24. Filozofie od počátku křesťanství do poloviny 19.

století
Křesťanství bylo od počátku 4. st. n. l. hlavním náboženstvím římské říše. Středověká křesťanská filosofie bývá
obvykle dělena na dvě období: na období patristiky (2.–8. století) a na období scholastiky (9.-15. stol.)

PATRISTIKA – období duchovních otců (pater = otec) = studium křesť. literatury a myšlení od 1. do 7. st. n. l.
Hlavním tématem, které bylo v centru zájmu křesťanských myslitelů, je snaha o překonání rozporu mezi světem
křesťanské víry a světem antické pohanské filozofie. Nejvýrazněji se tento rozpor řešil především v hledání vztahu
rozumu a víry. Někteří myslitelé antickou moudrostí opovrhovali a roli lidského vědění a rozumu potlačovali, jiné
z antické filozofie čerpali a snažili se hledat kořeny křesťanské moudrosti v antické filozofii.
Představitelé: Aurelius Augustin (? 354–430), Tertulián (?160–220), Órigenes (185–253), Řehoř Veliký (540–604)

Aurelius Augustin (sv. Augustin – 354–430)

- pravděpodobně nejvýznamnějším filozofem a teologem období patristiky, stojícím na rozhraní dvou epoch –
antiky a středověku
- usiloval především o propojení křesťanství a platonismu – přijímá v zásadě Platónovo učení o ideách, ovšem
sídlo ideje umísťuje do Boží mysli.
- slavný Augustinův výrok „Věř, abys rozuměl“ odráží snahu o propojení rozumu a víry. Podle Augustina vede
přirozené poznání k náboženské víře, která pak pomáhá lépe poznat Boha i povahu stvoření, tedy svět kolem
nás.
- zdůrazňuje také učení o predestinaci (božského předurčení) tvrdí, že pouze první člověk, tedy Adam, se narodil
svobodný a bez hříchu, a pokud by se řídil Boží vůlí, mohl dosáhnout nesmrtelnosti. Byl ale satanem sveden
k hříchu a tímto jeho hříchem je poznamenáno celé lidstvo (dědičný hřích). Proto už nejsou lidé svobodní a
podle své přirozenosti hřeší. Bůh je ale milosrdný a některé z lidí spasí. Kdo bude spasen, záleží pouze na Boží
vůli.
- zdůrazňuje také učení o dvou obcích (obec Boží a obec pozemská), které spolu vedou neustálý boj. Tím
Augustin přispěl k rozvoji filozofie dějin, jelikož se odklonil od cyklického pojetí času, jež v antice převládalo, a
přijal pojetí lineární → dějiny v souladu s křesťanskou vírou směřují jednoznačně nevratně od stvoření
k Poslednímu soudu.
- „téma času“ – Augustin popírá objektivní existenci času a nalézá ho pouze v lidské duši a v lidském prožívání?
Analyzoval pojmy „minulost“ – to, co již není; „budoucnost“ – to, co ještě není; „přítomnost“ – to, co je, ale
neustále nám uniká, neboť i ten nejmenší zlomek přítomné vteřiny přechází okamžitě v minulost. Tyto tři časy
mají svou existenci pouze v lidské duši, a to jako přítomná vzpomínka, přítomné očekávání a bezprostřední
prožívání
- Nejvýznamnější díla: O obci boží, O svobodě vůle, O trojici, Vyznání

SCHOLASTIKA
- představuje druhou fázi vývoje křesťanské středověké filozofie – přibližně do období 9. – 15. století
- oproti patristice usiluje především o větší systemizaci tehdejšího vědění, je pěstována především v prostředí
univerzit (odtud i její název)
- tento termín nejprve označoval učitele ve škole, později misionáře a potom církevní učitele
- je to systém nauk, který se vyučoval na středověkých školách
- raná scholastika řeší důležitý spor o univerzálie (obecné pojmy)  hlavní otázka sporu: zda se
obecniny/univerzálie vyskytují před jednotlivinami (věcmi)
- Realisté – vycházejí z Platonova světa idejí, tvrdí, že obecniny existují reálně (např. pojem strom existuje
reálně, bez závislosti na skutečných stromech)
ucelený scholastický systém vytvořil Tomáš Akvinský.
- mezi další významné myslitele tohoto období patří: Pierre Abélard (1079–1142), Albert Veliký (?1193-1026),
William Ockhama (1289–1347)
- Scholastiku dělíme na ranou 9.–12. stol., vrcholnou 13. století a pozdní 14.–15. stol.
Tomáš Akvinský (1225–1274) – italský teolog a filozof
- je považován za klíčovou osobnost scholastiky
- pro jeho myšlení je charakteristický pokus o spojení křesťanské filozofie a učení Aristotela.
 - podařilo se mu systematizovat předešlé vědění pro potřeby křesťanské církve
- odmítá teorii dvojí pravdy – podle něj nemohou být pravda zjevená (pravda víry) a pravda lidského
rozumu (vědění) v rozporu, protože obě mají počátek v Bohu a doplňují se → jeho definice pravdy =
pravda je shoda věci a rozumu
- zjevené pravdy (o vzniku světa, o prvotním hříchu, vzkříšení, věčné blaženosti) jsou rozumem
nedokazatelné, avšak např. boží existenci lze racionálně dokázat ze stvořeného – pět důkazů
existence Boha
 pohyb – vše, co se pohybuje, musí být něčím pohybováno  prvotní hybatel je Bůh
 příčina – vše má příčinu – prvotní příčinou je Bůh
 nutnost – není možné, aby vše bylo nahodilé, musí existovat něco, co má nutnost samo ze
sebe – Bůh
 dokonalost – existuje něco nejvyššího, co má všechno v nejvyšším, absolutním stupni – Bůh
 cíl – vše směřuje k cíli – k Bohu
- Boha klade nad svět a nad přirozené, prokazuje nesmrtelnost lidské duše (člověka vykládá jako
jednotu duše a těla)
- ve sporu o univerzálie je umírněným realistou
- nově charakterizuje svobodu člověka – člověku je dána svobodná vůle, může tedy jednat svobodně.
Pokud by svobodnou vůli neměl, bylo by veškeré jeho jednání nutností. Svobodné rozhodování máme
díky rozumu. Člověk se sice ve svém jednání může rozhodovat dle své vůle, ale to, zda jeho jednání
povede k vytyčenému cíli či nikoliv, závisí na Bohu
- nejvýznamnější díla: Suma teologická, O bytí a bytnosti
- učení Tomáše Akvinského (Tomismus), je dodnes hlavní filozofickou koncepcí římskokatolické církve, a
tak si v dnešním světě udržuje významné postavení.

Novověká filozofie
- byla součástí bouřlivého vývoje evropské kultury a civilizace od 17. století do poloviny 19. století.
- byla ovlivněna společenskými, náboženskými a politickými změnami v dané době
- postupně se filozofie oddělila od náboženství
- zdůrazňovala postavení člověka ve světě a v přírodě

RENESANČNÍ FILOZOFIE
 stojí na pomezí středověké a novověké filozofie
 klade důraz na člověka, na jeho rozum, nezávislost, svobodu a individualitu
 zároveň znovuobjevení přírody
 návrat k ideálům antiky
 v první fázi navázala renesanční filozofie na antickou platonskou a aristotelskou tradici, ve druhé fázi byla
pěstována přírodní filozofie (kladla důraz na smyslové poznání, pozorování a přirozené vysvětlování jevů)
Mikuláš Kusánský (1401–1464)
- renesanční filozof, teolog, církevní hodnostář, všestranný učenec
- patří mezi největší evropské myslitele 15. století
- ovlivnil novověké myšlení (i J. A. Komenského)
- základem jeho myšlení je novoplatónská metafyzika Jednoho, ale křesťanská – Bůh je jeden ve třech
osobách
- řešil možnost míru mezi různými náboženstvími: „Tak dostává jeden Bůh u různých národů vždy jiné
jméno, přesto že je všude a ve všem jeden“
- nejvýznamnější dílo: „O učené nevědomosti“

Francis Bacon (1561–1626)

- anglický filozof, právník, státník
- vypracoval novou induktivní metodu poznání, založenou na experimentu a pozorování
- „Vědění je moc“, „Nad přírodou lze zvítězit jen tak, že jí nasloucháme“  poznat přírodu znamená
moci jí vládnout
 - Sklony našeho rozumu k nemístné schematizaci jsou přirozenými (a z dnešního hlediska i
sebeobrannými) mechanismy, které Bacon nazývá idoly (tedy to, k čemu rozum tíhne)
 Idoly rodu – tendence rozumu činit závěry, aniž by ověřoval všechny detaily, mohou nás vést
ke klamu, jelikož vše posuzujeme lidským měřítkem
 Idoly jeskyně – tendence představovat si, že všichni o všem přemýšlejí stejně, např. přečtená
kniha ovlivní naše názory a my nejsme ochotni přijmout jiné
 Idoly tržiště – tendence přehlížet, že nemáme vždy jasně definované pojmy, s nimž
pracujeme, a že existují slova bez významu a významy beze slov (nejnebezpečnější), vycházejí
z nevhodného výběru a špatného používání slov, kterým pak každý rozumí trochu jinak
 Idoly divadla – tendence k nekritickému přejímání názorů od druhých, aniž je analyzujeme
- Potírání idolů je první (destruktivní) krok k poznání, druhým krokem je konstruktivní práce
prostřednictvím indukce

RACIONALISMUS
- konec 16. a první polovina 17. století – rychle se rozvíjí věda, třicetiletá válka → vliv na vývoj evropského
myšlení
- představuje významný myšlenkový směr, jenž za jediný zdroj poznání považuje správně používaný rozum –
jedná se o epistemologický postoj (jeho závěry se promítají do ontologie i etiky)

Představitelé racionalismu – René Descartes, Baruch Spinoza, Gottfried Wilhelm Leibniz – všichni pocházeli
z evropského kontinentu, proto se jejich učení označuje jako kontinentální racionalismus

René Descartes (1596–1650)

- francouzský filozof a matematik
- většinu života trávil v emigraci v Holandsku – zde se údajně setkal s Komenským
- je považován za jednu z nejvýznamnějších postav dějin filozofie
- jeho filozofie i matematika představují zásadní obrat v dějinách evropského myšlení, jeho vliv sahá až do
současnosti (navázali na něj Baruch Spinoza, Gottfried Wilhelm Leibniz, Edmund Husserl)
- zastával názor, že smysly nás klamou
- zdůrazňoval, že o všem je třeba pochybovat  metodická skepse
- tvrdil: „Myslím, tedy jsem.“ (Cogito, ergo sum) – skrze proces myšlení dokážu svou existenci, existenci
myslícího já,
- „subjekt-objektový rozvrh světa“ – subjekt = myslící X objekt = myšlené (protipóly mezi kterými je nutné najít
vztah a shodu)
- člověk poznává skrze ideje (obsahy naší mysli) – rozlišuje:
- vrozené (od Boha) – jsou pravdivé (rozprostraněná substance)
- získané (z vnějšího světa) – nevěrohodné, vznikají působením rozprostraněného světa na naše smysly
- dualismus (Descartova ontologická koncepce) – existence 2 konečných substancí (podstat = základ světa) a
nekonečného boha
- substance myslící (podstata každého subjektu) – já
- substance rozprostraněná (podstata všeho existujícího kromě já) – tělo – nemyslící věc (extensa)
- zastával metodu dedukce – z obecného závěru vyvozuju vlastnosti konkrétního prvku množiny
- dílo: Rozprava o metodě, Meditace o první filozofii

EMPIRISMUS
- vznikl na britských ostrovech, kde filozofie vyvíjela odlišně od kontinentu
- zkušenost je základním kamenem poznání (neuznával samostatnost rozumu)
- zahrnuje i senzualismus (G. Berkeley), který za zdroj poznání považuje naše smyslové počitky a vjemy

John Locke (1632-1704)

- odmítá doznívající scholastickou vzdělanosti i Descartovy myšlenky vrozených idejí
- podle Locka se každý člověk rodí bez obsahů mysli jako nepopsaná deska (tabula rasa), tyto obsahy se plní
postupem života, zkušeností, kterou postupně nabýváme („Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve
smyslech.“)
- zkušenosti lze rozdělit na zkušenosti o vnějším světě a zkušenost o vnitřním světě
- zkušenosti pak vyplňují naši mysl, obsahem naší mysli jsou ideje (liší se složitostí)
- jednoduché ideje – nejjednodušší a nejzákladnější složka zkušenosti
- složené ideje – jednoduché ideje složené pomocí rozumu do složitějších celků
- všeobecné ideje – nejedná se o skutečné věci, ale o nejvyšší abstraktní pojmy
- ideje se vytvářejí poznáváním kvalit jednotlivých věcí prostřednictvím zkušenosti
- primární kvality – neoddělitelné od věcí (tvar, rozlehlost, tuhost, …)
- sekundární kvality – samy o sobě neexistují, jsou výtvory našeho vnímání a existují v závislosti na
něm (brvy, chutě, zvuky, …)
- vyzvedává svobodu myšlení a náboženského vyznání
- dílo: Esej o lidském rozumu
-
George Berkeley (1683-1753)
- snaží se navrátit důstojnost křesťanství  zničit ateismus (vychází z materialismu)
- vychází z kritiky Johna Locka a jeho vnímání po částech (pojetí idejí a kvalit)
- klade důraz na smyslové poznání (senzualismus)
- já (duch) poznává své vlastní ideje
- „Být znamená být vnímán“ → věci existují pouze v procesu vnímání a svět je kombinací našich počitků – je vlastně celý
pouze mou představou a reálně existuji toliko já sám (solipsismus) (což je nesmysl)
- Bůh stvořil svět já, já tvoří svůj svět, já se samo popisuje vlastními ideami – v rozhovoru s Bohem
- dílo: Pojednání o základech lidského poznání

David Hume (1711-1776)

- skeptik, agnostik (nepoznatelnost světa)
- narodíme se jako tabula rasa
- zastává názor, že veškeré poznání pochází ze smyslových vjemů, rozlišoval 2 druhy obsahu vědomí:
o imprese (dojmy) – vznikají tady a teď (dojem je velký a silný) – když slyšíme, vidíme, cítíme apod.
o ideje – vzpomínka na dojem (síla ideji je menší než síla dojmu), spojováním jednoduchých idejí vznikají složené
ideje
- věnoval kritice pojmu příčinnosti (kauzality) – představa, že jev A přímo způsobuje jev B (např. teplota vody stoupne na
100 °C a voda začne vařit) → Hume tvrdí, že se jedná pouze o náš zvyk
- pochyboval o našem objektivním poznání, což ho dovedlo až ke skepticismu – nevím a nemohu vědět, zda existuje
objektivní realita a já (subjekt)
- proti náboženství – založeno jen na citu (nejde doložit empiricky ani racionálně)
- díla: Pojednání o lidské přirozenosti, Zkoumání lidského rozumu

OSVÍCENSTVÍ – přelom 17. a 18. století

- šířilo se vědění, rozum a tolerance, charakteristická je víra v lidský rozum a pokrok
- kořeny v Nizozemsku a Anglii, nejvíce rozšířen ve Francii
- stopy renesančního myšlení (důraz na emancipaci člověka, odpor k absolutní autoritě církve)
- důraz na lidský rozum a jeho správné používání (nenechat se slepě vést autoritami)
- znaky osvícenství:
o důraz na rozum (racionalitu), přesvědčení, že všechny jevy (přírodní i společenské) jsou vysvětlitelné
racionálně pochopitelnými, často mechanicky chápanými zákony; osvícenství = boj světla a rozumu
proti tmě nevědomosti a pověr
o důraz na lidskou svobodu, rovnost, demokracii, toleranci, přesvědčení o nevyhnutelnosti pokroku
o kritika náboženství, cenzury a absolutismu vedou o omezování lidského rozumu
o deismus (jen u některých osvícenců) – přesvědčení, že Bůh sice svět stvořil, ale nijak do něj
v současnosti nezasahuje
Jean Jacques Rousseau (1712–1778)
- hlásal heslo: volnost – rovnost – bratrství
- jeden z mála ve své době, který nepovažoval pokrok vědění a kultury za jednoznačně blahodárný  podléhá
skepsi
- přirozená rovnost – rozvoj ekonomiky a kultury způsobil nerovnost  vznik soukromého vlastnictví „Toto je
moje!“
- řešením nerovnosti je společenská smlouva:
o smlouva o smlouvě budoucí (lidé se dohodnou, že se spolu sejdou a dohodnou na společenské smlouvě)
o pravá smlouva (lidé mezi sebou smlouvu uzavřou a domluví se, že budou občané vládnout sami)
- chce, aby se občané scházeli a vytvářeli obecnou vůli, radili se o zásadních otázkách – zastánce republiky (lidu náleží
nejvyšší moc ve státě)
- nejvýraznější postava franc. pedagogiky 18. století
- dílo: Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, Emil čili o výchově

další představitelé: Charles Louis Montesquieu (1689-1755), Francois Marie Arouet Voltaire (1694-1778)

NĚMECKÝ IDEALISMUS
zahrnuje skupinu německých filozofů, kteří se v mnoha bodech svého myšlení lišili
existovali mezi nimi i významné shody:
upřednostnění myšlení a idejí před hmotou
sklon k filozofické spekulaci (na rozdíl od soudobé anglické a francouzské filozofie)
hájili význam hypotéz, obecných pojmů a poznatelnosti světa
v centru jejich zájmu byl lidský subjekt
Immanuel Kant (1724-1804)
- jeden největších filozofů všech dob, IQ asi 240
- novověký myslitel – v centru myšlení má rozum (nikdo ho ale dříve nedefinoval) = kritická filozofie
- schopnost člověka (síla) schopná přetvořit předešlé myšlení a starý společenský řád (osvícenec!)
- rozum je totálně aktivní a autonomní
- jeho vrcholná díla: Kritika praktického rozumu a Kritika čistého rozumu
- zakladatel kriticismu – pochopit epicentrum problému a odtud ho řešit (části: destruktivní obrácení do
minulosti a konstruktivní budoucnost)
- jeho filozofii označujeme jako „transcendentální“ („zkoumání možností každé zkušenosti“)
- Kopernikánský obrat: předmětem filozofie se stává subjekt (činnost lidského rozumu)
- v kritice racionalistů se Kant ptal, na základě čeho jsou si jistí, že správnost myšlenkových závěrů
znamená také skutečnost, realitu toho, co si myslíme; empiristům vytýkal, že smyslová zkušenost
říká sice, jaké věci jsou, ale nepřináší jistotu, že to nemůže být jinak-
- analytické a syntetické soudy:
- analytické soudy – nijak nerozšiřují pojem předmětu, o kterém mluví, zdůrazňují jen to, co je
v pojmu předmětu obsaženo („led taje“ apod.)
- syntetické soudy – rozvíjejí pojem poznávaného předmětu a přidávají něco nového

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831)

- patří k nejproslulejším filozofům našich dějin
- navazuje na Kanta, jehož si velmi vážil
- pokusil se vybudovat mohutný systém přírody a ducha, tvrdí, že všechno byt je stádiem vývoje ducha, jehož
hlavním principem byl vzájemný boj protikladů – triáda:
o teze (pozice – absolutní idea)
o antiteze (negace – příroda)
o syntéza (negace negace – společnost)
- dílo: Fenomenologie ducha, Dějiny filozofie
- vše se vyvíjí, je dynamické – vývoj ve spirále – chvíli nahoru, chvíli klesá, pak zase stoupá – celkový vývoj je ale
vývoj k vyššímu
- Člověk je jedním fenoménem – vývojovým stádiem absolutní ideji, které se postupně poznává
- TEZE – 1. fáze existence (logika)
o existuje absolutní idea, mimo prostor a čas se neustále vyvíjí, absolutní idea je nekonečná, duchovní, totálně
dynamická
o neuvědomuje si svou vlastní existenci
- ANTITEZE – 2. fáze existence (filozofie přírody)
 o absolutní idea se stává přírodou
o objevuje se hmota, vývoj v kruzích
o na konci se objevuje člověk
- SYNTÉZA – 3. fáze existence (filozofie ducha)
o společnost má 2 stránky – duchovní a materiální
o absolutní idea se stane absolutním duchem – stává se lidstvem
o duch se projevuje opět ve 3 stupních:
 subjektivní duch (každý z nás jsme jeho součástí)
 objektivní duch (právo, morálka, rodina, stát – absolutní idea se nám tak zjevuje – má 2 části: duch a
hmota)
 absolutní duch (umění – náboženství-filozofie)