé, kteří mají tendenci volit chování mimo normy bez ohledu na životní situace. Koresponduje v zásadě s biologickými teoriemi. Druhý situační jakoby obráceně předpokládá, že každý v určitých životních situacích (navozujících sociální deviace) může být potenciálně deviantně jednajícím. Odpovídá sociologickým přístupům. Pohled konjunktivní spojuje oba předcházející typy v tom smyslu, že v určitých (ohrožujících, rizikových) situacích určití lidé se chovají určitým (deviantním) způsobem. Tento typ je v souladu s teorií polyetiologickou, tedy přístupem multifaktorovým, který odpovídá současnému vědeckému poznání. Shora uvedené kriminologické výzkumy vědců a zkušenosti sociálních pracovníků, policistů, trestních soudců a státních zástupců i personálu věznic potvrzují, že pachatelé trestné činnosti mají celou řadu společných sociálních charakteristik a společných zkušeností, které do značné míry předurčují jejich asociální vývoj. K nejtypičtějším patří: disfunkční rodina, změna opatrovnických vztahů v dětství a dospívání (např. umístění do ústavní výchovné péče), problémy související se školní docházkou, ztroskotání v povolání, generační úpadek, nízký sociální statut, sociální a kulturní vyloučení, nestrukturovaný volný čas trávený převážně mimo rodinu a s vrstevníky, poruchy chování a nezvládnutelnost, snížený intelekt, drogová a alkoholová závislost a extrémistické postoje, apod. Tyto tzv. prediktory delikventního chování jsou důsledkem celé řady příčin a okolností, které delikventnímu chování předcházely, provázely jej a umocňovaly jeho vývoj. Specifický vliv na šíření sociálně patologických jevů mezi mládeží má nepochybně i rychlost kulturních a sociálních změn probíhajících v České republice. Tyto změny předstihují přirozený generační posun v řadě životních postojů, zkušeností a zvyklostí. Dosavadní sociální hodnoty a standardy jsou odmítány a pro nové chybí nejenom podmínky, ale zejména odpovídající diferencované a přístupné vzory s jasnější strukturou. Do osobního, rodinného i sociálního života se negativně promítá i identifikace s nevhodnými vzory postojů a chování, destabilizace stávajících norem a hodnot a s tím spojený stres a nejistota. Výsledkem je zdání, že všechno je možné (případně, že nic není nemožné). Tato situace tak s sebou přináší řadu sociálně patologických důsledků - např. netrpělivou snahu rychle se přiblížit novému životnímu stylu. Ten je ovšem některými osobnostně nezralými jedinci chápán pouze jako soubor 15

24 hmotných znaků, jichž je třeba dosáhnout, a to i za cenu nelegitimních metod včetně trestné činnosti. Negativní vývoj je determinován mírou rizikových faktorů, které na něj působily zejména v dětství a dospívání. Kriminální delikvenci předchází celá řada signálů. Jak uvádí Marešová (31, s ), výzkumy IKSP z let potvrzují, že dětští a mladiství delikventi se rekrutují převážně z rodin s kriminální zátěží, z rodin rozvrácených a sociálně a kulturně desintegrovaných. Naopak nepotvrzují obecně tradovanou hypotézu, že v ústavních zařízeních přibývá dětí z rodin společensky výše postavených. Odborníci přicházející do kontaktu s delikventní mládeží, hodnotí své klienty jako agresivnější, méně ovladatelné, méně zodpovědné, s menší mírou sebekritičnosti a odolnosti vůči stresu. Zvláště rizikovou kriminogenní skupinou jsou děti na útěku z domova a z výchovných zařízení a pak mladí lidé, kteří jsou po dovršení zletilosti propuštěni z institucionální péče. Negativní zkušenosti s trestnou činností pachatelů mladých dospělých, kteří se vracejí z ústavní výchovy, mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Jejich sociální dovednosti jsou na velmi nízké úrovni a v konfrontaci s běžným životem velmi často selhávají. Z ústavních zařízení nemají vytvořeny některé základní návyky. Minimální je především jejich vztah k práci. Vzhledem k počtu takto umístěných dětí je tak zajištěn stálý přísun pachatelů trestné činnosti. Zhodnocení oblasti péče o delikventní mládež v ČR Na hodnocení tohoto typu je třeba komplexní pohled, který je klíčový pro iniciování případných změn v předmětné oblasti. V následujících odstavcích je z těchto důvodů využita řada citací z materiálů předkládaných do Vlády ČR ministrem vnitra. Autorem většiny těchto materiálů je RVPPK a OPK MV ČR, který je společně pro jednání vlády připravuje ve spolupráci s dalšími partnery (mimo jiné i účastníky projektu SVI). Ve Strategii prevence kriminality na léta 2008 až 2011 OPK MV ČR uvádí (82), že systém péče o delikventní děti je oproti roku 1999 ošetřen lépe, zejména díky přijatým zákonům, které zakotvují specifický přístup k delikventním dětem a upravují podmínky práce se specifickými skupinami dětí (zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže), konstituují se nové instituce (zákon o probační a mediační službě), zvyšují ochranu dětí (zákon o sociálně právní ochraně 16

25 dětí) a upravují podmínky práce se specifickými skupinami dětí (zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních). Právními a metodickými předpisy je zajištěno i provázání činností jednotlivých institucí zabývajících se delikventními dětmi a mladými lidmi. Přes výše uvedená opatření v praxi přetrvává stav, kdy jednotlivé instituce pracují s klientem izolovaně a nekoordinovaně, bez využití možností, které přístup založený na kooperaci, specializaci a dělbě činností nabízí. Toto konstatování se týká zejména sociálně nápravné fáze práce s delikventními dětmi. Navrhovaná opatření tak, jak je uvádí MV ČR (78), směřují zejména do tří oblastí: ke zkvalitňování fungování systému péče o delikventní děti po stránce personální, komunikační i kooperační; k eliminaci příčin kriminality dětí a k minimalizaci podmínek, které páchání trestné činnosti usnadňují. Navrhovaná opatření nekladou zvýšené nároky na státní rozpočet. Základním problémem podle MV ČR zůstává tzv. resortismus, tzn. neschopnost a neochota vzájemně komunikovat, spolupracovat a předávat si informace. Přetrvávají formální přístupy k práci a nejsou využívány možnosti, které nově přijaté právní normy poskytují. Bezprostřední profesní vazby, jejichž prioritou je náprava klienta, jsou nezřídka záležitostí osobních vztahů a zaujetí jednotlivých lidí. Situace je odlišná v různých částech republiky, závisí na místních podmínkách, zvyklostech a také na osobní iniciativě klíčových pracovníků. Toto konstatování mohu z praxe bohužel pouze plně podpořit. V posledních 12 letech, kdy předmětnou oblast sleduji, jsou skutečně patrné snahy o smysluplnou spolupráci. V konečné podobě jsou však rozmělňovány vnitřním životem jednotlivých subjektů. Z uvedených závěrů vyplývají priority: Na celostátní, krajské i místní úrovni důsledně analyzovat příčiny trestné činnosti dětí a přijímat opatření k jejich eliminaci. Vytvářet funkční vazby mezi státními i nestátními subjekty péče o delikventní děti. Diferencovat přístup k delikventním dětem podle míry narušení osobnosti i závažnosti spáchané trestné činnosti. Individualizovat práci s delikventními dětmi ve spolupráci orgánů veřejné správy a Policie ČR. 17

26 Personálně posilovat první linii pracovníků systému péče o delikventní děti. V práci s delikventními dětmi prosazovat systémový přístup, který bude zahrnovat práci s celou jeho rodinou. Opatření jsou podle mého názoru zcela logická a správná. Jedním z nedostatků je však absence opatření v tzv. predelikventním stádiu. Nevýhodou je také složitost jejich konkrétní realizace, která předpokládá plnění řady dílčích úkolů, jejichž podrobné rozpracování v materiálu postrádám. Na druhou stranu jejich formulace zcela jistě není pouze úkolem MV ČR. Projekt SVI, který je předmětem této práce, je podle mého názoru významným prostředkem nebo prostředím pro realizaci řady shora uvedených opatření, která mohou sloužit k zahájení řady konkrétních činností v předmětné oblasti. 18

27 2 Systém včasné intervence (SVI) Velkým veřejným tématem i odborných diskuzí je problém delikvence a kriminality dětí a mladých lidí. V této souvislosti se v různých časových intervalech objevují více či méně vážně míněné návrhy týkající se snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, které se opírají o tvrzení, že děti, které se dopouštějí, a to i velmi závažné trestné činnosti, jsou stále mladší a brutálnější. S těmito návrhy přicházejí zejména někteří politici a příslušníci Policie ČR, tedy ti, kteří se přiklánějí spíše k radikálnějšímu řešení problémů, k metodám, které staví na tezi, že trest a izolace pachatele je hlavním nástrojem ke snižování trestné činnosti. Metody, které v tomto případě staví na kontrole, však mají nejen své limity, ale v mnoha případech jsou nejen neúčinné, ale bývají i kontraproduktivní. Zaměření na kontrolu je přitažlivé především pro ty, kteří se chtějí problému rychle zbavit. V praxi se s tímto pohledem setkávám stále častěji. Sociální práce je redukována na kontrolu nebo na péči. Intervence nebo resocializace se z mnoha důvodů z úvah (zejména politiků) stále více vytrácí. Postoje odborníků jsou ve své většině odlišné, lidé, kteří s dětskými delikventy pracují, si uvědomují, že tak závažný problém, jako je sklon dětí dopouštět se delikventního jednání, není řešitelný pouhou kontrolou, jejímž projevem je požadované snížení věkové hranice trestní odpovědnosti o jeden rok (toto opatření nakonec zasáhne nepatrný zlomek delikventní dětské populace, která se dopouští těch nejzávažnějších trestných činů). Mezi odborníky, zejména v zahraničí, je stále více uplatňován přístup, který je v anglosaské literatuře uváděn termínem restorative justice obnovující (nápravná) justice. Je založen na principu, že trestný čin je považován za závažnou sociální událost, která se úzce dotýká nejen pachatele, ale i oběti a komunity, kde se trestný čin odehrál. Cílem je hledat vyvážené a účinné řešení a zahrnout do něj pachatele (jeho závazky a povinnosti), oběť (její práva a potřeby) a komunitu (angažovat zástupce komunity při řešení trestné činnosti z hlediska ochrany a prevence před jejím dalším pácháním) - Zehr (72, s ). Při tomto způsobu řešení nejsou aktivní pouze policejní, justiční a sociální instituce. Svoji nezastupitelnou roli v tomto procesu sehrává široké spektrum dalších institucí (nestátní a charitativní organizace, zdravotnická zařízení a školské instituce apod.). Každá z institucí by měla mít zájem na tom, aby se mladý pachatel buď delikventem vůbec nestal nebo, pokud se tak již z nejrůznějších příčin stane, aby se prostřednictvím intervence napravil, nahradil 19

28 způsobené škody a opětovně se zařadil do společnosti. Základním cílem je tedy vyhnout se trestné činnosti nebo alespoň její recidivě. Komunita bude bezpečnější, oběť se dočká satisfakce a pachateli se vytvoří podmínky pro návrat do řádného života v komunitě. V rámci tohoto procesu pachatel přestává být pouhým objektem soudního nebo správního řízení, ale stává se subjektem přiměřeně odpovědným za své činy, za svoji nápravu, za vyrovnání se s těmi, jimž svým jednáním uškodil, i za svoji další životní perspektivu. V rámci systémového přístupu k péči o delikventní děti byl v roce 1999 nastartován ostravský projekt Centrum včasné intervence. Pilotní fáze projektu byla realizována v letech v úzké spolupráci MV ČR s Magistrátem města Ostravy, Městským ředitelstvím Policie ČR v Ostravě, střediskem Probační a mediační služby ČR a Ministerstvem práce a sociálních věcí. V prvních letech byl projekt z velké části financován z prostředků vyčleněných ve státním rozpočtu na oblast prevence kriminality. Poskytnutá dotace dosáhla v letech částky Kč. Informační systém, který byl v rámci CVI vytvořen, umožňuje rychlé předávání informací mezi subjekty péče o delikventní děti, bezprostřední sociální intervenci ve prospěch klienta, plánování specifických preventivních opatření v rámci města a zpětnou kontrolu kvality činnosti jednotlivých článků systému, do něhož jsou zapojeny i nestátní neziskové organizace. Díky speciálnímu softwaru byla vytvořena ojedinělá databáze populace delikventních dětí v Ostravě, která k počátku roku 2007 obsahovala tisíce hlášení o klientech a řadu dalších důležitých informací, např. o místech páchání trestné činnosti, struktuře a vztazích pachatelů, druzích trestné činnosti, o zatížených lokalitách atp. Podrobně o projektu informuje například Černíková (2, s ). Výše uvedené přístupy i projekt CVI jsou základním východiskem pro vytvoření projektu Systém včasné intervence (dále jen SVI), jehož metodické zpracování a dílčí vyhodnocení doplněné o praktické postřehy z realizace pilotního projektu ve Svitavách v následujícím textu předkládám. Pro laickou veřejnost možná až příliš odborné sousloví, které v sobě však současně zahrnuje základní cíle projektu (systém, včasnost a intervenci). Na místě je důležitá krátká a výstižná definice, která co nejlépe vystihne projekt jako takový. Co je tedy Systém včasné intervence? Jak uvádí Stündl (62, s ) Systém včasné intervence je způsob práce a komunikace v oblasti sociálně-právní ochrany dětí a mládeže a prevence kriminality. Jeho prostřednictvím vykonávají sociální, zdravotní, justiční a školské orgány, Policie 20

29 ČR, městská policie a nestátní organizace ve spolupráci s dalšími partnery systematickou a nepřetržitou práci s kriminálně rizikovými dětmi a jejich rodinami. SVI je včasná intervence při predelikventním a delikventním jednání, včasná pomoc dětem opakovaně se dostávajícím do sítě orgánů činných v trestním řízení a jejich rodinám, efektivní řešení konfliktních situací způsobených delikventním jednáním, prevence páchání další trestné činnosti, odklon dětí a mladistvých od kriminální kariéry a cílená snaha o účinnou satisfakci oběti. Projekt je postaven na třech pilířích. Prvním z nich je vytvoření systematické spolupráce mezi institucemi, které jsou účastníky SVI. V praktické rovině to znamená vytvoření podmínek pro koordinované, interdisciplinární řešení delikvence dětí mezi všemi zainteresovanými složkami - orgány sociálně-právní ochrany dětí, Policií ČR, justičními orgány (soudy, státní zastupitelství), Probační a mediační službou ČR, obecní policií, úřady práce, zdravotnickými zařízeními, školami a školskými zařízeními a nestátními neziskovými organizacemi. Systém je budován jako zcela otevřený pro kterýkoliv subjekt, který je schopen přispět k zlepšení stavu dítěte (klienta). Umožňuje efektivně pracovat s dítětem, jeho rodinou a prostředím (komunitou), kde žije. Z první části práce je zřejmé, že překonání resortismu a jeho následků je stále obtížnější. Mnozí, kteří se v této oblasti pohybují, přiznávají, že společná komunikace je často největší problém při postupu vpřed. V rámci metodiky SVI je praktickým nástrojem pro partnerskou spolupráci všech zúčastněných subjektů tzv. Tým pro mládež, který pracuje na základě souhlasného prohlášení představitelů všech zapojených institucí v dané lokalitě. Druhým pilířem je vytvoření jednotného informačního a komunikačního prostředí, které umožňuje předávání, doplňování, sdílení a vyhodnocování informací mezi účastníky SVI, zjednodušení a urychlení administrativy. V knize Matouška a Kroftové (37, s ), kterou osobně považuji za jednu z nejkomplexnějších knih, jež byly k tématu dětské delikvence v našich zemích vydány a která je v mnoha ohledech velmi inspirativní, je v úvodu uveden příběh Štěpána mladistvého delikventa. Na jeho příběhu autoři prakticky vysvětlují problém různého pohledu na příčiny delikvence tohoto chlapce, které předkládají očima nejrůznějších odborníků. Matouškem představená epistemologie jednotlivých profesí je skvělá. Vše je 21

30 zcela srozumitelné a přehledné. Zarážející však je skutečnost, že autoři nezmiňují podle mého klíčovou otázku, která by měla předcházet jejich dalšímu výkladu jednotlivých profesních pohledů. Tou otázkou je problém informací: autoři zdroje informací a proces jejich získávání vůbec nezmiňují. Staví na nich příběh jako na samozřejmosti. V praxi je to bohužel zcela odlišné. Příběh snad každého delikventa, se kterým jsem se za dobu své více než desetileté praxe setkal, se od počátku odehrává jako neskutečný boj a hledání relevantních informací. Každý odborník může stavět pouze na tom, co o klientovi ví. Následné postupy jsou již precizovány do všech detailů a věnuje se jim celá řada dalších autorů (mimo jiné všichni jmenovaní v této práci). Prvotní problém, který je třeba systematicky řešit, je však problém získávání informací. Vytvoření druhého pilíře se tedy týká zajištění informací. Je závislé na třech podmínkách - materiálně technickém zabezpečení, které umožňuje vzájemné předávání informací, na legislativních podmínkách, které sdílení informací legalizují, a na prostupnosti resortních databází, v nichž je uloženo mnoho informací, jejichž využití jinými resorty by vedlo k výraznému zkvalitnění práce s klientem. Automaticky je počítáno s ochotou, vůlí a motivací všech zapojit se do procesu jejich zjišťování, upřesňování, výměny a následného využití ve prospěch dítěte (klienta). Třetím pilířem jsou konkrétní praktická opatření, která tvoří samotný proces nápravy delikventa. Jeho obsah je závislý na místních podmínkách (materiálně technických a personálních) a zejména na iniciativě a schopnosti místně působících subjektů poskytovat na projekt navazující služby. Tento pilíř je pro skutečnou intervenci prostředkem jednoznačně nejvýznamnějším. V mnoha obcích je možné navázat na řadu úspěšných preventivních programů nebo projektů a zasadit tak projekt SVI do fungujícího systému prevence v širokém pojetí, zahrnujícím nejen oblast delikventní mládeže nebo sociálně právní ochranu. Jak je uvedeno v úvodu práce, metodika SVI čerpá z poznatků získaných z pilotních ověření projektů, které byly v minulých letech odzkoušeny pod názvem Centrum včasné intervence v Ostravě a pod názvem SVI ve Svitavách. Realizace obou projektů jednoznačně potvrzuje premisy, na jejichž základě byl projekt včasné intervence koncipován, a to zrychlení a zprůchodnění komunikace zejména mezi Policií ČR, orgány sociálně-právní ochrany dětí a justičními složkami, které vedou k pružnému reagování na případy delikventního jednání dětí a na podezření z trestné činnosti páchané na dětech. Moderně pojatý systém práce dokáže detekovat rizikové faktory a 22

31 umožňuje častější a včasnější ukládání opatření, která řeší chování dětí již v predelikventním stadiu. Shromážděné konkrétní komplexní informace vedly k přípravě širších preventivních opatření v rizikových lokalitách. Spisová dokumentace k jednotlivým případům je obsahově bohatší a poskytuje objektivnější pohled na dítě a jeho rodinu včetně průběhu do té doby přijatých opatření. Oba projekty byly financovány jednak z rozpočtů obou měst a jednak z dotačního titulu, který je každoročně vyčleňován ve státním rozpočtu do kapitoly Všeobecná pokladní správa na prevenci kriminality na místní úrovni a je administrován Odborem prevence kriminality MV ČR. Cíle SVI Očekávání vkládaná do projektu SVI jsou všeobecně velmi vysoká. Subjektů systému je celá řada a je velmi pravděpodobné, že některé dílčí cíle mohou být v řadě momentů poněkud odlišné nebo alespoň v rámci jednotlivých do projektu zapojených institucí různě důležité. V této práci se však zaměřím na ty cíle, které považujeme společně s mými kolegy na MV ČR a MPSV za společné. Vzhledem k jejich šíři je členíme na cíle strategické (dlouhodobé), primární a sekundární. Strategické cíle SVI: snížení míry a závažnosti delikvence dětí, snižování trestné činnosti páchané na dětech, odklon dětských delikventů od kriminální kariéry, rychlá a koordinovaná multidisciplinární reakce na delikventní jednání dítěte či na jednání, které ohrožuje integritu dítěte, posílení postavení obětí trestných činů při řešení delikvence dětí. Z hlediska naplnění strategických cílů SVI se jedná zejména o rychlé a bezpečné předávání informací o: dětských pachatelích a dětských obětech trestné činnosti, uložení a průběhu přijatých opatření, podezření na týrání nebo zneužívání dětí, delikventním a predelikventním jednání dětí (včetně toulání, šikany, záškoláctví, útěků a dalších výchovných problémů), aktivitách (opatřeních) jednotlivých subjektů SVI, 23

32 realizaci preventivních opatření v dané lokalitě, vytvoření nabídky služeb pro realizaci konkrétních uložených opatření (probační a resocializační programy, apod.). Naplnění shora uvedených strategických cílů SVI je podmíněno celou řadou taktických i operativních cílů, jejichž plnění má vzájemnou souvislost. Projekt SVI je svou povahou natolik zásadní, že výrazně ovlivňuje celkové preventivní působení v dalších oblastech souvisejících se sociální problematikou v širším měřítku. Z tohoto důvodu jsou jednotlivé cíle SVI členěny na tzv. primární a sekundární. Primární cíle SVI Odklon dítěte od kriminální kariéry prostřednictvím: efektivní a rychlé práce s dítětem a jeho rodinou již v oblasti predelikventního chování dítěte, včasné pomoci dětem opakovaně se dostávajícím do sítě orgánů sociálně-právní ochrany dětí nebo orgánům činných v trestním řízení a rodinám těchto dětí, určení adekvátního postupu, který odpovídá potřebám dítěte a nevede k jeho stigmatizaci a etiketizaci, sanace rodiny (dítě zůstává v rodině, prvním cílem pomoci je stabilizovat rodinu se všemi jejími členy, neodebírat dítě z rodiny, zasáhnout včas a přiměřenými prostředky), péče o děti dopouštějící se útěků ze zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, ochrany ohrožených dětí, účinné podpory rodin (osob odpovědných za výchovu dětí). Sekundární cíle SVI Zkvalitňování systému péče o rizikové a ohrožené děti v lokalitě, včetně realizace příslušných preventivních opatření prostřednictvím: koordinované spolupráce mezi institucemi a specialisty (Policie ČR, soudy, státní zastupitelství, kurátoři pro mládež, probační úředníci), vytváření sociálně nápravných plánů, jejich průběžné kontroly a vyhodnocování - OSPOD, vytváření modelů a metodik řešení jednotlivých typů případů (všichni zúčastnění), 24

33 zvyšování odbornosti pracovníků zapojených institucí (vzdělávání pracovníků na všech stupních), centralizace a pravidelné vyhodnocování informací o rizikových a ohrožených dětech a péči o ně (včetně přijatých opatření), hlubšího poznání charakteristik regionálních aspektů v oblasti kriminality (větší znalost prostředí, mapování aktuálních trendů), adresného plánování a realizace ověřených postupů a preventivních aktivit v lokalitě na základě získaných dat, zefektivnění administrativních úkonů zúčastněných subjektů. Zásady práce SVI V metodice SVI je tato kapitola nazvána Zásady práce v SVI. Stejně tak dobře by mohlo být použito názvu Předpoklady práce SVI. Jedná se o základní podmínky a jejich rozbor, které jsou nezbytné pro naplňování shora uvedených cílů SVI, a tedy projektu jako takového. Nevýznamnějšími jsou: Práce s rizikovým jedincem musí být rychlá a efektivní. Rychlost je v tomto případě skutečně jednou z nejvýznamnějších podmínek pro naplnění cílů SVI. Přímo souvisí s kvalitou dostupných informací, na které se zaměřuje informační systém SVI, který bude v další části zmiňován. Stanovení příčin musí být co nejúplnější. Stanovení příčin je základní především pro zamezení další recidivy, ale současně je důležitým předpokladem pro výběr jednotlivých intervenčních opatření a metod (technik) výchovného působení. Opět velmi úzce souvisí s množstvím a kvalitou informací o delikventovi i jeho rodině. Součástí činnosti všech orgánů musí být směřování k nápravě způsobené škody, vyrovnání pachatele s obětí. Tento bod není v popředí uveden nikterak náhodně. Z vlastní praxe v této oblasti mohu potvrdit, že náprava způsobené škody a vyrovnání pachatele s obětí se významněji projevuje teprve v posledních pěti letech. Důvodem je zejména stále aktivnější přístup pracovníků PMS, kteří tento přístup důrazně uplatňují. Dříve se jednotlivé orgány zaměřovaly výhradně na pachatele. Orgány činné v trestním řízení byly vedeny snahou o jeho potrestání, OSPOD se naopak zaměřoval na ochranu dítěte - delikventa. Po zřízení PMS je prostřednictvím mediace uplatňován vyvážený přístup, který je veden snahou o důslednou satisfakci oběti. 25

34 Stanovení odpovědnosti zákonných zástupců (osob odpovědných za výchovu dítěte). Tento princip osobně považuji za velmi významný, a pokud bude skutečně důsledně uplatňován, bude v mnoha ohledech průlomový. Z vlastní praxe vím, že pozornost orgánů činných v trestním řízení se v drtivé většině případů zaměřuje výhradně na pachatele a často zcela pomíjí případnou trestní odpovědnost zákonných zástupců, nejčastěji rodičů. Právě rodiče především u krádeží trestnou činnost nejen kryjí, ale často sami iniciují. Děti kradou přímo na jejich objednávku. Tyto skutečnosti dokonce uvádějí do vyšetřovacích protokolů. V úvahu v té chvíli přicházejí nejen 10 odst. 1 písmene a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (87) o organizátorovi a návodci, ale především 217 trestního zákona o ohrožování výchovy mládeže. Stanovení odpovědnosti dítěte (dítě musí důsledkům svého jednání porozumět, uvědomit si svoji vinu i následky, které svým jednáním způsobilo). Zdánlivě se jedná o princip zcela běžný a obecně všemi uplatňovaný. Podle mých osobních zkušeností je praxe odlišná. Porozumění následkům ze strany dospělých ještě neznamená automaticky jejich porozumění ze strany dítěte delikventa. Významnější změny v uplatňování tohoto principu jsou zaváděny prostřednictvím probačních úředníků, kteří jsou k jeho uplatňování cílevědomě vedeni metodikou postavenou na základních cílech této instituce. Na rozdíl od pracovníků OSPOD je na straně probačních úředníků výhodou také významně vyšší teoretická vybavenost. Snahou SVI je tento princip používat jako základ pro všechny zapojené instituce. Základní snahou je intervenovat, směřovat ke změně postojů, chování a jednání, nikoliv uskutečňovat sociální kontrolu tak, jak ji charakterizuje Matoušek (36, s. 191), který říká, že právě kontrola je mnohdy, a to zejména politiky, považována za cíl sociální práce. Základem pro intervenci v souvislosti s projektem SVI je však spíše sociálně výchovné působení s akcentem na maximum preventivních prvků. Postup podle individuálního Sociálně nápravného plánu není zcela založen na dobrovolnosti - má donucovací charakter. Dítě získá díky jeho úspěšnému absolvování jistý profit, tím je motivováno; v případě odmítnutí programu následuje pro něj méně výhodná varianta postupu. Sociálně nápravný plán není v metodice SVI zakotven přímo ve strukturované písemné podobě. Důvodem bylo nerozšiřovat již tak přebyrokratizovanou agendu OSPOD. Z dosavadních zkušeností bych se však v současnosti přikláněl k zavedení této strukturované písemné podoby tak, jak je to uvedeno přímo v aplikaci SVI ve 26

35 Svitavách. Vycházím ze skutečnosti, že každý sociální pracovník by měl bez problému dokázat krátký plán sestavit i v písemné podobě. Domnívám se dokonce, že v jistém ohledu je tento postup otázkou profesní cti sociálních pracovníků. Nesmí se však v žádném případě jednat o formální dokument, podle nějž nebude postupováno. Plán musí být podle aktuální potřeby měněn a doplňován. V tomto ohledu je výhodou i zvolené technické řešení aplikace SVI ve Svitavách, kde jsou dohledatelné veškeré podoby nápravně výchovného plánu. Zobrazena je vždy viditelná aktuální podoba (podoba daná posledním zápisem na příslušné webové stránce). Důvodem mého tvrzení je zkušenost, že každá činnost, má-li být činností úspěšnou, potřebuje přesný plán postupu. Kdo jej nedokáže předem sestavit, těžko jej dokáže realizovat a může tak danou činnost správně vykonávat pouze náhodně. Náhoda však zcela jistě nemůže patřit k principům SVI. Cílové skupiny SVI Systém včasné intervence má přesně definované cílové skupiny, které jsou stanoveny na základě konkrétních právních předpisů, jimiž se řídí činnost jednotlivých institucí zapojených do projektu SVI. Konkrétně se jedná o: Děti, které se dopustily protiprávního jednání bez ohledu na pozdější kvalifikaci skutku (přestupek, provinění, čin jinak trestný apod.) a jejich rodiny. Děti s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou, na útěku ze zařízení (pohřešované) a jejich rodiny. Děti s projevy predelikventního chování, u kterých dochází ke kumulaci závažných výchovných problémů (záškoláctví, agresivita, šikana, projevy extremismu, drogy, alkohol, tuláctví, prostituce apod.) a jejich rodiny. Poškození (oběti) protiprávním jednáním nebo svědci protiprávního jednání a jejich rodiny (poškození i oběti do dovršení 18 let věku). Rodinou v tomto případě rozumíme nikoliv rodinu nukleární, ale rodinu v mnohem širším pojetí, zahrnující veškeré blízké osoby z okruhu dítěte, které se podílejí na jeho výchově. Mezi těmito osobami nemusí být nutně pouze biologické vazby. Jedná se i o osoby odpovědné za výchovu bez těchto vazeb. Mohou sem tedy patřit pěstouni, poručníci, případně další osoby z okruhu rodiny, ke kterým má dítě vytvořeny citové vazby a které mohou jeho situaci ovlivňovat. 27

36 Struktura systému Níže uvedená struktura popisuje nově vytvořené subjekty, zapojené subjekty, jejich role a postavení v rámci projektu SVI. Pro úspěšnou realizaci projektu jsou níže uvedené informace a jejich plnění velmi významné. Projekt SVI je organizačně, časově, technicky, personálně i finančně velmi náročný a nedodržení níže uvedených doporučení má za následek minimálně nesplnění podmínek dotačního řízení a následně buď odložení, nebo dokonce zrušení projektu (obvykle z nedostatku financí). Z těchto důvodů byl například pozastaven proces přípravy projektu SVI ve Zlíně. Řídící výbor - zastřešující subjekt SVI složený ze statutárních zástupců obce (obcí), střediska Probační a mediační služby, státního zastupitelství, okresního soudu a Policie ČR, který svým složením garantuje závaznost a prosaditelnost přijímaných opatření, doporučení a postupů. V rámci projektu SVI vzniká množství situací, které lze řešit pouze prostřednictvím čelních představitelů do projektu zapojených institucí. Na druhou stranu nelze očekávat jejich každodenní účast, a to zejména u zástupců větších měst. Není na závadu, pokud je personální složení výboru totožné s tzv. komisí pro prevenci kriminality, která je v mnoha městech ČR zřízena zastupitelstvy jako odborná komise pro řešení problematiky prevence kriminality, případně dalších sociálních deviací. Pokud se jedná o větší města, může to být i pracovní skupina v rámci zmiňované komise. V některých případech úkoly na úseku prevence kriminality plní částečně tzv. bezpečnostní komise, jejíž poslaní je však v mnoha ohledech odlišné. V tomto případě je vhodné ustanovit řídící výbor jako samostatnou skupinu pouze pro účely daného projektu SVI. Pro celkovou úspěšnost projektu SVI, a to zejména v úvodní fázi, je třeba v rámci řídícího výboru určit konkrétní odpovědnou osobu. Tato osoba odpovídá přímo vedení města. Z dosavadních zkušeností s návštěvami z desítek měst ČR je zjevné, že případný úspěch SVI je spojen výrazně s aktivitou této odpovědné osoby. Výhodou je možnost zapojení přímo managera (koordinátora) prevence kriminality, který může využít zkušenosti z předchozích projektů situační, sociální i viktimní prevence. 28

37 Tým pro mládež Je složený ze zástupců institucí, které ze zákona přicházejí do kontaktu s rizikovými a ohroženými dětmi a rovněž s oběťmi trestných činů. Jeho tajemníkem je osoba, na které se shodnou zástupci zapojených subjektů. Z vlastní praxe doporučuji, aby to byl úředník PMS. Podle mých osobních zkušeností se jedná o pracovníky na velmi dobré odborné úrovni, kteří jsou cílevědomě vedeni v duchu principů restorativní justice. Současně jsou velmi komunikativní, což je jedním ze základních předpokladů úspěšného řízení takto profesně různorodého týmu. Řada cílů se v jeho rámci vzájemně prolíná a kombinuje. Další výhodou, zejména u menších obcí, je schopnost vytvoření týmu na tzv. okresní úrovni, která vytváří možnost přípravy projektu SVI na větším teritoriu, které územně spadá do působnosti orgánů činných v trestním řízení. V tomto případě je vhodné do Týmu pro mládež jmenovat i zástupce (nejlépe koordinátory prevence) z jednotlivých obcí tzv. třetího typu, které ve svém správním obvodu vykonávají státní správu a mají odpovědnost za oblast sociálně-právní ochrany dětí. Vytvoření Týmu pro mládež na tzv. okresní úrovni přináší ještě další výhody. Mezi ně patří například nejen schopnost lépe komunikovat s orgány činnými v trestním řízení, jejichž působnost nemusí vždy odpovídat územní působnosti v rámci dané obce třetího typu. Jedná se také například o iniciování a následné financování navazujících programů, projektů a opatření. Tento model současně zabezpečuje pro orgány činné v trestním řízení v rámci SVI komplexní informace v rámci celého území, za které nesou územní odpovědnost. Hlavní subjekty systému mají ze zákona oprávnění nakládat s údaji uloženými v Informačním systému SVI, jsou jeho aktivními uživateli. Patří sem zejména: Obecní úřad obce s rozšířenou působností (popř. magistrát) Odbor sociálních věcí (vedoucí odboru ve vztahu ke kontrolní činnosti vyplývající z odpovědnosti za chod odboru i příslušného oddělení prevence a sociálně-právní ochrany). V praxi je užívána řada názvů kombinujících jednotlivé termíny. Oddělení prevence a sociálně-právní ochrany dětí odboru sociálních věcí (nebo jinak označené pracoviště zabezpečující výkon sociálně-právní ochrany dětí). Jedná se o pracovníky, kteří se podílejí na realizaci sociálně-právní ochrany dětí na území správního obvodu obce s rozšířenou působností. 29

38 Okresní (městské) ředitelství Policie ČR Do SVI jsou zahrnuta pracoviště Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen SKPV), která se zabývají: problematikou objasňování trestné činnosti dětí a problematikou extremismu, problematikou vyšetřování trestné činnosti dětí a mravnostními delikty, problematikou návykových látek, analytickou činností a přípravou podkladů nebo výstupů pro pracovníky SKPV, kontrolní, metodickou a řídící činností. Obvodní oddělení Policie ČR Do SVI jsou zahrnuta pracoviště obvodních oddělení Policie ČR, která se zabývají: problematikou objasňování trestné činnosti dětí a problematikou extremismu v rámci místně příslušných obvodních oddělení Policie ČR, kontrolní, metodickou a řídící činností. Středisko Probační a mediační služby (PMS) Jedná se o pracoviště probačního úředníka (úředníků) se specializací na problematiku dětí a mládeže. Může se jednat také o oddělení pro mládež daného střediska, pokud kapacita střediska umožňuje jeho vytvoření. Součástí práce střediska jsou také činnosti zaměřené na prevenci kriminality a dalších sociálních deviací. Okresní státní zastupitelství Zpravidla se jedná o pracoviště státního zástupce, který se zabývá problematikou dětí a mládeže v rámci daného okresu. Je možné rozšíření pracovišť na další státní zástupce, případně další pracovníky dle metodických pokynů na základě dohody s příslušným státním zastupitelstvím. Okresní soud Zpravidla se jedná o pracoviště soudce, který se zabývá problematikou dětí a mládeže. Je možné rozšíření pracovišť na další soudce, případně další pracovníky dle metodických pokynů na základě dohody s příslušným okresním soudem. 30

39 Spolupracující subjekty systému Mají v rámci projektu SVI nezastupitelnou roli především jako poskytovatelé prvotních informací o výchovných problémech nebo predelikventním jednání dítěte. Z hlediska svých informací tak významně přispívají k plnění hlavních cílů projektu snaze předcházet trestné činnosti páchané dětmi nebo na dětech. Vstup do Informačního systému SVI je zabezpečen formou hlášení (tj. zvláštní formy plnění oznamovací povinnosti vůči orgánům sociálně-právní ochrany dětí). Problémem zůstává rozsah zpětné vazby pro tyto subjekty, které ze zákona 5 nejsou účastníky řízení, a také, že rozsah zpětnovazebné informace není přesně definován. Tato skutečnost je velkým problémem při získávání jednotlivých subjektů pro účast na projektu. Do této skupiny patří zejména níže uvedené subjekty (Obecní policie, školy a školská zařízení, lékaři a zdravotnická zařízení, úřady práce, nestátní neziskové organizace apod.). Obecní (městská) policie Disponuje vysokým počtem informací o predelikventním i delikventním jednání dětí. Většina strážníků městské policie se na rozdíl od přebyrokratizované Policie ČR pohybuje po většinu pracovní směny na ulici. Poznatky předávají zpracovatelům na stálých službách, kde se evidují a třídí podle jejich povahy. Pouze některé z poznatků předává stálá služba na základě 7 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (88) - při podezření ze spáchání činu jinak trestného nebo trestného činu - příslušnému obvodnímu oddělení Policie ČR nebo přímo místně příslušné SKPV 6. Některé poznatky následně strážníci upřesňují prostřednictvím úředních záznamů. Mezi obecními policiemi a orgány sociálně-právní ochrany existují dnes v řadě obcí individuální dohody o předávání dalších poznatků o cílové skupině dětí. Mnohdy se jedná o vzájemně velmi kvalitní a propracovaný systém, jehož nevýhodou je však nejednotnost. Z organizačního i technického hlediska je tedy výhodné zapojit do informačního systému SVI přímo pracoviště, které zpracovává přestupky a předává podklady o podezření ze spáchání trestné činnosti obvodnímu oddělení Policie ČR nebo SKPV příslušného Územního odboru Policie ČR. 5 zákonem se v této souvislosti rozumíme zákon č. 353/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně (89) a zákon č. 218/2003, o soudnictví ve věcech mládeže (91) 6 SKPV Služba kriminální policie vyšetřování 31

40 Školy a školská zařízení Jsou jednou z nejvýznamnějších součástí systému. Jejich pozice v rámci SVI je klíčová ve vztahu k hlavním cílům projektu. Svoji úlohu plní zejména v oblasti prevence, kdy včasným oznámením predelikventního chování a účastí při společném řešení závažnějších výchovných problémů, které škola již nedokáže společně s partnery (rodiči, zákonnými zástupci a dalšími subjekty) řešit, významně předcházejí řadě provinění (činů jinak trestných). Na preventivní působení navazuje spolupráce při řešení problémů s delikventním jednáním přímo na školách. Spolupráce škol a školských zařízení se prostřednictvím SVI dostává do zcela jiné podoby, než tomu bylo doposud. Nejedná se pouze o oznamovací povinnost školských institucí, ale o cílevědomou spolupráci ve vztahu ke konkrétnímu dítěti predelikventovi, delikventovi nebo skupinám, na které se mohou následně zaměřit cílené programy nebo projekty ať již na půdě školy, nebo v rámci širší komunity (obce). Z vlastní praxe, kdy ve správním obvodě patřícím pod město Svitavy je do projektu SVI zapojeno celkem 21 základních a středních škol, mohu potvrdit, že SVI je výhodným komunikačním prostředím a zvyšuje výrazně úroveň společného preventivního působení. Samostatnou kapitolu tvoří pod resort školství spadající zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Na útěcích, jejichž množství se stále zvyšuje, se děti dopouštějí stále většího počtu činů jinak trestných nebo provinění. Současně se zvyšuje jejich společenská nebezpečnost. Komunikace těchto ústavů s orgány OSPOD prostřednictvím informačního systému SVI by celou situaci s informováním výrazně zlepšila. Současná situace je skutečně kritická. V oblasti týrání, zneužívání nebo zanedbávání dětí plní SVI roli jednoduchého komunikačního prostředí, do kterého lze jednoduše oznámit podezření, které příslušné orgány OSPOD okamžitě vyhodnocují v kontextu dalších informací k dítěti a jeho rodině. Situace dítěte je obvykle velmi nepřehledná a informace do sebe často musí zapadat, aby se situace zpřehlednila a dalo se skutečně intervenovat ve prospěch dítěte a jeho rodiny. Zdravotnická zařízení Jedná se například o jednotlivá oddělení nemocnice, pediatry, praktické lékaře, kteří v rámci projektu SVI poskytují informace, zejména podezření na týrání nebo zneužívání dítěte, zanedbání rodinné péče, záškoláctví, toulání, experimentování 32

41 s návykovými látkami apod.). Tyto subjekty jsou vázány oznamovací povinností jednak ve vztahu k orgánům sociálně-právní ochrany dětí podle 10 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně (89), jednak ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení podle 168 zákona č. 140/19961 Sb., trestní zákon (87). Jejich zapojení do SVI znamená moderní formu plnění oznamovací povinnosti vůči orgánu sociálně-právní ochrany dětí, která je pružnější, efektivnější a umožňuje rychlejší přijetí potřebných opatření ze strany nejen orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ale jejich prostřednictvím i dalších orgánů. Z osobní praxe mohu potvrdit, že po zavedení SVI a jeho zpřístupnění pro lékaře a zdravotnická zařízení (v případě Svitav jsou připojeni jednotliví pediatři, dětské oddělení Nemocnice a kojenecký ústav ve Svitavách) se významně zkvalitnila vzájemná komunikace. Lékaři mají možnost kdykoliv oznámit podezření z týrání, zanedbávání nebo další výchovné problémy. V praxi se např. v roce 2007 jednalo o jedno oznámení na podezření z týrání, 4 oznámení na užívání návykových látek při krátkodobé hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení a 1 pokus o sebevraždu. Výhodou však byla i možnost společné komunikace s lékaři na semináři, který byl v souvislosti s metodikou uspořádán ve spolupráci s vedením Nemocnice ve Svitavách. Z diskuse vyplynulo, že lékaři mnohdy cítí podezření, které lze pouze velmi těžko prokázat, a případ vyžaduje další doplňující informace, kterými nedisponují. Spojením sil s OSPOD lze podle jejich mínění průkaznost těchto skutků výrazně zkvalitnit. Úřady práce Zapojení úřadů práce do projektu SVI je důležité zejména z důvodu navazujících programů a projektů. Řada dětí, které se vracejí z ústavní výchovy, je handicapována na trhu práce. Důvodem jsou jejich obvykle nízké pracovní návyky vytvořené ze zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Jejich zapojení do běžného života je velmi složité. Spolupráce s úřady práce je intenzivní zejména s ohledem při jejich začlenění do pracovního procesu u partnerů projektu z oblasti nestátních neziskových organizací. Ve Svitavách jimi jsou občanská sdružení, která poskytují těmto mladým lidem ubytování i práci. Konkrétně se jedná například o občanské sdružení Květná Zahrada, které je tzv. domem na půli cesty. Prostřednictvím úřadu práce je pro vybrané klienty poskytována občanskému sdružení část mzdy. Klienti pracují zejména v jednoduchých zemědělských a stavebních činnostech na statku, který sdružení patří. Pro úspěšné fungování projektu je důležité zapojení zástupců úřadu práce přímo do práce Týmu pro mládež, kde se 33

42 úředníci setkávají s konkrétními problémy a mají osobní motivaci přispívat k nalezení odpovídajícího řešení. Nestátní neziskové organizace (NNO). Jedná se zejména o NNO, které pracují s dětmi a mládeží, poskytují Probační resocializační programy, provozují krizová centra apod. Jejich zapojení do SVI je nezbytné. Zpětná informační vazba těmto subjektům umožněna není, a to z důvodu zákonem stanoveného rozsahu, v jakém OSPOD mohou poskytovat údaje třetím subjektům. 51 zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (89) to neumožňuje informování o konkrétní věci. Poznámka: Za poskytování informací na základě dožádání je odpovědný každý pracovník, který musí sám rozhodnout, zda je oprávněn požadované informace vůči konkrétnímu subjektu sdělit, a sám také musí určit způsob rozsahu tohoto sdělení. Seznam příslušných pracovníků, včetně plnění jejich úkolů v SVI, musí být těmto subjektům důkladně objasněn. Koordinace činnosti jednotlivých subjektů SVI je dána souhlasným prohlášením statutárních zástupců zapojených institucí Police ČR, státní zastupitelství, Probační a mediační služba ČR, soud, obec. Vazby mezi subjekty SVI Všechny subjekty SVI postupují na základě právních předpisů (zákony a vyhlášky), směrnic a pokynů (např. metodické pokyny) a interních aktů řízení (např. závazné pokyny, rozkazy, vnitřní a organizační řády, apod.). Konkrétní vazby mezi subjekty SVI jsou vyobrazeny na obrázku 1 v příloze A. 34

43 3 Hodnocení vývoje SVI v letech Ve své diplomové práci jsem se před dvěma lety věnoval zejména aplikaci a konkretizaci metodiky projektu SVI. Mým cílem bylo prosazení principů SVI do praxe v oblasti sociálně-výchovného působení v dalších městech, která o projekt projevila zájem. Budoucnost projektu byla v té době nejistá. V současnosti, po pěti letech od realizace SVI ve Svitavách jako jednoho z pilotních měst, je možné již projekt hodnotit s větším odstupem. Je možné soustředit se na dopady do předmětné oblasti, které vyvolala realizace projektu na místní i celostátní úrovni. Je však také čas vyhodnotit, v čem projekt očekávání nesplnil, korigovat jej a usměrnit v kontextu s těmito nedostatky nebo se změnou situace v rámci dané problematiky. Toto hodnocení je nezbytné pro další směřování projektu i pro pochopení této práce, jejích cílů i záměrů. Na základě nových skutečností budu navazovat na dílčí hodnocení, o které jsem se pokusil v závěru své diplomové práce před dvěma lety. Poměrně objektivně lze projekt SVI hodnotit z lokálního pohledu, tedy prostřednictvím jeho dopadu v našem městě a regionu. 3.1 Dílčí hodnocení SVI na regionální úrovni Na místní úrovni (v regionu Svitavska) měl projekt SVI například tyto dopady. Významně poklesla trestná činnost dětí a mládeže ve městě i v regionu. Sledování vývoje trestné činnosti na relativně malém území s celkově nízkým počtem skutků i pachatelů je problematické a možných vlivů, které mohou mít za následek prudké výkyvy v tom či onom směru, je více. Shora uvedené tvrzení však dokládá níže uvedená tabulka 2, která dokumentuje vývoj trestné činnosti v předmětné skupině v regionu Svitavska v období let Tabulka 2: Stav kriminality dětí a mladistvých ve správním obvodu Svitavy v letech V letech: Počet nezletilců (činy jinak trest.) Počet mladistvých (provinění) Celkem pachatelů (Celkem skutků) 37 (38) 28 (46) 65 (84) 29 (21) 21 (33) 50 (54) 37 (40) 24 (33) 61 (73) 11 (13) 31 (35) 42 (48) 17 (21) 18 (24) 35 (45) 10 (10) 26 (30) 36 (40) 8 (4) 9 (9) 17 (13) 15 (12) 15 (8) 30 (20) 11 (6) 25 (27) 36 (33) 10 (8) 18 (24) 28 (32) 35

44 Kromě poklesu provinění u mladistvých a činů jinak trestných u dětí významně poklesl i počet pachatelů v obou sledovaných skupinách. Současně narostl v posledních pěti letech počet zjištěných výchovných problémů, které prošetřoval OSPOD. Je velmi pravděpodobné, že zásadní vliv měl právě projekt SVI, který poskytl především školským zařízením možnost iniciovat vzájemnou spolupráci s OSPOD i v případech predelikventního chování, kdy by tak za jiných okolností školská zařízení dříve neučinila. Počet výchovných problémů v oblasti predelikventního chování, který toto tvrzení dokládá, odpovídá nejen počtu hlášení vložených do vlastní aplikace SVI, ale také kontaktům školských zařízení mimo aplikaci, kdy se školy při řešení predelikventních projevů chování obracejí přímo na jednotlivé pracovníky OSPOD nebo na koordinátora prevence kriminality a protidrogové prevence při MěÚ Svitavy. Z tabulky 3 je patrné, že ačkoliv klesá počet provinění u mladistvých (respektive činů jinak trestných u dětí uvedených v tabulce 2), roste asi o čtvrtinu celkový počet úkonů OSPOD. Z tabulky 3 je také zjevné, že neroste počet ochranných ani trestních opatření. Daří se tedy využívat zejména výchovných opatření. Tabulka 3: Vybrané typy ukazatelů dokumentující vývoj činnosti OSPOD v oblasti delikventních dětí a mladistvých ve správním obvodu Svitavy v letech V letech: Přestupky (děti i mladiství) Výchovné problémy (děti/mladiství) Dohledy (děti/mladiství) Výchovná opatření (děti/mladiství) Předběžná opatření (děti/mladiství) Návrh na ústavní výchovu (děti/mladiství) Celkový počet takto sledovaných úkonů /27 28/19 51/14 42/49 46/53 54/36 3/6 3/11 7/9 1/7 1/5 1/4 nevykaz 7. nevykaz. 0/0 5/0 1/0 0/1 1/2 2/2 0/0 1/0 0/0 0/1 0/2 1/0 4/3 1/0 0/1 0/ Především ze shora uvedených tvrzení opírajících se o statistické údaje je zřejmé, že ve Svitavách se daří naplňovat jeden se základních cílů projektu přiblížit se k závadovému a predelikventnímu chování dříve, než přeroste v trestnou činnost, a 7 Uvedené údaje nebyly předmětem vykazování. 36

45 neprodleně zahájit příslušná výchovná opatření, která jsou předpokladem úspěšné intervence. Vznikla přehledná, úplná a systémově založená evidence OSPOD. MěÚ Svitavy před realizací projektu nedisponoval žádným počítačovým prostředím pro orgány OSPOD. Realizací projektu došlo k vytvoření přehledného prostředí, které významně usnadňuje orientaci v rámci dané problematiky. V tomto ohledu bylo dosaženo i dalších sekundárních přínosů, jako je například významné zvýšení počítačových dovedností jednotlivých pracovníků OSPOD a současně zkvalitnění jejich technického vybavení. Do budoucna bude využito bezpochyby při řadě dalších projektů v předmětné oblasti. Současně město Svitavy získalo na realizaci projektu významné prostředky ze státního rozpočtu. Konkrétně se jednalo o částku 1,1 mil Kč. Významně se zvýšila prestiž některých institucí, zejména OSPOD a PMS. Realizací projektu SVI skutečně došlo ke zvýšení prestiže těchto orgánů ve vztahu k laické i odborné veřejnosti. Svoji důležitost tato skutečnost sehrává zejména v kontextu s nejrůznějšími tlaky na pokles státních úředníků v pomáhajících profesích. Ve vztahu k odborné veřejnosti došlo vlivem projektu k významnému posílení postavení těchto institucí. U Střediska PMS ve Svitavách došlo i k navýšení počtu pracovníků o jednoho probačního úředníka (z 2 na 3). U OSPOD při MěÚ Svitavy pracuje stálý počet 4 pracovníků. Významně se zkvalitnila celková spolupráce všech institucí v předmětné oblasti. Tento přínos je splněním základního předpokladu pro naplňování cílů projektu v dalších letech. Na místní úrovni došlo vytvořením shora uvedených Týmů pro mládež a nejrůznějších neformálních pracovních skupin (KPPK, Komise pro sociálně-právní ochranu apod.) k institucionálnímu přiblížení všech do projektu zapojených institucí, ale také k navázání a prohloubení osobních vztahů mezi zástupci jednotlivých institucí. Vzniklo takřka rodinné prostředí, které vytváří předpoklady pro využívání všech dostupných opatření ve prospěch dětí (klientů). V rámci projektu byla navázána nebo významně prohloubena spolupráce s řadou dalších institucí (školami a školskými zařízeními, lékaři a zdravotnickými zařízeními, úřadem práce apod.). Zahájeny byly významné kroky v odkrývání latentní kriminality (zejména ve spojení s prevencí před užíváním omamných a psychotropních látek). 37

46 Vytvořily se předpoklady pro další (navazující) programy a projekty v předmětné oblasti včetně lepších podmínek pro jejich finanční, materiální, organizační i personální zajištění. Pomocí projektu SVI došlo k navýšení prostředků z rozpočtu města Svitavy na preventivní programy a projekty v předmětné oblasti. Kromě již existujících programů byl vytvořen nový grantový program, jehož cíle jsou vedeny snahou o zapojení ještě většího počtu dětí do preventivních aktivit ve městě i regionu Svitavska. Současně byly navýšeny finanční prostředky na úhradu mezd pracovníkům s mládeží (trenérům, vedoucím sborů, kroužků, oddílů apod. v oblasti sportu, kultury a využití volného času - v současnosti ve výši 750 tis Kč ročně) a také finančních odměn (100 tis Kč ročně) pro realizátory projektů v oblasti prevence kriminality mládeže. Zároveň byly navázány nové kontakty s občanskými sdruženími, která se postupně zapojují do řešení předmětné problematiky ve městě a regionu (OS Květná Zahrada 8, OS Laxus 9, OS KLUS 10 a OS Bonanza 11 ). Z pohledu dalšího vývoje projektu SVI a tedy i této práce je však důležité především hodnocení dopadů projektu na celostátní úrovni. Pro mě osobně je však mnohem složitější. Chci proto upozornit, že ačkoliv mám možnost svoje názory a pohledy na projekt SVI konzultovat s těmi, kteří projekt řídí nebo na něm v rámci republiky pracují anebo výsledky projektu užívají, bude moje hodnocení pouze subjektivním pohledem. Domnívám se, že ani realizátoři projektu z MV ČR by nebyli schopni projekt v této fázi objektivně vyhodnotit bez rozsáhlého výzkumu. Doba podobného šetření však doposud nedozrála, měst, která projekt realizují, není prozatím takový počet, aby případný výzkum splnil všechny požadované standardy (reprezentativnost, validitu, realiabilitu apod.). Přes tato konstatování se tedy o dílčí hodnocení pokusím, je důležité pro další směřování této práce a jejím prostřednictvím pravděpodobně i budoucnosti projektu SVI. 8 OS Květná Zahrada občanské sdružení, jehož hlavní náplní je provoz domu na půl cesty v obci Květná. 9 OS Laxus občanské sdružení, které smluvně zajišťuje v Pardubickém a Královéhradeckém kraji sekundární a terciární prevenci zejména u osob závislých na nealkoholových drogách. 10 KLUS klub lidí usilujících o střízlivost občanské sdružení, které pracuje s osobami, které dlouhodobě abstinují převážně na alkoholové závislosti. 11 OS Bonanza občanské sdružení, které působí v oblasti primární a sekundární prevence u dětí s výchovnými problémy a projevy predelikventního jednání. 38

47 3.2 Dílčí hodnocení SVI na celostátní úrovni SVI významně přispívá k odbourávání resortismu Projekt SVI je významným prvkem spolupráce napříč všemi resorty. Je konkrétním hmatatelným projektem, ze kterého vyplývají úkoly, které jsou mnohem blíže každodennímu životu všech zúčastněných institucí. Cíle SVI jsou srozumitelné a přehledné. Žádný subjekt není upřednostňován, vše je vedeno snahou o pozitivní změny u dětí i v předmětné oblasti. Projekt není uzavřen novým nápadům. Jsou implementovány poznatky z centra i tzv. zezdola od jednotlivých pracovních skupin (Týmů pro mládež) nebo aktivních jednotlivců. Projekt tak přispívá osobnímu růstu jednotlivců v rámci všech resortů, mezi kterými smazává dříve tak výrazné hranice. SVI vytváří podmínky pro změny některých metod práce v oblasti prevence a řešení trestné činnosti dětí a mládeže. Již z projektů v Ostravě a Svitavách je patrná vysoká spolupráce zapojených měst, kterou lze dokumentovat řadou setkání a následných metodických postupů. S přibývajícími městy bude bezpochyby vytvářen stále silnější tlak na změny metod práce i dokonce některých zastarávajících nebo zastaralých právních norem. Toto konstatování se však týká prozatím bohužel pouze tlaku na metodiku v rámci administrativy, minimální jsou podle mého názoru prozatím dopady ve vztahu k metodám a technikám práce v terénu nebo v oblasti preventivního působení. SVI vytváří jednoduché a přehledné komunikačního prostředí, které urychluje a upřesňuje předávání informací mezi jednotlivými subjekty podílejícími se na řešení trestné činnosti dětí a mládeže a na celé oblasti sociálně-právní ochrany. Projekt SVI vytváří předpoklady pro systémové a rychlé předávání informací o klientech SVI mezi jednotlivými městy. Na centrální úrovni (MV ČR nebo MPSV případně u centrály zvažovaného a prozatím odloženého sociálního úřadu ) nebo regionu (kraje) vytváří možnosti pro detailní a okamžitý přehled o jednotlivci, skupinách, lokalitách i celkových trendech vývoje v předmětné oblasti. Projekt tak umožňuje skutečné metodické vedení na základě znalosti aktuálního stavu dětí a jejich rodin (do budoucna v případě rozvoje projektu prakticky kdekoliv na území ČR). SVI vytvořil jednoduchý a systémový nástroj pro vyhledávání týraných, zneužívaných nebo jinak zanedbávaných dětí. Česká republika je za tuto oblast dlouhodobě kritizována. Projektem SVI je vytvořen jednoduchý systémový nástroj sloužící pro předávání informací o týraných, 39

48 zneužívaných nebo jinak zanedbávaných dětech, který může po čase přerůst v ojedinělou databázi na centrální úrovni, která zabezpečí předpoklady pro další nezbytné změny v této oblasti. Příkladem navazujícího projektu je tvorba systémové spolupráce v oblasti pohřešovaných nebo unesených dětí, který do konce roku 2009 připravuje spustit MV ČR. Prostřednictvím SVI došlo k výraznému zvýšení zájmu o danou problematiku (v odborné i laické veřejnosti). Projekt SVI významně zvýšil zájem politických reprezentací obcí i regionů o problematiku sociálně-právní ochrany dětí. Vytváří do budoucna významné možnosti pro spolufinancování navazujících projektů z rozpočtu státu, krajů, obcí nebo s pomocí evropských fondů. Současně vytváří předpoklady pro celkové navýšení finančních prostředků pro navazující preventivní činnosti na dalších úrovních. Došlo k posílení pozice některých institucí - OSPOD, PMS. Tyto pomáhající instituce byly často v nerovném postavení k orgánům činným v trestním řízení. Realizací SVI významně vzrůstá jejich profesionalita a prestiž. Projekt SVI - jako ostatně každý projekt obdobného významu a rozsahu - nesplnil ihned všechna očekávání, která do něj byla vkládána. Iniciátoři projektu SVI z OPK MV ČR řešili v průběhu let i některé nedokončené úkoly, jejichž splnění bylo záměrem již u projektů pilotních měst (Svitav a Ostravy). Kromě těchto problémů se projevila postupně i řada dalších, jejichž případné řešení je předmětem i této práce. Pro objasnění nových úkolů je třeba krátce vysvětlit průběh projektu od jeho realizace v rámci pilotních měst i dalších účastníků, kteří se projektu v letech účastnili. Pokusím se o to v kontextu se závěry své diplomové práce, kde jsem některé tehdy známé nedostatky pojmenoval. Na nich se pokusím objasnit další vývoj projektu. Nedostatky a rizika projektu SVI vycházející z hodnocení v roce 2006: Doposud nedokončené systémové předávání podkladů do systému SVI od orgánů PČR. Stündl uvádí (63, s. 96), že prozatím se realizátorům nepodařilo přesvědčit odpovědné funkcionáře managementu Policie ČR o zahájení předávání informací z registrů PČR. Problémem je tato skutečnost především pro větší města, kde preventivní působení projektu bude patrné v delším časovém horizontu a informace 40

49 policejních orgánů zůstávají bohužel základním momentem pro zahájení práce s dítětem a jeho rodinou v případech delikventního jednání. Splnění tohoto významného úkolu se věnovali kolegové z OPK MV ČR velmi intenzivně několik let. Od roku 2004 do února 2008 pracoval odbor prevence na řešení, které by bylo technicky i organizačně nenáročné a současně by znamenalo nalezení systémového způsobu, kterým by údaje o trestné činnosti dětí do 18 let byly předávány nejen všem městům, jež realizují projekt SVI, ale všem obcím tzv. třetího typu prostřednictvím OSPOD. Protože jsem měl možnost účastnit se osobně řady jednání a o dalších jsem byl informován, mohu odpovědně prohlásit, že splnění tohoto úkolu se podařilo ředitelce odboru prevence kriminality dohodnout s konečnou platností až za účasti ministra vnitra ČR. Splnění tohoto úkolu bylo spojeno s předložením rozsáhlého výzkumu s názvem Analýza stavu a dalšího vývoje mladých lidí po opuštění zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy za období , jehož některé závěry využívám i v úvodu této práce. Při prezentaci tohoto výzkumu odborné veřejnosti v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR za účasti ministrů byl s konečnou platností umožněn i způsob předávání údajů z databází PČR. OPK MV ČR ve spolupráci s policejním prezídiem navrhl a v současnosti zavádí způsob, který bude využitelný nejen pro obce zapojené do projektu, ale i pro všechny obce tzv. třetího typu (celkem 226 obcí a městských částí Prahy). Těm budou automaticky zasílány elektronickou cestou informace z celé ČR o tom, že dítě do 18 let s trvalým bydlištěm v jejich správním obvodu se dostalo do kontaktu (v postavení, obviněného, poškozeného, svědka apod.) s orgány Policie ČR, a to v kterékoliv části republiky. Moderní systém bude využívat elektronického přenosu dat. Jejich administrátorem a uživatelem bude výhradně OSPOD. Technicky bude využito obdobného řešení, které bylo implementováno na odborech dopravy jednotlivých úřadů obcí třetího typu v rámci agendy tzv. přestupků v dopravě oznamovaných Dopravními inspektoráty Policie ČR. Informace z oblasti sociálně-právní ochrany budou OSPOD předávány prostřednictvím specifického formuláře. Vyplněný formulář bude každý den zasílat automaticky systém Policejního prezidia ČR do tzv. REP schránek jednotlivých obcí třetího typu. Ve městech, kde již je nasazena funkční aplikace SVI, budou údaje automaticky exportovány do IS SVI. Ve městech, kde SVI není doposud zaveden, budou formuláře pracovníky OSPOD vytištěny a založeny do spisové dokumentace ke konkrétnímu existujícímu dítěti. Na základě informací vyplývajících z příslušného formuláře budou iniciovány další úkony 41

50 OSPOD podle povahy tohoto oznámení včetně zavedení dítěte do evidence. Testování systému probíhá právě v současné době ve Svitavách. Osobně naplnění této funkcionality považuji za jeden ze zásadních kroků, který výrazně přispěje nejen k cílům projektu SVI, ale bude znamenat i zásadní moment pro rozhodování jednotlivých měst, zda projekt SVI ve svém městě prosadit a implementovat. Toto opatření významně přispívá ke komplexnímu pohledu na aktuální situaci delikventů a jejich rodin, které stále častěji migrují po území celé ČR, kde se dopouštějí činů jinak trestných nebo provinění. Nezpochybnitelný význam mají tato opatření ve vztahu k ochraně pohřešovaných, týraných, zneužívaných nebo jinak zanedbávaných dětí. Především se jedná o případy, kdy pachateli těchto skutků jsou rodiče nebo zákonní zástupci, kteří ve snaze vyhnout se vyšetřování a následnému trestnímu postihu opouštějí místo trvalého bydliště. Prostřednictvím SVI je možné tyto osoby velice rychle objevit a zahájit veškeré kroky směřující k ochraně dětí. Osobně jsem se podílel na přípravě celého procesu poskytování těchto klíčových údajů. Mohu potvrdit, že zvolený způsob je průlomový a z mnoha pohledů významně zrychlí a zefektivní práci OSPOD. Organizační náročnost projektu. Jak uvádí Stündl (63, s. 96), významným limitem pro zahájení projektu SVI v dalších městech je organizační náročnost zejména ve vztahu k termínům vyplývajícím z dotačních podmínek spolufinancování ze státního rozpočtu. Je však pravděpodobné, že počet dalších realizací projetu toto riziko sníží na minimum. Riziku tohoto typu předešel OPK MV ČR ustavením pracovní skupiny z realizátorů projektu a pracovníků Odboru rodinné politiky MPSV. Jejich úkolem bylo mimo jiné společně s pracovníky OPK MV ČR pomáhat novým realizátorům SVI s organizací přípravy projektu i podklady k dotačnímu řízení. Dalším důvodům a postupu této pracovní skupiny se budu věnovat podrobněji v další kapitole. Finanční náklady na aplikaci SVI. Jak uvádí Stündl (63, s. 97), náklady na technické vybavení a zejména na komunikační prostředí a jeho provoz jsou velmi vysoké především v kontextu s náklady, které jsou v rozpočtech obcí na tyto činnosti obvykle vyčleňovány. V této oblasti je třeba působit i na potenciální účastníky (dodavatele) z oblasti IT a trpělivě vyjednávat zejména o cenách softwaru. V průběhu let se podařilo OPK MV ČR spolupůsobit na dodavatele počítačové aplikace SVI tak, že náklady na software nenavyšoval, naopak jeho cena 42

51 významně poklesla. Současně s poklesem cen hardware je tedy situace pro realizaci projektu v dalších městech z ekonomického hlediska mnohem příznivější. Dalším rizikům a nedostatkům, které jsem nedokázal v diplomové práci před 2 lety předvídat, se budu podrobně věnovat v dalších kapitolách této práce. Jsou nejen předmětem komentáře k možným způsobům jejich odstranění nebo vyřešení, ale také směřují k jejich ověření výzkumem, který by jejich přítomnost a vliv potvrdil nebo vyvrátil. 3.3 Vývoj projektu SVI v roce 2008 Vyhodnocení pilotní fáze projektu SVI, která proběhla postupně ve Svitavách a Ostravě v letech mělo v roce 2008 za následek ustavení pracovní skupiny ředitelkou OPK MV ČR. Úkolem pracovní skupiny složené z pracovníků OPK MV ČR, Odboru rodinné politiky MPSV ČR a zástupců realizátorů pilotních projektů bylo navrhnout celkové úpravy informačního systému jako hlavního nástroje projektu SVI. Tyto úpravy se týkaly shora uvedených konkrétních nedostatků projektu, které jsem předvídal již ve své diplomové práci. Nové a významné riziko vyvstalo v roce 2008 v souvislosti s absencí oblasti náhradní rodinné péče (dále jen péče), která nebyla v aplikaci SVI v pilotních projektech detailně dopracována. Důvodem bylo soustředění se realizátorů především na oblast delikvence, ve které spočívaly priority OPK MV ČR jako tvůrce a donátora projektu SVI. V průběhu let se ukázalo především na příkladu Hradce Králové, že aplikace SVI ve vztahu k péči není propracována tak jako některé jiné a již OSPOD používané počítačové systémy. Tyto konkurenční počítačové programy naopak nedisponovaly potenciálem dalšího rozvoje jako aplikace SVI, jejímž cílem je vytvořit provázaný a funkční preventivně-intervenční systém v oblasti sociálně-právní ochrany dětí v celé ČR. Některé OSPOD a jejich prostřednictvím představitelé obcí váhali projekt SVI realizovat bez provázání oblasti delikvence s oblastí péče přímo v počítačové aplikaci. Osobně jsem zpočátku tento argument nepovažoval za zásadní ve vztahu k cílům projektu SVI jako celku. Domnívám se, že tento postoj je jedním z důkazů přístupu, který je v současnosti v naší republice ve vztahu k dětské delikvenci uplatňován. Bez přehnané nadsázky bych jej označil za přístup ryze administrativní. Osobně spatřuji v projektu SVI potenciál projektu směřujícího k intervenci a skutečné pomoci dětem, jejich rodinám i celé komunitě. Na druhou stranu se skutečně ukazuje, že 43

52 vedení agendy OSPOD ve dvou informačních systémech je nejen nepohodlné, neefektivní, ale pro skutečnou terénní práci může být i škodlivé. Maximum času by mělo být věnováno přímé práci s dítětem, jeho rodinou nebo s prostředím v komunitě. K tomu je třeba uzpůsobit i veškeré systémy administrace a zrychlit a zefektivnit všechny administrativní úkony OSPOD v systémech evidence, ať se již budou jmenovat jakkoliv. Úkolem pracovní skupiny bylo ve spolupráci s dodavatelem provést analýzu aplikace SVI a doplnit ji o oblast péče. Toto poměrně obtížné zadání bylo ještě rozšířeno o vzájemné provázání obou agend směřující k zachycení tzv. vývoje dítěte, které je základem pro práci všech zúčastněných subjektů na projektu SVI a jeho prostřednictvím na včasné, smysluplné, koordinované a efektivní intervence u cílové skupiny. Jako hlavní principy, ze kterých by neměla aplikace SVI vybočit, si pracovní skupina vytkla jednoduchost, jednoznačnost a jednotnost. V průběhu implementace projektu v Ostravě a ve Svitavách, ale i v rámci pracovní skupiny ustavené ředitelkou OPK MV ČR se ukázalo, že informační a administrativní propojení institucí v oblasti dětské delikvence nebo v širším měřítku v celé oblasti sociálně-právní ochrany sice přispívá k dosažení shora uvedených cílů, ale potenciál projektu i informačního systému jako jednoho z nástrojů může být mnohem zásadnější. V souvislosti s poznatky získanými v pracovní skupině i v rámci setkávání při propagaci projektu SVI se zástupci měst, která o projekty projevovala zájem, bylo zřejmé, že činnost OSPOD má značné rezervy zejména ve vztahu k uplatňování a praktickému využívání metod tzv. sociálně-výchovného působení, a to především ve stádiu predelikventního jednání. Z mnoha neformálních schůzek bylo zřejmé, že OSPOD používá především opatření vyplývající z platných právních úprav (zákona o rodině, zákona o sociálně-právní ochraně a zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Ve své práci se OSPOD zaměřuje především na metody týkající se kontroly. Připojením tzv. externích subjektů (škol a školských zařízení, lékařů a zdravotnických zařízení apod.) se však OSPOD dostává do takového stádia vývoje dítěte, jeho rodiny a prostředí, jímž se postupně přibližuje k možnostem využití řady dalších metod, které je možné souhrnně nazvat metodami sociálně-výchovného působení směřujícími převážně do oblasti prevence. V této souvislosti pracovní skupina připravila základy nové verze aplikace, která se bude soustředit nejen na iniciaci, uplatňování, sledování a vyhodnocování metod práce nejen s delikventy, ale současně se bude věnovat také stádiu tzv. predelikventního chování. 44

53 4 Metody práce v praxi kurátorů pro mládež Od roku 2004, kdy jsme ve Svitavách pilotně zahájili realizaci projektu SVI, jsem měl možnost desítek osobních setkání se stovkami sociálních pracovníků z celé ČR. Osobní statistiku jsem začal vést teprve od roku 2005, kdy jsem byl Odborem prevence kriminality stále častěji žádán, abych novým zájemcům o projekt SVI jeho realizaci přiblížil. Od roku 2005 do dnešního dne město Svitavy v souvislosti s projektem SVI navštívilo více než 300 pracovníků z celkem 92 měst ČR. Jednalo se o statutární zástupce měst, tajemníky městských úřadů (magistrátů) a zejména pak pracovníky sociálních odborů, především vedoucí pracovníky OSPOD, v jejichž působnosti leží oblast dětské delikvence a sociálně-právní ochrana dětí. Nejčastější složení návštěv, které se postupem času ustálilo, tvořili obvykle vedoucí odborů sociálních věcí nebo oddělení prevence a sociálně právní ochrany, kteří do týmu přibrali své nejzkušenější pracovníky, aby byli schopni společně posoudit přínosy i nedostatky projektu SVI. Často tyto skupiny doprovázeli úředníci probační a mediační služby z regionu a také zástupci orgánů činných v trestním řízení soudci, státní zástupci a vyšetřovatelé SKPV PČR 12. Návštěvy byly organizovány většinou jako celodenní setkání, kdy po představení projektu a aplikace SVI jako hlavního komunikačního nástroje následovaly společné besedy o způsobu a metodách práce ve Svitavách i v jejich domácím prostředí, tedy regionu, ze kterého skupina pocházela. Tento způsob setkání mi umožnil jedinečné čtyřleté pozorování, které mě postupem času utvrzovalo v přesvědčení o významu projektu SVI a současně vyvolávalo množství otazníků ve vztahu ke způsobu a metodám práce v oblasti dětské delikvence a sociálně-právní ochrany na území celé ČR. Postupně odpovědi na otázky přerůstaly v určitou představu o způsobech práce shora uvedených institucí. Odborně by se tyto představy daly vyjádřit termínem protrahovaná metodická insuficience, který použil můj kolega a vedoucí projektu SVI na OPK MV ČR. Zjednodušeně lze tento termín popsat jako absenci jakéhokoliv smysluplného metodického řízení a vedení v oblasti sociálně-právní ochrany. V kontextu setkání s pracovníky OSPOD, kteří jsou v drtivé většině pro svoji práci zapáleni a vykonávají ji v nelehkých podmínkách na okraji zájmu společnosti, politiků i úřadů jako celku, lze tvrdit, že dochází k trestuhodnému mrhání s lidskými zdroji. 12 SKPV PČR Služba kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky 45

54 Pro mě osobně je motivací k této práci hledání nadhledu a filosofického pohledu na oblast dětské delikvence i oblasti sociálně-právní ochrany jako celku, které by mělo umožnit navrhnout smysluplné postupy a řešení, jež by přispěly k využívání potenciálu pracovníků v této oblasti, se níž jsem se setkal, ale která zůstává doposud v mnoha ohledech až trestuhodně nevyužita. Preventivní působení je podle mého názoru redukováno na administrativně kontrolní proces, který, hledaje viníky delikventního jednání, postupně zakonzervová současný chaos a nekoncepčnost při práci s delikventními dětmi, jejich rodinami a pozitivní ovlivňování prostředí v komunitě. Poznatky, pocity nebo dojmy ze setkání s pracovníky OSPOD je však nezbytné ověřit. Svoje představy a tvrzení o základních problémech se pokusím doložit výzkumem, který bude zaměřen na oblast práce OSPOD jako hlavního garanta a koordinátora pro oblast dětské delikvence. 4.1 Téma výzkumu Za hlavní téma výzkumu jsem zvolil metody práce kurátorů pro mládež zaměřené na oblast prevence u dětí s projevy predelikventního chování a některé okolnosti využívání těchto metod. Mým záměrem je soustředit se především na oblast preventivního působení, která úzce souvisí s cíli projektu SVI a mým pohledem na dětskou delikvenci jako celek i na hlavní cíl projektu SVI, jenž osobně pokládám za nejdůležitější. Na základě 12-leté práce v této oblasti tvrdím, že koncepční a zodpovědné vyhledávání dětí se závažnými výchovnými problémy a projevy predelikventního chování a především kvalitní a metodicky správná práce s těmito dětmi, jejich rodinami a komunitou vede prostřednictvím znalosti aplikace širokého spektra metod sociálně-výchovného působení k minimalizaci problému a je zárukou zvládání předmětné oblasti jako celku. Vycházím z tvrzení, že zachycením problému v jeho zárodku jsme schopni v drtivém procentu případů dítě odklonit od trestné činnosti ještě v tzv. predelikventním stádiu, kdy se nedopustilo činu jinak trestného nebo provinění. I tam, kde se to nepodaří, zbude mnohem více prostoru pro nápravu, než je tomu doposud, kdy se první kontakty pracovníků OSPOD s dětmi odehrávají teprve při delikventním, nebo dokonce opakovaném delikventním jednání. Způsob práce s predelikventy, na který je paradoxně OSPOD jen velmi málo připraven a 46

55 vybaven, mu poskytne možnost naplňovat poslání, pro něž byl tento orgán primárně vytvořen. V rámci navrženého výzkumu se tedy primárně zaměřím na důvody a způsob zahájení úkonů OSPOD a jejich prostřednictvím kurátorů pro mládež u dětí s projevy predelikventního jednání, na vlastní způsoby jejich práce, používané metody, jejich aplikaci a vyhodnocování. Sekundárně budu zkoumat celkové podmínky OSPOD pro preventivní působení a jeho postavení v oblasti trestné činnosti dětí jako celku. 4.2 Cíle a záměry výzkumu Základním cílem výzkumu je posouzení rozsahu, způsobů a podmínek preventivního působení OSPOD v oblasti predelikventního a delikventního jednání dětí a mládeže. V této souvislosti jsem se soustředil na iniciaci a uplatňování konkrétních opatření ze strany OSPOD jako hlavního koordinátora a garanta preventivního působení u dětí a mládeže se zaznamenanou trestnou činností. Výzkum je v tomto ohledu nástrojem pro zjištění současného stavu ve využívání opatření, metod a postupů OSPOD a vytvoření konkrétních návrhů, které budou naplňovat cíle projektu SVI, tedy systematickou a včasnou intervenci v oblasti predelikventního a delikventního jednání dětí a mládeže. Prostřednictvím výzkumu se pokusím prokázat, že celkové preventivní působení OSPOD je velmi nízké a projevům predelikventního chování je z jeho strany věnována pouze omezená pozornost. Pokud se již OSPOD projevům predelikventního chování věnuje, uplatňuje pouze velmi malou škálu metod sociálně-výchovného působení, při němž se soustředí především na kontrolu a uplatňování metod přímého výchovného působení. Skutečná prevence v podobě využívání metod nepřímého výchovného působení není využívána buď vůbec, nebo pouze v mizivé míře. Současně se pokusím prokázat, že metodické řízení nebo vedení OSPOD v oblasti řešení projevů predelikventního jednání je nedostatečné. Důležitou součástí výzkumu bude také zjištění podmínek OSPOD pro celkové preventivní působení v předmětné oblasti. Sekundárně se zaměřím na zmapování stavu v oznamování projevů predelikventního a delikventního jednání orgánům OSPOD, jehož cílem bude získání vstupních dat pro budoucí vyhodnocování efektivity SVI v jednom z pilířů tohoto systému. Především se bude jednat o data, která bude možné po několika letech od nasazení SVI v dostatečném 47

56 počtu měst vzájemně srovnat a posoudit prostřednictvím výzkumu skutečné dopady využívání projektu SVI na práci OSPOD i dalších zúčastněných subjektů. Dílčí cíle lze konkretizovat do podoby otázek výzkumu, na které budu hledat odpovědi a které budou klíčové pro moje vlastní návrhy v dalším směřování projektu SVI i úpravy informačního systému SVI jako možného budoucího centrálního komunikačního nástroje v oblasti dětské delikvence a sociálně-právní ochrany dětí v ČR. Otázky výzkumu: 1. Lze současnou praxi kurátorů pro mládež charakterizovat spíše jako prevenci, nebo kontrolu? Jaký průběh a jakou formu má informování kurátorů pro mládež ve vztahu k predelikventnímu a delikventnímu jednání dětí? Ve které fázi predelikventního nebo delikventního jednání je zahajována činnost kurátorů pro mládež prostřednictvím konkrétních opatření? V jakém postavení je nejčastěji dítě ve vztahu k delikventnímu jednání, které je zpracováváno kurátory pro mládež? Jaký je současný poměr a vývoj administrativní a terénní práce u kurátorů pro mládež? 2. Je spektrum metod sociálně-výchovného působení kurátory pro mládež dostatečné? Které metody sociálně-výchovného působení kurátoři pro mládež užívají v oblasti predelikventního jednání dětí? Užívají kurátoři pro mládež u predelikventů spíše metody přímé, nebo nepřímé? Jaká je podle kurátorů pro mládež efektivita vybraných metod sociálně-výchovného působení? Jaký je pohled kurátorů pro mládež na vzdělávání a metodické vedení v oblasti využívání metod sociálně-výchovného působení? 3. Jaké jsou současné podmínky pro preventivní působení v praxi kurátorů pro mládež? Jaké jsou možnosti pracovníků OSPOD iniciovat projekty, programy nebo opatření zaměřené do oblasti prevence kriminality dětí a mládeže? Jakými finančními prostředky na iniciaci programů, projektů a opatření disponují jednotlivé OSPOD? 48

57 4. Jakými nástroji lze podpořit možnosti pracovníků OSPOD iniciovat mnohem rozsáhlejší a hlubší preventivní působení založené na využití všech možností, které v této oblasti existují nebo které je možné iniciovat? 4.3 Hypotézy a jejich zdůvodnění V klasických (kvantitativně orientovaných) výzkumech jde o ověřování hypotéz o vztazích mezi jevy (proměnnými). Tyto hypotézy jsou obvykle nejdříve formulovány jako tzv. věcné hypotézy, v nichž se k vyjádření jednotlivých proměnných používá věcných termínů Chráska (13, s. 78). Věcné jádro jednotlivých hypotéz je uvedeno v úvodu každé hypotézy. Proměnné se následně operacionalizují, měří určitou vlastnost a jsou převedeny do statistických hypotéz. Statistické hypotézy budou ověřovány proti tzv. nulové hypotéze. Nulové hypotézy jsou součástí vyhodnocení výzkumu. Pokud se při statistické analýze ukáže, že nulovou hypotézu je možné odmítnout, přijímáme alternativní hypotézu (hypotézy). Statistické hypotézy výzkumu: H1 Vyhledávání dětí s projevy predelikventního chování kurátory pro mládež je nízké. Vlastním šetřením získávají kurátoři pro mládež méně než 10% informací o predelikventním chování dětí. H2 Kurátoři pro mládež se věnují převážně administrativní práci. Z více jak 50% u nich převažuje administrativní práce na úkor práce v terénu. H3 Užívání metod sociálně-výchovného působení kurátory pro mládež je nízké. Více než 50% z nich neuvede více než polovinu z používaných metod. H4 V rámci své praxe užívají kurátoři pro mládež častěji metody přímého výchovného působení na úkor metod nepřímých. H5 Preventivní působení kurátorů pro mládež v oblasti predelikventního jednání je nízké. Více než 50% OSPOD nemá možnosti iniciovat v této oblasti konkrétní programy, projekty nebo opatření. Mezi statistickými postupy používanými při ověřování platnosti (testování) hypotéz mají velký význam statistické testy významnosti. Pomocí nich ověřujeme, zda mezi proměnnými existuje vztah (závislost, rozdíl) Chráska (13, s. 79). Jestliže na 49

58 základě provedeného testu určíme, že výsledek je statisticky významný, znamená to, že je velmi nepravděpodobné, že by byl způsoben náhodou. V rámci předmětného výzkumu jsou tyto hypotézy uvedeny samostatně. Mají vztah nejen k výsledkům výzkumu, ale především při jeho využití ve vztahu k navrhovaným řešením. Jejich potvrzení nebo vyvrácení je důležité pro zajištění argumentů pro další postup prací v rámci projektu SVI. Klíčové jsou především proměnné a ty je žádoucí projektem SVI ovlivnit. Typickým příkladem je zvláště vztah pracovníků OSPOD k dalšímu vzdělávání. Teoreticky však přichází v úvahu i délka praxe. Zkoumání ostatních, jako je pohlaví, nebo dokonce věk, má smysl spíše z hlediska teorie. Statistické testy významnosti v rámci předmětného výzkumu: H6 Existují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k pohlaví. H7 Existují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k délce praxe. H8 Existují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k dosaženému vzdělání. Rozhodování ve statistických testech významnosti má pravděpodobnostní charakter. V rámci výzkumu je kalkulováno s hladinou významnosti (pravděpodobností, že neoprávněně odmítneme nulovou hypotézu a přijmeme hypotézu alternativní) ve výši 0, Výběr a zdůvodnění metody výzkumu V odborné literatuře existuje řada rozborů, které vzájemně srovnávají jednotlivé metody dotazování, podmínky jejich uplatnění i celkovou efektivitu. Jednou z nejčastěji využívaných kvantitativních metod je dotazník. Jeho využití má v praxi řadu výhod i nevýhod. Disman (3, s. 141) jako základní výhody dotazníku uvádí vysokou efektivitu, která může postihnout veliký počet jedinců při relativně malých nákladech v krátkém čase. Také anonymita této metody je relativně přesvědčivá. Jako základní nevýhody dotazníku Disman (3, s. 141) uvádí, že dotazník klade vysoké nároky na ochotu dotazovaného, je snadné přeskočit otázky nebo neodpovědět vůbec. U dotazníku je možné, aby otázky byly zodpovězeny jiným členem rodiny, nebo, a to 50

59 nejčastěji, celým rodinným týmem. Návratnost je velice nízká. S výjimkou některých speciálních případů je tak nízká, že jakákoliv reprezentativnost vzorku je ztracena. Vzhledem ke shora uvedeným výhodám jsem jako metodu výzkumu zvolil právě dotazník. Hlavním důvodem byl níže uvedený základní a výběrový soubor, který zahrnoval kurátory pro mládež ve všech obcích tzv. třetího typu rozptýlených po celém území ČR. Kvantitativní metoda realizovaná formou dotazníku se z tohoto pohledu jevila jako nutnost. Také s ohledem na téma výzkumu je zmiňovaná anonymita velkou výhodou. Vzhledem k tomu, že jsem si uvědomoval současně i nevýhody této metody, pokusil jsem se je snížit na minimum prostřednictvím taktiky při distribuci dotazníku ve spolupráci s MPSV ČR a jejich prostřednictvím krajskými úřady, které plní pro jednotlivé OSPOD nejen metodickou, ale také kontrolní funkci. Současně tyto orgány disponovaly aktuálními kontakty na jednotlivé vedoucí OSPOD, což bylo klíčové pro rychlou a bezchybnou distribuci dotazníku. Taktika distribuce dotazníku bude podrobněji vysvětlena v kapitole, která se zabývá realizačním plánem výzkumu. Metoda dotazníku byla volena mimo jiné i z důvodu snahy o prosazení některých jeho položek přímo do aplikace SVI, kde by bylo možné v budoucnu vyhodnocovat efektivitu jejího používání ve vztahu k užívání metod sociálně-výchovného působení. V tomto ohledu budou výsledky výzkumu základem pro získání tzv. nulových hodnot před použitím aplikace SVI v dalších městech, nebo dokonce před jeho plošným nasazením v rámci celé ČR. Pro dotazník jsem zvolil moderní, ale zároveň technicky velice náročnou formu elektronicky vyplňovaného dotazníku. Náročnost spočívá především ve složitém naprogramování celkové vizuální a metodické podoby elektronického dotazníku. V tomto ohledu jsem se mohl opřít o kolegy, programátory SVI. S jejich technickou pomocí jsem vytvořil nejen prostředí webového dotazníku, ale současně s tím i záznam výsledků v podobě, která následně umožnila efektivní výpočty u jednotlivých položek a byla i základem pro využití standardního počítačového zpracování výsledků prostřednictvím moderního statistického programu NCSC Další nevýhodu, o které se zmiňuje Disman přeskakování nebo nezodpovězení na některé otázky, jsem vyřešil technickým opatřením, kdy na jednotlivé otázky bylo nutné odpovědět, jinak nebylo danému respondentovi umožněno posunout se ve výzkumu na další položku. Současně dotazník červeně informoval respondenta o nevyplněné položce. Elektronický dotazník viz příloha B se skládá celkem z 16 otázek. Otázky byly formulovány v první etapě ve vztahu k hlavním cílům výzkumu. Všechny otázky se 51

60 bezprostředně týkají otázek nebo hypotéz výzkumu. V první etapě byla jejich formulace konzultována s pracovníky OSPOD MěÚ Svitavy. V rámci další etapy byly otázky upraveny za pomoci předvýzkumu, který byl předložen celkem 25 respondentům. Data získaná v odpovědích jsou daty nominálními (charakterizují respondenta), ordinálními (jednotlivé škály) i metrickými (údaje o výši vynaložených finančních prostředků na oblast prevence i velikost města). V dotazníku jsou využity převážně zavřené nebo částečně uzavřené otázky s nabízenými variantami odpovědí, které, jak uvádí např. Schneider (57, s. 39), nazýváme otázkami polytomickými (někdy označovány nevhodně také jako kafetérie). Polytomické otázky bývají dotazovanými přijímány daleko příznivěji, a to právě pro větší možnost volby. V dotazníku bylo možné vybrat jen jednu odpověď. Tento způsob byl zajištěn technickým opatřením, kdy při zakliknutí další varianty původně vyplněná varianta automaticky zmizela a byla zaznamenána varianta použitá respondentem naposledy. Schneider (57, s. 39) tyto otázky také označuje jako otázky vylučovací, disjunktivní. Tato disjunkce byla zajištěna mimo technické řešení obvykle slovem nejčastěji. Přesto se v několika případech stalo, že respondent měl snahu vyjádřit více možností. Jak uvádí Schneider (57, s. 39), protože je prakticky jen těžko možné zajistit úplný návrh alternativ odpovědí, je velmi vhodné uvádět jako jednu z možností alternativu jiná odpověď, kterou dotázaný vyjádří vlastními slovy v případě, že mu nevyhovuje žádná odpověď z odpovědí připravených a předtištěných. Z následného vyhodnocení vyplynulo, že tyto varianty odpovědí byly využívány pouze v minimální míře. Respondentům nabízené varianty odpovědí vyhovovaly. Úvodní otázka, která se týkala identifikace respondentů, byla rozdělena do 4 částí (pohlaví, věk, délka praxe a dosažené vzdělání). Tyto charakteristiky byly následně využity u celkem 8 otázek dotazníku. Řazení otázek bylo provedeno tak, aby kopírovalo nejen jednotlivé otázky výzkumu, ale také aby jednotlivé odpovědi byly v logické posloupnosti ve vztahu k procesu práce s predelikventy a delikventy a současně kopírovaly i způsob zavádění jednotlivých údajů do evidence prostřednictvím aplikace SVI nebo standardní spisové dokumentace OSPOD. Otázky (2. 7.) se postupně týkaly zdrojů informací o predelikventech a delikventech a způsobu jejich získávání, až k zahájení úkonů ze strany pracovníků OSPOD. Následovaly otázky 8. a 9., které směřovaly k číselnému určení poměru mezi terénní a administrativní prací u pracovníků OSPOD a k jeho vývoji v posledních třech letech. Uprostřed výzkumu byly zařazeny stěžejní otázky (položka č. 10 a 11), které se týkaly používaných metod práce, 52

61 vyhodnocení jejich efektivity a zdrojů informací o těchto metodách. Do závěru byly zařazeny položky, které směřovaly k možnostem preventivního působení orgány OSPOD. Vzhledem k tomu, že ze zkušeností z rozhovorů s respondenty i z předvýzkumu bylo zřejmé, že preventivní působení OSPOD realizované formou programů nebo projektů není zdaleka využíváno všemi městy, sloužila otázka č. 14 jako tzv. filtrační zavřená otázka s možností odpovědi ano, ne. V případě odpovědi ano pokračoval respondent dále v dotazníku otázkami směřujícími k podmínkám preventivního působení (organizačním i finančním). V případě odpovědi ne byl respondent upozorněn na konec dotazníku a požádán o odeslání výsledků. Jejich úspěšné odeslání bylo respondentovi na obrazovce automaticky oznámeno. V předvýzkumu byla mimo jiné sledována i časová náročnost jednotlivých odpovědí Z ní vyplynulo, že k zodpovězení těchto klíčových otázek se respondenti dostávají před 15. minutou, kdy, jak uvádí Schneider (57, s. 37), vzniká u respondentů pocit únavy. Celkově bylo možné veškeré otázky dotazníku vyplnit do 25 minut od jeho zahájení. 4.5 Charakteristika výzkumného souboru Základní soubor tvoří všichni kurátoři pro mládež, kteří pracují na území ČR v rámci jednotlivých OSPOD. Důvodem pro stanovení základního souboru v této podobě je přímý vztah funkce kurátora pro mládež k řešení oblasti dětské predelikvence a delikvence. Protože se jedná o oblast, která podléhá mnoha změnám, není kvantifikace základního souboru jednoduchou záležitostí. Východiskem je celkový počet pracovníků OSPOD v ČR. Hlavním garantem a zároveň metodickým a kontrolním orgánem pro práci OSPOD je MPSV ČR. Hlavním vodítkem pro stanovení základního souboru byly statistické údaje, kterými disponuje Odbor rodiny a dávkových systémů MPSV. Vzhledem ke skutečnosti, že od počátku projektu SVI se jeho přípravy účastní pověření pracovníci MPSV, nebylo složité tyto údaje získat. OSPOD v současnosti působí v celkem 205 obcích tzv. třetího typu, které zajišťují tuto agendu v rámci přenesené působnosti jako výkon státní správy. Do tohoto počtu je třeba započítat i pracovníky 22 městských částí Prahy. Celkový počet samostatných OSPOD tedy dosahuje celkem 226. Při stanovování základního souboru jsem se také zajímal o vývoj počtu pracovníků OSPOD v předchozích letech. Je to důležité nejen pro výzkum jako takový, ale i pro představu o zkoumaném problému v dalších souvislostech. 53

62 Z informací MV ČR (81) k šetření MPSV z roku 2003 vyplývá, že na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností bylo na úseku sociálně-právní ochrany zaměstnáno pracovníků. Do tohoto počtu nebyly zahrnuty počty pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany na území hl. m. Prahy. V tomto případě bylo nutné vyjít ze statistické ročenky MPSV za rok 2002, která udává, že v tomto roce na odděleních sociálně-právní ochrany pracovalo 199 sociálních pracovníků a 22 kurátorů pro mládež zařazených do oddělení sociální prevence. Celkově by se tedy mělo jednat o pracovníků, což byl významný pokles oproti roku 2002, kdy mělo v této oblasti v rámci oddělení péče o děti okresních úřadů působit pracovníků. Důvodem poklesu počtu pracovníků, kteří po zrušení okresních úřadů přešli na obce a od zde vykonávali agendu OSPOD, byly snahy některých obcí ušetřit na mzdových nákladech. Dalším z důvodů poklesu pracovníků OSPOD mohly být také horší pracovní podmínky, které je donutily ke změně pracovního poměru. Ze statistických údajů MPSV vyplývá, že tento negativní trend se prohluboval až do roku 2005, kdy v rámci jednotlivých OSPOD pracovalo v ČR celkem pracovníků. V dalších letech se již situace postupně vrací k počtům z roku V roce 2006 činil celkový počet pracovníků, v roce 2007 již pracovníků a v roce 2008 celkem pracovníků. Pro vlastní výzkum je kromě celkového počtu důležitý také počet těchto pracovníků a jejich zastoupení v rámci jednotlivých OSPOD. V rámci shora uvedeného šetření MPSV se při zjišťování podílu obecních úřadů podle počtu zaměstnanců OSPOD ukázalo, že nejčetnější byly obecní úřady s třemi zaměstnanci, které tvořily téměř čtvrtinu z celkového počtu (24,2 %). Výraznější četnost měly dále obecní úřady zaměstnávající 6 až 8 pracovníků, jejichž zastoupení činilo 23 % z celkového počtu. Následovaly úřady s počtem pracovníků 4 nebo 5, které dohromady tvořily přes pětinu úřadů (21,7 %). Úřady s dvěma pracovníky byly zastoupeny v 10 %. Méně časté byly obecní úřady s počty zaměstnanců od 9 do 12, celkově se jednalo o 9 % úřadů. Následovaly obecní úřady s počtem pracovníků od 13 do 15, které tvořily 4 %; vyšší počty pracovníků, tj. od 16 do 24 zaměstnanců, se vyskytovaly zřídka, v podstatě se jednalo o jednotlivé případy. Z uvedeného vyplývá, že celkem v 79,8% OSPOD nepřesahuje počet pracovníků 8 osob. Z těchto intervalových údajů je možné vypočítat rozptyl, který činí 4,95. Bohužel nejsou známy počty pracovníků v jednotlivých městských částech Prahy, kde nebyly zkoumány. Přesto jsou tyto údaje důležitým vodítkem při stanovování výběrového souboru. 54

63 Po aktualizaci údajů ve spolupráci s kolegy z Odboru rodiny a dávkových systémů MPSV jsem základní soubor stanovil jako celkový počet kurátorů pro děti a mládež (tedy pracovníků, kteří jsou přímo odpovědni za řešení oblasti dětské delikvence). Z tzv. Ročního výkazu o výkonu sociálně-právní ochrany dětí, kde jsou v části XII. (řádek a) uvedeny počty zaměstnanců OSPOD, vyplývá, že uvedený soubor pracovníků OSPOD obsahuje minimálně tyto samostatné činnosti: terénní sociální pracovník, sociální pracovník pro náhradní rodinnou péči, sociální pracovník pro problematiku CAN 13, sociální terapeut a kurátor pro děti a mládež. Počty pracovníků OSPOD ve funkci kurátorů pro děti a mládež byly následující. V letech pracovníků, , a v roce pracovníků. Poslední údaje, tedy počet kurátorů pro mládež z roku 2008, je vzhledem k termínu výzkumu, který probíhal v únoru 2009, základním souborem. Jeho velikost je 564 pracovníků ve funkci kurátora pro mládež. Na jeden OSPOD tedy připadá průměrný počet 2,49 kurátora pro mládež. Jak uvádí Chráska (13, s. 19), existuje více způsobů, jak vybírat jedince (nebo situace) tak, aby danou skupinu osob (nebo situací) dobře reprezentovali. Společným rysem těchto postupů je rozhodnutí o tom, který prvek (osobu, situaci) vybereme, je objektivní. Ve vědeckém výzkumu musí být zaručeno, že při výběru prvků se neuplatní jakýkoliv subjektivní zřetel. V případě předmětného výzkumu jsou jednotlivé prvky výběrového souboru provedeny tzv. kontrolovaným výběrem. Kontrolovaný výběr lze označit za výběr reprezentativní při splnění zastoupení jednotlivých kontrolních znaků. Kontrolované výběry umožňují, jak říká Chráska (13, s. 21), i při poměrně malém rozsahu získání značně věrohodných výsledků. V případě předmětného výzkumu byly jako hlavní kontrolní znaky určeny: místo (zastoupení všech OSPOD v rámci celé ČR), funkce (kurátor pro děti a mládež), délka praxe ve funkci kurátora pro děti a mládež (nejméně 3 roky) a jako doplňující (nepovinný znak) byla žádána příslušnost ke skupině pracovníků, kteří v rámci daného OSPOD plní metodickou nebo kontrolní (řídící) funkci. V rámci výzkumu byly kontrolní znaky a požadavky na jejich splnění součástí tzv. průvodního dopisu vedoucím jednotlivých OSPOD, kteří byli požádáni o spolupráci 13 CAN Syndrom týraného dítěte (Child Abuse And Neglect). Definovaný zdravotnickou komisí Rady Evropy v roce Jedná se nejen o vědomé tělesné ubližování dítěti, nezabránění takovému zacházení s dítětem. Zahrnuje všechny nepřiměřené akty násilí na dítěti včetně hrubého útoku na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození dítěte nebo dokonce úmrtí dítěte, také pravidelně užívané tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek. 55

64 při zapojení do výzkumu a výběru konkrétního respondenta, jenž by vyhovoval stanoveným znakům (hlavním i vedlejším). Průvodní dopis je uveden v příloze C. Počet respondentů se splněním kontrolních znaků byl stanoven na jednoho zástupce na každém OSPOD. Stanovený výběrový soubor čítající 226 respondentů je možné označit za výběrový soubor reprezentativní. Je zřejmé, že dosahuje téměř poloviny základního souboru a podle standardních výpočtů by mohl být mnohem nižší. Záměrem výzkumu jsou však mimo jiné zjištění, která se vztahují k preventivnímu působení a jejich podmínkám v rámci všech měst ČR, kde jsou zastoupeny OSPOD. Proto je pro výsledky výzkumu výběrový soubor stanoven v tomto rozsahu. 4.6 Realizační plán a procedura výzkumu Realizace výzkumu byla od jeho počátku podřízena zejména praktickému využití získaných výsledků při tvorbě tzv. třetí verze aplikace SVI. Jedním z cílů této verze je zachycení přehledného průběhu vývoje dítěte a tzv. sociálně-nápravného programu ve vztahu k práci OSPOD. Existoval tedy pevný termín dokončení výzkumu a předložení jeho výsledků nejpozději v létě Vzhledem k termínu získání a zpracování výsledků byl zvolen i realizační plán výzkumu. Lze jej rozčlenit do několika etap, které jsou následně časově ohraničeny. Formulace cílů a záměrů výzkumu probíhala v diskusi s OPK MV ČR a pracovní skupinou pro rozvoj projektu SVI od února do června Výběr respondentů, metody a techniky zpracování výsledků proběhl v srpnu V této fázi je třeba zmínit především komunikaci a pomoc MPSV. Výhodou bylo přímé zapojení zástupce MPSV do pracovní skupiny připravující příslušnou verzi aplikace SVI. Od září do listopadu 2008 se uskutečnil předvýzkum, jehož cílem bylo především prověření srozumitelnosti otázek, dostatek variant odpovědí, formulace otázek i variant odpovědí, řazení otázek, délka vyplňování dotazníku, technická podoba zápisu jednotlivých odpovědí do databáze a jejich následný export do tabulky xls, která sloužila pro jejich replikaci do vyhodnocovacího programu NCSC Z výsledků získaných pomocí předvýzkumu mimo jiné vyplynulo, jak je to při konstrukci dotazníků poměrně časté, že je třeba snížit nejen celkový počet otázek, ale také výrazně zjednodušit a zpřehlednit jejich podobu. Jako nevhodná se mimo jiné ukázala snaha prověřovat znalosti pracovníků OSPOD o metodách sociálně-výchovného působení. 56

65 Otevřená otázka (Jaké metody sociálně-výchovného působení znáte?), směřující k zjištění názvů jednotlivých metod, které kurátoři pro mládež znají, by byla sice velmi zajímavým argumentem pro celkové vyhodnocení výzkumu, ale byla vypuštěna především z důvodů taktických i metodologických. Ukázalo se, že jednotlivé metody znají pracovníci OSPOD pod různými názvy, které jsou sice často podobné, ale při vyhodnocení je nelze roztřídit podle pevných kritérií. Současně se ukázalo, že otázka tohoto typu byla vnímána spíše jako zkouška a výrazně tak klesala ochota respondentů dotazník dokončit. Z těchto důvodů byla zachována orientace pouze na používání jednotlivých metod, jejichž názvy byly předtištěny s pomocí nejčastějších názvů užívaných v odborné literatuře. Tento způsob již následně nečinil respondentům při vyplňování žádné problémy a současně byl poměrně dobře technicky zpracovatelný. Vypuštěna byla i otázka směřující k frekvenci užívání jednotlivých metod. V rámci vyhodnocení předvýzkumu byl také snížen rozsah škály směřující k určení efektivity jednotlivých metod sociálně-výchovného působení. Původně zvažovaná desetistupňová škála byla omezena na pět stupňů ordinální škály, které odpovídaly známkám ve škole. Ukázalo se, že tento způsob je ve vztahu k otázce směřující k používání nebo nepoužívání příslušné metody dostačující a vyhovuje respondentům lépe, než rozsahem široká desetistupňová škála, která se původně vzhledem k počtu metod jevila jako nezbytná. Respondenti se na tak široké škále orientovali s obtížemi i vzhledem ke grafické podobě, kterou nebylo možné promítnout v rámci dané otázky na jedinou stránku zobrazenou na monitoru. Po provedení předvýzkumu bylo tedy původních 19 otázek zredukováno na celkem 16. V prosinci 2008 až lednu 2009 probíhalo naprogramování dotazníku do webové podoby, která umožnila v únoru 2009 rychlou distribuci dotazníku a následně zajistila jeho více než 90% (91,15%) návratnost. Taktika distribuce dotazníku byla volena s ohledem na maximální návratnost, která byla klíčová pro získání věrohodných výsledků. Z těchto důvodů byl zvolen způsob, který využívá taktiky tzv. subordinace, kdy MPSV jako metodický a současně jako kontrolní orgán požádá prostřednictvím vybraného zástupce krajské metodiky o spolupráci při výzkumu a krajští metodici, kteří disponují přesnými kontakty na jednotlivé OSPOD, pro něž plní metodickou a kontrolní funkci, požádají následně vedoucí jednotlivých OSPOD. Zadavatel výzkumu pro rozesilatele předem připraví veškeré podklady a navrhne efektivní proces prostřednictvím předání u elektronickou poštou. Konečný respondent má k dispozici pokyny a hypertextový odkaz, kterým se po zakliknutí otevře dotazník. 57

66 Součástí distribuce dotazníku byl také průvodní dopis pro vedoucí OSPOD uvedený v příloze C. Jeho cílem bylo kromě seznámení jednotlivých vedoucích OSPOD a respondentů s cíli a záměry výzkumu získání důvěry vybraných respondentů a ochoty k vyplnění dotazníku pomocí předem určeného postupu. Konečná podoba je zaznamenána v příloze B kde na obrázcích 2 9 je uvedena vizualizace podoby dotazníku tak, jak byl k dispozici při vyplňování jednotlivým respondentům. Součástí této fáze výzkumu bylo i zajištění databáze pro záznam výsledků výzkumu. Jednotlivé odpovědi byly zaznamenány do příslušných sloupců, které byly předem kódovány. Od března do dubna 2009 následovala fáze vyhodnocování dotazníku, který probíhal s pomocí shora uvedeného počítačového programu. V květnu až červnu 2009 následovala interpretace výsledků. 4.7 Vyhodnocení výzkumu a interpretace výsledků Jednotlivé položky dotazníku a rozložení četnosti odpovědí respondentů: Tabulka 4: Vyhodnocení otázky č. 1 dotazníku 1. Základní statistické údaje k respondentům Pohlaví respondentů: četnost kumulativní četnost % % kumulativně 1 - Muži ,73 25, Ženy ,27 100,00 Věk respondentů: četnost kumulativní četnost % % kumulativně 1 - do 29 let ,68 10, let ,52 43, let ,38 80, let ,45 99, a více let ,97 100,00 Doba praxe respondentů: četnost kumulativní četnost % % kumulativně let ,16 28, let ,87 49, let ,18 76, a více let ,79 100,00 58

67 Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů: četnost kumulativní četnost % % kumulativně 1 - středoškolské ,10 30,10 2 vyšší odborné ,87 50,97 3 vysokoškolské (Bc.) ,96 68,93 4 vysokoškolské (Mgr.) ,07 100,00 Komentář k výsledkům otázky č.1: Z výsledků této části výzkumu uvedených v tabulce 4 vyplývá, že typickým respondentem (kurátorem pro mládež) je žena ve věku let, s praxí v oboru let, s ukončeným magisterským vzděláním. Je zřejmé, že v rámci zadání výzkumu splnili jednotlivé OSPOD i nepovinné kritérium výběru respondenta, kterým byla žádost, aby dotazník vyplnili pokud možno pracovníci, kteří se věnují metodickému vedení nebo řízení. Naplnění této podmínky je zřejmé zejména z vysokého zastoupení kurátorů s dokončeným magisterským vzděláním. Také celkový počet vysokoškoláků, který dosáhl 49%, je pro danou oblast sociálně-právní ochrany velmi povzbuzujícím zjištěním. Tabulka 5: Vyhodnocení otázky č. 2 dotazníku 2. Od koho pochází nejčastěji Vaše prvotní informace o predelikventním jednání dítěte? Varianty odpovědí: četnost kumulativní četnost % % kumulativně 1 Od rodičů (osob odp. za výchovu) ,11 13,11 2 Z místa bydliště (kamarádi, známí ) ,91 16,02 3 Z vlastního šetření ,94 17,96 4 Ze školy nebo školského zařízení ,33 90,29 5 Od pracovníků obecní policie ,94 92,23 6 Od pracovníků Policie ČR ,83 98,06 7 Od zdravotnických pracovníků ,97 99,03 8 Z jiného zdroje* ,97 100,00 * V odpovědi Z jiného zdroje, kterou využili 2 respondenti, se projevila snaha uvést více variant odpovědí. Jiná varianta odpovědi uvedena nebyla. Komentář k výsledkům otázky č.2: Z výsledků odpovědí na otázku č. 2 uvedených v tabulce 5 vyplývá, že nejvíce informací o dětech s projevy predelikventního chování získávají kurátoři pro mládež ze škol nebo školských zařízení. Z celkových 8 variant odpovědí se k této možnosti přiklonilo celkem 72,33% respondentů. V pořadí druhým nejvýznamnějším zdrojem jsou rodiče, které uvedlo 13,11% respondentů. Všechny ostatní nabízené varianty se pohybují pod 10%. Velmi zajímavé je také procento oznámení od pracovníků Policie ČR (5,83%) ve vztahu k počtu oznámení od pracovníků obecní policie (1,94%). Osobně jsem, vycházeje z místních zkušeností, očekával poměr spíše opačný. Jsem přesvědčen, že realizací projektu SVI v dalších městech počet informací od obecní policie významně naroste a celkově tak bude docházet k odkrývání mnohem většího podílu tzv. latentní kriminality. 59

68 Tabulka 6: Vyhodnocení otázky č. 3 dotazníku 3. Od koho pochází nejčastěji Vaše prvotní informace o delikventním jednání dítěte? Varianty odpovědí: četnost kumulativní četnost % % kumulativně 1 - Od rodičů (osob odpovědných za vých.) 9 9 4,37 4, Z místa bydliště (kamarádi, známí, ,91 7,28 sousedé ) 3 - Z vlastního šetření ,49 7,77 4 Ze školy nebo školského zařízení ,85 12,62 5 Od pracovníků obecní policie ,43 15, Od pracovníků Policie ČR ,01 98, Z jiného zdroje* ,94 100,00 7 Od zdravotnických pracovníků neuvedeno * V odpovědi Z jiného zdroje, kterou využili 4 respondenti, se projevila snaha uvést více variant odpovědí. Jiná varianta odpovědi uvedena nebyla. Komentář k výsledkům otázky č. 3: V odpovědích respondentů se ve vztahu k informacím o delikventním chování z 83,01% objevují informace od pracovníků Policie ČR. Police ČR je v tomto ohledu jednoznačně nejvýznamnějším zdrojem informací pro kurátory pro mládež. Ostatní varianty nedosahují ani 5% hranice. Tento výsledek je velmi důležitý ve vztahu k projektu SVI. Je zřejmé, že otálení v dokončení systémového zasílání informací orgány PČR do aplikace SVI by pro projekt bylo významným handicapem. Velmi nízké je opakovaně informování ze strany pracovníků obecní policie, které činí v oblasti delikventního chování pouze 2,43%. V tomto ohledu je však možné, že část informací předávaných kurátorům pro mládež orgány PČR pochází i od pracovníků obecní policie, která je při podezření na spáchání trestného činu povinna oznámit informace Polici ČR. Důležitým faktorem je v tomto ohledu také skutečnost, že Policie ČR pracuje v rámci celého správního obvodu, který zahrnuje množství dalších obcí, naproti tomu obecní policie je zastoupena pouze v některých obcích, převážně tzv. třetího typu. Orgány OSPOD pracují s dětmi v celém správním obvodu. Podobně jako u otázky č. 2 je pravděpodobné, že případnou realizací projektu SVI bude i informování ze strany obecní policie výrazně vyšší. Tabulka 7: Vyhodnocení otázky č. 4 dotazníku 4. Jakým způsobem jsou Vám nejčastěji poskytovány informace o predelikventním nebo delikventním jednání dětí? Varianty odpovědí: četnost kumulativní četnost % % kumulativně 1 Osobně (oznámením na úřadě) ,22 9,22 2 Osobně (při šetření v terénu) ,40 12,62 3 Písemně dopisem (zprávou) úřadu ,74 21,36 4 Písemně dopisem (zprávou) OSPOD ,94 73,30 5 Telefonicky - úřad ,37 77,67 6 Telefonicky - OSPOD ,96 95, OSPOD ,49 96,12 8 Jiným způsobem* ,88 100, úřad neuvedeno 60

69 * V odpovědi Jiným způsobem, kterou využilo 8 respondentů, se projevila v 6 případech snaha uvést více variant odpovědí. Ve dvou případech respondenti uvedli, že informace získávají prostřednictvím SVI. Variantu odpovědi, kdy OSPOD získává informace o predelikventním jednání dětí em prostřednictvím úřadu neuvedl žádný respondent. Komentář k výsledkům otázky č. 4: Z odpovědí respondentů v tabulce 7 vyplývá, že v informování o projevech predelikventního a delikventního jednání převažuje písemná forma (celkem 51,94%). Z hlediska četnosti je významněji (17,96%) zastoupen také telefonický kontakt s oznamovateli. Mizivé je naopak procento kontaktů em přímo OSPOD nebo tzv. přes úřad (0,49%). V kontextu ke komentáři k výsledkům ve vztahu k otázce č. 3 je velmi nízké (3,4%) i poskytování informací v terénu. Bohužel potvrzuje konstatování o pasivitě kurátorů. Stranou v tomto ohledu ponechávám důvody, protože nebyly předmětem výzkumu. Písemné předávání předmětných údajů má své výhody i nedostatky. Výhodou je především doložitelnost všech okolností takového kroku. Základní nevýhodou je rychlost, která je snižována obdobnou administrativní zátěží poskytovateli informací (zejména školami a orgány obou policií). Nedostatek času může být i příčinou neoznámení závažné informace, která může mít tragické následky. V tomto ohledu je elektronické propojení oznamovatelů s OSPOD prostřednictvím SVI nespornou výhodou. Zkracuje celkovou dobu pro oznámení a současně umožňuje např. i doručení tzv. avíza na vložení této informace do aplikace SVI např. na mobilní telefon nebo do e- mailové schránky předem určeným pracovníkům. To umožňuje pracovníkům OSPOD lépe plánovat vlastní činnost. Prvek včasnosti se tak tímto způsobem výrazně posiluje. Otázka byla do výzkumu zařazena mimo jiné i z důvodů sledování vývoje oznamování v budoucnosti, po nasazení aplikace SVI v dalších městech nebo v rámci celé ČR. Získání tzv. nulových hodnot je v tomto ohledu neopakovatelné. Tabulka 8: Vyhodnocení otázky č. 5 dotazníku 5. Ve které fázi predelikventního jednání dítěte je zahajována činnost OSPOD prostřednictvím konkrétních opatření na úřadě, na kterém působíte? Varianty odpovědí: četnost kumulativ ní četnost % % kumulativ ně 1 Při prvním drobném výchovném problému ,98 33,98 2 Ve fázi opakovaných drobných ,81 73,79 výchovných problémů 3 Při prvním závažném projevu výchovných ,48 91,26 problémů 4 V případě opak. závažných výchovných ,85 96,12 problémů 5 V jiných případech* ,88 100,00 * V případech odpovědí V jiných případech, kterou využilo celkem 8 respondentů, byla 6x uvedena odpověď, že záleží na více faktorech. 1x bylo uvedeno při výchovném problému a 1x vždy. 61

70 Komentář k výsledkům otázky č. 5: Celkem 73,78% respondentů odpovědělo, že svoji činnost v případech oznámení predelikventního jednání zahajují již při prvním drobném problému nebo při jejich opakování (39,81%). Tento výsledek je velmi potěšitelný a popírá tvrzení, že OSPOD se dostatečně nevěnuje projevům predelikventního chování, i když se je dozví. Tento nesporný úspěch však na druhou stranu nevypovídá o kvalitě dalšího postupu OSPOD. V kontextu s výsledky ve vztahu k otázce č. 2, kdy více než 72% těchto informací pochází od škol nebo školských zařízení, je klíčová zejména spolupráce se školami. V tomto ohledu vytváří projekt SVI zjevné mantinely takové spolupráce. Současně výrazně zvyšuje i její frekvenci ve vztahu k latenci a stává se základem pro uplatňování metod nepřímého výchovného působení. Tabulka 9: Vyhodnocení otázky č. 6 dotazníku 6. Ve které fázi delikventního jednání dítěte je zahajována činnost OSPOD na úřadě, na kterém působíte, prostřednictvím konkrétních opatření? Varianty odpovědí: četnost kumulativ ní četnost % % kumulativ ně 1 V případě přestupku (zák. č. 200/1990 Sb.) ,46 51,46 2 V případech opakovaných přestupů ,02 67,48 3 V případě činu jinak trestného nebo ,42 86,89 provinění 4 V případě opakovaných činů jinak ,37 91,26 trestných nebo provinění 5 V jiných případech* ,74 100,00 * V rámci varianty V jiných případech bylo v 7 případech uvedeno více možností. V 5 případech bylo uvedeno vždy. 1x se v odpovědi objevilo, že se jedná případ od případu. Ve zbytku případů byla uvedena varianta, kterou bylo možno vybrat ze shora nabízených. Komentář k výsledkům otázky č. 6: Celkem 67,48% kurátorů odpovědělo, že v případě informací o delikventním jednání zahajují svoji činnost již ve fázi prvního nebo opakovaných přestupků. 19,42% kurátorů zahajuje činnost v případech prvního zjištěného činu jinak trestného nebo provinění. Jedná se o výsledek, který lze označit ve vztahu k preventivnímu působení za poměrně úspěšný. V kontextu s výsledky zahájení činností v případech predelikventního chování je však jeho význam nižší. Osobně se domnívám, že by mělo platit, jestliže OSPOD reaguje na projevy predelikventního chování, že spáchaný přestupek nebo přestupky budou jako impulz pro svoji práci považovat již všichni kurátoři. Tabulka 10: Vyhodnocení otázky č. 7 dotazníku 7. V jakém postavení ve vztahu k delikventnímu jednání je na úřadě, na kterém působíte v rámci OSPOD, nejčastěji dítě: Varianty odpovědí: četnost kumulativ ní četnost % % kumulativ ně 1 Delikventa - pachatele ,18 77,18 62

71 2 Delikventa - spolupachatele ,02 93,20 3 Poškozeného, oběti ,91 96, Svědka ,46 97,57 5 V jiném postavení* ,43 100,00 * V rámci varianty V jiném postavení měli 3 respondenti snahu uvést kombinaci více odpovědí a 2 uváděly všechny případy. Komentář k výsledkům otázky č. 7: Celkem v 93,2% kurátoři pracují s dětmi v postavení pachatelů nebo spolupachatelů. Předpokládaná odpověď není významná k současné výši, ale především pro budoucí směřování projektu SVI, který by měl tento trend výrazně změnit ve prospěch práce s oběťmi a poškozenými. V tomto ohledu se tedy jedná o získání tzv. nulových hodnot, které následně umožní srovnání po uplynutí určité doby po nasazení SVI v celé ČR. V této souvislosti může být jedním z přínosů projektu SVI i hlubší spolupráce OSPOD s Probační a mediační službou, která je jako prakticky jediná celostátní instituce orientována výrazněji na pomoc poškozeným nebo obětem trestných činů. Důkladná metodika PMS může být v tomto ohledu orgánům OSPOD vzorem. Tabulka 11: Vyhodnocení otázky č. 8 dotazníku shrnutí výsledků 8. Uveďte, jaký je na úřadě, na kterém působíte v rámci OSPOD, současný procentuální poměr administrativní a terénní práce? Poznámka: V tabulce 11 je uveden pouze z výsledků vyplývající výsledný poměr terénní a administrativní práce, který je rozhodující ve vztahu k hypotézám a otázkám výzkumu. Komplexní vyhodnocení je vzhledem k rozsahu uvedeno v tabulkách 24 a 25 v příloze D. Terén 40,45% Administrativa 59,54% Komentář k výsledkům otázky č. 8: Z odpovědí kurátorů pro mládež uvedených v tabulce 11 vyplývá, že terénní práci věnují průměrně 40,45% svého času a administrativě 59,54%. Z frekvencí v tabulkách 24 a 25 v příloze D vyplývá, že tento poměr uvedlo celkem 42 respondentů. Častěji uváděným byl poměr 30:70 v neprospěch terénní práce (celkem v 51 případech). Poměr 50:50 byl uveden v 38 případech. Extrémní poměry 10:90 nebo 90:10 a více byly uvedeny pouze u 6 respondentů. Mohou být způsobeny jednak nechutí odpovídat na tuto otázku nebo hůře, frustrací z vývoje tohoto významného ukazatele. Tabulka 12: Vyhodnocení otázky č. 9 dotazníku 9. Uveďte, jak se vyvíjel poměr terénní a administrativní práce v posledních 3 letech na Vašem oddělení OSPOD. Varianty odpovědí: četnost kumulativní % % četnost kumulativně 1 Terénní práce výrazně poklesla ,56 14,56 2 Terénní práce mírně poklesla ,61 44,17 3 Poměr zůstává stále stejný ,52 76,70 4 Terénní práce mírně vzrostla ,50 93,20 63

72 5 Terénní práce výrazně narostla ,80 100,00 Komentář k výsledkům otázky č. 9: Nejvíce respondentů (32,52%) na otázku, jak se v posledních třech letech vyvíjel poměr terénní a administrativní práce, odpovídá v tabulce 12, že poměr zůstává stále stejný. K nutnosti hlubšího zamyšlení ze všech stran přispívá odpověď téměř 30% kurátorů, kteří na danou otázku odpovídají, že terénní práce v posledních 3 letech mírně poklesla. 14,56% tento pokles dokonce vnímá jako výrazný. Ve výzkumu zaznamenaný trend směřující spíše k poklesu terénní práce je významný především pro hledání mechanismů, které jej pomohou změnit. V tomto ohledu je bohužel nájezd projektu SVI spojen s ještě větší administrativní zátěží a stává se tak významným rizikem, se kterým se musí vypořádat všichni vedoucí projektů i Týmy pro mládež. Nárůst administrativy spojený zpočátku s duplicitou některých údajů nebo činností je třeba co nejrychleji odbourat a udržet pracovníky aktivní. Z tohoto pohledu je třeba také připomenout, že moderní projekt SVI a zejména informační systém, který je jedním z jeho pilířů vytváří tlak na přijetí nových právních norem směřujících do oblasti dětské delikvence. Ty by měly později umožnit například výhradně elektronické zpracování jednotlivých spisů. Je to prakticky jediná cesta, jak shora uvedený negativní poměr do budoucna změnit. Pravidlo, že každá kontrola se upíná zejména k tomu, co je napsáno, je v tomto ohledu nepřehlédnutelná. Proto i ze strany kontrolních orgánů na úrovni kraje nebo ministerstva vyžaduje doba nezbytná pro implementaci SVI značnou flexibilitu. Tabulka 13: Vyhodnocení otázek č. 10 a č. 11 dotazníku shrnutí výsledků 10. Které z níže nabízených metod (technik) sociálně-výchovného působení používáte v oblasti predelikventního jednání dětí? 11. Jaká je podle Vás efektivita vybraných metod sociálně-výchovného působení v oblasti predelikventního jednání dětí? Označte efektivitu u každé metody stupněm od 1 do 5 (1 nejvyšší efektivita, 5 nejnižší efektivita). Poznámka: Komplexní vyhodnocení otázek č. 11 a 12, které jsou stěžejní součástí výzkumu, je natolik rozsáhlé, že jeho uvedení v této části práce by výrazně znepřehlednilo pohled na výsledky výzkumu jako celku. Z tohoto důvodu je uvedeno v tabulkách 26 a 27 v příloze D. Níže je uvedeno pouze shrnutí těchto výsledků, které je klíčové ve vztahu k hypotézám a otázkám výzkumu. Metoda (technika) používá (%) efektivita všichni respondenti efektivita při použití metody Metody přímého výchovného působení Dotazování 96,12 2,09 2,02 Ukládání požadavků 76,21 2,54 2,35 Rozhovor 98,06 1,73 1,68 Vysvětlování, objasňování a poskytování informací 97,09 1,79 1,75 Rozhodování na papíře 22,82 3,37 2,12 Metody vyvolávání a tlumení citů 39,32 2,82 2,25 Přesvědčování 78,54 2,61 2,39 Povzbuzování, ujišťování a poukazování na obvyklost situace 87,86 2,11 1,88 Změna perspektivy 69,42 2,45 2,20 Dohoda o modifikaci chování 83,01 2,53 2,40 64

73 Vyjednávání 64,08 2,63 2,28 Podmiňování (odměny a tresty) 50,00 2,51 2,08 Konfrontace 44,17 2,86 2,23 Řešení meziosobního konfliktu 63,11 2,52 2,30 Mediace 58,25 2,32 2,00 Průměry za všechny přímé metody 68,53 2,45 2,12 Metody nepřímého výchovného působení Úprava (pedagogizace) prostředí 57,28 2,61 2,29 Metoda příkladu 74,27 2,42 2,24 Práce se skupinou 21,84 2,55 1,86 Práce s komunitou 12,62 2,73 1,76 Metoda animace 15,05 2,93 2,03 Brainstorming 21,36 2,88 1,97 Hraní rolí a výměna rolí 15,05 2,80 1,96 Metoda situační (využívání životních situací) 56,80 2,43 2,17 Režimování 41,75 2,61 2,10 Metoda cvičení, výcviku (nácviku) 19,42 2,70 1,90 Metody získávání (projev očekávání, slib a výstraha, soutěž, 43,69 2,60 2,18 závazek) Videotrénink interakcí 7,28 2,89 1,40 Užívám i jiné metody (prosím, uveďte jaké): práce s rodinou 1,94 neuv. neuv. Průměry za všechny nepřímé metody 29,87 2,67 1,98 Komentář k výsledkům otázek č. 10 a 11: Z odpovědí respondentů je zřejmá řada zajímavých informací. Je zjevné, že kurátoři pro mládež používají v praxi především metody přímého výchovného působení. Z celkem 15 přímých metod jich 11 užívá více jak polovina z respondentů. Techniku odměn a trestů používá 50% kurátorů. Pouze tři přímé metody rozhodování na papíře, vyvolávání a tlumení citů a konfrontaci používá méně než polovina dotazovaných kurátorů. Nejvyšší výskyt používání byl zaznamenán u rozhovoru, který používá více než 98% kurátorů. Užití metody přesahující 90% bylo zaznamenáno také u dotazování (96,12%), vysvětlování, objasňování a poskytování informací (celkem 97,09%). Naopak nejnižší používání bylo kurátory uvedeno u metod rozhodování na papíře a vyvolávání a tlumení citů. Překvapivě nízké je také užívání metody mediace, které uvedlo pouze 58,25% dotazovaných kurátorů. Průměrně metody přímého výchovného působení užívá 68,53% kurátorů, kteří odpověděli v rámci předmětného výzkumu. U metod nepřímého výchovného působení je situace s jejich používáním zcela opačná. Pouze tři techniky z celkem 12 nabízených používá více než 50% kurátorů. Jednalo se o úpravu a pedagogizaci prostředí (57,28%), metodu příkladu (74,27%) a metodu situační využívání životních situací (56,80%). Nejnižší výskyt (7,28%) byl zaznamenán u videotréninku interakcí. Důvodem mohou být požadavky na kvalifikaci videotrenérů, ale také časově náročná organizace a nezbytné finanční prostředky na tuto činnost. Velmi nízké užívání do 20% - bylo uvedeno překvapivě i u práce s komunitou (12,62%), metody animace (15,05%), hraní rolí (15,05%) a bohužel také u metody cvičení, výcviku a nácviku (19,42%). Osobně se domnívám, že především tyto výsledky jsou důkazem velmi nízkého preventivního působení kurátorů na predelikventy a pouze 65

74 podtrhují shora uvedené výsledky ve vztahu ke stavu a vývoji terénní práce a administrativy u předmětné skupiny kurátorů. Průměrně metody nepřímého výchovného působení užívá pouze 29,87% kurátorů pro mládež, kteří se účastnili výzkumu. Frekvence užívání kterékoliv metody nemusí ještě nic vypovídat o její efektivitě. Měřitelnost, nebo spíše neměřitelnost tohoto ukazatele lze pouze odhadovat. Logickým vyústěním užívání metod je skutečnost, že nejužívanějším metodám je také přisuzována nejvyšší efektivita. Přepočtem z původně nabízené nespojité pětistupňové škály, která kopírovala tradiční školní hodnocení, byla efektivita pro srovnání přepočítána do průměrů za jednotlivé metody. Pouze u rozhovoru a vysvětlování bylo zaznamenáno výsledné skóre pod 2. Nejhůře z hlediska efektivity hodnotí kurátoři rozhodování na papíře (3,37) a metodu vyvolávání a tlumení citů (2,82). Osobně se domnívám, že u názvu metody rozhodování na papíře si kurátoři nedokázali za tento název dosadit konkrétní a v životě běžně užívanou techniku. Naopak metoda vyvolávání a tlumení citů je důkazem, že kurátoři mají obavu využít metodu, která může vyvolat nejrůznější reakce klientů včetně takových, jejichž zvládnutí vyžaduje vysokou profesní připravenost. Tato metoda je uvedena u přímých metod, ale lze si ji za určitých okolností, především u preventivních programů nebo projektů, představit i jako metodu nepřímého působení, kdy silný emocionální zážitek (zaměřený na neosobní problém nebo situaci) plní velmi dobře sledovaný výchovný cíl. Efektivita metod nepřímého výchovného působení se pohybovala u respondentů mezi stupněm 2 a 3. Nejvyšší efektivita byla přisouzena metodě příkladu (2,42) a metodě využívání životních situací (2,43). Nejhůře z hlediska efektivity vnímají respondenti u metod nepřímého výchovného působení metodu animace (2,93) a překvapivě i metodu brainstormingu (2,88). Osobně se domnívám, že metoda brainstormingu je především nesprávně aplikována. Jejím základním pravidlem je striktní vyvarování se hodnocení jednotlivých předkládaných návrhů. Bohužel náš výchovně vzdělávací proces je vnímán velmi často jako soutěž, jejíž prvky se přenášejí do všech dalších životních situací, včetně těch, kde by nám mělo jít především o spolupráci a kooperaci. Těžko můžeme společně něco vymyslet, když neustále soutěžíme. V rámci vyhodnocení efektivity jsem se soustředil na důkladné srovnání metod u respondentů, kteří metodu používají ve vztahu k shora komentované efektivitě vypočítané z výsledků všech respondentů, tedy i těch, kteří danou metodu nepoužívají, a tedy její efektivitu pouze odhadují. Zjištěné výsledky, které jsou uvedeny v tabulce 13, jsou velmi významné. Kurátoři, kteří danou metodu používají, jí přisuzují ve všech případech vyšší efektivitu než ti, kteří metodu neužívají. Rozdíl se pohybuje až do rozdílu 1,46 u metody videotrénink interakcí, kde byl tento rozdíl nejvýraznější. Velmi výrazný je však především prakticky u všech metod nepřímého výchovného působení. Za zmínku stojí například u metody cvičení, kde původní výsledek zjištěný mezi všemi respondenty (2,70) při využití metody klesá až na průměrnou hodnotu 1,9, a tedy znamená poměrně vysokou efektivitu. Obdobně je tomu u metod práce se skupinou nebo práce s komunitou. Tyto výsledky jsou výrazným argumentem, který svědčí ve prospěch používání nepřímých metod. Nejvýraznějším argumentem je porovnání celkových průměrů efektivity přímých a nepřímých metod. Jestliže u všech respondentů, tedy i těch, kteří metodu neužívají, je poměr 2,45: 2,67 v neprospěch nepřímých metod, pak u respondentů, kteří metody používají, je již 2,12 : 1,98 ve prospěch nepřímých metod. 66

75 Poznámka: Rozptyl výsledků průměrné efektivity v tabulce 13 je poměrně nízký. Využití pětibodové škály bylo kompromisem s ohledem na elektronický dotazník, kde bylo užití širší (například desetistupňové škály) pro respondenty v předvýzkumu velmi nepřehledné. Pro celkové výsledky by však bylo bezesporu výhodou. Tabulka 14: Vyhodnocení otázky č. 12 dotazníku (všichni respondenti) 12. Kde se nejčastěji setkáváte s informacemi o metodách sociálně-výchovného působení ve Vaší oblasti? Varianty odpovědí (všichni respondenti): četnost kumulativní % % četnost kumulativně 1 V odborné literatuře ,50 16,50 2 V odborných časopisech ,40 19,90 3 Na webu ,97 20,87 4 V rámci metodického vedení MPSV ,94 22,82 5 V rámci met.vedení krajského úřadu ,91 25,73 6 V rámci vlastní iniciativy vašeho úřadu ,28 33,01 7 Na odborných seminářích ,88 86,89 9 V rámci vysokoškolského vzdělávání ,17 98,06 10 Jinde ,94 100,00 8 V rámci středoškolského vzdělávání neuvedeno * V odpovědích Jinde se objevila pouze snaha o kombinaci více možností. Komentář k výsledkům otázky č. 12 (zahrnuti všichni respondenti): Z odpovědí respondentů vyplývá, že nejvíce informací o metodách sociálněvýchovného působení získávají na odborných seminářích (53,88%). Odbornou literaturu uvádí 16,5% respondentů. Až na třetím místě s výsledkem 11,17% je získávání informací v rámci vysokoškolského vzdělávání. Vzhledem k téměř 50% zastoupení vysokoškoláků je tento výsledek velmi nelichotivý. Jestliže výsledek ve vztahu k vysokoškolskému vzdělávání označíme za nelichotivý, je v tomto kontextu výsledek získávání informací o metodách v rámci metodického vedení MPSV (1,94%) nebo krajských úřadů (2,91%) doslova metodickou prohrou těchto subjektů. Tabulka 15: Vyhodnocení otázky č. 12 dotazníku (respondenti s vysokoškolským vzděláním) Varianty odpovědí (respondenti s VŠ vzděláním): četnost kumulativní četnost % % kumulativně 1 V odborné literatuře ,81 16,50 2 V odborných časopisech ,96 19,90 3 Na webu ,98 20,87 4 V rámci metodického vedení MPSV ,97 22,82 5 V rámci met.vedení krajského úřadu ,97 25,73 6 V rámci vlastní iniciativy vašeho úřadu ,94 33,01 7 Na odborných seminářích ,47 86,89 9 V rámci vysokoškolského vzdělávání ,92 98,06 67

76 10 Jinde ,98 100,00 8 V rámci středoškolského vzdělávání neuvedeno Komentář k výsledkům otázky č. 12 (zahrnuti respondenti s vysokoškolským vzděláním): V porovnání s výsledky v tabulce 14 jsou výsledky uvedené v tabulce 15, kde byly odpovědi redukovány pouze na respondenty s vysokoškolským vzděláním, ještě problematičtější. Je zřejmé, že kurátoři, kteří prošli procesem vysokoškolského studia, uvádějí informace o metodách pouze v necelých osmi procentech. Přednášející v oborech pedagogika, sociální pedagogika i sociální práce mají v tomto ohledu skutečný dluh vzhledem ke svým studentům. Řešením by bylo urychlené zařazení těchto témat do výuky minimálně v rovině teoretické. Přesto se domnívám, že ani podobný krok by v praxi situaci výrazněji nezlepšil. Řada nepřímých metod a jejich využívání kurátory pro mládež je závislá na mnohem hlubších změnách v celkovém systému práce těchto orgánů. Pokud bude prevence chápána jako kontrola nebo v lepším případě jako poskytování informací, situace se výrazněji nezlepší. Tabulka 16: Vyhodnocení otázky č. 13 dotazníku 13. Rozsah vzdělávání v oblasti metod sociálně-výchovného působení považujete za: Varianty odpovědí četnost kumulativní % % četnost kumulativně 1 - vyhovující ,92 35, nevyhovující ,20 79,13 3 nedovedu posoudit ,87 100,00 Komentář k výsledkům otázky č. 13: Výsledek, kdy rozsah vzdělávání v oblasti užívání metod sociálně-výchovného působení považuje celkem 43,20% respondentů za nevyhovující, podtrhuje konstatování uvedené u předchozí otázky. Je zřejmé, že kurátoři shledávají výrazný prostor pro svoje další vzdělávání v této oblasti. Především tento moment je výraznou příležitostí pro projekt SVI. Tabulka 17: Vyhodnocení otázky č. 14 dotazníku 14. Máte v současnosti možnost iniciovat konkrétní programy, projekty nebo opatření preventivního charakteru v oblasti predelikventního jednání? Varianty odpovědí četnost kumulativní % % četnost kumulativně 1 - Ano ,89 36, Ne ,11 100,00 Poznámka: V případě odpovědi ne byl u respondentů s touto variantou výzkum ukončen. Respondenti byli požádáni pouze o uložení výsledků. Komentář k výsledkům otázky č. 14: Výsledek uvedený v tabulce 17, kdy 63,11% respondentů odpovídá, že nemají možnost iniciovat preventivní programy, projekty nebo opatření, lze bez nadsázky považovat za tragický. Pokud vyjdeme ze zadání, jehož součástí bylo, že bude odpovídat za každé 68

77 město vždy jeden respondent kurátor pro mládež, který je v postavení metodického, nebo dokonce řídícího pracovníka, je celkový výsledek, kdy 130 kurátorů reprezentujících 130 měst nemá možnost iniciovat preventivní projekty, programy ani opatření, prohrou pro jakékoliv zásadnější změny v této oblasti. Tabulka 18: Vyhodnocení otázky č. 15 dotazníku 15. Prostřednictvím jakého orgánu (subjektu) máte možnost nejčastěji iniciovat konkrétní programy, projekty nebo opatření preventivního charakteru v oblasti predelikventního jednání? Varianty odpovědí četnost kumulativní % % četnost kumulativně 1 Vlastními silami ,11 42,11 2 Prostřednictvím Týmu pro mládež ,79 57,89 3 Prostřednictvím komise SPO ,53 68,42 4 Prostřednictvím komise prevence kriminality ,42 86,84 (bezpečnostní) nebo jiné obdob. komise 5 Jinak* ,16 100,00 * Varianta Jinak byla respondenty využita celkem v 10 případech. 3x bylo odpovězeno, že iniciovat konkrétní programy, projekty nebo opatření preventivního charakteru mají respondenti v dané obci prostřednictvím komunitního plánování, 2x prostřednictvím spolupráce s neziskovkami a 2x prostřednictvím vedení města. Ostatní případy bylo možné přiřadit k nabízeným variantám odpovědí. Komentář k výsledkům otázky č. 15: Z odpovědí respondentů uvedených v tabulce 18 je zřejmé, že iniciace programů, projektů nebo preventivních opatření je nejčastěji (42,11%) v rukou pracovníků OSPOD. Na pomyslném druhém místě jsou komise prevence kriminality nebo obdobné (bezpečnostní) komise (18,42%). Týmy pro mládež uvedlo 12 měst (15,79%). Je zřejmé, že se jedná o města, která realizují v současné době projekt SVI nebo se na jeho realizaci připravují. Tým pro mládež je součástí metodiky projektu a je jednou z podmínek, bez nichž prakticky nelze obdržet státní dotaci z prostředků MV ČR na realizaci tohoto projektu. SVI tak začíná výrazně přispívat k iniciaci a užívání preventivních opatření na místní úrovni. Je zřejmé, že tento moment je do budoucna velkou příležitostí, jak podpořit smysluplné preventivní programy, projekty nebo opatření v rámci celé ČR. Komise SPO uvádí ve vyhodnocení celkem 8 měst (10,53%). Vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení obdobné komise přímo vyplývá ze zákona o sociálně-právní ochraně, je tento výsledek velmi nízký. Na druhou stranu je třeba uvést, že z rozhovorů s kurátory vyplývá, že obdobné komise slouží v některých městech k řešení typických případů nebo tzv. případových konferencí. Je však na škodu, že tuto metodu respondenti vůbec neuvedli ve výčtu metod. V mnoha situacích se jedná o metodu velmi účinnou a do budoucna doufejme i užívanou v mnohem větší míře. Tabulka 19: Vyhodnocení otázky č. 16 dotazníku 16. Jakými finančními prostředky disponuje vaše oddělení (váš odbor) nebo orgán (subjekt), kterého jste součástí, k iniciaci, realizaci nebo podpoře konkrétních programů, projektů nebo opatření v oblasti preventivního působení v letošním roce? 69

78 Počet respondentů (měst), kteří odpověděli, celkem: 76 Počet měst s nulovými finančními prostředky: 26 Počet měst, která uvedla finanční prostředky: 50 Nejvyšší uvedená částka: Kč Nejvyšší počet obyvatel z měst, která uvedla finanční prostředky: obyvatel Průměrný počet obyvatel z měst, která odpověděla: obyvatel Průměrná částka na 1 město, které odpovědělo: Kč Nejvyšší uvedená částka v přepočtu na 10 tis. obyvatel: Kč Průměrná částka - přepočet na 10 tis. obyvatel: Kč Komentář k výsledkům otázky č. 16: Výsledky otázky č. 16 uvedené v tabulce 19 je třeba brát v kontextu s výsledky otázky č. 14, která je směřována k možnostem iniciace preventivních programů, projektů nebo opatření. Výsledek u otázky č. 14, kdy 63,11% respondentů odpovídá, že nemají možnost iniciovat preventivní programy, projekty nebo opatření, je v kontextu s výsledky otázky č. 16, která je zaměřena na možnosti financování těchto aktivit, problém rozšiřuje. Je to dáno tím, že u 76 obcí, které odpověděly, že možnost mají iniciace, se ukázalo, že 26 z nich nedisponuje žádnými finančními prostředky. V tomto ohledu zůstávají aktivity v preventivním působení maximálně v rovině opatření, a to ještě ne zdaleka všech. Reálnost iniciace projektů nebo dokonce programů je bez finančních prostředků již zcela mimo realitu. Z 206 obcí tak zůstává pouze 50, které mají možnost iniciovat tyto aktivity a disponují současně finančními prostředky. Pokud se však podrobněji soustředíme na jejich výši, je zřejmé, že pouze část z těchto měst má prostředky k dispozici v takové míře, aby reálně zajistila iniciaci nebo realizaci nějakých projektů, a to i v případech, kdy jsou dotovány ze strany jiných donátorů. Neznám program nebo projekt, který by byl v současnosti hrazen ze 100%. Vždy je nutná spoluúčast obce. Ve chvíli, kdy je ze shora uvedeného vyhodnocení a následných výpočtů zřejmé, že průměrná částka pro jedno z 50 měst, které prostředky k dispozici mají, je v přepočtu na 10 tisíc obyvatel výše Kč, je zjevné, že se jedná o finanční částku naprosto zanedbatelnou, která nemá zásadní vliv na schopnost iniciovat skutečně zásadní projekty v předmětné oblasti. Nejvyšší uvedená částka, která v přepočtu na 10 tisíc obyvatel činí Kč, by podle mého soudu naopak měla být běžným standardem. Osobně jsem na základě setkání se zástupci mnoha měst očekával v možnosti iniciace projektů, programů a opatření špatný výsledek, ale realita je v tomto ohledu ještě horší, než jsem předpokládal. Pokud výsledek vztáhneme na projekt SVI, je zřejmé, že naplňování třetího pilíře, který reprezentují navazující aktivity, jež mají přispívat k včasné intervenci, jsou za současných podmínek prakticky nerealizovatelné. Proto je nezbytné soustředit se při realizaci projektu SVI i na celkový stav sociálně-právní ochrany v dané obci, regionu nebo kraji a vytvářet prostor pro aktivity tohoto typu. Systémové změny by se však ve vztahu k těmto výsledkům neměly vyhnout ani metodickým orgánům krajů a MPSV minimálně ve vztahu k dotačním titulům směřujícím do předmětné oblasti. 70

79 4.7.1 Vyhodnocení výzkumu ve vztahu ke stanoveným hypotézám Statistickou hypotézu ověřujeme vždy proti nějakému tvrzení, nejčastěji proti tzv. nulové hypotéze. Jak uvádí Chráska (13, s. 79), statistická hypotéza je domněnka, která prostřednictvím statistických termínů tvrdí, že mezi proměnnými, které zkoumáme, není vztah. Pokud se při statistické analýze ukáže, že nulovou hypotézu je možno odmítnout, přijímáme tzv. alternativní hypotézu (ve výzkumu označeno HX A ). Statistické hypotézy výzkumu: H1 0 Četnost vyhledávání dětí s projevy predelikventního chování kurátory pro mládež je srovnatelná s ostatními navrhovanými variantami. Vlastním šetřením získávají kurátoři pro mládež stejné množství informací o predelikventním chování dětí jako u ostatních variant. Komentář k H1: Z hlediska otázek č. 2 a č. 3 výzkumu je klíčové především mizivé procento informací získaných kurátory z vlastního šetření, které uvádí pouze necelá 2% respondentů. Z vyhodnocení tedy vyplývá, že nulovou hypotézu je možné zamítnout a přijmout alternativní hypotézu. H1 A Vyhledávání dětí s projevy predelikventního chování kurátory pro mládež je nízké. Vlastním šetřením získávají kurátoři pro mládež méně než 10% informací o predelikventním chování dětí. Tento výsledek vypovídající o pasivitě ve vztahu k předmětným jevům je podle mého soudu způsoben především zvyšující se administrativní zátěží všech pracovníků OSPOD. Je třeba si však uvědomit, že podle odst. 1 písmene a) 10 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně je obecní úřad povinen vyhledávat děti uvedené v 6 odst. 1 stejnojmenného zákona, tedy i děti s projevy predelikventního chování. Z odpovědí je zjevné, že tento úkol ze zákona drtivá většina OSPOD neplní. Vyhledávání není možné chápat z tohoto pohledu jako čekání na to, až někdo o těchto dětech podá OSPOD z vlastní iniciativy zprávu. V ještě horší situaci jsou OSPOD ve vztahu k projevům delikventního jednání, jak vyplývá z tabulky 6 v odpovědi na třetí otázku dotazníku. Vyhledáváním je podle mého názoru možné chápat snahu o aktivní spolupráci s poskytovateli předmětných projevů predelikventního a delikventního chování (jednání). V tomto ohledu lze takový přístup prokázat například realizací 71

80 projektu SVI, kde je spolupráce s poskytovateli příslušným OSPOD iniciována a metodicky řízena. H2 0 Poměr administrativní a terénní práce u kurátorů pro mládež je stejný. Komentář k H2 0 : Z odpovědí kurátorů pro mládež uvedených v tabulce 11 vyplývá, že průměrně terénní práci věnují 40,45% svého času a administrativě 59,54%. Nulovou hypotézu lze tedy zamítnout a přijmout hypotézu alternativní. H2 A Kurátoři pro mládež se věnují převážně administrativní práci. Z více jak 50% u nich převažuje administrativní práce na úkor práce v terénu. Osobně jsem na základě rozhovorů s kurátory očekával výsledek ještě horší. Pro práci OSPOD však i v tomto výsledku vyznívá velmi nelichotivě. Otázkou však zůstává, do jaké míry je způsoben vlastní činností, do jaké míry situací na úřadě a do jaké míry nadřízenými orgány na úrovni kraje nebo MPSV. Z osobní zkušenosti vím, že na zvyšující se administrativu sice často rádi žehráme, ale ve skutečnosti nám setrvávání v kanceláři často vyhovuje víc než práce s klienty. Povzbuzení je třeba hledat ve změně stylu práce, v nových metodách a technikách, jejichž zkoumání bylo i předmětem tohoto výzkumu. H3 0 Kurátoři pro mládež užívají nejméně polovinu z nabízených metod sociálněvýchovného působení u dětí s projevy predelikventního chování. V dotazníku bylo respondentům nabídnuto 27 technik s možností doplnit další metody. Z odpovědí respondentů uvedených v tabulce 13 vyplývá, že kurátoři z více jak 50% uvedli celkem 14 metod a jednu užívají právě z 50%. Platí tedy nulová hypotéza. Alternativní hypotézu je nutné zamítnout. H3 A Užívání metod sociálně-výchovného působení kurátory pro mládež je nízké. Více než 50% z nich neuvede více než polovinu z používaných metod. Přes nutnost zamítnutí hypotézy je zřejmé, že práce kurátorů má v tomto ohledu značné rezervy především v užívání nepřímých metod. Jejich využívání je však podle mého názoru spíše záležitostí podmínek, pro které není stávající systém vůbec připraven. Osobně se domnívám, že iniciativa je v tomto ohledu nutná tzv. zezdola, tedy od jednotlivých OSPOD, které by si podmínky měly vytvářet. Bohužel za současných, především ekonomických podmínek je situace obcí i jednotlivých OSPOD 72

81 velmi obtížná. Právě proto se domnívám, že projekt SVI je v tomto ohledu obrovskou příležitostí, jak změnit styl práce a od kontroly přejít tam, kde je to možné k prevenci. H4 0 V rámci své praxe užívají kurátoři pro mládež metody přímého výchovného působení ve stejném rozsahu jako metody nepřímého výchovného působení. Komentář k H4 0 : Z výsledků uvedených v tabulce 13 vyplývá, že nulovou hypotézu je nutné zamítnout a přijmout alternativní hypotézu. H4 A V rámci své praxe užívají kurátoři pro mládež častěji metody přímého výchovného působení na úkor metod nepřímých. Jak je již uvedeno v komentáři k výsledkům otázek č. 10 a 11, z výzkumu je zjevné, že kurátoři, kteří mají nedostatečné podmínky pro aplikaci metod nepřímého výchovného působení, jim přisuzují nižší efektivitu a ta může být také jedním z důvodů jejich nižšího užívání. Naopak OSPOD, kde si podmínky vytvořili a nepřímé metody využívají, tyto metody považují za mnohem efektivnější. Situace připomíná Ezopovu bajku o lišce a hroznech. Hrozny, na které nemohu dosáhnout, raději pomluvím - označím za kyselé, přestože jsem po nich před tím toužil Úkolem všech, kteří v této oblasti pracují, je vytvořit podmínky, jež kurátorům umožní aplikovat ty nejefektivnější metody směřující k řešení problému. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tato snaha se vyplácí. Osobně se domnívám, že preventivní působení realizované prostřednictvím užívání metod nepřímého výchovného působení je do budoucna cesta, která směřuje k výrazným úspěchům při práci s predelikventy i delikventy. Projekt SVI, jak se pokusím dále navrhnout, může v tomto ohledu sehrát klíčovou úlohu. Bohužel jsem si vědom i možnosti, že tato šance může být velmi lehce promarněna. H5 0 Více než 50% OSPOD má možnosti iniciovat v této oblasti konkrétní programy, projekty nebo opatření. Komentář k H5 0 : Z výsledků uvedených v tabulce 17 je zřejmé, že nulovou hypotézu je nutné zamítnout a přijmout hypotézu alternativní. H5 A Preventivní působení kurátorů pro mládež v oblasti predelikventního jednání je nízké. Více než 50% OSPOD nemá možnosti iniciovat v této oblasti konkrétní programy, projekty nebo opatření. 73

82 Z vyhodnocení vyplývá, že situace v možnosti iniciovat programy, projekty nebo opatření je doslova tragická. 130 OSPOD, které odpověděly, že vůbec nemají možnost tyto kroky iniciovat, prakticky rezignovaly na možnost smysluplného preventivního působení v oblasti dětí a mládeže. Jistě je možné namítnout, že v oblasti zejména primární prevence realizuje řada obcí nejrůznější projekty zaměřené na oblast využívání volného času dětí a mládeže, ale z osobních zkušeností vím, že pokud není součástí těchto projektů přímá sociální práce a cílené výchovné působení, je jejich reálný dopad minimální. Také OSPOD a jejich prostřednictvím obce, které uvedly, že možnost iniciace mají, disponují ve skutečnosti na tyto činnosti tak minimálními finančními prostředky, že není prakticky reálné v jejich uvedené výši realizovat dlouhodobé smysluplné preventivní působení. Výjimky samozřejmě existují. Z některých finančních částek uvedených v rámci výzkumu je zřejmé, že některé obce se vydaly cestou finanční podpory preventivních projektů. Z vlastní 12leté praxe mohu potvrdit, že tato cesta je správná. I v těchto obcích je však nezbytné všechny tyto aktivity koordinovat a dát tak možnost všem zastupitelům, aby si zvykli na náklady, které je třeba investovat do prevence. V tomto ohledu se jeví právě projekt SVI tím správným iniciačním prvkem. Z výsledků výzkumu je možné získat i další zajímavé charakteristiky, které ovlivňují užívání metod sociálně-výchovného působení. Směřují zejména k některým atributům, které lze ovlivňovat výběrem nebo směřováním pracovníků v této oblasti. Z tohoto důvodu jsem se pokusil potvrdit nebo vyvrátit některé hypotézy vycházející z proměnných, které přicházely v úvahu vzhledem k charakteristikám respondentů. Vztahují se k pohlaví, délce praxe a zejména dosaženému vzdělání. Níže uvedené statistické testy významnosti byly vyhodnoceny pomocí tzv. F - testu Jedná se o tzv. Fischerův Snedecorův F-test, jehož cílem je odpovědět na otázku, zda v porovnávaných souborech dat je přibližně stejně velký rozptyl. U tohoto testu se rozptyly posuzují pomocí testového kritéria F, kterým se testuje nulová hypotéza o rovnosti rozptylu v porovnávaných skupinách. Při výpočtu testového kriteria F se dosazuje větší rozptyl, který dělíme rozptylem menším. Průměrná hodnota testového kritéria tedy vychází vždy větší než 1. Vypočítaná hodnota testového kritéria F je srovnána s kritickou hodnotou daného kritéria pro zvolenou hladinu významnosti (0,05) a počet stupňů volnosti. 74

83 Statistické testy významnosti v rámci předmětného výzkumu: H6 0 Neexistují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k pohlaví. Z výsledků uvedených v tabulce 20 vyplývá, že nulovou hypotézu je možné zamítnout a přijmout hypotézu alternativní. H6 A Existují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k pohlaví. Statisticky významné rozdíly byly zjištěny u metody dotazování, rozhovoru, vysvětlování (objasňování a poskytování informací), rozhodování na papíře, vyvolávání a tlumení citů, povzbuzování, práce s komunitou a videotréninku interakcí. Metody dotazování, rozhovoru, vysvětlování a povzbuzování používají ve vztahu k pohlaví statisticky významněji ženy. U metod rozhodování na papíře, vyvolávání a tlumení citů, práce s komunitou a videotréninku interakcí jsou to naopak muži kurátoři pro mládež. V této souvislosti je zřejmé, že obavy mužů používat metody emotivní jsou významně nižší než u žen. Pravděpodobně je to dáno větší důvěrou ve schopnost zvládnutí i vypjatých situací, jejichž riziko je při jejich využití výrazně vyšší. Naopak u žen převládají spíše metody kognitivní, vypjatým emotivním situacím se spíše vyhýbají. Signifikantně vyšší užívání metody práce s komunitou připisuji spíše pozicím, které muži v rámci jednotlivých OSPOD zastávají. Některá města mají přímo pracovníky, kteří se problematice komunitní práce věnují na určitou část svého úvazku. Pokud jsem měl možnost setkat se nimi, byli to převážně muži. Na základě přijetí alternativní hypotézy však není možné tvrdit, že například ženy by celkově užívaly statisticky významně více metod než muži. Takovou hypotézu by bylo na základě získaných výsledků nutné odmítnout. Signifikantní rozdíly se vztahují pouze k uvedeným metodám. Tabulka 20: Vyhodnocení dotazníku ve vztahu ke statistické významnosti užívání metod sociálně-výchovného působení podle pohlaví respondentů Metoda (technika) Uvedeny pouze metody, kde byly zjištěny statisticky významné rozdíly F Muži* Ženy* Statisticky významně užívají Metody přímého výchovného působení* Dotazování 5,94 1,09 1,01 Ženy Rozhovor 12,29 1,07 1,00 Ženy Vysvětlování, objasňování a poskytování informací 11,13 1,09 1,00 Ženy Rozhodování na papíře 5,00 1,66 1,80 Muži 75

84 Metody vyvolávání a tlumení citů 16,58 1,37 1,68 Muži Povzbuzování, ujišťování a poukazování na obvyklost situace 7,48 1,22 1,08 Ženy Metody nepřímého výchovného působení* Práce s komunitou 4,25 1,79 1,90 Muži Videotrénink interakcí 6,52 1,84 1,95 Muži *Poznámka: Nižší dosažený průměr znamená vyšší užívání metody H7 0 Neexistují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k délce praxe. Z výsledků uvedených v tabulce 21 vyplývá, že nulovou hypotézu můžeme zamítnout. Platí alternativní hypotéza. H7 A Existují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k délce praxe. Statisticky významné rozdíly vzhledem k délce praxe respondentů byly zjištěny u metod ukládání požadavků, rozhovoru, vyvolávání a tlumení citů, přesvědčování, mediace práce s komunitou, metody animace, brainstormingu, získávání a videotréninku interakcí. Z výsledků je však zřejmé, že případná hypotéza, která by směřovala k větší frekvenci užívání metod ve vztahu k delší praxi by se nepotvrdila. U signifikantních rozdílů paradoxně nejvíce metod použili kurátoři s dobou praxe v rozmezí 3 5 let. U nepřímých metod může být v tomto ohledu nižší doba praxe znakem jisté neopotřebovanosti, která souvisí se statisticky významným užíváním nepřímých metod uvedených v tabulce 21 skupinou kurátorů s praxí v rozmezí 3-5 let. Zjištěné výsledky tedy spíše nasvědčují, že kurátoři s nižší délkou praxe disponují větší motivací pro užívání metod nepřímého výchovného působení než jejich zkušenější kolegové. Také metody animace a brainstormingu bylo možné v tomto ohledu očekávat. Signifikantně vyšší užívání metody práce s komunitou je velmi potěšitelným výsledkem. Může však také znamenat, že v této oblasti nemají doposud takové negativní zkušenosti jako jejich déle sloužící kolegové. Tabulka 21: Vyhodnocení dotazníku ve vztahu ke statistické významnosti užívání metod sociálně-výchovného působení podle délky praxe respondentů Metoda (technika) Uvedeny pouze metody, kde byly zjištěny statisticky významné rozdíly F Skupiny respondentů podle délky praxe (v letech)* Statisticky významně užívá skupina 76

85 Metody přímého výchovného působení Ukládání požadavků 4,09 1,22 1,13 1,4 1,16 2. Rozhovor 3, , , 2., 4. Metody vyvolávání a tlumení citů 2,66 1,63 1,46 1,72 1,55 2. Přesvědčování 4,77 1,12 1,13 1,38 1,20 Mediace 2,72 1,44 1,23 1,47 1,48 2. Metody nepřímého výchovného působení Práce s komunitou 2,88 1,79 1,90 1,96 1,83 1. Metoda animace 2,67 1,79 1,81 1,96 1,81 1. Brainstorming 3,48 1,68 1,79 1,92 1,75 1. Metody získávání (projev očekávání, slib a 2,84 1,56 1,48 1,70 1,44 4. výstraha, soutěž, závazek) Videotrénink interakcí 4,50 1,82 1,93 1,98 1,97 1 *Poznámka: Nižší dosažený průměr znamená vyšší užívání metody Velmi významným atributem při užívání metod v rámci OSPOD je bezesporu dosažené vzdělání. Jeho vliv je součástí další hypotézy. H8 0 Neexistují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k dosaženému vzdělání. Z vyhodnocení uvedeného v tabulce 22 vyplývá, že statisticky významné rozdíly byly zjištěny u celkem 10 metod. Nulovou hypotézu lze tedy zamítnout a přijmout hypotézu alternativní. H8 A Existují statisticky významné rozdíly v užívání metod sociálně-výchovného působení ve vztahu k dosaženému vzdělání. Z vyhodnocení uvedeného v tabulce 22 vyplývá, že statisticky významné rozdíly byly zaznamenány u metod dotazování, rozhovoru, vysvětlování, rozhodování na papíře, mediace, práce se skupinou, práce s komunitou, hraní rolí, metody cvičení a videotréninku interakcí. Z dosažených výsledků je zřejmé, že vzdělání ovlivňuje užívání metod více než pohlaví nebo délka praxe. Po přepočítání 4 skupin podle dosaženého vzdělání na 2 (středoškolské vysokoškolské) byly tyto skupiny v tabulce 22 vzájemně porovnávány. Z výsledků by však nebylo možné prokázat, že kurátoři - vysokoškoláci užívají celkově signifikantně více metod než kurátoři se středoškolským nebo vyšším odborným vzděláním. Tento závěr je logickým vyústěním ve vztahu k absenci informací o předmětných metodách získávaných kurátory v rámci vysokoškolského vzdělání, jak vyplývá z vyhodnocení uvedeného v tabulce 15. Nabízí 77

86 se otázka, k čemu je třeba znát do takových podrobností veškeré příčiny, podmínky a další podrobnosti, když ve vzdělávání absentuje výuka možných metod, technik nebo postupů při práci s predelikventy nebo delikventy? Z výsledků je zřejmé, že iniciovat nepřímé výchovné působení prostřednictvím současných vzdělávacích aktivit se bohužel spíše nedaří. Potěšitelné jsou pro mě osobně signifikantní rozdíly svědčící o užívání metod práce se skupinou a hraní rolí u vysokoškoláků. Společně s metodou výcviku, nácviku a cvičení je považuji v rámci prevence za metody nejefektivnější. Tabulka 22: Vyhodnocení dotazníku ve vztahu ke statistické významnosti užívání metod sociálně-výchovného působení podle dosaženého vzdělání respondentů Metoda (technika) F Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů* 1 (SŠ) 2 (VOŠ) 3 (Bc.) 4 (Mgr.) Metody přímého výchovného působení Dotazování 2, ,08 1,07 2 2,15 Rozhovor 3, ,06 2 2,06 Vysvětlování, objasňování a poskytování 2,85 1, ,07 informací 2,01 2,07 Rozhodování na papíře 4,75 1,70 1,88 1,59 1,85 3,58 3,44 Mediace 2,72 1,32 1,55 1,324 1,47 2,87 2,79 Metody nepřímého výchovného působení Práce se skupinou 5,09 1,72 1,86 1,59 1,88 3,58 3,47 Práce s komunitou 2,69 1,77 1,90 1,91 1,92 3,67 3,83 Hraní rolí a výměna rolí 2,80 1,77 1,97 1,83 1,84 3,74 3,67 Metoda cvičení, výcviku (nácviku) 4,29 1,66 1,90 1,83 1,85 3,56 3,68 Videotrénink interakcí 5,33 1,82 2 1,97 1,95 3,82 3,92 *Poznámka: Nižší dosažený průměr znamená vyšší užívání metody Statisticky významně užívá skupina

87 4.7.2 Shrnutí výsledků ve vztahu k otázkám výzkumu 1. Lze současnou praxi kurátorů pro mládež charakterizovat spíše jako prevenci, nebo kontrolu? Na první otázku výzkumu je na základě získaných výsledků nutné odpovědět, že současná praxe kurátorů pro mládež má spíše podobu kontroly. Důvody tohoto závěru jsou následující: Vlastní iniciativa kurátorů pro mládež při vyhledávání dětí s projevy predelikventního a delikventního jednání je minimální. Získávání informací o projevech predelikventního chování jednotlivým OSPOD nelze označit jako systém. V současném systému chybí jakákoliv motivace poskytovatelů důležitých informací. Převládá písemná forma předávání informací. Rychlost a včasnost je druhořadou záležitostí. Zahájení práce s predelikventy není jednoznačné. V této oblasti panuje výrazná nejednotnost přístupu kurátorů pro mládež v ČR. Kurátor je více úředníkem než sociálním pracovníkem. Administrativní práce převládá nad prací s klienty. Trend tohoto negativního vývoje se dále prohlubuje. 2. Je spektrum metod sociálně-výchovného působení užívaných kurátory pro mládež dostatečné? Spektrum metod užívaných kurátory pro mládež je nedostatečné. Důvody pro toto tvrzení jsou následující: Kurátoři pro mládež užívají zejména metody přímého výchovného působení. Většina užívaných metod jsou metody kognitivní. Emocionální nebo činnostní (konativní) metody jsou využívány pouze ve velmi malé míře. Vysokou efektivitu přisuzují kurátoři pro mládež zejména metodám, které jsou projevem kontroly, nikoliv prevence. Efektivitu nepřímých metod kurátoři pro mládež spíše podceňují. Metodické vedení v oblasti užívání metod sociálně výchovného působení je nedostatečné. Prakticky lze hovořit o tom, že není vůbec žádné. Pohlaví ani délka praxe nemají zásadní vliv na spektrum užívaných metod. V praxi vysledovaná absence metodického řízení ve vztahu k metodám práce znamená, že kurátor, který práci vykonává mnohem déle než jeho mladší kolega, mu v oblasti metod nemá co předat. 79

88 Vzdělávání v oblasti užívání metod sociálně-výchovného působení má značné rezervy. Současná podoba vzdělávání nepřispívá k užívání širšího spektra metod sociálněvýchovného působení. 3. Jaké jsou současné podmínky pro preventivní působení v praxi kurátorů pro mládež? Podmínky pro preventivní působení kurátorů pro mládež a jejich prostřednictvím OSPOD jsou zcela nedostatečné. Důvody jsou následující: Prakticky 2/3 OSPOD nemají možnost iniciovat programy, projekty nebo opatření preventivního charakteru. Třetina OSPOD, která tuto možnost připouští, nedisponuje na tuto iniciaci žádnými finančními prostředky. Finanční prostředky OSPOD (pokud vůbec existují) jsou zcela nedostatečné. U řady měst mají tak spíše symbolický charakter. Je zcela zřejmé, že v rámci uvedených finančních prostředků není možné preventivní působení OSPOD prakticky vykonávat. Z výsledků vyplývá, že prevence je pouze otázkou vlastní motivace kurátorů pro mládež. 4. Jakými nástroji lze podpořit možnosti pracovníků OSPOD iniciovat mnohem rozsáhlejší a hlubší preventivní působení založené na využití všech nástrojů, které v této oblasti existují nebo které je možné iniciovat? Hledání odpovědi na tuto otázku je na základě získání výsledků výzkumu o něco přehlednější, v žádném případě však jednodušší. V další části práce se pokusím o některé návrhy, které by mohly celkové preventivní působení v předmětné oblasti výrazně posílit. 80

89 5 Projekt SVI a metody sociálně-výchovného působení Úkolem společenských věd, jakými je sociologie (sociální patologie) nebo sociální pedagogika, není pouze zkoumání sociální reality, ale především hledání východisek z problémů, které ze života společnosti vyplývají. Jak jsem již uvedl v úvodu výzkumné části této práce, v rámci 5leté realizace projektu SVI jsem měl jedinečnou možnost setkání se zástupci OSPOD z více jak 90 měst ČR, kteří o tento projekt projevili zájem. Návštěvy byly spojeny s představením aplikace a obvykle pokračovaly diskusí o širších oblastech výchovy a sociální práce. Velmi brzy jsem si uvědomil, jak velký potenciál představují tito profesionálové, kolik energie a skvělých nápadů jsou schopni vymyslet a ve svých městech prosazovat nebo uplatňovat. Z výsledků výzkumu, které mohou v některých ohledech působit až jako nepřiměřená a nespravedlivá kritika práce kurátorů pro mládež a jejich práce, je však především zřejmé, že skutečně zásadním problémem jsou podmínky, ve kterých svoji práci vykonávají. Právě ony jsou alfou a omegou celého problému. V souvislosti s nebývalým zájmem o projekt SVI jsem si uvědomil, jaký potenciál může při nasazení tzv. centrální varianty (plošně nasazené verze aplikace pro celou ČR) včetně přijetí základních metodických principů projektu znamenat pro celkové působení OSPOD. Prostřednictvím tohoto projektu je možné podmínky práce zásadním způsobem měnit a významně přispět k využití onoho potenciálu všech, kteří mají snahu v dané oblasti skutečně smysluplně a dlouhodobě pracovat. Jednou ze základních chyb, se kterými jsem byl na setkáních s pracovníky z jednotlivých měst konfrontován, je skutečnost, že většina pracovníků OSPOD vnímá projekt SVI jen jako počítačový program pro evidenci ve své oblasti působení. Současně jsem si uvědomil, že změna tohoto postoje a postupné směřování OSPOD hlouběji do oblasti preventivního působení je pro další vývoj v této oblasti problémem zcela zásadním. Ve výzkumu se tyto skutečnosti bezezbytku potvrdily. Pokusil jsem se z postoje k aplikaci SVI vytvořit výhodu a využít jí jako nástroje podpory pro užívání širšího spektra metod tzv. sociálně-výchovného působení, které budou směřovat především do oblasti predelikventního chování. Jak uvádí Novotná (43, s. 61) v rámci sociálně-výchovného působení staví sociální pracovník na pozitivních vlastnostech klienta (dítěte), jeho pozitivních zkušenostech z oblasti mezilidských vztahů, které by bylo možné aktivizovat ve prospěch socializace a adaptace na životní podmínky, ve kterých žije, eventuálně ve prospěch změn těchto podmínek. Základním 81

90 stavebním kamenem úspěšné práce v oblasti predelikventního a delikventního působení je tedy mimo jiné metoda, technika, kterou v této souvislosti budeme užívat. Jejich znalost a praktické užívání je klíčem k úspěchu v rámci preventivního působení u všech osob, kteří se výchovného procesu účastní. Týká se nejen formování, ale i reedukace v případech, kdy došlo ve výchovném procesu k problémům. Zde má OSPOD rozhodující postavení a nese také plnou odpovědnost za navrhování a realizaci konkrétních opatření v oblasti delikventního jednání. Naplňování poslání OSPOD je však možné, pouze pokud se bude maximálně věnovat i projevům predelikventního chování a bude úzce spolupracovat se všemi subjekty, které výchovu dítěte ovlivňují. OSPOD by měl aktivně vstupovat do výchovného procesu a vytvářet podmínky pro intervenci tam, kde se ve výchově vyskytly nedostatky nebo problémy. Základním rámcem pro práci OSPOD je zákon o sociálně-právní ochraně. Leitmotivem je tedy preventivní působení OSPOD, které úzce souvisí s procesem mravního formování dítěte, případně s procesem, který toto formování následně usměrňuje v případech, kdy se z nejrůznějších důvodů nezdařilo. Mravním formováním, jak uvádí Vaněk (68, s. 3), rozumíme plánovité výchovné ovlivňování celé osobnosti člověka ve směru přijatého etického cíle. Mravní formování je uskutečňováno prostřednictvím širokého spektra metod. Metoda (řecky metoda = cesta za něčím) je vědomý systematický postup nějakého jednání směřujícího k dosažení cíle (14, s. 156). Hartl v této souvislosti uvádí, že metoda je způsob vědeckého poznávání jevů a skutečností (6, s. 312). Současně se také zmiňují o technice. Co znamená, řekneme-li, že pracujeme určitou metodou? V souladu s naší každodenní zkušeností lze tvrdit, že to je přesné použití příslušných technik. Zdá se tedy, že především slovo technika nejvíce odpovídá tomu, k čemu směřuje tato práce. Jak však uvádí Kappl (18, s. 44), stane se nám, minimálně v pomáhajících profesích, že ačkoli užijeme daných technických postupů, nebude naše jednání vždy v souladu s metodou a naopak, duch metody může být naplněn i při užití neobvyklých, až nedoporučovaných technik. Vhodnější je tedy spíše asi říci, že metoda je určitá činnost, založená spíš než na pevných, neměnných a absolutně závazných principech (4, s. 26) na určitých všeobecně uznávaných teoretických východiscích. Úlehla (65, s. 10) říká, že jsme-li si vědomi i toho, že žádné konkrétnější jednotlivosti našeho poznání, žádné poučky, popisy, diagnózy, návody, techniky či hodnocení neobstojí v proudu času, který je sice pomalu, ale jistě všechny semele, a máme touhu 82

91 zdokonalovat se a vzdělávat dále, jsme profesionály a odborníky dvojnásob a nemusíme se bát toho, že bychom ustrnuli a v důsledku toho své klienty (děti) nějakým způsobem poškozovali. V odborné literatuře se v souvislosti s metodami výchovného působení užívá členění podle několika hledisek. Myslivcová (42, s. 48) uvádí, že běžné dělení vychází z toho, na kterou stránku osobnosti žáka (dítěte) metoda nejvíc působí. Z trichotomie stránek osobnosti vyplývají tři druhy metod: kognitivní (působí převážně na intelekt), emotivní (působí na city) a konativní někdy uváděno jako aktivní (působící na vůli, chování). Dalším z možných členění, které uvádí například Kučerová (27, s. 78), je členění podle hlavního prostředku působení. V této souvislosti jsou uváděny metody slovní (slovo), názorné (příklad), činné (zkušenost z vlastní aktivity dítěte). V pedagogické literatuře je také často užíváno členění podle stupně aktivity vychovávaných. V této souvislosti jsou nejčastěji uváděny metody pasivní (vychovávaní přijímají vychovatelovo působení), metody aktivní (vychovávaní a vychovatelé jsou ve vzájemném vztahu interakci) a metody samostatné (vychovávaní sami iniciují a provádějí nejrůznější činnosti). Ve školních podmínkách pak můžeme hovořit o tzv. metodách mravního uvědomování (metody rozumové instrukce, metody citového a názorného působení, metody rozvoje morálního úsudku) a metodách mravní aktivity (metody usměrňování činnosti, metody samostatné činnosti). Pro tuto práci jsem zvolil členění, které je orientováno na postavení vychovávaného a podle mého názoru nejlépe vyhovuje cílům této práce. Metody lze v tomto ohledu členit na metody tzv. přímého výchovného působení a metody tzv. nepřímého výchovného působení. Základní rozdíl spočívá především v uvědomování si přímo vychovávaným, zda a na kolik je na něj působeno. U metod přímého výchovného působení si vychovávaný dobře uvědomuje, že na něj působíme a manipulujeme s ním. Tomuto působení se logicky brání. U nepřímého působení využíváme nepřímého vlivu na vychovávaného, například konkrétní výchovné situace, kterou jsme navodili uměle nebo využili situace, která se nám naskytla. Je zcela zřejmé, že metody nepřímého působení jsou mnohem účinnější, ale také mnohem náročnější jak z hlediska času, precizní přípravy a zkušeností vychovatele. Jejich nespornou výhodou je však především skutečnost, že směřují do oblasti prevence a jdou tedy před problém, snažíce se, aby k němu pokud možno vůbec nedošlo anebo když se tak stane, aby újma byla minimální a negativní vývoj se rychle podařilo odvrátit. 83

92 Vlastní práce je směřována primárně k činnosti OSPOD. Mým cílem je věnovat se především oblasti tzv. predelikventního působení. Z těchto důvodů se ve své práci budu dále orientovat hlavně na metody pedagogické, ale opomenout nemohu ani metody, které svým založením patří spíše mezi metody sociální práce. Pro mě osobně však zůstává pedagogický pohled základní pro směřování k vlastním cílům intervence, která je základem projektu SVI a souvisí s mým osobním pohledem na problematiku dětské delikvence. Pro mě osobně jsou velkým problémem některé v současnosti prosazované modely, které se objevují v literatuře z oblasti sociální práce, kde se hovoří o vztahu klienta a sociálního pracovníka jako o zakázce a vzájemný vztah je občas degradován do podoby jakéhosi obchodního vztahu. Informace o minulosti klienta (dítěte) jsou v tomto v tomto modelu spíše překážkou než výhodou. Tento pohled zásadně odmítám a naopak tvrdím, že ve vztahu k dětské delikvenci je maximum informací o dítěti a prostředí, ve kterém vyrůstá, základním stavebním kamenem dalšího působení a práce sociálního pracovníka, učitele nebo vychovatele. Současně však uznávám, že v pedagogické literatuře je k danému tématu jen velmi málo detailně zpracovaných postupů (technik), které by se daly pro efektivní práci OSPOD výrazněji využít. Důvodem je podle mě skutečnost, že pedagogika je stále vnímána spíše jako prostředí pro vzdělávání, nikoliv pro výchovu. Naopak literatura z oblasti sociální práce je prostorem pro praktické působení sociálních pracovníků. Prostředky jsou tedy využitelné, i když cíle se s pedagogickým vnímáním občas míjejí. Proto se pokusím spojit v přiblížení jednotlivých metod do sebe pohled pedagogický a pohled z oblasti sociální práce. Vodítkem bude snaha o úspěšnou a efektivní intervenci zbavenou teoretických pohledů z vyšších pater těchto vědeckých disciplín. Mým záměrem je uvést i metody, jejichž postavení patří do oblasti ryze preventivní. Jsem přesvědčen, že rezignace OSPOD na cílené a dlouhodobé preventivní působení, která vyplývá z výsledků výzkumu, je nežádoucí a škodlivá. Proto se budu dále věnovat i metodám, které nevycházejí z problémů jednotlivce, ale spíše skupin s určitým problémem nebo problémy, které jsou pro naše prostředí a čas typické. Aplikace SVI výraznou měrou napomáhá tyto skupiny vyhledávat a jejich problémy pojmenovávat. Snahou tedy bude nabídnout i odpovídající způsoby jejich řešení. Jednotlivé metody se pokusím popsat s ohledem na jejich praktickou aplikaci pracovníky OSPOD. Každá metoda bude v příloze doplněna konkrétním příkladem z mé vlastní praxe. Zde se pokusím uvést vždy typický příklad a do něj zahrnout základní prvky každé metody. Je třeba si však uvědomit, že ve většině případů je 84

93 úspěšná intervence založena na kombinaci těchto i dalších metod. Jejich výčet i přiblížení není v žádném případě konečné. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že tzv. typizace problému není jednoznačnou a již vůbec ne jednoduchou záležitostí. Obdobné, snad ještě složitější je to s typizací řešení. Přes tato konstatování se pokusím v následujících kapitolách vytvořit tzv. motivační texty k metodám směřujícím k možnému postupu při řešení problémů v oblasti dětské predelikvence. Záměrně se soustředím na toto stádium, které z výzkumu vychází jako pole neorané. Současně jsem si vědom, že oblast delikvence je díky moderním právním normám, kterými je zákon o sociálně-právní ochraně nebo zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve zcela jiném postavení. V rámci technického řešení jistého metodického průvodce je však technický způsob využitelný i pro oblast delikvence. Postihnout obě oblasti je však z hlediska rozsahu této práce nemožné. Technické řešení souvisí významně s efektivitou a využitím motivačních textů nebo kasuistik k jednotlivým metodám (technikám), ve vztahu k aplikaci SVI je pro správné pochopení nezbytné jej uvést již v tuto chvíli. 5.1 Návrh zapojení metod sociálně-výchovného působení do IS SVI V souvislosti s realizací projektu SVI bylo zřejmé, že kurátoři pro mládež a jejich prostřednictvím OSPOD velmi rychle a s povděkem přijali aplikaci SVI prakticky ve všech městech, kde byla nasazena. Většina z nich to vnímala jako šanci pro získávání mnohem většího množství relevantních informací o dětech, které jsou předmětem zájmu OSPOD. Nadšení u některých pracovníků začalo opadat, když zjistili, že by aplikace měla také důkladně mapovat jejich postup související nejen s administrací, ale především s řešením problému u předmětné skupiny dětí. Ukázalo se, že části jako stanovení písemného sociálně-nápravného programu nebo jasnou a srozumitelnou informaci o aktuálním vývoji problému kurátoři příliš zaznamenávat nechtějí nebo nedovedou. Při řešení tohoto problému bylo třeba položit si otázku, zda je to z důvodu nechuti kurátorů, z nedostatku jejich času nebo zda na to není daná aplikace odpovídajícím způsobem připravena. Tyto a další úvahy se staly předmětem našeho zájmu. Pokusili jsme se nalézt takové technické řešení, které bude nenásilně kurátora provázet procesem, jenž bude směřovat nejen k dokumentaci vývoje dítěte a jeho rodiny, ale současně bude v jednotlivých krocích nabízet i odpovídající řešení. Jednalo se tedy o to, aby jednotlivé úkony kurátora pro mládež zachycovaly maximum alternativ 85

94 pro jejich řešení. V této fázi práce jsem si uvědomil, že aplikace umožňuje nejen upozornit kurátora, že daná alternativa existuje, ale je zde i významný prostor pro motivaci k jejímu využívání. Navrhl jsem detailní schéma, jak tyto úpravy realizovat. Schéma je uvedeno na obrázku 11 v příloze E. Technicky se jedná o to, že po zavedení dítěte do evidence je třeba specifikovat důvod nebo důvody tohoto kroku a mimo jiné i stanovit tzv. sociálně-nápravný program, jeho cíle a metody, jejichž prostřednictvím bude uskutečňován. Webová podoba aplikace umožnila využít tzv. hypertextových odkazů, které pod jednotlivé kroky (úkony) kurátora sdružily nejen důležité informace vztahující se k řešení daného problému, ale také návrhy řešení. Příklady tohoto řešení jsou uvedeny na obrázcích v příloze E. K jednotlivým úkonům, jejichž specifikace nebyla pro pracovní skupinu nikterak obtížná, lze dosadit opatření. Poměrně jasné je to při řešení problému, který má podobu delikventního jednání. Zde existuje široká škála opatření vyplývajících ze zákona o rodině, zákona o sociálně právní ochraně, o soudnictví ve věcech mládeže atd. Pod názvem opatření je skryt formou hypertextového odkazu výklad opatření, který je nejčastěji citací z příslušné právní normy. K němu jsou vybrány některé části z judikatury, protože orientace v ní již bohužel není nikterak jednoduchou záležitostí. Příklady jsou uvedeny na obrázcích 13a, 13b, 14a a 14b. Při tvorbě tohoto návrhu bylo zřejmé, kolik možností tento metodický průvodce skýtá i ve vztahu k predelikventnímu jednání a metodám (technikám) směřujícím k jeho řešení. Současně jsem si uvědomil, že využití tohoto technického způsobu může znamenat i vynikající prostor pro činnost Týmu pro mládež, jehož úloha je představena ve třetí kapitole této práce. Rozhodování o tom, které úkony budou v dané aplikaci povinné, a tedy evidované je možné částečně ponechat na daném Týmu pro mládež. Výhoda spočívá nejen v udržení motivace, odpovědnosti, ale také umožňuje profesní růst a osobní realizaci prakticky všem pracovníkům. Jde o to, že struktura opatření i metod práce není nikomu předem předepsána, ale každému Týmu pro mládež je ponechána možnost vybrat si z číselníku opatření a metod ty, pro které má podmínky. Příklad možného řešení je uveden na obrázku 16a a 16b v příloze E. Současně je tak každý tým motivován k jejich rozvoji. Návrhy technického řešení jdou však ještě dále. Nejenže má Tým pro mládež možnost vybrat odpovídající opatření nebo metody, má i možnost editace nebo vložení vlastního textu do metodického průvodce, který charakterizuje dané opatření, metodu nebo techniku. Vytvářet však cokoliv tzv. od nuly je vždy 86

95 mnohem složitější, než něco připomínkovat nebo revidovat. Proto jsem se pokusil vytvořit v další části práce návrhy motivačních textů k metodám směřujícím do oblasti predelikventního jednání. Příklad je uveden na obrázku 15a a 15b v příloze E. Soustředil jsem se tak především na část práce OSPOD, kde se domnívám, že existuje, jak vyplývá mimo jiné z výzkumu, nejen největší dluh ve vztahu k předmětu zájmu OSPOD, ale kde je i velmi málo skutečně využitelných praktických rad a doporučení. Navrhovaný způsob jsem představil pracovní skupině připravující projekt SVI na semináři v létě Kolegové prakticky jednomyslně můj návrh přijali. Narychlo sestavené texty k metodám se staly ihned předmětem mnoha diskusí. Bylo zřejmé, že můj záměr by mohl plnit svůj účel. V další části práce jsou uvedeny krátké charakteristiky metod sociálněvýchovného působení směřující do oblasti prevence predelikventního jednání dětí. Jejich úkolem je motivovat, nikoliv odradit pracovníky od jejich přečtení a tím i od přemýšlení o využití dané metody v jejich podmínkách. Proto jsem se pokusil v maximální možné míře využít odborné literatury a odkazy na ni. Některé (především pak nepřímé) metody nebo techniky jsem v příloze F doplnil konkrétním případem z vlastní praxe nebo praxe mých kolegů (viz obrázek 15c v příloze E). Předpokládám, že technicky by se motivační text zobrazoval buď přejetím myši přímo přes název dané metody (techniky) nebo opatření a popis případu by se otevíral na rozkliknutí předem stanovené vysvětlivky obdobně jako výklad daného opatření vyplývajícího z jednotlivé právní normy. Při využití tohoto způsobu by však editace a aktualizace citací z právních norem nebo judikatury nebyla ponechána na nejnižším článku, tedy na Týmu pro mládež, ale byla by úkolem metodiků a právníků na MPSV nebo příslušném krajském úřadu. Obdobným způsobem by jim byla umožněna i možnost dalších doplňujících informací, které se budou vztahovat k opatřením nebo metodám. Webová aplikace SVI a její dosavadní filosofie je k tomuto způsobu řešení přímo předurčena. 5.2 Metody přímého výchovného působení Metody přímého výchovného působení dítě si je vědomo, že na něj působíme, že je ovlivňujeme. U metod nepřímého výchovného působení námi zvolený způsob intervence dítě (obvykle na prostředí v jeho okolí) sice registruje, ale nevnímá je natolik osobně, aby vyvíjelo aktivní obranu proti jejich vlivům. 87

96 Řazení jednotlivých metod v dalších kapitolách práce je uvedeno tak, aby zpočátku byly představeny metody kognitivní, následně emocionální a v závěru jsou uvedeny metody tzv. konativní (činnostní). V seznamu uvedený počet metod není nikterak omezený. Předpokládám, že jak je již uvedeno v předchozí kapitole, bude v aplikaci SVI v sekci Vývoj dítěte seznam uveden jako číselník, ze kterého bude možné v rámci každého fungujícího Týmu pro mládež využít nebo naopak nevyužít navržené typy technik. Současně bude možné další metody doplňovat Dotazování V pedagogické literatuře je metoda dotazování vnímána spíše jako součást empirického výzkumu. Průcha (53, s 55) v této souvislosti uvádí, že metoda dotazování je založena na verbální komunikaci mezi výzkumníkem a dotazovanou osobou. Pro účely sociálně-výchovného působení však využití metody dotazování směřuje k naplnění jiných cílů. Z tohoto pohledu se jedná spíše o zjištění názorů, postojů nebo představ dítěte o určitém problému a skutečnostech, které jsou pro jeho posouzení důležité. Problém je v tomto ohledu specifikovatelný pouze velice obtížně. Může souviset se skutečnostmi, které vypovídají o charakteru predelikventního nebo delikventního jednání na jedné straně až k zjišťování znalostí, nebo jako součást dalších technik i zjišťování dovedností na straně druhé. Uprostřed pak leží problémy týkající se běžných výchovných situací. V literatuře z oblasti sociální práce metoda dotazování směřuje k oblasti komunikace. Jak uvádí Řezníček (54, s. 46), dotazování je důležitou složkou komunikace napomáhající její plynulosti a přesnosti. Metoda je založena na kladení otázek. Jejich strukturu je vhodné mít předem připravenu na základě doposud zjištěných problémů s chováním dítěte nebo v souvislosti s jeho okolím. Otevřené otázky se používají zejména k navázání kontaktu, uzavřené ke zpřesnění informací nebo pro překonání bariér. Doplňující nebo kontrolní otázky k určitému tématu se pokládají, je-li třeba získat ucelenější obraz situace. Sugestivní otázky jsou nevhodné, účelné je užít neutrální formulace, aby se dítě necítilo trapně nebo aby se nevyhýbalo odpovědi, případně nelhalo. Podobně nevhodné je často se ptát proč. Při komunikaci je zejména vhodné užívat neutrálního oslovení typu já (řekl bych, podle mě, co se mě týče) než adresnějšího typu ty nebo vy (chováte se, vy jste). 88

97 Projevuje-li se dítě defenzivně, chrání se tím proti potenciální újmě, ať jde o hrozbu reálnou nebo fiktivní. Tomu lze čelit nepřímo tím, že sociální pracovník dítěti napomáhá k tomu, aby vyjádřilo své kritické pocity vlastními slovy, že nenásilně užívá jazyka blízkého přirozenému prostředí dítěte, aktivně překonává komunikační bariéry. Sociální pracovník současně ignoruje nevhodné projevy dítěte i agresivní způsob komunikace za předpokladu dodržování základní zdvořilostní formy vzájemné komunikace. Součástí praxe sociálních pracovníků je ustavičný boj s časem. Obvykle z těchto důvodů je taktika dotazování, ale i jiných metod směřována k naplnění cílů směřujících tzv. ke zjištění skutečného stavu za každou cenu. V této souvislosti je třeba upozornit, že je nezbytný určitý nadhled, který směřuje k naplňování obecných cílů. Jestliže by součástí aplikace metody dotazování mělo být účelu (zjištění skutečností) dosaženo za cenu, kdy popřeme obecné výchovné cíle, je třeba dotazování přerušit, nebo dokonce ukončit a využít metody jiné. Upozorňuji na tuto skutečnost s vědomím, že se tak bohužel často nestává Ukládání požadavků Uplatňování této metody má hluboké historické kořeny. Její využití oscilovalo od kategorického autoritativního požadování uplatňovaného pomocí feudálních násilnických způsobů až po živelnost, impulsivnost, nedisciplinovanost vycházející z individualistického liberalismu upínajícího se na touhu zásadně neomezovat svobodu dítěte. Metoda požadavků vychází z konkretizace obecného cíle výchovy do jednotlivých dílčích úkolů, které staví před děti jako povinnost. Metoda kladení požadavků souvisí se zásadou cílevědomosti výchovného působení. Pedagog nemůže čekat na výsledek živelného vývoje dítěte. Plánuje jej, projektuje. Obecný cíl morálního rozvoje osobnosti dítěte a mladého člověka konkretizuje do každodenních pravidel žádoucího chování. Přikazuje, aby žáci (děti) zachovávali tato pravidla, žádá, aby se vystříhali přestupků (61, s. 80). Metoda kladení požadavků v pedagogickém prostředí úzce souvisí s obecně platnými mravními a právními normami chování, které jsou přizpůsobené věku dítěte. Je metodou slovní, nedovolává se hlubšího pochopení dítětem. Stěžejním úkolem při uplatňování této metody je dosáhnout cíle, který spočívá v zachovávání pravidel chování bez hlubšího porozumění. Kladení požadavků úzce souvisí s vypracováním 89

98 morální teorie. Metoda ukládání požadavků bývá spojována s metodou vysvětlování. Rozdíl v uplatňování metody v pedagogickém prostředí, kde působí výhradně pedagog učitel oproti působení sociálního pracovníka spočívá především v tom, že učitel má k dispozici požadavky tzv. kladného charakteru. Požadavek může formulovat jako radu, prosbu, doporučení, upozornění, návod, připomenutí, vybídnutí, pokyn nebo výzvu. Kučerová (27, s. 80) v této souvislosti uvádí, že podaří-li se učiteli formulovat požadavky do podoby hesel, děti si je lépe a s chutí zapamatují. Sociální pracovník reagující na konkrétní problém bude zpravidla uplatňovat požadavky záporného charakteru, tedy zákazy. V mnoha případech mohou mít dokonce podobu ostrého příkazu až rozkazu, viz příběh Kristýny v příloze uvedený k dané metodě. Kladení požadavků je nutné provádět způsobem nepřipouštějícím námitky nebo pochybnosti. Na místě zde není ani kolísavost, váhavost nebo dokonce polovičatost nebo nerozhodnost. Toto základní pravidlo platí u učitele a dvojnásob u sociálního pracovníka. Pedagogickým pracovníkům se často stává, že požadavků je až příliš a ty se následně rozplývají v ustavičné komandování vyvolávající pochopitelný odpor žáků. Pro všechny, kteří metodu ukládání požadavků aplikují, pak platí, že nikdy nevydávám požadavek nesplnitelný, nepřiměřený, nevhodný a nekontrolovatelný. Především kontrolovatelnost požadavku je největším úskalím při používání této metody sociálními pracovníky. Je třeba si uvědomit kolik úsilí musím vynaložit, abych uložený požadavek dokázal zkontrolovat. Platí, že čím bude volnější, tím hůře jeho kontrolu zajistím Rozhovor Rozhovor (interview) patří mezi základní techniky práce v pomáhajících profesích užívané v poradenství, psychoterapii i v různých jiných formách sociální práce. Pro účely sociálně-výchovného působení je východiskem při využití této metody spíše literatura z oblasti sociální práce. V pedagogicky orientované literatuře je rozhovor směřován častěji do oblasti vzdělávání. Podle Matouška (33, 75 76) je rozhovor dorozumívání dvou nebo více osob, sdělování a sdílení pocitů, názorů, zkušeností nebo nadějí. Rozhovor vytváří most, po němž se k sobě dostávají někdy zcela rozdílné světy zúčastněných. V této souvislosti se jedná o to, aby se aktéři rozhovoru pochopili, vyslechli argumenty druhé strany (a to i v případě, že s nimi nesouhlasí) a navzájem si poskytli zpětnou vazbu, radu, myšlenku nebo inspiraci. Rozhovor má odkrýt zejména pravý stav věci. Ve slovníku sociální práce Matoušek 90

99 uvádí (34, s. 192), že rozhovor profesionála s klientem má fázi přípravnou, během níž by se profesionál měl seznámit s potřebnými informacemi a vyladit se na rozhovor (např. krátkou relaxací). V další fázi je žádoucí vyjednat s klientem kontrakt definující problém, na němž se bude pracovat, počet schůzek, jejich délku, očekávaný výsledek, vedení záznamu o schůzkách a důvěrnost informací, jež klient profesionálovi sdělí. Toto definování vzájemného vztahu je však oblasti sociálně-výchovného poněkud vzdáleno. Vztah dítěte a vychovatele nebo i pracovníka OSPOD lze kontraktem nazvat pouze s velkou nadsázkou. Osobně se mi zdá, že tento pojem do pedagogické terminologie nepatří, a to i v tom případě, že vlastní činnost je velmi podobná nebo v mnoha ohledech totožná. Pro nás je určující typ problému, o který se jedná. Pro účely sociálně-výchovného působení v oblasti predelikventního nebo delikventního jednání se jedná zejména o zjišťování stanovisek, postojů, pocitů a přání dítěte k projednávanému problému. Zakázkou, jak o ní hovoří Matoušek, je pro nás změna (intervence), která má charakter zdravého vývoje dítěte, ke kterému jsme povinni přispět. Zdravý vývoj v sobě zahrnuje rovinu zdravotní, psychickou i sociální. Na rozdíl od dotazování, které aplikujeme (jako sociální pracovníci) v případech, kdy dítě je v postavení podezřelého, pachatele nebo spolupachatele, se rozhovor používá v případech, kdy předpokládáme, že dítě je spíše v postavení poškozeného nebo svědka. Vyloučena však není ani varianta, kdy je dítě přímo delikventem nebo účastníkem delikventního jednání. Rozhovor má v tomto ohledu tzv. zjišťovací podobu. Sekundárním přínosem může však být zbavení dítěte nepříjemných pocitů tzv. z nevysloveného. Metoda může být také jakýmsi předstupněm pro využití dalších technik. Zvládání rozhovoru předpokládá u všech aktérů umění naslouchání. U sociálního pracovníka v této souvislosti hovoříme o tzv. aktivním naslouchání, jehož základem je zejména soustředění se na to, co dítě říká, co cítí, co pro něj má v dané věci zásadní význam. Součástí aktivního naslouchání je také vyjadřování se, zda jsem jako sociální pracovník správně pochopil, co bylo k problému řečeno, a dává dítěti možnost nepochopené souvislosti upřesnit. Rozhovor by se měl opírat více o otázky otevřené (žádající osvětlení kontextu) než o otázky uzavřené, na které se dá odpovědět jedním slovem. Většina autorů uvádí jako nevhodné otázky sugestivní. Vhodné je během rozhovoru s dítětem komentovat jeho pocity vlastními slovy a ujišťovat se při tom, že dítě to myslelo právě tak, jak to sociální pracovník zformuloval. V literatuře se tato fáze označuje jako rekapitulace a kotvení. Není však vhodné v tomto ohledu přeformulovat každou vyslovenou větu nebo myšlenku. Dítě nesmí nabýt pocitu, že jej máme za hlupáka a musíme každou jeho 91

100 myšlenku přizpůsobovat svému jazyku. Dokonce pokud dítě o daném problému hovoří spontánně a nám je problém srozumitelný, je možné shrnutí problému udělat až nakonec. Fázi označujeme jako zhodnocení. Naší snahou je získat si důvěru dítěte. Pokud však něčemu v rozhovoru nerozumíme, je vhodné se dítěte krátce dotázat nebo udělat shrnutí až ve vhodném okamžiku, například pokud dítě neví, jak se vyjádřit nebo jak dále pokračovat. Základem dalšího úspěchu při řešení daného problému je formulace jeho klíčových bodů. V případě, že jich je více, je vhodné určit si priority pro jejich řešení v čase. Některé problémy, které se ukazují podružné, lze i odložit nebo zcela odmítnout. Důležité je upozornit na to i ostatní aktéry rozhovoru. Nezanedbatelnou roli při vedení rozhovoru má neverbální komunikace. Typický příklad tzv. zjišťovacího rozhovoru je uveden v příloze F. Základní atributy rozhovoru se pokusím uvést právě v něm. Rozhovor je základem každé intervence. Problémem intervence jako směřování ke změně je velmi často motivace. Především nalezení motivace u dítěte se pro sociální pracovníky stává klíčové pro další řešení rozhovorem zjištěných, upřesněných a pojmenovaných problémů. U každodenních výchovných problémů to nebývá obvykle tak složité, i když i zde lze vysledovat jistou apatii a smíření se s osudem. Mnohem důležitější je hledání motivace při řešení závažných problémů spojených například s problematikou závislostí. Protože se jako sociální pracovník při řešení dětské delikvence s projevy závislostí setkávám stále častěji, považuji v tomto ohledu za důležité uvést odkazy na některé techniky související s těmito typy problémů. V souvislosti s motivací při řešení problémů se závislostí uvádí Miller (39, s. 19) postupy, které zvyšují motivaci klienta (dítěte) ke změně. Jedná se o: uplatnění empatie, odstraňování překážek, předávání rad, nabídku výběru, snižování přitažlivosti, poskytování zpětné vazby, vyjasňování cílů a aktivní pomoc Vysvětlování, objasňování a poskytování informací Racionalismus, který známe například z myšlenek Platóna nebo Sokrata, se opíral o tvrzení, že ctnost je naučitelná a dospívá k přesvědčení, že mravnost se pěstuje výhradně poučováním a rozumovými důvody. Oproti tomu emocionalisté, přeceňují význam citových pohnutek pro jednání a voluntaristé spatřují základy mravní výchovy ve správných návycích. 92

101 Význam metody vysvětlování, objasňování a informování spočívá však především v kombinaci a vzájemném propojování jak s metodami emocionální výchovy, tak metodami cvičení, výcviku nebo nácviku. Vysvětlování, objasňování a poskytování informací a rad se vzájemně liší především cílovou skupinou ve vztahu k věku i typu řešených problémů. Zatímco vysvětlování a objasňování lze zařadit do školního prostředí, metoda poskytování informací má blíže k prostředí tzv. úřednímu, směřujícímu k dospělým klientům. Jak uvádí Kučerová (27, s ), metoda vysvětlování navazuje přímo na metodu ukládání požadavků. Umožňuje objasňovat podstatu mravního jednání. Zatímco požadavek využívá sugestivního vlivu autority vychovatele a obecně platné normy, vysvětlování se dovolává rozumu a soudnosti vychovávaného, opírá se o logickou argumentaci, dokazování a vyvracení. Cílem metody vysvětlování je hlubší pochopení jejich smyslu, vytvoření morálních pojmů, zásad, morální teorie. Vysvětlování vede k uvědomělému vztahu žáků k morálním otázkám. Jak uvádí Vaněk (66, s. 109), metoda vysvětlování klade nárok na schopnost abstrakce a generalizace, jejichž přirozeným podkladem je vrozená inteligence. Poznatků se při použití metody vysvětlování zmocňujeme především vhledem, porozuměním a pochopením. Děti k vytvoření obecnějších morálních pojmů vede jak důsledné opakování, tak postupné zobecňování požadavků v mravním pravidle. O vysvětlování lze tedy hovořit v souvislosti s rolí učitele. Pokud se soustředíme na funkci pracovníka OSPOD, půjde v této souvislosti spíše o jednorázové vysvětlení nebo objasnění principů, ke kterým má v některých případech lepší podmínky než pedagog. V této souvislosti disponuje také jistým momentem překvapení, kterým lze získat mírnou výhodu. Musí však být o to přesvědčivější, schopný jednoznačně argumentovat například citací příslušné právní normy nebo jiného pravidla, které odpovídá řešenému problému nebo situaci. Metoda vysvětlování klade vysoké nároky na odbornost, komunikativnost a zkušenost. Vysvětlování je nezbytné doložit odpovídajícím příkladem. Při aplikaci této metody je vhodné z pozice sociálního pracovníka udržet větší odstup, než jaký může mít učitel. V případech závažných výchovných problémů je pracovník OSPOD obvykle prvním kontaktem s představiteli práva. Metody vysvětlování se užívá formou rozhovoru. Rozhovor může být veden s jedincem nebo může mít charakter skupinové besedy nebo diskuse. Je nutné si uvědomit, že při využití této metody jde o poznatky, skutečnosti, místo zde není pro city (emoce). Jde o sdělování, objasňování stanovisek, nikoliv pocitů nebo postojů. 93

102 Řezníček říká, že poskytování informací a rad se musí řídit tím, že dětem (klientům) se informace mají poskytovat objektivně a přesně, aby nedošlo k nedorozuměním. Ve složité situaci je vhodné ověřit si, zda dítě (klient) rozumí, případně mu poskytnout informaci písemně s ohledem na jeho zvláštní charakteristiky (vzdělání, věk, atd.). Radu je možno poskytnout, pokud o to dítě (klient) má zájem nebo vyžaduje-li si to a pokud to spadá do kompetence pracovníka. Důležitá životní rozhodnutí je třeba nechat na dítěti (klientovi) samotném. To platí zejména v situacích poradenského nebo terapeutického vztahu (54, s. 46) Metody vyvolávání a tlumení citů Cílem formování emoční složky osobnosti je, jak říká Vaněk (66, s. 111) vypěstovat v člověku ušlechtilou povahu s žádoucími rysy. Mezi ně lze zařadit zejména: základní kladné optimistické citové ladění, vyrovnaný sebecit, schopnost sžívat se s druhými a především citem rozpoznávat kategorie mravních a estetických hodnot. Vaněk (66, s. 111) uvádí, že kladným optimistickým citovým laděním rozumíme pozitivní, účastný a přívětivý citový postoj jedince k životu a k lidem. Tento postoj se projevuje vírou v život, v lidi a pokrok celé společnosti. Vyrovnaný a zdravý sebecit dítěte se nejlépe formuje v dětském prostředí, kde na sebe sebecity dětí sice narážejí, ale těmito nárazy se také vyrovnávají do přirozeného a zdravého stavu. Bohužel jedním ze znaků naší současné společnosti je právě vymizení hlubokých citů a hledání situací, o kterých hovoří Vaněk (66, s. 112), je pro výchovné pracovníky stále obtížnější. Nezbývá, než je navodit, což je obtížné a vyčerpávající. Vztahem k lidem sociálními city rozumíme takové city, které pociťuje člověk jako člen sociální skupiny. Výchovně se orientujeme zejména na rozvoj družnosti, otevřenosti, obětavosti a empatie schopnosti vciťovat se do situace druhého. V této souvislosti je základní technikou tzv. stimulace, kterou z nejširšího pohledu provádíme pomocí prožitků v rodině a v ostatním prostředí a vhodně na ně poukazujeme nebo je necháváme působit. Rozvojem citlivosti k mravním hodnotám rozumíme u dítěte zejména jeho schopnost rozpoznávat kategorie mravního dobra a zla, ale také projevy ušlechtilosti a hrubosti nebo v rovině estetické projevy krásna nebo nevkusu. Metody emočního ovlivňování lze rozčlenit na vnější a vnitřní. Vnější spočívají ve využití podnětů zvnějška, ať již chceme expozicí citovou kvalitu vyvolat 94

103 nebo naopak eliminací tuto citovou kvalitu utlumit. Patří sem také substituce záměna, kdy zaměňujeme, substituujeme vnější podnět jiným. Eliminací odstraňujeme z okolí vychovávaných výchovně nežádoucí podněty. Zejména se jedná o takové pocity, které primárně vyvolávají strach, úzkost, smutek, ale také nevhodné obrazy, nástroje, figury, barvy apod. V této souvislosti vzpomínám, jak jsme se sami v rámci jednoho projektu dopustili velké chyby, kdy jsme na chodbu vzdělávacího centra pověsili exponovali v rámci jedné výstavy fotografie Jindřicha Štreita, které měly stimulovat citové prožitky u starších žáků a studentů, ale neuvědomili jsme si, že cestou procházejí matky s malými dětmi do místního mateřského centra. Ještě před zahájením jsme museli fotografie z těchto prostor odstranit. Dosažení jednoho cíle se ukázalo v rozporu s jiným. K vnitřním metodám podněcování a tlumení citů řadíme zejména sugesci, agitaci, substituci, degravaci a sublimaci. Vaněk (66, s. 117) se zmiňuje také o technice tzv. persuase jako o účinném přesvědčování, které má doplňovat rozumový výklad jevu, aby jej ovlivňovaný přijímal v důvěře. Sugescí vyvoláváme nebo přenášíme citové vzruchy, citové a hodnotící postoje. City jsou nakažlivé. Sugestivně působí citové zaujetí osobnosti, která má autoritu, její výraz, mluva, gesto. Hartl (6, s. 575) sugesci definuje jako schopnost člověka přejímat nekriticky od jiné osoby myšlenky. Poznání člověka vzniká buď pozorováním určitých dějů, jevů, vztahů doprovázených vírou, že se tak budou odehrávat i opakovaně podle určitého pravidla nebo principu nebo přebíráním poznatků od jiných osob, které jsou obvykle v postavení autority. Tou mohou být autoři učebnic, učitelé, vychovatelé, rodiče, kamarádi nebo jiné autority. Míra ovlivnění autoritou je individuální, určovaná aktuálním stavem, vlivem skupiny, prostředím apod. Významný vliv v rámci aktuálního stavu sehrává zejména citové rozpoložení. Jeho vliv bývá obvykle významnější než racionální uvažování. Sugescí lze ovlivnit člověka i za snížené kontroly vědomí, například v hypnóze, během afektu apod. Při řešení výchovných problémů lze metodu uplatňovat zejména velmi zkušenými pedagogy, kteří jsou pro dítě autoritou. Sociální pracovník, který dítě obvykle nezná nebo se s ním setkává pouze krátce, naopak při uplatnění metody využívá spíše situace, která se vytvořila při projednávání problému. Nejčastější je v této souvislosti snaha o tzv. otevření se a přijetí rozhovoru. Pokud je to však možné, rychle směřujeme do roviny racionálního uvažování. Citových projevů, které bychom sami vyvolali, využíváme spíše výjimečně. 95

104 Agitací získáváme posluchače pro nějakou myšlenku, především na základě citových pohnutek sympatií a antipatií. Substitucí nahrazujeme nevhodné podněty vhodnějšími (odvedením pozornosti). Degravací oslabujeme nežádoucí emoce, např. žertem, lehkou ironií, která se však nedotýká svěřených dětí a nezraňuje jejich sebecit. Sublimací převádíme nižší pohnutky do sféry kulturního uspokojování: elementární bojovnost převádíme na sportovní zápolení, soutěživost, touhu po moci na zdravou ctižádost, erotické tendence na uměleckou tvořivost apod Přesvědčování Ve starší pedagogické literatuře o metodě přesvědčování existuje jen velmi málo zmínek vzhledem k orientaci pedagogiky té doby pouze na intelektuální zaměření. Metoda přesvědčování souvisí těsně s metodou vysvětlování. Jestliže se však metoda vysvětlování zaměřuje na sféru intelektuální, metoda přesvědčování se obrací především na sféru emocionální. Kučerová (27, s. 83) říká, že přesvědčování usiluje vzbudit cit jistoty, že požadované jednání je správné a pro vychovatele jedině možné, přípustné, hodnotné a ušlechtilé. Cílem metody přesvědčování je vzbudit city závaznosti, povinnosti a odpovědnosti s ohledem na poznávané mravní principy. Přesvědčit někoho znamená citově jej získat, zaujmout pro to, co má být, a proti tomu, co být nemá. Pokud je osobnost přesvědčena o závaznosti morálních norem, dodržuje je i za cenu, kdy pro ni v danou chvíli nejsou výhodné. Z těchto důvodů tedy nedostačuje pravidla pouze vysvětlit, o jejich správnosti je třeba přesvědčit a tím osobnost motivovat k jejich dodržování. Při představách žádoucího chování se snažíme vyvolávat kladné city, při představách nežádoucích činů city záporné. Vychovatel se opírá i o prvky sugesce a agitace, emotivní volbu slov, tónu a zabarvení hlasu a ovšem o důvěru, kterou si získal, a o své vlastní přesvědčení, které dává tušit, že stojí za tím, co říká. Na rozdíl od vysvětlovacího postoje tak, jak jej charakterizuje Vaněk (66, s. 119), v jehož rámci dochází k formování na bázi logické, věcné, objektivní, bez emočního zvýrazňování projevu, persuazním postojem rozumíme formovací činnost, která je založena převážně na živé emoční účasti, až zanícenosti autority (učitele, vychovatele, pracovníka OSPOD apod.). V agitačním postoji je navíc zdůrazněna sympatie, radost, odpor nebo hněv. V této souvislosti lze použít žádoucích 96

105 vzorů v podobě soudobých oblíbených autorit, ale také umělecké literatury nebo umění vůbec. Vzpomínám na nedávnou výstavu fotografií Jindřicha Štreita s názvem Cesta ke svobodě, kterou jsem využil jako hlavní prvek emocionálního působení při přesvědčování žáků a studentů o dopadech závislostí na osobnost člověka. Magické fotografie mého přítele, světoznámého fotografa, se staly mostem mezi vysvětlováním a přesvědčováním. Bolest a lidské strádání z prostředí drogové závislosti se podařilo přenést prostřednictvím fotografií mezi žáky a studenty. Velmi obtížné bylo žáky naladit na stejnou vlnu. Jedním z tzv. smrtelných hříchů tak, jak je uvádí ve své knize Konrad Lorenz, nositel Nobelovy ceny z roku 1973, zakladatel biologické disciplíny etologie, je vyhasnutí citů (28, s. 32) a celková citová oploštěnost současné generace. Vzbuzovat city je pro pedagogy dnes stále obtížnější. V souvislosti se shora uvedeným programem Cesta ke svobodě se podařilo zajistit naladění formou komponovaného pořadu s názvem Los trifidos, kde byla využita metoda hraní rolí. Bližší představení programu je uvedeno ve vyhodnocení na webu (84) a je rovněž součástí návrhu popisujícího využití metody hraní rolí v příloze E. Především ono naladění a motivování je základem pro využití většiny technik, které jsou v této práci zmiňovány. Metoda přesvědčování se spojuje často s metodou příkladu a zvyšuje účinek vysvětlování Dohoda o modifikaci chování Řezníček v souvislosti s touto metodou uvádí, že dohoda o modifikaci chování je běžně užívaná technika zejména při snahách o reciproční modifikaci chování v rámci partnerských nebo rodinných vztahů. Jedná se u ní o postupné dílčí dosažitelné kroky, stanovení odměn nebo trestů za jejich dosažení, resp. nedosažení (54, s. 49). Modifikace chování obdobně vysvětluje i Matoušek (33, s ), který říká, že se jedná o terapeutický přístup vycházející z klasického behaviorismu člověka pokládá za černou skříňku, jejíž nitro je nepoznatelné; vědcům přísluší jen sledovat vztahy mezi vstupy (podněty) a výstupy (reakcemi). Behaviorální technika je založena na systému pobídek a sankcí posilujících žádoucí chování, respektive omezující chování nežádoucí. To je oddělováno a přecvičováno. V oblasti sociální práce existují dva odlišné způsoby provádění této techniky. První se týká práce v uzavřených institucích, kdy lidé nemají vliv na pravidla a kde 97

106 klientovi umožňují volit modifikace chování jako alternativy mezi jinými způsoby. Jsou hojně využívány zejména ve věznicích nebo výchovných ústavech. Zde se v souvislosti s uplatňováním metody využívají nejrůznější bodovací systémy, které následně při dodržování stanovených pravidel přinášejí klientům nejrůznější výhody (častější vycházky, sledování televize, účast při nejrůznějších hrách, kontakt s okolím apod.). Zdaleka však není jisté, zda si tento model účelového chování přenese klient do svého civilního života. Chybí zde pochopení hlubšího smyslu dodržování pravidel a ani bezprostřední odměna nedovede toto pochopení zajistit. Při druhé variantě je klientovi umožněno delegovat moc na sociálního pracovníka, ale mít pod kontrolou stále její výkon. Je to účinná metoda pro ovlivňování chování a prožitků, která se užívá v této souvislosti při léčbě závislostí na alkoholu a jiných drogách, poruchách příjmu potravy, při nácviku sociálních dovedností u obsedantních stavů, u některých typů fobií, u léčby demence apod. Metoda je tedy založena na postupných krocích, které jsou předmětem dohody, že po jejich dosažení bude následovat nějaký posun. V rámci řešení predelikventního chování lze využívat obě varianty. Obě mají velmi blízko k metodě odměny a trestu. Základní rozdíl spočívá v jejím nasazení, tzv. u stanovení ocenění (ohodnocení) předem naplánovaného stupně dosaženého chování. Je jakousi podobou závazku, se kterým se setkáváme v pedagogickém prostředí. U výchovných problémů je vhodné využívat spíše podobu pozitivní, tedy odměňování založené na posunu po malých krůčcích. I dospělý lépe přijme úkol, jehož konec dohlédne. Pro dítě to platí dvojnásob. Cíl, který nevidím, mě nezajímá. V rámci skupiny nemusí být tyto postupné kroky v čase totožné. Vzpomínám si v této souvislosti na výcvik sociálních dovedností u jedné skupiny složené ze 7 dětí s výchovnými problémy. Výcvik byl postaven na plnění jednotlivých úkolů. Jejich splnění bylo barevně zaneseno do karty, která znamenala dosažení určitého postavení, za které následovala odměna. V našem případě se děti po splnění úkolů účastnily výcviku v jízdě na koni. Věděly, že úkoly plní v souvislosti s výcvikem, ale lépe se jim úkoly plnily jako dílčí kroky, u kterých dohlédly konce a následně byly ohodnoceny. Co na tom, že následoval další úkol. Poradil jsem si jednou, zkusím to i po druhé. Je-li tento výcvik prováděn vhodnou formou s dobře stanovenými úkoly po dostatečně dlouhou dobu, je pravděpodobné, že si dotyčný uplatňované modely chování přenese i dále do života. 98

107 5.2.8 Podmiňování (odměny a tresty) Odměna a trest jsou nejpoužívanější a nejstarší prostředky výchovy, které vedou k modifikaci chování (6, s. 367). Úloha trestů byla v pedagogice v minulosti vnímána různě. Výsledkem tzv. přirozených trestů, které lze uvést příkladem když dítě rozbije židli, ať nemá na čem sedět, není zvýšení mravnosti, ale spíše způsob hledání dětské obratnosti. Dítě si místo židle najde něco jiného. Výchovný účinek se tak vytrácí. Také tělesné tresty jsou v rozporu s humanistickými cíli výchovy. Potupují a ponižují důstojnost dítěte, urážejí a zesměšňují. Vedou pouze ke zvýšení plachosti, ustrašenosti, pokrytectví, neurotickým projevům, vzdorovitosti, zatvrzelosti a agresivitě. Podmiňování pozitivní (odměnou) a negativní (trestem) se užívá k regulování chování v rámci praxe operačního učení (behaviorismu). Také negativní podmiňování v normálním prostředí je méně účinné než pozitivní. Často se používá diferencovaného posilování, tj. ignorování negativních projevů a odměňování pozitivních (54, s. 47). Metoda bývá často také označována jako metoda hodnocení nebo přímo jako metoda odměn a trestů. Učitel, vychovatel, který pracuje s žáky, povzbuzuje jejich žádoucí chování tím, že je hodnotí. K dispozici má dvě varianty schvalování (odměňování ) a odsuzování (trestání). Schvalování je založeno na principu, že pochválené dítě má tendenci svoje jednání opakovat. Pokárané dítě má naopak snahu vyhnout se další kritice. Emoce, které děti v této souvislosti zažívají, označujeme jako sebecit. Dítě, které je kladně hodnoceno, prožívá pocity radosti, uspokojení a štěstí. Dítě, které je hodnoceno negativně, touží naopak dokázat, že je schopno chovat se lépe a zasloužit si odměnu. Schvalování můžeme projevovat v mnoha podobách. Od souhlasu pohledem, gestem, až po slovní projevy uznání. Mohou mít dokonce podobu psanou pochvala, pochvalný dopis, nebo dokonce vizuální vyvěšení na desce cti ve škole apod. Obdobně i negativní hodnocení lze projevovat pohledem, gestem, slovním odsouzením výtkou, výčitkou, nebo dokonce v písemné podobě poznámkou, důtkou, sníženým stupněm z chování apod. Účinky metody schvalování i odsuzování je nutné rozlišovat v souvislosti s věkem dítěte i situací nebo chováním, které hodnotíme. Kromě věku sem samozřejmě vstupují také individuální zvláštnosti dítěte včetně prostředí, ve kterém vyrůstá. Hodnocení některých pedagogů někdy až příliš připomíná rovnostářství a tzv. touhu po absolutní spravedlnosti a nezohledňuje individuální možnosti dítěte a již vůbec ne prostředí nebo podmínky, ve kterém se nachází. Za velmi důležité v této souvislosti považuji hodnotit vždy pouze danou situaci a nespojovat hodnocení jednotlivosti 99

108 s hodnocením osobnosti. V této souvislosti se při řešení výchovných problémů často setkávám i se spojováním hodnocení vědomostí s hodnocením osobnosti. Tyto bohužel časté tendence některých pedagogů je třeba rezolutně odmítnout. Častým odsuzováním neúspěchu v matematice nebo češtině můžeme v dítěti snadno vyvolat pocity, které lze zjednodušeně vyjádřit asi takto: Když to neumím, jsem špatný člověk. Je velmi složité v takovém prostředí provádět intervenci ve prospěch dítěte. Pokud tento problém zaznamenáme, je třeba trpělivě poukazovat i na přednosti dítěte nebo seznámit pedagogy s domácím prostředím, ve kterém má dítě naplňovat jejich očekávání. V tomto ohledu je velkou chybou sociálních pracovníků vytvoření malé války s pedagogy dané školy. V této válce bývají jen poražení. Kučerová (27, s. 93) říká, že tam, kde jsou děti vhodně zaměstnávány a kde je jim věnována dostatečná individuální péče, dochází zřídka k porušení kázně a zásad správného chování. Nezbytnou podmínkou účinnosti pochvaly nebo trestu je autorita učitele, vychovatele a přesvědčení dítěte, že je hodnoceno tak, jak si v danou chvíli zaslouží. Je třeba si uvědomit, že metoda hodnocení působí nejen na ty, kteří jsou hodnoceni, ale i na ostatní, kteří jsou v danou chvíli přítomni. Jestliže jedince nespravedlivě potrestáme, vyvoláme negativní účinky, kdy ostatní postavíme proti sobě a v hodnoceném upevníme pocit křivdy. V literatuře se v souvislosti s odměnami a tresty setkáváme také s pojmy jako řetězení nebo tvarování. Řetězením se rozumí rozčlenění složitého chování do jeho dílčích komponent, jež lze podmiňovat. Tvarováním se míní postupné posilování chování, jež se blíží cílovému projevu. Pobízení s návodem znamená verbální nebo nonverbální navádění klienta k žádanému chování. Specifickou formou podmiňování je nácvik tzv. asertivního chování Řezníček (54, s. 49) Vyjednávání Vyjednávání je proces směřující ke změně počátečních rozdílů stanovisek a překonání překážek plynoucích z této rozdílnosti pomocí vzájemné výměny informací (seznámení se stanovisky a požadavky obou stran) všude tam, kde nerozhoduje autoritativní moc Paulík (49, s. 5). Součástí vyjednávání je přesvědčování druhých o vlastní pravdě. Přesvědčování úzce souvisí s ovlivňováním názorů a postojů. Názory i postoje dětí mohou být v rozporu (někdy dokonce v příkrém rozporu) s názory nebo postoji pedagogických 100

109 pracovníků, rodičů nebo osob odpovědných za výchovu dítěte. Názor tvoří představy nebo myšlenky vztahující se k určitému předmětu. Názor představuje osobní pohled na určitý jev, událost nebo předmět tvořený zejména vyhodnocením individuálních poznatků a zkušeností. Názor se utváří snáze nežli postoj. Postojem rozumíme relativně dlouhodobou tendenci k určitému způsobu myšlení, cítění a jednání, vztahující se k předmětům, činnostem, jejich okolnostem nebo k lidem. Postoje tedy obsahují více nebo méně racionální poznání, jejich emocionální působení a jejich vztah k osobním cílům a záměrům. Postoje v sobě zahrnují složku kognitivní, emocionální i konativní. V rámci přesvědčování, které má charakter vyjednávání, je tedy třeba působit na všechny tři složky osobnosti. Ve vyjednávání jde v obecném smyslu o přesvědčování jedné strany druhou. Nezbytným předpokladem k tomu, aby vyjednávání neskončilo ve slepé uličce, je ochota brát zřetel i na situaci partnera, přijmout kompromis a dohodnout se. Přitom je třeba vedle sporných bodů nacházet i oblasti, v nichž existuje nebo je možná shoda alespoň v některých aspektech problému. Postupné nacházení různých méně vyhrocených pohledů na původně sporné otázky je cestou k nalezení východiska. Při vyjednávání jsou tedy základem zejména komunikační dovednosti. Techniku vyjednávání lze v zásadě pojímat jako strategii konkurenční nebo spolupracující. Konkurenční strategie, někdy uváděná také jako kompetiční, je založena na konfrontaci, vyhrocování, soutěžení, kdy každá strana prosazuje své zájmy a stanoviska bez většího ohledu na postoj druhé strany. Aktéři takto uplatňované strategie se nevyhýbají konfliktnímu vyhrocení situace a často vnímají dosažení svého jako úspěch. Je tedy zřejmé, že obdobná strategie nebude pro oblast sociálněvýchovného působení využitelná. Naopak strategie tzv. spolupracující (kooperativní) spočívající v uplatňování snahy o nalezení co nejlepšího řešení pro obě strany bude tvořit základ pro využití této metody při řešení výchovných problémů. Využití techniky vyjednávání lze z praktického pohledu rozčlenit do několika fází. První, tzv. přípravnou fázi tvoří zejména shromáždění a vyhodnocování informací o partnerovi jednání, stanovení cílů, míry přijatelných kompromisů, odhad vlastních možností, určení sporných bodů, místa, času, způsobu, vyjednávacího týmu, jeho kompetencí apod. Již v této fázi upozorňují někteří autoři, že je vhodné pokoušet se na věc dívat z druhé strany. Tento pohled je obzvlášť důležitý pro pedagogické a sociální pracovníky, kteří jsou při vyjednávání v roli facilitátora aktéra majícího vliv na dosažení dohody, jakožto i prosté protistrany, která se snaží přesvědčit dítě o své 101

110 pravdě. Následuje fáze, kterou lze označit za zahájení vyjednávání. Jedná se zejména o navázání kontaktu, vytvoření pozitivní atmosféry jednání, stanovení dohody o předmětu vyjednávání nebo o pořadí projednávání jednotlivých bodů. Své místo v této fázi má i stanovení tzv. formálních a procedurálních pravidel jednání. Tato fáze je velmi důležitá zejména s ohledem na skutečnost, že při řešení výchovných problémů se velmi často stává, že se výchovní a sociální pracovníci domnívají, že přicházejí řešit to, co je v danou chvíli problémem nejzásadnějším například nejvíce posunutým k hranici delikvence (nebo i za touto hranicí). Dítě vnímá svůj problém jinak. Zpočátku ani nemusí vědět, s čím druhá strana přichází a o čem se bude jednat. To se týká situací, kdy si neuvědomuje problém a jeho souvislosti. Existují však i opačné případy, kdy se predelikventního nebo delikventního jednání dítě dopouští častěji, uvědomuje si je a tzv. testuje výchovného nebo sociálního pracovníka, jak dobře je o těchto problémech informován. Uspokojení pak projevuje v případě, že výchovný nebo sociální pracovník zjistil pouze část problému, tedy to, co je podle dítěte méně závažné. Aplikace SVI, která je představena v této práci, je v tomto ohledu vynikajícím prostorem pro hledání tzv. komplexního pohledu na závažnost problému u dítěte a v jeho okolí. Ve chvíli, kdy komplexní informace chybí, je vhodné i vyjednávání jednoznačně ohraničit na určitý problém. Hranice musí být velmi zřetelné. Následuje vlastní průběh vyjednávání (uvedení faktů, předložení vlastních návrhů a jednání o nich ve světle stanovisek partnera, argumentace obou stran a její hodnocení, posuzování alternativ řešení). Poslední fázi tvoří závěr, kdy se jedná o shrnutí výsledků, formulace dohody v případech jejího dosažení, které je přínosné pro obě strany. V odborné literatuře je v souvislosti s vyjednáváním zmiňováno několik nátlakových taktik (časová tíseň, manipulace s kompetencemi, přesilovka, hra na city apod.). Jejich využití v rámci sociálně-výchovného působení je však pro další vývoj dítěte nevhodné. Z praxe si nevybavuji situace, kdy by použití těchto taktik bylo nezbytné. S ohledem na shora uvedené taktiky nedoporučuji u rozhovoru účast více jak dvou osob v případě, že rozhovoru nejsou přítomni rodiče. Je třeba si uvědomit, že pracovník zastupující při jednání OSPOD musí stát na straně dítěte a chránit jeho zájmy. Není vyšetřovatelem. I v případech, kdy má vyjednávání povahu zjišťování okolností, které by mohly přispět k objasnění závažné trestné činnosti jiného dítěte nebo mít bezprostřední vliv na ochranu života nebo zdraví jiného a dítě je v postavení svědka, je třeba u takového rozhovoru, který má charakter vyjednávání, dodržet i zásadu, kdy zjišťující strana není v přesile. Za tímto účelem je vhodné využít speciálních 102

111 výslechových místností, které jsou v posledních letech budovány na jednotlivých ředitelstvích PČR. Tzv. za sklem je pak možná účast dalších odborníků, kteří jsou přítomni, ale nekomunikují s dítětem přímo, nýbrž prostřednictvím vyjednavače. Z psychologického hlediska je partnerství druhem mezilidského vztahu, který je založen na společných cílech. Jejich objasnění dítěti je i v případě vyjednávání naším prvořadým úkolem. Pro další vývoj dítěte jsou rozhodné zejména činy, nikoliv slova. Kompromisem je také především to, co uděláme, nikoliv to, co prohlásíme, že učiníme. Mějme to stále na paměti. Specifickou formou vyjednávání je mediace Mediace Mediace je metodou, která se ve své nejvolnější podobě užívá v každodenní pedagogické praxi. Stačí si představit průběh jediného školního dne. Kolik obsahuje sporů, kolik konfliktů se mezi dětmi každý den odehraje. Pro řešení problémů v rámci predelikventního jednání je vhodný detailní popis této metody. Mediace, jak uvádí Riskin (55, s. 17), spočívá v tom, že spor, problém plánování či transakce mezi dvěma lidmi pomáhá vyřešit třetí strana. Mediace je tedy zpravidla facilitovaným vyjednáváním. Mimo jiné se používá i jako sofistikovaná metoda při řešení sporů, které by jinak skončily před soudem. Mediace je neformální, strukturovaný proces řešení konfliktů, při kterých mediátor jako nezávislá a nezaujatá osoba pomáhá stranám identifikovat jejich zájmy a podporuje je v hledání společných praktických a reálných řešení v bodech, které způsobily jejich konflikt. Podporuje klienty (děti) v hledání společné smírné cesty a ve vytvoření vzájemně přijatelné dohody, která může být v určité formě právně závazná (33, s ). V zásadě rozeznáváme dva základní typy mediace. První tvoří tzv. poziční vyjednávání, kdy se obvykle jedná o kvantifikovatelné předměty nebo peníze, a strany se musí dohodnout, jak je rozdělit. Konstruktivní vyjednávání je naopak zaměřené na problém mezi dvěma stranami konfliktu. Příklad je uveden v příloze F. V drtivé většině však půjde v případě pracovníků OSPOD právě o vyjednávání poziční. Podstatou mediace z pozičního pohledu je v nejširším pojetí snaha vyřešit spory mezi klientovým systémem a ostatními osobami nebo organizacemi. Je tedy potřeba nalézt společný základ, na kterém je možné budovat řešení konfliktu. Riskin uvádí, že mediátor je odborník na efektivní vyjednávání, který pomáhá stranám konfliktu dospět k urovnání sporu a nalézt vzájemně přijatelné řešení dané situace (55, s. 7). Mediátor pomáhá všem stranám 103

112 sporu nalézt takové řešení, které uspokojí všechny strany konfliktu bez toho, že by toto řešení předem doporučoval nebo dokonce nařizoval. Mediátor je současně účastníkem mediačního procesu, jehož výsledkem je nalezení vzájemně přijatelného řešení. Mezi hlavní principy, na kterých je metoda založena, patří nestrannost (přístup k oběma stranám bez předsudků), vyváženost (rovnoměrný podíl obou stran na řešení sporu), neutralita (respekt k názorům i postojům obou stran) a nezávislost (nespojitost mediátora se žádnou ze stran sporu). Při řešení případů, které by mohly jinak skončit před soudem, roli mediátora naplňuje školený profesionál se specifickými dovednostmi, znalostmi, schopnostmi a zkušenostmi. Základem každé úspěšné mediace jsou zejména vynikající komunikační schopnosti mediátora. Mezi jeho nejvýznamnější úkoly patří podle Matouška (33, s ) zejména: shromáždění informací o daném případu včetně stanovisek a postojů zúčastněných stran, analýza a definice sporných bodů, vysvětlení procesu mediace, jednotlivých fází a postupů, usnadnění vzájemné komunikace a zprostředkování dohody. Mediátor se zejména snaží o: dosažení konvergence (sblížení) vnímaných zájmů obou stran konfliktu, o poznání legitimity zájmů druhé strany, identifikaci společných zájmů, lokalizaci konfliktu do specifických otázek, času a místa, rozložení konfliktu do oddělených otázek, pomoc stranám společně identifikovat fakt, že je pro ně výhodnější pokračovat ve vzájemném vztahu (59, s. 80). V rámci mediace by se měl mediátor v každém případě vyvarovat: moralizace a hodnocení názorů jednotlivých stran, dávat najevo přehnané emoce, radit jednotlivým stranám, rozebírat nevědomé motivy jednotlivých stran, nutit někoho, aby řekl nebo udělal něco, co si nemyslí nebo nechce, nechat jednu stranu, aby řídila situaci, vyvarovat se dominance, stát na straně oběti, prosazovat jednu stranu konfliktu apod. V rámci procesu mediace lze jednotlivé činnosti rozčlenit do jednotlivých fází, pro které jsou typické určité kroky. První fázi lze označit jako přípravu. Cílem je získat obě strany, zjistit, zda chtějí svůj konflikt řešit, podat informace k procesu mediace, dojednat místo a termín setkání. Další fázi lze označit za zahajovací. Cílem je seznámit se s oběma stranami, vysvětlit úkoly a postup a základní pravidla mediátora a vytvořit tzv. pozitivní atmosféru jednání. Další fázi lze označit jako naslouchání mediátora stranám sporu. Cílem této fáze je porozumět, jak situaci chápou všichni účastníci, tedy seznámit se s jejich postoji a vyjádřit, v čem spočívají vzájemné rozpory mezi těmito postoji. Další fáze spočívá ve vzájemném naslouchání stran jedna druhé. Cílem je pochopení, jak druhá strana vnímá vzájemný spor. Mediátor se snaží, aby se jedna 104

113 strana pokusila o náhled i z pozice druhé (jiné) strany. Další fázi označujeme jako hledání řešení. Cílem je nalezení řešení, které bude přijatelné pro všechny. Jednotlivé strany předkládají návrhy, ke kterým se druhá strana vyjadřuje. U dětí je vhodné zaznamenávat návrhy na papír vytvořit tak jakýsi zásobník návrhů, které je třeba následně rozebrat a vyřadit ty, jež jsou pro druhou stranu nepřijatelné. V těchto ohledech je využíváno metod změny perspektivy a rozhodování na papíře. Zůstanou varianty nebo varianta přijatelná. Poslední fázi tvoří dohoda. Dohodu je třeba podrobně zformulovat a formulaci posvětit souhlasem obou (všech) stran. Důležitým atributem dohody jsou zejména konkrétní údaje kdo, kdy, kde, co a jak udělá (neudělá). Je vhodné, aby dohoda měla psanou podobu. Čím je problém závažnější, tím propracovanější formu dohody volíme. Dohoda má být psána jazykem, kterému budou děti rozumět. Vystříháme se zbytečných právnických termínů, nejasností. Základem dohody je jednoduchost a srozumitelnost. Dohodu stvrdí zúčastnění podpisem a podáním ruky. Na závěr je vhodné ocenit uzavření dohody komentářem mediátora. 5.3 Metody nepřímého výchovného působení Základem pro realizaci nepřímého výchovného působení je sociální pedagogika. Sociální pedagogika zdůrazňuje souvislosti výchovy s podmínkami, v nichž probíhá socializace. V charakteristice procesu výchovy je podle Pelikána (52, s. 36) výchova procesem záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každé osobnosti v souladu s jejími dispozicemi a stimulujících jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností. Jejím cílem je tedy dosáhnout dlouhodobějších a trvalých pozitivních změn ve vývoji osobnosti. Toto působení může mít charakter přímý, jakým je bezprostřední ovlivňování jedince. Techniky tohoto ovlivňování jsou uvedeny v kapitole 5.2. Výchovné působení může mít však také charakter nepřímý. Tím máme na mysli, jak uvádí Pelikán (51, s. 20), využití a vytváření podmínek pro osobitý rozvoj každého jedince v souladu s jeho individuálními předpoklady jako autentické, integrované a socializované osobnosti schopné vlastního bytí se sebou samým, s druhými lidmi, se společenstvím i s přírodou. Pelikán (52, s. 71) dále uvádí, že je nesporně efektivnější po všech stránkách citlivý přístup pedagoga, který neřídí situaci přímo, ale zevně, kdy nevstupuje 105

114 sám jako vedoucí faktor do situace, ale vytváří vnější podmínky pro ovlivnění ne přímo žáka (dítěte), ale situace. V souvislosti s vědomým a záměrným řízením Kraus (24, s. 65) uvádí, že sociální pedagogika hledá takové cesty a postupy, které by neměly zřetelný charakter organizovanosti, ale které by naopak fungovaly přirozeně, tedy jako metody tzv. nepřímého výchovného působení, z nichž záměr ono pedagogično přímo nečiší. Pelikán říká, že čím méně děti (ale samozřejmě i adolescenti) cítí, že jsou vychovávány, tím lépe pro výchovu (52, s. 70). Metody tzv. nepřímého výchovného působení v praxi OSPOD směřují zejména do roviny preventivní. Prevence je základem projektu SVI. SVI je prostorem pro celkovou analýzu v oblasti dětské delikvence v rámci konkrétního města (městské části). Součástí počítačového programu je mimo jiné i sekce statistické výstupy, která umožňuje vysledovat pracovníkům OSPOD nejen nejožehavější problémy s pácháním činů jinak trestných u dětí do 15 let nebo provinění u dětí od 15 do 18 let co do tzv. skutkové podstaty, ale také velmi přesně určit lokalitu nebo lokality vztahující se k místu spáchání, době spáchání, věku pachatelů a další charakteristiky důležité pro komplexní preventivní působení. Obdobně je to s případy majícími charakter predelikventního jednání. To umožňuje v rámci pracovních skupin (Týmů pro mládež, komisí sociálně-právní ochrany nebo pracovních skupin věnujícím se případové práci) iniciovat i koordinovat nejrůznější preventivní programy, projekty, jednorázová opatření nebo činnosti, jejichž cílem je předcházet delikvenci jako celku nebo snižovat negativní vlivy působící na mládež v jejich prostředí. Způsob této práce se neobejde bez znalosti metod nepřímého výchovného působení, které jsou klíčové právě pro preventivní působení v lokalitě. OSPOD nemusí být přímým realizátorem, mnohdy postačí iniciace příslušných opatření. Jejich realizace může být svěřena škole nebo školským zařízením, specializovaným výchovným zařízením, subjektům státní správy nebo nestátním neziskovým organizacím. Důležité však je, aby OSPOD ve spolupráci s partnery provedl analýzu problému, navrhl řešení, dbal na odpovídající postupy a celkové působení koordinoval a vyhodnocoval. Pravděpodobně se také nemůže zbavit úhrady části finančních nákladů spojených s realizací konkrétních programů nebo projektů. Za tímto účelem by si měl vytvářet finanční kapitolu, ze které bude jednotlivé činnosti hradit. Z výsledků výzkumu je bohužel zřejmé, že tento způsob práce je spíše výjimečný. 106

115 V další části se budu postupně věnovat jednotlivým metodám nepřímého výchovného působení ve snaze vytvořit příslušné motivační texty, které budou součástí návrhu na změny v aplikaci SVI Úprava (pedagogizace) prostředí Pedagogizaci prostředí lze chápat, jak uvádí Furlan (5, s. 44), jako jednotnou tendenci všech podstatných vlivů formujících osobnost v daném konkrétním prostředí, a to i tehdy, když nevycházejí z přímých záměrů vychovatele. Základem této metody je tedy využití prostředí jako výchovného prostředku. Vychovávající (učitel, vychovatel, sociální pracovník, vedoucí kroužku, sportovní trenér) mění prostředí a tím u vychovávaného navozuje podnětné podmínky. Zasahovat lze podle Krause (24, 175) jak do věcně prostorové složky prostředí, tak do složky osobnostně-vztahové (sociálně-psychické). Jak dále uvádí Kraus (24, s. 175), ze strany vychovatele to znamená vnést do vztahu s vychovávaným nejen značnou aktivitu, ale především kreativitu a vynalézavost. Tvořivost je základem úspěšné aplikace této metody. Metoda je velmi dobře využitelná v každodenní praxi na nejrůznějších úrovních. Prostředí je důležitým faktorem, které nás ovlivňuje a formuje. Jako příklad pedagogizace prostředí uvádí Kraus (24, s. 175) výstavbu naučné stezky. Žákům, které vezmeme do přírody a následně je provedeme stezkou, není nutné přednášet o přírodních útvarech, rostlinách nebo zvířatech, které se v jejím okolí nacházejí. Žáci je sami spatří v jejich přirozeném prostředí a souběžně získají nové prožitky, které naplní výchovný i vzdělávací cíl mnohem lépe, než kdyby jim učitel o přírodních útvarech přednášel. Jiný příklad pedagogizace prostředí, na který si vzpomínám z přednášek, se týkal prostředí v textilní továrně, kde pracovaly na jednom provoze tři desítky žen. Prostředí provozu bylo velmi neutěšené, staré zašlé omítky i barvy stěn, vysoká hlučnost a prašnost, absence jakékoliv výzdoby Součástí experimentu byla razantní změna prostředí nové barvy omítek, instalace květin, odhlučnění strojů, snížení prašnosti a instalace reproduktorů, ze kterých tkadlenám hrála příjemná hudba. Výkon v tomto prostředí se významně zvýšil. Změna se však netýkala pouze složky tzv. věcněprostorové, ale také osobnostně-vztahové. Realizátorům výzkumu se podařilo na místo vedoucí provozu dosadit ženu, kterou si ostatní zaměstnankyně samy vybraly pro její organizační schopnosti a férové vystupování. Výkon v takovém prostředí dále narůstal. 107

116 Poté realizátoři některé podmínky v rovině věcně-prostorové opět změnili k horšímu. Reproduktor se porouchal a zůstal neopraven, malby se neobnovovaly, květiny se postupně vytratily. Ukázalo se, že výkon nijak dramaticky nepoklesl. Spokojenost v rovině vztahové předčila rovinu věcně-prostorovou Úloha pedagogizace prostředí v souvislosti s uplatňováním této metody v oblasti sociálně-výchovného působení patří k základním metodám tzv. nepřímého výchovného působení. Bohužel zůstává velmi často opomíjena. V rámci výzkumu použití této metody uvedlo pouze 57,28% kurátorů pro mládež. Pedagogové i sociální pracovníci mohou společně výchovnými aktivitami upravovat vliv prostředí, ovlivňovat jeho působení směrem k jednotlivci i skupinám. V rámci uvedené metody se v oblasti prevence predelikventního chování jedná o faktické zhodnocení a následnou regulaci prostředí v okolí dítěte ve vztahu ke stanoveným cílům. Je nutné velmi odpovědně posoudit veškeré vlivy, které mají dopady na konkrétní chování dítěte ve vztahu k minulosti, přítomnosti i budoucnosti. V souvislosti s predelikventním chováním velmi často zapomínáme, z jakého prostředí dítě pochází a jaké má podmínky naplnit očekávání, které na něj klademe. V naší každodenní praxi jsme stále více zavaleni administrativou a nezbývá nám čas na terénní práci. Stačí se podívat na výsledky výzkumu, které jsou součástí této práce. Agresivní dítě, se kterým máme ve škole často problémy, se může pouze bránit spolužákům, kteří se mu vysmívají, protože chodí špinavé, ve věcech po starších sourozencích. Kdybychom provedli návštěvu nebo šetření v rodině, odhalili bychom například, že rodina bydlí na vesnici na starém statku, kde nemají sprchu a dítě celé odpoledne tráví při práci u domácích zvířat. Jiný by byl nejen náš pohled na dítě a jeho problém, ale podobně šetření by bylo i prvním předpokladem pro změnu. Její iniciace i způsob provedení máme možnost ovlivňovat a měnit (pedagogizovat tak prostředí, v němž dítě žije). Provedeme-li intervenci v tomto ohledu správně, výsledek se bezpochyby dostaví. Někde může stačit promluvit s rodiči, jak se na jejich dítě dívají spolužáci, jindy je rodině nutné pomoci i po stránce ekonomické a změnit charakter prostředí v rovině věcně prostorové (zavést v domě sprchu, nakoupit oblečení apod.). Základem je však poznat podmínky a mít snahu je změnit. V případě zájmu možností pro změnu nalezneme mnoho. Spojíme-li v tomto ohledu síly s dalšími subjekty, například školou, bude účinek ještě výraznější. Projekt SVI je pro tento způsob práce vynikajícím prostorem. 108

117 5.3.2 Metoda příkladu Příklad je jednou z nejstarších metod mravní výchovy. Hartl (6, s. 466) příklad (example) definuje jako vliv, kdy na vědomí a chování člověka působí jiný člověk nebo skupina přímo nebo zprostředkovaně, například knihou, filmem aj. Metodu příkladu znaly a používaly největší osobnosti naší i světové historie, jako je Komenský nebo Seneca. V současnosti však bohužel musíme počítat spíše s vlivy filmu a médií než příklady z naší bohaté historie. Kučerová říká, že metoda příkladu předvádí dětem a mládeži způsoby chování v podobě smyslově vnímatelné nebo alespoň konkrétně představitelné. Může se obejít bez slovního působení, ale i při slovních formách se působení příkladu opírá o navození vjemů nebo představ. Vnímání nebo představování vzorů chování je provázeno zpravidla city libosti nebo nelibosti, sympatie nebo antipatie, vciťováním. Tyto citové prožitky posilují a zpevňují evokované představy. Účinek metody příkladu se opírá o instinkt napodobovací, který je u dětí velmi silně vyvinutý; čím je dítě mladší, tím zřetelněji se projevuje. Úkolem metody příkladu je upevnit žádoucí chování dětí vytvořením názorných a přitažlivých vzorů chování (27, s. 84). Metoda příkladu může doplňovat metodu ukládání požadavků a vysvětlování a také podporuje účinek metody přesvědčování. Malé dítě slepě, bez výběru napodobuje to, co jej obklopuje a co je mu blízké. Ne všechny skutky, postoje, zvyky, návyky, názory nebo rituály si zaslouží napodobování. Starší děti, kde je již dostatek prostoru k vytváření kritického názoru k tomu, co kolem sebe vidí, je třeba je seznamovat vhodnou formou i se škodlivými vlivy, které je obklopují. Děti učíme bojovat s těmito vlivy a překonávat je. Naše schopnosti v tomto ohledu musí být co nejlepší, abychom dokázali čelit negativnímu působení současného prostředí. Metoda příkladu ukazuje, co se má konat, jak se to má konat, že je to možné konat, proč je to třeba konat a jak je toto jednání hodnotné nakolik je mravné. Účinek metody příkladu spočívá především v rovině citového upevňování morálních představ. U malých dětí používáme k výchově vzory, které jsou pro ně bezprostřední, lehce pozorovatelné a identifikovatelné. U starších dětí lze stále častěji používat i vzorů fiktivních, například ze sféry umění filmu, televize, fotografie, ilustrací a plakátů. Příklady kladné je v tomto ohledu bohužel mnohem obtížnější nalézt než příklady záporné. 109

118 Při výchově dáváme přednost variantě kladné, ale i příklad budící strach a odpor má své místo tam, kde by neopatrnost, nedbalost nebo lehkomyslnost mohly způsobit závažné následky. V této souvislosti uvádím v příloze F kasuistiku zaměřenou právě na příklad záporný. Jedná se o besedu, již jsem připravil s drogovým dealerem Radkem Hanykovičem, který byl v Thajsku přistižen při pašování heroinu a odsouzen nejprve k trestu smrti a následně k trestu odnětí svobody na doživotí. Pouze smrtelná nemoc jej pomohla vrátit zpět do republiky, kde mu byl z důvodu závažného onemocnění trest přerušen. Dva měsíce před jeho smrtí jsem měl možnost konfrontovat žáky a studenty dvou tříd s jeho sugestivním vyprávěním o pobytu v thajském žaláři i o jeho dalším osudu. Větší emoce jsem za dobu své 12leté praxe prozatím nezažil. Slzy na tvářích žáků a studentů hovořily za vše. V tomto ohledu nebylo třeba obávat se nebezpečí opačného účinku, který je při využití záporného příkladu jinak velkým nebezpečím. Jako formu kladného příkladu lze uvést působení projektu LATA, jehož realizátorem je studentské občanské hnutí. Projekt vznikl na půdě psychoterapeutického zařízení v denním sanatoriu Horní Palata. Šauerová v této souvislosti uvádí, že stavebním kamenem této pomoci je myšlenka, že klient, který je ohrožen sociálním selháním, může mít prospěch z intenzivního osobního vztahu k člověku, který nemá kriminální sklony a má o klienta zájem. Dobrovolník se tak stává určitým vzorem pro mladého delikventa kamarádem, přítelem, rádcem, průvodcem při řešení problémů a životních těžkostí, nositelem motivace ke spolupráci (64, s ). Tato forma příkladu je realizovatelná prakticky kdekoliv. Výhodou jsou v tomto ohledu města, ve kterých jsou vysoké školy zaměřené na studium tzv. pomáhajících profesí. Doprovázení a příklad z této pozice však není podmínkou nezbytnou Práce se skupinou Literatura věnovaná práci se sociální skupinou z pedagogického pohledu se věnuje především práci s formální skupinou se silnou orientací do oblasti vzdělávání. Tento resortní pohled je v rozporu nejen s cílem projektu SVI, ale i pedagogiky samotné. Jednu z výjimek tvoří kniha s názvem Výchova jako teoretický problém Jiřího Pelikána. K pochopení jeho širšího pohledu na metodu skupinové práce je třeba připomenout některé základní atributy, na kterých je skupinová práce postavena. Sociální skupinu chápeme jako sociální celek, systém integrujících se a vzájemně závislých jednotlivců, spojených na určitý čas společným cílem a emocionální 110

119 jednotou (12, s. 158). V jiných definicích, např. Zaborowského (71, s. 20), je zdůrazněn u skupiny vlastní systém hodnot a norem, ale není zvýrazněn společný cíl. Sjednocující pohled na charakteristiky skupiny předkládá Pelikán (52, s ), který sociální skupinu charakterizuje z pohledu více autorů, kteří nejčastější znaky sociální skupiny uvádějí takto: každá skupina se skládá z více než dvou lidí (všichni autoři), skupinu spojují určité, byť jen dočasné cíle (10), (1), (15) a další, v sociální skupině vznikají skupinové normy na základě podobnosti hierarchie hodnot členů skupiny (15), (10), (25), (7) a další, vytváří se relativně stálá struktura vztahů mezi členy, jednotlivci zaujímají různé pozice a přijímají různé role (7) a další, skupina sdružuje své členy k provádění společných činností, které uspokojují rozmanité potřeby členů, nebo jejichž cílem je dosažení určitého výkonu (15) a další. Jak uvádí Pelikán (52, s ), méně často jsou pak některými autory uváděny další znaky sociální skupiny takto: vedle skupinového cíle mají členové své individuální potřeby (15), skupiny jsou v určitém protikladu k jiným skupinám, pro sociální skupiny je typická dynamika, která bývá často složitá (vývoj, konflikty, napětí apod.) Pelikán (52, s. 155) uvádí, že dosažení žádoucího modelu sociální skupiny z hlediska výchovy lze v podstatě realizovat dvěma základními cestami. První je vývoj z formální skupiny, druhá je cestou vývoje tzv. informální sociální skupiny. Formální skupina je ustavena zevně, někým mimo skupinu, a jejím členem se stává jedinec bez vlastního přičinění (třída, školní družina apod.). Informální skupiny vznikají především z potřeby jedinců, kteří pociťují nezbytnost sdružit se s lidmi, kteří jsou jim blízcí svými cíli, motivacemi, někdy i zařazením do společnosti (52, s. 162). U formální skupiny je klíčové zejména hledání společného cíle v souladu s individuálními motivy jednotlivých členů. Jeho dosažení je možné především v zainteresování členů skupiny na společném problému, při kterém dochází k sblížení názorů jednotlivých členů. Následuje stanovení základních požadavků a pravidel fungování skupiny. Pelikán (52, s. 157) uvádí, že jejich formulace musí být jasná, 111

120 srozumitelná, jednoznačná a přitom přijatelná. Požadavky se v případě akceptace stávají postupně normami. Dochází k integraci skupiny, které má několik stádií. V prvním stádiu je podporován vznik podskupin, v nichž dochází k seberealizaci jednotlivce. Druhé stádium směřuje k integraci k dlouhodobějšímu cíli nebo cílům. Jejich formulace by měla přirozeně vyplynout z pocitů členů skupiny. Ve druhém stádiu je důležité poznání tzv. sociálního statusu každého člena skupiny. Souvisí úzce s jeho autoritou ve skupině. Přístup pedagoga musí být velmi citlivý, dění ve skupině pouze usměrňuje. Ve třetím stádiu již máme co do činění se samostatným organismem, do něhož zasahuje pedagog pouze výjimečně. Pro skupinu se stává spíše partnerem, nikoliv vedoucím. Vzájemný vztah by měl být vyvážený, doprovázený snahou skupiny o partnerství s pedagogem, o jehož spolupráci se skupina uchází. Jeho úkoly v této fázi spočívají podle Pelikána (52, s ) ve: sledování, zda skupina ve vývoji neustrnula, v respektování rozhodování skupiny v rozporu s jeho míněním, pomoci při vytváření příznivého klimatu, pomoci hledání kontaktu s okolím a se světem apod. U informálních skupin je postup práce odlišný. Počáteční etapa je věnována poznávání a navázání kontaktů s některými jejími členy. Forma kontaktu může být různá, od rady až po zapůjčení klubovny nebo sportovního vybavení. Druhá etapa je charakteristická vzájemným sbližováním se skupinou, která pociťuje snahu o kontakt s vychovatelem (sociálním pracovníkem) a jeho pomocí. Třetí etapa je charakteristická možností přímého ovlivnění skupiny pedagogem. Zde se podle Pelikána (52, s. 165) otevírá možnost ovlivnit vývoj skupiny v mnoha směrech: podněty k tvorbě cíle, podněty k integraci zájmů jednotlivých členů, ovlivnění norem skupiny, kontakty s dalšími skupinami, zpevnění vnitřní struktury apod. Nutno dodat, že v praxi je možnost ovlivňovat informální skupinu velmi obtížná, ale z pohledu řešení problémů v oblasti predelikventního jednání je tato práce nezastupitelná. Odehrává se však mimo rámec instituce a obvykle i v jiném časovém prostoru, než který je vymezen pracovní dobou. Od pedagogických a sociálních pracovníků si vyžaduje vysokou míru flexibility, přizpůsobivosti a osobního zaujetí. 112

121 V literatuře z oblasti sociální práce je metoda práce se skupinou zastoupena velmi často. Problémem však je její směřování zejména do oblasti léčby a terapie, nikoliv do oblasti výchovy a prevence, kde spočívají cíle této práce. Přesto je vhodné uvést z této literatury některé zákonitosti práce se skupinou, které jsou využitelné i pro oblast řešení predelikventního chování dětí. Řezníček (54, s ) definuje skupinovou sociální práci takto: Skupinová sociální práce je založena na empirických zkušenostech ve vývoji skupin zaměřených na cílovou činnost (předběžný společný zájem, formování, dělba moci a kontroly, tvorba úzkých vztahů, diferenciace, rozpad). Využívá se v ní také znalostí skupinového sociálního chování (vůdcovství, dělba funkcí a pravomoci, povaha cílů a jejich dosahování, dosahování konformity a zvládání kontroverzí, apod.) Z předchozí definice je zřejmé, že většina charakteristik skupiny bude velice dobře využitelná i pro oblast výchovného působení. Novotná (43, s. 79) charakterizuje skupinovou sociální práci jako činnost sociálního pracovníka, který pomáhá sociálnímu fungování různých skupin ve smyslu rozvoje vzájemných pozitivních sociálních vztahů mezi jejich členy, aby se každý jedinec jako člen skupiny vyvíjel v souladu s cíli, které si skupina klade. V oblasti sociální práce význam skupiny spočívá v možnosti překonávání bariér v komunikaci a přenesení této dovednosti i do osobních vztahů mimo skupinu. Skupiny jsou prostorem pro výměnu názorů a myšlenek i pro vytváření nových pohledů na řešení problémů. Členové skupiny získávají nové zkušenosti a učí se přijatelným způsobům chování. Skupina je také prostorem pro procvičování nově nabytých dovedností, usměrňuje způsoby chování a dolaďuje jejich detaily. Skupina je i prostorem pro řadu nejrůznějších činností, ovlivňuje myšlení, cítění i jednání svých členů. Skupiny jsou jednotlivcům oporou a motivací při dosahování nejrůznějších cílů. Skupina je prostorem pro spolupráci a kooperaci, které jsou pro život každého jednotlivce velmi důležité. Skupina je také místem pro komunikaci, produktivní předávání informací, formulaci otázek a hledání řešení - Matoušek (33, s. 155). V oblasti sociální práce se skupiny nejčastěji člení na skupiny homogenní (skupina drogově závislých, skupina týraných žen apod.); skupiny úkolově zaměřené; svépomocné skupiny; skupiny výcvikové (např. v oblasti mezilidských vztahů); skupiny zaměřené na dosažení sociálních cílů a psychoterapeutické skupiny. Pro oblast sociálněvýchovného působení jsou z tohoto výčtu využitelné především skupiny výcvikové. Jedná se však o fázi, kdy se pokoušíme řešit určitý problém, který se již objevil, byl 113

122 jasně definován a pojmenován. Primárním cílem sociálně-výchovného působení je však vytvářet žádoucí pravidla chování v přirozeném prostředí, na které jsou děti zvyklé, ve kterém se běžně pohybují, a vzniku problémů tak předcházet. V tomto ohledu lze hovořit o skupinách přirozených, například školní třídě, sportovním nebo jiném zájmovém oddíle apod. Především do těchto skupin budeme zaměřovat svoji pozornost při identifikaci problémů spojených s predelikventním chováním. Je samozřejmé, že každý problém má své příčiny a nelze vylučovat ani nejrůznější psychická onemocnění, závislosti apod. Zde je však pro pracovníky OSPOD úkolem spíše rozpoznat tyto příznaky onemocnění nebo závislosti. Je zřejmé, že jejich řešení je úkolem terapeutů, psychologů, psychiatrů, lékařů a dalších odborníků. Z osobní zkušenosti vím, že procento vážných psychických poruch není vysoké a při řešení predelikventního jednání máme značný prostor pro práci se skupinou. Jde spíše o to, jakou cestou se vydat, jaké techniky využít, jaké partnery k sobě nalézt, než o to, že bychom neměli s kým pracovat. Nechme tedy vážné poruchy odborníkům terapeutům specialistům a soustřeďme se na skupiny přirozené a jejich prostředí. V souvislosti s těmito skupinami je pro nás klíčovým vodítkem zejména pojem skupinová role. Role ve skupině jsou velmi často odrazem toho, jaké role člen skupiny hraje ve svém životě. Skupina si velmi dobře všímá toho, jakou roli ve skupině kdo přijímá, o jakou usiluje, v jaké roli je mu dobře a v jaké nikoliv. Morenova sociometrie v souvislosti se sociální rolí hovoří o vůdcích, z nichž jeden je obvykle uznáván pro své schopnosti, kterým dominuje rozum, a je jakýmsi vůdcem do nepohody, zatímco druhý je vůdcem spíše pro chvíle zábavy. Vůdce do nepohody bývá někdy označován za vůdce beta nebo za tzv. experta. Vůdcem alfa bývá označován neformální vůdce často vůdce pro zábavu a odpočinek. U tohoto vůdce dominuje jeho zábavnost, obliba, přátelskost, družnost, pochopení apod. Další významnou rolí je tzv. černá ovce (outsider), tedy člověk pouze málo sympatický, nepřitažlivý, nezajímavý, nezábavný. Bývá označován obvykle typem omega. V souvislosti s rolemi se také ve skupině hovoří o roli gama, kterou tvoří pasivní členové skupiny, kteří sice ve skupině nijak nedominují, ale také současně nejsou zdrojem nemístných poznámek nejsou outsidery. Často se v literatuře hovoří v souvislosti se skupinami i o protivníkovi, který stojí vůči skupině v nepřátelském postavení a pokouší se skupinu narušit. Proč právě zde tato exkurze do rolí? Důvod je prostý. V oblasti práce se skupinou je znalost fungování rolí základem pro úspěšné výchovné působení. Prostřednictvím vůdců (formálních i neformálních) mohou pedagogové, sociální 114

123 pracovníci nebo další osoby, které o spolupráci požádáme (trenéři oddílů, zábavných kroužků apod.) snadno dosahovat cílů, které si stanovili. Využívají tlaku skupiny. Může jít o splnění úkolů a činností, které by skupina jinak buď vůbec neodvedla nebo by tak učinila s velkými problémy a za nepoměrně delší dobu. To se však týká spíše běžného výchovného působení. V rámci intervence je užití neformálních vůdců důležité pro motivaci problémového dítěte, nalezení jeho opory, ochránce nebo vzoru, ke kterému se může v případě problému uchýlit nebo ke kterému se snaží přiblížit. Aktivizace a motivace prostřednictvím získání vůdců však může působit i na další členy skupiny, kteří tak mohou dosahovat mnohem lepších výsledků, než by tomu bylo v případě ponechání vůdců stranou. Pro výchovného pracovníka je tedy sledování a znalost aktuálního fungování rolí ve skupině klíčem pro dosažení úspěchu. V jeho rukou je dokonce částečně i změna postavení jednotlivých členů. Nalézáním vhodných činností můžeme i outsidera dostat (alespoň na chvíli) do pozice hvězdy, nebo naopak hvězdu, která narušuje fungování skupiny, vhodně usměrnit. K tomu je nezbytné znát slabé a silné stránky každého člena skupiny, stanovit si dílčí cíl a přizpůsobit mu odpovídající prostředky. Sociální pracovník, který přichází do prostředí školy, v němž se vyskytuje problém, by byl hlupákem, pokud by si nevyslechl pedagoga, který se třídou dlouhodobě pracuje a může mu odkrýt řadu okolností nezbytných pro poznání fungování dané problémové skupiny. Pravidla členství ve skupině jako je mlčenlivost a důvěrnost fungují spolehlivě a může hledat týdny, aby nakonec došel k tomu, co mu dobrý učitel (vychovatel) je za určité situace schopen sdělit bezprostředně při prvním setkání. Ostražitost a vlastní úsudek sociálního pracovníka to nevylučuje, ale na přehnanou nedůvěru zde místo není. Spolupráce je v tomto ohledu klíčem k úspěchu. Nezapomeňme, že sociální pracovník tvoří skládačku, kterou se snaží identifikovat příčiny problému ve spolupráci se školou, rodinou i v prostředí v okolí dítěte. Teprve potom lze stanovit cestu směřující ke smysluplné intervenci. Neúčinná obvykle nebývá ani tak z důvodu chybného postupu nebo nedostatečných možností, ale spíše pro neznalost okolností, které problém způsobily Práce s komunitou Je zcela zřejmé, že tato metoda má oproti ostatním zvláštní postavení. Důvodem je především skutečnost, že její aplikace je procesem dlouhodobým, který je mnohem více než u ostatních metod závislý na faktorech, jež jsou pro jednotlivce nebo malý tým 115

124 jen velmi složitě uchopitelné. Komunitní práce je práce dlouhodobá, do které se mnohem více než u metod jiných promítají změny nejrůznějšího charakteru. Je to metoda, která se neupíná na konkrétního jednotlivce, ale směřuje ke skupinám, a to nikoliv ke skupinám malým. Přes tato konstatování nelze v této práci metodu komunitní práce vynechat, protože právě ona bezprostředně souvisí s projektem SVI, který je základním rámcem pro tuto práci. Jedním z hlavních cílů SVI je oblast predelikventního působení, a proto i metoda komunitní práce bude v tomto pojetí přizpůsobena cílové skupině dětí a mládeže. Je třeba však brát v potaz, že hranice jsou v tomto ohledu ještě volnější, než je tomu u metod ostatních. Metoda komunitní práce směřuje spíše do oblasti prevence a působením konkrétních projektů může následně vytvářet i prostor pro řešení problémů jednotlivců nebo skupin. Pro pochopení komunitní práce v kontextu sociálně-výchovného působení na děti a mládež je nezbytné vysvětlit pojem komunita. Existuje množství definic, které se snaží obsáhnout veškeré možnosti, jež se v tomto ohledu nabízejí. Sociologové v širokém pojetí vnímají komunitu jako prostor vymezený hranicemi (geografickými, politickými, ekonomickými nebo sociálními). V jiných definicích je komunita postavena na určitých pilířích (sdílených hodnotách), např. na společném kulturním dědictví, společných zájmech nebo společných problémech. Autoři z oblasti sociální práce vnímají komunitu jako jakékoliv vnímání společného dobra, které může být mezi občany vytvořeno. Komunita je podle nich něco, čeho lze dosáhnout společným úsilím občanů. Hartl v souvislosti s definicí komunity uvádí, že komunita je místo, kde člověk může získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě (33, s. 253). Definice komunity v literatuře z oblasti sociální pedagogiky nad rámec uvedeného zdůrazňují, že komunita je místem, kde mezi lidmi existuje viditelná snaha o vzájemnou pomoc a spolupráci. V praxi se setkáváme s komunitou v nejrůznější podobě. Matoušek v této souvislosti uvádí komunitu občanskou, výcvikovou, terapeutickou a spirituální (33, s. 254). Jak uvádí Kraus, smyslem komunitních přístupů je především dosahování takové sociální změny, která by vedla ke zlepšení situace a podmínek života členů komunity. Nikdo neví lépe, co je pro komunitu dobré, než ona sama, resp. lidé, kteří jsou její součástí. Je však možné, že tyto potřeby nedokáží artikulovat, neznají cesty, jak jich dosáhnout, či rezignovali na možnost změny na základě předchozí zkušenosti (22, s ). 116

125 Komunitní práce je metoda využívající takových nástrojů (programů, projektů a jednorázových opatření), které směřující k vyvolávání a podporování změny v rámci místního společenství. Pod pojmem komunitní práce si lze představit přístup k lidem jako proces, který si klade za cíl jejich vlastní aktivizaci, snahu o to, aby se sami postarali o řešení problému nebo navrhování a realizaci konkrétních programů, projektů a opatření směřujících k řešení určitého problému za účasti všech členů komunity. Mezi základní znaky komunitní práce tedy patří použití přímo místního společenství k řešení problémů, hledání zdrojů a možností pro změnu v komunitě samé, zapojení obyvatel do řešení problémů v komunitě. Je to metoda velmi univerzální. S její pomocí lze řešit problémy s etnickým napětím, vzděláváním, sousedskými vztahy, životním prostředím, zdravotní péčí nebo problémy v oblasti sociálních služeb. Úkolem sociálního pracovníka je v souvislosti s realizací opatření na ochranu dětí například navrhovat v rámci komunitní práce prostřednictvím Týmu pro mládež vznik zařízení primární prevence (nízkoprahových klubů, sportovních plácků apod.) případně dalších opatření v situační nebo viktimní prevenci. Je třeba brát v úvahu, že bez každodenní sociální práce v obdobném zařízení nebude dosaženo účelu, ke kterému daná opatření směřují. Využití metody komunitní práce směřuje v rámci řešení predelikventních problémů u dětí a mládeže k hledání společných jmenovatelů pro určitou lokalitu (městskou část, část obce apod.) nebo pro problémy, které směřují do oblasti národnostních menšin a etnických skupin. V této souvislosti se nemusí jednat pouze o komunitu romskou. V řadě obcí jsou dnes početné komunity cizinců, jejichž děti navštěvují školy a mohou mít určité specifické problémy. Ty mohou velmi rychle dospět za určitých okolností ve specifické formy kriminality. Pracovníci OSPOD jsou společně s pedagogickými pracovníky obvykle prvními, kteří jsou schopni tyto problémy rozpoznat. Projekt SVI přináší v tomto ohledu pracovníkům OSPOD velmi důležitý nástroj v podobě možného definování a ohraničení problému. Statistické výstupy z aplikace SVI se vztahují k typu problému i k jeho lokalizaci. Prvek příslušnosti ke komunitě však není statisticky vykazovatelný. Ten je nutné do pravidelných analýz dodat při společných setkáních odborníků za přispění zástupců komunity. To samozřejmě předpokládá, že existuje navázaný kontakt s neformálními zástupci dané komunity a prostor pro vzájemné setkávání za účelem definování těchto problémů. Takovým místem je z odborného hlediska (ve vztahu k mládeži) Tým pro mládež, který by měl disponovat výstupy z těchto analýz. Při jejich pořizování je vhodné řídit se těmito radami: 117

126 Každý jednotlivý případ konfrontujte nejen z hlediska místa, času, způsobu, závažnosti apod., ale i druhu problému ve vztahu k příslušnosti aktéra ke komunitě a jejímu typu (zvláštnostem a podmínkám, ve kterých komunita žije). Pravidelně spolupracujte se zástupci školských zařízení (zařaďte ředitele nebo zástupce škol do týmů pro mládež). Vytipujte zástupce (neformální vůdce) komunity a oslovte je s konkrétními návrhy směřujícími do předmětné oblasti. Neorientujte se na jednotlivce, ale na problémy typické spíše pro skupiny v rámci komunity. Orientací na jednotlivce dojde pravděpodobně k problémům v komunikaci. Vhodným místem pro vzájemné setkání je škola nebo zařízení kulturního nebo volnočasového charakteru. Pravidelně spolupracujte s neformálními zástupci komunity (navrhujte společně konkrétní programy, projekty a opatření). Všechny úkoly řešte společně, neočekávejte, že zástupci komunity budou jednotní. Berte v úvahu, že uvedená doporučení jsou omezena prostorem této práce. Pokud se v týmu zamyslíte, přijdete na desítky dalších nápadů a návrhů Metoda animace Je využívána především ve výchovném ovlivňování volného času. Jde o nedirektivní postup povzbuzování, o hledání vlastní cesty řešení situací, přičemž se účastníkům předkládá množství přiměřených, zajímavých možností seberealizace. Důraz se klade na dobrovolnost a možnost volby a vytváří se prostor pro iniciativu vychovávaných. Při této metodě je důležité, aby animátor zvážil možnosti účastníků (24, s ). Za určitou alternativu tohoto postupu lze pokládat tzv. Outward Bound. Jak uvádí Kraus (24, s. 182), je to označení pro krátkodobou pedagogickou, zážitkově intenzivní koncepci pobytu ve volné přírodě. Outward Bound Truste (sdružení britských organizací) bylo založeno v roce 1946 v Londýně. Metoda staví na emocionálně silném, intenzivním zážitku, na prožití skutečnosti, na překonávání překážek a sebepoznávání, na vnímání kontaktu s přírodním prostředím, na zážitku spolupráce s ostatními. Důraz se klade na proces, průběh, děj, nikoli na úkol. Cílem této činnosti je hledání a nacházení sebe samého. Projekty využívající této metody se zaměřují především na náročné situace jako jsou horské výstupy, plavby na lodích, noční výlety a hry nebo průzkum jeskyní. Jejich zvládnutí vyžaduje od účastníků 118

127 fyzickou a duševní sílu, vyrovnání se strachem a stresem a radikální změnou podmínek pro uspokojování základních potřeb. Projekt s názvem Expedice, založený na metodě animace, představuje například Matoušek (37, s ). Expedice byl projekt určený pro cílovou skupinu mládeže ve věku let z průmyslové části Liverpoolu, která byla odborníky označena jako oblast zasažená kombinací nepříznivých sociálních vlivů spojených mimo jiné s vysokou mírou delikventních forem chování u dětí a mládeže. Záměrem projektu byla organizace expedic na Saharu. Od roku 1970 do roku 1982 se jich uskutečnilo celkem 10 s celkovým počtem účastníků 300. Každá expedice byla od počátku připravována jako kompenzační vzdělávací program, jehož cílem byla změna postojů a chování mladistvých, a to prostřednictvím zvýšené sociální, psychické a fyzické zátěže v neznámém a neobvyklém prostředí. Následné výzkumy ukázaly, že u většiny účastníků po absolvování programu došlo k signifikantní pozitivní změně chování. Pocity nudy, potřebu revoltovat a frustraci vystřídalo konstruktivní vyladění a chování. Podle realizátorů projekt uspokojil účastníkům expedice osm následujících potřeb: potřebu změny, nalezení smyslu života, potřebu vzájemného setkávání, potřebu nových zkušeností, potřebu silných a neobvyklých zážitků, posílení sebedůvěry, oproštění se od civilizačních zábran a nalezení pozitivní perspektivy do budoucnosti. Expediční programy tohoto typu poskytují dospívajícím zážitek, jaký v předcivilizovaných kulturách mladí lidé prožívali během rituálů přechodu, kdy se z chlapce stával muž. Základem tedy byla změna sociální role charakterizovaná tímto přechodem do dospělosti. Z hlediska aplikace metod sociálně-výchovného působení v oblasti predelikventního chování se jedná o metody bezpochyby velmi zajímavé a využitelné. I pokud se vrátíme na zem do našich ekonomických možností z míst jako jsou Sahara nebo Alpy, které jsou zmiňovány v předchozích projektech, zůstává tato metoda velmi dobře využitelná. Atraktivita prostředí zcela jistě zvyšuje účinky působení metody jako celku, ale i v našich podmínkách tzv. za humny lze obdobné projekty velice dobře připravit a uskutečnit. Plavbu na lodích mohou nahradit samostatně postavené vory, zážitek z horské túry může naplnit zajímavá noční hra se samostatným průchodem stezkou odvahy, nedostatek a hospodaření s vodou na Sahaře může suplovat příprava ohně, tábořiště nebo večeře pro ostatní Naše orientace na rovinu osobnostně vztahovou může navodit obdobné zážitky podobné velehorám u rybníka za městem. Záleží pouze na našich schopnostech a fantazii, jaké prostředí vybereme a jakou náplň 119

128 programu v něm vytvoříme. Klíčový je výběr účastníků. Obvykle se stává, že u akcí podobného typu organizovaných školou s počtem účastníků rovnajícím se školní třídě dojde paradoxně k vyřazení dítěte nebo dětí, které by zapojení potřebovaly nejvíce. Důvodem jsou obavy z jejich chování. Proto směřujme v rámci sociálně-výchovného působení naopak ve spolupráci se školou výběr účastníků především k těm, u nichž registrujeme predelikventní chování. Je zřejmé, že uzpůsobit musíme v tomto ohledu podmínky. Projekty tohoto typu vyžadují početný a odborně vybavený tým realizátorů, vhodný výběr místa a především předem stanovený program navázaný na podmínky v prostředí, které volíme. Důležité je také navození atmosféry, která poskytne účastníkům určitý pocit výjimečnosti, který zvýší jejich sebehodnocení. Příklad využití metody je uveden v příloze F Brainstorming Víc hlav víc ví, říká staré přísloví. Dát hlavy dohromady platilo vždy za účinný recept, jak přijít věcem na kloub. Skupina může vymyslet víc než jednotlivec proces skupinového rozhodování a vymýšlení ale musí mít nastavena jasná pravidla. Jinak se může snadno zvrhnout v neplodné plácání či hádku. V pojetí současné společnosti, kde dominuje tlak na výkon, je to dokonce stále pravděpodobnější. Počátky této techniky, jejíž anglický název je do češtiny možné přeložit jako bouře mozků, sahají do 30. let 20. století. S nápadem, že lidé ve skupině na základě podnětů ostatních toho vymyslí více, než by vymysleli jednotlivě, přišel v roce 1939 reklamní pracovník Alex Faickney Osborn, spoluzakladatel světoznámé reklamní agentury BBDO. Na tomto předpokladu pak vypiloval specifickou metodu skupinového rozhodování, kterou podrobně popsal v knize Applied Imagination. To, že funguje, si ověřil během mnoha let, po která tuto techniku už dříve s úspěchem využívali právě v agentuře BBDO. Ukázalo se, že použitím této metody se vytvoří až o 90% víc nápadů než při tradičním způsobu (85). V pedagogické literatuře se tato metoda vyskytuje pouze sporadicky. Pokud je již zmiňována, tak pouze krátce s vysvětlením jejích nejobecnějších zásad. Jak uvádí Průcha (53, s. 32), brainstorming je jedna z technik rozvíjejících tvořivé myšlení. Původně byla určena pro řídící pracovníky, konstruktéry, ekonomy, nyní má širší použití, např. ve vyučování jako aktivizační prvek. Opírá se o skupinovou diskusi a skupinové řešení problémů (skupina má 5 12 členů). Diskuse je do jisté míry řízena, 120

129 nahrávána a analyzována. Je zřejmé, že v tomto podání definice techniky směřuje spíše do oblasti učení, nikoliv do oblasti výchovy. V literatuře z oblasti sociální práce je využití metody pro oblast sociálně-výchovného působení zmiňována častěji. Například Řezníček (54, s. 48) v této souvislosti uvádí, že brainstorming je snad poněkud méně nadnesený termín pro skupinové řešení problémů, při němž se podporuje nekonvenčnost a tvořivost se záměrem překonat zaběhané způsoby myšlení. Účastníci jsou vyzváni, aby k předloženému problému navrhovali jakékoli řešení bez kritické sebekontroly a aby ve svých myšlenkách navazovali na předchozí nápady rovněž bez kritiky nebo hodnocení. Pak následuje analýza alternativ a volba mezi nimi. Hlavním cílem brainstormingu je tedy v první fázi vyprodukovat co nejvíce nápadů k danému problému. Problémem může být stejně tak prodej výrobků jako výchovný problém u jednotlivce nebo skupiny dětí. Kvantita je v počáteční fázi důležitější než kvalita. Čím více nápadů, tím větší šance, že se mezi nimi najde i skutečná perla. Je třeba odhodit zábrany a autocenzuru první fáze brainstormingu je založena na spontánním produkování nápadů, inspirujících myšlenek a netradičních řešení skupinou, žádný nápad, třeba na první pohled sebehloupější, by proto neměl zůstat nevysloven. Jedině tak se může urodit něco skutečně originálního, co by jinak nikoho nenapadlo a pokud ano, raději by si to nechal pro sebe. Podstatou metody je snaha uvolnit podvědomé procesy, odstranit zábrany a uvolnit fantazii. V této fázi je proto zakázáno jakkoli kritizovat jednotlivé nápady či je jakkoli hodnotit. Jeden ze skupiny je obsazen do role zapisovatele všechny nápady je třeba zapsat, aby žádný z nich nezapadl a bylo možné je pak v další fázi protřídit. Zapisuje se na tabuli či její ekvivalent, např. PC, aby všichni měli neustále na očích, co už bylo vysloveno, a mohli se nechat inspirovat. Z vlastní zkušeností spíše než tabuli doporučuji PC a projektor. Na plátně všichni sledují zapsané návrhy. Následně při jejich korekci není již nutné vše znovu přepisovat například do zápisu z porady (komise) apod. Ve druhé fázi přichází na řadu i složka, která musí být v první fázi pokud možno vypnuta či alespoň ztlumena na minimum chladný kritický rozum. Nyní přichází na řadu posuzování a analýza jednotlivé nápady jsou protříděny, ty skutečně hloupé jsou vymazány, s těmi, které se zdají být k něčemu, se dále pracuje: seskupují se, kombinují a dále se vylepšují, modifikují a dopracovávají. Cílem je nalézt co nejlepší řešení. Fáze hodnocení podaných návrhů a otázka seriózního výběru řešení představuje největší úskalí brainstormingu. V této fázi je řízení diskuse nutné svěřit největší autoritě v 121

130 kolektivu. Musí však platit, že tato autorita disponuje i jistou dávkou šikovnosti. Osobně jsem se přesvědčil, že jednou z důležitých podmínek je například způsob psaní na flipchartu. Brainstorming sice podporuje spontánnost při vymýšlení nápadů, má však svá pravidla a klade velké nároky na toho, kdo takovému jednání předsedá a kdo ho musí být schopen uřídit, aby se nezvrhl z vymýšlení neotřelých nápadů v předhánění se, kdo vymyslí větší nesmysl. Zároveň musí udržet na uzdě kritiky, kteří by hned chtěli shazovat nápady ostatních kritika není povolena. Naopak - předsedající musí zajistit, aby si účastníci brainstorming osvojili a měli ze svých nápadů radost. Proto je vhodné účastníky povzbuzovat, aby se také vyjádřili a neschovávali si své nápady pro sebe. I kdyby řešení nebylo nalezeno, nesmí se stát, že způsob vedené diskuse bude znamenat, že účastníci se na podobné jednání nikdy nedostaví, protože jejich pocity byly výrazně nepříjemné. Využití metody v rámci řešení problematiky sociálně-výchovného působení teoreticky přichází v úvahu při hledání řešení jakéhokoliv případu (závažnějšího výchovného problému), ale v praxi jej doporučuji zejména z časových důvodů využívat na řešení problémů skupin, a to zejména v souvislosti s přípravou konkrétních programů a projektů. Prostorem může být například tým pro mládež nebo komise sociálně-právní ochrany. Zde je užití této metody skutečně velkou výhodou, protože účastníci nejsou obvykle ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, kde se jinak tato metoda uplatňuje pouze velmi obtížně. Metoda má také své kritiky. Ti argumentují, že členové skupiny během brainstormingu generují menší počet méně kreativních nápadů (hodnoceno nezávislými porotci), než kdyby pracovali individuálně. Vzhledem k tomu, že účastníci nejsou hodnoceni samostatně za počet nápadů, ale veškeré nápady jsou sepisovány dohromady, mohou vlivem tzv. sociální lenivosti ztrácet motivaci k vymýšlení. I přes avizované a vzájemné nehodnocení si nápadů se účastníci obávají vyslovit své jedinečné myšlenky. Tato složka roste vlivem obtížnosti úkolu, tedy s pravděpodobností špatné odpovědi. Tím, že vždy mluví pouze jeden a druzí mlčí, může docházet k zapomínání nápadů, rušení diskusí nebo přerušení tvorby nápadů. 122

131 5.3.7 Hraní rolí a výměna rolí Děti dovedou při hře učinit ze všeho všechno: hůlka je flinta, z kousku dřeva kord, z každého uzlíčku panenka a každý kout se stává chýší J. W. Goethe (30, s. 8). Hra poskytuje dítěti citové uspokojení. Komenský uvádí ve svém díle Škola hrou několik potěšení ze hry. Vedle radosti řadí k jejím kladům především vlastní rozhodování (40, s. 9). Na něm je postavena metoda, jejíž využití, je-li správně zvládnuto, přináší ono uspokojení a radost nejen dětem, ale i výchovným pracovníkům. V odborné literatuře je tato metoda nazývána různě. Setkáváme se například s názvem inscenační metoda, metoda hraní rolí nebo také metoda využívající názvů z oblasti divadla Inscenační metoda, jak uvádí Kraus (24, s. 180), předpokládá rozdělení rolí a jejich hraní. Přijetí určité role nutí účastníky porozumět prožitkům a jednání partnerů, a vede je tedy k hlubšímu chápání mezilidských vztahů a posléze i k alternativnímu řešení problémů. Hraní rolí poskytuje obrovskou škálu situací a nepřeberných možností, jak na děti výchovně působit. V rámci výchovného procesu se soustředíme především na tzv. sociální role. Sociální role je očekávaný způsob chování, který se váže k určitému sociálnímu statusu. Každá osoba hraje více rolí, a to jak nezávisle (student ve škole, zákazník v obchodě, zaměstnanec v práci), tak souběžně (např. otec a manžel v rodině). V některých situacích dochází ke konfliktu rolí, kdy jsou očekávání spojená s jednou z rolí jedince v rozporu s očekáváními, která se vážou k roli jiné. Rozlišujeme 3 základní přístupy jedince k sociální roli: ztotožnění/identifikaci, distanc/odstup (jedinec roli navenek hraje, avšak vnitřně se s ní neztotožní), odmítnutí role. Hraní rolí je také jednou z nejužitečnějších metod pro zjišťování postojů a procvičování dovedností. Hraní rolí je metoda, kdy se pokoušíme zajistit, aby se dítě pokusilo vžít do připravené role a dokázalo si tak uvědomovat její základní charakteristiky. Účastníci této hry se potřebují dovědět, že cílem nejsou strojené slovní souboje, nýbrž ohleduplná realistická komunikace. Výsledkem má být mnohem jasnější porozumění povaze a moci přesvědčování - správné volbě slov potřebných k tomu, aby přání bylo vyhověno, tomu, jak nás vnímají druzí, důležitosti zabarvení hlasu, způsobu projevu, nonverbálních signálů a poznávání osoby, s níž v danou chvíli jednáme. Jak uvádí Silberman, je třeba vždy určit tzv. scénář. Scénář je postupem, jak se bude hrát. Podle Silbermana existuje několik možností scénáře: volný, připravený, částečně připravený, opakování skutečných situací a tzv. dramatické čtení (58, s. 49). 123

132 Nejčastější bývá scénář připravený nebo částečně připravený. V rámci připraveného scénáře děti dostávají příležitost pracovat ve skupinách různé velikosti a zaměření. Mohou však pracovat i samostatně. Zkoušejí vůdcovství a podřízenost ve skupině, diskutují, společně rozhodují, prezentují osobní a skupinové názory, sdílejí odpovědnost za výsledky skupiny. Především tato činnost vede k osvojování sociálních dovedností (spolupráce, tolerance, vedení, nadřízenost, podřízenost apod.). Mimořádně důležitá je technika, kterou učitel používá. Děti dostanou přiděleny role v situacích, v nichž pak následně v těchto rolích jednají. Vyloučen není ani jejich vlastní výběr role (částečně volný scénář). V případě, že je to možné, je dokonce takový postup, kdy si žák roli vybere, následně z hlediska naplnění výchovných cílů mnohem efektivnější. Zkoumané role mohou obsahovat způsoby chování považované za vhodné i nevhodné, různé postoje, mohou odrážet nejrůznější životní názory, styly, obsahují celou škálu citů a přesvědčení. Děti vnímají náplň těchto rolí, které představují ony samy nebo jejich spolužáci, zabývají se otázkami motivů, následků svých činů, působení okolností i otázkami místa (prostředí), času, postojů apod. Učitel citlivými zásahy a navazováním situací vede hru kupředu, v případě potřeby ji usměrňuje (obvykle tak, že sám vstupuje do hry v předem přijaté roli). U větších skupin dětí lze k hraní některých rolí použít i kolegy, kteří pak společně tvoří rámec hry, který žáci doplňují. Toto pojetí předpokládá důslednou přípravu. Výhodné je spolupracovat s profesionály a využít pro hru i prostředí mimo školu, např. místní divadlo apod. Pro usměrňování hry se používá technika, kdy učitel vystupuje v podobě vypravěče, který posunuje děj kupředu. Tato role mu dává možnost nejvíce děj hry ovlivňovat a navozovat tak situace, ke kterým se snaží dospět tak, aby plnil stanovené cíle. Pro zvýraznění rolí se používají kostýmy. Při složitějších a delších představeních je možné kostýmy doplnit o další charakteristiky dané role. Příkladem jsou popisky na štítku, které v příloze uvedené ve hře určovaly povolání, jež by žáci jinak ve větší skupině složitě rozpoznávali a hůře by se orientovali. Děti přijmou roli a bezprostředně improvizovaně rozvíjejí určitou situaci (z jejich vlastního života, ze života svých blízkých dospělých apod.). Výhodou je, že se tak děje ve hře nanečisto, kdy všechna řešení mohou být následně v diskusi rozebrána a případně i upravena, zopakována bez vážných následků, které by mohly nastat ve skutečném životě. Hraní rolí je prostředkem, jak děti snadno otevřít, jak je přimět k akci, kterou lze komentovat, usměrňovat i hodnotit bez následků, které přináší skutečný život. Jde přece o hru. Zároveň tento způsob práce podporuje obrazotvornost a tvořivost, schopnost rozumět sobě a druhým, vcítit se do druhého, vidět za činy svými i 124

133 spolužáků konkrétní pohnutky, které k nim vedly. Hraní rolí, jak uvádí Machková, rozvíjí pochopení a toleranci, tříbí postoje a názory dětí nikoliv verbálním poučováním, ale přímou zkušeností a prožitkem, které jsou základem nepřímého výchovného působení na děti (29, s. 67). V rámci praktického provedení rozlišuje Silberman (58, s. 49) tzv. simultánní provedení, ve kterém pracuje několik skupin najednou; hru na jevišti, kdy jeden nebo více žáků předvede scénku ostatním. Úkolem ostatních je poskytnout zpětnou vazbu. Současně uvádí způsob, kdy lze scénku přerušovat a volně měnit aktéry. Ostatní hodnotí jejich výkony, které učitel doplňuje o vlastní postřehy. Výhodné je i opakované provedení, které postupně spěje k metodě cvičení. V literatuře z oblasti sociální práce bývá také uváděna jako samostatná technika tzv. výměna rolí. Výměna rolí je, jak uvádí Řezníček (54, s ), osvětlující a často účinná metoda, která pomáhá vzájemnému pochopení osob v konfliktním vztahu. Klientovi nebo klientům se navrhne, aby převzali roli svého protějšku, který naopak převezme jejich roli. Po prezentaci následuje analýza rolí a osobní percepce situace dané těmito rolemi. Techniku lze klientům předepsat i pro řešení situací mimo dosah sociálního pracovníka Režimování Režimem rozumíme způsob, jakým je organizován a řízen životní proces v určitém čase a místě, jde tedy o časové uspořádání určitých činností Kraus (24, s. 181). Hartl režimování označuje jako základ práce ve výchovných, rekreačních i pečovatelských zařízeních. Umožňuje plánovat, organizovat, stavět cíle, naplňovat je a za pomoci zpětné vazby plánovat nové (6, s. 510). Kučerová o metodě režimu říká, že je to způsob uspořádání času a prostředí, které tvoří vnější rámec pro život a činnost dětí. Umožňuje vypěstovat žádoucí návyky tím, že dětskou činnost podřizuje určité pravidelnosti, určitému řádu. Pravidelný sled činností, které se opakují den za dnem nebo vždy v určité situaci, vytváří zpevněný systém podmíněných reflexů dynamický stereotyp fyziologický základ návyků (27, s. 87). Základ návyku je vytvářen pravidelným opakováním činností v rámci dne nebo určité situace. Zavedení pravidelné organizace do života dětí přináší výsledky jak v oblasti zdravotní, tak i psychické a sociální. Současně je jednou ze základních podmínek výchovy. Režim může mít i podobu léčebnou nebo udržovací. Například v souvislosti s léčbou narkomanů se hovoří 125

134 o tzv. substitučním režimu, kdy je závislým podávána substituční látka, například metadon, nikotinová náplast apod. Režim úzce souvisí s časem (režim dne, režim týdne) nebo s funkcí (režim čistoty, příjmu stravy, hry, práce apod.). Z hlediska času (doby trvání) lze, jak uvádí Kraus (24, s. 181), rozlišit režimy epizodické (výlety, exkurze) zpravidla se týká jednoho dne, režimy krátkodobé (dětské tábory, pobyty v přírodě, sportovní kurzy) obvykle jeden týden, režimy dočasné (školní družina, škola, vězení) - několik týdnů, měsíců až let, režimy trvalé (rodina, dětský domov) několik let Časový režim stanoví rozvrh činností dětí od ranního vstávání až k večernímu uléhání. Zahrnuje základní i specifické činnosti - jídlo, učení, práci, hru, rozmanitá zaměstnání, drobné povinnosti, odpočinek apod. Hlavní zásadou je v tomto ohledu tzv. časová přiměřenost, která by měla odpovídat věku dítěte. Další z možných členění režimu se týká především jeho obsahu. V tomto ohledu rozeznáváme režim volný a režim přísný. Obsah režimu je proměnlivý. Časový režim se mění s věkem dítěte a s výchovnou situací. Některé stránky režimu musí být trvalé. Jedná se zejména o účelnost, přesnost, všeobecnost a určitost. To znamená: děti musí chápat smysl uspořádání svého času, prostředí a činností, režim nesmí porušovat, režim je závazný pro všechny, pravidla jsou stanovena určitě a funkce rozděleny zřetelně. Pekařová (50, s. 110) v této souvislosti uvádí, že zákon zdravé výchovy by měl být postaven na prioritách. V popředí zájmu dítěte, kterému jde škola lehce a učení mu nedělá velké starosti, je samozřejmě prioritou příprava na školu. Na druhém místě má jedničkář práci doma. Tu nelze nikam odsunout. Svoji profesi postaví na první místo, ale rodinu proto nemůže zanedbávat. Na třetí místo zařadí vzorný žák svoji zábavu, tedy sport, zájmy a hry. Jiné pořadí bude mít dítě, pro kterého je škola utrpením. U takového dítěte bude na prvním místě jeho denního režimu trénování pracovních dovedností doma nebo v hospodářství. V dospělosti bude pracovat rukama a mělo by mít k práci vytvořený kladný postoj. V oblasti řešení závažných výchovných problémů a dětské delikvence je forma denního režimu jednou ze základních otázek, na kterou si musí odpovědět každý pedagogický nebo sociální pracovník, který je přizván k řešení problému. U drobných problémů, jakými je například časté zapomínání pomůcek, domácích úkolů apod. bývá velmi často právě vnesení určité pravidelnosti do života dítěte velmi úspěšné. Musí být 126

135 voleno s ohledem na jeho věk a situaci v jeho okolí prostředí rodiny apod. Při řešení problému tohoto typu velmi často vystačíme se zjištěním u dětí nebo rodičů, jaký je průběh jejich každodenních činností. Dotazy je vhodné rozdělit na tzv. pracovní (školní) den a dny volna. Následně v diskusi režim upravíme nebo vytvoříme. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že drtivou většinu výchovných problémů doprovází částečná nebo úplná absence dodržování stanoveného režimu jako pravidelného střídání určitých pevně stanovených činností. Osobně se neztotožňuji s tvrzeními, že přílišná pravidelnost snižuje schopnosti dětí přizpůsobovat se náhlým změnám. Naopak se přikláním k názorům, které volají po zajištění větší pravidelnosti, která uspoří množství energie jinak vynakládané na zvládání chaosu v životním rytmu. Při řešení výchovných problémů se mi velmi osvědčilo dokonce převedení tohoto režimu do psané podoby a jeho vyvěšení na přehledném místě. Lze jej doplnit o základní úkoly a povinnosti dětí, ale i ostatních členů domácnosti. Jejich důsledné dodržování je jednou ze záruk úspěchu i při řešení delikventního jednání. Zde již nastupuje důsledná kontrola dodržování, která může přerůst v kontrolu nad jeho uplatňováním ve specifických výchovných zařízeních (zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy) Metoda cvičení, výcviku (nácviku) V kontrastu s názory některých osvícenců (Kanta, Rousseaua), kteří požadovali, aby člověk stále rozumově uvažoval, svobodně se rozhodoval a nebyl svazován množství zvyků, Pestalozzi zdůrazňoval nutnost mravních úkolů jako příležitost uplatnit morální učení. Opakování těchto úkolů lze označit za cvičení. Kučerová říká, že cvičením rozumíme mnohonásobné opakování požadovaného jednání. Tím se žádoucí způsoby chování upevňují a po čase se stávají automatickými. Metodou cvičení vytváříme návyky mravního jednání. Výsledkem cvičení, které je posilováno i citovými pohnutkami, je zvyk, totiž potřeba jednat navyklým způsobem (27, s. 88). Vytvářet automatické žádoucí chování je do určité míry nezbytné. Dítěti ani dospělému člověku nestačí jen vědět, co je dobro, aby jednal správně. Uveďme malý příklad. Zeptáme-li se žáků druhého stupně, co je třeba udělat, když v tramvaji bude vedle nich stát starší člověk, až na výjimky všichni odpoví, že staršího pustí sednout. Kolik z nich to však ve skutečnosti udělá? Rozumové pochopení, znalost, není sama o 127

136 sobě zárukou žádoucího chování. Teprve cvičením lze dospět k dovednosti. Bez cvičení se nelze stát např. zdvořilým, vytrvalým, důkladným, přesným, rozhodným, pohotovým, statečným, otužilým. Tyto vlastnosti je nesmírně těžké osvědčit člověku, který svou vůli necvičil. Pouze ten, který cvičením získal podobné návyky, osvědčuje je snadno, bez námahy a úporných vnitřních bojů se sebou samým. Cvičení může však mít až nežádoucí podobu drilu, která směřuje k dokonalé automatizaci, v níž obvykle chybí pochopení smyslu podobné činnosti. Motivací je obvykle odměna. Paradoxně jí může být i ukončení činnosti samotné. Jistý a především krátkodobý způsob drilu je však žádoucí při nácviku určitých činností (čtení, psaní, osvojování cizí řeči apod.). V oblasti pedagogiky vede metoda cvičení přímo k vytváření žádoucích návyků a nepřímo k odbourávání návyků nežádoucích, které můžeme označit jako zlozvyky. Důležité je, aby vychovatel neprováděl činnosti spojené s metodou cvičení formálně. Musí žáky zaujmout, vytvořit prostředí spolupráce. Nejúčinnější bývají obvykle činnosti přirozené, tvořené hrou, sportem, uměleckou tvorbou nebo nejrůznějšími zájmovými činnostmi. Naopak v činnostech umělých lze zdokonalovat návyky zdvořilosti, vystupování a dalších žádoucích projevů chování. Základní podmínkou metody cvičení je její každodennost. Nácvik (praktice) je podle Hartla (6, s. 338) postupné osvojování nové činnosti, dovednosti senzomotorické (chůze) či intelektuální (počítání) častým opakováním krok za krokem, od jednoduššího ke složitějšímu. Z této definice je zřejmé, že směřuje do oblasti psychologie. Pro nás je v tomto ohledu důležitým atributem zejména postupnost a opakování a stupňování náročnosti. To jsou zásadní pravidla nácviku. Pro nás jsou důležitá zejména v rovině nácviku chování. Řezníček (54, s. 47) v této souvislosti uvádí, že nácvik chování je komplexnější behaviorální technika, jejíž podstatou je nacvičování specifických forem interakce, pro kterou se klient (dítě) necítí dostatečně připraven. Po identifikaci problému následuje přehrání typického nevhodného chování klienta (dítěte), jehož kritické prvky se komentují. Posléze pracovník předvede vhodný projev, ujistí se, že klient mu porozuměl, a pak po klientovi žádá, aby si tento projev osvojil v několika zkouškách, které rovněž komentuje. Nakonec klient uvádí nacvičené chování do svého běžného života. V tomto ohledu je problémem zejména skutečnost, že nepřímé výchovné působení je nahrazováno působením přímým. Práce sociálních pracovníků však sama o sobě v sobě zahrnuje spíše techniky přímé, protože oproti pedagogům a výchovným pracovníkům pracuje v drtivé míře s klientem (dítětem), kterému se požadované 128

137 dovednosti nedostává. Proto je tolik důležitá primární prevence, v jejímž prostředí lze nacvičovat výchovné situace jako techniky nepřímého působení, které, jsou-li správně prováděny, zajišťují mnohem vyšší efektivitu, než je tomu u metod přímých, vynucených nežádoucím, nemorálním, nebo dokonce protiprávním jednáním Metody získávání (očekávání, slib a výstraha, soutěž, závazek) Kučerová (27, s. 90) říká, že projev očekávání je znám ve dvou variantách: jako projev důvěry a jako projev pochybností. Humanistická výchova dává přednost kladné variantě. Pedagog (sociální pracovník) dává najevo naději nebo přesvědčení, že dítě bude jednat správně. Nepřipouští možnost, že by mohlo selhat. Metoda působí kladně na sebecit dítěte, které je potěšeno dobrým míněním o sobě a nechce toto očekávání zklamat. Autorita vychovatele upevňuje jeho sebedůvěru. Tento způsob vzájemného vztahu mezi dítětem a pedagogem (sociálním pracovníkem) považuji v případech predelikventního jednání za klíčový. Každý může klopýtnout, musí však dostat šanci k nápravě. Frekvence kontaktů sociálních pracovníků s dítětem je časově natolik omezena, že projev očekávání je samozřejmostí. Slib a výstraha nespoléhají jen na sebecit, jako metoda projevu očekávání. K motivacím budoucího chování dítěte, které již v jeho vědomí existují, připojuje navíc ještě představu kladných nebo záporných následků chování. Tím posiluje účinnost výchovných požadavků a podporuje správný směr budoucího jednání dítěte (27, s. 91). Motivace slibem nebo výstrahou smí pouze občas provázet motivace jiné, hlubší, nesmí je nahrazovat. Nadměrné a nevhodné slibování vychovává sobecký utilitarismus, prospěchářství. V rámci řešení problémů s chováním směřujeme slib spíše do prostředí dítěte, ve kterém se pokoušíme společně s jeho pomocí změnit některé okolnosti nebo podmínky. Odměnu je možno slíbit jen tehdy, ukládáme-li úkol velký, těžký, výjimečný, vyžaduje-li zvláštní práce navíc nebo nějaké odříkání. Za plnění běžných povinností odměnu neslibujeme. Odměna by měla směřovat než k hodnotám materiálním spíše k hodnotám vyšším prožitkům, zážitkům, setkáním apod. Varování je v případech predelikventního jednání častější než v běžných výchovných situacích, ale přesto jej užíváme střídmě a vždy pouze jako projev očekávání, tedy, že se tak již v případě dítěte nestane. Je to obzvláště důležité v případech, kdy neznáme dokonale všechny okolnosti, které dítě k problému přivedly. Velmi lehce se může stát, že 129

138 varováním způsobíme, že dítě nebude vidět pro sebe cestu zpět a může dojít k útěku, nebo dokonce k suicidiálnímu jednání. Metoda soutěžení poskytuje žádoucí aktivitě motivaci složitými city osobními i skupinovými. Dva jedinci nebo dva kolektivy měří navzájem své síly při zdolávání morálně hodnotných úkolů. Snaží se prokázat své přednosti. Tímto způsobem se mobilizuje maximum jejich soustředění, vůle a energie pro zdárný výsledek. Při řešení závažných výchovných problémů je prostor pro soutěžení oproti běžným výchovným situacím výrazně omezen. Spíše než o soutěž s někým jde v těchto případech o soutěž s něčím nebo sám se sebou. V této souvislosti však nikdy nedáváme najevo přehnané očekávání. Osobně se domnívám, že soutěžení je obecně v našem životě tolik, že lze spíše ocenit instituce a organizace, které se jej vystříhají. Pro děti, které jsou předmětem snažení sociálních pracovníků, je vůbec není snadné nalézt. Závazek podněcuje žádoucí aktivitu dítěte, které na sebe vzalo nějaký úkol, představou osobní cti, která se neslučuje s nedodržením slibu. Dítě je vázáno dostát slibu i pocitem odpovědnosti před pedagogickým (sociálním) pracovníkem a před spolužáky, před nimiž byl osloven. Metodou závazku není radno plýtvat. Účinná je jen za příznivých věkových a individuálních předpokladů. Nesmí zevšednět. Závazek musí být neformální, musí vyplývat přirozeně ze situace, musí být kontrolovatelný, splnitelný, musí se stát předmětem skutečného zájmu jak pedagoga, tak veřejného mínění skupiny, musí být skutečně dodržován nebo plněn. V případech řešení závažných výchovných problémů se jedná opět spíše o závazek vůči sobě nebo ve vztahu k přímým účastníkům řešení problému včetně sociálního pracovníka. Jeho vyhodnocování je v tomto ohledu společným úkolem. Závazek vždy směřujeme k určitým cílům, které dokážeme přesně definovat. Malý úspěch je také úspěch. Na něm lze stavět další Videotrénink interakcí Videotrénink interakcí (dále jen VTI) je považován za krátkodobou intenzivní formu pomoci, při které je centrálním tématem intervence podpora a rozvoj komunikace, popřípadě její obnovení, pokud již došlo k jejímu narušení Matoušek (33, s. 231). Metoda se využívá primárně v domácím prostředí rodiny, tedy přímo tam, kde problém vzniká. Je určena rodinám, které mají obtíže při výchově a vedení svých dětí nebo při každodenním kontaktu s nimi. 130

139 Metoda práce s videozáznamem, známá pod názvy Video Home Training (VHT) nebo také jako Video Interaction Guidance (VIG), vešla v České republice ve známost jako videotrénink interakcí. Vznikla na počátku 80. let 20. století v Nizozemsku. Jejím tvůrcem je holandský psycholog a terapeut Harrie Biemans. V České republice ji do existujících poradenských struktur zavádí již od roku 1995 občanské sdružení SPIN. Pro účely této práce je na webových stránkách občanského sdružení metoda nejen detailně představena, ale především je zde uveden komplexní systém kontaktů, poradenství a vzdělávání, který souvisí s uplatněním této metody v praxi. V metodické oblasti se jedná bezpochyby o jedno z nejlepších prostředí pro zlepšení práce minimálně pedagogických a sociálních pracovníků. V tomto ohledu je uplatňování metody v praxi vzorem profesionální práce. Tomuto tvrzení odpovídá mimo jiné i efektivita, kterou v rámci výzkumu připisují metodě VTI kurátoři, kteří ji používají. V rámci výzkumu se jednalo o nejefektivnější metodu. SPIN (86) uvádí, že metoda je používána při poruchách interakce mezi aktéry komunikace (zejména poruchách kontaktu rodič dítě, učitel žák, pomáhající klient) nebo jako metoda na podporu úspěšné komunikace v kontextu pomáhání i profesionálního rozvoje pomáhajících pracovníků. VTI vychází z předpokladu, že kontakt s ostatními lidmi je pro vývoj dítěte životně důležitý. VTI je založen na principech dobré komunikace a na podrobné analýze interakčních prvků a komunikačních vzorců v rodině. VTI nabízí nový pohled na problémovou situaci v rodině a na možnosti intervence. Vybrané pozitivní momenty komunikace jsou pak zpětně přehrávány rodičům a rodiče jsou trénováni v jejich širším využívání. Metoda vychází z předpokladu, že spolu rodiče a děti chtějí dobře komunikovat. Dokonce i tehdy, pokud je vztah vážně narušen, zůstává tato touha nedotčena. Zkušenost ukázala, že mají-li rodiče a děti přístup k pozitivním způsobům vzájemného kontaktu, nevybírají si negativní. Problémy s výchovou jsou chápány tak, že rodičům chybí nezbytné informace a pozitivní zkušenosti, které by jim pomohly docílit, aby kontakt mezi členy rodiny probíhal hladce. Nedostatek pozitivních kontaktů mezi rodiči a dětmi vyvolává celou řadu negativních vzorců chování, které je velmi obtížné přerušit. To, co nakonec vede k takovému negativnímu chování, je absence chování pozitivního. Ve VTI se tedy videotrenér (pedagogický pracovník, sociální pracovník, terapeut apod.) od začátku soustřeďuje na budování pozitivních kontaktů, na posílení komunikace mezi všemi členy rodiny v přirozeném prostředí. 131

140 Protože se metoda ukázala jako velmi efektivní i při velmi vážných výchovných problémech v rodině, byly její principy využity i při práci s učiteli. VTI trenér pracuje s učitelem na efektivním využívání komunikace s cílem vytvořit pozitivní pedagogickou atmosféru. Metoda spočívá v tom, že videotrenér pomocí videokamery natáčí běžnou situaci v rodině, ve škole apod. Následně videotrenér provede rozbor nahrávky (interakční analýzu) a vybírá z ní momenty nebo sekvence, kdy se komunikace daří, nebo takové momenty, které vytvářejí významný rozdíl oproti původnímu pohledu klienta (dítěte) na komunikaci nebo na problém samotný. Ty pak při další návštěvě v rodině (ve škole apod.) ukazuje a hovoří o nich společně s klienty (dětmi). Uplatnění metody VTI spočívá ve třech vzájemně na sebe navazujících krocích: Natáčení videotrenér pořizuje přibližně minutový záznam interakce v prostředí klienta (společné jídlo, hra s dítětem, příprava do školy, rozhovor s dítětem, běžné situace ve třídě při vyučování, komunikace s klientem, kontakt s klientem služby/pracovníkem apod). Přednost při natáčení je dávána úspěšným momentům interakce. Ty jsou předpokladem ke změně. Pokud chybí dobrý kontakt, úspěšná interakce, snaží se videotrenér opatrně takovou situaci navodit nebo ji podpořit. Dále následuje analýza videonahrávky videotrenér sám provede analýzu videonahrávky. Vybrané ukázky a sekvence pomáhají klientům rozvíjet své možnosti, objevit či zdůraznit jeho silné stránky a zdroje, neupozorňovat na selhání. Analyzovaný videozáznam je připraven pro zpětnovazebný rozhovor. Následuje zpětnovazebný rozhovor videotrenér a klient společně diskutují vybrané momenty na videozáznamu s cílem posílení užitečných vzorců komunikace, hledání nových významů úspěšných interakčních momentů a často i s cílem najít možnosti pro změnu. Vybrané úseky nahrávky si společně prohlížejí, vracejí, a pokud je to užitečné, i v detailech jednotlivých prvků zastavují. Objevené prvky komunikace samy o sobě nejsou ničím, tím méně nějakým řešením situace. Společné sledování těchto prvků je pouze jakýmsi startovním bodem pro diskusi s klienty. Ta se pak může týkat různých oblastí, v rodině je to např. kromě komunikace individuální vývoj dítěte, rozvoj rodičů a fungování rodiny v rámci komunity. Díky takové diskusi pak mohou klienti najít svoji vlastní cestu ven z chaosu, nejistoty, únavy nebo trápení. Proces se opakuje tak dlouho, jak je to užitečné, a je ukončen tehdy, když je společně stanovených cílů více méně dosaženo. Nejde tedy o to změnit celou situaci najednou, ale pomocí malých konkrétních kroků dosáhnout požadovaného cíle. 132

141 VTI trvá v průměru od 1 do 6 měsíců. Intenzita a délka trvání VTI však záleží především na závažnosti problematiky a přítomnosti podpůrných i rizikových faktorů, minimální počet setkání (opakování cyklu) je 3 4x. V případech řešení výchovných problémů není výjimkou setkání nad nahrávkou. Taková práce pak obvykle trvá déle než 6 měsíců. 5.4 Vzdělávací program v rámci projektu Systém včasné intervence Vedení odboru prevence kriminality MV ČR připravuje ve spolupráci s partnery jako součást projektu SVI vzdělávací program, jehož primárním cílem je dosažení vyšší kvality práce zaměstnanců zapojených institucí zejména s ohledem na skutečně efektivní dopady na situaci a chování klienta, rodiny, komunity. Sekundárním cílem bude seznámit účastníky s filosofií projektu SVI, jeho cíli, záměry, obsahem, včetně legislativního a institucionálního rámce, podmínkami a rámcem fungování všech zapojených institucí, metodikou přípravy a realizace projektu, limity a riziky zapojení jednotlivých institucí do Týmů pro mládež. Cílovou skupinu budou tvořit pracovníci subjektů zapojených v projektu SVI (soudci, státní zástupci, pracovníci probační a mediační služby, pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí a obecní policie, Policie ČR, škol a školských zařízení, lékaři a pracovníci zdravotnických zařízení a zástupci nestátních neziskových organizací zejména těch, které jsou pověřeny činnostmi v rámci sociálně-právní ochrany dětí). Vzdělávací program by měl být koncipován na dobu maximálně 2 let v rozsahu celkem 360 hodin. Vzdělávací cyklus by měl být rozdělen na část obecnou a speciální. Obsahem obecné části by mělo být podle OPK MV ČR zejména: teoretické poznatky a východiska pro práci s rizikovými, ohroženými a delikventními dětmi a mládeží, filosofie projektu SVI - obsah, cíle, metodika přípravy a realizace projektu, práce Týmu pro mládež, legislativní a institucionální rámec projektu SVI apod.(v širším kontextu právního řádu a platných právních předpisů). Speciální část by v jednotlivých programových blocích zahrnovala teoretickou i praktickou přípravu účastníků. Tematické bloky by měly být zaměřeny zejména na: sociálně-právní ochranu dětí (legislativa, systém, postupy, metody); soudnictví nad mládeží (legislativa, systém, instituce); principy fungování soudů a státních zastupitelství (legislativa, systém, kompetence, opatření, návaznosti); práce Policie ČR a obecní policie zejména s ohledem na osoby mladší 18-ti let (legislativa, systém, návaznosti); probační a mediační službu ČR (legislativa, systém, návaznosti); 133

142 role škol a školských zařízení (prevence, kooperace, návaznosti, legislativa); týrané a zneužívané děti (specifika, legislativa, zákonné povinnosti, role lékařů a zdravotnických zařízení, všech dalších subjektů); role a možnosti nestátních neziskových organizací v práci s dětmi a mládeží (legislativa, pravidla, metody, návaznosti, možnosti, apod.); partnerskou spolupráci a kooperaci všech subjektů péče o rizikové, ohrožené delikventní a predelikventním děti a mládež (možnosti, pravidla, postupy); metody, techniky, přístupy pro práci s rizikovými, ohroženými a delikventními dětmi a mládeží (včetně výcviku v jejich používání); sanace rodiny jako nezbytný předpoklad úspěšné práce s klientem a jeho rodinou v širším kontextu komunity; strategie práce s rizikovými, ohroženými a delikventními dětmi a jejich rodinami (založená na partnerské spolupráci všech subjektů); metody fundrasingu sloužící k zajištění finančních prostředků do předmětné oblasti apod. Vzdělávací program by podle předběžného návrhu mohly garantovat jednotlivé katedry pedagogiky, sociální pedagogiky, sociologie nebo sociální práce univerzit a vysokých škol v ČR. Vedení OPK MV ČR předpokládá zapojení alespoň 5 univerzit, které by znamenalo dostupnost vzdělávacího programu pro pracovníky uvedené v cílové skupině v rámci celé ČR. Program by byl hrazen z prostředků EU. Vzhledem k výsledkům zjištěným v rámci výzkumu je podle mého názoru vzdělávací program nezbytnou součástí tak rozsáhlého projektu. Předpokládaný obsah je důležité ve spolupráci s univerzitami navrhovat tak, aby jednotlivé profesní skupiny měly možnost účastnit se předem vybraných částí samostatně (podle jednotlivých profesí), ale současně měly možnost účastnit se i společných výcviků zaměřených na společnou koordinaci jednotlivých postupů. 134

143 Závěr Hlavním cílem práce bylo představení projektu Systém včasné intervence, zhodnocení jeho dosavadního vývoje, provedení a vyhodnocení výzkumu v oblasti užívání metod sociálně-výchovného působení orgány sociálně-právní ochrany dětí a vytvoření návrhu řešení, které by přispělo k ještě významnějšímu vlivu projektu SVI na řešení kriminality dětí a mládeže v ČR. Z dosavadních výsledků projektu SVI je zřejmé, že svým rozsahem i směřováním se jedná o projekt výjimečný, který v sobě zahrnuje značný potenciál. Základní myšlenka spočívající v intenzivní koordinované spolupráci všech subjektů při řešení problematiky dětské delikvence v mnoha souvislostech je všem zřejmá a v zásadě nezpochybnitelná. Všichni, kdo na projektu řadu let pracujeme, na nejrůznějších úrovních řešíme řadu problémů v mnoha rovinách. V prvních fázích projektu se jako nejobtížnější jevila technická stránka související s vytvořením počítačové aplikace. Projekt byl v ohrožení především z důvodu vysokých cen hardwaru, které se zdály zpočátku problémem neřešitelným. Dynamický vývoj v oblasti IT včetně elektronizace státní správy i samospráv znamenal několikanásobné snížení cen HW a umožnil tyto problémy poměrně rychle překonat. Další úskalí nastalo při přípravě softwaru, který měl vyhovět nejen nárokům na ochranu osobních údajů, ale kopírovat a částečně i předvídat vývoj v oblasti legislativy spojené s problematikou sociálně-právní ochrany dětí. Současně bylo nutné vyrovnat se s očekáváními a zájmy jednotlivých subjektů, které ačkoliv sdílely cíle projektu, nevyhnuly se prosazování zájmů svých organizací. Pod vedením Odboru prevence kriminality MV ČR a za účasti dalších partnerů (zejména MPSV ČR a PMS ČR) a za přispění desítek pracovníků z několika měst, kteří projekt SVI pilotovali ve svých mateřských městech, se podařilo zpracovat nejen metodiku přípravy a realizace projektu, prakticky ji ověřit, ale i překonat nebo překonávat většinu shora uvedených problémů. Byl vytvořen reálný rámec pro rozšíření projektu SVI plošně pro celou ČR. V současnosti však stojí projekt SVI před problémem, který osobně považuji za mnohem zásadnější a obtížnější. Týká se způsobu práce OSPOD, ale přeneseně i dalších pomáhajících institucí. Hlavní otázkou, která implikuje desítky dalších, je, zda se vydáme více cestou prevence, nebo setrváme u prosazování spíše represivních přístupů, zaměřených převážně na kontrolu. Osobně pro mě byly tyto otázky natolik zásadní, že jsem se rozhodl ověřit si některé myšlenky a hypotézy ve výzkumu, který byl součástí této práce. Měl jsem plnou podporu OPK MV ČR a 135

144 významně mi pomohli také zástupci MPSV a jejich prostřednictvím krajští metodici OSPOD. Z výsledků, které jsou součástí kapitoly 4, je zřejmé, že moje obavy mají bohužel reálný základ. Preventivní působení OSPOD a především podmínky pro tuto činnost je až na výjimky zcela nedostatečné. Dochází spíše k administraci problému než k jeho řešení. Vyhledávání dětí s projevy predelikventního chování je mizivé. Metody práce jsou chudé, zaměřené spíše na přímé výchovné působení, které je převážně projevem kontroly. Metodické vedení zaměřené na metody práce je zanedbatelné. V praxi to znamená, že zkušení pracovníci se orientují spíše v procesu, než v metodách práce. Cílené vzdělávání v oblasti metod práce prakticky neexistuje. Ani dosažení vyššího vzdělání neznamená bohužel širší škálu užívaných metod práce. Preventivní působení je minimální. Je znemožněno zejména absencí finančních prostředků, které by byly směřovány do oblasti sekundární prevence. V primární prevenci se pracuje se spíše s věcmi než s lidmi Přes tato konstatování vyplývající z výsledků výzkumu podle mých osobních zkušeností ze setkání s realizátory nebo zájemci o projekt SVI existuje šance, jak vývoj v této oblasti měnit. Z těchto důvodů jsem se pokusil vytvořit v práci návrh, kterým se pokouším přispět k ovlivnění projektu SVI a jeho hlubšího směřování směrem k preventivnímu působení zaměřenému na oblast predelikvence a výchovných problémů. Návrhy jsou zaměřené především k usměrnění vývoje v rámci pilíře projektu, kterým je realizace konkrétních opatření v oblasti dětské delikvence a predelikvence. Návrhem detailního metodického průvodce se pokouším přispět a propagovat zejména metody nepřímého výchovného působení směřující do oblasti práce s predelikventy a dětmi s výchovnými problémy. Věřím, že moje návrhy se stanou základem pro další verzi aplikace SVI, která bude směřována k postupné změně stylu práce s výraznou orientací na prevenci..věřím, že rozpoutají nejen diskusi mezi pracovníky OSPOD a realizátory projektu SVI, ale budou znamenat i hlubší zamyšlení nad problematikou metod práce a preventivního působení na jednotlivých městských úřadech. Současně se domnívám, že poskytnou kolegům argumenty pro výrazné zlepšení podmínek a zvýšení finančních prostředků směřovaných do oblasti sekundární prevence u dětí a mládeže. Očekávám, že si s pomocí mých návrhů jednotliví realizátoři SVI sami dotvoří nejen prostředí vlastní aplikace SVI, ale přidají návrhy vlastní, které budou vyhovovat jejich týmům a budou respektovat podmínky dané lokality. Nevylučuji ani vliv této práce na sestavování a orientaci ve vztahu ke stanovení podmínek vzdělávacího programu pro realizátory SVI. 136

145 Předpokládám také vliv práce na pilíř SVI, kterým jsou i navazující aktivity a spolupráce s neziskovými organizacemi. Změny metod práce budou vytvářet tlak na potřeby, které nebudou moci pracovníci OSPOD ani další profesionálové nikdy sami naplnit. Budou potřebovat další dobrovolníky z těchto organizací. Zároveň musí být připraveni nejen formulovat potřeby, spolupodílet se na organizaci služeb, ale mnohem významněji i na hledání prostředků na jejich úhradu. Pro mě osobně byla práce nejen možností profesního růstu, ale především možností hlubší orientace v metodách práce, kterou vyžaduje řešení každodenních problémů našich klientů. Poznatky získané v rámci této práce se pro mě staly motivací pro doplnění našeho týmu o další profesionály a dobrovolníky z oblasti pomáhajících institucí i pomáhání. Jsem přesvědčen, že společně doplníme náš program o další projekty, které pomohou řešení problémů s kriminalitou v naší komunitě. 137

146 Seznam použité literatury: 1. ČÁP, Jan. Psychologie pro učitele : učebnice pro vysoké školy. 1. vyd. Praha : SPN, s. ISBN neuv. 2. ČERNÍKOVÁ, Vratislava. Prekriminalita dětí a kriminalita mladistvých, kterým byla uložena ochranná opatření: (trestně právní, sociálně psychologické, pedagogické a léčebné aspekty). 1. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, 148 s. ISBN neuv. 3. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1998, 374 s. ISBN FEYERABEND, Paul. Rozprava proti metodě. 1. vyd. Praha : Aurora, 2001, 430 s. ISBN FURLAN, Ivan. Pedagogizace životního prostředí. 1. vyd. Praha : SPN, 1979, 140 s. ISBN neuv. 6. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN X. 7. HELUS, Zdeněk. Psychologické problémy socializace osobnosti. 2. vyd. Praha : SPN, s. ISBN neuv. 8. HERETIK, Anton. Základy foréznej psychologie. 1. vyd. Bratislava : Slovenske pedagogicke nakladateľstvo, s. ISBN HEŘMANSKÁ, Danuše. Psychologická analýza dětské predelikvence. Vyd. Neuv. Hradec Králové : Gaudeamus, s. ISBN HRABAL, Vladimír. Sociální psychologie pro učitele II. : (Vybraná témata). Praha : Karolinum, s. ISBN X. 11. HRONCOVÁ, Jolana. Sociológia výchovy. 1. vyd. Bánská Bystrica : PF UMB, 1996, 104 s. ISBN HVOZDÍK, Ján. Základy školském psychologie. 1. vyd. Bratislava : Slovenske pedagogicke nakladateľstvo, 1986, 354 s. ISBN neuv. 13. CHRÁSKA, Miroslav. Úvod do výzkumu v pedagogice. 2. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 200 s. ISBN JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2001, 285 s. ISBN JANOUŠEK, Jaromír. Sociální komunikace. 1. vyd. Praha : Svoboda, s. Sociologická knižnice. 138

147 16. JUSKO, Peter. In: KRAUS, Blahoslav; HRONCOVÁ, Jolana. Sociální patologie. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeámus, s. ISBN KAISER, Günther. Kriminologie. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 1994, 264 s. ISBN KAPPL, Miroslav. Metody sociální práce s jednotlivcem. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004, 80 s. ISBN X. 19. KOHOUTEK, Rudolf. Predelikvence. Přístup z: [ ] 20. KRAUS, Blahoslav; HRONCOVÁ, Jolana. Sociální patologie. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeámus, s. ISBN KRAUS, Blahoslav; HRONCOVÁ, Jolana. Sociálna patológia pre sociálnych pracovníkov a pedagógov. 1. vyd. Bánská Bystrica : Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta, s. ISBN KRAUS, Blahoslav; POLÁČKOVÁ, Věra. Člověk prostředí výchova: k otázkám sociální pedagogiky. vyd. neuv. Brno : Paido, s. ISBN KRAUS, Blahoslav; VACEK, Pavel. K základním otázkám pedagogiky. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 1992, 75 s. ISBN KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2008, 215 s. ISBN KRECH, David, CRUTCHFIELD, S., BALLACHEY, Egerton L. Človek v spoločnosti. 1. vyd. Bratislava : VSAV, s. ISBN neuv. 26. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Já a ty. 2. vyd. Praha : Avicenum, 1986, 256 s. ISBN neuv. 27. KUČEROVÁ, Stanislava. Metody mravní výchovy. In: STŘELEC, Stanislav et al. Kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. Vyd. neuv. Brno: Paido, 1998, 189 s. ISBN LORENZ, Konrad. Osm smrtelných hříchů. 2. vyd. Praha : Academia, 2001, 94 s. ISBN X. 29. MACHKOVÁ, Eva. Drama v anglické škole komentované citace anglických osnov dramatické výchovy. 1. vyd. Praha : Arama, 1991, 99 s. ISBN neuv. 30. MACHKOVÁ, Eva. Základy dramatické výchovy. 1 vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980, 153 s. ISBN neuv. 31. MAREŠOVÁ, Alena a kol., Sociálně patologické jevy u mládeže a návrh opatření k omezení jejich vzniku. 1. vyd. Praha : IKSP, s. ISBN

148 32. MARTINKOVÁ, Milada; TRÁVNÍČKOVÁ, Iva; CEJP, Martin. Tři studie o sociálně patologických jevech u mládeže. vyd. neuv. Praha : IKSP, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha : Portál, 2003, 288 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN X. 36. MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich; KROFTOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN MENDEL, Richard. Méně slov a více pomoci. 1. vyd. Praha : Kufr, s. ISBN MILLER, William R; ROLLNICK, Stephen. 1. vyd. Tišnov : SCAN, 2004, 332 s. ISBN MLEJNEK, Josef. Dětská tvořivá hra. Vyd. neuv. Hradec Králové : Krajské kulturní středisko, 1981, 208 s. ISBN neuv. 41. MÜHLPACHR, Pavel. Sociální patologie. 1. vyd. Brno : PF MU, 2001, 104 s. ISBN MYSLIVCOVÁ, Jiřina. Kapitoly z teorie školní a mimoškolní výchovy. 1. vyd. Ostrava : Pedagogická fakulta v Ostravě, 1985, 294 s. ISBN neuv. 43. NOVOTNÁ, Věra; SCHIMMERLINGOVÁ, Věra. Sociální práce její vývoj a metodické postupy. Vyd. neuv. Praha : Karolinum, 1992, 128 s. ISBN NOVOTNÝ, Petr. Epidemie delikvence. 1. vyd. Liberec : Dialog, 2006, 62 s. ISBN NOVOTNÝ, Otto; ZAPLETAL, Josef a kol. Základy kriminologie. vyd. neuv. Praha : Karolinum, 1993, 137 s. ISBN ONDREJKOVIČ, Peter. Úvod do sociologie výchovy. 2. vyd. Bratislava: Veda, s. ISBN

149 47. OSMANČÍK, Otakar. Etiologie a prevence kriminality. In: NOVOTNÝ, Otto; ZAPLETAL, Josef a kol. Základy kriminologie. vyd. neuv. Praha : Karolinum, 1993, 137 s. ISBN OSMANČÍK, Otakar; ŠVANCARA, Zdeněk. Úvod ke studii o mladistvých delikventech. In: NOVOTNÝ, Otto. Kriminalita mládeže. vyd. neuv. Praha : Státní tiskárna, 1968, 212 s. ISBN neuv. 49. PAULÍK, Karel. Vyjednávání a řešení konfliktů. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě Filozofická fakulta, 2005, 55 s. ISBN PEKAŘOVÁ, Lidmila. Jak žít a nezbláznit se. 1. vyd. Olomouc: Poznání, 2006, 200 s. ISBN X. 51. PELIKÁN, Jiří. Pomáhat být: otevřené otázky teorie provázející výchovy. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2002, 159 s. ISBN PELIKÁN, Jiří. Výchova jako teoretický problém. 1. vyd. Ostrava : Amonium servis, 1995, 234 s. ISBN PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 1995, 292 s. ISBN ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997, s. 75. ISBN RISKIN, Leonard; ARNOLD, Tom; KEATING, Michael. Mediace aneb jak řešit konflikty. 1. vyd. Praha : Palata, 1997, 126 s. ISBN SAK, Petr. Proměny České mládeže. 1. vyd. Praha : Petrklíč, s. ISBN SCHNEIDER, Milan; KOUDELKA, Ferdinand. Úvod do základů sociologických výzkumů. 1. vyd. Olomouc : Vydavatelství ÚP Olomouc, s. ISBN neuv. 58. SILBERMAN, Mel. 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN X. 59. SMUTEK, Martin. Model řešení problému v sociální práci systémový pohled. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 2006, s. 91 ISBN SUCHÝ, Oldřich; ŠVANCARA, Zdeněk. Mládež a kriminalita. vyd. neuv. Praha : Melantrich, s. ISBN neuv. 61. STŘELEC, Stanislav et al. Kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. Vyd. neuv. Brno : Paido, 1998, 80 s. ISBN

150 62. STÜNDL, Erich. Systém včasné intervence Svitavy. In: VEČERKA, Kazimír. Mládež a sociální patologie. Vyd. neuv. Praha : Masarykova česká sociologická společnost, 2006, 244 s. ISBN STÜNDL, Erich. Systém včasné intervence (Metodika přípravy typového projektu). Hradec Králové : Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, s. Diplomová práce. 64. ŠAUEROVÁ, Markéta. Autorita vrstevníka účinný zdroj ovlivňování chování skupiny. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Autorita ve výchově. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1999, 185 s. ISBN ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. 2. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1999, 128 s. ISBN VANĚK, Jan. K biologickým a psychologickým zřetelům výchovy. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972, 278 s VALENTA, Josef. Metody a techniky dramatické výchovy. 1. vyd. Praha : Grada, 2008, 352 s. ISBN VANĚK, Jan. Nárys teorie mravní výchovy. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1968, 162 s VEČERKA, Kazimír a kol. Prevence kriminality v teorii a praxi. 1. vyd. Praha : Themis, s. ISBN VLČEK, Milan; ZAPLETAL, Josef. Prevence kriminality a přístupy k jejímu řešení. In: ZAPLETAL, Josef. a kol: Kriminologie, Díl I., Obecná část. 2. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1995, 128 s. ISBN ZABOROWSKI, Zbigniew. Sociální psychologie a výchova. Přeložili Emil Pejhovský a Prokop Novák. 1.. wyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, s. ISBN neuv. 72. ZEHR, Howard. Úvod do restorativní justice. 1 vyd. Praha : Sdružení pro probaci a mediaci v justici, s. ISBN ZOUBKOVÁ, Ivana. Kontrola kriminality mládeže. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova : A. Čeněk, s. ISBN MPSV, Odbor sociálních služeb Analýza a vyhodnocení činnosti sociálních pracovníků z hlediska kvantity jejich potřeby a z hlediska jejich pracovní náplně. Přístup z: [ ] 142

151 75. MV ČR, Odbor prevence kriminality Návrh systémového přístupu k péči o dětské a mladistvé delikventy. Přístup z: [ ] 76. MV ČR, Odbor prevence kriminality Vyhodnocení účinnosti přijaté legislativy související se systémovým přístupem k péči o delikventní mládež. Přístup z: [ ] 77. MV ČR, Odbor prevence kriminality Příloha č. 1 k Vyhodnocení účinnosti přijaté legislativy související se systémovým přístupem k péči o delikventní mládež. Přístup z: [ ] 78. MV ČR, Odbor prevence kriminality Analýza kriminality a útěkovosti dětí a mladistvých umístěných v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Přístup z: [ ] 79. MV ČR, Odbor prevence kriminality Příloha č. 3 k Vyhodnocení účinnosti přijaté legislativy související se systémovým přístupem k péči o delikventní mládež. Přístup z: [ ] 80. MV ČR, Odbor prevence kriminality Informace o výstupech z dotazníkového šetření MPSV provedeného v roce 2003 k dopadu reformy veřejné správy na výkon sociálně-právní ochrany. Přístup z: [ ] 81. MV ČR, Odbor prevence kriminality Předkládací zpráva. Přístup z: [ ] 82. MV ČR, Odbor prevence kriminality. 2007, Strategie prevence kriminality na léta 2008 až Přístup z: 3.pdf [ ] 83. MV ČR, Statistické přehledy kriminality. Přístup z: [ ] 84. STÜNDL, Erich. Cesta ke svobodě vyhodnocení programu Přístup z: 15 [ ] 143

152 85. PODNIKATELSKÝ PORTÁL. Brainstorming a brainwashing. Přístup z: [ ] 86. SPIN. O metodě VTI Přístup z: [ ] 87. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. In: Sbírka zákonů České republiky, 1961, částka 65, s Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní polici. In: Sbírka zákonů České republiky, 1991, částka 104, s Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně. In: Sbírka zákonů České republiky, 1999, částka 111, s Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. In: Sbírka zákonů České republiky, 2000, částka 74, s Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky, 2003, částka 79, s Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. In: Sbírka zákonů České republiky, 1994, částka 62, s Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. In: Sbírka zákonů České republiky, 1963, částka 53, s Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky, 1999, částka 106, s Zákon č. 221/2003Sb., o dočasné ochraně cizinců. In: Sbírka zákonů České republiky, 2003, částka 79, s Sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. In: Sbírka zákonů České republiky, 1991, částka 22, s Instrukce MPSV č /2002, kterou se mění Instrukce MPSV č. j /2000 ze dne 15. března 2000, kterou se stanoví rozsah evidence dětí a obsah spisové dokumentace o dětech vedené orgány sociálně-právní ochrany dětí a obsah 144

153 spisové dokumentace o žadatelích o osvojení a o svěření dítěte do pěstounské péče. In: Věstník vlády ČR pro orgány krajů a orgány obcí, 2002, částka 6, s Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky, 2002, částka 48, s

154 Seznam související literatury: ANTIER, Edwige. Agresivita dětí. 1. vyd. Praha : Portál, 2004, 104 s. ISBN BORNÍK, Miroslav. Trestná činnost a nealkoholová toxikomanie. 1. vyd. Praha : Themis, s. ISBN BUBELÍNI, Ján. Prevencia kriminality. 1. vyd. Bratislava : Tlačiareň MV SR, s. ISBN neuv. DAMBORSKÁ, Marie; BOKOROVÁ, Věra; HÁJKOVÁ, Jiřina a MATĚJČEK, Zdeněk; Psychologie a základy výchovy. 1. vyd. Praha : Avicenum, 1978, 286 s. ISBN neuv. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. vyd. neuv. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. ISBN ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Policejní psychologie. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Poskytování pomoci v situacích nouze jako psychologický problém. Kriminalistika č. 2/1996 GRMOLENSKÁ, Kamila; HLOUBÍKOVÁ, Iva. Prevence kriminality ve městech: sborník ze semináře. 1. vyd. Praha : Themis, s. ISBN KRAUS, Blahoslav. Sociální aspekty výchovy. 2. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, s. ISBN X. JEDLIČKA, Richard; KOŤA, Jaroslav. Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže: aktuální problémy výchovy. vyd. neuv. Praha : Karolinum, 1998, 169 s. ISBN KAISER, Günther. Kriminologie. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, s. ISBN KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, s. ISBN X. KOLÁŘ, Zdeněk; SEMRÁD, Jiří. Světonázorová výchova v rodině. vyd. neuv. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, s. ISBN neuv. MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova Karolinum, s. ISBN

155 NEŠPOR, Karel; CSÉMY, Ladislav. Souvislosti mezi alkoholem a jinými návykovými látkami (důsledky pro prevenci a léčbu). 1. vyd. Praha: Sportpropag, s. ISBN neuv. NOVOTNÝ, Petr. Epidemie delikvence. 1. vyd. Liberec : Dialog, 2006, 62 s. ISBN ONDREJKOVIČ, Peter. Mládež a sociálne negatívny vývoj. Sociologie č. 1/1997 ONDREJKOVIČ, Peter. Sociálna patológia. 1. vyd. Bratislava: Veda, s. ISBN OSMANČÍK, Otakar. K otázce liberalizmu a trestní politiky. Kriminalistika č. 2/1994, s OSMANČÍK, Otakar. K problematice kontroly kriminality. Kriminalistika č. 3/1993, s PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky. Praha : Portál, 2000, 272 s. ISBN RAUCHFLEISCH, Udo. Doprovázení a terapie delikventů. 1. vyd. Boskovice : Albert, 1999, 84 s. ISBN ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi. 1. vyd. Praha : Portál, 1995, 95 s. ISBN SEMRÁD, Jiří. Kapitoly z profesní pedagogiky. 1. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, s. ISBN SCHELLEOVÁ, Ilona. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004, 250 s. ISBN SCHNEIDER, Hans, Joachim. Kriminologie. vyd. neuv. Berlin : de Gruyter, s. ISBN SPURNÝ, Joža. Psychologie násilí. 1. vyd. Praha : Euronion, s. ISBN VÍTEK, Karel. Zločin a prevence. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. ISBN neuv. VOCILKA, Miroslav. Náplň činnosti středisek výchovné péče pro děti a mládež. Vyd. neuv. Praha : Tech-market, 1996, 105 s. ISBN VOCILKA, Miroslav. Vybrané statě z etopedie. 1. vyd. Most : Regionální středisko výchovy a vzdělávání, 1994, 91 s. ISBN neuv. VORLÍČEK, Chrudoš. Úvod do pedagogiky. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1979, 151 s. ISBN neuv. 147

156 Seznam tabulek: Tabulka 1: Podíl dětí a mladistvých na celkové kriminalitě v ČR v letech Tabulka 2: Stav kriminality dětí a mladistvých ve správním obvodu Svitavy v letech Tabulka 3: Vybrané typy ukazatelů dokumentující vývoj činnosti OSPOD v oblasti delikventních dětí a mladistvých ve správním obvodu Svitavy v letech Tabulka 4: Vyhodnocení otázky č. 1 dotazníku Tabulka 5: Vyhodnocení otázky č. 2 dotazníku Tabulka 6: Vyhodnocení otázky č. 3 dotazníku Tabulka 7: Vyhodnocení otázky č. 4 dotazníku Tabulka 8: Vyhodnocení otázky č. 5 dotazníku Tabulka 9: Vyhodnocení otázky č. 6 dotazníku Tabulka 10: Vyhodnocení otázky č. 7 dotazníku Tabulka 11: Vyhodnocení otázky č. 8 dotazníku shrnutí výsledků Tabulka 12: Vyhodnocení otázky č. 9 dotazníku Tabulka 13: Vyhodnocení otázek č. 10 a č. 11 dotazníku shrnutí výsledků Tabulka 14: Vyhodnocení otázky č. 12 dotazníku (všichni respondenti) Tabulka 15: Vyhodnocení otázky č. 12 dotazníku (respondenti s vysokoškolským vzděláním) Tabulka 16: Vyhodnocení otázky č. 13 dotazníku Tabulka 17: Vyhodnocení otázky č. 14 dotazníku Tabulka 18: Vyhodnocení otázky č. 15 dotazníku Tabulka 19: Vyhodnocení otázky č. 16 dotazníku Tabulka 20: Vyhodnocení dotazníku ve vztahu ke statistické významnosti užívání metod sociálně-výchovného působení podle pohlaví respondentů Tabulka 21: Vyhodnocení dotazníku ve vztahu ke statistické významnosti užívání metod sociálně-výchovného působení podle délky praxe respondentů Tabulka 22: Vyhodnocení dotazníku ve vztahu ke statistické významnosti užívání metod sociálně-výchovného působení podle dosaženého vzdělání respondentů Tabulka 23: Celkové výsledky výzkumu 148

157 Tabulka 24: Tabulka 25: Tabulka 26: Tabulka 27: Vyhodnocení otázky č. 8 dotazníku - frekvence odpovědí respondentů pro terén Vyhodnocení otázky č. 8 dotazníku - frekvence odpovědí respondentů pro administrativu Vyhodnocení otázky č. 10 dotazníku Vyhodnocení otázky č. 11 dotazníku 149

158 Seznam zkratek: CAN Child Abuse And Neglect Syndrom týraného dítěte CVI Centrum včasné intervence IS Informační systém IT Informační technologie KPPK Komise pro prevenci kriminality Rady města Svitavy KSP Komplexní součinnostní program prevence kriminality na místní úrovni KSÚ Kriminalisticky sledovaná událost (počítačový systém) OPK MV ČR Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra České republiky MěÚ Městský úřad MIS Městský informační systém MMO Magistrát města Ostravy MP Městská policie MS ČR Ministerstvo spravedlnosti České republiky OOP ČR Obvodní oddělení Policie České republiky OS Občanské sdružení OSPOD Orgán sociálně-právní ochrany dětí OSN Organizace spojených národů PČR OŘ Policie České republiky, okresní ředitelství PMS Probační a mediační služba RVPPK Republikový výbor pro prevenci kriminality při Úřadu vlády ČR SKPV Služba kriminální policie a vyšetřování SPO Sociálně-právní ochrana SPOD Sociálně-právní ochrana dětí SVI Systém včasné intervence TČ Trestná činnost ZOP Zájmové osoby policie - Informační systém PČR do roku

159 Seznam příloh: Příloha A: Příloha B: Příloha C: Příloha D: Příloha E: Příloha F: Schéma SVI jako systému péče o ohrožené děti Dotazník k výzkumu Průvodní dopis k výzkumu vedoucím OSPOD Tabulky s výsledky výzkumu Návrhy úprav aplikace SVI Příklady použití některých metod sociálně-výchovného působení u dětí s projevy predelikventního chování: Dotazování Ukládání požadavků Vysvětlování Přesvědčování Metoda konfrontace Metoda příkladu Režimování Hraní rolí Brainstorming Práce se skupinou Práce s komunitou Úprava (pedagogizace) prostředí Mediace - konstruktivní vyjednávání Mediace poziční vyjednávání Metoda výcviku, nácviku, cvičení Metoda animace 151

160 Příloha A: Obrázek 1 Schéma SVI jako systému péče o ohrožené děti

161 Příloha B: Dotazník k výzkumu Obrázek 2 1. strana elektronického dotazníku k výzkumu

162 Obrázek 3-2. strana elektronického dotazníku k výzkumu

163 Obrázek 4-3. strana elektronického dotazníku k výzkumu

164 Obrázek 5 4. strana elektronického dotazníku k výzkumu

165 Obrázek 6-5. strana elektronického dotazníku k výzkumu

166 Obrázek 7-6. strana elektronického dotazníku k výzkumu

167 Obrázek 8-7. strana elektronického dotazníku k výzkumu

168 Obrázek 9-8. strana elektronického dotazníku k výzkumu

169 Příloha C: Obrázek 10 Průvodní dopis vedoucím OSPOD

170 Příloha D: Tabulky a grafy s výsledky výzkumu Tabulka 23 Celkové výsledky výzkumu

171 Tabulka 24: Vyhodnocení otázky č. 8 dotazníku - frekvence odpovědí respondentů pro terén Respondenty využité hodnoty pro terén četnost kumulativní četnost % % kumulativně ,49 0, ,97 1, ,46 2, ,49 3, ,31 9, ,97 10, ,46 12, ,76 36, ,34 42, ,49 42, ,39 63, ,97 64, ,45 82, ,46 83, ,65 95, ,43 98, ,97 99, ,49 99, ,49 100,00 Tabulka 25: Vyhodnocení otázky č. 8 dotazníku - frekvence odpovědí respondentů pro administrativu Respondenty využité hodnoty pro administrativu četnost % četnost % kumulativně ,49 0, ,49 0, ,97 1, ,43 4, ,65 16, ,46 17, ,45 35, ,97 36, ,39 57, ,49 57, ,34 63, ,76 87, ,46 89, ,97 90, ,31 96,60

172 ,49 97, ,46 98, ,97 99, ,49 100,00 Tabulka 26: Vyhodnocení otázky č. 10 dotazníku 17. Které z níže nabízených metod (technik) sociálně-výchovného působení používáte v oblasti predelikventního jednání dětí? kumulativní kumulativní Dotazování četnost četnost % % 1 - používám ,12 96, nepoužívám ,88 100,00 kumulativní kumulativní Ukládání požadavků četnost četnost % % 1 - používám ,21 76, nepoužívám ,79 100,00 kumulativní kumulativní Rozhovor četnost četnost % % 1 - používám ,06 98, nepoužívám ,94 100,00 Vysvětlování, objasňování a poskytování informací kumulativní kumulativní četnost četnost % % 1 - používám ,09 97, nepoužívám ,91 100,00 kumulativní kumulativní Rozhodování na papíře četnost četnost Percent Percent 1 - používám ,82 22, nepoužívám ,18 100,00 kumulativní kumulativní Metody vyvolávání a tlumení citů četnost četnost % % 1 - používám ,32 39, nepoužívám ,68 100,00 kumulativní kumulativní Přesvědčování četnost četnost % % 1 - používám ,54 78, nepoužívám ,46 100,00 Povzbuzování, ujišťování a poukazování na obvyklost situace kumulativní kumulativní četnost četnost % % 1 - používám ,86 87,86

173 2 - nepoužívám ,14 100,00 kumulativní kumulativní Změna perspektivy četnost četnost % % 1 - používám ,42 69, nepoužívám ,58 100,00 kumulativní kumulativní Dohoda o modifikaci chování četnost četnost % % 1 - používám ,01 83, nepoužívám ,99 100,00 kumulativní kumulativní Vyjednávání četnost četnost % % 1 - používám ,08 64, nepoužívám ,92 100,00 kumulativní kumulativní Podmiňování (odměny a tresty) četnost četnost % % 1 - používám ,00 50, nepoužívám ,00 100,00 kumulativní kumulativní Konfrontace četnost četnost % % 1 - používám ,17 44, nepoužívám ,83 100,00 kumulativní kumulativní e Řešení meziosobního konfliktu četnost četnost % % 1 - používám ,11 63, nepoužívám ,89 100,00 kumulativní kumulativní Mediace četnost četnost % % 1 - používám ,25 58, nepoužívám ,75 100,00 kumulativní kumulativní Úprava (pedagogizace) prostředí četnost četnost % % 1 - používám ,28 57, nepoužívám ,72 100,00 kumulativní kumulativní Metoda příkladu četnost četnost % % 1 - používám ,27 74, nepoužívám ,73 100,00 kumulativní kumulativní Práce se skupinou četnost četnost % % 1 - používám ,84 21,84

174 2 - nepoužívám ,16 100,00 kumulativní kumulativní Práce s komunitou četnost četnost % % 1 - používám ,62 12, nepoužívám ,38 100,00 kumulativní kumulativní Metoda animace četnost četnost % % 1 - používám ,05 15, nepoužívám ,95 100,00 kumulativní kumulativní Brainstorming četnost četnost % % 1 - používám ,36 21, nepoužívám ,64 100,00 kumulativní kumulativní Hraní rolí a výměna rolí četnost četnost % % 1 - používám ,05 15, nepožívám ,95 100,00 kumulativní kumulativní Metoda situační (využívání živ. situací) četnost četnost % % 1 - používám ,80 56, nepožívám ,20 100,00 kumulativní kumulativní Režimování četnost četnost % % 1 - používám ,75 41, používám ,25 100,00 kumulativní kumulativní Metoda cvičení, výcviku (nácviku) četnost četnost % % 1 - používám ,42 19, nepožívám ,58 100,00 Metody získávání (projev očekávání, slib a výstraha, soutěž, závazek) kumulativní kumulativní četnost četnost % % 1 - používám ,69 43, nepoužívám ,31 100,00 kumulativní kumulativní Videotrénink interakcí četnost četnost % % 1 - používám ,28 7, nepožívám ,72 100,00 kumulativní kumulativní Jiné metody* četnost četnost % %

175 1 - používám 4 4 1,94 1, nepoužívám ,06 100,00 * Ve třech případech Jiných metod uvedli respondenti obdobné názvy shora uvedených metod. 1x byla jako metoda uvedena práce s rodinou. Tabulka 27: Vyhodnocení otázky č. 11 dotazníku kumulativní kumulativně Dotazování četnost četnost % % ,29 40, ,30 63, ,73 89, ,77 97, ,91 100,00 Průměrná známka: 2,09 Průměrná známka při použití metody: 2,02 kumulativní kumulativní Ukládání požadavků četnost četnost % % ,82 22, ,30 46, ,47 80, ,05 95, ,37 100,00 Průměrná známka: 2,54 Průměrná známka při použití metody: 2,35 kumulativní kumulativní Rozhovor četnost četnost % % ,88 53, ,16 82, ,14 94, ,43 96, ,40 100,00 Průměrná známka: 1,73 Průměrná známka při použití metody: 1,68 kumulativní kumulativní Vysvětlování, objasňování a poskyt. inf. četnost četnost % % ,54 48, ,58 79, ,50 95, ,94 97, ,43 100,00 Průměrná známka: 1,79 Průměrná známka při použití metody: 1,75

176 kumulativní kumulativní Rozhodování na papíře četnost četnost % % ,39 20, ,28 27, ,93 46, ,87 67, ,52 100,00 Průměrná známka: 3,37 Průměrná známka při použití metody: 2,12 kumulativní kumulativní Metody vyvolávání a tlumení citů četnost četnost % % ,93 22, ,61 38, ,68 71, ,68 83, ,10 100,00 Průměrná známka: 2,82 Průměrná známka při použití metody: 2,25 kumulativní kumulativní Přesvědčování četnost četnost % % ,87 20, ,76 45, ,47 80, ,65 91, ,25 100,00 Průměrná známka: 2,61 Průměrná známka při použití metody: 2,39 Povzbuzování, ujišťování a poukazování na obvyklost situace kumulativní kumulativní četnost četnost % % ,12 35, ,22 66, ,39 90, ,39 95, ,88 100,00 Průměrná známka: 2,11 Průměrná známka při použití metody: 1,88 kumulativní kumulativní Změna perspektivy četnost četnost % % ,82 22, ,18 50,00

177 ,89 86, ,25 95, ,85 100,00 Průměrná známka: 2,45 Průměrná známka při použití metody: 2,20 kumulativní kumulativní Dohoda o modifikaci chování četnost četnost % % ,33 22, ,79 46, ,41 82, ,62 95, ,85 100,00 Průměrná známka: 2,53 Průměrná známka při použití metody: 2,40 kumulativní kumulativní Vyjednávání četnost četnost % % ,73 25, ,99 42, ,47 77, ,08 91, ,74 100,00 Průměrná známka: 2,63 Průměrná známka při použití metody: 2,28 kumulativní kumulativní Podmiňování (odměny a tresty) četnost četnost % % ,37 25, ,39 49, ,24 80, ,71 91, ,29 100,00 Průměrná známka: 2,51 Průměrná známka při použití metody: 2,08 kumulativní kumulativní Konfrontace četnost četnost % % ,82 22, ,96 40, ,70 67, ,05 82, ,48 100,00 Průměrná známka: 2,86 Průměrná známka při použití metody: 2,23

178 kumulativní kumulativní Řešení meziosobního konfliktu četnost četnost % % ,21 26, ,82 49, ,52 81, ,22 90, ,22 100,00 Průměrná známka: 2,52 Průměrná známka při použití metody: 2,30 kumulativní kumulativní Mediace četnost četnost % % ,52 32, ,16 60, ,82 83, ,28 90, ,22 100,00 Průměrná známka: 2,32 Průměrná známka při použití metody: 2,00 kumulativní kumulativní Úprava (pedagogizace) prostředí četnost četnost % % ,24 25, ,45 43, ,98 77, ,08 91, ,25 100,00 Průměrná známka: 2,61 Průměrná známka při použití metody: 2,29 kumulativní kumulativní Metoda příkladu četnost četnost % % ,64 28, ,21 54, ,67 82, ,22 91, ,25 100,00 Průměrná známka: 2,42 Průměrná známka při použití metody: 2,24 kumulativní kumulativní Práce se skupinou četnost četnost % % ,18 27, ,27 51, ,70 78,16

179 ,22 87, ,62 100,00 Průměrná známka: 2,55 Průměrná známka při použití metody: 1,86 kumulativní kumulativní Práce s komunitou četnost četnost % % ,21 26, ,45 44, ,67 72, ,68 83, ,99 100,00 Průměrná známka: 2,73 Průměrná známka při použití metody: 1,76 kumulativní kumulativní Metoda animace četnost četnost % % ,36 21, ,65 33, ,89 69, ,62 82, ,48 100,00 Průměrná známka: 2,93 Průměrná známka při použití metody: 2,03 kumulativní kumulativní Brainstorming četnost četnost % % ,84 21, ,05 36, ,55 68, ,53 83, ,02 100,00 Průměrná známka: 2,88 Průměrná známka při použití metody: 1,97 kumulativní kumulativní Hraní rolí a výměna rolí četnost četnost % % ,30 23, ,90 43, ,24 68, ,50 84, ,05 100,00 Průměrná známka: 2,80 Průměrná známka při použití metody: 1,96

180 kumulativní kumulativní Metoda situační (využívání živ. situací) četnost četnost % % ,21 26, ,70 52, ,01 85, ,83 91, ,25 100,00 Průměrná známka: 2,43 Průměrná známka při použití metody: 2,17 kumulativní kumulativní Režimování četnost četnost % % ,39 24, ,46 45, ,22 77, ,68 89, ,24 100,00 Průměrná známka: 2,61 Průměrná známka při použití metody: 2,10 kumulativní kumulativní Metoda cvičení, výcviku (nácviku) četnost četnost % % ,24 25, ,27 49, ,21 75, ,17 86, ,11 100,00 Průměrná známka: 2,70 Průměrná známka při použití metody: 1,90 Metody získávání (projev očekávání, slib a výstraha, soutěž, závazek) kumulativní kumulativní četnost četnost % % ,30 23, ,76 48, ,61 77, ,11 90, ,22 100,00 Průměrná známka: 2,60 Průměrná známka při použití metody: 2,18 kumulativní kumulativní Videotrénink interakcí četnost četnost % % ,82 22, ,53 38, ,10 68,45

181 ,62 81, ,93 100,00 Průměrná známka: 2,89 Průměrná známka při použití metody: 1,40

182 Příloha E: Návrhy úprav aplikace SVI Obrázek 11 Schéma navrhovaných uprav v aplikaci SVI Vývoj dítěte

183 Obrázek 12 Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Umístění sekce Vývoj dítěte v aplikaci SVI

184 Obrázek 13a Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Vytvoření dalších záložek věnovaných jednotlivým opatřením (metodám nebo technikám) aplikace SVI v sekci Vývoj dítěte

185 Obrázek 13b Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Příklad hypertextového odkazu jako vysvětlivek jednotlivých termínů používaných v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte

186 Obrázek 14a Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Příklad využití hypertextového odkazu jako citace z příslušných ustavení platné právní normy v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte

187 Obrázek 14b Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Příklad využití hypertextového odkazu jako citace z příslušných ustavení platné právní normy v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte

188 Obrázek 15a Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Příklad využití hypertextového odkazu jako motivačního textu u tzv. metod sociálně-výchovného působení v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte

189 Obrázek 15b Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Příklad využití hypertextového odkazu jako motivačního textu u tzv. metod sociálně-výchovného působení v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte

190 Obrázek 15c Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Příklad využití hypertextového odkazu jako konkrétního příkladu vybrané metody motivačního textu u tzv. metod sociálně-výchovného působení v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte

191 Obrázek 16a Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Návrh alternativního způsobu zapojení motivačních textů u tzv. metod sociálně-výchovného působení v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte

192 Obrázek 16b Příklady navrhovaných uprav v aplikaci SVI Návrh alternativního způsobu zapojení motivačních textů u tzv. metod sociálně-výchovného působení v aplikaci SVI, v sekci Vývoj dítěte