O metodologii a její historii jednoduše - Univerzita Karlova
O metodologii a její historii jednoduše - Univerzita Karlova
O metodologii a její historii jednoduše - Univerzita Karlova
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
GYMNÁZIUM JANA PALACHA PRAHA 1, s. r. o.<br />
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
(Studijní text)<br />
Autor: PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Praha 2009<br />
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti.<br />
Projekt OPPA Příroda, společnost a kultura jako cesta komplexního rozvoje studenta. -<br />
Podpora procesu tvorby vybraných oblastí školního vzdělávacího programu je<br />
spolufinancován z Evropského sociálního fondu.
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Obsah:<br />
1 Geneze základních pojmů (Inteligence, definice vědy, problém vědeckého jazyka) .... 3<br />
2 Vývoj vědeckého poznání od nejstarších civilizací ....................................................... 7<br />
2.1 Prehistorie vědy...................................................................................................... 7<br />
2.2 Věda v nejstarších civilizacích – inspirační zdroj antiky ....................................... 8<br />
2.3 Mýtus a „logos“ ve starověkém Řecku ................................................................ 11<br />
2.4 Základy antické vědy ........................................................................................... 16<br />
2.5 Věda v epoše helénismu a starověkého Říma ...................................................... 20<br />
2.6 Význam antické vzdělanosti pro další vývoj ....................................................... 21<br />
2.7 Středověk a význam arabské vědy pro udržení kontinuity s antikou ................... 22<br />
3 Renesanční předpoklady novodobé vědy ..................................................................... 26<br />
3.1 Humanismus a renesance ..................................................................................... 26<br />
3.2 Vyústění renesance a vytvoření základů novodobé vědy .................................... 29<br />
3.3 Církev proti novým myšlenkovým proudům ....................................................... 31<br />
3.4 Francis Bacon, René Descartes, Isaac Newton .................................................... 36<br />
3.5 Osvícenství a věda ............................................................................................... 41<br />
4 Věda a technika od průmyslové revoluce do 19. století .............................................. 49<br />
4.1 Průmyslová revoluce ............................................................................................ 49<br />
4.2 Několik významných vynálezů průmyslové revoluce a hlavní představitelé<br />
moderní techniky.............................................................................................................. 51<br />
4.3 Věda v 19. století ................................................................................................. 54<br />
4.4 Technicko-vědecká revoluce na konci 19. století ................................................ 63<br />
4.5 Klasifikace a metodologie věd v 19. století ......................................................... 66<br />
5 Společnost vědění – 20. století ..................................................................................... 73<br />
5.1 Vědecko–technická a informační revoluce .......................................................... 73<br />
5.2 Metodologie vědy ve 20. století (novopozitivismus, falzifikacionalismus, teorie<br />
paradigmat, postmodernismus) ........................................................................................ 79<br />
6 Použité informační zdroje ............................................................................................ 85<br />
2
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
1 GENEZE ZÁKLADNÍCH POJMŮ (INTELIGENCE, DEFINICE<br />
VĚDY, PROBLÉM VĚDECKÉHO JAZYKA)<br />
V běžné mluvě se často setkáváme s výroky typu „nedělej z toho vědu“, „copak je<br />
to nějaká věda“, což znamená „udělej něco <strong>jednoduše</strong> a rychle, nezdržuj, nemluv u toho<br />
zbytečně“. Vědci jsou pak často vnímáni jako lehce potrhlí, od reality života odtržení<br />
jedinci trávící život v uzavřených laboratořích nebo zaprášených knihovnách, neschopní<br />
komunikovat s „normálními“ lidmi. Takový pohled je pozůstatek z dávných dob, kdy věda<br />
byla elitářská záležitostí uzavřené společnosti badatelů, existenčně závislých na různých<br />
mecenáších. 1<br />
On i pojem intelektuál disponuje škálou různých významů. Obecně je označením<br />
pro duševně pracujícího člověka, vzdělance, ale často obsahuje i pejorativní prvek ve<br />
smyslu planého teoretizování odtrženého od života nebo snobismu. Tzv. intelektuálština<br />
je přímo chápána jako přepjatá spekulativnost spojená s nadřazeným jednáním a chováním.<br />
S tím souvisí i termín inteligent, který obecně znamená člověka s vyšším vzděláním a<br />
používá se i jako nadávka, podsouvající vlastnost právě určitého vyvyšování se. Navazující<br />
pojem inteligence má hned několik významů. V psychologické oblasti souvisí<br />
s intelektem (rozum, schopnost myšlení) a znamená rozumové nadání, schopnost chápání<br />
a samostatného myšlení. Inteligence je jediná měřitelná vlastnost osobnosti. IQ testy jsou<br />
však velmi z<strong>jednoduše</strong>nou výpovědí o rozumových schopnostech člověka. Inteligence<br />
musí mít i etický rozměr ve smyslu sociální inteligence a schopnost hledat nové cesty<br />
řešení problémů – kreativitu).<br />
V sociálním kontextu znamená inteligence samostatnou společenskou skupinu<br />
tvořenou duševními pracovníky (inženýry, lékaři, učiteli, umělci), kteří nejsou<br />
bezprostředními výrobci a jejichž činnost je určována společenským zájmem a financována<br />
státem nebo soukromou organizací. Totalitní systémy se vždy snažily násilně potlačit<br />
intelektuální svobodomyslnost a podřídit ji svým pravidlům nečestné politické hry.<br />
(Například po únorovém převratu 1948 u nás akce „inteligence do výroby“ nebo snaha<br />
1 Mecenáš znamená podporovatel umění a věd. Označení bylo přejato z latinského jména Gaia<br />
Cilnia Maecenase (74 -8 př.n.l.), bohatého a vzdělaného římského aristokrata etruského původu,<br />
který byl blízkým přítelem a důvěrným diplomatem prvního římského císaře Augusta. Sám byl<br />
literárně činný, ale hlavně kolem sebe shromáždil skupinu básníků a poskytl jim hmotné<br />
zabezpečení, aby se mohli věnovat umělecké činnosti. Vstup do jeho skupiny zavazoval umělce, ke<br />
kterým patřili i slavní římští básníci Vergilius a Horatius, k podpoře Augustovy politiky.<br />
3
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
vychovat novou vlastní inteligenci s dělnickým původem a stranickým průkazem KSČ,<br />
ještě tragičtější byl osud čínské inteligence v době „kulturní revoluce“ 1965-1969)<br />
4<br />
Nejvyšší formou v oblasti myšlení a intelektuálních dovedností je věda. Obecné<br />
definice vyznívají poněkud kostrbatě, ale podstatu vystihují:<br />
1) Věda je „prostředek, který umožňuje poznání světa“ 2 .<br />
2) „Věda je systematický způsob poznání skutečnosti, jehož předmětem mohou být<br />
předměty, události nebo lidé.“ 3<br />
3) Věda je „každé propracované a obecně rozumové poznání, vycházející z pozorování,<br />
rozvažování nebo experimentu“ 4 .<br />
4) Věda je „systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné<br />
oblasti“ 5 .<br />
5) Věda představuje „nepřetržitý proces lidského poznávání společnosti, člověka,<br />
lidského myšlení a kultury“ 6 .<br />
Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o racionální (tzn. založené na<br />
rozumu, rozumem pochopitelné) a metodické (tzn. promyšlené a utříděné) vyvozování a<br />
zobecňování nových poznatků na základě abstrakce myšlenkových činností (tzn.<br />
myšlenkového procesu odlišujícího specifické vlastnosti věcí a jevů a současně<br />
zjišťujícího jejich obecné a podstatné vlastnosti a vztahy mezi nimi).<br />
Současná společnost je obecně založená na poznání (knowledge-based, learning-<br />
based society). Existuje široká síť vědeckých institucí, zajišťujících organizaci<br />
vědeckého výzkumu (vysoké školy, akademie věd) v rámci specializovaných pracovišť<br />
(katedry, výzkumné ústavy) a šíření nových vědeckých poznatků jednak směrem<br />
k praktické aplikaci (nové technologie ve výrobě, nové druhy léků…), jednak v rámci<br />
teoretické přípravy nových pracovníků pro vědeckou činnost. To je úkolem školského<br />
systému a různých výchovně vzdělávacích programů. Fungování a provázanost těchto<br />
vědeckých institucí závisí na vědní politice státu, která je výrazně ovlivňována jeho<br />
ekonomickými možnostmi.<br />
Je zcela zřejmé, že investice do vědy a vzdělání mají v moderní společnosti<br />
největší návratnost v progresivním rozvoji ekonomiky a tím zpětně ovlivňují další<br />
společenský rozvoj.<br />
2 Filozofický slovník. Přel. K. Berka a kol. 1.vyd. Praha: Svoboda , 1985, s. 356.<br />
3 Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [on-line]. [cit. 2.3.2007]. Dostupné na WWW:<br />
http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C%9da.<br />
4 Tamtéž.<br />
5 Tamtéž.<br />
6 Tamtéž.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Věda a s ní spjatá technika a technologie pronikají do všech oblastí lidského<br />
života a dramaticky mění jeho hodnoty, priority a cíle.<br />
Tempo vědeckého a sociálně ekonomického rozvoje je často přirovnáváno<br />
k rychlosti dopravních prostředků. Věda ve svých starověkých počátcích se rozvíjela<br />
zvolna, tempo se dá přirovnat k lidské chůzi, postupně k rychlosti koňského spřežení, které<br />
však musí zdolávat velmi složitý terén a různá úskalí (sem patří počátky novodobé vědy,<br />
která musela překonávat různá náboženská dogmata a omezení). Od průmyslové revoluce<br />
se v moderní epoše tempo zrychluje, v 19. století, „století vědy“, se dá přirovnat k rychlosti<br />
nejužívanějšího dopravního prostředku – vlaku. Nejrychlejší tempo je patrné od<br />
technickovědecké revoluce (rychlost letadla) až po dnešní tempo, které se dá přirovnat<br />
k mezikontinentálním letům.<br />
Jedním z problémů vědy v dějinách i současnosti je problém vědeckého jazyka a<br />
komunikace vůbec. Věda používá odborný jazyk, který je normálnímu člověku<br />
nesrozumitelný. V důsledku toho vznikají bariéry pro lidi komunikující v přirozeném<br />
jazyce a tím i problém porozumění vědeckým výsledkům. Porozumění vědeckým<br />
poznatkům zákonitě předpokládá určitou přípravu nebo studium a souvisí se stále<br />
aktuálním problémem všeobecného vzdělávání populace. Z toho vyplývají nové úkoly pro<br />
školy všech typů, ale také se ukazuje nezbytnost celoživotního vzdělávání, aby lidé<br />
neztráceli kontakt s vědeckým a technickým rozvojem (ve vyspělých zemích je dnes už<br />
např. počítačová gramotnost zcela běžná). Současně to předpokládá i vstřícnou aktivitu<br />
vědců v oblasti přenosu vědeckých informací, především je nutná dobrá vědecká<br />
popularizace nových poznatků. Komunikace je ve světě vědy stejně důležitá jako ve světě<br />
politiky, umění, obchodu.<br />
Abychom pochopili složitou strukturu soudobé vědy a metody vědecké práce, je<br />
třeba uvědomit si jednu zásadní věc. Člověk se rodí jako biologická bytost a teprve<br />
v sociálním prostředí získává základní schopnosti a dovednosti v oblasti komunikace a<br />
myšlení. Dítě objeví kouzelné slůvko „proč“ a snaží se chápat věci a jevy v určitých<br />
souvislostech. Základní škola ho nejprve naučí zvládnou tzv. „trivium“ (čtení, psaní,<br />
počítání) a posléze ho přivede k jednoduchým základům různých vědeckých disciplín –<br />
matematice, fyzice, chemii, <strong>historii</strong>, jazykovědě, <strong>historii</strong>, výtvarné výchově, zeměpisu.<br />
Určité sociální dovednosti se pak učí v občanské nauce a rodinné výchově. Pokud má dítě<br />
možnost pokračovat ve studiu na střední škole, zejména na gymnáziu, jeho poznatky se<br />
prohlubují a rozšiřují a žák se profiluje – vybírá si oblast svého zájmu a poté volí obor<br />
dalšího studia na vysoké škole. Tam už jsou obory profilované a student pracuje<br />
5
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
s vědeckou literaturou, na seminářích se učí argumentovat a sám i vědecky pracovat<br />
(seminární, ročníkové, diplomová práce). Na základě studia si pak volí profesi buď<br />
v oblasti aplikované (praktické) nebo teoretické (vědecké ústavy, katedry). Rozhodně však<br />
nevystačí se znalostmi, které získal v průběhu studia a musí se dál vzdělávat, aby obstál i<br />
v profesní konkurenci.<br />
6<br />
Tak jako jedinec dnes postupuje v životě od jednoduchých otázek a odpovědí k<br />
pochopení stále složitějších problémů a souvislostí, tak také postupovalo celé lidstvo.<br />
Každý jev současnosti je výsledkem složitého historického vývoje, proto je<br />
historická metoda velmi důležitá i zajímavá, týká se pochopení politických, kulturních i<br />
sociálních souvislostí. Dějiny vědy jsou také dějinami „velkého dobrodružství“ –<br />
bojem lidského rozumu a dovednosti za lepší svět. Abychom mohli pochopit složitost<br />
současné vědy i určité obavy z ní, musíme pochopit i <strong>její</strong> vývoj.<br />
“Vědecké poznání můžeme přirovnat ke stále narůstající hromadě písku a kamenů.<br />
Každý nový poznatek je dalším zrnkem písku, které umožňuje, aby se v hromadě usadily<br />
velké stavební kameny, často slepence z drobných poznatků předchozích. Ani nejskvělejší<br />
vědecké objevy nemají pro pokrok lidstva žádný význam, neseznámí-li se s nimi rychle<br />
ostatní vědci a posléze všichni lidé.“ 7<br />
7 ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. 1.vyd. Praha: Academia, 2006, s.9.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
2 VÝVOJ VĚDECKÉHO POZNÁNÍ OD NEJSTARŠÍCH<br />
CIVILIZACÍ<br />
2.1 Prehistorie vědy<br />
Až hluboko do moderní epochy bylo možné vědu charakterizovat jako poznání<br />
přírody. Bylo tomu tak proto, že v přírodě se najde mnoho pravidelně se opakujících jevů,<br />
na jejichž poznání záviselo od pradávna přežití člověka. Pohyby Slunce a Měsíce se<br />
periodicky opakují. Některé pohyby, jako např. denní „pohyb“ Slunce se dají pozorovat<br />
snadno, jiné, např. „pohyb“ Slunce v průběhu roku, se pozorují obtížněji. Oba pohyby<br />
výrazně ovlivňují důležité pozemské události. Den a noc jsou základními rytmy lidské<br />
existence, ročními obdobími se řídí stěhování zvěře, na níž po tisíciletí záviselo přežití<br />
lidstva. Po vynálezu zemědělství význam ročních období ještě vzrostl, protože špatné<br />
určení doby vhodné pro pěstování plodin mohlo vést k hladovění. Pokud bychom<br />
vystačili s pojetím vědy jako znalosti přírodních procesů, je univerzální a existuje od<br />
počátku lidstva.<br />
Už z jeskynních maleb je patrné, že prehistoričtí lidé byli dobrými pozorovateli<br />
přírody, kteří pečlivě sledovali roční období. Asi 2500 př. n. l. došlo k náhlému rozvoji<br />
činností, o nichž lze říct, že měly zřetelný vědecký význam. Na území Velké Británie a<br />
severozápadní Evropy vznikly v té době pozoruhodné kamenné stavby, sloužící<br />
astronomickým a náboženským účelům. Nejznámější Stonehenge představuje kruhové<br />
uspořádání megalitických kamenných bloků, existují však i megality oválného tvaru.<br />
V každém případě už jen přeprava a umístění obrovských kamenných kvádrů vyžadovalo<br />
velkou technickou zručnost a sílu. Navíc jsou tyto stavby sestrojeny na základě<br />
matematických principů, které předpokládají alespoň praktickou znalost Pythagorovy věty.<br />
Lze tedy hovořit o zřetelném vědeckém významu.<br />
Kombinace náboženství a astronomie byla v počátcích vědy základní.<br />
Nacházíme ji v Mezopotámii, Egyptě, Indii, méně v Číně. „Nebeské divadlo se zřejmým<br />
řádem a pravidelností pohybu nebeských těles, oživované mimořádnými událostmi jako<br />
komety a novy a podivnými pohyby planet bylo zřejmě pro lidstvo na úsvitu vývoje<br />
neodolatelnou intelektuální hádankou. Ve své touze po řádu a pravidelnosti nemohla lidská<br />
mysl udělat nic lepšího, než se chopit nebes jako vzoru poznání.“ 8<br />
8 Historie vědy. In Encyklopedia Britannica [on-line]. Přel. J.Vacek [cit.4.5.2007].Dostupné na<br />
www Jednoty českých matematiků a fyziků: http://www.jcmf.cz/libi_hvezdy.html.<br />
7
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
2.2 Věda v nejstarších civilizacích – inspirační zdroj antiky<br />
8<br />
Jak už bylo řečeno, všude jako první věda vznikla astronomie. Její těsný vztah<br />
k náboženství jí dával rituální rozměry, které podněcovaly vývoj matematiky.<br />
Čínští učenci velmi brzy vynalezli kalendář a metody zakreslování poloh<br />
souhvězdí. Ve starověké Číně nebyl, jako ve většině starověkých říší, vesmír zaplněn bohy<br />
a démony, jejichž vůle řídila běh věcí. Vesmír byl považován za ohromný organismus,<br />
jehož všechny prvky spolu úzce souvisely. Změny na nebi pak vyvolávaly i důležité změny<br />
na zemi. Vesmír představoval řád, založený na rovnováze protikladů jin a jang a na<br />
člověku bylo ponecháno, aby tento řád objevil a těžil z něho. Astronomie a astrologie byly<br />
dokonce ve 2. tisíciletí př. n. l. začleněny do politického systému. Jak se vyvíjela čínská<br />
byrokracie, stal se přesný kalendář pro udržování pořádku naprosto nezbytným. Tento<br />
požadavek vedl k rozvoji astronomických pozorování a záznamů, které nemají jinde<br />
obdoby a díky jimž máme dnes k dispozici tisícileté katalogy hvězd a pozorování zatmění.<br />
I v jiných vědách byl kladen důraz na praktické uplatnění – chemie (alchymie), medicína,<br />
geologie, geografie a technologie byly podporované státem a rozkvétaly. Vysoká úroveň<br />
praktických znalostí po staletí umožňovala Číňanům řešit praktické úlohy na úrovni, které<br />
evropský Západ dosáhl až za renesance.<br />
Mnohem méně se ví o indické vědě. I zde byla studována astronomie, aby bylo<br />
možno sestrojit kalendář pro praktické i náboženské účely. Pokročilá byla indická<br />
matematika. Vznikla zde indická číselná soustava, která se ve středověku dostala na Západ<br />
prostřednictvím Arabů. Myšlení v Indii bylo zaměřeno spíše filozoficky a více usilovalo o<br />
to, jak světu uniknout, než jak mu porozumět.<br />
véd.<br />
V Indii však vznikl nejrozsáhlejší soubor starověkých náboženských textů, tzv.<br />
Z tohoto označení véd se pak vyvinul i slovanský pojem „věda“ (slovanské jazyky<br />
odtud odvozují slova „vidět“ a „vědět“. První osoba jednotného čísla přítomného času je<br />
„vidím“ a „vím“, což se v minulosti příliš nerozlišovalo. („ co vidím, o tom nepochybuji,<br />
to vím“). Slovo „zvěst“ znamenalo zprávu, informaci od očitých svědků (těch, kteří<br />
„viděli“). Do češtiny se pojem „věda“ ve smyslu souboru poznatků z určitého oboru<br />
(obdoba Wissenschaft, scientia) dostal v obrozenecké době z polštiny. Původní náboženský<br />
obsah véd je patrný ve staroslovanských označeních „věd“, „vědma“ ve smyslu čaroděj,<br />
čarodějka.<br />
Zcela nezávisle na Číně, Indii a dalších civilizacích Asie a Evropy vytvořili na<br />
základě starších kultur Mayové ve Střední Americe složitou společnost, v níž také
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
astronomie a astrologie hrály významnou úlohu. Kalendář zde také sloužil praktickým i<br />
náboženským účelům.<br />
Venuše.<br />
Významná byla zatmění Slunce a Měsíce a také poloha nejjasnější planety –<br />
Hlavní inspirační zdroj antiky představovaly starověké civilizace Mezopotámie a<br />
Egypta. I zde byly prvními vědními disciplínami, které se rozvíjely ještě dříve než se<br />
začalo používat písma, astronomie a matematika, především aritmetika. Užívání znaků pro<br />
předměty (jako jednoduché symboly) znamenalo, že bylo možné provádět základní početní<br />
úkony sečítání a odečítání bez počítání skutečných předmětů. Šlo o to, porovnat jednu<br />
skupinu předmětů s druhou. Základem byl standardní součet deseti prstů na obou rukou<br />
(desetinná soustava). K složitějšímu počítání mohlo být použito kamenů (calculi), z čehož<br />
máme odvozený výraz kalkulace (stanovení různých poměrů). První užitečný kalkulační<br />
přístroj abak se skládal ze systému provázků, na nichž byly po deseti navlečené perličky.<br />
Složitější úkony násobení a dělení vznikaly tehdy, když šlo o množství, na němž se<br />
podílelo více lidí, hlavně při veřejných pracích (hloubení kanálů, stavba pyramid…).<br />
Matematických znalostí a dovedností bylo využito v oblasti astronomie. Lidé<br />
v oblastech Eufratu, Tigridu a Nilu si odjakživa všímali přírodních úkazů a se změnami<br />
ročních období se pojily různé náboženské obřady. Přežívalo pověrečné ptakopravectví,<br />
které spojovalo život ptáků s ročními obdobími (kukačka bývala považována za posvátnou,<br />
protože zvěstovala jaro). Egyptští kněží už ve 3. tisíciletí př. n. l. vytvořili na základě<br />
pozorování slunce a hvězd sluneční kalendář, podle kterého je skutečná délka roku<br />
365,2422 dne.<br />
Sumerové se snažili sladit sluneční a měsíční kalendář. To si vyžádalo, aby po<br />
několik generací byla zaznamenávána přesná pozorování a výpočty. Tehdy se vyvinula<br />
šedesátinná soustava – kruh o 360 stupních (téměř jako je dnů v roce), 60 minut v hodině,<br />
60 vteřin v minutě – soustava, které dodnes využíváme k měření úhlů a času.<br />
Stavebnictví přispělo ke vzniku geometrie (zřejmě ještě před zeměměřičstvím).<br />
Původně byly stavby prvních měst prosté venkovské chýše ze dřeva nebo rákosí. Postupně<br />
byly budovány domy z cihel, které představovaly imitaci kamenných desek. Cihly nelze<br />
vhodně pokládat, pokud nejsou pravoúhlé a jejich používání nutně vyvolalo myšlenku<br />
pravého úhlu a použití přímky – původně nataženého provazu.<br />
Praxe cihlových staveb, zejména monumentálních náboženských ve formě<br />
pyramid, dala podnět nejen ke vzniku geometrie, ale také ke koncepcím obsahu ploch a<br />
9
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
objemu těles, vypočitatelných podle délky jejich stran. “Výpočet objemu pyramidy byl<br />
vrcholným výkonem egyptských matematiků, který byl předzvěstí integrálního počtu“ 9 .<br />
10<br />
Ze stavebnictví se rovněž vyvinula praxe plánu v určitém měřítku, což pomohlo<br />
plánovat velké stavby včetně množství potřebných pracovníků a materiálu. Tato praxe se<br />
rozšířila i do zemědělství, kde se využívala k vyměřování polí a odhadu sklizně pro daňové<br />
účely. Toto praktické využití dalo později podnět k názvu geometrie, tj. zeměměřičství.<br />
Z praktických vědních disciplín se rozvíjelo také lékařství, zejména stanovení<br />
diagnózy. V Egyptě mají původ anatomie a fyziologie. Důležité bylo určení prognózy<br />
nemoci (určení jak choroba skončí), protože v případě chyby mohl být lékař stíhán.<br />
Ve společenské oblasti bylo na prvním místě právo. Nejstarší zákoníky vycházely<br />
ze zásady „oko za oko, zub za zub“ (Chamurappiho zákoník).<br />
V nejstarších civilizacích najdeme příklady přesných pozorování a popisů<br />
přírody, žasneme nad dovedností tehdejších lidí, s jakou dovedli přírodu využívat, ale<br />
<strong>její</strong> chápání bylo doménou náboženství a magie, nikoliv rozumu.<br />
součástí mýtů.<br />
Představy o vesmíru a jeho řádu i společnosti a <strong>její</strong>ch etických normách byly<br />
Mýtus je příběh se symbolickým nebo náboženským významem, který se ústní tradicí<br />
předával z generace na generaci. Většina mýtů představuje:<br />
1. souhrn představ o vzniku světa, člověka<br />
2. poučení o mravním řádu a jeho dodržování (dozor přísluší bohům)<br />
3. projev úcty ke stáří (Stáří představovalo v době, kdy paměť byla jediným<br />
uchovatelem informací, zdroj moudrosti a poučení.)<br />
4. teorii „zlatého pokolení“ (Dříve byli lidé dokonalí, zdraví, nesmrtelní. Svého daru si<br />
nevážili a stali se pyšnými. Bohové je proto potrestali. Ideálem je návrat k původnímu<br />
stavu.)<br />
Člověk je chápán jako součást světa, nevyčleňuje se z něho, a proto mu není<br />
odcizen. Spojuje svůj každodenní život a zkušenost s božskými silami. Ničemu se nediví,<br />
klade jen takové otázky, na které nalezne v mýtu odpovědi – spokojuje se s pravdou<br />
mýtů.<br />
Orientální mytologie, stejně jako náboženství a filozofie byla velmi složitá a tudíž<br />
zdánlivě poskytovala uspokojivé odpovědi na většinu otázek. Proti východnímu myšlení a<br />
náboženským systémům působilo nejstarší evropské, tedy řecké náboženství i jeho mýty<br />
9 BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.1, s. 99.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
pohádkově naivně. Svět bohů se mísil se světem lidským, jejich autorita nebyla zdaleka<br />
neotřesitelná.<br />
2.3 Mýtus a „logos“ ve starověkém Řecku<br />
K rozkladu mytického obrazu světa dochází v průběhu 8. - 6. století př. n. l. v době<br />
tzv. etického zlomu (tzn. v období celoplanetární krize, která se projevovala živelnými<br />
katastrofami, neúrodou, hladomory). Lidé se intenzivněji obraceli ke svým bohům se<br />
svými obětními dary, ale pomoc nepřicházela. Důsledkem byl pokles mravních hodnot,<br />
rostla zločinnost a společenský řád nebyl dodržován. Ve všech náboženských systémech<br />
vznikly v té době reformní směry s akcentem na etický rozměr náboženského cítění a<br />
chování (džinismus, budhismus, taoismus, konfuciánství, objevili se i starozákonní proroci<br />
Job, Jeremiáš,…) a ve starověkém Řecku se zrodila nová forma nazírání na svět a<br />
„zobrazování“ skutečnosti v rámci filozofie.<br />
Nejprve vznikala nová literární forma „historiá“, což byly příběhy konkrétních<br />
autorů (historů) o tom, co prožili a zaznamenali (zde je patrná první odlišnost od<br />
anonymních mýtů). Historové popisovali a vyprávěli své vlastní zkušenosti a to nejen ve<br />
smyslu dnešní historiografie, ale spíše ve smyslu anglického „story“. Toto původní<br />
označení dodnes přežívá v termínu polyhistor (mnohoznalec, všeznalec). Příkladem<br />
takových historií jsou spisy Herodotovy, Thukididovy a Xenofontovy, které jsou<br />
považovány za počátky historiografie, lékařské spisy Hippokratovy a v určitém smyslu i<br />
dílčí poznatky filozofů o rozličných přírodních i společenských jevech. 10<br />
Základem každé historie byl výklad (apodexis), jakési ponaučení, v němž dějová<br />
stránka oproti mýtu ustupovala do pozadí a mytická zkušenost ztrácela svou samozřejmost<br />
a výlučnou platnost. Místo toho nastoupilo autorské zkoumání a logos – filozofický<br />
výklad.<br />
Termín logos měl v antice širokou škálu významů. Znamená slovo, větu, příběh,<br />
řád, princip, v podstatě jakoukoliv jednotku myšlení a racionálního vysvětlení. Postupně<br />
se „logos“ mění v pojem logia, tj.nauka, což je patrné z názvů jednotlivých věd. Získává<br />
tak charakter souhrnu poznatků o určitém předmětu zkoumání (psychologie, antropologie,<br />
zoologie, geologie…). Vedle toho se objevuje i v pojmu logika, tj. věda o zákonech<br />
správného myšlení, kterou založil Aristoteles (základem logického myšlení je postup od<br />
správně vybraných pojmů a soudů k novým myšlenkovým závěrům – úsudkům).<br />
10 FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005, s.17.<br />
11
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
12<br />
Dnes je v ekonomistické sféře využíván i pojem logistika, což je věda a významná<br />
manažerská profese zabývající se průzkumem trhu, strategií firem a motivací pracovníků i<br />
zásobováním.<br />
Filozofie vznikla jako první, nejstarší věda – pravěda, z níž se postupně vydělovaly<br />
samostatné vědní disciplíny. Název se skládá z řeckého phileo (láska) a sophia (moudrost)<br />
a etymologicky znamená „láska k moudrosti“ (podle starověkých Řeků byla moudrost<br />
vlastní pouze bohům, proto sami sebe označovali jenom za lidi moudrost milující). Tzv.<br />
sofoi (moudří muži) se zabývali téměř všemi otázkami, které se později staly klíčovými<br />
pro speciální vědy, v řeckých polis byli velmi vážení a aktivně zasahovali i do řízení státu.<br />
Hlavní oblastí zájmu prvních filozofických škol v 6. - 5. st. př. n. l. (mílétská škola<br />
– Thalés, Anaximandros a Anaximénes až po Démokrita) byla příroda (řecky fysis) jako<br />
celek. Položili základní ontologickou 11 otázku „z čeho vznikl svět“. Pralátku označovali<br />
termínem arché (počátek). První filozofové byli materialisty, protože základ veškerého<br />
jsoucna spatřovali v látkovém (hmotném) principu smyslově poznatelném. Současně byli<br />
zastánci tzv. hýlozoismu („hýlé“=hmota, „zoé“=život), tj. názoru, že veškerá hmota je živá<br />
a v neustálém pohybu.<br />
Řecké „fysis“ mělo řadu významů (sám pojem souvisí s „fyó“ = plodit, „fýomai“ =<br />
vznikat, rodit se). Znamená: původ, rod, přirozená povaha nebo konstituce nějaké bytosti.<br />
Ve smyslu přírodní řád, příroda se objevuje až u sofistů na konci 5.st.př.n.l. Ti poprvé<br />
použili srovnání přírodních zákonů se společenskými.<br />
Řecký pojem „fysiké“ není totožný s dnešním pojmem „fyzika“. Je vymezen<br />
Aristotelovým spisem „Ta fysika“, v němž pojednává o základních otázkách přírodní<br />
filozofie (o látce a tvaru, pohybu, prostoru, času..). Tyto problémy by dnes spadaly spíše<br />
do přírodní filozofie a ontologie. Thalés a další Míléťané a první filozofické školy až po<br />
Démokrita se však zabývali i těmi disciplínami, které dnes do fyziky patří – mechanikou,<br />
optikou… Patří tedy k zakladatelům přírodních věd. 12<br />
První filozofové a zakladatelé přírodních věd vyslovili hypotézu (předpoklad), že<br />
svět vznikl z přírodních živlů.<br />
Prvním přírodním filozofem byl Thalés, který označil za pralátku vodu a všechny<br />
pozorované jevy v přírodě vysvětloval jako změny této jediné substance, která se vyskytuje<br />
v pevném, kapalném nebo plynném skupenství. Zárukou pravidelnosti a racionality světa<br />
11<br />
Ontologie (z řeckého on – jsoucno a logos – výklad, teorie) je filozofická disciplina zabývající se<br />
otázkou, co je bytí a jsoucno.<br />
12<br />
SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. 2.vyd. Praha: Academia, 1974, s.207.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
byla podle Thaléta božskost vlastní všem věcem, která je vedla k jejich cílům, určeným<br />
bohy. Z těchto myšlenek se vyvinuly dvě charakteristiky klasické řecké vědy. První z nich<br />
je pohled na vesmír jako uspořádanou strukturu („kosmós“ znamená v řečtině „řád“),<br />
druhou představovuje přesvědčení, že každá část vesmíru má svůj účel v celkovém<br />
obrazu a objekty směřují k cílům, které jsou jim předurčeny. Thalétův žák<br />
Anaximandros zdůvodňoval, proč nemůže voda být základní substancí. Prohlašoval, že<br />
hlavní vlastností vody je vlhkost a nic nemůže být svým protikladem. Kdyby měl Thalés<br />
pravdu, nemohl by existovat opak vlhkos, a tedy ani suché věci, které ve světě pozorujeme.<br />
Thalés se tedy mýlí. Anaximandros vlastně zahájil kritickou tradici, která má pro pokrok<br />
vědy zásadní význam. Sám označil za pralátku apeiron (něco neurčitého a nekonečného).<br />
Herakleitos označil za pralátku oheň. Postupně vznikla teorie, že svět vznikal ze<br />
živlů (elementů), stejně jako slovo vzniká z písmen (element i písmeno bylo označováno<br />
stejně „stoicheion“). Tyto živly, jejichž pořadí stanovil Empedoklés (země, voda, vzduch,<br />
oheň), se ustavičně mísí a oddělují. Svět byl chápán dynamicky, jako stálá proměna živlů.<br />
Další z prvních filozofických škol, založená Pythagorem ze Samu navázala na<br />
tradice orientální matematiky a astronomie a uvedla do filozofie číslo a kvantitu.<br />
Pythagoras viděl v číslech klíč k porozumění vesmíru. Uváděl je do vztahu jednak<br />
s geometrií (trojúhelníky a čtverce lze sestrojit z příslušně rozmístěných bodů, Pythagorova<br />
věta..), jednak s fyzikou (struny v délkách v určitém poměru vydávají tóny pravidelných<br />
hudebních intervalů).<br />
Čísla byla povýšena na podstaty všech věcí. Věčné číselné formy souvisejí<br />
s věčnou duší – božskou podstatou, které bylo přiřčeno magické číslo 10, jež získáme<br />
součtem čtyř základních čísel: 1 = bod, 2 = přímka, 3 = čtverec (rovinný útvar), 4 =<br />
krychle (prostorový útvar).<br />
Z hlediska vědy spočíval význam této školy v zavedení metody důkazu<br />
deduktivním vyvozováním z postulátů.<br />
Dedukce je forma logického myšlení (úsudek), kde se postupuje od obecného<br />
pravidla k jednotlivému. Nová myšlenka logicky vyplývá z obecného pravidla Opakem je<br />
indukce postupující od jedinečného k obecnému.<br />
Postulát znamená zásadní poučku, princip (východisko) určité vědecké teorie,<br />
která je v daném oboru přijata a není nutné ji dále dokazovat. Používá se také termín<br />
axiom.<br />
Nejvýznamnějším představitelem přírodní rané řecké filozofie byl Démokritos se<br />
svou atomovou teorií. Podle ní je celý vesmír vytvořený z mnoha malých dále<br />
13
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
nedělitelných částí, atomů (a-tomos znamenalo „nerozřezatelný), které se pohybují<br />
v prázdném prostoru. Atomy mají podle Démokrita různé geometrické tvary a jejich<br />
shlukováním vznikají všechny<br />
14<br />
věci na světě.<br />
První filozofické školy vytvořily teoretické základy významného oboru astronomie<br />
(„astros“ = hvězda), ke kterým se o mnoho století později vrátila renesanční věda.<br />
Představy o podobě vesmíru byly zpočátku pouhými spekulacemi (země je plochý disk<br />
vznášející se ve vodě (Thalés), země je kužel nebo válec vznášející se ve vzduchu<br />
(Anaximénes a Anaximandros). První vědecké poznatky vnesli na základě matematických<br />
výpočtů do astronomie pythagorejci. Poprvé byl vysloven názor, že Země se pohybuje, je<br />
kulatá a není středem vesmíru, ale jen jednou z planet. Kolem roku 500 př.n.l.<br />
pythagorejec Filoláos vytvořil nový pohled na vesmír. Jeho centrem je ústřední oheň,<br />
kolem něhož se otáčejí sféry nesoucí dráhy Slunce, Země, Měsíce i stálic. Vzdálenosti sfér<br />
od sebe jsou v harmonickém poměru jako tóny ve stupnici (tzv. harmonie sfér). Jeho<br />
mladší kolega Hiketás pronesl názor, že Země se otáčí kolem své osy. V polovině 5. století<br />
Anaxagorás z Klazomen vysvětloval vliv zemského stínu na zatmění Měsíce a jako první<br />
hovořil o pohořích a údolích na povrchu Měsíce a teplotě hvězd.<br />
Démokritova myšlenka vesmíru jako vakua (prázdného prostoru) byla nová, dosud<br />
byla obecně přijímána teorie „plného vesmíru“ (plénum).<br />
I když většinu teorií, včetně Démokritových, nelze považovat přímo za vědecké<br />
(šlo o hypotézy), protože je nebylo možné prakticky dokázat, ovlivnily pozdější rozvoj<br />
přírodních věd, zejména astronomie, v 16.a 17. století.<br />
Podobně jako filozofické školy existovaly v Řecku i školy lékařské (mezi oběma<br />
typy existovala vzájemná propojenost. Lékaři (iátros) byli řazeni do společenské vrstvy<br />
řemeslníků (stejně jako stavitelé a umělci). Zpočátku svou profesi dědili po otci, časem<br />
však byli k výkonu praxe jmenováni a placeni státem. V takovém případě museli jako<br />
osvědčení své kvalifikace sdělit městské radě školu a jméno svého učitele.<br />
Postupně vznikl i úřad zdravotníků nižšího stupně – hygieniků, masérů. Významní<br />
lékaři měli k dispozici vlastní kořenáře (rhizotomi). Jako první vznikla lékařská škola na<br />
přelomu 6.-5.st.př.n.l. v jižní Itálii, tzv. krotónská škola, silně ovlivněná pythagoreismem.<br />
V <strong>její</strong>m rámci se rozvíjela i astrologie (byly např. počítány kritické dny člověka v roce).<br />
Nejvýznamnější představitel Alkamoin jako první zdůraznil význam lidského mozku jako<br />
ústředního orgánu duševní činnosti.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Za ochránce lékařského stavu byl považován hérós zdraví Asklépios a uctívána<br />
byla i jeho mytická dcera Hygieia. Jejich kult se rozšířil po celém Řecku. Svatyně<br />
Asklépie pak představovaly funkční lázeňská a léčebná zařízení, kde se léčilo hlavně ve<br />
spánku a v hypnóze. Z lékařské rodiny, která odvozovala svůj původ přímo z Asklépiova<br />
rodu, pocházel i nejslavnější lékař starověkého Řecka Hippokratés (narozený kolem 460<br />
př.n.l.). Ten jako první shrnul dosavadní lékařské poznatky (vydal rozsáhlé dílo o 58<br />
knihách). Dílo představuje cenný pramen k počátkům řady lékařských oborů, především<br />
anatomie, chirurgie, gynekologie, dietetiky, fyziologie. Hippokratés pod vlivem prvních<br />
přírodních filozofů vytvořil tzv. humorální teorii o tekutinách v lidském těle a vnějším<br />
prostředí, které musí být ve vzájemné harmonii. Jako první zdůraznil význam prevence a<br />
životosprávy (diety). Ve vývoji lékařské vědy měl zásadní význam jeho spis O svaté<br />
nemoci, která se týká epilepsie. Lidé postižení touto nemocí byli považováni za posedlé<br />
démony, což Hippokratés důsledně odmítl. Dodnes čerství absolventi lékařských fakult na<br />
celém světě skládají tzv. hippokratovu přísahu (slib).<br />
Řecké eposy, vycházející z magického světa mýtů plného dobrodružství, putování<br />
po dalekých krajích a také složitých vztahů mezi bohy a lidmi, inspirovaly zájem o dějiny<br />
a zeměpis. K zakladatelům popisného zeměpisu patří Hekataios z Mílétu (přelom 6.-<br />
5.st.př.n.l), autor díla Cesty po světě, doprovázeného mapami tehdy známého světa<br />
(autorem vůbec prvních řeckých map byl Anaximandros). Napsal také 4 knihy Genealogie<br />
o řeckých héroích (nejstarších postavách řeckých mýtů). Za „otce historie“ je považován<br />
Hérodotos (kolem 484-430). Jeho dějiny „Historiés apodexis“ (doslova „výsledek<br />
bádání“) se dělí na 9 knih, z nichž první čtyři jsou dějinami východních národů (do roku<br />
500 př.n.l.), ostatní se věnují řecko-perským válkám až do roku 478 př.n.l. Vývoj světa<br />
chápal jako odvěkou konfrontaci mezi Řeky a východními „barbary“ (tento rys je patrný<br />
už u Hekataia). Smysl dějin spatřoval v úsilí o stálou rovnováhu sil ve světě a v tom, že<br />
božstvo trestá smrtelníky, kteří překročili stanovené meze. Šlo v podstatě o první pokus<br />
filozofie dějin. Hérodotovým pokračovatelem byl Thúkýdidés (asi 460-400), který<br />
zpracoval dějiny peloponéské války. Neomezil se však jen na líčení událostí, ale často<br />
z potřeby lépe vysvětlit různé okolnosti odbočoval i do vzdálenější doby a objasňoval i<br />
zeměpisné souvislosti. Metodologicky je pozoruhodný úvod k jeho dílu tzv. archaiologiá,<br />
ve kterém je načrtnuto nejstarší období řeckých dějin. Thúkýdidés přistupoval kriticky<br />
k historickým pramenům, zcela vyloučil z dějin božské zásahy, hledal ve všem přirozené<br />
příčiny a události vysvětloval nejčastěji z hlediska mocenských a hospodářských poměrů.<br />
15
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
2.4 Základy antické vědy<br />
16<br />
Po řecko-perských válkách (500-449 př.n.l.) probíhaly v řeckých městských státech<br />
závažné politické a společenské změny související s přechodem aristokratické formy vlády<br />
k antické demokracii. V rámci politických změn poněkud upadal zájem o vesmír a přírodu<br />
a naopak se do centra pozornosti dostávaly různé společenské jevy a ve filozofii otázky<br />
gnozeologie (teorie poznání) a etiky (nauka o morálce). Důležité bylo také právo a<br />
státověda.<br />
Pod tlakem politických potřeb začali působit tzv. sofisté (z řec. „sofistés“, tj.<br />
znalec, učitel moudrosti), kteří poskytovali občanům s politickými ambicemi za honorář<br />
výcvik v řečnictví, právu, filozofii. V podstatě byli prvními popularizátory vědy, která<br />
měla sloužit praktickým účelům.<br />
První vrchol starověké filozofie představuje dílo Platóna (427-347 př.n.l.), jehož<br />
zásluhou se také dozvídáme o působení jeho legendárního učitele Sokrata. Platón převzal<br />
při psaní svého rozsáhlého díla i při vyučování v Akademii Sokratovu metodu dialogu<br />
(forma kladení otázek a nalézání shody v odpovědích). Zanechal rozsáhlé dílo. Ve svém<br />
všestranném filozofickém systému opustil dosavadní materialistickou koncepci světa a<br />
otevřel prostor transcedentálního (nadsmyslového, nepoznatelného) světa idejí, jako<br />
dokonalých předobrazů veškerých částí jsoucna. Člověk svou tělesností patří do reálného<br />
světa a se světem idejí ho pojí nesmrtelná část duše (rozum). Nižšími částmi duše jsou cit<br />
a žádostivost, které umírají společně s tělem. Učení chápal jako „rozvzpomínání duše“ na<br />
vše, co poznala ve světě idejí. Nesmrtelná duše člověka je svou podstatou stejná jako duše<br />
světa. Nejvyšší ideou je idea nejvyššího dobra, „idea idejí“, která představuje nejvyšší,<br />
poslední cíl světa. Už z tohoto krátkého náčrtu je patrné proč Platónovo učení ovlivnilo<br />
filozofické systémy v závěru antiky a po několik staletí středověku sloužilo v rámci<br />
scholastiky ke zdůvodnění základních dogmat křesťanství. Naopak Platónova etika, <strong>její</strong>ž<br />
podstatou je učení o zdatnosti (ctnosti), kterou představuje moudrost, statečnost a<br />
spravedlnost je v příkrém rozporu s pozdějším křesťanským pojetím pokory.<br />
Zajímavé je učení o státu. Podle Platóna se zdatnost (ctnost) jednotlivce odráží ve<br />
státě. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství ve státě 13 .<br />
Teorie státu obsahuje kritiku existujících ústav a nastiňuje vizi spravedlivého státu.<br />
Rozeznává oligarchii (vládu bohatých) - Kdyby podle majetku byli vybíráni kormidelníci,<br />
13 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Přel. P. Rezek. 7.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské<br />
nakladatelství, 2000, s.125.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
loď by daleko nedoplula. 14 , demokracii, která vzniká z odporu utlačovaných, ale do<br />
správy věcí veřejných může zasahovat každý, i ten, kdo tomu nerozumí. Lidé jsou opět<br />
nespokojení a touží po vládě silné ruky a nastává tyranie (vláda násilí). Zde je v podstatě<br />
nastíněn jakýsi bludný politický kruh, ne nepodobný modernistické „teorii elit“.<br />
Ideální stát je možné vytvořit na základě přirozeného výběru. Na začátku musí<br />
být umožněn všem stejný přístup ke vzdělání (výchozí „rovná šance“). Nejprve se<br />
všichni do 20 let učí tak, by bylo dosaženo harmonie fyzické i duševní (gymnastika, hudba,<br />
matematika, gramatika, zvykání na bolest, pevná vůle). Při následných vyřazovacích<br />
zkouškách všichni neobstojí, z vyřazených se pak stanou zemědělci a řemeslníci. Ostatní<br />
dalších 10 let pokračují ve studiu a po dalším vyřazovacím kole vznikne skupina strážců.<br />
Nejlepší, kteří obstáli ve zkouškách, se dalších 5 let vzdělávají ve filozofii (dialektice) a<br />
pak 15 let v praktických dovednostech (diplomacie, cestování, jazyky), aby v padesáti<br />
letech (vybavení teoreticky i v oblasti životních zkušeností) nastoupili do řídících funkcí ve<br />
státě jako královští filozofové (sofokracie), kteří v sobě sjednocují moc a moudrost.<br />
Praktický význam v tomto ohledu měla jeho škola v Athénách, která byla základem<br />
nového vzdělávacího systému.<br />
Nejvýznamnější antické vzdělávací instituce:<br />
Akademia byla filozofická škola založená Platónem v Athénách kolem roku 387<br />
př.n.l., která se udržela až do roku 529 n. l., kdy byla i s dalšími filozofickými školami<br />
zrušena císařem Justiniánem. V té době už bylo hlavní ideologií křesťanství. Název je<br />
převzat ze jména athénského héroa Akadéma, jemuž bylo zasvěceno území, na kterém byla<br />
škola vybudována. Měla být prototypem vzdělávací soustavy, <strong>její</strong>ž základ tvořila<br />
aritmetika, geometrie, astronomie a nauka o harmonii. Tyto disciplíny byly<br />
považovány za předehru k nejvyšší formě rozumové činnosti, k dialektice (od<br />
„dialegomai“ = rozmlouvám), filozofické metodě zkoumání pojmů a vyhledávání definic,<br />
založené na soustavném dialogu. Podle Platóna má dialektická metoda dvě protichůdné<br />
stránky, které se vzájemně doplňují: soubor (synopsis, synagógé), hledání jednoty<br />
v rozmanitých jevech a rozbor, neboli dělení (diareisis), kdy se naopak hledá mnohost<br />
v jednotě. V podstatě se jedná o dvě formy vědecké metody, syntézu a analýzu. Akademia<br />
měla mít i politický význam při výchově nové mocenské elity sofokracie<br />
Žákem Akademie byl i Aristoteles, který pak kolem roku 335 př.n.l. založil vlastní<br />
školu v prostorách athénského gymnasion, Lykeion. (odtud pozdější název „lyceum“).<br />
14 PLATÓN, Ústava. Přel. F. Novotný. 1.vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996, s.253.<br />
17
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
18<br />
Gymnasiony (od „gymnos“= nahý) byly instituce sloužící nejprve k tělesné<br />
výchově (trénovaly se zde gymnastika, zápas, běh, vrh oštěpem a hod diskem jako příprava<br />
pro sportovní závody nebo vojenskou službu. Protože antika zdůrazňovala ideál jednoty<br />
fyzické i duševní dokonalosti, konaly se v gymnasionech i přednášky filozofů a rétorů a<br />
postupně se měnila na vzdělávací instituce. Athénský gymnasion u Lykeia měl rozsáhlé<br />
sloupořadí, které Aristotelovým žákům a učitelům sloužilo jako prostor, kde se při<br />
debatách procházeli. Od tohoto sloupořadí („peripatos“) byla Aristotelova škola také<br />
označována jako peripatetická škola. Aristotelovi se podařilo vybudovat téměř vzorové<br />
moderní vědecké a studijní pracoviště s bohatou knihovnou a učebními pomůckami všeho<br />
druhu. V rámci systematických výzkumů, týkajících se téměř všech oblastí vědění,<br />
shromáždil Aristoteles a jeho žáci obrovské množství materiálu (např. přípravnou prací pro<br />
napsání některých kapitol Aristotelova díla Políteiá bylo sebrání ústav 158 řeckých<br />
městských států).V Lykeionu se vyučovalo formou přednášek navštěvovaných velkým<br />
množstvím posluchačů (až 2000!). Zde už byla patrná vědecká specializace – samostatně<br />
se vyučovaly přírodní vědy, lékařství, společenské vědy.<br />
Počátkem 3. století př.n.l. vznikl v Alexandrii Múseion (chrám múz),<br />
nejvýznamnější vědecké pracoviště, jehož cílem nebylo vyučovat, ale vědecky bádat a<br />
experimentovat. Postupně se zde i přednášelo, takže se spojila funkce vědecké instituce -<br />
akademie a vysoké školy. Poté upadl význam Lykeionu.<br />
Za nejvýznamnějšího filozofa starověku a skutečného vědce v moderním slova<br />
smyslu je považován Aristoteles (384-322). Měl úžasný rozhled a jeho badatelské úsilí<br />
zahrnuje všechny oblasti lidského poznání. Stál u zrodu procesu nového pojetí přírodních<br />
věd i pojetí člověka. Aristoteles říká, že pozorování přírody nám ukazuje podivuhodnou<br />
účelnost. Všechno živé má schopnost pohybovat samo sebou, musí tedy v sobě mít<br />
pohybované (tělo) i pohybující (duše). Tělo je nástrojem duše. V oblasti metafyziky a<br />
teologie pak z toho vyvodil princip prvního hybatele, čiré formy bez látky – boha.<br />
Člověk je podle něho zoon politikon – živá bytost společenská (politická), podléhající<br />
stejně jako ostatní živočišné druhy zákonům přírody (je tedy smrtelný), ale také<br />
společenským principům – potřebuje společenství s jinými lidmi, tzn. společenství občanů<br />
v dobrém státě.<br />
Z hlediska vědy obecně má největší význam Aristotelova logika, v podstatě nová<br />
věda ve vlastním slova smyslu. Název, odvozený od „logos“ (slovo, věda), ještě neznal,<br />
používal termín analytika ve smyslu nauka o správném myšlení, tzn. o formách a<br />
metodách správného myšlení (nikoliv o obsahu).
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Odpovídá na otázku: Jak postupovat, abychom došli ke správným výsledkům?<br />
Základní elementy Aristotelovy logiky:<br />
1. pojem – naše myšlení se děje v pojmech (ty jsou vyjadřovány slovy). Pojem je verbální<br />
(slovní) označení věci nebo jevu, správným řazením pojmů dospějeme k definici dané věci<br />
nebo jevu. Každá definice má dvě části. Řadí daný předmět do třídy podle a)shodných<br />
znaků (např. “člověk je živočich“), b) podle rozlišovacích znaků např. „člověk je<br />
rozumný živočich“). Tak vytvoříme řadu od nejobecnějších pojmů ke konkrétním (např.<br />
živočich – savec – člověk – běloch – muž – mladík…)<br />
2. soud – pojmy spojujeme ve věty, (soudy). Každý soud se musí skládat alespoň ze dvou<br />
pojmů – subjektu (pojem, o kterém se vypovídá) a predikátu (výpověď o subjektu).<br />
Existují kladné soudy (např. růže je červená a záporné (např. růže není červená). Dále<br />
obecné (např. všechny růže vadnou), částečné (např. některé růže nevoní), jedinečné<br />
(např. tato růže je žlutá).<br />
3. úsudek – spojení několika soudů, kdy z určitých předpokladů (premis) vyplyne nový<br />
myšlenkový závěr, něco nového.<br />
Zde je v podstatě objasněn základní postup abstraktního myšlení, a tím i naznačena<br />
cesta vědeckého poznání. Filozofii pak byly Aristotelem určeny především metodologické<br />
funkce ve vztahu k ostatním vědám. „Jeho dílo představuje duchovní dobytí světa, které<br />
není o nic méně velkolepé a pro dějiny lidstva závažné, než vítězství jeho žáka,<br />
dobyvatele Alexandra.“ 15<br />
Ve starověkém Řecku byly v rámci filozofie položeny základy vědeckého<br />
teoretického myšlení, terminologie i institucí, od filozofie se začala oddělovat řada<br />
samostatných vědních disciplín (přírodní a lékařské vědy, historie, právní nauky). Faktem<br />
však zůstává, že většina počátečních vědeckých výsledků nebyla prakticky využita. To<br />
se dá vysvětlit tím, že tyto „vědecké výsledky“ byly většinou spjaty se spekulativním<br />
myšlením, ba i s mýtem a magií, a neskýtaly tak bezprostřední návod pro praktické<br />
uskutečnění. „Vývoj myšlenkových výbojů a praktického hospodářského a společenského<br />
života probíhal paralelně a vzájemně se neovlivňoval.“ 16<br />
Výjimkou byla činnost největšího starověkého vědce (matematika, mechanika a<br />
astronoma) Archiméda ze Syrákús (287-212). Po objevu fyzikálního zákona páky údajně<br />
15<br />
STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Přel. P. Rezek. 7.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské<br />
nakladatelství, 2000, s.130.<br />
16<br />
FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005, s.22.<br />
19
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
pronesl známý výrok „dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí“. Odhalil také jeden ze<br />
základních přírodních zákonů, který je po něm označován jako Archimédův zákon.<br />
20<br />
K tomuto důkazu údajně dospěl v lázni poté, kdy usvědčil zlatníka z podvodu na<br />
základě rozdílné specifické váhy zlata a stříbra. Když mu důkaz došel, vyběhl prý nahý<br />
z lázní s euforickým pokřikem „Heuréka“ tzn. „ našel jsem to“, „už to mám“.<br />
Archimédes také zkonstruoval kladkostroj a tzv. Archimédův šroub, který se<br />
využíval k čerpání vody (prý se s tímto vynálezem však setkal v Egyptě). Kladkostroj i<br />
páka se osvědčily i při realizaci jeho návrhů různých válečných strojů.<br />
2.5 Věda v epoše helénismu a starověkého Říma<br />
Období od konce 4. století př. n. l. přibližně do přelomu letopočtu je označováno<br />
termínem helénismus (krize řeckých „polis“ po peloponéských válkách, výboje Alexandra<br />
Makedonského a postupné ovládnutí jeho říše Římem. (Termín „helénismus“ pochází až<br />
z 19. století.)<br />
Aristoteles ještě zažil smrt Alexandra Makedonského, jehož říše se brzy rozpadla.<br />
Pokračovalo však šíření řecké kultury v nástupnických státech – v Makedonii, Sýrii,<br />
Egyptě i dalších menších městských státech. Řečtina byla řečí dvora a duchovní elity a<br />
řecká kultura základem všeobecné vzdělanosti. Současně stejně jako řecký charakter<br />
působil na životní podmínky a názory Orientu, pronikaly do něj prvky orientální kultury.<br />
Původní řecké i rozšířené helénistické kulturní a duchovní dědictví převzal poté Řím.<br />
Athény, i když zbavené politické samostatnosti, zůstaly ještě dlouho duchovním centrem,<br />
zejména filozofie. Vedle toho však vznikala i centra další, především Alexandrie. Zde se<br />
vytvořila vynikající lexikografická tradice (lexikografie = slovníkářství). Vznikl první<br />
abecedně sestavený lékařský Glaukiův slovník, různé etymologické slovníky (o původu<br />
slov), synonymické, překladové slovníky (řecko-latinský), dokonce slovník zvířecích<br />
zvuků. V Alexandrii také působil matematik, fyzik, zeměpisec a především astronom<br />
Klaudius Ptolemaios (asi 100-170), který dovršil vývoj antických názorů na podobu<br />
vesmíru.<br />
Ptolemaiovský model vesmíru, závazný později pro středověkou církev:<br />
Na základě přesného pozorování a matematických výpočtů dráhy planet vytvořil<br />
pro jejich výklad teorii tzv. „epicyklů“ (kruhového řetězu smyček), po nichž se planety<br />
pohybují kolem nepohyblivého zemského středu. Odmítl tak názory pythagorejců a<br />
atomistů, že Země je jednou z pohybujících se planet. Tím byla vytvořena geocentrická<br />
představa vesmíru, která oficiálně platila celý středověk a vyvrácena byla teprve<br />
Koperníkem a jeho pokračovateli.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Přínosem Říma bylo rozpracování právních věd. Právo bylo chápáno jako umění<br />
nalézt spravedlivé řešení nového problému na základě existujících zásad právních a<br />
morálních. Důraz byl kladen na jasnost a přesnost myšlení. Byl vytvořen logicky uzavřený<br />
systém civilního práva. To rozlišovalo spory mezi občany (ius civile) a mezi cizinci,<br />
případně cizinci a římskými občany (ius gentium). Podle obsahu se dělilo na právo<br />
soukromé (ius privatum) a veřejné (ius publicum). Byzantská kodifikace (sjednocení<br />
právních předpisů) římského práva císařem Justiniánem v první polovině 6. st. n. l. se stala<br />
základem evropských právních věd.<br />
Významným filozofem zabývajícím se logikou, ale později hlavně medicínou, byl<br />
osobní lékař císaře Marka Aurelia Galénos (129-200 n. l.). Ten vytvořil ucelený systém<br />
lékařské vědy od dob Hippokratova působení po svou současnost. Vybral však jen ty<br />
názory, které podporovaly jeho ideu propojení lidského mikrokosmu a vesmírného<br />
makrokosmu.<br />
Galénův model lidského těla a jeho orgánů:<br />
Čtyřem živlům (oheň, voda, vzduch, země) odpovídají čtyři hlavní šťávy<br />
v lidském organismu („první kvality“): krev „sanguis“, sliz „flegma“, žlutá žluč „cholé“,<br />
černá žluč „melaina cholé“. Tzv. “druhé kvality“, které představují „smysly“ (např.<br />
různé druhy chuti, vůně, tvrdosti, tepla, sucha..) jsou výsledkem různého míšení živlů, po<br />
případě „prvních kvalit“ (šťáv). Míšení je pohyb, produkt míšení se nazývá<br />
temperament (lat. „temperamentum“). Tělo je stvořeno podle rozumného plánu<br />
nejvyšší bytosti, struktura orgánů se řídí podle předem existujících účelů. Hlavním<br />
orgánem jsou játra, v nichž se vytváří krev z potravy, srdce, zdroj vrozeného tepla a<br />
místo, v němž se tvoří „životní duch“ (pneuma zótikon). Ten se pak spolu s krví rozvádí<br />
do organismu. Mozek je orgán myšlení a centrum cítění a pohybu.<br />
Od přelomu letopočtu se prohlubovala krize římské říše a jej hranice „limes<br />
romanus“ se několik století otřásala pod nájezdy barbarských kmenů. V době krize,<br />
dlouhodobé úzkosti a strachu začalo racionální myšlení ustupovat, nenacházelo patřičnou<br />
společenskou odezvu a postupně vítězila nově nalezená hluboká náboženská představa.<br />
Zprvu se mísily různé náboženské proudy, ale postupně zvítězilo křesťanství a 529 n. l.<br />
dal císař Justinián uzavřít platónskou Akademii a zakázal veškeré další vyučování<br />
filozofie.<br />
2.6 Význam antické vzdělanosti pro další vývoj<br />
Antika s využitím znalostí a dovedností předchozích a paralelně se rozví<strong>její</strong>cích<br />
mimoevropských civilizací (Egypt, Babylon, Persie), především v oblasti astronomie,<br />
21
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
matematiky, lékařství a práva, vybudovala v rámci filozofie ucelený systém základů<br />
přírodních i společenských věd, jejich terminologii a vytyčila zásady vědecké metody a<br />
metodologie. Rozvoj řecké vědy byl inspiračním zdrojem utváření představ o světě<br />
v dalších staletích.<br />
22<br />
Středověká teologie převzala mnohé prvky z Platónova objektivního idealismu<br />
(idea „nejvyššího dobra“ (Bůh) i z Aristotelových teologických názorů (idea „prvotního<br />
hybatele“) a středověká scholastika používala učení obou řeckých velikánů k podpoře<br />
církevního dogmatu. Středověk také převzal ptolemaiovský geocentrický model vesmíru<br />
a Galénův model lidského těla a jeho determinovanost přírodními silami. Tyto dvě<br />
teorie vytvořily základ středověkého paralelismu, tedy přirovnávání světového<br />
makrokosmu a lidského mikrokosmu. Středověká církev odmítla antické učení o zdatnosti<br />
a ctnosti, které se objevují ve všech antických etických systémech. Atributy ctnosti –<br />
moudrost, statečnost a spravedlnost nahradila náboženskou pokorou, nebo je<br />
v deformované podobě přisuzovala privilegovaným stavům (statečnost ve smyslu boje za<br />
víru patřila k rytířskému etickému kodexu, moudrost a spravedlnost měly příslušet<br />
světským i církevním vládcům.<br />
Renesance a následná „vědecká revoluce“ 17. století se naopak inspirovaly<br />
znovuobjeveným starořeckým materialismem, zejména Démokritovým atomismem, při<br />
překonávání středověké představy světa. Věda převzala a rozpracovala <strong>metodologii</strong>, <strong>její</strong>ž<br />
základy vybudoval Aristoteles a přejala základy vědeckých institucí.<br />
Pokračovala také posloupnost při zkoumání určitých jevů: 1. vesmír (astronomie,<br />
fyzika a matematické metody), 2. příroda (přírodní, fyzikální zákony, geografie a<br />
matematické metody), 3. člověk a společnost (humanismus a antropocentrismus, právní<br />
teorie, státověda). Přitom byla zřejmá snaha aplikovat přírodní mechanické zákony i na<br />
člověka a společnost.<br />
Podobně jako v antice dlouho nebyly dlouho vědecké závěry aplikované v praxi.<br />
Věda a technologie se vyvíjely takřka nezávisle.<br />
2.7 Středověk a význam arabské vědy pro udržení kontinuity s antikou<br />
Oproti antice představoval středověk úpadek vzdělanosti. Jejími jedinými centry<br />
byly kláštery a nositeli kněží a mniši. Víra a pokora zcela nahradila antickou „zdatnost“<br />
(ctnost), <strong>její</strong>ž atributy – moudrost, statečnost a spravedlnost považovalo křesťanství za<br />
symbol pýchy a hříchu. Jediná uznávaná ideologická disciplína, teologie, využívala<br />
filozofii k rozumovému objasnění církevních dogmat (scholastika).
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Kontinuita (tzn. souvislost, spojitost, vzájemné navazování) s antickou vzdělaností<br />
a vědou se paradoxně udržela v oblastech ovládaných největším nepřítelem křesťanství –<br />
islámem. Arabští dobyvatelé převzali městskou civilizaci Středomoří a na dobytých<br />
územích (severní Afrika, Pyrenejský poloostrov) ožívala města jako centra obchodu,<br />
řemeslné výroby a vzdělanosti. Zásluhou Arabů se do Evropy dostala z Orientu celá řada<br />
vynálezů (výroba papíru, porcelánu, oceli, střelného prachu). V novém hlavním městě<br />
arabské říše Bagdádu vzniklo významné překladatelské centrum Jundišapur, kde byla<br />
arabskými učenci překládána díla řecké vědy do arabštiny. Arabská města přijímala učence<br />
z celého světa (Židy, Peršany), kteří s podporou vládců mohli vědecky bádat a<br />
experimentovat.<br />
Hlavní oblast vědeckého zájmu představovala matematika jako základ ke studiu<br />
astronomie. Zde Arabové využívali především babylonských a indických zkušeností, které<br />
skloubili s řeckou matematikou. Největší význam spočíval v zavedení arabských číslic,<br />
což umožnilo rozšíření matematických úkonů do oblasti obchodu a vytvoření základů<br />
algebry a trigonometrie. S astronomií, ale i obchodní praxí Arabů souvisel i zájem o<br />
zeměpis. Vznikaly mapy a cestopisy i z velmi vzdálených zemí (Indie, Rusko). V 9. století<br />
začala být měřena zeměpisná šířka.<br />
Významným oborem zůstávalo lékařství, které se zabývalo i působením klimatu,<br />
životosprávou a hygienou. Pro přípravu léků využívali lékaři i poznatky z botaniky a<br />
chemie. Nové bylo rozsáhlé studium očních chorob (zřejmě proto, že byly časté<br />
v pouštních a tropických oblastech). Arabští optikové poprvé pochopili dioptriku a<br />
vytvořili první krystalové nebo skleněné čočky pro zvětšování a čtení (krystalová čočka,<br />
arabsky „berrylus“, od toho „brýle“).<br />
K nejvýznamnějším představitelům arabské vědy patřili Avicena (lékař, filozof,<br />
encyklopedista a politik), Rhazes (chemik) a Alhazen (zakladatel optiky).<br />
Vysokou úroveň měly i běžné mešitové školy (madrasseh), kde se vyučovalo<br />
náboženství i filozofie. V 11. století vznikla i stálá lékařská škola v Salernu. Postupně<br />
islámská vzdělanost upadala, protože filozofové a vědci, kteří byli chráněnci vládců, byli<br />
napadáni muslimskými fundamentalisty. Ti v jejich učení hledali rozpory ve vztahu ke<br />
koránu. Navíc arabský prvek byl postupně pohlcen (do 13. století) výrazně primitivnějším<br />
tureckým živlem.<br />
Centra středověké vzdělanosti:<br />
V západní Evropě musela církev od 10. století více obhajovat a bránit své duchovní<br />
i světské nároky. To vedlo vedle existujících klášterních škol k zakládání katedrálních škol<br />
23
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
(např. v Chartres v Remeši). Od 12. století se tyto školy rozrůstaly a stávaly se<br />
univerzitami („universe“ = všeobecný, všestranný).<br />
24<br />
Nejstarší univerzita vznikla v Bologni (1119) a Paříži (1150). Následoval Oxford<br />
(1167). Ve13. století byla založena Cambridgi (1233), v Padově (1222) a ve střední Evropě<br />
se nejstarší univerzitou stala pražské <strong>Univerzita</strong> <strong>Karlova</strong> (1348). Poté následovaly<br />
univerzity v Krakově (1364) a ve Vídni (1365). Tato forma škol vznikala pro přípravu<br />
duchovenstva. Učební osnova vycházela ze sedmera svobodných umění. Základ tvořilo<br />
tzv. „trivium“ – gramatika, rétorika, logika (zde se měli budoucí církevní hodnostáři naučit<br />
latinsky rozumně číst a psát a argumentovat). Následovalo „quadrivium“ – aritmetika,<br />
geometrie, astronomie a hudba. Vrcholem byla teologie a filozofie (scholastika, podřízená<br />
teologii).<br />
Univerzity a středověká města se stala v epoše renesance východiskem pro nový<br />
rozvoj vědy a postupné překonávání středověké představy světa, která vycházela<br />
především z učení dvou antických vědců : Ptolemaia (geocentrismus) a Galena (učení o<br />
lidské těle a jeho funkcích).<br />
Středověká představa světa:<br />
Projevovaly se v ní určité kosmologické prvky z Aristotelova učení i<br />
alexandrijských astronomů, ale ve své podstatě středověký model představoval strnulý<br />
teologicko-fyzikální geocentrický systém se sférami měsíce, slunce a sférami stálic, nad za<br />
nimiž je nebe. Teologicky nutnou protiváhu nebe tvořilo podsvětí. Všechno na světě mělo<br />
své pevné místo určené Bohem. Hierarchie společnosti se odrážela v hierarchii vesmíru<br />
samotného. Jako na světě byl papež, arcibiskupové, biskupové, císař, králové a šlechta, tak<br />
existovala i nebeská hierarchie devíti kůrů andělských. Každý z nich měl v koloběhu<br />
vesmíru vymezenou funkci a všechny byly připojeny v příslušném pořadí k planetárním<br />
sférám, aby je udržovaly ve vhodném pohybu. Nejnižší stupeň nebeské hierarchie<br />
představovali andělé, patřící do sféry měsíce, kteří měli nejvíce do činění s lidským<br />
světem, který stál pod ním. Všeobecně existoval řád, tzn. kosmický řád, společenský řád,<br />
řád uvnitř lidského těla. Existovalo vymezené místo pro všechno a všechno také své místo<br />
znalo. Živly měly svůj řád – nejníže stála země, nad ní voda, potom vzduch a zcela na<br />
vrcholu oheň (nejvznešenější živel). S tím souvisela i forma nejvyššího trestu za kacířství,<br />
okázalá poprava kacířů upálením, ale také pálení zakázaných knih. Církev tento trest<br />
prezentovala jako výraz milosti vůči odsouzenému – „hříšná“ tělesná schránka shoří, ale<br />
duše vznešeným ohněm očištěna může být spasena. V lidském těle byly vznešené orgány
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
srdce a plíce odděleny bránicí od podřadných orgánů v břiše. Zkoumání společnosti a<br />
člověka se vyvíjelo paralelně jako součást univerzálních systémů. Proto se ono<br />
přirovnávání světového makrokosmu k lidskému mikrokosmu nazývá metodou paralelismu<br />
(souběžnosti, podobnosti), která přežívala ještě v počátcích novodobé vědy v16.a 17.<br />
století.<br />
25
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
3 RENESANČNÍ PŘEDPOKLADY NOVODOBÉ VĚDY<br />
3.1 Humanismus a renesance<br />
26<br />
Nový myšlenkový proud, renesance, šířící se od 14. do 16. století z Itálie do<br />
zaalpských zemí (z italského „rinascita“ = obrození, vzkříšení) vymezoval svůj vztah<br />
k antice ve smyslu znovuobjevení antické vzdělanosti a ideálu krásy. Renesance chápala<br />
středověk oproti antice jako „dobu úpadku“. Označení „temná střední století“ (mezi<br />
antikou a renesanční přítomností) dostalo v kulturní oblasti (zejména ve stavitelství)<br />
terminologický protějšek v pojmu „gotika“. Původní označení monumentálního<br />
středověkého stavitelství a umění byl „styl ogival“ („lomený styl“). Pojem gotika měla<br />
hanlivý přídech jako „umění Gótů“, tj. barbarů, kteří zapříčinili pád Říma. Teprve<br />
postupně se toto označení pro středověkou kulturu vžilo a ztratilo svůj pejorativní význam.<br />
k novověku.<br />
Období renesance představovalo významný proces přechodu od středověku<br />
Klíčovou roli sehrály především vynálezy, které svými účinky počaly radikálně<br />
měnit tvář Evropy: kompas, umožňující bezpečnější orientaci na moři a otevírající tak<br />
cestu k zámořským objevům, střelný prach, který podlomil moc středověkého rytířstva a<br />
napomohl ke změně sociální struktury, ale i posunul kupředu válečnou techniku, knihtisk,<br />
jenž současně s rozšířením levnějšího papíru místo pergamenu přispěl k rozšíření<br />
vzdělanosti a kultury. Základ světových dějin v pravém slova smyslu představovaly<br />
zeměpisné objevy, které měly závažné ekonomické i sociální důsledky. (Nový fenomén<br />
koloniální politiky zajistil Evropě na několik století prvořadé postavení ve světové<br />
politice.)<br />
Itálie se stala kolébkou humanismu, který vytyčil ideál vzdělání orientovaného<br />
antikou, vzdělání zaměřeného na člověka a jeho svět (antropocentrismus) a nikoliv na boha<br />
a nadzemský svět (teologie).<br />
Humanismus chápeme ve dvou rovinách:<br />
1) jako společenské, vědecké a literární hnutí 14. - 16. století vycházející z usilovného<br />
studia antické literatury a obracející pozornost od boha k člověku a jeho pozemskému<br />
světu<br />
2) představuje obecný ideál chápání člověka a lidské důstojnosti, je to nadčasový fenomén<br />
promítající se v umění, literatuře i sociální oblasti (př. humanismus v díle Karla Čapka).<br />
Příbuzné pojmy jsou humanita = lidskost, láska k lidem, humánní = vřelý, lidský,<br />
lidumilný, humanitární (pomoc) = dobročinná a nezištná pomoc potřebným, někdy
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
používáno i jako synonymum k „charitativní“. Ve vědecké oblasti je humanismus více<br />
spojován se společenskými vědami a odbornou literaturou, většinou právního zaměření, a<br />
řeší náboženské a společenské otázky – v zaalpských zemích hovoříme o tzv.<br />
„křesťanském humanismu“, reprezentovaném především Erasmem Rotterdamským. Stal se<br />
ideovým základem reformace. Humanitní vědy pak znamenají oblast společenských věd<br />
(<strong>historii</strong>, politologii, právo..)<br />
Přívlastek „renesanční“ se používá ve spojení s uměním a životním stylem<br />
(renesanční malířství, architektura). V literární oblasti hovoříme o „renesanční“ povídce,<br />
novele, dramatu, které předkládají životní situace oproštěné od náboženství. Církev je zde i<br />
často zesměšňována (např. Boccacciův Dekameron).<br />
Renesanční věda může znamenat v širším slova smyslu veškerá bádání v oblasti<br />
společenských i přírodních a technických věd (zahrnuje i humanitní vědy v historické době<br />
14.-16. století), ale spíše se vztahuje k přírodním vědám, matematice, astronomii, lékařství.<br />
Za „otce humanismu“ je považován Francesco Petrarca (1304-1374). Ten jako<br />
jeden z prvních shromáždil velké množství autentických latinských textů a podrobil je<br />
kritické analýze. V antice nespatřoval jen minulý „zlatý věk“ a „ztracený ráj“, ale usiloval<br />
o co nejpřesnější interpretaci latinské vzdělanosti. Zcela odmítal scholastiku, která podle<br />
jeho názoru „kazí dobré jméno teologie“.<br />
Proti středověkému teocentrismu zdůrazňoval aktivní seberealizaci člověka, tj.<br />
antropocentrismus. Člověk a jeho svět je středem pozornosti.<br />
Velký význam měla v Itálii Platónská akademie ve Florencii založená v polovině<br />
15. století. Vůdčí osobností byl Marsillius Ficinus (1433-1495), významný překladatel<br />
antických děl (přeložil celého Platóna) a panteista. V křesťanství spatřoval především<br />
„nejvyšší zákonodárství“ v etickém smyslu. Dalším „platonikem“ byl Pico de la<br />
Mirandola (1463-1495), jehož neuskutečněným snem byla veřejná konference všech<br />
známých učenců světa, na níž by se diskutovalo o poznatcích ve vědě a filozofii. Napsal<br />
studii O důstojnosti člověka. V ní je obsažena známá teze „každý svého štěstí<br />
strůjcem“.<br />
Významnou osobností byl i zakladatel moderní politologie Niccolo Machiavelli<br />
(1469-1527). Ve svém „Vladaři“ zkoumal historickou i současnou praxi (podle něj musí<br />
silný stát mít ve svém čele silného až bezohledného a ctižádostivého člověka, který se bude<br />
řídit nikoliv náboženskou morálkou, ale morálkou moci tohoto světa. Jen tak může<br />
zvládnout živelný pohyb lidského jednání, plynoucího z touhy po majetku. Hlavní zásada<br />
je „účel světí prostředky“.<br />
27
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
28<br />
Prototypem „renesančního člověka“ s všestrannými zájmy a mimořádným<br />
uměleckým talentem byl Leonardo da Vinci, označovaný za „génia umění a vědy“ (1452-<br />
1519). Leonardo zaměřoval svůj zájem na nejrůznější oblasti, ale snad nejvíce uplatnil svůj<br />
přesný pozorovací talent na poli anatomie lidského těla. Dokázal dokonale zobrazit nejen<br />
povrch lidského těla, ale zajímal se i o jeho složení a funkce. Sledoval a sám prováděl<br />
pitvy a jako jeden z prvních anatomů poznal praktickou užitečnost dokumentace. Té<br />
sloužily jeho přesné kresby částí lidského těla, z nichž vytvořil první anatomický atlas.<br />
Zkoumal i fyziologické funkce. Za nejdůležitější lidský orgán považoval zrak, ale zkoumal<br />
i dýchání, činnost srdce, zažívání. Jako jeden z prvních badatelů zkoumal i vývoj plodu<br />
v těle matky a zobrazoval jeho skutečnou polohu.<br />
Při technických pracích ve Florencii na přelomu 15. a 16. století sledoval<br />
geologické vrstvy a kladl si otázku, jak vznikají přírodní útvary. Velké množství výzkumů,<br />
nápadů i projektů Leonarda da Vinciho patří do oblasti techniky a <strong>její</strong>ch jednotlivých<br />
oborů. Při projektování a stavbách vodních děl se zajímal o problémy hydrauliky. Proslul<br />
jako stavební inženýr – budoval mosty, složitá schodiště, zabýval se dokonce možnostmi<br />
přemísťování celých staveb. Vedle jím navrhovaných vojenských opevnění se také zabýval<br />
navrhováním a konstrukcí nových zbraní. Zachovaly se jeho náčrty plamenometů,<br />
obrněných vozidel, dokonce ponorky. Navrhl a vynalezl i řadu nových nástrojů – stavěl<br />
první jeřáby, řezačky, brusky, vynalezl mechanické nůžky. Zabýval se dokonce možností<br />
lidského létání, jehož technické podmínky studoval na letu ptáků.<br />
U Leonarda da Vinciho se názorně spojila praktická mechanická činnost, přesné<br />
pozorování, logické myšlení a experimentování. Tvrdil, že experiment nikdy neklame,<br />
klamou pouze úsudky. Od pozorování a experimentů postupoval ke zkoumání příčin<br />
různých jevů a odhalování vědeckých zákonů. Jeho myšlenky bohužel neměly na<br />
vědecký vývoj příliš velký vliv. Většinou zůstaly ukryty v nepřístupných rukopisech.<br />
Leonardovi také chyběla jedna důležitá vlastnost moderního vědce, systematická<br />
důslednost a koncentrace na určitý problém. Zabýval se takovým množstvím otázek, že<br />
nebylo v lidských silách je všechny vyřešit.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
3.2 Vyústění renesance a vytvoření základů novodobé vědy<br />
V zaalpských zemích navázala v 16. a 17. století na myšlenky italské renesance a<br />
humanismu řada myslitelů. V oblasti společenských věd např. ideolog nizozemské<br />
revoluce Hugo Grotius (1583-1645). Jeho díla „Svobodné moře“ a „Tři knihy o právu<br />
válečném a mírovém“ se zabývají vztahem státu a práva. Konstatuje, že právo stojí nad<br />
státem. Vedle zjevené Boží vůle existuje „přirozené právo“, které vyplývá z lidské<br />
podstaty (právo na život a na svobodu). Těmito názory předznamenal osvícenské<br />
„přirozeně-právní teorie“. Grotius se stal zakladatelem teorie mezinárodního práva. Jeho<br />
pokračovatelem byl Angličan Thomas Hobbes (1588-1679). Ten ve svých „Základech<br />
přirozeného a politického práva“ odmítá božskou podstatu státu, chápe jej jako ryze lidský<br />
vynález založený na účelnosti. V podstatě už Hobbes stojí mimo renesanci, je teoretikem<br />
státního absolutismu, který určoval politickou tvář Evropy do 18. století.<br />
Francouz Jean Bodin (1530-1596), autor „Šesti knih o státu“, také postavil zájmy<br />
státu nad zájmy náboženské. Ve společnosti má existovat svoboda svědomí, nelze nikoho<br />
nutit, aby proti své vůli vyznával nějaké náboženství. V jeho teoriích se objevují prvky<br />
geografického determinismu. Typ státu závisí na klimatických podmínkách. Stát rozumu<br />
je možný v mírném klimatickém pásmu, protože národy zde mají větší smysl pro<br />
spravedlnost a projevuje se u nich láska k práci. Jižní národy, typické svou lhostejností<br />
k práci, potřebují náboženský stát, zatímco severské národy silný vojenský stát.<br />
Velkou vážnost si získal u mezinárodní vědecké veřejnosti nejproslulejší Čech Jan<br />
Ámos Komenský (1592-1670), který právem získal označení učitel národů. Tento,<br />
životem zkoušený český filozof, poslední biskup Jednoty bratrské a pedagog, měl možnost<br />
seznámit se s filozofickými závěry Descarta i společenskými teoriemi Hobbese a usoudil,<br />
že pro lidstvo svítá naděje, že věda zvítězí nad pověrami. Usoudil, že pro lepší budoucnost<br />
lidstva je nutné vypracovat ucelený, logický a filozoficky propracovaný pedagogický<br />
systém, postavený na důsledném uplatňování demokracie. 17<br />
Komenský vysvětlil filozofickou podstatu významu vzdělanosti. Pouze moudrý<br />
člověk může být mravný a zbožný, rozeznat dobro a zlo a správně jednat. Ve státě a národě<br />
je tedy vzdělání prospěšné všem – čím více vzdělaných lidí, tím je větší jistota<br />
společenského souladu, spravedlnosti a míru. V tom se projevuje autorův hluboký<br />
17 CETL, J. a kol. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985, s.294-<br />
302.<br />
29
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
pedagogický optimismus, vycházející z víry ve schopnosti člověka. Výuka má být<br />
humanistická, „má být pravou dílnou lidskosti“.<br />
30<br />
Zámořské objevy v 15.-16. století podnítily zájem o astronomii, která úzce<br />
souvisela s námořní orientací a zeměpisem. Právě „v oblasti astronomie nastal první a<br />
nejdůležitější průlom do starověkého a středověkého systému myšlení“. 18 S odvážnými<br />
astronomickými hypotézami, vyvracejícími ptolemaiovský model vesmíru vystoupil už<br />
Mikuláš Kusánský (1407-1469), který vyslovil domněnku, že vesmír je nekonečný<br />
(nemá hranic), nemá žádný střed (ani Země není jeho středem) a že Země není nehybná.<br />
Jeho teorie byla v podstatě návratem k původním starořeckým astronomickým názorům.<br />
Předpokládal, že vesmírný řád a harmonie spočívají na matematických principech<br />
(nezpochybňoval však stvořitelskou úlohu Boha).<br />
Skutečně vědecky odůvodněné pojetí vesmíru je spojeno se jménem polského<br />
astronoma, matematika, lékaře, právníka, filozofa, ekonoma a kartografa Mikuláše<br />
Koperníka (1437-1543). Ve svém klíčovém díle O obězích nebeských sfér jednoznačně<br />
vyvrátil ptolemaiovský geocentrický systém a vytvořil nový systém heliocentrický.<br />
Země je hvězdou mezi hvězdami, která krouží kolem Slunce a kromě toho se otáčí kolem<br />
své osy. 19 V souvislosti s Koperníkovým dílem, které vydal až v posledních měsících<br />
svého života, protože se obával možného církevního odporu, se často hovoří jako<br />
„Koperníkovské vědecké revoluci“. Ta spočívala v naprosto vyčerpávající analýze všech<br />
dosavadních názorů od nejstarších dob až po renesanční současnost. Pochopitelně se sám<br />
zabýval i měřením a pozorováním. V podstatě tak založil novodobou heuristiku v oblasti<br />
přírodních věd.<br />
Heuristika je metodologický způsob objevu nových vědeckých poznatků na základě<br />
systematického shromažďování, třídění a hodnocení pramenů.<br />
Zásluhy za vytváření vědeckého pojetí vesmíru přísluší i dánskému šlechtici Tycho<br />
de Brahemu (1546-1601) a především jeho asistentovi Janu Keplerovi (1571-1630).<br />
Tycho de Brahe využil svého vlivu u dánského krále Frederyka II.a na ostrově Hveen byl<br />
už roku 1576 vybudován první astronomický ústav Uraniborg, vybavený všemi<br />
dostupnými měřicími přístroji. Tycho de Brahe však s Koperníkovými závěry nesouhlasil.<br />
Domníval se, že Slunce se otáčí kolem Země, ale ostatní planety kolem Slunce. Jan Kepler<br />
se naopak přiklonil ke Koperníkovu heliocentrickému systému a odhalil, že dráhy planet<br />
nejsou kruhové, ale elyptické (Keplerovy zákony).<br />
18 CETL, J. a kol. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985, s.230.<br />
19 Tamtéž.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Tycho de Brahe působil na sklonku svého života na pražském dvoře císaře Rudolfa<br />
II. jako jeho osobní astrolog. Asistoval mu zde i Kepler. Jejich snahou bylo vybudovat i<br />
zde vědecký ústav, ale rudolfinská Praha přitahovala různé podvodníky, kteří způsobili, že<br />
z vědeckého projektu na Pražském hradě zůstalo mírně šarlatánské alchymisticko-<br />
astrologické středisko.<br />
3.3 Církev proti novým myšlenkovým proudům<br />
Římská církev musela v 16. století hledat východisko z dlouhodobé krize (k <strong>její</strong>mu<br />
prohloubení značně přispělo v předchozím století české husitství). Především v zaalpských<br />
zemích upadal mocenský vliv papežské kurie, <strong>její</strong>ž politické aktivity se realizovaly hlavně<br />
na Apeninském poloostrově. Úlohu v tom sehrál i fakt, že od poloviny 15. století byl<br />
papežský stolec obsazován příslušníky předních italských rodin (Tzv. renesanční<br />
papežství, vrcholící za vlády Alexandra VI. je spojeno především s rodem Medici.) Za<br />
pontifikátu Lva X. (1513-1521) a Klementa VII. (1523-1534) vystoupil v Německu Martin<br />
Luther a začala reformace. Ta dosavadní statut římské říše i instituci papežství ještě<br />
výrazněji oslabila. Existovala dvojí cesta k nápravě dosavadního stavu. Jednak reforma<br />
církve podle zásad křesťanského humanismu (tuto linii podporovala i řada církevních<br />
hodnostářů), nebo tvrdý postup proti kacířům a jinověrcům. Za pontifikátu Pavla III.<br />
z rodu Farnese (1534-1549) bylo zřejmé, že zvítězila politika „tvrdé ruky“:<br />
1) 1540 byl založen nový církevní řád Tovaryšstvo Ježíšovo ( příslušníci řádu<br />
Jezuité měli jako hlavní úkol působit aktivně na lidi (zpověď, kázání..), což byl<br />
opak tiché meditace, kterou uznávali humanisté. Získali úžasnou dovednost ve<br />
využívání psychologického nátlaku na lidi.<br />
2) 1542 založil Pavel III. římskou inkvizici („Svaté oficium“) jako centrální úřad pro<br />
všechny země. Tato instituce měla mít především dozor nad dodržováním čistoty<br />
víry, všemi prostředky bránit kacířství, bojovat proti němu a zachovávat jednotu<br />
víry. Oficium bylo vybaveno řadou výsad, které byly rozmnožovány a<br />
upřesňovány. Jednalo se o povinnost vyhledávat kacíře, právo vést výslechy a<br />
udělovat tresty od žaláře po trest smrti.<br />
3) 1545 byl svolán Tridentský koncil, aby obnovil vnitřní jednotu katolické církve.<br />
Zpočátku se při jednání projevovala ještě určitá smířlivost vůči umírněným<br />
luteránům, zejména ze strany německých kněží i císaře Karla V., ale po roce 1555<br />
zvítězil tvrdý kurz protireformace (vliv na to měl i Augspurský mír v Německu).<br />
4) 1560 za pontifikátu Pia IV. (1559-1565) pokračovalo jednání Tridentského<br />
koncilu, na němž byla upřesněna základní dogmata víry a upravena katolická<br />
31
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
32<br />
liturgie. Byly vypracovány závazné breviáře a misály a nově zpracovaný text bible<br />
se stal závazný. Všechna opatření směřovala k tomu, aby bylo znemožněno<br />
působení protestantů v katolických zemích. 1563 byl ustaven úřad pro zkoumání<br />
závadnosti knih a vznikl soupis tzv. „libri prohibiti“ (zakázaných knih). Na<br />
indexu se ocitly spisy církevních reformátorů od Husa po Luthera a Kalvína,<br />
zakázány byly spisy předních humanistů (Erasma Rotterdamského i Boccaccia). O<br />
nezávadnosti textu, prodeji i distribuci knih rozhodoval příslušný biskup a porušení<br />
jeho zákazů vystavilo i prodejce nebezpečí.<br />
Oběťmi římské inkvizice byli zpočátku duchovní, kteří se provinili proti víře,<br />
pokřtění Židé, podezřelí z tajného judaismu, cizinci, obvykle kalvinisté. Většinou to byli<br />
lidé nepříliš významní a nestálo za to inscenovat kvůli nim velké procesy. Postupně však<br />
vykrystalizoval nový nepřítel zosobněný ve filozofech a vědcích, hledajících pravdu mimo<br />
rámec evangelia. Koperník vydal své dílo s novým heliocentrickým pohledem na vesmír<br />
těsně před svou smrtí 1543. Tehdy ještě doznívaly některé prvky renesančního papežství,<br />
jezuité se teprve rozhlíželi a svolání Tridentského koncilu se teprve připravovalo a<br />
dogmata víry nebyla tedy tak tvrdě stanovena. Jeho nástupci se však dostali s církví do<br />
otevřeného střetu.<br />
Významným filozofem a astronomem druhé poloviny 16. století byl Ital Giordano<br />
Bruno (1548-1600).<br />
Získal teologické vzdělání a vysvěcení v dominikánském řádu, ale už za studií a<br />
poté v kněžské profesi na italském venkově se dostal do rozporu s církevními dogmaty,<br />
zejména v otázce svaté Trojice. V podstatě mohl před inkvizičním tribunálem skončit už ve<br />
svých třiceti letech. Tenkrát provedl něco z hlediska katolické církve neodpustitelného –<br />
odložil kněžský hábit i jméno a jako světská osoba opustil Itálii. Žil v Ženevě, kde se<br />
dostal do sporu pro změnu s kalvinistickými demagogy, (Kalvín zde 1553 nechal upálit<br />
přírodovědce Michaela Serveta za „bludy“ v učení o lidském těle – Servet byl objevitel<br />
plicního krevního oběhu), ve Francii, zmítané náboženskými válkami, také dlouhodobě<br />
neuspěl, teprve v Anglii našel pochopení u královny Alžběty, na kterou byla rovněž<br />
uvalena papežská klatba. Ale dostal se zde do sporu s oxfordskými profesory, kteří ho mezi<br />
sebe nepřijali. V Německu měl problémy s luterány a všeobecně musel čelit těžkostem při<br />
vydávání svých děl (nakladatelé se obávali postihu za šíření myšlenek „kacíře“, vydavatele<br />
nakonec našel v Praze.<br />
Bruno byl velkým obdivovatelem Koperníka, jehož názory převzal a rozvedl,<br />
především v díle „O nekonečnu, vesmíru a světech“. Výsledné konstatování, že „vesmír je
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
nekonečný, vyplněný bezpočetnými slunci, hvězdami, světy bez hranic a bez středu a je<br />
v neustálém pohybu“, bylo v příkrém rozporu s oficiálním dogmatem a pro církev<br />
nepřijatelné. Bruno se dopustil závažné chyby, že přijal pozvání benátského patricije<br />
Moceniga, aby se stal jeho domácím učitelem. V Benátkách byl zatčen a na žádost papeže<br />
Klementa VIII. vydán do Říma.<br />
Proces s Giordanem Brunem:<br />
Ve vězení strávil celých sedm let. Několik potřebovali církevní hodnostáři k tomu,<br />
aby se seznámili s obsahem Brunových knih. Myšlenky nakonec byly velmi obecně<br />
označeny za kacířské a Giordano Bruno byl vyzván, aby je odvolal, pak že mu bude<br />
umožněno pokání. Jinak s ním bude jednáno jako se zatvrzelým kacířem. Ten žádal<br />
otevřenou diskusi s církevními autoritami a byl ochoten odvolat v případě, že mu dokáží<br />
nesprávnost jeho názorů. Papež a kardinálové usilovali o to, aby Bruno odvolal, přesvědčit<br />
ho přijeli i dominikánští mniši, u nichž kdysi studoval, ale Bruno prohlásil, že „nemůže a<br />
nehodlá odvolat, že nemá co odvolávat, že nevidí důvodu k odvolání a neví , co má<br />
odvolat“. 20<br />
Rok 1600 byl „svatým rokem“, kdy se do Říma sjely tisíce poutníků a kdy papež<br />
chtěl triumfálně prokázat, že jeho místo v čele veškerého křesťanstva je pevné. Upálení<br />
zvlášť zatvrzelého a nebezpečného kacíře jako byl Giordano Bruno se stalo součástí<br />
katolických oslav v Římě. Rozsudek byl vykonán 17.února 1600.<br />
Smrt Giordana Bruna přispěla k velkému vědeckému sporu (pochopitelně<br />
s náboženským pozadím) mezi zastánci Koperníkova systému (planety krouží kolem<br />
Slunce) a zastánci oficiálního geocentrického systému (planety a Slunce krouží kolem<br />
Země).<br />
K pokračovatelům Koperníka se v roce 1604 přihlásil další Ital, matematik,<br />
astronom a mechanik, Galileo Galilei (1564-1642), zakladatel experimentální vědy.<br />
V srpnu 1609 demonstroval v Benátkách před městskými zákonodárci první dalekohled.<br />
Galileo sám dalekohled nevynalezl, jak se často uvádí (vznikl jako vedlejší výrobek<br />
v holandské manufaktuře na výrobu brýlí), ale sestrojil a zdokonalil jej podle náčrtkových<br />
popisů z Nizozemí. Jeho práce na tomto zařízení mu vynesla ocenění, protože přístroj byl<br />
shledán jako užitečný pro námořní obchod. První teleskopická astronomická pozorování,<br />
při nichž objevil Jupiterovy měsíce, publikoval v díle Hvězdný posel, které vyšlo na<br />
tehdejší dobu v mimořádně vysokém nákladu 550 výtisků a bylo rychle rozebráno. Při<br />
20 HROCH, M., SKÝBOVÁ, A. Králové, kacíři, inkvizitoři. 1.vyd. Praha: Československý<br />
spisovatel,1987, s.264.<br />
33
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
dalších pozorováních zaznamenal a popsal sluneční skvrny a jako první podal zprávu o<br />
měsíčních pohořích a kráterech (dokonce odhadl i jejich výšku). Pozoroval Mléčnou dráhu<br />
a zjistil, že se skládá z velkého množství hvězd namačkaných k sobě tak těsně, že se ze<br />
Země jeví jako mrak. Lokalizoval také mnoho jiných hvězd, příliš vzdálených, než aby<br />
byly viditelné pouhým okem.<br />
34<br />
Galileova teoretická a experimentální práce o pohybech těles se s prakticky<br />
nezávislými pracemi Keplera a Descarta stala předchůdcem klasické mechaniky vytvořené<br />
Isaacem Newtonem. Byl průkopníkem v provádění experimentů a přesných<br />
matematických popisů přírodních zákonů. Údajně pouštěl koule rozdílných hmotností ze<br />
šikmé věže v Pise, aby demonstroval, že rychlost jejich pádu je nezávislá na jejich<br />
hmotnosti. Se svým asistentem zkoušel změřit rychlost světla (stáli na dvou různých<br />
kopcích a každý měl v ruce lucernu s okenicemi. Když Galileo otevřel svou okenici, měl<br />
jeho asistent udělat totéž, jakmile uvidí záblesk. Vzdálenost však byla příliš krátká a<br />
z experimentu nešel vyvodit vědecký závěr.<br />
Galileo byl i významným vynálezcem, takže mu přísluší značné zásluhy i<br />
v technologických zdokonaleních. Vynalezl a zdokonalil geometrický a vojenský<br />
kompas. Zde navázal na experimentální studium magnetismu Williama Gilberta, lékaře<br />
královny Alžběty, který 1600 vydal publikaci „De Magnete“, převzal také jeho<br />
astronomický názor, že planety jsou ve svých drahách udržovány magnetickou<br />
přitažlivostí. Vyrobil teploměr, v němž využil roztahování a stahování vzduchové bubliny<br />
k pohybu vodního sloupce v připojené trubici. Dalekohled ho inspiroval k výrobě prvních<br />
složených mikroskopů. V závěru života, už úplně slepý, navrhl krokové ústrojí<br />
kyvadlových hodin (ty pak byly vyrobeny poprvé v 50. letech 17. století).<br />
Proces s Galileo Galileem:<br />
Také Galileo se dostal do sporu s církví a ocitl se před inkvizičním tribunálem.<br />
Nejprve dostal písemné varování (1616) aby „neschvaloval ani nebránil“ Koperníkovu<br />
heliocentrickou hypotézu. Po smrti Řehoře XV. roku 1623 však nastoupil na papežský<br />
stolec „osvícenější“ Urban VIII., Galileův přítel z mládí. Ten mu dal svolení ignorovat<br />
zákaz a napsat knihu o svých názorech. Galileo souhlasil a v roce 1632 mistrovsky napsal<br />
dílo Dialogy o dvou největších systémech světa. Záměrně nepoužil učenou latinu, ale dílo<br />
napsal italsky a věnoval papeži. V „Dialozích“ se promítly všechny aspekty sporu o pojetí<br />
vesmíru. Kniha byla pojata jako debata mezi dvěma intelektuály, jedním geocentrikem,<br />
druhým heliocentrikem a jedním laikem, neutrálním, ale zajímajícím se o problém.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Geocentrik vyšel z Galileova spisu jako hlupák, zatímco heliocentrikovy argumenty<br />
přesvědčily i neutrálního účastníka sporu.<br />
Kniha prošla souhlasem katolických censorů a byla vydána. Mezi laickými učenci<br />
vzbudila nadšení, v církevních kruzích naopak hněv a autora nezachránilo ani přátelství<br />
s papežem před inkvizičním tribunálem. Galileo Galilei na rozdíl od Giordana Bruna<br />
udělal vše, co po něm církev požadovala – přiznal se k vině, že „pochybil pýchou při psaní<br />
své knihy“ a požádal o prominutí trestu kvůli svému věku a podlomenému zdraví. Byl<br />
odsouzen k doživotnímu domácímu vězení a jeho dílo se ocitlo na seznamu zakázaných<br />
knih.<br />
Přes různé ideologické obtíže probíhal oproti předcházejícím dobám v 17. století<br />
vývoj vědy výrazně rychleji. Poznatky z jednotlivých oborů byly rychle přebírány jinými a<br />
prohloubila se interdisciplinární spolupráce. Typickým příkladem je vliv astronomických<br />
bádání a závěrů na nové zkoumání lidského těla. Tak jako v oblasti vesmíru platil<br />
dlouho oficiální ptolemaiovský geocentrický model, v oblasti fungování lidského těla platil<br />
Galénův popis tělesných orgánů a člověk byl pojímán jako bytost stojící uprostřed<br />
vesmíru, která je prostřednictvím různých vlivů spojena s planetárními sférami (viz.<br />
středověká představa světa). Už počátky renesanční anatomie, <strong>její</strong>miž představiteli byli<br />
např.Leonardo da Vinci a hlavně Andreas Vesalius, zakladatel vědecké anatomie a autor<br />
„Sedmi knih o stavbě lidského těla“ (1543) i prvního systematického anatomického atlasu,<br />
naznačily další směr bádání v této oblasti. Osobností, srovnatelnou svým významem<br />
s Koperníkem, byl v oblasti medicíny, zejména fyziologie, anglický lékař William<br />
Harwey (1578-1657). Studoval na univerzitě v Padově, kde před 60 lety působil Vesalius<br />
a kde se svými „tubami“ proslavili v 60. letech 17. století Eustachius (objevil tzv.<br />
Eustachovu trubici v uchu) a Fallopius (objevil vejcovod v ženské pánvi). Harwey se<br />
zabýval otázkou krevního oběhu. Odmítl dosavadní názor, že krev proudí v lidském těle<br />
sem a tam, podobně jako příliv a odliv, a vyslovil hypotézu, že krev proudí v lidském těle<br />
stále dokola. Harweovi chyběly důležité přístroje, zejména mikroskop (stejně jako kdysi<br />
Koperníkovi dalekohled). Hypotézu za pomoci mikroskopu potvrdil koncem 17. století<br />
Marcello Malpighi (l628-l694). Ten prokázal, že lidské tělo je protkáno drobnými<br />
kapilárami, které na periferii krevního oběhu tvoří spojení mezi tepnami a žilami.<br />
V 16. a hlavně v 17. století vznikala v Evropě tzv. „Theatra anatomica“(veřejné<br />
pitvy), která sloužila jak pro výuku, tak pro pobavení společnosti. V Čechách provedl první<br />
veřejnou pitvu Jan Jesenius roku 1600.<br />
35
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
36<br />
Evropa také byla díky zámořským objevům zahlcována množstvím neznámých<br />
rostlin a zvířat. Průkopníkem oddělení botaniky od medicíny byl v druhé polovině 17.<br />
století český přírodovědec Adam Zálužanský ze Zálužan a Němec Otto Brunfels, který<br />
vydal první ilustrovaný atlas rostlin. To podnítilo zájem o vytváření herbářů.<br />
K nejslavnějším dodnes patří rozsáhlý a podrobně popisný herbář Pietra Andrea<br />
Mattioliho.<br />
Následovalo i osamostatnění zoologie, především zásluhou švýcarského<br />
polyhistora – lékaře, paleontologa, zoologa a botanika Konrada von Gesnera (1516-<br />
1565), který vydal rozsáhlý Přírodopis živočichů s ilustracemi Albrechta Dürera.<br />
Před inkvizičním tribunálem skončil Gesnerův předchůdce, italský učenec a<br />
profesor univerzity v Bologni, Ulisse Aldrovanti (1522-1605), který založil první známou<br />
botanickou a zoologickou zahradu a sestavil monumentální zoologickou encyklopedii.<br />
V 17. století už bylo nasbíráno velké množství vědeckých poznatků a poměrně<br />
rychle probíhala specializace uvnitř jednotlivých věd. Jako důležitý úkol se jevila nutnost<br />
provést klasifikaci věd a shrnout základní metodologické otázky, kterými se měla<br />
zabývat „nová filozofie“.<br />
3.4 Francis Bacon, René Descartes, Isaac Newton<br />
Směr v oblasti teorie vědy naznačil už ve 20. letech 17. století anglický filozof a<br />
politik Francis Bacon (1561-1626). Z hlavního projektu „Velké obnovení věd“<br />
(Instauracio magna) se mu podařilo dokončit pouze tři části:<br />
1. V díle „O důstojnosti a pokroku věd“ se zabýval stavem vědy ve své době.<br />
Upozorňoval, že věda je roztříštěná, chybí vědecké instituce v národním i<br />
mezinárodním měřítku a také metodický a metodologický základ.<br />
2. Tímto metodickým a metodologickým základem musí být filozofie jako učení o<br />
metodě poznání a jeho cílech (podle něj je nejdůležitější oblastí filozofie<br />
gnozeologie -teorie poznání. Úkoly filozofie shrnul v díle, jehož název „Nový<br />
organon“ úmyslně evokuje Aristotelovy první vědecké závěry (organon = nástroj).<br />
3. Pokusil se v rámci dobových možností obecně vymezit společenský pokrok a<br />
nastínit vizi ideální společnosti. Dílo „Nová Atlantida“ obsahuje různé utopické<br />
názory, v něčem podobné Platónovu ideálnímu státu. Podstatu pokroku chápal v<br />
„ovládnutí přírody člověkem“. Tato vize plně převládla v osvícenství a byla<br />
typická pro celé modernistické období. Bacon je však pokornější, protože říká:<br />
„Člověk je schopen přírodu ovládnout natolik, nakolik ji zná. Neboť přírodu
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
může ovládat jen tím, že je jí poslušen, že poslouchá <strong>její</strong> zákony, nalezené<br />
vědou.“ 21<br />
Za zakladatele „nové filozofie“ je považován francouzský matematik a<br />
přírodovědec René Descartes (1596 – 1649). Patří mezi nejvýznamnější osobnosti<br />
matematiky. Zkoumal především analytickou geometrii a <strong>její</strong> souřadnicový systém. Právě<br />
matematické metody ho přivedly k filozofii, kterou chtěl přetvořit v jakousi univerzální<br />
matematiku, tedy vědu, ve které je vše získáno přísnou dedukcí z nejjednodušších pojmů.<br />
Věda podle něj patří všem a slouží pokroku. Filozofie pak dává vědě spolehlivý základ.<br />
Toho lze dosáhnout jen rozumovými prostředky bez odvolání se na víru. Musí být nalezena<br />
metoda, která by vyloučila omyl v poznání. Musí se najít základní princip (základní jistota,<br />
prvotní východisko), z kterého můžeme odvozovat další. Na samém počátku není jisté nic,<br />
člověk musí pochybovat o všem. „Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že i když jsem<br />
chtěl myslit, že vše je klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím,<br />
existoval, a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že ani<br />
nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřást, soudil jsem, že ji<br />
mohu přijmout bez obavy za první zásadu filozofie…“ 22 Od tohoto kriteria a vzoru<br />
pravdivosti lze postupovat k dalším jistotám, k dalšímu budování filozofie.<br />
Descartes chápal jako další jistotu Boha, ale zde se musel opírat o teologický<br />
důkaz boží existence.<br />
Odlišnost Baconovy a Descartovy metody:<br />
Bacon a Descartes učinili ve filozofii „gnozeologický obrat“. Jistá odlišnost jejich<br />
způsobu nazírání na „novou filozofii“ vycházela z odlišnosti prostředí, ve kterém žili.<br />
Bacon, působící v prakticky založené Anglii, zdůrazňoval význam vědy pro<br />
zlepšení výroby (spojení teorie s praxí) a současně pro rozumnější hodnocení vnějšího<br />
světa. Nová filozofie měla vnést „řád do chaosu spekulací“, který v Anglii vyvolala<br />
reformace. Jeho metoda byla převážně induktivní, vycházela ze shromažďování materiálů<br />
a výsledků experimentů.<br />
Descartes musel naopak bojovat proti středověkému způsobu myšlení<br />
převládajícího na francouzských univerzitách a měl úspěch, protože používal logiky, která<br />
byla jasnější a přesvědčivější než univerzitních učenců. Oproti Baconovi věřil „v záblesk<br />
čiré intuice“ a domníval se, že jasným myšlením je možné objevit všechno, co lze<br />
21 BACON, F. Nová Atlantis. Přel. K. Jelínek. 1.vyd. Praha: Rovnost, 1951, s.52.<br />
22 DESCARTES, R. Rozprava o metodě. Přel. V. Szathmáryová-Vlčková. 3.vyd. Praha: Svoboda,<br />
1992, s.26.<br />
37
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
rozumem poznat, a že experiment je pouze pomocným prostředkem deduktivního<br />
myšlení. 23<br />
38<br />
Podobně jako u Descarta, je patrný spor mezi racionálním a iracionálním („chladem<br />
rozumu“ a „vroucnosti víry“) v díle dalšího významného matematika, fyzika a filozofa<br />
Blaise Pascala (1623-1662), horlivého stoupence jansenismu 24 . Ve fyzice se zabýval<br />
problematikou vakua a šíření tlaku a svými experimenty dokázal rovnoměrné šíření<br />
tlaku v kapalině (na jeho počest je po něm nazvána jednotka tlaku – pascal).<br />
V matematice patřil k zakladatelům teorie pravděpodobnosti a přispěl k rozvoji<br />
geometrie a kombinatoriky (byl jedním z předchůdců moderní výpočetní techniky –<br />
v roce 1642 sestrojil první mechanický kalkulátor schopný sčítat a odčítat, známý pod<br />
jménem Pascalina). Tento vynikající vědec nakonec dospěl k závěru, že matematická<br />
metoda má své hranice a nemůže vysvětlit nekonečno, ani zodpovědět morální<br />
problémy a záhady lidského života. Známý je jeho výrok, že „nic neodpovídá rozumu<br />
lépe než zavržení rozumu“ 25 . Velmi ceněné (i z literárního hlediska) jsou jeho filozofické<br />
a teologické fragmenty, které mimo jiné obsahují myšlenku tzv. Pascalovy sázky: „Je lepší<br />
si v životě vsadit na možnost, že Bůh existuje, protože můžeme vyhrát daleko víc.<br />
V případě prohry totiž ztratíme jen to, co ateisté“ 26 .<br />
Přes všechen pokrok zůstával „svět vědy“ uzavřený, pronikání vědeckých závěrů<br />
do praxe stále vázlo. Nicméně druhá polovina 17. století ( po skončení třicetileté války) je<br />
označována jako období vědomé výstavby civilizace, jako „velká epocha“ a vědci byli<br />
uznáváni jako část jednoho společného vzdělaného světa. Projevilo se to tím, že věda<br />
přestala být záležitostí dvořanů a univerzitních profesorů, kteří byli závislí na přízni<br />
vládců. Vytvářela se nová inteligence z neprivilegovaných, ale sociálně zajištěných vrstev,<br />
především z řad měšťanstva. Byli označováni jako virtuósi (ve smyslu „lidé vynikající ve<br />
svém oboru“) a hlavně byli finančně nezávislí. Mohli si dokonce dovolit zaměstnávat i<br />
další nadané, ale chudé učence. (Tak např. nizozemský astronom Christian Huygens<br />
(1629-1695), který roku 1673 prozkoumal a změřil odstředivou sílu planet, zaměstnával<br />
francouzského fyzika Denise Papina.)<br />
Z iniciativy těchto zámožných „nových vědců“ vznikaly první samostatné vědecké<br />
instituce - Akademie. První vznikly v Římě (1600-1630) a ve Florencii (1651-1667) –<br />
23 BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.1, s.308.<br />
24 Jansenismus bylo reformní náboženské a filozofické hnutí ve Francii a Nizozemí namířené proti<br />
jezuitům a požadující návrat ke křesťanskému ideálu sv.Augustina.<br />
25 STRUIK, D. J. Dějiny matematiky, Přel. L. Nový. 1.vyd. Praha: Orbis, 1963, s.105.<br />
26 Tamtéž.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
obě pak zanikly na základě tlaku církve. Po restauraci Stuartovců v Anglii založil roku<br />
l66O Karel II. soukromou Královskou společnost (Royal Society) v Londýně a roku l666<br />
Královskou akademii věd . Obě instituce se staly hnací silou pokroku věd v Anglii. O<br />
několik let později vznikla poblíž Londýna greenwichská hvězdárna. Ve Francii založil<br />
Colbert roku l665 Akademii věd v Paříži. Vědci se v těchto institucích mohli zabývat<br />
teorií i experimenty a nemuseli vyučovat, jako tomu bylo na univerzitách. Investice do<br />
vědy se začala vyplácet a Akademie nacházely řadu sponzorů a patronů. Stát se členem<br />
vědecké společnosti představovalo značnou společenskou prestiž. Vědci z různých zemí o<br />
sobě věděli a čile spolu korespondovali. Tato mezinárodní korespondenční aktivita na<br />
konci l7. a na počátku l8. století byla označována jako „republika učenců“. O tom, že<br />
vědecká bádání a technické zdokonalování výroby jsou na sobě takřka nezávislé, svědčí i<br />
to, že „inženýři“ (ve smyslu technici, „muži praxe“) nebyli za členy společností přijímáni.<br />
Významným počinem těchto společností byla publikační činnost. Prvním profesionálním<br />
vědeckým časopisem byly Philosophical Transactions Královské společnosti v<br />
Londýně, které začaly vycházet v 60. letech 17. století ze soukromé iniciativy tajemníka<br />
společnosti. Brzy následovaly Memoires Francouzské akademie, které získaly stejnou<br />
váhu a prestiž.<br />
Nejvýznamnější osobností spjatou s londýnskou Královskou společností byl Sir<br />
Isaac Newton (1643 -1727), který završil první etapu vědecké revoluce.<br />
Přímo symbolicky působí skutečnost, že se Newton narodil ve stejném roce, kdy<br />
zemřel Galileo Galilei, jehož dílo se stalo jedním z vědeckých inspiračních zdrojů<br />
v počátcích Newtonových studií v Cambridge.<br />
Navštěvoval nejprve venkovskou školu v rodné vesnici Woolshorpe, později<br />
Královskou školu v nedalekém Granthamu (asi 200 km východně od Londýna). V roce<br />
1661 se stal nejprve stipendistou, později řádným studentem na univerzitě v Cambridgi.<br />
Stranil se spolužáků a usilovně studoval díla antických filozofů a přírodovědců (nejvíce<br />
obdivoval Archiméda) i slavných matematiků, fyziků a filozofů 16. a 17. století.<br />
Fascinoval ho právě Galileo, Descartes a Kepler. Kolem roku 1663 přišel na univerzitu<br />
významný teolog, filozof, matematik a mechanik Isaac Barow a Newton se stal jeho žákem<br />
a brzy i spolupracovníkem. Společně pracovali na výzkumu různých čočkových<br />
dalekohledů a zkoumali i rozklad světla hranolem. V roce 1665 byly britské ostrovy<br />
zachváceny morovou epidemií a Newton se vrátil na venkov. Zde dva roky v klidu<br />
analyzoval základní problémy, které dosud fyzika řešila, a současně načrtl hlavní směry<br />
<strong>její</strong>ho dalšího rozvoje. V roce 1667 se vrátil do Cambridge, kde byl o dva roky později<br />
39
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
jmenován profesorem fyziky. V roce 1672 byl zvolen za člena Královské vědecké<br />
společnosti za sestrojení zrcadlového dalekohledu. Od konce 70. let se intenzivně zabýval<br />
studiem pohybu planet – tzv. nebeskou mechanikou. Spolupracoval s řadou astronomů, od<br />
kterých získal nové výsledky měření poloh Měsíce a rozměrů Země. Podle nich pak roku<br />
1686 dokončil své Matematické principy přírodovědy. Toto dílo mu přineslo slávu a<br />
vážnost ve vědeckých a politických kruzích. V roce 1688, kdy proběhla tzv. „Slavná<br />
revoluce“, byl zvolen poslancem za univerzitu v Cambridge a v parlamentu obhajoval <strong>její</strong><br />
nezávislost.<br />
40<br />
Ve vztahu k ostatním vědcům se u Newtona projevovala značná nesnášenlivost.<br />
Jeho neustálé spory ovlivňovaly atmosféru Královské společnosti. S <strong>její</strong>m předsedou -<br />
přírodovědcem Robertem Hookem vedl spor o autorství přístroje na měření síly větru<br />
(možná i o autorství zrcadlového dalekohledu). Poté, kdy se po Hookově smrti v roce 1703<br />
sám stal předsedou Společnosti, vedl spor s německým matematikem a filozofem<br />
Gottriedem Leibnitzem o prvenství v oblasti integrálního a diferenciálního počtu. Ostře se<br />
střetl i s královským astronomem Flamsteedem. Výsledky jeho práce využil v Principech,<br />
aniž označil autorovo jméno v odkazech. Dokonce předal Flamsteedovy závěry jeho<br />
největšímu konkurentovi Edmondu Halleyemu. V 90. letech 17. století opustil univerzitu a<br />
přijal ekonomicky výnosnější post jako ředitel královské mincovny. Aktivně se věnoval<br />
také politice (ostře vystupoval proti katolíkům).<br />
Přes lidské nedostatky představoval, zejména pro mladou osvícenskou generaci,<br />
velký vědecký vzor.<br />
Nejvýznamnějším Newtonovým spisem jsou Matematické principy přírodovědy<br />
(Philosophiae Naturalis Principia Mathematica), v nichž popsal zákon všeobecné<br />
gravitace a svými pohybovými zákony položil základy klasické mechaniky. Newton<br />
zavedl pojem síly, od nějž odlišil pojem hmotnosti.<br />
Tři pohybové zákony se týkají dynamiky těles:<br />
1. Každé těleso setrvává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, není-li<br />
vnějšími silami nuceno tento stav změnit.<br />
2. Časová změna hybnosti těles je úměrná působící síle a má s ní stejný směr.<br />
3. Vzájemné síly mezi dvěma tělesy mají vždy stejnou velikost a opačný směr.<br />
Na počátku 18. století, v roce 1704, vydal Newton mistrovské dílo experimentální<br />
fyziky Optika, v němž se zabýval podstatou světla a vznikem barev. Teorie vychází z jeho<br />
pokusů s dvěma hranoly, z nichž jeden světlo rozložil do spektra a druhý spektrum opět<br />
sloučil. Newton prokázal, jak může kritické použití hypotéz otevřít cestu k dalším
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
experimentálním výzkumům, dokud se nedospěje k logické teorii. Optika pak sloužila<br />
v 18. a na začátku 19. století jako model pro výzkumy tepla, světla, elektřiny a<br />
magnetismu.<br />
3.5 Osvícenství a věda<br />
18. století představovalo zásadní obrat v lidském myšlení i životním stylu. Zejména<br />
ve Francii se rozvinul široký myšlenkový a kulturní proud – osvícenství. To vytvořilo<br />
rámec společenským změnám, které vyvrcholily průmyslovou revolucí v Anglii a<br />
v závěru století politickou revolucí ve Francii. Tyto procesy znamenaly předěl mezi tzv.<br />
tradiční a moderní industriální a občanskou společností. 27<br />
Osvícenství, jehož smyslem bylo vnést „světlo rozumu“ do všech lidských aktivit<br />
včetně řízení společnosti, mělo několik základních rysů:<br />
1) Nenávist k přežitkům středověku – v této oblasti se projevilo i výrazné zeslabení<br />
náboženského cítění. Ve vztahu k Bohu se objevily dva směry – panteismus<br />
ztotožňující Boha s přírodou a deismus uznávající Boha jako prvotního hybatele<br />
eventuálně stvořitele, ale vše následné ve světě je pouze výsledkem lidské činnosti.<br />
2) Byla zdůrazněna individualita člověka s <strong>její</strong>mi atributy lidské důstojnosti a<br />
svobody.<br />
3) Umělci, vědci, filozofové si uvědomovali, že společnost se nachází v krizi, z které<br />
je nutné hledat východisko – charakteristickým znakem bylo uvědomění si „zlomu<br />
epochy“.<br />
4) Nový rozměr dostalo pojetí národa jako přirozené pospolitosti lidí spojených<br />
společnou historií, kulturou, jazykem a ekonomickými zájmy. Začal proces<br />
formování novodobých národů a s tím spojený dějinný optimismus.<br />
5) Zprvu převládala iluze víry v „osvíceného panovníka“ jako garanta společenských<br />
změn cestou reforem společnosti.<br />
6) Úcta k vědeckým poznatkům i technickým vynálezům a schopnost jejich<br />
popularizace. Velmi uznáván byl Newton a matematika s fyzikou stále<br />
představovaly „královské disciplíny“.<br />
Pro „osvícené“ 18. století byl velmi důležitý Newtonův odkaz. Newton ovlivnil<br />
matematiku a mechaniku, která si v 18. století udržovala prioritu v přírodních vědách, kde<br />
se z fyzikálního oboru transformovala v matematický obor. „Mnoho fyzikálních problémů<br />
27 Pojmy „tradiční“ a „moderní“ společnost zavedl francouzský filozof, zakladatel pozitivismu a<br />
nové společenské vědy, sociologie, Auguste Comte (1798-1857).<br />
41
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
bylo redukováno na matematické problémy, které byly řešitelné pomocí dokonalejších<br />
analytických metod.“ 28<br />
aplikaci<br />
42<br />
Pozornost matematiků se v 18. století soustředila na infinitesimální počet a na jeho<br />
v mechanice. Východiskem byly Newtonův odkaz a dílo Leibnitze (1656-1716) 29 ,<br />
který na přelomu 17.a18. století spolupracoval s významnou rodinou švýcarských<br />
matematiků Bernouliů. Bratři Jakob (1654-1705 a Johan (1667-1748) Bernouliové se<br />
zabývali studiem křivek (logaritmické spirály, izochrony a obrazce, které mají stejný<br />
obvod). Matematice se věnovali i synové Johana Mikuláš (1695-1726) a Daniel (1700-<br />
1784) Bernoliové. Mikuláš se zabýval teorií pravděpodobnosti a působil i v Petrohradě,<br />
mladší Daniel byl stejně jako otec nesmírně všestranný. K jeho vědeckým zájmům patřila<br />
vedle matematiky a fyziky i astronomie a hydromechanika. Žákem Bernouliů na basilejské<br />
univerzitě byl i nejvýkonnější matematik 18. století Němec Leonhard Euler (1707-1783),<br />
autor téměř 800 spisů 30 . Postupně oslepl na obě oči, ale díky své fenomenální paměti dál<br />
pracoval a diktoval své objevy, které se týkaly všech tehdejších odvětví matematiky.<br />
Sepsal řadu přehledných učebnic, jednou z nejlepších je jeho Trigonometrie. Ustálila se<br />
jeho symbolika algebry i geometrie i jeho rozdělení diferenciálních rovnic.<br />
Euler s Danielem Bernoullim se věnovali i technice. Jejich zásluhou byla<br />
zdokonalena konstrukce vodních kol, která začal podle jejich výpočtů a projektů stavět<br />
v Anglii podnikatel a vynálezce John Smeaton. Daniel Bernoulli také navrhl podkovitý<br />
tvar magnetu.<br />
Dalším významným centrem matematiky byla Francie. Zde se kolem roku 1700<br />
stalo středem zájmu učení Descarta, které bylo katolickou církví v druhé polovině 17.<br />
století (od roku 1664) zakázáno. Ve 30. letech 18. století byl zásluhou osvícenského<br />
filozofa, významného popularizátora vědy a nekorunovaného krále veřejného mínění<br />
Voltaira zpřístupněno učení Newtona. Později jeho přítelkyně paní du Chatelet přeložila<br />
Newtonovy Principia do francouzštiny. To vedlo ke sporu mezi zastánci Newtonovy<br />
mechaniky a tzv. karteziánci.<br />
Karteziánství (název pochází z latinské transkripce Descartova jména Cartesius)<br />
představovalo filozofický směr navazující na Descartův racionalismus. Jeho pokračovatelé<br />
28 Historie vědy. In Encyklopedia Britannica [on-line]. Přel. J.Vacek [cit.4.5.2007].Dostupné na<br />
www Jednoty českých matematiků a fyziků: http://www.jcmf.cz/libi_hvezdy.html.<br />
29 Leibnitzovi vděčí matematika i za řadu matematických symbolů a výrazů (= pro rovnost, tečka<br />
k označení násobení, také pojmy jako „funkce“, „souřadnice“ atd.).<br />
30 STRUIK, D. J. Dějiny matematiky, Přel. L. Nový. 1.vyd. Praha: Orbis, 1963, s.122.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
kladli důraz na aplikaci matematické metody ve filozofii a současně se snažili dořešit<br />
základní problém Descartova dualismu – vztah mezi duševními a materiálními jevy. Jeho<br />
stoupenci, např. Francouz Nicolas Malebranche (1638-1715), ho hledali ještě v oklice<br />
vedoucí přes Boha, kterého chápali jako jediné nekonečné jsoucno. Spojení tělesného a<br />
duševního se pak uskutečňuje jen příležitostně zásahy Boží vůle (okazionalismus).<br />
Karteziánství ovlivnilo přírodní vědy 18. století (včetně Linného). Pozitivním rysem byla<br />
mechanicko-materialistická fyzika.<br />
Zvláštním bodem sporu obou směrů byl tvar Země. Diskuse překročila hranice<br />
Francie a zapojilo se do ní mnoho matematiků. Newtonova teorie předpokládala, že Země<br />
je u pólů zploštělá, zatímco karteziánská kosmologie razila názor, že je protáhlá. Ve 30.<br />
letech se konaly dvě vědecké expedice pod vedením Pierra de Maupertia do Švédska a<br />
do Peru, aby změřily stupeň zeměpisné délky. Byl potvrzen Newtonův předpoklad a<br />
Maupertie získal slávu a přízeň „osvíceného“ pruského krále Fridricha II. (stal se<br />
prezidentem pruské Akademie). V 50. letech vznikl nový spor o tvar Země a o teorii<br />
pohybu Měsíce. Spor byl řešen i na stránkách proslulé Encyklopedie, která vycházela pod<br />
redakcí Denise Diderota v letech 1751-1772 (vyšlo 28 svazků). Diderot sám měl dobré<br />
matematické znalosti, ale hlavním matematikem mezi encyklopedisty byl Jean Le Rond<br />
d´Alembert, stálý sekretář francouzské Akademie a nejvlivnější vědec druhé poloviny 18.<br />
století ve Francii. Napsal učebnici dynamiky, společně s Danielem Bernoullim vypracoval<br />
teorii chvění struny a zabýval se i velmi oblíbenou teorií pravděpodobnosti.<br />
Francouzská encyklopedie byla ojedinělým počinem, protože ponechávala u<br />
jednotlivých hesel široký prostor pro názorovou diskusi a populární formou<br />
zprostředkovávala i laikům vědecké i politické názory a poznatky. Tradice shrnujících<br />
slovníků a encyklopedií se šířila od přelomu 17. a 18. století v řadě zemí.<br />
Už v závěru 17. století, v letech 1795 –1797, vyšel základní dvousvazkový<br />
Historický a kritický slovník francouzského filozofa a profesora rotterdamské univerzity<br />
Pierre Bayla (1647-1706), který je chápán jako základ další encyklopedické činnosti.<br />
Roku 1708 vyšla základní učebnice pro praktické lékaře shrnující dosavadní poznatky<br />
medicíny od nizozemského lékaře, botanika a chemika Hermanna Boheravea (1668 –<br />
1738). O dvacet let později, roku 1728, byla publikována významná anglická<br />
dvousvazková encyklopedie A. Chamberse. V Německu vycházela v letech 1735-1750 64<br />
svazková encyklopedie umění, věd a techniky.<br />
Společnost 18. století, zejména <strong>její</strong> urozené vrstvy, uctívala „muže vědy“ a<br />
v salonech diskutovala o složitých matematických a fyzikálních problémech. Ty však byly<br />
43
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
až příliš abstraktní a pro laiky ne vždy pochopitelné. Velmi módní se stala teorie<br />
pravděpodobnosti, protože v té době doslova masově vznikaly různé loterie a pojišťovací<br />
společnosti a hledala se pravděpodobnost výhry. Také v soudnictví se řešily otázky s jakou<br />
pravděpodobností může soud dojít k oprávněnému rozsudku, když se každému svědkovi<br />
nebo porotci přiřadí číslo, které by ukazovalo pravděpodobnost, že řekl nebo zachytil<br />
pravdu (tímto problémem se zabýval např. markýz de Condorcet).<br />
44<br />
Velký zájem vzbuzovaly takové přírodovědní obory jako biologie, a to stejně<br />
botanika i zoologie. Už od renesance a zámořských objevů vznikla móda herbářů,<br />
zakládaly se botanické zahrady a studovala se i pěstovala zvířata, hlavně exotická. Pro<br />
biologii měly zcela zásadní význam vědecké spisy švédského přírodovědce, lékaře a<br />
botanika, profesora na univerzitě v Upsale Carla von Linného (1707-1778) Systém<br />
přírody a Základy botaniky.<br />
Carl von Linné byl synem luteránského pastora Nilse Ingemarssona, který byl<br />
vášnivý zahradník a botanik amatér. Aby zdůraznil svou lásku k přírodě, přidal si ke svému<br />
příjmení jméno Linn podle staré lípy rostoucí v jeho rodné vesnici. Syn zdědil lásku<br />
k přírodě po otci a od dětství vytvářel herbáře rostlin.<br />
Při studiu medicíny se začal zabývat problematikou sexuality rostlin a napsal první<br />
menší pojednání „O páření a pohlaví rostlin“. Na základě této práce začal v necelých 25<br />
letech přednášet botaniku. Přitom dokončil studia medicíny. Měl mimořádné štěstí na<br />
štědré mecenáše z různých zemí. Byl mu umožněn výzkum, zajištěno publikování jeho<br />
prací a nabízeny výhodné podmínky pro práci v Anglii, Holandsku i ve Francii. Nicméně<br />
se rozhodl pro život doma ve Švédsku, kde se oženil a zahájil velmi úspěšnou lékařskou<br />
praxi (byl lékařem švédské admirality), ale stále více ho lákala botanika a v roce 1741<br />
přijal místo profesora botaniky na univerzitě v Uppsale. Současně zde přednášel i lékařské<br />
obory, především nauku o lécích a o dietách. O tom, že byl stále uznávaným lékařem<br />
svědčí i fakt, že získal titul královského tělesného lékaře tzv. archiatra. Linné byl<br />
mimořádně pracovitý a dokázal pro zájem o botaniku strhnout a nadchnout především<br />
švédské studenty, ale i laickou veřejnost. Rozdělil svět na oblasti, které je nutno floristicky<br />
prozkoumat a uppsalská univerzita s pomocí mnoha mecenášů vysílala mladé vědecké<br />
týmy do tropických oblastí. Linné sám ve 40. letech vydal díla Švédská květena,<br />
Ceylonská květena a na základě již zmíněného organizovaného průzkumu začal pracovat<br />
na stěžejním souhrnném díle Systém přírody, které vyšlo v roce 1753. Linné pojmenoval<br />
kolem 10 000 rostlinných i živočišných druhů a dal základ botanické i zoologické<br />
terminologii. Ustanovil pojem druhu v tom smyslu, že druh (rostlinný i živočišný) byl
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
stvořen Bohem jako neměnný. Různé odrůdy druhu považoval za odchylku vyvolanou<br />
prostředím. Tyto názory byly v 19. století vyvráceny, ale systém třídění i terminologie,<br />
zejména rozmnožovacích orgánů rostlin (kalich, koruna, tyčinky, pestík…) zůstaly<br />
zachovány. Linné také bývá označován za Newtona v biologii 31 .<br />
Linné se zabýval také botanickými experimenty, v jehož počátcích mu pomáhal<br />
přítel a kolega z univerzity - významný matematik a astronom Anders Celsius (1701-<br />
1744), který 1742 navrhl novou měrnou stupnici teploty o sto stupních, která dostala název<br />
Celsiova škála. Vedle toho přišel s myšlenkou, že u polární záře se jedná o poruchy<br />
v magnetosféře Země.<br />
Zájem o přírodu a <strong>její</strong> rozmanitost rostl v celé Evropě. Francouzský vrstevník<br />
Linného George Louis Buffon (1707-1788) vydal úctyhodné 36 svazkové dílo s prostým<br />
názvem Přírodopis, ve kterém podrobně popsal všechna známá zvířata světa, jejich<br />
stravovací návyky, prostředí atd. Buffon je označován za předchůdce Darwinovy evoluční<br />
teorie. Studium a popis různých živočichů ho totiž inspirovaly ke snaze vytvořit ucelený<br />
systém vývoje vztahů mezi různými živočišnými druhy, vztahů mezi jejich životním<br />
prostorem a nutným přizpůsobováním. Do této soustavy zařadil i vývoj člověka. Ve svém<br />
stěžejním díle Teorie Země (1749) položil základy antropologie, geologie a biogeologie.<br />
Ještě dál dospěl německo-francouzský lékař, působící v druhé polovině 18. století<br />
v ruské Akademii a těšící se přízni Kateřiny II,. Peter Simon Pallas (1741-1811). Zajímal<br />
se především o dosud neprobádanou skupinu nejnižších živočichů, tzv. zoophytů, z nichž<br />
se postupně vyčlenily jak rostliny, tak živočichové. Nespokojil se s pouhým popisem flóry<br />
a fauny. Chápal přírodu jako nerozdělitelný celek. Botanika, zoologie a geologie<br />
představovaly pro něj jednotu. Pallas vytvořil základ nového vědního oboru - ekologie<br />
zvířat. Byl skutečným polyhistorem, o čemž svědčí vydání objemného jazykového<br />
slovníku pro potřeby přírodovědy, kde latinskou terminologii přeložil do ruštiny,<br />
francouzštiny a němčiny.<br />
Přírodovědnému výzkumu a rozpracování vědeckých metod se věnovala i celá<br />
plejáda mladších vědců. Patří sem např. Němec Alexander von Humboldt (1769-1859),<br />
který zmapoval flóru a faunu Jižní Ameriky a popsal téměř 4000 dosud neznámých rostlin.<br />
Podobně jako jeho předchůdce Buffon v Teorii Země chtěl shrnout všechny dosavadní<br />
přírodovědné vědomosti. Na sklonku života přistoupil k vydávání encyklopedického spisu<br />
31 HOFFMANNOVÁ, E. Čtení o slavných přírodovědcích. 1.vyd. Božkov: Knihkupectví „U<br />
Podléšky“, 2002, s.111.<br />
45
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Kosmos. Bohužel, práci přerušila mrtvice a postupná ztráta paměti, takže se dochoval jen<br />
fragment díla.<br />
46<br />
Velkému zájmu se těšila také chemie (v té době ještě označovaná jako lučba).<br />
V 18. století se v podstatě dosud spekulativní alchymie měnila ve vědeckou disciplínu –<br />
chemii. Cílem alchymie, která měla dlouhou tradici, „byla především transmutace<br />
neušlechtilých kovů ve stříbro či ve zlato, případně získání záhadného, avšak velmi<br />
přitažlivého elixíru života a kamene mudrců“. 32 Alchymisté jako vedlejší produkt svého<br />
snažení objevili řadu prvků. Chemici 18. století se zaměřili především na získávání nových<br />
kovů z nerostů. Takto se podařilo ve 30. letech švédským chemikům získat kobalt, v 50.<br />
letech nikl. Němcům se podařilo získat zinek, ve Francii byl v závěru 18. století získán<br />
chróm.<br />
Vedle prvků získávaných z hornin se pozornost vědců obrátila k plynům v ovzduší.<br />
Vědělo se už o vodíku, plynu, který uniká při rozpouštění železa v kyselině sírové. Ten byl<br />
označován jako „zápalný vzduch“. V 17. století se řada prvních vědců (např. Robert Boyle)<br />
zabývala podstatou ohně a látkami, které při hoření unikají. Německý lékař a dobrodružný<br />
vynálezce Johannes Becher označil podstatu ohně (zemitou substanci obsaženou v látkách<br />
a unikající při hoření, což se projevuje plamenem) pojmem flogiston. V 70. letech 18.<br />
století objevil anglický duchovní, zabývající se i chemickými pokusy, Joseph Pristley<br />
(1735-1804) rozkladem oxidu rtuťnatého kyslík. Angličan Henry Cavendish (1731-<br />
1810), potomek slavných mořeplavců a politiků, důslednými experimenty odhalil ve<br />
vzduchu velmi lehký plyn, který se ukázal jako vhodný pro plnění balonů. Francouzský<br />
chemik a jeden z nejvýznamnějších vědců své doby Antoine Laurent Lavoisier (1743-<br />
1794) pak objasnil podstatu (roku 1777) „životodárného vzduchu“. Při pokusech sám<br />
zjistil, že některé oxidy vytvářejí s vodou kyseliny a označil ho jako oxygen (plyn<br />
kyselinotvorný, česky kyslík). Podstatu „zápalného vzduchu“ objasnil v roce 1781, když<br />
ho připravil rozkladem vody žhavým železem. Na půdě Akademie pak konstatoval, že<br />
voda není látkou jednoduchou, ale směsí plynu hořlavého a životodárného. Hořlavý plyn<br />
nazval hydrogenium, protože se „zrodil z vody“ (vodík). Cavendish také při pokusech<br />
zjistil, že proskakují-li vzduchem elektrické jiskry, mění se určité množství vzduchu<br />
v načervenalé dýmy (později známé oxidy dusíku, základ výroby kyseliny dusičné ze<br />
vzduchu). Opět Lavoisier v roce 1787 navrhl pro dusivý plyn název azote (z řeckého<br />
32 KARPENKO, V. Křivolaké cesty vědy. 1.vyd. Praha: Albatros 1987, s.137.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
„azitikós“, tj. život neudržující, latinsky nitrogenium (dusík). Lavoisier také jako první<br />
rozdělil prvky na kovy a nekovy a vyslovil zákon o zachování hmoty. 33<br />
Později, v 19. století, byla objevena ve vzduchu řada vzácných plynů a jejich<br />
sloučeniny studovali vědci až v 60. letech 20. století.<br />
K rozvoji vědecké chemie přispěl také Rus Michail Vasiljevič Lomonosov (1711-<br />
1765), který byl klasickým polyhistorem. Vedle fyziky a chemie se zabýval filozofií,<br />
historií, psal poezii. Car Petr Veliký dal pro něj vybudovat první chemickou laboratoř<br />
v Petrohradě. Lomonosov sám pak inicioval založení moskevské univerzity. Tento<br />
skromný vědec, který se snažil šířit osvětu mezi prostými Rusy (nikdy nezapomněl na své<br />
dětství v rodině rybáře v Archangelsku), také jako první objevil zákon o zachování hmoty<br />
(„Nic se netvoří, nic se neztrácí, vše se jen přeměňuje“), i když autorství je přisuzováno<br />
Lavoisierovi.<br />
Dva Angličané, kteří získali zaslouženou slávu, patřili k průkopníkům vědců, kteří<br />
již byli spojeni s technikou. John Dalton (1766-1844) je autorem zákona množných<br />
hmotnostních poměrů a zakladatel atomové teorie. Také jako první vytvořil systém<br />
chemických značek pro prvky a sloučeniny. V roce 1869 pak vyložil myšlenku<br />
periodické soustavy prvků Dmitrij Ivanovič Mendělejev a nahradil systém Daltonův.<br />
Druhý, Davy Humphry (1778-1829) byl zakladatel elektrochemie. Elektrolyticky<br />
připravil draslík, sodík, hořčík, vápník, stroncium a baryum a dokázal elementární povahu<br />
chloru. Sestrojil také bezpečnostní kahan pro horníky.<br />
V roce 1771 se bratrům Josephu a Étienovi Montgolfiérovým dostal do rukou<br />
spis Josepha Priestleye „O různých druzích plynů“ a napadlo je, že by bylo možné použít<br />
vodík k naplnění papírového balonu, který by se vzhledem k lehkosti vodíku, mohl vznést<br />
k obloze. Jedenáct let se pokoušeli plnit různé papírové a taftové sáčky vodíkem, kouřem i<br />
vodní parou. Materiál měli k dispozici z otcovy papírny. Pokusy prováděli tajně, protože se<br />
báli posměchu i možného pronásledování ze strany církve. Zcela náhodou pak přišli na<br />
nápad napustit balon horkým vzduchem. Roku 1783 vyšli s balonem na veřejnost. Vyrobili<br />
z taftu polepeného papírem kouli o průměru 12 metrů a naplnili ho pomocí dolů<br />
protaženého rukávu horkým vzduchem a balon se vznesl do výšky, aby se po vychladnutí<br />
vzduchu opět snesl na zem. Pokus měl velký úspěch a bratři Montgolfierové byli pozváni<br />
do Versailles, aby pokus demonstrovali před akademiky i před Ludvíkem XVI. Balon,<br />
který se vznesl před vznešeným publikem měl dokonce i posádku – berana, kohouta a<br />
33 Lavoisier byl v závěru francouzské revoluce falešně obviněn z nadržování nepřátelům země a<br />
revolučním tribunálem odsouzen k popravě gilotinou.<br />
47
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
kachnu, kteří let přežili. O dva měsíce později vzlétli dva první lidé – ředitel královského<br />
muzea a baron. Král navrhoval, aby jako první letěli dva zločinci odsouzení k smrti, ale<br />
oba urození muži ho přesvědčili, že takový historický krok mohou učinit pouze šlechtici.<br />
48
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
4 VĚDA A TECHNIKA OD PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE DO 19.<br />
STOLETÍ<br />
4.1 Průmyslová revoluce<br />
Průmyslová revoluce představuje přechod od ruční techniky k technice strojové,<br />
charakteristický hromadným zaváděním strojů do výroby (tzn. proces industrializace).<br />
Manufaktury jsou nahrazovány továrnami a agrární země se mění v moderní<br />
průmyslové státy. První zemí, kde průmyslová revoluce proběhla, byla Anglie 34 (zde<br />
začala kolem roku 1860 a vrcholila kolem roku 1830). V <strong>její</strong>m důsledku získala Anglie<br />
první místo ve světové hospodářské soutěži. Od počátku 19. století se pak průmyslová<br />
revoluce rozšířila do dalších zemí – do Francie, Belgie, USA, od 30.let do Německa<br />
(Porýní), od 40.let do Rakouska. V jihovýchodní a východní Evropě byl vývoj opožděn a<br />
průmyslová revoluce zde začala v době, kdy vyspělé státy již přecházely k druhé fázi -<br />
technicko-vědecké revoluci v poslední třetině 19. století.<br />
Slovní spojení „průmyslová revoluce“ pochází z francouzské publicistiky první<br />
třetiny 19. století a sloužilo k označení industrializačního procesu ve Velké Británii. V této<br />
kolébce moderní průmyslové společnosti byl ekonomický vývoj od roku 1760 označen za<br />
průmyslovou revoluci až roku 1884 Arnoldem Toynbeem. Teprve po vydání knihy<br />
francouzského historika Paula Mantouxe (1905) a jeho anglického překladu (1928) se<br />
průmyslová revoluce stala synonymem industrializační fáze Velké Británie přibližně mezi<br />
léty 1760-1850. 35<br />
Z hlediska hospodářských dějin se dnes hovoří o technických změnách v letech<br />
1560-1640 (tehdy došlo k masivnímu využívání tzv. přírodní energie – vody a větru) jako<br />
o první (malé) průmyslové revoluci. Výstavba větrných mlýnů a jejich polyfunkční<br />
využití k řezání dřeva, lisování oleje a čerpání vody, stejně jako využívání proudu vody,<br />
zejména v horských oblastech, znamenaly zintenzivnění manufakturní produkce. Konec<br />
18. století (1760-1800) se v rámci koncepce hospodářského vývoje vyznačuje objevem<br />
parního stroje, původně určeného k čerpání vody z anglických dolů. Tento objev, který<br />
měl převratný význam v hornictví a později i dopravě, je považován za počátek druhé<br />
(velké) průmyslové revoluce. 36<br />
35<br />
PAULINYI, Á. Průmyslová revoluce. Přel. I. Jakubec. 1.vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2002,<br />
s.24.<br />
36<br />
FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005, s.32.<br />
49
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
50<br />
Vědecké poznání dosáhlo v době, kdy průmyslová revoluce začala, pozoruhodných<br />
výsledků. Nabízí se tak názor, že mezi vědeckým a technickým pokrokem musela existovat<br />
úzká souvislost, nebo dokonce, že výsledky vědeckého poznání byly v druhé polovině 18.<br />
století hlavním hybným faktorem vývoje společnosti. Takový pohled by však byl značně<br />
z<strong>jednoduše</strong>ný. Stejně jako v tzv. „malé“ průmyslové revoluci na přelomu 16. a 17. století<br />
byly objevy „velké“ průmyslové revoluce výsledkem „spontánní invence a řemeslné<br />
zručnosti z dnešního hlediska vynálezců – amatérů, nikoliv záměrnou aplikací<br />
předem známého systému teoretických poznatků“. 37<br />
Nositeli technického pokroku byli skutečně praktici (řemeslníci, mechanici),<br />
jejichž vědomosti byly získané na základě praktické zkušenosti. Věda a technika se<br />
dosud rozvíjely paralelně, ale v době průmyslové revoluce docházelo k jejich určitému<br />
sbližování a vědci „z povolání“ postupně začali svůj výzkum orientovat na praxi. Velmi<br />
důležitým krokem pro postupné spojování teorie a praxe byly od 80.let 18. století<br />
vznikající soukromé společnosti, které vytvářely prostor pro nejprve neformální osobní<br />
komunikaci mezi vědci a praktiky. Mezi nejvýznamnější společnosti tohoto typu patřily<br />
např. Lunar Society v Birminghamu a Philosophical Societes v Derby. Na základě<br />
iniciativy soukromých učenců zabývajících se otázkami praxe později začaly vznikat<br />
v anglických průmyslových centrech vzdělávací ústavy pro zaměstnané dělníky a techniky.<br />
Jedním z prvních byl London Mechanics Institute z roku 1823. Profesoři anglických a<br />
skotských univerzit začali od 40. let 19. století vydávat učebnice pro vzdělávání<br />
technických pracovníků. Zajímavá je skutečnost, že v anglických vědeckých kruzích po<br />
celou první polovinu 19. století přetrvával značný konservatismus a určitý despekt vůči<br />
praktikům a akademický výzkum v technických oborech probíhal pomalu (podobně jako<br />
v Newtonově éře, kdy nebyl do Královské společnosti přijat praktik Papin). V této oblasti<br />
byla mnohem „demokratičtější“ Francie, kde v Paříži vznikla první vysoká škola<br />
technická „Ecole Polytechnique“ už v roce 1794 a současně bylo vytvořeno nové<br />
technické učiliště. O rok později pak začal ve Francii vycházet jeden z prvních vědeckých<br />
časopisů specializovaných zejména na matematicko-fyzikální vědy a jejich praktickou<br />
aplikaci Journal de l´Ecole polytechnique.<br />
Ještě po celé 19. století probíhaly diskuse a spory mezi vědci navzájem i vědci a<br />
techniky, v jejichž průběhu se vytvářela vědecká teorie. „Teprve na přelomu 19.a 20.<br />
století dosahuje rozvoj vědy takové úrovně, že jednotlivé vědní disciplíny nabízejí možnost<br />
37 Tamtéž..
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
záměrného využití v průmyslu. Toto období představuje tzv. technicko-vědeckou revoluci<br />
(z hlediska hospodářských dějin se také hovoří o „třetí průmyslové revoluci“).<br />
4.2 Několik významných vynálezů průmyslové revoluce a hlavní<br />
představitelé moderní techniky<br />
Žádný velký vynález nevznikl náhle, ale byl výsledkem často složitého procesu<br />
postupných zdokonalení již existujících věcí či strojů. Nejdůležitějším hnacím strojem<br />
období před průmyslovou revolucí bylo vodní kolo jako činitel přeměny energie. Základní<br />
podmínkou pro jeho využívání bylo dostatečné množství nositele energie, tedy tekoucí<br />
vody. Tím byla i zřejmá závislost na geografických a klimatických podmínkách. Využití<br />
vodního kola v továrnách pak převažovalo až do roku 1815 a i později, kdy už převládly<br />
v továrnách parní stroje, nebylo vodní kolo zapomenuto. Časté byly i kombinace parního<br />
stroje s vodním kolem (např. přádelna bavlny S.Greg ve Styalu byla poháněna vodním<br />
kolem až do roku 1904 a poté vodní turbínou až do roku 1958). První továrny, převážně<br />
textilní, vznikaly velmi často na místech starých mlýnů, protože využití staré energetické<br />
základny znamenalo úspory na nákladech. Není tedy zcela oprávněné tvrzení, že továrna<br />
byla založena parním strojem. 38<br />
Základním odvětvím průmyslové revoluce v Anglii a poté i v dalších zemích bylo<br />
textilnictví. Právě v této oblasti existovalo od pradávna množství jednoduchých strojů,<br />
které bylo možné zdokonalovat a modernizovat. Zde také existoval počátek soustředěné<br />
manufaktury, která se v 18. století měnila v tovární systém. K nejvýznamnějším<br />
vynálezům patří tkalcovský stav s rychloběžným (létacím) člunkem Johna Kaye z roku<br />
1733 a ručně poháněný spřádací stroj, který byl 1767 zdokonalen o pohon právě vodním<br />
kolem. Roku 1785 představil mechanik Edmond Cartwright první model mechanického<br />
tkalcovského stavu, který byl pro tovární výrobu dohotoven v roce 1822.<br />
Parní stroj byl nicméně klíčovým vynálezem průmyslové revoluce. Představoval<br />
první univerzální motor, který dovoloval soustřeďovat výrobu ve městech, místo aby ji<br />
rozptyloval po venkově. Vznik parního stroje byl spojen s potřebami dobývání kamenného<br />
uhlí, které se už v 17. století těžilo hlubinným způsobem. Dosavadní způsob odvodňování<br />
šachet starou technikou koňského žentouru se nehodil. S párou dosud nejvíce<br />
experimentoval francouzský fyzik, spolupracovník významných vědců jako Huygense a<br />
Boyla Denis Papin (1647-1712). Ten už v roce 1679 demonstroval v Královské<br />
38 PAULINYI, Á. Průmyslová revoluce. Přel. I. Jakubec. 1.vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2002,<br />
s.174.<br />
51
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
společnosti parní digestoř (která mnohem později začala být využívána při vaření jako tzv.<br />
„papinův hrnec“). Roku 1690 vysvětlil princip nízkotlakého parního stroje a v roce 1698<br />
vytvořil parní čerpadlo. Jeho spolupracovník Thomas Savery (1650-1715) přišel<br />
s myšlenkou využít parní pumpu v dolech. Konstruktérem prvního parního stroje byl<br />
Saveryho „asistent“ – kovář a opravář důlních čerpadel Thomas Newcomen (1663-1729).<br />
První verze z let 1705 až 1710 se nepodařily, ale stroj z roku 1712, postavený u hradu<br />
Dudley v hrabství Stafford pracoval spolehlivě. Sám Newcomen z vynálezu nic neměl,<br />
protože si patent nechal zaregistrovat Savery a dědictví přešlo na jeho potomky. Stroj však<br />
využívaly několik desítek let v anglických dolech i dolech ve Švédsku a Belgii.<br />
Nevýhodou „ohňového stroje“, jak se mu říkalo, byla velká spotřeba energie. Tam, kde<br />
bylo uhlí drahé, se stroje nevyplácely, ale v oblastech, kde se uhlí těžilo, poskytovaly<br />
neocenitelnou službu tím, že odčerpávaly vodu z hlubokých dolů.<br />
Princip Newcomenova parního stroje:<br />
52<br />
Stroj byl poháněn atmosférickým tlakem, působícím na horní stranu pístu ve válci,<br />
v jehož spodní části kondenzovala pára, a tak v něm vznikal podtlak. Píst byl spojen<br />
s jedním koncem kývajícího se vahadla, druhý konec byl spojen s tyčí čerpadla v důlní<br />
šachtě.<br />
Mužem, který Newcomenův stroj zdokonalil do té míry, že mohl být využíván i<br />
v textilních továrnách a kterému je vůbec vynález parního stroje přisuzován, byl skotský<br />
mechanik James Watt (1736-1819).<br />
James Watt pocházel z rodiny lodního tesaře ve skotském Greenocku. Od školních<br />
let ho zajímala fyzika a vyučil se v důležitém oboru – výrobě přesných měřících přístrojů.<br />
Později pracoval i jako konstrukční inženýr při opravách mostů. Nakonec zakotvil na<br />
univerzitě v Glasgowě jako „asistent“, což v podstatě znamenalo opravář a demonstrátor<br />
mechanických přístrojů. <strong>Univerzita</strong> vlastnila model Newcomeova „ohňového stroje“, který<br />
byl nefunkční a Watt ho měl v rámci svých pracovních povinností na přelomu let 1763-<br />
1764 opravit. Snažil se zjistit, proč je spotřeba paliva tak vysoká. Zjistil, že hlavní problém<br />
spočívá v tom, že válec slouží nejen jako parojem, ale i kondenzátor. Stejná nádoba tak<br />
musela být zahřívána i ochlazována. Přišel s nápadem oddělit kondenzátor od válce.<br />
Narazil však na problém, jak odstranit kondenzovanou vodu a vzduch z kondenzátoru. Tři<br />
roky prováděl pokusy na modelech v laboratorním měřítku. Vše sám financoval a ocitl se<br />
na pokraji bankrotu. Nakonec našel sponzora v Dr. Roebuckovi, který vyráběl kyselinu<br />
sírovou a měl i obchodní zájmy ve skotském hutním a těžebním průmyslu. Ten Wattovi<br />
důvěřoval a hned si zajistil dvě třetiny budoucích příjmů. Watt pak roku 1769 získal první
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
patent na snížení spotřeby páry a následně i paliva u ohňových strojů. Zlepšení<br />
spočívalo v uzavření válce parním pláštěm a oddělení kondenzátoru a vývěvy. Trvalo ještě<br />
několik let, než se zdokonalený stroj ujal. Watt si musel vydělávat na dluhy z experimentů<br />
při zeměměřičských pracích a Roebuck se dostal do konkurzu. Projekt pak převzal<br />
s konkurzní podstatou podnikatel v oblasti kovovýroby Mathew Boulton z Birminghamu,<br />
v Soho rozjel výrobu Wattových strojů a jejich konstruktéra zaměstnal s ročním příjmem<br />
330 liber a s podílem na čistém zisku ve výši 33%. Ten stroj stále zdokonaloval – v roce<br />
1777 převedl pohyb pístové tyče z vertikálního do kruhového a následně si patentoval<br />
dvojčinný parní stroj, kde byla pára střídavě vpouštěna pod pístem a nad pístem a<br />
způsobovala zpětný pohyb pístu. Roku 1785 se pak začalo s výrobou dvojčinných parních<br />
strojů, po kterých byla velká poptávka. Ještě v roce 1800 byl poměr vodních kol a parních<br />
strojů zhruba stejný, kolem roku 1834 fungovalo jen v anglickém textilním průmyslu už<br />
kolem 3000 parních strojů a jen 2300 vodních kol.<br />
Výroba a zavádění parních strojů vyžadovaly inovaci v mnoha oblastech. Rozvíjela<br />
se těžba uhlí, od roku 1783 se využíval nový způsob tavení železa (tzv. „pudlování“ v peci<br />
na kamenné uhlí), od 50.let 19. století se začalo s výrobou oceli ze surového železa, tzv.<br />
bessemerování. Rostoucí objem výroby vedl i k revoluci v dopravě. Zde se nejprve pro<br />
potřeby průmyslu využívalo vodních toků. Doslova jako technický zázrak byl vnímán<br />
Bridgewaterský průplav (40 mil dlouhá samostatná dopravní trasa z uhelných dolů ve<br />
Woorsley do Manchesteru a dále k ústí řeky Persey). Jeho stavba, kterou projektoval<br />
stavitel mlýnů James Brindley (1716-1772), se stala počátkem „průplavové horečky“<br />
(canal mania). V letech 1791-1794 bylo založeno kolem 42 průplavních společností.<br />
Technika průplavů byla převzata z kontinentální Evropy, hlavně z Holandska. V Británii<br />
však museli stavitelé překonávat značné výškové rozdíly, což vedlo i k budování tunelů a<br />
plavebních komor. Brzy se začalo rozvíjet i budování silniční sítě s pevným povrchem,<br />
doprovázené stavbou prvních litinových obloukových mostů. To bylo přímo úměrné<br />
rozvoji v železářství, protože se musely vyrábět přesné válcované profily. Zde výrazně<br />
rostla role techniků a konstruktérů – inženýrů, kteří také vyučovali na polytechnických<br />
školách a vychovávali si nástupce a kvalifikované spolupracovníky. Zajímavé ale je, že<br />
někteří významní vynálezci sotva uměli číst a psát. To byl i případ George Stephensona<br />
(1781-1848), který se od dětství pohyboval ve strojní dílně, kde se naučil mnoho<br />
praktických dovedností, ale číst a psát se naučil až v dospělosti ve večerní škole. Tento<br />
muž v roce 1814 předvedl svůj vynález parní lokomotivu, která na kolejích postavených<br />
do svahu utáhla osm vozů s nákladem 30 tun. V roce 1823 projektoval první železnici<br />
53
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
světa, která sloužila i přepravě osob. Dráha mezi městy Stockon a Darlington měřila 39 km<br />
a jezdil na ní stroj Locomotion. Mnohem výkonnější byly jeho další lokomotivy Rocket a<br />
Raketa, které se staly předobrazem lokomotiv jezdících dalších sto let. Stephenson sám<br />
také úspěšně vyučoval na polytechnickém institutu.<br />
54<br />
Problémem bylo šíření technických vynálezů, protože ty byly obvykle vázány<br />
patentovými právy a předmětem výrobního tajemství. Vedle toho obchodní politika Velká<br />
Británie zakazovala vývoz strojů, nástrojů i jejich nákresů a modelů a bránila také<br />
vystěhování kvalifikovaných dělníků. Tyto zákony platící až do roku 1824 byly různě<br />
obcházeny a technické novinky se podloudně dostávaly do kontinentální Evropy, hlavně do<br />
Francie, ale i do USA. Naproti tomu vědecké poznatky se šířily bez větších problémů, ale<br />
stále spíše v uzavřeném okruhu kosmopolitních „akademiků“. Dá se říci, že v době<br />
průmyslové revoluce inženýři dospěli k řadě vědeckých poznatků, které už vlastně byly<br />
objeveny, ale dosud nikoliv pro praxi. Technika v následujících desetiletích více<br />
inspirovala vědu, než věda techniku. Polytechnické školy se stávaly základem nové<br />
technické inteligence, která se začínala těšit společenské vážnosti.<br />
4.3 Věda v 19. století<br />
Proces průmyslové revoluce vedl k závažným ekonomickým, sociálním i<br />
politickým změnám.<br />
Velká Británie se stala „dílnou světa“ a své postavení si udržela až do závěru 19.<br />
století. Stejně závažný význam měly politické revoluce v USA a především ve Francii<br />
Velká francouzská revoluce. Základní dokumenty, tj. „Deklarace nezávislosti“ stejně<br />
jako „Deklarace práv člověka a občana“ naznačily zásadní směr vývoje směrem<br />
k občanské společnosti, založené na ústavním principu. Kromě toho Velká francouzská<br />
revoluce a napoleonská doba vytvořily mimořádně příznivé podmínky pro rozšíření<br />
průmyslové revoluce na evropském kontinentě. Devatenácté století je označováno za<br />
„století vědy“. Jak už bylo naznačeno, hledaly se cesty, jak spojit teorii s praxí. Jako<br />
specifické nové disciplíny zákonitě vznikaly ekonomické vědy, studující mechanismy<br />
hospodářství. Základem se stala tzv. klasická 39 politická ekonomie. Jejím cílem byla<br />
analýza ekonomických zákonitostí ve spojení s politickými principy vznikajícího<br />
39 Pod pojmem „klasik“ rozumíme vědce nebo umělce jehož dílo má trvalou a nadčasovou hodnotu.<br />
„Klasický“ znamená „všeobecně uznávaný“ vědecký nebo umělecký systém. Začal se používat<br />
v 18. století v oblasti umění, které bylo inspirováno antikou. Ve vědecké sféře se s tímto pojmem<br />
setkáváme např. v souvislosti „klasická politická ekonomie“ a „klasická německá filozofie“.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
liberalismu. Ekonomické teorie se rozvíjely dosud v rámci filozofie a v důsledku<br />
hospodářské praxe a <strong>její</strong>ch možností od 16. století.<br />
První teorií byl tzv. merkantilismus, který spatřoval zdroj bohatství státu<br />
v aktivním zahraničním obchodě a zákazu vývozu drahých kovů. V osvícenské epoše, kdy<br />
byla zdůrazňována „přirozená práva člověka“ (právo na život, majetek a na svobodu) se<br />
rozvinul tzv. fyziokratismus (fyziokracie = vláda přírody). Podle něj jsou příroda i<br />
společnost organismem, který je ovládán „přirozenými zákony“, kterým je nutno dát<br />
volný průchod, aby došlo k nastolení „přirozeného řádu“. Jako základní podmínky<br />
dobrého národního hospodářství stanovili fyziokraté tři principy, které jsou uznávány i<br />
liberalismem:<br />
- neomezenost a nedotknutelnost soukromého vlastnictví<br />
- hospodářská svoboda<br />
- osobní iniciativa a volná konkurence (čili tržní vztahy)<br />
Fyziokraté, z nichž byli nejvýznamnějšími představiteli Francouzi Francois<br />
Quesnay (1694-1774) a jeho žák Anne Robert Turgot (1727-1781), také rozpracovali<br />
teorii společenských tříd, tzn. základních skupin obyvatelstva. Vzhledem k převážně<br />
agrárnímu charakteru předrevoluční Francie stáli na prvním místě důležitosti pro<br />
hospodářský rozkvět země zemědělci jako tzv. produktivní třída, dále třída vlastníků<br />
půdy a na posledním místě stáli obchodníci a řemeslníci jako tzv. sterilní třída.<br />
Představiteli „klasické politické ekonomie“ jsou především Adam Smith (1723-<br />
1790) a David Ricardo (1772-1823). Smith v díle „Pojednání o podstatě a původu<br />
bohatství národů“ zdůraznil význam dělby a produktivity práce jako zdrojů bohatství<br />
národa a vypracoval základy teorie hodnoty zboží, na které pracoval také Ricardo, který<br />
se zabýval i problematikou společenských tříd. Klasická politická ekonomie se stala<br />
základem politické i ekonomické teorie „klasického liberalismu“, která tvořila<br />
hospodářský i politický rámec 19. století. Jako hlavní principy uznává liberalismus tyto<br />
teze:<br />
1. Nejvyšší hodnotou je jednotlivec, jeho svoboda a práva.<br />
2. Jednotlivec má přirozená práva, tzn. nezávislá na politické<br />
moci, <strong>její</strong>mž úkolem je tato práva ochraňovat (právo na<br />
život, na majetek a na svobodu)<br />
55
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
56<br />
3. V ekonomické oblasti má stát zasahovat co nejméně, neboť<br />
platí „zákon neviditelné ruky trhu“. 40<br />
Představitelem závěrečné fáze vývoje klasické politické ekonomie byl filozof a<br />
ekonom John Stuart Mill (1806-1873), autor zásadního díla z roku 1848 Základy<br />
politické ekonomie, které se používalo na anglicky mluvících vysokých školách jako<br />
standardní učebnice až do konce 19. století. Rozpracoval základy vztahu nabídky a<br />
poptávky v tržním systému. Známá je také jeho koncepce reformování kapitalismu, <strong>její</strong>ž<br />
hlavní složkou byla postupná přeměna námezdních dělníků ve spoluvlastníky a<br />
kapitalistických firem v družstva.<br />
Velmi zajímavá byla i populační teorie anglikánského duchovního, ekonoma a<br />
historika Thomase Roberta Malthuse (1766-1834). Podle ní má lidstvo tendenci<br />
rozmnožovat se rychleji, než se rozšiřují možnosti jeho obživy. Počet obyvatelstva se<br />
zvyšuje geometrickou řadou, zatímco prostředky obživy řadou aritmetickou. Proto<br />
musí dříve nebo později lidstvo narazit na nedostatek potravin. Růst populace lze brzdit<br />
buď zvýšením úmrtnosti (hladomory, války) nebo snížením porodnosti (jako duchovní<br />
připouštěl Malthus pouze pozdější uzavírání sňatků a sexuální zdrženlivost). Z této teorie<br />
vycházel výklad mezd založený na existenčním minimu. 41<br />
Nadále se rychlým tempem rozvíjely přírodní vědy. Velký rozmach nastal<br />
především v oblasti matematiky a fyziky. Zajímavé je, že vědecká produkce byla<br />
výraznější v kontinentální Evropě, hlavně ve Francii a Německu, nikoliv v kolébce<br />
průmyslové revoluce, ve Velké Británii. Britští vědci však zpoždění od 30.let 19. století<br />
rychle dohnali. 42 Nové matematické myšlení se oprostilo od staré snahy spatřovat konečný<br />
cíl exaktních věd v mechanice a astronomii, tedy směrů, které byly úzce spjaté<br />
s hospodářským životem a vojenstvím. Vzrůstala specializace, kterou doprovázelo<br />
oddělení „čisté“ a „aplikované“ matematiky.<br />
Dosud hlavním posláním matematiky byl „veřejný užitek a vysvětlení přírodních<br />
jevů“, nyní, v 19. století, je „matematika královnou věd“, <strong>její</strong>mž hlavním cílem je<br />
prokázat čest lidského ducha (věda pro vědu). Z tohoto hlediska měly mít problémy čísel<br />
40<br />
SITÁROVÁ, Z., KLIMENT, A. Dějiny ekonomických teorií. 1.vyd. Praha“ Svoboda, 1981,.s.54-<br />
73.<br />
41<br />
Podle ní zvyšování mezd nepovede k trvalému zlepšení sociální situace dělníků, protože se zvýší<br />
počet dětí narozených v dělnických rodinách a tím bude narůstat tzv. „rezervní armáda práce“, tedy<br />
budoucí nezaměstnaní dělníci. Z toho později vycházely socialistické teorie odmítající hospodářský<br />
boj a preferující boj politický, který by pomohl k postupné reformě celé společnosti. Na tomto<br />
principu byla založena i Bismarckova politika „železného mzdového zákona“.<br />
42<br />
STRUIK, D. J. Dějiny matematiky, Přel. L. Nový. 1.vyd. Praha: Orbis, 1963, s.144.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
stejný význam jako dosavadní otázka systému světa. Matematika má ale také bohaté<br />
praktické využití v astronomii, fyzice, geodézii, atd. (aplikovaná matematika). Být<br />
matematikem znamenalo mít velké společenské uznání.<br />
Všestrannou matematickou osobností především první poloviny 19. století byl Karl<br />
Friedrich Gauss (1777-1855). Vedle rozpracování problematiky algebraických rovnic se<br />
zabýval i astronomií. Významnou oblastí jeho činnosti byla geodézie, kde se zabýval<br />
nerovností terénu a jeho měřením.<br />
Střediskem francouzských matematiků byla již dříve zmíněná Ecole Polytechnique<br />
v Paříži založená 1794. Prvním ředitelem a vědeckým vůdcem skupiny matematiků byl<br />
Gaspard Monge, který se věnoval především deskriptivní geometrii a položil základy<br />
projektivní geometrie. Jeho žák Charles Dupin rozpracoval teorii ploch. V této oblasti<br />
se proslavil také Victor Poncelet.<br />
Na pražské univerzitě také působilo několik významných matematiků, především<br />
Bernard Bolzano (1781-1848), který formuloval některé základní poznatky z teorie<br />
množin a řadu pojmů přeložil do češtiny. V Rusku působil jako asistent matematického<br />
ústavu v Kazani Nikolaj Ivanovič Lobačevskij (1792-1856), autor významného díla O<br />
principech geometrie, kde otevřel otázku tzv. neeuklidovské geometrie, tedy teorie<br />
rovnoběžek a trojrozměrnosti prostoru. Na problému pracoval nezávisle i maďarský<br />
matematik Jánosz Bolyai.<br />
Neeuklidovská geometrie se znovu dostala na pořad dne v druhé polovině 19.<br />
století. Do diskuse v té době vstoupili i britští matematici. Mezi první patřili především sir<br />
William Rowan Hamilton (1805-1865) a George Green (1993-1841).<br />
Euklidovská (někdy se používá název „elementární“) geometrie je starší částí<br />
geometrie, která se zabývala pouze oblastí rovinnou (tzv. planimetrie) a prostorovou (tzv.<br />
stereometrie). Základem je pět postulátů (nutných předpokladů, přijímaných bez důkazů):<br />
1) Přímou čáru je možné nakreslit z kteréhokoli bodu do kteréhokoli jiného bodu.<br />
2) Konečnou přímou čáru (úsečku) je možné prodloužit na přímku.<br />
3) Je možné nakreslit kruh s libovolným středem a poloměrem.<br />
4) Všechny pravé úhly jsou si rovny.<br />
5) Jestliže přímka protíná dvě přímky tak, že vnitřní úhly na téže straně jsou menší<br />
než dva pravé úhly, pak se tyto dvě přímky, pokud poběží do nekonečna, protnou<br />
na stejné straně, na které jsou úhly menší než dva pravé úhly.<br />
57
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
58<br />
Neeuklidovská geometrie je název geometrických systémů, které nesplňují pátý<br />
postulát, tzn. např. hyperbolická geometrie, eliptická geometrie, sférická geometrie.<br />
Matematika byla tradičně úzce spojena s fyzikou, vědou, <strong>její</strong>ž závěry byly nejdříve<br />
využívány v praxi. Hlavním zájmem fyziků v 19. století bylo studium elektromagnetismu.<br />
Za zakladatele elektromagnetismu je považován dánský fyzik Hans Christian Oersted<br />
(1777-1851), který jako první objevil magnetické účinky elektrického proudu. První zdroj<br />
elektrického proudu však sestrojil už na přelomu 18.a19. století Ital Alessandro Volta<br />
(1745-1827). Jeho galvanický článek 43 byl založen na vzniku rozdílu napětí mezi různými<br />
kovy ponořenými do téhož roztoku (pokusy byly úspěšné při ponoření zinkové a měděné<br />
desky do zředěného roztoku kyseliny sírové). Na sklonku svého života pak sestavil i první<br />
baterii sériově zapojených článků, tzv. Voltův sloup.<br />
Také další matematik André Marie Ampér (1775-1836) se proslavil především ve<br />
fyzice, bádáním v oboru elektřiny a magnetismu. Ve 20. letech 19. století zjistil, že cívka,<br />
kterou protéká elektrický proud vyvolává magnetické účinky. Na základě experimentů pak<br />
odvodil řadu pravidel a zákonů, hlavně tzv. Ampérův zákon týkající se působení<br />
magnetického pole a tzv. Ampérovo pravidlo pravé ruky: “Severní pól magnetky se<br />
vychyluje k levé ruce plavce, plujícího směrem elektrického proudu a hledícího na<br />
magnetku.“ 44 (Dnešní formulace téhož: Uchopíme-li vodič elektrického proudu pravou<br />
rukou tak, že palec ukazuje směr proudu, ostatní prsty ukazují orientaci indukčních čar.)<br />
Významným střediskem fyziky byl od 30.let 19. století německý Göttingen, kde na<br />
univerzitě působil vynikající profesor Wilhelm Eduard Weber (1804-1891). Ten se svým<br />
přítelem a spolupracovníkem Gaussem rozpracoval jednu z prvních teorií zemského<br />
magnetismu. Společně také poprvé použili elektrický proud a kód k přenosu signálů na<br />
větší vzdálenosti a položili tak klíč k telegrafu. Ten zdokonalil Američan Samuel Finlay<br />
Morse (1791-1872). V roce 1838 Morse zavedl abecedu složenou z čárek a teček pro<br />
sdělování zpráv telegrafem, který byl poprvé použit roku 1844 mezi Washingtonem a<br />
Baltimorem.<br />
Od 30.let 19. století vznikala řada nových vědeckých společností. Významné bylo<br />
především Britské sdružení pro podporu vědy 45 . Jedním z nejvýznamnějších<br />
představitelů sdružení byl Michael Faraday (1791-1867), fyzik a chemik, objevitel<br />
43 Voltův zdroj byl nazván podle italského lékaře 18. století Luigiho Galvaniho (1737-1798), který<br />
pozoroval účinky elektrického proudu na preparátech žabích svalů.<br />
44 HOUDEK, F., TŮMA, J. Objevy a vynálezy tisíciletí. 1.vyd. Praha: NLN, 2002, s.114.<br />
45 Ve stejném roce zahájila činnost i Matice česká, sdružení pro podporu vydávání české literatury,<br />
včetně vědecké.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
elektromagnetické indukce, autor řady odborných spisů, které byly psány i pro laickou<br />
veřejnost.<br />
Faradayovým americkým protějškem byl Joseph Henry (1797-1875), který<br />
vylepšil elektromagnet pro praktické využití a také vynalezl elektromagnetické relé,<br />
které posloužilo při konstruování elektromagnetického telegrafu. 46 Henry byl od roku 1846<br />
tajemníkem, a pak i ředitelem amerického Ústavu pro podporu věd a od roku 1868 do smrti<br />
i prezidentem americké Národní akademie věd.<br />
Akademie věd vznikly během 19. století ve většině zemí: 1847 rakouská akademie<br />
věd ve Vídni, 1851 nizozemská akademie věd, 1859 norská akademie věd, 1863 akademie<br />
věd v USA.<br />
Fyzikové jako Faraday a Henry se intenzivně zabývali přeměnou elektrických a<br />
magnetických sil. Jejich učení, stejně jako vlnová teorie světla Francouze Jeana<br />
Augustina Fresnela (1788-1827) a základy termodynamiky britského fyzika Benjamina<br />
Thompsona, hraběte Rumforda (1753-1814) shrnul v soustavnou teorii zachování<br />
energie v 70. letech 19. století opět britský fyzik James Clerk Maxwell (1831-1879).<br />
Na konci 19. století se fyzikální svět jevil jako srozumitelný a matematicky<br />
zformulovaný. Stejně srozumitelný se stal svět atomů. 47 Počínaje základním<br />
předpokladem Johna Daltona (1766-1844) o tom, že druhy atomů se liší pouze svojí vahou,<br />
byli chemici postupně schopni identifikovat rostoucí počet prvků a stanovit zákony<br />
popisující jejich vzájemné působení. V roce 1869 objevil ruský chemik Dmitrij Ivanovič<br />
Mendělejev (1834-1907) periodický zákon prvků, podle kterého uspořádal prvky do<br />
soustavy podle jejich atomových vah. Na přelomu 19.a20. století pak nizozemský chemik<br />
Jacobus Henricus van´t Hoff (1852-1911) odhalil vztah mezi uspořádáním atomů<br />
v prostoru a jejich specifickými chemickými a fyzikálními vlastnostmi.<br />
Matematika, fyzika a chemie představovaly vědní obory, kterých bylo využíváno<br />
v epoše technicko-vědecké revoluce v poslední třetině 19. století. Konečně došlo<br />
k propojení vědy a techniky.<br />
Od 18. století byl patrný také zájem o živou přírodu, především o biologii a s ní<br />
spojené lékařské vědy. V první polovině 19. století byly dotvořeny základy buněčné<br />
teorie. Významné místo v této oblasti zastával také český přírodovědec Jan Evangelista<br />
46 Nezávisle na Faradayovi objevil také elektromagnetickou indukci.<br />
47 Historie vědy. In Encyklopedia Britannica [on-line]. Přel. J.Vacek [cit.4.5.2007].Dostupné na<br />
www Jednoty českých matematiků a fyziků: http://www.jcmf.cz/libi_hvezdy.html.<br />
59
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Purkyně (1787-1869). Ten také roku 1839 začal používat pro živou hmotu zárodku termín<br />
protoplazma. Fyziologové prozkoumali široké spektrum problémů. Německý fyzik a<br />
fyziolog Hermann von Helmholtz (1821-1894) stanovil rychlost šíření vzruchu v nervech<br />
živočichů (u člověka v roce 1867). V biologii byl už na počátku 19. století překonán<br />
poněkud umělý systém Carla von Linného z poloviny 18. století. Zásluhu na tom měl<br />
francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck (1744-1829), který byl tvůrcem první<br />
ucelené teorie evoluce organismů. Ve svém díle Filozofie zoologie z roku 1809 vyložil<br />
myšlenku postupného vývoje organismů působením změn vnějšího prostředí. Přitom však<br />
byl přesvědčen, že vývoj druhů je řízen božskou vůlí. Nicméně tzv. lamarckismus<br />
představoval oproti dosud oficiálnímu názoru o neměnnosti druhů 48 výrazný pokrok.<br />
Příznivcem lamarckismu byl v mládí i jeden z nejvýznamnějších přírodovědců 19. století,<br />
zakladatel evoluční biologie, Charles Robert Darwin (1809-1882).<br />
60<br />
Darwin pocházel z významné lékařské rodiny. Známější než otec byl jeho dědeček<br />
Erasmus Darwin (1731-1802), který patřil vedle Lamarcka k prvním zastáncům evoluce.<br />
Jeho poetický spis Zoonomie neboli zákony organického života (byl psán ve verších)<br />
skloubil vědecké myšlenky s poezií a tím i vytvořil zvláštní metodu popularizace vědy.<br />
Mladý Darwin začal roku 1825 studovat medicínu podle otcova přání, ale ze studií utekl<br />
(vadila mu údajně brutalita některých lékařských zákroků). Začal však navštěvovat různé<br />
přírodovědné společnosti a účastnil se i výzkumu života mořských živočichů, při kterém<br />
byl nalezen důkaz existence homologie (= teorie o podobnosti orgánů sloužících ke<br />
stejnému účelu, ale vyskytujících se u různých druhů organismů). Pomáhal také s tříděním<br />
sbírek Muzea Edinburgské univerzity. Přitom si osvojil znalosti z geologie a naučil se<br />
klasifikovat rostliny. V roce 1827 ho otec přemluvil ke studiu anglikánské teologie na<br />
univerzitě v Cambridge. Rozhodnutí podpořil i fakt, že mnoho přírodovědců patřilo<br />
k duchovenstvu. Darwin úspěšně dostudoval v roce 1831. V té době se seznámil s dílem<br />
německého přírodovědce Alexandra Humboldta, který se vrátil z expedice v Latinské<br />
Americe a klasifikoval více než 3500 nových rostlin. Darwin využil příležitosti a účastnil<br />
se plavby na lodi Beagle, která měla mapovat pobřeží Latinské Ameriky. Pětiletá cesta<br />
byla úspěšná, Darwin studoval geologické jevy, fosilie (zkameněliny a kostní pozůstatky),<br />
živé organismy a zajímal se také o životy lidí, a to jak domorodců, tak přistěhovalců<br />
z různých klimatických oblastí. Nasbíral ohromné množství nejrůznějších vzorků a po<br />
návratu v roce 1836 se stal ve vědeckých kruzích uznávanou osobností. Dal dohromady<br />
48 Velkým odpůrcem Lamarckových názorů byl Georges Cuvier ( 1769-1832), který obhajoval<br />
teorii stvoření a neměnnosti.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
tým vědců, kteří katalogizovali jeho sbírky. Anatom Richard Owen (1804-1892) zjistil, že<br />
řada fosilních kostí pochází z již vyhynulých tvorů. Darwin už na konci 30. let 19. století<br />
definoval v kruhu svých přátel a kolegů teorii přírodního výběru. Organismy se podle této<br />
teorie vyvíjely postupně z prvotní živé hmoty vzniklé přeměnou anorganických látek<br />
v určitém období vývoje zemského povrchu. Přírodní výběr je základní vývojový princip,<br />
který umožňuje spolu s ostatními faktory zachování a vývoj organismů.<br />
Autor si byl vědom, jak protichůdné reakce jeho teorie vzbudí. K veřejné publikaci<br />
se rozhodl až v roce 1858, kdy se dozvěděl, že ke stejnému závěru dospěl nezávisle na něm<br />
jiný britský přírodovědec a cestovatel Alfred Russel Wallace (1823-1913). Wallace se pak<br />
stal zakladatelem evoluční zoogeografie. Darwin tedy roku 1859 vydal své významné dílo<br />
původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru aneb záchrana preferovaných ras<br />
v existenčním boji. V roce 1871 pak evoluční teorii rozšířil i na člověka (O původu<br />
člověka). 49<br />
Darwin byl ovlivněn i ekonomickými teoriemi Adama Smithe. Konstatoval, že<br />
považuje své myšlenky za analogické „dělbě práce“. Přiznával dluh i vůči T. R.<br />
Malthusovi, jehož populační teorie a koncepce „boje o život“ byla velkou inspirací<br />
darwinismu. Z dřívějších názorů ho zaujala i Hobbesovská myšlenka „zvířeckého a<br />
krátkého“ života divocha v atmosféře neustálého boje všech proti všem. „Ovlivnění však<br />
neznamená nedostatek původnosti nebo tvůrčího myšlení. Darwin převzal metaforu boje o<br />
život hlavně od Malthuse, ale učinil z ní něco nového – vysvětlil boj jako tvůrčí proces,<br />
který odstraňuje jedince nevhodné pro další plození.“ 50<br />
Přirozený výběr výrazně ovlivnil i společenskovědní teorie. Nejvýrazněji se<br />
projevil v díle anglického ekonoma, filozofa a sociologa Herberta Spencera (1820-1903).<br />
Myšlenky obsažené v knize Společenská statika z roku 1850 jsou označovány jako tzv.<br />
sociální darwinismus. Spencer použil pojmu „přežití nejzdatnějších“ v ekonomickém<br />
prostoru, kde platí „zákon neviditelné ruky trhu“. Začaly se rozvíjet různé směry jako<br />
geografický determinismus nebo rasově antropologický směr, které mohly a byly<br />
vysvětlovány značně účelově (rasismus, nacismus). Darwinismus způsobil sérii střetů mezi<br />
zastánci náboženských teorií a vědci, ale i mezi vědci -zastánci této teorie a důslednými<br />
odpůrci, který v podstatě spor trvá dodnes.<br />
49 DAWIESOVÁ, M. W. Darwin a fundamentalismus. Přel. E. Vacková, 1.vyd. Praha: Triton,<br />
2002, s.22-23.<br />
50 Tamtéž.<br />
61
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
62<br />
Přirozený výběr otevřel i otázku dědičnosti. Ještě v 50. Letech 19. století<br />
prohlašoval slavný francouzský biolog, zakladatel experimentální fyziologie, Claude<br />
Bernard (1813-1878), že „dědičnost představuje prvek, který leží mimo naše možnosti,<br />
který nedovedeme ovládat stejně jako vlastnosti života…“ 51 Stále převládal názor, že<br />
dědičné znaky obou rodičů se při křížení mísí podobně jako třeba červené a bílé víno na<br />
více či méně růžovou směs. Vědci nedokázali vysvětlit náhlé vyniknutí některých znaků<br />
třeba u dalších generací. Problémem se zabýval augustiniánský mnich z Brna Johann<br />
Mendel (1822-1884).<br />
V klášteře přijal jméno bratr Gregor a k experimentu s křížením si vybral hrách.<br />
Původně v 50. letech při studiích ve Vídni začal křížit bílé a šedé myši, ale nadřízení mu<br />
to zakázali, protože v tom spatřovali rouhání a doporučili mu k pokusům něco méně<br />
„živého“.<br />
Po sedm let, počínaje rokem 1856, dělal pokusy s více než 27 000 rostlinami<br />
hrachu a propočítal pravděpodobnost dědičnosti. Sám Darwin dělal pokusy s rostlinami<br />
hledíku, ale neměl tolik trpělivosti a nevyvodil příslušné závěry. Mendel vystoupil se<br />
svými závěry roku 1863, kdy vědecká veřejnost řešila evoluční spory, a výsledky jeho<br />
experimentů zdánlivě zapadly. Teprve na počátku 20. století tři přírodovědci z různých<br />
zemí nezávisle na sobě vystoupili se zákony dědičnosti, které prokazovali rovněž na<br />
experimentech s hrachem. Aby se vyhnuli sporu o prvenství, uznali čestně Mendelovu<br />
prioritu.<br />
Mendel zformuloval tři zákony dědičnosti:<br />
1. Uniformita hybridů první generace s pravidlem převládání jednoho ze dvou<br />
rodičovských znaků<br />
2. Štěpení hybridů druhé generace v poměru 1:2:1<br />
3. Při náhodném oplozování nebo u více znaků vzájemně nezávislé uplatňování vloh podle<br />
zákonů matematické statistiky a pravděpodobnosti.<br />
V roce 1903 pak opět nezávisle na sobě vyslovili německý biolog Theodor Boveri<br />
a americký lékař Walter Sutton názor, že chování chromozomů při redukčním dělení<br />
buňky odpovídá Mendelově teorii o štěpení znaků. Nauce o dědičnosti se v té době říkalo<br />
mendelismus, ale od roku 1905 začal převládat termín britského biologa Williama<br />
Batesona genetika. V souladu s tím pak roku 1909 přejmenoval dánský botanik Wilhelm<br />
51 HOUDEK, F., TŮMA, J. Objevy a vynálezy tisíciletí. 1.vyd. Praha: NLN, 2002, s.155.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Johannsen vlohy na geny a definoval je jako základní jednotky genetické analýzy. O tři<br />
roky později doplnil americký genetik Thomas Hunt Morgan (1866-1945) mendelovy<br />
zákony poznatkem o lineárním uspořádání genů v chromozomech, což otevřelo cestu<br />
k pochopení procesu vnitřních mutací.<br />
Genetika se plně začala rozvíjet po druhé světové válce a dnes patří<br />
k nejvýznamnějším vědním oborům.<br />
4.4 Technicko-vědecká revoluce na konci 19. století<br />
Už od 60.let, ale zejména v poslední třetině 19. století probíhaly ve vyspělých<br />
zemích významné hospodářské, sociální i politické změny. Průmyslová revoluce (v<br />
tradičním pojetí „věk páry a železa“) byla dovršena a nastala další etapa ve znamení<br />
těžkého průmyslu, strojové velkovýroby, monopolů, akciových společností a hlavně<br />
elektřiny jako nové pohonné síly.<br />
Elektřina, s níž experimentovali v laboratořích na počátku 19. století Faraday,<br />
Volta, Ampér a mnoho dalších fyziků, začala postupně pronikat do výroby a praktického<br />
života vůbec. Zásluhu na tom měl především německý fyzik a vynálezce Werner von<br />
Siemens (1816-1892). Ten pomocí magnetického pole, rotoru (kovové otočné tyče) a<br />
energie čerpané z parního stroje k pravidelnému otáčení rotoru sestrojil dynamo. Problém<br />
přenosu elektřiny pak řešila celá plejáda vědců a techniků. Francouz Marcel Deprez<br />
(1843-1918) v roce 1882 zřídil první dálkové elektrické vedení v délce 57 km, Čech<br />
František Křižík (1847-1941) vynalezl samočinný regulátor elektrické obloukovky (také<br />
roku 1891 postavil první elektrickou dráhu v Praze a roku 1902 i meziměstskou<br />
elektrickou dráhu Tábor-Bechyně). Nejplodnějším vynálezcem všech dob se stal Američan<br />
Thomas Alva Edison (1847-1931). Ten v 80. letech postavil na Manhattanu veřejnou<br />
parní elektrárnu, která mohla zásobovat elektrickým proudem ulice, domy a kanceláře na<br />
Wall Street pomocí kabelových rozvodů. Kabely obsahovaly měděný vodič ovinutý<br />
slámou (to bylo značně nebezpečné), vložený do olověné trubky a zalitý asfaltem. Dvojice<br />
kabelů pro stejnosměrné napětí 200 V v celkové délce 25 km byla kladena pod povrch<br />
chodníků. Edison musel vynalézt a vyrobit vše, co je k rozvodu elektrického proudu<br />
zapotřebí – vypínače, pojistky, zásuvky, kabely, elektroměry (ty jediné musely být později<br />
nahrazeny jiným typem).<br />
Edison, stejně jako Siemens, Deprez, Křižík a mnoho dalších, byl zastánce<br />
stejnosměrného proudu. Proti stála jiná skupina elektrotechniků – zastánců proudu<br />
střídavého. Nakonec musela po urputných bojích první skupina, včetně Edisona, ustoupit.<br />
Firma Westinghouse prosadila pro stavbu největší elektrárny světa na Niagarských<br />
63
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
vodopádech projekt využití střídavého proudu elektromechanika chorvatského původu<br />
Nikoly Tesly (1856-1943). Jeho patent na střídavý indukční vícefázový elektromotor byl<br />
realizován 1888, o tři roky později byl využit v Evropě. (V roce 1900 byla dobudována<br />
první parní elektrárna v Praze Holešovicích. 52 )<br />
64<br />
Edison přispěl k technickému rozvoji více než 1300 patenty (psací stroj, tiskací<br />
telegraf, rozmnožovací stroj – předchůdce kopírky, fonograf, mikrofon, magnetický třídič<br />
rud, žárovka (1879), filmovací kamera (kinematograf 1891), akumulátor, elektrický<br />
automobil (1902) a helikoptéra (1908), Stejně významný byl i jeho objev pro stavebnictví<br />
– rotační pec pro výrobu portlandského cementu, z kterého jeho společnost začala<br />
vyrábět komplexy obytných panelů, ze kterých se velmi rychle sestavovaly domy. Tento<br />
vynález doplněný o vodovzdornou barvu do cementu se plně ujal až po druhé světové<br />
válce (základ panelových domů). Nápad však ještě v 90. letech 19. století rozvinul<br />
Francois Hennebique (1843-1921), když začal betonové desky vyztužovat ocelovými<br />
pruty. Tím vznikl materiál pro stavbu mostů a ploch pro velkou zátěž – železobeton.<br />
V USA pak začala výstavba mrakodrapů, nejprve v Chicagu, v druhé polovině 90.let i<br />
v New Yorku. Francie chtěla s USA soupeřit „dominantou Paříže“ z roku 1889, kterou<br />
projektoval inženýr Alexandre Gustave Eiffel (1832-1923).<br />
Stejně významné byly vynálezy v oblasti přenosu informací. Telegraf už fungoval,<br />
ale americký fyziolog Alexander Graham Bell (1847-1922) vynalezl mikrofon (původně<br />
měl sloužit lidem s poruchami sluchu), ale už roku 1876 zkonstruoval i první použitelný<br />
telefon, který se záhy stal masovou záležitostí.<br />
Velký rozvoj nastal v dopravě. Už v 60. letech 19. století vynalezl Belgičan<br />
Etienne Lenoir (1822-1900) jednoduchý „motor s vnitřním spalováním“ (píst parního<br />
stroje byl ve válci poháněn střídavě ze dvou stran svítiplynem smíšeným se vzduchem).<br />
Tento „výbušný“ motor měl velkou spotřebu plynu a byl i nebezpečný. Se zdokonalením<br />
přišel v 70. letech Nicolaus August Otto (1832-1891), vynálezce „čtyřtaktního motoru<br />
s kompresí“, ale jeho vynález byl zastíněn v 80. letech vynálezy dvoutaktního motoru a<br />
rychloběžného benzinového motoru Karla Friedricha Benze (1844-1929) a Gottlieba<br />
Daimlera (1834-1900). Nicméně tito technici spolu s Robertem Augustem Boschem,<br />
vynálezcem elektrického zapalování, stáli u zrodu automobilového průmyslu. Podle<br />
Daimlerových konstrukcí začala po roce 1888 průmyslová výroba benzínových<br />
automobilů. Současně byla zahájena i výroba kaučukových pneumatik, vynález<br />
52 HONZÍK, M. Začal to pan Watt: století energie. 1.vyd. Praha: Práce, 1981, s.38-39.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
skotského zvěrolékaře Johna Boyda Dunlopa (1840-1921). Ty pak byly nahrazeny v 90.<br />
letech gumovými, které se daly snáze demontovat. Autorem tohoto vynálezu byl Francouz<br />
André Michelin (1853-1931). Vrcholem první etapy rozvoje automobilismu byl vynález<br />
rovnotlakého spalovacího motoru na naftu, který roku 1897 vynalezl německý technik<br />
Rudolf Diesel (1858-1913).<br />
S rozvojem výroby rostl i boj o trhy a suroviny. Od druhé poloviny 19. století se<br />
prvořadou surovinou stala ropa označovaná jako „černé zlato“. První vrtná pole, rafinérie<br />
a počátky petrolejářského průmyslu se rozvíjely od roku 1859, kdy byla v Pensylvánii<br />
objevena naftová ložiska. Petrolej nejprve sloužil ke svícení, brzy však našel uplatnění jako<br />
palivo spalovacích motorů. Vypukla naftová horečka, která si nezadala se zlatou horečkou.<br />
První naftovou velmocí se staly USA, kde naftařské impérium Standard Oil Company<br />
vybudoval John Davison Rockefeller (1839-1931). Při pronikání na zahraniční trhy<br />
Rockefeller narazil na konkurenta v osobě Samuela Marcuse, který vsadil na lacinou<br />
ruskou naftu, kterou začal převážet v tankových lodích (první nechal postavit v ruských<br />
loděnicích), a vybudoval další naftařský kolos, anglický Schell. V konkurenčním zápase se<br />
Schell spojil s malou holandskou společností Royal Dutch, která se orientovala na naftu<br />
v Indonésii. Nad britskou firmou držela ochrannou ruku jak britská vláda, tak finanční dům<br />
Rotschild.<br />
Závěr století probíhal nejen ve znamení technického a vědeckého pokroku, jehož<br />
cílem bylo zvýšení kvality lidského života, ale věda a technika byla využívána i pro<br />
válečné účely. Významné zlepšení vojenské techniky znamenal už vynález bezdýmového<br />
střelného prachu v roce 1864 a hlavně kulometu Američanem Hiramem Stevensem<br />
Maximem (1840-1916). Jako velmi nebezpečné se v případě válečného zneužití ukázaly<br />
vynálezy výbušnin švédského podnikatele a vynálezce Alfréda Bernhardta Nobela<br />
(1833-1896). Ten si na sklonku života ve složité mezinárodní situaci poloviny 90. let<br />
uvědomil reálné nebezpečí válečného zneužití nejen jeho vynálezů, ale téměř všech<br />
technických vymožeností a vědeckých objevů. Zdůraznil odpovědnost vědců za mír a<br />
k tomu účelu zřídil roku 1895 nadaci Nobelovy ceny, která je od roku 1901 udílena za<br />
objevy ve fyzice, chemii, medicíně, za díla v oblasti literatury a ekonomie a za práci pro<br />
mír. První obdržel Nobelovu cenu fyzik, Němec Wilhelm Conrad Röntgen 53 (1845-1923),<br />
53 Roentgen objevil tyto dosud neznámé paprsky v podstatě náhodou. Už od poloviny 19. století se<br />
zájem fyziky obecně zaměřil na studium elektrického výboje (v době, kdy se začalo používat<br />
obloukové osvětlení a i poté, kdy se začala používat žárovka). Elektrický výboj zářil i ve vakuu a<br />
zdokonalení techniky vakua vedlo k mnoha experimentům. Sir William Crookes (1832-1919)<br />
vypozoroval, že světélkující záření vycházející ze záporného konce ve vývojové trubici tj. katodě<br />
65
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
který roku 1895 objevil revoluční diagnostický a léčebný prostředek, paprsky X, jejichž<br />
pomocí bylo možné prosvítit lidské tělo. Brzy měly všechny kliniky svá rentgenologická<br />
oddělení. V době, kdy nápad, objev, patent mohly zajistit nesmírné bohatství pro autora,<br />
prohlásil tento významný vědec o svém vynálezu: „Mají ho užívat všichni ti, kteří to budou<br />
potřebovat.“ 54 Objev věnoval univerzitě v Mnichově, aby mohl být zdokonalován. Sám<br />
zemřel nemocný a v chudobě.<br />
4.5 Klasifikace a metodologie věd v 19. století<br />
66<br />
Na konci 19. století se věda s technikou propojily a staly se základem dalšího<br />
společenského rozvoje. Vznikala aplikovaná vědecká pracoviště přímo v průmyslových<br />
závodech a začaly se prosazovat i vědecké metody řízení. První takovou metodu<br />
vypracoval a v americkém průmyslu zavedl Fredery Winslow Taylor (1856-1915).<br />
Metoda, která se po tomto odborníkovi nazývá taylorismus, spočívala v měření spotřeby<br />
času pro jednotlivé úkony, na něž byla rozložena pracovní operace. Studovány byly stroje,<br />
nástroje i lidské zdroje a hledaly se veškeré možnosti ke zvýšení produktivity práce.<br />
Významná role připadla technickým manažerům a postupně se objevovaly a uplatňovaly<br />
i psychologické faktory pro zaměstnance (estetičnost prostředí, určité rozložení pracovních<br />
přestávek, motivace zaměstnanců…).<br />
Charakteristickým rysem byla rostoucí specializace při výrobních operacích, čímž<br />
rostl i význam speciální kvalifikace v řadě dělnických profesí. To se muselo projevit i<br />
v oblasti vzdělávání. Velmi rychle probíhala specializace věd. Už se nedalo hovořit o<br />
fyzice, ale o <strong>její</strong>ch různorodých oborech. Totéž se týkalo chemie, biologie, ale i nově se<br />
utvářejících společenských věd. Stalo se zřejmým faktem, že je nezbytné nově posoudit<br />
teorii vědy jako celku a věnovat pozornost i vztahu mezi technickými, přírodovědnými a<br />
společenskými vědami. Společenské vědy se snažily aplikovat zákony přírody na<br />
společnost a na základě analýzy historického vývoje chtěly určit východiska společenského<br />
vývoje do budoucnosti.<br />
(už se používalo označení katoda a anoda). Crookes tyto katodové paprsky nazval novou zářivou<br />
formou hmoty. Další vědec Johnoson Stoney je nazval termínem elektrony a Jean Thommson měřil<br />
jejich rychlost. Roentgen si koupil jednu katodovou trubici, aby studentům na univerzitě ve<br />
Würzburu, kde přednášel fyziku, vysvětlil <strong>její</strong> vnitřní mechanismus. Zjistil, že z trubice unikají<br />
neznámé paprsky, které vyvolávají v temnotě světélkování. Procházejí i fotografickou deskou<br />
zabalenou do černého papíru. Byly schopné prosvítit lidské tělo a ukázat kosti i předměty uvnitř<br />
tašky i peněženky (s tím se konaly veřejné produkce, které však ukázaly, že paprsky mohou zničit<br />
tkáň (několik experimentátorů bylo poraněno popálením). Viz: BERNAL, J. D. Věda v dějinách.<br />
Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.2, s.31.<br />
54 HOUDEK, F., TŮMA, J. Objevy a vynálezy tisíciletí. 1.vyd. Praha: NLN, 2002, s.227.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Pokusy o klasifikaci věd měly své počátky v předcházejících dvou stoletích<br />
v rámci filozofických systémů. Zajímavé bylo dělení věd podle předmětu zkoumání<br />
významného filozofa 17. století Francise Bacona. Ten vytvořil jakousi „pyramidu“<br />
základů přírodních věd. Na spodní příčce se nacházela historie přírody, pak výše<br />
následuje fyzika, dělená na méně a více obecnou. Vrchol pyramidy pak tvořila<br />
metafyzika. Tyto tři úrovně představovaly podle Bacona pravdivé stupně znalosti.<br />
Metafyzika byla původně filozofickou disciplínou, která se zabývala:<br />
1. původem, podstatou a účelem jsoucna (tzv. obecná metafyzika nebo také ontologie)<br />
2. nejvyšším jsoucnem, tj. Bohem (tzv. speciální metafyzika nebo také přirozená<br />
teologie.<br />
Další filozofové se snažili postihnout to, co je všem vědním oblastem vlastní, tedy<br />
jakýsi společný základ vědy. U Leibnitze to byly monády (činné síly, ze kterých se<br />
všechno skládá), u Spinozy to byl Bůh neboli příroda.<br />
V 19. století se filozof a zakladatel sociologie Auguste Comte (1798-1857) pokusil<br />
o vymezení filozofie jakožto metodologického základu speciálních věd a také o<br />
klasifikaci věd podle míry abstrakce. V souvislosti s tím zavedl Comte pojem<br />
pozitivismus. Odmítl ty filozofické systémy, které se snažily najít prvotní a konečné<br />
příčiny jevů, nespokojily se s danými fakty a vytvářely podle něj nepodložené hypotézy.<br />
Takové systémy označoval jako „negativní filozofii“.<br />
„Slovo ,pozitivní′ může nabývat několika významů: něco skutečného, něco<br />
smysluplného a užitečného a něco jednoznačně definovaného. Aguste Comte vymezil<br />
pozitivistickou filozofii v souladu se všemi těmito významy. Pozitivismus se přidržuje<br />
pouze skutečnosti tzn. prokazatelně daných faktů. Zabývá se výhradně tím, co je<br />
společensky užitečné. V protikladu k nekonečným sporům dřívější metafyziky, drží se<br />
výhradně toho, co lze přesně definovat.“ 55<br />
Comte, inspirován F.Baconem, stanovil postup poznávacího procesu do tří fází:<br />
1. Konstatovat fakta daná formou jevu.<br />
2. Uspořádat je podle určitých zákonů.<br />
3. Ze zjištěných zákonitostí předvídat budoucí jevy a řídit se podle nich.<br />
Při zamyšlení nad těmito zásadami jsou zcela pochopitelné dvě cesty Comtova<br />
filozofického směřování.<br />
55 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Přel. P. Rezek. 7.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské<br />
nakladatelství, 2000, s.341.<br />
67
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
68<br />
Jednak se nabízí metoda zkoumání společnosti, tedy vytvoření metodologie<br />
společenských věd a potom vytvoření systému vědních disciplín čili klasifikace věd.<br />
Společenské vědy se začaly v 19. století postupně vydělovat z filozofie a téměř u<br />
všech myslitelů se projevovala snaha aplikovat na společnost přírodní zákony a v podstatě<br />
určit, „vypočítat“, budoucnost jako výsledek složité rovnice. Společenské jevy<br />
(společenská struktura, společenské systémy a problém sociální změny) se stávaly po<br />
průmyslové revoluci v Anglii a politické ve Francii mnohem složitější. Comte použil pro<br />
epochu před revolucemi termín tradiční společnost, pro utvářející se systém sociálních,<br />
ekonomických i politických vztahů v průmyslové a liberální době pojem moderní<br />
společnost. Jejím zkoumáním se měla zabývat nová „pozitivní“ věda – sociologie (v<br />
Comtově pojetí věda o společenském pokroku). Comte je sice považován za zakladatele<br />
sociologie, ale od něj pochází hlavně název vědy, která se institucionalizovala a plně<br />
rozvinula až v 90. letech 19. století. V roce 1892 A. W. Small založil první<br />
nezávislou katedru sociologie na univerzitě v Chicagu. Comte však patří k významným<br />
teoretikům společenského vývoje, který zavedl pojmy sociální statika a sociální<br />
dynamika, odmítl revoluci jako prostředek sociální změny a naopak zdůraznil význam<br />
společenského konsensu.<br />
Dějiny lidské společnosti vnímal Comte jako cestu třemi stádii vývoje myšlení<br />
lidského jedince i lidstva jako celku:<br />
1. stádium teologické neboli fiktivní (člověk hledá absolutní poznání pomocí víry<br />
v nadpřirozené jevy<br />
2. stádium metafyzické neboli abstraktní (člověk přestává zkoumat pomocí<br />
nadpřirozených sil, vytváří abstraktní pojmy a za nejvyšší obecnou entitu uznává<br />
přírodu)<br />
3. stádium vědecké neboli pozitivní (zde Comte nastiňuje svou vizi ideální<br />
společnosti, cíl společenského směřování, tj. stát s pevně stanoveným řádem,<br />
řízený vědci, odborníky a specialisty, kde by u každého převažoval smysl pro<br />
celek (k tomu měla přispívat i sociální statika, tedy souhrn obecně platných<br />
neměnných hodnot – rodina, národ, příp. stát a víra)<br />
Základem Comtovy klasifikace věd se stala míra abstrakce vědních disciplín.<br />
Východiskem jsou zákony matematiky (vrchol a míra abstrakce).<br />
Přírodní vědy rozdělil podle předmětu zkoumání daných jevů na anorganické,<br />
kam patří vědy zkoumající obecné procesy v kosmu (astronomie) a vědy zkoumající<br />
obecné procesy na zemi (fyzika, chemie) a organické, které opět dělil na vědy zkoumající
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
procesy týkající se živých jedinců (biologie, do níž zahrnul i psychologii) a ty, které se<br />
týkají celého druhu (sem zařadil i vědy o člověku, tedy antropologii a sociologii).<br />
Postupně byl systém věd vytvářen především podle odlišných metod zkoumání.<br />
K tomuto hledisku se přiklonil a český sociolog a filozof a později i první prezident našeho<br />
státu T. G. Masaryk (1856-1937). Toto dělení v podstatě přetrvalo dodnes, i když při<br />
dnešním množství oborů a rozvinuté interdisciplinární spolupráci je někdy těžké některé<br />
obory zařadit.<br />
69
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Klasický systém věd vychází ze základního rozdělení věd na:<br />
1. formální vědy – někdy jsou řazeny k přírodním vědám (kromě filozofie)<br />
1.1. filosofie – shrnuje poznatky všech věd, nejduchovnější ze všech věd<br />
1.2. logika – je jazykem veškerých věd, zejména však humanitních<br />
1.3. matematika – je jazykem přírodních věd<br />
2. reálné vědy – jsou empirické, tematické a metodické.<br />
2.1. přírodní vědy - jsou exaktní.<br />
biologie (botanika, zoologie)<br />
lékařství (též medicína)<br />
fyzika (astronomie)<br />
geologie<br />
chemie<br />
2.2. humanitní vědy – nejsou exaktní<br />
filologie<br />
sociální vědy (společenské) – jsou na pomezí přírodních a humanitních věd.<br />
(politická) ekonomie (národní hospodářství) – studuje ekonomiku.<br />
religionistika<br />
sociologie<br />
kulturní (duchovní vědy)<br />
antropologie<br />
estetika (uměnověda)<br />
historiografie (dějepis), někdy podle svého předmětu zvaná historie.<br />
jurisprudence<br />
kulturologie<br />
etnologie<br />
muzikologie<br />
lingvistika<br />
politologie<br />
psychologie<br />
teologie<br />
70
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Pozitivismus vycházel z empirismu (zdůrazňování smyslové zkušenosti) a<br />
materialismu (svět vznikl z hmoty - substance, která je poznatelná. Neexistují proto věci<br />
lidským rozumem nepoznatelné, ale vždy budou existovat věci dosud nepoznané – lidské<br />
poznání je nekonečný proces). Pozitivismus se stal na počátku 20. století východiskem<br />
ideové koncepce scientismu, který absolutizuje význam vědy v systému kultury (věda<br />
představuje jakési nové náboženství). Věda odpoví na každý problém, dokáže předvídat<br />
chování lidských jedinců V psychologické oblasti vznikl v rámci této koncepce směr<br />
behaviorismus, zdůrazňující prioritu chování na principu podnět /stimul –<br />
odpověď/reakce.<br />
Při přejímání metod a zákonů přírodních věd vědami společenskými se<br />
objevila závažná úskalí. Uznávání pouze nevyvratitelných faktů činilo např.<br />
z historiografie jakousi dějepisnou statistiku. Tento způsob výkladu historie i jiných<br />
společenských věd na školách vedl k učení nazpaměť přemíry letopočtů a posloupností<br />
panovnických rodů a unikal smysl dějin. Teprve ve druhé polovině 20. století (i<br />
v souvislosti s „informační revolucí“) se začala prosazovat tzv. kairologická metoda<br />
dávající přednost souvislostem a základní fakta ponechávající jako dějinné mantinely.<br />
Úplně odlišný je dnes módní kontrafaktuální přístup (často založený na hypotézách typu<br />
„co by bylo, kdyby….“) ve společenských vědách. Dá se přirovnat k určitému typu<br />
„vědeckého bulváru“, jehož jediným kladným rysem je (byť zkreslená) popularizační<br />
funkce.<br />
Nebezpečí důsledné aplikace přírodních zákonů na společenský vývoj je zvláště<br />
patrné v marxismu (Karel Marx 1818-1883), zejména v tzv. historickém materialismu.<br />
Ten chápe jako východisko společenského života materiální výrobu, která společně<br />
s výrobními silami (nástroje, technika, technologie) a vztahy mezi společenskými<br />
třídami vytváří tzv. ekonomickou základnu, které odpovídá struktura společenské<br />
nadstavby (sem patří kultura, náboženství, právo, politika…). Základna a nadstavba tvoří<br />
společně určitý historický celek, tzv. společensko-ekonomickou formaci (podle<br />
společenských vztahů rozlišuje marxismus beztřídní prvobytně pospolnou společnost<br />
(pravěk), otrokářskou (starověk), feudální (středověk), kapitalistickou (novověk).<br />
Postupně dochází uvnitř jednotlivých formací k narůstajícím rozporům, ale celek, byť<br />
otřesený, zůstává zachován (dialektický „zákon jednoty a boje protikladů“). V jeden<br />
moment je stav neudržitelný, jednota zaniká a vytváří se nová, lépe odpovídající výrobním<br />
silám a vztahům („zákon změn kvantitativních a kvalitativních“). Nový systém likviduje ty<br />
rysy staré společnosti, které brzdí vývoj, mnohé však musí ponechat, aby společnost mohla<br />
71
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
fungovat a nenastala anarchie („zákon negace negace“). Na základě srovnání<br />
vykořisťovaných tříd v jednotlivých společenských formacích zjistil Marx odlišnost<br />
průmyslového proletariátu v epoše kapitalismu od nevolníků a otroků v předchozích<br />
formacích. Dělnictvo je masovější, koncentrovanější v průmyslových centrech, vzdělanější<br />
na základě povinné školní docházky a hlavně osobně svobodné, zbavené feudální<br />
závislosti. To dává třídnímu boji mezi třídou vlastníků výrobních prostředků (kapitalistů) a<br />
dělnickou třídou nový rozměr. Rozpor mezi oběma třídami se postupně stává<br />
antagonistický (nesmiřitelný), to znamená, že boj musí skončit úplným vítězstvím jedné<br />
třídy a porážkou třídy druhé. Zde Marx použil jednoduchou otázku a odpověď: Která třída<br />
může a musí zvítězit? Jen ta, která se obejde bez existence druhé. Tím vyvodil historickou<br />
úlohu dělnické třídy provést tzv. proletářskou revoluci a vytvořit spravedlivou<br />
společnost bez vykořisťování.<br />
72<br />
Marxův utopismus spočíval v glorifikaci proletariátu, který je předurčen odstranit<br />
vykořisťování, protože ho sám zažil. Neakceptoval jiný v dějinné praxi ověřený zákon, že<br />
„vítězové každé revoluce ihned přebírají chyby poražených“. Nicméně socialistické hnutí,<br />
které z marxismu v 19. století vzešlo, sehrálo významnou roli v procesu humanizace<br />
společnosti. Marx s Engelsem na konci 19. století, kdy téměř ve všech zemích existovaly<br />
masové politické socialistické strany, opustili revoluční teorii a souhlasili s tím, aby se boj<br />
o další směřování společnosti přenesl na parlamentní půdu. Vznikl však bolševismus,<br />
který revoluční teorii nejen přijal, ale úplně předělal (teze o vítězství revoluce<br />
v nejzaostalejších zemích, tj. v „nejslabším článku imperialistického řetězu“, možnost<br />
„přeskočit“ historické období…). Výsledkem byla ruská revoluce a vznik „levicově<br />
totalitního systému“, jehož model byl po druhé světové válce násilně importován do zemí<br />
tzv. východního bloku. To byl klasický příklad zneužití společenských věd k ideologickým<br />
účelům. Vědci i studenti středních a vysokých škol neměli dostatečný přístup k informacím<br />
a některé vědní obory (psychologie a sociologie) byly chápány jako „buržoazní“.<br />
Marxovo učení o materiálně technické základně a společenské nadstavbě se stalo<br />
v druhé polovině 20. století základem tzv. technologického determinismu.
5 SPOLEČNOST VĚDĚNÍ – 20. STOLETÍ<br />
5.1 Vědecko–technická a informační revoluce<br />
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
Počátek 20. století byl etapou, v níž byla dovršena řada vědeckých i technických<br />
objevů, na jejichž základě se uzavřela jedna dlouhá epocha hledání a tápání.<br />
Předním oborem zůstala po celou první polovinu 20. století fyzika.<br />
Roentgenův objev vedl k novému výzkumu atomů a jejich přeměny ve 20. století a<br />
také ke studiu radioaktivity. Vznikal nový významný obor - atomová fyzika. Dělaly se<br />
experimenty s různými fosforeskujícími látkami, hledal se vztah mezi atomy a<br />
fosforeskováním a byly objeveny základy vlastností uranu. Velké zásluhy patří v této<br />
oblasti Pierrovi Curiemu (1859-1906) a jeho manželce Marie Curie Sklodowské (1867-<br />
1934), první velké vědecké pracovnici v dějinách. Našli mnohem silnější zdroje, než byl<br />
původní uran. Izolovali prvky nového typu jako polonium a radium. V roce 1903 obdrželi<br />
manželé Curie Nobelovu cenu za fyziku.<br />
Není časté, aby Nobelovu cenu získal manželský tým. V rodině Curie se tento akt<br />
opakoval v roce 1935 u jejich dcery Iréne a zetě Frederika Joliot – Curie. Ti pracovali na<br />
výzkumu aktivity neutronů těžkých kovů a v roce 1938 se přiblížili k objevu jaderné<br />
reakce. Po válce oba patřili k významným představitelům mezinárodního mírového hnutí.<br />
Významnou osobností v oblasti studia rozpadu a přeměny atomů byl německý<br />
profesor fyziky působící v Cambridge Ernest Rutherford (1871-1937), objevitel radonu<br />
(1900). Ten se svým týmem fyziků (Geiger, Marsden) i chemiků (Soddy) vypracoval teorii<br />
radioaktivního rozpadu a objevil isotopy (tři prvky – uran, thorium, aktinium) vyzařující<br />
paprsky alfa, beta, gama, které se všechny přeměnily v nový prvek – olovo. Prokázalo se,<br />
že každý prvek může obsahovat jistý počet chemicky stejných atomů, které se fyzikálně<br />
rozpadají různým způsobem. Rutherford obdržel roku 1908 Nobelovu cenu za fyziku a o<br />
pět let později, v roce 1913 vytvořil planetární model atomu, který byl označen jako „atom<br />
20. století“, protože se ho dalo využít k předběžnému stanovení vlastností atomů, je-li<br />
znám počet elektronů. Také vysvětlil důvod, proč atomy vysílají nebo absorbují světlo o<br />
určitých frekvencích. Přitom využil poznatky kvantová teorie, s kterou roku 1900<br />
vystoupil Max Planck (1858-1947).<br />
První, kdo z těchto objevů vyvodil praktickou aplikaci, byl Albert Einstein (1879-<br />
1955), Už v roce 1905 vysvětlil, proč elektrony vystřelené z kovu paprskem barevného<br />
světla se pohybují stejnou rychlostí, nezávislé na intenzitě světla. Rychlost však závisí na<br />
barvě, tzn. frekvenci světla. Tím vyvrátil představu o světle jako o vlnách a vrátil se<br />
73
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
k Newtonově představě, že světlo je složené z částic (tzv. speciální teorie relativity). Za<br />
první světové války roku 1915 pak dokončil obecnou teorii relativity. Na <strong>její</strong>m základě<br />
objasnil obrovskou energii skrytou v atomech. Současně prokázal, že do měření prostoru a<br />
času je možné zahrnout i gravitaci. „Je-li těleso volné, tzn. není-li v žádném fyzikálním<br />
kontaktu s jinými tělesy, nepůsobí na ně žádné síly a jeho pohyb je tedy určen vlastnostmi<br />
prostoru a času v místech, kudy prochází.“ 56 Einstein dovršil vývoj fyziky a učení o<br />
gravitaci započaté Newtonem.<br />
74<br />
Albert Einstein se narodil v německém Ulmu (nedaleko Stuttgartu v rodině<br />
židovského obchodníka, který později pracoval jako elektrotechnik. Ve svých pamětech<br />
uvádí, že jeho zájem o studium prostoru se objevil už v pěti letech, kdy dostal od otce<br />
kompas. Jako řada jiných osobností nepatřil v základní škole mezi vynikající žáky (zřejmě<br />
trpěl dyslexií a podle nejnovějších teorií i tzv. Aspergerovým syndromem, což je porucha<br />
příbuzná s autismem. Není však pravda, že propadal z matematiky a že byl dokonce<br />
vyloučen ze školy. Maturitu si opravdu dodělával dodatečně, ale z důvodů přestěhování<br />
rodiny do Itálie. V roce 1896 byl přijat na Vysokou technickou školu v Curychu. Ve<br />
stejném roce se vzdal německého občanství a až do roku 1901, kdy přijal švýcarské, zůstal<br />
bez státní příslušnosti. Oženil se se srbskou matematičkou. První dcera jim zemřela, ale<br />
v letech 1904 a 1910 se jim narodili dva synové.<br />
V roce 1905 získal doktorský titul za práci „O novém určení molekulárních<br />
rozměrů“. Z této doby pocházejí tři Einsteinovy stati o Brownově pohybu malých částic<br />
v kapalině, o vzniku a přeměně světla a o elektrodynamice pohybujících se těles (tzv.<br />
speciální teorie relativity). Tyto stati vědci označují za zcela zásadní a zralé pro Nobelovu<br />
cenu. Mezinárodní společnost teoretické a aplikované fyziky (IUPAP) proto pro jejich<br />
připomenutí vyhlásila rok 2005 jako světový rok fyziky.<br />
V letech 1911-1914 působil na Pražské německé univerzitě jako profesor a právě<br />
v Praze začal údajně hovořit o času jako o čtvrtém rozměru. Roku 1914, těsně před<br />
vypuknutím války, se rodina přestěhovala do Berlína a Einstein se stal členem Pruské<br />
akademie věd. Jeho pacifismus, ale i židovský původ a mezinárodní věhlas byly negativně<br />
vnímány německými nacionalisty, kteří se snažili Einsteina i vědecky zdiskreditovat.<br />
Nicméně on vydržel v Německu až do nástupu Hitlera v roce 1933. V době svého působení<br />
ve funkci ředitele Fyzikálního ústavu obdržel v roce 1927 Nobelovu cenu. V roce 1933<br />
56 BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.2, s.39.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
uprchl před fašismem do USA a roku 1940 přijal americké občanství. Až do své smrti<br />
(1955) působil na univerzitě v Princetonu. Angažoval se také v politice, v době politického<br />
procesu s Miladou Horákovou dokonce zaslal do Československa otevřený dopis<br />
Gottwaldovi, kde vysvětloval „právo na život“.<br />
S dalšími vědci, Albertem Schweitzerem a Bertrandem Russelem, bojoval po válce<br />
za zákaz jaderných testů a výroby nukleárních bomb. Ve spolupráci s Pugwashským<br />
hnutím zorganizoval i několik konferencí.<br />
Úspěšný byl i jeho syn Hans Albert Einstein, který se stal vědcem a profesorem<br />
na univerzitě v Kalifornii v oblasti hydrologie.<br />
Jak už bylo konstatováno, studium radioaktivity se rychle rozvíjelo ve 30. letech ,<br />
v předvečer války, a hlavně během ní. Po objevení neutronu při působení částic alfa na<br />
berylium (roku 1932) byl v roce 1938 Frederikem Joliot Curie odhalen princip řetězové<br />
reakce vzniklé štěpením atomového jádra uranu.<br />
V normální situaci, kdy narůstaly obavy z vyčerpání energetických zdrojů, by objev<br />
způsobil euforii z možností využití atomové energie pro výrobu levné elektřiny. Za války<br />
však existovala reálná obava z možného zneužití nacistickým Německem, které zahájilo<br />
výzkumné práce na sestrojení atomové bomby. V roce 1939 zaslal Albert Einstein<br />
americkému prezidentu F .D. Rooseveltovi dopis, v němž žádá, aby USA zaštítily výzkum<br />
atomové zbraně, a znemožnily tak vítězství Německa ve válce. Tým vědců z různých zemí<br />
pod vedením J. R. Oppenheimera (1904-1967) byl soustředěn na základně Los<br />
Alamos, kde disponoval veškerými dostupnými přístroji a prostředky v rámci projektu<br />
Manhattan. V roce 1942 se Enriku Fermimu (1901-1954) podařilo realizovat řetězovou<br />
reakci, která otevřela cestu k technické aplikaci atomové bomby. V létě 1945, v době<br />
konání Postupimské konference, byl v Nevadské poušti proveden úspěšný pokus<br />
s atomovou bombou, která byla pak použita v Hirošimě a Nagasaki. Ukázala se ničivá síla<br />
atomové a později i vodíkové zbraně, která podnes znamená reálnou hrozbu zániku lidstva.<br />
Jednou z doktrín studené války se pak stala „atomová diplomacie“. Sovětský svaz oproti<br />
americkému očekávání vytvořil vlastní atomovou zbraň už v roce 1949 a roku 1953 měl<br />
zbraň vodíkovou. První velké nebezpečí 3. světové války, která by měla fatální důsledky,<br />
nastalo v době Korejské války. Tehdy generál MacArthur žádal Pentagon o možnost použít<br />
atomovou zbraň. Největší nebezpečí však bylo v době tzv. raketové krize na Kubě. Studená<br />
válka znamenala oboustranný tlak na zbrojní potenciál obou vojensko-politických bloků.<br />
Rovnováha ve zbrojení však zabránila rozpoutání války horké. Postupně však začala řada<br />
zemí disponovat možnostmi využití zbraní hromadného ničení (včetně Severní Koreje,<br />
75
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Indie, Pákistánu a Izraele). Podezření na tajný výzkum v Iráku vedl amerického prezidenta<br />
Bushe po teroristickém útoku v New Yorku 11.9.2001 k nešťastnému vojenskému zásahu.<br />
76<br />
Další z tradičních oblastí vědy, které se rychle rozvíjely ve 20. století, byla biologie<br />
a chemie, obory, stále úžeji spolupracující s fyzikou. Díky zdokonaleným a stále<br />
zdokonalovaným nástrojům mohly být prováděny stále složitější experimenty. Vznikala<br />
nová odvětví –biochemie a biofyzika. Významnou roli sehrála rychle se rozví<strong>její</strong>cí<br />
průmyslová odvětví – farmakologie, zemědělský a potravinářský průmysl. Novým oborem<br />
lékařství se ve 20. letech také stala dietologie, tj. věda o výživě, a také se rychle rozvíjela<br />
klinická medicína. Paradoxně právě válka prokázala praktické možnosti biologie. Potřeba<br />
chránit vojáky před nemocemi, hlavně v tropických podmínkách, a nutnost snížit důsledky<br />
zranění vedla k rozvoji medicíny i výzkumu léčiv. Revolucí v lékařství byl objev a<br />
následná výroba léku proti bakteriálním infekcím, prvního antibiotika – penicilínu. Jako<br />
mnoho vynálezů i penicilín byl objeven náhodně. Britský lékař Alexander Fleming (1881-<br />
1955), který se zabýval problematikou bakteriálních nákaz, v roce 1928 zjistil, že plíseň<br />
Penicilinum naturum, která se dostala otevřeným oknem do Petriho misky s bakteriemi,<br />
bakterie zabíjí. Po různých experimentech urychlila válka v roce 1941 zahájení výroby<br />
penicilínu. Zásluhu na tom měli i německý biochemik Ernest Chain a australský patolog<br />
Howard Florey. Všichni tři pak obdrželi v roce 1945 Nobelovu cenu.<br />
Stejně významný byl objev významu vitamínů pro lidský organismus. V roce<br />
1937 izoloval Albert Szent – Györgyi vitamín C a sérii složitějších vitamínů, zprvu<br />
komplexně označených jako vitamín B, a byly zahájeny experimenty s jejich podáváním<br />
ve školách. Za války v roce 1943 pak Carl Peter Henrik Dam objevil vitamín K.<br />
Období po druhé světové válce, zejména od poloviny 50.let, je označováno jako<br />
vědecko-technická revoluce, <strong>její</strong>ž zatím vrcholnou etapou je revoluce informační<br />
probíhající v současné době. Charakteristickým rysem je přechod ke zcela automatizované<br />
výrobě, čímž je v řadě výrobních operací zcela nahrazena lidská práce prací strojovou. Asi<br />
nejvýznamnějšími oblastmi vědy a techniky v tomto období jsou kosmonautika a<br />
kybernetika.<br />
Vesmírný výzkum a kosmické lety byly v 50.a60. letech sférou soutěže mezi USA<br />
a Sovětským svazem. Ten nemohl konkurovat přesností techniky, ale navzdory tomu se mu<br />
podařilo zpočátku získat několik prvenství. V roce 1957 byla do vesmíru vyslána první<br />
umělá družice Sputnik a ještě téhož roku další družice nesla na palubě vesmírného<br />
pasažéra – psa Lajku. Vše probíhalo v rámci sovětského kosmického programu Vostok,<br />
jehož hlavním střediskem byla stanice Bajkonur. Odtud byl také řízen 12. dubna 1961
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
první let člověka do vesmíru, který uskutečnil sedmadvacetiletý kosmonaut Jurij<br />
Gagarin.<br />
Spojené státy zřídily roku 1958 Národní úřad pro letectví (NASA), vyslaly do<br />
kosmu družici Explorer a v roce 1960 odstartovaly kosmický program Apollo. Prvním<br />
Američanem, který vzlétl do vesmíru byl Alan Stepard 3. 5. 1961. Následoval let J.<br />
Glenna v únoru 1962. USA začaly bojovat o prvenství v přistání na Měsíci. Cíl nenarušila<br />
ani katastrofa Apolla, jehož posádka v roce 1967 zahynula. Apollo 8 v roce 1968 desetkrát<br />
oblétlo Měsíc a jeho přístroje monitorovaly měsíční povrch. 16.července 1969 odstartovala<br />
z mysu Canaveral na Floridě vesmírná loď Saturn 5, která vynesla do vesmíru Apollo 11<br />
s tříčlennou posádkou, kterou tvořili N. Armstrong, E. Aldrin a M.Collins. Historický<br />
okamžik nastal 21. července 1969, kdy první člověk stanul na Měsíci a měl možnost<br />
nejen vidět Zemi jako „modrou planetu“, ale také se na ni vrátit. Z toho důvodu je tento<br />
moment chápán jako jeden z dějinných mezníků. Neil Armstrong v přímém přenosu<br />
z kosmické rakety označil tento úspěch slovy: “krok příliš malý pro člověka, ale velký pro<br />
lidstvo“.<br />
Rozvoj vědy a techniky se výrazně prosazoval a prosazuje i prostřednictvím<br />
modernizace komunikačních systémů. Už telegraf v první polovině 19. století výrazně<br />
usnadnil a urychlil přenos důležitých informací. Noviny od dob napoleonských válek<br />
informovaly o dění ve světě. V druhé polovině 19. století měly téměř všechny noviny a<br />
časopisy své kulturní a odborné přílohy, takže se lidé dozvídali o technických novinkách i<br />
vědeckých objevech. První polovina 20. století probíhala ve znamení významného<br />
masového média – rozhlasu (telekomunikačního zařízení na jednosměrný přenos zvuku).<br />
Na počátku stál již dříve zmíněný Maxwellův objev elektromagnetických vln<br />
z roku 1873, dále diodová anténa Heinricha Rudolfa Hertze z roku 1876, telegrafní<br />
stanice, kde ještě hromosvod sloužil jako anténa, od Alexandra Štěpanoviče Popova<br />
z roku 1895 a nový typ telegrafu G. M. Marconiho z roku 1896. Experimenty<br />
s přenosem zvuku začaly na přelomu 19. a 20. století. V roce 1907 Quirino Majorana<br />
poprvé hovořil na vzdálenost 75 km, roku 1910 přenesl Lee de Forest do éteru nahrávku<br />
Bizetovy Carmen z Metropolitní opery. Komerčně se rozhlas začal využívat od 20. let<br />
20. století. V roce 1920 byly v USA přenášeny prezidentské volby, o dva roky později<br />
zahájila činnost britská rozhlasová stanice BBC a v roce 1923 začalo vysílání<br />
Radiojournalu v Československu.<br />
Paralelně byly zahájeny pokusy s přenosem obrazu. V tomto směru představovala<br />
významný vynález karbonová trubice (CRT) matematika a fyzika Karla Ferdinanda<br />
77
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Brauna z roku 1897 (Braun společně s Marconim obdrželi Nobelovu cenu 1909). Na<br />
vědecko-technickém sympóziu v Paříži v roce 1900 byl poprvé Konstantinem Perskym<br />
označen budoucí „technický zázrak“ pojmem televize (název vznikl kombinací latiny<br />
„tele“ = daleko a řečtiny „visio“ = vidět). První prezentace obrazového přenosu probíhaly<br />
v letech 1907-1911. Funkční mechanická televize byla zkonstruována až v roce 1925<br />
Luigim Baierem, který také docílil barevného obrazu a roku 1928 bylo navázáno první<br />
kabelové televizní spojení mezi Londýnem a New Yorkem. Masové využívání televize<br />
v domácnostech začalo po druhé světové válce.<br />
78<br />
Televize se stala zdrojem zábavy a poučení, ale také výhodným prostorem pro<br />
manipulaci spotřebitelů prostřednictvím reklamy a výnosným podnikatelským prostorem.<br />
Televizní zpravodajství pomáhá výrazně při formování veřejného mínění a zkracuje<br />
vzdálenosti. Např. vietnamská válka měla tak velký ohlas, protože zpravodajství poprvé<br />
poskytovalo informace i obrazové dokumenty ze vzdáleného bojiště tak širokému publiku.<br />
Válce se proto také říkalo „televizní válka“ nebo „válka v obývácích“. U nás začalo živé<br />
vysílání ČST v roce 1953.<br />
Dnes, při digitálním přenosu, je možné získat široký přehled o dění ve světě i<br />
poznat kulturu vzdálených zemí.<br />
V souvislosti s vědecko-technickou revolucí se hovoří o vytvářející se tzv.<br />
„společnosti vzdělání“. Zásadní význam zde má kybernetika a informatika. Počátky<br />
informační technologie sahají také do 90. let 19. století, kdy Hermann Hollerith zavedl<br />
techniku „děrných štítků“. Tuto technologii převzala a rozvinula americká firma<br />
International Bussines Machines (IBM). Ta za druhé světové války pro potřeby<br />
amerického námořnictva zkonstruovala roku 1944 první počítač Mark I (postavil jej<br />
Howard Suken). Byl to kolos měřící na délku přes 10 m s váhou kolem 5 t. Zásadní<br />
význam v této oblasti však mělo dílo Norberta Wiesnera (1894-1964) Kybernetika,<br />
neboli řízení a přenos informací v živém organismu a ve stroji.<br />
Rozvoj a miniaturizace počítačů nastaly koncem 50. let, po vynalezení tranzistorů.<br />
Až do začátku 80.let byly však počítače masivní a nepřenosné, soustředěné na<br />
specializovaných pracovištích. Problémem byla ztráta informací v případě selhání jednoho<br />
z mnoha propojených počítačů. Počátkem 60. let zahájilo americké ministerstvo národní<br />
obrany experimenty „robustních“ počítačových sítí, které by zachovaly možnost<br />
komunikace i v případě ztráty několika zdrojů. Tento projekt ARPAnet (Advanced<br />
Research Projects Agency) byl prvním krokem k internetu. Pro jeho spuštění v roce 1993<br />
pomohlo Evropské centrum pro jaderný výzkum vytvořením jazyka HTML, softwaru
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
prohlížeče a World Wide Webu. V roce 1995 výrazně ovlivnila počítačový a internetový<br />
svět firma Microsoft, kterou založili v roce 1974 dva devatenáctiletí Američané Bill Gates<br />
a Paul Allen. Gates je dnes snad nejbohatším člověkem na světě, ale neztratil sociální<br />
cítění a velkoryse se věnuje charitě.<br />
Dnes, kdy počítač vlastní a ovládá téměř každý vzdělaný člověk (ve vyspělých<br />
zemích), se zdá nepochopitelné, že užívání osobních počítačů se datuje teprve od roku<br />
1981.<br />
Dostupnost informací je významným pomocníkem člověka, stejně jako je výhodou<br />
stálá dostupnost lidí prostřednictvím mobilního telefonu, který se také rozšířil v 90. letech<br />
20. století. Psychologové však poukazují i na negativní stránky – nedostatek verbální<br />
mezilidské komunikace, malá zásoba slov u dětí, závislost na počítačových hrách a u<br />
mnoha lidí poněkud z<strong>jednoduše</strong>ný pohled na život, tzv. „klipové vidění světa“. Věda a<br />
technika pomáhají, ale současně v mnoha směrech narušují lidskou přirozenost.<br />
5.2 Metodologie vědy ve 20. století (novopozitivismus,<br />
falzifikacionalismus, teorie paradigmat, postmodernismus)<br />
Každý vědecký objev má předmětnou stránku (oblast zkoumání, např. určitá<br />
oblast přírody, společnosti), ale také metodologický obsah (ve kterém je zahrnut existující<br />
a nový pojmový aparát, hypotézy, které stály na počátku objevu, a přístupy k interpretaci<br />
zkoumaného problému). Tyto dvě stránky se dají vyjádřit otázkami „Co zkoumáme?“ a<br />
„Jak zkoumáme?“. Metodologickým základem vědy je filozofie, v <strong>její</strong>chž dějinách<br />
existovalo velké množství různých směrů, které vytyčovaly určité priority v pojetí světa i v<br />
jeho poznání.<br />
V 19. století převládlo v <strong>metodologii</strong> či filozofii pozitivistické pojetí (rozhodující<br />
jsou fakta a vědecké zákony). 20. století představovalo řadu metodologických přístupů,<br />
které se týkaly nejen konkrétních věd, ale i filozofie samotné, jakési „sebepoznání“<br />
filozofie prostřednictvím té které vědy.<br />
Výchozím metodologickým směrem byl novopozitivismus (také logický<br />
pozitivismus, logický empirismus), který vznikl ve 20. letech 20. století v tzv. Vídeňském<br />
kroužku vědců a filozofů (M. Schlick, R. Carnap, O. Neurath, V. Kraft). Tito vědci a<br />
filozofové čerpali ze dvou zdrojů – z Comtova pozitivismu jako vyvrcholení<br />
filozofického vývoje empirismu (od J. Locka) a z moderní formální logiky, <strong>její</strong>ž pravidla<br />
byla obecně uznána. Podstatou novopozitivismu, který se udržoval ještě v 50. letech 20.<br />
79
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
století, bylo přesvědčení, že jedině vědecké poznání je skutečné („věda je jediný<br />
prostředek poznání skutečnosti“). 57<br />
80<br />
Nedostatkem byl názor, že „lze uplatnit jednotlivá tvrzení nezávisle na jejich<br />
souvislosti s jinými tvrzeními“ 58 , tzn. nebyl dostatečně akceptován kontext celých teorií,<br />
pracovalo se s jednotlivými výroky. Ve vztahu k poznání nebyly uznávány ani jiné než<br />
vědecké jazykové útvary (např. umělecká literatura). Důležitou úlohu hrála lingvistická<br />
stránka. Cílem novopozitivistů bylo vytvoření jednotného vědeckého jazyka na základě<br />
symbolické logiky, čímž by se zabránilo i nepřesnostem při překladu. Vědecké poznání se<br />
vyvíjí podle pozitivistů neustálou verifikací (tzn. ověřováním a kontrolou pravdivosti<br />
výroku i platnosti úsudku). Verifikace, tedy neustálé ověřování pravdivosti, je poměrně<br />
náročné a často vede až k přílišnému hraní se slovy, takže uniká kontext.<br />
Proti verifikační teorii novopozitivistů postavil významný německý filozof a<br />
sociolog Karl Raimund Popper (1902-1994) teorii falzifikace. Ta je postavena nikoliv<br />
na potvrzování pravdivosti výroků a teorií, ale na hledání příkladů, které by teorii<br />
vyvracely. Popper přirovnával vědu k politice. “Síla demokracie není v tom, že by vybírala<br />
ty nejlepší k vládě, ale že každou vládu lze běžnými prostředky odvolat“ 59 . Popper<br />
zdůrazňoval relativnost pravdy, tj. neexistuje konečná pravda, existuje jen přibližování se<br />
k pravdě neustálým vylučováním falzifikačních teorií 60 .<br />
Velmi zajímavé úvahy, zejména v oblasti dějin vědy a metodologie vědeckých<br />
programů, poskytl Popperův žák Imre Lakatos (1922-1974). Ten nepovažoval za základní<br />
jednotku vývoje vědeckého poznání jednotlivé teorie, ale zdůrazňoval celý směr poznání<br />
charakterizovaný společným výzkumným programem. Dějiny vědy jsou podle něj<br />
sledem po sobě jdoucích soupeřících výzkumných programů. V průběhu vývoje vědy<br />
podléhá výzkumný program změnám při zachování jeho tzv. tvrdého jádra, zatímco se<br />
mění jeho obal, tzn. různé pomocné hypotézy a heuristika.<br />
Jedním z nejvýznamnějších teoretiků a historiků vědy druhé poloviny 20. století byl<br />
americký filozof a fyzik Thomas Samuel Kuhn (1922-1996). Zásadní je jeho dílo<br />
Struktura vědeckých revolucí, v němž novým způsobem definoval vědecké paradigma.<br />
To je představováno ve smyslu vzoru nebo vzorového příkladu určitou vědeckou teorií<br />
nebo systémem teorií, které v dané historické situaci určují způsob řešení vědeckých<br />
57<br />
FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005, s.61.<br />
58<br />
Tamtéž, s.67.<br />
59<br />
Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [on-line]. [cit. 20.5.2007]. Dostupné na WWW:<br />
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Raimund_Popper.<br />
60<br />
Tamtéž.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
problémů. Obecně lze paradigma charakterizovat jako „způsob vidění světa“ vědcem,<br />
jako celek poznatků a s nimi spjatých vědeckých postupů, které si vědec osvojil a<br />
které uplatňuje ve své vědecké praxi. Současně je to soubor historicky vzniklých<br />
způsobů rozvíjení vědy v určitém období. 61<br />
Na základě rámcového vymezení paradigmatu pak Kuhn rozvinul své historické<br />
pojetí vědy. V počátečním stádiu má věda charakter předparadigmatický – existuje<br />
pluralita názorů a diskusí o metodách, problémech a způsobu jejich řešení. V tomto období<br />
vzniká mnoho škol a také mnoho spekulativních teorií. Výzkumná činnost spočívá často<br />
v nahodilém sběru fakt. V souvislosti s tím Kuhn kritizuje pozitivistickou koncepci čistých<br />
fakt, protože ta nelze interpretovat bez historických souvislostí a uvážení metodologického<br />
a teoretického zaměření vědců. 62<br />
Pluralita názorů představuje určitou formu boje, ze kterého vychází jako nejsilnější<br />
vítězná teorie. Ta se stává paradigmatem. „Přijetím paradigmatu nastává nová fáze historie<br />
vědy – období normální vědy, opírající se o výsledky, které příslušná vědecká komunita<br />
přijímá a považuje za základ své další vědecké praxe.“ 63 „Paradigma však není věčné.“ 64<br />
Při rozpracování daného paradigmatu dochází k tzv. vyčišťovací operaci, pomocí níž je<br />
paradigma aplikováno na nové situace. Objevují se problémy, anomálie, které nelze<br />
v rámci daného paradigmatu řešit (vztah mezi teorií a praxí). Výsledkem je vědecká<br />
revoluce, tzn. změna paradigmatu, změna optiky vědců příslušného oboru. Podle Kuhna se<br />
vědecké poznání nevyvíjí postupně, ale ve skocích vědeckých revolucí.<br />
V druhé polovině 20. století postupně docházelo v oblasti vědy i kultury k určitému<br />
přehodnocování, v jehož rámci vykrystalizovalo i nové označení pro současnou společnost<br />
a směr <strong>její</strong>ho usilování - postmodernismus. Předchozí epocha dostala tedy pojmenování<br />
moderní. Mnozí historici a filozofové kladou počátky moderní epochy do doby<br />
osvícenství. Podmínky pro postupnou změnu tradiční společnosti (založené na neměnném<br />
stavovském principu a „božské“ autoritě panovníka) byly vytvořeny už v renesanci, která<br />
povýšila lidstvo do středu zájmu. Osvícenství, které z renesance vycházelo, postavilo do<br />
středu světa jednotlivce nadaného přirozenými právy. „Osvícenský program“ stanovil jako<br />
cíl lidského intelektuálního hledání rozluštit všechna tajemství světa ve snaze ovládnout<br />
61 Tamtéž, s.119-120.<br />
62 Kuhn nemínil „předparadigmatickým obdobím“ vznik vědy jako celku (např. antiku), ale vznik<br />
jednotlivých vědních disciplín, které vznikaly v různých obdobích.<br />
63 FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005, s.121.<br />
64 Tamtéž, s.122.<br />
81
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
přírodu pro blaho člověka a vytvořit lepší svět. 19. století pak probíhalo ve znamení<br />
industrializace, vědeckého pokroku a společenských změn.<br />
82<br />
Všechny velké teorie 19. století (liberalismus, socialismus) se vyznačovaly<br />
historickým optimismem, vírou v technický, vědecký a sociální pokrok, směřující<br />
k názorovému i kulturnímu sjednocování lidstva. První zpochybnění těchto postojů přišlo<br />
na sklonku 19. století. Mezním bodem byla Nietzscheho „negativní“ filozofie a v umění<br />
dekadence.<br />
Po druhé světové válce, v roce 1947, anglický historik a filozof Arnold Toynbee<br />
zformuloval tezi o tom, že končí epocha, v níž ve světě dominovala židovsko-<br />
křesťanská, euroamerická, industriální civilizace, a nastává epocha ne již evropské, ale<br />
globální světovosti, období míšení a spojování různých kultur. Předznamenal tak budoucí<br />
vývoj.<br />
Snad nejvýznamnějším mezníkem modernismu byla 60. léta. Na Západě vrcholila<br />
„společnost blahobytu“ a člověk přistál na Měsíci. V té době vznikaly nejrůznější<br />
futurologické koncepce. Římský klub vydal publikaci „Limity růstu“, kde upozornil na<br />
značnou vyčerpanost neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů a na další<br />
faktory, které pak dostaly název globální problémy lidstva. Historický optimismus a víra<br />
v rozum a technický pokrok začaly brát za své. V umělecké oblasti, zejména v literatuře, se<br />
začala projevovat radikální žánrová pluralita i pluralita uměleckého zpracování. V roce<br />
1965 použil termín „postmoderní“ americký literární historik a kritik Leslie Fiedler pro<br />
označení vznikající „alternativní kultury“, především absurdního dramatu. Od 70.let se<br />
postmodernismus stal přijímanou součástí kultury, znamenalo to zrození postmoderní<br />
doby.<br />
Postmodernismus znamená široké pojmenování rozmanitých společenských a<br />
kulturních projevů, které souvisejí s přechodem k informační společnosti. Zatímco se<br />
moderní doba, označovaná jako industriální věk, zaměřovala na výrobu zboží (symbolem<br />
byla továrna), postmoderní společnost se soustřeďuje na výrobu informací (symbolem je<br />
počítač). Informační společnost vytvořila zcela novou kategorii lidí. Místo proletariátu<br />
industriální éry nastupuje tzv. kognitariát (od slova „kognitivní“, což znamená mající<br />
poznávací význam nebo hodnotu). Dochází k posunu od centralizovaného řízení a<br />
hierarchických struktur k novému modelu „práce v sítích“ a decentralizovanější formě<br />
rozhodování spojeného s účastí všech.<br />
Informatika také propojila svět takovým způsobem, jak to nikdy předtím nebylo<br />
možné (informace se šíří rychlostí světla). Na dosah ruky máme přístup k událostem
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
v kterékoliv části světa. Tím vzrůstá globální povědomí. Hovoří se o globální obci<br />
(žertem označovaná jako McWorld). S tím však zákonitě souvisí určitá krize národního<br />
vědomí. Zeslábl nacionalismus, naopak se projevuje zvýšená loajalita vůči lokálnímu<br />
kontextu (Evropská unie, panafrikanismus, panamerikanismus atd.). Začíná platit nová<br />
zásada „mysli globálně, jednej lokálně“. Od „masové kultury“ moderní éry (ta nabízela<br />
několik stylů měnících se podle doby) se přechází k fragmentované „kultuře vkusu“,<br />
která nabízí nekonečný výběr stylů (konec univerzalismu).<br />
Shrnutí hlavních znaků postmodernismu: 65<br />
1) Odmítnutí jednotného chápání objektivní skutečnosti. Richard Rorthy, jeden<br />
z postmoderních filozofů, říká: „Všechno je rozdíl“ – svět nemá žádný střed, ale jen<br />
různé názory a hlediska. Navrhuje, aby klasická „systematická filozofie“ byla<br />
nahrazena „povznášející filozofií“, která „usiluje spíše o trvání rozhovoru než o<br />
nalezení pravdy“.<br />
2) Odmítnutí mýtu o nutném pokroku. Už zdaleka není jistota, že lidstvo dokáže<br />
vyřešit velké problémy světa. Život na Zemi je nutno chápat jako křehký – pokračování<br />
existence lidstva je závislé na novém postoji spolupráce a nikoliv konfrontace.<br />
3) Odmítnutí ideálu člověka jako „nezávislého a rozumného jedince“. Člověk je<br />
pojímán ve spojení s tím, v čem je zakotvena jeho osobní existence a odkud čerpá. Do<br />
této širší oblasti patří příroda (ekosystém) a společenství lidí (velký důraz je kladen<br />
na to, že člověk je zakotven v konkrétním lidském společenství.<br />
4) Odmítání hledání nějaké objektivní, tj. všeobecně platné, nadkulturní a nadčasové<br />
pravdy. Postmodernismus zdůrazňuje, že pravda je výraz konkrétního společenství.<br />
Protože existuje mnoho společenství, existuje i mnoho pravd. Ve všech oblastech<br />
lidského poznání platí relativismus a pluralismus. Tyto rysy už byly zdůrazňovány<br />
v tzv. „pozdní době moderní“, ale tento relativistický pluralismus byl vysoce<br />
individualistický. Jeho hlavními zásadami bylo: „Každému co jeho jest.“ a „Každý má<br />
právo na svůj vlastní názor.“. Postmoderní vědomí je zaměřeno na skupinu – <strong>její</strong><br />
jazyk, názory, hodnoty. Názory jsou považovány za pravdivé v kontextu společenství,<br />
které se k nim hlásí.<br />
Bouřlivý vývoj vědy ve 20. století sebou přinesl pluralitu soupeřících a vzájemně<br />
si konkurujících teorií a dynamické střídání po sobě následujících teorií.<br />
65 Viz: GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Přel. A. Koželuhová. 1.vyd. Praha: Návrat domů, 1997.<br />
83
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
84<br />
Pojem pravdy postupně ztrácí svou univerzálnost a jednoznačnost a ve filozofii<br />
a <strong>metodologii</strong> vědy je postupně nahrazován požadavkem nalézt konkrétní kritéria,<br />
která by umožnila charakterizovat výsledky poznání jako vědecké. Přitom je<br />
ponechán prostor i jiným formám reflexe světa (mýtu, umění, náboženství).
6 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE<br />
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY<br />
BACON, F. Nová Atlantis. Přel. K. Jelínek. 1.vyd. Praha: Rovnost, 1951.<br />
BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960.<br />
CETL, J. a kol. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985.<br />
DAWIESOVÁ, M. W. Darwin a fundamentalismus. Přel. E. Vacková, 1.vyd. Praha:<br />
Triton, 2002.<br />
DESCARTES, R. Rozprava o metodě. Přel. V. Szathmáryová-Vlčková. 3.vyd. Praha:<br />
Svoboda, 1992.<br />
FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005.<br />
Filozofický slovník. Přel. K. Berka a kol. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1985.<br />
GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Přel. A. Koželuhová. 1.vyd. Praha: Návrat domů,<br />
1997.<br />
HAWKING, W. S. Stručná historie času. Přel. V. Karas. 1.vyd. Praha: Mladá Fronta,<br />
1991.<br />
HOFFMANNOVÁ, E. Čtení o slavných přírodovědcích. 1.vyd. Božkov: Knihkupectví „U<br />
Podléšky“, 2002.<br />
HONZÍK, M. Začal to pan Watt: století energie. 1.vyd. Praha: Práce, 1981.<br />
HOUDEK, F., TŮMA, J. Objevy a vynálezy tisíciletí. 1.vyd. Praha: NLN, 2002.<br />
HROCH, M., SKÝBOVÁ, A. Králové, kacíři, inkvizitoři. 1.vyd. Praha: Československý<br />
spisovatel,1987.<br />
JÍLEK, F., KUBA, J., JÍLKOVÁ, J. Světové vynálezy v datech. 2.vyd. Praha: Mladá<br />
Fronta, 1980.<br />
JIRKOVSKÝ, R. Jak chemikové a fyzikové objevili a křtili prvky. 1.vyd. Praha: Albatros,<br />
1986.<br />
KARPENKO, V. Křivolaké cesty vědy. 1.vyd. Praha: Albatros 1987.<br />
PAULINYI, Á. Průmyslová revoluce. Přel. I. Jakubec. 1.vyd. Praha: ISV nakladatelství,<br />
2002.<br />
PLATÓN, Ústava. Přel. F. Novotný. 1.vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996.<br />
SITÁROVÁ, Z., KLIMENT, A. Dějiny ekonomických teorií. 1.vyd. Praha“ Svoboda, 1981.<br />
STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Přel. P. Rezek. 7.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské<br />
nakladatelství, 2000.<br />
STRUIK, D. J. Dějiny matematiky, Přel. L. Nový. 1.vyd. Praha: Orbis, 1963.<br />
SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. 2.vyd. Praha: Academia, 1974.<br />
ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. 1.vyd. Praha: Academia, 2006.<br />
85
PhDr. Olga Hegarová, CSc.<br />
Encyklopedia Britannica [on-line]. Přel. J.Vacek [cit.4.5.2007].Dostupné na www Jednoty<br />
českých matematiků a fyziků: http://www.jcmf.cz/libi_hvezdy.html.<br />
Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [on-line]. [cit. 20.5.2007]. Dostupné na WWW:<br />
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Raimund_Popper.<br />
Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [on-line]. [cit. 2.3.2007]. Dostupné na WWW:<br />
http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C%9da.<br />
86