Malá politologická úvaha o vládní stabilitě1 Miroslav Novák Bibliografické reference: Novák, Miroslav, "Malá politologická úvaha o vládní stabilitě", Parlamentní zpravodaj, b ezen 1ř66 (II. roč. 1995-ř6, č. 07) Ve svém nedávném "Malém historickém srovnání s Baťovými časy" (Lidové noviny z ř.3.1řř6) zdůrazňuje premiér Václav Klaus politickou stabilitu dnešní České republiky ve srovnání s meziválečnou Československou republikou. Současná západní politická věda klade důraz p i zkoumání politické stability p edevším na stabilitu režimu, tj. demokracie. Někte í politologové berou prostě za kritérium politické stability nep etržité pětadvacetileté trvání demokracie. Na politickou stabilitu v tomto smyslu si samoz ejmě bývalé komunistické země včetně České republiky budou muset ještě témě dvě desetiletí počkat. Politickou stabilitou se však může chápat také stabilita vlády (tu má na mysli Václav Klaus), a v tom smyslu je na tom zatím Česká republika skutečně výborně. Proč si v tom Česká republika vede dokonce lépe než některé západní "stabilní demokracie"? Stabilita vlády závisí p edevším na stranickém systému; ten sám pak závisí jednak na sociálních, ekonomických, etnických, náboženských a jiných charakteristikách země, jednak na volebním systému. Je samoz ejmé, že etnicky poměrně stejnorodá země jakou je dnes Česká republika (z jiných bývalých komunistických zemí je podobně homogenní nap . Maďarsko) mají výhodu ve srovnání se zeměmi etnicky různorodými, heterogenními (jako byla nap . p edmnichovská Československá republika). Etnické menšiny totiž mívají své vlastní strany, a to velmi komplikuje stranický systém. Ten pak odráží nejen rozdíly ideologické (nap . levice-pravice), ale i národnostní. Můžeme tak mít teoreticky v jedné zemi t eba t i sociálně-demokratické strany (nap . českou, německou, slovenskou atd.), které spolu nemusejí nutně spolupracovat, což znesnadňuje utvo ení a fungování akceschopných a stabilních vlád. Etnická homogenita ovšem nebyla dána České republice shůry. Je mezi jiným výsledkem takových procesů jako byl odsun Němců a rozdělení československé federace. Dnešní česká vláda je stabilnější než byly vlády za 1. republiky; ta však dvacet let p ežila ve své multietnické, mnohonárodnostní podobě, zatímco československá federace se zhruba t i roky po listopadu 1řŘř rozpadla na dva samostatné národní státy. Co hraje dnes důležitou roli vedle etnické homogenity je také p evládající pravicová orientace českých občanů. Pravděpodobně souvisí mj. s relativně velmi nízkou nezaměstnaností, která se u nás teď pohybuje okolo t í procent. Tím se zatím pozitivně lišíme od jiných bývalých komunistických zemí, v nichž je sociální cena ekonomické transformace mě ená procentem nezaměstnanosti podstatně vyšší a které také obvykle na rozdíl od České republiky zaznamenaly návrat postkomunistů k moci. Výraznou p evahu pravicových postojů nad levicovými u nás dokládají známé výzkumy, podle nichž se mají dotazovaní sami za adit do několikastupňové pravolevé škály. Za normální považují obvykle západní politologové takovou situaci, kdy se největší část hlásí k politickému st edu a čím víc se od st edu vzdalujeme ke dvěma opačným pólům politického spektra, tím méně se tam sami respondenti za azují. Znamená to, že k umírněné pravici se hlásí méně občanů než ke st edu, ke krajní pravici ještě méně než k umírněné pravici, a podobně je tomu i na levicové části politického spektra. Graficky takové normální rozdělení znázorňuje k ivka ve tvaru zvonu. Ve specializovaném žargonu se to někdy označuje jako "unimodální rozdělení politických názorů". V České republice je prozatím stále těžiště k ivky Tento můj text byl napsán a publikován v b eznu 1řř6, tj. v době, kdy jsme měli stabilní většinovou vládu. Byl publikován nejprve v Parlamentním zpravodaji z b ezna 1ř66 (II. roč. 1řř5-ř6, č. 07). 1 posunuto mírně doprava. To se projevuje jak p i parlamentních volbách, tak p i výzkumech volebních preferencí. Od b ezna 1řř1 (tj. hned po rozdělení Občanského fóra) dodnes ve všech výzkumech volebních preferencí IVVM, který je koná pravidelně jednou měsíčně, ODS získala vždy první místo. S výjimkou prvního výzkumu z b ezna 1řř1, kdy rozdíly mezi stranickými preferencemi ještě nebyly velké, a dále dvou nebo t í výzkumů v létě minulého roku (kdy jí šlapala na paty sociální demokracie) měla ODS navíc značný náskok p ed následujícími stranami. Zde bychom také právem mohli mluvit o pozoruhodné stabilitě (a dominanci)! Souvisí to mj. s tím, že v době, kdy p ední čeští (a slovenští) intelektuálové blouznili o tom, jak Občanské fórum p edstavuje nedostižný vzor pro celý svět, Václav Klaus dokázal p esvědčit velkou většinu stoupenců OF (nikoli však jeho "koordinační centrum"), že jde prostě o to, vytvo it normální, standardní politickou stranu. ekli jsme, že stabilita demokratické vlády závisí na stranickém systému. Ty můžeme schématicky rozdělit na systémy dvou stran (bipartismus) a systémy více než dvou stran (multipartismus). Rozdíl mezi dvěma relevantními stranami a více než dvěma relevantními stranami je významný, protože pokud máme jen dvě strany, ta z nich, která v parlamentních volbách zvítězí, automaticky získá nadpoloviční většinu poslaneckých k esel a může snadno sestavit vládu výlučně ze svých vlastních členů (tak tomu bývá nap . ve Velké Británii). To pochopitelně usnadňuje stabilitu vlády, zejména když je vládnoucí strana dost disciplinovaná, tj. jestliže její poslanci v parlamentě hlasují ukázněně ve prospěch hlavních návrhů zákonů p edkládaných vládou, jejímž p edsedou je vůdce vítězné strany. Pokud existují víc než dvě relevantní strany nebo pokud jsou strany sice jen dvě, ale poslanci vítězné strany hlasují, jak se jim zalíbí, aniž by dodržovali sebemenší hlasovací kázeň ve vztahu ke své straně, pak je daleko obtížnější udržet vládní stabilitu. Když existují v zemi víc než dvě relevantní politické strany, obvykle se žádné z nich p i parlamentních volbách nepoda í dosáhnout nadpoloviční, tj. absolutní většiny (víc než 50%): vítězná strana se nejspíš musí spokojit s většinou jen relativní (nap . 30%). Musí pak utvo it buď menšinovou vládu nebo koaliční vládu složenou z více stran. V obou p ípadech se tím oslabuje vládní stabilita, ledaže bychom měli bipolární systém dvou pevných a trvalých aliancí, neoddělených od sebe p íliš velkou ideologickou vzdáleností; takový systém funguje podobně jako bipartismus. U nás jsou hlavní politické strany poměrně disciplinované. Máme sice - p estože náš stát je nyní etnicky značně homogenní - systém více než dvou stran (multipartismus), ale vzhledem k tomu, že těžiště politického spektra je, jak jsme uvedli, prozatím posunuto směrem doprava a navíc jedna pravicová strana (ODS) dominuje, není obtížné utvo it ideologicky poměrně stejnorodou koaliční pravicovou vládu. Ta pak může bez větších ot esů vládnout po celé zákonodárné období, tj. až do p íštích parlamentních voleb. Můžeme být samoz ejmě rádi, že tomu tak je, domnívám se však, že není namístě nějak se tím zvlášť chlubit. Bylo by totiž iluzorní se domnívat, že takový stav politických postojů se u nás udrží věčně. Těžiště se po určité době p iblíží víc st edu nebo dokonce levici. Pak nastane riziko, že v důsledku našeho mnohostranického systému souvisejícího se současným volebním systémem poměrného zastoupení bude obtížnější sestavit a udržet dostatečně stejnorodou a stabilní vládu. V nejběžnějším p ípadě (st ed dominuje a levice s pravicí se nacházejí v p ibližné rovnováze) by ODS podstatně hů e sestavovala vládu, protože by nemohla utvo it čistě pravicovou koalici. V p ípadě, že by došlo k výraznému posunu doleva, by měla pro změnu problémy sociální demokracie. Volební systém poměrného zastoupení by jí podle vší pravděpodobnosti znemožnil získat absolutní většinu. S kým se pak spojit? S lidovci? S komunisty? Nebo utvo it "velkou koalici" s ODS? Pouhý výčet teoretických možností naznačuje potíže lépe než dlouhé rozklady. Ke zjednodušení nebo naopak ke komplikování stranického systému může významně p ispět také volební systém. Existující systém poměrného zastoupení umožňuje značnou rozt íštěnost, fragmentaci stranického systému, což je zvlášť absurdní pro zemi etnicky homogenní jako je Česká republika (stranická rozt íštěnost - a s ní související problémy se sestavováním vlád - může být naprotitomu pochopitelnější u země jazykově, kulturně a nábožensky rozdělené jako je t eba Belgie). Zkrátka ODS a sociální demokracie by si měly uvědomit, že je v jejich zájmu - a zároveň v zájmu České republiky a její budoucí dlouhodobé politické stability - výrazně upravit systém voleb do Poslanecké sněmovny. Volební princip poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny je sice zakotven v ústavě, která se jen velice těžko dá změnit (musí k tomu být kvalifikovaná většina všech - tj. nikoli jen p ítomných - poslanců). I v rámci poměrného (proporčního) volebního systému lze však docílit vhodnými úpravami značných většinových účinků, nap . podstatným zmenšením volebních obvodů (a odpovídajícím zvýšením jejich počtu). A to by po volbách v červnu 1řř6 mohly naše dvě nejsilnější strany spolu snadno prosadit. Spíš než stavět na odiv naši vládní stabilitu, která je plodem celé ady činitelů, z nichž některé působí jen dočasně, je užitečnější p ijmout taková opat ení (zejména úpravu volebního systému), která zvýší pravděpodobnost, že si vládní stabilitu udržíme i za změněných podmínek.