Pracovní přehled ortodoxních i neortodoxních metod držení bdělosti a cvičení kontroly mysli, které třeba někdy někdo nalezene a využije.
Jak píše Eduard Tomáš, je v posledku jedno, která loď nás doveze do přístavu, podstatné je nasednout a plout. A pokud žádná loď není v dohledu, jde o to skočit do vody a plavat. Nezáleží na tom, zda jsme dopluli do přístavu v sevřeném šiku, v bitevním křižníku, v luxusním parníku nebo třeba sami stylem čuba jako pejsek.
Ano, pyramidy a megalitické kultury existují nejen v Polynésii ale též v jihovýchodní Asii a Mikronésii.
Megalitická kultura ostrova Nias. Na indonéském ostrově Nias nedaleko Sumatry přežila dokonce do součanosti megalitická kultura, o které prakticky nikdo neví. Po celém ostrově stojí osamocené menhiry, megalitické sochy, skřínkové hroby a dolmeny. Vyskytují se ve výšce přibližně od 500 m n. m. (níže položené neodolají vlnám cunami). Je pozoruhodné, že tradice vztyčování kamenů na ostrově Nias zanikla teprve v moderní době, přibližně v 50. letech 20. století, a dnes máme díky ostrovanům jistý vhled do toho, jak mohly kdysi vypadat – a nebo také vůbec nemusely – megalitické civilizace atlantické Evropy. Následující fotografie pocházejí z knihy Engelberta Schrödera Nias, Ethnographische, geographische en historische aanteekeningen en studiën z r. 1917. Fotografie byly pořízeny roku 1915, kdy zde existovala kmenová společnost na úrovni železné doby (odpovídající technologicky přibližně zadunajským Germánům prvního století).
Vesničané táhnoucí megalit na ostrově Nias, 1915; zdroj: Creative Commons, Ludwig Borutta.
článek volně rozšiřuje téma Most mezí Starým a Novým světem
Uplynulo sedmdesát let od doby, kdy norský zoolog a antropolog Thor Heyerdahl vystoupil s odvážnou teorií o peruánském původu polynéské kultury. Heyerdahlovi Virakočové, bílí bohové, titáni, kteří vystavěli Tiahuanaco, své město opustili, sestoupili k Tichému oceánu a odpluli na balzových vorech díky peruánskému proudu na Velikonoční ostrov a na Markézy. Heyerdahlův difusionismus sice archeologové odmítli, přesto jsou některé ojedinělé dávné kontakty mezi Peru a Polynésií prokázány, např. díky rozšíření brambor, jejichž pravlastí jsou ostrovy při pobřeží Chile.
Polynéská kultura je pozoruhodná a nacházíme v ní skutečně řadu paralel s Guénonovými či Merežkovského „Atlanty“, s civilizacemi starého Peru a Mexika, a samozřejmě i s východním Středomořím. Následující článek představuje pokus dohledat další informace, fotografie a díly do „atlantologické“ skládačky. Nejosamělejší výspě Polynésie, Velikonočnímu ostrovu, se pokusím věnovat samostatnou kapitolu.
Celý příspěvek
Článek volně navazuje na úvahy o společných rysech velkých náboženství Západu.
„Ne, učenci nás nemohou uspokojit. Co vidíme, vidímě v ďábelském zrcadle.“ píše Merežkovskij o náboženství starého Mexika v porovnání s velkými tradicemi Západu – židovstvím, křesťanstvím a středomořskými mystérii o trpícím, umírajícím a vzkříšeném bohu. Množství paralel mezi Starým světem a Novým světem je skutečně fascinující a jistě nenáhodné.
peruánské pyramidové komplexy Caral Supe odpovídají konvenční dataci starého Egypta
„Slovanská okrouhlice“ je půdorysný typ raně středověkého slovanského (tu a tam i německého) venkovského sídla. Frolec & Vařeka jej katalogizují pod názvem „návesní vesnice“. Vyskytují ve v Německu, v Čechách, výjimečně i na Moravě. V Německu jsou slovanské okrouhlice (něm. Rundling) soustředěny zejména v oblasti Wendland – „země Vendů“, jak byli Slované nazýváni ve středověku, tedy v oblasti Hannoverska, kam prameny lokalizují kmenový svaz Obodritů.
Slovanská okrouhlice Klennow v Dolním Sasku; kredit: Rundlingsverein.de
Tropické Stonehenge. V brazilském Calçoene byl prý v pastvině při vysekávání křoví objeven v 19. století zarostlý kamenný kruh, jakési brazilské Stonehenge, popsané archeologickým výzkumem poprvé v roce 2006. Lokalita se nachází v severní špičce Brazílie ve státě Amapá, nedaleko hranic Francouzské Guyany. Kammený kruh v Calçoene sestává ze 127 třímetrových žulových monolitů a má průměr okolo 30 m. Radiokarbonová datace organických zbytků pod kameny předběžně ukazuje na stáří 500 – 2000 let (metoda z principu vždy ukazuje nejnižší zjistitelné stáří, kdy byl kámen naposledy vztyčen, monument může být pochopitelně i mnohem starší).
kammený kruh v Calçoene (kredit: Gilmar Nascimento/AFP/Getty Images)
<článek volně navazuje na předcházející úvahy>
Lom Jižní kříž v Českém krasu se vstupem do sběrné štoly
V předcházejícím článku o šumavské Swize jsem vysekl poklonu českému badateli Otomaru Dvořákovi a celému oboru záhadologie, který kromě povrchního balastu přináší i mnohdy geniální postřehy a podněty. Totéž by se dalo ostatně říci i o theosofii a folklóru a řadě dalších „hraničních“, liminálních, okrajových žánrů.
Je pozoruhodné, jak mýtická vyprávění fungují neproblematicky napříč věky, a to dokonce aniž by mezi nimi byla jakákoliv kontinuita. Již jsem upozorňoval na případ, kdy se z Krakonoše a Jana Žižky několika interpretacemi mýtu stal severský bůh Ódin v dobových kulisách. Ostatně již slovutný Mircea Eliade si povšiml, že v lidovém podání historie se každá dějinná událost ihned vypařuje do mýtického bezčasí, takže v srbském folklóru jsou hrdinové bitvy na Kosově poli ihned syny víl, podobně jako řečtí héróové jsou syny nymf a najád, bitva na Kosově poli nabývá rozměrů eschatologického střetu a potkávají se zde osobnosti, jejichž životní data se chronologicky rozcházejí o více než sto let. Celý příspěvek
Známý romantik a sběratel lidových pověstí Jacob Grimm formuloval ve své kultovní práci Deutsche Mythologie (1835) přesvědčení, které se tu a tam objevuje již v 17. a 18. století, že regionální strašidla a horští duchové jsou folklorní ozvěnou dávných předkřesťanských bohů.
Podobný názor vyslovil nezávisle na Jacobu Grimmovi také legendární český badatel Otomar Dvořák v knize Vládci démonů (2009), kde upozorňuje na řadu zajímavých českých regionálních strašidel, jako je například Krakonoš, Hans Heiling ve Slavkovském lese, brdský Fabián či šumavská Swiza [vyslovujeme pravděpodobně Švíca, byť němečtí badatelé naopak hledají jeho etymologii v českém slově „svíce“].
Pokud bychom se podívali na rodokmeny každého jednotlivého strašidla v nejstarších textových pramenech, zjistíme, že „Grimmovo pravidlo“ není žádná železná zákonitost, spíše se jedná o cosi jako Haeckelovo biogenetické pravidlo či Allenovo pravidlo – jako obecná metafora je to půvabné, mnohdy to i platí (například Grimmova oblíbená německá pohádka o Frau Holle – paní Zima – do jejíž říše se dostanou děti, které vlezly do staré studny, je pravděpodobně starogermánská bohyně podsvětí Hel), v detailu na nás ovšem vyskočí množství výjimek, dokonce i opačných protipříkladů; nikdo si například nebude myslet, že Hans Hagen, který straší trampy v Malé Americe, je řekněme vládce podsvětí Hádés. Celý příspěvek
předcházející kapitola: Dváitové a advaitové nauky
V pravoslaví existuje správné rozdělení na Boží esenci (podstatu), která je navždy nepoznatelná, dokonce i zasvěcencům, a na nestvořené energie, které jsou Bohem samotným a participují na theosis (zbožštění) člověka. Člověk se v pravoslavné perspektivě stává Bohem ne podle esence, ale podle energie. V tomto rámci se nakonec může neproblematicky rozvíjet dvaitová i advaitová filosofie. Dokonalé rozplynutí se v Bohu, dokonalé rozplynutí se v nic, nepřežije cokoliv z jedinečnosti člověka, nemá tedy vůbec smysl o člověku mluvit. A tedy je pravdou, že Boží esence zůstane člověku vždy nepoznatelná. [1]
Paramádvaita, „nejadvaitovitější“ ze všech advaitových filosofií, je opravdu chůze po ostří nože a všechny námitky, které proti ní vznášejí dvaitové tradice, mají nějaké opodstatnění. Celý příspěvek
Slova použitá v nadpisu článku jsem si pochopitelně vypůjčil ze sanskrtu, právě tak bychom mohli napsat dvojné a nedvojné nauky, anebo v inspiraci řečtinou bychom mohli napsat dualismus (δύο = dva) a monismus (μόνος = jediný). Oba dva typy nauk se liší v mnoha věcech, ale nejzásadnějším způsobem se liší v řešení finality lidského života.
Katedrála Panny Marie a kostel sv. Severa v Erfurtu, působiště mistra Eckharta z Hohenheimu, velkého křesťanského advaitina působícího v dominikánském řádu na přelomu 13. a 14. věku
Dvaitové nauky předpokládají, že mezi Bohem a člověkem zeje nepřekročitelná propast. Lidský duch je schopen se Bohu přiblížit, ale není nikdy schopen se s Bohem ztotožnit, dosáhnout boží dokonalosti a s Bohem splynout v jedno.
Advaitové nauky naopak vidí ve splynutí s Bohem, ve ztotožnění se s ním, nejvyšší cíl a smysl lidského života. Advaitové nauky, které učí úplný zánik osobnosti a ontologické, nedvojné splynutí s Bohem, samozřejmě považuji za vyšší a nadřazené dvaitovým. Celý příspěvek
slavonie.wordpress.com 