Citační analýza judikatury: metody, techniky a případové studie

MN582CZ Citační analýza judikatury: metody, techniky a případové studie
Informace o dokumentu
Citační analýza judikatury
JUDr. Mgr.
Jakub
Harašta
Ph.D.
JUDr. Bc.
Terezie
Smejkalová
Ph.D.
Mgr.
Tereza
Novotná
JUDr.
Jaromír
Šavelka
Ph.D.
doc. JUDr.
Radim
Polčák
Ph.D.
Mgr. Ing.
František
Kasl
JUDr.
Pavel
Loutocký
Ph.D., BA (Hons)
JUDr. MgA.
Jakub
Míšek
Ph.D.
Předmluva
Předkládaná publikace představuje ambiciózní příspěvek do debaty o práci českých soudů s judikaturou. Autoři si kladou důležité otázky: Proč soudci i v kontinentálním právním systému odkazují na dřívější soudní rozhodnutí, i když nejsou „vázáni precedentem“? A čím je ovlivněna jejich volba toho, na které rozhodnutí budou odkazovat? Na tyto otázky hledají odpověď v české případové studii, v níž se zaměřují na práci s dřívějšími soudními rozhodnutími v rozhodovací činnosti všech tří českých vrcholných soudů - Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
Hlavní přínos této monografie je dvojí. V prvé řadě se snaží uchopit práci s dřívějšími soudními rozhodnutími z teoretického hlediska. Zde autoři pečlivě reflektují dosavadní českou doktrinální debatu, která se od dob publikace klíčového díla Judikatura a právní argumentace (Auditorium, 2013) posunula mílovými kroky dále. Řada pasáží předložené monografie byla již dříve publikována jednotlivými autory časopisecky. To však nic nemění na skutečnosti, že ucelené zpracování této problematiky na jednom místě má podle mě výraznou přidanou hodnotu. Některé základní aspekty práce s dřívějšími soudními rozhodnutími - zejména, že v precedenčních systémech je nutné rozlišovat sílu a rozsah (skutkovou podobnost) precedentu a důsledně rozlišovat
ratio decidendi
a
obiter dictum
- by se totiž měly vtloukat do hlavy českým právníkům každý den. Jen tak můžeme zabránit fetišizaci právních vět publikovaných vrcholnými soudy v tištěných sbírkách (a nověji i online) a přepjaté rigiditě práce s judikaturou v českém právním prostředí.
U teoretických úvah se však tato monografie nezastavuje. Druhý zásadní přínos vidím v tom, že kniha obsahuje totiž i empirický komponent, ve kterém autoři zkoumají, jak české vrcholné soudy skutečně s dřívějšími soudními rozhodnutími pracují. Ačkoliv zde již byly parciální pokusy rozebrat, jak tyto tři brněnské soudy s judikaturou nakládají, vždy se jednalo pouze o rozbor zlomku judikatury určitého soudu (typicky práce Zdeňka Kühna a diplomová práce Václava Mlynaříka o Nejvyšším správním soudě) či o specifický aspekt práce s judikaturou, například o nakládání s judikaturou ESLP (Kosař et al.,
Domestic Judicial Treatment of European Court of Human Rights Case Law: Beyond Compliance, Routledge,
2020).
Předkládaná monografie je tak první ucelenou empirickou studií o tom, jak je judikatura českými vrcholnými soudy používána. Navíc je podle mého i první studií, která aplikuje na tuto problematiku síťovou analýzu v celé její šíři. V této části publikace oceňuji především metodologickou poctivost a otevřenost, které mohou být dávány v českém akademickém prostředí za vzor. Autoři se rovněž vyvarovali (bohužel častého) zjednodušeného přenosu amerických studií do českého kontextu a správně poukazují na to, že „není možné automaticky vztahovat metody analýz precedentu a jejich výsledky v angloamerickém právním systému na studie judikatury v kontinentálním právním systému, a tedy i českém“ (s. 32-33). Výsledná data a porovnání, jak se citační vzorce Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu v některých aspektech zásadně liší, považuji též za extrémně zajímavá.
Monografie pod autorským vedením Jakuba Harašty přináší mnoho poznatků k zamyšlení (toho tolik potřebného
food for thought
). Osobně pevně doufám, že tato kniha opět rozvíří českou debatu nad rolí soudních rozhodnutí při dotváření práva. Stejně tak věřím, že po zpřístupnění citačních dat dalším výzkumníkům sami autoři na tuto monografii naváží, například publikacemi, v nichž tematicky omezí svou síť, a budeme se tak moci bavit nad relevancí a důležitostí soudních rozhodnutí v určité oblasti práva, což bude praktikující právníky nepochybně velmi zajímat. Od makropohledu pomocí automatického zpracování citačních sítí v soudních rozhodnutích se tak dostaneme k meso- a mikropohledu, který již má blíže ke standardní doktrinální analýze judikatury. V ideálním případě se pak oba světy, empirický a doktrinální, propojí a budou se vzájemně obohacovat.
David Kosař
O autorech
Jakub Harašta
Absolvent Právnické fakulty a Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Působí jako odborný asistent na Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kde se odborně i pedagogicky věnuje zejména právní informatice, elektronickým důkazům a kybernetické bezpečnosti. Od roku 2018 vede z pozice šéfredaktora časopis
Masaryk University Journal of Law and Technology
. Má za sebou výzkumné pobyty na Haifské univerzitě v Izraeli, na
Max-Planck-Institut zur Erforschung von Gemeinschaftsgütern
v německém Bonnu, na
Exeter Law School
a
Exeter Centre for International Law
ve Velké Británii nebo v rámci NATO
Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence
v estonském Tallinnu.
František Kasl
Absolvent Vysoké školy ekonomické (2015) a Právnické fakulty Univerzity Karlovy (2016). V době publikace této monografie dokončuje doktorské studium na Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kde od roku 2017 působí jako odborný pracovník. Od roku 2020 je dále odborným pracovníkem Centra vzdělávání, výzkumu a inovací v informačních a komunikačních technologiích (CERIT) na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. Zaměřuje se především na problematiku ochrany osobních údajů a kybernetické bezpečnosti v kontextu nových technologií. Od roku 2017 působí jako zástupce šéfredaktora odborného časopisu Revue pro právo a technologie.
Pavel Loutocký
Působí v rámci Centra vzdělávání, výzkumu a inovací v informačních a komunikačních technologiích (CERIT) na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. Je odborným pracovníkem a lektorem na Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity, vyučuje také na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického v Brně. Věnuje se online řešení sporů za využití moderních technologií, problematice elektronické identifikace a dalším tématům. Kromě doktorského studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity dokončil roční studium na
University of Abertay
v Dundee ve Skotsku. V minulosti mimo jiné vedl právní oddělení Centra pro transfer technologií Masarykovy univerzity. Od roku 2012 je pravidelným členem vybraných pracovních skupin v rámci Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). Působí rovněž jako externí lektor na
Queen Mary University of London
.
Jakub Míšek
Působí jako odborný asistent na Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kde se mimo jiné podílí na výuce právní informatiky. Zaměřuje se převážně na otázky informačních práv, tedy problematiku ochrany soukromí, osobních údajů a svobodného přístupu k informacím. Na Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity v roce 2019 obhájil rigorózní práci Právní aspekty otevřených dat, v roce 2020 pak tamtéž úspěšně zakončil doktorské studium obhajobou disertační práce Osobní údaje v čase a prostoru: Role performativní regulace v ochraně osobních údajů. Od roku 2015 je členem Pracovní skupiny pro otevřená data Ministerstva vnitra ČR, kde se zapojuje do přípravy legislativních materiálů a má na starosti metodickou právní podporu při zveřejňování otevřených dat. Od roku 2019 je členem rozkladové komise Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Tereza Novotná
Je absolventkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity a doktorskou studentkou na Ústavu práva a technologií. Zabývá se automatickým zpracováním právních textů, aplikací metod zpracování přirozeného jazyka na právní prameny, datovou analýzou a statistikou. V rámci disertačního výzkumu se věnuje uživatelskému využití pokročilých technologií při vyhledávání právních informací. Od roku 2020 je zástupcem šéfredaktora časopisu
Masaryk University Journal of Law and Technology
.
Radim Polčák
Prorektor pro rozvoj, legislativu a IT Masarykovy univerzity a vedoucí Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Jako host pravidelně přednáší na právnických fakultách a justičních vzdělávacích institucích v Evropě, USA a Austrálii. Zabývá se převážně právní teorií a právem informačních technologií. Založil stálou mezinárodní konferenci
Cyberspace
, stálou národní konferenci České právo a informační technologie, odborné časopisy
Masaryk University Journal of Law and Technology
a Revue pro právo a technologie. Vede pozorovatelské delegace ÚPT PrF MU při UNCITRAL a UNODC. Je rozhodcem tribunálu pro doménová jména .eu a .cz při Rozhodčím soudu Hospodářské komory a Agrární komory České republiky, zakládajícím členem
European Academy of Law and ICT
, zakládajícím členem
European Law Institute
a členem odborných orgánů vědeckých a akademických společností v Evropě, Asii a Austrálii. V letech 2017 a 2018 působil jako zvláštní poradce Evropské komise pro robotiku a ochranu dat.
Terezie Smejkalová
Absolventka Právnické fakulty a Filosofické fakulty Masarykovy univerzity. V současnosti působí jako odborná asistentka na Katedře právní teorie. Dlouhodobě se věnuje interdisciplinárnímu výzkumu a možnostem využití empirických metod v právních vědách, především v kontextu problematiky judikatury a právního jazyka. Absolvovala krátkodobé výzkumné pobyty na Vídeňské univerzitě v Rakousku a při
Consiglio Nazionale delle Ricerche
v Itálii. Podílela se na řešení mezinárodních
(Seventh Framework Programme)
i tuzemských (GAČR) projektů. V současné době je hlavní řešitelkou projektu (GAČR) zabývajícího se výzkumem konceptualizace v právu. Nad rámec právní teorie se věnuje právu civilního letectví. V minulosti se podílela na legislativní činnosti Ministerstva dopravy ČR a na vyjednávání v oblasti civilního letectví jak na evropské, tak na mezinárodní úrovni.
Jaromír Šavelka
Expert na aplikaci zpracování přirozeného jazyka a strojového učení v oblasti práva. V minulosti byl držitelem prestižního stipendia pro postgraduální výzkum v oblasti vědy, technologie, inženýrství a matematiky, které uděluje americká grantová agentura
National Institute of Justice
. Stipendium v letech 2016-2018 podpořilo jeho disertační výzkum týkající se automatizovaného výkladu právních pojmů. Disertační práci obhájil na
School of Computing and Information, University of Pittsburgh
(2020). Na špičkových konferencích zaměřených na umělou inteligenci a právo pravidelně přednáší a publikuje příspěvky na široké spektrum témat, od síťové analýzy veřejných institucí až po vyhledávání právních informací. Momentálně je postdoktorským výzkumníkem na
School of Computer Science, Carnegie Mellon University
, kde se zaměřuje na výzkum moderních vzdělávacích metod v oblastech strojového učení, umělé inteligence a
cloud
computingu.
Seznam použitých zkratek
EÚLP
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
jednací řád NS
Jednací řád Nejvyššího soudu ve znění změn, které nabyly účinnosti 29. 11. 2017, sp. zn. S 53/2007
jednací řád NSS
Jednací řád Nejvyššího správního soudu ve znění změn, které nabyly účinnosti 1. 9. 2019
kancelářský a spisový řád NS
Kancelářský a spisový řád Nejvyššího soudu ve znění změny provedené dodatkem č. 1 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. S 20/2018
kancelářský a spisový řád NSS
Směrnice č. 3/2017, kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, ve znění směrnice č. 3/2019
kancelářský a spisový řád ÚS
Kancelářský a spisový řád Ústavního soudu (úplné znění), org. 36/18
Ústava ČR
ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
SDEU
Soudní dvůr Evropské unie
CzCDC
Czech Court Decisions Corpus 1.0
ESLP
Evropský soud pro lidská práva
IAA
Shoda mezi anotátory (angl.
Inter-annotator agreement
)
KS
Krajský soud
NS
Nejvyšší soud
NSS
Nejvyšší správní soud
ÚS
Ústavní soud
USA
Spojené státy americké
Není-li dále uvedeno jinak, jsou všechny předpisy v textu citovány ve znění pozdějších předpisů.
Úvod
Není pochyb, že soudní rozhodnutí se významným způsobem podílejí na podobě práva, ať už ve formě závazného precedentu, nebo ve formě tzv. judikatury.
Judikatura představuje pojem, který je v českém právním systému nejen běžně používán, ale i poměrně často diskutován. To vše navzdory tomu, že neexistuje jeho bezpodmínečně přijímané vymezení.1) Do této diskuse vstupují nejen autoři odborné literatury, ale především soudy a soudci sami. Ti totiž ojediněle ve svých rozhodnutích formulují představy o tom, jak by se dřívější soudní rozhodnutí měla v rozhodovací praxi používat.2) Tyto diskuse jsou často vedeny v rovině závaznosti nebo normativní hodnoty judikatury.3) Ač je odborných textů na toto téma v českém právním prostředí celá řada, až na výjimky se jedná o doktrinální diskuse, případně rozbory vybraných soudních rozhodnutí. Tvrzení o normativní hodnotě judikatury nebo faktorech, které ji ovlivňují, se tak opírají především o anekdotické právní názory jednotlivých soudů a o doktrinální analýzy českého právního systému.
Není však pochyb o tom, že se soudci ve své rozhodovací praxi o soudní rozhodnutí výslovně opírají a dřívější rozhodnutí citují. Je velmi pravděpodobné, že bychom se shodli na tom, že citování dřívějších rozhodnutí představuje běžnou praxi soudů a soudců. Ve skutečnosti však byla tato praxe doposud zkoumána pouze útržkovitě v kontextu jednotlivých soudů.4) Skutečně komplexní pohled na citační prostředí českých vrcholných soudů (a nejen jich) chybí.
Předkládaná monografie tedy představuje komplexní výzkumný příspěvek do probíhající odborné diskuse, které doposud chyběla odpověď na množství základních otázek. Co vlastně znamená, když je dané rozhodnutí citováno? Jak můžeme interpretovat skutečnost, že je rozhodnutí citováno často? Co o daném rozhodnutí vypovídá, když cituje větší množství rozhodnutí? Nejen těmto úvahám, ale i následným úvahám o tom, co citace soudních rozhodnutí vypovídají o povaze a roli judikatury v českém právním systému, chybí metodologické ukotvení.
Cílem této monografie je tedy využít informačního potenciálu citací dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodování k ucelenému prozkoumání citační praxe českých vrcholných soudů.
Soudy totiž své názory na roli judikatury v právním systému vyjadřují nejen explicitně prostřednictvím odůvodnění svých rozhodnutí, ale i implicitně prostřednictvím volby nějaká rozhodnutí vůbec citovat. Proto je i samotnou přítomnost citace v soudním rozhodnutím možné interpretovat. Zaprvé jako vyjádření názoru soudce o tom, že shledal citované rozhodnutí pro své rozhodování jako relevantní. Zadruhé ale také jako fakt, že soudce shledal, že je pro jeho rozhodnutí relevantní vůbec nějaké dřívější rozhodnutí citovat.
Pokud tedy zacházíme s citacemi soudních rozhodnutí jako s jednotkami způsobilými podat určité informace o tom, jak se ve skutečnosti se soudními rozhodnutími v českém právním prostředí zachází, otevírá se nám možnost kvantitativní analýzy.
V právních systémech, ve kterých jsou soudci vázáni precedenty, je možné nastavit významovou linku mezi citací dřívějšího rozhodnutí a jeho precedentní hodnotou.5) Pomocí toho je možné vymezit identifikovatelnou „důležitost“ dřívějšího rozhodnutí pro další rozhodování.6) V „neprecedentních“ systémech, jako je ten český, je situace složitější. Pokud je soudce vázán precedentem a pokud v konkrétním případě identifikuje aplikovatelný precedens, musí tento precedens použít. Sledujeme však, že soudci odkazují na dřívější rozhodnutí i v případech, kdy jim taková povinnost v daném právním systému z platných právních pravidel přímo neplyne. To je případ i českého právního systému.
Předkládaná monografie tyto otázky do detailu analyzuje a pracuje s limity takové operacionalizace v českém právním prostředí. V práci nabízíme teoretický rámec, jehož prostřednictvím je možné vysvětlit důvody, které vedou soudce k citaci nějakého dřívějšího rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda se nachází v právním systému, který jej zavazuje, nebo nezavazuje následovat precedens.
Ve světle uvedeného je cílem této monografie - a jejím originálním přispěním k existujícímu poznání - provedení kvantitativní citační analýzy rozhodnutí českých vrcholných soudů. Za tímto účelem představujeme teoretický rámec i praktické otázky sběru citačních dat. Vzhledem k náročnosti stanoveného úkolu využíváme technik zpracování přirozeného jazyka a strojového učení k poznání citační praxe a k automatizovanému sběru citačních dat.
1. Struktura
Tato monografie je rozdělena do tří částí, které odráží teoretické i praktické přístupy ke sběru a zpracování citací a k provádění citační analýzy.
První část
je věnována teoretickému zakotvení problematiky a zasazuje náš výzkum do stávajícího kontextu výzkumu judikatury v českém právním prostředí. Shrnuje dosavadní diskuse týkající se významu pojmů judikát a judikatura včetně diskusí o roli, kterou plní v českém právním prostředí, a vztahu ke konceptu precedentu. Vzhledem k tomu, že „judikatura“ je pojmově navázána na hypotetickou ustálenost právních názorů soudů, posouvají se úvahy této části od tohoto pojmu k jednotlivému soudnímu rozhodnutí jako jednotce rozpoznané v dalším soudním rozhodování prostřednictvím citace. V návaznosti na to se tedy zabýváme především vysvětlením motivace soudce citovat soudní rozhodnutí i vysvětlením motivace výběru konkrétního rozhodnutí k citaci. Ukazujeme, že tyto volby, které soudce při svém rozhodování činí, se dají vysvětlit pomocí pragmatického konceptu optimální relevance.7) V tomto kontextu pak ukazujeme, jak mohou být zdánlivě podobné pojmy, které jsou využívány v zahraničních studiích analyzujících citace soudních rozhodnutí, nejen zavádějící, ale zejména nepřenositelné mezi právními systémy.
Vzhledem k tomu, že jsme ve výzkumu prezentovaném v této publikaci využili automatické metody rozpoznávání citací a sběru citačních dat a na ně navázali kvantitativní citační analýzou vedoucí k exploraci českého citačního prostředí, diskutujeme v první části také otázky spojené s informační hodnotou judikatury. Reagujeme tím na odborné názory, které zpochybňují legitimitu automatizovaného zpracování soudních rozhodnutí.
V závěru této první teoretické části věnujeme prostor metodologickému zakotvení postupů, které jsme v rámci tohoto výzkumu využili. Především vysvětlujeme podstatu síťové analýzy, na které později stojí samotná kvantitativní analýza. První část tak představuje formulaci teoreticko-metodologických východisek pro následnou empirickou studii a pro statistickou a síťovou citační analýzu.
Ve
druhé části
této monografie vysvětlujeme, jakým způsobem jsme sbírali citační data, která jsme později využili pro citační analýzu. Navzdory tomu, že technologický rozvoj se v oblasti zpracování právních informací nevyhnul ani ČR, máme za to, že tato oblast je nedostatečně využitá. K rozvoji této oblasti je nutné nejen sklízet plody (například v podobě aplikací nástrojů umožňujících efektivnější přístup k právním informacím nebo k jejich méně kognitivně náročné analýze). Je také nutné investovat do jejího rozvoje. Druhou část komplexně věnovanou sběru dat tak pojímáme jako takovouto investici. Představujeme obecné nástroje (model pro automatickou segmentaci, model pro rozpoznávání referencí) založené na zpracování přirozeného jazyka a strojovém učení a specifikujeme postupy, které jsme ke sběru citačních dat využili. Kromě toho také uveřejňujeme v této části čtyři datasety.
Tři z těchto datasetů představovaly naše odpovědi na dvě základní otázky sběru citačních dat. Za prvé, z čeho tato data budeme sbírat, a za druhé, jakým způsobem a s využitím jakých nástrojů k jejich sběru přistoupíme. Prvním datasetem je
Czech Court Decisions Corpus 1.0
(CzCDC), ve kterém jsme shromáždili 237 723 rozhodnutí Nejvyššího, Nejvyššího správního a Ústavního soudu vydaná od 1. 1. 1993 do 30. 9. 2018. Tento dataset, jakkoli není zcela kompletní, je dostatečně reprezentativní, abychom na datech z něj sebraných mohli postavit komplexní citační analýzu rozhodovací praxe českých vrcholných soudů.
Dalšími dvěma datasety jsou manuálně anotované soubory 350 rozhodnutí, které sloužily k ověření některých teoretických předpokladů, podrobnému vymezení zájmových dat a následně k natrénování automatických modelů (segmentace rozhodnutí, rozpoznávání referencí v soudních rozhodnutích), které jsme k získání citačních dat využili. Čtvrtým datasetem jsou pak samotná citační data jako produkt aplikace automatizovaných nástrojů na dataset CzCDC.
Námi vytvořené datasety a využité nástroje jsou v českém prostředí unikátní a rozhodnutí zveřejnit je v maximální možné míře přispívá k validitě výzkumu prezentovaného v této monografii. Kromě toho ale, jak pevně věříme, přispívá i k rozvoji české právní informatiky, konkrétně postupů pro získávání a analýzu dat a informací z právních dokumentů.
Cílem
třetí části
této monografie je v návaznosti na vymezené limity interpretace významu přítomnosti citace soudního rozhodnutí v dalších soudních rozhodnutích objasnit, jak Nejvyšší, Nejvyšší správní a Ústavní soud zachází s dřívějšími rozhodnutími ve své rozhodovací praxi. Toto objasňování pak probíhá prostřednictvím kvantitativních metod.
K citační praxi českých vrcholných soudů přistupujeme jako k síti. Tato síť je tvořena jednotlivými soudními rozhodnutími (uzly), která jsou spojena citacemi (hranami), které se v nich nachází. Sledujeme několik základních síťových ukazatelů (vstupní a výstupní centralita, hodnota autority, hodnota hubové centrality, hustota sítě8)), jejichž interpretací je možné docházet k závěrům o podobě českého citačního prostředí. Získaná data jsou interpretována v širším kontextu českého právního systému a v některých případech i srovnávána s výsledky obdobných zahraničních studií.9)
V rámci této části se proto soustředíme na makrovzorce v citační praxi soudů. Sledujeme vývoj citovanosti rozhodnutí, vývoj množství citací připadajících na jedno rozhodnutí, proměny v hustotě sítě apod. Tyto informace pak dáváme do širšího teoretického kontextu a diskutujeme řadu souvisejících otázek, například provázanost ústavního, obecného a správního soudnictví nebo do jaké míry je sledované změny v české citační praxi možné považovat za projev principu
stare decisis
. Zabýváme se také tím, zda se používání soudních rozhodnutí jeví jako náhodné, nebo zda je možné v práci s nimi identifikovat nějakou metodu.
Výstupy z analýzy rozhodnutí, která jsou citována nejčastěji, a těch, která vykazují nejvyšší hodnotu autority, nasvědčují tomu, že při výběru rozhodnutí k citaci v českém právním systému nezáleží na tom, zda je citované rozhodnutí rozhodnutím ve věci samé, či nikoli. Stejně tak, zdá se, nezáleží, zda se jedná o první rozhodnutí ve věci, nebo zda se jedná o rozhodnutí, které by bylo argumentačně obzvláště přesvědčivé. Na druhou stranu však citační data ukazují, že existují identifikovatelné rozdíly v citační praxi jednotlivých soudů. Tyto mohou vypovídat o náznaku existence metody v práci s dřívějšími rozhodnutími.
Třetí část má tedy především explorační charakter a představuje vlastní analýzu a vyhodnocení sebraných citačních dat. Ačkoli ze zjištění toho, co je, není možné automaticky dovozovat to, co má být, umožňuje nám tato analýza nejen diskutovat to, jak citační praxe českých vrcholných soudů vypadá, ale v omezené míře také dovozovat závěry o tom, jaké představy o zacházení s dřívějšími soudními rozhodnutími mají samotní soudci.
2. Organizační poznámky a poděkování
Tato monografie byla zpracována v rámci řešení projektu „Exaktní hodnocení aplikační relevance judikatury“ (GA17-20645S) za finanční podpory Grantové agentury ČR.
Na této monografii se jednotliví autoři podíleli v následujícím rozsahu:
-
Jakub Harašta
-
Část II
-
Terezie Smejkalová
-
Část I, kapitoly 1, 2, 3, 4
-
Část III
-
Tereza Novotná
-
Část I, kapitola 6
-
Část II, kapitoly 2 a 5
-
Část III, kapitoly 3, 4, 5
-
Jaromír Šavelka
-
Část II, kapitoly 3, 4, 5
-
Radim Polčák
-
Část I, kapitola 5
-
František Kasl
-
Část II, kapitoly 3 a 4
-
Pavel Loutocký
-
Část II, kapitola 4
-
Jakub Míšek
-
Část II, kapitoly 3 a 4
Předkládaná monografie je produktem několika let práce, která svedla dohromady právníky i neprávníky z ČR i ze zahraničí a nemohla by vzniknout bez mnoha dalších osob, kterým jsme zavázáni za veškerou pomoc, kterou nám poskytli. Díky patří Adéle Kotkové, Daniele Procházkové, Heleně Pullmannové, Petru Semenišínovi, Tamaře Šejnové, Nikole Šimkové, Michalu Vosinkovi, Lucii Zavadilové a Janu Zibnerovi za podíl na manuálních anotacích dat. Dále bychom chtěli poděkovat kolegům z Právnické fakulty Masarykovy univerzity (Ústav práva a technologií, Katedra právní teorie, Ústav pro otázky soudnictví) za četné diskuse na témata obsažená v této monografii. Jmenovitě bychom pak chtěli poděkovat Martinu Škopovi, Hubertu Smekalovi, Kataríně Šipulové, Jensi Frankenreiterovi a Hanjo Hamannovi, se kterými jsme mohli některá dílčí témata diskutovat - a jejichž náhodné nezúčastněné poznámky nás často přivedly na nové nápady a přístupy. Velký dík patří i recenzentům Zdeňku Kühnovi, Petru Ocelíkovi a Barboře Hladké Vidové, jejichž připomínky nám pomohly výsledek naší práce výrazně vylepšit. Pokud je text předkládané monografie v některých místech příjemně čitelný, lví podíl na tom mají Helena Haraštová a Markéta Kleinová, které obstaraly jeho korekturu. Poděkování pak patří také Kateřině Mlsnové, která nám byla editorkou seslanou shůry (přesněji řečeno z nakladatelství Wolters Kluwer).
Část I
Teoretická východiska
1.
Základní úvahy
Český právní systém je tradičně považován za tzv. kontinentální právní systém. Jako takový je založen na preferenci psaného práva tvořeného primárně volenými a sekundárně pak jmenovanými orgány. Soudnictví má v tomto právním systému především za úkol toto psané právo interpretovat a aplikovat v konkrétních situacích. Na rozdíl od tzv. angloamerického právního systému kontinentální právní systém nestojí na jednotné doktríně závazného precedentu, která by soudce vázala v konkrétních situacích odkazovat na předchozí soudní rozhodnutí a rozhodovat podle nich. I přesto však náhodný vhled do českých soudních rozhodnutí ukáže, že soudci na předchozí soudní rozhodnutí odkazují, případně dokonce vyjadřují svá přesvědčení, že jsou těmito rozhodnutími při svém rozhodování vázáni.10)
I přes absenci jednotné doktríny závazného precedentu v českém právním systému je možné jednak z psaného práva, jednak z povahy právního systému jako celku dovozovat určité systémové preference, které se s používáním dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodování pojí. Nicméně tyto závěry budou vždy partikularizované: zatímco Ústava ČR předvídá určité specifické zacházení se soudními rozhodnutími Ústavního soudu, pravidla zacházení s rozhodnutími jiných vrcholných soudních institucí již ani tímto způsobem vymezeny nejsou a o rozhodnutích nižších soudů český právní řád v zásadě mlčí. Na druhou stranu však základní právní předpis soukromého práva zakotvuje něco, co by bylo možné označit za právo jednotlivce na to, aby jeho případ soudy rozhodly obdobně, jako rozhodly již dříve v podobných případech.11)
V českém kontextu existuje celá řada odborných textů, které se snaží povahu dřívějších soudních rozhodnutí analyzovat, ale tyto texty jsou v naprosté většině texty teoretickými, které svá tvrzení dokládají náhodnými, intuitivně vybíranými příklady. Empirických studií, které by kvantitativními metodami komplexně zmapovaly české prostředí práce s předchozími soudními rozhodnutími, je velice málo.
Pokud se diskutuje a analyzuje povaha a vliv dřívějších soudních rozhodnutí na další soudní rozhodování, používá se v české teorii a praxi pojem judikatura. Tento pojem je používán i v učebních textech v kontextu popisu roviny soudcovského práva v českém právním systému jako určitý „protiklad“ k precedentu.12)
Na to, jak často je teorií i praxí tento pojem používán, se však autoři neshodují, co to vlastně judikatura je; zda je to pouze jiný název pro dřívější soudní rozhodnutí, zda je judikaturou ustálený právní názor objevující se v jakýchkoli soudních rozhodnutích bez ohledu na další charakteristiky rozhodnutí, nebo třeba zda jsou to jen ustálené právní názory vrcholných soudů.
Judikatura bývá nicméně nejčastěji charakterizována skrze svůj ustálený charakter: určitý právní názor soudu je opakovaně využíván v soudním rozhodování jako součást zdůvodnění jiných soudních rozhodnutí. Opakovanost jako důležitou vlastnost judikatury pojmenovávají nejen různí autoři,13) ale i třeba občanský zákoník, který v kontextu mezer v právu hovoří o užití „ustálené rozhodovací praxe“.14)
Odborné texty, které se problematikou judikatury zabývají, většinou pracují s tím, že judikatura, resp. pojem „judikát“ není synonymem pro soudní rozhodnutí, ale představuje označení soudního rozhodnutí, které má nějaké speciální vlastnosti.15) Ve shodě s pravidlem „když je něco v právu označováno jinak, znamená to něco jiného“ bychom tedy měli hledat významy pojmů judikatury, soudního rozhodnutí a judikátu. Bobek a kol. charakterizují judikát jako rozhodnutí, které svým dopadem přesahuje skutkové okolnosti individuální kauzy.16) Zdá se tedy, že se zde pracuje s konceptem toho, že i jedno rozhodnutí může být natolik významné, že bude mít nějaký širší normativní dopad. Není nicméně zřejmé, zda je to možné považovat za charakteristiku toho rozhodnutí
per se
, tedy bez ohledu na to, zda bude používáno a citováno dalšími soudními rozhodnutími, nebo je to něco, co bude odhaleno až zpětně tak, že se takového rozhodnutí bude dovolávat soudce pozdější kauzy. Bude judikátem i rozhodnutí, kterého si nikdo nevšímá, ale kdyby si jej někdo všimnul a použil je, bude kvalitou svého odůvodnění způsobilé „přesáhnout skutkové okolnosti individuální kauzy“? Přesahování skutkových okolností individuální kauzy však není vlastnost, kterou bychom mohli s jistotou určit bez toho, aniž bychom měli reálné informace z praxe o tom, zda dané rozhodnutí již skutkové okolnosti individuální kauzy přesáhlo. Tedy zda bylo využito v argumentaci při dalším soudním rozhodování.
Další autoři se tuto nejasnost snaží vyjasnit prostřednictvím pojmenování určitých vnějších a vnitřních charakteristik, které (pokud jsou přítomny) by mohly znamenat, že je dané soudní rozhodnutí možné považovat za „judikát“. Například Králík17) nebo Hanuš18) jako jednu z vnějších charakteristik, která rozhoduje, zda konkrétní rozhodnutí je možné označit za judikáty, či nikoli, označují publikaci v některé z oficiálních sbírek. Podle Králíka soudní rozhodnutí, která nebyla publikována, vůbec není možné nazývat judikátem a všeobecná dostupnost je hlavním kritériem toho, zda je možné na taková soudní rozhodnutí odkazovat v argumentaci. Hanuš pak (jakékoli) zveřejnění považuje za pojmový znak judikatury. Další autoři pak zveřejnění soudního rozhodnutí považují za základní podmínku toho, aby bylo možné se o něj v odůvodnění dalšího soudního rozhodnutí vůbec opírat.19)
Hledání významu slova judikát však jde proti tomu, jakým způsobem je normativní hodnota soudních rozhodnutí zpravidla chápána v kontinentálních právních systémech, konkrétně pak v právním systému českém. Český právní systém soudní rozhodnutí (jako součásti jakéhosi soudcovského práva) nepovažuje v zásadě za závazné prameny práva, ačkoli v soudním rozhodování, potažmo v celém právním systému hrají určitou nezanedbatelnou roli. Tato role (která v různých textech bývá popisována slovy normativita,20) normativní, resp. kvaziprecedenční závaznost,21) normativní hodnota22) nebo argumentační závaznost23)) však nebývá přisuzována jednotlivým soudním rozhodnutím (například proto, že by byla vyslovena jako první v daném skutkovém případě nebo vyšším soudem), ale celému souboru soudních rozhodnutí, napříč kterými se uplatňuje jeden právní názor, jenž je považován v systému za ustálený. Možné normativní účinky se tedy na teoretické rovině tradičně přisuzují nikoli jednotlivým judikátům, ale judikatuře.24) Judikaturu bychom tedy měli spíše než jako množinu judikátů chápat jako ustálenou soudní praxi. Ustálenost jako pojem však předpokládá více než jeden případ zřejmě v delším časovém období, který je řešen obdobným způsobem.25) Šimíček v tomto kontextu upozorňuje, že tomu ne vždy tak musí být a že v některých případech je judikaturou ve skutečnosti třeba jen jedno rozhodnutí.26)
Tomuto soubornému chápání judikatury odpovídá i vymezení tohoto pojmu v Právnickém slovníku, podle kterého slovo „judikatura“ označuje jak rozhodovací činnost soudů, tak výsledky této činnosti jako soubor rozhodnutí bez ohledu na to, zda jsou publikovány, nebo zda jsou publikovány v oficiální či komerční sbírce.27) V prostředí, kde sběr informací relevantních pro dané rozhodnutí probíhá v zásadě online, případně prostřednictvím elektronických informačních systémů, nedává příliš smysl se ptát, zda dané rozhodnutí bylo, nebo nebylo publikováno v tištěné sbírce.28) Pro účely tohoto textu máme za to, že „konstrukce judikátu jako speciální kategorie soudního rozhodnutí je zbytečná, protože to by znamenalo, že nepublikovaná soudní rozhodnutí, která jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, by nebylo možné do této ‚judikatury‘ zahrnout. Tomu, že toto pojmové oddělování nedává smysl, napovídá i běžný právní diskurs, který pojem judikatura používá jako obecný pojem zastřešující soudní rozhodnutí, resp. jako synonymum pro úsloví ustálená rozhodovací praxe“.29) To však neznamená, že by pojmové rozlišování mezi judikaturou a soudními rozhodnutími nemělo relevantní dopady jak pro daný systém, tak pro tento text.
I proto, že neexistuje jasná shoda, bude v tomto textu platit, že hovoříme-li o judikatuře, máme tím na mysli dřívější soudní rozhodnutí bez ohledu na nějaké jejich dílčí charakteristiky, jako například zda byla, či nebyla publikována, nebo zda se jedná o rozhodnutí vrcholných soudů, či nikoli.
Výše uvedené pojmové rozlišování mezi judikaturou a soudními rozhodnutími však může mít dopady na jejich informační hodnotu30) i na jejich normativní hodnotu.
Přestože některá soudní rozhodnutí nebudou pro další soudní rozhodování vůbec relevantní, judikaturu je (podle některých autorů31) a soudních rozhodnutí samotných32)) třeba respektovat. Je tedy možné rozlišovat mezi různými normativními hodnotami, které mohou dřívější soudní rozhodnutí nabývat, což má důsledky pro roli těchto soudních rozhodnutí v daném právním systému, potažmo pro roli soudnictví v daném systému jako celku.33)
Normativní hodnota je pojem použitý již dříve jako překlad Peczenikova pojmu „normativity“. Peczenik34) pro srovnávací studii používání precedentu napříč různými právními systémy zformuloval teoretický rámec, který vedle sebe umožňuje srovnávat používání dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodování jak precedenčních, tak i kontinentálních systémů. S pojmem závaznosti totiž nepracuje v klasickém dichotomickém pojetí tohoto slova (závaznost/nezávaznost), ale jako s jedním bodem na celé škále normativních hodnot. Toto pojetí umožňuje na jedné škále srovnat jak charakter např. vertikálního precedentu v americkém federálním právu, tak případy, kdy soudci využívají odkazy k dřívějším soudním rozhodnutím jako ilustrující příklady.
Tato škála tedy umožňuje přiřadit určitou „normativní hodnotu“ i specifickému zacházení např. s rozhodnutími rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nebo kolegia Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí jen stěží můžeme považovat za závazná (ve smyslu absolutní závaznosti formálního pramene práva) a jen těžko v českém právním systému můžeme založit pozdější rozhodování pouze na souladu s nimi, na druhou stranu je při rozhodování nižších soudů zřejmě není možné úplně ignorovat.
Kdybychom tuto jejich hodnotu chtěli komplexně zkoumat, museli bychom nejen analyzovat pravidla, která je možno ohledně zacházení s dřívějšími soudními rozhodnutími dovodit z daného právního systému, ale zřejmě i zvážit rovinu obsahu soudních rozhodnutí. Komplexní analýzu hodnoty soudních rozhodnutí v daném právním systému však není možné omezit pouze na otázku, jak si daný systém sám představuje, že se dřívější soudní rozhodnutí budou v soudním rozhodování používat a jakou budou hrát roli. V situaci, kdy sám systém neobsahuje přesná pravidla pro práci s dřívějšími rozhodnutími (což je klasicky případ kontinentálních právních systémů), by nás mělo zajímat i to, jak jsou tato rozhodnutí reálně používaná. Případně pak, jakou roli jim přisuzují soudci sami.
Tázání se po roli soudních rozhodnutí v českém právním systému má tedy v zásadě dva rozměry: na jedné straně musíme mít nějakou představu o tom, co by podle systému mělo být, na straně druhé musíme mít představu o tom, co je. Je nutné mít na pamětí, že tyto dva rozměry jsou vzájemně propojené.
I když není možné se bez dalšího uchylovat k tomu, že bychom z toho, co je, dovozovali to, co má být, ukazuje se, že analýza skutečného používání dřívějších soudních rozhodnutí v procesu soudního rozhodování může odhalit relevantní informace o fungování celého systému.35)
1.1
Koncept důležitosti soudních rozhodnutí36)
V nedávné době se začaly objevovat studie citací, resp. odkazů na dřívější soudní rozhodnutí v textech soudních rozhodnutí. Tyto studie, které budou představeny v textu dále, analyzují síť, která vznikne propojením jednotlivých soudních rozhodnutí v daném systému skrze odkazy mezi nimi,37) a ukazují, že je tímto způsobem možné zmapovat prostředí používání soudních rozhodnutí v různých právních systémech. Kromě toho se tyto citační analýzy nejčastěji snaží určit, která soudní rozhodnutí jsou v daném systému ta „důležitá“, protože se ukazuje, že některá rozhodnutí se v dané tematické oblasti jeví jako zásadní, zatímco jiná se v argumentaci pozdějších rozhodnutí neobjeví nikdy. Tento koncept se uchytil v analýzách precedentu v americkém právním systému mimo jiné i díky studiím provedeným v letech 2007 a 2008 autorskými kolektivy vedenými Fowlerem.
Fowler používá síťovou analýzu ke zmapování prostředí používání precedentu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu USA a k určení, které z těchto precedentů jsou důležitější než jiné.38)
Je intuitivně zřejmé, že ne všechna rozhodnutí jsou si rovna v nejširším významu toho slova, a tuto intuici sdílí řada odborných textů.39) Některá rozhodnutí byla vydána soudem vyšší instance, některá byla medializována, některá se z nějakého důvodu dostala do učebnic nebo komentářů k zákonům. O některých přímo psané právo říká, že „jsou závazná pro všechny orgány a osoby“.40) V závislosti na daném právním systému budou mít soudci povinnost některá rozhodnutí následovat, jiná ne. Nicméně i v systémech, které neuznávají doktrínu závazného precedentu, nám do určité míry minulá rozhodnutí umožňují předvídat, jak se asi soudy zachovají i v jiných případech.41)
„Důležitost“ je však v tomto ohledu poněkud problematický koncept. Především proto, že se jedná o pojem, který je relativní a u kterého záleží na tom, vůči čemu jej vztahujeme. Můžeme jej tedy jen těžko absolutizovat. Důležitost konkrétního rozhodnutí tak může být dána například tím, zda jej vydal Ústavní soud nebo jiný z vrcholných soudů, jak je staré, zda bylo učiněno v tematicky obdobné věci, zda jej chceme využít ve zdůvodnění dalšího soudního rozhodnutí, zda jej chceme použít pozitivně nebo negativně, zda obsahuje důkladnou argumentaci nebo názor, vůči kterému se chceme vymezit, atd. A toto jsou jen intuitivně pojmenované faktory, které všechny mohou hrát roli v tom, zda bude nějaké rozhodnutí v konkrétní situaci konkrétní osobou považováno za důležité.
Pojem důležitosti se objevuje v celé řadě studií, často i jako zástupný pojem k jiným, podobným pojmům, jako jsou autorita, signifikance nebo také (právní) relevance (například
legal authority, significance, noteworthiness, jurisprudential significance, legal relevance
). Tyto koncepty jsou poměrně vágní a relativní, často se významově překrývají a ne vždy jsou dostatečně vysvětleny.
Hittův text42) může sloužit jako příklad jednoho z těch, kde se zkoumaný koncept označuje různými slovy a kdy není vždy jasný jejich význam. Hitt se zabývá problematikou měření hodnoty precedentu v soudní hierarchii a zmiňuje celou řadu obdobných pojmů, které pro lepší ilustraci problému uvádíme v závorce v jejich původním anglickém znění. V základě staví na konceptu právní důležitosti
(legal significance)
a ptá se, do jaké míry je tento koncept založen na tom, že je rozhodnutí známé
(noteworthy)
a že se na něj pravidelně odkazuje v soudním rozhodování a literatuře
(jurisprudential significance)
. Kromě toho ale Hitt používá i pojem všeobecné relevance
(general relevance)
, když tvrdí, že tato relevance nezávisí pouze na určité doktrinální prominenci
(doctrinal significance)
, nicméně ani tento koncept už nevysvětluje. Ani nevysvětluje jeho vztah ke známosti
(noteworthiness)
a prominenci v soudním rozhodování a literatuře
(jurisprudential significance)
. V tom samém textu pak používá i dále nevysvětlené pojmy autoritativnost
(authoritativeness)
, důležitost
(importance)
nebo vliv na jurisprudenci
(jurisprudential influence)
. U posledně jmenovaného pojmu potom uvádí, že se v soudním rozhodování projevuje prostřednictvím častých citací daného právně vlivného
(jurisprudentially influential)
rozhodnutí. Dospívá nicméně k závěru, že „samotný fakt, že je nějaký precedent často citován, soudci nestačí k tomu, abychom mohli daný precedent označit za právně vlivný
[jurisprudentially influential]
pro celý právní systém.“43)
Jiné pojmy používají Black a Spriggs ve své studii o zastarávání precedentu.44) Když hovoří o hodnotě precedentu pro další soudní rozhodování, používají pojmy relevance
(relevance)
a autority
(authority)
45) s tím, že autorita precedentu je určitá kvalita, která soudce zavazuje k tomu, aby rozhodnutí následoval. Pracují nicméně s předpokladem, že rozhodnutí, které je citováno častěji (a především které je častěji následováno), bude mít v systému větší autoritu a bude hrát prominentnější roli v utváření práva.46)
Whisner také rozlišuje mezi pojmy relevance a autority,47) když se zabývá rolí precedentu v soudní hierarchii. Uvádí, že pojem autority precedentu je odvozován z pozice soudu, který jej vydal, v hierarchii soudnictví.48) Koncept relevance však zahrnuje i další vlastnosti daného rozhodnutí, mezi kterými Whisner uvádí například fakt, že rozhodnutí pochází ze stejné jurisdikce, že je jednoznačné nebo že bylo učiněno v případě, který je skutečně obdobný jako rozhodovaný případ.49) Chápání pojmu relevance, jak ho chápe Whisner, tak ve smyslu Blacka a Spriggse, však směřuje spíše k problematice aplikovatelnosti, resp. tzv. rozsahu precedentu, o kterém bude řeč níže.
Toto ale nemusí být jediné faktory ovlivňující hodnotu precedentu pro další soudní rozhodování. Například Abramowicz a Tiller50) nebo Niblett and Yoon51) ukazují, že volba rozhodnutí, na které bude soudce odkazovat jako na precedens, je ovlivněna i dalšími vnějšími faktory, třeba jejich politickými preferencemi.
Dalšími faktory ovlivňujícími nejen hodnotu precedentu, ale i hodnotu soudního rozhodnutí pro další soudní rozhodování v kontinentálních právních systémech, mohou být například: stáří rozhodnutí,52) jeho soulad se zbytkem právního systému (v kontinentálních systémech s dalšími soudními rozhodnutími v obdobných případech, obecně pak soulad s doktrínou)53) nebo argumentační kvality a přesvědčivost rozhodnutí.54)
1.2
Operacionalizace pojmu důležitosti
V některých z výše uvedených studií není pojem důležitosti (nebo další používané obdobné pojmy) soudního rozhodnutí ani tak vysvětlován, jako spíše operacionalizován, a to především skrze odkazování na dřívější soudní rozhodnutí v soudních rozhodnutích.
Fowler a kol. ve svém textu z roku 2007 chápou pojem důležitosti soudního rozhodnutí jako „právní relevanci rozhodnutí pro [daný] právní systém“55) a citaci precedentu v odůvodnění soudního rozhodnutí považují za latentní soud soudce ohledně důležitosti citovaného rozhodnutí pro řešení daného soudního rozhodnutí.56) Citace precedentů v soudních rozhodnutích tedy „poskytuje informaci o tom, jaké precedenty jsou v americkém právu důležité.“57) Důležitost je tedy pro ně relativní koncept, který vztahují ke skutečnému využívání dřívějších rozhodnutí v soudním rozhodování.
Fowler a kol. však nejsou první ani poslední, kdo odkazování k dřívějšímu soudnímu rozhodnutí považují za latentní soud ohledně důležitosti, resp. relevance odkazovaného rozhodnutí pro rozhodovaný případ. Z těch, na které navazují Fowler a kol., je možné zmínit například Merrymanovu studii z roku 1954,58) Landesovu a Posnerovu studii z roku 197659) nebo z novějších například Landese, Lessiga a Solimine z roku 1998.60) Tento výčet však zdaleka není úplný.
Tyto studie se však týkají výhradně angloamerického právního systému, tedy systému, jehož soudní rozhodování je vázáno precedentem. Identifikuje-li soudce aplikovatelný precedens, je povinen rozhodnout v souladu s ním, i kdyby jej považoval za nesprávný.61) Jak však bude blíže rozebráno níže, i v rámci tohoto relativně striktně se jevícího pravidla se nachází poměrně velký prostor pro výběr mezi precedenty. To nám skutečně umožňuje odkaz na takový precedent v soudním rozhodnutí považovat za „latentní soud o důležitosti“ odkazovaného rozhodnutí pro řešený případ. V posledních letech se však tento přístup začal využívat i ve studiích hodnoty dřívějších soudních rozhodnutí pro soudní rozhodování v kontinentálních právních systémech.
Jedny z nejkomplexnějších představují studie Derléna a Lindholma.62) I oni používají pojem „důležitosti“ soudních rozhodnutí při svých síťových analýzách citací soudních rozhodnutí v soudních rozhodnutích a vztahují jej například k historické důležitosti nějakého rozhodnutí pro rozvoj určitého právního konceptu, k důležitosti soudního rozhodnutí jako pramene práva a důležitosti jako „precedentu“.63) Nakonec jej ale využívají především jako zkratku pro „precedenční hodnotu“ rozhodnutí.64) Důležité rozhodnutí je podle nich takové, které „zakládá právní pravidlo nebo princip, který je využíván k řešení pozdějších případů, čímž se odlišuje od rozsudků, které jsou odsouzeny strávit věčnost na hroudě popela právní historie“.65) Odhlédneme-li od teatrality takového vymezení, je vidět, že podobně jako u studií v angloamerickém systému, i Derlén a Lindholm přistupují k důležitosti rozhodnutí jako k něčemu, co je možné hodnotit až
ex post
. Nicméně dodávají, že důležitost je mnohem komplexnější koncept, který může být ovlivněn celou řadou faktorů, například tím, že je rozhodnutí častěji zmiňované v odborné literatuře. Ve svých studiích stejně jako Fowler a kol.66) a Fowler a Jeon67) využívají síťovou analýzu. Koncept důležitosti soudního rozhodnutí je podle nich třeba operacionalizovat nejenom tím, že je citováno ostatními soudními rozhodnutími, ale i tím, že je citováno rozhodnutími v rámci jednoho tématu, že je dobře propojeno68) s ostatními tematickými shluky, že je citováno dalšími rozhodnutími, která by splňovala tyto požadavky důležitosti, a že i toto rozhodnutí samo cituje jiná, starší důležitá rozhodnutí. Ve své studii judikatury SDEU z roku 2014 však dochází k (nepřekvapivému) závěru, že aplikace různých algoritmů v síti citací soudních rozhodnutí vede k identifikaci rozhodnutí, která jsou „důležitá“ různým způsobem a že není možné určit, které rozhodnutí SDEU je to „nejdůležitější“.69)
Z tohoto přístupu však vyplývá, že i oni jsou si vědomi, že chápou důležitost jako něco, co je v důsledku otázkou vnímání osoby rozhodující se, zda na rozhodnutí odkázat v rámci svého rozhodování, nebo ne. Podobným způsobem si například i autor odborného textu vybírá, ze kterého zdroje bude vycházet a který zdroj je podle něj důležitý pro účely jeho textu (White, jehož textem o relevanci se budeme zabývat níže, v tomto kontextu hovoří o zamýšleném důsledku70)). Samotný fakt, že na daný text odkáže, je možné číst jako vyjádření názoru autora na důležitost citovaného zdroje.71) Z toho logicky vyplývá, že různí autoři se nemusí shodovat na tom, co je v dané chvíli důležitým zdrojem.
Zároveň je důležité si uvědomit, že důležitost soudního rozhodnutí, pokud vůbec existuje, nebude statickou vlastností, ale bude se měnit v čase: právní předpisy, na kterých bylo rozhodnutí založeno, mohou být zrušeny, precedentní rozhodnutí může být nahrazeno novým precedentem, nová, odlišná rozhodnutí mohou být vydána soudy vyšších instancí. Důležitost je tedy nejen relativní, ale i dynamickou vlastností.72)
Dalšími autory, kteří si operacionalizují pojem důležitosti při analýze role soudních rozhodnutí v kontinentálních právních systémech, jsou např. van Kuppevelt a van Dijck, kteří - opět za využití síťové citační analýzy - zkoumají používání soudních rozhodnutí při dalším soudním rozhodování v Nizozemí.73) Analyzují pouze rozhodnutí, která se nacházejí v oficiální státem provozované databázi soudních rozhodnutí, jež dle jejich popisu obsahuje „tu nejdůležitější judikaturu“, a v jejím rámci se snaží identifikovat „relevantní precedenty“74). Není však zřejmé, na základě kterých kritérií jsou do této databáze ona důležitá rozhodnutí vybírána. A ony jimi identifikované relevantní precedenty jsou opět výsledkem konkrétní operacionalizace pojmu důležitosti, resp. relevance.
Kromě zkoumání vlastní „důležitosti“ soudních rozhodnutí (bez ohledu na to, co přesně tato důležitost představuje) prakticky všechny výše zmíněné studie přináší nové informace o fungování zkoumaného právního systému: Fowler a Jeon ukazují, že doktrína
stare decisis
není rozhodování Nejvyššího soudu USA vlastní od začátku, ale že se plně vyvinula až ve 20. století,75) Derlén a Lindholm ukazují, že síťová analýza citací dřívějších soudních rozhodnutí SDEU se drží obdobných vzorců jako ta, kterou provedli Fowler a kol. a Fowler a Jeon, a znamená to pro ně, že tedy i rozhodovací praxe SDEU je „precedenčním systémem“.76)
V tomto ohledu si přesnější otázky klade Haegenova studie,77) která analyzuje vliv rozhodnutí vyšších soudů na rozhodování soudů nižšího stupně v systému, který neuznává doktrínu závazného precedentu. Operacionalizuje však pojem důležitosti tak, že citace dřívějšího rozhodnutí nutně nemusí znamenat, že takové rozhodnutí bylo následováno, ale že jej citující soudce z nějakého důvodu použil v odůvodnění svého rozhodnutí.78)
Přítomnost citace soudního rozhodnutí v soudním rozhodnutí tedy nutně nemusí znamenat, že by dané rozhodnutí bylo jakkoli „důležité“ v daném právním systému nebo že soudce takové soudní rozhodnutí následuje, ale pouze to, že jej z nějakého důvodu považuje za relevantní pro své rozhodování. V tomto ohledu začíná vystupovat na povrch rozdíl mezi systémy, které staví na závazném precedentu, a těmi, které jej formálně neuznávají. Zatímco v precedenčních systémech („precedenční systém“ budeme v tomto textu používat jako zkratku pro právní systém, který obsahuje doktrínu závazného precedentu, tedy váže soudce k povinnosti následovat precedens, pokud aplikovatelný precedens existuje79)) můžeme identifikovat (i když ne se stoprocentní jistotou, jak ukazují některé výše zmíněné studie80)) systémem daný důvod toho, proč asi soudce na dané rozhodnutí odkazuje (následuje precedent, případně jej odlišuje nebo mění), v kontinentálních systémech tuto automatickou zkratku učinit nemůžeme. A proto se zdá být s podivem, že výše uvedené studie, které zkoumají kontinentální právní systémy, automaticky přebírají onu myšlenkovou zkratku, podle které je každá citace dřívějšího soudního rozhodnutí v odůvodnění soudních rozhodnutí latentním soudem soudce ohledně důležitosti citovaného rozhodnutí pro rozhodovaný případ, protože podle toho, jak je nastaven daný systém (tedy zda zavazuje soudce něco takového dělat, či ne), je potom možné zjištěnou „důležitost“ interpretovat.
Proč tedy soudci i v kontinentálním právním systému odkazují na dřívější soudní rozhodnutí, i když nejsou „vázáni precedentem“? A čím je ovlivněna jejich volba toho, na které rozhodnutí budou odkazovat? Pokud má soudce právním systémem danou povinnost následovat precedens, pak jeho úkolem je tento precedens identifikovat a následovat. Ve chvíli, kdy taková jasná instrukce od právního systému chybí, bude volba odkazovat na dřívější soudní rozhodnutí v argumentaci soudního rozhodnutí ovlivněna i dalšími faktory, které už ze systému samotného vycházet nemusí: zkušenosti toho kterého soudce, jeho politická a hodnotová orientace, mediální pokrytí daného soudního sporu atd. Těchto v zásadě spíše neprávních faktorů je však celá řada a máme za to, že není možné je zmapovat všechny.81) Pojmenovávat tyto faktory však není ani cílem tohoto textu. Vědomí jejich existence a nejistoty ohledně jejich přítomnosti či nepřítomnosti je však pro naše úvahy důležité.
Výše jsme uvedli, že český právní systém se tradičně nepovažuje za precedenční systém, tedy neobsahuje jasná pravidla, podle kterých by soudci mohli svou práci s dřívějšími rozhodnutími korigovat. To ale neznamená, že v systému jako celku žádná nejsou. Pokud totiž neomezíme pojem právního systému pouze na psaná pravidla, ale zahrneme do něj například právě soudní rozhodování, nalezneme celou řadu textů soudních rozhodnutí - tedy výpovědí konkrétních soudců - o tom, jak si myslí, že by se s dřívějšími soudními rozhodnutími mělo zacházet.
Na základní úrovni je tedy volba soudce v neprecedenčním systému daná systémem samotným, jeho psanými i nepsanými pravidly a principy a jejich intepretacemi prováděnými soudy samotnými. Na další úrovni je však možné uvažovat o určitých „neprávních“ faktorech - tedy takových, ze kterých pragmaticky vyplývá určitá hodnota, kterou následování některých rozhodnutí může mít. Jak jsme však uvedli výše, zmapovat všechny takové faktory je prakticky nemožné. Co však již možné je, je uvědomit si, že zatímco právní systém jako celek má zřejmě nějakou představu o tom, jak by se s dřívějšími rozhodnutími mělo v soudním rozhodování zacházet, z analýzy vlastního soudního rozhodování jsme schopni zmapovat, jak si soudci představují, že by to měli dělat. Z citačních (síťových) analýz tak, jak jsou prováděny ve studiích citovaných výše, nevyplývá ani tak informace o nějaké celkové důležitosti právních rozhodnutí jako spíše informace o tom, která rozhodnutí jsou podle soudců relevantní pro jejich rozhodování.
Část I se tedy bude skládat z několika kapitol.
V základní rovině našich úvah by nás mělo zajímat, jakými psanými, resp. nepsanými pravidly, která lze dovodit z povahy systému jako takového, systém roli judikatury vymezuje. Není účelem tohoto textu provádět nezávislou analýzu této roviny a přinést v tomto ohledu nějaké nové originální závěry. V následujícím textu tedy na základě přehledu dostupné literatury nejprve velice stručně shrnujeme dosavadní stav poznání a závěry o roli judikatury v českém právním systému tak, jak podle odborné literatury vyplývají z českého právního systému. Cílem tohoto přehledu je také poukázat na nejednotnost, která je pro současné představy o roli judikatury v českém právním systému typická.
Vzhledem k tomu, že i v našem právním systému se celá řada poznatků o fungování judikatury dovozuje z fungování precedentu v angloamerickém právním systému, je třeba se zastavit především u jedné ze základních charakteristik (a podmínek aplikovatelnosti) precedentu, kterou je věcná podobnost případů. V této rovině budeme diskutovat, že buď je judikaturu třeba považovat za zcela speciální koncept, který s precedentem není možné plně srovnávat, nebo náš právní systém chybuje v chápání role soudnictví v rámci dělby moci a přehlíží nutnost zvažovat věcnou podobnost mezi případy dříve, než bude aplikován právní názor vyslovený ve dřívějším soudním rozhodnutí. Poukázání na tento aspekt možných rozdílů mezi judikaturou a precedentem je zásadní především proto, že nám ukazuje, proč není možné automaticky přejímat metody síťové analýzy citací soudních rozhodnutí ze studií provedených v precedenčních systémech a očekávat, že jejich výsledky můžeme automaticky interpretovat stejným způsobem.
Další kapitola této části se pozastaví nad tím, co bylo již zmíněno výše: přes nejasnosti ohledně normativity judikatury, které vyplýajíá z daného systému, přes zvláštnosti používání judikatury a bez předchozího porovnání věcné podobnosti případů soudci odkazují na dřívější rozhodnutí ve zdůvodňování vlastních rozhodnutí. Ze samotného faktu, že k tomu dochází, je možné dovodit, že se takový krok zřejmě jeví relevantním. Zaměříme se tedy na teoretický rámec, ve kterém by bylo možné takové jednání zdůvodnit i v situacích, kdy soudce formálně nic neváže argumentovat ve svých rozhodnutích dřívějšími soudními rozhodnutími, a nabídne koncept optimální relevance namísto nejasné „důležitosti“.
Následující podkapitoly této úvodní teoretické části se budou zabývat některými problémy citační analýzy. Protože v dalších částech bude tato publikace využívat informační potenciál citací a budeme na jeho základě popisovat české prostředí práce se soudními rozhodnutími, je nezbytné se zamyslet nejen nad informačním potenciálem citací soudních rozhodnutí, ale i nad informačním potenciálem soudních rozhodnutí, resp. judikatury, a nad jejich limity.
V návaznosti na to potom představíme základy metody, kterou budeme v rámci našeho výzkumu využívat, včetně přehledu dosavadních výsledků, ke kterým využití této metody vedlo v jiných obdobných výzkumech v právu.
2.
Dřívější soudní rozhodnutí v soudním rozhodování
2.1
Role dřívějších soudních rozhodnutí
Používání dřívějších soudních rozhodnutí v právním systému závisí v prvé řadě na tom, zda daný právní systém obsahuje pravidla tohoto používání a případně jaká. I v českém právním systému nalezneme v právních předpisech pravidla, která vyjadřují určité představy o tom, jak bychom měli soudní rozhodnutí používat. Ústava ČR stanoví, že některá rozhodnutí Ústavního soudu jsou „závazná pro všechny orgány a osoby“.82) Občanský zákoník pak hovoří o právu jednotlivce mít svůj případ rozhodnut obdobně podobným případům83) a procesní předpisy znají situace, kdy je nižší soud vázán právním názorem soudu vyššího stupně, který rozhodl o opravném prostředku proti jeho dřívějšímu rozhodnutí.84) V těchto právem pojmenovaných situacích tedy právní systém předpokládá určitou kvalitu koherence mezi některým dřívějším a novějším rozhodnutím. Nic však neříká o tom, jestli je takové dřívější rozhodnutí třeba citovat nebo s ním nějak jinak specificky nakládat. Nicméně ani pravidlo článku 89 Ústavy ČR o závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu není vykládáno jednotně jako závaznost precedentní a o zacházení s ostatními soudními rozhodnutími při soudním rozhodování právní předpisy mlčí. V tomto ohledu tedy začínají hrát roli právní principy a jejich interpretace soudy samotnými nebo odbornou literaturou.
Jak již bylo řečeno výše, není cílem tohoto textu dovozovat vlastní závěry o tom, jak si český právní systém představuje roli, kterou by dřívější soudní rozhodnutí měla hrát v českém právním systému, ale pouze podat stručný přehled toho, jak se k těmto představám staví česká odborná literatura, a poukázat na poměrně zásadní nejasnosti, které ohledně této role panují.
Diskrepanci napříč chápáním role dřívějších soudních rozhodnutí v českém právním systému je možné ilustrovat tím, jaká označení autoři pro tuto roli volí. Základní učební texty právní teorie pracují se dvěma různými označeními: Harvánek a kol. používají pojem argumentační závaznosti pro hodnotu judikatury v soudním rozhodování s tím, že míra této argumentační závaznosti se může lišit podle toho, o judikaturu jakého soudu se jedná,85) Gerloch pro nálezy Ústavního soudu používá pojem kvaziprecedenční závaznosti.86) Kubů, Hungr a Osina se konkrétní nálepce vyhýbají a roli judikatury popisují jako „významnou autoritu dotvářející a doplňující normy práva, kterou je nutné respektovat“.87) O kvaziprecedenční závaznosti hovoří i Šámal, který tak označuje roli ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,88) Šrůtková v případě role judikatury Ústavního soudu hovoří o „faktické precedenční závaznosti.“89) Přímo o precedenční závaznosti hovoří Tomoszek, podle kterého sám Ústavní soud formuloval doktrínu precedenční závaznosti svých rozhodnutí v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 (Slovenské důchody VI)90), na což navazuje Nejvyšší správní soud.91) Bobek a kol. pak uvádí, že „většina standardních učebnic právní teorie a právní metodologie v kontinentálních zemích odmítá, že by soudní rozhodnutí vyšších soudů byla obecně závazná.“92)
Bobek a kol. napříč svou publikací (kterou je možné v českém prostředí považovat za nejkomplexnější práci k tomuto tématu) používají celou řadu označení a pracují s různými druhy závaznosti soudních rozhodnutí.93) To je v českém právním systému relevantní, protože je nezbytné odlišit závaznost soudního rozhodnutí pro strany sporu, kasační závaznost právního názoru vyššího soudu pro další rozhodování v téže věci nižšího soudu nebo závaznost nálezů Ústavního soudu, kterým se ruší právní normy, které mají všechny oporu v ustanoveních českých právních předpisů, od toho, co v tomto kontextu Bobek a kol. označují za „precedentní závaznost“.94) Na jiném místě potom hovoří o tom, že judikatura obecně precedentní závaznost nemá, a namísto toho používají pojem diskurzní závaznost.95) Text Bobka a kol. představuje jedno z nejucelenějších pojednání role judikatury v českém právním systému, ale i tato publikace je v tomto označování vnitřně nejednotná.
Co do pokusu popsat roli judikatury v ČR se prakticky hned v úvodu knihy odvolávají na škálu tzv. normativních hodnot, kterou vytvořil pro jednu komparativní studii používání judikatury Peczenik.96) Českou judikaturu automaticky zařazují do druhé skupiny těchto normativních hodnot, tedy že soudce by ji měl použít. Jedním dechem však dodávají, že rozhodnutí pořád může obstát, i když se předchozí judikatury nedovolává.97) Jedinou sankcí za neodkázání na judikaturu pak „může být v zásadě [to, že rozhodnutí bude] v instančním postupu zrušeno.“98) S Peczenikovou škálou normativních hodnot pracuje v českém prostředí i Kühn99) a Smejkalová.100) Peczenikova škála představuje poměrně funkční způsob, jak se pokusit v jednom rámci popsat i jinou roli dřívějších soudních rozhodnutí než jen závazného precedentu. Tento přístup však není v českém právním systému všeobecně přijímaný (jak dokládá i výše představená terminologická diskrepance) a hodnocení role české judikatury se pohybuje na škále od nerozlišování mezi závazností soudních rozhodnutí a obecnou závazností právních norem po pokusy změkčit popis této role tak, že to o její normativitě v důsledku nic nevypovídá. Na jedné straně těchto přístupů je například Pospíšilova představa, která připouští obecnou závaznost judikatury a nevidí rozdíl mezi angloamerickým a kontinentálním systémem,101) na druhé straně je pak Paseková102) nebo Šimíček103), podle kterých je na judikaturu třeba pohlížet jako na určitý typ dialogu mezi soudy navzájem.
Mezi těmito extrémy se pohybuje celá řada dalších pokusů o vymezení role judikatury v ČR.
Podle Kühna jednak není v kontinentálním systému možné hovořit o normativitě jednotlivých rozhodnutí, ale spíše o „normativní[m] působení ... séri[e] shodných rozhodnutí“.104) Kontinentální právní systémy podle něj nemají na jedné straně judikaturu ignorovat, není tedy zcela irelevantní, ale na druhé straně není striktně závazná.105)
Podle Hanuše má judikatura „povahu významného právně relevantního zdroje práva“. I když ji „nelze považovat za bezvýhradně závazný pramen práva, [je na ni] nazíráno coby [na] sociologickou skutečnost, tedy law in action mající právní relevanci. Její existenci nicméně nemožno současně bez dalšího přehlížet. [-] Z toho důvodu musí být vzata kvalifikovaným způsobem v úvahu, a pokud obecný soud dospěje k závěru o nutnosti odchýlení se od ní, je povinen toto divergentní počínání v nezbytném rozsahu odpovídajícím povaze a závažnosti věci řádně odůvodnit.“106)
Česká judikatura však není jednolitou masou, což celá řada textů bere v potaz. Šimíček zdůrazňuje, že je v kontextu judikatury Ústavního soudu nutné oddělovat závaznost nálezů a usnesení s tím, že o normativitě („sjednocovacím mechanismu“) je možné hovořit pouze u nálezů.107) Bobek a kol.108) své diskuse o normativní hodnotě judikatury člení podle jednotlivých odvětví soudnictví: judikatura Ústavního soudu má jiný charakter než judikatura Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu nebo judikatura nižších soudů; jednotící stanoviska pak představují specifickou otázku samy o sobě.109) Podle Passera si navíc každý vrcholný soud vytvořil vlastní doktrínu závaznosti svých rozhodnutí110) a v kontextu judikatury Nejvyššího správního soudu mluví dokonce o „obecné závaznosti judikatury překračující rozhodovací rámec v konkrétní věci“.111)
Lze však souhlasit s tím, že v širším kontextu přesvědčivosti argumentace soudu je judikatura vhodným nástrojem argumentace, „který by soudce měl ve svém rozhodnutí zohlednit“,112) protože předchozím soudním rozhodnutím nelze upřít - velice vágními slovy - „určitou budoucí normativní relevanci.“113)
Považujeme za problematické, že tyto práce v zásadě používají různé pojmy pro označování téhož, což se projevuje především v základním pojmu, který se k používání judikatury váže: její normativitou. Tato nekonzistence se neprojevuje jen tak, že by každá z prací volila vlastní klasifikaci a na ni navázanou terminologii, ale i tak, že jedna práce na různých místech hovoří např. o normativitě, precedentní závaznosti nebo argumentační závaznosti a označuje tím jedno a to samé.
Dalo by se tedy říci, že český právní systém neobsahuje zcela jasná pravidla a metody používání judikatury jako pramene práva, což vede k výše uvedeným rozdílným závěrům o tom, jaký charakter soudní rozhodnutí (resp. judikatura) mají a jak by se v dalším soudním rozhodování měla používat. Na kontinentálních snahách vymezit, jakou roli vlastně hraje judikatura v soudním rozhodování, je však velice zajímavé, jakou roli v tomto vymezování hrají soudy samy. Odborná literatura se bez odkazů na názory, které se objevují v soudních rozhodnutích, neobejde. Vzhledem k absenci jasných ústavních nebo zákonných pravidel používání judikatury představují soudní rozhodnutí sama nejvýraznější součást práva, která se vlastním používáním a případnými pravidly pro toto používání zabývá.
2.2
Aplikovatelnost: Zamyšlení nad zvláštní rovinou věcné podobnosti rozhodovaných případů jako podmínky použití soudního rozhodnutí v argumentaci114)
Jedna z rovin rozlišování mezi judikaturou a precedentem je dána právě tím, do jaké míry se vymezení - a posléze i aplikace - pojmů precedentu a judikatury vztahuje ke skutkové podobnosti mezi rozhodovaným případem a případem, který byl rozhodován v dřívějším soudním rozhodnutí. V českém prostředí je tato problematika poměrně opomíjena a systematicky se mu věnuje prakticky jen jediný text. Smejkalová115) vysvětluje, na jakých principech funguje v angloamerickém právním systému precedens, a diskutuje, zda opomíjení zvažování skutkové podobnosti mezi minulým a současným případem nenarušuje základy dělby moci v českém právním systému.
Výše jsme se, metaforicky řečeno, tázali, jak si český právní systém představuje, že se bude se soudními rozhodnutími zacházet v dalším soudním rozhodování.Uvedli jsme, že tato představa je sice v některých případech poměrně jasná, ve většině případů však již ne, i když se vyvinula určitá představa o normativní hodnotě judikatury vrcholných soudů.
I když bývá judikatura připodobňována k precedentu, resp. různé charakteristiky judikatury bývají dovozovány z angloamerických reálií a související odborné literatury (například i ono rozlišování na
ratio decidendi
a
obiter dictum
, které se objevuje nejen v odborné literatuře, ale dokonce i v textech českých soudních rozhodnutí samotných), jeden ze zcela zásadních prvků precedentu bývá často opomíjen. Tím je prvek věcné podobnosti mezi precedentním rozhodnutím a rozhodovaným případem.
Systém, který soudce zavazuje k tomu, aby následoval precedens, předpokládá, že soudce bude schopen tento precedens identifikovat. Rovina této identifikace je dána dvěma parametry: silou a rozsahem precedentu.116) Síla precedentu je závislá na určitých systémových faktorech, jako jsou postavení soudu v hierarchii nebo zda se soud nachází v té samé hierarchii soudů, což je relevantní faktor především ve federálních systémech (ale mohl by být relevantní i v systémech se specializovanými větvemi soudnictví, které se vzájemně neprostupují). Rozsahem precedentu se rozumí skutková podobnost mezi případem, při jehož řešení došlo k onomu precedentnímu rozhodnutí, a případem, který je v současnosti rozhodován.117) Při aplikaci precedentu tedy soudce musí především posoudit, zda rozhodnutí, které má potřebnou sílu, má i relevantní rozsah. Podstata precedentu tedy spočívá v hledání analogií mezi minulým případem a současným případem:118) aplikovatelný precedens je takový, jehož popsané skutkové okolnosti jsou podobné skutkovým okolnostem řešeného případu.119)
Posoudit podobnost případů, tedy podobnost mezi relevantními skutečnostmi a fakty případů
(adjudicated facts)
,120) je však složitější, než se na první pohled zdá. Závisí totiž na tom, co označíme za ony „relevantní skutečnosti“, což je v důsledku volba právě toho, kdo takové rozhodnutí v budoucnosti interpretuje. Až ten reálně rozhoduje o tom, zda interpretované rozhodnutí bude precedentem pro rozhodovaný případ.121) Právě v rovině určování relevantních skutečností se může dít i aktivní odlišování
(distinguishing)
jedné situace od druhé, a tedy zdůvodňování nepodobnosti případů a vyhýbání se aplikaci precedentu, který třeba nemusí být soudci politicky nebo hodnotově po vůli.122) Stejně tak je možné o změně
(overruling)
precedentu uvažovat, jen pokud identifikujeme podobnost mezi skutkovými okolnostmi daných případů.123) Podobnost je však ohýbatelná vlastnost, protože soudce pozdějšího případu může vybírat nejen mezi tím, co ještě byla relevantní skutková okolnost a co už ne, ale především mezi úrovní abstrakce posuzovaných skutečností.
Odpovídající rozsah (podobnost skutkových okolností případů) je pro aplikovatelnost precedentu tak zásadní, že úvahy soudu, které jdou nad rámec těchto okolností, nemohou být v budoucnu považovány za precedentní. Představují totiž tzv.
obiter dictum
a role a efekt precedentu jsou přikládány pouze
ratiu decidendi
, tedy konkrétnímu, na skutkové okolnosti navázanému pravidlu nebo principu, který je nezbytný pro rozhodnutí daného sporu.124) Rovina skutkové podobnosti se z aplikovatelnosti precedentu nevytratí ani tehdy, když se soudce nebude odvolávat na precedens pocházející od vyššího soudu v dané hierarchii (vertikální precedens), ale jen na precedens horizontální (tedy rozhodnutí jiného soudu na téže úrovni, které však pro soudce není absolutně závazné). Určitá volnost, kterou při aplikaci předpokládá horizontální precedens, může úvahy o normativní hodnotě soudních rozhodnutí v kontinentálních systémech vést k tomu, že by se určité charakteristiky precedentu daly aplikovat analogicky i na tyto systémy. Rovina skutkové podobnosti případů je však v kontextu analýzy normativní hodnoty v českém prostředí prakticky opomíjena. Učební texty, prostřednictvím kterých se studenti učí pracovat s judikaturou v českém právním systému, se tímto prvkem nezabývají, odborné texty, které teoreticky analyzují roli dřívějších soudních rozhodnutí, ji většinou pouze zmiňují a nevysvětlují dále. Případně se z daných textů dají dovodit protichůdné závěry.
Například Bobek a kol. vymezují pojem „relevantní“ judikatury jako „ustálenou judikaturu vrcholných soudů, která věcně dopadá na předmět jeho činnosti a která byla řádně publikována přinejmenším online“.125) Jak však upozorňuje Smejkalová, vzhledem k tomu, že na jiném místě své publikace vysvětlují povahu judikatury prostřednictvím její nezávislosti na skutkových okolnostech dřívějších případů (konkrétně hovoří o „dekontextualizaci“),126) je možné, že touto frází neměli v úmyslu dovolávat se podobnosti skutkového stavu tak, jak jsme ji vysvětlili výše, ale staví pouze na jakési obecnější obsahové relevanci pro dané soudní rozhodování. Uvádí totiž, že judikatura je „soudem dotvořená nebo dokonce vytvořená norma nebo princip, obvykle zcela dekontextualizovaná, která reálně v návaznosti na zákon funguje jako právo“,127) a že „v těchto případech dekontextualizace, tedy oproštění soudem dotvořené normy od faktů, nepůsobí žádné problémy.“128)
Opomíjení věcné podobnosti případů při používání judikatury diskutuje Smejkalová129) v kontextu používání právních vět, které podle ní dekontextualizaci v používání předchozích soudních rozhodnutí podporují. Smejkalová dekontextualizaci judikatury kritizuje a obává se, že opomíjení skutkové podobnosti při argumentaci dřívějšími soudními rozhodnutími je něco, co má potenciál narušit dělbu moci,130) protože možnost soudů zasahovat do právního systému je dána pouze skrze rozhodování konkrétních sporů. Přílišné zobecňování pravidel a principů, na kterých postavily předchozí soudy svá rozhodnutí (resp. interpretací pravidel, na kterých předchozí soudy postavily svá rozhodnutí), staví soudy spíše do role zákonodárce - autora obecných právních norem. I když v angloamerickém právním systému má v kontextu doktríny závazného precedentu soudní rozhodování tak zásadní vliv na další soudní rozhodování, že pokud soudce nenásleduje aplikovatelný precedens (a řádně jej neodliší), porušuje právo, legitimita vyslovovat závazné precedenty je vázána právě na podobnost skutkových okolností případů. Smejkalová upozorňuje, že „kontext (a to nejen právní, ale i skutkový) může ovlivňovat význam práva. Pokud tedy interpretaci právního textu učiněnou v jednom případě vytrhneme z kontextu skutkového stavu tohoto případu a použijeme ji i v situacích, které původní (‚precedentní‘) situaci nejsou podobné, může dojít až k tomu, že budeme podobně řešit i případy, které si [podobné zacházení nezaslouží].“131) V tomto kontextu bychom tedy aplikace pravidla (nebo intepretace pravidla) vysloveného v případu, který není skutkově obdobný rozhodovanému případu, mohli považovat za překračování pravomoci soudu, s důsledkem v nelegitimitě takto vysloveného rozhodnutí.132)
Výše uvedené úvahy jsou však převážně úvahami teoretickými, protože chybí empirická data, která by dodávala více informací o tom, jak je judikatura reálně využívána. Tento nedostatek empirických dat tedy umožňuje takovou interpretaci, podle které české zacházení s dřívějšími soudními rozhodnutími představuje zásadní nepochopení role soudnictví v tvorbě nebo dotváření práva, nebo že se jedná o svébytný institut, jehož existence a ospravedlnitelnost stojí na zcela jiných principech než precedens.
Ponecháme-li stranou rovinu možného nepochopení role soudnictví v tvorbě nebo dotváření práva a budeme-li pracovat s premisou, že judikatura je skutečně odlišný, na precedentu nezávislý institut a že dekontextualizace je jen nevyhnutelný projev toho, že soudce v českém právním systému neaplikuje precedens, tedy nosné důvody konkrétního, jasně identifikovatelného dřívějšího rozhodnutí, ale jen právní názor již dříve vyslovovaný jinými soudci před ním bez ohledu na to, v jakém skutkovém kontextu se tak stalo, je rozdíl mezi judikaturou a precedentem natolik velký, že není možné automaticky vztahovat metody analýz precedentu a jejich výsledky v angloamerickém právním systému na studie judikatury v kontinentálním právním systému, a tedy i českém.133)
Studie, které automaticky přebírají metody síťové citační analýzy, jež použili Fowler a kol.,134) jako například ty Derlénovy a Lindhomovy, byly i kvůli této zkratce kritizovány.135) Máme tedy za to, že nemůžeme automaticky citaci rozhodnutí v soudním rozhodnutí považovat za latentní soud o téže vlastnosti dřívějšího rozhodnutí i v kontinentálním právním systému. Tedy v systému, který nenutí soudce nějakým jasně rozpoznaným pravidlem odkazovat k dřívějším soudním rozhodnutím a rozhodovat podle nich.
3.
Koncept relevance jako rámec pro používání dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodování136)
Výše zmíněné studie, které operacionalizují pojem důležitosti soudních rozhodnutí (resp. velice podobných pojmů, pro které používají pojem důležitost jako synonymum) v systémech, jež soudce při rozhodování nevážou doktrínou závazného precedentu, však nepředkládají odpovědi na otázku, jaká rozhodnutí by v daném systému měla být důležitá (relevantní, autoritativní, hodna pozornosti apod.), ale jaká rozhodnutí jsou považována za důležitá v daných případech. To samo nám však neříká, proč soudci dané rozhodnutí považují za důležité nebo relevantní pro jejich argumentaci nebo zda bylo dané rozhodnutí vybráno tak, jak si to daný systém představuje.
V této rovině úvah se zdá, že onen neuchopitelný pojem důležitosti je spíše vyjádřením určité relevance. Zatímco pojem důležitosti je pojmem relativním, a proto i neuchopitelným nebo zaměňovaným za jiné obdobné pojmy, pojem relevance může být pro naše účely uchopitelnějším. Především proto, že již existují propracované teorie relevance, které tento koncept analyzují.
Na nejobecnější rovině je možné relevanci považovat za „potenciální vlastnost jakéhokoli vstupu jakéhokoli kognitivního procesu“.137) K bližšímu porozumění tomuto komplexnímu a vágnímu pojmu je možné přistupovat z několika směrů, přičemž pro účely tohoto textu nás budou zajímat především dva:
1)
V širším slova smyslu můžeme relevanci zkoumat v rámci mezilidské komunikace jako relevanci sdělení mluvčího pro daný kontext, což nás vede k lingvistickému pragmatismu a teoriím relevance Wilson, Sperbera nebo Whitea.
2)
V užším slova smyslu můžeme relevanci zkoumat v kontextu informačních systémů
(information retrieval systems)
jako relevanci výsledku hledání informace.
3.1
Lingvistický pragmatismus a koncept relevance
Teorie relevance, kterými se v tomto textu budeme zabývat, mají svůj základ v díle Grice, který je považován za zakladatele jazykové pragmatiky. Grice zformuloval teorii významu v komunikaci založenou na spolupráci mezi úmyslem mluvčích a porozumění příjemců. Zabýval se tím, jak je úmysl mluvčího rekonstruován v konverzačních kontextech,138) a svou teorii postavil na tzv. implikatuře (resp. konverzační implikatuře), tedy aktivním dovozování významů a obsahů sdělení z dané konverzace a daného kontextu, které mohou jít nad rámec doslovného významu sdělení (nebo dokonce i proti doslovnému významu sdělení).
Pragmatické teorie relevance, které z Grice vycházejí, využívají jeho předpokladů o tom, jak funguje (nejen mluvená) komunikace.139) Podle Grice dochází k porozumění v komunikaci především díky tzv. kooperativnímu principu. Kooperativní princip stojí na předpokladu, že se jakákoli úspěšná komunikace spoléhá na naplnění čtyř konverzačních maxim:140) kvality („Ať je tvůj příspěvek tak informativní, jak je v dané situaci třeba.”), kvantity („Neříkej nic, co považuješ za nepravdivé nebo pro co nemáš dostatečné důkazy.”), způsobu („Mluv jasně a srozumitelně.”) a relace, resp. relevance („Buď relevantní.”).141) Úspěch a efektivita komunikace však nezávisí jen na naplnění těchto maxim na vstupu mluvčího, ale především na určité spolupráci mezi mluvčím a příjemcem, proto je tento princip nazýván kooperativní. Tato spolupráce je založena na tom, že na jedné straně mluvčí tato maxima dodržuje a na straně druhé příjemce konstruuje význam daného sdělení na základě předpokladu, že je mluvčí dodržuje. Nás v tomto místě zajímají především maxima relace a relevance, díky kterým je kooperativní princip založen na předpokladu, že lidské poznávání automaticky směřuje k maximalizaci relevance.142)
Pozdější výzkum však v tomto Grice kritizuje a uvádí, že dosažení maximální relevance není vždy cílem komunikace. Skutečná komunikace se totiž více spoléhá nikoli na předpoklad o tom, že mluvčí bude maximalizovat relevanci svého sdělení, ale spíše na předpoklady o schopnostech mluvčího, případně na další souvislosti s daným komunikačním kontextem. Máme tedy tendenci spíše předpokládat, že sdělení mluvčího odpovídá jeho schopnostem a preferencím a že je dostatečně relevantní k tomu, abychom mu věnovali pozornost.143) Tento předpoklad tedy staví nikoli na maximalizaci, ale spíše na určité optimalizaci relevance.
Jádrem teorie relevance,144) kterou rozvíjí především Wilson145) a Sperber146), je právě koncept optimální relevance. Tato relevance je otázkou konkrétního kontextu a je ovlivňována faktory, jako jsou účel, téma nebo čas komunikace.147) Komunikační vstup je považován za relevantní, pokud odpovídá očekávanému kontextu a pokud umožňuje například posílit další argumentaci nebo dospět k určitému závěru.148) Wilson vysvětluje, že takové chápání relevance se liší od určitého běžného, intuitivního chápání tohoto pojmu a že je výsledkem současného působení dvou principů - kognitivního a komunikativního.
Dle kognitivního principu relevance mají lidé tendenci automaticky vyvozovat relevantní závěry, zatímco jiné, které by také mohly být validní, ale nejsou schopny vést k tolika očekávaným výsledkům, ignorují.149) Jde o to, že si lidé vyvinuli kognitivní mechanismy, díky kterým mají tendenci věnovat pozornost vstupům s největší očekávanou relevancí.150) Dle komunikativního principu potom optimálně relevantní komunikace zahrnuje předpoklad, že konkrétní sdělení je jednak dostatečně relevantní na to, aby mělo smysl věnovat mu pozornost, jednak vyjadřuje schopnosti a preference mluvčího v nejvyšší možné míře.151) V jádru optimální relevance je tedy kombinace adekvátních výsledků komunikace a co nejmenšího úsilí, které dosažení těchto výsledků vyžaduje.152) Podle Wilson tedy „(...) čím většího kognitivního efektu dosáhneme a čím menší mentální úsilí k tomu vynaložíme, tím relevantnější je daný vstup pro danou osobu v daném čase“.153) Optimální relevance je tedy výsledkem určité výměny a balancování mezi kognitivním efektem a mentálním úsilím.
Mohlo by se zdát svůdné Griceovu teorii komunikace aplikovat i na komunikaci právní, například na situace sdělování práva nebo v kontextu využívání dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodování. Klademe-li si v zásadě normativní otázku, jak by měla být dřívější rozhodnutí využívána, koncept maximální relevance se zdá být vyhovující. V ideálním případě bychom měli odkazovat na rozhodnutí pouze tehdy a takovým způsobem, abychom tím vyhověli požadavkům daného systému. A rozhodnutí bychom si k tomu měli vybrat také takové, které by danému kontextu vyhovovalo co nejvíce. V situaci, kdy nám ale tato jasná pravidla chybí, soudcům chybí měřítko, podle kterého by byli tuto maximální relevanci schopni posoudit. Například Marmor ale pokusy využívat kooperativního principu a konverzačních maxim v právní komunikaci kritizuje s tím, že právní komunikace nemá kooperativní, ale spíše strategický charakter. Naplňování konverzačních maxim proto nemůžeme při sdělování právních předpisů vyžadovat.154)
Koncept optimální relevance takovou úroveň nevyžaduje a mohl by sloužit našim účelům lépe. V situacích, kdy systém nezavazuje soudce následovat závazný precedens a nedává mu vodítka k tomu, jak takový precedens identifikovat, mu vlastně nic výslovně nebrání se o předchozí soudní rozhodnutí jak opírat, tak je ignorovat.155) V této linii uvažování bychom tedy mohli říci, že pokud soudce nemusí odkazovat na dřívější soudní rozhodnutí, a přesto to dělá, tak to dělá proto, že to považuje za z nějakého důvodu užitečné. I v rovině výběru konkrétního rozhodnutí, o které se bude opírat, můžeme říci, že bude vybírat tak, aby bylo co nejvíce užitečné k účelu, ke kterému jej chce použít, ale aby jej jeho použití stálo co nejméně námahy.
Pokud tedy první část vymezení optimální relevance hovoří o co největším kognitivním efektu, soudce bude logicky hledat takové rozhodnutí, které bude co nejvíce vyhovovat jeho konkrétnímu argumentačnímu závěru, například podpoří jeho argumentaci (pokud bude chtít svou argumentaci podpořit tím, že jeho rozhodnutí není v daném systému ojedinělé) nebo ukáže, že je jeho argumentace v souladu s rozhodnutími vyšších soudů. Do určité míry je tato rovina použití dřívějšího soudního rozhodnutí v dalším soudním rozhodnutí navázána na případná pravidla, která daný právní systém ohledně takových aktivit obsahuje: pokud soudce například ví, že je od něj vyžadováno dát přednost argumentaci rozhodnutí Ústavního soudu, dá mu přednost před rozhodnutím soudu nižšího apod. Jak uvádí například Kühn, Bobek a Polčák156) nebo jak vyplývá z textu výše, pravidla civilního i trestního procesu jsou v českém právním systému nastavena tak, že motivují soudce následovat rozhodnutí vyšších soudů, ať už půjde o tzv. kasační závaznost nebo o čistě pragmatickou motivaci rozhodnout tak, aby minimalizoval pravděpodobnost, že mu vyšší soud rozhodnutí v opravném procesu zruší. Použití dřívějšího rozhodnutí v odůvodnění soudního rozhodnutí v této rovině tedy znamená, že soudci takový krok dává smysl a že je přesvědčen, že to buď udělat musí, nebo že to přispěje ke zdůvodnění jeho rozhodnutí.
Optimální relevanci je tedy možné považovat za koncept, v jehož rámci je možné vysvětlit soudcovu volbu odkazovat na soudní rozhodnutí i v takových systémech, které neukládají povinnost následovat precedens. Zvláštní pozornost však zasluhuje rovina minimalizace mentálního úsilí, které soudce musí vyvinout k tomu, aby identifikoval precedens, resp. rozhodnutí, které mu pomůže zdůvodnit jeho rozhodnutí.
3.2
Koncept relevance výsledku vyhledávání v informačních systémech
V této rovině je zřejmé, že čím snazší bude pro soudce danou informaci - soudní rozhodnutí - identifikovat a získat, tím je pravděpodobnější, že na takové rozhodnutí budou soudci ve svých rozhodnutích odkazovat.
White ukazuje, že koncept relevance - a rámec, který poskytuje teorie relevance představená výše - je možno adaptovat i na vyhledávání v informačních systémech
(information retrieval, document retrieval)
, protože uživatelé systému jsou v pozici účastníků konverzace.157) Podle Whitea je třeba výše diskutovaný lingvisticko-pragmatický přístup a teorie informačních systémů chápat propojeně a koncept optimální relevance je možné adaptovat na problematiku relevance výsledků hledání v informačních systémech.158) I když například automatizovaný informační systém předloží na dotaz uživateli seznam informací, které splňují kritéria relevance podle daného systému, je to nakonec vždy uživatel, kdo se rozhoduje, který z výsledků vyhledávání považuje pro něj za relevantní.
White tvrdí, že v těchto situacích uživatelé využívají tytéž kognitivní mechanismy, které využívají, když hledají informace v knize nebo hodnotí informační hodnotu sdělení v konverzaci: výsledky vyhledávání interpretují ve světle svých požadavků a chtějí od nich požadovaný efekt za akceptovatelné množství vynaloženého úsilí.159)
Můžeme se tedy ptát, co ovlivňuje hodnocení uživatele ohledně relevance výsledku dotazu. Teorie relevance staví na tom, že lidská mysl je nastavena k tomu, aby si vybírala, co je pro ni relevantní, v závislosti na kontextu.160) Sperber a Wilson však používají kontext jako psychologický pojem: jako něco, co dynamicky interaguje s novými informacemi a vytváří kontextuální, resp. kognitivní efekty,161) které závisí na tom, zda uživatel zhodnotí výsledek vyhledávání jako relevantní. White uvádí, že tyto efekty jsou v zásadě trojího druhu:162) uživatel získanou informací určitý předpoklad buď podpoří, nebo vyvrátí, nebo jej za účelem formulace nového závěru propojí s jiným.
V našem kontextu tedy těmito efekty rozumíme účely, k nimž soudci mohou chtít využít odkazovaní na jiná soudní rozhodnutí. Soudce může chtít odkazem na dřívější soudní rozhodnutí podpořit svou argumentaci a své rozhodnutí, nebo jím může chtít vyvrátit linii argumentace, se kterou nesouhlasí, nebo analyzovat rozporné přístupy a dospět k novému závěru, například ohledně intepretace sporného ustanovení.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že existuje jeden identifikovatelný koncept relevance, který je závislý na kontextu vyplývajícím z konverzace nebo ze zadání vyhledávání v informačním systému. Mizzaro však ukazuje, že tomu tak není. Ve svém přehledu odborných textů, které se relevancí výsledků vyhledávání v informačních systémech zabývaly mezi lety 1950 a 1990, se pokouší kategorizovat poměrně velké množství přístupů a neustále upozorňuje, že relevance je relativní koncept sice závislý na kontextu, ale především také na úhlu pohledu a hodnocení uživatele.163) Nabízí však komplex, na jehož základě je možné v daných situacích určovat, která informace je relevantní. Tento komplex spočívá v kombinaci faktorů z následujících dvou skupin.
První skupina je dána povahou informace samotné a média, které tuto informaci obsahuje, a druhá skupina je dána externími faktory, které ovlivňují vyhledávání informace.
První skupina je tedy dána dokumentem jako fyzickou entitou (cílem, který chce uživatel získat tím, že hledá informaci); surogátem, což je podle Mizzara reprezentace a metadata tohoto dokumentu (informace o autorovi, názvu, klíčových slovech, abstrakt a další bibliografické údaje); a informací, čímž se rozumí obsahy a významy, které uživatel získá tím, že si dokument přečte.164)
Druhá skupina se skládá z problému, který se uživatel snaží vyřešit a k němuž hledanou informaci potřebuje; potřeby, která bude záviset na tom, co všechno uživatel už ví a jak si problém představuje,165) a zahrnuje i možnost, že uživatel nebude vnímat problém správně; zadání
(request)
, což je potřeba vyjádřená slovy; a dotaz
(query)
je potom reprezentace zadání v jazyce systému.166)
Pro určení, co je pro uživatele relevantní, je třeba tyto výše vyjmenované prvky vztáhnout k tématu, které uživatele zajímá (v právním kontextu tedy například oblast náhrady škody, provozování letadla apod.); úkolu, který chce uživatel s vyhledávanou informací splnit (v našem případě zdůvodnit rozsudek); a kontextu, tedy čemukoli dalšímu, co může ovlivnit hledání a hodnocení výsledku hledání, jako například předporozumění uživatele, čas nebo prostředky, které má uživatel na hledání k dispozici či jaký systém pro hledání využívá.167) Mizzaro tímto ukazuje, že relevance je vlastností, která je založena na vzájemných vztazích mezi výše uvedenými prvky.
V jednom z nejaktuálnějších textů snažících se představit koncept relevance, který by byl jednodušší než ten Mizzarův, White chápe relevanci (resp. přívlastek „relevantní“) jako „mající důsledky“. Dokument má podle Whitea důsledky, pokud z něj vyplývá něco, co změní kognitivní kontext uživatele a zlepší jeho porozumění světu.168) Avšak jak toto poměrně zjednodušené vysvětlení, tak Mizzarův komplex vztahů různých prvků ukazují, že oba v sobě zahrnují určitý dynamický aspekt. Dynamika relevance se tedy mění nejen v závislosti na uživateli, potřebě, tématu, úkolu nebo kontextu, ale také v čase. Mizzaro na tento aspekt poukazuje, když popisuje proces hledání informace: „[u]živatel má nějaký problém, který vnímá, interaguje s [informačním systémem] [-], vyjádří svou potřebu jako zadání, zformalizuje jej do dotazu, prozkoumá dokumenty, které na základě toho získá, změní dotaz, znovu vyjádří svou potřebu, změní se jeho vnímání problému atd. [-] [Výsledek hledání] potom nemusí být relevantní dotazu (zadání, potřebě, problému) v jednom časovém okamžiku, ale v jiném už ano.“169)
Navíc je třeba vzít v úvahu fakt, že informační systémy, které využíváme k získávání informací (tedy i právní informační systémy, ve kterých vyhledáváme soudní rozhodnutí), mohou samy využívat algoritmy, které budou preferovat některé výsledky před jinými. Ač není možné říci, že informačním systémem preferovaný výsledek bude nutně relevantní i pro toho, kdo systém využívá, preference systému se promítnou do úsilí, které uživatel vynakládá při vyhledání a výběru soudního rozhodnutí k citaci. Přímo v kontextu právních informačních systémů tedy Opijnen a Santos vysvětlují, že při hledání významu pojmu relevance v právu je třeba rozlišovat mezi různými relevancemi závislými na tom, jaký přístup volíme. Některá rozhodnutí tedy budou vyhodnocena jako relevantní v důsledku algoritmu používaném daným právním informačním systémem (algoritmická relevance, tedy preference systému), relevantní v kontextu daného tématu (tematická relevance), relevantní z hlediska odborné literatury (bibliografická relevance), relevantní z hlediska práva a jeho specifik (oblastní relevance, tj. relevance založená na pravidlech a principech dané oblasti, tedy v našem případě práva), relevantní z kognitivního hlediska a především tzv. situačně relevantní.170) Situační relevanci vysvětlují Opijnen a Santos tak, že:
1)
je ovlivněna jednak právními metanormami, v jejichž důsledku si uživatel myslí, že daná informace je relevantní, a
2)
je závislá na úsudku uživatele samotného, že je daná informace relevantní.171)
Relevance je tedy určitým bodem v čtyřrozměrném prostoru: první rozměr tvoří první skupina prvků popsaná výše, druhý rozměr odpovídá druhé skupině výše, třetí rozměr odpovídá problematice tématu, úkolu a kontextu a čtvrtý rozměr představuje čas.172) Tento komplexní přístup k relevanci nám umožňuje pojmenovat alespoň částečně objektivizovatelná kritéria (jako jsou dokument, informace, téma nebo čas) a nezavrhnout relevanci jako příliš relativní a vágní koncept. V tom, co shrnuje Mizzaro, později pojmenovává i White a s čím pracují i Opijnen a Santos, je však třeba identifikovat ještě jeden zásadní prvek, který jsme již letmo zmiňovali napříč textem výše: relevance je závislá i na vnímání uživatele jako toho, kdo činí soud o relevanci získané informace pro jeho konkrétní informační potřebu.
3.3
Subjektivní charakter posouzení relevance
Pokud jsme výše řekli, že přes pokusy o pojmenování nejrůznějších faktorů, které ovlivňují koncept relevance, je nakonec posouzení relevance nalezené informace na konkrétním uživateli, je třeba se u této subjektivní povahy soudu o relevanci pozastavit.
Wilson vysvětluje, že součástí kognitivního procesu dovozování významu sdělení je přisuzování relevance takového významu. Dovozování významu nezávisí pouze na identifikaci explicitního obsahu, ale také na dostupných kontextových - i implicitních - předpokladech a především na neustálém zvažování a přizpůsobování možných hypotéz o explicitních významech a implicitním obsahu a kontextu. Příjemce pak má tendenci zastavit se na první interpretaci, která činí dané sdělení předpokládaným způsobem relevantním.173) Podobně i White navazuje na Allotta174) a Clarka175) a ukazuje, že příjemci dovozují význam sdělení v konverzaci tak, že neustále interpretují úmysly mluvčích, což vyžaduje neustálé dovozování implicitních premis a závěrů, které činí sdělení mluvčího v daném kontextu příjemce relevantním.176) White tedy zdůrazňuje, že dovozovaný význam - jeho relevance - se bude lišit v závislosti na dostupných kognitivních kontextech, které mají konkrétní jednotlivci skutečně k dispozici.
Je tedy zřejmé, že soudce bude mít jiný dostupný kognitivní kontext než právní zástupce jedné ze stran, ale jen těžko bychom mohli očekávat, že i dva soudci se budou v tomto lišit. Saracevic177), Scholer a kol.178) a další ukazují, že jednotlivci běžně dovozují jiné věci z téhož sdělení. Různí příjemci se tedy budou lišit v tom, co dovodí (nebo co jsou schopni dovodit) z kontextových informací, které mají k dispozici.179)
Výše uvedenou Mizzarovu kategorizaci faktorů ovlivňujících relevanci můžeme použít jako rámec pro pokus o objektivizaci individuálního soudu uživatele o relevanci informace. Tento soud bude ovlivněn druhem uživatele, tedy rolí, kterou daný uživatel v dané situaci hraje. V našem právním kontextu tedy bude podstatné, zda je uživatelem soudce, právní zástupce sporné strany, nebo student. Soud o relevanci bude ovlivněn také tím, z čeho uživatel informaci čerpá, zda pracuje s dokumentem, surogátem nebo přímo s informací (první skupina faktorů výše) nebo co pro vyjádření svého soudu využívá z druhé skupiny faktorů výše (problém, potřeba, zadání a dotaz) a čas, ve kterém se jeho soud odehrává.180) Z toho, co bylo řečeno výše o soudu o relevanci, však podle Whitea vyplývá, že relevance je v zásadě subjektivní hledisko, které není možné objektivizovat.181) Jakékoli pokusy o objektivizaci by nutně vedly ke stejným kategorizacím faktorů, které se na soudu o relevanci mohou podílet, o které se pokoušel Mizzaro. White dochází k závěru, že i přes různé pokusy formulovat určitý zlatý standard relevance182) nic takového ve skutečnosti neexistuje a ani existovat nemůže.
V právu však taková míra otevřenosti a relativity může být v kontextu principu právní jistoty jen těžko přijatelná.183)
Jak již bylo uvedeno výše, Wilson pracuje s tím, že lidé dávají přednost optimální relevanci před maximální relevancí. V základu tohoto přístupu je vyvažování vynaloženého úsilí - nákladů (tedy například úsilí potřebné k vyhledání informace a k porozumění vyhledané informaci) - vůči možným pozitivním následkům. Wilson vysvětluje, že skutečnost, že význam, který příjemce identifikoval, jím byl shledán relevantním, nezaručuje, že tento význam byl identifikován správně, ale pouze že vyhovuje určitým standardům konkrétního kognitivního kontextu.184) Oproti Griceovi, pro kterého konverzační situace zahrnuje tlak na maximální relevanci, Wilson tento požadavek poněkud změkčuje, když říká, že i když by možná příjemci mohli preferovat, aby byl mluvčí maximálně relevantní, v konverzační situaci to nejsou oprávněni očekávat.185) Podle Wilson se totiž od příjemce nečeká, že se bude snažit získat onen maximálně relevantní výsledek. Očekává se však od něj, že bude sdělení interpretovat v intencích optimální relevance.186)
Relevance se tedy zdá být nepřímo úměrná úsilí, které je vyžadováno k interpretaci předávaného sdělení. Srozumitelnost, dostupnost a v zásadě určitá celková uživatelská příjemnost tohoto úsilí tedy ovlivní pravděpodobnost toho, zda příjemce získanou informaci vnímá jako (optimálně) relevantní za předpokladu, že nemá důkazy například o zjevné nesprávnosti takové informace.187) Koncept optimální relevance tedy neslouží k tomu, aby pomohl vysvětlit určitý „skutečný význam sdělení“. Spíše bere v potaz různé kognitivní tendence, resp. předsudky, které vychází ze známých kontextů a stereotypů, implikujících možné významy, a umožňují tak činit s vyvinutím menšího mentálního úsilí. Teorie optimální relevance tedy ukazují, že příjemci automaticky konstruují určité stereotypní významy, které jsou pro ně přijatelné, pokud nemají informace o jejich opaku.188) Ve většině případů totiž tyto stereotypické interpretace vyžadují méně úsilí.189)
White popisuje soud o relevanci podobně jako Wilson. Zaměřuje se na to, jak lidé posuzující relevanci dávají přednost jednodušším kognitivním úsudkům před těmi, které vyžadují více úsilí.190) Zároveň ale hraje roli efekt, který má výsledek pro příjemce mít: čím větší efekt bude posuzovaná informace pro příjemce mít, tím pravděpodobněji bude pro něj relevantnější a naopak. Oba tyto faktory působí zároveň, což znamená, že relevance je přímo úměrná následkům a nepřímo úměrná úsilí.191) White celý tento proces soudu o relevanci popisuje následovně: s vynaložením co nejmenšího úsilí (tedy „nevynakládej žádné zbytečné úsilí“) hledej žádané kognitivní efekty a zároveň hledej důkazy pro možné vyvrácení tvých předpokladů. Zastav se ve chvíli, kdy jsi získal dostatek efektů, které uspokojí tvá očekávání ohledně relevance, nebo pokud zjistíš, že tato očekávání nemohou být naplněna.192)
Je také zajímavé, že k obdobnému závěru dochází nezávisle na konceptu optimální relevance v návaznosti na ekonomii rozhodování i Landes a Posner. Podle nich představuje dřívější rozhodnutí kapitál, který mají soudci k dispozici. Tento kapitál bude záviset na tom, jaké informace získá soudce z daného dřívějšího rozhodnutí
(benefits)
a na nákladech, které na jeho získání musí vynaložit
(costs)
.193) Z tohoto přístupu pak vychází celá řada dalších studií, které k výběru precedentu přistupují z hlediska analýzy užitků a nákladů. Jedna z nich potom výslovně diskutuje, že volba soudního rozhodnutí vhodného k následování (a i samotná volba následovat nějaké dřívější rozhodnutí) je dána nejen preferencí daného soudce, ale také - zjednodušeně řečeno - očekáváními ostatních soudců.194) V našem pojetí bychom tento přístup mohli přeložit tak, že očekávání ostatních soudců je dáno pravidly systému, takže volba následovat dřívější rozhodnutí je vždy ovlivněna těmito pravidly.
Z toho, co bylo řečeno výše, se tedy zdá, že tento model optimální relevance je schopen uspokojivě vysvětlit soud o relevanci, a tedy i úsudek, který při soudním rozhodování činí soudce při argumentaci dřívějšími soudními rozhodnutími bez ohledu na vztah daného systému k závaznému precedentu.
3.4
Odkazování na dřívější rozhodnutí jako volba optimální relevance
Z výše uvedeného vyplývá, že relevance je vlastností, která zahrnuje určitou výměnu mezi mentálním úsilím a kognitivním efektem. Co to tedy znamená v kontextu volby soudce argumentovat odůvodnění svého rozhodnutí dřívějšími soudními rozhodnutími a v kontextu volby toho, jaké konkrétní rozhodnutí (nebo jaká konkrétní rozhodnutí) k tomu použije?
Cílem soudce je řádně zdůvodnit své rozhodnutí, a to jak co do dostání požadavkům, které na něj právní systém klade, tak co do právní (případně i obecné) přesvědčivosti. Vezmeme-li v úvahu typický nápad soudce například na druhostupňovém českém soudě, je pravděpodobné, že se takový soudce bude snažit dosahovat žádoucích výsledků spíše optimalizací využití prostředků, které má k dispozici, než jejich maximalizací. Žádoucím výsledkem je vydání správného, řádně odůvodněného rozhodnutí, a to bez průtahů a ideálně tak, aby bylo koherentní se zbytkem systému,195) a tedy v rámci systému předvídatelné.196)
Pokud se tedy soudce rozhodne podpořit svou argumentaci odkazy na dřívější soudní rozhodnutí, měl by se zaprvé zachovat tak, jak to po něm explicitně vyžaduje daný právní systém (v „precedenčním“ systému následovat precedent, v případě kasační závaznosti následovat právní názor vyššího soudu apod.), a zadruhé by jeho volba měla být ospravedlnitelná a do určité míry tedy předvídatelná. Rozhodnutí, o která se opírá, by proto neměla být vybírána náhodně, ale v rámci širší logiky a uspořádání systému. Existují teoretické studie, které pojmenovávají faktory, jež mají kapacitu ovlivnit míru normativní hodnoty soudního rozhodnutí197) a z nichž vyplývá, že rozhodnutí vyššího soudu má přednost před rozhodnutím soudu nižšího, rozhodnutí pléna má přednost před rozhodnutím senátu, rozhodnutí publikované má přednost před nepublikovaným, novější před starším apod.
Nicméně především v systému, který soudce neváže k tomu následovat precedens, může identifikace takových rozhodnutí znamenat potřebu vyvinout poměrně hodně úsilí. A v kontextu vysokých nápadů věcí soudci nemusí mít k takovému výběru kapacitu a můžou se spokojit s argumentací rozhodnutím, které vyhovuje jeho účelu, ale které nesplní všechna možná kritéria k tomu, aby bylo ideálním - maximálně relevantním - rozhodnutím, o které se lze opřít. Na jedné straně tedy stojí náročnost výběru vhodného rozhodnutí, na které odkazovat v odůvodnění, na straně druhé je však do určité míry odkazování na dřívější rozhodnutí možné vnímat jako snižování úsilí potřebného k odůvodnění rozhodnutí: odkazování na dřívější rozhodnutí, resp. využívání (opisování) jejich argumentace v dalším soudním rozhodování, má kapacitu soudcům ušetřit čas a námahu při řádném odůvodňování jejich rozhodnutí. Soudce za rozhodovací plagiátorství nikdo trestat nebude, takže soudci nejen nic nebrání využít celé pasáže z dřívějších rozhodnutí,198) ale ani mu žádné psané pravidlo výslovně nebrání neodkazovat na zdroj, ze kterého čerpal.
Odkazování na rozhodnutí například vyššího soudu, který by mohl hypoteticky rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí daného soudce, se může jevit jako pragmaticky výhodné: rozhodování v souladu s rozhodovací praxí vyššího soudu snižuje pravděpodobnost, že takové rozhodnutí bude později zrušeno. Odkazování na takové rozhodnutí tedy bude mít pro soudce pozitivní efekt.
Rovina minimálního úsilí se může ale promítat i do volby konkrétního rozhodnutí, na které bude soudce odkazovat. Bude-li odkazovat na rozhodnutí vyššího soudu, bude mít takový krok zřejmě větší váhu, než kdyby odkazoval na nepublikované rozhodnutí prvostupňového soudu.
Volba rozhodnutí, na které bude soudce odkazovat, však také může záviset na uživatelské příjemnosti jak rozhodnutí samotného, tak přístupu k němu. Pokud je tedy na nějaké rozhodnutí odkazováno například v komentářích k zákonům, jeví se jako pravděpodobné, že o něm soudce pracující s takovým komentářem bude vědět, a tedy pro něj bude přístupnější s menším úsilím. Stejně tak přístupnější s menším úsilím bude rozhodnutí, které na dotaz dodá informační systém mezi prvními výsledky. Podobně bude přístupnější i například medializované rozhodnutí.
Výběr soudního rozhodnutí, pomocí kterého soudce odůvodňuje své vlastní rozhodnutí v situaci, kdy není vázán k tomu, aby následoval precedens, je tedy získáváním informací
(information retrieval)
. Jedná se o situaci, která je závislá na kontextu a dynamická v čase. Zatímco na obecné úrovni jsou volba odkazovat na dřívější soudní rozhodnutí a výběr konkrétního rozhodnutí k tomu účelu ovlivněny normativními faktory závislými na preferencích daného právního systému,199) skutečná volba a výběr rozhodnutí jsou nejlépe vysvětlitelné v rámci teorie optimální relevance: soudce bude používat odkazy na dřívější rozhodnutí, pokud mu taková aktivita přinese výsledky, které potřebuje, a k takovému odkazování bude používat ta soudní rozhodnutí, která získá s vyvinutím minimálního úsilí a která při naplnění jeho účelu přinesou ten nejlepší výsledek, tedy zvýšení kvality odůvodnění jeho rozhodnutí.
4.
Relevance a závěry pro další výzkum
4.1
Relevantní rozhodnutí a některé limity citační analýzy v kontinentálním právním systému
Tento text se odvíjel od otázky, proč soudci i v kontinentálním právním systému odkazují na dřívější soudní rozhodnutí, i když nejsou vázáni precedentem, a čím je ovlivněna jejich volba toho, na které rozhodnutí budou odkazovat.
Jak bylo řečeno výše, Sperber a Wilson200) tvrdí, že lidská kognice má tendenci k současné maximalizaci relevance za minimalizace úsilí, které je třeba vynaložit k získání a použití dané informace.To by v důsledku mohlo znamenat, že analýzou výstupů procesu hledání a hodnocení informací můžeme získat informace o tom, co v je dané situaci/kontextu/času hodnoceno jako relevantní. Víme, že v českém právním systému soudci někdy odkazují na dřívější soudní rozhodnutí při zdůvodňování svých rozhodnutí. Můžeme tedy stavět na předpokladu, že soudci tak činí proto, že jsou přesvědčeni, že tím přispějí k řádnému zdůvodnění svého rozhodnutí, a k tomu si navíc vybírají taková rozhodnutí, která jsou podle nich k takovému účelu relevantní.
Studie, které využívají síťovou citační analýzu k tomu, aby zmapovaly systém používání soudních rozhodnutí, jsou závislé na určení toho, co vlastně citace dřívějšího rozhodnutí v soudním rozhodnutí znamená. Nejen v kontextu českého právního systému existuje celá řada studií, které ukazují, že i když možná není možné nalézt shodu na tom, jakou normativní hodnotu mají soudní rozhodnutí v neprecedentních systémech, soudní rozhodnutí zřejmě nějakou váhu mají (viz výše), napomáhají dotvářet právo a představu různých druhů adresátů soudních rozhodnutí o právu. Na kontinentálních snahách vymezit, jakou roli vlastně hrají dřívější soudní rozhodnutí v soudním rozhodování, je tedy zajímavé, jakou roli v tomto vymezování hrají soudy samy. Jakákoli, byť omezená možnost dovozovat z reálného používání dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodování závěry o tom, jak by se dřívější rozhodnutí měla skutečně používat, tedy vyplývá právě z této schopnosti soudních rozhodnutí dotvářet právní prostor.
Je třeba si však uvědomit, že i když tato rovina operacionalizace má kapacitu nepřímo odhalit některá nepsaná pravidla daného systému (pokud bychom akceptovali, že je možné dovozovat to, co má být, z toho, co je), ve skutečnosti pouze spíše ukazuje, o kterých rozhodnutích si soudci mysleli, že mají nějakou vlastnost nebo obsah, kvůli kterým je využili v odůvodnění svých rozhodnutí. Také je třeba si uvědomit, že v českém systému není možné vyloučit ani případy, kdy soud použije odkaz na rozhodnutí, které reálně nestudoval a které přebral pouze jako součást určitého tematického řetězce citací z rozhodnutí, se kterým naopak pracoval.
Tato jeho volba je tedy soudem o relevanci, a to nejen citovaného rozhodnutí, ale také i citace samotné. Proto tento text spojuje pojem důležitosti (a další obdobné pojmy, které se objevují ve studiích používání soudních rozhodnutí využívajících citační analýzy, o kterých byla řeč výše) s pojmem optimální relevance a pracuje s teoretickým rámcem, který zasazuje citační analýzu právě do teorie relevance.
Pokud bychom měli přijmout představu, že na některých rozhodnutích v právním systému záleží více než na jiných, dostáváme se tím k možnosti, že v určování toho, jaká rozhodnutí jsou (a měla by být) relevantní v daném právním systému, musí být alespoň trochu objektivity. Otázkou však je, jestli je tuto relevanci rozhodnutí možné skutečně objektivně určit, nebo zda i relevance dřívějšího rozhodnutí pro zdůvodnění nového soudního rozhodnutí bude vždy závislá na specifickém kontextu konkrétního použití.
Víme již, že pokud je v precedentním systému identifikováno rozhodnutí vyššího soudu jako aplikovatelný precedens, soudce jej musí následovat, i kdyby s ním věcně nesouhlasil. Nicméně proto, že i v rámci precedenčního systému studie ukazují, že proces identifikace precedentu je především s ohledem na rovinu podobnosti skutkových okolností případu poměrně ohýbatelná vlastnost (viz výše), dává smysl precedens v zásadě považovat za rozhodnutí, které je tak relevantní pro rozhodnutí současného případu, jako by v neprecedentním systému bylo například ustanovení psaného právního předpisu. V právním systému, který doktrínu závazného precedentu neobsahuje, není možné tuto zkratku bez dalšího provést.
V obou případech je však možné říci, že je volba soudce závislá na pravidlech systému.Tedy na tom, jak si systém představuje, že budou dřívější soudní rozhodnutí v soudním rozhodování používána. V případě absence těchto pravidel nebo jakýchkoli nejasností o jejich existenci nebo obsahu však vystupuje na povrch právě volba soudce.
Z toho, co bylo řečeno výše, je zřejmé, že relevance není konceptem absolutním, ale relativním a závislým na proměnných, jako jsou status a kompetence osoby, která rozhodnutí bude používat, účel takového užití, časový kontext takového užití atd. Soudní rozhodnutí, které je identifikováno jako relevantní soudcem prvostupňového soudu, nemusí být identifikováno jako relevantní soudcem soudu Ústavního a zcela jiné rozhodnutí může být vyhodnoceno jako relevantní i osobami jinými než těmi, které se nějak účastní soudního rozhodování. V posledně jmenovaném případě se zřejmě bude jednat o situaci, kde dané soudní rozhodnutí ovlivňuje právní systém i mimo rámec případu, v němž bylo vysloveno, tedy ve Whiteově smyslu v kontextu soudu o relevanci „má následky“.
Kapacita soudního rozhodnutí ovlivnit následující soudní rozhodování v právním systému je v zásadě založena na systémových požadavcích: použitelnost soudního rozhodnutí může být omezena obsahem rozhodnutí (tedy například zda dřívější rozhodnutí interpretuje totéž ustanovení právního předpisu, které má být aplikováno v pozdějším soudním rozhodování) nebo pravidly systému (například přednost rozhodnutí vyššího soudu před rozhodnutím soudu nižšího). Nicméně skutečný vliv dřívějších soudních rozhodnutí na pozdější soudní rozhodování se v tomto smyslu projeví formou odkazů na tato dřívější soudní rozhodnutí.201)
Můžeme tedy tvrdit, že soudní rozhodnutí, která soudce bude nakonec citovat, budou ta, o kterých bude přesvědčen, že jsou relevantní. Nemůžeme to však tvrdit o všech rozhodnutích, na která bude soudce odkazovat, protože není vyloučeno, že relevantní bude pouze citace, nikoli vlastní rozhodnutí, ke kterému citace vede.202)
Odkaz na soudní rozhodnutí tedy není možné automaticky operacionalizovat jako poskytující informaci o skutečné roli soudních rozhodnutí v daném systému, ani jako reprezentující jejich objektivní důležitost v systému. Zatímco jsme zřejmě schopni dovozovat určité nové informace o daném právním systému ze sítě vytvořené citacemi rozhodnutí, musíme vždy brát v potaz, že v systému, který nerozeznává doktrínu závazného precedentu, jako je například ten český, je odkaz na dřívější soudní rozhodnutí v soudním rozhodnutí pouze subjektivním soudem konkrétního soudce o relevanci takového rozhodnutí, nikoli o jeho objektivní hodnotě.
4.2
Závěry pro další výzkum
Z diskusí výše je jasně patrné, že ačkoli existuje shoda na tom, že soudní rozhodnutí, resp. jejich projevy ve formě judikatury, není možné v právním systému opomíjet, neexistuje shoda na tom, jakou přesně by měla hrát roli nebo do jaké míry je vůbec z hlediska nezávislosti soudnictví přípustné, abychom trvali na tom, že by měla ovlivňovat další soudní rozhodování. Řadě teoretických textů, které se touto problematikou zabývají, však chybí empirické údaje, které by jejich domněnky potvrdily nebo vyvrátily. Na jednu stranu by se tedy mohlo zdát, že doplnění empirických údajů o reálie rozhodovací praxe soudů přinese rozřešení současných teoretických sporů, na stranu druhou nedávné dění ve Francii (tedy v typicky kontinentálním právním systému, který se jakékoli normotvorné roli soudů brání přímo článkem 5 Code Civil) ukazuje, že zpracovávání dat o soudním rozhodování je možné použít k predikcím, které minimálně francouzský právní systém považuje za nelegitimní.203)
Nejasnosti ohledně okolností a faktorů ovlivňujících výběr rozhodnutí, o která se soud opře v odůvodnění svého rozhodnutí, nás pochopitelně vedou k pochybnostem ohledně toho, jakým způsobem přítomnost citace soudního rozhodnutí v soudním rozhodování chápat a jaký význam jí přisuzovat. Výše popsané pokusy operacionalizovat prostřednictvím citací určitou „důležitost“ daného rozhodnutí jsou přinejmenším nepřesné a, jak jsme nejen diskutovali výše, ale jak budeme podrobněji vysvětlovat v části III této publikace, význam citace dřívějšího soudního rozhodnutí ovlivní možnosti reálné interpretace výsledků jakékoli citační analýzy.
V situaci, kdy víme, že soudy nemusí reálně obsahově pracovat s dřívějším rozhodnutím a pouze kopírují řetězce citací, však přítomnost citace nemůžeme automaticky chápat jako indikátor relevance takového rozhodnutí pro další soudní rozhodnutí ve Whiteově smyslu, tedy jako něčeho, co „má následky“. Přítomnost takové „prázdné“ citace je jen těžko možné považovat za indikátor toho, že citované rozhodnutí má důsledky pro další soudní rozhodování.
Přítomnost citace dřívějšího soudního rozhodnutí je totiž možné nejpřesněji chápat pouze jako úsudek soudce o tom, že přítomnost citace daného rozhodnutí se jeví relevantní pro zdůvodnění jeho rozhodnutí v daném kontextu.
Množství faktorů, které tento výběr ovlivní, pak vede k tomu, že soudci se nemusí shodovat na tom, co je v dané chvíli oním „důležitým“ zdrojem.
Z citačních (síťových) analýz, tak jak jsou prováděny ve studiích citovaných výše, nevyplývá tedy ani tak informace o nějaké celkové důležitosti právních rozhodnutí, jako spíše informace o tom, která rozhodnutí soudci považují za relevantní pro jejich rozhodování. Přičemž tyto výsledky v analýzách kontinentálních právních systémů mohou být zastřeny potenciální přítomností prázdných citací, tedy citací rozhodnutí, s nimiž soudy reálně nepracovaly, jejichž obsah neznají a pouze dovozují z toho, že byla citována v jiných rozhodnutích.
Ačkoli se tedy jeví problematické z velkého množství citací nějakého soudního rozhodnutí v pozdějších soudních rozhodnutích usuzovat o prominenci takového rozhodnutí v právním systému, nebo dokonce dovozovat nějakou normativní hodnotu takového rozhodnutí, kterou by budoucí soudci při vlastním rozhodování měli brát v potaz, citační analýza má stále schopnost přinést nám nové poznatky o daném právním systému. I když nemůžeme automaticky ze zjištěného stavu (ve smyslu toho, co je) dovozovat, jak se má se soudními rozhodnutími v českém právním systému zacházet, můžeme stále touto cestou zmapovat určitou představu soudců o tom, jak by to měli dělat. Tuto představu projevují soudci tím, že do odůvodnění svého rozhodnutí zahrnou citaci dřívějšího rozhodnutí.
5.
Legitimita automatizovaného zpracování judikatury204)
5.1
Právní informatika a praktická důležitost judikatury
Pro právní informatiku je judikatura jednou z komponent informačního systému práva. Ultimativním cílem zpracování judikatury je tedy informační efekt jejího užití.
Perspektiva pohledu na právo jako na informační systém vychází u právní informatiky ze základních myšlenek kybernetiky. Ta vznikla v polovině minulého století a jejím základním cílem bylo popsání a napodobení mechanismu, který život používá v boji s entropií.205)
Kybernetika vycházela z výsledků filozofie a přírodních věd dosažených na přelomu 19. a 20. století,206) přičemž dobře popsanou unikátní vlastností života byla právě jeho způsobilost čelit entropii. Ta se stala i ústředním předmětem zkoumání kybernetiky, nikoli snad z hlediska teleologického, ale funkčního.
Zkoumáním procesu zvyšování organizace, tj. snižováním entropie, u živých organismů dospěla kybernetika k poznání nástroje, k jehož originální tvorbě má život jakožto přírodní fenomén unikátní způsobilost. Tímto nástrojem je informace, a jednou ze základních premis kybernetiky tak je přímá logická kontradikce entropie a informace.207)
Původní Wienerova kybernetika byla poměrně vzdálena jejím dnešním inkarnacím, majícím spíše technický charakter. Jednalo se totiž o komplexní filozofii, jejímž základním předmětem zkoumání byl život jako přírodní fenomén.208) Dnešní vysoce rozvinuté obory informatiky, robotiky nebo mechatroniky si všímají především technologií, kterými napodobujeme nebo dokonce zdokonalujeme informování v živých organismech. Jedná se tím pádem o aplikované technické formy kybernetiky.
Předmětem kybernetiky však původně byly i základní otázky informování, tj. organizace, z pohledu filozofického nebo sociálněvědního. Disproporce mezi bouřlivým vývojem aplikovaných forem kybernetiky a její, původně možná i dominantní filozofickou komponentou, vedou dnes k evidentním důsledkům. Máme totiž k dispozici vysoce výkonné informační technologie, jejichž užití však ve výsledku často nevede k informování společnosti. Dokonce se dá při pohledu na řadu současných technologií a služeb informační společnosti velmi zjednodušeně říci, že máme v rukou skvěle funkční a vysoce výkonné nástroje, ale nevíme, k čemu nám mají být dobré.
Právní informatika či právní kybernetika původně vznikla jako aplikovaná forma kybernetiky. Tato disciplína je tedy důsledkem aplikace kybernetické metody na systém práva. Odtud pramení její shora konstatovaný předpoklad, že právo je informační systém, tj. že smyslem práva je informovat, resp. organizovat společnost.209)
I v tomto případě vidíme postupný posun od původního komplexního přístupu k právu jako informačnímu systému k technickým nástrojům pro zpracování právních dat. Dnes nejvíce viditelnými formami právní informatiky jsou vývoj právních informačních systémů, funkčních pomůcek pro praktikující právníky, nebo dokonce systémů způsobilých díky autonomnímu zpracování právně relevantních dat nahrazovat do určité míry některé právnické profese. I zde tedy dospíváme do situace, kdy máme k dispozici vysoce výkonné nástroje pro zpracování právních dat, jejichž použití ale nemusí nutně vždy vést ke skutečné informaci, tj. ke snížení entropie ve společnosti.210)
Vývoj kybernetiky a právní kybernetiky, jehož důsledkem je současný stav poznání v oborech informatiky a právní informatiky, je přirozeně motivován relativní jednoduchostí technologického pokroku na poli zpracování dat na jedné straně a vysokou obtížností detekce či identifikace dat způsobilých indukovat informaci na straně druhé. Jakkoli je totiž složité postavit a naprogramovat výkonný právní automat, pořád je to nesrovnatelně jednodušší než rozlišit, která právní data ve výsledku povedou k organizaci a která naopak k chaotizaci nějakého sociálního systému.211)
Snaha dnešní právní informatiky tedy v obecné rovině směřuje k vytvoření pokud možno co nejvýkonnějšího nástroje ke zpracování a případně i ke komunikaci právních dat. Například u právních dat typu zákonného práva jde právní informatice o konstrukci takových mechanismů, které co nejefektivněji zpřístupní příslušné zákonné texty jejich cílové skupině.
Celá tato snaha však stojí na velmi snadno zpochybnitelné premise, že totiž veškeré zákonné právo je informací. Pokud by tomu tak skutečně bylo, platila by přímá úměra mezi dostupností zákonného práva a mírou organizace společnosti. Čím snadněji by se adresát zákona mohl seznámit s jeho textem, tím vyšší by byla ve výsledku míra společenské organizace. Tomu by pak odpovídala i objektivní legitimita snahy o co nejefektivnější proces zpracování nebo publikace zákonného práva.
Platnost zákonného práva však nijak přímo nesouvisí s jeho informační kvalitou. Zákon tedy může být dobrý, tj. informovat společnost ve smyslu jejího organizování, ale může být i špatný a vést naopak ke zvýšení míry společenské entropie. Kvalitní nástroj k efektivnímu zpracování textů zákonného práva a jejich bezproblémové distribuci jejich adresátům tedy sice u dobrého zákona posílí jeho informační efekt, u špatného zákona však naopak povede k posílení jeho chaotického dopadu.212)
Pokud by měl být účel právního informačního systému k publikaci zákonného práva identický s původní myšlenkou právní informatiky, tj. fungování práva jako informačního systému, znamenalo by to, že by takový systém měl být schopen rozlišit dobré zákony od špatných. Ty dobré by měl co nejefektivněji komunikovat cílové skupině a ty špatné by naopak měl před cílovou skupinou co nejefektivněji tajit.
Požadavek na to, aby se právní informatika zabývala otázkou, jak rozlišit dobrý a špatný zákon, je samozřejmě z podstaty absurdní. Nelze po žádné vědní disciplíně, přírodovědné nebo společenské, požadovat nemožné, tj. v tomto případě exaktní (a tím pádem objektivně ověřitelné) hodnocení informační kvality dat,
nota bene a priori
, tj. před jejich reálnou aplikací.
Stejně absurdní a dokonale nelegitimní je i představa, že právní informační systém za účelem informování (organizování) společnosti rozlišuje mezi dobrým a špatným zákonem a výsledek tohoto posouzení pak předurčuje metodu zpracování příslušných zákonných textů. Je tedy pochopitelné, že pokud právní informatika nemůže řešit otázku informační kvality právních dat, zabývá se alespoň objektivně řešitelným problémem, jak data (bez ohledu na jejich kvalitu a způsobilost indukovat informaci) co nejefektivněji zpracovat.
Zatímco je atribut platnosti zákona binární a z hlediska praktického fungování systémů pro zpracování právních dat jen těžko zpochybnitelný, je situace v případě judikatury poněkud odlišná. Judikatura totiž tento atribut nemá, neboť o ní v naší právní kultuře neuvažujeme jako o absolutně závazné.213) Charakter judikatury jakožto pramene práva je namísto toho definován zprostředkovanou argumentační závazností,214) která nastupuje v případech intenzivního tlaku rovnosti nebo právní jistoty.215)
Relativní mnohost a částečně exaktní povaha faktorů, které ovlivňují soudce při výběru soudních rozhodnutí, o která se budou ve svých rozhodnutích opírat, tedy faktorů určité praktické důležitosti judikatury216), tvoří společně s praktickou poptávkou originální zadání pro právní informatiku. Ta totiž sice, podobně jako v případě zákonného práva, nedisponuje metodami k hodnocení informačního potenciálu určitého soudního rozhodnutí, ale díky nástrojům pro zpracování velkého množství dat může exaktními metodami přispět k indexaci judikatury. Zjednodušeně řečeno tedy může v tomto případě právní informatika nabídnout nástroje k exaktnímu měření praktické důležitosti soudního rozhodnutí,217) a to skrze jeho citace, jako určitého vnějšího projevu této jeho vlastnosti.218)
Situace, kdy je určitý pramen práva závazný jinak než absolutně, je pro kontinentálně-evropskou právní kulturu založenou na dělbě moci poměrně výjimečná. Judikatura se v tomto případě mechanismem své závaznosti blíží z pohledu právní informatiky právním principům, u nichž rovněž není závaznost binární kategorií.219) Podobně jako právní principy právně platí a zavazují v určité míře, platí a zavazuje v určité míře též judikatura. Na rozdíl od právních principů, jejichž míra závaznosti je zpravidla otázkou jejich
ad hoc
intenzity, však může být míra závaznosti judikatury přinejmenším zčásti otázkou objektivně definovatelných a logicky souvisejících parametrů. Exaktnost právně informatických metod pak tedy může v naší právní kultuře částečně kompenzovat netradiční organickou nejistotu ohledně závaznosti judikatury jakožto pramene práva.
5.2
Informační hodnota soudního rozhodnutí a judikatury
Při exaktním hodnocení praktické důležitosti judikatury je třeba z hlediska právní informatiky rozlišit pojem soudního rozhodnutí jakožto
ad hoc
výsledku procesu autoritativní aplikace práva a soudního rozhodnutí jakožto součásti judikatury a komponenty informačního systému platného práva.
Prvním hlediskem odlišení je aspekt cílového systému, jehož organizace je ambicí soudního rozhodnutí. To je v kontinentální evropské právní kultuře výstupem procesu autoritativní aplikace práva, v jehož důsledku vznikají, mění se nebo zanikají práva a povinnosti konkrétního subjektu. Na rozdíl od absolutně závazného pramene práva, typicky zákona, je tedy soudní rozhodnutí bezprostředně závazné a adresované.220) To znamená, že ambicí soudního rozhodnutí je bezprostředně informovat (organizovat) cílový systém tvořený jeho adresáty a státem.221)
Soudní rozhodnutí jako součást judikatury má však informovat zcela jiný cílový systém a též metoda jeho informačního působení není založena na bezprostřední závaznosti.222) Informační hodnota soudního rozhodnutí tady nespočívá v bezprostřední organizaci konkrétně definovaného cílového systému (tj. relace státu a účastníků řízení), ale ve zprostředkované organizaci neurčitého okruhu adresátů platného práva. Tento způsob organizace cílového systému je tedy obdobný jako v případě zákonného práva, neboť konkrétní právní pravidlo v tomto případě nastupuje jako hypotetický důsledek výskytu určitých právních skutečností a najisto může (a nemusí) být jeho závaznost konstatována až následně v procesu autoritativní aplikace práva.223) Podobně jako u zákona tedy judikatura generuje obecné právní povinnosti, jejichž konkrétní závaznost může být potvrzena individuálním právním aktem - to ale pouze v případě, že se příslušná situace stane předmětem vrchnostenského rozhodování.
Z tohoto rozdílu mezi soudním rozhodnutím jako formou relativně závazného imperativu a soudním rozhodnutím jako formou obecného právního pravidla plyne řada důsledků pro jeho zpracování za užití metod právní informatiky. Pro práci se soudním rozhodnutím v prvním zmíněném případě jsou totiž rozhodující jiné formální znaky, než je tomu v případě druhém.
Pro účely jednoduššího popisu a procesní kvalifikace relevantních formálních prvků soudního rozhodnutí pro první či druhý typ zpracování lze tyto rozlišit na interní a externí formu. Interní forma se týká textu soudního rozhodnutí, zatímco externí forma je otázkou formálních znaků generovaných vnějším prostředím.
Pro užití soudního rozhodnutí jako relativně závazného zdroje právního imperativu je logicky důležitější jeho interní forma. Z výroku totiž plynou příslušné povinnosti a odůvodnění pak slouží jednak k vysvětlení výroku vzhledem ke konkrétním skutkovým a právním souvislostem a jednak k ověření jeho legitimity vůči platnému hmotnému a procesnímu právu.224) Externí forma soudního rozhodnutí sice rovněž zahrnuje z hlediska své relativní závaznosti podstatné prvky, typicky v případě, kdy je potvrzen nebo zrušen v nějakém revizním řízení (odvolání, dovolání, kasace), ty mají ale obvykle jednoduchou povahu a dají se snadno automatizovaně zpracovat.
Vnější forma soudního rozhodnutí je naproti tomu v případě jeho zpracování jakožto komponenty judikatury nesrovnatelně složitější. Vedle jednoduchých formálních kategorií, jakými jsou typicky právní moc nebo vykonatelnost, je třeba pracovat s řadou dalších typů dat, která mohou ve výsledku výrazně ovlivnit jeho praktickou důležitost nebo technickou dostupnost (dohledatelnost).
Typickým příkladem vnější formy mající minimální význam pro relativní závaznost soudního rozhodnutí, ale velkou důležitost pro jeho roli jako součásti judikatury je postavení příslušného soudu v hierarchii soudní soustavy. Pro relativní závaznost soudního rozhodnutí je lhostejné, který soud vydal pravomocné rozhodnutí, avšak pro jeho význam jako součásti judikatury je údaj o instanci zcela zásadní.
Vnější forma soudního rozhodnutí podstatná pro jeho roli v rámci judikatury zahrnuje celou řadu parametrů, přičemž řada z nich je zcela mimo kontrolu soudu, který toto rozhodnutí vydal. Typicky pasivní citace, které jsou předmětem této monografie a které mohou být do určité míry považovány za indikátory určité prominence daného soudního rozhodnutí v systému, jsou výsledkem činnosti soudů často odlišných od toho, který odkazované rozhodnutí původně vydal. Podobně třeba zařazení soudního rozhodnutí do některé ze zákonných sbírek není obvykle v gesci vydávajícího soudu, ale nějakého zvláštního grémia.225)
Prominenci soudního rozhodnutí v systému mohou dokonce často podmiňovat i prvky vně jeho formy, jejichž původci nedisponují žádnou vrchnostenskou legitimitou. Příkladem mohou být třeba anotace nebo citace (pozitivní či negativní) odbornou literaturou.
Nikoli přímo tuto prominenci, ale samotnou dohledatelnost soudního rozhodnutí mohou zásadním způsobem ovlivňovat též jiné, více či méně arbitrární prvky vnější formy - jako například právní věty nebo indexy. Neadekvátní a téměř až posvátný charakter právních vět226) svádí v našem právním prostředí k dojmu, že tyto jsou součástí vnitřní formy soudního rozhodnutí a v procesu editace judikatury dochází pouze k jejich zdůraznění. Soudci sami pak často trpí pod tíhou odpovědnosti, když se snaží cizelovat formulace v odůvodnění s vidinou toho, že se příslušná věta může právě kvůli jejímu neadekvátnímu užití stát v důsledku jejího „právního zvětnění“ čímsi jako apendixem zákonného práva.
Ve skutečnosti je však právní věta pouze indikátorem potenciálního významu soudního rozhodnutí pro judikaturu a je součástí jeho vnější formy. Může samozřejmě jít o vhodně formulovanou součást odůvodnění příslušného rozhodnutí. Může ji ale legitimně formulovat, dokonce zcela nezávisle na vnitřní formě příslušného soudního rozhodnutí, též nezávislý editor, anotátor nebo komentátor. Klidně pak může dojít k situaci, kdy je k jednomu soudnímu rozhodnutí formulováno více právních vět v závislosti na tom, jakého konkrétního aspektu aplikace práva si příslušný editor, anotátor nebo komentátor všímal.
Podobnou funkci jako právní věty mají též různé dodatečně doplňované indexy. Ty mohou například indikovat vztah k zákonné úpravě nebo k judikatuře tuzemské nebo zahraniční - to dokonce i v případech, kdy tento vztah není součástí vnitřní formy soudního rozhodnutí. Informační systém zpracovávající judikaturu, ať jde o systém soudu nebo nějaké komerční řešení, tedy může soudní rozhodnutí označit i vztahovými atributy, které soud původně nevyjádřil, nebo o nich dokonce ani neuvažoval.
Především dopad externí formy na výslednou prominenci jednotlivých soudních rozhodnutí nebo význam určité judikaturní praxe pro další soudní rozhodování může vypadat pochybně vzhledem k legitimitě jednotlivých původců. Zatímco soud je alespoň legitimován k původnímu rozhodnutí, nedisponuje nezávislý editor informačního systému nebo autor právnické publikace žádným typem oficiální legitimace. Dokonce ani v případě, pokud je externí forma soudního rozhodnutí důsledkem aktivity samotného soudce (tj. soudce třeba formuluje právní větu nebo doplňuje indexy), není tato výrazem původní legitimace soudu k rozhodnutí ve věci.
Právě v tomto ohledu je však třeba zdůraznit shora konstatovaný rozdíl mezi relativní závazností soudního rozhodnutí a jeho určitou praktickou důležitostí jakožto součásti judikatury. Soud je totiž v kontinentální právní kultuře přímo legitimován pouze k relativnímu zavazování, nikoli k tvorbě práva.227) Role, kterou tedy judikatura v českém právním systému zřejmě hraje, nevychází z autority soudu, ale spíše z obecných principů rovnosti a právní jistoty. Intenzita těchto principů pak není pro další případy otázkou autority soudu a z ní odvozené právní moci rozhodnutí, ale je dána situační koherencí všech možných relevantních vlivů, včetně arbitrární pozornosti právní doktríny a kvality nástrojů pro automatizované zpracování judikatury, nebo dokonce souvislostí se zahraniční právní úpravou či judikaturou.
Právě uvedené samozřejmě neznamená, že by měl kontinentální soudce s klapkami na očích ostentativně odmítat cizí nebo i vlastní úvahy o tom, jak se jeho rozhodnutí dál obecně projeví v právní praxi. Právě provedený kategorický soud, snad až příliš příkře připomínající roli soudce v systému založeném na dělbě moci vzešlé z francouzské revoluce, je zde spíš reakcí na realitu českého souzení. V ní soudce vrcholného soudu, nikoli výjimečně a nikoli důvodně, sužuje sám sebe palčivými myšlenkami na všechny možné eventuality různých možných budoucích interpretací svého rozhodnutí nebo dokonce jeho právních vět. V horších případech pak tím, co soudce autonomně staví do nepříslušné role tvůrce práva, může dokonce být jeho vlastní touha po zanechání vlastní stopy v právním řádu, hnaná navíc vědomím, že případ, který mu to aktuálně umožnil, už třeba nemusí nikdy dostat na stůl.
5.3
Informační efekty vnější formy soudního rozhodnutí
Informační efekt různých formálních důsledků následného zpracování soudního rozhodnutí se samozřejmě neomezuje pouze na jeho roli jako součásti judikatury. Odborná publikace nebo jiná forma přiblížení soudního rozhodnutí odborné veřejnosti může i vyvolat veřejný zájem o určitý problém nebo třeba zvýšit známost nebo odbornou reputaci příslušného soudce. I v případě problematického, nebo dokonce vyloženě vadného soudního rozhodnutí může mít odborná publikace ve výsledku i pozitivní informační efekt - to například v případě, kdy je součástí vnější formy argumentovaná identifikace vady, případně ještě doplněná o návod k řešení.228) Přestože tedy problematické soudní rozhodnutí chaotizuje svůj primární cílový systém tím, že vadně upraví právní poměry účastníků řízení, může v důsledku jeho následného adekvátního zpracování (včetně publikace) dojít k obecnému informačnímu efektu, spočívajícímu třeba v následné korekci vadného procesního postupu nebo vyjasnění adekvátní interpretace hmotného práva.
K informačnímu efektu může vedle odborné externí formy soudního rozhodnutí vést i jeho populární užití. Typickým příkladem je v tomto směru mediální prezentace soudního rozhodnutí. Na rozdíl od odborné publikace nemá mediální prezentace vliv na praktickou důležitost soudního rozhodnutí ani na jeho dostupnost (dohledatelnost). Soudní rozhodnutí totiž samozřejmě nezíská na odborném uznání tím, že si je jako obecně zajímavé vybere nějaké populární médium. Podobně ani populární publikace obvykle nevede k tomu, že by se zvýšila dohledatelnost soudního rozhodnutí. Mediálně zajímavé případy se totiž obvykle dotýkají věcí, které by byly dostupné odbornému publiku i bez mediální pozornosti.
Informační, či naopak entropický efekt zpracování soudního rozhodnutí v takovém případě samozřejmě odpovídá kvalitě novináře a nátuře publika.229) V porovnání s odbornou publikací nebo jinou externí formalizací soudního rozhodnutí je nutno předložit je veřejnosti v atraktivním zpracování nevyžadujícím rozsáhlé předvědění okolností příslušného případu ani platného práva. Takové zjednodušení s sebou samozřejmě nese úskalí zkratky a jeho důsledkem může docela snadno být i neúmyslná, nebo dokonce záměrná manipulace publika. Zvláštním případem jsou v tomto směru případy soudů, které se z různých důvodů snaží různými nástroji zprostředkovaně ovlivňovat svůj mediální obraz.230)
Relativně novým druhem populární publikace soudního rozhodnutí je, podobně jako v jiných mediálně vděčných oblastech typu zdravotnictví nebo školství, justiční verze takzvané datové žurnalistiky.231) Jedná se o publikaci různých analýz vzniklých zpracováním primárních dat, tj. zejména rozhodovací praxe a různých metadat generovaných justičními orgány. Tyto empiricky se tvářící sekundární statistiky se mohou týkat kvality rozhodovací činnosti, efektivity nebo jiných snadno srozumitelných atributů justiční aktivity. Vcelku snadno tak lze například ukazovat různé korelace, které díky velikosti zdrojových datových souborů mohou dokonce působit dosti věrohodným dojmem.232)
Typickým příkladem může být třeba korelace mezi denní dobou a výší ukládaných trestů. Na tisících případů z české právní praxe lze empiricky doložit, že tresty ukládané při jednáních konaných před obědem jsou nepoměrně tvrdší než ty, které soudy ukládají v odpoledních hodinách. Důvodem v tomto případě samozřejmě není frustrace hladových soudců, ale skutečnost, že ráno a dopoledne se obvykle projednávají tzv. vazební věci, tj. zpravidla závažnější trestné činy, jejichž obžalovaní pachatelé jsou k soudu předváděni z vazby. Tato podstatná informace však z mediální zkratky může vypadnout stejně snadno, jako z ní pravidelně vypadávají důležité faktory třeba u různých populárních žebříčků úspěšnosti advokátů nebo úmrtnosti ve zdravotnických zařízeních.
Justiční datová žurnalistika samozřejmě nemusí vést pouze k manipulaci publika. Vhodně zvolená statistika může ukazovat též na reálně existující problémy rozhodovací činnosti soudů. Díky dostupnosti judikatury a dalších justičních dat lze na základě analýzy odhalit třeba i neefektivní procesy nebo podezřelé anomálie. Vše v tomto případě záleží, ostatně jako kdekoli jinde, na schopnostech a vůli novináře posoudit adekvátnost příslušných statistických korelací.233)
Zvláštním typem vnějšího informačního efektu hromadného zpracování soudních rozhodnutí je politická kontrola rozhodovací činnosti soudů. V demokratickém právním státě je samozřejmě tato kontrola svěřena nadřízenému soudu a ve vybraných specifických otázkách mimo vlastní rozhodovací činnost případně též orgánu justičního dozoru. V režimech se zamlženou nebo otevřeně neexistující dělbou moci však může automatizované zpracování soudních rozhodnutí poskytnout vysoce efektivní nástroj k plošné autoritativní kontrole rozhodovací činnosti soudů.
Efektivní kontrola soudnictví stála i za rozvojem právní informatiky v justičním systému komunistického Československa. Zakladatel československé právní informatiky Viktor Knapp k tomu v roce 1963 píše: „Logická kontrola tedy přes omezenost svých možností je důležitým prostředkem nejen k přesnění statistických údajů, ale může být, jak již uvedeno, dost významným prostředkem kontroly dodržování socialistické zákonnosti. Poněvadž pak logická kontrola, byť zatím nebyla prováděna kybernetickými stroji, nepochybně náleží k celkovému procesu použití kybernetické metody v soudní statistice, lze jistě bez nadsázky říci, že praxe a zkušenosti v justiční statistice ukázaly pozoruhodnou novou stránku použití kybernetických metod v právu a ukázaly zejména i to, že rozvážné jejich použití na vhodném místě může sloužit i velmi důležitým cílům politickým, jakým je bez jakékoli pochybnosti kontrola zachovávání socialistické zákonnosti.“234)
Knapp od svých původních vizí automatizace ideologické kontroly justice postupně ustoupil. Ještě v půli 80. let se však vyskytovaly publikace připomínající využitelnost právních informačních technologií a informačních metod pro aktivní distribuci komunistické ideologie v justici. Dvacet let poté, co Knapp nastínil vizi automatizované logické kontroly jako metody plnění politického zadání, tak píše tehdejší ředitelka Odboru řízení a justiční informatiky Ministerstva spravedlnosti Slovenské socialistické republiky v časopise Socialistické súdnictvo, že: „(-) sa zabezpečí riešenie a realizácia podsystému úloh vyplývajúcich z usnesení najvyšších straníckych a štátnych orgánov ČSSR a SSR, týkajúcich sa činnosti justicie v SSR a vytvorí sa automatizovaný informačný systém spracúvania a vyhodnocovania verbálnych informácií pre potrebu riadiaciej činnosti Ministerstva spravodlivosti SSR.“235)
5.4
Legitimita tlaku na konzistenci soudního rozhodování
V důsledku technických možností hromadného zpracování dat z rozhodovací činnosti soudů se v posledních letech začíná i v demokratickém právním státě objevovat kvalitativně nový problém tlaku na nezávislost soudního rozhodování. Na rozdíl od shora popsané autoritářské kontroly rozhodovací činnosti však jde v tomto případě spíše o autonomní motivaci soudce indukovanou technologicky determinovanou reflexí dosavadní rozhodovací praxe.
Typově tento tlak odpovídá shora zmíněnému břemeni, kterému čelí soudce rozhodující v případě, o němž lze důvodně předpokládat, že výrazným způsobem promluví do judikatury. Soudce je v takovém případě autonomně motivován k tomu nepřemýšlet jen o předmětném případě, ale anticipovat i další užití svého rozhodnutí v obecných souvislostech principů rovnosti a právní jistoty.
Efekt anticipované prominence daného rozhodnutí v systému samozřejmě nemá, resp. nesmí ovlivnit výrok. Pokud by totiž byl výrok rozhodnutí určen namísto okolností konkrétního případu spíše anticipovanou budoucí aplikací příslušného rozhodnutí, jednalo by se o evidentní rozpor s právem na zákonného soudce a obecně s právem na spravedlivý proces. Účastníci řízení by totiž v takovém případě mohli oprávněně namítat, že soudce zde ve skutečnosti nerozhodoval o jejich právech, ale o nějakých hypotetických budoucích případech. Zprostředkovaný tlak principů rovnosti a právní jistoty projevuje se zde spíš v konstrukci odůvodnění, jehož zamýšleným adresátem nemusí být jen účastníci řízení nebo nadřízený soud, ale může jím být též okruh všech možných potenciálních adresátů příslušných právních pravidel.
Výše zmíněný nový typ tlaku působený hromadným zpracováním dat produkovaných soudy jde v tomto směru ještě dál a může se, i přes veškerou snahu soudce, reálně projevit dokonce i v samotném rozhodování o právech, tj. v konstrukci výroků. Velmi snadno se totiž dají zpracovat např. data mapující různé souvislosti rozhodovací činnosti každého jednotlivého soudce, a to za libovolně dlouhou dobu. Vedle víceméně jednoduchých statistik, ukazujících třeba na výkonnost soudce, mohou být předmětem datové analýzy i velmi komplexní otázky samotné rozhodovací činnosti včetně vývoje jeho právních názorů, inspirace odbornou či jinou literaturou, způsobů reakce na rušící rozhodnutí vyšší instance apod.
V soudcovské profesi, kde je osobní i profesní konzistentnost brána za ultimativní ctnost, může mít tento typ datové transparentnosti fatální důsledky.236) Může totiž vést k vědomému nebo podvědomému potlačování těch složek soudcovského rozhodování, které, přestože se staví jakoby na odpor vůči shora opakovaně zmiňovaným principům rovnosti a právní jistoty, mají v systému justice a práva jako takového nezastupitelné místo - kreativity a intuice.237)
Problém vztahu mezi konzistentností soudce na jedné straně a jeho kreativitou a intuicí na straně druhé samozřejmě není v právu ničím novým. Jedná se o standardní projev generického konfliktu mezi dvěma ze tří fundamentálních účelů práva, tj. jistotou a spravedlností. V kontinentální evropské právní kultuře je regulatorní kreativita a intuice svěřena do rukou zákonodárce a až jeho prostřednictvím (resp. prostřednictvím neurčitého pojmu) je pak k realizaci jejích projevů vyzván soudce. Neznamená to však, že by se měl soudce zabývat jen „slepou dedukcí“ vedoucí k „mechanické jurisprudenci.“238)
Je z podstaty vadné domnívat se, že evropský soudce musí být při výkladu neurčitého pojmu nebo jiné právní metafory v čase konzistentní. Pokud by časová konzistentnost výkladu byla vůlí zákonodárce, vyžádal by si ji přeci autoritativně konkrétním pojmem nebo jeho legální definicí. Užití neurčitého pojmu naproti tomu dokonce přímo zakládá povinnost soudce průběžně posuzovat, to i na základě vlastní zkušenosti a intuice, zda není důvod přehodnotit kvůli (nikoli nutně objektivně evidentním) měnícím se okolnostem jeho význam. Soudce, který na základě toho, že v čase nabývá životní zkušenost či odborné znalosti nebo sleduje vývoj společnosti, průběžně mění názor na adekvátní interpretaci právních metafor, přitom samozřejmě nejedná ani v nějakém neproporcionálním rozporu s požadavkem právní jistoty nebo rovnosti před zákonem.
Přese všechno výše uvedené ale zřejmě nebude žádnému soudci příjemná představa, že bude ve svém rozhodování evidentně nekonzistentní. Nejde v tomto případě ani tak o nějakou zásadní změnu názoru na otázky života a smrti, k níž by zřejmě u soudce skutečně nemělo dojít, ale o konzistentnost v partikulárních záležitostech marginálního významu, které však se přímo projevují při každodenním rozhodování konkrétních případů. Dostupnost dat o předchozí rozhodovací činnosti soudce a všech možných více či méně souvisejících metadat ve spojení se stále dokonalejšími analytickými nástroji totiž umožňuje stavět soudce před zrcadlo vlastní konzistentnosti i v sebemenší drobnosti. Pod vlivem takového tlaku pak může racionalita, tj. konzistentnost soudce vcelku snadno zvítězit nad jeho intuicí či kreativitou.
Technologií motivované vítězství konzistentnosti nad intuicí nemusí se jevit na první pohled nijak problematicky. Ve fungování mechanismu právní regulace však jde o přinejmenším diskutabilní systémové vychýlení rovnováhy mezi třemi Radbruchovými účely ve prospěch jistoty na úkor (nejisté) spravedlnosti a (rovněž nejisté) praktické užitečnosti.239) Pohledem výše zmíněných základních premis právní informatiky pak je omezení intuice či kreativity ve prospěch konzistentnosti dokonce jednoznačně vadné, protože brání přirozenému projevu unikátní schopnosti života reagovat na změnu (aktuální nebo očekávanou) produkcí originální informace.240)
Shora popsaný vysoce problematický charakter hloubkové analýzy rozhodovací činnosti soudů jdoucí na úroveň jednotlivých soudců reflektuje z demokratických právních států jako první na světě aktuální francouzská zákonná úprava.241) Ta zakazuje takovou práci s daty pocházejícími ze soudní rozhodovací praxe (tj. se soudními rozhodnutími a dalšími metadaty), která ve výsledku vede k profilování soudců za účelem předvídání jejich budoucího rozhodování. Příslušné ustanovení má následující podobu: „Zpracování osobních údajů soudců nebo soudních úředníků za účelem srovnávání nebo předvídání jejich skutečné nebo domnělé úřední činnosti se zakazuje.“242)
Tento kategorický zákaz, stíhaný dokonce trestní sankcí, se stal předmětem rozhořčené kritické debaty v Evropě i USA.243) Kritici této úpravě nejčastěji vyčítají fatální neproporcionalitu vzhledem k právu na svobodu informací (včetně práva získávat a zpracovávat údaje o činnosti orgánů veřejné moci) a právu na svobodu projevu. Pohledem právní informatiky však k takovému zákazu profilování existuje docela dobrý důvod, a to shora popsané neadekvátní zesílení tlaku principů rovnosti a právní jistoty a omezení možnosti a povinnosti soudce zapojit do rozhodování též z podstaty nejistou a nepředvídatelnou spravedlnostní intuici. Čím kvalitnější totiž bude systém predikující z dosavadních údajů budoucí rozhodovací praxi (ve smyslu komplexnosti dat a sledovaných parametrů), tím složitěji bude muset soudce vůči tomu, kdo nebude spokojen s příslušným rozhodnutím, argumentovat odchýlení od jeho predikce založené výlučně na empirické analýze a logické extrapolaci stávající rozhodovací praxe.
Nabízí se v tomto směru srovnání například s diagnostickými systémy užívanými v medicíně. Zde se autonomní algoritmy vcelku úspěšně používají například v oblasti diagnostiky nádorových onemocnění. Platí ale přitom, že ani špičkový systém založený na rozsáhlé datové základně a vyspělé autonomní technologii nikdy nedosáhne kvality špičkového lidského diagnostika, který vedle empirických poznatků a zkušenosti používá též počítači nedostupnou metodu originální (kreativní) tvorby diagnostické informace.244)
Dosavadní zkušenost s použitím této technologie ukazuje, že její nasazení tam, kde je k dispozici kvalitní lékař, může být ze statistického hlediska kontraproduktivní - lidský lékař je totiž nucen zdůvodňovat pacientovi případnou svoji odchylnou diagnózu, to dokonce pod tíhou vlastní odpovědnosti. Ve výsledku pak může dokonce dojít k tomu, že se role vymění, lékař rezignuje na kreativitu a pouze kontroluje, zda úsudek systému nevykazuje nějaké fatální nedostatky.
Je-li francouzský zákaz diskutabilní, není to dle našeho názoru problém premisy, ale přinejhorším jen použité metody řešení neadekvátního tlaku na nezávislost soudce. Francouzský právotvůrce zde zakázal zpracování justičních údajů a publikaci rozhodovacích predikcí, tj. vydal se cestou absolutního omezení dostupnosti empirických dat hodnotících konzistentnost rozhodovací činnosti soudce. Jinou možností, vyžadující však změnu chápání principu rovnosti a právní jistoty ve spojení s pragmatickou reflexí adekvátního významu neurčitého pojmu a jeho vývoje v čase, je akceptace určité míry explicitně nezdůvodněné nekonzistence. To se může týkat samotného rozhodování nebo i jen jeho odůvodňování.
V tomto případě francouzský právotvůrce naznal, že adekvátním řešením problému technologicky determinovaného tlaku na nezávislost soudu je eliminace příslušné technologie, což je diskutabilní přístup typově podobný prohibici. Na druhou stranu jde však v tomto případě o pochopitelnou snahu reagovat, byť možná až příliš opatrně, na hrozbu vůči nezávislosti justice, o jejíž závažnosti, resp. toxicitě, zatím nemáme odpovídající poznatky. Vcelku pochopitelná je v tomto případě též zjevná nedůvěra francouzského právotvůrce v instantní evoluci relativně tradicionalistické francouzské právní kultury ve smyslu shora zmíněné změny chápání principů rovnosti a právní jistoty, resp. možností jejich oslabení pouze v důsledku běhu času. Pokud zde tedy francouzský právotvůrce dospěl k pragmatickému závěru, že dostupnost nástrojů profilujících soudy a soudce vzhledem k jejich rozhodovací činnosti přinese víc škody (shora popsaným neadekvátním tlakem na nezávislost soudního rozhodování) než užitku (ten by zde zřejmě spočíval v těžko předem definovatelném zvýšení míry transparentnosti justice), těžko lze tomuto závěru něco zásadního vytknout.
6.
Síťová analýza v právu
6.1
Kvantitativní výzkum ve společenských vědách
Využití exaktních kvantitativních metod vycházejících ze statistiky a matematické analýzy je ve společenských vědách jako je sociologie, psychologie či politologie velmi běžné. Na tomto místě je nutné zdůraznit určitou diskrepanci v chápání pojmů empirický a kvantitativní výzkum, kde část vědecké obce tyto termíny volně zaměňuje a staví na roveň a druhá část jejich význam odlišuje zejména vzhledem ke kvalitativnímu výzkumu, který může být taktéž založen na empirických metodách.245) Pro účely této kapitoly bude využíváno druhého způsobu chápání obou pojmů, a tedy jejich hodnotové oddělení, a dále bude pojednáváno zejména o výzkumu kvantitativním, jelikož tento je aplikován v představovaném výzkumu.
Kvantitativní metoda vychází z vědeckého paradigmatu pozitivismu a staví na jeho základních kamenech - objektivismu, popisnosti a faktografii poznání okolního světa. Jako taková se inspiruje v přírodních vědách, logická metoda dosahování cílů je metoda deduktivní.246) Na tomto místě je však nutné uvést i to, že přiřazení kvantitativní metody pozitivistickému paradigmatu není absolutní. Z vědeckého pozitivismu může vyjít i kvalitativní výzkum a naopak z druhého paradigmatu vědeckého interpretativismu může vyjít i výzkum kvantitativní.247) Snaha dosáhnout objektivně platných výsledků se projevuje zejména v důrazu na datový vzorek, který by měl být co největší a nejreprezentativnější, současně jsou výsledky nezávislé na subjektivním pohledu výzkumníka.248) Kvantitativní výzkum bývá často definován jako výzkum na „velkém N“ případů.249) Jeho cílem je zpracovat chování velkého počtu („velkého N“) případů a na těchto základech formulovat obecné závěry. Pro zpracování se používají metody založené na metodách statistických. Kvantitativní analýza vychází z definice závislých proměnných a zkoumání jejich vzájemných vztahů; důležité jsou tři základní otázky - za jakých podmínek je daného výsledku dosahováno, jaké jsou charakteristické vlastnosti tohoto výsledku a s jakou pravděpodobností se vyskytuje.250) V dnešní době je opuštěn přístup preferující kvantitativní pozitivistické vědní paradigma před interpretativním, a tedy kvalitativním vědním paradigmatem, zaměřeným na jednotlivé zkoumané případy a jejich porozumění.251) Spíše je preferován nový směr, tzv. „smíšený“, který kombinuje důležité prvky z obou směrů a zdůrazňuje nutnost jejich kooperace před vzájemnou rivalitou.252)
Klasická kvantitativní analýza je velmi častá ve společenských vědách, uvést lze například vědy politické, kde jsou příkladem výzkumy veřejného mínění a názorů obyvatelstva na určité sociálně-politické problémy. Zde už hraničí se sociologií, kde jsou kvantitativní metody asi nejčastější, jelikož je zde velký zájem zobecňovat jejich výsledky na celou populaci na různých úrovních. To stejné lze uvést i například v psychologii.
Síťová analýza jako metoda na pomezí statistiky a teorie grafů je typickou metodou kvantitativního výzkumu obohacenou o důležitý prostorový prvek zobrazování dat a jejich vzájemných vztahů. Jako taková je tedy ovlivňována zejména datovým vzorkem a jeho vlastnostmi, metodou a výběrem proměnných, které by měly dostatečně popisovat danou problematiku. Grafický výstup tuto metodu současně odlišuje od ostatních statistických metod a s rozvojem informačních technologií a automatizace grafického zpracování dat i zapříčiňuje její aktuální rozšířenost a popularitu ve společenských vědách obecně.
6.2
Kvantitativní výzkum v právu
Ačkoliv je právo jako samostatný vědní obor velmi úzce spojeno s vědami společenskými (funkce společenská je ostatně podle Harta definující funkcí práva253)), nejčastěji využívané výzkumné směry a metody se v tuzemské právní vědě značně odlišují. V právním výzkumu převládají metody interpretační - analyzující konkrétní právní problém pohledem legislativy, judikatury a v obsáhlejších případech i základní právní teorie.254) Definovat příčiny takového stavu není jednoduché a není to ostatně ani cílem této publikace, nicméně i bez hlubší znalosti právního vědeckého prostředí je očividným důvodem způsob výuky práva praktikovaný na tuzemských právnických fakultách, který je zaměřený téměř výhradně na poznání obsahu právních pramenů, jejich pochopení a argumentaci v jejich mezích. Nelze se ovšem divit, jedná se totiž o efektivní přípravu studentů na budoucí praktikování práva na různých úrovních. Z nastíněných důvodů vyplývá ještě jedna související situace, a to absence silného proudu mezioborového přístupu k právu. Právě tento přístup je v zahraničí považován moderní právní vědou za přístup klíčový, který obohacuje právo o související informace ze sociologie, psychologie, politologie, kriminalistiky či informačních technologií. Přináší tak nové poznatky, v jejichž kontextu je možné právo vnímat. I přesto je ale možné pozorovat snahy o aplikaci kvantitativních a mezioborových přístupů k analýze práva.255)
Jinou situaci však můžeme pozorovat v zahraničí, kde je aplikace kvantitativních metod v právu běžným jevem od 70. let minulého století256) a tento přístup je srovnatelný s přístupem v ostatních společenských vědách. Vzhledem k silným historickým kořenům aplikace kvantitativních metod v právu je pak s rozvojem informačních technologií tento přístup zjednodušen a urychlen a lze pozorovat další nárůst výzkumů založených na kvantitativních metodách.257)
Tato publikace by měla sloužit jako další z kroků směrem k získání nových informací o právu a právněteoretických otázkách kvantitativním a empirickým pohledem na dosud běžně známé a dostupné informace, jakými jsou soudní rozhodnutí tří nejvyšších soudů v ČR.
6.3
Síťová analýza ve společenských vědách
6.3.1
Úvod
Není překvapivé, že mezi kvantitativními metodami používanými ve společenských vědách síťová analýza vzbuzuje čím dál větší zájem. Oproti ostatním - statistickým - kvantitativním metodám totiž obsahuje jeden další nástavbový atribut, kterým je možnost zobrazovat a kvantifikovat nejen určité společenské jevy či entity a jejich vlastnosti, ale i vztahy mezi nimi.258) Právě tyto vztahy jsou jádrem síťové analýzy a spolu s entitami tvoří tzv. síť. Tímto způsobem síťová analýza nabízí novou úroveň zkoumání společenských jevů skrz vztahy mezi nimi a jejich kvantifikaci a to se ukazuje jako směr, který přináší do aktuální odborné diskuze nová zjištění, což mu zajišťuje vzrůstající popularitu. Okruh zkoumaných společenských vztahů je pak velmi široký, dnešní datová analýza využívá síťové metody ke zkoumání struktur politických, ekonomických, společenských, psychologických i právních.
Síťová analýza je založena na předpokladu, že pro co nejúplnější obraz o zkoumaném datasetu entit (těmi mohou být jednotliví aktéři, jako jsou politici, uživatelé sociálních médií či členové kriminálních gangů, dále například politické strany či lokální novinové deníky až po dokumenty, jako jsou např. soudní rozhodnutí, jednotlivé zákony nebo zapsané patenty) je minimálně stejně důležitá struktura, ve které se tyto entity navzájem nacházejí a ovlivňují, jako jejich jednotlivé vlastnosti.259) Tento přístup, ačkoliv není tak široce použitelný jako např. obecná statistika, se ukázal nejen pro vědy společenské jako přístup, který přináší mnohá nová zjištění. Tato zjištění jsou pak možná nejen z nových proměnných, které síťová analýza nabízí, ale také z grafického znázornění zkoumané struktury, které samo o sobě přináší další kognitivní vjemy při analýze společenského jevu.260)
Mezi výhody, které přináší vhled na společenský jev jako na síť, patří také možnost vybrat úroveň, na které chceme daný jev pozorovat. Síťová analýza totiž díky tomu, že nabízí proměnné, na základě kterých lze pozorovat strukturu společenského jevu a tím si lze vytvořit celkový přehled, nabízí také možnosti, jak pozorovat pouze část sítě či pouze jednotlivou entitu a její vztahy. Tím nabízí hodnotné zázemí i pro individuálně zaměřenou kvalitativní analýzu.
Jak již bylo řečeno, síťová analýza je vhodná zejména k popisu společenského jevu jako celku se zaměřením na jeho strukturu a na vzájemné vztahy mezi jednotlivými aktéry či entitami. Podoba těchto vztahů může být velmi široká, jedná se o jakoukoliv změřitelnou či zaznamenatelnou spojitost mezi entitami. Vedle tohoto základního principu vznikla v odborné literatuře shoda na základních konceptech, které odlišují síťovou analýzu od jiných vědeckých metod použitelných ve společenských vědách. Tyto koncepty popsal už v roce 1988 Wellman. Zde jsou vybrány dva z těchto konceptů, které lze úspěšně aplikovat i na téma této publikace, kterým je síťová analýza v právu:
1)
na entity či aktéry a jejich interakce je nahlíženo spíše jako na vzájemně závislé než nezávislé a
2)
síťový model je konceptem, který zdůrazňuje strukturu jako trvalý model vztahů mezi objekty.261)
6.3.2
Historické základy síťové analýzy
Historické kořeny síťové analýzy a s ní související teorie grafů jsou datovány do roku 1736, kdy Euler vyřešil matematický problém známý pod názvem Sedm mostů v Královci, což je považováno za stavební kámen teorie grafů.262) Od té doby můžeme její použití sledovat v každém oboru přírodních věd, od matematiky, která položila její základy, a počítačové vědy, která zase umožnila její jednoduché použití i pro matematické laiky263), až po biologii264), chemii265), fyziku266) a další.
Nicméně ve společenských vědách datujeme první použití této metody do 30. let 20. století a prvními průkopníky využití této metody bývají uváděni například Moreno, Cartwright, Newcomb a Bavelas v sociologii a sociální psychologii a Barnes s Mitchellem v antropologii.267) Počátek síťové analýzy ve společenských vědách je spojen s interdisciplinárními výzkumy propojování matematických modelů se sociologickými a psychologickými výzkumy, a to zejména za účelem vyobrazení či grafického znázornění zkoumaných struktur. Síťová analýza jako nová statistická metoda se v tomto ohledu ukázala vhodnou i z popularizačního hlediska právě díky tomuto vizuálnímu výstupu.
Za pilotní využití síťové analýzy je považován tzv. sociogram Morena z roku 1933, který je současně považován za základ sociometrie jako vědního oboru. Sociogram je jednoduchou sítí složenou:
1)
z bodů (tedy uzlů, jak je vysvětleno následně), které přestavují jednotlivce či sociální skupiny, a
2)
ze vztahů mezi nimi, které představují linky mezi body (tedy hrany).
Tento model se stal velmi brzy populárním právě díky přístupnému grafickému znázornění, které velmi usnadnilo jeho popularizaci i mezi neodbornou veřejností (a díky kterému byl také později zveřejněn v The New York Times).268) Grafické modely společenských jevů se po uveřejnění sociogramu staly velmi populárními napříč společenskovědními obory - od sociologie a psychologie269) přes ekonomii270)a politologii271) až po antropologii272) a právo273).
6.3.3
Teoretické principy síťové analýzy
Ačkoliv je pojem síťové analýzy dnes již běžně spojován se společenskovědními obory, její základy, a tedy koncepty, které nám umožňují popsat strukturu sítě a její charakteristiky, vychází z propojení dvou formálních matematických disciplín - statistiky a teorie grafů. V dnešní době je navíc síťová analýza úzce spojena i s počítačovou vědou, která nabízí široké možnosti, jak tímto způsobem zpracovávat velké množství dat bez nutnosti znát a správně aplikovat matematické a statistické základy této metody. Tímto počítačová věda dělá síťovou analýzu mnohem uživatelsky příjemnější a široce aplikovatelnou.
Síťová analýza je založena na dvou základních konceptech (odlišných datových typech):
1)
na uzlech (neboli vrcholech) a
2)
hranách (neboli spojeních).
Uzlem může být kterákoliv výzkumníkem zamýšlená entita (subjekt či objekt) a hranou je pak libovolným způsobem definovaný vztah mezi uzly (entitami). V síťové analýze v právu je jednoduchým příkladem (a častým výzkumným modelem) ten, ve kterém je uzlem právní text - regulatorní text (zákon, zákoník, směrnice nebo jen paragraf či odstavec daného dokumentu) nebo například soudní rozhodnutí (či rozhodnutí jiné autority). Hranou je pak vzájemná citace mezi dvojicí dokumentů - citace předcházející judikatury, citace jiného regulatorního právního textu apod. Síť tvořená z těchto uzlů a hran je pak strukturou daného datasetu uzlů (dokumentů) dle jejich vzájemných hran (vztah definovaný na základě toho, zda se navzájem citují, či nikoliv).
Základním pozorovaným prvkem síťové analýzy je poté graf (označujeme jako G). V teorii grafů se vyjadřuje uspořádanou dvojicí G (V, E), kde V je množinou uzlů (z anglického
vertices
) a E je množinou hran (z anglického
edges
), tedy množinou dvojic uzlů, mezi nimiž existuje definovaný vztah. Dle typu hran poté rozlišujeme graf orientovaný a neorientovaný dle toho, zda rozlišujeme i směr hrany. V případě, že směr nerozlišujeme (znamená to tedy, že pořadí uzlů na obou koncích hrany, kterými je hrana definována, lze volně zaměňovat), jedná se o neorientovaný graf, orientovaný graf je pak ten, kde záleží na pořadí koncových uzlů hrany - tedy odkud kam hrana vede. Další důležitou vlastností hrany, dle které rozlišujeme typy grafů, je její váha. Jedná se o distinkci dvou typů grafů, kde prvním a jednodušším typem je ten, kde mají všechny hrany stejnou váhu, a druhým je ten, ve kterém mohou hrany nabývat různé váhy dle definovaného pravidla. Váha hrany bývá obvykle kvantifikována jako další charakteristická proměnná. Vrátíme-li se k uvedenému příkladu o vzájemných citacích právních dokumentů, tak v případě, kdy budeme rozlišovat, odkud a kam vede citace (což zpravidla budeme, jelikož se jedná o esenciální prvek, chceme-li získat představu o struktuře analyzovaných dokumentů), se bude jednat o orientovaný graf. Budeme-li ještě rozlišovat i počet citací (kolikrát daný dokument cituje druhý dokument), bude se jednat o váhu hran, a tedy orientovaný ohodnocený graf.
Další důležitou proměnnou, kterou lze popsat daný graf, je stupeň vrcholu. Jedná se o počet hran, které jsou spojeny s daným vrcholem. Stupeň vrcholu můžeme dále u orientovaného grafu dělit na vstupní a výstupní. Vstupní stupeň vrcholu je roven počtu hran, které jsou orientovány směrem k tomuto vrcholu, a výstupní stupeň je počet hran, které jsou orientovány směrem od tohoto vrcholu.
Na grafu lze dále změřit a definovat důležité uzly (tedy tzv. centralitu grafu). Centralita grafu je proměnná, která odpovídá na otázku, který uzel je v grafu důležitý. Už ze znění této otázky je patrné, že tuto proměnnou lze určit různými způsoby dle toho, jak si autor výzkumu definuje „důležitost“. Přesto však existuje obecně užívaná stupňová centralita, která definuje důležité uzly na základě velikosti jejich stupňů (a to obecných či vstupních nebo výstupních).
Poslední proměnnou, která zde bude zmíněna, je shlukový koeficient. Tento popisuje, jakým způsobem je graf rozdělen do tzv. shluků, tedy podmnožin uzlů, které jsou si navzájem blíže, než jsou si blízké se zbytkem uzlů v grafu. Tento koeficient se obvykle určuje na základě váhy stupňů v ohodnoceném grafu.
Je patrné, že tento teoretický vhled do fungování sítí nemá za cíl představit všechny možné proměnné a úplný přehled jejich užití a případně i výpočtů, ale pouze čtenáři nabídnout fundamentální teoretické porozumění síťové analýze tak, aby to pro něj bylo účelné vzhledem k této publikaci a pochopení jejích následujících částí. V případě hlubšího zájmu o tuto disciplínu pak uvádím v poznámce pod čarou několik dalších publikací, na které se může čtenář s jistotou matematicky přesných a formalizovaných odpovědí obrátit.274)
6.3.4
Síťová analýza v právu
Ačkoliv využití síťové analýzy v právním odvětví přišlo o několik desítek let později, než tomu bylo u jiných společenskovědních oborů, s rozvojem počítačové techniky a zejména internetu na přelomu 80. a 90. let minulého století se náskok poměrně rychle srovnal. Právě rozvoj těchto technologií totiž umožnil rychleji a efektivněji zpracovávat větší množství dat, což významně přesunulo těžiště směrem ke kvantitativní analýze a napomohlo rozvoji síťové analýzy obecně. Kombinace dvou typů datových množin, možnost zobrazení velkého množství dat ve vzájemných vztazích a sledování jejich vývoje činí síťovou analýzu optimální pro empirický popis právních entit. V dnešní době nejčastěji pozorujeme aplikaci síťové analýzy na citace mezi právními dokumenty, na sociální vztahy mezi jednotlivými aktéry v právu, na vztahy mezi pachateli trestné činnosti či přímo kriminálními gangy až po podobnosti právních dokumentů za účelem zlepšení extrakce právních informací a jejich vyhledávání.
Citační analýza je z výše uvedeného seznamu směrů využití síťové analýzy ta nejčastěji využívaná. Citace mezi právními dokumenty jsou totiž k aplikaci síťové analýzy ideálními datovými typy, jelikož předpokládají dva dokumenty a jejich propojení citací, která bude nejčastěji doplněná o směr, což přesně kopíruje uzly a hrany v teorii síťové analýzy a teorii grafů. Oproti ostatním (zejména kvalitativním) metodám totiž nabízí možnost pozorovat celý dataset jako síť, a zaznamenat tedy jeho případný vývoj a chování vzhledem k předem určeným událostem. Získané proměnné a jejich hodnoty potom pomáhají odpovídat na některé ryze právněteoretické otázky, jako např. jakým způsobem vzniká v precedentním systému doktrína
stare decisis
, jak bude ukázáno dále.275)
Mezi první citační síťové práce patří ty týkající se citací v patentových přihláškách. S rozvojem technologií a rostoucím počtem patentových přihlášek vznikala každým rokem v USA poptávka po uvedení seznamu existujících zapsaných patentů relevantních pro předmět patentové přihlášky přímo do této přihlášky, a to už ve 40. letech 20. století. Vzrůstající počet zapsaných patentů začal být totiž pro patentové zástupce značně nepřehledný.276) Současně tyto práce slouží jako sledování postupného vývoje patentů a technologického vývoje obecně.277)
Nejznámější citačně-síťové studie jsou ty z let 2007 a 2008 od autorského kolektivu vedeného Fowlerem.278) Ten se za pomoci metod síťové analýzy a příslušných proměnných zabýval citačním chováním rozhodnutí Nejvyššího soudu v USA na datasetu rozhodnutí od roku 1754 do roku 2002. Pomocí zejména proměnných týkajících se měření centrality některých výrazných uzlů (rozhodnutí) v síti úspěšně definoval pojem „důležitosti“ daného rozhodnutí na základě kombinace proměnných sledujících vstupní a výstupní citace, a dokonce dokázal pomocí stejné metody předvídat, které rozhodnutí v síti bude s přibývajícím časem nabývat důležitosti. Mezi kontinentálními právními systémy tuto metodu první replikoval Winkels a kol. ve studii týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu v Nizozemí.279) V této práci se autorský kolektiv dobral při aplikování stejných metod k podobným výsledkům, závěry ale, vzhledem k formální nezávaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nejsou tak jednoznačné. Důležitost určitých rozhodnutí v síti však určit lze.280) Na Fowlerovu práci poté navázal Whalen, který předchozí výsledky zkombinoval s temporální analýzou, aby došel k dalším informačním úrovním.281)
Snaha o definici „důležitých“ soudních rozhodnutí v síti je předmětem jedné ze studií od Wagha.282) Tato práce je ale komparačního charakteru a porovnává citační síťovou analýzu s analýzou sémantickou, která se skládá z výpočtů kosinové podobnosti textů příslušných rozhodnutí, a citační analýza zde vychází jako metoda s výrazně přesnějšími výsledky. Jednou z mála prací, které byly dokonce završeny vznikem nástroje pro lepší orientaci v soudní rozhodovací praxi, je ta od Kuppevelta a Dijcka. Autoři v této práci analyzovali citace soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu v Nizozemsku a ze vzniklé sítě vytvořili
open source
webovou aplikaci umožňující vyhledávat soudní rozhodnutí dle různých měřítek.283) V přiloženém článku pak obhajují výsledky vyhledávání v aplikaci komparací s vyhledávací činností právníka.284) Panagis a kol. navázali ve svojí studii na předchozí zmíněné výsledky a obohatili citační analýzu soudních rozhodnutí SDEU o implicitní odkazy, tedy ty, které nejsou označené identifikátorem rozhodnutí, ale jsou v textu spíše zahrnuty.285) Kvůli extrakci těchto citací tedy provedli sémantickou analýzu a zahrnuli nejen explicitní identifikátory, ale i implicitní reference. Práce má poté dvě části - v první autoři tvoří síť z citací konkrétních částí soudních rozhodnutí a ve druhé jsou pak zahrnuty i citace celých rozhodnutí. Tímto tato práce obsahuje i část, ve které autoři poměrně úspěšně predikují konkrétní části soudního rozhodnutí, které jsou citovány, i z referencí odkazujících „pouze“ na celé soudní rozhodnutí.286)
Důležitými a vyčerpávajícími studiemi síťové analýzy citací jsou pak na závěr ty z pera Derléna a Lindholma.287) Předmětem jejich zájmu je vliv SDEU a jeho rozhodovací praxe na celý právní systém EU a autoři zde zjišťují značné podobnosti s citační sítí Nejvyššího soudu USA dle Fowlera.288)
Bylo jen otázkou času, kdy se podobná metodologie jako ta, kterou uvedl Fowler a Winkels, aplikuje vedle soudních rozhodnutí i na regulatorní právní texty. Ačkoliv se tento směr odlišuje od citační analýzy tím, že ta se týká pouze citací v soudních textech, princip je stejný - sledovat vzájemné citace mezi právními dokumenty a pozorovat chování této sítě a kvantifikaci jejích vlastností za účelem zjištění toho, jak funguje. První studií je v tomto směru ta od autorského kolektivu vedeného Bouletem, aplikující síťovou analýzu na většinu francouzských zákoníků a citace mezi nimi.289) Stejný autorský kolektiv provedl později nadstavbovou studii, která pracuje už i s vahou jednotlivých hran podle množství citací mezi jednotlivými uzly.290) Pomocí této metody autoři identifikovali důležité zákoníky a potvrdili platnost tzv.
power law
- tedy že existuje malé množství zákoníků, které však obsahují většinu vstupních i výstupních citací. Podobný přístup aplikovali Bommarito a Katz na legislativu USA. Ti navíc do analýzy zahrnuli i časový vývoj a sledovali, jakým způsobem roste síť v čase.291) Jedna z pozdějších studií v aplikaci metod síťové analýzy na texty regulatorního charakteru je ta od Koniarise a kol., ve které se autoři snaží vytvořit kompletní model právních zdrojů EU na základě jejich vzájemných citací.292) Tuto studii dále obohacují také o časový vývoj. Jejich práce potvrzuje fungování
power law
i na těchto právních dokumentech, a navíc zjišťuje, že postupně roste hustota sítě, jelikož rychleji vzrůstá počet vzájemných citací než počet nových dokumentů.293)
Další směr empirického právního výzkumu aplikujícího síťovou analýzu už můžeme pozorovat na hranici se sociologickým výzkumem v analýze právních sociálních sítí. Rozdílem oproti předchozím směrům je potom to, že hrana mezi dvěma uzly je představována společenským vztahem mezi dvěma aktéry, a ne nositelem konkrétní informace (například zda existuje či neexistuje citace).
Je možné hovořit o dvou hlavních větvích. První z nich se týká sociálních sítí aktérů v právním odvětví, jako například vztahů mezi právníky,294) soudci295), advokátními kancelářemi296) apod. Důležitou součástí těchto studií je samotná definice „vztahu“ mezi aktéry a její nastavení, které pak zásadně ovlivňuje výsledky síťové analýzy.
Protipólem výše uvedené sociální síťové analýzy je pak síťová analýza vztahů mezi pachateli trestné činnosti či celými gangy. V tomto ohledu odhalení vzájemných vztahů a propojení zločinců pomáhá odhalovat trestnou činnost a stíhat zločinecké buňky. Tato metoda je poměrně běžná v policejních vyšetřováních, není tedy překvapivé, že existují snahy dodat jí metodologické základy v odborných studiích.297)
Jak bylo ukázáno výše, aplikace síťové analýzy v různých právních odvětvích a na různé právní entity či dokumenty má široký potenciál a lze předpokládat rostoucí nárůst jejího využívání. Ačkoliv lze pomocí kvantitativních proměnných odpovědět i na abstraktně teoretické právní otázky, nelze síťovou analýzu považovat za všespásnou a je nutné uvažovat i o jejích limitech. Whalen ve svém přehledu literatury týkající se využití metod síťové analýzy uvádí, že je nutné v dalším vývoji technik síťové analýzy brát její limity v úvahu, a případně je překonávat.298) Sám v tomto ohledu navrhuje zejména využití přesnějších a detailnějších dat a sofistikovanějších technik. Budoucnost vývoje síťové analýzy v právu leží podle něj zejména v multidimenzionálním uvažování o uzlech a zejména o hranách mezi nimi, tedy spíše v orientovaných sítích s rozlišením váhy jednotlivých hran.299) Dále argumentuje ve prospěch širšího využívání časového vývoje sítě a jejího chování v dlouhodobějších horizontech.300) Dle našeho názoru je také potřebné nezatracovat spolu se sítěmi ve velkých měřítcích kvalitativní analýzu, spíše naopak - kombinaci těchto dvou metod považujeme za další důležitý krok k empirickému popisu a pochopení právních systémů.
Část II
Využité nástroje a způsob sběru dat
1.
Úvod301)
Právní informatiku je v užším smyslu možné chápat jako aplikaci informatických metod na právo.302) Předmětem zkoumání je pak architektura právních informačních systémů, automatizované zpracování právních dokumentů, tvorba expertních znalostních systémů nebo využití poznatků umělé inteligence v právu.303) Pokud bychom se soustředili pouze na proces získávání a analýzy právních informací ve smyslu kritického přístupu k nim,304) můžeme hovořit o jakési variantě pomocných věd historických - o pomocných vědách právnických. Jakkoli je vyhledávání právních informací a jejich analýza denním chlebem téměř všech osob v právnických povoláních, je mu věnována jen velmi malá pozornost. Využití těchto metod přitom může obohatit naše chápání práva a využití pokročilých nástrojů může zefektivnit naši práci.
Výzkum, jehož výsledky jsou prezentovány v této monografii, zcela zásadním způsobem stojí na datech. Deskriptivní síťovou analýzu bez nich, pochopitelně, není možné provést. V této části se tak soustředíme na detailní popis způsobu, jakým jsme citační data získali. Náš cíl byl na první pohled jednoduchý - chtěli jsme získat citační data obsažená v rozhodnutích Nejvyššího, Nejvyššího správního a Ústavního soudu. Tento cíl se však, zejména proto, že naší práci předcházeli v českém prostředí pouze dílčí snahy v oblasti rozpoznávání referencí využitelné ke sběru dat pro citační analýzu,305) ukázal netriviální. Skládal se z dílčích kroků, v jejichž rámci jsme chtěli otestovat moderní postupy (využití strojového učení a zpracování přirozeného jazyka) a získat transparentním způsobem data, která by byla využitelná pro další výzkumné týmy, které se budou tématu citační analýzy věnovat po nás. Struktura této části je částečně vymezena právě těmito kroky.
Prvním dílčím krokem bylo shromáždění dostatečného množství soudních rozhodnutí v očištěné a strojově zpracovatelné podobě tak, abychom z nich mohli vytěžovat odkazy na jiná soudní rozhodnutí. Podobný dataset nebyl v ČR k dispozici a tak jsme museli vytvořit vlastní zdroj, který bychom mohli využít. Ve druhé kapitole této části tak popisujeme proces tvorby datasetu soudních rozhodnutí vrcholných soudů -
Czech Court Decisions Corpus 1.0
.
Druhým dílčím krokem byla příprava modelu pro automatickou segmentaci soudních rozhodnutí. Úvaha předcházející tomuto kroku byla velmi přímočará - v soudních rozhodnutí se vyskytuje mnoho odkazů na jiná soudní rozhodnutí. Část těchto rozhodnutí je ale představována odkazy na rozhodnutí předcházejících instancí, odkazy na rozhodnutí, kterými argumentuje některá ze stran ve svém podání, nebo odkazy na rozhodnutí, která v rámci odlišného stanoviska předkládá minorita. Takovéto odkazy pro nás mají jen relativně malou výpovědní hodnotu, co do citační praxe českých vrcholných soudů. Schopnost rozdělit text soudního rozhodnutí na dílčí prvky tak byla pro sběr dat zásadní. Pro segmentaci soudních rozhodnutí jsme využili metody zpracování přirozeného jazyka a strojového učení. Námi připravený segmentační model306) je unikátní a až později byl doplněn obdobnými snahami.307) Tento model jsme podrobili evaluaci a zveřejnili jsme data (350 manuálně anotovaných rozhodnutí) použitá k jeho natrénování.
Dalším dílčím krokem, třetím v pořadí, byla příprava modelu pro automatické rozpoznávání v textu obsažených referencí. České soudy totiž nemají standardizovanou citační praxi,308) a upozornili na to již předcházející snahy v této oblasti.309) Pro rozpoznávání referencí jsme, stejně jako u segmentace, využili metod zpracování přirozeného jazyka a strojového učení. Námi připravený model ve čtvrté kapitole této části popisujeme a evaluujeme. Opět jsme zveřejnili data (350 manuálně anotovaných rozhodnutí), která jsme využili k natrénování modelu.
Z těchto tří prvků (z datasetu CzCDC, segmentačního modelu a dílčích částí modelu pro rozpoznávání referencí) jsme vytvořili architekturu
(pipeline)
pro získání citačních dat. Část automaticky identifikovaných segmentů s nízkou výpovědní hodnotou pro naši studii o citační praxi vrcholných soudů jsme vyřadili z další analýzy. Segmenty, o které jsme zájem měli (argumentaci soudu), jsme zpracovali modelem pro rozpoznávání referencí. Následná hrubá data jsme manuálně i programaticky vyčistili a zveřejnili. Tento postup, tedy zřetězení CzCDC a natrénovaných modelů, je čtvrtým a posledním dílčím krokem a je popsán v páté kapitole této části.
2.
Dataset soudních rozhodnutí: CZCDC310)
2.1
Úvod a motivace
Soudní rozhodnutí jsou mimořádně užitečným zdrojem právních informací, na čemž se shoduje většina české právnické obce. Jednotu rozhodovací praxe zajišťuje především Ústavní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, nicméně v teorii i praxi se studují i rozhodnutí nižších instancí. Studium předcházející rozhodovací praxe přináší užitečný vhled do fungování práva, ať už se jedná o empirické studie faktorů ovlivňujících rozhodovací praxi nebo o argumentaci podobnými případy v rámci konkrétní kauzy.
Co nejširší zveřejňování rozhodovací praxe je žádoucí hned z několika důvodů, které již v roce 2005 pojmenovali Baňouch s Kühnem. Za prvé zde stojí aspekt kontrolní, kdy je „legitimní a nanejvýš žádoucí“ aby bylo odůvodnění autoritativních rozhodnutí veřejně dostupné.311) Druhým je aspekt legitimizace, kdy široké zveřejňování rozhodnutí v uživatelsky přívětivé formě považují autoři za důležitý prvek při budování důvěryhodnosti konkrétního soudu i celé justice.312) Třetím aspektem je pak pozitivní vliv na efektivitu chodu soudu, kde zveřejňování rozhodnutí vede k možnosti seznámit se s praxí soudu, což pak vede k možnosti přesvědčivě typizovat množství neopodstatněných podání.313) Pokud má mít judikatura jakékoli normativní následky, musí být čtena.314) A aby mohla být čtena, musí být zveřejněna.315)
V současné době je možné k přístupu k soudním rozhodnutím využít množství komerčních právních informačních systémů i soudy provozovaných a zpřístupňovaných databází. Momentálně jsou přes internet dostupné dokonce i zákonem předpokládané sbírky vrcholných soudních institucí, konkrétně Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,316) Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu317) a Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,318) byť v některých případech s časovým zpožděním daným například licenční politikou. Vedle toho je možné využít i databází Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu na webových stránkách těchto institucí, které obsahují nejenom rozhodnutí vybraná, ale usilují o maximální kompletnost databází. Konkrétně Nejvyšší správní soud šel při zveřejňování soudních rozhodnutí za hranici vlastní instituce a zajišťuje prostřednictvím svojí databáze i zveřejňování rozhodnutí krajských soudů na úseku správního soudnictví.
Častou námitkou proti zveřejňování je argument informačního přehlcení
(information overload)
,319) který je ale dle našeho názoru nutné vnímat jako kritiku chybějících pravidel pro práci s judikaturou v rámci českého právního řádu a faktické role vyšších soudů jako další instance.320) Polčák argument přehlcením v zásadě odmítá s tím, že současná společnost má dostatečné technické prostředky k efektivnímu vyhledávání v databázích soudních rozhodnutí.321) Podobně Smejkalová poznamenala, že díky technologickému pokroku neexistují praktické překážky pro publikaci všech soudních rozhodnutí online. Překážky, které zůstávají, jsou dle ní hodnotového charakteru.322)
Přes nesporný pokrok je nutné konstatovat, že jedna konkrétní mezera zůstala neadresována. V současnosti je judikatura zveřejňována skrze platformy, které je možné prohledávat individuálními dotazy s plnotextovými či metadatovými parametry. Máme tedy technické prostředky k vyhledávání soudních rozhodnutí - klíčovým faktorem tak je, zda je konkrétní uživatel schopný je efektivně využít či nikoli.323) Po vyhledání je ale uživatel nucen přikročit k individuální konzultaci nalezených rozhodnutí, což je
modus operandi
pro většinu právníků. Možnost exportu desítek či stovek dokumentů v podobě podmnožiny všech rozhodnutí konkrétního soudu (nebo všech soudů) splňujících zadané parametry v podstatě neexistuje. Taková možnost je přitom mimořádně užitečná pro další práci s takto vybranými rozhodnutími. Může se jednat například o přípravu interní databáze rozhodnutí vztahujících se k určitému problému, což již dnes dělají některé advokátní kanceláře.
Kromě nemožnosti stažení soudních rozhodnutí hromadně se také může stát, že uživatel má na mysli konkrétní způsob vyhledávání, pro který ale komerční právní informační systém či webová databáze soudních rozhodnutí neumožní zformulovat dotaz. Typickým příkladem tohoto problému může být požadavek na vyhledání soudních rozhodnutí obsahujících dvě slova vyskytující se v téže větě. Databáze NALUS tento požadavek umožňuje zadat prostřednictvím zápisu „slovo SENTENCE slovo“, ale jiné databáze či systémy tuto možnost nenabízejí. ASPI například umožňuje provést vyhledávání zadaných slov tak, aby byl jejich výskyt proložen až devíti jinými slovy, ale vyhledání dvou slov v rámci téže věty neumožňuje. Uživatel, který by toto vyhledávání chtěl provést nad rozhodnutími Nejvyššího soudu, tuto možnost nemá.
Soudní rozhodnutí jsou tedy určitě dostupnější než v minulosti. Nástroje umožňující jejich hromadné stahování (a eventuálně zpracování) však stále chybí. Toto má dle našeho názoru zcela zásadní dopady na rozvoj empirické právní vědy. Soudní rozhodnutí totiž mohou kromě poskytování právních informací relevantních pro argumentaci sloužit jako dokumenty pro kvalitativní či kvantitativní analýzu o fungování právního řádu, soudního systému nebo jeho jednotlivých elementů. Empirická právní věda vyžaduje širokou dostupnost soudních rozhodnutí, která je pro její rozvoj zcela kritická. Sami jsme totiž na toto úzké hrdlo
(bottleneck)
narazili v rámci prvního kroku snahy shromáždit citační data z rozhodnutí vrcholných soudů ČR. Tato kapitola tak, kromě popisu postupu tvorby datasetu soudních rozhodnutí, který jsme využili při přípravě této publikace, slouží i ke zpřístupnění námi vytvořeného datasetu veřejnosti.
2.2
Příprava datasetu - sběr textů a jejich unifikace
Získání velkého množství soudních rozhodnutí ke zpracování tak, abychom nebyli omezeni uživatelskými rozhraními existujících systémů a databází, bylo časově náročné právě z toho důvodu, že se s tímto způsobem využití dat očividně nepočítá. Hromadné stažení soudních rozhodnutí z webových databází jednotlivých soudů se z různých důvodů jevilo jako nepříliš praktické. Proto jsme zvolili cestu žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, adresovaných Ústavnímu soudu, Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu. V odpovědi na žádost Ústavní soud poskytl obsah databáze NALUS ve formátu .RTF a Nejvyšší správní soud obsah webové databáze ve formátu .PDF, které ale bylo možné strojově číst. Nejvyšší soud nebyl pro různé překážky schopen data v odpovědi na žádost poskytnout zdarma, takže jsme postupně v dávkách stahovali rozhodnutí uveřejněná v databázi na webu Nejvyššího soudu. K tomuto jsme využili funkci, která umožňuje z databáze stahovat rozhodnutí v uživatelem zadaném časovém rozpětí. Využití tohoto postupu nám umožnilo stahovat stovky rozhodnutí najednou ve formátu .TXT. Celý proces, jakkoli byl relativně časově náročný, byl technicky velmi jednoduchý.
V dalším kroku bylo nutné soudní rozhodnutí získaná v různých formátech standardizovat a opatřit základními metadaty. Databázi rozhodnutí jsme sjednocovali na dle nás nejnižší možnou úroveň - všechna rozhodnutí zařazená do datasetu jsme očistili na prostý text bez jakéhokoli formátování. K extrakci prostého textu ze soudních rozhodnutí ve formátu .RTF, ve kterém texty poskytl Ústavní soud, a .PDF, ve kterém texty poskytl Nejvyšší správní soud, jsme využili
Apache Tika
. Poté jsme z prostého textu rozhodnutí extrahovali spisovou značku (Ústavní soud, Nejvyšší soud) respektive číslo jednací (Nejvyšší správní soud), která identifikuje příslušný dokument. V posledním kroku jsme pak z předzpracovaného prostého textu extrahovali datum vydání rozhodnutí. Nevyužili jsme tak metadata připravovaná přímo jednotlivými soudy, ale sami jsme základní deskriptivní metadata extrahovali z textů soudních rozhodnutí. Poslední metadatový záznam, kterým jsme soudní rozhodnutí zařazené do datasetu opatřili, pak je identifikace soudu, který rozhodnutí vydal.
Výsledkem tohoto stručně popsaného snažení je dataset soudních rozhodnutí nazvaný
Czech Court Decisions Corpus 1.0
(CzCDC), který obsahuje rozhodnutí vydaná Ústavním a Nejvyšším soudem v období od 1. 1. 1993 do 30. 9. 2018 a rozhodnutí vydaná Nejvyšším správním soudem od 1. 1. 2003 do 30. 9. 2018. Vzhledem k tomu, že jsme toto identifikované úzké hrdlo překonali s netriviální časovou i materiální investicí, rozhodli jsme se získaný dataset zveřejnit pro využití dalšími zájemci.324) Jakkoli je totiž, jak píše Bojar, při budování datasetů či korpusů nutné data „pouze“ (i) získat a (ii) vyčistit a uspořádat, oba tyto kroky jsou velmi náročné.325) Zpětně bychom tak byli rádi, kdybychom se těmto krokům mohli vyhnout.
Soudní rozhodnutí v CzCDC jsou dle § 3 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, považována za úřední díla. Jejich případnému dalšímu využití tak nebrání žádné právní překážky. CzCDC je přístupný pod licencí CC BY-NC 4.0 v repozitáři LINDAT/CLARIAH-CZ, který společně provozuje Ústav formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, Katedra kybernetiky Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR a Centrum pro zpracování přirozeného jazyka Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Dataset je dostupný na adrese http://hdl.handle.net/11372/LRT-3052. Soudní rozhodnutí jsou tedy v CzCDC dostupná ve formátu .TXT a v tabulkách, které dataset doprovází, jsou rozhodnutí popsána spisovou značkou (potažmo číslem jednacím), názvem souboru obsahujícího text rozhodnutí, datem vydání rozhodnutí326) a identifikací soudu původu.327)
Představa zpřístupnění tohoto datasetu veřejnosti není naší originální myšlenkou. Datasety právních dokumentů existují v různých jazycích a v různých zemích. Výčet, který ani zdaleka není vyčerpávající, zahrnuje například HOLJ
Corpus
328),
German Juristisches Referenzkorpus
329), DS21
Corpus and Swiss Legislation Corpus
330),
British Law Report Corpus
(BLRC)331),
Corpus of Historical English Law Reports
(CHELAR)332),
JRC-Acquis
333),
The United Nations Parallel Corpus
334) nebo
CaseLaw Access Project
335). Datasety mohou sloužit různým specifickým účelům. Paralelní korpusy, jako je např. JRC-
Acquis
nebo
The United Nations Parallel Corpus
slouží jako trénovací data pro strojové překladače nebo umožňují porovnávání textů v různých jazycích pro jakékoliv jiné myslitelné důvody. HOLJ
Corpus
pak byl vytvořen v rámci snah o vytvoření nástrojů pro automatickou sumarizaci soudních rozhodnutí. Některé korpusy pak nebyly vytvořeny s žádnou konkrétní myšlenkou. Přesněji řečeno myšlenka, se kterou byly vytvořeny, byla velmi obecná (a nejspíš lze konstatovat, že byla až aktivistická). Jejich cílem je totiž zveřejnění buď kompletních nebo reprezentativních data z určité oblasti. Švýcarský dataset DS21 například obsahuje nejstarší dokumenty z roku 754 a obsahuje dokumenty pokrývající (byť nekompletně336)) období více než jednoho milénia. Dataset CHELAR obsahuje rozhodnutí britských soudů od roku 1535 do roku 1999 a celkově pokrývá zhruba 500 000 slov.337) Zřejmě nejvýznamnějším aktuálním počinem je
CaseLaw Access Project
, s cílem v podobě digitalizace všech rozhodnutí amerických soudů. Dataset v současné době obsahuje přibližně 8 500 000 soudních rozhodnutí a pro jeho přípravu bylo oskenováno více než 45 000 000 stránek.
CaseLaw Access Project
je jedním z datasetů, které se, podobně jako CzCDC, soustředí na zvyšování dostupnosti právních dokumentů za účelem umožnit jejich další výzkumné či jiné zpracování.
2.3
Statistiky datasetu
CzCDC obsahuje 237 723 soudních rozhodnutí, které celkem obsahují 460 524 867 slov. Podle soudu, který rozhodnutí vydal, je možné dataset rozdělit na tři subsety. Subset Ústavního soudu obsahuje 73 086 rozhodnutí s celkem 98 623 753 slovy. Subset Nejvyššího soudu obsahuje 111 977 rozhodnutí, ve kterých se nachází celkem 224 061 129 slov. Subset Nejvyššího správního soudu pak obsahuje 52 660 rozhodnutí o celkovém počtu 137 839 985 slov. Rozdělení datasetu na jednotlivé subsety podle počtu dokumentů znázorňuje Obr. 1 a podle počtu slov pak Obr. 2.
Distribuce rozhodnutí podle let a příslušnosti k subsetu příslušného soudu je pak graficky znázorněna v Obr. 3 pro Ústavní soud, Obr. 4 pro Nejvyšší soud a Obr. 5 pro Nejvyšší správní soud.
Obr. 1: Rozdělení počtu rozhodnutí v CzCDC na subsety jednotlivých soudů



Obr. 2: Rozdělení počtu slov v CzCDC na subsety jednotlivých soudů



Obr. 3: Distribuce rozhodnutí v subsetu Ústavního soudu podle roku vydání



Obr. 4: Distribuce rozhodnutí v subsetu Nejvyššího soudu podle roku vydání



Obr. 5: Distribuce rozhodnutí v subsetu Nejvyššího správního soudu podle roku vydání



V zájmu transparentnosti je nutné uvést, že námi zpracovaný dataset téměř jistě není zcela kompletní. Největším problémem je v tomto směru subset Nejvyššího soudu. Některá rozhodnutí Nejvyššího soudu se v databázi, která je dostupná na webové stránce Nejvyššího soudu, neobjevují. Jedná se například o rozhodnutí agendy Ncu (uznání cizích rozhodnutí), jak vyplývá z vyjádření, které tehdejší předseda Nejvyššího soudu Šámal poskytnul tehdejší ombudsmance Šabatové v rámci šetření ve věci naplňování evidence soudních rozhodnutí.338) Šámal také uvedl, že databáze na stránkách Nejvyššího soudu obsahuje všechna meritorní rozhodnutí od ledna 2010 a všechna procesní rozhodnutí od dubna 2010.339) Výrazným limitem s ohledem na kompletnost subsetu rozhodnutí Nejvyššího soudu je i námi použitý způsob vytěžování rozhodnutí z databáze. Využili jsme uživatelské definice časového rozpětí, později jsme ale zjistili, že některá starší rozhodnutí nemají vždy evidované datum vydání tak, abychom ho mohli dotazem tohoto typu zachytit. Z Obr. 4 je zcela evidentní, že do roku 2000 je subset Nejvyššího soudu téměř prázdný, což zcela jistě neodpovídá realitě.
Nicméně ani subsety Ústavního soudu nebo Nejvyššího správního soudu nejsou v tomto směru dokonalé. Nemáme totiž možnost, jak ověřit, že nám byla v odpovědi na dotaz podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, poskytnuta všechna rozhodnutí za období od 1. 1. 1993 (respektive 1. 1. 2003) do 30. 9. 2018.
Jelikož neexistuje jednoduchý způsob, jak zjistit, kolik soudních rozhodnutí by se mělo vlastně v CzCDC nacházet, provedeme poměrně primitivní evaluaci srovnáním se soudními rozhodnutími, která se nachází v komerčních právních informačních systémech ASPI, Beck-online a Codexis. Z Tab. 1 a Obr. 6 je zřejmé, že CzCDC si v porovnání s počty dokumentů obsažených v komerčních právních informačních systémech stojí slušně. Průměrná naplněnost porovnáním s komerčními právními informačními systémy je tak 99,22 % v případě subsetu Ústavního soudu, 93,58 % v případě subsetu Nejvyššího soudu a 105,57 % v případě subsetu Nejvyššího správního soudu. Lze tak konstatovat, že námi vytvořený, zveřejněný a využívaný dataset CzCDC je velmi dobře naplněný.
Největším limitem tohoto datasetu tak zřejmě je jeho statická povaha. Dataset obsahuje soudní rozhodnutí do pevně stanoveného data (30. 9. 2018) a v současné době do něj nejsou další rozhodnutí zařazována. Další databáze, ať už jednotlivých vrcholných soudů nebo ty komerční, tak již nyní obsahují více soudních rozhodnutí než CzCDC, protože jsou postupně aktualizovány.
Obr. 6: Srovnání počtu rozhodnutí vydaných od 1. 1. 1993 (resp. 1 1. 2003) do 30. 9. 2018 v CzCDC a vybraných komerčních právních informačních systémech



Tab. 1: Počty soudních rozhodnutí s datem vydání od 1. 1. 1993 (resp. 1. 1. 2003) do 30. 9. 2018 zařazené v CzCDC a ve třech právních informačních systémech
I------------I---------------I---------------I---------------I---------------I
I            I     CzCDC     I     ASPI      I  Beck-online  I    Codexis    I
I------------I---------------I---------------I---------------I---------------I
I ÚS         I     73 086    I     73 644    I     73 718    I     73 622    I
I------------I---------------I---------------I---------------I---------------I
I NS         I    111 977    I    122 737    I    118 223    I    118 129    I
I------------I---------------I---------------I---------------I---------------I
I NSS        I     52 660    I     51 641    I     48 491    I     49 614    I
I------------I---------------I---------------I---------------I---------------I
2.4
Závěr
Obecně je u některých datasetů důležitá prostá dostupnost v nich zařazených dokumentů. Jiné pak po zařazení dalších informací (anotací) slouží v rámci lingvistiky pro výzkum využité terminologie, frazeologie, syntaxe a podobně.340) Naše konečné rozhodnutí dát shora popsaný dataset veřejně k dispozici bylo do značné míry inspirováno shora uvedenými zahraničními vzory. Přístup k právním textům obecně, nejen k soudním rozhodnutím, je užitečný pro všechny právnické profese bez ohledu na fázi jejich profesního života. Přístup pro právnické profese je často, jak již bylo uvedeno, zprostředkován uživatelským rozhraním různých databází. Uživatelská rozhraní nicméně pro určité situace, které si vyžadují rozsáhlejší práci s daty, neposkytují dostatečnou volnost. „Osvobození“ takovýchto dat pro potřebu konkrétního výzkumného záměru vyžaduje netriviální časovou i finanční investici. Nedává proto smysl, aby každý výzkumný tým musel tyto prostředky investovat znovu, pokud je možné jednou shromážděný dataset zpřístupnit.
3.
Automatická segmentace soudních rozhodnutí za pomoci strojového učení341)
3.1
Úvod a motivace
V oblasti zpracování právních dat jsou v dnešní době k dispozici nástroje vyvíjené v rámci akademické komunity i v rámci komerčního prostředí. Výzkum i praxe jdou v rozvoji této oblasti ruku v ruce. Obecné nástroje, které nejsou provázané se žádnou konkrétní službou, jsou však stále dostupné spíše méně. Za jeden z obecných typů nástrojů, který je důležitý pro další rozvoj v oblasti (polo)automatizovaného zpracování právních textů, Schweighofer označil nástroje umožňující segmentaci dokumentů na jejich jednotlivé strukturální elementy, jako je například rozpoznání hmotných a procesních pravidel v právních předpisech, rozlišení skutkového stavu a právní kvalifikace v rámci soudního rozhodnutí a podobně.342)
Polčák uvádí, že „podstatnou část většiny rozsudků tvoří zpravidla nepříliš důležité informace o předchozím procesním vývoji, opsané zákony nebo jiný informační balast.“343) Podobnou stížnost pak formuluje i Bobek s tím, že odůvodnění soudního rozhodnutí je často „[l]ogicky neuspořádaný chuchvalec s dlouhými procesními a rekapitulačními pasážemi“ a „blíže vnitřně nestrukturovaný text, u kterého není výjimečný odstavec na jednu stránku.“344) Tyto připomínky jsou pochopitelné, protože ten, kdo soudní rozhodnutí vyhledává v informačním systému, od něj zpravidla očekává jinou informaci než ten, komu je rozhodnutí doručováno.345)
Automatická segmentace nepředstavuje v dostupné literatuře samostatný cíl. Často slouží jako první krok k automatizaci dalších a komplexnějších úkolů. Ty totiž v rámci datové analýzy vyžadují pro smysluplnou automatizaci strukturovaná data. Automatická segmentace pak slouží právě k prvnímu udělení struktury jinak nestrukturovaným datům.346) Příkladem může být jedna z nejmarkantnějších (zejména pro svoji naprostou triviálnost) nedokonalostí české publikace judikatury, kterou je základní strukturování dokumentů. Ústavní soud v současné době svá rozhodnutí vnitřně člení nadpisy a rozhodnutí jsou strukturována do jednotlivých bodů, které tak představují nejmenší entitu, na kterou lze například odkázat při argumentaci. Nejvyšší správní soud postupuje podobně, rozhodnutí jsou vnitřně strukturovaná nadpisy a odstavce jsou číslovány. Nejvyšší soud však v této praxi zaostává. A ani v případě Ústavního a Nejvyššího správního soudu neexistuje praxe vnitřního strukturování odjakživa. Existuje tedy nezanedbatelné množství dřívějších rozhodnutí, která tímto způsobem strukturována nejsou a vyznačují se oním „neuspořádaným chuchvalcem“, o kterém píše Bobek. Tento neutěšený stav pak může být napraven právě automatickou segmentací, která do nestrukturovaných rozhodnutí přinese řád.
Segmentace může sloužit například jako první krok v rámci automatické sumarizace dokumentů.347) V rámci jednoho z přístupů k sumarizaci je totiž nutné zjistit, jak se liší jednotlivé části dokumentu co do řešených témat. Teprve po strukturování dokumentu do jednotlivých témat je možné přistoupit k sumarizaci tak, aby bylo ve výsledném shrnutí reprezentováno každé téma řešené v rámci originálního dokumentu. V principu se jedná o postup totožný tomu, který je využíván při přípravě strukturovaných anotací například ve výuce.348)
Na první pohled nemusí segmentace textu a na ni navazující sumarizace vypadat jako složitý úkol, ale existuje celá řada soudních rozhodnutí, která jsou ve svém záběru velmi komplexní. Příkladem za všechny budiž nález ÚS ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13. Tento nález má rozsah téměř 300 normostran, na kterých soud rekapituloval skutkový stav věci, námitky jednotlivých procesních subjektů, stavěl jejich argumenty do vzájemných souvislostí, argumentoval většinový názor i odlišná stanoviska. Tento nález je základně vnitřně strukturován nadpisy, a i odstavce jsou číslované, ale nástroje umožňující jeho další zpracování, ať už obecně nebo za konkrétním cílem, mohou jeho čtení výrazně usnadnit.
Principem segmentace je strukturování dokumentů do nižších celků. Tyto celky mohou být předdefinované - protože v rozhodnutí chceme identifikovat část plnící určitou funkci (například rekapitulaci řízení před nižšími instancemi)349) - nebo vyvstávají na základě rozdílů a podobností přímo z dat - protože chceme v rozhodnutí detekovat textové segmenty představující jednotlivá řešená témata (například prostřednictvím jejich statistické podobnosti nebo opakování specifických klíčových slov).350) Při rozhodnutí, zda zvolit předdefinované celky či nikoli, hraje roli právě konečný účel, k jehož dosažení je segmentace využívána. Segmentace rozhodnutí do předdefinovaných celků pak může být užitečná například pro zjednodušené čtení konkrétního dokumentu nebo pro jeho další strojovou analýzu. Zjednodušeným čtením zde máme na mysli například nižší kognitivní náročnost spojenou s tím, že jednotlivé funkční části textu budou mít odlišné barevné pozadí. V důsledku toho bude i při čtení nestrukturovaného dokumentu na první pohled jasné, zda se čtenář nachází v části obsahující rekapitulaci argumentace nižších soudů nebo v části, kde již argumentuje soud, který čtené rozhodnutí vydal. V rámci další strojové analýzy nám pak segmentace umožní přistupovat k různým částem dokumentů s různými pravidly pro jejich zpracování, byť jinak části dokumentu vykazují stejné sémantické, syntaktické či jiné vlastnosti. Táž věta nebo týž argument se totiž může v rámci analyzovaného dokumentu objevovat na několika místech a při některých svých výskytech může být pro analýzu důležitá (protože se s tímto argumentem ztotožňuje soud) a při některých nikoli (protože text pouze rekapituluje podání jedné ze stran). V tomto smyslu tak může segmentace ve smyslu rozpoznávání struktury soudních rozhodnutí přispět k efektivitě v rámci získávání právních informací
(legal information retrieval)
.351)
Segmentace soudních rozhodnutí nabízí výrazné možnosti pro další práci s judikaturou - a to jak po stránce strojového, tak i lidského zpracování. V rámci citační analýzy nám vytvoření modelu pro automatickou segmentaci, který je popsán dále, umožnilo přistupovat k odkazům na další soudní rozhodnutí odlišně podle toho, v jakém segmentu se nacházely, byť vypadaly na první pohled stejně. Za účelem vytvoření vlastního segmentačního schématu jsme na rozdíl od některých předchozích prací nevyužili expertní znalosti editorů právních informačních systémů,352) ale schéma jsme sestavili po studiu související literatury (zaměřující se zejména na segmentaci rozhodnutí americké provenience) a po zohlednění českých specifik daných například právními předpisy.
3.2
Struktura soudních rozhodnutí
Ve svých pracích se na segmentaci soudních rozhodnutí soustředili mimo jiné Hachey353), Saravanan354) a Šavelka355). Jejich přístup k segmentaci je totožný v tom smyslu, že na obecné úrovni usilovali o segmentaci soudních rozhodnutí do bloků textu, které pak v rámci rozhodnutí hrály určitou roli. V prvních dvou pracích však úsilí směřovalo k postižení rétorických rolí jednotlivých vět, zatímco v poslední autoři usilovali o segmentaci na jednotlivé odstavce plnící specifickou funkci ve struktuře rozhodnutí.
Schémata typů jednotlivých segmentů využitá v těchto pracích byla samozřejmě vzájemně odlišná, přesto je mezi nimi možné spatřovat společné znaky. Všechna tato schémata byla navíc využita s důrazem na zpracování textů soudních rozhodnutí americké provenience. Jak ale poznamenali Šavelka a Ashley ke schématu využitému v jejich práci, jejich názor je, že jimi využité schéma bude možné generalizovat i do jiných jurisdikcí.356)
Hachey a Grover využívali ve svých pracích357) segmentaci soudních rozhodnutí do celkem sedmi kategorií.358) Části textů označené jako náležející do kategorie
„Fact“
popisovaly události nebo okolnosti, které vedly k zahájení řízení. Kategorie
„Proceedings“
popisovala řízení před nižšími soudy. Kategorií
„Background“
byly označeny věty, které obsahovaly přímé či nepřímé citace právních předpisů,359) kategorií
„Framing“
součásti argumentace rozhodujícího orgánu a kategorií
„Disposal“
pak věty zaujímající stanovisko (ať už pozitivní či negativní) k předloženému argumentu nebo k předcházejícímu rozhodnutí. Dvě poslední kategorie jsou pak následující: kategorie
„Textual“
obsahuje věty související se strukturou dokumentu (např. nadpisy) nebo se záležitostmi přímo nesouvisejícími s případem, a pro věty, které nezapadají do žádné předcházející kategorie, je zde zbytková360) kategorie
„Other“
.
Saravanan a Ravindran ve své práci také využili segmentaci soudních rozhodnutí do sedmi kategorií, které si však definovali odlišně než Hachey a Grover.361) První kategorií byla
„Identifying the Case“
, která obsahovala věty pomáhající definovat záležitost, kterou bylo v rámci konkrétního případu nutné rozhodnout. Druhá kategorie,
„Establishing Facts of the Case“
, obsahovala fakta, která byla relevantní v rámci aktuálního řízení a která byla vyžadována pro náležitou aplikaci právních principů a předpisů v rámci případu. Kategorie
„Arguing the Case“
obsahuje aplikaci právních principů a relevantních právních předpisů tak, jak je prosazována stranami sporu.
„History of the Case“
obsahuje chronologii událostí tak, jak vedly k analyzovanému soudnímu rozhodnutí. Poslední tři kategorie se pak soustředí na úvahy rozhodujícího orgánu. V rámci
„Argument/Analysis“
soud diskutuje aplikovatelnost práva na zjištěný skutkový stav a v ústřední části textu, kterým je kategorie
„Ratio decidendi“
, soud na zjištěný skutkový stav právo přímo aplikuje. Nakonec přichází kategorie
„Final Decision“
obsahující, jak název napovídá, konečné rozhodnutí soudu.
Šavelka a Ashley využili také sedm základních kategorií pro segmentaci zpracovávaných soudních rozhodnutí.362) Jejich přístup byl v porovnání s předcházejícími zajímavý tím, že jedna ze sedmi kategorií představovala podmnožinu jiné kategorie, kterou bylo v rámci segmentace možné identifikovat další informace. Kategorie
„Introduction“
, jak její název napovídá, obsahuje informace o soudu, o jeho složení, o stranách a podobně. Nad rámec tohoto může obsahovat základní shrnutí analyzovaného rozhodnutí.
„Background“
obsahuje popis procesní historie, relevantních faktů a také shrnutí tvrzení jednotlivých stran. Je primárně deskriptivního charakteru a soud se v něm zdržuje vyslovení vlastních názorů a úvah. Názory a úvahy soudu obsahuje kategorie
„Analysis“
, kde soud diskutuje případ, který mu byl předložen k rozhodnutí, a dochází k dílčím výsledkům a závěrům, kterými souhlasí nebo se naopak vymezuje k tvrzení stran.
„Conclusion“
je podmnožinou předcházející kategorie a jsou jí označovány její části, kde soud výslovně uvádí výsledky své analýzy a diskuze. Tato kategorie tak slouží k dalšímu rozdělení kategorie
„Analysis“
na jednotlivé otázky, kterým se postupně soud věnoval a které uzavřel. Kategorie
„Concurrence/Dissent“
označuje části, ve kterých jsou prezentována souhlasná či disentní stanoviska soudců soudu, který analyzovaný případ rozhoduje.
„Footnotes“
pak představuje seznam obsahující odkazy na různé části rozhodnutí a
„Appendix“
označuje samostatné dokumenty, které jsou k analyzovanému soudnímu rozhodnutí připojené a které obsahují dodatečné informace.
Všechna tři shora uvedená schémata jsou zaměřená na analýzu rozhodnutí z angloamerického systému. Zvolené schéma je vždy ovlivněné strukturou dat, na která je jeho aplikace směřována. Tyto práce jsou tak velmi cenné jako zdroj inspirace, ale anotační schémata v nich použitá nebylo možné beze zbytku využít pro segmentaci soudních rozhodnutí vrcholných českých soudů.
Česká soudní rozhodnutí totiž mají co do struktury svá specifika, kterých si je bezesporu vědoma většina českých právníků, kteří s nimi pravidelně pracují. V české odborné literatuře je však vymezení této struktury věnována spíše malá pozornost. Výjimkou je struktura rozhodnutí Ústavního soudu, kterou Vyhnánek363) popsal jako obsahující následující části:
-
návětí, kde soud přibližuje, v jaké věci a v jakém složení soud rozhodoval,
-
výrok,
-
odůvodnění,364) které je dále vnitřně členěno na:
-
rekapitulaci návrhu,
-
rekapitulaci předcházejícího skutkového stavu,
-
rekapitulaci řízení před Ústavním soudem,
-
samotnou právní argumentaci,
-
poučení.
V trestních a občanskoprávních věcech je struktura rozhodnutí popsána přímo v zákoně, konkrétně v § 157 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a v § 120 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.
Občanskoprávní soud musí v rozhodnutí dle zákona uvést:
-
označení soudu, identifikaci soudců a přísedících,
-
označení účastníků a jejich zástupců,
-
označení projednávané věci,
-
znění výroku,
-
odůvodnění, kde soud ze zákona uvede:
-
čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů,
-
jak se ve věci vyjádřil žalovaný,
-
jaké skutečnosti má soud za prokázané a jaké nikoli,
-
jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil a jak věc posoudil po právní stránce,
-
poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek,
-
den a místo vyhlášení rozhodnutí.
Trestněprávní soud má požadavky na obsah soudního rozhodnutí stanovené oproti občanskoprávnímu soudu v menším rozsahu. Soudní rozhodnutí konkrétně musí obsahovat:
-
označení soudu,
-
identifikaci soudců,
-
den a místo vyhlášení rozsudku,
-
výrok s uvedením zákonných ustanovení, kterých bylo použito,
-
odůvodnění,
-
poučení o opravném prostředku.
Vnitřní předpisy jednotlivých vrcholných soudů by mohly přinášet další informace o struktuře rozhodnutí, ale kromě některých formátovacích požadavků přináší jen málo dalších detailů - kancelářský a spisový řád NS a kancelářský a spisový řád ÚS jsou právě takovým příkladem.365) Kancelářský a spisový řád NSS pak pouze předepisuje, že rozhodnutí na nejobecnější úrovni obsahuje výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku, den a místo vyhlášení a jméno a příjmení soudce a jeho funkci.366)
3.3
Schéma segmentace
V rámci naší snahy automatizovat segmentaci soudních rozhodnutí vrcholných českých soudů bylo tedy nutné vytvořit konkrétní schéma, podle kterého chceme segmentaci provádět. Kromě některých specifik, o kterých budeme hovořit dále v textu, je nutné zohlednit i praktické aspekty tvorby schématu. Je logické usilovat o co nejpodrobnější anotační schéma s co největší přidanou hodnotou. Na druhé straně ale stojí dva parametry, které by měly vytvořené schéma udržet maximálně konzervativní: (i) účel a (ii) spolehlivost lidských anotací.
Vzhledem k tomu, že schéma bylo vytvářeno s přihlédnutím k našemu účelu, kterým bylo sbírání citačních dat ze soudních rozhodnutí - respektive zefektivnění běžného postupu rozpoznávání odkazů na jiné dokumenty - schéma mohlo být relativně méně podrobné.
Druhým limitujícím faktorem je spolehlivost lidských anotací.367) Podle vytvořeného schématu totiž lidé musí manuálně značkovat dokumenty, které se dále využijí pro trénink strojového modelu rozpoznávání referencí. Tyto anotace musejí být spolehlivé, čehož lze dosáhnout mimo jiné školením anotátorů, o kterém bude ještě řeč dále. Zároveň je ale možné snížit celkovou kognitivní náročnost tohoto školení a celého anotačního procesu tím, že schéma bude maximálně jednoduché. V tomto kroku jsme tedy zvolili schéma zahrnující celé bloky textu (často větší než jednotlivé odstavce) tak, jak byly vytvořeny soudci při tvorbě rozhodnutí. V našem schématu tedy nesměřujeme k práci s jednotlivým větami, ale podobně jako Šavelka a Ashley368) k práci s rozsáhlejšími segmenty textu.
S přihlédnutím k těmto specifikům, k literatuře, zákonným požadavkům a obsahu kancelářských řádů jsme vytvořili schéma pro automatickou segmentaci, které obsahuje následujících sedm kategorií: „hlavička“, „procesní historie“, „shrnutí podání“, „argumentace“, „patička“, „disentní stanovisko“ a „poznámky pod čarou“.369)
Textem označeným kategorií „hlavička“ rozumíme úvodní část analyzovaného soudního rozhodnutí. Tato část obsahuje identifikaci soudu a jeho složení, identifikaci stran a jejich právních zástupců a také výrok. Hlavičky jsou obecně velmi strukturované a objevují se na počátku soudního rozhodnutí. Některé deviace, které jsme v rámci CzCDC pozorovali s přihlédnutím k obsahu nebo k umístění, se objevují zejména u starších rozhodnutí z 90. let, která byla v minulosti zveřejňována ve výrazně editované podobě. V rámci běžných rozhodnutí zveřejněných v minimálně editované podobě se však typicky jedná o segment textu předcházející nadpisu „odůvodnění“.
Kategorií „procesní historie“ označujeme část textu, která obsahuje shrnutí skutkových zjištění a právních závěrů nižších soudů. Není stanoven žádný standardní způsob, jakým shrnout v rámci rozhodnutí vrcholného soudu předcházející rozhodnutí nižších soudů, a tak se umístění i délka tohoto segmentu v soudním rozhodnutí výrazně mění. Procesní historie je zpracovávána na různé úrovni detailu a podle toho, jak dlouho procesní ping pong trval, může dosahovat i značného podílu na textu rozhodnutí.
Kategorií „shrnutí podání“ myslíme segment rozhodnutí, kde soud shrnuje podání stran, které vedlo k zahájení řízení u vrcholné soudní instance, a případně i odpověď protistrany. U této kategorie je možné pozorovat vnitřní strukturu, která zahrnuje shrnutí argumentace iniciátora řízení, odpověď soudu nižší instance, argumenty protistrany nebo dalších relevantních subjektů (například
amicus curiae
nebo stanovisko komor Parlamentu ČR v případě přezkumu legality právních předpisů). Deviace se objevují například za situace, kdy někteří soudci namísto shrnutí podání jako celku volí jeho rozklad na jednotlivé argumenty. Tyto pak rekapitulují v textu průběžně a rovnou je doprovází reakcí soudu. Text označený touto kategorií tak v textu může být různé délky (různého počtu znaků nebo počtu slov), ale navíc i ve formě mnoha odstavců roztroušených napříč rozhodnutím.
Text označený jako
„
argumentace“ obsahuje odůvodnění daného rozhodnutí soudem, před kterým je případ projednáván. Tuto část vnímáme pro zásadní většinu účelů zpracování soudních rozhodnutí za klíčovou. Zpravidla se jedná o část, která má největší informační hodnotu pro někoho, kdo vyhledává materiál pro podporu vlastní argumentace. Velmi často se také jedná o nejdelší složku textu rozhodnutí, protože soud se vypořádává s argumenty předloženými stranami v podání (dovolání, kasační stížnost, ústavní stížnost), případně reaguje na závěry učiněné nižší instancí.
Kategorií „patička“ označujeme text, jehož přítomnost v textu rozhodnutí je vlastně předepsána zákonem. Slouží k poskytnutí informací o možnostech dalších opravných prostředků, o nákladech řízení a o jejich náhradě.
Kategorie „disentní stanovisko“ se objevuje pouze tam, kde je to procesními pravidly daného soudu umožněno. Jedná se o individuální nebo skupinovou argumentaci soudců, kteří se nějakým způsobem (závěrem nebo argumentačně) vymezují vůči stanovisku majority. Nejčastěji se objevuje v rozhodnutích Ústavního soudu, ale podle procesních pravidel se může objevit v rozhodnutí všech tří vrcholných soudů.370)
Poslední kategorií, kterou jsme do našeho schématu zařadili, jsou „poznámky pod čarou“. Ty se v rámci soudních rozhodnutí objevují spíše výjimečně, protože odkazy na soudní rozhodnutí nebo doktrinální práce se objevují zpravidla ve vlastním textu rozhodnutí. Zejména po roce 2010 jsme ale zaznamenali zvýšený výskyt poznámek pod čarou. Dle našeho názoru toto vede k vyšší přehlednosti textu rozhodnutí, jakkoli se zdá, že na tomto neexistuje zcela jasná shoda.371)
Námi vytvořené anotační schéma pochopitelně ovlivnil fakt, že jsme usilovali o segmentaci soudních rozhodnutí obsažených v rámci CzCDC. Tento dataset obsahuje výhradně rozhodnutí vrcholných českých soudů, tedy Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Z toho důvodu bylo například možné automaticky předpokládat, že část obsahující rekapitulaci předcházejících řízení v sobě bude obsahovat i skutková zjištění, o která se nižší instance při svém rozhodování opírala. Neměli jsme tedy potřebu vytvářet v rámci našeho schématu samostatnou kategorii pro skutková zjištění.
Tyto úvahy lze velmi dobře demonstrovat na další práci věnované segmentaci rozhodnutí českých soudů, kterou vytvořili Eliášek, Kól a Švaňa.372) Tato práce přímo navazuje na náš dříve publikovaný text373) a autoři byli tedy obeznámeni s námi vytvořeným schématem. Nicméně vzhledem k tomu, že usilovali o segmentaci odlišného datasetu soudních rozhodnutí, je jimi použité schéma odlišné.374) Z kategorie „hlavička“ vydělili kategorii „výrok“, protože toto rozdělení považovali pro jejich další záměr se segmentovanými texty soudních rozhodnutí za praktičtější. V důsledku toho, že se v jimi zpracovávaném datasetu vyskytovala i soudní rozhodnutí nižších instancí, zavedli kategorii „věcná historie“. Námi používanou kategorii „patička“ pak rozdělili na „náklady“ a „poučení“. Protože zpracovávaný dataset neobsahoval ani disenty ani poznámky pod čarou, nebyly tyto kategorie použity.
V rámci přípravy schématu, podle kterého budou rozhodnutí segmentována, je tedy nutné zohlednit, jaká rozhodnutí plánujeme segmentovat a za jakým účelem. Opomenuta pak nesmí být ani úvaha, jakým způsobem bude probíhat manuální příprava dat, která budou dále využita pro trénování modelu pro automatickou segmentaci. Pokud budeme mít k dispozici velké množství kompetentních anotátorů, které jsme schopni zaškolit a zaplatit, pak si budeme moci dovolit podrobnější schéma, které bude co do informační hodnoty obsáhlejší. Námi zvolené a shora popsané anotační schéma považujeme za vhodný kompromis s přihlédnutím k našim cílům i možnostem manuálních anotací, o kterých bude řeč dále.
3.4
Příprava trénovacího datasetu
Popsané schéma nám tedy určuje, na jaké části chceme anotované rozhodnutí segmentovat. Vzhledem ke značnému počtu soudních rozhodnutí v datasetu CzCDC, se kterým pracujeme, je manuální zpracování všech rozhodnutí v něm obsažených prakticky nerealizovatelné. Je tedy nutné využít nějaké formy automatizace. Námi zvoleným řešením byla automatizace prostřednictvím segmentačního modelu založeného na strojovém učení „s učitelem“. Abychom mohli model naučit, jaké kategorie z našeho schématu jednotlivým segmentům přiřazovat (mluvíme o tzv. klasifikaci), je nutné vytvořit trénovací data. Takováto data jsou podmnožinou CzCDC, která byla manuálně zpracována, tedy klasifikována lidmi. Pokud tato data předložíme klasifikátoru segmentů soudních rozhodnutí, pozoruje páry vstup-výstup (tedy text a značka) a učí se predikovat výstupy ze vstupu.375) V tomto kroku tedy budeme manuálně aplikovat námi vytvořené anotační schéma na nestrukturovaná soudní rozhodnutí za účelem vytvoření datasetu, který použijeme k natrénování segmentačního modelu.
Tento dataset obsahuje 350 soudních rozhodnutí. Mezi nimi je 160 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 115 rozhodnutí Nejvyššího soudu a 75 rozhodnutí Ústavního soudu. Tato distribuce nerespektuje distribuci počtu rozhodnutí v rámci CzCDC, ale snažili jsme se skrze ni zohlednit různorodost agend v rámci jednotlivých soudů. Validitu tohoto předpokladu jsme nijak neověřovali, jednalo se o kvalifikovaný odhad. Délka rozhodnutí, která byla manuálně anotována, byla mezi 4 746 znaky (cca 2,5 normostrany376)) a 537 470 znaky (cca 298,5 normostrany) - již z údajů o délce anotovaných rozhodnutí je jasné, že rozptyl v délce jednotlivých segmentů, ale v největší pravděpodobnosti i v jejich distribuci napříč rozhodnutími, bude značný. Průměrně pak mělo rozhodnutí 36 148 znaků (cca 20 normostran).377)
Jak již bylo řečeno, příprava datasetu spočívá v předložení dokumentů lidem k označkování (anotaci). S tímto zdánlivě jednoduchým procesem se pojí poměrně mnoho úskalí. Anotovaný dataset představuje správný vstup do následného strojového učení, a proto je nutné nějakým způsobem ověřit jeho správnost - jak uvádí Artstein, vždy když přichází na řadu lidský úsudek, budeme pozorovat rozdíly a variace v tom, co je a co není anotováno.378) Abychom tuto variabilitu co možná nejvíce odstranili a data byla co možná nejobjektivnější, je nutné: (i) připravit anotátorům jasné instrukce a (ii) zajistit kontrolu kvality anotovaných textů.
Za účelem zaškolení byl k manuální anotaci připraven jednoduchý anotační manuál o délce několika stran. Tento manuál obsahoval segmentační schéma, tedy výčet jednotlivých kategorií, doprovázený popisem obsahu těchto kategorií a příklady. Tyto příklady měly anotátory upozornit na některá problémová místa a pomoci jim k tomu, aby některé četnější a potenciálně problematické momenty řešili týmž způsobem. Manuální anotaci trénovacích dat na základě anotačního manuálu prováděli čtyři anotátoři.379) Ti dostali nejprve možnost vyzkoušet si aplikaci anotačního manuálu na několika náhodně vybraných rozhodnutích, která nebyla zařazena do datasetu, za účelem dalšího vyjasnění případných nesrovnalostí v instrukcích. Na základě následné zpětné vazby pak byl anotační manuál dále upraven směrem k větší jednoznačnosti.
De facto
jsme tak aplikovali modifikovaný MAMA cyklus380), v jehož rámci dochází v prvním kroku k definici schématu a anotačního manuálu, ve druhém kroku ke cvičným anotacím, ve třetím k evaluaci těchto cvičných anotací a ve čtvrtém kroku k revizi schématu a anotačního manuálu.381) Tento cyklus se může opakovat několikrát, dokud není v evaluační fázi dosaženo naplnění sledovaných indikátorů kvality. Naše modifikace spočívala v tom, že jsme v rámci cyklu nerevidovali schéma, které bylo pevně stanoveno, ale pouze anotační manuál, tedy pokyny k realizaci anotací.
Za účelem zajištění kontroly kvality probíhaly anotace ve dvou úrovních. Rozhodnutí byla na první úrovni anotována jedním nebo dvěma anotátory. Jejich anotace následně revidoval ve druhé úrovni anotátor v pozici editora.382) Na druhé úrovni nemohl editor dostat přidělené totéž rozhodnutí, jaké zpracovával na první úrovni. V případě anotace jedním anotátorem na první úrovni kontroloval editor správnost anotace. V případě anotace první úrovně dvěma anotátory kontroloval editor neshody mezi anotátory a sjednocoval jejich anotace. Ze 350 rozhodnutí jich bylo 280 anotováno jedním anotátorem a kontrolováno jedním editorem, 70 rozhodnutí pak bylo anotováno dvěma anotátory a kontrolováno jedním editorem. Použitím dvou anotátorů na první úrovni jsme byli schopni kvantifikovat shodu mezi anotátory (
inter-annotator agreement
, IAA), což nám umožnilo odhadnout spolehlivost anotačního procesu jako celku.383) Zároveň nám to usnadnilo analýzu chyb a umožnilo zařadit pozdější výsledky automatické klasifikace segmentů do potřebného kontextu.
Je důležité zopakovat, že v rámci přípravy trénovacích dat neměli anotátoři za úkol klasifikovat jednotlivé věty, ale celé odstavce. Použité anotace také musely pokrýt celý dokument - nebylo tedy možné ponechat některou část dokumentu neoznačenou. Statistika anotací jednotlivých kategorií u 350 takto anotovaných rozhodnutí je uvedena v Tab. 2. Za pozornost stojí především třetí sloupec tabulky, který uvádí, jaká průměrná část jednotlivých rozhodnutí byla pokryta anotacemi dané kategorie.
Tab. 2: Statistika anotací segmentů v datasetu 350 rozhodnutí
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Kategorie           I Počet segmentů příslušné I   Průměrný podíl textu    I
I                     I    kategorie v rámci     I   zařazený do příslušné   I
I                     I   anotovaného datasetu   I         kategorie         I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Hlavička            I           349            I           2,4 %           I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Procesní historie   I           392            I          14,5 %           I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Shrnutí podání      I           384            I          18,8 %           I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Argumentace         I           399            I          54,8 %           I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Patička             I           332            I           2,3 %           I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Disentní stanovisko I            19            I           3,4 %           I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
I Poznámka pod čarou  I             6            I           0,1 %           I
I---------------------I--------------------------I---------------------------I
IAA vypočtená z činnosti dvou anotátorů na vzorku 70 rozhodnutí je uvedená v Tab. 3. Hodnota ve druhém sloupci uvádí procento vyznačení kategorií, které při anotaci použili oba anotátoři shodně. Jedná se tedy o situaci, kdy oba anotátoři přiřadili textový segment do téže kategorie a shodli se na prvním a posledním znaku tohoto segmentu. V návaznosti na vyčíslení IAA jsme provedli také analýzu chyb a možných neshod. Ačkoli je z hodnot IAA zřejmé, že celý anotační úkol byl relativně jednoduchý, je nutné věnovat pozornost drobnému poklesu shody u kategorií „procesní historie“ a „shrnutí podání“ a výraznému poklesu u kategorie „patička“.
Kategorie se v textu často vyskytovaly v pořadí, v jakém jsou uvedeny v Tab. 3 s tím, že se příležitostně měnilo pořadí kategorií „procesní historie“ a „shrnutí podání“. Na hranici mezi těmito dvěma kategoriemi se anotátoři ne vždy zcela shodli. Nižší IAA u těchto dvou segmentů tak má původ právě v určení konkrétního přechodu mezi segmenty textu náležejícího k těmto dvěma kategoriím. Dalším problematickým místem bylo určení hranice mezi kategorií „argumentace“ a „patička“. Vzhledem k tomu, že rozsah textu označeného kategorií „argumentace“ je průměrně výrazně větší než rozsah textu označeného kategorií „patička“ (viz Tab. 2), vedl tento problém s určením hranice k výraznému poklesu IAA u kategorie „patička“.
V tomto ohledu tedy náš anotační proces nebyl zcela bez chyb. Jejich dopad byl však výrazně snížen zařazením druhé úrovně anotací, na které editor tyto neshody mezi anotátory odstraňoval a vyjasňoval.
Tab. 3: IAA vypočtená pro jednotlivé značky na vzorku 70 rozhodnutí
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Kategorie                                           I         IAA          I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Hlavička                                            I         96 %         I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Procesní historie                                   I         82 %         I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Shrnutí podání                                      I         81 %         I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Argumentace                                         I         95 %         I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Patička                                             I         49 %         I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Disentní stanovisko                                 I         94 %         I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
I Poznámka pod čarou                                  I        100 %         I
I-----------------------------------------------------I----------------------I
Podobně jako v případě CzCDCje i vzniklý dataset pro automatickou segmentaci dostupný pod licencí CC BY-NC 4.0 v repozitáři LINDAT/CLARIAH-CZ, který společně provozuje Ústav formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, Katedra kybernetiky Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR a Centrum pro zpracování přirozeného jazyka Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Dataset je dostupný na adrese http://hdl.handle.net/11372/LRT-2901.
3.5
Model a evaluace
Trénovací dataset, který vznikl shora popsaným postupem, jsme pak využili pro natrénování automatické segmentace. Využili jsme jednu z diskriminativních metod, konkrétně podmíněná pravděpodobnostní tělesa (
Conditional Random Fields
, CRF)384) v implementaci
CRFSuite
.385) Natrénovali jsme jeden CRF model pro predikci všech sedmi kategorií, které námi nadefinované schéma obsahuje.
K evaluaci natrénovaného modelu jsme použili 10násobnou křížovou validaci. Při použití této evaluační metody rozdělíme trénovací data do 10 částí po 35 rozhodnutích a následně devět částí použijeme pro trénování modelu a poslední, 10. část, využijeme k evaluaci. Trénování i vyhodnocení tak začíná 10krát znovu tak, aby byla každá skupina 35 rozhodnutí využita právě jednou k evaluaci, a právě devětkrát k natrénování.
Při evaluaci sledujeme přesnost (
precision
, P), pokrytí (
recall
, R) a F-skóre
(F-measure)
.386) Přesnost je poměr (i) rozsahu textových segmentů modelem správně zařazených do konkrétní kategorie a (ii) rozsahu textových segmentů, modelem zařazených do konkrétní kategorie. Pokrytí je poměr (i) rozsahu textových segmentů modelem správně zařazených do konkrétní kategorie, a (ii) rozsahem textových segmentů v dané kategorii ve zkoumaných (evaluačních) datech. F-skóre je pak harmonickým průměrem přesnosti a pokrytí. Tyto veličiny nabývají hodnoty mezi 0 a 1, kde hodnota 0 indikuje nejméně přesný nebo nejméně úplný výsledek klasifikace a hodnota 1 indikuje nejpřesnější nebo nejúplnější výsledek klasifikace. Tab. 4 obsahuje výsledky této evaluace pro jednotlivé kategorie segmentačního schématu.
Tab. 4: Evaluace modelu automatické segmentace pro jednotlivé kategorie schématu
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I                      I    Přesnost     I     Pokrytí     I     F-skóre     I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I Hlavička             I      0,969      I      0,950      I      0,959      I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I Procesní historie    I      0,764      I      0,712      I      0,737      I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I Shrnutí podání       I      0,768      I      0,703      I      0,734      I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I Argumentace          I      0,885      I      0,950      I      0,915      I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I Patička              I      0,845      I      0,765      I      0,803      I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I Disentní stanovisko  I      0,693      I      0,420      I      0,523      I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
I Poznámky pod čarou   I      0,988      I      0,140      I      0,250      I
I----------------------I-----------------I-----------------I-----------------I
Nabízí se otázka, zda jsou tyto výsledky dobré či nikoli. Ta je v rámci strojového učení relativně problematická, protože na první pohled často chybí možnost srovnání. Pro účely srovnání jsme si definovali dvě jednoduché
baseline
, se kterými bude výkon natrénovaného segmentačního modelu porovnávání. První z nich jsou výsledky tzv.
„zero rule“
klasifikátoru, kdy je vyčíslena přesnost, pokrytí a F-skóre pro model, který přiřadí každému rozhodnutí kategorii vyskytující se v trénovacím datasetu nejvíce, což je kategorie „argumentace“. Porovnání je v Tab. 5. Druhou jsou výsledky tzv. průměrné distribuce, kdy je vyčíslena přesnost, pokrytí a F-skóre pro model, který přiřadí kategorie do každého dokumentu tak, aby byla respektována průměrná distribuce kategorií napříč trénovacím datasetem.387) Porovnání je v Tab. 6.
Tab. 5: Porovnání modelu automatické segmentace a
„Zero rule“
klasifikátoru
I---------------------I------------------------------I------------------------------I
I                     I    Automatická segmentace    I   "Zero rule" klasifikátor   I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I                     I Přesnost I Pokrytí I F-skóre I Přesnost I Pokrytí I F-skóre I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Hlavička            I  0,969   I  0,950  I  0,959  I          I         I         I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Procesní historie   I  0,764   I  0,712  I  0,737  I          I         I         I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Shrnutí podání      I  0,768   I  0,703  I  0,734  I          I         I         I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Argumentace         I  0,885   I  0,950  I  0,915  I  0,584   I   1,0   I  0,737  I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Patička             I  0,845   I  0,765  I  0,803  I          I         I         I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Disentní stanovisko I  0,693   I  0,420  I  0,523  I          I         I         I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Poznámky pod čarou  I  0,988   I  0,140  I  0,250  I          I         I         I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
Tab. 6: Porovnání modelu automatické segmentace a průměrné distribuce kategorií
I---------------------I------------------------------I------------------------------I
I                     I    Automatická segmentace    I     Průměrná distribuce      I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I                     I Přesnost I Pokrytí I F-skóre I Přesnost I Pokrytí I F-skóre I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Hlavička            I  0,969   I  0,950  I  0,959  I  0,703   I  0,703  I  0,703  I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Procesní historie   I  0,764   I  0,712  I  0,737  I  0,518   I  0,518  I  0,518  I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Shrnutí podání      I  0,768   I  0,703  I  0,734  I  0,433   I  0,432  I  0,433  I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Argumentace         I  0,885   I  0,950  I  0,915  I  0,841   I  0,840  I  0,840  I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Patička             I  0,845   I  0,765  I  0,803  I  0,129   I  0,129  I  0,129  I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Disentní stanovisko I  0,693   I  0,420  I  0,523  I  0,170   I  0,170  I  0,170  I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Poznámky pod čarou  I  0,988   I  0,140  I  0,250  I          I         I         I
I---------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
Jak je z výše uvedeného zřejmé, natrénovaný model překonává obě stanovené
baseline
konzistentně napříč kategoriemi. V rámci evaluace jsou ale na první pohled jasné některé nedostatky. Náš model má, podobně jako lidští anotátoři, problém s odlišováním kategorie „procesní historie“ a „shrnutí podání“. Jedním z důvodů může být, že skutková tvrzení jsou běžnou součástí textových segmentů náležejících do obou těchto kategorií. Ke stejnému závěru ostatně dospívají i Eliášek, Kól a Švaňa.388) Ti navrhují, že by řešením mohlo být přiřazování kategorií jednotlivým větám, ale pro klasifikaci celých odstavců považují tuto záležitost za neřešitelnou.389)
3.6
Závěr
V této části jsme představili model pro automatickou segmentaci soudních rozhodnutí, který je založený na strojovém učení. Trénovací data, která jsme pro natrénování tohoto modelu využili, jsme uveřejnili s minimálními restrikcemi. Jsou tak za prakticky nulových nákladů dostupná široké veřejnosti.
Části představeného modelu dále využíváme v rámci architektury
(pipeline)
, kterou připravujeme citační data pro další kvantitativní zpracování představené v rámci této knihy. Je nicméně nutné si uvědomit, že nástroje, jako je tento, mají širší uplatnění. Eliášek, Kól a Švaňa, kteří se segmentací také zabývali, zmiňují její využití při vylepšení existujících právních informačních systémů tak, aby umožňovaly dosáhnout uživatelsky komfortnějšího a kvalitnějšího vyhledávání právních informací.390) Další možností může být třeba barevné označování jednotlivých segmentů soudních rozhodnutí v rámci rozhraní, jehož prostřednictvím k němu uživatel přistupuje. To může snižovat kognitivní náročnost při orientaci v textu rozhodnutí, protože uživatel z textu dostane jeho obohacením o segmenty na první pohled lepší přehled o struktuře textu a o relativním významu dílčího odstavce pro sledovaný účel (např. odlišení, zda se jedná o argumentaci strany, rekapitulaci odůvodnění nižší instance či argumentaci rozhodujícího soudu).
Je však nutné uvést, že toto jsou pouze naše odhady a dohady, které je na místě dále ověřit v praxi. V současnosti jsme se ovšem spokojili s tímto modelem automatické segmentace v představené podobě, abychom ho využili pro předzpracování textů obsažených v CzCDC. Zde posloužil ke zefektivnění procesu identifikace odkazů na jiná soudní rozhodnutí, jak je popsáno v kapitole 5 této části.
4.
Rozpoznávání referencí v soudních rozhodnutích: anotační experiment a snaha o automatizaci391)
4.1
Úvod a motivace
Pro využití v našem výzkumu je důležité shromáždit citační data, abychom je mohli analyzovat pomocí kvantitativních metod. Soudní rozhodnutí typicky obsahují značné množství odkazů na jiné dokumenty - může se jednat o odkazy na použité právní předpisy, důvodové zprávy za účelem interpretace předpisu, doktrinální publikace nebo jiná soudní rozhodnutí.
Manuální shromáždění citačních dat, tedy manuální identifikace textových segmentů v soudních rozhodnutích, která v textu identifikují další soudní rozhodnutí, je časově velmi náročný úkol. CzCDC, který jsme vytvořili a využili při následné citační analýze judikatury, obsahuje 460 524 867 slov. Pokud budeme uvažovat 250 slov na jednu normostranu, pak se jedná přibližně o 1 842 000 normostran textu. Za situace, kdy bude manuální identifikace referencí v textu probíhat velmi optimistickou rychlostí jedné normostrany za jednu minutu, bude tento úkol trvat více než 30 700 hodin. Tedy asi 3,5 roku čistého času. Automatické zpracování je tak zcela nezbytné, aby se zpracování textů podobného rozsahu vůbec mohlo uskutečnit.
Zcela základní možností, jak automatizovaně vytěžit odkazy na jiná soudní rozhodnutí, je využití regulárních výrazů pro zachycení spisových značek v textu. V českém prostředí byl na malém vzorku 46 rozhodnutí Ústavního soudu tento postup otestován.392) Autoři pak výsledky analyzovali a dospěli k závěru, že jakkoli je využití regulárních výrazů užitečné, protože umožňuje aspoň nějakou míru automatického zpracování, jsou výsledky (pochopitelně) nedokonalé. Využitím regulárního výrazu dochází pouze ke konstatování přítomnosti reference, ale není možné žádným způsobem zachytit její kvalitu - může se tak jednat o referenci procesní (kde soud popisuje předcházející řízení), rekapitulační (kde soud rekapituluje návrhy a vyjádření jednotlivých stran), kontextuální (kde soud odkazuje na paralelně probíhající řízení mezi stejnými stranami) a podobně.393) Druhou výhradou pak je, že využitím regulárního výrazu nedošlo k zachycení některých referencí, protože byly konstruovány nestandardním způsobem - soud například odkazoval pouze sbírkovým číslem a spisovou značku v textu vůbec nezmínil.394)
Náročnější alternativou je využití metod zpracování přirozeného jazyka. Identifikace odkazů v dokumentech je totiž klasickým úkolem v této oblasti. Tento postup je náročnější mimo jiné i v tom, že pro realizaci vyžaduje vytvoření manuálně zpracovaných dat, která pak bude možné využít k natrénování modelu pro automatické rozpoznávání referencí. Pro tento složitější postup jsme se v naší práci rozhodli.
Motivace k této volbě vycházela právě z výhrad k využití regulárních výrazů, které byly zformulovány v předcházejících pracích.395) Zároveň je ale nutné podotknout, že tyto výhrady vycházely pouze z logického odvozování. Nedošlo ke zkoumání dostatečně velkého a podrobně manuálně zpracovaného vzorku, na kterém by bylo možné tyto připomínky validovat.
Zahájit práci na identifikaci a extrakci citačních dat rozsáhlými manuálními anotacemi tak dává smysl ze dvou důvodů. Za prvé dojde k vytvoření poměrně velkého vzorku manuálně zpracovaných rozhodnutí, který bude možné analyzovat a tím zlepšit naše chápání citační praxe před samotnou automatizací. Při tvorbě našeho anotačního schématu jsme přímo vycházeli z anotační konvence navržené Haraštou a kol.396), která je velmi podrobná a popisuje využití i obtížně definovatelných (ale o to zajímavějších) fenoménů, jako je například polarita nebo hloubka diskuze odkazovaného rozhodnutí. Výsledkem této analýzy pak jsou podklady, které nám umožnily se kvalifikovaně rozhodnout ohledně dalšího postupu - bylo možné posoudit vhodnost, nutnost i možnost automatizace některých anotacemi zachycených fenoménů. Prozkoumání manuálně zpracovaného datasetu po kvalitativní stránce tak mělo velký vliv na identifikaci limitů celého našeho výzkumu397) a podobu architektury, která byla následně využita k vytěžení citačních dat.398) Druhým důvodem k volbě složitější cesty bylo, že manuální anotací dojde k vytvoření datasetu, který bude možné využít jako tréninková data pro experimenty s postupy a nástroji, které byly zatím na české právní dokumenty v rámci výzkumu aplikovány jen výjimečně.399)
4.2
Rozpoznávání referencí
Rozpoznávání referencí představuje způsob, jak obohatit dokumenty o informace prostřednictvím kontextu, ve kterém je dokument využíván (kde a jak je dokument citován) nebo ve kterém vznikl (co je citováno v analyzovaném dokumentu). Rozpoznávání referencí v rámci právních textů nám umožňuje pochopit vazby mezi soudními rozhodnutími, odhalit vnitřní strukturu právních předpisů a také nám může pomoci přímo identifikovat v dokumentech obsažená právní pravidla.400) Odkazy mezi soudními rozhodnutími hrají samozřejmě roli i mimo angloamerický systém - je totiž faktem, že i česká soudní rozhodnutí obsahují množství odkazů mezi sebou navzájem. Interpretace přítomnosti těchto citací je předmětem jiné části této knihy.401)
Této problematice se v minulosti věnovala řada prací. Palmirani se věnovala extrakci referencí z italských právních předpisů za pomoci regulárních výrazů.402) De Maat se věnoval rozpoznávání referencí ve vybraných nizozemských právních předpisech.403) Van Opijnen identifikoval jako jeden z hlavních problémů pro práci s referencemi absenci jednotného citačního standardu. Proto se kromě rozpoznávání věnoval ve svém výzkumu také infrastruktuře k jejich standardizaci.404) Zhang a Koppaka do procesu rozpoznávání referencí zahrnuli i rozpoznávání sémantické vrstvy odkazu.405) Usilovali o identifikaci věty nacházející se v okolí reference, kterou je možné využít k její reprezentaci. Na rozdíl od prostého odlišení různých soudních rozhodnutí, na která je v analyzovaném textu odkazováno, bylo by tak možné odlišit i různé důvody, pro které se totéž soudní rozhodnutí cituje. Liu se inspiroval způsobem, jakým jsou zpracována rozhodnutí v amerických právních informačních systémech, a zařadil do rozeznávání referencí také údaj o hloubce diskuze odkazovaného dokumentu.406) Tím je možné opět zpřesnit případnou citační analýzu rozlišením mezi více a méně podstatnými odkazy. Panagis a Šadl pak v rámci svých prací vytvářeli citační sítě nikoli na úrovni vazeb mezi dokumenty, ale na úrovni vazeb mezi jednotlivými odstavci těchto dokumentů.407)
Shora poskytnutý přehled představuje pouze malý fragment prací zaměřených na rozpoznávání referencí v právních dokumentech a různých jazycích. Pro nás je velmi důležitá práce Kríže, který se věnoval rozpoznávání referencí v českých soudních rozhodnutích.408) Využil přitom skryté Markovovy modely a perceptrony k natrénování modelu pro rozpoznávání odkazů na právní předpisy a na soudní rozhodnutí (rozpoznáváním spisových značek), ale také pro identifikaci dat účinností právních předpisů. Dále tento model rozeznával také pojmenované entity v podobě názvů některých orgánů veřejné moci.409)
Na uvedené práce přímo navázali Harašta a kol.410) Neprovedli sice pokus o automatizaci rozpoznávání referencí v českých soudních rozhodnutích, ale vytvořili anotační konvenci. Jejich anotační konvence stojí na principu skládání referencí na jiné dokumenty (soudní rozhodnutí a literaturu) z dílčích prvků, které v příslušné referenci mohou být přítomny. Na nejobecnější úrovni se reference skládají z prvku „zdroj“411), který identifikuje dokument, jež v sobě odkaz obsahuje; prvku „cíl“412), což je co možná nejpřesnější identifikace dokumentu, na který je odkazováno; prvku „argument“,413) což je identifikace sémantické vrstvy reference, tedy textového segmentu, který lze použít jako reprezentaci odkazovaného dokumentu; a prvku „polarita“414), který dle celkového kontextu reference zachycuje, zda soud s odkazovaným dokumentem souhlasí, či se vůči němu vymezuje. Tyto základní prvky se pak skládají z různých částí, které v textu mohou, ale nemusí být přítomné. Prvek „cíl“ se skládá z různých identifikátorů odkazovaného rozhodnutí, například spisové značky, čísla jednacího, označení stran, či sbírkového čísla. V textu se mohou vyskytovat i textové segmenty označující odkazovaný element (odstavec rozhodnutí, stranu v příslušné sbírce a podobně) nebo soud, který odkazované rozhodnutí vydal.
Toto schéma bylo navrženo tak, aby do textu dodalo maximální množství relevantních informací o identifikovaných referencích. Jako takové je však pro naše účely až příliš složité a vyžádalo si modifikaci do podoby, kterou popisujeme dále. Pro potřeby praktického anotačního experimentu bylo například nutné zjednodušit kategorie, kterými probíhá identifikace cíle reference, tedy odkazovaného dokumentu. V původním anotačním schématu totiž v sobě tento prvek obsahuje hlubší kategorizaci, ve které se kromě soudu, který odkazované rozhodnutí vydal, přiřazuje i typ soudu, tedy zda se jednalo o soud český, evropský (do této kategorie spadají SDEU, nižší soudy v rámci soudní hierarchie EU a ESLP) či zahraniční. Podobně je podle originálního schématu nutné při označení identifikátoru odkazovaného rozhodnutí v textu vyznačit i typ identifikátoru (spisová značka, číslo jednací, číslo stížnosti a podobně). Tuto hlubokou kategorizaci jsme pro naše potřeby vyhodnotili jako nadbytečnou.
Z toho důvodu schéma modifikujeme do jednodušší podoby pro použití v rámci našeho anotačního experimentu. Cílem je, jak bylo uvedeno v úvodu, vytvořit dataset, který: (i) nám umožní blíže pochopit strukturu referencí v českých soudních rozhodnutích, a povede k (ii) automatizaci rozpoznávání referencí v textech soudních rozhodnutí českých vrcholných soudů v maximálním možném rozsahu.
4.3
Schéma
Jak bude jasné z dalšího výkladu, schéma použité pro rozpoznávání referencí je výrazně podrobnější než schéma, které jsme využili pro automatickou segmentaci textů soudních rozhodnutí. To je zaprvé dáno tím, že odkazy na jiná soudní rozhodnutí dle našeho názoru představují komplexnější fenomén než segmentace. Za druhé pak také tím, že vytvoření manuálně anotovaného datasetu nesměřuje pouze k automatizaci, ale také k bližšímu pochopení referencí v rozhodnutích českých vrcholných soudů. Informační bohatost využitého schématu, byť po jeho zjednodušení, nám umožní získat lepší vhled do toho, jak se soudní rozhodnutí citují. Na datasetu manuálně anotovaných rozhodnutí se tak snažíme přijít na to, jak vlastně česká citační praxe v základních rysech vypadá.
Z důvodu chybějícího jednotného standardu pro odkazy na jiná soudní rozhodnutí jsme v textu usilovali o identifikaci menších (a proto uniformnějších a přeneseně i pro automatické rozpoznávání vhodnějších) textových segmentů. Ty jsme využívali jako reprezentaci jednotlivých prvků odkazů a poté jsme je spojovali do podoby větších objektů, kterými byly jednotlivé reference. Reference jako takové mohly obsahovat pouze některé stavební jednotky - přímo jsme tedy počítali s tím, že některé reference budou informačně chudší než jiné. V tomto se dle našeho názoru projevuje relativní různorodost shromážděných textů soudních rozhodnutí. Jakkoli se totiž jedná o soudní rozhodnutí vrcholných soudů, praxe je v čase, mezi soudy i uvnitř jednotlivých soudů jiná, což vede k odlišnému způsobu, jakým jsou reference v textu formulované.
Pro náš anotační experiment je v první řadě nutné zmínit, že jsme neusilovali o zachycení každého odkazu na soudní rozhodnutí. V rámci našeho schématu jsme chtěli v textu identifikovat pouze reference, které jsme pracovně označili jako argumentační. Tedy reference, které soud nemusí nutně používat - na rozdíl od referencí na předcházející procesní stupně nebo od referencí, které v rámci svých vyjádření předložily jednotlivé strany a soud je v rámci rekapitulace podání stran uvádí - ale přesto je v textu používá.
Každá argumentační reference pak byla identifikována jako náležející k jednomu ze dvou typů. Buď se jednalo o referenci explicitní, kterou je v textu identifikováno konkrétní rozhodnutí, na které soud odkazuje, nebo o referenci implicitní, kterou je v textu odkazováno na některé z dříve identifikovaných rozhodnutí. Implicitní reference je tak
de facto
textovou koreferencí, podobně jako jsou například zájmena - pokud se v textu vyskytuje osobní zájmeno „on“, musíme být schopni pochopit, k jaké původně identifikované osobě toto zájmeno odkazuje.
Každý z těchto typů se pak pro potřeby našeho schématu skládá z jednotlivých stavebních jednotek. Ve schématu rozeznáváme kategorie a hodnoty, které můžeme jednotlivým referencím přiřadit. Mezi kategorie, které přiřazujeme v textu identifikovaným segmentům, řadíme „identifikátor“
,
„implicitní identifikátor“, „soud“, „datum“, „typ“, „element“ a „obsah“. Hodnotami, které přiřazujeme jednotlivým textovým segmentům nebo celým referencím na základě kontextu, pak jsou „typ obsahu“, „polarita“ a „hloubka diskuze“.415)
Kategorie „identifikátor“ slouží k identifikaci odkazovaného rozhodnutí v textu. Může se jednat o odkaz prostřednictvím uvedení spisové značky, čísla jednacího, názvu věci (např. populární názvy používané u některých rozhodnutí Ústavního soudu, identifikace stran sporu u rozhodnutí SDEU o předběžné otázce), čísla stížnosti (typické pro rozhodnutí ESLP), sbírkového čísla a podobně. Anotace této kategorie se musí v konkrétní explicitní referenci vyskytovat nejméně jednou, ale horní hranice nebyla stanovena. V textu tak může být konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu identifikováno spisovou značkou (např. Pl. ÚS 24/10), kterou pak může k podtrhnutí významu rozhodnutí doprovázet číslo identifikující příslušné rozhodnutí ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (např. N 52/60 SbNU 625416)) a případně informace o vyhlášení rozhodnutí ve Sbírce zákonů (např. 94/2011 Sb.). Při zařazení populárního názvu dle NALUS („
Data retention
I [shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu]“) se tak budou v textu vyskytovat pro tuto referenci celkem čtyři anotace kategorie „identifikátor“.
Kategorie „implicitní identifikátor“ slouží k identifikaci textového segmentu, který používá k identifikaci rozhodnutí koreferenci. Jedná se tak o relativně neurčitou formu odkazu, která neobsahuje konkrétní určení odkazovaného rozhodnutí, ale v textu odkazuje například ke dřívější zmínce rozhodnutí („výše uvedený nález Ústavního soudu“, „shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu“, „z rozhodnutí výše plyne“). Využití této kategorie při anotacích tak vyžaduje kromě určení příslušného textového segmentu i vytvoření návaznosti mezi anotací kategorie „implicitní identifikátor“ a explicitní referencí vytvořenou jinde v textu.
Kategorií „soud“ označujeme textové segmenty identifikující soud, který odkazované rozhodnutí vydal. Kategorie „datum“ obsahuje datum vydání odkazovaného rozhodnutí. Kategorie „typ“ pak obsahuje procesní typ odkazovaného soudního rozhodnutí. Textový element označený touto kategorií tak identifikuje, zda je odkazované rozhodnutí usnesením, nálezem, rozsudkem, stanoviskem pléna a podobně. Kategorií „element“ pak označujeme takový text, který identifikuje konkrétní místo ve struktuře odkazovaného dokumentu - může se jednat o číslo odstavce v případě, že je do nich odkazované rozhodnutí členěno a odstavce jsou číslovány, o stranu příslušné sbírky, ve které bylo rozhodnutí publikováno, nebo třeba o obecné rozlišení odkazu do odůvodnění soudního rozhodnutí v kontrastu s odkazem do odlišného stanoviska, které bylo k odkazovanému rozhodnutí připojeno.
Kategorie „obsah“ využíváme k označení textu, kterým je možné reprezentovat důvod, pro který se reference v textu nachází. Vzhledem k tomu, že v textu usilujeme o identifikaci argumentačních referencí, dá se s jistou mírou zjednodušení říci, že tuto kategorii využíváme pro označení argumentu, který soud danou referencí činí. Podobně jako v případě kategorie „identifikátor“ musí mít reference nejméně jednu anotaci kategorie „obsah“, avšak horní hranice není stanovena. K bližší specifikaci významu tohoto textového segmentu může anotace této kategorie nabývat tří různých hodnot „typ obsahu“. První z nich je „citace“, kdy je text reprezentující důvod pro přítomnost odkazu v textu tvořen přímou citací z odkazovaného soudního rozhodnutí. Druhou hodnotou je „parafráze“, kdy je obsah odkazovaného dokumentu parafrázován - nějakým způsobem je tedy upraven nebo komprimován tak, aby nemuselo dojít k využití přímé citace. Třetí hodnotou, které může „obsah“ nabývat, je „tvrzení“. Tuto hodnotu využíváme při anotacích ve chvíli, kdy soud na základě obsahu odkazovaného dokumentu předkládá určité tvrzení. Často se tak jedná například o svébytné shrnutí odkazovaného dokumentu v jedné či několika větách tak, aby soud mohl konstatovat, že z daného plyne nějaký konkrétní závěr pro projednávanou věc.
K podrobnějšímu popisu celých referencí využíváme hodnoty „polarita“ a „hloubka diskuze“. Hodnota „polarita“ slouží k zachycení postoje, se kterým soud daný odkaz do textu zařadil. V případě, že se soud s odkazovaným rozhodnutím a jeho závěry výslovně ztotožňuje, nabývá reference polarity „pozitivní“. V případě, že se vůči odkazovanému rozhodnutí a jeho závěrům soud výslovně vymezuje, označujeme referenci polaritou „negativní“. V případě, že soud žádnou z těchto pozic nespecifikuje nebo není z textu po přečtení zřejmá, označujeme polaritu jako „neutrální“. Hodnota „hloubka diskuze“ pak v našem schématu označuje, do jaké míry se soud odkazovaným rozhodnutím zabývá. Pokud je rozhodnutí v textu zmíněno bez další hlubší analýzy a soud mu celkově nad rámec prostého odkazu nevěnuje další pozornost, pak je reference označována jako „citováno“. Pokud ale soud odkazované rozhodnutí podrobněji diskutuje co do obsahu nebo
ratia
rozhodnutí, máme za to, že tento odkaz hrál v rozhodování významnější roli. Referenci pak označujeme jako „diskutováno“.
Ze shora popsaných stavebních jednotek skládáme jednotlivé odkazy na jiná soudní rozhodnutí. Explicitní reference se skládá z nejméně jedné anotace kategorie „identifikátor“, maximálně jedné anotace kategorie „typ“, maximálně jedné anotace kategorie „soud“, maximálně jedné anotace kategorie „datum“, maximálně jedné anotace kategorie „element“ a nejméně jedné anotace kategorie „obsah“ s přidělenou hodnotou „typ obsahu“. Každá explicitní reference pak má přiřazenou hodnotu „polarita“ a hodnotu „hloubka diskuze“.
Implicitní reference se pak skládá z jedné anotace kategorie „implicitní identifikátor“ provázané s jednou explicitní referencí, maximálně jedné anotace kategorie „element“ a nejméně jedné anotace kategorie „obsah“ s přidělenou hodnotou „typ obsahu“. Každá implicitní reference má přiřazenou hodnotu „polarita“ a hodnotu „hloubka diskuze“.
Tab. 7 a Tab. 8 slouží jako pomůcky pro pochopení hierarchie prvků reference zachycené v rámci našeho schématu a popsané výše.
Tab. 7: Struktura explicitní reference



Tab. 8: Struktura implicitní reference



Abychom nabídli praktický příklad, využití schématu na text odstavce 33 nálezu ÚS ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10 by vedlo k obohacení textu do podoby v Obr. 7.417)
Obr. 7: Vzor anotovaného dokumentu



V tomto textovém segmentu se tak vyskytují tři explicitní reference, které je následně možné popsat a/nebo dále zpracovat.
První explicitní reference je tvořena textovými segmenty „Malone proti UK“ („identifikátor“), „no. 8691/79“ („identifikátor“), „ze dne 2. 8. 1984“ („datum“), „rozhodnutí“ („typ“), „ESLP“ („soud“) a podtrženým segmentem začínajícím „z čl. 8 Úmluvy (-)“ („obsah“) s přiřazenou hodnotou „parafráze“ („typ obsahu“). Celkově je tato explicitní reference označena jako „neutrální“ („polarita“) a „citováno“ („hloubka diskuze“).
Druhá explicitní reference je tvořena textovými segmenty „Niemietz proti Německu“ („identifikátor“), „no. 13710/88“ („identifikátor“), „ze dne 16. 12. 1992“ („datum“), „rozhodnutí“ („typ“) a podtrženým segmentem začínajícím „žádný zásadní důvod (-)“ („obsah“), který je označen jako „argument“ („typ obsahu“). Celkově je tato explicitní reference označena jako „neutrální“ („polarita“) a „citováno“ („hloubka diskuze“).
Konečně třetí explicitní reference je tvořena textovými segmenty „Amman proti Švýcarsku“ („identifikátor“), „no. 27798/95“ („identifikátor“), „ze dne 16. 2. 2000“ („datum“), „rozhodnutí“ (Typ), „ESLP“ („soud“) a podtrženým textem začínajícím „extenzivní interpretace (-)“ („obsah“), který je „parafráze“ („typ obsahu“). Tato reference samotná je pak opatřena hodnotami „neutrální“ („polarita“) a „citováno“ („hloubka diskuze“).
Schéma je, jak plyne z popisu výše, výrazně podrobnější než schéma, které jsme využili při segmentaci rozhodnutí. To je způsobeno zaprvé faktem, že anotujeme významně složitější fenomén, a zadruhé cílem následného anotačního experimentu. Tím není pouze příprava tréninkových dat pro případnou automatizaci pomocí strojového učení, ale i získání hlubšího vhledu do citační praxe českých vrcholných soudů právě za účelem identifikace přesného rozsahu automatizace co do vhodnosti a užitečnosti pro naše další potřeby. Kompromis mezi minimalismem schématu co do personálních a jiných nákladů a maximální informační bohatostí tak byl v tomto konkrétním případě vychýlen s důrazem na informační bohatost, jak bude zřejmé z popisu anotačního experimentu.
4.4
Příprava anotovaného datasetu, statistiky a diskuze
Paralelně s anotacemi dle popsaného schématu probíhal druhý anotační experiment na téže sadě dokumentů. Ten spočíval v identifikování odkazů na odbornou literaturu. To samozřejmě zvyšovalo náročnost anotačního experimentu pro jednotlivé anotátory a také časovou náročnost celého procesu. Rozpoznávání odkazů na odbornou literaturu se však v tomto textu nevěnujeme a dále ho neanalyzujeme418) - soustředíme se pouze na anotace rozpoznávající odkazy na soudní rozhodnutí s cílem pochopit, jak jsou tyto reference v textu zachyceny, a jak v maximálním možném rozsahu tento proces automatizovat.
Dataset, který jsme manuálně zpracovávali v rámci procesu rozpoznávání referencí, obsahuje 350 soudních rozhodnutí. Je do něj zařazeno 160 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 115 rozhodnutí Nejvyššího soudu a 75 rozhodnutí Ústavního soudu. Délka rozhodnutí, která anotátoři zpracovávali, se pohybovala mezi 4 746 znaky (cca 2,5 normostrany textu) a 537 470 znaky (cca 298,5 normostrany textu). Průměrně mělo rozhodnutí zařazené do anotačního experimentu 36 148 znaků (cca 20 normostran).
Rozhodnutí byla zpracovávána celkem 13 anotátory v několika postupných kolech (v každém kole dostávali anotátoři balík dokumentů ke zpracování) v rozmezí necelých dvou měsíců. Anotátoři byli s jedinou výjimkou (studentka doktorského programu v oboru ekonomie) studenty práva, konkrétně magisterských nebo doktorských programů tohoto oboru.
Stejně jako v případě přípravy trénovacího datasetu pro automatickou segmentaci bylo nutné zajistit, aby byly minimalizovány rozdíly mezi prací jednotlivých anotátorů. Za účelem zaškolení anotátorů byl připraven anotační manuál o celkové délce 13 stran. Ten měl za úkol seznámit anotátory jak s anotačním schématem, tak i s prostředím, ve kterém měli za úkol anotace zpracovávat. Na vývoji první verze anotačního manuálu se podíleli i čtyři anotátoři. Zaškolování všech anotátorů pak probíhalo v prvé řadě poskytnutím možnosti vyzkoušet si aplikaci anotačního manuálu na několika náhodně vybraných rozhodnutích, která nebyla zařazena do datasetu. Účelem tohoto prvního kroku bylo poskytnout anotátorům prostor k dotazům - pro nás jako organizátory tak byl tento krok možností pro vyjasnění nesrovnalostí v instrukcích obsažených v anotačním manuálu. Na základě zpětné vazby pak byl anotační manuál dále upraven tak, aby byl jednoznačnější. Využili jsme tak modifikovaný MAMA cyklus.419) V rámci tohoto procesu pro nás bylo poměrně překvapivým zjištění, že většina dotazů se týkala záležitostí, které jsme měli za poměrně jasné (například jestli zahrnout do anotace mezery předcházející a následující zájmovému textu). Na druhé straně relativně složité koncepty, které jsme měli za problematické (například vyznačení polarity u reference) a definovali jsme je v manuálu spíše méně jednoznačně, procházely bez povšimnutí. Anotátoři se na nich byli často schopní bez problémů shodnout již v rámci úvodních cvičných anotací.
Za účelem zajištění kontroly kvality probíhal anotační proces ve dvou jednoznačně odlišených úrovních. Na první úrovni bylo každé rozhodnutí anotováno vždy dvěma anotátory,420) kteří neměli možnost ve dvojicích navzájem vidět výsledky své práce. Jejich anotace následně ve druhé úrovni zpracoval editor.421) Editor nemohl ke zpracování dostat rozhodnutí, které na předcházející úrovni zpracovával jako anotátor. Úkolem editora bylo sjednotit anotace obou anotátorů tak, aby pro každý dokument existovala pouze jedna správná sada anotací. V případě, že byly v anotacích rozdíly, měl editor za úkol vybrat řešení jednoho z anotátorů jako správné. V případě, že se dle názoru editora oba anotátoři dopustili chyby, měl za úkol vytvořit správnou anotaci. Zapojení dvou anotátorů nám při vyhodnocování anotací umožnilo kvantifikovat shodu mezi anotátory (
Inter-Annotator Agreement,
IAA), což nám pak umožnilo odhadnout spolehlivost anotačního procesu jako celku.
Dataset tedy, jak bylo uvedeno, obsahuje 350 rozhodnutí anotovaných dvěma anotátory a zpracovaných editorem.
V průběhu anotací dvěma anotátory bylo v datasetu identifikováno celkem 46 574 individuálních anotací, následně pak celkem 24 391 individuálních anotací po zpracování editorem. Z těchto anotací bylo celkem 14 043 (respektive 5 414) anotací kategorie „obsah“ s přiřazenou hodnotou „citace“, „parafráze“ a „tvrzení“. Anotace pak byly uspořádány do celkem 11 510 (respektive 4 643) referencí. Distribuci jednotlivých anotací napříč kategoriemi přehledně ukazuje Tab. 9. Distribuci jednotlivých referencí (společně s přiřazenými vlastnostmi „polarita“ a „hloubka diskuze“) pak ukazuje Tab. 10.
Tab. 9: Distribuce kategorií anotací ve dvojitě anotovaném datasetu a ve finálním datasetu po editaci
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I                          I Počet (dva anotátoři)  I  Počet (jeden editor)  I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I Identifikátor            I         12 568         I         7 059          I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I Soud                     I          4 509         I         3 174          I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I Datum                    I          5 563         I         3 044          I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I Typ                      I          6 127         I         3 826          I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I Obsah; z toho            I         14 043         I         5 414          I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I - Citace                 I      1 936 (13,7 %)    I       830 (15,3 %)     I
I - Parafráze              I      3 687 (26,3 %)    I       951 (17,6 %)     I
I - Tvrzení                I      8 420 (60 %)      I     3 633 (67,1 %)     I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I Implicitní identifikátor I          1 495         I           429          I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I Element                  I          2 269         I           792          I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
Tab. 10: Distribuce typů referencí ve dvojitě anotovaném datasetu a ve finálním datasetu po editaci422)
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I                                        I      Počet      I      Počet      I
I                                        I (dva anotátoři) I  (jeden editor) I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Reference-Judikatura; z toho           I     10 007      I      4 214      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I - Pozitivní polarita                   I    475 (5,7 %)  I     57 (1,5 %)  I
I - Negativní polarita                   I    183 (2,1 %)  I     57 (1,5 %)  I
I - Neutrální polarita                   I 7 859 (92,2 %)  I   3 668 (97 %)  I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I - Hloubka diskuze citováno             I 6 501 (76,3 %)  I 2 934 (77,6 %)  I
I - Hloubka diskuze diskutováno          I 2 015 (23,7 %)  I   848 (22,4 %)  I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I - s anotací Element                    I 1 744 (17,4 %)  I     633 (15 %)  I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Reference-Judikatura-Implicitní;       I                 I                 I
I z toho                                 I      1 503      I       429       I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I - Pozitivní polarita                   I     34 (8,6 %)  I      9 (2,1 %)  I
I - Negativní polarita                   I     10 (2,5 %)  I     10 (2,3 %)  I
I - Neutrální polarita                   I   350 (88,9 %)  I   410 (95,6 %)  I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I - Hloubka diskuze citováno             I   293 (74,3 %)  I   308 (71,8 %)  I
I - Hloubka diskuze diskutováno          I   101 (25,7 %)  I   121 (28,2 %)  I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I - s anotací Element                    I   525 (34,9 %)  I   159 (62,7 %)  I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
Již z těchto tabulek je možné zjistit hned několik poznatků. Zaprvé je zcela zřejmé, že anotační schéma bylo pro anotátory příliš komplexní. Svědčí o tom údaje v tabulce o přiřazené hodnotě „polarita“ a „hloubka diskuze“ pro jednotlivé, zejména implicitní, reference k soudním rozhodnutím. Anotátoři totiž relativně často zapomínali na tento finální krok při tvorbě reference v rámci anotačního experimentu - z celkového počtu 1 503 vytvořených implicitních referencí má přiřazenou hodnotu „polarita“ pouze 394 z nich, což je zhruba 26,2 %.
Druhým poznatkem, který je zcela zřejmý, je fakt, že rozpoznávání hodnoty reference „polarita“ nemá v zásadě smysl automatizovat. Explicitní reference zachycené v textu byly anotátory vyhodnoceny z 92,2 % (editorem pak z 97 %) jako neutrální, tedy bez výslovně zmíněného souhlasu či nesouhlasu soudu s názorem obsaženým v odkazovaném rozhodnutí. U implicitních referencí byl podíl referencí s neutrální polaritou menší, nicméně stále dosahoval 88,9 % (editorem pak z 95,6 %). Aby bylo možné konkrétní klasifikační úkol automatizovat, je nutné mu stanovit nějaký
benchmark
, který bude muset být v rámci automatizace překročen, aby bylo možné konstatovat úspěch. Velmi jednoduchý
benchmark
v podobě tzv.
„zero rule“
klasifikátoru, který přiřadí každé referenci neutrální polaritu, bude automaticky dosahovat přesné klasifikace ve více než 90 % případů. Takovýto
benchmark
se v rámci automatizace překonává jen velmi těžko, a proto jsme se spokojili s konstatováním, že české vrcholné soudy jen velmi málo specifikují, zda se s odkazovaným rozhodnutím ztotožňují či nikoli. Odkazy na jiná soudní rozhodnutí jsou zásadně bez jednoznačné polarity a je možné k nim z tohoto hlediska přistupovat jako k homogenní skupině. Podobná situace pak nastala u „hloubky diskuze“ jednotlivých referencí, kdy se majoritně vyskytuje prostý odkaz na jiné soudní rozhodnutí bez hlubší diskuze (76,3 % u explicitních referencí a 74,3 % u implicitních referencí při zpracování anotátory; 77,2 % u explicitních referencí a 71,8 % u implicitních referencí při zpracování editorem). U tak složitého klasifikačního úkolu, jakým je posouzení, zda je odkazovanému dokumentu věnována v textu analyzovaného rozhodnutí hlubší pozornost, bychom přesnost automatizované klasifikace kolem 75 % považovali za velký úspěch. I k této kategorii tak budeme přistupovat jako k homogenní - české vrcholné soudy s odkazovanými soudními rozhodnutími nepracují do hloubky, ale zpravidla pouze konstatují jejich existenci.
Tab. 11: Shoda mezi anotátory
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I                                        I       IAA       I  IAA (překryv)  I
I                                        I  (přesná shoda) I                 I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Reference-Judikatura                   I      0,422      I      0,890      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Reference-Judikatura-Implicitní        I      0,124      I      0,358      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I                                        I                 I                 I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Identifikátor                          I      0,706      I      0,790      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Soud                                   I      0,736      I      0,770      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Datum                                  I      0,859      I      0,881      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Typ                                    I      0,808      I      0,841      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Obsah                                  I      0,264      I      0,530      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Implicitní identifikátor               I      0,276      I      0,385      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Element                                I      0,735      I      0,804      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
Tab. 11 uvádí na prvních sedmi řádcích shodu mezi anotátory při identifikaci textových segmentů a jejich přiřazování k jednotlivým kategoriím v rámci anotačního schématu, na posledních dvou pak shodu při sestavování referencí z jednotlivých anotací a při přiřazování hodnot „polarita“ a „hloubka diskuze“ těmto referencím. IAA v Tab. 11 uvádíme ve formě dvou metrik. První z nich je striktně definovaná podmínka shody. Anotace nebo reference je pak správná jen a pouze za situace, kdy všechny její prvky byly označeny oběma anotátory totožně. U individuálních anotací se tak jedná o identifikaci počátečního a konečného znaku textového segmentu, jakož i přiřazené kategorie. U referencí se pak jedná o identifikaci všech individuálních anotací náležejících do reference, jakož i přiřazení týchž hodnot pro anotaci kategorie „obsah“ a týchž hodnot „polarity“ a „hloubky diskuze“. Druhou je pak volněji definovaná podmínka, kdy je anotace nebo reference správná za předpokladu, že se oba anotátoři mezi sebou shodli alespoň částečně (v jednom znaku anotace, v jednom prvku reference). U individuálních anotací tak při přiřazení stejné kategorie stačí překryv alespoň jednoho znaku mezi textovými segmenty vyznačenými anotátory. U referencí pak postačuje přiřazení alespoň jednoho totožného textového segmentu do reference.
Z uvedených hodnot je opět jasně vidět, že některé kategorie jsou k anotování náročnější než jiné. Obzvláště problematickou se ukázala kategorie „obsah“, na jejímž vyznačení panovala mezi anotátory jenom velmi malá shoda. Dalším jasným (a nepříliš překvapivým) problémem se ukázala shoda mezi anotátory při vyznačování koreferencí v rámci textu pomocí kategorie „implicitní identifikátor“, ale také proces skládání referencí z jednotlivých anotací. U skládání explicitních referencí k soudním rozhodnutím dosáhli anotátoři vysoké shody v rámci překryvu. To naznačuje, že v hrubých rysech bylo možné referenci identifikovat (často pomocí anotací „identifikátor“, „soud“, „typ“ a „datum“), ale na konkrétním vymezení reference se anotátoři zcela přesně neshodli (často zřejmě kvůli drobným odchylkám v subjektivním vnímání rozsahu relevantního textu, který má sloužit jako reprezentace daného odkazu pomocí anotace kategorie „obsah“).
Již z analýzy datasetu co do počtu a struktury jednotlivých anotací a vytvořených referencí bylo možné identifikovat oblasti, kde máme z hlediska automatizovaného rozpoznávání referencí určitou šanci na úspěch, stejně jako oblasti a kroky, které byly příliš ambiciózní a bylo tak nutné od nich upustit. Vzhledem k obecné poučce, že výkon klasifikačních modelů koreluje s výkonem lidských anotátorů, nemělo pro nás smysl usilovat o automatické rozpoznání výseku textu anotovaného rozhodnutí, který se váže k odkazovanému rozhodnutí (kategorie „obsah“). Rozpoznání sémantické vrstvy by sice bylo pro další analýzu obrovským přínosem, ale nízká shoda mezi anotátory při zpracování tohoto úkolu nasvědčuje, že automatizace tohoto dílčího úkolu momentálně přesahuje naše možnosti.
4.5
Model a evaluace
Části datasetu zpracovaného editorem, který vznikl shora uvedeným postupem, jsme využili pro natrénování rozpoznávání kategorií vyskytujících se v referencích. Využili jsme podmíněná pravděpodobnostní tělesa (
Conditional Random Fields
, CRF)423), což je jedna z diskriminativních metod. Konkrétně jsme pak pro natrénování modelu využili implementaci této metody v
CRFSuite
.424) Model jsme natrénovali pro každou z kategorií našeho anotačního schématu s využitím téže trénovací strategie pro všechny kategorie.
K evaluaci natrénovaného modelu jsme použili 10násobnou křížovou validaci. Při použití této evaluační metody rozdělíme trénovací data do 10 částí po 35 rozhodnutích a následně devíti částí použijeme pro trénování modelu a poslední, 10. část, využijeme k evaluaci. Trénování i vyhodnocení tak začíná 10krát znovu tak, aby byla každá skupina 35 rozhodnutí využita právě jednou k evaluaci, a právě devětkrát k natrénování.
Při evaluaci jsme sledovali míru shody mezi správnými anotacemi, tedy anotacemi ve finálním (zlatém) datasetu, který byl výstupem postupné práce anotátorů a editorů, a anotacemi vytvořenými automatickým modelem. V Tab. 12 uvádíme pro identifikaci shody mezi těmito dvěma sadami anotací dvě metriky, které byly použity již výše pro vyhodnocení shody mezi anotátory. První z nich je striktně definovaná podmínka shody. Anotace je podle ní správná pouze za situace, kdy byly všechny její elementy označeny totožně v rámci finálního (zlatého) datasetu a v rámci anotací vytvořených automaticky - aby byla anotace správná, musí být v textu vyznačena totožně (stejný první a poslední znak) a musí být označena stejnou kategorií. Druhou metrikou je pak volněji definovaná podmínka, kdy je anotace správná za předpokladu, že se obě sady anotací shodují alespoň u jednoho znaku vyznačeného textového segmentu při zařazení anotace do stejné kategorie.
Tab. 12: Shoda mezi modelem a trénovacím datasetem pro jednotlivé automaticky rozpoznávané kategorie anotací
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I                                        I       IAA       I  IAA (překryv)  I
I                                        I  (přesná shoda) I                 I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Identifikátor                          I      0,652      I      0,709      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Soud                                   I      0,568      I      0,579      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Datum                                  I      0,750      I      0,751      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Druh                                   I      0,760      I      0,784      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Implicitní identifikátor               I      0,067      I      0,215      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
I Element                                I      0,700      I      0,750      I
I----------------------------------------I-----------------I-----------------I
Jak je vidět z výsledků, v hrubých rysech dosahuje model pro automatické rozpoznávání referencí podobné míry shody s finálním (zlatým) datasetem jako dva lidští anotátoři mezi sebou.425) Výjimkou je v tomto směru pouze anotace kategorie „implicitní identifikátor“, kde je z čísel jasně patrné, že model pro automatické rozpoznávání není použitelný pro další zpracování dat pro provedení citační analýzy. To na první pohled výrazně znesnadňuje snahu o zkoumání citační sítě nikoli pouze mezi rozhodnutími, ale mezi konkrétními odstavci těchto rozhodnutí. Při nemožnosti automaticky rozpoznávat textové koreference, které jsou využívané k opětovné identifikaci téhož dokumentu napříč soudním rozhodnutím, je takový typ analýzy v podstatě nemožný.
Při podrobné analýze chyb při automatickém rozpoznávání vyšlo najevo, že byl zdánlivě jednoduchý úkol spočívající v rozpoznávání identifikátorů odkazovaného rozhodnutí, identifikace soudu, který toto rozhodnutí vydal, typu odkazovaného rozhodnutí nebo data jeho vydání zkomplikován naším rozhodnutím anotovat v textu pouze reference, které soud použil v rámci vlastního odůvodnění svého rozhodování v dané věci (tzn. argumentační reference). V důsledku tohoto záměru je totiž pro správně fungující model za potřebí, aby nejen rozpoznal v rámci textu rozhodnutí jednotlivé prvky odkazu na jiná rozhodnutí, ale aby dále filtroval z těchto prvků pouze ty, které vytvářejí argumentační reference. Ty však z hlediska anotovaných prvků nelze v zásadě odlišit od referencí procesních, rekapitulačních, či kontextuálních. Odlišnost mezi těmito odkazy totiž není dána vlastními prvky, ze kterých se reference skládá, ale například segmentem rozhodnutí, ve kterém se daná reference nachází. Jelikož jsme však v rámci experimentu přistoupili k trénování a aplikaci automatizovaného rozpoznávání referencí na celém textu rozhodnutí bez předchozí segmentace, shoda mezi výsledky automatizované evaluace a manuálně anotovaným datasetem byla nižší (model totiž rozpoznával i ty reference, které by anotátoři neoznačili, protože nebyly argumentační).
4.6
Závěr
Tato kapitola může být na první pohled vnímána jako neúspěch. Popsali jsme zde velmi ambiciózní anotační schéma, které jsme vytvořili modifikací existujícího schématu,426) jež jsme využili pro rozsáhlý427) anotační experiment. Po vyhodnocení výsledků anotačního experimentu jsme však museli opustit ambici automatizovat námi použité schéma v plném rozsahu. A po natrénování modelu, který automatizoval to, co zbylo, jsme opět identifikovali problémy. Ukázalo se tak například, že automatické zpracování sémantické vrstvy referencí musí zatím zůstat nesplněným snem.
Vytvoření rozsáhlého datasetu nám však umožnilo udělat si podrobný obrázek o tom, jaká je citační praxe českých vrcholných soudů. Tyto poznatky se v dalším průběhu studie ukázaly jako zcela zásadní. Umožnily nám totiž promítnout některá ne zcela optimistická čísla do poměrně optimistických závěrů. Příkladem může být výkon našeho modelu při rozpoznávání anotací kategorie „identifikátor“, která přímo slouží k zachycení identifikátorů identifikujících citovaná rozhodnutí. Shoda 0.652 při využití striktní metriky a 0.709 při mapování překryvu nevypadá na první pohled nijak převratně. Až podrobná analýza vzniklého datasetu dává slušnější představu o významu těchto čísel. Jednotlivé reference totiž v textu často obsahují větší množství identifikátorů - v rámci datasetu zpracovaného anotátory se jedná o 1,26 identifikátoru na referenci, v rámci finálního datasetu po zpracování editory se jedná dokonce o 1,68 identifikátoru na referenci. Vzhledem k tomu, že konstruujeme citační síť na úrovni vztahů mezi rozhodnutími, stačí nám zachytit pouze jeden z alternativních identifikátorů identifikujících tentýž odkazovaný dokument. To výrazně zvyšuje úspěšnost rozpoznávání referencí při použití architektury
(pipeline)
, která bude představená v další podkapitole, a kterou jsme využili pro shromáždění citačních dat. Tato architektura totiž obsahuje právě část modelu pro automatické rozpoznávání identifikátorů soudních rozhodnutí v textu a je doprovázena modelem pro automatickou segmentaci soudních rozhodnutí. Jejich propojení umožnilo překonat hlavní výše označený nedostatek modelu, tedy nerozlišitelnost mezi argumentačními a jinými referencemi.
Tato část studie tudíž sice nemusí nést zřejmý přínos sama o sobě, je však nezbytnou a vysoce hodnotnou složkou pro navazující kroky a přinesla hodnotné informace a zkušenosti, které jsme dále zužitkovali. Abychom umožnili dále čerpat užitek z vynaložené práce na popsaném anotačním experimentu i dalším výzkumným týmům, je námi vytvořený citační dataset zveřejněný v podobě RAW (dvojitě anotované dokumenty zpracované anotátory) a GOLD (jednotně anotované dokumenty zpracované editory) pod licencí CC BY-NC 4.0 v repozitáři LINDAT/CLARIAH-CZ, který společně provozuje Ústav formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, Katedra kybernetiky Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR a Centrum pro zpracování přirozeného jazyka Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Dataset je dostupný na adrese http://hdl.handle.net/11234/1-3008.
5.
Citační data428)
5.1
Úvod a motivace
V předcházejících kapitolách této části jsme představili jednotlivé prvky, které v této kapitole propojíme do architektury pro získání citačních dat. Manuální získání citačních dat ze všech rozhodnutí zařazených do CzCDC je v podstatě neuskutečnitelným úkolem, proto jsme zvolili cestu automatizovaného zpracování. S tímto rozhodnutím se ale pojily některá rozhodnutí, které nám sice umožnila získat citační data, ale na oplátku jsme museli slevit ze svých původních nároků na jejich komplexnost a kompletnost.
Vytvoření dostatečně velkých a reprezentativních datasetů pro citační analýzu je stále složitým úkolem. Z toho důvodu je i naše inherentně nedokonalé řešení použitelné. Sice obsahuje značné množství kompromisů (a s tím souvisejících chyb a špatných rozhodnutí), ale i přes jejich přítomnost se jedná o datový základ použitelný pro další zkoumání citační praxe českých vrcholných soudů.
V rámci této kapitoly stručně představujeme (i) výslednou architekturu, kterou jsme vytěžili z rozhodnutí zařazených do CzCDC citace, (ii) proces dalšího zpracování shromážděných hrubých dat a (iii) výsledné citační datasety, se kterými jsme pracovali dále v této publikaci a které jsme také zpřístupnili veřejnosti.
5.2
Architektura pro vytěžení citačních dat
Výsledná architektura, kterou jsme využili pro vytěžení citačních dat, se skládá ze tří prvků:
-
datasetu CzCDC,
-
segmentačního modelu,
-
modelu pro rozpoznávání referencí (konkrétně jeho části rozpoznávající v textu kategorii „identifikátor“).
V rámci postupného zpracování bylo každé soudní rozhodnutí zařazené do CzCDC podrobeno segmentaci za použití natrénovaného segmentačního modelu. To nám umožnilo přistoupit odlišně k různým částem soudního rozhodnutí v rámci jeho dalšího zpracování. Ze segmentovaného soudního rozhodnutí jsme v rámci architektury dále pracovali pouze s rozpoznaným segmentem „argumentace“, ve kterém je obsažena argumentace soudu. Rozhodnutí pracovat se segmentem „argumentace“ bylo založeno na základě předchozího vyhodnocení vysoké přesnosti a vysokého pokrytí při automatizovaném rozpoznávání tohoto segmentu. Díky němu jsme tak mohli omezit další rozpoznávání v textu obsažených referencí pouze na reference, o které jsme měli zájem (argumentační reference). Ostatní části rozhodnutí, tedy „hlavičku“, „procesní historii“, „repliku“, „patičku“, „poznámky pod čarou“ i „odlišná stanoviska“ jsme pro další zpracování nevyužili.
Ve druhém kroku byla část „argumentace“ každého soudního rozhodnutí zařazeného do CzCDC zpracována modelem pro rozpoznávání referencí, konkrétně jeho částí rozpoznávající v textu identifikátory odkazovaných soudních rozhodnutí.
Graficky je tato námi využitá architektura znázorněna v Obr. 8.
Obr. 8: SCHÉMA ARCHITEKTURY



V tomto bodě je nutné vyhodnotit úspěšnost námi vytvořené architektury při rozpoznávání odkazů v textech soudních rozhodnutí. K evaluaci jsme využili, jako v předcházejících kapitolách, 10násobnou křížovou validaci. Protože jsme pro natrénování segmentačního modelu i modelu pro rozpoznávání referencí využili manuálně anotovaný dataset obsahující týchž 350 rozhodnutí, mohli jsme jednoduchým způsobem (proložením dvou sad manuálních anotací - jedné segmentační a jedné pro rozpoznávání referencí - a proložením modelů natrénovaných v jednotlivých bězích) vytvořit data pro validaci dvoustupňového zpracování v rámci naší architektury.
Při evaluaci jsme sledovali míru shody mezi správnými anotacemi (manuálně rozpoznanými referencemi v manuálně identifikované argumentační části soudního rozhodnutí) a anotacemi vytvořenými dvěma modely zařazenými do architektury. Tab. 13 porovnává úspěšnost architektury s úspěšností jednotlivých zařazených modelů. Je zřejmé, že předřazením segmentačního modelu před model pro rozpoznávání referencí došlo k nezanedbatelnému zlepšení výsledků v rámci obou metrik. Jak metriky první, kterou je striktně definovaná podmínka shody, tak metriky druhé, která je definovaná volněji a umožňuje nám za správné označit i pouze částečně rozpoznané reference.
Výsledkem zpracování rozhodnutí byla hrubá citační data, která bylo dále nutné očistit.
Tab. 13: Shoda mezi jednotlivými modely před jejich zařazením do architektury a po zařazení
I-------------------I------------------------------I------------------------------I
I                   I      IAA (přesná shoda)      I         IAA (překryv)        I
I-------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I                   I Přesnost I Pokrytí I F-skóre I Přesnost I Pokrytí I F-skóre I
I-------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Rozpoznávání      I    -     I    -    I  0,652  I    -     I    -    I  0,709  I
I referencí         I          I         I         I          I         I         I
I ("identifikátor") I          I         I         I          I         I         I
I-------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Textová           I  0,885   I  0,950  I  0,915  I    -     I    -    I    -    I
I segmentace        I          I         I         I          I         I         I
I ("argumentace")   I          I         I         I          I         I         I
I-------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
I Architektura      I  0,732   I  0,716  I  0,724  I  0,846   I  0,786  I  0,815  I
I-------------------I----------I---------I---------I----------I---------I---------I
5.3
Čištění dat
Čištění a třídění dat vytěžených prostřednictvím shora popsané architektury bylo časově velmi náročné. Zahrnovalo mj. dohledávání referencí při nekompletním rozpoznání identifikátoru, například za situace, kdy nebyla rozpoznána celá spisová značka, ale pouze její část před lomítkem (bez roku napadení věci k soudu). Dále bylo například nutné v některých případech rozdělovat identifikátory, které byly chybně rozpoznány jako jeden identifikátor (například sled několika spisových značek za sebou nebo spisová značka doprovázená sbírkovým číslem příslušného rozhodnutí).
Čištění zahrnovalo tři následující kroky:
-
ověření a opravu neúplných identifikátorů odkazovaných soudních rozhodnutí (manuální),
-
identifikaci a roztřídění jednotlivých typů identifikátorů identifikujících odkazovaná soudní rozhodnutí na ty náležející rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (částečně automatizované prostřednictvím regulárních výrazů, částečně manuální),
-
standardizaci různých typů identifikátorů (spisová značka, sbírkové číslo) a odstranění vícenásobných referencí, což je situace, kdy zpracované rozhodnutí opakovaně odkazuje na tentýž dokument (částečně autmoatizovaně prostřednictvím
if-then
pravidel, částečně manuální).
Po těchto třech krocích jsme data považovali za vyčištěná a vznikla tzv. nepropojená citační data (tedy citační dvojice nepropojené do CzCDC).
Posledním čtvrtým krokem jsme pak námi shromážděná citační data propojili zpět do soudních rozhodnutí obsažených v CzCDC, čímž vznikla tzv. propojená citační data. Vzhledem k tomu, že CzCDC není zcela kompletní (neobsahuje veškerá rozhodnutí českých vrcholných soudů429)), došlo pochopitelně k vyřazení některých citačních párů, pro které jsme neměli k dispozici text odkazovaného soudního rozhodnutí (rozdíly jsou zřejmé z porovnání Tab. 14 a Tab. 15 níže).
5.4
Výsledky
Shora popsaným postupem jsme vytvořili tři dílčí citační datasety pro nepropojená citační data a tři dílčí datasety pro propojená citační data. Každý dílčí dataset odpovídal citačním datům shromážděným z rozhodnutí jednoho vrcholného soudu. Počet citačních párů v jednotlivých dílčích datasetech pro nepropojená citační data obsahuje Tab. 14, pro propojená citační data pak Tab. 15.
Tab. 14: Počty citačních párů v nepropojených citačních datech
I------------------------I------------I------------I------------I------------I
I                        I  Nejvyšší  I  Nejvyšší  I  Ústavní   I  Ostatní   I
I                        I    soud    I  správní   I    soud    I            I
I                        I            I    soud    I            I            I
I------------------------I------------I------------I------------I------------I
I Nejvyšší soud cituje   I  153 242   I      804   I   80 658   I  112 287   I
I------------------------I------------I------------I------------I------------I
I Nejvyšší správní soud  I    1 342   I   90 217   I   14 756   I   20 709   I
I cituje                 I            I            I            I            I
I------------------------I------------I------------I------------I------------I
I Ústavní soud cituje    I    8 486   I    2 877   I  137 308   I   45 689   I
I------------------------I------------I------------I------------I------------I
Tab. 15: Počty citačních párů v propojených citačních datech
I-------------------------------I--------------I--------------I--------------I
I                               I   Nejvyšší   I   Nejvyšší   I Ústavní soud I
I                               I     soud     I správní soud I              I
I-------------------------------I--------------I--------------I--------------I
I Nejvyšší soud cituje          I   140 355    I       658    I    76 003    I
I-------------------------------I--------------I--------------I--------------I
I Nejvyšší správní soud cituje  I     1 191    I    84 728    I    13 473    I
I-------------------------------I--------------I--------------I--------------I
I Ústavní soud cituje           I     7 474    I     2 168    I   133 148    I
I-------------------------------I--------------I--------------I--------------I
5.5
Zveřejnění citačních dat
Vytěžená citační data jsme dále zpracovali do podoby, ve které by mělo být tato data možné použít nejen v rámci naší studie, ale i pro další výzkumné či jiné účely. Citační data jsou zveřejněná na https://github.com/czech-case-law-relevance/czech-court-citations-dataset ve formátu CSV. Následující text je spíše technického charakteru v tom smyslu, že má případným zájemcům o práci s našimi daty poskytnout jejich co možná nejúplnější obraz.
Základní struktura zveřejněných dat je následující - citační data se skládají ze tří skupin souborů, jedné pro každý ze tří vrcholných soudů. Toto rozdělení je patrné dle počátečních písmen v názvech jednotlivých souborů. Soubory začínající zkratkou „SupCo“ obsahují citační páry extrahované z rozhodnutí Nejvyššíh soudu, „SupAdmCo“ představuje citační páry extrahované z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a „ConCo“ obsahuje citační páry extrahované z rozhodnutí Ústavního soudu.
První zkratka v názvu souboru tedy zjednodušeně značí, odkud citace vede (rozhodnutí kterého soud obsahuje odkaz). Druhou zkratkou v názvu souboru je vždy „ref“, což označuje referenci. Po této zkratce se nachází opět jedna ze zkratek označujících soudy - tedy „SupCo“, „SupAdmCo“ nebo „ConCo“ a navíc také
„rest“
. Tato třetí část názvu souboru značí, koho soud označený první zkratkou cituje, tedy který soud vydal rozhodnutí, jehož identifikátor je z textu extrahován. Zjednodušeně a pro lepší orientaci lze říci, že název souboru je ve tvaru „kdo-cituje-koho“ neboli citace vede „odkud-kam“. Například soubor s názvem „SupCo-ref-ConCo“ odkazy rozhodnutí Ústavního soudu, které byly rozpoznány a extrahovány z rozhodnutí soudu Nejvyššího. Obsažené odkazy tedy vedou od rozhodnutí Nejvyššího soudu k rozhodnutí Ústavního soudu.
V případě, že je na třetím místě názvu zkratka
„rest“
(v překladu kategorie „ostatní“), znamená to všechny reference, které neidentifikují rozhodnutí jednoho z vrcholných soudů. Jedná se tedy především o citace českých soudů nižších instancí, zahraničních či mezinárodních soudů, rozhodčích soudů apod. Do této kategorie také mohou být zařazeny i odkazy, které sice patří jednomu ze tří vrcholných soudů, avšak nebyly tomuto soudu správně přiřazeny, a to obvykle z důvodu překlepu či chybovosti v rámci předzpracování nebo v rámci čištění. Posledním čtvrtým prvkem názvů některých souborů je poté označení tzv.
„unlinked“
(tedy kategorie nepropopojených citačních dat).
Pro provádění citační analýzy je nutné znát i další metadata, nikoli pouhou spisovou značku soudního rozhodnutí, ze kterého je citace extrahována, a soudního rozhodnutí, které je citováno. Ačkoliv je i z této informace možné vyčíst např. alespoň rok publikace rozhodnutí či soud a konkrétní senát, tyto informace nebudou 100 %. Pro účely této studie bylo nutné dále ke spisové značce či číslu jednacímu získat i identifikaci soudu, který rozhodnutí vydal (dle této kategorie byly citace rozřazovány do příslušných souborů), a datum publikace soudního rozhodnutí. Tato metadata jsou pak potřebná pro obě strany reference - tedy jak pro rozhodnutí, ve kterém se reference nachází, tak pro rozhodnutí, na které je odkazováno. Pro opatření těchto metadat jsme využili metadatové záznamy, které obsahuje CzCDC, a propojili je s citačními daty.
Tento proces ovšem nebyl u referencí 100 %. Určitá část spisových značek či čísel jednacích označujících citaci nebyla dohledána v metadatových souborech CzCDC. Takové citace tedy byly zařazeny do speciálních souborů s čtvrtým prvkem v názvu
„unlinked“
. Zjednodušeně řečeno - u těchto seznamů víme, odkud citace vede, ale nevíme přesně kam (nemáme k dispozici konkrétní dokument), a nebo to dokážeme odhadnout, ale nemáme další metadata. Důvodem nepropojení těchto citací je pak pravděpodobně jedna z následujících situací:
-
CzCDC toto rozhodnutí, na které je odkazováno, vůbec neobsahuje,
-
v citaci se nachází překlep či chyba, která může být způsobena jak automatickou extrakcí, tak i chybou v označování citovaných rozhodnutí přímo v samotném textu zpracovaného soudního rozhodnutí.
Oddělení těchto propojených a nepropojených citací je nutné zejména proto, že pro některé metriky, které používáme k popisu citační praxe českých vrcholných soudů v části III této publikace, je možné brát v úvahu všechny reference (např. statistiky celkové citovanosti), avšak jiné se dají vykonat pouze se znalostí příslušných metadat a tedy pouze s využitím propojených citačních dat (např. vývoj citovanosti v čase).
Celkově repozitář obsahuje 21 datových souborů rozdělených po sedmi souborech pro každý ze tří českých vrcholných soudů. Z těchto sedmi souborů vždy šest odkazuje na soudní rozhodnutí vrcholných soudů, jednou ve variantě citačních dat nepropojených s CzCDC (s příznakem
„unlinked“
) a jednou ve variantě propojených s CzCDC (bez příznaku). Konkrétně jsou tedy například všechny extrahované citace ze soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obsahuje CzCDC, rozděleny podle toho, který soud citované rozhodnutí vydal (tedy Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud) a každému tomuto soudu přísluší dva soubory, z nichž jeden je navíc označen
„unlinked“
, což je dohromady zmiňovaných šest souborů. Sedmým souborem jsou pak všechny ostatní citace spadající do kategorie
„rest“
.
Jednotlivé CSV soubory obsahují řádky, každý řádek značí právě jednu citaci a je tvořen hodnotami oddělenými čárkami. Standardně je těchto osm hodnot, jejichž označení v prvním řádku je následující:
-
„source_file“
je název textového souboru, ve kterém se nachází soudní rozhodnutí, ze kterého byla citace extrahována, dle tohoto názvu je možné soudní rozhodnutí vyhledat v CzCDC,
-
„docket_number“
je spisová značka či číslo jednací soudního rozhodnutí, ze kterého byla citace extrahována,
-
„date“
je datum publikace soudního rozhodnutí, ze kterého byla citace extrahována,
-
„court“
je označení soudu, který vydal rozhodnutí, ze kterého je citace extrahována, soud je označen zkratkou SupCo pro Nejvyšší soud, SupAdmCo pro Nejvyšší správní soud, ConCo pro Ústavní soud,
-
„reference“
je spisová značka či číslo jednací citovaného soudního rozhodnutí,
-
„source_file2“
je název textového souboru, ve kterém se nachází citované soudní rozhodnutí. Dle tohoto názvu je možné soudní rozhodnutí vyhledat v CzCDC,
-
„date2“
je datum publikce citovaného soudního rozhodnutí,
-
„court2“
je označení soudu, který citované rozhodnutí vydal. Soud je označen zkratkou SupCo pro Nejvyšší soud, SupAdmCo pro Nejvyšší správní soud, ConCo pro Ústavní soud.
V případě kategorií
„rest“
a
„unlinked“
soubory obsahují pouze položky
„source_file“, „docket_number“, „date“, „court“
a
„reference“
. Ostatní kategorie totiž nebyly získány a nejsou tak součástí zveřejněných citačních dat.
5.6
Závěr
Jak již bylo několikrát uvedeno, námi použité techniky nejsou ani zdaleka perfektní. Z údajů o evaluaci výkonu námi vytvořených modelů (výše v Tab. 13) plyne, že jsme zcela nepochybně nezachytili všechny reference, které se ve zpracovávaných textech nacházejí.
Skutečná přesnost a skutečné pokrytí (tedy celková správnost) námi shromážděných citačních dat je zcela jistě příznivější, než nasvědčují evaluační údaje. Námi zvolený způsob konstrukce citačních párů ve formě odkazu jednoho celého rozhodnutí na jiné celé rozhodnutí (nikoli tedy konkrétního odstavce rozhodnutí na odstavec jiného rozhodnutí) způsobuje, že máme
de facto
několik pokusů na zachycení identifikátoru v textu zpracovávaného rozhodnutí. K vytvoření citačního páru nám tedy stačí zachytit pouze jeden z několika různých identifikátorů nebo jednu iteraci téhož identifikátoru. Evaluace prostřednictvím křížové validace není tuto nuanci identifikovanou logickým úsudkem schopná zachytit.
Podobně měl pozitivní vliv na kvalitu výsledků i proces čištění dat. Došlo totiž ke zvýšení pokrytí (například rozdělením více spisových značek nesprávně rozpoznaných jako jeden identifikátor) a ke zlepšení přesnosti (vyřazení falešných pozitiv, doplnění nekompletně rozpoznaných referencí).
V této kapitole jsme popsali architekturu, kterou jsme využili k vytěžení citačních dat, proces čištění těchto dat a také organizaci zveřejněného citačního datasetu. Dle našich zjištění se jedná o první dataset tohoto typu, který by byl veřejně dostupný. Přes zřejmé nedostatky našich postupů, které jsme transparentně do textu této části zařadili, je tento dataset jedním z řady unikátních produktů našeho výzkumu. Nad sebranými citačními daty v další části této knihy provádíme kvantitativní analýzu s cílem popsat citační prostředí českých vrcholných soudů. Tímto hodláme dodat výzkumu role judikatury v českém právním systému tolik potřebný datový podklad.
Část III
Citační prostředí českých vrcholných soudů
1.
Úvod
Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, máme za to, že citaci soudního rozhodnutí v soudním rozhodnutí je v českém právním systému možné považovat pouze za vyjádření soudce ohledně toho, že nějaké dřívější rozhodnutí relevantní pro jeho současné rozhodování existuje a že tedy relevantní vyhodnotil právě toto (resp. tato). Odkaz na dřívější soudní rozhodnutí je tedy vyjádřením soudcem subjektivně vnímané relevance daného rozhodnutí v daném případě, přičemž předpokládáme, že soudci budou mít zřejmě spíš tendenci k optimální než maximální relevanci.
Výše jsme také uvedli, že v českém právním prostředí až na velice ojedinělé výjimky neexistuje studie, která by empiricky mapovala prostředí používání soudních rozhodnutí.
Jednu z výjimek představuje komparativní studie Matzaka, Bencze a Kühna, kteří ukazují, jak české, maďarské a polské soudy používají různé druhy autonomních i neautonomních pramenů práva ve své argumentaci, včetně používání odkazů na dřívější soudní rozhodnutí, resp. „judikaturu“. Tvrdí, že tyto odkazy jsou projevem nižšího formalismu, resp. odklonu od formalismu socialistického právního systému.430) V kvantitativní analýze, kterou provedli, však spojují odkazy na judikaturu s odkazy na další prameny práva, které nejsou absolutně závazné, a jejich výsledky tak není možné vztahovat k roli dřívějších soudních rozhodnutí v daném právním systému.
Poměrně nedávnou výjimku pak představuje i Mlynaříkova diplomová práce, která obsahově i metodologicky navazuje na tuto studii, přičemž analyzuje právní argumentaci v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu v letech 2004 až 2011.431) Kvantitativně ukazuje, do jaké míry Nejvyšší správní soud ve zkoumaném období odkazoval na judikaturu, ať už svou, nebo jiných soudů, včetně soudů obecných.432) Odkazy na dřívější rozhodnutí Mlynařík považuje za argumentační „standardy právu interní“ a ukazuje, jak ve zkoumaném období postupně stoupá četnost užití odkazů na dřívější soudní rozhodnutí obecně s tím, že nejvyšší nárůst je patrný u odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu samotného.433)
Walsh, podobně jako celá řada autorů studií, o nichž byla řeč v části I této publikace, tvrdí, že citace soudních rozhodnutí jsou způsobilé přinést lepší porozumění soudnímu rozhodování, používání precedentu, vztahů mezi soudy navzájem nebo třeba rozvoji právních konceptů.434)
Cílem této části je tedy prostřednictvím citační síťové analýzy zmapovat prostředí používání judikatury v českém právním systému z perspektivy představ soudců o tom, jaká rozhodnutí jsou pro jejich vlastní rozhodování relevantní.
Toto mapování určitě není možné považovat za konečné: jeho omezení jsou dána jednak omezeními architektury, kterou používáme pro extrakci dat a která byla včetně dílčích prvků popsána v části II, a dále také limity využívaných metod.
Protože však plošná studie tohoto typu v českém právním prostředí chybí, cílem této části je poskytnout makropohled na používání soudních rozhodnutí v českém právním prostředí, a to prostřednictvím popisu citačního prostředí vrcholných českých soudních institucí. V této části tedy budeme využívat síťové analýzy, systém citací však začneme mapovat prostřednictvím základních statistických metod. I základní statistické informace mají totiž schopnost odhalit doposud neznámé nebo pouze intuitivně dovozované informace o skutečném stavu používání soudních rozhodnutí v rozhodovací praxi soudů a o určitých trendech vývoje tohoto používání v čase.
Naše analýza je podobně jako jiné studie založena na zachycení vztahů mezi jednotlivými rozhodnutími, přičemž budeme vycházet jak ze základních statistických přehledů, tak z toho, co nám umožňuje síťová analýza. Pro tyto účely budeme používat následující terminologii:
-
uzel (případně vrchol, angl.
node
): v síti tvořené citacemi soudních rozhodnutí je uzlem jednotlivé rozhodnutí,
-
hrana (případně spojení, angl.
edge, link
): spojení mezi jednotlivými soudními rozhodnutími představované citací rozhodnutí nacházející se v jiném rozhodnutí; vzhledem k povaze citační sítě, kde citace může vést vždy pouze k rozhodnutí již učiněnému v minulosti, je naše síť tzv. orientovaná,
-
výstupní citace (angl.
outward citation
): citace dřívějšího rozhodnutí obsažená ve zkoumaném rozhodnutí,
-
vstupní citace (angl.
inward citation
): citace zkoumaného rozhodnutí nacházející se v jiných - pozdějších - rozhodnutích,
-
výstupní stupeň uzlu/vrcholu (angl.
outdegree centrality
): celkový počet citací dřívějších rozhodnutí, které se nachází v rozhodnutí (tedy celkový počet výstupních citací),
-
vstupní stupeň uzlu/vrcholu (angl.
indegree centrality
): celkový počet citací rozhodnutí v jiných - následujících - rozhodnutích (tedy celkovýpočet vstupních citací).
Následující čtyři pojmy jsou vysvětleny pouze rámcově, protože jejich konkrétní význam závisí na konkrétní studii a operacionalizaci pojmů v nich využívaných. Blíže budou vysvětleny (vč. způsobů výpočtu
authority score
a
hub score
) v konkrétních kontextech, ve kterých s nimi budeme pracovat:
-
authorita (angl.
authority
): uzel, který je citován promientními hub uzly,
-
hub (angl.
hub
): uzel, který cituje v síti prominentní autority,
-
hodnota autority (angl.
authority score
): síťový ukazatel založený na iterativním algoritmu, který vykazuje určité charakteristiky založené primárně na jeho vstupním stupni,
-
hodnota hubové centrality (angl.
hub score
): síťový ukazatel založený na iterativním algoritmu, který vykazuje určité charakteristiyk založené primárně na jeho výstupním stupni.
Tato část publikace je rozdělena na dva tématické celky. Ten první (kapitola 2), teoretický, navazuje na část I této publikace podrobně diskutuje možné interpretace odkazů na soudní rozhodnutí v soudních rozhodnutích a jejich limity. Ten druhý (kapitoly 3, 4, a 5) pak představuje naši kvantitativní analýzu.
Kapitola 4 předkládá základní přehled českého citačního prostředí. Identifikuje základní údaje o používání odkazů na dřívější rozhodnutí třemi vrcholnými soudními institucemi (Ústavním soudem, Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem), sleduje vývoj tohoto citačního prostředí v čase a diskutuje provázanost ústavního, obecného a správního soudnictví skrze vzájemné citace rozhodnutí těchto soudů. I když se pokoušíme nabízet možná vysvětlení některých pozorovaných jevů, analýza prováděná v tomto celku je čistě exploračního charakteru.
Kapitola 5 pak již využívá síťovou analýzu. Popisuje síť vytvořenou z citací získaných z našeho datasetu procesem, který byl podrobně popsán v části II této publikace, pracuje s vybranými síťovými ukazateli (vstupní a výstupní stupeň,
authority
a
hub score
) a na jejich základě doplňuje nové informace k českému citačnímu prostředí. Interpretuje získané poznatky především ve vztahu k principu
stare decisis
a obecně k potenciálu přítomnosti metody práce s dřívějšími rozhodnutími. Zároveň provádí srovnání našich zjištění s výsledky obdobných analýz provedených v kontextu SDEU435) a Nejvyššího soudu USA.436)
Protože používané síťové ukazatele umožňují určitou hierarchizaci rozhodnutí, bude tato kapitola dále analyzovat vždy prvních 10 rozhodnutí v žebříčku dle zvoleného ukazatele a nabídne možná vysvětlení toho, proč se zrovna tato rozhodnutí na takto prominentních místech objevují.
I tato část našeho výzkumu je pojata především exploračním a popisným způsobem. Nicméně vzhledem k tomu, co bylo diskutováno v části I této publikace a co bude dále diskutováno i v této části v kontextu významu přítomnosti citace dřívějšího soudního rozhodnutí v soudním rozhodnutí, budeme ojediněle ověřovat určité předpoklady pojmenované dále.
I přes konkrétní kroky a interpretace, které jsou prezentovány dále, není naším primárním cílem dovozovat jakékoli normativní závěry o hodnotě a roli judikatury v českém právním systému. Jak upozorňují Petersen a Towfigh v reakci na jednu ze studií Derléna a Lindholma, empirické metody mají převážně deskriptivní účel.437) Jediné závěry, které tedy z našeho popisu budeme dovozovat, jsou orientačního charakteru, protože s ohledem na nejednotnost normativních představ o správném používání judikatury v českém soudním rozhodování není bez dalšího možné z informací o tom, co je, dovozovat jakékoli závěry o tom, co má být.
Následující text tedy na základě kvantitativní analýzy citačního datasetu, za použití základních statistických metod a na základě síťové analýzy:
1)
představí základní popis českého citačního prostředí a
2)
nabídne možné interpretace popsaných zjištění.
Tato část tedy obsahuje makropohled na vrcholné české soudní prostředí. Šíře našeho záběru a makro přístup, který jsme si v této části zvolili, implikuje určitou „hrubost“ prezentovaných výsledků - náš přístup je prakticky čistě kvantitativní a zajímají nás především sumární statistiky a obecné tendence charakterizující naši citační síť. V mnoha ohledech tedy v interpretaci pouze naznačujeme důvody a příčiny zjištěných výsledků. Jde mimo rámec této publikace tyto teoretické důvody, předpoklady a interpretace ověřit dalším kvalitativním výzkumem. Tato část tedy obsahuje celou řadu míst, které je třeba brát jako výzvu k dalšímu zkoumání.
Napříč naší vlastní analýzou se vine diskuse metod a výsledků obdobných studií citační praxe soudů, jako je ta naše, nejčastěji pak studie Fowlera a Jeona a Derléna a Lindholma. Následující text tedy bude diskutovat naše vlastní zjištění v metodologickém kontextu těchto studií.
2.
Význam citací
2.1
Co znamená citace dřívějšího soudního rozhodnutí v soudním rozhodnutí?
I když se i v prostředí precedentních systémů objevují hlasy, že citace soudního rozhodnutí často není nic než pouhá dekorace nebo rétorická ozdoba,438) není vyloučeno, že soudce bude citovat dřívější rozhodnutí z poněkud racionálnějších argumentačních důvodů, jak již bylo uvedeno výše. Soudce chce možná podpořit svou argumentaci (ať už odkazem na rozhodnutí, které je podobné, nebo odkazem na jiné rozhodnutí, které je dle něj nesprávné, a on prostřednictvím této nesprávnosti posiluje své „lepší“ řešení), věcně odlišit případ nebo dřívější rozhodnutí změnit (ve smyslu anglického
overrule
). Možná však rozhodnutí zmíní bez konkrétního zjevného úmyslu, možná se odkaz na rozhodnutí objevuje třeba v pasáži z jiného rozhodnutí, které soudce cituje. Čistá informace o tom, zda je rozhodnutí citováno (aniž bychom měli další informace o tom, jak přesně se s daným rozhodnutím zachází), má tedy relativně omezený význam.
Významem citací soudních rozhodnutí v jiných soudních rozhodnutích se ve větší či menší míře zabývají všechny studie, které je dále kvantitativně analyzují. I studie, které v prvé řadě cílí na angloamerické právní prostředí (jako například Cross a kol.) v kontextu horizontálního precedentu Nejvyššího soudu USA tvrdí (a my můžeme totéž tvrdit i v českém právním systému), že odkazy na dřívější soudní rozhodnutí zcela určitě nepředstavují nevyhnutelnost.439)
Cross a kol. nabízejí tři teorie,440) kterými je možné vysvětlit smysl citací soudních rozhodnutí v jiném soudním rozhodnutí:
1)
citace soudního rozhodnutí označuje rozhodnutí, které představuje základ pro další rozhodnutí, dle principu
stare decisis
,
2)
citace soudního rozhodnutí je pouhou maskou skutečných důvodů rozhodnutí, které mají ideologickou nebo politickou povahu,
3)
citace soudního rozhodnutí je zásadní pro potvrzení institucionální legitimity soudců a vytváří určité mantinely pro soudní rozhodování.441)
První teorie tedy vychází z toho, že soudce cítí povinnost následovat precedens, ať už proto, že mu ji ukládá právo, nebo proto, že je k jejímu plnění socializován v rámci svého vzdělání.442) Následování precedentu potom jednak indikuje, že rozhodnutí bylo provedeno v souladu s právem (viz výše naše úvahy o právně dané povinnosti jako základní determinanty toho, zda má soudce odkazovat na dřívější soudní rozhodnutí, či nikoli),443) jednak je potom jednodušší rozhodnout podle „šablony precedentu“ než analyzovat již dříve rozhodnutý problém znova a samostatně.444)
Druhá teorie staví na tom, že soudci rozhodují případy dle vlastních hodnotových a politických preferencí. Citace dřívějších soudních rozhodnutí pak poslouží jako vhodná zástěrka - maska - pro tuto činnost. Studie, které prokazují motivovanost hlasování soudců jejich ideologickými preferencemi,445) naznačují, že citace precedentů (dřívějších soudních rozhodnutí) nejsou ani tak výpovědí o tom, která rozhodnutí jsou v daném případě aplikovatelnými precedenty, jako spíše o tom, za jakými soudními rozhodnutími se schovává reálné rozhodnutí soudce učiněné na základě osobních ideových preferencí.446) Toto tvrzení není nijak nové. Cross a kol. odkazují na texty ze 70. a 80. let 20. století, které upozorňují, že citace precedentů maskují jiné úvahy soudu.447)
Ptáme-li se, jak je to v kontextu závazného precedentu vůbec možné, odpověď je relativně snadná. Diskutuje-li se v kontextu precedentu skutková podobnost jako základ pro jeho aplikovatelnost, narážíme na otázku, jak je identifikace oněch relevantních skutečností ohýbatelnou činností. Schauer například upozorňuje, že pokud bude soudce chtít, vždy bude schopen precedens „odlišit“.448)
Pokud si tedy klademe otázku, proč soudce vůbec na dřívější soudní rozhodnutí odkazuje, když je zacházení s ním takto ohýbatelné, jednou z odpovědí je legitimizace jeho rozhodnutí.449) Citace tedy může plnit určitou komunikačně-legitimizační funkci: přítomnost citace nebo citací může vést k vyšší akceptovatelnosti rozhodnutí u vnějšího publika.450)
Teorie, podle které jsou citace rozhodnutí pouhou maskou reálných motivací soudce, však stojí na tom, že tato legitimizace může fungovat, i když neodpovídá realitě.451) Proto existují i takové názory, podle kterých nemají dřívější rozhodnutí reálný vliv na další soudní rozhodování, protože jejich citace jsou „čistou šarádou“.452)
Existující výzkum prováděný na akademických citacích ukazuje, že citace mají skutečně tendenci ztrácet svůj původní význam, tedy význam původního citovaného textu. Greenberg, který provedl síťovou analýzu citací odborných neurologických článků, mimo jiné ukazuje, že skrze citace často dochází k distorzi původních tvrzení a zjištění a, což je ještě víc problematické, k postupně stále častějšímu častějšímu zacházení s hypotézami jako s prokázanými fakty.453) Citační praxe tedy zřejmě může vést k vyprazdňování významu citovaných zdrojů a významovou hodnotu pak nese (i když někdy neoprávněně) samotná přítomnost citace.
Na druhou stranu však existující výzkum ukazuje, že uvádění celých seznamů zdrojů (v našem kontextu tedy dřívějších soudních rozhodnutí) může fungovat jako určitý symbol dobrého rozhodnutí454) a plnit tak určitou žádanou funkci.
Cross a kol. však upozorňují, že přístup, podle kterého přítomnost citace legitimizuje rozhodnutí, je také kritizován a dle některých studií neobstojí.455) Kontinentální (neprecedentní) systémy jsou toho důkazem: chybějící citace soudních rozhodnutí neznamená, že by takové rozhodnutí bylo protiprávní nebo nelegitimní. Na druhou stranu, pokud kontinentální rozhodnutí citace soudních rozhodnutí obsahují, zřejmě v nich soudci vidí nějaký význam a nepovažují je za zbytečné.456)
Třetí výše jmenovaná teorie říká, že precedenty nepředstavují ani striktní pravidlo, ani masku pro jiné rozhodovací důvody, ale určité mantinely, v nichž je soudce při svém rozhodování povinen se pohybovat. Precedens tedy podle tohoto úhlu pohledu další rozhodování absolutně nezavazuje, ale „pouze“ ovlivňuje.457)
Odkazování na dřívější rozhodnutí tedy v prvé řadě plní určitou omezující funkci, v řadě druhé prokazuje principiální soulad s existujícím právem. Pokud je právo v zásadě konzervativní aktivitou, jejímž cílem je poskytnout určitou rovinu stability, pak odkazování na dřívější rozhodnutí a prokazování koherence s takovými rozhodnutími slouží k zajišťování této stability458) a v důsledku toho legitimity soudnictví na výstupu.459) Poukazování na koherenci s dřívějšími soudními rozhodnutími tedy může fungovat jako stabilizační prvek: soudce ukazuje, že jeho rozhodnutí je zcela v limitech právního systému, v němž se nachází.
Podle Crosse a kol. tedy v závislosti na platnosti výše uvedených teorií můžeme pojmenovat tři dimenze významu přítomnosti citací dřívějších soudních rozhodnutí v soudních rozhodnutích:460)
1)
Pokud jsou precedenty skutečnou determinantou soudních rozhodnutí, pak můžeme tvrdit, že citační praxe odráží realitu vlivu (relevance) citovaného rozhodnutí na další soudní rozhodnutí, případně i na právní systém jako celek v případě, že se jedná o často citované rozhodnutí.
2)
Pokud je citace dřívějšího rozhodnutí pouhou maskou, pak jsou citace pouze indikátorem určitého
„post hoc cover-up“
skutečných motivací soudců. Často citovaná rozhodnutí pak zřejmě budou ta, která jsou ideologicky výhodná pro další soudce.
3)
Pokud precedenty představují pouze mantinely vymezující prostor pro další soudní rozhodování, pak můžeme citovaná rozhodnutí považovat za jedny z faktorů ovlivňujících rozhodnutí, v nichž se citace objevuje.
Z tohoto třetího bodu pak Cross a kol. dále dovozují, že nejcitovanější rozhodnutí by bylo možné považovat za „nejvíce právně signifikantní“
(legally significant)
a rozhodnutí, která citují nejvíc dalších rozhodnutí, za „nejlépe zakotvená v právu“.461) Oba tyto úhly pohledu však mají své slabiny. Jak se ukazuje ve studiích, které využívají síťovou analýzu citací a na kterých staví i tento náš text, a jak podrobněji vysvětlíme níže, samotný fakt, že je rozhodnutí více citováno, nemá kapacitu odhalit jeho potenciální právní dopady, a fakt, že rozhodnutí obsahuje celou řadu citací, není možné automaticky považovat za případ lepší právní zakotvenosti.
Toho, že čisté zjištění o tom, zda je rozhodnutí citováno nebo zda rozhodnutí cituje jiná rozhodnutí, má relativně omezenou vypovídací hodnotu, si všímají i Fowler a Jeon. Uvádí však, že i přesto, že nebudeme mít konkrétní informace o tom, zda představuje následování, odlišování, změnu nebo jiný druh zacházení s precedentem, je citace rozhodnutí výpovědí o roli citovaného rozhodnutí v právním systému.462) Konkrétně tvrdí, že každá citace soudního rozhodnutí v jiném soudním rozhodnutí je latentním úsudkem soudce - autora tohoto rozhodnutí - o tom, jaká rozhodnutí jsou nejdůležitější k vyřešení daného případu.463) Máme však za to, že „důležitost“ je zde používaná poněkud zavádějícím způsobem, protože v kontextu konceptu optimální relevance můžeme s jistotou tvrdit, že citace rozhodnutí indikuje pouze to, že jej soudce shledal pro daný účel (optimálně) relevantní.464)
Derlén a Lindholm však na tomto druhu operacionalizace ve svých výzkumech staví. V jednom z nich pak pracují se zjednodušením, podle kterého, pracuje-li soudce s dřívějším rozhodnutím a cituje-li jej ve svém rozhodnutí, používá jej jako pramen práva při rozhodování.465) Derlén a Lindholm tvrdí, že toto jejich zjednodušení je obhajitelné, protože odpovídá jejich zkušenosti, že tento typ zacházení s dřívějším rozhodnutím je častější než například negativní citace nebo odlišování.466) Pomineme-li fakt, že se toto zjednodušení v zásadě opírá o vlastní zkušenost autorů, je možné jej akceptovat jen tehdy, budeme-li pracovat s poněkud volnějším konceptem pramene práva, protože soudní rozhodnutí v českém právním systému nebývají řazena mezi absolutně závazné prameny práva, resp. autonomní prameny práva.
Zde se dostáváme k možným důsledkům rozdílů mezi systémy, které obsahují doktrínu závazného precedentu, a těmi, které ji neobsahují.
Z výše citovaných tří možných dimenzí významu citací v soudních rozhodnutích dle Crosse a kol. jsou tyto rozdíly jasně patrné. Jen v situaci, kdy víme, že daný systém vyžaduje určitou konkrétní práci s dřívějšími soudními rozhodnutími (tedy například povinnost aplikovat či následovat precedens), mají citace určitý jasný význam, například v tom smyslu, jak s ním pracují studie Fowlera a kol. nebo Fowlera a Jeona. V situaci, kdy systém na normativní úrovni nemá jasno v tom, jak by se s dřívějšími soudními rozhodnutími mělo zacházet, se tento význam poněkud ztrácí.
V kontextu toho, co bylo o rozdílech mezi „precedentními“ a „neprecedentními“ systémy uvedeno výše, máme za to, že v citační analýze soudních rozhodnutí je třeba přistupovat obezřetně k tvrzení, že citace je vyjádřením role daného rozhodnutí v právním systému a že v kontinentálních systémech - tedy i v tom českém - je přesnější považovat citaci dřívějšího soudního rozhodnutí za výpověď soudce o tom, že dané rozhodnutí je podle něj optimálně relevantní pro zdůvodnění jeho rozhodnutí. Samozřejmě, že soudce je při soudním rozhodování ve velice specifické pozici a jeho aktivity, tedy i citace dřívějších rozhodnutí a výběr rozhodnutí, která cituje, mají kapacitu ovlivnit právní systém jako celek. V českém systému však soudci v zásadě nic nebrání v tom si k argumentaci vybrat obskurní a třeba i relativně staré rozhodnutí, které se touto jeho volbou dostane „na povrch“ a tím i do povědomí ostatních aktérů daného právního systému.
Ptáme-li se po tom, co je možné dovozovat z citace soudního rozhodnutí v jiném soudním rozhodnutí, máme v zásadě dva možné přístupy. V rámci jednoho se ptáme, co to znamená, když soudce odkazuje na jiná soudní rozhodnutí v odůvodnění svého rozhodnutí (zajímají nás tedy výstupní -
outward
- citace), v rámci toho druhého se potom ptáme, co to vypovídá o tom rozhodnutí, na které se odkazuje (vstupní -
inward
- citace).467)
2.2
Co to znamená, když rozhodnutí odkazuje na větší množství jiných rozhodnutí?
Pokud bychom chtěli hledat odpověď na otázku, jak rozumět situacím, ve kterých soudci odkazují na větší množství dřívějších soudních rozhodnutí, prakticky bychom se vrátili do části I této publikace. Soudce bude v prvé řadě při zdůvodňování svého rozhodnutí vázán tím, co má podle daného systému dělat (tedy zda má, či nemá nebo smí, či nesmí odkazovat na dřívější soudní rozhodnutí). Pokud jej nic neváže k tomu chovat se nějakým konkrétním způsobem (např. tedy následovat precedens v právním systému USA, nebo naopak výslovně se v rozhodnutí dřívějších soudních rozhodnutí nedovolávat, jako je tomu v případě francouzského
Cour de cassation
), bude si volit takové způsoby argumentace a v jejich rámci odkazovat na taková rozhodnutí, která bude považovat za relevantní, a to nikoli ve smyslu maximální, ale optimální relevance.
Odkazy na více než jedno rozhodnutí můžeme číst především dvěma způsoby. Na jednu stranu, na více rozhodnutí bude soudce zřejmě odkazovat v situaci, kdy se bude jednat o tzv. složitý případ. V takovém případě není možné rozhodnout případ jednoduše tak, že bez dalšího subsumujeme zjištěný skutkový stav jasnému a jednoznačnému pravidlu. Ve složitých případech řešíme situace, kdy je třeba zvažovat více možných interpretací jednoho ustanovení právního předpisu, musíme brát v potaz a aplikovat právní principy apod.468) V těchto situacích soudce může ocenit dřívější rozhodnutí jako nástroje, které mu pomohou komplexní právní problém vyřešit, přičemž čím komplexnější daný případ bude, případně čím kontroverznější v daném právním systému bude soudcem zvolené řešení, tím spíše bude soudce chtít zakotvit svou argumentaci historicky nebo ji opřít o autoritu vyšších soudů.
Odkazuje-li jedno soudní rozhodnutí na větší množství dřívějších rozhodnutí, je možné (i když zdaleka ne jisté), že se bude jednat o rozhodnutí komplexní nebo kontroverzní, vyžadující komplexnější zdůvodnění, a jako takové bude pravděpodobněji spíše zachyceno odbornou literaturou nebo případně jinými soudci právě tím, že jej budou ve svých rozhodnutích citovat.
Na stranu druhou však má řada autorů za to, že přítomnost většího množství odkazů na dřívější rozhodnutí indikuje, že je takové rozhodnutí dobře zakotveno v daném právním systému
(well-grounded)
.469) Podobné tvrzení o tom, že více citací v rozhodnutí indikuje kvalitnější právní zakotvení daného rozhodnutí, používají i Cross a kol.,470) i když hned vzápětí s tímto tvrzením polemizují v linii toho, co jsme již diskutovali výše ohledně většího množství citací dřívějších soudních rozhodnutí v soudních rozhodnutích: „Pokud by citace byly determinantou rozhodnutí soudu a toto rozhodnutí by bylo jasně učiněno na základě nějakého dřívějšího rozhodnutí, pak by ke zdůvodnění daného rozhodnutí měl stačit menší počet citací.“471) Podle Derléna a Lindholma je možné to, zda je rozhodnutí dobře zakotveno ve zbytku právního systému, považovat za druh „důležitosti“, což se podle nich může projevovat právě tím, že takové rozhodnutí bude odkazovat na celou řadu dřívějších rozhodnutí.472)
Přestože je s ohledem na charakteristiky kontinentálního právního systému něco takového možné říci, fakt, že chybí povinnost reálně citovat rozhodnutí, na kterých soudce své rozhodování staví (resp. zcela chybí povinnost při soudním rozhodování pracovat s dřívějšími soudními rozhodnutími), vede k tomu, že skutečnost, že nějaké rozhodnutí neodkazuje na žádná další rozhodnutí, neznamená, že není dobře zakotveno ve zbytku právního systému.
Landes a Posner uvádí, že soudci jsou si vědomi, že kdyby nenásledovali aplikovatelné precedenty, znehodnotí tím své vlastní rozhodnutí a jeho potenciální hodnotu pro právní systém.473) Zdá se tedy, že tento pohled je v souladu s představou, že rozhodnutí, které bude reálně ovlivňovat právní systém, bude zároveň takové, které bude řádně následovat precedenty (pokud takovou povinnost má), resp. bude transparentně odkazovat na dřívější soudní rozhodnutí (pokud povinnost následovat precedens nemá).
Harnay a Marciano však v kontextu diskuse hledání významu citací dřívějších soudních rozhodnutí upozorňují, že soudní rozhodnutí, která se drží precedentu, budou mít na právo menší dopad, a to bez ohledu na to, kolik dřívějších rozhodnutí citují: takové rozhodnutí totiž nebude inovativní, ale prakticky bude pouze reflektovat dřívější linii rozhodování.474) Na právo budou mít spíše dopad rozhodnutí inovativní, která mohou potom být o to přesvědčivější, o kolik ukážou, že se tato inovativnost ve skutečnosti odvozuje od kořenů dané právní doktríny.475) A k tomu pak opět může sloužit větší množství citací dřívějších rozhodnutí. Samotné množství odkazů na dřívější rozhodnutí v odůvodnění soudního rozhodnutí tedy automaticky není možné interpretovat jako indikátor toho, že bude následně dalšími soudci považováno za jakkoli důležitější.
Derlén a Lindholm připouští, že množství citací dřívějších rozhodnutí může být spíše indikátorem komplexity rozhodování, a považují to za slabý indikátor důležitosti.476) Operacionalizují nicméně tzv. huby477) jako vlivná rozhodnutí, která jsou dobře zakotvena ve zbytku právního systému.478)
Máme za to, že důležitost, kterou reprezentuje fakt, že dané rozhodnutí je možné považovat za hub sítě, je natolik různého charakteru, že ačkoli by bylo možné takové rozhodnutí považovat za dobře zakotvené v právním systému, nelze tak učinit automaticky. Samotná přítomnost citace soudního rozhodnutí neznamená, že by:
-
rozhodnutí bylo použito správně:
-
Derlén a Lindholm upozorňují, že SDEU, jehož citační praxi analyzovali, čelí kritice, že záměrně ignoruje význam dřívějších rozhodnutí, na která odkazuje, nebo jejich význam posouvá a překrucuje, aby dřívější rozhodnutí lépe vyhovovalo jeho záměru,479)
-
rozhodnutí bylo jako celek zdůvodněno řádně:
-
s ohledem na teorii pramenů práva, na které český právní systém stojí, nestačí rozhodnutí odůvodnit odkazy na dřívější judikaturu,480)
-
samotná přítomnost odkazů na dřívější soudní rozhodnutí automaticky neznamená, že by bylo rozhodnutí jako celek zdůvodněno řádně,
-
použití citace indikovalo lepší zakotvenost rozhodnutí v daném právním systému, protože ani opak - absence odkazů na dřívější soudní rozhodnutí - neznamená, že ve zbytku právního systému rozhodnutí dobře zakotveno není.
Mohli bychom však předpokládat, že rozhodnutí, v jehož odůvodnění bude soudce cítit potřebu odkazovat na větší počet dřívějších rozhodnutí, bude samo zřejmě komplexním složitým případem nebo jinak kontroverzním rozhodnutím, které vyžaduje komplexnější argumentaci, než jakou poskytne zákonná subsumpce. Snaha posunout zažitou intepretaci zákonného ustanovení novým směrem, aktivistický tlak na změnu systému nebo třeba eurokonformní intepretace staršího pravidla majícího svůj původ ještě v socialistickém právu bude představovat vyšší tlak na legitimitu takového rozhodnutí. V takových případech s sebou tedy nároky na řádné a transparentní odůvodnění mohou nést potřebu ukázat, že toto „nové“ rozhodnutí nevystupuje ze zažitých pořádků daného právního systému, čehož se dá dosáhnout právě prostřednictvím historické analogie, a tedy i odkazováním na předchozí soudní rozhodnutí.481)
Podobné úvahy se ve skutečnosti objevují i v právním systému USA. Komplexní otázky většinou vedou ke komplexním odpovědím. Lupu a Fowler zjistili, že existuje určitá korelace mezi četností odkazování na dřívější rozhodnutí a tím, zda je většinové stanovisko soudu doprovázeno i nesouhlasnými odlišnými stanovisky. Soudci se podle nich ve většinových stanoviscích více opírají o precedenty v situacích, kdy ví, že rozhodnutí bude obsahovat i disenty, a čím méně soudců sdílí většinový postoj, tím větší snahu bude mít autor většinového postoje zakotvit své rozhodnutí ve větším množství dřívějších rozhodnutí.482) Soudce tak vlastně preventivně odpovídá na možné námitky ostatních soudců a inkorporuje jejich postoje do většinového stanoviska, aby je ve výsledku získal na svou stranu.483)
Podle Friedmana si situace, kdy dochází k nějaké zásadní právní změně (tedy třeba ke změně -
overruling
- precedentu), žádají „více autority“, a tedy v důsledku povedou k citacím více dřívějších soudních rozhodnutí.484) Walsh485), který na Friedmana navazuje, pak tvrdí, že rozhodnutí, která zavádějí novou doktrínu, budou vyžadovat vyšší úsilí takovou změnu legitimizovat než ta, která pouze zachovávají
status quo
. V případech právní změny, tedy i obecně v případech rozhodování komplexních a kontroverzních případů, se soudci nemohou jednoduše spolehnout na
stare decisis
. I tak však mají motivaci nejen ukázat, od kterých dřívějších rozhodnutí se jejich rozhodnutí odlišuje, ale i s jakými principy, na kterých stojí i dřívější rozhodování, jsou naopak ve shodě. I v precedentních systémech bychom tedy mohli očekávat, že v případě změny precedentu
(overruling)
se soudci budou opírat o dřívější rozhodnutí a možná (což je v tuto chvíli pouze nepotvrzeným odhadem, ale jasně to vyplývá z výše řečeného) budou s texty dřívějších rozhodnutí zacházet více dekontextualizovaným způsobem než při „prosté“ aplikaci precedentu.
Lupu a Fowler z dřívějších studií486) dovozují, že „rozsah, s jakým je většinové stanovisko [Nejvyššího soudu USA] zakotveno v precedentu, ovlivňuje jak míru budoucí citovanosti takového rozhodnutí jako precedentu, tak pravděpodobnost, zda bude rozhodnutí změněno.“487) Dále tvrdí, že soudci jsou motivováni k tomu vydávat taková rozhodnutí, která odolají zubu času a potenciálně budou ovlivňovat další soudní rozhodování. Pravděpodobnost, že se soudci něco takového povede, je podle nich podpořena tím, že jeho rozhodnutí bude odkazovat na větší množství dřívějších soudních rozhodnutí.488) To však není jediným faktorem, který ovlivňuje množství citací dřívějších soudních rozhodnutí. Jako další pak pojmenovávají povahu a komplexitu právního problému, který je rozhodován, náročnost psaní samotného rozhodnutí a vyhledávání relevantních zdrojů a hodnotové a ideologické preference soudce.489)
Fowler a kol.490) a Fowler a Jeon491) ukázali, že rozhodnutí, která mění dřívější precedenty, mají vyšší tzv.
hub score
, což je síťový ukazatel postavený především na výstupním stupni.
I když závěry, které z našeho zkoumání vyplynou, nemůžeme považovat za definitivní, máme za to, že existuje korelace mezi množstvím citací v rozhodnutí a případem, který nebylo možné rozhodnout na základě jednoduché subsumpce.
Harnay a Marciano se zamýšlí nad tím, jaké druhy rozhodnutí mají tendenci být komunitou soudců vnímány jako silnější a „důležitější“. Poznamenávají, že samotný fakt, že nějaké rozhodnutí výslovně následuje linii dřívějších soudních rozhodnutí, z něj nedělá rozhodnutí, které bude stát za povšimnutí nebo které soudci, který jej učinil, přinese nějakou zvláštní prestiž. Pozornost si většinou získávají rozhodnutí, která jsou jednak inovativní a revoluční, ale zároveň je jejich právní směr zbytkem právní komunity vítán. V takovém případě by pak podle nich mohlo platit, že čím „důležitější“ a zakotvenější v daném právním systému bylo rozhodnutí, které je novým rozhodnutím překonáváno nebo měněno, tím více potenciálních zisků pro soudce, který se o takové překonání pokusil.492) Nicméně úroveň přijetí takového rozhodnutí je potom možné posoudit až
ex post
z toho, do jaké míry je rozhodnutí akceptováno a následováno dalšími soudci.493)
Můžeme tedy odhadovat, že komplexní případ zřejmě bude přitahovat pozornost odborné veřejnosti, dostane se do odborných článků a učebnic a tím nabude určitého typu prominence v právním diskursu daného právního systému. V tomto případě se však jedná pouze o dohady, které nebyly empiricky ověřeny. Budeme tedy ověřovat, zda jsou rozhodnutí, která jsou často citována, zároveň i komplexními případy, přičemž za indikátor komplexnosti budeme považovat přítomnost většího množství odkazů na dřívější rozhodnutí, tj. tzv. výstupních citací.
2.3
Judikatura, nebo precedens?
Výše bylo řečeno, že zatímco aplikovatelný precedens je představován jedním rozhodnutím, judikatura bývá charakterizována jako právní názor ustálený rozhodovací praxí. Pokud je ustálenost napříč celou řadou soudních rozhodnutí jedním z pojmových znaků judikatury, pak bychom mohli předpokládat, že soudce, který se chce o tuto ustálenou praxi opřít ve svém rozhodování, bude chtít prokázat, že se o ustálenou praxi skutečně jedná. Takové prokazování nejsnáze provede tak, že odkáže na řadu rozhodnutí, která na daném právním názoru stojí.
Podobně i Cross a kol. naznačují, že větší množství citací dřívějších rozhodnutí může být chápáno tak, že daný právní systém nestojí na doktríně
stare decisis
,494) tedy se nespoléhá na precedent, ale na „ustálenou judikaturu“. V kontextu horizontálního precedentu v právním systému USA i Walsh naznačuje, že větší počet citací je nezbytný pro podporu legitimity
stare decisis
v takových případech.495) Na druhou stranu však Fowler a Jeon interpretují zvyšující se množství citací dřívějších rozhodnutí v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu USA jako důkaz rozvoje
stare decisis
u tohoto soudu.496) Zdá se tedy, že se v literatuře objevují rozporné interpretace toho, co znamená větší množství citací v daném rozhodnutí. Považujeme však za důležité upozornit na to, že Fowler a Jeon pracují s rozhodnutími soudu, který z povahy věci není vázán vertikálním precedentem a pokud něčím vázán je, pak pouze precedentem horizontálním. V takovém případě precedentní systémy nepreferují absolutní závaznost takových rozhodnutí, protože ta by pak bránila přirozenému rozvoji práva. Cross a kol. při svém tvrzení vychází i ze studií, z nichž je řada zaměřena i na vertikální precedens. Zatímco tedy větší množství citací dřívějších rozhodnutí v případě vertikálního precedentu bychom skutečně mohli chápat tak, že k legitimitě takové činnosti a takového rozhodnutí systém skutečně vyžaduje prokázání určité ustálené rozhodovací praxe, nikoli jednoho aplikovatelného precedentu, u horizontálního precedentu je situace složitější. Kromě toho, tím že soud zdůvodňuje své rozhodnutí prostřednictvím (třeba i svého) dřívějšího rozhodnutí, dokazuje tak množstvím citací i legitimitu takové činnosti.
Nicméně i v angloamerickém systému autoři identifikují situace, kdy citace dřívějšího rozhodnutí nutně neznamená, že je takové rozhodnutí následováno, ani že je takové rozhodnutí obsahově rozebíráno. I v precedentních systémech se objevují seznamy citací soudních rozhodnutí
(strings of citations)
, jejichž význam není vždy jednoznačný. Johnson uvádí, že „velké množství citací [jsou] pouhé zmínky [-] a mají pouze malý nebo žádný přímý vztah k rozhodnutí.“497) Zjednodušit význam citace soudního rozhodnutí tedy není jednoduché. Většina citačních analýz, o kterých již byla řeč, pracuje s poměrně zásadními zjednodušeními, kterým se s ohledem na proces sběru dat a naplněnost CzCDC, nevyhne ani tento text.
Jak bylo diskutováno výše, situace v českém právním systému je spíše podobná situaci horizontálního precedentu. Bez povinnosti následovat určité dřívější soudní rozhodnutí soudce prokazuje oprávněnost - legitimitu - opírání se o dřívější rozhodnutí tím, že prokazuje, že není ojedinělé a že je součástí určité ustálené praxe napříč celým právním systémem.
Pro účely našeho zkoumání tedy vyjdeme z českého chápání ustálené judikatury a budeme vyšší množství odkazů na dřívější soudní rozhodnutí interpretovat jako:
1)
přiklánění se k judikatuře jako ustálené rozhodovací praxi a zároveň jako
2)
indikátor určité slabší varianty
stare decisis
, protože jakékoli množství odkazů na dřívější rozhodnutí vyšší než nula naznačuje snahu soudu „setrvat na rozhodnutém“.
V teoretické rovině bychom pak v soudní hierarchii mohli také pracovat s premisou, že pokud soudce odkazuje na jedno jediné rozhodnutí, pak s ním zachází jako s precedentem v klasickém slova smyslu a nehledá existenci ustálené soudní praxe.
Pro účely tohoto zkoumání budeme tedy považovat přítomnost dvou a více odkazů za indikátor toho, že se jedná o opírání se o judikaturu, nikoli o jediné precedentní rozhodnutí. Pokud se v textu bude nacházet odkaz na jediné rozhodnutí, bude to pro nás indikátor toho, že se soud spokojil s tím, že ukázal, že právní názor, na kterém chce argumentovat své rozhodnutí, bude podložen jediným rozhodnutím. Kdyby se ukázalo, že je tento způsob signifikantně častý, mohli bychom začít polemizovat o tom, že se soudy ve vnímání normativní hodnoty dřívějších rozhodnutí jako precedentů vyvíjí a mění.
Tento způsob operacionalizace má samozřejmě své zásadní limity. Není zřejmé, že pokud by jakkoli chyběl odkaz na dřívější soudní rozhodnutí, tak to bude znamenat, že se rozhodnutí nebude opírat o žádný ustálený právní názor. Pomineme-li určité obecné představy o tom, že řádné rozhodnutí by mělo být přezkoumatelné, z čehož bychom mohli dovodit i požadavek na transparentnost použité argumentace, a tedy i požadavek na výslovné odkazování na dřívější rozhodnutí, pokud z nich jakkoli čerpá, český právní systém po soudcích nevyžaduje, aby s dřívějšími rozhodnutími pracovali nebo na ně výslovně odkazovali.
Obdobně i v případě, kdy soud odkazuje na více rozhodnutí, nemusí to ještě nutně znamenat, že se jedná o onu
string of citations
- a tedy i o linii soudních rozhodnutí prokazující existenci ustáleného právního názoru. Může se jednat například o složitý případ, ve kterém soudce argumentuje komplexní právní problém celou řadou rozhodnutí nikoli proto, že by tak prokazoval existenci ustáleného právního názoru, ale proto že skládá komplexní odpověď na složitý případ a potřebuje podložit více argumentačních kroků nebo úhlů pohledu.498)
V neposlední řadě jsme v rámci tohoto projektu neusilovali o automatizované ověření vzdálenosti citací v textu rozhodnutí, a nejsme tedy schopni určit, zda se jedná o
string of citations
. Ke skutečnému ověření toho, zda se více rozhodnutí nachází ve sledu indikujícím odkaz na ustálenou rozhodovací praxi, by nám navíc nestačila kvantitativní analýza samotná, ale bylo by třeba ověřit i vlastní texty rozhodnutí. Pokud se v textu jednoho rozhodnutí nachází odkazy na několik dřívějších rozhodnutí, ještě to nemusí znamenat, že se všechny vztahují k jedné právní otázce; pokud se v textu rozhodnutí bude nacházet pouze jeden odkaz, není vyloučeno, že mu bude předcházet slovní fráze indikující, že se soudce opírá o „ustálenou judikaturu“ a vlastní odkaz na soudní rozhodnutí je pak pouze příkladem této ustálené judikatury. Náš dataset a rozsah našeho zkoumání nám však v této fázi tyto kvalitativní kroky neumožňuje udělat, takže detailní analýza využívající i kvalitativní analýzy soudních rozhodnutí a umístění citací v nich obsažených představuje v tuto chvíli především výzvu k dalšímu zkoumání.
Nicméně i tento relativně hrubý způsob rozlišování mezi situacemi, kdy se soud opírá o jediné rozhodnutí nebo mu stačí jako příklad ustálené judikatury jediné rozhodnutí, a situacemi, kdy prokazuje existenci ustálené judikatury celou řadou souvisejících odkazů, nám však může sloužit jako indikátor určitých preferencí. Stačí-li soudci odkaz na jedno jediné rozhodnutí v rámci argumentace, můžeme z toho dovozovat, že normativní hodnotu přisuzuje spíše soudnímu rozhodnutí, nikoli judikatuře.
Pro naše úvahy je stěžejní potvrzení našeho pohledu, že citaci soudního rozhodnutí v soudním rozhodnutí je vlastně možné považovat za určitou, i když hrubou operacionalizaci praxe
stare decisis
.499)
Z citační analýzy v českém právním systému tedy můžeme vysledovat, jak se vyvíjí představa o tom, zda je třeba dřívější soudní rozhodnutí, o které se soudce opírá nebo je jakkoli využívá, identifikovatelně citovat. Taková informace je potom v prvé řadě informací o citační praxi a pouze sekundárně z ní můžeme dovozovat poznatky o právním systému jako celku:
-
úroveň akceptace dřívějších soudních rozhodnutí jako legitimního zdroje, o který je možné opřít soudní rozhodování,
-
vývoj představ o
stare decisis
v rozhodovací praxi jako rostoucí procento rozhodnutí, která obsahují alespoň jeden odkaz na dřívější soudní rozhodnutí.
2.4
Co to znamená, když se na rozhodnutí odkazuje často?
Již výše jsme uvedli náš předpoklad, že ne všechna rozhodnutí jsou si rovna. Pouze některá rozhodnutí jsou publikována ve sbírkách, jejichž existenci předvídá zákonná úprava. Pouze některá rozhodnutí jsou vybírána k analýzám v odborné literatuře, odborná literatura obsahuje seznamy, přehledy a analýzy „zásadních“ soudních rozhodnutí, komentáře k právním předpisům obsahují citace z některých soudních rozhodnutí - hovoří se o tzv.
landmark cases
. Intuitivně předpokládáme, že některá rozhodnutí jsou „důležitější“ než jiná, ať už pro systém jako celek nebo pro konkrétní případ.
Jak bylo diskutováno výše, opírat se o nějaký neurčitý pojem důležitosti je problematické. V právních systémech, které nepřikazují soudci následovat precedens, pak o to problematičtější. Nejpřesnější tvrzení, které můžeme k citaci soudního rozhodnutí jiným soudním rozhodnutím vázat, je to, že daný soudce považoval z nějakého důvodu za relevantní citovat dřívější rozhodnutí pro argumentaci svého vlastního rozhodnutí. Rozhodnutí citovat (a volba konkrétního rozhodnutí k citaci) je volbou pragmatickou, kterou je možné vysvětlit prostřednictvím konceptu optimální relevance.
V kontextu toho, co bylo řečeno výše v části I této publikace, je nejpřesnější tvrdit, že vyšší četnost odkazů na rozhodnutí indikuje, do jaké míry jsou konkrétní soudci přesvědčeni, že dané rozhodnutí je relevantní pro jejich rozhodování, případně obsahuje něco, co je při jejich vlastním rozhodování relevantní zmínit.
Zatímco tedy z citační analýzy založené na množství citací dřívějších rozhodnutí, která soudní rozhodnutí obsahují, můžeme v zásadě dovozovat určité informace o systému jako celku, informace o tom, která rozhodnutí jsou v systému těmi nejcitovanějšími, již takto jednoznačně interpretovat nelze. Na jedné straně bychom mohli z čistě deskriptivního hlediska říci, že nejcitovanější rozhodnutí budou zřejmě ovlivňovat právní systém více než rozhodnutí, která citována nejsou nebo jsou citována méně. I takto jednoduché tvrzení má však své limity. Pokud totiž žádný formální příkaz nenutí soudce rozhodnutí identifikovatelně citovat, pak nemáme jistotu, že nalezneme citaci v každém případě, kdy se soudce nechá ovlivnit dřívějším rozhodnutím.
S určitou opatrností je možné nenormativně popisovat, která dřívější rozhodnutí se zdají významně ovlivňovat daný právní systém. Cross se v kontextu citační analýzy Nejvyššího soudu USA domnívá, že „skutečná významnost rozhodnutí se nejlépe měří skrze jeho sílu jako precedens, který ovlivňuje budoucí soudní rozhodnutí (ať už ideologicky nebo jakkoli jinak)“.500) Nicméně není vyloučeno, že rozhodnutí, které zcela zásadně ovlivní daný právní systém, nebude v budoucnu citováno vůbec, nebo jen minimálně. Například proto, že se mu podaří kontroverzní otázku zcela vyřešit a k novým sporům, v nichž by takové rozhodnutí mohlo být citováno, nebude vůbec docházet.501)
Již výše bylo uvedeno, že v kontinentálním systému můžeme uvažovat o normativní hodnotě soudních rozhodnutí, kterou se zdají ovlivňovat určité vnější faktory, jako jsou místo soudu v hierarchii, zda jde o rozhodnutí pléna, nebo senátu, zda je rozhodujícím šířeji uznávaná osobnost, zda je rozhodnutí stále aktuální v daném společenském a právním kontextu, zda je rozhodnutí koherentní s doktrínou, tradicí apod.502) Z této roviny úvah by tedy bylo možné předpokládat, že pokud je možné normativní hodnotu považovat za něco, čím si daný systém vymezuje to, jak by měla být dřívější soudní rozhodnutí používána, mělo by se to odrazit i v reálné citační praxi a citovanější by měla být ta rozhodnutí, která podle těchto faktorů disponují vyšší normativní hodnotou. Pokud by se však ukázalo, že tomu tak není a nejcitovanější rozhodnutí nebudou tyto parametry splňovat, tak by takové zjištění mohlo podpořit naše závěry o optimální relevanci jako vedoucím principu při volbě soudce, zda a jaké rozhodnutí bude ve svém rozhodnutí citovat.
U nejcitovanějších rozhodnutí však můžeme provést následnou kvalitativní analýzu daných textů a pokoušet se dovozovat důvody citovanosti daných rozhodnutí. Winkels a de Ruyter503) v kontextu analýzy nejcitovanějších rozhodnutí nizozemského Nejvyššího soudu naznačují, že není překvapivé, že převážnou většinu nejcitovanějších rozhodnutí tvoří ta, která budou relevantní pro vyjasnění procedurálních otázek. Vzhledem k tomu, že toto zjištění pochází v zásadě z kontinentálního prostředí, lze se domnívat, že i s ohledem na českou práci se soudními rozhodnutími budou citovanější taková rozhodnutí, která vysvětlují nějakou z právních textů nejasnou procesní záležitost. Případně pak také ta, která obsahují nějaká tvrzení obecnějšího charakteru, například týkající se právních principů prostupujících celým právním řádem.
Máme však za to, že počet vstupních citací (citací zkoumaného rozhodnutí pozdějšími rozhodnutími) jednotlivého rozhodnutí je pouze slabý identifikátor jakékoli potenciální „síly“ nebo „důležitosti“ daného rozhodnutí především v situaci, kdy nejsme schopni rozlišit, zda se soudy o citovaná rozhodnutí opírají, nebo s nimi nesouhlasí, nebo je používají prakticky jen mimochodem nikoli pro jejich
ratio decidendi
, ale proto, že strategicky vhodně zformulovaly nějaký důležitý právní princip.504)
S tím, že je vstupní stupeň rozhodnutí nedostatečný indikátor jakékoli „důležitosti“ nebo relevance rozhodnutí v systému, souhlasí i Derlén a Lindholm, když zkoumají korelaci mezi rozhodnutími SDEU s vysokým vstupním stupněm a tím, co jako „důležité“ označuje například odborná literatura.505) Uvádí, že v odborné literatuře bývají za důležitá označována jiná rozhodnutí, než která měla vysoký vstupní stupeň.506) Navíc z pohledu určité širší objektivní důležitosti podle Derléna a Lindholma může být důležité i rozhodnutí, které je v celé síti citováno jen jednou.507) Problém s tímto přístupem je právě ten, že se pojmu důležitosti snaží přiřazovat i jinou hodnotu než jen hodnotu subjektivního hodnocení soudce, který se rozhodl na dané rozhodnutí odkázat. Navíc v kontextu kontinentálního právního systému je třeba zohlednit fakt, že soudci mají někdy tendence citovat rozhodnutí v linii dalších rozhodnutí, která navazují například na jedno původní, ale ne vždy v citované linii až k tomuto původnímu dojdou.508) Z hlediska toho, co je obvykle psáno o fungování judikatury jako ustálené rozhodovací praxe, by to, zda ono první, původní rozhodnutí, ve kterém se objevil onen právní názor, který odstartoval onu ustálenou rozhodovací praxi, bude nebo nebude zahrnuto, nemělo hrát roli. Pokud však do tohoto faktu uvažujeme nějakou objektivní systémovou „důležitost“, vstupní stupeň vrcholu nemá kapacitu takovou vlastnost odhalit.
Pravda také je, že tento indikátor není schopen zohlednit nová a průlomová rozhodnutí, protože jednoduše chybí čas, ve kterém by bylo možné na ně často odkazovat.
Vstupní stupeň je nepřesný nástroj také podle Fowlera a Jeona, a to proto, že se všemi citacemi zachází stejně.509) Jestli si v systému konkrétní rozhodnutí „nejsou rovna“, zřejmě by si neměly být rovny ani citace těchto rozhodnutí s tím, že větší hodnotu bychom měli přisoudit těm citacím, které se samy nachází v jinak „důležitých“ rozhodnutích. Nedostatky prostého sčítání vstupních a výstupních citací se snaží překonat studie, které kromě vstupních a výstupních stupňů vrcholu tyto faktory kombinují a staví například na tzv. HITS510)
score
, které bude blíže vysvětleno níže511), a podle kterých je jakákoli hodnota rozhodnutí dána nejen tím, že je hojně citováno, ale i tím, že samo odkazuje na větší počet dřívějších rozhodnutí.
Také je třeba si uvědomit, že pravděpodobnost, že bude rozhodnutí citováno, se zvyšuje s tím, jak je rozhodnutí exponované, tedy i tím, jak často je citováno.512) Proto bychom mohli souhlasit se závěry Ethayarajha a kol.,513) podle kterých použití takto exponovaných rozhodnutí, která mají vyšší vstupní i výstupní stupeň vrcholu a vyšší
hub score
a
auhority score
, může znamenat nižší vynaložené úsilí k získání takového rozhodnutí; a použití takového rozhodnutí ke zdůvodnění vlastního rozhodnutí je opět volbou optimálně relevantní.
2.5
Výběr rozhodnutí k citaci
Výše jsme zmínili, že teorie precedentu se na jednu stranu zdá relativně striktní (pokud identifikujeme rozhodnutí, jehož relevantní skutečnosti jsou obdobné relevantním skutečnostem případu, který se snažíme rozhodnout, pak jej musíme použít), na stranu druhou flexibilní (identifikace relevantních skutečností je ohýbatelná vlastnost a odlišení případů je snadné).
Výše jsme také zmínili, že v americkém prostředí byly provedeny studie, které ukazují, jak tato flexibilita v odlišování případů umožňuje soudcům rozhodovat podle ideologicky „přátelštějších“ precedentů.514) Jedna z podobných studií se zaměřila na rozhodovací praxi jediného soudce a ukazuje, že soudce nejenže ve svém rozhodnutí necitoval vždy všechny precedenty, na které se odvolávaly strany sporu, ale on sám se dovolával i mnoha dalších. Podle autorů této studie lze tato zjištění považovat za důkaz relativně široké diskrece, kterou má soudce při volbě precedentu k dispozici.515)
Uvědomíme-li si, že výběr soudního rozhodnutí je relativní a závislý na proměnných, jako jsou status a kompetence osoby, která rozhodnutí bude používat, účel takového užití, časový kontext takového užití atd. (jak bylo řečeno výše v kontextu optimální relevance), omezení poznání, kterého můžeme dosáhnout prostřednictvím citační analýzy, vystupuje na povrch. Proto budou výsledky naší analýzy vždy dávány do kontextu s možnými omezeními.
Situace, ve které soudce vybírá rozhodnutí, aby pomocí odkazu na ně zdůvodnil své rozhodnutí, je tedy v zásadě situace soudu o relevanci v kontextu získání informace
(information retrieval)
tak, jak jsme o něm hovořili výše: v následujícím textu tedy budeme pracovat s tím, že soudce bude odkazovat na takové rozhodnutí, které považuje za dostatečně hodnotné - relevantní - ve vztahu k výsledku, kterého se snaží dosáhnout.
V tomto ohledu tedy souhlasíme s Hittovým tvrzením, že samotný fakt, že je na nějaké soudní rozhodnutí odkazováno v jiných rozhodnutích často, ještě neznamená, že dané soudní rozhodnutí je „důležité“ (v jakémkoli smyslu tohoto slova) pro celý právní systém.516)
Pokud je však nějaké rozhodnutí citováno jinými rozhodnutími, pak z toho můžeme dovodit, že takové rozhodnutí reálně „přesáhl[o] skutkové okolnosti individuální kauzy“,517) jak bylo diskutováno výše,518) což, pokud se děje častěji, má vypovídací hodnotu o celé citační praxi, a potažmo tedy i celém právním systému.
I když si nemůžeme být zcela jisti, jaký význam má citace soudního rozhodnutí v soudním rozhodnutí, Walsh upozorňuje, že řada studií ukazuje, že distribuce citací není mezi soudy náhodná a že se napříč právními systémy ukazují určité opakující se vzorce.519) Proto i my budeme srovnávat makrovzorce výsledků citační analýzy provedené na našem datasetu s těmi, které byly prezentovány v jiných studiích v jiných právních kontextech, konkrétně pak s citační praxí Nejvyššího soudu USA520) a citační praxí SDEU.521)
3.
Základní charakteristiky a omezení našeho datového souboru
Datasety, se kterými pracujeme, včetně způsobu jejich získání, byly podrobně popsány v části II kapitole 5 této publikace. Přesto nyní považujeme za vhodné si připomenout jejich základní charakteristiky a omezení.
Dataset soudních rozhodnutí, ze kterých jsme získávali citace, obsahuje celkem 237 732 rozhodnutí. Z tohoto počtu je 73 086 rozhodnutí z pera Ústavního soudu, 111 977 z pera Nejvyššího soudu a 52 660 z pera Nejvyššího správního soudu. Nepracujeme tedy s jinými rozhodnutími, než jsou ta vydaná českými vrcholnými soudy.
Všechna rozhodnutí v našem datasetu byla vydána od 1. 1. 1993 do 30. 9. 2018. Naším cílem sice bylo získat všechna rozhodnutí vrcholných soudů, u Nejvyššího soudu se to ale z důvodů diskutovaných v části II kapitole 2 nepodařilo. I u Ústavního a Nejvyššího správního soudu odhadujeme, že dataset není kompletní - má nicméně malou chybovost a máme za to, že je možné ho pro účely této studie považovat za úplný.
V souboru, ze kterého jsme získávali citace, jsou tedy k dispozici:
-
rozhodnutí Ústavního soudu vydaná od 1. 1. 1993 do 30. 9. 2018. Odhadována je úplnost cca 99,22 %,
-
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná od 1. 1. 1993 do 30. 9. 2018. Odhadována je úplnost cca 93,58 %. Neúplnost je výrazně větší, pokud zohledníme pouze rozhodnutí v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1999, blíže k současnosti je naproti tomu dataset stále úplnější,
-
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaná od 1. 1. 2003 do 30. 9. 2018. Odhadovaná úplnost je cca 105,57 %.522)
Z tohoto souboru jsme postupem popsaným v části II kapitole 5 získali citace. Konkrétně bylo vytěženo 668 375 odkazů. Tyto odkazy jsme však dále museli zpracovat (vyčistit) tak, aby byly použitelné pro analýzu.
Prvním krokem bylo rozdělení vytěžených citací na odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a na ostatní odkazy. Ze souboru rozhodnutí tak bylo získáno 163 070 odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu, 93 898 odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 232 722 odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu a 178 685 ostatních odkazů. Poslední kategorie může zahrnovat chybně rozpoznané odkazy (tedy segmenty textu, které odkazy nejsou, ale byly jako takové rozpoznány), ale zejména obsahuje odkazy na rozhodnutí nižších českých soudů, zahraničních soudů (především ESLP, SDEU, ale i na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu -
Bundesverfassungsgericht
- a další), odkazy na různá rozhodnutí správních orgánů ve všech možných stupních apod. Tuto kategorii pro potřeby dalšího výkladu opomíjíme, pokud nebude výslovně řečeno jinak.
Druhým krokem bylo provázání získaných referencí s původním souborem, který jsme vytěžovali. Zjednodušeně řečeno jsme u každého získaného odkazu ověřovali, zda vede na rozhodnutí, které máme v souboru rozhodnutí, nebo mimo tento soubor (a je tedy důkazem jeho neúplnosti). Z roztříděného souboru odkazů tak bylo odkazy propojeno 140 355 odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu (cca 91,4 % ze 163 070 odkazů identifikovaných jako odkazy na rozhodnutí Nejvyššího sodu), 87 554 odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (cca 93,2 % z 93 898 odkazů) a 222 624 odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu (cca 95,7 % z 232 722 odkazů). Celkově se tak podařilo zpět do souboru rozhodnutí provázat cca 93,8 % odkazů směřujících k judikatuře vrcholných institucí. Tato čísla tak mohou sloužit jako zpětná kontrola úplnosti datasetu, ze kterého byly citace získány.
Z rozhodnutí publikovaných Nejvyšším soudem jsme získali průměrně 2,01 nepropojeného odkazu a 1,94 propojeného odkazu. Z rozhodnutí publikovaných Nejvyšším správním soudem jsme vytěžili průměrně 2,02 nepropojeného odkazu a 1,89 propojeného odkazu. Z rozhodnutí publikovaných Ústavním soudem jsme získali průměrně 2,03 nepropojeného odkazu a 1,95 propojeného odkazu.
Nástroje, které jsme použili pro sběr dat, nerozlišují v textu obecné odkazy na judikaturu, ale rozpoznávají konkrétní citace konkrétních soudních rozhodnutí. V tomto smyslu je tedy s ohledem na vymezení významu pojmu „judikatura“ přesnější hovořit nikoli o mapování judikatury, ale o mapování používání dřívějších soudních rozhodnutí v odůvodňování soudních rozhodnutí.
Nerozlišujeme mezi pozitivními, neutrálními a negativními citacemi. Anotační práce na souboru 350 rozhodnutí ukázala, že u odkazů není explicitně uvedeno, zda soud s odkazovaným rozhodnutím souhlasí či nikoli. Většinu citací bylo nutné považovat za neutrální.523) Vzhledem k této skutečnosti jsme toto rozlišování v našem výzkumu pominuli a pracujeme s domněnkou, že neutrální citace představuje určitý rozměr spolehnutí se na to, co bylo řečeno v dřívějším rozhodnutí.
Nerozlišujeme také mezi věcnou podobností rozhodnutí. Naše makroanalýza tedy sice bere v potaz, kterým soudem bylo dané rozhodnutí učiněno, nečiní však podrobnější kategorizaci mezi právními oblastmi, kterých se daná rozhodnutí týkají.
Rovněž nerozlišujeme mezi jednotlivými druhy rozhodnutí - v kvantitativních přehledech a síťové analýze tedy v zásadě neodlišujeme nález nebo rozsudek od usnesení a do datasetu zahrnujeme i jednotící stanoviska.
Jak platné právo, tak odborná literatura naznačuje rozdíly mezi zacházením s rozhodnutími jednotlivých soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, jehož rozhodnutí mají reálné dopady na právní systém, má v celku právního systému jinou roli než Nejvyšší soud nebo Nejvyšší správní soud. Postavení těchto soudů v rámci hierarchie (resp. mimo ni) a související procesní pravidla mohou vést k závěru, že v českém právním systému není možné činit obecné závěry o potenciální normativní roli judikatury, ale že je třeba normativní hodnotu jednotlivých vrcholných soudů posuzovat odděleně.524) V návaznosti na tento předpoklad, podle kterého se praxe vrcholných soudů co do zacházení s dřívějšími soudními rozhodnutími liší, budeme i my v některých případech analyzovat zvlášť soubory rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.
4.
Základní popis českého citačního prostředí
Jak bylo uvedeno výše, rozsah a velikost souboru rozhodnutí, se kterým pracujeme, nám umožňuje provést základní přehled četnosti odkazů na soudní rozhodnutí v soudních rozhodnutích. I z těchto informací, a především z informací o vývoji četnosti odkazů na dřívější soudní rozhodnutí v čase, je možné dovodit určité závěry ohledně způsobu soudních rozhodnutí v soudním rozhodování. Předtím, než tedy budeme pracovat se sítí vytvořenou z jednotlivých soudních rozhodnutí prostřednictvím odkazů, které obsahují, využijeme náš soubor ke zmapování některých jeho základních charakteristik, přičemž vzhledem k míře jeho úplnosti budeme tyto charakteristiky moci považovat za charakteristiky celého systému.
Základní otázka, kterou je možné si položit, směřuje k tomu, do jaké míry soudní rozhodnutí vůbec obsahují nebo neobsahují odkazy na dřívější soudní rozhodnutí.
Níže uvedené grafy (Obr. 9, Obr. 10, Obr. 11) popisují v základech citační prostředí nejvyšších českých soudních institucí, a to s ohledem na to, kolik z celkového počtu rozhodnutí vydaných danými soudy obsahuje alespoň jednu citaci dřívějšího soudního rozhodnutí a kolik rozhodnutí neobsahuje ani jednu. V této rovině zatím nerozlišujeme, kdo rozhodnutí, na která jednotlivé soudy odkazují, vydal.
Obr. 9: Přehled citačního prostředí vrcholných českých soudů: Ústavní soud



Obr. 10: Přehled citačního prostředí vrcholných českých soudů: Nejvyšší soud



Obr. 11: Přehled citačního prostředí vrcholných českých soudů: Nejvyšší správní soud



Z celkového počtu 73 086 rozhodnutí, která Ústavní soud od roku 1993 vydal a která jsou součástí našeho souboru, obsahuje alespoň jednu citaci dřívějšího soudního rozhodnutí 43 339 rozhodnutí.
V našem souboru rozhodnutí se nachází 111 977 rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž alespoň jednu citaci jiného soudního rozhodnutí obsahuje 79 006 rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud od svého vzniku v roce 2003 vydal 52 660 rozhodnutí. Z tohoto počtu alespoň jeden odkaz na dřívější soudní rozhodnutí obsahuje 36 415 rozhodnutí.
Velice zjednodušeně můžeme říci, že většina rozhodnutí Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu obsahuje alespoň jeden odkaz na jiné soudní rozhodnutí. Skutečná velikost této „většiny“ se však liší soud od soudu. Zatímco přibližně jedna třetina rozhodnutí Nejvyššího soudu (29,44 %) a Nejvyššího správního soudu (30,84 %) neobsahuje žádnou citaci, u Ústavního soudu to je 40,7 %.
Skutečnosti, že rozhodnutí neobsahuje citaci žádného dřívějšího rozhodnutí, můžeme rozumět několika různými způsoby. Na jednu stranu bychom mohli říci, že to jsou rozhodnutí, která se o žádné dřívější rozhodnutí neopírají. Buď proto, že žádné vhodné dřívější rozhodnutí neexistuje, proto, že soudce žádná soudní rozhodnutí nekonzultoval, nebo také proto, že soudce je sice konzultoval, ale nepovažuje za nutné tento fakt ve svém rozhodnutí jakkoli výslovně vyjadřovat.
I v angloamerickém systému je možné identifikovat situace, kdy soudy, které by jinak měly být vázány předchozími rozhodnutími, na žádná taková rozhodnutí neodkazují.
Jako specifický příklad je možné uvést Nejvyšší soud Indie (i když je třeba brát v potaz, že právní systém Indie obsahuje prvky jak angloamerického systému, tak kontinentálního práva). Ethayarajh a kol. analyzují jeho rozhodnutí mezi lety 1950 a 2010 a ukazují, že přibližně polovina těchto rozhodnutí žádné dřívější rozhodnutí necituje, i když v daném případě je možné identifikovat aplikovatelný precedens. Nejvyšší soud Indie však rozhoduje tisíce případů ročně a Ethayarajh a kol. situace, kdy soud žádné rozhodnutí necituje, přisuzují právě výši tohoto nápadu a vytíženosti soudců,525) dále ale teoretizují, že reálně se takoví soudci o dřívější rozhodnutí opírají, pouze tak činí bez citační transparentnosti.526)
Bylo by možné diskutovat, že k podobnému jevu dochází i v českém právním systému. Procenta rozhodnutí, která obsahují alespoň jeden odkaz na dřívější soudní rozhodnutí, jsou v našem zkoumaném souboru dokonce vyšší než v případě Nejvyššího soudu Indie. Není však v silách kvantitativní analýzy určit, zda v případech, kdy soudci na žádné dřívější rozhodnutí neodkazují, se i přesto pohybují v limitech dřívější judikatury.
Výše jsme naznačovali, že i přesto, že se jedná o velice hrubý ukazatel, z počtu odkazů v soudních rozhodnutích, resp. z počtu rozhodnutí, která obsahují pouze jednu citaci dřívějšího rozhodnutí ve srovnání s počtem rozhodnutí, která obsahují více než jednu citaci, je možné rámcově dovozovat, jestli soudu stačí k úspěšné argumentaci odkázat pouze na jedno rozhodnutí, nebo zda mají soudci tendenci prokazovat existenci ustáleného právního názoru odkazy na více rozhodnutí.
Z našeho datasetu vyplývá, že v případě Ústavního soudu a Nejvyššího soudu na jediné dřívější rozhodnutí odkazuje něco přes 20 % rozhodnutí (pro Ústavní soud je 26,55 %, pro Nejvyšší soud 23,48 %), která nějakou citaci obsahují; u Nejvyššího správního soudu je to více, a sice 31,62 %. I tak se ovšem dá říci, že minimálně ve dvou třetinách případů soudci považují za relevantní odkázat ve své argumentaci na více než jedno rozhodnutí. Toto zjištění v zásadě podporuje onen relativně hrubý závěr o tom, že české soudy se spíše než o jedno precedentní rozhodnutí opírají o více rozhodnutí, čímž mohou prokazovat existenci ustálené rozhodovací praxe.
Z našeho pohledu je však zajímavá ona téměř třetina rozhodnutí (z těch, která vůbec nějakou citaci obsahují), která obsahují právě jednu citaci dřívějšího rozhodnutí. Bez kvalitativní analýzy nejsme schopni určit, zda v těchto případech vlastní citaci předchází formulace, která by se dovolávala dřívější judikatury, ustálené judikatury, rozhodovací praxe apod., nebo zda argumentace soudu skutečně stojí na jediném rozhodnutí. V případech, kde argumentace stojí na jediném dřívějším rozhodnutí, bychom totiž mohli tvrdit, že se jedná o de facto precedenční zacházení s takovým rozhodnutím.
Skeptičtější varianta interpretace těchto výsledků však naznačuje, že soudci buď sahají k dřívějším rozhodnutím víceméně náhodně, nebo množství odkazů v rozhodnutí odpovídá právní komplexnosti řešeného případu, jak jsme naznačovali výše.
Jak již bylo uvedeno výše, skutečnost, zda soudní rozhodnutí odkazují nebo neodkazují na dřívější soudní rozhodnutí, je možné interpretovat tak, že případy, kdy soudy odkazují na dřívější rozhodnutí:
1)
indikují konkrétní volbu soudce (volbu podepřít své rozhodnutí odkazem a volbu konkrétních rozhodnutí, kterými své rozhodnutí podepře),
2)
reflektují určité chápání role dřívějších rozhodnutí při dalším soudním rozhodování.
I volbu necitovat žádné rozhodnutí je tedy možné chápat jako volbu optimálně relevantní: pokud i rozhodnutí, které neodkazuje na žádné dřívější rozhodnutí, bude pořád v rámci daného systému legální a legitimní (tedy opomenutí citace rozhodnutí nebude hodnoceno jako skutečné opomenutí, chyba nebo protiprávní jednání), pak optimálně relevantní volbou může být rozhodnutí, které se reálně nebo přiznaně o žádné rozhodnutí neopírá. A pokud přínosy, které mohou citace dřívějších rozhodnutí mít, nejsou schopny vyvážit úsilí vynaložené k jejich vyhledání, pak je zřejmé, že k nim docházet nebude.527)
4.1
Základní přehled - vývoj v čase
Soubor rozhodnutí, se kterým pracujeme, nám umožňuje tyto informace srovnat v čase. Pokud se podíl rozhodnutí, která odkazují alespoň na jedno dřívější rozhodnutí, zvyšuje, pak bychom mohli říci, že se postupně mění role judikatury, zvyšuje se důraz na koherenci systému v čase. Bez ohledu na to, jakou roli mají dřívější soudní rozhodnutí podle pravidel daného systému mít, vyšší míra přítomnosti citací indikuje, že dřívější rozhodnutí skutečně nejsou nerelevantní, ale také bychom mohli říci, že se dokonce představa o jejich relevanci pro soudní rozhodování mění.
Grafy níže ukazují, jak se celkově a pro jednotlivé soudy vyvíjel od roku 1993 (pro Nejvyšší správní soud reálně od roku 2003) počet rozhodnutí, která neobsahovala žádné odkazy na dřívější rozhodnutí, resp. procento těchto rozhodnutí ze všech v daném roce vydaných rozhodnutí, ve srovnání s počtem rozhodnutí, která obsahovala alespoň jeden odkaz na dřívější rozhodnutí.
Jak ukazuje srovnání vývoje četnosti citací v rozhodnutích níže, zvyšující se procento rozhodnutí, která obsahují alespoň jeden odkaz na dřívější soudní rozhodnutí, se zdá indikovat, že soudci nějaké výhody v odkazování na dřívější rozhodnutí vidí, případně, že se postupně mění představa o tom, zda je třeba odkazovat na dřívější rozhodnutí, nebo ne.
Základní informace o tom, zda a do jaké míry soudní rozhodnutí obsahují citace dřívějších rozhodnutí, je třeba popsat i v čase. Níže uvedené grafy znázorňují vývoj počtu rozhodnutí, která obsahují a neobsahují citace dřívějších rozhodnutí, a to ve dvou variantách. První varianta (Obr. 12) znázorňuje vzrůstající tendenci citovanosti v rozhodnutích vždy tak, že pro daný rok uvádí součet všech rozhodnutí, která obsahují či neobsahují citaci dřívějších rozhodnutí, z daného roku i z předchozích let. V tomto grafu se tedy na vzrůstající tendenci podílí i fakt, že počet rozhodnutí, a tedy i počet citací, rok od roku přibývá. Proto pro srovnání uvádíme i přehled počtu rozhodnutí obsahujících či neobsahujících citace dřívějších rozhodnutí pouze v rozhodnutích vydaných v daném roce (Obr. 13). Tento graf jednak potvrzuje zjištěnou vzrůstající tendenci, jednak nabízí detailnější pohled na citační praxi v daném roce.
Obr. 12: Poměr rozhodnutí obsahujících a neobsahujících citace dřívějších rozhodnutí vrcholných soudů. Hodnoty ke konkrétnímu roku udávají vždy počet rozhodnutí vydaných v daném roce a ve všech předchozích letech od roku 1993



Obr. 13: Poměr rozhodnutí obsahujících a neobsahujících citace dřívějších rozhodnutí vrcholných soudů. Hodnoty ke konkrétnímu roku udávají vždy počet rozhodnutí vydaných v daném roce



V zásadě můžeme tento vývoj rozdělit do tří fází.528) V letech 1993 až 1999 pozorujeme velice pomalý nárůst vydaných rozhodnutí a tomu odpovídající poměr rozhodnutí obsahujících citaci ku rozhodnutím neobsahujícím citace. Zatímco v roce 1993 z 225 vydaných rozhodnutí napříč vrcholnými českými soudy529) pouze sedm rozhodnutí obsahovalo odkaz na dřívější soudní rozhodnutí, toto číslo postupně stoupá a v roce 2005 se poměr obrací a počet rozhodnutí, která neobsahují ani jednu citaci dřívějšího rozhodnutí, klesá. Výraznější skok v počtu vydaných rozhodnutí, který je v Grafu 2 pozorovatelný mezi lety 2003 až 2005, je vysvětlitelný připojením tehdy nového Nejvyššího správního soudu a jeho rozhodnutí do našeho datasetu. V roce 2018 (resp. v jeho prvních dvou třetinách) pak již z celkových 12 022 vydaných rozhodnutí napříč všemi vrcholnými soudy citaci neobsahovalo pouze 19,7 % rozhodnutí.
Z tohoto celkového přehledu je tedy patrné, že české vrcholné soudy považují v současné době dřívější soudní rozhodnutí za natolik relevantní zdroj a pramen práva, že se o něj opírají v 80,3 % všech případů. Tato výrazná většina ve spojení se znázorněným postupným nárůstem naznačuje, že si česká praxe postupně vytváří představu o vyšší normativní hodnotě soudních rozhodnutí.
Tyto přehledy však nezohledňují rozdíly mezi jednotlivými soudy ani neodlišují situace citací dřívějších rozhodnutí jiných vrcholných soudů od citací rozhodnutí nižších soudů. Takto zjištěná míra citací tedy v sobě zahrnuje nejen klasickou rovinu
stare decisis
, ale i rovinu sjednocování judikatury nižších soudů soudy vyššími, jak bude blíže diskutováno dále.
Protože takto popisovaná „míra citací“ vlastně odpovídá ukazateli výstupního stupně rozhodnutí, vrátíme se k ní, včetně popisu stavu u jednotlivých soudů, níže v kontextu síťové analýzy.
Celková citační praxe tedy vypovídá o tom, že ačkoli tomu tak zřejmě v prvních letech nebylo, v současnosti je odkazování na dřívější soudní rozhodnutí považováno za součást představy o řádném odůvodnění rozhodnutí, přičemž tato představa je něco, co se postupně vyvíjelo v čase, a v posledních letech se pak tato představa ustálila. Existence rozhodnutí, která žádnou citaci neobsahují, však naznačuje, že tento názor jednak nemusí být sdílený všemi, jednak jeho nerespektování nevede k protiprávnosti takového rozhodnutí. Poněkud pomalejší „rozjezd“ pozorovatelný v letech 1993 až 1999 (tedy v situaci, kdy náš soubor obsahuje pouze rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu) je možné vysvětlit obdobně, jako to činí Fowler a Jeon,530) kteří nižší počty citací dřívějších rozhodnutí v rozhodnutích Nejvyššího soudu USA v 18. a 19. století vysvětlují tak, že soud neměl ještě dostatečné množství svých vlastních rozhodnutí, na která by mohl odkazovat, a také si tento soud ještě tak docela neustálil představu o tom, že by měl následovat svá vlastní rozhodnutí
(stare decisis)
. Obdobné závěry prezentují i Derlén a Lindholm v kontextu SDEU, kteří (zjednodušeně, ke konkrétním ukazatelům v kontextu síťové analýzy se vrátíme níže) v nárůstu počtu rozhodnutí, která obsahují citace dřívějších rozhodnutí, spatřují indikátor rozvoje
stare decisis
u tohoto soudu.531) I české soudy si tedy zřejmě musely nejprve vytvořit určité „kritické množství“ rozhodnutí, než se mohla začít skutečně rozvíjet představa o tom, že by rozhodnutí měla odkazovat na dřívější rozhodnutí.
4.2
Provázanost obecného, správního a ústavního soudnictví
Z toho, do jaké míry jednotlivé vrcholné soudy odkazují nebo neodkazují i na jiné soudy, než jsou ony samy (tedy nakolik Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, nakolik Nejvyšší soud odkazuje i na Ústavní soud a Nejvyšší správní soud atd.), můžeme dovozovat informace o tom, nakolik je obecné, správní a ústavní soudnictví vzájemně provázáno, resp. nakolik jsou tato jednotlivá odvětví od sebe oddělena. Pokud se ukáže, že míra prostupnosti je malá (např. Mlynařík ukazuje, že Nejvyšší správní soud odkazuje především sám na sebe a na Nejvyšší soud nebo Ústavní soud pouze omezeně),532) mohlo by to naznačovat, že soudy přece jen berou v potaz ne-li skutkovou podobnost případů, pak alespoň určitou odvětvovou právní podobnost, resp. blízkost. Takové zjištění by navíc mohlo sloužit jako jeden z argumentů pro to, zda se sledované soudy svým pojetím práce s českými soudními rozhodnutími blíží precedentu, nebo je to skutečně dekontextualizované zacházení s judikaturou. Je to nicméně poněkud hrubý ukazatel.
Na druhou stranu je však třeba mít na paměti, že preference soudu k citaci vlastních rozhodnutí může být dána nejen spoléháním se na určitou odvětvovou právní podobnost. Důvodem může být jednoduše fakt, že soudce bude pravděpodobněji znát rozhodnutí svého vlastního soudu, protože bude mít třeba i institucionalizovanou motivaci k tomu, znát je spíše, než rozhodnutí jiných soudů.533)
Rozuzlení této otázky však není možné poskytnout bez další kvalitativní analýzy, proto tyto úvahy představují určité limity pro naše úvahy, případně impulsy k dalšímu výzkumu. V rámci našich úvah se však zaměříme na roli a vliv Ústavního soudu, resp. jeho soudních rozhodnutí, na soudní rozhodování obou nejvyšších soudů.
Předpokládejme, že Ústavní soud bude spíše sám stavět na svých dřívějších rozhodnutích. Do jaké míry však na jeho rozhodnutích staví i ostatní soudy?
Množství citací Ústavního soudu v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu je možné chápat jako výpověď o roli Ústavního soudu v českém soudnictví. Množství ústavních stížností, které míří k Ústavnímu soudu, svědčí o tom, že pro řadu občanů je tento soud vnímán jako další soud v hierarchii soudnictví a že je ústavní stížnost často vnímána jen jako další opravný prostředek.534) V tomto ohledu je možné usuzovat, že pokud by ostatní soudy odkazovaly na rozhodnutí Ústavního soudu více než na svá vlastní rozhodnutí, bylo by možné takovou jejich činnost chápat tak, že se k němu vztahují jako k soudu, který je v hierarchii soudů výše než ony samy. Převahu citací rozhodnutí Ústavního soudu v rozhodovací praxi obou nejvyšších soudů by pak bylo možné interpretovat i tak, že jeho právní názory je možné obecně vztahovat nejen k ústavnímu právu jako specifickému odvětví, ale jako k něčemu, co prostřednictvím citací v rozhodovací praxi vrcholných soudních institucí ovlivňuje celý český právní systém.
I když informace získané z našeho souboru citací potvrzují, že Ústavní soud a Nejvyšší správní soud vždy nejčastěji citují sami sebe (Ústavní soud cituje svá starší rozhodnutí v 137 308 případech, Nejvyšší správní soud cituje svá rozhodnutí v 90 217 případech), výsledky u Nejvyššího soudu nejsou tak výrazné (při 153 242 citacích svých vlastních dřívějších rozhodnutí) a všechny zkoumané soudy pak často odkazují i na soudní rozhodnutí jiných soudů, což shrnuje Tab. 16. Odkazy na rozhodnutí jiných soudů shrnuje kategorie „ostatní“ a zahrnuje především odkazy na rozhodnutí mezinárodních soudů (ESLP, SDEU), zahraničních soudů (německý Spolkový ústavní soud -
Bundesverfassungsgericht
), ale i nižších českých soudů.
Tab. 16: Celkové počty citací a podíly vzájemných citačních vztahů mezi jednotlivými soudy
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I ÚS cituje ÚS             I        137 308         I        70,64 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I ÚS cituje NS             I          8 486         I         4,37 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I ÚS cituje NSS            I          2 877         I         1,48 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I ÚS cituje ostatní        I         45 689         I        23,51 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NS cituje NS             I        153 242         I        44,16 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NS cituje ÚS             I         80 658         I        23,24 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NS cituje NSS            I            804         I         0,23 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NS cituje ostatní        I        112 287         I        32,36 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NSS cituje NSS           I         90 217         I        71,02 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NSS cituje ÚS            I         14 756         I        11,62 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NSS cituje NS            I          1 342         I         1,06 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
I NSS cituje ostatní       I         20 709         I        16,30 %         I
I--------------------------I------------------------I------------------------I
Pokud tedy začneme rozhodnutími Nejvyššího soudu, pak z 346 991 různých odkazů na dřívější soudní rozhodnutí, která obsahují rozhodnutí Nejvyššího soudu, představují citace rozhodnutí Nejvyššího soudu 44,16 %. V tomto ohledu je tedy možné říci, že se Nejvyšší soud opírá o svou vlastní judikaturu v bezmála polovině případů. Většinu odkazů v rozhodnutích Nejvyššího soudu tedy představují citace jiných rozhodnutí: Ústavního soudu (tedy 23,24 % všech citací), okrajově i Nejvyššího správního soudu (cca 0,23 % všech citací), ale poměrně výrazně (32,36 % všech citací) se Nejvyšší soud opírá o rozhodnutí jiných soudů (nižších českých apod.).
Nejvyšší správní soud se také nejvíce opírá o svá vlastní dřívější rozhodnutí (71,02 % z 127 024 různých odkazů). Tento zásadní zlomek, který je vyšší než míra opírání se o vlastní rozhodnutí u Nejvyššího soudu a nepatrně i Ústavního soudu, viz níže, je vysvětlitelný mírou specializace správního soudnictví: ač není vyloučeno, aby se Nejvyšší správní soud opíral v některých principiálních a hodnotových věcech o judikaturu Ústavního soudu nebo v obecnějších otázkách o judikaturu Nejvyššího soudu, je pravděpodobné, že bude sahat spíše po specializované správní (vlastní) judikatuře. Ze zbývajících téměř 29 % citací největší procento směřuje na judikaturu nižších soudů a mezinárodních soudů (16,3 % všech citací), 11,62 % na rozhodnutí Ústavního soudu a jen přibližně 1 % citací vede k rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Nejnižší vzájemnou provázanost tedy vykazují rozhodnutí Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu.
I z těchto absolutních čísel bychom mohli dovodit, že Ústavní soud se víc opírá o judikaturu mezinárodních soudů a jiných zahraničních soudů než českých nejvyšších soudů: Nejvyšší soud cituje pouze ve 4,3 %, Nejvyšší správní soud v 1,48 % případů. Nejvíce však staví na svých vlastních rozhodnutích: odkazy na vlastní judikaturu tvoří 70,64 % ze všech 194 360 citací obsažených v rozhodnutích Ústavního soudu.
Z tohoto přehledu je zřejmé, že Ústavní soud a Nejvyšší správní soud sdílí určité citační vzorce: přibližně 70 % citací směřuje k vlastním rozhodnutím, relativně omezené množství citací potom k rozhodnutím toho českého soudu, s nímž mají potenciálně určité tematické průniky.
Citační praxe Nejvyššího soudu se z tohoto vzorce vymyká a většina citovaných rozhodnutí je tvořena rozhodnutími Ústavního soudu a tzv. „ostatními“ rozhodnutími. Jedním z možných důvodů je neúplnost souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který máme k dispozici. Chybějící rozhodnutí možná obsahují citace, které by po započítání změnily množství odkazů tak, aby odpovídal výše popsanému vzorci. To je však v tuto chvíli pouhý odhad. Pozorované odlišnosti však mohou mít svůj původ i v jiných specifikách rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud představuje nejvyšší rozhodovací úroveň pro české civilní i trestní spory. Jeho rolí je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích535) a sjednocování rozhodovací praxe nižších soudů.536) V tomto smyslu tedy jeho rolí není ani tak prospektivní tvorba praxe, kterou by posléze nižší soudy měly následovat, ale sledování rozhodovací praxe své i nižších soudů a v případě identifikovaných diskrepancí určení směru, kterým by se v zájmu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování měla rozhodovací praxe soudů ubírat. Podrobnější analýza kategorie „ostatní“ této specifické roli Nejvyššího soudu odpovídá a podporuje tuto interpretaci zjištěných odlišností: odkazy na judikaturu nižších soudů tvoří přibližně 80 % těchto citací.
Specifické postavení, které vychází z jeho ústavně stanovených úkolů, má v českém právním systému Ústavní soud. Naše zjištění potvrzují naši původní domněnku, že Ústavní soud bude odkazovat především na svá vlastní rozhodnutí. Zajímá nás však, jak se specifická role Ústavního soudu promítá do citací Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu.
Oba tyto soudy se o judikaturu Ústavního soudu opírají. Podle samotného počtu citací směřujících k rozhodnutím Ústavního soudu by se mohlo zdát, že Nejvyšší soud se k rozhodnutím - a tedy i k právním názorům - Ústavního soudu vztahuje výrazně více než Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud cituje Ústavní soud ve 23,2 % všech citací v našem souboru, Nejvyšší správní soud však jen v 5,9 % případů.
V teorii se nabízí několik možných odpovědí na tento citační rozdíl.
První naznačuje, že v tomto poměrně výrazném rozdílu je možné pozorovat určitou specifickou náladu v českém právním prostředí: neformálně se hovoří o „rivalitě“ mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem.537) Nicméně o rivalitě se hovoří i ve vztahu mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem.538)
Nahlédneme-li do statistik Ústavního soudu, zjistíme, že soud se nepřekvapivě výrazně více zabývá stížnostmi proti rozhodnutím Nejvyššího soudu než proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu: v posledních letech je to přibližně 400 stížností ročně proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a toto číslo je spíše oscilující, proti rozhodnutím Nejvyššího soudu směřuje v posledních letech přibližně 1 700 stížností ročně a tento údaj má spíše vzrůstající tendenci.539) Nepřekvapivý je tento rozdíl především proto, že Nejvyšší soud rozhoduje výrazně více věcí než Nejvyšší správní soud.
Ač jsme si vědomi toho, že tomu tak nutně nemusí být, pro účely následujících úvah budeme pracovat s předpokladem, že ústavní stížnosti podané ve sledovaném roce směřují proti rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným v daném roce. Například v roce 2017 tedy Nejvyšší správní soud vydal 4 073 rozhodnuti540) a v tomtéž roce bylo proti rozhodnutim Nejvyššího správního soudu podano 359 ustavnich stiznosti.541) V kontextu nasich uvah tedy k Ustavnimu soudu smerují stiznosti proti priblizne 9 % jeho rozhodnuti. Nejvyssi soud pak v roce 2017 vyridil 9 150 veci542) a proti jeho rozhodnutim bylo k Ustavnimu soudu v tomtéž roce podano 1 858 stiznosti.543) Mohli bychom tedy rici, ze přibližně 20 % rozhodnuti Nejvyssiho soudu bylo v tomto roce napadeno ustavni stiznosti. Procento napadenych rozhodnuti z celkoveho poctu rozhodnuti vydanych těmito soudy tedy neni tak uplne mozne povazovat za zanedbatelne. Ukazuje se však, ze rozhodovani Nejvyssiho soudu je napadano priblizne dvakrat casteji.
Pro porovnání těchto výsledků s mirou vyuzivani standardnich opravnych prostredku, jako napriklad odvolani, využijeme ukazatele miry odvolani, ktery pro sve statisticke prehledy využívá Ministerstvo spravedlnosti. Míra odvolání udava, jak casto podavaji ucastnici sporu odvolani. Ač se mira odvolani lisi pomerne vyrazne v jednotlivých krajích, prumerne na celou CR vychazi na 8,36 %.544) Dalo by se tedy rici, ze podle Ministerstva spravedlnosti se ucastnici odvolavaji v mene nez 10 % pripadu. Zatimco mira napadeni rozhodnuti Nejvyssiho spravniho soudu ustavni stiznosti se tomuto cislu blizi, mira napadeni rozhodnuti Nejvyssiho soudu ustavni stiznosti vice nez dvojnásobná.
Pokud tyto udaje doplnime o udaj, kolik stiznosti proti rozhodnutim Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu je Ustavnim soudem odmitano, pak opet nevidime nejaky zasadni rozdil: v roce 2017 to bylo 65,45 % podanych stiznosti proti rozhodnutim Nejvyššího soudu a 63,56 % podanych stiznosti proti rozhodnutim Nejvyššího správního soudu.545) Z techto udaju se tedy neda dovodit zadne vysvetleni nebo dukaz o vetsi ci mensi rivalite mezi Ustavním soudem a obema nejvyssimi soudy.
Dalo by se navíc předpokládat, že periody větší či menší rivality mezi soudy se budou proměňovat v čase například i v závislosti na personálním složení těchto soudů a s tím souvisejícími hodnotovými a názorovými preferencemi. Bez dalších informací kvalitativního charakteru však tuto diskrepanci vysvětlit nelze.
V případech rozhodování o stížnostech proti rozhodnutím těchto soudů je tedy pravděpodobné, že soud bude v odůvodnění k těmto (a jiným souvisejícím) rozhodnutím odkazovat, a lze odhadovat, že v těchto případech Ústavní soud nezachází s rozhodnutími Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem „precedentním“ způsobem, ale spíše v rámci popisu rozhodovací praxe těchto soudů. V této chvíli bohužel náš soubor neobsahuje informace, které by bez bližší kvalitativní analýzy potvrdily tento předpoklad a odpověděly na otázku, do jaké míry se Ústavní soud skutečně inspiruje ve své rozhodovací praxi rozhodnutími Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu a do jaké míry jsou citace jejich rozhodnutí jen důsledkem rozhodování o stížnostech proti těmto rozhodnutím.
Druhou teoretickou odpověď je možné hledat v rozdílu mezi tematickými okruhy, kterými se jednotlivé soudy zabývají. Ze získaného počtu citací bychom mohli dovozovat, že Nejvyšší soud nalézá v právních názorech Ústavního soudu výrazně více styčných bodů, o které se může ve své rozhodovací praxi opřít. Zatímco Nejvyšší správní soud může čerpat z rozhodnutí Ústavního soudu pouze právní názory související s otázkami správního práva, případně obecnými právními principy prostupujícími celý právní systém, záběr Nejvyššího soudu je výrazně širší a zahrnuje prakticky všechny ostatní trestní a civilní věci včetně obchodních. Tento tematický rozptyl rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy obsahuje určitý potenciál k tomu, aby existovalo výrazně více rozhodnutí Ústavního soudu, která tuto problematiku pokrývají.
Poměry citací nacházejících se v soudních rozhodnutích Nejvyššího správního soudu se zdají naznačovat, že si soud pečlivě vybírá, na jaké rozhodnutí bude odkazovat a především se spoléhá na svá vlastní rozhodnutí, kde je možné předpokládat ne-li věcnou podobnost, pak alespoň podobnost odvětvovou (stále se bude jednat o rozhodnutí správněprávní). Mohli bychom se dále dohadovat, že k rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu sahá Nejvyšší správní soud pouze tehdy, kdy tyto soudy vyslovily právní názor, který je obecnějšího nebo principiálního charakteru a který je tedy přenositelný i do oblasti správního práva, ale k potvrzení takového předpokladu nám chybí kvalitativní údaje. I rozdíl mezi množstvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu naznačuje, že se Nejvyšší správní soud nechává vést alespoň odvětvovou podobností: povaha ústavního soudnictví s sebou nese důraz na obecné hodnoty a principy, které jsou způsobilé procházet napříč právním řádem. Pokud tedy specializovaný správní soud odkazuje na taková rozhodnutí, je možné předpokládat, že tak bude činit tehdy, pokud dojde k závěru, že právní názor vyslovený v takovém rozhodnutí má širší platnost než pouze v úzce pojaté množině ústavního práva. Minimum odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy také vysvětlitelné rozdílem v tématech, která oba nejvyšší soudy řeší, a je z něj možné dovodit, že Nejvyšší správní soud se téměř neopírá o rozhodnutí jiných právních odvětví.
Množství citací rozhodnutí Ústavního soudu v rozhodnutích Nejvyššího soudu však naznačuje, že Nejvyšší soud zřejmě identifikuje v rozhodnutích Ústavního soudu více relevantních právních názorů pro své rozhodování převážně v trestních a civilních věcech. Bylo by však možné namítnout, že toto množství lze vysvětlit tím, že civilních a trestních věcí je z logiky věci výrazně více než věcí správních, a proto tedy i rozhodnutí na ústavní úrovni budou spíše prostupovat do těchto právních odvětví.
Třetí vysvětlení pak směřuje k postavení Ústavního soudu v (resp. mimo) hierarchii soudnictví. Ústavní soud je přes svou specifickou roli občas neformálně označován jako čtvrtá soudní instance, protože ústavní stížnost je možné podat po vyčerpání všech řádných a mimořádných nástrojů, které právní systém poskytuje, a je tedy k dispozici účastníkům typicky po rozhodnutí některého z nejvyšších soudů. Výše uvedené statistické údaje o napadených rozhodnutích (cca 9 % pro Nejvyšší správní soud a 20 % pro Nejvyšší soud) by ve srovnání s údaji o míře odvolání proti nepravomocným rozhodnutím nižších soudů tomuto závěru mohly nasvědčovat. Pokud bychom však měli vyjít z množství citací rozhodnutí Ústavního soudu v rozhodnutích Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu, můžeme částečně dojít k opačnému závěru.
Pokud jsme tedy výše naznačovali, že by výrazný podíl citací rozhodnutí Ústavního soudu v rozhodovací praxi nejvyšších soudů mohl signalizovat postavení Ústavního soudu jako čtvrté soudní instance, pak u Nejvyššího správního soudu se takový předpoklad nepotvrdil vůbec: ze všech citací Nejvyšší správní soud považuje za relevantní citovat rozhodnutí Ústavního soudu v 11,6 %. U Nejvyššího soudu je tato skutečnost mírně odlišná. Ačkoli se nepotvrdilo, že by Nejvyšší soud odkazoval na judikaturu Ústavního soudu ve většině případů, citace rozhodnutí Ústavního soudu tvoří 23,24 %.
5.
Síťová analýza: Soudní rozhodnutí v síti
Množství a četnost citací (v) rozhodnutí je možné analyzovat v kontextu jiných citací (v) rozhodnutí prostřednictvím síťové analýzy. Síť, kterou budeme analyzovat, je v tomto případě tvořena jednotlivými soudními rozhodnutími jako uzly a citacemi rozhodnutí jako spojeními mezi těmito uzly. Spojení mezi uzly nepředstavují jejich vzájemné vztahy: odkaz na rozhodnutí vede vždy jen jedním směrem, a to vždy do minulosti (soud může odkazovat jen na rozhodnutí, které bylo vydáno dříve). Proto je to síť orientovaná. Tato síť nám posléze umožňuje provádět v rámci citační analýzy konkrétní operace, především rozlišovat mezi spojeními, která vedou k uzlu a od uzlu.
Výše uvedené informace tedy v zásadě odpovídají i některým síťovým ukazatelům. Celkové množství spojení, která spojují jeden uzel s ostatními, tedy jak vstupních citací (citací daného rozhodnutí), tak citací výstupních (citací dřívějších rozhodnutí, které dané rozhodnutí obsahuje), je vyjádřen ukazatelem stupně (
degree
, resp.
degree centrality
). Vstupní stupeň uzlu
(indegree centrality)
označuje celkový počet citací daného rozhodnutí ostatními rozhodnutími, výstupní
(outdegree centrality)
potom celkový počet ostatních rozhodnutí, na která dané rozhodnutí odkazuje.546)
V zásadě již prostý vývoj celkového počtu spojení mezi uzly
(degree centrality)
má kapacitu odhalit některé vlastnosti celého systému, a to například skrze hustotu
(density/connectedness)
sítě. Hustota sítě jako stupeň propojenosti s ostatními rozhodnutími je ukazatel, který používají např. Derlén a Lindholm.547) Síťový efekt vzájemných propojení mezi soudními rozhodnutími pak komentuje Gerhardt, podle kterého má rozsah a povaha citační sítě konkrétního precedentu vliv na sílu tohoto precedentu.548)
Základní síťové charakteristiky jsou tedy dány její hustotou, resp. propojeností
(density/connectedness)
. Jedná se o základní vlastnost sítě, kterou však není v základech možné považovat za nějaký zásadní a konečný ukazatel, ze kterého bychom mohli dovozovat přesné informace o používání soudních rozhodnutí v českém prostředí. Tento ukazatel je totiž závislý na celkové velikosti sítě, protože hustota sítě poroste téměř exponenciálně s tím, jak poroste velikost sítě, i kdyby průměrný počet citací zůstal stejný.549) Výše jsme zjistili, že přibližně jedna třetina všech soudních rozhodnutí neobsahuje žádnou citaci. To samo o sobě ale neznamená, že taková rozhodnutí jsou zcela izolovaná a s ostatními rozhodnutími jej nepojí žádné vazby - na taková rozhodnutí mohou odkazovat rozhodnutí pozdější.
Jak ukazuje Tab. 17, nulový počet spojení (hran)550) má více než čtvrtina všech rozhodnutí datasetu.
Tab. 17: Počet izolovaných rozhodnutí v síti (necitují žádná rozhodnutí ani nejsou žádnými rozhodnutími citována)
I------------------------I-------------------------I-------------------------I
I                        I    Počet izolovaných    I  % ze všech rozhodnutí  I
I                        I       rozhodnutí        I daného soudu v datasetu I
I------------------------I-------------------------I-------------------------I
I Ústavní soud           I         25 275          I          34,58          I
I------------------------I-------------------------I-------------------------I
I Nejvyšší soud          I         28 117          I          25,11          I
I------------------------I-------------------------I-------------------------I
I Nejvyšší správní soud  I         13 307          I          25,27          I
I------------------------I-------------------------I-------------------------I
I Celkově                I         66 699          I          28,06          I
I------------------------I-------------------------I-------------------------I
Hustota sítě, tedy stupeň propojenosti rozhodnutí s ostatními rozhodnutími, se určuje tak, že se celkový počet spojení mezi uzly vydělí celkovým počtem všech možných spojení v síti.551) Tento ukazatel je však závislý na celkové velikosti sítě, protože hustota sítě bude klesat téměř exponenciálně s tím, jak poroste velikost sítě, i kdyby průměrný počet citací zůstal stejný.552)
Derlén a Lindholm interpretují malou hustotu jako situaci, kdy v síti není mnoho důležitých rozhodnutí.553)
Hustota sítě tvořené všemi rozhodnutími v našem datasetu je 0,022 x 10-3. Pro ilustraci a srovnání však uvádíme i následující srovnání hustoty české sítě a sítě SDEU a Nejvyššího soudu USA. Podle Derléna a Lindholma je hustota sítě rozhodnutí SDEU 0,96 x 10-3,554) podle Fowlera a Jeona je hustota sítě rozhodnutí Nejvyššího soudu USA 0,48 x 10-3.555) Naše síť je tedy výrazně méně hustá než citační sítě SDEU a Nejvyššího soudu USA.
5.1
Distribuce stupně citačních sítí
Ukazatel distribuce (rozložení) vstupních a výstupních stupňů
(degree distribution)
nám podává informaci o tom, zda jsou citace v síti rozmístěny rovnoměrně, nebo ne. Počítá se jako variace v celkovém počtu vstupních a výstupních citací, tedy počtu spojení připadajících na jeden uzel.556)
V případě, že budou v síti místa, na která směřuje více citací, a zároveň i místa, ke kterým žádné spojení nevede, distribuce není rovnoměrná. Pokud by spojení byla v síti rozmístěna náhodně, budou mít jednotlivé uzly přibližně stejné množství spojení.557) Citační síť tedy jako komplexní síť nebude náhodná. Derlén a Lindholm tvrdí, že síť, kterou tvoří rozhodnutí SDEU, není náhodná, podobně jako není náhodná síť rozhodnutí Nejvyššího soudu USA. Mezi uzly tedy bude menší množství takových, které budou mít větší množství vstupních a/nebo výstupních citací, zatímco většina uzlů jich bude mít méně.558) Derlén a Lindholm z toho však dovozují, že SDEU nepoužívá dřívější rozhodnutí náhodně (používají v tomto místě pojem precedens).559) Podle nich by totiž v síti, která má náhodnou distribuci, měla většina uzlů ten stejný počet spojení. Nenáhodná distribuce pak podle nich indikuje skutečnost, že citace dřívějších rozhodnutí nejsou náhodné, že je vede úmysl, nebo dokonce pravidlo; tedy přítomnost určité metody v práci s dřívějšími soudními rozhodnutími.
Podíváme-li se zvlášť na rozložení počtu vstupních a výstupních stupňů rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, vidíme, že vzor tohoto rozložení se v zásadě opakuje. Extrémních případů výstupních citací (tedy například v kontextu Ústavního soudu rozhodnutí, která obsahují více než 100 citací) je minimum a nejvíce rozhodnutí naopak neobsahuje žádné nebo jen menší množství citací.560)
Při zobrazení těchto výsledků ve stejném měřítku, jako to udělali Fowler a Jeon561) a Derlén a Lindholm562), vidíme, že vzorec rozložení výstupních i vstupních (viz níže) citací v zásadě odpovídá rozložení vstupních a výstupních citací v rozhodnutích SDEU a Nejvyššího soudu USA.
Obr. 14: Rozložení počtu výstupních citací
(outdegree distribution)
v rozhodnutích Ústavního soudu



Obr. 15: Rozložení počtu výstupních citací
(outdegree distribution)
v rozhodnutích Nejvyššího soudu



Obr. 16: Rozložení počtu výstupních citací
(outdegree distribution)
v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu



Obdobně to platí pro vstupní citace, kdy pouze malé množství rozhodnutí je citováno v extrémním množství dalších rozhodnutí.
Obr. 17: Rozložení počtu vstupních citací
(indegree distribution)
v rozhodnutích Ústavního soudu



Obr. 18: Rozložení počtu vstupních citací
(indegree distribution)
v rozhodnutích Nejvyššího soudu



Obr. 19: Rozložení počtu vstupních citací
(indegree distribution)
v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu



Obr. 20: Rozložení počtu vstupních (levá část) a výstupních (pravá část) citací v judikatuře SDEU563)



Obr. 21: Rozložení počtu vstupních (levá část) a výstupních (pravá část) citací v judikatuře Nejvyššího soudu USA564)



Obecně by se tedy dalo uzavřít, že ani česká citační síť se co do rozložení citací ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím zásadně neliší od citační sítě SDEU a Nejvyššího soudu USA, a jako taková tedy nejeví znaky náhodnosti, ale indikuje přítomnost nějakého typu metody při odkazování na dřívější soudní rozhodnutí.
5.2
Výstupní stupeň
Již ze základního statistického zpracování výše víme, že existují rozhodnutí, která neobsahují žádné další odkazy na dřívější rozhodnutí. Informace, které jsme ze souboru soudních rozhodnutí získali a popsali výše, tedy směřují k tomu, zda a jak často se soudci vůbec opírají o dřívější soudní rozhodnutí v českém právním systému. Na četnosti citací dřívějších rozhodnutí, které obsahuje jedno rozhodnutí, stojí ukazatel výstupního stupně
(outdegree centrality)
. Vyjadřuje tedy počet spojení, která vedou od sledovaného rozhodnutí k dřívějším rozhodnutím, tedy počet citací dřívějších rozhodnutí, které se nachází ve sledovaném rozhodnutí.
V rámci výstupního stupně tedy sledujeme:
-
celkový počet citací dřívějších rozhodnutí jak v rámci jednotlivých soudů v jednotlivých letech, tak v rámci celého datasetu, se kterým pracujeme (viz přehled výše),
-
průměrný výstupní stupeň rozhodnutí celkem, u jednotlivých soudů, v jednotlivých letech,
-
případně také pro specifické účely výstupní stupeň jednotlivého rozhodnutí (tedy počet citací dřívějších rozhodnutí, které se ve sledovaném rozhodnutí nachází).
Grafy níže (Obr. 22, Obr. 23 a Obr. 25) tedy znázorňují vývoj celkového počtu citací dřívějších rozhodnutí, které se nachází v rozhodnutích vydaných v daném roce daným soudem.
Z těchto výsledků je patrné, že nárůsty a poklesy celkového počtu rozhodnutí vydaných v daném roce, které obsahují alespoň jednu citaci, v zásadě kopírují pohyby v celkovém počtu vydaných rozhodnutí u jednotlivých soudů, přičemž počty rozhodnutí, která neobsahují žádnou citaci, klesají až na oněch cca 20 %, o kterých byla již řeč výše (pro Ústavní soud je to mírně výše, a sice 26,4 %).
Čistý ukazatel celkového počtu citací obsažených v soudních rozhodnutích v daném roce ukazuje, že na úrovních všech sledovaných soudů došlo ke sledovatelnému nárůstu, přičemž rychlost a způsob tohoto nárůstu se liší podle jednotlivých soudů.
Obr. 22: Přehled rozhodovací praxe Ústavního soudu dle výstupního stupně rozhodnutí



Obr. 23: Přehled rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dle výstupního stupně rozhodnutí



Obr. 24: Přehled rozhodovací praxe Ústavního soudu dle výstupního stupně rozhodnutí (detail s hodnotami; do konce roku 2017)



Soubor rozhodnutí Ústavního soudu je ten, který máme k dispozici úplný od roku vzniku tohoto soudu, tedy od roku 1993. Až do roku 2011 pozorujeme relativně stabilní nárůst, který od roku 2011 zdánlivě kolísá (rok 2013 zaznamenal pozoruhodný pokles celkového počtu vydaných rozhodnutí). Toto kolísání je však zřejmě dáno kolísáním v celkovém počtu vydaných rozhodnutí; procento rozhodnutí, která obsahují alespoň jednu citaci, i přes drobné výkyvy, jak ukazuje , roste a v roce 2017 (poslední sledovaný rok, ve kterém zpracováváme všechna vydaná rozhodnutí) alespoň jednu citaci obsahovalo 73,51 % rozhodnutí. Více to bylo jen v roce 2015 (75,96 %), od roku 2014 však toto procento nekleslo pod 70 %.
V zásadě obdobný vývoj, včetně určitého výkyvu v počtu vydaných rozhodnutí kolem roku 2013, můžeme sledovat i v citační praxi Nejvyššího soudu, ačkoli výsledné počty, se kterými pracujeme, jsou vyšší. Tento rozdíl je důsledkem výrazně vyššího počtu vydaných rozhodnutí ročně, což s sebou logicky ponese větší celkové součty citací, která tato rozhodnutí obsahují. V roce 2017 tak pouze 1 078 rozhodnutí (tedy 13,37 %) neobsahovalo ani jednu citaci.
Zvláštní vývoj je však možné sledovat v citační praxi Nejvyššího správního soudu (Obr. 25), která vykazuje výrazně rychlejší vývoj vedoucí k prakticky dlouhodobě setrvalému stavu. Z 600 rozhodnutí vydaných v roce 2003 obsahovalo alespoň jednu citaci dřívějšího rozhodnutí jen 90 rozhodnutí, zatímco jen o dva roky později v roce 2005 bylo vydáno 4 524 rozhodnutí, z nichž alespoň jednu citaci obsahovalo už 37,4 % rozhodnutí, a v roce 2007 to bylo již 64,97 %.
Obr. 25: Přehled citační praxe Nejvyššího správního soudu dle výstupního stupně rozhodnutí



Tento rychlý vývoj je možné vysvětlit několika způsoby. Vzhledem k tomu, že z údajů prezentovaných výše víme, že Nejvyšší správní soud odkazuje v převážné většině případů na svá vlastní rozhodnutí, je nedostatek citací v rozhodnutích vydaných v prvních letech fungování tohoto soudu vysvětlitelný právě nedostatkem dřívějších rozhodnutí, na která by mohl odkazovat. Na tomto argumentu staví svá vysvětlení i Fowler a Jeon v kontextu rozvoje citační praxe Nejvyššího soudu USA.565)
Nejvyšší správní soud tedy již vstupuje do určité citační kultury, kterou přebírá a přizpůsobuje se jí. Podle dlouholetého předsedy Nejvyššího správního soudu Baxy se inspiruje především praxí Ústavního soudu, který se sám inspiroval praxí německého Spolkového ústavního soudu
(Bundesverfassungsgericht)
a Nejvyššího soudu USA.566)
Posledním, i když neméně důležitým možným vysvětlením však může být, že samotný Nejvyšší správní soud je možné do určité míry považovat za hybatele určitých změn v české praxi používání judikatury, a tedy i citační praxe.
Nejvyšší správní soud byl jedním z prvních soudů, které začaly zveřejňovat svá rozhodnutí online; personální složení tohoto soudu, ovlivňované především již zmíněným Baxou, bylo na tu dobu poměrně specifické. Na místa nejvyšších správních soudců byli vybíráni i lidé, kteří do té doby neměli se správním soudnictvím mnoho zkušeností, ale naopak měli například zahraniční zkušenosti nebo zkušenosti z jiných právních profesí, a to včetně zástupců akademické obce.567) Někteří z nich posléze směřovali na jiná místa v justici, například (což je z našeho úhlu pohledu relevantní) právě na Ústavní soud.
Sám Baxa o utváření vlastního fungování Nejvyššího správního soudu, a tedy o utváření představ o praxi používání dřívějších rozhodnutí v rozhodovací praxi, říká: „Soud neprošel tím, co jsme předtím viděli v obecné justici. Tedy velmi neochotné respektování rozhodovací činnosti obou zmíněných soudů a celého ústavního pořádku, ztělesněné do postoje některých soudců obecných soudů, že nás přece nezavazuje nic jiného než ‚zákon‘.“568) Nejvyšší správní soud tedy velice rychle po svém vzniku do praxe uvedl představu, že ač soudy není možné považovat za normotvůrce, zcela jistě představují prvek, který svými interpretacemi psaného práva přispívá ke konečné podobě právních norem.569) Proto dává smysl, aby i při svém rozhodování respektoval tato dřívější dotvoření, a to mj. prostřednictvím transparentního odkazování na zdroje těchto dotvoření, tedy na dřívější soudní rozhodnutí. Je tedy pochopitelné, že Nejvyšší správní soud došel k praxi citací dřívějších soudních rozhodnutí rychleji než Ústavní a Nejvyšší soud.
Fowler a Jeon i Derlén a Lindholm zaznamenali trend v tom, kolik odkazů na dřívější rozhodnutí obsahuje průměrně jedno rozhodnutí. Derlén a Lindholm ukazují, jak v čase roste průměrný počet citací dřívějších rozhodnutí v rozhodnutích SDEU.570)
Srovnání průměrného výstupního stupně v čase je podle Derléna a Lindholma571) intuitivní způsob, jak popsat vývoj „precedentu“ SDEU, ale přiznávají, že je to způsob poněkud těžkopádný, především proto, že jak roste množství rozhodnutí v čase, má soud zároveň i více rozhodnutí, ke kterým může odkazovat. Proto informaci o průměrném počtu citací dřívějších rozhodnutí na jedno rozhodnutí v roce je třeba doplnit i o informaci o tom, kolik rozhodnutí v daném roce bylo dle našeho souboru vydáno.
Obr. 26, Obr. 27 a Obr. 28 tedy výše naznačený vývoj reflektují skrze počty výstupních citací, které průměrně (pro srovnání uvádíme průměr i medián) připadají na jedno v daném roce vydané rozhodnutí. Ve všech sledovaných soudech se průměrný počet citací, které se objevují v jednotlivých rozhodnutích zvyšuje. Zatímco v prvních letech existence Ústavního soudu obsahovalo jedno rozhodnutí v průměru jeden až dva odkazy na dřívější rozhodnutí, v roce 2018 to bylo již šest odkazů. Podobné hodnoty můžeme sledovat i v případě Nejvyššího soudu. Přibližně od roku 2004 se z průměrně dvou odkazů
per
rozhodnutí dostáváme v roce 2018 k průměru 6,56 citací v jednom rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se z těchto překvapivě shodných počtů vymyká a v roce 2018 jeho rozhodnutí průměrně obsahovala „pouze“ 4,47 citací dřívějších rozhodnutí, přičemž tento rozdíl by se dal přičíst „nízkému věku“ Nejvyššího správního soudu, který vykonává svou činnost teprve 16 let, oproti 26 letům existence Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Tyto stoupající tendence bychom tedy ve shodě s interpretacemi jak Fowlera a Jeona, tak Derléna a Lindholma mohli vyložit tak, že na jednu stranu mají soudy větší množství rozhodnutí, která mohou využívat ve své argumentaci, ale na druhou stranu se jedná o projev akceptace představy o tom, že dřívější rozhodnutí by se měla následovat.
Obr. 26: Průměr a medián výstupních stupňů rozhodnutí Ústavního soudu



Obr. 27: Průměr a medián výstupních stupňů rozhodnutí Nejvyššího soudu



Obr. 28: Průměr a medián výstupních stupňů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu



Průměrné hodnoty výstupního stupně jednotlivých rozhodnutí jsou však výsledkem poměrně vysokého rozptylu v počtu citovaných rozhodnutí. V prvé řadě je třeba brát v potaz informaci o tom, že ne všechna soudní rozhodnutí nějakou citaci obsahují, jak bylo diskutováno výše. Na stranu druhou jsou tyto údaje ve zkoumaném datasetu ovlivněny i extrémními situacemi rozhodnutí, která obsahují stovky odkazů na dřívější soudní rozhodnutí.
V celkovém souboru rozhodnutí Ústavního soudu více než 100 citací dřívějších rozhodnutí obsahuje pouze šest rozhodnutí a více než 20 citací pak obsahuje už celkem 794 rozhodnutí. 91,32 % rozhodnutí, která obsahují alespoň jednu citaci, pak obsahuje mezi jednou a 10 citacemi. Nejvyšší výstupní stupeň má rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13572) se 186 citacemi dřívějších rozhodnutí.
Mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu nejvyšší počet citací v rozhodnutí stovku nepřesahuje; rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm (stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010573)) obsahuje 98 citací dřívějších rozhodnutí. Ve zkoumaném datasetu však 1 137 rozhodnutí obsahuje více než 20 citací. Mezi jednou a 10 citacemi pak obsahuje 72 883 rozhodnutí Nejvyššího soudu (92,2 % z rozhodnutí, která obsahují alespoň jednu citaci).
V rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu také počty citací v rozhodnutích nepřesahují stovku. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s nejvyšším výstupním stupněm čj. 13 Kss 8/2017-170574) obsahuje 59 citací. Více než 20 citací pak obsahuje 151 rozhodnutí. Naprostá většina rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (34 991) pak obsahuje mezi jednou a 10 citacemi.
5.3
Interpretace: Rostoucí počet výstupních citací jako indikátor rozvoje stare decisis
Je zřejmé, že by situace, kdy by soudy neodkazovaly na žádná další soudní rozhodnutí, vypovídala o tom, že soudci buď na dřívější soudní rozhodnutí odkazovat nesmí,575) nebo to nepovažují za relevantní. Přítomnost citací dřívějších rozhodnutí je tedy třeba interpretovat tak, že soudci považují odkazování na dřívější soudní rozhodnutí za relevantní krok v odůvodňování svých rozhodnutí (zvolený odkaz je výsledkem jejich soudu o relevanci jak tohoto kroku samotného, tak odkazovaného rozhodnutí). Zvyšující se procento rozhodnutí, která obsahují alespoň jednu citaci dřívějšího rozhodnutí, vypovídá o tom, že se tento úsudek o důležitosti zahrnout do argumentace odkaz na dřívější soudní rozhodnutí stává více a více akceptovatelným až vyžadovaným. V současnosti je již převažující.
Naše zjištění dále ukazují, že se (i když velice pomalu) zvyšuje i průměrný počet (i medián) odkazů připadajících na jedno rozhodnutí. Je tedy nepochybné, že argumentace dřívějšími soudními rozhodnutími hraje v českém právním systému relevantní roli, a to i přesto, že systém neakceptuje doktrínu závazného precedentu.
Jak již bylo diskutováno výše, je však vhodné si položit otázku, zda je v české citační praxi možné pozorovat něco jako rozvoj představy o
stare decisis
. Jak bylo řečeno výše, zjištění o rostoucím množství odkazů na dřívější soudní rozhodnutí nám umožňuje dojít k závěru, že se soudy snaží „setrvávat na rozhodnutém“.
Co naopak není možné v tuto chvíli tvrdit s dostatečnou jistotou (a potřebná kvalitativní analýza, která by do této problematiky vnesla další světlo, není předmětem této studie), je to, zda je možné pozorovat spíše argumentaci ustálenou rozhodovací praxí, nebo zda je možné identifikovat prvky skutečného spoléhání se na precedens jako jediné rozhodnutí.
Pokud bychom vycházeli z velice hrubého ukazatele, podle kterého vyšší množství odkazů v jednom rozhodnutí indikuje absenci doktríny závazného precedentu v daném systému, pak napříč soudy platí, že většina rozhodnutí, která obsahují citace dřívějších rozhodnutí, obsahuje více než jednu citaci.576) Náhodné nahlédnutí do textů rozhodnutí však ukazuje, že i v případech, kdy se v rozhodnutích nachází pouze jedna citace dřívějšího rozhodnutí, je většinou ve svém textovém okolí doprovázena odvoláváním se na „dřívější judikaturu“, „ustálenou judikaturu“, „praxi soudu“ apod. Česká citační praxe tedy v tomto smyslu nestaví na závazném precedentu. Pokud dochází k zakotvení praxe, která považuje za normativní navazovat na ustálenou dřívější praxi, pak, ve smyslu textu Crosse a kol., český systém nestojí na
stare decisis
ve smyslu, jak mu rozumí precedentní systémy, ale „pouze“ na ustálené rozhodovací praxi.
Jak bylo také vysvětleno výše, studie jak Fowlera a Jeona577) (resp. Fowlera a kol.578)), tak Derléna a Lindholma579) však rozvoj
stare decisis
u sledovaných soudů posuzují komplexnějšími ukazateli. Pro naše závěry je tedy nezbytné doplnit další síťové informace, jako je počet vstupních citací (a vstupního stupně rozhodnutí).
5.4
Vstupní stupeň
Obdobně je možné počítat citace, které vedou k jednotlivým rozhodnutím, tedy spojení reprezentovaná citacemi zkoumaného rozhodnutí v dalších soudních rozhodnutích. Jak bylo uvedeno výše, vstupní stupeň je ukazatel, který je odvislý od celkového počtu spojení, jež vedou k uzlu. Celá řada síťových analýz, na které již v tomto textu bylo odkazováno výše, však pracuje s tím, že vstupní stupeň je možné použít jako určitý nejjednodušší indikátor určité prominence (v terminologii těchto studií často „důležitosti“) uzlu (tedy konkrétního soudního rozhodnutí) v síti. V základu jej použili např. Fowler a Jeon a Fowler a kol.580) nebo Derlén a Lindholm.581)
Pokud bychom akceptovali ono výše podrobně diskutované zjednodušení, podle kterého platí, že pokud soudce odkazuje na konkrétní soudní rozhodnutí ve svém vlastním rozhodnutí, považuje jej za relevantní pro rozhodnutí daného případu, potom vstupní stupeň ukazuje, jaká rozhodnutí jsou pro soudní rozhodování považována za relevantnější než jiná. Případně, jak tvrdí někteří autoři, za důležitější. Jak jsme však diskutovali výše, tato zkratka má problematickou vypovídací hodnotu už jen proto, že není zcela zřejmé, jak přesně chápat situaci, kdy soudce ve svém rozhodnutí uvádí odkaz na nějaké dřívější rozhodnutí. Máme však za to, že ačkoli prostý celkový počet citací nějakého rozhodnutí nemá kapacitu jakkoli určovat jeho důležitost, vyšší množství citací bychom (ač s řadou omezení) mohli považovat za ukazatel, který vypovídá o tom, nakolik má takto citované rozhodnutí kapacitu ovlivňovat další soudní rozhodnutí: nejenže větší množství citací rozhodnutí indikuje, že už zřejmě větší množství rozhodnutí ovlivnilo, ale vzhledem k vysokému počtu svých výskytů je také pravděpodobné, že soudce, resp. právník provádějící rešerši na něj narazí spíše než na rozhodnutí, které citováno není vůbec nebo jen málo.
Samotná informace o tom, jaké rozhodnutí má nejvíce vstupních nebo výstupních citací, nám však sama o sobě nedává právo uzavřít, že takové rozhodnutí by snad mělo být v systému nejdůležitější. Informace získané ze sítě je tak vždycky třeba doplnit kvalitativní analýzou. To dobře ukazují například Olsen a Kücüksu, kteří si síťovou analýzou pomáhají v analýze relativně malého vzorku rozhodnutí ESLP, která se vztahují k aplikaci článku 14 EÚLP.582) Jejich text je především argumentací na podporu použití síťové analýzy jako podpůrné (pre)interpretační metody. Svou síť staví na vstupním stupni, tedy na celkovém počtu citací, které vedou k jednotlivým rozhodnutím, tj. uzlům sítě. Množství citací spojují s „vysokou precedenční hodnotou“ daného rozhodnutí.583) Síťovou analýzu používají jako první krok pro vytvoření určitého jádra rozhodnutí s onou „vysokou precedenční hodnotou“, které pak dále klasicky analyzují jako jakékoli jiné právní texty, a výsledky této analýzy pak porovnávají s tím, co o aplikaci článku 14 EÚLP říká odborná literatura. Jejich text je výborným příkladem toho, jak ověřit platnost teoretických závěrů odborné literatury v rozhodovací praxi, resp. porovnat, do jaké míry reálná rozhodovací praxe odpovídá třeba tomu, co se v dané právní oblasti vyučuje.
Je důležité si uvědomit, že informace o vstupním a výstupním stupni rozhodnutí neobsahuje odpověď na otázku, proč tomu tak je. Je rozhodnutí s vysokým vstupním stupněm tak obecné, že se hodí do argumentace prakticky kdykoli? Tedy, jak bylo diskutováno výše, obsahuje základní principiální úvahy nebo interpretuje procesní nejasnosti obecného charakteru? Případně nás v českém právním systému mohou ještě intuitivně napadat právě taková rozhodnutí, kde soud vyjadřuje své vlastní přesvědčení o tom, jak se má používat judikatura584)? Je daný právní problém natolik kontroverzní, že soudy se neustále potřebují výslovně prostřednictvím citace daného rozhodnutí hlásit k interpretační změně, kterou dané rozhodnutí například obsahovalo? Nebo se třeba jedná o tak častý problém, že se v síti bude objevovat častěji?
Pro základní srovnání tedy v této chvíli uvádíme jak základní informace o tom:
1)
jakým způsobem se proměňuje množství citací průměrně vedoucích k jednomu rozhodnutí v čase a
2)
jaká rozhodnutí jsou v českém právním systému nejcitovanější.
Obsah nejcitovanějších rozhodnutí potom podrobíme analýze, abychom zjistili, proč jsou zrovna tato rozhodnutí citována častěji než jiná.
5.4.1
Distribuce vstupního stupně v čase
Nejprve se tedy podíváme, jak se ve zkoumaném souboru rozhodnutí vyvíjí v čase celkový a průměrný vstupní stupeň rozhodnutí vydaných ve sledovaných letech, tedy kolik citací v daném roce (průměrně) vede k jednomu rozhodnutí.
Opět (pokud odhlédneme od rozdílů v časovém pokrytí a množství rozhodnutí v síti) zobrazení v grafu ukazuje velice podobné vzorce, jaké vykazuje rozhodovací praxe SDEU585) a Nejvyššího soudu USA586): postupně se zvyšující počet průměrných citací jednoho rozhodnutí za rok a prudký pád ke konci sledovaného období, který je vysvětlitelný časem, jenž měla nová rozhodnutí k tomu, aby na sebe dokázala „poutat pozornost“ a měla prostor být citována. Výsledky nicméně potvrzují, že růst, který vykazují vstupní citace, není tak plynulý a stabilní jako v případě výstupních citací.587)
V tomto případě nám tedy jde o to zmapovat, jak se vyvíjela naše citační síť s ohledem na citovanost rozhodnutí. První graf, který ukazuje vývoj celkového počtu vstupních citací, odpovídá zjištění Derléna a Lindholma v tom, že neprokazuje žádný stabilní nárůst nebo pokles, jaký jsme zaznamenali u vývoje celkového počtu výstupních citací výše. Celkový počet citací dřívějších soudních rozhodnutí kulminuje kolem roku 2004 (na rozhodnutí vydaná v tomto roce odkazuje celkem 49 086 citací pozdějších rozhodnutí).
I když níže uvedený graf (Obr. 29) nezobrazuje průměrný počet vstupních citací na rozhodnutí v daném roce (tím se budeme zabývat níže), ale celkové počty vstupních citací v daném roce, je z něj zřejmé, že nejde o postupný vývoj (a citace ani nejsou rovnoměrně rozmístěny v čase): starší rozhodnutí nejsou citována tak často, nejcitovanější rozhodnutí pochází z poloviny sledovaného období (tedy z let 2003 až 2005), a s výkyvem kolem roku 2013 by se dalo říci, že u novějších rozhodnutí jejich citovanost klesá.
Obr. 29: Celkový přehled citační praxe českých vrcholných soudů dle vstupního stupně rozhodnutí



Tento obecný trend rámcově vysledovali i Fowler a Jeon588) a Derlén a Lindholm.589) V zásadě tedy celkový počet vstupních citací v čase stoupá, a naopak po určitém přelomu klesá, protože novější rozhodnutí neměla ještě tolik příležitostí být citována.590) Oproti poměrně stabilnímu vývoji v počtu výstupních citací však v tomto případě sledujeme poměrně výrazný rozptyl.
Obr. 30: Celkový přehled citační praxe SDEU dle vstupního stupně rozhodnutí591)



Obr. 31: Celkový přehled citační praxe Nejvyššího soudu USA dle vstupního stupně rozhodnutí592)



První ze zásadních studií, která vývoj vstupních citací popisovala a analyzovala v kontextu citační praxe Nejvyššího soudu USA, uvádí, že tento vývoj je do určité míry plynulý a kulminuje.593) Derlén a Lindholm, kteří v roce 2017 aplikovali obdobnou metodu na citační praxi SDEU, však zaznamenávají vyšší rozptyl, který vysvětlují velikostí vzorku rozhodnutí, se kterým pracují; menší množství rozhodnutí v kratším časovém intervalu bude vykazovat vyšší rozptyl v počtu vstupních citací.594) Ve srovnání s těmito datasety je ten náš specifický: na jednu stranu obsahuje výrazně více rozhodnutí (celkem 237 723), na stranu druhou sledujeme tento vývoj v mnohem kratším časovém intervalu (od roku 1. 1. 1993 do 30. 9. 2018). I když bychom mohli tento vyšší rozptyl přisoudit vyšší omezenosti sledovaného období, vyšší počet vstupních citací kolem roku 2003 a 2004 by mohl být důsledkem vzniku Nejvyššího správního soudu, ke kterému v roce 2003 došlo: tento náhlý vzestup a další nárůst by tedy mohl být i důsledkem vstupu další soudní instituce do sledovaného souboru rozhodnutí.
Pokud se tedy zaměříme na jednotlivé soudy, výkyv zaznamenaný kolem let 2003 a 2004 je patrný i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Co však u tohoto soudu není možné vysledovat, je nějaký posun v tom, kolik vstupních citací vede k rozhodnutím z daného roku v průběhu času. Není tedy pravda, že by se počet vstupních citací postupně zvyšoval, je však možné pozorovat určitý pokles v posledních letech sledovaného období. Zdá se tedy, že u rozhodnutí Ústavního soudu nehraje roli, jak je rozhodnutí staré. Hojně citována jsou i rozhodnutí staršího data (viz níže).
Obr. 32: Přehled citační praxe Ústavního soudu dle celkové sumy vstupních citací. Hodnoty ke konkrétnímu roku udávají vždy počet rozhodnutí vydaných v daném roce a ve všech předchozích letech od roku 1993



Obr. 33: Přehled citační praxe Ústavního soudu dle součtu vstupních citací v daném roce



Obr. 34: Přehled citační praxe Nejvyššího soudu dle součtu vstupních citací v daném roce



Zobrazení po jednotlivých soudech již údaje z citační praxe Nejvyššího soudu USA nebo SDEU nepřipomínají. Ačkoli ještě v případě Nejvyššího soudu bychom možná o nějakém pomalém nárůstu mohli hovořit, u Nejvyššího správního soudu po náhlém nárůstu sledujeme spíše pokles.
Následující grafy potom ukazují, kolik citací průměrně vede k jednomu rozhodnutí, přičemž tento průměr je vždy uváděn v jednotlivých letech. I zde je možné pozorovat prudký nárůst následovaný klesáním, narušený v případě Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pouze ojedinělými výkyvy. V tomto případě tedy neplatí, že by zjištění z české citační praxe odpovídala zjištěním u Nejvyššího soudu USA a SDEU. Na vině zřejmě nebude množství rozhodnutí: i náš nejmenší dataset (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je větší než počet rozhodnutí Nejvyššího soudu USA. Mohli bychom tedy spekulovat, zda to není důsledek délky sledované doby. Podíváme-li se například na situaci u Nejvyššího správního soudu, vidíme, že nejvyšší citovanost (i co do průměru vstupních citací v daném roce) mají rozhodnutí pocházející z počátků rozhodovací praxe tohoto soudu. Je tedy možné, že 15 let existence tohoto soudu není dostatečně dlouhá doba, ve které by mohla být tato starší rozhodnutí nahrazena rozhodnutími novějšími, a proto to, co vidíme, v zásadě odpovídá posledním letům výše reprodukovaných grafů znázorňujících vývoj průměrných vstupních citací Nejvyššího soudu USA a SDEU. Přesnou odpověď na tuto nejasnost však má kapacitu odhalit až obdobná studie provedená odhadem kolem roku 2060.
Obr. 35: Přehled citační praxe Nejvyššího správního soudu dle součtu vstupních citací v daném roce



Obr. 36: Průměr a medián vstupních citací v citační praxi Ústavního soudu v daném roce



Obr. 37: Průměr a medián vstupních citací v citační praxi Nejvyššího soudu v daném roce



Obr. 38: Průměr a medián vstupních citací v citační praxi Nejvyššího správního soudu v daném roce



Je však možné, že odlišnost vzorců vývoje indikuje zásadní rozměr rozdílu v citační praxi českých vrcholných soudů, protože není vyloučeno, že se při výběru rozhodnutí, která budou citovat, soudci neřídí nějakými jasně danými zákonitostmi, ale přistupují k výběru rozhodnutí v zásadě nahodile. Z předchozího textu této publikace víme, že český právní systém nemá jasně daná a přijímaná pravidla, která by soudce měl dodržovat při výběru rozhodnutí k citaci, a že existují pochybnosti o tom, zda soudci vůbec při citacích dřívějších soudních rozhodnutí zvažují skutkovou podobnost případů. V této kapitole jsme pak dále formulovali předpoklady, podle kterých bude v systémech podobných tomu českému pravděpodobnější, že soudci budou dřívější rozhodnutí citovat především kvůli jejich interpretacím obecných principů, kvůli vyjasnění procesních pravidel nebo kompetencí daných soudů (případně i kvůli roli rozhodovací praxe těchto soudů). Proto není vyloučeno, že jakýkoli vývoj v citační praxi vrcholných soudů je zásadně ovlivněn tím, s jakými dřívějšími rozhodnutími mají tyto soudy tendenci převážně pracovat, zda se jedná o situace, kdy skutečně používají dřívější rozhodnutí precedentním způsobem (tedy ve skutkově obdobné věci), nebo zda se soudci mají tendenci dovolávat autority dřívějších rozhodnutí v situacích principiálního charakteru. Rozsáhlejší studie, která by odpověděla na tyto otázky, již sahá nad rámec cílů tohoto projektu. Nicméně část odpovědí nám může poskytnout i informace o tom, jaká rozhodnutí jsou v celém našem datasetu nejcitovanější, tedy jaká mají nejvyšší vstupní stupeň.
5.4.2
Nejcitovanější rozhodnutí v síti
Následující text se tedy zaměří na identifikaci rozhodnutí, která v našem datasetu mají nejvyšší vstupní stupeň. V návaznosti na tato zjištění pak můžeme doplnit informace o daných rozhodnutích, včetně identifikace toho, kvůli které části svého obsahu jsou zřejmě citována.
Od informací o celku sítě, v jejichž kontextu jsme diskutovali některé poznatky o celém systému používání dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodování, přecházíme tedy k tomu, zda má síťová analýza kapacitu odhalit i nějaké informace o prominenci daného rozhodnutí v síti a důvody, proč dané rozhodnutí mají tendenci soudci identifikovat jako optimálně relevantní ke zdůvodnění svých rozhodnutí.
Přehled níže představuje deset nejcitovanějších rozhodnutí v celém datasetu; šest z nich jsou rozhodnutí Ústavního soudu, tři Nejvyššího soudu a jedno Nejvyššího správního soudu.
Tab. 18: Deset nejcitovanějších rozhodnutí
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I Pořadí rozhodnutí v závislosti I Rozhodnutí                                I
I    na jeho vstupním stupni     I                                           I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               1.               I Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.   I
I                                I IV. ÚS 73/03                              I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               2.               I Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2004, sp. zn.   I
I                                I IV. ÚS 449/03                             I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               3.               I Nález ÚS ze dne 20. 6. 1995, sp. zn.      I
I                                I III. ÚS 84/94                             I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               4.               I Usnesení NS ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.   I
I                                I 29 Cdo 2394/2013                          I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               5.               I Usnesení ÚS ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.    I
I                                I II. ÚS 279/03                             I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               6.               I Usnesení NS ze dne 29. 6. 2004 sp. zn.    I
I                                I 21 Cdo 541/2004                           I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               7.               I Nález ÚS ze dne 1. 2. 1994, sp. zn.       I
I                                I III. ÚS 23/93                             I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               8.               I Usnesení ÚS ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.  I
I                                I III ÚS 282/03                             I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I               9.               I Usnesení NS ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.   I
I                                I 29 Cdo 2488/2013                          I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
I              10.               I Usnesení NSS ze dne 14. 6. 2006, čj.      I
I                                I 1 Azs 13/2006-39                          I
I--------------------------------I-------------------------------------------I
Pojďme se však blíže podívat na to, co jsou tato rozhodnutí zač a do jaké míry se u nich projevují nejrůznější faktory, které podle teorie mají kapacitu ovlivnit normativní hodnotu judikatury.595) Bude nás tedy zajímat:
-
o jaký druh rozhodnutí se jedná (nález, rozsudek, usnesení atd.),
-
jaké soudy jej citují a jak často,
-
zda se jedná o rozhodnutí pléna, nebo senátu, resp. rozšířeného senátu,
-
čeho se rozhodnutí týká - obsahové důvody, pro které je rozhodnutí citováno,
-
zda rozhodnutí samo obsahuje nějaké další citace dřívějších rozhodnutí, tedy jaký má výstupní stupeň.
Již odpověď na první z výše zmíněných bodů přináší relativně zarážející výsledek: z 10 nejcitovanějších rozhodnutí je jich hned osm usnesení o odmítnutí (pro nepřijatelnost, nepřípustnost). Pouze dvě rozhodnutí (nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 23/93) jsou rozhodnutí ve věci.
Mezi rozhodnutími Ústavního soudu se nenachází žádné rozhodnutí pléna, ale pouze jednotlivých senátů, rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu pochází rovněž od řadových senátů.
O citovanost rozhodnutí, která se do této zkoumané špičky ledovce dostala, se většinou postaral Nejvyšší soud, což s ohledem na počet rozhodnutí, která Nejvyšší soud za námi sledovanou dobu vydal, není až tak překvapivé. Nejcitovanější rozhodnutí v celém datasetu je usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03. Toto rozhodnutí je samotným Ústavním soudem citováno 16x, Nejvyšším soudem však 6 096x a Nejvyšším správním soudem ani jednou. V podobné situaci je i usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ÚS sp. zn. II. ÚS 279/03 a všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Toto zjištění (tedy že nějaký soud prakticky zajišťuje vysoký vstupní stupeň rozhodnutím jiného soudu) ale poněkud narušuje závěr, který jsme vyvodili výše z celkového přehledu vzájemné citovanosti rozhodnutí výše. Ukázali jsme, že soudy statisticky nejčastěji odkazují na svá vlastní dřívější rozhodnutí. Konkrétní informace o rozhodnutích s nejvyšším vstupním stupněm však minimálně ve zkoumaném souboru 10 nejcitovanějších nesledují toto základní rozprostření, ale podle všeho představují extrém.
Z rozhodnutí, na která nejčastěji odkazuje Ústavní soud, se do prvních 10 nejcitovanějších dostala dvě rozhodnutí: nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 23/93. Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94 je třetím nejcitovanějším rozhodnutím vůbec (jeho vstupní stupeň je 3 906), z čehož se o 2 806 citací postaral sám Ústavní soud (dělá to z něj nejcitovanější rozhodnutí Ústavního soudu Ústavním soudem), 722 citacemi přispěl Nejvyšší soud (16. nejcitovanější rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšším soudem) a 378 citacemi Nejvyšší správní soud (2. nejcitovanější rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšším správním soudem). Tyto počty z nálezu ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94 činí rozhodnutí, které se zdá být relevantní pro rozhodovací praxi všech tří zkoumaných vrcholných soudních institucí.
Na nález ÚS sp. zn. III. ÚS 23/93 pak Ústavní soud odkazuje 2 091x, zatímco Nejvyšší soud šestkrát a Nejvyšší správní soud ani jednou.
Soudy tedy na celková čísla nejčastěji pracují s procesními rozhodnutími, z čehož vyplývá, že i tato zřejmě budou mít kapacitu svým obsahem zaujmout natolik, že budou soudci v dalším rozhodování považována za dostatečně relevantní na to, aby je ve svých rozhodnutích zmínili. Co je většině těchto nejcitovanějších rozhodnutí společné, je pak jejich obsah, resp. určité rozměry jejich obsahu.
Pokud bychom odhlédli od věcného základu rozhodnutí, který nemá společného jmenovatele, pak je témata, která se těmito rozhodnutími vinou, možné rozdělit v zásadě na tři kategorie:
-
role jednotlivých vrcholných soudů,
-
přípustnost použití opravných prostředků, o kterých tyto vrcholné soudy rozhodují, a
-
problematika dokazování.
K vymezování role jednotlivých soudů se vyjadřuje výslovně šest rozhodnutí (konkrétně usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03, IV. ÚS 449/03, II. ÚS 279/03, a III. ÚS 282/03, nález ÚS sp. zn. III. ÚS 23/93 a usnesení NSS čj. 1 Azs 13/2006-39). Rozhodnutí Ústavního soudu opakovaně uvádí (a v textu se dovolávají i skutečnosti, že to již Ústavní soud „mnohokrát zdůraznil“), že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.
Prominenci usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03 (nejcitovanější rozhodnutí v celém datasetu) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu lze tak vysvětlit právě tím, že se v tomto rozhodnutí Ústavní soud nejen vymezil ke své vlastní roli v soustavě obecných soudů, ale zároveň se vyjádřil i k roli Nejvyššího soudu: „Nejvyšší soud jako soud, jenž má usilovat o srovnatelnou soudní praxi sjednocováním judikatury [...], není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu.“
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (10. nejcitovanější) se potom vyjadřuje k vlastní roli Nejvyššího správního soudu: jeho posláním je „poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob“ a jeho primární funkcí „jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví“. Není proto překvapivé, že toto vymezení je důležité primárně pro Nejvyšší správní soud samotný: z 1 991 celkových citací tohoto rozhodnutí pochází od Nejvyššího správního soudu 1 986 z nich.
Druhým spojovacím tématem, které se vine čtyřmi z prvních 10 rozhodnutí (usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013 a usnesení NSS čj. 1 Azs 13/2006-39), je role, funkce a přípustnost jednotlivých opravných prostředků (ústavní stížnost, dovolání, kasační stížnost). Rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se zabývají otázkou přípustnosti dovolání, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Třetí spojovací téma představuje problematika dokazování (usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 449/03 a nález ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94). Tato rozhodnutí se dotýkají v zásadě nezbytnosti toho, aby mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé byl jasný vztah, z čehož dále vyplývá jednak povinnost řádného odůvodnění, ze kterého je tento vztah patrný, a jednak možnost soudů neprovést navržené důkazy.
Bližší analýza těchto nejcitovanějších rozhodnutí dále ukázala, že některá z nich za svůj vysoký vstupní stupeň vděčí právě tomu, že jsou citována ve spojitosti s jinými často citovanými rozhodnutími.
Zajímavé je rovněž zjištění, že pět nejcitovanějších rozhodnutí je vzájemně propojených. Tato propojení jsou vedena přes dvě z výše uvedených tematických kategorií: vymezování role Ústavního soudu a problematika dokazování. Tato síť je tvořena usneseními ÚS sp. zn. IV. ÚS 449/03, II. ÚS 279/03 a III. ÚS 282/03 a nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 23/93. Je rovněž zajímavé, že i když se usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03 dotýká stejné problematiky (vymezování role Ústavního soudu), není (minimálně v naší minisíti 10 nejcitovanějších rozhodnutí) propojeno s výše popsaným klastrem.
Jak však bude ukázáno dále v souvislosti s dalšími síťovými ukazateli (především
authority score
), tato skupina rozhodnutí je propojena i s dalšími rozhodnutími, která se částečně v souvislosti s mírou své citovanosti dostala do popředí, a tedy i do naší analýzy.
Z tohoto přehledu je také jasně patrné, která rozhodnutí mají na svědomí prudký nárůst vstupních citací diskutovaný v textu výše: z 10 nejcitovanějších rozhodnutí pochází z let 2003 a 2004 pět rozhodnutí.
Pokud bychom samotný vstupní stupeň rozhodnutí v síti považovali za indikátor důležitosti rozhodnutí v právním systému, pak bychom museli dojít k závěru, že nejdůležitějšími jsou převážně ta rozhodnutí, která jsou pouze usneseními, jimiž senáty vrcholných soudů odmítají pro zjevnou neopodstatněnost (nebo nepřípustnost) ústavní stížnosti, dovolání a kasační stížnosti. I toto pouhé zjištění nabourává představu o tom, že více citovaná budou rozhodnutí ve věci, dále rozhodnutí vydávaná plénem apod.
Máme tedy za to, že se na tomto zjištění ukazuje jednak platnost jednoho z našich předpokladů ohledně optimální relevance jako vysvětlujícího mechanismu výběru rozhodnutí k citaci. Najevo tu také vychází lichost úvah o tom, že by normativní hodnota rozhodnutí tak, jak jí rozumí Peczenik596) a všichni další, kteří na jeho škále staví,597) byla rozhodujícím faktorem při výběru rozhodnutí k citaci. Soudce tedy nehledá nejdokonalejší rozhodnutí k citaci, protože pokud by tak činil, zřejmě by jej mohlo i zajímat, zda se jedná o rozhodnutí ve věci, rozhodnutí pléna soudu apod. Naše zjištění ukazují, že tyto parametry, které jiné studie mají tendenci spojovat s vyšší normativní hodnotou rozhodnutí, nemusí být pro soudce relevantní a že i usnesení o odmítnutí má kapacitu stát se nejcitovanějším rozhodnutím.
Výše jsme uvedli, že v českém systému soudci v zásadě nic nebrání tomu si k argumentaci vybrat obskurní a třeba i relativně staré rozhodnutí, které se touto jeho volbou dostane „na povrch“, a tedy i do povědomí ostatních aktérů daného právního systému.
Tímto naším zjištěním se vlastně tento předpoklad potvrzuje.
Posledním sledovaným údajem u těchto nejcitovanějších rozhodnutí je jejich výstupní stupeň. Vzhledem k tomu, že problematice propojování informací ze vstupních i výstupních stupňů rozhodnutí je třeba věnovat více pozornosti, tyto údaje jsou uvedeny a analyzovány až v následující kapitole.
5.5
Pokusy propojit informace získané ze vstupních a výstupních stupňů uzlů
Přes tuto nejistotu ohledně významu většího množství odkazů vedoucích k určitým rozhodnutím (tedy těm, které mají vyšší vstupní stupeň -
indegree centrality
- v síti) Johnson598) ve svém výzkumu prokázal pozitivní korelaci mezi počtem citací dřívějších soudních rozhodnutí v soudním rozhodnutí a tím, zda a jak často je takové rozhodnutí později používáno (citováno) dalšími soudy. Rozhodnutí, které obsahuje více odkazů na dřívější rozhodnutí, je pak podle Walshe považováno za lépe vyargumentované a taková rozhodnutí mají tendenci být jako „kvalitnější“ i dále používána.599)
Řada autorů naznačuje, že množství citací dřívějších rozhodnutí vypovídá o kvalitě rozhodnutí, které takové citace obsahuje. Tato úvaha stojí v jádru opouštění vstupního stupně jako indikátoru prominence daného rozhodnutí v síti.
Vstupní stupeň
(indegree centrality)
stojí na tom, že každé spojení má stejnou hodnotu. Jedním ze způsobů, jak toto omezení překonat, je přisuzovat spojením různou hodnotu. Tyto ukazatele - souhrnně tzv.
non-local centrality measurement
- spočívají v tom, že hodnota daného spojení závisí na tom, odkud vede, tedy na hodnotě takového uzlu. Jak Fowler a Jeon,600) tak Derlén a Lindholm601) tento algoritmus pro účely hledání důležitých rozhodnutí překládají tak, že „důležité rozhodnutí je to, které je citováno jinými důležitými rozhodnutími“.
Tato úvaha stojí na přesvědčení, že samotný fakt, že je rozhodnutí citováno velkým množstvím jiných rozhodnutí, nemá vypovídací hodnotu o jeho „důležitosti“ v daném systému. V kontextu toho, co bylo v části I této publikace diskutováno o praktické nesmyslnosti pojmu „důležitost“ soudního rozhodnutí, se podíváme nejprve na to, jaký výstupní stupeň mají v naší síti ta rozhodnutí, která mají vysoký vstupní stupeň. Pokud by se ukázalo, že více citovaná rozhodnutí by byla zároveň komplexnější co do své argumentace, a tedy obsahovala i více citací dřívějších rozhodnutí, mohli bychom je obecně považovat za prominentní ve zkoumané síti, a tedy i za taková, která mají kapacitu ovlivňovat soudní rozhodování jako celek.
5.5.1
Jaký výstupní stupeň mají rozhodnutí, která mají vysoký vstupní stupeň, a naopak?
Z tabulky níže, která uvádí výstupní stupně nejcitovanějších rozhodnutí, vidíme, že jejich výstupní stupně nejsou ani vysoké, ani z nich není patrná závislost mezi vstupními a výstupními stupni rozhodnutí: mezi 10 nejcitovanějšími rozhodnutími není ani jedno, které by obsahovalo více než šest citací dřívějších rozhodnutí. V českém právním systému má tedy kapacitu najít si své uplatnění i takové rozhodnutí, které samo výslovně příliš mnoho rozhodnutí necituje. Vzhledem k tomu, že náš právní systém neobsahuje formální pravidlo, které by řádnost odůvodnění vázalo na přítomnost citací dřívějších rozhodnutí, můžeme i rozhodnutí s minimem citací soudních rozhodnutí považovat za řádně odůvodněná. Pozornost tedy na sebe může strhnout i rozhodnutí, které neobsahuje desítky citací dřívějších rozhodnutí, a přesto bude moci být považováno za řádné.602)
Tab. 19: Vstupní a výstupní stupně nejcitovanějších rozhodnutí
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Rozhodnutí                              I Vstupní stupeň I Výstupní stupeň I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. I     6 112      I        1        I
I IV. ÚS 73/03                            I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I     5 431      I        1        I
I IV. ÚS 449/03                           I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Nález ÚS ze dne 20. 6. 1995, sp. zn.    I     3 906      I        2        I
I III. ÚS 84/94                           I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. I     3 192      I        0        I
I 29 Cdo 2394/2013                        I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení ÚS ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.  I     2 876      I        1        I
I II. ÚS 279/03                           I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 29. 6. 2004 sp. zn.  I     2 516      I        0        I
I 21 Cdo 541/2004                         I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Nález ÚS ze dne 1. 2. 1994, sp. zn.     I     2 097      I        3        I
I III. ÚS 23/93                           I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení ÚS ze dne 30. 10. 2003, sp.    I     2 066      I        5        I
I zn. III ÚS 282/03                       I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. I     2 062      I        1        I
I 29 Cdo 2488/2013                        I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
I Usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1  I     1 991      I        6        I
I Azs 13/2006-39                          I                I                 I
I-----------------------------------------I----------------I-----------------I
Pro srovnání tedy níže uvedená tabulka doplňuje podobné informace o rozhodnutích, která mají nejvyšší výstupní stupeň. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu by se do této první desítky nedostalo žádné, ale pro účely našeho zkoumání sem doplňujeme dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s nejvyšším výstupním stupněm.
Tab. 20: Vstupní stupně rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Rozhodnutí                              I Výstupní stupeň I Vstupní stupeň I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Nález ÚS ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.    I       186       I       63       I
I Pl. ÚS 10/13                            I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Nález ÚS ze dne 8. 8. 2017, sp. zn.     I       139       I        5       I
I Pl. ÚS 32/16                            I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Nález ÚS ze dne 1. 7. 2010, sp. zn.     I       120       I       75       I
I Pl. ÚS 9/07                             I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Nález ÚS ze dne 12. 4. 2016, sp. zn.    I       119       I       18       I
I I. ÚS 2315/15                           I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Usnesení ÚS ze dne 9. 2. 2016, sp. zn.  I       106       I        6       I
I I. ÚS 1486/15                           I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Nález ÚS ze dne 8. 8. 2017, sp. zn.     I       103       I        6       I
I Pl. ÚS 9/15                             I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Stanovisko občanskoprávního a           I        98       I      550       I
I obchodního kolegia NS ze dne 13. 4.     I                 I                I
I 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010             I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Nález ÚS ze dne 27. 11. 2012, sp. zn.   I        96       I       29       I
I Pl. ÚS 1/12                             I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Usnesení ÚS ze dne 15. 11. 2011, sp.    I        90       I      233       I
I zn. IV. ÚS 2777/11                      I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Nález ÚS ze dne 21. 2. 2012, sp. zn.    I        89       I     1362       I
I Pl. ÚS 29/11                            I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Rozhodnutí NSS ze dne 20. 6. 2018, čj.  I        59       I        0       I
I 13 Kss 8/2017-170                       I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
I Rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, čj.   I        51       I       11       I
I 5 Afs 9/2008-328                        I                 I                I
I-----------------------------------------I-----------------I----------------I
Po bližší analýze obsahu rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm není pochyb o tom, že rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm jsou (s výjimkou stanoviska kolegia NS sp. zn. Cpjn 206/2010) právně komplexními případy, které se zabývají interpretací abstraktních ústavních principů a někdy se dotýkají i společensky citlivých otázek.
Rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm (nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 10/13), které obsahuje odkazy na 186 různých rozhodnutí, se zabývá problematikou církevních restitucí. Těmi se zabývá i nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 9/07, které je se 120 citacemi dřívějších rozhodnutí v pořadí dle výstupního stupně na třetím místě.
Další rozhodnutí se dotýkají komplexních interpretací zákonných ustanovení [např. nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 32/16 zkoumá, zda „vyloučení možnosti žádat o navrácení lhůty zasahuje do realizace procesních práv poškozeným a zda tento zásah může představovat porušení práva na soudní ochranu či jiného základního práva či svobody“, a poměrně důkladně analyzuje možnost ústavně konformní interpretace napadených ustanovení; stanovisko kolegia NS sp. zn. Cpjn 206/2010 nastavuje limity interpretace konkrétních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] nebo některých otázek aplikačního procesu [nález ÚS sp. zn. I. ÚS 2315/15 řeší aplikaci právního předpisu vydávaného místní samosprávou v soudním řízení; usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 1486/15 se zabývá rozhodováním o podjatosti a příčetnosti soudce; nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 29/11 se potom zabývá ústavností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a toto ustanovení ruší, přičemž jádrem jeho argumentace je otázka předvídatelnosti práva a soudního rozhodování].
Rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm až na jedinou výjimku nefigurují nikde na špici žebříčku vstupního stupně. Tou výjimkou je právě nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 29/11, které je s 89 citacemi dřívějších rozhodnutí na 10. místě v pořadí podle výstupního stupně a zároveň na 18. místě v pořadí podle stupně vstupního. Hlavním tématem tohoto rozhodnutí (tentokrát se už jedná o nález pléna) je jednak ústavnost konkrétního dovolacího důvodu, jednak problematika předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání. Toto rozhodnutí je navíc provázáno s nálezem ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94, o kterém byla řeč výše a který má jeden z nejvyšších vstupních stupňů.603)
Tyto prosté výsledky tedy ukazují, že v zásadě neplatí, že by nejcitovanější rozhodnutí měla zároveň vysoký výstupní stupeň. Zkoumaná rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm však častěji mají i vyšší vstupní stupeň, ačkoli až na výše zmíněnou výjimku, se nejedná o rozhodnutí, která by se dala zařadit mezi 20 nejcitovanějších.604)
Ve své studii autority605) precedentu Fowler a Jeon operacionalizují koncept autority precedentu skrze tzv.
authority score
a
hub score
, které vychází algoritmu HITS.606) HITS algoritmus, sdružující dvě síťové proměnné - tzv. huby a autority, byl poprvé představen Kleinbergem v jeho práci z roku 1999.607) V této spíše matematicko-statistické než společenskovědní práci se autor zabýval síťovými metodami popisu datových korpusů a jako příklad využití různých proměnných zde použil internetové webové stránky a jejich vzájemné provázání hypertextovými odkazy. Síť internetových stránek je také obecně jeden z nejčastějších příkladů využití metod síťové analýzy. Kleinberg v citované práci nejprve hodnotí nejčastěji používané proměnné pro popis sítí, ony vstupní a výstupní stupně uzlů jako počty jednotlivých hran mířících buď k danému uzlu nebo od daného uzlu, a to samozřejmě pouze v případě orientovaného grafu (sítě), tedy tam, kde můžeme rozeznat směr hran (spojení). Dochází k tomu, že použití těchto ukazatelů bez dalšího může být pro určování hodnoty uzlu zavádějící. Tyto úvahy Kleinberg podkládá vyhledáváním v síti webových stránek a porovnáváním relevance odpovědí vůči dotazu. Z tohoto důvodu navrhuje použití nových ukazatelů, a těmi jsou právě
hubs
a
authorities
.
Tyto dva typy proměnných berou v úvahu nejen vstupní a výstupní stupně daného uzlu, ale také tyto proměnné uzlů v širší síti - tj. v síti uzlů, které citují či kterými jsou citovány. Tato myšlenka vychází z toho, že prominentní (důležitý, Kleinbergovými slovy
„good“
- „dobrý“) hub uzel je ten, který cituje důležité
authority
uzly, a naopak prominentní (opět Kleinbergovými slovy
„good“
- „dobrý“)
authority
uzel je ten, který je citován jinými prominentními („dobrými“) hub uzly.
Jedná se o iterativní algoritmus; velmi zjednodušeně se
hub score
daného uzlu počítá tak, že vezmeme v úvahu všechny uzly, na které odkazuje. Tento okruh uzlů zhodnotíme z hlediska jejich
authority scores
- tedy, zda jsou hodně citovány „dobrými“ hub uzly, zda se jedná o „dobré“
authority
uzly v dané tematické oblasti. Dle tohoto zhodnocení se tyto uzly evaluují, a poté se přistoupí k uzlům v jejich širší síti a celý algoritmus se opakuje. Počet opakování je možné měnit dle velikosti sítě. Podobně zjednodušeně lze popsat i
authority score
daného uzlu, které se počítá jako vážená suma hodnot
hub scores
uzlů, které na původní uzel odkazují.608)
Hub score
a
authority score
jsou tedy založeny na vzájemné provázanosti faktu, že jsou rozhodnutí citována, a na informaci o tom, zda rozhodnutí citují jiná rozhodnutí.
Tyto ukazatele tedy nestojí na pouhém počítání citací, jak uvádí Lupu a Fowler: „Tento proces se spoléhá na síťové analytické metody, kterými se identifikují dva druhy konceptuálně důležitých rozhodnutí: hubs a authorities. Hub je rozhodnutí, které cituje větší množství jiných rozhodnutí, čímž pomáhá identifikovat právně relevantní rozhodnutí pertinentní danému precedentu. Authority je rozhodnutí, které je hojně citováno ostatními rozhodnutími, což znamená, že tato rozhodnutí určitým způsobem ovlivnilo. Většina rozhodnutí jsou jak hubs, tak authorities a míra, kterou naplňují tyto své role, se vzájemně posiluje v rámci sítě soudních rozhodnutí.“609)
Authority score
rozhodnutí se tedy odvozuje od počtu citací tohoto rozhodnutí ostatními rozhodnutími (tedy od vstupního stupně) a od „kvality“ rozhodnutí, která jej citují. Pokud bychom tedy připustili, že citaci soudního rozhodnutí můžeme číst jako vyjádření soudce o relevanci citovaného rozhodnutí pro rozhodnutí, ve kterém je citováno,
authority score
v síti citací reprezentuje, do jaké míry je citace daného rozhodnutí považována za relevantní při řešení dalších případů soudem. Přeneseně bychom pak mohli pracovat s tím, že citace rozhodnutí indikuje, do jaké míry je dané rozhodnutí považováno za relevantní, což činí prakticky všechny základní studie, na kterých stavíme i my. Jak však bylo diskutováno výše, máme za to, že k této operacionalizaci je v českém - neprecedentním - právním systému třeba přistupovat s rezervami.
Hub score
se odvozuje od počtu rozhodnutí, na která toto rozhodnutí samo odkazuje, a opět od „kvality“ rozhodnutí, na která se odkazuje.610) Fowler a Jeon jejich prostřednictvím ukazují, že rozhodnutí (precedenty), která jsou výslovně změněna, mají tendenci mít tento ukazatel vyšší, stejně tak jako rozhodnutí, kterými jsou tato rozhodnutí nahrazena. Na základě analýzy sítě více než 30 000 rozhodnutí Nejvyššího soudu USA také ukazují, že doktrína
stare decisis
se na úrovni tohoto soudu ustálila až na začátku 20. století.
Ve své studii rozhodovací praxe SDEU611) i Derlén a Lindholm pracují s kombinací
hub score
a
authority score
, které jsou založeny na HITS algoritmu, a považují uzly, na které odkazuje velké množství jiných uzlů, a uzly, které obsahují hodně odkazů na jiné uzly (tedy
authorities
a
hubs
v Kleinbergově smyslu), za vzájemně se posilující. Dobrá
authority
odkazuje k mnoha dobrým
hubs
a dobrý
hub
odkazuje k mnoha dobrým
authorities
.612) Nevysvětlují však charakter onoho přívlastku „dobrý“ ani k jakému účelu při hodnocení důležitosti soudních rozhodnutí by měl sloužit.
Logicky se však
authority
a
hub score
budou měnit podle toho, jak se bude měnit síť. Fowler a Jeon proto upozorňují, že tyto ukazatele jsou závislé na kontextu.
Ethayarajh a kol. uvádí, že soudci mají tendenci více citovat rozhodnutí, která mají v průměru vyšší ukazatele
authority score
a
hub score
(tedy že existuje skutečně korelace mezi tím, že soudce bude citovat takové rozhodnutí, které je obecně citovanější a které zároveň cituje celou řadu dalších rozhodnutí).613) I když toto tvrzení dává smysl v rámci jejich studie, která se soustředí nikoli na deskripci, ale na možnou predikci rozhodnutí, která měli soudci citovat v případech, kde reálně žádná necitovali, je třeba si uvědomit, že
authority score
vychází z toho, do jaké míry je dané rozhodnutí citováno ostatními soudními rozhodnutími.
Authority score
je tedy důsledek toho, že je rozhodnutí hojně citováno. Není však vyloučeno, že pokud je rozhodnutí hojně citováno, zapůsobí na soudce varianta
mere exposure
efektu,614) která povede k tomu, že rozhodnutí bude citováno znovu a více. Ověřit toto tvrzení však sahá nad rámec cílů tohoto výzkumu.
Další proměnnou, kterou diskutují Ethayarajh a kol. ve vztahu k tomu, jaká rozhodnutí mají soudci tendenci spíše citovat, je autorství těchto rozhodnutí. Z výsledků jejich studie vyplývá nezanedbatelná korelace mezi citovaným rozhodnutím a autorstvím tohoto citovaného rozhodnutí, kde autorem citovaného rozhodnutí je buď onen rozhodující soudce, případně senát, v němž tento soudce v minulosti rozhodoval.615) V tomto případě tedy zřejmě hraje roli ono menší úsilí, které soudce vynakládá, když toto rozhodnutí cituje.616) Není vyloučeno, že existuje vhodnější rozhodnutí, o které by se mohl opřít, ale úsilí (náklady), které by soudce musel vynaložit k jejich nalezení, zřejmě není úměrné výhodám, které by takto nalezené rozhodnutí přineslo.
Pokud tedy k našim výsledkům na základě vstupních a výstupních stupňů rozhodnutí doplníme informace o jejich
authority score
a
hub score
, uvidíme rozdíl v tom, do jaké míry se výsledky stupňů uzlů shodují, či neshodují s těmito ukazateli.
5.5.2
Vstupní stupeň a authority score
První tabulka obsahuje rozhodnutí s nejvyšším vstupním stupněm, druhá pak s nejvyšším
authority score
. Vzhledem k velice drobným rozdílům v číslech indikujících
authority
a
hub score
tedy tyto informace doplňujeme informací o celkovém pořadí daného rozhodnutí v žebříčku těchto dvou ukazatelů, kde nejvyšší pořadí znamená nejvyšší
authority score
/ nejvyšší
hub score
.
Tab. 21: Síťové ukazatele rozhodnutí v pořadí dle jejich vstupního stupně
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Rozhodnutí                        I Vstupní I Výstupní I Authority score I   Hub score   I
I                                   I stupeň  I  stupeň  I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004,   I  6 112  I    1     I  1343,96 x 10-4 I             0 I
I sp. zn. IV. ÚS 73/03              I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2004,   I  5 431  I    1     I 1333,867 x 10-4 I 70,149 x 10-7 I
I sp. zn. IV. ÚS 449/03             I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 20. 6. 1995, sp.  I  3 906  I    0     I  163,569 x 10-4 I             0 I
I zn. III. ÚS 84/94                 I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení NS ze dne 25. 9. 2013,   I  3 192  I    3     I    0,223 x 10-4 I  0,061 x 10-7 I
I sp. zn. 29 Cdo 2394/2013          I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení ÚS ze dne 1. 9. 2004,    I  2 876  I    1     I  766,126 x 10-4 I 70,149 x 10-7 I
I sp. zn. II. ÚS 279/03             I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení NS ze dne 29. 6. 2004,   I  2 516  I    0     I    0,043 x 10-4 I             0 I
I sp. zn. 21 Cdo 541/2004           I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 1. 2. 1994, sp.   I  2 097  I    3     I     10,7 x 10-4 I             0 I
I zn. III. ÚS 23/93                 I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení ÚS ze dne 30. 10. 2003,  I  2 066  I    5     I  313,857 x 10-4 I   99,5 x 10-7 I
I sp. zn. III. ÚS 282/03            I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení NS ze dne 29. 8. 2013,   I  2 062  I    1     I    0,070 x 10-4 I 0,0311 x 10-7 I
I sp. zn. 29 Cdo 2488/2013          I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
I Usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006,  I  1 991  I    6     I     0,19 x 10-4 I 0,3233 x 10-7 I
I čj. 1 Azs 13/2006-39              I         I          I                 I               I
I-----------------------------------I---------I----------I-----------------I---------------I
Tab. 22: Síťové ukazatele rozhodnutí v pořadí dle jejich
authority score
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Rozhodnutí                        I Authority score I   Hub score    I Vstupní I Výstupní I
I                                   I                 I                I stupeň  I  stupeň  I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004,   I   13,439 x 10-2 I              0 I  6 112  I    1     I
I sp. zn. IV. ÚS 73/03              I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2004,   I   13,339 x 10-2 I  70,149 x 10-7 I  5 431  I    1     I
I sp. zn. IV. ÚS 449/03             I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 1. 9. 2004,    I    7,661 x 10-2 I  70,149 x 10-7 I  2 876  I    1     I
I sp. zn. II. ÚS 279/03             I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 9. 12. 2003,   I    3,971 x 10-2 I  70,149 x 10-7 I  1 731  I    1     I
I sp. zn. II. ÚS 760/02             I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 24. 4. 2003,   I    3,155 x 10-2 I              0 I  1 896  I    0     I
I sp. zn. III. ÚS 732/02            I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 30. 10. 2003,  I    3,139 x 10-2 I    99,5 x 10-7 I  2 066  I    5     I
I sp. zn. III. ÚS 282/03            I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení NS ze dne 31. 1. 20017,  I    2,845 x 10-2 I 113,376 x 10-7 I    905  I    3     I
I sp. zn. 5 Tdo 22/2007             I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 2. 6. 2005,    I    2,785 x 10-2 I  70,149 x 10-7 I  1 800  I    1     I
I sp. zn. III. ÚS 78/05             I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Rozsudek NS ze dne 28. 6. 2006,   I    2,309 x 10-2 I   0,007 x 10-7 I    770  I    5     I
I sp. zn. 15 Tdo 574/2006           I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
I Usnesení ÚS ze dne 9. 4. 2003,    I    2,204 x 10-2 I              0 I  1 874  I    2     I
I sp. zn. I. ÚS 412/02              I                 I                I         I          I
I-----------------------------------I-----------------I----------------I---------I----------I
Tabulka výše uvádí přehled 10 rozhodnutí s nejvyšším
authority score
včetně srovnání s ostatními síťovými ukazateli. Je vidět, že všechna tato rozhodnutí mají relativně vysoký vstupní stupeň. Na prvním místě se stále drží usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03, které bylo popsáno výše a které se objevuje i na prvním místě dle svého vstupního stupně.
Do pořadí prvních 10 dle svého
authority score
se však dostala i rozhodnutí, která se neobjevila v prvních 10 dle vstupního stupně. Jedná se o usnesení ÚS sp. zn. II. ÚS 760/02, III. ÚS. 732/02, III. ÚS 78/05 a I. ÚS 412/02, usnesení NS sp. zn. 5 Tdo 22/2007 a rozsudek NS sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Tato rozhodnutí opět spojují společná témata: rozhodnutí Ústavního soudu vždy nějakým způsobem vymezují roli Ústavního soudu („V minulosti Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví“617) apod.), rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahují k interpretacím dovolacích důvodů. Tentokrát se mezi nimi nachází jediné rozhodnutí ve věci (rozsudek NS sp. zn. 15 Tdo 574/2006). Všechna ostatní jsou usneseními o odmítnutí.
Mezi některými rozhodnutími, která figurují v množině prvních 10 dle vstupního stupně a prvních 10 dle
authority score
, byla identifikována vzájemná propojení. Usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 449/03, II. ÚS 279/03, III. ÚS 282/03, II. ÚS 760/02, III. ÚS. 732/02 a III. ÚS 78/05 a nález ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94, spojuje nejen společné téma (vymezování role Ústavní soudu jako orgánu, který „není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů“618)), ale i síťové vazby. Některá z těchto rozhodnutí na sebe vzájemně odkazují, přičemž většina z nich je propojena skrze nález ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94 (tj. obsahují citaci tohoto rozhodnutí). Jak již bylo uvedeno výše, toto rozhodnutí je (výjimečně) rozhodnutím ve věci, je relativně staré, ale není první, které roli Ústavního soudu vůči obecným soudům vymezuje. Tím je s největší pravděpodobností usnesení ÚS ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. I. ÚS 53/93 (opět usnesení o odmítnutí), které jako nejstarší rozhodnutí Ústavního soudu obsahuje frázi „orgán ochrany ústavnosti“, když říká, že „Ústavní soud nepůsobí jako třetí nebo čtvrtá instance, která přezkoumává běžná rozhodnutí správních či soudních orgánů, nýbrž funguje výlučně jako soudní orgán ochrany ústavnosti“.619) Toto rozhodnutí však nefiguruje nijak vysoko ani podle svého vstupního stupně, ani podle
authority score
. Jeho vstupní stupeň je 1 - cituje jej jen jedno jediné další soudní rozhodnutí. Vstupní stupeň a
authority score
nález ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94 jsou však vysoké: jako o třetím nejcitovanějším rozhodnutí (tj. třetí nejvyšší vstupní stupeň) v celém datasetu o něm byla již řeč výše, jako 15. v pořadí dle
authority score
v celém datasetu stále patří na úplnou špičku.
Tematicky je s těmito rozhodnutími propojeno i usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 412/02, které rovněž vymezuje roli Ústavního soudu jako „soudní[ho] orgán[u] ochrany ústavnosti, [který] není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů“, ale o žádné dřívější rozhodnutí se přitom neopírá. Jak bylo také uvedeno výše, stejného problému se dotýká i usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03, které jsme identifikovali jako rozhodnutí s nejvyšším vstupním stupněm i s nejvyšším
authority score
.
Identifikovali jsme tedy, že v rámci celého analyzovaného datasetu napříč všemi vrcholnými soudy se jako prominentní objevuje množina následujících devíti rozhodnutí Ústavního soudu, jejichž tematický obsah byl popsán výše.
Tab. 23: Tématická množina rozhodnutí a jejich vstupní stupeň
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Rozhodnutí                                              I  Vstupní stupeň  I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03    I      6 112       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03   I      5 431       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Nález ÚS ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94      I      3 906       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03    I      2 876       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 I      2 066       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02  I      1 896       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02     I      1 874       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05    I      1 800       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
I Usnesení ÚS ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02   I      1 731       I
I---------------------------------------------------------I------------------I
Tato rozhodnutí jsou citována celkem 12 589 dalšími rozhodnutími. Většina z těchto 12 589 rozhodnutí některé z oněch devíti rozhodnutí cituje ve spojení s některým dalším z těchto rozhodnutí. Alespoň jedno z těchto rozhodnutí cituje 5 572 rozhodnutí, ve spojení alespoň dvou se citace těchto rozhodnutí objevují v 7 017 případech.620) Na tomto místě je třeba poznamenat, že hovoříme-li o tom, že jsou nějaká rozhodnutí citována „ve spojení“, rozumíme tím to, že jsou citována jedním rozhodnutím. Přehled jejich citovanosti shrnuje Tab. 24. První sloupec obsahuje informaci o tom, kolik rozhodnutí z oněch devíti se objevuje společně, druhý sloupec pak obsahuje informaci o tom, v kolika rozhodnutích se objevují odkazy na daný počet rozhodnutí. Vidíme tedy například, že žádné rozhodnutí v našem datasetu neobsahuje odkazy na všech devět identifikovaných rozhodnutí a že nejvyšší počet citací těchto rozhodnutí v jednom soudním rozhodnutí je sedm; sedm z devíti rozhodnutí je citováno v 51 rozhodnutích.
Tab. 24: Tématická množina rozhodnutí a jejich společná citovanost
I------------------I---------------------------------------------------------I
I Počet rozhodnutí I V kolika rozhodnutích se objevují odkazy na daný počet  I
I                  I                       rozhodnutí                        I
I------------------I---------------------------------------------------------I
I        7         I                            51                           I
I------------------I---------------------------------------------------------I
I        6         I                            74                           I
I------------------I---------------------------------------------------------I
I        5         I                           382                           I
I------------------I---------------------------------------------------------I
I        4         I                         1 608                           I
I------------------I---------------------------------------------------------I
I        3         I                         3 173                           I
I------------------I---------------------------------------------------------I
I        2         I                         1 729                           I
I------------------I---------------------------------------------------------I
I        1         I                         5 572                           I
I------------------I---------------------------------------------------------I
Tato analýza tedy identifikovala tematicky propojený klastr rozhodnutí, která mají tendenci nebýt citována samostatně. Rozhodnutí, která na některé z těchto rozhodnutí odkazují, tedy ve většině případů odkazují alespoň na jedno další z této množiny rozhodnutí. Tato analýza potvrzuje zjištění o tematických souvislostech mezi těmito rozhodnutími a identifikuje množinu rozhodnutí, o které můžeme říci, že tvoří důkaz o ustálené rozhodovací praxi.
Ona „ustálená judikatura“ - ve smyslu opakujícího se právního názoru, ke kterému se odvolávají vrcholné soudy tak často, že se to projevilo v obou námi sledovaných ukazatelích založených především na spojeních vedoucích k jednotlivým rozhodnutím (vstupní stupeň a
authority score
) - dominující celé síti, se tedy zabývá otázkou role Ústavního soudu ve vztahu k obecnému soudnictví a funkcemi Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí, která mají vysoký vstupní stupeň, a rozhodnutí, která mají nejvyšší
authority score
, jsou (v extrému prvních 10, který jsme popisovali) hlavně rozhodnutí, která se tematicky jasně vztahují především k roli jednotlivých soudů (prominentní jsou ta rozhodnutí, která vymezují roli Ústavního soudu), případně k přijatelnosti a přípustnosti opravných prostředků, což jsou zcela jistě témata, která v rozhodovacím procesu mohou vystoupit na povrch bez ohledu na věcný základ případu. Není rovněž vyloučeno, že posouzení vlastní přijatelnosti nebo přípustnosti opravného prostředku bude komplexnější a proto si vyžádá i odkaz na dřívější soudní rozhodnutí, kterým soudce chce svůj závěr podepřít. V tomto kontextu tedy zcela dává smysl, že rozhodnutí s vyšším vstupním stupněm nebo s vyšším
authority score
budou ta, kterými se odmítá rozhodnutí pro nepřijatelnost nebo nepřípustnost: právě v nich totiž (typicky Ústavní) soud vymezuje i svou vlastní roli a vysvětluje, proč mu nepřísluší o podaném návrhu rozhodnout. Je tedy logické, že citace rozhodnutí, která se vymezují vůči roli Ústavního soudu, budou citována především v rozhodnutích, která budou odmítat rozhodnout ve věci právě z těchto důvodů.
5.5.3
Výstupní stupeň a hub score
Tabulky níže uvádí přehled rozhodnutí, která mají nejvyšší výstupní stupeň a nejvyšší
hub score
. Z Tab. 25, která obsahuje 10 rozhodnutí Ústavního soudu s nejvyšším výstupním stupněm, ke kterým byla přidána pro ilustraci ještě dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který by se do tohoto žebříčku nedostal vůbec, je patrné, že vysoký výstupní stupeň se sám o sobě nepromítá do vysokého
hub score
. Vysoký výstupní stupeň se ale (alespoň u těchto vybraných rozhodnutí) projevuje alespoň tak, že dané rozhodnutí je citováno jinými rozhodnutími, v některých případech (nález ÚS ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11) dokonce patří mezi nejcitovanější rozhodnutí vůbec.
Tab. 25: Síťové ukazatele rozhodnutí v pořadí dle jejich výstupního stupně
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Rozhodnutí                        I Výstupní I Vstupní I   Hub score   I   Authority   I
I                                   I  stupeň  I stupeň  I               I     score     I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 29. 5. 2013, sp.  I   186    I     63  I  0,903 x 10-7 I  0,713 x 10-7 I
I zn. Pl. ÚS 10/13                  I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 8. 8. 2017, sp.   I   139    I      0  I 51,177 x 10-7 I             0 I
I zn. Pl. ÚS 32/16                  I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 1. 7. 2010, sp.   I   120    I     75  I  0,936 x 10-7 I  0,578 x 10-6 I
I zn. Pl. ÚS 9/07                   I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 12. 4. 2016, sp.  I   119    I     18  I  3,523 x 10-7 I  9,278 x 10-6 I
I zn. I. ÚS 2315/15                 I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Usnesení ÚS ze dne 9. 2. 2016,    I   106    I      6  I  9,262 x 10-7 I  2,165 x 10-6 I
I sp. zn. I. ÚS 1486/15             I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 8. 8. 2017, sp.   I   103    I      6  I   1,61 x 10-7 I  0,055 x 10-6 I
I zn. Pl. ÚS 9/15                   I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Stanovisko občanskoprávního a     I    98    I    550  I  0,142 x 10-7 I  7,639 x 10-6 I
I obchodního kolegia NS ze dne 13.  I          I         I               I               I
I 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010    I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 27. 11. 2012, sp. I    96    I     29  I   1,44 x 10-7 I             0 I
I zn. Pl. ÚS 1/12                   I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Usnesení ÚS ze dne 15. 11. 2011,  I    90    I    233  I  6,676 x 10-7 I  5,543 x 10-6 I
I sp. zn. IV. ÚS 2777/11            I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Nález ÚS ze dne 21. 2. 2012, sp.  I    89    I  1 362  I  74,13 x 10-7 I 17,305 x 10-6 I
I zn. Pl. ÚS 29/11                  I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Rozhodnutí NSS ze dne 20. 6.      I    59    I      0  I  0,228 x 10-7 I             0 I
I 2018, čj. 13 Kss 8/2017-170       I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
I Rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, I    51    I     11  I  0,052 x 10-7 I  0,032 x 10-6 I
I čj. 5 Afs 9/2008-328              I          I         I               I               I
I-----------------------------------I----------I---------I---------------I---------------I
Tab. 26: Síťové ukazatele rozhodnutí v pořadí dle jejich
hub score
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Rozhodnutí                                I  Hub score   I Výstupní stupeň I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 6. 3. 2012, sp. zn.    I 2,529 x 10-4 I       30        I
I 11 Tdo 99/2012                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 9. 4. 2014, sp. zn.    I 2,381 x 10-4 I       27        I
I 11 Tdo 434/2014                           I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 23. 11. 2011, sp. zn.  I 2,294 x 10-4 I       14        I
I 6 Tdo 1337/2011                           I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 28. 3. 2013, sp. zn.   I  2,28 x 10-4 I       13        I
I 6 Tdo 259/2013                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 29. 3. 2012, sp. zn.   I  2,28 x 10-4 I       13        I
I 6 Tdo 212/2012                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 20. 5. 2010, sp. zn.   I  2,28 x 10-4 I       13        I
I 6 Tdo 499/2010                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 30. 3. 2011, sp. zn.   I 2,274 x 10-4 I       13        I
I 6 Tdo 374/2011                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 26. 6. 2013, sp. zn.   I  2,26 x 10-4 I       13        I
I 6 Tdo 623/2013                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 27. 6. 2012, sp. zn.   I 2,222 x 10-4 I       13        I
I 6 Tdo 530/2012                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
I Usnesení NS ze dne 26. 4. 2012, sp. zn.   I 2,222 x 10-4 I       11        I
I 6 Tdo 334/2012                            I              I                 I
I-------------------------------------------I--------------I-----------------I
Tab. 26 uvádí prvních 10 rozhodnutí s nejvyšším
hub score
. Je vidět, že výstupní stupeň těchto rozhodnutí není nijak extrémní (30 citací rozhodnutí má do 186 ještě daleko), ale i tak všechna tato rozhodnutí obsahují výrazně více citací dřívějších rozhodnutí, než je průměr (viz výše).
Žádné z těchto rozhodnutí také nemá pro náš systém nijak signifikantní
authority score
. V množství rozhodnutí, která se nachází v našem datasetu, se jako relevantní může jevit pouze usnesení NS sp. zn. 6 Tdo 1337/2011, které se dle svého
authority score
nachází na 978. místě.
Bližší analýza těchto rozhodnutí ukazuje, že všechna tato rozhodnutí za své umístění dle
hub score
s ohledem na iterativní charakter tohoto ukazatele vděčí tomu, že odkazují na usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03, což je rozhodnutí s nejvyšším
authority score
i s nejvyšším vstupním stupněm. Kromě toho všechna z těchto rozhodnutí až na jedno obsahují zcela totožné pasáže textu a odkaz na usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03 je součástí těchto pasáží (v usnesení NS sp. zn. 11 Tdo 434/2014 soudci obsah, se kterým pracují, parafrázují). Tento odkaz se v těchto rozhodnutích objevuje ve dvou situacích. Jednou v souvislosti s tím, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu zkoumání skutkového stavu („Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03”]), podruhé v souvislosti s argumentem, že kdyby měl být Nejvyšší soud soudem třetího stupně, nevytvořil by zákonodárce seznam dovolacích důvodů: „Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).”
V souvislosti s těmito odkazy se v těchto rozhodnutích objevují pravidelně i odkazy na usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 449/03, které figuruje na druhém místě v pořadí jak
authority score
, tak vstupního stupně („S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. <viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03>“).
V těchto rozhodnutích však prakticky nedochází k žádnému řetězení rozhodnutí jako průkazu oné ustálené judikatury ve smyslu přidávání dalších a dalších rozhodnutí do seznamu těch, která onen ustálený právní názor používají a která citují ono původní usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03.
Na okraj si ještě dovolíme poznamenat, že naše zjištění o prakticky totožných textových pasážích se zdají potvrzovat právní mýtus o tom, že soudy některé typy rozhodnutí (jako např. usnesení o odmítnutí) tvoří tzv. přes kopírák, což je v námi zkoumaných případech možné vysvětlit i tím, že se jednalo o rozhodnutí pouhých dvou senátů Nejvyššího soudu.
5.6
Přítomnost metody v práci s dřívějšími rozhodnutími
Výše jsme zjistili, že zatímco rozhodnutí s vysokým vstupním stupněm mají zároveň své
authority score
spíše vysoké a rozhodnutí s vysokým
authority score
mají tendenci mít vyšší vstupní stupeň, rozhodnutí, která mají vysoký výstupní stupeň, nemají signifikantně vysoký
hub score
a ani rozhodnutí s vysokým
hub score
se neumisťují vysoko v žebříčku dle výstupního stupně.
Zároveň z výsledků popsaných výše je patrné, že Ústavní soud odkazuje alespoň na jedno dřívější rozhodnutí jen v 59,3 % rozhodnutí, zatímco Nejvyšší soud v 70,56 % svých rozhodnutí.621) Tento rozdíl v citační praxi Ústavního a Nejvyššího soudu bychom na jednu stranu mohli vysvětlovat tak, že Nejvyšší soud se více opírá o dřívější soudní rozhodnutí, na stranu druhou se však tento závěr jeví být v rozporu s tím, co jsme o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zjistili výše.
Zatímco Ústavní soud se převážně opírá o svá vlastní rozhodnutí622) (v 70,64 % situací, kdy na nějaké dřívější rozhodnutí odkazuje), Nejvyšší soud se o svá vlastní rozhodnutí opírá pouze ve 44,16 % situací, kdy na nějaké dřívější rozhodnutí odkazuje. O rozhodnutí Ústavního soudu se pak opírá ve 23,24 % situací. Tento rozdíl je, jak bylo uvedeno výše, vysvětlitelný potenciálně tím, že se Nejvyšší soud nepovažuje za nejvyšší soud v hierarchii (civilního a trestního) soudnictví a má tendenci se vztahovat k Ústavnímu soudu, ačkoli vehementně ve svých soudních rozhodnutích - za pomoci odkazů na soudní rozhodnutí Ústavního soudu - opakuje, že Ústavní soud není čtvrtou soudní instancí.
Výše jsme také rovněž zjistili, že většina rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na více než jedno rozhodnutí (53,99 %), zatímco Ústavní soud odkazuje na více než jedno dřívější rozhodnutí pouze ve 43,48 % rozhodnutí.
Domníváme se, že tyto popsané rozdíly by mohly být v našich zjištěních vysvětlitelné skrze rozdíly v metodě práce s dřívějšími rozhodnutími (pokud je vůbec možné nějakou metodu při práci se soudními rozhodnutími u daných soudů vysledovat).
Zatímco tedy Ústavní soud ponechává téměř polovinu svých rozhodnutí bez citací dřívějších rozhodnutí, pokud už na dřívější rozhodnutí odkazuje, činí tak v cca 70 % situací prostřednictvím odkazů na sebe sama. To by mohlo znamenat, že Ústavní soud pracuje ve své rozhodovací praxi s menším množstvím autoritativnějších zdrojů, zatímco Nejvyšší soud spíše pracuje s řetězením méně autoritativních zdrojů.
Zajímá nás tedy, zdali je mezi těmito dvěma soudy možné pozorovat rozdíl v metodě práce s dřívějšími rozhodnutími. V tomto kontextu nás pak dále zajímá, jak se proměňuje
authority score
a
hub score
rozhodnutí, na která odkazují právě rozhodnutí s vysokým výstupním stupněm.
Tvrzení o existenci autoritativních zdrojů a metodě práce s nimi ověříme tak, že vytvoříme síť kolem prvních 10 rozhodnutí dle jejich výstupního stupně. Určíme jejich
authority score
a
hub score
. Protože tato rozhodnutí obsahují velký počet odkazů na dřívější soudní rozhodnutí, můžeme o nich říci, že se jedná o právně komplexní případy, tedy tzv. složité případy
(hard cases)
. Soudy v těchto případech považovaly za nezbytné se argumentací opírat o velice vysoké počty dřívějších soudních rozhodnutí (jak již bylo uvedeno výše, extrém dosahuje až 186 odkazů v jednom rozhodnutí). O těchto prvních 10 rozhodnutích budeme dále hovořit jako o tzv. první úrovni. Poté identifikujeme množinu rozhodnutí, na která těchto 10 rozhodnutí odkazuje, a určíme
authority score
a
hub score
těchto nově nalezených rozhodnutí (tzv. druhá úroveň). Tento krok zopakujeme ještě na dvou úrovních (třetí a čtvrtá úroveň). Zajímá nás, jak se liší authority a
hub score
rozhodnutí na jednotlivých úrovních, přičemž jak authority, tak
hub score
budeme počítat vždy s ohledem na celou síť, se kterou jsme pracovali v části III této publikace.
Pokud budou mít rozhodnutí na druhé až čtvrté úrovni vyšší
authority score
a
hub score
než na první úrovni, mohlo by to znamenat, že soud skutečně pracuje s autoritativními zdroji. Indikovalo by to přítomnost metody v práci se zdroji. Pokud budou mít rozhodnutí na druhé až čtvrté úrovni nižší
authority score
a
hub score
, případně pokud tyto ukazatele nebudou mít napříč jednotlivými úrovněmi jasný trend, pak to nasvědčuje tomu, že soudce - ani ve složitém případě - nemá jasnou metodu práce s dřívějšími soudními rozhodnutími a vybírá si rozhodnutí
de facto
náhodně. To by potvrzovalo domněnku, že tedy soudcům nezáleží na konkrétních rozhodnutích, která se citují. Relevantní je jen, že se něco cituje.
Součástí praxe řádného odůvodňování tedy je v zásadě skutečnost, že se soudce výslovně opře o nějaké rozhodnutí, ale nezáleží na tom, jaké to rozhodnutí skutečně je.623)
Náš předpoklad, že Ústavní soud se bude spoléhat spíše na nižší množství autoritativních zdrojů (potenciálně třeba na zdroje, které představují jedno z prvních rozhodnutí, ve kterých se daný právní názor objevil), se potvrdí, pokud
authority score
a
hub score
rozhodnutí, na která odkazuje Ústavní soud, budou mít na druhé až čtvrté úrovni stoupající tendenci.
Tab. 27: Ústavní soud: Průměr a medián síťových ukazatelů na jednotlivých úrovních
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I Úroveň I Authority score I Authority score I  Hub score -  I  Hub score -  I
I        I    - průměr     I    - medián     I    průměr     I    medián     I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   1.   I   3,821 x 10-6  I  1,439 x 10-6   I 1,506 x 10-6  I 0,257 x 10-6  I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   2.   I  58,242 x 10-6  I  1,351 x 10-6   I  0,69 x 10-6  I 0,008 x 10-6  I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   3.   I  267,76 x 10-6  I  2,697 x 10-6   I 0,798 x 10-6  I 0,004 x 10-6  I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   4.   I  430,81 x 10-6  I  2,915 x 10-6   I 1,026 x 10-6  I 0,003 x 10-6  I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
Z našich zjištění vyplývá, že průměrné
authority score
od první úrovně postupně stoupá; rozhodnutí na čtvrté úrovni mají průměrně vyšší
authority score
než na ostatních úrovních. K obdobným výsledkům dojdeme i na základě mediánových hodnot
authority score
: rozhodnutí na čtvrté úrovni mají nejvyšší
authority score
. Mediánové hodnoty
authority score
však ukazují, že mezi první a druhou úrovní nejprve dochází k poklesu a až posléze začíná
authority score
stoupat.
Obdobnou situaci je možné sledovat u průměrného
hub score
. Průměrné
hub score
sice také od druhé ke čtvrté úrovni stoupá, ale až poté, co mezi první a druhou úrovní kleslo. Tento pokles mezi první a druhou úrovní je ještě více patrný, pokud vycházíme z mediánových hodnot
hub score
, které navíc na rozdíl od průměrných hodnot ukazují opak, a sice že
hub score
na sledovaných úrovních stabilně klesá.
Tab. 28: Ústavní soud: Nejvyšší a nejnižší hodnoty síťových ukazatelů na jednotlivých úrovních
I--------I-----------------I-----------------I----------------I--------------I
I Úroveň I Authority score I Authority score I  Hub score -   I Hub score -  I
I        I   - nejvyšší    I   - nejnižší    I    nejvyšší    I   nejnižší   I
I        I     hodnota     I     hodnota     I    hodnota     I   hodnota    I
I--------I-----------------I-----------------I----------------I--------------I
I   1.   I   0,017 x 10-3  I             0   I   7,413 x 10-6 I 0,090 x 10-6 I
I--------I-----------------I-----------------I----------------I--------------I
I   2.   I  16,537 x 10-3  I  0,016 x 10-6   I  34,952 x 10-6 I            0 I
I--------I-----------------I-----------------I----------------I--------------I
I   3.   I  31,554 x 10-3  I             0   I 131,911 x 10-6 I            0 I
I--------I-----------------I-----------------I----------------I--------------I
I   4.   I  134,36 x 10-3  I             0   I 198,055 x 10-6 I            0 I
I--------I-----------------I-----------------I----------------I--------------I
Výkyvy v mediánových hodnotách jsou ovlivněny nejvyššími a nejnižšími hodnotami těchto ukazatelů mezi sledovanými rozhodnutími. Z tabulky výše, která obsahuje informace o nejvyšších a nejnižších hodnotách
authority score
a
hub score
rozhodnutí na dané úrovni, pak vyplývá, že rozdíly mezi hodnotami, se kterými pracujeme, je poměrně velký. Vidíme, že nejvyšší hodnoty
authority score
rozhodnutí na druhé až čtvrté úrovni jsou výrazně vyšší než na první úrovni (nejvyšší hodnota
authority score
na čtvrté úrovni patří usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/03, které již bylo podrobněji diskutováno výše) a mají prokazatelně stoupající tendenci. Podobně i v kontextu
hub score
se na druhé až čtvrté úrovni objevují rozhodnutí s vyšším
hub score
, než na úrovni první, přičemž nejvyšší hodnota
hub score
se opět nachází na čtvrté úrovni a patří usnesení NS sp. zn. 6 Tdo 93/2011.624)
Nulové hodnoty nejnižších
authority score
a
hub score
však indikují, že mezi rozhodnutími, na která rozhodnutí na jednotlivých úrovních odkazují, jsou i rozhodnutí, která jsou z hlediska námi používaných síťových ukazatelů irelevantní. Například i ta, která neobsahují ani jeden odkaz na dřívější soudní rozhodnutí.
Tab. 29: Nejvyšší soud: Průměr a medián síťových ukazatelů na jednotlivých úrovních
I--------I----------------I-----------------I---------------I----------------I
I Úroveň I   Authority    I Authority score I  Hub score -  I  Hub score -   I
I        I score - průměr I    - medián     I    průměr     I     medián     I
I--------I----------------I-----------------I---------------I----------------I
I   1.   I  0,011 x 10-3  I   0,001 x 10-6  I 75,226 x 10-6 I 291,681 x 10-7 I
I--------I----------------I-----------------I---------------I----------------I
I   2.   I  4,941 x 10-3  I   67,91 x 10-6  I  7,708 x 10-6 I   0,018 x 10-7 I
I--------I----------------I-----------------I---------------I----------------I
I   3.   I   4,15 x 10-3  I  11,758 x 10-6  I   3,45 x 10-6 I   0,006 x 10-7 I
I--------I----------------I-----------------I---------------I----------------I
I   4.   I  2,182 x 10-3  I   4,326 x 10-6  I  1,777 x 10-6 I   0,006 x 10-7 I
I--------I----------------I-----------------I---------------I----------------I
V kontextu Nejvyššího soudu je průměrné
authority score
na sledovaných úrovních výrazně nižší na první úrovni než na úrovni druhé a čtvrté. Nejvyšší je však na úrovni druhé a na úrovni třetí a čtvrté již klesá. Tento výsledek v zásadě potvrzují i mediánové hodnoty
authority score
na zkoumaných úrovních: nejnižší je na první úrovni a nejvyšší na úrovni druhé. Pak pomalu klesá. S ohledem na pouhé čtyři srovnávané úrovně zde však statisticky není možné pojmenovat žádný trend.
Nejvyšší průměrné
hub score
mají rozhodnutí na první úrovni. Tyto hodnoty na dalších úrovních klesají. Mnohem výrazněji můžeme tento pokles sledovat u mediánových hodnot
hub score
na sledovaných úrovních: rozhodnutí na první úrovni mají výrazně vyšší
hub score
než na druhé až čtvrté úrovni. Nicméně medián
hub score
na čtvrté úrovni je vyšší než na třetí, takže v tomto ohledu se nejedná o nějaký souvislý pokles. A opět není možné s jistotou hovořit o trendu.
Tab. 30: Nejvyšší soud: Nejvyšší a nejnižší hodnoty síťových ukazatelů na jednotlivých úrovních
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I Úroveň I Authority score I Authority score I  Hub score -  I  Hub score -  I
I        I   - nejvyšší    I   - nejnižší    I   nejvyšší    I   nejnižší    I
I        I     hodnota     I     hodnota     I    hodnota    I    hodnota    I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   1.   I   0,061 x 10-3  I              0  I 1,953 x 10-4  I       0       I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   2.   I 134,396 x 10-3  I  4,401 x 10-11  I 1,734 x 10-4  I       0       I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   3.   I 134,396 x 10-3  I              0  I 1,980 x 10-4  I       0       I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
I   4.   I 134,396 x 10-3  I              0  I 1,530 x 10-4  I       0       I
I--------I-----------------I-----------------I---------------I---------------I
Množina rozhodnutí Nejvyššího soudu s nejvyšším výstupním stupněm tedy odkazuje na rozhodnutí s nejvyšším
authority score
a tento vztah není ojedinělý: i rozhodnutí druhé a třetí úrovně odkazují na toto rozhodnutí. Nejvyšší hodnota
authority score
na druhé, třetí a čtvrté úrovni je tedy výrazně vyšší než nejvyšší hodnota
authority score
na první úrovni. Nejvyšší hodnota
authority score
, která se opakuje na druhé až čtvrté úrovni, patří usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 73/3, což je rozhodnutí s nejvyšším
authority score
v celém našem datasetu.
Nejvyšší hodnota
hub score
se na všech zkoumaných úrovních liší pouze minimálně, ale není možné identifikovat jakýkoli trend. Pokud bychom měli nejvyšší
hub score
na jednotlivých úrovních seřadit podle velikosti, pak je sice na čtvrté úrovni nejnižší, ale nejvyšší je na úrovni třetí (3>1>2>4). Není zde tedy rovněž možné hovořit o identifikovatelném trendu.
Budeme-li pracovat s průměrnými hodnotami, vidíme, že jak u Ústavního soudu, tak u Nejvyššího soudu jsou průměrné hodnoty
authority score
na druhé až čtvrté úrovni vyšší než na úrovni první. U Ústavního soudu se jedná o postupný nárůst, u Nejvyššího soudu však nikoli.
Vzhledem k tomu, že jsme si pro tento experiment zvolili jako první úroveň rozhodnutí s vysokým výstupním stupněm, o kterých již víme, že nemají vysoké
authority score
, není překvapivé, že
authority score
těchto rozhodnutí je nejnižší. Podobně tato rozhodnutí, protože se jedná o extrémy, nemají vysoká
hub score
. Relevanci pro náš experiment mají tedy především rozdíly a trendy mezi druhou až čtvrtou úrovní:
-
u Ústavního soudu průměrné i mediánové hodnoty
authority score
postupně stoupají,
-
u Nejvyššího soudu průměrné i mediánové hodnoty
authority score
postupně klesají,
-
u Ústavního soudu průměrné hodnoty
hub score
postupně stoupají,625) mediánové hodnoty postupně klesají,
-
u Nejvyššího soudu průměrné hodnoty
hub score
postupně klesají, mediánové hodnoty nevykazují prokazatelný trend.
Z našich výsledků tedy vyplývá, že pokud bychom se měli spolehnout na ukazatel
authority score
se všemi jeho omezeními, která byla diskutována výše, Ústavní soud má tendenci se opírat o autoritativní zdroje, které jsou často citovány dalšími rozhodnutími (viz vysvětlení
authority score
výše). Oproti tomu Nejvyšší soud tuto tendenci nesdílí. V tomto omezeném smyslu bychom tedy mohli říci, že zjištění odpovídají našemu předpokladu a Ústavní soud vykazuje přítomnost metody v práci s rozhodnutími (Ústavní soud se spíše opírá o omezenější množství autoritativnějších zdrojů), zatímco Nejvyšší soud tuto metodu nevykazuje.
Pokud bychom u Ústavního soudu vycházeli pouze z průměrných hodnot, pak naše výsledky podporují náš předchozí závěr o přítomnosti metody v rozhodování, tedy při výběru rozhodnutí k citaci.
Zjištění vyplývající z
hub score
již takto jasný závěr neumožňují. I z velice omezeného vzorku, který v tomto případě zkoumáme, se
hub score
jeví jako kolísající. Máme za to, že toto zjištění je možné interpretovat tak, že
hub score
(a přeneseně tedy i množství odkazů v rozhodnutí) není základním indikátorem relevance rozhodnutí. Podobně jako již dřívější zjištění i toto potvrzuje, že skutečnost, že je dané rozhodnutí složitým případem vyžadujícím větší množství odkazů na dřívější rozhodnutí, ještě neznamená, že takové rozhodnutí bude častěji citováno v dalších rozhodnutích. Množství odkazů v rozhodnutí tedy nemůžeme považovat za základní faktor relevance takového rozhodnutí pro další rozhodování.
6.
Závěry a diskuse
Tato část představila a popsala české citační prostředí vrcholných soudů: Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Za využití síťové analýzy předložila základní údaje o používání odkazů na dřívější rozhodnutí vybranými vrcholnými soudními institucemi, popsala vývoj tohoto citačního prostředí v čase a diskutovala provázanost ústavního, obecného a správního soudnictví skrze vzájemné citace rozhodnutí těchto soudů.
Závěry, které je možné formulovat, se v základu vztahují k několika konceptům:
stare decisis
vč. diskuse podobnosti námi identifikovaných vzorců a závěrů, ke kterým dospěli autoři studií, k nimž jsme se nejčastěji vztahovali;626) roli Ústavního soudu ve vztahu k obecnému a správnímu soudnictví; a přítomnosti metody v práci se soudními rozhodnutími.
Již základní celkový přehled přítomnosti citací dřívějších rozhodnutí v soudních rozhodnutích ukazuje, že vrcholné soudy se o dřívější soudní rozhodnutí opírají v naprosté většině případů, ačkoli dochází k určité variaci mezi jednotlivými soudy v tom, kolik rozhodnutí celkově zůstává bez jakékoli citace dřívějšího rozhodnutí.
Již z tohoto základního celkového přehledu, jež nerozlišuje mezi jednotlivými soudy a který sleduje vývoj počtu rozhodnutí obsahujících nebo neobsahujících citace dřívějších soudních rozhodnutí, je patrné postupné snižování podílu vydávaných rozhodnutí, která žádnou citaci neobsahují. Naopak je zřejmý nárůst počtu rozhodnutí, která obsahují alespoň jednu citaci, a to do té míry, že v roce 2018 (posledním sledovaném roce v CzCDC) citaci neobsahovalo pouze cca 20 % rozhodnutí. Tento základní posun je možné interpretovat tak, že si daný systém postupně jednak formuluje představu o řádném odůvodnění, mezi které patří snaha ukázat koherenci s dřívějšími rozhodnutími, jednak si v důsledku toho potenciálně formuje vlastní
stare decisis
, a to jednoduše prostřednictvím normativní praxe.
Zjistili jsme, že se v čase snižuje podíl rozhodnutí, která neobsahují ani jednu citaci dřívějších rozhodnutí, a to až na současných 20 %. Tento posun je možné interpretovat tak, že se postupem času citace dřívějších rozhodnutí stávají většinovým argumentačním prvkem v odůvodnění rozhodnutí vrcholných soudů. Vzhledem k tomu, že se zvyšuje i průměrný počet odkazů na dřívější rozhodnutí, který případá na jedno rozhodnutí, je nepochybné, že argumentace dřívějšími soudními rozhodnutími hraje v českém právním systému relevantní roli. To i přesto, že systém neakceptuje doktrínu závazného precedentu. Potenciálně si však tento systém prostřednictvím této normativní praxe formuluje vlastní představu o
stare decisis
. Zjištění o rostoucím množství odkazů na dřívější soudní rozhodnutí nám umožňuje dojít k závěru, že se soudy snaží „setrvávat na rozhodnutém“. Co naopak není možné v tuto chvíli tvrdit s dostatečnou jistotou (a jak již bylo uvedeno výše, potřebná kvalitativní analýza, která by do této problematiky vnesla další světlo, není předmětem této studie), je to, zda je možné spíše pozorovat argumentaci ustálenou rozhodovací praxí, nebo identifikovat prvky skutečného spoléhání se na precedens jako jediné rozhodnutí.
V jedné ze svých analýz rozhodovací praxe SDEU Derlén a Lindholm tvrdí, že proto, že síťová analýza používání soudních rozhodnutí SDEU vykazuje obdobné vzorce, jako síťová analýza soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, platí, že SDEU sdílí charakteristiky praxe aplikace precedentu u Nejvyššího soudu USA. To autoři interpretují tak, že navzdory kritice naznačující opak má SDEU systematický přístup k tomu, zda a jaká dřívější rozhodnutí citovat při dalším rozhodování.627) Tvrdí, že systém práce s dřívějšími soudními rozhodnutími na úrovni SDEU je precedentní. Tento jejich závěr si vysloužil poměrně tvrdou kritiku, především proto, jakým způsobem srovnání mezi SDEU a Nejvyšší soudem USA provádí a že pozorované podobnosti a rozdílnosti dále nevysvětlují, pouze popisují.628)
Můžeme z námi získaných dat na základě stejných metod, jaké použili Fowler a Jeon (resp. Fowler a kol.)629), dovozovat stejné typy výsledků, když jejich výzkum probíhal na datech z amerického federálního právního systému, tedy systému, který obsahuje doktrínu závazného precedentu?
Výše bylo diskutováno, že aplikovatelnost precedentu je dána nejen postavením soudu, který precedens vyslovil, v hierarchii soudů, ale především skutkovou podobností mezi precedentním rozhodnutím a rozhodovaným případem. V tomto ohledu se nám koncept precedentu zásadně vzdaluje od současné praxe práce s kontinentální „judikaturou“.
Možné paralely, které se nabízí mezi rozhodováním Nejvyššího soudu USA a SDEU, jak to činí Derlén a Lindholm,630) jsou možné jen tehdy, když pochopíme, jak Nejvyšší soud USA pracuje se svými vlastními dřívějšími soudními rozhodnutími.631) Pro Nejvyšší soud USA, který není vázán žádným vertikálním precedentem, z toho vyplývá jedna ze tří možností: buď jsou jeho dřívější rozhodnutí pro něj samotný zcela nezávazné, nebo jsou pro něj striktně závazné, nebo se skutečnost nachází někde mezi tím. Fowler a Jeon632) ukázali, že Nejvyšší soud USA prošel za dobu své existence zásadním vývojem a na svá vlastní rozhodnutí začal výslovně odkazovat až v polovině 19. století, přičemž až od začátku 20. století je reálně možné hovořit o něčem jako o akceptaci doktríny
stare decisis. Stare decisis
však reálně neznamená, že by systém zcela odmítal jakoukoli změnu - v takovém případě by docházelo k nesmyslné konzervaci a rigiditě systému.
Ačkoli tedy vázanost precedentem na úrovni Nejvyššího soudu USA je v zásadě připodobitelná k vázanosti horizontálním precedentem, přece jen to neznamená, že bychom mohli tvrdit, že by se jeho praxe zacházení s dřívějšími rozhodnutími blížila např. zacházení s českou judikaturou. Důvody je třeba spatřovat v celku systému: za prvé se jedná o soud v „precedentním systému“, jak jsme jej popsali výše, jehož rozhodnutími jsou všechny nižší soudy absolutně vázány, a za druhé má, jak ukázali Fowler a Jeon633) a Johnson634), ustálenou představu o vlastním (i když neabsolutním)
stare decisis
.
Derlén a Lindholm635) staví vedle sebe grafy průměrných vstupních a výstupních citací SDEU a Nejvyššího soudu USA a pozastavují se nad jasnou podobností výsledků. Pokud bychom odhlédli od rozdílného časového pokrytí (Nejvyšší soud USA prakticky 250 let, SDEU 63 let), oba soudy mají ze začátku své existence období, ve kterém na svá předchozí soudní rozhodnutí neodkazují, a pokud ano, tak velice ojediněle. Fowler a Jeon ukazují, že na úrovni Nejvyššího soudu USA se doktrína
stare decisis
prakticky uchytila až ve 20. století,636) Derlén a Lindholm se pozastavují nad tím, že odkazování na dřívější rozhodnutí se v rozhodovací praxi SDEU stalo běžnějším až od roku 1977.637) Teoretizují, že aby soud začal nějak systematičtěji citovat svá vlastní dřívější soudní rozhodnutí, musí množství jeho rozhodnutí dosáhnout „kritického množství“
(critical mass)
.638)
Derlén a Lindholm se také pozastavují nad tím, že vývoj, ke kterému došlo u SDEU, je výrazně rychlejší než u Nejvyššího soudu USA.639) Námi zkoumaná soudní praxe se co do délky zkoumaného období ani zdaleka neblíží Nejvyššímu soudu USA, ani SDEU. Zkoumaný soubor rozhodnutí Ústavního soudu zahrnuje 25 let činnosti tohoto soudu, soubor Nejvyššího správního soudu pak 15 let činnosti tohoto soudu, a dataset rozhodnutí Nejvyššího soudu 18 let640). Délka tohoto období se může promítnout do našich zjištění. Na jednu stranu z výstupních ukazatelů (výstupní stupeň a
hub score
) naší sítě vidíme, že nepochybně došlo k vývoji představy o tom, zda odkazování na soudní rozhodnutí patří nebo nepatří do soudního rozhodování, a že (jak bylo uvedeno výše) v současné době žádný odkaz na soudní rozhodnutí neobsahuje pouze 20 % vydávaných rozhodnutí.
Vývoj, který jsme zaznamenali na našem datasetu rozhodnutí a který jsme vypozorovali v citační praxi českých soudců, se příliš neliší od vývoje, kterým, zdá se prochází i jiné právní systémy. Orr Larsen v úvodu své studie z roku 2013 vypočítává celou řadu změn, kterými prochází rozhodovací praxe Nejvyššího soudu USA: rozhodnutí se prodlužují, jsou členitější (obsahují více souhlasných i disentních stanovisek) a obsahují více citací než kdy dříve.641) A podle Orr Larsen se mění i citace samotné, které častěji vedou k nejrůznějším statistikám nebo sociálněvědním studiím.642) Je to také Orr Larsen, která naznačuje, že elektronická dostupnost soudních rozhodnutí umožňuje vyhledávat slova, ne koncepty,643) což by teoreticky mohlo vést k odklonu od zkoumání relevantních faktů pro případy, kdy chce soud něco z dřívějších rozhodnutí využít.
Schauer připomíná, že v právu a právní argumentaci jde mnohem více o to, kdo co řekl, než co řekl. Čili že jde o autoritu, která je původcem daného tvrzení (rozhodnutí), nikoli o obsah a správnost tohoto tvrzení (rozhodnutí).644)
Citační praxe je tedy spíše odrazem (ne)spoléhání se na akceptovatelné autority v daném právním systému. Pokud tedy pozorujeme nárůst citací v českých soudních rozhodnutích, pak bychom mohli říci, že se soudci - a potažmo tedy český právní systém jako takový - učí akceptovat jiné soudy jako relevantní autoritu pro regulaci jejich rozhodovací praxe.
Makropohled na celé citační prostředí však nemá kapacitu odhalit, zda je v této praxi přítomen i nějaký organizovaný systém. Bližší pohled na rozhodnutí, která se ve zkoumaných ukazatelích objevují na předních místech žebříčků, ukazuje, že soudcům zřejmě nezáleží na tom, zda jsou rozhodnutí, na která odkazují, rozhodnutími ve věci, zda jsou rozhodnutími pléna apod., ani zda odkazují na větší počet dřívějších rozhodnutí.
Takové rozhodnutí nejen obstojí, ale zároveň se stane nejcitovanějším rozhodnutím v celém našem datasetu. Normativní hodnota rozhodnutí přímo závislá na výše zmiňovacích faktorech se schopnosti
a priori
ovlivňovat určitou míru povinnosti použít rozhodnutí v dalším rozhodování, je tak zřejmě spíše zbožným přáním teoretiků (a nebo soudů samotných)645) než skutečnou praxí.
Navzdory tomu je však nepochybné, že míra, s níž se citace dřívějších rozhodnutí v rozhodovací praxi skutečně objevují, je projevem výpovědi o vnímané relevanci soudních rozhodnutí v řádném odůvodnění obecně. Soudy nepopiratelně vnímají určitou hodnotu, kterou odkaz na dřívější soudní rozhodnutí pro jejich vlastní rozhodování má, ale již zřejmě nerozlišují určité nuance rozhodnutí: nepotřebují první rozhodnutí ve věci nebo rozhodnutí pléna a stačí jim, že dané rozhodnutí obsahuje text, který se jim hodí do vlastního rozhodnutí.
Pokud však v tomto místě Derlén a Lindholm docházejí k závěru, že podobnost ve vzorcích v síti ospravedlňuje závěr, že i SDEU je soudem „precedentním“,646) máme za to, že se s takovým závěrem nelze ztotožnit. Výše jsme jasně uvedli, že různé právní systémy se liší v tom, jakým způsobem zavazují nebo nezavazují své soudce rozhodovat v linii svých dřívějších rozhodnutí. Zatímco citaci dřívějšího rozhodnutí v soudním rozhodnutí v „precedentním“ systému je možné chápat jako následování (případně odlišení nebo změnu) precedentu, v systému, který doktrínu závazného precedentu neuznává, se jedná pouze o argumentační pomůcku rozhodujícího soudce. Pochopitelně i angloamerický soudce může pracovat s tzv. horizontálním precedentem, ale pokud identifikuje aplikovatelný vertikální precedens, musí jej následovat, i kdyby s jeho obsahem nesouhlasil. V „neprecedentním“ systému bude soudce jen těžko volit jako argumentační nástroje pro své rozhodnutí takové dřívější rozhodnutí, se kterým zásadně nesouhlasí nebo jej z jiných důvodů nepovažuje za přesvědčivé. Výše jsme také ukázali, že teorie relevance poskytují teoretický rámec, kterým lze vysvětlit volbu odkazu na dřívější soudní rozhodnutí jak v precedentních, tak neprecedentních systémech, a že vždy bude soudce odkazovat na takové rozhodnutí, které shledá optimálně relevantním. V kontinentálních právních systémech navíc i sama volba odkázat na dřívější rozhodnutí i tehdy, kdy to soudce udělat striktně vzato nemusí, je volbou optimálně relevantního argumentačního prostředku.
Pokud tedy soudce volí odkaz na dřívější soudní rozhodnutí v odůvodnění svého rozhodnutí, je možné to interpretovat v kontextu konceptu optimální relevance tak, že věří, že mu takový krok pomůže zdůvodnit jeho rozhodnutí a zároveň že mu to určitým způsobem zjednodušuje tento jeho úkol. Máme tedy za to, že Derlén a Lindholm zacházejí ve svých interpretacích příliš daleko, když tvrdí, že fakt, že soudci SDEU pouze výjimečně vydají rozhodnutí, které by neodkazovalo na žádné dřívější soudní rozhodnutí, je možné interpretovat tak, že dřívější soudní rozhodnutí jsou pro SDEU nezbytným pramenem práva.647)
Naše zjištění tedy naznačují, že soudy nejsou citlivé na formu rozhodnutí, která citují. Pokud si vybírají rozhodnutí podle konkrétních formulací, které potom přebírají do svých rozhodnutí, pak to jednak svědčí o tom, že soudci skutečně s dřívějšími rozhodnutími v českém právním systému nezachází jako s precedenty, jednak to potvrzuje naši hypotézu o tom, že volba citovat nějaké rozhodnutí i volba daného rozhodnutí k citaci je soudem o optimální relevanci.
Zjistili jsme, že
authority score
nekoreluje s vysokým výstupním stupněm rozhodnutí a vysokým
hub score
rozhodnutí. Výše jsme diskutovali, že vysoký výstupní stupeň, případně vysoký
hub score
by bylo možné považovat za velice hrubý ukazatel toho, že se jedná o právně velice komplexní případ, potenciálně tedy tzv. složitý případ
(hard case)
, který pracuje s aplikací právních principů a vyžaduje komplexní argumentaci, podpořenou i celou řadou soudních rozhodnutí. V kontextu těchto úvah tedy z našich výsledků vyplývá, že nejvyšší
authority score
nemají rozhodnutí, která bychom mohli za komplexní složité případy považovat. Rozhodnutí s nejvyšším
authority score
i nejvyšším vstupním stupněm cituje jedno jediné dřívější rozhodnutí.
V první desítce rozhodnutí s nejvyšším vstupním stupněm je nejvyšší výstupní stupeň šest (usnesení NSS čj. 1 Azs 13/2006-39), v první desítce rozhodnutí s nejvyšším
authority score
je nejvyšší výstupní stupeň pět (rozsudek NS sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 282/03).
Na druhou stranu, vyšší výstupní stupeň koreluje s nenulovým vstupním stupněm. Tato rozhodnutí mají komplexnější charakter a byla učiněna v kontroverznějších otázkách, což jim zřejmě zajišťuje určitou viditelnost, a tedy i citovanost. Jak je již patrné z tabulek výše, tato rozhodnutí nefigurují na nijak prominentních místech ani dle ukazatele
authority score
, ani dle
hub score
.
Tyto výsledky je tedy možné interpretovat tak, že:
-
česká citační praxe se nespoléhá vyslovně na precedens jako na právní rozhodnutí ve věci autoritativní povahy,
-
je možné sledovat Gerhardtovo tvrzení, podle kterého citovanější rozhodnutí nabývají na viditelnosti, což vede k tomu, že budou dále citována, přičemž za extrémní příklad tohoto mechanimsu je v českém právním prostředí možné považovat přítomnou tendenci tvořit rozhodnutí prostřednictvím doslovného kopírování celých pasáží,
-
v rámci tohoto makropohledu, v němž jsme detailněji analyzovali vždy pouze prvních 10 rozhodnutí dle jejich vstupního stupně, výstupního stupně,
authority score
a
hub score
se ukázalo, že některé sledované faktory ovlivňující dle teorie normativní hodnotu soudního rozhodnutí (resp. judikatury) se do sledovaných extrémů nepromítají - rozhodnutí s nejvyšším vstupním stupněm,
authority score
a
hub score
jsou usnesení o odmítnutí. Rozhodnutí s nejvyšším výstupním stupněm je částečně vyhověním, částečně zamítnutm a částečně odmítnutím.
Při bližší analýze vzájemných citací napříč soudy se nepotvrdilo, že by se soudy vztahovaly více k Ústavnímu soudu jako k „vyššímu soudu“, ačkoli z množství ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu by tento přístup bylo možné dovodit minimálně u účastníků řízení. Nejvyšší soudy staví v prvé řadě na svých vlastních rozhodnutích - a prokazují tak koherenci v rámci svého vlastního rozhodování. Tuto koherenci by bylo možné chápat i tak, že soudy dávají přednost určité odvětvové podobnosti při hledání rozhodnutí, na která budou ve svých vlastních rozhodnutích odkazovat.
Nejvyšší soud se co do identifikovaných citačních vzorců vymyká. V poměru k rozhodnutím ostatních soudů sice převažují odkazy na vlastní dřívější rozhodnutí, ale celkově tvoří pouze 44,16 % citací. Většinu tak tvoří odkazy na rozhodnutí jiných soudů. Tuto skutečnost - a četnost odkazů na „ostatní“ - vysvětlujeme tak, že reflektuje roli Nejvyššího soudu ve sjednocování judikatury. Pokud v odůvodněních jeho rozhodnutí tvoří 32,36 % odkazů citace rozhodnutí (převážně) nižších soudů, pak je s ohledem na nastavení českého právního systému zřejmé, že se nebude jednat o jakkoli „precedentní“ zacházení s těmito rozhodnutími, ale spíše o projev sjednocovací funkce, kterou Nejvyšší soud ve vztahu k judikatuře nižších soudů zastává.
Rozdíly v množství indikovaného spoléhání se na judikaturu Ústavního soudu v rozhodování Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu je možné vysvětlit jednak skrze množství trestních a civilních věcí oproti věcem správním, jednak potenciálem pro věcnou souvislost. Další vysvětlení je však možné spatřovat také v míře, ve které je napadáno rozhodování Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ústavními stížnostmi. Ta je u Nejvyššího soudu přibližně dvakrát větší než u Nejvyššího správního soudu. Pokud tedy Ústavní soud výrazně více řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu a vyjadřuje se k nim, je pravděpodobné, že Nejvyšší soud bude nalézat v rozhodnutích Ústavního soudu více styčných bodů.
Z pragmatického hlediska není rovněž vyloučeno, že míra napadení rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavními stížnostmi činí z Ústavního soudu určitou „nadřízenou“ soudní instituci pro Nejvyšší soud. V takovém případě je i z hlediska optimální relevance vysvětlitelné, že Nejvyšší soud bude prostřednictvím citací rozhodnutí Ústavního soudu prokazovat koherenci svého rozhodování s rozhodováním Ústavního soudu.
Výše jsme však také identifikovali a popsali množinu vzájemně propojených rozhodnutí, která společně tvoří klastr rozhodnutí s vysokým vstupním stupněm a vysokým
authority score
. Tato rozhodnutí spojují nejen formální vazby v síti, ale také (logicky) společné téma. Tím je postavení a role Ústavního soudu ve vztahu k obecné justici. Obsah, kvůli kterému jsou tato rozhodnutí citována (někdy sama o sobě, ale ve většině situací alespoň s jedním dalším rozhodnutím z této množiny), je prohlášení pocházející od samotného Ústavního soudu, podle kterého Ústavní soud není čtvrtou soudní instancí ani nemá právo zasahovat do obecné justice jiným než ústavně vymezeným způsobem.
Není překvapivé, že mezi nejcitovanějšími rozhodnutími a mezi rozhodnutími s nejvyšším
authority score
jsou v naší síti především tato rozhodnutí. Dokud síť tematicky neomezíme, tedy například nevytvoříme nejprve síť rozhodnutí, která obsahují nějakou frázi nebo se týkají konkrétního tematického okruhu, je jasné, že výsledky vstupních stupňů i
authority score
budou zobrazovat ta rozhodnutí, která mají určitou „univerzální popularitu“.648) Není proto překvapivým zjištěním, že v rámci našeho spojeného datasetu se jak mezi rozhodnutími s nejvyšším vstupním stupněm, tak mezi rozhodnutími s nejvyšším
authority score
objevují pouze rozhodnutí, která jsou citována pro jejich zásadní interpretace procesních otázek. V jejich rámci byla pak identifikována množina rozhodnutí, která opakují tutéž základní myšlenku („Ústavní soud nemá právo zasahovat do rozhodování obecných soudů, není čtvrtou soudní instancí.“) a ve většině případů mezi nimi existují spojení skrze jejich citace. Pojítkem mezi těmito rozhodnutími se zdá být nález ÚS sp. zn. III. ÚS 84/94. Prominenci tomuto rozhodnutí dává nejen to, že patří mezi jedno z nejcitovanějších rozhodnutí vůbec (3. nejcitovanější), ale i to, že na rozdíl od ostatních rozhodnutí, která se do zkoumané množiny dostala, patří mezi nejcitovanější rozhodnutí všemi sledovanými soudy. Pro Ústavní soud se jedná o nejcitovanější vlastní rozhodnutí, pro Nejvyšší soud se jedná o 16. nejcitovanější rozhodnutí Ústavního soudu, pro Nejvyšší správní soud se jedná o 2. nejcitovanější rozhodnutí Ústavního soudu. Toto rozhodnutí tedy očividně má měřitelný dopad na soudní rozhodování všech vrcholných soudních institucí.649)
Při bližší analýze vzájemných citací napříč soudy jsme výše nepotvrdili, že by se soudy vztahovaly více k Ústavnímu soudu jako k „vyššímu soudu“, ačkoli z množství ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu by tento přístup bylo možné dovodit minimálně u účastníků řízení. Nejvyšší soudy v prvé řadě staví na svých vlastních rozhodnutích - a prokazují tak koherenci v rámci svého vlastního rozhodování. Tuto koherenci by bylo možné chápat i tak, že soudy dávají při hledání rozhodnutí, na která budou ve svých vlastních rozhodnutích odkazovat, přednost určité odvětvové podobnosti.
Zvláštní role Ústavního soudu se potenciálně promítá i do specifik práce s dřívějšími rozhodnutími, kde naše výsledky naznačují, že Ústavní soud má tendenci pracovat s takovými dřívějšími rozhodnutími, která se dle používaných síťových ukazatelů jeví jako prominentnější. Tyto tendence by mohly svědčit o přítomnosti určité metody v práci se soudními rozhodnutími. Naše zjištění tedy potenciálně nasvědčují tomu, že na úrovni rozhodování Ústavního soudu soudci věnují pozornost tomu, jaká rozhodnutí vybírají k odůvodňování svých rozhodnutí, a spíše než náhodná rozhodnutí, která by se jim obsahově hodila, hledají rozhodnutí, která potenciálně disponují určitými charakteristikami a kvalitou, skutečně svědčící o přítomnosti ustálené rozhodovací praxe. Tuto interpretaci je však s ohledem na limity výše provedeného výzkumu třeba považovat spíše za náznaky než konečné důkazy.
Oproti tomu se Nejvyšší soud zdá tuto metodu postrádat a vystačí si s odkazy na prakticky jakékoli rozhodnutí, které obsahově odpovídá účelu, ke kterému jej chce soudce použít. Naše analýza rozhodnutí s nejvyšším
hub score
, kterou jsme provedli výše (jedná se výhradně o rozhodnutí Nejvyššího soudu), navíc jako „metodu práce“ odhaluje spíše nikoli vyhledávání maximálně relevantních rozhodnutí, ale doslovné přebírání celých pasáží, které odkazy na určitá soudní rozhodnutí obsahují. Vzhledem k tomu, že formálně tato praxe není rozporována, můžeme tvrdit, že zcela v intencích teorie optimální relevance soudu takový postup stačí k tomu, aby soudce dosáhl svého cíle.
Slovo závěrem
Tuto publikaci jsme rozdělili do tří částí. Část I je věnována teoretickým a metodologickým základům pro citační analýzu judikatury; část II je věnována metodám sběru dat, diskusi nejistot s tím spojených a limitů ze zvolených metod a postupů vyplývajících; část III je věnována samotné kvantitativní citační analýze judikatury českých vrcholných soudů, kde jsme zkoumali jednotlivé síťové ukazatele, interpretovali je a dovozovali z nich závěry o povaze české rozhodovací praxe. Kapitola 6 v části III vyčerpávajícím způsobem shrnuje naše zjištění a poznatky a diskutuje některé jejich možné implikace - a není k ní po stránce toho, co bylo ve studii zpracováno, co dodat.
Z hlediska dat zveřejněných pro české publikum formou této monografie (zejména datasetu soudních rozhodnutí CzCDC a citačních dat, která jsme vytvořili a analyzovali) si troufáme optimisticky říct, že naší prací nic nekončí. Naopak máme za to, že naší studií otevíráme další cesty, kterými se lze vydat, a další oblasti, které je možné a žádoucí zkoumat.
První oblastí se značným potenciálem je další rozvoj kvantitativního i kvalitativního zkoumání rozhodovací praxe českých vrcholných soudů a vlivu této rozhodovací praxe na právo jako celek. Data popisovaná a interpretovaná v části III této publikace naznačují celou řadu zajímavých trendů, které si zaslouží další systematický zájem. Obr. 22 například svědčí o tom, že po roce 2001 klesá počet rozhodnutí Ústavního soudu, která neobsahují žádnou citaci. Podobnou situaci je možné pozorovat u Nejvyššího soudu po roce 2003 (Obr. 23) a u Nejvyššího správního soudu po roce 2005. Bylo by možné v budoucnu dalším (zřejmě kvalitativním) výzkumem objasnit, co způsobilo tyto poklesy? Neprobíhala na soudech kolem této doby nějaká generační obměna, která se začala projevovat v rozhodovací praxi? Není možné tuto změnu připsat konkrétnímu rozhodnutí, které „změnilo pravidla hry“? Nemůže za touto změnou, alespoň u některých soudů, stát třeba odborná publikace?650) Pokud se podíváme na oblasti, které nebyly předmětem našeho výzkumu, pak je možné se ptát, jakým způsobem jsou citována rozhodnutí zahraničních soudů a co k tomu soudce vede.651) Podobně můžeme zkoumat, jak jednotlivé soudy pracují s komentářovou literaturou nebo které odborné články nejvíce ovlivnily rozhodovací praxi. Citační analýza má tedy potenciál pomoci nám pochopit, co a jakým způsobem ovlivňuje rozhodovací praxi českých soudů, nebo způsob, jakým je tato rozhodovací praxe rámována a odůvodňována.
Druhou oblastí, ve které spatřujeme možnost dalšího zkoumání, je metodologické zakotvení citační analýzy judikatury do oblasti práce s právními informacemi
(information retrieval)
. Pokud budeme odkaz mezi dvěma soudními rozhodnutími konstruovat jako nějakou formu souvislosti mezi těmito rozhodnutími, je takovou souvislost možné využít pro rešerši. Právní informační systémy využívané pro tuto činnost v ČR mají své limity, které jsou zřejmé každému, kdo s nimi aspoň chvíli pracoval. Citační analýza nám umožní lépe odhalovat vazby mezi jednotlivými dokumenty a díky navázaným grafickým nástrojům nám může ulehčit orientaci v té obrovské mase soudních rozhodnutí, kterou se musí právník při vyhledávání informací brodit. Síťové metriky nám mohou pomoci odhalit, která rozhodnutí mimo těch sbírkových jsou v praxi často používaná a soudy argumentačně přijímaná.
Třetí oblastí zájmu by pak dle našeho názoru měl být další rozvoj nástrojů, které jsme využili ke sběru dat pro naši analýzu. Pokud konstatujeme nízkou úspěšnost u detekce sémantické vrstvy citace, tedy testového segmentu, který bychom mohli použít jako reprezentaci konkrétního odkazu, je to nepochybně způsobeno relativně jednoduchými metodami zpracování přirozeného jazyka a strojového učení, které jsme použili. Při využití pokročilejších technik a při soustředěném zájmu o tento dílčí aspekt rozpoznávání referencí je dle našeho názoru možné dosáhnout uspokojivých výsledků - a zejména jejich dalšího využití při zpracování právních textů. Námi provedená citační analýza se zaměřuje pouze na odkazy mezi rozhodnutími. Dalším krokem by pak logicky měla být citační síť zahrnující jednotlivé odstavce. Jak ukazují například Panagis a kol.652), predikce konkrétního odstavce z rozhodnutí, na které je odkazováno, je možná. Vývoj v této třetí oblasti by pak mohl dále posunout (v důsledku dostupnosti podrobnějších dat) vývoj i v prvních dvou jmenovaných oblastech.
Doufáme tak, že se tato publikace bude číst v kruzích akademických i mimo ně a že bude prvním krokem pro lepší poznání citační praxe českých soudů a obecně pro empirické zkoumání fungování práva. Stejně tak doufáme, že si další vývoj v tomto směru užijeme také z pozice čtenářů odborných publikací a posluchačů odborných přednášek, a nejenom z pozice výzkumníků, pedagogů a odborných pracovníků.
Summary
This study focuses on quantitative network analysis of case law of the Czech Supreme Court, Supreme Administrative Court and Constitutional Court. The structure of this study arises from three starting points:
1)
the role of case law in continental jurisdictions is not yet properly understood,
2)
enough citation data needs to be collected and analysed to reach representative conclusions, and
3)
apex courts in the Czech Republic undeniably refer to prior case law, but there is no complex analysis focusing on this fact.
Given the overall uncertainty about the role of case law in continental jurisdictions, we have dedicated the first part of this study to theoretical underpinnings. We analyse and summarize available literature focusing on the use of case law in legal argumentation in the Czech Republic. We seek explanation as to why judges are motivated to rely on past case law and why they tend to demonstrate this reliance through citations. Similarly, we seek to understand what motivates judges to cite a specific prior decision. We demonstrate that the choices that judges inevitably make (whether to rely on previous decisions, whether to cite previous decisions and what previous decision to cite) could be better understood and explained by a pragmatic concept of optimal relevance. Furthermore, in this part of our study and in the context of optimal relevance, we demonstrate and further discuss that even if most studies focusing on citation practice use similar terms to describe properties of case law (legal authority, significant, jurisprudential value etc.), these terms are not interchangeable and are often highly context (country or court) specific. Since we used automated methods for reference recognition to be able to collect enough citations from court decisions to conduct a complex exploratory quantitative study, we also discuss the legitimacy of automated case law processing within different contexts. As the outcome, the first part leaves us with the theoretical framework and methodological oversight that we further employ in our data collection and quantitative network analysis.
The second part is dedicated to data collection, as the issue itself demands special attention. We have encountered many specific challenges during our research. Additionally, and inevitably, every study focusing on quantitative network analysis must employ certain trade-offs and compromises. Our data collection efforts led to the creation of unique resources and employment of unique methods (at least within the Czech legal scholarship). At first, we are introducing the Czech Court Decisions Corpus 1.0 (CzCDC), which comprises of 237 723 decisions of the Supreme Court, Supreme Administrative Court and Constitutional court published between 1st January 1993 and 30th September 2018. While undeniably not complete representation of case law of Czech apex courts, it is the first collection of case law of the Czech apex courts that has been made publicly available for research purposes.653) Secondly, we introduce a model for an automatic segmentation of case law that allowed us to pre-process court decisions into different segments (Header, History, Submission/Rejoinder, Argumentation, Footer, Dissent and Footnotes). The model relies on natural language processing and machine learning methods. We employed supervised learning and made the manually annotated data (350 court decisions) used for training publicly available.654) Thirdly, we introduce a model for a reference recognition which allowed us to automatically collect citation data from court decisions. We employed natural language processing and machine learning methods yet again and made the dataset used for supervised learning (350 court decisions) publicly available.655) Furthermore, the preparation of this dataset served as a small-scale qualitative study which allowed us to refine some of the considerations stemming from the literature review in the first part of this study. These components (CzCDC, automated segmentation model, reference recognition model) were subsequently organised into a data processing pipeline used to create raw citation data which we subjected to extensive cleaning and processing. We have evaluated the performance of our pipeline to the precision of 0.732 and the recall of 0.716. Given that court decisions are often cited multiple times in one decision and given our extensive cleaning and processing of raw data, it is safe to assume that citation data used for quantitative network analysis are of high quality. Furthermore, we have made this unique dataset publicly available as well.656)
The third part employs a quantitative network analysis to describe, explore and interpret citations present in the case law of the Czech Supreme Court, Supreme Administrative Court and Constitutional Court. In our case, the network comprises of court decisions as nodes and citations between them as edges. We describe several basic network properties (indegree and outdegree centrality, authority score, hub score, network density) and interpret these properties to better understand the citation practice of the apex courts. Additionally, we compare our results to similar studies focusing on different jurisdictions657) and discuss possible implications of detected similarities and differences. We observe changes in high-level citation patterns, development of an average number of citations, changes in network density or inter-court citation patterns. We interpret these findings in their wider theoretical context and discuss whether courts refer to previous case law randomly or whether data suggest some sort of an underlying method.
Overall, we have observed certain tendencies in our data. First, there seems to be no preference in terms of court decisions that judges cite. Some of the most prominent court decisions are short court orders that are often excluded when conducting qualitative document analyses. Second, however, we have been able to identify what seems to be a suggestion of method in case law citations in the case of Constitutional Court. It is worth noting that all the apex courts display differences in their respective networks and this hints at an existence of differences in their citation practices (whether to cite and what to cite). Overall, we have been able to identify what may be described as a development towards a weak
stare decisis
: Over the course of the analysed period of time, the apex courts have moved from rarely citing past decisions at all to making citations of past decisions a prevalent argumentative practice.
We understand that parts of our study may remain unavailable to readers without the command of the Czech language. The following list provides readers with works which preceded this study and were written in English. We have reported preliminary results and considerations of the first and second part of this study in these publications. As such, the list can provide readers with additional information about the nature of our work and mediate access to some of the considerations we have later expanded upon in this study.
-
HARAŠTA, J.; NOVOTNÁ, J.; ŠAVELKA, J.
Citation Data of Czech Apex Courts
. 2020. arXiv:2002.02224.
-
HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J. Toward Linking Heterogenous References in Czech Court Decisions to Content. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2017, pp. 177-182.
-
HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; KOTKOVÁ, A.; LOUTOCKÝ, P.; MÍŠEK, J.; PROCHÁZKOVÁ, D.; PULLMANOVÁ, H.; SEMENIŠÍN, P.; ŠEJNOVÁ, T.; ŠIMKOVÁ, N.; VOSINEK, M.; ZAVADILOVÁ, L.; ZIBNER, J. Annotated Corpus of Czech Case Law for Reference Recognition Tasks. In: SOJKA, P.; HORÁK, A.; KOPEČEK, I.; PALA, K. (eds.).
Text, Speech, and Dialogue: 21st International Conference
. Cham: Springer, 2018, pp. 239-250,
-
HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; MÍŠEK, J. Automatic Segmentation of Czech Court Decisions into Multi-Paragraph Parts.
Jusletter IT
, 2019, vol. 4, no. 23. Mai 2019, pp. 1-10.
-
NOVOTNÁ, T.; HARAŠTA, J.
The Czech Court Decisions Corpus (CzCDC): Availability as the First Step
. 2019. arXiv:1910.09513.
-
SMEJKALOVÁ, T. Importance of judicial decisions as a perceived level of relevance.
Utrecht Law Review
, 2020, vol. 16, no. 1, pp. 39-56.
Seznam použité literatury a zdrojů
Monografie a kapitoly monografií:
ALLOTT, N. Relevance Theory. In: CAPONE, A.; LO PIPARO, F.; CARAPEZZA, M. (eds.).
Perspectives on Linguistic Pragmatics.
Heidelberg: Springer International Publishing, 2013., s. 57-98.
ARTSTEIN, R. Inter-annotator Agreement. In: IDE, N.; PUSTEJOVSKY, J. (eds.).
Handbook of Linguistic Annotation. Volume I
. Dordrecht: Springer, 2017, s. 297-313.
ASHLEY, K. D.
Artificial Intelligence and Legal Analytics: New Tools for Law Practice in the Digital Age
. Cambridge: Cambridge University Press, 2017.
BHATTACHERJEE, A.
Social Science Research: Principles, Methods and Practices. 2nd Edition.
CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012.
BICKEL, A. M.
The Supreme Court and the Idea of Progress.
New York, Evanston, London: Harper & Row, 1970.
BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání.
Praha: Auditorium, 2013.
BOGOCH, B.; PELEG, A. Carping, Criticizing and Circumventing: Judges, the Supreme Court and the Media in Israel. In: TARAS, D.; DAVIS, R. (eds.)
Justices and Journalists: the Global Perspective
. Cambridge: Cambridge University Press, 2017, s. 164-183.
BOJAR, O.
Čeština a strojový překlad: Strojový překlad našincům, našinci strojovému překladu
. Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky, 2012.
BRADLEY, R. E.; SANDIFER, E. (eds.).
Leonhard Euler: Life, Work and Legacy
. Amsterdam: Elsevier, 2007.
BRADSHAW, P. Data Journalism. In: ZION, L.; CRAIG, D.
Ethics for Digital Journalists: Emerging Best Practices
. New York: Routledge, Taylor & Francis Group, 2015, s. 202-220.
BRANDES, U.; ERLEBACH, T. (eds.).
Network Analysis: Methodological Foundations
. Berlin: Springer-Verlag, 2005.
CAO, D.
Translating Law
. Clevedon: Multilingual matters, 2007.
CARRINGTON, P. J.; SCOTT, J.; WASSERMAN, S. (eds.).
Models and Methods in Social Network Analysis.
Cambridge: Cambridge University Press, 2005.
CARSTON, R. Legal Texts and Canons of Construction: A View from Current Pragmatic Theory. In: FREEMAN, M.; SMITH, F. (eds.).
Law and Language: Current Legal Issues Volume 15
. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 8-33.
CARSTON, R.
Thoughts and Utterances: The Pragmatics of Explicit Communication
. Oxford: Wiley-Blackwell, 2002.
CLARK, B.
Relevance Theory
. Cambridge: Cambridge University Press, 2013.
COTTERRELL, R. B. M.
The Politics of Jurisprudence: A Critical Introduction to Legal Philosophy
. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1992.
CVRČEK, F.
Právní informatika
. Praha - Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010.
DE NOOY, W.; MRVAR, A.; BATAGELJ, V.
Exploratory Social Network Analysis with Pajek.
Cambridge: Cambridge University Press, 2005.
DEGENNE, A.; FORSE, M.
Introducing Social Networks.
London: SAGE Publications, 1999.
DELLA PORTA, D.; KEATING, M. (eds.).
Approaches and Methodologies in the Social Sciences: A Pluralist Perspective
. Cambridge: Cambridge University Press, 2008.
DUXBURY, N.
The Nature and Authority of Precedent.
Cambridge: Cambridge University Press, 2008.
FULLER, L. L.
Morálka práva
. Praha: Oikoymenh, 1998.
GARFIELD, E.
Citation Indexing, Its Theory and Application in Science, Technology and Humanities
. New York: Wiley, 1979.
GERHARDT, M. J.
The Power of Precedent
. Oxford: Oxford University Press, 2008.
GERLOCH, A.
Teorie práva. 7. aktualizované vydání
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017.
GOATLY, A.
The Language of Metaphors.
London: Routledge, 1997.
GOLECKI, M. J.; BUKATY, M. F. Between Nomos and Pathos: Emotions in Aristotelian Theory of Adjudication and the Duel Process Theory. In: HUPPES-CLUYSENAER, L.; COELHO, N. M. M. S. (eds.).
Aristotle on Emotions in Law and Politics
. Heidelberg: Springer International Publishing, 2018, s. 435-450.
GRICE, P.
Studies in the Way of Words
. Cambridge: Harvard University Press, 1989 (1991, 1995).
HARADA, S. The “Uncomfortable Embrace”: The Supreme Court and the Media in Canada. In: TARAS, D.; DAVIS, R. (eds.)
Justices and Journalists: the Global Perspective
. Cambridge: Cambridge University Press, 2017, s. 81-100.
HART, H. L. A.
The Concept of Law
. Oxford: Oxford University Press, 2012.
HARVÁNEK, J.; BRZOBOHATÁ, K.; HOUBOVÁ, D. a kol.
Teorie práva
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008.
HEINZ, J. P.; LAUMANN, E. O.
Chicago Lawyers: The Social Structure of the Bar. Revised edition.
Chicago: Northwestern University press, 1994.
HENDRYCH, D. a kol.
Právnický slovník. 2. rozšířené vydání.
Praha: C. H. Beck, 2003.
HOHWY, J.
The Predictive Mind
. Oxford: Oxford University Press, 2013.
HOLLÄNDER, P.
Filosofie práva
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006.
HOLLÄNDER, P.
Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu.
Praha: Linde, 2003.
HORVATH, S.
Weighted Network Analysis: Applications in Genomics and Systems Biology
. New York: Springer-Verlag, 2011.
HUTTON, C.
Language, meaning and the law.
Edinburgh: Edinburgh University Press, 2009.
KAHLER, M. (ed.).
Networked Politics: Agency, Power, and Governance.
Ithaca: Cornell University Press, 2009.
KELSEN, H.
Pure Theory of Law
. New Jersey: The Lawbook Exchange, 2005.
KLUSOŇOVÁ, M.
Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století
. Brno: Masarykova univerzita, 2015.
KNAPP, V.
O možnosti použití kybernetických metod v právu
. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963.
KNAPP, V.
Teorie práva
. Praha: C. H. Beck, 1995.
KOLACZYK, E. D.
Statistical Analysis of Network Data
. New York: Springer-Verlag, 2009.
KOSAŘ, D.; PETROV, J.; ŠIPULOVÁ, K.; SMEKAL, H.; VYHNÁNEK, L.; JANOVSKÝ, J.
Domestic Judicial Treatment of European Court of Human Rights Case Law: Beyond Compliance
. New York: Routledge, Taylor & Francis Group, 2020.
KUBŮ, L.; HUNGR, P.; OSINA, P.
Teorie práva
, Praha: Linde, 2007.
KÜHN, Z.
Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře
. Praha: Karolinum, 2002.
KÜHN, Z. Judikatura a precedent v kontinentalnim a angloamerickem pravu. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 29-44.
KÜHN, Z.; BOBEK, M.; POLČÁK, R. (eds).
Judikatura a právní argumentace: Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou.
Praha: Auditorium, 2006.
LASSER, M.
Judicial deliberations: a comparative analysis of transparency and legitimacy
. Oxford: Oxford University Press, 2009.
LOTH, M. A. Courts in Quest for Legitimacy: A Comparative Approach. In: ADAMS, M.; BORNHOFF, J. A.; HULS, N. (eds.).
The legitimacy of highest courts’ rulings: ‘Judicial deliberations’ and beyond
. Den Haag: MC Asser Press, 2009., s. 125-144.
MA’AYAN, A.; MACARTHUR, B. D. (eds.).
New Frontiers of Network Analysis in Systems Biology.
Dordrecht: Springer Netherlands, 2012.
MACCORMICK, N.
Rhetoric and the rule of law: a theory of legal reasoning.
Oxford: Oxford University Press, 2005.
MALTZMAN, F.; SPRIGGS, J. F.; WAHLBECK, P. J.
Crafting Law on the Supreme Court: the Collegial Game
. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.
MOLEK, P.; POLČÁK, R.
Brno 2015: Nejvyšší správní soudy a vývoj práva na zveřejňování, soukromí a informace. Praha 2016: Poskytnout nebo chránit? Správní soudy mezi Skyllou informací a Charybdou soukromí.
Brno: Nejvyšší správní soud, 2017.
MORAWSKI, L.; ZIRK-SADOWSKI, M. Precedent in Poland. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 219-258.
NEFF, V.
Filozofický slovník pro samouky aneb Antigorgias.
Praha: Mladá fronta, 1993.
OLECKÁ, I.; IVANOVÁ, K.
Metodologie vědecko-výzkumné činnosti
. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, 2010.
PALIWALA, A.
A
History of Legal Informatics
. Zaragoza: Prensas de la Universidad Zaragoza, 2010.
PASSER, J. M. Závaznost judikatury v rozhodování správních soudů. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 59-67.
PAVLICA, K. a kol.
Sociální výzkum, podnik a management: průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací.
Praha: Ekopress, 2000.
PECZENIK, A.
A Treatise of Legal Philosophy and General Jurisprudence. Volume 4: Scientia juris, Legal Doctrine as Knowledge of Law and as a Source of Law
. Dordrecht: Springer, 2005.
PECZENIK, A. The Binding Force of Precedent. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 461-479.
POLČÁK, R. Informační teorie práva. In: BOBEK, M.; MOLEK, P.; ŠIMÍČEK, V.
Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví.
Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 167-178.
POLČÁK, R.
Internet a proměny práva.
Praha: Auditorium, 2012.
PUSTEJOVSKY, J.; BUNT, H.; ZAENEN, A. Designing Annotation Schemes: From Theory to Model. In: IDE, N.; PUSTEJOVSKY, J. (eds.).
Handbook of Linguistic Annotation.
Volume I
. Dordrecht: Springer, 2017, s. 21-72.
RADBRUCH, G.
O napětí mezi účely práva
. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012.
RICHMAN, W. M.; REYNOLDS, W. L.
Injustice on Appeal: The United States Courts of Appeals in Crisis
. Oxford: Oxford University Press, 2013.
RUSSELL, S. J.; NORVIG, P.
Artificial Intelligence: A Modern Approach. 3rd Edition
. Harlow: Pearson Education Limited, 2016.
SCOTT, J.
Social Network Analysis. 4th Edition.
Los Angeles: SAGE Publications, 2017.
SEGAL, J. A.; SPAETH, H. J.
The Supreme Court and the Attitudinal Model Revisited
. Cambridge: Cambridge University Press, 2002.
SCHRÖDINGER, E.
What Is Life.
Cambridge: Cambridge University Press, 1992.
SPERBER, D.; WILSON, D.
Relevance: communication and cognition. 2nd Edition.
Oxford: Blackwell, 1995.
SUMMERS, R. S. Precedent in the United States (New York State). In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 355-406.
ŠÁMAL, P. Závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 68-86.
ŠIMÍČEK, V. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 45-58.
TEDDLIE, C.; TASHAKKORI, A.
Foundations of mixed methods research: integrating quantitative and qualitative approaches in the social and behavioral sciences
. Los Angeles: SAGE Publications, 2009.
TIMOTHY, J. R.; SPRIGGS II, J. F.; WAHLBECK, P. J. The Origin and Development of Stare Decisis at the U.S. Supreme Court. In: MCGUIRE, K. T. (ed.).
New Directions in Juridical Politics
. New York: Routledge, 2012, s. 167-185.
WASSERMAN, S.; FAUST, K.
Social Network Analysis: Methods and Applications
. Cambridge: Cambridge University Press, 1994.
WATTS, D. J.
Six Degress: the Science of Connected Age
. New York: W. W. Norton & Company, 2003.
WELLMAN, B.; BERKOWITZ, S. D. (eds.).
Structural Analysis in the Social Sciences, vol. 2. Social Structures: A Network Approach.
Cambridge: Cambridge University Press, 1988.
WHALEN, R. Modeling Annual Supreme Court Influence: The Role of Citation Practices and Judicial Tenure in Determining Precedent Network Growth. In: MENEZES, R.; EVSUKOFF, A.; GONZÁLEZ, M. C. (eds.).
Complex Networks
. Heidelberg: Springer-Verlag, 2013, s. 169-176.
WIENER, N.
Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine.
Cambridge: MIT Press, 1961.
WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 79-100.
WILSON, D.; SPERBER, D. In: HORN, L.; WARD, G. (eds.).
The Handbook of Pragmatics
. Oxford: Wiley-Blackwell, 2006, s. 607-632.
WILSON, D.; SPERBER, D.
Meaning and Relevance
. Cambridge: Cambridge University Press, 2012.
WINTR, J. Místo závaznosti judikatury v systému metodologie interpretace kontinentálního práva. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 87-95.
Články:
ABRAMOWICZ, M.; TILLER, E. H. Citation to Legislative History: Empirical Evidence on Positive Political and Contextual Theories of Judicial Decision Making.
The Journal of Legal Studies
, 2009, roč. 38, č. 2, s. 419-443.
ALBERT, M. B.; AVERY, D.; NARIN, F.; MCALLISTER, P. Direct validation of citation counts as indicators of industrially important patents.
Research Policy
, 1991, roč. 20, č. 3, s. 251-259.
ALDISERT, R. J. Precedent: What It Is and What It Isn’t; When Do We Kiss It and When Do We Kill It?
Pepperdine Law Review
, 1990, roč. 17, č, 3, s. 605-636.
ALEXY, R. On the Structure of Legal Principles.
Ratio Juris
, 2000, roč. 13, č. 3, s. 294-304.
ATHEY, N. C.; BOUCHARD, M. The BALCO scandal: the social structure of a steroid distribution network.
Global Crime
, 2013, roč. 14, č. 2-3, s. 216-237.
BARÁKOVÁ, M. Stanoviska nejvyšších soudů: efektivní prostředek sjednocování judikatury, nebo přežitek socialistické justice?
Časopis pro právní vědu a praxi
, 2016, roč. 24, č. 2, s. 245-258.
BEAVERSTOCK, J. V. ‘Managing across borders’: knowledge management and expatriation in professional service legal firms.
Journal of Economic Geography,
2004, roč. 4, č. 2, s. 157-179.
BECKER, E. R. In Praise of Footnotes.
Washington University Law Review
, 1996, roč. 74, č. 1, s. 1-13.
BING, J. Legal Information Retrieval Systems: The Need for and the Design of Extremely Simple Retrieval Strategies.
Computer/Law Journal
, 1978, roč. 10, č. 2, s. 379-400.
BLACK, R. C.; SPRIGGS II, J. F. The Citation and Depreciation of U.S. Supreme Court Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2013, roč. 10, č. 2, s. 325-358.
BOBEK, M. Curia ex machina; o smyslu činnosti nejvyšších a ústavních soudů.
Právní rozhledy
, 2006, roč. 14, č. 22, s. 1-12.
BOBEK, M. O odůvodňování soudních rozhodnutí.
Právní rozhledy
, 2010, roč. 18, č. 6, s. 204-211.
BOBEK, M. Úvahy o uveřejňování soudních rozhodnutí.
Právní rozhledy
, 2010, roč. 18, č. 11, s. 396-402.
BOMMARITO II, M. J.; KATZ, D. M. A mathematical approach to the study of the United States Code.
Physica A: Statistical Mechanics and its Applications
, 2010, sv. 389, č. 19, s. 4195-4200.
BOULET, R.; MAZZEGA, P.; BOURCIER, D. A network approach to the French system of legal codes-part I: analysis of a dense network.
Artificial Intelligence and Law
, 2011, roč. 19, č. 4, s. 333-355.
BOULET, R.; MAZZEGA, P.; BOURCIER, D. Network approach to the French system of legal codes part II: the role of the weights in a network.
Artificial Intelligence and Law
, 2018, roč. 26, č. 1, s. 23-47.
CALDARELLI, G.; CRISTELLI, M.; GABRIELLI, A.; PIETRONERO, L.; SCALA, A.; TACHELLA, A. A Network Analysis of Countries’ Export Flows: Firm Ground for the Building Blocks of the Economy.
PLOS ONE
, 2012, roč. 7, č. 10, e47278.
CARLUCCI, L.; CIANI, G.; PROSERPIO, D. M. Polycatenation, polythreading and polyknotting in coordination network chemistry.
Coordination Chemistry Reviews
, 2003, sv. 246, č. 1-2, s. 247-289.
COLE, B. Shepardizing: A Comparison of the Printed Citators and On-Line Shepardizing Services.
Legal Reference Services Quarterly
, 1988, roč. 7, č. 2-4, s. 261-270.
COLOTKOVÁ, Z. Rozvoj automatizovanej sústavy justičnej informatiky.
Socialistické súdnictvo
, 1985, roč. 37, č. 9, s. 1-5.
COOK, K. S.; WHITMEYER, J. M. Two Approaches to Social Structure: Exchange Theory and Network Analysis.
Annual Review of Sociology
, 1992, roč. 18, s. 109-127.
CRESPI, G. S. The Influence of Two Decades of contract Law Scholarship on Judicial Rulings: An Empirical Analysis.
SMU Law Review
, 2004, roč. 57, č. 1, s. 105-136.
CROSS, F. B. Chief Justice Roberts and Precedent: A Preliminary Study.
North Carolina Law Review
, 2008, roč. 86, č. 5, s. 1251-1278.
CROSS, F. B. The Ideology of Supreme Court Opinion and Citations.
Iowa Law Review
, 2012, roč. 97, č. 3, s. 693-752.
CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 489-575.
DAHLIN, K.; TAYLOR, M.; FICHMAN, M. Today's Edisons or weekend hobbyists: technical merit and success of inventions by independent inventors.
Research Policy
, 2004, roč. 33, č. 8, s. 1167-1183.
DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687.
DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098.
DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Is it Good Law? Network Analysis and the CJEU’s Internal Market Jurisprudence.
Journal of International Economic Law
, 2017, roč. 20, č. 2, s. 258-277.
DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
DICKEN, P.; KELLY, P. F.; OLDS, K.; YEUNG, H. W.-C. Chains and networks, territories and scale: towards a relational framework for analysing the global economy.
Global Networks
, 2001, roč. 1, č. 2, s. 89-112.
DWORKIN, R. Hard Cases.
Harvard Law Review
, 1975, roč. 88, č. 6, s. 1057-1109.
ELIÁŠEK, M.; KÓL, J.; ŠVAŇA, M. Automatická klasifikace významových celků v judikatuře.
Revue pro právo a technologie
, 2020, roč. 11, č. 21, s. 3-20.
EMIRBAYER, M.; GOODWIN, J. Network Analysis, Culture, and the Problem of Agency.
American Journal of Sociology
, 1994, roč. 99, č. 6, s. 1411-1454.
ETHAYARAJH, K.; GREEN, A.; YOON, A. H. A Rose by Any Other Name: Understanding Judicial Decisions that Do Not Cite Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2018, roč. 15, č. 3, s. 563-596.
FELDMAN, M. S.; MARCH, J. G. Information in Organizations as Signal and Symbol.
Administrative Science Quarterly
, 1981, roč. 26, č. 2, s. 171-186.
FLEISHER, M. Judicial Decision Making under the Microscope: Moving beyond Politics versus Precedent.
Rutgers Law Review
, 2008, roč. 60, č. 4, s. 919-969.
FLEMING, L.; SORENSON, O. Technology as a complex adaptive system: Evidence from patent data.
Research Policy
, 2001, roč. 30, č. 7, s. 1019-1039.
FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
FRANKENREITER, J. Network Analysis and the Use of Precedent in the Case Law of the CJEU - A Reply to Derlén and Lindholm.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s 687-694.
FRIEDMAN, L. M.; KAGAN, R. A.; CARTWRIGHT, B.; WHEELER, S. State Supreme Courts: A Century of Style and Citation.
Stanford Law Review
, 1981, roč. 33, č. 5, s. 773-818.
GREENBERG, S. A. How citation distortions create unfounded authority: analysis of a citation network.
BMJ: British Medical Journal
, 2009, sv. 339, č. 7714, s. 210-214.
HACHEY, B.; GROVER, C. Extractive summarization of legal texts.
Artificial Intelligence and Law
, 2006, roč. 14, č. 4, s. 305-345.
HANSON, A. F. From Key Numbers to Keywords: How Automation Has Transformed the Law.
Law Library Journal
, 2002, roč. 94, č. 4, s. 563-600.
HANUŠ, L. K míře závaznosti soudní judikatury.
Právní rozhledy
, roč. 15, č. 16, s. 575-582.
HARAŠTA, J. Case Law Retrieval: Critical Evaluation of Czech Legal Information Retrieval Systems.
Jusletter IT
, 2019, roč. 4, č. 21. Februar 2019, s. 1-8.
HARAŠTA, J.; MÍŠEK, J.; HANYCH, M.; LOUTOCKÝ, P.; MALANÍK, M.; ŠAVELKA, J.; ŠTĚPÁNÍKOVÁ, M.; MYŠKA, M. Rozměry citací v právu a anotační konvence.
Revue pro právo a technologie
, 2017, roč. 8, č. 15, s. 51-73.
HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; MÍŠEK, J. Automatic Segmentation of Czech Court Decisions into Multi-Paragraph Parts.
Jusletter IT
, 2019, roč. 4, č. 23. Mai 2019, s. 1-10.
HARNAY, S.; MARCIANO, A. Judicial conformity versus dissidence: an economic analysis of judicial precedent.
International Review of Law and Economics
, 2003, roč. 23, č. 4, s. 405-420.
HARRIS, P. Difficult Cases and the Display of Authority.
Journal of Law, Economics & Organization
, 1985, roč. 1, č. 1, s. 209-221.
HEARST, M. A. TextTiling: segmenting text into multi-paragraph subtopic passages.
Computational Linguistics
, 1997, roč. 23, č. 1, s. 33-64.
HIGASHIMORI, I.; WILSON, D. Questions on Relevance.
University College London Working Papers in Linguistics
, 1996, roč. 8, Semantics and Pragmatics, s. 1-14.
HITT, M. P. Measuring Precedent in a Judicial Hierarchy.
Law &
Society Review
, 2016, roč. 50, č. 1, s. 57-81.
HÖFLER, S.; PIOTROWSKI, M. Building corpora for the philological study of Swiss legal texts.
Journal for Language Technology and Computational Linguistics
, 2011, roč. 26, č. 2, s. 77-89.
HUANG, X.; SOERGEL, D. Relevance: An improved framework for explicating the notion.
Journal of the American Society for Information Science and Technology
, 2013, roč. 64, č. 1, s. 18-35.
HUTCHINSON, D. J. The Black-Jackson Feud.
The Supreme Court Review
, 1988, roč. 1988, s. 204-243.
JOHNSON, C. A. Citations to Authority in Supreme Court Decisions.
Law &
Policy
, 1985, roč. 7, č. 4, s. 509-523.
JOHNSON, C. A. Follow-Up Citations in the U.S. Supreme Court.
The Western Political Quarterly
, 1986, roč. 39, č. 3, s. 538-547.
JOHNSON, C. A. Law, Politics, and Judicial Decision Making: Lower Federal Court Uses of Supreme Court Decisions.
Law & Society Review
, 1987, roč. 21, č. 2, s. 325-340.
KATZ, D. M.; STAFFORD, D. K. Hustle and Flow: A Social Network Analysis of the American Federal Judiciary.
Ohio State Law Journal
, 2010, roč. 71, č. 3, s. 457-509.
KIPLING, A. L.; THOMPSON, M. Network Analysis Methods Applied to Liquid-phase Acoustic Wave Sensors.
Analytical Chemistry
, 1990, roč. 62, č. 14, s. 1514-1519.
KLEINBERG, J. Authoritative Sources in a Hyperlinked Environment.
Journal of the ACM
, 1999, roč. 46, č. 5, s. 604-632.
KONIARIS, M.; ANAGNOSTOPOULOS, I.; VASSILIOU, Y. Network analysis in the legal domain: a complex model for European Union legal sources.
Journal of Complex Networks
, 2018, roč. 6, č. 2, s. 243-268.
KOSMA, M. N. Measuring the Influence of Supreme Court Justices.
The Journal of Legal Studies
, 1998, roč. 27, č. 2, s. 333-372.
KOZEL, R. J. The Scope of Precedent.
Michigan Law Review
, 2014, roč. 113, č. 2, s. 179-230.
KRÁLÍK, L. Tvorba a publikace judikatury.
Právník
, 2018, roč. 157, č. 4, s. 320-332.
KRITTANAWONG, C. The rise of artificial intelligence and the uncertain future for physicians.
European Journal of Internal Medicine
, 2018, sv. 48, s. e13-e14.
KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-270.
KÜHN, Z.; BAŇOUCH, H. O publikaci a citaci judikatury aneb proč je často tuzemská judikatura jako císařovy nové šaty?
Právní rozhledy
, 2005, roč. 13, č. 13, s. 484-491.
LANDES, W. M.; LESSIG, L.; SOLIMINE, M. E. Judicial Influence: A Citation Analysis of Federal Courts of Appeals Judges.
The Journal of Legal Studies
, 1998, roč. 27, č. 2, s. 271-332.
LANDES, W. M.; POSNER, R. A. Legal Precedent: A Theoretical and Empirical Analysis.
The Journal of Law & Economics
, 1976, roč. 19, č. 2, s. 249-307.
LASSER, M. Judicial (Self-)Portraits: Judicial Discourse in the French Legal System.
Yale Law Journal
, 1995, roč. 104, č. 6, s. 1325-1410.
LEIFELD, P. Reconceptualizing Major Policy Change in the Advocacy Coalition Framework: A Discourse Network Analysis of German Pension Politics.
Policy Studies Journal
, 2013, roč. 41, č. 1, s. 169-198.
LEIGHTON, B. The Community Concept in Criminology: Toward a Social Network Approach.
Journal of Research in Crime and Delinquency
, 1988, roč. 25, č. 4, s. 351-374.
LINCOLN, J. R.; GERLACH, M. L.; TAKAHASHI, P. Keiretsu Networks in the Japanese Economy: A Dyad analysis of Intercorporate Ties.
American Sociological Review
, 1992, roč. 57, č. 5, s. 561-585.
LINDQUIST, S. A.; KLEIN, D. E. The Influence of Jurisprudential Considerations on Supreme Court Decisionmaking: A Study of Conflict Cases.
Law
& Society Review
, 2006, roč. 40, č. 1, s. 135-162.
LIU, J. S.; CHEN, H.-H.; HO, M. H.-C.; LI, Y.-C. Citations with different levels of relevancy: Tracing the main paths of legal opinions.
Journal of the Association for Information Science and Technology
, 2014, roč. 65, č. 12, s. 2479-2488.
LUPU, Y.; FOWLER, J. H. Strategic Citations to Precedent on the U.S. Supreme Court.
The Journal of Legal Studies
, 2013, roč. 42, č. 1, s. 151-186.
MARMOR, A. The Pragmatics of Legal Language.
Ratio Juris
, 2008, roč. 21, č. 4, s. 423-452.
MATCZAK, M.; BENCZE, M.; KÜHN, Z. Constitutions, EU Law and Judicial Strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland.
Journal of Public Policy
, 2010, roč. 30, č. 1, s. 81-99.
MERRYMAN, J. H. The Authority of Authority: What the California Supreme Court Cited in 1950.
Stanford Law Review
, 1954, roč. 6, č. 4, s. 613-673.
MILLER, D. D.; BROWN, E. W. Artificial Intelligence in Medical Practice: The Question to the Answer?
The American Journal of Medicine
, 2018, sv. 131, č. 2, s. 129-133.
MIZZARO, S. Relevance: The whole history.
Journal of the American Society for Information Science
, 1997, roč. 48, č. 9, s. 810-832.
MONAGHAN, H. P. Stare Decisis and Constitutional Adjudication.
Columbia Law Review
, 1988, roč. 88, č. 4, s. 723-773.
MYŠKA, M.; HARAŠTA, J.; LOUTOCKÝ, P.; MÍŠEK J. Možnosti citační analýzy v České republice.
Revue pro právo a technologie
, 2016, roč. 7, č. 13, s. 147-189.
NASH, R.; BOUCHARD, M.; MALM, A. Investing in people: The role of social networks in the diffusion of a large-scale fraud.
Social Networks
, 2013, roč. 35, č. 4, s. 686-698.
NIBLETT, A.; YOON, A. H. Friendly Precedent.
William & Mary Law Review
, 2016, roč. 57, č. 5, s. 1789-1823.
OCELÍK, P.; SVOBODOVÁ, K.; HENDRYCHOVÁ, M.; LEHOTSKÝ, L.; EVERINGHAM, J.-A.; ALI, S.; BADERA, J.; LECHNER, A. A contested transition toward a coal-free future: Advocacy coalitions and coal policy in the Czech Republic.
Energy Research
& Social Science
, 2019, sv. 58, Article 101283.
OLSEN, H. P.; KÜÇÜKSU, A. Finding hidden patterns in ECtHR’s case law: On how citation network analysis can improve our knowledge of ECtHR’s Article 14 practice.
International Journal of Discrimination and the Law
, 2017, roč. 17, č. 1, s. 4-22.
ORR LARSEN, A. Factual Precedents.
University of Pennsylvania Law Review
, 2013, roč. 162, č. 1, s. 59-115.
OTTE, E.; ROUSSEAU, R. Social network analysis: a powerful strategy, also for the information sciences.
Journal of Information Science
, 2002, roč. 28, č. 6, s. 441-453.
PÉREZ, J. M.; RIZZO, C. R. Structure and design of the British Law Report Corpus (BLRC): a legal corpus of judicial decisions from the UK.
Journal of English Studies
, 2012, roč. 10, s. 131-145.
PETERSEN, N.; TOWFIGH, E. V. Network Analysis and Legal Scholarship.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 695-700.
PONTRANDOLFO, G. Legal Corpora: an overview.
Rivista internazionale di tecnica della traduzione
, 2012, roč. 2012, č. 14, s. 121-136.
POLČÁK, R. Legitimita automatizovaného zpracování judikatury.
Revue pro právo a technologie
, 2019, roč. 10, č. 20, s. 41-63.
RÉKA, A.; BARABÁSI, A.-L. Statistical Mechanics of Complex Networks.
Reviews of Modern Physics
, 2002, roč. 74, č. 1, s. 47-97.
RODRÍGUEZ-PUENTE, P. Introducing the Corpus of Historical English Law Reports: Structure and Compilation Techniques.
Revista de Lenguas para Fines Específicos
, 2011, roč. 17, s. 99-119.
RÜCKER, G. Network meta-analysis, electrical networks and graph theory.
Research Synthesis Methods
, 2012, roč. 3, č. 4, s. 312-324.
SARAVANAN, M.; RAVINDRAN, B. Identification of rhetorical roles for segmentation and summarization of a legal judgment.
Artificial Intelligence and Law
, 2010, roč. 18, č. 1, s. 45-76.
SCOTT, J. Trend Report Social Network Analysis.
Sociology
, 1988, roč. 22, č. 1, s. 109-127.
SCHAUER, F. Authority and Authorities.
Virginia Law Review
, 2008, roč. 94, č. 8, s. 1931-1961.
SCHAUER, F. Precedent.
Stanford Law Review
, 1987, roč. 39, č. 3, s. 571-605.
SCHMIDT, A. Radbruch in Cyberspace: About Law-System Quality and ICT Innovation.
Masaryk University Journal of Law and Technology
, 2009, roč. 3, č. 2, s. 195-218.
SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 852-864.
SMEJKALOVÁ, T. Odkazy na soudní rozhodnutí a symbolická hodnota informace.
Jurisprudence
, 2013, roč. 2013, č. 8, s. 3-9.
SMEJKALOVÁ, T. Právní věta a ratio decidendi.
Jurisprudence
, 2012, roč. 2012, č. 5, s. 3-8.
SMEJKALOVÁ, T. Publikace judikatury a její adresáti.
Revue pro právo a technologie
, 2012, roč. 3, č. 6, s. 25-33.
SMEKAL, H.; ŠIPULOVÁ, K. Empirický právní výzkum.
Jurisprudence
, 2016, roč. 25, č. 6, s. 31-38.
SMITH, D. A.; WHITE, D. R. Structure and Dynamics of the Global Economy: Network Analysis of International Trade 1965-1980.
Social Forces
, 1992, roč. 70, č. 4, s. 857-893.
STEINBERGER, R.; EBRAHIM, M.; POULIS, A.; CARRASCO-BENITEZ, M. T.; SCHLÜTER, P.; PRZYBYSZEWSKI, M.; GILBRO, S. An overview of the European Union’s highly multilingual parallel corpora.
Language Resources and Evaluation
, 2014, roč. 48, č. 4, 679-707.
ŠIMÍČEK, V. Předvídatelnost soudního rozhodování.
Jurisprudence
, 2004, roč. 2004, č. 5, s. 7-11.
ŠIMKA, K. Rozhovor s Josefem Baxou
. Bulletin Komory daňových poradců České republiky
, 2018, č. 2, s. 3-13.
ŠIPULOVÁ, K.; SMEKAL, H.; JANOVSKÝ, J. Searching for a Reference: Using Automated Text Analysis to Study Judicial Compliance.
Masaryk University Journal of Law and Technology
, 2018, roč. 12, č. 2, s. 131-160.
ŠRŮTKOVÁ, J. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu z pohledu doktríny a judikatury.
Časopis pro právní vědu a praxi
, 2009, roč. 17, č. 4, s. 293-301.
TUSHNET, M. Themes in Warren Court Biographies.
New York University Law Review
, 1995, roč. 70, č. 3, s. 748-771.
VAN DER HAEGEN, M. Building a Legal Citation Network: The Influence of the Court of Cassation on the Lower Judiciary.
Utrecht Law Review
, 2017, roč. 13, č. 3, s. 65-76.
VAN DER HENST, J.-B.; SPERBER, D.; POLITZER, G. When is a conclusion worth deriving? A relevance-based analysis of indeterminate relational problems.
Thinking
& Reasoning
, 2002, roč. 8, č. 1, s. 1-20.
VAN OPIJNEN, M.; SANTOS, C. On the Concept of Relevance in Legal Information Retrieval.
Artificial Intelligence and Law
, 2017, roč. 25, č. 1, s. 65-87.
WALSH, D. J. On the Meaning and Pattern of Legal Citations: Evidence from State Wrongful Discharge Precedent Cases.
Law
&
Society Review
, 1997, roč. 31, č. 2, s. 337-362.
WESTLAKE, B. G.; BOUCHARD, M. Criminal Careers in Cyberspace: Examining Website Failure within Child Exploitation Networks.
Justice Quarterly
, 2016, roč. 33, č. 7, s. 1154-1181.
WHALEN, R. Legal Networks: The Promises and Challenges of Legal Network Analysis.
Michigan State Law Review
, 2016, roč. 2016, č. 2, s. 539-565.
WHISNER, M. Exploring Precedent.
Law Library Journal
, 2015, roč. 107, č. 4, s. 605-617.
WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing
& Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1080-1102.
WOLFE, A. W. Anthropologist view of social network analysis and data mining.
Social Network Analysis and Mining
, 2011, roč. 1, č. 1, s. 3-19.
WOLFE, A. W. The rise of network thinking in anthropology.
Social Networks
, 1978-1979, roč. 1, č. 1, s. 53-64.
ZAJONC, R. B. Mere Exposure: A Gateway to the Subliminal.
Current Directions in Psychological Science
, 2001, roč. 10, č. 6, s. 224-228.
Příspěvky ve sbornících:
BARZILAY, R.; ELHADAD, M. Using Lexical Chains for Text Summarization. In: MANI, I.; MAYBURY, M. (eds.).
Intelligent Scalable Text Summarization: Proceedings of a Workshop.
New Jersey: ACL, 1997, s. 10-17.
CARTERETTE, B.; SOBOROFF, I. The effect of assessor errors in IR system evaluation. In: CHEN, H.-H.; EFTHIMIADIS, E. N.; SAVOY, J.; CRESTANI, F.; MARCHAND-MAILLET, S. (eds.).
Proceedings of the 33rd Annual International ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval
. New York: ACM, 2010, s. 539-546.
CHOI, F. Y. Y.; WIEMER-HASTINGS, P.; MOORE, J. Latent Semantic Analysis for Text Segmentation. In: LEE, L.; HARMAN, D. (eds.).
Proceedings of the 2001 Conference on Empirical Methods in Natural Language Processing EMNLP.
2001, nestránkováno.
CONRAD, J. G.; DABNEY, D. P. A cognitive approach to judicial opinion structure: applying domain expertise to component analysis. In: LOUI, R. P. (ed.).
Proceedings of the 8th International Conference on Artificial Intelligence and Law ICAIL.
New York: ACM, 2001, s. 1-11.
DE MAAT, E.; WINKLES, R.; VAN ENGERS, T. Automated Detection of Reference Structures in Law. In: VAN ENGERS, T. (ed.).
JURIX 2006:
The Nineteenth Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2006, s. 41-50.
GROVER, C.; HACHEY, B.; HUGHSON, I. The HOLJ Corpus: Supporting Summarisation of Legal Texts. In: HANSEN-SCHIRRA, S.; OEPEN, S.; USZKOERIT, H. (eds.).
Proceedings of the 5th International Workshop on Linguistically Interpreted Corpora.
Geneva, 2004, nestránkováno.
HAJIČ, J. Strojové učení. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.).
CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
2017. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/STROJOV%C3%89%20U%C4%8CEN%C3%8D.
HAMANN, H.; VOGEL, F.; GAUER, I. Computer Assisted Legal Linguistics (CAL2). In: BEX, F.; VILLATA, S. (eds.).
JURIX 2016: The Twenty-Ninth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2016, s. 195-198.
HANUŠ, L. K míře závaznosti soudní judikatury. In: HAMUĽÁK, O. (ed).
Fenomén judikatury v právu : povaha, význam a specifika judikatury : judikatury evropských soudů a evropské otázky v judikatuře národních soudů : vybraná odvětvová judikatura : sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009
. Praha: Leges, 2010, s. 21-36.
HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J. Toward Linking Heterogenous References in Czech Court Decisions to Content. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 177-182.
HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; KOTKOVÁ, A.; LOUTOCKÝ, P.; MÍŠEK, J.; PROCHÁZKOVÁ, D.; PULLMANOVÁ, H.; SEMENIŠÍN, P.; ŠEJNOVÁ, T.; ŠIMKOVÁ, N.; VOSINEK, M.; ZAVADILOVÁ, L.; ZIBNER, J. Annotated Corpus of Czech Case Law for Reference Recognition Tasks. In: SOJKA, P.; HORÁK, A.; KOPEČEK, I.; PALA, K. (eds.).
Text, Speech, and Dialogue: 21st International Conference.
Cham: Springer, 2018, s. 239-250.
KRÍŽ, V.; HLADKÁ, B.; DĚDEK, J.; NEČASKÝ, M. Statistical Recognition of References in Czech Court Decisions. In: GELBUKH, A.; ESPINOZA, F. C.; GALICIA-HARO, S. N. (eds.).
Human-Inspired Computing and Its Applications: Proceedings of the 13th Mexican International Conference on Artificial Intelligence MICAI, Part I.
Cham: Springer, 2014, s. 51-61.
KÜHN, Z. Proč si kontinentální právníci myslí, že jejich judikatura není závazná aneb patero důvodů pro odlišnou kontinentální koncepci precedentu. In: PEZL, T. (ed.).
Závaznost rozhodování ústavních soudů
. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2004, s. 39-46.
LAFFERTY, J. D.; MCCALLUM, A.; PEREIRA, F. C. N. Conditional Random Fields: Probabilistic Models for Segmenting and Labeling Sequence Data. In: BRODLEY, C. E.; POHORECKYJ DANYLUK, A. (eds.).
Proceedings of the Eighteenth International Conference on Machine Learning
. San Francisco: Morgan Kaufmann Publishers, 2001, s. 282-289.
LANDTHALER, J.; WALTL, B.; MATTHES, F. Unveiling References in Legal Texts - Implicit versus Explicit Network Structures. In: SCHWEIGHOFER, E.; KUMMER, F.; HÖTZENDORFER, W.; BORGES, G. (eds.).
Netzwerke - Networks, Tagungsband des 19. Internationalen Rechtsinformatik Symposions IRIS.
Vienna: OCG Verlag, 2016, s. 71-78.
MOENS, M.-F.; DE BUSSER, R. Generic Topic Segmentation of Documents Texts. In: KRAFT, D. H.; CROFT, W. B.; HARPER, D. J.; ZOBEL, J. (eds.).
Proceedings of the 24th Annual International ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval
. New York: ACM, 2001, s. 418-419.
PALMIRANI, M.; BRIGHI, R.; MASSINI, M. Automated extraction of normative references in legal texts. In: ZELEZNIKOW, J.; SARTOR, G. (eds.).
Proceedings of the 9th International Conference on Artificial Intelligence and Law ICAIL.
New York: ACM, 2003, s. 105-106.
PANAGIS, Y.; ŠADL, U. The Force of EU Case Law: A Multi-dimensional Study of Case Citations. In: ROTOLO, A. (ed.).
JURIX 2015: The Twenty-Eighth Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2015, s. s. 71-80.
PANAGIS, Y.; ŠADL, U.; TARISSAN, F. Giving Every Case Its (Legal) Due - The Contribution of Citation Networks and Text Similarity Techniques to Legal Studies of European Union Law. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 59-68.
NEKULA, M. Konverzační maxima. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.).
CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
2017. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/KONVERZA%C4%8CN%C3%8D%20MAXIMA.
SARACEVIC, T. Evaluation of evaluation in information retrieval. In: FOX, E. A.; INGWERSEN, P.; FIDEL, R. (eds.) Proceedings of the 18th Annual international ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval. New York: ACM, 1995, s. 138-146.
ŠAVELKA, J.; ASHLEY, K. Segmenting U.S. Court Decisions into Functional and Issues Specific Parts. In: PALMIRANI, M. (ed.).
JURIX 2018: The Thirty-First Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2018, s. 111-120.
SCHOLER, F.; TURPIN, A.; SANDERSON, M. Quantifying test collection quality based on the consistency of relevance judgments. In: MA, W.-Y.; NIE, J.-Y.; BAEZA-YATES, R.; CHUA, T.-S.; CROFT, W. B. (eds.).
Proceedings of the 34th Annual International ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval.
New York: ACM, 2011, s. 1063-1072.
SCHWEIGHOFER, E. The Role of AI & Law in Legal Data Science. In: ROTOLO, A. (ed.).
JURIX 2015: The Twenty-Eighth Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2015, s. 191-192.
SMEJKALOVÁ, T. A Matter of Coherence. In: ARASZKIEWICZ, M.; MYŠKA, M.; SMEJKALOVÁ T.; ŠAVELKA, J.; ŠKOP, M. (eds.).
Law and Literature. Argumentation 2012 Workshop Proceedings.
Brno: Masarykova univerzita, s. 31-44.
SMEJKALOVÁ, T. Argumentace krásnou literaturou. In: HAMUĽÁK, O. (ed.).
Právo v umění a umění v právu: sborník odborných příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké debaty mladých právníků 2011
. Praha: Leges, 2011, s. 23-31.
SMEJKALOVÁ, T. K otázce normativity judikatury v České republice. In: NECKÁŘ, J.; RADVAN, M.; SEHNÁLEK, D.; VALDHANS, J. (eds.).
Dny práva - 2008 - Days of Law.
Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1302-1311.
VAN KUPPEVELT, D.; VAN DIJCK, G. Answering Legal Research Questions About Dutch Case Law with Network Analysis and Visualization. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 95-100.
VAN OPIJNEN, M. Canonicalizing Complex Case Law Citations. In: WINKELS, R. (ed.).
JURIX 2010: The Twenty-Third Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2010, s. 97-106.
WAGH, R.; ANAND, D. Application of citation network analysis for improved similarity index estimation of legal case documents: A study. In:
2017 IEEE International Conference on Current Trends in Advanced Computing ICCTAC
. Bangalore: IEEE, 2017, s. 1-5.
WINKELS, R.; DE RUYTER, J. Survival of the Fittest: Network Analysis of Dutch Supreme Court Cases. In: PALMIRANI, M.; PAGALLO, U.; CASANOVAS, P.; SARTOR, G. (eds.).
AI Approaches to the Complexity of Legal Systems - Models and Ethical Challenges for Legal Systems, Legal Language and Legal Ontologies, Argumentation and Software Agents. Revised Selected Papers of International Workshop AICOL-III.
Heidelberg: Springer, s. 106-115.
WINKELS, R.; DE RUYTER, J.; KROESE, H. Determining Authority of Dutch Case Law. In: ATKINSON, K. M. (ed.).
JURIX 2011: The Twenty-Fourth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2011, s. 103-112.
ZHANG, P.; KOPPAKA, L. Semantics-based legal citation network. In: GARDNER, A.; WINKELS, R. (eds.).
Proceedings of the 11th International Conference on Artificial Intelligence and Law ICAIL
, New York: ACM, 2007, s. 123-130.
ZIEMSKI, M.; JUNCZYS-DOWMUNT, M.; POULIQUEN, B. The United Nations Parallel Corpus v1.0. In: CALZOLARI, N.; CHOUKRI, K.; DECLERCK, T.; GOGGI, S.; GROBELNIK, M.; MAEGAARD, B.; MARIANI, J.; MAZO, H; MORENO, A.; ODIJK, J.; PIPERIDIS, S. (eds.).
Proceedings of the Tenth International Conference on Language Resources and Evaluation LREC.
Portorož: European Language Resources Association, 2016, s. 3530-3534.
Ostatní zdroje:
BARANETSKY, V. D.
Data Journalism and the Law. A Tow/Knight Report
. Tow Center for Digital Journalism, Columbia Journalism School, 2018.
BOBEK, M. Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?
Jiné právo
, publikováno 22. 10. 2009. Dostupné z: https://jinepravo.blogspot.com/2009/10/poznamka-pod-carou-v-soudnim-rozhodnuti.html.
HARAŠTA, J.; NOVOTNÁ, J.; ŠAVELKA, J.
Citation Data of Czech Apex Courts
. 2020. arXiv:2002.02224.
HOLAS, I. Ze závěrů konference NS: Judikatura nemá být chápána jako direktivní nařízení, ale jako dialog.
Česká justice
, publikováno 22. 6. 2017. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2017/06/ze-zaveru-konference-ns-judikatura-nema-byt-chapana-jako-direktivni-narizeni-jako-dialog/.
LANGFORD, M.; MADSEN, M. R. France Criminalises Research on Judges.
Verfassungsblog
, publikováno 22. 6. 2019. Dostupné z: https://verfassungsblog.de/france-criminalises-research-on-judges/.
MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI.
České soudnictví 2017: Výroční statistická zpráva.
2018. Dostupné z: https://www.justice.cz/documents/12681/719244/2017_vyrocni_stat_zprava.pdf.
MLYNAŘÍK, V.
Empirická analýza právní argumentace v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ČR v letech 2004-2011
. Diplomová práce (vedoucí Zdeněk Kühn). Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2016.
NEJVYŠŠÍ SOUD ČR.
Statistika Nejvyššího soudu za rok 2017
. Nedatováno. Dostupné z: https://www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/0/34F39DBECCA10234C125822700352CEB/$file/rok%202017.pdf.
NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD.
Statistiky: Rok 2017
. Nedatováno. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/main2Col.aspx?cls=Statistika&menu=190&year=2017.
NOVOTNÁ, T.; HARAŠTA, J.
The Czech Court Decisions Corpus (CzCDC): Availability as the First Step
. 2019. arXiv:1910.09513.
OKAZAKI, N.
CRFSuite: A fast implementation of Conditional Random Fields
, 2007. Dostupné z: www.chokkan.org/software/crfsuite/.
PASEKOVÁ, E. Vojtěch Šimíček: Soudci by měli mít nárok na tvůrčí volno, aby „nevyhořeli“.
Česká justice
, publikováno 28. 10. 2016. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2016/10/vojtech-simicek-soudci-meli-mit-narok-na-tvurci-volno-aby-nevyhoreli/.
POSPÍŠIL, I. Závaznost soudní judikatury: východiska a limity v podmínkách právního státu.
Právní prostor
, publikováno 7. 6. 2018. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ustavni-pravo/zavaznost-soudni-judikatury-vychodiska-a-limity-v-podminkach-pravniho-statu.
SMEJKALOVÁ, T.
Soudnictví, jeho povaha a role v právním systému ČR
. Disertační práce (školitel Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2013.
SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008.
TOMOSZEK, M. Doktrína precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu po sedmi letech.
Jiné Právo
, publikováno 30. 11. 2014. Dostupné z https://jinepravo.blogspot.com/2014/11/doktrina-precedencni-zavaznosti.html.
ÚSTAVNÍ SOUD ČR.
Roční statistické analýzy 2018 (vč. věcí skončených a předaných soudní kanceláři do 25.2.2019)
. 2019. Dostupné z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Statistika/VSA_2018-final.pdf.
Veřejný ochránce práv.
Zpráva o šetření z vlastní iniciativy ve věci naplňování evidence soudních rozhodnutí ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 4292/2015/VOP/JHO
. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ESO/Vyzkumna_zprava.pdf.
Rozhodnutí Ústavního soudu:
Usnesení ÚS ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. I. ÚS 53/93
Nález ÚS ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93
Nález ÚS ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94
Nález ÚS ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95
Nález ÚS ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96
Nález ÚS ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 206/98
Usnesení ÚS ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02
Usnesení ÚS ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02
Usnesení ÚS ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03
Usnesení ÚS ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02
Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03
Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03
Usnesení ÚS ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03
Nález ÚS ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04
Usnesení ÚS ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05
Nález ÚS ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07
Nález ÚS ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10
Usnesení ÚS ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11
Nález ÚS ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11
Nález ÚS ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12
Nález ÚS ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13
Usnesení ÚS ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1486/15
Nález ÚS ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15
Nález ÚS ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16
Nález ÚS ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15
Nález ÚS ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 301/05
Rozhodnutí Nejvyššího soudu:
Usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004
Rozsudek NS ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006
Usnesení NS ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007
Usnesení NS ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 499/2010
Usnesení NS ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 374/2011
Usnesení NS ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 93/2011
Stanovisko pléna NS ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011
Usnesení NS ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1337/2011
Usnesení NS ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 99/2012
Usnesení NS ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 212/2012
Usnesení NS ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 60/2011
Usnesení NS ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 334/2012
Usnesení NS ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 530/2012
Usnesení NS ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 259/2013
Usnesení NS ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 536/2013
Usnesení NS ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 Tdo 623/2013
Usnesení NS ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013
Usnesení NS ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
Usnesení NS ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 11 Tdo 434/2014
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu:
Rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2005, čj. 2 Afs 180/2004-44
Usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39
Rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68
Rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Afs 9/2008-328
Usnesení NSS ze dne 13. 12. 2017, čj. Vol 84/2017-175
Rozhodnutí NSS ze dne 20. 6. 2018, čj. 13 Kss 8/2017-170
Rozhodnutí nižších soudů:
Rozsudek KS v Brně ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 19 Co 260/2002
Rozsudek KS v Brně ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 19 Co 318/2005
Rozhodnutí zahraničních soudů:
Rozhodnutí Apelačního soudu Osmého federálního okrsku č. No. 99-3917EM ve věci Faye Anastasoff v. United States of America. Dostupné z: https://law.resource.org/pub/us/case/reporter/F3/235/235.F3d.1054.99-3917.html
Právní předpisy:
Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon
Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Vnitřní předpisy:
Jednací řád Nejvyššího soudu ve znění změn, které nabyly účinnosti 29. 11. 2017, sp. zn. S 53/2007. Dostupné z: https://www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/0/D50BE62B2CB430D3C12581EE002CB4DF/$file/Jednac%C3%AD%20%C5%99%C3%A1d_%C3%BApln%C3%A9%20zn%C4%9Bn%C3%AD.pdf.
Jednací řád Nejvyššího správního soudu ve znění změn, které nabyly účinnosti 1. 9. 2019. Dostupné z: http://nssoud.cz/dokumenty/jednaci_rad/jednaci_rad_2019.pdf.
Kancelářský a spisový řád Nejvyššího soudu ve znění změny provedené dodatkem č. 1 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. S 20/2018. Dostupné z: https://www.nsoud.cz/judikatura/ns_web.nsf/0/9829C1DAFFDFEA58C12583EC00404D4F/$file/Kancel%C3%A1%C5%99sk%C3%BD%20a%20spisov%C3%BD%20%C5%99%C3%A1d.pdf.
Kancelářský a spisový řád Ústavního soudu (úplné znění), org. 36/18. Dostupné z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Vnitrni_predpisy/Aktualni/Org_36-18_uplne_zneni_KSR_k_1._9._2018.pdf.
Směrnice č. 3/2017, kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, ve znění směrnice č. 3/2019. Dostupné z: http://nssoud.cz/dokumenty/ksr_01_09_2019.pdf.
Zahraniční právní předpisy:
Code Civil. Dostupné z: https://www.legifrance.gouv.fr/codes/texte_lc/LEGITEXT000006070721.
LOI n° 2019-222 du 23 mars 2019 de programmation 2018-2022 et de réforme pour la justice. Dostupné z: https://www.legifrance.gouv.fr/eli/loi/2019/3/23/2019-222/jo/texte.
1) Na tomto místě zmiňme například BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013; ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy
. Praha: Wolters Kluwer, 2018; KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-270; KRÁLÍK, L. Tvorba a publikace judikatury.
Právník
, 2018, roč. 157, č. 4, s. 320-332; HANUŠ, L. K míře závaznosti soudní judikatury. In: HAMUĽÁK, O. (ed).
Fenomén judikatury v právu: povaha, význam a specifika judikatury : judikatury evropských soudů a evropské otázky v judikatuře národních soudů : vybraná odvětvová judikatura : sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009
. Praha: Leges, 2010, s. 21-36; nebo nověji také SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 852-864. Další literatura zabývající se povahou judikatury v českém právním řádu je diskutována v části I této publikace.
2) Ať už se bude jednat např. o nález ÚS ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, ve kterém soud tvrdí, že „již učiněný výklad by měl být, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivými argumenty - východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu-“, nebo o nález ÚS ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, kde se uvádí, že nižší soudy nejsou jeho právními názory vázány formálně.
3) Viz např. KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-270 nebo SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008.
4) Viz MATCZAK, M.; BENCZE, M.; KÜHN, Z. Constitutions, EU Law and Judicial Strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland.
Journal of Public Policy
, 2010, roč. 30, č. 1, s. 81-99 nebo MLYNAŘÍK, V.
Empirická analýza právní argumentace v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ČR v letech 2004-2011
. Diplomová práce (vedoucí Zdeněk Kühn). Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2016.
5) Ať už ve formě následování precedentu, jeho odlišení nebo jeho změny.
6) Jak bude podrobně diskutováno v části I této publikace, existuje celá řada zahraničních studií, které skrze přítomnost citace dřívějšího rozhodnutí v soudních rozhodnutí operacionalizují „důležitost“ takového rozhodnutí pro rozhodnutí, v němž bylo citováno. Viz např. FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346; FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30; HITT, M. P. Measuring Precedent in a Judicial Hierarchy.
Law & Society Review
, 2016, roč. 50, č. 1, s. 57-81. V kontextu rozhodování SDEU pak viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686 nebo DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098.
7) Viz rámcově např. WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 79-100.
8) Tyto síťové ukazatele jsou podrobně vysvětleny v části III této publikace.
9) Toto srovnání probíhá především se studiemi, které používají podobné síťové ukazatele, a sice FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346; FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30 a DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
10) Z mnoha rozhodnutí viz např. rozsudek KS v Brně ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 19 Co 318/2005 (nepublikováno) nebo rozsudek KS v Brně ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 19 Co 260/2002 (nepublikováno). Toto přesvědčení, že by nižší soudy měly být vázány právními názory vyšších soudů, někdy vyslovují i vyšší soudy samotné. Například NSS v rozsudku ze dne 16. 8. 2006 čj. 1 Aps 2/2006-68, tvrdí, že by se krajské soudy měly řídit judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud pak vysvětluje následky svého specifického postavení mj. i tak, že jeho rozhodnutí je třeba respektovat, jinak by došlo k porušení principu rovnosti, viz nález ÚS ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 206/98 nebo obdobně nález ÚS ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95. I přes tato vyjádření není možné tvrdit, že by snad vyšší soudy měly na tento problém konzistentní názory. I například Ústavní soud jinde uvádí, že nižší soudy nejsou jeho právními názory vázány formálně. Viz nález ÚS ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96.
11) Viz § 13 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, který zní: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“
12) Viz např. HARVÁNEK, J.; BRZOBOHATÁ, K.; HOUBOVÁ, D. a kol.
Teorie práva
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 250.
13) K rovině ustálenosti viz SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 852-864.
14) Viz § 10 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
15) Viz KRÁLÍK, L. Tvorba a publikace judikatury.
Právník
, 2018, roč. 157, č. 4, s. 320-332 nebo HANUŠ, L. K míře závaznosti soudní judikatury. In: HAMUĽÁK, O. (ed).
Fenomén judikatury v právu: povaha, význam a specifika judikatury : judikatury evropských soudů a evropské otázky v judikatuře národních soudů : vybraná odvětvová judikatura : sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009
. Praha: Leges, 2010, s. 21-36.
16) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013, s. 107-108.
17) Viz KRÁLÍK, L. Tvorba a publikace judikatury.
Právník
, 2018, roč. 157, č. 4, s. 320-332.
18) Viz HANUŠ, L. K míře závaznosti soudní judikatury. In: HAMUĽÁK, O. (ed).
Fenomén judikatury v právu: povaha, význam a specifika judikatury : judikatury evropských soudů a evropské otázky v judikatuře národních soudů : vybraná odvětvová judikatura : sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009
. Praha: Leges, 2010, s. 21-36.
19) Viz např. BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání.
Praha: Auditorium, 2013, s. 118 nebo SMEJKALOVÁ, T. Publikace judikatury a její adresáti.
Revue pro právo a technologie
, 2012, roč. 3, č. 6, s. 25-33.
20) Např. KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-266.
21) ŠÁMAL, P. Závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy
. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 78.
22) Tento pojem používá SMEJKALOVÁ, T. K otázce normativity judikatury v České republice. In: NECKÁŘ, J.; RADVAN, M.; SEHNÁLEK, D.; VALDHANS, J. (eds.).
Dny práva - 2008 - Days of Law
. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1302-1311 a SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008.
23) HARVÁNEK, J.; BRZOBOHATÁ, K.; HOUBOVÁ, D. a kol.
Teorie práva
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 219-220.
24) Viz také SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008, s. 21.
25) Tamtéž, s. 35
26) ŠIMÍČEK, V. Předvídatelnost soudního rozhodování.
Jurisprudence
, 2004, roč. 2004, č. 5, s. 8. Jako příklad je možné uvést usnesení NS ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 536/2013 nebo usnesení NS ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 60/2011, která jsou v dané právní oblasti ojedinělá, ale napříč odbornými texty i rozhodovací praxí soudů jim zřejmě nelze upřít určitou prominenci (podobně jako jiné obdobné závěry odborné literatury je i tento samozřejmě intuitivní).
27) HENDRYCH, D. a kol.
Právnický slovník. 2. rozšířené vydání.
Praha: C. H. Beck, 2003, s. 281. Z tohoto vymezení vychází i SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008, s. 21.
28) Srov. HANSON, A. F. From Key Numbers to Keywords: How Automation Has Transformed the Law.
Law Library Journal,
2002, roč. 94, č. 4, s. 579 v kontextu úvah o tom, zda je možné nepublikovaná rozhodnutí aplikovat jako precedenty, a s tím související ORR LARSEN, A. Factual Precedents.
University of Pennsylvania Law Review
, 2013, roč. 162, č. 1, s. 76. Zůstaneme-li v prostředí precedentních systémů, potom stojí za to zmínit i kontroverzi kolem rozhodnutí Apelačního soudu Osmého federálního okrsku USA, kdy soud rozhodl, že citace nepublikovaného rozhodnutí je protiústavní. Toto rozhodnutí bylo kritizováno a vedlo k novelizaci federálního procesního předpisu, která zakazuje omezovat jednotlivé federální okrsky ve výběru rozhodnutí (případně druhu předpisu - tedy ve výběru autority, o kterou se opřít), kterým argumentovat. Viz rozhodnutí Apelačního soudu Osmého federálního okrsku č. No. 99-3917EM ve věci
Faye Anastasoff v. United States of America
(pro informaci o dostupnosti online viz seznam literatury). Viz SCHAUER, F. Authority and Authorities.
Virginia Law Review
, 2008, roč. 94, č. 8, s. 1932-1933.
29) Viz SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 859, poznámka pod čarou č. 43.
30) Více viz část I podkapitola 5.2 níže.
31) Viz např. KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-270. Podobně také viz BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované
vydání. Praha: Auditorium, 2013.
32) Viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2005, čj. 2 Afs 180/2004-44.
33) Viz LASSER, M. Judicial (Self-)Portraits: Judicial Discourse in the French Legal System.
Yale Law Journal
, 1995, roč. 104, č. 6, s. 1325-1410.
34) PECZENIK, A. The Binding Force of Precedent. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 461-479.
35) Více viz studie, o kterých (a mnoha jiných) bude podrobněji řeč dále v této publikaci, jako např. FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30 nebo v kontextu kontinentálního právního systému viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
36) Text této podkapitoly vychází z článku SMEJKALOVÁ, T. Importance of judicial decisions as a perceived level of relevance.
Utrecht Law Review
, 2020, roč. 16, č. 1, s. 39-56.
37) Vysvětlení síťové analýzy se budeme dále podrobněji věnovat v části I podkapitole 6.3, na kterou naváže komplexní přehled dosavadního využití této metody v právu. V kontextu české judikatury se pak budeme síťové analýze dále věnovat v části III kapitole 5.
38) Viz FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346 a FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
39) Z této intuice vychází celá řada studií, které využívají citační analýzu a o kterých bude řeč dále. Jak podotýká Cross: „Opinions are clearly not all equal in their legal significance, yet much existing research relies simply on the coding of outcomes, treating each decision as equivalent without consideration of the opinion's effect on the law.“ Viz CROSS, F. B. The Ideology of Supreme Court Opinion and Citations.
Iowa Law Review
, 2012, roč. 97, č. 3, s. 698.
41) Tato domněnka vychází z toho, že jedním z principů, na kterých stojí právní systémy, je princip právní jistoty. Právo by mělo být předvídatelné a relativně ustálené, což znamená, že i soudní rozhodování by mělo být předvídatelné. Pokud tedy neexistuje nějaký zásadní důvod, proč by tomu tak nemělo být (změna primárního práva, rozdíly ve skutkových okolnostech případů, změna hodnotového směřování společnosti apod.), jeví se jako racionální, aby se soudy snažily o určitou úroveň koherence s dřívějšími soudními rozhodnutími.
42) HITT, M. P. Measuring Precedent in a Judicial Hierarchy.
Law & Society Review
, 2016, roč. 50, č. 1, s. 57-81.
43) Tamtéž, s. 62. Překlad TS.
44) BLACK, R. C.; SPRIGGS II, J. F. The Citation and Depreciation of U.S. Supreme Court Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2013, roč. 10, č. 2, s. 325-358.
45) A odvolávají se na další texty, které tyto pojmy používají obdobně. Viz ALDISERT, R. J. Precedent: What It Is and What It Isn’t; When Do We Kiss It and When Do We Kill It?
Pepperdine Law Review
, 1990, roč. 17, č, 3, s. 605-636 a SCHAUER, F. Precedent.
Stanford Law Review
, 1987, roč. 39, č. 3, s. 571-605.
46) Viz BLACK, R. C.; SPRIGGS II, J. F. The Citation and Depreciation of U.S. Supreme Court Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2013, roč. 10, č. 2, s. 333.
47) WHISNER, M. Exploring Precedent.
Law Library Journal
, 2015, roč. 107, č. 4, s. 605-617.
48) Viz tamtéž, s. 606.
49) Problematikou podobnosti rozhodovaných případů jako podmínkou aplikovatelnosti precedentu se tento text bude zabývat v části I podkapitole 2.2.
50) ABRAMOWICZ, M.; TILLER, E. H. Citation to Legislative History: Empirical Evidence on Positive Political and Contextual Theories of Judicial Decision Making.
The Journal of Legal Studies
, 2009, roč. 38, č. 2, s. 419-443.
51) NIBLETT, A.; YOON, A. H. Friendly Precedent.
William & Mary Law Review
, 2016, roč. 57, č. 5, s. 1789-1823.
52) KÜHN, Z.; BOBEK, M.; POLČÁK, R. (eds).
Judikatura a právní argumentace: Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou
. Praha: Auditorium, 2006, s. 44.
53) Tamtéž, s. 43 a 47.
54) Tamtéž, s. 46 a 47.
55) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 325.
56) Tamtéž, s. 325-326.
57) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 17.
58) MERRYMAN, J. H. The Authority of Authority: What the California Supreme Court Cited in 1950.
Stanford Law Review
, 1954, roč. 6, č. 4, s. 613-673.
59) LANDES, W. M.; POSNER, R. A. Legal Precedent: A Theoretical and Empirical Analysis.
The Journal of Law & Economics,
1976, roč. 19, č. 2, s. 249-307.
60) LANDES, W. M.; LESSIG, L.; SOLIMINE, M. E. Judicial Influence: A Citation Analysis of Federal Courts of Appeals Judges.
The Journal of Legal Studies
, 1998, roč. 27, č. 2, s. 271-332.
61) DUXBURY, N.
The Nature and Authority of Precedent
. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 12-13.
62) Viz např. DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098 a DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
63) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-668.
64) Tamtéž, s. 668.
65) Tamtéž. Překlad TS.
66) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
67) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
68) K bližšímu vysvětlení vztahů v síti viz část III kapitola 5 této publikace.
69) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 686.
70) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management,
2017, roč. 53, č. 5, s. 1083.
71) Viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 668.
72) Viz podobně VAN KUPPEVELT, D.; VAN DIJCK, G. Answering Legal Research Questions About Dutch Case Law with Network Analysis and Visualization. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 98.
73) Viz tamtéž.
74) Tamtéž, s. 95.
75) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 28.
76) Viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687. Tento jejich závěr byl kritizován jako zjednodušující. Viz FRANKENREITER, J. Network Analysis and the Use of Precedent in the Case Law of the CJEU - A Reply to Derlén and Lindholm.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s 687-694. Dále také část III této publikace.
77) VAN DER HAEGEN, M. Building a Legal Citation Network: The Influence of the Court of Cassation on the Lower Judiciary.
Utrecht Law Review
, 2017, roč. 13, č. 3, s. 65-76.
78) Tamtéž, s. 67.
79) V tomto bodě je třeba poznamenat, že nazýváme-li něco precedenčním systémem, může to být více než zavádějící. To si například ověřili Derlén a Lindholm, jejichž jinak zásadní a přínosný text byl kritizován právě kvůli jejich neodůvodněným předpokladům ohledně toho, co to přesně takový precedenční systém je. Viz FRANKENREITER, J. Network Analysis and the Use of Precedent in the Case Law of the CJEU - A Reply to Derlén and Lindholm.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s 687-694 nebo PETERSEN, N.; TOWFIGH, E. V. Network Analysis and Legal Scholarship.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 695-700. V tomto textu a na tomto místě používáme „precedenční systém“ pouze jako zkratku pro to, zda systém obsahuje nebo neobsahuje pravidla, která by soudce jasně vázala k tomu následovat precedens.
80) Viz např. NIBLETT, A.; YOON, A. H. Friendly Precedent.
William & Mary Law Review
, 2016, roč. 57, č. 5, s. 1789-1823.
81) Problematice vlivu neprávních faktorů na rozhodování soudců se věnuje do konce roku 2021 probíhající projekt Mimoprávní vlivy na rozhodování Ústavního soudu (GA17-10100S).
83) § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
84) V tomto případu se hovoří o tzv. kasační závaznosti. Viz § 226 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 264 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád nebo § 110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
85) HARVÁNEK, J.; BRZOBOHATÁ, K.; HOUBOVÁ, D. a kol.
Teorie práva
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 261 a násl.
86) GERLOCH, A.
Teorie práva. 7. aktualizované vydání
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017, s. 90.
87) KUBŮ, L.; HUNGR, P.; OSINA, P.
Teorie práva
. Praha: Linde, 2007, s. 56.
88) ŠÁMAL, P. Závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy
. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 78.
89) ŠRŮTKOVÁ, J. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu z pohledu doktríny a judikatury.
Časopis pro právní vědu a praxi
, 2009, roč. 17, č. 4, s. 300.
90) Nález ÚS ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 301/05.
91) TOMOSZEK, M. Doktrína precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu po sedmi letech.
Jiné právo
, publikováno 30. 11. 2014.
92) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013, s. 63.
93) Tamtéž, s. 102 a násl.
94) Tamtéž, s. 107.
95) Tamtéž, s. 113. Diskurzivní závaznost používá i WINTR, J. Místo závaznosti judikatury v systému metodologie interpretace kontinentálního práva. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy
. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 89-90.
96) Viz PECZENIK, A. The Binding Force of Precedent. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 461-479.
97) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013, s. 36-37.
98) Tamtéž, s. 37.
99) KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-270.
100) SMEJKALOVÁ, T. K otázce normativity judikatury v České republice. In: NECKÁŘ, J.; RADVAN, M.; SEHNÁLEK, D.; VALDHANS, J. (eds.).
Dny práva - 2008 - Days of Law
. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1302-1311.
101) POSPÍŠIL, I. Závaznost soudní judikatury: východiska a limity v podmínkách právního státu.
Právní prostor
, publikováno 7. 6. 2018.
102) HOLAS, I. Ze závěrů konference NS: Judikatura nemá být chápána jako direktivní nařízení, ale jako dialog.
Česká justice,
publikováno 22. 6. 2017.
103) O dialogu mezi obecnými soudy a Ústavním soudem hovoří v ŠIMÍČEK, V. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy
. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s 53. Šimíček se v tomto kontextu dovolává nálezu ÚS ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05.
104) KÜHN, Z. Judikatura a precedent v kontinentalnim a angloamerickem pravu. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy
. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 41.
105) Tamtéž, s. 44.
106) HANUŠ, L. K míře závaznosti soudní judikatury.
Právní rozhledy
, roč. 15, č. 16, s. 575-582.
107) ŠIMÍČEK, V. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 52.
108) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013.
109) BARÁKOVÁ, M. Stanoviska nejvyšších soudů: efektivní prostředek sjednocování judikatury, nebo přežitek socialistické justice?
Časopis pro právní vědu a praxi
, 2016, roč. 24, č. 2, s. 245-258.
110) PASSER, J. M. Závaznost judikatury v rozhodování správních soudů. In: ŠÁMAL, P.; RAIMONDI, G.; LENAERTS, K. a kol.
Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 59.
111) Tamtéž, s. 60-61.
112) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013, s. 39.
113) Tamtéž, s. 46.
114) Tato podkapitola vychází z textu SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 852-864.
115) Tamtéž.
116) Viz KOZEL, R. J. The Scope of Precedent.
Michigan Law Review
, 2014, roč. 113, č. 2, s. 185.
117) SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 854-855.
118) Viz DUXBURY, N.
The Nature and Authority of Precedent
. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 2.
119) Viz KOZEL, R. J. The Scope of Precedent.
Michigan Law Review
, 2014, roč. 113, č. 2, s. 188.
120) Viz SCHAUER, F. Precedent.
Stanford Law Review
, 1987, roč. 39, č. 3, s. 577.
121) Srov. tamtéž, s. 584.
122) Niblett a Yoon v roce 2016 provedli zajímavou studii, ve které ukázali, že mj. i prostřednictvím pojmenovávání relevantních faktů případu soudce volí následování takového precedentu, který je mu hodnotově a politicky bližší. Viz NIBLETT, A.; YOON, A. H. Friendly Precedent.
William & Mary Law Review
, 2016, roč. 57, č. 5, s. 1789-1823.
123) Viz KOZEL, R. J. The Scope of Precedent.
Michigan Law Review
, 2014, roč. 113, č. 2, s. 181.
124) Obdobně viz tamtéž, s. 188.
125) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání.
Praha: Auditorium, 2013, s. 180.
126) Tamtéž, s. 109
127) Tamtéž.
128) Viz tamtéž, s. 180, poznámka pod čarou č. 32.
129) SMEJKALOVÁ, T. Právní věta a ratio decidendi.
Jurisprudence
, 2012, roč. 2012, č. 5, s. 3-8..
130) Komplexněji viz SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 852-864.
131) Viz SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 863.
132) Tamtéž a také POLČÁK, R.
Internet a proměny práva
. Praha: Auditorium, 2012, s. 229. Jak však bylo zmíněno výše, objevují se hlasy, podle kterých je při aplikaci kontinentální judikatury ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dekontextualizované zacházení s judikaturou ospravedlnitelné. Máme však za to, že taková tvrzení jsou problematická. V právu je pro jakoukoli interpretaci zcela zásadní kontext, proto i soudní interpretace (a potenciálně tedy i dotváření práva soudem), která je akceptovatelná v jednom kontextu, nemusí být akceptovatelná v kontextu, který se tomu původnímu nepodobá. K problematice kontextu viz např. HUTTON, C.
Language, meaning and the law
. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2009, s. 65 nebo CAO, D.
Translating Law
. Clevedon: Multilingual matters, 2007, s. 17.
133) Kühn naznačuje, že jádro těchto rozdílů může spočívat i v tom, že kontinentální a angloamerický právní systém nepracují s ekvivalentními koncepty a neshodnou se na jejich obsahu. Viz KÜHN, Z. Proč si kontinentální právníci myslí, že jejich judikatura není závazná aneb patero důvodů pro odlišnou kontinentální koncepci precedentu. In: PEZL, T. (ed.).
Závaznost rozhodování ústavních soudů
. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2004, s. 39-46. S ohledem na praxi aplikace precedentu jako relativně konkrétního, avšak zobecnitelného pravidla je také možné, že kontinentální soudce, zvyklý na práci s obecnějšími právními normami než soudce angloamerický, bude i sám tíhnout k formulaci obecnějších pravidel ve svých rozhodnutích. K problematice obecnosti formulace
ratia decidendi
v českém kontextu viz také SMEJKALOVÁ, T. Právní věta a ratio decidendi.
Jurisprudence
, 2012, roč. 2012, č. 5, s. 5.
134) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
135) Viz např. FRANKENREITER, J. Network Analysis and the Use of Precedent in the Case Law of the CJEU - A Reply to Derlén and Lindholm.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s 687-694 kritizující DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686. V jednom z dřívějších textů Derlén a Lindholm uvádí na příkladu citací rozhodnutí v odborné literatuře, že citaci samotnou ani četnost citací určitého rozhodnutí není možné považovat za výpověď o „důležitosti” takového rozhodnutí, ale pouze o tom, jak důležitost takového rozhodnutí vnímají daní autoři. Viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 668-669.
136) Text této kapitoly vychází z článku SMEJKALOVÁ, T. Importance of judicial decisions as a perceived level of relevance.
Utrecht Law Review
, 2020, roč. 16, č. 1, s. 39-56.
137) CARSTON, R. Legal Texts and Canons of Construction: A View from Current Pragmatic Theory. In: FREEMAN, M.; SMITH, F. (eds.).
Law and Language: Current Legal Issues Volume 15
. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 27. Překlad TS.
138) GRICE, P.
Studies in the Way of Words
. Cambridge: Harvard University Press, 1989 (1991, 1995). Využití pragmatiky jako užitečného přístupu v právní interpretaci pak zajímavě rozebírá Carston, viz CARSTON, R. Legal Texts and Canons of Construction: A View from Current Pragmatic Theory. In: FREEMAN, M.; SMITH, F. (eds.).
Law and Language: Current Legal Issues Volume 15
. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 8-33.
139) WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 79
140) České překlady konverzačních maxim vychází z NEKULA, M. Konverzační maxima. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.).
CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
2017.
141) GRICE, P.
Studies in the Way of Words
. Cambridge: Harvard University Press, 1989 (1991, 1995), s. 26-28.
142) CARSTON, R. Legal Texts and Canons of Construction: A View from Current Pragmatic Theory. In: FREEMAN, M.; SMITH, F. (eds.).
Law and Language: Current Legal Issues Volume 15
. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 28.
143) Tamtéž.
144) Teorii relevance je možné popsat jako rámec pro studium kognice především v kontextu psychologicky-realistického pochopení komunikace. Viz ALLOTT, N. Relevance Theory. In: CAPONE, A.; LO PIPARO, F.; CARAPEZZA, M. (eds.).
Perspectives on Linguistic Pragmatics.
Heidelberg: Springer International Publishing, 2013., s. 57-98.
145) WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 79-100.
146) SPERBER, D.; WILSON, D.
Relevance: communication and cognition. 2nd Edition
. Oxford: Blackwell, 1995 a WILSON, D.; SPERBER, D. In: HORN, L.; WARD, G. (eds.).
The Handbook of Pragmatics
. Oxford: Wiley-Blackwell, 2006, s. 607-632.
147) Podobně viz WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 83.
148) Tamtéž.
149) Viz VAN DER HENST, J.-B.; SPERBER, D.; POLITZER, G. When is a conclusion worth deriving? A relevance-based analysis of indeterminate relational problems.
Thinking & Reasoning
, 2002, roč. 8, č. 1, s. 1-20.
150) WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 83 a SPERBER, D.; WILSON, D.
Relevance: communication and cognition. 2nd Edition
. Oxford: Blackwell, 1995, s. 260-266.
151) Viz WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1085.
152) Viz HIGASHIMORI, I.; WILSON, D. Questions on Relevance.
University College London Working Papers in Linguistics
, 1996, roč. 8, Semantics and Pragmatics, s. 2.
153) WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 83. Překlad TS. Viz také SPERBER, D.; WILSON, D.
Relevance: communication and cognition. 2nd Edition.
Oxford: Blackwell, 1995, s. 260-266.
154) MARMOR, A. The Pragmatics of Legal Language.
Ratio Juris
, 2008, roč. 21, č. 4, s. 423. Viz také CARSTON, R. Legal Texts and Canons of Construction: A View from Current Pragmatic Theory. In: FREEMAN, M.; SMITH, F. (eds.).
Law and Language: Current Legal Issues Volume 15
. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 16 a násl.
155) I v českém „neprecedenčním systému“ má však soudce v určitých případech povinnost následovat předchozí rozhodnutí, a to například v případech kasační závaznosti právního názoru vyššího soudu nebo v případě rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti norem; článek 95 Ústavy ČR o závaznosti pro všechny orgány a osoby je však problematický i přesto, že sám Ústavní soud má relativně konzistentní představu o tom, jak by se toto ustanovení mělo interpretovat.
156) KÜHN, Z.; BOBEK, M.; POLČÁK, R. (eds).
Judikatura a právní argumentace: Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou
. Praha: Auditorium, 2006, s. 43-44.
157) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1080-1102.
158) Tamtéž.
159) Tamtéž, s. 1084.
160) Viz ALLOTT, N. Relevance Theory. In: CAPONE, A.; LO PIPARO, F.; CARAPEZZA, M. (eds.).
Perspectives on Linguistic Pragmatics
. Heidelberg: Springer International Publishing, 2013, s. 60-64, což zmiňuje i WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1083.
161) Viz tamtéž,, kde White vzpomíná GOATLY, A.
The Language of Metaphors
. London: Routledge, 1997, s. 137 a CARSTON, R.
Thoughts and Utterances: The Pragmatics of Explicit Communication
. Oxford: Wiley-Blackwell, 2002, s. 376.
162) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1083; staví na WILSON, D.; SPERBER, D.
Meaning and Relevance
. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 176 a CLARK, B.
Relevance Theory
. Cambridge: Cambridge University Press, 2013, s. 102.
163) Viz MIZZARO, S. Relevance: The whole history.
Journal of the American Society for Information Science
, 1997, roč. 48, č. 9, s. 810-832. Mizzarův přehled však zahrnuje pouze texty vydané od 50. let do první poloviny 90. let 20. století.
164) Tamtéž, s. 811.
165) Tamtéž.
166) Tamtéž.
167) Tamtéž.
168) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Managemen
t, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1084.
169) MIZZARO, S. Relevance: The whole history.
Journal of the American Society for Information Science
, 1997, roč. 48, č. 9, s. 812. Překlad TS.
170) VAN OPIJNEN, M.; SANTOS, C. On the Concept of Relevance in Legal Information Retrieval.
Artificial Intelligence and Law
, 2017, roč. 25, č. 1, s. 65-87.
171) Tamtéž, s. 81.
172) MIZZARO, S. Relevance: The whole history.
Journal of the American Society for Information Science
, 1997, roč. 48, č. 9, s. 812.
173) WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 79.
174) Viz obecně ALLOTT, N. Relevance Theory. In: CAPONE, A.; LO PIPARO, F.; CARAPEZZA, M. (eds.)
. Perspectives on Linguistic Pragmatics
. Heidelberg: Springer International Publishing, 2013, s. 57-98.
175) CLARK, B.
Relevance Theory
. Cambridge: Cambridge University Press, 2013, s. 159-199.
176) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1084. White se dále odkazuje právě na Allotta [ALLOTT, N. Relevance Theory. In: CAPONE, A.; LO PIPARO, F.; CARAPEZZA, M. (eds.).
Perspectives on Linguistic Pragmatics.
Heidelberg: Springer International Publishing, 2013, s. 57-98] a Clarka (CLARK, B.
Relevance Theory
. Cambridge: Cambridge University Press, 2013).
177) Viz např. SARACEVIC, T. Evaluation of evaluation in information retrieval. In: FOX, E. A.; INGWERSEN, P.; FIDEL, R. (eds.)
Proceedings of the 18th Annual international ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval
. New York: ACM, 1995, s. 138-146; a nebo také WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1084.
178) SCHOLER, F.; TURPIN, A.; SANDERSON, M. Quantifying test collection quality based on the consistency of relevance judgments. In: MA, W.-Y.; NIE, J.-Y.; BAEZA-YATES, R.; CHUA, T.-S.; CROFT, W. B. (eds.).
Proceedings of the 34th Annual International ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval
. New York: ACM, 2011, s. 1063-1072.
179) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1084. White zcela zřetelně sleduje klasickou pragmatickou představu o tom, že kontext má kapacitu být významotvorný.
180) MIZZARO, S. Relevance: The whole history.
Journal of the American Society for Information Science
, 1997, roč. 48, č. 9, s. 812.
181) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1084.
182) Tamtéž, s. 1085. White v tomto kontextu zmiňuje CARTERETTE, B.; SOBOROFF, I. The effect of assessor errors in IR system evaluation. In: CHEN, H.-H.; EFTHIMIADIS, E. N.; SAVOY, J.; CRESTANI, F.; MARCHAND-MAILLET, S. (eds.)
Proceedings of the 33rd Annual International ACM SIGIR Conference on Research and Development
. New York: ACM, 2010, s. 539-546 a HUANG, X.; SOERGEL, D. Relevance: An improved framework for explicating the notion.
Journal of the American Society for Information Science and Technology
, 2013, roč. 64, č. 1, s. 18-35. Obecně viz také SCHOLER, F.; TURPIN, A.; SANDERSON, M. Quantifying test collection quality based on the consistency of relevance judgments. In: MA, W.-Y.; NIE, J.-Y.; BAEZA-YATES, R.; CHUA, T.-S.; CROFT, W. B. (eds.).
Proceedings of the 34th Annual International ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval
. New York: ACM, 2011, s. 1063-1072.
183) Viz obecně RADBRUCH, G.
O napětí mezi účely práva
. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012.
184) WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 87.
185) Srov. tamtéž, s. 86.
186) Tamtéž, s. 87. Neurovědci ukazují, že naše vědomí funguje tak, že dává tvar našemu vnímání reality skládáním kousků vnímané reality a s co nejmenším úsilím vytvoří obraz, který v daném kontextu dává smysl. Teorie optimální relevance je s těmito poznatky v souladu. Viz např. HOHWY, J.
The Predictive Mind
. Oxford: Oxford University Press, 2013.
187) Wilson ale podotýká, že tato hypotéza nemusí být správná. Viz WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 86-87.
188) Tamtéž, s. 86.
189) Tamtéž, s. 92.
190) White dává dohromady výsledky celé řady empirických studií, které podporují tvrzení, že rozhodnutí, která vyžadují méně úsilí, jsou upřednostňována před rozhodnutími, která vyžadují komplexnější přístup.
191) WHITE, H. D. Relevance theory and distributions of judgments in document retrieval.
Information Processing & Management
, 2017, roč. 53, č. 5, s. 1083.
192) Tamtéž.
193) LANDES, W. M.; POSNER, R. A. Legal Precedent: A Theoretical and Empirical Analysis.
The Journal of Law & Economics
, 1976, roč. 19, č. 2, s. 263. Viz také ETHAYARAJH, K.; GREEN, A.; YOON, A. H. A Rose by Any Other Name: Understanding Judicial Decisions that Do Not Cite Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2018, roč. 15, č. 3, s. 566, kteří Landese a Posnera přímo zmiňují.
194) HARNAY, S.; MARCIANO, A. Judicial conformity versus dissidence: an economic analysis of judicial precedent.
International Review of Law and Economics
, 2003, roč. 23, č. 4, s. 405-420.
195) Peczenik ukazuje, že lidskému myšlení je vlastní tendence ke koherenci. Viz PECZENIK, A.
A Treatise of Legal Philosophy and General Jurisprudence. Volume 4: Scientia juris, Legal Doctrine as Knowledge of Law and as a Source of Law
. Dordrecht: Springer, 2005, s. 147. Obecně viz také MACCORMICK, N.
Rhetoric and the rule of law: a theory of legal reasoning
. Oxford: Oxford University Press, 2005. Dále také SMEJKALOVÁ, T. A Matter of Coherence. In: ARASZKIEWICZ, M.; MYŠKA, M.; SMEJKALOVÁ, T.; ŠAVELKA, J.; ŠKOP, M. (eds.).
Law and Literature. Argumentation 2012 Workshop Proceedings
. Brno: Masarykova univerzita, s. 31-44.
196) Předvídatelnost soudního rozhodování je otázkou koherence celého systému a jeho stability v čase. Viz tamtéž, s. 37-41.
197) Viz např. PECZENIK, A. The Binding Force of Precedent. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 461-479.
198) Samozřejmě je otázkou, zda v situaci, kdy soudce pouze opíše celou argumentaci bez toho, aby řádně odkázal na rozhodnutí, ze kterého čerpá, naplňuje požadavek transparentnosti soudního rozhodování. Tímto směrem se však naše úvahy vést nebudou.
199) Cross a kol. v tomto kontextu uvádí, že na tento rozměr se při diskusích důvodů odkazování na dřívější rozhodnutí velice často zapomíná. Viz CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 496.
200) WILSON, D. Relevance theory. In: HUANG, Y. (ed.).
The Oxford Handbook of Pragmatics
. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 83 a SPERBER, D.; WILSON, D.
Relevance: communication and cognition. 2nd Edition.
Oxford: Blackwell, 1995, s. 260-266.
201) Je zřejmé, že pokud soudní rozhodnutí skutečně ovlivňují právní systém takovýmto způsobem, měli bychom se ptát, jestli jsou skutečně všechna soudní rozhodnutí schopna ovlivnit právní systém tímtéž způsobem, nebo zda je tato jejich schopnost ovlivněna nějakými vnějšími faktory. Pojmenovávat a ověřovat tyto faktory však není cílem tohoto textu.
202) Více o vyprázdněných citacích viz SMEJKALOVÁ, T. Odkazy na soudní rozhodnutí a symbolická hodnota informace.
Jurisprudence
, 2013, roč. 2013, č. 8, s. 3-9.
203) Problematikou automatického zpracování judikatury, včetně souvisejícího dění ve Francii, se detailně zabývá část I podkapitola 5.4.
204) Text této kapitoly vyšel jako POLČÁK, R. Legitimita automatizovaného zpracování judikatury.
Revue pro právo a technologie,
2019, roč. 10, č. 20, s. 41-63.
205) Základním pramenem pro studium kybernetiky je monografie WIENER, N.
Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine.
Cambridge: MIT Press, 1961.
206) Srov. SCHRÖDINGER, E
. What Is Life.
Cambridge: Cambridge University Press, 1992.
207) Srov. WIENER, N.
Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine.
Cambridge: MIT Press, 1961, s. 11.
208) Vladimír Neff ve svém slovníku dokonce označuje kybernetiku za filozofii života - viz NEFF, V.
Filozofický slovník pro samouky aneb Antigorgias.
Praha: Mladá fronta, 1993, s. 182.
209) Jedním z průkopníků evropské právní kybernetiky, resp. právní informatiky, byl Viktor Knapp - srov. KNAPP, V.
O možnosti použití kybernetických metod v právu
. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. Vývoj československé právní informatiky shrnuje v dobových souvislostech kapitola POLČÁK, R. Informační teorie práva. In: BOBEK, M.; MOLEK, P.; ŠIMÍČEK, V.
Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví.
Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 167-178.
210) Vývoj právní informatiky za poslední půlstoletí mapuje sborník PALIWALA, A.
A History of Legal Informatics.
Zaragoza: Prensas de la Universidad Zaragoza, 2010.
211) Člověk totiž není vybaven schopností staticky poznat informaci - k tomu viz dále a podrobněji viz POLČÁK, R.
Internet a proměny práva.
Praha: Auditorium, 2012, s. 23
212) Podrobněji viz tamtéž, s. 202.
213) K pojmu absolutní závaznosti viz KNAPP, V.
Teorie práva
. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 133-134.
214) Jak již bylo podrobněji diskutováno výše, pojem argumentační závaznosti je v tomto ohledu jen jedním z mnoha, kterým česká právní teorie popisuje normativní hodnotu judikatury.
215) Podrobně viz BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání.
Praha: Auditorium, 2013, s. 64.
216) Viz tamtéž, s. 111.
217) Příkladem metody hodnocení praktické důležitosti je
Shepardizing
. Tato metoda byla pojmenována po svém vynálezci Franku Shepardovi a používá se již déle než 100 let při indexaci judikatury v USA. Podrobněji k metodě viz COLE, B. Shepardizing: A Comparison of the Printed Citators and On-Line Shepardizing Services.
Legal Reference Services Quarterly
, 1988, roč. 7, č. 2-4, s. 261.
218) Viz výše diskuse problematiky operacionalizace pojmu důležitosti v kvantitativním právním výzkumu.
219) K metodě nebinárního užití právních principů viz ALEXY, R. On the Structure of Legal Principles.
Ratio Juris
, 2000, roč. 13, č. 3, s. 294-304. Z česky psané literatury viz HOLLÄNDER, P.
Filosofie práva
. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 158 a násl.
220) Podrobněji viz KNAPP, V.
Teorie práva.
Praha: C. H. Beck, 1995, s. 186-188.
221) Srov. BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání.
Praha: Auditorium, 2013, s. 103.
222) Podrobně viz tamtéž, s. 108.
223) Srov. KELSEN, H.
Pure Theory of Law
. New Jersey: The Lawbook Exchange, 2005, s. 114.
224) Pro vady interní formy se v našem právním prostředí vžila především v důsledku judikatury nejvyšších soudů a Ústavního soudu různá typická označení - jako například nepřezkoumatelnost nebo opomenutý důkaz.
225) Srovnání způsobů, jimiž proces výběru a editace judikatury k publikaci probíhá na nejvyšších evropských správních instancích, viz v publikaci MOLEK, P.; POLČÁK, R.
Brno 2015: Nejvyšší správní soudy a vývoj práva na zveřejňování, soukromí a informace. Praha 2016: Poskytnout nebo chránit? Správní soudy mezi Skyllou informací a Charybdou soukromí.
Brno: Nejvyšší správní soud, 2017, s. 53.
226) Srov. BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání.
Praha: Auditorium, 2013, s. 238.
227) Srov. tamtéž, s. 66.
228) Srov. BOGOCH, B.; PELEG, A. Carping, Criticizing and Circumventing: Judges, the Supreme Court and the Media in Israel. In: TARAS, D.; DAVIS, R. (eds.).
Justices and Journalists: the Global Perspective.
Cambridge: Cambridge University Press, 2017, s. 164-183.
229) Komplexní srovnávací pohled na problematiku populárního referování o rozhodovací činnosti soudů přinesl sborník TARAS, D.; DAVIS, R. (eds.).
Justices and Journalists: the Global Perspective.
Cambridge: Cambridge University Press, 2017.
230) Srov. HARADA, S. The “Uncomfortable Embrace”: The Supreme Court and the Media in Canada. In: TARAS, D.; DAVIS, R. (eds.).
Justices and Journalists: the Global Perspective.
Cambridge: Cambridge University Press, 2017, s. 81-100.
231) K pojmu datové žurnalistiky a jejím právním souvislostem viz BARANETSKY, V. D.
Data Journalism and the Law. A Tow/Knight Report.
Tow Center for Digital Journalism, Columbia Journalism School, 2018.
232) Obtížnost úkolu informovat v mediální zkratce o soudním rozhodování dokládá mimo jiné i existence celosemestrálního speciální kursu, který na toto téma pořádá Shorenseinovo centrum Harvardské univerzity nebo rozsáhlý portál
„A Journalist’s Guide to the Federal Courts“
, provozovaný americkým Ministerstvem spravedlnosti.
233) Blíže viz např. BRADSHAW, P. Data Journalism. In: ZION, L.; CRAIG, D.
Ethics for Digital Journalists: Emerging Best Practices.
New York: Routledge, Taylor & Francis Group, 2015, s. 202-220.
234) Viz KNAPP, V.
O možnosti použití kybernetických metod v právu.
Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963, s. 20.
235) Viz COLOTKOVÁ, Z. Rozvoj automatizovanej sústavy justičnej informatiky.
Socialistické súdnictvo
, 1985, roč. 37, č. 9, s. 1-5.
236) Z jiného úhlu pohledu se problémem motivace soudce konzistentností zabývají Richman a Reynolds v kritické práci RICHMAN, W. M.; REYNOLDS, W. L.
Injustice on Appeal: The United States Courts of Appeals in Crisis.
Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 95.
237) Golecki píše o projevech kreativity a intuice jako o „emocích“ a argumentuje jejich nezastupitelnost v soudcovském rozhodování v kapitole GOLECKI, M. J.; BUKATY, M. F. Between Nomos and Pathos: Emotions in Aristotelian Theory of Adjudication and the Duel Process Theory. In: HUPPES-CLUYSENAER, L.; COELHO, N. M. M. S. (eds.).
Aristotle on Emotions in Law and Politics.
Heidelberg: Springer International Publishing, 2018, s. 435-450.
238) Tento pojem užívá v souvislosti s kritikou přehnaného tlaku na logickou konzistentnost soudního rozhodování Cotterrell v práci COTTERRELL, R. B. M.
The Politics of Jurisprudence: A Critical Introduction to Legal Philosophy.
Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1992, s. 158.
239) Srov. SCHMIDT, A. Radbruch in Cyberspace: About Law-System Quality and ICT Innovation.
Masaryk University Journal of Law and Technology
, 2009, roč. 3, č. 2, s. 195-218.
240) Srov. WIENER, N.
Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine.
Cambridge: MIT Press, 1961, s. 11.
241) Viz článek 33 LOI n° 2019-222
du 23 mars 2019 de programmation 2018-2022 et de réforme pour la justice
.
242) Překlad RP.
243) Viz např. LANGFORD, M.; MADSEN, M. R. France Criminalises Research on Judges.
Verfassungsblog
, publikováno 22. 6. 2019.
244) Viz např. MILLER, D. D.; BROWN, E. W. Artificial Intelligence in Medical Practice: The Question to the Answer?
The American Journal of Medicine
, 2018, sv. 131, č. 2, s. 129-133 nebo KRITTANAWONG, C. The rise of artificial intelligence and the uncertain future for physicians.
European Journal of Internal Medicine
, 2018, sv. 48, s. e13-e14.
245) SMEKAL, H.; ŠIPULOVÁ, K. Empirický právní výzkum.
Jurisprudence
, 2016, roč. 25, č. 6, s. 34.
246) OLECKÁ, I.; IVANOVÁ, K.
Metodologie vědecko-výzkumné činnosti
. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, 2010, s. 10.
247) BHATTACHERJEE, A.
Social Science Research: Principles, Methods and Practices. 2nd Edition
. CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012, s. 35.
248) Tamtéž, s. 113.
249) DELLA PORTA, D.; KEATING, M. (eds
.). Approaches and Methodologies in the Social Sciences: A Pluralist Perspective
. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 240.
250) Tamtéž, s. 243. Tento výčet samozřejmě není konečný, spíše se jedná o výčet demonstrativní. Seznam charakteristických rysů kvantitativního výzkumu lze nalézt v PAVLICA, K. a kol.
Sociální výzkum, podnik a management: průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací.
Praha: Ekopress, 2000, s. 27-28.
251) BHATTACHERJEE, A.
Social Science Research: Principles, Methods and Practices. 2nd Edition.
CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012, s. 113.
252) TEDDLIE, C.; TASHAKKORI, A.
Foundations of mixed methods research: integrating quantitative and qualitative approaches in the social and behavioral sciences.
Los Angeles: SAGE Publications, 2009, s. 7 a násl.
253) HART, H. L. A.
The Concept of Law.
Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 27.
254) SMEKAL, H.; ŠIPULOVÁ, K. Empirický právní výzkum.
Jurisprudence
, 2016, roč. 25, č. 6, s. 31-38.
255) Přehled empirických metod tamtéž.
256) Tamtéž, s. 33.
257) Tamtéž, s. 32.
258) DE NOOY, W.; MRVAR, A.; BATAGELJ, V.
Exploratory Social Network Analysis with Pajek.
Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 5; dále WATTS, D. J.
Six Degress: the Science of Connected Age.
New York: W. W. Norton & Company, 2003, s. 27 a násl. a obecně také DEGENNE, A.; FORSE, M.
Introducing Social Networks.
London: SAGE Publications, 1999.
259) WASSERMAN, S.; FAUST, K.
Social Network Analysis: Methods and Applications
. Cambridge: Cambridge University Press, 1994s, 4-5.
260) CARRINGTON, P. J.; SCOTT, J.; WASSERMAN, S. (eds.).
Models and Methods in Social Network Analysis
. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 248-251.
261) WELLMAN, B.; BERKOWITZ, S. D. (eds.).
Structural Analysis in the Social Sciences, vol. 2. Social Structures: A Network Approach.
Cambridge: Cambridge University Press, 1988, s. 20.
262) BRADLEY, R. E.; SANDIFER, E. (eds.).
Leonhard Euler: Life, Work and Legacy.
Amsterdam: Elsevier, 2007, s. 409 a násl.
263) Zejména díky dnes už dostupným softwarovým nástrojům (jako např. Gephi) či modulům implementovaným do programovacích jazyků (jako např. Gensim pro Python či dostupné moduly pro R).
264) Lze uvést např. HORVATH, S.
Weighted Network Analysis: Applications in Genomics and Systems Biology.
New York: Springer-Verlag, 2011.
265) Lze uvést např. publikace KIPLING, A. L.; THOMPSON, M. Network Analysis Methods Applied to Liquid-phase Acoustic Wave Sensors.
Analytical Chemistry
, 1990, roč. 62, č. 14, s. 1514-1519 nebo CARLUCCI, L.; CIANI, G.; PROSERPIO, D. M. Polycatenation, polythreading and polyknotting in coordination network chemistry.
Coordination Chemistry Reviews
, 2003, sv. 246, č. 1-2, s. 247-289.
266) Namátkou lze uvést např. RÜCKER, G. Network meta-analysis, electrical networks and graph theory.
Research Synthesis Methods
, 2012, roč. 3, č. 4, s. 312-324.
267) SCOTT, J.
Social Network Analysis. 4th Edition
. Los Angeles: SAGE Publications, 2017, s. 10.
268) Tamtéž, s. 12.
269) Lze uvést např. OTTE, E.; ROUSSEAU, R. Social network analysis: a powerful strategy, also for the information sciences.
Journal of Information Science
, 2002, roč. 28, č. 6, s. 441-453; dále EMIRBAYER, M.; GOODWIN, J. Network Analysis, Culture, and the Problem of Agency.
American Journal of Sociology
, 1994, roč. 99, č. 6, s. 1411-1454; také SCOTT, J. Trend Report Social Network Analysis.
Sociology
, 1988, roč. 22, č. 1, s. 109-127 a COOK, K. S.; WHITMEYER, J. M. Two Approaches to Social Structure: Exchange Theory and Network Analysis.
Annual Review of Sociology
, 1992, roč. 18, s. 109-127.
270) Lze uvést např. SMITH, D. A.; WHITE, D. R. Structure and Dynamics of the Global Economy: Network Analysis of International Trade 1965-1980.
Social Forces
, 1992, roč. 70, č. 4, s. 857-893 nebo LINCOLN, J. R.; GERLACH, M. L.; TAKAHASHI, P. Keiretsu Networks in the Japanese Economy: A Dyad analysis of Intercorporate Ties.
American Sociological Review
, 1992, roč. 57, č. 5, s. 561-585. Dále také DICKEN, P.; KELLY, P. F.; OLDS, K.; YEUNG, H. W.-C. Chains and networks, territories and scale: towards a relational framework for analysing the global economy.
Global Networks
, 2001, roč. 1, č. 2, s. 89-112 nebo CALDARELLI, G.; CRISTELLI, M.; GABRIELLI, A.; PIETRONERO, L.; SCALA, A.; TACHELLA, A. A Network Analysis of Countries’ Export Flows: Firm Ground for the Building Blocks of the Economy.
PLOS ONE
, 2012, roč. 7, č. 10, e47278.
271) Viz např. LEIFELD, P. Reconceptualizing Major Policy Change in the Advocacy Coalition Framework: A Discourse Network Analysis of German Pension Politics.
Policy Studies Journal
, 2013, roč. 41, č. 1, s. 169-198 nebo KAHLER, M. (ed.).
Networked Politics: Agency, Power, and Governance
. Ithaca: Cornell University Press, 2009. Dále také OCELÍK, P.; SVOBODOVÁ, K.; HENDRYCHOVÁ, M.; LEHOTSKÝ, L.; EVERINGHAM, J.-A.; ALI, S.; BADERA, J.; LECHNER, A. A contested transition toward a coal-free future : Advocacy coalitions and coal policy in the Czech Republic.
Energy Research & Social Science
, 2019, sv. 58, Article 101283.
272) Jako příklad můžeme uvést WOLFE, A. W. The rise of network thinking in anthropology.
Social Networks
, 1978-1979, roč. 1, č. 1, s. 53-64 a WOLFE, A. W. Anthropologist view of social network analysis and data mining.
Social Network Analysis and Mining
, 2011, roč. 1, č. 1, s. 3-19.
273) Bude detailně rozebráno v části I podkapitole 6.3.4.
274) Teoretický přehled v této kapitole vychází zejména z BRANDES, U.; ERLEBACH, T. (eds.).
Network Analysis: Methodological Foundations
. Berlin: Springer-Verlag, 2005, které současně doporučujeme k nastudování v případě zájmu o hlubší vhled do tematiky.
275) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
276) GARFIELD, E.
Citation Indexing, Its Theory and Application in Science, Technology and Humanities
. New York: Wiley, 1979, s. 37- 40.
277) Viz DAHLIN, K.; TAYLOR, M.; FICHMAN, M. Today's Edisons or weekend hobbyists: technical merit and success of inventions by independent inventors.
Research Policy
, 2004, roč. 33, č. 8, s. 1167-1183. Dále FLEMING, L.; SORENSON, O. Technology as a complex adaptive system: Evidence from patent data.
Research Policy
, 2001, roč. 30, č. 7, s. 1019-1039 a ALBERT, M. B.; AVERY, D.; NARIN, F.; MCALLISTER, P. Direct validation of citation counts as indicators of industrially important patents.
Research Policy
, 1991, roč. 20, č. 3, s. 251-259.
278) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
279) WINKELS, R.; DE RUYTER, J.; KROESE, H. Determining Authority of Dutch Case Law. In: ATKINSON, K. M. (ed.).
JURIX 2011: The Twenty-Fourth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2011, s. 103-112.
280) Tamtéž.
281) WHALEN, R. Modeling Annual Supreme Court Influence: The Role of Citation Practices and Judicial Tenure in Determining Precedent Network Growth. In: MENEZES, R.; EVSUKOFF, A.; GONZÁLEZ, M. C. (eds
.). Complex Networks.
Heidelberg: Springer-Verlag, 2013, s. 169-176.
282) WAGH, R.; ANAND, D. Application of citation network analysis for improved similarity index estimation of legal case documents: A study. In:
2017 IEEE International Conference on Current Trends in Advanced Computing ICCTAC.
Bangalore: IEEE, 2017, s. 1-5.
283) VAN KUPPEVELT, D.; VAN DIJCK, G. Answering Legal Research Questions About Dutch Case Law with Network Analysis and Visualization. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 95.
284) Tamtéž.
285) PANAGIS, Y.; ŠADL, U.; TARISSAN, F. Giving Every Case Its (Legal) Due - The Contribution of Citation Networks and Text Similarity Techniques to Legal Studies of European Union Law. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 59-68.
286) Tamtéž.
287) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098. DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Is it Good Law? Network Analysis and the CJEU’s Internal Market Jurisprudence.
Journal of International Economic Law
, 2017, roč. 20, č. 2, s. 258-277.
288) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Is it Good Law? Network Analysis and the CJEU’s Internal Market Jurisprudence.
Journal of International Economic Law
, 2017, roč. 20, č. 2, s. 258-277.
289) BOULET, R.; MAZZEGA, P.; BOURCIER, D. A network approach to the French system of legal codes-part I: analysis of a dense network.
Artificial Intelligence and Law
, 2011, roč. 19, č. 4, s. 333-355.
290) BOULET, R.; MAZZEGA, P.; BOURCIER, D. Network approach to the French system of legal codes part II: the role of the weights in a network
. Artificial Intelligence and Law
, 2018, roč. 26, č. 1, s. 23-47.
291) BOMMARITO II, M. J.; KATZ, D. M. A mathematical approach to the study of the United States Code.
Physica A: Statistical Mechanics and its Applications,
2010, sv. 389, č. 19, s. 4195-4200.
292) KONIARIS, M.; ANAGNOSTOPOULOS, I.; VASSILIOU, Y. Network analysis in the legal domain: a complex model for European Union legal sources.
Journal of Complex Networks
, 2018, roč. 6, č. 2, s. 243-268.
293) Tamtéž.
294) HEINZ, J. P.; LAUMANN, E. O.
Chicago Lawyers: The Social Structure of the Bar. Revised edition
. Chicago: Northwestern University press, 1994.
295) KATZ, D. M.; STAFFORD, D. K. Hustle and Flow: A Social Network Analysis of the American Federal Judiciary.
Ohio State Law Journal
, 2010, roč. 71, č. 3, s. 457-509.
296) BEAVERSTOCK, J. V. ‘Managing across borders’: knowledge management and expatriation in professional service legal firms.
Journal of Economic Geography
, 2004, roč. 4, č. 2, s. 157-179.
297) Např. LEIGHTON, B. The Community Concept in Criminology: Toward a Social Network Approach.
Journal of Research in Crime and Delinquency
, 1988, roč. 25, č. 4, s. 351-374 nebo ATHEY, N. C.; BOUCHARD, M. The BALCO scandal: the social structure of a steroid distribution network.
Global Crime
, 2013, roč. 14, č. 2-3, s. 216-237. Dále také NASH, R.; BOUCHARD, M.; MALM, A. Investing in people: The role of social networks in the diffusion of a large-scale fraud.
Social Networks
, 2013, roč. 35, č. 4, s. 686-698 nebo WESTLAKE, B. G.; BOUCHARD, M. Criminal Careers in Cyberspace: Examining Website Failure within Child Exploitation Networks.
Justice Quarterly
, 2016, roč. 33, č. 7, s. 1154-1181.
298) WHALEN, R. Legal Networks: The Promises and Challenges of Legal Network Analysis.
Michigan State Law Review
, 2016, roč. 2016 , č. 2, s. 539.
299) Tamtéž, s. 554 a násl.
300) Tamtéž, s. 556 a násl.
301) V celé této části jsme volbu správné české terminologie konzultovali s HAJIČ, J. Strojové učení. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.).
CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
2017 a s BOJAR, O.
Čeština a strojový překlad: Strojový překlad našincům, našinci strojovému překladu
. Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky, 2012, s. 158-162.
302) CVRČEK, F.
Právní informatika
. Praha - Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 20.
303) Tamtéž, s. 21-22. Komplexně pak problematiku pokrývá ASHLEY, K. D.
Artificial Intelligence and Legal Analytics: New Tools for Law Practice in the Digital Age
. Cambridge: Cambridge University Press, 2017.
304) HARAŠTA, J. Case Law Retrieval: Critical Evaluation of Czech Legal Information Retrieval Systems.
Jusletter IT
, 2019, roč. 4, č. 21. Februar 2019, s. 1-8.
305) Viz KRÍŽ, V.; HLADKÁ, B.; DĚDEK, J.; NEČASKÝ, M. Statistical Recognition of References in Czech Court Decisions. In: GELBUKH, A.; ESPINOZA, F. C.; GALICIA-HARO, S. N. (eds.).
Human-Inspired Computing and Its Applications: Proceedings of the 13th Mexican International Conference on Artificial Intelligence MICAI, Part I.
Cham: Springer, 2014, s. 51-61 a jimi zveřejněný anotovaný
Czech Court Decisions Dataset
na http://hdl.handle.net/11234/1-2853. Také ŠIPULOVÁ, K.; SMEKAL, H.; JANOVSKÝ, J. Searching for a Reference: Using Automated Text Analysis to Study Judicial Compliance.
Masaryk University Journal of Law and Technology
, 2018, roč. 12, č. 2, s. 131-160.
306) HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; MÍŠEK, J. Automatic Segmentation of Czech Court Decisions into Multi-Paragraph Parts.
Jusletter IT
, 2019, roč. 4, č. 23. Mai 2019, s. 1-10.
307) ELIÁŠEK, M.; KÓL, J.; ŠVAŇA, M. Automatická klasifikace významových celků v judikatuře.
Revue pro právo a technologie
, 2020, roč. 11, č. 21, s. 3-20.
308) V tomto však česká praxe rozhodně nestojí o samotě. Viz VAN OPIJNEN, M. Canonicalizing Complex Case Law Citations. In: WINKELS, R. (ed.).
JURIX 2010: The Twenty-Third Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2010, s. 97-106.
309) MYŠKA, M.; HARAŠTA, J.; LOUTOCKÝ, P.; MÍŠEK J. Možnosti citační analýzy v České republice.
Revue pro právo a technologi
e, 2016, roč. 7, č. 13, s. 147-189.
310) Pracovní verze této kapitoly byla zveřejněna jako NOVOTNÁ, T.; HARAŠTA, J.
The Czech Court Decisions Corpus (CzCDC): Availability as the First Step
. 2019. arXiv:1910.09513.
311) KÜHN, Z.; BAŇOUCH, H. O publikaci a citaci judikatury aneb proč je často tuzemská judikatura jako císařovy nové šaty?
Právní rozhledy
, 2005, roč. 13, č. 13, s. 487.
312) Tamtéž. Také SMEJKALOVÁ, T.
Soudnictví, jeho povaha a role v právním systému ČR
. Disertační práce (školitel Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy university, 2013, s. 170.
313) KÜHN, Z.; BAŇOUCH, H. O publikaci a citaci judikatury aneb proč je často tuzemská judikatura jako císařovy nové šaty?
Právní rozhledy
, 2005, roč. 13, č. 13, s. 487.
314) BOBEK, M. Úvahy o uveřejňování soudních rozhodnutí.
Právní rozhledy
, 2010, roč. 18, č. 11, s. 399.
315) Principiálně viz FULLER, L. L.
Morálka práva
. Praha: Oikoymenh, 1998, s. 79-87.
316) Vydávaná dle § 59 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Sbírka je dostupná na https://www.usoud.cz/sbirka-nalezu-a-usneseni-us.
317) Vydávaná dle § 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Sbírka je dostupná na https://sbirka.nsoud.cz/.
318) Vydávaná dle § 22 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Sbírka je dostupná na https://sbirka.nssoud.cz/.
319) Zmiňuje SMEJKALOVÁ, T.
Soudnictví, jeho povaha a role v právním systému ČR
. Disertační práce (školitel Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy university, 2013, s. 27 nebo BOBEK, M. Úvahy o uveřejňování soudních rozhodnutí.
Právní rozhledy
, 2010, roč. 18, č. 11, s. 399.
320) Srov. kritiku chrlení tisíců judikátů, kterou formuluje BOBEK, M. Curia ex machina; o smyslu činnosti nejvyšších a ústavních soudů.
Právní rozhledy
, 2006, roč. 14, č. 22, s. 2.
321) Srov. POLČÁK, R.
Internet a proměny práva
. Praha: Auditorium, 2012, s. 223-244.
322) SMEJKALOVÁ, T. Publikace judikatury a její adresáti.
Revue pro právo a technologie
, 2012, roč. 3, č. 6, s. 27.
323) Srov. Binga, který zmiňuje právě udržitelnost uživatelských kompetencí jako zásadní problém v rámci procesu vyhledávání právních informací. BING, J. Legal Information Retrieval Systems: The Need for and the Design of Extremely Simple Retrieval Strategies.
Computer/Law Journal
, 1978, roč. 10, č. 2, s. 381.
324) V oblasti strojového překladu veřejnou dostupnost nástrojů a dat komentuje Bojar příznačně: „Sdílením nástrojů lze hodně času ušetřit, sdílením dat lze ušetřit ještě víc.“ Komentuje sice primárně data pro strojový překlad, ale jeho poznámku je možné vztáhnout i na prostou dostupnost jinak obtížně získatelných dat. Viz BOJAR, O.
Čeština a strojový překlad: Strojový překlad našincům, našinci strojovému překladu.
Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky, 2012, s. 135.
325) Tamtéž, s. 30.
326) Dle ISO 8601, tedy YYYY-MM-DD, kde YYYY označuje rok, MM měsíc a DD den vydání.
327) ConCo pro Ústavní soud, SupCo pro Nejvyšší soud a SupAdmCo pro Nejvyšší správní soud.
328) GROVER, C.; HACHEY, B.; HUGHSON, I. The HOLJ Corpus: Supporting Summarisation of Legal Texts. In: HANSEN-SCHIRRA, S.; OEPEN, S.; USZKOERIT, H. (eds.).
Proceedings of the 5th International Workshop on Linguistically Interpreted Corpora.
Geneva, 2004, nestránkováno.
329) HAMANN, H.; VOGEL, F.; GAUER, I. Computer Assisted Legal Linguistics (CAL2). In: BEX, F.; VILLATA, S. (eds.).
JURIX 2016: Proceedings of the Twenty-Ninth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2016, s. 195-198.
330) HÖFLER, S.; PIOTROWSKI, M. Building corpora for the philological study of Swiss legal texts.
Journal for Language Technology and Computational Linguistics,
2011, roč. 26, č. 2, s. 77-89.
331) PÉREZ, J. M.; RIZZO, C. R. Structure and design of the British Law Report Corpus (BLRC): a legal corpus of judicial decisions from the UK.
Journal of English Studies
, 2012, roč. 10, s. 131-145.
332) RODRÍGUEZ-PUENTE, P. Introducing the Corpus of Historical English Law Reports: Structure and Compilation Techniques.
Revista de Lenguas para Fines Específicos
, 2011, roč. 17, s. 99-119.
333) STEINBERGER, R.; EBRAHIM, M.; POULIS, A.; CARRASCO-BENITEZ, M. T.; SCHLÜTER, P.; PRZYBYSZEWSKI, M.; GILBRO, S. An overview of the European Union’s highly multilingual parallel corpora.
Language Resources and Evaluation
, 2014, roč. 48, č. 4, 679-707.
334) ZIEMSKI, M.; JUNCZYS-DOWMUNT, M.; POULIQUEN, B. The United Nations Parallel Corpus v1.0. In: CALZOLARI, N.; CHOUKRI, K.; DECLERCK, T.; GOGGI, S.; GROBELNIK, M.; MAEGAARD, B.; MARIANI, J.; MAZO, H; MORENO, A.; ODIJK, J.; PIPERIDIS, S. (eds.).
Proceedings of the Tenth International Conference on Language Resources and Evaluation LREC
. Portorož: European Language Resources Association, 2016, s. 3530-3534.
335)
Caselaw Access Project
. 2018, https://case.law/api/.
336) Celkově obsahuje 10 691 dokumentů na 19 804 stranách - HÖFLER, S.; PIOTROWSKI, M. Building corpora for the philological study of Swiss legal texts.
Journal for Language Technology and Computational Linguistics
, 2011, roč. 26, č. 2, s. 79.
337) RODRÍGUEZ-PUENTE, P. Introducing the Corpus of Historical English Law Reports: Structure and Compilation Techniques.
Revista de Lenguas para Fines Específicos
, 2011, roč. 17, s. 99.
338) Veřejný ochránce práv.
Zpráva o šetření z vlastní iniciativy ve věci naplňování evidence soudních rozhodnutí ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 4292/2015/VOP/JHO
, s. 5.
339) Tamtéž.
340) PONTRANDOLFO, G. Legal Corpora: an overview.
Rivista internazionale di tecnica della traduzione
, 2012, roč. 2012, č. 14, s. 133.
341) Text této kapitoly vychází z HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; MÍŠEK, J. Automatic Segmentation of Czech Court Decisions into Multi-Paragraph Parts.
Jusletter IT
, 2019, roč. 4, č. 23. Mai 2019, s. 1-10.
342) SCHWEIGHOFER, E. The Role of AI & Law in Legal Data Science. In: ROTOLO, A. (ed.).
JURIX 2015: Proceedings of the Twenty-Eighth Annual Conference
. Amstedram: IOS Press, 2015, s. 191.
343) POLČÁK, R.
Internet a proměny práva.
Praha: Auditorium, 2012, s. 231.
344) BOBEK, M. O odůvodňování soudních rozhodnutí.
Právní rozhledy
, 2010, roč. 18, č. 6, s. 208.
345) Zamýšleným a reálným recipientům soudních rozhodnutí a rozporu v těchto kategoriích se ve své úvaze věnuje Smejkalová, viz SMEJKALOVÁ, T. Publikace judikatury a její adresáti.
Revue pro právo a technologie
, 2012, roč. 3, č. 6, s. 25-33.
346) MOENS, M.-F.; DE BUSSER, R. Generic Topic Segmentation of Documents Texts. In: KRAFT, D. H.; CROFT, W. B.; HARPER, D. J.; ZOBEL, J. (eds.).
Proceedings of the 24th Annual International ACM SIGIR Conference on Research and Development in Information Retrieval
. New York: ACM, 2001, s. 418.
347) Podobně jako v BARZILAY, R.; ELHADAD, M. Using Lexical Chains for Text Summarization. In: MANI, I,; MAYBURY, M. (eds.).
Intelligent Scalable Text Summarization: Proceedings of a Workshop
. New Jersey: ACL, 1997, s. 10-17 a také v HEARST, M. A. TextTiling: segmenting text into multi-paragraph subtopic passages.
Computational Linguistics
, 1997, roč. 23, č. 1, s. 33-64.
348) Anotace pomocí metody FIRAC
(Facts - Issue - Reasoning - Application - Conlusion)
využívá ve výuce na Právnické fakulty Masarykovy univerzity mimo jiné Matěj Myška. Výsledkem byl v minulosti například veřejně dostupný Repozitář judikatury práva informačních a komunikačních technologií dostupný na http://ictjudikatura.law.muni.cz/.
349) Viz CONRAD, J. G.; DABNEY, D. P. A cognitive approach to judicial opinion structure: applying domain expertise to component analysis. In: LOUI, R. P. (ed.).
Proceedings of the 8th International Conference on Artificial Intelligence and Law ICAIL
. New York: ACM, 2001, s. 3-4.
350) HEARST, M. A. TextTiling: segmenting text into multi-paragraph subtopic passages.
Computational Linguistics,
1997, roč. 23, č. 1, s. 33-64. Dále též CHOI, F. Y. Y.; WIEMER-HASTINGS, P.; MOORE, J. Latent Semantic Analysis for Text Segmentation. In: LEE, L.; HARMAN, D. (eds.).
Proceedings of the 2001 Conference on Empirical Methods in Natural Language Processing EMNLP
. 2001, nestránkováno.
351) ASHLEY, K. D.
Artificial Intelligence and Legal Analytics: New Tools for Law Practice in the Digital Age
. Cambridge: Cambridge University Press, 2017, s. 253-254.
352) Viz zejména CONRAD, J. G.; DABNEY, D. P. A cognitive approach to judicial opinion structure: applying domain expertise to component analysis. In: LOUI, R. P. (ed.).
Proceedings of the 8th International Conference on Artificial Intelligence and Law ICAIL
. New York: ACM, 2001, s. 1-11.
353) HACHEY, B.; GROVER, C. Extractive summarization of legal texts.
Artificial Intelligence and Law
, 2006, roč. 14, č. 4, s. 305-345.
354) SARAVANAN, M.; RAVINDRAN, B. Identification of rhetorical roles for segmentation and summarization of a legal judgment.
Artificial Intelligence and Law
, 2010, roč. 18, č. 1, s. 45-76.
355) ŠAVELKA, J.; ASHLEY, K. Segmenting U.S. Court Decisions into Functional and Issues Specific Parts. In: PALMIRANI, M. (ed.).
JURIX 2018: Proceedings of the Thirty-First Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2018, s. 111-120.
356) ŠAVELKA, J.; ASHLEY, K. Segmenting U.S. Court Decisions into Functional and Issues Specific Parts. In: PALMIRANI, M. (ed.).
JURIX 2018: Proceedings of the Thirty-First Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2018, s. 112.
357) HACHEY, B.; GROVER, C. Extractive summarization of legal texts.
Artificial Intelligence and Law
, 2006, roč. 14, č. 4, s. 305-345.
358) Velmi podrobný popis schématu včetně příkladů HACHEY, B.; GROVER, C. Extractive summarization of legal texts.
Artificial Intelligence and Law
, 2006, roč. 14, č. 4, s. 311-313.
359) Vzhledem k tomu, že Grover uvádí, že takto označených vět bylo 27,5 %, je možné poznamenat, že časté zařazování textů předpisů do soudních rozhodnutí není něco, co by trápilo pouze české právníky. Viz tamtéž, s. 312.
360) Je možné říci, že využité schéma bylo velmi dobře zvolené, protože do kategorie
Other
bylo při přípravě dat před samotnou automatizací zařazeno jenom 0,5 % vět ze zpracovávaných textů. Viz tamtéž.
361) Podrobnější popis SARAVANAN, M.; RAVINDRAN, B. Identification of rhetorical roles for segmentation and summarization of a legal judgment.
Artificial Intelligence and Law
, 2010, roč. 18, č. 1, s. 51-52.
362) ŠAVELKA, J.; ASHLEY, K. Segmenting U.S. Court Decisions into Functional and Issues Specific Parts. In: PALMIRANI, M. (ed.).
JURIX 2018: Proceedings of the Thirty-First Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2018, s. 112.
363) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013, s. 343.
364) Autoři ovšem hned na následující straně uvádějí výhradu, že ohledně struktury odůvodnění lze jen těžko činit zobecňující závěry - tamtéž, s. 344.
365) § 139 kancelářského a spisového řádu NS a § 7 kancelářského a spisového řádu ÚS.
366) § 112 odst. 3 kancelářského a spisového řádu NSS.
367) HACHEY, B.; GROVER, C. Extractive summarization of legal texts.
Artificial Intelligence and Law
, 2006, roč. 14, č. 4, s. 311.
368) ŠAVELKA, J.; ASHLEY, K. Segmenting U.S. Court Decisions into Functional and Issues Specific Parts. In: PALMIRANI, M. (ed.).
JURIX 2018: Proceedings of the Thirty-First Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2018, s. 111-120.
369) Dataset byl pro zveřejnění posán v angličtině, v textu uvádíme české ekvivalenty.
370) Pro Nejvyšší správní soud viz § 55a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a například usnesení NSS ze dne 13. 12. 2017, čj. Vol 84/2017-175. Pro Nejvyšší soud pak platí, že odlišná stanoviska mohou soudci připojit k přijatým sjednocujícím stanoviskům a k vybraným rozhodnutím, která jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, viz článek 38 odst. 5 a čl. 44 odst. 3 Jednacího řádu NS. Jako příklad uplatnění tohoto pravidla je možné zmínit stanovisko pléna NS ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011.
371) Viz příspěvek BOBEK, M. Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?
Jiné právo
, publikováno 22. 10. 2009. Velmi zajímavým textem k této problematice je například BECKER, E. R. In Praise of Footnotes.
Washington University Law Review
, 1996, roč. 74, č. 1, s. 1-13.
372) ELIÁŠEK, M.; KÓL, J.; ŠVAŇA, M. Automatická klasifikace významových celků v judikatuře.
Revue pro právo a technologie,
2020, roč. 11, č. 21, s. 3-20.
373) HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; MÍŠEK, J. Automatic Segmentation of Czech Court Decisions into Multi-Paragraph Parts.
Jusletter IT
, 2019, roč. 4, č. 23. Mai 2019, s. 1-10.
374) ELIÁŠEK, M.; KÓL, J.; ŠVAŇA, M. Automatická klasifikace významových celků v judikatuře.
Revue pro právo a technologie
, 2020, roč. 11, č. 21, s. 12-13.
375) RUSSELL, S. J.; NORVIG, P.
Artificial Intelligence: A Modern Approach. 3rd Edition.
Harlow: Pearson Education Limited, 2016, s. 695.
376) Normostrana odpovídá 1800 znaků.
377) Stejnou sadu dokumentů jsme použili i pro vytvoření trénovacích dat pro rozpoznávání referencí, popsáno v kapitole 4 této části.
378) ARTSTEIN, R. Inter-annotator Agreement. In: IDE, N.; PUSTEJOVSKY, J. (eds.).
Handbook of Linguistic Annotation. Volume I.
Dordrecht: Springer, 2017, s. 311.
379) Anotátory v rámci přípravy trénovacích dat pro automatikou segmentaci byli: Jakub Harašta, František Kasl, Jakub Míšek a Jaromír Šavelka.
380) Zkratka anglického
Model-Annotate-Model-Annotate
.
381) PUSTEJOVSKY, J.; BUNT, H.; ZAENEN, A. Designing Annotation Schemes: From Theory to Model. In: IDE, N.; PUSTEJOVSKY, J. (eds.).
Handbook of Linguistic Annotation. Volume I.
Dordrecht: Springer, 2017, s. 24.
382) Na první úrovni anotovali Jakub Harašta, František Kasl a Jaromír Šavelka, na druhé úrovni revidovali Jakub Harašta, František Kasl a Jakub Míšek.
383) ARTSTEIN, R. Inter-annotator Agreement. In: IDE, N.; PUSTEJOVSKY, J. (eds.).
Handbook of Linguistic Annotation. Volume I. Dordrecht
: Springer, 2017, s. 311-312.
384) Viz LAFFERTY, J. D.; MCCALLUM, A.; PEREIRA, F. C. N. Conditional Random Fields: Probabilistic Models for Segmenting and Labeling Sequence Data. In: BRODLEY, C. E.; POHORECKYJ DANYLUK, A. (eds.).
Proceedings of the Eighteenth International Conference on Machine Learning.
San Francisco: Morgan Kaufmann Publishers, 2001, s. 282-289.
385) OKAZAKI, N.
CRFSuite: A fast implementation of Conditional Random Fields
, 2007.
386) Podrobněji ASHLEY, K. D.
Artificial Intelligence and Legal Analytics: New Tools for Law Practice in the Digital Age
. Cambridge: Cambridge University Press, 2017, s. 222.
387) Viz Tab. 2 výše.
388) ELIÁŠEK, M.; KÓL, J.; ŠVAŇA, M. Automatická klasifikace významových celků v judikatuře.
Revue pro právo a technologie
, 2020, roč. 11, č. 21, s. 19.
389) Tamtéž.
390) Tamtéž, s. 4-5.
391) Text této kapitoly vychází z HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; KOTKOVÁ, A.; LOUTOCKÝ, P.; MÍŠEK, J.; PROCHÁZKOVÁ, D.; PULLMANOVÁ, H.; SEMENIŠÍN, P.; ŠEJNOVÁ, T.; ŠIMKOVÁ, N.; VOSINEK, M.; ZAVADILOVÁ, L.; ZIBNER, J. Annotated Corpus of Czech Case Law for Reference Recognition Tasks. In: SOJKA, P.; HORÁK, A.; KOPEČEK, I.; PALA, K. (eds.).
Text, Speech, and Dialogue: 21st International Conference
. Cham: Springer, 2018, s. 239-250 a z HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J. Toward Linking Heterogenous References in Czech Court Decisions to Content. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 177-182.
392) MYŠKA, M.; HARAŠTA, J.; LOUTOCKÝ, P.; MÍŠEK J. Možnosti citační analýzy v České republice.
Revue pro právo a technologi
e, 2016, roč. 7, č. 13, s. 147-189.
393) Tamtéž, s. 184.
394) Tamtéž, s. 180-183.
395) Tamtéž, s. 183.
396) HARAŠTA, J.; MÍŠEK, J.; HANYCH, M.; LOUTOCKÝ, P.; MALANÍK, M.; ŠAVELKA, J.; ŠTĚPÁNÍKOVÁ, M.; MYŠKA, M. Rozměry citací v právu a anotační konvence.
Revue pro právo a technologie
, 2017, roč. 8, č. 15, s. 51-73.
397) Zohledněno v části III.
398) Zohledněno v části II kapitole 5.
399) KRÍŽ, V.; HLADKÁ, B.; DĚDEK, J.; NEČASKÝ, M. Statistical Recognition of References in Czech Court Decisions. In: GELBUKH, A.; ESPINOZA, F. C.; GALICIA-HARO, S. N. (eds.).
Human-Inspired Computing and Its Applications: Proceedings of the 13th Mexican International Conference on Artificial Intelligence MICAI, Part I.
Cham: Springer, 2014, s. 51-61.
400) LANDTHALER, J.; WALTL, B.; MATTHES, F. Unveiling References in Legal Texts - Implicit versus Explicit Network Structures. In: SCHWEIGHOFER, E.; KUMMER, F.; HÖTZENDORFER, W.; BORGES, G. (eds.).
Netzwerke - Networks, Tagungsband des 19. Internationalen Rechtsinformatik Symposions IRIS.
Vienna: OCG Verlag, 2016, s. 71-78.
401) Viz část III.
402) PALMIRANI, M.; BRIGHI, R.; MASSINI, M. Automated extraction of normative references in legal texts. In: ZELEZNIKOW, J.; SARTOR, G. (eds.). P
roceedings of the 9th International Conference on Artificial Intelligence and Law ICAIL.
New York: ACM, 2003, s. 105-106.
403) DE MAAT, E.; WINKLES, R.; VAN ENGERS, T. Automated Detection of Reference Structures in Law. In: VAN ENGERS, T. (ed.).
JURIX 2006: The Nineteenth Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2006, s. 41-50.
404) VAN OPIJNEN, M. Canonicalizing Complex Case Law Citations. In: WINKELS, R. (ed.).
JURIX 2010: The Twenty-Third Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2010, s. 97-106.
405) ZHANG, P.; KOPPAKA, L. Semantics-based legal citation network. In: GARDNER, A.; WINKELS, R. (eds.).
Proceedings of the 11th International Conference on Artificial Intelligence and Law ICAIL
, New York: ACM, 2007, s. 123-130.
406) LIU, J. S.; CHEN, H.-H.; HO, M. H-C.; LI, Y-C. Citations with different levels of relevancy: Tracing the main paths of legal opinions.
Journal of the Association for Information Science and Technology,
2014, roč. 65, č. 12, s. 2479-2488.
407) PANAGIS, Y.; ŠADL, U. The Force of EU Case Law: A Multi-dimensional Study of Case Citations. In: ROTOLO, A. (ed.).
JURIX 2015: The Twenty-Eighth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2015, s. 71-80.
408) KRÍŽ, V.; HLADKÁ, B.; DĚDEK, J.; NEČASKÝ, M. Statistical Recognition of References in Czech Court Decisions. In: GELBUKH, A.; ESPINOZA, F. C.; GALICIA-HARO, S. N. (eds.).
Human-Inspired Computing and Its Applications: Proceedings of the 13th Mexican International Conference on Artificial Intelligence MICAI, Part I.
Cham: Springer, 2014, s. 51-61.
409) Demo nástroje JTagger je dostupné na https://quest.ms.mff.cuni.cz/jtagger/.
410) HARAŠTA, J.; MÍŠEK, J.; HANYCH, M.; LOUTOCKÝ, P.; MALANÍK, M.; ŠAVELKA, J.; ŠTĚPÁNÍKOVÁ, M.; MYŠKA, M. Rozměry citací v právu a anotační konvence.
Revue pro právo a technologie
, 2017, roč. 8, č. 15, s. 51-73.
411) Podrobně tamtéž, s. 62.
412) Podrobně tamtéž, s. 62-68.
413) Podrobně tamtéž, s. 68-69.
414) Podrobně tamtéž, s. 69-70.
415) Ve zveřejněném datasetu mají kategorie drobně odlišné (a techničtější) názvy. Pro potřeby této publikace jsme je přizpůsobili.
416) Tento identifikátor se pak může vyskytovat v různých podobách, například ve formě opisu „publikováno ve Sbírce nález a usnesení jako nález č. 52 ve svazku 60“.
417) Takto je obohacený text upraven pro potřeby publikace v této monografii - v rámci anotačního experimentu pracovali anotátoři v rozhraní, které zobrazovalo jednotlivé typy anotací v podobě barevných zvýraznění textu, což snižovalo kognitivní nároky celého procesu.
418) Pro celistvý report o anotačním experimentu anotujícím odkazy na soudní rozhodnutí i literaturu viz HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J.; KASL, F.; KOTKOVÁ, A.; LOUTOCKÝ, P.; MÍŠEK, J.; PROCHÁZKOVÁ, D.; PULLMANOVÁ, H.; SEMENIŠÍN, P.; ŠEJNOVÁ, T.; ŠIMKOVÁ, N.; VOSINEK, M.; ZAVADILOVÁ, L.; ZIBNER, J. Annotated Corpus of Czech Case Law for Reference Recognition Tasks. In: SOJKA, P.; HORÁK, A.; KOPEČEK, I.; PALA, K. (eds.).
Text, Speech, and Dialogue: 21st International Conference.
Cham: Springer, 2018, s. 239-250. Pokus automatizovat rozpoznávání referencí na soudní rozhodnutí i na literaturu je pak popsán v HARAŠTA, J.; ŠAVELKA, J. Toward Linking Heterogenous References in Czech Court Decisions to Content. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference.
Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 177-182.
419)
Model-Annotate-Model-Annotate.
Viz PUSTEJOVSKY, J.; BUNT, H.; ZAENEN, A. Designing Annotation Schemes: From Theory to Model. In: IDE, N.; PUSTEJOVSKY, J. (eds.).
Handbook of Linguistic Annotation. Volume I.
Dordrecht: Springer, 2017, s. 24.
420) Jakub Harašta, František Kasl, Adéla Kotková, Pavel Loutocký, Jakub Míšek, Daniela Procházková, Helena Pullmannová, Petr Semenišín, Tamara Šejnová, Nikola Šimková, Michal Vosinek, Lucie Zavadilová, Jan Zibner.
421) Na první úrovni anotovali: Jakub Harašta, František Kasl, Adéla Kotková, Pavel Loutocký, Jakub Míšek, Daniela Procházková, Helena Pullmannová, Petr Semenišín, Tamara Šejnová, Nikola Šimková, Michal Vosinek, Lucie Zavadilová, Jan Zibner. Na druhé úrovni editovali: Jakub Harašta, Pavel Loutocký a Jakub Míšek - Jakub Harašta pak editoval 323 rozhodnutí, Jakub Míšek 14 rozhodnutí a Pavel Loutocký 13 rozhodnutí.
422) Je nutné si uvědomit, že kvůli chybám v anotačním procesu (přehlédnutí apod.) nemusí být všechna čísla uvedená v tabulce v souladu s pravidly pro skladbu referencí uvednou v Tab. 7 a Tab. 8. Perfektní v tomto ostatně nebyli ani editoři.
423) Viz LAFFERTY, J. D.; MCCALLUM, A.; PEREIRA, F. C. N. Conditional Random Fields: Probabilistic Models for Segmenting and Labeling Sequence Data. In: BRODLEY, C. E.; POHORECKYJ DANYLUK, A. (eds.).
Proceedings of the Eighteenth International Conference on Machine Learning
. San Francisco: Morgan Kaufmann Publishers, 2001, s. 282-289.
424) OKAZAKI, N.
CRFSuite: A fast implementation of Conditional Random Fields
, 2007.
425) Viz Tab. 11.
426) HARAŠTA, J.; MÍŠEK, J.; HANYCH, M.; LOUTOCKÝ, P.; MALANÍK, M.; ŠAVELKA, J.; ŠTĚPÁNÍKOVÁ, M.; MYŠKA, M. Rozměry citací v právu a anotační konvence.
Revue pro právo a technologie
, 2017, roč. 8, č. 15, s. 51-73.
427) Celková doba strávená zpracováním datasetu pro všechny anotátory a editory dohromady je odhadována na více než 1 500 člověkohodin.
428) Pracovní verze této kapitoly byla zveřejněna jako HARAŠTA, J.; NOVOTNÁ, J.; ŠAVELKA, J.
Citation Data of Czech Apex Courts
. 2020. arXiv:2002.02224.
429) K tomuto více v část II kapitola 2.
430) MATCZAK, M.; BENCZE, M.; KÜHN, Z. Constitutions, EU Law and Judicial Strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland.
Journal of Public Policy
, 2010, roč. 30, č. 1, s. 81-99.
431) MLYNAŘÍK, V.
Empirická analýza právní argumentace v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ČR v letech 2004-2011
. Diplomová práce (vedoucí Zdeněk Kühn). Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2016.
432) Tamtéž, s. 65-66.
433) K tomuto zjištění se vrátíme ještě později, když budeme diskutovat možný postupný rozvoj vlastního přesvědčení soudů o určitém
stare decisis
na úrovni vlastní judikatury.
434) WALSH, D. J. On the Meaning and Pattern of Legal Citations: Evidence from State Wrongful Discharge Precedent Cases.
Law & Society Review
, 1997, roč. 31, č. 2, s. 338.
435) Viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687. Dále DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Is it Good Law? Network Analysis and the CJEU’s Internal Market Jurisprudence
. Journal of International Economic Law
, 2017, roč. 20, č. 2, s. 258-277. Také DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686 a DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098.
436) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346; FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
437) PETERSEN, N.; TOWFIGH, E. V. Network Analysis and Legal Scholarship.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 695.
438) SCHAUER, F. Authority and Authorities.
Virginia Law Review
, 2008, roč. 94, č. 8, s. 1931-1961. Schauer dále zmiňuje v tomto kontextu CRESPI, G. S. The Influence of Two Decades of contract Law Scholarship on Judicial Rulings: An Empirical Analysis.
SMU Law Review
, 2004, roč. 57, č. 1, s. 105-136 a TUSHNET, M. Themes in Warren Court Biographies.
New York University Law Review
, 1995, roč. 70, č. 3, s. 748-771. V českém právním prostředí však toto tvrzení doposud nebylo zkoumáno, ačkoli se objevují texty, které z rétorického hlediska diskutují odkazy na jiné druhy zdrojů, např. krásnou literaturu. Viz např. KLUSOŇOVÁ, M.
Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století
. Brno: Masarykova univerzita, 2015 nebo SMEJKALOVÁ, T. Argumentace krásnou literaturou. In: HAMUĽÁK, O. (ed.).
Právo v umění a umění v právu: sborník odborných příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké debaty mladých právníků 2011
. Praha: Leges, 2011, s. 23-31.
439) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 492.
440) Tyto teorie jsou skutečně jen a pouze teoretickými předpoklady, nikoli prokázanými skutečnostmi. Je tedy možné je považovat za výzvy k jejich empirickému ověření.
441) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 493.
442) Cross a kol. tvrdí, že soudci jsou socializovaní v tom následovat dřívější rozhodnutí, je to součást procesu stávání se soudcem. Viz tamtéž, s. 497 a dále také např. LINDQUIST, S. A.; KLEIN, D. E. The Influence of Jurisprudential Considerations on Supreme Court Decisionmaking: A Study of Conflict Cases.
Law & Society Review
, 2006, roč. 40, č. 1, s. 137 a FLEISHER, M. Judicial Decision Making under the Microscope: Moving beyond Politics versus Precedent.
Rutgers Law Review
, 2008, roč. 60, č. 4, s. 954.
443) Cross a kol. uvádí, že se vlastně jedná o často přehlížený důvod citace dřívějších soudních rozhodnutí. Viz CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 496.
444) Tamtéž, s. 495.
445) Viz např. SEGAL, J. A.; SPAETH, H. J. The Supreme Court and the Attitudinal Model Revisited. Cambridge: Cambridge University Press, 2002 nebo CROSS, F. B. The Ideology of Supreme Court Opinion and Citations.
Iowa Law Review
, 2012, roč. 97, č. 3, s. 693-752.
446) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 500.
447) Tamtéž, s. 500-501. Odkazují například na MONAGHAN, H. P. Stare Decisis and Constitutional Adjudication.
Columbia Law Review
, 1988, roč. 88, č. 4, s. 743; dále BICKEL, A. M.
The Supreme Court and the Idea of Progress
. New York, Evanston, London: Harper & Row, 1970, s. 134 nebo HUTCHINSON, D. J. The Black-Jackson Feud.
The Supreme Court Review
, 1988, roč. 1988, s. 239.
448) SCHAUER, F. Precedent.
Stanford Law Review
, 1987, roč. 39, č. 3, s. 594.
449) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 502.
450) Viz např. WALSH, D. J. On the Meaning and Pattern of Legal Citations: Evidence from State Wrongful Discharge Precedent Cases.
Law & Society Review
, 1997, roč. 31, č. 2, s. 339. Walsh staví na FRIEDMAN, L. M.; KAGAN, R. A.; CARTWRIGHT, B.; WHEELER, S. State Supreme Courts: A Century of Style and Citation.
Stanford Law Review,
1981, roč. 33, č. 5, s. 773-818 a na JOHNSON, C. A. Citations to Authority in Supreme Court Decisions.
Law & Policy
, 1985, roč. 7, č. 4, s. 509-523. Podobnou rovinu úvah používá i SMEJKALOVÁ, T. Odkazy na soudní rozhodnutí a symbolická hodnota informace.
Jurisprudence
, 2013, roč. 2013, č. 8, s. 3-9.
451) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 510.
452) HARRIS, P. Difficult Cases and the Display of Authority.
Journal of Law, Economics & Organization
, 1985, roč. 1, č. 1, s. 211, viz také CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 504.
453) GREENBERG, S. A. How citation distortions create unfounded authority: analysis of a citation network.
BMJ: British Medical Journal
, 2009, sv. 339, č. 7714, s. 210-214.
454) Viz SMEJKALOVÁ, T. Odkazy na soudní rozhodnutí a symbolická hodnota informace.
Jurisprudence
, 2013, roč. 2013, č. 8, s. 3-9, která staví na studii FELDMAN, M. S.; MARCH, J. G. Information in Organizations as Signal and Symbol.
Administrative Science Quarterly
, 1981, roč. 26, č. 2, s. 171-186.
455) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 505-506.
456) Srov. tamtéž, s. 506.
457) Tamtéž.
458) Tamtéž, s. 507. Cross a kol. staví na FLEISHER, M. Judicial Decision Making under the Microscope: Moving beyond Politics versus Precedent.
Rutgers Law Review
, 2008, roč. 60, č. 4, s. 955.
459) K problematice budování legitimity soudnictví na vstupu a na výstupu viz LOTH, M. A. Courts in Quest for Legitimacy: A Comparative Approach. In: ADAMS, M.; BORNHOFF, J. A.; HULS, N. (eds.).
The legitimacy of highest courts’ rulings: ‘Judicial deliberations’ and beyond
. Den Haag: MC Asser Press, 2009., s. 125-144. V kontextu českého soudnictví pak tuto problematiku analyzuje SMEJKALOVÁ, T.
Soudnictví, jeho povaha a role v právním systému ČR
. Disertační práce (školitel Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2013. Navíc je možné, že odkazovaní na dřívější soudní rozhodnutí vlastně posiluje soudcovskou autoritu a moc. Viz GERHARDT, M. J.
The Power of Precedent
. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 70 a CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 508.
460) Tamtéž, s. 511-512.
461) Tamtéž, s. 512.
462) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 18.
463) Tamtéž, s. 20
464) Koncept optimální relevance, který byl podrobně vysvětlen v části I této publikace, staví na tom, že lidé mají tendenci si při výběru z několika možností zvolit takovou, která jim pomůže dosáhnout žádaného výsledku za současného vynaložení co nejmenšího úsilí. Tento koncept vychází z teorií relevance Wilson a Sperbera a zároveň staví i na konceptu relevance v procesu získávání právních informací.
465) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 671.
466) Podobné zjištění vychází i z námi vytvořeného datasetu manuálně anotovaného na přítomnost referencí. Viz část II podkapitola 4.4 (zejména Tab. 10).
467) K používané terminologii více část III kapitola 1.
468) K problematice složitých případů viz DWORKIN, R. Hard Cases.
Harvard Law Review
, 1975, roč. 88, č. 6, s. 1057-1109, v českém kontextu pak KÜHN, Z.
Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře
. Praha: Karolinum, 2002.
469) Kromě Derléna a Lindholma, o nichž je řeč hned vzápětí, viz ETHAYARAJH, K.; GREEN, A.; YOON, A. H. A Rose by Any Other Name: Understanding Judicial Decisions that Do Not Cite Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2018, roč. 15, č. 3, s. 587.
470) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 528; CROSS, F. B. Chief Justice Roberts and Precedent: A Preliminary Study.
North Carolina Law Review
, 2008, roč. 86, č. 5, s. 1266-1267. Naznačují, že je možné předvídat, že soudce, který přisuzuje důležitost
stare decisis
, bude pro zdůvodnění svého rozhodnutí citovat více precedentů.
471) Viz CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 528. Překlad TS.
472) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 683.
473) LANDES, W. M.; POSNER, R. A. Legal Precedent: A Theoretical and Empirical Analysis.
The Journal of Law & Economics
, 1976, roč. 19, č. 2, s. 273 a násl.
474) HARNAY, S.; MARCIANO, A. Judicial conformity versus dissidence: an economic analysis of judicial precedent.
International Review of Law and Economics
, 2003, roč. 23, č. 4, s. 408, kde se konkrétně uvádí: „strict adherence to the precedent will have relatively little impact throughout the judicial community since the decision, even if considered as the ‘right’ one, will not be valued in itself but simply considered as reflecting the strength and relevance of the preceding decision.”
475) HARNAY, S.; MARCIANO, A. Judicial conformity versus dissidence: an economic analysis of judicial precedent.
International Review of Law and Economics
, 2003, roč. 23, č. 4, s. 408-409.
476) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 684.
477) Viz v části III kapitole 1 k ukazatelům hodnota autority a hodnota hubové centrality.
478) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 685.
479) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 649.
480) Ústava váže soudce při jeho rozhodování pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (viz článek 95 odst. 1 Ústavy ČR). Soudní rozhodnutí musí být vždy řádně a přesvědčivě odůvodněno (viz např. § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), přičemž se má za to, prostý odkaz na dřívější soudní rozhodnutí nejen, že nepředstavuje požadovanou úroveň přesvědčivosti, ale navíc ani nepatří mezi prameny, kterými se má soudce dle Ústavy řídit. K rozlišování mezi tzv. autonomními a neautonomními prameny práva viz dále MORAWSKI, L.; ZIRK-SADOWSKI, M. Precedent in Poland. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 233 a násl. V českém právním prostředí tento přístup v kontextu diskuse o judikatuře přebírá Holländer. Viz HOLLÄNDER, P.
Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu
. Praha: Linde, 2003, s. 11-24.
481) V této linii uvažování viz LOTH, M. A. Courts in Quest for Legitimacy: A Comparative Approach. In: ADAMS, M.; BORNHOFF, J. A.; HULS, N. (eds.).
The legitimacy of highest courts’ rulings: ‘Judicial deliberations’ and beyond
. Den Haag: MC Asser Press, 2009, s. 125-144, který u potřeby řádného, transparentního a komplexního odůvodnění hovoří o budování legitimity soudnictví na výstupu; nebo obdobně Lasser, který v této linii vysvětluje rozdíly mezi rozhodováním Nejvyššího soudu USA, francouzského
Cour de cassation
a Evropského soudního dvora, viz LASSER, M.
Judicial deliberations: a comparative analysis of transparency and legitimacy
. Oxford: Oxford University Press, 2009.
482) LUPU, Y.; FOWLER, J. H. Strategic Citations to Precedent on the U.S. Supreme Court.
The Journal of Legal Studies
, 2013, roč. 42, č. 1, s. 151-186. Lupu a Fowler tvrdí, že v takových případech se ze strany soudců jedná o strategické jednání.
483) Tamtéž, s. 157. Odkazují dále na MALTZMAN, F.; SPRIGGS, J. F.; WAHLBECK, P. J.
Crafting Law on the Supreme Court: the Collegial Game
. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.
484) FRIEDMAN, L. M.; KAGAN, R. A.; CARTWRIGHT, B.; WHEELER, S. State Supreme Courts: A Century of Style and Citation.
Stanford Law Review
, 1981, roč. 33, č. 5, s. 815.
485) WALSH, D. J. On the Meaning and Pattern of Legal Citations: Evidence from State Wrongful Discharge Precedent Cases.
Law & Society Review
, 1997, roč. 31, č. 2, s. 344.
486) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30. Dále FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
487) Viz LUPU, Y.; FOWLER, J. H. Strategic Citations to Precedent on the U.S. Supreme Court.
The Journal of Legal Studies
, 2013, roč. 42, č. 1, s. 156. Překlad TS.
488) Tamtéž, s. 156.
489) Tamtéž, s. 156-157.
490) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
491) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
492) HARNAY, S.; MARCIANO, A. Judicial conformity versus dissidence: an economic analysis of judicial precedent.
International Review of Law and Economics
, 2003, roč. 23, č. 4, s. 408-409.
493) Tamtéž, s. 409.
494) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 527-528.
495) Viz WALSH, D. J. On the Meaning and Pattern of Legal Citations: Evidence from State Wrongful Discharge Precedent Cases.
Law & Society Review
, 1997, roč. 31, č. 2, s. 357-358.
496) Viz FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 17-18. Jak bylo několikrát uvedeno výše, Fowler a Jeon ze zvyšujícího se počtu citací soudních rozhodnutí v rozhodnutích Nejvyššího soudu USA dovozují zvyšující se spoléhání na tato dřívější rozhodnutí, tedy akceptaci doktríny
stare decisis
. Tohoto rozporu si všímají CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 528.
497) JOHNSON, C. A. Follow-Up Citations in the U.S. Supreme Court.
The Western Political Quarterly
, 1986, roč. 39, č. 3, s. 543. Překlad TS.
498) K četnosti citací jako indikátoru složitého případu viz část III podkapitola 5.6 níže.
499) CROSS, F. B.; SPRIGGS II, J. F.; JOHNSON, T. R.; WAHLBECK, P. J. Citations in the U.S. Supreme Court: An Empirical Study of Their Use and Significance.
University of Illinois Law Review
, 2010, roč. 2010, č. 2, s. 493.
500) CROSS, F. B. The Ideology of Supreme Court Opinion and Citations.
Iowa Law Review
, 2012, roč. 97, č. 3, s. 693 a násl. Překlad TS.
501) Tamtéž. Viz také KOSMA, M. N. Measuring the Influence of Supreme Court Justices.
The Journal of Legal Studies
, 1998, roč. 27, č. 2, s. 339.
502) Viz SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008, s. 12-13, která tento výčet syntetizuje z PECZENIK, A. The Binding Force of Precedent. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 477-478 a SUMMERS, R. S. Precedent in the United States (New York State). In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 373-377.
503) WINKELS, R.; DE RUYTER, J. Survival of the Fittest: Network Analysis of Dutch Supreme Court Cases. In: PALMIRANI, M.; PAGALLO, U.; CASANOVAS, P.; SARTOR, G. (eds.).
AI Approaches to the Complexity of Legal Systems - Models and Ethical Challenges for Legal Systems, Legal Language and Legal Ontologies, Argumentation and Software Agents. Revised Selected Papers of International Workshop AICOL-III
. Heidelberg: Springer, s. 111.
504) To by teoreticky mohl být případ citování rozhodnutí například kvůli identifikaci důležitosti principu předvídatelnosti soudního rozhodování.
505) Derlén a Lindholm vyšli z toho, že autoři se v zásadě shodují na tom, jaká rozhodnutí SDEU je možné považovat za „top 10“, a pro pozdější porovnání se vstupním stupněm daných rozhodnutí nejprve vytvořili žebříček 10 nejcitovanějších rozhodnutí ve vybraných knihách a ve zprávách generálních advokátů. Překryv mezi 10 nejcitovanějšími rozhodnutími ve vybrané odborné literatuře a ve zprávách generálních advokátů je šest z 10 (tamtéž, s. 670-671). Překryv mezi odbornou literaturou a vstupním stupněm rozhodnutí je ale již pouze tři z 10 (DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 670-673). Derlén a Lindholm z toho v zásadě dovozují, že vstupní stupeň je zavádějící ukazatel. Máme však za to, že z těchto výsledků můžeme dovodit pouze to, že vstupní stupeň není vhodný ukazatel toho, jaká rozhodnutí jsou často citována odbornou literaturou.
506) Tamtéž, s. 672-674.
507) Tamtéž, s. 675.
508) V poznámce pod čarou na to upozorňují Derlén a Lindholm tamtéž.
509) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 20.
510)
Hyperlink-induced topic search
.
511) Viz KLEINBERG, J. Authoritative Sources in a Hyperlinked Environment.
Journal of the ACM
, 1999, roč. 46, č. 5, s. 604-632.
512) GERHARDT, M. J.
The Power of Precedent
. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 109.
513) ETHAYARAJH, K.; GREEN, A.; YOON, A. H. A Rose by Any Other Name: Understanding Judicial Decisions that Do Not Cite Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2018, roč. 15, č. 3, s. 572-573.
514) Viz NIBLETT, A.; YOON, A. H. Friendly Precedent.
William & Mary Law Review
, 2016, roč. 57, č. 5, s. 1789-1823 nebo SEGAL, J. A.; SPAETH, H. J.
The Supreme Court and the Attitudinal Model Revisited
. Cambridge: Cambridge University Press, 2002.
515) CROSS, F. B. Chief Justice Roberts and Precedent: A Preliminary Study.
North Carolina Law Review
, 2008, roč. 86, č. 5, s. 1261.
516) HITT, M. P. Measuring Precedent in a Judicial Hierarchy.
Law & Society Review
, 2016, roč. 50, č. 1, s. 62.
517) BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání
. Praha: Auditorium, 2013, s. 107-108.
518) Viz část I kapitola 1.
519) WALSH, D. J. On the Meaning and Pattern of Legal Citations: Evidence from State Wrongful Discharge Precedent Cases.
Law & Society Review
, 1997, roč. 31, č. 2, s. 338-339.
520) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30; FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
521) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Is it Good Law? Network Analysis and the CJEU’s Internal Market Jurisprudence.
Journal of International Economic Law
, 2017, roč. 20, č. 2, s. 258-277; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098.
522) Odhadovaná úplnost je založena na srovnání s naplněností právních informačních systémů. Viz část II podkapitolu 2.3 (zejména Tab. 1 a Obr. 6).
523) Viz část II podkapitolu 4.4 (zejména Tab. 10).
524) Srov. BOBEK, M.; KÜHN, Z. a kol.
Judikatura a právní argumentace. 2., přepracované a aktualizované vydání.
Praha: Auditorium, 2013 a jejich dělení analýzy judikatury dle jednotlivých odvětví soudnictví.
525) ETHAYARAJH, K.; GREEN, A.; YOON, A. H. A Rose by Any Other Name: Understanding Judicial Decisions that Do Not Cite Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2018, roč. 15, č. 3, s. 563-596.
526) Tamtéž, s. 564.
527) Podobné úvahy tamtéž, s. 585.
528) Propad v počtu rozhodnutí v roce 2018 je dán povahou souboru rozhodnutí, se kterým pracujeme, jak bylo specifikováno výše. Náš dataset obsahuje rozhodnutí vydaná (publikovaná na webových stránkách soudů) pouze do 30. 9. 2018. Viz část II kapitola 2.
529) Přesněji řečeno rozhodnutími, která jsou zařazená do CzCDC.
530) Viz FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
531) Viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 675.
532) Viz MLYNAŘÍK, V.
Empirická analýza právní argumentace v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ČR v letech 2004-2011
. Diplomová práce (vedoucí Zdeněk Kühn). Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2016.
533) Jako jeden z příkladů je možné uvést vnitřní nastavení v rámci Nejvyššího správního soudu. Jednací řád NSS předpokládá, že jednak stanoviska soudu a zásadní usnesení budou obsahovat tzv. právní větu, jednak budou do vnitřní evidence judikatury zařazovány právní věty formulované podle rozhodnutí (nižších) správních soudů. Právní věty eviduje Oddělení evidence judikatury a Redakční rada Sbírky rozhodnutí rozhoduje o tom, které právní věty jsou způsobilé k publikaci a které nikoli (§ 80 jednacího řádu NSS). Tyto právní věty jsou pak soudcům zpřístupňovány prostřednictvím vnitřní počítačové sítě soudu, přičemž cílem této praxe je zajistit jednotu rozhodovací praxe soudu.
534) Jak bude uvedeno dále, tomuto tvrzení odpovídá i skutečnost, že jedna z nejcitovanějších rozhodnutí Ústavního soudu jsou citována proto, že v nich Ústavní soud jasně říká, že není čtvrtou soudní instancí.
535) Viz § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
536) Viz § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích: „Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.”
537) Viz například situace kolem kauzy ”Slovenské důchody”, namátkové daňové kontroly, počítání prekluzních lhůt atd.
538) Viz PASEKOVÁ, E. Vojtěch Šimíček: Soudci by měli mít nárok na tvůrčí volno, aby „nevyhořeli“.
Česká justice
, publikováno 28. 10. 2016.
539) ÚSTAVNÍ SOUD ČR.
Roční statistické analýzy 2018 (vč. věcí skončených a předaných soudní kanceláři do 25.2.2019)
. 2019.
540) NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD.
Statistiky: Rok 2017
. Nedatováno.
541) ÚSTAVNÍ SOUD ČR.
Roční statistické analýzy 2018 (vč. věcí skončených a předaných soudní kanceláři do 25.2.2019)
. 2019, s. 4.
542) NEJVYŠŠÍ SOUD ČR.
Statistika Nejvyššího soudu za rok 2017
. Nedatováno.
543) ÚSTAVNÍ SOUD ČR.
Roční statistické analýzy 2018 (vč. věcí skončených a předaných soudní kanceláři do 25.2.2019)
. 2019, s. 5.
544) MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI.
České soudnictví 2017: Výroční statistická zpráva
. 2018, s. 30.
545) ÚSTAVNÍ SOUD ČR.
Roční statistické analýzy 2018 (vč. věcí skončených a předaných soudní kanceláři do 25.2.2019)
. 2019, s. 4-5.
546) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 18.
547) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
548) GERHARDT, M. J.
The Power of Precedent
. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 122 a násl.
549) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 660.
550) Tedy ani jedno spojení s ani jedním jiným dalším rozhodnutím.
551) SCOTT, J.
Social Network Analysis. 4th Edition
. Los Angeles: SAGE Publications, 2017, s. 81; stejný ukazatel používají i DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686, kteří navazují na podobný ukazatel, který na síti rozhodnutí Nejvyššího soudu USA použili FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
552) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 660.
553) Tamtéž, s. 659.
554) Tamtéž, s. 660.
555) Výpočet vychází z údajů, které o síti Nejvyššího soudu USA uvádí FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 18 a provedli jej DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
556) Viz FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30 pro citační síť Nejvyššího soudu USA a DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 662 a násl. pro citační síť SDEU.
557) Viz RÉKA, A.; BARABÁSI, A.-L. Statistical Mechanics of Complex Networks.
Reviews of Modern Physics
, 2002, roč. 74, č. 1, s. 49. Obdobně viz také DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 662-663.
558) Tamtéž, s. 662.
559) Tamtéž, s. 659.
560) Pro účely zobrazení v grafu byly kvůli velkému počtu rozhodnutí v datasetech vypuštěny informace o počtu rozhodnutí, která neobsahují ani jednu výstupní citaci.
561) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
562) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
563) Obrázek převzat z DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 663.
564) Obrázek převzat z FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 19.
565) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
566) ŠIMKA, K. Rozhovor s Josefem Baxou.
Bulletin Komory daňových poradců České republiky
, 2018, č. 2, s. 9.
567) K výběru jednotlivých soudců viz tamtéž, s. 8-9.
568) Tamtéž, s. 9.
569) I Knapp přichází s myšlenkou, že právní normou je až interpretovaný právní text. V tomto rozměru se tedy reálně ti, kteří právo interpretují (a soudy jsou určitými autoritativními vykladači právních textů), podílí na konečné podobě právních norem. Viz KNAPP, V.
Teorie práva
. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 168.
570) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 667.
571) Viz tamtéž, s. 669.
572) Nález ÚS ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13.
573) Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.
574) Rozhodnutí NSS ze dne 20. 6. 2018, čj. 13 Kss 8/2017-170.
575) Pro srovnání viz například situace ve Francii jako důsledek textace článku 5 Code Civil.
576) U Ústavního soudu pouze jednu citaci obsahuje 15,81 % z celkového počtu rozhodnutí, u Nejvyššího soudu 16,56 % a u Nejvyššího správního soudu 21,86 %.
577) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
578) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
579) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
580) FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346 a FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
581) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687.
582) OLSEN, H. P.; KÜÇÜKSU, A. Finding hidden patterns in ECtHR’s case law: On how citation network analysis can improve our knowledge of ECtHR’s Article 14 practice.
International Journal of Discrimination and the Law
, 2017, roč. 17, č. 1, s. 4-22.
583) Tamtéž, s. 8.
584) Viz například nalez ÚS ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. US 252/04, ve kterém Ústavní soud tvrdí, že „jiz ucineny vyklad by mel byt, nedojde-li k naslednemu shledani dostatecnych relevantnich duvodu podlozenych racionalnimi a presvedcivejsimi argumenty, ve svem souhrnu vice konformnejsimi s pravnim radem jako vyznamovym celkem a svedcicimi tak pro zmenu judikatury, vychodiskem pro rozhodovani nasledujicich pripadu stejneho druhu, a to z pohledu postulatu pravni jistoty, predvidatelnosti prava, ochrany opravnene duvery v pravo (opravneneho legitimniho ocekavani) a principu formalni spravedlnosti (rovnosti).“
585) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 674.
586) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
587) To je případ i praxe SDEU. Viz DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 674-675.
588) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
589) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 674-675.
590) Tamtéž, s. 675.
591) Převzato z DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 674; tento obrázek zobrazuje průměrný, nikoli celkový počet vstupních citací.
592) Převzato z FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 19; tento obrázek zobrazuje průměrný, nikoli celkový počet vstupních citací.
593) Propad znázorněný na reprodukovaném grafu autoři vysvětlují specifickým chováním tzv. Warrenova soudu, který příliš nerespektoval dřívější rozhodnutí soudu, což vede k tomu, že soud v novějších složeních nemá tendenci se k těmto rozhodnutím vztahovat tak často jako k jiným. Viz tamtéž, s. 19-20.
594) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 675. U SDEU se jednalo o 8 879 rozhodnutí vydaných v letech 1954 až 2011; u Nejvyššího soudu USA o 30 288 rozhodnutí vydaných v letech 1754 až 2002.
595) Viz PECZENIK, A. The Binding Force of Precedent. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 461-479; v českém kontextu pak KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-270. Tyto dva přístupy pak spojuje SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008.
596) Viz PECZENIK, A. The Binding Force of Precedent. In: MACCORMICK, N. D.; SUMMERS, R. S. (eds.).
Interpreting Precedents: a Comparative Study
. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 461-479.
597) Viz KÜHN, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu.
Právní rozhledy
, 2001, roč. 9, č. 6, s. 265-270 a SMEJKALOVÁ, T.
Teorie a praxe v používání judikatury
. Diplomová práce (vedoucí Radim Polčák). Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008.
598) JOHNSON, C. A. Law, Politics, and Judicial Decision Making: Lower Federal Court Uses of Supreme Court Decisions.
Law & Society Review
, 1987, roč. 21, č. 2, s. 325-340.
599) WALSH, D. J. On the Meaning and Pattern of Legal Citations: Evidence from State Wrongful Discharge Precedent Cases.
Law & Society Review
, 1997, roč. 31, č. 2, s. 352-353.
600) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
601) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loos
, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 676.
602) Je samozřejmě možné dovozovat povinnost odkázat na dřívější rozhodnutí právě z povinnosti řádného a přezkoumatelného rozhodnutí, kde by citace byla právě podmínkou této přezkoumatelnosti. V našem právním systému si ale, jak bylo již diskutováno výše, dokážeme představit situace ne tak neobvyklé, kdy rozhodnutí bude obsahovat všechny relevantní a potřebné argumenty bez takové citace dřívějšího rozhodnutí, a stále bude považováno za přezkoumatelné.
603) Je nicméně fér v této chvíli dodat, že odkaz na nález ÚS ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 se objevuje jen v té části rozhodnutí, které v textu samotném soud říká
„obiter dictum“
.
604) Stanovisko kolegia NS sp. zn. Cpjn 206/2010 je sice se svým vstupním stupněm 550 celkem 8. nejcitovanějším rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale až 34. nejcitovanějším celkově.
605) Viz diskuse k pojmu důležitosti v části I této publikace. K problematice autority precedentu viz také KOZEL, R. J. The Scope of Precedent.
Michigan Law Review
, 2014, roč. 113, č. 2, s. 185.
606) Viz KLEINBERG, J. Authoritative Sources in a Hyperlinked Environment.
Journal of the ACM
, 1999, roč. 46, č. 5, s. 604-632. Variantou, která využívá obdobně
outdegree centrality
, ale která představuje komplexnější algoritmus, je HITS -
hyperlink-induced topic search
, který použili i FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346. Dalším ze způsobů by mohlo být využití
eigenvector centrality
(důležitost rozhodnutí je úměrná nikoli rovná důležitosti rozhodnutí, které jej citují - viz FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 20). To však Fowler a Jeon odmítají, protože tento ukazatel bere v potaz pouze citace, které vedou k rozhodnutí (vstupní citace) a nezahrnují informace o citacích jiných rozhodnutí (výstupní citace). Používají proto kombinaci hodnot, které získají jak ze vstupních citací, tak inverzně z výstupních citací. Viz FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 330-332; stejný ukazatel pak používají i FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
607) KLEINBERG, J. Authoritative Sources in a Hyperlinked Environment.
Journal of the ACM
, 1999, roč. 46, č. 5, s. 604-632.
608) Extenzivní výklad fungování tohoto algoritmu je obsažen ve výše citované práci.
609) LUPU, Y.; FOWLER, J. H. Strategic Citations to Precedent on the U.S. Supreme Court.
The Journal of Legal Studies
, 2013, roč. 42, č. 1, s. 163. Překlad TS.
610) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 17.
611) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
612) Tamtéž, s. 658-659.
613) ETHAYARAJH, K.; GREEN, A.; YOON, A. H. A Rose by Any Other Name: Understanding Judicial Decisions that Do Not Cite Precedent.
Journal of Empirical Legal Studies
, 2018, roč. 15, č. 3, s. 580.
614)
Mere exposure effect
je psychologický jev, podle kterého lidé preferují jiné jevy, se kterými se již setkali. Pokud se tedy soudce bude častěji setkávat s nějakým konkrétním rozhodnutím (například proto, že o něm čte v odborné literatuře nebo na něj naráží prostřednictvím citací v jiných soudních rozhodnutích), je pravděpodobnější, že takovému rozhodnutí dá přednost před jinými, méně známými, i ve svém soudním rozhodování. Srov. např. ZAJONC, R. B. Mere Exposure: A Gateway to the Subliminal.
Current Directions in Psychological Science
, 2001, roč. 10, č. 6, s. 224-228.
615) ETHAYARAJH, K.; GREEN, A.; YOON, A. H. A Rose by Any Other Name: Understanding Judicial Decisions that Do Not Cite Precedent.
Journal of Empirical Legal Studie
s, 2018, roč. 15, č. 3, s. 582-583.
616) Tamtéž, s. 583.
617) Viz usnesení ÚS ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, případně obdobné formulace v usnesení ÚS ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05: „Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy.“
618) Viz usnesení ÚS ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02.
619) Usnesení ÚS ze dne 29. 9. 1993 sp. zn. I. ÚS 53/93. Toto rozhodnutí bylo identifikováno na základě vyhledávání fráze „orgán ochrany ústavnosti“ v databázi NALUS dle data rozhodnutí jako nejstarší, ve kterém se tato fráze v tomto kontextu vyskytuje. Není však vyloučeno, že existuje ještě jiné, starší rozhodnutí, ve kterém by se Ústavní soud ke své roli vyjadřoval bez toho, aniž by použil tuto frázi. Toto hledání však sloužilo primárně k ověření skutečnosti, že nález ÚS ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, není prvním rozhodnutím, které by se k otázce svého postavení vůči obecnému soudnictví vyjadřovalo.
620) Jedná se o součet řádků dva až sedm v Tab. 24.
621) Tady hovoříme o procentu rozhodnutí daného soudu, které obsahuje alespoň jednu citaci.
622) Tady hovoříme o procentu ze všech citací, které jsou obsaženy v rozhodnutích daného soudu.
623) Do jaké míry je skutkově podobné je další otázka, kterou už tento projekt nezodpovídá, ale kterou se zabývá navazující projekt Specifického výzkumu GAMU. Viz Judikatura, nebo precedens: Podobnost citovaných rozhodnutí při citacích judikatury (MUNI/A/0952/2019).
624) Usnesení NS ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 93/2011. Výstupní stupeň tohoto rozhodnutí je 9. Rozhodnutí se nachází na 249. místě dle svého
hub score
.
625) Průměrná
hub score
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou však na druhé až čtvrté úrovni o řád vyšší, než jsou na těchto úrovních průměrná
hub score
rozhodnutí Ústavního soudu.
626) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30; FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Goodbye
van Gend en Loo
s, Hello
Bosman
? Using Network Analysis to Measure the Importance of Individual CJEU Judgments.
European Law Journal
, 2014, roč. 20, č. 5, s. 667-687; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686; DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Characteristics of Precedent: The Case Law of the European Court of Justice in Three Dimensions.
German Law Journal
, 2015, roč. 16, č. 5, s. 1073-1098.
627) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 652.
628) FRANKENREITER, J. Network Analysis and the Use of Precedent in the Case Law of the CJEU - A Reply to Derlén and Lindholm.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s 687-694.
629) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30 a FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, roč. 15, č. 3, s. 324-346.
630) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
631) V této části argumentace vycházíme z textu SMEJKALOVÁ, T. Judikatura, nebo precedens?
Právník
, 2019, roč. 158, č. 9, s. 852-864.
632) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.
633) Tamtéž.
634) JOHNSON, C. A. Follow-Up Citations in the U.S. Supreme Court.
The Western Political Quarterly
, 1986, roč. 39, č. 3, s. 538-547.
635) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 647-686.
636) FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, roč. 30, č. 1, s. 16-30.; že tomu tak je viz také TIMOTHY, J. R.; SPRIGGS II, J. F.; WAHLBECK, P. J. The Origin and Development of Stare Decisis at the U.S. Supreme Court. In: MCGUIRE, K. T. (ed.).
New Directions in Juridical Politics
. New York: Routledge, 2012, s. 167-185.
637) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 668.
638) Tamtéž, s. 669.
639) Tamtéž, s. 672.
640) Do těchto počtů u žádného ze soudů nepočítáme rok 2018, který je v CzCDC zastoupen nekompletně (pouze do 30. 9.). V rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak neuvažujeme ani roky 1993-1999, kde jsou rozhodnutí zařazená do CzCDC vzhledem k nízké úplnosti málo reprezentativní.
641) ORR LARSEN, A. Factual Precedents.
University of Pennsylvania Law Review
, 2013, roč. 162, č. 1, s. 61.
642) Tamtéž.
643) Tamtéž, s. 62.
644) SCHAUER, F. Authority and Authorities.
Virginia Law Review
, 2008, roč. 94, č. 8, s. 1934.
645) Viz některá rozhodnutí Ústavního soudu o tom, jak má být zacházeno s jejich rozhodnutími.
646) DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, roč. 18, č. 3, s. 685.
647) Tamtéž.
648) Srov. KLEINBERG, J. Authoritative Sources in a Hyperlinked Environment.
Journal of the ACM
, 1999, roč. 46, č. 5, s. 610.
649) Toto rozhodnutí je navíc relativně staré (i když, jak bylo uvedeno výše, zcela určitě není prvním, ve kterém by se Ústavní soud ke své vlastní roli vymezoval) a na rozdíl od ostatních rozhodnutí v této množině je i rozhodnutím ve věci, nikoli usnesením o odmítnutí.
650) Podezřelým může být třeba KÜHN, Z.
Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře
. Praha: Karolinum, 2002.
651) Srov. studii o zacházení českých soudů s judikaturou ESLP, kde autoři využívají mj. i prvků citační analýzy. KOSAŘ, D.; PETROV, J.; ŠIPULOVÁ, K.; SMEKAL, H.; VYHNÁNEK, L.; JANOVSKÝ, J.
Domestic Judicial Treatment of European Court of Human Rights Case Law: Beyond Compliance
. New York: Routledge, Taylor & Francis Group, 2020.
652) PANAGIS, Y.; ŠADL, U.; TARISSAN, F. Giving Every Case Its (Legal) Due - The Contribution of Citation Networks and Text Similarity Techniques to Legal Studies of European Union Law. In: WYNER, A.; CASINI, G. (eds.).
JURIX 2017: The Thirtieth Annual Conference
. Amsterdam: IOS Press, 2017, s. 59-68.
653) Available in LINDAT/CLARIAH-CZ repository at http://hdl.handle.net/11372/LRT-3052.
654) Available in LINDAT/CLARIAH-CZ repository at http://hdl.handle.net/11372/LRT-2901.
655) Available in LINDAT/CLARIAH-CZ repository at http://hdl.handle.net/11234/1-3008.
657) See FOWLER, J. H.; JEON, S. The authority of Supreme Court precedent.
Social Networks
, 2008, vol. 30, no. 1, pp. 16-30 and FOWLER, J. H.; JOHNSON, T. R.; SPRIGGS, J. F.; JEON, S.; WAHLBECK, P. J. Network Analysis and the Law: Measuring the Legal Importance of Precedents at the U.S. Supreme Court.
Political Analysis
, 2007, vol. 15, no. 3, pp. 324-346. Also see DERLÉN, M.; LINDHOLM, J. Peek-A-Boo, It's a Case Law System! Comparing the European Court of Justice and the United States Supreme Court from a Network Perspective.
German Law Journal
, 2017, vol. 18, no. 3, pp. 647-686.

Vstupte do světa ASPI
na 14 dní zdarma

Máte už předplatné?

SOUVISEJÍCÍ DOKUMENTY
Dokument nemá vazby na jiné dokumenty